'RPLQLN'iQ

.2ÿ,ÿÌ6723$
 Text © Dominik Dán 2021

Published by arrangement with DANNKAS, spol. s r. o.

Translation © Jan Hanzlík 2022
Czech edition © Nakladatelství Slovart, s. r. o., Praha 2022

ISBN 978-80-276-0413-5

Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována nebo využita žádným způsobem a žádnými
prostředky, elektronickými nebo mechanickými, včetně
fotokopií, nebo zaznamenána do informačních systémů
bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.
 1
DUBEN 1995

„Kde je tak dlouho?“ zeptal se Burger, netrpělivě pohlédl

ke dveřím, upil pivo, hřbetem ruky si utřel pěnu z fousů.
„Řikal po fajrontu U Jumba. Je po fajrontu, trčíme tu už as-
poň hodinu, tak kde se ten chlap fláká?“
Mládenci z kanceláře sto čtyřicet jedna mu odpovědě-
li pokrčením ramen, ani oni netušili, kde se Ivan Canis
zase fláká, nevěděli, proč je dnes po pracovní době pozval
na pivo, a už vůbec nechápali jeho narážky, že musí přijít
v plné sestavě, celá kancelář, jinak to nemá význam.
„Richarde…“
„No?“
„Kolik je hodin?“ rýpal dál nespokojený Burger.
„Edo, co to s tebou dneska šije? Jindy ti Ivan nechybí, ani
když se neukáže celej den, a dneska nevydržíš hodinu. Ty
něco víš? Něco tušíš? Naznačil ti něco? Víš, proč nás dnes-
ka tak narychlo svolal? A zrovna sem?“
„Nic nevim, nic netušim, a to mě právě štve!“ odsekl
skutečně naštvaný detektiv.
„Edo, máš co pít? Máš, tak sklapni a čekej jako ostatní.
Kromě toho, odkud mám vědět, kolik je hodin? Nenosim
hodinky.“
„Už skoro měsíc máš mobil, ne, Ríšo? Dostal si pěknej
hodnotnej dáreček od ředitele města, tak se ho konečně
nauč používat!“
„Co furt všichni máte s těma mobilama? Co vás žere?
Je to hnusnej, odpornej, přetechnizovanej zloděj času a vy
do mě furt hučíte, nauč se ho používat, nauč se ho použí-
vat… Nevim, proč ho vlastně tahám s sebou!“

9
 „Abys mi odpověděl na otázku, kolik je hodin. Přesnej
čas máš totiž na displeji, ty zapšklej, zastaralej dinosaure!“
Krauz neochotně sáhl do kapsy saka, vytáhl mobil.
„Tenhle ne, ten zelenej,“ šeptl mu Chosé, neboť Krauz
jako vždy váhal, které tlačítko má být první.
„Já vim, ne? Šestnáct děleno dvaceti osmi,“ Krauz na-
hlas přečetl údaj z displeje. „To máme… Jak to mám vydě-
lit bez kalkulačky?“
„To je debil!“ povzdechl si mrňavý Kuky. „V mobilu máš
i kalkulačku.“
„To určitě, nevim kde!“
„To musíš…“
„Nic nemusim, buzerujte si laskavě někoho jinýho!“
Krauz naštvaně schoval mobil, svraštěným obočím dal
všem za stolem jasně najevo, že debatu o zbytečných mo-
bilech tímto považuje za ukončenou.
Od výčepu se přikoulela obrovská postava majitele pod-
niku.
„Tak jak, chlapci, všecko v pořádku?“
„Všecko, Jumbo, všecko,“ přitakal Hanzel.
„Můžu přisednout? Nemáte tajnou poradu?“
„Jen poď, Jumbo, žádná porada, tajná už vůbec ne.“
Majitel podniku si s neskrývaným zklamáním přisedl.
„Žádná porada, ani tajná? Škoda. Alenkó!“ zakřičel k vý-
čepu. „Jednu rundu na účet podniku a pro mě tu mojí!“
Detektivové se neklidně zavrtěli, musejí být opatrní.
Runda na účet podniku a deci míchaného dryjáku z vod-
ky a becherovky pro majitele znamenaly, že má dnes chuť
se družit, což znamenalo, že pokud Jumbovi přenechají
hlavní slovo a začne vzpomínat na staré dobré časy jeho
služby, mají po zábavě, nejbližší dvě hodiny se ke slovu
nedostanou.
„A co že ste se dneska sešli v tak hojným počtu, chlapci
moji zlatý? Takhle pěkně pohromadě sem vás neviděl…“
Jumbo se zamyslel, jako by opravdu počítal dny. „No, dost
dlouho,“ sečetl posléze. „Něco se stalo? A kde máte Iván-
ka? A proč ste s sebou nevzali i šéfa?“ zasypal detektivy
otázkami.
„Nic, nevíme, neukázal se,“ shrnul odpovědi Krauz.
„Co!?“

10
 „Jumbo, odpověděl sem ti na otázky v pořadí, v jakym
si je pokládal. Nic se nestalo, nevíme, kde je Ivánek, šéf se
do padla neukázal, takže nešel s námi.“
„Aha,“ pochopil Jumbo. „Ale ste nějaký zaražený, chlap-
ci moji zlatý. Vůbec se mi dneska nelíbíte.“
„Koukni se do zrcadla, ty nádhero,“ poradil mu Kuky.
„No konečně, aspoň jeden z vás umí zpracovat přihráv-
ku,“ spokojeně přikývl Jumbo.
Burger s Hanzelem na rohu stolu uhnuli. Alenka polo-
žila podnos s novou objednávkou, rozdala pivo, před ma-
jitele podniku postavila deci vražedné kombinace dvou
tvrdých alkoholů. Hbitě uhnula Chosého dotěrné ruce ne-
nápadně šmátrající po spodním lemu minisukně.
„Chosé…“
„Dobře, dobře, jen sem to zkusil.“
„Tak to nezkoušej, sem uřícená, a to se večer teprve roz-
jíždí.“
Chosé smutně svěsil ramena.
„Tak na nás, chlapci moji zlatý,“ pozvedl sklenici Jumbo.
Detektivové z oddělení vražd se přidali, předpisově po-
zvedli sklenice do výše očí.
„Edo…“
„Prosim,“ Burger odtrhl pohled od řídké pěny.
„Ani ty se mi dneska nelíbíš. Seš zaseknutej? Nebo jen
zamyšlenej?“
„Jen zamyšlenej,“ lhal detektiv. „Tak na nás, pánové!“
Napili se, hlasitě vydechli jako po dobře vykonané práci.
„Ale že ste ani toho Šaňa nevza… No prosim! My o vlku
a hele!“
Jumbo si přisedl na roh lavice zády ke stěně, aby měl
výhled na celý podnik, takže přicházejícího šéfa oddělení
vražd spatřil první. Burger, Hanzel a Váňa se jako na povel
ohlédli – ke dveřím seděli zády.
„Čest práci,“ pozdravil Alexander Mayor.
„Jednak si zaspal dobu a jednak nic neděláme,“ odpo-
věděl Burger.
„Ale pozdrav je to pěknej, takovej údernej,“ zavzpomí-
nal si šéf.
„Hlavně v hospodě,“ souhlasil Krauz, „tady se člověk
nadře…“

