Vše minulé je prologem.

– Bouře
 KAPITOLA PRVNÍ
Když jsem strýčka viděla naposledy, koupil mi psa. Štěně zlatého retrívra
se smutnýma očima a čumákem ve tvaru srdce. Měla jsem ho příliš krátce,
než abych ho pojmenovala. Jednu chvíli mi běhalo po obýváku s příslibem
mnoha společných dobrodružství, a v okamžiku bylo pryč. Se strýčkem
Billym se to přihodilo stejně. Jednu chvíli couval z naší příjezdové cesty a
mával mi přitom na rozloučenou. A pak už jsem ho nikdy neviděla.
Máma psa nechtěla. Věčně jsem ji žadonila, slibovala jí, že s ním budu
každý den chodit na procházku, že pokaždé vydrhnu kobereček v obýváku,
když se stane nějaká nehoda, ale máma nepovolila. Kobereček ji netrápil,
ani nespočet rozkousaných bot. Nebála se ani, že bych psa nemilovala – o
tom nepochybovala. Samozřejmě by ho milovala taky, ale o zvíře musel
člověk především zodpovědně pečovat, stejně jako o každý jiný vztah,
láska byla vedlejší. Za chvíli mě čekala puberta, čas, kdy se budu starat o
chlapce a kamarádky, na kapesném, na psech ani rodině mi tolik nesejde.
Už jsme to přece probíraly. Žádný pes nebude. Věděla jsem to. Věděl to i
strýček Billy.
Dal mi toho psa k narozeninám. Ke dvanáctinám mi rodiče pronajali
tréninkový tunel na baseball v herně v Culver City. Bylo to na začátku
roku 1998. Vždycky jsme moje narozeniny slavili v lednu, protože jsem se
narodila na sklonku roku.
Nadzvedla jsem si tréninkovou helmu, nesměle vstoupila do tunelu a
moje kamarádky se mezitím shlukly za kotevními body a povzbuzovaly
mě. Táta mi udělil poslední radu – mám se rozkročit na šířku ramen a
zvednout pravý loket. Čekala jsem, že mi máma připomene, ať dávám
pozor, ale stála u stánku s občerstvením a telefonovala.
Dobře, Mirando, to zvládneš, řekl táta, když jsem švihla pálkou a
minula. Máma se k němu přitočila a něco mu pošeptala do ucha. Při
dalším nadhozu jsem švihla pálkou, teprve když míček proletěl kolem
kotevních bodů. Už bys měla vědět, že na něj není spoleh, řekl táta mámě.
Mirando, houkl na mě. Nezavírej oči.
Slíbil, že přijde, slyšela jsem zašeptat mámu.
Teď to nebudeme řešit, odpověděl jí šeptem táta.
Neměl by dělat plané sliby.
 Suze, teď ne.
Pokoušela jsem se soustředit na to, abych měla zvednutý loket a
uvolněná kolena, přesně jak mě to táta učil, ale jejich tlumený hovor mě
rozptyloval. Existoval jenom jeden člověk, kvůli kterému takhle šeptali.
Nesnášela jsem, když o Billym mluvili takhle, jako by se mě před ním
snažili chránit, jako by mě před ním snad museli střežit. Obrátila jsem oči
od nadhazovacího stroje k rodičům. Opírali se o tunel a zírali na sebe, jako
by soutěžili, kdo to déle vydrží.
Nejdřív jsem ten náraz uslyšela, teprve potom ho ucítila. Něco strašně
hlasitě pláclo a pak mi vzplálo rameno. Zaječela jsem a zhroutila se na
zem. Nad hlavou mi prosvištěly další dva míčky. Táta s mámou se hnali do
tunelu a táta přitom vykřikl, ať ten stroj vypnou.
Zlatíčko, jsi v pořádku? Máma mi sundala helmu a odhrnula mi z čela
zpocené vlasy. Bolest mi vyrazila dech. Supěla jsem na studené cementové
podlaze a nedokázala jí odpovědět. Mirando, mluv se mnou, naléhala
přehnaně zoufale.
Nic mi není, vyrazila jsem ze sebe mezi namáhavými nádechy. Asi jenom
potřebuju dort.
Normálně by je to rozesmálo, ale teď se na sebe s tátou dál dívali,
starostlivě a zklamaně, jako by snad Billy mohl i za to jelito, co mi
vystupovalo na rameni. Máma na tátu dopáleně zafuněla a vyrazila ke
stánku s občerstvením pro můj narozeninový dort.
Co je s mámou? zeptala jsem se táty, když jsme pozorovali, jak mluví s
dívkou za pultem.
Nic, co by nespravil dort, odpověděl a rozcuchal mi vlasy.
Potom, co jsme ho slupli a sáček s ledem, který mě máma přiměla si
přiložit na rameno, se rozpustil a zamokřil mi předek trička, jsem se
připojila ke kamarádkám v herně a nevšímala si ostré bolesti, která mi
vystřelovala do paže, když jsem házela skee-ball do úzkého žlábku. Mezi
hody jsem letmo pokukovala po rodičích. Uklízeli zbytky narozeninového
dortu. Máma drhla plastový ubrus tak zuřivě, že ji táta nakonec odtáhl a
sevřel v náručí. Hladil ji po vlasech a něco jí šeptal do ucha. Nechápala
jsem, proč se máma tak rozčiluje. Stávalo se často, že Billy slíbil, že
přijde, a nepřišel. Popravdě jsem si ani nevybavovala, kdy se naposledy
stavil na mojí narozeninové oslavě. Jakmile Japonsko nebo Itálii zasáhlo
zemětřesení, pokaždé nasedl na první letadlo s jinými seismology,
inženýry, sociology. Necítila jsem zklamaní, ale hrdost. Můj strýček byl
důležitý. Můj strýček zachraňoval lidské životy. Máma mě naučila ho
takhle vidět. Pokaždé když se Billy nedostavil na besídku, debatu nebo
nedělní grilovačku, řekla mi: Tvůj strýček by tady chtěl být, ale zařizuje,
aby bylo na světě víc bezpečno. Byl to můj superhrdina. Kapitán Billy,
který nezachraňoval svět nadlidskými silami, ale geniálním mozkem.
Později už jsem byla moc velká na to, abych věřila na superhrdiny, ale v
Billyho jsem věřila pořád. Myslela jsem, že v něj věří i máma, ale teď tady
brečela kvůli narozeninové oslavě.
S nejlepší kamarádkou Joanie jsme toho večera šly brzo do postele. Byla
jsem rozespalá a všechno vnímala mlhavě, ale někdo doopravdy zvonil na
dveře, někdo doopravdy šeptal. Vyklouzla jsem z postele do chodby. U
domovních dveří jsem spatřila mámu v saténovém županu, který si těsně
přitáhla k malé postavě. Venku na verandě stál Billy.
Rozběhla jsem se ke schodům a chystala se na Billyho skočit. Už jsem
na to začínala být trochu moc velká, ale stejně jsem si myslela, že ho
takhle budu zdravit i jako dospělá, že mu vždycky samou láskou div
nepřerazím záda. Jenže když jsem doběhla na vrcholek schodů, vylekalo
mě, co máma říká.
Co to do prdele vyvádíš? Jsou tři ráno. Ztuhla jsem. Máma zřídka
zvyšovala hlas. A sprostě nemluvila vůbec nikdy. Ty si teda troufáš, přijít
uprostřed noci, a ještě mi něco vyčítat. Fakt si kurva troufáš.
Ochromeně jsem stála u sloupku zábradlí. Ještě nikdy jsem neviděla nic
tak velkolepého jako její hněv.
To ty jsi to takhle chtěl. Pokoušela se tlumit hlas. Slyšíš mě? Bylo to tvoje
rozhodnutí. Neopovažuj se mi to vyčítat.
Máma na Billyho dál ječela, že by si měl uvědomit, kolik je hodin, a že
je kretén a nějaký narcis a další slova, kterým jsem nerozuměla, a Billy se
přitom odvrátil. Když mě zahlédl na vrcholku schodiště, měl červené tváře
a skelný pohled. Máma se podívala, kam kouká. Tváře měla bledé a
znenadání vypadala velmi staře. Těkala jsem pohledem z jednoho
všeříkajícího obličeje na druhý. Nehádali se kvůli mým narozeninám.
Stalo se něco jiného.
Broučku, vrať se do postele, zavolala na mě máma. Když jsem otálela,
dodala: Prosím.
 Vystřelila jsem zpátky do svého pokoje, znepokojená a nevysvětlitelně
zahanbená tím, co jsem právě viděla.
Joanie se zavrtěla, když uslyšela, jak si k ní lezu.
Kolik je hodin?
Něco po třetí ráno.
Proč sem někdo chodí tak pozdě?
Já nevím.
Joanie se převalila a něco zablábolila. Mně už se usnout nepodařilo.
Hlavou mi běžela mámina slova – ty si teda kurva troufáš a kretén a
neopovažuj se mi to vyčítat. Bylo to tvoje rozhodnutí. Z úsvitu se stalo ráno
a záclonami prosáklo sluneční světlo. Zůstala jsem vzhůru celou noc, a
pořád jsem nemohla přijít na to, jaké rozhodnutí že to Billy udělal, co že
to mámě vyčítal, čeho jsem to byla u dveří svědkem.
Později toho rána vzal táta mě a Joanie na lívance.
Kde je máma? zeptala jsem se ho, když jsme nastoupili do auta.
Trochu si přispala. Máma vždycky vstávala nejpozději v sedm, ale tátův
tón mě odradil od dalšího vyptávání.
Když jsme se vrátili ze snídaně, máma balila do těsta kousky čokolády a
pořád přitom byla v saténovém županu a kolem tváře se jí vlnily kaštanové
kudrny. Normálně tvořil zásadní přísadu každého receptu její zpěv. Mámin
libozvučný hlas si pokaždé propletl cestu do koláče nebo lasagní a třešně
nebo rajčata díky němu zesládly. Jak ale tak znovu a znovu obracela těsto
na sušenky, v kuchyni vládlo bolestné ticho.
Vzhlédla, když mě uslyšela ve dveřích. Oči měla opuchlé a do tváří se jí
pořád nevrátila barva. Jaká byla snídaně?
Táta nám dovolil, ať si dáme tři druhy lívanců.
Opravdu? Zase se začala věnovat těstu na sušenky. Ten je ale hodný.
Chtěla jsem, ať začne zpívat, ať se z toho transu probere. Ale ona se dál
dívala, jak těsto tluče o stěny mísy, a já si říkala, jestli budou ty sušenky
bez její tajné přísady vůbec dobré.
Billy se neozval několik týdnů, ale potom se pro mě stavil, že pojedeme
oslavit moje narozeniny. Netušila jsem, kam se vydáme. Tohle bylo právě
na každém dni s Billym tak vzrušující. I kdybych sama navrhla cokoli –
třeba strávit odpoledne na molu nebo v zábavním parku Six Flags –, on
nám dozajista přichystal něco dvakrát zábavnějšího.
Domem se rozlehlo supění Billyho starého BMW. Čekala jsem na známé
zvuky: prásknou dveře auta a máma se přižene ke dveřím a zasype ho
otázkami. Kam jdeme? Budou tam jiné děti? Nemůžu tam spadnout z
útesu nebo z jiné výšky? A co bezpečnostní pásy? Záchranné vesty? Jeho
odpovědi jako by ji nikdy úplně neuspokojily.
To odpoledne ale Billy zatroubil na klakson a máma zpoza zavřených
dveří ložnice zavolala: Billy je tady!
Nechceš ho jít pozdravit? křikla jsem na ni.
Dneska ne, odpověděla.
Před odchodem z domu jsem zaváhala. Dveře máminy ložnice zůstaly
zavřené. Stejně to bylo jedno. Billy nezazvonil, jenom čekal v autě s
běžícím motorem.
Tady je moje nejmilejší holčička, řekl Billy, když jsem hupsla do auta.
Takhle mi říkal vždycky, jeho nejmilejší holčička. Kdyby se nade mnou
takhle rozplývali naši, přivádělo by mě to do rozpaků. Když mi tak říkal
Billy, připadala jsem si jako malé dítě, kterým jsem pořád ještě být chtěla,
ale věděla jsem, že ve dvanácti už to zavání trapasem. Odbočili jsme z
příjezdové cesty a náš dům zmizel v dálce. Říkala jsem si, jestli se máma
dívá z okna ložnice, jak odjíždíme.
Teda, já mám pro tebe ale překvápko. Billy mi věnoval širokánský
úsměv. Pátrala jsem v jeho obličeji po stopách napětí, které jsem viděla v
mámině. On se ale tvářil spokojeně, rozjařeně.
Překvápko? I když bych to Joanie nikdy nepřiznala, Billyho překvapení
mě pořád rozechvívala víc než kradení rtěnek v drogerii, pumpovala mi do
krve víc adrenalinu než příliš rychlá jízda po dálnici s jejími staršími
sestrami.
Podíváš se dovnitř? Billy ukázal na palubní přihrádku, kde na jeho
řidičáku ležela černá obálka. Tak akorát by se do ní vešly lístky do
Universal Studios nebo na koncert v Hollywood Bowlu, ale Billy by mi
dárek nikdy nedal tak přímočaře. To by nebyla žádná legrace. Jeho dárky
jsem si musela vysloužit tím, že rozluštím všechna vodítka.
Rozlepila jsem obálku a přečetla hádanku nahlas. Moje vlajka je
červená, bílá a modrá, přestože nejsem země, kterou zveš domovem. Budeš
si možná myslet, že je to lož – nevěděla jsem, jak se to vyslovuje –, ale v
nejbližším bodě jsem dva a půl míle od americké půdy.
 Francie? tipla jsem si. Billy na mě vrhl pochybovačný pohled. Kanada?
Kanadská vlajka je jenom červeno-bílá. Už ale přihořívá, nebo spíš
přituhuje, hodně, hodně přituhuje.
Rusko? zeptala jsem se nejistě.
Verno! řekl svým nejlepším ruským přízvukem.
Ty mě bereš do Ruska? Bylo tam zemětřesení? Představila jsem si, jak se
v beranicích trmácíme sněhem, abychom zhodnotili škody na nějakém
zapadlém městečku.
To by mi tvoje máma asi utrhla hlavu, řekl Billy.
Rázem nás přešla řeč. Věděla jsem, že oba vzpomínáme na to, jak se naše
pohledy střetly, když se s mámou hádal uprostřed noci.
Vy jste se s mámou nějak nepohodli?
S tím si nelam hlavu. Odmlčel se, začal něco říkat, potom se zase
odmlčel a zastavil před nějakou barabiznou na Venice Boulevardu. Teď
rozluštíme tu hádanku.
My jedeme sem? zeptala jsem se a počítala zatlučená okna výlohy. Jeho
dobrodružství se obvykle odehrávala v národních parcích, na vrcholcích
hor a na opuštěných plážích. Ten dům má něco společného s Ruskem?
Verno! Vyskočil z auta a s úklonou mi pokynul ke kovovým dveřím.
Byly odemčené a on mi je podržel.
Smíme tady být? Zaváhala jsem a nakukovala za něj do temného
interiéru. Vypadá to, že mají zavřeno.
Dneska jo, ale vedoucí mi dluží službičku. Vždycky je větší zábava mít
celé muzeum pro sebe, nemyslíš? Vešel dovnitř a mávl na mě, že mám jít
za ním. Věř mi, houkl. Věř mi. To byla jeho mantra. A já mu vždycky
věřila.
Přední pokoj ozařovalo tlumené světlo. Strohé stěny lemovaly skleněné
vitríny. Ze skrytých reproduktorů tiše hrála opera. Z vitríny u dveří na mě
hleděli vycpaní netopýři, krtci a jiní drobní hlodavci. V další vitríně
pableskovaly drahokamy.
Je to taková nápodoba muzea podivností z devatenáctého století,
vysvětlil Billy. Vystavovali v něm vedle sebe vědu, umění a přírodu, aby
všestranně rozvíjeli mysl. Taky se tomu říkalo kabinet kuriozit.
Kabinet kuriozit. Převalovala jsem si ta slova na jazyku a čekala, až mě
očarují. Billyho pohled zalétl k vitríně v samém koutě pokoje. Plnily ji
miniaturní gurky – malovaní sloni, klauni, principál, akrobati. Na
cedulce stálo „Ruský cirkus“.
Nakoukla jsem přes sklo a rozhlížela se po něčem, co tam nemělo co
dělat, třeba nějaká gurka, která tam nepatřila, nebo hádanka načmáraná
na cirkusovém stanu. A opravdu – na zadní straně vitríny bylo izolepou
přilepené další vodítko.
Můj titul je prostý, leč ušlechtilý, stejně jako látka mého jména.
Jmenuji se nikoliv po hrubé vlně, jež mě odívá, nýbrž po čtvrti, jíž
protéká jedna řeka v Northumberlandu.
Billy se zasmál, když viděl můj vyjevený výraz. Pohladil mě po hlavě a
zavedl mě do dalšího pokoje. Předchozí byl poloprázdný, tenhle přecpaný
k prasknutí. Na stěnách visela přehršel detailních podobizen psů v
nevkusných rámečcích. Byl tu i jeden lidský portrét, vybledlá malba muže
s plnovousem a cylindrem jménem baron Tweedmouth. Cedulka stručně
líčila život zobrazeného lorda, skotského obchodníka a člena Dolní
sněmovny britského parlamentu.
Pověst praví, řekl Billy, že lord Tweedmouth šel roku 1858 do ruského
cirkusu a zhlédl fantastické vystoupení ruských ovčáků. Po představení
principálovi nabídl, že jeden pár psů odkoupí, ale principál odmítl rozdělit
smečku. A tak Tweedmouth podle pověsti koupil všechny a křížil ovčáky, až
vyšlechtil retrívra. Billy ukázal na kartotéku vedle portrétu. Otevři ji. Je
součástí výstavy. Bleskově jsem prolistovala reprodukce dokumentů
barona Tweedmoutha, protože jsem už měla dost silné tušení, kam to
všechno směřuje. Tohle jsem na Billyho dobrodružstvích milovala. Sice
jsem vždycky přišla na to, kam jeho honba za pokladem vede, ještě než
jsme dorazili do cíle, ale on mě nenechal lekci od áknout. Zarazil mě,
když jsem odhodila kopii baronových šlechtitelských záznamů. Historici
tyhle záznamy našli v padesátých letech dvacátého století a zjistili, že ten
ruský cirkus je mýtus. Billy ukázal na popis retrívrova citlivého čenichu.
Vidíš? Retrívři se používali jako stopaři už před rokem 1858, takže je lord
Tweedmouth nemohl vyšlechtit z ruských ovčáků. Dál přejížděl prstem po
stránce s rodokmenem Tweedmouthových psů. Místo toho křížil retrívry,
které už vlastnil, aby si vyšlechtil dokonalého loveckého parťáka.
Je to tak, jak si myslím? Poskakovala jsem, jako by se mi chtělo čurat.
Záleží, co si myslíš.
 Obrátila jsem šlechtitelské záznamy. Vzadu stálo další vodítko.
Neříkej mi krasavice, bohyně, nejlíbeznější z líbezných. Tahle
sladká slůvka se ti možná zdají všechna stejná, ale jenom jedna z
krásek má zvíře.
Prohlédla jsem každý portrét, až jsem našla tweedového vodního španěla
jménem Belle. Vedle fenčina portrétu plaketa vysvětlovala, že Belle
zkřížili s Nousem, žlutým retrívrem, a vyšlechtili tak zlatého retrívra.
To není možný, vykřikla jsem. Kecáš! Skákala jsem, objímala Billyho a
nesrozumitelně vřeštěla.
Ne tak zhurta, mírnil mě Billy. Nejdřív ho musíš najít.
Hledala jsem v přecpaném pokoji obálku, která by mohla skrývat další
nápovědu. Na stěně na opačné straně pokoje visela mezi portréty předků
fotogra e moderního zlatého retrívra. Jednoduchý černý rámeček odstával
od stěny. Vsunula jsem do mezírky ruku a vyndala kartotékový lístek.
Uváděl adresu na Culver Boulevardu.
Venku jsem ani nečekala, až si moje oči zvyknou na světlo, a vystřelila
po čtvrti Venice kolem dalších výloh, které se tvářily opuštěně, a
autoservisů.
Mirando, zpomal, křičel Billy a supěl, jak se mě snažil dohnat.
Na křižovatce mezi Culver Boulevardem a Venice jsem poklusávala na
místě jako běžkyně, která nechce, aby jí spadla tepovka. Pes, pes, pes, pes,
jásala jsem. Naskočila zelená a já tryskem přeběhla silnici.
Hnali jsme se kolem historických hotelů a restaurací, které lemovaly
Culver Boulevard, a Billy se za mnou smál. Adresa byla o pár bloků dál –
zverimex, kde prodávali papoušky a andulky.
Majitel chová i zlaté retrívry, vysvětlil mi Billy a přitom popadal dech.
Vevnitř obchod jemně voněl oříšky. Za pultem stál velký muž s pleškou a
četl si noviny. Když nás spatřil, zmizel za pokladnou a vrátil se se
štěnětem zlatého retrívra. Opatrně jsem si ho od něj vzala. Byla to fenka,
teploučká a sladce voněla stodolou. Nejdřív byla mátožná. Jakmile jsem si
ji ale přivinula k hrudníku a třela se tvářemi o její hedvábnou srst, ožila a
zasypala mě lepkavými pusinkami. Vynasnažila jsem se ji udržet, ale na
objímaní byla moc neposedná. Majitel navrhl, že ji mám nechat, ať se
proběhne po obchodě. Pozorovali jsme, jak očmuchává zaprášené kouty a
skáče na kovová dna ptačích klecí. Billy mi položil paži kolem ramen a já
se mu chystala říct, že je rozhodně, bez nejmenších pochyb můj nejmilejší
člověk na téhle planetě, a pak jsem si vzpomněla na mámu.
Mluvil jsi s mámou? Nevadí jí to?
Billy zvedl pejska z podlahy a smál se, když se mu vrhl na obličej. Jak
by to tvoje máma mohla zakázat, když uvidí ten čumáček?
Vážně, strýčku Billy. Říkala, že psa mít nesmím.
Ale ty ho přece chceš, ne?
Nejvíc na světě.
Billy pejska položil na podlahu a objal mě jednou rukou kolem ramen.
Tvoje máma někdy potřebuje trochu pomoct, aby se jí rozsvítilo. Až uvidí,
jak moc toho pejska miluješ, tak ti ho určitě nezakáže. Věř mi, jo?
Už ve chvíli, kdy to řekl – Věř mi –, jsem věděla, že bych neměla. Máma
mi nikdy nedovolí, abych si toho psa nechala. Ale chtěla jsem věřit v
Billyho čarovnou moc, chtěla jsem věřit, že nakonec všechno dobře
dopadne jenom proto, že to slíbil. A chtěla jsem, aby v to věřila i máma.
Joanie mi bude tak závidět, naparovala jsem se po cestě domů. Štěňátko.
Ty bláho, já jsem dostala štěňátko! Strýčku Billy, tohle je ten nejlepší
dárek k narozeninám na světě.
Zaparkovali jsme před naším domem, Billy štěně podržel a já zatím ze
zadního sedadla odvlekla psí výbavu. Když jsem si pro pejska přišla,
nepustil ho. Hladil ho mezi ušima, najednou vážný. Mrzí mě, že jsi to
viděla, tu naši hádku s mámou.
To nevadí, řekla jsem nejistě.
Ale vadí, prohlásil. Pejsek se mu zavrtěl v rukou. Ať se mezi mnou a tvou
mámou stane cokoli, tak chci, abys věděla, že ty za to nemůžeš. Pokoušela
jsem se mu štěňátko vzít, odběhnout do domu, aby už mlčel, ale on ho
držel moc pevně. Dokud to neřekl, tak mě ani nenapadlo, že bych za něco
mohla já. Jenom dávej pozor, aby se mámě nepletl pod nohama, a ona mu
určitě neodolá. Billy mi pejska podal. Brzy se uvidíme – a já se rozhodla
těmhle slovům věřit víc než těm zlověstným, která jim předcházela. Brzy
Billyho uvidíme. Všechno bude v pořádku.
Mami, vykřikla jsem, když jsem vběhla dovnitř. Mami, pojď sem rychle,
neuvěříš, co mi Billy dal!
Máma rozrazila dveře ložnice a vřítila se do chodby nad halou. Byla v
županu. Oči se jí topily v tmavých kruzích. Ježíši, Mirando. Dala si ruku
na hrudník. Vyděsila jsi mě. Myslela jsem, že se něco stalo.
Hele! Pozvedla jsem k ní pejska.
Obličej jí znehybněl. Těkala očima mezi mnou a kňučícím štěnětem.
Tohle si nemůžeš nechat. Přihnala se dolů a sebrala mi štěně z rukou.
Okamžitě ho vrátíme.
Vždyť ses s ní ještě ani neseznámila. Fenka mámě olízla obličej. Vidíš,
jak je sladká?
Víš, že o tohle nejde, řekla máma. Štěňátko dál poštěkávalo.
Jenže já si myslela, že až ji uvidíš, tak si to rozmyslíš.
Mirando, tohle už jsme probírali. Všichni máme moc práce na to,
abychom se starali o psa.
Já se o něj budu starat sama. Vy nebudete muset dělat nic.
Je to moc velká zodpovědnost, namítla.
Už nejsem malý dítě. Nemusíš mi vykládat, co je nebo není moc velká
zodpovědnost. Můj tón nás obě šokoval. Máma čekala, až se uklidním.
Když začalo být jasné, že si nedá říct, s dupáním jsem vyběhla nahoru a
ječela: Vůbec nic mi nedovolíš! Věděla jsem, že přeháním, že se předčasně
chovám jako impulzivní puberťačka, ale práskla jsem dveřmi tak prudce,
až se mi v pokoji otřásla podlaha.
Máma vtrhla dovnitř. Co tady práskáš dveřmi? Mluvila klidně, ale zlaté
oči jí hněvivě plály. Porušila jsi pravidla. Věděla jsi, že psa mít nesmíš.
Tak se nechovej jako hysterka.
Věděla jsem, že má pravdu, ale byla jsem ve věku, kdy mi to bylo jedno,
pokud mi něco zakazovala.
Kde je štěně? zeptala jsem se místo toho. Už ho nedržela.
Do háje. Máma odběhla dolů a cukrovala na štěňátko. Mirando, zavolala
na mě, kde jste s Billym toho psa vzali?
Neřeknu, zařvala jsem. Mlčela, a tak jsem přiznala: Ve zverimexu v
Culver City. Nechala jsem si pro sebe, že to byl obchod s papoušky.
Jakmile máma se štěnětem odjela, zavolala jsem Billymu a chtěla mu
říct, co se stalo. Telefon v autě nezvedl, a tak jsem zkusila číslo domů.
Tomu neuvěříš, vřískala jsem mu na záznamník. Máma mě toho psa
donutila vrátit. Je to taková kráva. Zavěsila jsem a cítila se, jako by mi
někdo vrazil pěst do žaludku. Ještě nikdy jsem mámě neřekla kráva. Znovu
jsem to pověděla prázdnému domu. Ty jsi taková kráva. Opakovala jsem to
pořád dokola a doufala, že mi to třeba začne připadat fér. Ale nezačalo.
Zůstala jsem v pokoji celé odpoledne. Slyšela jsem, jak máma přijela
domů. Slyšela jsem, jak se táta vrátil z tenisového klubu. Slyšela jsem, jak
spolu mluví v kuchyni. Věděla jsem, že mu máma vykládá, co se přihodilo,
a že táta přijde nahoru a bude dělat prostředníka.
V půl sedmé mi zaklepal na dveře.
Nemám hlad.
Vešel a posadil se vedle mě na postel. Vím, že se zlobíš. Ale už jsme to
probírali. Teď se nehodí, abychom si pořizovali psa.
To je blbi– Táta po mně střelil pohledem. Nebude se to hodit nikdy.
Možná ne. Ale musíš to respektovat, Mimi. Jsme rodina. Rozhodujeme se
společně. Půjdeš prosím dolů? Dáme si dobrou večeři. Myslím, že to pro
všechny bude nejlepší. Táta na mě souhlasně kývl. To gesto jsem dobře
znala. Rozhodnu se správně. Nezklamu ho.
U stolu jsem se dívala, jak máma dloube do kuřecího prsíčka, aniž by
snědla jediné sousto, a nebyla jsem si jistá, co bych jí měla říct. Chtěla
jsem se omluvit, že jsem jí řekla krávo, přestože mě neslyšela.
Místo toho ticho prolomila ona. Mrzí mě, že jsme se pohádaly. Billy tě do
téhle pozice neměl stavět. Nebylo to od něj fér.
Nabodla jsem kousek kuřete na vidličku, hodila si ho do pusy a agresivně
žvýkala. Takže takhle to chtěla hrát. Moje vina to nebyla. A její rozhodně
taky ne. Za všechno mohl Billy. Rozhodl se, že mi koupí psa, zrovna jako
se rozhodl udělat to, co mu vyčítala tu noc po mojí oslavě.
Takže tohle bylo taky Billyho rozhodnutí? Říkáš, že tobě to vyčítat
nemám? Nikdy nezapomenu, jak ublíženě se máma zatvářila, když jí
došlo, že narážím na hádku, kterou jsem omylem vyslechla, že používám
její slova proti ní.
Třeba za to nemohl nikdo, vložil se do toho táta. Ale zodpovědnost za
svoje chování můžeme přebrat všichni.
Promiň, že jsem práskla dveřmi, řekla jsem, ale nic se tím už nespravilo.
Máma přikývla a přijala moji omluvu. Přijala i tu změnu, co se nad večeří
udála.
Později toho večera jsem Billymu zavolala znovu.
S mámou jsem skončila, vykřikla jsem do záznamníku. Budu na ni
naštvaná až do smrti.
 Když se mi Billy neozval, usoudila jsem, že asi nechce riskovat, že to
zvedne máma. Druhý den jsem to zkusila znovu. Nezvedl to, a tak jsem
pověděla jeho záznamníku: Zavolám ti zítra přesně ve čtvrt na pět. Určitě
buď doma, musím s tebou mluvit. Ale druhý den odpoledne zase nic. Už
jsem mu mohla zavolat jedině do Prosperova knihkupectví.
Billy nejenže zkoumal zemětřesení, ale taky vlastnil místní
knihkupectví, ne ve své čtvrti v Pasadeně, ale v Silver Lake v Los Angeles.
Billy říkal, že jeho opravdová práce je seismologie, kdežto Prosperovo
knihkupectví má pro radost. Když jsem se ho zeptala, proč neudělá ze
svojí práce pro radost tu opravdovou, vysvětlil mi, že má zodpovědnost
chránit lidi, protože ví, jak si vzít ze zemětřesení ponaučení, která jiným
unikají.
Během odpolední, kdy jsme si nenaplánovali žádnou honbu za pokladem,
mě brával do Prosperova knihkupectví, a to bývalo dobrodružství samo o
sobě. Procházeli jsme bludištěm polic a Billy mi pokaždé řekl, ať si vyberu
knížku, jakoukoli, ale ať si to dobře rozmyslím, protože dostanu jenom
jednu. Právě tam jsem objevila Annu ze Zeleného domu, Mary
Lennoxovou a nedávno i Kristy, Claudii, Stacey a jejich kamarádky z
klubu na hlídání dětí.
Strýček to nezvedl – ve sluchátku se ozval jiný mužský hlas. Prosperovo
knihkupectví, kde jsou nám knihy dražší než celé vévodství.
Nejspíš to byl vedoucí prodejny Lee, ale nechtěla jsem se s ním pouštět
do sáhodlouhé diskuze o tom, jak je k nevíře, že jsem si pořád nepřečetla
To jsem já, Margaret!
Je tam Billy?
Myslím, že je v laborce. Plánuje se stavit v neděli. Můžu mu něco
vyřídit?
Zavěsila jsem, než mě Lee pozná.
Neděle byla až za pět dní. Tak dlouho jsem čekat nemohla, a tak jsem v
noci Billymu zase zkusila zavolat domů, když máma odešla do postele a
táta se v obýváku díval na noční zprávy. Billy? Tady tvoje nejmilejší
holčička, řekla jsem mu trapně na záznamník. Dostal jsi moje zprávy?
Vážně s tebou musím mluvit.
Po několika dalších vzkazech se mě zmocnila panika.
Já jsem se mámu snažila přemluvit, abych si toho pejska mohla nechat,
obhajovala jsem se úpěnlivě na záznamník. Musíš mi věřit. Udělala jsem,
co jsem mohla. Znáš přece mámu. Víš, jaká je. Prosím, nezlob se na mě.
Jenom mi zavolej. Neozval se a o víkendu už jsem věděla, že volat mu
znovu je zbytečné. Billyho ticho mluvilo za vše. V nejbližší době se
neobjeví na žádné nedělní rodinné grilovačce. Už mi nepřichystá žádná
dobrodružství.
Rozhodla jsem se, že ho musím vidět osobně. Nepohlédne mi přece do
očí a nevykáže mě ze svého života. Věděla jsem, kde v neděli bude. Věděla
jsem, že ho najdu v Prosperově knihkupectví.
Joanie mi pomohla naplánovat trasu přes město. Silver Lake mohlo být
stejně dobře v San Franciscu, po tolika dálnicích se tam muselo jet.
Autobus to vzal přes obytné čtvrti, přejel celý Santa Monica Boulevard a
skončil v Sunset Junction. Nemusela jsem přestupovat. Jestli půjde
všechno hladce, potrvá to hodinu a půl.
Mámě jsem řekla, že jdu k Joanie. Tam zajišťovaly celý dozor její
pubertální sestry, zabedněné v pokojích. Chodila jsem tam v jednom kuse
a nic hrozného se nikdy nestalo, a tak máma přestala volat Joaniině mámě
a ujišťovat se, že je doma.
Než jsem vystoupala po schůdcích do autobusu, Joanie mě objala tak
pevně, že mě div nezadusila. Určitě to zvládneš? Pamatuj, že až autobus
přejede Vermont, zbývají ještě dvě zastávky.
Díky, mami, opáčila jsem sarkasticky a ona na mě vyplázla jazyk.
Autobus nebyl tak plný, jak jsem čekala. Našla jsem prázdnou řadu a
posadila se k oknu. Na Santa Monica Boulevardu se plazil pomalý provoz
– přejeli jsme tak z Beverly Hills do West Hollywoodu a špinavějších
hollywoodských bloků. Vystoupila jsem na ulici Hyperion, zamířila k
ukazateli na Sunset Junction a předstírala, že jsem dcera nějakého umělce
nebo muzikanta, dítě, které v Silver Lake vyrostlo. Na vývěsním štítu nad
knihkupectvím se tyčil Prospero, v pravé ruce hůl, v levé knihu, alový
plášť a bílé vlasy za ním vlály ve větru. Zastavila jsem se u průčelí
obchodu a nahlédla dovnitř výlohou plnou knih. Dostala jsem trému,
stejně jako vždycky, když jsem spatřila limetkově zelené stěny
knihkupectví. Nikdo k tomuhle místu neměl takový vztah jako já, i kdyby
sem třeba chodil každý týden, každý den. Nikomu jinému Billy nedovolil,
ať si vybere knížku, jakoukoli knížku, a jenom tak si ji vezme, jako by tam
čekala pouze na něj. Prudce jsem otevřela dveře, s jistotou, že Billyho
uvidím a všechno se spraví.
Prosperovo knihkupectví nebylo velké, ale mělo tak vysoké stropy a
velké rozestupy mezi policemi, že působilo prostorným, dokonce
rozlehlým dojmem. Jedinečně vonělo, jinak než Billyho dům v Pasadeně,
jinak než kterékoli jiné knihkupectví. Zemitost čerstvě nařezaného papíru
smíchaná s pižmovým parfémem hezkých dívek, které do knihkupectví
chodily, podbarvená jemnou vůní kávy, která skoro připomínala květiny.
Mirando? řekl Lee, když mě zahlédl u dveří. To je ale milé překvapení.
Je s tebou Billy?
Myslela jsem, že je tady. Billyho kožená brašna se ale neválela pod židlí
u kasy. Na stolku v kavárně nebyl jeho hrnek se zlomem San Andreas,
který protínal Kalifornii jako jizva.
Cítila jsem na sobě Leeho pohled. Nechtěla jsem se mu podívat do očí,
protože jsem už věděla, co mi poví.
Určitě je na cestě, řekl Lee. Počkej, já mu zavolám.
Lee pověděl paní, která pracovala v kavárně, ať mi dá, co budu chtít.
Věnovala mi obrovskou čokoládovou sušenku a přitom na mě mrkla, jako
kdyby to bylo naše tajemství. Odnesla jsem si ji ke stolu vzadu v koutě a
dívala se, jak Lee za kasou mluví do telefonu. Letmo zvedl oči a všiml si,
že ho pozoruju. Zkřivil obličej, jako by sváděl vnitřní boj.
Billy dneska přijít nemůže, řekl, když se posadil k mému stolu. Pověděl
mi, ať zavolám tvojí mámě. Už je na cestě.
Ty jsi zavolal mámě? Hlavou mi probleskly všechny možné lži. Přijela
jsem si pro poslední díl Klubu na hlídání dětí. Táta mi to dovolil. Byly to
průhledné lži, které by mámu naštvaly ještě víc. Namluvila jsem jí, že jdu
k Joanie, a potom jsem nasedla na autobus do Silver Lake, když jsem
nesměla jezdit autobusem ani po naší čtvrti. Šla jsem za strýčkem, ačkoli
jsem věděla, že se hádají. Porušila jsem všechny její příkazy, do jednoho.
Máma mě zabije. Dá mi zaracha na doživotí. To ale nebylo to nejhorší.
Nejvíc mě zdrtilo, že mě Billy nechce vidět. Usilovně jsem se snažila
nerozbrečet. Bylo mi dvanáct, takže jsem byla skoro v pubertě, takže jsem
byla skoro dospělá. Na pláč jsem už byla moc velká.
No tak, řekl Lee, když si všiml, že brečím. Co kdybychom šli vybrat
nějakou knížku? Chtěla bys?
Tak jo, řekla jsem, i když jsem si knížku vybrat nechtěla, žádnou, s Leem
ne. Šla jsem za ním k regálu s literaturou pro mládež, kde hřbety obálek
hrály jasnými barvami, ale přes slzy jsem neviděla názvy. Lee mi ukázal
pár hororů – od R. L. Stinea a Christophera Pikea. Obvykle mi takové
knížky nenabízel. Pokaždé jsem zavrtěla hlavou. Myslela jsem, že do
maturity přečtu úplně každou knížku z Prosperova knihkupectví. Teď už
jsem si nechtěla nikdy přečíst žádnou.
Lee musel jít obsloužit zákazníka. Protože jsem neměla knížku, vrátila
jsem se k čokoládové sušence. Rozlámala jsem ji na kousky a ty jsem pak
taky rozlámala na kousky, samým rozrušením jsem totiž ztratila chuť k
jídlu.
Stoly kolem mě se vyprazdňovaly a zase plnily. Lee zůstal za kasou.
Jednou za čas se postavil a zkontroloval, jestli jsem pořád v kavárně. Nebe
začalo tmavnout a já dostala strach. Co když se máma tak naštvala, že si
pro mě nepřijde?
Jako by to trvalo celé hodiny, ale potom konečně zacinkal zvonek na
dveřích. Zvedla jsem oči a spatřila mámu, jak prohledává očima stoly plné
lidí. Zahlédla mě a obličej jí zaplavila úleva. Jakmile se naše pohledy
střetly, zapomněla jsem, že se na ni zlobím, a vběhla jí do náruče. Vnímala
jsem její teplo, sladkou šeříkovou vůni její pokožky, připadala jsem si jako
dítě a nestarala jsem se, jestli nás někdo vidí.
Promiň mi to.
Políbila mě na čelo. Jsem ráda, že jsi v pořádku.
Tehdy jsem pochopila, že můj plán byl od začátku odsouzený k nezdaru.
I kdybych Billyho v Prosperově knihkupectví našla, rozhodl se přece, že
mi nezavolá zpátky. A já tady něco vyčítala mámě, když mě přišla
zachránit ona, a ne Billy.
Když jsme jely po I-10, viděla jsem na mámě, že mi by nejradši pořádně
vynadala za to, jak moc jsem byla hloupá – Silver Lake je nebezpečné a
mohlo se to příšerně zvrtnout. Místo toho se ale zeptala: Co jsi doufala, že
se stane, kdybys tam Billyho našla? Neznělo to naštvaně, jenom zvědavě.
Nevím, přiznala jsem. Chci, abyste se usmířili.
Když jsi dospělá, není to vždycky není tak jednoduché.
Proč ne?
Máma pevně sevřela volant. Máme s Billym složitý vztah.
O čem to mluvíš? Co se stalo, když jste se v noci tak pohádali?
Obrátila pozornost od silnice a podívala se na mě. Obličej jí zjihl. To se
moc těžko vysvětluje.
A zkusíš to? Zadržela jsem dech. Dala jsem mámě šanci vylíčit mi tu
hádku po svém. Byla jsem svolná uvěřit všemu, co mi o Billym řekne, ať
by to bylo kdovíjak příšerné.
Máma přimhouřila oči, jako by špatně viděla provoz před sebou.
To bys nepochopila, jsi na to ještě moc malá. Řekla to jemně, ale spíš
bych uvítala, kdyby to řekla příkře, jako by mi chtěla ublížit, a ne mě
chránit. Nechtěla jsem, aby mě chránila.
Vyřešíte to? zeptala jsem se.
Popravdě nevím, řekla.
Ale věděla. Ať se mezi ní a Billym stalo cokoli, nedokázali si to odpustit,
bylo to příliš. Řekli si něco, co nemohli vzít zpět. Kvůli té hádce o sebe
přišli. Nebo o sebe možná přišli už před mnoha lety. Kdoví? Věděla jsem
ale, ostře jsem cítila, že Billy ztratil mě. Už jsem nechtěla být jeho
nejmilejší holčička. Nechtěla jsem slyšet, proč do Prosperova
knihkupectví poslal mámu, proč za mnou nepřišel sám. I kdyby se příští
neděli objevil, náš vztah by už nikdy nebyl stejný.
Na mých přáních nakonec vůbec nezáleželo, protože Billy se u nás doma
příští neděli nestavil a tu další taky ne. Nevyzvedl si mě, nestrávili jsme
odpoledne v Prosperově knihkupectví. Nevzal mě na žádná další
dobrodružství.
Celé měsíce po jeho zmizení jsem hledala znamení, že se co nevidět
vrátí. Místo indicií, které by mě k němu přivedly, jsem ale nacházela stopy
po jeho nepřítomnosti. Emailové talíře, které nám Billy koupil v Pekingu,
už nebyly vystavené v obýváku. Fotogra i, na které jsme s Billym v
akváriu, nahradila fotka, kde mě táta houpe na houpačce. Na nedělní
grilovačce jsme jako moučník nemívali košíčky z kubánského pekařství v
Glendale, které nám Billy vždycky nosil.
Začátkem střední jsem po Billym pátrat přestala. Stal se z něj někdo z
rodinné minulosti, na koho jsem prakticky zapomněla. Když se konečně
vrátil, nepomyslela jsem na něj nejmíň deset let. A tou dobou už byl po
smrti.
Ale Billyho smrtí náš příběh neskončil. Teprve jí začal.
 KAPITOLA DRUHÁ
Vždycky jsem věděla, že se mi Billy vrátí v podobě vodítka – jenom jsem
netušila, že mu to potrvá šestnáct let.
V té době mi bylo dvacet sedm a žila jsem ve Filadel i. Byla jsem
nadšenou, možná až přehnaně zapálenou dějepisářkou. Právě jsem se
sestěhovala s přítelem, který na naší škole taky učil dějepis pro osmou
třídu, a poprvé vstoupila do neznámých vod společného bydlení. Zrovna
skončil školní rok. Žákům jsme už oznámkovali a vrátili pololetní eseje o
zrušení otroctví a podzemní železnici. Zapsali jsme konečné známky, a
pokud si nějaký rodič nepostěžuje, o ciálně nám začaly letní prázdniny.
Jay trval na tom, že to oslavíme mejdanem. Kolaudačkou, ačkoli v tom
bytě bydlel už pět let a nové na něm bylo jedině to, že jsem tam teď
bydlela i já.
Jay vyrážel nakoupit alkohol na náš velký večer. Pár bloků od bytu jsme
měli státní obchod, ale on trval na tom, že podnikne půlhodinovou cestu
do Delaware, kde mohl koupit dvoulitrové ašky nezdaněné levné whisky
a vodky.
„Víš, že co ušetříš na daních, utratíš za benzín,“ přela jsem se s ním a
mezitím se dívala, jak pobíhá po našem obýváku a hledá klíče.
„Jde o princip.“ Zalovil mezi polštářky na gauči. Jeho ruka se vynořila
obalená drobečky brambůrek a žmolky, které setřepal na hromádku na
konferenční stolek.
„To je nechutný,“ řekla jsem, jako by to nebylo samozřejmé. Jay mi
poslal vzdušný polibek a dál doloval v gauči. Nakonec klíče vyhrabal a
vítězně jimi zacinkal. „Víš, že přesně na tohle máme háček u dveří.“
Ukázala jsem na mosazný háček s ptáčkem na vrchu, můj jediný příspěvek
k zařízení bytu.
„Tak k tomuhle to tam je?“ škádlil mě Jay a stáhl mě na gauč. Přimkl si
mě na klín a políbil mě na krk a na tvář. Představila jsem si ho, jak v
prodejně alkoholu v Delaware plní nákupní vozík tolika plastovými
aškami, že z nich bude všem na večírku zle.
„Mohli bychom na víkend jenom tak vypadnout z města, zajet do srubu
ve Vermontu, od všeho utéct.“
Jay mě pustil. Zůstala jsem mu na klíně. „Myslel jsem, že chceš slavit,“
řekl.
Pokrčila jsem rameny. Slavit chtěl Jay. Já jsem chtěla chtít slavit, ale na
nezřízené celonoční chlastačky, jako měla být ta naše, jsem chodila
málokdy, natožpak je pořádala. „Jenom mě to tak napadlo.“
Jay mě ze sebe zvedl a strčil si do zadní kapsy peněženku a klíče. „Bude
to sranda,“ slíbil. Dal mi letmou pusu a vyrazil.
Ačkoli už jsem s Jayem bydlela tři měsíce, byt mi nepřipadal o nic víc
můj než před tím, co jsem si naskládala oblečení do Jayovy komody a
naplnila jogurtem a grilovaným kuřetem jeho ledničku, která jinak zela
prázdnotou. Byt zařídila Jayova matka, podle svého vkusu a představy
toho, jak by měl bydlet svobodný dvacátník. Dala sem tmavý gauč, který
schoval skvrny, kožená křesla, která se naštěstí nesklápěla, jednu stěnu
pohltila televize a ostatní lemovaly tlumené abstraktní obrazy. Můj
skromný majetek jsme uložili do malého skladiště. Starožitnou komodu,
kterou jsem neprodala jako ostatní nábytek ze svého pokoje. Kamenný
konferenční stolek, který moje matka koupila v sedmdesátých letech v
New Yorku. Pár zarámovaných reprodukcí z Metropolitního muzea umění,
které jsem si nechtěla pověsit na stěny nového bytu zase tak palčivě, aby
mi to stálo za hádku s Jayem. Obrazy, které vybrala jeho matka, se mu
nijak zvlášť nelíbily, ale urazilo by ji, kdybychom sundali malby, jež
koupila od svých uměleckých přátel. Prohlásil, že bude jednodušší na byt
nesahat, zbytečně nedělat vlny. Uvažovala jsem, jaké to asi je, žít v
neustálém strachu, že člověk naštve svou matku.
Vydala jsem se do kuchyně uklidit linku, aby na ni Jay potom mohl
položit bedny s alkoholem. V rozházené hromádce u lednice ležela moje
pošta, hlavně složenky a nabídky lekcí jógy, ale taky dva děkovné lístky od
studentů, kteří se mi ledabylým písmem vyznávali, že jsem byla jejich
nejoblíbenější učitelka a že budou navždy vzpomínat na náš výlet do
Franklinovy tiskárny. Kromě nich tam byla ještě vycpaná obálka, na
kterou někdo pečlivě vykroužil moje jméno – Miranda Brooksová –,
elegantněji, než kdybych ho napsala vlastní rukou. Zpáteční adresa
chyběla, ale orazítkovali ji v Los Angeles. Ohmatala jsem balíček. Byl
tvrdý a hranatý, takže zjevně skrýval knihu. Máma mi nejspíš zase poslala
malé překvapení, přestože písmo na vycpané obálce jí nepatřilo. Posílala
mi něco v jednom kuse – snažila se příliš horlivě vynahradit to, že se její
jediné dítě rozhodlo žít na opačném pobřeží. Jednou mi od ní přišla
kuchařka s recepty tak spletitými, že jsem podle nich v životě nemohla nic
uvařit. Jindy zase kniha rad, jak si levně zařídit byt, protože máma logicky
předpokládala, že když se z Jayova bytu stal náš, tak si ho i společně
zařídíme.
Rozlepila jsem obálku a vytáhla brožovanou knihu zabalenou do
smaragdového papíru, hedvábného jako satén. Zepředu někdo lepicí
páskou přilepil přání. Strhla jsem papír. Byla to divadelní hra, kterou jsem
znala nazpaměť. Bouře. Máma mě pojmenovala po Mirandě, kterou
považovala za nejctnostnější, nejkrásnější dívku v celé literatuře. Na
obálce brožované knihy hrozila zbloudilá vlna převrhnout loď, která
převážela krále a jeho družinu – včetně Prosperova bratra Antonia – domů
z princezniny svatby. Máma mi často posílala různá vydání knihy, jež mi
dala jméno, když nějaké našla na aukci majetku nebo v antikvariátu.
Vzácnou pozlacenou edici. Ilustrovanou verzi z padesátých let. Miniaturní
repliku ve tvaru přívěsku nebo brože. Tohle byl obyčejný paperback,
jakých se tisknou tisíce – máminým dárkům se zrovna nepodobal. Jenže
pokud ten balíček nebyl od ní, tak jsem netušila, kdo jiný by ho poslal.
Vytáhla jsem přání z obálky. Na přední straně byla nakreslená
blondýnka, která lenošila na pláži a usmívala se na mě. Oči měla schované
za slunečními brýlemi ve tvaru kočičích očí, rošťácky krátké vlasy jí
rozcuchal poryv větru. Na bezmračném nebi nad ní stál písmeny bílými a
lesklými jako její zuby vytištěný nápis Malibu, Kalifornie.
Vzkaz uvnitř přání mi toho neprozradil o moc víc.
Pochopení nás připravuje na budoucnost.
Nic jiného. Žádné „zdraví tě stará dobrá kamarádka, na kterou jsi úplně
zapomněla“. Žádné „vždycky, když tu knihu vidím, vzpomenu si na tebe, s
láskou tvůj tajný obdivovatel“. Žádná narážka na královu loď, odsouzenou
k záhubě, kterou zpodobňovala obálka, ani na Prospera a jeho čarovný
ostrov. Jenom ta významná věta, napsaná inkoustem tak tmavým, že pořád
vypadal mokře.
Pochopení nás připravuje na budoucnost. Tu větu jsem už někde slyšela.
Neřekl to táta? Sedělo by na něj, že se zapomněl podepsat. Kdyby mi byl
adresoval nějaké rčení o tvrdé práci nebo Rooseveltův citát, předpokládala
bych, že přání poslal on. Takovéhle otcovské rady ale zrovna neudílel.
Běžnější navíc bylo, že se na máminy dárky podepisoval taky. Možná to
byl verš z nějaké písničky, otřepané moudro z čínského štěstíčka nebo
známá průpovídka z jedné z těch ezoterických knih, které napůl z legrace
citovala Joanie. Slovo budoucnost jsem však neslyšela Joaniiným
chraplákem, ale jako něžnou ukolébavku. Hlubokým, snovým hlasem,
který měl konejšit. Jenže místo toho mě pronikavě zasáhl stesk a lítost.
Třeba to byla Prosperova replika, i když postrádala Shakespearův ráz.
Něco takového Prospero ale mohl říkat publiku při posledním sbohem.
Prolistovala jsem text. Epilog nikdo neoznačil, zato však podtrhl
Prosperova slova v druhé scéně hry, když vypráví Mirandě, jak je jeho
bratr vyhnal z Milána.
Nadešel čas a musíš slyšet víc. Pomoz mi z toho magického pláště.
Tady lež, kouzelná má moci, tak.
Posaď se ke mně, musíš vědět víc.
Musíš vědět víc. Pochopení nás připravuje na budoucnost. Kdyby to
nemělo podobné téma, byla bych si myslela, že si tenhle úsek předchozí
vlastník knihy podtrhl jenom tak, ale Prosperova slova, ta věta z přání…
Nějak spolu souvisely. Ale jak asi?
Zadala jsem větu z přání do vyhledávače na telefonu. Vyjelo mi pár set
úvah o vzdělání a náboženství, ale přesně se neshodovalo nic. Narážka na
Bouři to nebyla. Podle všeho to nebyl žádný známý citát ani rčení. Stejně
jsem ale věděla jistě, že už jsem to slyšela.
Strčila jsem divadelní hru do komody a přilepila přání na lednici,
protože jsem doufala, že mi plážová scéna osvěží paměť. Myla jsem linku
a ženina šťastná tvář mě přitom pronásledovala. Sice měla oči zakryté
brýlemi, ale stejně pozorovala každý můj pohyb. Když jsem zvedla hlavu,
čekala jsem, že se bude tvářit jinak. To se samozřejmě nestalo, a jak jsem
tak párkrát letmo mrkla na její větrem povískané vlasy a nicneříkající
úsměv, přepadl mě pocit, že ví něco víc než já.
Za soumraku už jsme byt připravili na oslavu. Pár našich kolegů, Jayových
kamarádů z fotbalu a mých přátel z vysoké dorazilo brzy se saláty,
kuskusem, kuřetem a dortem.
Usadili jsme se na podlaze v obýváku se sklenkami vína po boku a
papírovými talířky na klíně. Hovor se čile rozproudil. Takový večírek by
se mi zamlouval víc jenom s blízkými přáteli, u kterých si člověk nemusel
lámat hlavu, jak skončili u něj doma. Seděla jsem mezi Jayem a učitelem
výtvarky. Jay na naší střední dělal fotbalového trenéra, a když se před pár
měsíci mateřská dovolená učitelky Anne protáhla na neurčito, jmenovali
ho druhým dějepisářem pro osmou třídu. Než se přidal do mých řad,
vídávala jsem ho zdálky. Neušlo mi, jak se mu pod sportovními šortkami
rýsují svalnatá lýtka, jak ostře hvízdá na píšťalku, aby kluci dávali pozor.
Byl pohledný konvenčním způsobem, který mě normálně nepřitahoval, ale
sršel magnetickou energií a učitelky všech věkových kategorií se
chichotaly, když je pozdravil. Měl tak mocné charisma, že se škola zoufale
snažila si ho udržet. Nabídla mu místo učitele americké historie pro
osmou třídu, přestože vystudoval ekonomii a ještě nikdy neučil. Dostala
jsem za úkol ho zaučit, což vyžadovalo neočekávané množství lekcí
dějepisu. Po večerech a víkendech jsem ho doučovala a vykládala mu o
federalistech a Jeffersonových republikánech, sporných volbách v roce
1800, duelu mezi Hamiltonem a Burrem. Přihlouple se culil, když jsem
mu vysvětlovala, jak každý kandidoval sám za sebe a ten na druhém místě
se stal viceprezidentem, bez ohledu na stranickou příslušnost. Obvinila
jsem ho, že neposlouchá, a on řekl: Jsi tak vášnivá. Je to rozkošný, a já
jsem se potom taky přihlouple uculila a brzy nezůstalo jenom u culení.
Čekala jsem, že budeme náš vztah držet pod pokličkou a na chodbách se
zdvořile zdravit, jako bychom se nikdy neviděli nazí, až nám to
tajnůstkářství začne připadat jako mechanická rutina. Ukázalo se, že Jay
má i jiné přednosti než atletické nohy a přátelský úsměv. Mluvil o fotbalu,
jako by to bylo umění, metafora života. Každého ve svém – teď už v
našem – okolí znal jménem, postarší paní Petersové pomáhal vynést nákup
do bytu ve třetím patře a kamarádovi Trevorovi venčil jeho voříška, když
se Trevor nestihl vrátit včas z práce a pustit ho ven. Měl blízký vztah s
rodiči a nikdy neztrácel trpělivost se svojí matkou. Kdykoli mu koupila
košili s límečkem, tvrdil, že se mu líbí, přestože na ni ve skříni sedal
prach, a její unylé obrazy si věšel na svou – teď už naši – zeď. Byl si blízký
i se sestrou, která bydlela o pár bloků dál a v tuhle chvíli seděla proti nám,
irtovala s jedním mým kamarádem z vysoké a přitom po nás s Jayem
úkosem pokukovala – ještě si na naše partnerství tak docela nezvykla.
„Jakej byl tvůj poslední den?“ zeptala jsem se Jaye. Nechtěla jsem
mluvit o škole, ale pořád jsem se učila, jak se k Jayovi chovat ve
společnosti. Trávili jsme spolu tolik času sami, že jsem si musela
připomínat, že na něj před ostatními nemůžu jen tak skočit a všechno z něj
vydolovat, až se bude červenat.
Jay mi začal popisovat poslední den školy. Připravil žákům chytře
vymyšlenou detektivní hru, která je nejspíš bavila víc než moje hodina o
Abrahamu Lincolnovi. V tomhle byl mezi námi rozdíl. Jay věděl, jak si je
získat. Já věděla, jak je naučit něco, co možná dnes nedocení, ale za pár let
je to osloví – alespoň jsem v to doufala. Bez téhle slepé naděje se učit
nedá. Jay si začal hrát s mojí kudrnou a já ho políbila na tvář, testovala
jsem, jaké to je, projevovat mu náklonnost před přáteli a kolegy. Ten
polibek byl fyzickou obdobou změny vztahového statusu na Facebooku,
prohlášení, které možná nebylo úplně neodvolatelné, ale nedalo se ani
smazat.
Kolem jedenácté se začali trousit neznámí. Kamarádi kamarádů
kamarádů – Jay je všechny přivítal. S chlapy v baseballových čepicích si
plácal a dívky v přiléhavých zářivých tílkách, které jsem viděla poprvé,
zase objímal. Dovedla jsem si představit, o čem si tak povídá s těmi
vysokými svalovci. Nejspíš dopodrobna probírají sobotní ranní fotbalovou
ligu a bědují nad poslední prohrou Phillies. O čem se ale baví s těmi
dívkami, jsem si představit nedokázala. Pokoušela jsem na ně moc
necivět. Jayova sestra mě ale nachytala a na tváři se jí objevil
nezaměnitelný úšklebek.
Jak se tak v našem bytě shlukovalo čím dál víc cizích lidí, v obýváku se
udělalo nesnesitelné vedro. Někdo tak zesílil hudbu, že se nedalo mluvit,
nedalo se myslet, dalo se jenom tancovat. Stála jsem u zdi s Jayem a
dívala se, jak se hejno zářivě oděných dívek nenuceně vlní do
elektronického rytmu. Páry do sebe při tanci narážely a šplíchaly pivo na
naše parkety. Z Jayova těla sálala touha a já se v něm chtěla ztratit, zajít za
roh a zapadnout do našeho soukromého doupěte. Jay poklepával nohou o
podlahovou lištu a zeptal se, jestli si nechci zatancovat.
Přitočili jsme se ke skupince dívek a uvědomovali si jejich plavnost.
Taky jsem se pokoušela být plavná, ale při tanci jsem pokaždé příliš ostře
vnímala, že mi mozek vysílá do těla příkazy a moje nohy je nedovedou
plnit. Jay taky nebyl dobrý tanečník a smáli jsme se, jak příšerně jsme
nemotorní, a pomalu jsme se k sobě přibližovali, až jsme si rytmus
přivlastnili a naše touha se sjednotila.
V kapse mi zavibroval telefon. Obyčejně bych ho ignorovala, ale zlobil
nám bzučák, přestože jsem už nesčetněkrát volala domovníkovi, ať ho
opraví, a já nechtěla, aby nějaký můj kamarád zůstal trčet venku. Jakmile
jsem spatřila, že volá máma, okamžitě jsem věděla, že něco není v
pořádku. Mluvily jsme spolu ráno. Dala mi recept na koktejl Brown Derby
z čerstvě vymačkaného grapefruitu a já neměla to srdce jí říct, že by ho
pro mě a moje vrstevníky, co holdují levnému pivu, byla škoda. Sice jsme
spolu často mluvily víckrát než jednou denně, ale na večírek by mi
nevolala, kdyby se něco nestalo.
Ukázala jsem telefon Jayovi, aby viděl, že volá máma, a domlouvali
jsme se posunky. Pokrčil rameny a zeptal se tak, jestli je všechno v
pohodě. Mávla jsem rukou nad starostí, kterou jsem cítila, a naznačila, že
vyklouznu ven. Prodrala jsem se proti proudu lidí ven z bytu.
„Co se děje?“ zeptala jsem se, jakmile jsem vyšla na schody.
„Promiň, že tě ruším na večírku.“
„Je všechno v pohodě?“ Posadila jsem se na vrchní schod.
„Říkala jsem si, že bys to chtěla vědět. Měla bych špatný pocit, kdybych
ti to nepověděla hned, protože jsem si myslela…“
„Mami, co se stalo? Děsíš mě.“
„Zrovna mi volali. Kvůli Billymu.“ Všechen alkohol, co mi proudil v
žilách, mě udeřil vahou toho jména. Strýček Billy. Znenadání se mi hrozně
zatočila hlava. Nevzpomínala jsem si, kdy se o něm máma naposledy
zmínila. Nevzpomínala jsem si, kdy jsem na něj naposledy pomyslela. Už
jsem věděla, co řekne, ale čekala jsem, až mi to poví sama.
„On… on zemřel. Dneska odpoledne,“ řekla roztěkaně, jako by si vzala
sedativum, a možná taky ano. Hlas měla nepřirozeně klidný.
Zamlženým mozkem mi probleskla vzpomínka na to, jak Billy seděl za
volantem auta, potom co mě naposledy hodil domů. Když odjížděl, tak se
usmíval, ale nějak moc zeširoka, nejistě. Pokoušela jsem se vybavit si
šťastnější okamžik, třeba jakou měl radost, když mi dřív toho dne koupil
psa, nebo jak se tvářil, kdykoli jsem vyluštila jeho hádanky. Místo toho
jsem dál viděla ten nucený úsměv, když mi naposledy mával na
rozloučenou, jak se mu přede mnou nepodařilo skrýt smutek.
„Ach, mami.“ Nevěděla jsem, co říct. Nedovedla jsem si představit, jak
se cítí. I když spolu nemluvili šestnáct let, stejně ji to určitě zdrtilo.
 „Měla bych tě nechat, ať se vrátíš na večírek.“
„Ne, mami, je to jenom mejdan.“
„Běž se bavit. Brzo si popovídáme, jo?“
„Mami,“ řekla jsem, než zavěsila. „Moc mě to mrzí.“
„To mě taky,“ odpověděla.
Zůstala jsem na schůdcích a dívala se, jak její číslo bliká na displeji, až
zmizelo. Byla parná noc. Devět let ve Filadel i, a stejně jsem si ještě
nezvykla na tu vlhkost, na to, jak se drží i po západu slunce. Vzpomněla
jsem si na poslední rozhovor o Billym, který mi utkvěl v paměti. Máma
mi řekla, že neví, jestli si to vyříkají, a taky že ne. Jistě jsem se jí na
Billyho ptala i potom, ale ona mi dala jasně najevo, že je to duch, a
vymazala ho ze všech historek z dětství. Vyhýbala se Temescal Canyonu,
kam jsme spolu my tři chodili na výlety, i malebným plážím v Malibu,
které měl Billy nejradši. Nakonec jsem se na něj zřejmě přestala ptát.
Billy sice zemřel až teď, ale nás opustil už před lety. Stejně jsem jeho
ztrátu intenzivně pociťovala. A poznala jsem, že máma taky.
Za dveřmi zaduněly Jayovy kroky, jak se blížil ke dveřím. Ulevilo se mi,
že se mě vydal hledat, ale nebyla jsem připravená to prožívat s ním.
„Co ty tady?“ zeptal se a věnoval mi úsměv, ze kterého na mě pokaždé
šla závrať, jenže teď na mě šla ještě větší závrať z toho, co mi řekla máma,
z toho, že jsem po tak dlouhé době znovu myslela na Billyho. Úsměv
Jayovi zmizel z tváře. Opřel se o rám, jako by pózoval pro outdoorový
katalog. „Copak je?“
„Umřel mi strýček.“
„Do prdele.“ Jay se posadil na schod a přivinul si mě k sobě. „Máme
všechny vyhodit?“
„Ne, nechci, aby o tom všichni věděli. Ale… neviděla jsem ho už asi
šestnáct let. Nemůžu uvěřit, že umřel.“ Pořád mi to připadalo neskutečné.
„Můžu spustit požární hlásič. Škrtnu zápalkou pod postřikovačem a
všichni rázem vypadnou.“
Nuceně jsem se zasmála. „Žádný postřikovače nemáme.“
„Pravda, a co třeba podpálit odpadkovej koš? Nic nebezpečnýho.“
Můj úsměv začal být napjatý. „Prosím, nepodpaluj byt. Vážně, jenom na
to zatím nechci myslet.“
Nezdálo se, že jsem Jaye přesvědčila, ale zvedl mě ze schůdků a vedl mě
nahoru. Než jsme vešli do bytu, objal mě.
 „Stačí říct a všichni půjdou,“ slíbil.
Ale jakmile jsme se vrátili dovnitř, jeden z Jayových kamarádů ho
nalákal do svého kruhu hutným příslibem brka. Stěny se začaly potit. Náš
gauč a konferenční stolek někdo odsunul ke zdi, a zvětšil tak taneční
parket. Z druhé strany pokoje mě zahlédla stará spolubydlící a zavlekla mě
na parket, kde se spojovala těla, kolébala se v rytmu hudby a proplétala
údy.
Nemohla jsem přestat myslet na Billyho, na honby za pokladem, které
mi pořádal u nás na dvorku, na dobrodružství, která jsme spolu podnikali v
parcích a na plážích Los Angeles, na dárky, které mi vozil z ciziny –
šperky z korálků z jižní Ameriky a elektroniku z Japonska. Lámala jsem si
hlavu, kam asi přišly, jestli jsou pořád u našich doma, nebo je máma už
dávno vyhodila.
Pas mi obemkly Jayovy paže a pohupovaly mě skoro do rytmu.
Pokoušela jsem se s ním sladit, ale rozptylovala mě mámina slova – to mě
taky –, jak rychle zavěsila, než odhalila hloubku svého smutku.
A tak náhle, jak se Jay objevil, se zase vypařil, do vzdáleného kouta
pokoje, kde se strhl povyk, protože se něco rozbilo. Napodobovala jsem
pohyby lidí kolem a údy mi přitom ztěžkly. Jay se skrčil, zvedl to, co
spadlo, a v náručí to nesl do ložnice. Písnička skončila a páry, které mě
obklopovaly, při čekání na další tancovaly v rytmu opilých rozhovorů.
Pevně jsem zavřela oči a viděla Billyho a jeho rozpolcený úsměv. Jak mi
to říkal, když jsem byla malá? „Moje báječná holčička?“ Ne, „moje
nejmilejší holčička“. Tady je moje nejmilejší holčička, říkával a pak se
mnou vždycky odfrčel na nějaké dobrodružství.
Hudba se zase spustila. Pokoušela jsem se nechat strhnout rytmem
pokoje, ale ztratila jsem se ve vzpomínkách na Billyho a jeho přednášky o
geologii a biologii a evoluci, maskované jako dobrodružství. Naučil mě
skoro všechno, co jsem o světě věděla, o tom, jak se posouvá a sráží a
vyvíjí, jak zemské pohyby formují naše životy. Přestala jsem se hýbat a
otevřela oči. Samozřejmě. Jak to, že mi to došlo až teď? Nohy mi ztěžkly
jako olovo, ale přinutila jsem je k chůzi a protlačila se mezi vířícími páry
do kuchyně. Blondýnka na přáníčku se na mě z lednice pořád usmívala,
jenže já už věděla zrovna tolik, co ona. Pochopení nás připravuje na
budoucnost. Tohle řekl Billy. Pověděl mi to po mém prvním zemětřesení.
 KAPITOLA TŘETÍ
Ráno vypadaly pozůstatky včerejšího mejdanu, jako by je někdo
naaranžoval. Na podlaze obýváku se halabala povalovaly kelímky, na
opěradle gauče ležela fedora, někdo nechal zapnutý přehrávač, potom co
skončila hudba, a teď se z reproduktorů ozýval šum. Už se udělalo horko a
vlhký vzduch odporně páchl rozlitým pivem a cigaretovými nedopalky.
„Smrdí to tady jako v domě studentskýho spolku.“ Jay ošklivě
zachrchlal.
„To nemůžu posoudit.“ Na Pennu jsme několik spolků sice měli, ale já si
radši vychutnávala víno ze džbánku s ostatními členy historické revue a
vymýšlela pijácké hry o prezidentech a hlavních městech států. Ty jsi ale
šprtka, prohlásil Jay hrdě, když jsem mu popsala svoji verzi
vysokoškolského ámování.
„No tak, šprtko,“ irtoval. „Koupím ti brunch.“
Zašli jsme do podniku, který jsme si rychle oblíbili. Stoly na chodníku
byly beznadějně plné, zato v potemnělém chládku jídelny neseděl skoro
nikdo.
Jay objednal dvě Bloody Mary. Pohled na červenou tekutinu se třpytkami
pepře mě prudce uhodil do žaludku. Jay ji do sebe kopl v několika
vteřinách a nevzpouzel se, když jsem svůj drink posunula k němu.
Přestože jsem se v noci dozvěděla o Billyho smrti a dopřála si moc piva,
zato málo spánku, takže mi v hlavě bolestivě bušilo, stejně jsem nemohla
setřást pocit vzrušeného očekávání. Jistě nebyla náhoda, že mi Billy před
smrtí něco poslal. A jakmile Billy nastražil jedno vodítko, vždycky
následovala další. Našla jsem v kabelce přání a poslala ho Jayovi přes stůl.
Utřel si ruce a potom přání opatrně vyndal z obálky.
„Je od strýčka, přišlo mi včera,“ vysvětlila jsem.
„Co má tohle znamenat?“ zeptal se, když si přečetl, co stojí uvnitř.
„Tohle mi řekl po mém prvním zemětřesení.“
Tu noc jsem si přesně vybavovala – byla to jedna z mých prvních živých
vzpomínek. Rodiče si spolu vyšli a Billy mě hlídal. Zůstali jsme dlouho
vzhůru a dívali se na Návrat do země Oz. Měla jsem ten lm zakázaný, ale
Billymu jsem to neřekla. Ne že by se tedy vůbec ptal, jestli jsou šoková
terapie a démonický Oz vhodné pro čtyřletou holčičku. Jen co začala hrát
zlověstná hudba, věděla jsem, že mě čeká bezesná noc. Když mě Billy
dával do postýlky, neřekla jsem mu, ať nechá rozsvíceno, přestože mi
světlomety aut vyrývaly do stěn nestvůrné stíny skřetího krále.
Převalovala jsem se ze strany na stranu a brzy se začala chvět podlaha.
Trofeje na mojí knihovničce se rozdrnčely. Skřetí král si podrobil můj
pokoj a proměnil stěny v kamenné chrliče a šotky, kteří si na mě brousili
zuby. Zaječela jsem. Pokoj se otřásal dál. Zaječela jsem hlasitěji. Když
Billy otevřel dveře, knihovničky už se přestaly hýbat, ale přisluhovači
skřetího krále pořád číhali ve stínech na stěnách.
Billy se posadil na mou postel a promnul mi záda. Bylo to jenom malé
zemětřesení, řekl. Zkusil rozsvítit, ale vypnuli proud. Obrátil se k odchodu.
Zakřičela jsem na něj, ať zůstane. Hned se vrátím. Jenom musím najít
baterku.
Žadonila jsem, ať neodchází, a on se přestal shánět po baterce a lehl si
vedle mě na úzkou dvojpostel. Kdykoli jsem začala podřimovat, ucítila
jsem, jak vyklouzl z postele, a úpěnlivě ho prosila, ať nikam nechodí.
Nakonec to vzdal a usnul vedle mě.
Ráno mi pokoj zalévalo slunce a Billy byl pryč. Hledala jsem stopy po
zemětřesení. Billy měl pravdu. Bylo malé. Nic sebou necuklo tak prudce,
aby se to pohnulo nebo rozbilo.
Cukrová vůně mě dovedla do kuchyně, kde lil Billy těstíčko na pánev a
máma obracela lívance.
Ale no tak, pověděl Billy mámě, vypadá to úplně jako ptáček.
Jen ti říkám, že by ses měl radši držet svého kopyta, škádlila ho máma.
Co? Myslíš, že bys to zvládla líp?
Radši mě moc nepokoušej.
Do toho, ségra.
Máma nalila těstíčko na pánev a Billy se zasmál, když spatřil její výtvor.
Co to děláte? zeptala jsem se a oni se s úsměvem svorně otočili.
Děláme naší nejmilejší holčičce snídani, řekl Billy, zvedl mě do vzduchu
a donesl mě ke stolu.
Jsi moje statečná holčička. Máš za sebou svoje první zemětřesení. Máma
mi dala pusu na temeno hlavy a položila přede mě talíř s lívanci. V
těstíčku bylo napsáno Tůdle.
Později toho dne mi Billy zaklepal na dveře pokojíčku s hádankou.
Někdy jsem přírodní, jindy zase zábavní. Má mě každý národ a každá
čtvrť, přečetl, když rozvinul ruličku papíru.
Co to je? vyhrkla jsem.
Určitě na to přijdeš, jenom se pořádně zamysli.
Během jízdy jsem ho přemlouvala, ať mi to prozradí.
Kam jsme jeli na tvoje narozeniny? zeptal se Billy konečně a pozoroval
mě ve zpětném zrcátku.
Do Disneylandu.
A co je Disneyland? Zábavní… Začíná to na P. Nic tě nenapadá? Parrr–
Park, vykřikla jsem.
Billy zastavil na parkovišti na úpatí Malibu Bluffs Parku, kde byla k
ceduli s názvem parku připevněná obálka. Stálo na ní moje jméno. Uvnitř
na mě čekala hádanka.
Z čeho se dělá oranžáda?
Z čeho? zeptala jsem se Billyho.
Z citronů?
Ne!
A co z malin?
Ne!
Tak z čeho?
Z pomerančů! vykřikla jsem.
Na nejbližším piknikovém stole ležel osamělý pomeranč. Pod ním jsem
našla loupací nůž a instrukce, ať oloupu kůru po velkých kusech. Pevně
jsem nůž popadla, Billy mě držel za ruku a společně jsme pomerančovou
kůru rozryli jako skládačku.
Dělej, jako že je každý kus deska. Vzal podivně tvarovaný kousek kůry.
Ne deska, kterou si přehráváš na gramofonu, ale tektonická deska, ze
kterých se skládá zemská kůra. Tohle je plášť. Zatočil s pomerančem v
pravé ruce. Spodní plášť. Tvoří ho tekutina, stejně jako tenhle pomeranč.
Ale copak to tady máme – Billy zprostřed pomeranče vytáhl papír a
rozvinul ho. Stálo na něm další vodítko.
Můžeš si ze mě postavit hrad, ale písek nejsem. Můžeš si ze mě
vyrobit panáčky, ale papír nejsem. Můžeš si ze mě uplácat dort, ale
těsto nejsem.
Sledovala jsem Billyho pohled úplně na kraj piknikové louky, kde se pod
lavičkou skrývala piksla s plastelínou. Společně jsme odklopili víko a
našli seznam instrukcí, na složeném papíru na kouli z modrého tmelu.
První krok: rozválet plastelínu do plochého kruhu.
Druhý krok: obalit jím pomeranč. Z pomeranče se stala modrá koule.
Tohle je svrchní plášť, vysvětlil Billy.
Třetí krok: obalit kůru kolem plastelíny. Kousky puzzle z kůry do sebe
kolem pomeranče přibližně zapadly.
Billy k sobě přisunul dva kousky kůry. Desky se neustále pohybují.
Pohybují se velmi, velmi pomalu. Cítíme jejich pohyb jenom při
zemětřesení. Kousky se srazily a na okrajích kůry vlnovitě vyhřezla modrá
plastelína. Když se desky takhle přiblíží, vznikají hory a sopky. Odsunul od
sebe kousky kůry a modrá vrstva pod nimi se roztáhla. Když se desky
oddálí, vznikají brázdy, ze kterých se pak na zemi stanou jezera a řeky.
Billy o sebe třel dva kousky kůry, až se zarazily. Okraje desek jsou
nerovné, takže se někdy zaseknou. Těmhle okrajům se říká zlomy. Když se
do sebe takhle zaklesnou, vzniká ohromné napětí. Dál je třel o sebe, až sjel
jeden kousek pod druhý. Když je napětí moc velké, sklouznou. A takhle
třeba vzniká zemětřesení.
Čtvrtý a poslední krok nás nabádal, ať vylezeme na nejvyšší vrchol, který
najdeme. Vyšplhala jsem za Billym na prudký svah. Z vrcholku jsme
viděli Paci c Coast University za Paci c Coast Highway. Zírala jsem na
hlaveň Billyho prstu, zatímco mi naznačoval, jak se pepperdinská
vyvýšenina v průběhu věků posunula nahoru a na západ od pevniny, na níž
jsme teď stáli.
Támhle se stalo to zemětřesení? zeptala jsem se.
Podél stejného zlomu.
Takže klidně může být i tady? Obrnila jsem se a čekala, že se začne třást
země. Billy se zasmál.
Dotřesy můžeš cítit ještě pár dní. Kdyby se ti to stalo, jenom si vzpomeň,
že tak silné jako to zemětřesení včera v noci už nebudou. Billy mě chytil za
ramena a podíval se mi do očí. Zemětřesením nedovedeme zabránit, ale
nemusíš se bát. Po každém zemětřesení vědci jako já posoudí škody a díky
svým poznatkům postaví pevnější budovy a mosty, aby v budoucnu škody
nebyly tak velké.
Takže zemětřesení potřebujeme? zeptala jsem se.
Dá se to tak brát. Potřebujeme se z nich poučit. Pochopení nás připravuje
na budoucnost. Pamatuj si to. Jedině to nás ochrání.
„Vzpomínám si, jak jsem celý týden doufala, že bude dotřes, ale žádný
jsem necítila,“ pověděla jsem Jayovi. „Billy zkrátka ze všeho udělal
dobrodružství.“
Jay mi vrátil přání. „Já to nechápu. Proč ti to připomínat teď, když
umřel?“ Otřel si koutky pusy a mrkl na moje jídlo, kterého jsem se sotva
dotkla. Ukázal na moje vajíčka a já přikývla a vyměnila svůj téměř plný
talíř za jeho prázdný.
„Připravil mi další dobrodružství.“ Sáhla jsem do tašky, vytáhla Bouři a
otevřela ji na druhé scéně prvního dějství, kde Prospero vypráví Mirandě o
své minulosti. Přejela jsem podtrženou větu prstem. Posaď se ke mně,
musíš vědět víc. „Nic jiného nepodtrhl.“ Vylíčila jsem Jayovi Prosperův
příběh. Krutý bratr Antonio Prospera zradil a zmocnil se jeho království,
zatímco se Prospero pilně věnoval studiu magie. S královou pomocí
Antonio vyhnal Prospera a malou Mirandu na moře.
„Ty se jmenuješ po Shakespearovi?“ zeptal se Jay.
„To jsi nevěděl?“
„Bouře není zrovna moje parketa.“ Prolistoval hru, jako by to snad byl
nějaký manuál, jak mě líp pochopit. „Tak co tvůj strejda chce, abys
věděla?“
„Když mi bylo dvanáct, hrozně se pohádal s mojí mámou. Něco mu
provedla, nebo si to alespoň myslel. Nejsem si jistá. Myslím, že mi chce
pomocí Prospera povědět, co se stalo.“
„Mirando,“ řekl uvážlivě, „když ti umře někdo blízkej, můžeš z toho mít
v hlavě pěknej zmatek.“
„Co tím chceš naznačit?“ Kéž bych to neřekla tak defenzivně.
„Nemyslíš, že se možná snažíš dát strejdově smrti nějakej význam?“ Jay
mě pohladil po tváři. Měl sevřené rty a tvář plnou soucitu.
„Já strýčka znám,“ prohlásila jsem. Ale opravdu jsem ho znala?
Neviděla jsem ho šestnáct let. Vůbec jsem netušila, jak žil po nás, jestli si
založil vlastní rodinu, jestli dál bydlel v Pasadeně. Ale stejně, to přání, co
mi poslal, Bouře… Věděla jsem, že mě někam vede.
Servírka přinesla účet a Jay z kapsy vydoloval dost zmuchlaných
bankovek na zaplacení.
Venku na nás zaútočila vlhkost. Stáli jsme ve dveřích a nechali oči, ať
přivyknou oslňujícímu odpoledni.
 „Kvůli čemu se tvoje mamka a strejda pohádali?“ zeptal se Jay.
„Strýček propásl moji narozeninovou oslavu, ale bylo v tom něco víc.
Jenom nevím co.“
„Máma ti nikdy neřekla, co se stalo?“
„Přestali jsme o Billym mluvit. Jako by nikdy neexistoval.“
„To je smutný.“
„Co se dá dělat.“ V každé rodině se o něčem nemluví. My nemluvili o
Billym. Nesešlo na tom, jestli to bylo smutné, nebo ne.
„Pověděla jsi mámě o tom přání?“ Nelíbil se mi Jayův pohrdavý tón.
„Jenom ji to rozruší,“ řekla jsem.
„Měla bys jí to povědět,“ trval na svém.
„Neříkej mi, prosím tě, jak se mám chovat ke svojí mámě,“ odsekla
jsem. „Viděl jsi ji jenom jednou.“
Když mě naši posledně navštívili ve Filadel i, všichni čtyři jsme zašli na
večeři. Nad malými talířky mluvil Jay s tátou o baseballu a s mámou o
koncertech, které měla její dívčí kapela na South Street v sedmdesátých
letech. Po večeři jsme se pomalu procházeli po dlážděných ulicích Old
City a máma na celé kolo zazpívala písničku svojí kapely, která měla
nejblíž k hitovce. K tomuhle vzácnému vystoupení jí dodaly kuráž dva
bourbony, co si objednala, aby na Jaye udělala dojem. Hlas měla
zahleněný alkoholem, ale stejně byl tak hedvábný, že mi z něj na pažích
naskočila husí kůže.
Zastavili jsme se a zatleskali jí a kolemjdoucí jakbysmet. Takhle Jay
viděl moji mámu, jako impulzivní ženu, která pije whisky a zpívá, kdykoli
se jí zachce, ale mýlil se. Jenom to hrála, protože věděla, že se tak Jayovi
zalíbí.
Jay okopával chodník. Zjevně jsem ho naštvala.
„Já to tak nemyslela.“
Přitáhl si mě k sobě a já ho taky objala a pokoušela jsem se ignorovat
hryzavé zklamání, že se nebudeme dál hádat.
Pustila jsem se za Jayem zpátky do našeho bloku, ale ještě jsem nebyla
připravená vrátit se do smradlavého, špinavého bytu. Řekla jsem Jayovi,
že se půjdu projít, a on předstíral, že ho neranilo, že chci být sama.
Na Walnut Street jsem zabočila k řece. Z vlhkého, horkého vzduchu mi
na těle vyvstaly krůpěje potu, stékaly mi po stehnech a sbíraly se za
koleny. Ze schodů na Great Plaza jsem se dívala, jak se po cestě podél řeky
Delaware prohánějí běžci a jezdci na inlajnech. Našla jsem v kabelce
telefon a vyhledala si: „Billy Silver, Los Angeles, seismolog, úmrtní
oznámení“. Už mě nenapadalo, co o něm ještě připsat. Los Feliz Ledgeru
to ale stačilo – ráno mu vydal stručný nekrolog. Popisoval ztrátu Billyho
Silvera, losangeleského rodáka, seismologa a lovce zemětřesení, majitele
místní stálice, Prosperova knihkupectví. Úmrtní oznámení zahrnovalo i
chmurný citát vedoucího prodejny, který slavnostně sliboval, že v
knihkupectví budou jeho památku navždy ctít, a uvádělo, že pohřeb se
koná v úterý odpoledne na hřbitově Forrest Lawn.
Prosperovo knihkupectví. Mělo mi to secvaknout, hned jak mi došlo, že
mi tu Bouři poslal Billy. Pokud odkazoval na hru, odkazoval samozřejmě i
na svoje knihkupectví, kde jim byly knihy dražší než celé vévodství a kam
mě jakou malou odpoledne nesčetněkrát vzal a pověděl mi, ať si vyberu
knížku, jakoukoli knížku. Bouře, kterou mi Billy poslal, měla nějakou
spojitost s jeho knihkupectvím.
Vytáhla jsem Bouři z kabelky a znovu si přečetla příběh, který Prospero
vyprávěl Mirandě. Musel jí vyložit, jak je jeho bratr zradil, aby pochopila,
proč Prospero vyčaroval bouři, jež Antonia uvěznila na ostrově. Billy mi
žádnou hádanku neposlal už mnoho let, ale přesto jsem jeho šifrované
zprávy pořád uměla číst. Musíš vědět víc, řekl Prospero. Pochopení nás
připravuje na budoucnost, řekl Billy. Stejně jako Prospero mi chtěl i Billy
vyprávět o zradě, o události, která ho vykázala z naší rodiny. A jako
Prospero, i Billy naplánoval svůj návrat. Neoháněl se kletbami a zaříkadly,
ale kouzlem svých vodítek, svých dobrodružství, která mi vymýšlel, když
jsem byla malá. Teď už jsem dítě nebyla. Ale stejně se mě zmocnilo
vzrušení, které mě s Billym popadlo vždycky, rozjaření z první hádanky,
která mě pokaždé vedla k další indicii. Tentokrát mělo to nadšení jinou,
hořkosladkou příchuť. Billy už se mi nikdy znovu neozve. Dostala jsem
poslední příležitost dozvědět se příběh, který mi máma nikdy nechtěla říct,
pravdu o tom, co mezi ně vehnalo klín.
Příští dva měsíce a půl jsem měla úplné volno, takže jsem si rezervovala
pondělní let, abych byla doma včas na Billyho pohřeb. Musela jsem na něj
jít. Nejen proto, že jsem chtěla najít další vodítko. Bylo to správné. Jako
malá jsem ho milovala. Půjdu na jeho pohřeb. Prokážu tak úctu tomu, čím
jsme jeden pro druhého kdysi bývali.
 Jay ležel napříč na naší posteli a díval se, jak si balím hromadu letního
oblečení.
„Musíš si toho brát tolik?“
Zazipovala jsem kufr a hupsla na postel vedle něj. „Kdybych tě líp
neznala, ještě bych si myslela, že ti budu chybět.“
„Jasně že budeš.“ Převalil mě a lehl si na mě. Obličej měl tak těsně u
mého, že jsem viděla strniště, které mu raší podél čelisti.
„Bude to jenom pár dní.“ Zpáteční letenku jsem si nekoupila, ale co jsem
odjela na vysokou, v L. A. jsem nestrávila víc než pět dní v kuse. Pokud
jsem se nepletla a Billy mi někde nechal další vodítko, potrvá mi
maximálně pár dní odhalit tajemství, která mi chtěl prozradit.
„Určitě nechceš, abych jel na ten pohřeb s tebou?“
„Vždyť máš příští týden tábor.“
„Je to jenom fotbal.“
„Jenom fotbal? Kdo jsi a co jsi udělal s mým přítelem?“ Pořád jsem si
na to slovo ještě zvykala.
Prohrábl mi rukou vlasy a rozvinul mi kudrny, tak jak jsem to neměla
ráda. „Nemusíš jezdit sama.“
„Je to jenom pár dní,“ řekla jsem a potřásla hlavou, aby mě pustil.
Jay trval na tom, že mě odveze na letiště, ačkoli si musel půjčit auto a
taxík by vyšel levněji. Zaparkoval u terminálu, obešel auto a vyndal mi z
kufru zavazadlo.
„Zavoláš mi, až přistaneš?“ Položil můj kufr s kolečky na obrubník.
Čekala jsem, že bude naléhat, až si pospíším zpátky, ale on řekl: „Nikam
nespěchej. Budeš toho litovat, jestli se honem poženeš domů a nebudeš
tam pro svou rodinu.“
„To jsem nevěděla, že jsi tak sentimentální.“ Jay se odvrátil, zjevně jsem
ho ranila. Byla jsem v pokušení ho znovu poškádlit, že je citlivka. Místo
toho jsem ho důrazně políbila, aby těch pár dní, kdy spolu nebudeme, měl
na co vzpomínat.
Během letu přes celou zemi jsem se pokoušela rozmyslet si, co mám říct
mámě o té Bouři a vodítku, co mi Billy poslal. Když jsem jí pověděla, že
letím domů na pohřeb, zeptala se: Proč bys tam chtěla chodit? tak
nevěřícně, tak beznadějně zmateně, že jsem nevěděla, co jí na to říct.
