ZLATÁ HOREČKA

„Tak já vám povím,“ řekl zamyšleně starý Albert svému příteli , „jak jsem jednou našel zlato. Tehdy
jsem pracoval jako hlídač u vlakového nádraží. Víte, to je nevděčná práce, to jste pořád musel
někoho na něco upozorňovat, a pokud to byl naprostý magor, musel jste ho i vyhnat. Jinak to byla
práce vcelku pohodová, občas doutníček, slušný plat a měl jste i možnost potkat docela zajímavé
lidi.

Jednou jsem měl takhle službu a potkám malého Pepíka. To byl tamní rozpustilý klučina, co se celý
den proháněl po vsi a občas nás přišel navštívit i na nádraží. Někdy zlobil až moc, ale jinak to byl
docela dobrý kluk, - nevíte, proč všichni ti malí kluci zlobí?

No, to je jedno.Ten Pepík se u mě toho dne zastavil – všiml jsem si že, má něco v rukou.
Tak jsem se ho zeptal co to je, a to byste neuhádl, co mi odpověděl! Řekl, že je to zlato! Nejdříve
jsem mu samozřejmě nevěřil - to se rozumí, kdo by tohle věřil malému chlapci. I tak mi to ale
nedalo, a zvědavost mě donutila podívat se, co v těch jeho špinavých rukách opravdu má. A hle!
Věřte mi to nebo ne, pane, ale to zlato tam opravdu bylo! Nevěřil jsem tomu, ale vzal jsem si jednu
minci do ruky a jak jsem vždycky vídával u těch boháčů ve filmech v biografu, – kousl do ní. A ono
to bylo velmi tvrdé, tak jsem si říkal, že to asi doopravdy to zlato je! Okamžitě jsem se ho zeptal,
jestli mi ho dá.

No to víte, jak tak člověk lační po bohatství, a v tu chvíli nekouká na ostatní, jsem zkrátka honem
rychle chtěl ty mince od Pepíka dostat. Kolem bylo samozřejmě hodně lidí, kteří mě se zvědavostí
sledovali. Povím vám, že ani nechci vědět co si mysleli. Dokonce i pan strojvedoucí Eda – můj
tehdejší přítel, budiž mu země lehká, - nás zaujatě pozoroval. Znali jsme se už od školy. Byl to
takový chytrý, ale zároveň velice šikovný člověk.Vždycky jsem se na něj mohl spolehnout. Víte,
takových lidí je už dneska na světě málo. Když mi tedy Pepík ty pekelné mince předal, rychle jsem
si je uklidil do kapsy a dělal jakože nic.

Byl bych čekal, že bude škemrat, abych mu ty mince vrátil, a kdyby to opravdu řekl, vlastně ani
nevím co bych dělal, ale on neříkal nic. Jenom mlčel, a začal se silně smát. To vám byl pacholek! A
při tom smíchu se najednou rozběhl směrem po kolejišti. Nejdříve jsem ho chtěl zastavit, ale potom
jsem si řekl, ty troubo! Máš zlato, tak co víc chceš? Ať si ten kluk utíká kam chce! Strojvedoucí Eda
ke mně potom přišel a zeptal se mě, co to dneska ten Pepík chtěl. Já jsem mu tedy řekl, jak to bylo,
avšak měl jsem trochu strach, že si bude chtít to zlato získat pro sebe, nehledě na přátelství, co mezi
námi bylo. Víte, lidé jsou velmi sobečtí, když jde o peníze. Ale – jak se nejlepšímu příteli patří, řekl
jsem pravdu. Pamatuji, jak z toho byl Eda úplně vedle. Já vám povím, to byl šokovaný výraz!
Chvíli jsme se dohadovali o tom, odkud to zlato ten klučina mohl tak sehnat, - jestli ho snad někde
neukradl. Ale, bylo to jedno, protože pokud ano, my jsem to zlato neukradli.

No a pak to bylo tak, že jsem chvíli v duchu přemýšlel nad tím, jestli Edovi nějaké ty mince nedám.
Přeci jen by to ode mě nebylo hezké. Nějaké zlo, nějaký ďábel v mé hlavě mi ale říkal, že to nemám
udělat. Tak jsem si ho nakonec nechal. Řeknu vám příteli, je mi to dodnes tak líto, jako nic na světě.
To dokáže člověk napáchat zla pro kus zlata, co? Inu, chvilku jsme si s Edou povídali jako obvykle
a po pár chvilkách Pepíček přiběhl znova.

Tak se ho ptám : Kde jsi byl? Kam jsi tak pospíchal? On mi ale neodpověděl a jenom se pořád smál.
A pak byste neuhádl, co udělal. Dal mi další mince zlata! Pane, já jsem je popadl jako centy po
vyhraných kartách a znova si je schoval do kapsy. Kdes to sakra sebral, ty kluku šikovná? Povídám
mu, ale znovu nic neříkal. Ani Edovi to nedalo a zeptal se ho na to samé, ale Pepík se jen smál.

Hergot, ten kluk mohl někde najít nějaký poklad, řekl jsem si. Pepčo! Koukej mi odpovědět! Kde jsi
našel to zlato? Povídám. On potom konečně řekl, abych šel s ním. Představte si, to bylo jediné co
řekl! Pojď se mnou! No věřil byste tomu? Inu, šel jsem tedy za ním doufajíc, že mě opravdu zavede
k tomu zapeklitému zlatu. Edovi to nedalo a šel s námi také. Další vlak jel až za hodinu. Jeho jízdní
řád jsem měl dobře nastudovaný.

Po chvíli už jsem se Pepíka zeptal, jak daleko to ještě je. Konečně, mohl si z nás jenom opět
utahovat, pomyslel jsem si. Ten kluk se ale jenom usmál, a ukázal rukou směrem rovně. No dobrá,
já na to, ale začínal jsem mít pochybnosti, zda si z nás jen neutahuje. Po chvilce jsme ale zastavili a
odbočili do lesa. Tam byla taková osamocená stará chalupa. Co to na nás ten kluk chystá? říkali
jsme si s Edou. Když jsme k ní došli, Pepík ukázal prstem k zahradě. Eda mi řekl, ať tam jdu já,
když mu věřím. Tak jsem tedy šel. Do poslední chvíle jsem si nebyl jistý, zda tam někdo bydlí, ale
zvenku jsem chatu prozkoumal a byla skutečně prázdná.

Říkal jsem si v duchu, že jsem vlastně hrozná naivka, že takhle nesmyslně věřím malému klukovi.
Trochu jsem se tedy po zahradě porozhlédl a zahlédl jsem tam vyhrabanou díru. Něco v mé hlavě
mi říkalo, že tam to zlato je, nějaký vnitřní hlas. Snad nějaká intuice? Nevím. Tak jsem tedy k té
díře rychle přiběhl. Příteli, povím vám, já jsem nikdy v životě nic neukradl, ale tohle, to byla moje
nová životní příležitost. A já mám to zlato doteď. Protože až jednou budu v koncích, chystám se ho
použít.“