11
 Mayor si nepřisedl, z výšky zkontroloval osazenstvo, je-
dinému Jumbovi podal ruku, neboť s ním se neviděl pár dní.
„Kde je Ivan? Taky vás pozval?“
Burger se posunul, prstem ukázal na volný roh lavice.
„Sedni si sem. Jak to myslíš, vás taky?“
„Před fajrontem vpadnul ke mně do kanceláře, že se
mnou potřebuje něco probrat, ale ne tady v kanceláři,
abych se stavil na pivo. Proto se ptám, jestli vás taky…“
šéf si přisedl, zaváhal. „Počkat, vy o ničem nevíte?“
„Ale jo, přesně to samý před fajrontem řek´ i nám a zmi-
zel.“
Všichni ztuhli. Nastalo ticho, jediný Jumbo v duchu já-
sal, tušil, že se něco děje, zase zažije něco napínavého.
„Kdo ví, kdo má dneska svátek?“ nesměle se zeptal Kuky.
„Irena, určitě ne Ivan, ten svátek nemá,“ pohotově za-
reagoval Váňa.
„Ani narozeniny,“ ujistil je šéf. „Edo…?“
Burger razantně zavrtěl hlavou.
„Nevim, fakt nic nevim, ani netušim. Nic mi neřek´, ani
nenaznačil.“
„Tak nám nezbejvá, než na něj počkat,“ uzavřel šéf. „Jed-
no velký chlazený a vodku,“ řekl Alence, která pohotově
přiběhla. „Vodku pro všechny,“ doplnil objednávku šéf.
„To nic, chlapci moji zlatý, netruchlete pro něj, nám se to
taky stalo,“ rozjel se Jumbo. „V sedumdesátym devátym ne-
přišel kolega z vedlejší kanceláře do práce. Samozřejmě, nic
novýho pod sluncem, občas se to stane každýmu, nedělali
sme poplach. Možná to včera večer přehnal a zůstal doma
marodit, jenže v poledne volala jeho žena, že ho chce k tele-
fonu, a to už bylo horší. V práci nebyl, doma nebyl, to nám
bylo jasný, milenku v tý době neměl, v hospodě taky nebyl,
to sme si ověřili… Kde ten chlap může bejt? A víte, kde sme
ho večer našli? Visel v chatě na zahradě na trámu. Žádnej to
nechápal, ani žena, neměl nejmenší důvod, všechno fungo-
valo, jak doma, tak v práci. Soudní lékař tehdy prohlásil, že
se to občas stává, že do hlavy nám nevidí ani rentgen, ani
nejlepší psychiatr, ani nejlepší kamarád, prostě občas přesko-
čí i normálním lidem. Ale to není nic, pak asi tak za rok…“
„Jumbo, Jumbo, počkej,“ Hanzel ho zastavil napřaže-
nou dlaní. „Posledně sme se dohodli, že pohádky z dětství

12
nám budeš servírovat až po desátym pivu, teď máme třetí,
a krom toho Canis se neoběsí, moc dobře ví, jakou radost
by nám udělal, a to on nedělá.“
„Radost? Oto, chceš říct, že kamarádům neumim udě-
lat radost?“
Málem nadskočili překvapením.
Ivan Canis rozhrnul závěs, ladným krokem vešel, rozpa-
žil, uklonil se, zaujal pózu jako uznávaný umělec na jevišti.
„A tohle je co? Eště mi řekněte, že nemáte z mýho pří-
chodu radost, i když nevisim.“
„To je debil, já sem se tak lek´,“ vydechl Kuky.
Canis se rozesmál, bez vyzvání si přisedl vedle Krauze.
„Vítejte, parto.“
Nikdo za přivítání nepoděkoval.
„Seš normální?“ Šéf oddělení vražd se zajímal o duševní
stav podřízeného z ryze praktického důvodu – nesl zodpo-
vědnost za všechny podřízené, řešit sebevraždu na oddě-
lení bylo to poslední, co teď potřeboval.
„Bez obav, cejtim se v kondici, věšet se nehodlám.“
Šéfovi se viditelně ulevilo, ostatním ani ne. Stále seděli
jako na jehlách, stále nechápali, o co jde.
Přišla Alenka, přinesla šéfovu objednávku a pivo pro Ca-
nise, protože ho zahlédla krást se do separé kóje za plentou.
„Alenko, můžu?“
„Prosím, Ivánku.“
„Tu vodku mi přines celou, myslim celou flašku, jinak
by sis dneska ušoupala nohy ke kolenům.“
„Je mi jasný, k čemu se chystáte, a děkuju, že bereš ohledy.
Mám vám přikoulet i vlastní sud? Víte, mám tu i jiný zákaz-
níky.“ Odběhla vyřídit objednávku, na odpověď nečekala.
Canis upil, utřel si pěnu, ostatní mlčky čekali.
„Sem rád, že ste přišli,“ prohodil suše. Odkašlal si, dob-
ře věděl, že to nestačí, čekají nějaké vysvětlení.
„A…?“ popohnal ho netrpělivý Kuky.
„Já vim, já vim, měl bych vám něco říct. Ehm…“ lezlo
to z něj těžko.
„Aha,“ pochopil Jumbo. „Máš něco tajnýho, Ivane? Mám
odejít?“
„Neblbni, klidně zůstaň, dyť taky patříš do party.“
Větší radost domácímu pánovi udělat nemohl.

13
 „Tak teda nebudeme chodit kolem horký kaše, řeknu
vám to normálně, na plnou hubu – odcházim.“
Bác ho, a bylo to venku!
„Dyť si zrovna přišel, to ani nedopiješ?“ nepochopil Váňa.
„Z oddělení, Váňo, z oddělení, ne od stolu.“
„Zase si ho nasral?“ Váňa kývl bradou ke Krauzovi. „Řek-
ni mu promiň, a že už to nikdy neuděláš, ať nevyvádí.“
Krauz si hrál s prázdným panákem, nemohl od skleni-
ce odtrhnout zrak.
„Tim to asi nebude,“ zamumlal Burger, neboť situaci
chápal úplně jinak než tlustý kolega.
„Ne, tim to fakt nebude,“ souhlasil Canis. „Vyslechně-
te mě, kluci, pak se o tom můžem klidně pohádat, ale nej-
dřív mě vyslechněte. Chci vám říct něco vážnýho, nechtěl
sem v kanceláři, radši sem vás pozval sem. Věc se má tak…
Ehm, víte, jakej případ sme uzavřeli před třema tejdnama.
Nikdo z nás není hrdej na to, že dva policajti zavraždi-
li řidiče tabákový firmy. Pořád eště nám za to v novinách
mejou prdel. Ríša a Chosé byli z ničeho nic na pokyn sho-
ra z vyšetřování vyčleněný na speciální práci, měli najít
čtyřicet kilo heroinu ukradenýho ze skladu ústavu exper-
tíz – tehdy ani netušili, kam je vyšetřování zavede a jak se
obloukem vrátěj k vraždě řidiče. Ríšo, Chosé, vzpomeň-
te si, jak to tehdy bylo, jak sme se dostali k závěrečný in-
formaci?“
„Vzal si nás do zahrádkářský kolonie Rubín, do chaty
za kamarádem“ celou větou odpověděl Chosé.
„Správně, za kamarádem. Ostatní to možná nevědí, pro-
tože o takovejch setkáních se hlášení zásadně nepíšou, ale
vy dva ste tam byli, dosvědčíte mi, že nekecám. Je úplně
jedno, kdo je můj kamarád, jak se menuje, kde bydlí, co dě-
lal kdysi, co dělá dneska, je to fakt jedno. Pro zjednodušení
mu říkejme kamarád X. Ríšo, Chosé, pamatujete se, jak to
tehdy bylo, jak vám jasně a přesně vysvětlil situaci v tajný
službě, co se děje, v jakejch je teď rukách. Když kamarád
X skončil, seděli sme chvíli venku v autě, ale vám to bylo
málo, chyběla vám poslední, nejdůležitější informace – kde
je zbytek heroinu. Co bylo pak?“ Canis ohrnul spodní ret,
slovo přenechal Chosému.
„Vrátil ses za nim do chaty.“

14
 „Správně, vrátil sem se sám, protože před váma by už
nemluvil. Když sem si k vám znova přisednul do auta…“
Canis se odmlčel, aby zase dokončili.
„Přines´ si konkrétní informaci,“ pokračoval Chosé. „Žlu-
tej hausbót na modrejch plovácích s velkym číslem. Uděla-
li sme rychlou přepadovou akci a heroin tam opravdu byl.“
„Správně, akce byla úspěšná…“
„Kurva! Jak to, že o ničem nevim?“ Mayor nebezpečně
přimhouřil oči.
„Šaňo, na ně se nezlob, sou v tom nevinně. Heroin ode-
vzdali přímo do rukou policejního prezidenta, dostali
striktní zákaz něco o tom sepisovat, něco o tom komuko-
liv řikat. Byli řízený přímo shora, šlo to mimo tvoje kompe-
tence, mimo oddělení vražd, mimo nás všechny.“
„Bože!“ hlesl Jumbo, ale hned se kousl do jazyka, jen aby
ho právě teď, v nejlepším, nevyhnali od stolu.
„Dobře, pokračuj,“ neochotně souhlasil šéf. „Ale jedno
ti řeknu, Ivánku, na to, že celá akce šla mimo nás, o ní víš
až podezřele přesný detaily.“
„Dyť právě o tom chci mluvit. Pokračuju. Do akce
na hausbótu ste šli sami, je to tak, Chosé?“
„Je,“ souhlasil detektiv.
„Protože…?“
„Protože ty ses znova vrátil do chaty za kamarádem X.“
„Správně. Aby bylo všem jasno, ta informace nebyla úpl-
ně zadarmo, musel sem se vrátit a vyslechnout si ho. Vás
sem poslal do akce, ale já sem se musel vrátit. Dlouho sme
si povídali, dlouho, až do rána. Hodně mi toho vyprávěl,
zasvětil mě do věcí… do věcí…“ Canis váhal, nedokázal
narychlo odhadnout, jak hluboko může jít. „Prostě mi ote-
vřel oči. Vysvětlil mi, co se děje v tajný službě, do jakejch
rukou se dostala, jak je zneužívaj, k jakejm akcím je nutěj
– sledujou lidi, který by vůbec neměli sledovat, odposlou-
chávaj politiky, funkcionáře policie, vyvíjej psychický ná-
tlak na…“ Znovu se odmlčel, byl přesvědčený, že jít hlou-
běji není třeba. „Dobře, to by na vykreslení situace stačilo.
Proč vám to řikám? Protože kamarád X na tom byl po-
dobně jako já, taky ho v devadesátým krátce po revoluci
postavili mimo službu. Už se vrátil, ješitnost dal stranou,
i pocit křivdy. Rozhlédl se, pochopil a začal konat. Buduje