Ty na Billyho pohřeb neplánuješ jít? zeptala jsem se.
 Proč bych to dělala?
Protože to byl tvůj jediný bratr, pomyslela jsem si. V tom případě půjdu
sama, prohlásila jsem.
Pro mě za mě, řekla s chladnou lhostejností mých žáků.
Jak jsem jí asi měla říct, že se mi Billy ozval, když mu neodpustila dost
ani na to, aby mu vzdala posmrtnou poctu na věčnou památku toho, jak si
kdysi bývali blízcí? A co bylo horší – ať mi chtěl říct cokoli, máma
nechtěla, abych to věděla. Nezbývalo mi než doufat, že až ji uvidím
osobně, něco už mě napadne.
Táta čekal u výdeje zavazadel s vytištěnou cedulkou, na které stálo
„Učitelka Miranda“. Takhle se říkalo všem učitelům v mojí kvakerské
škole. Učitelka Anne. Učitel Tom. Učitel Jay. Jay. Napsala jsem mu, že
jsem přistála. Poslal mi emotikon vzdušného polibku. Sice jsem měla vůči
ledabylým a neosobním emotikonům averzi, ale líbilo se mi, že Jayovi
nevadí dělat kvůli mně otřepaná gesta.
Táta si v objímání moc neliboval. Věděla jsem, že si to nesmím brát
osobně. Máma byla jediný člověk, kterému bez rozpaků projevoval
fyzickou náklonnost. Občas jsem je našla, jak pomalu tančí v kuchyni a
máma přitom zpívá starou lidovku nebo jak jí táta bezmyšlenkovitě
masíruje chodidla, když se spolu dívají na lm Nory Ephronové. Většině
lidí jenom podával ruku. Mě alespoň objímal, i když jsem vždycky cítila
ty toporné rozpaky.
„Kde je máma?“ zeptala jsem se, když mě táta propustil z polovičatého
objetí. Pokaždé když jsem přijela domů, tátovy prošedivělé vlasy se
zbarvily trochu víc doběla, olivovou pokožku měl víc kožnatou, modré oči
mu zešedly. Dostala jsem chuť ho popadnout za ruku a úpěnlivě prosit, ať
přestane stárnout.
„Šla si brzy lehnout. Říkala, že se uvidíte ráno.“ Máma nikdy nepropásla
příležitost přijít mi naproti na letiště. Pokaždé se protlačila davy řidičů
limuzín a multigeneračních rodin, které čekaly u výdeje zavazadel, abych
ze všeho nejdřív spatřila její tvář.
„Jak je jí?“
Táta mi vzal kufr na kolečkách a vezl ho k východu. „Znáš mámu. Snaží
se tvářit statečně, ale je to pro ni těžké. Těžší, než čekala.“
Před příletovým terminálem ve vzduchu těžce visely výfukové plyny a
cigaretový kouř. Auta se proti sobě vrhala, jak se snažila vyplést z kruhů
nehybného provozu. Pouze několik palem v dálce naznačovalo, že jsme v
Los Angeles, a ne na nějakém zanedbaném letišti v rozvojovém světě.
Táta vyjel z krátkodobého parkovacího místa do vnějšího kruhu dopravy.
„Co letos říkali na Stantonův výrok?“
Každý školní rok jsem zakončovala stejně, na Lincolnově smrtelné
posteli. Chvilku potom, co prezident zemřel, jeho přítel a vojenský
sekretář Edwin Stanton jeho smrt oslavil větou Teď patří věkům. Nebo
snad Teď patří andělům? ptala jsem se pokaždé žáků. Lincolnův doktor
slyšel Stantona říct „věkům“, ale sekretář, který u toho byl, slyšel
„andělům“. Který citát byl tedy správně – přenechal Stanton Lincolna
dějinám, nebo posmrtnému životu? Žáci měli obě možnosti zvážit a
debatovat, co Stanton opravdu řekl. Jenže nakonec to byl chyták.
„Zůstává to totiž záhadou,“ pověděla jsem tátovi. Musíme se smířit s tím,
že stejné historické události mohli různí lidé prožívat naprosto odlišně,
říkala jsem žákům. A sami se potom rozhodnout, jak si minulost vyložit –
podle toho, co nám v současnosti dává smysl. „Myslím, že pár jich to
pochopilo. Alespoň doufám.“
„Děláš, co můžeš. Sami se musí rozhodnout, že jim bude záležet na
minulosti.“ Táta prudce zabrzdil, protože se před nás vrhl kyvadlový
autobus z letiště.
„Vzpomínáš si, jak tenkrát Billy přišel uprostřed noci?“
„Samozřejmě.“ Táta se soustředil na autobus, který se vmáčkl do
neuvěřitelně mrňavé skulinky mezi dvěma auty před sebou.
„Máma mi to určitě říkala, ale nemůžu si vzpomenout, kvůli čemu se
pohádali.“
„To nevím.“ Táta zatroubil na SUV, které nás předjelo. „Dělej!“
„Ty nevíš, co se stalo?“
„Vím jenom to, že se Billy ukázal opilý a řekl mámě, že už s ní nikdy
nepromluví.“ Propletl se provozem na Sepulvedu, kde se otevřela silnice.
„A potom ti koupil toho hloupého psa.“
„Billy nebyl opilý.“ Vybavila jsem si jeho červené tváře, skelné oči.
„Nebo jo?“
Táta zabočil na Ocean Park Boulevard. Blížili jsme se k oceánu a vzduch
začal být chladnější a slanější. Srolovala jsem okýnko a zhluboka se
nadechla. Pokaždé když jsem se vrátila do L. A., zesílil ve mně pocit, že
sem jedu jenom na návštěvu, že nejsem místní. To jsem ale mámě říct
Č
nemohla. Čekala, až se přestěhuju zpátky do jižní Kalifornie, jako to
udělala ona, ale já věděla, že se to nikdy nestane. Nechtěla jsem učit děti
lmových hvězd a muzikantů. Režisérů. Televizních producentů. Nechtěla
jsem učit americkou historii ve státě, který se připojil k Unii až po
Kompromisu v roce 1850. Nebyla jsem Angelino, Kaliforňanka tělem i
duší. Po domově se mi určitým způsobem zastesklo, jedině když mě do
chřípí udeřila sůl.
„Podívej,“ řekl táta, když jsme zastavili na semaforu. „Já ti na Billyho
nechci kazit vzpomínky. Ale měl stránky, které jsi neviděla, protože jsi
byla moc malá.“
„Co tím myslíš? Jaké stránky?“
„Ale nic. Neměl jsem to říkat.“
„Nech toho. Jaké stránky?“
Táta zabočil z Ocean Parku do naší čtvrti. Dívala jsem se na známou
scénu naší tiché ulice. Věděla jsem, jakou barvu má každý dům, kolem
něhož jsme projeli, ačkoli se v bledém večerním světle všechny zdály
černé jako uhel. V Los Angeles nikdy nebyla úplná tma, ne tak docela, ani
uprostřed noci.
„Chápu, že Billyho smrt v tobě vyvolává spoustu otázek. Jenom nerad
mluvím za mámu.“
„Nic takového po tobě nechci.“
„Je to její minulost,“ řekl.
„Je to naše minulost,“ opravila jsem ho. Táta zajel na příjezdovou cestu.
Pod pneumatikami skřípaly oblázky. Dům byl temný, až na lampu na
verandě, v jejímž svitu se hemžily můry.
„Máma se rozhodne sama, co ti bude chtít říct.“ Vyskočil z auta a šel mi
vyndat věci z kufru. Pozorovala jsem ho ve zpětném zrcátku, dokud ho
kapota nezbarvila dočerna a já už ho neviděla. Těsně předtím jsem ale
zahlédla, jak mu tváří prokmitl výraz, který jsem u něj ještě nikdy
neviděla a který se hodně podobal strachu.
 KAPITOLA ČTVRTÁ
Druhý den ráno už máma byla v kuchyni, když jsem se vydala dolů hledat
kafe. Na ostrůvku, který odděloval kuchyň od jídelny a obýváku, chladly
borůvkové muf ny. Věděla jsem, že i ledničku máma zásobila věcmi, které
jsem v její paměti měla ráda jako dospívající holka. Šlehačka a jahody,
boloňské špagety, čokoládové mléko – jídla, dá-li se to tak nazvat, která
jsem nejedla už celé roky.
„Kde je těch ostatních dvacet hostů?“
„Mirando.“ Máma odložila chňapky a přiběhla ke mně. Bylo teprve
sedm ráno, ale ona na sobě už měla černé kalhoty a korálovou blůzu, tvář
jí rámovaly kudrny a oči jí rozjasňovala řasenka a hnědé oční stíny.
„Moc mě to mrzí, mami.“ Táta objímání moc neholdoval, zato máma ho
zbožňovala. Vždycky mě objala, jako by mě už nikdy nechtěla pustit,
kdyby bylo po jejím.
„Jsem v pohodě,“ řekla, jako by chtěla, aby to byla pravda.
„Můžu něco udělat?“
Ukázala na stůl. „Sedni si.“
Máma mi naservírovala muf n a šálek kávy, jako by mi dělala číšnici.
Posadila se proti mně a dívala se, jak muf n rozlamuju vedví. Vystoupala
z něj pára.
„Jsem ráda, že jsi doma.“ Přes stůl ke mně natáhla ruku a odhrnula mi z
čela zacuchanou kudrnu.
„Nerozmyslela sis to dneska s tím pohřbem?“ zeptala jsem se jí jakoby
nic a nimrala se přitom v muf nu. „Třeba by sis to tím uzavřela.“
„Už jsem si to uzavřela před mnoha lety.“ Stoupla si a zamířila ke dřezu,
kde začala drhnout plech na muf ny.
Dojedla jsem a odnesla do dřezu prázdný talíř. Postavila jsem se těsně k
ní, až příliš blízko, jak to měla ráda. „Bojím se, že bys toho mohla litovat,
jestli nepůjdeš.“
Zavřela kohoutek a položila mi na tvář studenou, mokrou ruku. „Jak
jsem přišla k tak hodné dceři?“ Zase začala mýt mixér ve dřezu. „Vážně,
miláčku, jsem v pořádku.“
Na hřbitov Forrest Lawn se z domu mých rodičů jelo půl hodiny, takže
jsem si na to pro všechny případy vyhradila pětačtyřicet minut. Rodiče mi
půjčili auto a zamávali mi z příjezdové cesty.
Než jsem odjela, srolovala jsem okýnko. „Určitě vás nepřemluvím,
abyste jeli taky?“
„Jeď už, Mirando,“ řekl táta, příliš rozhodně.
„Uvidíme se, až se vrátíš,“ dodala máma.
Při couvání z příjezdové cesty jsem ji pozorovala a čekala na okamžik,
kdy se v její fasádě objeví trhlina a odhalí bolest, kterou maskovala
mejkapem a zdravíčkem. Mávla na mě, ať jedu dál, jako bych se vy ntila
na maturitní ples, a ne na pohřeb jejího jediného bratra.
Když jsem dorazila na Forrest Lawn, hřbitovní brána z tepaného železa
vypadala, jako by patřila na východní pobřeží, a prostíral se za ní
exkluzivní country klub. Přestože jsem vyjela dřív, přijela jsem pozdě.
Přesně řečeno o dvaadvacet minut, pozdě dokonce i na losangeleské
poměry, kde kvůli proradné dopravě všechno začínalo o deset minut
později, než mělo.
„Silverův pohřeb?“ zeptala jsem se hlídače. Ukázal po Cathedral Drive
nahoru ke kopci daleko v rohu pozemku, vzdáleném od slavných jmen,
která se skvěla na náhrobcích na prominentnějších místech.
Kolem otevřeného hrobu se shromáždil dav asi čtyřiceti lidí. Byli
mladší, jdoucí s dobou a rozmanitější, než bych byla čekala, oblečení do
černých džínů a triček, upnutých tmavých žerzejových šatů. Zatahala jsem
za límeček svých černých šatů ke kolenům. Připadala jsem si příšerně
konzervativně, východní pobřeží ze mě bylo cítit na sto honů.
Postavila jsem se za řadu lidí, která stála okolo hrobu, a hledala nějakou
známou tvář. Nevěděla jsem, koho čekám. Moji prarodiče zemřeli, než
jsem se narodila nebo byla dost velká na to, abych si je pamatovala. Máma
a Billy neměli další sourozence. Strýčkové jim zemřeli na plážích
Normandie nebo v Paci ku. Neměli bratrance a sestřenice ani širší rodinu,
co by stála za řeč. Žádné celoživotní přátele, kteří by rodinu nahrazovali.
Stejně jsem si ty mladé tváře ale prohlížela a doufala, že někoho poznám,
třeba starou Billyho přítelkyni, na niž jsem zapomněla, nebo vedoucího
prodejny Leeho nebo jednu z těch hezkých dívek, které pracovaly v
kavárně v Prosperově knihkupectví a teď by jim bylo přes čtyřicet. Jenom
pár tváří vypadalo starších než ta moje. Buclatá šedesátnice v brýlích s
plastovými obroučkami a šlachovitý mužík s bílou bradkou a bifokály.
Vyčníval už jenom muž v obleku s tenkým proužkem, kterého stejně jako
mě nikdo neupozornil, že má pohřeb neformální dress code.
Dav se přeskupil, protože k mikrofonu za hrobem došel muž v mikině s
kapucí a vybledlých černých džínách. Odhrnul si z obličeje divokou kštici
vlasů a vykutal si z kapsy papír ze sešitu, oči sklopené.
„Tohle je báseň Dylana Thomase, kterou měl Billy rád.“ Odkašlal si a
začal číst „Do dobré noci neodcházej tiše.“ Zatímco četl o boji se světlem,
které stěží dýše, studovala jsem Billyho náhrobní kámen. Na tmavé žule
stálo jeho jméno, Billy Silver, datum narození v roce 1949, datum úmrtí
před třemi dny. Thomas Jefferson jednou napsal, že život a duše historie
musí navždy zůstat neznámé. Dalším generacím se předávají jenom fakta
– věčná fakta, jak jim říkal. Tohle byla věčná fakta Billyho života,
oproštěná od všech detailů, pro které si ho lidi pamatovali. Proč ho
nepohřbili s mými prarodiči na Westside? Proč chtěl, aby ho pohřbili tady,
mezi stejně anonymními náhrobky Evelyn Westonové a Richarda Cullena?
Zjevně to byl místní koutek nezadaných, čekanek i po smrti.
Billyho kamarád dočetl Thomasovu báseň a upřel vážný pohled na dav.
Jeho zrak kroužil po řadách lidí, až se zastavil na mně. Oči měl jasné a tak
nepřirozeně modré, že mi vyrazily dech. Byly omračující, ale chladné a
jenom zesílily můj pocit, že jsem vetřelec. Co tady dělám? Namluvila
jsem si, že jedu domů, protože je to moje povinnost, protože se to sluší a
protože truchlím. Ale doopravdy to bylo kvůli tomu přání, co mi strýček
poslal, kvůli vyhlídce na jeho další honbu za pokladem. Nepatřila jsem
sem. Nezasloužila jsem si stát po boku těchhle smutných, krásných lidí,
kteří si připomínají památku někoho, na koho jsem já prakticky
zapomněla.
„Chceš?“ Dívka vedle mě mi podávala plastový kelímek. Byla mladší
než já, Hispánka a štíhlé a svalnaté paže jí pokrývaly inkoustové kresby a
španělská kaligra e. „Máme whisky a whisky. Doporučila bych whisky.“
Vzala jsem si kelímek a sledovala, jak mi do něj lije pořádného panáka.
Za mikrofon došel ten starší pán s bradkou a pozvedl svůj červený
kelímek směrem k davu. Zavřel oči a dal se do zpěvu: „Oh, Danny Boy,
the pipes, the pipes are calling.“
Po bok muže s bradkou dorazila ta buclatá šedesátnice, přehodila mu
kolem ramen pihovatou paži, až oba zhoupla, a přidala se ke starému
chvalozpěvu. Když dozpívali, muž naklonil kelímek k otevřenému hrobu,
potom k nebi a nakonec si ho přiložil ke rtům.
„‚Na noci, ze kterých si nic nepamatujeme, s přáteli, na které nikdy
nezapomeneme,‘ jak říkával Billy,“ prohlásila dívka a přiťukla si se mnou.
„Jsi odsud?“
„Odkud?“
„Ze Silver Lake. Ještě jsem tě tady neviděla.“
„Ne, já jsem Billyho neteř.“ Znělo to jako cizí slovo – neteř –, tak
nekompromisní. Ale přesně to jsem byla. Poslal mi znamení, než zemřel.
Myslel na mě. Pořád jsme pro sebe něco znamenali. „Odkud jsi mého
strýčka znala?“ zeptala jsem se. Dodalo mi odvahu, že jsem rodina, a tihle
lidé ne.
„Pracuju v Prosperovi.“
„Prosperovo knihkupectví,“ řekla jsem toužebně. Ani jsem
nepamatovala, kdy jsem to jméno naposledy vyslovila nahlas, a stejně mě
přitom udeřil úžas, který ve mně v dětství vzbuzovalo, Prosperovy čáry a
kouzla, magie jeho knih.
Whisky změnila náladu a všichni se čile rozpovídali. Přes otevřený terén
se nesl smích. Muž v proužkovaném obleku oznámil: „Jestli chcete dál
snít, svolávám vás do Prosperova knihkupectví.“
„Ráda jsem tě poznala.“ Čekala jsem, že dodá Uvidíme se v knihkupectví,
ale ona kývla a vydala se k muži s vrabčím hnízdem, který přečetl báseň
Dylana Thomase. Něco mu pošeptala a oba se na mě podívali s nečitelným
výrazem ve tvářích, nebo možná nečitelný nebyl – možná jsem jenom
nechtěla rozluštit krutou pravdu, která se v něm skrývala.
Usrkávala jsem whisky i potom, co už mi v kelímku nic nezbylo, a
sledovala jsem, jak všichni kráčí k mase aut shromážděných na kraji
silnice.
„Nejste náhodou Miranda?“ Přistoupil ke mně muž v proužkovaném
obleku a podával mi ruku. Byl starší, než působil z dálky, pískové vlasy
mu nezesvětlilo mládí, ale peroxid. „Doufal jsem, že vás tady uvidím.
Jsem Elijah Greenberg, Billyho právník.“
Užuž jsem se ho zeptala, jak věděl, že tady budu. Billy mu o mně musel
povědět. Určitě věděl i o Bouři, o výpravě, která mě čekala.
„Moc mě mrzí, že Billy zemřel.“ Doprovodil mě k dvěma autům, která
zbyla u cesty. „Jdete na tu oslavu?“
„Oslavu?“
 „Billyho života. Vím, že je to trochu zvláštní. Ale takhle to Billy chtěl.
‚Hlavně žádné smutky,‘“ řekl hlubokým hlasem, který měl zřejmě patřit
Billymu. „‚Takhle byste na mě vzpomínat neměli.‘“
Chtěla jsem tam jít, ale pořád jsem slyšela tón té dívky, když mi řekla
„Ráda jsem tě poznala,“ jako by se se mnou už nikdy neměla setkat.
Představila jsem si, jak se tvářila a jak se tvářil ten muž s hárem, když mě
zdáli pozorovali, členku odcizené rodiny, která dorazila příliš pozdě. Sice
jsem do Prosperova knihkupectví toužila jít, ale nesnesla jsem pomyšlení
na jejich neutuchající nesouhlas.
„Doma na mě čekají naši,“ řekla jsem.
„Nechcete se zítra stavit u mě v kanceláři?“ Podal mi svou vizitku.
„Musíme prodiskutovat závěť.“
„Závěť?“
„Vaše dědictví.“
„Moje dědictví?“
Elijah si odemkl auto a otevřel dveře řidiče. „Co zítra ráno v deset?“
Přikývla jsem, neschopná slova. Zvědavost mě zachvátila jako horečka.
Delirium. Euforie. Pocit Billyho. Instinkty mě nezklamaly. Nejdřív mě
Billy povolal domů svým přáníčkem, Bouří. Teď na mě v kanceláři Elijaha
Greenberga čekalo další vodítko v podobě mého dědictví.
Když jsem se konečně zvládla vrátit na I-5, bylo na východním pobřeží už
po sedmé. Jay buď odpočíval doma, protože zítra zase brzy vstával na
fotbalový tábor, nebo v baru za rohem zapíjel den strávený s pubertálními
frajírky. Rozhodla jsem se zkusit štěstí.
„Nazdar kotě,“ zvedl to po čtvrtém zazvonění. Jay mi nikdy neříkal kotě.
Někdy mi říkal Em nebo Mimi, protože slyšel, že mi tak přezdívá táta.
Nikdy kotě ani zlato, ani miláčku, láskyplná označení jako z výrobní linky.
„Taky nazdar,“ řekla jsem.
„Zrovna jsem douklidil kuchyni. Pořád bude odpovídat tvejm
standardům, až se vrátíš.“ Potom, co jsem se k němu nastěhovala, byt
dosáhl nové úrovně čistoty. Jay říkal, že jsem chorobně čistotná. Tenhle
zvyk mi vštípila máma, která věřila, že by každá domácnost měla být vždy
připravená na případnou návštěvu.
Jay si povzdechl a slyšitelně sebou kecl na gauč. Zaslechla jsem, jak
zapnul televizi, a kousla jsem se do jazyka, abych zase nezahájila naši
věčnou hádku. Jay se při všem díval na fotbal. Když zrovna nehráli žádný
zápas, tak na ragby, baseball, basketbal, dokonce i hokej, když byl hodně
zoufalý. Sporty neměl puštěné, jedině když jsme měli sex.
„Ruším tě?“ zeptala jsem se chladně.
Jay možná vytušil, že jsem podrážděná, ale rozhodl se hrát hloupého.
Televize burácela v celé své slávě. „Trevor byl dneska nemocnej, tak jsem
tam byl sám. Kdo onemocní druhej den v práci? Chci ho jako pomocnýho
trenéra. Když dělá takový pitomosti, škola ho nezaměstná ani náhodou.“
Nechtěla jsem mluvit o Jayovu kamarádovi Trevorovi.
„Dokud jim vyhráváš zápasy, udělají, co chceš, abys byl spokojenej.“
Zase jsem zpomalila, jakmile jsem dojela do centra, asi půl míle od
výjezdu na desítku. Neměla jsem mu volat. Jay chtěl jenom vypnout po
dlouhém dni a v tomhle režimu si mě sotva všímal, i když jsem byla
doma, takže telefonický hovor byl úplně beznadějný. Pracovali jsme na
tom, snažili jsme se ho zbavit zlozvyků, které měl za svobodna, a mě zase
mých, ačkoli jsem většinu uložila do skladiště někde v jižní Filadel i.
„Promiň, chovám se jako trouba. Dneska proběhl ten pohřeb, viď?“
„Zrovna z něj jedu. Nikoho jsem tam neznala.“
„A čekala jsi, že jo?“
„Ne. Ale stejně mě to mrzelo.“
„Není přece důvod, proč bys tam někoho měla znát. To by tě nemělo
mrzet,“ řekl. Přes Bluetooth auta řvali fotbaloví fanoušci.
„Ukázalo se ale, že jsem měla pravdu. Můj strýček mi něco odkázal v
závěti.“
„Což asi znamená, že zítra domů nepřijedeš?“
„Kdo říkal, že přijedu zítra?“ Zatřásla jsem volantem, jako by to mohlo
zrychlit provoz, ale byla jsem uvězněná na dálnici, rukojmí našeho
rozhovoru.
„Hádal jsem, že po tom pohřbu pojedeš domů.“
„Neříkal jsi mi, ať nespěchám?“
„To že jsem říkal?“
„Myslím, že doslova jsi říkal ‚Nikam nespěchej.‘“
„A za to jsi mě obvinila, že jsem sentimentální,“ odsekl.
„Dostal jsi mě,“ uznala jsem a Jay se zasmál. „Ještě pár dní. Billyho
právník mi dá další vodítko. Zjistím, co mi chtěl Billy říct o sobě a mámě,
a budu doma dřív, než ti vůbec začnu scházet.“
 „Scházíš mi už teď.“
„Tak než stihneš porušit slib, že budeš udržovat byt tip ťop. Nejpozději
koncem týdne,“ slíbila jsem.
Máma trvala na tom, že půjde na schůzku s Elijahem se mnou.
„Můžu jít sama,“ namítla jsem, když mi podala francouzskou omeletu.
Pověděla jsem jí, že mi Billy něco odkázal, ale o tom vodítku a honbě za
pokladem, která mě čekala, jsem jí neřekla. „Kdyby to pro tebe bylo těžké,
ráda půjdu sama.“
„Jdu s tebou,“ prohlásila. „Konec diskuze.“
Sundala si zástěru a odešla se nahoru připravit. Dívala jsem se, jak
odchází, a připadala jsem si jako puberťačka, kterou máma cobydup
nachytá, že šla na mejdan nebo si tajně pořídila tetování. Jay měl pravdu.
O tom vodítku jsem mámě měla říct, než jsem přijela domů, než jsem před
ní začala Billyho držet v tajnosti.
Elijah pracoval v Larchmontu, takže jsme s mámou seděly mezi auty na
I-10 a ploužily se na východ. Sledovala jsem, jak těká očima mezi
zpětným a bočním zrcátkem a zacpanou silnicí před námi. Mnula si tvář,
jako to dělala při napínavých scénách ve lmu.
„Mirando, prosím tě, přestaň na mě takhle zírat. Vážně jsem v pohodě.“
Pozorovala jsem ji nenápadněji, vrhala na ni kradmé pohledy úkosem,
které zřejmě viděla. Ať se snažila sebevíc, v pohodě nebyla. Nechápala
jsem, proč chce skrývat svoje pocity. Odvážila jsem se na ní spočinout
pohledem a pomyslela jsem si, nikoli poprvé, že svojí matce vlastně vůbec
nerozumím.
Máma vyjela z dálnice a zamířila na sever na ulici La Brea, kolem
prodejen nábytku a velkoobchodů s osvětlením.
„Ten pohřeb byl včera dost divný,“ řekla jsem, protože jsem si
uvědomila, že se mě na něj nezeptala.
„Billy vždycky býval trochu výstřední,“ odpověděla roztržitě.
„Pořád si vybavuju další a další věci.“ Obloukem jsem se snažila dostat
k tématu, které jsem s ní chtěla probrat. Musela jsem jí povědět o Bouři,
než dorazíme do Elijahovy kanceláře a on to udělá za mě. „Pamatuješ, jak
tenkrát postavil vzadu na dvorku simulátor a ukázal mi, jak fungují
hurikány? Nebo jak nastavil postřikovače, aby udělaly duhu?“
„Vždycky to s tebou uměl,“ řekla skoro teskně, téměř jako by jí chyběl.
 „Byli jsme si tak blízcí, a potom jsme se s ním prostě přestali stýkat.“
„Byli jsme si blízcí.“ Máma se zarazila a promýšlela si to. Masivní
výlohy se zúžily na butiky, kavárny a obchody s mraženým jogurtem.
Když se zastavila na semaforu, dodala: „Ale Billy byl nespolehlivý. Pořád
někam utíkal. Nevěděla jsem, jestli je živý, nebo mrtvý, jestli přijde na
večeři, nebo odjel do ciziny. V jednom kuse jsem si dělala starosti.
Nakonec už toho bylo moc.“
„Co tím myslíš – už toho bylo moc?“
Máma se přese mě naklonila, aby si přečetla jména ulic, kolmých na
Larchmont. „Hledej Rosewood.“
Chtěla jsem mámě říct, že se z toho tak snadno nevykroutí, připomenout
jí Prosperova slova – Musíš vědět víc – a oznámit jí tak, že se Billy
rozhodl odhalit mi minulost a že to chci nejdřív slyšet od ní. Jenže jak
máma zvětřila výhrůžku, nic na ni neplatilo. Pokud se mnou nechtěla
mluvit o tom, co je rozdělilo, tak jsem ji nemohla nijak přesvědčit, ani
kdybych jí prozradila, že pro mě Billy něco naplánoval.
O pár bloků dál jsme našly ulici Rosewood a zaparkovaly před právní
kanceláří Elijaha Greenberga. Vládlo pověstné červnové přítmí, nebe
ponuré a zasmušilé. V Los Angeles celý červen ranní opar sliboval
zatažený den, bez výjimky se však spálil, a když pak odpoledne vysvitlo
slunce, bylo to kvůli neutěšenému ránu o to působivější. Jak jsem si tak
dnes ale pozorně prohlížela nebe, neviděla jsem ani náznak toho, že přijde
krásný den.
Elijah nás uvedl do své kanceláře. Posadily jsme se do pevných
kožených křesel a čekaly, až najde ve velké hromadě složek na stole tu
správnou. Máma bezmyšlenkovitě poklepávala chodidlem a noha se jí tak
prudce třásla, že jsem cítila vibrace až na vedlejší sedačce. Položila jsem
jí ruku na koleno, abych ji uklidnila. Cukla sebou a obrátila se ke mně s
vylekaným výrazem, který jsem nečekala.
Elijah pomalu a rozvážně otevřel složku. „Jak víte, Billy byl jediným
vlastníkem Prosperova knihkupectví.“ Tohle mě zaujalo. Poposedla jsem
si dopředu, zvědavá, kam to povede. Elijah si odkašlal a začal číst z
Billyho závěti. „‚Já, Billy Silver, tímto odkazuji svoji nemovitost, Sunset
Boulevard číslo 4001, Los Angeles, Kalifornie, včetně všech hypoték a
břemen, Mirandě Brooksové.‘“ Elijah mi podal svazek klíčů. „Nemovitost
zahrnuje knihkupectví a byt v druhém patře. Všechno jsem pro vás
přichystal.“
Klíče byly studené a hladké, jejich vroubky opotřebované. Čekala jsem
mapu nebo nějakou Billyho hádanku, ale klíče k Prosperově knihkupectví?
Vždyť jsem učila dějepis na druhém stupni. Netušila jsem, jak vést podnik,
natož tak specializovaný a důležitý jako knihkupectví. Ale na tyhle
pragmatické obavy jsem se nedokázala soustředit. Prosperovo
knihkupectví. Pořád jsem si vybavovala, jak to tam sladce a zatuchle
vonělo, jak měl člověk celý rok pocit, že tam panuje jaro. Po všech těch
letech se mi poštěstí tu vůni zase vdechnout, zase ten pocit prožít.
Ohlédla jsem se na mámu, která vedle mě seděla zpříma, ostražitá jako
lovná zvěř. Letmo si závěť pročítala vzhůru nohama. Byla tak nehybná, že
kdybych se jí byla dotkla, ještě by se roztříštila na tisíc kusů.
„Mami?“
Zavrtěla hlavou. „To nic. Pokračujte.“
Elijah otevřel šuplík pod počítačem. „Požádal mě, abych vám kromě
knihkupectví dal ještě tohle.“ Podal mi Janu Eyrovou.
Obálka zobrazovala Janinu siluetu, temný pro l v kontrastu s béžovým
pozadím. Přejela jsem prstem po obrysu její tváře. Četla jsem román na
střední, pak znovu na vysoké. Milostný příběh Jany a pana Rochestera
jsem pokládala za jeden z nejlepších v literatuře, i když pan Rochester byl
podle všech moderních měřítek tak trochu úchylák. Kdyby mi Billy byl
odkázal některý díl Dětí z vagónu nebo Westingovu hru, připomněl by mi
tím mnohá odpoledne, která jsem strávila v Prosperově knihkupectví, pila
teplé kakao z velikého hrnku, Billy mi četl přes rameno a svorně jsme se
snažili rozluštit vodítka, která nechal pan Westing nájemníkům Slunečních
věží. Ale Janu Eyrovou? Tu jsem s Billym nikdy nečetla. Netušila jsem,
proč by mi ji dával.
Natočila jsem knihu k mámě a ona se k ní sklonila a přečetla si název.
Dál se tvářila stoicky. Nedokázala jsem odhadnout, jestli pro ni ta kniha
něco znamená.
Hřbet románu na několika místech popraskal a prostředek byl divně
vyboulený – mezi stránkami vězel starožitný klíč. Na stránce za klíčem
někdo podtrhl několik vět.
Člověk neskáče a netančí a nekřičí ‚Sláva!‘, když slyší, že zbohatl,
ale začne uvažovat, jakou mu to ukládá odpovědnost a co má s tím
 bohatstvím podniknout; na podkladě klidného uspokojení začínají
vyvstávat určité vážné starosti – a proto se zdržíme všech projevů a
s vážnou tváří hloubáme o svém štěstí.
Věděl Billy, že budu šťastná, že se rázem nadchnu? Bohatství.
Odpovědnost. Vážné starosti. S vážnou tváří. Připomínal mi, že jsem přišla
k novému bohatství, protože zemřel? Projela jsem očima text kolem
podtrženého úseku a vzpomněla jsem si: Jana neskákala a netančila a
nekřičela ‚Sláva!‘, když se dozvěděla, že zdědila bohatství po svém strýci,
Janu Eyrovi. Strýci! Otcovu bratrovi, kterého Jana neznala. Jana se místo
toho rmoutila, že zbohatla pouze díky strýcově smrti. Snila o tom, že se s
ním shledá, a to se už nikdy nestane.
Ale Janin strýc ji hledal. Zemřel, než ji stihl najít. Billy se mě vydal
hledat až po smrti. Kdyby to byl udělal dřív, v moderním věku internetu a
Facebooku by mě našel snadno. Jestli na mě myslel, proč mě nehledal?
Proč čekal, dokud jsme už neměli šanci se znovu shledat?
„To je všechno?“ zeptala se máma Elijaha s netrpělivostí žačky, kterou
držím po škole.
„No, musíme prodiskutovat pár podrobností ohledně toho knihkupectví.
Jestli pospícháte, můžu si s Mirandou domluvit další schůzku.“
„Výborně.“ Máma na mě kývla, že jdeme.
„Zavolám vám,“ řekla jsem Elijahovi. Když jsem se postavila, obálka
Jany Eyrové se se zatřepotáním otevřela. Všimla jsem si, že je na titulní
straně něco napsané. Skoro vybledlým psacím písmem tam stálo: Evelyn
Westonová. Představila jsem si to jméno velkými písmeny, vyryté na
náhrobku vedle Billyho. Takže Billyho nakonec nepohřbili samotného. Ale
kdo byla Evelyn Westonová?
Na I-10 směrem na západ jela máma v krajním levém pruhu o pět mil
pomaleji, než byla povolená rychlost. Zprava nás míjela auta a řidiči na
nás přitom troubili a hrozili pěstmi.
„Nechceš, abych řídila?“ zeptala jsem se, ale věděla jsem, že mě
nenechá.
„Není třeba.“ Dupla na plyn a auto sebou trhlo vpřed s nervózní energií.
„Nemůžu uvěřit, že mi Billy odkázal svoje knihkupectví.“
„Je to neodpustitelné,“ řekla máma a sjela na Bundy Drive. „Hodit ti na
krk takové břemeno.“
„Není to břemeno. Prosperovo knihkupectví jsem milovala.“
„Milovat něco a přijmout za to zodpovědnost jsou dvě úplně jiné věci.“
Sevřela volant tak silně, až jí zbělely klouby.
„Proč si myslíš, že mi dal Janu Eyrovou?“
„Nemám ponětí.“ Zdálo se, že ji ten dárek rozzlobil, ať už věděla, co
znamená, nebo ne.
„Byla ta knížka pro Billyho důležitá?“
„Vždyť ti říkám, že nemám ponětí.“ Máma naladila rádio na stanici s
největšími hity čtyřicátých let. Věděla jsem, že tenhle typ hudby nemá
ráda. Poslouchaly jsme přeslazené vokály a chytlavé rytmy, dokud máma
nenajela na příjezdovou cestu našeho domu v novošpanělském stylu.
„Promiň. Nechtěla jsem na tebe vyjet,“ řekla, když zastavila. „Myslím, že
Billyho nenapadlo, jak moc mi tohle ublíží.“
Otáčela jsem mezi prsty starožitným klíčem, který jsem našla v Janě
Eyrové. Zoxidoval tolik, až skoro zčernal. Určitě otvíral starý trezor nebo
šperkovnici, ukrytou někde v druhé části mého dědictví, v Prosperově
knihkupectví. A musel mít co dočinění se jménem, které někdo napsal na
titulní stranu románu.
„Nevíš, kdo je Evelyn Westonová?“
Máma sebou trhla. „Odkud to jméno znáš?“
„Z Forrest Lawnu. Billyho pohřbili vedle ní.“
„Ty jsi viděla Evelynin hrob?“ Mámu jako by zničehonic zachvátila
šílená nervozita.
„Byla to Billyho žena?“ Připadalo mi to jako jediný logický důvod, proč
ho pohřbít vedle ní.
„Ano,“ zašeptala máma a zírala přitom na náš známý bílý domek.
Vrásky kolem očí měla výraznější, než když jsem ji viděla naposledy.
Všichni říkali, že vypadám jako ona. Měly jsme stejné kudrnaté vlasy,
stejnou štíhlou postavu. Obličej měla delší a užší než já – tečkované hnědé
oči mnohem víc do zlata. Takhle hezká nikdy nebudu.
„Potkal ji po nás?“
Máma se na mě zmateně podívala. „Neříkala jsi, že jsi viděla její hrob?“
„Moc jsem si ho neprohlížela. Nepamatuju se, že by se o ní někdy někdo
zmiňoval.“
„Byli manželé, než ses narodila. Umřela už dávno.“
 „A Billy se nikdy znovu neoženil? Nikdy neměl rodinu?“
„Nechtěl nikoho než Evelyn.“
„Proč to knihkupectví pojmenoval Prosperovo? Mělo to co dělat se
mnou?“ Jako malá jsem si myslela, že Prosperovo knihkupectví
pojmenovali po mně, jako poctu knize, která mi dala jméno, jako by
Prosperovo knihkupectví žilo a dýchalo se mnou, jako by přestalo
existovat, když jsem tam nebyla.
„Otevřelo se, než ses narodila.“ Řekla to nevzrušeně.
„Pojmenovala jsi mě po tom knihkupectví?“
„Pojmenovala jsem tě po Shakespearovi.“
„S Billym jste si čirou náhodou vybrali stejnou hru?“
„Byla to Evelynina oblíbená.“ Usmála se a setřásla smutek. „Co myslíš,
udělal táta z kuchyně kůlničku na dříví, když jsem mu tam celé odpoledne
nechala volnou ruku?“ Poplácala mě po noze a vystoupila z auta do
slunečného odpoledne.
Dívala jsem se, jak pluje po cestičce ke dveřím, a rekapitulovala jsem si,
co jsem se zrovna dozvěděla. Když jsem ještě nebyla na světě, Billy měl
ženu. Jmenovala se Evelyn Westonová. Milovala Bouři. Pojmenovali mě
po Shakespearově a Evelynině Mirandě. Evelyn Westonová určitě
milovala i Janu Eyrovou. Máma to musela vědět. Přestože Evelynino
jméno v románu neviděla, musela vědět, proč mi ho Billy odkázal.
Netušila jsem, proč mě to nenapadlo dřív. Máma měla tajemství.
„Nečekej, že to bude chutnat jako od mámy,“ varoval mě táta a strkal
přitom do trouby lilek s parmezánem. „Řekneš jí, že večeře už skoro je?“
Našla jsem mámu venku. Držela zahradnické nůžky a rozhodovala se,
které květiny nastříhat na stůl. Za ní hořelo sytě oranžové nebe s růžovým
lemem. Zapadající slunce jsem neviděla, ale jeho dědictví planulo celou
oblohou.
„Dnes je amarantový večer,“ poznamenala máma s pohledem upřeným
na nebe. „Ne, amarantový ne.“
„Je karmínový. A třešňový,“ řekla jsem. Protože mě vychovala máma,
uměla jsem vyjmenovat i barvy, o jejichž existenci většina lidí neměla ani
tušení. Byla to dovednost dcery dekoratérky, teď jsem ale nechtěla mluvit
o odstínech růžové, velkolepých barvách jihokalifornských západů slunce.
„Táta říkal, že už bude večeře.“ Ještě jednou jsem se po ní po očku
podívala a snažila se vzpomenout si, kdy se takhle změnila, kdy začala
váhat, než odpověděla na otázku, kdy si zvykla při smíchu zakrývat pusu,
kdy nahradila červený lak na nehty tělovým, rudou rtěnku balzámem na
rty s vitamínem E. Pořád poslouchala Jefferson Airplane a Fleetwood
Mac, pořád každé ráno deset minut meditovala, ale v některou chvíli
všechno, co měla, vybledlo v tlumené odstíny růžové.
Když se naši seznámili, žili oba v New Yorku životem, se kterým
skončili před mým narozením. Mámě bylo dvacet, žehlila si vlasy a nosila
pestrobarevné minisukně. Byla hlavní zpěvačkou Lady Loves, dívčí
kapely, která měla angažmá v klubu v East Village, jehož majitele táta
zastupoval. Když je majitel seznámil, máma se podívala na tátovu
nataženou ruku, jako by byla celá od bláta. Sledoval její pohled na svůj
oblek a kravatu až k mokasínům.
Moc se mi líbil váš koncert, řekl táta a stáhl ruku.
Tobě se líbí rock? zeptala se s pohrdáním, které člověk dokáže vynaložit
jenom ve dvaceti.
Šmarjá, Suzy. Ten chlap se ti jenom snaží polichotit. Nemusíš na něj hned
bejt hnusná, ty vole, řekl majitel.
Jdi do prdele, Harry. Máma popadla jeden zesilovač a naštvaně
odkráčela do zákulisí.
Neber si to moc k srdci, řekl majitel tátovi. Suzy si myslí, že když je
muzikantka, tak se čas od času může chovat jako kráva.
Jakmile táta s mámou poprvé promluvil, měl jasno. Chodil na Lady
Loves každý páteční večer. Rád se díval, jak máma zpívá – čekal na
okamžik, kdy zapomene, že stojí na jevišti, zapomene na svou masku
drsňačky a její sladký hlas ji tak pohltí, že celá zjihne. Stávalo se to při
každém vystoupení. V ten okamžik viděl, že je pořád mladá, že ještě nemá
hroší kůži.
Byl to úplně obyčejný večer, když se máma posadila k jeho stolu.
Dozpívala koncert, přitáhla si židli a gumičkou si stáhla vlasy z obličeje.
Rysy měla drobné a dívčí. Neusmívala se, ale táta poznal, že chce.
Kolik jich máš? zeptala se táty.
Ta otázka ho vylekala. Poupravil si uzel na vlněné kravatě. Měl jich
tolik, že si jednu sotva vzal dvakrát. Na jeho sbírku se ho ještě nikdo
nezeptal. Myslel si, že si jí nikdo ani nevšiml.
Asi dvě stě, přiznal.
 K čemu je člověku dvě stě kravat?
K ničemu.
Tak proč jich máš tolik?
Táta nevěděl, jak jí to vysvětlit. Rodiče a mladší bratr mu zemřeli, když
byl na vysoké. Strýčky mu zabili ve válce, než se narodil. Prarodiče byli
dávno po smrti. Měl přátele z dětství, kámoše z práv, další ve rmě, a
pravidelný přísun přítelkyň, na nikoho se ale nemohl spolehnout, že mu
každý rok dá něco k narozeninám, oslaví s ním každé Díkuvzdání. Takže si
táta k Vánocům a za každé povýšení kupoval kravaty, aby si připomněl, že
se o sebe dokáže postarat.
Bylo by divnější, kdybych měl dvě stě párů bot, řekl.
Máma se zahihňala a odběhla kapele pomoct sbalit aparaturu. Jakmile
táta mámu poprvé rozesmál, měla taky jasno.
Když jsem se vrátila dovnitř, táta seděl u jídelního stolu a pokoušel se
poskládat z lněných ubrousků mámino dokonalé origami.
„Počkej,“ řekla jsem a vzala mu je. Ukázala jsem mu, jak je složit do tří
dlouhých pruhů, jednu stranu dát nahoru a druhou potom přeložit do
dokonalé obálky.
„Vypadá to tak jednoduše, když to děláš ty,“ řekl a zmizel za ostrůvek do
kuchyně.
Táta se přehraboval ve skříňkách a třískal s pánvemi, jak je uklízel.
Vyndala jsem telefon, vyťukala „Evelyn Westonová“ a pak jsem se
zarazila, protože mě nenapadlo nic, co bych mohla dodat. Vyjelo několik
Evelyn Westonových na LinkedInu, Twitteru a současných stránkách
IMDB. Evelyn Westonová, kterou jsem hledala, zemřela už dávno, před
sociálními sítěmi a čtyřiadvacetihodinovým zpravodajstvím. Budu na to
muset jít postaru, ptát se lidí, a ne přístrojů.
Táta se vrátil se dvěma dřevěnými svícínky. Svíčky v nich stály nakřivo.
„Ukázalo se, že řezbář zrovna nejsem.“ Když táta odešel do důchodu,
potřeboval koníčka. Nikdy nebyl zvlášť šikovný. Cokoli obtížnějšího než
výměna žárovky vyžadovalo pomoc údržbáře. V pětašedesáti se ale
najednou pevně odhodlal stát řemeslníkem. Máma navrhla, ať chodí na
nějaký kurz, ale táta trval na tom, že část kouzla řemeslných prací spočívá
v tom, že se je člověk naučí sám, takže si nakoupil knihy a časopisy a
nakoukal videa na YouTube. Začal s houpací židlí, potom honem snížil
ambice a spokojil se s truhličkou. „Ukázal jsem ti tu knihovničku, co jsem
vyrobil? Zrovna ji mořím. Kdybys to nevěděla, klidně by sis mohla
myslet, že za ni někdo zaplatil.“
„Znal jsi Billyho ženu Evelyn?“ zeptala jsem se víc zhurta, než jsem
zamýšlela.
„Máma ti řekla o Evelyn?“ Znělo to překvapeně, ale ne poplašeně. Jenže
táta měl dobré sebeovládání. Jako právník ho celá léta trénoval.
„Řekla, že mě pojmenovala po Evelyn, po její milované Bouři.“ Trochu
jsem mlžila. Pokud si táta bude myslet, že máma byla sdílnější, než
doopravdy byla, třeba mi taky poví víc. „Byly to dobré kamarádky?“
Táta sáhl po svícínku a hnětl dřevo bříškem palce. „Ano, už od školky.“
„Vyrostly spolu?“ Táta přikývl a pořád se zaobíral nestabilním
svícínkem. „Jak umřela?“
Po očku se na mě podíval. „Proč se ptáš?“
„Nevěděla jsem, že Billy býval ženatý. Dodneška jsem o žádné Evelyn
vůbec neslyšela. Víš, jak umřela?“
„Evelyn měla těžký záchvat.“
„Byla epileptička?“
„To asi ne.“ Táta se zahleděl francouzskými dveřmi na mámu na zahradě.
Prohlížela půdu pod růžovými keři. „Nemohla by ses jít podívat, proč to
mámě tak trvá?“
„Říkala, že za chvilku přijde. Co bylo Evelyn?“
Časovač trouby cinkl. Jak ho táta slyšel, vyskočil. Samozřejmě že mi o
Evelyn nehodlal nic říct. S mámou byli nerozlučně stmelení a někdy jsem
žárlila na to, jaká jsou dokonalá dvojka. Pokud měla tajemství máma, pak
ho táta měl samozřejmě taky.
 KAPITOLA PÁTÁ
Cihlová fasáda Prosperova knihkupectví sice vypadala přesně tak, jak jsem
si ji pamatovala, ale všechno kolem se změnilo. Ze Sunset Junction, kdysi
pouhého pozůstatku železniční dráhy, se stala svébytná destinace, kde
nechyběly kavárny, café bar, sýrárna a butiky. Každičký metr podél Sunset
Boulevardu byl zabraný. Chodníky lemovaly malé restaurace, kde si lidé
pod markýzami dávali pozdní snídani, a kolem chodily rodičovské páry s
kočárky.
Stála jsem před Prosperovým knihkupectvím a hleděla na jeho starý
vývěsní štít, restaurovaný, ale jinak stejný. Nad výlohou se vypínal
Prospero, v pravé ruce hůl, v levé knihu, alový plášť a bílé vlasy za ním
vlály ve větru. Výloha taky vypadala stejně, jenom vystavovala knihy od
Lionel Shiverové, Isabel Allendeové a Michaela Pollana místo novinek,
které vyšly před lety.
Jakmile jsem vešla dovnitř, udeřila mě vůně knihkupectví. Čerstvě
nařezaný papír. Bílé pižmo. Jasmín. Černý pepř. Kávová zrna. Už jsem
zapomněla, jak zní mosazný zvonek na dveřích, že je u vchodu nástěnka,
teď pokrytá letáky osobních trenérů a kurzů pilates. Samotný obchod byl
menší, než jsem si ho pamatovala. Neměl tak vysoké stropy. Mezi regály
byly užší rozestupy. Rozdělili je, potom ještě jednou. Krásnou literaturu na
uměleckou, populární, zakázanou, historickou, klasickou, feministickou,
LGBTQ, sci- a fantasy, detektivky, noirové romány, cizojazyčné knihy a
malá nakladatelství. Limetkově zelená barva odkrytých cihlových stěn
pořád vypadala čerstvá. Mozaikové stoly se pořád modře a zlatě třpytily v
ostrém světle kavárny. Leeho jsem neviděla. Neviděla jsem ani jednoho z
básníků v trenčkotech, co tu věčně upíjeli espreso, mezi regály se už
nepotulovaly ty hezké dívky v lacláčích. Hezké dívky tu chodily pořád.
Teď byly hubenější a ubraly s tužkou na oči. Všechny stolky v kavárně
byly pořád obsazené, zákazníci ale horlivě ťukali do klávesnic notebooků,
místo aby psali do zápisníků. Vládl tu čilý ruch a stále se tu vznášelo
kouzlo Prosperových magických knih.
Vzadu u stěny stál ten muž z Billyho pohřbu, co měl na hlavě vrabčí
hnízdo a recitoval Dylana Thomase. Kontroloval regál a odškrtával si
seznam knížek. Na tričku měl nápis Usmívej se, jsi na kameře.
 „Nebyl jsi na Billyho pohřbu?“ zeptala jsem se ho, když jsem k němu
přistoupila. Letmo vzhlédl od psací podložky. Jeho průzračné oči se na mě
dívaly, jako by mě ještě nikdy neviděl. „Nečetl jsi tu báseň Dylana
Thomase? Já jsem Miranda.“
Důkladně si mě prohlížel těma upřímně vypadajícíma očima, spíš s
chladným vědeckým zájmem než lichotivě. „Přišla marnotratná neteř.“
„Přesně tak.“ Usmála jsem se způsobem, který neznámým lidem
většinou připadal roztomilý – nikdy sexy, vždycky roztomilý –, ale on mi
úsměv neopětoval. Natáhla jsem k němu ruku. Zběžně jí potřásl.
„Malcolm,“ řekl, jako bych to už měla vědět.
Zazvonil telefon a on moji ruku pustil a odešel k pultu.
„Prospero,“ zahlásil, když ho zvedl. Jakmile začal mluvit o knihách,
změnil tón. „Bílé zuby jsou vyprodané. Můžeme vám je objednat.“ Přidržel
si telefon v ohybu ramene a vyťukal něco do prastarého počítače za
pultem. Na to, že za kasu všichni viděli, tam vládl pěkný binec. Koš
přetékal pracovními výtisky knih, povalovaly se tam nevybalené krabice,
kalendář, kde k několika datům někdo naškrábal křestní jména a názvy
nakladatelství. „Měly by dojít za dva dny. Četl jste O kráse? Bílým zubům
se to podobá víc než SZ, ale myslím, že se vám to… Jeden kus tu máme…
Jistě, dám vám ho stranou.“
Bloumala jsem po literární sekci a poslouchala, jak Malcolm volajícímu
odpovídá na otázky o Zadie Smithové, kterou jsem nečetla. Napříč regály
jsem narážela na jednu knihu za druhou, kterou jsem taky nečetla, na
spoustu názvů, které mi nic neříkaly, literární subžánry, o kterých jsem
netušila, že se musí rozlišovat. Nemohla jsem si vzpomenout, jak tady
knihy organizovali, když jsem byla malá. Knih pro dospělé jsem si nikdy
moc nevšímala. Malcolm dál mluvil o stylistických rozdílech mezi
staršími romány Smithové a tím nejnovějším. Obcházela jsem haldy knih
a snažila se přijít na to, proč předstíral, že mě nepoznává. Na pohřbu mě
naprosto jistě viděl – naše pohledy se přece setkaly. Sekce pro mládež se
teď nazývala young adult a byla dvakrát větší než dřív, pohltila celý jeden
vnitřní regál. Kdysi jsem si myslela, že všechny tyhle knížky vybrali
jenom pro mě, ale jak jsem tak tituly young adult projížděla očima,
pamatovala jsem si jenom hrstku knih.
„Čteš?“ zeptal se Malcolm, který se náhle znovu objevil po mém boku.
„Hlavně literaturu faktu. Jsem dějepisářka.“ Čekala jsem, že se mě zeptá,
jakou učím třídu nebo na co se specializuju – ve zdvořilostních
konverzacích tyhle otázky obvykle následovaly po informaci Jsem
dějepisářka. „Kde jsou nám knihy dražší než celé vévodství,“ řekla jsem,
když se na mě nezeptal. Zatvářil se zmateně. „Takhle jsme se
představovali do telefonu, když jsem byla malá. ‚Prosperovo knihkupectví,
kde jsou nám knihy dražší než celé vévodství.‘“ Nevím, proč jsem použila
množné číslo. Nikdy jsem v Prosperově knihkupectví telefon nezvedala.
„Tuhle průpovídku jsem nikdy neslyšel.“ Shýbl se a vytáhl knihu Ten,
kdo stojí v koutě od Stephena Chboskyho, kterou někdo nesprávně nacpal
pod T. Obálka byla stejně limetková jako stěny Prosperova knihkupectví.
„Jako by ji vyfotili přímo tady.“ Přešla jsem ke stěně a vynasnažila se
vypadat jako jeden z mladých herců na obálce románu. Ale kdepak,
Malcolm se nedal, ani nezvedl koutky úst. Svoje žáky jsem nikdy
nepovažovala za zvlášť vstřícné, ale vždycky mi věnovali přinejmenším
zakoulení očima – když už moji snahu neocenili, tak ji alespoň vzali na
vědomí.
„Nesnáším lmové obálky.“ Zařadil knihu pod CH, kam patřila.
„Nepřišla jsem to tady zavřít, jestli ti dělá starosti tohle.“ Bylo to
nejlogičtější vysvětlení, proč je tak chladný.
„Kdo říká, že mi něco dělá starosti?“ rozhořčil se a já si ho představila
jako adolescenta, vzdorného a tvrdohlavého, nejspíš tak chytrého, že mu to
nedělalo dobrotu.
„Billy měl sem často bral, když jsem byla malá. Vím, jak je tenhle
obchod důležitý,“ pověděla jsem Malcolmovi. Neodpověděl a upíral
pozornost na špičku svojí špinavé bílé tenisky, kterou tlačil do ošoupané
dřevěné podlahy. Parkety skřípaly pod jeho vahou. „Pověděl ti Billy, že mi
to knihkupectví odkáže?“
„Pověděl mi to jeho právník. Nevěděl jsem, že měl Billy žijící
příbuzné.“ Začal se soustředit na regály a založil si ruce na hrudi – každý,
kdo strávil nějaký čas s teenagery, by tohle gesto poznal jako vyhýbavé.
Šlachovitý pán s bifokálními brýlemi, který zpíval na Billyho pohřbu, na
něj od stolku vzadu zamával, že má přijít. „Omluv mě,“ řekl Malcolm a
zamířil do kavárny.
„Věděl jsi, že měl rodinu, která už nežije?“ zavolala jsem na něj. Vrhl na
mě divný pohled, jako bych se ho zeptala, jestli spí vestoje.
Malcolm ke mně zůstal otočený zády. Sehnul se přes šlachovitého muže
a posuzoval jednu z mnoha knížek otevřenou na kavárenském stolku. Dál
jsem se opětovně seznamovala s krámem, počítala jsem všechny sekce,
jimž jsem dřív nevěnovala pozornost, knihy, které jsem neznala, barevné
obálky prahnoucí po přečtení. V noirové sekci se na mě z regálu usmívala
Malcolmova karikatura. Lícní kosti měl na kresbičce výraznější než ve
skutečnosti, nepoddajné vlasy upravenější, oči laskavější, míň ostražité.
Na kresbičce nad jeho portrétem se vznášela komiksová bublina.
Popisovala noir jako životní mízu L. A., Chandlera jako jeho Homéra,
Philipa Marlowa jako jeho Odyssea. Studovala jsem Malcolmův obrázek a
dumala, co mi to nechce říct. Byl si s Billym dost blízký na to, aby četl na
jeho pohřbu. Vyhnul se mému pohledu, když jsem se ho zeptala, jestli o
mně slyšel. Věděl toho o Billyho žijících příbuzných víc, než připouštěl, a
o těch nežijících nejspíš taky.
Podél vnitřních regálů rozčlenili historickou sekci na světovou,
americkou a kalifornskou. Nerozdělili knihy jenom podle regionu, ale
zorganizovali je podle tématu, abecedně, ne chronologicky. Knížky o
historii takhle řadila většina knihkupectví, jako by byla historie souborem
nespojitých epizod, spíš než plynulým sledem událostí, které se vyvinuly
časem. Odráželo to pomýlený způsob, jakým historii často učíme, jak ji
chybně dělíme na kapitoly. Jay mi často říkal, že co se historie týče, jsem
beznadějná romantička. Co jiného bych mohla být? Byla to naše minulost,
něco, co by se nemělo řadit podle abecedy.
Sklonila jsem se a prohlédla si názvy na nejspodnější polici kalifornské
historie, zařazené pod seismologií a historií zemětřesení. Knihy o
zemětřesení v roce 1906, zlomu San Andreas, předpovědi a prognózy.
Tady, na téhle skromné polici ve výši kotníků, jsem našla Billyho svého
dětství. Vytáhla jsem knihu o zemětřesení v Northridge. Tuhle noc
pamatovali všichni, kdo v té době v jižní Kalifornii žili. S Joanie jsme
zrovna spaly a vylekaně jsme se probudily, když z polic popadaly knihy.
Jakmile se můj pokoj přestal otřásat, přiběhla máma a zkontrolovala, jestli
nemáme škrábance nebo oděrky. Pak pokoj zase začal rachotit. První
dotřes skončil a táta zařval, že musíme vypadnout z domu. Šly jsme za
ním dolů, kde byly naše parkety poseté rozbitým sklem. S Joanie jsme
neměly boty, a tak nás táta přes obývák přenesl. Vzadu na dvorku plot
schoval zkázu za naším pozemkem, cihlové komíny strhané ze sousedovic
domků, dráty elektrického vedení, které se plazily ulicemi. Táta zapnul
rádio a poslouchali jsme, jak reportéři vyplňují mezery v informacích.
Nebe rozjasnil úsvit. Počet mrtvých stoupl. Máma tátu přiměla, ať rádio
vypne. Joanie se ke mně tiskla a třásla se, jako by měla to zemětřesení v
sobě, ale mě zaplavilo teplo, nepopiratelné rozechvění. Země se pohnula
tady, pod mýma nohama, a to znamenalo, že Billy nebude muset cestovat
do nějaké daleké země, aby prošetřil zkázu. Zůstane tady s námi. Tohle byl
ten nejlepší dárek, který mi Billy v dětství dal. Kdykoli se otřásla země, po
opadnutí zmatku se mě zmocnilo vzrušení. Časem jsem si ten pocit s
Billym spojovat přestala, ale nikdy mě neopustil. I jako dospělá jsem cítila
provinilé potěšení, kdykoli se podlaha rozkmitala spolu se zemí.
Uprostřed obchodu byly na dubovém stole vystavené knihy, které
doporučovali zaměstnanci. Malcolm vybral Fiestu, Nekonečný žert,
Maltézského sokola a Zeptej se prachu. Nějaká Lucia navrhovala Roberta
Bolańa, Gabriela Garcíu Márqueze, Juliu Alvarezovou a Junota Díaze.
Jakýsi Charlie vystavil Jakuba a obří broskev, Huga Cabreta, dva tituly od
Lemonyho Snicketa a obrázkovou knihu Edwarda Goreyho. Billy
doporučil samé klasiky: Portrét dámy, Hrozny hněvu, Něžná je noc, Věk
nevinnosti. Čekala jsem, že Billy vybral klasiky, ale klasiky jiné povahy –
Robinson Crusoe, Tři mušketýři, Sherlock Holmes. Představila jsem si
kolekci knih o americké historii, kterou bych doporučila já, propagační
texty, které bych napsala o ženách Revoluce a Lincolnově neochvějném
kabinetu.
Prolistovala jsem romány na Billyho straně stolu. Nebyla jsem si jistá,
co hledám. Pořád jsem měla v kapse starožitný klíč, který dal Billy
Elijahovi. Musel otvírat něco v Prosperově knihkupectví, jenže jsem
neviděla žádné trezory ani starožitné skříňky. Něco v obchodě mě ale
stejně muselo dovést na druhou stranu té klíčové dírky. Všechna Billyho
doporučení byla nedotčená, kromě řady čísel, napsané tence tužkou na
vnitřní straně zadní obálky Hroznů hněvu.
Cítila jsem, jak se mi Malcolm podíval přes rameno na stránku.
„Billyho tajný jazyk pro knížky, které zachránil z nemocničních bazarů a
dal jim nový život.“ Sebral mi knihu a podržel si ji blíž u obličeje.
Vysvětlil mi, že dvě čísla před desetinnou čárkou označovala kvalitu
knihy. Čtyři za desetinnou čárkou zase datum, kdy ji Billy koupil, přesný
rok ale ne. Písmeno znamenalo měsíc. Další řada čísel komentovala různé
vlastnosti knihy – vydání, nakladatelství, typ písma – a poslední písmeno
období, kdy se sníží cena, jestli se kniha neprodá.
„Musí to být tak komplikované?“
Malcolm knihu zavřel a vrátil ji na stůl. „Takhle to měl Billy rád.“
Přejela jsem prstem po Billyho jméně na kartičce, která spočívala pod
jeho knihami. Pohled mi vracela skica jeho postaršího obličeje. Útlý nos,
široký úsměv, dokonale učesané vlasy. Z úsměvu sálala melancholie.
„Nejsem nepřítel,“ řekla jsem.
„To se ještě uvidí.“ Na tváři mu poprvé prokmitl úsměv, zmizel ale
natotata. Malcolm byl docela hezký, když se na mě zrovna nemračil.
„Pojď. Udělám ti kafe.“
Malcolm se vydal za pult kavárny, já zatím počkala u jednoho
mozaikového stolku a začala jsem psát Jayovi. Kvůli tříhodinovému
časovému rozdílu jsme se věčně nemohli chytit. Musel časně vstávat na
fotbalový tábor, takže chodil do postele, když jsem ještě večeřela s rodiči.
Kromě telefonátu po Billyho pohřbu jsme si jenom posílali esemesky.
Zpravila jsem ho o svém nečekaném dědictví, o dalším vodítku, o svých
vzpomínkách na Prosperovo knihkupectví. Určitě je to bezva krám, řekl a
spustil o táboře. Poslal mi video, na kterém jeho hráči křičeli, že jim
chybím, a špulili na mě pusu, a stejně cituplné esemesky. Sice mi bylo
jasné, že přinutit skupinu pubertálních kluků, aby se zúčastnili
romantického plánu, vyžadovalo dost velkou zranitelnost, ale přála jsem
si, aby se mě radši zeptal na Janu Eyrovou a jestli jsem nervózní, že se
znovu podívám do Prospera. Vyfotila jsem obchod a poslala ho Jayovi se
zprávou Vítej v Prosperově knihkupectví. Poslal mi smajlík. Bývalo by
bylo lepší, kdyby neodpověděl vůbec.
Za pultem kavárny se Malcolm pustil do řeči s hispánskou dívkou,
kterou jsem potkala na Billyho pohřbu. Vlasy měla spletené do drdolu a
bílou zástěru uvázanou kolem pasu jí špinily šmouhy od mleté kávy. Dívka
si všimla, že je pozoruju, a nadšeně na mě zamávala. Malcolm na mě
pohlédl taky, ale tvářil se obezřetněji než ona. Do dvou hrnků nalil kávu a
přinesl je k mému stolku.
Vzala jsem si od něj hrnek a usrkla. Káva byla černá a silná, ale stejně
jsem ji vypila. Kdybych přidala mléko nebo cukr, jako bych přiznávala
slabost.
„Nebojíte se?“ Ukázala jsem na klíč, který bez dozoru visel z kasy,
zatímco dívka utírala kávovar. Klíč byl moderní, z niklu nebo nějaké
kovové sloučeniny. Starožitnému klíči, který mi Billy nechal, se
nepodobal.
„Máme pěchotu stálých zákazníků. Sice si koupí třeba jenom jedno kafe,
ale hlídají to tady jako ostříž.“
„Máte někde sejf?“ Neviděla jsem žádné další zámky, do kterých by klíč
mohl pasovat.
„Nejsou v něm žádné peníze. Ráno jsem šel do banky.“
„Neprosila jsem o peníze,“ řekla jsem.
„Je nahoře v komoře.“ Malcolm ukázal na dveře vzadu v kavárně. Jeho
prst cestoval k dívce za pultem. „To je Lucia. Chodí na odpolední. Charlie
zase na ranní. Nelekni se, jestli ho za úsvitu uslyšíš dole. Chodí brzy a
otvírá prodejnu.“ Užuž jsem se ho zeptala, proč si myslí, že tady budu před
otvíračkou, a potom jsem si vzpomněla na Billyho byt.
„Nebydlím tady – teda nahoře. Moji rodiče bydlí ve Westside.“
„Je to na tobě,“ řekl.
„Kdy se Billy přestěhoval nahoru? Co tak vím, bydlel v Pasadeně.“
Billyho dům byl veliký a měl sloupy, kterými mi připomínal Bílý dům,
jenže ho neobývala první rodina ani asistenti, jenom Billy a příliš mnoho
ložnic.
„Bydlel nahoře celou dobu, co jsem ho znal.“
„A to je jak dlouho?“
Malcolm na mě přimhouřil oči. „Proč mi připadá, jako bych byl na
pracovním pohovoru?“
„Co myslíš, jak si zatím vedeš?“
„Těžko říct.“ A ve tváři mu na okamžik zase něco polevilo, i když to
vzápětí bylo to tam. Získala jsem si arogantní čtrnáctky, které nosily push-
upky a víc mejkapu než já. Podnítila jsem třídního šaška, aby napsal
šestistránkovou esej o tom, jak vyzrňovací stroj zvýšil závislost Jihu na
otrokářství. Dokonce jsem vždycky celou třídu osmáků na padesát minut
přiměla, aby odložili telefony a dávali pozor. Určitě zvládnu okouzlit i
zdrženlivého manažera knihkupectví něco přes třicet.
„Malcolme!“ Muž vedle nás zvedl hlavu, protože mu najednou došlo,
kdo vedle něj sedí.
Malcolm mi představil scenáristu Raye. „Ray slibuje, že na nás
nezapomene, až vyhraje Oscara.“
„No, to teda nevím.“ Ray se zářivě usmál, jako by si to představoval.
Vzápětí nasadil přísný výraz. „Vypadáš jako on,“ řekl mi.
Instinktivně jsem si uhladila vlasy, které měly stejný rudohnědý odstín
jako máminy, stejný jako Billyho. Periferním zrakem jsem viděla, jak
Malcolm ztuhl.
Lucia utřela stolek kousek od nás a potom si s námi přišla vypít kávu.
Její tílko odhalovalo několik tetování na ramenou a hrudníku. Když mě
přistihla, jak si čtu španělský nápis na jejím předloktí, prozradila mi, že
pochází ze Sto roků samoty.
„Ona beletrii nečte,“ pověděl Malcolm Lucii.
„Ale Malcolme. Sto roků samoty zná přece každý.“ Lucia se na mě
omluvně usmála.
„Dostala jsem je od přítelovy mámy.“ Přítelovy. Pořád mi to nešlo přes
pusu. Malcolm si musel všimnout, že se s tím výrazem moc nekamarádím,
protože se na mě letmo podíval, jakoby zvědavě. „Miluju Márqueze,“
zapřeháněla jsem si. Jayova matka nechala Sto roků samoty u nás v
obýváku, když přišla bez ohlášení a doufala, že u nás zabije hodinu času
před srazem s kamarádkou v blízké galerii. Román ležel týden na
konferenčním stolku a pak jsem ho zařadila do knihovničky vedle
ostatních knih, které si Jay nikdy nepřečetl.
U kasy postávala dívka s náručí knih a Malcolm ji odběhl obsloužit. S
Luciou jsme se dívaly, jak dívce markuje knihy. Řekl něco, co ji
rozesmálo, a když se taky rozesmál, spatřila jsem ty laskavé oči z jeho
portrétu v noirové sekci.
„Nenech se zastrašit,“ řekla Lucia. „Má tohle knihkupectví hodně rád.
Jako my všichni.“ Mluvila milejším tónem než Malcolm, ale slyšela jsem
v jejích slovech tutéž nekonkrétní hrozbu – ať se neopovažuju pouštět do
čehokoli, co by Prosperovo knihkupectví mohlo zničit.
Neubránila jsem se myšlence na Janu Eyrovou, když jsem stoupala po
úzkém schodišti k podivně tichému hornímu patru. Dole v knihkupectví
jsem si pamatovala každý zaprášený kout a pikantní vůni, poschodí jsem si
ale nevybavovala vůbec. Rozhodně jsem tam nikdy nebyla. Narazila jsem
na dvoje dveře, jedny po každé straně chodby. Nejdřív jsem zkusila ty
vpravo. Přivítal mě sklad plný regálů s knihami, dalšími v bednách, a
čisticích prostředků. Za regály jsem našla sejf. Měl kombinační zámek.
Pod podlahovými prkny se neskrývaly žádné trezory, neviděla jsem žádné
klíčové dírky, do kterých by mohl pasovat starožitný klíč od Billyho.
Takže zbýval jenom Billyho byt.
Se zavrzáním jsem pootevřela dveře a čekala, že mě někdo napomene, že
vstupuju na zakázané území, že narušuju strýčkovo soukromí. Když to
nikdo neudělal, odvážila jsem se vkročit dovnitř a zavřela za sebou dveře.
V prostorném obýváku se ve slunci třpytily částečky zvířeného prachu.
Vypadalo to tam jako na dvojstraně designového časopisu: hnědá kožená
pohovka se starou truhlou, sloužící jako konferenční stolek, starožitný
toaletní stolek u dveří, na jehož desce stály tři nesourodé vázy. Zahlédla
jsem na truhle klíčovou dírku a zkusila starožitný klíč. Nepasoval. Navíc
byla odemčená. Uvnitř jsem našla pečlivě složené hraničky oblečení.
Lněné košile s límečkem a voděodolné khaki kalhoty – takový styl
oblečení Billy nosil, když jsem ho znala. Rozložila jsem olivově zelenou
kno íkovou košili a zhluboka si k ní přivoněla. Byla cítit po dětském
zásypu, příjemně a čerstvě, ale Billyho mi nepřipomínala.
Prohledala jsem očima pokoj, jestli nespatřím další klíčovou dírku.
Kuchyň neměla dveře. Páchla dezinfekcí. Dlaždičkovanou linku a sporák
někdo dočista vydrhl. Lednička zela prázdnotou, v mrazáku osaměle leželo
tvořítko na led. Elijah říkal, že pro mě byt přichystali. To bylo dost
logické, ale mohla jsem toho tolik zjistit, kdyby nechali ledničku plnou
Billyho jídla, odpadkový koš plný jeho smetí.
Ložnice neměla zámek na dveřích. Byla stejně malebná a neosobní jako
zbytek bytu. Nechyběl bílý proutěný nábytek a skromná knihovnička u
dveří – hřbety knih vybledly, jak na ně roky svítilo slunce. Na komodě
spočívala kytice sušených lučních květin vedle fotogra e blonďaté ženy.
Zvedla jsem rámeček z komody a sfoukla prach, který se na skle usadil.
Žena se opírala o balvan na úzkém pruhu pláže pod útesy. Přes pravé
rameno měla přehozené řídké vlasy, tak světlé, až se skoro bělaly. Měla
průsvitnou pokožku a smutné zelené oči, stejně barevné jako její náušnice,
nebo jsem si možná jenom představovala, že jsou smutné, protože jsem
věděla, že je mrtvá.
Vyndala jsem fotku z rámečku a podívala se, jestli na ní není něco
napsáno. Vzadu bylo razítko s emblémem Kodaku, ale rukou tam nestálo
nic, žádná data, žádná jména. Tohle musela být Evelyn. Máma ji nijak
nepopsala, ale vypadala přesně, jak jsem si ji představovala. Mladá žena
kolem třicítky. Blondýnka. Krásná, až znepokojivě.
 Zírala jsem na fotogra i a hledala něco, co by mi napovědělo, kde nebo
kdy ji pořídili. Skalnaté srázy vypadaly jako Malibu, ale Malibu mělo
nesčetné izolované pláže a tuhle jsem nepoznávala. Evelyn nebyla
nalíčená. Měla dlouhé a rovné vlasy. Smaragdové náušnice byly starožitné.
Bílé tričko mohli vyrobit kdykoli v druhé polovině dvacátého století.
Vrátila jsem fotku do rámečku a postavila ji na komodu přesně do stejné
polohy, ve které jsem ji našla. Při pohledu na ni jsem pocítila hluboký
smutek. Byla to jediná fotogra e, kterou si Billy v bytě vystavil. Vracet se
každý den k Evelynině podobizně mu sice muselo přinášet útěchu, ale
jaksi to zveličovalo, jak prázdný byl jinak jeho osobní život. Na pažích mi
naskočila husí kůže. Napjaly se mi svaly na zádech. Jeho osamělost mě
děsila. Ještě jednou jsem zběžně prohlédla pokoj, jestli neuvidím klíčovou
dírku, a když jsem žádnou nenašla, pospíšila jsem si ven. Chtěla jsem být
od té fotky co nejdál.
V obýváku nebyla na stole vedle vchodových dveří žádná stará kasička.
Na mahagonovém sekretáři u stěny u kuchyně nestála žádná šperkovnice.
Sekretář vypadal jako ten, který měli naši nahoře na chodbě, zdobná
rodinná památka, co patřila tátově babičce. Přejela jsem rukou po hladkém
dřevu a říkala jsem si, jestli Billymu jeho sekretář taky nepřipomínal ten
náš, jestli na nás občas nepomyslel, když u něj sedával. Pokusila jsem se
vyklopit přední desku, ale byla zamčená. Prsty jsem obkreslovala
břečťanový reliéf a narazila na mosaznou záklopku klíčové dírky, která
šikovně skrývala zámek. Když jsem do něj vjela starožitným klíčem,
krásně do něj zapadl. Otočila jsem jím doprava a zámek se s cvaknutím
otevřel.
Ze všeho nejdřív mě udeřil zápach starého dřeva, jeho pižmo. Sekretář
přetékal starým haraburdím, účtenkami a potrhanými krémovými
korespondenčními papíry. Probrala jsem se zmačkanými složenkami za
topení a zežloutlými stránkami Los Angeles Times. Zkontrolovala jsem
každý předmět, jestli náhodou neobsahuje vodítko, ale usoudila jsem, že je
to jenom veteš, nic víc. Pod opuštěnými artefakty Billyho každodenního
života jsem našla složku plnou památek, kterou tam pro mě ukryl.
Billy si schoval fotogra e, divadelní plakát ze hry, ve které jsem
vystupovala na druhém stupni základky, letáky z mých debatních soutěží.
Rozložila jsem artefakty v chronologickém pořadí a sledovala, jak se
přede mnou rozvinul rámec mého dětství. Časová osa začínala fotogra í,
na níž mě Billy drží v levandulové zavinovačce, jeho výraz něco mezi
užaslým a zděšeným. O dva roky později následovala momentka z temné
restaurace, kde jsme s Billym srkali jednu špagetu, jako Lady a Tramp.
Akční snímek z roku 1991, na němž běžím ve itrových bikinách. Potom
leden 1993. Oslava mých sedmých narozenin. Byla to jediná, na kterou
kdy přišel, pokud jsem se dobře pamatovala. Na fotce jsme spolu pózovali
s kozou. Úpěnlivě jsem mámu prosila, ať na dvorku zřídíme oboru pro
zvířátka. Já nevím, Mirando. Nejspíš to bude nehygienické, řekla.
Naverbovala jsem Billyho a společně jsme pro mámu připravili prezentaci
plnou faktů o nigerijské trpasličí koze – množila se po celý rok a dožívala
se patnácti let. O zedonkovi – rovněž známém jako zonkey, zebrula,
zebrinny, zebronkey, zebonkey nebo zabadonk –, který byl navzdory
mnoha jménům kromobyčejně vzácný. Nastínili jsme preventivní
hygienická opatření – stanoviště s umyvadlem a spoustu dezinfekčního
prostředku na ruce – a přidali vědecké studie, které dokazovaly, že je
značně nepravděpodobné, že by od nigerijských trpasličích koz z jižní
Kalifornie někdo chytil nějakou nemoc. Na fotogra i Billy držel kozu jako
trofej.
Další fotka pocházela z mojí divadelní hry v šesté třídě. S Joanie jsme
byly oblečené v puritánských kostýmech a Billy nás objímal kolem ramen.
Měly jsme identické čepce a modré šaty, ale držení těla stejně
prozrazovalo, kdo z nás je Abigail Williamsová a kdo zapomenutelná
žena, kterou dívka obvinila z čarodějnictví.
Na poslední fotogra i byl zverimex a vypadal přesně tak, jak jsem si ho
pamatovala. Kropenaté linoleum, kovové klece s pestrobarevnými ptáky.
Billy si mě přitáhl těsně k sobě, když jsem zvedala štěňátko k foťáku. Oba
jsme se rozjařeně usmívali. Zdálo se, že jsme oba šťastní. Jak rychle se
potom jen všechno změnilo.
Prohrabávala jsem se sekretářem a hledala cokoli dalšího, co se mě
týkalo. Mezi reklamami na kreditky a účtenkami z benzínek jsem našla
složený list linkovaného papíru. Moje písmo vypadalo skoro stejně, ale
slova mi povědomá nebyla.
Ahoj strýčku Billy!
Určitě se divíš, že ti píšu. Vím, že jsme se neviděli už celou věčnost! Včera jsem
odmaturovala. Věřil bys tomu? Všem ostatním přišlo na promoci hrozně moc členů rodiny.
Ale já tam měla jenom rodiče. Proto jsem si vzpomněla na tebe – kdysi jsi tam mohl být
taky.
Vzpomeneš si na mě ještě vůbec někdy? Občas vzpomínám na to, jak moc legrace jsme si
spolu užili. Každopádně jsem tě chtěla jenom pozdravit. Kdybys mi chtěl odepsat, bylo by to
super. Neboj, mámě to neřeknu. Haha!
S láskou
 Miranda

Znovu jsem si ten dopis přečetla a pokoušela si představit, jak se Billy

asi cítil, když ho dostal. Nikdy mi neodepsal. To bych si pamatovala. Byla
bych mu napsala znova a dopisovali bychom si, až by se z toho stala celá
korespondence, možná víc. Určitě mi chtěl odepsat. Proč by si ten dopis
jinak schovával? Z důvodů, které jsem pořád jasně nechápala, musel vědět,
že nemůže.
Pomalu jsem dopis zase složila. Tohle že bylo ono? Zavedl mě Billy k
tomuhle sekretáři jednoduše proto, aby mi ukázal, že na mě nikdy
nezapomněl? To měla tedy naše poslední společná velká honba za
pokladem pěkně slabý konec.
Jakmile jsem dopis položila do sekretáře, všimla jsem si, že na jednom
okraji je napsáno maličkým, pečlivým psacím písmem: Hloub. Nejdřív mě
to nijak nezaujalo, ale potom jsem vrátila do sekretáře i fotogra e a
spatřila, že se slovo opakuje na zadních stranách všech z nich: hloub a
hloub a hloub a hloub a hloub. A na fotogra i ze zverimexu byla věta: V
mžiku se pustila Alenka za ním. Další vodítko.
Pobíhala jsem po pokoji a hledala knihovnu nebo hromádku knih v pevné
vazbě, jakoukoli ošuntělou Alenku v kraji divů. V obýváku nebyla jediná
kniha.
Zhluboka jsem se nadechla a vrátila se do ložnice. Neměla jsem na výběr
– musela jsem zpátky. Hřbety vázaných knih v knihovničce byly tak
vybledlé, že se jejich názvy vytratily do plátna. Malé ženy, Smrt na Nilu,
Barva nachu, I na kovbojky občas padne smutek – nedovedla jsem si
představit, že Billy tyhle romány četl. Mezi Sylvií Plathovou a Colette div
nezmizela tenká karmínová obálka. Loupajícím se pozlaceným písmem
tam stálo Lewis Carroll.
Obálka byla decentní. Červená s malým zlatým obrázkem Alenky
uprostřed. Přejela jsem rukama po Alenčiných embosovaných vlasech a
šatech s volánky, jejichž přibližnou napodobeninu jsem měla na sobě na
třech Halloweenech, až jsem polyesterový kostým už nedopnula. Viděl mě
Billy v těch modrých šatech? Vzpomínal si, že jsem chtěla živého králíka,
kterému bych oblékla vestičku? Otevřela jsem obálku a nahlédla dovnitř.
Alenka padala stále hloub a hloub a hloub, až dopadla na hromadu
suchého listí, vůbec si nenatloukla a zvědavě se rozhlížela. Vzala za kliku
u několika dveří. Všechny byly zamčené. Našla zlatý klíček, ale buď byl
moc velký, nebo moc malý, žádné dveře neotevřel, až nakoukla za
záclonku. Klíček se k zámku hodil, ale chodbička byla moc malá a Alenka
se nemohla dostat do zahrady. Tady byla Carrollova slova podtržená sytě
žlutou barvou:
Alenku potkalo za tu chvíli tolik nevídaného, že už jí skoro všechno
připadalo možné.
Alenka tudíž začala uvažovat pragmaticky, alespoň natolik, jak člověk
mohl potom, co utíkal za králíkem dlouhou a temnou chodbou. Hledala
návod; místo toho našla lahvičku, na které bylo napsáno VYPIJ MĚ.
Prolistovala jsem knížku a našla obálku, která byla založená vzadu.
PŘEČTI MĚ, vybízela mě.
V obálce jsem našla tlustý štos papírů. Na přední straně se skvělo logo
nemocnice Cedars-Sinai a pod ním psal nějaký doktor Nazario Billymu:
Tímto dopisem bych Vám chtěl sdělit Vaše výsledky. Naše ordinace se s
Vámi domluví na příští kontrole. Jméno doktora Nazaria bylo červeně
zakroužkované. Další stránky podrobně popisovaly testy, které Billy
podstoupil, klinické známky dušnosti a staženého hrudníku, jež
poukazovaly na aortální stenózu. Testy byly datované v březnu, před
dvěma lety.
Znovu jsem si přečetla podtržený úryvek. Už jí skoro všechno připadalo
možné. Představila jsem si ilustrované vydání Alenky, které jsem měla
jako malá. Alenka v modrých šatech. Vznášejí se kolem ní srdce a piky a
káry a kříže. Bylo by hezké, kdyby mi ji dal Billy, kdyby byla z Prospera,
ale koupila mi ji máma, v knihkupectví s dětskou literaturou na Westside.
Za těch večerů, kdy mě Billy přikryl a opravdu ve mně vzbudil pocit, že je
skoro všechno možné, jsme ji spolu nikdy nečetli. Stejně ale věděl, že ho
budu jako Alenka následovat hloub, hloub, hloub, až už nebude kam padat.
 KAPITOLA ŠESTÁ
Kromě hlavního areálu měla nemocnice Cedars-Sinai ordinace i všude po
městě. Když jsem si našla doktora Nazaria, zjistila jsem, že pracuje na
třech různých místech a volný termín má až za šest týdnů. Pokoušela jsem
se vysvětlit recepční, která mi zvedla telefon, že se nepokouším domluvit
konzultaci – pouze si chci s doktorem promluvit o svém strýčkovi –, a ona
mi začala dlouze vysvětlovat, jak ve zdravotnictví funguje ochrana
osobních záznamů.
„Můžu se s doktorem Nazariem nějak spojit?“ zeptala jsem se.
„Vždycky mu můžete napsat e-mail,“ řekla.
„A dívá se na něj?“
„Nejsem jeho sekretářka. Chcete jeho e-mail, nebo ne?“
Napsala jsem doktoru Nazariovi rychlý vzkaz a vyslala ho do internetové
prázdnoty s poněkud marnou nadějí, že si ho přečte, natožpak odpoví.
V ranní špičce mi jízda z domu rodičů do Prosperova knihkupectví trvala
přes hodinu. Z 10 na 110 na 101, přes centrum, kde vstoupila do hry i 5 a
auta uvízla v zácpě, kterou byly losangeleské dálnice proslulé. Když jsem
dorazila do obchodu, doufala jsem, že vedle počítače uvidím Billyho hrnek
se zlomem San Andreas, vedle židle za kasou jeho ošoupanou koženou
brašnu. Doufala jsem, že uvidím Leeho, jak pospíchá zvednout telefon a
připomíná všem volajícím, že v Prosperově knihkupectví jsou jim knihy
dražší nade vše. Místo toho jsem za kasou uviděla Malcolma, jak si čte.
Jakmile zaslechl, že se zadní dveře otevřely, zvědavě vzhlédl, ale potom
spatřil mě, došlo mu, že jsem se vrátila, a povzdechl si.
Ráno bylo klidnější než odpoledne. V devět pracovala v kavárně hrstka
spisovatelů, oddaných svému řemeslu. Skromný hlouček čekal na svoji
ranní kávu, zatímco jim Charlie, třetí člen Prosperova klanu, pěnil mléko a
mlel zrna.
Charliemu bylo něco málo přes dvacet, na levém předloktí měl
vytetovaného obra Dobra a na pravém deltovém svalu divočinu. Posadil se
vedle mě na židli, vyhrnul si nohavici a obnažil pihovatou pokožku svého
bledého lýtka.
„Uvažuju, že si tam nechám vytetovat Willyho Wonku. Nebo možná
‚strom, který dával‘, ještě nevím,“ řekl.
 „Billy mi dal Strom, který dával, když jsem šla poprvé do školky,“
vzpomněla jsem si. Týden před začátkem školního roku se Billy musel
vydat do severní Kalifornie, kde malé zemětřesení zarachotilo pohořím
Santa Cruz. Billy věděl, že jsem nervózní. Nová škola. Nové děti –
představovala jsem si, že už spolu kamarádí. Mrzelo ho, že nemohl jít se
mnou. Koupil mi Strom, který dával možná proto, aby mi řekl něco o
přátelství nebo aby mě ujistil, že ať se ve školce stane cokoli, on bude
mým stromem, který dával.
„Billy četl dětem hrozně rád,“ poznamenal Charlie a sroloval si přitom
džínovou nohavici.
„Četl jim někdy Alenku v kraji divů?“ zeptala jsem se.
„Měl staré vydání, které vždycky pootevřel, a jako by měly všechny děti
v okolí šestý smysl, protože se hned seběhly.“ Našla jsem knížku ve svojí
tašce a podala mu ji. „To je ona,“ potvrdil. Při pohledu na ohnivě rudé
vázané vydání se zasmušil.
„Pracuješ tady dlouho?“ Dala jsem knížku zpátky do tašky.
„Tři roky. Nikdy by mě nenapadlo, že tady zůstanu tak dlouho, ale takhle
to máme všichni.“
„Proč jsi pořád tady?“
Charlie se pohodlně uvelebil na židli. „Tenkrát jsem četl Kena Keseyho,
Henryho Millera a tak. Jednoho dne mi Billy sebral Mechanický pomeranč
a místo něj mi dal Karlíka a továrnu na čokoládu. Už jsem zapomněl, jak
znepokojivá kniha to je. Temná, ale ne rozzuřená. Billy vždycky věděl,
kterou knihu člověk potřebuje. Měl takovou schopnost, jako by byl nějaký
knižní doktor – jako by knihy byly lék.“
„Nebo kouzlo,“ řekla jsem a Charlie mrkl, vstal a šel obsloužit
středoškolačku, která čekala u pultu.
Posadila jsem se k zadnímu stolku a sledovala ranní rutinu knihkupectví.
Vedle mého stolu pracoval scenárista Ray. Zamávala jsem mu na pozdrav.
„Miranda, že jo?“ řekl a sundal si sluchátka. Přikývla jsem, jako by to
byl nějaký šlechetný čin, zapamatovat si moje jméno. „Bydlíš někde v
okolí?“
„Popravdě až ve Filadel i. Jsem tady jenom na pár týdnů.“
„Tak proto jsme tě tady asi ještě nikdy neviděli.“
„Ty sem chodíš dlouho?“
„Poslední čtyři roky každý den. Mrzí mě, že Billy zemřel. Byl to dobrý
chlap. Představil mi mého vedoucího, Jordana. Kdyby nebylo Billyho,
neměl bych svoji kariéru.“
Prolétla jsem očima další stoly, u nichž pracovali zákazníci, a
přemýšlela, jak asi Billy změnil jejich životy, jestli si pamatovali toho
Billyho, na kterého vzpomínal Charlie a scenárista Ray, Billyho, který
malými laskavými gesty dal jejich životu trochu větší celistvost.
