Vampýrská

akademie 2
Mrazivý polibek

Richelle Mead
Copyright © 2008 by Richelle Mead
Translation © Katrin Mekki 2009, 2022
Czech edition © Nakladatelství Slovart, s. r. o., Praha 2022

Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována
nebo využita žádným způsobem a žádnými prostředky, elektronickými nebo
mechanickými, včetně fotokopií, nebo zaznamenána do informačních systémů
bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.

Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v edici #booklab v Praze roku 2022

Z anglického originálu Vampire Academy – Frosbite přeložila Katrin Mekki
Editor Jan Pavel
Obálka Adéla Miklíková
Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava
Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín

ISBN 978-80-276-0562-0
10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
www.slovart.cz
 Prolog

V . Ale ne vždy zůstávají mrtví. Věřte mi, já

to vím.
Po zemi chodí rasa vampýrů, kteří jsou doslova kráčejícími
mrtvolami. Říká se jim Strigojové, a jestli o nich ještě nemáte
noční můry, brzy je mít budete. Jsou silní a rychlí. Zabíjejí bez
váhání a bez slitování. Navíc jsou nesmrtelní a díky tomu je
zatraceně těžké je zničit. Existují pouze tři způsoby, jak to pro-
vést: probodnout jim srdce stříbrným kůlem, useknout jim hla-
vu nebo je zapálit. Nic z toho není jednoduché, ale pořád je to
lepší než nemít vůbec žádnou možnost.
Po světě chodí i hodní vampýři. Nazývají se Morojové.
Jsou živí a disponují neuvěřitelnými magickými schopnostmi
v ovládání jednotlivých živlů – země, vzduchu, vody a ohně.
(Tedy většina Morojů to umí – ale výjimky vysvětlím později.)
Jinak magii moc nepoužívají, což je vážně smutné. Byla by to
skvělá zbraň, jenže Morojové jsou přesvědčeni, že magie by se
měla využívat jen k mírumilovným účelům. To je jedno z nej-
důležitějších pravidel jejich společenství. Morojové jsou obvyk-
le vysocí a štíhlí a nesnášejí přemíru slunečního světla. Ale to
jim vynahrazují nadlidské schopnosti jejich smyslů: zraku, či-
chu a sluchu.
Oba druhy vampýrů potřebují krev. To z nich koneckon-
ců dělá vampýry. Morojové ale nezabíjejí. Místo toho mají ko-
lem sebe lidské dárce, kteří jim krev poskytují dobrovolně

C 9 D
po menších dávkách. Dárci to dělají proto, že vampýřím kous-
nutím se jim vyplaví do krve endorfiny, po nichž se cítí vážně,
vážně skvěle, a mohou na nich dokonce být závislí. Tohle vím
z osobní zkušenosti. Tihle lidští dárci jsou v podstatě drogově
závislí na upířím kousnutí.
Mít po ruce dárce je přesto lepší než způsoby Strigojů, pro-
tože – jak byste asi čekali – ti pro krev zabíjejí. Myslím, že se jim
to líbí. Pokud Moroj někoho zabije během pití, z jeho oběti se
pak stává Strigoj. Někteří Morojové si to sami vyberou. Vzdají
se svých magických schopností i morálky, aby dosáhli nesmr-
telnosti. Strigoj může být stvořen i násilím. Když Strigoj pije
krev své oběti a tu pak přinutí napít se na oplátku jeho vlastní
krve… hned máte na světě nového Strigoje. Tohle se může stát
komukoli: Morojovi, člověku nebo… dhampýrovi.
Dhampýr.
To je to, co jsem já. Dhampýři jsou napůl lidé, napůl Morojo-
vé. Ráda si myslím, že máme z obou ras to nejlepší. Jsem silná
a zdatná jako lidé. Na slunce si můžu chodit, jak se mi zrovna
zachce. Ale stejně jako Morojové mám opravdu dobré smysly
a reflexy. Výsledkem je, že z dhampýrů bývají nejlepší osobní
strážci – což dělá většina z nás. Říkají nám strážci.
Celý život trávím tím, že se učím chránit Moroje před Stri-
goji. Na Akademii svatého Vladimíra, což je soukromá škola
pro Moroje a dhampýry, navštěvuju zvláštní hodiny a cvičení.
Umím používat všechny druhy zbraní a taky rozdat pár oprav-
du ošklivých ran. Už jsem zmlátila kluky dvakrát větší, než
jsem já, a to ve třídě i mimo ni. A kluci jsou vlastně jediní, koho
mlátím, jelikož s námi do školy chodí holek jen málo.
Dhampýři sice zdědili nejrůznější schopnosti, ale jedné věci
se nám nedostává. Dhampýři nemůžou mít děti s jinými dham-
pýry. Neptejte se mě proč. Nejsem žádná genetická inženýrka

C 10 D
nebo tak něco. Člověku s Morojem se vždycky narodí jen dham-
pýr a z těchto svazků pocházíme především. K tomu ale zas tak
často nedochází; Morojové se raději snaží držet od lidí dál. Jenže
díky šťastné genetické náhodě vznikne vždy jen dhampýr i ze
spojení Moroje a dhampýra. Já vím, já vím, je to šílenost. Mohli
byste si myslet, že takhle získáte dítě, které bude ze tří čtvrtin
vampýr, že jo? Kdepak! Napůl člověk, napůl Moroj.
Většina těchto dhampýrů má otce Moroje a matky dhampýr-
ky. Morojky totiž raději rodí morojské děti. Obvykle to probíhá
tak, že se nějaký Moroj zaplete s dhampýrkou a pak odkráčí.
Proto je tolik svobodných matek dhampýrek. Z tohoto důvo-
du se taky spousta z nich nestane strážkyněmi. Raději zůstá-
vají jen u výchovy dětí.
Výsledkem toho je, že strážci se většinou stávají z kluků a jen
málo holek si zvolí tuhle kariéru. Nicméně ti, kteří si zvolí stát
se strážcem a chránit Moroje, berou svou práci vážně. Dham-
pýři potřebují Moroje, aby se mohli dál rozmnožovat. Musíme
je chránit. A navíc je to… řekněme čestné. Strigojové jsou zlí
a nepřirození. Není správné, aby jim padli za kořist nevinní.
Dhampýrům, kteří podstupují výcvik na strážce, se tohle vtlou-
ká do hlav už od té doby, co se naučí sami chodit. Strigojové jsou
zlí. Moroje je třeba chránit. Tomu strážci věří. I já tomu věřím.
A existuje jedna Morojka, kterou chci ochraňovat víc než
kohokoli jiného na světě: moje nejlepší kamarádka Lissa. Je to
morojská princezna. Morojové mají dvanáct královských rodů
a Lissa je jedinou přeživší členkou rodu Dragomirů. Ale ještě
něco činí Lissu výjimečnou, tedy kromě toho, že je moje nejlep-
ší kamarádka.
Pamatujete, jak jsem se zmínila, že každý Moroj ovládá jeden
ze čtyř živlů? Ukázalo se, že Lissa ovládá jeden, jehož existence
byla objevena teprve nedávno: éter. Léta jsme se domnívali, že

