PROLOG

Kdysi, když jsem chodila do deváté třídy, musela jsem napsat rozbor básně.
Stálo v ní: „Když nemáš oči otevřené, nepoznáš rozdíl mezi sněním a bděním.“
Tehdy to pro mě nic moc neznamenalo. Koneckonců jsem chodila do třídy s
jedním klukem, který se mi líbil, tak kdo by ode mě mohl očekávat, že se budu
soustředit na rozbor literatury? Ale teď, po třech letech, jsem tu báseň zcela
pochopila.

Poslední dobou mi totiž můj život připadal jako hrozný sen. Někdy jsem si
říkala, kdy už se probudím a zjistím, že nedávné události se ve skutečnosti
nikdy nestaly. Jistě jsem jako nějaká princezna začarovaná do věčného
spánku. Každým dnem čekám, až tenhle sen – ne, noční můra – skončí a já
budu žít se svým princem šťastně až navěky.

Ale žádný happy end se nekonal a ani v nejbližší budoucnosti se zřejmě konat
nebude. A můj princ? To je dlouhý příběh. Můj princ se proměnil ve vampýra
– ve Strigoje, abych byla konkrétní. V mém světě existují dva druhy vampýrů.
Morojové jsou živí vampýři, ti hodní, kteří ovládají živlovou magii a nezabíjejí
pro krev, kterou potřebují k životu. Strigojové jsou nemrtví vampýři,
nesmrtelní a zvrácení. Zabíjejí pro potravu. Morojové se rodí. Strigojové
vznikají – buď přinucením, nebo dobrovolně.

A můj milovaný Dimitrij se stal Strigojem proti své vůli. Proměnili ho při bitvě,
která se strhla na záchranné misi, jíž jsem se také účastnila. Strigojové unesli z
mé školy Moroje a dhampýry a my jsme se je vydali zachránit. Dhampýři jsou
napůl vampýři a napůl lidé – jsou obdařeni lidskou silou a odolností a
morojskými reflexy a smysly. Dhampýři se cvičí, aby se z nich stali strážci –
elitní bodyguardi, kteří chrání Moroje. To jsem já. A byl to i Dimitrij.

Po jeho proměně ho zbytek morojského světa považoval za mrtvého. Určitým

způsobem mrtev opravdu byl. Ti, kteří se stanou Strigoji, ztratí veškerý smysl
pro morálku a už nežijí tak jako dřív. Dokonce i když k proměně dojde
nedobrovolně, nic se na tom nemění. Jsou potom zlí a krutí jako všichni
Strigojové. Jejich dřívější osobnost úplně zmizí, takže je mnohem snazší
myslet si, že dotyčný odešel do nebe nebo do dalšího života, než si
představovat, jak za nocí číhá na své oběti. Já ale nedokázala na Dimitrije
zapomenout ani se smířit s tím, že je v podstatě mrtvý. Miluju ho a mezi námi
panoval takový soulad, že jsem někdy jen stěží rozeznávala, kde končím já a
kde začíná on. Nedokázala jsem si ho vyrvat ze srdce – i když teď je z něj
stvůra. Vím, že pořád ještě někde je. Nezapomněla jsem na rozhovor, který
jsme spolu jednou vedli. Oba jsme se shodli na tom, že bychom radši byli
mrtví – opravdu mrtví –, než chodili po světě jako Strigojové.

Jakmile jsem překonala smutek a oplakala jeho dobrotu, o niž přišel, rozhodla
jsem se, že budu ctít jeho přání. I když už v něj nevěří. Musím ho najít. Musím
ho zabít a osvobodit jeho duši z toho temného a nepřirozeného stavu. Vím, že
ten Dimitrij, kterého jsem milovala, by to tak chtěl. Ale zabít Strigoje není
lehké. Jsou šíleně rychlí a silní. Neznají slitování. Už jsem jich zabila dost, což
je celkem síla na někoho, komu je čerstvě osmnáct. Uvědomovala jsem si, že
zabít Dimitrije bude to nejnáročnější – jak fyzicky, tak psychicky.

Emocionální důsledky se vlastně dostavily ihned poté, co jsem se k tomu

rozhodla. Vydat se za Dimitrijem obnášelo změnit v životě spoustu zásadních
věcí. A to ani nepočítám, že je velmi pravděpodobné, že při střetu s ním
přijdu o život. Studovala jsem, abych se stala strážkyní, a do maturity mi
zbývalo už jen pár měsíců. Každý den, kdy jsem zůstávala na Akademii
svatého Vladimíra – dobře ukryté a chráněné škole pro Moroje a dhampýry –,
představoval den navíc, kdy Dimitrij žije ve stavu, v jakém by žít nechtěl.
Milovala jsem ho natolik, že tohle jsem odmítala dopustit. Takže jsem brzy ze
školy odešla a vydala se mezi lidi. Opustila jsem svět, v němž jsem žila skoro
po celý svůj život.

To, že jsem odešla, ale znamenalo, že jsem byla nucena opustit ještě něco,
nebo spíš někoho: svou nejlepší kamarádku Lissu, známou též jako Vasilisa
Dragomirová. Lissa je Morojka, poslední ze svého královského rodu. Bylo
určeno, že se po maturitě stanu její strážkyní, jenže mou budoucnost s ní
zničilo rozhodnutí, že budu pronásledovat Dimitrije.

Kromě našeho přátelství je mezi mnou a Lissou unikátní spojení. Každý Moroj
se specializuje na jeden ze čtyř živlů – zemi, vzduch, vodu nebo oheň. Až
donedávna jsme mysleli, že existují pouze tyto čtyři elementy. Pak jsme ale
objevili pátý: éter.
To je Lissin živel. Jenže na světě je jen málo těch, kteří ovládají éter, takže
jsme o tom nic moc nevěděli. Většinou to vypadalo, že se váže k psychickým
schopnostem. Lissa umí používat vynikající nátlak, což je schopnost vnutit
svou vůli téměř komukoli. Také dokáže uzdravovat. Právě tahle její schopnost
způsobila mezi námi něco podivného. Technicky vzato jsem totiž umřela při
autonehodě, při níž zahynula i její rodina. Lissa mě přivedla, aniž si to
uvědomila, zpátky ze světa mrtvých. To mezi námi vytvořilo psychické pouto.
Od té doby vždycky dokážu určit, kde se Lissa zrovna nachází a na co myslí.
Poznám, co cítí, když se dostane do maléru. Nedávno jsem rovněž zjistila, že
dokážu vidět duchy, kteří ještě neopustili náš svět. Zpočátku mě to
znepokojovalo a snažila jsem se to blokovat. Celému tomuhle fenoménu se
říká, že jsem stínem políbená.

Díky našemu poutu stínem políbené jsem její ideální strážkyní, protože když jí
něco hrozí, okamžitě se to dozvím. Slíbila jsem, že ji budu po celý život
chránit, jenže pak Dimitrij – vysoký, nádherný a odhodlaný Dimitrij – všechno
změnil. Stála jsem před strašlivou volbou: dál chránit Lissu, nebo osvobodit
Dimitrijovu duši. Musela jsem se mezi nimi rozhodnout a to mi zlomilo srdce.
Vše se ve mně svíralo a z očí mi tekly slzy. Loučení s Lissou bylo utrpení. Byly
jsme nejlepší kamarádky už od školky a můj odchod byl šokem pro obě.
Abych byla upřímná, Lissa vůbec netušila, že by k něčemu takovému mohlo
dojít. Svůj vztah s Dimitrijem jsem tajila. Byl můj instruktor, o sedm let starší
než já, a navíc byl také přidělen k Lisse jakožto její strážce. A tak jsme se oba
snažili bojovat s naší vzájemnou přitažlivostí, neboť jsme si uvědomovali, že
víc než na cokoli jiného se musíme soustředit na Lissu. Navíc jsme se setkávali
se spoustou dalších problémů v našem vztahu studentky a učitele.

Když jsem si ale držela od Dimitrije odstup – ačkoli o své vlastní vůli –, čím dál
víc jsem to dávala za vinu Lisse, přestože jsem jí to nahlas neříkala. Nejspíš
jsem si s ní o tom měla promluvit a vysvětlit jí svou frustraci z toho, že mám
celý život nalinkovaný. Nepřipadalo mi fér, že zatímco Lissa si může žít po
svém a milovat, koho chce, já budu muset vždycky obětovat vlastní štěstí
tomu, abych ji chránila. Jenže je moje nejlepší kamarádka a já nesnesla
pomyšlení, že bych jí ublížila. Lissa je příliš zranitelná, protože používání éteru
má nepříjemné vedlejší účinky, které způsobují, že dotyčná osoba zešílí. Takže
jsem v sobě dusila svoje pocity, dokud ve mně nevybuchly, a pak jsem
nadobro opustila Akademii i Lissu.
Jeden z duchů, které jsem vídala – kamarád Mason, jehož zabili Strigojové –,
mi pověděl, že Dimitrij se vrátil do své rodné země, na Sibiř. Krátce poté
Masonův duch konečně nalezl klid a opustil tento svět, aniž by mi dal další
vodítko, kam přesně na Sibiři mohl Dimitrij jít. Vydala jsem se tam tedy
naslepo a musela si poradit se světem lidí a jazykem, který jsem neuměla. To
všechno, abych splnila slib, který jsem dala sama sobě.

Po několika týdnech putování na vlastní pěst jsem konečně dorazila do

Petrohradu. Pořád jsem ho hledala a nenacházela, ale moje odhodlání najít
ho se nezmenšilo, ačkoli jsem se děsila toho, až ho potkám. Protože jestli se
mi vážně povede uskutečnit tenhle šílený plán, pokud skutečně zabiju muže,
kterého miluju, bude to znamenat, že Dimitrij zmizí ze světa. A já si nejsem
jistá, jestli v takovém světě chci žít.

Nic z toho mi nepřipadalo skutečné. Ale kdoví? Třeba to opravdu skutečné

není. Možná se tohle všechno děje někomu jinému. Možná si to jenom
představuju. Možná se co nevidět probudím a zjistím, že s Lissou i Dimitrijem
je všechno v pořádku. Všichni budeme pohromadě a on se na mě bude
usmívat, držet mě za ruku a říkat, že všechno bude zase dobré. Možná to celé
byl jenom sen.

Ale pochybuju o tom.

 KAPITOLA 1

Někdo mě sleduje.

To je ironie vzhledem k tomu, že posledních pár týdnů někoho neustále

sleduju já. Aspoň to ale není Strigoj, to bych poznala. Nedávno se objevil nový
účinek toho, že jsem stínem políbená. Byla to schopnost vycítit nemrtvé,
která se bohužel projevovala nevolností. Přesto jsem byla za tenhle varovný
systém vděčná. Ulevilo se mi, že řidič, kterého jsem si dneska stopla, není
žádný rychlý a proradný vampýr. Těch už jsem si užila dost a teď jsem toužila
po jedné noci klidu.

Tipovala jsem, že můj pronásledovatel je dhampýr jako já, nejspíš jeden z

klubu. Ale neplížil se tak tiše a nenápadně, jak bych od dhampýra očekávala.
V setmělých postranních uličkách jsem za sebou slyšela hlasité kroky a jednou
jsem dokonce letmo zahlédla temnou postavu. Přesto jsem ale byla
přesvědčená, že je to dhampýr.

Všechno to začalo u Slavíka. Tak se ten klub ve skutečnosti nejmenoval, tohle

je jen překlad. Skutečné jméno v ruštině jsem ani nedokázala vyslovit. Ve
Státech byl tenhle klub Slavík dobře známý mezi bohatými Moroji, kteří
cestovali do zahraničí. Teď už jsem chápala proč. V kteroukoli denní dobu byli
lidé u Slavíka vystrojení jako k císařskému plesu. Celé to místo vůbec
připomínalo staré časy v Rusku. Slonovinové stěny byly zdobeny zlatými
volutami a dekorativními lištami. Hodně mi to připomínalo Zimní palác,
královské sídlo z dob, kdy v Rusku ještě vládli carové. Zašla jsem se tam
podívat, když jsem přijela do Petrohradu.

U Slavíka visely bohatě zdobené lustry se skutečnými svíčkami, jejichž světlo

se odráželo od zlatých dekorací, takže i v mírném příšeří celé to místo zářilo.
Byla tam veliká jídelna se stoly pokrytými sametovými ubrusy, oddělené boxy
na sezení a také prostor s pohovkami a bar, kde se lidé setkávali. Pozdě večer
tam hrála kapela a taneční parket ožíval.

Když jsem před pár týdny přijela do města, nějakým Slavíkem jsem se vůbec
neobtěžovala. Byla jsem naivní a představovala si, že okamžitě narazím na
nějaké Moroje, kteří mě rovnou nasměrují do Dimitrijova rodného města na
Sibiř. Netušila jsem, kam přesně se mohl vydat, a tak jsem předpokládala, že
nejlepší bude dostat se do města, kde vyrůstal. Až na to, že jsem nevěděla,
kde to je. Z toho důvodu jsem se snažila najít Moroje, kteří by mi pomohli. V
Rusku je spousta dhampýřích měst a komunit, ale na Sibiři jich asi moc není.
Myslela jsem, že místní Morojové budou jeho rodné město znát. Bohužel se
ale ukázalo, že Morojové žijící v lidských městech se schovávají až příliš
dobře. Prohledala jsem pár míst, o nichž jsem byla přesvědčená, že to musí
být jejich skrýše, ale nikoho jsem neobjevila. A bez Morojů jsem neměla
žádné stopy.

A tak jsem se chtěla dostat ke Slavíkovi, což nebylo jednoduché. Pro

osmnáctiletou dívku bylo dost těžké proniknout do nejelitnějšího klubu ve
městě. Brzy jsem ale zjistila, že drahé oblečení a tučná dýška mi s ním
pomohou splynout. Netrvalo dlouho a personál už mě znal. Pokud považovali
mou přítomnost za zvláštní, nedávali to nijak najevo a vždycky mě ochotně
posadili ke stolu v rohu, o který jsem pokaždé požádala. Asi si mysleli, že jsem
dcerou nějakého politika nebo jiného velkého zvířete. Každopádně jsem měla
dost peněz, abych tu mohla být, a to bylo jediné, co je zajímalo.

Prvních pár nocí tady mě však zklamalo. Slavík byl sice elitním klubem pro
Moroje, ale často se tam vyskytovali i lidé. Zpočátku to vypadalo, že je to
jenom lidský klub. Když noc pokročila, davy se rozrůstaly a já v přecpaných
prostorách hledala Moroje. Žádného jsem neviděla. Nejpozoruhodnější
osoba, kterou jsem zahlédla, byla žena s dlouhými platinově blond vlasy,
která si tam šla sednout s přáteli. Na okamžik se mi zastavilo srdce. Ta žena
ke mně seděla otočená zády, ale tolik se podobala Lisse, až jsem si myslela, že
mě vystopovala. Nejpodivnější na tom bylo, že jsem nevěděla, jestli jsem
nadšená, nebo zděšená. Lissa mi strašně moc chyběla, ale nechtěla bych ji
zatáhnout do téhle své nebezpečné mise. Potom se ta žena otočila. Nebyla to
Lissa. Dokonce nebyla ani Morojka, jen člověk. Pomalu jsem se uklidnila.

Asi před týdnem jsem konečně zaznamenala úspěch. Na pozdní oběd tam
zašla skupinka Morojek doprovázená dvěma strážci, mužem a ženou, kteří
tiše seděli u stolu a sledovali okolí, zatímco jejich svěřenkyně se celé
odpoledne smály a brebentily u šampaňského. Nejtěžší bylo vyhnout se těm
strážcům. Ti, kdo vědí, po čem se dívat, poznají Moroje velice snadno. Jsou
vyšší než většina lidí, bledí a nápadně štíhlí. Také se usmívají zvláštním
způsobem, aby neodhalovali své tesáky. Dhampýři se svou lidskou krví
vypadají… lidsky.

Tak jsem jistě připadala netrénovaným lidským očím i já. Měřím asi sto
šedesát sedm centimetrů, a zatímco Morojky mají postavy nepřirozeně
vychrtlých modelek, já jsem sportovně stavěná a mám hezky zaoblené poprsí.
Geny od mého neznámého tureckého otce v kombinaci s častým pobytem na
slunci mi dodávají lehce tmavší odstín pleti. Dlouhé vlasy mám skoro černé a
stejně tak tmavé mám i oči. Ale ti, kdo nevyrůstali ve světě Morojů, by
poznali, že jsem dhampýrka, až při bližším pozorování. Nevím, čím to je –
možná máme nějaký instinkt, který nás přitahuje k vlastnímu druhu.

Bylo jasné, že těm strážcům budu připadat jako člověk, takže se nad mou
přítomností nijak nepozastaví. Seděla jsem ve svém rohu místnosti, vrtala se v
kaviáru a předstírala, že čtu knihu. Kaviár mi připadal odporný, ale zdálo se,
že je v Rusku všude, obzvlášť na takových pěkných místech. Kaviár a boršč –
polévka z řepy. Snad nikdy jsem u Slavíka nedojedla jediné jídlo, zato jsem
pak pokaždé podnikla hladový nájezd na McDonalda. V Rusku jsou ale i
McDonaldy trochu jiné, než na jaké jsem byla zvyklá ze Států. Co se dá dělat,
holka přece musí jíst.

Stalo se jakýmsi prověřením mých schopností pozorovat Morojky, když si mě

jejich strážci nevšímali. Nutno uznat, že během dne se strážci v podstatě
neměli čeho obávat, protože ve slunečním svitu by se těžko objevil nějaký
Strigoj. Strážci jsou nicméně zvyklí neustále sledovat okolí, takže i tihle
zrakem přejížděli celou místnost. Prošla jsem stejným výcvikem, takže jsem
jejich fígle znala a dokázala je špehovat, aniž by to zaznamenali.

Ty ženy sem chodily často, obvykle později odpoledne. Na Akademii svatého

Vladimíra jsme se řídili nočním rozvrhem, ale Morojové a dhampýři, kteří žijí
mezi lidmi, buď najedou na denní rozvrh, nebo něco mezi tím. Na chvilku
jsem zvažovala, že bych je oslovila – nebo dokonce jejich strážce. Něco mě
však drželo zpátky. Pokud bude někdo vědět, kde se nachází dhampýrské
město, pak to bude Moroj-muž. Spousta z nich navštěvuje dhampýrská města
s vyhlídkou na to, že si tam najde dhampýrku, která bude snadno k mání. A
tak jsem si řekla, že počkám ještě týden, jestli sem nezavítá nějaký chlap. A
když ne, zjistím, jaký druh informací mi můžou poskytnout tyhle Morojky.
Před pár dny se konečně objevili dva Morojové. Chodili do klubu vždycky
pozdě večer, kdy se rozjížděly pořádné pařby. Byli asi o deset let starší než já
a neuvěřitelně krásní. Měli na sobě obleky od návrhářů a hedvábné kravaty.
Nosili se jako mocní a důležití lidé. Vsadila bych všechno na to, že patří ke
královským, čemuž nasvědčovalo i to, že sem oba chodili se svými strážci. Byli
to mladíci v oblecích, snad aby sem zapadli. Neustále bedlivě sledovali dění v
místnosti.

A vždycky se kolem nich motaly ženské. Ti dva Morojové neustále s nějakou

flirtovali a nedali pokoj žádné pěkné v dohledu – dokonce ani lidským ženám.
Ale nikdy s žádnou lidskou ženou neodcházeli. To bylo v našem světě tabu.
Morojové se po staletí drží dál od lidí, protože se obávají, že by mohli být
odhaleni rasou tak mocnou a početnou.

To ale neznamenalo, že by ti muži odcházeli domů sami. Během večera se

vždycky objevily nějaké dhampýrky – každou noc jiné. Přicházely sem v
minišatech a přehnaně nalíčené. Hrozně pily a smály se všemu, co ti dva řekli,
což určitě zase tak zábavné nebylo. Ty ženy měly pořád rozpuštěné vlasy, ale
když pohnuly hlavou, odhalily svá poraněná hrdla. Byly to krvavé děvky,
dhampýrky, které dovolují Morojům pít jejich krev při sexu. To je další tabu,
ačkoli k tomu často v tajnosti dochází.

Chtěla jsem počkat, až bude jeden z Morojů sám, mimo dohled svého strážce,
abych mu mohla položit pár otázek. Jenže to bylo nemožné. Strážci nikdy
nenechali své Moroje bez dozoru. Dokonce jsem se je pokusila sledovat, ale
pokaždé, když skupinka opustila klub, téměř okamžitě nasedla do limuzíny,
takže jsem je pěšky vystopovat nedokázala. Bylo to frustrující.

Dnes večer jsem se rozhodla, že se konečně k té skupince přiblížím a risknu,

že mě dhampýři odhalí. Nevěděla jsem, jestli mě třeba doma nezačal někdo
hledat, ani jestli by zrovna tuhle skupinu zajímalo, kdo jsem. Třeba si toho o
sobě moc myslím. Je možné, že se o nějakou zběhlou studentku nikdo
nezajímá. Ale pokud mě někdo skutečně hledá, můj popis už bez pochyby
koluje mezi strážci po celém světě. I když už je mi osmnáct, nechtěla bych
narazit na někoho, kdo by se mě snažil odtáhnout zpátky do Států. Tam se
nevrátím, dokud nenajdu Dimitrije.
Zrovna když jsem promýšlela první krok, jak se přiblížit k Morojům, jedna z
dhampýrek se zvedla od stolu a přešla k baru. Strážci ji samozřejmě provázeli
pohledy, ale tvářili se spokojeně a svou pozornost urychleně zaměřili zase na
Moroje. Celou tu dobu jsem si myslela, že díky Morojům se dostanu k
informaci o městě nebo vesnici, kde žijí dhampýři a krvavé děvky – ale jaký je
lepší způsob než zeptat se přímo krvavé děvky?

Jakoby nic jsem vstala, vydala se k baru a předstírala, že si jdu taky pro drink.
Zastavila jsem se vedle té ženy, která čekala na barmana, a nenápadně jsem
si ji prohlížela. Byla to blondýna v dlouhých šatech pošitých stříbrnými flitry.
Ve srovnání s nimi jsem nevěděla, jestli jsou moje pouzdrové šaty z černého
saténu elegantní, nebo nudné. Její postoj i pohyby byly ladné, jako by byla
tanečnice. Barman zrovna obsluhoval jiné lidi a mně došlo, že nastala moje
chvíle. Teď, nebo nikdy. Naklonila jsem se k ní.

„Mluvíte anglicky?“

Leknutím nadskočila a zadívala se na mě. Byla starší, než jsem si na tu dálku

myslela, ale svůj věk umně skrývala za vrstvou make-upu. Rychle mě
ohodnotila svýma modrýma očima a pochopitelně poznala, že jsem
dhampýrka. „Ano,“ odpověděla obezřetně. I v tom jediném slovu jsem slyšela
těžký přízvuk.

„Hledám jedno město… Někde na Sibiři, kde žije hodně dhampýrů. Rozumíte
mi? Musím ho najít.“

Znovu se na mě zadívala a já z jejího výrazu nedokázala nic vyčíst. Tvářila se

tak neproniknutelně, že by klidně mohla být strážkyní. Možná, že se někdy na
strážkyni cvičila.

„Nehledej,“ vyhrkla. „Pusť to z hlavy.“ Otočila se a pohlédla na barmana,

který zrovna někomu zdobil modrý koktejl třešněmi.

Dotkla jsem se její ruky. „Musím to město najít. Je tam muž…“ Málem jsem se
při tom slově zadusila. To je tedy výslech bez emocí! Stačí mi jen pomyslet na
Dimitrije a mám srdce až v krku. Jak bych to mohla téhle ženě vysvětlit? Že
jsem se vydala takovou dálku, abych našla muže, kterého miluju nejvíc na
světě a který se stal Strigojem, takže ho musím zabít? Ještě teď si dovedu
dokonale představit vřelý pohled jeho hnědých očí i to, jak se mě dotýkal. Jak
dokážu udělat to, kvůli čemu jsem překročila oceán?

Soustřeď se, Rose. Soustřeď se.

Dhampýrka se na mě opět podívala. „On za to nestojí,“ řekla, protože mě

zjevně špatně pochopila. Bezpochyby mě považovala za nějakou nešťastně
zamilovanou naivku, která pronásleduje svého přítele – což je ostatně svým
způsobem taky pravda. „Jsi ještě moc mladá… Ještě není pozdě, aby ses tomu
všemu vyhnula.“ Tvářila se sice netečně, ale z jejího hlasu zazníval smutek.
„Udělej se svým životem něco jiného. Od toho místa se drž dál.“

„Vy víte, kde to je!“ vykřikla jsem, příliš nadšená, než abych jí vysvětlovala, že
se tam nechci vydat proto, abych se stala krvavou děvkou. „Prosím, musíte mi
to říct. Musím se tam dostat!“

„Nějaký problém?“

Obě jsme se otočily a pohlédly do odhodlaného obličeje jednoho ze strážců.

Sakra. Dhampýrka sice nebyla na vrcholu jejich priorit, ale i tak si všimli, že ji
někdo obtěžuje. Ten strážce byl jen o něco málo starší než já, a tak jsem ho
obdařila sladkým úsměvem. Neměla jsem na sobě tak provokativní šaty jako
ta žena, ale přesto jsem si moc dobře uvědomovala, že krátká sukně mých
šatů mi odhaluje nohy, které vypadají dost dobře. Vůči tomu přece nemůže
být imunní ani strážce. Tenhle ale byl. Jeho tvrdý výraz prozrazoval, že moje
půvaby se míjejí s účinkem. Stejně mě ale napadlo, že bych se mohla zkusit
zeptat i jeho.

„Snažím se najít jedno město na Sibiři, kde žijí dhampýři. Znáte ho?“

Ani nemrkl. „Ne.“

Nádhera. S oběma je těžké pořízení. „No dobře. Nezná ho třeba váš šéf?“
dotázala jsem se rezervovaně a doufala, že to vyznělo, jako bych toužila stát
se krvavou děvkou. Když se mnou nemluví dhampýři, možná se mnou budou
mluvit Morojové. „Třeba by měl zájem o společnost a promluvil si se mnou.“

„Společnost už má,“ odvětil strážce. „Žádnou další nepotřebuje.“

Nepřestávala jsem se na něj usmívat. „Určitě?“ zavrněla jsem. „Neměli
bychom se ho zeptat?“

„Ne,“ odpověděl strážce. To jediné slovo vyznělo jako rozkaz. Dej si odchod!
Bez váhání by se jistě vrhl na každého, koho by považoval za hrozbu pro
svého pána – i na řadovou dhampýrku. Zvažovala jsem, zda mám dál naléhat,
ale nakonec jsem se rozhodla řídit se jeho varováním a opravdu jsem si dala
odchod.

Ledabyle jsem pokrčila rameny. „Jeho smůla.“

Bez dalšího slova jsem se vrátila ke svému stolu, jako by mě to odmítnutí

vůbec nemrzelo. Celou tu dobu jsem ale se zatajeným dechem tak napůl
očekávala, že mě ten strážce za vlasy vyvleče z klubu. Nestalo se. Zatímco
jsem si oblékala kabát a dávala na stůl pár drobných, uvědomovala jsem si, že
mě obezřetně a vypočítavě sleduje.

Nonšalantně jsem odešla od Slavíka a zamířila na rušnou ulici. Byl sobotní

večer a poblíž se nacházela spousta jiných klubů a restaurací. Ulice byly plné
lidí vyrážejících za zábavou, někteří z nich byli vystrojeni svátečně jako ti u
Slavíka, jiní v mém věku byli oblečeni normálně. Z klubů se linuly hlasy a
hudba s dunivými basy. Prosklenými okny bylo vidět do elegantních
restaurací s bohatě prostřenými stoly. Jak jsem se prodírala davy rusky
hovořících lidí, odolávala jsem touze se ohlédnout. Nechtěla jsem posilovat
svoje podezření, že mě ten dhampýr sleduje.

Ale když jsem zahnula do tiché uličky, která byla zkratkou k mému hotelu,
zaslechla jsem za sebou kroky. Už tak jsem byla dost nervózní z pomyšlení, že
by mě ten strážce mohl sledovat. V žádném případě mu nedovolím, aby se na
mě vrhl. Jsem sice menší než on – a navíc mám na sobě šaty a boty na
podpatku –, ale už jsem přeprala spoustu chlapů i Strigojů. S tímhle chlápkem
si poradím, obzvlášť když budu mít na své straně moment překvapení. Nějaký
čas už tady pobývám, takže dobře znám všechny zatáčky a zákoutí. Přidala
jsem do kroku a několikrát zahnula za roh. Ocitla jsem se v setmělé pusté
uličce. Bylo to tam trochu strašidelné, ale když se vmáčknu do dveří, můžu na
něj pak lehce vybafnout. Tiše jsem si vyzula boty s vysokými podpatky. Byly
hezké, kožené, s černými pásky, ale pro boj ne právě ideální – leda bych
chtěla někomu vypíchnout oko podpatkem. To vlastně není tak špatný nápad.
Tak zoufalá ale zase nejsem. Do bosých chodidel mě studila dlažba mokrá od
nedávného deště.

Nemusela jsem čekat dlouho. Po chvilce jsem zaslechla kroky a uviděla

dlouhý stín svého pronásledovatele, který vrhala pouliční lampa z přilehlé
ulice. Zastavil se, bezpochyby mě hledal. Byl dost neopatrný. Žádný strážce by
si při pronásledování nepočínal takhle nápadně. Měl by se pohybovat
mnohem tišeji a lépe se schovávat. Možná, že tady v Rusku neprocházejí
strážci tak dobrým výcvikem, na jaký jsem byla zvyklá. Ale to asi sotva. Ne,
když Dimitrij s takovou lehkostí likvidoval nepřátele. Na Akademii mu říkali
bůh.

Můj pronásledovatel postoupil o pár kroků a já udělala první tah. Se zaťatými

pěstmi jsem vyskočila ze svého úkrytu. „Fajn,“ vykřikla jsem. „Chtěla jsem se
jen na něco zeptat, ale teď vypadni, nebo…“

Strnula jsem. Nestál tam strážce z klubu.

Byl to člověk.

Dívka, ne o moc starší než já. Byla zhruba stejně vysoká, měla nakrátko
zastřižené tmavě blond vlasy a tmavomodrý nepromokavý plášť, který na
první pohled vypadal draze. Zpod něho jí vykukovaly neméně drahé kalhoty a
kožené boty. Mnohem víc mě ale překvapilo, že jsem ji poznala. Dvakrát jsem
ji zahlédla u Slavíka, když se bavila s Moroji. Považovala jsem ji za jednu z těch
žen, s nimiž rádi flirtovali, a tak jsem se jí přestala zabývat. Koneckonců, jaký
užitek bych měla z člověka?

Obličej měla schovaný ve stínu, ale i v tom chabém světle jsem viděla, že se
tváří rozmrzele. Takový výraz bych nečekala. „Jsi to ty, že jo?“ zeptala se.
Další šok. Její americká angličtina byla úplně stejná jako moje. „To ty tady v
okolí města za sebou necháváš plno mrtvých Strigojů. Dneska jsem tě viděla v
klubu a hned jsem věděla, že to musíš být ty.“

„Já…“ Nic dalšího jsem ze sebe nevysoukala. Netušila jsem, jak odpovědět.
Člověk, který normálně mluví o Strigojích? To je něco neslýchaného. To bylo
ještě víc ohromující, než kdybych tady narazila na Strigoje. Nic podobného se
mi v životě nestalo. Ona nevypadala, že by ji překvapil můj ohromený výraz.
„Hele, tohle dělat nemůžeš, jasný? Víš, jakou s tím pak mám práci? Tahle
praxe je dost zlá i bez tvýho vměšování. Policie našla v parku mrtvolu, kterou
jsi tam nechala. Nedovedeš si ani představit, co všechno jsem musela udělat,
abych to zamaskovala.“

„Kdo… Kdo jsi?“ zeptala jsem se nakonec. Byla to pravda. V parku jsem
skutečně nechala mrtvolu, ale co jsem měla dělat? Odtáhnout ho k sobě na
hotel a na recepci říct, že to kamarád přehnal s pitím?

„Sydney,“ pravila ta holka obezřetně. „Jmenuju se Sydney. Jsem sem

přidělená jako alchymistka.“

„Jako co?“

Hlasitě povzdechla a dokonce možná i obrátila oči v sloup. „Samozřejmě. To

vysvětluje všechno.“

„Ne, ani ne,“ namítla jsem, když jsem se konečně trochu vzpamatovala. „Spíš
bych řekla, že bys mi toho měla vysvětlit dost.“

„A zaujmout k tobě správný postoj. Jsi nějaká zkouška, kterou na mě poslali?

Páni, to bude ono!“

Už jsem začínala zuřit. Nelíbí se mi, když mě někdo napomíná. A už vůbec ne,
když mě napomíná lidská holka, která mluví, jako by zabíjení Strigojů bylo
něco špatného.

„Podívej, nevím, kdo jsi, ani jak ses o tom dozvěděla, ale nebudu tady stát
a…“

Zmocnila se mě vlna nevolnosti a okamžitě jsem strnula. Sáhla jsem do kapsy

u kabátu pro stříbrný kůl. Sydney se pořád tvářila roztrpčeně, ale do jejího
výrazu už se vkrádalo i nepochopení nad náhlou změnou mého chování. Byla
všímavá, to se jí muselo nechat.

„Co se děje?“ zeptala se.

„Budeš si muset poradit s další mrtvolou,“ odpověděla jsem jen vteřinu před
tím, než ji napadl Strigoj.
 KAPITOLA 2

Tím, že šel po ní, a ne po mně, prokázal špatný odhad. To já jsem

představovala hrozbu, mě měl zneškodnit nejdřív. Jenže jsme stály tak, že
Sydney mu byla přímo v cestě, takže se nejprve vrhl na ni. Popadl ji za
rameno a otočil si ji k sobě. Byl rychlý jako ostatně všichni Strigojové, jenže já
byla dnes večer na lovu.

Stačil rychlý kopanec a Strigoj odletěl, až se rozplácl o stěnu budovy, a Sydney

byla volná. Při nárazu zavrčel a svezl se k zemi. Tvářil se ohromeně. Přemoct
Strigoje není snadné, obzvlášť když mají tak neuvěřitelně rychlé reflexy. Po
Sydney zaměřil svou pozornost na mě. Rudé oči mu vztekle zářily a
pootevřené rty odhalily tesáky. Ohromnou rychlostí se zvedl a skočil po mně.
Uhnula jsem mu a pokusila se ho udeřit, ale on také ucukl. Zasáhl mě do paže,
takže jsem se zapotácela a jen tak tak udržela rovnováhu. V pravé ruce jsem
stále svírala kůl, ale potřebovala jsem, aby se přestal krýt a já mu ho mohla
vrazit do hrudi. Chytrý Strigoj by se držel v takovém úhlu, aby mi znemožnil
probodnout mu srdce. Tenhle na to ale moc nemyslel, takže mi bylo jasné, že
přežiju-li ještě chvíli, své příležitosti se dočkám.

Vtom se k němu Sydney přiblížila zezadu a praštila ho do zad. Nebyla to žádná

silná rána, ale překvapila ho. Nastala moje příležitost. Rozběhla jsem se, jak
nejrychleji jsem dokázala, a vrhla se celou svou vahou proti němu. Můj kůl
mu pronikl srdcem. Přišpendlila jsem ho zády ke stěně domu. Bylo to snadné.
Vyprchával z něj život – nebo spíš nemrtvý život, či jak to nazvat. Přestal se
hýbat. Jakmile jsem si byla jistá, že je opravdu po něm, vytáhla jsem z něj kůl.
Mrtvé tělo se svezlo k zemi.

Kdykoli jsem zabila Strigoje, měla jsem z toho podivný nereálný pocit. Stejné
to bylo i tentokrát. Co když je to Dimitrij? Pokusila jsem se představit si
Dimitrijův obličej a porovnat ho s tímhle Strigojem. Představila jsem si, že
tady leží přede mnou. Srdce se mi sevřelo. Na kratičkou vteřinu jsem to měla
před očima. Pak to naštěstí zmizelo. Tohle byl nějaký jiný Strigoj.
Rychle jsem se vzpamatovala a připomněla si, že teď se musím postarat o jiné
věci. Musela jsem zkontrolovat Sydney. I když je jenom člověk, moje
ochranitelská povaha se projevila. „Jsi v pořádku?“

Přikývla. Vypadala otřeseně, ale zraněná nebyla. „Hezká práce,“ ocenila mě.
Znělo to, jako by se schválně snažila mluvit sebejistě. „Nikdy… Nikdy jsem
neviděla, že by někdo někoho z nich zabil…“

Nedovedla jsem si představit, jak by taky mohla. Především jsem ale

nechápala, jak se vůbec mohla o takových záležitostech dozvědět. Vypadala,
že je v šoku, tak jsem ji chytla za ruku a vedla ji pryč. „Pojďme odtud. Někam,
kde je víc lidí.“ Čím víc jsem o tom uvažovala, tím pravděpodobnější mi
připadalo, že tenhle Strigoj číhal poblíž Slavíka. Vždyť na jakém lepším místě
by mohl ulovit Moroje než přímo v jejich skrýši? Ještě že má většina strážců
tolik rozumu, aby drželi své svěřence dál od podobných postranních uliček.

Když jsem Sydney navrhla, že odejdeme, vytrhlo ji to z jejího stavu. „Co?“

vykřikla. „Taky ho tady jen tak necháš?“

Rozhodila jsem rukama. „A co čekáš? Asi bych ho zvládla odtáhnout tady za ty

popelnice, tam ho ráno spálí slunce. Většinou to tak dělám.“

„Fajn. A co když mezitím někdo půjde vysypat odpadky? Nebo někdo vyjde z
těch zadních dveří?“

„Dál ho asi sotva odtáhnu. Zapálit ho taky nemůžu. Taková vampýří grilovačka
by asi upoutala pozornost, nemyslíš?“

Sydney zoufale zavrtěla hlavou a přešla k tělu. Zamračeně shlížela na mrtvého

Strigoje. Pak zalovila ve své velké kožené kabelce a vytáhla malou lahvičku.
Obratnými pohyby postříkala celou mrtvolu, načež rychle odstoupila. Sotva se
kapičky dotkly mrtvého těla, začal z něj stoupat nažloutlý dým. Pomalu se
linul do vzduchu a šířil se spíš vodorovně než vertikálně, až zahalil celé tělo.
Potom se smršťoval a smršťoval, až z něj zbyla jen koule o velikosti zaťaté
pěsti. Během pár vteřin se kouř rozplynul docela a zůstala po něm jen
nevinná hromádka prachu.

„Nemáš zač,“ poznamenala Sydney nevýrazně a stále si mě měřila

nesouhlasným pohledem.
„Co to sakra bylo?“ vyjekla jsem.

„Moje práce. Můžeš mi, prosím tě, zavolat, až se to stane příště?“ Obrátila se
k odchodu.

„Počkej! Nemůžu ti zavolat. Nemám ponětí, kdo jsi.“

Ohlédla se a odhrnula si z obličeje blond vlasy. „To myslíš vážně? Copak se o

nás neučíte při maturitě?“

„Aha, no to je sranda… Já jsem totiž neodmaturovala.“

Sydney vykulila oči. „Tys sejmula jednu z těch… stvůr… a nikdy jsi
neodmaturovala?“

Pokrčila jsem rameny a několik vteřin mlčela.

Nakonec znovu povzdechla a řekla: „Nejspíš bychom si měly promluvit.“

To vskutku ano. Setkání s ní bylo tím nejpodivnějším, co se mi od příjezdu do

Ruska přihodilo. Chtěla jsem se dozvědět, proč si myslí, že bychom měly
zůstat v kontaktu, a taky mě zajímalo, jak rozpustila toho Strigoje. Když jsme
se vrátily na rušnou ulici a mířily do její oblíbené kavárny, napadlo mě, že
jelikož ví o světě Morojů, mohla by docela dobře vědět i to, kde se nachází
Dimitrijova vesnice.

Dimitrij. Už zase se mi vynořil v mysli. Netušila jsem, jestli se opravdu zdržuje

poblíž svého rodného městečka, jenže jiný nápad, kam se vydat, jsem
neměla. Opět se mě zmocnil ten divný pocit. Před očima se mi prolnul
Dimitrijův obličej se Strigojem, jehož jsem právě zabila. Bledá pleť, rudé oči…

Ne, okřikla jsem se v duchu. Na to teď nemysli. Nepanikař. Až potkám

Dimitrije jako Strigoje, budu muset načerpat veškerou sílu ze vzpomínek na
Dimitrije, jehož jsem milovala – na jeho hluboké hnědé oči, hřejivé ruce,
něžné objetí…

„Jsi v pohodě…? Vlastně ani nevím, jak se jmenuješ.“

Sydney mě sledovala zvláštním pohledem a já si uvědomila, že jsme se

zastavily před restaurací. Netušila jsem, jak se tvářím, ale můj výraz ji
každopádně zaujal. Až dosud jsem z té holky měla dojem, že se mnou chce
mluvit pokud možno co nejméně.

„Jo, jo, je mi fajn,“ odvětila jsem bryskně a nahodila svůj strážcovský výraz. „A
jmenuju se Rose. Sem jsi chtěla jít?“

Ano. Restaurace byla jasně osvětlená a panovala tam veselá atmosféra, ačkoli
k okázalosti u Slavíka měla hodně daleko. Zapadly jsme do jednoho boxu a
usedly naproti sobě na lavici potaženou černou kůží – tím myslím umělou
kůží. Potěšilo mě, že jsem v jídelním lístku objevila jak ruská, tak americká
jídla. U všeho byl dokonce i anglický překlad, takže jsem málem začala slintat,
když mi padl zrak na smažené kuře. Měla jsem ukrutný hlad, protože v klubu
jsem nic nejedla. Pomyšlení na pořádně opečené kuře mi znělo jako rajská
hudba po tom, co jsem se týdny živila jen pokrmy ze zelí a tím, co prodávají u
takzvaného McDonalda.

Objevila se servírka a Sydney si plynulou ruštinou objednala, zatímco já jen

ukazovala do jídelního lístku. Ha. Sydney je samé překvapení. Čekala jsem, že
mě začne okamžitě vyslýchat, ale když servírka odešla, Sydney mlčela a jenom
si pohrávala s ubrouskem a vyhýbala se očnímu kontaktu. Bylo to zvláštní.
Rozhodně se se mnou necítila dobře. I když nás dělil stůl, tvářila se, jako by
ode mě neměla dostatečný odstup. Její původní rozezlení ale určitě nebylo
hrané a neústupně trvala na tom, abych se řídila nějakými jejími pravidly.

Ať si hraje na stydlivku, jak chce, já nemám zábrany začít probírat nepříjemná

témata. Vlastně je to můj typický povahový rys.

„Takže jsi připravená říct mi, kdo jsi a co se tady děje?“

Sydney vzhlédla. Když jsme teď byly na lépe osvětleném místě, všimla jsem si,
že má hnědé oči. Také jsem zaznamenala zajímavé tetování dole na její levé
tváři. Vypadalo to jako tetování zlatou barvou, nic podobného jsem jaktěživa
neviděla. Byly to propracované květiny a lístky, které bylo pořádně vidět, jen
když určitým způsobem naklonila hlavu, takže se světlo odráželo od zlata.

„Už jsem ti řekla, že jsem alchymistka,“ odpověděla.

„A já ti zase řekla, že nevím, co to je. To je rusky?“ Neznělo mi to tak.

Polovičatě se usmála. „Ne. Takže ty jsi nikdy dřív neslyšela o alchymii?“

Zavrtěla jsem hlavou. Podepřela si bradu dlaní a znovu se zadívala na stůl.
Polkla, jako by se k něčemu odhodlávala, a potom konečně promluvila. „Ve
středověku byli alchymisté přesvědčeni, že pokud objeví to správné
zaklínadlo a kouzlo, dokážou změnit olovo ve zlato. Ale nedokázali, což není
nijak překvapivé. To je však neodradilo od toho, aby se dál zabývali různými
mystickými a nadpřirozenými záležitostmi, až nakonec přece jen objevili něco
magického.“ Zamračila se. „Vampýry.“

Vzpomněla jsem si na hodiny dějepisu. Ve středověku se náš druh začal

oddělovat od lidí a skrývat se. V té době se vampýři pro zbytek světa stali jen
mýtem. Dokonce i na Moroje se tenkrát pohlíželo jako na stvůry, které je
třeba zabíjet.

Sydney moje domněnky potvrdila. „A tehdy se Morojové začali držet v

ústraní. Měli sice svou magii, ale lidí bylo mnohem víc. Je nás ostatně pořád
víc.“ Téměř ji to přimělo k úsměvu. Morojky mají někdy problém otěhotnět,
zatímco lidem to jde snadno. „A Morojové uzavřeli s alchymisty dohodu. Když
budou alchymisté pomáhat Morojům a dhampýrům a jejich společenství se
před lidmi utají, Morojové nám dají tohle.“ Dotkla se zlatého tetování.

„Co je to?“ zeptala jsem se. „Myslím samozřejmě to, co není na první pohled
vidět.“

Konečky prstů si jemně přejela po tetování, a když promluvila, neobtěžovala

se skrývat sarkasmus. „Můj anděl strážný. Je to pravé zlato a…“ S úšklebkem
nechala svou ruku zase klesnout. „Morojská krev nabitá magií vody a země.“

„Co?“ Můj údiv byl poněkud hlasitější, takže se po mně ohlédlo několik lidí v
restauraci. Sydney ztišila hlas a pokračovala s trochu hořkým tónem.

„Taky tím nejsem zrovna nadšená, ale je to naše ‚odměna‘ za to, že vám
pomáháme. Magie vody a země na sebe naváže krev, která nám pronikne
pod kůži a dodává nám stejné vlastnosti – teda pár z nich. Skoro nikdy nejsem
nemocná. Budu žít dlouho.“

„To asi zní dobře,“ poznamenala jsem nejistě.

„Někomu snad. My ale nemáme na vybranou. Tahle ‚kariéra‘ se dědí v rámci

rodin. Všichni se musíme učit o Morojích a dhampýrech. Získáváme kontakty
mezi lidmi, kteří vás pak kryjí, protože my se můžeme pohybovat mnohem
svobodněji. Máme své fígle a techniky, jak se zbavovat mrtvých Strigojů –
jako ten elixír, cos viděla. Na oplátku se chceme od vás držet pokud možno co
nejdál – a to je ten důvod, proč se o nás většina dhampýrů dozví až u
maturity. A Morojové už vůbec ne.“ Náhle se odmlčela. Pomyslela jsem si, že
výklad už skončil.

V hlavě mi to šrotovalo. O ničem podobném jsem nikdy neuvažovala. Počkat!

Nebo ano? Při vyučování nám většinou zdůrazňovali fyzické aspekty strážců:
ostražitost, předpoklady pro boj a tak dále. Často jsem ale slýchala nejasné
narážky, že v lidském světě existují i tací, kteří pomáhají ukrývat Moroje nebo
je dostávají z podivných či nebezpečných situací. Nikdy jsem o tom ale moc
nepřemýšlela a nikdy jsem ani neslyšela slovo alchymista. Kdybych zůstala ve
škole, možná bych se o tom dověděla víc.

Tohle pravděpodobně nebyla myšlenka, kterou bych měla vytahovat, ale

nedokázala jsem si pomoct. „Proč si to kouzlo necháváte pro sebe? Proč se o
něj nepodělíte se světem lidí?“

„Protože to kouzlo má ještě druhou stránku. Brání nám promluvit o vašem

druhu tak, aby vás to ohrozilo nebo prozradilo.“

Kouzlo, které nedovolí mluvit…, to mi znělo podezřele jako nátlak. Všichni

Morojové umějí nátlak v menší míře používat a většina jich taky umí magicky
nabíjet předměty, aby jim dodali určité vlastnosti. Morojská magie se ale
během let změnila a v současné době se na nátlak pohlíží jako na něco
nemorálního. Předpokládala jsem, že tohle tetování je jakési prastaré kouzlo,
které přetrvalo po staletí.

V duchu jsem si přehrála, co všechno mi Sydney pověděla, a napadly mě další

otázky. „Proč se chcete od nás držet dál? Teda ne že bych čekala, že by se z
nás stali nejlepší kámoši, ale…“

„Protože je naší povinností k Bohu, abychom chránili zbytek lidskosti před

zlými stvůrami noci.“ Bezmyšlenkovitě zvedla ruku k hrdlu. Kabát měla hodně
ke krku, ale zpod límečku jí vykukoval zlatý křížek.
Měla jsem z toho nepříjemný pocit, neboť já věřící moc nejsem. A s tak silně
věřícími lidmi se nikdy necítím moc dobře. Asi po půlminutě mi konečně
došlo, co se mi snažila naznačit.

„Počkej!“ vykřikla jsem rozhořčeně. „To mluvíš o nás všech – o dhampýrech i

Morojích? My všichni jsme zlý stvůry noci?“

Spustila ruce a neodpověděla.

„My nejsme jako Strigojové!“ vyštěkla jsem.

Tvářila se zdvořile. „Morojové pijí krev. Dhampýři jsou zvrácenými potomky

Morojů a lidí.“

Ještě nikdy mě nikdo nenazval zvrácenou – tedy pokud nepočítám jednou,

když jsem si dala kečup na tortillu. Jenže nám zrovna došla omáčka, tak co
jiného jsem měla dělat? „Morojové a dhampýři nejsou zlí,“ oznámila jsem
Sydney. „Ne jako Strigojové.“

„To je pravda,“ souhlasila. „Strigojové jsou ještě zlejší.“

„Hele, tak jsem to…“

Vtom nám přinesli jídlo a vůně kuřete téměř přehlušila moje rozhořčení nad
tím, že mě někdo srovnává se Strigojem. S nekonečnou rozkoší jsem se
okamžitě zakousla do křupavého masa, takže jsem chvilku nemluvila. Sydney
si objednala cheeseburger a hranolky a z obojího delikátně ukusovala.

Když jsem zlikvidovala celé kuřecí stehno, konečně jsem se zmohla na pádný
argument. „Vůbec nejsme jako Strigojové. Morojové nezabíjejí. Nemáte
důvod se nás bát.“ Opět se mi nechtělo příliš se bratříčkovat s lidmi. Po tom
netouží nikdo našeho druhu, protože lidi známe a víme, že jsou zbrklí a s
nadšením se vrhají do zkoumání věcí, kterým nerozumějí.

„Každý člověk, který se o vás dozví, dozví se zároveň i o Strigojích,“ prohlásila.

S hranolky si jen tak pohrávala, moc je nejedla.

„Ale kdyby se lidé dozvěděli o Strigojích, mohli by se pak před nimi líp
chránit.“ Proč tady hraju ďáblova advokáta?
Přestala si hrát s hranolkem a odložila ho na talíř. „Pravděpodobně. Ale
existuje spousta lidí, kterým by se zalíbila myšlenka nesmrtelnosti – i za cenu
toho, že by se změnili v pekelnou stvůru a sloužili Strigojům. Divila by ses, jak
hodně lidí reaguje, když se dozvědí o vampýrech. Nesmrtelnost je velice
lákavá – přestože ji provází zlo. Mnoho lidí, kteří se dozvědí o Strigojích, by
jim chtělo sloužit s vidinou toho, že by se nakonec proměnili.“

„To je šílený…“ Zarazila jsem se. Loni jsme objevili důkaz, že Strigojům
pomáhají lidé. Strigojové se nemůžou dotknout stříbrných kůlů, ovšem lidé
ano. A někdo z nich kůly použil, aby jimi probořil morojskou ochrannou linii.
Slíbili snad těm lidem nesmrtelnost?

„A proto,“ pokračovala Sydney, „je nejlepší, když se o nikom z vás nikdo nic
nedozví. Vy existujete – vy všichni – a nic se s tím nedá dělat. Vy děláte svoje,
abyste se zbavili Strigojů, a my zase svoje, abychom zachránili zbytek svého
druhu.“

Pochutnávala jsem si na kuřecím křídle a raději jsem moc neuvažovala o jejích

náznacích, že musí zachraňovat lidstvo před takovými, jako jsem já. To, co
říkala, ale v určitých ohledech dávalo smysl. Není možné, abychom se za
všech okolností pohybovali po světě zcela nepozorováni. A musím uznat, že
existence někoho, kdo se zbavuje těl Strigojů, je velmi užitečná. Spolupráce
lidí a Morojů je ideální. Takoví lidé se můžou po světě volně pohybovat,
obzvlášť když mají své kontakty, jak Sydney naznačovala.

Když jsem si vzpomněla, co mě v souvislosti se Sydney napadlo, hned když

jsem ji potkala, zarazila jsem se uprostřed žvýkání. Přinutila jsem se polknout
a pak jsem se dlouze napila vody. „Mám dotaz. Máš kontakty po celém
Rusku?“

„Bohužel,“ odpověděla. „Když alchymista dosáhne osmnácti let, vyšlou ho na

praxi, aby získal zkušenosti ze svého oboru a vytvořil si kontakty. Radši jsem
měla zůstat v Utahu.“

To bylo ještě bláznivější než všechno, co mi pověděla předtím. „Jaký druh

kontaktů?“

Pokrčila rameny. „Sledujeme pohyby spousty Morojů i dhampýrů. Taky

známe dost vysoce postavených vládních představitelů – jak mezi lidmi, tak
mezi Moroji. Když někdo z lidí uvidí vampýra, většinou se nám podaří najít
někoho důležitého, kdo může dotyčného podplatit nebo… Prostě se to
všechno smete ze stolu.“

Sledujeme pohyby spousty Morojů i dhampýrů. Výhra v loterii! Naklonila

jsem se k ní blíž a ztišila jsem hlas. Nastala důležitá chvíle.

„Hledám jednu vesnici…, vesnici dhampýrů kdesi na Sibiři. Nevím, jak se

jmenuje.“ Dimitrij to jméno vyslovil snad jen jednou a já ho okamžitě
zapomněla. „Asi bude poblíž… Omu?“

„Omsku,“ opravila mě.

Napřímila jsem se. „Znáš ji?“

Neodpověděla hned, ale oči ji zradily. „Možná.“

„Znáš!“ vykřikla jsem. „Musíš mi říct, kde to je. Musím se tam dostat.“

Ušklíbla se. „Chceš se stát… jednou z nich?“

Takže i alchymisté vědí o krvavých děvkách. To není žádné překvapení. Pokud

Sydney a její spolupracovníci vědí o světě vampýrů všechno, tohle musejí
nutně vědět taky.

„Ne,“ řekla jsem povzneseně. „Jen tam musím někoho najít.“

„Koho?“

„Někoho.“

To ji téměř přimělo k úsměvu. Zamyšleně se pustila do dalšího hranolku. Z

cheeseburgeru si ukousla snad jen dvakrát a teď už musel být úplně studený.
Už z principu bych ho nejradši snědla sama.

„Hned se vrátím,“ vyhrkla zničehonic. Zvedla se a zamířila do klidného kouta

kavárny. Ze své zázračné kabelky vytáhla telefon a otočená zády do místnosti
začala telefonovat.

Mezitím jsem spořádala svoje kuře, a jelikož to vypadalo, že Sydney už

hranolky jíst nebude, pustila jsem se do nich. Při jídle jsem zvažovala své
možnosti. Najít Dimitrijovo městečko nakonec snad přece jen bude snadné. A
až tam dorazím…, bude to snadné i pak? Bude tam? Bude se skrývat ve
stinných zákoutích a vyhlížet kořist? A až ho uvidím, opravdu mu dokážu
probodnout srdce kůlem? Znovu se mi před očima vynořil ten nepříjemný
obrázek, Dimitrij s rudýma očima a…

„Rose?“

Zamrkala jsem. Byla jsem tak mimo, že jsem ani nezaregistrovala, že se

Sydney už vrátila. Usedla na svoje místo naproti mně. „Takže to vypadá…“
Odmlčela se a podívala se na stůl. „Tys mi ujídala hranolky?“

Netušila jsem, jak to poznala, když jich tam zbyla ještě celá hromada. Sotva
jsem ochutnala. Uvědomila jsem si, že když se přiznám ke krádeži hranolků,
Sydney to bude považovat za další důkaz toho, že jsem zlá stvůra noci. A tak
jsem nenuceně odpověděla: „Ne.“

Na chvilku se zamračila, zamyslela se a nakonec promluvila. „Opravdu vím,

kde to městečko je. Už jsem tam byla.“

Narovnala jsem se. U všech čertů! Po mnoha týdnech pátrání jsem konečně u
cíle. Sydney mi poví, kde se to městečko nachází, já se tam vydám a pokusím
se uzavřít tuhle příšernou kapitolu svého života.

„Díky, děkuju moc…“

Zvedla ruku, aby mě zarazila. Všimla jsem si, jak nešťastně se tváří.

„Ale neřeknu ti, kde to je.“

Poklesla mi čelist. „Co?“

„Vezmu tě tam.“
 KAPITOLA 3

„Počkej… Cože?“ vykřikla jsem.

To nebylo v plánu. To ani v nejmenším nebylo v plánu. Snažila jsem se

cestovat po Rusku v co možná největším utajení. Navíc se mi moc
nezamlouvala představa, že by se mnou jel ještě někdo – zejména někdo, kdo
mě nejspíš nesnáší. Netušila jsem, jak dlouho může trvat cesta na Sibiř –
myslela jsem, že několik dní –, a nedovedla jsem si představit, že ty dny
strávím posloucháním Sydneyiných řečí o tom, jak jsem zvrácená a zlá.

Polkla jsem svoje roztrpčení a snažila se zareagovat rozumně. Koneckonců

jsem ji žádala o laskavost. „To není nutný,“ prohlásila jsem a přinutila se k
úsměvu. „Je to od tebe hezký, ale nechci ti přidělávat problémy.“

„No,“ poznamenala suše, „tomu se nevyhneme. A není to ode mě hezký,

protože to není moje rozhodnutí. Je to příkaz od mých nadřízených.“

„Stejně z toho mám dojem, že se ti tam moc nechce. Proč mi prostě

neřekneš, kde to je, a šéfům něco nenakecáš?“

„Zjevně neznáš lidi, pro které pracuju.“

„To ani nemusím. Autority ignoruju pořád. Není to tak těžký, když si na to
zvykneš.“

„Jo? A jak ti to pomůže najít tu vesnici?“ dotázala se výsměšně. „Hele, pokud

se tam chceš dostat, je jenom jedna možnost.“

Tohle je jediná možnost, jak se tam dostat, pokud budu využívat jako zdroj
informací Sydney. Můžu se kdykoli vrátit ke Slavíkovi… Jenže tam mi trvalo
hrozně dlouho, než jsem narazila na nějakou stopu. Sydney teď sedí přímo
přede mnou a má informaci, kterou potřebuju.

„Proč?“ zeptala jsem se. „Proč musíš jet taky?“

„To ti nemůžu říct. Jinými slovy: přikázali mi to.“

Milé. Sledovala jsem ji upřeným pohledem a snažila se přijít na to, co se tu

vlastně děje. Proč by se někdo, natožpak někdo, kdo strká ruce do záležitostí
Morojů, zajímal o to, kam se vydá nějaká mladá dhampýrka?
Nepředpokládala jsem, že má Sydney nějaké postranní úmysly – ledaže by
byla mimořádně dobrou herečkou. Lidé, jimž se zodpovídala, ale zjevně měli
svůj plán a já jsem nijak netoužila po tom, stát se jeho součástí. Zároveň už
jsem se ale nemohla dočkat, až se přiblížím ke svému cíli. Každý uplynulý den
pro mě představoval den navíc, kdy jsem nenašla Dimitrije.

„Kdy můžeme vyrazit?“ zeptala jsem se nakonec. Byla jsem přesvědčená, že

Sydney je především teoretická. Když mě stopovala, žádné oslnivé praktické
dovednosti nepředvedla. Jistě nebude nijak těžké ji setřást, až se budeme
blížit k Dimitrijovu městečku.

Nad mým dotazem se zatvářila zklamaně, skoro jako by doufala, že její návrh
odmítnu a ona se tak zbaví svých povinností. Nechtělo se jí cestovat se mnou
o nic víc než mně s ní. Otevřela kabelku, znovu vylovila mobil a několik minut
v něm cosi hledala. Nakonec objevila jízdní řád vlaků a ukázala mi v něm na
zítřek.

„Vyhovuje ti to?“

Zadívala jsem se na displej a kývla. „Vím, kde je tohle nádraží. Už jsem tam
byla.“

„Fajn.“ Vstala a hodila na stůl nějaké peníze. „Uvidíme se zítra.“ Vydala se ke

dveřím, ale po pár krocích se zastavila a ohlédla. „Jo, a ty moje hranolky
můžeš klidně dojíst.“

Když jsem přiletěla do Ruska, nejdřív jsem bydlela v mládežnických hostelech.

Měla jsem sice spoustu peněz, takže bych klidně mohla bydlet jinde, ale
chtěla jsem se krotit a zbytečně neutrácet. Navíc luxus nebyl právě tím, co
jsem nejvíc postrádala. Když jsem ale začala chodit ke Slavíkovi, uvědomila
jsem si, že v honosných šatech se těžko můžu vracet do hostelu plného
batůžkářů.

Takže teď jsem bydlela v nóbl hotelu plném ochotného personálu, který mi
vždy přidržel dveře. Hala s mramorovou podlahou tam byla tak prostorná, že
by se do ní vešel snad celý ten předchozí laciný hostel. Možná i dva. Můj
pokoj byl také ohromný a noblesní. Sotva jsem se tam vrátila, s úlevou jsem si
vyzula boty na podpatcích a svlékla se. Došlo mi, že tady budu muset nechat
všechny šaty, které jsem si v Petrohradě koupila, a pocítila jsem nepatrné
bodnutí lítosti. Chtěla jsem po Rusku cestovat nalehko, a přestože můj batoh
byl celkem velký, považovala jsem za rozumné ho nenacpat natolik, abych ho
neunesla. Tak dobře. Tyhle šaty udělají bezpochyby velikou radost nějaké
pokojské. Jediná paráda, kterou potřebuju, je můj nazar, přívěsek, který
připomíná modré oko. Dostala jsem ho od mámy a později se ukázalo, že ona
ho kdysi dostala od mého otce. Nesundávala jsem ho z krku.

Dopoledne nám pojede vlak do Moskvy, kde přestoupíme na další vlak na

Sibiř. Chtěla jsem na tu cestu být odpočatá a připravená. Oblékla jsem se do
pyžama a zalezla pod těžkou přikrývku. Doufala jsem, že se spánek dostaví
brzy. Jenže jsem si v hlavě neustále přemílala dnešní události. Ta záležitost se
Sydney je sice bizarní zvrat situace, ale to zvládnu. Když budeme cestovat
veřejnou dopravou, těžko mě může odtáhnout do spárů svých tajemných
nadřízených. A z toho, co naznačovala, jsem usoudila, že opravdu potrvá pár
dní, než dorazíme do toho městečka. Dva dny mi připadaly na jedné straně
jako strašně dlouhá doba a na druhé straně jako strašně krátká.

Klidně se můžu setkat s Dimitrijem už za pár dní… a co potom? Dokážu to?

Dokážu se přinutit k tomu, abych ho zabila? I kdybych byla přesvědčená, že to
zvládnu, budu tak dobrá, abych ho přemohla? Otázka, kterou jsem si kladla už
týdny, mě trápila znovu a znovu. Všechno, co umím, mě naučil Dimitrij. Když
teď má ke svým předchozím dovednostem i reflexy Strigojů, bude z něj
opravdu bůh, jak jsem si z něj často utahovala. Je dost pravděpodobné, že
zabije on mě.

Ale když si s tím teď budu lámat hlavu, nijak mi to neprospěje. Podívala jsem
se na hodiny a zjistila, že se v posteli převaluju už skoro hodinu. To není
dobré. Zítra musím být ve formě. A tak jsem udělala něco, co bych dělat
neměla. Vždycky to ale zabralo a já pustila z hlavy všechny své starosti –
hlavně proto, že jsem se ocitala v mysli někoho jiného.

Vklouznout Lisse do hlavy vyžadovalo jen malou dávku soustředění. Nevěděla

jsem, jestli se mi to podaří i na tak velikou vzdálenost, nicméně jsem brzy
zjistila, že to funguje úplně stejně, jako kdyby stála vedle mě.

V Montaně bylo zrovna dopoledne, a jelikož byla sobota, Lissa neměla

vyučování. Během té doby, co jsem byla pryč, jsem tvrdě pracovala na tom,
abych mezi námi vztyčila neprostupnou mentální zeď. Téměř úplně jsem
odblokovala ji i její pocity. Ale teď, když jsem se ocitla v její hlavě, byly
veškeré bariéry prolomeny a její pocity mě zasáhly jako přílivová vlna. Byla
naštvaná. Hodně naštvaná.

„Proč si myslí, že stačí jen lusknout prsty a já kdykoli pojedu kamkoli, kam si
zrovna zamane?“ rozčilovala se Lissa.

„Protože je to královna. A protože jsi uzavřela dohodu s ďáblem.“

Lissa a její přítel Christian se povalovali na půdě školního kostela. Jakmile

jsem rozeznala, kde jsou, málem jsem z její hlavy urychleně zase vypadla. Ti
dva tam většinou randili a já nechtěla být svědkem toho, jak ze sebe strhávají
oblečení. Lissina rozzuřenost mi naštěstí napověděla, že když má tak špatnou
náladu, žádný sex se dnes konat nebude.

Vlastně to byla docela ironie. Prohodili si role. Lissa zuřila, zatímco Christian
zůstával klidný, aby jí byl oporou. Seděl na zemi, zády se opíral o zeď a ona
seděla před ním mezi jeho nohama. Objímal ji. Opřela si hlavu o jeho hrudník
a povzdechla.

„Posledních pár týdnů jsem dělala všechno, co chtěla! ‚Vasiliso, proveď tady
toho stupidního královského po kampusu.‘ ‚Vasiliso, prosím tě, okamžitě skoč
na letadlo a přileť na víkend, abych tě mohla u dvora představit nějakým
nudným páprdům.‘ ‚Vasiliso, prosím, věnuj nějaký čas taky mladším
studentům a ber to jako dobrovolnickou práci. Působí to dobře.‘“ Přestože to
Lissu frustrovalo, neubránila jsem se pobavení. Hlas královny Taťány
napodobila dokonale.

„To poslední bys bývala udělala i dobrovolně,“ připomněl jí Christian.

„Jo… O to právě jde, aby to bylo dobrovolně. Nesnáším, jak mi poslední

dobou diktuje každou maličkost.“

Christian se k ní naklonil a políbil ji na tvář. „Jak jsem řekl, uzavřela jsi dohodu
s ďáblem. Teď jsi její miláček. Chce jenom zajistit, abys vystupovala tak, aby
to na ni vrhalo dobré světlo.“

Lissa se zamračila. Ačkoli Morojové žijí v zemích, kde vládnou lidé, a tudíž
podléhají lidským vládám, zároveň mají i svého krále nebo královnu, kteří
pocházejí z jedné z dvanácti královských rodin. Současnou vládkyní je
královna Taťána – z rodu Ivaškovů –, která se nadmíru zajímá o Lissu jakožto
poslední žijící členku rodu Dragomirů. A tak nabídla Lisse dohodu. Až Lissa
odmaturuje na Akademii svatého Vladimíra, přestěhuje se ke dvoru a
královna jí zařídí, že bude moct studovat na univerzitě v Lehighu v
Pensylvánii. Lissa je ohromně chytrá a studium na celkem velké prestižní
univerzitě jí stojí za to, aby bydlela u královny. Jinak totiž Morojové kvůli
bezpečí navštěvují jen menší, nevýznamné univerzity.

A jak Lissa brzy zjistila, k téhle dohodě se váže ještě spousta dalších věcí. „A já
tam jen seděla a přikyvovala,“ řekla Lissa. „Jenom jsem se usmívala a říkala
‚Ano, Vaše Veličenstvo. Cokoli chcete, Vaše Veličenstvo.‘“

„Tak jí řekni, že dohoda skončila. Za pár měsíců ti bude osmnáct. Královská

nebo ne, žádný závazky nemáš. Nepotřebuješ ji k tomu, abys mohla chodit na
velkou školu. Prostě odejdeme, ty a já. Běž si, na jakou vejšku chceš. Nebo
vůbec na žádnou školu nechoď. Můžeme utéct třeba do Paříže a pracovat
tam v kavárně. Nebo prodávat kýčovitý obrazy na ulici.“

To Lissu rozesmálo. Přitiskla se k Christianovi obličejem. „Jasně, už tě vidím,

jakou máš trpělivost s lidmi. Vykopli by tě hned první den. Vypadá to, že
jediná možnost, jak to přežít, je, když půjdu na vysokou a budu nás
podporovat.“

„Ale víš, že jsou i jiný způsoby, jak se dostat na univerzitu.“

„Jo, ale žádná z nich by nebyla tak dobrá,“ poznamenala moudře. „A

nedostávala bych se tam tak snadno. Tohle je jediný způsob. Ráda bych toho
všeho dosáhla a trochu se jí postavila. Rose by to udělala.“

„Rose by skončila v kriminále za velezradu, jakmile by ji Taťána poprvé o něco

požádala.“

Lissa se smutně usmála. „Jo. To asi jo.“ Její úsměv skončil povzdechem. „Tolik
mi chybí.“

Christian ji znovu políbil. „Já vím.“ Tohle bylo jejich běžné téma rozhovoru,
které je nikdy neomrzelo, protože Lissiny city ke mně neochabovaly. „Je v
pohodě. Ať už je kdekoli, je v pohodě.“
Lissa se zadívala do tmy na půdě. Jediné světlo sem přicházelo mozaikovým
oknem, takže celá půda působila pohádkovým dojmem. Nedávno se tu
uklízelo – dělali jsme to my dva s Dimitrijem. Bylo to teprve před několika
měsíci, ale už se tu zase hromadil prach a krabice. Místní kněz je hodný chlap,
jenže si schovává každou blbost. Lissa si však věcí na půdě nevšímala, myslela
na mě.

„Taky doufám. Kéž bych tak tušila, kde je. Pořád myslím na to, že kdyby se jí
něco stalo, kdyby byla…“ Lissa nedokázala dokončit svou myšlenku. „No
prostě si myslím, že bych to nějakým způsobem věděla. Cítila bych to. Vím, že
naše pouto funguje jenom jednosměrně. To se nikdy nezmění. Ale musela
bych přece vědět, kdyby se s ní něco stalo, že jo?“

„To netuším,“ odvětil Christian. „Možná jo, možná ne.“ Jakýkoli jiný kluk by jí
řekl něco milého, aby ji uklidnil, pořád by opakoval, že jistě ano a
samozřejmě. Jenže Christian měl v povaze být brutálně upřímný. Lisse se
tahle jeho vlastnost líbila. A mně taky. Nebyl to kamarád, který vás za všech
okolností potěší, ale aspoň jste věděli, že vám nemaže med kolem pusy.

Opět povzdechla. „Adrian tvrdí, že je v pořádku. Navštěvuje ji ve snech. Dala

bych cokoli za to, abych to taky uměla. V uzdravování jsem čím dál lepší a
aury už taky zvládám. Ale sny ještě ne.“

Vědomí, že se po mně Lisse stýská, mě bolelo snad víc, než kdyby mě úplně
odepsala. Rozhodně jsem jí nechtěla ublížit. I když jsem jí zazlívala, že se snaží
ovládat můj život, nikdy jsem vůči ní nepocítila nenávist. Miluju ji jako vlastní
sestru a nesnáším pomyšlení, že kvůli mně trpí. Jak jen se to mezi námi mohlo
tak pokazit?

Ona i Christian tam dál seděli a mlčeli, načerpávali od sebe navzájem sílu a
lásku. Měli mezi sebou to, co jsem měla já s Dimitrijem. Jako by byli jedinou
bytostí a všechna slova byla zbytečná. Pohladil ji po vlasech. Ačkoli jsem to
jejíma očima vidět nemohla, dovedla jsem si představit, jak se její blonďaté
vlasy lesknou v duhovém světle pronikajícím dovnitř oknem. Christian jí
několik dlouhých pramenů zastrčil za uši, potom jí zaklonil hlavu a sklonil se k
ní. Ten polibek začal lehce a sladce a pak postupně nabýval na intenzitě.
Aha, pomyslela jsem si. Tak asi přece jen nastal čas se zdekovat. Než jsem to
ale stačila udělat, Lissa polibek přerušila.

„Je nejvyšší čas,“ poznamenala. „Musíme jít.“

Pohled Christianových křišťálově modrých očí prozrazoval opak. „Možná je

nejvyšší čas, aby ses královně vzepřela. Měla bys zůstat tady. To by byl skvělý
způsob, jak si vybudovat charakter.“

Lissa do něj lehce šťouchla loktem, políbila ho na čelo a zvedla se. „Tohle není
ten pravý důvod, proč chceš, abych tady zůstala, tak mě netahej za nos.“

Odešli z kostela a Christian celou cestu hučel cosi o tom, že by s ní chtěl dělat
něco víc než ji tahat za nos. Vysloužil si tím jen další šťouchnutí. Mířili k
administrativní budově, která se nachází v samém srdci vyššího kampusu.
Kromě prvních známek jara to tam vypadalo úplně stejně, jako když jsem
odtamtud odcházela. Velkolepé a impozantní kamenné budovy. Vysoké staré
stromy. Změnilo se ovšem něco v duších zaměstnanců a studentů. Každý si z
útoků Strigojů odnesl jizvy. Mnoho našich lidí bylo zabito, a přestože
vyučování už zase běželo normálně, každý pořád truchlil.

Lissa s Christianem vešli do administrativní budovy. Netušila, proč ji sem

zavolali, jenom to, že Taťána chce, aby se Lissa setkala s nějakým královským,
který právě dorazil do Akademie. Vzhledem k tomu, že ji Taťána v poslední
době nutila k setkání s mnoha lidmi, Lissa si od tohoto moc neslibovala. Vešla
s Christianem do ředitelny, kde seděla ředitelka Kirová a povídala si s nějakým
starším Morojem a dívkou asi v našem věku.

„Á, slečno Dragomirová, tady jste.“

Když jsem studovala na Akademii, měla jsem s Kirovou spoustu problémů, ale
když jsem ji teď viděla, nostalgicky jsem vzpomínala. Trest za rvačku ve třídě
by mi teď připadal mnohem lepší než vláčet se přes Sibiř, abych našla
Dimitrije. Kirová vypadala pořád stejně, na orlím nose si posunovala brýle.
Ten muž a dívka vstali a Kirová k nim pokynula rukou.

„Tohle je Eugene Lazar a jeho dcera Avery.“ Ředitelka se obrátila k Lisse. „A to

je Vasilisa Dragomirová a Christian Ozera.“
Lissa se zkoumavě zadívala na toho pána. Lazar je královské jméno, což
ostatně není nic překvapivého, když tohle setkání zorganizovala Taťána. Pan
Lazar se na Lissu přívětivě usmál a potřásl jí rukou. Tvářil se trochu
překvapeně nad Christianovou přítomností, ale usmívat se nepřestával.
Takové reakce na Christiana taky nebyly ničím neobvyklým.

Strigojem se můžete stát buď dobrovolně, nebo z donucení. Strigoj může

změnit v sobě podobného jak člověka, tak i Moroje nebo dhampýra tím, že se
napije jeho krve a pak dotyčnému dá ochutnat tu svou. Ve Strigoje se změní i
Moroj, který se záměrně rozhodne někomu vypít tolik krve, že ho tím zabije.
Obvykle Morojové pijí krev jen v malých dávkách od dobrovolných lidských
dárců. Ale vypít krve tolik, že tím připraví někoho o život? To potom Moroje
změní a on se přikloní na temnou stranu a ztratí tím schopnost ovládat
živlovou magii. Změní se ve zlou nemrtvou stvůru.

Přesně to udělali Christianovi rodiče. Schválně někoho zabili a proměnili se ve

Strigoje, aby získali věčný život. Christian nikdy neprojevil sebemenší touhu
stát se Strigojem, ale přesto se k němu všichni chovali, jako by tato možnost
reálně hrozila. (Nutno uznat, že k tomu přispívala i jeho věčně namíchnutá
nálada.) Velké části jeho rodiny – přestože patří ke královským – se všichni
také straní, i když je to nefér. Při útoku Strigojů na naši školu jsem se dala s
Christianem dohromady a společně jsme nakopali zadky mnoha Strigojům.
Jak se to rozneslo, trochu to napravilo jeho pověst.

Kirová nikdy nemarnila čas formalitami, a tak i tentokrát přešla rovnou k věci.
„Pan Lazar tady bude novým ředitelem.“

Lissa se na něj pořád zdvořile usmívala, ale při těch slovech sebou trhla. „Co?“

„Chci odstoupit,“ objasnila Kirová tak bezvýrazným tónem, že by klidně mohla

být strážkyní. „Ale na škole zůstanu jako profesorka.“

„Vy budete učit?“ podivil se nevěřícně Christian.

Příkře na něj pohlédla. „Ano, pane Ozero. Kvůli tomu jsem sem původně
přišla. Jsem si jistá, že když se budu snažit, vzpomenu si, jak se to dělá.“

„Ale proč?“ nechápala Lissa. „Odvádíte skvělou práci.“

Víceméně to byla pravda. Přestože jsem s Kirovou měla spoustu neshod –
většinou kvůli mému porušování pravidel –, pořád jsem ji respektovala. A
Lissa taky.

„Už nějaký čas uvažuju, že bych se vrátila k učení,“ vysvětlila Kirová. „Teď je
na to stejně vhodná doba jako kdykoli jindy a navíc pan Lazar je velice
schopný.“

Lissa měla talent na to, aby prokoukla lidi. Myslím, že je to vedlejší účinek
éteru, stejně jako charisma, které éter svým uživatelům dodává. Lissa byla
přesvědčená, že Kirová lže, a já jsem si to myslela taky. Kdybych dokázala číst
Christianovy myšlenky, jistě bych zjistila totéž. Útok na Akademii vyvolal u
mnoha lidí paniku a obzvlášť pak u královských. Ale problém, který k útoku
vedl, byl už dávno napraven. Měla jsem za to, že tady zapracovala Taťána,
která jistě přinutila Kirovou odstoupit a uvolnit místo královskému, aby si pak
i ostatní královští připadali lépe.

Lissa nedávala svoje myšlenky nijak najevo. Otočila se k panu Lazarovi. „Moc
ráda vás poznávám. Určitě budete skvělý. Kdybych pro vás něco mohla
udělat, určitě mi dejte vědět.“ Svou roli správné princezny ovládala dokonale.
Jedním z jejích mnoha nadání bylo, že uměla být zdvořilá a milá.

„Vlastně můžete,“ prohlásil pan Lazar. Měl hluboký silný hlas, který jako by
naplnil celou místnost. Mávl rukou směrem ke své dceři. „Napadlo mě, zda
byste to tady nemohla ukázat mojí Avery a pomoct jí trochu se tu zorientovat.
Loni odmaturovala a tady bude pracovat jako moje asistentka. Určitě bude
mnohem radši ve společnosti někoho, kdo je jí věkově bližší.“

Avery se usmála a Lissa si ji poprvé pořádně prohlédla. Avery byla krásná.

Oslnivě krásná. Lissa je taky krásná, má nádherné vlasy a zelené oči, které se
v její rodině dědí. Lissa mi připadala stokrát hezčí než Avery, jenže ona sama
si ve srovnání s tou trošičku starší dívkou připadala nevýrazná. Avery byla
vysoká a štíhlá jako většina Morojek, ale měla celkem sexy křivky. Po takovém
hrudníku, jako mám ostatně i já, touží snad každá Morojka. Tahle měla k
tomu ještě dlouhé hnědé vlasy a modrošedé oči.
„Slibuju, že nebudu na obtíž,“ řekla Avery. „A když budeš chtít, můžu ti
povědět pár zajímavostí ze života u dvora. Slyšela jsem, že se tam
přestěhuješ.“

V tom okamžiku Lissa vztyčila svou obranu. Už věděla, co se tu děje. Nejenže

Taťána vyhodila Kirovou, ona ještě ke všemu Lisse poslala dozorkyni. Krásnou
a dokonalou společnici, která ji může v klidu špehovat a vytrénovat ji dle
Taťániných představ. Když Lissa promluvila, bylo to perfektně zdvořilým
hlasem, ale prosakoval z něj chlad.

„To by bylo skvělé,“ řekla. „Mám teď spoustu práce, ale pokusím se najít si
chvilku.“

Aveřin otec ani Kirová nezaznamenali ten podtext, který naznačoval vycouvej,
nicméně z dívčiných očí Lissa jasně vyčetla, že Avery její vzkaz pochopila.

„Díky,“ odpověděla Avery. Pokud jsem se nemýlila, tvářila se ublíženě. „Určitě

něco vymyslíme.“

„Dobrá, dobrá,“ shrnul to pan Lazar, který vůbec nezaregistroval to tiché

drama mezi oběma dívkami. „Třeba byste mohla Avery ukázat ubytování pro
hosty? Bude bydlet ve východním křídle.“

„Jistě,“ souhlasila Lissa a přála si dělat cokoli jiného, jen ne tohle.

Ona, Christian a Avery se obrátili k odchodu, když vtom do ředitelny

napochodovali dva kluci. Jeden z nich byl Moroj, o málo mladší než my, a ten
druhý byl dhampýr, něco málo přes dvacet. Z jeho tvrdého a vážného výrazu
jsem usoudila, že je to strážce.

„Aha, tady jste,“ prohlásil pan Lazar a vyzval ty dva, aby vstoupili. Položil ruku
na rameno Moroje. „To je můj syn Reed. Bude tady studovat a už se na to
moc těší.“

Reed ale vypadal dost znechuceně. Byl to ten nejmrzutější kluk, jakého jsem
kdy viděla. Kdybych někdy měla hrát roli věčně otráveného teenagera,
všechno bych odkoukala od Reeda Lazara. Byl stejně hezký jako Avery, i rysy
měl podobné. Ale neustále se šklebil. Pan Lazar představil Reedovi i ostatní.
Ten jenom zavrčel: „Zdravím.“
„A tohle je Simon, Aveřin strážce,“ pokračoval pan Lazar. „Tady v kampusu
samozřejmě nemusí být pořád s ní. Víte, jak to chodí. Ale přesto jsem si jist,
že ho tady budete potkávat často.“

Já doufala, že ne. Netvářil se sice natolik znechuceně jako Reed, ale pořád se
mračil jako většina strážců. Najednou mi bylo Avery líto. Pokud je tohle její
jediný společník, jistě bude toužit po tom, aby se skamarádila s někým, jako je
Lissa. Ta jí ale jasně dala najevo, že nehodlá být součástí Taťániných pletich.
Lissa s Christianem odvedli Avery do domu pro hosty a cestou moc nemluvili.
Urychleně odtamtud zase odešli. Normálně by Lissa zůstala, pomohla Avery
trochu se zabydlet a nabídla by jí, že s ní později povečeří. Tentokrát ale ne.
Ne, když v tom byly takové postranní motivy.

Vrátila jsem se do svého těla, do svého hotelu. Uvědomovala jsem si, že bych
se už neměla starat o život na Akademii a že bych z celé té záležitosti s Avery
neměla být přešlá. Ležela jsem a dívala se do tmy. Neubránila jsem se
samolibému úsměvu a zcela sobeckému uspokojení. Lissa rozhodně nebude
mít novou nejlepší kamarádku.
 KAPITOLA 4

Kdykoli jindy bych si moc ráda prohlídla Moskvu. Sydney naši cestu
naplánovala tak, že jsme tam měly pár hodin pauzu, než nám jel další vlak na
Sibiř. Takhle jsme měly čas se trochu projít po městě a dát si večeři. Sydney
ale trvala na tom, že do setmění musíme být zpátky v bezpečí nádraží. Přes
moje hrdinské řeči i molnijské znaky nechtěla, abychom daly Strigojům šanci.

Bylo mi v podstatě jedno, jak ten volný čas strávíme. Důležité bylo jen to, že
se přibližuju k Dimitrijovi. A tak jsme se Sydney bezcílně bloumaly po městě,
prohlížely si památky a mluvily jen málo. V Moskvě jsem nikdy předtím
nebyla. Je to krásné město plné lidí a obchodů. Byla bych tam schopná strávit
celé dny jen nakupováním a prozkoumáváním místních restaurací. Viděla
jsem místa, o kterých jsem měla jen obecné povědomí – Kreml, Rudé
náměstí, Velké divadlo. Přestože to všechno bylo moc hezké, snažila jsem se
ty památky moc nevnímat, protože mi připomínaly… Dimitrije.

Často mi o Rusku vyprávěl a vždycky říkal, že by se mi tam líbilo.

„Připadala by sis tam jako v pohádce,“ řekl mi jednou. To bylo při našem
tréninku před vyučováním, někdy na podzim, než napadl první sníh. Byla mlha
a všechno pokrývala rosa.

„To asi sotva,“ odpověděla jsem mu a stáhla si vlasy do culíku. Dimitrijovi se

vždycky líbilo, když jsem nosila vlasy rozpuštěné, ale při tréninku? Dlouhé
vlasy by překážely. „Borč a ty vykopávky, co tam všichni poslouchají… To není
zrovna to, po čem toužím.“

Obdařil mě jedním ze svých zřídkavých úsměvů, při kterém se mu trochu

povytáhly koutky očí. „Boršč, ne borč. A vím, jakou máš chuť k jídlu. Kdybys
měla hlad, snědla bys ho.“

„Takže aby ta pohádka fungovala, musí se hladovět?“ Nic jsem nemilovala

tolik, jako dělat si z Dimitrije legraci. Tedy pokud nepočítám líbání s ním.

„Mluvím o celé zemi. O stavbách. Zajeď se podívat do nějakého velkého

města a zjistíš, že nic podobného jsi ještě neviděla. Ve Státech se všechno
staví ve stejném stylu – vždycky velké bloky domů. Dělají to, co je nejrychlejší
a nejjednodušší. Ale v Rusku jsou domy, které jsou opravdové umělecké
kousky. Dokonce i obyčejné obytné domy. A místa jako Zimní palác a chrám
svaté Trojice v Petrohradě? Ty ti vyrazí dech.“

Celý zářil při vzpomínce na stavby, které viděl. Ta radost dodávala jeho
hezkým rysům až božský nádech. Nejspíš by mi mohl vyjmenovávat
pamětihodnosti celý den. Srdce mi přetékalo jen z toho, že jsem se na něj
dívala. V takových chvílích jsem se většinou uchylovala k jadrným vtipným
poznámkám, abych zamaskovala své emoce. Takže jsem přiměla Dimitrije,
aby se vrátil ke svému profesionálnímu rozpoložení a my zase pokračovali v
tréninku.

Když jsem teď se Sydney procházela ulicemi, přála jsem si, abych si bývala z
Dimitrije tenkrát neutahovala a víc poslouchala povídání o jeho rodné zemi.
Dala bych cokoli za to, aby tady se mnou teď mohl být takový, jaký býval. S
těmi stavbami měl pravdu. Většina z nich byly normální budovy, jaké můžete
vidět ve Státech nebo kdekoli jinde na světě, ale některé byly opravdu
překrásné – jasně barevné s cibulovitými střechami. Opravdu působily trochu
jako z jiného světa. A já celou dobu myslela na to, že Dimitrij by tu měl být se
mnou, všechno mi ukazovat a vysvětlovat. Byl by to krásný romantický výlet.
Stravovali bychom se v exotických restauracích a večer chodili tančit. Měla
bych na sobě jedny z těch drahých šatů, které jsem nechala v hotelu v
Petrohradě. Takhle to mělo být. Neměla jsem tady chodit po městě s věčně
zamračenou lidskou holkou.

„Je to jako z pohádky, co?“

Sydneyin hlas mě překvapil a já si uvědomila, že jsme se zastavily před

nádražím. V Moskvě je jich spousta. Její slova mi připomněla můj dávný
rozhovor s Dimitrijem, a po zádech mi přeběhl mráz. Měla pravdu. Budova
nádraží sice neměla ty cibulovité střechy, ale přesto působila jako z pohádky –
něco mezi popelčiným zámkem a perníkovou chaloupkou. Měla velkou
klenutou střechu a na každém konci věžičku. V bílých stěnách místy
vystupovaly hnědé cihly a zelená mozaika, takže celá stavba vypadala, jako by
byla pruhovaná. Ve Státech by to všichni považovali za přeplácané. Mně to
ale připadalo krásné.
Když jsem uvažovala, co by asi o téhle budově řekl Dimitrij, ucítila jsem, že se
mi do očí derou slzy. Nejspíš by se mu nádraží líbilo stejně jako všechno
ostatní v Rusku. Došlo mi, že ode mě Sydney očekává nějakou odpověď.
Polkla jsem svůj žal a promluvila jako lehkomyslná puberťačka. „Leda tak z
pohádky o nádraží.“

Překvapeně povytáhla obočí nad mým nedostatkem zájmu, ale nic neřekla.
Co by taky měla říkat? Třeba když budu takhle sarkastická pořád, polezu jí na
nervy a ještě ráda se mě zbaví. Ale pochybuju, že budu mít takové štěstí. Byla
jsem si totiž jistá, že její strach z nadřízených převáží veškeré další pocity.

Měly jsme kupé v první třídě. Bylo mnohem menší, než jsem čekala. Na každé
straně byla sedadla, která se dala rozložit na lůžko, okno a vysoko na stěně
televize. Myslela jsem, že to by nám mohlo pomoct zabít čas, ale se
sledováním ruské televize jsem měla problém – nejen kvůli jazykové bariéře,
ale i kvůli tomu, že některé pořady jsou opravdu bizarní. Přestože ten prostor
byl poměrně stísněný, já i Sydney jsme tam měly dost místa.

Barvy, jakými byl vlak zařízen, mi připomínaly ty fantastické vzory, jaké jsem
viděla všude možně ve městě. Dokonce i chodbička u našeho kupé byla jasně
barevná, s vysokým kobercem s červeným a žlutým vzorem, a žlutým
běhounem uprostřed uličky. V našem kupé bylo plno polštářků ze sytě
oranžového sametu, ke kterým se hodily závěsy v odstínech zlaté a broskvové
barvy. Těžká látka byla protkána plastickým vzorem. Uprostřed stál zdobený
stolek, takže celé kupé působilo jako miniaturní palác.

Než vlak vyjel z nádraží, už se setmělo. Z jakéhosi důvodu Transsibiřský expres

vždy odjíždí z Moskvy na noc. Zatím ještě nebylo nijak pozdě, ale Sydney už
chtěla jít spát a já ji nechtěla rozčilovat víc, než bylo nutné. A tak jsme zhasly
všechna světla až na malou lampičku u mého lůžka. Na nádraží jsem si koupila
časopis, a přestože jsem textu nerozuměla, fotky nalíčených modelek a
oblečení prolomily kulturní bariéry. Tiše jsem časopisem listovala a
obdivovala letní tílka a šaty. Uvažovala jsem, jestli se vůbec ještě někdy budu
zabývat takovými věcmi.

Když jsem si lehla, nebyla jsem nijak unavená, ale přesto jsem usnula. Zdálo
se mi o vodním lyžování, když vtom najednou vlny kolem mě i slunce zmizely
a já se ocitla v místnosti plné polic s knihami. Na stolech tam byly počítače a
panoval tam klid, pro toto místo obvyklý. Nacházela jsem se v knihovně
Akademie svatého Vladimíra.

Zaúpěla jsem. „Ne. Dneska ne.“

„Proč dneska ne? Proč ne každý den?“

Otočila jsem se a spatřila pohledného Adriana Ivaškova. Adrian je Moroj a je

prasynovcem královny. Patří mezi ty, které jsem opustila, když jsem se vydala
na tuhle sebevražednou misi. Měl krásné smaragdově zelené oči a na hlavě
stylový rozcuch. Při téhle kombinaci se z něj holkám podlamovala kolena. Byl
do mě tak nějak zamilovaný a taky mi dal spoustu peněz na tuhle cestu.
Mazala jsem mu med kolem pusy, a tak jsem ho přesvědčila.

„Po pravdě řečeno,“ přiznala jsem, „asi bych ti měla být vděčná, že se
objevuješ tak jednou za týden.“

Usmál se a obkročmo usedl na židli. Byl vysoký a štíhlý jako většina Morojů.
Morojové nikdy nejsou tlustí. „Odloučení činí srdce dychtivějším, Rose.
Nechci, abys moje návštěvy považovala za samozřejmé.“

„To nehrozí, neboj.“

„Nepředpokládám, že bys mi řekla, kde zrovna jsi.“

„Ne.“

Kromě Lissy je Adrian jediným uživatelem éteru, kterého známe. K jeho

nadání patří i to, že mi dokáže vstupovat do snů – často nezván – a mluví se
mnou. Byla jsem ráda, že mu tahle jeho schopnost neumožňuje zjistit, kde
jsem.

„Zabíjíš mě, Rose,“ poznamenal melodramaticky. „Každý den bez tebe je pro
mě utrpením. Jsem sám. Trápím se kvůli tobě a pořád si říkám, jestli jsi ještě
naživu.“

Takový přihlouple přehnaný proslov byl pro něj charakteristický. Adrian jen
málokdy bral něco vážně a vždycky byl tak trochu lehkomyslný. Jedním z
vedlejších účinků éteru je i to, že jeho uživatelé jsou psychicky nevyrovnaní,
což poznamenalo i Adriana. Ale v jeho melodramatickém proslovu jsem
postřehla pravdivý podtext. Adrian se sice snažil působit povrchně a netečně,
ale přesto se o mě opravdu zajímal.

Založila jsem si ruce. „Jasně, že pořád žiju. Tak teď bys mě zase mohl nechat
spát.“

„Kolikrát ti to mám říkat? Ty spíš.“

„A přesto mě mluvení s tebou unavuje.“

To ho rozesmálo. „Ach jo, tolik mi scházíš.“ Jeho úsměv se vytratil. „A jí taky.“

Strnula jsem. Ani nemusel vyslovit její jméno. Nebylo pochyb, o kom to mluví.

Lissa.

I když jsem její jméno vyslovila jen v duchu, bolelo mě to, zejména proto, že
jsem ji včera v noci viděla. Vybrat si mezi Lissou a Dimitrijem bylo to nejtěžší
rozhodnutí v mém životě. Nijak to neulehčoval ani čas, který už od té doby
uplynul. Vybrala jsem si jeho, ale když jsem byla odloučená od ní, připadala
jsem si jako bez ruky. Nejspíš proto, že díky našemu poutu se nikdy
nemůžeme rozdělit docela.

Adrian na mě prohnaně pohlédl, jako by věděl, na co myslím. „Chodíš se na ni

občas podívat?“

„Ne,“ odpověděla jsem. Nechtěla jsem, aby věděl, že jsem ji viděla minulou
noc. Chtěla jsem ho nechat žít v domnění, že jsem se od toho všeho
osvobodila. „Už to není můj život.“

„Jasně. Tvůj život je teď nebezpečná mise.“

„Ty nechápeš nic, co se netýká chlastu, kouření nebo holek.“

Zavrtěl hlavou. „Stojím jenom o tebe, Rose.“

Bohužel jsem mu věřila. Pro nás oba by všechno bylo mnohem jednodušší,
kdyby si našel nějakou jinou. „Klidně to tak ber, ale budeš muset čekat.“

„Jak dlouho ještě?“

Na tohle se mě ptal pořád. Pokaždé jsem mu zdůrazňovala, že budu pryč
dlouho a že svým čekáním na mě jenom marní čas. Pomyslela jsem na to,
kam mě Sydney zavede, a zaváhala jsem. „Nevím.“

Adrianův obličej se rozzářil nadějí. „To je ta nejoptimističtější věc, jakou jsi mi

v poslední době řekla.“

„Zase tolik nedoufej. To, že nevím, může stejně dobře znamenat, že se vrátím
za den nebo za rok. Nebo nikdy.“

Zase se uličnicky usmál a já musela uznat, že jeho úsměv je roztomilý. „Budu

doufat, že za den.“

Pomyšlení na Sydney mi připomnělo jednu otázku. „Hele, neslyšels někdy o

alchymistech?“

„Jasně,“ odvětil.

Typické. „Jistěže o nich víš.“

„Proč? Narazilas na ně?“

„Tak nějak.“

„Cos udělala?“

„Proč myslíš, že jsem něco udělala?“

Zasmál se. „Alchymisti se objevují, když dojde k problémům. A ty jsi v

nějakým maléru pořád. Dávej si bacha. Jsou to pánbíčkáři.“

„To zní trochu přehnaně,“ prohlásila jsem. Nepřipadalo mi, že by to se Sydney

bylo tak zlé.

„Jenom jim nedovol, aby tě přetáhli na svou víru.“ Mrkl na mě. „Mám tě rád
jako hříšnici.“

Začala jsem mu vykládat, že Sydney ve mně nejspíš vidí beznadějný případ,

kterému spása nekyne, ale on sen ukončil a nechal mě spát.

Jenže místo abych se ponořila do snů, probudila jsem se. Vlak se s rachotem
řítil ruskou krajinou. Lampičku jsem měla stále ještě rozsvícenou a její světlo
teď připadalo mým rozespalým očím příliš ostré. Natáhla jsem ruku, abych
lampičku zhasla, a zjistila jsem, že Sydneyino místo je prázdné. Asi si šla
odskočit, pomyslela jsem si. Ale měla jsem z toho nepříjemný pocit. Ona i její
skupina alchymistů pro mě byli pořád záhadou. Náhle mě napadlo, že má
možná nějaké postranní úmysly. Šla snad na nějakou tajnou schůzku s
nadřízeným? Rozhodla jsem se ji najít.

Musela jsem přiznat, že v tak obrovském vlaku nemám nejmenší tušení, kam
se mohla vydat. Nicméně logika mě nikdy předtím od ničeho neodradila. Není
proto důvod, aby mě odradila tentokrát. Sotva jsem se obula a vyšla z našeho
kupé, hned jsem zjistila, že nemusím chodit daleko.

Sydney stála zády ke mně u jednoho z oken s bohatými závěsy a dívala se ven.
Kolem ramen měla omotanou deku. Vlasy měla rozcuchané a ve slabém
světle už nepůsobily tak zlatě.

„Čau…,“ začala jsem váhavě. „Jsi v pohodě?“

Trochu se ke mně otočila. Jednou rukou si držela deku, zatímco druhou

svírala křížek na svém krku. Vybavila jsem si Adrianovu poznámku o
pánbíčkářích.

„Nemůžu spát,“ odpověděla.

„To… kvůli mně?“

Její odpovědí bylo, že se obrátila zase k oknu.

„Hele,“ prohlásila jsem a připadala si naprosto bezmocná. „Jestli můžu něco

udělat… Teda kromě toho, že se vrátím zpátky a zruším tenhle výlet…“

„Já to zvládnu,“ řekla. „To jenom… Zkrátka je to pro mě zvláštní.

Vypořádávám se s vámi pořád, ale s tebou si nějak nevím rady.“

„Kdyby ti to pomohlo, můžeme ti sehnat kupé jen pro tebe. Najdeme

průvodčího. Peníze mám.“

Zavrtěla hlavou. „Vždyť je to jen na pár dnů.“

Nevěděla jsem, co dalšího říct. Moje plány nezahrnovaly, že s sebou budu

tahat Sydney, ale přesto jsem nechtěla, aby trpěla. Sledovala jsem ji, jak si
pohrává s křížkem, a snažila jsem se vymyslet, co bych jí měla říct, aby ji to
uklidnilo. Ale nepřipadalo mi jako nejlepší nápad začít se s ní bavit o našich
různých náhledech na Boha, to by nás asi nesblížilo. Kdybych jí pověděla o
svých každodenních bitvách s Bohem a o zpochybňování jeho existence, asi
by to příliš nevylepšilo mou pověst zlé noční stvůry.

„Dobře,“ řekla jsem nakonec. „Kdyby sis to rozmyslela, dej mi vědět.“

Vrátila jsem se do postele a překvapivě rychle usnula, přestože jsem

uvažovala, jestli Sydney bude stát na chodbě celou noc. Když jsem se ale ráno
probudila, ležela schoulená ve své posteli a spala. Její vyčerpání zřejmě bylo
větší než strach ze mě. Tiše jsem vstala a převlékla se z trička a tepláků, v
nichž jsem spala.

Měla jsem hlad a taky jsem byla přesvědčená, že Sydney bude spát déle, když
u ní nebudu.

Jídelní vůz byl hned vedle našeho. Vypadalo to tam jako ze starého filmu.
Stoly pokrývaly temně rudé ubrusy a všechno tam bylo z tmavého dřeva a
mosazi. Doplňky z mozaikového skla dodávaly celému místu starodávnou
atmosféru. Vypadalo to tam spíš jako v nějaké restauraci v Petrohradě než
jako v jídelním voze. Objednala jsem si cosi, co mi připomínalo francouzský
toast, až na to, že na tomhle byl sýr. Servírovali ho s omáčkou, kterou
podávali všude, kam jsem vkročila.

Když jsem dojídala snídani, objevila se tam Sydney. Když jsem ji potkala
poprvé, myslela jsem, že tak parádní blůzu a kalhoty má na sobě jen kvůli
tomu, že byla u Slavíka. Teď jsem ale zjistila, že to je normální styl jejího
oblékání. Připadala mi jako jeden z těch zvláštních lidí, co vůbec nevlastní
džíny ani trička. Teď měla na sobě černé kalhoty a tmavě zelený svetr. Já měla
na sobě džíny a šedé tričko s krátkými rukávy. Vedle ní jsem si připadala
zanedbaná. Vlasy měla pečlivě učesané, ale přesto pořád působily trochu
rozcuchaným dojmem – předpokládala jsem, že i kdyby se snažila sebevíc, nic
lepšího by s nimi beztak nesvedla. Aspoň že já jsem měla všechny vlasy
pečlivě stažené do culíku.

Sedla si naproti mně a rusky si objednala omeletu.

„Jak ses to naučila?“ dotázala jsem se.

„Co? Rusky?“ Pokrčila rameny. „Učila jsem se odmalička. A ještě pár dalších
řečí.“

„Páni!“ Taky jsem začala s několika jazyky, a všechny jsem ovládala dost
mizerně. Dřív jsem o tom vůbec neuvažovala, ale teď jsem kvůli téhle cestě a
kvůli Dimitrijovi litovala, že jsem se nenaučila rusky. Snad ještě není pozdě.
Během svého zdejšího pobytu jsem si už osvojila pár frází, ale stejně… dost
mě to odrazovalo.

„Na tuhle práci ses toho asi musela naučit hodně,“ broukla jsem a uvažovala,
jaké to asi musí být, stát se členkou tajné mezinárodní organizace, která
přichází do styku s různými vládami. Na mysl mi přišlo ještě něco. „A co ta
věc, cos použila na toho Strigoje? To, co ho rozpustilo.“

Usmála se. Téměř. „Říkala jsem ti, že alchymisté vzešli ze skupiny lidí, co se
pokoušeli vyrábět lektvary. Tohle je chemická látka, kterou jsme vyvinuli,
abychom se mohli rychle zbavovat těl Strigojů.“

„Mohla bys to použít i na jejich zabíjení?“ dotázala jsem se. Hodit Strigoje do
tekutiny, která ho rozpustí, by bylo mnohem snazší než obvyklé způsoby, jako
je dekapitace, probodnutí kůlem nebo spálení.

„Obávám se, že ne. Funguje to jen na mrtvoly.“

„Aha,“ poznamenala jsem. Napadlo mě, jestli má Sydney v rukávu i další

lektvary, ale včas mi došlo, že bych neměla vyčerpat svůj dnešní příděl otázek.
„Co budeme dělat, až se dostaneme do Omšu?“

„Do Omsku,“ opravila mě. „Seženeme si auto a dojedeme zbytek cesty.“

„Už jsi tam byla? V tý vesnici nebo městečku nebo co to je?“

Kývla. „Jednou.“

„Jak to tam vypadá?“ zeptala jsem se a samotnou mě překvapila vážnost

mého hlasu. Kromě toho, že jsem si předsevzala najít Dimitrije, chtěla jsem se
toho o něm dovědět co nejvíc. Chtěla jsem o něm vědět všechno, co jsem
předtím nevěděla. Kdyby mi ve škole dali jeho věci, snad bych s nimi každou
noc spala. Jeho pokoj vyklidili dost rychle. Teď jsem mohla jenom sbírat
střípky informací o něm, jako by se mnou mohl být alespoň takhle.
„Řekla bych, že to tam vypadá jako v jakémkoli jiném dhampýřím městě.“

„Nikdy jsem v žádným nebyla.“

Číšník přinesl Sydney omeletu. Zarazila se s vidličkou ve vzduchu. „Fakt?

Myslela jsem, že vy všichni… No, vlastně nevím.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Celý život jsem byla na Akademii. Víceméně.“ Nezdálo
se mi vhodné se zmiňovat o dvou letech, která jsem prožila mezi lidmi.

Sydney zamyšleně přežvykovala. Klidně bych se vsadila, že tu omeletu nedojí.

Z toho, co jsem viděla tu první noc a včera při naší cestě, jsem usuzovala, že
toho moc nejí. Jako by byla živa jen ze vzduchu. Možná je to další tajemství
alchymistů. Ale spíš to bude jen Sydneyino tajemství.

„Ve městě společně žije asi polovina lidí a polovina dhampýrů. Dhampýři mají
svoje utajené společenství, které lidi vůbec nezajímá.“

Vždycky jsem si myslela, že tam asi bude celá subkultura, ale netušila jsem,
jak by zapadala do zbytku města. „A?“ zeptala jsem se. „Jaká je to
subkultura?“

Odložila svou vidličku. „Řekněme jen, že by ses na to měla připravit.“

 KAPITOLA 5

Zbytek cesty uběhl, aniž by se stalo něco převratného. Sydney se v mé

společnosti pořád chovala nervózně, ale někdy se mi pokoušela vysvětlit, o co
jde v ruských pořadech v televizi. Mezi ruskými pořady a těmi, s nimiž jsme
obě vyrůstaly, byly kulturní rozdíly. Obě jsme vlastně měly něco společného.
Každou chvíli vyprskla smíchy nad něčím, co nám oběma připadalo legrační, a
já si uvědomila, že bych s ní mohla kamarádit. V žádném případě jsem
nemyslela, že bych našla náhradu za Lissu, ale od té doby, co jsem ji opustila,
přátelství mi moc chybělo.

Sydney přes den podřimovala a já si začala myslet, že má nějakou poruchu

spánku. Taky dál pokračovala ve stravování svým obvyklým způsobem, takže
se žádného jídla téměř ani nedotkla. Vždycky mě nechávala dojíst zbytky,
takže jsem trochu víc experimentovala s ruskou kuchyní. O to jsem se
pokoušela hned, jak jsem sem přijela, ale bylo milé, když jsem teď měla
někoho, kdo mi všechno vysvětloval. Přestože Sydney nebyla místní, o téhle
zemi toho věděla mnohem víc než já.

Třetí den naší cesty jsme dorazily do Omsku. Bylo to mnohem větší a hezčí
město, než bych na Sibiři čekala. Dimitrij si ze mě vždycky utahoval, že si Sibiř
představuju jako Antarktidu, a že ve skutečnosti to tam vypadá úplně jinak.
Teď jsem mu musela dát za pravdu – alespoň co se týkalo jižní části. Ani
počasí se příliš nelišilo od toho, na jaké jsem byla touhle roční dobou zvyklá v
Montaně. Bylo studené jaro, které občas prohřály sluneční paprsky.

Sydney mi řekla, že tady zná nějakého Moroje, který nás odveze do cíle naší
cesty. V tomhle městě s početnou populací prý žije pár Morojů. Jak ale den
pokročil, narazily jsme na problém.

Žádný Moroj nás k našemu cíli nechtěl odvézt. Cesta je zřejmě nebezpečná.
Za nocí se asi poblíž zdržují Strigojové, kteří doufají, že odchytnou projíždějící
Moroje nebo dhampýry. Čím víc mi to Sydney vysvětlovala, tím víc jsem se
obávala o hladký průběh svého plánu. V Dimitrijově městečku zjevně není
moc Strigojů. Podle Sydney se zdržují na periferiích, kde jich ale trvale žije jen
pár. Pokud tomu tak skutečně je, moje šance na nalezení Dimitrije rapidně
klesají. Když Sydney dál popisovala situaci, měla jsem z toho čím dál horší
dojem.