15
kolem sebe skupinu rebelů, doufá, že se jim podaří rozložit
zhoubný podhoubí v informační službě, že se jim podaří
zvrátit současný směřování a nastolit pořádek.“
Canis si svlažil hrdlo, mlčky si pohrával se sklenicí.
„Tak už to řekni,“ poradil mu Hanzel.
„Řek´ mi, že kdybych se neukázal sám, v nejbližší době
by mě stejně vyhledal a podobnýmu rozhovoru, jakej sme
právě vedli v zahradní chatě, bych se i tak nevyhnul. Na-
bídnul mi, abych přešel k němu a pomoh´.“
Burger konečně přestal hypnotizovat padající pěnu piva,
opřel se a nadechl. Canis ho zastavil nataženou dlaní.
„Edo, vim, co chceš říct, že sem pěkná podrazácká svině, že
když mě vyhodili od státní, byli ste mi dobrý, a teď, když sem
si osušil křídla, frnk! Jenže tak to není, já sem se k vám nepři-
šel jen osušit, schovat na dobu určitou. Neplánoval sem vás
využít jen jako přestupní stanici, právě naopak, zavrtal sem
se do vraždařský práce, skočil sem do toho až po krk a mu-
síte uznat, že sme s Ríšou vyřešili pěknejch pár případů.“
Podvědomě přikývli, protože to skutečně byla pravda.
„Plánoval sem u vás zůstat až do penze, ale věci se hnu-
ly a věřte mi, je to fakt vážný. Chystaj se svinstva, o jakejch
se vám ani nesní, akce s heroinem je v porovnání s tim jen
nevinná hra s bílym práškem. To, co se dneska děje ve vlád-
ních kruzích, je fakt vážný a já nemůžu stát stranou, pochop-
te, prostě nemůžu. Edo… Oto… Richarde! Dyť mě všich-
ni znáte! Kdybych se u vás zahrabal, schoval se do kouta
a v pohodičce čekal na důchod, musel bych tomu v zrcadle
plivnout do ksichtu. Nemůžu zůstat, nejde to. Mám výcvik,
mám kontakty tady i venku, mám možnosti, bylo by nefér
odmítnout takovou nabídku za cenu vlastního pohodlí.
Věřte mi, nebylo to jednoduchý rozhodování, ale doufám,
že sem se rozhod´ správně.“
Burger se znovu nahnul nad sklenici, neřekl, co se mu
dralo na jazyk.
„Šaňo,“ Canis se obrátil na šéfa. „Promiň mi poslední
dva tejdny, vim, aspoň třikrát si mě zdrbal, že se flákám, že
nic nedělám, že nikdo neví, kde celý dny sem. Promiň, teď,
doufám, chápeš, že sem se neflákal, musel sem si prověřit
pár věcí, získat přehled, přesvědčit se, do čeho lezu, zhod-
notit fakta, zhodnotit možnosti a rizika, všechno zvážit.“

16
 „Chápu,“ přikývl Mayor. „Nezlobim se. Už ne, ale moh´
si aspoň naznačit…“
„Nemoh´, věř mi, nemoh´.“
„Tak nemoh´, stejně se nezlobim.“
„Ani že odcházim?“
„Sám musíš vědět, co je pro tebe nejlepší.“
„Nejlepší…“ Canis si povzdechl, zavrtěl hlavou.
„No, nejlepší asi ne,“ uznal šéf, „umim si představit,
do jakýho rizika se řítíš.“
„Neumíš.“
„Tak neumim, ale tvoje rozhodnutí respektuju. Kluci?“
Jeden po druhém mlčky přikývli.
„Šaňo, od zejtřka si vezmu dovolenou, mám tam eště pár
dní z loňska, napíšu si žádost, odevzdám věci, potichouč-
ku se zdekuju. Vám sem to chtěl říct osobně, přímo do očí,
ostatním z oddělení nic vysvětlovat nemusim, řekněte jim,
že se stěhuju z města a požádal sem o přeložení. Ani nebu-
dete moc lhát, opravdu na nějakou dobu změnim vzduch.“
„V pořádku, vypiš si lístek, vem si dovolenou,“ souhla-
sil šéf.
Na chvíli u stolu zavládlo tísnivé ticho, každý zpracová-
val informaci po svém.
„Ale to není to hlavní,“ pokračoval dramaticky Canis.
„To není hlavní důvod, proč odcházim.“
Překvapeně se probrali, nechápavě koukali.
„Hlavním důvodem, proč odcházim, je, že tenhle podě-
lanej vůl,“ Canis namířil prstem na Chosého, „mě vytlačil
z mýho křesla v koutě a nechce mě do něj pustit!“
„To je debil!“ ulevil si Kuky. „A já sem si naivně myslel,
že se konečně dozvíme pravdu!“
Všichni se uvolnili, jako by se jim ulevilo, Chosé se i za-
smál.
„Tak to má bejt, takhle se mi líbíte, mordparto,“ smál se
Canis. „K čemu pohřební nálada, dyť neumírám! Hlavy
vzhůru, ruce vzhůru, sklenice vzhůru, dyť zapíjíme můj
odchod, ne pohřeb!“
„Alenkó!“ rozjařeně zahulákal Jumbo. „Rundu na účet pod-
niku a mně tu mojí! Dneska tu nezůstane jedno oko suchý!“
„Ani hrdlo,“ pohotově doplnil Kuky.
„Ani pisoár,“ dodal Váňa.
 2
Dveře kanceláře sto čtyřicet jedna se rozletěly jako vždy
bez zaklepání, dovnitř vpadl šéf oddělení vražd Alexan-
der Mayor. Udělal krok, nacvičeným pohybem, aniž by se
ohlédl, drknul za zády do dveří, počkal, až se zabouch-
nou. Pátravým pohledem přeletěl osazenstvo poschová-
vané za stolní kalendáře a noviny.
„Vidim vás, vylezte,“ zkazil detektivům radost.
„Slíbil si, že po akci s cigaretovym kartelem dáš pokoj,“
přešel do útoku Burger, i když šéf ještě nic neřekl.
„Eště sem nic neřek´.“
„Vidim ti to na očích!“
„Mám sluneční brejle.“
„Zapomněl si je na stole.“
„Do prdele…“ Mayor si přikryl oči a čelo dlaní. „A já
proč mě tak pálej.“
Šéf oddělení vražd byl brzy ráno na vyšetření oč-
ního pozadí. Doktor ho do telefonu ujistil, že se nemá
čeho bát, je to bezbolestné vyšetření, ale aby si pro jisto-
tu přinesl sluneční brýle, protože ho bude muset rozka-
pat, a než se zornička vzpamatuje a smrskne do původ-
ní velikosti, může mít pár hodin nepříjemný pocit pálení
a řezání.
„Do prdele…“ znovu zaúpěl šéf. „Kdy už to přejde?
V životě sem nevybrečel tolik slz jako dneska dopoledne.“
„Ani když ti chcípla andulka?“
„Ani, ta nechcípla, ale umřela. Měl sem jí fakt rád, což
se na vaší adresu říct nedá.“
„Byl si objednanej na osmou?“ zapojil se skorodoktor
Krauz.
„Jo.“