C 11 D
se její magické schopnosti prostě nevyvinuly. A pak se kolem
ní začaly dít divné věci. Například většina vampýrů disponuje
schopností zvanou nátlak, která jim umožňuje vnutit svou vůli
někomu dalšímu. Strigojové mají schopnost nátlaku vyvinutou
velice silně. U Morojů je to slabší, a navíc také zakázané. Každo-
pádně Lissa je v nátlaku stejně dobrá, jako kdyby byla Strigojka.
Stačí jen, aby zamrkala řasami, a hned všichni udělají, co chce.
Ale to není ta nejdrsnější věc, kterou umí.
Už jsem řekla, že mrtví ne vždy zůstávají mrtvými. A já jsem
jedna z nich. Nebojte, nejsem jako Strigojové. Ale už jsem jed-
nou umřela. (Nedoporučuju.) Stalo se to, když jsem jela v autě,
které sjelo ze silnice. Při té autonehodě jsem zahynula já, Lissi-
ni rodiče a bratr. Uprostřed toho zmatku – aniž by si to vůbec
uvědomila – Lissa použila éter, aby mě vrátila zpátky do živo-
ta. Dlouho jsme o tom vůbec nevěděly. Vlastně jsme o existenci
éteru neměly ani ponětí.
Bohužel se ale ukázalo, že jeden člověk věděl o éteru dřív než
my. Umírající morojský princ Viktor Daškov se dověděl o Lissi-
ných magických schopnostech a rozhodl se, že ji zavře a udělá
z ní na zbytek života svou osobní léčitelku. Jakmile jsem zjisti-
la, že ji někdo sleduje, vzala jsem situaci do svých rukou. Utekly
jsme s Lissou ze školy a žily mezi lidmi. Byla to zábava, ale i ner-
vy drásající dobrodružství, protože jsme byly neustále na útěku.
Takhle jsme žily dva roky, než nás našli strážci ze školy svaté-
ho Vladimíra a jen před několika měsíci nás sem odtáhli zpátky.
Pak Viktor unesl Lissu a mučil ji, dokud neposlechla jeho pří-
kazy. Během té doby se uchýlil k extrémním kouzlům, jako tře-
ba když na mě a na mého trenéra Dimitrije uvrhl kouzlo touhy.
(K němu se dostanu za chvíli.)
Viktor také využil toho, že když Lissa používala éter, byla
pak duševně labilní. Ale to ještě nebylo tak strašné jako to, co

C 12 D
provedl své vlastní dceři Natalii. Zašel tak daleko, že se stala
Strigojkou, aby mu pomohla utéct z vězení. Skončila probod-
nutá kůlem. I když pak Viktora dopadli, nedával si to za vinu.
To mě přivádí k myšlence, že jsem vlastně o nic moc nepřišla,
když jsem vyrůstala bez otce.
Teď ale musím chránit Lissu před Strigoji a Moroji. Jen pár
lidí z vedení školy ví, čeho je Lissa schopná, ale venku jistě čí-
hají další Viktorové, kteří by ji rádi využili. Naštěstí mám další
zbraň, kterou ji můžu ochraňovat. Někdy během mého uzdra-
vování po té autonehodě éter zformoval psychické pouto mezi
mnou a Lissou. Dokážu vidět a cítit to, co prožívá ona. (Ale fun-
guje to jen jedním směrem. Ona mě „necítí“.) To pouto mi po-
máhá ji hlídat a taky se díky němu pokaždé hned dozvím, když
má Lissa nějaký problém. Někdy je ovšem divné být v hlavě
někoho jiného. Jsme si jisté, že éter dokáže ještě spoustu dalších
věcí, ale zatím nevíme, co přesně by to mohlo být.
Snažím se být tou nejlepší strážkyní. Kvůli našemu útěku
jsem byla dost pozadu s učením, takže jsem si musela nabrat
další hodiny vyučování navíc, abych to dohnala. Nic na světě
nechci víc, než aby byla Lissa v bezpečí. Můj trénink bohužel
komplikují a vždy komplikovaly hned dvě věci. Jednou z nich
je, že občas reaguju dřív, než si to stačím rozmyslet. Zlepšuju se,
ale někdy se zkrátka stane, že mě někdo vytočí a já mu jednu
vrazím, a až pak zjistím, koho jsem vlastně zmlátila. Když jde
o ty, které mám ráda… ne vždy se řídím pravidly.
Další problém mého života je Dimitrij. To on zabil Nata-
lii. Je to jeden z nejlepších strážců. Taky je pěkný. Dobře – víc
než jen pěkný. Je tak úchvatný, že byste se kvůli němu klidně
zastavili uprostřed ulice a nechali se přejet autem. Ale jak už
jsem řekla, je to můj trenér. A je mu čtyřiadvacet. To jsou hned
dva důvody, proč se do něj nezamilovat. Tím nejdůležitějším

C 13 D
důvodem ale je, že až Lissa absolvuje školu, on i já budeme je-
jími strážci. Když se budeme koukat po sobě, logicky nebude-
me koukat po Lisse.
Ještě jsem se z té zamilovanosti tak docela nedostala a jsem si
jistá, že on ke mně cítí totéž. Je to těžké taky z toho důvodu, že
jsme se vzájemně celkem rozpálili, když nás zasáhlo to kouzlo
touhy. Viktor chtěl odlákat naši pozornost, když unášel Lissu.
Opravdu to zafungovalo. Já byla připravená přijít o panenství
a Dimitrij se ho už chystal přijmout jako dar. V poslední minu-
tě jsme to kouzlo zlomili, jenže na to pořád vzpomínám a ob-
čas je pro mě těžké soustředit se na bojové chvaty.
Mimochodem, jmenuju se Rose Hathawayová. Je mi sedm-
náct a učím se chránit a zabíjet vampýry. Jsem zami-
lovaná do naprosto nevhodného kluka a mám
nejlepší kamarádku, jejíž divná magie ji
přivádí k šílenství.
Ale nikdo neříká, že
střední škola je
jednodu-
chá.
 1
Nenapadlo mě, že by se den mohl vyvíjet ještě hůř, do-
kud mi moje nejlepší kamarádka neoznámila, že se asi zbláz-
ní. Zase.
„Co… Cos to řekla?“
Stála jsem v hale na její koleji a zavazovala si botu. Zvedla
jsem hlavu a zadívala se na ni přes pramen tmavých vlasů, které
mi zakrývaly půlku obličeje. Po vyučování jsem usnula a nestih-
la se ani učesat, když jsem chtěla přijít včas. Lissiny platinově
blond vlasy byly samozřejmě dokonalé jako vždy, visely jí přes
ramena jako závoj nevěsty. Pobaveně mě sledovala.
„Řekla jsem, že ty moje prášky už asi nezabírají.“
Narovnala jsem se a odhrnula si vlasy z obličeje. „Co to zna-
mená?“ zeptala jsem se. Kolem nás probíhala spousta Morojů,
kteří spěchali buď za kamarády, nebo na večeři.
„Začaly…“ Ztišila jsem hlas. „Začaly se ti vracet tvoje
schopnosti?“
Zavrtěla hlavou a já v jejích očích spatřila stopu lítosti.
„Ne… Připadám si magii blíž, ale pořád ji nemůžu používat.
Spíš se mi vracejí ty další věci, víš… Pořád mám depky. Ale ani
se to neblíží tomu, jaké to bývalo dřív,“ dodala rychle, když vi-
děla, jak se tvářím. Než začala Lissa užívat ty léky, byla na tom
tak bídně, že se někdy i sama pořezala. „Jenom je toho víc než
předtím.“
„A co ty ostatní věci, kterými jsi trpěla? Úzkost? Bludy?“