„Spousta Strigojů cestuje po celé zemi a cestou si vyhlíží oběti. Tudy jenom
procházejí,“ objasnila. „Silnice je dost odlehlá, takže se poblíž tu a tam
některý zdrží a vyhlíží snadnou kořist. Pak se zas vydává dál.“

„Ve Státech se Strigojové často ukrývají ve velkých městech,“ řekla jsem s

nepříjemným pocitem.

„Tady to dělají taky. Tak je pro ně jednodušší někoho sejmout, aniž by si jich
někdo všiml.“

Ano, to byla rozhodně překážka v mém plánu. Pokud Dimitrij nežije v tomhle
městečku, budu mít vážný problém. Vím, že Strigojové mají v oblibě velká
města, ale přesto jsem byla přesvědčená, že se Dimitrij vrátí na místo, kde
vyrůstal.

Ale jestli tam není… V tu chvíli jsem si uvědomila, jak je Sibiř veliká. Zjistila
jsem, že Omsk dokonce ani není největším městem v regionu. Objevit tady
jediného Strigoje by bylo dost obtížné. Měla bych ho hledat v dalších velkých
městech? Pokud je můj odhad špatný, může se celá situace vyvinout dost
hrozně.

Od té doby, co jsem se vydala za Dimitrijem, jsem občas měla slabé chvilky,

kdy jsem tak napůl doufala, že ho nikdy nenajdu. Pořád mě ničilo pomyšlení,
že je z něj teď Strigoj. Taky mě pronásledovaly vzpomínky na to, jaký býval
dřív a co všechno jsme spolu prožili.

To, na co vzpomínám nejraději, se odehrálo jen chvíli předtím, než se změnil

ve Strigoje. Tehdy jsem do sebe od Lissy nasála spoustu temnoty vyvolané
éterem. Vyváděla jsem a přestávala se ovládat. Bála jsem se, že se ze mě
stane stvůra, že spáchám sebevraždu, jako to udělala jiná stínem políbená
strážkyně.

Dimitrij mi pomohl, abych zase přišla k sobě. Propůjčil mi svou sílu. Tenkrát
jsem si uvědomila, jak silné máme mezi sebou spojení a jak dokonale si
rozumíme. Dřív jsem se vždycky stavěla skepticky k otázce toho pravého
partnera, ale v té chvíli jsem poznala, že to tak opravdu je. A spolu s
emocionálním spojením přišlo i to fyzické. Dimitrij i já jsme nakonec podlehli
naší vzájemné přitažlivosti. Přísahali jsme, že to nikdy neuděláme, jenže…
Naše city byly zkrátka příliš silné. Bylo nemožné držet se od sebe dál. Milovali
jsme se, což pro mě bylo poprvé. Někdy si myslím, že to zůstane mým
jediným sexuálním zážitkem za celý život.

Bylo to nádherné a já ani nedokázala odlišit fyzickou rozkoš od citové. Potom

jsme leželi v malé chatce tak dlouho, jak jsme se jen odvážili. To bylo taky
krásné. Byl to jeden z těch vzácných momentů, kdy mi připadalo, že Dimitrij
je opravdu můj.

„Pamatuješ na Viktorovo kouzlo chtíče?“ zeptala jsem se ho tenkrát a přitiskla

se k němu.

Dimitrij se na mě podíval jako na blázna. „Samozřejmě.“

Viktor Daškov byl královský Moroj, který se přátelil s Lissou a její rodinou.
Zpočátku jsme nevěděli, že celá léta studoval éter a v Lisse rozpoznal
uživatelku éteru ještě dřív, než jsme to zjistily my. Trápil ji nejrůznějšími
psychohrami, až si začínala myslet, že už z toho šílí. Jeho plány vyvrcholily tím,
že Lissu unesl a mučil ji tak dlouho, dokud ho nezačala léčit z choroby, na niž
umíral.

Viktor je teď zavřený na doživotí. Jednak kvůli tomu, co provedl Lisse, a pak
taky kvůli svým rebelským plánům vůči morojské vládě. Byl jedním z mála
těch, kdo věděli o mém vztahu s Dimitrijem, což mě znepokojovalo až do
samého konce. Viktor náš vztah dokonce posunul dál, když na nás uvrhl
kouzlo chtíče. Nabil náhrdelník energií země a ještě k tomu přidal nátlak. To
kouzlo bylo plné nebezpečné magie, která Dimitrije i mě přiměla podlehnout
primitivním pudům. Na poslední chvíli jsme toho nechali a až do naší
společné chvilky v chatě jsem si myslela, že tohle naše kouzlem vyvolané
sblížení bylo tím nejkrásnějším.

„Nemyslela jsem, že to může být ještě lepší,“ pověděla jsem Dimitrijovi poté,
co jsme se spolu opravdu vyspali. Trochu jsem se styděla o takových věcech
mluvit. „Celou dobu jsem na to myslela… Na to, co se mezi námi stalo.“
Otočil se ke mně a přikryl nás dekou. V chatě bylo chladno, ale přikrývky byly
teplé. Nejspíš jsme se měli obléknout, ale to byla ta poslední věc, po které
jsem toužila. Bylo tak příjemné tisknout se k němu holou kůží.

„To já taky.“

„Ty taky?“ podivila jsem se. Překvapilo mě to. „Myslela jsem… Já nevím.
Myslela jsem, že jsi na to moc disciplinovaný a že se spíš budeš snažit na to
zapomenout.“

Dimitrij se rozesmál a políbil mě na krk. „Rose, jak bych mohl zapomenout na

to, že jsem byl nahý s někým tak krásným, jako jsi ty? Tolik nocí jsem nespal a
v duchu si přehrával každý detail. Pořád dokola jsem si opakoval, že to nebylo
správné, jenže na tebe se nedá zapomenout.“ Dotkl se rty mojí klíční kosti,
zatímco rukou mě hladil po boku. „Navždycky ses mi vpálila do mysli. Nic,
absolutně nic na tomhle světě to nezmění.“

Při takových vzpomínkách mi připadalo nemožné splnit svůj úkol a zabít ho, i
když je teď Strigoj. Zároveň ale… vím, že ho musím zničit právě kvůli těmhle
vzpomínkám. Musím si ho pamatovat jako muže, který mě miloval a objímal.
Musím mít na paměti, že ten muž nechce zůstat stvůrou.

Když mi Sydney ukázala auto, které právě koupila, moc nadšená jsem nebyla.
Hlavně proto, že jsem jí na něj dala peníze.

„To pojedeme tímhle?“ vyjekla jsem. „Zvládne to vůbec ujet takovou

vzdálenost?“ Čekala nás asi sedmihodinová cesta.

Šokovaně na mě pohlédla. „To myslíš vážně? Víš, co to je? Citroen z roku

1972. Tyhle vozy jsou úžasný. Máš vůbec tušení, jak těžké bylo dostat sem
tohle auto, když tu ještě byl SSSR? Nemůžu věřit, že mi ho ten chlap vůbec
prodal.“

O době, kdy tu byl komunismus, jsem toho věděla pramálo a o klasických

autech ještě méně. Ale Sydney přejela rukou po červené kapotě, jako by se
do toho vozu zamilovala. Kdo by to do ní řekl? Je blázen do aut. Možná to
auto mělo skutečně velkou hodnotu, kterou jsem ovšem neuměla patřičně
ocenit. Mnohem víc se mi líbí nové sporťáky. Musela jsem ale uznat, že na
tomhle vozidle nejsou žádné díry ani zrezivělé plechy, a ačkoli vypadá
nemožně staře, je čisté a opečovávané.

„Pojede to vůbec?“ ujišťovala jsem se.

Pokud to bylo vůbec možné, nahodila ještě nevěřícnější výraz. „Samozřejmě!“

A nastartovaly jsme. Motor se s pravidelným hučením probral k životu a

kousek po kousku jsme se rozjížděly rychleji. Začínala jsem chápat tu její
fascinaci. Chtěla řídit a já se s ní málem začala dohadovat, že jsme to auto
koupily za moje peníze. Když jsem ale viděla ten její zbožňující výraz, usnesla
jsem se, že raději mezi ni a ten vůz nebudu vstupovat.

Byla jsem ráda, že jsme se hned vydaly na cestu. Už bylo pozdní odpoledne.
Jestli je ta silnice opravdu tak nebezpečná, jak všichni tvrdí, nebylo by nejlepší
na ní zůstávat po setmění. Sydney se mnou souhlasila, ale říkala, že většinu
cesty stihneme urazit do západu slunce a pak přespíme na místě, které zná.
Do cíle pak dorazíme ráno.

Čím víc jsme se vzdalovaly od Omsku, tím cizejší mi připadala krajina, kterou
jsme projížděly. Dívala jsem se z okna a začínala chápat Dimitrijovu lásku k
jeho zemi. Jen tu a tam rostlo pár trsů zakrslých dřevin, ale jaro už obarvilo
louky na zeleno. Na téhle nedotčené divočině bylo cosi až strašidelně
krásného. Trochu mi to připomínalo Montanu.

Nemohla jsem si pomoct, ale rozhodla jsem se využít Sydneyiny vášně pro
auta jako záminky k rozproudění konverzace. „Ty toho víš hodně o autech?“
zeptala jsem se.

„Něco jo,“ odpověděla. „V naší rodině je děda alchymista, ale moje máma je
mechanička.“

„Fakt?“ podivila jsem se. „To je dost… neobvyklý.“ Já ale sotva mám co mluvit
do rozdělení rolí podle pohlaví. Vzhledem k tomu, že jsem svůj život zasvětila
boji a zabíjení, taky bych těžko mohla tvrdit, že zastávám klasickou ženskou
práci.

„Je vážně dobrá a hodně mě toho naučila. Vůbec by mi nevadilo takhle se

živit. I když taky by mi nevadilo chodit na vysokou.“ Z jejího hlasu zazníval
zahořklý podtón. „Ale je spousta dalších věcí, co bych chtěla dělat.“
„A co ti v tom brání?“

„Musím být další alchymistkou v rodině. Moje sestra…, ona je starší a

většinou to bývá nejstarší dítě, kdo se té práce ujme. Ale ona je… trochu
neschopná.“

„To je drsný.“

„Jo, asi jo. S těmihle záležitostmi si neumí poradit. Kdyby měla organizovat
výstavu svojí sbírky lesků na rty, byla by k nezastavení. Ale zvládat tyhle naše
propojené skupiny a lidi? Ne, to by nikdy nedokázala. Táta říká, že jsem
jediná, kdo je toho schopen.“

„To je aspoň kompliment.“

„Nejspíš.“

Sydney se teď tvářila tak smutně, že jsem začala litovat, že jsem to téma
vytáhla. „Kdybys šla na vejšku, co bys chtěla studovat?“

„Antickou architekturu.“

Ještě že jsem neřídila, protože jinak bych nejspíš sjela ze silnice. „Vážně?“

„Ty o tom něco víš?“

„Ehm, ne.“

„Je to úžasný.“ Její smutný výraz nahradilo nadšení. Tvářila se skoro stejně
zamilovaně jako předtím s autem. Teď už jsem chápala, proč se jí tak líbila
budova nádraží. „Jsou to tak důmyslné stavby, že… no, prostě je to něco
neskutečného. Jestli mě po tomhle alchymisti nepošlou zpátky do Států,
doufám, že dostanu přidělení někde v Řecku nebo v Itálii.“

„To by bylo super.“

„Jo.“ Její úsměv ochabl. „Jenže při téhle práci nemáš nic zaručeno.“

Potom zase zmlkla. Já jsem považovala za dostatečný úspěch, že jsem ji

přiměla k aspoň nějakému rozhovoru. Zanechala jsem ji jejím vlastním
myšlenkám o klasických autech a architektuře, zatímco moje mysl se
zatoulala zase k mým oblíbeným tématům. Strigojové. Povinnost. Dimitrij.
Pořád Dimitrij…

No dobře, Dimitrij a Lissa. Vždycky to bylo jako sázka do loterie – vzpomínka

na kterého z nich mi způsobí větší bolest? Dnes, když mě uklidňovalo vrnění
auta, jsem myslela na Lissu. Jistě hlavně kvůli nedávné Adrianově návštěvě v
mém snu.

Když je v Rusku brzy večer, znamená to, že v Montaně je touhle dobou brzy
ráno. Ve škole ale probíhá vyučování v noci a ve dne se spí, takže tam teď
technicky vzato taky mají noc, ačkoli svítí slunce. Blíží se večerka a každý se
bude muset brzy vrátit na svou kolej.

Lissa byla zrovna s Adrianem v jeho pokoji v domě pro hosty. Adrian, stejně
jako Avery, už měl po maturitě, ale jakožto jediný další známý uživatel éteru
zůstával v naší škole a pracoval s Lissou. Celý večer strávili dlouhou a
vyčerpávající prací, kdy se pokoušel naučit Lissu vcházet lidem do snů. Ti dva
seděli na zemi naproti sobě. Lissa s povzdechem ulehla na podlahu a dala si
ruce pod hlavu.

„Tohle je na nic,“ zaúpěla. „Nikdy se to nenaučím.“

„Nemyslel jsem, že všechno hned vzdáš, sestřenko.“ Adrian mluvil uštěpačně

jako vždycky, ale bylo znát, že je taky dost unavený. Doopravdy samozřejmě
nejsou bratranec a sestřenice, ale královští se tak často oslovují.

„Jenom nechápu, jak to děláš.“

„Neumím to vysvětlit. Prostě na to jenom pomyslím a… stane se to.“ Pokrčil

rameny a vytáhl cigarety, které měl vždycky u sebe. „Nebude ti to vadit?“

„Bude,“ odpověděla. K mému údivu cigarety zase odložil. Co to má

znamenat? Mě se nikdy nezeptal, jestli mi jeho kouření vadí – a vadilo.
Vlastně jsem myslela, že v polovině případů přede mnou kouří jen proto, aby
mě prudil. Ale tak to určitě nebylo. Adrian už nebyl ve věku, kdy se kluci snaží
zapůsobit na holky tím, že si je dobírají.

Pokusil se vysvětlit svůj postup. „Prostě pomyslím, na koho chci, a tak nějak…
Nevím. Natáhnu mysl až k tomu člověku.“
Lissa si sedla a překřížila nohy. „To zní, skoro jako když mi Rose popisovala,
jak čte moje myšlenky.“

„Nejspíš je to založeno na stejným principu. Nějakou dobu ti trvalo, než ses

naučila vidět aury. Tohle je stejný. A nejsi sama, kdo má problém něco se
naučit. Já až teď zvládám uzdravit škrábance, zatímco ty umíš křísit mrtvý –
klidně si mysli, že jsem cvok, ale podle mě je to teda síla.“ Odmlčel se.
„Někteří by jistě namítli, že jsem opravdu cvok.“

Při zmínce o aurách se na něj zadívala a pokusila se uvidět světelné pole,

které kolem sebe vyzařuje každá živá bytost. Jakmile zaostřila na jeho auru,
spatřila kolem něj zlatou záři.

Podle Adriana byla i její aura stejná. Žádný jiný Moroj ji neměl tak čistě
zlatou. Lissa s Adrianem si mysleli, že je to typické pro uživatele éteru.

Jakmile mu došlo, co asi Lissa dělá, usmál se. „Jak vypadá?“

„Stejně.“

„Vidíš, jak už jsi v tom dobrá? Teď to chce ještě trpělivost se sny.“

Lissa zoufale toužila po tom, aby uměla lézt lidem do snů tak jako on.
Přestože byla zklamaná, já byla ráda, že to neumí. Adrianovy návštěvy už pro
mě byly i tak dost těžké. Kdybych ji viděla…, nejspíš by pak pro mě bylo
mnohem těžší zachovat si i nadále ten svůj chladný postoj.

„Chci jenom vědět, jak se má,“ pípla Lissa. „Je strašné, když o ní nic nevím.“
Už zase podobný rozhovor, jaký tak často vedla s Christianem.

„Tuhle jsem ji viděl. Je v pohodě. A co nevidět za ní zase zajdu.“

Lissa přikývla. „Myslíš, že to udělá? Myslíš, že dokáže Dimitrije zabít?“

Adrianovi trvalo dlouho, než odpověděl. „Myslím, že to zvládne. Otázkou ale

je, jestli to nezabije ji.“

Lissa sebou trhla a mě to překvapilo. Adrianova odpověď byla tak přímočará a

upřímná, jako by to řekl Christian. „Bože, tak bych si přála, aby se bývala
nerozhodla jít po něm.“
„Teď je ti to přání na nic. Rose to musí udělat. To je jediný způsob, jak se k
nám může zase vrátit.“ Odmlčel se. „Tohle je jediný způsob, jak se může
pohnout v životě dál.“

Adrian mě občas překvapoval, ale za tohle by si zasloužil pochvalu. Lissa byla

přesvědčená, že moje cesta za Dimitrijem je hloupost a sebevražda. Sydney
by s ní nejspíš souhlasila, kdybych jí řekla celou pravdu o tom, proč jsem
vlastně tady. Ale Adrian…, pošetilý, povrchní pařmen Adrian mi rozumí? Když
jsem se na něj dívala Lissinýma očima, uvědomila jsem si, že je to opravdu
tak. Nelíbilo se mu to a z jeho hlasu jsem poznala, že ho to zraňuje. Záleží mu
na mně. Moje silné city vůči někomu jinému mu způsobují bolest. A přesto je
přesvědčen, že dělám jedinou možnou správnou věc.

Lissa se podívala na hodiny. „Musím jít, abych se stihla do večerky vrátit. Taky
bych se ještě měla naučit na písemku z dějáku.“

Adrian se ušklíbl. „Učení se přeceňuje. Prostě najdi někoho chytrýho, od koho

to můžeš opsat.“

Zvedla se. „Tvrdíš, že já nejsem chytrá?“

„Sakra, to ne!“ Také vstal a vydal se ke svému přecpanému baru pro drink.
Tuhle medicínu si sám nezodpovědně ordinoval, aby mírnil vedlejší účinky
éteru. A jelikož teď pracoval s éterem tak dlouho, chtěl se trochu otupit. „Jsi
ta nejchytřejší osoba, jakou znám. To ale neznamená, že musíš dělat
zbytečnou práci.“

„Když nepracuješ, nemůžeš v životě uspět. Opisováním se nikam

nedostaneš.“

„To je fuk,“ prohlásil s úsměvem. „Já jsem ve škole opisoval pořád a podívej,
jak se mi dneska dobře daří.“

Lissa obrátila oči v sloup, krátce ho objala na rozloučenou a odešla. Sotva mu

zmizela z dohledu, její úsměv trochu ochabl. Její myšlenky potemněly. Zmínka
o mně v ní vyvolala spoustu různých pocitů. Měla o mě hrozný strach. Říkala
Christianovi, jak jí bylo mizerně z toho, co se mezi námi stalo, ale plná síla
jejích pocitů mě zasáhla až teď. Dávala si to za vinu a byla z toho zmatená,
neustále si vyčítala, co měla udělat a neudělala. A chyběla jsem jí. Vnímala to
stejně jako já – jako by jí uřízli část těla.

Adrian bydlel ve čtvrtém patře a Lissa se rozhodla, že dolů nepojede výtahem,

ale půjde po schodech. Celou tu dobu si dělala starosti. Starosti s tím, jestli se
jí někdy podaří mistrně ovládat éter. Starosti o mě. Starosti s tím, že
nepociťuje žádné vedlejší temné účinky éteru, což ji přivedlo k úvahám, jestli
je absorbuju já, stejně jako to dělala strážkyně Anna. Ta žila před staletími a
měla pouto se svatým Vladimírem, po němž byla pojmenována naše škola.
Absorbovala z něj ošklivé vedlejší účinky éteru, až z toho zešílela.

V druhém patře Lissa přes dveře oddělující schodiště od chodby zaslechla, jak
na sebe nějací lidé křičí. Přestože si uvědomovala, že jí do toho nic není,
zmocnila se jí zvědavost. Chvilku váhala a potom tiše otevřela dveře a vyšla
do chodby. Hlasy vycházely zpoza rohu. Opatrně tam nakoukla. Ale ani
nemusela. Ty hlasy poznala hned.

S rukama v bok tam stála Avery Lazarová a hleděla na svého otce. Ten stál ve
dveřích, které patrně vedly do jeho nového bytu. Oba byli napjatí a tvářili se
nepřátelsky, úplně to mezi nimi sršelo vzteky.

„Budu si dělat, co budu chtít,“ ječela na něj. „Nejsem tvoje otrokyně.“

„Jsi moje dcera,“ prohlásil blahosklonně a zároveň klidně. „Ačkoli si někdy

přeju, abys nebyla.“

Au. Jak Lissu, tak mě to šokovalo.

„Tak proč se mě snažíš udržet v tyhle díře? Pusť mě zpátky ke dvoru!“

„Abys mě ještě víc znemožnila? Tak tak jsme z toho vyvázli s čistým štítem a
nepokazili pověst naší rodiny. V žádném případě tě tam nepustím samotnou,
abys tam vyváděla bůhvíco.“

„Tak mě pošli za mámou! Ve Švýcarsku mi bude určitě líp než tady.“

Nastala pauza. „Tvoje matka… má moc práce.“

„Jak milé,“ utrousila Avery sarkasticky. „To je slušný způsob, jak říct, že o mě
nestojí. To mě nepřekvapuje. Jenom bych se pletla mezi ni a toho chlapa, se
kterým spí.“
„Avery!“ Jeho hlas byl hlasitý a rozlícený. Lissa sebou trhla a o krok ustoupila.
„Tenhle rozhovor je u konce. Vrať se do svého pokoje a dej se trochu
dohromady, než tě takhle někdo uvidí. Zítra tě očekávám u snídaně a doufám,
že se budeš chovat slušně. Budeme mít důležitou návštěvu.“

„Jasně, musíme si přece zachovat tvář.“

„Běž do svého pokoje,“ zopakoval. „Nebo zavolám Simona, aby tě tam

odtáhl.“

„Ano, pane,“ ušklíbla se. „Jistě, pane. Cokoli si přejete, pane.“

A práskla dveřmi. Lissa urychleně couvla za roh. Nemohla uvěřit, že své

vlastní dceři řekl takové věci. Chvilku bylo ticho. Pak Lissa uslyšela kroky,
které se k ní přibližovaly. Zpoza rohu se vynořila Avery. Zastavila se před
Lissou a my jsme si ji obě mohly pořádně prohlédnout.

Měla na sobě krátké přiléhavé šaty z modré látky, které na světle vrhala
stříbrné odlesky. Vlasy měla rozpuštěné a z modrošedých očí se jí řinuly slzy,
které jí úplně rozmazaly silné nalíčení očí. Zavanul z ní alkohol. Rychle si
utřela oči, zjevně se styděla, že ji někdo vidí v tomhle stavu.

„No,“ vypravila ze sebe bezvýrazně. „Zřejmě jsi vyslechla tohle rodinné

drama.“

Lissa si taky připadala trapně, že byla přistižena při špehování. „Pro-promiň.

Nechtěla jsem. Jenom jsem šla kolem…“

Avery se zasmála drsným hlasem. „To už je stejně jedno. Nejspíš nás slyšel
každý v tomhle domě.“

„Je mi to líto,“ řekla Lissa.

„To nemusí. Tys nic špatnýho neudělala.“

„Ne… Je mi líto, že… ti řekl takový věci.“

„To patří k tomu, když jsi z ‚dobré rodiny‘. Každý má kostlivce ve skříni.“ Avery
si založila ruce a opřela se o zeď. I když byla rozrušená a rozcuchaná, vypadala
krásně. „Občas ho nesnáším. Neber to osobně, ale tady je příšerná nuda.
Dneska jsem si vyrazila se staršíma klukama, ale… byli taky dost nudní. Jediný,
co je zajímalo, bylo pivo.“

„Proč… Proč tě sem tvůj táta vůbec vzal?“ zeptala se Lissa. „Proč nejsi třeba
na vysoký?“

Opět se zasmála. „Moc mi nevěří. Když jsme ještě byli u dvora, něco jsem si
začala s jedním moc pěkným klukem, co tam pracoval. Samozřejmě byl
nekrálovský. Táta se vyděsil a bál se, že na to lidi přijdou. Takže když získal
práci tady, vzal mě s sebou, aby na mě mohl dohlížet – a prudit mě. Myslím,
že se bojí, že kdybych šla na vysokou, mohla bych zdrhnout s nějakým
člověkem.“ Povzdechla si. „Přísahám, že kdyby tady nebyl Reed, už bych
zdrhla.“

Lissa dlouho nic neříkala. Schválně se Avery vyhýbala. To byl jediný způsob,
jak mohla aspoň trochu vzdorovat královniným příkazům. Teď ale uvažovala,
jestli se v Avery nespletla. Ta holka nevypadala na Taťáninu špiónku. Ani
nevypadala na to, že by se pokoušela z Lissy vychovat dokonalou královskou.
Avery působila spíš jako smutná dívka, které ublížili, a život se jí vymkl z
rukou. Asi taky musela poslouchat rozkazy, jako Lissa poslední dobou.

Lissa se zhluboka nadechla a rychle promluvila. „Nechceš zítra zajít se mnou a

s Christianem na oběd? Nikomu to nebude vadit. Ale nemůžu ti zaručit, že to
bude taková zábava, jakou očekáváš.“

Avery se usmála, ale tentokrát už v tom nebylo tolik hořkosti. „Jinak jsem
měla v plánu ožrat se sama ve svým pokoji.“ Z kabelky vytáhla láhev něčeho,
co vypadalo jako whisky. „Jsem na to vybavená.“

Lissa nevěděla docela jistě, co to bylo za odpověď. „Takže… se uvidíme u

oběda?“

Teď zase zaváhala Avery. Pomalu se jí v obličeji objevil náznak naděje a

zájmu. Lissa se soustředila a snažila se uvidět její auru. Zpočátku s tím měla
trochu problém, nejspíš byla unavená z toho dlouhého procvičování s
Adrianem. Když konečně Aveřinu auru spatřila, byla to směs barev: zelená,
modrá a zlatá. Nic neobvyklého. Lissa ještě zaznamenala červené okraje,
které se často objevují, když se někdo rozzuří. Ale červená barva se pomalu
vytrácela přímo před jejíma očima.
„Jo,“ řekla konečně Avery. „To bude fajn.“

„Myslím, že dál už se dneska nedostaneme.“

Na druhém konci světa mě z Lissiných myšlenek vytrhl Sydneyin hlas. Netušila

jsem, jak dlouho jsem byla mimo, ale Sydney mezitím odbočila z dálnice na
hlavní silnici, která nás zavedla do městečka, jež přesně odpovídalo mým
představám o Sibiři. Ale nazvat to „městečkem“ by bylo dost přehnané. Stálo
tam jen několik domů, obchod a benzínka. Za domky se do dálky táhla pole a
rozhodně tam bylo k vidění víc koní než aut. Několik lidí venku s úžasem zíralo
na naše auto. Nebe mělo oranžový nádech od slunce, které klesalo za obzor.
Sydney měla pravdu. Rychle se blíží noc a my jsme musely zmizet ze silnice.

„Jsme maximálně pár hodin od cíle,“ pokračovala. „Ráno tam dojedeme.

Zvládly jsme to hrozně rychle.“ Projela celou vsí – což trvalo zhruba minutu –
a zastavila před jednoduchým bílým domkem se stodolou. „Tady přespíme.“

Vystoupily jsme z auta a zamířily k domu. „Bydlí tady tvoji kamarádi?“

„Ne. Nikdy jsem ty lidi neviděla. Ale už nás čekají.“

Další záhadná spojení mezi alchymisty. Otevřela nám přátelsky vypadající

lidská žena, které mohlo být něco přes dvacet, a zvala nás dál. Anglicky uměla
jen pár slov, ale Sydney naštěstí překládala. Vůbec mi připadala mnohem
upovídanější a přátelštější než po celou cestu, ale to nejspíš proto, že naši
hostitelé nebyli opovrženíhodnými potomky vampýrů.

Nemysleli byste, že jet celý den v autě je únavné, ale já byla vyčerpaná. Taky
jsem se nemohla dočkat, až brzy ráno vyrazíme zase na cestu. Po večeři a
krátkém sledování televize jsme se se Sydney odebraly do pokoje, který pro
nás přichystali. Byl to malý a stroze zařízený pokoj, ale byly v něm dvě postele
s tlustými přikrývkami. Zalezla jsem pod deku a vychutnávala si to teplo.
Uvažovala jsem, jestli se mi bude zdát o Lisse nebo Adrianovi.

Ale nezdálo. Probudila mě lehká vlna nevolnosti. Tahle nevolnost mi

napovídala, že se poblíž nachází Strigoj.
 KAPITOLA 6

Okamžitě jsem se posadila a hned jsem byla úplně vzhůru a ve střehu. Oknem
dovnitř nepronikalo žádné světlo z ulice, takže mi pár vteřin trvalo, než jsem
se ve tmě rozkoukala. Sydney ležela ve své posteli a v obličeji měla ve spánku
neobvykle klidný výraz.

Kde je ten Strigoj? V našem pokoji určitě ne. Někde v domě? Všichni říkali, jak
je silnice k Dimitrijovu městečku nebezpečná. Přesto bych si ale myslela, že
Strigojové půjdou spíš po Morojích a dhampýrech – přestože i lidé zaujímají
významné místo na jejich jídelníčku. Když jsem pomyslela na ty hodné lidi, co
nás tady nechali přespat, sevřelo se mi srdce. Ani náhodou nedovolím, aby se
jim něco stalo.

Tiše jsem vylezla z postele, popadla svůj kůl a vyplížila se z pokoje, aniž bych
vzbudila Sydney. Všichni ostatní také spali. Jakmile jsem se doplížila až do
obýváku, nevolnost mě náhle přešla. Dobře. Strigoj tedy není uvnitř a to je
dobré. Je venku, patrně u strany domu, kde jsme se Sydney spaly. Tiše jsem
vyšla ven a obešla roh. Byla jsem tichá jako noc.

Jak jsem se blížila ke stodole, zmocňovala se mě čím dál větší nevolnost.

Nemohla jsem si pomoct, ale byla jsem na sebe pyšná. Překvapím Strigoje,
který se rozhodl proplížit se do lidské osady, aby tady našel večeři. Tam. Hned
u vrat do stodoly jsem zahlédla dlouhý pohybující se stín. Mám tě, pomyslela
jsem si. Sevřela jsem v ruce kůl pevněji a vyřítila se vpřed.

A vtom mě něco zasáhlo do ramene.

Překvapeně jsem klopýtla a těsně u sebe uviděla obličej Strigoje. Koutkem

oka jsem zaznamenala, že ten stín u stodoly je další Strigoj, který se teď vydal
ke mně. Byli tu dva. Můj tajný radar ten rozdíl nerozeznal. A co bylo horší,
oba teď šli po mně.

Myslí mi okamžitě probleskla otázka: Co když je jeden z nich Dimitrij?

Nebyl. Aspoň ten bližší ne. Byla to žena. Její druh se ke mně rychle blížil z
druhé strany. Ale teď jsem se musela co nejrychleji vypořádat s tou bližší
hrozbou. Pokusila jsem se tu Strigojku zasáhnout kůlem, doufala jsem, že ji
aspoň zraním. Jenže uhnula tak rychle, že jsem její pohyb téměř ani
nepostřehla. Skoro až znuděně vyrazila proti mně. Nezareagovala jsem
dostatečně rychle, takže jsem zády narazila do toho druhého Strigoje. Ani on
nebyl Dimitrij.

Urychleně jsem vyskočila a nakopla ho. Mávala jsem kolem sebe kůlem, takže
jsem si od něj udržovala patřičný odstup. To mi ale moc nepomohlo, jelikož
zezadu se na mě vrhla Strigojka, která si mě prudce přitáhla k sobě. Zdušeně
jsem vykřikla a na krku ucítila její ruce. Došlo mi, že se mi nejspíš chystá
zlomit vaz. To je jejich snadný a rychlý způsob zabití, protože pak můžou svou
oběť odtáhnout a v klidu se z ní krmit.

Zápasila jsem s ní a trochu se mi podařilo uvolnit její stisk, ale když se nad
námi sklonil Strigoj, věděla jsem, že moje snaha je k ničemu. Překvapili mě.
Byli dva. Byli silní.

Opět se mě zmocnila panika a k tomu ještě ochromující strach a zoufalství.

Bála jsem se pokaždé, když jsem bojovala s nějakým Strigojem, ale tenhle
strach už přerůstal únosné meze. Byl úplně nekontrolovatelný a já měla
dojem, že je v něm i trocha šílenství a temnoty, kterou jsem absorbovala z
Lissy. Ty pocity ve mně explodovaly a já nevěděla, jestli mě nezabijí dřív než
Strigojové. Hrozí mi, že tady opravdu umřu a nechám umřít i Sydney a
ostatní. To pomyšlení mě rozlítilo a div nezadusilo.

Pak se náhle zdálo, jako by pukla zem. Všude se vynořovaly průsvitné zářící
postavy. Některé vypadaly jako normální lidi, zatímco jiné vypadaly opravdu
příšerně. Měly vyzáblé obličeje připomínající lebky. Duchové. Přízraky.
Obklopili nás. V jejich přítomnosti se mi zježily všechny chloupky na těle a v
hlavě mi začala tepat bolest.

Duchové se obrátili ke mně. Něco podobného už se mi jednou stalo v letadle,

kdy mě ta strašidla snad chtěla sežrat. Zoufale jsem se snažila najít v sobě
sílu, abych dokázala vztyčit bariéry mezi sebou a jejich světem. Tohle jsem se
musela naučit už dřív a obvykle mě to žádné velké úsilí nestálo. Teď jsem ale
byla zoufalá a panikařila jsem, takže jsem to nedokázala. V té příšerné chvíli
jsem zcela sobecky litovala, že Mason nalezl klid a opustil tento svět. Kdyby
tady byl jeho duch, jistě bych se cítila mnohem líp.
Pak jsem si uvědomila, že jejich terčem nejsem já.

Chystali se na ty dva Strigoje. Duchové neměli pevná těla, ale kdekoli se mě

dotkli, bylo to jako dotek ledu. Strigojka kolem sebe okamžitě začala mávat
rukama, aby přízraky odehnala. Zuřila a chvílemi vypadala, že jí nahánějí
hrůzu. Duchové nevypadali, že by byli schopni Strigojům ublížit, ale zjevně je
dost rozčilovali a rozptylovali.

Probodla jsem Strigoje dřív, než si vůbec všiml, že se k němu blížím. Duchové,
kteří ho obklopovali, se ihned přesunuli ke Strigojce. Byla dobrá, to jsem
musela uznat. Přestože se snažila duchy odehnat, zvládala přitom uhýbat
mým výpadům. Podařilo se jí praštit mě do hlavy tak silně, že jsem se
sesunula k zemi u zdi stodoly a před očima se mi roztančily hvězdičky. Hlava
mě z přítomnosti duchů bolela a ta rána mi od bolesti rozhodně nepomohla,
spíš naopak. Vyškrábala jsem se na nohy, vratkým krokem se k ní znovu
přiblížila a dál jsem se pokoušela vrazit jí kůl do srdce. Dařilo se jí uhýbat, ale
jen do té doby, než ji vyděsil jeden obzvlášť příšerně vypadající duch. Využila
jsem toho, že se chvilku nesoustředila na boj, a taky jsem jí vrazila kůl do
srdce. Spadla na zem a nechala mě tam s duchy samotnou.

Když tu byli Strigojové, šli jednoznačně po nich. Teď jsem tu s nimi osaměla a
bylo to stejné jako tehdy v letadle. Zoufale se snažili přitáhnout mou
pozornost, jako bych je fascinovala. Jenomže při tom hemžení to klidně mohl
být i útok.

Znovu jsem se pokusila vztyčit mezi sebou a nimi mentální stěny. Bylo to
mučivé úsilí. Emoce, které se mi vymkly z rukou, prve nějakým způsobem
duchy přivolaly. Přestože jsem teď už byla klidnější, připadalo mi hrozně těžké
znovu získat sebekontrolu. Hlava mě dál bolela. Zaťala jsem zuby a veškerou
svou sílu jsem vložila do vybudování bariéry.

„Běžte pryč,“ křikla jsem na ně. „Už vás tu nepotřebuju.“

Na okamžik to vypadalo, že veškeré mé úsilí opět vyšlo nazmar. Pak ale

duchové jeden po druhém začali postupně blednout. Cítila jsem, že jsem je
ovládla tak, jak jsem se to naučila. Brzy jsem kolem sebe neviděla nic než
tmu… a Sydney.
Všimla jsem si jí přesně v momentě, kdy jsem se vyčerpaně svezla k zemi.
Vyběhla z domu jen v pyžamu a v obličeji byla úplně bílá. Klekla si ke mně a
pokoušela se mi pomoct vstát. Tvářila se zděšeně. „Rose! Jsi v pořádku?“

Připadalo mi, jako by ze mě někdo vysál veškerou energii. Nemohla jsem se

pohnout. Nedokázala jsem jasně uvažovat.

„Ne,“ odpověděla jsem jí.

A pak jsem ztratila vědomí.

Zase se mi zdálo o Dimitrijovi. Hladil mě a skláněl se nade mnou jako

pokaždé, když mi nebylo dobře. Připlouvaly ke mně vzpomínky na to, co jsme
spolu prožili. Smáli jsme se nějakému vtipu. V těchhle snech mě někdy
odnášel pryč. Jindy jsme spolu jeli autem. A občas se mi začal jeho obličej
před očima měnit ve Strigoje. To mě ničilo, takže jsem urychleně poručila své
mysli, aby se takovými představami nezabývala.

Dimitrij se o mě postaral už tolikrát, a kdykoli jsem ho potřebovala, vždycky

byl u mě. To už ale skončilo. Jeho péči jsem mu stejně nikdy neoplatila,
protože rozhodně nekončil na ošetřovně tak často jako já. Měla jsem na to
zkrátka smůlu. Když se on někdy zranil, stejně to nepřiznal. Ve svých snech a
halucinacích jsem teď ale znovu prožívala jednu z těch zřídkavých chvil, kdy
jsem se já starala o něj.

Předtím, než na školu zaútočili Strigojové, Dimitrij spolu s dalšími strážci

zkoušel mě a moje spolužáky novice, aby se vidělo, jak dokážeme reagovat na
překvapivé útoky. Byl tak dobrý, že ho téměř nebylo možné porazit, ale
přesto často utrpěl pár modřin a škrábanců. Jednou jsem se s ním během
téhle zkoušky sešla v tělocvičně a s údivem jsem zjistila, že má na tváři řeznou
ránu. Nebylo to nic vážného, ale dost to krvácelo.

„Víš o tom, že se chystáš vykrvácet?“ vykřikla jsem. Samozřejmě jsem

přeháněla, ale stejně…

Nepřítomně si přejel rukou po tváři a zdálo se, že svoje zranění zaregistroval

až teď. „To asi těžko. Nic to není.“

„Nic to není, pokud se ti to nezanítí!“

„Víš, že to není moc pravděpodobné,“ namítl tvrdohlavě. To byla pravda.
Morojové onemocní jen málokdy, pokud ovšem netrpí nějakou vzácnou
chorobou jako třeba Viktor. My dhampýři jsme to od nich zdědili a chránilo
nás to podobně jako Sydney to její tetování. Přesto jsem ale nechtěla nechat
Dimitrije krvácet.

„Pojď,“ řekla jsem a ukázala směrem k malé koupelně u tělocvičny.

Promluvila jsem dost neústupně a k mému údivu mě Dimitrij poslechl.

Namočila jsem kousek ručníku a opatrně mu tvář otřela. Nejdřív protestoval,

ale pak zmlkl. Koupelna byla opravdu malá a my stáli jen pár centimetrů od
sebe. Cítila jsem jeho čistou omamnou vůni a mohla si prohlížet každý detail
jeho tváře i silného těla. Srdce mi divoce bušilo v hrudi, ale protože jsme se
museli chovat slušně, snažila jsem se chovat klidně a vyrovnaně. I on působil
až děsivě klidně, ale když jsem mu odhrnula vlasy, abych mohla otřít všechnu
krev z jeho tváře, trhl sebou. I když jsem se ho dotýkala jen konečky prstů,
celým tělem mi projížděly vlny vzrušení. On je taky vnímal. Chytil mě za ruku
a odstrčil mě.

„Dost,“ vypravil ze sebe přiškrceně. „Jsem v pohodě.“

„Určitě?“ ujistila jsem se. Ruku mi nepustil. Byli jsme u sebe tak blízko. Úplně
mezi námi sršela elektrická energie, až jsem se bála, že ta malá koupelna
může každou chvíli vybuchnout. Věděla jsem, že ta chvíle nemůže vydržet, ale
nechtěla jsem ji ukončit. Bože, někdy je tak těžké chovat se zodpovědně.

„Ano,“ řekl. Mluvil tiše a já věděla, že se na mě nezlobí. Spíš se bál, jak málo
stačí k tomu, aby se mezi námi rozhořel oheň. A opravdu jsem celá hořela a
stačil mi k tomu jediný dotek jeho ruky. Když jsem se ho dotýkala, připadala
jsem si celá, taková, jaká jsem měla být původně. „Děkuju, Rozo.“

Pustil mou ruku a odešli jsme každý za svými záležitostmi. Ale ještě celé
hodiny poté jsem pořád cítila jeho doteky.

Nevím, proč se mi ve snu vybavila právě tahle vzpomínka, když jsem po útoku
Strigojů u stodoly ztratila vědomí. Připadalo mi zvláštní snít o tom, že se
starám o Dimitrije, když jsem já sama potřebovala, aby se o mě někdo
postaral. Ale asi ani nezáleželo na tom, jaká vzpomínka to byla, hlavně že v ní
byl on. S Dimitrijem jsem se vždycky cítila líp, dokonce i ve snech mi dodával
sílu a odhodlání.

Ale jak jsem balancovala na hraně vědomí a bezvědomí, jeho krásný obličej,
který mě vždycky tolik uklidňoval, se občas změnil v obličej Strigoje s rudýma
očima a tesáky. Vzlykla jsem a snažila se tu představu odehnat. Jindy se mi
zase změnil před očima tak, že vůbec nevypadal jako Dimitrij. Proměnil se v
neznámého staršího Moroje s tmavými vlasy a prohnaným pohledem. Byl celý
ověšený zlatými šperky. Křičela jsem, že chci Dimitrije, a on se zase změnil
zpátky a vypadal nádherně.

Jednu chvíli se postava přede mnou změnila dokonce v ženu. Jistěže to nebyl
Dimitrij, ale její hnědé oči mi ho strašně připomínaly. Byla to dhampýrka ve
věku mezi čtyřiceti a padesáti. Na čelo mi přitiskla studený vlhký hadřík a já si
uvědomila, že už nesním. Celé tělo mě bolelo. Ležela jsem v neznámé posteli,
v neznámém pokoji. Po Strigojích ani památky. Střetla jsem se s nimi taky
jenom ve snu?

„Nepokoušej se hýbat,“ řekla ta žena s nepatrným ruským přízvukem.

„Schytalas pár ošklivých ran.“

Vykulila jsem oči, když jsem si začala pomalu uvědomovat, co se odehrálo u

stodoly. Objevili se tam i duchové. To nebyl sen. „Kde je Sydney? Je v
pořádku?“

„Ano, neboj se.“ Její hlas mi prozrazoval, že jí můžu věřit.

„Kde to jsem?“

„V Baje.“

Baja, Baja. To jméno mi bylo nějak matně povědomé. Najednou mi to došlo.

Kdysi dávno Dimitrij to jméno vyslovil. Jméno svého městečka vyslovil pouze
jednou, a já ho okamžitě zapomněla. Ani Sydney mi neřekla, jak se jmenuje.
Teď jsme tu ale byly. V Dimitrijově domově.

„Kdo jste?“ zeptala jsem se.

„Olena,“ odpověděla. „Olena Belikovová.“

 KAPITOLA 7

Bylo to jako Vánoce.

S mou vírou v Boha to není žádná sláva, ale teď jsem vážně uvažovala, že
bych měla svůj názor přehodnotit. Když jsem omdlela, Sydney zřejmě
telefonovala na všechny strany a sehnala někoho z Baji, kdo pro nás přijel a
odvezl nás tam. Riskoval cestu potmě, aby nás zachránil a dopravil mě tam,
kde se o mě postarají. Už jsem pochopila, proč jsem v tom svém podivném
stavu měla dojem, že jedu v autě – to nebyl sen.

A pak jsem se nějakým záhadným způsobem dostala až sem, ze všech

místních dhampýrů zrovna k Dimitrijově matce. To mi stačilo, abych se vážně
zamyslela nad tím, jestli přece jen neexistují ve vesmíru nějaké vyšší síly.
Nikdo mi neřekl, jak přesně se to všechno seběhlo, ale brzy jsem pochopila,
že Olena Belikovová má mezi místními pověst léčitelky, i když k tomu
nepoužívá magii. Měla zdravotnický výcvik a jezdili za ní dhampýři i Morojové
ze široka daleka, když se chtěli vyhnout pozornosti lidí. Přesto mi ale taková
náhoda připadala dost děsivá. Byla jsem přesvědčená, že se tu děje něco, co
je nad moje chápání.

Teď jsem si ale příliš nelámala hlavu se všemi jak a proč. Zaměstnávalo mě
koukání kolem. Dívala jsem se, kde to vlastně jsem a kdo tu asi žije. Olena
nebydlela sama. V domě žily i všechny tři Dimitrijovy sestry se svými dětmi.
Všichni si byli tak podobní, že to bylo až ohromující. Nikdo z nich nevypadal
přesně jako Dimitrij, ale viděla jsem ho v každé té tváři. Oči. Úsměv. Dokonce
i stejný smysl pro humor. Ta podobnost živila můj stesk po něm, což bylo
ještě horší. Kdykoli jsem některou z těch žen zahlédla jen koutkem oka, měla
jsem dojem, že vidím jeho. Připadala jsem si jako v zrcadlovém bludišti, kde
jsou všude k vidění jeho pokřivené odrazy.

Dokonce i samotný dům na mě zapůsobil. Ačkoli tu nebyly žádné známky

toho, že tu Dimitrij kdy bydlel, stejně jsem si pořád říkala: Tak tady vyrůstal.
Po téhle podlaze chodil, těchhle zdí se dotýkal…

Chodila jsem z místnosti do místnosti a taky se dotýkala zdí, jako bych z nich
mohla vytáhnout jeho energii. Představila jsem si ho, jak se válí na gauči poté,
co se vrátil ze školy. Uvažovala jsem, jestli sjížděl dolů po zábradlí, když byl
malý. Ty představy byly tak realistické, že jsem si musela neustále připomínat,
že tady nebyl už celá léta.

„Uzdravuješ se výborně,“ prohlásila Olena následujícího rána. Souhlasně mě

sledovala, když jsem si přivoněla k talíři s jídlem. Byly to tenké palačinky
plněné máslem a džemem. Vždycky jsem potřebovala hodně jíst, abych měla
kde brát sílu, takže i tentokrát jsem se usnesla, že když nehltám, nemám
důvod připadat si hloupě, že toho sním tolik. „Když tě sem Abe a Sydney
přinesli, myslela jsem, že jsi mrtvá.“

„Kdo?“ zeptala jsem se mezi dvěma sousty.

Sydney seděla s ostatními členy rodiny u stolu a svého jídla se jako obvykle
téměř ani nedotkla. Na první pohled bylo znát, že je jí nepříjemné pobývat v
dhampýrské domácnosti, ale když jsem dnes ráno poprvé sešla dolů, viditelně
se jí ulevilo.

„Abe Mazur,“ odpověděla Sydney. Pokud se mi to nezdálo, několik lidí u stolu

si vyměnilo významné pohledy. „Je to Moroj. Já… Nevěděla jsem, jak moc ses
v noci zranila, tak jsem ho radši zavolala. Přijel se svými strážci. To on tě sem
přivezl.“

Strážci. Množné číslo. „On je královský?“ Mazur není královské jméno, ale to
není vždy zaručenou známkou něčího původu. Už jsem sice začínala věřit, že
Sydney skutečně má vlivné společenské styky a je ve spojení s mocnými lidmi,
ale nedovedla jsem si představit, proč by zrovna pro mě jel nějaký královský.
Možná dlužil alchymistům laskavost.

„Ne,“ odpověděla stručně. Zamračila jsem se. Nekrálovský Moroj, který má

víc než jednoho strážce? Dost neobvyklé. Bylo jasné, že nic dalšího už k tomu
Sydney neřekne – alespoň ne teď.

Polkla jsem sousto a obrátila se k Oleně. „Díky, že jste se mě ujali.“

U stolu seděla i Dimitrijova starší sestra Karolína se svou malou dcerkou a

synem Pavlem. Tomu bylo asi tak deset a tvářil se, že jsem ho velmi zaujala.
Byla tam i Dimitrijova pubertální sestra Viktoria. Vypadala, že je o něco málo
mladší než já. Třetí ze sester Belikovových se jmenuje Soňa. Ta odešla do
práce dřív, než jsem se vzbudila. Na seznámení s ní si budu muset počkat.

„Vážně jsi úplně sama zabila dva Strigoje?“ vyptával se Pavel.

„Pavle,“ okřikla ho Karolína. „Na to bys ses neměl ptát, není to hezká otázka.“

„Ale je zajímavá,“ namítla Viktoria s úsměvem. Hnědé vlasy se jí místy leskly

do zlatova a její jiskrné hnědé oči mi tolik připomínaly Dimitrije, až se mi
svíralo srdce. Znovu se mě zmocnil ten strašný pocit, že je Dimitrij tady, i když
tu vůbec není.

„Zabila,“ přisvědčila Sydney. „Viděla jsem ta těla. Jako vždycky.“

Nasadila mučednický výraz a já se rozesmála. „Tentokrát jsem je aspoň

nechala tam, kdes je mohla snadno najít.“ Humor mě ale rázem přešel. „Všiml
si toho někdo? Neslyšel to nějaký… člověk?“

„Zbavila jsem se mrtvol dřív, než je někdo uviděl,“ řekla. „A jestli někdo z lidí
něco zaslechl… Taková odlehlá místa jsou vždycky opředená pověrami a
strašidelnými historkami. Nemají žádné faktické důkazy o tom, že by se tam
vyskytovali vampýři, nicméně pořád věří, že se venku pohybují nadpřirozené
nebezpečné bytosti. Vědí toho jen málo.“

Když mluvila o strašidelných historkách, tvářila se úplně normálně. Uvažovala

jsem, jestli i ona včera v noci viděla ty duchy, ale nakonec jsem se usnesla, že
nejspíš ne. Vyšla ven, až když se bitka chýlila ke konci, a jak už jsem věděla z
dřívějška, duchy nevidí nikdo kromě mě – a jak se ukázalo, tak i Strigojů.

„Tak to musíš být dobře vycvičená,“ poznamenala Karolína a nadzvedla si v

náručí miminko, které se jí opíralo o rameno. „Vypadáš, že jsi ještě
studentka.“

„Právě jsem vylezla ze školy,“ odpověděla jsem, čímž jsem si vysloužila další
zkoumavý pohled od Sydney.

„Jsi Američanka,“ konstatovala Olena. „Co tě pro všechno na světě přivádí

zrovna sem?“

„Já… Já někoho hledám,“ řekla jsem po chvíli váhání.

Bála jsem se, že budou vyzvídat nebo si budou myslet, že se chci stát krvavou
děvkou. Než ale kdokoli stihl cokoli říct, otevřely se dveře z kuchyně a vešla
Dimitrijova babička Jeva. Nakoukla sem už dřív a pěkně mě vyděsila. Dimitrij
mi o ní říkal, že je čarodějnice – a opravdu bylo snadné tomu uvěřit. Vypadala
jako stoletá a byla tak drobná a štíhlá, že bylo s podivem, že ji neodfoukne
vítr. Měřila sotva sto padesát centimetrů a hlavu jí pokrývaly řídké chomáče
šedých vlasů. Co mě ale opravdu vyděsilo, to byly její oči. Celkově sice
působila křehce, ale pohled měla ostrý a bystrý, jako by se mi očima
vpalovala až do duše. I kdyby mi o tom Dimitrij neřekl, stejně bych poznala, že
je čarodějnice. Taky byla jedinou členkou téhle domácnosti, která neuměla
anglicky.

Usedla na volnou židli a Olena jí hned spěchala přinést jídlo. Jeva cosi
zamumlala rusky, načež se všichni zatvářili dost rozpačitě. Sydney se
pousmála. Jeva dál mluvila s očima upřenýma na mě a já se bezradně
rozhlížela kolem, jestli mi to někdo přeloží. „Co?“ ptala jsem se.

„Babička tvrdí, že nám neříkáš celou pravdu o tom, proč jsi tady. Říká, že čím
dýl s tím budeš váhat, tím to bude horší,“ vysvětlila Viktoria. Pak omluvně
pohlédla na Sydney. „A taky chce vědět, proč alchymistka odjíždí.“

„Odjedu hned, jak to půjde,“ upřesnila Sydney.

„Takže proč jsem tady… No, to je dost dlouhý příběh.“ Mohla bych být ještě
nekonkrétnější?

Jeva řekla ještě něco, na co Olena odpověděla tónem, který působil káravě.
Pak se přátelsky obrátila ke mně. „Nevšímej si jí, Rose. Má ty svoje nálady.
Proč jsi tady, je tvoje věc – ačkoli jsem si jistá, že Abe by si s tebou rád
promluvil.“ Trochu se zamračila. „Určitě bys za ním měla zajít a poděkovat
mu. Zajímal se o tebe.“

„Taky ho ráda uvidím,“ řekla jsem, protože jsem byla zvědavá na toho
nekrálovského, dobře chráněného Moroje, který mě sem odvezl a který tu
evidentně všechny znervózňoval. Chtěla jsem se vyhnout vysvětlování, proč
jsem tady, a tak jsem urychleně změnila téma. „Taky bych se ráda podívala po
Baje. Nikdy dřív jsem na podobném místě nebyla – teda myslím na místě, kde
žije tolik dhampýrů.“
Viktoria se rozzářila. „Určitě ti to tady moc ráda ukážu – jestli už je ti líp. Nebo
jestli nemusíš hned zase odjet.“

Myslela, že tudy jen projíždím, což se mi celkem hodilo. Teď, když se zdálo
pravděpodobné, že tady v okolí Dimitrij vůbec není, jsem vůbec netušila, co
dál dělat. Tázavě jsem pohlédla na Sydney.

Ta jenom pokrčila rameny. „Dělej si, co chceš, ale já už nikam nejedu.“ To

bylo trochu matoucí. Vzala mě sem, jak jí poručili její nadřízení, ale co teď?
Tím se budu zabývat později.

Sotva jsem dojedla, Viktoria mě prakticky vytáhla ze dveří, jako bych byla tou
největší zábavou, která se tu za dlouhá léta vyskytla. Jeva ze mě nespouštěla
oči celou dobu, co jsem jedla, ale nic dalšího už neřekla. Stačil mi však její
podezíravý pohled a hned mi bylo jasné, že nevěří ani slovu z toho, co jsem
jim řekla. Navrhla jsem Sydney, aby šla s námi taky ven, ale ona odmítla.
Raději se zavřela v ložnici, kde si četla o řeckých chrámech nebo telefonovala
po celém světě, nebo nevím, co dělala.

Viktoria řekla, že centrum není od jejich domu daleko, takže tam klidně
dojdeme po svých. Den byl jasný a chladný, ale svítilo slunce, takže pobyt
venku byl celkem příjemný.

„Moc návštěvníků sem nejezdí,“ objasnila. „Teda až na Moroje, ale ti se tu

nikdy nezdrží dlouho.“

Nic dalšího už k tomu nedodala, a tak jsem uvažovala, co tím naznačuje.

Přijíždějí sem ti Morojové, aby se tu povyrazili s dhampýrkami? Od dětství
jsem tyhle dhampýrky, které nechtěly být strážkyněmi, považovala za
ostudné a hříšné. Ty ženy ze Slavíka měly zaručeně manýry krvavých děvek,
ale Dimitrij mě ujišťoval, že ne všechny dhampýrky jsou takové. A poté, co
jsem se poznala s jeho rodinou, jsem mu konečně uvěřila.

Když jsme se blížily k centru městečka, další mýtus se otřásl v základech.

Často se říká, že krvavé děvky žijí v táborech nebo komunitách, ale tohle
nebyl ten případ. Baja není nijak velká, ne tak jako Petrohrad, dokonce ani tak
jako Omsk, ale je to opravdové město s početnou lidskou populací. Vesnici či
zemědělské osídlení to tu opravdu moc nepřipomíná. Vypadá úplně obyčejně.
Jak jsme se blížily k centru, kolem jsem zaznamenávala obchody a restaurace
jako v kterémkoli jiném lidském městě. Vše vypadalo moderně a normálně,
jen nepatrně to připomínalo venkov.

„Kde jsou všichni dhampýři?“ uvažovala jsem nahlas. Sydney povídala, že je tu

utajená dhampýrská subkultura, ale neviděla jsem po ní ani památky.

Viktoria se usmála. „Jsou tady. Máme tu spoustu obchodů a dalších míst, o

kterých lidi vůbec nevědí.“ Chápala jsem, že ve velkých městech můžou
dhampýři žít bez povšimnutí, ale tady se mi to zdálo nepředstavitelné.
„Mnoho z nás pracuje a žije spolu s lidmi.“ Kývla hlavou směrem k něčemu,
co vypadalo jako drogerie. „Tady teď pracuje Soňa.“

„Teď?“

„Teď, když je těhotná.“ Viktoria obrátila oči v sloup. „Vzala bych tě tam, aby
ses s ní seznámila, ale ona je poslední dobou dost nevrlá. Doufám, že se to
mimčo narodí už brzo.“

Dál už to nerozebírala a já znovu uvažovala o životě zdejších Morojů a

dhampýrů. Už jsme se o tom ale nebavily a udržovaly jsme rozhovor v
lehkém, až škádlivém tónu. Viktorii je snadné si oblíbit. Asi po hodině jsme
obě měly dojem, jako bychom se znaly odjakživa. Možná mě moje spojení s
Dimitrijem připoutalo i k jeho rodině.

Tok myšlenek se mi přerušil, když někdo zavolal Viktorii jménem. Otočily jsme
se a spatřily moc hezkého dhampýra, jak přechází ulici. Měl vlasy barvy
bronzu a tmavé oči, věkově bych ho zařadila někam mezi sebe a Viktorii.

Prohodil s ní pár slov. Usmála se na něj a pak ukázala na mě, aby mě rusky
představila. „To je Nikolaj,“ oznámila mi anglicky.

„Rád tě poznávám,“ řekl také anglicky. Rychle mě zhodnotil pohledem, jak to

kluci obvykle dělají, ale jakmile se otočil zase k Viktorii, nebylo pochyb o tom,
kdo je objektem jeho zájmu. „Měla bys vzít Rose na večírek k Marině. Je to v
neděli večer.“ Potom zaváhal a zatvářil se skoro až plaše. „Jdeš tam, že jo?“

Viktoria nasadila zamyšlený výraz a mně došlo, že jeho city ji nechávají

chladnou. „Budu tam, ale…“ Obrátila se na mě. „Budeš tady ještě v neděli?“
„Nevím,“ odpověděla jsem po pravdě. „Ale pokud tu ještě budu, docela bych
tam šla. Co to bude za večírek?“

„Marina je kámoška ze školy,“ vysvětlila mi Viktoria. „Jenom se sejdeme na

party, než se tam zase vrátíme.“

„Do školy?“ zeptala jsem se pitomě. Nenapadlo mě, že místní dhampýři taky
chodí do školy.

„Teď máme prázdniny,“ vložil se do toho Nikolaj. „Velikonoční.“

„Aha.“ Duben už se pomalu chýlil ke konci a já neměla ponětí, na který víkend

letos připadly Velikonoce. Ztratila jsem pojem o tom, který je zrovna den.
Jelikož Velikonoce ještě nebyly, ve zdejší škole zřejmě vyhlásili prázdniny na
týden před nimi. Na Akademii svatého Vladimíra máme velikonoční prázdniny
vždycky týden po Velikonocích. „Kam chodíte do školy?“

„Je to tři hodiny cesty. Ještě větší zapadákov než tady.“ Viktoria se ušklíbla.

„Baja není tak špatná,“ schválně provokoval Nikolaj.

„Tobě se to mluví. Ty odtud časem vypadneš a podíváš se na mnohem

zajímavější místa.“

„A to ty nemůžeš?“ podivila jsem se.

Zamračila se a bylo znát, že je jí to nepříjemné. „No, mohla bych… Jenže tady

to tak nechodí – aspoň ne v naší rodině. Babička má dost… radikální názory
na to, co by měli dělat muži a co ženy. Nikolaj bude strážcem, ale já zůstanu
tady s rodinou.“

Nikolaj se na mě najednou podíval s větším respektem. „Ty jsi strážkyně?“

„Hmm, no…“ Teď to zase bylo nepříjemné mně.

Než jsem stačila vymyslet, co říct, Viktoria mě předběhla. „Za městem zabila
dva Strigoje. Úplně sama.“

To na něj udělalo dojem. „Jsi strážkyně.“

„Ne… Sice už jsem jich pár zlikvidovala, ale ještě jsem nesložila přísahu.“
Otočila jsem se a nadzvedla si vlasy, aby se mohli podívat na moje tetování na
krku. Kromě normálních molnijských znaků tam mám tetování ve tvaru
hvězdičky, které znamená, že jsem byla v bitvě. Oba vydechli úžasem a
Nikolaj něco poznamenal rusky. Nechala jsem si vlasy zase spadnout a
podívala se na ty dva. „Cože?“

„Ty jsi…“ Viktoria si skousla ret a zatvářila se zamyšleně, jako by hledala

vhodná slova. „Nezaslíbená? Neznám ten výraz v angličtině.“

„Nezaslíbená?“ podivila jsem se. „Asi jo… Ale technicky vzato, copak to u
všech zdejších dhampýrek není stejné?“

„I když nejsme strážci, stejně dostáváme značky, které oznamují, že jsme

dokončili výcvik. Ale žádné značky slibu. A když jsi zabila tolik Strigojů a
přitom nemáš žádné závazky ke škole nebo strážcům…“ Viktoria pokrčila
rameny. „Tomu říkáme, že jsi nezaslíbená. Je to zvláštní věc.“

„To je zvláštní i v mojí zemi,“ uznala jsem. Vážně něco neslýchaného.

Dokonce natolik, že pro to nemáme ani žádný výraz. Ještě ho nikdo
nevymyslel.

„Vy dvě už nejspíš chcete jít, tak vás nebudu zdržovat,“ řekl Nikolaj a znovu
zamilovaně pohlédl na Viktorii. „Ale u Mariny se určitě uvidíme, že jo? Nebo
možná dřív?“

„Ano,“ odpověděla. Rusky se rozloučili a on přeběhl ulici zase zpátky takovým

tím lehkým atletickým stylem, kterého strážci dosáhnou tréninkem. Trochu
mi to připomnělo Dimitrije.

„Asi jsem ho vyděsila,“ poznamenala jsem.

„Ne, připadáš mu zajímavá.“

„Ne tak zajímavá jako ty.“

Zdvihla obočí. „Co?“

„Líbíš se mu… Myslím, že hodně. Copak to nevíš?“

„Jsme jenom kámoši.“

Z jejího postoje bylo jasné, že ona to tak bere. Nic k němu necítí a to je zlé.
Vždyť je tak pěkný a milý. Pustila jsem chudáka Nikolaje z hlavy a zase začala
uvažovat o strážcích. Zaujaly mě různé postoje k nim. „Říkalas, že nemůžeš…
Ale chtěla bys být strážkyní?“

Zaváhala. „Nikdy jsem o tom vážně neuvažovala. Ve škole máme stejný

tréninky, takže jsem ráda, že se dokážu sama ubránit. Ale radši bych svoje
znalosti využila k obraně rodiny než nějakýho Moroje. Nejspíš to zní…,“
odmlčela se, aby přišla na to nejvýstižnější slovo, „… sexisticky? Ale muži se
stávají strážci, ženy zůstávají doma. Jenom můj bratr odešel.“

Málem jsem zakopla. „Tvůj bratr?“ zeptala jsem tím nejklidnějším hlasem,
jakým jsem to svedla.

„Dimitrij,“ řekla. „Je starší než já, takže už nějakou dobu dělá strážce. Odjel
do Států. Už dlouho jsme ho neviděli.“

„Aha.“

Připadala jsem si příšerně, příšerně provinile. Provinile proto, že před Viktorií

i ostatními tajím pravdu. A příšerně proto, že se zjevně nikdo z mojí domoviny
zatím neobtěžoval poslat zprávu jeho rodině. Viktoria se při té vzpomínce
usmívala, takže ani nezaznamenala náhlou změnu mé nálady.

„Pavel vlastně vypadá úplně jako on, když byl malý. Musím ti ukázat jeho
fotky z tý doby – a ze současnosti taky. Je moc hezký. Teda na bráchu.“

Naprosto jistě jsem věděla, že kdybych na fotce viděla Dimitrije jako malého
chlapečka, vyrvalo by mi to srdce. Čím víc o něm Viktoria mluvila, tím hůř mi z
toho bylo. Netušila, co se mu přihodilo, a přestože ho naposledy viděla před
lety, bylo zřejmé, že ona i ostatní z rodiny ho mají moc rádi. Ne že by mě to
překvapovalo. Kdo by taky Dimitrije nemiloval? Stačilo mi s nimi být jen jedno
ráno a hned jsem věděla, jak jsou si všichni blízcí. Z Dimitrijova vyprávění
jsem věděla, že i on je má všechny rád.

„Rose? Jsi v pohodě?“ Viktoria se na mě dívala ustaraně, nejspíš proto, že

jsem za posledních deset minut vůbec nic neřekla.

Obešly jsme centrum a už jsme byly skoro zpátky u domu. Jak jsem se tak
dívala na tu přátelskou a otevřenou dívku s očima tolik podobnýma
Dimitrijovým, uvědomila jsem si, že než půjdu po Dimitrijovi, čeká mě ještě
jeden úkol. Polkla jsem.
„Jo… Asi… Asi si s tebou i se zbytkem rodiny budu muset promluvit.“

„Dobře,“ souhlasila ustaraným hlasem.

V kuchyni pobíhala Olena s Karolínou. Nejspíš už plánovaly oběd, což bylo

ohromující vzhledem k tomu, že jsme právě dojedli bohatýrskou snídani. Na
zdejší způsob stravování bych si určitě lehko zvykla. V obýváku stavěl Pavel
složitou závodní dráhu z lega. Jeva seděla v houpacím křesle a jako ta
nejobyčejnější babička na světě štrikovala ponožky. Až na to, že většina
babiček nevypadá tak, že vás spálí pouhým pohledem.

Olena se bavila s Karolínou rusky, ale jakmile si mě všimla, hned přešla do

angličtiny. „Vy dvě jste se vrátily dřív, než jsem čekala.“

„Město už jsme viděly,“ vysvětlila Viktoria. „A… Rose s vámi chce mluvit. S
námi všemi.“

Olena mě obdařila starostlivým i nechápavým pohledem, stejně jako před

chvílí Viktoria. „Co se děje?“

Pod tíhou pohledů rodiny Belikovových se mi rozbušilo srdce. Jak jenom tohle
zvládnu? Jak dokážu vysvětlit něco, o čem jsem týdny nemluvila? Nesnesu,
abych jim způsobila bolest. A sobě taky. Když přišla do kuchyně i Jeva, bylo to
o to horší. Možná má opravdu nějaké nadpřirozené nadání, které jí napovídá,
že tady dojde k něčemu zásadnímu.

„Radši bychom si měly sednout,“ navrhla jsem.

Pavel naštěstí zůstal v obýváku, za což jsem byla vděčná. Naprosto jistě jsem
věděla, že bych to nedokázala říct před dítětem, navíc tak podobným
Dimitrijovi.

„Rose, co se děje?“ zeptala se Olena. Působila tak mile a… mateřsky, že jsem

se málem rozbrečela. Kdykoli jsem byla naštvaná na svou mámu, když za
mnou třeba nejezdila nebo když něco udělala špatně, v duchu jsem ji vždycky
srovnávala s jakousi idealizovanou představou matky, která hodně
připomínala tu Dimitrijovu. Jeho sestry se tvářily zrovna tak ustaraně, jako by
mě znaly odjakživa. Dojalo mě, jak mě přijaly a jak se o mě zajímají, ačkoli
jsme se vlastně poznaly teprve dneska ráno. Jeva se tvářila podivně, skoro
jako by něco takového očekávala celou dobu.
„Takže… Věc se má tak, že jsem přijela do Baji, abych vás našla.“

To nebyla tak docela pravda, přijela jsem sem přece hledat Dimitrije. O tom,
že bych vyhledala jeho rodinu, jsem neuvažovala, ale teď jsem si uvědomila,
že je dobře, že jsem na ně narazila.

„Víte, Viktoria mi říkala o Dimitrijovi,“ dodala jsem. Olena se rozzářila, jakmile

jsem vyslovila jméno jejího syna. „A já ho… znala. Ehm, totiž znám. Byl
strážcem na mojí škole. A taky můj učitel.“

Teď už se rozzářila i Karolína s Viktorií. „Jak se má?“ vyptávala se Karolína.

„Už jsme ho neviděly hrozně dlouho. Nevíš, kdy se sem chystá na návštěvu?“

Nedokázala jsem ani pomyslet na to, že bych jí odpověděla, tak jsem se raději
soustředila na svoje vyprávění, aby mě před těmi milujícími obličeji nepřešla
odvaha. Jak ze mě vycházela slova, připadalo mi, jako by mluvil někdo jiný a já
všechno jen sledovala zpovzdáli. „Asi před měsícem… naši školu napadli
Strigojové. Byl to dost ošklivej útok…, ohromná banda Strigojů. Přišli jsme o
několik lidí – jak Morojů, tak dhampýrů.“

Olena něco vykřikla rusky. Viktoria se ke mně naklonila. „U svatého

Vladimíra?“

Překvapeně jsem se zarazila. „Vy jste o tom slyšely?“

„O tom slyšel každý,“ prohlásila Karolína. „Všichni víme, co se stalo. To byla

tvoje škola? Tys tam tu noc byla?“

Přikývla jsem.

„Tak to už se nedivím, že máš tolik molnijských značek,“ vydechla v úžasu

Viktoria.

„A tam je teď Dimitrij?“ dotázala se Olena. „O jeho posledním přidělení nic

nevíme.“

„No… Jo…“ Jazyk mi zdřevěněl a v krku mi vyschlo. Nemohla jsem dýchat.

„Byla jsem ve škole tu noc, kdy došlo k útoku,“ potvrdila jsem. „A stejně tak
Dimitrij. Byl jedním z vůdců v té bitvě… A jak bojoval… Byl… Byl tak statečný
a…“
Selhal mi hlas a ostatní se snažili z těch mých náznaků něco vydedukovat.
Olena zalapala po dechu a opět něco řekla rusky. Rozuměla jsem jen „Bože“.
Karolína strnule seděla, ale Viktoria se ke mně naklonila. Upírala na mě oči,
které se tak podobaly očím jejího bratra. Pozorovala mě tak upřeně, jako by
to dělal i on, kdyby ze mě chtěl vypáčit pravdu, jakkoli by měla být strašlivá.

„Co se stalo?“ chtěla vědět. „Co se stalo Dimitrijovi?“

Nedokázala jsem se na ty ženy podívat, tak jsem raději upřela zrak k obýváku.
Vzadu u stěny jsem si všimla police plné starých knih vázaných v kůži. Na
hřbetech vystupovala zlatá plastická písmena. Vzpomněla jsem si, že se mi o
nich Dimitrij kdysi zmiňoval. Moje matka sbírá staré dobrodružné romány,
řekl mi tenkrát. Měly tak překrásné obálky a já je měl hrozně rád. Když jsem
slíbil, že na ně dám pozor, máma mi někdy dovolila si je přečíst. Představa
mladého Dimitrije, jak sedí před knihovnou a opatrně obrací stránky, mě
odvedla od tématu. Tady se zrodila jeho láska k westernům?

Začínala jsem myslet na něco jiného. Takhle jim nedokážu povědět pravdu.
Moje pocity sílily čím dál víc a vzpomínky na mě nemilosrdně útočily. Snažila
jsem si vybavit něco – cokoli –, co se netýká té příšerné bitvy.

Pak jsem se podívala na Jevu a její strašidelně vědoucí výraz mě přiměl, abych
pokračovala ve vyprávění. Musím to udělat. Rozhlédla jsem se po všech
přítomných. „Bojoval vážně moc statečně a po bitvě vedl záchrannou misi, na
kterou jsme se vydali, abychom osvobodili zajatce, které unesli Strigojové.
Tam si taky vedl úžasně, až na to, že…“

Znovu jsem se zarazila a uvědomila si, že mi po tvářích stékají slzy. V duchu

jsem si znovu přehrávala tu děsivou scénu v jeskyni, kdy byl Dimitrij už tak
blízko svobodě, když ho na poslední chvíli sejmul Strigoj. Pokusila jsem se tu
myšlenku zaplašit, tak jsem se zhluboka nadechla. Tohle musím dokončit.
Dlužím to jeho rodině.

Neexistoval způsob, jak to sdělit šetrně. „Jeden ze Strigojů tam… Dimitrije

přemohl.“

Karolína zabořila obličej matce do ramene a Olena se ani nesnažila skrývat

své slzy. Viktoria sice neplakala, ale tvářila se strnule. Ze všech sil se snažila
udržet svoje emoce na uzdě, stejně jako to dělával Dimitrij. Studovala můj
výraz, aby měla jistotu.

„Dimitrij je mrtvý,“ řekla.

Bylo to konstatování, nikoli otázka, přesto ale čekala, jestli to potvrdím.

Uvažovala jsem, jestli jsem ve vyprávění vůbec nějak naznačila, že tohle ještě
není konec příběhu. V tu chvíli mě napadlo, že bych je prostě mohla nechat
žít v domnění, že Dimitrij je mrtev. To by jim oznámili i z Akademie. Bylo by to
tak pro ně jednodušší… Jenže bych jim nedokázala lhát, ani kdyby se jednalo
o milosrdnou lež. Dimitrij vždycky chtěl znát celou pravdu a jeho rodina jistě
taky.

„Ne,“ řekla jsem a na okamžik se obličeje všech přítomných rozzářily nadějí,

která trvala jen tak dlouho, dokud jsem nedopověděla větu. „Z Dimitrije se
stal Strigoj.“
 KAPITOLA 8

Vyvolalo to různé reakce. Někdo se rozplakal. Někdo jen ohromeně zíral. A

někteří – hlavně Jeva a Viktoria – to prostě přijali a nedávali na sobě znát své
pocity, stejně jako by to udělal Dimitrij. To mě rozrušilo skoro stejně jako ty
slzy, protože mi ho to strašně připomínalo. Jen chvíli poté přišla domů
těhotná Soňa, která na tu zvěst zareagovala nejbouřlivěji. S brekem utekla do
svého pokoje a už tam zůstala.

Netrvalo dlouho a Jeva s Olenou se vrhly do akce. Mluvily spolu hrozně rychle
rusky, evidentně něco plánovaly. Telefonovaly na všechny strany a nakonec
kamsi vyslaly Viktorii. Zdálo se, že mě nikdo nepotřebuje, tak jsem jen
bezcílně bloumala po domě a snažila se jim nepřekážet.

Přistihla jsem se, že si prohlížím police s knihami, kterých jsem si před chvílí
všimla. Prsty jsem přejela po starých knihách s koženou vazbou. Písmena byla
napsána azbukou, ale na tom stejně nezáleželo. Dotýkala jsem se jich a
myslela na to, že je měl v ruce i Dimitrij, že je četl. Hned jsem si k němu
připadala blíž.

„Hledáš nějakou nenáročnou četbu?“ dotázala se Sydney, která se vynořila

vedle mě. U mého odhalení sice nebyla, ale ty novinky se jí samozřejmě
donesly.

„Stejně bych tomu nerozuměla,“ odvětila jsem. Mávla jsem rukou směrem k
pobíhajícím členům rodiny. „Co se tu děje?“

„Plánují Dimitrijův pohřeb,“ objasnila mi Sydney. „Teda spíš vzpomínkovou

slavnost.“

Zamračila jsem se. „Ale on není mrtvý…“

„Pššš!“ zasyčela na mě a varovně se rozhlédla, jestli to snad někdo neslyšel.

„To neříkej.“

„Ale je to pravda,“ namítla jsem.

Zavrtěla hlavou. „Pro ně ne. Tady… v těchhle končinách… neuznávají žádný

stav mezi. Buď jsi živá, nebo mrtvá. Nikdy si nepřiznají, že je jedním z těch…“
Nedokázala potlačit svůj znechucený tón. „Pro ně je prostě mrtvý. Opláčou ho
a půjdou dál. To bys měla taky.“ Nebrala jsem to jako urážku, protože jsem
věděla, že to tak nemyslela. Zkrátka už byla taková.

Problémem ale zůstává, že ten stav mezi je až příliš skutečný a já v žádném

případě nemůžu jen tak pokračovat v životě. Zatím ještě ne.

„Rose…,“ oslovila mě Sydney po několika vteřinách tíživého mlčení. „Je mi to

líto.“

„Myslíš s Dimitrijem?“

„Jo… Nevěděla jsem o tom. Nebyla jsem na tebe moc příjemná. Teda nebudu
se tvářit, že jsem bůhvíjak nadšená z toho, že jsem mezi vámi. Vy jste pořád…
Zkrátka nejste lidi. Ale nevím. Máte city, milujete a trápíte se. A když jsme
sem přijely, tys měla tyhle strašný zvěsti v sobě a já ti to nijak neusnadnila.
Proto je mi to líto. Mrzí mě, že jsem si o tobě myslela jen to nejhorší.“

Nejdřív jsem myslela, že zase začíná o tom, že jsem ztělesněné zlo, ale pak
jsem to pochopila. Celou tu dobu si myslela, že se chci stát krvavou děvkou, a
teď zase měla za to, že jediným důvodem, proč jsem sem chtěla, bylo, abych
oznámila tu novinu Dimitrijově rodině. Neopravila jsem ji.

„Díky, ale tos nemohla vědět. A upřímně, kdybych já byla na tvým místě…, tak
nevím. Nejspíš bych se chovala stejně jako ty.“

„Ne,“ oponovala mi. „Nechovala. Ty jsi vždycky na lidi hodná.“

Nevěřícně jsem na ni pohlédla. „Tys těch posledních pár dní cestovala s

někým jiným? Doma mám pověst, že rozhodně hodná na lidi nejsem. Znám
se.“

Usmála se. „Jo, to jo. Ale taky říkáš lidem, co je třeba. Oznámit Belikovovým
to, cos jim řekla, asi muselo být hodně těžké. A mysli si, co chceš, ty umíš být
slušná a pomáhat lidem. Většinou.“

To mě trochu překvapilo. Takhle teď působím? Vždycky jsem se považovala za

královnu všech drzounů a teď mě to přinutilo k zamyšlení nad svým chováním
v posledních dnech. Se Sydney jsme jedna na druhou dost štěkaly, ale v
jednání s ostatními jsem asi fakt působila přátelsky.
„Tak dík,“ řekla jsem, protože mě nic jiného nenapadlo.

„Nepotkala jsi Abeho, když jste byly ve městě?“

„Ne,“ odpověděla jsem a uvědomila si, že jsem na svého tajemného

zachránce úplně zapomněla. „Měla jsem ho snad potkat?“

„Jen mě napadlo, že tě možná vyhledá.“

„Kdo je to? Proč pro nás přijel, když jsi mu řekla, že jsem zraněná?“

Sydney zaváhala a já si pomyslela, že se mi dostane další dávky

alchymistického mlčení. Ale nervózně se rozhlédla kolem a ztišila hlas. „Abe
sice není královský, ale je to moc důležitá osoba. Dokonce ani není Rus, ale
často sem jezdí za obchody – jak legálními, tak ilegálními, řekla bych. Přátelí
se se všemi důležitými Moroji a často to vypadá, že řídí i alchymisty. Vím, že
je nějak zapojený do toho našeho procesu tetování…, ale jeho zájmy jdou
ještě mnohem dál. Tajně mu říkáme Zmeja.“

„Zme… co?“ To slovo jsem jí skoro nerozuměla. Znělo to jako zz-mej. Nic
podobného jsem nikdy neslyšela.

Pousmála se mému nepochopení. „Zmeja je rusky had. Ale ne tak ledajaký.“ S

přimhouřenýma očima přemýšlela nad lepším vysvětlením. „Tenhle termín se
vyskytuje v mnoha bájích. Někdy se používá pro obří hady, s nimiž hrdina
bojuje. Taky se vyprávějí příběhy o čarodějích s hadí krví a těm se tak taky
říká. A had v ráji? Ten, který způsobil Evin pád? Tomu se taky říká zmeja.“

Zachvěla jsem se. Bylo to dost strašidelné, ale mnohem víc mě zaujalo, že mi
to sepnulo dohromady. Alchymisté údajně mají vazby na vůdce a autority a
Abe má patrně velký vliv. „Je Abe jedním z těch, co chtěli, abys jela se mnou
do Baji? Je to ten důvod, proč tě sem alchymisti poslali?“

Znovu se odmlčela a po chvíli přikývla. „Jo… Když jsem tu noc volala z

Petrohradu, bylo mi řečeno, že se po tobě chystají pátrat. Abe vydal přes
alchymisty rozkaz, abych s tebou zůstala, dokud se tady s námi nesejde.
Zjevně po tobě pátral, protože ho o to někdo požádal.“

Strnula jsem. Moje obavy se potvrdily. Skutečně mě hledají. Ale kdo? Kdyby
to pátrání vyprovokovala Lissa, vycítila bych to, když jsem byla v její mysli. Ani
Adriana jsem z toho nepodezírala, protože působil dost zoufale a bezradně,
evidentně netušil, kde se nacházím. Navíc mi připadalo, že se prostě smířil s
tím, že se na tuhle misi musím vydat.

Tak kdo mě tedy hledá? A z jakého důvodu? Tenhle Abe asi bude dost vlivná
osoba – i když je nejspíš zapojen do nelegálních obchodů – a klidně může být
ve spojení s královnou nebo s jinými důležitými Moroji. Dostal snad rozkaz
najít mě a přivést zpátky? Anebo – vzhledem k tomu, jak mě královna nesnáší
– mu poručili, aby se naopak postaral o to, abych se už nevrátila? Budu mít co
do činění s nájemným vrahem? Sydney o něm mluvila se směsí strachu a úcty.

„Možná se s ním setkat nechci,“ řekla jsem.

„Nemyslím, že by ti ublížil. Kdyby chtěl, udělal by to už včera. Ale buď

opatrná. Vždycky má rozehraných několik her najednou a zná tolik tajemství,
že by klidně mohl soupeřit s alchymisty.“

„Takže mu nevěříš?“

Smutně se na mě usmála a obrátila se k odchodu. „Nezapomínej, že nevěřím

nikomu z vás.“

Jakmile byla pryč, rozhodla jsem se, že půjdu ven z toho domu smutku a
bolesti. Usadila jsem se na schodech na verandě u zahrady a pozorovala
Pavla, jak si hraje. Tentokrát stavěl pevnost pro svoje figurky. I když vycítil ten
žal, který zachvátil celou rodinu, nedokázal být smutný ze „smrti“ strýčka,
kterého viděl v životě jen párkrát. Ta zpráva pro něj neznamenala tolik jako
pro všechny ostatní.

Neměla jsem co dělat, a tak jsem se rozhodla, že rychle nakouknu Lisse do

hlavy. Byla jsem celkem zvědavá, jak se vyvíjí situace s Avery Lazarovou.

Lissiny úmysly sice byly dobré, ale přesto pořád pochybovala, že byl dobrý
nápad pozvat Avery na oběd. A teď Lissu mile překvapilo, když viděla, jak
Avery zapůsobila na Christiana i na Adriana. Nutno ovšem uznat, že na
Adriana zapůsobí jakákoli ženská. S Christianem je to těžší, ale i on vypadal,
že si Avery celkem oblíbil – nejspíš proto, že si neustále utahovala z Adriana.
Kdokoli zavtipkoval na Adrianův účet, rázem si získal v Christianových očích
mnohem větší oblibu.
„Tak mi to vysvětli,“ řekla Avery a vrtala se v jídle. „To se prostě jen celý den
poflakuješ po Akademii? Snažíš se zopakovat si doby, kdy jsi chodil na střední
školu?“

„Nic si opakovat nemusím,“ prohlásil Adrian povzneseně. „Na střední jsem byl
za hvězdu. Všichni mě zbožňovali a uctívali – a ne že by bylo divu.“
Christianovi vedle něj zaskočilo a málem se udusil.

„Takže… se snažíš znovu prožít dny své slávy? Ale od tý doby už pár let
uplynulo, co?“

„Ani mi nepřijde,“ namítl Adrian. „Jsem jako dobré víno. Čím jsem starší, tím
jsem lepší. To nejlepší teprve přijde.“

„Po nějaký době se víno zkazí,“ namítla Avery, kterou to srovnání zjevně
nepřesvědčilo. „Nudím se tady tak, že jsem dokonce dneska pomáhala
tátovi.“

„Adrian zase většinu dne prospal,“ poznamenala Lissa a snažila se při tom
nesmát. „Takže ten si nemusí lámat hlavu s tím, co dělat.“

„Hele, dost dlouho jsem ti pomáhal odhalovat tajemství éteru,“ připomněl jí

Adrian.

Avery se se zvědavým výrazem naklonila dopředu. „Takže je to skutečný?

Slyšela jsem historky o éteru… Ty umíš uzdravovat lidi?“

Lisse chvilku trvalo, než odpověděla. Měla dojem, že si snad nikdy nezvykne
na to, že už může o své magii takhle otevřeně mluvit. „Mimo jiné. Teprve na
všechno přicházíme.“

Adrian byl ochotnější vrhnout se do debaty na toto téma, nejspíš proto, aby
udělal dojem na Avery. Rychle tedy ve stručnosti nastínil další schopnosti
vyvolané éterem, jako je třeba pozorování aur a nátlak. „A taky umím
navštěvovat lidi ve snech,“ dodal.

Christian pozvedl ruku. „Přestaň. Abys zase nezačal vykládat, jak o tobě ženy
sní i tak. Zrovna jsem se najedl, víš.“

„O tom jsem mluvit nechtěl,“ ohradil se Adrian. Ale tvářil se, jako by litoval,
že na ten vtip nepřišel jako první. Trochu mě to pobavilo. Adrian se mezi lidmi
chová hrozně ztřeštěně a lehkomyslně a uštěpačně…, zatímco v mých snech
předvádí svou vážnou tvář. Je mnohem složitější osobnost, než si všichni
myslí.

Avery se zatvářila zaskočeně. „Páni. Vždycky jsem si myslela, že používat

vzduch je hustý. Teď už asi ne.“ Náhle zavál vánek, který jí odfoukl vlasy
dozadu, jako by byla nějaká modelka pózující na focení plavek. Obdařila celou
tu skupinku okouzlujícím úsměvem. Jediné, co chybělo, byl fotograf.

Zazvonilo a všichni se pomalu zvedli. Christian si uvědomil, že nechal svůj

domácí úkol v jiné učebně, a tak se pro něj rozběhl – samozřejmě poté, co
políbil Lissu na rozloučenou.

Adrian se vzdálil neméně rychle. „Kantoři na mě blbě koukají, když se tu

courám během vyučování.“ Nepatrně se uklonil Lisse a Avery. „Tak zase
někdy příště, dámy.“

Avery bylo jedno, co si o ní profesoři pomyslí, a tak se vydala s Lissou na její

další hodinu. Tvářila se zamyšleně. „Takže… ty vážně chodíš s Christianem?“
Kdyby Avery viděla jen půlku věcí, co spolu ti dva dělají a co já viděla skrz
pouto, nemusela by se na to vůbec ptát.

Lissa se zasmála. „Ano. Proč?“

Avery zaváhala, což v Lisse probudilo zvědavost. „No… Já jsem slyšela, že máš
něco s Adrianem.“

Lissa se málem zastavila. „Kdes to slyšela?“

„U dvora. Královna říkala, jak je šťastná, že jste spolu.“

Lissa zaúpěla. „To proto, že kdykoli jedu ke dvoru, pozve ho taky a oběma
nám rozdává úkoly. Není to proto, že bych to chtěla… Teda, nechápej mě
špatně, mně nevadí trávit s ním čas, ale jsme pořád spolu proto, že nás k
tomu vždycky přiměje Taťána.“

„Vypadá to, že tě má taky ráda. Pořád o tobě mluví. Vykládá, jaký máš
potenciál a jak je na tebe pyšná.“

„Myslím, že je spíš pyšná na to, jak se mnou manipuluje. U dvora je to

utrpení. Buď úplně ignoruje, že chodím s Christianem, nebo nepromarní
jedinou příležitost, aby ho urážela.“ Královna Taťána, stejně jako mnoho
dalších, nikdy neodpustí Christianovým rodičům, že se dobrovolně změnili ve
Strigoje.

„Promiň,“ řekla Avery a vypadala, že jí z toho není moc dobře. „Nechtěla jsem
vytahovat bolestivý téma. Jenom jsem chtěla vědět, jestli je Adrian volný, to
je všechno.“

Lissa se na Avery nezlobila. Její hněv byl obrácen proti královně a jejímu
chování, kdy čeká, že každý bude tancovat, jak ona zapíská. Už od počátku
časů vládne světu Morojů král nebo královna. Lissa je toho názoru, že je čas
na změnu. Morojové potřebují takový systém, aby měl stejnou váhu hlas
každého – ať už královského, nekrálovského nebo dokonce dhampýra.

Čím víc o tom uvažovala, tím víc zuřila. V tu chvíli by se její vztek mohl směle
srovnávat s tím mým. Někdy by se nejraději rozkřičela, napochodovala za
Taťánou a oznámila jí, že jejich dohoda právě skončila. Žádná vysoká škola za
to nestojí. Možná by dokonce Taťáně řekla i to, že nastal čas na revoluci, na
převrat ve světě Morojů.

Lissa překvapeně zamrkala, když si uvědomila, že se celá třese. Kde se v ní

berou tyhle pocity? Jedna věc je být naštvaná na Taťánu, ale tohle…? Takové
záchvaty neovladatelné zlosti neměla od té doby, co prvně začala používat
éter. Zhluboka se nadechla a pokusila se uklidnit, aby Avery nepoznala, že
zabrousila na příliš tenký led.

„Prostě jen nesnáším, když o mně lidi mluví, to je všechno,“ řekla Lissa
nakonec.

Avery vypadala, že si Lissina náhlého záchvatu vzteku vůbec nevšimla. „Jestli

tě to potěší, ne všichni o tobě smýšlejí takhle. Potkala jsem jednu holku…
Myslím, že se jmenovala Mia. Nějaká nekrálovská.“ Její pohrdavý tón
prozrazoval, že na „prosté“ Moroje pohlíží spatra jako spousta královských.
„Ta se tomu, že bys měla chodit s Adrianem, jen zasmála. Říkala, že je to
směšný.“

Lissa se tomu málem taky zasmála. Mia byla kdysi Lissinou nepřítelkyní a taky
to bývala sebestředná mrcha. Ale poté, co jí Strigojové zabili matku, se v ní
probudila divokost a pevné odhodlání, což se nám s Lissou ohromně líbilo.
Teď žije se svým otcem u dvora, kde se tajně učí bojovat, aby se jednoho dne
dokázala postavit Strigojům.

„Aha,“ ozvala se náhle Avery. „Támhle je Simon. Měla bych jít.“

Lissa pohlédla přes chodbu a spatřila Aveřina strnulého strážce. Simon sice
nebyl tak nevrlý jako její bratr Reed, ale pořád působil prkenně a neustále se
mračil. Ale zdálo se, že Avery s ním vychází dobře.

„Fajn,“ řekla Lissa. „Uvidíme se později.“

„Určitě,“ přisvědčila Avery a už se měla k odchodu.

„Jo, Avery?“

Ohlédla se po Lisse. „Co?“

„Adrian je volný.“

Avery odpověděla úsměvem, pak se otočila a vyběhla za Simonem.

U Belikovových v Baje začínala vzpomínková slavnost. Pomalu sem přijížděli

sousedé a přátelé, samí dhampýři. Hodně jich přivezlo i jídlo. To bylo poprvé,
co jsem zahlédla zdejší dhampýrskou komunitu, přestože mi nepřipadala tak
tajemná, jak naznačovala Sydney. Kuchyně se proměnila ve slavnostní síň,
kde každý stůl a plochu pokrývaly tácy s různými pokrmy. Některá jídla jsem
znala a byla tam spousta sladkostí – sušenky a koláče s oříšky a se zmrzlinou,
které voněly jako čerstvě upečené. Některé lahůdky jsem ale nikdy dřív
neviděla a nebyla jsem si tak úplně jistá, že je chci ochutnat. Například velké
míse s čímsi jako zelím jsem se snažila vyhnout.

Než jsme se ale pustili do jídla, všichni jsme postávali v půlkruhu na zahradě.
To bylo jediné místo, kam se vešlo tolik lidí. Dorazil také kněz. Byl to člověk.
To mě trochu udivilo, ale předpokládala jsem, že dhampýři žijící v lidském
městě chodí do lidských kostelů. Většině lidí beztak připadají dhampýři stejní
jako lidé, takže ten kněz nejspíš netušil, že dělá něco jiného než normální
obřad na rozloučenou. Přišlo i pár Morojů z města, ale i ty by víceméně každý
mohl považovat za lidi – i když extrémně bledé –, pokud ovšem skrývají svoje
tesáky. Lidé nečekají, že by uviděli něco nadpřirozeného, takže si tu možnost
obvykle nepřipouštějí, i když někdo takový stojí přímo před nimi.
Všichni zmlkli. Slunce už zapadalo a nebe na západě se barvilo do oranžova.
Kněz prováděl smuteční obřad v ruštině a zpíval hlasem, který zněl v
potemnělé zahradě až nadpozemsky.

Dosud jsem se účastnila církevních obřadů jen v angličtině, ale tenhle na mě

působil stejně. Všichni se čas od času pokřižovali. Nevěděla jsem, kdy mám co
dělat, a tak jsem jen všechno pozorovala a vstřebávala celou duší truchlivý
hlas kněze. Moje city k Dimitrijovi ve mně doslova vřely a burácely jako zuřící
bouře a já se musela hodně snažit, abych je udržela v sobě, zamčené v srdci.
Když obřad konečně skončil, to příšerné napětí trochu povolilo. Všichni se dali
do pohybu, objímali Belikovovy a potřásali si rukama s knězem. Ten odešel
krátce nato.

Pak bylo na řadě jídlo. Každý si s vrchovatým talířem sedl, kde zrovna našel
místo, ať už v domě nebo na zahradě. Nikdo z hostů mě neznal a Dimitrijova
rodina teď měla moc práce, než aby se mi někdo z nich věnoval. Ženy
pobíhaly kolem a snažily se, aby se tu každý cítil dobře. Většinou se mnou
zůstávala Sydney a já jí za to byla vděčná. Usadily jsme se na zemi v obýváku a
opíraly se o zeď u knihovny. Jako vždy se v jídle jen vrtala a já se tomu musela
usmát. Na tom jejím zvyku bylo cosi uklidňujícího.

Když bylo po večeři, všichni se bavili ve skupinkách. Sice jsem jim nerozuměla,
ale pořád jsem je slyšela vyslovovat jedno jméno: Dimitrij, Dimitrij.
Připomínalo mi to nesrozumitelné mumlání duchů, jaké vydávali při své
poslední návštěvě. Bylo to depresivní a skličující, když se mi jeho jméno plnou
silou tisklo do srdce. Dimitrij, Dimitrij. Po chvíli už jsem toho měla dost.
Sydney se stejně vzdálila, takže jsem vyšla ven na čerstvý vzduch. Na zahradě
mezitím někdo rozdělal oheň, kolem něhož posedávali lidi a bavili se
samozřejmě o Dimitrijovi, takže jsem zamířila opačným směrem.

Vydala jsem se nazdařbůh ulicí a neměla jsem v úmyslu jít někam daleko.
Večer byl teplý a jasný, na černém nebi zářil měsíc a hvězdy. Zmítaly mnou
emoce, a když jsem teď byla dál od ostatních, dovolila jsem jim, aby se
provalily. Vyšly ze mě v podobě slz. O pár domů dál jsem si sedla na obrubník
a vychutnávala si to ticho a klid kolem. Klid ale netrval dlouho. Svým dobře
vyvinutým sluchem jsem slyšela hlasy od domu Belikovových. Pak se objevily
tři postavy. Ten vysoký štíhlý byl Moroj a zbylí dva dhampýři. Jenom jsem
zírala, když se zastavili přede mnou. Neobtěžovala jsem se s formalitami,
zůstala jsem sedět a vzhlédla do Morojových tmavých očí. Tuhle skupinku
jsem během obřadu nezaregistrovala, ale toho Moroje jsem znala odjinud.
Polovičatě jsem se na něj usmála.

„Abe Mazur, předpokládám.“

 KAPITOLA 9

„Považovala jsem vás za sen,“ řekla jsem.

Všichni zůstali stát, dhampýři obklopili Moroje v jakési ochranné formaci. Ten
zvláštní obličej, který jsem viděla ve svých stavech na hranici bezvědomí po
útoku u stodoly, patřil Abemu. Byl mnohem starší než já, věkově se blížil spíš
Oleně. Měl černé vlasy a bradku a tak opálenou pleť, jak jen Moroj může mít.
Jestli jste někdy viděli někoho s tmavší pletí, komu je špatně a je bledý, tak si
to dovedete představit. Měl hodně pigmentu, ale převládala nad ním sinalost.
Nejvíc mě ale ohromil jeho oděv. Měl dlouhý černý kabát, který vypadal
hodně draze, a k němu kašmírovou temně rudou šálu. Pod ní vykukoval zlatý
řetízek, který se hodil k jedné zlaté náušnici, kterou měl v uchu. Nejdřív na mě
tou svou okázalostí působil dojmem piráta nebo pasáka. Po chvíli jsem ale
nabyla jiného dojmu. Připadal mi jako někdo, kdo si jde za svým i přes
mrtvoly.

„Tak sen?“ podivil se Moroj s náznakem úsměvu. „To neslýchám zrovna

často.“ Zamyslel se. „Ačkoli… občas se vyskytnu v něčích nočních můrách.“
Nebyl Američan ani Rus, jeho přízvuk jsem nedokázala určit.

Snaží se na mě zapůsobit, nebo mě zastrašit svou strašnou pověstí? Sydney se

ho sice nebála, ale měla z něj respekt.

„Takže už asi víte, kdo jsem,“ řekla jsem. „Teď je ale otázkou, co tady děláte.“

„Ne,“ namítl a usmál se. „Otázkou je, co tady děláš ty.“

Mávla jsem rukou směrem k domu a snažila se působit ledabyle. „Jsem tady
na pohřbu.“

„Proto jsi do Ruska nepřijela.“

„Přijela jsem do Ruska oznámit Belikovovým, že Dimitrij umřel, když se s tím

nikdo jiný neobtěžoval.“ Ukázalo se to jako vhodné vysvětlení, proč jsem
tady. Ale když si mě teď Abe prohlížel, po zádech mi přeběhl mráz, stejně jako
když se na mě dívala Jeva. Stejně jako ta stařena mi ani on nevěřil a já opět v
jeho žoviálním chování zaznamenala cosi nebezpečného.
Zavrtěl hlavou a jeho úsměv se vytratil docela. „To taky není ten důvod. Nelži
mi, holčičko.“

Celá jsem se naježila. „A vy mě nevyslýchejte, starý pane. Ne, dokud mi

neřeknete, proč jste se svými parťáky riskoval cestu po tý silnici, abyste sem
přivezl Sydney a mě.“ Abeho dhampýři strnuli, když jsem ho oslovila starý
pane, ale on se k mému údivu usmál, ačkoli jeho oči zůstávaly vážné.

„Třeba jsem se jen snažil pomoct.“

„Slyšela jsem něco jinýho. To vy jste přiměl alchymisty, aby sem se mnou
poslali Sydney.“

„Co?“ Tázavě pozdvihl obočí. „To ti řekla? Hmmm…, to se zachovala dost

neuváženě. Jejím nadřízeným se to nebude zamlouvat. Ani v nejmenším.“

A sakra. Zase jsem mluvila bez rozmýšlení. Nechtěla jsem dostat Sydney do
maléru. Pokud je Abe opravdu nějaký kmotr Morojů – jak mu to říkala?
Zmeja? Had? –, nepochybuju, že promluví s dalšími alchymisty a hodně jí
zkomplikuje život.

„Vytáhla jsem to z ní,“ zalhala jsem. „Já… Vyhrožovala jsem jí ve vlaku. Nebylo
to nic těžkýho. Vyděsila jsem ji k smrti.“

„O tom nepochybuji. Všichni se nás děsí a svůj strach ještě posilují starými
legendami a pověrami. Schovávají se za krucifixy, aby byli v bezpečí, přestože
od nás dostávají ohromné dary v podobě tetování. V mnoha směrech se
podobají vám dhampýrům, až na záležitosti s rozmnožováním.“ Při svém
proslovu se díval na hvězdy jako nějaký filozof uvažující nad tajemstvím
vesmíru. To mě vytočilo. Choval se, jako by tohle všechno bral jako legraci, a
přitom se mnou měl zjevně nějaké plány. Nelíbí se mi být součástí něčích
plánů – a obzvlášť když nevím, čeho se ty plány týkají.

„Jasně, o alchymistech a o tom, jak je řídíte, bychom si určitě mohli povídat

celou noc,“ vyštěkla jsem. „Ale pořád mě zajímá, co chcete dělat se mnou.“

„Nic,“ odpověděl prostě.

„Nic? Musel jste mít fůru problémů s tím, abyste mě sem se Sydney dostal. A
sledoval jste mě jen tak? Pro nic za nic?“
Odtrhl zrak od nebe a v očích se mu nebezpečně zablesklo. „Nezajímám se o
tebe. Mám na práci jiné věci. Přijel jsem na přání jiných, kteří se o tebe
zajímají.“

Strnula jsem a pak mě zachvátila opravdová hrůza. Do prčic! Pronásledují mě.

Ale kdo? Lissa? Adrian? Taťána? Z té poslední možnosti jsem opět
znervózněla. Ti ostatní by mě hledali proto, že jim na mně záleží. Ale Taťána…
Taťána se bojí, že bych mohla utéct s Adrianem. Znovu mě napadlo, že pokud
mě chce najít, pak jenom proto, že se chce ujistit, že se zpátky už nevrátím.
Abe mi připadal jako ten typ, který by mohl nechat někoho zmizet z povrchu
zemského.

„A co chtějí? Chtějí, abych se vrátila domů?“ dotázala jsem se a snažila se

nedat najevo svůj strach. „Myslel jste, že sem prostě přijedete a odvlečete
mě zpátky do Států?“

Zase se tak tajnůstkářsky usmál. „A ty myslíš, že bych tě mohl odvléct

zpátky?“

„No,“ zamračila jsem se a opět jsem promluvila bez přemýšlení. „Vy ne, ale
tady vaši chlapi jo. Možná. A možná bych je přeprala.“

Abe se poprvé rozesmál nahlas. Z jeho bohatého a hlubokého smíchu čišelo

upřímné pobavení. „Své pověsti drzounky vskutku dostojíš. Rozkošné.“
Výborně. Abe má zřejmě moje osobní záznamy a pečlivě si je nastudoval.
Nejspíš ví i to, co mám nejradši k snídani. „Uděláme spolu obchod. Ty mi
řekneš, proč jsi tady, a já ti povím, proč jsem tu já.“

„Už jsem vám to řekla.“

V okamžiku ho smích přešel. O krok se ke mně přiblížil a jeho strážci se

napjali. „A já ti zase řekl, abys mi nelhala. Jsi tady z nějakého důvodu a já ho
chci znát.“

„Rose? Můžeš sem jít?“

Od domu Belikovových se nesl jasný Viktoriin hlas. Ohlédla jsem se a spatřila

ji stát ve dveřích. Náhle jsem zatoužila vzdálit se od Abeho. Pod jeho okázalou
fasádou jsem tušila něco smrtícího a už jsem s ním nechtěla strávit ani
minutu. Vyskočila jsem a začala couvat směrem k domu. Tak napůl jsem
očekávala, že se na mě vrhnou jeho strážci a unesou mě. Ale ti dva zůstali na
místě, jen mě bedlivě sledovali. Abe se už zase samolibě usmíval.

„Omlouvám se, že nemůžu zůstat a pokecat s vámi,“ řekla jsem.

„To nic,“ pravil velkoryse. „Najdeme si čas později.“

„Pochybuju,“ odvětila jsem. Zasmál se a já se rychle rozběhla za Viktorií. V

bezpečí jsem si připadala, až když jsem za sebou zabouchla dveře. „Ten chlap
se mi vůbec nelíbí.“

„Abe?“ podivila se. „Myslela jsem, že je to tvůj kamarád.“

„To těžko. Je to nějakej gangster, co?“

„Nejspíš,“ řekla, jako by o nic nešlo. „Ale díky němu jsi přece tady.“

„Jo, vím, že pro nás přijel.“

Viktoria zavrtěla hlavou. „Ne, já myslím tady. V autě jsi prý pořád dokola
opakovala ‚Belikov, Belikov.‘ Abe tudíž předpokládal, že nás znáš, a tak tě
přivezl k nám.“

To mě překvapilo. Zdálo se mi o Dimitrijovi, takže je pravděpodobné, že jsem

nahlas vyslovila jeho příjmení. Ale netušila jsem, že takhle jsem se vlastně
dostala až sem. Myslela jsem, že mě sem přivezl proto, že Olena má
zdravotnické zkušenosti.

A pak Viktoria řekla jednu ohromující věc. „Když jsme mu řekly, že tě

neznáme, chtěl tě odvézt někam jinam, ale babička řekla, že si tě tady
necháme. Nejspíš se jí zdálo, že za námi přijedeš.“

„Cože?“ Bláznivá strašidelná Jeva, která mě nesnáší? „Jevě se o mně zdálo?“

Viktoria přisvědčila. „Má takový dar. Určitě Abeho neznáš? Nezdá se mi, že by
sem přijel jen tak bezdůvodně.“

Než jsem stihla odpovědět, přiběhla k nám Olena a chytila mě za ruku.

„Všude vás hledáme. Co ti trvalo tak dlouho?“ Ta otázka mířila na Viktorii.

„Abe byl…“
Olena zavrtěla hlavou. „To je jedno. Pojďte. Všichni už čekají.“

„Na co?“ zeptala jsem se a nechala se od ní táhnout domem až na zahradu.

„To jsem ti právě měla říct,“ objasnila mi Viktoria, která spěchala za námi. „V
téhle části obřadu si všichni sedneme a budeme si vyprávět, co jsme zažili s
Dimitrijem.“

„My jsme ho neviděli už dlouho, takže vůbec nevíme, co poslední dobou

prožíval,“ prohlásila Olena. „Potřebujeme tě, abys nám to řekla.“

Trhla jsem sebou. Já? Zděsila jsem se. Můj děs ještě vzrostl, když jsme vyšly
ven a já spatřila všechny ty lidi kolem ohně. Nikoho z nich jsem neznala. Jak
bych mohla mluvit o Dimitrijovi? Jak bych jim mohla odhalit své srdce? Zdálo
se mi, že všichni splývají v rozmazané šmouhy, a měla jsem dojem, že každou
chvíli omdlím. Zatím si mě naštěstí nikdo nevšímal. Karolína mluvila s
miminkem v náručí. Každou chvíli se odmlčela, aby nechala publiku chvilku na
zasmání. Viktoria usedla na deku na zemi a naznačila, abych si sedla vedle ní.
Po chvilce se k nám přidala i Sydney.

„Co povídá?“ zašeptala jsem.

Viktoria chvilku naslouchala sestřině proslovu a pak se ke mně naklonila.

„Vypráví, jak byl Dimitrij malý a vždycky škemral, aby si mohl hrát s ní a jejími
kamarádkami. Bylo mu asi šest a jim osm, takže o něj holky moc nestály.“
Viktoria se odmlčela a poslouchala, aby mi mohla přeložit další část příběhu.
„Karolína mu to nakonec dovolila, ale pod podmínkou, že se Dimitrij ožení s
jejími panenkami. Takže Karolína a její kámošky vyfintily jeho i panenky a
neustále pořádaly svatby. Dimitrij se oženil nejmíň desetkrát.“

Neubránila jsem se smíchu při představě, jak se sexy Dimitrij nechává parádit
od své starší sestry. S panenkou se jistě oženil se stejnou vážností a klidem, s
jakým vykonával své strážcovské povinnosti.