Cinkl mi mobil – přišlo upozornění na nový e-mail. Dr. Nazario svůj e-
mail vskutku četl a na mě se usmálo štěstí. Někdo zrovna zrušil termín.
Nemohla bych se zastavit odpoledne? Rychle jsem mu odepsala Ano! a
vyrazila. Teprve když jsem trčela v zácpě na Beverly Boulevardu,
uvědomila jsem si, že jsem Malcolmovi ani neřekla ahoj.
Dr. Nazario byl vysoký a měl hranatou čelist, řezanou tak ostře, že snad
řezaly i jeho polibky. Vypadal jako doktor v televizním seriálu, ne doktor,
který doopravdy vystudoval medicínu, ale byli jsme v L. A. Většina lidí
vypadala jako hvězdná verze sebe samých. I Malcolm se zářivýma očima a
výraznými lícními kostmi byl přitažlivější než neupravený vedoucí
knihkupectví, kterého bych bývala čekala.
Stěny ordinace doktora Nazaria lemovaly zarámované diplomy a
certi káty akreditací. Seděla jsem na jedné ze dvou židlí na druhé straně
stolu doktora Nazaria. Sáhl do šuplíku a vytáhl dopis. „Billy mi dovolil
sdělit vám jeho anamnézu.“
Zprávu notářsky ověřil Elijah rok předtím, než Billy zemřel.
Doktor Nazario vzal do ruky plastové srdce a otevřel ho. „Aortální
stenóza je abnormální zúžení aortální chlopně. Když se chlopeň zúží
natolik, že překáží odvodu krve z levé srdeční komory do tepen, může
způsobit nejrůznější srdeční choroby. Existuje řada operací, při kterých se
dá srdeční chlopeň nahradit, ale Billy za mnou přišel, až když měl silné
bolesti na hrudi. Tou dobou už byla léčba příliš riskantní. Dali jsme mu
diuretika na snížení plicního tlaku a bedlivě jsme na něj dohlíželi.
Vzhledem k tomu, že chlopeň byla značně zúžená, měl Billy štěstí, že žil s
touhle vadou dva roky.“ Prohlížela jsem si texturované broskvové útroby
plastového srdce doktora Nazaria, dokud ho nezavřel. Chvatně prolistoval
Billyho složku a předal mi obálku. „Požádal mě, ať vám dám tohle.“
Postavil se a posunkem mi naznačil, že mám jít.
„Z čeho by mohl mít zdravý člověk, který není epileptik, záchvaty?“
zeptala jsem se, když jsem za ním šla chodbou. Billyho vodítko jsem
pořád neotevřené držela v ruce.
„Měla jste záchvat?“
„Ne, Billyho žena. Zemřela na silný záchvat. Zajímalo by mě, proč by
mladá žena mohla zemřít na záchvat?“
„No, neepileptické záchvaty mají mnoho příčin. Mohl být například
psychogenní. Nebo ho mohlo způsobit předávkování drogami, nádor na
mozku, cévní malformace mozku, poranění hlavy. Těžko soudit, když jsem
neviděl její lékařské záznamy.“
„Ty nemám. Je kterákoli z těchhle příčin pravděpodobnější?“
Dr. Nazario se zamračil. „Jenom tak diagnózu určit nemůžu, potřeboval
bych víc informací.“
Poděkovala jsem mu a odešla. Sice mi nemohl říct, co zapříčinilo
Evelynin záchvat, ale jeho vysvětlení mi potvrdilo podezření, že naši něco
tají. Kdyby za její smrt mohly drogy, táta mi měl říct, že s nimi měla
problém. Kdyby měla nádor, měl říct nádor. Kdyby si poranila hlavu,
nehoda. Záchvaty měly jiné hlavní příčiny. Pokud Evelyn zemřela na silný
záchvat, muselo se s ní dít něco jiného, a táta kdovíproč nechtěl, abych se
dozvěděla, co.
Za automatickými dveřmi Cedars-Sinai jsem roztrhla obálku, kterou mi
dal doktor Nazario.
Věda je kořenem všeho života, obzvláště mého. Tvoří mě nervy,
svaly a hmota mozková, do výše osmi stop se tyčím, silou oplývám.
Mám bujnou černou kštici a zuby jako perličky, avšak přese
všechny tyto krásy bys ve mně nenašla zalíbení.
Ten úryvek mi nic neříkal. Když jsem ho naťukala do telefonu, na
Googlu mi vyjel seznam článků o nervech a svalových buňkách a stránek
pro děti o tom, jak funguje tělo. Žádný přímý citát, který by popisoval
lesklé vlasy, zuby jako perličky. Nebyl to úryvek z knihy, ale hádanka.
Okamžitě mě praštily do očí detaily: Nervy, svaly, hmota mozková.
Výjimečná výška. Věda. Vedl mě Billy k memoáru nebo životopisu
nějakého velkého vědce? Platónově nebo Aristotelově lozo i? Něčemu
ktivnímu? Vyšla jsem ze cviku, odpověď jsem neznala.
Strčila jsem si vodítko do zadní kapsy a prohledala druhý papír od
doktora Nazaria, dopis, v němž mu strýček dával svolení, ať si se mnou
promluví, a hledala jakoukoli nápovědu, která by mi hádanku pomohla
vyřešit. Zaujal mě jedině Elijahův podpis, jímž dokument notářsky
stvrzoval. Jak dobře znal Elijah Billyho? Dost dobře na to, aby mu
spravoval závěť. Aby měl u sebe Janu Eyrovou. Dost dobře na to, aby
notářsky stvrdil dopis, díky němuž jsem si směla promluvit s Billyho
doktorem. Dost dobře na to, aby věděl, co pro mě Billy naplánoval,
alespoň jsem v to doufala.
Elijahova kancelář byla jen kousek autem od Cedars-Sinai.
„Mirando.“ Vedl mě do svojí kanceláře, drbal se přitom na hlavě, a
pocuchal si tak už rozčepýřené vlasy. Měl na sobě další šedý oblek s
tenkým proužkem a já uvažovala, jestli je to ten samý, nebo má spoustu
navlas stejných. „My jsme si domluvili schůzku?“
„Přišla jsem nevhod?“ zeptala jsem se.
„Jistěže ne.“ Pokynul mi, ať jdu dál. „Jsem celý váš.“
Usadila jsem se v jednom z jeho tvrdých kožených křesel a podala mu
dopis, který notářsky stvrdil, a povolil tak doktoru Nazariovi, aby mi
prozradil Billyho anamnézu.
„Byl nemocný dlouho. Nepamatuju si, že jsem to stvrzoval.“ Elijah mi
dopis vrátil.
Ukázala jsem mu Billyho hádanku. „Billy dal doktoru Nazariovi i tohle.“
Rychle úryvek prolétl očima. „Chytré,“ řekl a pak mi ho vrátil.
„Znáte odpověď?“
„Pokud to nechal vám, tak podle mě asi chce, abyste to vyřešila sama.“
Podezřívavě jsem si ho přeměřovala a on mi pohled oplácel. „Pověděl
vám Billy, že pro mě naplánoval honbu za pokladem?“
„Ne, o ničem takovém se nikdy nezmínil.“
„Pověděl vám, proč mi odkazuje to knihkupectví?“
„Copak jste nedostala ten dopis?“ zeptal se překvapeně.
„Jaký dopis?“
„Po Billyho smrti jsem ho sám odeslal.“ Musel myslet ten balíček s
Bouří.
„Jak jste začal pracovat pro Billyho?“
„Můj táta byl jeho právník. Přebral jsem to po něm asi před patnácti lety,
když odešel do důchodu.“ Dovnitř se přišourala Elijahova asistentka a
oběma nám nabídla hrnek vlažné kávy. Elijah si usrkl a zašklebil se.
„Madeline,“ křikl na sekretářku. „To je ze včerejška? Co takhle čerstvou
konvici?“ Sebral mi hrnek. „Tohle nemůžete pít.“
„Co dělal váš táta pro Billyho?“ zeptala jsem se ho a vzdala se hrnku.
„Pomáhal mu s dědickým sporem o fond jeho ženy. Potom Billy tátu
kontaktoval, kdykoli potřeboval právníka.“
„Se sporem?“
„Myslím, že se o něj přeli s jejím otcem. Koupila Prosperovo
knihkupectví za peníze z fondu, který jí založil. Když zemřela, její otec se
nad jejím majetkem pokoušel znovu získat kontrolu.“
„Prosperovo knihkupectví patřilo Evelyn?“ Bylo to tak očividné, že jsem
nevěděla, proč mě to nenapadlo dřív. Vždycky bylo podivné, že Billy
vlastnil knihkupectví, jenže na Billym bylo všechno podivné, oslnivé a
jedinečné.
Elijah přikývl. „Billy s tím knihkupectvím vlastně neměl co dočinění,
takže si její otec myslel, že by mu nemělo připadnout. Kdyby měla závěť,
nebylo by co řešit, ale mladí lidé závěť neřeší, pokud nejsou mimořádně
bohatí. Vy ji máte?“
„Nejsem mimořádně bohatá,“ řekla jsem.
„Stejně byste ji měla sepsat, hlavně teď, když vlastníte nemovitost.“
Elijah popadl oba hrnky a naznačil, že bude hned zpátky. Při čekání jsem
si znovu přečetla Billyho hádanku. Věda je kořenem všeho života,
obzvláště mého… Do výše osmi stop se tyčím, silou oplývám – Znělo to
trochu archaicky. Možná nějaký starší anglický vědec? Huxley? Bacon?
Darwin? Ani jeden mi neseděl. A jestli Elijah tu hádanku rozluštil tak
rychle, tak mi ucházelo něco naprosto zřejmého. To bylo na hádankách
právě to. Vždycky byly jednoduché. Chytřejší hádanky svou jednoduchost
jenom lépe skrývaly. Zírala jsem na ni, až se z ní stal jen podivný shluk
písmen, postrádajících význam. S každým čtením mi vodítko připadalo
obtížněji dešifrovatelné, a tak jsem ho zastrčila a nutila se na něj
zapomenout. Vyřeším ho, jedině když se na něj podívám novýma očima.
Elijah se vrátil se šanonem a dvěma novými šálky kávy. „Pořád chutná
jako palivo do tryskáče, ale alespoň je čerstvá,“ řekl a podal mi hrnek.
Posadil se do koženého křesla vedle mého a natočil šanon, abych na něj
viděla. „Když už jste tady, rovnou vám můžu ukázat, do čeho jste se to
namočila.“ Vytiskl kopie provozních nákladů knihkupectví, tržeb,
výplatních pásek a záznamů dovozného za poslední dva roky. Lucia a
Charlie brali jenom třináct dolarů na hodinu. Malcolm měl stálý plat, ale
nevydělával o nic víc než já jako učitelka v soukromé škole. „Dobrá
zpráva je, že nemovitost má mnohem větší cenu, než když ji koupili v
osmdesátých letech, a hypotéka bude splacená za dva a půl roku. V tuhle
chvíli skoro nestojí za řeč. Billy navíc nezaznamenával do evidence knihy
z druhé ruky, takže ta čísla nejsou až tak zoufalá, jak vypadají.“
„A špatná zpráva?“
„Během recese prodal Billy svůj dům v Pasadeně, aby pokryl náklady
obchodu. Radil jsem mu, ať to nedělá. Peníze za dům vydržely několik let,
ale Billy si na knihkupectví musel vzít úvěrový limit. Obávám se, že
velkou část dluhu nesplatil a tržby nejsou, co bývaly.“ Nalistoval tabulku
tržeb, které v prosinci a brzy v létě strmě vzrůstaly, nikdy ale ne tolik, aby
převážily nad náklady. V pomalejších měsících, zejména v srpnu, tržby
prudce klesaly. „Knihkupectví nejsou jako jiné maloobchody. Majitel
nemůže zvedat ceny knih, protože na nich potřebuje víc vydělat. Na
vzácných knihách se vydělat dá, ale většina starých knih vzácná není.
Pokaždé jsem se to Billymu snažil vysvětlit, ale nechtěl nic slyšet.“
Elijahův prst rychle projel další sloupec. „Kavárna ovšem výdělečná je,
ale cappuccino a dortíčky vás bohužel nespasí.“
„Co tím naznačujete?“
„Obávám se, že vyhlídky na to, že Prosperovo knihkupectví nezkrachuje,
jsou dost neutěšené. Jestli budovu prodáte a splatíte Billyho dluhy, pořád
vám něco málo zbyde.“
„Ale Prosperovo knihkupectví už funguje… jak dlouho už funguje?“
„Asi třicet let. Kéž bych měl lepší zprávy.“ Musela jsem se tvářit stejně
sklíčeně, jako jsem se cítila, protože dodal: „Nikdo vám to nebude vyčítat,
pokud se ho rozhodnete prodat. Můžete si vyrazit na Havaj, složit tak
strýčkovi poklonu.“ Jestli mě Elijah povzbuzoval, ať knihkupectví prodám
a vystřelím na Havaj, posadím se na pláž, budu usrkávat koktejly s
míchatky ve tvaru deštníčků a libovat si, jak je to hezké, zdarma si takhle
někam vyrazit, potom neznal Billyho tak dobře, jak se domníval.
Nechápal, že Billy mi svoje knihkupectví odkázal, protože věděl, že ho
neprodám. Věděl, že nedopustím, aby se z něj stal freshbar nebo butik,
jakých bylo v Silver Lake jako máku.
„Neprodám ho,“ pověděla jsem mu. „Pokud nenajdu někoho, kdo
knihkupectví zachová.“
Elijah mi podal složku. „V tom případě byste měla vymyslet, jak začít
vydělávat. Na účtu je dost peněz, aby vás udržely nad vodou do konce září.
Potom…“ Nemusel to doříkávat.
Když mě Elijah vyprovázel, zeptala jsem se: „Jak dopadl ten dědický
spor?“
„Evelynin otec neměl na čem stát. Knihkupectví sice koupila ona, ale
bylo to společné jmění manželů, a tak po právu připadlo Billymu. Ale
většina lidí, kteří vedou dědické spory, nemá na čem stát. O peníze nikdy
tak úplně nejde. Proto je to lukrativní právní odvětví. Tohle a rozvody.“
Zamával mi na rozloučenou a já vykročila na ulici.
Šla jsem k autu rodičů a kopala přitom do barvínkových okvětních
lístků, kterými byl posetý chodník. O penězích jsem nevěděla ani ň, a i tak
jsem viděla, že Billy s těmi dluhy pěkně riskoval.
Když jsem dorazila k autu rodičů, došlo mi, že jsem zapomněla na
zásadní pravidlo: nikdy neparkovat pod kvetoucími stromy žakarandy.
Přední sklo mi odshora až dolů polepily alové květy. Zapnula jsem
stěrače. Svištěly po skle a rozmělnily květy v neprůhlednou kaši.
Postříkala jsem sklo trochu víc a přitom jsem se pokoušela vybavit, co
máma přesně řekla, když jsem se jí zeptala na jméno Prosperova
knihkupectví. Zmínila se, že Evelyn milovala Bouři, ne že po ní
pojmenovala svůj obchod. Nepřeřekla se. Máma mi nechtěla prozradit, že
to knihkupectví patřilo Evelyn, o nic víc, než mi chtěl prozradit táta, jak
doopravdy zemřela.
Našla jsem telefon a vyhledala si stránku Prosperova knihkupectví. Byla
tam jenom domovská stránka, žádné „o nás“, žádný vyhledávač, žádná
knižní doporučení. Jenom fotogra e průčelí, otvírací hodiny – každý den
od devíti do sedmi –, telefonní číslo a rok založení: 1984.
Existovala mezi Prosperovým knihkupectvím a Evelyninou smrtí nějaká
souvislost? A co to mělo společného s tím dědickým sporem? S tou
hádankou, kterou Elijah tak snadno rozluštil? Potřebovala jsem to s někým
probrat, s někým, kdo se mezi sportovními zápasy rád díval na detektivky.
„Mám jenom chvilku,“ řekl Jay, jakmile to zvedl. V pozadí na sebe
pokřikovali pubertální kluci. Asi si mysleli, že čím hlasitěji křičí, tím
větší je to bžunda. „Zrovna dobíhají míli. Moc rád tě slyším.“
„Ještě jsi mě neslyšel,“ poznamenala jsem.
 „No, rád tě slyším teď. Jak se vede?“
„Zrovna jsem měla schůzku s Billyho právníkem. Prošli jsme nance…“
„Tylere,“ okřikl ho, „nech si toho.“ Ozval se do telefonu zřetelněji. „Co
jsi říkala?“
„Billy to knihkupectví hrozně zadlužil. Je v pěkné kaši.“
„Tylere, přestaň, nebo tě přede všema ztrapním! Řekl jsem ti, ať se
zklidníš.“ Zase se do telefonu ozval hlasitěji. „Promiň, Mirando, Tyler se
chová jako malej zmetek.“
„Vždycky je to malej zmetek. Chytrej malej zmetek.“ Tyler chodil ke
mně na dějepis. Seděl vzadu a trousil sprosté vtipy, ale důsledně psal
nejlepší eseje ze třídy. „Nevím, co budu dělat. Zlomilo by mi srdce, kdyby
se zavřelo.“
„Což teda asi znamená, že do konce týdne domů nepřijedeš?“
„Slyšel jsi, co jsem řekla? Možná budu muset zavřít strýčkovo
knihkupectví.“
„Možná je načase.“ Slyšela jsem, jak třikrát luskl prsty.
„To neříkej.“
„Mirando, zrovna jsem na fotbalovým tréninku. Mohli bychom si o tom
promluvit později?“
„Chápeš, proč je to pro mě důležitý?“
„Trochu. Hele, promluvíme si večer. Zavolám ti, až přijedu domů.“
„Ne, chci tvůj názor slyšet teď,“ stála jsem si za svým.
„Hele… nikdy dřív ses o tom knihkupectví nezmínila.“ Jeho slova mi
způsobila fyzickou bolest. Zasáhla mě jako facka. Nečekaná rána pěstí do
břicha. „Poslyš, kluci už skoro doběhli poslední kolečko. Zavolám ti
potom, jo?“ V tu ránu zavěsil.
Stěrače byly pořád spuštěné a skřípavě ovívaly suché sklo. Znělo to
příšerně. Jako nehty na tabuli. Jako tělo, které někdo někam vleče.
Nevypnula jsem je. Dál jsem to vřeštění poslouchala. Jay měl pravdu.
Nikdy jsem se mu o Prosperově knihkupectví nezmínila. Když mi přišla
poštou ta Bouře, ani jsem na něj nepomyslela. Nikdy jsem se mámy
nezeptala, proč tu hru miluje, nikdy jsem si s Billyho knihkupectvím
nespojila svoje jméno. Myslela jsem na Billyho tak málo, že mi ani
nedošlo, že po celou dobu, co jsem ho znala, truchlil. Máma s tátou mi
tajili něco o Evelyn, o Prosperově knihkupectví, ale jaké jsem měla právo
se to tajemství dozvědět, když mi to předtím vlastně bylo jedno?
 Co se mě týče, Jay se možná nepletl, zato s Prosperovým knihkupectvím
byl úplně vedle. Pokrčit rameny a říct si No jo, všechno dobré musí jednou
skončit nic neřešilo. Jay to nechápal, nikdy to nepochopí. Jenže
Prosperovo knihkupectví mi nepomůže zachránit Jay.
 KAPITOLA SEDMÁ
Zatímco jsem byla pryč, kavárna se vylidnila a zase zalidnila. Scenárista
Ray si pořád poctivě odpracovával osmihodinovou směnu. Stoly ostatních
spisovatelů teď obsadili teenageři, kteří si hlasitě povídali a pili u toho
moccacino. Jedno stálo pět dolarů padesát centů, a tak jsem si spočítala,
kolik knihkupectví vydělá na těch dospívajících dívkách, na zákaznících,
kteří si vzali svou odpolední dávku s sebou. Kavárna vskutku vynášela, ale
jak říkal Elijah, latté a borůvkové bochánky nás spasit nemohly.
Posadila jsem se k jednomu prázdnému stolu a otevřela šanon od Elijaha,
plný tabulek s nancemi prodejny. Nevěděla jsem jistě, co hledám,
nějakou jiskřičku naděje, díky které dostanu vnuknutí, jak začít vydělávat.
Na konci každé stránky jsem ale viděla jenom ztráty, červená čísla, která
se pohybovala od dvou tisíc dolarů kolem Vánoc k osmi tisícům dolarů v
srpnu. I v té nejsvátečnější době se Prosperovo knihkupectví stále potýkalo
s krizí.
Zabzučel mi telefon. Otevřela jsem zprávu od Jaye, fotku osla s
komiksovou bublinou, kde stálo: Já jsem ale osel! Když jsem mu
neodepsala dost rychle, dodal ještě: Dokážeš mi to kdy odpustit?
Když už sis dal tu práci najít ten obrázek, jak bych mohla odolat?
Nebyla jsem si jistá, jestli to v psané podobě vyznělo správně nebo jestli
mě zná dost dobře na to, aby vytušil, že můj sarkasmus znamená, že
omluvu přijímám, a tak jsem kvapně dodala: Už se stalo.
K vedlejšímu stolu se posadil starší muž z Billyho pohřbu, čistil si
bifokální brýle kapesníkem a pobrukoval si. Byl to veselý nápěv, prostý
žalostného témbru, který jeho hlas měl, když zpíval na Billyho pohřbu.
Díky bílé bradce, brýlím s kovovými obroučkami a popraskaným cévkám
na tvářích přímo zosobňoval stárnoucího a výstředního intelektuála, s
nímž se Billy jistě přátelil.
Představila jsem se jako Miranda, Billyho neteř. On se představil jako
doktor Howard.
„Líbil se mi váš žalozpěv na pohřbu.“
„Bohužel si ho sotva pamatuju. Kde teče proudem whisky, nikdy nemám
prázdnou sklenku.“ Doktor Howard si poklepal na hlavu a rychle si něco
poznamenal do zápisníku.
 „Byli jste si s mým strýčkem blízcí?“ zeptala jsem se.
„Učil mě umění vědy. Já ho učil umění poezie. Ani jeden z nás bohužel
prostředku toho druhého nikdy zcela neporozuměl, ale sdíleli jsme lásku k
vášni.“
Zavřela jsem šanon s tabulkami. „Nevybavíte si nějaké konkrétní knížky
o vědě, které měl Billy rád? Něco o svalovém ústrojí nebo nervové
soustavě? Nebo anatomii?“
„Anatomie byla pro našeho Billyho příliš suchopárná. Jednou mi dal
životopis Charlese Richtera. Bohužel mi připadal šíleně nudný.“ Životopis
Charlese Richtera. Ten neměl se svaly a nervy a neobyčejnou výškou co
dělat. Ani se nehodil k Bouři, Janě Eyrové a Alence v kraji divů. To byla
slavná literární díla. Klasiky, které zná většina čtenářů. Životopis
seismologa proslulého tím, že vytvořil škálu rozsahu zkázy, si přečte jen
málo lidí.
„Jak dlouho už sem chodíte?“ zeptala jsem se doktora Howarda.
Počítal na prstech. „Alespoň deset let.“
„Takže původního majitele jste neznal?“
„Leeho?“
„Ne, Evelyn. Billyho ženu.“
„Nevěděl jsem, že byl Billy ženatý.“ Doktor Howard o tom rozjímal a
zatahal se přitom za bradku. „‚Svit luny nevzplá kdes, by sen mi nepřines i
krásné Annabel Lee, neskočí hvězda v mrak, bych nezřel třpytný zrak té
krásné Annabel Lee.‘“
„To je krásné,“ pověděla jsem mu. „To jste napsal vy?“
„Vy jste ale lichotnice! Obávám se, že jestli neznáte Annabel Lee, tak
jste nikdy nepoznala lásku. Ale nic se nebojte, jste ještě mladá.“ A když
viděl, jak zahanbeně se tvářím, zachichotal se. „To je Poe, drahoušku,“
vysvětlil. „Edgar Allan Poe. O tom, jak miloval svou ženu, nádhernou
Annabel Lee.“
Nádhernou Annabel Lee. Nádhernou Evelyn Westonovou. Ačkoli doktor
Howard o Evelyn nevěděl, chápal, že Billyho srdce nejvíc ze všeho
neplanulo pro vědu. Ale v Prosperově knihkupectví pracoval někdo další,
kdo si byl s Billym dostatečně blízký na to, aby mu četl na pohřbu, kdo
věděl, jaké básně měl rád, kdo mohl něco vědět o ženě pohřbené vedle
Billyho na Forrest Lawnu.
Malcolm seděl téměř ve stejné pozici, ve které jsem ho ráno opustila, a
četl si. Když jsem vstala od stolu doktora Howarda, moje židle se smýkla
na podlaze. Zamávala jsem mu na rozloučenou a on na mě mrkl a potom
sáhl po jedné z vázaných knih, které měl pootvírané na stole. Popadla jsem
šanon s nancemi a zamířila ke kase. Bylo načase zjistit, co přede mnou
Malcolm skrývá.
Lekl se, když jsem šanon položila na pult, jako bych se k němu
nepozorovaně připlížila.
„Jestli přemluvíš dalších deset lidí, kteří projdou těmihle dveřmi, ať si
každý koupí knihu, zvednu ti plat.“ Usmála jsem se. Můj pokus o šarm
Malcolma spíš rozkašlal než rozesmál. Střelil po mně nejistým pohledem,
který mi začínal být dobře známý. „Jsi takhle nedůvěřivý ke všem, co
potkáš, nebo jsem zvláštní výjimka?“
„Asi jsi výjimka,“ řekl. Neznělo to úplně nepřátelsky, ale ani tak docela
přátelsky. Zavřel pracovní výtisk knihy, kterou četl, a položil ji za kasu.
Založil ruce a opřel se o pult, jako by se obrňoval se proti tomu, co přijde.
„Mluvil s tebou Billy někdy o Evelyn?“ zeptala jsem se.
„O jaké Evelyn?“ Dál se tvářil neutrálně a upřeně se mi díval do očí. Byl
by z něj dobrý hráč pokeru.
„Evelyn Westonové.“
Pokrčil rameny, jako by mu to jméno nic neříkalo. Možná Malcolm o
Evelyn neslyšel. Dr. Howard se nejspíš dal nazývat prosperovským
veteránem, a taky o ní nic nevěděl. Stejně jsem ale viděla na tom, jak si
Malcolm neklidně hraje s prsty, jak se lekne, pokaždé když mě uvidí, že i
kdyby se to netýkalo Evelyn, něco skrývá určitě.
„Uspořádal Billy v obchodě někdy nějakou hru? Třeba bojovku? Nebo
honbu za pokladem? Něco interaktivního? Luštění rébusů?“
„Nic mě nenapadá. Proč?“ Dál si mě prohlížel velkýma, obezřetnýma
očima. Jeho duhovky byly jako drahokamy, jejichž fazety zachycují světlo
a pableskují. Ozval se můj zvířecí instinkt a já intuitivně pocítila, že bych
Malcolmovi o Billyho výpravě říkat neměla.
„Jenom tak.“ Natočila jsem k němu složku s ciframi. Otáčel palcem
tabulky s nančními údaji Prosperova knihkupectví, měsíční hrubé marže,
výdaje za užívání, provozní výdaje a červeně vespod čisté příjmy – lépe
řečeno čisté ztráty.
„Věděl jsi, jak zlé to je?“
Malcolm se zatahal za kousek odstávající kůžičky na palci. „Billy mi
 nance nikdy neukazoval.“
„Myslela jsem, že jsi vedoucí?“
„Vyřizuju každodenní záležitosti, objednávám knížky, jednám s
obchoďáky, dělám soupisy, dávám pozor, aby kavárna běžela, jak má. O
peníze se vždycky staral Billy.“ Zatahal za odstátou kůžičku silněji, až se
odtrhla a vyvstala pod ní krůpěj krve.
„Dával ti Billy na knížky nějaký rozpočet?“
„Kupujeme je po několika výtiscích. Pokud se vyprodají, objednáme u
velkoobchodníka víc.“ Cucal si krvavý prst, potom si uvědomil, že ho
pozoruju, a schoval si ruku pod pult, kde jsem na ni neviděla.
„Jak jste si ty knížky vůbec mohli dovolit?“
„Musí se za ně zaplatit až za měsíc nebo dva, někdy dokonce tři. Pokud
se neprodají, posíláme je zpátky.“
„Ale to taky něco stojí, ne?“
„Jo, to taky něco stojí.“ Malcolm si k sobě přitáhl šanon, aby si tabulky
prohlédl víc zblízka. „Tohle jsi dostala od toho právníka? Ten chlap na
Billyho léta tlačil, ať to tu zavře. Nemůžeš věřit ničemu, co říká.“
„Snaží se mi jenom poradit,“ namítla jsem.
„Je to negramotný oportunista. Vůbec nedokáže ocenit psané slovo.“
„Práva jsou profese psaného slova. Víš, čím chce být většina právníků?
Spisovateli.“
„Rozvodoví právníci ne. Ten chlap z lidí akorát vysává peníze.“
„Tak proč mu Billy věřil?“
„Protože Billy málokdy na někoho zanevřel.“ Malcolm se najednou
zatvářil omluvně. I kdyby nevěděl o Evelyn, věděl o lidech, na které Billy
zanevřel. Věděl o mně. „Bylo jednodušší si ho nechat než si hledat nového
právníka. Je snazší čelit zlu, které člověk zná, však víš,“ snažil se to
zachránit.
„Jasně, čelit zlu, které člověk zná,“ řekla jsem.
Malcolm se začal místo našeho rozhovoru věnovat počítači a pročítat
obchodní e-maily. Nebyla jsem si jistá, proč předstírá, že toho o Billyho
minulosti ví míň než doopravdy, nebo jakou mu to přesně dává výhodu.
Nevěděla jsem, proč posuzuju jeho chování, jako bychom soupeřili o moc.
Jestli člověka učitelská praxe něco naučila, byla to spolupráce, schopnost
být týmovým hráčem. Knihkupectví mi připadalo jako prvořadé místo, kde
by se dal uplatnit týmový duch, obzvlášť když to bylo knihkupectví, které
jsme oba milovali, knihkupectví, které jsme nechtěli vidět jít ke dnu.
Nechala jsem u Malcolma šanon s nancemi, protože jsem doufala, že až
nebudu poblíž, tak si ta čísla projde, že v soukromí opravdu uváží, jak
chmurný nám prorokují osud. Nevěděla jsem o knihkupectví dost, abych
vymyslela, jak ho zachránit. Potřebovala jsem jeho pomoc, ale jak jsem se
tak dívala, jak se Malcolm kamarádí s obrovskou počítačovou obrazovkou
a odmítá se podívat na šanon, který jsem nechala otevřený na pultě, nebyla
jsem si jistá, jestli budeme schopní spolupracovat.
Na západě města byl lehký provoz, což kdovíproč způsobilo, že mi dům
rodičů připadal dál. Když jsem vešla, máma byla na gauči a sledovala
nějaký krimiseriál.
„Mirando,“ řekla, jako by mě nečekala. Pozastavila seriál na nějaké
atraktivní laboratorní techničce, která se skláněla nad mikroskopem,
prošla kolem mě do kuchyně a zmáčkla mi přitom paži. „Udělám ti něco k
jídlu.“ Nikdy se mě neptala, jestli mám hlad.
Posadila jsem se na barovou židličku ke kuchyňskému ostrůvku a dívala
se, jak máma krájí papriky a okurky.
„Kde je táta?“
„Kde asi?“ Mávla ke garáži, kde si teď táta zařídil řezbářskou dílnu.
Zpoza zavřených dveří se ozývalo pravidelné řičení brusky.
Dívala jsem se, jak se mámina klidná, hezká tvář soustředí na čepel
nože, když rozkrajuje dužinu okurky. Byla vtělením domácí pohody,
elegantní a klidná, jako bych si odskočila domů jako vždycky, jako bych se
zrovna nevrátila z knihkupectví její mrtvé kamarádky.
„Proč jsi mi neřekla, že Prosperovo knihkupectví otevřela Evelyn?“
Máma ke mně letmo zvedla oči, tvářila se zmateně. „Vždyť jsme o tom
nedávno mluvily.“
„Pověděla jsi mi, že se to knihkupectví jmenuje podle ní. Vůbec ses
nezmínila, že ho otevřela.“
„Nechtěla jsem ti plést hlavu.“ Naaranžovala okurky na talíř a našla v
lednici plastovou misku s jogurtovým dipem. „Udělala jsem ho s koprem,
jak to máš ráda.“ Nabrala dip a položila talíř přede mě. Hledala jsem jí ve
tváři záblesk lži, ale vypadala prostě jako máma, trpělivá a milující,
odjakživa hezčí než já. Cítila jsem stejnou rozpolcenost jako s Malcolmem
– jako by se ve mně svářely instinkty, které mi hlásily, že tady něco
nehraje, s touhou věřit tomu, co jsem viděla černé na bílém. Vždycky jsem
mámě věřila – na druhou stranu jsem jí pořád neřekla o Billyho honbě za
pokladem. Vyhýbala se mi, ale já se jí taky začala vyhýbat.
„Knihkupectví je na tom zle. Finance jsou hrozný průšvih. Nevím, co
budu dělat.“
Zatvářila se překvapeně. „Ty ho nechceš prodat?“
„Jak bych mohla? Billy mi ho odkázal.“
„To ne, broučku. To vůči tobě není spravedlivé.“
„Nedám výpověď ani nic takového, ale nemůžu dopustit, aby
zkrachovalo.“
Přikryla jogurtový dip víčkem. „Billyho průšvihy řešit nemůžeš, věř mi,“
pověděla vnitřku lednice.
„Co tím chceš říct?“ zeptala jsem se.
„Nic.“ Máma ledničku zavřela a obrátila se ke mně. „Měla jsem opravdu
dlouhý den. Moje asistentka objednala na stejné termíny víc lidí a od té
doby to hasím.“ Našla ovladač na televizi a zmáčkla tlačítko „Přehrát“.
„Musím se odreagovat, jo?“
Jenže další den měla stejně dlouhý a zrovna tak vyčerpávající. Den nato
zase tvrdila, že ji bolí hlava, po čemž následoval další stresující den. Poté
co jsem se čtyři dny vracela k našim a nacházela mámu, jak nepřítomně
zírá na televizi, jsem to už nemohla vydržet. Ani její tajnůstkářství. Ani to
moje. A ani její smutek.
„Víš jistě, že bys radši nebydlela tady? Máš tu přece vlastní pokoj,“ řekla
máma, když jsem rodičům sdělila, že půjdu bydlet k Joanie.
„Jezdit každý den na východ města je moc náročné. Bude jednodušší,
když se přestěhuju k ní,“ odpověděla jsem.
„Ale nebydlí Joanie náhodou s přítelem? Nebudeš je trochu rušit?“
„Susan,“ vložil se do toho táta. „Miranda to tak chce.“
„Přijdu v neděli na grilovačku,“ slíbila jsem.
„Víš, jak dlouho tady ještě budeš?“ zeptala se máma.
„Ještě ne. Týden nebo dva? Do čtvrtého chci být zpátky.“ Některé páry se
těšily, že spolu stráví prvního Valentýna. Jiné zase Nový rok. Nebo
Vánoce. Pro mě to byl čtvrtý červenec. Těšila jsem se na to, jak budu Jaye
držet za ruku a budeme se spolu dívat na ohňostroje z trávníku pod
schodištěm Muzea umění. Jak půjdeme za vlahé noci pěšky zpátky do
našeho bytu a budeme přitom procházet kolem hýřilů, opilých americkým
pivem a příliš mnoha hot dogy. Ačkoli čtvrtý červenec vybrali jako
narozeniny našeho národa nahodile, protože Kongres toho dne Deklaraci
nezávislosti sice rati koval, ale nepodepsal ji ani neposvětil, stejně jsem
čtvrtý červenec milovala, zejména ve Filadel i.
„No tak jo.“ Máma se nuceně usmála. „Budeme rádi, když zůstaneš co
nejdéle.“
Znovu jsem si balila kufr a máma přitom stála na prahu mého dětského
pokoje a dívala se, jak si skládám letní šaty.
„Víš, že se vždycky můžeš vrátit. Jestli se ti omrzí spát u Joanie na
gauči, vždycky tady pro tebe máme tvůj pokoj.“
„Jestli mě to omrzí, nejspíš se přestěhuju do knihkupectví,“ opáčila jsem
a opatrně položila šaty na ostatní oblečení, které jsem si už sbalila. „Je
tam byt. Billy tam bydlel.“
„Billy bydlel nad knihkupectvím? A ty by ses tam chtěla přestěhovat?“
„Je to praktické.“ Neřekla jsem jí, že mi z toho bytu naskakuje husí kůže,
kdykoli tam vkročím. Zčásti proto, že tam Billy žil až do smrti. Ale hlavně
kvůli té fotce Evelyn, její zlověstné kráse. Ta fotka mě nutila postavit se
tváří v tvář verzi Billyho, kterou jsem nechtěla znát.
„Pořád uvažuješ, že by sis to knihkupectví nechala?“ zeptala se máma.
„Alespoň dokud nenajdu někoho, komu bych mohla věřit.“
„Jenom pamatuj, že máš svůj život. Byla bych hrozně nerada, kdybys
ohrozila všechno, co sis vybudovala, kvůli krachujícímu knihkupectví.“
Zaklepala na rám dveří, než zaplula zpátky do chodby. „Uvidíme se v
neděli večer?“ Usmála se, jako by si nebyla vědomá pohrůžky, kterou její
slova popírala.
Joanie a její přítel se nedávno přestěhovali do bungalovu míli od
Prosperova knihkupectví, na kopci nad přehradou. Hájek fíkovníků
odděloval jejich pronajatý dům od domova majitelů. Joanie řekla, že u
nich můžu bydlet, jak dlouho budu potřebovat, a kdyby pořád bydlela v
bunkru v západním Hollywoodu, naplánovala bych si, že u ní strávím
celou návštěvu, ale jejich dvoupokojový domek byl malý i pro dva, natož
pro tři lidi. Navíc byli pořád čerstvě zamilovaní, takže se políbili pokaždé,
když vešli do pokoje nebo z něj odešli, a ještě je neštvalo, na co se dívají v
televizi nebo jak jsou zvyklí mýt nádobí.
 Taky jsem v téhle zamilované fázi pořád chtěla být. Místo toho jsme s
Jayem zůstali na opačném pobřeží a příležitostně si psali, když jsme si oba
našli chvilku. Jednou se nám konečně zase povedlo spojit se telefonicky –
Jay napůl spal a já se v noci chvěla chladem na Joaniině a Chrisově
verandě – a povídali jsme si o piknicích na trávníku u Independence Hall a
o tom, jak budeme v Spruce Street Harbor Parku hrát pétanque, o tom, kdo
všechno vystoupí na koncertě, který se zdarma pořádal čtvrtého července,
o našem prvním společném létě, plném vlhkých nocí a světlušek a
vzpomínek, které si spolu vytvoříme. Na Prosperovo knihkupectví se Jay
nezeptal. Nezeptal se ani na Billyho. Já se ho na oplátku nezeptala, co
podle něj asi znamenají ty nervy a svaly a hmota mozková. Neřekla jsem
mu o nanční situaci knihkupectví a nepokusila se využít jeho titul z
ekonomie. Jay mikroekonomii navíc vystudoval už před mnoha lety, a
přestože skončil jako učitel, nikdy to nebyl studijní typ. Místo toho Jay
řekl, že by mě rád zahřál, když mi začala drkotat čelist. Pověděla jsem mu,
že se už brzy dočká, ačkoli ve Filadel i bylo v noci pořád horko a mně
bude dost teplo i bez něj.
Ráno se Joanie připravovala na konkurz na inscenaci Tří sester. Na horní
víčka si nakreslila tlusté černé linky a vzala si volné béžové šaty utkané ze
stoprocentně přírodních vláken.
„Určitě si nechceš vzít něco trochu barevnějšího?“ zeptala jsem se, když
poodstoupila od zrcadla, aby zhodnotila svůj vzhled.
„Smyslnost je přirozená. Člověk nechce vypadat, že se přehnaně snaží.“
Joanie si posbírala tašky – pokaždé když šla ven, sbalila se jako na
dovolenou –, vydala se k autu a já za ní. Ráno bylo chladné a svěží, ale
skrz mlhu krvácelo slunce a vyleptávalo v dutinách fíkovníků temné
kaluže. Rána v Los Angeles lehce voněla po květinách a pepři. Zapomněla
jsem, jak úžasná je to vůně.
„Co kdybych tě dneska vzala na večeři? Jako poděkování, že u vás smím
bydlet?“ navrhla jsem. Pořád jsem neměla příležitost jí povědět ani o
jednom vodítku, která mi Billy nechal.
„Musím pomoct Jenny. Prodala malbu nebo co.“ Joaniina třetí sestra se
jmenovala Jackie. Joanie, Jenny a Jackie. Ta podobnost neměla žádný
zvláštní význam. Jejich mámě to prostě moc nemyslelo a žádná tři výrazně
odlišná jména ji nenapadla.
„Tak zítra?“
 „Chris má večer volno, tak jdeme na rande.“ Stiskla mi ruku. „Neboj,
budeme mít na sebe spoustu času.“ Po cestě k autu Joanie přeskákala
kořeny fíkovníků, jako by hrála panáka. Vtom se zastavila. „Zapomněla
jsem na to. Vzpomínám si teda, jak jsme spolu vymýšlely tu cestu
autobusem, ale zapomněla jsem, že měl knihkupectví v Silver Lake.“
„Byla jsi někdy v Prosperově knihkupectví?“
Pomalu zavrtěla hlavou. „Kdybych si pamatovala, že se jmenovalo
takhle…“
„Nic ti nevyčítám, Joanie.“
Vážně přikývla a potom její štíhlá postava zmizela za fíkovníky. Neměla
povinnost si pamatovat Prosperovo knihkupectví. Neměla ani povinnost
pamatovat si Billyho.
Mračná pokrývka se rozplynula a dělalo se horko. Posbírala jsem si věci
a šla pěšky do obchodu. Na úpatí kopce se leskla akvamarínová přehrada.
V psím parku vedle ní muži s geometrickými tetováními kouřili cigarety a
jejich voříšci přitom zápasili na trávníku. Cestička kolem přehrady byla od
provozu na Silver Lake Boulevardu oddělená betonovou zdí. Opřela jsem
se o ni a nechala vítr, ať mi cuchá vlasy. Kolem svištěla auta.
Vytáhla jsem z kapsy hádanku.
Věda je kořenem všeho života, obzvláště mého. Tvoří mě nervy,
svaly a hmota mozková, do výše osmi stop se tyčím, silou oplývám.
Mám bujnou černou kštici a zuby jako perličky, avšak přese
všechny tyto krásy bys ve mně nenašla zalíbení.
Pokoušela jsem se k těm slovům přistoupit, jako bych je viděla poprvé,
oprostit mysl od všech domněnek. Nervy, svaly a hmota mozková. Ta věta
něco znamenala. Vygooglovala jsem si slavné anatomy a jedno jméno mě
praštilo do očí: da Vinci. Vedl mě strýček k Šifře mistra Leonarda?
Populární byla jistě dost, ale k ostatním kanonickým románům se
nehodila.
Ze zadumání mě vytrhl jeden z mužů v psím parku. Hlasitě vtipkoval a
zašlápl cigaretu plátěnou teniskou. Moc jsem to řešila. Nevěděla jsem, jak
to neřešit. Zastrčila jsem si nápovědu zpátky do peněženky a pokračovala
v procházce do Prosperova knihkupectví.
Moje dny v Prosperově knihkupectví se překlenuly v týden. Seznamovala
jsem se s tamními zvyky a obyčeji, ale k další knize z Billyho honby za
pokladem mě nezavedl ani jeden. Prodejně velel sluneční rytmus: Během
dopoledního červnového přítmí se hodiny táhly, během horkého odpoledne
nastal shon, ale davy lidí se ztenčily, jakmile soumrak potemněl v prázdné
noční hodiny, které vydržely až do dalšího rána, kdy se cyklus rozběhl
znovu od začátku. Byl to stabilní a pravidelný život, úplně jiný než ten,
který Billy vedl, když jsem ho znala.
Malcolm mě postupně vzal na milost, jako jeden bere na milost toulavou
kočku, divoké, ale pravděpodobně neškodné zvíře, které si nechce dát
odchod, a tak mu člověk nakonec dá mléko a doufá, že nechytí vzteklinu.
Vždycky mi zamával na podzrav, ale jinak se ode mě držel dál a mluvil se
mnou jenom ve dvou-až tříslabičných větách – Měj se. Díky. Hned jsem tu
–, když jsem začala během jeho obědových pauz nebo schůzek s
obchoďáky obstarávat kasu. Během těch tichých hodin bez Malcolma jsem
studovala Booklog, náš pokladní systém, a učila se vyhledávat zboží, až
jsem nakonec věděla, kde máme memoáry, které jsem neznala, i romány,
které jsem nečetla. Po několika botách s platebním terminálem jsem se
naučila všem zákazníkům namarkovat zboží úplně sama. Koncem týdne
jsem si od nich uměla vzít peníze v papírové i elektronické podobě, ačkoli
nikdy nestačily. S Malcolmem jsme o nančních potížích knihkupectví už
nemluvili a já cítila, že Malcolm si chce nechat klapky na očích. Ale
každým dnem, kdy jsme nemluvili o penězích, každým dnem, kdy jsme
měli otevřeno, rozsvíceno, platili jsme mzdy, náš dluh dál a dál narůstal a
jednou se mu už nevyhneme. Konec září bude za tři a půl měsíce, což je ve
skutečnosti za chvilku. Nepozorovaně se k nám připlíží jako úkladný vrah,
který číhá v záloze.
Každou noc jsem bděla na Joaniině měkkém gauči, poslouchala
helikoptéry v dálce a občasné auto, které supělo po Joaniině strmém bloku.
Pokoušela jsem se představit si ty zuby jako perličky, bujnou kštici vlasů.
Joanie většinu večerů trávila v klubech se soukromým členstvím a barech,
kde lidi kvůli slavné klientele nesměli používat mobily. Vždycky mě
pozvala, ale já už s ní na takových večerech, kde má člověk navazovat
kontakty a klábosit se známými, ovšem ve skutečnosti mu tak akorát
splaskne ego, byla dostkrát na to, abych věděla, že si tam budu připadat
nepatřičně. Pozdě v noci jsem slýchávala, jak její přítel Chris po špičkách
vchází domů z šichty v baru a musí se najíst v temné kuchyni, protože se z
jeho obýváku stala moje ložnice. Bydlela jsem u nich už déle, než se
slušelo, ale k rodičům jsem se vrátit nemohla. Nemohla jsem vdechovat
jejich tajnůstkářství a vyhýbat se nepohodlným rozhovorům. Nemohla
jsem bydlet v Billyho bytě s duchem ženy, s níž jsem se nikdy nesetkala, a
strýčka, kterého jsem znala tak matně, že jsem ani nedokázala vyřešit
hádanku, kterou napsal výslovně pro mě.
K jejímu řešení jsem nebyla o nic blíž ani v Prosperově knihkupectví.
Toulala jsem se uličkami mezi regály a přejížděla prsty po stovkách titulů,
ale nevytáhla žádný. Když se Malcolm pokoušel přesvědčit dvě náctileté
dívky, ať si koupí Ploužení k Betlému a Narušení, poslouchala jsem, jako
by mi jejich rozhovor mohl poskytnout kýžené odpovědi. Dívky práskaly
žvýkačkové bubliny a zíraly na něj, jako by mluvil starořecky.
„Nemáte něco jinýho zajímavýho?“ zeptala se jedna.
Malcolm se pokoušel statečně obhájit Joan Didionovou – nemluvila v
nějaké eseji o zubech? –, mánii Susanny Kaysenové – možná bys v některé
z dívek na jejím oddělení přes všechny krásy nenašla zalíbení? Chytala
jsem se stébel –, ale dívky na něj dál civěly, jako by byl nějaký
mimozemšťan, až jim nakonec dal Hunger Games.
„Týjo, ten lm byl úplně boží,“ mlaskla ta druhá.
„Knížky se vám budou líbit ještě víc,“ slíbil.
„Musíš na ně pomaloučku,“ poradila jsem Malcolmovi, když odešly.
„Chceš, aby to byli lidi, ale jsou to teenageři.“
Když dorazil pošťák s několika bednami knih, Malcolm mě přivolal ke
kase. „Ať aspoň něco děláš.“
Otevřel jednu bednu. Byla plná vázaných knih v dobrém stavu.
„Billy je objednal, než… Do systému knihy z druhé ruky nenačítáme.
Prostě je zařazujeme.“ Dal bednu za kasu a mávl na mě, ať jdu k regálu s
uměním. „Billy uměl dobře odhadnout, co má cenu.“ Malcolm prolistoval
knihu v pevné vazbě o art decu v Los Angeles. „Tohle koupil za tři dolary.“
Kniha se prodávala za pětadvacet. Z toho, že mi Malcolm vypráví o
Billyho obchodnickém důvtipu, jsem poznala, že mi možná začíná věřit,
alespoň co se nepodstatných informací o Billyho životě týče.
Popadl staré vydání Nahých a mrtvých. „Jiné knihy zase kupoval, protože
se mu líbil titul nebo prodejce. Bereme knihy, co jsou skoro jako nové, ale
ne očividně, nesmějí vypadat, jako by je někdo ukradl z jiného
knihkupectví. Některé obchody to dělají. Prosperovo knihkupectví ale ne,“
řekl pyšně.
Prolistovala jsem román Normana Mailera a hledala postavu, která měří
osm stop. Prodejní cena románu byla poznamenaná v horním rohu
copyrightové strany.
„Přes devět dolarů za knihu z druhé ruky?“ zeptala jsem se.
„Se zdaněním to vyjde na deset dolarů, jedenáct centů. Den, kdy Mailer
zemřel, desátého listopadu. Knihy o náboženství Billy prodával za šest
dolarů šedesát šest centů. Knihy o politice za jedenáct dolarů devět centů.
Když to zákazník pochopil, dal mu knížku zadarmo.“
Došli jsme zpátky ke kase a Malcolm vytáhl z krabice pět vázaných
knih. Pak mi ji podal. „Většina knih z druhé ruky putuje nahoru. Jestli
hledáš něco na práci, můžeš je projít, podívat se, jestli mezi novými
knížkami nejsou i nějaké, co jsme prodali, a přinést je dolů.“
„Nebude to trvat celou věčnost?“ zeptala jsem se.
„Bude.“ Usmál se. Když mě takhle zval, ať otročím, třeba to znamenalo,
že je se mnou ochotný spolupracovat. Spíš se mě ale jenom snažil zabavit.
„S knížkami zadarmo je konec,“ prohlásila jsem rezolutně, když jsem
bednu nesla nahoru.
Zařadila jsem knihy z druhé ruky do skladu k ostatním duplicitním
výtiskům, které se za můj týden v Prosperově knihkupectví nepřesunuly
dolů. Cpala jsem další nechtěné tituly do přeplněných polic, bylo to pěkně
natěsno. Žádnou knížku o vědcích jsem nezahlédla. Nic mě nepřimělo
zvolat Heuréka!
Už jsem to další vodítko měla najít. Už jsem měla pochopit, kam mě
vedla věda a nervy a osm stop. Odpověď na Billyho hádanku se musela
nacházet někde v Prosperově knihkupectví, ale v tom právě vězel kámen
úrazu. Bylo tu příliš mnoho knížek, které se neprodaly, příliš mnoho titulů,
za nimiž se další vodítko mohlo skrývat.
Koncem týdne nastal čas odstěhovat se z Joaniina bungalovu. Joanie by mě
sice nikdy nevyhnala, ale cítila jsem mezi ní a Chrisem napětí, slyšela
tlumené hovory za zavřenými dveřmi jejich ložnice. Kdykoli jsem
vkročila do Billyho bytu, neustále mě pronásledoval pocit, že se na mě
upírají něčí oči, že na mě snad něco vyskočí ze stínů. Něco, nebo někdo.
Namlouvala jsem si, že když tam budu bydlet, možná se pak Billyho
minulosti přestanu tak bát. Alespoň jsem v to doufala. Všechny ostatní
možnosti jsem vyčerpala.
Joanie mi pomohla vyvléct kufr po rozvrzaných schodech do Billyho
bytu. Stály jsme přede dveřmi a popadaly dech.
„Jsi připravená?“ zeptala se Joanie.
Otevřela jsem dveře. Prostorným obývákem se ozvěnou rozlehlo bzučení
stropní lampy.
„Vždyť je to tady úžasné.“ Joaniiny oči tancovaly po koženém gauči a
mahagonovém stole. „Mluvila jsi o tom, jako by to byla nějaká krypta
nebo co.“
„Zůstaneš tady se mnou dneska v noci? Vím, že je to hloupé, ale myslím,
že sama to nezvládnu.“ Kousla jsem se do spodního rtu a čekala, až řekne
ano.
Joanie mi zmáčkla paži. „To jsou věci! Zrovna mám v kufru svoji
přespávací tašku.“ Vystřelila dolů a za okamžik se vrátila s přehozem,
který uháčkovala její babička, malou sportovní taškou a dózou s
vulkanickou bahenní maskou, kterou jsme na střední kradly její mámě.
Objala jsem ji. „Řekla jsem ti už někdy, že tě mám úplně nejradši ze
všech lidí na celém světě?“
„Říkáš mi to jenom odjakživa.“ Joanie přehoz rozložila na Billyho
koženou pohovku. Zelené tóny deky pokoji dodaly pocit klidu. Pořád
nevypadal jako můj prostor, ale vypadal míň jako Billyho.
Seděly jsme na gauči v pyžamu a dlabaly z papírových krabiček thajské
jídlo. Připadala jsem si jako za starých časů, než se Joanie sestěhovala s
Chrisem, než jsem se sestěhovala s Jayem, kdy jsme si vždycky celou noc
povídaly o tom, jak nám v práci házejí klacky pod nohy, o tom, jak nás
zrazují naše těla a dál nás zrazovat budou, o lidech ze střední, které
znenadání potkaly nevysvětlitelné úspěchy, o všech dalekých koutech
světa, které spolu plánujeme navštívit, a skoro to stačilo, abych zapomněla
na ložnici schovanou za zavřenými dveřmi, fotogra i na Billyho komodě.
Skoro.
Joanie dolovala z krabičky kousky kuřete a přitom si pobrukovala.
„Tobě to tady vůbec nenahání husí kůži?“ zeptala jsem se jí.
„Co, ten drahý nábytek? Na můj vkus je tady trochu moc čisto, ale žádní
duchové tady nejsou, cítím to.“
„Takže ty jsi teď Joanie, slavné médium?“
„Spíš Joanie, naivní dívka.“ Joanie nechala vyplout na povrch úsměv,
který skrývala. Tak šťastnou jsem ji už dlouho neviděla. „Dostala jsem ji.
Roli Iriny.“ Joanie celá zářila a začala mluvit páté přes deváté o známých
herečkách, které přijaly role Olgy a Máši, starších sester ve Třech
sestrách, a režisérovi, který byl podle jejího mínění vizionář. „Bude to
velké.“
„Joanie, to je fantastické.“ Řekla jsem to trochu míň nadšeně, než bych
měla, a tak jsem to zkusila znova. „Hrozně ti to přeju.“ Zase to vyznělo
ploše. Byl to bezděčný pocit, který mě přepadl vždycky, když mi Joanie
sdělovala dobré zprávy – když se dostala na hereckou školu, když potkala
Chrise, když se spolu sestěhovali, když začala trávit víc času se sestrami –,
a trvalo mi dlouho si přiznat, že tím pocitem je žárlivost, že se její život
posunul beze mě.
Joanie si strčila houpající se nudle do pusy, ztracená v myšlenkách na
sestry Prozorovovy a Čechova, a její denní snění hrozilo, že ji ode mě
úplně odřízne, a já ji přitom chtěla mít tady, v Billyho bytě, na jeho
výpravě, v detailech z jeho života, které mi začínaly být známé. Přešla
jsem k zavřeným dveřím Billyho ložnice. Moje ruka váhala nad koulovou
klikou. Zhluboka jsem se nadechla a zakroutila jí.
Pokoj byl týden zavřený a zatuchlejší, než jsem si pamatovala. V
tlumeném světle pouličních lamp Sunset Boulevardu se rýsoval nábytek. V
tomhle příšeří to vypadalo prostě jako ložnice, tuctová, neosobní, kde se
není čeho bát, ale mně stejně přeběhl mráz po zádech. Statečně jsem
překonala vzdálenost ke komodě, popadla fotku a co nejrychleji vyběhla
ven.
„Tohle je Evelyn.“ Ukázala jsem Joanie fotogra i a vysvětlila jí to málo,
co jsem o Evelyn věděla. Že to byla Billyho žena, než jsem se narodila, že
zemřela, že byla mámina kamarádka z dětství.
„Je překrásná,“ poznamenala Joanie. „Proč jsi mi to neřekla dřív?“ Měla
ostrý tón. Nebyla jsem jediná. Joanie taky cítila, že mě možná ztrácí.
Jenže tohle bylo jiné. Já jsem nebyla ve svém vlastním světě jako v
kokonu, alespoň jsem nechtěla.
Našla jsem peněženku a podala Joanie hádanku. Rozložila ji, jako by
rozbalovala dárek, opatrně, aby papír neroztrhla. „‚Věda je kořenem všeho
života, obzvláště mého. Tvoří mě nervy, svaly a hmota mozková, do výše
osmi stop se tyčím, silou oplývám. Mám bujnou černou kštici a zuby jako
perličky, avšak přese všechny tyto krásy bys ve mně nenašla zalíbení.‘“
Tázavě na mě pohlédla.
„Dostala jsem ji od Billyho doktora.“ Čekala jsem, že se zase zeptá, proč
jsem ji nepoprosila o pomoc dřív, ale tajemná hádanka ji pohltila.
Joanie přecházela po obýváku s rukou na bradě, jako by hrála scénu:
Mladá žena přemýšlí. „Ty zuby jako perličky musí něco znamenat. I těch
osm stop.“ Natáhla ruce nad hlavu. „Je tohle osm stop? To je nadlidská
výška.“ Klopýtala kolem pokoje se zvednutýma rukama a napodobovala
nemožně vysokého člověka. Neohýbala nohy, jako by chodila bez kolen, a
když jsem se tak dívala, jak se plouží po pokoji, zničehonic mi to došlo –
nemožně vysoký, nadlidský člověk, člověk, kterého vytvořila věda, nebo
spíš stvoření, které vytvořila věda.
Bleskově jsem seběhla dolů a našla vypínač. Joanie mi byla v patách.
Obchod v noci vypadal jinak, bez přirozeného světla byl skoro neonově
zelený. Projela jsem S v klasice. Nenašla jsem ho. Ani v umělecké sekci
ne.
„Mirando, co je?“ zeptala se Joanie. „Na co jsi přišla?“
Uháněla jsem za kasu a čekala. Líný počítač vrčel a chrchlal, jak se
obrazovka probírala z dřímoty. Nemotorně jsem titul naťukala do
vyhledávače Booklogu a nadělala překlepy, a tak jsem ho musela smazat a
začít znovu.
„Frankenstein. Ve sci- ,“ křikla jsem na Joanie a ona se tam rozběhla a
vytáhla z horní police lesklou černou knížku, na jejíž obálce stálo bílými
písmeny Frankenstein neboli moderní Prométheus a Mary Wollstonecraft
Shelleyová. Otevřela jsem román a nakoukla dovnitř a Joanie se mi přitom
dívala přes rameno.
 KAPITOLA OSMÁ
Do Kalifornského technologického institutu neboli Caltechu se ze Silver
Lake jelo autem dvacet minut. V chodbě před kanceláří doktora Cooka
seděli dva studenti, na klíně otevřené učebnice.
„Je tam doktor Cook?“ zeptala jsem se studenta, který seděl k zavřeným
dveřím nejblíž.
„Jdi do fronty,“ řekl, ani nezvedl hlavu od učebnice.
Zařadila jsem se na konec fronty za ty seriózní, hladce oholené chlapce a
při čekání na doktora Cooka jsem si znovu přečetla mistrovské dílo Mary
Shelleyové. Naposledy jsem Frankensteina četla na střední a už jsem
zapomněla, jak málo se román shodoval s Frankensteinem, jak vstoupil do
našeho obecného povědomí. Začali jsme za Frankensteina považovat
vědcův výtvor, a možná to bylo příhodné, protože pravým netvorem
románu byl sám Viktor Frankenstein. I on však začal jako syn. Bratr.
Zdrcený muž, který truchlil nad smrtí své matky, až vyslechl přednášku o
zázracích moderní chemie, která mladého vědce inspirovala – ba spíše
ďábelsky ponoukla –, aby se pustil do experimentování s koloběhem
života.
Našla jsem doktora Cooka díky letáku založenému v páté kapitole, kdy
Viktor Frankenstein poprvé pohlédne na výsledek své tvrdé práce, tvora,
kterého si ve fantazii vykreslil nádherně, ale naživo vyhlížel hrůzostrašně.
Billy podtrhl slova Viktora Frankensteina.
Kvůli tomuto cíli jsem si odepřel klid a ztratil zdraví. Toužil jsem
po uskutečnění svého snu s horoucností, která značně přesahovala
míru, avšak nyní, po ukončení práce, zmizela krása mého snu a
bezdechá hrůza a odpor mi naplnily srdce.
Leták inzeroval přednášku, kterou měl jakýsi doktor John Cook v
Aspenském centru pro fyziku – Nedávný vývoj v teorii strun – v rámci
konference, jež se konala 17.–20. února 1986. Já jsem sice o doktoru Johnu
Cookovi nikdy neslyšela, zato Google rozhodně ano. Když jsem vyťukala
jeho jméno, vyjelo mi přes šedesát pět milionů výsledků. Od konce
osmdesátých let učil na Caltechu částicovou fyziku a odpromoval v
sedmdesátém prvním, což znamenalo, že dokončil bakaláře ve stejný rok
jako Billy. Něco z přednášky doktora Cooka Billyho muselo inspirovat.
Něco, co řekl doktor Cook, ho ale muselo taky zničit.
V kanceláři doktora Cooka zmizel jeden student, po něm druhý, až jsem
na chodbě seděla sama. Z opírání o studenou cementovou zeď mě bolelo
celé tělo. Mrkla jsem na telefon. Bylo po jedné. Čekala jsem už přes
hodinu. Jayovi nejspíš už skončil fotbalový tábor a on se teď proplétal ve
starém volvu svojí matky západní Filadel í. Ze školy jezdil rád domů
zkratkami, které mu oproti dálnici cestu vůbec nezkrátily. Když jsme
začali jezdit domů spolu, obviňovala jsem ho, že zabloudil. Že nevím, kde
jsem, ještě neznamená, že jsem zabloudil, prohlásil při couvání z ulice, do
níž jsme před chvilkou odbočili. To by měli natisknout na tričko, řekla
jsem a Jay se zeptal: Chceš si se mnou založit byznys? A já si pomyslela:
Chci s tebou dělat cokoli, ale to jsme spolu chodili teprve pár měsíců. Na
takové sliby bylo ještě brzy. Zbytek školního roku jsem s Jayem hrozně
ráda bloudila, žertem ho obviňovala, že neví, kde je, a on odmlouval, že jo.
Některé dny si musel připustit, že špatně odbočil, ale stejně si nezapnul
mobil. Dál se bezcílně toulal ulicemi, až jsme kdovíjak vždycky skončili
doma.
„Už ses ztratil?“ zeptala jsem se, když to Jay zvedl.
„Jak to myslíš?“
„Jedeš domů ze školy. Říkala jsem si, jestli jsi zase špatně nezabočil.“
„Proč si pořád myslíš, že mám tak špatnej orientační smysl?“
„Nemyslím. Snažila jsem se tě roztomile poškádlit, vždyť tě přece věčně
pošťuchuju, že se ztrácíš.“ Nemohla jsem uvěřit, že mu to musím
vysvětlovat.
„Jasně,“ řekl. Mlčeli jsme a já najednou nevěděla, proč jsem mu
zavolala. Chtěla jsem mu říct, že jsem v Caltechu, ale on by se mě zeptal
proč a já bych mu musela vysvětlit, že jsem našla ten leták a myslím si, že
by mi doktor Cook mohl povědět něco důležitého o Billym, a Jay by se mě
znovu zeptal, jestli mi to nepřipadá divné, luštit nápovědy mrtvého
strýčka, o kterém jsem se nikdy předtím nezmínila. Tohle jsem s Jayem
rozebírat nechtěla, alespoň ne teď.
„Co tábor?“ zeptala jsem se.
„Prima. Je tam jeden novej kluk, co na podzim nastupuje do školy. Je
fakt dobrej.“ Čekala jsem, že se mě zeptá na obchod. „Jak se má tvoje
máma?“
 „Má se fajn.“
„Jsi na ni hodnej?“
„Jsem na ni hodnej vždycky.“ Jay potlačil uchechtnutí.
Dveře kanceláře doktora Cooka se otevřely. Vypochodoval z nich
holobradý chlapec, který vešel před dvaceti minutami, a lehkým krokem
se odloudal pryč chodbou.
„Musím končit,“ pošeptala jsem Jayovi.
„Zavoláš mi pak?“ řekl, aniž by se mě zeptal, proč zavěšuju.
„Jasně,“ odpověděla jsem a položila to.
Dr. Cook se vyklonil do chodby a podíval se, jestli před jeho kanceláří
ještě někdo nečeká. Byl značně opuchlejší než na fotogra i na internetu a
nesmělému chlapíkovi s plnovousem vyfocenému na letáku se podobal jen
stěží.
„Doktor Cook?“ zeptala jsem se, když si mě všiml.
„Vy na moje hodiny nechodíte,“ řekl.
Vstala jsem z podlahy a oprášila si zadek kalhot. „Jsem neteř Billyho
Silvera.“
Dr. Cook sebou trhl, potom zvážněl. „Slyšel jsem o něm, moc mě to
mrzí.“
„Byl to váš dobrý kamarád?“
„V dětství ano.“ Dr. Cook mi pokynul, ať jdu do jeho kanceláře.
Lemovaly ji knihy, mnoho z nichž sám napsal.
„Myslela jsem, že jste spolu chodili na vysokou,“ řekla jsem.
„Chodili, ale kamarádili jsme se už od základky.“
„Takže určitě znáte i moji matku?“
„Jste celá ona.“ Začervenala jsem se. Kdykoli mi někdo řekl, že
vypadám jako máma, vyšlo to skoro nastejno, jako by mě chválil, že jsem
krásná.
Bedlivě si mě prohlížel, jako by mě teprve teď poprvé doopravdy viděl.
„Nejmenujete se náhodou Miranda?“
„Jak to víte?“
Přešel místnost, otevřel kartotéku, vytáhl hromádku pošty a postupně
odhodil každou obálku zpátky do šuplíku. „Někde tady je. Nevyhodil bych
ji.“ Spatřil na knihovničce menší hromádku obálek. „Vida.“ Přišoural se ke
mně s jednou, na které stálo: Pro Mirandu Brooksovou, staví-li se někdy. –
B. S. „Moje žena tomu říká binec. Já tomu rád říkám neuspořádaný
pořádek. Každý velký vědec byl ‚bordelář‘.“ Naznačil kolem toho slova
vzdušné uvozovky. „Vlastně by o vědci něco vypovídalo spíš to, kdyby
trochu roztržitý nebyl.“
Pokoušela jsem se vzpomenout, jestli byl Billy bordelář. Jeho kancelář
jsem nikdy neviděla. V Prosperově knihkupectví sice vládl pořádek, ale
Billy se o to nejspíš nezasloužil. Otevřela jsem obálku a doktor Cook mě
přitom pozoroval.
Ať se stane cokoliv, vím, že to přežiju. Budu dál pracovat, tím jsem
si jistá úplně nejvíc. Přežívat znamená, že se nesčetněkrát v životě
musíte znovu narodit. Není to lehké a pokaždé to bolí. Jenže
nemáte žádnou jinou volbu – kromě smrti.
„Tohle vám poslal Billy?“ zeptala jsem se.
„Přišlo to před několika dny,“ řekl doktor Cook. „Nejdřív mě napadlo, že
je to kanadský žertík, ale na náš vkus to bylo trochu morbidní. Minulý
týden moji postgraduální studenti přemalovali parkoviště. Dorazil jsem do
školy a zjistil, že moje místo záhadně zmizelo. Ale dopis od mrtvého
muže…“ Doktor Cook důrazně zavrtěl hlavou. „Kdysi byl váš strýček
mistrovský vtipálek.“
„Billy?“ Jak jinak. Žertíky a honba za pokladem byly ze stejného
soudku.
„Na kampusu rostlo plno pomerančovníků. Billy jim říkal setrvalá
munice. Kyselé jako šťovík. Vyrobil bramborové dělo a každý den v
poledne bombardoval pasadenskou výšku. Častěji jsem se ale terčem jeho
vylomenin stával já. Dveře na koleji mi dvakrát zastavěl sádrokartonem.
Jindy zase přestěhoval všechny moje věci na raketbalový kurt a postavil
tam přesnou kopii mého pokoje. Ale nemějte obavy, já mu to vrátil.“
„Zjevně jste si byli blízcí.“
„To byli,“ řekl teskně. „Dlouho jsme si byli hodně blízcí.“
Dala jsem doktoru Cookovi leták z jeho přednášky v Aspenu. „Billy mi
nechal tohle.“
Doktor Cook leták obrátil ke mně, takže jsem zírala do jeho mladistvé
tváře. „Těžko uvěřit, že tenhle ošklivý ksicht ještě zošklivěl.“
„Stalo se něco na té konferenci?“ Billy mi mohl poslat jejich fotku z
dětství nebo z prváku na vysoké. Mohl mi poslat brožurku z jejich
promoce nebo nějaké vědecké soutěže. Místo toho mi poslal zdánlivě
nahodilý leták z konference o částicové fyzice a já věděla, že nahodilý
vůbec nebyl. „Byl tam Billy?“
Cook luskl prsty a ukázal na mě. „Byl.“ Ztichl a zíral do dáli. „Byl.“
Sledovala jsem, jak ho pohltila vzpomínka.
„Doktore Cooku?“ Obrátil se ke mně. „Co se stalo?“
S rozpolceným výrazem se rozhodoval, co mi má říct. Tohle nebude
lichotivá historka. „Jestli vám mám vykládat o Aspenu, radši bychom si
měli tykat. Jsem John.“
„Co se stalo, Johne?“ zopakovala jsem jeho křestní jméno v naději, že to
zapudí jeho rozpaky. „Ať se přihodilo cokoli, chci to vědět.“ Pořád jsem
doktora Cooka – Johna – zcela nepřesvědčila. Kývla jsem na něj, že to
unesu.
„Nejdřív jsem myslel, že mě přišel povzbudit.“ Prohlédl knihovničku a
zastavil se, když našel tenkou červenou knížečku. Prolistoval ji a pak mi ji
podal. Ukazoval na článek s názvem „Zrušení anomálií“, jehož byl
spoluautorem. „S mým vedoucím jsme krátce předtím vydali tenhle
článek.“ Prolistovala jsem ho, ale rozuměla mu asi tolik, jako by byl
napsaný ve starobylých runách. „Tu konferenci nestíhal, a tak jsem jel
sám. Byla to moje úplně první samostatná přednáška a byl jsem nervózní
jako ratlík.“
John řekl, že se ta nervozita projevovala i navenek – klepaly se mu ruce,
třásl se mu hlas a hrozilo, že to podryje jeho výstup i závěry jeho
pečlivého bádání.
Všechny vás zdravím, začal John, když si posunul mikrofon a zhodnotil
skromný hlouček posluchačů. Chtěl bych vám dnes něco říct o našich
nejnovějších pokrocích v modi kaci funkcionálu akce kvantového pole.
Srdce mu tlouklo, jako by se snažilo prodrat ven z těla. Uklidni se,
připomněl si. Uklidni se.
„A vtom jsem uviděl Billyho.“
Kdyby se nad tím na chvilku zamyslel, došlo by mu, že vůbec nedává
smysl, že Billy přišel. Studoval zemětřesení, zkázu, již všichni znali a
všichni se jí báli, kdežto John přednášel o teorii strun, oblasti částicové
fyziky, které rozumělo málo lidí a věřilo v ni ještě míň. Jenže John byl
příliš nervózní na to, aby uvažoval racionálně. Dál podrobně popisoval 496
dimenzí kalibrační skupiny a přednášel jenom pro Billyho, jako by zase
byli prváci v Johnově pokoji na koleji, a ne v přednáškovém sálu, kam
přišlo žalostně málo lidí. Pokaždé když se s Billym střetl pohledem, se
usmál, jenže Billy mu úsměv neopětoval. Měl propadlé tváře. V jeho
zarudlých očích John spatřil pablesky smrti. Honem odpřednášel, co si
připravil, vysvětlil, jak se netriviální jádrové přímkové bandly v
kon guračním prostoru stávají trivializovatelnými, a zpanikařil, že se
stalo se stalo něco hrozného. Něco, co nejspíš mělo co dělat s ním,
vzhledem k tomu, že Billy přišel na jeho kongres.
John na mě smutně zavrtěl hlavou. „Měl jsem to vědět. Měl jsem hned
vědět, že to souviselo s Evelyn.“
„S Evelyn?“
„Vždycky byla to jediné, na čem Billymu doopravdy záleželo.“ Řekl
vždycky, jako by něco sliboval.
„Jak to myslíte – vždycky?“
„Chudák. Byl do ní beznadějně zamilovaný už od základky.“
John říkal, že když byli kluci, žil Billy ve svém pokojíčku jako v
doupěti. Pokaždé Johna zval, ať mu přijde pomoct zmodernizovat jeho
vláčky, aby jezdily rychleji, nebo se podívat, jak Billyho had polyká myši
vcelku. Celé hodiny sedávali v Billyho temném a smradlavém pokoji a
dívali se, jak se had svíjí a zase rozvíjí, pokouší lapenou myš.
John se zasmál. „Říkal svému hadovi Kleopatra. To jsem jaktěživ
nezapomněl. Vždycky jsem mu říkal, že jinou holku do svého pokoje
nikdy nedostane.“
„A Evelyn? Seznámila se s Kleopatrou?“
„Billy nebyl žádný expert na holky, ale přece jen věděl, že by nebyl
zrovna nejlepší nápad představovat holce, na kterou si myslí, svoji užovku
červenou. Ne, Evelyn bývala venku s tvojí mámou, hrávaly s ostatními
normálními dětmi baseball s košťaty místo pálek.“
Někdy kluci slýchávali, jak někdo odpálil míček nebo zavýskl – zvuky
zábavy, která pro Billyho ani Johna nikdy nebyla přirozená. Billy pokaždé
rozhrnul závěsy a podíval se dolů na Evelyn. Obíhala mety a světlounké
vlasy za ní vlály.
Jednoho dne si tu holku vezmu za ženu, říkával Cookovi.
Johnovi to připadalo stejné, jako by tvrdil, že si jednoho dne vezme za
ženu Marylin Monroeovou nebo jako první člověk přistane na měsíci. To
teda hodně štěstí, povídal mu John.
 „Ale Billy se pevně rozhodl. Nikdy to s ní nevzdal,“ řekl John.
Když byli John s Billym ve čtvrťáku na střední, Evelyn už byla
nejoblíbenější holka ze školy. Byla vysoká a štíhlá a kluci po ní jeli.
Nejenže se stala jedinou druhačkou v týmu roztleskávaček a královnou
plesu, ale taky byla premiantka a pokaždé Johna zdravila, když kolem něj
procházela na chodbě, přestože měla kolem sebe hlouček kamarádek,
jiných krásných dívek, které by si ho nikdy ani nevšimly. Kdykoli mu
Evelyn řekla Ahoj!, John na ni zíral, neschopný slova, a všechny její hezké
kamarádky, včetně Suzy, se rozhihňaly.
„Myslím tvoji matku,“ vysvětlil John, jako bych snad nevěděla, kdo byla
Suzy. A tenkrát byla opravdu někdo, mladá, oblíbená a hezká, někdo, kdo
mi nepatřil. „Evelyn s tvojí mámou byly vtipná dvojka. Evelyn byla
rozkošná, zato tvoje máma naháněla hrůzu.“
„Moje máma? Nespletl jste si ji s někým?“
John zavrtěl hlavou. „Když se na ni člověk jenom moc dlouho díval,
pěkně mu to vytmavila, dokonce i učitelům.“
John řekl, že chodil se Suzy do jazzového kroužku. John se schovával
vzadu za kontrabasem. Suzy stála v popředí, zpívala a pohupovala přitom
boky a John se kvůli tomu v písničce vždycky ztratil. „Zahrál jsem
falešnou notu a ona mě pokaždé probodla očima, jako bych byl nějaký
oplzlík. No hrůza.“ Otřásl se. Zalilo mě známé teplo. Takové historky o
Suzy jsem milovala. Probouzely ve mně nostalgii po mámě, kterou jsem
nikdy nepoznala.
„A jak se tedy Billy a Evelyn dali dohromady?“ zeptala jsem se.
„Využil toho, že v jednom kuse chodila k nim domů.“ John mi vyprávěl,
že Evelynin otec byl často pryč a matku neměla – nemohl si vzpomenout
proč. Billyho pokoj byl sice pořád přecpaný modely letadélek a plakáty
Einsteina a Newtona, ale něco podstatného se změnilo. Billy byl o hlavu
vyšší. Na bicepsech a na zádech se mu vyrýsovaly svaly. Dívky ve škole si
toho nevšimly. Moc se mu jich do cesty nepřipletlo, ledaže do nich vrazil
na chodbě – měl totiž nos věčně zabořený do učebnice. Ale Evelyn byla u
nich doma pečená vařená. „A on využil toho, že byla hloupá na
přírodopis.“
Evelyn seděla sama v jídelně a zírala do učebnice biologie. Suzy nejspíš
zůstala po škole nebo byla v jazzovém kroužku. Evelyn často trávila
odpoledne v Silverovic jídelně, četla si a čekala, až Suzy přijde domů.
Billy stál ve dveřích a díval se, jak rozmrzele vrtí hlavou.
Nechceš pomoct? zeptal se jí.
Připlácla si ruku na srdce. Vylekal jsi mě.
Promiň. Odvážil se udělat krůček do místnosti. Jestli sis toho nevšimla, v
učebnici biologie se docela vyznám.
Všimla, a přestože ho škádlila, Billyho ohromilo, že si na něm všimla
vůbec něčeho.
Posadil se k ní dost blízko na to, aby cítil, že voní po heřmánkovém
šamponu – Jak to že víš, jak voní heřmánek? zeptal se John Billyho, když
mu kamarád to odpoledne podrobně líčil –, a když se předklonil, aby si
kapitolu přečetl, zavadil ramenem o její. Učila se o mitochondriích. Vzal
jí tužku z ruky, nakreslil na kousek papíru ovál a označil vnitřní a vnější
membránu, matrix.
Od té doby Billymu vždycky zaklepala na dveře, když jí nešla biologie, a
on jí celé odpoledne vysvětloval fotosyntézu a replikaci DNA a na vlastní
úkoly nedbal. Ty jsi génius, říkávala mu a on to potom opakoval Johnovi.
Génius. Věřil bys tomu? John nikdy neměl to srdce mu říct, že mu jenom
maže med kolem pusy, aby jí jako ťulpas dál pomáhal s úkoly.
„Nakonec to byl on, kdo se smál naposledy,“ řekl John. „Nikoho by ani
ve snu nenapadlo, že se Evelyn zamiluje do jednoho z nás kluků, co
chodíme do chemického kroužku.“ Ani Billyho samotného.
Začalo to u večeře. Evelyn byla ještě rozkošnější, když se nervovala.
Prý mi dá pětku, když ten úkol nesplním, pověděla rodičům Suzy a
Billyho. Ale já to nedokážu, pokračovala Evelyn. Víte, že ty žáby pořád
žijí, když je položí na stůl? Je to otřesné a nelidské.
Pojďme stávkovat, navrhla Suzy.
Ale Susan, mírnil ji otec. Snad se do toho nemusíš míchat. Už tak jsi
věčně v maléru. Billy se uchechtl do dlaně a Suzy po něm hodila housku.
Pokusila ses tomu přírodopisáři vysvětlit, co si o tom myslíš? zeptala se
matka.
Je to naprostý necita. Říkal, že smrt k biologii patří, že se vědci musí
smířit s koloběhem života. Ale já nechci být biolog. Nechci si zvykat na
smrt. Zabořila hlavu do dlaní – Billy trval na tom, že to bylo gesto
opravdového a hlubokého zoufalství.
„Takže se Billy rozhodl, že přišla jeho velká chvíle.“ John mluvil
rukama, kroužil jimi, jako by čaroval. „Získá si ji tak, jak by to žádný kluk
z baseballového nebo fotbalového týmu nedovedl.“
Stálo ho to probdělý víkend. Zabarikádoval se v pokoji. Po zemi měl
rozházené plastové součástky modelů letadélek, kalíšek se zelenou barvou
a obrazce, které si nakreslil v nadživotní velikosti. Vnitřní anatomii
vyrobit nestíhal, a tak orgány a celý oběhový systém nakreslil na
čtverečkovaný papír a izolepou ho vlepil do břicha trojrozměrné plastové
žáby, kterou zhotovil.
V pondělí ráno před prvním zvoněním shrbeně čekal před laborkou
biologie a přešlapoval z nohy na nohu. Pak spatřil, jak se chodbou loudá
Evelyn se svou družinou. Suzy s nimi naštěstí nebyla. Přiznal Johnovi, že
kdyby s Evelyn byla jeho sestra, možná by vzal do zaječích.
Ostatní dívky zmizely do svých tříd, až k němu nakonec šla jenom sama
Evelyn. Všimla si ho a zamávala mu.
Přišel jsi mi popřát štěstí před popravou? zeptala se Evelyn. Já to vážně
asi nedám.
Ani nemusíš. Billy jí podal žábu.
To jsi vyrobil? Evelyn si žábu položila na levou dlaň a otevřela víčko,
které Billy udělal na spodní straně. Má plíce a všechno.
Nemusíš si zvykat na smrt, abys mohla být vědkyně, řekl.
„Evelyn z toho úkolu stejně dostala pětku, ale Billy to vyhrál na celé
čáře.“
„Neumím si představit, že by některý z mých žáků vymyslel něco tak
pozorného,“ řekla jsem. Neuměla jsem si ani představit, že by něco tak
romantického udělal můj přítel.
„Tvůj strýček dovedl být opravdový gentleman.“ John teskně potřásl
hlavou a já myslela na Billyho, gentlemana. Na Billyho, beznadějného
romantika. Na Billyho, vdovce.
„Takže Billy ti na ten kongres přijel říct, že Evelyn zemřela?“
„Tou dobou jsme se spolu už dlouho moc nebavili, ale byl jsem u toho,
když Evelyn ztratil poprvé. Nejspíš měl pocit, že to pochopím.“
„Když Evelyn ztratil poprvé? Jak to myslíš?“
„Billy dělal, jako by byl jediný člověk na světě, který kdy dostal
kopačky. Alespoň měl holku. Já začal randit až v posledním ročníku
vysoké.“
John mi vysvětlil, že poslední dva ročníky Evelyniny střední spolu s
Billym zůstali. Caltech nebyl od L. A. ani hodinu a Evelyn za Billym
pravidelně jezdila. Billy ji provázel po kampusu, ukazoval jí
pomerančovníky, předčasně obrané o ovoce, opuštěné plechovky s barvou
a cihly z dalších žertíků předchozích týdnů. Dvacetiletý John byl
přesvědčený, že takhle vypadá láska, která vydrží až navěky.
„Jenže tak to bývá, když jsou lidi mladí,“ řekl John. „Láska je příliš
intenzivní. A právě tak špatně dopadá.“ Nebo ještě hůř, jako v Billyho
případě.
Evelyn přijali na Vassar a ona mu slíbila, že ho bude každý semestr
navštěvovat, že každé léto stráví v Los Angeles. Co jsou čtyři roky od
sebe, když mají před sebou celý společný život? Nejdřív spolu mluvili
jednou týdně. Pak se začaly blížit zimní prázdniny a ostatní dívky na patře
jely lyžovat do Vermontu. Evelyn lyžovat ještě nikdy nebyla. Pro jednou
zůstane na východním pobřeží, ale na jaře přijede domů. Potom se v New
Yorku a Washingtonu konaly protesty, přes léto dostala práci v časopise a
netrvalo dlouho, a utichly výmluvy i telefonáty. Evelyn ho ujišťovala, že za
to nikdo nemohl. Prostě se odcizili.
Toho léta, kdy Evelyn s Billym skončila, Johnovi zemřel otec. Do
posledního ročníku školy se vrátil deprimovaný a poražený, skoro se
nemohl soustředit. Neustále ho pronásledoval zvuk otcových posledních
výdechů. Doufal, že ho škola rozptýlí, připomene mu, že život tvoří pouze
částice předurčené matematikou, rovnice, které produkují jeho truchlivé
pocity. Johnovi se vždycky líbilo, jak je částicová fyzika prostá emocí, ale
po otcově smrti se mu s tím špatně ztotožňovalo.
Jakmile se John na Billyho podíval, ihned věděl, že ho v létě taky něco
zdrtilo. Jako by měl na zbytek těla příliš velkou kostru. Šoural se, jako by
bojoval o každý krok. Vzhledem k tomu, co John prožil v létě,
předpokládal, že Evelyn zemřela. Ale oni se jenom rozešli.
„Samozřejmě že když člověk ztratí první lásku, připadá mu to jako
konec světa. Ale kvůli tátově smrti jsem s Billym asi nesoucítil tolik, jak
chtěl.“
Billy byl věčně zabedněný v pokoji. Když John zaklepal, občas
odpověděl. Jindy ne.
„Asi jsem s ním měl mít větší trpělivost, ale tvůj strýček byl vždycky
zahleděný do sebe. To bych neměl říkat.“ Bojovala jsem s nutkáním
Billyho hájit, ale naznačila jsem, že to nevadí. „Možná nevěděl, jak se mě
na tátu zeptat. Po nějaké době jsem ho už nedokázal pořád jenom
poslouchat a na všechno mu přikyvovat. Byla to hladká změna. Billy
studoval na katedře geologie. Já na fyzice. Potom jsem odjel dělat
postgraduál na východ a Billy zůstal tady. Sporadicky jsme se jeden
druhému ozvali, ale neměli jsme moc příležitostí se vídat. Když se objevil
na mojí přednášce, bylo to snad dokonce poprvé, co jsem ho od vysoké
viděl.“
„Takže si s tebou přišel promluvit o Evelyn?“ zeptala jsem se a stočila
rozhovor zpátky k její smrti.
John přikývl a vyprávěl dál. Řekl, že si ani nepamatoval, jak
dopřednášel. Nepamatoval si, jak mu kolegové třásli rukou a gratulovali.
Myslel jenom na Billyho a na to, co strašného mu chce sdělit.
Když se hlouček posluchačů rozešel, přistoupil John k Billymu. Co se
stalo?
Můžeme si někde promluvit? zeptal se Billy.
Billy, ty mě děsíš.
Jde o Evelyn. Billy se rozplakal a tentokrát John věděl, že Evelyn
zemřela. John si vzpomněl na vánoční přání, která od nich během let
dostával. Billy s Evelyn na pláži. Billy s Evelyn v lyžácích na úpatí Big
Bear Mountain.
Musíš mi pomoct, řekl Billy.
John s Billym dorazili na hlavní třídu a našli tam růžový viktoriánský
dům předělaný na kavárnu. Posadili se ke stolu vzadu na terase. Billy
podal Johnovi list papíru popsaný řadou výpočtů.
Potřebuju tvůj odborný názor. Pokud částice zrovna nevytvoří černou
díru, můžou mít jenom omezený počet seskupení. Takže se vzorce musí
opakovat.
To je pravda, uznal John. Nebylo mu jasné, co po něm jeho starý
kamarád chce.
„Byly to výpočty vzdáleností do paralelních vesmírů. Teorie o
mnohočetných vesmírech už nějakou dobu kolovaly,“ vysvětlil mi John.
„Ale nebyl jsem si jistý, proč mi to Billy ukazuje. Popravdě si vzpomínám,
že mě překvapilo, jak byly jeho výpočty neso stikované. Spočítal by je
každý středoškolák, který má slušného fyzikáře.“
John upíjel kávu a čekal, až mu starý kamarád vysvětlí svoje poněkud
banální postřehy.
Musíme předpokládat, že seskupení částic jsou mezi dimenzemi nahodile
rozdistribuována. Neexistuje důvod, proč by se náš vesmír rozdvojoval
častěji než kterýkoli jiný. Billy ukázal na první číslo na zmuchlané straně.
Můžeme předpokládat, že v této vzdálenosti se nachází vesmír totožný s
naším, kde se život odvíjí přesně tak, jak ho známe. Billy ukázal na další
číslo. A můžeme předpokládat, že tady najdeme kopii našeho vesmíru, ne
přesnou repliku. Dál jezdil prstem po papíru. A tady existuje vesmír, kde se
nachází svět podobný našemu, ale částice se v něm seskupily tak, že
vytvořily jiné scénáře, jiné osudy. Billyho prst prodléval nad posledním
číslem.
Jasně, Billy, teoreticky jo, řekl John. Paralelní vesmíry jsou vysoce
spekulativní. Jsou za naším kosmickým horizontem. Nemáme žádné důkazy
plynoucí z pozorování.