C 15 D
 Lissa se rozesmála. Nic z toho nebrala tak vážně jako já.
„Mluvíš, jako bys četla knihy o psychiatrii.“
Vlastně jsem je opravdu četla. „Jenom mám o tebe strach.
Jestli si myslíš, že ty prášky už nezabírají, měly bychom o tom
někomu říct.“
„Ne, ne,“ ujistila mě okamžitě. „Je mi fajn. Vážně. Pořád za-
bírají… jenom už ne tolik. Zatím není důvod k panice. A hlav-
ně ty bys dneska neměla panikařit.“
Její náhlá změna tématu zabrala. Jen před hodinou jsem se
dověděla, že mě dnes vezmou na kvalifikaci. Byla to zkouš-
ka – nebo spíš pohovor –, kterého se musejí zúčastnit všichni
strážci novicové z nižších ročníků. Jelikož jsme loni byly s Lis-
sou na útěku, kvalifikaci jsem zmeškala. Dneska mě mají vzít
k nějakému strážci mimo kampus, který mě přezkouší. Dík, že
jste si mě všimli, kluci.
„O mě se neboj,“ uklidňovala mě Lissa s úsměvem. „Dám
ti vědět, jestli se to zhorší.“
„Jasně,“ odpověděla jsem neochotně.
Jen abych si byla jistá, otevřela jsem své smysly a dovolila
si prožít její skutečné pocity skrz naše pouto. Mluvila pravdu.
Dnes ráno byla klidná a šťastná, nebylo s čím si dělat starosti.
Ale vzadu v její mysli jsem objevila temné a nepříjemné pocity.
Nijak ji to nepohlcovalo, ale vypadalo to jako zárodky depre-
se a vzteku, kterými dřív trpěla. Byl to jen náznak, ale vůbec se
mi to nelíbilo. Nechtěla jsem to. Pokusila jsem se proniknout jí
dál do mysli, abych vnímala její emoce přesněji, když vtom se
mě zmocnil podivný pocit, že se mě něco dotklo. Udělalo se mi
z toho zle, tak jsem radši rychle vypadla z její hlavy. Tělem mi
projely menší otřesy.
„Jsi v pohodě?“ dotázala se Lissa se zamračeným výrazem.
„Najednou vypadáš, že je ti blbě.“

C 16 D
 „To jenom… Jsem nervózní kvůli tý zkoušce,“ zalhala jsem.
Váhavě jsem znovu natáhla smysly skrz naše pouto. Ta temno-
ta úplně zmizela. Nebylo po ní ani stopy. Možná, že nakonec
ty její prášky vážně zabírají. „Jsem v pohodě.“
Ukázala na hodiny. „Ale nebudeš, jestli sebou okamžitě ne-
hodíš.“
„Sakra,“ zanadávala jsem. Měla pravdu. Spěšně jsem ji ob-
jala. „Tak zatím!“
„Hodně štěstí!“ zakřičela na mě.
Jak jsem spěchala přes kampus, uviděla jsem svého učitele
Dimitrije Belikova, který čekal u auta Honda Pilot. Taková nuda!
Nečekala jsem sice, že bychom se po horských silnicích Montany
proháněli v porsche, nicméně by bylo fajn mít suprovější vozidlo.
„Já vím, já vím,“ vyhrkla jsem, sotva jsem uviděla jeho vý-
raz. „Promiň, jdu pozdě.“
Uvědomila jsem si, že mě teď čeká jedna z nejdůležitějších
zkoušek v životě, a najednou jsem pustila z hlavy záležitost
s Lissou a jejími léky. Chci ji chránit, jenže to by samo o sobě
nestačilo, kdybych ani nedodělala střední školu. Pak bych se
nemohla stát její strážkyní.
Dimitrij tam postával a vypadal stejně nádherně jako vždy.
Stáli jsme ve stínu ohromné cihlové budovy, která se nad námi
tyčila jako nějaká stvůra. Právě začalo sněžit. Pozorovala jsem
bílé křišťálové vločky, pomalu se snášející k zemi. Několik jich
spadlo do jeho tmavých vlasů, kde hned roztály.
„Kdo ještě jede?“ optala jsem se.
Pokrčil rameny. „Jen ty a já.“
Moje nálada se ihned změnila z radostné v extatickou. Já
a Dimitrij. Sami. V autě. To za ten nervák se zkouškou stálo.
„Jak je to daleko?“ V duchu jsem se modlila, aby nás čeka-
la opravdu dlouhá cesta. Třeba tak týdenní. Abychom museli

C 17 D
přespávat v luxusních hotelech a tak. Nebo bychom taky moh-
li zabloudit ve vánici a přežít jen díky využití našeho tělesné-
ho tepla.
„Pět hodin.“
„Aha.“
O trochu méně, než v co jsem doufala. Pět hodin je ale stej-
ně lepších než nic. Navíc tu byla pořád ta možnost, že se ztra-
tíme ve vánici.
Jízda po tmavých zasněžených silnicích je asi pro lidi ob-
tížná, ale naše dhampýří oči s tím problém nemají. Zírala jsem
před sebe a snažila se nevnímat, jak vnitřek vozu naplnila os-
trá vůně Dimitrijovy kolínské. V duchu jsem vzdychala. Ra-
ději jsem rychle začala uvažovat o svojí kvalifikační zkoušce.
Nebylo to zrovna něco, na co by se mohl člověk předem učit.
Ani to nebyla zkouška, kterou buď uděláte, nebo ne. Vysoce po-
stavení strážci navštěvovali v nižším ročníku novice a s každým
individuálně probírali, proč chce být strážcem. Nevěděla jsem
přesně, na co se mě budou ptát, během toho roku se ke mně do-
neslo jen pár drbů. Starší strážci oceňovali především charak-
ter a obětavost. Některým novicům pak oznámili, že se na prá-
ci strážce nehodí.
„Nejezdí náhodou obvykle na Akademii oni?“ zeptala jsem
se Dimitrije. „Totiž je super takhle si vyrazit na výlet, ale proč
jedem my za nima?“
„Ty vlastně jedeš za ním, ne za nimi.“ Mluvil se slabým rus-
kým přízvukem, což jediné naznačovalo, kde vyrůstal. Jinak
jsem si byla jistá, že anglicky mluví mnohem líp než já. „Jede-
me za ním proto, že tohle je zvláštní případ a on pro nás dělá
laskavost.“
„Kdo je to?“
„Arthur Schoenberg.“

C 18 D
 Odlepila jsem zrak od silnice a zadívala se na Dimitrije.
„Co?“ vyjekla jsem.
Arthur Schoenberg byl legenda. Patřil mezi největší zabijáky
Strigojů v moderní historii a kdysi býval ředitelem Rady stráž-
ců – skupiny lidí, kteří přiřazují strážce Morojům a rozhodu-
jí o nás všech. Pak z funkce odešel a začal chránit jednu z krá-
lovských rodin – Badicovy. I když už byl starý, věděla jsem, že
schopnost udeřit vražednou silou neztratil. O jeho činech se
vykládalo v učebních osnovách.
„Ne… Nemůžeme navštívit někoho jinýho?“ dotázala jsem
se přiškrceně.
Všimla jsem si, že se Dimitrij snaží potlačit úsměv. „Ne-
boj. Když tě Art schválí, budeš mít v záznamech vynikající
doporučení.“
Art. Tak Dimitrij si tyká s jedním z nejlepších strážců. Di-
mitrij je samozřejmě taky jeden z nejlepších, takže by mě to asi
nemělo překvapovat.
V autě zavládlo mlčení. Skousla jsem si ret a uvažovala, jestli
budu vyhovovat normám Arthura Schoenberga. Známky mám
dobré, ale záležitosti jako útěk ze školy a to, že se často s někým
poperu, by mohly vrhat stín na mou budoucí kariéru.
„Neboj,“ zopakoval Dimitrij. „Dobré věci v tvých zázna-
mech převáží nad špatnými.“
Někdy mi připadalo, že mi čte myšlenky. Trochu jsem se
usmála a riskla podívat se na něj. To byla chyba. I když seděl,
bylo znát, jak je vysoký, svalnatý a štíhlý. A ty jeho bezedné tma-
vé oči! Hnědé vlasy po ramena měl sepnuté dozadu. Ty vlasy
byly jako z hedvábí. To vím proto, že jsem ho po nich hladila,
když na nás Viktor Daškov uvrhl kouzlo. S velikým úsilím jsem
se přinutila začít znovu dýchat a dívat se jinam.
„Díky, trenére,“ ušklíbla jsem se a opřela se do sedadla.