Mluvili i další lidé a já se snažila stíhat Viktoriino tlumočení. Všechny ty

historky byly o Dimitrijově dobrotě a síle charakteru. I když tu Dimitrij
nebojoval s nemrtvými, vždycky byl po ruce, aby pomohl těm, kteří to
potřebovali. Skoro každý vzpomínal na nějakou událost, kdy Dimitrij někomu
pomohl a zachoval se správně, i když u toho někdy musel riskovat. To mě
nepřekvapovalo. Dimitrij se vždycky choval správně.

Kvůli tomu jsem ho tolik milovala. Mám podobnou povahu. Když mě někdo
potřebuje, hned se mu hrnu na pomoc, i když bych někdy neměla. Ostatní mě
kvůli tomu měli za blázna, ale Dimitrij mi rozuměl. Vždycky mi rozuměl a
hodně se mnou pracoval na tom, jak krotit mou impulzivní potřebu vrhnout
se do nebezpečí bez přemýšlení. Mám pocit, že nikdo na světě mi nikdy
nebude rozumět tak jako on.

Ani jsem si nevšimla, že mi po tvářích tečou slzy, dokud mě nezarazilo, že se

na mě všichni dívají. Nejdřív jsem myslela, že mě mají za blázna, protože
brečím, ale pak se mě někdo na něco zeptal.

„Chtějí, abys pověděla něco o Dimitrijových posledních dnech,“ objasnila mi

Viktoria. „Pověz nám něco. Co dělal, jaký byl.“

Rukávem jsem si otřela obličej a zadívala se do ohně. Nikdy jsem neměla

problém mluvit před větším počtem lidí, tentokrát to však bylo jiné. „Ne…,
nemůžu,“ řekla jsem napjatým hlasem. „Nemůžu o něm mluvit.“

Stiskla mi ruku. „Prosím. Potřebují o něm slyšet. Musejí to vědět. Řekni

cokoli. Jaký byl?“

„On… on byl tvůj bratr, víš.“

„Ano,“ řekla něžně, „ale my chceme vědět, co sis o něm myslela.“

Oči mě pořád pálily, jak jsem se dívala do plamenů, které přecházely z

oranžové do modré. „Byl… Byl to ten nejlepší muž, jakýho jsem kdy potkala.“
Odmlčela jsem se, abych se trochu sebrala, a mezitím Viktoria využila
příležitosti, aby má slova přeložila do ruštiny. „A patřil k nejlepším strážcům.
Teda ve srovnání s většinou byl mnohem mladší, ale všichni ho znali a
respektovali. Předcházela ho skvělá pověst a spousta lidí se na něj obracela s
žádostí o radu. Říkali mu bůh. A kdykoli nastal boj… nebo nebezpečí…,
vždycky byl první, kdo se do něj neohroženě vrhal. Nikdy nezaváhal. Před
časem, když naši školu napadli…“

Trochu jsem se zarazila. U Belikovových se říkalo, že o tom útoku vědí – že o

něm ví každý –, a podle výrazů shromážděných jsem usoudila, že to tak
opravdu je. Nemusela jsem nijak rozvádět všechny ty hrůzy, jichž jsem byla té
noci svědkem.

„Tu noc se Dimitrij postavil Strigojům,“ pokračovala jsem. „Když jsme zjistili,
že zaútočili, byli jsme zrovna spolu. Chtěla jsem zůstat a pomoct mu, ale on
mi to nedovolil. Řekl mi jenom, abych utekla a vzburcovala ostatní. On tam
zůstal, aniž by věděl, kolik Strigojů se na něj vrhne, než doběhnu pro pomoc.
Pořád nevím, kolik jich tam porazil, ale bylo jich hodně. A všechny je sejmul
úplně sám.“

Odvážila jsem se podívat po všech shromážděných. Nikdo ani nedutal, až mě

napadlo, jestli vůbec dýchají. „Bylo to tak těžký,“ pověděla jsem jim. Aniž
bych si to uvědomovala, ztišila jsem hlas do šepotu. Musela jsem to
zopakovat hlasitěji. „Bylo to tak těžký. Nechtěla jsem ho opustit, ale
uvědomovala jsem si, že musím. Tolik mě toho naučil a jednou z
nejzásadnějších věcí bylo, že musíme chránit ostatní. Bylo mou povinností
všechny varovat, i když bych nejradši zůstala s ním. Celou tu dobu jsem si
říkala: ‚Otoč se! Běž za ním!‘ Ale věděla jsem, co musím udělat. A taky jsem
věděla, že chce, abych byla v bezpečí. A kdyby to bylo obráceně… Taky bych
chtěla, aby utekl.“

Povzdechla jsem a samotnou mě udivilo, kolik jsem jim toho odhalila.

Rozhodla jsem se být věcnější. „I když se pak k Dimitrijovi připojili další
strážci, nevycouval. Zabil tolik Strigojů jako skoro nikdo.“ Nejvíc jsem jich
vlastně zlikvidovala já s Christianem. „Byl… Byl prostě úžasný.“

Pověděla jsem jim i zbytek toho příběhu, který už Belikovovi slyšeli. Tentokrát
jsem ale zabíhala do větších podrobností, abych jim v živých barvách vylíčila,
jak byl statečný a odhodlaný. Bolelo mě jenom ta slova vyslovit, ale na druhé
straně… byla neskutečná úleva dostat to ze sebe ven. Vzpomínky na tu noc
jsem si držela v sobě. Nakonec jsem jim musela říct, co se stalo v jeskyni. A to
bylo to nejhorší.

„Strigojové se snažili uniknout a my jsme je v jeskyni obklíčili. Byly tam dva

vstupy a my jsme proti nim šli z obou stran. Ale bylo tam víc Strigojů, než
jsme čekali, a pár našich lidí se ocitlo v pasti. Ztratili jsme několik našich…, ale
ztratili bychom jich mnohem víc, kdyby tam nebyl Dimitrij. Neodešel z
jeskyně, dokud nebyli venku úplně všichni. Nestaral se o to, že riskuje svůj
život. Chtěl jenom zachránit ostatní…“

To odhodlání jsem mu tenkrát viděla na očích. Měli jsme v plánu dát se na

ústup, jakmile budou venku úplně všichni, ale já měla dojem, že Dimitrij by
tam nejraději zůstal a zabil každého Strigoje, kterého by tam objevil. Ale i on
musel poslouchat rozkazy, takže se dal na ústup, jakmile byli všichni ostatní v
bezpečí. A v té poslední chvíli, těsně předtím, než ho kousl Strigoj, se mi
Dimitrij podíval do očí. V jeho pohledu bylo tolik lásky, že mi připadalo, jako
by ta láska naplňovala celou jeskyni světlem. Jeho výraz jen potvrzoval to, co
jsme si předtím řekli: Můžeme být spolu, Rose. Už brzy. Už jsme skoro tam.
Nic už nás znovu nerozdělí…

O tomhle jsem se pochopitelně nezmínila. Když jsem dopověděla zbytek

příběhu, všichni se sice tvářili smutně, ale v jejich výrazech jsem rozeznávala i
obdiv a úctu. Vzadu v davu jsem zaregistrovala Abeho s jeho strážci. Taky mě
poslouchali. Jeho výraz byl ovšem nečitelný. Tvářil se tvrdě, ale ne rozzlobeně
nebo zděšeně. Mezi lidmi začaly kolovat malé pohárky a jeden mi někdo také
podal. Jeden z mála přítomných mužů, dhampýr, povstal a pozvedl svůj
pohárek. Promluvil hlasitě a uctivě a já v jeho proslovu několikrát zaslechla
Dimitrijovo jméno. Když domluvil, napil se. Stejně tak učinili i ostatní, tak jsem
se k nim přidala.

Málem jsem se udusila.

Bylo to jako tekutý oheň. Stálo mě hodně úsilí, abych to polkla a nepoprskala
tím okolostojící. „Co… Co to je?“ zeptala jsem se mezi kašláním.

Viktoria se usmála. „Vodka.“

Zadívala jsem se do pohárku. „Ne, tohle není vodka. Tu už jsem pila.“

„Ale asi ne ruskou.“

To zjevně ne. Přinutila jsem se dopít zbytek, abych projevila úctu Dimitrijovi,
ale stejně jsem se nemohla zbavit dojmu, že kdyby tu byl, jen by nad mým
počínáním nevěřícně kroutil hlavou. Myslela jsem, že když už jsem
dovyprávěla, přestanu být středem pozornosti, ale evidentně tomu tak
nebylo. Někdo se mě pořád na něco vyptával. Chtěli se dovědět víc o
Dimitrijovi a o tom, jak poslední dobou žil. Taky chtěli vědět, co já a Dimitrij.
Zdálo se, že si všichni dali dohromady, že jsme do sebe byli zamilovaní – a
nezdálo se, že by jim to vadilo. Vyptávali se mě, jak jsme se seznámili, jak
dlouho jsme spolu chodili…

A celou tu dobu mi neustále dolévali pohárek. Odhodlána nevypadat znovu

jako idiot jsem pila dál, až jsem dokázala vodku spolknout, aniž bych se
rozkašlala nebo někoho poprskala. Čím víc jsem toho vypila, tím hlasitější a
zábavnější byly moje historky. Nohy se mi začaly plést a v koutku duše jsem si
uvědomovala, že to není zas tak dobrý nápad. No dobře – plně jsem si to
uvědomovala.

Nakonec se všichni začali sbírat k odchodu. Netušila jsem, kolik může být
hodin. Možná půlnoc, možná ještě víc. Taky jsem se zvedla a bylo to mnohem
obtížnější, než jsem čekala. Celý svět se se mnou točil a od žaludku mi taky
nebylo právě nejlépe. Někdo mě chytil za paži a podepřel mě.

„V klídku,“ konejšila mě Sydney. „Není kam spěchat.“ Pomalu a opatrně mě

vedla do domu.

„Bože,“ zaúpěla jsem. „To pití používají jako palivo do raket?“

„Nikdo tě nenutil to pít.“

„Hele, kázání si nech. Musím být slušná.“

„Jasně,“ řekla.

Došly jsme dovnitř a pak vyvstal ten nemožný úkol – vylézt po schodech do
pokoje, který mi Olena přidělila. Každý schod byl utrpením.

„Všichni vědí o mně a Dimitrijovi,“ prohlásila jsem a uvažovala, jestli bych to

řekla i střízlivá. „Ale já jim nikdy neřekla, že jsme spolu chodili.“

„Ani jsi nemusela. Máš to napsáno na čele.“

„Chovali se, jako bych byla jeho vdova.“

„Vždyť taky jo.“ Došly jsme do mého pokoje a Sydney mi pomohla sednout si
na postel. „Tady se lidi moc nežení a nevdávají. Když s někým chodíš dlouho,
berou to skoro jako manželství.“
S povzdechem jsem se zahleděla do prázdna. „Tolik mi chybí.“

„To je mi líto,“ řekla.

„Zlepší se to vůbec někdy?“

Ta otázka ji zjevně zaskočila. „Nevím.“

„Bylas někdy zamilovaná?“

Zavrtěla hlavou. „Ne.“

Nebyla jsem si jistá, jestli má štěstí, nebo ne. Nejsem si jistá ani tím, jestli
všechny ty krásné dny s Dimitrijem stály za tu bolest, kterou cítím teď. Po
chviličce mi to ale došlo. „Samozřejmě, že stály.“

„Co?“ zeptala se Sydney.

Uvědomila jsem si, že jsem přemýšlela nahlas. „Nic. Mluvila jsem sama pro
sebe. Měla bych se vyspat.“

„Nepotřebuješ ještě něco? Nebudeš zvracet?“

Zaměřila jsem se na svůj rozhoupaný žaludek. „Ne, díky.“

„Fajn.“ Svým typickým uspěchaným způsobem zhasla a zavřela za sebou

dveře.

Myslela jsem, že okamžitě usnu. Upřímně jsem po tom toužila. Dnes v noci
jsem jim až moc otevřela srdce a teď jsem se chtěla zbavit své bolesti. Toužila
jsem po temnotě a zapomnění. Jenže místo toho mě čekal další trest. Moje
srdce se rozhodlo dokončit tu práci a rozervat se úplně.

Vydala jsem se navštívit Lissu.

 KAPITOLA 10

Jelikož se při obědě s Avery všichni výborně bavili, celá ta skupina se sešla
ještě večer a pořádně si to užili. Lissa o tom přemýšlela druhý den ráno, když
seděla na hodině literatury. Všichni zůstali dlouho vzhůru a na kolej se
proplížili až po večerce. Ta vzpomínka vykouzlila v Lissině tváři úsměv, i když
se původně snažila potlačit zívnutí. Nemohla jsem si pomoct a trochu jsem
žárlila. Věděla jsem, že je Lissa šťastná proto, že si tak dobře rozumí s Avery, a
to mě trápilo. Na druhé straně ale… Už jsem necítila takovou vinu za to, že
jsem Lissu opustila, když si teď našla novou kamarádku.

Lissa znovu zívla. Bylo pro ni těžké soustředit se na Šarlatové písmeno, když
měla trochu kocovinu. Zdálo se, že Avery disponuje nekonečnými zásobami
alkoholu. Adrian toho pochopitelně okamžitě využil, ale Lissa nejdřív trochu
váhala. Na večírcích přestala popíjet už dávno, ale včera v noci vypila víc vína,
než by měla. Ironií bylo, že se to nijak nelišilo od mého dobrodružství s
vodkou. Obě jsme měly kocovinu, přestože jsme byly tisíce kilometrů od
sebe.

Náhle se ozvalo vysoké pískání. Lissa rychle zvedla hlavu, stejně jako ostatní
ve třídě. V rohu místnosti blikal a pípal malý požární alarm. Někteří studenti
to přirozeně uvítali, zatímco jiní se tvářili vylekaně. A zbytek jen udiveně
čekal, co bude následovat.

Profesorku to taky trochu zaskočilo a Lisse vzápětí došlo, že tohle není

plánovaný poplach. Když se nacvičoval poplach, učitelé o tom vždy věděli
předem. Profesorka Malloyová ale neměla ten rezignovaný výraz, který by
prozrazoval, že uvažuje o tom, kolik času ze své hodiny bude muset obětovat
poplachu.

„Tak pohyb, pohyb,“ popohnala studenty roztrpčeně a vzala ze stolu desky.

„Víte, kam máte jít.“ Nácvik požárního poplachu byl vcelku normální
záležitostí.

Lissa se vydala za ostatními a srovnala krok s Christianem. „Tos spustil ty?“

škádlila ho.
„Ne. Ale škoda, že jsem to nebyl já. Tahle hodina mě ubíjí.“

„Tebe? Já mám bolehlav jako nikdy v životě.“

Chápavě se na ni usmál. „Budiž ti to poučením propříště, flamendre.“

Zašklebila se na něj a šťouchla ho. Vyšli na nádvoří, kde se připojili k ostatním

třídám, které už se snažily nějak seřadit. Profesorka Malloyová podle svých
desek překontrolovala, jestli jsou přítomni úplně všichni, a když zjistila, že se
nikdo cestou neztratil, spokojeně se usmála.

„Myslím, že tohle nebylo naplánovaný,“ řekla Lissa.

„Taky bych řekl,“ přitakal Christian. „Takže i v případě, že nehoří, chvíli to

potrvá.“

„Tak fajn. Nemá smysl tady čekat, co?“

Christian i Lissa se překvapeně otočili, když za sebou zaslechli Avery. Měla na

sobě purpurové pletené šaty a černé boty na podpatcích, které se ani
náhodou nehodily do mokré trávy.

„Co tu děláš?“ podivila se Lissa. „Čekala bych, že budeš ve svým pokoji.“

„Je tady hrozná nuda, tak jsem vás přišla osvobodit.“

„Tos udělala ty?“ užasl Christian, na něhož to zjevně udělalo dojem.

Avery pokrčila rameny. „Říkala jsem vám, že se nudím. Tak už pojďte, dokud
je tady pořád chaos.“

Christian s Lissou si vyměnili pohledy. „No,“ vypravila ze sebe Lissa po chvíli.

„Myslím, že už nás spočítali, takže…“

„Honem!“ pobídla je Avery. Její nadšení bylo nakažlivé. Lissa se za ní rozběhla

s Christianem v závěsu. Mezi tou skrumáží studentů si jich nikdo nevšímal –
dokud nedošli k domu pro hosty. O dveře se tam opíral Simon a Lissa strnula.
Byli přistiženi.

„Všechno klaplo?“ zeptala se ho Avery.

Silný a mlčenlivý Simon rychle přikývl a narovnal se. Dal si ruce do kapes u
kabátu a odkráčel. Lissa se za ním dívala s úžasem.

„On… On nás nechá jen tak jít?“ Simon sice nebyl učitel, ale to ještě
neznamenalo, že by nechal studenty ulejvat se z vyučování kvůli falešnému
požárnímu poplachu.

Avery se po něm podívala a rozpustile se usmála. „Nějakou dobu jsme spolu

chodili. Má lepší věci na práci než nás hlídat.“

Zavedla Lissu a Christiana do domu, ale místo aby se vydala do svého pokoje,
zahnuli do jiné části budovy a došli do míst, která jsem dobře znala – k
Adrianovu pokoji.

Avery zabušila na dveře. „Hej, Ivaškove! Otevři.“

Lissa si musela dát ruku před pusu, aby se nechichotala nahlas. „A je po

utajení. Teď tě museli slyšet úplně všichni.“

„Chtěla jsem, aby mě slyšel on,“ namítla Avery.

Dál bušila do dveří a řvala, dokud Adrian konečně neotevřel. Vlasy mu trčely
do všech světových stran a pod očima měl tmavé kruhy. V noci toho vypil
dvakrát tolik co Lissa.

„Co…?“ Zamrkal. „Děcka, neměly byste mít vyučování? Ježíšmarjá. Nespal

jsem snad tak dlouho, nebo jo?“

„Pusť nás dál,“ řekla mu Avery a odstrčila ho stranou, aby mohla projít.
„Zdrhli jsme před požárem.“

Sesunula se na gauč a uvelebila se jako doma. Lissa a Christian usedli vedle ní

a Adrian jenom zíral z jednoho na druhého.

„Avery spustila požární poplach,“ vysvětlila Lissa.

„Hezká práce,“ zhodnotil to Adrian a posadil se do křesla. „Ale proč jste přišli
zrovna sem? Tohle je jediný místo, který neshoří?“

Avery na něj zamrkala. „Ty nejsi rád, že nás vidíš?“

Zkoumavě se na ni zahleděl. „Vždycky vás rád vidím.“

Lissa obvykle takové nezodpovědné chování neschvalovala, ale tohle ji bavilo.
Bylo to divoké a praštěné… Aspoň si mohla oddechnout od svých starostí.
„Nebude trvat dlouho, než zjistí, že tam nejsme. Teď už možná všechny zase
pouštějí dovnitř.“

„Možná,“ připustila Avery a dala si nohy na stolek. „Ale zařídila jsem, že se

spustí další alarm, jakmile otevřou dveře do školy.“

„Jak jsi to sakra dokázala?“ užasl Christian.

„Státní tajemství.“

Adrian si promnul oči. Přestože ho takhle brutálně vzbudili, výborně se bavil.

„Nemůžeš celej den spouštět požární poplachy, Lazarová.“

„Vím z dobrejch zdrojů, že jakmile se to uklidní po druhým poplachu, rozječí

se třetí.“

Lissa se hlasitě rozesmála, ačkoli se smála spíš reakci kluků než Aveřině
konstatování. Christian ve svém nespolečenském chování dokonce kdysi zašel
tak daleko, že zapaloval lidi. Adrian zase trávil dny popíjením a kouřením,
takže když je taková kamarádská dívka jako Avery chtěla ohromit, musela
udělat něco opravdu velkolepého, aby na ně zapůsobila. Teď se tvářila
potěšeně.

„Pokud už výslech skončil, nechceš nabídnout svým hostům občerstvení?“

zeptala se.

Adrian vstal a zívl. „Fajn, ty drzounko. Udělám kafe.“

„S panákem?“ Trhla hlavou směrem k dobře zásobenému Adrianovu baru.

„Děláš si srandu,“ poznamenal Christian. „Dáš těm svejm játrům někdy

voraz?“

Avery došla k baru a vyndala z něj láhev čehosi. Ukázala ji Lisse. „Dáš si?“

Dokonce i Lissino ranní rebelství mělo své meze. „Fuj, ne.“

„Zbabělci,“ zavrčela Avery a obrátila se zase na Adriana. „Tak, pane Ivaškove,

nalejte mi to do hrnku. Kafe mám ráda s brandy.“
Zanedlouho poté jsem vyklouzla z Lissiny hlavy a uvítala spánek a normální
sny. Dlouho jsem ovšem nespala. Probudilo mě hlasité bouchání.

Otevřela jsem oči a okamžitě mě příšerně rozbolela hlava – bezpochyby

dodatečný účinek té toxické vodky. Lissina kocovina se s tou mojí nedala
vůbec srovnat. Zase jsem oči zavřela a začala opět usínat, při čemž jsem
doufala, že spánek mě dostane aspoň z toho nejhoršího. Pak jsem uslyšela ty
rány znovu – a co bylo horší, třásla se se mnou celá postel, jako by do ní
někdo kopal.

Otevřela jsem oči a otočila se. Dívala jsem se do tmavých bystrých Jeviných
očí. Jestli Sydney potkala víc dhampýrů, jako je Jeva, pak už chápu, proč naši
rasu považuje za vyslance pekla. Jeva semkla rty a znovu kopla do postele.

„Hej,“ zařvala jsem. „Jsem vzhůru, dobrý?“

Něco rusky zabrblala a zpoza ní vykoukl Pavel, který mi to hned přeložil.

„Říká, že nejsi vzhůru, dokud nevylezeš z postele a nestoupneš si.“

Bez dalšího varování se ta sadistická stařena dala znovu do kopání. Rychle

jsem se posadila a celý svět se se mnou zatočil. Už dřív jsem to párkrát řekla,
ale tentokrát jsem to myslela vážně: Už nikdy nebudu pít. Nikdy z toho
nevzešlo nic dobrého. Postel byla sice lákavá, ale po několika dalších Jeviných
kopancích jsem z ní radši vylezla.

„Dobře, dobře. Už jste spokojená? Vstala jsem.“ Jevin výraz se nijak nezměnil,
ale aspoň už přestala s tím kopáním. Obrátila jsem se na Pavla. „Co se děje?“

„Babička říká, že musíš jít s ní.“

„Kam?“

„Říká, že to nepotřebuješ vědět.“

Už už jsem chtěla říct, že s tou bláznivou starou škatulí nikam nepůjdu, ale po
jediném pohledu do jejího strašidelného obličeje jsem si to rozmyslela. Ani
bych se nedivila, kdyby uměla měnit lidi v ropuchy.

„Fajn,“ rezignovala jsem. „Půjdu, až se osprchuju a převleču.“

Pavel moje prohlášení přeložil, ale Jeva odmítavě zavrtěla hlavou a znovu
promluvila. „Říká, že na to není čas,“ objasnil Pavel. „Musíme jít hned.“

„Můžu si aspoň vyčistit zuby?“

Tenhle malý požadavek mi splnila, ale o nějakém převlékání vůbec ani

neuvažovala. Nakonec to asi bylo dobře, protože jsem se pořád opilecky
potácela, a kdybych měla udělat něco natolik složitého jako se převléknout,
nejspíš bych u toho omdlela. To, co jsem měla na sobě, nesmrdělo, jen to
bylo pomačkané, jak jsem v tom usnula.

Když jsem sešla dolů, uviděla jsem, že kromě Oleny všichni spí. Právě myla
nádobí po slavnosti. Když si mě všimla, zatvářila se překvapeně. To jsme byly
dvě.

„Není na tebe ještě moc brzy?“ dotázala se.

Otočila jsem se a koukla se na kuchyňské hodiny. Vykulila jsem oči. Od té

doby, co jsem si šla lehnout, uplynuly jen asi čtyři hodiny. „Bože. Vyšlo už
vůbec slunce?“

Kupodivu ano. Olena mi nabídla snídani, ale Jeva dál trvala na tom, že není
čas. Můj žaludek neustále toužil po pořádné porci jídla.

„To je fuk,“ řekla jsem. „Tak pojďme, ať to máme z krku.“

Jeva odešla do obýváku, odkud se vrátila s velkou taškou. S tázavým výrazem

mi ji podávala. Vzala jsem si ji, pokrčila rameny a dala si tašku přes rameno.
Byly v ní nějaké věci, ale nebyla moc těžká. Jeva znovu zmizela v obýváku a
vrátila se s další taškou. Taky jsem si ji vzala a pověsila si ji na stejné rameno.
Tahle byla o něco těžší, ale moje záda zatím neprotestovala.

Když odešla potřetí a vrátila se s ohromnou krabicí, už mě to začalo štvát. „Co

je to?“ chtěla jsem vědět, když mi krabici předala. Byla těžká, jako by v ní byly
cihly.

„Babička potřebuje, abys jí odnesla nějaké věci,“ oznámil mi Pavel.

„Jo,“ procedila jsem skrz zuby. „To jsem pochopila už před pětadvaceti kily.“
Jeva přinesla další krabici, kterou postavila na tu větší v mém náručí. Tahle
nebyla tak těžká, ale v tuto chvíli už to bylo stejně jedno. Olena po mně
střelila soucitným pohledem, potřásla hlavou a zase se vrátila k nádobí.
Zjevně se nechtěla s Jevou hádat.

Jeva vykročila a já jsem se poslušně vydala za ní, při čemž jsem se snažila
balancovat s krabicemi a nenechat si sklouznout tašky z ramene. Byl to těžký
náklad, o nějž moje kocovinou ztrápené tělo rozhodně nestálo. Ale jsem silná,
takže jsem předpokládala, že to bez problémů odnesu do města, nebo kam
bude Jeva chtít. Pavel celou cestu popobíhal vedle mě, zřejmě aby mi řekl,
kdyby Jeva náhodou cestou uviděla ještě něco, co bych měla vzít.

Zdálo se, že na Sibiř přichází jaro mnohem rychleji než do Montany. Nebe
bylo jasné a ranní slunce překvapivě rychle prohřívalo okolí. Letní počasí to
rozhodně nepřipomínalo, ale i tak to byla výrazná změna. Bylo to příjemné
počasí, vhodné i na to, aby Morojové vyrazili na procházku.

„Víš, kam jdeme?“ zeptala jsem se Pavla.

„Ne,“ odpověděl zvesela.

Na někoho tak starého šla Jeva velmi svižně, a já měla co dělat, abych s ní se
svým nákladem udržela krok. Jednou se ohlédla a poznamenala něco, co mi
Pavel přeložil jako: „Diví se, že nemůžeš jít rychleji.“

„Jo. Já se zase divím, že mi s tím nemůže nikdo pomoct.“

Opět přeložil její následující promluvu. „Říká, že pokud jsi vážně taková slavná
likvidátorka Strigojů, tohle by pro tebe neměl být problém.“

Ohromně se mi ulevilo, když už jsme měli centrum městečka na dohled…,

jenže jsme šli dál.

„No to snad ne,“ povzdechla jsem si. „Kam to, sakra, jdeme?“

Aniž by se po mně Jeva ohlédla, utrousila nějakou poznámku na mou adresu.

„Babička říká, že strejda Dimka by si nikdy takhle nestěžoval,“ vysvětlil Pavel.

Nic z toho nebyla Pavlova vina, on mi jen tlumočil. Přesto jsem ale měla sto
chutí ho nakopnout, kdykoli promluvil. Zbytek cesty jsem raději svůj těžký
náklad vláčela mlčky. V určitém ohledu měla Jeva pravdu. Zabíjím Strigoje. A
taky je pravda, že Dimitrij by si nikdy nestěžoval na vrtochy bláznivé staré
ženské. Svou práci by odvedl s trpělivostí.

Snažila jsem se v duchu si ho představit a načerpat od něj sílu. Znovu jsem

vzpomínala na to, co se odehrálo v té chatě, jak mě líbal, jak voněl, když jsem
se k němu přitiskla. Opět jsem si vybavila jeho hlas, jak mi šeptá, že mě
miluje, že jsem krásná, že pro něj vždycky budu jediná… Pomyšlení na něj mě
nezbavilo té nepříjemné cesty s Jevou, ale aspoň mi to už připadalo o maličko
snesitelnější.

Šli jsme ještě asi hodinu, než jsme konečně dorazili do malého domku. Celá
zpocená jsem měla pocit, že samou úlevou upadnu. Domek byl jen přízemní,
postavený z holých, deštěm a větrem omšelých prken. Okna byla po stranách
ozdobena umně nařasenými modrými záclonkami s bílou krajkou. Bylo to
stejně křiklavé použití barev, jaké jsem viděla na domech v Moskvě a v
Petrohradě. Jeva zaklepala na dveře. Uvnitř bylo ticho a já zpanikařila, že se
budeme muset vrátit a všechno to zase odtáhnout zpátky.

Nakonec přece jen otevřela nějaká žena – Morojka. Bylo jí asi třicet a byla
moc hezká, s vystouplými lícními kostmi a nazrzlými blond vlasy. Jakmile
spatřila Jevu, překvapeně vyjekla, usmála se na ni a rusky ji pozdravila. Když si
všimla i Pavla a mě, rychle ustoupila stranou a naznačila, abychom šli dál.

Sotva zjistila, že jsem Američanka, začala mluvit anglicky. Všichni tihle

bilingvní lidé mi připadali úžasní, něco takového se ve Státech jen tak nevidí.
Ukázala na stůl a řekla mi, ať tam všechno složím. S vděčností jsem to udělala.

„Já jsem Oksana,“ řekla a potřásla mi rukou. „Můj manžel Mark je zrovna na
zahradě, ale brzy se k nám připojí.“

„A já jsem Rose,“ představila jsem se.

Oksana nás vyzvala, abychom se posadili. Moje židle byla dřevěná s rovným
opěradlem, ale v tu chvíli mi připadala jako ta nejnadýchanější postel. Šťastně
jsem povzdechla a otřela si z čela pot. Mezitím se Oksana pustila do
vybalování věcí, které jsem přitáhla.
Tašky byly plné jídla, které zbylo po smuteční slavnosti. V horní krabici se
nacházelo nádobí a hrnce, které si od Oksany půjčili, jak mi vysvětlil Pavel.
Pak se Oksana dopracovala až k dolní krabici, která byla plná cihel.

„To si už fakt děláte srandu,“ poznamenala jsem. Jeva mě z druhého konce

obýváku zpražila samolibým pohledem.

Oksana měla ze všech těch darů radost. „Teda, Mark bude nadšený, že je
má.“ Usmála se na mě. „To bylo od tebe moc milé, žes je přinesla až sem.“

„Ráda jsem pomohla,“ vypravila jsem ze sebe strnule.

Otevřely se zadní dveře a dovnitř vešel nějaký muž – předpokládala jsem, že

je to Mark. Byl vysoký a dobře stavěný, jeho šedé vlasy prozrazovaly, že je
mnohem starší než Oksana. V kuchyni u dřezu si umyl ruce a přisedl si k nám.
Když jsem si ho pořádně prohlédla, zalapala jsem po dechu. Jeho obličej
prozrazoval něco mnohem zvláštnějšího než jen věkový rozdíl. Byl to
dhampýr. Na okamžik mě napadlo, že to musí být někdo jiný než její manžel.
Ale Oksana ho představila jako Marka, takže mi došlo, že to tak opravdu je.
Manželský pár Morojka a dhampýr. Jistě, naše dvě rasy se spolu často
zapletou, ale manželství? To je ve světě Morojů něco skandálního.

Snažila jsem se nedat na sobě znát svůj údiv a chovat se co nejzdvořileji.

Zdálo se, že Oksanu s Markem docela zajímám, ale většinou mluvila jen ona.
On jen zvědavě sledoval dění kolem. Vlasy jsem měla rozpuštěné, takže nikdo
neviděl moje tetování na krku, ani to, že jsem nezaslíbená. Možná jen
uvažoval, jak se nějaká Američanka dostala doprostřed takové pustiny. Nebo
si možná myslel, že chci posílit řady zdejších krvavých děvek.

Po třetí sklenici vody už mi začalo být lépe. Oksana zrovna oznámila, že je

načase se najíst, a můj žaludek zajásal. Oksana s Markem přichystali jídlo a
odmítli veškeré nabídky pomoci.

Pozorovat ten pár při společné práci bylo fascinující. Tak výkonný tým jsem
nikdy neviděla. Vůbec si nepřekáželi a ani se nemuseli dohadovat, co je třeba
právě udělat. Prostě věděli. Přestože domek stál na odlehlém místě, kuchyně
byla moderně vybavená. Oksana dala do mikrovlnky mísu něčeho, co
vypadalo jako brambory. Mark k ní stál otočen zády a něco hledal v lednici.
Jakmile jeho žena stiskla start, řekl jen: „Ne, to tam nemusíš dávat na tak
dlouho.“

Překvapeně jsem zamrkala a těkala pohledem z jednoho na druhého. Vždyť

ani neviděl, jaký čas na mikrovlnce nastavila. A vtom mi to došlo. „Vy spolu
máte pouto,“ vykřikla jsem.

Oba na mě udiveně pohlédli. „Ano. Copak ti to Jeva neřekla?“ podivila se

Oksana.

Střelila jsem pohledem po Jevě, která se už zase tvářila tak otravně sebejistě.
„Ne. Jeva není dneska ráno moc vstřícná.“

„Tady to ví skoro každý,“ poznamenala Oksana a vrátila se zase ke své práci.

„Takže… ty ovládáš éter?“

Zarazila se. Vyměnili si s Markem ohromené pohledy. „Tohle zrovna není

něco, co by bylo obecně známo.“

„Většina lidí si myslí, že se nespecializuješ na nic, že jo?“

„Jak to víš?“

Protože Lissa a já to máme úplně stejně. Příběhy o poutech byly v morojském

folklóru rozšířené odjakživa, ale vždy zůstávalo záhadou, jak se taková pouta
formují. Obecně se má za to, že „prostě vzniknou“. Stejně jako na Oksanu, i
na Lissu všichni pohlíželi jako na Morojku bez specializace – nevynikala v
ovládnutí žádného z živlů. Pak jsme ale zjistily, že pouto se objeví pouze u
uživatelů éteru, a to když dotyčný někomu zachrání život.

Tón Oksanina hlasu mi napovídal, že ji to zase až tak nepřekvapilo. Nemohla

jsem přijít na to, jak si to dala v hlavě dohromady, a navíc jsem byla příliš
ohromená, než abych se na něco vyptávala. S Lissou jsme ještě nikdy
nepotkaly další dvojici, která by měla pouto. Jediná taková dvojice, o níž jsme
věděly, byl legendární Vladimír a Anna. Všechny příběhy o nich byly zahalené
mlhou staletí, takže bylo obtížné rozlišit skutečnost od fikce. Na jediný další
případ uživatelky éteru jsme narazily s profesorkou Karpovou. To byla naše
bývalá učitelka, která se zbláznila. A pak samozřejmě Adrian. Až dosud byl
naším největším objevem právě on – uživatel éteru, který byl víceméně
normální. Ačkoli i to závisí na úhlu pohledu.

Když bylo jídlo hotové, na téma éter už nedošlo. Oksana udržovala lehkou
konverzaci o nezávadných tématech a plynně přecházela z jedné řeči do
druhé. Při jídle jsem pozorovala ji i Marka a hledala jakoukoli známku duševní
nevyrovnanosti. Nic jsem neviděla. Připadali mi jako dokonale milí, dokonale
obyčejní lidé. Kdybych nevěděla to, co vím, nepřipadalo by mi na nich vůbec
nic divného. Oksana nevypadala, že by trpěla depresí nebo že by si počínala
nenormálně. Mark od ní zjevně nepřebíral tu temnotu, kterou jsem já občas
nasála od Lissy.

Můj žaludek uvítal jídlo s nadšením a dokonce mě pomalu přestávala bolet

hlava. V jednu chvíli jsem ale pocítila něco podivného. Bylo to matoucí, jako
by mi v hlavě třepotal křídly motýl, a pak mě polila vlna horka a vzápětí zase
chladu. Ten pocit ale zmizel stejně rychle, jako se objevil, a já jenom doufala,
že to byl poslední účinek démona vodky.

Dojedli jsme a já se zvedla, abych pomohla s nádobím. Oksana však zavrtěla

hlavou. „Ne, to není potřeba. Měla bys jít s Markem.“

„Co?“ nechápala jsem.

Otřel si pusu do ubrousku a zvedl se. „Ano. Pojďme na zahradu.“

Pomalu jsem se vydala za ním a zastavila se jen, abych se podívala na Jevu.

Čekala jsem, že se do mě pustí, že ani nádobí neodnesu, ale ona nic. Tvářila
se, jako by věděla. Skoro jako by něco očekávala. Přeběhl mi z toho mráz po
zádech a vybavila jsem si Viktoriina slova: Jeva měla sen, že přijedu.

Zahrada, kam mě Mark zavedl, byla mnohem větší, než bych čekala. Byla
ohrazená hustým plotem lemovaným stromy, na kterých už vyrašily lístky,
takže poskytovaly aspoň trochu stínu. Spousta květin a keřů už byla v plném
květu a tu a tam se draly na svět čerstvé výhonky. Zahrada byla překrásná a já
uvažovala, jestli na tom má svůj podíl i Oksana. Lissa uměla přimět květinu k
růstu za použití éteru. Mark mávl rukou směrem ke kamenné lavičce. Sedli
jsme si na ni a zavládlo ticho.

„Tak,“ prohlásil zničehonic. „Co by ses chtěla dovědět?“

„Teda, ty nemarníš čas.“

„Nemá to smysl. Musíš mít plno otázek. Budu se snažit ti na ně odpovědět co

nejlépe.“

„Jak to víš?“ zeptala jsem se. „Že i já jsem stínem políbená. Ty taky, že jo?“

Přikývl. „Jeva nám to řekla.“

Tak to ovšem bylo překvapení. „Jeva?“

„Určité věci vycítí…, takové, které my ostatní vycítit neumíme. Ale ne vždycky
ví, na co zrovna kápla. Ví jenom, že z tebe má tentýž divný pocit, který vycítila
i ze mě. Proto tě sem přivedla.“

„To klidně mohla udělat, aniž bych k vám musela vláčet polovinu vybavení
domácnosti.“

To ho rozesmálo. „Neber si to osobně. Jenom tě zkoušela. Chtěla se

přesvědčit, že jsi dost dobrá pro jejího vnuka.“

„Jaký to má smysl? Vždyť je mrtvý.“ Málem jsem se na tom slově zadusila.

„To je sice pravda, ale pro ni je pořád důležitý. A mimochodem, myslí si, že jsi
pro něj dost dobrá.“

„To teda dává najevo zvláštním způsobem. No, až na to, že mě sem přivedla.“

Opět se zasmál. „I bez ní by Oksana poznala, co jsi zač, sotva by tě uviděla.

Když je někdo stínem políbený, projeví se to v jeho auře.“

„Takže ona vidí i aury,“ zamumlala jsem. „Co dalšího ještě umí? Určitě musí
umět uzdravovat, jinak bys nebyl stínem políbený. Ovládá supernátlak? Umí
lézt do snů?“

To ho zaskočilo. „Ano, její nátlak je silný… Ale co myslíš tím lezením do snů?“

„Jako… že dokáže proniknout do mysli někomu, kdo zrovna spí. Komukoli, ne

jenom tobě. Pak si můžou povídat, jako by byli fakticky spolu. Můj kamarád to
umí.“
Markův výraz mi prozradil, že o ničem podobném nikdy neslyšel. „Tvůj
kamarád? Tvůj připoutaný druh?“

Připoutaný druh? Ten termín jsem jaktěživa neslyšela. Znělo to sice divně, ale
dávalo to smysl. „Ne…, jiný uživatel éteru.“

„Jiný? Kolik jich znáš?“

„Tři. Teď už vlastně čtyři, když počítám Oksanu.“

Mark se odvrátil a nepřítomně se zahleděl na trs růžových květů. „Tolik… To

je neuvěřitelné. Já jsem potkal jen jednoho, ale to už je dávno. Ten měl taky
pouto se svým strážcem. Jeho strážce pak umřel a jeho to úplně zničilo. Ale
pomáhal nám, když jsme se snažili s Oksanou na všechno přijít.“

Pořád jsem byla připravená na to, že můžu umřít, a bála jsem se i o Lissin
život. Ale nikdy mě nenapadlo, jak taková ztráta může působit na toho
druhého, s nímž má zemřelý pouto. Jak to ovlivní toho přeživšího? Jaké to asi
může být, mít v sobě zející jámu tam, kde jste dřív byli spojeni s někým jiným?

„Ani on se nikdy nezmínil o lezení do snů,“ pokračoval Mark. Znovu se

rozesmál a kolem modrých očí se mu objevily přátelské vrásky. „Myslel jsem,
že bych ti mohl pomoct, a nakonec to vypadá, že spíš pomůžeš ty mně.“

„To nevím,“ zapochybovala jsem. „Řekla bych, že vy dva s tím máte bohatší
zkušenosti než my.“

„Kde je tvůj připoutaný druh?“

„Ona… je ve Státech.“ Nechtěla jsem to nějak rozpitvávat, ale zároveň jsem

mu chtěla povědět celou pravdu. „Opustila jsem ji.“

Zamračil se. „Opustila…, jako že jsi jenom odjela? Nebo jsi ji opustila
nadobro?“

Opustila nadobro. Ta slova byla jako facka. Náhle jsem si vzpomněla, jak jsem
ji viděla naposled, jak jsem ji tam nechala brečet.

„Musela jsem vyřídit něco jiného,“ řekla jsem vyhýbavě.

„Ano, já vím. Oksana mi to řekla.“

„Co ti řekla?“

Zaváhal. „Neměla to dělat… Snaží se, aby to nedělala.“

„A co?“ vykřikla jsem a z nepochopitelných důvodů mi z toho nebylo zrovna

dobře.

„Ona… no, nakoukla ti do hlavy. Během snídaně.“

Vybavila jsem si to třepotání, které jsem chvilku cítila v hlavě, a tu vlnu horka.
„Co to přesně znamená?“

„Když někdo ovládá éter, aura mu prozradí něco o osobnosti druhého. Ale
Oksana se umí dostat hlouběji a vyčte o dotyčné osobě mnohem konkrétnější
informace. Občas dovede tuhle schopnost spojit i s nátlakem… a výsledek je
hodně silný. A špatný. Nikdo nemá právo tohle dělat někomu, s kým nemá
pouto.“

Chvilku mi trvalo, než jsem to zpracovala. Ani Lissa, ani Adrian neuměli číst
druhým myšlenky. Adrian se nejvíc dokáže přiblížit něčí mysli, když mu
pronikne do snu. Lissa se neumí dostat do hlavy ani mně. Já ji vnímám
vždycky, ale opačným směrem to nefunguje.

„Oksana umí vycítit… Asi to nedokážu vysvětlit. Máš v sobě neklid. Jsi na cestě
za jakýmsi posláním. Celá tvá duše je prosáklá pomstou.“ Najednou se natáhl
a nadzvedl mi vlasy, aby si mohl prohlédnout můj krk. „Přesně jak jsem
myslel. Jsi nezaslíbená.“

Vyškubla jsem se mu. „Proč s tím tady tak naděláte? Vždyť tady ve městě je
plno dhampýrů, co ani nejsou strážci.“ Marka jsem dál považovala za
sympaťáka, ale odjakživa mě rozčilovalo, když mě někdo káral.

„Ano, ale ti se rozhodli usadit se tady. Ty… a ostatní jako ty… jste pořád ve
střehu. Jste posedlí pronásledováním Strigojů a snažíte se napravit veškeré
špatnosti, které s sebou přináší celá jejich rasa. To ale vede jen k problémům.
Vidím to pořád.“

„Pořád?“ podivila jsem se.

„Proč myslíš, že počet strážců neustále klesá? Odcházejí, aby se usadili a

založili si rodiny. Nebo se vydají do světa jako ty, pořád bojují, ale nikomu se
nezodpovídají – leda když se nechají najmout jako bodyguardi nebo lovci
Strigojů.“

„Dhampýři k pronajmutí…“ Teď už jsem začínala chápat, jak nekrálovští jako

třeba Abe získávají své osobní strážce. Peníze dokážou cokoli. „O ničem
podobným jsem nikdy neslyšela.“

„Jistěže ne. Myslíš, že Morojové a další strážci chtějí, aby to vešlo v obecnou
známost? Chceš, abyste všichni věděli, že máte takovou možnost?“

„Na zabíjení Strigojů nevidím nic špatnýho. Vždycky se jenom bráníme, a

neútočíme. Možná, že kdyby po nich šlo víc dhampýrů, už by s nimi takový
problém nebyl.“

„Možná, ale existují i jiné způsoby, jak se s tím vypořádat. Některé jsou lepší
než ty ostatní. A když tady chodíš se srdcem plným bolesti a pomsty, to není
zrovna dobrý způsob. Jen se tím trýzníš. A všechno to ještě komplikuje
temnota stínem políbené.“

Překřížila jsem si ruce přes hrudník a strnule zírala před sebe. „Jo, ale s tím nic
nenadělám.“

Otočil se ke mně s překvapeným výrazem. „Proč prostě neřekneš své

připoutané družce, aby tě z té temnoty vyléčila?“
 KAPITOLA 11

Několik dlouhých vteřin jsem na Marka zírala. Nakonec jsem se hloupě

zeptala: „Říkal jsi… vyléčit?“

Mark na mě hleděl neméně překvapeně. „Ano, samozřejmě. Jiné věci umí

vyléčit, viď? Tak proč ne tohle?“

„Protože…“ Zamračila jsem se. „To nedává smysl. Ta temnota…, všechny ty

špatný vedlejší účinky…, to vychází z Lissy. Kdyby to dokázala prostě vyléčit,
proč by teda nevyléčila rovnou sebe?“

„Protože když to má v sobě, je to v ní zakořeněno příliš hluboko. Je to příliš

provázané s jejím bytím. Nedokáže to vyléčit tak jako jiné věci. Ale když to od
ní natáhneš poutem, je to jako jakákoli jiná choroba.“

Srdce mi bušilo v hrudi. To, co navrhoval, znělo tak směšně jednoduše. Ne,
bylo to jenom směšné. Po tom všem, čím jsme si s Lissou prošly, si rozhodně
nemyslím, že by mě dokázala vyléčit z hněvu a deprese, jako by se jednalo o
nachlazení nebo zlomenou nohu. Viktor Daškov, přestože měl své strašné
plány, věděl o éteru spoustu věcí a hodně nám toho vysvětlil. Ostatní čtyři
živly jsou už svou přirozeností fyzičtější, ale éter vychází z mysli a duše. A není
možné využívat tuhle mentální energii a dokázat všechny ty mocné věci, aniž
by to nemělo zničující vedlejší účinky. Už od začátku jsme s vedlejšími účinky
bojovaly. Nejdřív je pociťovala Lissa a potom já. Nedá se to jen tak odehnat.

„Kdyby to bylo možný,“ poznamenala jsem tiše, „pak by to tak dělal každý.
Profesorka Karpová by se nezbláznila. Anna by nespáchala sebevraždu. To, co
tvrdíš, zní až moc jednoduše.“ Mark netušil, o kom to mluvím, ale evidentně
mu to nijak nebránilo vyjádřit svůj názor.

„Máš pravdu. Vůbec to není jednoduché. Vyžaduje to vyrovnanost, kruh

vzájemné důvěry a síly mezi dvěma lidmi. Oksaně a mně trvalo dlouho, než
jsme se to naučili…, bylo to hodně let tvrdé práce…“

Zasmušil se a já si mohla jen představovat, co se asi během těch let dělo.

Stačil mi krátký čas strávený s Lissou, a i tak to bylo dost zlé. Tihle dva s tím
museli žít mnohem déle než my. Občas to asi muselo být nesnesitelné.
Pomalu a s úžasem jsem začínala jeho slovům věřit.

„Ale teď už jste v pohodě?“

„Hmm.“ Křivě se usmál. „Těžko bych mohl říct, že jsme v naprosté pohodě.
Jen natolik, kolik Oksana zvládne, ale dá se s tím žít. Mezi jednotlivými
léčeními se snažíme mít co nejdelší časové odstupy, protože ji to hodně
zmáhá. Je to vyčerpávající a ubírá jí to celkové schopnosti.“

„Co tím myslíš?“

Pokrčil rameny. „Pořád umí ty další věci…, uzdravovat, používat nátlak…, ale
ne na takové úrovni, jako kdyby mě pořád neléčila.“

Moje naděje pohasla. „Aha. Tak… to bych nemohla. To bych nemohla Lisse
udělat.“

„Ve srovnání s tím, co dělá ona tobě? Rose! Mám dojem, že by si myslela, že
to je férový obchod.“

Znovu jsem si vzpomněla na naše poslední setkání. Myslela jsem na to, jak
jsem ji tam nechala, přestože škemrala, ať neodcházím. Myslela jsem na to,
jak jí asi bylo smutno z mojí nepřítomnosti. Myslela jsem na to, jak odmítla
uzdravit Dimitrije, když jsem si ještě myslela, že pro něj existuje nějaká
naděje. Obě jsme byly špatné kamarádky.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nevím,“ pípla jsem. „Nevím, jestli by na to

přistoupila.“

Mark se na mě dlouze zadíval, ale netlačil mě do rozhovoru na to téma.

Pohlédl na slunce, jako by se z něj snažil vyčíst, kolik je hodin. Možná to
opravdu dělal. Měla jsem z něj dojem, že je to drsňák, který by bez potíží
dokázal přežít v divočině. „Ostatní už si budou říkat, kde jsme. Ale než
půjdeme…“ Sáhl si do kapsy a vytáhl malý jednoduchý stříbrný prstýnek.
„Naučit se uzdravovat chce svůj čas. Teď mě ale nejvíc znepokojuje ta tvoje
bojová nálada. Temnota v tobě všechno jen zhorší. Vezmi si to.“

Podával mi prstýnek. Na okamžik jsem zaváhala, ale pak jsem si ho vzala. „Co
je to?“
„Oksana ho nabila éterem. Je to kouzlo na uzdravení.“

Opět jsem byla v šoku. Morojové neustále nabíjejí věci energií živlů. Kůly se
nabíjejí všemi čtyřmi fyzickými elementy, aby byly pro Strigoje smrtící. Viktor
nabil náhrdelník magií země a za využití základní zemské přirozenosti tak
vyrobil kouzlo chtíče. Dokonce i Sydneyino tetování je v podstatě kouzlo. Není
tedy důvod, proč by se nedaly věci nabíjet i éterem, jen mě to nikdy
nenapadlo. Pravděpodobně proto, že Lissiny schopnosti pro nás byly stále
něčím novým a neprozkoumaným.

„Co to dělá? Myslím jako, jak to uzdravuje?“

„Ten prstýnek ti pomůže zvládat tvoje nálady. Nepřipraví tě o ně, ale aspoň je
zmírní a pomůže ti jasněji uvažovat. Mohlo by ti to ušetřit spoustu problémů.
Oksana mi takové věci vyrábí, abych líp překonal dobu mezi uzdravováním.“
Začala jsem si nasazovat prstýnek na prst, ale on zavrtěl hlavou. „Schovej si
ho na dobu, až se přestaneš ovládat. To kouzlo nevydrží věčně. Jako každé
jiné postupně slábne.“

Dívala jsem se na prsten a mysl měla otevřenou všem novým možnostem.

Pak jsem si ho schovala do kapsy u kabátu.

Pavel vystrčil hlavu ze zadních dveří od domu.

„Babička už chce jít,“ oznámil mi. „Chce vědět, proč ti to tak trvá. A taky se tě
mám zeptat, proč necháváš někoho tak starého čekat a trápit se s bolavými
zády.“

Vybavila jsem si, jak rychle Jeva kráčela, zatímco já měla co dělat, abych s ní
se svým nákladem udržela krok. Nezdálo se mi, že by nějak trpěla na záda.
Naštěstí jsem si včas uvědomila, že Pavel je jenom tlumočník, a tak jsem ho
ušetřila jedovatých komentářů.

„Dobře, hned přijdu.“ Jakmile zmizel, potřásla jsem hlavou. „Zavděčit se jí je

těžký.“ Vydala jsem se ke dveřím, ale pak jsem se ještě ohlédla po Markovi,
protože mě něco napadlo. „Říkal jsi, že potloukat se na vlastní pěst je
špatný…, ale ty taky nejsi strážce.“

Znovu se na mě usmál, trochu smutně a křivě. „Býval jsem. Potom mi Oksana

zachránila život. Připoutalo nás to k sobě a nakonec jsme se do sebe
zamilovali. Po tomhle bych nevydržel být bez ní, a kdybych byl strážcem,
mohli by mě přidělit někam úplně jinam. Musel jsem odejít.“

„Bylo těžké je opustit?“

„Hrozně. Kvůli našemu věkovému rozdílu z toho navíc byl skandál.“ Přeběhl
mi mráz po zádech. Mark s Oksanou byli ztělesněním dvou polovin mého
života. Oni také bojovali s poutem stínem políbeného jako Lissa a já a také
čelili stejnému odsouzení za svůj vztah jako já s Dimitrijem. Mark pokračoval.
„Někdy ale musíme poslouchat své srdce. A přestože jsem odešel od strážců,
nepronásleduju bezhlavě Strigoje. Jsem starý muž, který žije s ženou, již
miluje, a stará se o svou zahradu. V tom je rozdíl, na to nezapomínej.“

Když jsem se vrátila do domu Belikovových, mysl mi pracovala na plný výkon.

Bez cihel byla cesta zpět mnohem snazší. Aspoň jsem měla čas uvažovat o
Markových slovech. Připadalo mi, že jsem si z toho rozhovoru odnesla
ponaučení na celý život.

Olena pobíhala po domě a jako obvykle buď vařila, nebo uklízela. Ačkoli jsem
nikdy netoužila trávit dny péčí o domácnost, musela jsem uznat, že je
uklidňující mít u sebe někoho, kdo uvaří a řeší se mnou každodenní
záležitosti. Vím, že je to čistě sobecké přání, protože třeba moje máma dělá v
životě důležitější věci. Neměla bych ji za to odsuzovat. Přesto mě ale hřálo u
srdíčka, že se ke mně Olena chová jako k dceři, ačkoli mě sotva zná.

„Máš hlad?“ zeptala se automaticky. Myslím, že jedna z jejích největších

životních obav spočívá v tom, že se bojí, aby u ní doma nikdo netrpěl hlady.
Neustále si lámala hlavu se Sydneyiným nechutenstvím.

Skryla jsem úsměv. „Ne, jedli jsme u Marka a Oksany.“

„Aha, tak tam jste šli. Jsou to moc hodní lidé.“

„Kde jsou všichni?“ dotázala jsem se. Dům byl neobvykle tichý.

„Soňa a Karolína jsou v práci. Viktoria šla za kamarádkou, ale bude ráda, že
ses už vrátila.“

„A co Sydney?“

„Před chvílí odjela. Říkala, že se vrací do Petrohradu.“

„Co?“ vyjekla jsem. „Nadobro odjíždí? Prostě jen tak?“ Sydney neměla moc
taktní povahu, ale tohle bylo náhlé dokonce i na ni.

„Alchymisté…, ti jsou pořád na cestách.“ Olena mi podala kus papíru. „Tohle

ti tady nechala.“

Vzala jsem si od ní dopis a ihned ho otevřela. Sydney měla pečlivý a úhledný

rukopis. Ani mě to nepřekvapovalo.

Rose,

omlouvám se, že jsem musela odjet tak narychlo, ale když mi alchymisti
řeknou, abych skočila…, tak skočím. Domluvila jsem si odvoz do toho
rolnického městečka, kde jsme přespaly, takže můžu vzít Rudý hurikán a odjet
do Petrohradu. Když jsem tě dopravila do Baji, zjevně už nepotřebují, abych
tu zůstávala.

Přála bych si povědět ti toho víc o Abem a o tom, co od tebe vlastně chce. Ale
i kdybych neměla zakázáno o tom mluvit, nebylo by moc co říct. V určitých
ohledech je pro mě stejnou záhadou jako pro tebe. Jak jsem říkala, spousta
jeho obchodních aktivit je nezákonná, a to obchoduje jak s lidmi, tak s Moroji.
S druhými jedná osobně, jen když se to týká jeho záležitostí – nebo pokud jde
o velmi výjimečný případ. Myslím, že jsi jeden z těch výjimečných případů. I
kdyby neměl v úmyslu ti ublížit, může tě chtít využít k vlastním záměrům.
Klidně může jít o něco normálního, jako že tě třeba chce mít za osobní
strážkyní, vzhledem k tomu, jak jsi drsná. Nebo tě možná chce využít, aby se
dostal ke komusi dalšímu. A možná je to všechno součástí plánu někoho
jiného, někoho ještě záhadnějšího než on. Třeba jen dělá někomu laskavost.
Zmeja umí být nebezpečný i milý, to záleží na tom, co chce získat.

Nikdy bych nevěřila, že mi někdy bude záležet na nějaké dhampýrce a že jí

řeknu, aby na sebe dávala pozor. Nevím, co máš teď v plánu, ale mám dojem,
že tě pronásledují problémy.

Kdybych ti mohla s něčím pomoct, určitě mi zavolej. Ale jestli se vrátíš do

velkých měst a budeš tam lovit Strigoje, nenechávej zas všude válet mrtvoly!

Hodně štěstí, Sydney

P. S. „Rudý hurikán“ jsem pojmenovala to auto.

P. P. S. To, že tě mám ráda, neznamená, že jsem si přestala myslet, že jsi zlá
noční stvůra, jsi.

Pod to ještě napsala číslo na svůj mobil a já se neubránila úsměvu. Když jsme
s Abem a jeho strážci odjeli do Baji, musela nechat auto tam, kde zůstalo, což
ji traumatizovalo skoro tak jako Strigojové. Doufala jsem, že jí alchymisté
dovolí auto si nechat. Navzdory varování před Abem mě ten dopis pobavil.
Rudý hurikán.

Úsměv mě přešel, když jsem se vydala po schodech do svého pokoje. Sydney

mi bude chybět, i když měla dost neomalenou povahu. Nebyla přímo moje
kamarádka – nebo ano? –, ale i za ten krátký čas, co jsme byly spolu, jsem ji
začala považovat za stálici ve svém životě. Moc takových už mi nezůstalo.
Připadala jsem si jako zmítaná proudem a nevěděla jsem, co dělat dál. Přijela
jsem sem, abych poskytla klid Dimitrijovi, a místo toho jsem jen zarmoutila
jeho rodinu. A pokud je pravda to, co všichni tvrdí, tady v Baje se moc Strigojů
nevyskytuje. Nějak si nedovedu představit, že by Dimitrij hledal kořist na
silnici a v rolnických usedlostech. I jako Strigoj – ničilo mě takhle o něm
přemýšlet – by Dimitrij jednal účelně. Jestli se nevrátil do svého rodného
města, pak jistě dělá nějakou jinou rozumnou věc – rozumnou z hlediska
Strigoje.

Sydneyina narážka v dopise mi jen potvrdila to, co tady slýchám pořád

dokola: Strigojové jsou ve velkých městech. Ale ve kterých? Kam mohl jít
Dimitrij?

Teď jsem ale jednala bezúčelně já. Navíc jsem si nemohla pomoct a pořád si v
hlavě přehrávala Markova slova. Jsem opravdu na šílené sebevražedné misi?
Jsem natolik bláznivá, že se ženu do záhuby? Nebo se bláznivě ženu do…
nicoty? Jsem odsouzena celý život bloudit světem? Sama?

Sedla jsem si na postel, a jelikož mi nálada klesala čím dál víc, věděla jsem, že
s tím musím něco udělat. I tak jsem byla dost náchylná k temným pocitům,
které jsem přejímala od Lissy a jejího používání éteru; nemusela jsem je v
sobě nijak povzbuzovat. Nasadila jsem si prsten, který mi dal Mark, a doufala
jsem, že mi aspoň trochu projasní mysl a uklidní mě. Jenže jsem žádnou
změnu nezaznamenala, a tak jsem se rozhodla načerpat klid ze stejného
místa jako pokaždé: z Lissiny mysli.
Právě byla s Adrianem a procvičovali spolu ovládání éteru. Po několika
počátečních neúspěších Adrian učinil pokroky v uzdravování. To byla zřejmě
ta nejviditelnější z Lissiných schopností a vždycky ji roztrpčovalo, že Adrian se
od ní učí mnohem lépe než ona od něj.

„Už mi nějak dochází inspirace, co bys mohl vyléčit,“ poznamenala a postavila

na stůl malé květiny v květináčích. „Leda bychom začali s uřezáváním
končetin.“

Adrian se usmál. „Vždycky jsem si utahoval z Rose, že na ni udělám dojem, až

nechám znova narůst amputovanou nohu nebo něco podobně absurdního.“

„Jsem si jistá, že pro tebe pokaždý měla nějakou chytrou odpověď.“

„Ano, to ano.“ Výraz se mu trochu změnil, když vzpomínal. Vždycky jsem byla
šíleně zvědavá a chtěla jsem vědět, co si ti dva o mně povídají. Zároveň jsem
se ale pokaždé cítila provinile, když padlo moje jméno a vyvolalo to v nich
smutek.

Lissa se s povzdechem natáhla na koberec. Byli ve společenské místnosti na

koleji a večerka se rychle blížila. „Chci s ní mluvit, Adriane.“

„Nemůžeš,“ řekl. Výjimečně mluvil vážným tónem. „Vím, že tě v jednom kuse

kontroluje – a to je nejblíž, jak se k ní můžeš dostat. Na rovinu? Není to úplně
k zahození. Můžeš jí přesně říct, jak se cítíš.“

„Jo, ale chtěla bych s ní mluvit jako ty, ve snech. Aby mi taky odpovídala.“

To ho opět přimělo k úsměvu. „Věř mi, že odpovídá až moc.“

Lissa se posadila. „Udělej to teď.“

„Co?“

„Běž jí do snu. Vždycky ses mi to snažil vysvětlit, ale nikdy jsi mi to neukázal.
Nech mě jenom koukat.“

Zadíval se na ni a ztratil řeč. „To bys byla jako voyeur.“

„Adriane! Chci se to naučit a všechno ostatní už jsme zkoušeli. Někdy kolem

tebe vnímám magii. Prostě to udělej, ano?“
Začal znovu protestovat, ale když se na ni podíval pozorněji, raději si svoje
poznámky odpustil. Mluvila ostře a rozkazovačně, což pro ni nebylo právě
typické. „Dobře, tak já to zkusím.“

Abych řekla pravdu, celá ta myšlenka, že by se mi Adrian snažil dostat do

mysli, když se na něj dívám z Lissiny hlavy, mi připadala dost surrealistická.
Nevěděla jsem, co přesně od něj můžu očekávat. Vždycky jsem uvažovala,
jestli při tom spí nebo má aspoň zavřené oči. Zjevně ne. Zíral kamsi do
neurčita a v očích měl prázdný výraz. Jeho mysl opustila svět kolem něj.
Lissinýma očima jsem viděla, že z něj vyzařuje magie. Lissa se snažila
analyzovat každý barevný proužek jeho aury. Pak náhle bez varování magie
pohasla. Adrian zamrkal a potřásl hlavou.

„Promiň, nejde to.“

„Proč ne?“

„Nejspíš proto, že je vzhůru. Naučila ses něco tím pozorováním?“

„Trochu. Pravděpodobně by to bylo lepší, kdybys aspoň navázal spojení.“

Lissa už zase mluvila tím nevrlým tónem.

„Může být kdekoli na světě a ani nevíme, jestli má zrovna den, nebo noc.“
Jeho prohlášení skončilo zívnutím. „Asi bychom to měli vyzkoušet v
nejrůznější denní doby. Zastihl jsem ji…, vlastně to bylo v podobnou dobu
jako teď. A někdy ji zastihnu hrozně brzo ráno.“

„Tak to může být docela blízko,“ řekla Lissa.

„Nebo jede podle lidskýho režimu někde na druhým konci světa.“

Nadšení ji rázem opustilo. „Jasně. To je taky možný.“

„Jak to, že vás dva nikdy nezastihnu při práci?“

Christian vešel do místnosti a pobaveně přejel pohledem Lissu sedící na zemi

a Adriana rozvaleného na gauči. Za Christianem stál někdo, o kom jsem
myslela, že ho v dohledné době neuvidím. Adrian, který měl na ženy snad
radar, si nově příchozí taky okamžitě všiml.

„Co to s sebou táhneš za nezletilou?“ dotázal se.

Christian střelil po Adrianovi varovným pohledem. „To je Jill.“ Jill Mastranová
postoupila o krok vpřed a rozhlížela se svýma velikýma zelenýma očima. „Jill,
tohle je Lissa a Adrian.“

Jill byla tím posledním, koho jsem tady čekala. Potkala jsem ji asi před
měsícem a něco. Chodila do deváté třídy, což znamenalo, že se na podzim
přesune na vyšší kampus. Byla extrémně štíhlá jako většina Morojek, ale i na
vampýrské normy byla až moc vysoká. Působila tak dojmem, že je hubená a
dlouhá jako tyčka. Světle hnědé kudrnaté vlasy jí sahaly doprostřed zad.
Kdyby se naučila dělat si pořádné účesy, byla by opravdu krásná. Teď jí
neuspořádané vlasy na celkovém dojmu spíš ubíraly.

„A-ahoj,“ pozdravila a dívala se z jednoho na druhého. Pro ni to bylo, jako by

před sebou měla ty největší morojské celebrity. Když prvně potkala mě a
Dimitrije, málem sebou sekla, protože nás předcházela naše pověst. Podle
jejího výrazu jsem usoudila, že ani teď nemá daleko k mdlobám.

„Jill se chce naučit využívat svoje schopnosti k dobrým účelům namísto ke

zlým,“ objasnil Christian a přehnaně mrkl. To byl jeho způsob, jak opatrně
sdělit, že Jill se chce naučit bojovat pomocí magie. O tomhle svém zájmu
pověděla nejdřív mně a já ji poslala za Christianem. Byla jsem ráda, že se
zařídila podle mé rady. Christian taky patřil v kampusu k celebritám, i když
spíš těm nechvalně známým.

„Další posila?“ dotázala se Lissa a zavrtěla hlavou. „A myslíš, že tahle vydrží?“

Jill udiveně pohlédla na Christiana. „Co to znamená?“

„Po tom útoku hafo lidí prohlašovalo, že se chtějí naučit bojovat magií,“
vysvětlil Christian. „Tak mě vyhledali a začali jsme na tom spolu pracovat…
jednou nebo dvakrát. Ale jakmile začalo jít do tuhýho a oni si uvědomili, že
budou muset trénovat, všichni odpadli.“

„Taky tomu moc nepomohlo, že jsi zlý učitel,“ připomněla mu Lissa.

„Takže teď už verbuješ i děti,“ prohlásil vážně Adrian.

„Hej,“ ohradila se rozhořčeně Jill. „Je mi čtrnáct.“ Okamžitě zčervenala, když

si uvědomila, že se na ně obořila až moc. Adrian to shledal zábavným, jako
ostatně spoustu dalších věcí.
„Moje chyba,“ pravil omluvně. „Co je tvůj živel?“

„Voda.“

„Oheň a voda, jo?“ Adrian zalovil v kapse a vytáhl šek na sto dolarů. Pečlivě
ho uhladil. „Zlato, uzavřeme spolu dohodu. Jestli vykouzlíš kýbl vody a
chrstneš ho Christianovi na hlavu, dám ti tohle.“

„Dodávám dalších deset,“ zasmála se Lissa.

Jill se tvářila ohromeně, ale předpokládala jsem, že proto, že ji Adrian oslovil

„zlato“. Adriana jsem vídala tak často, že jsem snadno zapomínala, jak moc je
vlastně přitažlivý. Christian postrčil Jill ke dveřím.

„Nevšímej si jich. Oni jenom žárlí, protože uživatelé éteru nejsou v bitvě k
valnýmu užitku tak jako my.“ Poklekl k Lisse a spěšně ji políbil. „Cvičili jsme ve
společenský místnosti nahoře, ale teď ji musím doprovodit zpátky. My se
uvidíme zítra.“

„Nemusíš mě doprovázet,“ řekla Jill. „Klidně dojdu sama. Nechci ti

komplikovat život.“

Adrian se zvedl. „To v žádným případě. Pokud tu má někdo vystoupit z řady a

stát se rytířem v zářivé zbroji, pak to můžu být já. Doprovodím tě zpátky a
tyhle dvě hrdličky tady necháme cukrovat.“ Dvorně se Jill poklonil.
„Můžeme?“

„Adriane!“ okřikla ho Lissa příkrým tónem.

„Ale no tak,“ řekl a obrátil oči v sloup. „Stejně se musím vrátit a s vámi už po
večerce beztak nic není. Důvěřujte mi. Dokonce i já mám svoje meze.“

Obdařil Lissu významným pohledem, který jasně prozrazoval, že jen idiot by si

o něm mohl pomyslet, že bude Jill balit. Lissa se mu chvíli dívala do očí a
nakonec usoudila, že mluvil pravdu. Adrian se občas choval jako mizera a
nikdy se netajil tím, že má o mě zájem, ale doprovodit Jill domů zjevně nebylo
součástí velkého sváděcího plánu. Prostě byl jenom galantní.

„Dobře,“ řekla nakonec Lissa. „Uvidíme se pak. Ráda jsem tě poznala, Jill.“
„Já vás taky,“ odpověděla Jill a odvážila se usmát na Christiana. „Ještě jednou
díky.“

„Opovaž se nepřijít na další trénink,“ varoval ji Christian.

Adrian s Jill zrovna vycházeli ze dveří, když se v nich srazili s přicházející Avery.

„Čau, Adriane.“ Avery přejela Jill pohledem od hlavy k patě. „Kdo je ta tvoje
nezletilá?“

„Přestaňte mi tak říkat!“ vykřikla Jill.

Adrian káravě namířil prst na Avery. „Ticho. S tebou si to vyřídím potom,

Lazarová.“

„V to doufám,“ broukla Avery zpěvavým hlasem. „Nechám odemčeno.“

Jill s Adrianem odešli a Avery se posadila vedle Lissy. Byla dost rozjařená,
takže mohla klidně být přiopilá, ale Lissa z ní žádný alkohol necítila. Lissa
rychle pochopila, že Avery se někdy chová bujaře a bezstarostně, ať už je
napitá, nebo ne.

„Tys fakt naznačila Adrianovi, aby za tebou pak přišel na pokoj?“ podivila se
Lissa. Utahovala si z ní, ale v duchu uvažovala, jestli mezi těmi dvěma opravdu
něco je. To jsme byly dvě, kdo o tom přemýšlel.

Avery pokrčila rameny. „Nevím. Možná. Občas se scházíme, když vy dva už

dávno chrníte. Nežárlíš, že ne?“

„Ne,“ zasmála se Lissa. „Jenom jsem zvědavá. Adrian je fajn kluk.“

„Co?“ pozastavil se nad tím Christian. „Definuj slovo fajn.“

Avery zvedla ruku a na prstech začala odpočítávat. „Je naprosto nádherný,

zábavný, bohatý, příbuzný s královnou…“

„Už máš vybranou barvu svatebních šatů?“ zeptala se Lissa se smíchem.

„Ještě ne,“ odvětila Avery. „Zatím ho jenom oťukávám. Myslela jsem, že bude
další snadnou trofejí Avery Lazarové, ale je to s ním trochu těžší.“

„Tohle vážně nechci poslouchat,“ prohlásil Christian.

„Občas se chová jako týpek, co se s tebou vyspí a nazdar, ale jindy se souží
jako romantik se zlomeným srdcem.“ Lissa si s Christianem vyměnila vědoucí
pohledy, ale Avery si při mluvení ničeho nevšimla. „Každopádně tady nejsem
proto, abych se bavila o něm. Chci se bavit o tom, že bychom odtud mohli
vypadnout.“ Avery jednou rukou objala Lissu.

„Odkud chceš vypadnout? Z koleje?“

„Ne. Ze školy. Uděláme si divoký víkend na královském dvoře.“

„Co? Tenhle víkend?“ Lissa si připadala, že je nějak pozadu, a já ji chápala.

„Proč?“

„Protože budou Velikonoce. A její královské Veličenstvo se domnívá, že by

bylo ‚milé‘, kdybys s ní strávila prázdniny.“ Avery mluvila schválně přehnaně
strojeně. „A jelikož se teď s tebou hodně stýkám, táta se usnesl, že už se
chovám dobře.“

„Chudák malej,“ zahučel Christian.

„Takže řekl, že můžu jet s tebou.“ Avery se podívala na Christiana. „Ty asi
můžeš jet taky. Královna řekla, že si Lissa může přivést hosta – ještě navíc ke
mně, samozřejmě.“

Lissa pohlédla do Aveřina rozzářeného obličeje, ale její nadšení nesdílela. „U

dvora to nesnáším. Taťána mi neustále uděluje nějaký moudrý rady. Je to
děsná nuda.“ Už nedodala, že si jednou u dvora užila i zábavu – to když tam
byla se mnou.

„To proto, žes tam ještě nejela se mnou. Bude to smršť! Vím, kde najít
dobrou zábavu. A vsadím se, že Adrian pojede taky. Ten si to určitě nějak
zařídí. Bude to jako dvojitý rande.“

Lissa si pomalu začínala uvědomovat, že tohle by mohla být legrace. Když

jsme byly u královského dvora spolu, objevily jsme jen zlomek zábavy, která
se skrývá pod jeho nablýskaným povrchem. Každá její další návštěva vypadala
přesně tak, jak to právě popsala – odměřená atmosféra a program nabitý
pracovními záležitostmi. Ale když tam teď pojede s Christianem a divokou
nezkrotnou Avery? To znělo slibně.
Dokud to Christian nepokazil. „Se mnou nepočítejte,“ řekl. „Jestli s sebou
můžeš vzít jen jednoho, vezmi Jill.“

„Koho?“ dotázala se Avery.

„Nezletilou,“ objasnila Lissa. Ohromeně se zadívala na Christiana. „Proč bych,

pro všechno na světě, měla s sebou brát Jill? Právě jsem se s ní seznámila.“

„Protože se vážně chce naučit bránit. Měla bys ji seznámit s Miou. Obě jsou
vodařky.“

„Jasně,“ povzdechla Lissa, která už věděla, která bije. „A to, že to u dvora

nesnášíš, s tím nemá absolutně nic společnýho, viď?“

„No…“

„Christiane!“ Lissa se náhle rozohnila. „Proč to pro mě nemůžeš udělat?“

„Protože nenávidím, jak se na mě kouká královna Čubka,“ odpověděl.

Lisse to nepřipadalo příliš přesvědčivé. „Ale až odmaturujeme, budeme tam

žít. Pak tam budeš muset.“

„Jasně, ale nejdřív mi dopřej aspoň tyhle malý prázdniny.“

Lissa zuřila čím dál víc. „Aha, už to chápu. Já s tebou musím neustále dělat
nějaký kraviny, ale ty kvůli mně neustoupíš ani o kousek.“

Avery se dívala z jednoho na druhého a pak vstala. „Nechám vás, ať si to

spolu vyříkáte. Mně je fuk, jestli pojede Christian, nebo nezletilá, hlavně když
pojedeš ty.“ Zadívala se na Lissu. „Pojedeš, že jo?“

„Jo. Pojedu.“ Když už kvůli ničemu jinému, tak kvůli Christianovu odmítnutí,
které ji rozlítilo.

Avery se usmála. „Super. Já teď padám a vy dva si koukejte dát pusu a usmířit
se.“

Ve dveřích se náhle objevil Aveřin bratr Reed. „Tak jdeme?“ zeptal se jí.
Kdykoli promluvil, znělo to jako nevrlé zavrčení. Avery všechny obdařila
vítězoslavným pohledem.
„Vidíte? Můj galantní bratr sem pro mě přišel, aby mě doprovodil, než tady
na mě začnou vychovatelky ječet, ať vypadnu. Teď bude muset Adrian objevit
nový a vzrušující způsob, aby mi prokázal svou dvornost.“

Reed nevypadal dvorně ani galantně, ale měla jsem za to, že je od něj milé, že
přišel svou sestru doprovodit. Jeho načasování bylo dokonalé. Možná, že
Avery má nakonec pravdu, když o něm tvrdí, že není tak špatný, jak si všichni
myslí.

Jakmile Avery zmizela, Lissa se obrátila na Christiana. „To jsi fakt myslel
vážně, že mám místo tebe vzít Jill?“

„Jo,“ odvětil. Pokusil se jí položit hlavu do klína, ale ona ho odstrčila. „Ale
budu počítat vteřiny do doby, než se vrátíš.“

„Nemůžu uvěřit, že to považuješ za vtip.“

„Nepovažuju,“ ohradil se. „Hele, nemyslel jsem, že z toho uděláš takovou

aféru. Prostě jenom nechci zase prožívat ty dramata u dvora. A pro Jill to taky
bude dobrý.“ Zamračil se. „Nemáš proti ní nic, že ne?“

„Vždyť ji ani neznám,“ povzdechla Lissa. Pořád zuřila víc, než bych čekala. To
u ní nebylo zrovna obvyklé.

Christian ji uchopil za ruce a vážně se jí zahleděl do očí. Ty jeho modré oči,

které tolik milovala, ji trochu obměkčily. „Prosím tě, nechci tě naštvat. Jestli je
to pro tebe vážně tak důležitý…“

S tím se Lissin vztek vytratil docela. Byla to náhlá změna. „Ne, ne. V pohodě,
vezmu s sebou Jill. I když si nejsem jistá, že bude chodit s námi a dělat, co
zrovna napadne Avery.“

„Předej Jill Mie. Ta se o ni přes víkend postará.“

Lissa přikývla a vrtalo jí hlavou, proč se Christian tak zajímá o Jill. „Dobře. Ale
neděláš to proto, že nemáš rád Avery, viď?“

„Ne. Avery mám rád. Když jsi s ní, víc se usmíváš.“

„S tebou se usmívám.“
„Proto jsem dodal, že víc.“ Christian jí něžně políbil ruku. „Byla jsi hrozně
smutná od tý doby, co Rose odešla. Jsem rád, že teď kamarádíš s někým
jiným. Je mi jasný, že ti nemůžu dát všechno, co potřebuješ.“

„Avery není náhrada za Rose,“ vyhrkla Lissa.

„Já vím. Ale trochu mi ji připomíná.“

„Cože? Vždyť ty dvě nemají vůbec nic společnýho.“

Christian se narovnal, sedl si vedle ní a položil si jí hlavu na rameno. „Avery je

taková, jaká bývala Rose, než jste odešly.“

Lissa i já jsme se nad tím zamyslely. Má pravdu? Než se u Lissy začaly

projevovat její schopnosti vyvolané éterem, obě jsme vymetaly všechny
večírky. A v polovině případů jsem to opravdu byla já, kdo přicházel s
bláznivými nápady na divokou zábavu, která často končila průšvihem. Ale byla
jsem vážně taková jako Avery?

„Žádná druhá Rose už nikdy nebude,“ poznamenala Lissa smutně.

„Máš pravdu,“ souhlasil Christian. Krátce a něžně ji políbil na rty. „Ale budou i
jiní kamarádi.“

Věděla jsem, že má pravdu, ale přesto jsem se neubránila bodnutí žárlivosti.

A taky jsem si začínala dělat starosti. Lissin záchvat zlosti mi připadal hodně
neobvyklý. Chápala jsem, že chce, aby s ní jel Christian, ale mluvila s ním dost
hnusně. Zvláštní byly její skoro až žárlivé pocity vůči Jill. Lissa neměla důvod
pochybovat o Christianových citech, a už vůbec ne, co se týče někoho, jako je
Jill. Lissiny nálady mi dost připomínaly staré časy.

Nejspíš byla jen přetažená, ale jakýsi instinkt, který byl možná součástí
našeho pouta, mi napovídal, že tady něco není v pořádku. Ale byl to jen
pomíjivý pocit, který jsem nedokázala pořádně identifikovat. Proklouzával mi
mezi prsty jako voda. Moje instinkty mě ale nikdy dřív nezradily, a tak jsem se
rozhodla, že budu Lissu kontrolovat častěji.
 KAPITOLA 12

Když jsem byla s Lissou, přineslo mi to víc otázek než odpovědí. Nevěděla
jsem, co dělat, a tak jsem ještě pár dní zůstala u Belikovových. Zapadla jsem
do jejich běžného každodenního života a znovu mě překvapilo, jak je to
snadné. Snažila jsem se být užitečná, a tak jsem dělala domácí práce, ke
kterým mě jen pustili. Dokonce jsem si troufla i na to, že jsem někdy hlídala
miminko. To mi ale nebylo zrovna příjemné, protože jsem to s tak malými
dětmi neuměla. Při výcviku na strážkyni jsem opravdu neměla tolik času,
abych chodila na brigády, jako je třeba hlídání dětí. Jeva mě přitom celou
dobu pozorně sledovala. Nikdy nic neřekla, ale vždycky se tvářila
nesouhlasně. Nevěděla jsem, jestli chce, abych vypadla, nebo jestli takhle čučí
pořád. Ostatní o mně ale vůbec nepochybovali. Byli rádi, že tu jsem, a taky mi
to dávali najevo. Hlavně Viktoria byla šťastná.

„Přála bych si, abys s námi chodila do školy,“ řekla jednoho večera. Trávily
jsme spolu hodně času.

„Kdy ti končí prázdniny?“

„V pondělí, hned po Velikonocích.“

Zachvátil mě smutek. Jestli budu ještě tady, nebo už ne, tak jako tak se mi po
ní bude stýskat. „Ach jo, neuvědomila jsem si, že je to už tak brzo.“

Pak mezi námi zavládlo mlčení. Dlouze se na mě zadívala. „Napadlo tě…

Možná tě napadlo, že bys mohla chodit ke svatýmu Vasilijovi s námi…“

Vykulila jsem oči. „Ke svatýmu Vasilijovi? Vaše škola se taky jmenuje po
svatým?“ Ne všechny školy se tak jmenují. Adrian třeba studoval na
východním pobřeží na škole, která se jmenovala Alder.

„Ten náš je ale lidský svatý,“ objasnila s úsměvem. „Mohla by ses tam zapsat.
Mohla by sis dodělat poslední ročník. Určitě by tě přijali.“

Ze všech šílených možností, které mi během mé cesty přišly na mysl – a věřte,

že jsem uvažovala o spoustě šíleností – tohle mě nikdy ani nenapadlo. Školu
jsem odepsala. Byla jsem si jistá, že nic dalšího už se beztak naučit nemůžu.
Ačkoli… po setkání se Sydney a s Markem mi bylo jasné, že něco málo se ještě
naučit můžu. Ale vzhledem k tomu, co si chci se svým životem počít, mi
připadalo, že další semestr matiky a biologie by mi k ničemu nebyl. A co se
týká mého výcviku na strážkyni, zbývalo mi jen připravit se na závěrečnou
zkoušku. Beztak jsem pochybovala, že všechny tyhle zkoušky se dokážou
alespoň vzdáleně přiblížit skutečnému střetu se Strigoji.

Zavrtěla jsem hlavou. „To mě fakt nenapadlo. Se školou už jsem skoncovala. A

navíc máte vyučování v ruštině.“

„Překládali by ti to.“ Obličej se jí rozzářil rozpustilým úsměvem. „Navíc kopání

a mlácení je univerzálně srozumitelný jazyk.“ Její úsměv se vytratil a zatvářila
se zamyšleně. „Ale vážně. Jestli si nechceš dodělat školu a nebudeš
strážkyní…, tak proč tady nezůstaneš? Myslím v Baje. Mohla bys bydlet u
nás.“

„Nebudu krvavá děvka,“ vyhrkla jsem okamžitě.

Zatvářila se podivně. „To jsem nemyslela.“

„Neměla jsem to říkat, promiň.“ Připadala jsem si strašně kvůli té své

poznámce. Ačkoli jsem slyšela spoustu řečí o tom, že se ve městě vyskytují
krvavé děvky, potkala jsem jen jednu či dvě. Ženy z rodiny Belikovových mezi
ně rozhodně nepatřily. Sonino těhotenství mi sice bylo záhadou, ale její práce
v drogerii mi nepřipadala potupná. O Karolínině situaci jsem se dověděla něco
víc. Otcem jejích dětí je Moroj, s nímž měla upřímný vztah. Neponižovala se
před ním a on ji nevyužíval. Po narození miminka se rozešli, ale proběhlo to v
přátelském duchu. Karolína teď chodí s nějakým strážcem, který ji navštěvuje,
kdykoli má volno.

Krvavé děvky, které jsem viděla ve městě, odpovídaly mým představám.

Jejich styl oblečení a výrazný make-up přímo křičely, že tady jde o snadno
dostupný sex. Šrámy na jejich krku dávaly jasně najevo, že jejich nositelky
nemají problém dovolit svým partnerům, aby jim pili krev při sexu, což je ta
nejubožejší věc, kterou může dhampýr udělat. Morojům dávají krev jen lidé.
Moje rasa ne. Dovolit to někomu – a konkrétně při sexuálních aktivitách – je,
jak jsem řekla, ubohost. Ta největší špína ze všech.
„Máma by byla ráda, kdybys tu zůstala. Mohla by sis sehnat práci a prostě být
součástí rodiny.“

„Nemůžu zaujmout Dimitrijovo místo, Viktorie,“ řekla jsem něžně.

Stiskla mi ruku. „Já vím. To ani nikdo nečeká. Máme tě rádi kvůli tobě, Rose.
Připadá mi správné, že jsi tady. Však s tebou Dimka chodil z nějakýho důvodu.
Zapadáš sem.“

Pokusila jsem se představit si život, jaký mi popisovala. Znělo to… jednoduše.

Příjemně. Žádné starosti. Jen život s milující rodinou, smích a každý večer
zábava. Mohla bych žít svůj vlastní život, a ne celé dny někoho pronásledovat.
Měla bych sestry. Nebyly by tu žádné boje – jen kdybych se musela bránit.
Mohla bych vzdát svůj plán zabít Dimitrije, což mě bezpochyby zabije taky –
buď fyzicky, nebo psychicky. Mohla bych si zvolit rozumnou cestu, nechat ho
na pokoji a smířit se s tím, že je mrtev. Ale kdybych se rozhodla takhle, to
bych se klidně mohla vrátit do Montany za Lissou do Akademie.

„Nevím,“ řekla jsem nakonec Viktorii. „Nevím, co budu dělat.“

Bylo po večeři a ona netrpělivě pohlédla na hodiny. „Nerada tě opouštím,

když na sebe máme tak málo času, ale… Za chvilku se mám s někým sejít…“

„S Nikolajem?“ usmála jsem se na ni.

Zavrtěla hlavou a já se pokusila skrýt své zklamání. Viděla jsem ho jen párkrát,
ale připadal mi čím dál sympatičtější. Škoda, že k němu Viktoria nic necítí. Teď
jsem ale uvažovala, jestli se nedrží zpátky kvůli něčemu – nebo spíš někomu
jinému.

„Tak ven s tím. Kdo je to?“ pobízela jsem ji.

Udržela si nečitelný výraz, což mi opět připomnělo Dimitrije. „Kamarád,“

vysoukala ze sebe. Ale měla jsem dojem, že jsem v jejích očích uviděla úsměv.

„Někdo ze školy?“

„Ne.“ Povzdechla. „A to je právě ten problém. Bude mi tolik chybět.“

Úsměv mě přešel. „To si dovedu představit.“

„Ach.“ Bylo jí trapně. „To bylo ode mě hloupý. Moje problémy…, ty se s těmi
tvými nedají vůbec srovnávat. Já ho sice nějakou dobu neuvidím, ale pak se
zase sejdeme. Ale Dimitrij je mrtvý. Už ho nikdy neuvidíš.“

To nemusí být tak docela pravda. Ale to jsem jí neřekla. Namísto toho jsem
jen přisvědčila. „Jo.“

K mému údivu mě objala. „Vím, jaký to je, někoho milovat. A ztratit ho…, to si
nedovedu představit. Nevím, co říct. Jediný, co ti můžu říct, je, že tě bereme
jako svou. My všichni, víš? Nemůžeš sice nahradit Dimitrije, ale stejně tě beru
jako svou sestru.“

Její prohlášení mě ohromilo i potěšilo. Pak už se musela jít chystat na rande.

Rychle se převlékla a nalíčila – rozhodně ne jako na sraz s kamarádem – a
odešla. Byla jsem ráda, protože jsem nechtěla, aby viděla moje slzy, vyvolané
jejím prohlášením. Jsem jedináček. Lissa pro mě byla skoro jako sestra. Tak
jsem o ní odjakživa přemýšlela, a teď jsem ji ztratila. Když mě teď svou
sestrou nazvala Viktoria, něco to ve mně rozdmýchalo. To něco mi říkalo, že
mám opravdové přátele a nejsem sama.

Po chvíli jsem sešla dolů do kuchyně a zanedlouho se tam objevila Olena.

Hledala jsem něco k snědku.

„Slyšela jsem někoho odejít. To byla Viktoria?“ zeptala se.

„Jo, šla za nějakým kámošem.“ Udržela jsem si neutrální výraz. V žádném

případě bych Viktorii nezradila.

Olena si povzdechla. „Chtěla jsem ji poslat pro něco do města.“

„Já tam dojdu,“ nabídla jsem se ochotně. „Jen co si vezmu něco k jídlu.“

Vlídně se na mě usmála a pohladila mě po tváři. „Máš dobré srdce, Rose.

Chápu, proč tě Dimka miloval.“

Připadalo mi úžasné, jak snadno tady všichni přijali můj vztah s Dimitrijem.
Nikdo nevytahoval nějaký věkový rozdíl ani to, že byl můj učitel a já jeho
studentka. Jak jsem řekla Sydney, připadala jsem si jako jeho vdova. Navíc
jsem si v hlavě pořád přehrávala Viktoriina slova. Když se na mě Olena takhle
dívala, připadala jsem si jako její opravdová dcera a znovu se mě zmocnily
zrádné nepříjemné pocity kvůli mojí vlastní mámě. Ta by se nejspíš nade
mnou a Dimitrijem jenom ušklíbala. Jistě by náš vztah označila za nevhodný a
říkala by mi, že jsem moc mladá. Nebo ne? Možná ji soudím moc příkře.

Když mě Olena viděla stát před otevřenou kredencí, vyčítavě zavrtěla hlavou.
„Nejdřív se ale musíš najíst.“

„Jen malou sváču,“ ujistila jsem ji. „Nechci zdržovat.“

Ukrojila mi dva velké krajíce černého chleba, který dnes upekla, a slepila mi je
máslem, protože už věděla, že to tak mám ráda. Karolína si ze mě utahovala,
že Američané by byli v šoku, kdyby věděli, co všechno se do toho chleba dává,
a tak jsem se radši nikdy neptala. Chleba byl sladký a zároveň pálivý, ale moc
mi chutnal.

Olena usedla naproti mně a pozorovala mě při jídle. „Tohle bylo jeho
nejoblíbenější jídlo, když byl malý.“

„Dimitrij?“

Přikývla. „Vždycky když měl prázdniny, první, co udělal, bylo, že se hned ptal
na tenhle chleba. Musela jsem péct prakticky celý bochník jen pro něj, jak se
cpal. Děvčata nikdy tolik nejedla.“

„Kluci vždycky jedí víc.“ Musím ale uznat, že většině kluků se v jídle vyrovnám.
„A taky je větší a vyšší než většina.“

„To je pravda,“ broukla. „Nakonec se ale dopracoval k tomu, že si chleba pekl

sám. Říkala jsem mu, že když hodlá sníst všechno jídlo v domě, měl by vědět,
kolik práce vaření a pečení vyžaduje.“

Zasmála jsem se. „Nedovedu si představit Dimitrije, jak peče chleba.“

Jakmile jsem ta slova vyslovila, ihned jsem svůj názor přehodnotila. Kdykoli
jsem pomyslela na Dimitrije, vybavila jsem si jeho sexy postavu bojovného
boha. Ale připadal mi tak úžasný právě díky kombinaci svých smrtících
vlastností a něhy a všímavosti. Tytéž ruce, které nemilosrdně probodávaly
kůlem srdce Strigojů, mi něžně odhrnovaly vlasy z tváře. Ty oči, které vždy
pátraly po hrozícím nebezpečí, na mě hleděly s obdivem, jako bych byla tou
nejkrásnější a nejskvělejší ženou na světě.
Povzdechla jsem si, když mě pohltila hořkosladká bolest v hrudi, kterou už
jsem tak dobře znala. Připadalo mi hloupé rozebírat teď ze všech věcí právě
pečení chleba. Ale kdykoli jsem na Dimitrije pomyslela, byla jsem rozcitlivělá.

Olena mě pozorovala vlídným a soucitným pohledem. „Já vím,“ řekla. Patrně

uhodla, na co myslím. „Vím přesně, jak se cítíš.“

„Zlepší se to?“ zeptala jsem se.

Na rozdíl od Sydney na to Olena znala odpověď. „Ano. Ale nikdy už nebudeš

stejná.“

Netušila jsem, jestli si z těch slov mám vzít útěchu, nebo ne. Poté, co jsem
dojedla, mi dala krátký nákupní seznam a já vyrazila do města, šťastná, že
jsem venku a v pohybu. Pasivita mi nesvědčí.

V obchodě s potravinami mě překvapilo, že jsem tam potkala Marka. Měla

jsem dojem, že ani on, ani Oksana moc často do města nechodí. Myslela
jsem, že žijí z toho, co si vypěstují, a jsou soběstační. Přátelsky se na mě
usmál. „Říkal jsem si, jestli jsi pořád ještě tady.“

„Jo.“ Zvedla jsem svůj košík. „Nakupuju pro Olenu.“

„Jsem rád, že jsi zůstala,“ prohlásil. „Vypadáš… klidnější.“

„Asi mi taky pomáhá ten tvůj prsten. Aspoň s tím klidem. Ale moje
rozhodování to nijak neovlivňuje.“

Zamračil se a přehodil si mléko z jedné ruky do druhé. „Jaké rozhodování?“

„Co dělat. Kam jít.“

„Proč nezůstaneš tady?“

Bylo až děsivé, jak tenhle rozhovor připomínal ten, který jsem vedla s Viktorií.
I moje odpověď byla stejná. „Nevím, co bych dělala, kdybych tu zůstala.“

„Najdi si práci. Bydli u Belikovových. Mají tě rádi, víš to? Zapadlas do jejich
rodiny.“

Ten hřejivý příjemný pocit se zase vrátil a já si znovu představila, že bych se

tady usídlila a pracovala třeba jako prodavačka nebo servírka. „Nevím,“
povzdechla jsem. Zněla jsem jako zadrhnutá deska. „Prostě nevím, jestli je to
pro mě to pravý.“

„Lepší než ta druhá možnost,“ oznámil. „Lepší než bezdůvodně utíkat a vrhat
se do nebezpečí. To není vůbec žádná možnost.“

A přesto právě to byl důvod, proč jsem přijela na Sibiř. Můj vnitřní hlas mi
spílal. Dimitrij, Rose. Cožpak jsi zapomněla na Dimitrije? Zapomnělas, žes ho
sem přijela osvobodit tak, jak by chtěl? Opravdu by to tak chtěl? Možná by
spíš chtěl, abych byla v bezpečí. Nevěděla jsem. A bez Masonovy pomoci jsem
byla už úplně bezradná. Vzpomínka na Masona mi připomněla něco, na co
jsem už úplně zapomněla.

„Jak jsme se tuhle bavili…, mluvili jsme o tom, co umí Lissa a Oksana. Ale co
ty?“

Mark přimhouřil oči. „Co myslíš?“

„Narazil jsi někdy… ehm, na duchy?“

Uplynulo několik vteřin a pak těžce vydechl. „Doufal jsem, že tobě se to

nestane.“

Ohromilo mě, jak moc se mi ulevilo, když jsem se teď dozvěděla, že nejsem
sama, kdo vidí duchy. Chápu, že když jsem umřela a byla ve světě mrtvých,
stal se ze mě pro duchy terč, ale přesto je to jedna z nejděsivějších věcí na
tom, že jsem stínem políbená.

„Stalo se ti to někdy, aniž bys chtěl?“ dotázala jsem se.

„Zpočátku. Pak jsem se to naučil ovládat.“

„Já taky.“ Okamžitě jsem si vybavila scénu u stodoly. „I když vlastně tak
docela ne.“

Snížila jsem hlas a stručně mu zrekapitulovala všechno, co se přihodilo během

mého výletu se Sydney. O takových věcech jsem nikdy s nikým nemluvila.

„Už to nikdy nesmíš udělat,“ prohlásil s vážností.

„Ale já jsem nechtěla! Prostě se to stalo.“

„Zpanikařilas. Potřebovala jsi pomoc a podvědomě ses zřejmě obrátila na
duchy kolem sebe. To nedělej. Není to správné a snadno se pak přestaneš
ovládat.“

„Vždyť ani nevím, jak jsem to udělala.“

„Jak jsem řekl, přestala ses ovládat. Nikdy nedovol, aby se tě zmocnila
panika.“

Prošla kolem nás nějaká starší žena s šátkem na hlavě a košíkem plným
zeleniny. Počkala jsem, až přejde, a potom jsem se Marka zeptala: „Proč za
mě bojovali?“

„Protože mrtví nenávidí Strigoje. Strigojové jsou nepřirození, ani živí, ani
mrtví – prostě existují ve stavu mezi tím. Duchové vnímají to zlo stejně jako
my.“

„To vypadá, že by mohli být dobrou zbraní.“

Obvykle se tvářil mile a otevřeně, ale teď se zamračil. „Je to nebezpečné.

Takoví jako ty nebo já se beztak pohybují na hraně temnoty a šílenství. Když
budeme volat mrtvé, jen nás to srazí přes okraj a přijdeme o rozum.“ Podíval
se na hodinky a povzdechl. „Hele, už musím jít, ale myslím to vážně, Rose.
Zůstaň tady. Nežeň se do malérů. Bojuj se Strigoji, když tě napadnou, ale
rozhodně je slepě nepronásleduj. A duchy nech určitě na pokoji.“

V obchodě s potravinami se mi dostalo množství rad, ale nebyla jsem si jistá,

že se budu řídit všemi. Nicméně jsem mu poděkovala a řekla, aby vyřídil moje
pozdravy Oksaně. Pak jsem zaplatila a také odešla. Poblíž Olenina domu jsem
zahýbala za roh a málem jsem vrazila do Abeho.

Byl oblečený svým obvyklým okázalým stylem, měl ten drahý kabát a
žlutozlatou šálu, která ladila se zlatem na jeho krku. Jeho strážci se zdržovali
opodál. Jakoby nic se opřel o cihlovou zeď budovy.

„Tak proto jsi přijela do Ruska. Abys chodila na trh jako nějaká selka.“

„Ne,“ vyvedla jsem ho z omylu. „Samozřejmě, že ne.“

„Tak tedy kvůli památkám?“

„Ne. Jen jsem se snažila být užitečná. A přestaňte ze mě tahat informace.
Nejste tak chytrý, jak si myslíte.“

„Zamlčuješ pravdu,“ prohlásil.

„Podívejte, už jsem vám to řekla. Přijela jsem, abych přinesla zprávu

Belikovovým. Takže se vraťte k tomu, pro koho pracujete, a oznamte mu, že
je to tak.“

„A já jsem ti zase říkal, abys mi nelhala,“ zavrčel. Opět jsem na něm viděla ten
zvláštní mix výhrůžnosti a humoru. „Nemáš ponětí, kolik jsem s tebou měl
trpělivosti. Z kohokoli jiného bych potřebnou informaci dostal hned první
večer.“

„To mám teda štěstí,“ štěkla jsem. „Tak co teď? Zatáhnete mě do postranní
uličky a budete mě bít tak dlouho, dokud vám neřeknu, proč jsem tady?
Nějak už mě přestávají bavit ty vaše praktiky šéfa, co zastrašuje lůzu.“

„A já s tebou zase ztrácím trpělivost,“ řekl. Veškerý humor byl tentam. Jak se
nade mnou Abe tyčil, zděšeně jsem si uvědomila, že je mnohem lépe stavěný
než většina Morojů. Spousta se jich vyhýbá rvačkám, ale u Abeho by mě
nepřekvapilo, kdyby svou drsností překonal i svoje bodyguardy. „A upřímně,
už mě nezajímá, proč jsi tu. Jenom musíš odjet. Hned.“

„Nevyhrožujte mi, starý pane. Odjedu, až se mi bude chtít.“ Bylo to legrační.

Jen před chvílí jsem říkala Markovi, že nevím, jestli bych mohla zůstat v Baje,
ale když na mě Abe zatlačil, chtěla jsem tu zapustit kořeny. „Nevím, v čem se
mi snažíte zabránit, ale nebojím se vás.“ To taky nebyla tak docela pravda.

„To bys měla,“ opáčil. „Dokážu být jak dobrým přítelem, tak strašlivým
nepřítelem. Pokud odjedeš, můžu se postarat o to, aby se ti to vyplatilo.
Můžeme se dohodnout.“

Když mluvil, oči se mu leskly zaujetím. Vybavila jsem si, jak Sydney říkala, že
všemi manipuluje, a získala jsem z toho dojem, že tohle je smyslem jeho
života – vyjednávání, sázení, obchodování. Jde si za svým, aby získal, co chce.

„Ne,“ odpověděla jsem. „Odjedu, až na to budu připravená. A vy ani ten, pro

koho pracujete, s tím nic nenaděláte.“
Doufala jsem, že jsem zapůsobila neohroženě, a tak jsem se otočila k
odchodu. Natáhl se po mně, chytil mě za rameno a přitáhl mě zpátky tak
prudce, až jsem málem rozsypala nákup. Okamžitě jsem zaujala bojový postoj
a pokusila se proti němu udělat výpad, ale jeho strážci byli vmžiku u mě.
Věděla jsem, že se moc daleko nedostanu.

„Tvůj čas tady vypršel,“ zasyčel Abe. „V Baje. V Rusku. Vrať se do Států. Dám
ti, co budeš chtít – peníze, letenku první třídou, cokoli.“

Ustoupila jsem z jeho dosahu a opatrně couvala. „Nepotřebuju vaši pomoc

ani peníze. Jen Bůh ví, kde jste k nim vlastně přišel.“ Na druhé straně ulice
právě zahýbala za roh skupinka rozesmátých povídajících si lidí. Dál jsem
couvala, protože jsem si byla jistá, že před svědky Abe nevyvolá žádnou
scénu. Připadala jsem si tak statečnější, což ode mě bylo nejspíš hloupé. „A už
jsem vám říkala, že se vrátím, až se mi bude chtít.“

Abe přejel zrakem po procházejících chodcích a také se dal se svými strážci na

ústup. Mrazivě se usmíval. „A já ti říkal, že dokážu být jak dobrým přítelem,
tak strašlivým nepřítelem. Vypadni z Baji.“

Otočil se a k mé úlevě odkráčel. Nestála jsem o to, aby viděl, kolik strachu mi
nahnala jeho slova.

Ten večer jsem si šla lehnout brzy, náhle jsem neměla náladu na společnost.
Chvíli jsem ležela a listovala dalším časopisem, který jsem neuměla přečíst, a
kupodivu jsem byla čím dál víc unavená. Nejspíš mě vyčerpal rozhovor s
Markem a Abem. Markovo prohlášení, že bych tu měla zůstat, ťalo po mém
rozhovoru s Viktorií do živého. Abeho nepokryté výhrůžky zase vyburcovaly
mou obranu a uvědomila jsem si, že si musím dávat pozor na toho, pro nějž
pracuje a kdo tak touží vidět, jak opouštím Rusko. Přemýšlela jsem, kdy mu
dojde trpělivost a přestane se pokoušet se mnou vyjednávat.

Začala jsem usínat a zmocnil se mě dobře známý pocit, že je nablízku Adrian.

Už se neukázal dlouho a já si myslela, že mě poslechl, když jsem mu posledně
řekla, aby se držel dál. To jsem mu samozřejmě říkala pořád. Tohle byl ale
nejdelší interval mezi jeho návštěvami. Jakkoli jsem si to přiznávala nerada,
chyběl mi.
Tentokrát si za prostředí, v němž se sen odehrával, zvolil pozemky Akademie
– zalesněné místo poblíž rybníka. Všechno se tam zelenalo a kvetlo a svítilo
na nás slunce. Nepředpokládala jsem, že by touhle roční dobou v Montaně
opravdu všechno kvetlo, spíš tohle prostředí vytvořil svou fantazií. Mohl
dělat, co chtěl.

„Malá dhampýrko,“ usmál se na mě. „Dlouho jsme se neviděli.“

„Myslela jsem, že už jsi se mnou skoncoval,“ řekla jsem a posadila se na

velkou hladkou skálu.

„S tebou neskoncuju nikdy,“ prohlásil, zabořil ruce do kapes a přešel až ke

mně. „Nicméně… abych pravdu řekl, měl jsem v úmyslu držet se od tebe
tentokrát dál. Ale musel jsem se ujistit, že jsi stále ještě naživu.“

„Živá a zdravá.“

Znovu se na mě usmál. Slunce mu vrhalo do vlasů zlatavé a kaštanové

odlesky. „Dobře. Vlastně mi připadáš hodně v pohodě. Tak hezkou auru jsem
u tebe snad ještě neviděl.“ Pohledem sklouzl z mého obličeje na ruce, které
jsem měla položené v klíně. Zamračil se, poklekl a zvedl mi pravou ruku. „Co
to je?“

Měla jsem tam Oksanin prsten. Přestože prstýnek nebyl zdobený, kov se ve
slunečním světle zářivě leskl. Tyhle sny jsou zvláštní. Ačkoli jsme se s
Adrianem fyzicky nesešli, viděl můj prstýnek, který si i tady zachoval svou moc
a Adrian ji vycítil.

„Kouzlo. Je napuštěný éterem.“

Stejně jako mě ani jeho tahle možnost zjevně nikdy nenapadla. Zatvářil se
dychtivě. „A to uzdravuje, že jo? Tohle ti čistí auru od temnoty.“

„Trochu,“ řekla jsem. Bylo mi nepříjemné, jak se Adrian zaměřil na prstýnek,

tak jsem si ho sundala a dala do kapsy. „Je to jen na nějakou dobu. Potkala
jsem další uživatelku éteru a taky jednoho stínem políbenýho dhampýra.“

Ve tváři se mu zračilo ještě víc údivu. „Cože? Kde?“

Skousla jsem si ret a zavrtěla jsem hlavou.

„Sakra, Rose! Tohle je velkolepý. Víš přece, jak s Lissou hledáme další
uživatele éteru. Řekni mi, kde jsou.“

„Ne. Možná později. Nechci, abyste se vydali za mnou.“ Stačilo, že po mně jde
někdo jiný, kdo jako svého agenta používá Abeho.

Vztekle mu blýsklo v zelených očích. „Pojď na chvilku předstírat, že se celý

svět netočí jen kolem tebe, dobře? Tohle se týká Lissy a mě. Chceme pochopit
tu bláznivou magii, kterou v sobě máme. Jestli jsi objevila někoho, kdo nám
může pomoct, musíme to vědět.“

„Možná později,“ zopakovala jsem skálopevně. „Brzo zas vyrazím dál, tak ti to
pak povím.“

„Proč jsi pořád tak tajemná?“

„Protože takovou mě máš rád.“

„V tuhle chvíli? Ani moc ne.“

Byla to Adrianova obvyklá vtipná poznámka, ale něco mě na ní

znepokojovalo. Měla jsem takový slaboučký pocit, že už mu nejsem tak drahá
jako dřív.

„Jen se snaž být trpělivý,“ poradila jsem mu. „Vy dva máte jistě spoustu věcí,
na kterých můžete dělat. A Lissa mi přijde dost zaneprázdněná Avery.“ Ta
slova ze mě vyklouzla, než jsem tomu stačila zabránit. Do hlasu se mi vloudila
i stopa zahořklosti a závisti z toho, jak jsem je v noci sledovala.