18
 „Trvá to tak tři hodinky. V průměru, může to bejt i pár
minut navíc. Teď je…“ Krauz se naklonil, aby lépe viděl
na dveře. „Uhni kousek, šéfe, nevidim.“
„Hodinky máš v mobilu, i odsud vidim, že leží před te-
bou na stole.“
„To nejsou hodinky, to je elektronickej buzerant, kterej
mě najde všude na světě, dokonce i na hajzlu!“ Na chvíli se
zamyslel nad hloupostí, kterou vyslovil. „Chtěl sem říct, že
ty na druhym konci mě najdou dokonce i na hajzlu. Oprav-
dový hodiny visej nad dveřma, tak kousek uhni.“
Šéf uhnul, aby měl kluk radost.
„Čtvrt na jedenáct. Vydrž eště hodinku, možná hodin-
ku a půl, a uleví se ti.“
„Děkuju za mimořádně odborný chlácholení, pane dok-
tore, ale pan skutečnej doktor mi řek´, že maximálně dvě
hodiny, už čtvrt hodiny přesluhuju. Sem z toho nervózní.“
„Nemusíš, každej na ty jejich chemikálie reaguje jinak.
Odborně tomu řikaj individuálně.“
„V tom se s doktorem shodnete, Richarde, i na tohle mě
upozornil.“
„Kdyby to nepřešlo ani do zejtřka,“ vmísil se Váňa, „slo-
žíme se ti na pěkný stylový sluneční brejle, můžeš je nosit
furt, slušej ti. Vypadáš v nich jako agent nula-nula-sedum,
ale v našem povolání se to ztratí.“
„Poslouchejte, bando jedna všivá, lenivá, co kdybyste si
vzali na mušku někoho jinýho a neryli jen do mě! Pořád
eště sem tu šéf, ne?“
„Si, si…“
„Richarde, bez tý španělštiny by to nešlo?“
„To bylo po našem, jako že si tu pořád šéf, si, si, šéfe.“
„Bože, proč se já nešťastnej funkcionář musim zahazovat
s takovejma…“ Ani nedokončil větu, bylo jich na něj moc,
v ústních soubojích pravidelně prohrával.
Šéf oddělení vražd mávl rukou, jako že všechno, co tu
až doteď zaznělo, neplatí, naštvaně napochodoval k Váňo-
vi, ze stolu mu ukradl kolečko tlačenky a kousek chleba.
„Byl sem nalačno,“ omluvně pokrčil rameny.
Až teď se všichni rozesmáli. Jít k očnímu nalačno je ta-
kový nesmysl, jako když zubař řekne pacientce: Svlékně-
te se, prosím.

19
 „Dobrá,“ pochvaloval si šéf, hlasitě mlaskal. „Hm…
abych nezapomněl, proč sem vlastně přišel – něco bych pro
vás měl. Dobře, dobře, hned nevyvádějte, není to žádnej
velkej případ, jen taková prkotina. Projedete se sem a tam,
něco prověříte, Richard sepíše krátký hlášení…“
„Proč zrovna já?“
„Protože když to dám za úkol Váňovi, budu na hlášení
čekat do Vánoc.“
„Tak ho konečně přihlas na kurz psaní na stroji.“
„Přihlásim, ale než ho absolvuje, stejně budeš nejbližší
tři roky psát hlášení ty.“
„To je kurz i s bakalářskym titulem?“
„Ne, normální frekventanti ho běžně absolvujou za mě-
síc, ale Váňa…“
„Tohle považuju za urážku na cti,“ nafoukl se Váňa, ru-
kou si chránil prkýnko s nakrájenými pochoutkami, aby se
k nim nevděčný šéf nedostal. „Podám stížnost!“
„Nepodáš, nemá ti jí kdo napsat.“
„Tak bys mi zatím moh´ aspoň zvýšit plat, než si to s tou
stížností rozmyslim.“
„Dobře, dobře,“ Burger složil noviny, típl cigaretu, dla-
němi plácl do stolu – jasný signál, že plané řeči se šéfem ho
už přestaly bavit. „Dost bylo folklóru, Šaňo, řekni, co pro
nás máš konkrétního.“
„No prosim, konečně rozumná řeč. Nevim, co pro vás
mám, budete muset zavolat na operační středisko. Ope-
račního dělá Fero, před chvílí mi volal, ale nic sem mu ne-
rozuměl. Prej volala nějaká paní, podle hlasu starší paní,
nejdřív mu do telefonu jen smrkala, funěla, brečela, pak
z ní vylezlo, že zabili nějakou Lívii, ale než se s ní stih-
nul dohodnout, jestli potřebuje sanitku nebo jinou po-
moc, zavěsila. Opakovaně jí prozváněl, ale už to nebra-
la. Máme telefonní číslo i adresu, měli bychom se na to
podívat.“
„Proč?“
Šéf se rozpačitě rozhlédl po kanceláři, jako by tu byl po-
prvé v životě.
„Sem tu správně na oddělení vražd? Vy nejste detek-
tivové? Zase sem se splet´ a trefil na dopravní? Tak to se
teda omlouvám!“

20
 „Tak sem to nemyslel,“ bránil se nejstarší detektiv. „Proč
tam máme jet rovnou my, proč to neprověří okres?“
„Nejbližší oddělení poslalo všechno živý na opatření
před úřad vlády, ve stálý službě sedí jeden policajt, a i ten
tam má nějakýho lumpa s lupičskym vercajkem v báglu.
Zadrželi ho všímaví spoluobčani, protože se jim motal ko-
lem domu. Operační se rozhod´ posunout informaci rov-
nou k nám, abychom neztráceli čas, protože jestli fakt zabili
nějakou Lívii, stejně to skončí u nás. Logický, ne?“
Logické to bylo, ale taky nepohodlné, museli sbalit no-
viny, nevyluštěné křížovky, nakrájenou tlačenku, ze skříní
vytáhnout zbraně, seběhnout dolů po schodech, nasednout
do služebních aut… Bože, tolik zbytečné a namáhavé práce!
„Začněte s Ferem, pak se přesuňte na místo činu, odsud
mi hned podejte hlášení, a nakonec bych prosil písemnou
zprávu. Je to jasný?“
Bylo to jasný.
Šéf se otočil, vykročil, zarazil se, pohled mu padl do kou-
ta na prázdné křeslo.
„Kde je ten vořežprut?“
„Ivan odešel, v pátek sme se s nim u Jumba rozloučili,
nevzpomínáš si? Ani se ti nedivim,“ poškleboval se Han-
zel. „Nejsi jedinej. V týhle kanceláři je víc takovejch, co si
z pátku nic nepamatujou.“
„Pamatuju, pamatuju, Oto, neměj strach, všechno si pa-
matuju, odcházel sem po svejch.“
„To jo, ale z každý strany si měl chlapa.“
„Protože sem je musel podpírat, když se tak sťali. A ne-
myslel sem Ivana, ale Chosého.“
„Aha, tak ten je o patro níž. Na vyšetřovačku přijali no-
vou zapisovatelku…“
„Okamžitě ho zavolejte, stáhněte ho nahoru, než něco
vyvede. Bez něj ani krok, ne že ho za půl hodinu najdu, jak
se plouží chodbou!“
Šéf oddělení vražd až teď odešel, spokojený, že se posta-
ral o každého jednoho z kanceláře sto čtyřicet jedna.
„… hotová modelka,“ dokončil větu Hanzel, ale šéf už
byl na chodbě.
Burger si povzdechl, zvedl sluchátko, vyťukal číslo.
„Operační!“

21
 „Nazdar, Ferko.“
„Edo?“
„Divíš se? Čekal si někoho z dopravy?“
„Ne, ne, dyť sem Šaňovi řikal, abyste mi brnkli, protože
je to celý nějaký…“ nemohl najít správný výraz.
„Divný?“
„No, tak nějak.“
„Takže šup s tim rovnou na oddělení vražd, ať se s tim
poperou oni, ne?“
„Co se čílíš, Edo. Mám zavolat místní policajty? To mi
nepomůže, všichni sou na opatřeních, stálá služba to hodí
na okres, ale i z nich šla polovina na opatření, takže než na-
jdu volnou hlídku, bude poledne, a jestli na místě činu zjis-
těj, že někdo fakt podříznul slečnu Lindu, tak budeme mít
průser všichni. Není jednodušší, když si to omrknete rov-
nou vy a rozhodnete, co s tim?“
Burger dobře věděl, že operační důstojník Fero má prav-
du, ale musel dělat orace, aby se z takového postupu nestalo
pravidlo, aby je hned z voleje neposílali na každou blbost.
„Dobře, dobře, nevyskakuj, prověříme si to sami. Řikal
si – podřezaná slečna Linda? Kdo řek´, že je podřezaná?“
„Řek´ sem Linda? Počkej, musim se kouknout… Linda
ne, Lívie! A nemusí bejt podřezaná, to sem řek´ jen jako pří-
klad. Vidíš, už sem z toho celej zblblej!“
„Vidim. Víš co, abychom to eště víc nekomplikovali, co
kdybys mi normálně svejma slovama řek´, co se vlastně
stalo?“
„Dobrej nápad, Edo. Služební hlášení zní asi takhle: Dnes
v devět čtyřicet pět přijala linka sto padesát osum telefonát
od neznámé občanky, přičemž komunikace byla ztížená, jeli-
kož občanka byla zjevně rozrušená, vzlykala, brečela, drmo-
lila, nebylo jí rozumět. Navzdory snaze operátorky se od ní
nedozvěděla ani méno, ani adresu, občanka jen vykoktala,
že Lívii zamordovali, je tam plno krve a že jí ubili nebo při-
bili, nebo něco podobnýho. Na to občanka přerušila telefo-
nický spojení a nebrala to ani po opakovaném prozvánění je-
jího čísla. Lustrací v evidenci pevných linek bylo zjištěno, že
telefonní číslo je registrováno na méno Ištván Németh, Pav-
lovičova číslo deset. Měl by to bejt rodinnej dům ve východ-
ní čtvrti Našeho Města. Je mrtvej, takže on asi nevolal…“