C 19 D
 „Jsem tady od toho, abych pomáhal,“ odvětil. Promluvil leh-
ce a uvolněně, což u něj nebylo zrovna obvyklé. Většinou byl
obezřetný, ve střehu, vždy připraven na nějaký útok. Nejspíš
si myslel, že tady v hondě je v bezpečí – nebo aspoň v takovém
bezpečí, v jakém jen se mnou může být. Nebyla jsem totiž jediná,
komu činilo problémy ignorovat to milostné napětí mezi námi.
„Víš, co by bylo fajn?“ povzdechla jsem, aniž bych mu po-
hlédla do očí.
„Hmm?“
„Kdybys vypnul tuhle příšernou muziku a místo toho tam
dal něco, co vzniklo až po pádu berlínský zdi.“
Dimitrij se rozesmál. „Dějepis ti jde nejhůř ze všech před-
mětů, a přitom o východní Evropě víš všechno.“
„No jo, musím mít materiál na svoje vtípky, soudruhu.“
Stále s úsměvem přeladil rádio. Na country stanici.
„Hele, tohle jsem zrovna nemyslela,“ zařvala jsem.
Vypadal, že nemá daleko k tomu, aby znovu vyprskl smí-
chy. „Vyber si. Buď jedna, nebo druhá.“
Povzdechla jsem. „Tak to už radši ty pecky z osmdesátejch.“
Přeladil zpátky a já se založenýma rukama poslouchala ja-
kousi evropskou kapelu, která zpívala o tom, jak video zabilo
hvězdu z rádia. Přála jsem si, aby někdo zabil tohle rádio.
Pět hodin už se najednou nezdálo jako tak krátká doba.

Arthur a rodina, kterou chránil, žili v malém městečku u silnice

I-90, nedaleko od Billingsu. Morojové mají rozdílné názory na to,
kde bydlet. Někteří se hádají, že nejlepší jsou pro ně velká měs-
ta, jelikož tam se vampýr ztratí v davu a noční aktivity nepřita-
hují velkou pozornost. Jiní Morojové, jako třeba tahle rodina, se
rozhodli pro méně zalidněná městečka. Věřili, že čím míň lidí si
vás všímá, tím je nepravděpodobnější, že vás někdo přistihne.

C 20 D
 Přemluvila jsem Dimitrije, abychom zastavili a zašli na jídlo
do bufetu u silnice. Pak jsme nabrali benzín, a když jsme dora-
zili do cíle, bylo už kolem poledne. Dům byl rozlehlý, obložený
dřevem a měl velká arkýřová okna s tónovanými skly, která sa-
mozřejmě blokovala sluneční svit. Sídlo vypadalo nově a dra-
ze. Něco takového jsem čekala. Kde jinde by taky mohla byd-
let královská rodina?
Vystoupila jsem z hondy. Boty se mi zabořily dobře tři cen-
timetry do sněhu a zaskřípaly na štěrku pod ním. Bylo tu ti-
cho, až na občasné záchvěvy větru. S Dimitrijem jsme se vydali
k domu po kamenité cestičce, která protínala přední zahradu.
Viděla jsem na něm, že se zase vrátil ke svému profesionální-
mu vystupování, ale celkově měl náladu stejně veselou jako já.
Tu cestu autem jsme si celkem užili.
Na namrzlém chodníku mi ujela noha a Dimitrij ke mně oka-
mžitě přiskočil a zachytil mě. Na chvilku mi připadalo, že mám
déjà vu. Byl to jen záblesk, kdy jsem si vybavila naše první se-
tkání, při němž mě podobně zachránil před pádem. Ať už mrz-
lo sebevíc, stejně jsem i přes nepromokavou bundu na paži cí-
tila jeho teplou ruku.
„Nestalo se ti nic?“ K mému zklamání mě pustil.
„Ne,“ zabručela jsem a upřela rozčilený pohled na chodník
pokrytý ledem. „Copak tihle lidi v životě neslyšeli o soli?“
Myslela jsem to z legrace, ale Dimitrij se náhle zastavil. Oka-
mžitě jsem se taky zastavila. Tvářil se napjatě a obezřetně. Oto-
čil hlavu a rozhlížel se po bílých zasněžených pláních kolem.
Pak se znovu podíval na ten dům. Chtěla jsem se ho zeptat, co
se děje, ale jeho postoj mi napověděl, že bude lepší být zticha.
Skoro minutu si prohlížel budovu, díval se na ledový chodník
a pak zase zpátky na zasněženou příjezdovou cestu, na které
byly jen naše stopy.

C 21 D
 Opatrně se přiblížil ke vstupním dveřím a já ho následovala.
Opět se zastavil, tentokrát si prohlížel dveře. Nebyly otevřené,
ale ani pořádně dovřené. Vypadalo to, jako by je někdo za sebou
zabouchl ve spěchu, takže pořádně nezaklaply. Po dalším prů-
zkumu jsme objevili u hrany dveří škrábance, jako by se je někdo
pokoušel vypáčit. Stačilo do nich jen lehce strčit a otevřely se.
Dimitrij lehce přejel prsty po hraně. Jeho dech se srážel v páru.
Když se dotkl kliky, trochu to zarachotilo, jako by byla rozbitá.
Nakonec tiše řekl: „Rose, počkej radši v autě.“
„Ale pro…“
„Běž.“
Jediné slovo – ale plné síly. Z té jedné slabiky jsem si vyba-
vila, že mám co do činění s mužem, který je schopen někoho
odhodit na několik metrů a napichuje Strigoje na kůly. Vydala
jsem se zpátky, radši přes zasněžený trávník, než bych znovu
riskovala namrzlý chodník. Dimitrij stál na místě, a ani se ne-
hnul, dokud jsem za sebou co nejtišeji nezavřela dveře od auta.
Potom plynulým pohybem tiše strčil do dveří a zmizel uvnitř.
Hořela jsem zvědavostí. V duchu jsem napočítala do dese-
ti a pak vylezla z auta.
Věděla jsem, že se za ním dost dobře nemůžu vydat, ale chtě-
la jsem se dovědět, co se s tímhle domem děje. Netknutý chod-
ník i příjezdová cesta napovídaly, že tady pár dní nikdo ne-
byl. Taky to ovšem mohlo znamenat, že Badicovi prostě nevyšli
z domu. Nebo se stali obětí obyčejného vloupání. Bylo také mož-
né, že je něco vystrnadilo – řekněme třeba Strigojové. Věděla
jsem, že tuhle možnost zvažuje i Dimitrij, když se tak tvářil,
ale připadalo mi to dost nepravděpodobné, když tady pracuje
Arthur Schoenberg.
Z příjezdové cesty jsem se zadívala na oblohu. Světlo bylo sla-
bé a nijaké. Poledne. Slunce dnes stálo na nebi nejvýš. Strigojové