Adrian povytáhl jedno obočí. „Dámy a pánové, ona to přiznává. Tys špehovala
Lissu. Já to věděl.“

Sklopila jsem zrak. „Jenom jsem chtěla vědět, jestli taky ještě žije.“ Jako bych
to nevěděla i tak, ačkoli jsem na druhém konci světa.

„Je živá a zdravá jako ty. Ehm… teda většinou zdravá.“ Adrian se zamračil.
„Občas z ní sundávám ty divný vibrace. Nezdá se mi tak úplně v pohodě a její
aura trochu problikává. Nikdy to netrvá dlouho, ale dělám si s tím starosti.“
Adrian mluvil čím dál něžnějším tónem. „Avery se o ni taky strachuje, takže je
Lissa v dobrých rukou. Avery je vůbec skvělá.“
Zle jsem na něj pohlédla. „Skvělá? Máš ji rád nebo tak něco?“ Nezapomněla
jsem na Aveřinu poznámku, že nechá odemčeno, aby za ní mohl přijít.

„Jasně, že ji mám rád. Je to úžasná osobnost.“

„Ne, myslela jsem to jinak.“

„Aha, chápu,“ řekl a obrátil oči v sloup. „Budeme řešit pojmy jako na
základce.“

„Neodpověděls mi na otázku.“

„Dobře. Jak jsem řekl, je to úžasná osobnost. Chytrá. Zábavná. Krásná.“

To, jak řekl slovo „krásná“, mě rozladilo. Znovu jsem uhnula pohledem a hrála
si s modrým nazarem, který jsem měla na krku. Snažila jsem se utřídit svoje
pocity. Adrian na to přišel jako první.

„Žárlíš, malá dhampýrko?“

Podívala jsem se na něj. „Ne. Kdybych na tebe žárlila, musela bych vyvádět už
hezky dlouho, vzhledem ke všem těm holkám, co se kolem tebe neustále
motají.“

„Avery není holka, která by se kolem mě motala.“

Opět jsem z jeho hlasu slyšela citové zabarvení a zasnění. Nemělo by mě to

trápit. Měla bych být ráda, že se zajímá o nějakou jinou. Koneckonců jsem se
ho už dlouho snažila přesvědčit, aby mě nechal na pokoji. Součástí podmínek,
aby mi dal peníze na tuhle cestu, bylo, že jsem mu musela slíbit, že mu dám
šanci, až se vrátím do Montany. Pokud se tam vůbec vrátím. A jestli do té
doby začne chodit s Avery, aspoň budu mít o starost míň.

Upřímně, kdyby se jednalo o jakoukoli jinou holku, nejspíš by mi to nevadilo

vůbec. Ale představa, že ho okouzlila zrovna Avery, pro mě byla až příliš.
Copak není už tak dost zlé, že mi přebrala Lissu? Jak je možné, že jedna holka
tak lehce zaujme moje místo? Ukradla mi nejlepší kamarádku a teď i kluka,
který mi přísahal, že jsem pro něj tou jednou jedinou.
Začínáš být pokrytecká, ozval se mi v hlavě hlas. Proč by tě mělo trápit, že do
jejich života vstoupil někdo jiný? Tys je opustila. Lissu i Adriana. Mají právo
pohnout se dál.

Naštvaně jsem se zvedla. „Hele, pro dnešek stačilo. Pustíš mě z toho snu? Kde
jsem, ti stejně neřeknu. A nemám zájem poslouchat, jak je Avery úžasná a o
kolik je lepší než já.“

„Avery by se nikdy nechovala jako rozmazlenej spratek,“ poznamenal.

„Neuráželo by ji, že se o ni někdo zajímá natolik, že ji občas zkontroluje.
Neodepřela by mi šanci naučit se víc o mojí magii, jen proto, že se paranoidně
bojí, že jí někdo překazí její bláznivý pokus, jak se vyrovnat se smrtí přítele.“

„Nevykládej mi nic o spratcích,“ štěkla jsem. „Jsi sobeckej a sebestřednej jako

vždycky. Všechno je vždycky jen o tobě, i tenhle sen. Držíš mě tu proti mý
vůli, ať už chci, nebo ne. A to jenom proto, že tě to baví.“

„Fajn,“ prohlásil chladně. „Ukončím to. A ukončím všechno mezi námi. Už

nepřijdu.“

„Dobře. Doufám, že tentokrát to myslíš vážně.“

Jeho zelené oči byly tím posledním, co jsem viděla, než jsem se probudila.

Posadila jsem se a zalapala po dechu. Srdce mě bolelo a měla jsem dojem, že

se každou chvíli rozbrečím. Adrian měl pravdu – jsem spratek. Pustila jsem se
do něj, i když si to nezasloužil. Jenže… jsem tomu nedokázala zabránit.
Stýskalo se mi po Lisse a svým způsobem i po Adrianovi. A teď moje místo
zaujal někdo jiný, někdo, kdo jen tak nezmizí jako já.

Už nepřijdu.

A vůbec poprvé jsem měla dojem, že je to pravda.

 KAPITOLA 13

Druhý den začaly Velikonoce. Všichni už byli vzhůru, pobíhali po domě a

chystali se do kostela. V celém domě to krásně vonělo, jak Olena napekla
svoje dobroty. V žaludku mi kručelo a uvažovala jsem, jestli přežiju až do
podvečera, kdy se bude podávat ohromná večeře, kterou chystala. Přestože
jsem si svou vírou v Boha nebyla zrovna jistá, celý život jsem chodila do
kostela. Většinou to ale bylo ze slušnosti a hlavně proto, že jsem chtěla být
zdvořilá a společenská. Dimitrij chodil do kostela proto, aby tam nalezl klid.
Napadlo mě, že když tam dnes půjdu, možná by se mi mohlo dostat nějakého
prozření a mohla bych se dovědět, co dělat dál.

Ve srovnání s ostatními jsem si připadala trochu jako chudá příbuzná. Všichni

se slavnostně vystrojili, ale já s sebou neměla nic než džíny a normální trička.
Viktorii to došlo, a tak mi půjčila bílou krajkovou halenku, která mi sice byla
trochu těsná, ale vypadala dobře. Posadila jsem se s rodinou do lavice,
rozhlížela se kolem a nechápala, jak mohl Dimitrij nalézt útěchu v malém
kostele Akademie, když vyrůstal tady.

Kostel byl ohromný. Vešly by se do něj čtyři takové, jaký jsme měli na
Akademii. Stropy byly vyšší a propracovanější a zdálo se, že každá plocha je
pokrytá zlatými ikonami a ozdobami. Bylo to úchvatné, z toho lesku až
přecházely oči. Vzduch byl prosycen těžkou vůní kadidla, kterého pálili tolik,
že se kouř vznášel všude kolem.

V kostele se shromáždila spousta lidí i dhampýrů a překvapilo mě, že jsem

tam zahlédla i pár Morojů. Morojové, kteří zavítali do městečka, byli
evidentně natolik zbožní, aby zašli na mši, i když sem patrně přijeli kvůli jiným
nekalým aktivitám. A když už jsem uvažovala o Morojích…

„Abe tady není,“ prohodila jsem k Viktorii a rozhlížela se. Seděla po mojí levé
straně a Olena po pravé. Ačkoli mi nepřipadal jako nějaký nábožný týpek, tak
trochu jsem očekávala, že mě bude následovat až sem. Zadoufala jsem, že
jeho nepřítomnost by mohla znamenat, že odjel z Baji. Z našeho posledního
rozhovoru jsem byla pořád nervózní. „Odjel z města?“
„Myslím, že je muslim,“ vysvětlila Viktoria. „Ale co jsem slyšela, tak je pořád
tady. Karolína ho dneska ráno viděla.“

Zatracený Zmeja. Neodjel. Co to říkal? Dobrý přítel a strašlivý nepřítel?

Když jsem na to nic neříkala, Viktoria na mě se zájmem pohlédla. „Nikdy tady

nic špatnýho neudělal. Většinou se tu jen setká s pár lidmi a pak zase zmizí.
Vždyť jsem ti už říkala, že si nemyslím, že by ti ublížil, ale teď mě
znepokojuješ. Máš nějaké problémy?“

Vynikající otázka. „Nevím. Jen se mi zdá, že se o mě nějak moc zajímá.

Nemůžu přijít na to proč.“

Zamračila se ještě víc. „Nedovolíme, aby se ti něco stalo,“ prohlásila

plamenně.

Usmála jsem se. Jednak proto, že mě potěšil její zájem, a pak taky proto, že se
v tu chvíli hrozně podobala Dimitrijovi. „Díky. Ve Státech je pár lidí, co by mě
mohli hledat. Myslím, že mě Abe jenom… kontroluje.“ To byl hezky uhlazený
popis toho, že by mě chtěl křičící a vzpouzející se odtáhnout zpátky do Států
nebo mě nechat úplně zmizet z povrchu zemského.

Viktoria zřejmě vycítila, že před ní pravdu dost zaobaluju. „Myslím to vážně.

Nedovolím mu, aby ti ublížil.“

Bohoslužba začala a ukončila náš rozhovor. Přestože kněz krásně zpíval,

znamenalo to pro mě mnohem míň než obvykle. Mše byla v ruštině, stejně
jako smuteční slavnost, ale dnes se nikdo neobtěžoval s tlumočením. Stejně
na tom nezáleželo. Kochala jsem se pohledem na nádherný interiér a svým
myšlenkám jsem dala volný průběh. Po levé straně oltáře na mě shlížel z
veliké ikony zlatovlasý anděl.

V hlavě se mi vynořila nečekaná vzpomínka. Dimitrij mi jednou vyřídil

povolení, abych s ním mohla jet na víkend do Idaha a setkat se tam s dalšími
strážci. Idaho nebylo zrovna místem, kam jsem se toužila podívat, ale uvítala
jsem, že můžu být s ním. Přesvědčil vedení školy, že to bude „vzdělávací
zkušenost“. Bylo to krátce po Masonově smrti a poté, co ve škole trochu
opadl šok z té tragédie. Abych řekla pravdu, v té době by mi určitě dovolili
naprosto cokoli.
Na výletě jsme si ale bohužel neužili ani odpočinku, ani romantiky. Dimitrij
tam měl nějakou práci a musel ji udělat rychle. Takže jsme jeli, jak nejrychleji
jsme mohli, a zastavovali jsme, jen když to bylo nezbytně nutné. Vzhledem k
tomu, že při našem posledním výletu jsme objevili zmasakrované Moroje, byli
jsme rádi, že se to tentokrát obešlo bez podobných událostí. Navzdory mému
přesvědčování, že já bych tam dojela v polovičním čase, mě stejně řídit
nenechal. Nebo možná právě proto.

Jednou jsme zastavili u benzínky, abychom natankovali a koupili si něco k

snědku. Byli jsme kdesi v horách, v zapadlém městečku, které svou odlehlostí
mohlo směle soupeřit s Akademií. Za jasného počasí byly vidět hory i ze školy,
ale být přímo v nich, to bylo něco docela jiného. Byly tak blízko, že se zdálo,
jako byste mohli vyskočit a na jedné z nich přistát. Dimitrij končil s
tankováním. Já jsem se sendvičem v ruce obešla benzínku, abych měla lepší
výhled.

Sotva jsem se dostala za budovu, veškerá civilizace byla tatam. Přede mnou
se tyčily nekonečné řady zasněžených borovic a až na vzdálený ruch z dálnice
tam panovalo ticho. Srdce mě pořád bolelo z toho, co se přihodilo Masonovi,
a stále mě sužovaly noční můry o Strigojích, kteří nás zajali. Moje bolest sice
nepominula, ale tahle mírumilovná scenerie mě aspoň na chvilku uklidnila.

Při pohledu na neporušenou tlustou vrstvu sněhu přede mnou mě najednou

napadla bláznivá myšlenka. Po zádech jsem se skácela na zem. Hustý sníh mě
obklopil a já tam chvíli jen ležela, odpočívala a vychutnávala si ten pocit. Pak
jsem začala hýbat nohama a rukama, abych ve sněhu udělala anděla. Když
jsem skončila, ještě se mi nechtělo vstát. Zůstala jsem tam ležet a dívala jsem
se na modré nebe.

„Co to provádíš?“ zeptal se Dimitrij. „Teda kromě toho, že si necháváš

vystydnout sendvič.“

Dopadl na mě jeho stín a já vzhlédla k jeho vysoké postavě. Přestože byla

zima, slunce svítilo a prosvěcovalo mu vlasy. Pomyslela jsem si, že by klidně
mohl být sám andělem.

„Dělám sněhovýho anděla,“ odpověděla jsem. „Ty to neznáš?“

„Ano, znám. Ale proč? Musíš být celá zmrzlá.“

Měla jsem na sobě tlustý zimní kabát, čepici, rukavice a všechny ty věci, co
vyžaduje zimní počasí. S tím sendvičem měl ovšem pravdu. „Ani ne. Asi mě
jen trochu zebe obličej.“

Zavrtěl hlavou a nevěřícně se na mě usmál. „Bude ti pěkná zima, až nasedneš

do auta a všechen ten sníh začne tát.“

„Myslím, že se bojíš spíš o auto než o mě.“

Rozesmál se. „Mnohem víc se bojím, že se nachladíš.“

„Tady? Tohle nic není.“ Poklepala jsem rukou na místo vedle sebe. „Pojď si
taky jednoho udělat a pak pojedeme.“

Dál na mě shlížel. „Abych taky promrznul?“

„Aby sis užil nějakou legraci. Abys po sobě nechal v Idahu památku. Navíc s
tebou to nic neudělá, ne? Máš přece ze Sibiře vypěstovanou superodolnost
vůči zimě.“

Povzdechl, ale nepřestával se usmívat. To mi úplně stačilo, abych se v té zimě

rozehřála. „Už zase začínáš s tím, že si Sibiř představuješ jako Antarktidu. Já
pocházím z jižní části. Tam je skoro stejné počasí jako tady.“

„Jen se vymlouváš,“ prohlásila jsem. „Buď mě teď násilím odtáhni do auta,

nebo tady taky udělej anděla.“

Dimitrij mě dlouho studoval pohledem a já už si začínala myslet, že mě

opravdu odtáhne. Dál se tvářil pobaveně, ale v očích se mu objevila taková
něha, až se mi z toho rozbušilo srdce. Pak se najednou bez varování skácel do
sněhu vedle mě a tiše tam ležel.

„Dobře,“ řekla jsem, když nic dalšího neudělal. „Teď musíš hýbat rukama a
nohama.“

„Vím, jak se dělá sněhový anděl.“

„Tak to udělej! Jinak to bude vypadat spíš jako obrys těla z místa činu.“

Znovu se zasmál bohatým a hřejivým smíchem. Nakonec po dalším

přemlouvání začal taky hýbat rukama a nohama a udělal si svého anděla.
Jakmile skončil, předpokládala jsem, že vyskočí a bude chtít vyrazit na cestu,
ale on taky zůstal ležet a pozoroval nebe a hory.

„Hezký, co?“ Dech se mi ve vzduchu srážel v páru. „Moc se to neliší od

výhledu, jaký byl na lyžáku…, ale nevím. Dneska mi to všechno připadá tak
zvláštní.“

„Život už je takový,“ řekl. „Jak rosteme a měníme se, věci, které jsme už
prožili, někdy získávají jiný význam. A tak to bude pokračovat celý zbytek
tvého života.“

Začala jsem si z něj utahovat kvůli těmhle jeho sklonům neustále pronášet
nějaká moudra o životě, ale vtom mi došlo, že má vlastně pravdu. Když jsem
se do něj zamilovala, úplně mě to pohltilo. Nikdy dřív jsem nic podobného
nezažila. Byla jsem přesvědčená, že už ho víc milovat nemůžu. Ale teď po
zkušenosti s Masonem a se Strigoji se to změnilo. Milovala jsem Dimitrije
ještě intenzivněji. Milovala jsem ho jinak, moje city se prohloubily. Když jsem
si uvědomila, jak pomíjivý je život, vážila jsem si Dimitrije tím víc. Uvědomila
jsem si, kolik toho pro mě znamená a jak bych byla nešťastná, kdybych ho
ztratila.

„Nebylo by hezký mít tady chatu?“ zeptala jsem se a ukázala na nedaleký

kopec. „Tam v lesích, kde tě nikdo nenajde.“

„Mně by to připadalo hezké, ale myslím, že ty by ses nudila.“

Pokusila jsem si představit, že jsme spolu uvízli v divočině. Malá místnost, krb,
postel… Nemyslím, že bych se moc nudila. „Nebylo by to tak špatný,
kdybychom tam měli internet.“ A tělesné teplo.

„Rose…“ Nesmál se, ale bylo mi jasné, že se aspoň usmívá. „Nemyslím, že bys
mohla být šťastná na tak klidném místě. Ty musíš mít pořád něco na práci.“

„Tvrdíš, že bych to nevydržela?“

„To ani ne. Ale máš v sobě oheň, který tě žene do akce a vyvolává v tobě
touhu vylepšovat svět a ty, které miluješ. Hájit někoho. To je na tobě jedna z
nejskvělejších věcí.“
„Jenom jedna, jo?“ Mluvila jsem odlehčeným tónem, ale to, co řekl, mě
potěšilo. Opravdu byl přesvědčen, že tohle jsou skvělé vlastnosti. To, že byl
na mě hrdý, pro mě moc znamenalo.

„Jedna z mnoha,“ řekl. Posadil se a zadíval se na mě. „Takže pro tebe žádná
klidná chata. Ne, dokud z tebe nebude opravdu stará ženská.“

„Tak čtyřicetiletá?“

Zoufale zavrtěl hlavou a vstal. Moje reakce mu nestála za odpověď. Přesto se

na mě díval stejně něžně, jako mluvil. V jeho pohledu byl i obdiv a já si
pomyslela, že dokud mě Dimitrij považuje za úžasnou a krásnou, nikdy
nebudu nešťastná. Sehnul se a natáhl ke mně ruku. „Čas vyrazit.“

Chytila jsem se ho za ruku a nechala se vytáhnout na nohy. Když jsme oba

stáli, drželi jsme se za ruce o chvilku déle, než bylo potřeba. Pak jsme se
pustili a přehlédli svoje díla. Dva dokonalí sněhoví andělé – jeden mnohem
vyšší než druhý. Opatrně jsem se skrčila a nad každou hlavou načmárala
vodorovnou čáru.

„Co to je?“ podivil se, když jsem si znovu stoupla vedle něj.

„Svatozáře,“ objasnila jsem s úsměvem. „Pro nebeská stvoření, jako jsme

my.“

„Tak to by měly být větší.“

Ještě chvilku jsme si prohlíželi svoje anděly a dívali se na místo, kde jsme
leželi bok po boku a vychutnávali si příjemnou a milou chvíli. Přála jsem si,
aby byla pravda to, co jsem řekla, že tady nahoře opravdu zanecháme po
sobě památku. Jenže jsem věděla, že po další sněhové nadílce naši andělé
zmizí a nebudou ničím než vzpomínkou.

Dimitrij se něžně dotkl mojí paže a bez jediného slova se otočil a vydal se k
autu.

Ve srovnání s tím, jak se na mě Dimitrij na té hoře díval, mi tenhle anděl z

kostela připadal bledý a nudný. Bez urážky.

Průvod lidí mířil po svatém přijímání do svých lavic. Já jsem během přijímání
zůstala sedět a porozuměla jsem několika slovům kněze. Život. Smrt. Zničit.
Věčný. Věděla jsem o tom dost natolik, abych si poskládala v hlavě smysl.
Vsadila bych se, že se zmínil i o vzkříšení. S povzdechem jsem zatoužila, aby
bylo opravdu tak snadné zvítězit nad smrtí a přivést zpět ty, které milujeme.

Mše skončila a já jsem v melancholické náladě odešla s Belikovovými. Jak se

lidé potkávali u východu, všimla jsem si, že si vyměňují vajíčka. Viktoria mi
vysvětlila, že je to tady silná tradice. Několik lidí, které jsem neznala, mi taky
dalo vejce a já si připadala hloupě, že pro ně nemám nic na oplátku. Taky
jsem uvažovala, jak všechna ta vajíčka sním. Skořápky byly různě zdobené.
Některé jen jednoduše obarvené, další složitě vzorované.

Zdálo se, že po bohoslužbě si všichni chtějí popovídat, takže jsme postávali u

dveří. Přátelé a rodiny se objímaly a vzájemně si sdělovaly novinky. Postávala
jsem vedle Viktorie, usmívala se a snažila se sledovat konverzaci, která
probíhala jak v ruštině, tak v angličtině.

„Viktorie!“

Otočily jsme se a já uviděla, jak k nám míří Nikolaj. Obdařil nás – tím míním
spíš ji – zářivým úsměvem. Svátečně se oblékl a v šedozelené košili s
tmavozelenou kravatou mu to moc slušelo. Podívala jsem se na Viktorii, jestli
to na ni má nějaký účinek. Žádný. Usmívala se slušně, byla upřímně ráda, že
ho vidí, ale nic milostného v tom nebylo. Opět jsem pomyslela na jejího
záhadného „kamaráda“.

Nikolaj tam byl ještě s několika kluky, na které jsem už dřív ve městě narazila.
Taky mě pozdravili. Stejně jako Belikovovi i oni měli za to, že jsem tu zakotvila
už napořád.

„Tak jdete na ten večírek k Marině?“ zeptal se Nikolaj.

Málem jsem na to zapomněla. Na ten večírek nás pozval hned první den, kdy
jsem ho potkala. Tehdy Viktoria řekla, že půjde, ale teď k mému údivu
zavrtěla hlavou. „Nemůžeme. Máme rodinné plány.“

To bylo pro mě novinkou. Existovala sice možnost, že se rodina domluvila na

něčem, o čem nevím, ale upřímně jsem o tom pochybovala. Měla jsem
dojem, že Viktoria lže. Ale jelikož jsem loajální kamarádka, neřekla jsem nic,
co by její prohlášení vyvrátilo. Bylo však těžké sledovat Nikolajovo zklamání.
„Fakt? Budeme tě tam postrádat.“

Pokrčila rameny. „Uvidíme se ve škole.“

Nevypadal, že by ho to uklidnilo. „Jo, ale…“

Náhle zvedl zrak od jejího obličeje a zadíval se kamsi za nás. Mračil se.
Viktoria i já jsme se ohlédly a já zaznamenala, že i její rozpoložení se změnilo.

Mířili k nám tři kluci. Byli to taky dhampýři. Nevšimla jsem si na nich ničeho
pozoruhodného – kromě samolibých úšklebků – ale všichni shromáždění před
kostelem najednou nasadili podobné výrazy jako mí společníci. Tvářili se
znepokojeně. Ustaraně. Nervózně. Ti tři se zastavili u nás a prodrali se do
našeho kroužku.

„Myslel jsem si, že tady budeš, Koljo,“ prohlásil jeden z nich. Mluvil
bezchybnou angličtinou a mně chvilku trvalo, než jsem si uvědomila, že
oslovil Nikolaje. Ruské zdrobněliny jmen nikdy nepochopím.

„Nevěděl jsem, že už jsi zpátky,“ odpověděl strnule Nikolaj. Jak jsem si je

prohlížela, zaznamenala jsem určitou podobnost. Byli stejně štíhle stavění a
měli stejné vlasy barvy bronzu. Evidentně bratři.

Nikolajův bratr se na mě zahleděl. Rozzářil se. „A ty musíš být ta nezaslíbená

americká holka.“ Nepřekvapovalo mě, že ví, kdo jsem. Po smutečním obřadu
si většina zdejších dhampýrů vyprávěla historky o Američance, která
vybojovala hodně bitev se Strigoji, ale nepyšní se značkou slibu a ani
neodmaturovala.

„Jsem Rose,“ představila jsem se. Netušila jsem, co to je za kluky, ale

rozhodně jsem před nimi nechtěla působit vystrašeně. Nikolajův bratr mi
potřásl rukou.

„A já jsem Denis.“ Ukázal na svoje kamarády. „Artur a Lev.“

„Kdy jsi přijel do města?“ dotázal se Nikolaj, který se netvářil moc šťastně z
toho shledání.

„Dneska ráno.“ Denis se obrátil k Viktorii. „Slyšel jsem o tvým bratrovi. Je mi

to líto.“
Viktoria se tvářila nepřístupně, ale přesto zdvořile kývla. „Děkuju.“

„Je to pravda, že padl, když bránil Moroje?“

Nelíbil se mi jeho posměšný tón, ale to, co jsem chtěla rozezleně odseknout,
za mě řekla Karolína. Ani jsem si nevšimla, kdy se k naší skupince připojila.
Taky nevypadala moc nadšeně, že Denise vidí.

„Padl v boji se Strigoji. Zemřel jako hrdina.“

Denis pokrčil rameny a zdálo se, že její nazlobený tón na něj nezapůsobil. „Ale
stejně ho zabili. Morojové budou jistě ještě dlouho opěvovat jeho jméno.“

„To budou,“ odpověděla jsem. „Zachránil jich hodně. A dhampýrů taky.“

Denis se na mě opět zadíval a zamyšleně si mě několik vteřin prohlížel. „Slyšel

jsem, žes tam byla taky. Že vás oba poslali do bitvy, kterou bylo nemožný
vyhrát.“

„Nebylo to nemožný. Vyhráli jsme.“

„Řekl by to i Dimitrij, kdyby byl naživu?“

Karolína si překřížila ruce na hrudi. „Jestli jsi tady proto, aby ses do nás
navážel, tak by sis měl dát odchod. Tohle je kostel.“ Bylo to zvláštní. Vždycky
jsem ji považovala za milou, hodnou a obyčejnou mladou maminku, která
pracuje, aby pomáhala živit svou rodinu. Teď mi ale víc než kdykoli jindy
připomínala Dimitrije. Viděla jsem v ní stejnou sílu a odhodlání chránit své
milované a ochotu postavit se nepřátelům. Ne že by tihle kluci byli přímo
jejími nepřáteli. Vlastně jsem zatím nepochopila, co jsou zač.

„Jenom si povídáme,“ řekl Denis. „Rád bych pochopil, co se stalo tvýmu

bráchovi. Věř mi, myslím si, že jeho smrt je hrozná tragédie.“

„On by toho nelitoval,“ oznámila jsem jim. „Umřel v boji za to, čemu věřil.“

„Bránil ty, kdo to považovali za samozřejmost.“

„To není pravda.“

„Ne?“ Denis mě obdařil křivým úsměvem. „Tak proč nepracuješ pro strážce?
Zabilas nějaký Strigoje, ale nemáš značku slibu. A slyšel jsem, žes ani
neodmaturovala. Tak proč se nevrháš před Moroje?“

„Denisi,“ napomenul ho Nikolaj a bylo znát, že je mu to nepříjemné. „Prosím

tě, běž už.“

„Tobě to neříkám, Koljo.“ Denis ze mě nespouštěl zrak. „Jenom se snažím

přijít na to, jak to s Rose vlastně je. Zabíjí Strigoje, ale nepracuje pro strážce.
Zjevně není tak změkčilá jako vy všichni tady ve městě. Možná je spíš jako
my.“

„Ani náhodou není jako vy,“ vyštěkla Viktoria.

Vtom mi to došlo a páteří mi projel mráz. Tohle byl ten druh dhampýrů, o
nichž mi povídal Mark. Ti opravdu nezaslíbení. Osamělí bojovníci, co na
vlastní pěst vyhledávají Strigoje, nikde se neusazují a nezodpovídají se
žádným strážcům. Ti by mě neměli znervózňovat. Denis měl svým způsobem
pravdu. Zjednodušeně řečeno, jsem skutečně jako oni. Ale přesto… kolem
těchhle kluků se vznášelo cosi, co mi na nich nesedělo.

„Tak proč jsi v Rusku?“ zeptal se jeden z Denisových kamarádů. Nemohla

jsem si vzpomenout na jeho jméno. „To je hodně dlouhá cesta. Kdybys k
tomu neměla dobrý důvod, jistě bys sem nepřijela.“

Viktoria už také vypěnila. „Přijela, aby nám pověděla o Dimkovi.“

Denis mě probodl pohledem. „Myslím, že sem přijela lovit Strigoje. Tady v

Rusku je jich mnohem víc než ve Státech.“

„Kdyby lovila Strigoje, nebyla by v Baje, ty idiote,“ oznámila mu vyrovnaně

Viktoria. „Byla by ve Vladivostoku nebo v Novosibirsku nebo tak někde.“

Novosibirsk. To jméno mi bylo povědomé. Kde jsem ho jenom slyšela? Po

chvilce jsem si vzpomněla. Sydney se zmiňovala, že Novosibirsk je největší
město na Sibiři.

Denis pokračoval. „Třeba tudy jenom projíždí. Třeba se k nám chce přidat.
Zítra totiž vyrážíme do Novosibirsku.“
„Proboha!“ vykřikla jsem. „Já jsem tady. Přestaň o mně mluvit, jako bych tu
nebyla. A proč bych měla chtít odjet s vámi?“

Denisovi se rozzářily oči horečným nadšením. „Dobře se tam loví. Je tam fůra
Strigojů. Pojeď s námi a pomůžeš nám s nimi.“

„A kolik se vás vrátí?“ zeptala se Karolína trpce. „Kde je Timoša? Kde je

Vasilij? Pokaždé, když se vrátíte, je ta vaše lovecká parta čím dál menší. Kdo
bude následovat? Čí rodina je další na řadě s truchlením?“

„Ty nemáš co mluvit,“ okřikl ji jeho kamarád. Myslím, že se jmenoval Lev. „Ty
sedíš tady a nic neděláš, zatímco my vyrážíme ven, abyste byli v bezpečí.“

Karolína ho obdařila znechuceným pohledem. Vybavila jsem si, že chodí se

strážcem. „Vy vyrážíte ven a bez přemýšlení se ženete do nemožných situací.
Jestli chcete, abychom byli v bezpečí, tak zůstaňte tady a braňte svoje rodiny,
když to bude třeba. A pokud chcete jít po Strigojích, dejte se ke strážcům a
pracujte s někým, kdo má rozum.“

„Strážci neloví Strigoje!“ vykřikl Denis. „Sedí a čekají a jenom dělají štít
Morojům.“

Nejsmutnější na tom bylo, že se strefil. Ale ne tak docela.

„To už se mění,“ namítla jsem. „Rozjíždí se hnutí, které chce začít útočit na
Strigoje. Taky se mluví o tom, že by se Morojové měli naučit bojovat po
našem boku. Mohli byste pomoct, kdybyste se stali součástí tohohle.“

„Jako ty?“ zasmál se. „Pořád jsi nám ještě neřekla, proč jsi tady, a ne s nimi.
Ostatním si můžeš vykládat, co chceš, ale já vím, proč jsi tu. Vidím to na
tobě.“ Z jeho šíleného a strašidelného pohledu jsem na okamžik měla dojem,
že to na mně opravdu vidí. „Víš, že jediný způsob, jak zbavit svět zla, je jednat
na vlastní pěst. Sama vyhledávat Strigoje a jednoho po druhém je likvidovat.“

„Bez plánu,“ podotkla Karolína. „Aniž bys pomyslel na důsledky.“

„Jsme silní a umíme bojovat. To je vše, co potřebujeme, když jde o zabíjení

Strigojů.“

A vtom jsem to pochopila. Konečně mi došlo, co se mi Mark snažil sdělit.

Denis říkal přesně to, co jsem si myslela, když jsem odešla z Akademie. Utekla
jsem bez plánu a chtěla se vrhat do nebezpečí, protože jsem měla dojem, že
tuhle misi zvládnu jen já. Jenom já dokážu zabít Dimitrije. Jen já dokážu zničit
to zlo v něm. Vůbec jsem nepomyslela na to, jestli to opravdu zvládnu –
vzhledem k tomu, kolikrát mě Dimitrij porazil v boji, a to když ještě býval
dhampýrem. Natož teď se strigojí sílou a rychlostí. Šance rozhodně nemluvily
v můj prospěch. Přesto jsem se o to nestarala. Byla jsem tím posedlá,
přesvědčená, že to musím udělat.

Dávalo mi to smysl, ale teď…, když jsem slyšela Denisův názor, znělo mi to
úplně šíleně. Před takovouhle nezodpovědností mě Mark varoval. Jejich
úmysly můžou být dobré – stejně jako moje –, ale zároveň i sebevražedné.
Bez Dimitrije už mi na životě zase tolik nezáleželo. Ani dřív jsem se nebála
riskovat svůj život, jenže teď jsem si uvědomila veliký rozdíl mezi smrtí
nesmyslnou a smrtí z dobrého důvodu. Kdybych při pokusu zabít Dimitrije
umřela jen proto, že jsem neměla žádnou strategii, svůj život bych
promarnila.

Vtom k nám přišel kněz a řekl něco rusky. Z jeho tónu a výrazu jsem usoudila,
že se ptá, jestli je všechno v pořádku. Po mši popocházel mezi přítomnými a s
každým prohodil pár slov. Byl to člověk, takže nejspíš neznal dhampýrské
zájmy do detailů, nicméně vycítil potíže.

Denis se na něj přihlouple usmál a pronesl něco, co znělo jako zdvořilé

vysvětlení. Kněz se na něj také usmál, přikývl a odkráčel, protože už na něj
volal někdo jiný.

„Tak dost,“ pravila Karolína drsně, sotva kněz zmizel z doslechu. „Koukejte jít.
Hned.“

Denis se celý napjal a já se taky připravila na rvačku. Vypadalo to totiž, že by

se klidně vrhl do bitky přímo tady. Po pár vteřinách ale jeho napětí opadlo a
on se otočil ke mně.

„Nejdřív mi je ukaž.“

„Co ti mám ukázat?“ nechápala jsem.

„Značky. Ukaž mi, kolik Strigojů jsi zabila.“

Nezareagovala jsem hned, protože mě napadlo, jestli na mě nezkouší nějaké
fígle. Všichni na mě upřeli oči. Trochu jsem se natočila, odhrnula si vlasy z
krku a ukázala svoje tetování. Měla jsem tam malé molnijské značky ve tvaru
blesku a značku, kterou jsem si vysloužila za bitvu. Denis zalapal po dechu, z
čehož jsem usoudila, že tolik značek pohromadě v životě neviděl. Zase jsem si
vlasy spustila a vyrovnaně se mu podívala do očí.

„Ještě něco?“ zeptala jsem se.

„Marníš čas,“ řekl nakonec a ukázal na lidi kolem mě. „S nimi. Na tomhle
místě. Měla bys s námi odjet do Novosibirsku. Pomůžeme ti, aby tvůj život za
něco stál.“

„Jediný, kdo může něco udělat s mým životem, jsem já sama.“ Mávla jsem
rukou směrem do ulice. „Požádala vás, abyste šli. Tak jděte.“

Se zatajeným dechem jsem pořád očekávala, že by mohlo dojít k potyčce. Po

chvíli napětí se skupinka dala na ústup. Než se Denis definitivně otočil, ještě
mě naposled probodl pohledem.

„Tohle přece nechceš a dobře to víš. Až si to rozmyslíš, najdeš nás v Kasakově

ulici 83. Odjíždíme zítra za úsvitu.“

„Odjedete beze mě,“ řekla jsem.

Z Denisova úsměvu mě znovu zamrazilo. „Uvidíme.“

 KAPITOLA 14

Ze střetu s Denisem jsem byla ještě zmatenější než předtím. Byl to šokující
příklad toho, před čím mě Mark varoval. Takhle bych mohla dopadnout,
kdybych si nedávala pozor. Přece nejsem stejná jako Denis, nebo ano?
Nevyhledávám nebezpečí bezhlavě. Vyhledávám nebezpečí… z určitého
důvodu. Musím splnit slib, který jsem si dala. Musím najít Dimitrije. I když
možná je to skutečně sebevražda a jenom si namlouvám, že je to ušlechtilé.

Viktoria mi nedala moc příležitostí o tom přemýšlet. Později toho večera, když
se po večeři celá rodina shromáždila v obýváku, Viktoria se jakoby nic zeptala
Oleny: „Můžu jít k Marině? Pořádá večírek, než se vrátíme zase do školy.“

Páni. Tohle vypadalo, že Abe a alchymisté nejsou jediní, kdo tady má

tajemství. Dívala jsem se střídavě na Olenu a na Viktorii, zvědavá, jak tohle
dopadne. Olena i Jeva pletly, ale Jeva od práce ani nezvedla oči. Viktoria totiž
promluvila anglicky. Olena se zatvářila zamyšleně.

„Ale zítra ráno musíš brzo vstávat do školy.“

„Já vím. Ale můžu se vyspat v autobuse. Všichni tam dneska budou.“

„To není přesvědčivý argument,“ namítla Olena.

„Zítra budou všichni nevyspalí,“ opáčila Viktoria s úsměvem.

„Přijdeš o poslední večer s Rose.“

„Můžu s ní někam vyrazit, až se vrátím.“

„Výborně. Aby ses dostala do postele ještě později.“

„Tak pozdě zase ne. Do dvou budu zpátky.“

„To rozhodně ne. Vrátíš se do půlnoci.“ Olena se zase vrátila k pletení.

Nicméně dala svůj souhlas.

Viktoria pohlédla na hodiny. Bylo už skoro půl deváté. Její výraz mi prozradil,
že není nadšená, že se musí vrátit tak brzy, ale zjevně se usnesla brát to, co
může dostat. Když jsme odcházely z pokoje, Karolína se na nás divně
podívala, ale nic neřekla. Soňa s Pavlem sledovali televizi tak zaujatě, že si
našeho odchodu sotva všimli. Musela jsem zjistit, co se děje.

„O co jde?“ zeptala jsem se cestou nahoru. „Myslela jsem, že k Marině

nejdeš.“

Viktoria se zazubila a mávnutím ruky mi naznačila, abych ji následovala do

jejího pokoje. Teprve nedávno jsem se dověděla, že její pokoj dřív patřil
Dimitrijovi. Kdykoli jsem tam přišla, musela jsem bojovat s touhou vrhnout se
do postele a zabořit obličej do přikrývek, přestože jsem věděla, že od té doby
musely být vyprané už nesčetněkrát. Představovala jsem si, že voní jako
Dimitrij, a cítila jsem z nich teplo, jako bychom v té posteli leželi spolu.

„Nejdu.“ Viktoria se začala probírat svým šatníkem, z něhož nakonec vytáhla

krátké červené šaty bez rukávů s krajkou kolem ramínek. Byly z elastické látky
– takové, co vypadají, že je v nich vidět úplně všechno. Šokovaně jsem
sledovala, jak si je chystá obléknout. Vypadaly dost vyzývavě.

„To je fór?“

Ne. Viktoria si sundala tričko a džíny a začala se soukat do šatů. Neměla s tím
problém, ale přilnuly jí k tělu tak těsně, jak jsem předpokládala. Nebyla v nich
tak narvaná jako já v její halence, ale u takových šatů to bylo beztak jedno.

„Dobře,“ řekla jsem, když mi to došlo. „Jak se jmenuje?“

„Rolan,“ odpověděla. „Rose, on je tak úžasný. A dneska večer mám poslední

možnost se s ním vidět, než zase nastoupím do školy.“

Nevěděla jsem, jestli za ni mám být šťastná, nebo nešťastná kvůli Nikolajovi.
Tenhle Rolan musel být důvodem, proč nedala Nikolajovi šanci. Byla hrozně
zamilovaná do někoho jiného. Ale stejně, ty šaty…

„To ho asi musíš mít hodně ráda,“ poznamenala jsem suše.

Vykulila oči. „Chceš se s ním seznámit?“

„No… přece vám nebudu dělat křena…“

„Nebudeš. Jenom se zastavíš a řekneš mu čau, jo?“

Připadalo mi, že se mezi ně vměšuju, ale na druhé straně jsem byla hrozně
zvědavá na kluka, kvůli kterému jde z domu takhle vystrojená. A to ještě
nebylo všechno. Začala se opravdu přehnaně líčit: udělala si hodně tmavé
linky a použila zářivě rudou rtěnku. Tak jsem svolila, že Rolana pozdravím, a
co nejtišeji jsme odešly z domu. Ačkoli si přes šaty oblékla kabát, stejně radši
nechtěla narazit na matku.

Zamířily jsme do centra, několikrát jsme zahnuly a skončily za čímsi, co

vypadalo jako obyčejný sklad v opuštěné části města. Všude bylo ticho. U
dveří do budovy postával vysoký, dobře stavěný dhampýr se založenýma
rukama. S Viktorií jsme se zastavily u něj a ona řekla, že tu musíme počkat.
Asi po minutě se tam objevila skupinka Morojů různého věku, všichni si
povídali a smáli se. Dhampýr je přejel pohledem, načež jim otevřel dveře.
Zevnitř se linulo světlo a hudba, která zase ztichla, když dhampýr dveře znovu
zavřel.

„Tak tohle je tajný dhampýrský svět v Baje,“ zamumlala jsem. Ona mě ale
neslyšela, celá se náhle rozzářila.

„Tady je!“

Ukázala na dva blížící se kluky. Oba byli Morojové. Kdo by to řekl? Viktoriin
tajný přítel tedy není dhampýr. Nakonec mi to ale nepřipadalo tak šokující, i
když jsem si dělala starosti s tím, jak se Viktoria na dnešní večer oblékla.
Vášnivě ho objala a představila mě. Jeho kamarád se jmenoval Sergej. Ten se
jen zdvořile usmál a už spěchal dovnitř, kde se měl evidentně také sejít s
nějakou dívkou.

Musela jsem uznat, že Rolan je opravdu přitažlivý. Měl tmavě kaštanové

vlasy, hebké a vlnité. Jeho zelené oči mi bolestně připomínaly Adriana. A jeho
úsměv byl okouzlující. Viktoria se tvářila stejně zamilovaně jako Nikolaj při
pohledu na ni.

Rolan uchopil Viktoriiny ruce, zvedl si je ke rtům a jednu po druhé políbil. S

pohledem upřeným do jejích očí zašeptal něco, čemu jsem nerozuměla. Ona
zčervenala a rusky mu odpověděla. Nepotřebovala jsem žádný překlad, aby
mi bylo jasné, že ti dva spolu flirtují. S úsměvem od ní odtrhl zrak, a přestože
nás Viktoria už představila, vypadal, jako by si mě všiml až teď. A zaujala jsem
ho.

„Ty jsi tu nová, že jo?“ ujistil se.

Viktoria ho objala a opřela si hlavu o jeho hrudník. „Rose je u nás na

návštěvě. Je to rodinná přítelkyně.“

„Aha,“ řekl. „Už si vzpomínám, že jsem o tobě slyšel. Netušil jsem, že ta

odhodlaná pronásledovatelka Strigojů bude takhle krásná.“

„To patří k popisu práce,“ pravila jsem suše.

„Půjdeš do školy s Viktorií?“ zeptal se.

„Ne. Ještě chvíli zůstanu tady.“ Pořád jsem ještě netušila, jestli ta „chvíle“
bude trvat hodinu, nebo rok.

„Hmm,“ zahučel zamyšleně. Pohlédl na Viktorii a vtiskl jí polibek do vlasů, při

čemž jí prsty přejel po krku. Jeho další slova patřila jí. „Jsem rád, žes mohla
přijít, než odjedeš. Nevím, jak to přežiju, když budeš tak daleko.“

Celá se rozzářila. „Ani náhodou bych nemohla odjet, aniž bych tě předtím
ještě viděla…“ Hlas jí selhal, jak prožívala citové vypětí. Sklonil se k ní s rukou
stále na jejím krku. Na chviličku jsem si pomyslela, že si to snad rozdají přímo
tady a teď.

Naštěstí je přerušila nějaká dhampýrka, která k nim došla. Viktoria se odtrhla

od Rolana a objala tu holku. Ty dvě se patrně dlouho neviděly, takže spolu
ihned začaly štěbetat svižnou ruštinou a Rolana i mě naprosto ignorovaly.
Rolan se ke mně naklonil.

„Až se Viktoria vrátí do školy, budeš tu sama. Možná bych ti to tady mohl
ukázat, co ty na to?“

„Díky, ale už jsem tady všechno viděla.“

Nepřestával se široce usmívat. „Samozřejmě. V tom případě bychom se mohli

jen sejít a… popovídat si.“
Nemohla jsem tomu uvěřit. Ten kluk před půlminutou osahával Viktorii a už
se mě pokouší balit, hned jak Viktoria odjede z města. Znechutilo mě to a
musela jsem se hodně ovládat, abych neudělala něco zbrklého.

„Promiň, ale nemyslím, že tu zůstanu tak dlouho.“

Měla jsem dojem, že se moc často nestává, aby ho ženy odmítaly. Zamračil se
a začal něco namítat, ale vtom se mu Viktoria zase pověsila kolem krku. Ještě
chvíli se na mě díval a pak zaměřil svou pozornost zpátky na ni. Usmíval se a
byl okouzlující. Ona mu to baštila. Ti dva se mě pokoušeli zatáhnout do
rozhovoru, ale mně bylo jasné, že by raději byli sami. Rolan o mě možná měl
zájem, ale teď pro něj byla snadnějším úlovkem Viktoria – tu si navíc už moc
dlouho neužije. Opět se mě zmocnilo znechucení. Čím déle jsme tam stáli, tím
jasnější mi bylo, oč tu kráčí. Dovnitř chodili pouze Morojové s dhampýrkami.
A všechny ty dhampýrky byly oblečené podobně jako Viktoria. Tohle bylo
doupě krvavých děvek. Utajený svět bajských dhampýrů mi najednou už
nepřipadal tak lákavý.

Nesnášela jsem ho. Po ničem jsem netoužila tolik jako odtud vypadnout.
Vlastně ne. Po ničem jsem netoužila tolik jako vypadnout a odtáhnout odtud
Viktorii, i kdyby se měla vzpouzet a ječet. Rolan byl slizoun, o tom nebylo
pochyb. Nechtěla jsem, aby byla s ním. Nicméně bylo jasné, že ti dva nemíní
prostát v uličce celou noc. Chtěli jít dovnitř a dělat tam bůhvíco.

„Viktorie,“ oslovila jsem ji a snažila se, aby to vyznělo rozumně. „Určitě se

nechceš vrátit domů nebo vyrazit někam jinam? Zítra se už neuvidíme…“

Zaváhala, načež zavrtěla hlavou. „S Rolanem se taky neuvidím. Ale slibuju, že

se vrátím brzo a ještě se užijeme. Zůstaneme vzhůru celou noc. Mámě to
bude jedno.“

Netušila jsem, jaké další argumenty použít. Rolan se po mém odmítnutí

začínal projevovat dost netrpělivě. Chtěl už jít dovnitř. Uvažovala jsem, co
tam asi je. Diskotéka? Bordel? Nejspíš bych tam s nimi ani nemohla, abych to
zjistila, protože jsem byla až moc oblečená. Stejně bych se nepřinutila tam
vkročit. Celý život jsem byla vedena k tomu, že krvavé děvky jsou špatné,
stejně jako celý jejich životní styl. Netušila jsem, jestli se Viktoria stává jednou
z nich – doufala jsem, že ne –, ale já jsem tam v žádném případě vejít
nemínila. Byla to otázka zásad.

S těžkým srdcem jsem je sledovala, jak jdou dovnitř, a uvažovala jsem, kam
jsem asi nechala odejít svou kamarádku. Jak jsem ji tak pozorovala v těch
těsných šatech, jak se k němu vine, zásadně jsem přehodnotila svůj postoj.
Nakolik je ten poklidný život v Baje jen iluzí? Je Viktoria – ta holka, která mě
nazvala svou sestrou – opravdu taková, za jakou jsem ji až dosud považovala?
Zmatená jsem se obrátila k odchodu.

A málem jsem vrazila do Abeho. Zase.

„Sakra!“ vykřikla jsem. Dneska měl na sobě smoking s hedvábným stříbřitým

šálem. „Sledujete mě?“ Hloupá otázka. Jistěže mě sleduje. Jenom jsem
doufala, že jeho formální oděv naznačuje, že mě dnes nikam neodtáhne. Jeho
strážci byli vyšňoření podobně. Napadlo mě, jestli třeba tohle místo nemá
něco společného s jeho ilegálními obchody. Obchoduje snad s bílým masem?
Jako nějaký pasák? To se mi zdálo nepravděpodobné, jelikož většina těchhle
holek nevypadala, že by je k jejich činnosti musel někdo nutit.

Abe mě obdařil svým znepokojujícím vědoucím úsměvem. „Vidím, že tvoje

kamarádka si odešla užít zajímavý večer. Nevěděl jsem, že má Viktoria tak
pěkné nohy. Díky těm šatům se to teď dozví každý.“

Zaťala jsem ruce v pěsti a naklonila se k němu. „Neopovažujte se o ní takhle

mluvit, starý pane.“

„Neříkám nic, co by každý neviděl na první pohled. Mladý Rolan si toho jistě
taky všiml.“

„Vy o nich nic nevíte!“ Nevěřila jsem vlastním slovům, obzvlášť poté, co jsem
ten páreček viděla vejít dovnitř. Abe vypadal, že odhadl, na co myslím.

„Tyhle dívky všechny říkají, že jim se to nestane. Ale vždycky tak dopadnou.
Ty tak skončíš taky, když zůstaneš.“

„A jsme zase u toho,“ poznamenala jsem výsměšně. „Věděla jsem, že mi zase

začnete vyhrožovat. Už jenom čekám, kdy mi řeknete, že mám odjet ze země,
jinak že se přihodí něco zlýho.“
Mávl rukou směrem ke dveřím, kudy vcházeli Morojové s dhampýrkami.
„Není třeba, abych dělal něco zlého. To se stane stejně, pokud tady zůstaneš.
Promarníš svůj život vyřizováním drobností pro Olenu Belikovovou. Tvým
největším zájmem v životě bude to, co bude zrovna k jídlu.“

„Jsou to hodní lidé,“ zavrčela jsem. „Neposmívejte se jim.“

„To nepopírám.“ Urovnal si svůj hedvábný šál. „Jsou to hodní lidé. Ale nejsou
to tví lidé. To je jen výplod tvojí fantazie. Obelháváš sama sebe.“ Najednou
byl vážnost sama. „Dostal tě sem tvůj žal. Přišla jsi o muže a opustila jsi své
staré přátele. A teď se to snažíš zamaskovat tím, že se přesvědčuješ, že tohle
je tvoje rodina a domov. Není.“

„Mohl by to být můj domov.“ Pořád jsem si tím nebyla jistá, ale moje
tvrdohlavá povaha mu zkrátka chtěla odporovat.

„Pro tebe Baja není,“ řekl s planoucíma tmavýma očima. „Ty máš před sebou
mnohem lepší věci. Musíš se vrátit domů, do školy a za princeznou
Dragomirovou.“

„Jak jste se o ní, sakra, dozvěděl? Kdo jste? Kdy mi už konečně řeknete, pro
koho pracujete? Co se mnou chcete dělat?“ Začínala jsem být hysterická.
Když jsem ho slyšela zmínit se o Lisse, jako by ve mně něco prasklo.

„Jsem pouhý pozorovatel, který ti může říct, že tady marníš svůj čas. Tohle
není život pro tebe, Rose. Ty patříš do Států. Říkají, že jsi na nejlepší cestě stát
se vynikající strážkyní. Víš vůbec, jaká je to pocta, být přidělena k poslední
žijící člence rodu Dragomirů? Mohla bys strávit život v elitních a mocných
kruzích. Už teď máš výbornou pověst. Čeká tě oslnivá kariéra a ještě není
pozdě vrátit se. Zatím.“

„Kdo jste, že mi říkáte, jak bych měla žít? Slyšela jsem, že máte ruce od krve,
Zmejo. Vy nejste zrovna dobrý příklad. Mimochodem, do čeho jste to vůbec
zapletený?“

„Do svých záležitostí. A když ti říkám, ať si to rozmyslíš a vrátíš se domů, měla

bys mě poslechnout právě proto, jaký život vedu.“

Mluvil naléhavě a autoritativně. Nemohla jsem uvěřit, že má tu drzost mluvit

se mnou takovým způsobem. „To už není můj život,“ prohlásila jsem chladně.
Drsně se rozesmál a znovu ukázal kolem sebe. „A tohle snad ano? Chceš se
stát krvavou děvkou jako tady tvoje kamarádka?“

„Neříkejte jí tak!“ zařvala jsem na něj. „Je mi fuk, jestli tady máte bodyguardy,
nebo ne. Jestli řeknete o Viktorii ještě něco podobného, ublížím vám.“

Nad tím mým výbuchem nehnul ani brvou. „To bylo ošklivé, přiznávám. Není
krvavá děvka. Zatím ještě ne. Ale chybí jí k tomu už jen krůček. Jak jsem řekl,
nakonec to tak vždycky dopadne. I když tě nevyužije někdo jako Rolan Kisljak
– a věř mi, že on ji využije, stejně jako její sestru –, přesto skončíš sama s
děckem, na což jsi ještě dost mladá.“

„Její… počkat.“ Strnula jsem. „Chcete říct, že to on přivedl Soňu do jiného

stavu? Proč by si s ním ale Viktoria něco začala, když tohle udělal její sestře a
pak ji opustil?“

„Protože to neví. Soňa o tom nemluví a pan Kisljak považuje za výtečnou

zábavu dostat do postele dvě sestry. Ještěže Karolína je chytřejší, jinak by je
dostal všechny. Ale kdoví?“ Cynicky se na mě usmál. „Možná tě už taky
považuje za součást rodiny, a tak to zkusí i na tebe.“

„To zrovna. Nikdy bych si nic nezačala s někým takovým. Už nikdy s nikým
chodit nebudu. Po Dimitrijovi už ne.“

Abeho vážnost náhle ustoupila pobavení. „Ale jdi, Rose. Jsi ještě mladá. Sotva
jsi začala žít. Každý si myslí, že první láska je jediná, kterou v životě prožije.“

Ten chlap už mě opravdu začínal vytáčet, ale ovládala jsem se natolik, abych
ho nepraštila. Aspoň jsem si to myslela. Trochu jsem couvla směrem k
budově. „Nebudu hrát vaše hry. A ať už pracujete, pro koho chcete, vyřiďte
mu, že nebudu hrát ani ty jeho. A že se nevrátím.“ Ať už budu hledat
Dimitrije, nebo tady zůstanu s jeho rodinou, stejně se nehnu z Ruska. „To
byste mě musel nacpat do krabice a poslat mě tam poštou.“

Ne že bych chtěla poskytnout Abemu nějaké nápady. Beztak jsem

předpokládala, že kdyby opravdu chtěl, nějak by mě do Států vypakoval.
Zatraceně. Kdo za tím stojí? Kdo mě chce najít tak moc, že za mnou poslal
tohohle chlápka? Připadalo mi to čím dál podivnější. Ať už to byl kdokoli,
musel to být někdo, kdo se o mě dost zajímá. Kdyby mě Abe chtěl unést,
udělal by to už dávno. Mohl to udělat hned tu noc, kdy mě přivezl do Baji.
Tehdy by stačilo, aby pokračoval v jízdě na nejbližší letiště. Na tohle musím
někdy přijít, ale nejdřív se musím dostat od Abeho dál.

Couvla jsem. „Odcházím a vy mě nemůžete zastavit. A už mě nesledujte. To

už skončilo.“

Abe si mě ještě několik vteřin měřil zamyšleně přimhouřenýma očima. Skoro

jsem viděla, jak se mu v hlavě rodí zákeřné plány. Nakonec promluvil tak tiše,
že jsem ho sotva slyšela. „Ale s nimi to neskončí.“

„S kým?“

Ukázal na dveře. „S Viktorií a Rolanem.“

„Na co narážíte?“

„Moc dobře víš, na co narážím. Ona je do něj zamilovaná. On ví, že se Viktoria

zítra vrátí do školy. Dnes je jeho poslední šance a on si ji rozhodně ujít
nenechá. Tam uvnitř je spousta pokojů. V jednom z nich už teď možná jsou.“

Snažila jsem se zklidnit svůj dech. „Půjdu to říct její matce.“

„Na to už je pozdě. Nenajde je včas. A zítra už bude Viktoria na cestě do školy

a jeho v tu ránu přestane zajímat. A co nadělá její matka, když už bude po
všem? Zavře ji doma?“

Zuřila jsem čím dál víc, hlavně proto, že jsem si uvědomovala, že má pravdu.
„Fajn. Tak ji tamodtud odtáhnu sama.“

„To se ti nepodaří. Ona to chce. Neodejde s tebou. A i kdyby nakrásně ano,

sejde se s ním zase příště.“

Probodla jsem ho pohledem. „To stačí. Evidentně tím někam míříte, tak to
vyklopte rovnou.“

Usmál se, zjevně potěšen mou chápavostí, nebo možná přímočarostí. „Jestli ji
chceš zachránit, musíš na to jít přes něj. Přes Rolana.“

Ušklíbla jsem se. „To asi těžko. Ten ji nechá na pokoji, jedině když zaujmu její
místo já. A obávám se, že tak daleko moje přátelství zase nesahá.“
„Když s ním promluvím, tak ne.“

„Co hodláte udělat? Promluvit mu do duše o morálce nebo ho přesvědčit

rozumovými důvody?“

„Přesvědčím ho, to nepochybně. Ale věř mi, že ne rozumovými důvody –

alespoň ne takovými, jakými si myslíš. Když mu řeknu, aby ji nechal na pokoji,
tak ji nechá. Nadobro.“

Aniž bych si to uvědomila, ustoupila jsem a narazila zády do zdi. Abe vypadal
strašidelně jako samo peklo. Zmeja. Ani v nejmenším jsem nepochybovala o
jeho slovech. Určitě by dokázal přimět Rolana, aby Viktorii nechal. Vlastně by
k tomu nejspíš ani nepotřeboval ty svoje dhampýry. Z Abeho šla dost velká
hrůza – a nejspíš uměl rozdávat i rány, aby docílil svého.

„Proč byste to pro mě dělal?“ zeptala jsem se.

„Abych projevil dobrou vůli. Slib mi, že odjedeš z Baji, a já už si s ním

poradím.“ Oči se mu zaleskly. Oba jsme cítili, jak se kolem mě stahují sítě.

„Tak tohle je teď vaše taktika? Nabízíte mi výměnný obchod? To, že odjedu,
ale přece nemá stejnou hodnotu jako to, že vyděsíte nějakýho morojskýho
pitomce.“

Síť se stáhla pevněji. „Opravdu, Rose?“

Zběsile jsem přemítala, co dělat. Na jedné straně jsem si říkala, že Viktoria je

schopná rozhodovat se sama, milovat, koho chce…, jenže jsem s jistotou
věděla, že Rolan ji nemiluje. Ona pro něj byla jen dalším zářezem na pažbě,
jak je vidět z toho, že balil mě a u Soni měl úspěch. Co by se stalo s Viktorií?
Bude stejná jako ty ostatní ženy tady? Bude jen další Belikovová s miminem? I
když se nechce stát strážkyní, tohle pro ni určitě není ta správná cesta.
Karolína se taky odmítla dát ke strážcům a teď žije počestným životem se
svými dětmi a má práci, která i když není nijak vzrušující, je stabilní a pomáhá
Karolíně zachovávat si důstojnost. Nemůžu nechat Viktorii, aby si zničila život.
Nemůžu dovolit, aby Dimitrijova sestra dopadla takhle.

Dimitrij…
Znala jsem ho. Znala jsem jeho ochranitelskou povahu. On by nikdy nedovolil,
aby se něco stalo těm, na nichž mu záleželo. Příčilo se mi pomyšlení na tohle
doupě krvavých děvek, ale přesto bych tam naběhla a vyvlekla Viktorii ven,
protože přesně to by udělal Dimitrij. Jenže jsem nevěděla, jestli bych ji
dokázala najít včas. A bylo mi jasné, že Abe by to dokázal – a taky by dokázal
přimět Rolana, aby se od ní už napořád držel dál. A tak jsem promluvila, aniž
bych si plně uvědomovala důsledky svých slov.

„Odjedu z Baji.“
 KAPITOLA 15

Abe pohlédl na jednoho ze svých strážců a rychle na něj kývl. Ten okamžitě
odkráčel. „Vyřízeno,“ prohlásil Abe.

„Jenom tak?“ dotázala jsem se nevěřícně.

Ušklíbl se. „Rolan ví, kdo jsem. Ví, kdo pro mě pracuje. Jakmile Pavel oznámí
moje… přání, všechno to skončí.“

Zachvěla jsem se, když mi došlo, že Abe mluví pravdu. Vzhledem k tomu, jak
drzá jsem na něj byla celou tu dobu, skoro jsem se divila, že mi nezalil nohy
do betonu a nehodil mě do oceánu. „Tak proč mě odtud neodtáhnete
násilím?“

„Jen nerad někoho nutím násilím, aby udělal něco, co sám nechce. Dokonce
ani Rolana. Je mnohem jednodušší, když lidé prostě sami dostanou rozum a
udělají, oč je požádám, aniž bych musel použít síly.“

„Tím ‚dostat rozum‘ myslíte vydírání,“ poznamenala jsem, když jsem si

uvědomila, na co jsem kývla.

„Uzavřeli jsme výměnný obchod,“ řekl. „To je všechno. Nezapomínej, že naše

vyjednávání už je u konce. Slíbilas, že odjedeš, a nepřipadáš mi jako někdo,
kdo by bral svoje slovo hned zase zpět.“

„To ne.“

„Rose!“

Najednou se ve dveřích objevila Viktoria. To tedy byla rychlost. Strážce Pavel

ji v klidu táhl za paži. Vlasy měla rozcuchané a jedno ramínko jí sklouzlo.
Tvářila se nevěřícně a rozzlobeně. „Cos to udělala? Ten chlap tam přišel a řekl
Rolanovi, aby vypadl a už se se mnou nikdy nesešel! A Rolan… souhlasil.
Prostě odešel.“

Bylo skoro k smíchu, že z toho Viktoria ihned obvinila mě. Pravdou je, že jsem
za to byla zodpovědná, ale Abe stál hned vedle. Nebylo žádným tajemstvím,
kdo jsou jeho zaměstnanci. Stejně jsem se začala obhajovat.
„Využíval tě,“ řekla jsem.

Viktoriiny hnědé oči byly zalité slzami. „On mě miluje.“

„Kdyby tě miloval, tak proč by balil mě, sotva se k němu otočíš zády?“

„To neudělal!“

„Udělal, a navíc ještě udělal Soně dítě.“

I když bylo v uličce přítmí, viděla jsem, jak bledne. „To je lež.“

Rozhodila jsem rukama. „Proč bych si to vymýšlela? Chtěl si se mnou někam

vyrazit, sotva odjedeš z města!“

„Jestli jo,“ vypravila ze sebe roztřeseným hlasem, „pak proto, žes ho

povzbuzovala.“

Jenom jsem zírala. Abe vedle mě mlčky poslouchal a tvářil se samolibě. Byl
sám se sebou spokojený a nejspíš si myslel, že teď vychází najevo, že měl
pravdu. Nejradši bych ho praštila, ale v tuto chvíli byla středem mého zájmu
Viktoria.

„Jak si to můžeš myslet? Jsem tvoje kamarádka!“ vykřikla jsem.

„Kdybys byla moje kamarádka, takhle by ses nechovala. Nestála bys mi v

cestě. Děláš, jako žes milovala mýho bratra, ale to rozhodně nebyla pravda –
ty totiž vůbec nerozumíš lásce!“

Nerozumím lásce? Zbláznila se? Kdyby jen věděla, co jsem Dimitrijovi

obětovala, co všechno jsem udělala pro to, abych se dostala až sem…
Všechno jen pro lásku. To ona tomu nerozumí. Láska není, když se na sebe
dva lidi vrhnou na večírku. Je to něco, pro co žijete a umíráte. Vřelo to ve mně
čím dál víc, temnota ve mně narůstala takovým způsobem, že jsem měla sto
chutí ji za to strašlivé obvinění zmlátit. S vynaložením velkého úsilí jsem si
uvědomila, že Viktorii už bylo ublíženo a že to řekla jen proto, že je
vykolejená a naštvaná.

„Viktorie, chápu a omlouvám se. Tohle dělám jenom proto, že jsi moje
kamarádka a myslím to s tebou dobře.“
„Ty nejsi moje kamarádka,“ zasyčela. „Nepatříš do naší rodiny. Nerozumíš
nám, ani tomu, jak žijeme! Kéž bys nepřijela.“ Otočila se a naštvaně odkráčela
skrz houf lidí zpátky dovnitř. Jak jsem se za ní dívala, srdce mě bolelo.

Obrátila jsem se na Abeho. „Pokusí se ho najít.“

Pořád se tvářil tak vševědoucně. „Na tom nezáleží. Už s ní nebude chtít nic
mít. Ne, pokud si cení té své pěkné tvářičky.“ Strachovala jsem se o Viktorii,
ale měla jsem dojem, že s Rolanem má Abe pravdu. Rolan už nebude
problém. A Viktoriin příští přítel…, to bude starost na jindy.

„Fajn. Tak tady jsme skončili. Už mě nesledujte,“ zavrčela jsem.

„Dodrž svůj slib, že odjedeš z Baji, a nebudu tě sledovat.“

Přimhouřila jsem oči. „Říkala jsem vám, že sliby vždycky dodržuju.“

A jak jsem spěchala k domu Belikovových, uvažovala jsem, jestli je to pravda.

Střet s Abem a Viktorií na mě zapůsobil jako ledová sprcha. Co tady dělám? V
určitém ohledu měl Abe pravdu… Něco jsem si nalhávala, když jsem sama
sobě předstírala, že Dimitrijova rodina je i moje. Jenom jsem tím mírnila svůj
zármutek. Moje rodina to ale není. Tohle není můj domov. Ani Akademie už
není mým domovem. Jediné, co mi zůstalo, byl můj slib – slib, který jsem dala
Dimitrijovi. Na ten slib jsem ovšem nějak pozapomněla v momentě, kdy jsem
sem přijela.

Když jsem přišla do domu, někteří členové rodiny už spali, zatímco jiní ještě
seděli v obýváku. Proklouzla jsem nahoru do svého pokoje a úzkostlivě
čekala, až se vrátí Viktoria. Po půlhodině jsem uslyšela na schodech kroky a
bouchnutí jejích dveří. Tiše jsem na ně zaklepala.

„Viktorie,“ hlasitě jsem zašeptala. „To jsem já. Prosím tě, promluv si se
mnou.“

„Ne!“ odpověděla. „Už nikdy s tebou nechci mluvit.“

„Viktorie…“

„Vypadni!“

„Jenom si o tebe dělám starosti.“

„Ty nejsi můj bratr! Dokonce nejsi ani moje sestra. Nemáš tady co dělat!“

Au. Dveře sice tlumily její hlas, ale nechtěla jsem riskovat, že se pohádáme na
chodbě, kde nás všichni uslyší. Se zlomeným srdcem jsem se vrátila do svého
pokoje. Zastavila jsem se před zrcadlem. V tu chvíli jsem si uvědomila, že
Viktoria má pravdu. Dokonce i Abe měl pravdu. Já nepatřím do Baji.

Vmžiku jsem si sbalila všechen svůj skrovný majetek, ale zaváhala jsem. Vyšla
jsem z pokoje a Viktoriiny zavřené dveře ve mně vyvolávaly touhu znovu na
ně zaklepat. Jenomže kdybych to udělala, strhla by se jen další hádka. Nebo
možná hůř – mohla by mi odpustit a já bych tu chtěla zůstat napořád a
zapadnout do pohodlí a prostého života Dimitrijovy rodiny.

Zhluboka jsem se nadechla, sešla ze schodů a vyšla ven ze dveří. Chtěla jsem
se rozloučit s ostatními, ale bála jsem se, že kdybych je viděla, mohla bych si
svůj odchod rozmyslet. Bylo mi jasné, že musím odejít. Zuřila jsem na Viktorii i
na Abeho. Jejich slova mě hluboce zranila, ale byla pravdivá. Tohle není můj
svět. V životě přece musím dělat něco docela jiného. A musím splnit ještě
spoustu slibů.

Když jsem byla asi osm bloků od domu, zpomalila jsem. Ne proto, že bych
byla unavená, ale protože jsem si nebyla jistá, kam vlastně jdu. Opustit dům
byl ten největší krok. Usedla jsem na obrubník před tichou setmělou
zahradou v sousedství. Chtělo se mi brečet, aniž bych věděla proč. Chtěla
jsem zpátky svůj starý život. Chtěla jsem Dimitrije a Lissu. Bože, jak moc je
chci!

Jenže Dimitrij je pryč a jediná možnost, jak ho znovu spatřit, se mi naskytne,

pokud se ho opravdu vydám zabít. A Lissa…, ta je pro mě víceméně taky
ztracená. I kdybych tohle přežila, nemyslím, že by mi někdy odpustila. Seděla
jsem tam a připadala si ztracená a opuštěná. Natáhla jsem k ní smysly. Věděla
jsem, že je to bláznovství, vzhledem k tomu, co jsem viděla posledně, ale
musela jsem to zkusit ještě jednou. Musela jsem se přesvědčit, jestli bych tam
zase dokázala zaujmout své staré místo. Do její mysli jsem vklouzla okamžitě,
možná tomu napomohly moje rozvířené emoce. Zrovna byla v soukromém
letadle.
Jestli prve Jill ohromilo, že se seznámila s elitními studenty od svatého
Vladimíra, tak z toho, že si s nimi vyrazila na výlet, málem upadla do komatu.
Na všechno zírala s vykulenýma očima a během letu ke královskému dvoru ze
sebe sotva dokázala vypravit slovo. Když jí Avery nabídla sklenku
šampaňského, jenom vykoktala: „N-ne, díky.“ Pak se zdálo, že ji všichni pustili
z hlavy. Bavili se mezi sebou. Lissa si všimla Jilliny nervozity, ale nesnažila se s
tím nic dělat. To byl šok. Ta Lissa, kterou jsem znala, by se přetrhla, aby se Jill
cítila příjemně a jako členka party. Mladší dívka se ale naštěstí spokojila s tím,
že jenom sledovala, jak se baví ostatní.

Taky mě uklidňovalo vědomí, že Jill bude v dobrých rukou, až se setká s Miou.

Lissa dala Mie vědět už předem, aby Jill vyzvedla hned na letišti, protože Lissa
s ostatními se hned po přistání musela zúčastnit nějakých královniných
oficialit. Mia slíbila, že na víkend vezme Jill pod svá křídla a ukáže jí, jak
zdokonalila svou vodní magii. Lissa jí za to byla vděčná a radovala se, že
nebude muset celý víkend na tu holčičku dohlížet.

I když Jill měla Lissa z krku, jinou osobu ale ne: byl to Aveřin bratr Reed. Jejich
otec se usnesl, že je skvělý nápad vzít s sebou i jeho. Vzhledem k tomu, jak
klíčovou roli při zorganizování tohoto výletu pan – pardon, ředitel – Lazar
sehrál, nedalo se nic namítat. Avery obrátila oči v sloup a pošeptala to Lisse
těsně předtím, než nastoupili do letadla.

„Všichni máme co děkovat tvojí pověsti,“ oznámila Avery. „Táta mi dovolil jet
s tebou částečně taky proto, že máš dobrý vztahy s královnou, a on chce, aby
na mně něco z toho taky ulpělo. Doufá, že s ní potom i já budu mít dobrý
vztahy a to že zas ulpí na Reedovi – a na zbytku rodiny.“

Lissa se nesnažila hledat v tom přílišnou logiku. Byla otrávená, protože Reed
Lazar byl stejně nepříjemný jako první den, kdy ho poznala. Nebyl zlý nebo
tak něco, jen jí byla jeho společnost nepříjemná. Byl pravým opakem Avery.
Zatímco ona byla zábavná a vždycky se ráda pouštěla do hovoru, on se pořád
mračil a mluvil jen, když byl vyzván. Lissa nevěděla, jestli je tak stydlivý, nebo
mu připadá, že jsou všichni pod jeho úroveň.

Když se ho zeptala, jestli je rád, že s nimi letí ke dvoru, Reed jenom pokrčil
rameny. „Je mi to fuk.“ Jeho tón byl skoro až nepřátelský, jako by mu vadilo,
že se ho vůbec na něco ptá. A tak Lissa vzdala pokusy navázat s ním rozhovor.
Jediný, s kým se Reed bavil, samozřejmě kromě své sestry, byl její strážce
Simon. Ten jel s nimi také.

Když letadlo přistálo, ukázalo se, že Mia své slovo dodržela. Nadšeně mávala
a blond kudrliny jí poletovaly ve větru. Lissa se na ni usmála a obě se tak
trochu polovičatě objaly. To mě u nich vždycky pobavilo, vzhledem k tomu,
jak nepřátelské vztahy mezi sebou měly dřív.

Lissa představila všechny, kdo se ještě neznali, a vzápětí je skupinka strážců

odvedla z přistávací dráhy do vnitřní části královského dvora. Mia uvítala Jill s
takovou vřelostí, že mladší dívku rázem přešla nervozita a zelené oči se jí
rozzářily nadšením. Mia s přátelským úsměvem odlepila zrak od Jill a zadívala
se na Lissu.

„Kde máte Rose?“

Zavládlo ticho následované rozpačitými pohledy.

„Co je?“ podivila se Mia. „Co jsem řekla?“

„Rose odešla,“ řekla Lissa. „Promiň… Myslela jsem, že se to k tobě doneslo.

Po tom útoku se odhlásila ze školy a odešla, protože si musela vyřídit nějaký…
osobní záležitosti.“

Lissa se bála, že se Mia začne vyptávat, cože to bylo za osobní záležitosti. Jen
pár lidí vědělo, že jsem se vydala hledat Dimitrije, a Lissa chtěla, aby to tak
zůstalo i nadále. Většina lidí si myslela, že jsem odešla, protože jsem v bitvě
utrpěla duševní trauma. Miina následující otázka ovšem Lissu šokovala.

„Proč jsi nešla s ní?“

„Co?“ vykoktala. „Proč bych to dělala? Rose nedokončila studium. Nenechala

bych školy ani náhodou.“

„Aha, jasně.“ Mia nahodila zahloubaný výraz. „Vy jste k sobě ale vždycky měly
tak blízko – bez ohledu na pouto. Předpokládala bych, že se neodloučíte a
půjdete spolu třeba na druhý konec světa a detaily budete řešit až pak.“ Miin
život se od základu změnil, takže takové věci považovala za samozřejmost.
Ten zvláštní nával hněvu, který jsem u Lissy tak často vnímala, se náhle objevil
znovu a obrátil se proti Mie. „Jo, jasně. Pokud jsme si byly tak blízký, tak mě
především neměla opustit. To ona je sobec, ne já.“

Ta slova mě ohromila a Miu šokovala. Mia taky dokázala pěkně vypěnit, teď
se ale ovládla a omluvně pozvedla ruce. Opravdu se hodně změnila. „Promiň.
Z ničeho tě neobviňuju.“

Lissa už nic dalšího neřekla. Od mého odchodu si spoustu věcí vyčítala. Pořád
dokola si v hlavě přemílala, co pro mě mohla udělat před útokem nebo po
něm, co mohla udělat pro to, aby mě přiměla zůstat. Ale nikdy ji ani
nenapadlo, že by mohla odejít se mnou. A teď ji ten nápad zasáhl jako facka.
Miina slova v ní vyvolala výčitky svědomí, ale zároveň i vztek. Nevěděla, na
koho se zlobí víc – jestli na mě, nebo na sebe.

„Vím, na co myslíš,“ řekl Adrian o pár minut později, když Mia odvedla Jill a
slíbila, že se s nimi sejde později.

„Teď už dokonce čteš myšlenky?“ podivila se Lissa.

„To ani nemusím. Vidím ti to na očích. Rose by ti nikdy nedovolila odejít s ní,
tak se tím přestaň trápit.“

Vešli do královského domu pro hosty, kde to vypadalo stejně přepychově a

honosně, jako když jsem tam byla naposled. „To nemůžeš vědět. Mohla jsem
ji třeba přemluvit.“

„Ne,“ namítl Adrian ostře. „To by se ti nepodařilo. Myslím to vážně,

nepotřebuješ další zbytečný důvod k depkám.“

„Hele, kdo říká, že mám depky? Jak jsem řekla, to ona mě opustila.“

Adrian se tvářil překvapeně. Od mého odchodu byla Lissa hlavně smutná.

Občas se kvůli tomu mému rozhodnutí vztekala, ale ani Adrian, ani já jsme u
ní ještě neviděli takový zápal. V srdci jí vřely temné pocity.

„Myslel jsem, žes to pochopila,“ řekl Adrian a zmateně se zamračil. „Myslel

jsem, žes říkala, že…“

Náhle je přerušila Avery, která zpražila Adriana příkrým pohledem. „Hele,

hele, nech ji na pokoji, jo? Uvidíme se na recepci.“
V tu chvíli se museli rozdělit, protože holky šly do jedné části ubytovny a kluci
do druhé. Adrian vypadal, že by k tomu chtěl ještě něco říct, ale nakonec jen
kývl a vzdálil se spolu s Reedem a párem strážců. Avery jednou rukou Lissu
objala a dívala se za odcházejícím Adrianem.

„Jsi v pohodě?“ Její obvykle rozesmátý hlas byl plný starostlivosti. Lissu to
překvapilo stejně, jako mě vždycky překvapovaly Adrianovy vážné chvilky.

„Asi jo. Nevím.“

„Netrap se tím, co jsi mohla nebo měla udělat. Minulost už je pryč. Máš před
sebou budoucnost.“

Lissa měla stále ještě těžké srdce a náladu tak temnou, že takovou jsem u ní
dlouho nezažila. Přinutila se k přiškrcenému úsměvu. „To je asi ta
nejmoudřejší věc, jakou jsi kdy řekla.“

„Já vím! Věřila bys tomu? Myslíš, že to udělá dojem na Adriana?“

Obě se rozesmály, přestože Lissa se pořád trápila Miinou poznámkou. Ničilo ji

to tak, že si vůbec nemyslela, že je to možné. Nejvíc ji ale nesužovalo
pomyšlení, že kdyby bývala odešla se mnou, mohla by mi pomoct, abych se
nedostala do problémů. Ne. Především si vyčítala, že ji vůbec nenapadlo, že
mohla se mnou odejít. Byla jsem její nejlepší kamarádka. Říkala si, že takhle
měla na můj odchod zareagovat okamžitě. Teď se cítila ještě provinileji. Ten
pocit viny byl všepohlcující a ona se chvílemi snažila svoje emoce přeměnit ve
vztek, aby tak ulevila své bolesti. Moc to ale nezabíralo.

Ani postupem večera se její nálada nezlepšila. Nedlouho po jejich příletu

královna uspořádala malou recepci pro ty nejelitnější návštěvníky dvora. Lisse
připadalo, že královna neustále pořádá nějaké recepce a večírky. V jednom
období svého života to Lissa považovala za zábavu. Teď už ale ne,
přinejmenším co se týkalo těchhle večírků.

Nicméně nedávala svoje pochmurné pocity znát a svou roli příjemné dívky z
královského rodu hrála dobře. Královna vypadala šťastně, že má Lissa
„vhodnou“ královskou kamarádku, a neméně ji potěšilo i to, že zapůsobila na
další královské a hodnostáře, jimž byla představena. V jednu chvíli ale Lissu
odhodlání málem opustilo.
„Než odjedeš,“ řekla Taťána, „měly bychom se ti poohlédnout po nějakých
strážcích.“

Obě stály se skupinkou obdivovatelů a poskoků, kteří se od nich drželi v

patřičné vzdálenosti. Lissa až dosud nepřítomně zírala na bublinky ve svém
nedotčeném šampaňském, ale teď náhle vzhlédla.

„Strážci, Vaše Veličenstvo?“

„Jen těžko se to dá provést nějak šetrně, ale ať už se ti to líbí nebo ne,

momentálně tě nikdo nechrání.“ Královna se důležitě odmlčela. „Belikov byl
dobrý strážce.“

Moje jméno jí přirozeně na rty nepřišlo. Jako bych vůbec neexistovala. Nikdy
mě neměla ráda, obzvlášť pak poté, co si začala myslet, že uteču s Adrianem.
Však si i Lissa všimla, jak hloubavě Taťána pozorovala, když Adrian flirtoval s
Avery. Těžko říct, jestli proti tomu něco měla. Avery působila příkladně – když
se odhlédne od jejích excesů na večírcích –, nicméně Taťána chtěla, aby po
Adrianově boku nakonec skončila Lissa.

„Teď nepotřebuju, aby mě někdo chránil,“ řekla zdvořile Lissa a srdce se jí

svíralo.

„Ne, ale už brzy odejdeš ze školy. Domníváme se, že jsme pro tebe našli
vynikající kandidáty. Jedním z nich je žena – to je štěstí.“

„Jako strážkyně se mi nabídla Janine Hathawayová,“ pravila náhle Lissa.

Nevěděla jsem o tom, ale jak mluvila, přečetla jsem si celý ten příběh přímo z
její mysli. Moje máma se na ni obrátila krátce poté, co jsem odjela. Byl to
trochu šok. Matka byla vždycky nesmírně loajální vůči tomu, ke komu byla
právě přidělena. Tohle pro ni musel být mimořádný čin.

„Janine Hathawayová?“ Taťáně vyjelo obočí skoro až k vlasům. „Jsem si jistá,

že má jiné závazky. Ne, máme mnohem lepší možnosti. Tahle mladá dáma je
jen o pár let starší než ty.“

Lepší možnosti než Janine Hathawayovou? To není moc pravděpodobné. Než

jsem poznala Dimitrije, moje máma pro mě byla hvězdou, podle které jsem
všechny poměřovala. Taťánina „mladá dáma“ bude bezpochyby nějaká
královnina nastrčená loutka – a co je důležitější, nebude se jmenovat
Hathawayová. Královna neměla moji mámu v lásce o nic víc než mě. Jednou,
když mi Taťána nadávala, zmínila se o muži, s nímž moje matka kdysi chodila.
Jednalo se o nějakého chlápka jménem Ibrahim a já jsem předpokládala, že
by to mohl být můj otec. Zábavné na tom bylo, že se královna tvářila, skoro
jako by o něj sama měla zájem, takže mě napadlo, jestli snad tohle nemůže
být důvodem, proč nesnáší mou rodinu.

Lissa se na královnu trochu křečovitě, ale zdvořile usmála a poděkovala jí. Já i

Lissa jsme dobře chápaly, o co tu jde. Tohle byl Taťánin styl. Každý byl
součástí jejích plánů, ale nepřipadalo v úvahu odporovat. Lisse se zase jednou
vybavila ta podivná vzpomínka na to, co jí kdysi řekl Viktor Daškov. Ten kromě
svých šílených plánů, které zahrnovaly zabíjení a únosy, chtěl rozpoutat mezi
Moroji revoluci. Měl za to, že moc je rozdělena nespravedlivě a všechno řídí
jen několik málo jedinců. Lissa si to občas myslela také. Ta vzpomínka ji ale
opustila stejně rychle, jako se jí zrodila v hlavě. Viktor Daškov byl šílenec a
násilník, jehož nápady si nezasluhují, aby se nad nimi uvažovalo.

Jakmile etiketa dovolila, Lissa se královně omluvila a zamířila na druhou

stranu sálu. Připadala si, že snad exploduje žalem a vztekem. Málem vrazila
do Avery.

„Bože,“ povzdechla si Avery. „Reed mě ztrapňuje, že víc už to snad ani nejde.

Dva lidi se s ním pokusili zapříst rozhovor, a on je všechny odbývá. Robin
Badicový právě řekl, ať zavře hubu. Teda ona je fakt dost ukecaná, ale stejně,
tohle se nedělá.“ Aveřin přehnaně zoufalý výraz se změnil, když se zadívala na
svou kamarádku. „Co se děje?“

Lissa střelila pohledem po Taťáně a pak se zadívala do modrošedých

Aveřiných očí. „Chci odtud vypadnout.“ Zhluboka se nadechla, aby se
uklidnila. „Neříkalas něco o úžasný zábavě u dvora? To bude kdy?“

Avery se usmála. „Hned jak budeš chtít.“

Vrátila jsem se do své hlavy a uvědomila si, že pořád sedím na obrubníku.

Vířilo ve mně plno různých pocitů a do očí se mi draly slzy. Moje dřívější
obavy se potvrdily: Lissa už mě nepotřebuje… Přesto jsem ale měla dojem, že
se tu děje něco divného, co jsem zatím nedokázala identifikovat. Možná v
tom sehrál svou roli rozhovor s Miou nebo Lissu ovlivňují vedlejší účinky
éteru… Tohle rozhodně nebyla ta Lissa, jakou jsem znala.

Uslyšela jsem na chodníku kroky, tak jsem vzhlédla. Ze všech, kdo se mě

mohli vydat hledat, bych očekávala Abeho nebo Viktorii. Ale nebyl to ani
jeden z nich.

Byla to Jeva.

Stařena tam stála s šálem přehozeným přes úzká ramena a nesouhlasně na

mě hleděla svýma pronikavýma očima. Povzdechla jsem si.

„Co se stalo? Spadl vám barák?“ zeptala jsem se. Naše jazyková bariéra je
možná nakonec i výhodou. Semkla rty.

„Už tady nemůžeš zůstat,“ řekla.

Poklesla mi čelist.

„Vy… Vy mluvíte anglicky?“

Odfrkla si. „Samozřejmě.“

Vyskočila jsem na nohy. „A celou tu dobu jste předstírala, že ne? Z Pavla jste
udělala tlumočníka.“

„Je to tak jednodušší,“ prohlásila. „Když nemluvíš tou řečí, vyhneš se spoustě
nepříjemných rozhovorů. A já už jsem zjistila, že Američani vedou ty
nejnepříjemnější rozhovory ze všech.“

Byla jsem z toho konsternovaná. „Vždyť mě ani neznáte! Ale přesto mi od

prvního dne děláte peklo. Proč? Proč mě nenávidíte?“

„Není pravda, že tě nenávidím. Jsem jenom zklamaná.“

„Zklamaná? Proč?“

„Zdálo se mi, že přijdeš.“

„To jsem slyšela. Míváte často takový sny?“

„Občas,“ odpověděla. V měsíčním svitu se jí zvláštně leskly oči, což jen

násobilo dojem, že není z tohoto světa. Páteří mi projel mráz. „Někdy jsou
moje sny pravdivé. Někdy zase ne. Zdálo se mi, že je Dimka mrtvý, ale
nechtěla jsem tomu věřit, dokud jsem neměla důkaz. Ty jsi můj důkaz.“

„A proto jste zklamaná?“

Jeva si přitáhla šál těsněji k tělu. „Ne. V mých snech jsi zářila. Plála jsi jako
hvězda a já tě viděla jako bojovnici, někoho, kdo je schopen velikých činů. Ale
namísto toho? Jen ses tady flákala. Nic jsi neudělala. Neudělala jsi to, kvůli
čemu jsi přišla.“

Prohlížela jsem si ji a uvažovala, jestli opravdu ví, o čem mluví. „A co to

přesně má být?“

„Ty to víš. O tom se mi taky zdálo.“

Čekala jsem, že řekne víc. Když to ale neudělala, rozesmála jsem se. „Moc
hezká nicneříkající odpověď. Jako věštkyně jste stejně špatná jako každá jiná.“

I v té tmě jsem viděla, jak jí oči planou hněvem. „Přišla jsi hledat Dimku.
Pokusit se ho zabít. Musíš ho najít.“

„Co myslíte tím ‚pokusit se‘?“ Nechtěla jsem jí věřit. Nechtěla jsem věřit, že
by mohla skutečně znát mou budoucnost. Jenže přesto jsem se toho chytla.
„Viděla jste, co se stane? Zabiju ho?“

„Nevidím všechno.“

„Aha, fantastický.“

„Viděla jsem jenom, že ho musíš najít.“

„A víc mi toho neřeknete? To už vím dávno!“

„Tohle jsem viděla.“

Zaúpěla jsem. „Sakra, nemám čas na tyhle zašifrovaný kecy. Jestli mi

nemůžete pomoct, tak nic neříkejte.“

Mlčela.
Hodila jsem si bágl na rameno. „Fajn. Takže odcházím.“ A najednou jsem
věděla, kam jít. „Vyřiďte ostatním…, řekněte jim, že jim děkuju za všechno. A
že se omlouvám.“

„Děláš správnou věc,“ řekla. „Tady bys být neměla.“

„To už jsem slyšela,“ zahučela jsem a obrátila se k odchodu.

Uvažovala jsem, zda řekne ještě něco: jestli mi vynadá, prokleje mě nebo mi
udělí další záhadná slova ze studny své „moudrosti“. Ale dál mlčela, a tak
jsem se ani neohlédla.

Neměla jsem domov, ani tady, ani v Americe. Jediné, co mi zbylo, bylo
vykonat to, kvůli čemu jsem sem přišla. Abemu jsem řekla, že svoje slovo
vždycky držím. A udělám to i tentokrát. Odjedu z Baji, jak jsem mu slíbila. A
zabiju Dimitrije, jak jsem slíbila sama sobě.

Věděla jsem, kam jít. Ta adresa mi z paměti nevypadla: Kasakova 83. Netušila
jsem, kde to je, ale jakmile jsem došla do centra, zeptala jsem se na tu ulici
nějakého muže a ten mě tam nasměroval. Nebylo to daleko, jen asi kilometr a
půl. Nasadila jsem svižný krok.

Když jsem došla k domu, ulevilo se mi, že se za okny stále ještě svítí. Ačkoli si
většinou servítky neberu, nechtělo se mi někoho tahat z postele. Taky se mi
nechtělo mluvit s Nikolajem, takže jsem byla ráda, když mi otevřel Denis.

Při pohledu na mě se zatvářil ohromeně. Přestože dnes před kostelem se dost

chvástal, asi si opravdu nemyslel, že se přidám k němu a ostatním
nezaslíbeným. Nezmohl se na slovo, a tak jsem se mluvení ujala sama.

„Rozmyslela jsem si to. Jedu s vámi.“ Zhluboka jsem se nadechla a připravila

se na to, co bude následovat. Slíbila jsem Abemu, že opustím Baju, ale
neslíbila jsem, že se vrátím do Států „Vemte mě s sebou do Novosibirsku.“
 KAPITOLA 16

Denis i jeho dva nezaslíbení kamarádi, Artur a Lev, byli bez sebe nadšením, že
se stanu součástí jejich bojového komanda. Ale pokud čekali, že budu sdílet
jejich bláznivé nadšení pro bezhlavé pronásledování Strigojů, byli bolestně
zklamáni. Vlastně hodně brzy zjistili, že k lovení přistupuju úplně jinak než oni.
Denisův kámoš Lev měl auto a všichni jsme se střídali v řízení do
Novosibirsku. Cesta trvala asi patnáct hodin, a přestože jsme na noc zůstali v
hotelu, i tak jsem toho měla až po krk – být zavřená v tak malém prostoru se
třemi kluky, co neustále žvaní o všech Strigojích, které se chystají zabít.

Pořád se mě snažili vtáhnout do hovoru. Chtěli vědět, kolik Strigojů jsem

zlikvidovala. Zajímalo je, jak probíhala bitva na Akademii. Chtěli znát moje
metody. Kdykoli jsem pomyslela na tohle téma, jediné, na co jsem
vzpomínala, byla krev a zármutek. Nebylo to nic, čím bych se chtěla chlubit.
Až po šesti hodinách jízdy konečně pochopili, že ze mě mnoho informací
nedostanou.

Takže mě namísto toho začali zásobovat historkami o vlastních prožitých

dobrodružstvích. Pobili sice spoustu Strigojů, ale ztratili při tom hodně
kamarádů – teenagerů jako oni. Moje zážitky se od toho zase tolik nelišily,
taky jsem přišla o kamarády. Ale moje ztráty byly způsobeny početní
převahou Strigojů. Ztráty v Denisově skupině by se daly přičíst spíš
bezmyšlenkovitému uspěchanému jednání. A vskutku, jejich plán po příjezdu
do Novosibirsku nebyl nijak propracovaný. Neustále zdůrazňovali, že
Strigojové se nejčastěji vyskytují na místech, kde je v noci plno lidí – jako jsou
třeba kluby nebo zapadlé uličky, kde mohou snadno ulovit svou kořist. Když
někdo na takových místech zmizí, nikdo si toho skoro ani nevšimne. Tudíž
Denisův plán zahrnoval, že se budeme potloukat po podobných místech a
doufat, že tam potkáme nějaké Strigoje.

Původně jsem měla v úmyslu co nejdřív se od téhle skupinky trhnout a jednat

na vlastní pěst. Koneckonců jsem se jen chtěla dostat do Novosibirsku. Po
všem, co už jsem se dověděla, mi připadalo logické hledat Dimitrije právě v
největším městě Sibiře. Ale čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mi bylo
jasné, že vrhnout se mezi Strigoje sama by bylo stejně hloupé jako plány
tohohle gangu nezaslíbených. Můžou mě krýt. A navíc, když zatím nevím
přesně, kde by mohl Dimitrij být, musím si vypracovat nějakou metodu, jak se
dostat k informacím. A k tomu potřebuju pomoc.

Na sklonku druhého dne cesty jsme dorazili do Novosibirsku. Přestože jsem

slyšela, že je to veliké město, nepředstavovala jsem si ho jako Moskvu nebo
Petrohrad. A opravdu, tohle město nebylo tak veliké, ale přesto to tu
připomínalo velkoměsto s věžovými domy, divadly, městskou hromadnou
dopravou a krásnou architekturou.

Sešli jsme se s kamarádkou kluků, dhampýrkou Tamarou, která měla byt v

centru. Nemluvila moc dobře anglicky, ale přesto jsem vyrozuměla, že je taky
nezaslíbená a taky stejně nedočkavá zbavit svět Strigojů. Byla o něco málo
starší než my ostatní, proto už měla svůj byt. Byla to příjemná pihatá
brunetka. Vypadalo to, že vždycky čeká, až kluci přijedou do města na lov, a
pro mě to vlastně byla klika. A ona aspoň nechodila lovit Strigoje sama.
Tvářila se radostně, že tady má konečně jinou dívku, ale stejně jako ostatní i
ona brzy pochopila, že jejich zápal nesdílím.

Když nadešla naše první noc lovu, konečně jsem se ujala role vůdce. Ta náhlá
změna mého chování je zprvu všechny překvapila, ale brzy mi začali zaujatě
naslouchat. Zřejmě je oslnila moje pověst superhvězdy.

„Fajn,“ řekla jsem a dívala se z jednoho na druhého. Seděli jsme v kruhu v

Tamařině obýváku. „Takže takhle to bude fungovat: budeme chodit po
nočních klubech jako parta, budeme to tam sledovat, a samozřejmě i uličky
kolem…“

„Počkej,“ přerušil mě Denis. „Většinou se vždycky rozdělíme.“

„Proto se necháváte zabíjet,“ vyštěkla jsem. „Budeme chodit ve skupině.“

„Ale copak ty jsi nezabila Strigoje sama?“ podivil se Lev. Byl ze všech nejvyšší,
takový hubený čahoun, co připomínal spíš Moroje.

„Ano, ale měla jsem štěstí.“ A taky si o sobě myslím, že jsem lepší bojovník
než tihle všichni dohromady. Myslete si, že jsem nafoukaná, ale byla jsem
zatraceně dobrou strážkyní. Nebo spíš skorostrážkyní. „Když se nás všech pět
bude držet pohromadě, bude to lepší. Až narazíme na Strigoje, musíme se
postarat, abychom ho zlikvidovali na izolovaným místě.“ Nezapomínala jsem
na Sydneyino varování. „Ale než je zabijeme, musím s nimi mluvit. Vy budete
mít za úkol je znehybnit.“

„Proč?“ dotazoval se Denis. „Co jim jako chceš sdělit?“

„Vlastně spíš potřebuju, aby oni něco sdělili mně. Zabere to jen chviličku. A vy
se nakonec stejně dočkáte toho, že je zabijete, tak si s tím nedělejte hlavu.
Ale…“ Tahle část se příčila mým plánům, ale uvědomovala jsem si, že to říct
musím. Nechtěla jsem, aby tihle kluci přišli o život jen proto, že chci splnit
svůj úkol. „Pokud se dostaneme do situace, že budeme v pasti nebo v
bezprostředním ohrožení, zapomeňte na mluvení a znehybňování. Zabíjejte.
Zachraňte se.“

Zjevně jsem mluvila dost drsně a přesvědčivě, takže se rozhodli mě

poslechnout. Náš plán zahrnoval i utajení. Jakýkoli Strigoj, který by se k nám
dostal blíž a pozorně si nás prohlédl, by v nás poznal dhampýry. Bylo důležité
nepřilákat k sobě pozornost. Potřebovali jsme objevit Strigoje, kteří hledají
své oběti a nás by za ně mohli považovat. Takže bylo nutné, abychom
vypadali jako ostatní lidé, co se chodí bavit do klubů.

Oblékli jsme se tak a mě překvapilo, jak se kluci vyfikli. Denis, ať už byl magor,
nebo ne, vypadal moc dobře. Měl stejně tmavě zlaté vlasy a hnědé oči jako
jeho bratr Nikolaj. Já jsem s sebou zrovna moc oblečení neměla, a už vůbec
ne na party, takže Tamara probrala svůj šatník. Zdálo se, že ji baví hledat mi
věci, které bych si mohla obléknout. Ostatně jsme měly podobnou postavu,
což bylo neuvěřitelné. S Lissou jsme si nikdy nepůjčovaly oblečení, protože
byla hrozně vysoká a vychrtlá. Tamara byla stejně vysoká jako já, byla i
podobně stavěná.

Nejdřív mi nabídla krátké těsné šaty, které se podobaly těm, co

přednedávnem měla na sobě Viktoria. Jenom jsem zavrtěla hlavou a vrátila jí
je. Vzpomínky na moji hádku s Viktorií mě pořád bolely, takže jsem si to
nechtěla zbytečně znovu připomínat a už vůbec ne chodit oblečená jako
krvavá děvka. Tamara se naštěstí spokojila s tím, že mě nastrojila do svých
černých džínů a černého topu. Svolila jsem, aby mě k tomu ještě patřičně
učesala a nalíčila. Když jsem se pak na sebe dívala do zrcadla, musela jsem
uznat, že odvedla skvělou práci. Jakkoli to bylo k ničemu, ráda jsem vypadala
dobře. A hlavně mě těšilo, když se na mě kluci dívali s obdivem a respektem –
a ne jako na kus masa. Tamara mi chtěla půjčit ještě šperky, ale já stejně
nosila jenom nazar kolem krku. Potřebovala jsem ještě bundu, abych měla
kam schovat kůl. Tamara našla hezkou koženou, která se ke zbytku mého
oděvu výborně hodila.

Kolem půlnoci jsme vyrazili a já potřásla hlavou. „Jsme nejhezčí lovci upírů
široko daleko,“ zamumlala jsem.

Denis nás vedl do klubu, kde už dřív narazil na Strigoje. Bylo to stejné místo,
kde zahynul i jeden jejich nezaslíbený kamarád. Klub se nacházel ve zpustlé
části města, což mu zřejmě dodávalo na přitažlivosti v očích Strigojů. Byla tam
spousta mladých ze střední a vyšší třídy, které patrně přitahoval tenhle
nádech „nebezpečí“. Kdyby tak věděli, jak nebezpečné to doopravdy je!
Vždycky jsem si dělala legraci z Dimitrije, že Rusko a východní Evropa jsou, co
se týče muziky, tak deset let pozadu, ale sotva jsme vstoupili do tohohle
klubu, poznala jsem dunivou techno skladbu, kterou jsem slyšela ve Státech
jen krátce předtím, než jsem odjela.

Klub byl potemnělý a narvaný k prasknutí, blikala tam světla, což bylo pro
dhampýří oči dost nepříjemné. Naše noční vidění se dokáže dokonale
uzpůsobit tmě, ale když se stroboskopy zase zapnou, úplně nás to oslní. Tady
jsem ale zrak nepotřebovala. Moje smysly stínem políbené tu nevycítily
žádného Strigoje.

„Pojďte,“ řekla jsem ostatním. „Chvíli si zatancujeme a počkáme. Poblíž žádní

Strigojové nejsou.“

„Jak to víš?“ dotázal se užasle Denis.

„Prostě to vím. Držte se pohromadě.“

Přesunuli jsme se na taneční parket. Už strašně dlouho jsem netancovala a

samotnou mě překvapilo, jak rychle jsem se teď dostala do rytmu. Říkala jsem
si, že bych měla zůstat ve střehu, ale věděla jsem, že můj vnitřní systém by
mě okamžitě varoval, kdyby se blížilo nebezpečí. Takovou nevolnost nelze
ignorovat.
Ale ani po hodině tance se žádný Strigoj neobjevil. Opustili jsme parket a
obešli všechna zákoutí v klubu. Pak jsme vyšli ven a prohledali okolí. Nic.

„Je tady poblíž ještě jiný klub?“ zeptala jsem se.

„Jasně,“ odpověděl Artur. Byl trochu zavalitý a vlasy měl téměř dohola. Usmál
se na mě. „Jen pár bloků odtud.“

Vydali jsme se tam a objevili něco podobného – další utajený klub ukrytý v
ošumělé budově. Další stroboskopy. Další davy. Další dunivá hudba. Okamžitě
mi začal vadit ten smrad. Tolik lidí pohromadě se hodně potilo.
Nepochybovala jsem, že ten puch cítí i oni. Pro naše smysly to ale bylo úplně
ochromující. S Tamarou jsme si vyměnily pohledy a nakrčily nosy. Nebylo
třeba slov, abychom vyjádřily svůj odpor.

Opět jsme zamířili na parket, když vtom se Lev odpojil a hrnul se k baru pro
drink. Bouchla jsem ho do ruky.

Vykřikl rusky nějakou nadávku. „Za co?“ rozhořčil se.

„Za to, že jsi blbej! Jak chceš zabít někoho, kdo je dvakrát tak rychlejší než ty,
když budeš ožralej?“

Pokrčil rameny, jako by to neřešil. Ovládla jsem se, abych ho nepraštila do

ksichtu. „Jeden drink se mnou nic neudělá. Navíc tady nejsou…“

„Ticho!“

Začínala se mě zmocňovat nevolnost. Utajení jsem pustila z hlavy, přestala

tancovat a očima jsem pátrala v davu. Spoléhala jsem se na svoje smysly, že
Strigoje ucítím, ale poznat je bylo těžší. Udělala jsem pár kroků směrem k
východu a moje nevolnost se trochu zmírnila. Vydala jsem se k baru a zesílila.

„Tudy,“ řekla jsem ostatním. „Dělejte, jako že se pořád bavíte.“

Moje napětí bylo nakažlivé. Viděla jsem, že se i ostatních zmocnilo očekávání

a trochu i strach. Dobře. Možná to přece jen berou vážně. Jak jsme se blížili k
baru, snažila jsem se působit nenuceně, jako bych si tam prostě šla pro drink.
Cestou jsem ale nenápadně koukala mezi lidi.
Tam. Měla jsem ho. V rohu tam stál Strigoj a objímal holku asi mého věku. V
přítmí vypadal skoro až atraktivně. Věděla jsem, že bližší pohled by odhalil
smrtelně bledou kůži a rudé oči, jaké mají všichni Strigojové. Ta holka mu ve
tmě asi do očí neviděla, anebo na ni použil nátlak. Pravděpodobně obojí,
soudě podle toho, jak se usmívala. Strigojové dokážou ovládat nátlak stejně
jako uživatelé éteru, jako Lissa. Dokonce ještě líp. Strigoj přímo před našima
očima začal tu dívku odvádět pryč malou nenápadnou chodbou, na jejímž
konci jsem zahlédla svítící označení východu. Alespoň jsem tedy
předpokládala, že to má značit východ, protože nápis byl azbukou.

„Netušíte, kam vedou ty dveře?“ zeptala jsem se ostatních.

Kluci jen pokrčili rameny a Denis zopakoval můj dotaz Tamaře. Ta odpověděla
a on mi to přeložil. „Tam vzadu je ulička, kam vynášejí odpadky. Je mezi
touhle budovou a továrnou. Většinou tam nikdo není.“

„Dostaneme se tam, když to nějak obejdeme?“

Denis čekal, co Tamara odpoví. „Jo, je otevřená z obou stran.“

„Super.“

Rychle jsme odešli z klubu hlavním vchodem a rozdělili se do dvou skupinek.

Měli jsme v plánu vpadnout do uličky z obou stran a uvěznit Strigoje
uprostřed – tedy pokud tam se svou obětí stále ještě bude. Taky ji mohl
odvést jinam, ale zdálo se mi pravděpodobnější, že se na ni vrhne rovnou
tam, aby se co nejdřív napil krve, obzvlášť pokud je ta ulička opravdu tak
opuštěná, jak tvrdí Tamara.

Měla jsem pravdu. Sotva se naše skupina rozdělila a obešla klub, uviděla jsem
Strigoje s tou holkou ve stínu popelnice. Skláněl se nad ní se rty u jejího hrdla
a já v duchu zanadávala. Ti tedy nemarnili čas. Doufala jsem, že oběť ještě
žije. Rozběhla jsem se uličkou a ostatní mi byli v patách. Z druhé strany už
přibíhali Denis a Lev. Strigoj zareagoval okamžitě, jakmile uslyšel naše kroky.
Ihned pustil svou oběť a vmžiku si za soupeře vybral Denise a Lva. To nebyla
vůbec špatná strategie. Vždyť byli jen dva, zatímco v druhé skupince jsme byli
tři. Zřejmě doufal, že je urychleně zneškodní a pak se vrhne na nás.
A skoro to zabralo. Jediným silným úderem vymrštil Lva do vzduchu. Několik
popelnic naštěstí ztlumilo náraz, takže se Lev nerozplácl o stěnu budovy. Asi
to nebylo příjemné, ale radši narazit do kovových popelnic než do cihlové zdi.
Pak se Strigoj vrhl na Denise, ale ten zareagoval pozoruhodně rychle. Myslela
jsem, že nikdo z těch nezaslíbených neumí opravdu bojovat. Mělo mi dojít, že
ano. Měli stejný výcvik jako já, jen postrádali jakoukoli disciplínu.

Denis se vyhnul ráně a udeřil nízko, mířil Strigojovi na nohy. Úder sice nebyl
nijak silný, ale přesto Strigoj upadl. V Denisově ruce se blýskl stříbrný kůl a
podařilo se mu trochu škrábnout Strigoje do tváře. Ten se ale rozmáchl a
odhodil ho až ke mně. Takový škrábanec není pro Strigoje smrtelný, ale
citelně ho to zabolelo. Zavrčel a odhalil tesáky, z nichž odkapávaly sliny.

Uhnula jsem Denisovi, aby mě neporazil, ale Tamara ho zachytila, takže ani
on neupadl. Taky byla zatraceně rychlá. Sotva pustila Denise, vrhla se na
Strigoje. Odhodil ji stranou, ale moc daleko neodletěla. To už jsme na
nepřítele skočili já a Artur a společnými silami jsme ho připlácli ke zdi. Jenže
byl silnější, takže netrvalo dlouho a zase se osvobodil. V hlavě se mi ozval hlas
rozumu, který zněl podezřele jako Dimitrijův, a říkal mi, že teď jsem ho měla
zabít. Bylo by to moudré a bezpečné. Měla jsem příležitost a kůl v ruce. Jestli
selže můj šílený plán na výslech, budu mít na svědomí životy ostatních.

Artur i já jsme jako jeden muž vyskočili kupředu. „Pomoz nám!“ zaječela
jsem.

Tamara se okamžitě vrhla na Strigoje a kopla ho do břicha. Cítila jsem, jak se

nás všechny snaží setřást, ale vtom se k nám připojil i Denis. Všichni čtyři jsme
Strigoje povalili na zem, ale tím to zdaleka neskončilo. Nebylo snadné udržet
ho na zemi. Neuvěřitelnou silou kolem sebe mlátil a kopal. Nadzvedla jsem se
a snažila se ho celou svou váhou udržet pod sebou, zatímco ostatní mu drželi
nohy. Pak nám přibyl ještě další pár rukou. Vzhlédla jsem a spatřila, že Lev je
zpátky ve hře. Ze rtu mu tekla krev, ale tvářil se odhodlaně.

Strigoj sebou nepřestával házet, ale spokojila jsem se s tím, že se jen tak
neosvobodí, když ho držíme v pěti. Namířila jsem hrot kůlu na jeho krk. Na
chvilku se zarazil, ale vzápětí se začal zase vzpouzet. Sklonila jsem se k jeho
tváři.
„Znáš Dimitrije Belikova?“ zeptala jsem se.

Vykřikl cosi nesrozumitelného, co neznělo moc přátelsky. Přitlačila jsem na

kůl a způsobila mu dlouhou hlubokou ránu na krku. Zařval bolestí. Z očí mu
sršelo zlo a zvrácenost, dál rusky nadával.