Billy neústupně zarýval prst do papíru. Svět jako náš, kde možná všechno
dopadlo jinak.
John sledoval špičku Billyho prstu a říkal si, jestli do svých řad výpočtů
náhodou neprovrtá díru.
Matematika funguje i v in ačním modelu. Billy roztáhl rty v úšklebku.
John chtěl vstát a odejít, seřvat Billyho, že mu kazí největší den jeho
vzkvétající kariéry pochybnými teoriemi, které se ve skutečnosti nikdy
nedají potvrdit. Připomněl si, že Billy truchlí. Připomněl si, že musí být
trpělivý.
Billy, zpomal trochu. Nejsem si jistý, na co se mě ptáš.
Někde v našem multiverzu je pořád naživu.
Billy, řekl John jemně, nikdy se nedozvíme, co leží za kosmickým
horizontem. Vždyť to víš. I kdyby existovaly jiné reality podobné našim,
reality, kde jsou mrtví pořád naživu, jistě to vědět nikdy nebudeme. Naše
realita je ta jediná, kterou můžeme doopravdy znát.
Já vím, odpověděl Billy. John složil papír s výpočty a opatrně ho Billymu
strčil do náprsní kapsy. Pomáhá mi vědět, že někde jsme pořád šťastní.
John nevěděl, co na to říct. Chtěl se Billyho zeptat, co se Evelyn stalo,
ale věděl všechno, co potřeboval. Evelyn byla mrtvá a Billy se pokoušel
najít způsob, jak ji udržet při životě. Chtěl, aby John posoudil jeho
výpočty, pomohl mu objasnit variace v in ačních modelech. Přišel za
Johnem, protože byli staří přátelé, protože spolu vždycky mluvili jazykem
vědy, a do těch horečnatých výpočtů Billy zašifroval žal, který nedokázal
vyjádřit. John nechal na stole pár dolarů a položil Billymu ruku na
rameno. Pojď, vybídl ho, koupím ti panáka.
„Nikdy nechoď do baru s truchlícím mužem,“ poradil mi John. „Dopadne
to tak, že on bude ještě smutnější a ty se opiješ jako nikdy.“
Jako Viktor Frankenstein se i Billy obrátil k vědě, aby zaplašila jeho žal.
Frankensteinovi by se hodil přítel, který by ho varoval, ať se nepokouší
zvrátit koloběh života – třeba jeho kamarád z dětství Jindřich Clerval.
Billy měl Johna Cooka, který mu připomněl, že vědu nepředhoní. Že
matematické výpočty Evelyn život nevrátí. A i kdyby mohly, všichni jsme
znali příběh o Viktoru Frankensteinovi, jehož vedly dobré úmysly, ale
vytvořil stvůru.
„Pracovně jsme dál byli v kontaktu, ale už jsem tvého strýčka nikdy
neviděl.“ John ze stolu sebral pár knih a jablko a dal si je do aktovky.
„Moc mě mrzelo, když jsem slyšel, že zemřel.“ Přehodil si tašku přes
rameno a já ho následovala do chodby. Šli jsme dolů ke vchodu.
„Proč ale přijel na tvůj kongres? Proč se rozhodl, že tě vyhledá právě
tam?“
„Vyšel o mně tenkrát článek, v absolventském časopise. Nejspíš ho
viděl. Nejspíš viděl, o čem přednáším, a napadlo ho, že mu třeba pomůžu,“
spekuloval John. Následovala jsem ho skleněnými dveřmi na stinnou
cestičku.
„Myslíš, že se po vašem setkání Billymu trochu ulevilo?“
„Zármutek je jako labyrint. Člověk párkrát zabloudí, ale nakonec najde
cestu ven.“
Dorazili jsme na chodník a já ukázala, že parkuju napravo. John šel
doleva.
„Děkuju, že jsi mi o strýčkovi pověděl,“ řekla jsem a potřásla mu rukou.
„Byl to dobrý chlap. Ale pořád žil jenom ve své hlavě.“ John mi zamával
na rozloučenou a vydali jsme se opačnými směry.
Když jsem došla k autu rodičů, znovu jsem si přečetla nové vodítko.
Ať se stane cokoliv, vím, že to přežiju. Budu dál pracovat, tím jsem
si jistá úplně nejvíc. Přežívat znamená, že se nesčetněkrát v životě
musíte znovu narodit. Není to lehké a pokaždé to bolí. Jenže
nemáte žádnou jinou volbu – kromě smrti.
Billy to očividně nenapsal. Místo toho se mi v hlavě rozezněl jiný hlas,
který jsem dobře znala. Vím, že to přežiju. Není to lehké. Nemáte žádnou
jinou volbu. Dokonale se na to hodila mámina trpělivá, jemná modulace.
Znovu jsem se podívala na leták. 17.–20. února 1986, pár měsíců potom,
co jsem se narodila. Evelyn musela zemřít někdy mezi rokem 1984, kdy se
otevřelo Prosperovo knihkupectví, a kongresem doktora Cooka. Když jsem
byla miminko, musela máma truchlit. Během mého dospívání přede mnou
tu bolest musela skrývat. Proč o Evelyn nikdy nemluvila? Proč jsme si
Evelyninu fotku nevystavili na knihovničce v obýváku? Měli jsme tam
přece další členy rodiny, kteří zemřeli, ale nebyli zapomenuti – máminy a
tátovy rodiče, tátova bratra. Proč jsme takhle nevzpomínali i na Evelyn?
 KAPITOLA DEVÁTÁ
Moji rodiče od nepaměti každou neděli marinovali plát masa, rozpálili gril
a uzavřeli víkend další epizodou „Brooksovic venkovní grilovačky“. Ať
pršelo, nebo pralo slunce. V nemoci i ve zdraví. Ať jsem byla doma, nebo
na druhé straně země. Každou neděli dodržovali svou rutinu.
Čekala jsem na mámu vzadu na dvorku. Po obvodu pozemku kvetly
máminy růže. Hrály deseti různými odstíny růžové a dominovaly trávníku.
Byl pozdní červen a na avokádovníku se začínalo klubat ovoce, zelené
kuličky malé jako olivy.
Máma ke mně zamířila s dvěma sklenkami vína a kudrnaté mikádo jí
přitom spadalo na ramena. Měla tátovo staré tričko s límečkem a khaki
šortky, svou zahradnickou uniformu. Pokoušela jsem se vidět mámu z časů
dávno minulých: Suzy, s uhlazenými vyžehlenými vlasy, hlavní zpěvačku
Lady Loves, která tátu okouzlila svou tvrdošíjností, Suzy, kvůli níž se
mladý John Cook ztrácel v písničce. Suzy, jejíž samotná přítomnost v
chodbě před učebnou biologie by stačila k tomu, aby si Billy žábu, kterou
vyrobil pro Evelyn, strčil do kapsy a odešel, možná navždy. Jak tak ke mně
šla s dvěma sklenkami rosé, viděla jsem jenom mámu, s rozcuchanými
měkkými kudrnami vykukujícími zpod klobouku, který nosila na zahradě,
a tvářemi zčervenalými neústupným sluncem.
„Ibiškům se letos daří,“ poznamenala jsem, když mi sklenku vína
podávala. Plazily se na plot za ostatními růžovými keři a zdobily plaňky
růžovými kvítky tenkými jako papír.
„Nevěděla jsem, že poznáš ibišek,“ řekla.
„Snad jsem tvoje dcera dost dlouho na to, abych rozeznala ibišek od
hybridních čajových růží.“
Svraštila obličej – nevládla mezi námi dostatečně vlídná atmosféra na to,
aby se v ní dařilo sarkasmu. Chtěla jsem, aby mi odhrnula pramen vlasů,
který mi spadl do tváře, ale držela si odstup.
Byl podvečer, ale slunce pořád tvrdošíjně pražilo. Našla jsem útočiště na
verandě a posadily jsme se k venkovnímu stolku.
„Jaké je to u Joanie?“ zeptala se.
„Bydlím teď v Billyho bytě. K Joanie se hosti nevejdou.“
„Není to divné, bydlet u něj?“
 „Trochu,“ přiznala jsem.
„Víš, že vždycky můžeš přijít domů,“ řekla máma.
„Já vím.“
Dívaly jsme se na bezmračné nebe, pily víno a vyhýbaly se očnímu
kontaktu. Dál jsem myslela na příběh Johna Cooka, na to, jak se při
vzpomínce na mámu otřásl. Jako teenageři se John i Billy mámy báli.
Vzpomněla jsem si, jak vyděšeně se Billy tvářil, když na něj máma na
moje dvanácté narozeniny ječela. Billy se mámy bál i jako dospělý. Ale já
ne.
„Proč nikdy nemluvíš o Evelyn?“
Máma zkoumala obsah sklenky, který ve slunci rubínově jiskřil. „Není
důvod, proč bych o ní s tebou mluvila.“
„Ale byla to tvoje nejlepší kamarádka.“
„Byla to moje nejlepší kamarádka,“ zopakovala máma.
„A Billyho žena?“
„A Billyho žena,“ zopakovala znovu.
„Nepřipadá ti zvláštní, že jsem o ní nikdy dřív neslyšela?“
Máma zadumaně upíjela víno.
„Možná,“ přiznala. Mrkla na hodinky a postavila se, že půjde dovnitř.
„Co chceš, abych řekla? Nemohla jsem o tom mluvit. Musela jsem se přes
to přenést.“ Zamračeně proklouzla francouzskými dveřmi.
Pronásledovala jsem ji do kuchyně. „Jaký byl Billy po tom, co zemřela?
Pamatuju si, že na něm bylo vždycky něco smutného.“
„Myslela sis, že je úplně kouzelný.“ Máma otevřela troubu a položila
skleněný talíř na gratinované brambory na horní mřížce.
„Bylo to kvůli Evelyn? To proto byl vždycky posmutnělý?“
„Celá Billyho existence se točila kolem Evelyn.“ Dveře trouby mi na
mámu zahrazovaly výhled a skryly její reakci. Když troubu zavřela, tvář
měla zarudlou žárem. Nastavila minutku na čtyřicet minut. „Půjdu se před
večeří vykoupat. Řekneš tátovi, ať dá za deset minut maso na gril?“ Oči jí
zabloudily ke garáži, kde vyřvávala pásová bruska.
Šla jsem za ní na schodiště. „Proč se mnou nechceš mluvit?“
Shlédla na mě z poloviny schodů. „Zlatíčko, celé odpoledne jsem
pracovala na zahradě. Chci se před večeří umýt.“
„Ale vždyť jsme tu jenom my. Je nám jedno, jestli budeš mít špinavý
obličej. Můžeš mít na sobě šaty na zahradu. Kruci, vždyť na sobě nemusíš
mít nic. Můžeme se všichni dát na nudismus.“ Za normálních okolností by
ji to rozesmálo.
„Jenom mi dej chvíli pro sebe,“ řekla pevně. Vyběhla posledních pár
schodů a zmizela za dveřmi ložnice. Stěny kňouraly, jak skrz ně proudila
voda a hnala se trubkami do vany. Představila jsem si, jak máma strká
palec do vody, aby ozkoušela teplotu. Jestlipak na mě myslí, jestlipak
myslí na Evelyn? Máma sice Evelyninu smrt přežila, ale zjevně se přes ni
nepřenesla.
„Tati,“ zakřičela jsem a klepala přitom na dveře garáže. „Tati!“ Bruska
nepřestávala řičet. Otevřela jsem dveře. Táta úplně vzadu u stěny
opracovával bruskou bok knihovničky. Mávala jsem, dokud mě nezahlédl.
Vypnul brusku a posunul si ochranné brýle navrch hlavy. „Máma chce,
abys udělal maso. Šla se vykoupat.“ Táta na mě vrhl zklamaný pohled. I já
jsem ve svém tónu slyšela dětinskou nabručenost. „Neudělala jsem nic
špatného,“ prohlásila jsem, neochotná přiznat chybu.
„O to přece nejde.“ Táta brusku vypojil a položil ji na pracovní lavici.
Šla jsem za ním přes kuchyň a obývák na zadní verandu. „Chováš se
bezohledně.“
„Jenom protože chci, aby se mnou mluvila? Aby mi řekla, co cítí?“
„Někdy je lepší nechat minulost minulostí.“ Táta zapnul zažehovač na
gril. Klikal, až hořáky vzplanuly.
„Tomu přece nevěříš,“ přela jsem se. Tak velká část našeho vztahu se
točila kolem historie. První knížka, kterou mi táta koupil, byla ilustrovaná
historie prezidentů. Když mě každou noc dával do postýlky, zopakovali
jsme si život nějakého prezidenta, počínaje Washingtonem – jeho
oblíbencem – a konče Georgem Bushem starším, který byl prezidentem v
té době.
„Zaběhla bys mi pro maso?“ Kývl bradou ke kuchyni.
Donesla jsem mu mísu s ank steakem, který se marinoval na
kuchyňském ostrůvku.
Když jsem ji tátovi podala, řekl: „Máš štěstí, že máš dva rodiče, kteří
jsou pořád tady, pořád jsou spolu. Většina lidí to nemá.“ Táta o svých
rodičích mluvil zřídka, ale jejich smrt ho bolela každý den. „Já si
nemyslím, že ti Billy to knihkupectví odkázal, aby tvojí mámě ublížil.“
Táta do masa zabodl obří vidličku a zvedl ho z mísy. Nechal marinádu
odkapat a teprve pak maso hodil na gril. Příjemně zasyčelo. „Ale Billy
nikdy nedokázal brát ohledy na pocity druhých. Vždycky myslel jenom na
sebe.“
„A na Evelyn.“
„To bylo v podstatě to samé.“
„Proč v něm s mámou vidíte to nejhorší?“
„Protože jsme ho znali.“ Táta gril přiklopil víkem a posadil se naproti
mně ke stolu na verandě. Vzduch zesládl sójovou omáčkou, která se z
masa odpařovala. „Ty jsi byla ještě malá.“
„Je mi jasné, že Billy nebyl tak neomylný, jak jsem si myslela. Trávím s
dětmi celý den. Vždycky vidí víc, než si člověk myslí. Billy nesl nějaké
břemeno. Teprve teď vím, že to bylo kvůli Evelyn.“ S tátou jsme na sebe
upřeně hleděli jako dva právníci, kteří se snaží uzavřít dohodu. „Neříkal
jsi po tom pohřbu, že Evelyn zemřela na nějaký záchvat?“
Táta zakašlal, pokoušel se zamaskovat překvapení. „To že jsem říkal?“
„Měla ta mámina a Billyho hádka něco společného s její smrtí?“ Táta
zíral prosklenými francouzskými dveřmi do obýváku, jako by čekal, že se
máma každou chvíli objeví. „Prosím, tati. Pomoz mi pochopit, proč se
mnou máma nechce mluvit.“
„Mezi mámou a Billym to bylo kvůli Evelyn vždycky napjaté,“ řekl
nakonec táta.
„Evelyn a Billy spolu chodili už na střední?“ Kdyby se mě táta zeptal,
jak to vím, byla bych mu pověděla o Johnu Cookovi, o Billyho poslední
honbě za pokladem, o vodítkách, která jsem dosud našla, o příběhu, který
si skládám dohromady. Byla bych mu pověděla všechno.
„V té době jsem je neznal,“ řekl.
„Ale máma ti o tom vyprávěla?“
„To jo. Už od začátku si myslela, že je to příšerný nápad, ale ani jeden z
nich ji neposlouchal.“
„Neměla právo jim to rozmlouvat,“ řekla jsem.
Čekala jsem, že táta odpoví svým zklamaným tónem: Ale Mimi. Ale on
místo toho souhlasil. „Máš pravdu, to neměla.“
„Jak se s Evelyn zase dali dohromady?“ Opět jsem čekala, že se mě táta
zeptá, jak vím, že se rozešli. Opět jsem byla připravená mu všechno
povědět, kdyby se jenom zeptal.
„Díky tvojí mámě,“ řekl. Odešel ke grilu a otevřel ho, aby zkontroloval
maso. Ještě nebylo načase ho obrátit, a tak víko zavřel. „Ale ne úmyslně.
Evelyn se s tvojí mámou zase začala kamarádit, když jsme se přestěhovali
do L. A.“
„Kdy to bylo?“
„Muselo to být v pěta-, šestasedmdesátém. Evelyn se ukázala na jednom
z mých pracovních večírků. Tvoje máma ty večírky nemohla vystát.
Upřímně řečeno, já taky ne.“
Táta řekl, že máma chtěla odejít, hned jak dorazili.
Poslední a vypadneme, pošeptala mu, zatímco čekal ve frontě na
zázvorové pivo. Myslím to vážně. Chci jít domů.
Táta souhlasil a máma zmizela hledat záchod. Táta dostal svoje pivo a
ochomýtal se po přecpaném obýváku. Většina účastníků večírku už pila
třetí martini. Právníci začínali mluvit hlasitěji. Jejich ženy si začínaly
sundávat lodičky. A tehdy se objevil Jerry Holdsbrook.
„Ten chlap si o sobě myslel, že je George Hamilton.“ Táta se posadil,
opřel se a složil si ruce za hlavou. Byl to rozený vypravěč, dělal odmlky ve
správných chvílích, nudné části vynechával. Hrozně rád vzpomínal, hlavně
na mámu, a já jsem byla vděčná za to, že díky své lásce k vyprávění
zdánlivě zapomněl, že máma nechce, abych tuhle historku znala. Byla
jsem vděčná i za to, že si máma ve vaně dává načas, že se ještě znovu
nevynořila dole a nezatnula tátovi tipec.
„To umělé opálení, ty zářivě bílé zuby,“ pokračoval táta. Říkal, že se to
Jerrymu Holdsbrookovi podobalo, objevit se, když už právníci a jejich
ženy dávali třetí kolo, když už nucené konverzace nahradil nevázaný
opilecký hovor. A Jerrymu Holdsbrookovi se podobalo i to, že do něj byla
zavěšená éterická žena, žena, která pro něj byla až příliš krásná. Byla
vysoká a blonďatá a její bílý overal ostře kontrastoval s černými
koktejlkami manželek.
Táta se díval, jak Evelyn vyplula z pokoje, jako by se vznášela. Jeho oči
se střetly s Jerryho. Jerry k němu pozvedl svůj drink. Táta k Jerrymu svoje
nealko. To je ale kretén, pomyslel si táta.
Táta hledal mámu na terase. Když ji nenašel venku, zkontroloval jídelnu
a kuchyni. Šel k ložnici, když vtom uslyšel nezaměnitelný zvuk ženského
klábosení.
Máma s Evelyn se současně otočily.
Miláčku, tohle je Evelyn, ze střední, řekla máma a svírala přitom Evelyn
ruku.
 „Od té doby byly Evelyn s mámou zase nerozlučná dvojka,“ vyprávěl
táta.
Víkend po tátově pracovním večírku je Evelyn pozvala na autorské čtení
v knihkupectví v Pasadeně, kde pracovala. V sobotu večer táta s mámou
pravidelně chodili na rande – předvídatelný večer s večeří a lmem –, ale
máma řekla Pojďme jednou za kulturou a táta se nechal přemluvit, přestože
se už celé týdny těšil na premiéru Všech prezidentových mužů.
Vysoké a blonďaté Evelyn oblečené v červených polyesterových šatech s
hlubokým výstřihem si člověk rychle všiml. Pokoj proudil kolem ní.
Jsem ráda, že jste přišli, řekla Evelyn a oba je objala. Zavěsila se do nich
a vedla je ke spisovateli.
Postavili se do kruhu kolem spisovatele a poslouchali, jak přednáší o
autorech, kteří ho ovlivnili – Thomasi Pynchonovi, Jamesi Joyceovi,
Bertoldu Brechtovi a nějakých teoreticích, které táta neznal. Když
spisovatel skončil, přednášeli o tom samém zase jiní spisovatelé.
Vyjmenovávali romány, které nedávno vyšly, uváděli ty, kterým se
nedostalo zasloužené chvály, a haněli jiné, které si úspěch nezasloužily.
Táta pil zázvorové pivo a říkal si, že možná nenávidí všechny večírky, ne
jenom ty, které pořádali jeho kolegové.
Dalšího rána dala máma tátovi pusu na rozloučenou a pospíchala na sraz
s Evelyn.
Takže takhle to odteď bude? Budu se o tebe muset dělit? žertoval táta.
Máma se nezasmála. Táta měl na klíně hraničku spisů. Každou neděli si je
roztahal po podlaze obýváku. Co měla dělat, jenom tak sedět a dívat se,
jak pracuje? Nosit mu kafe? Vyřiď Evelyn, že ji pozdravuju, řekl táta, když
ji líbal na rozloučenou.
„Ty jsi Evelyn neměl rád?“ zeptala jsem se.
„Bylo nemožné ji nemít rád. Brala nás na tolik literárních akcí, na večeře
se spisovateli, kteří projížděli městem. Byla jediná, kdo mluvil o čemkoli,
jenom ne o sobě.“ Táta zase odešel ke grilu. Krustička, která se vytvořila
na steaku, ho uspokojila, a tak ho obrátil, aby se opekl z druhé strany.
„Abych byl upřímný, žárlil jsem na ně. Zdálo se mi, že je máma radši s
Evelyn než se mnou.“ To samozřejmě nebyla pravda a táta věděl, že by
udělal chybu, kdyby mámu požádal, ať se s Evelyn nepřátelí.
„Takže se s Billym znovu dali dohromady přes mámu?“
„Máma získala mylný dojem, že by Billymu neměla říkat, že se Evelyn
vrátila.“
Scházeli se u mých prarodičů na večeři. Máma sedávala naproti Billymu
a mluvila o Interview s upírem nebo Obyčejných lidech nebo Šalomounově
písni nebo co to zrovna četla, a pokaždé vynechávala, kdo jí knihu
doporučil, kdo jí dal slevu v zapadlém knihkupectví v Pasadeně.
Nemyslíš, že bys mu měla říct, že se kamarádíte? zeptal se táta mámy,
když jeli autem domů.
Tenkrát jsi u toho nebyl. Nemůžeš to pochopit, řekla máma.
Ale on to zjistí, namítl táta.
Nechci, aby mu zase ublížila.
Bude nejlepší, když to uslyší od tebe.
„Člověk nemusel být věštec, aby věděl, co se stane,“ řekl táta, který se
zase posadil do své vypravěčské polohy s vytrčenými lokty a zakloněným
trupem.
Máma měla koncert v klubu blízko Sunset Stripu. Byla to její první show
za rok a půl, co bydleli v L. A. Dělala konkurzy do nesčetných kapel – z
některých se vracela optimistická, jiné jí srazily sebevědomí. Jak by to v
Los Angeles mohlo být těžší než v New Yorku? Ale už nebyl začátek
sedmdesátek. Lidi už nechtěli její zvuk, její vzhled, ať už to znamenalo
cokoli. Vzhled se mohl změnit. Dobrý hlas byl dobrý hlas, ale kapely to
tak neviděly. Potom zničehonic přišel telefonát. Jedna vokalistka měla
otravu jídlem a hlavní zpěvačka a manažerka v jednom se mámy zeptala,
jestli má ten večer volno.
Pověděla to rodičům a Evelyn, ne protože čekala, že přijdou, ale protože
se konečně něco dělo. Evelyn samozřejmě přišla. Rodiče samozřejmě ne.
Řekli, že jsou rádi, že se jí konečně začíná dařit, a v jejich hlase si člověk
musel všimnout zaváhání, zdrženlivosti, kterou máma rozpoznala jako
zklamání, že z téhle fáze nevyrostla, ani když se už vdala a měla
úspěšného manžela.
Mámu zastrčili dozadu do kouta malého pódia, vedle druhé vokalistky,
která byla vyšší a starší než máma. Strávila s ní celý den, učila se refrény
jejich písniček, pokoušela se zůstat optimistická, i když jí došlo, jak je
jejich hudba fádní a neoriginální. Ale koncert byl koncert a člověk nikdy
nevěděl, kdo bude v publiku, dokonce i v takovém klubu. Nenapadlo ji, že
její rodiče o té show řekli Billymu, že možná zrovna hledal něco, čím
zabavit svoji přítelkyni.
 Po koncertě na mámu všichni čekali venku. Evelyn mluvila s Billym a
ten se zářivě usmíval. Tátovi bylo líto jeho přítelkyně, která vedle Billyho
stála a dívala se, jak si povídají. Táta zahlédl, jak máma vychází ze dveří
klubu. Když je zahlédla na chodníku, zatvářila se vyplašeně.
Suze, houkla Evelyn a zamávala na mámu. Ta k nim přiběhla a objala ji.
Když k nim byla Evelyn zády, Billy přítelkyni objal kolem pasu a políbil ji
na tvář. Evelyn mámu pustila a obrátila se k Billymu a táta si všiml, že
Billy ruku rychle stáhl.
Že byla fantastická? zeptala se Evelyn skupinky.
Měla jsem moc ztlumený mikrofon. Ani jste mě neslyšeli, namítla máma.
Byla jsi skvělá, řekl Billy. Táta nedokázal rozluštit jeho tón. A máme tady
i Evelyn! To je ale hezké překvapení.
Máma zbledla jako duch.
Kde je Jerry? zeptala se máma Evelyn. Táta po ní střelil pohledem.
Máma pokrčila rameny, jako by to byla nevinná otázka.
Nejsem si jistá, odpověděla Evelyn a pokukovala po Billym. Asi pracuje.
Trápili se zdvořilostní konverzací, až Billyho přítelkyně prohlásila, že je
unavená. Billy tátovi potřásl rukou, mámě dal topornou pusu na tvář, objal
Evelyn. Jejich objetí bylo nevyrovnané. Billy k sobě Evelyn usilovně tiskl.
Evelyn ho jenom poplácala po zádech.
Bille, opravdu už musíme jít, ozvala se přítelkyně, když už držel Evelyn
moc dlouho.
Takhle ti teď říkají? škádlila ho Evelyn.
Dřív nebo později musíme všichni dospět, řekl Billy a vyčaroval tím
Evelyn úsměv na tváři. Táta nechápal, jak si Evelyn Billyho slova
interpretovala, ale viděl stejně jasně jako jeho přítelkyně, že to mezi nimi
zajiskřilo.
Tvůj bratr vypadá dobře, poznamenala Evelyn, když se dívali, jak Billy a
jeho přítelkyně odcházejí. Billy se jednou obrátil a nesměle se na Evelyn
usmál. Teda šťastně. Vypadá šťastně.
Tak mu to nekaž, řekla máma.
Suze, vždyť chodím s Jerrym Holdsbrookem. Ale s Jerrym Holdsbrookem
už moc dlouho nechodila.
„Jakmile se Evelyn vrátila, přítelkyně samozřejmě byla mimo hru.“ Táta
zvedl steak z grilu a nad skleněnou mísou ho nesl dovnitř.
Šla jsem za ním do kuchyně. Táta dal maso vychladnout na keramický
talíř. Zkontrolovala jsem minutku na troubě. Brambory budou za sedm
minut. Docházel mi čas.
„Kde jsem to skončil?“ zeptal se táta.
„Evelyn a Billy se zase setkali.“
„Pravda.“ Táta řekl, že Billy se na další rodinné večeři objevil sám.
Máma se ho celou večeři snažila zapojit do hovoru. Nepodíval se jí do očí,
natož aby jí odpovídal na otázky.
Máma ho poprosila, ať jí pomůže s moučníkem, a on ji neochotně
následoval do kuchyně.
Rok? řekl Billy. Ty už se s Evelyn bavíš celý rok, a nenapadlo tě to
zmínit? Ani jedinkrát?
Snažila jsem se tě chránit, řekla máma.
Já chránit nepotřebuju. Nevíš, co je pro mě nejlepší, tak si to koukej
přestat myslet. Zuřivě vypochodoval z kuchyně.
„Dělala to máma hodně, že se ho snažila chránit?“ zeptala jsem se.
„Máma měla vždycky nejlepší úmysly, ale nikdo nechce, aby se jeho
sestra chovala jako jeho matka.“ Táta mi podal tři talíře a sady příborů.
„Vždyť často ani nechceme, aby se k nám tak chovaly vlastní mámy,“
žertovala jsem. Táta zvedl obočí – varování, že nemám pokoušet štěstí.
„Takže potom se Billy s Evelyn zase dali dohromady?“
„Za pár týdnů se Evelyn s Billym objevila na rodinné večeři.“
Billyho matce darovala kytici a otci lahev skotské. Děkovali jí a
pokoušeli se přitom skrýt překvapení. Máma Evelyn den předtím viděla.
Evelyn se jí nezmínila, že přijde na večeři.
Máma si Evelyn vzala stranou, když šla Billymu pro pivo. Proč jsi mi
neřekla, že přijdete?
Nebylo to plánované. Evelyn vysvětlila, že si vyjeli na projížďku, a Billy
nechtěl, aby skončila, a tak ji pozval na večeři.
Takže jste zase spolu?
Já nevím.
Máma poznala, že ví. A co tvůj přítel?
Jerry nikdy nebyl můj přítel, řekla Evelyn.
„Chudák Jerry Holdsbrook,“ poznamenala jsem a rozložila tři talíře na
stůl.
„Kdybys ho znala, tak bys ho nelitovala.“ Táta mi hodil tři ubrousky,
protože jsem je skládala líp. Pustila jsem se do máminy mistrovské
techniky.
„Nechápu, proč mámě tak vadilo, že se znovu dali dohromady. Bála se,
že mu Evelyn zase zlomí srdce?“ Položila jsem ubrousky vedle talířů a
dala na ně příbory. Táta se posadil proti mně.
Zavrtěl hlavou. „Šlo spíš o to, že když byli spolu, cítil z nich člověk
takovou energii, jako by na nikom jiném na světě nezáleželo. Myslím, že
si máma připadala odstrčená.“
Jistě, vídali Billyho a Evelyn pravidelně na večeřích, na autorských
čteních, která Evelyn pořádala. Dřív se přitom máma vždycky rozpovídala
o hodinách klavíru, na které chodí, potom kytary, potom baskytary, ale její
historky teď nahradily ty Billyho.
Evelyn Billymu vždycky položila dlaň na ruku. Pověz jim o Peru.
O Peru slyšet nechtějí, dobíral si ji Billy, jako by byla celá země, celý
andský region, jejich soukromý vtip.
Jasně že chtějí, přesvědčovala ho Evelyn. Chcete slyšet o Peru, že jo?
Evelyn se usmála a ignorovala, že Billy už po celý předkrm mluvil o svojí
laborce, potížích s krátkodobými předpověďmi a dalších věcech, které táta
pouštěl jedním uchem tam a druhým ven.
Jasně že chceme, řekl táta. Objal mámu kolem ramen a ona se na něj
zakřenila, jako by říkala: A už je to tu zase.
Billy se pustil do vyprávění dlouhé, spletité historky, která vystačila na
celé hlavní jídlo a moučník. Pojednávala o nějakém americkém
seismologovi, jenž předpověděl, že Peru bezprostředně hrozí ohromné
zemětřesení, a vyvolal tak v celém světě bezdůvodnou paniku.
Je totálně lehkomyslný, prohlásil Billy, gestikuloval přitom a málem
převrhl sklenku vína.
Totálně, řekla máma uštěpačně. Billy měl plné ruce práce s chytáním
skleničky, a tak si jejího tónu nevšiml. Pokud si Evelyn všimla, že její
nejlepší kamarádka mluví sarkasticky, tak dělala, že jí to uniklo.
Při jídle se Billy táty nikdy nezeptal na jeho rmu a právní tým. Mámy
se nikdy nezeptal na hodiny psaní písňových textů, na které chodila, ani na
potenciální manažery, s nimiž se seznámila. Stejně se ale s Billym a
Evelyn pravidelně vídali, protože mámě by připadalo jako mnohem horší
alternativa, kdyby sobotní večery s nejlepší kamarádkou nemohla trávit
vůbec.
Všimla jsem si, že táta ve svém vyprávění Billymu přisoudil stejnou
vlastnost, kterou zmiňoval John Cook – jako by Billy nikdy úplně
nepochopil, že jiní lidé jsou stejně opravdoví jako on.
„V určitém smyslu měl na tvoji mámu pořád pifku, že mu Evelyn
zatajila,“ řekl táta.
„To je pochopitelné,“ odpověděla jsem. Chtěla jsem Billyho obhajovat.
„I kdyby se ho máma snažila chránit, stejně si to zasloužil vědět.“ A teď se
máma snažila chránit i mě. „Nikomu se nelíbí, když mu lidi lžou.“
„Pravda,“ uznal táta. Nad hlavami nám zakvílela prkna podlahy. Oba
jsme zvedli hlavu. „Ale Billy jí to zazlíval už napořád.“
„Tak proto spolu přestali mluvit?“ To se mi nějak nezdálo. I kdyby se na
mámu zlobil, i kdyby jí to zazlíval, přece se s Evelyn znovu dali
dohromady. Minutka cinkla a já odběhla do kuchyně vyndat brambory z
trouby. Na vrchu zhnědly, ale nespálily se. Ani jsem je nemusela
ochutnávat – věděla jsem, že jsou dokonalé.
Nahoře klaply dveře. Máma jimi nepráskla, ale zavřela je dost hlasitě na
to, aby nás upozornila, že jde dolů.
„Odcizili se kvůli Evelyn? Jakou v tom sehrála roli?“ Zase jsem se
posadila naproti tátovi.
„Přímo žádnou. Jak jsem řekl, vždycky to kvůli ní mezi nimi bylo
napjaté.“ Táta nakoukl na schody a čekal, až se máma vynoří. „Necháme
tenhle rozhovor mezi námi dvěma?“
„Jasně, bude to naše tajemství,“ slíbila jsem. Místo aby mě to vyprávění
s tátou sblížilo, cítila jsem se od něj ještě dál. Neřekl mi nic, co by mě
přivedlo blíž k pochopení, proč se Billy s mámou tak pohádali. Ale díky
Billyho vodítkům ten příběh odhalím, ať už s pomocí rodičů, nebo bez ní.
„Tady je.“ Táta se otočil a obdivně se zadíval na mámu, která scházela ze
schodů. Smyla si z obličeje mejkap. Neuvědomila jsem si, jak silně se líčí,
dokud jsem nespatřila, jak jí tváře tečkují sluneční skvrny, jak bledě
broskvové má rty. Pevně si přitáhla k pasu saténový župan a opatrně sešla
dolů.
„Vím, že v tobě Billyho smrt vyvolává spoustu otázek,“ řekla máma,
když si sedala proti mně. „A kdybych si myslela, že mám odpovědi, které
by ti něco přinesly, tak bych ti je dala. Ale v minulosti s Billym leží jenom
bolest. Hrozně mi ublížilo, když se mnou přestal mluvit. To jsem vůbec
nechtěla. Ten rozkol způsobil on a já ho odmítám přiživovat tím, že o něm
budu mluvit.“
Ž
 „Aha, takže budeš dělat, že Billy vůbec neexistoval? Že vůbec
neexistovala ani Evelyn?“
„Kdo dělá, že vůbec neexistovali?“ zeptal se táta rozhořčeně, a po právu.
Zrovna je dvacet minut oživoval. Ale stačilo jedno mámino slovo, a o
Billym ani Evelyn se zase nesmělo ani ceknout.
„Co doufáš, že zjistíš?“ zeptala se mě máma.
„Je úplně přirozené zajímat se o svůj původ,“ odpověděla jsem.
„Vždyť svůj původ znáš,“ řekla máma a táta položil ruku na její. Upřeně
na mě hleděli přes stůl, dva proti jedné, vždycky nerovná bitva.
„Co takhle mrknout se dneska večer na Dodgers?“ zeptal se táta a proťal
tak ticho. Takhle odlehčoval napjaté situace – začal mluvit o baseballu
nebo historii. O historii teď ale mluvit nechtěl. „Říkal jsem si, že bychom
se spolu mohli podívat na dnešní zápas.“
„Ráda,“ řekla jsem, ačkoli jsem baseball přestala sledovat, když jsem se
přestěhovala na východ. Věděla jsem ale, že pokud se s rodiči budu hádat,
nepovzbudí je to, aby mě pustili mezi sebe, abychom se sjednotili jako
tým.
„Já taky,“ přidala se máma, přestože se s námi na baseball nikdy
nedívala, když jsem byla malá, nikdy se s námi nevydala na dlouhou jízdu
přes L. A. na Dodger Stadium.
Dojedli jsme, nechali talíře na stole – což bylo v domácnosti
Brooksových něco neslýchaného – a nasáčkovali se na gauč. Posadila jsem
se mezi rodiče. Táta zapnul zápas. Byl to debakl, nadhazovač Dodgers
házel jeden strike za druhým. V druhé půlce osmé směny tátovi spadla
hlava. Z jeho pravidelného dechu se postupně stalo chrápání. Jednou
zachrápal tak hlasitě, že jsme se s mámou obě lekly a potom se zasmály.
Byl to hezký pocit, takhle se spolu smát. Chtěla jsem jí položit hlavu na
rameno. Chtěla jsem jí říct, že se omlouvám – že se na Billyho přestanu
vyptávat, že jí přestanu ubližovat. A chtěla jsem, aby mi řekla, že se taky
omlouvá – že mi o Billym povypráví, že přestane ubližovat mně. Jenže
ona nemohla. A já taky ne. Pořád jsem nechápala proč. Věděla jsem, že to
nepochopím, dokud se nedozvím, co přede mnou máma tají.
Když hra uprostřed deváté směny skončila, bylo už skoro jedenáct.
Máma vstala, podala mi ruku a pomohla mi z gauče. „Nechceš tady dneska
zůstat?“ zeptala se s nadějí.
„Měla bych už jet.“ Nezmínila jsem, že bych měla jet do Billyho bytu, a
tím bylo jeho jméno znovu zapovězeno a rozhovory o něm smeteny do
země nevyřčeného. „Ráno bude příšerný provoz.“
„Jasně.“ Máma moji ruku pustila. „Chápu.“
Šla jsem za ní do haly. Když jsme dorazily ke dveřím, máma mě jako
obvykle objala tak pevně, že jsem se div nezadusila.
„Nechci se hádat,“ pošeptala mi do ucha.
„Já taky ne,“ odpověděla jsem a stiskla ji ještě silněji. Nezměnilo to ale
nic na tom, že jsme se hádaly. Neječely jsme na sebe ty jsi ale strašná
matka nebo ty jsi ale nevděčná dcera. Naše hádka vězela ve všem, co jsme
neříkaly, v intenzitě našeho objetí, v tom, že nakonec to sevření budeme
muset povolit. Budeme jedna druhou muset nechat jít.
 KAPITOLA DESÁTÁ
Vůně kávy mě zlákala dolů, kde Charlie krájel rajčata a umýval hlávkový
salát na dnešní den. Vyplachoval plastovou nádobu na cibuli a pobrukoval
si přitom s písničkou Boba Dylana.
„Tuhle miluju,“ řekl. „Pokaždé když ji hrajou, zesládne cibule.“
Charlie si zpíval, zatímco plnil vitrínu muf ny. Ta scéna mi připomněla
mámu – vždycky si začala zpívat, jakmile otevřela kuchařku, a dozpívala,
až bylo jídlo na talíři. Pokud jsem se jí zeptala, co si to pobrukuje, ztichla,
překvapená, že ten zvuk neexistoval jenom v její hlavě. Tak jsem ji na
melodie jejích jídel upozorňovat přestala. Jenom tehdy se mi poštěstilo
slyšet její zpěv.
Charlie rozložil prázdnou krabici z pekárny, která nám každé ráno
dovážela pečivo a cukroví. Podal mi muf n. „Je fíkový s kozím sýrem.
Nejdřív jsem si říkal, že to bude hnus, ale je to dobrota.“
Ulomila jsem pocukrovanou špičku a šoupla si ji do pusy. Opravdu to
byla dobrota. Charlie krabici od pečiva vyhodil a otřel si ruce o předek
svých vypasovaných džínů.
„Tyhle měl Billy nejradši. ‚Potřebuju k životu jenom dvě věci,‘ říkával.
‚Dobrou knihu a fíkový muf n od Tiffany.‘“ Charlie utřel linku a pult
kavárny a rozmístil termosky s kávou.
„Kdo je Tiffany?“ zeptala jsem se.
„Pekařka v Atwateru. Billy jí říkával, že zná cestu do chlapova srdce.“
Charlie se zasmál. „A ona mu vždycky odpověděla: ‚Škoda, že jsem na
ženský.‘“
„Měl Billy nějaké přítelkyně?“ Dál jsem oždibovala muf n,
vychutnávala jsem si ho.
„O žádných nevím. Billyho zajímaly jenom knihy. Knihy a zemětřesení.
O těch ale mluvil, jenom když bylo ve zprávách nějaké velké.“
„A fíkové muf ny? Knihy, zemětřesení a fíkové muf ny?“ zeptala jsem
se a Charlie na mě mrknul, obešel mě a začal sundávat židle. „Mluvil Billy
někdy o svojí ženě?“
Charlie nemotorně položil židli. „Billy měl ženu?“
„Evelyn Westonovou. Prosperovo knihkupectví původně patřilo jí.“
„Víš to jistě?“ Když jsem přikývla, Charlie řekl: „Týjo, to jsem vůbec
nevěděl.“ Zdálo se, že odhalení o Billym a Prosperově knihkupectví ho
nechalo chladným.
V devět jsme otevřeli dveře třem ženám, které čekaly, až ukořistí první
fíkové muf ny.
„Kde je Malcolm?“ zeptala jsem se. Normálně si touhle dobou už hájil
svoje panství za kasou.
„Psal mi, že šel na snídani s obchoďákem. Mám ti prý vzkázat, že bude
mít zpoždění.“ Charlie ženám rozdal muf ny.
„Zvládnu kasu obsloužit sama,“ řekla jsem vzdorovitě. Sice jsem
nečekala, že by Malcolm napsal mně – ani na mě neměl telefonní číslo –,
ale stejně mě bodl osten zklamání, že si na mě vzpomněl jenom tak
dodatečně, že jsem pro každodenní provoz Prosperova knihkupectví
nepodstatná.
„O tom vůbec nepochybuju,“ ujistil mě Charlie.
Ranní špička byla rychle za námi. Charliemu se v kavárně pracovalo
snáz, když jsem se mu nepletla pod nohama, a tak jsem se zaměstnala
nejnovějším vodítkem.
Ať se stane cokoliv, vím, že to přežiju. Budu dál pracovat, tím jsem
si jistá úplně nejvíc. Přežívat znamená, že se v životě musíte
nesčetněkrát znovu narodit. Není to lehké a pokaždé to bolí. Jenže
nemáte žádnou jinou volbu – kromě smrti.
Bylo to ze Strachu vzlétnout od Ericy Jongové. Nikdy jsem o tomhle
románu neslyšela, ale po celém světě se ho prodalo přes dvacet milionů
výtisků. Měli jsme jeden v beletrii a další ve feministické literatuře. Oba
jsem zběžně prolistovala. Ani v jednom se mezi stránkami neschovávalo
vodítko. Podle pokladního systému nebyly ve skladu žádné další výtisky.
Jenže něco v tomhle románu mě muselo přivést k dalšímu člověku, se
kterým bych si podle Billyho měla promluvit. Obsadila jsem Malcolmovo
místo za kasou a pustila se do čtení.
Brutálně upřímný hlas Isadory Wingové mě napřed šokoval. V roce 1973
mluvila o svých sexuálních tužbách tak otevřeně, že jsem se z toho o
čtyřicet let později červenala. Román byl napěchovaný literárními
narážkami. Isadora na svůj život nahlížela optikou románů, jež četla,
postav, s nimiž se seznámila. Billy mi v románu nic nenechal, žádné
pasáže nezatrhl, a tak vodítko muselo vězet někde v knihách, o nichž se
Isadora zmiňovala. Jenže tam bylo až moc narážek, moc názvů, které by
ho mohly skrývat.
Potřebovala jsem se rozptýlit, ale poloprázdné knihkupectví k tomu
neskýtalo žádnou příležitost. Pokaždé když jsem procházela kolem regálu
s historií, rozčilovalo mě jeho trapné abecední řazení. Vyndala jsem knihy,
poskládala je na hromádky podle staletí a znovu je seřadila do polic, od
našich praotců – historii amerických indiánů jsme měli na druhé straně
prodejny, v podsekci o menšinách – až po přítomnost. Prohibici, pak aféru
Teapot Dome, přelet Atlantiku v letounu Spirit of St. Louis a po něm krach
na newyorské burze. Samozřejmě to nebylo tak jednoduché. Nemohla jsem
se rozhodnout, jestli mám dát knížky o Rooseveltovi všechny k sobě před
druhou světovou válku, nebo je rozházet mezi ni. Životopisy historických
postav by taky třeba měly patřit k ostatním životopisům. Všechno jsem
zorganizovala, jak nejlépe jsem mohla. Pořád v tom byl binec, ale
skladovat je podle abecedy bylo určitě horší.
Zacinkal zvonek a mně chviličku trvalo, než jsem poznala Elijaha,
protože proužkovaný oblek nechal doma. Měl na sobě tričko a plážové
šortky, které se mu hodily k surfařskému účesu. Když mě zahlédl, jak
klečím v historické sekci, zamířil ke mně.
„Zrovna jsem šel kolem,“ tvrdil. Rozpačitě jsme spolu zdvořile
konverzovali o tom, jak se zabydluju, jak jde léto.
„Nechcete kávu?“ zeptala jsem se.
„Ne, mám s kamarádem sraz u observatoře a už jdu pozdě, jdeme na
výlet.“ Opřel se o regál s knihami o historii, které jsem zrovna přerovnala,
a sklonil se, aby si natáhl ponožku na lýtko. „Ani jednou jste mi
nezavolala zpátky.“
„Vy jste volal?“ Zarovnala jsem pár knih, které moc trčely ven. Seřazené
chronologicky rozhodně vypadaly líp.
„Alespoň šestkrát. Mluvil jsem s Malcolmem. Jedna restaurace sháněla
prostory tady v okolí. Našla ale jiné místo.“
„Jak ji napadlo, že je Prosperovo knihkupectví k mání?“
„Patří kamarádovi kamaráda.“
„A vy jste mu řekl, že to tu chceme prodat?“ Nevěděla jsem, na koho se
zlobím víc, jestli na Elijaha, že mi něco domlouvá za zády, nebo na
Malcolma, že rozhoduje za mě. „Pořád ho neplánuju prodat, dokud
nenajdu někoho, kdo ho zachová.“
Elijah se zamračil. „Opravdu bychom si měli pospíšit. Dostaneme
podstatně míň, jestli banka nechá propadnout hypotéku.“ Mluvil v
množném čísle, jako bychom byli tým. Jako bychom byli spojenci.
„Cením si vaší snahy.“ Položila jsem mu ruku na záda a pokoušela jsem
se ho odvést ke dveřím. Byl vyšší než já, stál pevně na nohou a k odchodu
se neměl. „Ale prosím, už žádné kamarády kamarádů. Až přijde čas,
najdeme kupce, který knihkupectví nebude chtít zavřít.“
„To bude chtít každý kupec. Alespoň každý rozumný.“
„Budu brát i nerozumného.“ Nostalgického kupce. Biblio la. Filantropa.
„Záleží mi jenom na tom, aby to byl někdo, kdo prodejnu nechá
knihkupectvím. Tohle je Billyho dědictví.“
„Mirando.“ Řekl moje jméno, jako bychom si hráli na schovávanou a on
se mě snažil vylákat z úkrytu. „Myslím si, že tuhle situaci doopravdy
nechápete. Když prodejna zkrachuje, zodpovědnost padne na vás.“
Zacinkal zvonek na dveřích, a aniž bych se otočila, věděla jsem, že je to
Malcolm, že nás pozoruje, jeho jasné oči ohromené a zuřivé. Jak to Elijaha
nazval? Negramotný oportunista? A co jsem potom byla já, když jsem ho
zdánlivě pozvala do knihkupectví to jedno ráno, kdy byl Malcolm pryč? A
co byl Malcolm, když mi neřekl, že ten negramotný oportunista volal?
„Elijahu,“ řekl a Elijah mu zasalutoval. Na mě Malcolm chladně kývl.
Oplatila jsem mu stejnou mincí. Zmizel za kasou, kde nás mohl
poslouchat, a přitom zůstat bezpečně neviděn.
„Tenhle problém nemůžete ignorovat,“ varoval mě Elijah na cestě ke
dveřím. „Brzy vám zavolám. Tentokrát se mi ozvěte.“ Odcházel a tenisky
mu pískaly na parketách.
Došla jsem ke kase, kde Malcolm na počítači kontroloval elektronický
knižní katalog.
„Nezapomněl jsi mi náhodou něco vyřídit? Jako třeba pár vzkazů od toho
právníka, co zrovna odešel?“
„Jsou v knížce,“ řekl Malcolm a klikal přitom myší.
„V jaké knížce?“
Malcolm mi podal kroužkový zápisník s růžovými proužky papíru.
Prolétla jsem očima osm vzkazů za posledních deset dní. Malcolm
vždycky napsal moje jméno nad vzkaz, kde stálo prostě sup. Pleskla jsem
knihou.
 Malcolm se zasmál. „Sedí to.“
„Malcolme! Připadá ti to vtipné?“
„Trochu.“ Malcolm pokrčil rameny a dál si projížděl katalog a zapisoval
si poznámky.
„Ona tě ta sranda přejde, až budeš muset všechny tyhle objednané knížky
vrátit, protože zkrachujeme.“ Došlo mi, jak hlasitě mluvím, teprve když
úsměv Malcolmovi zmizel z tváře. Zaťal ramena. Zjevně byl otřesený.
Malcolm rychle přehlédl prodejnu, jestli mě někdo neslyšel. Uličky byly
v tuhle ranní dobu předvídatelně prázdné, spisovatelé v kavárně se plně
ponořili do svých imaginárních světů a Charlie měl naštěstí plné ruce
práce s bagely.
„Nahoru,“ zavelel, jako bych byla malý harant.
Šla jsem za ním do temné chodby před Billyho bytem.
„Na žádné kázání nejsem zvědavá,“ řekla jsem.
„Před zákazníky se s tebou hádat nebudu,“ odsekl.
„Proč? Protože nevědí, že jsme na mizině? Není to zrovna šokující
tajemství, že naše ospalé knihkupectví krachuje.“
„Není ospalé.“ V chodbě byla moc velká tma na to, abych rozeznala, jak
se tváří.
„Kolik knížek jsi včera prodal? Deset?“
„Abys věděla, tak sedmnáct,“ prohlásil stejně vzdorovitě jako vždycky.
„Tolik bychom jich měli prodávat za hodinu.“
„Mirando, je půlka léta.“ Tón, jakým řekl moje jméno, se mi nelíbil o nic
víc než Elijahův.
„Ne, léto vrcholí. Prodeje by se měly zpomalit až na konci července.“
„Najednou jsi odbornice?“ dopálil se.
„Prostudovala jsem si ty zprávy o prodeji, což se o tobě říct nedá.“
„Jsou nepřesné. Ani tam nejsou knihy z druhé ruky.“ Houpal se na
patách, potlačoval vztek a parkety mu přitom skřípaly pod nohama.
„Takže ty mi chceš tvrdit, že nás vytrhnou knihy z druhé ruky?“ Hrozilo,
že každou chvíli taky povolím uzdu své frustraci.
„Trochu jo.“
Ovládla jsem svůj dech, pokoušela jsem se zachovat klid. „Hele,
Malcolme. Já to chápu. Vím, že vypadám jako nějaká cizí ženská, co
jenom tak přišla z ulice, ale jako dítě jsem tady strávila spoustu času.
Prosperovo knihkupectví pro mě moc znamená. Taky nechci, aby se
zavřelo.“ Moje oči si zvykly na pološero a už jsem toho z Malcolma
rozeznávala víc. Paže měl zkřížené na hrudi a hlavu odvrácenou. Přestože
byla taková tma, že jsme se neviděli, stejně mi nemohl pohlédnout do
tváře. „Nemůžeme dál dělat, že je všechno dobré. Něco se musí změnit,
jestli chceme najít někoho, kdo to tady nezavře.“
„Myslel jsem, že Prospera nechceš prodat.“ Překvapení v jeho hlase
znělo skoro jako zklamání.
„To jsem řekla, a taky že nechci, ale jsem učitelka. Mám na spořicím
účtu asi osm set dolarů. Nemůžu tenhle obchod udržet nad vodou.“ Když
neodpověděl, dodala jsem: „Víš, že bych Elijahovu nabídku nepřijala, ne?“
„Jo, vím.“ Hlas měl jasný, nezaznívala v něm žádná ostražitost – alespoň
něco. Alespoň věřil, že mu knihkupectví neprodám za zády. Podíval se na
mě. Pořád jsem z něj viděla jenom obrys, neostrou masu v jinak temné
chodbě. Jak jsme si tak jeden druhého v přítmí prohlíželi, pořád jsem si
nebyla jistá, jestli budeme schopní spolupracovat. Chtěli jsme totéž, ale
nebyli jsme spojenci. Nemohli jsme, dokud jsme před sebou něco skrývali.
„Je úplně nemožnej,“ řekla jsem, jakmile to Jay zvedl. Přecházela jsem
sem a tam po chodbě před Billyho bytem. Hněv mnou proudil jako
adrenalin, jako droga, která mi vlila život do žil, a tak jsem na něm lpěla, i
když jsem nevěděla jistě, proč se tak vztekám.
„Kdo?“ zeptal se Jay, hlas těžký spánkem.
„Ty spíš?“
„Hmm. Ne. Jenom podřimuju. Potom mám sraz s borcema.“ Nesnášela
jsem, když Jay říkal svým přátelům „borci“. Připomínal mi tím, že je typ
chlapa, co hraje fotbal a nosí vojenské kraťasy. Zívl si a do telefonu
zavanul jeho těžký dech. „Kdo je nemožnej?“
„Cože?“
„Na někoho sis stěžovala.“ Řekl stěžovala, jako bych to dělala často.
„Vedoucí prodejny,“ odpověděla jsem přezíravě. Najednou se mi o
Malcolmovi už mluvit nechtělo.
„Malcolm?“ Zastavila jsem se. Já jsem Jayovi řekla, jak se Malcolm
jmenuje? Musela jsem se o něm zmínit jednou mezi řečí, to ale nemělo
stačit, aby si Jay jeho jméno zapamatoval.
„Nevím, jak ho Billy mohl vystát.“
„Proč? Co udělal?“
Á
 „Ále… ále…“ Co Malcolm udělal? „Prostě je to debil, to je všechno.“
„Debil je podle tebe každej týpek, kterýmu se nelíbíš.“
„Nelíbím se většině chlapů.“
„To za á není pravda. A za bé si myslíš, že většina chlapů jsou debilové.“
Ať už to byl borec nebo ne, Jay mě uměl rozesmát.
Svezla jsem se na zaprášenou dřevěnou podlahu a opřela se o dveře
Billyho bytu.
„Chybíš mi.“ Odhadl mě špatně. Nikdy jsem nebyla holka, které si chlapi
všímají v baru – to byla obvykle Joanie –, a zakládala jsem si na tom, že se
na každém snažím najít to dobré, což byla nezbytná dovednost, jestli jsem
chtěla dál učit. Jakmile se člověk na budoucnost Ameriky začal dívat
cynicky, znamenalo to začátek konce.
„Brzo se uvidíme, ne? Už víš, kdy letíš?“
Letím kam? zeptala jsem se málem, ale potom jsem si vzpomněla.
Čtvrtého července. Slibovala jsem, že budu doma. Chtěla jsem být doma.
„Ještě jsem si letenku nekoupila.“
„Na příští tejden?“
„Jestli sis nevšiml, jsem kapku zaneprázdněná.“
Jay se zarazil a čekal, až se omluvím, že jsem na něj byla protivná. Když
se to nestalo, řekl: „Musím se vysprchovat, než půjdu za borcema.
Zavolám ti potom.“
Zůstala jsem na podlaze, potom co jsme zavěsili. Kdyby se role obrátily,
byla bych vzteky bez sebe, že si nekoupil letenku. Obvinila bych ho, že mě
bere jako samozřejmost. Stejně jsem se ale nedokázala přimět, abych se
cítila provinile. Dělo se toho tolik, že mi to prostě vypadlo z hlavy. Jay to
měl pochopit.
Zbytek odpoledne si Malcolm udržoval odstup za kasou. Odkládal svoje
čtení, když ho požádal o pomoc zákazník nebo když poslíček potřeboval
podepsat bednu s knihami. V jednu Charlieho za barem nahradila Lucia. Já
seděla vzadu, znovu jsem četla Strach vzlétnout a pozorovala tiché
zvyklosti knihkupectví, zvyklosti, které byly tiché až příliš, zvyklosti,
které se musely změnit, pokud jsme chtěli mít alespoň nějakou šanci, že se
Prosperovo knihkupectví nezavře.
Spisovatelé jeden po druhém odcházeli, až v kavárně zůstal sedět jenom
pár, který byl zjevně na prvním rande, a doktor Howard. Malcolm pověděl
Lucii, že může odejít dřív, a ona chvatně utřela prázdné stoly a vzala nohy
na ramena, než si to rozmyslí. Dál jsem četla o sexuálních eskapádách
Isadory Wingové. Víc mě ale zasáhly pasáže o jejím vztahu s matkou.
Isadora matku zároveň zbožňovala a leccos jí vyčítala. Tvrdila, že měla
dvě matky: jedna z nich ji milovala a chránila, a ta druhá by bývala byla
umělkyní, kdyby se jí nenarodila Isadora a její sestry. Možná se všechny
matky trochu podobaly té Isadořině. Moje matka rozhodně. Jako by se v ní
skrývaly dvě ženy: jednu z nich jsem vždycky znala, a tu druhou jsem
nikdy poznat nemohla.
„Supersoulož?“ zeptal se doktor Howard. Rychle jsem knihu zaklapla a
zakryla název rukama. „Ale drahoušku, já jsem vás přivedl do rozpaků.“
„Asi bych to neměla číst na veřejnosti,“ přiznala jsem.
„Neblázněte. Ten román změnil celé generace žen. Dodal jim odvahu
masturbovat, nestydět se za svoji touhu, mít supersoulože. Je to iniciační
rituál emancipované mysli. Měla byste si ho přečíst tolikrát, až se obálka
rozpadne vedví a Isadora Wingová se otevře dokořán.“
Pár na prvním rande byl sice na doslech, ale příliš se namáhal jeden
druhého rozklíčovat, než aby monolog doktora Howarda slyšel. Stejně
bych nejradši zalezla pod stůl.
„Muži psali o ženských tužbách po staletí. Je jedině správné, aby je tak
otevřeně popsala sama žena. Je jedině správné, abyste to oslavovala.“
Doktor Howard se postavil a zvedl pěst do vzduchu. „‚Dějiny literatury se
přeci psaly spermatem, ne menstruační krví,‘“ vykřikl, jako by slova
Jongové byly nějaká mantra.
Pár potlačil smích a podíval se po sobě – poprvé spolu něco doopravdy
sdílel. Malcolm se při oprašování polic uchechtl. Stáhla jsem doktora
Howarda zpátky na židli. Sex mě vždycky uváděl do rozpaků, obzvlášť
když muž ve věku mého otce mluvil o ejakulaci a ženském měsíčním
cyklu. Zavřela jsem Strach vzlétnout a zapsala si za uši, že před doktorem
Howardem už ho číst nikdy nesmím, pokud nechci, aby mi fandil, ať se
sexuálně probudím. Číst román pořád dokola mě navíc nikam
neposouvalo. V knize měla být hádanka nebo nějaká památka, které by mě
dovedly k dalšímu vodítku. Pokoušela jsem se nedbat na rostoucí strach,
že mi Billy až příliš důvěřoval.
Pár dopil kávu a odešel. Dr. Howard začal skládat svoje knihy do
úhledných hraniček, což znamenalo, že je na odchodu. Všechny knihy četl
už tolikrát, že měly prasklé hřbety. A vtom mi to došlo. Prasklé hřbety. V
Prosperově knihkupectví byly stovky starých knih, vydání, která jsme
podle Elijaha nezanášeli do počítačového systému, výtisků, které slušně
nahlodávaly náš rostoucí dluh, jak mě přesvědčoval Malcolm. Museli jsme
mít i jiný Strach vzlétnout, knihu z druhé ruky, kterou jsem přehlédla.
„Drazí přátelé a uctiví společníci, loučím se s vámi.“ Dr. Howard se
uklonil a odšoural se ven. Zůstali jsme s Malcolmem sami.
„Když je tady doktor Howard, člověk se nikdy nenudí,“ prohodil
Malcolm.
„Četl jsi to?“ Rychle jsem Malcolmovi ukázala obálku.
Malcolm se otřásl. „Byla to mámina oblíbená kniha. Představ si, jak
jsem se zděsil, když mi v pubertě došlo, o čem to je.“
„Tvoje máma byla určitě emancipovaná žena.“
Malcolm se znovu otřásl. „Prosím, už nikdy neříkej ve stejné větě
emancipovaná a moje máma.“
Malcolm odložil prachovku, zmizel do kuchyně a posunkem mi přitom
naznačil, že se hned vrátí. Využila jsem toho, že jsem sama, a prohledala
beletrii a feministickou literaturu. Žádné staré výtisky románu jsem
nenašla.
„Hledáš něco?“ zeptal se Malcolm, když se vrátil se dvěma hrnky.
„Jenom se tak koukám,“ řekla jsem. Podal mi hrnek. Nalil do něj několik
prstů jantarové tekutiny.
„Jestli chceš mluvit o mojí matce, tak se na to potřebuju napít.“ Posadil
se k jednomu z prázdných stolků v kavárně. „Když byla v knihkupectví
odpoledne nuda, Billy měl v kuchyni vždycky lahev skotské.“
Pozvedla jsem k němu svůj hrnek. „‚Hugo, vaše zákony moc nemusím,
ale božínku, tenhle bourbon je skvělý.‘“ Malcolm na mě nechápavě zíral.
„Je to Trumanův citát, řekl to Hugu Blackovi.“ Dál se tvářil stejně
zaraženě jako nějaký můj žák, jako by byla historie stejně abstraktní jako
aritmetika, stejně nudná jako gramatika, stejně irelevantní jako latina.
„Nejvyšší soud? Spojených států?“ Zdrceně jsem pohřbila obličej v
dlaních.
„Že ty jsi trochu zvláštní?“ škádlil mě Malcolm.
„Musím, učím přece na druhém stupni základky.“
„V knihkupectví je to potřeba taky.“ Malcolm odložil hrnek a dal si ruce
na stůl. „Asi jsme vykročili špatnou nohou. Je to moje vina. Jenže… když
jsi sem tenkrát přišla, všechno to najednou bylo skutečné. Teda
skutečnější.“ Znělo to upřímně, jako by doopravdy věřil, že mě poprvé
viděl až tady v knihkupectví, jako by si skutečně nepamatoval, že se naše
pohledy střetly na Billyho pohřbu. Ale nervózně mu škubalo v koutcích.
Napjal ramena, jak se stáhl do sebe. Pořád měl kolem sebe tu zeď. A pokud
mi nic netajil, tak jsem nevěděla, co za tím vězí.
Zazvonil mi telefon a s Malcolmem jsme sledovali, jak se na displeji
objevilo Jayovo jméno. Rychle jsem vypnula zvuk. Skotská byla silná a já
potlačila zakuckání. Malcolm ji chvilku válel v puse a až potom polkl.
„Vsadím se, že se tvůj přítel nemůže dočkat, až se vrátíš, co?“
„Je rád, že si ode mě na chvilku odpočine.“ Nebyla jsem si jistá, proč
jsem to řekla, proč jsem nechtěla, aby Malcolm věděl, jak máme s Jayem
vážný vztah. „Nějak ses nám vykroutil z toho rozhovoru o mámě, co?“
„Doufal jsem, že jsi zapomněla.“
„Já nikdy nezapomínám,“ řekla jsem a nevěděla jsem přitom tak docela
jistě, jak to myslím. Malcolm mi přesto porozuměl a odvrátil se. „Tvoje
máma je v L. A.?“
„Ne, v Bay Area. Vyrostl jsem tam. Můj táta pracuje v Berkeley. Rozešli
se, když jsem byl malý, ale pořád bydlel blízko. Chtěla, abych s ním měl
vztah. Aspoň se o to teda snažila.“ Skrýval se za tím delší příběh, který mi
Malcolm nehodlal vyprávět. Stejně mi toho ale tolik ještě nikdy neřekl. Co
jsem vnímala jako tajnůstkářství, se možná dalo přičítat jenom tomu, že se
neznáme.
„Jak jsi skončil tady na jihu? Myslela jsem, že všichni ze severní
Kalifornie L. A. nesnášejí,“ řekla jsem.
„Východní část se mi líbí. Zbytek L. A. je mi putna.“
„A Prosperovo knihkupectví?“
„Začal jsem tady dělat na vysoké. Příští měsíc to bude deset let.“
Malcolm postupně upíjel z hrnku. „Je to bizarní představa, že bychom to
tady mohli zavřít, ale spoustě místních stálic se to stalo.“ Malcolm mi
vyprávěl o starém okénku s hamburgery, ze kterého se stala pizzerie s
cihlovou pecí, o obchodu s donuty, slavném svými šachovými partiemi, z
něhož zbylo jenom zchátralé průčelí, o gay baru, ve kterém se kdysi
konaly protesty, ale teď ho předělali na bar s gurmánskými pokrmy a
koktejly. „Ale se změnou se nedá bojovat.“
„Jasně, že dá,“ opáčila jsem. Malcolm se na mě letmo podíval a v jeho
zářivých očích se mísily pochyby s nadějí. „Myslela jsem to vážně. Já si to
knihkupectví sice nechat nemůžu, ale nechci, aby se zavřelo. Až do konce
září nic nedlužíme. Takže trochu času nám ještě zbývá.“ Tou dobou už
budu měsíc ve škole, ale s pomocí Malcolma a Elijaha bych prodej mohla
uzavřít z druhého konce země.
„Jestli se nám povede zvednout tržby, tak mě napadá pár lidí, co bych
mohl oslovit. Pár lidí, co by Billy možná schválil…“ Hlas se mu vytratil.
Kousl se do spodního rtu a vší mocí se zaměřil na hrnek, teď už prázdný.
„Byl to můj nejlepší kamarád. Pěkně směšné, já vím.“ Zklidnil dech.
Napadlo mě, jak by asi vypadaly jeho oči, kdyby mu do nich stouply slzy,
jestli by se proměnily v širé modré tůně, teplá jezera, ve kterých by se dalo
plavat. „Věděl jsem, že je nemocný. Nikdy o tom nemluvil, ale když s
někým trávíš každý den, tak poznáš, že je něco špatně.“
Když člověk s někým tráví každý den, tak taky pozná, že si s sebou nese
svoji minulost.
„Billy se o mně doopravdy nikdy nezmínil?“ Celá jsem ztuhla v
očekávání, co asi řekne.
Mírně zavrtěl hlavou. Žaludek se mi sevřel zklamáním. Mluvili jsme o
jeho matce, o rozchodu rodičů, ale o Billym mi Malcolm pořád nehodlal
říct nic. Já jsem ale zase lhala o Jayovi. Nepověděla jsem Malcolmovi ani
o té honbě za pokladem. Možná jsem o ní mlčela, protože by Malcolm
mohl získat pocit, že se za mojí touhou zachránit knihkupectví skrývají
nečestné postranní úmysly. Nebo možná proto, že by mi chtěl pomoct s
luštěním vodítek, a částečně mi tak tu bojovku sebrat. Nebo za tím možná
bylo to, že se s Billym tak kamarádili, a Malcolm věděl o jeho životě
milion věcí, které mi měly navždy zůstat utajené. Možná jsem Billyho
taky chtěla znát způsobem, kterým ho Malcolm znát nemohl.
Vzala jsem lahev a nalila Malcolmovi další hrnek whisky.
„Prosperovo knihkupectví se nezavře,“ slíbila jsem mu. „Nedovolíme
to.“ A tak jsme seděli a popíjeli, dávali si sliby, které jsme nemohli
dodržet, a skrývali pravdy, které jsme si měli povědět.
Když Malcolm odešel, venku už byla tma a jasně barevný interiér
Prosperova knihkupectví vypadal skoro jako ve starém lmu. V noci, kdy
už se tady nic neprodávalo, kdy už to tady nekrachovalo, se pro mě krám
zase stával tím, čím mi byl v dětství. Knihovnou. Sbírkou příběhů, plných
nekonečných možností, které patřily výhradně mně.
Ve feministické ani v umělecké literatuře jsem žádná stará vydání
Strachu vzlétnout nenašla, a tak jsem se mrkla do poezie – třeba někdo
předpokládal, že protože Isadora Wingová i Erica Jongová byly obě
básnířky, tak román patřil mezi ostatní spisovatele, kteří se lopotili s
rytmem verše. Žádná Jongová tam nebyla, a tak jsem se přesunula k
zakázané literatuře. Přestože román vzbudil kontroverzi, k Obratníku Raka
a Lolitě ho taky nezařadili. Zkontrolovala jsem literaturu faktu, kdyby
náhodou někdo zapomněl, že ačkoli Isadora Wingová působila jako člověk
z masa a kostí, pořád byla ktivní. Jediné dva výtisky románu byly ty,
které jsem už našla – jeden v beletrii, jeden ve feministické literatuře –,
ale knihy jsme neskladovali jenom v regálech.
Sklad bez oken prostupoval pach zatuchliny – opojné aroma, které si
budu s Prosperovým knihkupectvím spojovat ještě dlouho potom, co
odjedu. Feministická literatura se nacházela vzadu v komoře. A hle, mezi
Druhé pohlaví a Zlatý zápisník někdo opravdu napasoval jeden starý výtisk
Strachu vzlétnout.
Na obálce románu byl výsek nahého ženského těla, spodek bujného
ňadra. Působilo to lechtivě, ale ne explicitně. Jukla jsem se na vlastní
hrudník, splasklý pod tričkem. Tímhle okázalým, typicky ženským
způsobem nikdy sexy nebudu.
Vzadu v knize byla zastrčená obálka. Obsahovala stránku za stránkou
vybledlého modrého inkoustu.
6. června 1986
Billy,
včera jsem se ti jela omluvit k tobě domů. Byl jsi tam. Viděla jsem tě kuchyňským oknem u
plotny, skláněl ses nad pánvičkou a smažil vejce. Vždycky jsi měl strach, že je spálíš. A
přitom byla nanejvýš tak napůl syrová. Asi to symbolizuje i čas, který jsme spolu strávili, ale
odolám svému spisovatelskému nutkání vidět v tvých kuchařských neúspěších něco
poetického. Pozorovala jsem tě dvaadvacet minut. Měřila jsem si to na hodinkách. Pokaždé
když uplynula další minuta, řekla jsem si: Až uplyne další, tak půjdeš, zaklepeš na dveře,
omluvíš se. Nakonec jsem vůbec nevystoupila z auta.
Asi ti tu omluvu dlužím, za všechno. Zachovali jsme se špatně. Věděla jsem to od první
chvíle, kdy jsme šoustali na podlaze u tebe v obýváku, možná i dřív, když jsem pocítila první
náznak chtíče. Ten chtíč byl skutečný, ale nic jiného v něm nebylo. Jen touha. Touha po
tobě, touha po Danielovi, touha po tom, abychom sdíleli bolest. Ale každý truchlíme sám za
sebe. Zármutek nás nikdy nespojí.
Přestože jsme se zachovali špatně, v zásadě na tom bylo něco naprosto správného.
Pomohl jsi mi podniknout nutné kroky, nejen abych vydala svůj memoár, ale taky abych se
vyrovnala s Danielovou smrtí. Pověděla jsem ti, že Daniel spáchal sebevraždu? Dali jsme se
dohromady, protože nám zemřel někdo milovaný, a přitom jsme si nikdy neřekli, co se
stalo, proč si to vyčítáme. To já jsem Daniela našla. Nevěděla jsem, že má pistoli. Žili jsme
spolu deset let, a někde pod postelí, v krabici ve skříni, v jeho stole, s námi žily i ty kulky.
Nebyla to moje vina, že zemřel. Teď už to chápu. Věřím tomu. A nebyla tvoje vina, že
zemřela Evelyn. Musíš tomu uvěřit, jestli se přes to kdy chceš přenést.
Jsem moc vděčná, že jsem tě poznala. Přežiješ to. Oba to přežijeme. A až se nám to
podaří, určitě se zase setkáme.
Tvoje kamarádka
 Sheila

Nebo přesněji řečeno kamarádka, kterou jsi dřív šoustal, Sheila. Nemělo
mě překvapit, že po Evelyn následovaly další ženy. Billy byl ještě mladý,
když Evelyn zemřela, hezký a silný. Jistěže měl další ženy. Truchlil, ale
pořád žil. Navzdory dalším ženám, navzdory Sheile a jejich románku, však
jeho zármutek přetrval a postupně se proměnil v pocit viny. Nebyla tvoje
vina, že Evelyn zemřela. Lidi si sice běžně vyčítali, že jejich partner
zemřel, ale Sheilina slova mi připadala extrémní. Musíš tomu uvěřit, jako
by si Billy nedokázal představit, že za to nemůže, jako by si byl jistý, že za
Evelyninu smrt nese zodpovědnost.
V dopise stálo „spisovatelské“, a tak jsem seběhla dolů a doufala, že
Sheilu najdu mezi dalšími spisovateli Prosperova knihkupectví. Řítila
jsem se po schodech, a vtom mi zazvonil telefon. Spatřila jsem, kdo volá,
a zaplavily mě výčitky.
„Zrovna mám něco na práci,“ řekla jsem, když jsem to zvedla.
„No teda, taky tě zdravím,“ řekl Jay. Pletl se mu jazyk.
„Nejsou u vás náhodou asi tak dvě ráno?“ Přeskákala jsem obchod ke
kase, klikla myší a probrala počítač z kómatu.
„Co, najednou jsi moje matka?“ Tímhle tónem jsem ho ještě mluvit
neslyšela. A už nikdy slyšet nechtěla.
„Promluvíme si zítra. Zavolám ti, až vstanu.“ Otevřela jsem Booklog,
naťukala do políčka autora „Sheila“ a čekala, až mi systém vyhledá
správné jméno.
„Já si chci promluvit teď. Všechno nemusí bejt podle tvýho,“ vyprskl Jay.
„Jayi, jsi opilej.“ Počítač tiše zavrčel, jako by byl naštvaný, že ho nutím
pracovat.
„No a?“
„No a tak si promluvíme zítra, až opilej nebudeš.“ Několikrát jsem
zaklikala myší, aby počítač běžel rychleji.
„Koupila sis už letenku domů?“
„Za těch sedm hodin, co jsme spolu naposledy mluvili?“ Sheila naštěstí
nebylo běžné jméno, alespoň pro spisovatelky ne. Booklog mi vyplivl
jenom hrstku spisovatelek jménem Sheila. Začala jsem je projíždět.
„Proč nechceš domů?“
„Proč tě to tak tankuje? Vždyť přece každej den chodíš ven s borcema.“
Projela jsem seznam jmen.
„To musím trčet doma, abys věděla, že mi chybíš?“
„Jayi, zrovna něco…“
„Šukáš s ním?“
Odvrátila jsem se od obrazovky. „Cože? S kým?“
„S Malcolmem.“ Jay byl opilý, neměl si vzpomenout, jak se Malcolm
jmenuje, a přece to řekl, tu nejjasnější věc, která během našeho krátkého,
zmateného rozhovoru padla.
„Nebuď jak malej.“
„Musí bejt nějakej důvod, proč se neženeš domů.“
„Co blbneš? Neženu se domů kvůli strýčkovi. Co na tom nechápeš?“
Zavěsila jsem, než stihl odpovědět. Zčásti jsem mu chtěla znovu zavolat a
pohádat se s ním kvůli Billymu, kvůli Malcolmovi, ale Jay už se nejspíš
rozvalil napříč na posteli a usnul s džíny shrnutými u kotníků. Možná se
takhle chovali všichni chlapi, když byli opilí a zhrzení, ale Malcolma jsem
si s džíny u kotníků představit nedovedla. Alespoň ne, protože se opil a
usnul.
Venku panovala pozdní noční hodina. Do jindy ospalého knihkupectví se
linul náhodný hovor pařmenů, kteří chodili po barech na Sunset
Boulevardu. Pořád jsem slyšela, jak Jay řekl Malcolm, jak zřetelně
vyslovil každou slabiku, jako by si to jméno už mnohokrát trénoval, a
chtělo se mi z toho ječet, překřičet hlasy, které se nesly do tichého
knihkupectví. Přinutila jsem se na Jaye i na Malcolma přestat myslet a
zaměřit energii na úkol, který jsem měla před sebou. Kvapně jsem
prověřila seznam devíti Sheil, zkontrolovala jejich datum narození a
biogra i a zúžila hledání na dvě Sheily, které byly ve správném věku na to,
aby měly románek s Billym v roce 1986. Ten dopis mu Sheila napsala
několik měsíců po kongresu Johna Cooka, takže Evelyn byla mrtvá
alespoň tři měsíce, možná přes dva roky. Jak dlouho v té době už Billy
truchlil? Existovaly dvě Sheily, které to mohly vědět. Jenom jedna napsala
memoár s názvem Daniel.
Knihy Sheily Crowleyové jsme měli v beletrii a memoárech. Daniel byl
o jejím manželovi, jeho bipolární depresi. Psala sugestivně, hypnoticky.
Nechtěla jsem číst o tom, jak byla Sheila optimistická, když Daniel začal
brát léky, ani o nevyhnutelném dni, kdy s prášky skoncoval. Ale nemohla
jsem přestat. Četla jsem, až se chodníky vyprázdnily a temnota se
rozplynula, zjemněla v úsvit. Bistra a kavárny ještě neotevřely. Venku bylo
všechno nehybné a tiché.
Sheila našla Daniela na podlaze koupelny s pistolí v ruce.
Naproti přes ulici se zvedly brány na Sunset Junction. Servírky utřely
stolky, které lemovaly chodník.
Sheila stála u Danielova hrobu a cítila se vzdálená hloučku přátel, kteří
se do memoáru jinak nedostali. Představovala si, že se její izolace podobá
osamělosti, kterou vždycky cítil Daniel, i když mu byla po boku.
Na zadní straně memoáru byla černobílá fotogra e, kde Sheile dlouhé
vlasy rámovaly úzký obličej. Bezostyšně zírala na fotografa a její přímost
říkala: Tohle jsem já. Nebudu se ti pokoušet zalíbit. A právě proto se mi
zalíbila. Nějak nás to sblížilo.
Odnesla jsem memoár ke kase a našla Sheilinu webovku. Prý napsala
sedm románů a tři memoáry včetně jednoho, který ještě nevyšel. Fotku
aktualizovali. Sheila teď byla buclatější a starší, na obrázku zachovalejší
než ve skutečnosti, ale poznala jsem ji z pohřbu. S doktorem Howardem se
tam objímali kolem ramen, svorně se kolébali ze strany na stranu a střihli
si irský žalozpěv.
Znovu jsem si přečetla pasáž od Johna Cooka, která mě k Sheile
přivedla. Ať se stane cokoliv, vím, že to přežiju. Jednou přišla chvíle, kdy
se Billy naučil žít i přes svůj smutek, vinu. A Sheila musela vědět proč. A
musela i vědět, co se stalo Evelyn.
 KAPITOLA JEDENÁCTÁ
„Znáš Sheilu Crowleyovou?“ zeptala jsem se ráno Malcolma, když
evidoval zásilku knih, kterou nám nedávno doručili.
„Jasně.“ Oprášil si ruce, protože v lepenkové krabici se sbíral prach.
Když ke mně zvedl oči, rozpačitě jsem si pročísla vlasy. Bylo mi trapně,
jako by věděl, že jsme se kvůli němu s Jayem pohádali, jako by věděl, že
jsem si ho představovala s kalhotami u kotníků.
„Nevíš, jak bych se s ní mohla spojit?“
„Je v New Yorku.“ Malcolm si ze zadní kapsy vyndal řezák, převrátil
krabici a rozřízl lepicí pásku, která držela pohromadě dno. „Nebo v San
Franciscu. Nevím jistě. Dělá knižní turné. Vrátí se nejpozději čtrnáctého.
Pořádáme jí křest knihy.“
„Čtrnáctého července?“ To bylo až za dva a půl týdne. „Dřív se nevrátí?“
„Je půlka léta. Lidi pořád někde lítají.“
A taky že ano. Scenárista Ray se neobjevil už víc než týden. Ani doktor
Howard dnes ráno nepřišel. Na stolku pořád ležely jeho knihy, ale on tam
nebyl a já se ho na Sheilu Crowleyovou nemohla vyptat.
„Proč s ní tak strašně potřebuješ mluvit?“ zeptal se Malcolm.
Nervózně jsem si pohrávala se švem košile. „Jenom tak.“
Malcolm dál rozkládal krabici, moje vyhýbavost s ním nehnula. Byl to
nerovný souboj – tolik jsem toužila znát jeho tajemství, a jeho ta moje
vůbec nezajímala. Zavibroval mi telefon a já se ho vyplížila ven zvednout.
Pozdravila jsem, jako by to byl nějaký telefonický prodejce. Ráno bylo
pořád chladné a po chodnících chodilo plno rodičů s malými dětmi – na
bezdětné bylo ještě bylo moc brzy.
„Muselo to bejt dost hrozný, když zdravíš takhle,“ řekl Jay.
„To má být omluva?“ Nedošlo mi, že jsem tak naštvaná.
„Ale no tak, tak hrozný to nebylo.“
„Myslela jsem, že si to nepamatuješ.“ Uhnula jsem z cesty dvěma
ženám, které kolem mě rázně prosvištěly s kočárky.
„Jasně že pamatuju. Praštila jsi mi s telefonem.“
„Protože ses choval jako debil.“ Jedna z žen se ke mně otočila a káravě
se na mě podívala, jako by mě její dítě mohlo slyšet. Zamračila jsem se na
ni. To dítě určitě slyšelo i horší věci.
 „To teda choval, co?“ Jay mluvil svým roztomilým hlasem. Neskočila
jsem mu na to.
„Obvinil jsi mě, že spím s vedoucím prodejny.“ Nebyla jsem si jistá, jak
by Malcolmovo jméno znělo, kdybych ho vyslovila nahlas, jak by si Jay
vyložil můj tón.
„Není to sladký, že žárlím?“ A zase ten roztomilý hlásek.
„Bylo by sladší, kdyby ses ke mně choval hezky.“ Nakopla jsem chodník.
„Podíval jsem se na letenky na příští tejden. Jsou pěkně drahý. Mám
ještě pár mil, můžeš je využít.“
„Jayi…“ Znělo to, jako bych se s ním chystala rozejít. „Nevím, kde mi
hlava stojí. Potřebuju ještě pár týdnů.“
„Co kdybych přijel já za tebou?“
„Cože?“ Neměla jsem to říct tak překvapeně. Hlavou se mi honily
výmluvy. Je to moc drahé. V L. A. by se mu vůbec nelíbilo. Má tábor. Jeho
máma by byla zklamaná, že se nestavil na rodinné grilovačce, a oba jsme
věděli, jak hrozně nerad mámu nechává ve štychu. Neexistoval žádný
dobrý důvod, proč by za mnou neměl jezdit, kromě prosté,
politováníhodné pravdy, že jsem nechtěla. A co bylo horší, ani jsem
nevěděla proč.
„Jenom mě to napadlo,“ řekl, když jsem neodpověděla. „Asi bych měl
končit.“
„Jayi,“ řekla jsem, než zavěsil. „Opravdu tě chci vidět.“ Kéž bych jenom
neřekla opravdu, jako bych to musela dokazovat.
Zavěsili jsme a já jsem se opřela o výlohu Prospera a sledovala pár u
semaforu na rohu. Nejspíš existoval příslušný emotikon, kterým chce
přítelkyně odčinit, že přítele tak zanedbává. Kočka nebo opice, které po
tváři kane slza, exploze srdíček, co by mu pršely po obrazovce, třeba i
moje selfíčko, jak na něj dělám štěněčí oči.
Ale Jay se mě pořád nezeptal na Billyho. Nezeptal se mě ani na
Prosperovo knihkupectví. Proč bych měla chtít, aby přijel na návštěvu,
když ho vůbec nezajímalo, co se tady děje? Až na Malcolma. Jay mě
obvinil, že s ním spím – skoro jako by si přál, aby to tak bylo.
Čas se táhl, když jsem čekala na Sheilu. Každá hodina, každý den se loudal
jako zákazník, který si ne a ne dát odchod, a přitom nemá v úmyslu si nic
koupit. Přestože jsem neměla další vodítko, nehodlala jsem při čekání na
její návrat jenom lelkovat. Usoudila jsem, že mi Sheilin dopis poskytl
novou klíčovou informaci: Billy si Evelyninu smrt kladl za vinu. Jel autem
po tmavé silnici potom, co toho příliš mnoho vypil? Stěžovala si, že ji bolí
hlava, a on ji přesvědčil, že to nic není, a přitom to byl první příznak
aneurysmatu?
Přidala jsem tu trošku informací, co jsem o Evelyn nashromáždila, ke
svému původnímu vyhledávání na Googlu: Evelyn Westonová, Los
Angeles, smrt, Prosperovo knihkupectví, 80. léta. Internetu to pořád
nestačilo. Ústřední knihovna v centru vedla katalog novin LA Times a LA
Weekly od jejich počátku. Pokud Evelyn zemřela tragicky, nebylo to dost
šokující ani neobvyklé na to, aby se to dostalo do novin. Prolétla jsem si
ročník 1984, jestli v něm náhodou nenajdu článek o nejnovějším
losangeleském Prosperově knihkupectví nebo reklamu, kterou mohla
Evelyn dát do novin. Jediná zmínka o Prosperovi byla v LA Weekly v
podobě divadelní recenze Bouře v Ahmanson Theatre. Los Feliz Ledger
začal vycházet až po roce 2000, takže nebyla šance, že se o Evelyn něco
dočtu v něm.
Protože se z knihovny vyklubala slepá ulička, prohledala jsem útroby
Billyho bytu. Evelyn nebyla na horní polici Billyho skříně. Nebyla
nacpaná do truhly, která sloužila jako konferenční stolek, ani do
příborníku spolu s jednorázovými hůlkami. Nezdržovala se ani v
Prosperově knihkupectví, ani ve složce mezi dokumenty, které podrobně
líčily roky úpadku, ani v souboru na ploše počítače.
„Hledáš něco?“ zeptal se Malcolm, když mě zahlédl na zemi za kasou v
záplavě všech papírů z kartotéky.
„Proč nemáme žádnou administrativu starší než z roku 2000?“ Zvedla
jsem knižní objednávku z roku 2002, nejstarší dokument, který jsem našla.
„Není tady dost místa.“ Malcolm mi papír sebral a prozkoumal ho. „Ani
netuším, proč máme tohle.“ Zmuchlal knižní objednávku do kuličky a
hodil ji do koše.
„Hej!“ Honem jsem ji vyndala z koše a co nejlíp ji uhladila. „Mohlo by
to být důležité.“
„K čemu? Prověrky se dělají jenom za posledních šest let.“
„Je to historie obchodu,“ pověděla jsem mu a odolala pokušení říct víc.
„Historie obchodu?“ Sebral mi objednávku. „Co přesně ti říká o
knihkupectví to, že jsme objednali dvacet kusů Pevného pouta?“
Ž
 Že obchod nese břemeno tragédie, stejně jako román. Jeho příběh možná
nevyprávěla z nebe Susie Salmonová, ale nad obchodem se stejně vznášela
smrt.
Místo toho jsem řekla: „Zdánlivě nepodstatné dokumenty toho příštím
generacím odhalí nejvíc o každodenním životě, vkusu doby a tak dále.
Tyhle podrobnosti o ciální dokumenty přehlížejí. Právě dokumenty jako
tenhle –“ ukázala jsem na zmuchlaný papír, který pořád držel v ruce „–
nám toho o naší minulosti říkají nejvíc.“
„Nechtěla bys na tu přednášku řečnickej stupínek?“
„Nechtěl bys dostat pěstí, že jsi tak drzej?“ Protestně jsem sevřela ruku.
Malcolm protočil panenky a hodil objednávku do koše, jako by střílel v
basketu.
Od našeho rozhovoru o prodejně mezi mnou a Malcolmem došlo k
nepopiratelnému posunu. Když jsem ráno sešla dolů, uvařil mi šálek kávy.
Dál zastával svoje místo za kasou, ale houkl na mě, když chtěl zákazník
udělat zvláštní objednávku, a díval se mi přes rameno, jak ťukám
požadavek do Booklogu. Nakláněl se ke mně tak blízko, že jsem cítila jeho
skořicový deodorant smíšený s jemným pižmem potu. Když dorazily tři
palety knih o atentátu na JFK, pověděl mi, ať jednu vyberu a objednáme ji
na počest jeho nadcházejícího výročí.
Než odcházel na oběd s obchoďáky, sedávali jsme za kasou a podrobně
studovali katalog nakladatelství. Malcolm mi ukazoval, jak psát otázky,
které jsem měla ohledně určitých titulů, kam značit, kolik kusů bychom
podle mě měli koupit. Společně jsme vytiskli poslední čtvrtletní zprávu a
podívali se, co se neprodalo. Společně jsme z knihkupectví stahovali tituly
a vzdávali jim poctu, než jsme je zabalili a vrátili nakladatelům.