C 22 D
nemůžou vycházet na sluneční světlo. Těch se teď nebylo třeba
obávat, jen Dimitrijova hněvu.
Obešla jsem pravou stranu domu a bořila se přitom do sně-
hu ještě hloub, skoro třicet centimetrů. Jinak se mi nezdálo, že
by tam bylo něco divného. Z okapů visely rampouchy, a ani tó-
novaná okna neodhalovala žádné děsivé tajemství. Najednou
jsem o něco zavadila nohou, tak jsem se na to podívala. Napůl
zapadaný sněhem tam vězel stříbrný kůl. Trčel ze země. Sehnu-
la jsem se pro něj a se zasmušilým výrazem z něj oprášila sníh.
Co tady dělá kůl? Stříbrné kůly jsou cenné. Patří k nejmocněj-
ším zbraním strážců, protože stačí Strigojovi probodnout ků-
lem srdce, a je po něm. Při jejich výrobě je čtyři Morojové nabijí
magií každého ze čtyř elementů. Zatím jsem se neučila, jak kůl
používat, ale když jsem teď jeden svírala v ruce, hned jsem si
připadala na své obhlídce bezpečněji.
Vzadu byla dřevěná terasa, na které by se nejspíš v létě dalo
užít hodně zábavy. Z ní vedly dovnitř velké prosklené dveře.
V rozbitém skle zela díra, kterou by se klidně protáhl člověk.
Opatrně jsem zdolala pár schůdků na terasu, přičemž jsem si
dávala pozor, abych zas neuklouzla. Kdyby Dimitrij zjistil, co
dělám, určitě bych měla průšvih. Přestože mrzlo, cítila jsem, jak
mi po krku stéká pot.
Denní světlo, denní světlo, opakovala jsem si. Není čeho se bát.
Došla jsem na terasu a prohlížela si tmavé sklo. Těžko říct,
čím to mohl někdo rozbít. Dovnitř už stačil napadat sníh, který
na světle modrém koberci vytvořil menší závěj. Vzala jsem za
kliku, ale bylo zamčeno. Ne že by na tom záleželo, když ve dve-
řích byla tak obrovská díra. Dávala jsem si pozor na ostré stře-
py a prostrčila jsem ruku dovnitř. Odemkla jsem a pak zvenčí
otevřela. Trochu to zaskřípalo, ale i ten tichý zvuk se zdál v dě-
sivém tichu až příliš hlasitý.

C 23 D
 Vešla jsem dovnitř a zůstala stát ve slunečním světle, kte-
ré sem pronikalo otevřenými dveřmi. Chvilku mi trvalo, než
se můj zrak přizpůsobil přítmí, jež panovalo v domě. Venku se
proháněl vítr, který si pohrával i se záclonami uvnitř. Stála jsem
v obýváku. Byly tam normální věci, jaké by každý očekával. Se-
dačka. Televize. Houpací křeslo.
A mrtvola.
Byla to žena. Ležela na zádech před televizí a tmavé vlasy
měla rozhozené kolem hlavy. Dokořán otevřenýma očima slepě
zírala do stropu. Obličej měla bledý – dokonce až příliš bledý
i na Morojku. Na chviličku jsem si myslela, že jí vlasy zakrýva-
jí i krk, jenže pak mi došlo, že to tmavé na její kůži je krev – za-
schlá krev. Hrdlo měla úplně rozervané.
Bylo to tak hrůzné a neskutečné, že jsem nevěděla, na co se
dívat dřív. Vzhledem k její poloze mohla ta žena klidně spát.
Pak jsem objevila další tělo: jen pár metrů od té ženy ležela na
boku mrtvola muže. Koberec kolem něj byl nasáklý tmavou
krví. Další tělo leželo vedle sedačky, bylo malé, patrně ještě dítě.
A na druhé straně místnosti další tělo. A další. Všude byly mrt-
voly a krev.
Najednou jsem si uvědomila, že kolem mě je samá smrt,
a srdce mi začalo zběsile bušit. Ne, ne. To není možné. Je přece
den. Tak strašné věci se nestávají za denního světla. Nadechla
jsem se a chtěla začít ječet, když vtom mi pusu zakryla něčí ruka
v rukavici. Začala jsem se vzpouzet, ale naštěstí jsem hned ucí-
tila Dimitrijovu vodu po holení.
„Proč nikdy neposlechneš?“ zeptal se. „Kdyby tady pořád
ještě byli, byla bys mrtvá.“
Nemohla jsem odpovědět. Jednak proto, že mi pořád zakrý-
val pusu, a pak taky proto, že jsem byla v šoku. Už jsem viděla
někoho umírat, ale nikdy jsem neviděla tolik smrti naráz. Skoro

C 24 D
po minutě Dimitrij konečně spustil ruku, ale zůstával stát kou-
síček za mnou. Už jsem se na tu hrůzu nechtěla koukat, jenže
jsem nebyla schopná od ní odtrhnout zrak. Všude jen mrtvoly
a spousta krve.
Nakonec jsem se obrátila k Dimitrijovi. „Je den,“ zašeptala
jsem. „Ve dne se zlý věci nestávají.“ Ze svého hlasu jsem slyše-
la zoufalství. Všechno mi to připadalo jako zlý sen.
„Takové věci se můžou stát kdykoli,“ pověděl mi. „K to-
muhle došlo nejspíš v noci, asi tak před dvěma dny.“
Odvážila jsem se znovu podívat na ta těla a zvedl se mi ža-
ludek. Dva dny. Dva dny být mrtví, neexistovat, aniž by někdo
vůbec věděl, že jste umřeli. Zrak mi padl na tělo muže, které
leželo v obýváku u dveří do chodby. Byl vysoký a příliš dobře
stavěný na to, aby to byl Moroj. Dimitrij si všiml, kam se dívám.
„Arthur Schoenberg,“ prohlásil.
Zírala jsem na Arthurovo zakrvácené hrdlo. „Je mrtvej,“ po-
znamenala jsem, jako by to nebylo dávno jasné. „Jak může bejt
mrtvej? Jak mohl Strigoj zabít Arthura Schoenberga?“ Připada-
lo mi to nemožné. Legendu přece zabít nemůžete.
Dimitrij neodpověděl. Jen sevřel mou ruku, v níž jsem dr-
žela kůl. Trhla jsem sebou.
„Kdes k tomu přišla?“ dotázal se. Uvolnila jsem stisk a ne-
chala ho, aby si kůl vzal.
„Venku. Leželo to na zemi.“
Zvedl ten kůl a prohlížel si ho. Leskl se ve slunečním svitu.
„Prolomilo to ochranu.“
Pořád ještě jsem byla v šoku, takže mi chvilku trvalo, než
mi došlo, o čem to vlastně mluví. Ochrana se říkalo kouzelným
kruhům, které vytvářeli Morojové. Stejně jako u kůlů se při vý-
robě těchto kruhů používala magie všech čtyř živlů. Vyžadova-
lo to silné morojské čaroděje, často hned dva na jeden element.