„Překládej,“ štěkla jsem a bylo mi jedno, kdo se toho ujme. „Přelož mu, co
jsem řekla.“

Za okamžik Denis řekl něco rusky, předpokládala jsem, že zopakoval můj

dotaz, jelikož jsem v tom zaslechla Dimitrijovo jméno. Strigoj něco zavrčel a
Denis zavrtěl hlavou. „Říká, že nebude hrát naše hry.“

Sevřela jsem v ruce kůl a zaryla ho Strigojovi do tváře, čímž jsem ještě víc
rozšířila ránu, kterou mu předtím udělal Denis. Znovu zařval a já se modlila,
aby ochranka z klubu nic nezaslechla. Obdařila jsem Strigoje zlým úsměvem.

„Řekni mu, že si s ním budeme hrát tak dlouho, dokud nepromluví. Tak jako
tak dneska umře. A je jenom na něm, jestli to bude pomalu, nebo rychle.“

Nevěřila jsem, že jsem schopná vyslovit taková slova. Byla tak krutá…, strašně
krutá. Nečekala bych, že někdy v životě budu někoho mučit, dokonce ani
Strigoje. Ten ale dál odmítal promluvit, a tak jsem pokračovala v řezání. Ty
rány by zabily každého člověka, Moroje i dhampýra.

Nakonec spustil a neznělo to jako jeho předchozí urážky. Denis to okamžitě

přeložil. „Říká, že nikdy neslyšel o nikom toho jména. A že jestli je Dimitrij tvůj
kamarád, tak on že se postará, aby ho zabil pomalu a bolestně.“

Téměř jsem se usmála tomu poslednímu vzdoru. Problémem ale bylo, že

tenhle Strigoj klidně mohl lhát. Neměla jsem šanci dozvědět se, jestli mluví
pravdu, nebo ne. Ale z jeho odpovědi jsem nakonec usoudila, že asi přece jen
nelže. Mluvil, jako by si myslel, že míním nějakého člověka nebo dhampýra, a
ne Strigoje.

„Tak už je nám k ničemu,“ řekla jsem. Ohlédla jsem se po Denisovi. „Zabij ho.“

Po tom Denis přímo prahnul. Neváhal, rozmáchl se a tvrdě mu probodl srdce.

Zběsilé zmítání po chvilce ustalo. Z rudých očí se vytratil zlověstný lesk. Zvedli
jsme se a já zaznamenala, že se na mě všichni dívají s obavami a děsem.
„Rose,“ oslovil mě nakonec Denis. „Co chceš dě…“

„Zapomeň na to,“ skočila jsem mu do řeči a přistoupila k lidské dívce, která

tam ležela v bezvědomí. Poklekla jsem u ní a prozkoumala její krk. Strigoj ji
kousl, ale moc krve neztratila. Rána byla relativně malá a krvácela jen
nepatrně. Když jsem se jí dotkla, trochu se zavrtěla a tiše zasténala, což jsem
považovala za dobré znamení. Opatrně jsem ji odtáhla od popelnic do světla,
kde si jí každý kolemjdoucí hned všimne. Strigoje jsem naopak odtáhla na co
nejtemnější místo, kde nebyl skoro vůbec vidět. Pak jsem se zeptala Denise,
jestli mi půjčí svůj telefon, a vyťukala jsem číslo, které jsem měla na
zmuchlaném papírku, který jsem týdny nosila v kapse.

Po několika zazvoněních se rusky ohlásila Sydney. Zněla rozespale.

„Sydney? Tady je Rose.“

Nastala krátká odmlka. „Rose? Co se děje?“

„Jsi v Petrohradě?“

„Jo… Kde jsi ty?“

„V Novosibirsku. Nemáte tady nějaký agenty?“

„Samozřejmě,“ přisvědčila obezřeme. „Proč?“

„Hmm… Mám pro vás něco na úklid.“

„Ježíšmarjá.“

„Hele, aspoň ti volám. A není nic špatnýho na tom, že jsem zbavila svět
dalšího Strigoje. Navíc, nechtěla jsi, abych ti dala vědět?“

„Ano, ano. Kde jsi?“

Předala jsem telefon Denisovi, aby jí vysvětlil, kde se přesně nacházíme. Když
skončil, vrátil mi telefon a já pověděla Sydney o té holce.

„Je vážně zraněná?“

„Nevypadá,“ odpověděla jsem. „Co máme dělat?“

„Nechte ji tam. Ten člověk, co přijde, se ujistí, že je v pořádku a že nebude
nikomu nic vykládat. Vysvětlí ti to, až dorazí.“

„No počkej, já tu na něj čekat nebudu.“

„Rose…“

„Padám odtud,“ oznámila jsem jí. „A moc bych ocenila, kdybys nikomu
neříkala, že jsem ti volala. Jako třeba Abemu.“

„Rose…“

„Prosím tě, Sydney, prostě to nikomu neříkej. Jinak…“ Zaváhala jsem. „Jinak ti
přestanu volat, až se to stane příště. Ještě jich pár sejmeme.“ Bože, co bude
následovat? Nejdřív mučení, pak vyhrožování. A nejen to – teď právě
vyhrožuju někomu, koho mám ráda. Samozřejmě jsem lhala. Chápala jsem,
proč Sydneyina skupina dělá to, co dělá, a nechtěla jsem riskovat odhalení.
Jenže to ona nevěděla a mně nezbývalo než se modlit, aby se bála, že jsem
natolik šílená, že odhalím světu naši existenci.

„Rose,“ pokusila se znova. Ale nedala jsem jí šanci.

„Díky, Sydney. Zase se ozvu.“ Típla jsem to a vrátila telefon Denisovi. „Tak
pojďme, dneska jsme ještě neskončili.“

Bylo jasné, že si o mně myslí, že jsem cvok, když vyslýchám Strigoje, ale
vzhledem k tomu, že se sami často chovali jako cvoci, moje chování jim
nepřipadalo zase tak divné, aby mi přestali důvěřovat. Brzy se jich znovu
zmocnilo nadšení a povzbudilo je, že jsme dnes v noci zabili prvního. Moje
hodnota v jejich očích ještě vzrostla díky mé zvláštní schopnosti vycítit
Strigoje. A já jsem byla ráda, že mě zřejmě budou následovat kamkoli.

Tu noc jsme chytili ještě dva Strigoje a celou proceduru s nimi zopakovali.
Výsledky byly stejné. Spousta ruských urážek. Žádná nová informace. Jakmile
jsem se přesvědčila, že nám nemají co nabídnout, nechala jsem nezaslíbené,
aby je zabili. Milovali to, ale já jsem po třetím Strigojovi začala být vyčerpaná
jak fyzicky, tak psychicky. Oznámila jsem skupině, že jdeme domů. Když jsme
ale zahýbali za roh zadního traktu továrny, vycítila jsem čtvrtého Strigoje.
Vrhli jsme se na něj. Následovala další rvačka, ale nakonec jsme ho
znehybnili, stejně jako ty předchozí. „Tak do toho,“ řekla jsem Denisovi. „Víš,
co máš…“

„Rozsápu vám hrdla!“ zavrčel Strigoj.

No ne. Tenhle mluvil anglicky. Denis se nadechl, že začne s vyslýcháním, ale já

jsem zavrtěla hlavou. „Já sama.“ Stejně jako jiní Strigojové, i tenhle nadával a
vzpouzel se, ačkoli jsem mu u krku držela kůl. Mluvilo se mi těžko.

„Podívej,“ zavrčela jsem znaveně a netrpělivě, „jenom nám řekni, co chceme

vědět. Hledáme dhampýra jménem Dimitrij Belikov.“

„Toho znám,“ ušklíbl se Strigoj. „Ale není to dhampýr.“

Aniž bych si to uvědomila, označila jsem Dimitrije za dhampýra. Už jsem byla

opravdu přetažená a uklouzlo mi to. Nebylo divu, že ten Strigoj byl ochoten s
námi mluvit. Myslel si, že nevíme o Dimitrijově proměně. A jako každý
nafoukaný Strigoj nám chtěl s největší radostí sdělit víc, neboť evidentně
doufal, že nám tím způsobí bolest.

„Váš přítel byl probuzen. Teď se za nocí potlouká s námi a pije krev hloupých
holek jako ty.“

Ve zlomku vteřiny mi hlavou prolétlo snad tisíc myšlenek. Pane Bože! Přijela
jsem do Ruska a myslela si, že bude snadné Dimitrije najít. Tyhle naděje
pohasly v jeho rodném městě, kde jsem hledání už málem vzdala. Ale rychle
jsem se vzpamatovala a znovu se vrhla na svůj téměř nemožný úkol.
Pomyšlení, že už jsem možná blízko, mě teď skoro omráčilo.

„Lžeš,“ řekla jsem. „Nikdy jsi ho neviděl.“

„Vídám ho pořád. Zabíjeli jsme spolu.“

Žaludek se mi sevřel, ale tentokrát to nemělo nic společného s blízkostí

Strigoje. Nemysli na to, že Dimitrij zabíjí lidi. Nemysli na to, že Dimitrij zabíjí
lidi. V duchu jsem si ta slova opakovala pořád dokola a ze všech sil se snažila
zůstat klidná.

„Jestli je to pravda,“ sykla jsem na něj, „pak mu vyřiď můj vzkaz. Řekni mu, že
ho hledá Rose Hathawayová.“
„Nejsem tvůj poslíček,“ nasupil se.

Drápla jsem ho hrotem kůlu, až mu z rány vytryskla krev a on zkřivil obličej

bolestí. „Budeš čímkoli, čím budu chtít. Teď běž a vyřiď Dimitrijovi, co jsem ti
řekla. Rose Hathawayová. Rose Hathawayová ho hledá. Řekni mu to.“ Znovu
jsem přitlačila hrot na jeho krk. „Zopakuj moje jméno, ať vím, že sis ho
zapamatoval.“

„Zapamatoval, abych tě mohl zabít.“

Zaryla jsem hrot hlouběji a z rány se vyřinula další krev.

„Rose Hathawayová,“ řekl. Plivl na mě, ale netrefil se.

Spokojeně jsem se od něj odvrátila. Denis vyčkával a pozoroval mě s kůlem

připraveným v ruce.

„Teď ho zabijeme?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Teď ho pustíme.“

 KAPITOLA 17

Přesvědčit je, aby Strigoje pustili – obzvlášť když jsme ho měli chyceného –
nebylo vůbec snadné. Ani můj výslech jim příliš smyslu nedával, ale s tím se
nějak vyrovnali. Pustit ovšem Strigoje na svobodu? To bylo skutečně šílené – i
pro nezaslíbené. Vzájemně si vyměnili nejisté pohledy a já uvažovala, jestli
mě poslechnou, nebo ne. Moje drsnost a autorita nakonec zvítězily. Chtěli mě
za vůdce a důvěřovali mi, i když jim moje činy momentálně připadaly šílené.

Problém samozřejmě vyvstal hned v momentě, kdy jsme Strigoje pustili.

Pokusil se totiž zaútočit znovu. Vzápětí si ale uvědomil, že bychom ho s
největší pravděpodobností znehybnili zase, a tak se nakonec odplížil. Obdařil
nás ještě posledním zlým pohledem, načež zmizel ve tmě. Na sebevědomí mu
patrně nepřidalo, že ho přemohla parta teenagerů. Konkrétně na mě se
podíval hodně nenávistně a já jsem se zachvěla při pomyšlení, že zná moje
jméno. Teď už se s tím ale nedalo nic dělat. Mohla jsem jenom doufat, že můj
plán má šanci na úspěch.

Denis i ostatní mi po několika dalších zabitích v tom týdnu odpustili, že jsem

jednoho Strigoje nechala jít. Stala se z toho rutina. Procházeli jsme kluby a
nebezpečné části města, při čemž jsme spoléhali na moje smysly, které mi
vždycky napověděly, kdy se blíží nebezpečí. Připadalo mi legrační, jak brzy na
mě celá skupinka začala spoléhat jakožto na svého vůdce. Prohlašovali sice,
že nechtějí podléhat pravidlům strážců ani žádné autoritě, ale když jsem
říkala, co mají dělat, reagovali překvapivě poslušně.

Tedy víceméně. Každou chvíli se projevila ta jejich bezhlavost. Některý z nich

se vždycky pokusil zahrát si na hrdinu, podcenil Strigoje, nebo se na něj vrhl
bez nás ostatních. Artur takhle málem skončil s otřesem mozku. Byl z nás
největší, takže si o sobě dost myslel, ale Strigoj ho překvapil a mrštil jím proti
zdi. V tu chvíli jsme všichni vystřízlivěli. Na jediný děsivý okamžik jsem si
pomyslela, že je po Arturovi – a že je to moje vina, protože jsem jejich vůdce.
Ale přišel jeden ze Sydneyiných alchymistů a uzdravil ho. Radši jsem zmizela,
abych se s ním vůbec nepotkala, to aby mě nenašel Abe. Ten chlap řekl, že
Artur bude v pořádku, když si pár dní poleží, což znamenalo, že si musí dát
načas pohov s lovením. Bylo to pro něj těžké. Musela jsem ho seřvat, když se
nás jednu noc pokusil sledovat. Připomněla jsem mu všechny jeho kamarády,
co umřeli kvůli podobné blbosti.

V lidském světě se dhampýři snaží žít podle lidského režimu. Já jsem teď ale
najela na noční režim, stejně jako na Akademii. Ostatním to také vyhovovalo,
až na Tamaru, která musela přes den chodit do práce. Nechtěla jsem spát v
době, kdy se ulicemi plíží Strigojové. Pokaždé, když jsme zabili Strigoje,
zavolala jsem Sydney. Mezi Strigoji se pomalu začínaly šířit zvěsti, že je někdo
masakruje. A pokud ten Strigoj, co jsme ho pustili, předal můj vzkaz, bylo dost
možné, že i další Strigojové hledají právě mě.

Jak ubíhaly dny, počty našich obětí trochu poklesly, proto jsem si začínala
myslet, že Strigojové se mají před námi na pozoru. Nemohla jsem se
rozhodnout, je-li to dobře, nebo špatně, ale všem jsem neustále
zdůrazňovala, aby byli extrémně opatrní. Už ke mně začínali vzhlížet jako k
bohyni, ale mě jejich obdiv nijak nenaplňoval. Srdce mě pořád ještě bolelo ze
ztráty Lissy a Dimitrije. Ale ponořila jsem se do svého úkolu a snažila se
myslet jen na to, jak proniknout do společenství Strigojů a přiblížit se tak k
Dimitrijovi. Ale když jsme zrovna nebyli na lovu, měla jsem spoustu času a nic
na práci.

A tak jsem dál navštěvovala Lissu.

Věděla jsem, že na královském dvoře žije hodně děcek jako Mia, jejichž rodiče
tam mají práci. Ale nikdy jsem netušila, že je jich tam tolik. Avery je
samozřejmě všechny znala. Jeden by se divil – i když já ne –, že jsou to
většinou bohatí rozmazlenci.

Zbytek Lissiny návštěvy probíhal v duchu formalit a oficiálních večírků. Čím víc
řečí Morojů si vyslechla, tím víc ji iritovaly. Viděla kolem sebe jen zneužívání
moci, kterého si všimla už dřív. Viděla, jak nespravedlivě se přidělují strážci,
jako by byli něčím majetkem. Žhavým tématem stále byla kontroverzní
záležitost, zda by se Morojové měli učit bojovat po boku svých strážců.
Většina lidí, s nimiž se Lissa u dvora setkala, ale měla názory ze staré školy:
nechat bojovat strážce a Moroje držet pod ochranou, poté, co Lissa viděla
výsledky téhle politiky – a na druhé straně úspěch, když se to někdo jako já a
Christian pokusil změnit –, sobectví mezi morojskou elitou ji vytáčelo.
Kdykoli měla možnost, uvítala, pokud mohla od těchhle oficialit vypadnout.
Avery vždycky objevila nějaké lidi, se kterými někam vyrazili nebo pořádali
večírky, tak odlišné od těch Taťániných. Tam nikdy nepřišla řeč na
zkostnatělou dvorní politiku, ale Lisse přesto kazilo náladu plno jiných věcí.

Cítila vinu, vztek a depresi z mého odchodu a užírala se tím čím dál víc. Zažila
už také dost vedlejších účinků éteru, aby dokázala rozeznat varovné známky,
ačkoli na tomhle výletě ještě éter nepoužila. Ať už bylo příčinou jejích
psychických propadů cokoli, pořád dělala, co mohla, aby se nějak rozptýlila.

„Bacha na to,“ řekla jí jednoho večera Avery. Byl to jejich poslední večer před
návratem na Akademii, a tak si ho chtěly užít na večírku. Mnoho těch, kdo žili
u dvora, tu mělo své domy a i tenhle večírek se konal v takovém městském
domě. Patřil jednomu ze Szelských, který pracoval jako pobočník jakéhosi
výboru, o němž Lissa neměla ani tušení. Ostatně neznala ani hostitele, ale na
tom nezáleželo. Podstatné bylo jen to, že jeho rodiče byli pryč z města.

„Na co?“ zeptala se Lissa a rozhlížela se kolem. Za domem se nacházela

zahrada osvětlená pochodněmi a světýlky na šňůrách. Bylo tam plno jídla a
pití. Nějaký Moroj vytáhl kytaru a snažil se na něžnější pohlaví udělat dojem
svou domnělou muzikálností – kterou ovšem postrádal. Vlastně hrál tak
příšerně, že možná objevil nový způsob, jak zabít Strigoje. Ale byl hezký, takže
jeho obdivovatelky se ani moc nestaraly o to, jak hraje.

„Na tohle,“ odpověděla Avery a ukázala na sklenku Lissina martini. „Počítáš

vůbec, kolik jsi jich už vypila?“

„Řekl bych, že ne,“ vložil se do toho Adrian. Rozvaloval se na pohovce opodál

a v ruce samozřejmě třímal drink.

Lissa si ve srovnání s nimi připadala jako amatér. Avery se sice jako obvykle
chovala divoce a neustále flirtovala, ale vůbec nevypadala opile. Lissa
nevěděla, kolik toho Avery vypila, ale předpokládala, že hodně, vzhledem k
tomu, že měla neustále v ruce skleničku. Stejně tak Adrian nikdy nebyl bez
nápoje. Lissa předpokládala, že asi jsou v pití mnohem zkušenější než ona.
Během let už odvykla.

„Jsem v pohodě,“ zalhala. Všechno se s ní točilo a vážně uvažovala o tom, že

se připojí k holkám, co tančily na stole.
Avery se na ni usmála, ale v očích se jí zračily obavy. „Fajn. Tak se hlavně
nepozvracej. Takový věci se hned roznesou a to je to poslední, co
potřebujeme – aby se všichni dověděli, že Dragomirová neumí pít. Tvoje
rodina má skvělou pověst, kterou musíš udržovat.“

Lissa odložila svou sklenici. „Pochybuju, že zářná pověst mojí rodiny má

nějakou souvislost se spotřebou alkoholu.“

Avery odstrčila Adriana a lehla si vedle něj. „Aby ses nedivila. Za deset let
budou tihle lidi zasedat v radě. Ty se budeš snažit prosadit nějaký rozhodnutí
a oni si budou šeptat: ‚Pamatuješ, jak se na jednom večírku válela ožralá a
poblitá po zemi?‘“

Lissa i Adrian se tomu zasmáli. Lissa si nemyslela, že by se jí udělalo špatně,

ale stejně jako se vším ostatním i s tímhle si bude lámat hlavu až pak. Světlou
stránkou toho, že se opila, bylo, že otupila vzpomínky na to, co se ten den
stalo. Taťána jí představila její budoucí strážce: ostříleného muže jménem
Grant a tu „mladou dámu“, která se jmenovala Serena. Působili příjemně, ale
jejich podobnost se mnou a Dimitrijem byla dost nápadná. Lisse připadalo, že
kdyby je přijala, zradila by nás. A tak jen přikývla a poděkovala Taťáně.

Později se Lissa dozvěděla, že Serena měla být původně přidělena k nějaké

dívce, kterou znala celý svůj život. Jenže ta holka nebyla královská. Někdy se
stává, že i nekrálovští dostávají přidělené strážce, i když nikdy víc než
jednoho. To ovšem závisí na tom, kolik strážců je zrovna k dispozici. Taťána
odvolala Serenu z její práce s kamarádkou a chtěla, aby chránila Lissu. Serena
Lisse s úsměvem řekla, že jí to nevadí. Tvrdila, že na prvním místě jsou
povinnosti, a že bude šťastná, když jí bude moct sloužit. Lisse z toho ale bylo
všelijak. Uvědomovala si, že to pro obě dívky musí být těžké – a příšerně
nespravedlivé. A bylo to tu zase: nespravedlivé rozdělení moci, které nikdo
nemíní napravit.

Když Lissa odcházela z té schůzky, nadávala si, že je tak měkká. Myslela si, že
když už neměla dostatek odvahy na to, aby se mnou odešla, měla si aspoň
vydupat, aby jí Taťána přidělila moji matku. Pak by se Serena vrátila ke své
kamarádce a na světě by zůstalo aspoň o jedno přátelství víc.
Martini otupovalo její bolest, jenže Lissa se i tak cítila čím dál hůř a naprosto
to nechápala. Teď už je to stejně jedno, pomyslela si. Jakmile zahlédla
procházejícího číšníka, mávla na něj, aby jí přinesl další skleničku.

„Můžu ještě…, Ambrosi?“

Překvapeně vzhlédla na hocha, který stál před ní. Kdyby existoval kalendář s
fotografiemi nejpřitažlivějších dhampýrů v plavkách, Ambrose by jistě
zaujímal hned první stranu (kromě Dimitrije samozřejmě, ale já jsem zaujatá).
S tímhle dhampýrem jsme se s Lissou setkaly, když jsme tu byly spolu. Měl do
tmava opálenou pleť a pod šedou košilí se mu rýsovaly vypracované svaly. Byl
tady u dvora takovou kuriozitou, neboť odmítal být strážcem a namísto toho
zde vykonával nejrůznější úkoly. Byl masérem a navíc – pokud jsou ty řeči
pravdivé – i královniným milencem. Z toho mi pořád naskakovala husí kůže a
považovala jsem to za jednu z nejnechutnějších věcí, o kterých jsem kdy
slyšela.

„Princezna Dragomirová,“ řekl a obdařil ji svým dokonalým úsměvem, při

kterém odhalil bílé zuby. „Jaké nečekané překvapení.“

„Jak se máš?“ zeptala se, přirozeně šťastná, že ho vidí.

„Dobře, dobře. Koneckonců mám tu nejlepší práci na světě. A co ty?“

„Skvěle,“ odpověděla.

Ambrose se odmlčel a probodával ji pohledem. Nepřestával se usmívat, ale

Lisse bylo jasné, že jí tak docela nevěří. V jeho tváři viděla nesouhlas. Že ji
Avery obvinila z přílišného pití, to byla jedna věc. Ale nějaký pěkný
dhampýrský sluha? Nepřijatelné.

Náhle se přestala chovat tak vřele. Jen natáhla rukou se skleničkou.

„Dám si ještě jedno martini,“ oznámila mu stejně nadutým tónem, jakým

mluvila většina královských.

Zaznamenal tu změnu a jeho přátelský usměvavý výraz se ihned změnil ve

zdvořilou lhostejnost. „Hned to bude.“ Vysekl jí menší poklonu a zamířil k
baru.
„Ježíši,“ povzdechla Avery, když ho obdivně sledovala, jak odchází. „Proč jsi
nás neseznámila se svým přítelem?“

„Není to můj přítel,“ štěkla Lissa. „Je to nicka.“

„Souhlasím,“ přitakal Adrian a jednou rukou Avery objal. „Proč se dívat jinam,
když toho nejlepšího máš hned vedle sebe?“ Kdybych nevěděla své, přísahala
bych, že pod tím jeho žoviálním tónem se skrývá žárlivost. „Copak jsem se div
nepřetrhnul, abych tě dostal na snídani s mojí tetou?“

Avery se na něj líně usmála. „To je dobrý začátek. Ale stejně máš co dělat ve
vymýšlení nových způsobů, jak na mě udělat dojem, Ivaškove.“ Podívala se
kamsi za Lissu a zatvářila se překvapeně. „Hele, nezletilá je tady.“

Zahradou se prodírala Mia s Jill v závěsu a nevšímala si šokovaných pohledů

ostatních. Ty dvě tu na první pohled neměly co dělat.

„Čau,“ pozdravila Mia, sotva se dostala k Lissině skupince. „Tátu právě

odvolali a já musím jet s ním. Musím vám Jill zase vrátit.“

„Žádnej problém,“ odpověděla automaticky Lissa, přestože neměla radost, že

s nimi Jill zůstane. Pořád uvažovala, jestli se o Jill náhodou nezajímá Christian.
„Všechno v pohodě?“

„Jo, jde jenom o práci.“

Mia se se všemi rozloučila a odešla z večírku stejně rychle, jako na něj přišla.
Cestou jen obracela oči v sloup, když se jí královští pošklebovali.

Lissa se zadívala na Jill. Ta upjatě seděla na židli a s úžasem pozorovala okolí.

„Tak jaký to bylo? Užila sis s Miou zábavu?“

Jill se s rozzářeným obličejem obrátila na Lissu. „No jasně. Ona je fakt boží. Ta
toho s vodou umí tolik! Je to šílený! A taky mě naučila pár chvatů. Umím
pravý hák…, ale moc tvrdě mi to zatím nejde.“

Ambrose se vrátil s Lissiným drinkem. Beze slova jí ho podal a jeho výraz se

trochu obměkčil, až když uviděl Jill. „Dáš si něco?“

Zavrtěla hlavou. „Ne, díky.“

Adrian Jill bedlivě pozoroval. „Nevadí ti to tady? Nechceš, abych tě
doprovodil do domu pro hosty?“ Stejně jako dřív, ani tentokrát s ní neměl
žádné postranní úmysly. Zdálo se, že ji bere spíš jako mladší sestru, což mi od
něj připadalo milé. Nemyslela jsem, že je schopen takového ochranitelského
chování.

Opět zavrtěla hlavou. „To je dobrý. Nechci, abyste odcházeli…, teda pokud…“
Zatvářila se ustaraně. „Pokud vám tu nepřekážím.“

„Kdepak,“ prohlásil Adrian. „Je příjemný v tomhle šílenství mít nablízku

někoho zodpovědnýho. Jestli máš hlad, běž si pro něco k jídlu.“

„Chováš se jako rodič,“ utahovala si z něj Avery. Taky jsem si to myslela.

Lissy se ale z jakéhosi důvodu dotkla Adrianova poznámka o zodpovědných

lidech a vztáhla si to na sebe. Připadalo jí to jako facka. Pochybovala jsem, že
to mínil na ni, ale jí už to zjevně nemyslelo moc jasně. Usnesla se, že má
vlastně taky hlad, a tak se vydala zahradou ke stolům, na nichž byly tácy s
nejrůznějšími pokrmy. Teď už tam ale nebyly. Na stolech místo toho tančily
nějaké dívky, kterých si všimla už před chvílí. Někdo jim ten provizorní taneční
parket vyklidil, takže všechny tácy ležely na zemi. Lissa se sehnula pro malý
sendvič a sledovala tančící děvy. Uvažovala, jak v té příšerné hudbě, kterou
vyluzoval na kytaru ten královský, vůbec můžou najít nějaký rytmus.

Jedna z těch holek se na Lissu usmála. Natáhla ruku. „Hej, pojď taky za námi.“

Lissa už se s ní kdysi setkala, ale nevybavovala si její jméno. Tanec jí náhle

připadal jako skvělý nápad. Dojedla sendvič a se sklenkou v ruce se nechala
vytáhnout nahoru. To vyvolalo nadšené povykování mezi ostatními
přihlížejícími. Lissa se usnesla, že ta příšerná hudba vlastně není podstatná, a
dala se do tance. Ona i ostatní holky tančily stylem, který se pohyboval od
vyloženě vyzývavých pohybů až k výsměšné nápodobě disco tance. Byla to
legrace a Lissa uvažovala, jestli si Avery bude myslet, že i tohle bude mít na
talíři ještě za deset let.

Po chvíli se tančící skupinka zmohla na jakési synchronizované taneční kreace.

Začaly mávat rukama a pak přešly na vykopávání nohama do výšky. To byla
katastrofa. Stačilo jednou špatně došlápnout – Lissa měla boty na podpatku –
a už letěla ze stolu. Sklenice jí vypadla z ruky a ona se málem rozplácla na
zem. Naštěstí ji zachytily silné ruce. „Můj hrdina,“ zamumlala. Pak se pořádně
podívala na svého zachránce. „Aarone?“

Díval se na ni její bývalý přítel a první kluk, se kterým se kdy vyspala. Jakmile
se ujistil, že Lissa už znovu neupadne, pustil ji. Blonďatý modrooký Aaron byl
moc hezký, trochu připomínal surfaře. Nemohla jsem si pomoct, ale
uvažovala jsem, co by se asi stalo, kdyby ho tady zahlédla Mia. Ona, Aaron a
Lissa kdysi tvořili milostný trojúhelník hodný nějakého přihlouplého seriálu.

„Co tady děláš? Mysleli jsme, že jsi někam zmizel,“ řekla Lissa. Aaron odešel z
Akademie před pár měsíci.

„Studuju v New Hampshire,“ odpověděl. „Sem jsme přijeli navštívit rodinu.“

„Ráda tě zase vidím,“ usmála se Lissa. Neskončilo to mezi nimi právě nejlépe,
ale ve stavu, v jakém byla, myslela svá slova upřímně. Byla natolik opilá, že by
tady na večírku ráda potkala snad každého.

„Já tebe taky,“ řekl. „Vypadáš nádherně.“

Jeho slova ji zasáhla víc, než by čekala, nejspíš proto, že všichni ostatní měli za
to, že vypadá ožrale a nezodpovědně. I po rozchodu si vybavovala, jak moc se
jí kdysi líbil. Ale potom už ho prostě nemilovala.

„Někdy se ozvi,“ řekla mu. „A dej nám vědět, jak žiješ.“ Na okamžik se
zamyslela, jestli to vůbec měla říkat, když teď chodí s někým jiným. Pak to ale
pustila z hlavy. Přece není nic špatného na tom, když se stýká i s jinými kluky
– obzvlášť když se o ni Christian nezajímá ani natolik, aby s ní jel na tenhle
výlet.

„Určitě,“ odpověděl Aaron. Při pohledu do jeho očí pociťovala jakési neurčité
znepokojení. „Sice jsem tě zachránil, ale nepředpokládám, že bych si za to
zasloužil polibek na rozloučenou…“

Byl to nesmyslný nápad. Lissa se ale po chvilce rozesmála. Co na tom záleží?

Miluje přece Christiana, a když dá pusu kamarádovi, nic to neznamená.
Vzhlédla a dovolila Aaronovi, aby jí vzal obličej do dlaní. Jejich rty se setkaly a
už se to nedalo popřít: ten polibek trval o něco déle než normální pusa mezi
kamarády. Když se od sebe odtrhli, Lissa se usmívala jako poblázněná
školačka – což technicky vzato stále ještě byla.
„Tak zas někdy,“ rozloučila se s ním a vrátila se za svými kamarády.

Avery ji zpražila káravým pohledem, ale ne kvůli Aaronovi. „Zbláznila ses?

Málem sis zlomila nohu. Takový věci nemůžeš dělat.“

„To ty ses měla postarat o zábavu,“ namítla Lissa. „Navíc o nic nešlo.“

„Zábava není totéž co blbost,“ opáčila Avery s vážným výrazem. „Nemůžeš

vyvádět takový hovadiny. Asi bychom tě měli dopravit domů.“

„Jsem v pohodě,“ přesvědčovala ji Lissa. Tvrdohlavě se odmítala na Avery

podívat a místo toho sledovala nějaké kluky, kteří do sebe lámali panáky
tequilly. Zdálo se, že soutěží – polovina z nich vypadala, že každou chvíli ztratí
vědomí.

„Definuj ‚v pohodě‘,“ ušklíbl se Adrian. Vypadal, že má o ni také obavy.

„Prostě jsem v pohodě,“ zopakovala Lissa. Očima sklouzla zase na Avery. „Nic
jsem si neudělala.“ Čekala, že se do ní teď oba pustí kvůli Aaronovi, a
překvapilo ji, že to neudělali. Mnohem víc ji ovšem překvapilo, že to přišlo
odjinud.

„Ty ses líbala s tím klukem!“ vykřikla Jill a naklonila se dopředu. Tvářila se
znechuceně a už nebyla tak zamlklá jako obvykle.

„To nic nebylo,“ odpověděla Lissa, kterou popudilo, že ze všech lidí jí to vyčítá
právě Jill. „A tobě do toho nic není.“

„Ale chodíš přece s Christianem! Jaks mu to mohla udělat?“

„Zklidni se, nezletilá,“ okřikla ji Avery. „Pusu v opilosti nemůžeš srovnávat s

pádem v opilosti. Jenom Bůh ví, kolik kluků jsem kdy ocucávala já, když jsem
byla nametená.“

„A já jsem dneska stále ještě nepolíbený,“ zabručel Adrian a nevěřícně

zakroutil hlavou.

„Na tom nezáleží.“ Jill byla opravdu pobouřená. Christiana měla ráda a
respektovala ho. „Tys ho podvedla.“
Ta slova zapůsobila, jako by si Jill na Lisse procvičila svůj pravý hák.
„Nepodvedla!“ vykřikla Lissa. „Netahej do toho, že jsi do něj sama zabouchlá,
a nepředstavuj si věci, který neexistujou.“

„To líbání jsem si nepředstavovala,“ řekla Jill, celá rudá.

„Nějaký líbání je to poslední, co by nás teď mělo trápit,“ povzdechla Avery.

„Myslím to vážně – už toho nechte, vy dvě. Promluvíme si ráno.“

„Ale…“ začala znovu Jill.

„Slyšelas ji. Nech toho,“ zavrčel další hlas. Zničehonic se tam zjevil Reed Lazar,
tyčil se nad Jill a tvářil se stejně tvrdě a strašidelně jako obvykle.

Jill vykulila oči. „Říkám jenom pravdu…“ Vzhledem k tomu, jak byla obvykle
krotká, jsem teď obdivovala její kuráž.

„Každýho jenom vytáčíš,“ prohlásil Reed, sklonil se k ní a zaťal ruce v pěsti.

„Mě taky.“ Byla jsem si jistá, že takhle upovídaného jsem ho ještě nezažila.
Dosud jsem o něm uvažovala jako o nějakém jeskynním muži, co s vypětím
všech sil dokáže poskládat tři slova do věty.

„Klídek.“ Adrian vyskočil a přeběhl k Jill. „Ty toho nech. Nebo se tady chceš
poprat s holkou?“

Reed obrátil svůj hněv na Adriana. „Nepleť se do toho.“

„To si piš, že budu! Jsi cvok.“

Kdybych měla sestavit seznam lidí, kteří by se vrhli do rvačky, aby bránili čest
dámy, Adrian Ivaškov by se nacházel až kdesi dole. Teď tam ale stál s jednou
rukou ochranitelsky na Jillině rameni a tvářil se odhodlaně. Bylo to úžasné.
Udělalo to na mě dojem.

„Reede!“ zaječela Avery. Také se zvedla a stoupla si k Jill z druhé strany. „Nic
tím nemyslela. Dej si odchod.“

Oba sourozenci se chvíli vzájemně měřili pohledy. Avery se tvářila tak drsně,
že podobný výraz jsem u ní ještě neviděla. Nakonec se Reed zaškaredil a
ustoupil. „Fajn. Jak chceš.“
Celá parta s úžasem sledovala, jak se otočil a odkráčel. Hudba hrála tak
hlasitě, že jenom pár účastníků večírku zaslechlo tu hádku. Zastavili se a zírali.
Avery se tvářila zahanbeně. Usedla zase na židli. Adrian dál stál u Jill. „Co to
sakra mělo znamenat?“ chtěl vědět.

„Nevím,“ přiznala Avery. „Občas se chová divně, má přehnaně ochranitelský

sklony.“ Omluvně se na Jill usmála. „Fakt se ti za něj omlouvám.“

Adrian zavrtěl hlavou. „Myslím, že bychom se všichni měli zvednout.“

Lissa, ačkoli byla opilá, souhlasila. Konfrontace s Reedem ji šokovala natolik,

že z toho skoro vystřízlivěla, a už teď se styděla za to, co všechno vyváděla.
Blikavá světla a fantastické koktejly na večírku náhle ztratily své kouzlo. Opilé
skotačení královských jí v tu chvíli připadalo těžkopádné a hloupé. Měla
dojem, že zítra bude litovat, že sem vůbec chodila.

Jakmile jsem se vrátila do vlastní hlavy, zachvátil mě strach. S Lissou se děje

něco strašného a nikdo jiný si toho ještě nevšiml – nebo spíš tomu nikdo
nepřikládal význam. Adrian i Avery vypadali, že se o ni zajímají, jenže její
podivné chování přičítali alkoholu. Lissa mi ale připadala v podobném stavu,
jako když jsme se poprvé vrátily na Akademii a éter ji úplně přemohl a nadělal
jí zmatek v hlavě. A taky… Samu sebe znám natolik dobře, že si dokážu
přiznat, že moje zlost a urputná touha trestat Strigoje je taky ovlivněna
stinnou stránkou éteru. To znamená, že to z ní odčerpávám. Mělo by to tedy z
Lissy odcházet, a ne se to v ní hromadit. Tak co se s ní děje? Kde se vzala ta
věčně rozčilená, bláznivá a žárlivá osoba? Mohla temnota éteru nabýt takové
intenzity, že se teď šíří do nás obou? Dělíme se o to?

„Rose?“

„Co?“ Vzhlédla jsem od televize, kterou jsem nesledovala. Denis na mě shlížel

s telefonem v ruce.

„Tamara musela zůstat v práci dýl. Teď už by mohla vyrazit, ale…“

Kývl hlavou směrem k oknu. Slunce už téměř zapadlo, zbarvilo nebe do

purpurova a na obzoru do oranžova. Tamara pracovala nedaleko, ale
nechtěla jsem, aby chodila po západu slunce sama po ulici, i když nejspíš
žádné nebezpečí nehrozí. Zvedla jsem se. „Tak pro ni zajdeme.“ Lvovi a
Arturovi jsem řekla: „Vy tady zůstaňte.“

S Denisem jsme se vydali asi tři čtvrtě kilometru do kanceláře, kde pracovala.
Dělala tam administrativní práci jako kompletování dokumentů a kopírování.
Dneska večer zřejmě pracovali na nějakém projektu, který se protáhl, takže se
Tamara zdržela. Potkali jsme ji hned ve dveřích, tak jsme se zase vydali zpátky
domů. Cesta se obešla bez incidentu, bavili jsme se o plánech na lov pro
dnešní noc. Když jsme došli k domu, kde Tamara bydlela, uslyšela jsem
zvláštní kvílení, které vycházelo z druhé strany ulice. Všichni jsme se otočili a
Denis se rozchechtal.

„Pane Bože, zas ta bláznivka,“ zamumlala jsem.

Tamara nebydlela ve špatné části města, ale stejně jako v jakémkoli jiném
městě i tady byli bezdomovci a žebráci. Ženská, kterou jsme pozorovali,
vypadala skoro stejně prastaře jako Jeva a neustále chodila po ulici sem a tam
a něco si pro sebe mumlala. Dneska se válela na zádech na chodníku a
vydávala strašlivé zvuky, při čemž mávala rukama nohama jako želva.

„Je zraněná?“ zeptala jsem se.

„Ne. Jenom bláznivá,“ odpověděl Denis. On i Tamara se obrátili ke vchodu,

ale já ji tam nechtěla nechat v takovém stavu. Povzdechla jsem si.

„Hned přijdu.“

Ulice byla tichá – až na tu starou paní – a já jsem přešla na druhou stranu,

aniž bych se musela obávat, že něco pojede. Když jsem došla až k té ženě,
natáhla jsem k ní ruku a pomohla jí vstát. Snažila jsem se nemyslet na to, jak
strašně je špinavá. Jak říkal Denis, dneska opravdu byla v náladě. Zraněná ale
nebyla, zjevně se jenom rozhodla, že si poleží na chodníku. Zachvěla jsem se.
Slovem bláznivý jsem nikdy nešetřila, když přišlo na naše kousky s Lissou, ale
ta žena byla bláznivá doopravdy. Doufala jsem, že nás éter takhle daleko
nezavede. Houmlesačka se nad nabízenou pomocí zatvářila překvapeně, ale
pak se chopila mé ruky a začala něco brebentit rusky. Když se mě pokusila ze
samé vděčnosti obejmout, ustoupila jsem a pozvedla ruce v mezinárodně
srozumitelném gestu „vycouvej“.
Skutečně couvla, ale nepřestávala šťastně drmolit. Oběma rukama si chytla
šosy svého dlouhého kabátu jako plesovou sukni a začala se točit dokola a
prozpěvovat. Rozesmála jsem se a překvapilo mě, že v mém pochmurném
světě mě tohle dokáže rozveselit. Otočila jsem se, že přejdu ulici a půjdu k
Tamaře domů, ale ta stařena přestala tančit a se šťastným výrazem mi cosi
sdělovala.

„Promiň, už musím,“ řekla jsem jí. Nezdálo se, že by to vzala na vědomí.

Pak náhle zmlkla v půli věty. Její výraz mě varoval půl vteřiny předtím, než to
udělala moje nevolnost. Jediným plynulým pohybem jsem se otočila a při tom
jsem vytáhla z kapsy kůl. Zadívala jsem se na Strigoje, který využil mé
nepozornosti a tiše se sem připlížil. Blbá, blbá, nadávala jsem si. Nechtěla
jsem, aby šla Tamara domů sama, a přitom mě vůbec nenapadlo, že bych
mohla narazit na nebezpečí hned tady u…

„Ne…“

Nevěděla jsem jistě, jestli jsem to řekla nahlas, nebo jsem si to jenom
pomyslela. Nezáleželo na tom. Jediná věc, na které záleželo, bylo to, co jsem
viděla před sebou. Nebo spíš, co jsem si myslela, že vidím. Protože tohle jsem
si určitě musela jen představovat. Tohle nemůže být skutečné. Ne po té
dlouhé době.

Dimitrij.

Poznala jsem ho okamžitě, i když se… změnil. Nejspíš bych ho poznala i v

miliónovém davu. Díky spojení mezi námi. Po té dlouhé době, co jsme byli
odloučeni, jsem si nedočkavě prohlížela jeho rysy. Tmavé vlasy po bradu měl
dneska rozpuštěné a nepatrně se mu kroutily kolem obličeje. Jeho dobře
známé rty se teď chvěly v pobaveném a zároveň mrazivém úsměvu. Dokonce
měl na sobě ten svůj dlouhý kožený kabát, který vždycky nosil a ve kterém
vypadal, jako by se vynořil z nějakého filmu o Divokém západě.

A přitom… měl rysy Strigoje. Jeho tmavé oči – ty oči, které jsem tolik milovala
– byly rudě orámované. Pleť měl bledou, úplně smrtelně bílou. Zaživa býval
stejně opálený jako já, protože jsme trávili hodně času venku. Věděla jsem, že
kdyby otevřel pusu, spatřila bych jeho tesáky.
V okamžiku jsem zvážila své možnosti. Když jsem ho ucítila, zareagovala jsem
rychle, pravděpodobně rychleji, než očekával. Pořád jsem ještě mohla využít
momentu překvapení. Kůl jsem měla připravený. Mířila jsem mu přesně na
srdce. Bylo mi jasné, že bych mu dokázala vrazit kůl do srdce rychleji, než by
stačil něco udělat na svou obranu. Jenže…

Ty oči. Pane Bože, ty oči.

I když měl kolem zorniček ty červené kruhy, jeho oči mi přesto tak strašně
připomínaly toho Dimitrije, kterého jsem znávala. Ten jejich výraz – bezduchý
zlý lesk – jsem ale neznala. Přesto si však zůstal natolik podobný, že se mi z
pohledu na něj svíralo srdce. Ohromilo to moje smysly i pocity. Kůl jsem měla
připravený. Jediné, co jsem musela udělat, bylo provést výpad a zabít ho.
Všechno mi nahrávalo…

Ale já nemohla. Potřebovala jsem ještě pár vteřin. Jenom pár vteřin se na něj
dívat, než ho zabiju. A vtom promluvil.

„Rozo.“ Měl stejně krásný hluboký hlas jako dřív, stejný přízvuk…, jenom zněl
chladněji. „Zapomnělas na moji první lekci. Neváhej.“

Sotva jsem zaregistrovala jeho pěst blížící se strašlivou rychlostí k mé hlavě…

a pak už jsem neviděla vůbec nic.
 KAPITOLA 18

Nebylo žádným překvapením, že jsem se probrala s bolestí hlavy. Několik

zmatených vteřin jsem si nedokázala srovnat v hlavě, co se stalo ani kde to
vlastně jsem. Jakmile otupělost povolila, ihned jsem si vybavila, co se
přihodilo na ulici. Posadila jsem se, připravená okamžitě se vrhnout do boje,
přestože mě ukrutně bolela hlava. Nejvyšší čas zjistit, kde to jsem.

Seděla jsem na ohromné posteli v setmělé místnosti. Ne, nebyla to jenom

místnost. Spíš to připomínalo byt nebo apartmá. Hotel v Petrohradě mi
připadal přepychový, ale ve srovnání s tímhle bledl. V části bytu, kde jsem se
nacházela, byly věci jako v kterékoli jiné ložnici – postel, skříňka se zásuvkami,
noční stolek a tak podobně. Druhá polovina vypadala jako obývák s pohovkou
a televizí. Ve stěnách byly vestavěné police plné knih. Po pravé straně jsem
zaznamenala chodbu zakončenou dveřmi. Nejspíš koupelna. Po levé straně se
nacházelo veliké okno s tónovanými skly, jaké mají v oblibě Morojové. Tohle
sklo ale bylo tak tmavé, že takové jsem ještě neviděla. Bylo téměř černé,
takže skrz něj vůbec nebylo vidět ven. Po chvíli mžourání jsem nicméně
rozeznala světlé nebe na obzoru, což mi napovědělo, že venku je den.

Vstala jsem z postele a obezřetně se rozhlížela, kde číhá nebezpečí. Žaludek

jsem měla klidný, což znamenalo, že se nablízku nevyskytuje žádný Strigoj. To
se ale nezbytně nemuselo vztahovat na někoho jiného. Nic už jsem nemohla
považovat za samozřejmé – vždyť právě to mi způsobilo na ulici problém.
Nebyl čas ani na přemýšlení. Zatím ještě ne. Jinak by mě moje odhodlání
opustilo.

Sáhla jsem si do kapsy od kabátu pro kůl. Samozřejmě tam nebyl. Nikde
poblíž jsem nezahlédla nic, co by mi mohlo posloužit coby zbraň, což
znamenalo, že se při boji budu muset spolehnout pouze na své tělo. Koutkem
oka jsem zaznamenala na zdi vypínač. Rozsvítila jsem a strnule očekávala, co
nebo koho uvidím.

Nic neobvyklého. Nikdo tu nebyl. Okamžitě jsem udělala zásadní věc –

zkontrolovala jsem dveře. Byly zamčené, přesně jak jsem předpokládala. Ven
bych se dostala jedině, kdybych znala číselnou kombinaci na zabezpečovacím
zařízení. Dveře vypadaly těžké, byly vyrobené z něčeho, co připomínalo ocel.
Připomínalo mi to požární dveře. Nebyla šance dostat se přes ně, tak jsem se
zase otočila a pokračovala v průzkumu. Byla to tak trochu ironie. Ve škole
jsme spoustu času trávili tím, že jsme se učili, jak různými detailními způsoby
prozkoumat místo. Vždycky jsem to nesnášela, mnohem raději jsem se učila
bojovat. Teď mi ale bylo jasné, že i tahle učební látka měla svůj smysl.

Světlo vneslo do místnosti jasnější obrysy. Na posteli ležela saténová

přikrývka slonovinové barvy, která byla neuvěřitelně hebká. Když jsem se
přesunula do obýváku, zjistila jsem, že televize je opravdu moc pěkná. Byla to
ohromná plazmovka a vypadala úplně nově. Sedačka byla taky hezká, s
potahem z matně zelené kůže. Zelená kůže mi připadala dost neobvyklá, ale
celkově to vypadalo pěkně. Veškerý nábytek – stolky, stůl, skříňky – byl z
tmavého lakovaného dřeva. V rohu obýváku jsem si všimla malé ledničky.
Otevřela jsem ji a uviděla balenou vodu a džusy, nejrůznější ovoce a balíčky
perfektně nakrájeného sýra. Na lednici byly ořechy, sušenky a nějaké pečivo.
Při pohledu na to jídlo mi začalo kručet v žaludku, ale v žádném případě jsem
tady nic jíst nechtěla.

Koupelna byla zařízena ve stejném stylu jako zbytek bytu. Sprcha a velká
vířivka byly z černého mramoru a na poličce stálo několik málo mýdel a
šampónů. Nad umyvadlem viselo velké zrcadlo, ale… ono vlastně neviselo.
Bylo pevně zasazeno ve zdi takovým způsobem, že by nešlo sundat. I ten
materiál byl zvláštní. Vypadal spíš jako lesklý kov než jako sklo.

Nejprve mi to připadalo zvláštní, ale pak jsem se vrátila do hlavní místnosti a

rozhlédla se kolem. Nebylo tady absolutně nic, co by se dalo použít jako
zbraň. Televize byla příliš velká na to, abych s ní dokázala pohnout nebo ji
rozbít. Navíc ta obrazovka vypadala, že je z nějaké supermoderní umělé
hmoty. A na žádném ze stolků nebyla skleněná deska. Police byly zabudované
do stěn. Všechny láhve v lednici byly taktéž plastové. A okno…

Rozběhla jsem se k němu a prsty přejela po jeho okrajích. Stejně jako zrcadlo,
i okno sedělo pevně ve zdi. Nebyly v něm žádné okenní tabulky, byl to jen
jediný hladký kus. Znovu jsem přes něj zamžourala a konečně jsem uviděla
ven. Jenže tam nic nebylo. Vypadalo to jako pustina jen s několika řídce
rozmístěnými stromy. Připomínalo mi to divočinu, kterou jsme projížděli
cestou do Baji. Zjevně už nejsem v Novosibirsku. Taky jsem zjistila, že tenhle
byt se nachází dost vysoko. Možná tak třetí nebo čtvrté patro. Každopádně
příliš vysoko na to, aby se dalo vyskočit, pokud bych nechtěla skončit se
zlomenou nohou. Přesto ale musím něco vymyslet. Přece tady nebudu jen tak
sedět.

Popadla jsem židli a bouchla s ní do okna – což mělo pramalý účinek jak na
okno, tak na židli. „Ježíši Kriste,“ zamumlala jsem. Zkusila jsem to ještě třikrát,
a stále bez výsledku. Jako by židle i okno byly z oceli. Možná, že to sklo je
neprůstřelné… A ta židle…, to kdybych věděla. Byla z jediného kusu dřeva a
neupadla z ní ani tříska po tom všem, co jsem s ní prováděla. Ale jelikož celý
život dělám nerozumné věci, dál jsem se pokoušela to sklo rozbít.

Při pátém pokusu mě můj žaludek varoval, že se blíží Strigoj. Otočila jsem se a
se židlí v rukou se přesunula ke dveřím. Otevřely se a já okamžitě vyrazila
proti tomu vetřelci nohama od židle.

Byl to Dimitrij.

Vrátily se mi ty rozporuplné pocity, které jsem prožívala na ulici. Láska

smíšená s hrůzou. Tentokrát jsem ale lásku pustila z hlavy a při útoku jsem
nezaváhala. Ne že by mi to k něčemu bylo. Zasáhnout ho bylo stejné jako
zasáhnout to okno. Odstrčil mě a já se zapotácela, při čemž jsem nepouštěla
židli. Nabrala jsem rovnováhu a vyřítila se proti němu znovu. Když jsme se
srazili, vyrval mi židli z rukou a odhodil ji ke zdi, jako by vůbec nic nevážila.

Bez téhle provizorní zbraně jsem musela spoléhat jen na svou sílu. Ale co,
dělala jsem to tak posledních pár týdnů při vyslýchání Strigojů, takže tohle by
mělo být totéž. Předtím jsem ale měla další čtyři dhampýry, kteří mě kryli. A
žádný z těch Strigojů nebyl Dimitrij. I když byl ještě dhampýr, bylo zatraceně
těžké ho porazit. Ze své zkušenosti nic neztratil a teď byl ještě k tomu
rychlejší a silnější. Taky znal moje chvaty, jelikož mě je sám naučil. Bylo téměř
nemožné ho překvapit.

Ale stejně jako s tím oknem, nemohla jsem zůstat pasivní. Byla jsem uvězněna
v místnosti – nezáleželo na tom, že ve velké a luxusní – se Strigojem. Strigoj.
Tohle si musím pořád připomínat. Je tady Strigoj. Ne Dimitrij. Snažila jsem se
mít na paměti všechno, co jsem opakovala Denisovi a ostatním. Buď chytrá.
Buď opatrná. Braň se.

„Rose,“ řekl a bez nejmenšího úsilí odrazil můj další kopanec. „Jenom marníš
čas. Přestaň.“

Ach, ten hlas. Dimitrijův hlas. Ten hlas jsem slýchala ve svých snech, ten hlas
mi kdysi řekl, že mě miluje…

Ne! To není on. Dimitrij je pryč. Tohle je zrůda.

Zoufale jsem se snažila přijít na to, jak bych mohla zvítězit. Dokonce jsem
pomyslela i na duchy, které jsem vyvolala tam u stodoly. Mark přece říkal, že
bych to dokázala ve chvíli, kdy prožívám vypjaté emoce, a že by pak za mě
duchové bojovali. Teď jsem prožívala snad ty nejvypjatější pocity v životě,
jenže očividně to nefungovalo. Bůh ví, jak jsem to dokázala předtím, ale teď
se navzdory mým úpěnlivým přáním nic nedělo. Sakra. K čemu jsou ty děsivé
síly, když je nemůžu využít ve svůj prospěch?

Namísto toho jsem tedy popadla z poličky DVD přehrávač, při čemž jsem
vyrvala dráty ze zdi. Žádná kloudná zbraň to sice nebyla, ale už jsem začínala
být zoufalá. Uslyšela jsem svůj bojový křik a jen vzdáleně jsem si
uvědomovala, co vlastně dělám. Rozběhla jsem se proti Dimitrijovi a vší silou
ho praštila přehrávačem. Nejspíš by ho to trochu zabolelo – kdybych se
ovšem trefila. Netrefila jsem se. Zachytil ten úder, sebral mi přehrávač a hodil
ho na zem. Roztříštil se na kousky. Jediným pohybem mě chytil za paže, aby
mi zabránil dál do něj bušit nebo se natáhnout po dalším předmětu. Svíral mě
pevně, přímo mi drtil kosti, ale já se pořád vzpouzela.

„Neublížím ti. Rozo, prosím, přestaň.“

Roza. Stará přezdívka. Takhle mě poprvé oslovil, když jsme podlehli Viktorovu
kouzlu chtíče a skončili jsme nazí v objetí…

Tohle není Dimitrij, jakého jsi znala.

Rukama jsem hýbat nemohla, tak jsem kolem sebe aspoň kopala. Valný efekt
to ale nemělo. Když jsem nemohla zapojit celé tělo, nemohla jsem dát do
svých kopanců dostatečnou sílu. On se tvářil spíš otráveně než rozzuřeně. S
hlasitým povzdechem mě chytil za ramena, otočil mě, přitiskl ke zdi a celou
váhou svého těla mě tam připlácl. Vzpírala jsem se, ale byla jsem tam
přišpendlená stejně, jako jsme vždycky na lovu znehybňovali Strigoje. Vesmír
má zvrácený smysl pro humor.

„Přestaň se mnou bojovat.“ Na krku jsem cítila jeho horký dech, tiskl se ke
mně celým tělem. Uvědomovala jsem si, že má rty jen pár centimetrů od
mých. „Neublížím ti.“

Znovu jsem sebou trhla. Bezvýsledně. Přerývaně jsem dýchala a potlučená

hlava mě bolela. „Musíš pochopit, že se mi nechce tomu věřit.“

„Kdybych chtěl, abys byla mrtvá, už bys byla dávno. Takže jestli se budeš dál
vzpouzet, budu tě muset svázat. Když přestaneš, nechám tě tak.“

„Nebojíš se, že uteču?“

„Ne.“ Mluvil dokonale klidným tónem, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.

„Nebojím.“

Takhle jsme tam stáli skoro minutu, uvízli jsme v mrtvém bodě. Mysl mi
pracovala na plné obrátky. Pravdou bylo, že mě mohl klidně zabít už dávno,
kdyby to skutečně měl v úmyslu. Přesto jsem neměla důvod myslet si, že jsem
v bezpečí. Tenhle boj zatím skončil remízou. I když to vlastně nebyl správný
výraz. Držel mě v šachu. Pohrával si se mnou. Hlava mě příšerně bolela, jak
mě do ní na ulici praštil, a tohle nesmyslné postrkování mi jen přitěžovalo.
Musela jsem načerpat síly, abych našla nějaký způsob, jak odtud uniknout –
pokud budu žít tak dlouho. Taky jsem musela přestat myslet na to, jak jsme u
sebe blízko. Po dlouhých měsících, kdy jsme si dávali pozor, abychom se
vzájemně ani nedotkli, byl tenhle fyzický kontakt omamný.

Uvolnila jsem se v jeho sevření. „Dobře.“

Na okamžik zaváhal, pravděpodobně uvažoval, jestli mi může věřit. Pak mě

pustil. Připomnělo mi to, jak jsme byli spolu v chatce na okraji pozemků
Akademie. Tehdy mnou zmítal záchvat zuřivosti, protože jsem do sebe
natáhla temnotu éteru. Dimitrij mě taky znehybnil a držel a povídal si se
mnou, aby mě dostal z toho strašného stavu. Pak jsme se začali líbat a on mi
vyhrnul košili a… Ne, ne! Ne tady. Tady na to nesmím vzpomínat.
Dimitrij nakonec maličko couvl a nechal mě stát u zdi. Moje instinkty mi
napovídaly, abych se na něj okamžitě vrhla nanovo. Strnule jsem si
připomněla, že si musím počkat, až načerpám síly a informace. Přestože mě
pustil, neodstoupil ode mě. Stáli jsme od sebe tak třicet centimetrů. Ačkoli
jsem nechtěla, opět jsem na něj zůstala zírat jako na té ulici. Jak může být tak
stejný, a přitom tak jiný? Snažila jsem se nevnímat, co na něm zůstalo stejné
– vlasy, výška, tvar jeho obličeje. Namísto toho jsem se zaměřila na strigojí
rysy – červenou barvu v jeho očích a jeho bledou pleť.

Tak jsem se na to soustředila, že mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že ani

on nic neříká. Upřeně si mě prohlížel, jako by mi viděl až do duše. Zachvěla
jsem se. Skoro – ale jen skoro! – to vypadalo, že jsem ho uchvátila stejně jako
on mě. To ale bylo vyloučeno. Strigojové nemají takové emoce. A navíc
pomyšlení, že by ke mně mohl stále ještě něco cítit, bylo spíš jenom mým
zbožným přáním. Jeho výraz byl odjakživa nečitelný a teď ho ještě ke všemu
překrývala maska prohnanosti a odtažitosti. Bylo nemožné zjistit, co se mu
honí hlavou.

„Proč jsi sem přišla?“ zeptal se nakonec.

„Protože jsi mě praštil do hlavy a zatáhl mě sem. Pokud mám umřít, umřu
stylově.“

Starý Dimitrij by se tomu zasmál nebo by si zoufale povzdechl. Tenhle ale

neudělal nic. „Takhle jsem to nemyslel a ty to dobře víš. Proč jsi tady?“ Mluvil
hlubokým a nebezpečným hlasem. Abe mi připadal děsivý, ale s tímhle se to
nedalo srovnat ani v nejmenším. Toho by se lekl i Zmeja.

„Na Sibiři? Přijela jsem tě hledat.“

„Já jsem sem přijel, abych byl od tebe co nejdál.“

Šokovalo mě to natolik, že jsem vyhrkla něco, co jsem neměla.

„Proč? Protože bych tě mohla zabít?“

Podíval se na mě takovým způsobem, že bylo jasné, jak moc mu to připadá

směšné. „Ne. Abychom se neocitli v téhle situaci. Teď v ní jsme a volba je
nevyhnutelná.“
Nebyla jsem si tak docela jistá, jakou tuhle situaci má na mysli. „No, jestli se jí
chceš vyhnout, tak mě můžeš pustit.“

Otočil se a vydal se do obýváku, aniž by se po mně ohlédl. Napadlo mě, že

bych se k němu mohla zezadu připlížit a zaútočit na něj, ale něco mi říkalo, že
by zareagoval, ještě než bych se pohnula o pár centimetrů. Posadil se do
jednoho z luxusních kožených křesel, kam poskládal svou téměř
dvoumetrovou postavu se stejnou ladností jako dřív. Bože, proč je to všechno
tak protichůdné? Měl Dimitrijovy zvyky, které se zkombinovaly se zvyklostmi
stvůry. Zůstala jsem, kde jsem byla, jen jsem poodstoupila od zdi.

„To už není možné. Ne potom, co tě teď vidím…“ Znovu si mě začal prohlížet.

Připadala jsem si divně. Na jedné straně jsem na jeho upřený pohled
reagovala vzrušením, líbilo se mi, jak si mě prohlíží od hlavy k patě. Na druhé
straně jsem si ale připadala pošpiněná, jako by mě svým pohledem poleptával
slizem. „Jsi pořád tak krásná, jak si pamatuju, Rozo. Ne že bych čekal něco
jiného.“

Nevěděla jsem, co na to říct. Nikdy jsem se s žádným Strigojem nebavila,

kromě urážek a hrozeb vyřknutých v zápalu boje. Nejblíž nějakému rozhovoru
jsem se ocitla, když mě držel Izajáš. Ale tenkrát jsem byla svázaná a většinu
mluvení obstaral on, když mi líčil, jak mě zabije. Tohle… bylo jiné. A rozhodně
příšerné. Překřížila jsem si ruce přes hrudník a couvla, až jsem narazila do zdi.
Tímhle jsem se nejvíc přiblížila alespoň zdání sebeobrany.

Naklonil hlavu ke straně a dál mě bedlivě sledoval. Obličej měl ve stínu, takže
nebylo vidět, že má rudé oči. Vypadaly tmavě. Stejně jako dřív. Hluboké
krásné oči naplněné láskou a odvahou…

„Můžeš se posadit,“ řekl.

„Tady je mi fajn.“

„Chtěla bys ještě něco?“

„Kromě toho, abys mě pustil?“

Na okamžik mi připadalo, že jsem v jeho tváři zahlédla mihnout se náznak

úsměvu. Takhle se tvářil dřív, když jsem udělala nějaký vtípek. Podívala jsem
se na něj pozorněji a usnesla se, že se mi to jen zdálo.
„Ne, Rozo. Myslel jsem, jestli něco nepotřebuješ tady. Něco jiného k jídlu?
Knihy? Zábavu?“

Nevěřícně jsem se na něj zadívala. „Děláš, jako kdybych byla v nějakým

luxusním hotelu!“

„V určitém ohledu to je luxusní hotel. Můžu promluvit s Galinou a ta ti dá

přinést, co jenom budeš chtít.“

„Galina?“

Dimitrij se usmál. Tedy bylo to cosi obdobného úsměvu. Byl mrazivý a

chladný, skrýval v sobě tajemství. Jen moje odhodlání neprojevit slabost mi
zabránilo, abych se nezlomila.

„Galina je moje dávná trenérka. Učila mě, když jsem ještě chodil do školy.“

„Je Strigojka?“

„Ano. Byla probuzena před několika lety, při boji v Praze. Na Strigojku je
relativně mladá, ale je čím dál schopnější. Všechno to tady patří jí.“ Dimitrij
pohybem ruky obsáhl celý byt.

„A ty s ní žiješ?“ zeptala jsem se. Byla jsem zvědavá. Uvažovala jsem, jaký
druh vztahu spolu ti dva vlastně mají, a překvapilo mě, že… žárlím. Ne že bych
k tomu měla důvod. On už je Strigoj, tím pádem mě nemůže zajímat. A taky
by to nebylo poprvé, kdy by se spolu zapletla učitelka se studentem nebo
obráceně…

„Pracuju pro ni. Ona byla dalším důvodem, proč jsem se sem vrátil poté, co
jsem byl probuzen. Věděl jsem, že je Strigojka, a chtěl jsem, aby mi ukázala,
jak to chodí.“

„A chtěl jsi ode mě být co nejdál. To byl ten druhý důvod, jo?“

Jedinou jeho odpovědí bylo přikývnutí. Dál to nerozváděl.

„Kde jsme? Asi dost daleko od Novosibirsku, co?“

„Ano. Galinino sídlo je mimo město.“

„Jak daleko?“
Křivě se usmál. „Vím, o co se pokoušíš, a tyhle informace ti prostě nedám.“

„Tak co chceš dělat?“ vyjekla jsem. Můj dobře skrývaný strach se náhle
přetavil ve vztek a já vybuchla. „Proč mě tady držíš? Zabij mě, nebo mě pusť.
A jestli mě tady chceš držet pod zámkem a mučit mě nějakými psychohrami,
tak bych byla vážně radši, kdybys mě zabil.“

„Statečná slova.“ Zvedl se a začal přecházet sem a tam. „Skoro bych ti věřil.“

„Je to pravda,“ odpověděla jsem vzdorně. „Přijela jsem sem, abych tě zabila.
A jestli to nedokážu, pak radši umřu.“

„Nedokázalas to. Tam na ulici.“

„Jo. To mi tak nějak docvaklo, když jsem se probrala tady.“

Dimitrij se prudce otočil a najednou stál přímo přede mnou. To byla ta strigojí
rychlost, rychlost světla. Moje nevolnost mě neopouštěla, ale čím víc času
jsem s ním strávila, tím slabší byla. Připadala mi jako nějaký hluk, který člověk
dokáže víceméně ignorovat.

„Jsem trochu zklamaný. Jsi tak dobrá, Rose. Tak zatraceně dobrá. Ty a tví
kamarádi jste způsobili rozruch, když jste chodili po městě a zabíjeli Strigoje.
Někteří se vás dokonce začali bát.“

„A ty ne?“

„Když jsem se doslechl, že jsi to ty… hmm.“ Zamyšleně přimhouřil oči. „Ne.
Byl jsem zvědavý. Obezřetný. Kdyby mě někdo dokázal zabít, byla bys to
jedině ty. Ale jak jsem řekl, zaváhala jsi. Byla to tvoje vrcholná zkouška toho,
co jsem tě naučil. A tys neprošla.“

Tvářila jsem se nečitelně. V duchu jsem si ale nadávala za svou chvilkovou

slabost na té ulici. „Příště už nezaváhám.“

„Žádné příště nebude. A jakkoli jsem se v tobě zklamal, každopádně jsem rád,
že jsem pořád naživu.“

„Ty nejsi naživu,“ procedila jsem skrz zuby. Bože, už zase byl tak blízko. I když
se mu obličej změnil, jeho štíhlé svalnaté tělo zůstalo beze změny. „Jsi mrtvý.
Nepřirozený. Jednou, už je to dávno, jsi mi řekl, že bys radši umřel, než žil
takhle. Proto tě zabiju.“

„To říkáš jenom proto, že o tom nic nevíš. Já o tom tehdy taky nic nevěděl.“

„Hele, myslím to vážně. Nebudu s tebou hrát tvoji hru. Jestli se odtud
nedostanu, tak mě prostě zabij, jo?“

Bez varování natáhl ruku a prsty mi přejel po tváři. Zalapala jsem po dechu.
Ruku měl studenou jako led, ale jak se mě dotýkal… Bylo to úplně stejné jako
dřív. Přesně stejné, jak jsem si pamatovala. Jak je to možné? Tak podobné…, a
přitom tak jiné.

Náhle jsem si vybavila, jak mě vždycky poučoval, že Strigojové mohou

připomínat toho, koho jste kdysi znali. Proto bylo tak snadné zaváhat.

„Zabít tě…, to není tak jednoduché,“ řekl. Hlas mu klesl do hlubokého šepotu
a bylo to, jako by se mi otíral o kůži had. „Ještě je třetí možnost. Mohl bych tě
probudit.“

Strnula jsem a přestala dýchat.

„Ne.“ To bylo jediné, co jsem ze sebe dokázala vypravit. Můj mozek se

nezmohl na nic obsáhlejšího, moudrého ani vtipného. Jeho slova byla až příliš
děsivá na to, abych o nich uvažovala. „Ne.“

„Nevíš, jaké to je. Je to… úžasné. Nesrovnatelné. Všechny smysly máš

vyostřené, celý svět je takový živější…“

„Jo, ale ty jsi mrtvý.“

„Jsem?“

Chytil mě za ruku a přitiskl si ji na hrudník. Ucítila jsem pravidelný tlukot

srdce. Vykulila jsem oči.

„Srdce mi bije. Dýchám.“

„Ano, ale…“ Zoufale jsem se snažila vydolovat z paměti, co všechno jsem se

učila o Strigojích. „Nejsi doopravdy naživu. Oživuje tě jen černá magie. Je to
jenom iluze života.“
„Je to lepší než život.“ Oběma rukama mi vzal obličej do dlaní. Jeho tep byl
pravidelný, ale mně srdce bušilo jako o závod. „Je to jako být bohem, Rose.
Síla. Rychlost. Vidíš svět úplně jinak, tak jak sis předtím nedovedla ani
představit. A… nesmrtelnost. Mohli bychom být spolu navždy.“

Kdysi jsem po ničem jiném netoužila tolik. A v hloubi duše jsem po tom
toužila pořád. Zoufale jsem chtěla být navěky s ním. Ale… ne takhle. Nikdy by
to nebylo takové jako dřív. Tohle by bylo něco jiného. Špatného. Polkla jsem.

„Ne…“ Sotva jsem se slyšela. Nedokázala jsem pořádně promluvit, když se mě

takhle dotýkal. Jeho doteky byly tak lehké a něžné. „Nemůžeme.“

„Mohli bychom.“ Jedním prstem mi přejel dolů po bradě a zastavil se na

tepně na krku. „Dokázal bych to rychle. Bez bolesti. Bylo by to hotovo, než by
sis to vůbec stačila uvědomit.“ Nejspíš měl pravdu. Když jste přinuceni stát se
Strigojem, musí z vás vysát všechnu krev. Pak se Strigoj většinou řízne a na rty
vám nechá skanout svou krev. Předpokládala jsem, že bych omdlela, i kdyby
mi vypil jen půlku krve.

Navěky spolu.

Svět se trochu rozmlžil. Nevěděla jsem, jestli za to může moje zranění hlavy,
nebo to, že mi žilami proudí čirá hrůza. Když jsem se vydala hledat Dimitrije,
napadaly mě nejrůznější scénáře. Ale že se taky stanu Strigojkou, to mezi ně
nepatřilo. Jediné, na co jsem dokázala pomyslet, byla smrt – jeho nebo moje.
To ode mě bylo hloupé.

Zpomalený tok myšlenek přerušil zvuk otevíraných dveří. Dimitrij se otočil a

tvrdě mě odstrčil, jak se mě snažil ochránit vlastním tělem. Vešly dvě osoby,
které za sebou zavřely tak rychle, že mě ani nestihlo napadnout, že bych
mohla otevřenými dveřmi proklouznout. Jedním z příchozích byl Strigoj a
druhým lidská žena, která se skloněnou hlavou nesla tác.

Toho Strigoje jsem poznala okamžitě. Aby také ne, když mě jeho obličej
pronásledoval ve snech. Obličej mu lemovaly blond vlasy, asi tak dlouhé jako
měl Dimitrij. Vypadal, že mu mohlo být něco málo přes dvacet, když byl
proměněn. Zjevně znal mě i Lissu, když jsme byli mladší, ale já jsem ho viděla
jen dvakrát. Jednou, když jsem s ním bojovala na Akademii. A podruhé, když
přemohl Dimitrije v jeskyni, která sloužila Strigojům coby úkryt.
To on kousl a přeměnil Dimitrije.

Sotva se na mě podíval. Všechen svůj hněv zaměřil na Dimitrije. „Co se tady

sakra děje?“ Neměla jsem problém mu rozumět. Byl to Američan. „Chováš si
tady domácího mazlíčka?“

„Do toho ti nic není, Nathane.“ Dimitrijův hlas byl jako led. Předtím mi
připadalo, že se mu do hlasu nevloudila sebemenší emoce. A teď bylo ještě
těžší objevit v jeho hlase, že něco cítí. Z jeho hlasu čišelo jen varování, aby si
druhý Strigoj dal odchod. „Galina mi to dovolila.“

Nathan přejel pohledem z Dimitrije na mě. Jeho vztek se změnil v šok.

„Tahle?“

Dimitrij se narovnal a stoupl si přímo přede mě. Rebelka ve mně by nejradši

vykřikla, že ochranu od Strigoje nepotřebuju, až na to, že… jsem ji asi
potřebovala.

„Ta byla ve škole v Montaně… Bojovali jsme spolu…“ Odhrnul rty a ukázal
svoje tesáky. „Ochutnal bych její krev, kdyby tam tehdy nebyl ten morojský
spratek s ohněm.“

„Nic ti do ní není,“ oznámil mu Dimitrij.

Nathanovy rudé oči byly doširoka otevřené a lačné. „Děláš si srandu? Může
nás dovést k té Dragomirovic holce! Když vyhladíme tuhle linii, naše jména
vstoupí do legend. Jak dlouho si ji chceš nechat?“

„Vypadni,“ zavrčel Dimitrij. „A není to prosba.“

Nathan na mě ukázal. „Je cenná. Jestli si ji tady chceš nechat na hraní jako
krvavou děvku, tak se aspoň rozděl. Pak z ní vytáhneme informace a
skoncujeme s ní.“

Dimitrij udělal krok vpřed. „Padej odtud. Jestli na ni vztáhneš ruku, zničím tě.
Holýma rukama ti utrhnu hlavu a budu se dívat, jak se škvaří na sluníčku.“

Nathan se rozlítil ještě víc. „Galina ti nedovolí, aby sis s touhle holkou hrál na
maminku a na tatínka. Ani ty u ní nejsi v takové přízni.“

„Nenuť mě znovu opakovat, abys vypadl. Dneska nejsem moc trpělivý.“

Nathan nic neřekl. Ti dva Strigojové tam jen stáli a měřili se pohledy. Věděla
jsem, že síla a moc Strigojů závisí na jejich stáří. Nathan se stal Strigojem dřív.
Ale jak jsem je tak pozorovala, nabyla jsem dojmu, že Dimitrij by byl silnější,
nebo že by to byl přinejmenším velice vyrovnaný zápas. Přísahala bych, že se
v Nathanových rudých očích mihl záblesk strachu, ale rychle se odvrátil.

„Tím to není odbyto,“ vykřikl a vydal se ke dveřím. „Promluvím si s Galinou.“

Odešel a chvíli se nikdo ani nepohnul, ani nepromluvil. Pak Dimitrij pohlédl na
tu lidskou ženu a řekl jí něco rusky. Strnule tam stála.

Potom se sehnula a opatrně postavila tác na stolek u sedačky. Nadzvedla

stříbrný poklop a ukázala paprikovou pizzu se sýrem. Za jiných okolností by mi
donáška pizzy ke Strigojovi domů připadala absurdní a legrační. Jenže ve
světle toho, že ze mě Dimitrij chce udělat Strigojku a Nathan mě chce využít,
abych ho zavedla je Lisse, mi nepřipadalo legrační už vůbec nic. Dokonce i
Rose Hathawayová má své meze, co se týče žertování. Vedle pizzy ležela
obrovská buchta s ledovou polevou. Jídlo, které mám ráda, jak Dimitrij dobře
věděl.

„Oběd,“ prohlásil. „Není to otrávené.“

Všechno na podnose vypadalo moc lákavě, ale já jsem zavrtěla hlavou.

„Nebudu jíst.“

Povytáhl obočí. „Chceš něco jiného?“

„Nechci nic jinýho, protože nebudu jíst vůbec nic. Jestli mě nezabiješ ty, tak
to udělám sama.“ Napadlo mě, že v tomhle bytě je nedostatek zbraní patrně i
kvůli tomu, abych si sama neublížila.

„Tím, že umřeš hlady?“ V očích mu zajiskřilo temné pobavení. „Než

vyhladovíš, probudím tě.“

„Proč to teda neuděláš hned?“

„Protože bych radši počkal, až to budeš chtít sama.“ Namouduši mluvil jako
Abe.

„Tak to se načekáš,“ řekla jsem.

Dimitrij se hlasitě rozesmál. I jako dhampýr se smál jen málokdy a mně to
vždycky zvedlo náladu. Teď ale jeho smích postrádal svou obvyklou vřelost.
Byl chladný a výhrůžný. „Uvidíme.“

Než jsem se zmohla na nějakou odpověď, už zase stál přede mnou. Jednou
rukou mi zajel zezadu na krk, zaklonil mi hlavu a přitiskl svoje rty na moje.
Byly ledové jako celá jeho kůže…, ale přitom v nich bylo cosi hřejivého. V
hlavě mi vřískal hlas, který mi tvrdil, že je to zvrácené a děsivé… Zároveň jsem
ale při líbání ztratila pojem o světě kolem a téměř jsem si mohla
představovat, že jsme zase v chatce v lesích.

Rychle se ode mě odtrhl a zanechal mě udýchanou s vykulenýma očima. Jako

by se nic nestalo, mávl rukou směrem k té dívce. „To je Inna.“ Jakmile
zaslechla svoje jméno, vzhlédla, a já jsem uviděla, že je asi stejně stará jako já.
„Taky pracuje pro Galinu a bude se o tebe starat. Kdybys něco potřebovala,
řekni jí. Anglicky sice moc nemluví, ale snad to nějak pochopí.“ Řekl jí ještě
něco a ona ho následovala ke dveřím.

„Kam jdeš?“ zeptala jsem se.

„Mám něco na práci. A ty potřebuješ čas na přemýšlení.“

„Nemám o čem přemýšlet.“ Dala jsem do svých slov tolik vzdoru, kolik jsem
jen svedla.

Ale asi to nevyznělo moc odhodlaně, protože jsem si vysloužila jenom

výsměšný úsměv. Pak odešel s Innou a nechal mě samotnou v mém luxusním
vězení.
 KAPITOLA 19

Na někoho, kdo neustále kázal Denisovi o sebeovládání, jsem nebyla zrovna

dobrým příkladem. Jakmile jsem v bytě osaměla, dál jsem zkoušela všechno
možné, abych se odtamtud dostala. Zdůraznila bych to zkoušení.

Nathan mluvil, jako by bylo krajně neobvyklé držet zajatce, mně ovšem
připadalo, že tohle místo bylo postaveno už se záměrem, aby v něm někoho
věznili. Dveře i okno zůstávaly nedotčené, ačkoli jsem do nich vší silou bušila
a házela proti nim nejrůznější předměty. Tentokrát jsem se už nezdržovala s
židlí a místo toho jsem raději použila stolek z obýváku, neboť jsem doufala, že
tím to půjde líp. Nešlo. Když nezabralo ani tohle, zkoušela jsem různé
náhodné kombinace na bezpečnostním zařízení u dveří. Taky k ničemu.

Nakonec jsem vyčerpaná klesla na sedačku a snažila se zvážit svoje možnosti.

Netrvalo to dlouho. Jsem uvězněná v domě plném Strigojů. Dobře, tohle
nevím jistě, ale přinejmenším tři se tu vyskytují, což je na mě i tak dost.
Dimitrij se o tomhle místě zmínil jako o „sídle“, což nebylo příliš uklidňující.
Sídla jsou ohromná. Důkazem toho byl už samotný fakt, že se nacházím ve
čtvrtém patře. Velký dům znamená, že je tu spousta pokojů pro spoustu
vampýrů.

Jedinou útěchou mi bylo, že Strigojové spolu vzájemně moc dobře

nespolupracují. Najít velkou spolupracující skupinu je opravdu obtížné.
Párkrát už jsem toho ale byla svědkem – třeba útok na Akademii
zorganizovala velká skupina. Tehdy se dostali do školy, protože ochranné
stěny byly porušeny, a to byl pro Strigoje dostatečně silný podnět na to, aby
se sdružili. Ale i když spolupracují, nikdy jim to nevydrží dlouho. To napětí,
které jsem zaznamenala mezi Dimitrijem a Nathanem, toho bylo důkazem.

Dimitrij.

Zavřela jsem oči. Dimitrij je tím důvodem, proč jsem tady. Přišla jsem ho
osvobodit z jeho stavu živého mrtvého a selhala jsem, přesně jak řekl. A teď
to vypadalo, že nemám daleko k tomu, abych se k němu přidala. Jo, skvělá
práce, Rose. Zachvěla jsem se, když jsem se pokoušela představit si samu
sebe jako jednu z nich. Rudé kruhy kolem zorniček. Opálená pleť zbledne.
Nedokázala jsem si to představit a předpokládala jsem, že kdyby se to
opravdu stalo, ani bych se nemohla na sebe podívat. Strigojové se neodrážejí
v zrcadlech. To by bylo vážně dost těžké se učesat.

Nejděsivější změnu by ale představovalo, že bych ztratila spojení s vlastní

duší. Jak Dimitrij, tak Nathan jsou krutí a nepřátelští. I kdybych hádku
nevyprovokovala já, pravděpodobně by těm dvěma netrvalo dlouho, než by si
našli důvod obrátit se proti sobě. Jsem bojovná, jenže mě k tomu vždycky
vedla láska k druhým. Strigojové spolu bojují proto, že se vyžívají v
krveprolévání. Nechci být taková. Nechci vyhledávat krev a násilí jen proto, že
by se mi to líbilo.

Nechtěla jsem věřit, že je takový Dimitrij, jenže on se choval jako Strigoj. Taky
jsem věděla, čím se musel celou tu dobu živit, aby přežil. Strigojové dokážou
bez krve vydržet déle než Morojové, ale od jeho proměny už je to víc než
měsíc. Bezpochyby už se nakrmil a Strigojové při pití skoro vždycky své oběti
zabíjejí. Nedovedla jsem si při tom Dimitrije představit… ne toho muže,
kterého jsem znala.

Otevřela jsem oči. Jak jsem tak uvažovala o jídle, vzpomněla jsem si na oběd.
Pizza a buchta. Dvě nejdokonalejší jídla na planetě. Pizza během mého
snažení dostat se odtud už dávno vychladla, ale přesto vypadala pořád
chutně. Ze světla venku jsem usuzovala, že to nebude ještě ani čtyřiadvacet
hodin, co mě Dimitrij chytil, ale moc asi nechybělo. To byla dlouhá doba bez
jídla. Zoufale jsem zatoužila pizzu sníst, ať už je studená, nebo ne. Opravdu
jsem nechtěla umřít hlady.

Samozřejmě jsem taky nechtěla stát se Strigojkou, ale tahle situace se od

toho, co bych chtěla, čím dál víc lišila. Než člověk umře hlady, trvá to dlouho.
Navíc jsem předpokládala, že Dimitrij měl pravdu, když říkal, že by mě
proměnil, než bych vůbec stihla vyhladovět. Budu si muset najít jiný způsob
smrti – Bože, já ale nechci umřít – a do té doby bych měla jídlem načerpat
síly. Třeba se mi naskytne šance utéct.

Jakmile jsem se rozhodla, snad během tří minut jsem do sebe všechno jídlo
naházela. Neměla jsem tušení, kdo Strigojům vaří – vždyť Strigojové na rozdíl
od Morojů ani nemůžou jíst normální jídla –, ale bylo to vynikající. S ironií
jsem si pomyslela, že mi schválně naservírovali pokrmy, které se nemusejí jíst
příborem. Opravdu mysleli na všechno, jen abych se nedostala k žádné
zbrani. S pusou plnou buchty jsem si všimla, že se otvírají dveře. Dovnitř tiše
vklouzla Inna a okamžitě za sebou zavřela.

„Do prdele!“ vypravila jsem ze sebe s plnou pusou. Zatímco jsem řešila, zda
mám jíst, či nikoli, měla jsem hlídat dveře. Dimitrij říkal, že mě Inna přijde
zkontrolovat. Měla jsem čekat u dveří a přeprat ji. Jenže ona se dostala
dovnitř, když jsem nedávala pozor. Znovu jsem selhala.

Stejně jako Dimitrijovi a Nathanovi, ani mně se Inna téměř nepodívala do očí.
Přinesla hromadu složeného oblečení, zastavila se přede mnou a podávala mi
ji. Nejistě jsem od ní oblečení převzala a položila vedle sebe na pohovku.

„Ehm, díky,“ řekla jsem.

Ukázala na prázdný tác, plaše a tázavě na mě pohlédla svýma hnědýma

očima. Když jsem ji viděla přímo před sebou, udivilo mě, jak je hezká. Možná
byla dokonce mladší než já. Uvažovala jsem, jak ji asi přinutili pracovat tady.
Pochopila jsem její otázku a přikývla jsem.

„Dík.“

Sebrala tác a na okamžik se zarazila. Netušila jsem proč. Pak mi ale došlo, že
čeká, jestli nebudu chtít ještě něco. Byla jsem si jistá, že „kombinace k zámku“
by se mi překládala dost špatně. Pokrčila jsem rameny a mávla rukou, aby šla.
V hlavě mi to šrotovalo. Když jsem ji sledovala, jak se blíží ke dveřím, měla
bych počkat, až otevře, a pak na ni skočit, pomyslela jsem si. Okamžitě se mi
při tom pomyšlení sevřely útroby. Nejspíš bych měla problém zaútočit na
někoho nevinného. Ihned mě ale napadlo: Buď ona nebo já. Napjala jsem se.

Inna přistoupila těsně ke dveřím a vyťukala číselnou kombinaci, při čemž mi

tělem blokovala výhled. Vzhledem k tomu jak dlouho tam ťukala, to vypadalo,
že kód bude pěkně dlouhý. Dveře se s cvaknutím otevřely a já se připravila
jednat. Na poslední chvíli jsem si to ale rozmyslela. Z toho, co jsem věděla,
jsem usuzovala, že tady může být klidně celá armáda Strigojů. Jestli chci
využít ke svému úniku Innu, nejspíš budu mít jen jedinou možnost. Musím si
to pořádně promyslet. A tak místo abych po ní vystartovala, jen jsem se
trochu vyklonila, abych viděla za ni. Byla stejně rychlá jako prve, vyklouzla ze
dveří, sotva se otevřely. Ten okamžik mi ale stačil, abych zahlédla krátkou
chodbu a další těžké dveře.

Zajímavé. Moje vězení má dvoje dveře. Kdybych se vydala za ní, stejně bych
daleko neutekla. Mohla by klidně čekat u druhých zamčených dveří, dokud by
se neobjevila posila Strigojů. To celou situaci jenom komplikovalo. Jakousi
naději mi ale dávalo aspoň to, že už jsem věděla, jaké je tu zabezpečení. Teď
jenom vymyslet, co si s tou informací počít, když jsem si to ještě nepokazila
žádnou akcí. Bylo mi jasné, že sem každou chvíli může napochodovat Dimitrij
a udělat ze mě Strigojku.

Povzdechla jsem. Dimitrij, Dimitrij, Dimitrij.

Pohledem jsem sklouzla na oblečení, které mi Inna přinesla. Můj současný

oděv mě nijak netrápil, ale bylo mi jasné, že když tady nějaký čas zůstanu,
moje džíny a tričko budou za chvíli dost odporné.

Někdo si mě chtěl vyfintit, stejně jako Tamara.

Inna mi přinesla samé šaty v mé velikosti. Červené pouzdrové šaty z hedvábí.

Pletené šaty s dlouhými rukávy a saténovými lemy. Šifonovou róbu
empírového stylu až po kotníky.

„Výborně. Jsem jako panenka.“

Zalovila jsem ve štosu oblečení hlouběji a objevila jsem i několik nočních

košil, kalhotek a podprsenek. Všechno prádlo bylo z hedvábí nebo saténu.
Nejobyčejnější věcí v té hromadě byly zelené pletené šaty, ale i ty vypadaly,
že jsou vyrobeny z nejjemnějšího kašmíru. Zvedla jsem je a pokusila se
představit si, že v tomhle podnikám svůj odvážný útěk. Ne. Zavrtěla jsem
hlavou a všechno oblečení shodila na zem. Vypadá to, že si nějaký čas pobudu
ve špinavém tričku.

Začala jsem obcházet kolem a v hlavě si miliónkrát přehrávala své marné

plány na útěk. Při chození jsem si uvědomila, jak jsem unavená. Kromě toho,
že jsem na chvíli ztratila vědomí, když mě Dimitrij praštil do hlavy, jsem celý
den nespala. Rozhodnout se, jak s tím naložit, bylo stejné jako rozhodování
jíst, či nejíst. Můžu na chvíli povolit ve své ostražitosti? Potřebovala jsem
načerpat sílu, ale každým ústupkem jsem riskovala.
Nakonec jsem to vzdala a ulehla na velkou postel. Vtom mě něco napadlo.
Nejsem přece tak docela bez pomoci. Kdyby mě ve spánku navštívil Adrian,
mohla bych mu říct, co se stalo. Posledně jsem mu sice řekla, aby za mnou už
nechodil, ale ani nikdy dřív mě neposlechl. Proč by to tentokrát mělo být jiné?
Soustředila jsem se na něj a čekala, až přijde spánek. Jako by moje myšlenky
mohly vyslat nějaký signál, který by zachytil.

Nevyšlo to. Ve snech mě nikdo nenavštívil, a teprve když jsem se probudila,

došlo mi, jak moc mě to zklamalo. Přestože byl Adrian zblázněný do Avery,
nemohla jsem si pomoct a vzpomínala jsem, jak hezky se choval k Jill. Dělal si
starosti i o Lissu a už se neprojevoval jako ten bezstarostný chvástal. Byl
vážný a… milý. V krku se mi udělal knedlík. Ačkoli jsem o něj neměla zájem
jako o kluka, uvědomila jsem si, jak ošklivě jsem s ním zacházela. Přišla jsem
jak o přátelství s ním, tak o šanci, že se díky němu dovolám nějaké pomoci.

Z úvah mě vytrhlo tiché zašustění papíru. Ihned jsem se posadila. V obýváku

někdo seděl na sedačce a mně chvilku trvalo, než jsem poznala, kdo to je.
Dimitrij.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se a vylezla z postele. Byla jsem tak rozespalá,
že jsem ani nezaregistrovala nevolnost.

„Čekám, až se probudíš,“ odpověděl a ani se neobtěžoval otočit. Vypadal

spokojeně, že mu nemůžu způsobit žádnou újmu.

„To zní jako pěkná nuda.“

Vešla jsem do obýváku a co nejdál od něj jsem se opřela o zeď. Překřížila jsem
si ruce přes hruď a snažila se najít útěchu alespoň v tomhle bezvýznamném
obranném gestu.

„Není to nuda. Měl jsem společnost.“

Podíval se na mě a ukázal mi knihu. Western. Šokovalo mě to skoro stejně

jako celá jeho proměna. Bylo na tom něco… tak strašně normálního. Když byl
dhampýr, miloval romány o Divokém západě a já si z něj často utahovala, že
by se nejradši stal kovbojem. Tak nějak jsem předpokládala, že po proměně
ho tahle záliba opustila. Zmocnila se mě nesmyslná naděje a začala jsem
studovat Dimitrijův obličej, jako bych v něm mohla spatřit nějakou změnu.
Možná se zase změnil zpátky, zatímco jsem spala. Možná ten poslední měsíc a
půl byl jenom zlý sen.

Ne. Rudé oči a tvrdý výraz. Moje naděje se otřásla v základech.

„Spala jsi dlouho,“ dodal. Odvážila jsem se rychlého pohledu z okna. Venku
byla naprostá tma. Noc. Sakra. Potřebovala jsem si zdřímnout jen tak na dvě
hodinky. „A jedla jsi.“

Jeho pobavený tón mě vnitřně drásal. „Jo, pizzu můžu pořád. Co chceš?“

Dal si do knihy záložku a odložil ji na stolek. „Vidět tě.“

„Vážně? Myslela jsem, že tvým jediným cílem je proměnit mě v oživlou

mrtvolu.“

Nepotvrdil mi to, což bylo trochu frustrující. Nesnáším, když někdo nebere na
vědomí, co říkám. Namísto toho se mě pokusil přimět, abych si sedla.

„Nejsi z toho věčného stání unavená?“

„Zrovna jsem vstala. A když můžu strávit hodinu házením nábytku, nějaký
stání je brnkačka.“

Netušila jsem, proč se s ním bavím ve vtipných poznámkách jako dřív.

Vzhledem k situaci bych ho měla spíš ignorovat. Měla bych mlčet, a ne si s
ním zahrávat. Asi jsem doufala, že když budu vtipná jako vždy, dočkám se
reakce od toho starého Dimitrije. Potlačila jsem povzdechnutí. Opět jsem
zapomněla na to, co mě Dimitrij učil. Strigoj není tím, kým býval.

„Sezení je teprv brnkačka,“ odvětil. „Už jsem ti řekl, že ti neublížím.“

„Ublížit je dost subjektivní pojem.“ Pak jsem se usnesla, že bych měla působit
neohroženě, a tak jsem si sedla do křesla naproti němu. „Spokojenej?“

Naklonil hlavu a z culíku se mu uvolnil pramen hnědých vlasů. „Jsi pořád

krásná, po probuzení i po boji.“ Pohledem sklouzl na zem k haldě
rozházeného oblečení. „Nic z toho se ti nelíbí?“

„Nejsem tu proto, abych se pro tebe parádila. Drahý šaty mě nepřimějou,

abych si to rozmyslela a náhle chtěla vstoupit do klubu Strigojů.“
Dlouze a pronikavě se na mě zahleděl. „Proč mi nevěříš?“

Dívala jsem se na něj dost nevěřícně. „Jak se na to můžeš ptát? Unesl jsi mě.
Zabíjíš nevinný lidi, abys přežil. Nejsi stejný, jako jsi byl.“

„Jsem lepší, to jsem ti už řekl. A co se týče těch nevinných…“ Pokrčil rameny.

„Nikdo není tak docela nevinný. Navíc celý svět stojí na tom, že jeden je
šelmou a druhý kořistí. Ti silnější přemáhají slabší. To je součástí přirozeného
běhu světa. I ty ses o to zajímala, pokud si to pamatuju správně.“

Sklopila jsem zrak. Kromě strážcovských předmětů patřila k mým

nejoblíbenějším předmětům biologie. Ráda jsem si četla o chování zvířat, o
tom, že přežijí jen ti nepřizpůsobivější. Dimitrij byl pro mě alfa samcem,
nejsilnějším ze všech konkurentů.

„To je něco jinýho,“ namítla jsem.

„Ale ne tak, jak si myslíš. Proč by ti mělo připadat pití krve tak zvláštní?
Vidělas u toho Moroje. Sama jsi dovolila Morojce, aby ti pila krev.“

Trhla jsem sebou. Nechtělo se mi znovu rozebírat, jak jsem Lisse dávala pít
svou krev, když jsme žily mezi lidmi. A už vůbec jsem nechtěla myslet na
skvělé stavy, které kousnutí vyvolává, ani na to, že jsem na tom málem začala
být závislá.

„Oni nezabíjejí.“

„Ochuzují se o to. Je to neuvěřitelné,“ vydechl. Na chviličku zavřel oči a pak je

zase otevřel. „Pít krev od někoho…, sledovat, jak z něj odchází život, a cítit,
jak se vlévá do tebe…, to je ten nejúžasnější zážitek na světě.“

Když jsem ho poslouchala, jak mluví o zabíjení, jenom to umocnilo mou

nevolnost. „Je to zvrácený a špatný.“

Stalo se to tak rychle, že jsem vůbec neměla čas zareagovat. Dimitrij vyskočil,
popadl mě, přitiskl k sobě a položil mě na pohovku. Jednou rukou mě objal a
posunul se tak, že ležel napůl vedle mě a napůl na mně. Ohromilo mě to
natolik, že jsem se ani nepohnula.

„Ne, není. V tom mi musíš věřit. Bude se ti to líbit. Chci být s tebou, Rose.
Opravdu s tebou. Konečně jsme se osvobodili od všech pravidel. Teď už
můžeme být spolu jako ti nejsilnější z nejsilnějších, můžeme si brát, cokoli
budeme chtít. Nakonec můžeme být stejně silní jako Galina. Můžeme si
pořídit byt jako tenhle a bude jenom náš.“

Místa, kde měl odhalenou kůži, mě studila, ale zbytek jeho těla hřál. Rudé oči
mu během toho proslovu zářily nadšením a v puse jsem mu zahlédla tesáky.
Byla jsem na tesáky zvyklá u Morojů, ale u něj… Působilo to divně. Chvilku
jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych se pokusila uvolnit z jeho sevření, ale
rychle jsem to zavrhla. Jestli mě chce Dimitrij držet, tak tu zůstanu.

„Nic z toho nechci,“ prohlásila jsem.

„Ty mě nechceš?“ dotázal se s hříšným úsměvem. „Dřív jsi mě chtěla.“

„Ne,“ zalhala jsem.

„Tak co teda chceš? Vrátit se na Akademii? Sloužit Morojům, kteří tě bez

rozmýšlení předhodí nebezpečí? Jestli jsi chtěla vést takový život, proč jsi sem
jezdila?“

„Přijela jsem tě osvobodit.“

„Já jsem svobodný,“ odpověděl. „A kdybys mě opravdu chtěla zabít, už bys to

udělala.“ Trochu se nadzvedl a opřel si mi hlavu o krk. „Nemohlas.“

„Zvorala jsem to. Už se to nestane.“

„Předpokládejme, že je to pravda. Předpokládejme, že už jsi schopná mě

zabít. Předpokládejme, že by se ti dokonce podařilo utéct. Co pak? Vrátíš se
domů? Vrátíš se k Lisse a necháš ji, aby do tebe dál vlévala temnotu éteru?“

„Nevím,“ odpověděla jsem strnule. A byla to pravda. Ve svých plánech jsem

se nikdy nedostala dál než k tomu, že ho najdu.

„Pohltí tě to, to přece víš. Dokud bude pracovat se svou magií, ty vždycky
budeš pociťovat vedlejší účinky, i kdybys od ní byla daleko. Přinejmenším tak
dlouho, dokud bude žít.“

Ztuhla jsem v jeho objetí a odvrátila od něj obličej. „Co to má znamenat?

Přidáš se k Nathanovi a budete ji pronásledovat?“
„Co se s ní stane, mě nezajímá,“ řekl. „Ale co se stane s tebou ano. Když
budeš probuzena, Lissa už pro tebe nebude hrozbou. Osvobodíš se. Vaše
pouto se přetrhne.“

„A co by se stalo s ní? Zůstala by sama.“

„Jak jsem řekl, to mě nezajímá. Ale život s tebou ano.“

„Jo? Já s tebou ale žít nechci.“

Otočil mi hlavu k sobě, takže jsme se znovu dívali vzájemně do očí. Opět jsem
zažila ten divný pocit, že jsem s Dimitrijem, a přitom s ním nejsem. Láska a
strach.

Přimhouřil oči. „Nevěřím ti.“

„Věř si, čemu chceš. Já už tě nechci.“

Rty se mu zvlnily do jednoho z těch děsivých arogantních úsměvů. „Lžeš.

Poznám to. Vždycky jsem to poznal.“

„Je to pravda. Dřív jsem tě chtěla, ale teď už ne.“ Když si to budu pořád
opakovat, třeba to tak opravdu bude.

Sklonil se ke mně a já jsem strnula. Stačilo by, abych o centimetr nadzvedla

hlavu a naše rty by se setkaly. „Vypadám jinak… Jsem silnější, ano, to je jiné.
Lepší. Ale jinak jsem pořád stejný, Rozo. Moje podstata se nezměnila. Ani to
spojení mezi námi se nezměnilo. Jenom to zatím ještě nevidíš.“

„Změnilo se všechno.“ Když byl u mě tak blízko, jediné, na co jsem dokázala

myslet, bylo, jak mě políbil, když sem přišel naposled. Ne, ne, ne. Nemysli na
to.

„Když jsem se tak změnil, tak proč tě nenutím do probuzení? Proč ti dávám
možnost si vybrat?“

Na rty už se mi drala kousavá poznámka, ale rychle jsem ji spolkla. To byla

vynikající otázka. Proč mi dává na vybranou? Strigojové nedávají svým
obětem na výběr. Nemilosrdně je zabíjejí a berou si od nich, co chtějí. Kdyby
mě Dimitrij opravdu chtěl za svou strigojskou společnici, mohl mě přece
přeměnit hned, jak mě chytil. Od té doby uplynul už více než den, a on mě
celou tu dobu zahrnuje luxusem. Proč? Kdyby mě proměnil, bezpochyby bych
byla stejně zvrácená jako on. Všechno by bylo mnohem jednodušší.

Když jsem mlčela, pokračoval. „A když jsem se tak změnil, proč ses se mnou
předtím líbala?“

Pořád jsem nevěděla, co říct, což vyvolalo v jeho tváři úsměv. „Žádná
odpověď. Ty víš, že mám pravdu.“

Najednou mě znova políbil. Tiše jsem zaprotestovala a marně se pokusila

vymanit z jeho objetí. Ale byl příliš silný. A po chvíli už jsem mu uniknout ani
nechtěla. Zaplavily mě stejně pocity jako dřív. Rty měl sice studené, ale
polibek byl žhavý. Oheň a led. Měl pravdu – skutečně jsem mu polibek
oplácela.

Rozumem jsem si uvědomovala, že je to špatné. Předtím se ode mě odtrhl,

než se toho stačilo seběhnout víc. Tentokrát ale ne. Jak jsme se líbali, hlas
rozumu mi zněl v hlavě čím dál slaběji. Zvítězila moje věčná touha po
Dimitrijovi. Nadšeně jsem si vychutnávala, jak se ke mně tiskne, jak si
omotává moje vlasy kolem prstů. Druhou rukou mi vklouzl zezadu pod tričko
a já ucítila na rozpálené kůži jeho ledovou ruku. Přitiskla jsem se k němu ještě
víc a on mě začal líbat o to vášnivěji.

Jazykem jsem nepatrně zavadila o ostrou špičku jeho tesáku. Zaúčinkovalo to

na mě, jako by na mě někdo vychrstl kýbl ledové vody. S vynaložením veškeré
své síly jsem ucukla hlavou a přerušila polibek. Zřejmě taky povolil ve své
ostražitosti, když mi dovolil tenhle malý únik.

Těžce jsem oddechovala, celé moje tělo po něm pořád toužilo. Svou mysl
jsem ale ovládala – aspoň prozatím. Bože, co jsem to udělala? Tohle není ten
Dimitrij, kterého jsi znala. To není on. Líbala jsem stvůru. Moje tělo si tím ale
tak jisté nebylo.

„Ne,“ vypravila jsem ze sebe a samotnou mě překvapilo, jak pateticky to

vyznělo. „Ne. Tohle nemůžeme udělat.“

„Jseš si jistá?“ zeptal se. Ruku měl pořád ještě v mých vlasech, takže mi bez
problémů otočil hlavou a přinutil mě podívat se mu do očí. „Nevypadalo to,
že by ti to vadilo. Všechno může být jako dřív…, jako v té chatě… Tehdy jsi to
rozhodně chtěla…“

Ta chata…

„Ne,“ zopakovala jsem. „Nechci to.“

Přitiskl mi rty na tvář a s překvapivou něhou mi začal pokrývat obličej až ke

krku polibky. Znovu jsem po něm zatoužila a nenáviděla jsem se za svou
slabost.

„A co tohle?“ zašeptal. „Tohle chceš?“

„Co…“

Ucítila jsem to. Přiblížil rty k mému krku a zabořil mi zuby do kůže. Na
okamžik to ostře zabolelo. Bolest a hrůza. A pak najednou bolest zmizela.
Zaplavila mě vlna rozkoše a radosti. Bylo to tak sladké. Nikdy v životě jsem
nezažila nic tak nádherného. Ten vzdáleně to připomínalo, když ode mě pila
Lissa. To bylo taky krásné, ale tohle… Tohle bylo desetkrát lepší. Stokrát lepší.
Strigojí kousnutí vyvolává mnohem lepší stavy než kousnutí od Moroje. Je to
jako být poprvé zamilovaná, naplněná všepohlcující radostnou slastí.

Když přestal, připadalo mi, že ze světa zmizelo veškeré štěstí a krása. Rukou si
otřel ústa a já na něj zůstala zírat s vyvalenýma očima. Původně jsem se ho
chtěla zeptat, proč přestal, ale pak jsem se pomalu začala zase
vzpamatovávat z toho požehnaného omámení.

„Proč… Co…“ zašeptala jsem nesrozumitelně. „Říkal jsi, že si můžu sama

vybrat.“

„Pořád můžeš,“ ujistil mě. Taky měl oči doširoka otevřené a těžce dýchal.
Mělo to na něj stejný účinek jako na mě. „Tohle nedělám, abych tě probudil,
Rozo. Takové kousnutí tě neprobudí. Tohle… tohle je jenom zábava.“

Pak znovu přesunul rty k mému hrdlu, aby se napil, a svět přestal existovat.
 KAPITOLA 20

Dny, které následovaly, byly jako sen. Vlastně jsem ani nevěděla, kolik jich už
uplynulo. Možná jeden. Možná sto.

Taky jsem se přestala orientovat, kdy je noc a kdy den. Svůj čas jsem dělila na
ten s Dimitrijem a bez Dimitrije. On byl můj svět. Když u mě nebyl, prožívala
jsem agónii. Ty chvíle jsem se snažila strávit co nejlépe, ale stejně mi
připadalo, že se čas vleče neskutečně pomalu. Mým nejlepším přítelem
během té doby byla televize. Hodiny jsem se válela na sedačce a jen napůl
jsem vnímala, co zrovna dávají. Když jsem se seznámila se zbytkem luxusního
zařízení bytu, zjistila jsem, že je tu satelit, což znamenalo, že jsem mohla
sledovat i americké programy. V polovině případů jsem ale nevnímala jako
takový rozdíl, jestli mluví anglicky, nebo rusky.

Inna mě dál chodila pravidelně kontrolovat. Nosila mi jídlo a prala mi – teď už

jsem nosila ty šaty – a pokaždé tiše vyčkávala, jestli nebudu ještě něco
potřebovat. Nikdy jsem nic nepotřebovala – aspoň ne od ní. Potřebovala jsem
jenom Dimitrije. Pokaždé, když Inna odcházela, vzdáleně jsem si
uvědomovala, že bych měla něco udělat…, jít za ní, to bylo ono. Měla jsem
přece plán, že ji využiju ke svému útěku, že jo? Teď už mi ten plán tak lákavý
nepřipadal. Vyžadovalo by to hodně práce.

Pak konečně zase přišel Dimitrij a jednotvárnost byla narušena. Leželi jsme
spolu v posteli a objímali se. Nikdy jsme spolu nespali, ale líbali jsme se a
hladili a užívali si vzájemnou blízkost – občas se to obešlo jen s minimem
oblečení. Po nějaké době už jsem ani nemohla uvěřit, že jsem se tak bála jeho
nového zevnějšku. Jistě, ty jeho oči byly trochu šokující, ale celkově vypadal
pořád nádherně…, pořád tak neuvěřitelně sexy. Povídali jsme si, mazlili se –
někdy i celé hodiny – a já mu dovolovala, aby mě kousal. Pak jsem byla v
opojení. Ta nádherná záplava chemických látek mě vždycky povznesla nad
všechny moje problémy. V těch chvílích mizely i moje pochybnosti o existenci
Boha, protože při tom kousání jsem se Boha bezpochyby dotýkala. Tohle bylo
nebe.

„Nastav mi krk,“ řekl jednoho dne.

Leželi jsme spolu jako obvykle. Já jsem ležela na boku a on se ke mně tiskl
zezadu s jednou rukou kolem mého pasu. Převalila jsem se a odhrnula si vlasy
z krku a výstřihu. Dneska jsem na sobě měla letní šaty barvy námořnické
modři, které byly z lehounké látky.