Když na konci dne odešla Lucia a my obrátili ceduli na dveřích na
Zavřeno, podával mi sklenku skotské. Pokoušela jsem se užívat si pálení
silného alkoholu, zatímco jsme plánovali, jak obchod zachránit. Z
webovek různých knihkupectví jsem se dozvěděla, že naše konkurence
neustále vymýšlí způsoby, jak rozšířit svou zákaznickou základnu.
Autorská čtení. Otevřený mikrofon. Knižní kluby. Spisovatelské
workshopy. Věrnostní programy.
„Otevřený mikrofon ne,“ protestoval Malcolm. „Jestli budu muset
poslouchat něčí slamovou poezii, utrhnu si uši.“
„Škoda, že neprodáváme alkohol. Mohli bychom na špatném umění
trhnout balík,“ poznamenala jsem.
„Věrnostní program mi nevadí,“ dodal Malcolm, „pokud nebudou
dostávat body za Stmívání.“
„Ty jsi ale snob.“
„Děkuju.“ Usmál se. Když si ale každý koupí deset knížek a jednu
dostane zdarma a budeme dělat bleskové slevy na Rusy, Roalda Dahla a
naše bestsellery, nebude to stačit, abychom knihkupectví udrželi nad
vodou.
„Co kdybychom dali kartičky pro časté zákazníky do toho café baru
naproti přes ulici?“ navrhla jsem.
„Vážně chceš, aby si nás spojovali s podnikem, co má na kafe degustační
zápisníky?“
Na odmítání mých nápadů Malcolma užilo, na rozdíl od navrhování
vlastních. Nechtěl pořádat žádné akce kromě občasného autorského čtení a
knižního klubu párkrát za měsíc. Odmítl prodávat zápalky nebo plátěné
tašky s literárními motivy, cokoli, co by klasiku degradovalo na kýč.
Rozhodně trval na místních pražených kávových zrnech, které stály
dvakrát tolik co ty národně distribuované, i na zdravotním pojištění pro
náš skromný personál – ne že bych Lucii a Charlieho chtěla připravit o
slevy u zubaře a očního. Přestože měl pro svoje námitky vždycky
intelektuální důvody, byly to pouhé výmluvy. Řekla jsem mu, že je
nafoukaný elitář, což přijal s povděkem, a skutečnému důvodu jsme se oba
vyhýbali jako čert kříži. Když se vzdáme určitých věcí v knihkupectví,
vzdáme se tím i Billyho. Takže jsme Billyho obcházeli obrovským
obloukem, Billyho, s nímž Malcolm trávil každý den, Billyho, který mi
vymýšlel dobrodružství, když jsem byla malá, Billyho, který pro mě
naplánoval honbu za pokladem i v dospělosti. Mohl nás spojovat. Místo
toho jsme měli jiný společný zájem, o němž se mluvilo snadněji, bez
tajnůstkaření. Měli jsme Prosperovo knihkupectví.
Na jednom jsme se s Malcolmem shodli: poprosíme o pomoc. Čili
zasvětíme i Lucii a Charlieho. Doufala jsem, že by mohli Malcolmovi
promluvit do duše, přesvědčit ho, že předělat knihkupectví neznamená, že
jsme na Billyho zapomněli, ale naopak díky tomu dál budeme moct ctít
jeho památku.
Jediný letní den, kdy mělo knihkupectví zavřeno, a tudíž měli všichni
volno a mohli se sejít, byl čtvrtý červenec. Ráno mě hned po probuzení
čekal emotikon s vybuchujícím ohňostrojem, který mi poslal Jay. Bylo to
poprvé, co se mnou za celý týden navázal kontakt. Sice to zvedl, když
jsem mu zavolala, což jsem dělala každý den, ale přestal mluvit o
piknicích, pétanque, výletech na pláž, které v létě podnikneme. Chápala
jsem, proč je uražený, ale Jay si byl s rodinou blízký. Kdykoli jeho sestra
potřebovala, aby jí pomohl složit prádelník, nebo jeho matka chtěla, aby s
ní zašel na pozdní snídani nebo slavnostní otevření galerie, hned na
všechno zapomněl – na večeři, kterou jsme si domluvili, na lm, na nějž
jsme si koupili lístky, na procházku podél řeky Schuylkill, na všechno
kromě fotbalu – a běžel za nimi. Měl chápat, že tohle je moje verze těch
společenských událostí, prádelníků a knihovniček. Když se mi ohňostroje
z displeje vypařily, hodila jsem telefon přes Billyho postel a pokusila se
znovu usnout.
Jen co jsem začala podřimovat, zase mi zapípal telefon. Táta psal
esemesky vždycky jako povely, bez interpunkce, bez velkých písmen –
zavolej mi, podívej se na e-mail, pověz mi o škole, uzdrav se. Nemělo mě
vůbec překvapit, když jsem otevřela nejnovější zprávu a vyba o na mě
prostě v kolik dneska. Ačkoli se tím jenom prozrazovalo, že už není
nejmladší a nezná nuance moderních způsobů komunikace, stejně jsem
jeho slova četla, jako by byly bez emocí, jako by se vůbec netěšil, že mě
uvidí.
Máma s tátou každý rok pozvali na grilování Conradovy, svoje sousedy a
nejstarší přátele, a potom se šli na pláž dívat na ohňostroje. Nevybavovala
jsem si, že by mě máma taky zvala. Musela předpokládat, že když jsem
doma, strávím svátek s nimi. Nemluvily jsme spolu jedenáct dní, od
večera, kdy jsme se dívaly na Dodgers a táta chrápal na gauči. V neděli
jsem jí nezavolala a neřekla, že na grilovačku nepřijdu. Ona mi na oplátku
nezavolala a nezeptala se, proč jsem se neukázala.
Dneska to nestíhám… mám plány v obchodě, napsala jsem.
Tak jo, odepsal. Neřekl brzy se uvidíme ani se nezeptal, jestli plánuju
přijít v neděli. Jenom tak jo. Připadalo mi to jako zárodek rozchodu, jenže
horší, protože rodina vás má bezpodmínečně milovat. Ale nedělní
grilovačky ani baseball náš vztah do původního stavu vrátit nemohly. To se
mohlo stát, jenom kdybychom si promluvili, a toho jediného jsme nebyli
schopní. Takže jsem se smířila s tím, že zůstaneme v limbu, s rodiči i s
Jayem, a rozhodla jsem se zaměřit na Prosperovo knihkupectví a naši
schůzi, kterou jsme naplánovali na odpoledne.
Lucia a Charlie zdráhavě souhlasili, že se sejdeme na oběd, a přiměli nás
slíbit, že do tří skončíme. Připravila jsem se na schůzi tak, že jsem
vytiskla zprávy z Booklogu, nejenom naše celodenní tržby, ale i průměrné
tržby jiných nezávislých knihkupectví, která byla úspěšnější než my.
Vytvořila jsem tabulky s výčtem našich provozních nákladů a hranicí
rentability. Kdybychom prodávali jenom knihy v pevné vazbě, každý den
by jich muselo být šedesát pět, abychom vyšli. Nebo jedna brožovaná za
tři a půl minuty. Nechtěla jsem ani pomyslet, kolik je to hrnečků kafe.
V sýrárně na Sunset Junction jsem nakoupila sendviče a balení šesti
plechovek IPA ze severní Kalifornie – věděla jsem, že ho má Malcolm rád.
Dorazil dřív než ostatní a usadil se za počítačem, aby se připravil na
schůzi. Otevřela jsem pivo a donesla mu ho.
„Moje oblíbené.“ Upíral zrak na značku. „Myslíš, že existuje nějaká
šance, že to zabere?“
„Musíme to zkusit,“ řekla jsem.
Zazvonil zvonek na dveřích a dovnitř vtrhla Lucia. „Budu se muset
najíst, předtím si mě nepřejte.“
„Co té všechno prochází jenom proto, že tvrdí, že má nízkou hladinu
cukru,“ prohodil Charlie, který šel hned za ní. Lucia zmerčila sendviče na
stole, jeden vybalila a zhltla ho, než se vůbec posadila. „Jsi nějaká divná,“
prohlásil Charlie, když Lucia spolkla poslední sousto.
Lucia si utřela pusu. „Tak šup, ať to máme za sebou. S Charliem musíme
na ohňostroj.“
„Vždyť začíná až za čtyři hodiny.“
„Napadá mě tisíc a jedna věc, kterou bych dělala radši než tohle. Bez
urážky,“ řekla mi. Pokrčila jsem rameny a dělala, že se mě to nedotklo.
„Projdu to co nejrychleji,“ řekla jsem a věděla, že až jí povím, že možná
brzy přijde o práci, tak na dělobuchy na pláži už tak spěchat nebude.
„Děje se něco?“ zeptal se Charlie. „Vy dva se k sobě poslední dobou
nějak máte.“ Vrhla jsem kradmý pohled na Malcolma a viděla, že mu
charakteristicky rudnou tváře. Určitě jsem byla taky rubínová.
„Nepřihlásili jste nás do reality show nebo tak něco, že ne?“
„Charlie,“ řekl Malcolm a z hlasu mu kapalo znechucení, „odmítl jsem
doslova každého hledače lokalit, který se tady pokoušel něco natáčet.
Vážně si myslíš, že bych se snížil k tomu, dát Prosperovo knihkupectví do
reality show?“
„Doufám, že ne,“ odpověděl Charlie.
„Oni tady chtěli natáčet?“ zeptala jsem se Malcolma.
„Nikdy to nebylo nic dobrého.“
„Ale představ si, kolik bychom tím mohli vydělat.“
„Museli bychom zavřít krám, a to za to nikdy nestojí. Navíc bych to
neudělal našim zákazníkům.“
„Určitě by se na den dva zvládli někam přesunout.“
„To nepřichází v úvahu, Mirando.“ Charlie a Lucia přesouvali pozornost
ze mě na Malcolma jako dvě děti uprostřed rodičovské hádky, které si
nejsou jisté, ke komu se přiklonit.
„No, něco udělat musíme, jestli nechceme, aby byl s knihkupectvím
ámen,“ vykřikla jsem rozčileně a Lucia zalapala po dechu. Všichni jsme
zmlkli. „Nechtěla jsem vám to říct takhle,“ pověděla jsem Lucie a
Charliemu. „Ale máme menší problém.“
Prošla jsem si s Charliem a s Luciou tabulky a spustila proslov, který
jsem si připravila, o tom, jak věrnou máme zákaznickou základnu, což
bylo klíčové. Teď musíme její velikost zdvojnásobit, ztrojnásobit. Musíme
přitáhnout ty, pro něž je Prosperovo knihkupectví víceméně jenom kulisa,
když čekají v café baru na předražené latté. Lucia horlivě přikyvovala.
Zopakovala jsem nápady, které jsem přednesla Malcolmovi. Autorská
čtení. Otevřené mikrofony. Knižní kluby. Spisovatelské workshopy.
Odměny za věrnost. Byla jsem přesvědčivá jako právnička ve lmu při
úvodní řeči. Mohli jsme prodávat elektronické knihy. Lampičky na knihu.
Diáře. Pokud jsme chtěli Prosperovo knihkupectví zachovat, museli jsme
využít každý den, až do osudného prvního října.
Domluvila jsem a dala jsem všem několik minut, aby ty novinky
zpracovali. Charlie oškrábával maltu mezi dvěma dlaždicemi, až mu Lucia
řekla, ať přestane. Malcolm dopil pivo, otevřel dvě další a jedno podal
Lucie. Vyzunkli ho a mně došlo, že šest plechovek stačit nebude.
„Doopravdy bychom mohli zavřít?“ zeptal se Charlie konečně. Neměla
jsem to srdce mu odpovědět. A zjevně ani Malcolm, který si okusoval
palec pokrytý strupy.
„No,“ řekla Lucia, jako by jí najednou svitlo. „Bez boje to nevzdáme.“
„Říkáš to, jako bychom už prohráli,“ poznamenal Malcolm.
 „Bude to výzva,“ přiznala jsem. Zdůraznila jsem, kolik dětských knih
musíme prodat za hodinu.
„Nemůžeš takhle vyčlenit jeden druh zboží,“ namítl Malcolm.
„To je jenom příklad.“ Porovnala jsem naše tržby s průměrnými tržbami
podobně velkých nezávislých knihkupectví na druhém konci země.
„Takhle se to nedá srovnávat,“ řekl Malcolm.
„Proč se se mnou hádáš?“
„Protože k Prosperovi nejsi spravedlivá.“
„Proč neprodáváme tolik knížek jako oni?“ zeptala se Lucia. „Máme
prvotřídní lokaci, věrné zákazníky, skvělou kolekci. Co děláme špatně?“
Charlie prolistoval tabulky. „Billy o tom věděl?“ Zněl jako raněný
milenec.
„Ale no tak,“ řekl Malcolm. „Billy za to nemohl.“
Billy za to mohl, ale nebylo by k ničemu, kdybych na to upozornila. „Na
účtu je dost peněz na to, aby pokryly naše výlohy do konce září. Musíme
udělat pořádné změny, jestli chceme přečkat podzim,“ řekla jsem.
„Takže uvažuješ, že zůstaneš?“ zeptal se mě Charlie.
„Na konci srpna musím být zpátky ve Filadel i.“ Jakmile jsem to
vyslovila, došlo mi, že už jsem se rozhodla zůstat přes léto. Pokoušela
jsem se setřást výčitky svědomí při pomyšlení na to, jak to budu muset
zavolat Jayovi, na to, jak to náš vztah napne ještě víc.
„Ale vždyť to tu nemusíš prodávat. Jestli dokážeme zařídit, aby obchod
vydělával, tak může zůstat v rodině.“ Charliemu se roztřásl hlas a já měla
chuť ho obejmout. Považoval mě za členku klanu, která by byla lepší než
nějaký náhodný cizinec, dokonce i dobročinný cizinec, co by mohl
Prosperovo knihkupectví zachovat.
„Nemůžu vést podnik z druhého konce země,“ řekla jsem.
„Ale Malcolm jo. Dělá to už roky.“
„Charlie,“ okřikl ho Malcolm. „Najdeme toho pravého kupce.“
„Jestli budeme mít čas si vybírat, skončí ve správných rukou,“ řekla
jsem. „Mrzí mě, že ne v těch mých.“
Chvilku všichni mlčeli. Lucia naznačila, že se hned vrátí, a vzápětí se
zase objevila s basou piv, aškou tequily a čtyřmi skleničkami na panáky.
Nejspíš jsem se zašklebila, když mi podala panáka, protože řekla: „Jsme v
tom společně.“
Cinkli jsme si a kopli do sebe tequilu.
 Sýrárna, café bar i bistro na Sunset Boulevardu pro dnešek zavřely. Lucia
se podívala na hodinky, ale nijak čas nekomentovala. Společně jsme
vypsali, jak všelijak se lidi o Prosperovu knihkupectví dozvídají: jdou
pěšky kolem, díky občasnému autorskému čtení a křestu knihy, z doslechu,
z recenzí na internetu. Lucia nalila další rundu. Flaška byla poloprázdná.
Vypsali jsme, jak všelijak by se o Prosperově knihkupectví dozvědět
mohli: reklamy v místních novinách, týdenní akce, knižní kluby,
spisovatelské workshopy, křty časopisů, měsíční speciály, blog.
„Budeme potřebovat opravdovou webovku,“ upozornila jsem. „Nejenom
domovskou stránku. A účet na Facebooku. A taky na Instagramu.“
Čekala jsem, že se se mnou Malcolm bude přít. Místo toho se přiznal:
„Vždycky jsem chtěl psát noirový blog.“
„Já jsem vždycky chtěla psát blog o háčkování,“ nadchla se Lucia.
„Nebudeme to přehánět,“ zchladil ji Malcolm. Vyplázla na něj jazyk.
„Proč neuděláme i něco pro děti? Můžu připravit den Dr. Seusse,“ nabídl
se Charlie a mě znovu popadla známá touha ho obejmout.
Sestavili jsme seznam akcí, které budeme inzerovat na našich nových
webovkách, počínaje křtem Sheiliny knihy a oslavami narozenin
Raymonda Chandlera, Hemingwaye a dalších oblíbenců nás zaměstnanců.
„Víc než jedny narozeniny měsíčně slavit nemůžeme,“ hádal se
Malcolm. „Bude to kontraproduktivní, jestli kalendář moc přesytíme.“
„Ale Chandlera i Hemingwaye jsi přece chtěl ty,“ přela jsem se. Měli
narozeniny dva dny po sobě.
„Tomu se říká brainstorming,“ řekl Malcolm.
„Tomu se říká brainstorming,“ napodobila ho Lucia, hlas uvolněný
alkoholem.
Malcolm vyskočil, ale Lucia mu čiperně utekla. Nakonec ji zahnal do
úzkých v sekci s uměleckou literaturou. Když po ní skočil, vyhnula se jeho
rukám. Ztěžka oddychovali, a zrovna když se Lucia otočila a usmála se na
mě, Malcolm se rychle vrhl k jejím nohám a přehodil si ji přes rameno.
Kopala, nohy jako hůlky se jí komíhaly ve vzduchu, zplihlé jako lekající
ryba.
„Malcolme, polož mě na zem! Myslím to vážně.“ Pištěla a on ji přidržel
kousíček nad odpadkovým košem. Za chviličku ji položil na podlahu.
Praštila ho do paže, ale moc tomu nedala. „Jako malej kluk.“
Malcolm, který pořád ztěžka oddychoval, se zase posadil. „V srpnu to
vždycky vázne.“ Ukázal na jména na seznamu narozenin – James Baldwin,
Charles Bukowski, Dorothy Parkerová, noci vyhrazené pro autorské čtení.
„Neměli bychom toho plánovat moc. Třeba jedno čtení. A Bukowského.“
„Ale musíme srpnové tržby zvýšit. Tohle určitě nebude stačit, jestli to
bude váznout,“ řekla jsem.
„Nikoho sem nedostaneš, když odjeli z města,“ namítl.
„Celé město odjelo? Všichni v L. A.?“
„V podstatě jo.“
„Stejně budu mít v srpnu kroužek háčkování,“ ozvala se Lucia
vzdorovitě.
Naplánovali jsme kalendář do konce srpna, s méně nabitým srpnovým
rozvrhem. V září zase nasadíme ostré tempo a uspořádáme den Roalda
Dahla, včetně čokoládové fontány, kterou Charlie slíbil zaplatit, kdyby se
nezaplatila sama, noc Kena Keseyho, pravidelné knižní kluby a srazy
spisovatelských skupin, až do osudného prvního října, kdy je splatná
hypotéka a úvěrový limit. Třicátého září uspořádáme obrovský večírek.
Ples. Oslavíme to, ať už se nám to povede, nebo ne. Každopádně to bude
moje sbohem.
Když konverzaci ovládly naše kručící žaludky, Charlie udělal ve
vyjedené prosperovské kuchyni krůtí sendviče. Při večeři si Lucia, Charlie
a Malcolm vyprávěli svoje nejmilejší vzpomínky na Prosperovo
knihkupectví. Lucia se přiznala, že čtení nesnášela, dokud neobjevila Jak
Garciovy holky ztratily přízvuk. Měla fotogra ckou paměť. Uměla si
vybavit piercing v obočí a rtech každého zákazníka, kterému román
prodala, stříbrné prsteny a kotníčkové boty, které měli na sobě, když se za
několik týdnů vrátili a chtěli, ať jim doporučí něco dalšího. Charlie popsal
svůj první den v knihkupectví, jak zapomněl bagel v toustovači a začadil
celou kavárnu. Myslel si, že určitě dostane padáka, ale Billy mu ukázal,
jak se používá minutka a jak má takovým nehodám napříště zabránit.
Malcolm si vzpomněl na pravidelného zákazníka, který kousek od stolu,
kde jsme seděli, požádal svou přítelkyni o ruku. Scenáristu, který si už
mohl dovolit vlastní kancelář a do kavárny chodil zřídka. Když prodal svůj
první scénář, Billy všem koupil šampaňské. Když se jiný spisovatel
dozvěděl, že mu zemřel otec, Billy kavárnu zavřel, aby muž mohl truchlit
o samotě. Jednou se nějaký mladík splašeně přihnal k beletrii, strhával
jednu knihu za druhou a rval stránky ze svých milovaných oblíbených
romancí. Malcolm se pokoušel zasáhnout, ale Billy ho zadržel. Chlapec
rozerval deset knih, ale potom se uklidnil. Zaplatil za knihy a už
nevyváděl. Když chlapec odešel, Billy dal stránky do krabice a strčil ji do
úschovy do skladu. Podle Malcolma tam krabice nejspíš pořád byla.
Na oplátku jsem jim pověděla, jak mě Billy do obchodu vodil, když jsem
byla malá, jak mi říkával, ať si vyberu knížku, jakoukoli, a z románů pak
sálalo víc magie, než kdybych je koupila kdekoli jinde. Pověděla jsem jim,
jak Lee a Billy dřív zvedali telefon s průpovídkou Kde jsou nám knihy
dražší než celé vévodství, a Lucia to opakovala, jako by to byla bojovná
píseň, máchala pěstí a recitovala to pořád dokola, knihy a vévodství, a
chlístala pivo na stůl, dokud jí Malcolm neřekl, ať si dá pohov.
Popsala jsem Silver Lake v devadesátých letech, jak tady nebyly kavárny
ani sýrárny. Místo toho se tady pravidelně vykrádala auta, a někdy člověk
dokonce slyšel ozvěnu výstřelu.
Malcolm bědoval nad gentri kací a vysídlováním, až Lucia přehnaně
zívla a hodila po něm ubrousek. „Bydlíš v Echo Parku,“ řekla. „Nemáš co
mluvit.“
Vyprávěli jsme si vzpomínky na knihkupectví, až obloha potemněla a
venku se začalo rozléhat bouchání nelegálních ohňostrojů. Šli jsme za
zvuky na střechu, kde jsme měli skvělý výhled na Echo Park a centrum.
Lidi zapalovali jednu prskavku za druhou a byl randál, jako bychom se
octli ve válečné zóně.
S Lucií jsme spustily nohy ze střechy. „Kolik ohňostrojů odsud asi
uvidíme?“ Ukázala na východ. „Ty u stadionu Dodgers určitě.“ Její prst se
zatoulal na západ. Pletl se jí jazyk. „Možná i v Century City a Santa
Monice. Dneska je dost jasno.“ Malcolm a Charlie stáli na druhé straně
střechy a horlivě něco probírali. „Co je šeptem, to je čertem,“ zaječela na
ně Lucia.
„Jestli chceš vědět, o čem mluvíme, tam sem přijď,“ křikl Charlie.
„Nemůžu se hýbat. Doslova. Necítím nohy.“ Bouchla se do stehen.
„Nic.“ Setmělo se. Já jsem se hýbat mohla, ale nechtěla jsem.
„Představovala sis čtvrtý červenec takhle?“ zeptala se mě a přihnula si z
ašky tequily.
„Myslíš, jestli jsem si představovala, že se budu pokoušet zachránit
knihkupectví strýčka, kterého jsem šestnáct let neviděla? Ne, takhle jsem
si ho nepředstavovala.“ Kvůli alkoholu jsem ztratila kontrolu nad tím, jak
hlasitě mluvím. Lucia si zakryla uši rukama.
„Jsem hned vedle tebe. Nemusíš řvát.“ Obě jsme se smály, až Luciina
tvář znehybněla. „Ty jsi Billyho neviděla šestnáct let?“
„Tohle bych si nevymyslela.“
„To je tak smutný.“ Položila mi hlavu na rameno.
„Je to smutný,“ řekla jsem a položila si hlavu na její. „Je to moc
smutný.“
Charlie se přišoural na naši stranu střechy a nemotorně se posadil vedle
Lucie. Objal ji a sebral jí ašku.
„Na chlast jsem ti dobrá, co,“ řekla.
Malcolm otálel na druhé straně střechy. Došla jsem k němu a dívali jsme
se na petardy jiskřící v dálce. Přestože jsme byli tým a slíbili jsme si, že
budeme spolupracovat, pořád jsem si nebyla úplně jistá, co mu říkat, když
jsme nemluvili o Prosperovi.
„Promiň, že jsem byl tam dole protivnej.“
„Ty, a protivnej?“
„Věčně jsem do Billyho hučel, ať něco změní. Jenomže když je teď
pryč…“ Díval se, jak na dalekém nebi vybuchují a mizí ohňostroje.
„To je v pohodě. Chápu to,“ ujistila jsem ho.
„Ale za těmi otevřenými mikrofony si stojím. Všichni lidi by v sobě
neměli hledat umělce.“
Dloubla jsem do něj loktem. „Billy měl štěstí, že tě měl.“
Malcolm na mě zíral, jako by mě viděl poprvé. „Víš, myslel jsem si, že
budeš jiná.“
„Jak jiná?“ Nechtěla jsem, aby to znělo tak dychtivě.
„Jsi…“ Explodoval za námi ohňostroj a Malcolm díky tomu nemusel
dokončit myšlenku. Lucia vyskočila na nohy a běžela k nám. Otočili jsme
se a nebe růžově a modře vzplálo. Lucia nás objala a zavyla.
„Jak jsem jiná?“ křikla jsem Lucii přes rameno. Malcolm na mě mrkl a
potom zase obrátil pozornost k nebi. Chtěla jsem ho vzít za ruku. Říkala
jsem si, co by se asi stalo, kdybych ho zatáhla dolů a přibouchla ho k
regálu s beletrií, jestli bych ho políbila, jestli by mi polibek oplatil.
Objektivně nebyl tak atraktivní jako Jay. Měl trochu bříško. Kvůli
svěšeným ramenům věčně vypadal trochu rozpačitě. Bylo na něm ale něco,
co jsem nemohla setřást, něco, co jsem ani nemohla popřít. Ale co jsem si
to namlouvala? Nikdy bych ho za ruku nevzala. Nikdy bych s ním neměla
supersoulož. Nejenom proto, že jsem byla s Jayem. Vyžadovalo to
nevázanost, kterou jsem nikdy neměla. Stejně jsem si ale musela
představovat, jaké by to bylo, být typ dívky, která nejdřív jedná, a až pak
zvažuje následky.
„Támhle!“ Charlie ukázal na západ, kde v dálce vzplály tři různé
ohňostroje. Vybuchly kolísavě a vypustily soustředné kruhy barev. Z
druhého konce města musely vypadat stejně jasně a zářivě, jako vypadaly
ohňostroje u stadionu Dodgers ze střechy Prospera. Představila jsem si
mámu na pláži, jak sedí na dece vedle táty, jejich ruce jsou propletené a
dívají se, jak do oceánu padají bílá vlákna. Myslela na mě máma, když se
na ohňostroje dívala? Myslela na Evelyn a Billyho, na příběhy, které mi
nikdy nemůže vyprávět?
Explodoval další ohňostroj a Lucia pozvedla pivo. „Do toho,“ vykřikla.
Žlutá vlákna padala jako déšť a prostředek mezitím vybuchl v patriotické
modré. Než se modrá rozplynula, spustil se další ohňostroj a následovaly
desítky dalších, jako rány z děla. Stáli jsme bok po boku a pozorovali tolik
ohňostrojů, že se to ani nedalo spočítat. Devadesát vteřin to vypadalo, že
nebe se snad nikdy neztiší. Když poslední ohňostroj vybledl v prach, Lucia
znovu vykřikla: „Kurva, do toho!“
Několik lidí jásalo na dvorcích, které nás obklopovaly. Přidali jsme se k
nim a sjednotili své výkřiky s jejich, vyřvávali jsme si hlasivky, ale bylo
nám to jedno. Vřeštěli jsme, až jsme ochraptěli a rozbolelo nás v krku.
Odpadlické ohňostroje plály celé hodiny. Nakonec jsme se nějak
dovrávorali dolů. Na dřímající knihkupectví jsme moc hlasitě křičeli.
Zhmotnily se panáky. Nevěděla jsem, čeho. Nevěděla jsem, kolik jsem jich
měla. Nevěděla jsem, kdy nebo jak jsem se dostala nahoru. Ráno jsem se
probudila na Billyho posteli, sama, se včerejšími džíny přilepenými ke
stehnům. Matně jsem si vzpomínala, že jsem volala Jayovi, kterému se
pletl jazyk spánkem, když mi hlásil, že je naše postel beze mě prázdná.
Mlhavě jsem si vybavovala, že jsem nabízela, že udělám věci, které by
jeho samotu zmírnily, pokoušela jsem se neříct omylem Malcolmovo
jméno, vyhýbala jsem se faktu, že jsem se od něj po zbytek léta rozhodla
zůstat daleko. Jay se smál mým pokusům o oplzlé řečičky, říkal mi, že mu
chybím, a dosáhli jsme příměří, protože přese všechna zklamání, přese
všechny hádky mezi námi pořád něco bylo.
 Billyho ložnici zalilo světlo. Zůstala jsem v posteli a myslela na Jaye.
Když se na konci léta konečně vrátím domů, přivítá mě na letišti s
květinami, a když ty květiny uvidím, když uvidím jeho, vzpomenu si, jak
moc ho mám ráda. Budu vděčná, že jsem nepodlehla touze po
Malcolmovi. Začne škola a budeme spolu plánovat hodiny. Budeme jezdit
přes západní Filadel i zkratkami, které nám vůbec neušetří čas. Na
chodbách se budeme chovat jako kolegové, doma se z nás zase stanou
milenci a nebude nám nic chybět.
Ale když jsem v sobě tyhle představy vyvolala, když jsem se pokoušela
vybavit, jak šťastně jsem si ve Filadel i žila, rozptýlila mě naléhavější
představa Prosperova knihkupectví, Malcolmových záhadných pohledů,
Charlieho dolíčků, Luciina chaosu, Billyho vodítek. Doopravdy bych
mohla odjet, kdybych Billyho bojovku nevyřešila? Kdybych nezjistila, co
se stalo Evelyn? Proč se Billy s mámou pohádali? Doopravdy bych mohla
odletět na východní pobřeží, kdybychom s mámou pořád nemluvily?
Kdybychom se neusmířily? A jak bych mohla odjet, pokud obchod
zachráníme? Existuje vůbec šance, že se nám to povede? Pomůže něco z
toho? Knižní kluby, večírky, autorská čtení? Třeba se se změnou bojovat
nedalo a Prosperovo knihkupectví bylo jenom další relikvií někdejšího
Silver Lake, zastaralý obchod, který se nedokázal přizpůsobit. Pokoušela
jsem se samu sebe přesvědčit, že za to může jenom ta kocovina, pokles
dopaminu, který následuje po jeho tequilovém návalu, ale za šedého rána
po dlouhé noci se to všechno zdálo nemožné.
Už jí skoro všechno připadalo možné. Zapomněla jsem na Alenčina slova
tak rychle? Billy jim věřil. Chtěla, abych jim věřila taky. Musela jsem to
zkusit. Musela jsem udělat všechno pro to, abych Prosperovo knihkupectví
zachránila.
 KAPITOLA DVANÁCTÁ
Do týdne jsme připíchli letáky a pohlednice na každou nástěnku v každé
kavárně a veřejné knihovně v Los Feliz, Silver Lake a Echo Parku, včetně
slavných knižních citátů a insignií Prosperova knihkupectví.
Naučit se číst je jako zažehnout oheň. – Victor Hugo
Dobří přátelé, dobré knihy a ospalé svědomí: tak vypadá ideální život. –
Mark Twain
Čteme, abychom věděli, že nejsme sami. – C. S. Lewis
Ráj jsem si vždycky představoval jako knihovnu. – Jorge Luis Borges
Až se naučíš číst, budeš navždy svobodný. – Frederick Douglass
Nemůžu žít bez knih. – Thomas Jefferson
Posledními dvěma jsem přispěla já.
Na vstupní dveře nám Malcolm připíchl plakát inzerující nově založené
knižní kluby, celkově čtyři. Jeden měl za téma knihy z malých
vydavatelství a od začínajících autorů – doufali jsme, že je tak do obchodu
nalákáme. Jeden zase literární L. A. – ten si vymínil Malcolm. Jeden
světovou literaturu – ten si vymínila Lucia. Jeden klasiky, staré i nové –
ten se v knihkupectví pojmenovaném po Shakespearovi jevil jako
samozřejmá věc.
Dořešili jsme podrobnosti našeho plesu: sobota, 28. září. Literární
kostýmy. Dvacet dolarů za lístek. Celkem dvě stě lístků. Samotné lístky
průměrnou měsíční ztrátu nepokryjí, ale pro začátek to půjde. Zbytek
pokryje tichá aukce. Malcolm obvolal místní obchody s nábytkem, pár
salonů a obchodů s koly, aby sjednal sponzory. Já načrtla tiskovou zprávu,
kterou pošleme do místních novin a blogů. Lucia a Charlie pověřili svoje
přátele, barmany a servírky z celé východní části města, aby urgovali
svoje šéfy, ať nám na ples zdarma věnují obložené talíře a koktejly,
abychom vydražili menu s pevně danými cenami. Takové dary jsme
potřebovali – a ještě víc jsme potřebovali podporu okolí. Každý od místní
květinářky po prodavače v železářství musel trvat na tom, že by nesnesl,
kdybychom zavřeli.
Jeden Malcolmův kamarád pracoval v místním státním rádiu a zvládl
nám sjednat patnáctivteřinový spot v rámci ranní hudební show na
reklamu Sheilina autorského čtení – museli jsme ovšem odsouhlasit, že se
přidáme do jejich věrnostního programu. Malcolm se sice vysmíval
slovům desetiprocentní sleva, ale celá dohoda pro nás byla výhrou. Díky ní
se s Prosperovým knihkupectvím seznámí nová sorta Angelenos, kteří
poslouchají veřejné rádio.
Samozřejmě že Sheilino autorské čtení muselo být v neděli v sedm večer
a dokonale se krýt s Brooksovic nedělní grilovačkou. Pár dní před
Sheiliným čtením mi táta poslal esemeskový povel a já věděla, že tenhle
myslel jako rozkaz: v neděli přijď. Když jsem odepsala pokusím se,
dodal udělej mámě radost. Chtěla jsem odepsat, že ona by taky měla
udělat radost mně. Místo toho jsem mu pověděla, že se to vynasnažím
stihnout. Nechtěla jsem si ani představovat, jaký druh příkazu by táta
vydal, kdybych mu napsala, že nakonec přijít nemůžu. Kromě toho jsem
doopravdy chtěla mluvit s mámou.
Nemluvila jsem s ní už tři týdny. Jednou, když jsem doprovázela
učitelku výtvarky na výletě deváťáků do Itálie, jsme s mámou nemluvily
týden. Přiměla mě slíbit, že jí každý den napíšu e-mail, aby nemusela
volat na americkou ambasádu a ujišťovat se, že mě nikdo neunesl, a já jí
podávala pravidelné zprávy o žácích, kteří si do pokoje propašovali víno,
jiných, kteří smrděli po cigaretách, scházení a rozcházení, ke kterému
docházelo skoro každý den a končilo slzami a jednou i pěstním soubojem.
Když jsem byla doma ve Státech, popadala ji nervozita, kdykoli jsem s ní
nemluvila šestatřicet hodin. Po osmačtyřiceti hodinách její nervy hraničily
s hysterií. Nikdy mi to nevadilo. Byl to jeden z mnoha způsobů, kterými
jsem se k ní cítila připoutaná. I když jsme žily daleko od sebe, zůstávaly
jsme nedílnou součástí svých životů. Když jsem teď byla blízko, ta moc
ochabovala. Bylo na mně něco udělat, pokud jsem to pouto zase chtěla
utáhnout.
Máma to zvedla po prvním zazvonění. „Mirando, jsem na trhu. Mají
rebarboru. Upeču na neděli koláč. Chceš ho s jahodami nebo bez?“
Přecházela jsem po Billyho obýváku a hledala ta správná slova.
„Omlouvám se, ale v neděli to nestíhám.“ Slyšela jsem, jak se její vozík se
zaskřípěním zastavil. „Máme v knihkupectví první akci. Nemůžu to
propásnout.“
„Jasně, chápu.“ Vozík se zase rozjel.
„Proč nepřijdeš? Máme autorské čtení Sheily Crowleyové.“ Na okamžik
mi to připadalo jako dokonalé řešení. Rodiče přijdou na Sheilino čtení.
Máma si vzpomene na Evelyninu verzi Prosperova knihkupectví. Ukáže
mi, co se změnilo a co zůstalo stejné. Já jí povím, jak jsme knihkupectví
naplánovali vzkřísit a zachránit.
„Sheila Crowleyová?“ řekla, jako by to jméno už dlouho neslyšela.
„Vychází jí nový memoár. V devadesátých letech měla velký bestseller.“
„Já vím, kdo to je.“ Řekla to trochu uraženě, jako bych ji obvinila, že
není sečtělá.
„Takže přijdeš?“ Posadila jsem se na kraj Billyho gauče a hrozně moc
doufala, že bude souhlasit.
„Už jsem k večeři koupila rybu.“
„Tak si ji dejte v pondělí.“
„V pondělí jdeme ke Conradovým.“
„Tak si ji dejte v úterý.“ Ve sluchátku skřípěla kolečka vozíku.
„Do úterka se zkazí.“
„Tak ji dej do mrazáku.“
„Rozmraženou rybu nemůžeš dávat do mrazáku. Rozbředla by se,“
namítla, ten návrh ji úplně zhrozil.
„No tak ji vyhoď. Prosím, chci, abys přišla.“ Zmačkala jsem svoje
kraťasy v pěsti a čekala, až se přestane vymlouvat, až prostě řekne ano.
„Já tu ženskou nechci znova vidět.“ Vylétlo to z ní bezděčně. Ztratila
rozvahu, což se jí stávalo zřídka.
„Ty ji znáš?“
„Jednou jsem ji potkala,“ řekla, znovu klidná.
„Když chodila s Billym?“
„Oni spolu…“ Čekala jsem, že se mě zeptá, jak vím, že spolu chodili.
„Ta ženská měla na Billyho hrozný vliv.“ Popotáhla a vytrhla se ze
vzpomínky, do které zaplula. „Sejdeme se příští neděli, ano?“
„Jasně, příští neděli,“ odpověděla jsem s chmurným podezřením, že
příští týden mi do toho taky něco vleze. „Mami?“ zeptala jsem se, než
zavěsila.
„Ano?“
„Chybíš mi.“
 „Ty mně taky.“ Zachvěl se jí hlas. „Uvidíme se příští neděli.“
Zavěsila jsem a znovu se posadila na Billyho gauč. Nebyla jsem si jistá,
jak to mohlo dojít tak daleko. Máma věděla o každé mojí návštěvě u
doktora, o každém lmu, co jsem viděla, o každé knize, kterou jsem
dočetla. Byla mým proudem vědomí. Nikdy jsem nic nevynechávala.
Říkala jsem jí všechno. Jak mi třídní tyran Sam, který si očividně myslel,
že učitelka je jenom další potenciální oběť, nechal na katedře tampon,
napatlaný červenou barvou. Jak jsem zjistila, že dvě dívky během oběda
zvrací na záchodě, jak jsem přistihla svého oblíbeného studenta, jak se
dopouští plagiátu, jak se mi na paži udělala divná boulička a já si myslela,
že možná umírám. Vyklubala se z ní benigní cysta, ale máma stejně
přiletěla do Filadel e na ambulantní operaci. Pověděla jsem jí, jak jsem se
s Jayem srazila zuby při našem prvním neohrabaném polibku, jak jsem si
nebyla jistá, že můžu chodit s někým, kdo vůbec není můj typ. Máma byla
první, komu jsem se svěřovala. Byla moje důvěrnice, moje rádkyně, moje
fanynka. Já jsem na oplátku věděla, že měla schůzku s novým klientem, že
zkoušela novou restauraci, že s Dorothy Conradovou jely do Arizony
šmejdit po starožitnictvích. Znala jsem cenu a kvalitu každého lustru,
každé skříně, každé vázy, co koupila, ale tyhle příběhy nebyly benigní
cysty. Nebyly to rozpačité první polibky. Nebyly to pocity, že jsem
podvodnice, že ve skutečnosti nakonec nejsem dobrá učitelka. Vyprávěla
mi anekdoty. Já jí svěřovala svoje starosti. Možná jsme si nemohly být tak
blízké jako dřív, protože jsme si nikdy nebyly tak blízké, jak jsem si
myslela. Moje matka o mně věděla všechno. Já o ní nevěděla skoro nic.
Odpoledne, kdy měla Sheila autorské čtení, ke mně přišla Joanie, aby se na
akci připravila. Viděla jsem ji poprvé, co začala nacvičovat Tři sestry.
Opřela se o komodu v Billyho ložnici, cuchala si před zrcadlem vlasy a
žvatlala o obědě, na kterém byla se slavnými herečkami, co hrály Mášu a
Olgu, o tom, jaké to bylo, jíst v místnosti plné lidí, kteří člověka
pokradmu pozorují.
„Můj režisér říká, že je dobře, že si to teď zkouším. Spousta lidí si myslí,
že chtějí slávu, dokud ji nemají.“ Joanie řekla režisér s nacvičeným
gustem. Můj režisér. Moje hra. Moje kariéra. Moje sláva. Doufala jsem, že
hra bude tak důležitá, jak si myslela.
Vytáhla z kabelky rtěnku a mávla na mě, ať přijdu. Posadila jsem se na
kraj postele a ona můj obličej naklonila ke světlu.
„Tohle čtení je dobrý nápad. Určitě to sem přitáhne kupu lidí,“ řekla
Joanie.
„Celé to zařídil Malcolm. Než jsem se vrátila, už všechno připravil.“
„Takže spolu vycházíte líp?“ Joanie mi voskovou rtěnku přitiskla ke
rtům.
„Přijde mi, že mě zkoušel a já jsem prošla. Ukázalo se, že to nakonec
není úplný blbec.“ Joanie o krok ustoupila a posuzovala svoje mistrovské
dílo. Pozorně se na mě dívala, jako by mým myšlenkám rozuměla líp než
já sama. „Co?“
Prstem mi nanesla na spodní ret ještě trochu rtěnky. „Muži vždycky
myslí na líbání, když vidí šarlatové rty.“
„Jsi vedle jak ta jedle.“ Dál se usmívala jako vždycky, když ji nemohla
odradit logika ani fakta. „Joanie, mám přece přítele.“
„A jak se má ten šlechetný obránce? Útočník? Asi bych se měla naučit
fotbalové pozice, jestli s tebou zůstane.“ Dala na rtěnku víčko a hodila si ji
do přecpané kabelky.
„Hraje obránce. Nevím, co řekne, až mu povím, že se vrátím až za šest
týdnů.“
„Chybíš mu, to je všechno.“ Joanie si vyndala telefon, zhodnotila ve
foťáku svůj vzhled a potom vyfotila sel e. „Existuje důvod, proč většina
vztahů na dálku nevyjde.“
„My nemáme vztah na dálku,“ řekla jsem.
Zdálo se, že se se mnou Joanie chce přít, ale potom si to rozmyslela.
Chtěla jsem na ni zatlačit, ale taky jsem nechtěla slyšet, proč si myslí, že
nám to s Jayem nevyjde.
„Takže Sheila má další vodítko?“ zeptala se místo toho Joanie.
„To doufám.“ Otevřela jsem horní šuple Billyho komody a našla Sheilin
dopis.
Joanie přecházela po pokoji a četla. „‚Od první chvíle, kdy jsme šoustali
na podlaze u tebe v obýváku‘? No teda.“ Joanie si otřela čelo, jako by byla
Scarlett O’Harová.
„Čti dál. To nejdůležitější je na konci.“
„‚Jsem moc vděčná, že jsem tě poznala. Přežiješ to. Oba to přežijeme. A
až se nám to podaří, určitě se zase setkáme‘?“ Zašilhala, jak se pokoušela
vyluštit, proč to má takový význam.
 „Tohle ne.“ Sebrala jsem jí dopis. „‚A nebyla tvoje vina, že zemřela
Evelyn. Musíš tomu uvěřit, jestli se přes to kdy chceš přenést.‘“ Joanie
nechápavě pokrčila rameny. „Billy si Evelyninu smrt vyčítal.“
„Přijde mi to jako pocit viny přeživších.“ Joanie sebou švihla na postel,
rozhovor ji zjevně nudil. „A navíc, co to má co dělat s tím, jak se s tvou
mámou pohádali?“
„Nejsem si jistá. Moje máma se uzavře, pokaždé když Evelyn nebo
Billyho zmíním.“
„Co ti pověděla na tu honbu za pokladem?“
„Ještě jsem jí to neřekla.“ Joanie zbystřila. „Je to mezi námi fakt divné.
Skoro spolu nemluvíme.“
„Myslíš, že je to dobrý nápad?“
„Ne, ale znáš mámu. Když nechce mluvit, tak ji nepřinutíš.“
„Tak by ses jí měla přestat ptát na otázky, na které nechce odpovídat.“
Střelila jsem po ní rozhořčeným pohledem, který mi posměšně oplatila.
„Máš se svojí mámou dobrý vztah. Nechápu, proč bys ho chtěla ohrozit
kvůli strýčkovi, na kterého jsi v podstatě zapomněla.“
„To myslíš vážně?“ Joanie mě znala celou dobu, kdy pro mě Billy
pořádal bojovky, několika se dokonce zúčastnila. Byla u toho, když
zmizel. Pomohla mi naplánovat cestu přes L. A., abych ho zase našla. Jak
si mohla tohle všechno pamatovat a myslet si, že bych vzdala poslední
cestu za pokladem, kterou pro mě Billy kdy připravil, jenom protože jsem
se zasekla, jenom protože s mámou nemluvíme? „Odkdy lidi přesvědčuješ,
aby se takhle vzdávali?“
„Tak se hned nerozčiluj. Jenom říkám, že máš štěstí, že tvoji mámu
zajímá tvůj život.“ Když Joanie vyrůstala, strávila nesčetné víkendy u nás
doma, protože její matka odjela na Havaj nebo do Santa Barbary s
nejnovějším přítelem. Pravidelně s mojí rodinou večeřela, když ji sestry
zapomněly vyzvednout ze školy. Kdykoli na střední Joanie dostala hlavní
roli ve školní hře, tak mě našla, jak na ni čekám na parkovišti s květinami.
Já se svojí mámou. „Nezahazuj vztah s mámou kvůli tomuhle. Nestojí to
za to.“
„Nechovej se, jako bys byla odbornice na důležitost vztahů matky s
dcerou, jenom protože tvůj vztah s matkou stojí za hovno.“ Joanie sebou
cukla, jako bych ji zradila. „Tak jsem to nemyslela.“ Posadila jsem se na
postel vedle ní. Odvrátila se. „Najednou mi připadá, že je mezi mnou a
mámou všechno falešné. Chci, aby se to zase spravilo, ale má přede mnou
tajemství.“
„Je to její tajemství,“ namítla chladně. „Nezasloužíš si, aby ti ho řekla,
jenom protože jsi zvědavá.“
„Je to tajemství mojí rodiny.“
„Proč je to pro tebe tak důležité?“ Hlas se jí uklidnil, ale pořád se na mě
nedívala.
„Po Billym mi už zůstali jenom rodiče. Nikdy jsem neměla sourozence
ani prarodiče ani bratrance nebo sestřenice. Vždycky mi připadalo, že mi
něco schází. Chci pochopit, proč jsem nikdy neměla širší rodinu.“
„A myslíš, že už ti nic scházet nebude, když se dozvíš, proč Billy
zmizel? Takhle život nefunguje, Mirando.“
„Alespoň líp pochopím mámu.“ Joanie přikývla a trochu ke mně
přisunula kolena. Já přisunula ty svoje k ní, až se dotkly. „Moc se
omlouvám za to, co jsem řekla. Co kdybychom si vyměnily matky? Já si
vezmu tvoji a ty můžeš mít moji. Na každičkém představení Tří sester
bude sedět v první řadě.“
„Tam jsou lístky rezervované pro slavné lidi,“ řekla, pořád uražená.
„Určitě by se smířila se zadní řadou.“ Zamrkala jsem a snažila se tvářit
co nejkajícněji. „Dokážeš mi to kdy odpustit?“
Joanie si povzdechla. „Máš štěstí, že jsi roztomilá.“
V pět jsme předčasně zavřeli kavárnu, abychom se připravili na autorské
čtení. Charlie, Joanie a Lucia utřeli stoly a já s Malcolmem jsme zatím
nachystali provizorní bar. Nabízeli jsme víno a pivo za povinný příspěvek,
protože jsme neměli licenci na alkohol a nemohli jsme riskovat cenu
pokuty. Postavili jsme řadu červeného a bílého, lahví piva, hýbali jsme se
v rytmu hudby, vplouvali si do periferního vidění a zase z něj vyplouvali.
Drink stál sedm dolarů, což pro knihkupectví nebyla špatná injekce. Jako
všechny naše snahy ale byla ve srovnání s narůstajícím dluhem minimální.
Půl hodiny před Sheiliným čtením začali dovnitř proudit fanoušci.
Každého zákazníka ohlásil zvonek na dveřích, a pokaždé když jsem
zacinkání slyšela, otočila jsem se a doufala, že si to máma rozmyslela, ale
spatřila jsem jenom další mladou ženu, která si tiskla k hrudi jednu z
Sheiliných knih. Pokaždé jsem si za tu naději vyčinila, ale jakmile jsem
uslyšela zvonek, otočila jsem se znovu.
 Když byl Malcolm připravený začít, všechna místa v kavárně už byla
obsazená. Zákazníci lemovali regály a nakláněli se, aby viděli na pódium v
zadní části kavárny. Sheila vstoupila do místnosti a všechny hlavy se k ní
obrátily. Měla tmavé sluneční brýle a pestrý šál a pár lidem zamávala, jak
si tak klestila cestu hustým davem. Než jsem se stihla představit, zazvonil
mi telefon. Naznačila jsem Malcolmovi, že jdu nahoru, a on si poklepal na
zápěstí.
Zapadla jsem na schodiště a zvedla to Jayovi. „Čau, teď nemůžu mluvit.
Zavolám ti potom?“
„Potom jdu ven,“ řekl chladně.
„Tak co se děje? Mám minutku nebo dvě.“ Opřela jsem se o zábradlí.
Prohnulo se pod mojí vahou.
„Máma se chystá koupit lístky na tu výstavu mumií ve Franklinově
institutu. V srpnu končí a nechce, aby je vyprodali.“
Výstava mumií sice byla něco pro mě, ale snažila bych se z ní vykroutit,
i kdybych byla doma. Jayova máma se ke mně nikdy nechovala chladně –
prostě mě v mezích zdvořilosti ignorovala. Žádné konkrétní námitky
nejspíš neměla. Byla jsem zkrátka jenom překážkou mezi ní a jejím
synem. Když jsem teď měla dokonalou výmluvu, přála jsem si, abych ji
nemusela použít.
„Chtěla jsem s tebou o něčem mluvit. Myslím, že se do Filadel e stihnu
vrátit až na tu orientaci.“ Kousla jsem se do spodního rtu, abych si
zabránila omluvit se mu.
Jay příliš dlouho mlčel. „Myslím, že jsem byl dost trpělivej.“ Uniklo mi
bezděčné zakašlání. „Většina chlapů by svý holce nedovolila jet na celý
léto pryč.“
„Nevěděla jsem, že potřebuju tvoje svolení, abych odjela domů,“ vyjela
jsem na něj.
„Vím, že jsi ještě nikdy neměla vážnej vztah.“ Mluvil svým učitelským
hlasem. Jeho tón naznačoval, že je všechno jednoduché, když k tomu
člověk přistoupí správným způsobem. „Ale když jsi někomu oddaná…“
„Nedávej mi přednášku o oddanosti. Kolik sobotních dopolední mi div
neumrzl zadek, když jsem se dívala, jak hraješ fotbal? Kolikrát jsme
zrušili plány, protože tvoje máma pořádala večeři nebo vernisáž nebo na
tebe prostě houkla, a už jsme běželi? Uvědomuješ si, že ses mě ani
jedinkrát nezeptal na Billyho ani na Prosperovo knihkupectví? Neopovažuj
se mi kázat o oddanosti.“
„Nedošlo mi, že bejt součástí mýho života je pro tebe povinnost,“ řekl
jiným učitelským hlasem, vyhrazeným pro neposlušné žáky.
„Ále, jdi do prdele, Jayi.“
Malcolm nakoukl na schodiště. Muselo mu dojít, že řeším něco
důležitého, protože se jeho výraz rychle změnil z popuzeného v omluvný.
„Je čas,“ zašeptal.
„Musím končit, Jayi.“
„Ty jsi neskutečná, víš to? Jasně, tak si jdi. Zůstaň si tam celý léto.
Zůstaň si tam navěky. Dělej si, co chceš, Mirando. Mně už je to jedno.“
„Hezký. To je od tebe fakt dospělý, Jayi. Fakt dospělý, kurva.“ Zavěsila
jsem a vypnula si telefon, než Jay stačil cokoli dodat.
Malcolm byl úchvatný řečník. Přirovnal Sheilinu prózu k baletu a citoval
Rilkeho, aniž by zněl nabubřele. Zařadil Sheilu mezi velké spisovatelky,
včetně Joan Didionové a Susan Sontagové. Pokoušela jsem se soustředit na
Malcolmův elegantní úvod a na navázání očního kontaktu se Sheilou, aby
mě potom poznala, ale v krvi mi kolovalo moc adrenalinu. Opravdu si Jay
myslel, že tohle chci? Být celé léto bez něj, usmířit se se strýčkem až po
jeho smrti, poškodit vztah s mámou, dostat za úkol zachránit Prosperovo
knihkupectví?
„Její slova okouzlují, inspirují, rozpalují. Takže bez dalších okolků,
nenapodobitelná Sheila Crowleyová,“ řekl Malcolm na závěr úvodní řeči.
Všichni tleskali a jásali. Malcolm davu upřímně poděkoval a jeho oči
přitom každého podrobně zkoumaly, až přistály na mně. Díval se na mě,
zatímco ho Sheila políbila na tvář. Usmála jsem se na něj. Nechtěla jsem
se s Jayem hádat. Nechtěla jsem se hádat ani s mámou. Ale tohle jsem
chtěla. Chtěla jsem se Malcolmovi dívat do očí, chtěla jsem poslouchat
Sheilino čtení, vypočítat si přesný moment, kdy k ní přijít. Nechtěla jsem
být nikde jinde.
Sheila dvacet minut četla o tom, jak prožívala léto před tím, než šla její
matka do protialkoholní léčebny. Sheile bylo dvanáct a žily na ranči v
Altadeně, kde její matka chovala ovčácké psy. Jedna z fen byla těhotná.
Sheilina matka se v deliriu válela na verandě a na porod musela dohlížet
Sheila. Měla hlas jako jazzová zpěvačka. Mohla bych ji poslouchat celé
hodiny. Moje máma měla hlas jako folková zpěvačka. Taky bych ji mohla
poslouchat celé hodiny, kdyby se mnou jenom mluvila.
Sheila dočetla kapitolu, sundala si brýle a za potlesku fanoušků se mírně
uklonila. Když začala pohotově odpovídat na otázky, zacinkal zvonek na
dveřích. Místo našich mi od vchodu zamával Elijah. Taky jsem mu
zamávala a potom hledala očima Malcolma a doufala, že si nemyslí, že
jsem se spřáhla se supem. Malcolm měl plné ruce práce s organizací stolu
na autogramiádu a naštěstí si Elijahova příchodu nevšiml.
„Poslední otázka,“ ohlásil Malcolm a ukázal na vysokou brunetu, která
se opírala o regál s young adult literaturou. Vypadala jako modelka, což v
Los Angeles taky mohla být. Při pohledu na to, jak Malcolm kývá na
nejhezčí dívku v místnosti, mě zaskočil nával žárlivosti. Dívka se Sheily
zeptala na její proces psaní. Sheila jí úsečně odpověděla, že žádný
kouzelný recept neexistuje, že každý spisovatel musí přijít na to, jak mu to
jde nejlíp. Dívka se pokořeně shrbila a já jsem se cítila provinile, že mě
její sklíčenost potěšila. Letmo jsem pohlédla na Malcolma. Už se na
hezkou dívku nedíval, místo toho zase rovnal knihy na stole na
autogramiádu. Když si Sheila začala sbírat věci zpod pódia, nenápadně
jsem se prosmýkla mezi stoly a zadržela ji.
„Paní Crowleyová?“ zeptala jsem se.
„Malcolm všechny řadí ke zdi,“ řekla, aniž by ke mně vzhlédla.
„Jsem Miranda Brooksová. Billyho neteř.“
Sheila se na mě zeširoka usmála a odhalila slušnou mezeru mezi
předními zuby. „Mirando! Nevěděla jsem, že tu jsi.“ Zvážněla. „Moc mě
mrzí, že Billy umřel. Když jsem dneska přijela, čekala jsem, že ho tady
uvidím, a potom mi to už zase došlo.“
„Vím, jak to myslíte.“
„Víš, jednou jsem se s tebou setkala, když jsi byla miminko.“ Zavřela
svůj memoár, ze kterého četla. Stránka byla pokrytá poznámkami tužkou,
opravami první verze už vydané knihy.
„Když jste tenkrát s Billym chodili?“ Snažila jsem se to říct jakoby nic,
ale hlas mě zradil.
„Těžko bych tomu říkala chození. Promiň, nejspíš to nechceš slyšet.“
„Chci. Chci slyšet všechno. Neviděla jsem Billyho hrozně moc let.“
Sheila naznačila Malcolmovi, že hned přijde.
„A já ti chci všechno říct.“ Poplácala mě po ruce. „Ale právě teď chci
hlavně sklenku červeného. Budu ji potřebovat, jestli se ještě někdo zeptá
na můj proces psaní.“ Když jsem jí pověděla, že jí sklenku přinesu, řekla:
„Možná přines celou lahev?“
Donesla jsem plastovou sklenku a téměř plnou lahev Malbecu ke stolu,
kde se Sheila usadila za hromádkou svých knih a několika černými
propiskami Sharpie. Fronta fanoušků se klikatila podél celé beletrie,
kolem historie a stoly s doporučeními uprostřed obchodu.
„Myslím, že spolu budeme dost dobře vycházet,“ řekla, když jsem jí
nalila.
„Opravdu bych si s tebou ráda promluvila o Billym,“ pověděla jsem jí.
„Sheilo, už můžeš?“ zeptal se Malcolm, který jí ke stolu nesl další
hraničku memoárů.
„Nezajdeme zítra na kávu?“ navrhla a dohodly jsme se, v kolik se druhý
den ráno sejdeme.
„Paní Crowleyová?“ zeptal se mladík, když přišel ke stolu s jejím
memoárem v ruce. Vlasy měl vepředu krátké a vzadu dlouhé a měl
želvovinové brýle, díky kterým vypadal seriózně, ačkoli jsem
pochybovala, že se snažil zrovna o tohle. Byl jedním z několika málo
mužů na autorském čtení. „Mohla byste mi ho prosím podepsat pro
mámu?“
Sheila se ke mně obrátila. „Možná budeme potřebovat druhou lahev.“
Dívala jsem se, jak Sheila podepsala chlapcovu knihu a pokynula další
nadšené fanynce, že je na řadě. Byla výkonná, ale ne chladná.
Puntičkářská.
Po boku se mi objevil Elijah. „Máte dobrou návštěvnost.“
„Doufám, že zdaleka ne naposled. To je od vás milé, že jste přišel.“
„Jistěže ano,“ řekl, jako by ho překvapilo, že bych o tom mohla
pochybovat. Bylo tím jen jasnější, že jiní lidé tu měli být, a nebyli.
„Nemůžu říct, že souhlasím s vaším rozhodnutím nechat obchod otevřený,
ale jste neteř svého strýce. Billy by udělal to samé.“ Stáli jsme bok po
boku a sledovali, jak se fronta plazí k Sheile. „Co jste ještě naplánovali?“
Elijah přikyvoval, když jsem mu líčila knižní kluby, další autorská čtení,
reklamu, kterou dáme do LA Weekly. Čekala jsem, že mi řekne, že si
takový výdaj nemůžeme dovolit.
„Znám tam jednoho redaktora. Vsadím se, že by nám o knihkupectví
napsal článek.“ Poznamenal si, že má požádat svoji sekretářku, ať zjistí co
a jak, a potom mi potřásl rukou na rozloučenou. „Hodně štěstí,“ řekl, jako
bych ho potřebovala.
Když Elijah zmizel na Sunset Boulevardu, Malcolm mě našel opřenou o
regál s historií, jak žasnu nad frontou žen, které pořád čekají na setkání se
Sheilou. „Co ten sup chtěl?“
„Abys věděl, tak nabídl, že nám pomůže.“
„Udělala jsi z nepřítele spojence,“ řekl. Udělalo to na něj dojem.
„To se mi holt stává.“
Malcolm na mě mrkl a potom odspěchal zpátky k Sheile a plynulé řadě
čtenářek, které doufaly, že dostanou osobní věnování.
Když jsme naskládali židle na stoly a vytřeli podlahu, byla už skoro
půlnoc. Sheila mi zamávala na rozloučenou a Malcolm ji doprovodil na
Sunset Boulevard. Doufala jsem, že Sheila třeba ožije, potom co se
poslední zákaznice odloudala s podepsanou knihou v pevné vazbě, ale ona
se obrátila k Malcolmovi, rty lemované červeným vínem, a prohlásila, že
ještě nikdy v životě nebyla tak utahaná. Jako by to chtěla náležitě
předvést, zhroutila se na Malcolma, když jí pomáhal ven.
Jakmile jsem osaměla, zase jsem si zapnula telefon. Byla jsem si jistá,
že se mi Jay ozval. Mohl se mi třeba omluvit emotikonem, který jsem
ještě neviděla, nebo nechat nesouvislou hlasovku, kde by mě častoval
nejrůznějšími krutými nadávkami, a jeho šílenství by jasně ukazovalo, jak
moc po mně touží. Měla jsem jednu zprávu od Joanie. Promiň, že jsem
musela běžet. Sheila je úplně boží. Dej mi vědět, co řekne o Billym!
Sama jsem vyšla po schodech do Billyho bytu. Tiskla jsem k sobě svetr,
abych zahnala chlad, který na schodiště přivanul ze zadního vchodu, celou
noc pootevřeného. Moc se mi líbilo, jak v L. A. v noci vládne štiplavý
mráz, ať jsou dny horké, jak chtějí. Připomínalo mi to, že navzdory všem
trávníkům a městským budovám, navzdory vodě, která volně teče z
kohoutku, je Los Angeles pořád poušť, vyprahlá a tvrdošíjná. Málem jsem
zavolala Joanie, abych jí pověděla o hádce s Jayem, ale nechtěla jsem, aby
zopakovala svou teorii o vztazích na dálku a potvrdila moje podezření, že
se přihodilo něco, co už nemůžeme vzít zpátky. Nechtěla jsem ani, aby se
mě pokoušela přesvědčit, že dělám z komára velblouda. Zvažovala jsem,
že zavolám mámě. Ztichla by jako vždycky, když si dělala starosti, že
jsem udělala chybu, ale odmítala to vyslovit. V tu chvíli jsem po mámě
mocně zatoužila. Jenže jsem chtěla jinou mámu než tu, která by zvedla
telefon. Takže jsem dál stoupala po schodech, do bytu mrtvého strýčka, a
chránila se před chladem, a to prozatím muselo stačit.
 KAPITOLA TŘINÁCTÁ
Sheila přišla na smluvenou kávu o hodinu později. Vzbudila jsem se za
úsvitu, protože jsem vzrušením nemohla dospat. Jay mi pořád nezavolal,
ale nemyslela jsem na něj. Jak jsem tak vzhůru ležela v Billyho posteli a
čekala, až se ozvou známé zvuky toho, jak Charlie roluje nahoru bránu a
roztlouká v mlýnku kávová zrna, nemyslela jsem na nic jiného než na to,
co mi asi Sheila povypráví. Že určitě ví, co se stalo Evelyn, jestli za její
smrt nějak mohl Billy.
Když uběhlo deset minut od chvíle, kdy jsme se měly sejít, sklidila jsem
nádobí ze stolů, abych rozptýlila obavy, že zapomněla. Když uběhlo
dvacet, přesvědčila jsem nějakou dívku, ať si koupí memoár, o kterém
jsem nikdy neslyšela a jehož metaforický název toho o tématu knihy
prozrazoval jen málo. Když hodiny konečně ohlásily, že má Sheila
zpoždění už třicet minut, přiznala jsem si, že nepřijde, že víno teklo
proudem a ona je nejspíš ještě v posteli. Třicet minut nato vpadla do
knihkupectví.
„Musela jsem ráno něco naléhavě vyřídit. Neomlouvá mě to, ale proto
jdu pozdě.“
„To nevadí,“ ujistila jsem ji. Ulevilo se mi, že se vůbec objevila. Uvařila
jsem jí čaj a usadily jsme se ke stolu u zadní stěny, u něhož bylo největší
soukromí, což od něj z nějakého podivného důvodu odrazovalo skoro
všechny zákazníky.
Popadla mě za ruku. „Ale vadí. Moje máma vždycky chodila pozdě.
Přišla na moji středoškolskou promoci až potom, co jsem dostala diplom.“
Sheila mou ruku pustila. „Promiň mi to, prosím. Jsem pořád tak ponořená
do minulosti, že se mi z ní těžko vyprošťuje.“
Máma za celý můj život na žádnou moji slávu pozdě nepřišla, ale někdo
na mojí promoci chyběl. V té době jsem Billyho neviděla přes šest let, a
stejně jsem chtěla, aby viděl, jak kráčím přes pódium. Chtěla ho tam i
máma? Všimla si jeho nepřítomnosti nejen na mojí promoci, ale na každé
velké události, která proběhla bez něj: jejích padesátých narozeninách,
výročí smrti jejich matky, Evelyniny smrti?
„Mirando? Vnímáš?“ zeptala se Sheila.
„Promiň, připomněla jsi mi moji mámu.“
 „Jak se Susan má?“
„Má se dobře.“ Moje automatická odpověď. „Popravdě nevím. Už jsem s
ní dlouho nemluvila.“ Čekala jsem, že mi Sheila poskytne nějakou
moudrou radu o matkách, přestože jsem ji sotva znala. Když to neudělala,
zeptala jsem se jí: „Přátelili jste se s Billym dlouho?“
„Seznámili jsme se v polovině osmdesátých let. Na terapii zármutku.
Oba jsme z ní z vlastních důvodů dost rychle odešli.“ Sheila řekla, že ji na
skupinové terapii všechno vyčerpávalo. Včetně názvu, Spojeni zármutkem,
jako by se ztráty daly sdílet. „Úlomky bolesti nejsou jako dílky
skládačky.“ Foukla do hrnku a zčeřila jasmínovou hladinu. „Nepasují k
sobě a nevytváří něco většího. Nepřipadala jsem si míň osamělá, když
jsem věděla, že ostatní, cizí lidi taky trpěli.“
Sheila řekla, že jí v tomhle nepomohl nikdo, ani její sestra, přátelé,
terapeut, dokonce ani její stárnoucí labrador, který se plahočil po domě a
hledal Daniela. Když nemohl Sheilinu osamělost zahnat ani Danielův
vlastní pes, tak nevěděla, jak by ji zármutku mohla zbavit skupina
deprimovaných vdov ve středním věku. Takhle svůj smutek viděla: jako
něco, co se mohlo zmenšit, ale nikdy se nedalo porazit.
„Dolít?“ zeptala se Lucia a nabídla mi karafu kávy. Zvedla jsem k ní
hrnek, aniž bych vzhlédla. Lucia nás sledovala, naše intenzita v ní
probouzela ostražitost. Po špičkách odešla k jinému stolu.
„Tak proč jsi tam šla, když sis myslela, že ti to nepomůže?“ zeptala jsem
se.
„Ze stejného důvodu jako Billy. Slíbila jsem to sestře.“
První týden Sheila mlčky poslouchala. Vedoucí skupiny, Pamela, jim
dala úkol, ať navštíví nějaké místo, které bylo pro jejich blízké důležité.
Když skupina probírala oblíbená místa svých milovaných, Sheila si
představovala, že by jela na tness pláž Muscle Beach. Daniel se rád díval,
jak muži dělají benchpress. Uklidňovalo ho to. Připomínalo mu to, že si
nemusí nechávat narůst svaly, aby si připadal v bezpečí. Sheila si říkala,
jestli by byl pořád naživu, kdyby mu dávalo sílu i něco jiného. Čekala, že
se skupina bude víc podobat schůzkám Anonymních alkoholiků, na které
chodila s matkou, že tam budou počítat dny od doby, kdy jejich milovaní
zemřeli, aby viděli svůj pokrok. Ale skupina svoje milované udržovala při
životě. Nepotlačovala je jako návykové touhy.
„Malcolme,“ křikla zničehonic Sheila. „Ten stůl je čistý.“ Prudce jsem se
otočila a spatřila Malcolma, jak utírá neposkvrněný stůl vedle nás a tajně
odposlouchává náš rozhovor. „Něco tady probíráme.“ S Malcolmem na
sebe upírali oči, až ustoupil a šel umývat stůl, který byl doopravdy
špinavý. „Je tak vlezlý,“ řekla mi Sheila.
Dle mojí zkušenosti Malcolm zpravidla nechával lidi na pokoji. Pokud
poslouchal náš rozhovor, můj zájem o Sheilu nebo její zájem o mě ho
musel vyvádět z míry. Možná se dokonce bál, že mi Sheila poví něco, co
mi sám neřekl.
„Pojď.“ Sheila se postavila. „Tady nás moc špehují. Navíc se potřebuju
projít.“
Vyšla jsem za ní z Prosperova knihkupectví. Postavily jsme se na roh u
krámu a čekaly, až se rozsvítí zelená. Obrátila jsem se. Malcolm stál u
okna a díval se, jak odcházíme.
Zelená naskočila a já za Sheilou přešla ulici. Jestlipak nás Malcolm
pořád pozoruje? Líbilo se mi pomyšlení, že ano, že mě jeho pohled
provází, dokud mu nezmizíme z dohledu.
„Uvažuju, že si koupím takový ten stůl s chodicím pásem,“ prohodila
Sheila, když odemkla Prius, zaparkovaný před café barem. „Hemingway
psal vestoje. Ne že bych si myslela, že jsem Hemingway.“
Otevřela dveře řidiče.
„Myslela jsem, že jsi říkala, že se půjdeme projít.“
„Copak nevíš, že v L. A. si musíš na procházku dojet autem?“ Sheila se
ďábelsky usmála.
Vlezla jsem na sedadlo spolujezdce a Sheila vyjela do provozu na Sunset
Boulevardu. Projely jsme kolem bistra, které zrenovovali, aby vypadalo
jako starý bufet, jejž nahradilo, kolem starého kostela, který měnící se
čtvrť přežil, kolem bezútěšného kusu Sunset Boulevardu mezi Silver Lake
a Echo Parkem.
„Tohle se Pamele musí nechat,“ řekla Sheila a trhala přitom volantem,
jako by řídila ve videohře. „Úkoly měla opravdu promyšlené.“
V rámci dalšího úkolu je Pamela požádala, ať udělají něco, co jejich
milovaní vždycky chtěli, ale nikdy se k tomu nedostali. Potom navštívili
oblíbená muzea svých milovaných, poslechli si jejich oblíbenou hudbu,
přečetli oblíbenou knihu. Bolest Sheilu sice nepřešla, ale na schůzky se
těšila, na to, jak se o Daniela zase podělí.
Sheila zabočila na Park Avenue a zaparkovala u jezera. Uprostřed jezera
Echo Lake fontány stříkaly vodu do nebe a přetínaly panoráma městského
centra vejpůl. V modrých vodách se šolíchala žlutá šlapadla a opatrně se
vyhýbala lotusům.
„To jezero nebývalo takhle modré.“ Šla jsem za Sheilou trávou, kde si
hověli milenci a bezdomovci. „Nebyla by se tam dala skrývat těla.“
Šly jsme po písčité pěšince kolem severní strany jezera. Sheila řekla, že
dva měsíce zůstala nejnovější členkou skupiny, což se jí líbilo. Její hlas
měl díky tomu přednost. Ale netrvalo dlouho, a dorazil nový truchlící
pozůstalý.
Billy úzkostně vešel do nevětrané haly, kde se skupina scházela. Měl na
sobě špinavý bílý nátělník a vybledlé džíny. Sheila by si ho mohla splést s
bezdomovcem, kdyby nebylo jeho hodinek. Matový černý ciferník. Ocel.
Rolexky.
Co se to stalo, bydlím se sestrou a jejím manželem, vysvětlil Billy
skupině a nervózně si pohrával s ciferníkem drahých hodinek. Skupina s
tím už měla dost zkušeností, že se ho nezeptala, kdo zemřel, jak se to stalo.
Začínám je děsit. I miminko.
„Tebe, drahoušku,“ vysvětlila Sheila. To miminko mi nepřipadalo jako
já. Odehrávalo se to předtím, než jsem si vytvořila vlastní vzpomínky, v
době, kdy jsem se musela spoléhat na matčiny. Místo toho jsem teď mohla
věřit Sheilině verzi minulosti.
Proč si myslíte, že je děsíte? zeptala se Pamela.
Zmlknou, pokaždé když vejdu do místnosti. Miminko brečí, kdykoli se k
němu přiblížím.
Ti, kdo nás milují, často nevědí, jak nám pomoct, řekla Pamela. Nejdřív si
musíme pomoct sami.
Nejsem si jistý, že to zvládnu, řekl Billy.
Musíte se pokusit, řekla Pamela.
Dalších několik týdnů Billy zůstával zticha, ruce složené v klíně, a
roztržitě klepal nohou, zatímco ostatní vyprávěli o oblíbených jídlech
svých milovaných, nejtrapnějších věcech, co vlastnili, a rozdávali
oblečení, které vždycky nenáviděli. Část Pameliny strategie spočívala v
tom, probudit zapomenuté okamžiky, neodvádět pozornost zbytečnostmi.
Méně je více, radila a připomínala tím Sheile učitele psaní. Během sezení
Billy nikdy nepromluvil, nikdy nepřinesl nic, co mu připomínalo jeho
milovaného. Sheila ani nevěděla, kdo zemřel.
 „Možná ti to bude připadat divné,“ řekla Sheila. „Ale Pamela se
zaměřovala jenom na vzpomínky. Dozvěděli jsme se o mrtvých intimní
detaily, že jim smrděly nohy a že při smíchu chrochtali, ale nikdy jsme si
neřekli, jak zemřeli. Byla jsem za to ráda. Mohla by se z toho stát
morbidní soutěž, kdybych si myslela, že manžel někoho jiného zemřel
bolestivější smrtí než můj Daniel.“
Nikdo ve skupině nezmínil rakovinu, která zpustošila těla jejich
milovaných, osudné autonehody, infarkty. Stejně ale mluvili. Jenom Billy
tam seděl němý. Nepřístupný.
Podle mě to není správné, zaslechla Sheila jednu ženu, jak šeptá ostatním
při čekání, až Pamela odemkne dveře. Každý týden si vylíváme srdce, a on
tam jenom sedí.
Je mi z něj úzko, přidal se muž s pivním břichem. Nerad před ním
mluvím.
Během sezení Sheila Billyho pozorovala a pokoušela se přijít na to, co
na něm skupinu tak zneklidňuje. Když muž s pivním břichem pozvedl
olivově zelenou šálu, která se uprostřed párala, Billy nezvedl oči. Muž
vysvětlil, že to byla první a poslední věc, co jeho žena kdy upletla. Billy se
jeho příběhu nezasmál. Dál studoval ciferník hodinek, počítal minuty, kdy
už bude moct odejít. Sheile došlo, že na něm skupinu děsilo právě tohle.
Pameliny taktiky na Billyho nezabíraly. Možná nezaberou nikdy.
Sheila Billyho pozorovala každý týden a říkala si, proč pořád chodí.
Viděla elegantní auto, které u štukové budovy zastavilo po konci každého
sezení, a jak Billy skočil na sedadlo spolujezdce jako dítě, které vyzvedli
ze školy. Samozřejmě. Moc sester. Strach z jejich zklamání.
Sheila Billyho dál pozorovala a cítila, že ji k němu něco přitahuje –
trvalo jí celé týdny, než jí došlo, že je ta přitažlivost sexuálního rázu.
Nepodobala se touze, kterou cítila k cizinci, jehož si přivedla domů z baru,
nebo kolegovi spisovateli, kterému dovolila, ať ji svede na konferenci.
Billy existoval dvě hodiny týdně. Mohla prodlévat nad jeho krásnýma
očima, mohla obdivovat jeho měkké rty – odvahu jí dodávalo, že svojí
touze nikdy nepodlehne.
Potom přišel Billy příliš zdeptaný na to, aby mlčel.
On mě doopravdy zažaloval, pověděl skupině. Vždyť ty peníze
nepotřebuje. Proč mi to dělá?
„Evelynin otec?“ Vzpomněla jsem si, že to Elijah říkal – Evelynin otec
se s Billym soudil o její majetek.
Sheila přikývla a vyprávěla dál.
Lidi truchlí různými způsoby, řekla Pamela a dívala se, jak Billy přechází
sem a tam. Skupina se ošívala. Měli se podělit o oblíbená jídla svých
milovaných. Billy místo toho polovinu sezení bez dechu mluvil o otci své
ženy, o tom, jak se s Billym přetahuje o jejich domov, o Prosperovo
knihkupectví.
Vždyť ani nečte! zařval Billy. Co bude dělat s knihkupectvím?
Holohlavý muž se postavil. Jestli bude dál řečnit, tak jdu pryč.
Billy na něj zmateně zíral. Poslouchám, jak mluvíte o manželčině
vyšívání. Kaligra i. Domácí marmeládě. Myslím, že mi můžete prokázat
stejnou úctu, a nechat mě říct to svoje.
To byly úkoly. Kde je vaše oblíbené jídlo? Přinesl jste si něco?
Je na to systém, ozvala se žena oblečená do zemitých barev.
A zabírá to? zeptal se Billy. Cítíte se díky tomu líp?
Tak jo, dáme si zpátečku, zasáhla Pamela. Billy, dal byste prosím slovo
někomu jinému?
Po manželově smrti se mi jeho máma pokusila sebrat jeho psa. Sheile
nedošlo, že mluví, dokud se na ni všichni neotočili. Neměla psy ani ráda,
ale chtěla trochu svého utrpení přesunout na mě. Musíte ho litovat, že má
moc velký strach postavit se zármutku čelem.
Billy ji pozoroval. Vzduch mezi nimi zelektrizoval. Místnost se
rozplynula. Čas se zastavil. Upřeným pohledem si přetlumočili, co
všechno chce jeden s druhým dělat.
Nechce někdo kousek dortu? zeptala se žena v kašmírovém svetru a
prolomila tak ticho. Poposunula narozeninový dort, který držela na klíně.
To je skvělý nápad, řekla Pamela.
„Bylo neskutečné, jak Billy všechny vykolejil.“ Minuly jsme kavárnu v
loděnici, kde se páry dělily o sendviče a skleněné lahve se sodovkou.
Děkuju, řekl Billy Sheile, když vyšli ze sezení. Připadá mi, že jsi tam
jediná, která umí samostatně uvažovat.
To asi není fér, řekla Sheila.
Moc se mi nechce být fér, řekl Billy.
„Na příští sezení nikdy nezapomenu. Nechtěli ho tam, ale rozzuřilo je,
když skončil. Ve skutečnosti na něj žárlili. Měl dost sebejistoty jít si
vlastní cestou.“
 On se opovažuje nepřijít? zlobil se holohlavý muž. Vynadá mi, a pak ani
nepřijde.
Nemůžeme mít kontrolu nad tím, jak se lidi kolem nás budou chovat,
poradila mu Pamela, jenom nad námi samotnými. Skupina přikyvovala.
Sheila v tom slyšela známé dogma, podobné náboženství, podobné
Anonymním alkoholikům.
Po tomhle sezení se Sheila do Spojených zármutkem už nemohla vrátit.
Nebyla si jistá, jestli jí Billy skupinu zkazil, nebo ji přiměl si uvědomit, co
už věděla – Pameliny taktiky do určité míry pomáhaly, ale nakonec byly
zbytečné. Sheila byla připravená se posunout do další fáze smutku.
„Nečekala jsem, že se mi ještě ozve,“ řekla, když jsme obešly roh jezera
nejblíž k dálnici. Slyšely jsme auta, jak zahálejí v koloně nad námi, cítily
jejich kyselé výpary. „Ale za pár týdnů mi nechal zprávu na záznamníku.“
Sešli se v kavárně na hlavní třídě v Santa Monice, kde Sheila často psala.
Billy měl na sobě košili s límečkem, zastrčenou do khaki kalhot. Sheila
měla na sobě černou tuniku na stejně tmavých kalhotách. Vlasy měla
rozčepýřené a krepaté. Co Daniel zemřel, přestala si je barvit. Když
Billyho zahlédla, přála si, aby se bývala natřela tónovacím hydratačním
krémem a trochu si namalovala oči. Místo toho vypadala unaveně a staře.
Billy vypadal mladě a vyrovnaně.
Ráno se podávala písemná svědectví, řekl Billy. Je to taková kravina, ale
můj právník říká, že to musím brát vážně. Čím budu nepříjemnější, tím déle
se to potáhne. Billy vysvětlil, že Evelynin otec byl konzervativní muž,
který se z Evelyn snažil udělat někoho jiného, který se ji pořád snažil
ovládat, i po smrti. Dům a chatu si může nechat, to je mi jedno. V tom
knihkupectví ale ani nikdy nebyl. Nevím, co bych dělal, kdybych ho ztratil,
kdyby mi po ní nezbylo ani to.
Neztratíš. Sheila položila ruku na jeho. Udělala to bezmyšlenkovitě.
Když se ji chystala stáhnout, Billy dal svou ruku na její. Vím, že je to těžké,
ale nesmíš se vzdát. Jestli dopustíš, aby ti sebral cokoli, pro co jste se
ženou žili, ukáže mu to, že má pravdu.
Ale její smrt jsem zavinil já, trval na svém Billy. Má právo mi to vyčítat.
„Jak to, že Billy zavinil Evelyninu smrt?“ přerušila jsem ji.
„Nezavinil. Mluvil z něj zármutek.“
„Víš to jistě?“
„Věř mi. Všichni se obviňujeme.“
Ř
 „Řekl ti, co se jí stalo?“ Srdce mi tlouklo jako splašené.
„Nikdy mi to nevyprávěl a já se nikdy nezeptala. Proto jsme se dokázali
sblížit. Nemuseli jsme vědět, co se stalo.“
Sheila dál popisovala jejich první rande, jestli se to tak dalo nazvat.
Dopili čaj a sešli na pláž. Byl jasný den a oni dohlédli až na pobřeží
Malibu. Do holých lýtek jim narážely chladné vlny. Když dorazili k molu,
Billy Sheilu chytil za ruku.
Evelyn se ráda procházela po pláži, řekl jí.
Daniel pláž nesnášel. Když se uvolnil, byl nervózní, odpověděla Sheila.
Po procházce dojeli přes město do Billyho domu v Pasadeně. Dům byl
bílý a koloniální, dost velký pro šestičlennou rodinu, ale Billy tam bydlel
sám. Zavedl Sheilu nahoru do pokoje pro hosty.
„Zlatíčko, víš jistě, že tuhle část chceš slyšet?“ zeptala se Sheila. Našla
prázdný kousek trávníku pod tlustým kmenem palmy.
„Umím se od toho oprostit.“ Lehla jsem si na trávu a zírala nahoru na
vějířovité listy šustící ve větru. U země byl vzduch klidný.
Po té noci se Sheila s Billym scházela u sebe a u něj doma. Chodili do
hotelů, na parkoviště, na záchodky. Psychologovi se o tomhle románku
nezmínila. Předpokládala, že Billy taky ne, pokud pořád chodil k
doktorovi. Nebyla si jistá. Čím lépe se seznamovali se svými těly, tím
méně mluvili o svých životech.
Sheilu překvapilo, když ji Billy pozval na večeři k sestře.
Víš jistě, že je to dobrý nápad?
Proč by ne?
Sheila by mohla vyjmenovat desítky důvodů, proč by to mohl být špatný
nápad, ale řekla Billymu, že půjde. Vzala si na sebe bílé šaty, které byly
upnuté v pase a skrývaly jí břicho. Ale bílá byla barvou nevěst, mládí, a
tak si místo toho vybrala černé šaty. Tohle byla barva truchlení. Rozhodla
se pro barvu likéru chartreuse a doufala, že to bude dokonalý kompromis.
Nebyl. Barva se tloukla s mnoha odstíny růžové, kterými byl dům
zaplavený.
„I ty jsi byla v růžovém,“ řekla Sheila.
Susan Sheilu objala a předstírala, že o ní hodně slyšela, i když Sheila
věděla, že Billy zmínil jen málo.
David bude doma každou chvilku. Musel běžet do kanceláře. Susan
rozhodila rukama, aby naznačila, že si z toho nedělá hlavu, ale Sheila si
uměla představit hádku, která se spustí, jakmile hosti odejdou a miminko
– „Ty,“ zdůraznila – bude v kolíbce. Nevím, jestli vám to Billy řekl, ale
jsem vaše velká fanynka.
Susan udělala vinný střik. Billy svůj vypil příliš rychle.
Jen klid, Billy. Nikdo ti ho nesebere, řekla Susan.
Je to střik. Billy dopil sklenici. Co takhle něco pořádného? Sheila a
Susan čekaly, až se Billy omluví. Místo toho vyndal z blejzru placatku a
naplnil sklenici na víno čirou tekutinou.
Ženské kouzlo zlomil zvuk štěrku pod pneumatikami. Do dveří vkráčel
David v drahém obleku. Políbil Susan, potom pozdravil Sheilu.
Paní Crowleyová, omlouvám se, že jdu pozdě. Sheila si pamatovala, že
měl pevný stisk.
Při večeři Susan moc mluvila. Zopakovala synopsi každého Sheilina
románu. Její zážitky z New Yorku se podobaly těm, které měla
protagonistka Eleanor z centra. Když miminko začalo kňourat – „Myslím
tebe,“ řekla Sheila. „Když jsi začala kňourat. Promiň, drahoušku. Dělá mi
potíže spojit si kultivovanou ženu, co mám před sebou, s tím malinkým
tvorečkem, co si mohl vyplakat oči. Nikdy jsem děti moc nemusela.“
„To nic,“ ujistila jsem ji. Ještě mi nikdy nikdo neřekl, že jsem
kultivovaná. Praštěná, to jistě. Přehnaně nadšená, samo sebou. Ale
kultivovaná? Ani nápad. „Stejně si nepamatuju, jaké to bylo být mimino.“
Když miminko zakňouralo, Susan se odmlčela a pohoupala kolíbku.
Jinak dál podrobně líčila klub, ve kterém Eleanor v Sheilině prvním
románu poprvé zpívala – prý se hodně podobal klubu, kde Susan
vystupovala s Lady Loves. Billy seděl na druhém konci stolu, skoro jako
by tam nebyl.
Po večeři se David s Billym uchýlili do Davidovy pracovny.
David pomáhá Billymu s tím soudním sporem, řekla Susan Sheile, když
sklízely ze stolu. Miminko se rozbrečelo. Susan položila komínek talířů a
naznačila Sheile, že se hned vrátí.
Takže se to pořád táhne? zeptala se Sheila při sbírání ubrousků. Susan se
posadila a začala si rozepínat kojicí podprsenku.
Nevadí vám to? zeptala se Sheily, která prohlásila, že ne. Sheila miminku
nastavila hlavu a snažila se ho přimět, ať se přisaje. Sheila věděla, že by se
měla odvrátit, ale fascinovalo ji, jak se miminko neustále vrtí, jak má
hlad, a přitom odmítá potravu.
 „Už tehdy se mnou bylo těžké pořízení,“ žertovala jsem.
„Jsou i horší věci,“ řekla Sheila.
Susan vyměnila prsa a cvrlikala na miminko, dokud se nevzdalo.
Evelynin otec je neoblomný. Nikdy Billyho neschvaloval, ani na střední.
Umíte si to představit? Žena vám zemře při strašné nehodě a vy ji musíte
při písemných výpovědích prožívat znovu a znovu. Je těžké nemít pocit, že
se mu její otec mstí.
Příliš rychle jsem se posadila. Do periferního vidění mi vpluly červené
tečky. „Evelynina smrt byla nehoda?“
„Vzpomínám si, že takhle tomu tvoje máma říkala, ‚strašná nehoda‘.“
Představila jsem si, jak Billy s Evelyn sjíždí za temné noci po kluzké
silnici, jak nevidí auto nebo strom. „Rodiče mi řekli, že zemřela na
záchvat. Nemůžu uvěřit, že mi lhali.“
„Dokud jsem nevydala svůj memoár, celé roky jsem lidem říkala, že
Daniel zemřel doma. Všichni si vytváříme eufemismy, za kterými se
schováváme,“ zastávala se jich. „Vzpomínám si, že tvoje máma byla
opravdu naštvaná. Začala přecházet po pokoji s tebou v náručí a agresivně
tě houpat. Bála jsem se, že tě upustí.“
Kéž by to skončilo, řekla Susan. David říká, že se to možná potáhne ještě
pár let. Nevím, jak se Billy zvládne posunout dál, když nad ním pořád bude
viset tohle řízení.
Sheila shrnula zbytky jídla na jeden talíř a ostatní naskládala pod něj.
Jaký z něj máš dojem? zeptala se Susan, když vracela miminko do
kolíbky. Šla za Sheilou do kuchyně. Pokouším se s ním mluvit, ale nikdy
nic neřekne.