C 25 D
Ochrana pak mohla Strigoje odrazit, protože magie je nabitá ži-
votem a ve Strigojích žádný život není. Jenže z téhle ochrany
rychle vyprchávala účinnost, tudíž bylo třeba neustále ji zno-
vu dobíjet. Většina Morojů tyhle ochranné kruhy vůbec nepo-
užívala, ale na určitých místech se přesto uchovávaly. Akade-
mie svatého Vladimíra byla jedním z nich.
Tady taky byl magický kruh, ale prolomil se, když ho někdo
probodl kůlem. Magie obou věcí se dostala do konfliktu a kůl
vyhrál.
„Strigojové se nemůžou dotknout kůlu,“ řekla jsem. Uvědo-
mila jsem si, že skoro v každé větě používám výrazy začínající
na ne. Není to jednoduché, když něco otřese vaším přesvědče-
ním. „A žádnej Moroj ani dhampýr by to neudělal.“
„Člověk by mohl.“
Naše pohledy se střetly. „Lidi nepomáhají Strigojům…“ Za-
razila jsem se. Bylo to tu zas. Další ne. Ale jinak to nešlo. Jedi-
ná věc, na kterou můžeme v boji proti Strigojům spoléhat, jsou
jejich omezení – sluneční světlo, ochrana, kůly a tak podobně.
Jejich slabiny využíváme proti nim. Kdyby jim ovšem pomá-
hali třeba lidé, kteří takovým omezením nepodléhají…
Dimitrij se tvářil strnule a vypadal, že je připraven na coko-
li. Pak se v jeho tmavých očích mihla jiskřička soucitu,
když mě tak sledoval při mém duševním boji.
„Tohle všechno mění, nemyslíš?“ ze-
ptala jsem se.
„Jo,“ odpověděl.
„To jo.“
 2
Dimitrij zavolal opravdovou jednotku rychlého nasazení.
Trvalo pár hodin, než dorazili, a mně každá minuta čekání
připadala jako rok. Pak už jsem to nevydržela a vrátila se do
auta. Dimitrij ještě podrobněji prozkoumal dům a pak si přišel
sednout ke mně. Mlčeli jsme a čekali. Před očima jsem pořád
měla ty hrůzy z domu. Měla jsem strach, připadala jsem si osa-
mělá a chtěla jsem, aby mě objal nebo nějak jinak utěšil.
Ihned jsem si za to v duchu vynadala. Snad potisící jsem si
připomněla, že Dimitrij je můj trenér a nemá mě proč objímat,
ať už je situace jakákoli. Navíc jsem chtěla být silná. Nechtěla
jsem utéct do náruče chlapa, kdykoli jde do tuhého.
Když se objevila první skupinka strážců, Dimitrij otevřel
dveře od auta a střelil po mně pohledem. „Měla bys vidět, jak
se to dělá.“
Upřímně už jsem v tom domě nechtěla vidět vůbec nic, nic-
méně jsem ho následovala. Tyhle strážce jsem neznala, ale Di-
mitrij ano. Vždycky mi připadalo, že zná úplně každého. Sku-
pinka vypadala překvapeně, že se na místě činu motá novicka,
ale nikdo z nich proti mé přítomnosti nic nenamítal.
Chodila jsem za nimi, když prozkoumávali dům. Nikdo
z nich se ničeho nedotýkal, jen se přikrčili u těl a zkoumali skvr-
ny od krve a rozbitá okna. Strigojové se zjevně dostali do domu
více místy než jen vstupními dveřmi a těmi prosklenými na
terase.

C 27 D
 Strážci spolu mluvili věcně a nedávali najevo zhnusení ani
strach. Působili jako stroje. Jediná žena z té skupiny si dřep-
la k Arthuru Schoenbergovi. Bylo to překvapivé, neboť ženy
strážkyně jsou k vidění jen málokdy. Zaslechla jsem Dimitri-
je, jak ji oslovuje Tamaro. Mohlo jí být tak kolem pětadvaceti.
Černé vlasy jí sahaly sotva po ramena, což bylo pro strážkyně
typické.
V jejích šedých očích se objevil smutek, když si prohlížela ob-
ličej mrtvého strážce. „Ach, Arthure,“ povzdechla. Stejně jako
Dimitrij, i ona uměla v několika málo slovech vyjádřit mnohé.
„Nikdy by mě nenapadlo, že budu svědkem něčeho takového.
Byl to můj učitel.“ S dalším povzdechem vstala.
Opět nasadila profesionální výraz, jako by před ní vůbec ne-
ležel chlápek, který ji trénoval. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byl
to její učitel. Jak se mohla takhle ovládat? Na vteřinu mě napad-
lo, jak by mi asi bylo, kdyby tady ležel zavražděný Dimitrij. Ne.
V žádném případě bych nedokázala zůstat klidná. Běsnila bych.
Ječela bych a do všeho kopala. A každého, kdo by mi říkal, že
všechno bude zase v pořádku, bych pořádně praštila.
Naštěstí jsem nevěřila, že by někdo mohl přemoct Dimitri-
je. Viděla jsem ho zabít Strigojku, a ani se u toho nezapotil. On
je nepřemožitelný. Úžasný. Bůh.
To byl ale samozřejmě Arthur Schoenberg taky.
„Jak to mohli udělat?“ vyjekla jsem. Upřelo se na mě šest párů
očí. Čekala jsem, že mě Dimitrij zpraží pohledem za to, že jsem
tak vyhrkla, ale nijak ho to nepopudilo. „Jak mohli zabít jeho?“
Tamara s kamenným výrazem pokrčila rameny. „Stejně, jako
zabíjejí každého. Byl smrtelný jako my všichni.“
„Jo, ale… Byl to přece Arthur Schoenberg.“
„Pověz nám to ty, Rose,“ odtušil Dimitrij. „Dům jsi viděla.
Tak nám řekni, jak to udělali.“

C 28 D
 Jak mě tak všichni pozorovali, uvědomila jsem si, že mož-
ná nakonec přece jen podstupuju tu zkoušku. Uvažovala jsem
o tom, co jsem viděla a slyšela. Polkla jsem a snažila se domy-
slet, jak se nemožné může stát možným.
„Jsou tady čtyři místa, kudy vnikli do domu, což znamená,
že ti Strigojové byli nejmíň čtyři. Uvnitř sedm Morojů… Rodina,
která tady bydlela, v tý nešťastný chvíli měla zrovna návštěvu,
takže byl masakr o to větší. Tři z obětí byly děti… a tři strážci.
To je moc. Čtyři Strigojové by jich tolik nepovraždili. Šest by jich
to nejspíš zvládlo, ale to by nejdřív museli jít po strážcích a pře-
kvapit je. Ta rodina asi zpanikařila, takže se moc nebránila.“
„A jak by překvapili strážce?“ chtěl vědět Dimitrij.
Zaváhala jsem. Strážce nelze tak snadno překvapit. „Proto-
že byla rozbitá ochrana. V domácnosti bez ochrany by pravdě-
podobně strážce musel v noci obcházet kolem domu. To tady
ale nepraktikovali.“
Čekala jsem další otázku, která se nabízela, a sice, jak zlomili
ochranu. Jenže Dimitrij se na to nezeptal. Nebylo třeba. Všichni
jsme to věděli. Viděli jsme ten kůl. Páteří mi opět projel mráz.
Lidé spolupracující se Strigoji – s velkou skupinou Strigojů.
Dimitrij jen souhlasně přikývl a celá skupinka dál pokra-
čovala ve vyšetřování. Když jsme došli do koupelny, odvrátila
jsem zrak. Už jsem tu místnost viděla s Dimitrijem a nijak jsem
netoužila si ten zážitek zopakovat. Byl tam mrtvý muž, jehož
zaschlá krev ostře kontrastovala s bílými dlaždicemi. Jelikož se
koupelna nacházela dál v domě, nebyla v ní taková zima jako
v obýváku u otevřených dveří. Rozklad tu tedy probíhal rych-
leji. Mrtvola zatím nesmrděla nijak příšerně, ale nedalo by se
říct, že zrovna voní.
Jak jsem se otočila, všimla jsem si na zrcadle něčeho tmavo-
červeného, trochu dohněda. Předtím jsem to nezaregistrovala