„Už?“ zeptala jsem se. Obvykle mě kousnul až v samém závěru svých návštěv.
Nedočkavě jsem na to pokaždé čekala, ale užívala jsem si i chvíle, které tomu
předcházely. V té době jsem měla nízkou hladinu endorfinů, takže jsem se
zmohla dokonce i na konverzaci. Bavili jsme se o bojích, jichž jsme se
zúčastnili, i o životě, který bychom mohli vést, kdybych se stala Strigojkou. Nic
příliš sentimentálního, ale i tak to bylo hezké.

Připravila jsem se na kousnutí a s očekáváním jsem naklonila hlavu na stranu.

Kupodivu se ke mně nesklonil a nezabořil mi tesáky do krku. Zalovil v kapse a
vytáhl náhrdelník. Bylo to buď bílé zlato, nebo platina – nepoznám to – a v
něm byly zasazeny tři tmavomodré safíry velikosti čtvrťáku. Tenhle týden mi
přinesl hodně šperků a každý další kousek mi připadal krásnější než ten
předchozí.

S úžasem jsem si prohlížela tu nádheru a obdivovala, jak se modré drahokamy

na světle třpytí. Nasadil mi náhrdelník a zapnul mi ho. Ještě mi ho urovnal,
načež souhlasně pokýval hlavou.

„Krása.“ Prsty přejel k ramínku mých šatů a rukou pod něj vklouzl. Okamžitě
jsem pocítila vzrušení. „Hodí se k tomu.“

Usmála jsem se. Za starých časů mi Dimitrij skoro nikdy nedával dárky.
Neviděl v tom žádný smysl a já jsem stejně nic nechtěla. Teď mě ale neustále
zahrnoval dary, které nosil snad při každé návštěvě.

„Kdes to sehnal?“ zeptala jsem se. Kov mě studil na rozpálené kůži, ale jeho
prsty byly ještě ledovější.

Úskočně se usmál. „Mám svoje zdroje.“

Káravý hlas v mé hlavě, který se občas objevil i v tomhle obluzeném stavu, mi

oznamoval, že jsem se patrně zapletla s nějakým vampýřím gangsterem. To
varování ale okamžitě překryly mraky mojí snové existence. Jak bych mohla
být naštvaná, když je ten náhrdelník tak krásný? Náhle mě napadlo něco
legračního.

„Jsi jako Abe.“

„Kdo?“

„Jeden chlap, co jsem ho potkala. Abe Mazur. Je to velkej šéf…, pořád mě

sledoval.“

Dimitrij strnul. „Abe Mazur tě sledoval?“

Ten jeho zachmuřený pohled se mi vůbec nelíbil. „Jo. No a?“

„Proč? Co s tebou chtěl udělat?“

„To nevím. Pořád chtěl vědět, proč jsem přijela do Ruska, ale nakonec to
vzdal a chtěl jenom, abych odjela. Myslím, že ho najal někdo ze Států, aby mě
našel.“

„Nechci, aby se k tobě Abe Mazur třeba jen přiblížil. Je nebezpečný.“ Dimitrij
zuřil a to se mi nelíbilo. Po chvilce ho ale vztek přešel a on mi znovu přejel
prsty po rameni a stáhl mi ramínko ještě níž. „Takoví tě samozřejmě trápit
nebudou, až budeš probuzená.“

Uvažovala jsem, jestli Dimitrij zná odpovědi na moje otázky, které se týkají
Abeho – ví, co Abe dělá? Ale rozhovor o Abem Dimitrije vytáčel, takže jsem
chtěla urychleně změnit téma.

„Cos dneska dělal?“ dotázala jsem se a samotnou mě překvapilo, jak jsem

schopná normálně konverzovat. Bylo těžké soustředit se, když se mě dotýkal
a já každou chvíli čekala, kdy mě kousne.

„Něco jsem zařizoval pro Galinu. Večeři.“

Večeři. Oběť. Zamračila jsem se. Necítila jsem ani tak odpor, jako spíš…
žárlivost.

„Pil jsi z nich… pro zábavu?“

Rty mi přejel po krku a trochu mě škrábl zuby, ale nezakousl se. Zalapala jsem
po dechu a přivinula se k němu blíž.
„Ne, Rozo. Oni jsou jenom potrava. Je to vyřízeno rychle. Ty jsi jediná, se
kterou si to užívám.“

To mě aspoň trochu uspokojilo, ačkoli hlas v mojí hlavě křičel, jak jsou to pro
mě špatné a zvrácené vyhlídky. Doufala jsem, že mě už brzy kousne. To
obvykle hlas rozumu umlčelo.

Natáhla jsem ruku a dotkla se jeho obličeje. Pak jsem mu prohrábla ty jeho
hedvábné vlasy, které jsem vždycky tolik milovala. „Chceš mě probudit…, ale
to už bychom nemohli dělat tohle. Strigojové od sebe vzájemně nepijou, že
ne?“

„Ne,“ připustil. „Ale i tak to bude stát za to. Můžeme toho dělat mnohem
víc…“

Nechal na mně, abych si domyslela, co může znamenat to mnohem víc.

Zachvěla jsem se. Líbání a pití krve bylo omamující, ale někdy jsem opravdu
chtěla… víc. Když jsme byli spolu, pronásledovaly mě vzpomínky na to, jak
jsme se spolu jednou milovali, a často jsem to chtěla znovu. On ale z nějakého
důvodu nenaléhal, i když to mezi námi začalo být sebevášnivější. Netušila
jsem, jestli to dělá proto, aby mě nalákal do proměny, nebo jestli náhodou
neexistuje nějaká nekompatibilita mezi Strigoji a dhampýry. Můžou to vůbec
dělat živí s mrtvými? Kdysi by mi pomyšlení na sex s jedním z nich připadalo
strašně odporné. Ale teď… Prostě jsem to nějak neřešila.

Ale přestože Dimitrij sex nevyžadoval, často mě hladil, dotýkal se mých

stehen a hrudi a dalších nebezpečných míst. Připomínalo mi to, jak nádherné
to s ním bylo. Když jsme se bavili o takových věcech, rozpalovalo mě to ještě
víc.

V jedné ze svých aspoň napůl jasných chvilek jsem se upřímně podivila, proč
jsem mu ještě nedala souhlas, že se stanu Strigojkou. V endorfinovém oparu
bych souhlasila snad s čímkoli, co by po mně chtěl. Už mi připadalo normální,
že se oblékám, abych se mu líbila, že zůstávám uvězněná v zlaté kleci,
smířená s tím, že Dimitrij každých pár dní někoho zabije. Ale i když jsem byla
zrovna mimo, i když jsem ho tak zoufale chtěla, nemohla jsem svolit ke své
proměně. Vnitřně jsem odmítala ustoupit. Většinou moje odmítnutí jenom
odmávl, jako by se jednalo o žert. Ale při každém dalším jsem v jeho očích
viděla růst jiskřičky hněvu. Ty chvíle mě děsily.

„Už je to tu zas,“ povzdechla jsem. „Věčný život. Nepřemožitelnost. Nic nám

nebude stát v cestě.“

„To není vtip,“ řekl. No nazdar. Moje prostořekost u něj vyvolala změnu
nálady. Jeho touha a náklonnost se náhle rozprskly na milión kousků a
zmizely. Ruce, které mě ještě před chvilkou hladily, mi teď sevřely zápěstí.
„Takhle nemůžeme zůstat věčně. Ty tady nemůžeš zůstat věčně.“

No teda, ozval se zase hlas v mojí hlavě. Buď opatrná. Tohle nezní vůbec
dobře. Zápěstí mě bolelo, jak mi ho pevně svíral. Uvažovala jsem, jestli je to
jeho záměr, nebo jen nedokáže krotit své násilnické sklony.

Když mě konečně pustil, objala jsem ho kolem krku a pokusila se ho políbit.

„Nemůžeme si o tom promluvit jindy?“

Naše rty se setkaly a vzplál mezi námi oheň, jehož naléhavost jsem vnímala
celým tělem. Připadalo mi, že on to vnímá stejně, ale po pár vteřinách se ode
mě odtrhl. Pořád se tvářil chladně a roztrpčeně.

„Pojď,“ řekl a začal se zvedat. „Vyrazíme.“

Postavil se a já na něj přiblble zírala. „Kam?“

„Ven.“

Ohromeně jsem se posadila. „Ven? Ale to se nesmí. To nemůžeme.“

„Můžeme dělat, cokoli chci,“ vyštěkl.

Podal mi ruku, aby mi pomohl vstát. Následovala jsem ho ke dveřím. Při

vyťukávání kódu mi bránil ve výhledu stejně účinně jako Inna, ale ne že by na
tom záleželo. Takovou dlouhou číselnou kombinaci bych si už beztak
nezapamatovala.

Dveře se s cvaknutím otevřely a on mě vedl ven. S úžasem jsem se rozhlížela

a můj obluzený mozek se ze všech sil snažil zpracovat, že jsem na svobodě.
Jak už jsem věděla, dveře vedly do krátké chodby zakončené dalšími dveřmi.
Ty taky vypadaly nedobytně a bylo u nich stejné zabezpečovací zařízení.
Dimitrij je otevřel. Vsadila bych se, že k těmhle dveřím patřila zase jiná číselná
kombinace.

Vzal mě za ruku a prošli jsme těmi dveřmi do další chodby. Přestože mě držel
pevně, zastavila jsem se. Asi mě neměl překvapit ten luxus, který jsem viděla
kolem sebe. Koneckonců jsem tady bydlela v neméně luxusním bytě. Jenže
chodba, která vedla z mého bytu, vypadala stroze a industriálně, takže jsem
předpokládala, že i zbytek domu bude vybaven účelně a bude spíš připomínat
vězení.

Nepřipomínal. Připadala jsem si jako v nějakém starém filmu, kde lidé popíjejí
čaj v salónu. Hustý koberec pokrýval běhoun se zlatě vyšívaným vzorem,
který se táhl celou chodbou. Stěny zdobily staře vypadající obrazy
zpodobňující lidi z dávných dob ve složitém oblečení. Ve srovnání s nimi mi
moje šaty připadaly laciné a obyčejné. Celé místo bylo osvětleno malými
lustry, které byly na stropě rozmístěny asi dva metry od sebe. Světlo se
odráželo od plošek křišťálů vybroušených do tvaru kapek a na zdech vytvářelo
duhové efekty. Zírala jsem na tu nádheru, lesk a barvy, což bylo
pravděpodobně důvodem, proč jsem si nevšimla, že tam někdo stojí.

„Co to vyvádíš?“

Od obdivování křišťálových lustrů mě odtrhl drsný Nathanův hlas. Opíral se o

zeď naproti dveřím. Jakmile nás zaznamenal, rychle se narovnal. Měl krutý
výraz, který je charakteristický pro Strigoje. Občas jsem takový vídala i u
Dimitrije, ačkoli jindy býval okouzlující a milý.

Dimitrij se celý napjal a zaujal obranný postoj. „Beru ji na procházku.“ Trochu

to vyznělo, jako by mluvil o psovi, ale můj strach z Nathana byl příliš silný, než
abych si připadala uražená.

„To je proti pravidlům,“ prohlásil Nathan. „Už tak je dost zlé, že si ji pořád
necháváš tady. Galina přikázala, že ji tam máš držet zavřenou.
Nepotřebujeme, aby se nám tu potloukala nějaká divoká dhampýrka.“

Dimitrij kývl hlavou směrem ke mně. „Vypadá snad, že představuje nějakou

hrozbu?“
Nathan se na mě zadíval. Nebyla jsem si jistá, co mu ten pohled prozradil.
Nepřipadalo mi, že vypadám nějak jinak. Nicméně Nathan se ušklíbl a podíval
se zase na Dimitrije. „Ne, ale mám rozkaz hlídat tyhle dveře a nechci se dostat
do maléru kvůli tomu, že ji chceš vzít na výlet.“

„S Galinou to vyřídím. Řeknu jí, že jsem tě přepral.“ Dimitrij se usmál tak, že

odhalil tesáky. „To nebude nic neuvěřitelného.“

Nathan se na Dimitrije podíval tak, že jsem mimoděk couvla, až jsem narazila

zády do zdi. „Moc si o sobě myslíš. Neprobudil jsem tě proto, aby ses choval,
jako bys tady velel. Udělal jsem to proto, že můžeme využít tvou sílu a
vědomosti. Máš být můj podřízený.“

Dimitrij pokrčil rameny. Vzal mě za ruku a měl se k odchodu. „Není moje

chyba, že nejsi natolik silný, abys mě k tomu přinutil.“

Nato se Nathan na Dimitrije vrhl. Ten zareagoval na útok tak rychle, že mi

bylo jasné, že ho čekal. Okamžitě mě pustil, popadl Nathana a mrštil jím proti
zdi. Nathan se ihned oklepal – taková rána ho nemohla vyvést z míry –, ale
Dimitrij byl připraven. Praštil Nathana do nosu – jednou, dvakrát a potřetí,
rychle za sebou. Nathan klesl k zemi se zakrváceným obličejem. Dimitrij ho
ještě tvrdě nakopl do břicha a zůstal nad ním stát.

„Nezkoušej to,“ zavrčel Dimitrij. „Prohraješ.“ Otřel si z ruky Nathanovu krev a

zase si se mnou propletl prsty. „Řekl jsem ti, že to s Galinou vyřídím. Ale díky
za tvůj zájem.“

Otočil se, zjevně už nepředpokládal další útok. Taky k žádnému nedošlo. Jak
jsem se vydala za ním, ohlédla jsem se a uviděla Nathana sedět na zemi. Jeho
oči byly jako dýky namířené proti Dimitrijovi. Byla jsem si jistá, že takhle
nenávistný pohled jsem v životě neviděla – aspoň ne do té doby, než se
podíval na mě. Zamrazilo mě z toho a měla jsem co dělat, abych udržela s
Dimitrijem krok.

Za námi se ozval Nathanův hlas. „Nejsi v bezpečí! Ani jeden z vás není. Ona je
oběd, Belikove. Oběd.“

Dimitrij mi stiskl ruku a přidal do kroku. Cítila jsem, jak z něj sálá hněv. V tu
chvíli jsem nevěděla, koho se bát víc: Nathana, nebo Dimitrije? Dimitrij byl
machr zaživa i jako nemrtvý. Dřív jsem ho mnohokrát viděla útočit na
nepřátele bez váhání a beze strachu. Vždycky si počínal skvěle a neohroženě,
přesně jak jsem povídala jeho rodině. Jenže dřív měl vždycky k boji pádný
důvod – většinou to bylo v sebeobraně. Ale tahle jeho konfrontace s
Nathanem byla jiná. Byla projevem nadřazenosti a taky příležitostí ke
krveprolití. Dimitrij vypadal, že se v tom vyžívá. Co kdyby se rozhodl takhle
vystartovat po mně? Co když ho moje neustálé odmítání přestane bavit a on
mě bude mučit, dokud nebudu souhlasit?

„Nathan mě děsí,“ řekla jsem. Nechtěla jsem, aby se Dimitrij dovtípil, že se

bojím i jeho. Připadala jsem si slabá a zcela bezbranná, což se mi často
nestávalo. Obvykle jsem byla za všech okolností připravená vrhnout se do
boje, i kdyby měl být beznadějný.

„Ani se tě nedotkne,“ pravil Dimitrij drsným hlasem. „Nemáš se čeho bát.“

Došli jsme ke schodům. Po několika krocích mi začalo být jasné, že čtyři patra
sejít nezvládnu. Kromě otupělosti, kterou s sebou přinášelo vampýří kousání,
mě oslabovala častá ztráta krve. Dimitrij mě bez jediného slova zvedl do
náruče a snesl mě dolů, jako bych nic nevážila. Dole mě opatrně postavil na
zem.

Hlavní dveře do sídla vypadaly stejně velkolepě jako chodba nahoře. V hale
byl vysoký klenutý strop s velikým zdobeným lustrem, který byl mnohem větší
než ty, co jsem viděla prve. Proti nám se nacházely dvojité dveře s
vyřezávanými ornamenty a okna s mozaikovými skly. Také se tam nacházel
další Strigoj, který seděl na židli a pravděpodobně tam hlídal. Vedle něj byl ve
zdi zabudovaný panel s tlačítky a blikajícími světýlky. Moderní zabezpečovací
systém uprostřed okouzlujícího starobylého světa. Jak jsme se ke Strigojovi
blížili, celý se napjal. Pomyslela jsem si, že je to prostě instinkt bodyguarda,
ale pak jsem mu uviděla do obličeje. Byl to ten Strigoj, jehož jsem mučila
první noc v Novosibirsku a jemuž jsem řekla, aby vyřídil Dimitrijovi, že ho
hledám. Podíval se mi do očí a nepatrně poodhrnul rty.

„Rose Hathawayová,“ prohlásil. „Pamatuju si tvoje jméno, přesně, jak jsi mi

řekla.“
Nic dalšího už neřekl. Stiskla jsem Dimitrijovi ruku pevněji, když jsme
procházeli kolem něj. Strigoj ze mě nespouštěl zrak, dokud jsme nevyšli ven a
nezavřeli za sebou dveře.

„Chce mě zabít,“ oznámila jsem Dimitrijovi.

„Všichni Strigojové tě chtějí zabít,“ opáčil.

„On ale opravdu… Mučila jsem ho.“

„Já vím. Od té doby je v nemilosti a přišel o svoje postavení.“

„To mi teda moc nepřidá.“

Dimitrij se tvářil, jako by o nic nešlo. „S Marlenem si nemusíš dělat starosti.

To, že jsi nad ním zvítězila, jenom dokazuje Galině, že jsi tady dobrou posilou.
On je pod tebou.“

To mi nepřipadalo příliš přesvědčivé. Nadělala jsem si mezi Strigoji spoustu

nepřátel a teď můžu jen těžko čekat, že se s nimi skamarádím.

Samozřejmě byla noc. Jinak by mě Dimitrij nebral ven. Z toho okázalého

vstupu jsem měla dojem, že se nacházíme v přední části sídla, ale venku jsme
procházeli rozlehlými zahradami, takže jsem si začínala myslet, že jsme spíš
kdesi vzadu. Nebo je možná celý dům obklopen zelení. Byli jsme v labyrintu ze
živého plotu, který byl do detailů propracovaný. Byly v něm malé plácky s
fontánami nebo sochami. A všude kolem květiny a další květiny. Ve vzduchu
se vznášela jejich vůně. Uvědomila jsem si, že někdo si dal těžkou práci, aby
sem zasadil jen takové, které kvetou v noci. Jediné, co jsem poznala, byly bílé
květy jasmínu, které se vinuly po mřížových stěnách a sochách.

Kráčeli jsme mlčky a mně to připadalo hrozně romantické. Celou dobu, co

jsme s Dimitrijem byli ve škole, jsem se jen děsila, jak dokážeme skloubit náš
vztah s povinnostmi. Chvíle jako tahle, kdy se za jarní noci procházíme
zahradou zalitou světlem hvězd, mi připadala jako fantazie, příliš neuvěřitelná
na to, abych tomu vůbec uvěřila.

I když tu nebyly žádné schody, chůze mě po chvilce začínala zmáhat. S

povzdechem jsem se zastavila. „Jsem unavená,“ řekla jsem.
Dimitrij se taky zastavil a pomohl mi sednout si. Tráva byla suchá a lechtala
mě na kůži. Lehla jsem si na záda a po chvilce se ke mně přidal i Dimitrij. Jako
bych zažila děsivé déjà vu. Okamžitě jsem si vybavila to odpoledne, kdy jsme
spolu dělali sněhové anděly.

„To je nádhera,“ poznamenala jsem s pohledem upřeným do nebe. Bylo

jasno, nikde ani mráček. „Jak to vnímáš ty?“

„Hmm?“

„Je dost světla na to, abych jasně viděla, ale ve srovnání s denním světlem je
pořád celkem tma. Ty máš lepší oči než já. Co vidíš?“

„Pro mě je noc stejně jasná jako den.“ Když jsem na to nic neřekla, ještě
dodal: „Taky bys to tak mohla vnímat.“

Pokusila jsem si to představit. Vypadaly by stíny tak záhadně? Měsíc a hvězdy

by zářily tak jasně? „Nevím. Mám ráda tmu.“

„To jenom proto, že nic lepšího neznáš.“

Povzdechla jsem. „Tak povídej.“

Otočil se ke mně a odhrnul mi vlasy z obličeje. „Rose, z tohohle už šílím. To

věčné čekání už mě unavuje. Chci, abychom byli spolu. Tobě se to nelíbí? To,
co máme? Pak by všechno bylo ještě lepší.“ To, co řekl, sice znělo romanticky,
ale tón jeho hlasu rozhodně romantický nebyl.

To, co jsme měli, se mi líbilo. Milovala jsem opojení, ve kterém jsem žila a
které rozpouštělo všechny starosti. Milovala jsem být s ním. Milovala jsem,
když mě líbal a říkal, že mě chce…

„Proč?“ zeptala jsem se.

„Co proč?“ vyznělo to zmateně. Se zmateností jsem se u Strigoje ještě

nesetkala.

„Proč mě chceš?“ Netušila jsem, proč jsem se na to vůbec zeptala. On to

zjevně taky netušil.

„A proč bych tě nechtěl?“

Odpověděl, jako bych mu položila tu nejhloupější otázku na světě, což patrně
byla pravda. Jenže… čekala jsem jinou odpověď.

Vtom se mi sevřel žaludek. Když jsem s Dimitrijem trávila tolik času, dařilo se
mi svou nevolnost z blízkosti Strigoje potlačit. Ale přítomnost dalšího Strigoje
ji naopak ještě umocnila. Bylo mi špatně v Nathanově blízkosti a teď taky.
Téměř zároveň jsme se s Dimitrijem zvedli do sedu. Jeho nejspíš na
přítomnost někoho dalšího upozornil jeho dokonalý sluch.

Nad námi se tyčila temná postava, která blokovala výhled na hvězdy. Byla to
žena. Dimitrij okamžitě vyskočil na nohy, ale já zůstala sedět na zemi.

Byla oslnivě krásná, takovým strašlivým způsobem. Postavu měla podobnou

jako já, což naznačovalo, že před svou proměnou nebyla Morojkou. Izajáš, ten
Strigoj, který mě věznil, byl velmi starý a vyzařovala z něj síla. Tahle žena
nejspíš tak stará nebyla, ale cítila jsem z ní, že je starší než Dimitrij a mnohem
silnější.

Řekla mu něco rusky. Hlas měla stejně chladný, jak chladná byla její krása.
Dimitrij jí odpověděl sebejistým a zdvořilým tónem. V jejich rozhovoru
několikrát padlo Nathanovo jméno.

Dimitrij natáhl ruku a pomohl mi zvednout se. Připadala jsem si trapně, jak
často potřebuju jeho pomoc, když dřív jsem byla zvyklá na to, že jsme
tělesnou zdatností téměř vyrovnaní.

„Rose,“ prohlásil, „tohle je Galina. To ona byla tak hodná, že ti dovolila tady
zůstat.“

Galina nevypadala, že by byla moc hodná. V její tváři se nezračila jediná

emoce a já jsem si před ní připadala, jako bych měla odhalenou duši. Nebyla
jsem si jistá spoustou věcí tady, ale teď jsem pochopila, že to, že tu bydlím, je
něco neobvyklého, co může kdykoli skončit. Polkla jsem.

„Spasibo,“ poděkovala jsem. Neuměla jsem rusky říct, že ji ráda poznávám –

čímž jsem si ostatně nebyla tak jistá –, ale usnesla jsem se, že prosté děkuju
snad postačí. Pokud dřív učila Dimitrije na normální Akademii, zcela jistě
musela umět anglicky a teď jenom dělá, že neumí, stejně jako Jeva. Netušila
jsem, proč to předstírá, ale kdybyste dokázali zlomit pubertální dhampýrce
vaz, opravňuje vás to asi dělat, cokoli jenom chcete.

Galinin výraz – nebo spíš bezvýraznost – se po mém poděkování nezměnil.

Upřela pohled opět na Dimitrije. Začali se bavit o mně, Dimitrij na mě při
rozhovoru několikrát ukázal a já zachytila slovo silná.

Nakonec Galina řekla něco, co znělo jako konečné rozhodnutí a bez

jakéhokoli pozdravu odešla. Ani Dimitrij, ani já jsme se nepohnuli, dokud mě
neopustila moje nevolnost.

„Pojď,“ řekl. „Měli bychom se vrátit zpátky.“

Procházeli jsme labyrintem zase zpět a já jsem netušila, jak se tu Dimitrij

může vyznat. Bylo to legrační. Nejdřív jsem se chtěla dostat se ven a utéct.
Teď, když jsem tady byla…, už mi to nepřipadalo důležité. Galinin hněv ale
ano.

„Co povídala?“ zeptala jsem se.

„Nelíbí se jí, že jsi pořád tady. Chce, abych tě buď probudil, nebo zabil.“

„Aha. A co uděláš?“

Na několik vteřin pomlčel. „Počkám ještě chvíli a potom… rozhodnu za tebe.“

Nijak nespecifikoval, co za mě rozhodne, takže jsem málem zase začala se

svým oblíbeným tématem, že radši umřu, než bych se stala Strigojkou. Místo
toho jsem se ale zeptala: „Jak dlouho?“

„Moc dlouho ne, Rozo. Musíš se rozhodnout. A rozhodnout se správně.“

„To je jak?“

Pozvedl ruce. „Pro tohle všechno. Pro náš společný život.“

Vyšli jsme z labyrintu. Zadívala jsem se na dům, který vypadal zvenku

ohromně. Ještě s tou zahradou kolem to působilo jako výjev ze snu. Do dálky
se táhla temná krajina, která téměř splývala s nočním nebem – až na to, že na
obzoru se objevila slabá purpurová záře. Zamračila jsem se a podívala se zase
na Dimitrije.
„A co potom? Budu taky pracovat pro Galinu?“

„Chvíli.“

„Jak dlouhou chvíli?“

Zastavili jsme se před domem. Dimitrij se mi podíval do očí a zatvářil se tak,

až jsem z toho couvla.

„Dokud ji nezabijeme, Rose. Dokud ji nezabijeme a všechno jí nesebereme.“

 KAPITOLA 21

Dimitrij už to dál nerozváděl. Byla jsem příliš ohromená jeho slovy, abych to
dokázala nějak zpracovat. Odvedl mě dovnitř, prošli jsme kolem hlídajícího
Strigoje a nahoru do mého bytu. Nathan už nikde nebyl.

Ten naléhavý hlas v mojí hlavě teď promluvil natolik hlasitě, že rozehnal moje
zmatené myšlenky. Když chodbu nikdo nehlídá a Inna přijde brzy, mám
celkem dobrou šanci jí pohrozit a dostat se odtud. Ale jen Bůh ví, kolik je tady
vlastně Strigojů. Moje šance na útěk by ovšem v domě byla lepší než jenom v
bytě.

Ta myšlenka však zmizela, sotva se objevila. Dimitrij mě objal a přitiskl k sobě.

Venku byla zima a jeho tělo taky studilo, ještěže aspoň jeho oblečení trochu
hřálo. Přivinula jsem se k němu a on mě začal hladit. Myslela jsem, že mě
chce kousnout, ale místo toho mě políbil. Tvrdě a naléhavě. Zabořila jsem mu
prsty do vlasů a snažila se mu přitáhnout hlavu ještě blíž. Mezitím mě hladil
po stehně a sukni mi vyhrnul skoro až k bokům. Zachvátila mě nedočkavost.
Tak dlouho jsem snila o tom, co se tenkrát odehrálo v chatě, všechno jsem si
vybavovala s velikou touhou. Nečekala jsem, že by k tomu mohlo dojít znovu,
ale teď to bylo na dosah. Překvapilo mě, jak zoufale po tom toužím.

Začala jsem mu rozepínat košili, abych se mohla dotýkat jeho nahé hrudi. Byl
studený jako led, což jenom zdůrazňovalo, jak jsem já rozpálená. Odtrhl ode
mě rty a začal mě líbat na krku a na rameni. Sundal mi ramínko od šatů a
pokrýval mi kůži hladovými polibky. Jednu ruku měl pořád na mém
odhaleném boku a já se mu zběsile pokoušela svléknout košili.

Pak se ode mě náhle odtrhl a odstrčil mě. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen
součást předehry, ale pak mi došlo, že mě odstrčil schválně.

„Ne,“ prohlásil tvrdým hlasem. „Ještě ne. Ne, dokud nebudeš probuzená.“

„Proč?“ pípla jsem zoufale. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než jak se
mě dotýká – a ještě na to, že už by mě mohl kousnout. „Proč na tom záleží?
Je… Je nějaký důvod, proč nemůžeme?“ Než jsem přišla sem, ani jsem
nepomyslela na sex se Strigojem… Možná to prostě nejde.
Naklonil se ke mně, až se jeho rty ocitly těsně u mého ucha. „Ne, ale když
budeš probuzená, bude to mnohem lepší. Dovol mi to udělat… Dovol mi to a
pak můžeme dělat, cokoli budeme chtít…“

Lákavá nabídka, pomyslela jsem si obluzeně. Chtěl mě – to na něm bylo vidět

–, ale chtěl mě nalákat na sex, abych se vzdala. A upřímně? Byla jsem jen
krůček od toho, abych mu na to kývla. Tělo mi převálcovalo mysl – skoro.

„Ne,“ fňukla jsem. „Bojím se…“

Jeho hrozivý pohled se trochu obměkčil. I když nevypadal jako Dimitrij z

dřívějška, náhle na něm bylo něco o trochu méně strigojího. „Rose, myslíš, že
bych udělal něco, co by ti ublížilo?“ Tentokrát nenastal rozhovor o mých
možnostech – nechat se proměnit, nebo umřít. Ta druhá možnost by asi
bolela, ale o tom jsem nemluvila.

„Kousnutí… Proměna by bolela.“

„Už jsem ti říkal, že to bude stejné jako to, co už jsme dělali. Bude se ti to líbit.
Nebude to bolet, přísahám.“

Sklopila jsem zrak. Zatraceně! Proč nemůže být pořád zlověstný a děsivý? Pak
by bylo mnohem jednodušší odolat. I v žáru vášně jsem dokázala odolat. Ale
když jsem ho teď viděla mluvit tak klidně a rozumně…, připomínalo mi to
Dimitrije, kterého jsem milovala. A to bylo těžké nevnímat. Vůbec poprvé mi
myšlenka na to, že se stanu Strigojkou, nepřipadala… až tak špatná.

„Nevím,“ povzdechla jsem chabě.

Pustil mě a sedl si. Tvářil se zklamaně. Byla to skoro až úleva. „Galině dochází
trpělivost. A mně taky.“

„Říkal jsi, že ještě máme čas… Potřebuju si to jenom trochu víc promyslet…“
Jak dlouho mi vystačí tahle výmluva? Jeho přimhouřené oči napovídaly, že
moc dlouho asi ne.

„Musím jít,“ řekl najednou. Takže už žádné hlazení a líbání „Musím vyřídit pár
věcí.“
„Promiň,“ řekla jsem zmatená a vyděšená. Nevěděla jsem, kterého Dimitrije
chci. Jestli toho děsivého, smyslného, nebo toho téměř – i když ne docela –
něžného.

Nic neřekl. Bez nejmenšího varování se ke mně sklonil a prokousl mi kůži na

krku. V tom momentě mě všechny chabé plány na útěk opustily. Zavřela jsem
oči a jenom jeho silné paže mi bránily, abych neupadla. Stejně jako při líbání, i
teď mi jeho ústa připadala horká. Z doteků jeho jazyka a zubů mi celým tělem
probíhaly elektrické záchvěvy.

A pak to skončilo. Odtáhl se, olízl si rty, ale nepouštěl mě. Zase jsem byla v
mlžném oparu. Celý svět byl nádherný a šťastný, bezstarostný. Dimitrij si dělal
starosti s Nathanem a Galinou, ale to mě vůbec netrápilo. Strach, který jsem
pociťovala před chvílí…, moje zklamání kvůli sexu…, moje zmatené pocity…
Neměla jsem čas o tom uvažovat, když život byl náhle tak krásný a já tolik
milovala Dimitrije. Usmála jsem se na něj a pokusila se ho obejmout, ale on
už mě vedl k pohovce.

„Přijdu pak.“ V okamžiku byl u dveří a mě zachvátil smutek. Chtěla jsem, aby
zůstal. Aby zůstal věčně. „Pamatuj si, že tě chci – a nikdy bych nedopustil, aby
se ti stalo něco zlého. Ochráním tě. Ale… dlouho už čekat nemůžu.“

S tím odešel. Jeho slova vyvolala v mé tváři úsměv ještě širší. Dimitrij mě
chce. Matně jsem si vybavila, že jsem se ho venku ptala, proč mě chce. Proč
jsem se na to proboha ptala? Jakou odpověď jsem chtěla slyšet? Proč by na
tom mělo záležet? Chce mě. A to je důležité.

S tou myšlenkou jsem v úžasném rauši ležela na pohovce a začínalo mě

přemáhat vyčerpání. Dojít až do postele mi připadalo nad moje síly, tak jsem
zůstala, kde jsem byla, a usnula.

Nečekaně jsem se ocitla v Adrianově snu.

Svoje snahy o kontakt s ním jsem už dávno vzdala. Po svých počátečních

zoufalých pokusech, kdy jsem odtud chtěla utéct, jsem přesvědčila samu
sebe, že Adrian už nepřijde, že jsem ho odehnala nadobro. Teď tady ale byl a
stál přímo přede mnou – tedy samozřejmě jeho snová verze. Často jsme se ve
snech scházeli v lese nebo na zahradě, ale dneska jsme byli na místě, kde
jsme se potkali poprvé – na terase lyžařské ubytovny v Idahu. Slunce svítilo a
kolem se tyčily hory.

Široce jsem se usmála. „Adriane!“

Nikdy by mě nenapadlo, že u něj někdy uvidím takhle překvapený výraz. Ale

vzhledem k tomu, jak často jsem na něj byla nepříjemná, to bylo vcelku
pochopitelné.

„Ahoj, Rose,“ pozdravil mě. Zněl trochu nejistě, jako by nevěděl, jestli na něj
něco nehraju.

„Dneska ti to sluší,“ oznámila jsem mu. Byla to pravda. Měl na sobě tmavé
džíny a vzorkovanou košili v odstínech přecházejících z námořnické modři až
do tyrkysova. V kombinaci s jeho zelenýma očima to vypadalo fantasticky.
Jeho oči ale vypadaly unaveně. To bylo trochu neobvyklé. V těchhle snech
dokázal tvarovat svět i náš vzhled a stálo ho to jen málo úsilí. Mohl vypadat
dokonale, jenže jeho zjev zřejmě odrážel únavu ze skutečného světa.

„Tobě taky.“ Obezřetně si mě prohlížel od hlavy k patě. Pořád jsem měla na

sobě ty letní šaty, vlasy jsem měla rozpuštěné a na krku náhrdelník se safíry.
„Vždycky jsem tě chtěl vidět takhle oblečenou. Usnula jsi v tom?“

„Jo.“ Uhladila jsem si sukni od šatů a pomyslela si, jak jsou krásné. Napadlo
mě, jestli se líbí i Dimitrijovi. Neřekl mi to sice konkrétně, ale neustále mi
opakoval, jak jsem krásná. „Myslela jsem, že už nepřijdeš.“

„To jsem si taky myslel.“

Podívala jsem se na něj. Nevypadal jako obvykle. „Zase se snažíš zjistit, kde
jsem?“

„Ne, to už je mi jedno.“ Povzdechl. „Teď mě zajímá jenom to, že nejsi tady.

Musíš se vrátit, Rose.“

Vyhoupla jsem se na zábradlí terasy a založila si ruce. „Adriane, nejsem

připravená na vztah…“

„Ne kvůli mně,“ vykřikl. „Kvůli ní. Musíš se vrátit kvůli Lisse. Proto jsem
přišel.“
„Lissa…“

Tělo mi zaplavovaly endorfiny a to se projevilo i ve snu. Snažila jsem se

rozpomenout si, proč bych si měla dělat starosti s Lissou.

Adrian udělal krok směrem ke mně a pozorně se na mě zahleděl. „Jo, znáš

přece Lissu? Svoji nejlepší kámošku? Tu, se kterou máš pouto a který jsi
přísahala, že ji budeš chránit?“

Kývala jsem nohama. „Nikdy jsem jí nic nepřísahala.“

„Co se to s tebou děje?“

Ten jeho znepokojený tón se mi nelíbil. Kazil mi dobrou náladu. „Spíš co se

děje s tebou.“

„Nechováš se jako normálně. Tvoje aura…“ Zamračil se, neschopen

pokračovat.

Rozesmála jsem se. „No jasně, už je to tu zas. Magická mystická aura. Můžu
hádat? Je černá, že jo?“

„Ne… Je…“ Několik tíživých sekund mě upřeně pozoroval. „Sotva se na ni

dokážu zaměřit. Je nějaká divná. Co se děje, Rose? Co se s tebou děje ve
skutečným světě?“

„Nic se neděje,“ odpověděla jsem. „Nic, až na to, že jsem poprvé v životě

opravdu šťastná. Proč se najednou chováš tak divně? Byla s tebou sranda. A
teď to vypadá, že když si poprvé konečně užívám, ty se chováš divně a
nudně.“

Klekl si přede mnou a po žádném humoru u něj nebylo ani stopy. „Je s tebou
něco v nepořádku. Nedokážu říct co…“

„Už jsem ti řekla, že jsem v pohodě. Proč mi musíš vždycky všechno kazit?“
Pravdou bylo, že ještě nedávno jsem zoufale chtěla, aby za mnou přišel, ale
teď… teď už to nebylo tak důležité. Teď mám Dimitrije. Kdybych tak ještě
dokázala vyřešit ten náš problém.

„A já ti zase říkal, že jsem nepřišel kvůli sobě, ale kvůli Lisse.“ S vážným
výrazem se mi zadíval do očí. „Rose, já tě prosím, aby ses vrátila domů. Lissa
tě potřebuje. Nevím, co se s ní děje, a nevím, jak bych jí mohl pomoct. Nikdo
jiný to taky neví. Myslím…, že to dokážeš jedině ty. Možná jí ubližuje, že jste
od sebe tak daleko. Třeba to škodí i tobě, a proto se teď chováš tak podivně.
Vrať se domů. Prosím. Obě se uzdravíte. Společně všechno vyřešíme. Ona se
chová tak divně. Je hrozně nezodpovědná a o nic se nestará.“

Zavrtěla jsem hlavou. „To, že jsem pryč, mi neubližuje. A jí nejspíš taky ne.
Jestli ji trápí éter, měla by zase začít brát prášky.“

„Právě že ji nic netrápí, to je ten problém. Sakra.“ Začal přecházet sem a tam.
„Co se s vámi dvěma děje? Proč ani jedna z vás nevidí, že máte potíže?“

„Možná, že potíže nemáme my,“ řekla jsem. „Třeba si jenom něco

namlouváš.“

Adrian se ke mně otočil a znovu se na mě zahleděl. „Ne. Já ne.“

Nelíbil se mi jeho tón, ani výraz, ani slova. Byla jsem ráda, že ho vidím, ale
nemínila jsem připustit, aby mi pokazil náladu. Na nic z toho jsem nechtěla
myslet. Bylo to až moc těžké.

„Podívej,“ prohlásila jsem. „Ráda jsem tě viděla, ale to už stačí. Vždyť mě

jenom obviňuješ a přikazuješ mi.“

„Nic z toho nedělám.“ Jeho hlas už byl normální – vztek se z něj vytratil.
„Poslední věc, kterou bych chtěl, je, abys byla nešťastná. Záleží mi na tobě.
Na Lisse mi taky záleží. Chci, abyste obě byly šťastný a žily si podle svých
představ…, a ne se koukat na to, jak se obě ženete rovnou do zkázy.“

Skoro to dávalo smysl. Skoro to znělo rozumně a upřímně. Zavrtěla jsem

hlavou.

„Nepleť se do toho. Jsem tam, kde chci být, a nevrátím se. Lissa si musí
poradit sama.“ Seskočila jsem ze zábradlí. Svět se trošku zatočil a já jsem
klopýtla. Adrian mě chytil za ruku, kterou jsem mu urychleně vytrhla. „To je
dobrý.“

„Ne, není. Ježíši Kriste! Řekl bych, že jsi ožralá, ale… tvoje aura tomu
neodpovídá. Co je s tebou?“ Prohrábl si rukou tmavé vlasy. To bylo typickou
známkou bezradnosti.
„Tady už jsem skončila,“ prohlásila jsem tak slušně, jak jsem to jen svedla.
Proč jsem ho chtěla vůbec vidět? Ze začátku se mi to zdálo důležité. „Pošli mě
zpátky, prosím.“

Otevřel pusu, aby něco řekl, ale pak se zarazil a chvíli jenom zíral. „Co to máš
na krku?“

Natáhl ke mně ruku, a ačkoli jsem byla trochu obluzená, podařilo se mi

ucuknout mu. Netušila jsem, co mu na mém krku připadá tak neobvyklého, a
neměla jsem v úmyslu to zjišťovat. „Nesahej na mě.“

„Rose, to vypadá jako…“

„Pošli mě zpátky, Adriane!“ Slušnost už mě přešla.

„Rose, chci ti pomoct…“

„Pošli mě zpátky!“

Vykřikla jsem ta slova a poprvé se mi podařilo vymanit se z Adrianova snu.

Zároveň jsem se vytrhla i ze spánku a probudila se na pohovce. V místnosti
panovalo ticho a jediným zvukem tu bylo moje zrychlené oddechování.
Vnitřně jsem se svíjela. Obvykle jsem byla po kousnutí omámená a
rozradostněná. Po rozhovoru s Adrianem jsem si ale dělala starosti a byla
jsem smutná.

Zvedla jsem se a vydala se do koupelny. Rozsvítila jsem a zamrkala. V obýváku

moc světla nebylo. Jakmile jsem se rozkoukala, přešla jsem k zrcadlu a
odhrnula si vlasy z krku. Při tom pohledu jsem zalapala po dechu. Krk jsem
měla pokrytý modřinami i čerstvými ranami. Místo, kam mě Dimitrij kousl
naposled, pokrývala zaschlá krev.

Vypadala jsem… jako krvavá děvka.

Jak to, že jsem si toho předtím nevšimla? Namočila jsem žínku a začala si z
krku drhnout krev. Drbala jsem se tak dlouho, dokud jsem neměla červenou
kůži. Tak tohle viděl? Uvažovala jsem, kolik toho vlastně Adrian mohl
zahlédnout. Vlasy jsem měla rozpuštěné, takže jsem si byla celkem jistá, že
jsem měla krk zakrytý.
Pak mi na mysli vytanula rebelská myšlenka. Co na tom záleží, jestli to Adrian
viděl, nebo ne? Nepochopil by to. Ani náhodou by to nedokázal pochopit.
Jsem s Dimitrijem. Jistě, změnil se…, ale zase ne tolik. A já jsem byla
přesvědčená, že přijdu na způsob, jak by to mohlo fungovat, aniž bych se
musela stát Strigojkou. Zatím mě ovšem nic nenapadalo.

Snažila jsem se přesvědčit samu sebe, že o nic nejde, ale ty modřiny mě

děsily.

Odešla jsem z koupelny a vrátila se zase na pohovku. Zapnula jsem televizi, i

když jsem se na ni stejně nedívala, a po chvíli se mě opět zmocnila šťastná
mlha. Televizi jsem zase vypnula a znovu usnula. Tentokrát jsem snila svoje
sny.

Trvalo pěknou chvíli, než Dimitrij zase přišel. A tou chvílí myslím skoro celý
den. Už jsem byla jako na jehlách, jednak proto, že mi chyběl, a pak taky
proto, že mi chybělo jeho kousnutí. Obvykle za mnou chodil dvakrát za den a
tohle byla nejdelší doba, kdy jsem byla bez endorfinů. Potřebovala jsem se
něčím zaměstnat, a tak jsem se pokoušela upravit, abych byla co nejkrásnější.

Probrala jsem svoje šaty ve skříni a vybrala si dlouhé slonovinové s malými

purpurovými kytičkami. Padly mi těsně jako rukavice. Chtěla jsem si vyčesat
vlasy nahoru, ale když jsem se znovu podívala na svoje modřiny, usnesla jsem
se, že bude lepší nechat si je rozpuštěné. Nedávno jsem dostala i kulmu a
šminky, a tak jsem si natočila konečky vlasů do dokonalých kudrlinek. Jakmile
jsem skončila, šťastně jsem se prohlížela v zrcadle a doufala, že Dimitrij bude
také šťastný, až mě uvidí. Teď už to chtělo jenom nějaký skvostný šperk, který
mi daroval. Ale když jsem se otočila od zrcadla, všimla jsem si, že jsem si
zapomněla na zádech dopnout šaty. Natáhla jsem se k zapínání, jenže bylo
zrovna na takovém místě, že jsem si tam nedosáhla.

„Sakra,“ zamumlala jsem a nepřestávala se pokoušet dosáhnout na ten

háček. Skvrnka na mé dokonalosti.

Vtom jsem zaslechla otvírání dveří a zvuk odkládání tácu na stolek. To je

štěstí!

„Inno!“ zavolala jsem a vyšla z koupelny. „Potřebuju, abys mi…“

Sotva jsem vkročila do obýváku, zmocnila se mě nevolnost, jejímž zdrojem
nebyl Dimitrij. Byl to Nathan.

Poklesla mi čelist. Inna postávala vedle něj s očima upřenýma na zem jako
obvykle a trpělivě vyčkávala. Pustila jsem ji z hlavy a zadívala se na Nathana.
Nejspíš byl pořád ve službě a hlídal, ale ještě nikdy se nestalo, aby přišel až
sem. Poprvé po dlouhé době se zase ozvaly moje bojové instinkty. Rychle
jsem zvážila svoje možnosti na útěk. Strach mě nutil, abych couvala, jenže tak
bych skončila uvězněná v koupelně. Nejlepší bude zůstat, kde jsem. I když
nedokážu vypadnout z téhle místnosti, přesto je tu víc prostoru pro
manévrování.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se ho a samotnou mě překvapil klidný tón

vlastního hlasu.

„Řeším problém.“

Nepotřebovala jsem další narážky, aby mi bylo jasné, co se mi snaží naznačit.

Já jsem ten problém.

Opět jsem odolala touze vycouvat. „Nikdy jsem ti nic neudělala.“ To byla pro
Strigoje trochu špatná logika. Žádná z jejich obětí jim nikdy nic neudělala.

„Existuješ,“ řekl. „Zabíráš tady místo a jenom marníš čas nás všech. Ty víš, jak
ji najít – tu Dragomirovic holku –, ale nám nenabízíš nic ani vzdáleně
užitečného. Leda až Belikov konečně pohne zadkem a probudí tě. A do té
doby mě Galina nutí, abych mrhal časem a hlídal tě, protože ho podporuje a
věří mu, že budeš úžasným přínosem.“

To bylo zajímavé shrnutí stížností. „Takže… ehm, co chceš dělat?“

V okamžiku stál přede mnou. Když jsem ho viděla tak blízko, před očima mi
vytanula vzpomínka, jak kousl Dimitrije a začal tohle všechno. Rozzuřila jsem
se. „Tak jako tak z tebe tu informaci dostanu,“ zasyčel. „Řekni mi, kde je.“

„Víš, kde je. Ve škole.“ Bylo mi jasné, že jsem mu neřekla nic převratného.
Beztak věděl, že je tam. Věděl, i kde je škola.

Jeho výraz mi napověděl, že ho nijak nenadchlo, když jsem mu řekla, co už ví

dávno. Popadl mě za vlasy a bolestivě mi trhl hlavou dozadu. Možná nakonec
nebylo dobré nechat si vlasy rozpuštěné. „Kam půjde pak? Tam přece
nezůstane věčně. Jde na vysokou? Ke dvoru? Museli jí něco naplánovat.“

„Nevím co. Jsem už dost dlouho pryč.“

„Nevěřím ti,“ zavrčel. „Ona je příliš cenná. Budoucnost už jí museli

naplánovat dávno.“

„Jestli jo, tak se mi s tím nikdo nesvěřil. Odjela jsem dost brzo.“

Ledabyle jsem pokrčila rameny. Jeho oči byly plné vzteku a zdálo se mi, že
ještě víc zčervenaly.

„Máte spolu pouto! Ty to víš. Hned mi to řekni a já tě zabiju rychle. Pokud mi

to nepovíš, probudím tě, abych tu informaci získal, a potom tě zabiju. Zapálím
tě jako pochodeň.“

„Ty… Ty bys mě zabil, i kdybych byla jednou z vás?“ Hloupá otázka. Strigojové
vzájemně necítí žádnou loajalitu.

„Ano. Jeho to zničí, a jakmile Galina zjistí, že takhle zdrcený jí je k ničemu, já

zaujmu svoje původní místo po jejím boku – zejména, když vyhladím linii
Dragomirů.“

„Kulový vyhladíš.“

Usmál se a konečky prstů mi přejel po krku pokrytém modřinami. „Ale

kdepak. Opravdu bude všechno mnohem jednodušší, když mi to teď povíš.
Lepší, když umřeš v extázi, než když zajdeš zaživa upálená. Oba si to užijeme.“
Delikátně mi ovinul ruku kolem hrdla. „Rozhodně představuješ problém, ale
jsi krásná – hlavně máš krásný krk. Už chápu, proč tě chce.“

Pohrávaly si se mnou rozporuplné pocity. Logicky jsem si uvědomovala, že je

to Nathan – Nathan, jehož nenávidím především za to, že proměnil Dimitrije.
Jenže moje tělo prahlo po endorfinech ze strigojího kousnutí, takže mi sotva
záleželo na tom, že je to právě Nathan. Důležité bylo jen to, že měl zuby
kousíček od mého hrdla a já už si představovala to sladké opojení.

Jednou rukou mi pořád držel krk a druhou mi sklouzl k pasu a pokračoval dál
až k boku. I z jeho hlasu čišela touha, jako by chtěl něco víc než mě jenom
kousnout. Po tolika sexuálně vypjatých chvílích s Dimitrijem – které nikdy k
ničemu nevedly – mi bylo už skoro jedno, kdo se mě dotýká. Mohla bych
zavřít oči a pak už by nezáleželo na tom, čí zuby mi prokousnou hrdlo a čí ruce
ze mě strhají šaty. Záleží jen na dalším kousnutí. Mohla bych zavřít oči a
představovat si, že jsem s Dimitrijem, podlehnout té představě, zatímco mě
bude líbat Nathan…

Až na to, že jsem si vzdáleně uvědomovala, že Nathan nechce jenom sex a

krev. Chce mě pak zabít.

Byla to pořádná ironie. Když jsem se tady ocitla, byla jsem odhodlaná radši se
zabít než se stát Strigojkou. Nathan mi teď nabízel obojí. I kdyby mě nejdřív
proměnil, stejně měl v plánu mě hned potom zabít. Nežila bych věčně jako
Strigojka. Tohle bych měla uvítat.

Moje závislé tělo přímo křičelo po jeho kousnutí a s tím spojené rozkoši, ale
přesto jsem si něco zcela jasně uvědomila. Nechci umřít. Možná to bylo tím,
že jsem byla skoro celý den bez kousnutí, ale ozvala se ve mně moje rebelská
nátura. Nedovolím mu, aby mi to udělal. Nedovolím mu, aby přišel na řadu
hned po Dimitrijovi. A rozhodně mu nedovolím, aby se vydal pronásledovat
Lissu.

Pokusila jsem se rozhrnout endorfinová mračna, která mě pořád obklopovala,

a vydolovala jsem ze sebe tolik síly vůle, na kolik jsem se jen vzmohla. Musela
jsem pátrat hluboko, abych si vybavila roky výcviku a lekce, které mi dával
Dimitrij. Bylo těžké dostat se k těm vzpomínkám, vybavila jsem si toho jen
málo Přesto to ale stačilo, abych se vrhla do akce. Rozmáchla jsem se a
praštila Nathana.

A ničeho jsem nedosáhla.

Ani nezakolísal. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli tu ránu vůbec pocítil. Jeho
překvapený výraz se rychle změnil v pobavený a on se rozesmál tím
příšerným způsobem, jakým se smějou Strigojové. Bylo to kruté a nebyla v
tom žádná radost. Pak mi s neskutečnou lehkostí jednu vrazil a odkopl mě, až
jsem přeletěla celou místnost. Dimitrij udělal skoro totéž, když jsem ho tady
zezačátku napadla. Jenže tehdy jsem neodletěla tak daleko a moje rány na
něj měly aspoň nepatrný účinek.
Narazila jsem do zadní strany pohovky a příšerně to bolelo. Polila mě vlna
přicházející mdloby a já si uvědomila, jaká to byla blbost bojovat s někým
mnohem silnějším, když pořád přicházím o tolik krve. Dokázala jsem se
narovnat a zoufale jsem uvažovala, co dál. Nathan nevypadal, že by nějak
spěchal a chtěl se do mě pustit hned zase nanovo. Vlastně se pořád smál.

Rozhlédla jsem se kolem a napadla mě opravdu ubohá akce. Poblíž stála Inna.
Bolestně pomalu – ale přesto jsem byla rychlejší, než jsem čekala – jsem se k
ní přiblížila a ovinula jí paži kolem krku. Překvapeně vyjekla a já jí smýkla proti
sobě.

„Vypadni odtud,“ zavrčela jsem na Nathana. „Vypadni, nebo ji zabiju.“

Přestal se smát, chvilku mě jen pozoroval a pak se rozesmál znova a ještě víc.
„To myslíš vážně? To si opravdu myslíš, že bych ti v tom nedokázal zabránit,
kdybych chtěl? A fakt si myslíš, že mi na tom záleží? Do toho. Zabij ji.
Takových jako ona jsou tucty.“

Jasně, ani to mě nemělo překvapit, ale přesto mě ohromilo, s jakou lehkostí

by se nechal připravit o tak oddanou služku. Dobře. Nejvyšší čas přejít na plán
B. Nebo už je to plán J? Upřímně jsem se v tom už začínala ztrácet a beztak mi
žádný plán nepřipadal dobrý.

„Au!“

Inna mě najednou bouchla loktem do břicha. V tom překvapení jsem ji

pustila. S přidušeným křikem se otočila a praštila mě do obličeje. Nebyla to
tak silná rána jako od Nathana, ale zavrávorala jsem. Snažila jsem se něčeho
zachytit – čehokoli –, ale nic jsem nenahmatala, a tak jsem upadla. Zády jsem
narazila do dveří a zůstala ležet na zemi. Čekala jsem, že se na mě vzápětí
zase vrhne, ale ona namísto toho přešla celou místnost a – Bože, pomáhej mi
– v obranném postoji si ochranitelsky stoupla před Nathana.

Než jsem dokázala plně zpracovat podivnost té situace, to, že se snaží chránit
někoho, kdo by ji klidně nechal umřít, otevřely se dveře. „Au!“ vykřikla jsem
znova, protože mě bouchly a odsunuly stranou.

Dimitrij vstoupil rychle. Těkal pohledem z jednoho na druhého a mně bylo

jasné, že je vidět, jak mě Nathan s Innou pěkně zřídili. Zaťal ruce v pěsti a
otočil se k Nathanovi. Připomnělo mi to jejich rvačku na chodbě. Ve vzduchu
se vznášel hněv, zloba a touha po krvi. Přikrčila jsem se a připravila se na další
střet.

„Nedělej to,“ varoval s úšklebkem Nathan Dimitrije. „Víš, co řekla Galina.

Dotkni se mě a padáš odtud.“

Dimitrij si stoupl přímo před Nathana a odhodil Innu stranou jako hadrovou
panenku. „To mi stojí za její hněv, hlavně když jí řeknu, žes zaútočil jako první.
Rose vypadá zmlácená.“

„To těžko.“ Ukázal na Innu, která se na zemi stále ještě vzpamatovávala z

toho, jak ji Dimitrij odhodil. Přestože jsem sama byla zraněná, začala jsem se
plazit k ní, abych se přesvědčila, že je v pořádku. „Ona poví pravdu.“

Teď se zase ušklíbl Dimitrij. „Vážně si myslíš, že Galina uvěří člověku? Ne.
Když řeknu Galině, žes mě a Rose napadl ze žárlivosti, jistě tomu uvěří.
Dostatečným důkazem tvé slabosti bude to, že tě porazím rychle. Uříznu ti
hlavu a ze skrýše vezmu Rosin kůl. V posledním tažení se na ni můžeš dívat,
jak ti s ním probodne srdce.“

No nazdar. Tohle znělo mnohem hůř než Nathanovy výhrůžky, že mě upálí –

ale počkat!

Můj kůl?

Nathan se nepřestával tvářit nadutě a znuděně, nebo mi to tak aspoň

připadalo. Dimitrij ovšem zřejmě v jeho výrazu zaznamenal něco, co ho
uspokojilo a přivedlo k závěru, že on je pánem situace. Viditelně se uvolnil, a
dokonce se usmál. „Dvakrát,“ řekl Dimitrij tiše. „Dvakrát jsem tě nechal jít.
Příště…, příště s tebou skoncuju.“

Opatrně jsem natáhla ruku k Inně. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se.

Zpražila mě nenávistným pohledem, zvedla se a rozběhla se ke dveřím.

Nathan na mě upřel zrak a pomalu couval stejným směrem.

„Ne,“ ozval se. „Dvakrát jsem ji nechal žít. Příště to s ní skoncuju. To já tady
velím, ne ty.“
Nathan otevřel dveře a Inna urychleně proběhla kolem něj ven. S pusou
dokořán jsem zírala, co všechno se tu seběhlo. Nevěděla jsem, co z toho mě
znepokojuje víc. Vzhlédla jsem k Dimitrijovi a rychle přemýšlela, na co se ho
zeptat dřív. Co budeme dělat? Proč Inna bránila Nathana? Proč ho Dimitrij
nechal jít? Žádnou z těch drzých otázek jsem ale nahlas nevyslovila.

Namísto toho jsem propukla v pláč.

 KAPITOLA 22

Moc často nebrečím, a když ano, nesnáším to. Když jsem se před Dimitrijem
rozbrečela naposled, hned mě obejmul. Tentokrát se mi od něj dostalo jen
chladného vzteklého pohledu.

„To je tvoje vina!“ zařval s rukama zaťatýma v pěsti.

S doširoka rozšířenýma očima jsem se přikrčila a popolezla dozadu. „Ale on…

On mě napadl…“

„Ano. A Inna taky. Člověk! Nechala ses napadnout člověkem,“ ušklíbl se. „Jsi
slabá. Nedokážeš se ani ubránit – a to všechno jenom proto, že se odmítáš
nechat probudit!“

Mluvil strašlivým hlasem a díval se na mě tak… Zkrátka jeho pohled mě děsil

snad ještě víc než Nathanův. Sehnul se ke mně a pomohl mi vstát.

„Kdyby tě zabili, mohla by sis za to sama,“ prohlásil. Zaryl mi prsty do zápěstí

a zatřásl se mnou. „Máš možnost být nesmrtelná a neuvěřitelně silná! Ale jsi
příliš slepá a tvrdohlavá, než abys to pochopila.“

Polkla jsem svoje slzy a volnou rukou si otřela oči. Bezpochyby už jsem je
měla stejně rozmazané, a to jsem si dala s líčením takovou práci. Tak strašně
jsem se bála, že mi připadalo, že mi snad exploduje srdce. Zuřivost a výhrůžky
jsem čekala od Nathana – ne od Dimitrije.

Zapomínáš, že je Strigoj, ozvalo se mi v hlavě.

Dlouho jsem byla bez kousnutí, takže mi žilami proudilo dostatečné množství
adrenalinu, který mě nabudil, a svůj vnitřní hlas jsem slyšela zřetelněji.
Dimitrij řekl, že jsem slabá, protože nejsem Strigojka, ale mělo to i jiný důvod.
Jsem slabá a Nathan s Innou mi to nandali, protože jsem závislá a žiju v
požehnaném nevnímání, což se projevuje jak na těle, tak na duchu. Ta
myšlenka mě samotnou překvapila, pořádně jsem ji nedokázala zpracovat.
Moje touha po vampýřích endorfinech vzplála nanovo a v mysli se mi svářily
tyhle dvě poloviny.
Měla jsem dost rozumu na to, abych o tom pomlčela. Radši jsem se pokusila
udělat něco, co by Dimitrije zklidnilo. „Nemyslím, že bych byla silnější než
Nathan, ani kdybych byla proměněná – teda probuzená.“

Pohladil mě po vlasech a promluvil zamyšleným, chladným hlasem. Zdálo se,

že už se začíná uklidňovat, ale oči mu pořád plály hněvem a netrpělivostí.
„Zpočátku možná ne, ale tvoje fyzická síla i vůle tě přes tu změnu přenesou.
On není zas o tolik starší než kdokoli z nás – rozhodně ne o tolik, aby v tom
byl jasně patrný rozdíl. Proto pořád ustupuje, když spolu bojujeme.“

„A proč ustupuješ ty?“

Ucítila jsem, jak se celý napjal, a já jsem si uvědomila, že moje otázka na něj
mohla zapůsobit jako urážka jeho schopností. Polkla jsem a znovu mě
zachvátil strach. Zápěstí mi dosud nepustil a jeho stisk už začínal být
bolestivý.

„Protože v jedné věci má pravdu,“ prohlásil Dimitrij strnule. „Kdybych ho

zabil, museli bychom čelit Galinině hněvu. A to je něco, co si nemůžu dovolit.
Zatím.“

„Předtím jsi říkal, že ji musíš… musíme… zabít.“

„Ano, a jakmile to uděláme, bude už snadné zmocnit se jejího majetku a řídit

její organizaci.“

„A jakou má přesně organizaci?“ Když ho budu rozptylovat, třeba ho ten

vztek přejde. Ta zrůda snad odejde.

Pokrčil rameny. „Má spoustu různých. K tomuhle bohatství nepřišla bez úsilí.“

„Myslíš nezákonný obchody a ubližování lidem?“

„Záleží na tom?“

S odpovědí na takovou otázku jsem se neobtěžovala. „Ale Galina bývala tvoje

učitelka. Vážně ji dokážeš zabít? Nemyslím fyzicky, ale… Nebude tě to trápit?“

Zamyslel se nad tím. „Už jsem ti jednou říkal, že všechno je o síle a slabosti.
Kořist a šelma. A pokud ji dokážeme sejmout – o čemž vůbec nepochybuju –,
pak je kořistí. Tečka.“
Zachvěla jsem se. Byl to ukrutně drsný a děsivý pohled na svět. Dimitrij mě
pustil a mně se ulevilo. Na roztřesených nohou jsem se vydala k sedačce. Na
chvíli jsem se bála, že mě znovu chytí, ale on se jen posadil vedle mě.

„Proč mě Inna napadla? Proč bránila Nathana?“

„Protože ho miluje.“ Dimitrij se ani nesnažil skrýt svoje znechucení.

„Ale jak…?“

„Kdoví? Součástí jejich dohody je, že ji Nathan probudí, až nastane její čas.“
Vzpomněla jsem si na Sydneyino varování o tom, proč se alchymisté obávají,
že by se lidi mohli dozvědět o vampýrech – protože by se taky chtěli
proměnit. „To se ale říká většině lidských sluhů.“

„Cože?“

„Většina jich nemá žádnou cenu. A často se taky stává, že někdo dostane hlad
a s člověkem skoncuje.“

Bez ohledu na Dimitrijovu blízkost se mi zvedl žaludek. „To je všechno tak

zamotaný.“

„Nemusí být.“ Nemyslela jsem, že se mnou začne zase třást, ale v očích se mu
nebezpečně zablesklo. Zrůda už zase byla jen kousek. „Čas běží. Byl jsem
shovívavý, Rozo. Mnohem shovívavější, než bych byl ke komukoli jinému.“

„Proč? Proč jsi to dělal?“ Chtěla jsem – potřebovala jsem – slyšet, že proto, že
mě miluje a že by mě kvůli své lásce nikdy nenutil dělat něco, co bych
nechtěla. Potřebovala jsem to slyšet, abych si mohla vymazat z paměti to
strašlivé rozběsněné stvoření, které jsem viděla jen před pár minutami.

„Protože vím, jak uvažuješ. A vím, že kdybych tě probudil z tvé svobodné vůle,
byla bys mnohem důležitějším spojencem. Jsi nezávislá a umíněná – proto jsi
tak cenná.“

„Spojenec, jo?“

Ne žena, kterou miluje.

Sklonil se ke mně. „Neříkal jsem ti kdysi, že tady vždycky budu pro tebe? Jsem
tady. Budu tě chránit. Budeme spolu. Jsme stvořeni jeden pro druhého. To
přece víš.“ V jeho hlase bylo víc prudkosti než citu.

Políbil mě na rty a přitáhl si mě blíž. Jako obvykle mě zaplavilo horko a moje

tělo okamžitě zareagovalo. Hlavou mi ale vířila spousta myšlenek. Vždycky
jsem si myslela, že jsme stvořeni jeden pro druhého. A kdysi mi řekl, že tu
vždycky bude pro mě. To jsem taky chtěla – ale na oplátku jsem tu chtěla být i
já pro něj. Chtěla jsem, abychom si byli rovni a vzájemně si hlídali záda.
Dneska to tak ale nevypadalo. Byla jsem bezbranná. Slabá. Nikdy v životě
jsem taková nebyla. I při těch nejstrašlivějších a nejnevyrovnanějších bojích
jsem se zmohla na slušnou akci. Nebo jsem přinejmenším byla odhodlána
bojovat. Teď ale ne. Byla jsem vyděšená. Byla jsem neschopná. Nedokázala
jsem udělat nic než žalostně sedět a čekat, až mě někdo zachrání. Dopustila
jsem, aby mě přemohl člověk.

Dimitrij říká, že řešením je, když se stanu Strigojkou. Poslední týden to

opakoval pořád dokolečka, a i když jsem nesvolila, už mě to neodpuzovalo
tolik jako zpočátku. Ta představa visela ve vzduchu a představovala
vzdálenou možnost, jak být spolu. A já s ním být chtěla, zejména ve chvílích,
jako je tato, kdy jsme se líbali a oba nás zachvátila touha.

Jenže tentokrát… touha nebyla tak intenzivní jako obvykle. Pociťovala jsem ji,
ale přitom jsem nedokázala vyhnat z hlavy, jak se zachoval před chvílí. Náhle
mi s překvapivou jasností došlo, že vlastně chodím se Strigojem. A to je…
divné.

Dimitrij se odtrhl od mých rtů, těžce oddechoval a díval se na mě. I s tím jeho
klidným strigojským výrazem jsem na něm poznala, že mě chce – v mnoha
ohledech. Bylo to matoucí. Byl to Dimitrij, a zároveň to nebyl Dimitrij. Znovu
se ke mně sklonil, políbil mě na tvář, pak na bradu a potom na krk. Otevřel
pusu a já ucítila na kůži ostré hroty jeho tesáků…

„Ne,“ vyhrkla jsem.

Zarazil se. „Cos to řekla?“ Srdce se mi rozbušilo a já se připravila na jeho

hněv.

„Ne… Tentokrát ne.“

Odtáhl se ode mě a zadíval se na mě. Tvářil se šokovaně i roztrpčeně. Když nic
neříkal, začala jsem koktat.

„Není mi dobře… Jsem zraněná. I když bych chtěla, bojím se ztratit zase další
krev…“ Dimitrij mi vždycky říkal, že na mně pozná lež, ale musela jsem to
aspoň zkusit. Nasadila jsem ten nejroztouženější a nejnevinnější výraz, jakého
jsem byla schopná. „Chci to… Chci ucítit kousnutí… Nejdřív si ale musím
odpočinout, abych zase zesílila…“

„Nech mě, abych tě probudil, a budeš zase silná.“

„Já vím,“ řekla jsem. Podívala jsem se jinam a doufala, že se zmůžu na ještě
zmatenější výraz. Ostatně s tím, co se poslední dobou v mém životě seběhlo,
nebylo zase tak těžké hrát zmatek. „A začínám si myslet…“

Slyšela jsem, jak se ostře nadechl. „Začínáš si myslet co?“

Otočila jsem se k němu a doufala, že se mi podaří přesvědčit ho, že vážně

uvažuju o proměně. „Začínám si myslet, že už nikdy nechci být slabá.“

Viděla jsem mu to na očích. Uvěřil mi. A vlastně to byla pravda. Nechci být
slabá.

„Prosím… Potřebuju si jenom odpočinout. Potřebuju si to ještě víc

promyslet.“

A bylo to tady. Chvíle, na níž závisí všechno. Pravdou bylo, že jsem nelhala
jenom jemu, lhala jsem i sama sobě. Upřímně? Chtěla jsem, aby mě kousl.
Zoufale. Už dlouho jsem byla bez kousnutí a moje tělo po něm volalo.
Potřebovala jsem endorfiny. Potřebovala jsem je víc než vzduch nebo jídlo.
Stačil mi ale jediný den bez nich a už jsem aspoň na chvilku dokázala jasně
uvažovat. Ta moje část, která netoužila po ničem jiném než po rozkoši a
ignorantské extázi, se vůbec nezajímala o to, že se mi projasňuje mysl. V
hloubi duše jsem věděla, že se musím pokusit pročistit si hlavu ještě víc,
ačkoli to obnáší, že se připravím o to, co chci nejvíc.

Po chvíli přemýšlení Dimitrij přikývl a zvedl se. Vyložil si moje slova tak, že
jsem dospěla tak daleko, že vážně uvažuju o proměně. „Tak odpočívej,“ řekl.
„Promluvíme si později. Rose…, máme jen dva dny.“
„Dva dny?“

„To rozhodla Galina. Tolik času nám dala. Pak udělám to rozhodnutí za tebe.“

„Ty mě probudíš?“ Už jsem si nebyla tak docela jistá, jestli ještě existuje i
možnost smrti.

„Ano. Ale pro všechny by bylo lepší, kdyby to nedospělo až takhle daleko.“ Na
chvilku se zarazil a sáhl si do kapsy. „Tohle jsem ti přinesl.“

Podal mi náramek s opály a malými diamanty, jako by to byla ta

nejobyčejnější věc na světě. Náramek byl překrásný, každý opál vrhal odlesky
tisíců barev. „Teda. To je… nádhera.“ Dala jsem si ho na ruku, ale najednou už
pro mě tyhle dárky tolik neznamenaly.

Se spokojeným pohledem se ke mně sklonil a políbil mě na čelo. Zamířil ke

dveřím a nechal mě na pohovce. Zoufale jsem se snažila myslet na něco
jiného než na to, jak moc si přeju, aby se vrátil a kousl mě.

Zbytek dne byl utrpením.

Dřív jsem četla něco o závislostech a o tom, jak těžké je vymanit se ze

závislosti na alkoholu nebo drogách. Jednou jsem dokonce viděla, jak se
jeden dárce zbláznil, když ho propustili ze služby. Už byl moc starý a všichni
měli za to, že by bylo riskantní, kdyby dál dával krev Morojům. S údivem jsem
sledovala jeho prosby a škemrání, aby mohl zůstat, že mu žádná rizika nevadí.
Ačkoli jsem věděla, že je závislý, nedokázala jsem pochopit, že mu to stojí za
to, aby riskoval svůj život. Teď už to chápu.

V ubíhajících hodinách bych taky riskovala život za jediné kousnutí. To bylo

samo o sobě k smíchu, protože dalším kousnutím bych opravdu riskovala
život. Nepochybovala jsem, že sotva by mi mysl zastřel zase ten opar,
přistoupila bych na Dimitrijovu nabídku. Ale s každou uplynulou příšernou
vteřinou bez kousnutí se moje myšlenky začínaly projasňovat. Pořád ještě
jsem však měla daleko k tomu, abych se vymanila ze zasněného oparu
vampýřích endorfinů. Když nás Strigojové drželi ve Spokane, Eddieho využívali
jako zdroj krve. Trvalo mu několik dní, než se z toho dostal. Čím jasněji mi to
myslelo, tím víc jsem si uvědomovala, jak je důležité zůstat bez kousnutí. Ne
že by to tohle vědomí mému tělu nějak usnadňovalo.
Mám vážné problémy. Zdá se, že tak jako tak je mým osudem stát se
Strigojkou. Dimitrij mě chce proměnit, abychom mohli společně vládnout a
stát se jakýmsi vampýřím ekvivalentem Bonnie a Clydea. Nathan mě chce
proměnit, protože doufá, že ho zavedu za Lissou – a pak mě zabije.
Dimitrijova možnost je samozřejmě lepší, ale zas ne o tolik. Už ne.

Ještě včera bych řekla, že si nemusím dělat starosti s tím, že bych se stala
Strigojkou. Teď mě ale zasáhla krutá realita, když jsem si uvědomila, co
všechno by to obnášelo. Vrátily se mi moje staré pocity. Sebevražda versus
život zlé stvůry. Kdybych se stala zlou stvůrou, samozřejmě by to znamenalo,
že bych mohla být s Dimitrijem…

Až na to, že tohle není Dimitrij. Nebo ano? Všechno je to tak zmatené. Znovu
jsem si připomněla, co mi říkal dřív – že nezáleží na tom, jak moc Strigoj
připomíná toho, kým kdysi býval, už to není on. Tenhle Dimitrij ale tvrdí, že se
v tomhle zmýlil.

„To jsou ty endorfiny, Rose. Jsou jako droga…“ Zaúpěla jsem a zabořila obličej
do dlaní. Seděla jsem na sedačce a jako kulisu měla puštěnou televizi. Super.
Tak už se bavím sama se sebou.

Když se dokážu vymanit z Dimitrijova vlivu a z tohohle obluzeného stavu, v

němž mi připadá, že Strigoje nějak špatně chápu…, tak co? Byla jsem zase
zpátky u původního dilematu. Žádné zbraně, jimiž bych mohla Strigoje zabít.
Žádné zbraně, jimiž bych mohla zabít sebe. Jsem jim vydaná na milost a
nemilost, ale teď už mám aspoň malou šanci, že dokážu bojovat. Jistě by to
byl předem prohraný boj. Kdyby se mi ale podařilo zůstat bez endorfinů
dostatečně dlouho, dokázala bych přemoct aspoň Innu. To už by něco
znamenalo.

A bylo to tu zase. Bez endorfinů. Pokaždé, když jsem při zvažování svých
možností dospěla až k tomuto bodu, musela jsem čelit fyzické realitě. Chtěla
jsem se zase sjet. Chtěla jsem znovu zažít ten radostný opar. Musím to zase
mít, jinak určitě umřu. Tohle mě zabije a osvobodí od toho, abych se nestala
Strigojkou…

„Sakra!“
Vstala jsem a začala přecházet po pokoji. Doufala jsem, že mě to rozptýlí.
Televize to nedokázala. Kdybych vydržela ještě o něco déle, drogy by se mi
vyplavily z organismu a já bych dokázala přijít na způsob, jak zachránit sebe a
Lissu a…

Lissa!

Bez přemýšlení jsem jí skočila do hlavy. Když budu v jejím těle a mysli, pak
možná na chvíli zapomenu na to svoje. Absťák mě přejde rychleji.

Lissa a její parta se vrátily z královského dvora v mnohem zasmušilejší náladě,

než tam odjížděli. Když po večírku nastalo chladné ráno, Lissa si připadala
jako idiot kvůli tomu, co tam všechno vyváděla. Tanec na stole nebyl tou
nejhorší věcí na světě, ale když si Lissa vzpomněla na všechny ty večírky a
společenský život během toho víkendu s Avery, uvažovala, co to s ní je. Někdy
se dokonce ani necítila sama sebou. A líbání s Aaronem…, no, to byla další
záležitost, kterou si vyčítala.

„S tím si nedělej hlavu,“ řekla jí v letadle Avery. „Všichni děláme kraviny, když
jsme nametený.“

„Já ne,“ zaúpěla Lissa. „Tohle se mi vůbec nepodobá.“ Přes tohle svoje tvrzení
si Lissa vzala nabízenou sklenici mimózy – šampaňského s pomerančovým
džusem.

Avery se usmála. „Nemám s čím to srovnat. Mně připadáš v pohodě. Aspoň

se nepokoušíš zdrhnout s nějakým člověkem nebo nekrálovským.“

Lissa jí úsměv oplatila a pohledem zabloudila k Jill, která v letadle seděla

kousek před nimi. Adrian se s ní před chvílí bavil, ale teď tam Jill seděla
začtená do knihy. Vypadalo to, že nejvíc ji zajímá, aby byla co nejdál od
Reeda. Ten seděl zase se Simonem. Lissu překvapilo, jak podezíravě strážce
Jill sleduje. Možná, že Reed o ní Simonovi řekl, že představuje nějakou
hrozbu.

„Děláš si starosti kvůli ní?“ zeptala se Avery, jakmile zaznamenala, kam se

Lissa dívá.

„To ani ne… Jenom si nemůžu vyhnat z hlavy, jak se na mě včera v noci
koukala.“
„Je mladá. Asi se dá lehko vyšokovat.“

Lissa si to myslela taky. Ale i když byla Jill mladá, v tom, co jí řekla, bylo cosi
jasného a upřímného. Lisse to připomínalo mě. A nedokázala snést
pomyšlení, že si o ní někdo myslí něco špatného. Vstala.

„Hned jsem zpátky,“ oznámila Avery. „Jdu si s ní promluvit.“

Jill se nemálo podivila, když Lissa dosedla vedle ní. Mladší dívka si založila
knihu, a ať už cítila cokoli, její úsměv byl upřímný. „Ahoj.“

„Ahoj,“ pozdravila ji Lissa. Zatím nevypila mimózy moc a éter ještě ovládala
natolik, že dokázala spatřit Jillinu auru. Byla sytě a jasně modrá a mezi tou
modří byla roztroušena purpurová a tmavší modrá. Dobré a silné barvy.
„Podívej, chci se ti omluvit za to, co se stalo v noci… To, co jsem řekla…“

„Aha,“ řekla Jill a zčervenala. „To nic. Bylo to praštěný a já vím, žes
neuvažovala jasně. Teda aspoň si to myslím. Doopravdy to vědět nemůžu.
Nikdy jsem nic nepila, tak nevím, co všechno to může udělat.“ Jillina nervozita
pokaždé způsobila, že buď neustále žvanila, nebo naopak mlčela.

„Jo. No, mělo mi to myslet jasně ještě předtím, než jsem se do tý situace
dostala. A mrzí mě, co se stalo s Reedem.“ Lissa ztišila hlas. „Netuším, co se
stalo…, ale nebylo správný, že ti řekl takový věci.“

Obě dívky se na něj zadívaly. Byl začtený do knihy, ale najednou se podíval na
Jill s Lissou, jako by vycítil, že ho sledují. Zadíval se na ně a obě ihned stočily
zrak jinam.

„Za to jsi rozhodně nemohla,“ prohlásila Jill. „Ještěže tam byl Adrian. Nakonec
to dobře dopadlo.“

Lissa měla co dělat, aby se nerozesmála. Na Adriana z tohohle místa neviděly,

ale kdyby ano, Lissa měla dojem, že Jill by na něj celou cestu zasněně civěla.
Adrian si zase o víkendu pořádně užil civění na Avery, takže Lisse bylo jasné,
že Jill pro něj vždycky zůstane jen jakousi mladší sestřičkou. Už bylo dost
jasné, že Jill se zamilovala. Bylo to roztomilé. Ačkoli si Lissa uvědomovala, že
je to od ní hloupé, ulevilo se jí, že objektem Jillina zájmu je Adrian, a ne
Christian.
„Doufám, že to příště dopadne líp,“ řekla Lissa. „A taky doufám, že si o mně
nikdo nemyslí nic špatnýho.“

„Já ne,“ ujistila ji Jill. „A Christian určitě taky nebude.“

Lissa se zamračila, na okamžik ji to zmátlo. „No…, asi nemá smysl ho kvůli

tomu stresovat. Byla to moje hloupá chyba a já si s tím poradím.“

Teď se pro změnu zamračila Jill. Než promluvila, zaváhala, protože se jí zase
vrátila nervozita. „To ale musíš. Musíš mu říct pravdu, ne?“

„O nic nešlo,“ odmávla to Lissa, kterou překvapilo, jak zahnaná do kouta se

cítí. Ten nepředvídatelný vztek už zase začal vyplouvat na povrch.

„Ale… vy dva máte vážnej vztah… Musíte k sobě vždycky být upřímní, ne?
Přece mu nemůžeš lhát.“

Lissa obrátila oči v sloup. „Jill, tys nikdy vážný vztah neměla, že ne? Mělas
někdy aspoň jedno rande? Já mu nelžu. Jenom mu neříkám věci, který by ho
mohly bezdůvodně vyplašit. To není totéž.“

„Ale je,“ namítla Jill. Bylo na ní znát, že jí není příjemné takhle Lisse oponovat.
Obdivovala jsem její kuráž. „Má právo to vědět.“

Lissa podrážděně povzdechla a vstala. „Zapomeň na to. Myslela jsem, že si

spolu můžeme promluvit jako dvě dospělý, ale zjevně to nejde.“ Podívala se
na Jill takovým způsobem, že dívka sebou trhla.

Výčitky svědomí ale Lissu neopustily ani na Akademii. Christian ji nadšeně

přivítal polibky a objetím. Lissa byla přesvědčená, že Jill přeháněla, nicméně
pokaždé, když se na Christiana podívala, vzpomněla si na polibek s Aaronem.
Bylo to tak špatné, jak naznačovala Jill? Vždyť o nic nešlo a bylo to pod vlivem
alkoholu. Ale Lissa stejně věděla, že kdyby to Christianovi řekla, jen by ho to
vytočilo, a takhle daleko zajít nemínila. Avery souhlasila, že není třeba se tím
znepokojovat. Jak jsem ji pozorovala Lissinýma očima, nabyla jsem dojmu, že
Avery si dělá starosti spíš s tím, jak by na tom Lissa byla psychicky, kdyby to
prasklo. Teď vůbec nešlo o morálku, Avery chtěla Lissu ochránit.

Vypadalo to, že všechno projde v klidu…, ale pak se Lissa sešla s Christianem,
aby spolu zašli na večeři. V hale koleje se k ní přiřítil se zachmuřeným
výrazem a jeho světle modré oči vypadaly, že z nich každou chvíli začnou
šlehat blesky.

„Kdy mi to povíš?“ vyhrkl. Mluvil dost hlasitě, takže se několik procházejících

zvědavě otočilo.

Lissa ho vzala stranou do rohu a snížila hlas. „O čem to mluvíš?“

„Ty víš, o čem mluvím. Využilas ten víkend k tomu, aby ses mohla pobavit i s
jinýma klukama.“

Několik tíživých vteřin na něj jen zírala. Pak jí to došlo. „Jill ti to řekla!“

„Ano. Musel jsem to z ní vypáčit. Přišla, že spolu budeme trénovat, a málem

se rozbrečela.“

Lissu náhle zachvátil netypický vztek. „Neměla právo!“

„Tys neměla právo. Vážně si myslíš, že můžeš dělat takový věci a ani se mi o
tom nezmínit?“

„Christiane, proboha, byla to jenom blbá pusa v opilosti. Byl to vtip – odměna
za to, že mě zachránil, abych nespadla ze stolu. Nic to neznamenalo.“

Christian se zatvářil zadumaně a Lisse připadalo, že jí nejspíš dá za pravdu. „O

nic by nešlo,“ řekl nakonec, „kdybys mi to řekla sama. Neměl jsem se to
dovědět od někoho jinýho.“

„Jill…“

„… není problém. Ty jo.“

Lissu ochromil šok. „Co to povídáš?“

„Já…“ Christian najednou vypadal unaveně. Promnul si oči. „Já nevím.

Poslední dobou to bylo hodně drsný. A já prostě… prostě nevím, jestli to
všechno dokážu nějak skousnout. Než jsi odletěla, hádala ses se mnou, a teď
tohle?“

„Proč mě neposloucháš? O nic nešlo. i Avery s tím souhlasí.“

„Aha,“ pravil Christian sarkasticky. „Když s tím souhlasí Avery, tak to musí být
v pořádku.“

Lissa se vytočila. „Co to má znamenat? Myslela jsem, že ji máš rád.“

„To mám. Ale nelíbí se mi, že se jí poslední dobou svěřuješ víc než mně.“

„A když jsem se svěřovala Rose, s tím jsi problém neměl.“

„Avery není Rose.“

„Christiane…“

Zavrtěl hlavou. „Hele, na tu večeři už se mi nechce. Potřebuju si to všechno

promyslet.“

„Kdy tě zase uvidím?“ zeptala se rychle. Její vztek teď přehlušil strach.

„Nevím. Později.“

Bez dalšího slova odešel. Lissa jen zděšeně sledovala, jak odchází z haly.
Nejraději by se mu vrhla kolem krku a škemrala, aby se vrátil a odpustil jí.
Jenže tu bylo moc lidí a nechtěla dělat scény. Tak odešla za jedinou osobou,
která jí ještě zůstala – za Avery.

„Nečekala jsem, že se ještě dneska uvidíme,“ řekla Avery a otevřela dveře do

svého pokoje. „Co… Ježíšmarjá! Co se děje?“

Pozvala Lissu dál a začala z ní páčit, co se stalo. Lissa jí vylíčila, co se stalo s

Christianem, což se neobešlo bez množství slz a téměř až hysterického
koktání. „A vůbec nevím, jak to myslel. Chce se se mnou rozejít? Promluví si
se mnou později? Měla bych jít za ním?“ Lissa si zakryla obličej dlaněmi.
„Bože. Nemyslíš, že mezi ním a Jill něco je, nebo jo?“

„Myslíš nezletilou? Ne,“ vykřikla Avery. „Samozřejmě, že ne. Teď se hlavně

musíš uklidnit. Děsíš mě. To bude v pohodě.“ Avery s úzkostlivým výrazem
odešla Lisse pro sklenici vody. Pak si to ale rozmyslela a místo toho jí nalila
víno.

Když Lissa na chvilku osaměla, její divoké emoce ji mučily. Proklínala se za to,
co udělala. Připadalo jí, že se s ní něco děje. Nejdřív si znepřátelila mě a
potom Christiana. Proč si nedokáže udržet přátele? Co to způsobuje?
Opravdu už šílí? Připadalo jí, že se jí všechno vymyká z rukou a byla zoufalá. A
taky…

Bum!

Náhle a bez varování jsem byla vystrčena z Lissiny hlavy.

Její myšlenky mi úplně zmizely. Neodešla jsem proto, že bych chtěla, ani mě
nevyrušilo nic z reálného světa. Stála jsem sama v místnosti, kde jsem se
zastavila uprostřed popocházení a uvažování. Nic takového se mi ještě nikdy
nestalo. Tohle připomínalo… fyzickou sílu. Jako by se přede mnou vztyčila
skleněná stěna nebo silové pole, které mě odstrčilo zpátky. Musela to být
nějaká vnější síla. Ze mě to nevyšlo.

Ale co to bylo? Byla to Lissa? Pokud vím, tak nikdy nepoznala, když jsem se
ocitla v její hlavě. Změnilo se to? Vykopla mě? Narostly její pocity do takových
rozměrů, že tam pro mě už nebylo místo?

Netušila jsem a žádná z těch možností se mi nelíbila. Kromě toho pocitu, že

mě něco vytlačilo, jsem prve cítila ještě něco zvláštního. Bylo to jako
třepotání motýlích křídel, jako by mi někdo lechtal mysl. Polilo mě horko a
pak zase chlad. Potom to náhle všechno přestalo a já vypadla z její hlavy.
Připadalo mi to invazivní.

A taky… povědomé.
 KAPITOLA 23

Bohužel jsem se nedokázala vybavit, kdy jsem ten pocit zažila posledně.

Vzhledem k tomu, co všechno se mi stalo, připadalo mi pozoruhodné, že jsem

si vůbec dokázala vzpomenout, že jsem něco podobného už zažila. Vzpomínky
jsem měla trochu popletené, ale dělala jsem, co jsem mohla, abych je nějak
roztřídila. Přemýšlela jsem, kdy jsem zažila to lechtání na mozku. K ničemu
jsem se nedopracovala a to přemítání mi za chvilku začalo připadat stejně
frustrující, jako když jsem si plánovala útěk.

A čím víc času uběhlo, tím víc jsem si uvědomovala, že opravdu potřebuju
nějaký plán na útěk. Absťák z nedostatku endorfinů mě zabíjel, ale myslelo mi
to čím dál jasněji, jak se mi pročišťoval organismus. Ohromilo mě, jak daleko
jsem to nechala zajít. Sotva jsem Dimitrijovi dovolila, aby mě kousl…, podlehla
jsem tomu. Přišla jsem o schopnost logicky uvažovat. Přišla jsem o svou sílu a
šikovnost. Vyměkla jsem a zhloupla. Dobře, ne tak docela. Kdybych přišla o
všechno, už bych teď byla Strigojkou. Spatřovala jsem aspoň nějakou útěchu
v tom, že i když jsem byla z toho kousání mimo, pořád jsem odmítala
podlehnout.

Při smyslech mě udržovalo vědomí, že nejsem tak slabá, jak jsem si myslela.
To pomyšlení mi usnadňovalo ignorovat touhu po dalším kousnutí, takže jsem
se zabavila přihlouplými pořady v televizi a pleněním lednice. Dokonce jsem
zůstala dlouho vzhůru a doufala, že se unavím. Zabralo to. Usnula jsem v
momentě, kdy mi hlava dopadla na polštář, a spala jsem bezesným spánkem
bez abstinenčních příznaků.

■■■
Probudila jsem se, až když si vedle mě někdo lehl. Otevřela jsem oči a naskytl
se mi pohled do Dimitrijových rudých. Poprvé za poslední dny jsem na něj
pohlížela s hrůzou, a ne s láskou. Ale nedala jsem to na sobě znát a jen jsem
se na něj usmála. Dotkla jsem se jeho tváře.

„Vrátil ses. Chyběls mi.“

Chytil mě za ruku a vtiskl mi polibek do dlaně. „Měl jsem nějakou práci.“

Ačkoli bylo přítmí, všimla jsem si zbytku zaschlé krve v koutku jeho úst.
Ušklíbla jsem se a jedním prstem mu to seškrábla. „To vidím.“

„To je přirozený běh věcí, Rose. Jak ti je?“

„Líp. Až na to…“

„Co?“

Sklopila jsem zrak a zase se mě zmocnily rozporuplné pocity. Jeho pohled

neodrážel pouhou zvědavost. Byla v něm starostlivost – jen trochu, ale byla
tam. Starostlivost o mě. A přitom jsem mu teprve před chvilkou setřela ze rtů
krev – krev nějakého chudáka, jehož život byl před pár hodinami
pravděpodobně ukončen.

„Byla jsem v Lissině hlavě,“ řekla jsem nakonec. Tím, že jsem to řekla, jsem
nikomu ublížit nemohla. Stejně jako Nathan, i on věděl, že je na Akademii.
„A… něco mě vystrčilo.“

„Vystrčilo?“

„Jo… Dívala jsem se jejíma očima jako obvykle a pak nějaká síla… Jako by mě
vystrčila nějaká neviditelná ruka. Nic podobnýho jsem nikdy nezažila.“

„Možná je to nějaká nová schopnost éteru.“

„Možná. Až na to, že ji navštěvuju pravidelně, a nikdy jsem ji neviděla cvičit

nebo jenom uvažovat o něčem podobným.“

Nepatrně pokrčil rameny a jednou rukou mě objal. „Kdybys byla probuzená,

měla bys lepší smysly i zostřenější vnímání světa. Ale vševědoucí bys nebyla.
Nevím, proč se ti to přihodilo.“

„Určitě nejste vševědoucí, jinak by ze mě Nathan tak zoufale nepáčil

informace o Lisse. Proč vlastně? Proč se Strigojové tak upnuli k vyvraždění
královských rodů? Víme, že to… že to děláte. Ale proč? Co na tom záleží? Není
oběť vždycky jen obětí – hlavně když spousta Strigojů dřív bývala královskými
Moroji?“

„Na to existuje jen komplikovaná odpověď. Morojské královské Strigojové

pronásledují hlavně ze strachu. Ve tvém starém světě se na královské vždycky
pohlíželo jako na něco lepšího. Dostávali ty nejlepší strážce, měli nejlepší
ochranu.“ Ano, to je jistě pravda. Lissa na to u dvora taky přišla. „Když se k
nim i přes tohle dokážeme dostat, o čem to vypovídá? Znamená to, že nikdo
není v bezpečí. Vyvolává to v nich strach a strach nutí dělat hloupé věci.
Takhle je z nich snadná kořist.“

„To je hrozný.“

„Kořist, nebo…“

„Jo, jo, já vím. Kořist, nebo šelma.“

Přimhouřil oči. To přerušení se mu evidentně nelíbilo, ale nechal to být.

„Výhodou taky je, že to rozdělí morojské vedení. To taky vytváří nestabilitu.“

„Nebo by možná bylo lepší, kdyby se to vedení celý vyměnilo,“ poznamenala

jsem, čímž jsem si vysloužila další divný pohled. Trochu mě překvapilo, že už
uvažuju jako Viktor Daškov. Měla jsem být radši zticha. Už se nechovám jako
zmatená a sjetá. „A co dál?“

„Dál…“ Zvlnil rty do úsměvu. „Dál je to kvůli prestiži. Děláme to pro slávu. Pro
pověst, kterou si tím vysloužíme, a pro pocit uspokojení z vědomí, že
dokážeme ničit něco, co jiní nedokázali zničit po staletí.“

Jednoduchá povaha Strigojů. Zlomyslnost, lov a smrt. Žádné jiné důvody

nepotřebují.

Dimitrij se zahleděl za mě, kamsi na noční stolek. Tam jsem si před spaním
odložila všechny šperky. Ležely tam všechny jeho dárky, které se třpytily jako
pirátský poklad. Natáhl se za mě a zvedl nazar na řetízku. „Pořád to máš.“

„Jo. I když není tak hezký jako to, cos mi dal ty.“ Pohled na to modré oko mi
připomněl mámu. Už dlouho jsem si na ni ani nevzpomněla. Když jsem byla v
Baje, začala jsem za jakousi druhou maminku považovat Olenu, ale teď… Teď
bych chtěla být se svou vlastní mámou. Janine Hathawayová sice nevaří a
neuklízí, ale je chytrá a schopná. S údivem jsem si uvědomila, že uvažujeme
podobně. Zdědila jsem po ní hodně povahových rysů a věděla jsem, že ona by
v mojí situaci nikdy nepřestala plánovat útěk.
„Tohle jsem u tebe ale dřív neviděl,“ prohlásil Dimitrij. Odložil nazar zase
zpátky a zvedl jednoduchý stříbrný prstýnek, který jsem dostala od Marka.
Naposled jsem ho měla na ruce v domě u Belikovových. Tady se jen válel na
stolku spolu s nazarem.

„Dostala jsem ho, když jsem byla…“ Zarazila jsem se, když jsem si uvědomila,
že jsem se mu vůbec nezmínila o svých cestách, než jsem dorazila do
Novosibirsku.

„Když jsi byla kde?“

„V tvým rodným městě. V Baje.“

Dimitrij si hrál s prstýnkem, dával si ho z jednoho konečku prstu na druhý, ale

teď když jsem vyslovila to jméno, zarazil se a zůstal na mě zírat. „Tys tam
byla?“ Zvláštní, že jsme se o tom ještě nebavili. Párkrát jsem se zmínila o
Novosibirsku a dál už nic.

„Myslela jsem, že bys tam mohl být,“ objasnila jsem. „Nevěděla jsem, že tady
Strigojové loví ve velkých městech. Bydlela jsem u tvojí rodiny.“

Pohledem zase zabloudil k prstenu. Dál si s ním pohrával. „A?“

„A… všichni byli moc hodní. Oblíbila jsem si je. Hodně jsem se bavila s
Viktorií.“

„Jak to, že nebyla ve škole?“

„Byly velikonoční prázdniny.“

„Aha. Jak se má?“

„Fajn,“ odpověděla jsem rychle. Nedokázala jsem se přimět k tomu, abych

mu pověděla o té poslední noci s ní a Rolanem. „Karolína je taky skvělá.
Připomíná mi tebe. Pustila se do jedněch dhampýrů, co dělali problémy.“

Znovu se usmál a bylo to… milé. Sice trochu strašidelné, když odhalil tesáky,
ale nebylo v tom nic zlého, jak jsem tak trochu očekávala. V jeho tváři se
náhle zračila něha a opravdový cit. To mě překvapilo. „U toho si Karolínu
dovedu živě představit. Už má miminko?“
„Jo…“ Pořád jsem byla vykolejená z toho jeho úsměvu. „Holčičku. Jmenuje se
Zoja.“

„Zoja,“ zopakoval, ale ani se na mě nepodíval. „To není špatné jméno. A jak
se má Soňa?“

„Dobře. Moc jsem se s ní ale neviděla. Je trochu přecitlivělá… Viktoria tvrdí,

že proto, že je těhotná.“

„Soňa je taky těhotná?“

„No jo. Je asi v šestým měsíci.“

Jeho úsměv trochu potemněl a Dimitrij se zatvářil téměř starostlivě. „To se

dalo dříve či později čekat. Ona se nerozhoduje vždycky tak moudře jako
Karolína. Karolína si pořídila děti proto, že je chtěla… Řekl bych, že u Soni to
bylo nedopatřením.“

„Jo. Taky z toho mám ten dojem.“

Vyjmenoval poslední členy rodiny. „A co moje matka a babička?“

„Ehm, v pohodě. Obě dvě.“ Tenhle rozhovor začínal být čím dál podivnější.
Nejenže to byl první normální rozhovor od té doby, co jsem se sem dostala,
ale bylo to poprvé, co se Dimitrij zajímal i o něco jiného než záležitosti
Strigojů, líbání, kousání, vzpomínání na naše společné boje a škádlivé
vzpomínky na naše milování v chatce. „Tvoje babička mě trochu vyděsila.“

Rozesmál se a já sebou trhla. Tolik to připomínalo jeho starý smích. V něco

takového jsem už ani nedoufala. „Ano, tohle ona lidem dělá.“

„A taky dělala, že neumí anglicky.“ To byl jen nepodstatný detail ve všech

těch událostech, ale pořád mě to štvalo.

„Jo, to dělá taky.“ Nepřestával se usmívat. Mluvil přívětivým tónem. „Všichni

pořád žijou pohromadě? V tom samém domě?“

„Jo. Viděla jsem ty knihy, o kterých jsi mi povídal. Jsou moc hezký, ale
neumím si je přečíst.“

„Takhle jsem poprvé narazil na americké westerny.“

„Milovala jsem, když jsem si z tebe kvůli tomu mohla utahovat.“

Zasmál se. „Jasně, tohle a tvoje představy o muzice ve východní Evropě a to

tvoje soudruhování… Měla jsi plno materiálu.“

Taky jsem se rozesmála. „S tím soudruhováním a muzikou jsem byla trochu

mimo.“ Skoro jsem zapomněla, jak jsem ho tak někdy z legrace oslovovala. Ta
přezdívka už se na něj nehodila. „Ale to kovbojství sis bral osobně. Jak jsi nosil
ten kožený kabát a…“ Zmlkla jsem. Chtěla jsem se zmínit o tom, jak vždycky
pomáhal lidem v nouzi, ale tohle už skončilo. Nad mou odmlkou se nijak
nepozastavil.

„A pak jsi od nich odjela do Novosibirsku?“

„Jo. Přijela jsem s těmi dhampýry, co jsem s nimi lovila…, s těmi

nezaslíbenými. Ale málem jsem zůstala v Baje. Tvoje rodina chtěla, abych
zůstala. A já uvažovala, že to opravdu udělám.“

Dimitrij zvedl prstýnek blíž ke světlu a zatvářil se zamyšleně. Nakonec

povzdechl. „Tos nejspíš měla udělat.“

„Jsou to hodní lidi.“

„To jsou,“ přisvědčil tiše. „Mohlas tam být šťastná.“

Natáhl se, odložil prsten na noční stolek a pak se ke mně otočil a políbil mě.
Byl to ten nejněžnější a nejsladší polibek, který mi dal jako Strigoj. Už tak jsem
byla v šoku a tohle ho ještě zvětšilo. Něha ale byla pomíjivá a po několika
vteřinách už naše líbání vypadalo jako obvykle – násilně a hladově. Přestože
se nedávno nakrmil, měla jsem dojem, že hladoví i po krvi, a nejen po líbání.
Odsunula jsem stranou svoje zmatené pocity z toho, jak normálně a mile se
choval, když jsme se bavili o jeho rodině. Teď jsem musela vymyslet, jak se
vyhnout dalšímu kousnutí, aniž by to v něm vyvolalo podezření. Na těle jsem
byla pořád slabá a prahla jsem po tom, ale psychicky jsem byla zase sama
sebou, což se mi nestalo už celé věky.

Dimitrij přerušil polibek, a než stačil udělat cokoli dalšího, vyhrkla jsem první,
co mi přišlo na mysl. „Jaký to je?“

„A co?“
„Líbání.“

Zamračil se. Jedna nula pro mě. Na chvilku jsem zmátla nemrtvou stvůru noci.
Sydney by na mě byla pyšná.

„Jak to myslíš?“

„Říkal jsi, že probuzením se ti zdokonalí smysly. Tak by mě zajímalo, jestli je

líbání jiný.“

„Aha.“ Pochopil. „Je, tak trochu. Mám citlivější čich než dřív, takže cítím tvou
vůni mnohem intenzivněji…, tvůj pot, vůni šampónu…, to si nedovedeš
představit. Je to opojné. A samozřejmě to ještě vylepšuje vyvinutější chuť a
hmat.“ Sklonil se a znovu mě políbil. Ten jeho popis mě rozechvěl – tak
příjemně. To se však nemělo stát. Doufala jsem, že rozptýlím jeho, ne sebe.

„Když jsme tuhle v noci byli venku, ty kytky hrozně moc voněly. A když to mně
připadalo jako moc, tak co teprve tobě? Můžou bejt vůně přehnaný?“

A tak to začalo. Bombardovala jsem ho bezpočtem otázek ohledně různých

aspektů života Strigoje. Chtěla jsem se dovědět, jaké to je, jak vnímá svět…
Na všechno jsem se vyptávala se zvědavostí a nadšením, kousala si ret a v
příslušných okamžicích se tvářila zamyšleně. Viděla jsem na něm, že ho tohle
téma zajímá, i když mluvil stručně a věcně. Už to nepřipomínalo náš
předchozí cituplný rozhovor. Dimitrij doufal, že už mám krůček k tomu, abych
souhlasila s proměnou.

Dál jsem se vyptávala a postupem času jsem na sobě dávala znát únavu.
Hodně jsem zívala a často jsem ztrácela nit. Nakonec jsem si promnula oči a
znovu zívla. „Je toho tolik, co jsem nevěděla…, ale stejně nevím…“

„Říkal jsem ti, že je to úžasné.“

Upřímně jsem musela uznat, že něco z toho úžasné opravdu je. Většina z toho
sice byla děsivá jako samo peklo, ale když se přenesete přes tu záležitost s
nemrtvostí a zlem, být Strigojem má určitě mnoho výhod.

„Mám ještě další otázky,“ zašeptala jsem. S povzdechem jsem zavřela oči a po
chvilce je zase otevřela, jako bych se snažila ze všech sil udržet v bdělém
stavu. „Jenže… Jsem tak unavená… Pořád mi není moc dobře. Nemyslíš, že
můžu mít otřes mozku?“

„Ne. A stejně na tom nebude záležet, až budeš probuzená.“

„Ale ne dřív, než mi odpovíš na moje zbývající otázky.“ Konec věty jsem
dopověděla nezřetelně, protože jsem do toho zívla, ale přesto mi rozuměl.
Trvalo mu chvilku, než odpověděl.

„Dobře. Do té doby ne. Ale čas běží, to už jsem ti taky říkal.“

Nechala jsem oční víčka klesnout. „Ale ještě není druhý den…“

„Ne,“ řekl tiše. „Ještě ne.“

Ležela jsem tam a snažila se dýchat co nejpravidelněji. Zabralo to moje

herectví? Stále ještě tu byla možnost, že se ze mě napije, i když si bude
myslet, že spím. Hrála jsem o hodně. Jediné kousnutí, a veškeré moje úsilí
zbavit se abstinenčních příznaků by vyšlo nazmar. Byla jsem zase taková jako
dřív, jenže jsem neměla ponětí, jak se vyhnu kousnutí příště… Vtom mi ale
došlo, že žádné příště už nebude. Rovnou mě promění ve Strigojku.

Dimitrij ležel vedle mě ještě pár minut a pak jsem uslyšela, že se pohnul.
Vnitřně jsem se obrnila. Sakra. A je to tady. Kousnutí. Byla jsem si jistá, že
naše líbání v něm podnítilo touhu po mé krvi a že ta touha nezmizí jen proto,
že jsem usnula. To určitě ne. Všechno to moje úsilí bylo k ničemu. Skončilo to.

Ale ne.

Zvedl se a odešel.

Když jsem uslyšela bouchnout dveře, skoro jsem si myslela, že je to jen fígl.
Byla jsem přesvědčená, že jenom dělá, že odešel, a přitom pořád stojí tady v
pokoji. Když mě ale opustila nevolnost z blízkosti Strigoje, uvědomila jsem si,
že to vyšlo. Opravdu mě tu nechal samotnou a myslel si, že se potřebuju
vyspat. Jsem přesvědčivá herečka.

Okamžitě jsem se posadila a hlavou mi proběhlo hned několik myšlenek. Ke

konci své návštěvy mi jako nikdy dřív připomínal… toho starého Dimitrije.
Jistě, pořád je Strigoj, ale tentokrát v něm bylo i něco víc. V jeho smíchu bylo
cosi hřejivého. Upřímně se zajímal o svou rodinu a projevoval vůči ní lásku.
Bylo to ono? Vzkřísil v něm rozhovor o jeho rodině kousek duše skryté pod
tím monstrem? Musela jsem si přiznat, že trochu žárlím při pomyšlení, že oni
v něm dokázali vyvolat takovou změnu, a já ne. Ale když mluvil o nás dvou,
taky v tom byla trocha vřelosti…

Ne, ne. S tímhle musím přestat. Nezměnil se. Žádná změna jeho stavu. Bylo to
jen zbožné přání. Čím víc jsem se stávala zase sama sebou, tím víc jsem si
uvědomovala skutečnou situaci.

Dimitrij mi něco připomněl. Úplně jsem zapomněla na Oksanin prsten. Zvedla

jsem ho ze stolku a nasadila si ho. Žádnou výraznou změnu jsem
nezaznamenala, ale říkala jsem si, že pokud je v něm pořád ještě léčivá magie,
třeba mi pomůže. Mohlo by to urychlit fyzické i psychické zotavení. A jestli se
do mě pořád vlévá Lissina temnota, prsten by mohl utlumit i tohle.

Povzdechla jsem si. Nezáleželo na tom, kolikrát jsem se přesvědčovala, že

jsem se od Lissy osvobodila, stejně se od ní neosvobodím nikdy. Byla moje
nejlepší kamarádka. Byly jsme spojené způsobem, jaký jen málokdo chápal.
Hráz popírání, kterou jsem se v poslední době obehnala, najednou padla. Už
jsem litovala toho, co jsem řekla Adrianovi. Přišel si ke mně pro pomoc, a já
se mu za jeho laskavosti šeredně odvděčila. A připravila jsem se o spojení se
světem venku.

Pomyšlení na Lissu mi opět připomnělo, co se stalo, když jsem teď byla v její
hlavě. Co mě vystrčilo? Zaváhala jsem a zamyslela se, co podniknout. Lissa je
daleko a nejspíš má potíže. Dimitrij a další Strigojové jsou tady. Ale… zatím
ještě nemůžu odkráčet. Musela jsem se na ni ještě podívat, aspoň na
chvilku…

Objevila jsem ji na nečekaném místě. Byla s Deirdre, psycholožkou kampusu.

Lissa chodila k psycholožce od té doby, co se u ní začaly objevovat nežádoucí
účinky éteru, ale to byl někdo jiný. Natáhla jsem své smysly k Lissiným
myšlenkám a vyčetla ten příběh. Její psycholožka odešla ze školy krátce po
útoku. Lissu tedy přesunuli k Deirdre – ke které jsem dřív taky chodila, když si
všichni mysleli, že se zblázním kvůli Masonově smrti.

Deirdre byla velice uhlazená Morojka, vždy pečlivě oblečená, s dokonale

učesanými blond vlasy. Nevypadala o moc starší než my. Psychologické
metody, které předváděla se mnou, připomínaly spíš policejní výslech. Ale
zdálo se, že k Lisse se chová šetrněji.