22
 „Vynikající postřeh, pane kolego!“
„… ale v domě je k trvalému pobytu přihlášená jeho
manželka Irena Némethová, toho času v živý evidenci, tak-
že eště neumřela.“
„Co z toho dedukuješ, Ferko?“
„Že mohla volat ona.“
„Brilantní závěr.“
„To je asi tak všechno, co sme zjistili. Stačí ti to?“
Burger dopsal poznámky.
„Co mi má stačit? Dyť si mi nic podstatnýho neřek´! Kdo
je Lívie, jakej má k Ireně Némethový vztah?“
„Nevim, zavěsila dřív, než sem se stihnul zeptat.“
„Jak zněl její hlas?“
„Hlasitě, jak byl měl znít?“
„Starej, mladej, vyrovnanej, s hysterickym podtónem,
s přízvukem…“
„Určitě volala starší paní, určitě byla rozrušená, plaka-
la a byl znát maďarskej přízvuk. Zajdi k nám, pustim ti to
ze záznamu.“
„Proč, stačí mi to takhle. Určitě padlo slovo zamordovali?“
„Určitě padlo zamordovali, i méno Lívie, máme to nahra-
ný, záznam sem si poslechnul třikrát.“
„Sanitku nebo záchranáře si neposílal?“
„Ne, z její strany takovej požadavek nezazněl a sám
od sebe, proč, když ani nevim, co se stalo, ale jdete tam vy
– podáte mi hlášení, co se stalo.“
„Skvělý, takže oddělení vražd vám teď bude suplovat
i záchranku, záchranáře, oddělení prvotního prověřová-
ní, hlásnou troubu i všechno možný. Jestli je nějaká Lívie
náhodou mrtvá, mohli bychom jí rovnou naložit, převézt
na hřbitov a pochovat, co ty na to? Pohřební službu náho-
dou nepotřebuješ?“
„Skvělej nápad, Edo, kdybyste to všechno stihli do pad-
la, ušetříte mi fůru telefonátů. V každým případě se mi
z místa činu ozvěte, ať vim, co mám dát do svodky a jestli
mám zorganizovat velkej výjezd.“
„Jasně, pane operační důstojníku! Hnout prdelí ani je-
den, ale informace by chtěl každej! Můžeš si s našim šé-
fem podat ruku.“
„Na mě se nezlob, Edo, my jen zvedáme telefony.“

23
 „No právě, no právě…“
Burger položil sluchátko, Krauz zvedl hlavu od mapy.
„Vim, kde to je.“
Když si Burger psal poznámky, podvědomě si nahlas
diktoval, takže Krauz pohotově našel Pavlovičovu ulici,
neztrácel čas.
„Výborně, uděláme to takhle…“ Burger si zapálil ciga-
retu, na chvíli se zamyslel. „Já s Otou pojedeme jednim
autem, Richard a Chosé druhym. Kuky a Váňa zůstanou
v pohotovosti na telefonu, kdyby bylo potřeba zorganizo-
vat velkej výjezd nebo sehnat posily, pak by se k nám při-
dali. Dvě auta zatim stačej, nepoženeme tam celý oddělení,
dyť ani netušíme, do čeho deme. Souhlasíte?“
Všichni přikývli.
„Volal někdo ten spermostroj s knírem?“ Burger ukázal
bradou do kouta k prázdnému křeslu.
„Není třeba, cestou dolů se pro něj stavim,“ nabídl se
Krauz. „Jestli se mi ho povede odtrhnout od tý modelky,
sejdeme se na dvoře u aut.“
 3
Čtvrť ve východní části Našeho Města byla stará, i Pavlovi-
čova byla stará ulice, jen dva, tři domy zářily novotou – asi
výhodná koupě, nový majitel, nová investice. Krauz našel
číslo deset – stará barabizna. Zajel ještě o tři domy dál, aby
nebudili zbytečnou pozornost. Vystoupili, počkali na dru-
hé auto, naklonili se ke spuštěnému okénku spolujezdce.
„Jak to máš promyšlený, Edo? Deme dovnitř všichni –
nebo…“
Burger neodpovídal, bradou jim naznačil, aby ustoupi-
li, že chce vystoupit. Rozhlédl se, zadkem se opřel o dve-
ře auta.
„Běžte první, zazvoňte, najděte paní Némethovou, zjis-
těte, proč volala. Když se nevrátíte do deseti minut, natáh-
neme s Otou kvéry a deme vám na pomoc.“
Přikývli, hnuli se k brance.
„Vidíš někde zvonek?“
Nejen Chosé, ani Krauz ho nemohl najít. Plot byl za-
rostlý břečťanem, hustý porost zakryl všechno, i výhled
na dvůr před domem. Krauz odhrnul pár listů ve výšce,
kde by normální elektrikář na sloupek namontoval elekt-
rický zvonek. Naštěstí tenhle opravdu montoval normální
elektrikář – zvonek tam byl, skrytý na boku sloupku, za-
maskovaný zeleným pláštěm.
Krauz dvakrát zmáčkl, podruhé podržel déle – ani tak
nic neslyšeli.
„Mám zkusit kliku?“
„Dáme mu eště pár vteřin, Chosé.“
„Komu?“
„Psovi. Jestli tam je a reaguje na zvonění, měl by přiběh-
nout. Když se unáhlíš, bude ti viset ze zadku.“

25
 Za zelenou stěnou bouchly dveře, namísto štěkotu se
ozvaly šouravé kroky, zaskřípal kov o kov, branka se ote-
vřela.
Krauz si okamžitě všiml tří věcí. Nejprve ho upoutal věk
– babička! Shrbená jako babička, bělovlasá jako babička, ob-
lečená jako babička. Rudé oči, ještě před chvílí plakala. Pra-
vou ruku měla nepřirozeně krátkou, tiskla si ji na břicho.
Krauz se lépe podíval – dlaň jí od šesti, možná od sedmi
let nenarostla, zůstala zakrněná.
„Prosím?“
„Dobrý den, hledáme paní Irenu Némethovou.“
„No prosím, to sem já.“
Detektivové postřehli maďarský přízvuk.
„My sme od policie.“
Krauz jí ukázal průkaz, Chosé se neobtěžoval, pochybo-
val, že by bez brýlí rozeznala služební průkaz od lopuchu.
Přimhouřila oči, nahnula se, přikývla.
„Policie! To sem ráda!“
„Paní Némethová, volala ste…“
„Volala, volala, poďte dál.“ Ustoupila, dětskou ručičkou
ukázala, aby vešli do dvora.
Krauz se ohlédl, oba kolegové v autě je sledovali, Bur-
ger pohlédl na hodinky na zápěstí.
„Poďte dál, pánové.“
Zavřela branku, předběhla je, po popraskaném betono-
vém chodníku je vedla přes zarostlý zpustlý dvůr do domu.
„Paní Némethová, ani nemusíme dovnitř, stačí, když
nám řeknete…“
„Jen poďte, poďte,“ nenechala je domluvit. „Poďte do-
vnitř.“
Usadila je v kuchyni, zástěrou jim utřela židle – dobré
hospodyňky to vážené návštěvě dělávají vždycky.
„Mám dobrý fazolový leveš, polívku, dáte si? Je čas
oběda…“
„Ne, ne, děkujeme,“ teď nenechal Krauz domluvit ji.
„Škoda, je od neděle, ale dobrý. Tak něco na zahřátí?“
Krauz se musel usmát, byl slunečný duben, ostré slunce
už nabíralo sílu, ale babce je zima, pořád by se zahřívala.
„Ne, sme ve službě, nemůžeme ani nic na zahřátí. Rad-
ši nám řekněte, proč ste volala.“