C 29 D
proto, že mou pozornost upoutávala jen ta mrtvola. Na zrca-
dle bylo krví napsáno:
Chudáci Badicovi. Zbylo jich tak málo. Jedna královská rodina sko-
ro vymřela. Další ji budou následovat.
Tamara opovržlivě odfrkla a odvrátila se od zrcadla, aby
si prohlédla další detaily v koupelně. Ta slova mi pořád zněla
v hlavě, i když už jsme místnost opustili. Jedna královská rodina
skoro vymřela. Další ji budou následovat.
Badicovi patřili k méně početným královským klanům. Ale
ti, co tu byli zavražděni, asi těžko byli poslední svého rodu.
Badicových bude nejspíš kolem dvou set. Nebyl to tak počet-
ný klan jako třeba Ivaškovi. To byla ohromná a rozvětvená ro-
dina. Každopádně klan Badiců čítá mnohem víc členů než ně-
které jiné královské rody.
Například Dragomirové.
Jediný, kdo z nich přežil, je Lissa.
Kdyby chtěli Strigojové zlikvidovat všechny královské rody,
nemohli by udělat nic lepšího než jít po ní. Morojská krev do-
dává Strigojům větší sílu, takže bych jejich touhu docela chá-
pala. Předpokládám, že to, že si Strigojové vzali na mušku krá-
lovské, je prostě součástí jejich kruté a sadistické povahy. Ironií
je, že Strigojové by nejradši zlikvidovali celé společenství Mo-
rojů, ačkoli spousta z nich kdysi bývala Moroji.
Celou tu dobu, co jsme se zdržovali v domě, jsem myslela na
to varování na zrcadle. Můj strach se brzy změnil ve vztek. Jak
to mohli udělat? Jak může být nějaký tvor tak zvrácený a zlý, že
něco takového provede celé rodině? Jak můžou chtít vymazat
celou pokrevní linii? Jak to může udělat někdo, kdo byl kdysi
stejný jako já a Lissa?
Pomyšlení na Lissu a na to, jak by se Strigojové chtěli zbavit
i jí, ve mně rozpoutalo zuřivý hněv. Intenzita toho pocitu mě

C 30 D
úplně převálcovala. Vířilo to ve mně a narůstalo. Jako bouře,
která má každou chvíli propuknout. Nejraději bych rozcupo-
vala každého Strigoje, který by se mi dostal do rukou.
Když jsem konečně nastoupila do auta, abychom se s Dimi-
trijem vrátili zpátky na Akademii, práskla jsem dveřmi tak, až
bylo s podivem, že se z nich nevysypalo sklo.
S údivem na mě pohlédl. „Co se děje?“
„To myslíš vážně?“ obořila jsem se na něj. „Jak se na to vů-
bec můžeš ptát? Byl jsi tam. Viděl jsi to.“
„Ano,“ připustil. „Ale nevybíjím si zlost na autě.“
Zapnula jsem si pás a zamračila se. „Nenávidím je. Všechny je
nenávidím! Kdybych tam tak byla! Roztrhala bych je na cucky!“
Téměř jsem křičela. Dimitrij se na mě s klidným výrazem za-
díval, ale bylo znát, že ho ten můj výbuch udivil.
„Tomu vážně věříš?“ otázal se. „Vidělas, co tam Strigojové na-
páchali, a myslíš, že by sis vedla líp než Art Schoenberg? Vzpo-
meň si, co dokázala Natalie.“
Zaváhala jsem. Když se Lissina sestřenka Natalie stala Stri-
gojkou, setkala jsem se s ní jen krátce. Pak se tam naštěstí ob-
jevil Dimitrij a zabil ji. I když to byla čerstvá Strigojka – slabá
a nezkušená –, doslova mě odhodila přes celou místnost.
Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. V tu chvíli jsem si
připadala hrozně hloupá. Viděla jsem, co Strigojové dokážou.
Kdybych se proti nim bezmyšlenkovitě vyřítila, nejspíš by to
skončilo mou rychlou smrtí. Stávala se ze mě drsná strážkyně,
ale stejně jsem se měla pořád hodně co učit. Navíc jedna se-
dmnáctiletá holka by se těžko mohla postavit šesti Strigojům.
Otevřela jsem oči. „Promiň,“ řekla jsem, když jsem se koneč-
ně zase začala ovládat. Vztek už pomalu přecházel. Netušila
jsem, kde se to ve mně vzalo. Mám výbušnou povahu a často
jednám impulzivně, ale tohle bylo moc i na mě. Hnus.

C 31 D
 „To nic,“ odvětil Dimitrij. Natáhl se a položil ruku na moji.
Po chviličce ji zase odtáhl a nastartoval auto. „Byl to dlouhý
den, pro nás všechny.“

Když jsme se kolem půlnoci vrátili na Akademii svatého Vla-

dimíra, všichni už o tom masakru věděli. Vampýří školní den
právě končil a já víc než čtyřiadvacet hodin nespala. Slzely mi
oči a byla jsem zpomalená, tak mi Dimitrij ihned nakázal, abych
šla rovnou na svou kolej a vyspala se. On samozřejmě vypadal
bděle a ve střehu, připraven na cokoli. Občas jsem pochybo-
vala o tom, že vůbec někdy spí. Zamířil k ostatním strážcům,
kteří právě probírali ten útok, a já mu slíbila, že si půjdu hned
lehnout. Jakmile jsem mu zmizela z dohledu, zahnula jsem ke
knihovně. Musela jsem vidět Lissu. Pouto mi napovídalo, že se
nachází právě tam.
Když jsem kráčela po kamenném chodníku přetínajícím ná-
dvoří, na jehož jedné straně stála moje kolej a na druhé hlavní
budova druhého stupně, byla naprostá tma. Trávník pokrýval
sníh, ale chodník byl pečlivě umetený a neklouzal. To mi při-
pomnělo zanedbaný dům ubohých Badicových.
Budova, kde se nacházela jídelna a knihovna, byla veliká,
postavená v gotickém stylu. Působila spíš jako z nějakého his-
torického filmu než jako součást školy. Uvnitř panovalo ovzdu-
ší tajemna a dávné historie. Mohutné kamenné zdi a starodáv-
né obrazy kontrastovaly s počítači a fosforeskujícími světly.
Moderní technologie tu zakořenily, ale nikdy atmosféře školy
nedominovaly.
Proklouzla jsem elektronickou bránou do knihovny a oka-
mžitě jsem zamířila dozadu, kde se přechovávaly zeměpisné
knihy a cestopisy. Samozřejmě jsem tam našla Lissu. Seděla
na zemi a opírala se o polici s knihami.

C 32 D
 „Ahoj,“ pozdravila mě a vzhlédla od knihy, kterou měla roz-
loženou na koleni. Z obličeje si odhrnula pár pramenů světlých
vlasů. Její přítel Christian ležel na zemi u ní s hlavou opřenou
o její druhé koleno. Pozdravil mě jen pokývnutím. Vzhledem
k tomu, že jsme se nikdy zrovna nemuseli, i tohle kývnutí od
něj působilo, jako by mě vřele objal. Přestože se Lissa usmíva-
la, cítila jsem z ní napětí a strach.
„Slyšelas o tom?“ optala jsem se a usedla s překříženýma
nohama na zem.
Její úsměv zmizel a nepříjemné pocity strachu ještě zesíli-
ly. Byla jsem ráda, že díky našemu poutu ji můžu líp chránit,
ale svoje vlastní obavy jsem opravdu nepotřebovala zvětšovat.
„To je hrůza,“ prohlásila a zachvěla se. Christian se nad-
zvedl a propletl své prsty s jejími. Stiskl jí ruku. Ona jeho stisk
opětovala. Ti dva byli tak sladce zamilovaní, že pokaždé, když
jsem byla s nimi, měla jsem dojem, že si po těch sladkostech
musím jít vyčistit zuby. I teď tomu podléhali, což ale určitě
způsobily ty zvěsti o masakru. „Povídali… Povídali, že tam
bylo šest nebo sedm Strigojů. A že jim lidi pomohli prolomit
ochranu.“
Opřela jsem si hlavu o polici. Novinky vskutku cestují rych-
le. Náhle jsem si připadala tak slabá. „To je fakt.“
„Vážně?“ zeptal se Christian. „Myslel jsem, že jsou to jen
kecy paranoidních cvoků.“
„Ne…“ Vtom mi došlo, že nikdo neví, kde jsem dneska byla.
„Byla… byla jsem tam.“
Lissa vyvalila oči a skrz pouto ke mně dolehl její šok. Do-
konce i Christian se tvářil vážně. Kdyby to všechno nebylo tak
strašlivé, měla bych radost, že se mi ho podařilo vykolejit.
„Děláš si srandu,“ vypravil ze sebe nejistě.
„Myslela jsem, žes jela na kvalifikaci…“ Lissu zradil hlas.