Sheila zaváhala. Možná nepokládáš správné otázky.
Všechno, co řeknu, je špatně. Připadá mi, že mám nácvik na Mirandinu
pubertu.
Chceš, aby se přes to přenesl. Ale to není tak jednoduché. Některým
lidem to trvá déle než jiným.
Susan zmuchlala utěrku a začala ji bezmyšlenkovitě ždímat. Nevím, co
jiného dělat. Já chci Evelyn taky zpátky. Susan opakovaně otřela stejný
čtverec linky a Sheila pochopila, co Billy ne.
„Truchlila,“ řekla Sheila.
Představila jsem si mámu v kuchyni to ráno potom, co jsem se vrátila do
L. A., jak drhla linku, pánvičku na muf ny, cokoli v dosahu. „V mojí
mámě se člověk občas nevyzná.“
„Ne, Billy to nechtěl vidět. Chtěl mít pocit, že je jediný, kdo si Evelyn
zaslouží oplakávat.“
Sheila se dívala, jak Susan utírá stejný čtverec linky, dokud do kuchyně
nevpadl Billy.
Není mi dobře, řekl Sheile.
David se přihnal za ním. Billy, tak se hned nevztekej. Snažím se ti
pomoct.
Billy Sheilu popadl za ruku a táhl ji ke dveřím. Sheila se mým rodičům
pokusila poděkovat za příjemný večer, ale Billy ji vlekl příliš rozhodně.
Když jeli k ní domů, oba mlčeli. Billy zastavil na příjezdové cestě.
Nerozepl si pás.
Takže se mnou teď taky přestaneš mluvit?
Potřebuju být sám.
Billy, oni tu pro tebe chtějí být. Musíš se snažit.
Mluvíš jako ona. Billy si odfrkl.
Nesmíš se před lidmi uzavírat. Nakonec se tě přestanou snažit najít.
Sheila měla několik přátel, kteří jí volali celé měsíce po Danielově
smrti. Ignorovala telefon, mazala jejich zprávy. Telefonáty skomíraly, až
ustaly docela. Teď byla příliš zahanbená, než aby se jim ozvala.
„Vídali jsme se dál.“ Sheila zaryla podpatek do měkké hlíny. „Ale už
nikdy to nebylo stejné. Nepamatuju si, kdy to skončilo.“
V zadní kapse jsem našla dopis a podala jí ho.
Sheila si ho přečetla. „Nemůžu uvěřit, že si ho nechal.“ Vracela mi ho.
„Nech si ho.“
Sheila dopis chvilku držela a potom si ho dala do kabelky. „Hodně pro
mě znamená. Děkuju ti.“ Mrkla na hodinky. „Úplně jsem ztratila pojem o
čase.“ Posbírala si věci.
„Takže Billy ti nikdy neřekl, co se stalo Evelyn? Ani když jste se znovu
začali bavit?“
„Vím, že to zní divně. Člověk ví, že tragédie byla tím horší, čím míň o ní
někdo mluví. Myslím, že potřeboval, abych se ho neptala, když jsme se
znovu začali bavit.“
„Jak jste se s Billym znovu dostali do kontaktu?“
„Díky Prosperovu knihkupectví.“ Sheila mě chytila za ruku. „Jsem tak
ráda, že jsi tady.“
 Následovala jsem Sheilu zpátky k autu.
„Jeď,“ řekla jsem. „Já se zpátky projdu pěšky.“
„Ale je to přes dvě míle.“ Sheila zakroutila hlavou. „Nevím, kdy se ze
mě stal takový pecivál.“
„Nedal ti pro mě Billy něco?“ zeptala jsem se, když nastoupila do auta.
„Jako co?“
„Nejsem si úplně jistá. Ale věděla bys, že je to pro mě.“
Sheila se zamračila a zavrtěla hlavou. Zamávala mi na rozloučenou a její
Prius vplul do provozu kolem jezera. Šla jsem na Sunset Boulevard a
zabočila na hlavní třídu Echo Parku. Existoval jenom jeden důvod, proč
skrývat strašnou nehodu – pokud to byla něčí vina. Co Billy udělal? Byl
opilý? Zanedbal něco jiného? A proč by to přede mnou máma teď
skrývala? Prošla jsem kolem starého divadla, ze kterého se stala veganská
restaurace. Sheila mi něco měla dát. Billy by svůj vzorec neporušil. Musel
předpokládat, že mi Sheila o té nehodě něco řekne, něco, co by mě dovedlo
k dalšímu vodítku. Šla jsem po kousku Sunset Boulevardu, kde nebyly
žádné výlohy, žádní další chodci, jenom strmé písečné útesy, které silnici
poskytovaly útočiště. Myslela jsem na to, co řekla Sheila – že si vytváříme
eufemismy pro tragédie, abychom se chránili před bolestí. Možná se
máma Billyho činy nesnažila utajit. Možná se doopravdy nedokázala vrátit
na scénu Evelyniny smrti, nimrat se v ráně, na které čas vytvořil tvrdý
strup. Podle Sheily Billy odmítl brát na vědomí, že i máma někoho
ztratila. Dělala jsem to samé? Uzavírala se přede mnou máma, protože
jsem jí nebyla ochotná naslouchat, doopravdy naslouchat?
„Miláčku.“ Máma zvedla telefon, jako by to byl náš pravidelný denní
telefonát, jako by nebylo pochyb, že jí dneska zavolám. „Zrovna jdeme do
kina. Můžu ti zavolat potom?“
„Omlouvám se. Chtěla jsem ti říct… Moc se omlouvám, že jsem vůči
tobě nebyla ohleduplnější. Nedovedu si představit, jak těžké to pro tebe
musí být,“ řekla jsem.
„Mirando, nestíháme. Zavolám ti potom, ano?“ Zavěsila, než jsem stihla
odpovědět.
Šla jsem dál po Sunset Boulevardu a držela telefon v ruce. Byla jsem si
jistá, že mi zavolá zpátky. Prošla jsem kolem starého podniku s burgery, ze
kterého teď byla pizzerie s cihlovou pecí, a prázdných šachových stolků za
zpustlým obchodem s donuty – Malcolm říkal, že svého času si bez nich
východní čtvrť nikdo nedokázal představit. Každou chvíli mi zazvoní
telefon. Máma se mi omluví, že mě tak odbyla, a já řeknu: „Ne, to já se
omlouvám,“ a ona řekne: „Ne, to já,“ a zasmějeme se a ten smích bude
hojivý. Svírala jsem telefon celou cestu zpátky do Prosperova
knihkupectví. V mé ulepené ruce celý navlhnul, ale máma mi zpátky
nezavolala.
 KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
Se Sheilou jsme se začaly vídat pravidelně. Chodívaly jsme na časný ranní
výlet po Grif th Parku, než se udělá moc velké horko. Přestože její
anglická chatka seděla na úpatí parku, vždycky jsme skočily do jejího
Priusu a dojely do Ferndale nebo Crystal Springs a podporovaly tím její
teorii, že člověk si musí na procházku vždycky dojet autem, alespoň v
Sheilině L. A.
Během našich setkání jsem se snažila dostat z ní toho víc o Evelynině
smrti. Sheila mi sdělila zásadní detail – Evelynina smrt byla strašná
nehoda –, ale nic moc dalšího.
„Víš jistě, že ti pro mě Billy nic nenechal?“ zeptala jsem se, když jsme
šlapaly po trávníku vedle staré opuštěné zoo. „Takhle to funguje. Alenka v
kraji divů mě přivedla k Billyho doktorovi, který mě přivedl k
Frankensteinovi, který mě přivedl k jeho kamarádovi fyzikovi, který mě
přivedl ke Strachu vzlétnout a k tobě.“
Sheila popadala dech a přitom se usmála. „Billy vždycky věděl, že se
považuju za žačku Ericy Jongové.“ Posunkem mi naznačila, ať pokračuju v
cestě.
„Nepřišel ti žádný zvláštní balíček? Něco, co jsi omylem mohla vyhodit?
Něco od Billyho právníka?“
„Jsem si jistá, že kdyby mi Billy to další vodítko poslal, určitě by se
postaral o to, abych ho nevyhodila.“ Proplétaly jsme si cestu mezi
snědými kopci. Sheila sice supěla, ale nasadila pravidelné tempo.
„A v Prosperově knihkupectví o Evelyn nekolovaly žádné zkazky? O
tom, jak umřela?“
„Od její smrti se tam prostřídala alespoň jedna generace zákazníků.
Myslím, že lidi, co tam chodí pravidelně, ani neví, že nějaká Evelyn
existovala.“
„Kromě tebe,“ řekla jsem.
„Kromě mě.“
„A Malcolma?“
„Nevím, co ví Malcolm.“ V hlase jí neznělo žádné zaváhání, žádná
opatrnost. Ať přede mnou Malcolm tajil cokoli, Sheila o tom nevěděla.
Dál jsme šplhaly k Amir’s Garden a našly jsme lavičku, ze které byl
výhled na hranaté budovy Glendale. Kolem nás rostly v divokých
seskupeních kaktusy, natahovaly a kroutily se k nebi, ne dost vysoké, aby
zahradily masy na naší periferii, které postavila lidská ruka.
„Pěkná vyhlídka.“ Sheila si otřela pot z čela.
Posadily jsme se na lavičku a snažily se zchladit. Pokaždé když jsem
začala vstávat, řekla: „Nech mě tady sedět ještě minutku,“ tak jsem se na
lavičce usadila, vychutnávala to málo stínu, co poskytovaly kaktusy, a
svěřila se jí s Prosperovými nančními potížemi. Pověděla jsem jí, jak
Billy do obchodu každý měsíc spláchl vlastní úspory, peněžní ekvivalent
toho, když člověk vylije kbelík vody z potápějící se lodi. Podrobně jsem jí
popsala kalendář, který jsme sestavili se začínajícími autory a dalšími
spisovateli, co jsme odloudili z autorských čtení v jiných knihkupectvích
po L. A., náš nový věrnostní program a malý skok v tržbách, potom co
národní rádio udělalo reklamu jejímu čtení. Pověděla jsem jí, jak jsme
naplánovali ples, o nančních darech, které jsme získali, lístcích, co jsme
neprodali. Pokoušela jsem se znít optimisticky, když jsem jí líčila náš
program na nadcházející měsíce, ale můj tón prozradil skepsi, strach, že
by Prosperovo knihkupectví opravdu mohlo zkrachovat.
„Prosperovo knihkupectví nemůže zavřít. Mám spoustu bohatých přátel.
Na tom plese je pěkně oškubeme.“ Sheila souhlasila, že jim pošle osobní
pozvánky a slíbí, že přečte něco ze svých současných projektů –
nedokončených, od čehož jiné spisovatele vždycky odrazovala – a dražbu
večeře ve dvou, ačkoli to byli její přátelé a mohli s ní povečeřet, kdykoli
se jim zachtělo.
Pověděla jsem Sheile, že na konci srpna se musím vrátit do Filadel e, ať
to s Prosperovým knihkupectvím bude vypadat dobře, nebo ne. Ani jsem
nevěděla jistě, jestli se zvládnu vrátit na ten ples.
„Jenom doufám, že se ještě můžu vrátit domů do našeho bytu,“ řekla
jsem. S Jayem jsme od naší hádky nemluvili. Ani po telefonu. Ani jsme si
nepsali.
Sheila položila svoji zpocenou ruku na moji. „Zlatíčko, copak nevíš, že
když chlapům pošramotíš ego, tak se z nich stávají děti? Musíš mu trochu
dělat pomyšlení, nechat ho, aby si myslel, že je pánem situace. Opravdu na
tom nic není.“
„Neměla bys mě spíš přesvědčovat, že si nemám všechno nechat líbit?“
„V tomhle případě ne. Jestli s ním chceš být, tak musíš být moudřejší a
ustoupit. To je důležité, naučit se ustoupit, i když se ten druhý mýlí. Bože,
kdy jsem začala udílet životní lekce?“ Zašklebila se, jako by sama sebe
zklamala. Možná to byla dobrá rada, ale pravdu jsem měla já. Nechtěla
jsem předstírat, že ji má on. Nechtěla jsem, abychom spolu dál chodili,
jenom pokud se mu podvolím.
„No.“ Sheila se postavila. „Výlet čeká.“
Když jsme bokem scházely po schodech vydlabaných do úbočí kopce,
zavedla jsem řeč na mámu. Řekla jsem Sheile, že jsem jí ochotná ustoupit,
ale jenom protože jsem byla ochotná naslouchat, ještě to neznamenalo, že
ona je ochotná mluvit.
„Tohle se nám ještě nikdy nestalo,“ řekla jsem. Už jsem ji neviděla skoro
měsíc.
„Vzpomínám si, jaké to je, když tvoje máma přestane být rodičem, a
stane se člověkem,“ poznamenala, zatímco jsme přecházely silnici na
parkoviště. „Je těžké vidět rodiče takové, jací jsou, a ne takové, jaké
bychom je chtěli.“
„Já nevím, kdo je moje máma. Nevím, jestli jsem to vůbec kdy věděla.“
„Tak by ses s ní měla snažit seznámit,“ navrhla Sheila.
Ať jsme si byly jakkoli blízké, úplně jsem mámu nikdy poznat nemohla –
k určité její části jsem neměla přístup. Identi kovala jsem tuhle část jako
její předchozí život, uvadlý slib slávy. Nikdy jsem nepochopila, proč se
toho všeho vzdala. Nikdy jsem nepochopila, proč to vůbec chtěla.
Domnívala jsem se, že vždycky litovala, že nakonec nedělala kariéru, o níž
vždycky snila, ale možná ji nepronásledoval stín jejích zavržených snů.
Možná ji pronásledoval stín Billyho. Nebo Evelyn.
Na konci července mělo knihkupectví pořád maximální tržby, které ale
měly v srpnu strmě klesnout. Sice jsme vydělali něco navíc, ale když se
zaplatily každodenní provozní výdaje, výplaty a daně, energie, hypotéka a
dluh, Prosperovo knihkupectví bylo pořád silně v minusu.
Charlie uspořádal náš první knižní klub. Probíral se román Kde se touláš,
Bernadetto, který zrovna vyšel v brožovaném vydání. Charlie seděl s
hrstkou žen po dvacítce a diskutoval s nimi o unikátní struktuře románu,
roli technologie a e-mailu v současné literatuře. Napočítala jsem alespoň
tři dívky, které jsem viděla poprvé. Vždycky zalétly očima k Charliemu a
rychle se zase podívaly jinam, snažily se nedávat moc okatě najevo, proč
sem vlastně přišly. Ale ať už za to mohl Charlie nebo Marie Sempleová,
prodali jsme o tři knížky navíc a získali tři nové zákaznice, které do klubu
přijdou i příště, i kdyby jenom proto, aby strávily víc času s jeho
vedoucím.
Sheila sice nevytáhla z rukávu další vodítko a nestrčila mi ho přímo pod
nos, ale to neznamenalo, že zbývající čas promarním. Orientace začínala
za měsíc. Každý rok jsme jezdili do motelu v Poconos, který vlastnil tchán
a tchyně naší ředitelky. Sedávali jsme u táboráku a vyprávěli si historky z
prázdnin. Dokázala jsem zpaměti vyjmenovat, kde všude podél Jersey
Shore si moji kolegové každé léto pronajímali domky u pláže. Kdo
všechno se spálil, kdo si pochutnal na zmrzlině. Věděla jsem všechno o
horkých a dusných nocích na dřevěné promenádě. Co bych jim na oplátku
řekla o svém létě v Los Angeles? Vylíčila bych jim, jaký blahý klid vládl
pozdě odpoledne v Prosperově knihkupectví? Popsala bych jim
dopodrobna každodenní účetnictví a kontroly zboží, které k provozu
knihkupectví nezbytně patří? Pověděla bych jim o učeném doktoru
Howardovi, který zpaměti cituje Ericu Jongovou a Edgara Allana Poea? O
tom, jak jsem se spřátelila s legendární Sheilou Crowleyovou a každé ráno
s ní chodila na výlet? Nechtěla jsem, aby mě angličtinářka poprosila, ať jí
doporučím něco na čtení, aby matikář zahuhlal To je ale zajímavé, což
říkal na všechno, i na špatné odpovědi svých žáků. Řekla jsem si, že se
budu cítit jinak, až se vrátím, až mi Jay položí ruku kolem ramen, až se
posadíme k táboráku, až budu zase žít život, který jsem si sama zvolila,
ale jak jsem tak myslela na ten horský motel, Prosperovo knihkupectví mi
nějak nepřipadalo jako letní brigáda.
Protože Sheila nevěděla, co se stalo Evelyn, zkoušela jsem zákazníky
Prosperova knihkupectví.
„Evelyn?“ zeptal se scenárista Ray. „Evelyn Wardová?“
„Ne, Billyho žena, Evelyn Westonová.“
„Billy byl ženatý?“ Prudce si pošoupl brýle na kořen nosu a těšil se, že
se dozví něco šťavnatého.
„Už je to dávno,“ řekla jsem. „Jeho žena Prosperovo knihkupectví
založila. Nikdy jste o ní neslyšel?“
„Vždycky jsem si myslel, že původním majitelem byl Lee.“
Ostatní stálí zákazníci mi nepomohli o nic víc. Teenageři, kteří si každé
odpoledne vychutnávali svoje moccacino, si mě přeměřovali stejně
skepticky jako moji žáci, když jsem se jich zeptala, jestli si vzpomínají,
kdo byl Andrew Johnson. „Myslíte toho starýho chlápka, co umřel?“
uvolili se odpovědět, když jsem se jich zeptala na majitele Prosperova
knihkupectví. Mladé matky měly příliš mnoho práce s utíráním mléka,
které převrhla jejich batolata, a vůbec si nevšimly, že v Prosperově
knihkupectví něco nehraje. Spisovatelé měli obrovská sluchátka, co
vytěsňovala okolní svět. I Lucia se na mě podívala, jako bych strávila
příliš mnoho času s nosem v románech.
„Nehoda?“ zeptala se, když sklízela nádobí ze stolu. „Tady v
Prosperovi?“
„To nevím. Jenom vím, že zemřela při strašné nehodě,“ vysvětlila jsem.
Lucia důrazně zavrtěla hlavou. „O něčem takovým bych věděla.“
Popadla plastový koš na nádobí a odnesla ho do kuchyně. Myslela jsem, že
tragédie se všude drží jako stará vůně, co nikdy úplně nevyvane, ale zdálo
se, že v Prosperově knihkupectví o Evelyn nikdo nic neví. Nikdo kromě
Sheily, která respektovala Billyho soukromí natolik, že se ho ani
nezeptala, co se stalo, a Malcolma, který věděl víc, než hodlal přiznat.
Obrátila jsem se k Malcolmovi. Seděl v kroužku mužů, mezi nimiž
kolovala otevřená lahev whisky, a vyprávěli si lovecké historky o tom, jak
o vlásek unikli smrti, s Hemingwayovými Zelenými pahorky africkými na
klíně. Napočítala jsem dva muže v kostkované košili s páskem s mosaznou
přezkou, které jsem nepoznávala. Charlie přivedl rozhihňané dívky.
Malcolm zase zachmuřelé muže. Napodoboval svůj lovecký postoj a
popisoval přitom splynutí s jelenem, jak se jejich pohledy střetly, než
zmáčkl spoušť. Jeho historka byla grandiózní, vyšperkovaná detaily, které
rozhodně nemohly být pravdivé: jak jelen zavrčel, jak zaskřípěl zuby, jak
Malcolmovi stékala z čela na pušku krůpěj potu. Malcolm byl šarlatán.
Mazal jim med kolem huby. A šlo mu to dobře. Ti stoičtí muži ho
poslouchali, ani nedutali. Mě taky dokázal umluvit. Krmil mě historkami
o tom, jak Billy vždycky nějak tajemně věděl, které knihy o umění koupit,
rozptyloval mě whisky a životopisy JFK.
„Doopravdy jsi někdy zastřelil jelena?“ zeptala jsem se Malcolma, když
dřevorubci odešli.
„Jasně že ne,“ řekl a zavřel lahev whisky na stole.
„Takže jsi těm chlapům lhal?“ Humor ho v tu ránu přešel. Nebyl to
nejpřesvědčivější způsob, jako ho přimět, aby se mnou mluvil, ale byla
jsem naštvaná na Sheilu, že nemá další vodítko, na Jaye, že mi nevolá ani
nepíše, na stálé zákazníky, že se nepídí po historii místa, které údajně
milují, na Prosperovo knihkupectví, že mi něco tají, na Malcolma, že mu v
tom zdatně pomáhá. Billy byl jeho nejlepší kamarád a celý Billyho život
se točil kolem Evelyn. Malcolm o ní musel vědět. Prostě musel.
„Jenom jsme kecali voloviny,“ řekl suše. Vrátil židle ke stolům. „Co je s
tebou? Chováš se divně. Ještě víc než obvykle.“
„Říkal jsi, že jsi s Billym trávil každý den?“ Jeho krásné oči se rozšířily
a čekal, až přejdu k věci. „A nikdy ti neřekl nic, o co by ses se mnou chtěl
podělit?“
Povzdechl si. „Co po mně chceš? Je mi líto, asi se to špatně poslouchá,
ale Billy o tobě nikdy nemluvil. Dokud ses tady neobjevila, ani jsem
nevěděl, že existuješ.“
„Dokud jsem se neobjevila na pohřbu.“ Narovnala jsem jednu z židlí,
kterou halabala přistrčil ke stolu. „Viděl jsi mě na pohřbu.“
„Z pohřbu si toho moc nepamatuju.“ Držel se opěradla židle a mírně jí
pohupoval.
„Moc whisky?“ Vyznělo to krutěji, než jsem zamýšlela.
„Ne. Ježiši, Mirando. Zrovna mi umřel kamarád.“ Malcolm židlí praštil
ke stolu. „Všechno se netočí kolem tebe.“ Popadl lahev whisky a zlostně
odešel za kasu. Dívala jsem se na něj z druhé strany místnosti. Jeho oči
ztratily lesk a stáhl se do sebe. Připadala jsem si jako kretén. Bezcitný a
sobecký. Malcolm každý den chodil do knihkupectví, a místo Billyho
nacházel jenom mě. Každý den musel znovu čelit tomu, že Billy už není,
že Prosperovo knihkupectví brzy už možná taky nebude. Nevím, proč mi
tak dlouho trvalo to pochopit. Malcolm přede mnou nic netajil. On
truchlil.
Zdálo se, že moje neúspěchy v Billyho bojovce jsou přímo úměrné
úspěchům s plesem. Vyzpovídala jsem všechny stálé zákazníky, pročetla
všechny místní noviny a prohrabala všechny šuplíky nahoře i dole, aniž
bych našla jedinou stopu po Evelyn, zato na tu velkou událost jsme
zajistili tři další autorská čtení. Malcolm kontaktoval agenta autora, jehož
prvotina se mu hrozně líbila. Spisovatel bydlel v San Franciscu a
souhlasil, že do Prosperova knihkupectví na večer přijede. Jeden Luciin
kamarád, celkem známý dýdžej, se nabídl, že v přestávkách mezi čteními
bude hrát. S Malcolmem jsme se shodli, že elektronickou taneční hudbu
bychom měli nechat až na pozdní večerní hodinu, potom co už se odeberou
do postele Sheilini přátelé, lidé jako doktor Howard a další, co mají dost
peněz na to, aby učinili nabídku v tiché aukci. Bylo to asi to jediné, na čem
jsme se shodli. Malcolm se rychle vrátil k úsečným větám a mluvil se
mnou, jenom když to bylo nutné. Naše přátelství mi chybělo víc, než jsem
očekávala, ale Malcolm si svoji ránu hýčkal, jako by časem nabývala na
ceně. Choval se malicherně, odpovídal na půl úst a dělal, že mě neslyší,
když jsem na něj mluvila. Nijak mě tím nepovzbuzoval, abych se mu
omluvila, ačkoli jsem věděla, že jsem jeho zármutek neměla
zpochybňovat, že mi mělo dojít, že se všechno netočí jenom kolem mě.
Vzhledem k tomu, že naše rozmluvy nad skotskou prudce ustaly a práci
jsme si hladce rozdělili napůl, jsme s Malcolmem v obchodě zastávali
nezávislé role. On zůstával za kasou, obsluhoval zákazníky a objednával
knihy. Já se držela u regálů a v kavárně, doplňovala jsem knihy, které
přišly, a stahovala jiné, co se neprodaly. Zrovna jsem balila krabici, kterou
jsem chtěla vrátit distributorovi, když se do krámu vřítila Sheila a
významně mávala obálkou v pravé ruce. Položila jsem na polici knihu,
kterou jsem právě držela v ruce, a přiběhla k ní.
„Podívej, co mi ráno přišlo poštou!“ Podala mi standardní obdélníkovou
obálku, na které bylo místo zpáteční adresy napsané číslo PO Boxu.
Oznámkovali a odeslali ji předchozího dne, na poštovním směrovacím
čísle Los Angeles, 90005. Hancock Park, sdělil mi telefon – tam pracoval
Elijah. Nevěděla jsem, proč čekal tak dlouho po Sheilině autorském čtení,
než jí to poslal.
Roztrhla jsem obálku. Sheila mi četla přes rameno a společně jsme
luštily hádanku naťukanou na počítači.
Je to mistryně šarád, a nikdy nedává jména jen tak nazdařbůh.
Přestože tenhle Angličan není žádný Fitzwilliam, tak hodnotu
neztrácí, ani když odešel.
Sheila se zamračila. „Je to gramaticky špatně.“ Ukázala na čárku před a
nikdy. „Je to poměr slučovací a ta čárka tam nepatří. Tohle Billymu ujet
nemělo.“
„A o kom mluví?“ zeptala jsem se Sheily.
 „O Jane Austenové. Proslavila se svými šarádami. Hlavně v Emmě. Ale
tohle není narážka na Emmu.“ Ukázala na Fitzwilliama. „Víš, kdo to je?“
„Měla bych?“
Sheila se zamračila. „Jestli to nevíš, tak nejsi žádná pravověrná fanynka
Jane Austenové.“
„Taky že ne.“
Sheila protočila panenky. „Nikdo není dost dobrý, aby ohrnoval nos nad
Jane Austenovou.“ Přitiskla prsty na Fitzwilliama na papíře. „A nikdo není
dost pyšný, aby ohrnoval nos nad panem Darcym, panem Fitzwilliamem
Darcym.“
Se Sheilou jsme zkoumaly vodítko.
„Vidíš tady ten konec?“ Přejela jsem prstem pod posledním řádkem.
‚Tenhle Angličan hodnotu neztrácí, ani když odešel.‘ To je to jméno, co
hledáme.“
Naklonily jsme se blíž k papíru, jako by nám to hádanku mělo pomoct
rozlousknout.
„Jeho hodnota.“ Naťukala jsem do slovníku synonym slovo „hodnota“ a
přečetla to Sheile. „Kvalita. Význam. Důležitost. Cena.“
Sheila luskla prsty. „Cena,“ řekla autoritativně. „A hledáme anglické
jméno, takže worth. A jak se anglicky řekne, že někdo odešel, třeba v
minulém čase prostém?“
„Zkoušíš mě jako u tabule?“
„O gramatice nikdy nežertuju. Tak co je správná odpověď?“ Byla by z ní
dobrá učitelka.
Go. Gone. „Went,“ žasla jsem, jako bych rozluštila jednu z velkých
světových záhad.
Sheila souhlasně přikývla. „Kapitán Frederick Wentworth.“ Vrhla jsem
na ni zmatený pohled. „Ty jsi nemožná.“
Sheila mě zavedla do klasiky. Projížděla očima písmeno A, až našla
komentované vydání Anny Elliotové. Brožovaná kniha byla divně
vyboulená, jednu stránku na začátku románu totiž označovala krabička od
sirek. Billy podtrhl popis patriarchy pana Elliota.
Domýšlivost byla hlavním rysem povahy sira Waltera; domýšlivost
na vlastní osobu a společenské postavení.
 A o větu dál:
Jen málokterá žena by dokázala myslet si víc o svém zevnějšku než
on; a ani komorník nově jmenovaného lorda nemohl se víc těšit z
postavení, jež zaujímal ve společnosti.
Krabička od sirek byla ze steakhousu v Orange County. Na stránce s
recenzemi stálo, že ho v roce 2002 prodali a přejmenovali, pak pětkrát
vystřídal majitele a v roce 2011 konečně zavřel. Recenze posledního
podniku lkaly, že chtějí zpátky původní restauraci. Burt Weston byl
možná chamtivej č**ák, napsal jeden recenzent. Ale aspoň věděl, jak
najmout kuchaře, kterej umí ugrilovat za**anej steak. Ukázala jsem
telefon Sheile. Pokrčila rameny, klíčový detail v recenzi neviděla. Přišla
řada na mě, abych si zahrála na expertku.
„Weston,“ pověděla jsem Sheile. „Jako Evelyn Westonová. Burt Weston
musel být její otec.“ A určitě byl domýšlivý a nadutý. Už jsem věděla, že
ho Billy neměl rád.
Na internetu mi o Burtu Westonovi vyjelo ohromující množství
informací. Byl to jediný vlastník Weston Family Farms, největšího
distributora ovoce v San Joaquin Valley. Dostal se na obálku několika
časopisů, včetně Forbese. V sedmdesátých a osmdesátých letech ho
periodika vychvalovala, jak se vypracoval od píky. S úderem let
devadesátých přišla skandální odhalení, která podrobně popisovala drsné
pracovní podmínky, politické úplatkářství a obří vlny propouštění. Soudili
se s ním bývalí zaměstnanci a odbory, bývalé manželky. Koncem
devadesátých let, když mu bylo kolem pětašedesáti, svoji farmu prodal
konglomerátu a odešel do důchodu. Kolik peněz asi dostala každá jeho
žena? Která z nich asi byla Evelynina matka?
Tak bohatí a kontroverzní lidé jako Burt Weston neuváděli svoji adresu
veřejně. Ale prostřednictvím sira Waltera mi Billy prozradil, jakou měl
Burt Weston klíčovou vlastnost: domýšlivost. Musel chtít, aby ho lidi
mohli najít. I potom, co prodal svůj byznys a odešel do důchodu, i když
trval na tom, že už nedělá interview, musel chtít, aby ho našli. Jeho adresa
byla uvedená v uzavřené rezidenční oblasti v Orange County, asi hodinu
od Los Angeles.
Do Orange County vedla přímá cesta po pětce, ale moje auto to vzalo
oklikou na západ, než mi došlo, kam jedu. Našla jsem mámu na zahradě,
jak mulčuje růže. Měla klobouk s širokou krempou proti slunci.
Nedokázala jsem rozeznat její výraz, ponořený ve stínu.
„Mirando.“ Máma se postavila a zavolala na mě přes dvorek. „Co tady
děláš?“
Chtěla jsem k ní běžet, jako bych zase byla malá, a vší silou ji obejmout
kolem pasu, ale držela jsem si odstup. Chybělo mi, jak bezstarostně jsem
mámu dřív objímala. Nenapadlo mě, že o to můžeme přijít.
„No, taky tě zdravím,“ řekla jsem.
Sundala si klobouk a já spatřila její tvář jasně. Byla silně nalíčená, i když
zahradničila. „Zlatíčko, je všechno v pořádku?“
„Samozřejmě že není. Jak by mohlo?“
„Já nevím.“ Sundala si rukavice a zastrčila si je pod paži. „Ale jsem
ráda, že jsi přišla domů.“
„Nepřišla,“ řekla jsem úsečně. „Jenom ti chci dát vědět, že jsem na cestě
k Burtovi.“
„K Burtovi?“ zeptala se nevinně.
„K Burtu Westonovi.“
Máma klobouk upustila na zem. Vrhla se za mnou a rukavice se jí přitom
vysmekly zpod paže a padaly za ní. Chňapla mě za paži. „To nemůžeš.“
„Ani se mě nezeptáš, jak vím, kdo to je?“ Pokoušela jsem se její ruku
setřást.
„Mirando, prosím. S Burtem mluvit nesmíš.“ Sevřela mi zápěstí a jemně
mě zatahala, potom prudčeji, když jsem se nepohnula. Byla jsem silnější
než máma. Mladší. Tvrdohlavější. „Půjdeme dovnitř. Promluvíme si.“
„Promluvíme? To myslíš vážně? Jsem tady skoro dva měsíce. Mohla sis
se mnou promluvit kdykoli. Já už s tebou mluvit nechci. Nemusím.“
Máma moji paži pustila a objala se. Pokoušela se ovládnout svoje emoce a
celá se z toho třásla.
„Burt Weston je krutý a sobecký muž.“ Vypadala malinká, jak se tak
objímala a zírala na mě. Sevřela jsem ruce v pěst, abych je k ní nenatáhla a
nepokusila se ji utěšit.
„Alespoň mi řekne pravdu.“
„Ne,“ řekla klidně. „Neřekne. Vždycky v tvém strýčkovi viděl jenom to
nejhorší.“
„Na rozdíl od tebe? Odkdy jsi k Billymu byla tak velkorysá?“
 Mámě ztvrdly rysy. Spustila paže a dala si ruce v bok. „Já v něm
vždycky viděla to nejlepší. To on – to Billy mě vždycky ze všeho
obviňoval.“
„Možná sis to zasloužila.“ Máma sebou cukla, jako bych jí dala facku.
Do očí jí vhrkly slzy. Chtěla jsem mámě ublížit, a to se mi povedlo. Ale
necítila jsem se o nic líp.
„Prosím, nejezdi za Burtem,“ řekla tak tiše, že jsem ji skoro neslyšela.
„Uvědomuješ si, že čím víc mě přesvědčuješ, ať za ním nejezdím, tím je
zřejmější, že mi poví něco, co mi nechceš říct?“ Začala jsem přecházet
sem a tam. „A nejdivnější na tom je, že mi pořád nejde do hlavy, proč se
mnou nechceš mluvit. Myslela jsem si, že si říkáme všechno, ale možná
jsme si nikdy nebyly tak blízké, jak jsem si myslela.“
„Prosím, zlatíčko, nesmíš za ním jezdit.“ Přišla ke mně blíž a natáhla
ruku k mému rameni. Páchla potem a hnojem. Z pronikavého, štiplavého
pachu se mi zvedal žaludek.
„Vždyť mě ani neposloucháš. Povídám ti, že je s námi něco špatně, a ty
pořád mluvíš jenom o Burtovi.“
Zoufale zavrtěla hlavou a promnula si obličej. Nevnímala mě ani náš
rozhovor, ani že máme šanci se sblížit. Rozzlobeně jsem odkráčela k autu.
„Mirando, prosím, vrať se,“ zavolala, ale já už byla pryč.
 KAPITOLA PATNÁCTÁ
I-5 byla volná a já jela rychleji než normálně a dívala se, jak se tachometr
sune k osmdesátce, pětaosmdesátce, devadesátce. Otevřenými okýnky
proudil horký vzduch a dělal mi z vlasů tornádo, které mi částečně
zakrývalo výhled na silnici přede mnou. V přístrojové desce mi vibroval
telefon. Když jsem uviděla, že je to máma, zmáčkla jsem tlačítko
„Ignorovat“. Naladila jsem rádio na něco hlasitého a zuřivého. Chtěla jsem
být zbrklá. Chtěla jsem být emotivní. Chtěla jsem být někdo jiný, ale když
jsem se dostala na pětadevadesát, v hrudi se mi něco sevřelo a já ubrala
plyn. Auto zpomalilo, až se ustálilo na sedmdesátce. Vypnula jsem rádio a
vyrolovala okýnka. Nebyla jsem někdo jiný, byla jsem já, Miranda
Brooksová. Sice jsem to mámě nezvedla, ale stejně jsem si poslechla její
hlasové zprávy.
„Mirando, tady máma,“ řekla, jako bych jinak nepoznala, kdo to je.
„Prosím, zavolej mi. Neměla jsem tě nechat odjet. Prosím, přijeď domů.“
Její další dva vzkazy byly čím dál naléhavější.
„Prosím, zlatíčko. Omlouvám se, že jsem k tobě nebyla otevřenější.
Všechno je to pro mě nesmírně těžké. Prosím, zavolej mi,“ a „Miláčku,
celé se to vymklo z ruky. Jsme rodina. Nemůžeme jeden o druhého přijít.
Nemůžu o tebe přijít. Prosím, promluvme si o tom.“
Musela jsem ty vzkazy vymazat, hned jak jsem si je poslechla, abych si
je znovu nepřehrála a nepopadly mě takové výčitky, že bych jí zavolala
zpátky. Ve čtvrté zprávě už žadonit přestala. „Tohle je naposled, co volám.
Neříkám, že jsem dokonalá ani že jsem všechno udělala správně, ale
snažím se tě chránit. Musíš mi věřit.“ Jak jsem jí teď měla věřit?
Pokračovala jsem v cestě do Orange County.
„Dům v sadu“, který patřil jistému Burtu Westonovi, se nacházel v
rezidenční oblasti, kde měl každý dům jméno. Strážný si přeměřoval černý
japonský sedan mých rodičů, pokrytý šedými tečkami z týdnů pouličního
parkování.
„Jméno?“ zeptal se pochybovačně.
„Jsem Miranda, Miranda Brooksová. Myslím, že moje jméno nemáte…“
Pokoušela jsem se mu to vysvětlit, ale on mezitím zmizel do své budky,
aby zkontroloval seznam návštěvníků.
 Strážný otevřel bránu. Ukázal na cestu vpravo. „Objeďte to po ní na
kopec.“
Užuž jsem se ho zeptala, jak to že bylo moje jméno na seznamu. Místo
toho jsem se ujistila: „Tudy k Burtu Westonovi?“
„Jak jsem řekl, na vrcholek kopce. Nemůžete to přehlédnout.“
Jela jsem po větrné cestě nahoru k Domu v sadu. Udělalo na mě dojem,
že Billy myslel na všechno.
Zaparkovala jsem před štukovým sídlem s taškovou střechou a cítila, jak
mi ve spáncích buší tep. Na tohle jsem čekala. Konečně dostanu odpovědi.
Dívala jsem na Burtův středomořský dům a nad horním rtem se mi přitom
nahromadil pot. Billy mi prostřednictvím Jane Austenové a sira Waltera o
Burtovi neřekl nic hezkého. Pokud mě posílal k muži, jímž pohrdal, tak mi
Burt určitě mohl říct něco, co nikdo jiný. Pokud mě od toho máma zoufale
odrazovala, muselo to být něco strašně důležitého. Rozepnula jsem si pás a
vykročila do bezdechého odpoledne.
Otevřela mi lipínská zdravotní sestra. Dům za ní byl temný. Ven
zavanula klimatizace, otřela se mi o paže jako hedvábná šála.
„Nejsem si jistá, jestli mě pan Weston očekává. Jsem Miranda
Brooksová. Můj strýček Billy Silver mě poslal, ať si s ním promluvím,“
pověděla jsem jí.
„Mirando! Pojďte dál.“ Otevřela dveře víc doširoka a já ji následovala do
formálního obýváku, šokovaná, že to celé bylo tak jednoduché. „Dneska
má dobrý den, ale jednejte s ním citlivě. Rozruší se, když si nemůže
vzpomenout.“
Burt seděl na vozíčku a díval se na telenovelu v televizi nad
mramorovou krbovou římsou. Starožitná skříň odrážela pro l jeho
dlouhého nosu, kamennou tvář.
„Neumí španělsky, a tak se dívá bez zvuku a vymýšlí si k tomu příběhy.“
Sestra rozsvítila. „Burte, oslepnete, když se budete dívat potmě.“
Obrátil svůj vozík k nám. „Proč bych měl oslepnout?“
„Dělala jsem si legraci, Burte,“ vysvětlila.
„Aha.“ Zasmál se. Díval se na mě zvědavě, jako by chtěl vědět, kdo
jsem. „Ahoj.“
„Burte, tohle je Miranda. Vzpomínáte, jak jsem vám říkala, že se možná
zastaví? Je to neteř Billyho Silvera.“
„Ne, není,“ řekl naštvaně.
 Zdravotní sestra se na mě obrátila. „Celý den byl hodný.“ Sestra mu
položila ruku na rameno a naklonila se těsně k němu. „Tohle je Miranda.
Přijela za vámi z daleka. Není to hezké, že někdo přijel na návštěvu?“
„Je to hezké.“ Hlas se mu třásl. Všechnu domýšlivost, kterou svého času
měl, mu sebralo stáří. Do tváří měl vyryté hluboké vrásky. Byl křehký.
Neschopný pohybu. Možná jsem ho měla nechat být, ale jak se tak na mě
dál díval, jeho vyděšený pohled zjihl v něco, co se podobalo přátelství.
„Budu vedle v pokoji,“ řekla sestra, když odcházela. „Jestli začne
vyvádět, zavolejte mě.“
Jakmile jsme s Burtem byli sami, zmáčknul tlačítko a dojel na vozíku
zhasnout.
„Hrozně nerad spím s otevřenými okny.“ Zasmál se. „Nevím, proč jsem
to řekl.“
Posadila jsem se na gauč a sledovala ho, jak mžourá do dálky. Nikdy
jsem netrávila čas se starými lidmi, zdravými či nemocnými. Můj
pradědeček – otec mámy a Billyho – byl jediný prarodič, který ještě žil,
když jsem se narodila. Bylo mu něco přes sedmdesát, celý život kouřil, už
bydlel v domově důchodců. Moji rodiče měli fotku, kde jsem za ním v
hospici na návštěvě, kterou jsem si nepamatovala. Máma řekla, že jsem se
ho strašně bála, což rozrušilo mámu i jejího otce, takže mě za ním moc
často nebrala. Umřel, když mi byly dva. Přestože byl nemocný už dlouho,
myslelo mu to výborně. Nedovedla jsem si představit, o kolik horší by to
pro mámu bylo, kdyby na tom byl její otec takhle. Setřásla jsem myšlenky
na mámu. Nechtěla jsem na ni myslet. Nechtěla jsem ji ani litovat.
„Loretto?“ zeptal se Burt, když mu došlo, že jsem pořád v pokoji. Přijel
ke mně a zastavil se tak blízko, že jsem z jeho dechu cítila cibuli, viděla v
jeho prořídlých vlasech lupy.
„Miranda, jsem Miranda,“ opravila jsem ho a odsunula se, abych mezi
námi vytvořila trochu prostoru.
„Aha. Jistě.“
„Nemohli bychom si promluvit o vaší dceři, Evelyn?“
„Každou neděli jedla lívance. Jaktěživ jsem neviděl dítě, co by snědlo
tolik lívanců.“ Odmlčel se. „Co jsem to říkal?“
„Povídal jste mi o vaší dceři, Evelyn.“
„Loretto?“ Zase ke mně přijel blíž.
Položila jsem svou ruku na jeho. Byla ledová, bez života. „Jmenuju se
Miranda. Miranda,“ zakřičela jsem, jako by mu mohlo pomoct pochopit,
kdo jsem, když svoje jméno řeknu hlasitěji. „Nejsem Loretta. Jsem
Miranda.“
Burtovy oči se zalily slzami. Měla jsem zavolat sestru. Kdysi možná
býval domýšlivý jako sir Walter Elliot, kdysi si možná zasloužil Billyho
opovržení, ale tohle si nezasloužil nikdo.
Burt mě překvapivě silně chňapl za předloktí. „Proč jsi odešla, Loretto?“
„Já jsem Miranda. Jsem tady.“ Zmocňovala se mě z toho závrať.
„Myslela jsi na Evelyn? Napadlo tě vůbec, co děláš svojí dceři?“ naléhal.
„Co Loretta provedla? Byla to Evelynina matka?“ Nebudu předstírat, že
jsem Loretta, ale budu s ním mluvit. Chtěl mi povědět o Lorettě. Já chtěla
naslouchat. „Co Loretta provedla Evelyn, Burte?“
„Umřela, víš,“ řekl Burt střízlivě.
„Evelyn opravdu umřela. Umřela před třiceti lety.“ Zatvářil se, jako by
se snažil spočítat, jestli je třicet let celý život, nebo jenom jeho zlomek.
„Vzpomínáte si, jak Evelyn zemřela?“
„Samozřejmě že ano.“ Už se zase zlobil. „Myslíš, že bych zapomněl, jak
zemřela moje vlastní dcera?“
„Jak zemřela, Burte?“ Stiskla jsem jeho studenou ruku.
„Měla jsi ji vyzvednout.“ Hlas měl slabý. Z jeho zmučeného výrazu mi
naskočila husí kůže.
„Burte, co se stalo Evelyn?“
„Ty jsi zapomněla?“ Svíral mi předloktí. „Jak jsi mohla zapomenout?“
„Zapomenout na co, Burte? Na co jsem zapomněla?“ Upřeně se mi díval
do očí, ale nepoznala jsem, kde je, jestli mluví o Evelynině smrti nebo o
něčem úplně jiném.
„Čekala na tebe před školou. Nepřišla jsi.“ Po pravé tváři se mu skutálela
slza.
„Burte, nevím, o čem mluvíte. Kdo čekal? Zemřela Evelyn při
autonehodě?“
„Čekala sama samotinká na školních schodech. Měla jsi ji vyzvednout,
Loretto. Proč jsi ji nevzala s sebou? Proč jsi mi Evelyn nechala?“
„Loretta vás opustila, Burte?“ Burt přikývl. „Opustila Evelyn?“
„Ano.“ Chvíli byl při smyslech, chvíli zase ne. Jednu chvilku byl se
mnou, za okamžik někde pryč. Zdálo se, že minulost je hned tady, jako by
do ní celý mohl vklouznout.
 „Co se stalo Evelyn, Burte?“ Naklonila jsem se k němu, jak to udělala
sestra. Pokoušela jsem se navodit důvěrnou atmosféru, která ho třeba vrátí
do přítomnosti.
„Tolik se Evelyn podobáš. I Lorettě. Evelyn vypadala jako Loretta, když
byla těhotná. Vždycky jsem jí to chtěl říct, ale nevěděl jsem jak.“
„Jak to myslíte?“ Nedalo se rozeznat, co si vykonstruoval z minulosti, co
si přikrášlil z telenovel, co mohla být pravda. „Evelyn byla těhotná? Měla
dítě?“
„Než jsme odešli ze sadu. Nechtěla naše dítě vychovávat tam.
Kdybychom tam zůstali, třeba bys neodešla.“
„Mluvíte o Lorettě,“ rozhodla jsem za něj. „Loretta byla těhotná v sadu.
Ne Evelyn.“
„Vždyť to říkám.“
„Vzpomínáte si na Billyho?“
„Na Billyho?“ zopakoval, jako by si nebyl jistý, že je to skutečné jméno.
„Na Evelynina manžela, Billyho Silvera.“
„Vrah!“ vykřikl. „Vrah!“
„Ššš.“ Obrátila jsem se ke dveřím a čekala, že se přižene sestra. Odvedle
hulákala televize, a pokud žena rozruch slyšela, rozhodla se to neprošetřit.
„Ššš, Burte. Uklidněte se.“
„On ji zabil. Zabil moji Evelyn. Snažil jsem se, ale nepovedlo se mi to
dokázat. Nezasloužil si ji. Nezasloužil si ani jednoho.“ Burt vrtěl hlavou,
jako by z ní s trochou snahy mohl minulost vytřást.
„Ani jednoho?“ Byla jsem úplně perplex. Nedokázala jsem se v Burtově
vyprávění vyznat.
„Evelyn a dítě,“ vysvětlil.
„Jaké dítě?“ Jaké dítě?
„Evelyn.“
„Evelyn je vaše dítě, Burte. Evelyn byla vaše dítě.“
„Evelyn byla moje dítě,“ řekl.
„Takže Evelyn neměla dítě?“
„Evelyn neměla dítě.“
Motala se mi hlava, jako bych byla přiopilá. Jestli byl tohle dobrý den,
tak jsem nechtěla vědět, jak vypadal špatný.
Burt se ode mě odvrátil k televizi nad krbem, kde přes obrazovku
horečně přecházela vysoká žena s vlasy obarvenými na blond a uměle
modrýma očima. Spustila němou tirádu a mávala rukama, jako by ji
posedl ďábel.
„Tuhle mám nejradši, to je Esmeralda. Vždycky se tak vzteká. Je to
krása.“
Pořád jsem se ho chtěla zeptat na tolik věcí, ale ať už Billy čekal, že mi
řekne cokoli, nebyl toho schopný. A přesto se mi ze všech těch zdánlivě
iracionálních věcí, co povídal, vytrvale vracelo jedno slovo. Vrah! Vrah!
Billy nebyl vrah. To byla holá nemožnost. Věnoval svoji kariéru tomu, aby
udělal ze světa bezpečnější místo, aby zamezil smrti a zkáze. Svoji ženu
rozhodně nezavraždil, ale Burt byl zcela při smyslech, když křičel Vrah!
Vrah! Ze všeho, co řekl, se jedině tohle neobtáčelo kolem sebe, nesplétalo
spirálu úlomků lítostivých vzpomínek. Vrah! Vrah! Burt si byl tak jistý, že
Billy jeho dceru zabil, přestože to nemohl dokázat. A já už věděla, že Billy
se sám obviňoval. Co když se Sheila mýlila? Co když z Billyho nemluvil
zármutek, když řekl, že Burt má právo ho odsuzovat? Co když Billy za
Evelyninu smrt opravdu mohl?
S Burtem jsme se dívali na telenovelu, dokud se sestra nevrátila. Zase se
uklidnil a tak docela nevnímal, že tam jsem.
„Tak, Burte,“ řekla sestra a znovu rozsvítila. „Nechcete si dát šlofíka?
Rozloučíme se s Mirandou.“
Zase na mě pohlédl, skoro jako by mě poznával, stejně jako při mém
příchodu.
Seděla jsem sama v obýváku a čekala na sestru. Vrátila se a posadila se
vedle mě. „Jak vám je?“
„Jsem v pořádku. Pletl si mě s Lorettou.“
„Mě si s ní plete taky. Vím, že je to těžké, ale měla byste ho navštěvovat
častěji. Pomáhá mu to. Sice to nedokáže vyjádřit, ale pomáhá mu, když
vzpomíná.“
„Mluví někdy o svojí dceři Evelyn? Byla to moje teta.“ Byla Evelyn
moje teta? Patřila mi?
Sestra přikývla.
„Doufala jsem, že mi o ní Burt poví. Neznala jsem ji.“
Sestra došla ke skříni a prohrabala se hromádkou fotoalb, až našla
vybledlou knihu ve zlatém plátně. Podala mi ročenku, v jejímž pravém
dolním rohu byl vyražený rok 1969. Rok, kdy máma odmaturovala. Rok,
kdy musela odmaturovat i Evelyn.
 Otevřela jsem knihu a na předsádce jsem spatřila několik ručně psaných
vzkazů pro Evelyn. Hodně štěstí na Vassaru! A Moc ráda jsem vedle tebe
seděla na dramaťáku, bude mi to chybět! Pořád si myslím, že bys měla
radši hrát než dělat kulisy! A Nikdy nezapomenu, jak jsi na chemii zapálila
linku a Bojuj dál!
„Burt si to nechal?“ zeptala jsem se.
„Člověk se nestačí divit, co všechno si lidi vezmou s sebou, když se
stěhují,“ řekla sestra. „A co ne. I když si nevzpomíná, rád si staré fotky
prohlíží.“
„Můžu se podívat?“
Zamračila se. „Musím jít Burtovi udělat večeři. Dejte si načas.“ Nechala
mě samotnou ve studeném obýváku.
Prolistovala jsem první stránky ročenky, plné fotek učitelů a vedení, a
zastavila jsem se, když jsem spatřila fotogra i na stránce novin. Byla na ní
Evelyn v háčkované vestě, jak se naklání nad stolem a tvář jí půlí vedví
pramen vlasů. Vypadala vážně a přemýšlivě a starší než na osmnáct.
Evelyn byla jednou ze dvou dívek v debatním týmu. Členka Výboru pro
zájmy studentů, studentského předsednictva, Národní čestné společnosti.
Mrkla jsem se, v jakých klubech byla máma. Byla členkou jazzového
klubu. Našla jsem ji, jak na fotogra i svůdně tancuje za mikrofonem.
Vypadala neposlušně a energicky a mladě. Prolistovala jsem zbytek
ročenky a hledala nějaký důkaz, že byly Evelyn s mámou nejlepší
kamarádky. Na třídních fotkách vypadaly jako každý jiný, odlišovaly je
jenom účesy. Evelyn měla dlouhé a rovné vlasy. Máma měla pážecí účes,
obočí a uši jí skrývala o na. Tak nakrátko jsem ji nikdy neviděla.
Spolu jsem je spatřila až na předposlední stránce ročenky, v
momentkách. Evelyn s mámou seděly na podlaze a opíraly se o řadu
skříněk. Evelyn měla džíny a pruhované tričko bez rukávů, máma černé
punčochy a krátkou áčkovou sukni. Evelyn měla hlavu na mámině rameni,
tvář svraštělou smíchem. Máma vyplazovala jazyk a šilhala. Vedle
fotogra e máma zapsala: Navždy s láskou – Suzy. Vzpomněla jsem si na
mámin zoufalý tón v hlasových zprávách, co mi nechala, v těch, které
jsem smazala, jak strašně se bála, že mě ztratí. Už ztratila někoho, koho si
myslela, že bude navždy milovat. Vyfotila jsem si ty dvě a nechala
ročenku zavřenou na konferenčním stolku.
Zvuk mixéru mě zavedl do kuchyně, kde sestra dělala polévku. Když
jsem se s ní začala loučit, mávla na mě, že mám počkat, a utřela si ruce do
utěrky. Otevřela a zavřela pár šuplíků a potom mi podala obálku.
„Přišla asi před dvěma měsíci, je pro vás.“ Šly jsme ke vstupním dveřím.
Když těžké dveře otevřela, do chladného, temného domu se vlilo světlo.
„Zase se zastavte. I když to nedokáže vyjádřit, má rád společnost.“
Na verandě jsem obálku otevřela. Uvnitř byl rébus. Kresba stromu a
svazku klíčů. Dřevěné klíče? Kruh stromů? Kruh smrků? Smrkové klíče?
Smrk to ale nebyl. Byl to mohutný strom s obří korunou větví a listů.
Javor? Bříza? Dub? Dubové klíče? Oak keys? Okieové! Byl jenom jeden
zásadní román, který dokumentoval jejich boj, jeden zásadní román, který
byl náhodou vystavený na Billyho straně stolu v doporučeních
zaměstnanců mezi knihami Portrét dámy, Něžná je noc, Věk nevinnosti.
Billy si přitom na klasiky zrovna nepotrpěl.
Když jsem dorazila zpátky do obchodu, na dveřích se houpala cedule
Zavřeno, přestože bylo teprve šest hodin a měli jsme mít otevřeno.
Odemkla jsem a vešla. Mezi regály bylo pusto a v kavárně jakbysmet.
„Malcolme,“ zavolala jsem.
„V koupelně,“ křikl.
Malcolm vytíral mopem dlaždičkovanou podlahu, košili měl
promočenou a vlasy se mu kadeřily.
„Fakt jsi to vychytala, zrovna dneska se neukázat.“ Znělo to dost jízlivě.
Stejně to ale byla věta, která sestávala z devíti slov, což bylo víc, než mi
řekl celé týdny.
„Co se stalo?“
„Můžeš jednou hádat.“ Muselo mu dojít, že je zbytečně kousavý, protože
dodal: „Nějaký kretén ucpal záchod, potom prasklo potrubí. Byl to den na
hovno.“ Zmáčkl mop do kýble.
„Můžu ti pomoct?“
„Teď, když už jsem všechno uklidil?“ Zavezl kýbl do kuchyně.
„Opravil jsi to sám?“
„Jsem muž mnoha talentů, ale uklízet srágory cizích lidí mezi ně nepatří.
Instalatér odešel před půl hodinou.“
„Takže to opravil?“
„Jo, opravil. Stálo to tisíc dolarů, ale zítra budeme mít otevřeno.“
Malcolm kýbl ztěžka zvedl a vylil šedou vodu do dřezu.
 „Ty jsi utratil tisíc dolarů za instalatéra?“
„Byla to nouzovka.“ Špinavá voda se odrážela o stěny dřezu a vycákla
mu na obličej. Agresivně ji setřel.
„Ty ses nedíval, kdo všechno je k mání? Nepokoušel ses sehnat
levnějšího?“
Upustil kýbl na podlahu. „Hele, kdybys tady byla, mohla sis to udělat po
svém.“
Prosmýkl se kolem mě a rozzlobeně vypochodoval z krámu. Chtěla jsem
se za ním hnát po Sunset Boulevardu, abych se mu omluvila, že jsem tady
nebyla, že jsem o něm pochybovala, že jsem si myslela, že mi lže, když
přitom truchlil. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli bychom se k sobě zase
nemohli chovat jako dřív. Chtěla jsem na něj zaječet Co tě to sakra
napadlo, utrácet tisíc dolarů? a zabodnout mu prst do hrudi, říct mu, že
jestli Prosperovo knihkupectví zkrachuje, bude to jeho vina. Chtěla jsem si
na Malcolmovi vylít vztek, svést na něj hádku s mámou, Burtova slova –
Vrah! Vrah! –, ale to jsem mu nemohla udělat. Nebyla jsem tam.
Neztratila jsem nejlepšího přítele.
Došla jsem ke stolu s doporučeními a spatřila kresbičku Billyho.
„Proč jsi nebyl opatrnější?“ zeptala jsem se jeho zkroušeného obličeje.
Jako seismolog byl Billy metodický. Každou honbu za pokladem precizně
naplánoval. „Jak jsi mohl s Prosperovým knihkupectvím zacházet tak
lehkomyslně?“
Projela jsem očima doporučené knihy. Portrét dámy, Něžná je noc, Věk
nevinnosti. Hrozny hněvu nikde. Obíhala jsem stůl a odhazovala knihy
stranou. Pod prvním a druhým dílem Řady nešťastných příhod nebyly, ani
mezi výtisky V čase motýlů. Doběhla jsem za kasu, kde mi Booklog
potvrdil, že jsme Hrozny hněvu prodali. Anonymní zákazník za ně zaplatil
v hotovosti, a ať Billy v knize nechal útržek lístku, účet od večeře nebo
cokoli jiného, odnesl si to na Sunset Boulevard a vyhodil a já se nikdy
nedozvím, kdo Billyho bojovku zničil.
Stála jsem za kasou a zírala na obrazovku. Bylo to opravdu možné? Že
by Billyho honbě za pokladem učinila přítrž jediná koupená kniha? To by
bylo obrovské pochybení a Billymu se rozhodně nedalo vytknout, že by
nebyl úzkostlivě pečlivý. Finance Prosperova knihkupectví možná
schválně ignoroval, ale na téhle cestě by nenechal nic náhodě. Nedopustil
by, aby to s bojovkou vzalo tak rychlý konec.
 V klasice jsme měli tři výtisky Hroznů hněvu, tak jsem začala tam. V
knize z druhé ruky jsem nenašla žádné poznámky. Žádné milostné dopisy.
Dokonce ani starý účet od oběda. Nic nebylo ani ve velkonákladovém
vydání. Zato vydání ku příležitosti stého výročí Steinbeckova narození se
přirozeně otevřelo na dvacáté deváté kapitole.
Kapitola začala tím, jak se od oceánu přivalily mraky s větrem v patách.
Ten přivedl k životu stromy a odvál mraky dál do vnitrozemí. Potom přišel
déšť, nejdřív nevyzpytatelný, ale pak našel rytmus, skočil do řeči slunci a
přivlastnil si odpoledne. Steinbeck dál popisoval, jak deště sílily a sílily,
máčely zemi, až ji celou naplnily. Potom voda zaplavila sady, silnice,
motory aut, a přinesla nemoc a hlad migrantům, kteří čekali, až potopa
skončí. Po dvou stránkách bylo zakroužkované jedno slovo. Když dorazili
ohledávači mrtvol, aby odvezli těla těch, kteří bouři nepřežili: mrtvé. A o
stránku později zase zakroužkované: umírali.
A potom déšť ustal. Pole byla zaplavená. Tři měsíce nebude žádná práce
a všichni měli strach. Strach mužů se brzy proměnil v hněv a ženy tomu
hněvu věřily, protože dokud se muži pořád dokázali hněvat, nebyli
poražení. A za pár dní se pak zase všechno začalo zelenat.
V Hroznech hněvu jsem si vzpomínala na sucho, ne na záplavu, ani na
nadějné podtóny v závěru románu. Ale na těch stránkách plných naděje
Billy nic nepodtrhl. Nepodtrhl nikde nic. Jenom zakroužkoval ta dvě
slova: mrtvé a umírali. Tak střízlivá. Tak prostá.
Prolistovala jsem zbytek románu. Billy nic neoznačil, nezastrčil mezi
stránky žádný vzkaz ani obálku, nic, co by mě přivedlo k dalšímu člověku
na cestě. Ta slova ale přesto nezakroužkoval náhodou. Byly to jeho značky,
které mě vedly k Evelyn, k její smrti.
Znovu jsem si kapitolu přečetla, uhranutá její jednoduchou krásou,
zděšená vší smrtí. Prohledala jsem jiné výtisky románu, jestli mi něco
neuniklo. Byly netknuté. Když jsem zavírala velkonákladové vydání,
všimla jsem si na předsádce tužkou napsaných značek, tak světlých, že
jsem je málem zase přehlédla. Dvě čísla, pak desetinná čárka, pak další
čtyři čísla. Písmeno S, potom další dvě čísla, desetinná čárka, čtyři číslice
a nakonec písmeno Z. Podívala jsem se na výtisk z druhé ruky a stejná
řada čísel a písmen byla napsaná i tam. Musel to být kód, který jsem
zahlédla v Hroznech hněvu v Billyho doporučených knihách, tajný jazyk,
kterým Billy podle Malcolma popisoval romány zachráněné z vetešnictví.
Billyho tajný jazyk to vskutku byl, jenom se netýkal knih.
Našla jsem si čísla v Booklogu. ISBN to nebylo. Ani číslo v
knihovnickém systému. Náš inventář ho vůbec nerozpoznal. Místo toho
jsem čísla a písmena zadala do Googlu. Když mi nic nevyjelo, Google se
zeptal, jestli k těm číslům nechci přidat značky stupňů a tečky. V téhle
kon guraci S neznamenalo stará ale sever. Z nebylo zánovní ale západ.
Souřadnice se stýkaly v oblasti zvané Fawnskin, kousíček na sever od
jezera Big Bear.
 KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ
K jezeru se z L. A. jelo dvě hodiny na východ do vnitrozemí. V Google
Earth jsem našla dům ve Fawnskinu, který ležel na souřadnicích z Hroznů
hněvu, tmavou dřevěnou chatu obklopenou hnědou trávou žíznící po dešti.
Nedovedla jsem si představit, co jsem podle Billyho v tom domě měla
najít, jak to souviselo s divokými dešti ani jak to souviselo se smrtí.
Nemohla jsem spát, a tak jsem za úsvitu vyjela a doufala, že se vyhnu
dopravní špičce. I v šest ráno se auta podél 210 ploužila. Pasadena se
pomalu vzdálila ve zpětném zrcátku, potom se kolem Pomony doprava
ztenčila a v San Bernardinu zase zpomalila. V sedm musel Charlie dorazit
do obchodu s třemi krabicemi muf nů. Sundal židle a opražil kávu a
potom přišel Malcolm. Zkontroloval zprávy na záznamníku a e-maily a
potom zamířil nahoru do skladu odemknout sejf a napočítat na dnešek dost
drobných. Podíval se na moje zavřené dveře a došlo mu, že touhle dobou
už většinou bývám dole? Když obrátil ceduli na dveřích na Otevřeno,
zeptal se Charlieho, jestli mě viděl? Napadlo ho, jak brzy se už denního
provozu Prosperova knihkupectví přestanu účastnit? A naplnila ho tahle
vyhlídka úlevou, nebo lítostí?
„Prospero,“ řekl Malcolm, když zvedl telefon.
„Tady Miranda.“
„Proč voláš shora?“
Chtěla jsem zavtipkovat: Vážně si myslíš, že jsem tak líná? „Jela jsem
pryč,“ vysvětlila jsem. „Dneska se nevrátím.“
„Žádáš mě o dovolení?“
„Ne.“
„No, tak se uvidíme, až se vrátíš.“ Tón měl tak nevzrušený, tak prostý
emocí, že jsem si říkala, jestli jsem si jenom nepředstavovala, že mezi
námi zuří napjatá, nevyřčená hádka.
Za jezerem Big Bear se tyčila lyžařská hora, jejíž sněhuprosté sjezdovky
ohraničovaly jedle a borovice. Lesy se táhly dál za lyžařské středisko, přes
horský hřeben na rovinu, která obkružovala jezero. Motorové čluny tahaly
po nehybné hladině pneumatiky. Kajaky lemovaly pláž vedle North Shore
Drive, kde turisti balancovali na barevných paddleboardech a pádlovali
přitom pryč od břehu. Letní sezona vydrží do poloviny října, kdy se počasí
ochladí a listí začne měnit barvy. Big Bear Lake bylo jedním z mála míst v
jižní Kalifornii, kde se listí barvilo a zahalovalo hory do karmínové a
sieny pálené. Podzim ve Filadel i byl stejně velkolepý. Kolem řeky
Shuylkill to zářilo barvami. Kamenné chodníky kolem kampusu poselo
pestrobarevné listí. Až listí opadá, budu mít za sebou už dva měsíce
prvního pololetí školního roku. Až listí opadá, bude už Prosperovo
knihkupectví patřit někomu jinému, pokud bude patřit vůbec někomu. Až
listí opadá, všechno už bude jinak. Všechno kromě mého života. Já budu
zase bydlet s Jayem v našem bytě – za předpokladu, že je pořád náš –, zase
učit ve své třídě se Susan B. Anthonyovou a Harriet Tubmanovou na
stěnách, stejně jako to bylo dřív.
Odbočila jsem do Fawnskinu, k domu, který ležel na příslušných
souřadnicích, a myslela na podzim, na tlupy žáků, kteří budou obědvat na
břidlicových lavičkách před jídelnou, na hodiny, které jsem učila už
tolikrát, že jsem je mohla odříkávat zpaměti. Učení se trochu podobalo
tomu, když člověk pořád dokola opakuje svoje oblíbené slovo. Pryskyřník
nebo meluzína nebo Jitřenka. Nejdřív si ho na jazyku vychutnává jako
máslo, jemné a hedvábné, ale jak ho tak pořád omílá, začne znít divně.
Pryskyřník vybledne. Meluzína ztratí kouzlo. Jitřenka pohasne.
Vysvětlovala jsem žákům slavný proslov Patricka Henryho k Virginia
House of Burgess, a najednou jsem už nechápala, proč byl tak důležitý,
jestli Henry doopravdy dokázal přesvědčit svoje souputníky k povstání
několika mizernými slovy, která se nikdo ani neobtěžoval zapsat, a proslov
žil dál jenom ve vzpomínkách. Nikdy by mě nenapadalo, že historie může
vyblednout nebo ztratit kouzlo. Nedovedla jsem si představit, že by mohla
pohasnout. Učení se tohle podařilo. Někteří žáci po mně pořád něco chtěli.
Jiné jsem musela věčně nahánět. Jedněm záleželo jenom na známkách,
jiným na nich nezáleželo vůbec. Myslela jsem na Prosperovo
knihkupectví. Pořád musíme vydělat tolik peněz a prodat tolik lístků na
ples, slíbené dary pořád nikde – ale představa téhle práce mě kdovíproč
netížila tak, jako to dělal můj život.
Zaparkovala jsem na souřadnicích. Naživo dům vypadal hůř než na
internetu. Na zábradlí na verandě chyběly sloupky. Přední dvorek byl samá
hlína, ze které rašila hnědá tráva jako nerovnoměrné trsy vlasů. Dveře mi
otevřela žena v zástěře. Za ní se domem rozléhaly dětské výkřiky. Vlasy se
jí ježily a zástěru měla od mouky.
 „Ano?“ Výkřiky se proměnily v jekot a ona se ohlédla do temného domu.
„Jonathane, ne abys šahal na tu troubu!“ Několik dětí se zahihňalo.
Netrpělivě se ke mně obrátila.
„Nejsem si jistá, jestli jsem tady správně. Jmenuju se Miranda
Brooksová. Myslím, že mě sem poslal můj strýček, Billy Silver, abych si s
vámi promluvila.“
„Kdo?“ Znovu se obrátila. „Jonathane, co jsem ti řekla?“ Děti zase
zapištěly.
„Mám se vrátit později?“
„Ať prodáváte, co chcete, nemám zájem.“ Začala zavírat dveře.
„Prosím, chci jenom vědět, jestli jste náhodou neznala mého strýčka,
Billyho Silvera.“
Něco za ní třísklo. „Promiňte, nepomůžu vám.“
Zavřela dveře a odřízla tak všechen hluk, všechen život. Opřela jsem se o
madlo zábradlí a vrátila se po vlastních stopách. Určitě jsem tu šifru
špatně pochopila. Nebyly to souřadnice. Nebo jsem ta čísla nezadala
správně. Znovu jsem je naťukala do telefonu a pořád mě vedly sem.
Zadřela jsem si na zábradlí třísku do prstu. Na konečku prstu mi
vystoupila krůpěj krve a já bolestně svraštila obličej. Zamáčkla jsem ji
palcem, abych krvácení zastavila. Celé zábradlí bylo samá tříska,
oprýskaná barva odhalovala shnilé dřevo. Sloup, který podpíral střechu,
vypadal, že se co nevidět zřítí. Většina jeho barvy už byla dávno pryč, ale
bílá se nahromadila v srdíčku, vyřezaném do měkkého dřeva. Uvnitř
srdíčka byly dvě nezaměnitelné iniciály: B + E.
Ženina netrpělivost hraničila se vztekem, když zjistila, že jí zase klepu
na dveře.
„Promiňte, že vás obtěžuju.“ Ukázala jsem na iniciály na sloupu.
„Nevíte, kdo to vyřezal?“
„Co?“ Ani se na řezbu neobtěžovala podívat.
„Hledám bývalé majitele. Znáte je?“
„Posledních pětadvacet let tenhle dům vlastní moji rodiče.“ Začala
zavírat dveře.
„Prosím,“ řekla jsem. „Opravdu musím vědět, od koho ho koupili.“
Zpoza okraje dveří vykoukla polovina jejího obličeje. „Chvíli byl na
trhu. Bývalí majitelé zemřeli za tý bouře.“
„Bouře?“ Steinbeckova slova se mi vybavila v obrazech. Viděla jsem vítr
vířící v dešti. Potopu. Smrt. „Oba zemřeli za bouře?“
„Ta žena, možná. Máma mi nikdy neřekla všechno. Upřímně řečeno jsem
to nechtěla vědět.“ Zevnitř se ozvala rána. Děti zalapaly po dechu, potom
se rozřehtaly. „Musím se vrátit.“
„Mohl by mi někdo říct, co se jim stalo?“
„Zkuste Dotty v knihovně,“ poradila mi, když zavírala dveře. „Jestli
někdo ví, co se stalo, tak je to Dotty.“
Kolem knihovny u jezera Big Bear rostla vyhladovělá tráva a zmírající
křoviny. Lidi v ní pracovali u čtecích pultů. Muž s culíkem zařazoval
knihy. V jediné veliké místnosti to jako ve všech knihovnách čpělo plísní,
tak odlišnou od vůně Prosperova knihkupectví.
Za informačním pultem si četla knihovnice. Měla kudrnaté bílé vlasy.
Usoudila jsem, že tady bude dost dlouho na to, aby si vzpomínala na
tragédii, která se udála skoro před třiceti lety.
Vysvětlila jsem jí, že hledám informace o nehodě, která se stala v
polovině osmdesátých let. Pořád jsem nevěděla přesně, kdy Evelyn
zemřela, ale někdy mezi léty 1984 a 1986.
„Nevzpomínám si, že by na té hoře někdo umřel,“ řekla knihovnice.
„Nehody se staly, to jistě. Ale nic vážného. Zkusila jste nemocnici?
Nejspíš vám ale nevydají záznamy, i když ten člověk umřel.“
„Na hoře se to nestalo. Bylo to v domě. Za bouře zemřela jedna žena?“
Obličej jí znehybněl. „Vzpomínám si.“ Pomocí obou rukou se zvedla ze
židle a dovedla mě ke starému skeneru na mikro še. Probírala se několika
archivními bednami a já na ni mezitím čekala. „Tak daleko do minulosti si
výtisky novin nenecháváme.“ Podala mi kroužkový pořadač s negativy.
„Nevzpomínám si, kdy se to stalo. Bylo to za sněhové bouře. Zlé. Takže
můžete vyloučit květen až říjen.“ Vykročila pryč. „Říjen vlastně
zkontrolovat můžete, jenom pro jistotu. Zimy tehdy bývaly delší. Květen
taky.“
Existoval důvod, proč mikro še vyšly z módy. Nedalo se na nich snadno
hledat, pokud člověk naprosto přesně nevěděl, po čem pátrá. Musela jsem
projít noviny z každého dne, jednotlivě. Naštěstí byly krátké, hrstka
místních příběhů jako přívažek k těm z newyorské tiskovky. Začala jsem
lednem 1984. Sněhových bouří sice bylo dost, ale žádná si nevyžádala
životy. V únoru a v březnu nic. Prolétla jsem zbytek roku do další lyžařské
sezony, začátku roku 1985. Tu zimu sněžilo normálně, nic
monumentálního. Žádná bouře, která by lámala rekordy. Nic, co by
zrcadlilo sílu Steinbeckovy průtrže mračen. V dubnu někdo zemřel při
autonehodě za krupobití, starší pán, který naboural do stromu. Červen,
červenec, srpen, září jsem přeskočila. Když jsem nenašla nic ani v říjnu,
znervózněla jsem a znovu se podívala na ty suché, horké měsíce. Kapitola
v Hroznech hněvu byla o dešti, ne o sněhu. Knihovnice se mohla mýlit,
třeba se to nestalo za sněhové bouře. Ale to léto vůbec nepršelo. Sucho
trvalo celý podzim, jedno z nejhorších za dlouhé roky. V listopadu, kdy
mělo začít sněžit, pořád vládlo sucho a šance na dobrou lyžařskou sezonu
se octly v ohrožení. V prosinci konečně začalo sněžit. Každý napadlý
centimetr si vysloužil pár set optimistických slov, že přišel sníh, který tak
zoufale potřebovali. Bouře zůstaly malé. Pomíjivé. Když na konci měsíce
sníh skutečně napadl, bylo ho moc najednou. Lyžařská hora musela zavřít.
Silnice byla zatarasená. Vločky velké jako deseticenty rychle vytvořily
bílou tmu v brzkých hodinách 30. prosince 1985, dne mého narození.
Třicátého kvůli bouři noviny nevyšly. Vydání z třicátého prvního bylo
delší než obvykle, plné fotogra í. Snímky restaurací podél Big Bear
Boulevardu s cedulemi Zavřeno, střechy a chodníčky pohřbené pod
sněhem. Pixelovaná fotogra e rodiny, která tlačí auto ze sněhové závěje.
Muž kráčející podél chodníku, zapadlý až po kolena, s obličejem
zamaskovaným šálou, tmavý proti bílému terénu. Na popisku u fotky
stálo: „Muž kráčí po Big Bear Boulevardu.“
Články podrobně popisovaly snahu požárníků zprůjezdnit silnice. Na
přední straně uvedli zranění a úmrtí, která měla bouře na svědomí.
Zemřelo šest lidí – několik dalších bylo ošetřeno kvůli podchlazení a
omrzlinám.
Článek věnoval každému úmrtí jeden krátký sloupek. U některých lidí
uvedli věk, u jiných pohlaví nebo zaměstnání. Třiačtyřicetiletého muže
zabil strom, který mu spadl na obytný přívěs. Učiteli v důchodu se
zastavilo srdce, když odhazoval sníh. Maratonského běžce při tréninku
porazilo auto. Bakers eldští novomanželé na líbánkách zahynuli, když
jejich auto dostalo smyk a sjelo ze silnice. Těhotná žena zemřela
pravděpodobně na otravu oxidem uhelnatým. Její manžel a novorozené
dítě byli v kritickém stavu.
Článek pokračoval seznamem autonehod, při kterých pasažéři
nezahynuli. Policista si zlomil nohu, když se jeho auto srazilo s
náklaďákem. Místní dívku na saních srazil starší pár, který se snažil dojet
domů. Oči mi zalétly zpátky ke sloupečku o těhotné ženě. Byly to dvě
věty.
Čtyřiatřicetiletá žena zemřela pravděpodobně na otravu oxidem
uhelnatým. Manžel, seismolog, a novorozená holčička jsou v
kritickém stavu.
Měla jsem málo důkazů, že ta čtyřiatřicetiletá těhotná žena je Evelyn, a
přesto jsem si tím byla jistá. Měla jsem málo důvodů věřit, že ten manžel
je Billy, jenomže jsem neměla nejmenších pochyb o tom, že i on byl
mužem uvedeném v sloupečku. A neměla jsem naprosto žádný důvod
věřit, že to miminko jsem já, ale spatřila jsem to datum a s jistotou mi
došlo, že když Burt řekl „Evelyn a dítě,“ tak myslel mě, že nebyl tak
pomatený, jak jsem si myslela.
Četla jsem si ten sloupeček pořád dokola a lovila podrobnosti, které tam
nebyly, něco, co jsem si špatně přečetla, něco, co by naznačovalo, že ta
manželka nebyla Evelyn. Že ten manžel byl mnohem starší nebo že to byl
inženýr, cokoli jiného než seismolog. Že to novorozeně byl chlapec. Že
zemřel. Všechno sedělo. Evelyn by bylo třicet čtyři, stejně jako mámě,
když jsem se narodila. Billy byl seismolog. To miminko byla holčička a
narodila se na moje narozeniny.
Zmocnila se mě otupující směs strachu a intuice, jak jsem pátrala v
paměti po nějakém znamení, že jsem to měla vědět celou dobu. Viděla
jsem někdy svůj rodný list? Copak jsem se nenarodila v UCLA? Copak mi
máma neříkala, že rodila třicet tři hodin? Nepovídala mi, že když si mě
vzala do náručí, zaplavil ji pocit naplnění, který nikdy předtím nepoznala?
Chtěla jsem mámě zavolat, zeptat se jí na svůj rodný list, na nemocnici,
kde jsem se narodila, kde jsem se poprvé nadechla, a potom na mě tvrdě
dolehla další pravda. Moje máma nebyla moje máma. Celý život jsem žila
ve lži.
Vyšla jsem z knihovny v podivných mrákotách, s neuvěřitelným klidem,
který nemohl trvat věčně. Nezlobila jsem se na rodiče. Cítila jsem jenom
smutek. Hlubokou ztrátu. Připadalo mi, jako by se mi pomalu hroutila
země pod nohama. Nepokoušela jsem se s tím bojovat. Poddala jsem se
tomu.
„Drahoušku!“ zavolala na mě knihovnice a vyběhla ven s knihou.
„Nejmenujete se Miranda?“
Jmenuju se Miranda? Jsem pojmenovaná po Bouři, nejoblíbenější
divadelní hře Evelyn – svojí matky? A kdybych nebyla Miranda, kým
jiným bych jinak mohla být?
Knihovnice mi dala Most do země Terabithia.
„Naše knihovní čtení,“ vysvětlila. „Katherine Patersonová tuhle knihu
napsala pro svého syna, aby se lépe vyrovnal s nesmyslnou smrtí svojí
nejlepší kamarádky. Do té chudinky uhodil blesk.“
„Nechci ji.“ Pokoušela jsem se jí knihu vrátit.
Knihovnice zavrtěla hlavou a odmítla si ji vzít. „Schovávám ji tady pro
vás už přes rok. Výminka v dotacích knihovního čtení byla, že vám ji
dám.“ Poklepala na obálku románu. „Všichni se z ní můžeme hodně naučit
o tom, jak se vypořádat se zármutkem.“
Když knihovnice zmizela uvnitř, vyhodila jsem román do koše na
odpadky. Ať v něm bylo jakékoli vodítko, ať mě chtěl Billy dovést
kamkoli, já už tam jít nechtěla.
Pozdě odpoledne pořád pražilo slunce. Čekala jsem, až to všechno začne
dávat smysl, pokoušela jsem se vzpomenout, jestli se na mě Conradovi,
naši sousedi a nejstarší přátelé rodičů, někdy divně nepodívali, jestli Billy
nebo máma nepronášeli nějaké záhadné poznámky, jestli jsem se vlastně
nikdy necítila ve své kůži. Ale cítila jsem se stejně. Pořád jsem se cítila
jako já. Ta, kterou jsem byla vždycky.
Odešla jsem od vody k Big Bear Boulevardu. Nad jezerem se nesl řev
vodních skútrů, které se proháněly po hladině, veselé klábosení lidí.
Pokoušela jsem se představit si, jaké by to bylo, kdyby oxid uhelnatý
nikoho neotrávil, kdyby mě vychovali Evelyn a Billy a trávili bychom tady
léto jako rodina. Billy by mě učil rybařit. Evelyn by mi dělala copánky,
aby mi vlasy nepadaly do očí, když mě vítr nese přes jezero. A co
Prosperovo knihkupectví? Dělala bych si tam každé odpoledne úkoly?
Evelyn by obsluhovala zákazníky a mezitím by mi pomáhala? Vyndala
jsem si ze zadní kapsy telefon a našla fotku Evelyn a mámy, kterou jsem si
vyfotila ve středoškolské ročence. Máma vyplazovala jazyk a šilhala.
Evelyn měla zavřené oči a vypadala navýsost spokojeně. Byly mladé. Byly
pošetilé. Byly to nejlepší kamarádky. Zkoumala jsem Evelynin úzký nos,
dokonale klenuté obočí, rovné vlasy, které jí padaly do tváře. Přimhouřila
jsem oči, potom je doširoka otevřela. Ať rozmazaná, nebo jasná, vůbec se
mi nepodobala. Zaměřila jsem se místo ní na mámu. Její oči měly stejný
tvar jako moje, její rty byly stejně tenké jako vždycky moje. Billy měl
taky tenké rty. I naše hluboko posazené oči. Vždycky jsem si myslela, že
jsem podobná mámě, ale hodně jsem se podobala i Billymu.
Zabočila jsem doprava na Big Bear Boulevard, kolem lyžařských a
sportovních obchodů, úřadu šerifa. Nechtěla jsem být Billyho dcera.
Nechtěla jsem mít dva mrtvé rodiče. Chtěla jsem rodiče, které jsem měla
odjakživa. Vešla jsem do baru. Smrděl po zvětralém pivu. Zákazníci
mluvili moc nahlas. Pokračovala jsem v chůzi. V dalším bloku jsem našla
tichou kavárnu s krajkovými záclonami na oknech. Vstoupila jsem dovnitř
a vybrala si stůl vzadu.
Neměla jsem hlad. Nebo možná ano. Už jsem vůbec nic nevěděla, ani po
čem touží moje vlastní tělo. Když mi servírka řekla „děvenko“ a zeptala se
mě, co to bude, slyšela jsem, jak mi vyšlo z pusy slovo kafe a říkala jsem
si, jestli mám kafe ráda, nebo jsem si to jenom myslela. Vrátila se s
keramickým hrnkem a miskou smetánek.
„Děvenko?“ zeptala se servírka. Vzhlédla jsem k ní a zírala na ni.
„Musíte věřit v pravdu.“
„Cože?“ řekla jsem.
„Ptala jsem se, jestli chcete něco k jídlu.“ Každé slovo vyslovila
přehnaně, jako by si nebyla jistá, že mluvíme stejným jazykem. „Máte
hlad?“
„Ne, nemám.“
Ukázala na pult. „Budu támhle, kdybyste cokoli potřebovala.“
Káva byla vlažná a vodová. Vypila jsem ji pomalu a vychutnávala si
minuty, kdy jsem jenom zákaznice, kdy nejsem dcera ani neteř, kdy
nejsem nikdo. Jukla jsem na servírku. Když se naše pohledy střetly, uhnula
očima. Byla jsem ráda, že se nechce angažovat. Věděla jsem, že kdyby se
mě zeptala, jestli jsem v pořádku, už bych nemohla zadržet slzy.
Musíte věřit v pravdu. Přísahala bych, že to řekla, a přitom se mě jenom
zeptala, jestli nechci něco k jídlu. Musíte věřit v pravdu. Věděla jsem, co
je pravda? Měla jsem důkazy, externí fakta. Pravdu jsem neměla – neměla
jsem život a duši svojí historie, informace, které by mohly vysvětlit, proč
mě vychovala teta a strýc, proč se rozhodli – nejenom máma s tátou, ale i
Billy – nechat mě při tom, že jsem někdo jiný. Hodila jsem na stůl nějaké
peníze a vyběhla z kavárny. Tryskem jsem se přehnala kolem lyžařských
obchodů, úřadu šerifa, barů, přes parkoviště u knihovny k odpadkovému
koši u dveří. Nemohla jsem se téhle bojovce vyhnout. Nemohla jsem se
vyhnout sama sobě.
Román se otevřel skoro na konci, kde vězela záložka, mezi zatrhnutou
pasáží na jedné straně a černobílou ilustrací chlapce, který nese dívku bez
života, na straně druhé. Přečetla jsem si pasáž.
Běžel, až začal klopýtat, ale hnal se dál, bál se zastavit. Jaksi byl
přesvědčen, že jedině když poběží, dokáže, aby Leslie nebyla mrtvá.
Záleží to na něm. Musí běžet dál.
Nesmyslná smrt, řekla knihovnice. Podobenství o nesmyslné smrti.
Nikdy jsem Most do země Terabithia nečetla. Billy mi ho nikdy nedal.
Máma taky ne.
Záložka byla jednoduchá, vyřezaná z lepenky. Prosperovo knihkupectví
na ní stálo téměř nečitelnými krucánky. Chvilku mi trvalo, než jsem v tom
kudrlinkovém písmu našla vodítko. Dole na záložce jsem zahlédla
umělcovo jméno, Lee Williams. Leeho příjmení jsem si sice
nepamatovala, ale Leeho ano, jak se mě pokoušel utěšit, když jsem se
Billyho vydala hledat a našla po něm jenom prázdné místo. Leeho, který
byl vždycky přátelský, ale prkenný, jako by nevěděl, jak se chovat k
dětem. Možná jenom nevěděl, jak se chovat ke mně.
Jela jsem rovnou do domu rodičů. Nezapnula jsem rádio ani klimatizaci a
v autě bylo vedro a plnil ho rachot přetěžovaného motoru. Soustředila
jsem se na to, ať dodržuju povolenou rychlost. Nebyla jsem si jistá, jestli
tam chci dojet rychleji, nebo pomaleji. Nevěděla jsem, co mámě řeknu, až
ji uvidím, jestli ji obejmu, nebo s ní už nikdy nepromluvím. Všechnu
pozornost jsem věnovala tomu, abych jela zvolna, abych zůstala klidná,
abych po tu dlouhou a plochou vzdálenost dodržovala stálou rychlost.
Zavibroval mi telefon a z Jayova jména mě zamrazilo, jako bych viděla
ducha. Přemítala jsem, jestli to vzít, až to spadlo do hlasovky. Zprávu mi
nenechal. Nezavolala jsem mu zpátky. Na Jaye jsem neměla pomyšlení.
Neměla jsem pomyšlení ani na Filadel i, ani na Prosperovo knihkupectví.
Jediné, na co jsem dokázala myslet, byla máma. Máma, která nebyla moje
máma, ale moje teta. Tetu jsem nikdy neměla. Nevěděla jsem, kým má pro
člověka teta být. Někdo, koho vídá dvakrát ročně o svátcích? Někdo jako
druhá máma, nebo spíš kamarádka?
Máma byla v kuchyni, když jsem dorazila, krájela broskve a přitom si
zpívala. Píseň Janis Joplinové, která byla v jejím podání jemnější a sladší,
než se zpívat měla. A tohle byla celá máma. Všemu dávala krásu a
bezpečí, i textu napsanému na protest, se zlomeným srdcem. Bouchla jsem
s kabelkou na linku.
Máma sebou trhla. „Zlatíčko, neslyšela jsem tě.“
Nůž se jí vznášel v ruce těsně nad broskvemi. Šťáva kapala z prkýnka na
podlahu. Máma zůstala nehybná, svírala nůž a sledovala mě.
„Ach, mami.“ Hlas mi ochabl. Máma nůž položila a běžela ke mně.
Nechala jsem ji, ať mě obejme, zabořila jsem obličej do jejích kudrnatých
vlasů, které vypadaly jako moje, svírala její štíhlou postavu, která měla
stejnou velikost jako moje. Celá moje bytost byla faksimilií, podřadnou
kopií té její. Sevřela jsem ji a zase jsem se cítila malá, jako dítě. Jako její
dítě.
Máma mě políbila na temeno hlavy. Chtěla jsem, ať mi řekne, že to není
pravda, že je to jedno velké nedorozumění. Čekala jsem, až můj svět uvede
do původního stavu, až zařídí, aby bylo všechno jako dřív.
„Chtěli jsme ti to říct,“ zašeptala.
Přesně tohle jsem nechtěla slyšet.
Odstrčila jsem ji od sebe. „Neměla jsem sem chodit.“
Zamířila jsem ke dveřím. Máma se přede mě vrhla a zahradila mi cestu.
„Mirando, neodcházej. Promluvíme si o tom.“ Její oči mě úpěnlivě
prosily, ať zůstanu.