26
 „No, proč,“ přisedla si k nim jen tak nasucho, ale prázd-
ný stůl před návštěvou ji nenechával v klidu – stará škola.
Vstala, ze sekretáře přinesla talířek se sušenkami, položila
ho mezi detektivy – až teď mohla mluvit. „A vy byste ne-
volali, když potřebujete pomoc?“
„Volali, volali, ale pořád nevíme proč.“
Vyšetřování se ujal Krauz, Chosé si vzal sušenku, nenápad-
ně se rozhlížel, hledal stopy zápasu, krev, stříkance, cokoliv,
co by nasvědčovalo, že byl spáchán násilný trestný čin. Ukou-
sl si, požvýkal, svraštil čelo – sušenky nebyly včerejší, mož-
ná ani loňské, byly tak staré, že už ani nebyly sladké. Krauz
postřehl grimasu, nemohl se ubránit škodolibému úsměvu.
„Jak proč? Člověk to vychová, piplá odmalička, mazlí
se s tim, líže rány, a nakonec vám jí ze dne na den zamor-
dujou…“
„Paní Némethová, mluvíte o Lívii?“
„Igen, ano, o kom jiným? Já vím, méno se vám nelíbí, ani
mně se nelíbilo, ale to můj starej, ten si postavil hlavu, prý
jedině Lívie, jinak jí radši utopí v řece. Co sem měla dělat,
souhlasila sem, nemohla sem jinak, dyť když se narodila,
byla tak maličká, drobounká, bez… bez… to, jak se to řek-
ne… aha! Bezbranná.“
„Kolik let je Lívii?“
„No, počkejte, Ištván odešel v osumdesátým devátým,
krátce před revolucí, a měli sme jí dva roky předtím, tak-
že asi osum let.“
„Osum…“ Krauz se na babku zamračil. Kdyby byla Lí-
vie její dcera, musela by už být zapsaná v knize rekordů –
v jejím věku nerodí ženy ani v Indii.
Taky Chosé se zarazil, postřehl nesrovnalosti v babičči-
ně výpovědi, ale nedokázal se soustředit, hledal místo, kde
by se zbavil nechutné rozžvýkané sušenky.
„Osum,“ zopakoval Krauz podezřívavě. „Lívie je
vaše…“ zaváhal, nechtěl ji urazit. „Vnučka?“
„Vnučka? Ne, vnučky mám dvě, Ildigó a Agnes.“
„Paní Némethová, prosím vás, soustřeďte se na chvíli.
Potřebujeme zjistit, kdo je Lívie, kde je teď a co se jí stalo.
Hlavně jestli nepotřebujete pomoc.“ Krauz se tak snažil, až
se podvědomě naklonil blíž a doširoka otevíral pusu, jako
by byla nahluchlá a odečítala ze rtů.

27
 „Rozumím vám, nemusíte tak otvírat pusu, nejsem blbá.
Lívie je moje číča. Číča, jako… No – je kocour a jeho man-
želka je…“
„Kočka?“
„Igen! Ano, nemohla sem si vzpomenout. Kočka!“
Krauz padl na opěradlo, Chosé přestal žvýkat, vykulil
oči. Krauz si nebyl jistý, zda překvapením nebo nevolnos-
tí. Pro jistotu se odtáhl.
„Paní Némethová…“ Krauz se zhluboka nadechl, poma-
lu vydechl – musí být trpělivý, hodně trpělivý. „Volala ste
linku sto padesát osum.“
„Ano, před hodinou.“
„Volala ste, protože ste našla mrtvou kočku?“
„Ano, totiž ne! Nejen mrtvou, to bych nevolala, volala
sem, protože jí někdo zabil, v televizi se tomu říká, zavraž-
dil, jednou sem slyšela i výraz cizí zavinění. Tohle je přesně
ten případ, cizí zavinění, a eště jí i přitloukli na dveře kůlny.“
„Dveře kůlny,“ ztrápeně zopakoval Krauz, nevěřícně za-
vrtěl hlavou. „Dobře, zabili jí, zavraždili jí, přitloukli, teda
přibili jí na dveře, i cizí zavinění bych přijal, ale pořád mlu-
víme o kočce? Žádnej člověk, žádná holka ani vnučka? Nic
takovýho – je to kočka? Normální černá čtyřnohá s dlou-
hym huňatym ocasem?“
„Ne.“
Krauz si povzdechl, znovu se nadechl, musel se soustředit.
„Tak kdo je teda Lívie?“
„Kočka.“
„Teď ste řekla, že ne.“
„Není černá, je bílá, celá taková… taková, prostě má
skvrny, takže je…“
„Flekatá?“
„Igen, přesně, flekatá!“
„Výborně, konečně aspoň něco víme na sto procent. Za-
bili flekatou kočku ménem Lívie.“
„Přesně tak.“
„Pane kolego,“ Krauz přenesl pozornost na Chosého.
„Přines´ byste mi z auta zápisník?“
Pohledy se jim setkaly, Chosé pochopil, vystřelil z ku-
chyně, jako by dostal průjem, což by se určitě stalo, kdyby
neprozíravě polkl.

28
 „Paní Némethová, chvíli mě poslouchejte.“
„Prosím, sem jedno ucho.“
„Určitě ráda koukáte na televizní seriály…“
„Ráda, strašně ráda.“
„… a detektivky…“
„Eště radši.“
„… a poučila ste se z nich, načerpala ste z nich nějaký
vědomosti, slovní zásobu, odborný termíny, ale jedno vám
uniklo.“
„Uniklo?“
„Jeden zásadní, základní fakt, a to, že de dycky o vraž-
du člověka. Když někdo zabije zvíře, třeba i milý zvířát-
ko, koťátko, pejska, to je jedno, nikdy nemluvíme o vraždě,
na kterou by se vztahovaly naše paragrafy. Víte, paní Né-
methová, my dva sme detektivové z oddělení vražd, něco
o tom víme, můžete nám věřit.“
„Věřím vám, takže sem volala zbytečně?“
„No, zbytečně, jak se to vezme, aspoň sme se projeli
a provětrali, ale v případě úmrtí vaší kočky Lívie vám ne-
pomůžeme.“
„Ani když jí tak zrasili?“
„Zrasili?“
„To bylo v minulým dílu Smrtonosné pasti, hrál tam fe-
šák Bruce Willis. On to furt používal, zrasili.“
„Já vim, viděl sem ho, ale nepamatuju se. Zrasili – no, že
byla domlácená, zbitá…“
„Rozsekaná, umučená,“ pohotově doplnila babka. „Ani
tak to nemůže být vražda?“
„Vražda ne…“
Krauze přerušil Chosého návrat. Viditelně se mu ulevilo,
už nepřežvykoval, i oči měl na svém místě. Když si sedal,
podal kolegovi zápisník, aby ho viděla i babka, nenápadně
přikývl, aby babka neviděla, že kluci už odjeli. Vyšetřovat
vraždu kočky odmítli, a ať si pohne, aby mohli vypadnout
i oni. Krauz přikývl, že vzkazu rozumí.
„Vražda ne, paní Némethová, vražda určitě ne. Můžeme
vám projevit soustrast nad ztrátou oblíbený domácí spo-
lečnice, ale to je asi tak všechno.“
„Ani se na ní nemůžete kouknout? Třeba si to rozmy-
slíte.“