C 33 D
 „To jsem měla,“ řekla jsem. „Jenže jsme se ocitli ve špatnou
dobu na špatným místě. Bydlel tam strážce, kterej mě měl pře-
zkoušet. Vešli jsme s Dimitrijem do domu a…“
Nedokázala jsem to dopovědět. Znovu se mi vybavila ta krev
a smrt v domě Badicových. Lissa se zatvářila ustaraně.
„Rose, jsi v pořádku?“ dotázala se jemně.
Lissa je moje nejlepší kamarádka, ale nechtěla jsem, aby vě-
děla, jak mě to vyděsilo a rozzuřilo. Chtěla jsem být nelítostná.
„Je mi fajn,“ procedila jsem skrz zuby.
„Jaký to bylo?“ vyptával se Christian. Z jeho hlasu zaznívala
zvědavost, ale i provinění – jako kdyby si uvědomoval, že není
správné ptát se na tak děsivou věc. Jenže si nemohl pomoct.
Impulzivní jednání byla jedna věc, kterou jsme měli společnou.
„Bylo to…“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nechci o tom mluvit.“
Christian už se nadechoval k přemlouvání, ale Lissa ho jed-
nou rukou pohladila po hladkých černých vlasech. To něžné
gesto ho umlčelo. Na chvilku zavládlo trapné ticho. Četla jsem
Lisse myšlenky, takže jsem věděla, že je na ty novinky straš-
ně zvědavá.
„Říkají, že tohle udělá o svátcích pěkný chaos v návště-
vách,“ prohlásila po chvíli. „Christianova teta se sem chystá,
ale většina lidí teď nechce cestovat. A taky chtějí, aby jejich děti
zůstaly tady, v bezpečí. Bojí se, že tahle skupina Strigojů může
zaútočit kdekoli.“
Takové důsledky útoku mi zatím vůbec nedocházely. Do Vá-
noc zbývá jen asi týden. Tou dobou většina Morojů cestuje. Stu-
denti jezdí domů za rodiči, rodiče zase za dětmi do kampusu.
„To znamená, že spousta rodin se o svátcích nesejde,“ za-
mumlala jsem.
„A taky to překazí královský sešlosti,“ poznamenal Chris-
tian. Jeho vážné rozpoložení netrvalo dlouho. „Víte, jak to

C 34 D
vypadá touhle dobou – vždycky spolu soupeří, kdo uspořádá
bombastičtější oslavu. Teď nebudou vědět, co dělat.“
To bylo jasné. Můj život byl hlavně o bojování, ale Morojové
taky bojovali – především s urozenými a královskými. Sváděli
své vlastní bitvy a za zbraně měli slova a politická spojenectví.
Já tedy preferuju přímější způsoby boje, jako třeba kopy a úde-
ry. Lissa s Christianem se nejspíš dostanou do problémů. Oba
pocházejí z královských rodin, což znamená, že na ně budou
upírat pozornost jak lidi z Akademie, tak mimo ni.
Pro ně to je ještě horší než pro většinu královských Morojů.
Christianova rodina žije ve stínu, který na ni vrhli jeho rodi-
če. Úmyslně se stali Strigoji a vyměnili tak magii a morálku za
nesmrtelnost a zabíjení druhých. Už jsou mrtví, jenže ani tak
Christianova rodina není právě důvěryhodná. Všichni si myslí,
že z Christiana se taky kdykoli může stát Strigoj. Jeho drsnost
a černý humor mu nijak nepomáhají, aby je přesvědčil o opaku.
Na Lissu se zase všichni zaměřují proto, že je poslední žijící
členkou své rodiny. V žádném jiném Morojovi nekoluje dost krve
Dragomirů na to, aby se mohl pyšnit jejich jménem. Její budou-
cí manžel by s největší pravděpodobností měl mít nějaké před-
ky mezi Dragomiry, aby se z jejich dětí stali pokračovatelé rodu.
Jenže teď byla Lissa jediná, což z ní dělalo skoro až celebritu.
Jak jsem o tom uvažovala, vzpomněla jsem si na varová-
ní napsané na zrcadle. Zvedl se mi žaludek. Znovu se ve mně
vzedmula vlna hněvu a zoufalství, ale rozhodla jsem se pře-
hlušit je vtipkováním.
„Měli byste se snažit řešit problémy po našem. Vám králov-
ským by taky prospělo tu a tam někomu jednu vrazit.“
Lissa i Christian se tomu zasmáli. Podíval se na ni s úsmě-
vem, který odhalil jeho špičáky. „Co myslíš? Vsadím se, že bych
tě přepral, kdyby to bylo jeden na jednoho.“

C 35 D
 „O tom si můžeš nechat leda tak zdát,“ utahovala si z něj.
Její nepříjemné pocity trochu polevily.
„Vlastně se mi o tom už zdálo,“ prohlásil a zadíval se jí do
očí.
Z jeho hlasu zaznívala smyslnost, která jí zrychlovala tep.
Pocítila jsem bodnutí žárlivosti. Celý život jsme byly nejlepší
kamarádky. Dokážu číst její myšlenky. Faktem ale bylo, že ne-
dílnou součástí jejího světa teď byl Christian, který hrál roli, ja-
kou já bych hrát nikdy nemohla. Stejně tak on by se nikdy ne-
mohl stát součástí mého spojení s Lissou. Oba jsme se s tím tak
nějak smířili, ale ani jednomu z nás se nelíbilo, že se musíme
dělit o její pozornost. Občas se zdálo, že příměří, které jsme za-
chovávali pro její dobro, je tenké jako list papíru.
Lissa mu přejela rukou po tváři. „Chovej se slušně.“
„Chovám se slušně,“ ujistil ji trochu ochraptělým hlasem.
„Občas. Někdy ale nechceš, abych…“
S povzdechem jsem se zvedla. „Bože. Radši už vás nechám
o samotě.“
Lissa zamrkala a odvrátila zrak od Christiana. Najednou vy-
padala, že se cítí trapně.
„Promiň,“ zamručela. Tváře jí trochu zčervenaly. Jelikož byla
bledá jako většina Morojů, dodávalo jí to na kráse. Ne že by to
potřebovala. „Nemusíš nikam chodit…“
„Ne, to je v pohodě. Padám únavou,“ oznámila jsem jí. Chris-
tian nevypadal, že by ho můj odchod nějak mrzel. „Uvidíme se
zítra.“
Otočila jsem se, ale Lissa za mnou ještě zavolala: „Rose? Ur-
čitě… Určitě jsi v pořádku? Po tom všem, co se stalo?“
Zadívala jsem se do jejích nefritově zelených očí. Tvářila se
tak ustaraně, až se mi z toho svíralo srdce. I když jsem osobou,
která je jí na světě nejbližší, nechci, aby se ona strachovala o mě.

C 36 D
Moje práce je udržet ji v bezpečí. Ona by si neměla lámat hla-
vu, jak mě ochránit – obzvlášť když mají teď Strigojové dlou-
hý seznam královských, které touží zlikvidovat.
Obdařila jsem ji kyselým úsměvem. „Jsem v pohodě. Ne-
máte si s čím dělat starosti, teda kromě toho, abyste ze sebe ne-
strhali hadry, než stihnu zmizet.“
„V tom případě bys už měla jít,“ prohlásil suše Christian.
Šťouchla do něj loktem a já obrátila oči v sloup. „Dobrou,“
rozloučila jsem se.
Jakmile jsem se k nim otočila zády, usmívat
jsem se přestala. S těžkým srdcem jsem
se vrátila na svou kolej a jen
jsem doufala, že se mi
nebude zdát o Ba-
dicových.