„Prosím, uhni mi z cesty.“ Neptala jsem se. Stálo mě všechno úsilí,
abych jí nezačala nadávat. Místo toho jsem řekla něco pravdivějšího,
krutějšího. „To ona je moje matka, ne ty.“
„Chtěli jsme ti to říct.“ Popadla mě za obě ramena. „Tolik jsem ti to
chtěla říct, ale Billy… Nechtěl, abys to věděla.“
„Neopovažuj se to svádět na Billyho,“ zařvala jsem.
Svěsila ruce k bokům. „Máš pravdu. Tohle byla moje chyba.“ Zabořila
tvář do dlaní a rozbrečela se.
„Teď brečet nesmíš.“ Rozbrečela se ještě víc. „Přestaň!“ zaječela jsem a
vylekala ji. Na okamžik všechno znehybnělo. „Tak přestaň.“ Prosmýkla
jsem se kolem ní a vydala se ke dveřím.
„Kam jdeš?“
„Nevím, ale tady být nemůžu. S tebou ne. Promiň, nemůžu.“ Nevylétla
jsem jako vichřice. Nepráskla jsem dveřmi. Neřekla jsem nic surového, i
když jsem chtěla. Prostě jsem odešla. A co bylo horší, ona mě nechala.
 KAPITOLA SEDMNÁCTÁ
Dostala jsem se jenom na roh, jakmile se mi dům rodičů ztratil z dohledu,
už jsem nemohla jet dál. K našim ne. K tetě a strýci. Nevěděla jsem, kam
mám jít. Na letiště, chytit první let zpátky do Filadel e? Po známé cestě
na východ města? Nebo bych se měla bezcílně toulat, jenom si vybrat
dálnici, jakoukoli, dokud nedorazím někam, kde by se mi líbilo? Mohl
člověk zmizet, jako by nikdy doopravdy neexistoval?
Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že ty vibrace produkuje můj telefon.
Ulevilo se mi, že to není máma, že to není ani Jay.
„Jestli honem nedorazíš,“ řekla Sheila, „tak si budu muset objednat třetí
martini a bude to jenom tvoje vina.“
„Kam jestli nedorazím?“ Připadalo mi nemožné, že život pokračuje, že
existuje martini, že si někdo domlouvá plány.
„Do Westwoodu. Prosím, řekni mi, že jsi blízko. Víš, že hrozně nerada
piju sama.“
Westwood. Zkontrolovala jsem kalendář na telefonu.
„Joaniina hra.“ Nemohla jsem uvěřit, že jsem zapomněla. Přese všechno,
co se dělo, byla tohle Joaniina velká příležitost, kdy ji kritika buď
vychválí, nebo rozcupuje, nebo ještě hůř, přehlédne.
„Začíná to za dvacet minut,“ řekla Sheila.
Sheila mě očekávala. Joanie taky. Joanie, která na střední většinu
víkendů spala u nás doma. Joanie, která chodila s mojí rodinou do
restaurace a pomáhala mámě ušlehat bílky. Joanie, která se mnou ležela
napříč na posteli, povídaly jsme si o klucích a vyhýbaly se domácím
úkolům. Joanie, moje nejstarší kamarádka. Joanie, která mě znala líp, než
jsem znala samu sebe.
„Už jedu,“ řekla jsem, nastartovala motor a vyjela od obrubníku.
Sheila na mě čekala před divadlem Geffen, neklidná jako nervózní matka.
„Honem, honem.“ Popohnala mě do divadla. Našly jsme svoje sedadla
chviličku předtím, než se zhaslo.
Opona se otevřela do obýváku Prozorovových. Joanie hrála Irinu,
nejmladší ze Tří sester. Zatímco se Olga a Máša zabývaly čtením a prací,
Irina byla ztracená v myšlenkách. Joanie měla na sobě jednoduché bílé
šaty a upírala prázdný pohled do dáli. První replika dramatu bylo Olžino
Dnes je to přesně rok, co umřel otec. Výročí jeho smrti byl taky Irmin
svátek. Olga dál vysvětlovala, jak se za rok z otcovy smrti vzpamatovaly,
což jim nejdřív připadalo nemožné. Už snily o budoucnosti, snily, že se
vrátí do Moskvy. Pokoušela jsem se soustředit na Joanie – krásnou,
mladou Irinu, jedinou sestru, která byla šťastná –, jak se zapovídala o
hodnotě práce. Myšlenky mi utíkaly k vlastnímu mrtvému otci, pokoušela
jsem se přijít na to, v jakých chvílích jsem měla odhalit pravdu.
Když se spolu máma s Billym na moje dvanácté narozeniny pohádali,
můj první instinkt byl, že se hádají kvůli mé oslavě, a taky že ano. Billy
slíbil, že tam bude. Byl to můj otec, měl přijít. Billy se neukázal
mnohokrát, ale máma se nikdy nezačala rozčilovat. Nebo možná ano.
Možná to přede mnou skrývala, abych nebyla zklamaná, aby mi nedošlo,
jak to vlastně je. Vzpomínala jsem, jak mě Billy odpoledne brával do
Prospera, jak jsem si vždycky představovala, že na mě knihkupectví čeká,
a taky že ano. Ani jsem netušila, jak moc.
V poslední scéně hry se tři sestry objaly, sdílely nenaplněné touhy a
pomýlené sny o Moskvě. Joanie dvě herečky svírala v náručí. Vypadaly
jako opravdové sestry. Joanie pro mě sice vždycky byla jako sestra, ale
měla i pokrevní sestry – takové pouto nikdy nepoznáme, ať jsme si jakkoli
blízké. Měla i matku. Zanedbávala ji, ale byla její.
„Já bych ten konec interpretovala jinak,“ řekla Sheila, když se herečky
naposledy uklonily. „Vždycky mi připadal smutný. Předem daný, a ne
nadějný. Možná potřebujeme, aby byl konec nadějný. Možná musíme
věřit, že život rozhodne a život si vybere správně.“ Trpce jsem se tomu
zasmála a Sheila si mě podezřívavě přeměřila.
Vyšly jsme ven, kde se několik lidí motalo kolem fontány, upíjelo víno a
čekalo, až přijdou herci.
„Jaký byl výlet?“ Sheila si vzala z tácu sklenku bílého vína. Zeptala se
mě, jestli nechci. Zavrtěla jsem hlavou.
„Věděla jsi to?“ Pátrala jsem v Sheilině klidném chování po známce, že
lže.
„Co jestli jsem věděla?“ zvolala Sheila, žhavá po klevetách.
„Říkala jsi, že jsi k nám přišla na návštěvu, když jsem byla miminko.
Vzpomínáš si?“ Stála jsem v pozoru, připravená se na ni vrhnout, jakmile
sebou cukne nebo se zakoktá nebo udělá cokoli, co se mi nebude zdát.
 Sheila mi položila ruku na rameno. „Mirando, vím, že ti připadám stará,
ale nejsem senilní. Samozřejmě že si vzpomínám.“
„Zmínila ses, že mě máma kojila,“ řekla jsem.
„A?“
„Víš to jistě?“
„Myslím, že ano,“ řekla nechápavě.
„Moje matka mě nemohla kojit.“
Sheila zkřížila ruce na hrudi a uvažovala o tom. Čekala jsem, že se mě
zeptá, proč na tom záleží. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem připravená jí
vyložit nechutnou historii svojí rodiny, vytáhnout ji na světlo, zvlášť před
spisovatelkou, které by to mohlo připadat spíš jako příběh než jako
opravdový život.
Luskla prsty. „Víš ty co, po Billym jsem chodila s jedním mužem a jeho
sestra měla taky miminko. Nejspíš kojila ona. Nemůžu si vzpomenout.“
Chtěla jsem na Sheilu zatlačit, ať si na ten večer v domě mých rodičů
vzpomene líp, pomoct jí najít nějaký divný detail, třeba se na mě Billy
zvláštně podíval nebo moje matka poznamenala něco, co se jí nezdálo.
Než jsem stihla cokoli říct, terasa propukla v potlesk. Joanie a dvě
televizní herečky procházely davem, zavěšené do sebe. Joanie se usmívala
od ucha k uchu. Celá zářila. Chtěla jsem se radovat s ní, ale zápolila jsem s
vlastními pocity a bylo to těžké, hlavně když jsem věděla, že si ji nemůžu
vzít stranou a mluvit o sobě. Tuhle chvíli jsem jí nemohla ukrást.
Sheila se šla honem zařadit do fronty, aby Joanie přivítala. Joanie se k
fanouškům chovala s grácií, podávala jim ruku a pózovala fotografům.
Když přišla na řadu Sheila, dala Joanie program a požádala ji, ať se na něj
své oblíbené dámě středního věku podepíše.
Joanie nás obě objala a potom ji odtáhl postarší pán v obleku, který ji
představil kroužku jiných postarších pánů v obleku. Nějaký chlápek poznal
Sheilu a žadonil, ať s ním zajde na drink. Zeptala se, jestli mi to nevadí, a
potom utekla. Joanie se znovu objevila vedle mě a dívaly jsme se, jak
Sheila a její nový kamarád mizí na Le Conte Avenue.
„V jejím věku chci být přesně takováhle,“ řekla Joanie toužebně.
Nezmínila jsem se, že se Sheile zabil manžel, že Sheila svoje sebevědomí
jenom hraje, bojuje tak se zármutkem.
„Byla jsi úžasná,“ pověděla jsem Joanie.
„Děkuju,“ řekla nacvičeným způsobem, kterým děkovala všem na terase,
a potom se sama sobě zasmála, že se mnou něco předstírá. „Byla jsem tak
nervózní, že si nepamatuju ani vteřinu. Snad jsem nevynechala žádnou
repliku.“
„Jestli jo, tak si toho nikdo nevšiml.“ Popadla jsem ji za ruku a ona
vzrušeně zapištěla. Projížděly jsme očima terasu. „Pověz mi, kdo z nich je
důležitý.“
Joanie mi začala vysvětlovat, že ten muž v obleku je producent, a vtom
si za ni stoupla nějaká žena a zakryla jí oči rukama. Byla to odbarvená
blondýna s několika vrstvami mejkapu. Joanie ji popadla za zápěstí,
obrátila se a objala ji.
„Jacks.“ Byla to Jackie, Joaniina nejstarší sestra. Za ní stála její matka a
druhá sestra, Jenny. Vytvořily chumel, tajný rodinný sraz, který jsem
pozorovala zvenčí.
Matka Joanie pohladila po vlasech. Pokoušela jsem se vzpomenout, kdy
svou dceru naposledy přišla podpořit. Propásla každou školní hru i hlavní
role v malinkých divadlech na Santa Monica Boulevardu. Dál Joanie
hladila a říkala jí, že je „talentovaná“ a „hvězda“ a „slavná“ a „úžasná“ a
„moje dceruška“. Moje dceruška. Chtěla jsem jí odtrhnout ruku a zařvat,
co si sem chodí, až když má její dcera úspěch, že to s ní měla prožívat od
začátku do konce, ale Joanie se z máminy chvály celá červenala.
Znamenala pro ni víc než pocty producentů a režisérů, kteří hru viděli,
kteří ji mohli vynést na výsluní.
Joanie chtěla jít s rodinou na drink někam na Westwood. „Půjdeš?“
zeptala se mě, zavěšená do sester.
Pověděla jsem jí, že jsem unavená.
„Nezajdeme zítra před mojí děkovačkou na oběd? Ne, počkej, přijedou
Chrisovi rodiče. Potom tady bude jeho bratr s rodinou. Co takhle příští
týden? Safra, přiletí se na mě podívat Lonnie a Sarah.“ Nevěděla jsem, kdo
jsou Lonnie a Sarah. „Budeme hrát do Dne práce. Nechceš pak třeba zajet
na víkend do Ojai?“ Joanie se zamračila. „To už budeš pryč.“
„Joanie, to nevadí.“ Opravdu to nevadilo. Nesmělo. Něco jsem prožívala,
ale Joanie taky. Nemohla jsem jí to sebrat, ale ani být při tom.
„Joanie, už bychom fakt měly jít,“ řekla její matka.
„Dneska jsi byla úžasná,“ pověděla jsem jí.
„Opravdu si to myslíš?“ zeptala se, dokonalá naivní dívka.
„Hlavně na mě nezapomeň, až budeš bohatá a slavná.“ Vynasnažila jsem
se vtipkovat.
„Vezmu tě kamkoli na světě, kam jenom budeš chtít.“ Sestry ji provedly
branou a ona mi přitom poslala vzdušný polibek. Sledovala jsem, jak ty
čtyři mizí na druhé straně ulice, paže propletené, a mocně spolu čelí
chladné noci.
Když jsem se vrátila do Prosperova knihkupectví, vyhledala jsem si jméno
Lee Williams. Vyloučila jsem několik Lee Ann a Mary Lee,
vysokoškolskou fotbalovou hvězdu a foukače skla z Detroitu. V Americe
pořád zbývaly tisíce Lee Williamsů. Lee Williams, kterého jsem hledala,
neměl pro l na Facebooku. Nepoužíval Twitter ani Instagram. Jeho fotka
mi ani nevyskočila v obrázcích. Vygooglovala jsem si místo toho mámu.
Obrazovku zaplnila její podobizna. Fotka z nějaké formální akce, kde ji
táta objímá kolem pasu, mámina hezká tvář je zardělá vínem a energií
pokoje. Mámina profesionální fotka z její webovky, ruku v bok, narovnané
vlasy, seriózní výraz. Máma s jednou klientkou, z jejíhož extravagantního
oblečení a nonšalance, s jakou se fotila, jsem poznala, že je to herečka.
Projížděla jsem stránky s máminými fotogra emi. Nenašla jsem žádné
fotky se mnou. Nevybavovala jsem si, kdy jsme se spolu naposledy fotily.
Moji rodiče si na focení moc nepotrpěli. Nebyli ten typ, co touží zvěčnit
každý okamžik, sdílet svůj život se všemi známými. Myslela jsem, že si
prostě rádi zachovávají soukromí, ale určitě nechtěli, aby fotky prozradily
něco, co mi naživo nebylo zřejmé. Možná se kolem jejich tajemství točilo
všechno, co dělali.
Ráno obchod smrděl spáleninou, protože Lucia zapomněla bagel v
toustovači. Dupala kolem stolů a třískala s talíři před zákazníky. Dr.
Howard tleskal do rytmu její zběsilé honičky, dokud se na něj nezamračila.
Když jsem se jí zeptala, co se děje, řekla: „Děláš si srandu, že?“ Šla jsem
za ní do kuchyně a sledovala, jak mezi rozříznutý bagel plácla kopec
krémového sýru. „Kde jsi sakra byla?“ Lucia mě netrpělivě probodávala
očima, připravená k útoku.
„Na tohle teď fakt nemám.“ Vydala jsem se pryč z kuchyně. Lucia mi
zahradila cestu a její talíř s bagelem mě dloubal do žeber. „Neměla bys ho
rozpéct?“
„Najednou jsi odbornice?“ Lucia talíř položila na linku a začala
přecházet sem a tam. „Napochoduješ si sem, přikážeš nám, ať všechno
obrátíme vzhůru nohama, a potom se ani neobtěžuješ ukázat.“ Byla jako
páv, vystrkovala bradu, vypouštěla všude kolem sebe exotické barvy
emocí. „Malcolm musel to potrubí vyřídit sám. Víš, jakej to byl opruz?
Potom jsi propásla můj kroužek háčkování, ne jednou, ale dvakrát. Potom
byla řada na tobě, abys vedla knižní klub klasiky, ale totálně ses na to
vykašlala. A teď to ještě Alec zrušil a asi tak půlka lidí, co si koupili lístek
na ples, chce zpátky peníze.“ Tázavě jsem se na ni podívala – Kdo je Alec?
– a ona opovržlivě vytřeštila oči. „Dýdžej?“
„Tak seženeme jiného.“ Nezajímal mě ani dýdžej, ani knižní kluby, ani
potrubí.
„Ty znáš nějakého jiného dýdžeje světového významu, co by nám na
plese zahrál zadarmo?“
„Co to vůbec znamená, dýdžej světového významu?“
Popadla talíř s nerozpečeným bagelem, hrouda sýru uprostřed jako kvádr
ledu. „Vím, že jsi tady jenom dočasně, ale počítali jsme s tebou.“
Rozzlobeně odešla z kuchyně. Jenom dočasná. Přesně to jsem byla. Tady i
všude jinde.
Malcolm kontroloval uměleckou literaturu. Prohlížel regál s psací
podložkou v ruce a dělal si rychlé poznámky. Byla už skoro polovina srpna
a krám zel prázdnotou. Kromě doktora Howarda, scenáristy Raye a
nějakého chlápka, kterého jsem neznala a který měl tu smůlu, že si
objednal bagel, netábořil v kavárně žádný stálý zákazník, dokonce ani
Sheila. Dvě dívky s batohy a dlouhými hnědými vlasy si procházely
uměleckou literaturu a soupeřily, která toho četla víc. Jenom na knížky
ukazovaly, z police je nevytahovaly, a z toho jsem poznala, že si nic
nekoupí.
„Někdo štípnul Didionovou,“ poznamenal Malcolm. Obrátil stránku,
začal projíždět další seznam knih a odškrtával tituly. Lucia třískla židlí ke
stolu. Popadla plastový košík na nádobí a hrnky zabřinkaly. „Nevšímej si
jí,“ řekl Malcolm. „Bylo to asi tak dvacet lístků. Zrovna se hádají s
přítelem, stejně jako pravidelně každý měsíc. Chce mít pocit, že ji všichni
zklamali, protože on se chová jako debil. Jestli se za chvíli neuklidní, tak
jí řeknu, ať si dneska vezme volno.“ Malcolm dál kontroloval knihy.
„Zavolal jsem pár muzikantům, co znám. Najdu někoho, kdo zahraje.
Navíc nechceme, aby nás zachránilo pár mileniálů, co milujou
elektronickou taneční hudbu.“ Obrátil stránku na psací destičce a začala
prohlížet další polici.
„Omlouvám se.“ Naráz mě zalily všechny emoce, které jsem měla cítit
od jezera Big Bear. Podlomily se mi nohy a opřela jsem se o regál, abych
neupadla. V hlavě mi bušilo. Viděla jsem rozmazaně. V uších mi bolestivě
zvonilo. Malcolm na mě zamžoural, tedy vlastně dva Malcolmové, co
jsem viděla, oči znenadání plné starostí. Odložil psací destičku na polici,
přistoupil ke mně blíž a dal mi ruku na rameno.
„Dobrý?“ zeptal se. Lapala jsem po vzduchu, ale plíce ho blokovaly. „No
tak, bude to dobrý. Pojď, posaď se.“ Přehodil si moji paži přes rameno a
dovedl mě k pokladně.
Posadila jsem se na židli u pokladny a Malcolm mi šel pro sklenici vody.
Předklonila jsem se, položila si hlavu mezi kolena a dýchala. Umírala
jsem? Nebo to byla panická ataka? Malcolm se vrátil s vodou. Dala jsem
si pár malých doušků a on mi přitom masíroval záda. Jako by mi voda
rozšířila hrdlo – vrátil se mi dech. V hlavě mi pořád bušilo, i když jsem to
už neslyšela v uších, a zrak se mi zaostřil, až vedle mě stál jenom jeden
Malcolm, obličej pořád plný obav. Najednou mě popadla touha povědět
mu všechno, co jsem chtěla slyšet od mámy. „Moc se omlouvám za to, jak
jsem se předtím chovala. Vím, že Billy byl tvůj kamarád. Nenapadlo mě,
jak ses asi musel cítit. Omlouvám se, že jsem nebyla víc chápavá.
Omlouvám se…“
„Ššš,“ řekl Malcolm. Ruku měl pořád na mých zádech. „To je dobrý.
Bude to dobrý.“ Dál jsem dýchala a Malcolm si mě zatím pozorně
prohlížel. Byl tak klidný, že jsem se začala cítit trapně. Ale on se na mě
díval, jako by tohle všechno už viděl, jako by to nebylo nic zvláštního.
„Moc se omlouvám,“ řekla jsem.
Malcolm přikývl. „V pohodě. Vím, že pro tebe taky bylo těžké, že Billy
umřel. Já se taky omlouvám.“ Opřel se o pult a já poznala, že mi chce říct
ještě něco. „S Billym jsme měli sezonní lístky na Dodgers. Zítra hrajou.
Půjdeš?“ Tón měl tak plochý, že jsem si nebyla jistá, jestli se mě ptá, nebo
mi to přikazuje.
„Ráda,“ řekla jsem a on přikývl, jako by to bylo vyřešené. Dívala jsem
se, jak se vrací k regálu, zase si bere psací podložku a dál kontroluje
inventář. Srdce mi možná úplně zběsile nebušilo, ale tepalo, a to mi dalo
naději, že jestli mě něco zase dokázalo vzrušit, tak třeba jednou budu
schopná cítit i další normální emoce.
Dopila jsem vodu a šla sklenku položit do plastového košíku v kavárně.
Malcolm se usmál, když jsem kolem něj prošla, jeho pohled byl konejšivý
a já pochybovala, že si na ty oči kdy zvyknu, že nade mnou kdy ztratí moc.
V kavárně panovalo takové ticho, že jsem slyšela, jak si doktor Howard
čmárá do žlutého bločku. Našla jsem svou tašku, kterou jsem nechala u
zadního stolu, když na mě Lucia začala ječet. Na peněžence mi ležel Most
do země Terabithia. Položila jsem ho na stůl a kroutila záložkou. Upírala
jsem oči na jméno Leeho Williamse. Kdykoli mě Billy odpoledne vzal do
Prospera, Lee tam byl. Nevybavovala jsem si, že by si s Billym byli nějak
blízcí. Lee ale přesto musel vědět, jak se seběhlo, že mě vychovala teta se
strýčkem. Billy mu musel říct něco, díky čemu líp pochopím, co mám
dělat, teď když nemám matku ani otce, teď když Billy rozmetal moji
realitu, aniž by z trosek vytvořil novou.
Lucia odešla bez rozloučení. Nepozdravila ani Charlieho, když ji přišel
vystřídat, jenom se kolem něj prosmýkla. Práskla za sebou dveřmi a
Charlie na mě protočil panenky. Její hněv nebyl na místě. Doopravdy se
zlobila na Prosperovo knihkupectví, na to, že všechno nešlo jako po másle.
To byl dobrý hněv. Takový hněv bude palivem pro náš boj o záchranu
obchodu.
Charlie se posadil k mému stolu a prolistoval si Most do země
Terabithia. „Chudák Jess Aarons.“
„Chudák Leslie,“ řekla jsem.
Charlie knížku opatrně položil na stůl, jako by to byla křehká
starožitnost. „Myslím, že Leslie litovat nemáme. Zemřela, ale byla to
statečná smrt. Naučila odvaze i Jesse.“
„Tak proč potom Jesse lituješ?“
Charlie nad mojí otázkou uvažoval. „Na konci možná ne, ale je moc
smutné, jak její smrt popírá, jak se obviňuje, protože ji ten den opustil. Je
to tak skutečné.“
Charlie knížku pohladil a potom odskočil zkontrolovat termosky s
kávou. Běžel, až začal klopýtat, ale hnal se dál, bál se zastavit. Jess se
pokoušel předběhnout Lesliinu smrt. Nebyl rychlejší než Leslie, když
spolu závodili ve škole. Nebyl ani rychlejší než její smrt. A když přestal
utíkat, tak zjistil, jak si svoji kamarádku navěky připomínat, jak uchovat
Lesliino kouzlo i kouzlo Terabithie.
Stadion Dodgers byl dvě a půl míle od Prospera, přes Elysian Park,
povětšinou do kopce. Na procházce jsem si přehrávala Malcolmova slova
v několika tóninách. Zítra hrajou. Půjdeš? zeptal se s nadějí. Půjdeš!
přikázal mi. Půjdeš, prosil. Půjdeš, řekl povýšeně. Ani jedno se mi
nezdálo. Dál jsem si větu opakovala s jinou modulací, abych pozapomněla
na to, že Leeho Williamse jsem nenašla a máma se mi taky neozvala.
Sice bylo chladno, ale stejně jsem se potila, když jsem dorazila na
parkoviště. Sedadlo jsem měla v druhé řadě odshora, nad domácí metou.
Prošla jsem mezi řadami modrých židlí ke známému vrabčímu hnízdu.
Ani mi nedošlo, že zadržuju dech, dokud jsem nevydechla. Přestože jsem
Malcolma vídala skoro každý den, nikdy jsme spolu nebyli jinde než v
knihkupectví.
Malcolm vyskočil, když si mě všiml, a rozsypal půlku svého pytlíku
buráků. Bokem jsem se protahovala před řadou lidí, až jsem se konečně
zastavila u něj. Zaváhal a potom mě objal – ale sotva to udělal, zase mě
pustil.
„Jsi tady,“ řekl.
„Myslel sis, že nepřijdu?“
„S tebou člověk nikdy neví,“ odpověděl, jako bych byla nějaká enigma,
neproniknutelný hlavolam, kterému nemůže přijít na kloub. Posadila jsem
se na sedadlo vedle něj. Při sledování hry jsme se dotýkali koleny.
Malcolm si házel do pusy buráky, skořápky luskal zuby. Nadhazovač
Dodgers hodil první strike. Pálkař byl vyoutován ze hry a Malcolm
zatleskal. Druhý pálkař odpálil do středu pole. Mety byly obsazené, pálkař
chybně odpálil míč a Dodgers šli na střídačku.
Malcolm se postavil. „Nechceš pivo? Dojdu ti pro pivo.“
Seděla jsem o samotě a sledovala, jak se tým rozehřívá na druhou
směnu. Nebyla jsem na baseballu od prvního stupně základky, kdy nám
táta pořizoval lístky do lóže pro média. Celou hru jsem sedávala v první
řadě, oči přilepené k hřišti, na levé ruce rukavici, připravená na to, kdyby
náhodou někdo odpálil do výšky, přestože bylo téměř nemožné, aby
chybně odpálený míček dolétl až do lóže. Táta sedával na gaučích uvnitř a
klábosil s kolegy. Často jsem tam byla jediné dítě. Nepřipadala jsem si
osaměle, ale spíš hrdě. Táta tady byl pracovně, a stejně mě chtěl vzít s
sebou. Zhruba na začátku každé směny se ke mně posadil a podívali jsme
se na pálkaře. Upozornil mě na pálkařův dokonalý postoj, neklamné
znamení, že nadhazovač hodí fastball přímo středem. Když dojdeš na metu,
řekl, musíš se nadhazovači dívat do očí. Vidíš, jak to pálkař zrovna udělal?
Nadhazovači to ukáže, že se nebojíš. Baseball je jako všechno ostatní v
životě, pověděl mi. Musíš se rozhodnout, jaká chceš být.
Malcolm se vrátil se dvěma pivy. Upíjeli jsme z plastových kelímků a
dívali se, jak člen Dodgers hájí pozici v boxu pro pálkaře. Pořád jsem
myslela na tátu. Máma mu musela říct, že jsem se u nich stavila.
Nezavolal mi. Neposlal mi rozkazovačnou esemesku, ať přijdu domů.
Malcolm se soustředil na hru a já po něm kradmo pokukovala. Pořád jsem
si nebyla jistá, proč mi řekl, ať jdu s ním. Třeba sesumíroval nabídku, jak
mě vykoupit, nebo si chtěl promluvit o přechodném období po mém
odjezdu. Jenže Malcolm Prosperovo knihkupectví nezmínil, a čím déle
jsme hru sledovali, tím víc sílil můj pocit, že jsme si vyšli jako přátelé.
„Chodíš na hodně her?“
„S Billym jsme obvykle stíhali jednu týdně, když byli Dodgers doma.
Billy nesnášel, když mu utekla celá série a neviděl ani jednu hru. Říkal, že
z toho má osypky.“
„Nevěděla jsem, že byl sportovní fanda.“
„Jenom baseballu.“ Míč velkým obloukem vyletěl na vnější pole a
Malcolm se postavil. „Do toho! Do toho!“ Zkroutil se jako nováček na
bowlingu, který doufá, že bowlingovou kouli nasměruje ze svojí přirozené
dráhy v žlábku. Míč byl chybný. „Sakra.“ Malcom se posadil a hodil si do
pusy další burák. „Tohle je poslední domácí hra, na kterou máme lístky.
Nevím, jestli bez Billyho sezonní lístky příští rok seženu.“
Užuž jsem mu položila ruku na záda, potom jsem se zastyděla. Vzala
jsem mu jeden burák, rozlouskla ho prsty a vykutala ořech ze skořápky.
„Nepodváděj. Musíš ho rozlousknout zuby a slupku vyplivnout.“ Mlaskl
jazykem a z pusy mu vykoukl oblouček skořápky.
Dodgers prohrávali 2:3. Malcolm si okusoval nehet. Cítila jsem, že pro
něj ta hra znamená víc než pro Dodgers jejich výsledky. Pálkař přešel k
domácí metě, jako by už byl vyoutován.
Postavila jsem se a začala tleskat. „Tak jo, pálkař, pálkař, pálkař!“
Mávla jsem na Malcolma, ať se ke mně přidá, a vřeštěli jsme, jako by byl
konec deváté směny. Naše energie byla nakažlivá. Muž, který měl vepředu
krátké a vzadu dlouhé vlasy, dupal nohama. Blondýna ve věku mé matky
tancovala. Pálkař se díval, jak kolem něj proletěly dva míčky.
 „Máchni tou pálkou, krucinál!“ vykřikl Malcolm. Pálka třeskla a pálkař
zaváhal, než se rozběhl na první metu.
„Díky!“ Malcolm si se mnou plácl.
Všichni se postavili na prvního pálkaře. Dodgers měli poslední šanci hru
zvrátit. Obklopilo nás povzbuzování fanoušků a izolovalo nás s
Malcolmem v našem vlastním malém světě jako v kokonu. Fandili jsme a
on mě objal kolem ramen a pohupoval mým tělem spolu se svým. Cítila
jsem, jak mu z hrudníku sálá teplo, a najisto jsem věděla, že je tohle víc
než jenom baseball s kamarádem, nebo že alespoň chci, aby bylo. Hlavou
mi probleskly vzpomínky na hry Phillies s Jayem. Rychle jsem je setřásla.
Nepřipadalo mi tak úplně správné, být tady s Malcolmem, když to s Jayem
bylo pořád tolik nejisté, ale nepřipadalo mi to ani úplně nesprávné. První
pálkař byl vyoutován. Malcolm si zase sedl a zamumlal přitom sérii
nadávek.
Hudba začala hrát hlasitěji, jak se Dodgers vykolébali ze střídačky.
Obrazovka nad světelnou tabulí zčernala a uvnitř růžového srdce se
objevila slova „Líbací kamera“. V srdci se zhmotnil starý pár. Když stará
paní s pánem zahlédli svoje pro ly na mamutí obrazovce, dali si pusu. S
Malcolmem jsme sledovali, jak se nadhazovač rozehřívá na kopci, a oba
jsme dělali, že si obrazovky vůbec nevšímáme.
„Kdy míříš zpátky do Filadel e?“
„Asi za čtrnáct dní. Škola začíná první týden v září.“
„Těšíš se zpátky do práce?“
Starý pár zmizel a nahradila ho matka se synem. Chlapec sebou
rozpačitě vrtěl, když se ho pokusila políbit.
„Nevím, jestli se někdy někdo těší do práce.“ Můj sarkasmus mě
překvapil. Začátek školního roku jsem nikdy nebrala na lehkou váhu.
Koncem léta, po dlouhých dnech plných čtení a spánku a nově nalezeného,
rychle opuštěného cvičícího režimu, jsem se nesmírně toužila zase cítit
užitečná. Jistě, první ráno, kdy mi budík zazvonil v 5.15, jsem se sama
sebe vždycky ptala: Opravdu na tohle mám?, ale nikdy jsem to
nezlehčovala.
„Já vždycky.“ Usmál se. Líbací kamera dál ukazovala páry, nejdřív
vyjukané, potom vášnivé, a já pocítila lehké zklamání pokaždé, když na
obrazovku nepromítli moji a Malcolmovu tvář. Malcolm měl buclaté rty.
Vypadaly, že budou dobře líbat. Pocítila jsem záchvěv viny, když jsem si
vzpomněla na Jayovy rty. Před pár měsíci doufala, že to bude poslední
muž, kterého kdy políbím.
„Až se vrátím do třídy, tak mi dojde, jak moc mi to chybělo. Zatím si
pořádně nedovedu představit, že odjedu,“ řekla jsem.
Na konci deváté směny se Dodgers povedly dva dvojmetové odpaly a
homerun, takže vyhráli a my měli náladu slavit. Zašli jsme do baru, kde se
kdysi rádi scházeli policajti, ale teď ho ovládli čerství vysokoškolští
absolventi. Když se majiteli vylíhla nová zákaznická základna, předělal
místní bar na noční klub, v němž nechyběl ani taneční parket a fotobudka.
Dnes večer nezáleželo na tom, jestli člověk chodil do Echo Parku celé
věky, nebo se tu octl poprvé, protože jsme všichni byli fanoušky Dodgers.
I já měla na sobě čepici Dodgers. Malcolm mi ji koupil na jednom z výletů
na záchod.
Po pár pivech mě Malcolm chytil za ruku a pod třpytivou disko koulí
jsme si zatancovali na Michaela Jacksona. Rytmus hudby vyzýval k činu.
Sice jsem byla trošku v rozpacích, ale tančila jsem uidně, organicky.
Malcolm byl příšerný tanečník. To ho nezastavilo, aby oprášil každý
pohyb z druhého stupně základky.
Když v baru Dodgers začalo být moc plno, odklopýtali jsme po Sunset
Boulevardu do Prosperova knihkupectví. Bylo přes dvě míle daleko, takže
jsme ve studené noci vystřízlivěli a naše opilecké špičkování vyšumělo.
Zastavili jsme se na červené.
„Nevezmeme si taxíka?“ zeptal se.
„Už jsme skoro v půlce cesty.“
„Ale třeseš se.“ Sundal si bundu. „Alespoň si vezmi tohle.“
Naskočila zelená a já se zachumlala do jeho bundy. Voněla jako
Malcolm. Skořice osolená potem. Nedošlo mi, že znám jeho vůni.
Zhluboka jsem se nadechla a snažila se ji uchovat ve smyslové paměti,
abych se k ní mohla vrátit, až budu na Malcolma myslet, abych měla něco,
díky čemu si na druhém konci země tuhle noc lépe připomenu.
Když jsme se vrátili do Prosperova knihkupectví, Malcolm mě po něm
provedl, jako bych tam byla poprvé, představoval mi knihy, které miluje, a
další, které měl rád Billy. Já jsem Malcolmovi zase ukázala svoje
milované knihy, životopisy Washingtona, Jeffersona, Lincolna. Pověděla
jsem mu, že Thomas Jefferson knihy miloval, že celé týdny trávil v
ústraní, četl si a přepisoval úseky, které se mu nelíbily. Dokonce upravil i
Shakespeara. Shakespeara!
„Vsadím se, že Mirandu nezměnil,“ řekl Malcolm. „‚Ale vy – vy jste
dokonalá ve všem, vy výkvět jste všech tvorů stvořeného bytí.‘“
Překvapilo mě, že to zná. „Je to z Bouře,“ vysvětlil a křenil se přitom od
ucha k uchu.
„Já to vím,“ řekla jsem obezřetně. Jeho nelíčenost mě zaskočila.
Malcolm dal Billyho tituly na stole zaměstnanců víc k sobě, aby udělal
místo pro moje. Napsal na kartičku moje jméno a načrtl moji karikaturu.
Oči jsem na kresbě měla větší než ve skutečnosti, špulila jsem rty. Vzala
jsem nejnovější životopis Paula Revera – zdůrazňoval jeho roli v
Revoluci, a přitom vyvracel Longfellowův mýtus – a položila ho na
prázdný pultík. Malcolm mě pozoroval. Brzy se naklonil k mému obličeji.
Nejdřív mě políbil nesměle, čekal, že ho zadržím. Když jsem to neudělala,
jeho polibek se prohloubil.
Malcolmova pusa cestovala k mému rameni, otřela se mi o klíční kost.
Mozkem mi probleskla myšlenka na Jaye, ale tlak Malcolmových rtů byl
nevýslovně příjemný. S Jayem jsme navíc měsíc nemluvili. Mohl si člověk
opravdu připadat provinile, že podvádí někoho, s kým měsíc nemluvil?
Bylo to vůbec podvádění? Malcolm si k sobě přitáhl moje boky, až se
dotkla naše břicha, i vnitřní stehna, ramena, a já na Jaye zapomněla.
Zapomněla jsem na všechno kromě Malcolma. Nebyla jsem si jistá, jak to
že se to děje teď, proč se to nestalo dřív. Nemohla jsem uvěřit, že se to
vůbec děje. Vzpomněla jsem si, jak byl klidný, když jsem se dneska
odpoledne hroutila, jak mě ani trochu nesoudil. Dál mě líbal na krk a já
přitom myslela jsem na to, jak nádherně odříkal tu repliku z Bouře. Ale vy
– vy jste dokonalá ve všem, vy výkvět jste všech tvorů stvořeného bytí, bez
zaváhání, jako by mi to chtěl říct už od chvíle, kdy mě poznal, a v tu ránu
mi došlo, že taky ano.
Odstrčila jsem ho. „Billy ti řekl, že mě pojmenovali po Bouři.“
„Cože?“ Zase se ke mně naklonil. Odstrčila jsem ho tvrději.
„To ty jsi mi do Filadel e poslal tu Bouři.“ Myslela jsem, že mi ji poslal
Elijah, ale on mluvil o dopise, ne o balíčku. O dopise, který odeslal až po
Billyho smrti, takže musel dorazit až potom, co jsem se dozvěděla, že
zemřel, až potom, co jsem z Filadel e odletěla. „Lhal jsi mi.“
Malcolm se opřel o regál s kuchařkami a prohrábl si vlasy. „Chtěl jsem ti
to říct.“
 Z Malcolmových úst ta slova nezněla o nic líp než z máminých.
„Říkal jsi, že jsi truchlil,“ zařvala jsem.
„Taky že jo!“ zařval na oplátku.
„Kvůli tobě jsem si připadala jako necitelná kráva, i když jsi fakticky
lhal. Uvědomuješ si kurva, jak je to zvrhlý?“ Stala se ze mě bestie, která
se přeměňuje za úplňku, divoká šelma utržená ze řetězu. Vůbec jsem
netušila, co mu říkám. Padala tam jedna kurva za druhou, spousta kreténů,
lhářů a manipulativních čuráků a leccos dalšího, čím jsem ho mohla
zmrskat. Ten hněv byl první věc, která mi pod dlouhé době dělala dobře,
první věc kromě Malcolmova polibku, který bledl ve srovnání s
neovladatelnou zuřivostí, která ze mě sálala. „Myslíš si, že jsem blbá?
Táhl jsi mě na vařený nudli. Neposral ses náhodou?“
„Mirando, přestaň.“ Malcolm mě popadl za ramena. „Přestaň ječet.“
Popadla jsem dech. „Tvrdil jsi, že truchlíš. Použil jsi strýčkovu smrt
proti mně.“
„Já vím,“ řekl, „já vím, že jo. Ale fakt to tak bylo. Pořád to tak je.
Truchlím.“
„Ale taky jsi mi lhal.“
„Pokoušel jsem se Billymu pomoct.“
„Lhaním!“ A potom jsem vyslovila to, co ho doopravdy zasáhlo, po čem
se mu z tváře vytratila všechna barva a přestal se mě pokoušet uklidnit.
„Věděl jsi, že Billy byl můj táta.“
„Řekl mi, že jsi jeho neteř,“ trval na svém Malcolm.
„Ale věděl jsi to.“
Malcolm se odvrátil. „Vypadáš přesně jako on.“
„A nenapadlo tě, že bys mi to mohl říct? Nenapadlo tě, že mám právo to
vědět?“
V Malcolmovi byla taky bestie, kterou jsem provokovala, až měla dost.
„Říct ti co?“ zaječel. „Co prostě jsem ti měl říct? Ahoj, vím, že se moc
neznáme, ale víš, jak jsi měla toho strýčka, toho, co mu dřív patřilo tohle
knihkupectví? Překvápko! Ve skutečnosti to byl tvůj táta. Jak jsem ti tohle
asi mohl říct, můžeš mi to vysvětlit?“
„Mohl jsi mi říct o té bojovce.“ Prohrábla jsem si vlasy. „Mohl jsi
přiznat, že jsi mě na tom pohřbu poznal. Mohl jsi mi říct cokoli, kvůli
čemu bych si nepřipadala jako totální hovado, že jsem se tě ptala, co přede
mnou tajíš.“
 „Lhal jsem ti nerad.“ Malcolm se dotkl mojí kudrny.
„No, tak za to si zasloužíš metál.“
Jeho prsty mě lechtaly na hlavě jako voda a bylo by tak jednoduché vzít
ho za ruku, přitáhnout si ho k sobě a vrátit se k té části večera, kdy jsme se
učili jeden druhému dělat dobře.
„Máš právo se na mě zlobit. Chápu to.“ Jeho hlas mě vrátil do
knihkupectví, vytrhl mě z transu jeho dotyku, zpátky k jeho slovům,
zpátky k jeho lžím.
„To tě teda šlechtí. Bože, ty jsi arogantní.“ Vyškubla jsem mu svoje
vlasy.
Malcolm si založil ruce na hrudi, tak docela nevěděl, co si počít se svou
nepokojnou energií. „Snažil jsem se chovat jako dobrý kamarád.“
„Tak, že jsi předstíral, že nevíš, kdo jsem?“
„A co by se tím změnilo? Kdybych ti řekl o Evelyn…“
„Ty jsi věděl i o Evelyn!“ Chtělo se mi zvracet.
„Billy ti to chtěl říct tímhle způsobem.“ Malcolm se na mě díval a
zarmoucené oči měl ještě modřejší. „Snažil jsem se chovat jako dobrý
kamarád. Nevím, co víc ti mám na to říct.“
Chtěla jsem, aby řekl, že se omlouvá. Aby řekl, že mě chtěl políbit od
chvíle, kdy mě poprvé spatřil. Aby řekl, že nemám tušení, jak to pro něj
bylo těžké. Chtěla jsem, aby řekl cokoli, díky čemu bych mu třeba
dovolila, aby mě ukonejšil. Místo toho zopakoval, co jsem nechtěla slyšet.
„Takhle to Billy chtěl.“
Svezla jsem se na podlahu a opřela se o regál s kuchařkami. „Jedině ty
jsi Billyho mohl přesvědčit, aby se hlásil ke svojí dceři.“ Z alkoholu a
pravdy a touhy, kterou jsem vůči Malcolmovi pořád cítila, se mi točila
hlava. Naklonil se ke mně, chtěl mě utěšit. Skrývala jsem před ním
obličej, uzamkla jsem se do sebe, kde mě snad nenajde.
„Vím, že to moc neznamená, ale doopravdy se omlouvám.“ Cítila jsem,
jak se nade mnou tyčí, tak jsem zabořila tvář hlouběji do dlaní.
„Půjdu,“ řekl. Když jsem mu to nerozmlouvala, uslyšela jsem, jak se
jeho chodidla šinou ke kavárně. Židle zaskřípala o podlahu, jak zvedl z
opěradla bundu. „Promiň,“ zašeptal zase. Tiše vyklouzl zadem.
Po jeho odchodu jsem zůstala na podlaze, do vstávání jsem se nehrnula.
Kolikrát jsem Malcolmovi říkala, ať mi poví pravdu? Kolikrát mi lhal,
manipuloval mnou? Připadala jsem si hloupá. Trapná. Naivní. Věřila jsem
Malcolmovi, že ho to mrzí, že pro něj bylo těžké to tajemství udržet, že si
myslel, že Billymu pomáhá. Ale nepomáhal. Malcolm měl na Billyho
tlačit, aby se mi ozval dřív. A Billy to měl udělat sám od sebe. Měl si se
mnou chtít vybudovat vztah, když jsem ho ještě mohla poznat, když mi
pořád mohl být otcem.
 KAPITOLA OSMNÁCTÁ
Nakonec jsem se zvedla z podlahy, vyšla jsem nahoru a smyla si hanbu z
tváře. Když jsem vlezla do Billyho postele, do postele svého otce, nemohla
jsem usnout. Můj mozek se vrátil k Mostu do země Terabithia, k Leemu,
ke zbytku Billyho honby za pokladem, kterou jsem pořád nedokončila.
Když jsem Leeho naposled viděla, zavolal mámě a ta mě fofrem odvezla z
Prospera. Věděl, že tímhle můj vztah s Billym skončil? Vyčítal si to?
Řekla jsem Malcolmovi, že jedině on mohl Billyho přesvědčit, aby se se
mnou spojil, ale ne. To mohl i Lee. Mohl Billymu v první řadě zabránit,
aby zmizel.
Znovu jsem prohledala internet, jestli Leeho nenajdu, a použila každé
slovo, co jsem si s ním spojovala: knihkupectví, vedoucí, knihy, čtení,
Silver Lake, Nancy Drewová, káva, literatura, doporučení. Nikdy jsem se
ho na nic moc neptala, a tak jsem o jeho osobním životě nevěděla nic.
Netušila jsem, jestli byl ženatý. Ani mi nedošlo, že je gay, dokud jsem
nenašla článek o dvě stě slovech v LA Weekly. Místní se loučí s milovaným
vedoucím knihkupectví. Článek byl z roku 2001. Vysvětloval, že Lee a jeho
partner Paul se stěhují do Santa Barbary.
Bylo dokonalé jihokalifornské ráno a já jsem jela do Santa Barbary. Nebo
bylo jasné a modré, od oceánu vanul slaný vzduch. V Malibu surfaři
jezdili na skromných vlnách, které vroubily Dálnici 1. Měla jsem telefonní
čísla a adresy devíti Lee Williamsů, kteří byli uvedeni v okresu Santa
Barbara. Jeden z nich byl Thomas Lee. Další Joseph Lee. Nevěděla jsem,
jestli bylo Lee jeho první jméno, a devět lidí se navíc dalo zvládnout. Měla
jsem jednoduchý plán: zajedu za každým z nich, dokud nenajdu toho
Leeho, kterého hledám. Mohla jsem je před odjezdem obvolat, ale
potřebovala jsem vyrazit. Potřebovala jsem čerstvý vzduch, jízdu, odstup
od Malcolma a naší hádky. A taky odstup od mámy a naší hádky.
Podél dálnice bylo čím dál míň semaforů, až zmizely úplně. Na útesech
lpěly velké domy a hrozilo, že se zřítí dolů na otevřenou silnici. V sedm
třicet už Malcolm bude v krámě. Když se nevynořím dole, odváží se
vystoupat do druhého patra? Zaklepe mi na dveře? A když mu dojde, že
tam nejsem, bude si myslet, že jsem odjela nadobro? Mrkla jsem na

Ž Ž
telefon. Žádné zprávy. Žádné zmeškané hovory. Potom jsem si vzpomněla.
Malcolm nemá moje telefonní číslo. Věděla jsem, jak chutná jeho dech, a
cítila jeho hrudník na svém, ale neznala jsem ani jeho poštovní směrovací
číslo.
Užuž jsem zavolala do obchodu, ale potom jsem radši vytočila Joanie.
Když jí to spadlo do hlasovky, v hrdle se mi nahromadilo všechno, co jsem
jí neřekla. Na hlasovku toho bylo moc, moc na těch pár hodin, které jí
zbývaly před dalším vystoupením. Zavěsila jsem, ale pořád jsem si
potřebovala promluvit, nebýt sama. Projela jsem kontakty k Jayovu číslu a
málem jsem ho zmáčkla. Nemluvili jsme spolu už měsíc. Zachoval by se
trpělivě, kdybych mu pověděla, co se děje – ale hned jak mě to napadlo,
přestala jsem si být tak jistá. Navíc jsem doopravdy chtěla mluvit s
mámou. Odložila jsem telefon a jela dál, do Santa Barbary k devíti Leeům,
kteří tam žili.
První Lee Williams byl realitní agent, který pořádal den otevřených
dveří v jednom domě poblíž staré misie. Dům v novošpanělském stylu s
půdorysem jako bludiště, kde se člověk úplně přestal orientovat, až se jako
kouzlem vrátil k předním dveřím. Lee Williamsová byla vzadu – sošná
žena s dlouhými rudými vlasy.
Potom jsem zavolala Leemu Williamsovi, právnímu zástupci. Alespoň
byl správného pohlaví. Když jsem mu vysvětlila, že se pokouším najít
Leeho Williamse, knihkupce, začal být nevrlý. „Na takovéhle vylomeniny
nemám čas,“ řekl a zavěsil.
Takže mi Lee Williamsů zbývalo ještě sedm. Zubař Lee Williams
emigroval do USA v osmdesátých letech. Měl jemný, ale přesto
rozpoznatelný přízvuk. Lee, kterého jsem znala, měl banální přízvuk, který
jsem považovala za středozápadní, i když jsem ve dvanácti ještě nevěděla,
jak středozápadní přízvuk zní.
Pět dalších Leeů bylo taky slepá ulička. Instalatér Lee Williams byl
Afroameričan. Jeho syn, Lee Williams, Jr., byl hvězdný rozehrávač
středoškolského týmu. Automechanik Lee Williams byl příliš mladý.
Thomas Lee Williams, policista v důchodu, příliš starý. Someliér Lee
Williams byl správného věku, pohlaví a rasy, ale když jsem se zastavila v
jeho restauraci, byl příliš vysoký a hubený.
Poslední Lee Williams na mém seznamu zůstal duchem. Když jsem
zkusila číslo, které jsem našla v telefonním seznamu, bylo odpojené.
Vyhledala jsem si místo toho jeho partnera, Paula, a nakonec jsem našla
jejich fotku, jak tancují na charitativním plese organizace pro LGBTQ, s
hlavním sídlem v centru Santa Barbary.
Organizace měla kanceláře na druhé straně 101 od hlavní třídy v centru.
Prošla jsem po Micheltorena Street, zabočila na Figueroa – tahle jména
ulic jsem znala z Los Angeles. Samozřejmě to byly i historické postavy,
nejenom ulice. Generál Figueroa, generál Micheltorena. Jak jsem tak
kráčela do organizace, myslela jsem na to, že kdybych učila v Los Angeles
nebo v Santa Barbaře, mohla bych vytisknout mapy města a dát žákům
rozklíčovat historická jména ulic. Město samotné bych použila jako
vstupní bránu do Horní Kalifornie a nakonec do Mexicko-americké války.
Pozůstatky kalifornského mexického odkazu byly rozeseté po regionu jako
vodítka v honbě za pokladem. Ve Filadel i byly podobně rozeseté zase
pozůstatky revoluce a rané republiky, jenže mě nikdy nenapadlo historii
města učit takhle.
Kanceláře organizace sídlily v béžové jednopatrové budově mezi
tetovacím salonem a obchodem s levným zbožím. Muž na recepci se
samolibě usmál, když jsem se zeptala, jestli Leeho zná. „Normálně
informace o členech nedáváme,“ řekl s předstíranou roztomilostí.
„Můžete mu zavolat? Byl to kamarád mého strýčka. Můj strýček
nedávno zemřel.“
Recepční na mě vrhl pohled, který značil, že znal spoustu lidí, co
zemřeli, ale ne tolik, aby byl proti tomu už imunní. Pověděl mi, že se
zeptá nadřízeného.
Zatímco jsem čekala, až se vrátí, podívala jsem se na fotku Leeho a
Paula, kterou jsem si uložila do telefonu. Hleděli si upřeně do očí, jako by
potřebovali jenom jeden druhého. Takhle tancovali i máma s tátou. Billy s
Evelyn nejspíš taky.
Už jsem se na tu fotogra i nemohla dívat, a tak jsem radši projela
webovku Prosperova knihkupectví. Malcolm uploadoval speciální nabídky
dne, podepsaná první vydání Ježíšova syna a Sebevražd panen. Na svém
noirovém blogu psal o několika neo-noirových titulech, které podle jeho
mínění nebyly úplně na odpis. Dole na domovské stránce rotovaly
fotogra e. Jedna byla z Charlieho posledního knižního klubu, kde se četl
Oliver Twist s maminkami a dětmi. Charlie byl oblečený stejně jako
chlapečci na klínech maminek, v anglické čapce a vestičce, a měli mezi
sebou otevřené velkonákladové vydání knihy. Na další fotogra i Lucia a
čtyři bledé dívky pozvedaly k foťáku háčky a na klíně měly klubíčka
barevné vlny. Nahoře na domovské stránce jsem klikla na záložku Ples.
Byl tam odkaz na koupi lístků, popis události, seznam věcí na prodej v
tiché aukci a umělců. Do hudebního programu Malcolm přidal nové
jméno, skupinu zvanou Surová kraví kůže, jejíž zvuk popsal jako moderní
Velvet Underground. Nevěděla jsem, že našel náhradníky za Luciina
kamaráda dýdžeje. Rozhodoval beze mě, jako bych už odjela.
Klikla jsem na záložku O nás a čekala, že najdu informace o
Malcolmovi, Lucii a Charliem, možná o Billym, o sobě ne. Pod
sáhodlouhým popisem Prosperova knihkupectví, včetně Malcolmova
vysvětlení, jaký máme podíl nových knih a těch z druhé ruky, tedy titulů,
které člověk v žádném knihkupeckém řetězci nenajde, byla fotka nás čtyř
ze čtvrtého července, prázdné ašky od piva a tequily bezpečně mimo
záběr. Malcolm objímal mě a Lucii kolem ramen. Charlie seděl z druhé
strany Lucie a hladil jí ruku. Pod fotogra i Malcolm napsal: Prosperova
rodina.
„Máte štěstí,“ řekl recepční, když se vrátil. Dal mi adresu. „Zrovna je
doma. Říkal, že vás hrozně rád uvidí.“
Lee bydlel v bytovém komplexu blízko městské vysoké školy, kde Paul
učil statistiku.
„Ne aby tě ošálil,“ řekl Lee, když mě pouštěl do jejich bytu. „Statistika
je naprostá nuda.“
„Ticho,“ řekl Paul z kuchyně. „Je to jazyk jako každý jiný. Ty ho jenom
neumíš.“
Lee na mě mrkl. Co jsem ho naposledy viděla, narostlo mu břicho a nohy
mu zhubly na kost a kůži. Ve tváři mu prodlévaly stopy muže, na něhož
jsem si pamatovala. Pořád měl huňaté obočí, teď úplně bílé. Plné tváře, teď
skvrnité růžovkou.
„No páni,“ podivoval se při pohledu na mě. „Nemůžu uvěřit, že jsi tady.
Jak dlouho jsme se neviděli?“ Věděl, jak dlouho. Oba jsme to věděli. „Je z
tebe dáma. Vypadáš jako…“ Čekala jsem, že prohlásí, že jsem celá máma.
„Vidím v tobě tolik Billyho,“ řekl a podal mi ruku.
Paul nám přinesl tác s karafou limonády a talíř sušenek.
„Už nepiju,“ pověděl mi Lee. Usrkl si limonády a povzdechl si. „Studené
pivo to není, ale svým způsobem je to taky fajn.“ Paul ho škádlivě pleskl
po noze, zlehčoval něco, za čím jistě musel být delší, bolestnější příběh.
Paul řekl, že musí oznámkovat zkoušky, a nechal nás o samotě v
obýváku.
„Pracuješ?“ zeptala jsem se Leeho.
„Dobrovolničím,“ odpověděl. „Když jsme se sem přestěhovali, uvažoval
jsem, že bych pracoval v jiném knihkupectví, možná si dokonce otevřel
vlastní. Ale Prosperovo knihkupectví by to nikdy nebylo. Věděl jsem, že
bych tady nebyl šťastný, kdybych se pokoušel napodobit život, který jsem
opustil.“
„Proč jste se přestěhovali?“
„Paulova máma onemocněla. Chtěl jí být nablízku. Nechtěl jsem odjet,
ale dám ti jednu radu. V životě záleží na třech věcech – na partnerovi, na
práci, na domově. Jedna z těch tří musí hrát prim. Ostatní dvě musí být
podružné. Pro mě to byl Paul. Miloval jsem L. A. Miloval jsem i
Prosperovo knihkupectví. Ale Paul byl jednička.“
„Co rodina? Kam ji zařadit?“ zeptala jsem se.
Lee zvedl oči ke stropu, jak tak uvažoval nad rolí rodiny. „To nevím. S
rodinou jsem nikdy neměl blízký vztah. Možná by to měl být seznam čtyř
věcí – láska, práce, domov, rodina?“
„Není třeba rodina součástí domova?“
„To sedí. A Paul měl na prvním místě rodinu a domov, protože se vracel
starat o mámu. Nikdy jsem mu to nezazlíval. Nemiloval mě proto o nic
míň. Z lásky, práce a domova si jeden partner vybere lásku a druhý něco
jiného, co bude formovat jejich společný život.“
Pokoušela jsem se rozhodnout, na čem nejvíc záleží mně. Měla jsem
přítele, který už byl možná ex, dalšího muže, kterého jsem políbila a pak
mu řekla, že je prolhanej zmrd. Měla jsem dvě práce. Svým způsobem mi
záleželo na obou. Měla jsem dva domovy – nevěděla jsem, kterému dávám
přednost. To samé s rodinou.
„Pracoval jsi v Prosperovi, dokud ses neodstěhoval z L. A.?“ Vzala jsem
si sušenku, ale potom jsem si vzpomněla na tu, kterou jsem měla, když
jsem Leeho naposledy viděla, jak jsem si nemohla dát ani ždibíček a místo
toho ji rozlámala na menší a menší drobky. Položila jsem sušenku zpátky
na tác.
„Pověděl jsem Paulovi, že nemůžeme odjet, dokud něco nevymyslím.
Billy pořád někde lítal a vůbec netušil, jak vést knihkupectví. Byly to
těžké časy. Paul bydlel tady. Já bydlel tam. Dlužil jsem to Evelyn,
nenechat Prosperovo knihkupectví na holičkách. Navíc to byl můj domov.
Jenom proto, že jsem si vybral lásku, neznamená to, že mi na něm přestalo
záležet.“
„Dlužil jsi to Evelyn? Vy jste byli přátelé?“ Není divu, že jsem si nikdy
nevšimla, že by se Lee s Billym kdovíjak kamarádili.
Lee dal prázdnou sklenici zpátky na stůl a usadil se v křesle. „S Evelyn
jsme oba pracovali v knihkupectví v Pasadeně. Byl to malý obchod,
prodával hlavně knížky o politice. Když nastoupila, byl jsem tam asi pět
let. Byla hodná a krásná, a to všechny ošálilo.“
Knihkupectví bylo domovem komunistů, anarchistů, každého, kdo
holdoval revoltě. Evelyn rebelka nebyla. Byla to čtenářka. I Lee byl čtenář.
Spojila je láska k Bouři. Evelyn milovala Mirandu, její nevinnost, ochotu
věřit a milovat. Lee miloval Ariela a Kalibána, jejich touhu po svobodě.
Když Evelyn začala na konci sedmdesátých let pracovat v knihkupectví v
Pasadeně, Bouři tam neměli. Ani nic od Jane Austenové, Henryho Jamese,
Virginie Woolfové, Nathaniela Hawthorna. Žádný z Updikových románů o
Králíkovi. Byla tam malá sekce politické beletrie, kde měli Hlavu XXII,
1984, 451 stupňů Fahrenheita a Doktora Živaga. Ne Na Západní frontě
klid ani Sbohem, armádo. Feminine Mystique ani Pod skleněným zvonem.
Tohle rozlišování Evelyn štvalo. Čím byla válka bez lásky? Čím byly
výstražné příběhy bez příběhů, které oslavovaly život? Čím bylo politické
hnutí bez útrap jedince? Evelyn viděla víc pravdy v Emmě Bovaryové,
Anně Karenině, Edně Pontellierové a jejím probuzení než v jakémkoli
pam etu a manifestu, které mělo knihkupectví pravidelně na skladě. Lee
souhlasil, že krám potřebuje i knížky, které nejsou otevřeně politické.
Soudil, že aktivisti by se mohli leccos naučit z rytmů Flauberta, Tolstého,
Chopinové. Pro Leeho byl důležitý jazyk. Všechny ty nádherné věty, které
by nikdy neuměl napsat. Schopnost ocenit krásu byla taky umění. Lee v
tomhle umění vynikal.
Evelyn vždycky dělala, že neví, jaký má vliv na lidi. Když člověku
pohlédla do očí, měl pocit, že ho doopravdy vidí. A každého si
pamatovala. Všechny zdravila jménem a ptala se jich na rodinu, zvířátka,
práci – takové otázky by mohly působit zdvořilostně nebo neupřímně,
kdyby je pokládal kdokoli jiný. Na oplátku lidi nechtěli nic jiného, než se
jí zavděčit. Ani Lee nebyl imunní. Pokaždé když vstoupila do
knihkupectví, rozlila se mu v hrudníku něha. Celý se zatetelil, jako by do
ní byl trochu zamilovaný.
Evelyn začala Mistrem a Markétkou. Podala svůj ošuntělý výtisk majiteli
levicového knihkupectví, jako by mu podávala část sebe.
Myslím, že se vám to bude líbit. Usmála se a udělala z Bulgakova jejich
malé tajemství. A kterému samozvanému komunistovi by neprospělo,
přečíst si Bulgakovovu kritiku stalinského Ruska, jeho alegorii dobra a
zla? Potom dala majiteli svoji kopii Tichého Američana od Grahama
Greena, potom Atlasovu vzporu, Hrozny hněvu, Orlanda, Velmi modré oči,
až jí v knihkupectví věnoval koutek a pověděl jí, ať si ho vybaví podle
sebe.
Autorská čtení jsou dobrý nápad. Zakroutila smaragdovou náušnicí a
zamrkala na něj dlouhými řasami, jako by na to přišel sám, a netrvalo
dlouho, a uspořádala sérii čtení, netrvalo dlouho, a aktivisti četli i beletrii.
„A tohle byla Evelyn. Měla hojivou moc. Byla štědrá. Ke mně až
nepochopitelně.“
Lee si nevzpomínal, jak to začalo. Celé hodiny se v knihkupectví
dohadovali o knihách, které nedávno četli. O Dětech půlnoci a Světě podle
Garpa. Vždycky milovali stejné knihy z jiných důvodů. Lee chválil Jenny
Fieldsovou a její individualismus, zatímco Evelyn odsuzovala Irvingův
patriarchální rádoby feminismus. Vášnivě diskutovali o tom, jestli byl pan
Rochester sociopat. Lee trval na tom, že ho dotlačili do příšerného
manželství, a Evelyn zuřila, že se Lee zastává muže, který zamkl svou
ženu na půdě. Lee nevěřil polovině věcí, co říkal, ale líbilo se mu, jak
Evelyn celá zrudne, když se rozčílí. Na jednom díle se ale pokaždé shodli.
Bouře byla dokonalá hra. Prospero dokonalý protagonista.
„Řekl jsem něco jako – kdybychom měli vlastní knihkupectví, mohli
bychom ho pojmenovat po Prosperovi, a potom se z toho stal vtip.
Kdybychom měli vlastní knihkupectví, celou jednu sekci bychom věnovali
literární kritice, a nebyla by tam ani jedna kniha o politice. Kdybychom
měli vlastní knihkupectví, uspořádali bychom den Romea a Julie. Večírek
na počest nejvýznamnějších milenců světové literatury. A konečně Evelyn
řekla: ‚No, a proč ne? Proč si nezaložíme vlastní knihkupectví?‘“
Pro většinu lidí by odpověď byla nabíledni – nemáme kapitál. Evelyn
měla fond, ve srovnání s jinými skromný, ale fond to byl.
 No, a proč ne? řekla Evelyn s jiskrou v oku, a jak by ji Lee mohl
odmítnout?
Skoro ve všem se mu podřídila. Dělal v knihách déle než ona. Věděl,
které průčelí je moc velké, které moc malé, jak daleko na Sunset
Boulevard by si rostoucí panstvo Silver Lake bylo ochotné troufnout. Na
jednom neoblomně trvala. Stěny musí být zářivě, skoro oslepivě zelené.
Taky si stála za tím, že rozdělí životopisy na spisovatele, historické
postavy a umělce, a odliší eseje od memoárů. Na stolku u kasy vystaví
prvotiny.
„Kdyby tam jenom mohla být déle,“ řekl. „Neměli jsme otevřeno ani
rok, když se to stalo.“ Lee zmizel ve svém nitru. Zdálo se, že ho mučí
něco, co tam našel, něco, na co nikdy nemohl zapomenout. Myslela jsem,
že mi Billy pomocí Jesse popisuje vlastní ztrátu, ale ve skutečnosti chtěl,
abych pochopila Leeho utrpení, jeho spojení s Terabithií.
„Ty jsi ji našel?“ hádala jsem.
„Nikdy jsem nikomu neřekl, co se toho dne stalo.“ Lee si dal nohu přes
nohu a zase ji spustil. „Paul byl se mnou a Billy o tom nikdy nechtěl
mluvit. Nikomu jinému bych to říct nemohl. Když mi Vince dneska ráno
zavolal, že mě hledáš, věděl jsem, že tobě to řeknu. Věděl jsem, že chci.“
„Byla bych ti moc vděčná. Vím, že to musí být těžké. Hodně by pro mě
znamenalo, kdyby ses k tomu všemu vrátil.“
„Nikdy jsem to neopustil,“ řekl. „Když se na to zpětně ohlížím, bylo to
lehkovážné. Evelyn měla měsíc do porodu. Vůbec tam neměli být.“ Evelyn
trvala na svém. Strávili v té chatě poslední tři silvestry, od chvíle, kdy ji
koupili, a Evelyn chtěla, aby se z toho stala tradice. Když vyrůstala, nikdy
žádné tradice neměla.
Čekala jsem, že mi poví, že to není pravda. Že jsem to miminko nebyla
já. Trošku jsem pořád doufala, že bych mohla vrátit svoji rodinu do
původního stavu.
„Byl to poslední výlet, na který si mohli vyjet, než se miminko – než se
ty – narodíš,“ řekl Lee. Nepopíral můj původ. A já ho k tomu nenutila.
„Potom bylo třeba dům hodně přestavět, aby byl bezpečný, až budeš na
světě.“
Lee mě bedlivě pozoroval a snažil se posoudit moji reakci. Zůstala jsem
naprosto nehybná, zdánlivě klidná, i když moje tělo dunělo každým
úderem srdce a bála jsem se, že zase začnu vidět dvojitě. Ale dýchat jsem
mohla, a tak jsem dýchala, nádech, výdech, pravidelně, pokojně. Kývla
jsem na něj, ať pokračuje, že jeho vyprávění zvládnu. A taky že ano.
Musím. K téhle chvíli mě Billy vedl. K pravdě o mém narození. K noci,
kdy zemřela moje matka.
„Pro začátek,“ pokračoval Lee, „ten dům potřeboval novou střechu.“
Zatékalo do ní a propadala se. Průduchy byly zrezivělé a potřebovaly
vyměnit. Tohle je jako úvodní scéna z hororu, řekl Paul, když chatu poprvé
spatřili. Té poznámky pak litoval celé roky. Ale kouzlo domu tkvělo právě
v tom, jak byl ošuntělý. Ze dřeva se odloupával bleděmodrý nátěr, na
zábradlí chyběl sloupek. Nebyla tam televize. Nebyl tam stereo systém.
Jenom telefon. Lee se Evelyn jednou nemohl dovolat, když se něco
pomotalo v bance a on nemohl pokračovat bez jejího podpisu, a tak na
jeho instalaci trval.
„Evelyn na Billyho dorážela šest měsíců, aby tu střechu opravil. Billy
byl dost šikovný a viděl v tom domě svou Sixtinskou kapli.“
Billy slíbil, že střechu opraví v létě. Potom měl spoustu práce v laborce.
Když se tempo trochu zvolnilo, už napadl sníh, a tak museli na výměnu
střechy čekat až do příštího léta.
Podívej na ni, řekla Evelyn a ukazovala na propadlý oblouk. Kupka
sněhu, a mohla by se probořit.
Kdyžtak jenom pomalu proteče. Nepropadne se celá najednou,
přesvědčoval ji Billy.
A co tohle? zeptala se a ukazovala na průduch na střeše. Co když je tam
olovo? Nebo se do domu proplíží veverka?
Tak nás pokouše a dostaneme vzteklinu. Billy jí ožužlal krk. Zachichotala
se a dovolila mu, ať ji rozveselí. Byli šťastný pár, ze kterého se brzy stanou
rodiče, a za jejími strachy stály pouze nervy novopečené matky, důkaz, že
je připravená na miminko a všechno kolem.
Přemýšlej o tom z hlediska pravděpodobnosti, pověděl jí Billy.
Pravděpodobnost, že se proboří střecha, je statisticky menší, než že se
člověk nabourá nebo ho sežere medvěd. Vždyť je to dokonce méně
pravděpodobné, než že tě sežere medvěd u jezera Big Bear! A Evelyn se
jeho způsob uvažování hrozně líbil, obdivovala, jak dává stranou emoce a
spoléhá se na logiku. Jenže tentokrát jedno nevzal v potaz. Ať je
pravděpodobnost jakkoli malá, šance existuje vždycky.
Lee s Paulem plánovali, že přijedou odpoledne devětadvacátého, až Lee
Prosperovo knihkupectví zavře na svátky. Pár zákazníků otálelo a jeden
zaměstnanec měl potíže s platebním terminálem. Když se Lee konečně
dovolal do kreditní společnosti, sníh padající na Big Bear už zhoustl.
Radši počkejte do rána, řekla Evelyn, když jí Lee zavolal, že konečně
vyrážejí. Není tady vidět na krok.
Paul chtěl sedět na prvním vleku na horu, takže příštího rána vytáhl
Leeho s kalnýma očima z bytu do auta. Už byli na 210, když San Gabriel
Mountains prozářily sluneční paprsky.
„Potom jsem se celé týdny pokoušel si představit, co jsme mohli udělat
jinak,“ řekl Lee. „Jak by to dopadlo, kdybychom toho rána dorazili dřív.
Kdybych trval na tom, že budeme slavit v Prosperovi místo na chatě. Ale
kdybychom tam dojeli o noc dřív – tak bychom byli mrtví všichni.“
Lee zíral na lyžařskou horu, zatímco Paul manévroval auto podél cesty,
která objímala jezero. V sedm byla hora pořád zavřená. Sjezdovky se
podobaly malířským plátnům, stromy, které je oddělovaly, celé mléčně
bílé. Sněhem prosvítaly malé tečky tmavozeleného jehličí, jako íčky
tempery, vycákané na svahu.
Zabočili z North Shore Road do Fawnskinu, kde byly domky malé a
staré. Lee si nepamatoval adresu, a tak zkusili první ulici a hledali
zvonkohru, která visela na verandě. Lee ji Evelyn koupil ke kolaudačce.
To tě fakt nenapadlo vzít adresu? řekl Paul. Už měl na sobě lyžařské
kalhoty. Šustily, jak sešlapával spojku a zase ji popouštěl.
To by nebylo dobrodružství.
Lyžování na hoře mi přijde dobrodružnější.
Zabočili do dalšího bloku. Lee věděl, že není moc efektivní jenom tak
jezdit kolem, dokud na dům nenarazí. Stejně se mu ale líbilo, jak Evelynin
dům hledají a nakonec ho najdou. Bylo to tak kouzelně maloměstské.
Na druhé ulici zvonkohra taky nebyla, a tak Paul na konci zabočil do
dalšího bloku.
Tohle je naprosto směšné, řekl Paul.
Lee položil Paulovi ruku na zátylek. Vždyť tu horu ještě ani neotevřeli.
Dopřej mi trochu zábavy.
Paul se dál proplétal ulicemi a zábavné mu to vůbec nepřipadalo.
Počkej. Támhle. Lee ukázal na dům o tři dveře dál od místa, kde Paul
smykem zastavil. Zlomený sloupek zábradlí pohřbil sníh, ukryl i
šindelovou střechu, ale jedno Lee zahlédl, když užuž projeli kolem.
Patinovanou měď a mahagon. Zvonkohru.
Paul zaparkoval a šli po cestě k domu. Nikdo z ní neodhrabal sníh a lýtka
jim zapadla do sněhu. Lee málem upadl, rozesmál se a kopl trochu sněhu
na Paula, který dělal, že se zlobí. Zaklepali na dveře. Když nikdo
neotevřel, zaklepali znovu. Dům neměl zvonek. Lee usoudil, že Billy s
Evelyn asi v kuchyni připravují snídani a klepání neslyší. Opatrně dveře
pootevřel.
Evelyn? Když nikdo neodpověděl, vkročil dovnitř. Paul šel za ním. Ve
vzduchu se držel pach česneku a spáleného toustu. Podlaha zaskřípala pod
jejich vahou. Lee našel vypínač vedle dveří.
„První, co jsem uviděl, byly Billyho nohy v ponožkách, jak visí z gauče.“
Billy měl zkřížené kotníky, a když Lee spatřil, jak tam jeho nohy takhle
ochable visí, hned věděl, že je něco špatně.
Bille? Lee jím zatřásl. Billy na gauči ležel tváří dolů, jako by spal. Billy.
Dál jím třásl. Evelyn? Ev?
Paul přiběhl a odstrčil Leeho.
Billy, řekl a popadl přitom Billyho za ramena. Je opilý? Paul se k němu
naklonil, přičichl si k jeho dechu a zavrtěl hlavou. Dýchá.
Co je s ním?
Já nevím. Paul Billym zatřásl, dýchl mu do pusy, znovu jím zatřásl. Lee
běžel nahoru.
Evelyn, zavolal.
Evelyn, zařval.
Dveře ložnice byly zavřené. Na okamžik zaváhal a potom je otevřel.
Evelyn ležela v posteli a spala. Za hlavou měla dva polštáře. Dlouhé
blond vlasy jí padaly kolem ramen. Vypadala pokojně, líbezně. Až příliš
pokojně. Až příliš líbezně. Lee jí zatřásl rameny, nejdřív jemně, potom
prudce. Evelyniny oči zůstaly zavřené. Lee si připadal omámeně, jako by
ho někdo praštil kladivem do hlavy.
Paule, vykřikl. Rychle sem pojď.
Paul vběhl do pokoje.
Ona se taky neprobírá.
Paul jí zkontroloval tep.
Musí odsud pryč. Paul zvedl Evelyn z postele. Hlava a nohy jí bezvládně
visely z jeho náruče, její břicho bylo mezi Paulovýma rukama jako
ohromný plážový míč. Zavolej záchranku. Okamžitě.
 Lee se vřítil do kuchyně a našel na stěně vytáčecí telefon.
Trvá to moc dlouho, zavolal Lee na Paula při čekání na operátora. Slyšel,
jak Paul spěchá dolů po schodech, ale bere to po jednom, jeho kroky těžké
vahou Evelynina těhotenství. Haló? … Něco se jim stalo. Nemůžou se
probrat… Cože? … Já nevím… Ano, dýchají… Ne, nevím, co se stalo…
Adresa? Já nevím. Zrovna jsme přijeli… Adresu neznám. Paul se přihnal do
kuchyně a prohrabal šuplík. Podal Leemu jednu obálku a Lee operátorovi
přečetl adresu. Zavěsil. Jsou na cestě.
Paul dal Evelyn do obýváku, posadil ji na gauč vedle Billyho. Billy byl
zkroucený v podivném úhlu. Vypadalo to bolestivě. Jestli bylo, Billy to
necítil. Evelyn seděla vzpřímeně. Hlavu měla zvrácenou dozadu, jako by
byla zdrogovaná. Leeho teď bolela hlava jako střep. Masíroval si spánky.
Tepavá bolest neustávala.
Měli bychom je vynést z domu, řekl Paul.
Lee našel ve skříni jejich bundy. Opřel se o rám dveří, hlava se mu čím
dál víc motala a nemohl popadnout dech. Přinutil se soustředit. Hodil
jejich bundy Paulovi. Soustřeď se.
Lee tryskem vyběhl z domu. Vzduch ho štípal do plic a tváří. Myslel si,
že snad upadne, takovou měl závrať. Pokoušel se odemknout dveře a
neobratně zápolil s klíčky. Soustřeď se. Proč Paul to auto vůbec zamykal?
Lee nasedl do auta a otočil klíčky v zapalování. Zapnul topení na plné
pecky a spěchal zpátky do domu pomoct Paulovi.
Dělej, vykřikl Paul, když se vypotácel s Evelyn v náručí. Ježiši, Lee, uhni
mi z cesty. Dveře. Otevři dveře od auta.
Lee zase odběhl k autu, otevřel dveře a pomohl Paulovi posadit Evelyn
dovnitř.
Promiň, řekl Paul, když byla Evelyn bezpečně v autě. Pohladil Leeho po
tváři.
To nic. Půjdeme pro Billa.
Lee vyšel za Paulem po předních schůdcích. Počkej tady, nařídil mu
Paul. Nechci, aby ses do toho domu vracel.
Co se to tam děje?
Já nevím. Paul si zakryl pusu rukávem a vrhl se zpátky, ale nebylo se
před čím chránit. Spálený toust a česnek. To bylo všechno. Žádný
páchnoucí plyn. Nic zjevně jedovatého.
Když dorazila sanitka, záchranáři jim položili pár otázek – Lee si
nevzpomínal, že by na ně odpověděl. Připoutali Evelyn a Billyho na
pojízdná lůžka a zavedli jim dýchací trubice.
Víte, co jim je? zeptal se Lee záchranáře, který kontroloval životní
funkce.
V nemocnici udělají testy. Doktoři vám budou schopní říct, co se stalo.
Leemu bylo špatně a neodmítl, když mu dal záchranář na obličej masku.
Vzpomínal si, že záchranářovy ruce byly studené a překvapivě křehké.
Paul trval na tom, že je v pořádku, potom se pozvracel na bílý sníh.
V nemocnici Leeho a Paula rychle odvezli na jednu stranu a Billyho a
Evelyn na druhou. Lee a Paul seděli ve sterilním pokoji a nemohli se hnout
z plastových židlí, protože měli kyslíkové bomby. Maska byla
klaustrofobní. Lee slyšel jenom svoje pravidelné nádechy a výdechy.
Pohlédl na Paula, který na něj zamrkal zvlhlýma očima. Chytil Paula za
ruku a takhle seděli, ruku v ruce, a dívali se na sebe, dokud se doktoři
nevrátili.
Lee se od doktorů dozvěděl, že existuje něco jako karboxyhemoglobin.
Tvářili se vážně, když jim sdělovali, že Evelynina a Billyho hladina
karboxyhemoglobinu je astronomická. Lee nevěděl, co to znamená, ale
chápal, že je to zlé. A potom použili termín, kterému rozuměl.
Oxid uhelnatý.
„Oni neměli detektor?“ zeptala jsem se Leeho.
„Myslím, že ty tenkrát ještě ani nebyly na trhu.“
„A jak se to tedy stalo?“
„Přesně mi to nikdy nikdo neřekl. Mělo to co dělat s ucpaným
průduchem na střeše ze všeho toho sněhu.“
„Přesně ti to nikdy nikdo neřekl?“
„V nemocnici nám doktoři pověděli, že Evelyn operují. Billy se
stabilizoval. Nebyli jsme rodina, takže nic jiného nám nesdělili. Policie
nám položila pár otázek a pak nám doktoři pověděli, ať jdeme domů a
trochu se vyspíme. Ubytovali jsme se v blízkém motelu. Ráno přijeli tví
rodiče.“
Lee zahlédl Suzy a jejího manžela – „Davida,“ pověděla jsem mu,
protože Lee ho potkal jenom tenkrát jednou v nemocnici a nevzpomínal si,
jak se jmenoval – v čekárně. Suzy se Davidovi opírala o rameno a plakala.
To je Billova sestra? zeptal se Paul Leeho. Nechceš jít za ní? Když Lee
zaváhal, Paul řekl: Běž za ní.
 Lee si nebyl jistý, jestli ho Suzy pozná. Pokaždé když přišla do
knihkupectví, tak ho pozdravila, jako by se pokoušela vzpomenout, kdo to
je, ačkoli měli v Prosperovi jenom tři zaměstnance a Lee se s Evelyn
kamarádil celé roky. Jakmile se vedle ní posadil, Suzy okamžitě řekla:
Lee, a objala ho.
„A takhle jsem to poznal. Kdyby to byl Billy, neobjala by mě. Takhle
jsem poznal, že to byla Evelyn.“
Miminko je na JIPce, ale Evelyn – Suzy nebyla schopná dokončit větu a
Lee jí sevřel ruku na znamení, že chápe.
Lee seděl vedle Suzy, držel ji za pravou ruku, David ji držel za levou.
Když doktoři Suzy pověděli, že se na dítě může jít podívat, poděkovala
Leemu, že přišel.
Miranda, pověděl Lee Suzy. Evelyn ji chtěla pojmenovat Miranda.
Suzy přikývla. Lee nedokázal říct, jestli ví, z čeho to jméno je. Sledoval
ji, jak odchází za doktory do hloubi nemocnice. Jakmile zmizela, vytanul
mu na mysli citát z Bouře. Tvoje matka byla vzor ženských ctností. Byla to
jediná zmínka o Mirandině matce, která jinak v příběhu chyběla, chyběla v
Mirandině životě, chyběla v jejích vzpomínkách.
 KAPITOLA DEVATENÁCTÁ
Zatímco Lee dál mluvil o Evelynině smrti, poposedla jsem si na gauči,
pokoušela jsem se uvelebit. Polštáře sice byly pevné, ale křeče do paží a
zad jsem dostala ze samotného příběhu. Nemohla jsem si ty chvíle
pamatovat. Stejně mi ale připadalo, jako by mi měly být povědomé, jako
by byly mojí součástí.
„Potom, co Ev zemřela, jsem Billyho neviděl asi šest měsíců,“ řekl Lee.
„Měli pohřeb, ale Evelynin otec a Billy se nějak strašně pohádali, takže se
ho zúčastnila jenom rodina.“
Lee truchlil. Oddaní příznivci Prosperova knihkupectví truchlili taktéž.
A tak se rozhodli uspořádat vlastní vzpomínkový obřad. Zaměstnanci a
stálí zákazníci v obchodě všichni přečetli úryvek, který jim Evelyn
připomínal. Lee nikomu neřekl, co se Evelyn stalo, ale tragédie se lidem
nějak vyjeví, rozlije se mezi ně jako pramínky vody.
Evelyn byla v obchodě stále všudypřítomná. Každodenně přicházely
bedny knih, které objednala. Lee se rozbrečel, když spatřil obálku Příběhu
služebnice. Šedé kamenné zdi. Karmínové oděvy. Evelyn se na něj tak
těšila. Její písmo dál lemovalo klasiku a literární korespondenci. Lee
věděl, že jednou bude muset sundat popisky, které napsala. Obchod bude
muset doporučovat jiné, novější knihy. Pozdržel odstranění jejích cedulek,
dokud nezežloutly a nezačaly se rozpadat.
„Takže Billy se ti neozval šest měsíců?“ zeptala jsem se Leeho.
„Nepřipadalo ti to divné?“
„Člověk moc neví, jak se chovat, když mu zemře někdo milovaný.
Spousta věcí mu připadá špatně. Dobře mu nepřipadá nic. Myslím, že
Billymu muselo připadat špatně se do obchodu vracet, až mu jednoho dne
připadalo horší tam nejít.“
Lee ztuhl, když si všiml, že Billy postává u dveří. Zhubl, co ho Lee
naposledy viděl.
„S Billym jsme se až tolik nekamarádili, když byla Evelyn naživu.
Trávili jsme spolu spoustu času, na rande ve čtyřech. Evelyn a já jsme se
bavili o jednom, Billy a Paul zase o něčem jiném. Spojovala je
matematika. Každému, kdo viděl Billyho a Evelyn spolu, bylo jasné, jak
moc ji miluje, a tak jsem ho za to respektoval, ale neměli jsme nic moc
společného.“
Jakmile se Billy do Prosperova knihkupectví vrátil, začal do obchodu
chodit pravidelně. Nikdy s Leem nemluvil o tom, co se stalo. Ptal se Leeho
na tržby, jestli od něj Lee něco nepotřebuje. Lee ho ujišťoval, že je všechno
v pořádku.
„Obchod tehdy vzkvétal. Byly jsme jediné knihkupectví v okolí. Bylo to
před komerčními velkoobchody a internetem, před digitálními
videorekordéry a videem na vyžádání. Tenkrát bylo knihkupectví
životaschopný podnik.“
Billy nemusel nic dělat – zdálo se, že ho to uklidňuje.
„A co já?“ zeptala jsem se. „Pověděl ti Billy, jak jsem skončila u svých
rodičů?“
„Přímo ne.“ Lee se odmlčel a pozorně si mě prohlížel. Zůstala jsem
klidná, alespoň navenek. „Určitě to chceš slyšet? Nemůžu vysvětlit, proč
Billy udělal, co udělal. Nebudu to obhajovat.“
„Nechci po tobě, abys to obhajoval. Chci znát pravdu. Myslím, že proto
Billy chtěl, abych si s tebou promluvila. Věděl, že ty mi pravdu řekneš.“
„Nejsem si jistý, jestli pravdu znám. Vím, co jsem viděl.“
„Potom chci tvoji pravdu,“ stála jsem si za svým.
„No,“ začal Lee a zvažoval, jak upřímný má být. „Pravda je, že když
poprvé přišel, tak se o tobě nezmínil. Myslel jsem, že jsi taky umřela.“
Billy Leemu pověděl, že bydlí se sestrou. Řekl Bydlím se sestrou, ne
bydlíme. „Potom jednoho dne řekl něco o svojí neteři Mirandě a mně to
samozřejmě došlo.“
Billy tou dobou chodil do obchodu několik měsíců. Po zavíračce seděli u
jednoho stolku v kavárně, popíjeli whisky a Billy Leeho bavil příběhy z
nejnovějších dobrodružství v cizině. Choval se ke svému tělu jako k
brnění, které je třeba týrat. Vrátil se z Tchaj-wanu s rukou na pásce,
protože zakopl o sutiny ze zemětřesení po sesuvu půdy v Cchao-lingu. V
Tehuacánu ho popíchal roj včel. Na krku a nohou mu vystupovaly
podlitiny. Lee Billyho nechal mluvit. Vždycky vyprávěl o cestování.
Nikdy o Evelyn. Nikdy o mně.
Prohodil to tak mimochodem, že Leemu hned nedošlo, co to slyšel.
Jaká knížka by se hodila pro roční dítě? Moje neteř Miranda má první
narozeniny. Moje první narozeniny a taky roční výročí Evelyniny smrti.
Lee se ho chtěl zeptat: Miranda? Myslíš svoji dceru? Ona žije? Chtěl se
Billyho zeptat, proč se o své dceři nikdy nezmínil. Chtěl se ho zeptat, proč
se z jeho dcery stala neteř. Billy si pohrával se sklenkou whisky, nedíval se
Leemu do očí a Lee pochopil, že se mu Billy tímhle způsobem přiznává,
že se o mě nedokáže postarat. Leemu došla řeč. Chtěl Billym zatřást a
zařvat: Vždyť je to Evelynina dcera, nemůžeš ji opustit, ale viděl na
Billyho nepřítomném a nervózním obličeji, že ať by ho chtěl potrestat
jakkoli, Billy už si to způsobil sám.
Určitě pro tvou neteř najdeme něco hezkého, řekl Lee. Billymu se
znatelně ulevilo, když mu Lee podal Dobrou noc, měsíčku.
„Od té chvíle jsi byla Billyho neteř. Zajímalo by mě, co by se asi stalo,
kdybych mu něco řekl.“
„Nejspíš by za tebou přestal chodit,“ opáčila jsem, protože to byla
pravda.
„Nejspíš máš pravdu,“ souhlasil. Od té chvíle jsem byla Billyho neteř,
což fungovalo, protože jsem vypadala jako máma. Stala jsem se její
dcerou.
„Ne že bys v sobě neměla Evelyn. Máš její energii. Její klid. Tohle lidi
na Evelyn milovali. Bylo to její vystupování, její elegance a vyrovnanost,
čím se lišila od jiných hezkých dívek. V tobě to vidím.“
„Tohle nemusíš říkat.“
„Viděl jsem to, hned jak jsem se s tebou seznámil.“
Když mě Billy poprvé přivedl do Prosperova knihkupectví, držel mě
přitom za ruku. Lee sledoval, jak moje oči bloudí po obchodě a všechno
hltají. Jak se hihňám, jako by mi ten prostor, ty knihy vyprávěly nějaký
tajný vtip. V tu ránu viděl, že jsem Evelynina dcera.
Mohli bychom najít nějakou jedinečnou knížku pro moji nejmilejší neteř?
zeptal se Billy, když mě Leemu představil.
Lee věděl už celé roky, že mě vychovávají jako Billyho neteř, ale když
mě viděl v Prosperově knihkupectví, jak říkám Billymu Jsem tvoje jediná
neteř, poprvé mu naplno došlo, že Evelyn už není.
Držela jsem se za konce copánků, kolébala se z nohy na nohu a těšila se
na dokonalý dárek. Lee neměl tušení, jakou knihu dát Evelynině dceři, co
by mohlo být dost jedinečné. Nic mu nepřipadalo dost dobré, ani E. B.