29
 „Kouknout? Ona tam pořád eště visí?“
„Ne, sundala sem jí, leží vzadu za domem v trávě pod
třešní. Nevím, co s ní.“
Babička si malou ruku na břichu překryla zdravou, pro-
mnula, smutně pohlédla na detektiva. Krauzovi jí přišlo
líto. Chosého znuděný výraz ve tváři mu napovídal, že už
by nejraději seděl ve svém křesle v koutě a listoval v časo-
pisech.
„Leží v trávě…“ vzdychl Krauz. „Víte co, tak my se na ní
teda koukneme.“
Vstali, i Chosé vstal, co mohl dělat, když kolegu chytal
sentiment.
„Poďte za mnou a děkuju, že ste tak přátelští.“
Zavedla je na dvůr za domem. K zadní stěně byla při-
lepená oprýskaná nízká kůlna a k ní ještě jedna, dřevěná.
Musela být velice stará, neboť dřevo lety popraskalo a ze-
šedlo, jako všechny dřevěné stavby vystavené dlouhole-
tým dešťům a letním žárům. Ani vpředu, ani vzadu ne-
bylo pokoseno, i když první jarní tráva a porost by si už
sekačku zasloužily.
„Rozhlížíte se, já vim, všude tráva, potřebovala bych po-
sekat, ale s tou mojí rukou toho moc nezmůžu. Syn se občas
staví, ale už tu dlouho nebyl. Musím mu zavolat.“
Krauz přikývl, zavolat by měla v každém případě.
„Kde je?“
„Tamhle,“ ukázala pod košatou třešeň.
Došli k třešni, dřepli si.
„Do prdele, Chosé…“ Krauz nechápavě zavrtěl hlavou
– něco takového ještě neviděl.
„Tak tomuhle řikám masakr, Ríšo,“ souhlasil šeptem
Chosé.
Kočka ležela na boku, tlapky křečovitě natažené, hla-
va v nepřirozeném úhlu svěšená na hrudi, ocas natažený
do dálky. V nose i v uších spatřili zaschlou krev, jedno oko
vyteklo, přední packy zlomené na několika místech. Bílý
flekatý kožich byl flekatý dvojnásob – původní fleky do-
plňovaly krvavé. Chlupatá chuděra měla bok posetý krát-
kými bodnými ranami. Nemuseli ji převracet, druhý bok
určitě vypadal stejně.
„Říká se, že kočky maj devět životů,“ zamumlal Chosé.

30
 „Ale ona má v kožichu víc než devět ran, takže po de-
vátý jí životy došly.“
„Ríšo, co za hovado je schopný něčeho takovýho?“
„Jedině hovado, jak řikáš.“
Krauz vstal, narovnal se.
„Paní Némethová, kdy a kde ste jí našla?“
„Dneska ráno, visela tady,“ ukázala na dveře dřevěné
kůlny.
„Byla přibitá?“
„Ne, ona… Jak bych vám to…“ babka nemohla najít
správná slova.
Krauz si prohlédl dveře, ve výšce očí trčel rezavý hřebík.
„Tady visela, na tom hřebíku?“
„Ano.“
„Za co?“
„To právě netušim, za co jí to udělali!“
„Myslel sem, za co visela, za hlavu, za nohu, za ucho…“
„Aha, za krk. Vzadu na krku má díru, tam jí pověsili.
Hlavička jí tak smutně visela, i tlapky.“
„Takže nebyla přibitá, ale visela na hřebíku.“
„Přesně tak.“
„Ten hřebík je tu dlouho?“
„Odjakživa, zatlouk´ ho tam eště můj muž, věšel na něj
hadici.“
„A kdy ste Lívii viděla naposledy?“
„Teď.“
„Živou! Kdy ste jí viděla živou?“
„Včera.“
„Ráno, večer…?“
„Obědvala se mnou, pak odběhla, pak už si nevzpomí-
nám. Dělala si, co chtěla, odbíhala, kdy chtěla, přišla, kdy
chtěla, nevzpomínám si.“
„Byla ste včera odpoledne i tady vzadu za domem?“
„Ne, chodím sem jen občas, pro dřevo.“
Chosé si povzdechl, nechápal, co parťák vyvádí. Sypal
otázky jednu za druhou, jako by v trávě ležely obě babič-
činy vnučky i půlka rodiny. Krauz na něj naštvaně koukl,
aby neotravoval, a ještě chvíli vydržel.
„Paní Némethová, měla ste poslední dobou nějaký vý-
hružný telefonáty?“

31
 „Ne.“
„Ste pohádaná s někym ze sousedů?“
„No…“ zaváhala.
„Víte, snažim se pochopit, kdo – a hlavně proč – by tako-
vymhle způsobem ubližoval nevinnýmu domácímu maz-
líčkovi. Napadá mě jen jedno – někdo se vám chtěl pomstít,
naštvat vás, zarmoutit.“
„Zarmoutit? To jakože…“ zjevně zase nerozuměla.
„Jakože rozbrečet vás.“
„Aha, rozumím. V tom máte pravdu, povedlo se, oprav-
du sem brečela. Málem mě trefil šlak, jak sem se vylekala,
a bylo mi jí líto, nikomu nic neudělala. Lívi… tak sme jí ří-
kali, Lívi nikomu nic špatnýho neudělala, byla to hodná,
poslušná číča.“
„Takže nevíte, ani netušíte, kdo by vám chtěl takhle kru-
tě ublížit?“
Promnula si malou ručku na břichu, uhnula pohledem
do kouta zahrady, pohodila hlavou.
„Máte nějaký podezření? Tušíte, kdo to udělal?“
Chosé přistoupil blíž – reakce paní Némethové ho zau-
jala, chystala se lhát nebo přinejmenším zatajit něco důle-
žitého. Pozorně ji sledoval.
„Abyste mi rozuměla,“ Krauz se snažil zmírnit napětí,
které v ní vyvolal vodopád otázek, „nevyšetřujeme vraždu,
ani vás nebudeme tahat k nám do kanceláře na výslech, nic
takovýho vám nehrozí. Vy ste volala nás, ne my vás, nepře-
padli sme vás, jen sme reagovali na vaše volání o pomoc,
tak sme tady a snažíme se něco zjistit. Jestli máte nějaký
obavy, prosím, řekněte, o co de. Jestli nechcete, můžeme
odejít, záleží jen na vás.“
Babka přikývla, pochopila, co se jí detektivové snaží na-
značit – buď bude spolupracovat, nebo si může trhnout
nohou.
„Pofont…“ začala váhavě.
„To je facka, ne?“
Krauz neuměl maďarsky, od své babičky z otcovy stra-
ny pochytil jen pár slov, pofont patřilo k nim.
„Facku, ano, dostal za uši.“
„Kdo?“
Babka ukázala bradou k živému plotu.

32
 „Soused?“ hádal Krauz. „Vy ste vyfackovala souseda?“
„To nejde, dyť je jako hora. Jeho prcka.“
„Prcka?“
„Jednoho z nich.“
„Jakýho jednoho?“
„To právě nevím. Kdo je má rozeznat, dyť sou jak dva
tojáše.“
„Vejce?“
Krauz vzdychl, s babkou bude těžká řeč, zase ničemu
nerozuměli.
„Přesně tak, jako dvě vejce.“
„Kdo je jako dvě vejce?“
„Ördök fióka.“
„Čerti?“
„Čerti mrňaví,“ přikývla babka. „Parchanti,“ dodala po-
tichu, jen tak sama pro sebe pod nos.
Chosé zareagoval první.
„Paní Némethová, váš soused má dvojčata?“
Babka přikývla, Krauz také přikývl, až teď byl v obraze.
„Dva kluky – dvojčata?“
„Hm.“
„Zlobí vás.“
„Jo, zlobí.“
„Jak se menujou?“
„Petr a Pavel, podle ména by měli být jako andílci, sou
ale přesný opak.“
„Čertiska.“
„Přesně, jen rohy jim chybí.“
„Kolik jim je let?“
„Devět.“
„Co dělaj?“
„Nic, co by dělali, eště chodí do školy.“
„Co dělaj vám, co vyváděj?“
„Aha, no furt něco.“
„Například?“
„Vysmívají se mi, že mají ruce větší než já, a to sou to
teprve děti.“
„Vysmívat se je fakt neslušný, ale víte, děti uměj být bez-
ohledný, i krutý,“ bagatelizoval Krauz.
„To máte teda setsakramentskou pravdu, pane policajt.“