„Lisso, děláme si s vámi starosti. Normálně byste byla vyloučena. Ale

zabránila jsem tomu. Nemůžu se ovšem zbavit dojmu, že se děje něco, co mi
neříkáte. Nějaká další záležitost.“

Lissa vyloučena? Opět jsem natáhla smysly, abych z jejích myšlenek vyčetla i
tohle. Včera v noci se Lissa s ostatními vloupala do knihovny, kde si
uspořádali večírek s alkoholem a zničili při tom část vybavení. Pane Bože!
Moje nejlepší kamarádka by měla jít k Anonymním alkoholikům.

Lissa měla založené ruce a chovala se skoro až bojovně. „Nic dalšího není.
Jenom jsme se chtěli pobavit. Za tu škodu se omlouvám. Jestli mě chcete
vyloučit, tak do toho.“

Deirdre zavrtěla hlavou. „To rozhodnutí není na mně. Mě jenom zajímá, proč
se to stalo. Vím, že jste kvůli své, ehm, magii trpěla depresemi a dalšími
problémy. Ale tohle mi připadá spíš jako nějaká rebelie.“

Rebelie? Kdepak, tohle bylo něco víc. Lissa od hádky s Christianem nebyla
schopná za ním zajít a to ji ničilo. Nedokázala si teď poradit se svým volným
časem. Dokázala myslet jen na něj – nebo na mě. Pařby a riskování byly tím
jediným, co ji dokázalo přivést na jiné myšlenky.

„Studenti dělají takový věci pořád,“ namítla Lissa. „Proč je to zrovna u mě

takový problém?“

„Třeba proto, že jste svým chováním ohrozila samu sebe. Po knihovně jste se
vloupali do bazénu. Plavání pod vlivem alkoholu rozhodně nebezpečné je.“

„Nikdo se neutopil. A i kdyby se někdo topit začal, jsem si jistá, že my ostatní

bychom ho vytáhli.“

„Vzhledem k destruktivnímu chování, jaké jste projevovala už dřív – myslím

to sebepoškozování –, je to alarmující.“

A tak to pokračovalo následující hodinu. Lissa odváděla skvělou práci, stejně

jako dřív já, a úspěšně se vyhýbala Deirdřiným otázkám. Když sezení skončilo,
Deirdre řekla, že nedoporučí kázeňský trest. Chtěla ale, aby za ní Lissa
docházela i nadále. Lissa by se ovšem raději smířila s trestem nebo drhnutím
lavic.

Jak rozčileně rázovala kampusem, uviděla, že opačným směrem kráčí

Christian. Naděje prozářila temnotu její mysli jako slunce. „Christiane!“
zakřičela a rozběhla se k němu.

Zastavil se a obezřetně se na ni zadíval. „Co chceš?“

„Jak ‚co chci‘?“ Chtěla se mu vrhnout do náruče a nechat se od něj ujišťovat,

že všechno bude zase v pořádku. Byla rozrušená a zmítala se ve svých
temných pocitech…, ale bylo v ní i cosi zranitelného, co ho zoufale
potřebovalo. „Nebyla jsem schopná za tebou zajít.“

„Byl jsem…“ Nasadil zachmuřený výraz. „Nevím. Přemýšlel jsem. Navíc z toho,
co se mi doneslo, to nevypadá, že by ses beze mě nějak nudila.“ Nebylo
žádným překvapením, že o událostech včerejší noci věděli už všichni. Takové
řeči se vždycky rozšíří po Akademii jako požár.

„O nic nešlo,“ řekla. Z toho, jak se na ni díval, se jí svíralo srdce.

„To je právě to,“ povzdechl. „Poslední dobou je toho hodně, co bereš na

lehkou váhu. Ty tvoje pařby. Ocucávání s jinými. Lhaní.“

„Já jsem nelhala!“ vykřikla. „A kdy se přeneseš přes tu záležitost s Aaronem?“

„Neříkáš mi pravdu. To je totéž.“ Bylo to jako ozvěna Jillina konstatování.

Lissa ji sotva znala a už ji začínala nesnášet. „Tohle nesnesu. Odmítám se
účastnit toho, jak se vracíš ke svému bývalému já. Královská holčička vyvádí
kraviny se svými královskými kamarádíčky.“

Tak o tohle jde. Kdyby před ním Lissa odhalila svoje pocity, jak ji užírá pocit
viny a deprese, že se až přestává ovládat…, myslím, že Christian by jí vmžiku
přispěchal na pomoc. Přes svůj cynický zevnějšek měl srdce na pravém místě
– a většina jeho srdce patřila Lisse. Nebo to tak aspoň bylo dřív. Teď viděl jen,
že se Lissa chová bláznivě a nezodpovědně a vrací se k životnímu stylu, který
on nesnáší.

„To ne!“ zakřičela na něj. „Já jenom… Nevím. Jenom je mi dobře, když mám
trochu volnosti.“
„Já to nezvládnu,“ řekl. „Jestli je tohle teď tvůj životní styl, tak s tebou už být
nemůžu.“

Vykulila oči. „Ty se se mnou rozcházíš?“

„Nevím… Jo, asi jo.“ Lissa byla natolik zděšena a šokována, že neviděla
Christiana tak jako já. V očích se mu zračilo utrpení. Ničilo ho, že to musel
udělat. Zraňovalo ho, že holka, kterou miluje, se tolik mění a stává se někým,
s kým on být nemůže. „Věci už nejsou takový jako dřív.“

„To nemůžeš udělat,“ vzlykla. Neviděla jeho bolest. Připadalo jí, že se k ní

chová krutě a nespravedlivě. „Musíme si o tom promluvit…, vyřešit to.“

„Čas na promlouvání už dávno vypršel,“ namítl. „Mělas být ochotná k

rozhovoru mnohem dřív – ne teď, když najednou všechno není podle tebe.“

Lissa nevěděla, jestli křičet, nebo brečet. Věděla jenom, že nemůže ztratit
Christiana – ne poté, co ztratila mě. Kdyby přišla o nás oba, na světě by jí
nezůstalo už vůbec nic.

„Prosím tě, nedělej to,“ škemrala. „Já se změním.“

„Je mi líto,“ vyštěkl. „Nevidím nic, co by to naznačovalo.“

Otočil se a rychle se vydal pryč. Jí připadalo, že jeho odchod byl brutální a

necitelný. Já jsem ale viděla jeho muka. Myslím, že odešel proto, že věděl, že
kdyby zůstal, nedokázal by trvat na svém rozhodnutí. To rozhodnutí ho
bolelo, jenže si uvědomoval, že je správné. Lissa se už už chystala za ním
rozběhnout, když ji zarazil někdo, kdo jí položil ruku na rameno. Otočila se a
spatřila Avery s Adrianem. Z toho, jak se tvářili, Lisse došlo, že patrně všechno
slyšeli.

„Nech ho jít,“ řekl jí Adrian vážným tónem. To on ji zadržel. Nechal ruku zase
klesnout a propletl si prsty s Avery. „Když za ním teď poběžíš, jenom to
zhoršíš. Dej mu čas.“

„Tohle nemůže,“ zaúpěla Lissa. „Tohle mi nemůže udělat.“

„Je vytočenej,“ prohlásila Avery, která se tvářila stejně ustaraně jako Adrian.
„Teď neuvažuje jasně. Počkej, až vychladne, a pak si s ním promluvíš.“
Lissa se zadívala na vzdalujícího se Christiana a srdce jí pukalo. „Já nevím.
Nevím, jestli bude chtít. Bože! Nesmím ho ztratit.“

I moje srdce pukalo. Tolik jsem chtěla být s ní, utěšit ji a být jí oporou. Teď mi
připadala tak strašlivě osamělá a já si vyčítala, že jsem ji opustila. Něco ji
postrčilo do téhle zužující se spirály a já bych měla být s ní a pomáhat jí dostat
se z toho. To přece nejlepší přátelé dělají. Musím tam být.

Lissa se otočila a pohlédla na Avery. „Jsem tak zmatená… Nevím, co dělat.“

Avery se jí podívala do očí, a když to udělala…, stalo se něco hrozně

zvláštního. Avery se nekoukala na ni. Dívala se na mě.

Ježíši, už zase ty.

Ten hlas se mi ozval v hlavě a prásk! Byla jsem z Lissy venku.

Bylo to tu zas, ten mentální strkanec. Jako by se mi někdo otřel o mysl a zase
mě polila vlna horka a pak zimy. Rozhlížela jsem se po svém pokoji, šokovaná
z toho náhlého přerušení. Ale aspoň něco už jsem se dozvěděla. Bylo mi
jasné, že Lissa by mě nedokázala takhle vystrčit. Lissa byla příliš
nesoustředěná a rozrušená. A ten hlas? Ten taky nebyl její.

Vtom jsem si konečně vzpomněla, kdy jsem cítila ten třepotavý dotek ve své
hlavě. Oksana. Byl to stejný pocit, jaký jsem prožívala, když mi pátrala v mysli
a snažila se zjistit, jaké mám úmysly. Ona i Mark pak přiznali, že je to invazivní
a nesprávné, pokud s dotyčným nemáte pouto.

Pečlivě jsem si v duchu přehrála, co se teď stalo. Znovu jsem si vybavila tu

poslední chvíli. Modrošedé oči zírající na mě, ne na Lissu.

Lissa mě ze své hlavy nevyhnala.

To Avery.
 KAPITOLA 24

Avery ovládá éter.

„No do prčic!“

Posadila jsem se na posteli a snažila se srovnat si to v hlavě. Tohle jsem

nečekala. Nejspíš to nečekal nikdo. Avery se předváděla jako vzduchařka.
Každý Moroj umí na nízké úrovni ovládat všechny živly. Vzduch patrně
ovládala natolik, že to vypadalo, jako by právě to byla její specializace. Nikdo
to nezpochybňoval, protože nikdo nečekal, že by se poblíž mohl vyskytnout
další uživatel éteru. A jelikož do školy už nechodila, nikdo ji nezkoušel ani
nenutil, aby předvedla své schopnosti. Nikdo to po ní nechtěl.

Čím víc jsem o tom uvažovala, tím víc drobností mi to potvrzovalo. Její
okouzlující osobnost. To, jak dovedla kohokoli přemluvit k čemukoli. Kolikrát
při tom použila éter? A bylo by možné…, že Adriana přitahuje proto, že na něj
použila nátlak? Neměla jsem důvod mít z toho radost, ale… měla jsem ji.

Ale k věci – co chce Avery dělat s Lissou? Avery mohla přesvědčit Adriana, aby
si ji oblíbil. Je přece hezký a pochází z důležité rodiny. Je to královnin
prasynovec, a přestože členové její rodiny nikdy nemůžou zdědit trůn
okamžitě po ní, čeká ho dobrá budoucnost v nejvyšší společnosti.

Ale Lissa? Co s ní Avery plánuje? Co od ní chce získat? Lissino chování už mi

dávalo smysl – pro ni tak netypické věčné pařby, divné nálady, žárlivost,
hádky s Christianem… Avery Lissu postrkuje, aby se špatně rozhodovala.
Avery používá na Lissu nějaký nátlak, který způsobuje, že se pak Lisse všechno
vymkne z rukou. Ovládá ji a riskuje její život. Proč? Co Avery chce?

Na tom vlastně nezáleží. Teď není důležité proč, ale jak. Jak se odtud můžu
dostat a vrátit se ke své nejlepší kamarádce?

Podívala jsem se na krásné hedvábné šaty, které jsem měla na sobě.

Najednou se mi zprotivily. Jenom mi připomínaly, jaká jsem donedávna byla.
Slabá a k ničemu. Rychle jsem si je svlékla a prohrabala skříň. Tričko i džíny mi
sebrali, ale aspoň mikinu s kapuci mi nechali. Oblékla jsem si pod ni zelené
pletené šaty, které byly tím nejobyčejnějším kouskem v mém šatníku, a hned
jsem si připadala o něco schopnější. Sice jsem se v tom oblečení necítila jako
zkušená bojovnice, ale rozhodně to bylo lepší než v těch načančaných šatech.
Dostatečně oblečená do akce jsem se vrátila do obýváku a začala přecházet
po pokoji, což mi vždycky pomohlo líp si utřídit myšlenky. Ne že bych měla
důvod myslet si, že mě něco napadne. Na nic jsem nepřišla za celé dny
přemýšlení. Žádná změna.

„Sakra!“ zaječela jsem a hned se mi ulevilo. Vztekle jsem si sedla na židli ke

stolu a samotnou mě překvapilo, že jsem jí nemrskla proti zdi.

Židle se trochu kývala, i když jen nepatrně.

Zamračila jsem se, vstala a prohlédla si ji. Všechno ostatní na tomhle místě
působilo dokonale nerozbitně. Zvláštní, že mám rozlámanou židli. Klekla jsem
si na zem a prozkoumala ji blíž. Na jedné noze byla prasklina v místě, kde byla
noha připevněna k sedátku. Dívala jsem se na to. Veškerý jiný nábytek tady
byl pevný a nikde na něm nebyly vidět žádné spoje. Tahle židle zřejmě utrpěla
tím, kolikrát jsem s ní zpočátku mlátila do okna. Tehdy jsem si toho vůbec
nevšimla. Ale kde se vzala ta prasklina? Když jsem tou židlí mlátila, byla v
pořádku.

Ale nehodila jsem s ní jen já.

První den jsem židlí bojovala s Dimitrijem. Sebral mi ji a mrštil s ní o zeď. Pak
už jsem ji nezkoumala, protože jsem svoje snahy vzdala. Když jsem později
zkoušela rozbít okno, vzala jsem na to stolek, protože ten byl těžší. Neměla
jsem tolik síly, abych dokázala tu židli rozbít, ale Dimitrij ano.

Zvedla jsem židli a rozmáchla jsem se s ní proti oknu tvrdému jako diamant.
Tak napůl jsem doufala, že zabiju dvě mouchy jednou ranou. Ne. Obojí
zůstalo nedotčené. Tak jsem to zkusila znovu. A znovu. Po chvíli už jsem
ztratila přehled, kolikrát jsem židlí bouchla do okna. Ruce mě bolely, a
přestože jsem se rychle zotavovala, pořád ještě jsem nebyla plně při síle. Bylo
to k naštvání.

Nakonec snad po milióntém pokusu jsem židli prozkoumala a uviděla, že

prasklina se zvětšila. Ten úspěch mi vlil do žil novou energii a odhodlání.
Mlátila jsem s ní a mlátila, nevnímala jsem bolest, jak se mi dřevo zakusovalo
do rukou. Konečně se ozvalo prasknutí a noha se ulomila. Zvedla jsem ji a s
úžasem na ni zůstala zírat. Neulomila se rovně. Noha byla ostrá a lezly z ní
třísky. Je to dostatečně ostré, aby to mohlo posloužit jako kůl? Nebyla jsem si
jistá. Ale věděla jsem, že dřevo je dost tvrdé, a kdybych vynaložila veškerou
svou sílu, mohla bych prorazit srdce Strigoje. Sice bych ho tím nezabila, ale
aspoň ochromila. Nevěděla jsem, jestli to postačí, abych se odtud dostala, ale
jinou možnost stejně nemám. A rozhodně je to mnohem víc, než jsem měla
ještě před hodinou.

Sedla jsem si na postel, vzpamatovávala se z bitvy se židlí a zkoušela kolem

sebe mávat tím provizorním kůlem. Dobře. Už mám zbraň. Ale co si s ní
počnu? Okamžitě jsem si vybavila Dimitrijův obličej. Zatraceně. O tom není
pochyb. On je tím prvním, s kým si budu muset poradit.

Dveře se náhle s cvaknutím otevřely a já poplašeně vzhlédla. Rychle jsem

zasunula židli do nejtemnějšího kouta a zmocnila se mě panika. Ne, ne.
Nejsem připravená. Ještě jsem se neodhodlala, že ho probodnu…

Byla to Inna. Přinesla tác, ale tentokrát se netvářila podřízeně jako vždycky.
Ten krátký pohled, který mi věnovala, byl plný nenávisti. Nevěděla jsem, proč
je na mě tak naštvaná. Vždyť jsem nikomu žádnou újmu nezpůsobila.

Zatím.

Přešla jsem ke stolku, jako bych se chtěla podívat, co mi přinesla. Nadzvedla

jsem poklop a uviděla šunkový sendvič a hranolky. Vypadalo to dobře –
dlouho už jsem nejedla –, ale adrenalin odsunul můj apetit kamsi do pozadí.
Podívala jsem se na Innu a sladce se usmála. Probodla mě pohledem.

Neváhej, říkal mi vždycky Dimitrij.

Nezaváhala jsem.

Skočila jsem na Innu a povalila ji na zem takovou silou, až se bouchla do

hlavy. Vypadala omráčeně, ale rychle se zase vzchopila a začala se bránit.
Tentokrát jsem nebyla zdrogovaná – aspoň ne moc –, takže se konečně
projevila moje síla a zkušenosti z let trénování. Zalehla jsem ji, abych ji
znehybnila. Pak jsem vytáhla svůj provizorní kůl a ostrý hrot jí přitiskla ke
krku.
Bylo to, jako bych se vrátila do doby, kdy jsem v pustých uličkách
pronásledovala Strigoje. Inna neviděla, že mou zbraní je noha od židle, jen
cítila, jak se jí na krk tiskne ostrý hrot.

„Ten kód,“ řekla jsem. „Jaká je číselná kombinace?“

Jedinou její odpovědí byl proud ruských nadávek. To mě nemělo překvapit,

vzhledem k tomu, že mi nejspíš nerozuměla. Rychle jsem v duchu projela
svou omezenou ruskou slovní zásobu. Byla jsem v zemi už dost dlouho na to,
abych pár slovíček pochytala. Mluvila jsem sice jako dvouletá, ale i takoví
caparti nějak komunikují.

„Čísla,“ řekla jsem rusky. „Dveře.“ Aspoň jsem doufala, že to bylo ono.

Se vzdorným výrazem mi oznámila ještě několik dalších sprosťáren. Vážně to

bylo jako vyslýchat Strigoje. Přitlačila jsem na kůl a spatřila krev. Musela jsem
se krotit. Mohla jsem pochybovat o tom, jestli mám dostatečnou sílu, abych
tímhle dokázala probodnout srdce Strigojovi, ale protrhnout lidskou tepnu?
Hračka. Trochu se zachvěla, patrně si uvědomila totéž.

Znovu jsem se pustila do své lámané ruštiny. „Zabít tebe. Ne Nathan. Nikdy…“
Jak se to říká? Vzpomněla jsem si na bohoslužbu a doufala, že si to slovní
spojení pamatuju správně. „Nikdy věčný život.“

To ji zaujalo. Nathan a věčný život. To pro ni bylo nejdůležitější. Skousla si ret.

Pořád ještě zuřila, ale aspoň už přestala nadávat.

„Čísla. Dveře,“ zopakovala jsem. Přitlačila jsem na kůl a ona vykřikla bolestí.

Konečně promluvila a vyslovila řadu čísel. Ruská čísla jsem se naučila hned,
protože jsem je potřebovala znát kvůli adresám a telefonním číslům. Řekla mi
jich sedm.

„Znovu,“ pobídla jsem ji. Přinutila jsem ji to zopakovat třikrát a doufala jsem,
že jsem si je zapamatovala. Ale to ještě nebylo všechno. Byla jsem si jistá, že
vnější dveře mají zase jiný kód. „Čísla. Dveře. Dvě.“ Připadala jsem si jako
neandertálec.

Inna jen koukala a zjevně to nechápala.

„Dveře. Dvě.“
V očích se jí mihl záblesk pochopení následovaný rozzuřeným výrazem. Asi
doufala, že nevím, že druhé dveře mají jiný kód. Řízla jsem ji kůlem, což ji
přimělo vykřiknout sedm dalších čísel. Znovu jsem ji donutila je zopakovat.
Pak mi ale došlo, že nemůžu vědět, jestli mi říká pravdu – to zjistím, až to
vyzkouším. Z toho důvodu jsem se rozhodla Innu si ponechat.

Za to, co jsem udělala pak, jsem se styděla, ale byla jsem v zoufalé situaci. Při
výcviku na strážkyni jsem se naučila zabít, ale i omráčit. Uchýlila jsem se k
tomu druhému. Praštila jsem jí hlavou o zem natolik, aby ztratila vědomí. Její
výraz ochabl a víčka Inně klesla. Sakra. Snížila jsem se ke zneškodnění lidské
puberťačky.

Vstala jsem, došla ke dveřím a vyťukala první řadu čísel. Doufala jsem, že
budou správná. K mému naprostému ohromení byla. Elektronický zámek
cvakl. Než jsem ale stačila dveře otevřít, uslyšela jsem další cvaknutí. Někdo
právě otevíral vnější dveře.

„Do hajzlu,“ zabrblala jsem.

Rychle jsem dveře zase zabouchla, doběhla k Inně a odtáhla ji do koupelny,

kde jsem ji co nejšetrněji složila do vany. Sotva jsem za sebou zavřela dveře
od koupelny, už se otevřely ty vstupní. Pocítila jsem vševypovídající
nevolnost, která naznačovala, že je poblíž Strigoj. Věděla jsem, že někteří
Strigojové dokážou ucítit lidský pach, a jenom jsem doufala, že přes zavřené
dveře Innu snad nikdo neucítí. Vynořila jsem se z předsíně a v obýváku jsem
spatřila Dimitrije. Usmála jsem se na něj a rozběhla se do jeho náruče.

„Jsi zpátky,“ řekla jsem šťastně.

Krátce mě objal a hned nato ustoupil. „Ano.“ Vypadal, že ho moje přivítání

trochu potěšilo, ale urychleně přešel k věci. „Tak už ses rozhodla?“

Žádné ahoj. Žádné jak se cítíš. Srdce se mi sevřelo. Tohle není Dimitrij.

„Mám další otázky.“

Přešla jsem k posteli a lehla si na ni, jak jsme to obvykle dělali. Po chvilce se
vydal za mnou, usedl na kraj postele a díval se na mě.

„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptala jsem se. „To probuzení je okamžitý?“
Opět jsem se pustila do vyslýchání. Otázky už mi ale začaly docházet a
upřímně, už jsem neměla zájem dozvědět se, jaké záludnosti obnáší stát se
Strigojkou. Byla jsem neklidnější s každou ubíhající minutou. Musela jsem
jednat. Musela jsem využít svou příležitost, která co nevidět pomine.

Jenže… než začnu jednat, musím se přesvědčit, že tohle opravdu není Dimitrij.
Jsem hloupá. Tohle už bych měla vědět dávno. Viděla jsem jeho fyzickou
změnu. Viděla jsem jeho chlad a brutalitu. Viděla jsem ho přijít hned poté, co
někoho zabil. Tohle není muž, kterého miluju. Ale přesto… jednou jsem u něj
na chvíli zažila změnu…

Dimitrij se s povzdechem natáhl vedle mě. „Rose,“ přerušil mě. „Kdybych

nevěděl svoje, řekl bych, že hraješ o čas.“ Dokonce i Dimitrij-Strigoj ví, jak
uvažuju a plánuju. Došlo mi, že pokud mám být přesvědčivá, musím přestat
hrát blbou a vzpomenout si, jaká je Rose Hathawayová.

Nasadila jsem naštvaný výraz. „Jasně, že jo! Tohle je veliká věc. Přišla jsem
sem, abych tě zabila, a ty teď po mně chceš, abych se k tobě přidala. Myslíš,
že je to pro mě snadný?“

„A myslíš, že je pro mě snadné čekat tak dlouho?“ dotázal se. „Jediní, kteří si
můžou vybrat, jsou Morojové, co schválně zabijí. Jako třeba Ozerovi. Nikdo
jiný na výběr nemá. Já jsem taky neměl.“

„A nelituješ toho?“

„Ne, už ne. Jsem tím, kým jsem být měl.“ Zamračil se. „Utrpěla jen moje
hrdost – že mě k tomu Nathan přinutil a teď se chová, jako bych byl jeho
dlužníkem. Proto jsem na tebe byl tak hodný a dal jsem ti na vybranou, aby
neutrpěla aspoň tvoje hrdost.“

Hodný, jo? Dívala jsem se na něj a srdce mě bolelo. Bylo mi, jako bych se
znovu dověděla, že umřel. Náhle jsem dostala strach, že se každou chvíli
můžu rozbrečet. Ne. Žádné slzy. Dimitrij často mluvil o kořisti a šelmě. Musím
být šelmou.

„Potíš se,“ řekl najednou. „Proč?“

Sakra, sakra, sakra. Jistěže se potím. Vždyť uvažuju o tom, že probodnu srdce
muži, kterého miluju – nebo jsem si aspoň myslela, že ho miluju. A spolu s
potem ze mě jistě vycházel pach té nervozity. Strigojové takové věci dokážou
vycítit.

„Protože se bojím,“ zašeptala jsem. Nadzvedla jsem se a pohladila ho po

tváři. Snažila jsem se vrýt si do paměti jeho rysy. Oči. Vlasy. Tvar jeho lícních
kostí. Svou představivostí jsem si přehrávala všechno, co jsem si pamatovala.
Tmavé oči. Opálená pleť. Milý úsměv. „A… Asi jsem připravená, ale je to…
Když já nevím. Je to tak zásadní věc.“

„Bude to nejlepší rozhodnutí tvého života, Rozo.“

Dýchala jsem čím dál tím rychleji a jenom jsem doufala, že to bude pokládat
za známku mého děsu z proměny. „Řekni mi to ještě jednou. Znovu. Proč mě
tolik chceš probudit?“

Obličejem se mu mihl znavený výraz. „Protože tě chci. Vždycky jsem tě chtěl.“

A vtom jsem si to uvědomila. Konečně mi došlo, kde je problém. Pořád mi

odpovídal stejně a mně na tom pokaždé něco nesedělo. Ale nikdy jsem to
nedokázala identifikovat. Teď už ano. Chce mě. Chce mě stejně, jako lidé
touží po majetku nebo po novém kousku do sbírky. Dimitrij, kterého jsem
znala…, kterého jsem milovala a vyspala se s ním…, ten Dimitrij by řekl, že
chce, abychom byli spolu, protože mě miluje. Tady žádná láska není.

Usmála jsem se na něj. Sklonila jsem se a něžně ho políbila. Nejspíš si myslel,

že to dělám z téhož důvodu jako pokaždé, protože mě přitahuje a toužím po
něm. Ve skutečnosti to ale byl polibek na rozloučenou. Líbal mě hřejivými a
nenasytnými rty. Protahovala jsem ten polibek jednak proto, abych rozehnala
slzy, které se mi draly do očí, a taky proto, abych Dimitrije ukolébala a on ode
mě nečekal, že se o něco pokusím. V kapse u mikiny jsem sevřela nohu od
židle.

Nikdy na Dimitrije nezapomenu, budu si ho pamatovat po zbytek života. A

tentokrát nezapomenu ani na jeho poučku.

S nečekanou rychlostí, na niž nebyl připraven, jsem se rozmáchla a vrazila mu

kůl do hrudi. Vší silou jsem mu ho vrazila mezi žebra a přímo do srdce.

A bylo to, jako bych v tu chvíli probodla i svoje srdce.

 KAPITOLA 25

V šoku vyvalil oči a pootevřel ústa, přestože jsem věděla, že to není stříbrný
kůl, jako by byl. Musela jsem mu rázně probodnout srdce skrznaskrz, silou
potřebnou k zasazení smrtící rány. Konečně jsem se smířila s tím, že můj
Dimitrij zemřel. Tohle byl Strigoj. S ním by mě žádná budoucnost nečekala.
Nepřipojím se k němu.

Přes to všechno bych ale nejraději všeho nechala a lehla si vedle něj.
Sledovala jsem, co bude následovat. Po počátečním překvapení se jeho výraz
uvolnil a on znehybněl a přestal dýchat. Byla to iluze smrti. Nic jiného to totiž
nebylo – jen iluze. Už jsem to viděla dřív. Mám maximálně pět minut, než se z
toho probere a uzdraví se. Neměla jsem čas oplakávat to, co bylo, i to, co být
mohlo. Teď jsem musela jednat. Bez váhání.

Prošacovala jsem ho, jestli nenajdu něco užitečného. Našla jsem svazek klíčů
a nějaké peníze. Klíče jsem si strčila do kapsy a zvedla se k odchodu, ale vtom
jsem si uvědomila, že peníze by se mi mohly hodit, pokud se mi podaří
uniknout z tohoto místa. Moje peníze mi sebrali, sotva jsem sem přišla. Taky
jsem vzala nějaké šperky ze stolku. Ve velkých ruských městech nebude těžké
najít někoho, kdo si je bude chtít koupit.

Pokud se vůbec do nějakého města dostanu. Vstala jsem z postele a naposled

s bolestí pohlédla na Dimitrije. Slzy, které jsem před ním skrývala, mi nyní
stékaly po tvářích. To bylo vše, co jsem si teď mohla dovolit. Jestli pro mě
bude nějaké potom, budu se trápit žalem později. Než jsem odešla, pohled mi
spočinul na kůlu. Chtěla jsem si ho vzít s sebou, byla to moje jediná zbraň. Ale
kdybych ho vytáhla, znamenalo by to, že se Dimitrij probere tak za minutu.
Potřebovala jsem víc času. S povzdechem jsem se k němu otočila zády a
doufala, že si opatřím zbraň jinde.

Doběhla jsem ke vstupním dveřím a znovu vyťukala kód. Otevřely se dveře a

já vyšla na chodbu. Než jsem se vydala k dalším dveřím, prozkoumala jsem
tyhle. Aby se někdo dostal do bytu, musel použít tlačítka, která byla z vnější
strany. Vstup byl také na kód. Trochu jsem odstoupila a vší silou kopla do
bezpečnostního zařízení. To jsem udělala ještě dvakrát a pak už malé červené
světýlko zhaslo. Nevěděla jsem, jestli to nějak ovlivní i vnitřní zámek, ale ve
filmech poškození elektroniky vždycky zabere.

Rychle jsem přeběhla k druhým dveřím a snažila se vybavit si čísla, která mi

pověděla Inna. Neměla jsem je v paměti tak jako ta první. Vyťukala jsem
sedm čísel. Světýlko zůstalo červené.

„K čertu!“ Bylo možné, že o téhle kombinaci lhala, ale spíš mi připadalo, že na

vině je moje paměť. Zkusila jsem to znovu a uvědomovala si při tom, jak
rychle utíká čas. Za chvíli se Dimitrij probere a půjde po mně. Opět červené
světýlko. Co to bylo za čísla? Pokusila jsem se představit si je a nakonec jsem
se usnesla, že si nejsem jistá dvěma posledními. Při dalším pokusu jsem je
tedy prohodila. Světýlko zasvítilo zeleně a dveře se odemkly.

Z druhé strany samozřejmě dveře střežil jiný bezpečnostní systém. Strigoj. A

ne jen tak ledajaký Strigoj, ale Marlen. Ten, kterého jsem mučila v uličce. Ten,
který mě nenávidí, protože jsem ho ponížila před Galinou. Tentokrát byl taky
ve službě a tvářil se, že čeká další nudnou noc. Když mě uviděl vylézt ze dveří,
byl to pro něj šok.

To mi dalo aspoň milisekundu – moment překvapení. Nejdřív mě napadlo, že

na něj naběhnu a použiju veškerou svou sílu a brutalitu. Věděla jsem, že on
by udělal totéž. Vlastně… přesně to se chystal udělat.

Zůstala jsem, kde jsem byla, a stoupla si tak, aby se dveře nemohly
zabouchnout. Vystartoval po mně, aby mi zabránil v útěku, ale já uhnula a
otevřela dveře ještě víc. On však nebyl natolik hloupý, aby se nechal nalákat.
Stoupl si do nich a sápal se po mně. Bylo hodně obtížné snažit se ho setřást a
zároveň ho zatáhnout do chodby za dveřmi. Doufala jsem, že se vydá za
mnou. Celou dobu jsem přitom musela držet dveře, aby zůstaly otevřené.
Bylo to složité. Neměla bych už tolik času, abych stihla vyťukat kód znovu.

Bojovali jsme ve stísněném prostoru. V můj prospěch hrálo to, že Marlen byl
zjevně mladý Strigoj. To dávalo smysl. Galina si tady nechává poskoky, kterým
může rozkazovat. Nedostatek jeho zkušeností byl ovšem vykompenzován
strigojí silou a rychlostí. To, že dřív býval Morojem, také znamenalo, že nebyl
moc vytrénovaný. Další bod pro mě. Dimitrij byl smrtící Strigoj, protože byl
bojovníkem ještě před svou proměnou. Tenhle Strigoj ne.
Takže mi Marlen uštědřil pár ran, z nichž jedna dopadla nebezpečně blízko
oka. Druhá mě zasáhla do břicha a na pár vteřin mi vyrazila dech. Většinou se
mi ale dařilo mu uhýbat. A zdálo se, že ho to pěkně dopaluje. Když jste Strigoj,
asi vám příliš nepřidá, když vás zmlátí holka. V jednu chvíli jsem dokonce
předstírala, že chci zaútočit z jedné strany, a překvapila ho kopancem z
druhé, což bylo v těch strašných šatech snazší, než jsem čekala. Ten kopanec
ho odhodil pár kroků dozadu. Sotva jsem při tom udržela ruku na dveřích, ale
přece jen se nezavřely. To jeho klopýtnutí mi poskytlo aspoň pár vteřin na to,
abych proklouzla dveřmi do hlavní chodby. Když jsem se ale pokusila dveře za
sebou zabouchnout, Strigoj už se bohužel snažil jimi projít. Kopala jsem do
něj, abych ho zatlačila zpátky, a rukama jsem tlačila na dveře. Chvíli jsme se
takhle postrkovali a pak se mi podařilo dveře přivřít natolik, že v nich měl jen
ruku. Jediným prudkým pohybem jsem je přibouchla. Zakously se do
Marlenova zápěstí. Tak napůl jsem očekávala, že mu úplně urazí ruku, ale
rychle ji vtáhl k sobě. I Strigojové mají instinkty, aby se vyhnuli bolesti.

Celá udýchaná jsem couvala. Moje fyzická síla ještě zdaleka nebyla taková
jako dřív. Pokud zná Marlen kód, celé to bylo k ničemu. Po chvilce zacloumal
klikou, ale dveře se neotevřely. Uslyšela jsem rozzuřený řev a bouchání
pěstmi do dveří.

Bod pro mě. Spíš jsem ale měla štěstí. Kdyby znal kód, byla bych v…

Marlen nepřestával bušit do dveří a já si na jejich kovovém povrchu všimla

praskliny.

„Sakra,“ ulevila jsem si.

Nečekala jsem, kolikrát ještě do nich bude muset bouchnout, aby povolily.
Taky jsem si uvědomila, že ačkoli jsem rozbila zámek na prvních dveřích,
Dimitrijovi asi nebude trvat dlouho, aby je prolomil. Dimitrij…

Ne. Teď na něj absolutně nesmím myslet.

Běžela jsem chodbou ke schodišti, po kterém jsme nedávno šli s Dimitrijem. V

hlavě se mi vynořila nečekaná vzpomínka. Když tehdy Dimitrij vyhrožoval
Nathanovi, zmínil se, že můj kůl je ve skrýši. Tady? I kdyby ano, stejně nemám
čas to tady prohledávat. Když zvážím svoje možnosti – jestli prohledávat
čtyřpatrový barák plný vampýrů, nebo utíkat ven, než mě chytí…, rozhodnutí
je jasné.

Zrovna když jsem o tom uvažovala, nahoře na schodišti jsem vrazila do

člověka. Byl starší než Inna a nesl hromádku složeného prádla. Bez váhání
jsem ho popadla a mrštila jím proti zdi, až mu prádlo vylétlo z rukou. Neměla
jsem žádnou zbraň, kterou bych mu mohla vyhrožovat, takže jsem uvažovala,
jak to s ním provedu. Jakmile jsem ho přišpendlila ke zdi, zvedl ruce a začal
kvílet rusky. Od něj mi žádný útok nehrozí.

Samozřejmě se s ním ale nedomluvím. Marlen buší do dveří a Dimitrij se

probere za pár minut. S co nejděsivějším výrazem jsem se na něj zadívala. Z
toho, jak se tvářil, jsem usoudila, že ze mě má opravdu strach. Pokusila jsem
se o neandertálskou konverzaci, jakou jsem vedla s Innou. Jenže tentokrát
bylo téma složitější.

„Tyč,“ řekla jsem rusky. Netušila jsem totiž, jak se řekne kůl. Ukázala jsem na
stříbrný prstýnek na svém prstě a pak rukou naznačila rozmáchnutí. „Tyč.
Kde?“

Nechápavě na mě zíral a pak se dokonalou angličtinou dotázal: „Proč mluvíš

takhle?“

„Proboha!“ vykřikla jsem. „Kde je skrýš?“

„Skrýš?“

„Místo, kde ukrývají zbraně.“

Dál na mě zíral.

„Hledám stříbrný kůl.“

„Aha,“ řekl. „Tak o tohle jde.“ Polekaně pohlédl směrem, odkud se ozývalo
bušení do dveří.

Přitiskla jsem ho ke zdi ještě víc. Připadalo mi, že se mi srdce snad rozskočí,
ale snažila jsem se nedat na sobě nic znát. Chtěla jsem, aby si tenhle chlap
myslel, že jsem neporazitelná. „Nevšímej si toho! Zaveď mě do tý skrýše.
Hned!“
Zděšeně vyjekl, načež přikývl a naznačil mi, abych ho následovala po
schodech dolů. Sešli jsme do druhého patra a ostře zahnuli. Chodby tu byly
stejně nepřehledné jako labyrint v zahradě, který mi ukázal Dimitrij. Byly
vyzdobeny zlatem a všude visely křišťálové lustry. Napadlo mě, jestli se vůbec
dokážu z tohohle domu vymotat. Podstoupit tuhle túru domem bylo
riskantní, ale nevěděla jsem jistě, jestli se mi podaří dostat se odtud bez
pronásledování. Jestli ne, jistě dojde na konfrontaci. Musím být schopná se
bránit.

Člověk mě vedl další chodbou a pak ještě jednou. Nakonec jsme došli ke
dveřím, které vypadaly jako všechny ostatní tady. Zastavil se a s očekáváním
se na mě zahleděl.

„Otevři,“ řekla jsem mu.

Zavrtěl hlavou. „Nemám klíč.“

„Já je určitě taky nemám… Počkat.“ Sáhla jsem do kapsy a vytáhla svazek
klíčů, který jsem sebrala Dimitrijovi. Na kroužku jich bylo pět. Jeden po
druhém jsem je vyzkoušela a u třetího to vyšlo. Dveře se otevřely.

Mezitím se můj průvodce rozpačitě ohlížel a zdálo se, že se chystá utéct.

„Ať tě to ani nenapadne,“ varovala jsem ho. Zesinal a znehybněl. Místnost

před námi nebyla moc velká. Podlahu pokrýval vysoký bílý koberec a stěny
zdobily obrazy ve stříbrných rámech. To dodávalo celé místnosti elegantní
nádech, ale přesto to tam vypadalo jako… na skládce. Všude se válely krabice
a podivné předměty – spousta osobních věcí jako prsteny a hodinky, které
tam ležely bez ladu a skladu. „Co je to?“

„Magie,“ odpověděl. Pořád ještě se tvářil vyděšeně. „Tady se schovávají

magické věci a čeká se, až jejich energie vyprchá, nebo budou zničeny.“

Magie…, aha. Tohle byly věci nabité morojskou magií. Kouzla vždycky měla na
Strigoje nějaký účinek – obvykle nepříjemný – a nejhorší ze všeho pro ně byly
kůly, protože ty se nabíjejí všemi čtyřmi živly. Dávalo smysl, že Strigojové
chtějí izolovat nebezpečné předměty a zbavit se jich.

„Můj kůl!“
Rozběhla jsem se k němu a zvedla ho, při čemž mi málem vyklouzl z ruky, jak
jsem ji měla zpocenou. Kůl ležel na bedně překryté hadrem zatíženým
zvláštními kameny. Prohlédla jsem si kůl pozorněji a zjistila, že není můj – ne
že by na tom záleželo, tímhle taky můžu zabíjet Strigoje. Tenhle kůl vypadal
skoro stejně jako můj, až na malý vzorek z geometrických tvarů kolem
rukojeti. Tohle někdy strážci dělají, když mají ke svému kůlu vztah. Nechají si
do něj vyrýt nějakou ozdobu nebo iniciály. Jak jsem ten kůl držela v ruce, bylo
mi z toho smutno. Jistě dřív patřil někomu, kdo ho hrdě nosil a teď je s
největší pravděpodobností mrtvý. Jenom Bůh ví, kolik je tu dalších kůlů, o
které přišli jejich ubozí majitelé, ale neměla jsem čas truchlit nad padlými.

„Dobře. Teď chci, abys mě zavedl do…“ Zaváhala jsem. I když mám kůl, bylo
by určitě lepší, kdybych už nemusela bojovat s žádným Strigojem.
Předpokládala jsem, že u vstupních dveří jistě nějaký bude hlídat. „… Do
nějaký místnosti tady na patře, kde je okno, co se dá otevřít. A aby to bylo dál
od schodů.“

Na chvilku se zamyslel a pak rychle přikývl. „Tudy.“

Následovala jsem ho dalšími spletitými chodbami. „Jak se jmenuješ?“

„Oleg.“

„Víš,“ řekla jsem mu. „Padám odtud… Tak kdybys chtěl, můžu tě vzít s sebou.“
Kdybych utíkala s někým – konkrétně s člověkem –, rozhodně by mě to
zpomalilo. Ale svědomí mi nedalo. Nechtěla jsem ho nechat na tomhle místě.

Nevěřícně se na mě zahleděl. „Proč bych měl chtít odejít?“ Sydney měla

pravdu, když říkala, co všechno jsou lidé schopni obětovat kvůli
nesmrtelnosti. Oleg i Inna toho byli živoucími důkazy.

Zahnuli jsme za roh a před námi se objevily zdobené francouzské dveře. Skrz
leptané sklo jsem za nimi uviděla police plné knih, které se táhly podél stěn.
Ohromná knihovna se táhla dál a dál, na její konec už jsem nedohlédla. Ale
všimla jsem si velkého arkýřového okna s těžkými sametovými závěsy barvy
krve.

„Bezva,“ řekla jsem a strčila do dveří.

Vtom se mě zmocnila nevolnost. V knihovně jsme nebyli sami.

Na vzdáleném konci místnosti vyskočila ze židle u krbu Galina. Z klína jí
sklouzla kniha. Neměla jsem čas podivovat se, že si Strigojka čte u krbu,
protože už ke mně běžela. Skoro jsem si začínala myslet, že mě sem Oleg
vlákal schválně, ale ten se jen krčil v koutě a tvářil se stejně šokovaně jako já.
Přestože knihovna byla ohromná, Galina se u mě ocitla během několika
vteřin.

Uhnula jsem jejímu útoku – nebo jsem se o to aspoň pokusila. Byla rychlá.
Kromě Dimitrije byli zjevně všichni Strigojové v tomhle domě béčka. Už jsem
málem zapomněla, co všechno dovedou ti zkušení. Popadla mě za paži a
přitáhla si mě k sobě. Otevřela pusu a tesáky mi šla přímo po krku. Kůl jsem
měla v ruce, tak jsem se snažila ji s ním aspoň škrábnout, ale držela mě moc
pevně. Nakonec se mi podařilo trochu uhnout, takže se můj krk ocitl z jejího
dosahu, jenže to jí zase dalo příležitost chytit mě za vlasy. Znovu si mě
přitáhla a já vyjekla bolestí. Bylo pozoruhodné, jak silně mi dokázala škubnout
za vlasy a přitom mi je nevytrhnout. Nepouštěla je a praštila se mnou o zeď.

Když jsem tady zpočátku bojovala s Dimitrijem, byl brutální, ale nechtěl mě
zabít. Galina ano. Dimitrij ji sice přesvědčil, že pro ně budu přínosem, ale teď
bylo jasné, že změnila názor. Dočasná shovívavost skončila a ona mě teď
chtěla zabít. Aspoň jsem se mohla utěšovat tím, že mě nepromění ve
Strigojku. Bude ze mě oběd.

Najednou práskly dveře, tak jsem se ohlédla. Stál tam Dimitrij a tvářil se
opravdu rozzuřeně. Moje iluze, že je to ten Dimitrij, jakým býval, rázem
zmizela. Sálal z něj hněv, oči měl přimhouřené a tesáky odhalené. Rudé oči
ostře kontrastovaly s bledou pletí. Vypadal jako démon seslaný z pekla, aby
mě zničil. Došel k nám a mě okamžitě napadlo: Dobře, aspoň to všechno
skončí mnohem rychleji.

Jenže… Nezaútočil na mě. Šel po Galině.

Netušila jsem, kterou z nás to překvapilo víc, ale v tu chvíli na mě ti dva

zapomněli. Oba Strigojové se na sebe vrhli a já strnula. Ohromila mě krása
jejich boje. Pohybovali se téměř s grácií, vzájemně na sebe útočili a uhýbali
velmi zkušeně. Ještě chvilku jsem je pozorovala a pak jsem si v duchu dala
facku. Tohle je moje šance dostat se odtud. Nesmím se nechat rozptýlit.
Otočila jsem se k arkýřovému oknu a zběsile hledala nějakou kliku na
otevření. Žádná tam nebyla. „Ten hajzl!“ Možná mě Oleg přece jen podvedl.
Nebo tu možná byl nějaký skrytý mechanismus, který jsem neviděla.
Každopádně jsem nabyla přesvědčení, že oknem se můžu dostat jen jediným
způsobem.

Rozběhla jsem se na druhý konec místnosti a popadla dřevěnou vyřezávanou

židli, na které před chvílí seděla Galina. Bylo zjevné, že tohle okno není z
neprůstřelného skla jako to v mém pokoji. Sklo bylo podobné jako u
francouzských dveří, luxusně zdobené a dokonce tónované trochu do tmava.
Nevyžadovalo moc síly ho rozbít. Po všem tom bezvýsledném běsnění ve
svém pokoji jsem s největším uspokojením praštila židlí do okna. Na jedné
straně jsem probořila velikou díru a sklo se vysypalo úplně všude. Několik
střepů mi zasáhlo obličej, ale tím jsem se teď netrápila.

Za mnou zuřila bitva. Ozývalo se tam vrčení a tlumené výkřiky a občas i zvuk
rozbíjeného nábytku. Tolik jsem se chtěla ohlédnout a podívat se, co se děje,
ale nemohla jsem. Znovu jsem se rozmáchla židlí a rozbila i druhou polovinu
okna. Teď v něm byla dostatečně velká díra na to, abych mohla prolézt ven.

„Rose!“

Na Dimitrijův hlas jsem zareagovala instinktivně. Ohlédla jsem se a spatřila

ho, jak pořád zápasí s Galinou. Oba už byli vyčerpáni a bylo vidět, že Dimitrij
to pěkně schytal. Ale bojoval dál a držel Galinu v takovém úhlu, že směrem ke
mně měla nechráněnou hruď. Podíval se mi do očí. Když ještě býval
dhampýrem, jen málokdy jsme potřebovali slova, abychom věděli, na co ten
druhý myslí. A bylo tomu tak i tentokrát. Věděla jsem, co po mně chce. Chtěl,
abych do ní vrazila kůl.

Uvědomovala jsem si, že bych neměla. Musím hned vyskočit oknem. Musím
je nechat bojovat, i když je jasné, že Galina vyhrává. Jenže… jako by mě
nějaká síla donutila přiběhnout k nim s kůlem připraveným. Možná jsem to
udělala proto, že nikdy nepřestanu k Dimitrijovi něco cítit, a nezáleží na tom,
v jakou stvůru se změnil. Nebo se možná nevědomky ozval můj smysl pro
povinnost, protože jsem si uvědomovala, že mi právě zachránil život. Nebo
proto, že jsem věděla, že tady jeden Strigoj přijde o život a že ona je rozhodně
nebezpečnější.
Ale nebylo snadné se k ní dostat. Byla rychlá a silná, Dimitrij s ní měl co dělat.
Pořád kroužila kolem a snažila se útočit znova a znova. Potřebovala ho jen
znehybnit a pak mu buď useknout hlavu, nebo ho upálit. Nepochybovala
jsem, že by dokázala zařídit obojí.

Podařilo se mu natočit ji tak, že jsem měla perfektní výhled na její hrudník.

Vystartovala jsem kupředu – a vtom mě Dimitrij praštil. Na okamžik mě to
vykolejilo. Uvažovala jsem, proč na mě zaútočil poté, co mě zachránil, ale pak
mi došlo, že kvůli Nathanovi. Ten teď spolu s Marlenem vcházel do knihovny.
To odvedlo Dimitrijovu pozornost, ale mou ne. Pořád jsem měla příležitost, a
tak jsem jí využila a zabořila kůl Galině do hrudi. Kůl se nezarazil tak hluboko,
jak bych chtěla, takže Galina se pořád ještě snažila se mnou bojovat.
Zašklebila jsem se a přitlačila na kůl. Věděla jsem, že už jenom to samotné
stříbro jí ubližuje. Po chvilce zkřivila tvář bolestí. Zaváhala a já jsem toho
ihned využila a vrazila jí kůl až do srdce. Trvalo to pár vteřin, ale pak se
konečně přestala hýbat a svezla se k zemi.

Pokud si některý z dalších Strigojů všiml její smrti, nevěnoval tomu pozornost.
Nathan s Marlenem se soustředili jen na Dimitrije. Po chvíli se k nim přidala
ještě nějaká Strigojka, kterou jsem neznala. Vytáhla jsem z Galiny svůj kůl a
pomalu s ním couvala k oknu. Doufala jsem, že si mě nikdo nevšímá.
Pomyslela jsem na Dimitrije. Byl sám proti přesile. Mohla bych mu pomoct…

Moje síla mě ale opouštěla. Pořád jsem se ještě nevzpamatovala z vampýřího

kousání a ztráty krve. Dnes v noci jsem přemohla dva Strigoje a zabila
mocnou Strigojku. To byl ode mě dobrý skutek, že jsem ji sprovodila ze světa.
A nejlepší, co teď můžu udělat, je utéct a nechat tyhle Strigoje, aby skoncovali
s Dimitrijem. Ti, kteří přežijí, budou bez vůdce, tím pádem nebudou
představovat takovou hrozbu. Dimitrij se osvobodí ze svého zlého stavu a
jeho duše se konečně dostane na lepší místo. A já budu žít (doufám) s
vědomím, že jsem pomohla světu zbavit se dalšího Strigoje.

Vyskočila jsem na okno a podívala se ven. Tma – to není dobré. Strmá stěna
pode mnou taky nebyla na slézání právě ideální.

Dalo by se to zvládnout, ale trvalo by to dlouho. A já už moc času neměla.

Přímo pod oknem rostl hustý keř porostlý listím. Neviděla jsem pořádně, co je
to za keř, jenom jsem doufala, že to nebudou růže nebo něco podobně
trnitého. Ale skok z druhého patra mě přece nezabije. Nejspíš ani nezraní –
moc.

Vylezla jsem na parapet a na okamžik se střetla s Dimitrijovým pohledem.

Bojoval se Strigojem. Znovu jsem v duchu uslyšela Dimitrijova slova: Neváhej.
Jeho důležitá lekce. Ta ale nebyla první. Ta první byla o tom, co dělat, když
stojím proti přesile a nemám jinou možnost. Utíkej.

Nastal čas, abych utíkala.

Vyskočila jsem z okna.

 KAPITOLA 26

Myslím, že nadávky, které jsem vychrlila v okamžiku dopadu, byly dobře

srozumitelné ve všech jazycích. Bolelo to.

Keř, do něhož jsem dopadla, sice nebyl trnitý, ale rozhodně nebyl měkký.
Trochu zpomalil můj pád, ale přesto jsem špatně došlápla na kotník. „Do
prdele!“ procedila jsem skrz zuby a vstala. Rusko mě přimělo hodně nadávat.
Zkusila jsem se na pohmožděný kotník postavit a zabolelo to, ale nebylo to
nic, co bych nezvládla. Díkybohu to bylo jenom vyvrtnuté. Naštěstí jsem si ho
nezlomila, to by bylo horší. Přesto mě ale při útěku dost zpomalí.

Odbelhala jsem se z křoví a snažila se přidat do kroku a nevnímat bolest.

Přede mnou se rozprostíral ten pitomý labyrint z živých plotů, který mi ještě
nedávno připadal skvělý. Nebe bylo zatažené, ale já stejně pochybovala, že by
mi měsíční svit pomohl zorientovat se. Tímhle listnatým bludištěm se v
žádném případě prodírat nebudu. Budu muset zjistit, kde končí, a nějak ho
obejít.

Když jsem obešla dům, zjistila jsem nepříjemnou skutečnost: živé ploty byly
úplně všude. Obklopovaly celé sídlo jako nějaký středověký hradní příkop, i
když Galina ho nejspíš vůbec nedala zbudovat kvůli obranným účelům. Asi to
udělala ze stejného důvodu, jako si pořídila křišťálové lustry a starožitné
obrazy – bylo to stylové.

Nedalo se nic dělat. Namátkou jsem si vybrala jeden vstup do toho bludiště a
začala jím kličkovat. Netušila jsem, kam jít, a neměla jsem ani žádnou
strategii, jak se dostat k východu. Všude číhaly stíny a často se mi stalo, že
jsem zjistila, že se nacházím ve slepé uličce, až když jsem došla na její konec.
Keře byly natolik vysoké, že jakmile jsem popošla hlouběji, zmizel mi z
dohledu celý dům. Kdyby mi zůstal jako orientační bod, mohla bych
postupovat rovně (nebo skoro rovně), pryč od něj.

Takhle jsem si ale nebyla jistá, zda se vracím k domu, nebo se pohybuju v
kruzích, nebo kam vlastně jdu. V jednu chvíli bych se vsadila, že kolem loubí
porostlého jasmínem jdu už potřetí. Snažila jsem se vybavit si příběhy o
lidech, kteří našli cestu z bludiště. Co používali? Drobky chleba? Nit?
Nevěděla jsem. Jak ubíhal čas a kotník mě bolel čím dál víc, začínala jsem
ztrácet kuráž. I takhle oslabená jsem zabila Strigojku, a nějaké keře mě
přemůžou? To je vážně trapas.

„Rozo!“

Ten hlas se nesl z dálky po větru. Strnula jsem. Ne. To nemůže být pravda.

Dimitrij. On přežil.

„Rozo, vím, že tam jsi,“ zakřičel. „Cítím tě.“

Měla jsem dojem, že jenom blufuje. Nebyl ani tak blízko, aby se mi udělalo
špatně. Navíc všude strašně voněly kytky, takže jsem pochybovala, že by mě
přes tu vůni mohl ucítit – i když jsem se hodně potila. Jenom se mě snažil
vyprovokovat, abych prozradila, kde jsem.

S novým odhodláním jsem zamířila k dalšímu ohybu v keřích a modlila se,

abych už konečně našla východ. Fajn, Bože, pomyslela jsem si. Dostaň mě
odtud a já budu brát bohoslužby vážně. Dneska v noci jsi mi pomohl překonat
bandu Strigojů. Lapnout toho jednoho do pasti mezi dveřmi vypadalo totálně
beznadějně, takže jsi určitě stál při mně. Dostaň mě odtud a já… nevím.
Daruju Adrianovy peníze chudým. Nechám se pokřtít. Vstoupím do kláštera.
No, to zas ne. To poslední ne.

Dimitrij mě dál pokoušel: „Nezabiju tě, ne, když se vzdáš sama. Dlužím ti
laskavost. Sejmulas za mě Galinu a teď tady velím já. Chtěl jsem ji nahradit o
něco později, ale to nevadí. Samozřejmě nezbylo moc podřízených, když je
Nathan s ostatními mrtvý, ale to se dá napravit.“

Neuvěřitelné. On skutečně přežil, přestože to vypadalo, že nemá šanci. Už

jsem to jednou řekla a stojím si za tím pořád: živý nebo nemrtvý, láska mého
života je opravdu machr. Ty tři přece nemohl porazit…, i když přece už dřív
jsem ho viděla zvítězit v boji proti strašné přesile. A to, že je teď tady, jen
dokazuje jeho schopnosti.

Cesta se přede mnou rozdvojovala a já si náhodně vybrala tu, co vedla

doprava. Táhla se do tmy a já vydechla úlevou. Bod pro mě. Navzdory
Dimitrijovým řečem jsem věděla, že se také pohybuje labyrintem a blíží se. Na
rozdíl ode mě to tu ovšem zná a ví, kudy se dostat ven.
„Nezlobím se, žes mě napadla. Na tvém místě bych to taky udělal. To je jen
dalším důvodem, proč bychom měli být spolu.“

Další zatáčka mě zavedla do slepé uličky plné kopretin. Zanadávala jsem jen v
duchu a vrátila se.

„Ale pořád jsi nebezpečná. Až tě najdu, nejspíš tě budu muset zabít. Nechci to
udělat, ale začínám si myslet, že pro nás dva je jeden svět malý. Přijď za mnou
dobrovolně a já tě probudím. Společně budeme vládnout Galinině říši.“

Málem jsem se rozesmála. V tomhle bludišti bych ho nenašla, ani kdybych

nakrásně chtěla. Kdybych to dokázala, spíš bych ho…

Trochu se mi zvedl žaludek. Ale ne! Blíží se. Ví to? Tak docela ještě nechápu,
jak míra nevolnosti souvisí se vzdáleností Strigoje, ale na tom teď stejně
nesejde. Je hodně blízko. Jak blízko se musí dostat, aby mě doopravdy ucítil?
Aby uslyšel moje kroky v trávě? S každou vteřinou se blížil k úspěchu. Jakmile
zavětří mou stopu, budu v hajzlu. Srdce se mi rozbušilo ještě víc – pokud to
vůbec bylo možné – a adrenalin, který mi proudil tělem, trochu otupil bolest v
kotníku, i když mě stále zpomalovala.

Došla jsem do další slepé uličky. Snažila jsem se uklidnit. Věděla jsem, že když
zpanikařím, nijak mi to nepomůže. A celou tu dobu se moje nevolnost
zvětšovala.

„I kdyby ses odtud dostala, kam půjdeš?“ zakřičel. „Jsme uprostřed ničeho.“
Jeho slova byla jako jed pronikající mi pod kůži. Kdybych si je připustila, můj
strach by zvítězil a já bych se vzdala. Stočila bych se do klubíčka a počkala, až
mě najde. Neměla jsem důvod věřit, že by mě nechal žít. Můj život může v
následujících pěti minutách skončit.

Odbočka vlevo končila další stěnou z lesklých zelených listů. Rychle jsem ji
obešla a vydala se opačným směrem. Uviděla jsem… louku.

Přede mnou se do dáli táhly travnaté lány a za nimi jsem rozeznávala stromy.
Navzdory pravděpodobnosti jsem se zvládla dostat z labyrintu. Moje
nevolnost ale bohužel sílila. Jestli je takhle blízko, určitě přesně ví, kde jsem.
Rozhlédla jsem se kolem a uvědomila si, že říkal pravdu. Vskutku jsme byli
uprostřed ničeho. Kam bych se měla vydat? Netušila jsem, kde jsme.
Tam. Vlevo na obzoru jsem spatřila slabou purpurovou záři, které jsem si
všimla už dřív z okna. Tehdy jsem nepoznala, co to je, ale teď mi to došlo.
Světla velkého města, pravděpodobně Novosibirsku, pokud právě tam
povětšinou operoval Galinin gang. I kdyby to nebyl Novosibirsk, rozhodně to
byla nějaká civilizace. Budou tam lidi. Bezpečí. Můžu tam získat pomoc.

Vyběhla jsem tím směrem, jak nejrychleji jsem dokázala. Ani adrenalin
nedokázal zmírnit bolest z toho běhu, takže mi při každém kroku vystřelovala
do celé nohy. Ale kotník naštěstí držel. Neupadla jsem ani jsem se nebelhala.
Dýchala jsem těžce a přerývaně a uvědomovala jsem si, jak mi zeslábly svaly.
Ačkoli už jsem měla cíl, věděla jsem, že to město je kilometry vzdálené.

A celou tu dobu moje nevolnost vzrůstala. Dimitrij byl blízko. Teď už byl jistě
taky venku z labyrintu, ale ohlédnutí jsem neriskla. Jen jsem dál běžela k
purpurové záři na obzoru, i když to znamenalo, že skončím v neprostupném
houští. Možná bych se tam mohla ukrýt. Jsi blázen, ozvalo se mi v hlavě. Před
ním se nikde neschováš.

Když jsem doběhla k řídké řádce stromů, trochu jsem zpomalila. Přitiskla jsem
se k silnému kmeni a těžce oddechovala. Konečně jsem se odvážila podívat se
za sebe, ale nic jsem neviděla. V dálce svítila okna toho domu obklopeného
labyrintem z živých plotů. Bolest žaludku se nezhoršovala, takže jsem si
pomyslela, že je možné, že jsem mu unikla. Z labyrintu vedlo několik východů
a on nemohl vědět, kterým jsem vyšla.

Chvilku odpočinku jsem radši ukončila a vydala se dál. Snažila jsem se, abych
mezi větvemi pořád viděla světla města. Bylo jen otázkou času, kdy mě
Dimitrij najde. Tohle můj zraněný kotník už dlouho nevydrží. O tom, že bych
mu utekla, jsem si mohla nechat jenom zdát. Pod nohama mi šustilo listí, ale
nemohla jsem si dovolit ho obejít. Už jsem si nemusela dělat starosti s tím,
jestli mě Dimitrij vyčenichá. Prozradí mě šustění.

„Rose! Přísahám, že ještě není pozdě.“

Zásah! Jeho hlas se ozýval zblízka. Zběsile jsem se rozhlédla kolem. Neviděla
jsem ho. Ale to, že na mě tak křičel, znamenalo, že ani on mě nevidí. Světla z
města mi ukazovala cestu, ale dělily mě od nich stromy a temnota. Náhle
jsem si nečekaně na někoho vzpomněla. Na Tašu Ozerovou. Byla to
Christianova teta a velice impozantní dáma, která prosazovala, aby se
Morojové učili bojovat proti Strigojům.

„Můžeme ustupovat a ustupovat a navždy se nechat zahnat do kouta,“ říkala.

„Nebo můžeme vyjít ven a střetnout se s nepřítelem na místě a v čase, který
si určíme my sami. Ne oni.“

Dobře, Tašo, řekla jsem si. Uvidíme, jestli mě tvoje rada zabije.

Rozhlédla jsem se a vydala se ke stromu s pěknými větvemi. Kůl jsem si strčila

do kapsy, chytila jsem se spodní větve a vyhoupla se na ni. Kotník mě sice
bolel, ale na stromě bylo naštěstí dost větví na to, abych po něm mohla
pohodlně vylézt. Dolezla jsem až k tlusté větvi, která vypadala, že mě udrží.
Vylezla jsem na ni u kmene a opatrně zkusila, jak je pevná. Držela. Vytáhla
jsem kůl z kapsy a čekala.

Asi po minutě jsem zaslechla vzdálené šustění listí, jak se blížil Dimitrij.
Počínal si mnohem tišeji než já. Po chvilce se ze tmy vynořila jeho vysoká
postava. Vypadal jako zlý noční stín. Pohyboval se pomalu a opatrně, očima
prohledával okolí a nepochybovala jsem, že ani jeho ostatní smysly
nezahálejí.

„Rozo…“ Promluvil tiše. „Vím, že jsi tady. Nemáš šanci utéct. Nemáš šanci se
schovat.“

Díval se nízko. Myslel si, že se schovávám za stromem nebo se někde krčím.

Udělal ještě pár kroků. Přesně to jsem potřebovala. Ruku, kterou jsem svírala
kůl, jsem měla už pěkně zpocenou, ale otřít jsem si ji nemohla. Nemohla jsem
se ani pohnout, skoro jsem se neodvažovala ani dýchat.

„Rozo…“

Ten hlas mě hladil na kůži, chladně a smrtelně. Dimitrij stále pohledem pátral
dole a postoupil o krok. Pak o další. A ještě o jeden.

Napadlo ho zvednout hlavu až v okamžiku, kdy jsem skočila. Dopadla jsem na

něj tak, že pod nárazem spadl na záda. Okamžitě se mě pokusil shodit,
zatímco já jsem se pokoušela probodnout mu kůlem srdce. Bylo na něm znát,
jak je vyčerpaný a zraněný z předchozího boje. Podepsalo se na něm, že
bojoval s tolika Strigoji, ale ani já na tom nebyla o moc líp. Zápasili jsme spolu
a mně se podařilo škrábnout ho kůlem do tváře. Zavrčel bolestí, ale hrudník si
chránit nepřestal. Všimla jsem si, že má rozervanou košili v místě, kde jsem
ho probodla poprvé. Ta rána už se mu skoro zahojila.

„Ty – jsi – úžasná,“ řekl a z jeho slov čišela jak hrdost, tak zuřivost z boje.

Neměla jsem energii mu odpovědět. Mým jediným terčem bylo jeho srdce.
Snažila jsem se udržet na něm a nakonec se mi podařilo bodnout ho do
hrudníku – jenže Dimitrij byl příliš rychlý. Odstrčil mi ruku dřív, než kůl stačil
projet srdcem. Přitom mě ze sebe shodil celou. Odletěla jsem pár metrů a
naštěstí jsem neskončila v žádném stromě. Vydrápala jsem se na nohy a
spatřila, že míří ke mně. Byl rychlý, ale ne tak rychlý jako při předchozích
bojích. Oba umřeme při snaze zabít se navzájem.

Teď už jsem neměla převahu, a tak jsem se rozběhla mezi stromy. Věděla
jsem, že mi poběží v patách. Byla jsem si jistá, že mě dohoní, ale jestli si
udržím trochu náskok, možná se mi podaří najít další místo vhodné k útoku a
mohla bych se pokusit…

„Auuu!“

Můj křik prořízl temnotu a nesl se nocí. Noha se mi podlomila a já sklouzla z

příkrého svahu, sjížděla jsem dolů a nedokázala se zastavit. Nebylo tam moc
stromů, ale zato kamení. Můj neřízený pád byl dost bolestivý tím spíš, že jsem
měla na sobě šaty a pod nimi holé nohy. Netušila jsem, jak jsem vůbec
udržela kůl v ruce. Tvrdě jsem dopadla a dokonce se mi podařilo i zvednout
se. Pak jsem ale zakopla a spadla znovu – do vody.

Rozhlížela jsem se. Zpoza mraků vykoukl měsíc a ozářil ohromnou masu černé
vody, která tekla přede mnou. Zmateně jsem na to zírala a pak jsem se otočila
směrem k narůžovělému světlu v dálce. Tohle byl Ob, řeka protékající
Novosibirskem. Řeka mířila rovnou k městu. Ohlédla jsem se a uviděla
Dimitrije, jak stojí na kraji srázu.

Na rozdíl od jiných zjevně koukal, kam šlape. Nebo ho možná můj křik
upozornil, že se něco děje.

Nicméně by mu netrvalo ani minutu, aby ten sráz seběhl a ocitl se u mě.
Rozhlédla jsem se doprava, doleva a pak před sebe. Dobře. Rychle tekoucí
voda. Pravděpodobně hluboká. Dost široká. Sice bych ulevila svému kotníku,
ale šance, že se neutopím, byla mizivá. V legendách vampýři nemůžou
překročit tekoucí vodu. Kéž by to byla pravda! Jen čirý mýtus.

Ještě jednou jsem se podívala doleva a ve tmě si všimla temného tvaru nad
řekou. Most? To byla ta nejlepší možnost, jakou jsem měla. Ale potřebovala
jsem, aby Dimitrij začal sestupovat. Nechtěla jsem začít utíkat a nechat ho,
aby za mnou postupoval nahoře po hraně srázu. Potřebovala jsem získat čas
jeho sestupem. Konečně. Udělal krok ze svahu, a tak jsem se bez ohlížení
rozběhla podél břehu. Most se přibližoval a já až teď rozeznala, jak je vysoký.
Z místa mého dopadu tak vysoký rozhodně nevypadal. Svahy kolem něj byly
mnohem vyšší než ten, ze kterého jsem spadla do řeky. Čeká mě pořádný
výstup.

Žádný problém. S tím si budu lámat hlavu pak – to znamená asi tak za půl
minuty, protože tak dlouho patrně Dimitrijovi potrvá, než mě dožene.
Skutečně už jsem slyšela cákání mělké vody u břehu, jak se hnal za mnou. Ty
zvuky se stále přibližovaly. Kdybych doběhla k mostu, kdybych se vyškrábala
tak vysoko a dostala se na druhý břeh…

Zachvátila mě nevolnost. Mikinu mi na zádech sevřela ruka a strhla mě

dozadu. Narazila jsem do Dimitrije a okamžitě jsem se začala bránit, abych se
osvobodila. Jenže jsem byla příšerně unavená. Bolel mě každý kousek těla. I
když byl Dimitrij taky vyčerpaný, já na tom byla mnohem hůř.

„Přestaň!“ zařval a popadl mě za paže. „Copak to nechápeš? Nemůžeš

vyhrát!“

„Tak mě zabij!“ Škubala jsem sebou, ale on mě držel pevně. I když jsem držela
v ruce kůl, nemohla jsem s ním nic dělat. „Říkal jsi, že to uděláš, když se
nevzdám. Tak hádej co? Nevzdám se. Tak už to skonči.“

Přízračný měsíční svit mu ozářil obličej, z něhož v tu chvíli zmizely všechny

stíny a proti temnému nebi působil sinale. Jako by ze světa zmizely všechny
barvy. Jeho oči moc tmavě nevypadaly, ale mně připadalo, že září jako
plameny. Tvářil se chladně a vypočítavě.

To nebyl můj Dimitrij.

„Musela bys provést něco horšího, Rose,“ řekl. „Tohle nestačí.“

Nepřesvědčil mě. Pořád mě pevně držel a sklonil se ke mně. Chystal se mě

kousnout. Jeho zuby by se mi zabořily do kůže a buď by mě proměnil v
monstrum, jakým je sám, nebo by pil tak dlouho, dokud by mě nezabil. Tak
jako tak bych byla příliš zdrogovaná nebo oblblá, než aby mi došlo, co se děje.
Rose Hathawayová by odešla z tohoto světa, aniž by si to uvědomila.

Zachvátila mě panika – dokonce větší než byla touha po dalších úžasných

pocitech, které by vyvolalo kousnutí. Ne, ne. To nemůžu dopustit. Každičký
nerv jsem měla jako v jednom ohni. Chtěla jsem se bránit, útočit, cokoli…
cokoli, jen abych to zastavila. Nenechám se proměnit. Nemůžu se nechat
proměnit. Zoufale jsem chtěla udělat něco, co by mě zachránilo. Celou svou
bytostí jsem po tom prahla. Cítila jsem, jak se ze mě ta síla dere ven a hrozí
explodovat.

Mohla jsem se dotknout jednou rukou druhé, ale ne udeřit Dimitrije. Levou
rukou jsem se pokusila sundat si Oksanin prsten. Sklouzl mi z prstu a spadl do
bláta přesně v okamžiku, kdy se Dimitrijovy tesáky dotkly mého hrdla.

Bylo to jako atomový výbuch. Mezi námi se objevili duchové, které jsem
vyvolala cestou do Baji. Byli všude, průsvitní a světélkující, v odstínech od
světle zelené přes modrou, žlutou až po stříbřitou. Opustily mě všechny
zábrany a podlehla jsem emocím tak, jak jsem to nedokázala, když mě
Dimitrij chytil prvně. Uzdravující síla prstenu mě dosud jakžtakž držela při
smyslech, ale prsten teď byl pryč. Mojí moci už nic nestálo v cestě.

Dimitrij vytřeštil oči a odskočil ode mě. Stejně jako ten Strigoj tehdy na cestě,
i on kolem sebe mával rukama, jako by odháněl komáry. Jeho ruce ale skrz
duchy jen proklouzávaly bez nějakého účinku. Fyzicky mu ublížit nemohli,
zato mohli ovlivnit jeho mysl a vydatně odváděli jeho pozornost. Co to říkal
Mark? Mrtví nenávidí nemrtvé. A vzhledem k tomu, jak se tihle duchové
kolem Dimitrije rojili, bylo jasné, že ho opravdu nenávidí.

Ustoupila jsem a začala prohledávat zem. Tam. Stříbrný prsten se leskl v louži.
Sehnula jsem se pro něj a dala se na útěk, Dimitrije jsem zanechala jeho
osudu. Ne že by křičel, ale vydával strašlivé zvuky. Trhalo mi to srdce, ale
běžela jsem dál k mostu. Asi po minutě jsem se dostala až pod něj. Byl přesně
tak vysoký, jak jsem se obávala, ale vypadal pevně. Byl to úzký vesnický most,
po němž může přejet nanejvýš jedno auto.

„Až sem jsem se dostala,“ řekla jsem si a zadívala se nahoru do svahu.

Nejenže byl vyšší než ten, ze kterého jsem spadla, ale byl i prudší. Prsten i kůl
jsem schovala do kapsy a rukama se chytila trsů trávy. Musela jsem napůl
šplhat a napůl lézt po čtyřech, abych ten svah zdolala. Kotníku jsem mohla
trochu ulevit, protože tady bylo třeba používat hlavně horní polovinu těla a
kolena. Jak jsem lezla, začala jsem si všímat něčeho zvláštního. Periferním
zrakem jsem občas postřehla bledé záblesky. Vypadaly jako obličeje a lebky. A
vzadu v hlavě se mi ozvala tepavá bolest.

Jenom to ne. To už se mi jednou stalo. Když jsem takhle panikařila,

nedokázala jsem si zachovat obranu jako obvykle, abych udržela mrtvé od
sebe. Teď se ke mně blížili a vypadali spíš zvědavě než bojovně. Bylo jich čím
dál víc a bylo to stejně matoucí jako to, co teď asi prožíval Dimitrij.

Nemohli mi ublížit, ale přesto mě děsili a navíc mě otupovala ta příšerná

bolest hlavy. Ohlédla jsem se po Dimitrijovi a uviděla něco neuvěřitelného.
Blížil se. On je vážně bůh. Bůh, jehož blížící se kroky ohlašují smrt. Duchové ho
stále obklopovali jako mrak, ale on přesto postupoval vpřed. Otočila jsem se a
šplhala dál, své zářící společníky jsem se snažila ignorovat.

Po dlouhé době jsem konečně vylezla až nahoru na most. Sotva jsem se

držela na nohou, jak jsem byla zesláblá. Udělala jsem pár kroků a pak jsem
klesla na všechny čtyři. Kolem vířilo čím dál víc duchů a mně připadalo, že mi
každou chvíli exploduje hlava. Dimitrij postupoval hodně pomalu, ale blížil se.
Pokusila jsem se vstát, při čemž jsem se opírala o zábradlí mostu. Nepodařilo
se. Hrubé mřížoví, které tvořilo mostovku, mi poškrábalo holé nohy.

„Sakra!“

Věděla jsem, co musím udělat, abych se zachránila, i když při tom možná
zahynu tak jako tak. Roztřesenýma rukama jsem sáhla do kapsy a vytáhla
prsten. Celá jsem se třásla tak příšerně, že jsem se bála, že ho upustím. Nějak
se mi ale podařilo nasadit si ho na prst. Ucítila jsem, jak z něj do mého těla
vyzařuje teplo, a po chvilce jsem se zase začala ovládat. Duchové byli bohužel
stále zde.
Pořád ještě ve mně zůstával děs z toho, že buď umřu, nebo budu proměněna
ve Strigojku, ale trochu se zmenšil, když už jsem nebyla v okamžitém
ohrožení. Hned jsem si připadala vyrovnanější, a tak jsem se pokusila zase
vztyčit obranné bariéry, které by tyhle návštěvníky udržely ode mě dál.

„Běžte, běžte, běžte,“ šeptala jsem a vší silou držela zavřené oči. Bylo to jako
snažit se pohnout horou nebo nějakou nemožnou překážkou, na kterou
nikomu nestačí síly. Před tímhle mě Mark varoval – proto bych tohle neměla
dělat. Mrtví jsou mocnou posilou, ale jakmile je někdo zavolá, je pak těžké se
jich zbavit. Co to říkal? Ti, kteří tančí na hraně temnoty a šílenství, by tohle
riskovat neměli.

„Běžte!“ vykřikla jsem a dala do toho veškerý zbytek svých sil.

Přízraky kolem mě začaly jeden po druhém blednout. Pocítila jsem, jak můj
svět dosedl zase zpět na své místo. Až na to, že když jsem se podívala dolů,
uviděla jsem, že duchové opouštějí i Dimitrije – přesně, jak jsem
předpokládala. Takže se dal znovu do pohybu.

„Sakra.“ Moje heslo dnešní noci.

Tentokrát už se mi podařilo vstát, protože jsem viděla, že Dimitrij už pádí do

svahu. Byl mnohem pomalejší než obvykle, ale i tak byl rychlý až kam. Začala
jsem couvat a nespouštěla z něj zrak. Trochu síly mi dodalo, že jsem se zbavila
duchů, ale ta síla mi přesto nestačila k tomu, abych utekla. Dimitrij vyhrál.

„Další schopnost stínem políbené?“ zeptal se, sotva vkročil na most.

„Jo.“ Polkla jsem. „Zdá se, že duchové nemají v lásce Strigoje.“

„A zdá se, že ty taky ne.“

Udělala jsem další pomalý krok pozadu. Kam jít? Jakmile se otočím a
rozběhnu, v tu ránu bude u mě.

„Předvedla jsem ti toho dost na to, abys mě už nechtěl proměnit?“ zeptala

jsem se tím nejveselejším tónem, na jaký jsem se zmohla.

Obdařil mě křivým úsměvem. „Ne. Tvoje schopnosti stínem políbené jsou

užitečné… Škoda, že po probuzení o ně přijdeš.“ Tak tohle má v plánu.
Přestože jsem ho rozzuřila do nepříčetnosti, pořád mě chce mít navěky
nablízku.

„Ty mě neprobudíš,“ prohlásila jsem.

„Rose, neexistuje způsob, jak bys mohla…“

„Ne.“

Vylezla jsem na zábradlí mostu a přehodila přes něj jednu nohu. Věděla jsem,
co se bude dít. Strnul.

„Co to děláš?“

„Už jsem ti to řekla. Radši umřu než se stát Strigojkou. Nebudu jako ty a
ostatní. Nechci to. Ani tys to kdysi nechtěl.“ Uslzené tváře mi ovanul vítr a mě
zastudil celý obličej.

Přehodila jsem přes zábradlí i druhou nohu a zadívala se dolů na rychle pádící
vodu. Byli jsme mnohem výš než v úrovni druhého patra. Dopadla bych do
vody dost tvrdě, a i kdybych ten pád nakrásně přežila, neměla bych dost sil
plavat a bezpečně se dostat na břeh. Jak jsem tak zírala dolů a uvažovala o
své smrti, vzpomněla jsem si, jak jsme kdysi s Dimitrijem jeli na zadním
sedadle v autě a probírali toto téma.

Bylo to poprvé, co jsme u sebe seděli takhle blízko. V místech, kde se naše
těla dotýkala, jsem pociťovala příjemné a hřejivé pocity. Tak krásně tehdy
voněl. Uvědomila jsem si, že jeho vůně z dob, kdy byl naživu, už dávno
zmizela. Tenkrát byl uvolněný a usmíval se. Bavili jsme se o tom, co to obnáší
být naživu a zcela ovládat svou duši – a co obnáší stát se nemrtvým, ztratit
lásku a světlo života a ty, které známe. Dívali jsme se na sebe a shodli se, že
smrt je lepší než takový osud.

Musela jsem s tím souhlasit i teď, když jsem se na Dimitrije dívala.

„Rose, nedělej to.“ Z jeho hlasu zaznívala skutečná panika. Pokud skočím,
ztratí mě. Žádná Strigojka. Žádné probuzení. Aby mě proměnil, musel by mi
vypít tolik krve, aby mě zabil, a pak by mi musel dát napít svojí. Když skočím,
zabije mě voda, a ne ztráta krve. Než mě v řece najde, budu už dávno mrtvá.
„Prosím,“ naléhal. V jeho hlase byla stopa smutku, což mě překvapilo. Trhalo
mi to srdce. Tolik mi to připomínalo živého Dimitrije, toho, který nebyl
stvůrou. Toho, kterému na mně záleželo a který mě miloval, který mi věřil a
miloval se se mnou. Tenhle Dimitrij, který ničím z toho nebyl, udělal opatrně
dva kroky vpřed. Pak se zase zastavil. „Musíme být spolu.“

„Proč?“ zeptala jsem se tiše. To slovo odnesl vítr, ale Dimitrij ho přesto
uslyšel.

„Protože tě chci.“

Smutně jsem se na něj usmála a uvažovala, jestli se po smrti znovu setkáme v

zemi mrtvých. „Špatná odpověď,“ oznámila jsem mu.

Pustila jsem se.

V tom okamžiku byl u mě. Stihl to svou šílenou strigojí rychlostí právě v
okamžiku, kdy jsem začala padat. Natáhl se, popadl mě za jednu ruku a
přetáhl mě zpátky přes zábradlí. Vlastně jen zpoloviny – zbytkem těla jsem
dál visela nad řekou.

„Přestaň se se mnou prát!“ křikl a tahal mě za ruku k sobě.

Sám byl také ve vratké pozici, obkročmo seděl na zábradlí a nakláněl se dolů,
aby mě udržel.

„Pusť mě,“ zakřičela jsem.

Ale byl příliš silný, takže se mu podařilo přetáhnout většinu mého těla přes
zábradlí a už mi nehrozilo, že spadnu.

Šlo o tohle: než jsem se pustila, opravdu jsem počítala s tím, že umřu.
Vyrovnala jsem se s tím a přijala to. Ale taky jsem počítala s tím, že Dimitrij
nejspíš udělá něco takového, co opravdu udělal. Byl na to dost rychlý a dobrý.
Proto jsem v druhé ruce, která mi volně visela přes zábradlí, držela kůl.

Podívala jsem se mu do očí. „Nikdy tě nepřestanu milovat.“

A pak jsem mu vrazila kůl do hrudi.

Nebyl to tak přesný zásah, jak bych chtěla. Ne, když tak zkušeně uhnul.
Zápasila jsem s ním a snažila se mu zarazit kůl dostatečně hluboko do srdce,
ale nebyla jsem si jistá, že se mi to z tohohle úhlu podaří. Pak se přestal
bránit. Ohromeně se na mě zahleděl, pootevřel rty a téměř se usmál, i když to
byl strašlivý a bolestný úsměv.

„Tak tohle jsem měl říct…“ vydechl.

Byla to jeho poslední slova.

Jak uhýbal kůlu, ztratil rovnováhu. Magie kůlu vše jenom usnadnila, když
ochromila i jeho reflexy.

Dimitrij padal.

Málem mě strhl s sebou. Jen tak tak jsem se mu vykroutila a chytila se

zábradlí. Padal do tmy – dolů až do černoty řeky Ob. Po chvilce mi zmizel z
dohledu.

Dívala jsem se za ním a uvažovala, jestli ho nezahlédnu ve vodě, když budu

dost mhouřit oči. Ale neviděla jsem ho. Řeka byla příliš tmavá a příliš hluboko.
Mraky překryly měsíc a všechno zase zahalila temnota. Chvíli jsem zírala do
řeky, a když mi došlo, co jsem to právě udělala, chtěla jsem se vrhnout za
ním. Teď už určitě nedokážu dál žít.

Musíš. Můj vnitřní hlas byl mnohem klidnější a spokojenější, než by měl být.
Ten starý Dimitrij by chtěl, abys žila. Jestli jsi ho opravdu milovala, pak musíš
žít dál.

Roztřesená a udýchaná jsem přelezla zábradlí a seskočila zpátky na most a

kupodivu jsem byla za to bezpečí vděčná. Nevěděla jsem, kam se v životě
vydat dál, ale věděla jsem, že chci žít. Bylo mi jasné, že zcela v bezpečí si budu
připadat, teprve až budu mít pevnou půdu pod nohama, a tak jsem se pomalu
vydala na druhou stranu. Tam jsem si mohla vybrat, jestli dál budu
pokračovat podél řeky, nebo to zkusím po silnici. Cesty se od sebe na mnoha
místech oddělovaly, ale obě mířily k městu. Nechtěla jsem zůstat u řeky.
Nechtěla jsem myslet na to, co se právě stalo. Nemohla jsem na to myslet.
Můj mozek to odmítal. Nejdřív se starej o to, jak zůstat naživu. Pak se starej o
to, jak budeš žít.

Ačkoli to byla jen venkovská silnice, byla hezky rovná a dobře se po ní šlo –
tedy někomu jinému by se po ní dobře šlo. Začalo slabě pršet; to mi teda k
mým zraněním ještě chybělo. Pořád jsem myslela jen na to, že si chci sednout
a odpočinout, schoulit se do klubíčka a už na nic nemyslet. Ne, ne, ne. Světlo.
Musím jít za světlem. Málem jsem se tomu nahlas rozesmála. Připadalo mi to
legrační. Jako bych prožívala klinickou smrt. Pak jsem se rozesmála
doopravdy. Celou tuhle noc jsem neměla daleko k smrti. Tohle je to nejmenší
zlo.

A taky poslední. Tolik jsem se toužila dostat do města, ale pořád bylo strašně
daleko. Nevěděla jsem, kolik jsem toho ušla, než jsem se zastavila a sedla si.
Jenom minutku, řekla jsem si. Minutu posedím a pak vyrazím zase dál. Musím
jít dál. Pokud jsem náhodou minula srdce, Dimitrij by mohl každou chvíli
vylézt z řeky. Nebo by mě mohl pronásledovat jiný Strigoj z toho sídla, který
třeba přežil.

Za minutu jsem ale nevstala. Asi jsem usnula a vůbec jsem netušila, jak
dlouho už u silnice vlastně sedím, když mě probrala blížící se světla auta.
Zpomalilo a zastavilo. Vyškrábala jsem se na nohy a připravila se na nejhorší.

Žádný Strigoj ovšem z auta nevystoupil. Byl to lidský stařík. Podíval se na mě a

něco řekl rusky. Zavrtěla jsem hlavou a o krok couvla. Sklonil se k okýnku a
něco houkl dovnitř. Po chvilce vystoupila starší žena. Prohlížela si mě s
vykulenýma očima a soucitným výrazem. Řekla něco konejšivého a opatrně
ke mně vztáhla ruku, jako by se chystala dotknout divokého zvířete. Několik
tíživých vteřin jsem na ni hleděla a pak jsem ukázala na purpurovou záři na
obzoru.

„Novosibirsk,“ řekla jsem.

Podívala se tím směrem a přikývla. „Novosibirsk.“ Ukázala na mě a pak na

auto. „Novosibirsk.“

Chvilku jsem váhala, ale pak jsem ji nechala, aby mě odvedla do auta na zadní
sedadlo. Sundala si kabát a přikryla mě s ním. Až teď jsem si uvědomila, že
jsem celá promočená od deště. Musela jsem vypadat příšerně po všech
útrapách, kterými jsem si dneska v noci prošla. Divila jsem se, že vůbec
zastavili. Stařík usedl za volant a mě napadlo, jestli jsem se třeba nedostala do
auta k sériovým vrahům. Ale i kdyby, jaký by v tom byl rozdíl po tom všem, co
jsem dnes prožila?
Začala se ozývat fyzická i psychická bolest a hrozily mě přemoci. S
vynaložením posledního úsilí jsem si olízla rty a vypravila ze sebe jedno slovo
ze své ruské slovní zásoby.

„Pazvanít?“

Žena se po mně překvapeně ohlédla. Nebyla jsem si jistá, že jsem to řekla

správně. Třeba jsem se nezeptala na mobil, ale na telefonní automat – nebo
třeba na žirafu –, ale žena naštěstí pochopila. Zalovila v kabelce a podala mi
telefon. Dokonce i tady na Sibiři si spolu všichni telefonují. Roztřesenýma
rukama jsem vyťukala číslo, které jsem si už dobře pamatovala. Ozval se
ženský hlas.

„Haló.“

„Sydney? Tady Rose…“

 KAPITOLA 27

Po příjezdu do Novosibirsku za námi Sydney poslala chlápka, kterého jsem

neznala. Měl stejné zlaté tetování jako ona. Bylo mu něco přes třicet, měl
světlé vlasy a samozřejmě to byl člověk. Vypadal schopně a důvěryhodně.
Zatímco jsem se opírala o auto, on mluvil s tím postarším párem, jako by to
byli jeho nejlepší přátelé. Šířil kolem sebe ovzduší jistoty a profesionality a
staří manželé se brzy také začali usmívat. Nevím, co jim řekl, možná že jsem
jeho zatoulaná dcera. Staříky každopádně přesvědčil, aby mě zanechali v jeho
rukou. Na vlastní oči jsem viděla alchymistu kouzlit.

Když starý pán s paní odjeli, jeho chování se trochu změnilo. Netvářil se sice
tak chladně jako zpočátku Sydney, ale nesmál se ani nežertoval. Vystupoval
striktně profesionálně a já si nemohla pomoct a pomyslela jsem na muže v
černém. Ti zahlazují stopy po návštěvách mimozemšťanů, aby se svět
nedozvěděl pravdu.

„Můžeš chodit?“ zeptal se, když mě přejel pohledem od hlavy k patě.

„To zatím netuším,“ odvětila jsem.

Ukázalo se, že můžu, i když ne moc dobře. S jeho pomocí jsem nakonec došla
do domu nad rezidenční částí města. To už se mi klížily oči a sotva jsem se
držela na nohou. Byli tam i další lidé, ale nikdo z nich si mě nevšímal. Jediná
podstatná věc byla ložnice, kam mě někdo zavedl. S vynaložením veškeré síly
jsem se pustila ruky, která mě podpírala, a svalila se do postele. Okamžitě
jsem usnula.

Probudila jsem se, když byla místnost zalitá slunečním světlem a odněkud se
ozývaly tlumené hlasy. Vzhledem k tomu, co všechno se stalo, by mě už ani
nepřekvapilo, kdyby tu seděl Dimitrij, Taťána nebo klidně doktorka Olendzká
z Akademie. Místo nich na mě ale shlížel vousatý obličej Abeho. V tom světle
se všechny jeho šperky leskly.

Na chvilku se mi jeho obličej před očima rozpil a já viděla jen temnou vodu,
která mě hrozila odnést. V hlavě se mi ozvala Dimitrijova poslední slova: Tak
tohle jsem měl říct… Pochopil, že jsem od něj chtěla slyšet, že mě miluje. Co
by se stalo, kdybychom měli ještě o pár minut víc? Řekl by to? Myslel by to
vážně? A záleželo by na tom?

S nesmírným odhodláním jsem rozehnala vody, které mi vířily hlavou, a

poručila si nemyslet na tu noc tak dlouho, jak jen to dokážu. Utopila bych se,
kdybych o tom přemýšlela. Teď musím plavat. Zaostřila jsem zrak na Abeho
obličej.

„Zdravím, Zmejo,“ vypravila jsem ze sebe slabým hlasem. Nijak mě

nepřekvapilo, že je tady. Sydney o mně jistě pověděla svým nadřízeným a ti
to zase oznámili Abemu. „Je od vás hezký, že jste se připlazil.“

S ponurým úsměvem zavrtěl hlavou. „Řekl bych, že co se týče plazení v

temných koutech, na tebe nemám. Myslel jsem, že už jsi na cestě zpátky do
Montany.“

„Příště musíte napsat do obchodní smlouvy trochu víc podrobností. Nebo mě

sbalit a poslat do Států doopravdy.“

„Aha,“ prohlásil. „Přesně to mám v úmyslu.“ Nepřestával se usmívat, ale já

jsem přesto nabyla dojmu, že si nedělá legraci. A najednou už jsem se toho
nebála. Návrat domů mi začínal znít dobře.

Do místnosti vešli Mark s Oksanou a zastavili se vedle Abeho. Jejich

přítomnost sice byla nečekaná, ale vítaná. Taky se usmívali. Tvářili se trochu
melancholicky, ale evidentně byli rádi, že mě vidí. Posadila jsem se v posteli a
překvapilo mě, že se vůbec můžu hýbat.

„Tys mě uzdravila,“ řekla jsem Oksaně. „Pořád mě to bolí, ale už mi nepřijde,

že z toho chcípnu. To je rozhodně zlepšení.“

Přikývla. „Dělala jsem, co jsem mohla, aby ses dostala z nejhoršího. Zbytek
zvládnu teď, když ses probudila.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, ne. Počkám, až se uzdravím sama.“ Odjakživa jsem
nesnášela, když mě Lissa uzdravovala. Nechtěla jsem, aby na mě plýtvala svou
energií. A taky jsem nestála o to, aby pak kvůli tomu trpěla vedlejšími účinky
éteru.

Lissa…
Strhla jsem ze sebe přikrývku. „Pane Bože! Musím se dostat domů. Hned.“

Tři páry rukou mě okamžitě zadržely v posteli.

„Počkej,“ mírnil mě Mark. „Nikam nejdeš. Oksana tě uzdravila jen trochu. Ani
náhodou ještě nejsi v pořádku.“

„A pořád jsi nám neřekla, co se stalo,“ přisadil si Abe a jako vždy mě provrtal
pronikavým pohledem. Byl z lidí, kteří mermomocí musejí vědět všechno, a
záhady, které mě obestíraly, ho pravděpodobně přiváděly k šílenství.

„Není čas! Lissa je v maléru. Musím se vrátit do školy.“ Na všechno jsem si

rychle rozpomínala. Na Lissino nevyzpytatelné chování, bláznivé kousky, které
páchala pod nějakým nátlakem – nebo spíš supernátlakem, vzhledem k tomu,
že mě Avery dokázala vyhodit z Lissiny hlavy.

„Takže teď se chceš vrátit do Montany?“ vykřikl Abe. „Rose, i kdyby na tebe
čekalo letadlo hned vedle v pokoji, je to minimálně čtyřiadvacetihodinový let.
A ty nejsi natolik zdravá, aby ses mohla vydat na takovou cestu.“

Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se postavit. Po tom, co jsem prožila v noci, mi

tahle skupinka nepřipadala jako žádná hrozba – no, možná Mark –, ale asi
těžko začnu rozdávat rány. A taky jsem si nebyla jistá, co všechno dokáže Abe.

„Vy to nechápete! Někdo se snaží zabít Lissu nebo jí ublížit nebo…“

Vlastně jsem nechápala, o co Avery jde. Věděla jsem jenom, že nutí Lissu
dělat nejrůznější blbosti. Musí být neuvěřitelně silná v ovládání éteru, protože
nejenže dokáže takové kousky, ale navíc to nedává najevo před Lissou a
Adrianem. Dokonce si vytváří falešnou auru, aby zamaskovala svou zlatou.
Netušila jsem, kde se v ní bere taková síla. Navíc Avery si tak ráda užívá života
a neprojevuje absolutně žádné známky šílenství. Ať už v má v plánu cokoli,
Lissa je v ohrožení. Musím něco udělat.

Abeho jsem vynechala a úpěnlivě se zahleděla na Marka a Oksanu. „Máme

spolu pouto,“ vysvětlila jsem. „Ona má potíže. Někdo jí chce ublížit. Musím za
ní – vy přece chápete proč.“

A v jejich obličejích jsem viděla, že to skutečně chápou. Taky jsem věděla, že v

mojí situaci by pro sebe udělali totéž.
Mark povzdechl. „Rose… Pomůžeme ti dostat se za ní, ale nejde to hned.“

„Zavoláme do školy,“ pravil věcně Abe. „Postarají se o to.“

Jasně. A jak přesně bychom to měli udělat? Zavolat řediteli Lazarovi a říct mu,
že jeho veselá dcerka kazí a ovládá lidi svými psychickými schopnostmi? Že
pro dobro Lissy i všech ostatních by ji bylo třeba zavřít?

Jelikož jsem neodpověděla, mysleli si, že mě přesvědčili. Zejména Abe. „S

Oksaninou pomocí bys na tom možná už zítra mohla být líp a odletět,“ dodal.
„Můžu ti rezervovat letenku na zítra ráno.“

„Bude do té doby Lissa v pořádku?“ zeptala se mě starostlivě Oksana.

„Nevím…“ Co by mohla Avery napáchat za dva dny? Ztrapnit Lissu a odcizit ji

ostatním ještě víc? Strašné věci, ale nic nevratného nebo život ohrožujícího.
Určitě… Určitě bude Lissa v pořádku? „Podívám se.“

Všimla jsem si, jak Mark vykulil oči, když mu došlo, co se chystám udělat. Pak
už jsem z místnosti neviděla nic, protože už jsem tam nebyla. Byla jsem v
Lissině hlavě. Kolem sebe jsem viděla nové okolí a asi na vteřinu jsem měla
dojem, že znovu stojím na mostě a dívám se dolů do černých vod a studené
smrti.

Pak jsem se konečně vzpamatovala natolik, abych poznala, co vidím – nebo

spíš, co vidí Lissa. Stála na římse u okna na nějaké budově v kampusu. Byla
noc. Nedokázala jsem přesně určit, která je to budova, ale stejně na tom
nezáleželo. Lissa stála asi v úrovni šestého patra v botách na podpatcích a
hlasitě se smála, jako by nebrala na vědomí, že může spadnout. Za ní jsem
zaslechla Aveřin hlas.

„Lisso, dávej pozor! Nahoře nemáš co dělat.“

Ale bylo to stejně dvojsmyslné jako všechno, co Avery dělala. Přestože Lissu
upozornila na nebezpečí, cítila jsem z Lissy bezstarostnost. Jako by jí něco
říkalo, že je v pořádku být na takovém místě a není třeba dělat si s tím
starosti. To byl Aveřin nátlak. Pak jsem zase ucítila to otření v hlavě a
roztrpčený hlas.

Zase ty?
Přinutila mě vypadnout a vrátit se do pokoje v Novosibirsku. Abe se tvářil
vyděšeně, patrně si myslel, že jsem upadla do nějaké katatonické strnulosti.
Mark s Oksanou se mu pokoušeli vysvětlit, co se stalo. Zamrkala jsem a
zamnula si ruce. Mark vydechl úlevou.

„Je o moc zvláštnější sledovat, jak to dělá někdo jiný, než když to dělám sám.“

„Je v maléru,“ oznámila jsem a znovu se pokusila posadit. „Je v maléru… a já

nevím, co mám dělat…“

Měli pravdu, když říkali, že se za Lissou jen tak nedostanu. A i kdybych se

řídila Abeho návrhem a zavolala do školy…, Nevěděla jsem jistě, kde Lissa
zrovna je, ani jestli by mi vůbec někdo uvěřil. Napadlo mě, že skočím zpátky a
pokusím se zjistit, kde přesně se Lissa nachází, ale Avery by mě nejspíš zase
vyhodila. Z toho, co jsem zaregistrovala, mi bylo jasné, že Lissa u sebe nemá
mobil – žádné překvapení. Při vyučování bylo zakázáno mít u sebe telefon,
takže ten svůj obvykle nechávala v pokoji.

Ale vím o někom, kdo telefon u sebe mít bude. A kdo by mi mohl uvěřit.

„Máte někdo mobil?“ zeptala jsem se.

Abe mi podal svůj a já vyťukala Adrianovo číslo. Samotnou mě překvapilo, že

si ho pamatuju. Adrian je na mě sice naštvaný, ale na Lisse mu záleží. Pomohl
by jí, i kdyby na mě pořád zuřil. A uvěřil by mi, kdybych mu vylíčila tenhle
šílený komplot vyvolaný éterem.

Ale když se navázalo spojení, nevzal to Adrian, nýbrž jeho hlasová schránka.
„Vím, jak vás ničí, že mě postrádáte,“ ozval se jeho veselý hlas. „Ale nechte mi
vzkaz a já se pokusím zmírnit vaše utrpení, hned jak to bude možné.“

Zamáčkla jsem hovor a připadala si v koncích. Náhle mě napadlo něco

šíleného. Podívala jsem se na Oksanu.

„Ty… ty to umíš… Umíš vlézt někomu do hlavy a dotknout se jeho myšlenek,

viď? Mně jsi to taky udělala.“

Trochu se ušklíbla. „Ano, ale dělám to jen nerada. Nepovažuju to za správné.“

„Když jsi tam, dokážeš někoho k něčemu přinutit?“

Zatvářila se ještě znechuceněji. „No ano, samozřejmě… Ty dvě věci jsou si
vlastně dost podobné. Ale dostat se do něčí mysli je jedna věc a přinutit ho
dělat něco, co sám nechce, to je něco úplně jiného.“

„Moje kamarádka se chystá udělat něco nebezpečnýho,“ prohlásila jsem.

„Může ji to zabít. Je pod nátlakem a já s tím nemůžu nic udělat. Pouto mi
nedovolí něco jí sdělit. Můžu se jenom dívat. Kdybys jí mohla proniknout do
hlavy a přikázat jí, aby se vyhnula nebezpečí…“

Oksana zavrtěla hlavou. „Morální otázky stranou, ale já se nedokážu dostat k

někomu, kdo není tady – natožpak k někomu, koho jsem v životě neviděla.“

Zpanikařila jsem a prohrábla si vlasy. Tolik jsem si přála, aby Oksana uměla
lézt lidem do snů. V tomhle na vzdálenosti nezáleží. Všechny tyhle schopnosti
éteru mi od sebe připadaly oddělené, každá s sebou přinášela ještě něco.
Když někdo umí vcházet do snů, měl by taky umět navštívit dotyčného i v
bdělém stavu.

A napadlo mě něco ještě šílenějšího. Dnešek je zlomový den. „Oksano…, do

mojí hlavy se dokážeš dostat, že jo?“

„Ano,“ potvrdila.

„Kdybych… Kdybych v té době byla v Lissině hlavě, mohla by ses dostat do mě

a pak do její mysli? Mohla bych posloužit jako… propojení mezi vámi?“

„O ničem podobném jsem jaktěživ neslyšel,“ zahučel Mark.

„To proto, že jsme kolem sebe nikdy dřív neměli tolik uživatelů éteru a stínem
políbených,“ oznámila jsem mu.

Abe se pochopitelně tvářil, že neví, která bije.

Oksana se zachmuřila. „Já nevím…“

„Buď to bude fungovat, nebo ne,“ řekla jsem. „Když ne, nic se nestane. Ale
pokud se k ní dokážeš dostat skrze mě, můžeš ji přinutit.“ Začala něco
povídat, ale hned jsem ji přerušila. „Já vím, já vím… Myslíš si, že je to špatný.
Ale co ta další uživatelka éteru? To ona je špatná. Jediný, co musíš udělat, je
přesvědčit Lissu, aby se dostala do bezpečí. Je připravená vyskočit z okna!
Teď ji zastav a já k ní snad zítra nebo co nejdřív dorazím a napravím, co se
dá.“

Tím napravováním jsem myslela, že Aveřin krásný obličejík poničím

monoklem.

Ve svém bizarním životě už jsem byla zvyklá na to, že lidi – a hlavně dospělí –
odmítají moje podivné nápady a prohlášení. Měla jsem co dělat, abych
všechny přesvědčila, že Viktor unesl Lissu, a stejně tak těžké bylo přesvědčit
strážce, že na školu zaútočili Strigojové. Takže když nastala situace jako tato,
tak napůl jsem očekávala další odpor. Oksana i Mark sice působili vyrovnaně,
ale s éterem bojovali celý život. Jakkoli to mohlo znít bláznivě, Oksana už nic
nenamítala.

„Dobře,“ řekla. „Dej mi ruce.“

„Co se tu děje?“ dotázal se naprosto bezradně Abe. Pocítila jsem nemalé

uspokojení, když jsem viděla, jak pro změnu nechápe zase on.

Mark cosi zašeptal rusky Oksaně a políbil ji na tvář. Varoval ji, aby byla
opatrná, ale nijak její rozhodnutí neodsuzoval. Uvědomoval si, že by chtěl
totéž, kdyby byla na Lissině místě ona. Jejich vzájemná láska byla tak hluboká
a silná, že mě z toho málem přešlo veškeré odhodlání. Taková láska mi
připomínala Dimitrije. Kdybych si dovolila myslet na něj ještě o chvilku déle,
musela bych si znovu prožít minulou noc.

Vzala jsem Oksanu za ruce a žaludek se mi sevřel strachem. Nelíbilo se mi, že

mi někdo leze do hlavy, ačkoli to je dost pokrytecké od někoho, kdo neustále
leze do hlavy své kamarádce. Oksana mě obdařila nepatrným úsměvem a
mně bylo jasné, že je z toho stejně nervózní jako já.

„Omlouvám se,“ řekla. „Nerada to dělám…“

A pak jsem to ucítila. Bylo to stejné, jako když mě Avery vyhodila. Bylo to,
jako by se někdo skutečně dotýkal mého mozku. Zalapala jsem po dechu,
podívala se Oksaně do očí a začaly mě polévat vlny horka a pak zase chladu.
Oksana byla v mé hlavě.

„Teď běž za svou přítelkyní,“ řekla.

Udělala jsem to. Soustředila jsem se na Lissu a objevila ji na římse pod
oknem, odkud se zřejmě nehnula. Lepší, že byla pořád tam, a ne rozpláclá
dole na zemi, ale stejně jsem ji chtěla dostat do bezpečí pokoje, než se něco
přihodí. To ale nebylo na mně. Já tady sloužila jen jako taxík. To Oksana musí
Lissu přesvědčit, aby slezla z římsy. Jenže nic nenaznačovalo, že by tu byla se
mnou.

Když jsem skočila Lisse do hlavy, přestala jsem Oksanu vnímat. Mysl už mi nic
nelechtalo.

Oksano? Pomyslela jsem si. Jsi tu?

Žádná odpověď – aspoň ne od Oksany. Odpověď přišla z naprosto

nečekaného zdroje.

Rose?

V mysli se mi ozval Lissin hlas. Na římse u okna znehybněla a okamžitě se

přestala smát nějakému Aveřinu vtípku. Cítila jsem její hrůzu a zmatek, když
uvažovala, jestli nejsem jen výplodem její mysli. Nakoukla do místnosti a
dívala se kamsi za Avery. Ta ihned poznala, že se něco děje, a její výraz ztvrdl.
Ucítila jsem její dobře známou přítomnost v Lissině hlavě a vůbec mě
nepřekvapilo, že se mě pokusila znovu vyhodit.

Až na to, že tentokrát to nefungovalo.

Když mě Avery vykopla předtím, bylo to, jako by do mě opravdu strčila. Měla
jsem dojem, že když se o to pokusila tentokrát, bylo to pro ni, jako by narazila
do cihlové zdi. Já už se nedám tak snadno vykopnout. Oksana byla jistým
způsobem se mnou a propůjčovala mi svou sílu. Lissa se dívala na Avery a já
viděla, jak se její krásné modrošedé oči vykulily hrůzou, že mě nedokáže
ovládnout.

Tak, ty svině, pomyslela jsem si. Pokračujeme dál.

Rose? Opět se ozval Lissin hlas. Šílím?

Zatím ne. Ale musíš slézt dolů, hned. Myslím, že Avery se tě snaží zabít.

Zabít mě? Z Lissina hlasu jsem slyšela i cítila, že tomu prostě nemůže uvěřit.
To by nikdy neudělala.
Hele, teď není čas na dohadování. Jenom slez z toho okna a všechno bude
dobrý.

Cítila jsem, jak Lissa strnula a začala dávat jednu nohu dolů. Pak jako by ji cosi
zarazilo. Její noha zůstala, kde byla… a pomalu se jí začínala třást.

To byla Aveřina práce. Uvažovala jsem, jestli Oksana, která se skrývá v pozadí
tohohle pouta, bude mít tolik síly, aby dokázala překonat ten nátlak. Ne,
Oksana nebyla moc aktivní. Její schopnosti zacházet s éterem mi nějakým
způsobem umožnily komunikovat s Lissou, ale Oksana zůstávala nečinná.
Čekala jsem, že posloužím jenom jako takový most, přes který Oksana skočí
Lisse do hlavy a dá jí příkaz. Nicméně situace se obrátila a já neumím udělat
nátlak. Jediné, čím vládnu, je můj proslulý důvtip a přesvědčovací schopnosti.

Lisso, musíš se postavit Avery, řekla jsem. Ona ovládá éter a používá na tebe
nátlak. Ty umíš vyvinout ten nejsilnější nátlak, jaký jsem kdy viděla. Měla bys
být schopná se jí postavit.