33
 „Co dál?“
„Lezou mi sem.“
„Kam? Na dvůr?“
„Sem, na dvůr. Tamhle v rohu z jejich strany maj boudu
pro psa, odtud přelezou plot a běhaj mi tu, všechno rozhá-
žou, ukradnou mi jahody, polámou větve na třešni. Jak ří-
kám, furt něco.“
„Banditi,“ souhlasil Chosé, jen aby něco řekl. Už chtěl
doopravdy vypadnout.
„Vysrali se mi na chodník, málem sem se přizabila,“ po-
kračovala babka ve výčtu hříchů sousedových ďáblíků.
„Co provedli naposledy?“
„Jak naposledy?“
„Když jeden z nich dostal facku.“
„Aha…“
„Kdy to bylo?“
„V pátek.“
„Dneska je…“ zkoušel ji Chosé.
„Úterý, to mě zkoušíte?“
„Jen trochu. Podle čeho si to pamatujete?“
„Protože sem byla v obchodě. Přes týden nechodím,
du v pátek s vozíkem, nakoupím si na víkend, stačí mi to
na celý týden, pak du zas až v pátek.“
„Byla ste v obchodě. Co se stalo pak?“
„Bylo zavřeno, z technických důvodů.“
„Vrátila ste se dřív.“
„Jo, a běhali vzadu po dvoře jak splašený, řvali, ječeli…“
„Překvapila ste je.“
„Překvapila, šla sem potichu podél zdi až sem na roh
a jeden mi vběhnul přímo do náruče, tak sem mu jednu
vlepila, až mu ta mrňavá čertovská blond hlava nadskoči-
la!“ Babka se při vzpomínce na zaslouženou odplatu roz-
ohnila, až zvýšila hlas. Oči jí zářily.
„A přišel soused…“
„Právě že ne. Čekala sem, že budou smradi doma žalo-
vat a starej sem přiběhne, ale nepřiběh´.“
„Neměl čas.“
„Ne, určitě ne, na to by si čas našel, tak jako dycky, když
se se mnou moh´ pohádat. Nepřišel, takže se muselo stát
něco jinýho.“

34
 „Co máte na mysli?“
„Je jen jedno vysvětlení – nepřišel, protože se nic nedo-
zvěděl, a nic se nedozvěděl proto, že ty malí antikristi se
doma nepochlubili. To znamená…“ teď zkoušela ona je.
„Že si to nechali pro sebe, protože se chtěli pomstít
osobně.“
„Vidíte, taky vás to napadlo.“ Babka se spokojeně usmá-
la, tihle dva policajti se jí náramně líbili, myslelo jim to po-
dle jejího gusta.
Krauz přemýšlel, slova se ujal Chosé.
„Ale důkazy nemáte.“
„Jaký důkazy?“
„Důkazy, že Lívii zabili sousedovic dvojčata.“
„Co by to mělo být? Co je důkaz? Nestačí, že sem běhaj
každou chvíli?“
„Nestačí, paní Némethová. Neztratili kapesník nebo ně-
jakou hračku, například prak? Nenašla ste v hlíně otisky
dětskejch bot?“
„Nic sem nenašla, ani nehledala. To sem měla stihnout,
než sem zavolala, tak se to dělá?“
„Není to povinnost, ale důkaz dycky pomůže.“
„Správně, dycky pomůže,“ Krauz se probral ze zamyš-
lení, navázal na kolegovu myšlenku. „Takže důkaz nemá-
me, no nevadí, nedá se nic dělat. Paní Némethová, mám
eště jednu otázečku…“
„Prosím.“
„Kdy chodíte do obchodu?“
„V pátek, už sem říkala, že v pátek. Zase mě zkoušíte?
Nejsem dementní!“
„Ne, určitě ne, tohle není zkouška. V pátek, ale v kolik?“
„V deset, dycky v deset. Ty smradi to dobře vědí, maj
mě… maj mě od…“
„Odsledovanou.“
„No, dyť říkám!“
„Včera bylo pondělí.“
„Když je dneska úterý, muselo být včera pondělí.“
„A dneska ráno ste našla Lívii pověšenou na hřebíku.“
„Jo.“
„Ale to sou běžný pracovní dny, jak pátek, tak pondělí.
Ty kluci nechoděj do školy?“

35
 „Aha, o to vám de! Choděj, ale teď sou nemocný.“
„Jak nemocný, když pořád pobíhaj venku? Co jim je?“
„Měli spálu nebo nějaký takový svinstvo, byli tři týdny
doma. Už končej, už jim zase narostly růžky, pobíhaj ven-
ku a zloběj, takže už pudou do školy. Konečně, aspoň do-
poledne bude klid.“
„Aha…“ Krauz vydechl, že teď je všechno jasné a mo-
hou jít do práce, do normální práce.
Detektivové se pohnuli, babka zůstala stát.
„Chuděrka moje,“ oči upírala do trávy pod třešeň. „Lí-
vinko moje, chuděrko moje, co jen s tebou bude,“ lamen-
tovala, i slzička skanula.
Krauz se vrátil.
„Nechcete, aby skončila na skládce, co? Chcete jí po-
chovat?“
„Chtěla bych, ale s tou rukou…“ bezmocně si pohladi-
la zakrslou ruku.
„Nemá vám kdo pomoct?“
„Chtěla sem zavolat synovi, ale než ten přijede…“ smut-
ně se zadívala na dobrosrdečného policajta. „Zůstane tam
ležet v tý mokrý trávě, chuděrka moje milá.“
„Ehm,“ Krauz si odkašlal, nerozhodně pohlédl na kolegu.
Chosé obrátil oči v sloup, jestli to opravdu myslí vážně.
„Kam byste jí chtěla pochovat?“
„Sem, mezi tyhle kytičky.“
Krauz rýpl do záhonu špičkou boty – měkká obděláva-
ná půda, jáma pro kočku by byla otázkou tří, čtyř lopat, tří,
čtyř minut, zasypání ani to ne.
„A nářadí máte?“
„Vy byste byli tak hodný? Ježíš, to byste byli zlatý, chlap-
ci moji. Lopata je tamhle v kůlně. Ne v týhle, v tý dřevěný.“
Krauz musel dveře nadzvednout, panty časem povo-
lily a dveře dosedly na zem. Otevíral opatrně, ještě byly
od krve.
„Světlo tu nemáte?“ hulákal Krauz z kůlny.
„Ne, ale ani ho nepotřebujete, lopata je vpravo v rohu
a oči si za chvíli zvyknou.“
Babka měla pravdu jak s lopatou, tak s očima – po chvíli
se rozkoukal. Lopata byla opřená v koutě spolu s běžným
nářadím. Prohrabal se, pro jistotu si vzal i krumpáč a rýč.

36
Rýč se zasekl, Krauz trhl, dvě násady spadly na zem. Se-
hnul se, zdvihl hrábě, zdvihl motyku… Moment, počkat!
Proč se jí leskne špička?
„Chosé!“
Chosé se neochotně hnul k rozevřeným dveřím. Spadlo
mu něco na hlavu, nebo co?
„Chosé…“
„Tady sem, neřvi.“
„Poď sem.“
„Proč, beztak vidim hovno.“
„Poď sem do kouta a chvíli počkej, oči si hned zvyknou.“
Chosé poslechl, následoval kolegu do kouta kůlny.
„Koukni, co je tohle?“ Krauz mu pod nos nastavil mo-
tyku.
„Dávej bacha, je špičatá. Chceš mi vyrazit oko?“
„K čemu ti je, dyť stejně nic nevidíš.“
„Už vidim, bude se mi hodit. Ukaž, co to máš?“
„Motyku. Špičatou motyku.“
Chosé pohladil železo, otřel špičku, promnul si prsty,
přivoněl.
„Přísahám bohu, krev!“
„Krev. Chosé, ty bodný rány na jejím boku nejsou
od nože, oni jí rozsekali motykou!“
„Čuráci malý, fakt jí rozsekali.“ Chosé pro jistotu ještě
přivoněl. „Řekneme jí to, Ríšo?“
„Kašleme na detaily, k čemu jí zbytečně hecovat?“
„Jak myslíš. Dej sem ten krumpáč, seš levej, až to bolí!“
Chosé párkrát kopl mezi chryzantémy, Krauz párkrát
zaryl rýčem, dno jámy upravil lopatou.
„Chcete se eště rozloučit?“
„Už sem jí pohladila.“
Jámu zahrnuli raz, dva, Krauz lopatou upravil hlínu
do úhledného hrobečku. Poplácal, uhladil, hotovo!
„Hotovo, paní Némethová.“
„Eště tu žlutou kytičku,“ ukázala babka zdravou rukou.
Krauz vzdychl, utrhl žlutou chryzantému, zapíchl ji do-
prostřed kopečku.
„Tam ne, k hlavičce, prosím vás.“
Krauz přesadil květinu blíž ke kočičí hlavičce. Jestli mu
babka podá síťovku a drobné s tím, že chce chleba, mlé-

37
ko, máslo a nové sušenky, už ji fakt pošle do teplých kra-
jin! Za dobrotu na žebrotu, anebo jinak, podáš prst a při-
jdeš o celou ruku.
Nepřišli o nic, babka byla skromná a nanejvýš spokoje-
ná. Schovali nářadí, zavřeli kůlnu.
„Strašně moc vám děkuju, chlapci moji. Jak se vám jen
odvděčím? Víte co, poďte na polívčičku, nadřeli ste se, za-
sloužíte si.“
Chosé upaloval, až se za ním prášilo.