Odpověděl mi strach. Nemůžu… Teď nemůžu použít nátlak.

Proč ne?

Protože jsem pila.

V duchu jsem zaúpěla. Samozřejmě. Proto si Avery vždycky pospíšila, aby do

Lissy nalila nějaký alkohol. Otupovalo to účinky éteru, jak často svým pitím
dokazoval Adrian. Avery Lissu neustále povzbuzovala, aby pila, čímž oslabila
její schopnosti a ona se tolik nebránila. Kolikrát Lissa ani nevěděla, kolik toho
vlastně vypila sama Avery. Když si na to teď vzpomínala, došlo jí, že Avery
často jen předstírala, že hodně pije.

Tak použij normální sílu vůle, poradila jsem jí. Nátlaku se dá vzdorovat.

To byla pravda. Ovládat nátlak neznamená automaticky ovládat i svět.

Někteří lidé tomu odolávají lépe než jiní, ale u Strigojů nebo uživatelů éteru je
to těžší.

Cítila jsem, jak se Lissa odhodlává a stále dokola si opakuje moje slova, že
musí být silná a slézt z římsy. Snažila se zbavit toho příkazu, který jí Avery
dala, a já jsem jí pomáhala, aniž bych věděla jak. Lissa i já jsme daly své síly
dohromady a začaly Avery odstrkovat.

Zatímco ten psychický zápas pokračoval, v reálném světě se Avery dívala Lisse
do očí. Tvářila se velice koncentrovaně, ale náhle se zděsila. Zaznamenala, že
se s ní peru i já. Přimhouřila oči a promluvila. Její promluva ovšem nebyla
adresována Lisse, nýbrž mně.

„Ale no tak,“ sykla. „Ty si na mě nechceš nic zkusit.“

Nechci?

Náhle mě polilo horko a zase jsem měla pocit, jako by se někdo dotýkal mé
mysli. Až na to, že tentokrát to nebyla Oksana. Byla to Avery, která se pustila
do řádného zkoumání mých myšlenek a vzpomínek. Teď už jsem chápala, co
měla na mysli Oksana, když říkala, že je to násilné a invazivní. Tohle nebylo
jen o tom, že by se dívala cizíma očima. Slídila v těch nejintimnějších
myšlenkách.

A pak se svět kolem mě změnil. Stála jsem v místnosti, kterou jsem neznala.
Na okamžik jsem myslela, že jsem zase v Galinině sídle. Měla jsem z toho
stejný dojem přepychu a bohatství. Ale ne. Po chvilce rozhlížení jsem zjistila,
že tady je to jiné. Nábytek nebyl stejný. Dokonce i atmosféra byla jiná. Galinin
dům byl krásný, ale měla jsem z něj takový chladný a neosobní dojem. Tohle
místo bylo příjemné a zařízené s láskou. Na plyšovém gauči byla ledabyle přes
roh přehozena deka, jako by se pod ní donedávna někdo k někomu tulil. A
přestože tam nebyl přímo nepořádek, všude se povalovaly nějaké věci –
knihy, zarámované fotky. To naznačovalo, že tady někdo bydlí a místnost
neslouží jen k předvádění.

Přešla jsem k malé poličce na knihy a zvedla jednu zarámovanou fotku. Když
jsem uviděla, kdo je na ní, málem jsem ji upustila. Byl na ní Dimitrij a já, ale
vůbec jsem si nepamatovala, že bychom se někdy takhle fotili. Stáli jsme tam
bok po boku s obličeji těsně u sebe, abychom měli jistotu, že v záběru
budeme oba. Já jsem se křenila od ucha k uchu a on se vesele usmíval. Takový
úsměv jsem u něj moc často neviděla. Trochu zjemňoval jeho obvyklý
odhodlaný výraz, takže na fotce vypadal mnohem víc sexy, než jsem si vůbec
dovedla představit. Z culíku se mu uvolnil pramen hebkých hnědých vlasů a
visel mu přes tvář. Za námi se rýsovalo město, které jsem poznala okamžitě.
Petrohrad. Zamračila jsem se. Ne, tohle je rozhodně fotka, která nemůže
existovat.

Pořád jsem si ji prohlížela, když jsem uslyšela, že do pokoje někdo vešel. Když
jsem se ohlédla, srdce se mi zastavilo. Roztřesenýma rukama jsem odložila
fotku zpátky do poličky a o pár kroků couvla.

Stál tam Dimitrij.

Měl na sobě džíny a obyčejné červené tričko, které dokonale zvýrazňovalo

jeho štíhlou svalnatou postavu. Vlasy měl rozpuštěné a trochu mokré, jako by
právě vylezl ze sprchy. V rukou držel dva hrnky. Když mě uviděl, zasmál se.

„Pořád ještě nejsi oblečená?“ podivil se a zavrtěl hlavou. „Budou tady každou
chvíli.“

Podívala jsem se na sebe a zjistila, že mám na sobě flanelové kalhoty od

pyžama a tílko. Podal mi hrnek a já se nezmohla na víc, než že jsem hrnek
přijala. Zadívala jsem se na jeho obsah – horká čokoláda – a pak zase na
Dimitrije. Jeho oči nebyly rudé a v jeho obličeji se nezračilo zlo. Jen nádherná
přívětivost a cit. Tohle byl můj Dimitrij, který mě miluje a ochraňuje. Ten s
čistým srdcem i duší.

„Kdo… Kdo přijde?“ zeptala jsem se.

„Lissa a Christian. Přijdou přece na oběd.“ Nechápavě se na mě zahleděl. „Jsi

v pořádku?“

Rozhlédla jsem se po příjemně zařízeném pokoji. Za oknem jsem viděla

zahradu plnou stromů a květin. Sluneční paprsky pronikaly dovnitř až na
koberec. Otočila jsem se zase k Dimitrijovi a zavrtěla hlavou. „Co to je? A kde
to jsme?“

Už se netvářil nechápavě, jenom se mračil. Přistoupil ke mně, vzal mi z ruky

hrnek a spolu se svým ho odložil na poličku. Položil mi ruce na boky. Trhla
jsem sebou, ale neucukla jsem. Jak bych taky mohla, když vypadal úplně jako
můj Dimitrij?

„Tohle je náš dům,“ řekl a přivinul si mě blíž. „V Pensylvánii.“

„V Pensylvánii… Jsme u královskýho dvora?“

Pokrčil rameny. „Pár kilometrů od něj.“

Pomalu a nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. „Ne…, to není možný. Nemůžeme

spolu bydlet. A už vůbec ne takhle blízko ostatních. To nám nikdy nedovolí.“
Kdybychom v nějakém bláznivém světě mohli žít spolu, pak jedině tajně – na
nějakém odlehlém místě jako třeba na Sibiři.

„Tys na tom trvala,“ prohlásil s úsměvem. „A nikomu to nevadí. Všichni to

vzali. Navíc jsi říkala, že musíme bydlet poblíž Lissy.“

V hlavě mi to šrotovalo. Co se to děje? Jak je tohle možné? Jak bych mohla

bydlet s Dimitrijem – hlavně tak blízko Morojů? To není správné…, ale přesto
jsem měla pocit, že to správné je. Když jsem se rozhlédla tentokrát, už mi
připadalo, že jsem tam doma. Z celého toho místa čišela láska. Ale… Jak bych
mohla být s Dimitrijem? Neměla bych dělat něco jiného? Neměla bych být
někde jinde?

„Ty jsi Strigoj,“ řekla jsem konečně. „Ne…, jsi mrtvý. Já jsem tě zabila.“

Jedním prstem mě pohladil po tváři a nepřestával se usmívat. „Vypadám jako

mrtvý? Vypadám jako Strigoj?“

Ne. Vypadal krásně a silně a sexy. Byl přesně takový, jak jsem si ho
pamatovala, jak jsem ho milovala. „Ale byl jsi…“ Hlas mě zradil, pořád jsem to
nechápala. Takhle to nemělo být. Musím něco udělat, ale nedokážu si
vzpomenout co. „Co se stalo?“

Znovu mi položil ruku na bok a pevně mě sevřel v objetí. „Zachránilas mě,“

zašeptal mi do ucha. „Tvoje láska mě zachránila, Rozo. Přivedlas mě zpátky,
takže už můžeme být spolu.“

Opravdu jsem to udělala? Vůbec jsem si na to nevzpomínala. Ale všechno mi

to připadalo tak skutečné, tak báječné. Tolik mi chybělo jeho objetí! I jako
Strigoj mě objímal, ale nikdy to nebylo takové. A když se ke mně sklonil a
políbil mě, už jsem měla jistotu, že Strigoj není. Netušila jsem, jak jsem se
mohla nechat u Galiny tak obelhávat. Tenhle polibek byl živý. Vpaloval se mi
do duše a já se k Dimitrijovi nedočkavě tiskla rty. Znovu jsem cítila naše
spojení. Na celém světě pro mě v tu chvíli neexistoval nikdo jiný než on.
Až na to, že jsem se stále nemohla zbavit dojmu, že bych tady být neměla. Ale
kde bych měla být? Lissa… Něco s Lissou…

Přerušila jsem polibek, ale dál zůstala v jeho náruči. Hlavu jsem si mu opřela o
hruď. „Vážně jsem tě zachránila?“

„Tvoje láska byla příliš silná. Naše láska byla příliš silná. Ani nemrtví nás
nedokázali rozdělit.“

Chtěla jsem tomu uvěřit. Zoufale. Ale v hlavě se mi pořád ozýval ten otravný
hlas. Lissa… Co je s Lissou? Pak mi to došlo. Lissa a Avery. Musím Lissu
zachránit před Avery. Uskočila jsem od Dimitrije a on na mě překvapeně
pohlédl.

„Co děláš?“

„Tohle není skutečný,“ řekla jsem. „Tohle je klam. Ty jsi pořád Strigoj.
Nemůžeme být spolu – ne tady, mezi Moroji.“

„Samozřejmě, že můžeme.“ V jeho hlubokých hnědých očích se zračila bolest

a to mi trhalo srdce. „Ty se mnou nechceš být?“

„Musím se vrátit k Lisse…“

„Pusť ji z hlavy,“ prohlásil a znovu ke mně přistoupil. „Pusť všechno z hlavy.

Zůstaň tady se mnou. Můžeme mít všechno, co jsme kdy chtěli, Rose.
Můžeme spolu trávit celé dny, každé ráno se probouzet vedle sebe.“

„Ne.“ Odstoupila jsem ještě dál. Věděla jsem, že kdybych to neudělala, políbil
by mě znovu, a to už bych byla naprosto ztracená. Lissa mě potřebuje. Lissa je
v pasti. S každou další vteřinou ke mně přicházely další a další podrobnosti
ohledně Avery. Tohle celé je jenom iluze.

„Rose?“ oslovil mě. V jeho hlase bylo tolik bolesti. „Co to děláš?“

„Promiň,“ řekla jsem a bylo mi do breku. Lissa. Musím se dostat za Lissou.

„Tohle není skutečný. Umřel jsi. Ty a já už nikdy nemůžeme být spolu, ale jí
pořád ještě pomoct můžu.“

„Máš ji radši než mě?“

Lissa se mě zeptala skoro na totéž, když jsem odcházela za Dimitrijem. V
životě se snad pořád musím rozhodovat mezi nimi dvěma.

„Oba vás miluju,“ odpověděla jsem.

A potom jsem vynaložila veškeré úsilí, abych se dostala zpátky k Lisse, ať už je

kdekoli, a odtrhla se od téhle fantazie. Upřímně jsem ale musela uznat, že v
tomhle vymyšleném světě bych nejraději strávila zbytek života. Bydlela bych v
tom domě s Dimitrijem a každé ráno se probouzela vedle něj, jak říkal. Jenže
to nebylo skutečné. Bylo to příliš jednoduché, a pokud jsem něco pochopila,
pak to, že život jednoduchý rozhodně není.

Moje úsilí bylo ohromné, ale nakonec se mi to podařilo a já byla zase v pokoji
na Akademii svatého Vladimíra. Zaměřila jsem se na Avery, která se snažila
mě i Lissu zmást. Vytáhla vzpomínku, která mě mučila nejvíc, a s její pomocí
se mě snažila od Lissy odtrhnout a nechat mě snít o tom, po čem toužím
nejvíc na světě. Aveřinu myšlenkovou past jsem ale překonala, což mě
samotnou potěšilo, ačkoli mě z toho bolelo srdce. Přála jsem si, abych s ní
mohla komunikovat přímo a říct jí, co si myslím o ní i o její hře. To jsem ale
nedokázala, a tak jsem opět spojila svou vůli s Lissinou a společnými silami
jsme dokázaly, že Lissa přelezla z římsy do pokoje.

Avery se viditelně potila. Jakmile zjistila, že její psychická válka nefunguje, její
krásný obličej se zakabonil. „Fajn,“ prohlásila. „Jsou i jednodušší způsoby, jak
tě zabít.“

Najednou vešel do místnosti Reed, který se tvářil stejně nepřátelsky jako

obvykle. Netušila jsem, kde se tam vzal, ani jak věděl, že má zrovna přijít. S
rukama před sebou si to namířil rovnou k Lisse. Za sebou měla otevřené
okno. Člověk nemusel být génius, aby odhadl jeho úmysly. Avery se snažila
Lissu shodit za použití nátlaku. Reed se ji chystal vyhodit z okna ručně.

V tom okamžiku mezi mnou a Lissou proběhl neslyšitelný rozhovor.

Dobře, řekla jsem jí. Situace je následující – musíme si obrátit role.

O čem to mluvíš? Třásla se strachy, což bylo pochopitelné, když se po ní Reed

už už sápal.
Právě jsem zvládla psychický zápas, oznámila jsem jí. Což znamená, že ty
budeš muset bojovat. A já ti ukážu jak.
 KAPITOLA 28

Lissa nemusela nic říkat, aby vyjádřila svoje zděšení. Pocity naprostého
ohromení, které se do mě vlévaly, vypovídaly za vše. Měla jsem pro ni jediný
důležitý pokyn.

K zemi!

Byla tak překvapená, že zareagovala okamžitě. Padla na podlahu. Ten pohyb

byl dost neohrabaný, ale aspoň se dostala z Reedova okamžitého dosahu a
trochu i od okna. Přesto jí Reed stihl narazit do ramene a do hlavy, ale bolelo
ji to jen trochu.

Že něco trochu bolí, ovšem pro každou z nás představovalo něco jiného. Lissu
sice párkrát v životě mučili, ale většina jejích bojů byla jen psychická. Nikdy se
neocitla v zápasu jeden na jednoho. Když mnou někdo mrskne proti zdi,
připadá mi to už normální, ale pro ni je i malý úder do hlavy něčím
monumentálním.

Odplaz se pryč, přikázala jsem jí. Dostaň se co nejdál od něj a od okna. Plaz se
ke dveřím, jestli to půjde.

Lissa se začala plazit, ale byla příliš pomalá. Reed ji popadl za vlasy. Připadala
jsem si, jako když si hrajeme po telefonu na tichou poštu. Pokyny, jak se
postavit a jak reagovat, jsem jí dávala s takovým zpožděním, jako by se
tlumočily přes pět lidí, než se dostanou k ní. Přála jsem si, abych mohla
pohybovat jejím tělem jako loutkář, ale bohužel neovládám éter.

Bude to bolet, ale otoč se a práší ho, jak nejvíc můžeš.

Opravdu to bolelo. Jak se pokoušela otočit, tahal ji za vlasy ještě bolestivěji.

Ale zvládla to pozoruhodně dobře a začala Reeda mlátit. Její údery nebyly
moc koordinované, ale překvapily ho natolik, že jí pustil vlasy a začal se
bránit. Všimla jsem si, že ani on neumí bojovat. Byl sice silnější než ona, ale
zjevně za sebou neměl žádný trénink, kde by ho naučili základní údery a
využití vlastní váhy. On se sem nepřišel poprat. Přišel jen, aby ji vyhodil z okna
a rychle to skončil.
Utíkej, jestli můžeš. Utíkej!

Sebrala se ze země, ale ke dveřím se bohužel nedostala. Zacouvala dál do

místnosti, až narazila zády do židle na kolečkách.

Zvedni ji. Prašť ho tou židlí.

To se ovšem snadněji řekne, než udělá. Vmžiku byl u ní a znovu se ji pokoušel

chytit a vytáhnout na nohy. Lissa se chytila židle a rozjela ji proti němu. Chtěla
jsem, aby ji zvedla a bouchla ho s ní, ale to pro ni nebylo vůbec jednoduché.
Nicméně se aspoň zvedla a židli strčila mezi sebe a jeho. Řekla jsem jí, aby do
něj bušila židlí aspoň natolik, aby se dal na ústup. Trochu to šlo, jenže neměla
takovou sílu, aby mu způsobila nějaké zranění.

Mezitím jsem tak napůl očekávala, že se do rvačky přidá i Avery. Ve dvou by

Lissu snadno přemohli. Koutkem Lissina oka jsem ale viděla, že Avery tam jen
nehnutě sedí a dívá se rozostřeným a zamlženým zrakem. Fajn. Bylo to sice
zvláštní, ale nic jsem nenamítala proti tomu, že se drží od té potyčky stranou.

Lissa a Reed se zatím ocitli v patové situaci, z níž jsem ji musela dostat. Zatím
se jen bráníš, řekla jsem jí. Musíš na něj zaútočit.

Konečně se mi dostalo přímé odpovědi. Co? Nic takovýho nesvedu! Netuším

jak!

Ukážu ti to. Kopni ho – nejlépe mezi nohy. To srazí většinu kluků.

Beze slov jsem se pokoušela poslat jí ten pocit, naučit ji, jak správně napnout
svaly a vykopnout. Obrnila se a odstrčila židli stranou, takže mezi ní a Reedem
už nebylo vůbec nic. To ho překvapilo a na chvilku se vůbec nekryl. Lissa
vykopla. Určené místo ovšem minula a zasáhla ho do kolene. To bylo skoro
stejně dobré. Zapotácel se, jak ho noha zradila, a tak tak se stihl zachytit židle,
aby měl aspoň nějakou oporu. Ta se rozjela, což mu moc nepomohlo.

V tu chvíli už Lissa nepotřebovala žádné pobízení, aby se rozběhla ke dveřím –

až na to, že byly zatarasené. Právě vcházel Simon. Lissa i já jsme okamžitě
pocítily úlevu. Strážce! Strážci představují bezpečí. Strážci nás chrání. Tenhle
strážce ale bohužel chránil Avery a brzy se ukázalo, že jeho povinnosti se
netýkají jen toho, aby ji ochránil před Strigoji. Napochodoval dovnitř, bez
váhání Lissu popadl a neomaleně ji táhl zpátky k oknu.
V tu chvíli jsem jí neměla co poradit. Dařilo se mi udílet rady, jak setřást
nešikovného teenagera. Ale strážce? A ten nešikovný teenager už se
vzpamatoval a spěchal k Simonovi, aby mu pomohl dokončit tu práci.

Použij nátlak!

To byl můj poslední zoufalý příkaz. Teď už bylo vše jen na Lisse. Alkohol, který
předtím vypila, z ní sice už pomalu vyprchával, takže měla koordinovanější
pohyby, ale pořád ještě ovlivňoval její schopnost ovládat éter. Mohla se té
síly dotknout – ale ne moc. I při tom ovládnutí si počínala neohrabaně.
Nicméně její odhodlání bylo silné. Natáhla tolik éteru, kolik jen zvládla, a
přetavila ho v nátlak. Nic se nestalo. Pak jsem ucítila to zvláštní lechtání v
hlavě. Nejdřív jsem si pomyslela, že Avery je zpátky ve hře, ale pak mi došlo,
že spíš než by se někdo natahoval do mě, natahuje se skrze mě.

Síla v Lisse vzrostla a já si okamžitě uvědomila, co se stalo. Oksana se pořád

skrývala kdesi v pozadí a teď jí propůjčila svou sílu. Vedla ji přese mě do Lissy.
Simon strnul a působilo to skoro až zábavně. Trhl sebou a začal se pohupovat
zepředu dozadu, jak se připravoval skočit na Lissu a dokončit svůj smrtící
úkol. Ale bylo to, jako by uvízl v želé.

Lissa váhala a nehýbala se. Bála se, že by nátlak v tu chvíli povolil. Taky šlo o
to, že Reed pod žádným nátlakem nebyl. Jenže to, co se stalo Simonovi, ho
natolik vykolejilo, že nevěděl, jak má zareagovat.

„Nemůžete mě jen tak zabít!“ vyhrkla Lissa. „Nemyslíte, že by se všichni začali

vyptávat, kdyby našli pod oknem moje tělo?“

„Nevšimnou si toho,“ vypravil ze sebe strnule Simon. Bylo znát, že i mluvení

ho stojí hodně úsilí. „Ne, když budeš vzkříšena. A jestli ne, pak to budou
všichni považovat za tragickou nehodu.“

Pomaličku se začínal vymaňovat z jejího nátlaku. Její schopnosti trochu

zeslabovaly – jako by někde byla nějaká proláklina, kudy ta síla uniká ven.
Podezírala jsem Avery, že v tom má prsty, nebo byla možná Lissa psychicky
unavená. Nebo možná obojí.

Simonovi se rozlil po tváři spokojený výraz, udělal výpad vpřed a pak…

Znovu strnul.
Lissiným periferním viděním jsem zaregistrovala příjemnou zlatou auru.
Otočila hlavu natolik, že jsem spatřila ve dveřích Adriana. Tvářil se tak
šokovaně, že to bylo až komické, ale rychle se sebral a zaměřil se na Simona.
Teď držel strážce na místě Adrianův nátlak. Lissa se přikrčila a snažila se
dostat od toho prokletého otevřeného okna.

„Zadrž ho!“ vykřikla.

Adrian se zašklebil. „Nemůžu… Co to sakra je? Jako by tady byl ještě někdo…“

„Avery,“ oznámila Lissa a střelila pohledem po druhé dívce. Avery byla v tu

chvíli bledá i na Morojku. Těžce dýchala a potila se čím dál víc. Bojovala proti
Adrianovu nátlaku. Po několika vteřinách se Simon opět vymanil z vlivu
nátlaku. Vrhl se na Lissu s Adrianem, ale jeho pohyby byly dost zpomalené.

Ty hajzle, pomyslela jsem si.

Co teď? Chtěla vědět Lissa.

Reed. Běž po Reedovi. Vyřaď ho.

Reed se během toho zápasu se Simonem ani nepohnul, jen to uhranutě

sledoval. A když se pohnul, jeho pohyby byly zpomalené, stejně jako
strážcovy. Přesto se ale vyřítil na Lissu. Simon se zjevně usnesl, že Adrian
představuje větší hrozbu, a tak šel po něm. Nejvyšší čas zjistit, jestli tohle
rozdělení práce bude fungovat.

A co Adrian? Zeptala se Lissa.

Musíme ho na chvilku nechat, aby to zvládl sám. Ty jdi po Reedovi. Nakopni

ho.

Co???

Přesto se k němu vydala a pohybovala se s takovým odhodláním, že jsem na

ni byla pyšná. Ušklíbl se a zavrčel. Choval se, jako by byl sám se sebou
spokojen, ale neuvažoval jasně a pořád se pohyboval tak nemotorně. Znovu
jsem se pokusila Lissu něco naučit beze slov. Nemohla jsem ji přinutit ke
konkrétní akci, ale aspoň jsem se snažila předat jí ten pocit z toho, když
někoho praští. Jak se rozmáchnout, správně skrčit prsty, soustředit sílu. Po
tom, co předvedla před chvílí, jsem doufala aspoň v nějaký náznak úderu,
který by ho na chvíli udržel od ní a zdržel ho.

A vtom se stalo něco skutečně krásného.

Lissa ho praštila do nosu. Opravdu praštila. Obě jsme slyšely, jak při té ráně
křupla kost. Z nosu mu začala crčet krev. Odpotácel se kousek dozadu a já i
Lissa jsme na něj jen zíraly s vykulenýma očima. Nikdy by mě nenapadlo, že
by byla Lissa schopná něčeho takového. Žádná milá, slušná, krásná Lissa.

Nejradši bych skákala a tančila radostí. Ale ještě to neskončilo.

Nepřestávej! Bouchni ho znova. Musíš ho vyřadit!

To jsem udělala! zaječela. Samotnou ji zděsilo, co udělala. Taky ji hrozně

bolela pěst. Během toho rychlotréninku jsem ji na to neupozornila.

Ne, musíš ho zneškodnit, přikázala jsem jí. Myslím, že on a Avery mají pouto a
ona z něj nejspíš bere svou sílu. Teď už mi dávalo smysl, proč strnul, když si
Avery brala sílu, kterou chtěla použít k nátlaku. Taky to vysvětlovalo, proč se
objevil přesně ve chvíli, kdy měl. Přivolala ho jejich poutem.

A tak Lissa znovu zaútočila na Reeda. Uštědřila mu ještě dvě rány a při jedné z
nich mu narazila hlava o zeď. Pootevřel pusu a svaly v obličeji se mu uvolnily.
Klesl na podlahu a v očích se mu objevil prázdný výraz. Nebyla jsem si jistá,
jestli je skutečně v bezvědomí, ale pro tuto chvíli byl vyřazen. Trochu stranou
jsem zaslechla tichý Aveřin pláč.

Lissa se otočila k Adrianovi se Simonem. Adrian už se přestal pokoušet o

nátlak, protože Simon zběsile útočil. Z Adrianova obličeje bylo patrné, že i on
schytal pár ran. Uvědomila jsem si, že stejně jako Lissa, se ani on v životě
nezapojil do takovéhle bitky. Lissa ode mě nepotřebovala žádnou další radu.
Došla až k nim a pokusila se o nátlak. Simon sebou překvapeně trhl, ale útočit
nepřestal. Jen ho to trochu vykolejilo. Lissa byla pořád slabá, ale přesto k
němu dokázala aspoň trochu proniknout.

„Pomoz mi!“ vykřikla.

Když Simon na chvíli zaváhal, Adrian se pokusil přispět i svými schopnostmi.

Lissa cítila i viděla změnu v jeho auře, jak skrze něj proudí magie. Vnímala, jak
s ní spojil síly v psychickém útoku na Simona. Po chvilce jsem vycítila, že se k
nim přidala i Oksana.

Chtěla jsem si hrát na generála a křičet na všechny strany rozkazy, ale tohle
už nebyl můj boj.

Simon vyvalil oči a klesl na kolena. Lissa vycítila další dva uživatele éteru a
Oksanina přítomnost ji trochu překvapila. Měla dojem, že každý z nich
způsobuje Simonovi něco jiného. Ona se ho snažila přinutit, aby přestal útočit
a prostě znehybněl. Její krátký kontakt s Adrianovou magií jí napověděl, že on
se ho pokouší uspat. Oksana se ho zase snažila přimět, aby utekl z místnosti.

Ty rozporuplné příkazy a tolik síly na něj byly příliš. Poslední Simonova obrana
padla a všechny ty protichůdné příkazy ho zasáhly jako přílivová vlna éteru.
Klesl na zem. Tři uživatelé éteru zkombinovali své magické síly a uvrhli ho do
bezvědomí. Lissa s Adrianem se pak obrátili k Avery a v duchu se připravili na
další boj. Toho ovšem nebylo třeba.

Jakmile se veškerý éter vlil do Simona, Avery začala ječet. A ječela a ječela.
Držela se za hlavu a její strašlivý křik nabíral na intenzitě. Lissa s Adrianem si
vyměnili pohledy, protože netušili, jak se tohle může vyvíjet.

„Proboha,“ vydechl vyčerpaně Adrian. „Jak jí zavřeme hubu?“

Lissa nevěděla. Napadlo ji, že se prostě pokusí Avery pomoct, přestože tohle
všechno způsobila. Ale po několika vteřinách Avery umlkla. Neomdlela jako
její společníci. Jenom tam seděla a zírala. Už neměla tak zakalený zrak, jako
když pracovala s éterem. Její pohled byl… prázdný. Jako by v ní nezbylo už
vůbec nic.

„Co-co se stalo?“ dotázala se Lissa.

Na to jsem měla odpověď. Nasála do sebe éter ze Simona. Usmažilo ji to.

Lissu to překvapilo. Jak by to mohlo ze Simona přejít do ní?

Protože mají pouto.

Říkalas, že má pouto s Reedem!

To taky. Má pouto s oběma.

Lissa moc nevěnovala pozornost svému okolí, protože zápasila o holý život,
ale já jsem si všimla jejíma očima aur všech přítomných. Avery už svou auru
nemaskovala, takže ji měla zlatou, stejně jako Adrian a Lissa. Simon a Reed
měli skoro stejné aury s obvyklými barvami, ale měli je černě orámované. Byli
stínem políbení. Avery je oba vzkřísila z mrtvých.

Lissa už se na nic nevyptávala a jenom se zhroutila Adrianovi do náruče.

Nebylo v tom ale nic erotického, jen zoufalá potřeba být nablízku příteli.

„Jak to, že jsi přišel?“ zeptala se ho.

„Děláš si srandu? Jak bych mohl nepřijít? Vždyť jste v sobě měly tolik éteru, že
jste plály jako vatra. Cítil jsem to celou cestu kampusem.“ Rozhlédl se kolem.
„Páni, mám tolik otázek.“

„Tak to jsme dva,“ zamumlala.

Musím už jít, řekla jsem Lisse. Bylo mi trochu líto, že je teď musím opustit.

Chybíš mi. Kdy se vrátíš?

Brzo.

Děkuju. Děkuju, žes mi pomohla.

Není zač. Připadalo mi, že jsem se i v jejím těle usmála. Jo, a Lisso? Vyřiď
Adrianovi, že jsem na něj hrdá.

Místnost na Akademii zmizela. Opět jsem seděla na posteli na druhé straně

světa. Abe mě se zájmem pozoroval. Mark sice také, ale ten měl oči hlavně
pro Oksanu, která ležela vedle mě. Byla v podobném stavu jako Avery, taky
byla hrozně bledá a zpocená. Mark jí zběsile drtil ruce a tvářil se zděšeně. „Jsi
v pořádku?“

Usmála se. „Jsem jenom unavená. To bude dobré.“

Nejradši bych ji objala. „Děkuju ti,“ vydechla jsem. „Moc ti děkuju.“

„Ráda jsem pomohla,“ řekla. „Ale doufám, že už to nebudu muset absolvovat

znova. Bylo to… zvláštní. Ani nevím, jakou roli jsem v tom vlastně hrála.“
„To já taky ne.“ Bylo to opravdu zvláštní. Někdy mi připadalo, že tam Oksana
je a bojuje po boku Lissy a nás ostatních. Jindy jsem zase měla dojem, jako by
se mnou splynula. Zachvěla jsem se. Tolik myslí spojených dohromady.

„Příště už u ní budeš,“ prohlásila Oksana. „Ve skutečnosti.“

Zmatená a v rozpacích jsem sklopila oči ke svým rukám. Z jedné na mě zazářil

stříbrný prsten. Sundala jsem si ho a podala ho Oksaně.

„Ten prsten mě zachránil. Může tě uzdravit, i když jsi ho sama vyrobila?“

Na chvilku ho sevřela v dlani a pak mi ho vrátila zpátky. „Ne, ale řekla jsem, že
se z toho vzpamatuju. Uzdravuju se rychle i sama.“

To byla pravda. Lissa se taky ze všeho rychle zotavila. To bylo součástí toho,
že v sobě měla pořád éter. Zadívala jsem se na prsten a napadlo mě něco
znepokojivého. Byla to myšlenka, která mě napadla už v autě s tím starším
párem cestou do Novosibirsku, když jsem se propadala do bezvědomí.

„Oksano…, tohohle prstenu se dotkl Strigoj. A na chvíli, když ho měl v ruce,

bylo to jako…, no, bezpochyby zůstával pořád Strigojem, ale v tu chvíli byl
skoro jako dřív.“

Oksana neodpověděla hned. Podívala se na Marka a oba si dlouze hleděli do

očí. On si pak skousl ret a zavrtěl hlavou.

„Ne,“ prohlásil. „To jsou jen pohádky.“

„Co?“ vykřikla jsem. Dívala jsem se z jednoho na druhého. „Jestli o tom něco
víte – o Strigojích –, musíte mi to říct!“

Mark cosi prohodil rusky ostrým varovným tónem a Oksana se tvářila stejně
odhodlaně. „Neměli bychom zadržovat informace,“ řekla nakonec. S vážným
výrazem se ke mně otočila. „Povídal ti Mark o jednom Morojovi, s nímž jsme
se kdysi setkali? Taky ovládal éter.“

Kývla jsem. „Jo.“

„Ten vykládal spoustu historek – a myslím, že většina z nich nebyla pravda.

Ale jednou říkal… No, zkrátka prohlašoval, že vrátil Strigoje zpátky do života.“

Abe, který až dosud mlčel, se jen ušklíbl. „To jsou pohádky.“

„Co?“ Zatočil se se mnou celý svět. „Jak?“

„To nevím. Nikdy to moc nerozebíral a podrobnosti jeho vyprávění se často

lišily. Řekla bych, že polovina z toho, co vykládal, byly jen výplody jeho
představivosti,“ objasnila.

„On je blázen,“ vložil se do toho Mark. „Nebyla to pravda. Nenech se unést

fantazií šílence. Neupínej se k tomu. Neudělej si z toho zas další poslání.
Musíš se vrátit k té, se kterou máš pouto.“

Polkla jsem a žaludek se mi sevřel. Je to pravda? Může uživatel éteru vrátit

Strigoje zpátky do života? Teoreticky…, když uživatel éteru může uzdravovat a
oživovat mrtvé, tak proč ne nemrtvé? A Dimitrij… Dimitrij se rozhodně choval
úplně jinak, když držel v ruce ten prsten. Ovlivnil ho éter a probudil v něm
část toho, kým býval dřív? V tu dobu jsem myslela, že ho obměkčily
vzpomínky na jeho milované…

„Musím s tím chlapem mluvit,“ zamumlala jsem.

Ne že bych věděla proč. Ať už jsou to pohádky, nebo ne, stejně je na to

pozdě. Udělala jsem to. Zabila jsem Dimitrije. Teď už ho zpátky nepřivede ani
zázračný éter. Srdce se mi rozbušilo ještě víc a sotva jsem dokázala
popadnout dech. V duchu jsem ho pořád viděla padat a padat…, věčně padat
s kůlem zaraženým v hrudi. Řekl by, že mě miluje? Tuhle otázku si budu klást
po zbytek života.

Zachvátil mě žal a bolest, zároveň jsem ale pociťovala i jistou úlevu.

Osvobodila jsem Dimitrije z jeho zlého stavu. Přinesla jsem mu mír a poslala
ho do šťastnějšího světa. Třeba se tam někde v nebi setká i s Masonem a
budou spolu trénovat. Udělala jsem správnou věc. Neměla bych toho litovat.

Oksana nedbala na moje rozpoložení a řekla: „Mark si nedělal legraci. Ten

muž je blázen – tedy pokud ještě žije. Když jsme ho viděli naposled, nezvládal
se ani normálně bavit, natož používat magii. Odešel někam do ústraní. Nikdo
neví, kde je. Možná jen jeho bratr.“

„To stačí,“ varoval ji Mark.

Nicméně to stačilo vyvolat Abeho pozornost. Se svým obvyklým prohnaným

výrazem se naklonil dopředu. „Jak se jmenuje?“
„Robert Doru,“ odpověděl Mark po chvilce váhání.

Nikoho takového jsem neznala a navíc jsem si začínala uvědomovat, že tohle

nemá smysl. Ten chlap byl ztracený případ a ve svém šílenství si nejspíš jen
představoval, že zachránil nějakého Strigoje. Dimitrij je mrtvý. Tahle část
mého života skončila. Teď se musím vrátit k Lisse.

Pak jsem si ale všimla, že Abe strnul.

„Vy ho znáte?“ zeptala jsem se.

„Ne. A ty?“

„Ne.“ Pozorně jsem si prohlížela Abeho obličej. „Rozhodně ale vypadáte, že

něco víte, Zmejo.“

„Vím o něm,“ upřesnil Abe. „Je to nelegitimní královský. Jeho otec měl
románek, jehož výsledkem byl právě Robert. Otec ho ale přesto zahrnul do
rodiny. Robert vyrůstal se svými nevlastními bratry, ačkoli o tom nikdo moc
neví.“ Zato Abe samozřejmě ano. „Příjmení Doru získal Robert po matce.“

Žádné překvapení. Doru není královské jméno. „A jaké příjmení má jeho

otec?“

„Daškov. Trenton Daškov.“

„Tohle jméno znám,“ oznámila jsem mu.

S Trentonem Daškovem jsem se setkala před pár lety, když jsem doprovázela
Lissu a její rodinu na královskou prázdninovou oslavu. Trenton byl tehdy
shrbený stařík, který vypadal, že každou chvíli umře. Morojové se často
dožívají věku i přes sto let, ale tomuhle už bylo sto dvacet – což bylo dost i na
jejich normu. Nikdo si nešeptal, že by měl Trenton nemanželského syna. Jeho
legitimní syn přijel spolu s ním. Dokonce se mnou tančil, čímž projevil
nesmírnou zdvořilost k nízko postavené dhampýrce.

„Trenton je otec Viktora Daškova,“ prohlásila jsem. „Takže tvrdíte, že Robert

Doru je nevlastním bratrem Viktora Daškova?“

Abe kývl a stále mě bedlivě pozoroval. Jak už jsem se zmínila, Abe ví snad
všechno. Nejspíš zná i moji historii s Viktorem.
Oksana se zamračila. „Viktor Daškov je někdo důležitý, že?“ V jejich zapadlé
sibiřské chatrči musejí být odříznuti od zpráv z dění v morojské politice.
Nejspíš ani nevědí, že ten kdysi vlídný muž teď sedí ve vězení.

Rozesmála jsem se, i když ne proto, že bych tu situaci shledávala nějak

humornou. Celé to bylo neuvěřitelné a šílené pocity z toho všeho jsem ze
sebe dokázala dostat jedině hysterií. Zoufalstvím. Rezignací. Ironií.

„Co je na tom tak zábavného?“ dotázal se udiveně Mark.

„Nic,“ odpověděla jsem. Věděla jsem, že když se nepřestanu smát,

pravděpodobně se rozbrečím. „To je právě to. Vůbec to není zábavný.“

Jak nádherné obrátky nabral můj život! Jediná žijící osoba, která může něco
vědět o záchraně Strigojů, je nevlastní bratr mého největšího nepřítele,
Viktora Daškova. A jediný, kdo ví, kde by mohl Robert být, je sám Viktor
Daškov. Viktor toho ví o éteru spoustu a já jsem až teď pochopila, kde
všechny ty informace získal.

Ne že by na tom záleželo. Na ničem z toho už nezáleží. I kdyby sám Viktor

uměl přeměnit Strigoje zpátky, je pozdě. Dimitrij zemřel mou rukou. Je mrtvý.
Zachránila jsem ho jediným způsobem, který jsem znala. Když jsem si musela
vybrat mezi ním a Lissou poprvé, vybrala jsem si jeho. Teď už jsem ale nebyla
na pochybách. Podruhé jsem zvolila ji. Ona je skutečná. Ona je naživu.
Dimitrij už je minulostí.

Celou tu dobu jsem nepřítomně zírala do zdi, ale teď jsem se zadívala Abemu
do očí. „Dobře, starý pane,“ řekla jsem mu. „Sbalte mě a pošlete domů.“
 KAPITOLA 29

Let trval dobrých třicet hodin.

Dostat se z prostředku Sibiře doprostřed Montany nebylo tak snadné. Letěla

jsem z Novosibirsku do Moskvy, do Amsterdamu, do Seattlu a pak do
Missouly. Čtyři různé lety. Pět různých letišť. Spousta pobíhání. Bylo to
vyčerpávající. Když jsem se v Seattlu vrátila do Států a podávala pas
úředníkovi, pocítila jsem něco podivného – radost a úlevu.

Než jsem opustila Rusko, myslela jsem, že by Abe mohl letět se mnou a
dokončit svůj úkol sám. Osobně mě předat tomu, kdo ho na tu práci najal.

„Teď už se opravdu vracíš, viď?“ ujistil se na letišti. „Do školy? Neutečeš

někde při mezipřistání a nezmizíš?“

Usmála jsem se. „Ne. Vrátím se ke svatému Vladimírovi.“

„A už tam zůstaneš?“ ujišťoval se dál. Nevypadal už tak nebezpečně jako v

Baje, ale v jeho očích jsem přesto viděla určitou tvrdost.

Úsměv mě přešel. „Nevím, co se bude dít. Už tam nemám svoje místo.“

„Rose…“

Zvedla jsem ruku, abych ho zarazila, a samotnou mě překvapilo moje

odhodlání. „Dost. Žádný mimoškolní specialitky. Říkal jste, že si vás najali,
abyste mě dostal zpátky. Už není vaše práce, abyste mi říkal, co mám dělat
pak.“ Aspoň jsem v to doufala. Ať už mě chtěl zpátky kdokoli, jistě to byl
někdo z Akademie. Brzy už tam budu. Vyhráli. Abeho služby už nikdo
potřebovat nebude.

Přestože vyhrál, nevypadal zrovna šťastně, že mě opouští. Pohlédl na tabuli s

odlety a povzdechl. „Musíš projít kontrolou, abys nezmeškala svůj let.“

Přikývla jsem. „Děkuju za…“ Za co vlastně? Za jeho pomoc? „…za všechno.“

Už jsem se chtěla otočit, ale položil mi ruku na rameno. „To je všechno, co

máš na sebe?“
Většina mého oblečení skončila všude možně po celém Rusku. Jeden z
alchymistů kdesi objevil boty, džíny a svetr, ale jinak jsem nic neměla. Cestu
do Států v tom už nějak přečkám. „Nic dalšího fakt nepotřebuju,“ řekla jsem
mu.

Abe povytáhl obočí. Obrátil se na jednoho ze svých strážců a pokynul směrem

ke mně. Strážce si okamžitě svlékl kabát a podal mi ho. Ten muž byl sice
štíhlý, ale přesto mi byl jeho kabát moc velký.

„Ne, nepotřebuju…“

„Vezmi si to,“ přikázal Abe.

Vzala jsem si kabát, načež si Abe k mému ohromení začal rozvazovat šátek,
který měl kolem krku. Patřil k jeho nejlepším, byl z kašmíru a vyšívaný
zářivými barvami. Mnohem víc než sem nebo do Montany by se hodil někam
do Karibiku. Začala jsem opět protestovat, ale jeho pohled mě umlčel. Dala
jsem si šátek kolem krku, poděkovala mu a uvažovala, jestli Abeho ještě
někdy uvidím. Ale neptala jsem se, protože mi bylo jasné, že by mi stejně
neodpověděl.

Když jsem po třiceti hodinách konečně přistála v Missoule, byla jsem pevně
rozhodnutá, že v nejbližší době – asi tak v příštích pěti letech – už do letadla
nesednu. Možná tak za deset let. Jelikož jsem neměla žádná zavazadla, dostat
se z letiště bylo snadné. Abe už předem všem oznámil, že přijedu, ale já jsem
nevěděla, koho pro mě z Akademie pošlou. Jako nejpravděpodobnější mi
připadala Alberta, která velela všem strážcům na Akademii svatého Vladimíra.
Nebo možná přijede moje máma. Nikdy jsem nevěděla, kde se zrovna
nachází, ale teď bych ji opravdu ráda viděla. To by taky bylo logické, kdyby
pro mě přijela ona.

Bylo pro mě překvapením, když jsem u východu z letiště uviděla, koho pro mě
poslali. Stál tam Adrian.

Po tváři se mi rozlil úsměv a přidala jsem do kroku. Vrhla jsem se mu kolem

krku, což nás překvapilo oba. „Nikdy v životě jsem nebyla šťastnější, že tě
vidím,“ řekla jsem.
Pevně mě sevřel v objetí a pak mě pustil a obdivně si mě prohlížel. „Sny se
nikdy nevyrovnají skutečnosti, malá dhampýrko. Vypadáš úžasně.“ Po tom
utrpení se Strigoji jsem se už dala dohromady a Oksana mě přes moje
protesty dál uzdravovala – dokonce mi vyléčila i modřiny na krku a nikdy se
neptala, kde jsem k nim přišla. Nechtěla jsem, aby se o tom dověděl ještě
někdo další.

„A ty vypadáš…“ Prohlížela jsem si ho. Byl oblečený hezky jako vždy. Měl na
sobě vlněný tříčtvrteční kabát a zelenou šálu, která se mu hodila k očím.
Tmavě hnědé vlasy měl umně rozcuchané, ale jeho obličej… Bylo vidět, že mu
Simon uštědřil pár dobrých ran. Měl jedno oko nateklé a celé modré. Ale když
jsem pomyslela na to, co všechno dokázal, na žádných modřinách nezáleželo.
„… Nádherně.“

„Lhářko,“ broukl.

„Lissa ti nemohla toho monokla vyléčit?“

„Je to odznak cti. Takhle působím mužně. Tak pojď, tvůj kočár už tě čeká.“

„Proč poslali tebe?“ zeptala jsem se cestou k parkovišti. „Jsi střízlivý, že jo?“

Adrian můj dotaz neuznal za hodný odpovědi. „No, škola za tebe oficiálně
nemá žádnou zodpovědnost, vzhledem k tomu, žes ukončila studium. Takže
vlastně ani nikoho posílat nemuseli. Nikdo z dalších kámošů nemůže opustit
kampus…, ale já? Já jsem svobodný duch a můžu si chodit, kam se mi zachce.
Tak jsem si půjčil auto a jsem tu.“

Jeho slova ve mně vyvolala rozporuplné pocity. Dojalo mě, že si kvůli mně
dělal problémy, ale ta část o tom, že škola vůči mně nemá žádnou
zodpovědnost, mě trochu zaskočila. Během svých cest jsem Akademii svatého
Vladimíra pořád považovala za svůj domov… Technicky vzato už to ale můj
domov nebyl. Budu jen host.

Sotva jsme vyjeli, Adrian mi začal vysvětlovat, co se ve škole seběhlo. Po tom

velkém psychickém zápasu už jsem Lisse do hlavy nelezla. Oksana uzdravila
moje tělo, ale psychicky jsem byla pořád vyčerpaná a nešťastná. Ačkoli jsem
splnila to, co jsem si předsevzala, obrázek padajícího Dimitrije mě neustále
pronásledoval.
„Vypadá to, žes měla pravdu, když jsi říkala, že Avery má pouto se Simonem i
Reedem,“ prohlásil Adrian. „Dostali jsme se k nějakým informacím a zdá se,
že Simon před lety padl v boji, jehož svědkem byla i Avery. Všichni považovali
za zázrak, že přežil, a nikomu nedošlo, jak to bylo doopravdy.“

„Skrývala svoje schopnosti jako vy všichni,“ broukla jsem. „Takže Reed umřel
později?“

„No to je právě zvláštní,“ řekl Adrian a zamračil se. „Nikdo vlastně neví, kdy
umřel. Je královský. Celý život ho rozmazlovali, víš? Ale z toho, co jsme z něj
dostali – mnoho toho nebylo, protože všichni jsou dost zřízení –, to vypadá,
že ho Avery zabila úmyslně a pak ho přivedla zase zpátky.“

„Stejně jako s Lissou,“ poznamenala jsem, když jsem si vybavila Simonova

slova při boji. „Avery ji chtěla zabít a zase oživit a připoutat ji tak k sobě. Proč
ale právě Lissu?“

„Tipuju, že proto, že ovládá éter. Teď když už éter není žádným tajemstvím,
bylo jen otázkou času, kdy se Avery dozví o Lisse a o mně. Avery si asi
myslela, že když si k sobě Lissu připoutá, vzrostou tím její schopnosti. Vždyť z
těch dvou pořád jenom cucala energii.“ Adrian zavrtěl hlavou. „Nedělal jsem
si srandu, když jsem říkal, že jsem éter cítil celou cestu po kampusu. Avery ho
musela vzít hodně, aby dokázala vyvinout nátlak na tolik lidí, zamaskovat
svou auru a já nevím, co všechno ještě… Byla to zkrátka ohromná síla.“

Dívala jsem se na silnici před námi a uvažovala o následcích Aveřina činu.

„Proto byl Reed vždycky tak divný, naštvaný a nikdy nešel daleko pro ránu.
On a Simon absorbovali temnotu, kterou produkovala prací s éterem. Stejně
jako to já absorbuju od Lissy.“

„Jo, až na to, že ty máš k těmhle týpkům hodně daleko. Na Simonovi to

nebylo tak vidět – byl zkrátka lepší v tom, že se pořád tvářil kamenně –, ale
oba byli úplně na hraně. A teď? Teď přes tu hranu přepadli. Všichni tři.“

Vybavila jsem si Simonův prázdný pohled a Aveřin křik. Zachvěla jsem se.
„Když jsi říkal přes hranu…?“

„Myslel jsem, že se totálně zcvokli. Ti tři stráví zbytek života na psychině.“

„To jste… to jsme jim udělali my?“ zeptala jsem se zděšeně.

„Částečně,“ připustil. „Avery to do nás napálila veškerou svou silou, a když
jsme jí to hodili zpátky a… Myslím, že tolik toho jejich mysl nesnesla. A
upřímně, vzhledem k tomu, jak na tom Simon s Reedem byli už předtím, tohle
pro ně bylo vysvobození. A pro Avery taky.“

„Mark měl pravdu,“ řekla jsem.

„Kdo?“

„Jeden stínem políbený, co jsem ho potkala. Říkal, že se jednou s Lissou

dokážeme vzájemně uzdravit z té temnoty. Chce to jen opatrně vyrovnat síly
mezi uživatelem éteru a stínem políbeným. Pořád to tak úplně nechápu, ale
myslím, že Avery s těma dvěma nedokázala svoje síly vyrovnat. Nemyslím, že
je zdravý mít pouto s více než jednou osobou.“

„Hmm.“ Adrian chvíli mlčel a soustředěně o tom všem přemýšlel. Nakonec se

dal do smíchu. „Páni, nemůžu uvěřit, žes našla dalšího uživatele éteru a
stínem políbenýho. To je jako najít jehlu v kupce sena, ale tobě se vždycky
stávají takový věci. Nemůžu se dočkat, až si poslechnu, cos všechno zažila.“

Zadívala jsem se jinam a opřela si hlavu o sklo okýnka. „To ani není moc
zajímavý.“

Nikdo ze zaměstnanců Akademie nevěděl o tom, jakou roli jsem sehrála při
potyčce s Avery. Takže mě nikdo nezpovídal, když jsem se vrátila. Pořád
všechno dávali do pořádku a vyptávali se Adriana a Lissy. Éter byl natolik
novým jevem, že nikdo pořádně nevěděl, co si myslet o tom, co se stalo.
Avery a ty dva, s nimiž měla pouto, odvezli, aby se jim dostalo odborné
pomoci. Její otec odjel na čas pryč.

Adrian mě zapsal jako svého hosta, takže jsem mohla do kampusu. Stejně
jako všichni hosté, i já jsem dostala seznam míst, kde se můžu zdržovat a co
můžu a nemůžu dělat. Ihned jsem to pustila z hlavy.

„Musím jít,“ řekla jsem Adrianovi.

Vědoucně se na mě usmál. „To je mi jasný.“

„Děkuju…, žes pro mě přijel. Promiň, že tě teď musím opustit…“

Odmávl to. „Ty mě přece neopouštíš. Jsi zpátky, to je podstatný. Celou tu
dobu jsem byl trpělivý, tak můžu ještě chvilku vydržet.“

Na okamžik jsem se mu zadívala do očí a překvapily mě jeho vřelé city vůči

mně, které se mu zračily v očích. Nic jsem ale neřekla, jen jsem se na Adriana
usmála a vydala se přes celý kampus.

Cestou na Lissinu kolej jsem si vysloužila spoustu divných pohledů. Zrovna

skončilo vyučování, takže se všude vyrojila spousta studentů, kteří někam
spěchali. Když jsem ale procházela kolem skupinek, všichni znehybněli a
přestali mluvit. Připomínalo mi to, jak jsme se sem s Lissou vrátily po našem
útěku. Tehdy jsme procházely jídelnou a naši spolužáci na nás civěli zrovna
tak.

Možná to byla jen moje představivost, ale tentokrát mi to připadalo horší.

Pohledy byly šokovanější. Mlčení těžší. Když jsme utekly, všichni si mysleli, že
je to od nás jen nějaká lumpárna. Teď ale nikdo nevěděl, proč jsem vlastně
odešla. Po útoku jsem se stala školní hrdinkou a krátce nato jsem ukončila
studium a zmizela. Některým Morojkám z Lissiny koleje tudíž asi připadalo, že
právě potkaly ducha.

Ignorování pomluv a názorů druhých je něco, v čem mám dost velkou praxi,
takže jsem sprintovala mezi čumily, aniž bych se ohlédla. Schody jsem brala
po dvou. Po cestě chodbou jsem se úplně uzavřela Lissiným pocitům. Bylo to
sice hloupé, ale chtěla jsem se nechat překvapit. Chtěla jsem jen otevřít oči a
vidět ji naživo, ne vědět předem, jak se cítí a co si myslí. Zaklepala jsem na
dveře.

Adrian říkal, že když mě vídal ve snech, nedá se to srovnat se skutečností.

Stejně jsem to vnímala teď s Lissou. Být v její hlavě je něco úplně jiného než
být s ní ve skutečnosti. Dveře se otevřely a mně připadalo, jako by se přede
mnou zhmotnil přízrak nebo na zem sestoupil nebeský posel. Nikdy jsme
nebyly odloučené na tak dlouho. Po takové době mě napadlo, jestli si to
shledání nakonec jenom nepředstavuju.

Rukou si překryla pusu a vykulila oči. Asi z toho měla stejné pocity – a navíc
nevěděla, že přijdu. Věděla jen, že přijedu „brzo“. Bezpochyby jsem jí taky
připadala jako zjevení.
A s tím znovushledáním se mi zdálo, že jsem se vynořila z jeskyně – kde jsem
byla skoro pět týdnů – do jasného denního světla. Když byl Dimitrij
proměněn, měla jsem pocit, že jsem ztratila kus své duše. Když jsem opustila
Lissu, přišla jsem o další kus. Teď, když jsem svou kamarádku viděla…,
začínala jsem si myslet, že se moje duše možná uzdraví. Možná, že přece jen
dokážu žít dál. Zatím jsem se ještě necítila stoprocentně celá, ale její
přítomnost ve mně zaplnila velikou prázdnotu. Cítila jsem se sama sebou,
jako už celé věky ne.

Mezi námi se v tichu vznášelo mnoho otázek a nejasností. Kromě té

záležitosti s Avery tu byla ještě spousta nevyřešených věcí od doby, kdy jsem
opustila školu. Poprvé od chvíle, kdy jsem vkročila do Akademie, jsem pocítila
strach. Bála jsem se, že mě Lissa nebude chtít vidět nebo mi začne vyčítat, co
jsem udělala.

Namísto toho mě ale vroucně objala. „Já to věděla,“ vypravila ze sebe. Téměř
se dusila vzlyky. „Věděla jsem, že se vrátíš.“

„Samozřejmě,“ zahučela jsem jí do ramene. „Vždyť jsem řekla, že se vrátím.“

Moje nejlepší kamarádka. Mám zpátky svou nejlepší kamarádku. Když ji budu
mít u sebe, dokážu se vyrovnat s tím, co se stalo na Sibiři. Dokážu se pohnout
v životě dál.

„Omlouvám se,“ řekla. „Je mi tak líto, co jsem udělala.“

Udiveně jsem se od ní odtáhla. Vešly jsme do pokoje a já za námi zavřela

dveře. „Za co se omlouváš?“ Přestože jsem měla radost, že ji zase vidím,
čekala jsem, že se na mě pořád bude zlobit kvůli tomu, že jsem ji opustila. Nic
z toho s Avery by se nestalo, kdybych tu byla. Vyčítala jsem si to.

S vlhkýma očima usedla na postel. „Za to, co jsem ti řekla…, když jsi
odcházela. Neměla jsem právo říkat ti takový věci. A nemám právo ti
přikazovat. Připadám si strašně, protože…“ Hřbetem ruky si otřela slzy z očí.
„Protože jsem ti řekla, že Dimitrije zpátky nepřivedeš. Vím, že na tom
nezáleží, ale stejně jsem ti měla říct něco…“

„Ne, ne!“ Sedla jsem si k ní na zem a vzala ji za ruce. Pořád jsem se nemohla
vzpamatovat z toho, že ji zase vidím. „Podívej se na mě. Nemáš se za co
omlouvat. Taky jsem řekla věci, který jsem říkat neměla. To se holt stává,
když jsou lidi rozrušení. A ani jedna z nás by si to neměla vyčítat. A co se týče
toho přivedení zpátky…“ Povzdechla jsem. „Udělalas dobře, žes to tenkrát
odmítla udělat. I kdybychom ho našly, než se z něj stal Strigoj, stejně by to byl
průšvih. Není bezpečný mít k sobě připoutanou víc než jednu osobu. Proto se
to tak pokazilo s Avery.“

Spíš to bylo součástí toho, co všechno se s Avery pokazilo. Velkou roli v tom
hrály i manipulace a zneužívání moci.

Lissiny vzlyky utichly. „Jak jsi to dokázala, Rose? Jak to, že jsi přišla až ve
finále, právě když jsme tě potřebovali? Jak jsi to věděla?“

„Byla jsem s jednou uživatelkou éteru. Seznámila jsem se s ní na Sibiři. Ona se

umí dostat člověku do mysli – komukoli, nejen tomu, s kým má pouto – a
komunikovat. Vlastně stejně jako Avery. Oksana se mi dostala do mysli, když
jsem byla v tvojí hlavě. Je to vážně divný, jak to všechno fungovalo.“ To tedy
přinejmenším.

„Další schopnost, kterou nemám,“ okomentovala to Lissa lítostivě.

Usmála jsem se. „No, ale ještě musím potkat nějakýho uživatele éteru, co
bude umět rozdávat takový rány jako ty. To byla jedna báseň, Liss.“

Zaúpěla, ale já jsem vycítila, že ji potěšilo, když jsem ji oslovila stejně jako
dřív. „Doufám, že už to víckrát nebudu muset dělat. Nejsem žádná bojovnice,
Rose. Zato ty jo. Já umím jenom poskytnout morální podporu a po bitce
uzdravovat zranění.“ Zvedla ruce a zadívala se na ně. „Uf, ne. Rozhodně už
nechci nikoho mlátit.“

„Ale aspoň už teď víš, že to dokážeš. Kdybys někdy chtěla něco naučit…“

„Ne!“ Zasmála se. „Musím se učit ještě spoustu věcí s Adrianem – obzvlášť
když od tebe slyším, co všechno se dá s éterem dělat.“

„Fajn. Asi bude nejlepší, když bude všechno jako dřív.“

Zvážněla. „Bože, to taky doufám. Rose…, s Avery jsem udělala tolik kravin.“
Skrz pouto jsem poznala, čeho lituje nejvíc: rozchodu s Christianem. Bolelo ji
kvůli tomu srdce a vyplakala spoustu slz. Poté, co ode mě byl Dimitrij takhle
oderván, jsem přesně věděla, jaké to je, ztratit takovou lásku. Přísahala jsem
si, že udělám něco, co by jí pomohlo. Teď na to ale nebyl vhodný čas. Nejdřív
se musíme spolu dát zase dohromady.

„Ale nemohlas tomu zabránit,“ přesvědčovala jsem ji. „Byla v nátlaku moc
silná – hlavně když tě nutila pít a tvoje zábrany padly.“

„Jo, jenže to nevědí všichni. A taky to každý nepochopí.“

„Zapomenou,“ řekla jsem. „Vždycky zapomenou.“

Chápala jsem, že se bojí o svou pověst, ale pochybovala jsem, že to bude mít
nějaké dlouhodobější následky – kromě toho s Christianem. S Adrianem už
jsme rozebrali Aveřinu manipulaci a dali si to dohromady se Simonovou
poznámkou o tom, že Lissa bude mít nešťastnou nehodu. Avery chtěla, aby se
Lissa chovala psychicky nevyrovnaně, pro případ, že by nakonec neměla
dostatek sil ji oživit. Kdyby Lissa opravdu zemřela, nikdo by to příliš
nevyšetřoval. Po týdnech pití a bláznivých kousků by takový náhodný pád z
okna byl sice tragický, ale rozhodně dost věrohodný.

„Éter je děs,“ prohlásila Lissa. „Všichni tě chtějí využít – ti, co ho neovládají,

jako Viktor, i ti, co ho ovládají, jako Avery. Přísahám, že bych zase začala brát
svoje léky, kdybych neměla paranoidní strach, že se musím chránit před
takovými jako Avery. Proč chtěla zabít mě, a ne Adriana? Proč jsem vždycky
terčem já?“

Přestože tohle téma bylo závažné, neubránila jsem se úsměvu. „Protože z

tebe chtěla udělat svou favoritku a z něj svýho přítele. Nejspíš chtěla chodit s
někým, kdo by jí pomohl vystoupat po společenským žebříčku vzhůru, a
nemohla riskovat, že ho zabije při pokusu připoutat ho k sobě. Nebo kdoví?
Možná by se o to nakonec taky pokusila. Ale ani by mě nepřekvapilo, kdyby jí
připadalo, že ji ohrožuješ, a chtěla se jen postarat o to, aby měla jedinou další
uživatelku éteru pod kontrolou. Podívej, Liss, mohly bychom strávit hodiny a
hodiny tím, že se budeme snažit přijít na to, jak Avery Lazarová uvažuje, a
stejně bychom k ničemu nedospěly.“

„To je pravda.“ Sklouzla z postele a posadila se vedle mě na zem. „Ale víš co?
Mám dojem, že bychom si mohly povídat celé hodiny o čemkoli. Jsi tady
deset minut, ale mně připadá…, jako bys nikdy neodešla.“
„Jo,“ souhlasila jsem s ní. Než se Dimitrij stal Strigojem, být s ním mi vždycky
připadalo přirozené a správné. A s Lissou jsem to vnímala stejně – i když náš
vztah byl jiné povahy. Truchlila jsem pro Dimitrije a málem jsem zapomněla,
co jsem měla s Lissou. Oni byli jako dvě další stránky mého já.

Lissa někdy zvláštním způsobem dokázala odhadnout, na co druhý myslí. A

tak řekla: „To, co jsem ti řekla prve, jsem myslela vážně. Omlouvám se za to,
co jsem řekla – že jsem se chovala, jako bych měla právo diktovat ti, co máš v
životě dělat. Nemám. Jestli se rozhodneš zůstat a chránit mě, uděláš to z
vlastního rozhodnutí, a protože jsi hodná. Chci si být jistá, že žiješ podle svýho
a rozhoduješ se podle sebe.“

„To neznamená, že jsem hodná. Vždycky jsem tě chtěla chránit. A pořád

chci.“ Povzdechla jsem si. „Jenom… Jenom jsem se musela o něco postarat.
Musela jsem se dát dohromady – a mrzí mě, že jsem to s tebou moc dobře
nezvládla.“ Proběhla ještě spousta omluv, ale takhle to občas chodí, když vám
na někom záleží. Vzájemně si odpustíte a jdete dál.

Lissa váhala, než položila další otázku, ale já jsem stejně věděla, že to přijde.
„Tak… Co se stalo? Našla… Našla jsi ho…?“

Nejdřív jsem myslela, že se mi o tom nebude chtít mluvit, ale pak jsem si
uvědomila, že o tom mluvit potřebuju. Došlo mi ještě pár věcí, které byly
mezi mnou a Lissou špatně. Jednak to, že mě vždycky brala jako
samozřejmost. A pak taky to, že jsem jí neříkala pravdu – a později jsem to
zazlívala jí. Pokud chceme naše přátelství zase napravit a vzájemně si
odpustit, nesmíme opakovat chyby z minulosti.

„Opravdu jsem ho našla,“ vypravila jsem ze sebe po chvíli.

Začala jsem jí povídat o všem, co se mi přihodilo: o svých cestách, o

Belikovových, o alchymistech, o Oksaně a Markovi, o nezaslíbených a
samozřejmě o Dimitrijovi. Přesně jak si z toho Lissa před chvílí dělala legraci,
povídaly jsme si celé hodiny. Vylila jsem jí své srdce a ona naslouchala, aniž
by mě odsuzovala. Po celou dobu se tvářila soucitně. Když jsem s vyprávěním
dospěla ke konci, vzlykala jsem. Všechna ta láska a hněv a trápení, které jsem
v sobě dusila od té noci na mostě, se teď draly ven. Nikomu v Novosibirsku
jsem neřekla, kde jsem byla, když jsem byla s Dimitrijem. Neměla jsem
odvahu někomu vykládat, že jsem dělala krvavou děvku Strigojovi. Vždycky
jsem poznamenala jen něco nejasného a doufala, že když o tom nebudu
mluvit, pak se to možná ani nestalo.

Ale teď s Lissou jsem musela přijmout realitu, jaká skutečně byla, a plně si ji
připustit. Zabila jsem muže, kterého jsem milovala.

Ze světa, v němž jsem teď byla jenom já a ona, nás vytrhlo zaklepání na
dveře. Podívala jsem se na hodiny a s údivem zjistila, že už je skoro čas
večerky. Uvažovala jsem, jestli mě vychovatelka vyhodí. Rychle jsem si osušila
oči a Lissa šla otevřít. Vychovatelka ale měla jiný vzkaz.

„Máte přijít za Albertou,“ oznámila mi ta ženská. „Myslela si, že asi budete

tady.“

Vyměnily jsme si s Lissou pohledy. „Kdy? Teď?“ dotázala jsem se.

Vychovatelka pokrčila rameny. „Z toho, jak to řekla, soudím, že mínila hned.

Nebo ještě dřív.“ Zavřela dveře. Alberta je velitelkou strážců v kampusu, a
když něco řekne, každý to hned udělá.

„Co ti může chtít?“ podivila se Lissa.

Zvedla jsem se, ale odejít se mi vůbec nechtělo. „Asi cokoli. Zajdu za ní a pak
si zalezu do domu pro hosty. Ne že bych chtěla spát. Už ani nevím, v jakým
časovým pásmu se zrovna nacházím.“

Lissa mě objala na rozloučenou a ani jedna z nás se nechtěla pustit. „Tak

hodně štěstí.“

Položila jsem ruku na kliku a vtom mě něco napadlo. Sundala jsem si z prstu
prsten a podala ho Lisse.

„To je ten prsten, cos… Ó!“ Sevřela prstýnek v dlani a zatvářila se uneseně.

„Cítíš v něm tu magii?“ zeptala jsem se.

„Jo… Je slabá, ale je tam.“ Zvedla prsten proti světlu a prohlížela si ho. Nejspíš
by si ani nevšimla, kdybych odešla. Měla jsem dojem, že si ten prsten vydrží
prohlížet celou noc. „Je to tak zvláštní. Skoro okamžitě jsem vycítila, jak to
udělala.“
„Mark říkal, že toho budeme muset zvládnout ještě fůru, než dokážeme
uzdravovat jako oni… Ale mezitím bys třeba mohla přijít na to, jak se dělají
taková kouzla.“

Zelené oči stále upírala na prsten. „Jo…, to asi jo.“

Usmála jsem se jejímu nadšení a opět se pokusila odejít. Ale chytila mě za

ruku. „Rose… Já vím, že se uvidíme zítra, ale…“

„Ale co?“

„Po tom všem, co se stalo, bych jenom chtěla říct… Už nechci, abychom byly
od sebe takhle daleko. Samozřejmě vím, že spolu nemůžeme trávit každou
vteřinu – to by stejně bylo ujetý –, ale naše pouto má svůj důvod. Máme se o
sebe vzájemně starat a být tu jedna pro druhou.“

Při jejích slovech mi přeběhl mráz po zádech, jako by nás ovládaly nějaké
vyšší síly. „To budeme.“

„Ne, myslela jsem… Tys tady pro mě byla vždycky. Kdykoli jsem byla v
nebezpečí, hned jsi přiběhla a zachránila mě. Tak už to ale nebude.“

„Ty už nechceš, abych tě zachraňovala?“

„Tak jsem to nemyslela! Chci tu být i já pro tebe, Rose. Když dokážu někoho
zmlátit, dokážu cokoli. I když to fakt bolí.“ Frustrovaně vydechla. „Bože,
plácám nesmysly. Zkrátka jsem tě chtěla požádat, že kdybys někdy musela
zase odjet, abys mě vzala s sebou. Nenechávej mě tu.“

„Liss…“

„Myslím to vážně.“ Její krásná tvář byla rozzářená odhodláním. „Ať už před
sebou budeš mít jakýkoli překážky, pomůžu ti s nimi. Neodcházej sama.
Přísahej mi, že jestli se ještě jednou rozhodneš odejít, vezmeš mě s sebou.
Budeme spolu.“

Začala jsem protestovat; na mysli mi vytanulo milión případů, kdy bych o ni

měla strach. Jak bych mohla riskovat její život? Jenže když jsem se na ni teď
koukala, věděla jsem, že má pravdu. Ať už je to dobře, nebo špatně, máme
spolu pouto, kterému nemůžeme uniknout. Lissa je skutečně součástí mé
duše a společně jsme silnější než každá zvlášť.
„Dobře,“ řekla jsem a stiskla jí ruku. „Přísahám. Až se příště vydám udělat
nějakou hovadinu, která mě může stát život, klidně pojď se mnou.“
 KAPITOLA 30

Alberta na mě čekala v přední kanceláři v administrativní budově strážců.

Albertina role kapitánky byla pozoruhodná vzhledem k tomu, že v našich
řadách se vyskytuje jen málo žen. Bylo jí něco přes padesát a patřila k těm
nejdrsnějším ženám, jaké jsem kdy potkala. V jejích pískových vlasech
prosvítaly šedé prameny a na pleti se jí podepsala léta strávená prací venku.

„Vítejte zpátky, Rose,“ řekla a vstala. Rozhodně mě neobjala a chovala se

striktně profesionálně, ale už jen to, že mě oslovila křestním jménem, jsem
považovala za přátelské gesto. A taky jsem v jejích očích viděla úlevu a radost,
že mě zase vidí. „Půjdeme do mojí kanceláře.“

Tam jsem nikdy nebyla. Veškeré disciplinární záležitosti, které jsem kdy se
strážci řešila, byly předány výboru. Ani mě nepřekvapilo, že její kancelář je
bez poskvrnky a všechno tam má pečlivě srovnané. Usedla za svůj stůl a já se
posadila naproti ní. Připravila jsem se na výslech.

„Rose,“ oslovila mě a naklonila se ke mně. „Budu k vám upřímná. Nebudu vás

poučovat ani od vás chtít vysvětlení. Když už nejste moje studentka, nemám
právo se na nic vyptávat ani nic říkat.“

Bylo to přesně, jak řekl Adrian. „Klidně mě poučujte,“ oznámila jsem jí. „Vás
jsem si vždycky vážila a ráda si poslechnu, co mi chcete říct.“

Ve tváři se jí mihl náznak úsměvu. „Dobře, tak poslouchejte. Pěkně jste to

podělala.“

„Teda! S tou upřímností jste si fakt nedělala srandu.“

„Na důvodech nezáleží. Neměla jste odejít. Neměla jste předčasně ukončit
studium. Vaše vzdělání a výcvik mají cenu – ať už si myslíte, co chcete – a vy
jste příliš talentovaná, než abyste mohla jen tak zahodit svou budoucnost.“

Málem jsem se rozesmála. „Chcete slyšet pravdu? Už ani nevím, jestli vůbec
nějakou mám.“

„A právě proto potřebujete odmaturovat.“

„Ale ukončila jsem studium.“

Odfrkla. „Tak se zase přihlásíte!“

„Co? Jak?“

„Stačí vyplnit papíry. Je to jako se vším ostatním na tomhle světě.“

Vůbec jsem netušila, co budu dělat, až se sem vrátím. Teď mě zajímala jenom
Lissa – abych s ní byla a zajistila, že bude v pořádku. Věděla jsem, že oficiálně
nemůžu být její strážkyní, ale když budeme spolu, nikdo jí nezabrání, aby se
scházela s kamarádkou. Mohla bych být třeba jejím najatým bodyguardem,
takovým, jaké měl Abe. A do té doby se budu poflakovat po kampusu jako
Adrian.

Ale znovu se zapsat?

„Já… měsíc jsem chyběla. Možná dýl.“ Časově jsem to měla trochu popletené.
Teď je první květnový týden a odešla jsem koncem března, o svých
narozeninách. Tak jak dlouho jsem byla pryč? Pět týdnů? Skoro šest?

„Předtím jste chyběla dva roky, a přesto jste všechno dohnala. Máte mou
důvěru. A i kdybyste měla problémy, pořád je lepší odmaturovat se špatnými
známkami než neodmaturovat vůbec.“

Pokusila jsem se představit si svůj život zase v tomhle světě. Opravdu jsem
byla pryč jen něco přes měsíc? Vyučování… Každodenní intriky… Jak bych se
do toho mohla jen tak vrátit? Jak bych se mohla vrátit ke starému životu poté,
co jsem viděla, jak žije Dimitrijova rodina, poté, co jsem byla s Dimitrijem a
ztratila ho – zase?

Řekl by, že mě miluje?

„Nevím, co říct,“ oznámila jsem Albertě. „Je toho na mě trochu moc.“

„Nicméně byste se měla rozhodnout rychle. Čím dřív se vrátíte do školy, tím
líp.“

„Vážně mi to dovolí?“ To mi připadalo trochu neuvěřitelné.

„Já vám to dovolím,“ upřesnila. „Někoho jako vy v žádném případě nenechám

odpadnout. A teď, když je Lazar pryč…, zkrátka se tu dějí bláznivé věci. Nikdo
nebude dělat potíže s papírováním…“ Křivě se pousmála. „A když někdo bude
dělat potíže…, bylo mi řečeno, že máte svého dobrodince, který je ochoten
udělat pár laskavostí, aby vše proběhlo hladce.“

„Tak dobrodinec,“ zopakovala jsem nevýrazně. „Dobrodinec, co nosí

pestrobarevný šátky a chodí ověšený zlatem?“

Pokrčila rameny. „Neznám ho. Nevím ani, jak se jmenuje, jen to, že vyhrožuje,
že nedá škole nemalou částku, pokud vás nepřijmeme zpět. Pokud tedy
budete chtít.“

Jasně. Dohody a vydírání. Byla jsem si jistá, kdo je ten můj dobrodinec.
„Potřebuju nějaký čas, abych si to promyslela. Rozhodnu se brzo, slibuju.“

Zamyšleně se zamračila a pak ostře kývla. „Dobře.“

Obě jsme se zvedly a Alberta mě doprovodila až k hlavnímu vstupu do

budovy. Pohlédla jsem na ni. „A jestli odmaturuju…, myslíte, že bych mohla
být Lissinou oficiální strážkyní? Vím, že už pro ni vybrali někoho jinýho, a já
jsem, ehm, v nemilosti.“

Zastavily jsme se u dveří a Alberta si dala ruku v bok. „To nevím. Určitě se o to
ale můžeme pokusit. Situace je trochu komplikovanější.“

„Jo, to vím,“ poznamenala jsem smutně, když jsem si vybavila Taťániny akce.

„Ale jak jsem řekla, uděláme, co budeme moci. Co jsem to říkala o maturitě
se špatnými známkami? Vy je mít nebudete. No, možná v matematice a
přírodních vědách – ale to neovlivním. Mezi novici budete nejlepší. Osobně s
vámi budu pracovat.“

„Fajn,“ řekla jsem. Uvědomovala jsem si, jaké přiznání právě učinila. „Děkuju
vám.“

Vyšla jsem ze dveří, ale ona na mě ještě zavolala. „Rose?“

Chytila jsem dveře a ohlédla se. „Jo?“

Alberta se tvářila něžně… Takový výraz jsem u ní ještě nikdy neviděla. „Je mi
to líto,“ řekla. „Je mi líto všechno, co se stalo. A taky to, že s tím nikdo z nás
nedokázal nic udělat.“
Viděla jsem jí na očích, že ví o Dimitrijovi a o mně. Netušila jsem, jak se to
mohla dozvědět. Možná se o tom doslechla po bitvě, možná to odhadla ještě
dřív. Bez ohledu na to se vůbec netvářila káravě, v jejím výrazu se zračila
upřímná bolest a soucit. Krátce jsem přikývla, jako že vím, a vyšla ven.

Druhý den jsem narazila na Christiana, ale bavili jsme se jen chvilku. Zrovna
běžel na trénink a měl zpoždění. Ale objal mě a vypadal, že je rád, že jsem se
vrátila. Dostali jsme se daleko, když se vezme v úvahu, jak jsme se zpočátku
nesnášeli.

„Právě včas,“ prohlásil. „Lissa s Adrianem se o tebe hrozně strachovali, a

nebyli sami. A taky je potřeba, aby někdo usměrnil Adriana. Já to nemůžu
dělat pořád.“

„Díky. Neříká se mi to sice snadno, ale taky jsi mi chyběl. Tvýmu sarkasmu se
nevyrovná žádný v celým Rusku.“ Veselost mě náhle přešla. „Ale když už ses
zmínil o Lisse…“

„Ne, ne!“ Zvedl ruku na protest a výraz mu ztvrdl. „Věděl jsem, že s tím
začneš.“

„Christiane! Ona tě miluje. Víš, že nemohla za to, co se stalo…“

„To vím,“ skočil mi do řeči. „Jenže to neznamená, že to proto přebolí. Rose,

vím, že máš v povaze přiběhnout a říct něco, co se všichni ostatní bojí
vyslovit, ale prosím tě…, tentokrát ne. Potřebuju čas, abych si to promyslel.“

Musela jsem polknout spoustu poznámek, které mě napadaly. Lissa se mi

včera o Christianovi zmínila. Jejich rozchodu litovala ze všeho nejvíc a
pravděpodobně kvůli tomu začala Avery nenávidět. Chtěla za ním zajít a
usmířit se, ale on si od ní udržoval odstup. A měl pravdu. Neměla bych to
uspěchat – zatím. Ale chci, aby se to mezi nimi zase spravilo.

A tak jsem se rozhodla respektovat jeho přání a jen jsem přikývla. „Dobře.
Prozatím.“

Při těch slovech se pousmál. „Dík. Hele, už musím běžet. Kdybys někdy chtěla
těm děckům ukázat, jak někomu nakopat zadek staromódním způsobem, stav
se někdy. S Jill to sekne, až tě zase uvidí.“
Řekla jsem mu, že někdy jo, a rozloučila se s ním. Taky jsem spěchala. Ale
rozhodně jsem s ním ještě neskončila.

Měla jsem domluvenou večeři s Adrianem a Lissou v domě pro hosty.

Zakecala jsem se s Christianem, takže jsem měla zpoždění. Proběhla jsem
vstupní halou do budovy a skoro si ani nevšímala okolí.

„Pořád v běhu,“ ozvalo se za mnou. „Divím se, že tě někdo vůbec dokáže

zastavit.“

Zastavila jsem se, otočila a vykulila oči. „Mami…“

Stála tam se založenýma rukama a opírala se o zeď. Kaštanové vlasy měla

kudrnaté a rozcuchané jako vždy. Tvář měla ošlehanou od větru stejně jako
Alberta. Cítila jsem z ní úlevu a lásku. Nezlobila se na mě, ani mě
neodsuzovala. Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná, že ji vidím. Okamžitě
jsem jí padla kolem krku, a ačkoli byla menší než já, opřela jsem si jí hlavu o
rameno.

„Rose, Rose,“ broukla mi do vlasů. „Tohle už víckrát nedělej. Prosím.“

Odtáhla jsem se a podívala se na ni. Ohromilo mě, že jí z očí tečou slzy. Matku
jsem viděla s pláčem na krajíčku po útoku na školu, ale nikdy jsem ji neviděla
opravdu brečet. A rozhodně ne kvůli mně. Chtělo se mi z toho taky brečet,
tak jsem se jí aspoň snažila osušit slzy Abeho šátkem.

„Ne, nebreč. Všechno je v pořádku,“ řekla jsem a uvědomila si tu neobvyklou

situaci, že se naše role obrátily. „Promiň. Už to nikdy neudělám. Tolik jsi mi
chyběla.“

Byla to pravda. Měla jsem moc ráda Olenu Belikovovou. Byla hodná a úžasná
a já nikdy nezapomenu, jak mě utěšovala kvůli Dimitrijovi. Taky se vždycky
starala, aby mě nakrmila. V jiném životě by bývala mohla být mojí tchyní. V
tomhletom pro mě už navždy zůstane jakousi náhradní matkou.

Ale mojí pravou matkou nebyla. Tou byla Janine Hathawayová. A když jsem tu
s ní tak stála, byla jsem šťastná – strašlivě šťastná –, že jsem její dcera. Není
sice dokonalá, ale to nejsme nikdo. A je hodná a statečná a odhodlaná a
soucitná a nejspíš mi občas rozumí víc, než si myslím. Kdybych byla jen
zpoloviny taková jako ona, prožila bych svůj život dobře.
„Tolik jsem se trápila,“ řekla mi, když se trochu vzpamatovala. „Kam ses
vydala? Teda vím, že jsi byla v Rusku…, ale proč?“

„Myslela jsem…“ Polkla jsem a znovu si vybavila Dimitrije s mým kůlem v

hrudi. „Prostě jsem musela něco udělat. A myslela jsem, že to musím udělat
sama.“ Tím posledním už jsem si teď tak jistá nebyla. Pravdou je, že jsem to
nakonec dokázala sama, ale až teď zjišťuju, kolik lidí mě má rádo a záleží jim
na mně. Kdoví, jak by se to vyvíjelo, kdybych někoho požádala o pomoc.
Možná by to bylo jednodušší.

„Mám plno otázek,“ varovala mě předem.

Hlas měla už zase pevný a já se musela usmát. Teď už to byla zase ta Janine
Hathawayová, kterou jsem znala. A měla jsem ji za to ráda. Pohledem mi
zabloudila ke krku a strnula. Zpanikařila jsem a uvažovala, jestli mi Oksana
nezapomněla zahojit nějaký kousanec. Při pomyšlení na to, že se matka dozví,
k čemu jsem se na Sibiři snížila, se mi zastavovalo srdce.

Ona ale jen natáhla ruku a dotkla se kašmírového šátku. Tvář se jí rozjasnila
údivem, ale i šokem. „To… to je Ibrahimův šátek… Je to rodinná památka…“

„Ne, tenhle patřil jednomu gangsterovi jménem Abe…“

Zarazila jsem se, sotva jsem to jméno vyslovila. Abe. Ibrahim. Když jsem ta
jména slyšela nahlas obě, uvědomila jsem si jejich podobnost. Abe… Abe je v
angličtině zkrácenina jména Abraham. Abraham, Ibrahim. Jen nepatrný rozdíl
v samohláskách. Abraham je ve Státech dost obvyklé jméno, ale o Ibrahimovi
jsem slyšela jen jednou, když se královna Taťána posměšně zmínila o někom,
s kým kdysi moje máma chodila…

„Mami,“ pravila jsem nevěřícně. „Ty Abeho znáš.“

Pořád se strnule dotýkala toho šátku a její pohled byl plný citu – ale jiného
citu, než chovala ke mně. „Ano, Rose. Znám ho.“

„Prosím tě, neříkej mi…“ No páni! Proč bych nemohla radši být napůl
královské nemanželské dítě jako Robert Doru? Nebo třeba dcera pošťáka?
„Prosím tě, neříkej mi, že je Abe můj otec…“
Nemusela mi to říkat. Měla to vepsáno ve tváři. Se zasněným výrazem zřejmě
vzpomínala na jinou dobu a místo – bezpochyby na dobu a místo, kde jsem
byla počata. Uf.

„Pane Bože,“ vydechla jsem. „Jsem Zmejova dcera. Zmeja junior. Zmijí
mládě.“

To ji zaujalo a zadívala se na mě. „O čem to pro všechno na světě mluvíš?“

„O ničem,“ odpověděla jsem. Bylo to příliš ohromující. Zoufale jsem se snažila

vstřebat tuhle novou informaci a zasadit ji do svého pohledu na svět. Vybavila
jsem si jeho vousatý obličej a snažila se v něm objevit nějakou podobnost se
sebou. Všichni tvrdí, že v obličeji vypadám úplně jako máma, když byla
mladší…, ale moje tmavší pleť, tmavé vlasy a oči…, ano, to je stejné jako u
Abeho. Taky jsem věděla, že můj táta je Turek. To byl ten Abeho záhadný
přízvuk. Nemluvil jako rodilý Rus, ale mým uším zněl jeho přízvuk cize.
Ibrahim musí být turecká verze Abrahama.

„Jak?“ dotázala jsem se. „Jak sis proboha mohla něco začít s někým
takovým?“

Zatvářila se uraženě. „Ibrahim je báječný muž. Ty ho neznáš tak jako já.“

„Zjevně ne.“ Zaváhala jsem. „Mami…, ty to určitě víš. Čím se Abe vlastně
živí?“

„Je obchodník. Zná hodně lidí a ví, jakou laskavost pro koho kdy udělat. Proto
má takový vliv.“

„Ale jaký druh obchodů provozuje? Slyšela jsem, že jde o něco nezákonnýho.
Netýká se to… Jen to ne! Hlavně mi neříkej, že prodává krvavý děvky nebo tak
něco.“

„Co?“ Zatvářila se šokovaně. „Ne. Jistěže ne.“

„V něčem nezákonným ale jede.“

„Kdo to říká? Nikdy ho při ničem nezákonném nedopadli.“

„Ty mluvíš, jako by sis dělala srandu.“ Nikdy bych nečekala, že bude bránit
zločince, ale sama moc dobře vím, k jak šílenému jednání nás může přimět
láska.

„Když ti to bude chtít říct, tak ti řekne. Tečka. Navíc ty máš taky dost
tajemství. Vy dva toho máte hodně společného.“

„To nemyslíš vážně. Je arogantní, sarkastický, rád ponižuje lidi a… Aha.“ No,
možná se trefila.

Na rtech jí hrál polovičatý úsměv. „Nikdy bych nečekala, že se takhle potkáte.

A už vůbec bych nečekala, že se budete stýkat i dál. Tenkrát jsme oba mysleli,
že bude nejlepší, když nebude součástí tvého života.“

Vtom mě napadlo ještě něco. „Tos byla ty, že jo? Tys ho najala, aby mě
našel.“

„Co? Když jsi zmizela, kontaktovala jsem ho…, ale v žádném případě jsem ho
nenajala.“

„Tak kdo teda?“ Uvažovala jsem. „Tvrdil, že pro někoho pracuje.“

Její zasněný láskyplný úsměv zmizel. „Rose, Ibrahim Mazur nepracuje pro
nikoho. On není z těch, které si můžeš najmout.“

„Ale říkal…, počkej. Proč mě sledoval? Ty myslíš, že lhal?“

„No,“ přiznala, „nebylo by to poprvé. Pokud tě sledoval, pak to nedělal proto,

že mu o to někdo řekl nebo mu za to zaplatil. Dělal to proto, že chtěl. Chtěl tě
najít a ujistit se, že jsi v pořádku. Zajistil, aby na tebe dohlížely i všechny jeho
kontakty.“

Přehrála jsem si ty chvíle, kdy jsem se s Abem setkala. Byl tajemný, trousil
posměšky a rozčiloval mě. Ale když mě napadli Strigojové, v noci pro mě přijel
a potom dělal, co mohl, aby mě v bezpečí dostal zpátky do školy. Taky mi dal
rodinnou památku, protože se bál, aby mi cestou domů nebyla zima. Je to
úžasný muž, řekla moje matka.

Předpokládám, že na světě existují i mnohem horší otcové.

„Rose, tady jsi. Proč ti to trvalo tak dlouho?“ Máma i já jsme se otočily a
uviděly Lissu, která právě vešla do haly. Jakmile mě spatřila, celá se rozzářila.
„Pojďte obě dvě. Večeře vystydne. A nebudete věřit, co Adrian obstaral.“

S mámou jsme na sebe rychle pohlédly, ani jedna z nás nemusela nic říkat.
Čekají nás ještě dlouhé rozhovory, ale ty můžou počkat.

Netušila jsem, jak to Adrian zařídil, ale když jsme vešly do společenské
místnosti, bylo prostřeno a podávala se čínská jídla. Ty na Akademii skoro
nikdy nevařili, a když náhodou ano, prostě to nikdy nechutnalo tak, jak by
mělo. Tohle ale bylo vynikající. Plno misek se sladkokyselými omáčkami s
kuřecím masem a vejci. V rohu v koši na odpadky jsem si všimla krabic z
restaurace, na nichž byla vytištěna adresa v Missoule.

„Jak jsi to sem sakra dostal?“ chtěla jsem vědět. A nejen to, jídlo bylo stále
ještě teplé.

„Na tyhle věci se nevyptávej, Rose,“ prohlásil Adrian a naložil si na talíř rýži s
kousky vepřového. Vypadal, že je sám se sebou spokojen. „Jen se s tím smiř.
Až s Albertou vyřídíte papírování, budeme takhle jíst každý den.“

Zarazila jsem se uprostřed sousta. „Jak o tom víš?“

Nepatrně sebou trhl. „Když nemáš na práci nic jinýho, než se flákat po
kampusu, dáš si dvě a dvě dohromady.“

Lissa se dívala z jednoho na druhého. Celý den byla na vyučování, takže jsme
neměly moc času si popovídat. „O co jde?“

„Alberta chce, abych se znovu zapsala a odmaturovala,“ vysvětlila jsem.

Lissa málem upustila svůj talíř. „No tak to udělej!“

Máma se tvářila neméně překvapeně. „Ona ti to dovolí?“

„Řekla mi to.“

„Tak to udělej!“ vykřikla moje matka.

„Víš,“ zahučel Adrian. „Docela se mi líbí představa, že bychom si spolu někam

vyjeli autem.“
„Stejně bys mě určitě nenechal řídit,“ opáčila jsem.

„Nechte toho,“ vložila se do toho matka. Už se zase chovala jako dřív. Smutek
z odchodu dcery i touha po ztraceném milenci už ji nepřemáhaly. „Tohle
musíš brát vážně. V sázce je tvoje budoucnost. Dokončit tady studium a stát
se strážkyní je…“

„Ano,“ přerušila jsem ji.

„Ano?“ podivila se zmateně.

Usmála jsem se. „Ano, souhlasím.“

„Ty se mnou… souhlasíš?“ Nemyslím, že by si máma vzpomínala, že by se

někdy dřív něco takového stalo. Ani já jsem si nic podobného nevybavovala.

„Jo. Vrhnu se do zkoušek, odmaturuju a bude ze mě tak respektovaná členka

společnosti, jak jenom můžu být. Ne že by to znělo jako veliká zábava,“
neodpustila jsem si dodat. Mluvila jsem sice odlehčeným tónem, ale
uvědomovala jsem si, že tohle opravdu potřebuju. Potřebuju být zase s lidmi,
kteří mě mají rádi. Potřebuju nový cíl, jinak se nikdy nevyrovnám se ztrátou
Dimitrije. Nikdy nepřestanu vidět jeho tvář a slyšet jeho hlas.

Vedle mě Lissa zalapala po dechu a spráskla ruce. Zaplavila mě její radost.

Adrian neprojevoval své emoce tak otevřeně, ale taky na něm bylo znát, že je
rád, že tu zůstanu. Máma se ale pořád tvářila ohromeně. Nejspíš byla zvyklá
na to, že jsem nerozumná – což obvykle jsem.

„Opravdu zůstaneš?“ zeptala se.

„Bože,“ zasmála jsem se. „Kolikrát to musím ještě říkat? Ano, vrátím se zpátky
do školy.“

„A zůstaneš?“ ujistila se. „Celé dva a půl měsíce?“

„Není to snad daný?“

Tvářila se přísně a dost maminkovsky. „Chci si jenom být jistá, že zase

neutečeš. Zůstaneš a doděláš školu, ať se bude dít cokoli? Zůstaneš, dokud
neodmaturuješ? Slibuješ?“
Podívala jsem se jí do očí a její naléhavý pohled mě překvapil. „Ano, ano,
slibuju.“

„Výborně,“ zhodnotila situaci. „Nakonec budeš ráda, že ses tak rozhodla.“

Mluvila sice formálně, ale v očích jsem jí viděla lásku a radost.

Dojedli jsme večeři a dali se do úklidu. Když jsem seškrabávala zbytky do

koše, vedle mě se ocitl Adrian.

„Teď vypadáš jako hospodyňka,“ prohlásil. „Fakt je to docela sexy. Mívám

totiž různý představy, jak pobíháš po domě v zástěře a luxuješ.“

„Adriane, vážně jsi mi chyběl,“ sdělila jsem mu a obrátila oči k nebi. „Ty mi
nepomůžeš?“

„Ne. Pomohl jsem, když jsem snědl všechno, co jsem měl na talíři. Žádný
zbytky.“ Odmlčel se. „A vítej zpátky.“

Rozesmála jsem se. „Víš, že bylo dobře, žes držel pusu, když jsem mámě
slibovala, že tady zůstanu? Mohla bych si to totiž rozmyslet.“

„No, nevím, jestli by ses jí mohla postavit. Tvoje máma vypadá, že si vždycky
prosadí svou.“ Kradmo pohlédl na druhou stranu místnosti, kde se bavila s
Lissou. Ztišil hlas. „To se musí ve vaší rodině dědit. Vlastně bych potřeboval,
aby mi s něčím pomohla.“

„Chceš se zmocnit zásilky pašovaných cigaret?“

„Chci pozvat její dceru na rande.“

Málem jsem upustila talíř, který jsem měla v ruce. „Pozvals mě na rande už
miliónkrát.“

„Ne doopravdy. Jen jsem ti dělal nevhodný návrhy a chtěl jsem tě vidět
nahou. Ale na opravdický rande jsem tě ještě nepozval. A pokud mi paměť
dobře slouží, říkalas, že mi dáš šanci, až tě nechám vybílit mi účet.“

„Nevybílila jsem ti ho,“ ušklíbla jsem se.

Ale když jsem tu tak stála a dívala se na něj, vzpomněla jsem si, jak jsem mu
řekla, že pokud přežiju svou misi s Dimitrijem, dám mu šanci. Tehdy bych
řekla cokoli, jen abych získala peníze, které jsem potřebovala na cestu, ale
teď jsem na Adriana pohlížela úplně jinak. Ani v nejdivočejších snech bych si
ho nevzala, dokonce bych o něm neuvažovala ani jako o potenciálním příteli.
Vždyť vůbec nevím, jestli ještě někdy budu stát o nějaký vztah. Ale ve všech
těch zmatcích mi byl vždycky dobrým kamarádem. Byl hodný a vždycky mě
podržel a nemůžu popřít, že i s tím monoklem je neobyčejně pěkný.

A přestože by mi to mělo být jedno, Lissa z něj dostala, že jeho přitažlivost k

Avery byla vyvolaná nátlakem. Sice se mu líbila, ale chodit s ní nechtěl. Avery
však byla natolik silná, že ho ovlivnila víc, než si myslel. Nebo to aspoň tvrdil.
Kdybych byla kluk a tohle se mi stalo, nejspíš bych taky vykládala, že to
zavinila magie.

Teď se na mě ale díval tak, že jsem už nevěřila, že za ten poslední měsíc a

kousek moje místo v jeho srdci zaujala jiná.

„Udělej mi nabídku,“ řekla jsem nakonec. „Sepiš bod po bodu, proč jsi pro mě
zrovna ty dobrým nápadníkem.“

Rozesmál se, ale když viděl můj výraz, zvážněl. „To jako fakt? To zní jako
domácí úkol. Dobře vím, proč jsem nešel na vejšku.“

Luskla jsem prsty. „Do toho, Ivaškove. Chci tě vidět, jak něco děláš.“

Čekala jsem fórek nebo že to odsune na později, ale on jenom řekl: „Dobře.“

„Dobře?“ Teď jsem si připadala jako před chvílí máma, když jsem s ní
souhlasila.

„Jo. Okamžitě odcházím na svůj pokoj a začnu si dělat osnovu.“

Nevěřícně jsem vyvalila oči, když si vzal svůj kabát. Nikdy jsem neviděla
Adriana jednat tak rychle, pokud šlo o nějakou námahu. Ale ne! Co jsem to
spískala?

Náhle se zarazil a s rozpačitým úsměvem sáhl do kapsy. „Vlastně jsem ti už

napsal esej. Málem bych na to zapomněl.“ Vytáhl přeložený papír a zamával
jím ve vzduchu. „Musíš si opatřit svůj vlastní telefon. Už ti odmítám dělat
sekretáře.“

„Co je to?“
„Volal mi nějaký cizinec a říkal, že má v mobilu moje číslo.“ Adrian opět
probodl pohledem Lissu s mojí mámou. Pořád byly zabrané do hovoru.
„Tvrdil, že má pro tebe vzkaz, ale říkal, abych o tom nikomu jinýmu
nevykládal. Chtěl, abych si to zapsal a pak mu to přečetl. Ty jsi jediná osoba,
pro kterou něco takovýho dělám. Nejspíš bych to měl zmínit i v tom svým
návrhu na randění.“

„A dáš mi ten vzkaz?“

S mrknutím mi papír podal, vysekl mi poklonu a pak se rozloučil s Lissou a

mojí mámou. Uvažovala jsem, jestli ten návrh na randění vážně sepíše. Teď
jsem ale svou pozornost zaměřila na vzkaz. Neměla jsem pochyb o tom, kdo
mu volal. V Novosibirsku jsem volala Adrianovi z Abeho telefonu a později
jsem mu řekla, že Adrian tuhle mou cestu financoval. Můj otec – uf, to je
pořád tak neskutečné – tedy zjevně považoval Adriana za dostatečně
důvěryhodnou osobu. Jen jsem uvažovala, proč nezavolal mámě.

Rozložila jsem papír a pár vteřin mi trvalo, než jsem rozluštila Adrianův
škrabopis. Jestli mi skutečně napíše ten návrh, doufám, že to udělá na
počítači a vytiskne. Na papíře stálo:

Poslal jsem vzkaz Robertovu bratrovi. Ten mi řekl, že mu nemůžu nabídnout

nic, za co by na oplátku prozradil, kde se Robert nachází – a věř mi, že toho
můžu nabídnout hodně. Taky řekl, že pokud bude muset dožít svůj život tam,
kde je teď, ta informace zemře spolu s ním. Myslel jsem, že tě to bude
zajímat.

To tedy nebyl zrovna esej, jak řekl Adrian. Taky to znělo trochu nejasně, ale to
zřejmě proto, že Abe nechtěl, aby z toho Adrian něco vydedukoval. Mně to
jasné bylo. Robertův bratr je Viktor Daškov. Abe mu nějakým způsobem
poslal vzkaz do nějakého strašného vzdáleného vězení, kde sedí. (Nijak mě
nepřekvapovalo, že to Abe dokázal zařídit.) Abe bezpochyby nabídl Viktorovi
nějaký obchod, aby Roberta vypátral, ale Viktor odmítl. To mě taky
nepřekvapilo. Viktor nepatřil zrovna k těm, co rádi pomáhají, což jsem mu teď
jen stěží mohla vyčítat. Ten chlap je na doživotí zavřený „tam“ – v kriminále.
Co by taky kdo mohl nabídnout odsouzenci, aby mu to nějak zlepšilo život?
S povzdechem jsem vzkaz zase schovala. Dojalo mě, že to pro mě Abe udělal, i
když to k ničemu nevedlo. A opět mě napadla stejná myšlenka. I kdyby Viktor
prozradil, kde najdu Roberta, k čemu by to bylo? Čím víc času mě dělilo od
událostí, které se staly v Rusku, tím směšnější mi připadalo vůbec uvažovat o
tom, že by někdo mohl proměnit Strigoje zpátky do jeho původní podoby.
Jedině opravdová smrt je může osvobodit, jedině smrt…

Mámin hlas mě naštěstí vytrhl ze vzpomínek na scénu na mostě. Řekla mi, že

už musí jít, ale slíbila, že potom si promluvíme. Jakmile odešla, ujistily jsme se
s Lissou, že jsme v místnosti nenechaly nepořádek, a zamířily jsme do mého
pokoje. Taky jsme si toho měly hodně co povídat. Šly jsme do schodů a já
přemýšlela, jestli mě přestěhují z domu pro hosty zase na kolej. Nejspíš až
Alberta skončí s papírováním. Pořád mi připadalo nepředstavitelné, že se zase
vrátím ke svému starému životu a posunu se dál od toho všeho, co se stalo.

„Adrian ti dal milostný dopis?“ zeptala se mě Lissa. Mluvila sice škádlivě, ale
poutem jsem vnímala, že se pořád bojí, že truchlím pro Dimitrije.

„Ještě ne,“ odpověděla jsem. „Vysvětlím ti to pak.“

U dveří do mého pokoje postávala jedna paní, která se stará o dům pro hosty,
a právě se chystala zaklepat. Když mě zaregistrovala, podala mi velkou tlustou
obálku. „Zrovna jsem vám to nesla. Přišlo to dnešní poštou.“

„Díky,“ řekla jsem.

Vzala jsem si obálku a podívala se na ni. Pečlivě tam bylo napsáno moje
jméno a adresa Akademie svatého Vladimíra. Připadalo mi to zvláštní,
protože jsem se sem vrátila dost náhle. Žádná zpáteční adresa tam nebyla, ale
obálku zdobily ruské známky a mezinárodní razítka.

„Víš, od koho to je?“ zeptala se Lissa, sotva ta paní odešla.

„Nevím. V Rusku jsem poznala fůru lidí.“ Může to být od Oleny a Marka nebo
od Sydney. Ale… něco mi napjalo všechny smysly a já nedokázala vysvětlit
proč.

Roztrhla jsem obálku a sáhla dovnitř. Dotkla jsem se něčeho studeného a

kovového. Věděla jsem, co to je, ještě než jsem to vytáhla. Byl to stříbrný kůl.
„Pane Bože!“

Otočila jsem kůl v ruce a prstem přejela po vyrytém geometrickém vzoru u

rukojeti. Nebylo pochyb. Tenhle kůl byl nezaměnitelný. Vzala jsem ho z úkrytu
v Galinině domě. Tímhle kůlem jsem…

„Proč by ti někdo posílal kůl?“ podivila se Lissa.

Neodpověděla jsem a jenom jsem vydala z obálky další věc. Byl to malý
papírek na vzkazy popsaný rukopisem, který jsem znala až příliš dobře.

Zapomnělas na další pravidlo: Nikdy se neotáčej zády, dokud se nepřesvědčíš,

že je tvůj nepřítel mrtvý. Zdá se, že si budeme muset tuhle lekci projít ještě
jednou, až se příště uvidíme. A bude to brzy.

S láskou D.

„Ne,“ vypravila jsem ze sebe a málem jsem papírek upustila. „To není dobrý.“

Svět se se mnou zatočil. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Snad posté
jsem si v duchu přehrála události té noci, kdy jsem od Dimitrije utekla.
Vždycky se mi vybavoval výraz jeho tváře, když jsem ho probodla, nebo
pohled na jeho tělo padající do vody. Tentokrát jsem ale vzpomínala na
detaily toho zápasu. Vybavila jsem si, jak na poslední chvíli uhnul, když jsem
se ho snažila zasáhnout do srdce. V tu chvíli se mi zdálo, že jsem kůl
nezarazila příliš silně – ale pak jsem změnila názor, když jsem viděla, jak se
Dimitrijovi uvolnil výraz a padá.

Ale opravdu jsem kůl nezarazila dost silně. Můj první dojem byl správný, jenže
se všechno seběhlo tak rychle. Spadl… a pak co? Měl kůl vražený v hrudi
natolik volně, že mu sám vypadl? Nebo si ho vyrval? Vyrazil si ho při nárazu o
hladinu?

„Všechno to trénování s figurínami bylo na nic,“ zamumlala jsem, když jsem si

vzpomněla, jak mě Dimitrij nutil pořád dokola probodávat hrudníky panákům
tak, aby kůl prošel přes žebra do srdce.

„Rose,“ vykřikla Lissa. Měla jsem dojem, že to nebylo poprvé, co se snažila

upoutat mou pozornost. „Co se děje?“
To nejdůležitější probodnutí kůlem v mém životě… a já to zkazila. Co se bude
dít dál? Zdá se, že si budeme muset tuhle lekci projít ještě jednou, až se příště
uvidíme. A bude to brzy.

Nevěděla jsem, jak se mám cítit. Mám být zoufalá, že jsem neosvobodila
Dimitrijovu duši a nesplnila slib, který jsem mu tajně dala? Má se mi ulevit, že
jsem nezabila muže, jehož miluju? A zase znovu tatáž otázka: Řekl by, že mě
miluje, kdybychom měli ještě chvilku?

Odpovědi jsem neznala. Emoce se mi rozběhly na všechny strany, ale

urychleně jsem se je snažila dostat pod kontrolu a zanalyzovat situaci.

Především: dva a půl měsíce. Slíbila jsem mámě dva a půl měsíce. Během té
doby žádná akce.

A mezitím bude Dimitrij pořád chodit po světě jako Strigoj. To nebudu mít
klid. Neskončilo to. Když jsem se znovu podívala na ten papírek, uvědomila
jsem si, že nebudu mít klid, ani když se ho budu snažit ignorovat. Vzkaz jsem
pochopila.

Tentokrát jde Dimitrij po mně. A něco mi napovídalo, že svou šanci proměnit

se ve Strigojku už jsem propásla. Přijde mě zabít. Co říkal, když jsem utekla z
Galinina sídla? Že pro nás dva je jeden svět malý?

Ale možná není…

Když jsem hned neodpověděla, Lissa si začala dělat starosti. „Tvůj výraz mě
trochu děsí. Na co myslíš?“

„Věříš pohádkám?“ zeptala jsem se a podívala se jí do očí. Už při těch slovech

jsem si představila Markův nesouhlasný výraz.

„Co…? Jakým pohádkám?“

„Takovým, nad kterými bys neměla marnit život.“

„Nechápu,“ řekla. „Absolutně nevím, o čem to mluvíš. Řekni mi, co se děje.

Co můžu udělat?“

Dva a půl měsíce. Musím tu zůstat dva a půl měsíce – to mi připadá jako
věčnost. Ale slíbila jsem to mámě a už nechci svůj slib porušit – částečně taky
proto, že v sázce je toho teď opravdu hodně. Sliby. Topím se ve slibech.
Dokonce i Lisse jsem něco slíbila.

„Předtím jsi to myslela vážně? Chceš se se mnou vydat na další šílenou misi?
Děj se co děj?“

„Ano.“ V tom slově nebyla žádná nejistota ani zaváhání. Pohledem taky
neuhnula. Samozřejmě jsem uvažovala, zda to bude vnímat stejně, až zjistí, co
se chystáme udělat.

Co by taky kdo mohl nabídnout odsouzenci, aby mu to nějak zlepšilo život?

Už dřív jsem přemýšlela o tom, co by mohlo přimět Viktora Daškova k řeči.

Viktor pověděl Abemu, že mu nikdo nemůže nabídnout nic, co by ho přimělo
promluvit o údajné schopnosti jeho bratra přeměnit Strigoje zpátky. Viktor
byl odsouzen na doživotí, takže podplatit se nedá. Ale došlo mi, že o jednu
věc by stát mohl. O svobodu. A toho lze dosáhnout jen jediným způsobem.

Musíme Viktora Daškova dostat z vězení.

Ale rozhodla jsem se, že o tom se Lisse zatím nezmíním.

Hlavní teď je, že mám jakousi mlhavou šanci zachránit Dimitrije. Mark sice
říkal, že jsou to jen pohádky, ale musím se té šance chopit. Otázka ale zní:
Kolik mi zbývá času, než mě Dimitrij přijde zabít? Kolik mám času na to, abych
zjistila, jestli nemožné nebude nakonec možným? Tohle je podstatné. Protože
pokud se Dimitrij objeví dřív, než v téhle pohádce najdu draka – Viktora –,
dopadne to asi dost ošklivě. Možná, že celá ta záležitost s Robertem je jenom
veliká lež, ale jestli ne…, hodiny odtikávají. Jestli po mně Dimitrij půjde dřív,
než se dopracuju k Viktorovi a Robertovi, budu s ním muset bojovat znovu. O
tom není pochyb. Nemohla bych čekat na nějakou magickou léčbu. Musela
bych Dimitrije zabít tentokrát už doopravdy. Tím bych se ale připravila o
možnost přivést svého prince zpátky. Sakra.