White, ani Roald Dahl, ani Frances Hodgson Burnettová. Lee se zadíval na
moji pihovatou, dychtivou tvář, a hledal tam smutek, který tam nebyl,
prazvláštní prozíravost, kterou děti někdy mívají. Měla jsem copánky,
pihy a pruhované tričko, a tak jsem mu připomněla Pipi Dlouhou
punčochu. Nic lepšího ho nenapadlo, a tak mě dovedl do dětské literatury a
dal mi všechny knížky o Pipi Dlouhé punčoše, které měli na skladě.
A ihned mu došlo, že to byla chyba. Díval se, jak mi Billy začal číst o
Pipině mámě, která zemřela, když byla Pipi malinká, a o jejím otci, který
zmizel na moři. Lee čekal, že se na něj Billy káravě zamračí. Ale Billy dál
četl, hlas měl klidný a dál věnoval pozornost mně.
Líbí se ti pohádka? zeptal se mě.
Ukázala jsem na stránku. Čti, a Billy dál četl, jak Pipi nikdy nevěřila, že
její otec zemřel, jak čekala, až se jí vrátí. Lee uvažoval, jestli tu knihu
nevybral podvědomě, aby Billyho dotlačil k tomu, aby byl ke mně
upřímný. Popravdě si ale příběh Pipi Dlouhé punčochy nepamatoval.
Pamatoval si, že měla copánky a pihy. Viděl ty moje. Byl to prostě strašný
omyl.
Když jsme odcházeli, Lee Billyho popadl za paži. Moc se omlouvám,
Bille. Zapomněl jsem, o čem to je.
Vůbec se tím netrap. Moc se jí to líbilo. Lee se na Billyho pátravě
zadíval. Zdálo se, že spokojenost vůbec nepředstírá. Byl šťastný, že je se
svou neteří. Šťastný, že jí dal knížku, která se jí moc líbí. Lee se díval, jak
s Billym odcházíme, a hrozně se mu stýskalo po Evelyn.
„No, a potom tě Billy bral do obchodu každých pár měsíců, a jak tak
ubíhaly roky, v Prosperovi si na Evelyn pamatovalo míň a míň lidí.“ Lee
se najednou tiše zasmál. „Vždycky jsi tam nakráčela, jako by ti to tam
patřilo.“ Lee řekl, že jsem si to pokaždé přištrádovala ke všem dětem v
krámě a pověděla jim, že je to moje knihkupectví, že je na mně, jestli jim
dovolím, aby si něco koupily. Billy mi měl vynadat nebo mě poučit o tom,
že hodné děti se umí dělit. Místo toho mi rozcuchal vlasy a odlákal mě od
regálů horkou čokoládou.
„To je riziko toho, být jedináček,“ pověděla jsem Leemu. „Člověk se
nikdy nemusí naučit dělit.“
„Jenže ony to byly tvoje knihy. Ten obchod byl vždycky tvůj.“
„Vzpomínáš si, jak jsem přišla naposledy? Když jsem Billyho hledala?“
Měla jsem slabý hlas. Chtěla jsem, aby si to pamatoval. Nechtěla jsem,
aby si to pamatoval. Pořád jsem nevěděla, co chci.
Lee přikývl. „Neuvědomil jsem si, že bych tvojí mámě neměl volat,
dokud jsem neuviděl tvůj výraz.“
 Ty jsi zavolal mámě? řekla jsem tak zoufale, tak vyděšeně, že to Leemu
došlo – Susan neví, že jsem v obchodě.
Když Susan přišla, vtrhla do dveří a její oči rychle přelétly místnost, až
našly ty Leeho. Kde je? zeptala se horečně a Lee viděl, že přestože mě
neporodila, byla to moje matka. Ukázal dozadu. Děkuju ti, Lee. Děkuju ti
za všechno.
„Měli ti to říct,“ prohlásil Lee a masíroval si přitom ruce. Měl tlusté a
oteklé prsty. „Billy o tobě mluvil celé roky. Chvíli mi trvalo, než mi došlo,
že už se nevídáte. Všiml jsem si, že už tě do obchodu nebere. Ale myslel
jsem si, že se z něj stal jakýsi symbol neposlušnosti, když jsi tam přišla
bez dovolení.“
Billy Leeho v knihkupectví pořád navštěvoval, kdykoli zajel domů v
přestávkách mezi ničivými zemětřeseními. Podrobně mu vylíčil
zemětřesení, které zasáhlo Turecko, tisíce mrtvých, tisíce vážně
zraněných, další stovky tisíc bez domova, ale zaměřil se na jediného
člověka: na mě. Miranda by řekla, že hummus zní hnusně, ale ve
skutečnosti chutná dost dobře. Říkal, že by se mi líbila Modrá mešita.
Baseballové stadiony v Tokiu. Loutky v Číně. Líbily by se mi.
Podmiňovací způsob. Nikdy budou se mi líbit. Budoucí čas nikdy.
„Jak jsi odpovídal, když ti něco takového říkal?“ zeptala jsem se.
„Prostě jsem ho nechal mluvit,“ odpověděl.
„A Billy tedy knihkupectví převzal, když ses rozhodl odstěhovat?“
„Kolem roku 2000 se Paulově mámě přitížilo.“
Takže se chceš vrátit do Santa Barbary? zeptal se Lee, potom co Paul to
téma nakousl jednou při večeři.
Chtěl jsem se tam vrátit vždycky, připomněl mu Paul.
Kdo bude vést knihkupectví? zeptal se Lee a Paul pochopil, na co se
doopravdy ptá.
Už je to patnáct let. Musíš ji nechat jít.
Láska. Práce. Domov. Existoval jenom jeden člověk, bez kterého Lee
nemohl žít, ať miloval Prosperovo knihkupectví jakkoli, ať se mu jakkoli
stýskalo po Evelyn.
Dohodli se. Lee neodjede, dokud nebude vědět, že je Prosperovo
knihkupectví v dobrých rukou. Nebyl si jistý, jak dlouho mu potrvá najít
někoho, kdo rozumí proměnlivé čtvrti, vkusu čtenářů, někoho, kdo bude
vycházet s Billym, kdo bude vědět, jak vydělávat, ačkoli obchod byl už
celé roky prodělečný.
„Tenkrát byla éra Lásky přes internet, malá knihkupectví vzdorovala
velkým zlým řetězcům.“ Pokud si Billy někdy všiml, jak málo lidí si
kupuje knížky, jak se zvedly daně, kolik kaváren se otevřelo na Sunset
Junction a odlákalo z Prospera kofeinové závisláky, nedal to na sobě znát.
Každý měsíc kontroloval nance, nebo to možná dělal jeho právník, to si
Lee nebyl jistý. Věděl jenom to, že pokaždé když nance nebezpečně
ubyly, na účtu se objevily peníze. Lee nechápal, jak si to Billy může
dovolit, ale jako o většině témat spolu s Billym o penězích nikdy
nemluvili.
Lee čekal na správnou chvíli, kdy Billymu sdělit, že končí, i když Paul
řekl, že správná chvíle nepřijde nikdy. Během těch měsíců, kdy se Lee
pokoušel najít vhodný čas na výpověď, byla země zrovna obzvlášť
pohyblivá, nebo byl Billy třeba obzvlášť neposedný, nebo měl Paul možná
pravdu, možná Lee prostě otálel.
Potom se Billy jednoho dne vrátil z Tchaj-wanu a Lee jeho další historky
z nějakého důvodu už nemohl poslouchat. Všechny byly stejné. Měly jiná
epicentra, jiné stupně, jiný počet obětí, ale všechny vyprávěly o tragédiích,
které nikdy nebyly Billyho. Na Leeho znenadání dolehla únava ze všech
těch věcí, které si neříkali. Nebo byl možná podrážděný. Přejíždění mezi
Los Angeles a Santa Barbarou se na něm podepsalo.
Stěhujeme se do Santa Barbary, pověděl Billymu. Vysvětlil, že Paulova
matka je nemocná a on s ní musí být.
Čekal, že se s ním Billy pohádá, že se bude chovat jako obvykle, že zase
nepochopí, že i jiní lidé mají svoje potřeby, hlavně když se Billymu nehodí
do krámu.
Místo toho Billy řekl: Samozřejmě že bys měl jet. Musíš se postarat o
rodinu.
Počkám, až za mě najdeme vhodnou náhradu, řekl Lee.
Komu můžeme věřit? Lee se na Billyho soucitně zamračil. Investoval do
skomírajícího průmyslu. Ne skomírajícího. Znaveného. Billy investoval do
znaveného průmyslu a Lee nevěděl, jestli najdou někoho, kdo by za
knihkupectví patřičně bojoval. Byla to romantická práce, ale jako většina
romantických prací byla málo placená. Billy se rozzářil. Mně. Můžeme
věřit mně.
No tak, Billy. Pořád jsi pryč.
 To se může změnit. Lee už Billyho dlouho neslyšel mluvit tak zapáleně.
Vždyť svou práci miluješ, namítl Lee.
Ne tolik, jako miluju tohle knihkupectví. Myslím to vážně. Lee
nepochyboval, že to Billy vážně myslí, v ten okamžik, v zavřeném
knihkupectví, se sklenkou skotské v ruce. Ale co za týden, až nějakou
vesnici v Itálii nebo Indonésii zdevastuje zemětřesení? Tehdy to bude taky
myslet vážně? Nebo až ho pozvou, ať přednáší na konferenci v Ósace nebo
Buenos Aires – odmítne to? Myslíš, že to nezvládnu.
Je to klidný život, Bille. Nečekají tady na tebe žádná dobrodružství.
Čekají mě jich tady tisíce. Dobrodružství by se našla. Ucpané záchody,
protivní zákazníci, zpozdilé dodávky zboží – za tímhle typem
dobrodružství se Billy ale nehonil.
Jeden den je jako druhý. Je to pořád dokola, řekl Lee.
Možná to chci, na to Billy.
Není to taková romantika, jak se zdá, řekl Lee. Nevěděl jistě, jestli naráží
na práci, nebo na to, že bude Billy v Evelynině knihkupectví, každý den,
od rána do večera, bez ní.
„Možná to Billymu připadalo jako největší dobrodružství ze všech, už
neutíkat, postavit se minulosti čelem, konečně se naučit, jak žít bez
Evelyn. Nejdřív jsem s tím nesouhlasil, i když mi zrovna nedal na výběr.
Přestal jsem se toho bát až po tom zemětřesení v Indii.“
26. ledna 2001. Zemětřesení v Gudžarátu. Den republiky. Zemětřesení
7,7 stupně Richterovy škály cítili od Bangladéše po Pákistán. Přes dvacet
tisíc mrtvých. Jiní seismologové, inženýři a sociologové jeli zemětřesení
rychle prošetřit, než začne odklízení škod. V deset ráno Billy čekal před
Prosperovým knihkupectvím, jako by to byl den jako každý jiný. Objednal
si kávu, sedl si ke stolku, u kterého teď sedával pravidelně, a přečetl si o
ničivém zemětřesení v novinách. Tehdy Lee uvěřil, že se Billy chce
doopravdy usadit.
26. ledna 2001. Byla jsem prvačka, čerstvě patnáctiletá, chodila jsem
jako ocásek za Joanie po chodbách naší střední a pokoušela se
napodobovat její nenucenost, když jsme procházely kolem skupinek
starších kluků, její netečnost. Puberta na mě přišla až za rok a od těch
kluků mi absolutně nic nehrozilo, leda naprostá lhostejnost. Touha po
psovi mě na střední už opustila. Místo toho jsem byla posedlá tím, že mi
nerostou prsa, že pořád nemám žádné křivky, že když stojím vedle Joanie,
tak vypadám jako její mladší sestřenice, a ne jako nejlepší kamarádka. O
Billym jsem nepřemýšlela. Nenapadlo mě, že třeba pořád cestuje kolem
světa nebo že se už vrátil do L. A. Byla jsem dospívající dívka. Měla jsem
výmluvu, proč jsem na něj nemyslela, nebo alespoň důvod. Billy ne.
Rozhodl se usadit. Rozhodl se čelit svým strachům. Ale stejně se mě
nepokusil najít.
Lee se prudce postavil a došel k vitríně v koutě pokoje. Otevřel horní
šuplík a podal mi vycpanou obálku. „Billy to tady pro tebe nechal asi před
rokem. Neřekl mi, že je nemocný, ale poznal jsem to.“
Billy sice vypadal ztrhaně a hubeně, ale nebyly to tělesné příznaky, co
Leemu prozradilo, že Billy umírá. Byla to povaha jejich posledního
rozhovoru.
Seděli s Billym na balkoně Leeho bytu a shlíželi na oceán, jak se každá
vlna láme a převaluje na písek.
Jsi tady šťastný? zeptal se Billy. Tohle jsi chtěl?
Lee si nebyl jistý, jak odpovědět. Stýskalo se mu po tom, jak chodil po
schodech v Silver Lake, po nocích v observatoři, večeřích v Thajské čtvrti.
Stýskalo se mu po kamarádech, po stálých zákaznících Prosperova
knihkupectví, ale Paul byl tady. A tak Billymu pověděl, že chodí na golf,
kdykoli se mu zachce, že každé odpoledne sedává na balkoně a dívá se na
oceán. Pověděl Billymu, že je šťastný.
To je důležité, řekl Billy.
Nakonec se na sezení venku udělalo moc chladno a Billy prohlásil, že by
už nejspíš měl vyrazit. Před odchodem Leemu předal vycpanou obálku.
Jestli přijde, dej jí prosím tohle.
Lee se nezeptal, koho tím myslel. Billy mu potřásl rukou a to potřesení
působilo podivně formálně. Lee věděl, že už Billyho nikdy neuvidí.
Držela jsem balíček. Byl tvrdý a hranatý. Další kniha. Zčásti jsem ho
nechtěla otevřít, protože jsem věděla, že musí být poslední.
„Jak jsi zjistil, že zemřel?“ zeptala jsem se.
„Řekl mi to Malcolm.“
Samozřejmě že Malcolm věděl, kde Lee je – věděl o mně všechno
možné. Ošila jsem se, křeslo mi zase bylo nepohodlné.
„Tomu chlapci to nevyčítej.“ Lee se zamračil. „Billy mu pěkně zavařil.“
Chtěla jsem se s ním přít, ale potom jsem si představila Malcolma a
strýčka Billyho za pokladnou v Prosperově knihkupectví. Malcolm si
kouše palec, zatímco se mu Billy snaží vysvětlit svoje posmrtné plány.
Tenhle příběh přede mnou Malcolm taky utajil. Přestože jsme se hádali,
nenutil mě, abych s ním tenhle okamžik znovu prožila, okamžik, kdy se
dozvěděl, že jeho nejlepší přítel umírá.
„Knihkupectví z tebe boháče nikdy neudělá,“ řekl Lee, když mě
vyprovázel. „Ale pokud si budeš hlídat rozpočet a vymyslíš, jak přilákat
víc lidí, tak ti toho dá mnohem víc než jenom hromadu peněz. To ti
zaručuju.“
Sevřela jsem Leeho v náručí a on zaváhal, než mě taky objal. Už nikdy
nebudu tak blízko Billymu. A nejspíš ani Evelyn.
Sešla jsem na pláž s vycpanou obálkou v pravé ruce a představovala si,
jaké to asi pro Leeho muselo být, nikdy o tom ránu v Big Bearu nemluvit.
Říkala jsem si, jestli mu každá myšlenka na Evelynino bezvládné tělo
nevymazala všechny vzpomínky na to, jak se Evelyn usmívá nebo směje.
Doufala jsem, že se mu ulevilo, když se mi s tím svěřil. Přemítala jsem
taky, jak se asi cítil Billy, když se vracel se ze zahraničních cest. Možná
jím vždycky projel záblesk naděje, že tam Evelyn najde, těsně než vstoupil
do Prosperova knihkupectví. Někdo jiný by ho prodal. Billy se místo toho
vzdal kariéry, odepřel si jakoukoli šanci na život mimo Prosperovo
knihkupectví, aby zůstal tam, kde byla práce, domov i láska v jednom. Kde
tímhle vším byla Evelyn.
Na telefonu jsem si našla fotogra i z máminy a Evelyniny ročenky.
Tiskly se k sobě obličeji. Máma vyplazovala jazyk a kulila oči. Evelyn se
nejlepší kamarádce smála, zdrženlivá, klidná. S Joanie jsme měly podobné
fotky. Vždycky dělala něco teatrálního a nevázaného, kdežto já se vedle ní
usmívala, přihrávačka na její hvězdné show.
Lee měl pravdu. Sdílely jsme s Evelyn mnoho vlastností a tyhle rysy ke
mně patřily stejně jako kudrnaté vlasy, hnědé oči a črty tváře, díky nimž
jsem se podobala Billymu, díky nimž jsem se podobala mámě.
Z pláže jsem viděla na Leeho špinavý bytový dům. Všechny židle na
balkonech byly prázdné. Dál jsem se na ně dívala, jako by snad mohli
přijít Billy s Leem, otevřít posuvné dveře, posadit se a rozmlouvat o štěstí,
zatímco se na pláži rozvinují vlny.
Šlapala jsem po břehu a písek byl pod mými chodidly pevný a studený.
Pobřeží v Santa Barbaře vypadalo jinak než v Los Angeles, na vlnách se
houpalo víc plachetnic, písek byl bledší, voda modřejší. Představila jsem
si mámu v mikině s kapucí z kvakerské školy, kde jsem učila, jak se
pravidelně prochází po pláži v Santa Monice. Jaké to bylo, žít s tak
velkým tajemstvím? Myslela na to každý den, během těch dlouhých hodin,
kdy osaměle kráčela směrem na Malibu a upírala přitom zrak na rozlehlý
Paci k? Pohřbila to tak hluboko, že se naučila zapomenout, že nejsem
její? Nebo se to spíš podobalo jizvě, něčemu trvalému, už znecitlivělému,
něčemu zanedbanému, co ale nikdy nezmizelo? Její tajemství jsem už
odhalila, ale pořád jsem nevěděla, kvůli čemu se to s mým biologickým
otcem tak pohádala, že ho vypudila z mého života. Otevřela jsem
vycpanou obálku, kterou mi Billy zanechal.
Cesta opsala dokonalý kruh. Stejná obálka. Stejná zbloudilá vlna. Stejná
loďka odsouzená k záhubě. Stejná zrada. Proslov z Bouře byl ale tentokrát
jiný. V pátém aktu byla obálkou založená poslední scéna, kde Prospero
říká Arielovi, že se zřekne kouzelných knih, vzdá se žízně po pomstě,
odpustí bratrovi, i kdyby Antonio nelitoval toho, co Prosperovi udělal.
Billy zatrhl Prosperova slavná slova.
Slušnost svede víc než msta.
Přejela jsem nehtem po pečeti obálky a rozložila dopis.

1. srpna 2012
Mirando –
Kouzlo mé se rozlomilo,
a tak všechno, co mi zbylo,
je má slabost.
Jako Prospero jsem i já doputoval na konec svého příběhu, jsem na jevišti sám a prosím
tě o odpuštění. Máš plné právo zuřit. Možná se dokonce zlobíš tolik, že jsi na tuhle cestu
zanevřela, jakmile jsi zjistila, že jsem ti lhal. Pořád však doufám, že tě stále znám, ačkoli už
uplynulo tolik let. Dotáhneš tuhle honbu za pokladem do konce, i když ti přinese jenom
zradu.
Před rokem jsem se dozvěděl, že jsem nemocný… Je pravda, co se říká – člověku
opravdu proběhne před očima celý jeho život. Jenomže já nespatřil ten život, který jsem si
zvolil, ale ten, který jsem zničil. Viděl jsem jasně, jak tlačím Evelyn na vozíku z nemocnice,
jak v náručí drží naši dceru, naši novorozenou dceru, Mirandu, tebe. Viděl jsem, jak tě
každý den dáváme spinkat, nejdřív do kolíbky, potom do postele. Slyšel jsem, jak se řítíš po
schodech naší chaty v Big Bearu, běžíš si zaplavat do jezera a Evelyn ti připomíná, ať jsi
opatrná, a strachuje se o tebe, dokud se bezpečně nevrátíš domů. Evelyn se strachovala
 věčně, kvůli všemu. Nemohl jsem jejím strachům uniknout, ani když jsem si představoval
život, který jsme spolu mohli prožít. Strachovala se. Já to zlehčoval. Někdy jsem dělal
dobře, že jsem její pocuchané nervy uklidňoval. Ale jednou ne. A už nikdy to nenapravím.
Nikomu jsem neřekl, že jsem nemocný. Ani ve chvíli, kdy tohle píšu, nikdo neví, jak málo
času mi zbývá. Nechci, aby mě litovali. Hlavně nejsem připravený si přiznat, že umřu, že
jsem skončil jako muž, který dopustil, aby byl jeho hněv silnější než jeho láska, o tolik
silnější, že na konci života nemá žádnou rodinu, dokonce ani svoji dceru.
A hněval jsem se. Hněval jsem se na tvoji matku. Myslel jsem si, že jsem jako Prospero, že
jsem padl za oběť sourozenci, který mě zradil. Zmocnil se mého království a vyhnal mě.
Bylo to snadné, takhle se hněvat, a já toho držel celé roky, protože jsem díky tomu mohl
ignorovat, co jsem udělal. Sám jsem se rozhodl, že se tě vzdám. Tvoje matka mě k ničemu
nenutila.
Vždycky si budu připadat zodpovědný za Evelyninu smrt. Ať mi klidně všichni říkají, že to
byla nehoda, já vím, že to byla moje vina. Odepřel jsem své lásce to, po čem nejvíc toužila.
Když Evelyn vyrůstala, nikdy nezažila rodinné večeře, prázdniny, lmové večery. A já jí
všechno tohle sebral, když jsem nezabezpečil dům. Když jsem ji neochránil. Říkal jsem si, že
nedokážu ochránit ani tebe, že si nezasloužím vytvořit rodinu bez Evelyn. Ve skutečnosti
jsem se ale bál všeho, čím jsi mi Evelyn připomínala, i všeho, čím ne. Bál jsem se, že bys ji
nikdy nepoznala. Bál jsem se, že by nám vždycky něco scházelo, a tak jsem si řekl, že ti
dám život, kde ti nebude scházet vůbec nic, kde tvoje narození neprovázela tragédie, kdy
budeš mít dva rodiče a stabilitu, kterou bych ti já nikdy poskytnout nemohl. Myslel jsem, že
jsem šlechetný. Myslel jsem, že jsem statečný.
Když jsem si uvědomil, že moje rozhodnutí nebylo odvážné, ale zbabělé, pokusil jsem se
svoji chybu napravit. Už bylo pozdě. Vyčítal jsem to tvojí matce, ale byla to moje vina.
Čekal jsem moc dlouho. Nevěděl jsem, jak ti dál být strýčkem, a tak jsem odešel. V tom
žádná odvaha nebyla a za to se ti nemůžu než omluvit.
Tvoje matka za to nemohla. Postavil jsem ji do příšerné situace. Naučila se k tobě chovat
jako k vlastní. Milovala tě jako matka. Je to tvoje matka. Nebylo to ode mě spravedlivé, dát
jí tě, potom se jí tě pokusit sebrat. Možná s tím neměla souhlasit, ale já jí nedal moc na
výběr. Jakmile jsem se přestal hněvat, jasně jsem viděl, co jsem udělal špatně. Sice jsem jí
odpustil, ale nechtěl jsem se jí omluvit. Nevěděl jsem, jak se jí omluvit. Ale tobě se omluvit
chci. Tobě se omluvit dovedu.
Aneb jak říká Prospero…
„Když odpustíte mi, já vím,
že zbavíte se vlastních vin.“
Billy

Seděla jsem na pláži a pročítala si jeho dopis, zatímco mi vlny sahaly na

prsty u nohou svými studenými dlaněmi. Léto po mojí první třídě jsme
strávili skoro každé odpoledne na pláži, já, máma a Billy. Máma vždycky
nabalila chladicí box se sendviči s arašídovým máslem a krabice džusu.
Plážovou tašku s lopatičkami a kyblíčkem. Billy s mámou mě drželi za
ruce a vyhoupli mě do vzduchu, když jsme napočítali do tří, a komukoli,
kdo nás zahlédl, jsme museli připadat jako rodina. Mysleli oba na to, že
mě místo mámy měla houpat Evelyn? Když nám máma dovolila, abychom
ji zakopali do písku a udělali z ní mořskou pannu, když krustu probořila,
chňapla mě do špinavé náruče a odnesla mě do oceánu, chovala se tak, jak
by se podle ní chovala Evelyn? A když se Billy vřítil do vody, když mě
držel vysoko nad vlnami a máma mi dělala záchranu, myslel na to, že
Evelyn by mi ji dělala taky, že její strachy byly oprávněné? Pořád jsem
viděla, jak na mě zíral, když mě držel vysoko nad vlnami, jako by všechno
bylo dokonalé, jenže nebylo. Nemohlo být. Nebylo se čemu divit, že se
máma s Billym pohádali. Bylo k neuvěření, že to dokázali hrát tak dlouho.
Dala jsem si dopis do zadní kapsy a sledovala muže středního věku, kteří
rybařili na molu. Někteří házeli udice do klidných vod. Jiní oběma rukama
zvedali vědra plná řas a ryb. Probírali se vědry, vyhazovali ryby, které byly
příliš malé, ryby, které se chytily na háčky blízkých udic. Byl to
nekonečný koloběh chytání a pouštění na svobodu – ryby nikdy nebyly
dost velké, aby si je nechali. Muži je ale stejně měřili a doufali, že nějak
vyrostly. Nechtěla jsem uváznout v nekonečném koloběhu, číst ten dopis
pořád a pořád dokola a doufat, že od Billyho dostanu ještě něco. Chtěla
jsem pochopit, proč to s mámou přestali hrát. Chtěla jsem pochopit, co
vyprovokovalo jejich zlomovou hádku. Pořád se mi to nepodařilo.
Vyhrnula jsem si džíny a vykročila dál do oceánu. Vzdouvající se vlny
pohltily moje kotníky a zase se stáhly. Když odpustíte mi, já vím, že
zbavíte se vlastních vin. Billy mě požádal, ať mu odpustím a nechám ho jít,
ale já se ho pořád snažila zmocnit. Vytáhla jsem dopis z kapsy. Vítr se mi
ho snažil vyrvat z ruky, ale já ho držela pevně. Nebyla jsem připravená se
ho vzdát.
Co to vůbec znamenalo, odpustit Billymu, když už byl mrtvý? Prosil mě
o milost? Prosil mě, ať se vzdám Prosperova knihkupectví? Lee říkal, že s
Evelyn to knihkupectví pojmenovali po Prosperovi, protože ho oba
milovali. Možná by se minulost odehrála jinak, kdyby vybrali jiné jméno,
třeba Bouřné knihy nebo U Barda. Možná by se z Billyho nestal Prospero.
Možná by nemusel prosit o milost. A ze mě by se možná nestala Miranda.
Možná bych poznala svou matku, vzor ženských ctností.
Prosperovo knihkupectví. Došlo mi, jak moc mi chybí. Chyběly mi
hodiny po zavíračce, kdy byl obchod můj. Chyběla mi denní doba, kdy
patřil okolní čtvrti, vzácné hodiny, kdy v něm vládl čilý ruch, dopoledne,
kdy mozaikové stoly obývali stálí zákazníci. Chybělo mi, jak mi doktor
Howard povídal o Annabel Lee a supersouloži. Chybělo mi, jak scenárista
Ray nervózně pokukoval po dalších spisovatelích, jako by mu mohli ukrást
jeho nápady. Chyběla mi Sheila, která jako by neustále čekala, že ji někdo
pozná. Chyběla mi Lucia a její tetování, Charlie a jeho tetování. Chyběl mi
Malcolm. A nejvíc ze všeho mi chybělo Prosperovo knihkupectví, které
bylo láskou, prací, domovem i – jak jsem dodala k Leeho seznamu –
rodinou.
Ale co to povídám? Mohla bych zůstat? Chtěla jsem zůstat? Škola
začínala za tři týdny. Tři týdny před začátkem pololetí jsem výpověď dát
nemohla. Nemohla jsem to po pěti letech udělat své ředitelce, kolegům,
žákům. Historii jsem navíc milovala. Milovala jsem, když jsem někomu
mohla vyprávět protichůdné verze minulosti, ačkoli jenom málo mých
žáků chápalo, co se je snažím naučit.
A právě v tom to vězelo. Nemilovala jsem učení, milovala jsem historii.
Milovala jsem minulost.
 KAPITOLA DVACÁTÁ
Držela jsem telefon, zírala na číslo své ředitelky a snažila se přimět k
tomu, ať zmáčknu tlačítko Volat. Bude mít naprosté právo hrozně se na mě
zlobit, a hněvat se rozhodně uměla. Měla hodně praxe s žáky. Sice se budu
cítit hrozně provinile, ale pořád lepší, než potom litovat.
„Mirando, zrovna si sedám k večeři. Je všechno v pohodě?“ zeptala se,
když to zvedla.
„Všechno je v pořádku.“ Zavrtala jsem palec pravé nohy do studeného,
mokrého písku. Byl měkký jako hlína.
„Tak co se děje?“
Srdce mi bušilo jako o závod. „Zemřel mi strýček.“
„To je mi líto.“
„Musela jsem jet domů a postarat se o jeho pozůstalost.“ Nezdržuj,
pokárala jsem se. Jenom to zhoršuješ. „Tohle léto bylo dost nečekané.
Neříká se mi to snadno, ale bohužel se na podzim nemůžu vrátit do školy.“
„Jak jako, bohužel se nemůžeš vrátit? Škola začíná za tři týdny.“
„Vím, že vám to říkám hrozně pozdě.“
„To máš tedy pravdu.“
„Víte, jak moc naši školu miluju. Je pro mě moc důležitá.“ Vlny pohřbily
moje chodidla v bílé pěně. Bublinky mě lechtaly na lýtkách.
„Zase tak důležitá asi ne, když mi voláš tři týdny před začátkem
pololetí.“
„Mám rodinné závazky,“ řekla jsem.
„Máš i pracovní závazky.“ Čekala na moji omluvu. „Co ti na to mám
říct, Mirando? Chceš, abych ti tvrdila, že to nevadí? Vadí. Je to naprosto
nezodpovědné a bezohledné. Příšerně jsi mě zklamala.“
„Já vím.“ Když se voda stáhla, šla jsem v jejích stopách dál do oceánu.
„Tohle je konečné. Ne abys mi zítra zavolala a řekla mi, že jsi udělala
chybu.“
„Nedělám chybu,“ řekla jsem, když jsem pokládala telefon.
Chladná voda mě řezala do nohou, a jakmile se moje nohy
aklimatizovaly, vždycky jsem pokročila trochu dál a vyzývala vodu, ať mě
zase ztrestá. Musela jsem zavolat ještě někomu. Měla jsem mu zavolat už
před několika týdny.
 „Ahoj,“ řekl Jay opatrně, když to zvedl. „Nevěděl jsem, jestli se mi ještě
někdy ozveš.“
„Měla jsem ti zavolat.“ Voda mi pocákala džíny a hrozilo, že mi je
promočí, ale ustála jsem to. Zůstala jsem nohama pevně na zemi. Neutekla
jsem zpátky na suchou půdu.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se Jay.
„Zrovna jsem dala výpověď,“ řekla jsem jako v transu.
„Ty jsi dala výpověď? Ty vole. To je síla.“ Odmlčel se. „Nebylo to kvůli
mně?“
Jeho slova mě probrala z mrákot. Samozřejmě že si Jay myslel tohle.
„Bylo to kvůli mně. Zůstanu tady.“
Jay tak dlouho mlčel, až jsem si myslela, že možná zavěsil nebo usnul.
„Co mám dělat s tvýma věcma?“ řekl pak lhostejně. Svou apatií mi to
usnadňoval, ale já to snadné mít nechtěla. Ani jsem ale nechtěla, aby o mě
bojoval. Chtěla jsem, aby projevil nějaký pocit, něco, co by mi potvrdilo,
že náš vztah existoval, že byl důležitý. Existoval důvod, proč jsme si s
Jayem nebyli souzeni. A nebylo to Prosperovo knihkupectví. Ani můj
strýček. Dokonce to nebyl ani Malcolm.
„Já nevím. Pošlu někoho, ať je vyzvedne,“ řekla jsem.
„Takže tohle je konec?“ zeptal se s praktičností číšníka, který si zapsal
moji objednávku a chystal se odběhnout k vedlejšímu stolu.
„Jo,“ řekla jsem. „Tohle je konec.“
Když jsme zavěsili, stála jsem v oceánu a dívala se, jak mi vlny narážejí
do lýtek. Čekala jsem, až se mě zmocní panika. Právě jsem dala výpověď.
Právě jsem se rozešla s přítelem. Právě jsem se vzdala svého života,
života, který byl každopádně příjemný a snadný. A kvůli čemu?
Prosperovo knihkupectví pořád prodělávalo. Třeba na plese vyděláme
dost, abychom měli otevřeno i další měsíc, ale nemůžeme uspořádat
večírek pokaždé, když nám budou scházet peníze na hypotéku.
Kdybychom zavřeli, kde bych byla pak? Paniku jsem ale necítila. Jenom
ohromnou úlevu. Postoupila jsem o další krok do vody. Vlny mi mrštily
ledovou vodu na kolenní čéšky, potom ustoupily a odnesly můj starý život
do moře. Bude to boj, ale já byla na bitvu připravená. A nebude to jenom
Prosperovo knihkupectví, za co budu muset bojovat.
Když odpustíte mi, já vím, že zbavíte se vlastních vin. Billy svůj dopis
zakončil Prosperovou poslední výzvou, aby si diváci vzpomněli na vlastní
přečiny a odpustili mu stejně snadno, jako by sami chtěli, aby jim
odpustili ostatní. Vlastních vin. Moje viny. Billy nebyl jediný, kdo z mámy
udělal zloducha. Octla se v příšerné situaci. Milovala mě jako matka.
Mohla jsem jí dovolit, aby mě milovala jako matka.
Ze zadumání mě vytrhlo vřísknutí. Nějaká dívka ječela a předstírala
znechucení, protože ji její přítel chňapl a nesl ji do vody. Žbluňkli do vln a
postříkali mi paže. Necítila jsem chodidla. Při každém pohybu mi do lýtek
vystřelila ostrá bolest. Plahočila jsem se z mělkých vln. Věděla jsem, jak
musím vypadat, žena v promáčených džínech a tričku, která kráčí z
oceánu. Billy možná nevěděl, jak se mámě omluvit, ale já ano. Rozhodla
jsem se, že je čas jít domů.
Předsíň voněla rozmarýnem a česnekem a sálalo do ní teplo z trouby.
Máma se opírala o sloupek zárubně dveří, zahrazovala mi cestu dovnitř a
pozorovala mě. Čekala jsem, až něco řekne. Ona určitě čekala, až něco
řeknu já. Chtěla jsem jí toho říct tolik, že jsem se tím div nezalkla, ale
odvaha, kterou jsem sebrala, abych čelila ředitelce a Jayovi, zmizela.
Chtěla jsem, ať mi to máma usnadní. Chtěla jsem, ať mi poví, co mám
dělat.
Zírala na moje kalhoty. Lem džínů ztvrdl v škraloup. „Jsi celá od písku.“
„Byla jsem na pláži,“ řekla jsem, jako by se tím všechno vysvětlovalo.
„Vydrž.“ Dveře nechala otevřené a odběhla nahoru. V kuchyni hrála
hudba. Nepoznala jsem, co je to za písničku. Čekala jsem venku, dokud se
nevrátila a nepoložila na zem ručník. Posunkem mi naznačila, ať jdu
dovnitř, podala mi další ručník a otočila se, když jsem si sundávala džíny.
Omotala jsem si ho kolem pasu a máma se shýbla. Očistila mi ručníkem
nohy, jemně setřela písek, trpělivě se o mě starala a já ji nechala.
„Tak,“ řekla. Chytila mě za paži, opřela se o mě a vstala. „Celá čistá.“
„To neznamená, že ti odpouštím,“ řekla jsem.
Máma se posadila na spodní schod a lomila rukama. „Měla jsem ti to říct
už dávno.“
„A co mám teď dělat?“
„Já nevím,“ řekla. „Nevím, co po tobě chci. Nevím, co bys měla dělat.“
V předsíni vládlo takové ticho, že jsem přes vzdálenou hudbu slyšela, jak
se máminy ruce zběsile třou jedna o druhou. „Vždycky jsem věděla, že
pravda vyjde najevo.“
 Posadila jsem se na ručník, který máma položila na podlahu. Byla jsem
připravená zůstat, připravená ji poslouchat. Nebyla jsem tak docela
připravená posadit se na schod vedle ní.
„Měla jsem ti všechno říct, když ti bylo dvanáct. Pochopila bys to.“
Odvážila se na mě pohlédnout. Nebyla jsem jistá, co vidí, jak jí ten pohled
oplácím, ale pomalu rozpletla ruce a složila si je do klína. „Nebo když jsi
šla Billymu na pohřeb. Když jsi říkala, že jsi viděla Evelynin hrob.
Myslela jsem, že jsi na to přišla. Ale ne, a tak jsem z toho zase zbaběle
vycouvala.“ Máma si natáhla nohy a zatřepala jimi, jako by se snažila z
napjatých svalů vysvobodit minulost. „Byla to moje vina. Věděla jsem, co
dělám. Billy tě miloval, ale nemohl být otcem. Bez Evelyn ne. Všechno se
tak zkomplikovalo. Měla jsem ti to říct, když jsme se s Billym tak strašně
pohádali. Jenže jak člověk řekne dvanáctileté holčičce, že jí celý život
lhal? O Billyho možná nešlo. Možná jsem jenom nechtěla, abys mě
nenáviděla.“
„Tak to není,“ řekla jsem.
„Billy mě nenáviděl. Pořád mě nenávidí.“ A s tímhle propukla v pláč.
Schovala si tvář do dlaní. Ramena se jí divoce třásla. Nikdy jsem takhle
mámu neviděla. Bylo to krásné a matoucí a brutální, jako by se máma
rozklížila, jako by pukla a ukázala mi svoje vnitřnosti.
„Tohle je ode mě tak sobecké. To tvůj život se obrátil vzhůru nohama, a
já tady brečím.“
„Tak přestaň,“ řekla jsem chladně a ona přestala, vylekaná mojí
bezcitností. Jenom protože jsem nebrečela já, ještě to neznamenalo, že
přišla řada na ni. Oči mě nepálily. Nebrněl mě nos jako před tím, než
člověk kýchne. Byla jsem citově vyčerpaná a chtěla jsem pravdu. Nechtěla
jsem útěchu. Rozhodně jsem nechtěla utěšovat ji. Chtěla jsem, aby se
mnou – konečně – mluvila.
Došla jsem ke knihovničce v obýváku a našla Bouři. Přinesla jsem ji do
předsíně a posadila se vedle mámy na schody. Nalistovala jsem druhou
scénu, Prosperův proslov k Mirandě, kde mi Billy zanechal první
nápovědu.
„Billy mi poslal Bouři, než zemřel. Bylo to první vodítko.“ Čekala jsem,
že zalapá po dechu a vyhrkne: Proč jsi mi to neřekla? Místo toho mi
knížku vzala a přečetla si dialog na stránce. „Ze začátku to vypadá jako
hra o pomstě, ale ve skutečnosti je o odpuštění. Vidíš?“ Ukázala jsem na
Prosperova slova. „I když vysvětluje, jak ho jeho bratr zradil, přiznává:
‚Když já se zřekl světských starostí, v ústraní žil a tříbil ducha věcmi…‘
Prospero svoje každodenní povinnosti vévody zanedbával, přenechal je
bratrovi, zatímco se sám plně ponořil do studií. Není pravda, že tě Billy
nenáviděl. Věděl, že to byla zrovna tak jeho vina jako tvoje.“
Potom jsem mámě předložila každé vodítko po Bouři. Interpretovala
jsem je jako odkazy na minulost a Billyho honbu za pokladem jako
omluvu mámě. V Janě Eyrové Billy uznal, že jejich odcizení litoval.
„Nechtěl si tím do tebe rýpnout. Janin strýc si vždycky vyčítal, že se s
Janiným otcem pohádal a ten zemřel, než se stačili usmířit. Takhle Billy
viděl i vaši hádku.“ V Alence v kraji divů Billy zahájil moji cestu do
fantastického světa své minulosti. Díky Frankensteinovi mi John Cook
odhalil, jak se Billy nešikovně pokoušel bojovat se zármutkem, ale
nakonec se musel smířit s tím, že Evelyn zpátky nikdy nepřivede.
Nedokázal přijít na to, jak dál žít, a tak začal utíkat, honit se za vlastními
přízraky. Strach vzlétnout mi ukázal, že se Billy s Sheilou snažili zahnat
smutek tělesnou touhou. V rozporu s Annou Elliotovou nebyl Burt
domýšlivý ani povrchní, ale senilní a lítostivý. Hrozny hněvu mě přivedly
do Big Bearu, kde jsem spatřila ten dům.
„Ty jsi tam byla?“ zeptala se máma. Najednou vypadala mladší, jako by
zase byla dospívající dívka a potulovala se po chodbách střední školy ruku
v ruce se svojí nejlepší kamarádkou.
Našla jsem telefon a ukázala mámě fotogra i sloupku zábradlí. „Pořád
jsou tam jejich iniciály.“ Přejela prstem po displeji, jako by si tu rytinu
mohla ohmatat. „Pamatuješ si na Leeho?“
„Toho z knihkupectví?“ zeptala se.
Vysvětlila jsem jí, že Most do země Terabithia mě dovedl k Leemu, který
mi vyprávěl úžasné příběhy o Evelyn a taky mi vyprávěl o Billyho vině.
Nalistovala jsem epilog Bouře a ukázala mámě, kde Billy nechal dopis,
omluvu a prosbu, ať mu odpustíme, ať ho osvobodíme. „Chce, abys mi
všechno řekla. Chce, abych odpustila i tobě.“ A jakmile jsem to vyslovila,
došlo mi, že je to pravda. Billy chtěl, abych ho osvobodila. A taky chtěl,
abych osvobodila všechna tajemství, učinila přítrž zkáze, kterou způsobila.
„Pořád nevím, kvůli čemu jste se pohádali na moje narozeniny,“ řekla
jsem. „Vím, že to souviselo s tím, že to byl můj otec, ale neřekl mi, co se
stalo. Chce, abys mi to ukázala ty. Chce, abych to pochopila z tvojí
perspektivy.“
Nikdo, s kým jsem se setkala – Sheila, Lee ani Burt – nevěděl, co se
mezi Billym a mámou stalo. Billy jim o té hádce neřekl. Mně o ní ve svém
omluvném dopise taky neřekl. Tvrdil, že neví, jak se mámě omluvit, ale
věděl to. Umožnil jí, aby se o jejich hádce navždy vědělo jenom to, jak ji
prožila ona.
Máma zavřela Bouři a položila si ji na klín. „Kde bych měla začít?“
Nechápu, řekla máma, když ji vyhledali v čekárně. Oxid uhelnatý?
Policie to vyšetří a zjistí, jak se v tom domě nahromadil, oznámili jí
doktoři nacvičeně. Nejspíš to souviselo s tou bouří.
Jsou v pořádku? Ach, mami, když se na tohle musíš zeptat, odpověď už
přece znáš.
Doktoři jí nejdřív řekli dobré zprávy. Billy byl pořád na kyslíkové
bombě, ale jeho stav se stabilizoval. Pečlivě hlídali jeho hladinu kyslíku.
Příliš vysoká by taky nedělala dobrotu. Byl částečně při vědomí a oni mu
začali podávat dekongestanty na barotrauma a problémy s dutinami.
Dekompresní nemoc, vysvětlili doktoři. Někdy ji mívají potápěči.
Dodali, že si ho pár dní budou muset nechat na pozorování, ale trvalé
následky si nejspíš neodnese.
A Evelyn? zeptala se máma.
Člověk nikdy neví, jak zareaguje. Mámu by napadlo, že zoufale klesne
na všechny čtyři a začne bušit pěstmi do studeného linolea. A ve
skutečnosti ani nebrečela. To až na pohřbu, když Evelynino tělo pomalu
spouštěli do země. Evelynin otec chtěl katolický obřad. Evelyn byla
ateistka a máma byla ráda, že ji zármutek neochromil natolik, aby se s
Burtem nepohádala. Billy byl v té době k ničemu. Sotva dal dohromady
větu, natož souvislý argument.
Na pohotovosti doktoři vyprávěli dál. Museli provést akutní císařský řez.
Miminko mělo slabý tep. Dali holčičku do inkubátoru a stabilizovala se.
Bude muset zůstat v nemocnici asi ještě týden.
„Už od začátku jsi byla bojovnice,“ řekla máma. „Byl to zázrak, vážně.
Neměla jsi to přežít.“
A Evelyn mě až do konce urputně chránila, její tělo nepodlehlo, dokud jí
miminko nevyřezali z břicha.
Jak je Evelyn? zeptala se zase máma. Musela to vyslechnout. Musela si
to zapamatovat. Věděla, že to bude muset povědět Billymu.
Během císařského řezu nastaly komplikace. Doktoři řekli, že důkladně
monitorovali Evelyninu hladinu kyslíku a tep, ale jakmile dostala záchvat,
nemohli ji zachránit.
Nechápu, řekla máma.
Záchvat způsobila embolie plodovou vodou.
Je nám to moc líto, pověděli jí doktoři nacvičeně.
Máma to opakovala pořád dokola: Já to nechápu. Embolie? Záchvat? Až
si ji táta přitáhl k hrudi.
Mohli bychom se podívat na miminko? zeptal se táta doktora.
„Evelyn po mateřství zoufale toužila,“ pověděla mi máma. Od chvíle,
kdy se s Billym vzali, začala plánovat jejich budoucí rodinu – tři děti a
psa. Zlatého retrívra, protože tohle plemeno mívaly dokonalé rodinky ve
lmu, a tohle oni budou, až nechutně dokonalá rodinka. Čtyři roky Evelyn
hlídala svůj menstruační cyklus, ovulaci. Když menstruace měsíc za
měsícem pořád chodila, zašla ke specialistům na plodnost, celkem třem.
Zkusila všechno. Umělé oplodnění, léky na vyvolání ovulace, nic
nezabralo. „Už nedoufala. Když vtom jednoho dne…“
Máma čekala na Evelyn na sedačce v bistru, kde se vždycky scházely.
Jakmile Evelyn vešla, máma vycítila, že je s ní něco jinak. Nic očividného.
Byla teprve asi v šestém týdnu těhotenství. Tváře měla růžovější než
obvykle a vypadala, že by se nejradši pustila do zpěvu.
No podívejme se, vždyť ty celá záříš životem. Máma nejlepší kamarádku
objala a řekla jí všechno, co se má. Gratuluju. Moc ti to přeju. Budeš
úžasná máma. A taky že ano. Moc to Evelyn přála. Evelyn bude bezvadná
máma. Ale všechno se změní. Máma věděla, že by si tak ošklivé věci
neměla myslet. Ale stejně nemohla setřást převažující zklamání, že už
nebudou dvě bezdětné ženy.
„Tohle mě potom trápilo ze všeho nejvíc. Celou dobu, co jí rostlo a
rostlo břicho, jsem si ustavičně přála, aby těhotná nebyla, aby se nestala
mámou.“ Máma se rozbrečela ještě víc a já musela potlačit nutkání ji
utěšit. Ještě jsem nebyla připravená s ní soucítit, pomoct jí, ať sama sobě
odpustí.
„Já děti nikdy nechtěla,“ řekla máma, když ovládla dech. I po třicítce si
pořád nechávala otevřená vrátka, aby mohla vyrazit do světa, jakmile jí
zavolají. Což samozřejmě nešlo. Měla tátu a bájný producent jí nikdy
nezavolal. „Nechtěla jsem děti. Chtěla jsem jenom tebe.“
Máma vyprávěla, že nikdy neviděla tolik hadiček na tak malinkém
miminku. Jako nával horka ji zachvátila mateřská touha.
„Byla jsi tak modrá,“ řekla máma. Zdravotní sestra jí dovolila, ať si
sáhne na moji hlavičku, a ona vzala do dlaní moji malou lebku. Mezi
černým chmýřím mi vykukovala namodralá kůže, jako modřiny. Evelyn si
na mě takhle nikdy nesáhne, pomyslela si máma. Nesáhne si na mě vůbec.
Máma nevěděla, jak se Burt doslechl, že je Evelyn v nemocnici. Nějak si
vždycky udržoval přehled o Evelynině životě, jako by měl soukromé
detektivy, kteří jeho odcizenou dceru sledují na každém kroku. Vtrhl do
nemocnice a dožadoval se, že chce Evelyn vidět.
Chci vidět svou dceru, vyštěkl Burt na zdravotní sestru, která měla tu
smůlu, že seděla na sesterně, když dorazil.
Máma položila Burtovi ruku na rameno. Prohlížel si ji, ale nepoznával ji.
Suzy, objasnila. Billyho sestra. Nechcete se jít posadit?
Potom mu máma zopakovala to málo informací, co jí sdělili doktoři.
Burt se zeptal, jestli máma ví, kdo vede vyšetřování. Už byli v tom domě?
Vyslechli záchranáře? Jak dlouho trval Evelynin záchvat, než zemřela? V
Burtových očích rostly domněnky.
To Billy, řekl. Tohle je jeho práce, že?
„Burt Billyho nikdy neschvaloval. Nedávalo to smysl,“ vysvětlila máma.
Na střední se Burtovi nelíbilo, že Evelyn randí s vysokoškolákem, ačkoli
spolu chodili už před tím, než Billy odešel na vysokou. Když se zase dali
dohromady, Evelyn Billyho každý měsíc vodila na rodinnou večeři a Burt
ignoroval Billyho otázky na pokroky ve vývoji hnojiv nebo v křížení
stromů. Ženy, které si na večeři vodil Burt, se každý měsíc obměňovaly,
ale Billy zůstával. Evelyn se každé ženy, co se u nich zrovna vystřídala,
zdvořile vyptávala, jak jde její vzkvétající herecká kariéra nebo
charitativní činnost, zato Burt dělal, že netuší, čím se Billy živí ani odkud
je. Když se ti dva rozhodli vzít, začal vyvádět, že je Billy žid, ačkoli
jenom na papíře. Představ si, co by na to řekla tvoje matka, pověděl Burt
Evelyn a naštval ji tím tolik, že s otcem tři měsíce nepromluvila, až ji
Billy přesvědčil, ať ho pozve na svatební hostinu.
„Asi mě nemělo překvapit, že to Burt sváděl na Billyho,“ pověděla mi
máma.
Billy v nemocnici zůstal ještě týden. Vládly nebývale nízké teploty. Sníh
neroztál. Ztvrdl, proměnil se ve sklo a křupal pod nohama. „Měli jsme
štěstí, že bylo tak chladno. Jinak by policie možná nezjistila, co se stalo.“
Nebo možná měli smůlu. Kdyby policie nenašla ten průduch na střeše,
ucpaný sněhem, třeba by se Billy neobviňoval. Třeba by ho neobviňoval
ani Burt.
Burt se v Big Bearu ochomýtal tak dlouho, až sníh roztál, tak dlouho, že
začal škodit. Šel do toho domu. Setkal se s detektivy. Snažil se je přimět,
aby to vyšetřovali jako cizí zavinění, což detektivové zavrhli, a jenom tak
Burtovi dodali.
„Dozvěděli jsme se o tom nezávislém vyšetřování, teprve když se Burt
začal s Billym přít o dědictví, o svěření do péče.“
„Svěření do péče? Moje?“ Pokoušela jsem si představit, jak by se mi asi
žilo v Burtově velkém domě plném personálu místo rodiny, nábytku místo
přátel, manželek místo matek.
„Celé to bylo strašné. Trvalo to skoro dva roky. Burt toho odmítal
nechat. Billy říkal: ‚Tak mu to všechno dejte, já si to nezasloužím. Zabil
jsem ji.‘ Takže jsme k němu Burtovy právníky nemohli pustit. O všechno
se musel postarat táta. Bylo to hrozné, čím vším si Billy kvůli Burtovi
musel projít.“
Když mi bylo deset dní, konečně mě propustili z nemocnice. S Billym
jsme šli bydlet k mámě a tátovi. Do pokoje, kde měl spát Billy, postavili
kolíbku. Billy se na ni jednou podíval a zavrtěl hlavou.
Nemůžu. Dejte ji vedle.
Billy, novorozenec by neměl spát sám, vysvětlila mu máma.
Dohlédnete na ni? zeptal se Billy a upíral střídavě pozornost z mámy na
tátu.
Myslím, že to není dobrý nápad, řekl táta.
Musíš si na ni zvyknout, dodala máma.
Nevěřím si. Prosím, Suze. Prosím, nenuť mě k tomu. A Billy se zatvářil
tak zoufale, že táta kolíbku přesunul do ložnice, ale zdůraznil, že jenom
dočasné.
Prvních pár týdnů si mě Billy ani nechtěl pochovat. „Všichni novopečení
otcové se miminek bojí, jako by je mohli rozbít, ale tohle bylo jiné.“ Billy
se díval, jak mě máma pohupuje a zpívá mi sladké ukolébavky.
Jde ti to úplně přirozeně. Koukej, jak reaguje na tvůj hlas.
Na tebe bude reagovat taky, řekla máma a podávala mě Billymu. Zavrtěl
hlavou. Není to tvoje vina. Byla to strašná nehoda. Nemůžeš se pořád
obviňovat.
Billy pokaždé nepřítomně přikývl a potom odešel z pokoje. Máma se ho
nakonec přestala ptát, jestli si mě nechce pochovat. Přestala mu říkat, že
nehody se stávají. Přestala ho prosit, ať se neobviňuje.
Když mi bylo šest týdnů, Billy odjel. Jedu se podívat za starým
kamarádem, psalo se ve vzkaze na kuchyňském stole. Vrátím se za pár dní.
– B. Žádné děkuju. Žádné Prosím, postarejte se mi o dceru. Jenom Vrátím
se za pár dní. – B.
První to viděl táta. Máma byla pořád v posteli, protože se kvůli mně v
noci třikrát vzbudila. Táta vtrhl do ložnice, držel mě na hrudníku a mával
dopisem na mámu. Mámu ohromilo, jak přirozeně táta vypadal se mnou v
náručí.
Věděla jsi o tom? vykřikl táta. Rozplakala jsem se a táta mě pohoupal,
ukonejšil mě pár slůvky a dal mi pusu na hlavu.
Samozřejmě že ne, řekla máma a natáhla se pro dopis.
Prostě si odjede?
Máma si vzkaz přečetla. Píše, že se za pár dní vrátí.
Takže se o Mirandu máme starat my? Mračil se, ale když vyslovil moje
jméno, tak mu stoupl hlas, jako by ho ta vyhlídka nadchla.
Vždyť se o ni staráme i tak. Já to dělám ráda.
O to nejde, odsekl táta a vyrazil ven, pořád se mnou v náručí.
Máma zůstala v polospánku v ložnici a pokoušela se přebrat si to. Kam
Billy jel? Proč jim nenechal telefonní číslo? Jméno? Chtěl zmizet? To by
neudělal, rozhodla se. Evelyninu dceru by Billy nikdy neopustil.
Táta seděl u stolu, popíjel kávu a houpal mě v kolíbce. Dělal na mě
legrační obličeje a máma se na něj dívala. Došlo jí, že táta legrační
obličeje nikdy nedělá, že je pořád vážný. Líbilo se jí, jak vyplazuje jazyk a
šilhá. Těšilo ji, že se tak uvolnil.
Promiň, řekl, když se vedle něj máma posadila. Ty za to nemůžeš.
Jenže… čím déle to bude pokračovat, tím to Billy bude mít těžší. Máma
věděla, co doopravdy říká. Čím déle se o mě budou starat, tím těžší pro ně
bude se mě vzdát.
„Nevím, kde Billy těch pár dní byl. Nějaký efekt to ale mělo, protože
potom začal chodit na skupinovou terapii. Celkem brzy si tě začal chovat.
Jakmile ses rozplakala, tak mi tě vrátil, ale věnoval se ti. Nikdy to nemělo
být napořád. Dělali jsme všechno, co jsme mohli, abychom ho vrátili do
normálu.“ Alespoň do nového normálu, který normální nikdy nebude.
Přesto se o to Billy musel pokusit.
Po šesti měsících toho měl táta dost.
Takhle to nemůže pokračovat, řekl mámě. Byli v kuchyni a šeptali. Billy
byl nahoře a spal v pokoji pro hosty. Já spala v jejich ložnici. Už je to šest
měsíců.
Vždyť já vím.
A tobě to nevadí? Nikdy s Mirandou nebyl sám. Ani jí nevymění plínku.
A co mám jako dělat, Davide? Přece truchlí.
Věčně s námi bydlet nemůže.
To taky nikdo netvrdí. Potřebuje jenom trochu víc času. Mám ho snad
nechat samotného s Mirandou, když je na tom pořád takhle?
Probodávali se pohledem, ale pak se táta podíval za mámu a ona jeho
pohled sledovala k Billymu. Opíral se o ostrůvek s očima divokýma
farmaceuticky navozeným spánkem.
Jenom jsem se šel napít, vysvětil Billy a prošel kolem nich ke dřezu.
Dívali se, jak si nalil vodu do sklenice a vyšel z kuchyně. Slyšeli, jak
rychle vystoupal po schodech a tiše zavřel dveře pokoje pro hosty.
Myslíš, že nás slyšel? zeptala se máma táty.
Samozřejmě že slyšel.
Možná je slyšet potřeboval, protože když druhý den ráno máma sešla
dolů se mnou na ruce, našla Billyho v kuchyni, oblečeného v košili a
kalhotách, jak dává misku a hrnek do myčky.
Mám pohovor do nové práce, pověděl Billy mámě a zavazoval si před
zrcadlem kravatu.
Billy, včera v noci… Jejich oči se v zrcadle setkaly.
Nelam si s tím hlavu, řekl Billy.
Rádi tě tady s Mirandou budeme mít, jak dlouho jenom chceš.
David má pravdu. Nemůžu tady zůstat věčně. Prudce si posunul k
límečku uzel kravaty.
„Ta formulace mi připadala divná už v tu chvíli. ‚Já tady nemůžu zůstat
věčně.‘ Asi mi mělo dojít, že nikdy neměl v úmyslu vzít si tě s sebou. Ale
nejsem si jistá, jestli si vůbec uvědomoval, co říká.“
 Do šesti večer se Billy pořád nevrátil. Máma zavolala do jeho domu v
Pasadeně. Nejspíš tam nešel, ale jiný kontakt na něj neměla. Když to
nezvedl, nechala vzkaz. Billy, tady Suzan. Nevím, kdy se plánuješ vrátit.
Jestli si tohle poslechneš, zavoláš mi prosím a řekneš mi, co se děje?
Kolem sedmé zavolala do Prosperova knihkupectví. Zvedl to Lee.
Zeptala se, jestli je tam Billy. Tady Susan, vysvětlila.
V telefonu bylo chvíli ticho.
Mysleli jsme, že Billy bydlí u vás. Neviděli jsme ho už celé měsíce.
Taky že ano. Říkala jsem si, jestli se nestavil. Určitě se brzy vrátí.
Řekneš mu, ať nám zavolá? Bojíme se o něj.
Máma slíbila, že ano, aniž by přiznala, že se o něj taky bojí.
Kolem půl osmé se táta vrátil domů z práce a zjistil, že je prostřeno pro
dva. Já jsem byla v dětské ohrádce u stolu.
Nevím, kde je, řekla máma a položilo na tátovo místo talíř s kuřetem a
opečenými brambory.
Vrátí se, ujistil ji táta. Zvedl mě z ohrádky a pohoupal si mě na koleni.
Pustil se do jídla a pořád mě přitom měl na klíně. Máma čekala, že znovu
zahájí rozhovor, který vedli předchozí noc v kuchyni. Byla připravená s
ním souhlasit. Takhle to nemůže pokračovat. Billy už nemůže takhle
mizet. Nemůže spát v pokoji pro hosty. Oni už nemůžou mít v ložnici
kolébku. Nemůžou být rodiči. Vrátí se, slíbil táta zase.
„Chtěla jsem zavolat policii, ale Burt s ním vedl ten právní spor a táta
řekl, že by Billymu uškodilo, kdyby se Burtovi právníci dozvěděli, že
zmizel. Bylo to divné, ale čím déle byl pryč, tím míň jsem se strachovala.
Říkala jsem si, že kdyby byl mrtvý, něco bychom se doslechli.“
Každým dnem, kdy se Billy nevracel, se mámin strach čím dál víc měnil
v zuřivost. Snažila se mít na paměti, že Billy truchlí, ale to ona přece taky.
Truchlila, a stejně uprostřed noci vstávala a krmila mě. Stejně chodila na
nákup, vařila večeři, chodila se mnou k doktorovi, měnila plenky. Kdežto
Billy si prostě zmizel.
Nejvíc mámu štvalo to, že mateřství milovala. Musela odmítat koncerty,
protože táta chodil pozdě z práce a ona mě nechtěla nechávat s někým
cizím. Ale nevadilo jí to. Milovala, jak poznávám její hlas, vůni, tvář.
Milovala, že pokaždé když mě vezme na nákup, na mě jiné ženy cukrují a
říkají jí, že má nádhernou dceru. Milovala odpoledne v parku, kdy mě
chovala a dívaly jsme se, jak starší děti pobíhají po hřišti. Milovala, jak se
na ni jiné matky usmívají. Oplácela jim úsměv a připadalo jí, jako by
patřila do jejich mateřského spolku, ale pak si vzpomněla. Nejsem její
dítě. Billy se vrátí. Kdyby mě chtěl, musela by se mě vzdát.
 KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ
„To proto jsi přestala zpívat?“ zeptala jsem se. Pořád jsme seděly na
spodním schodu. Opřela jsem se a nechala svoje koleno, ať se otře o její,
nechala jsem nás sedět spolu. „Bylo to kvůli mně?“
Máma zavrtěla hlavou. „Bylo načase. Bylo víc než načase. Díky tobě
jsem se smířila s tím, že bych se svým životem ráda naložila jinak.“
Nebyla jsem si jistá, jestli jí věřím. Její pohled mi prozrazoval, že chce,
aby to tak bylo. Chce, abych to byla já, co ji zachránilo.
„A kdy se Billy vrátil?“ zeptala jsem se.
„Byl pryč víc než týden.“ Nevěřícně se zasmála. „Zrovna když jsem si
myslela, že ho už nikdy neuvidíme, si sem nakráčel, jako by se
nechumelilo.“
Pokoj pro hosty byl uklizený, otevřenými okny proudil čerstvý vzduch.
Máma koupila dětskou postýlku a předělala pracovnu na provizorní dětský
pokoj. Připravovala kuře na gril. Zazvonil zvonek a táta mě odnesl ke
dveřím. Z kuchyně máma slyšela, jak táta říká: Podívej, kdo to je,
Mirando. To je Billy. Máma si všimla, že řekl Billy, ne „tvůj táta“. Říkala
si, jestli si toho všiml i Billy.
Máma Billyho neobjala. Nehodlala ho objímat, vmžiku mu odpustit.
Podal jí obdélníkovou krabici. Byly v ní čtyři smaltované talíře, černé se
zlatými ptáky uprostřed.
Koupil jsem je v Pekingu, řekl.
V Pekingu? zeptala se.
Byla tam konference.
Co sakra blbneš, Billy?
Já vím. Prostě jsem potřeboval pryč.
Mámě se chtělo vřískat. Celý týden nespala, tak se bála. Nemohl se
jenom tak zvednout a jet a nikomu nic neříct. Bylo to sobecké. Bylo to víc
než sobecké. Nemohl opustit svou dceru a odletět si do Pekingu. A jak se
vůbec octl v Pekingu? Nikdy nikde nebyl, vždycky trval na tom, že
Kalifornie je seizmologické minové pole a na celou kariéru mu bohatě
vystačí. Opravdu se zrovna teď hodilo, aby se z něj najednou stal
světoběžník? Za všechno tohle ho chtěla seřvat, a nejen za tohle. Připadal
jí tak mladý, jak před ní tak stál a čekal, až mu vynadá.
 Místo toho mu řekla, že ty talíře jsou krásné.
Při večeři je Billy zasypal historkami ze své cesty po Číně. Ta-wu, Jie-
čcheng, Tchang-šan a další regiony, které Billy neuměl vyslovit. Spousta
oblastí byla rurálních a pořád tam byly vidět povrchové zlomy staré
několik let. Máma s tátou trpělivě poslouchali a čekali, až Billy zavede řeč
na svou dceru, na to, jak vyrostla za ten týden, co byl pryč. Billy o mně
neřekl ani slovo. Neomluvil se mým rodičům, že se o mě starali, ani jim
nepoděkoval.
Po večeři mámě pomohl odnést talíře do kuchyně. Když jsem spustila
pláč, máma mě zvedla z ohrádky.
Čas jít do postýlky. Dala mi pusu a vydala se nahoru. Uslyšela za sebou
Billyho.
Ona už spí sama? zeptal se Billy, když vešli do provizorního dětského
pokoje.
Z kolíbky už vyrostla, tak jsme jí tady udělali postýlku. Postýlku a
přebalovací pult a malou knihovničku plnou dětských knížek, které mi
každou noc četla.
Máma mě začala převlékat do pyžama.
Můžu? zeptal se Billy a sáhl po mně.
Opatrně, až jí budeš přetahovat košilku přes… Billy mě pohřbil do vršku
pyžama a já začala kvílet. Obličej mu ochabl a on ode mě vystřelil pryč.
Máma přispěchala a přetáhla mi košilku přes hlavu.
Nemá ráda zakrytou hlavičku. Vždycky brečí.
Billy se opíral o protější stěnu a zdálky se díval, jak mě máma ukládá do
postýlky.
Máma s Billym se připojili k tátovi v obýváku. Máma čekala, že si
promluví o tom, čemu se celý večer vyhýbali. Když máma Billymu
nabídla čaj, pověděl jí, že by už měl jít.
Kam? zeptala se máma.
Domů, řekl Billy.
A co Miranda?
Ježíši, Billy, nemůžeš ji tady jenom tak nechat. V tátově hlase zazněl
nadějný tón.
Stavím se zítra a chvíli s ní pobudu, řekl Billy na odchodu.
Máma s tátou sledovali, jak vycouval z příjezdové cesty.
Víš, že se zítra nevrátí, řekl táta. Tohle je naprosto neomluvitelné. Ale
zase to znělo dychtivě.
Tu noc máma nemohla spát. Co se stalo? Požádal je Billy tímhle
způsobem, aby si mě nechali? A mohli by si mě nechat? A co Burt?
Nesvěřili by mě do péče spíš jemu než jim? A co když se Billy druhý den
přece jen vrátí? Co když se rozhodne, že si mě chce vzít? Dokázala by se
mě máma vzdát?
„Po té cestě po zemětřeseních v Číně začal Billy cestovat nonstop.“
Přidal se k výzkumnickému týmu, který pravidelně vyjížděl obhlížet
katastrofální zemětřesení. A když se země netřásla, tak jezdil na
konference, delegace, návštěvy různých zařízení. Mezi cestami chodil k
nám domů a zůstával, dokud jsem neusnula. Jenže se stavoval tak zřídka,
že jsem ho pořád nepoznávala. Vždycky se vrátil z Mexika nebo Nového
Zélandu a šklebil se na mě, aby mě rozesmál. Místo toho jsem se
rozbrečela a Billy měl po radosti a zase mě podával mámě.
Dej jí pár minut. Oblíbí si tě, ujišťovala ho máma, ale Billy si mě zase
vzal až na další návštěvě a já se zase rozbrečela a on mě zase vrátil mámě.
„A potom jsi začala mluvit.“ Máma slýchávala, že říct táta je
jednodušší, ale poprvé jsem zavolala na ni. Zrovna dělala projekt pro
jednoho vysokého činitele z tátovy kanceláře, který si předělával obývák.
S ženou chtěli loveckou estetiku, ačkoli měli dům ze skla a betonu na
Paci c Palisades. Mámě ale nepříslušelo je soudit, jenom zařizovat. Byli
to její první klienti a ona pro ně pracovala prakticky zadarmo. Rozložila si
po jídelním stole vzorky barvy a kůže a pokoušela se vytěsnit moje
nesrozumitelné mumlání. Najednou jsem připlácla ručičku na dno
ohrádky.
Mama, vykřikla jsem. Mama.
Zvedla mě z ohrádky a přidržela si mě těsně u obličeje. Ne, Mirando. Já
jsem teta. Teta Susan.
Mama. Máma viděla, jak se na ni z mojí tváře dívají Evelyniny oči, ale
stejně ji přemohlo potěšení, které jí ty dvě slabiky způsobily. Ma-ma.
Museli to povědět Billymu. Když se táta vrátil z práce, tohle řekl jako
první. Musíme to povědět Billymu.
Samozřejmě že to musíme povědět Billymu, řekla máma vzdorovitě.
Táta mě zvedl z ohrádky a zatočil mě ve vzduchu. Neměli jsme dopustit,
aby to trvalo tak dlouho.
 Během roku, kdy mě hlídali, máma přestala chodit na konkurzy. Zapsala
se do večerních kurzů bytového designu, protože měla dojem, že by ji to
mohlo bavit, že by si něčím takovým mohla přivydělávat. Táta měl pravdu.
Měli tuhle fantazii zarazit dřív.
Billy byl pryč. Máma si nebyla úplně jistá, kde. Vždycky odjel náhle a
tvrdil, že neměl čas dát jim vědět, ale kolik času by mu zabral krátký
telefonát? Máma prohlížela noviny, až zahlédla článek o dvou
zemětřeseních na Tchaj-wanu, která se udála v rozmezí jedné hodiny.
Pokoušela se představit si ho v Tchaj-peji. Vždycky ji zajímalo, kým Billy
byl, když trávil čas s ostatními vědci, inženýry, sociology. Věděli, že z něj
udělal spasitele pocit viny? Třeba to byli samí provinilci, společnost
kajícníků. Proč by se jinak neustále obklopovali samou tragédií, samou
smrtí?
Billy se ozval za pár dní. Zrovna se vrátil z Tchaj-peje, kde zkoumal
pozůstatky dvoupatrového tržiště, které se zřítilo. Mohl by přijít za
Mirandou? Máma mu opatrně řekla, že ano.
Když Billyho přední světla zaplavila příjezdovou cestu, táta mě odnesl
do pokojíčku. Na šlofíka bylo moc pozdě, na spánek moc brzy, ale
nechtěli, aby mě Billy slyšel říkat mama, než mu to stihnou povědět.
Stál u dveří s krabicí sypaného čaje pro mámu a usmíval se, ale pak si
všiml, jak ustaraně se naši tváří.
Kde je Miranda? Je v pořádku? zeptal se Billy.
Je nahoře, odpověděl táta.
Máma si vzala čaj a pokynula Billymu, ať si sedne v obýváku. Na
konferenčním stolku stála lahev vína, ačkoli máma s tátou v pití Billyho
neradi podporovali – po Evelynině smrti mu začal dost holdovat. Ale jestli
byl někdy ten pravý čas na lahev vína, tak právě přišel.
Začínáte mě děsit, řekl Billy při pohledu na víno.
Miranda řekla první slovo, pověděla mu máma.
No, má na to zrovna věk, ne? To je skvělá zpráva.
Billy, ona řekla „mama“.
Billy se ještě pár okamžiků zářivě usmíval, ale pak to pochopil.
Se Susan si myslíme, že je načase znovu uvážit naši dohodu. Táta mluvil
svým právnickým hlasem. Máma nesnášela, když s ní takhle mluvil. V tu
chvíli ale byla vděčná, že se dokázal tak snadno přepnout do svojí
profesionální polohy. Moc jsme si Mirandu oblíbili, ale bojíme se, že
začíná být zmatená.
Mohlo by ji psychologicky velmi poškodit, kdyby si nebyla jistá, kdo je
její rodič, dodala máma. Rodič. Jednotné číslo. Proč to jenom řekla?
Nebude mít z toho trauma, když si ji teď vezmu? zeptal se Billy.
Mohla bych s vámi bydlet, dokud si u tebe doma nezvykne. Je ještě malá,
rychle se přizpůsobí, řekla máma.
A když budu muset pracovně odjet, bude moct bydlet s vámi?
Billy, budeš muset přestat jezdit po světě. Určitě tě rádi zase zaměstnají v
laborce, řekl táta.
Třeba budeš zase moct začít cestovat, až bude Miranda starší, dodala
máma.
Nemůžu dát výpověď, namítl Billy.
Táta se začal ošívat a máma poznala, že ztrácí trpělivost.
Billy, jsi otec. Tenhle závazek pro tebe musí hrát hlavní roli, řekla máma.
Nevím, jak se o ni starat.
Protože jsi to nezkoušel, řekl táta. Nechal jsi všechnu zodpovědnost na
nás. Úplně ses na to vykašlal.
Víme, že ti chybí, Billy. Nám Evelyn taky chybí, ale tvoje dcera tě
potřebuje. Máma k Billymu přistoupila blíž a chytila ho za ruku. Ani
nepamatovala, kdy ho za ni naposled držela. Možná ještě nikdy. Musíš sám
sobě odpustit.
Ty to nechápeš. Pokaždé když ji držím, tak mám strach, že ji upustím a
rozbiju jí hlavu. Když se dívám, jak se učí chodit, tak mi běží hlavou, že
zakopne a špatně upadne.
To je normální, mít strach. Děti padají. Postupně se naučíš tolik se toho
nebát, uklidňovala ho máma.
Jenže já nedělám nic jiného, bojím se ustavičně. Potřebuje normální
dětství. Tohle by Evelyn chtěla.
Billy…
Musíte si ji nechat.
Billy… řekla máma znovu.
Je to jediná možnost.
A co si bude myslet? zeptal se táta. Vychová ji teta se strýčkem, zatímco
otec si bude lítat po světě, jako by ho vůbec nezajímala. Tohle bude
normální? Myslíš, že tohle by Evelyn chtěla? Máma se tátovi pokoušela
naznačit, že zašel příliš daleko, ale on upíral plnou pozornost na Billyho,
jako by ho nutil uhnout pohledem.
Proč musí vědět, že jsem její otec?
Billy… řekla máma znovu.
Přestala bys říkat moje jméno?
Nebudeme Mirandě lhát, prohlásil táta. Slyšíš se vůbec?
Billy začal mluvit o všem najednou. O Evelyn. O tom, jak moc chtěla být
matkou. Všechno měla vymyšlené. První bude Miranda, o dva roky později
Pip a co nejdřív potom Sylvia. Proto si koupili tak velký dům, aby ho
naplnili dětským smíchem. Přecházel sem a tam a škubal se za vlasy.
Kolikrát mu říkala, ať tu střechu opraví? Jenom chtěla, aby byl ten dům
bezpečný pro jejich rodinu. Pro Mirandu. Potom pro Pipa. Potom pro
Sylvii. Proč jí to všechno musel sebrat? Jak by mohl Mirandě být otcem,
když zabil její matku?
Billy, ty jsi Evelyn nezabil, pokoušela se mu říct máma.
Ale zabil. Ať to byla nehoda nebo ne, neopravil tu střechu, když ho o to
prosila – přesvědčil ji, že matematická pravděpodobnost káže, že jsou v
bezpečí. Zanedbal to. Jinak to neuměl. Nikdy by si neodpustil, kdyby se mi
něco stalo.
Máma si nevzpomínala, kdy souhlasila. Muselo to být někdy v průběhu
večera. A táta taky. Billy dál mluvil a všechno to znělo tak bláznivě, že to
začalo dávat smysl. Samozřejmě že by si mě měli vzít. Samozřejmě že by
mě měli vychovat jako vlastní. Samozřejmě že bych se neměla dozvědět,
že je Billy můj otec, když mu tak přirozeně seděla role dobrodružného
strýčka.
„Čekali jsme, až skončí ta třenice s Burtem, a potom jsme uzavřeli
adopci.“ Máma nemohla uvěřit, že je konečně po všem. Dva roky se
dohadovali s mediátory, až rozhodčí soudce konečně rozhodl, že Burt
nemá právo vztahovat nárok na jejich majetek a nemůže Billyho vydědit z
důvodu vraždy, protože Evelynina smrt byla nehoda bez cizího přičinění.
Dva roky, a potom to skončilo během jediného odpoledne.
Když máma s tátou podepsali adopční listinu, zeptal se táta mámy: Vážně
si myslíš, že je to dobrý nápad, skrývat před ní pravdu?
Co jiného můžeme dělat? zeptala se máma.
Pokud jí to řekneme, když bude ještě malá, tak to bude celý život brát
jako fakt. Bude jí to připadat normální.
Nikdy jí nebude připadat normální vědět, že je její otec radši na druhém
konci světa než s ní. Nechci, aby Billyho nenáviděla.
Možná bude nakonec nenávidět nás, upozornil ji táta.
„Věděla jsem, že má pravdu. Věděla jsem, že to jednoho dne zjistíš. A
budeš mi to vyčítat. Říkala jsem si, že pořád líp, než kdybys to vyčítala
Billymu. Opravdu jsem věřila, že jedině takhle tě nezklame. Jedině takhle
udržím celou rodinu pohromadě. Myslela jsem si, že dělám správnou věc.“
Máma mi chtěla dát ruku na koleno. Odtáhla jsem se, aby mě nemohla
použít jako berličku.
„Tohle sis přece doopravdy myslet nemohla. Nechápu, proč ses víc
nesnažila. Byl to můj otec.“ Myslí mi probleskly všechny neděle, kdy jsem
běžela ke dveřím a křičela: Strýček Billy! Všechny chvíle, kdy se mámy
zeptal, v kolik mě má přivézt zpátky, všechny hádanky, které mi napsal a z
kterých se stal náš soukromý jazyk, kterému jsme rozuměli jenom my.
Tohle všechno. Při tomhle všem věděl, že je můj otec. A máma to taky
věděla. „Měla ses víc snažit.“
„To měla,“ souhlasila. Už nebrečela. Netřásl se jí hlas. „Čím déle jsme
čekali, tím nemožnější bylo ti to říct. Tím nepředstavitelnější bylo, že
bych tě mohla ztratit.“
Adopce se uzavřela, dědický spor byl rozhodnut a já byla mámina.
Naučila jsem se další slova – táta, doma, rodina, strýček. S Billym jsme se
vídali, pokaždé když byl v L. A. Skoro okamžitě to začalo kvasit. Billy
vždycky dorazil v neděli večer a dal mi dárek, a když jsem řekla maminko
a běžela s korálky nebo dřevěnou hračkou za ní, Billy se zatvářil, jako by
dostal košem. Máma se zatvářila provinile. Připomněla si, že to byl
Billyho nápad. Ale pokaždé když jsem jí před ním řekla maminko, si stejně
přála, abych jí říkala jinak.
Nikdy o tom nemluvili a napětí rostlo. Cítil ho i táta. Při nedělních
večeřích se Billyho neustále na něco vyptával – na jídlo, sesuvy půdy,
zemské pohyby. Byla to jeho taktika, jak mírnit napjaté situace. A Billy se
rozpovídal. Říkal, že suši nebylo cítit rybinou až tolik, jak čekal. Říkal, že
v Québecu jedli hranolky s omáčkou a tvarohem. V Peru byla specialitou
morčata. Morčata, zhrozila jsem se. Chodila jsem do druhé třídy a dvě
morčata jsme chovali ve třídě. Billy slíbil, že je nikdo nesní.
Billy se vždycky uctivě podřizoval. Když se zeptal, jestli mě může vzít
do San Francisca po zemětřesení v osmdesátém devátém, máma navrhla,
ať jedeme všichni spolu, a naložili jsme se do jejího kombíku a jeli tam
šest hodin. Když mě chtěl vzít do San Diega, kde hráli Padres, navrhla, ať
jdeme na Dodgers. Autodrom místo motokár, wakeboarding místo
surfování, šnorchlování místo potápění. Billy se s ní nikdy nepřel, nikdy
nenaznačil, že by to mělo být na něm. Říkal jenom: Máš pravdu. To je
lepší nápad, a přijal máminy návrhy za vlastní.
„A takhle to chodilo celé roky. O naší dohodě jsme nemluvili. Nemluvili
jsme ani o Evelyn. Někdy jsem málem zapomněla, že to není tvůj
strýček.“ Nikdy ale nezapomněla, že jsem Evelynina dcera. A Billy taky
ne.
Billy to taky kapku přeháněl s vodkou. Máma nevěděla, kdy se z ní stal
jeho oblíbený alkohol. Co si tak pamatovala, za Evelynina života ji nepil.
Měla dojem, že nepil vůbec, jenom tu a tam pivo. Máma na Billyho
návštěvy kupovala lahev drahé ruské vodky. Čím dražší lahev, tím rychleji
ji Billy vypil. Takže vodku přestala doplňovat a obrňovala se proti tomu,
co jí asi řekne, když mu poví, že došla, ale Billy pokrčil rameny a sáhl do
kapsy svého sportovního saka pro dvě lahvičky z letadla.
Tohle se mi nelíbí, prohlásil táta, když házel dvě malické prázdné
lahvičky do koše.
Je dospělý, Davide. Může si pít, jak chce. Táta nepil nikdy. Byl toho
názoru, že pravidelná konzumace se rovná závislosti a závislost se rovná
nemoci. Ale že bylo pití nemocí tátova otce, ještě neznamenalo, že Billy je
na tom zrovna tak.
„Tátův otec byl alkoholik?“
Máma na mě smutně přikývla.
„Proto ta bouračka?“
„Myslela jsem, že to víš.“
„Neměla jsem tušení.“ Vždycky mi tvrdili, že tátova rodina jela pozdě v
noci autem a jeho táta dostal smyk, když se vyhýbal srnci, a místo toho
narazil do stromu. Nikdy jsem se táty na jeho rodinu moc nevyptávala, a
tak mi nedošlo, že pravdu o její smrti skrýval.
„Billy měl pití většinou pod kontrolou. Párkrát se mu ale vymklo z
ruky.“ Máma řekla, že tu noc mých dvanáctých narozenin to nebylo
poprvé, kdy se Billy objevil přespříliš nabuzený a táhla z něj vodka. Bylo
to ale poprvé, kdy nám zaklepal na dveře uprostřed noci.
„Tvoje narozeniny byly pro Billyho vždycky těžké.“ Máma netušila, kam
v ten den chodí. Radši se neptala. „Toho roku ale Billy kdovíproč trval na
tom, že na tvoji oslavu přijde.“ Tvrdil, že má pro skee-ball slabost, že by
hrozně rád viděl, jak odpálím rundu baseballových míčků, a máma si
myslela, že možná vstupuje do nové fáze. Dokonce nabídl, že přinese dort.
Naštěstí to nepřijala.
„Ani jsem se nezlobila, že tu oslavu propásl. Hrála sis s kamarádkami.
Nevšimla sis, že tam není. Vážně o nic nešlo, dokud se neobjevil uprostřed
noci.“
Máma vždycky měla lehké spaní. Slyšela, jak na příjezdovou cestu
zajelo auto, a dochvátala dolů, než Billy zazvonil.
Je ještě vzhůru? Billy se pokoušel protlačit kolem mámy. Zahradila mu
dveře. Čpěl z něj alkohol, jako by se vykoupal ve vodce. Postavil se na
špičky a pokoušel se nakouknout do domu za ní. Mirando?
Pššt. Už spí.
Ach jo, Suze. Nevím, jak se to stalo. Já nechtěl. Bylo poledne a zrovna
jsem se chystal vyrazit, a pak – podíval se na zápěstí, ačkoli hodinky nikdy
nenosil – ach jo, Suze, já její narozeniny nechtěl propásnout.
Suze. Pokoušela se vzpomenout, kdy jí tak Billy řekl naposledy.
Máma otevřela dveře. Pojď, ustelu ti v pokoji pro hosty. Ráno můžeš
Mirandu vzít na snídani.
Billy sáhl do kapsy a natáhl k mámě dlaň s párem smaragdových
náušnic. Mámě se sevřel hrudník, když je poznala. Byly visací. Zasazené
do čtrnáctikarátového zlata. Naprosto nevhodné pro dvanáctiletou dívku.
Myslíš, že se jí budou líbit?
To nemyslíš vážně, řekla máma.
Chci, aby je měla.
Bille, něco takového se dítěti nedává. Rozbušilo se jí srdce. Oči se jí
zalily slzami. Setřela první slzu, která se jí skutálela z oka.
Jsou Evelyniny.
Já vím, čí náušnice to jsou. Byly s Evelyn spolu, když je našly ve
starožitnictví v Beverly Hills. Zrovna se procházely po Robertson
Boulevardu. Evelyn se zastavila, když je spatřila ve výloze, a celá zbělela,
jak se tak na ně dívala přes sklo. Pověděla mámě, že patřily její matce.
Pojď dovnitř, Billy. Máma na něj mávla, ať vejde. Domluvíme se ráno.
Nech toho. Děláš to pořád, řekl Billy.
Co dělám?
 Chováš se ke mně jako k děcku.
Nechovám se k tobě jako k děcku. Chovám se k tobě jako k opilému
chlapovi ve středním věku, který chce, abych ho litovala, protože
zapomněl, že má jeho neteř narozeniny.
Zmlkli. Billyho skelné oči se podívaly za mámu. Sledovala jeho upřený
pohled a spatřila mě nahoře na schodišti.
Mirando, vrať se do postele. Když jsem otálela, dodala: Hned. Uháněla
jsem zpátky do pokoje.
Pěkný, řekl Billy.
Prosím?
Neměla jsi na ni tak ječet. Pořád držel na dlani ty náušnice. Byly temně
zelené, neprůhledné. Evelyn je nosila skoro každý den. Máma si myslela,
že ji s nimi pohřbili.
Neříkej mi laskavě, jak mám vychovávat svou dceru, odsekla máma.
Moji dceru, řekl rozhořčeně.
„Měla jsem se vrátit do postele, ale potřebovali jsme se pohádat. Hrozně
dlouho to doutnalo to pod povrchem. Chtěla jsem se s ním pohádat zrovna
tak jako on se mnou.“
Billy začal řvát a klít. Mluvil rychle a chaoticky. Lhářko. Evelyn.
Miranda. Tajemství. Ty jsi to chtěla. Ukradla jsi mi ji.
Ty si teda troufáš, přijít uprostřed noci a ještě mi něco vyčítat, řekla
máma, když ji pustil ke slovu. Fakt si kurva troufáš.
Zabodl do mámy prostředníček. Byl jsem pro tebe snadná kořist.
Takhle si to pamatuješ? Máma se snažila tlumit hlas. Cítila, jak jí
zuřivost stoupá do hrdla jako žluč, vykročila na verandu a zavřela za sebou
dveře. Protože ve skutečnosti jsi ji opustil. Ve skutečnosti jsme se ze všech
sil snažili, aby sis ji vzal.
Věděla jsi, že truchlím, a využila jsi toho.
Já jsem taky truchlila, vřískla. Hněv ji pohltil. Dával jí život. Dával jí
sílu. Ale nepodělala jsem se z toho, Billy. Ztratila jsem nejlepší
kamarádku, ale měnila jsem její dceři plínky. Budila jsem se uprostřed
noci, abych Mirandu nakrmila. Není to tvoje dcera. Nikdy nebyla.
Vždycky to bude moje dcera. Billy se na ni zamračil. Nikdy na ten pohled
nezapomněla. Ačkoli měl oči zastřené vodkou, držely její pohled.
Rozhořčeně si odfrkl. Zatínal zuby tak prudce, že měl vytrčenou čelist.
Skoro jako by měl vzteklinu. Sebrala jsi mi ji.
 To ty jsi to takhle chtěl. Máma zase ztišila hlas a doufala, že se
nezatoulám dolů, neotevřu dveře a nezeptám se, proč stojí na verandě.
Slyšíš mě? Bylo to tvoje rozhodnutí. Neopovažuj se mi to vyčítat.
Začala se jí klepat kolena. Nezdálo se jí to. Doopravdy se jí třásla.
Billy sevřel náušnice v pěsti a dal si je do kapsy. Měla by ses za sebe
stydět. Vždycky jsi na ni žárlila. Nikdy jsi nám nepřála. Billy rozzuřeně
odešel. Máma věděla, že by ho měla zastavit, než nastoupí do auta, aby
neublížil ještě někomu dalšímu. Byla na to příliš ochromená, příliš
ochromená, než aby se vrátila dovnitř. Billy odjel a ona se dívala na
příjezdovou cestu a docházelo jí, že je to pravda – nikdy jim nepřála. Její
bratr to vždycky věděl. A Evelyn nejspíš taky.
„Vzpomínám si, že jsem to ráno seděla u telefonu a čekala, až Billy
zavolá. Měla jsem si uvědomit, že na tohle dojde. Věděla jsem, jak moc
Billyho bolí tě s námi vidět, a rozhodla jsem se to ignorovat. Nejdřív jsem
si myslela, že je možná dobře, že se to stalo. Potřebovali jsme si
promluvit. Opravdu jsem si myslela, že Billy zavolá a konečně to upřímně
probereme.“ Nebo bude dělat, že o ničem neví, předstírat opileckou
amnézii. Ale Billy nezavolal.
Máma se místo toho rozjela za ním. Jeho BMW stálo na příjezdové
cestě, rezavé a oprýskané jako vždycky, ale jinak nepoškozené. Seděla ve
svém autě a sledovala okny temný obývák. Růže, které lemovaly dům,
byly seřezané a holé stály pod okny. Říkala si, jestli si Billy všiml, že růže
někdo sestříhal na pahýly, jestli si uvědomil, že přední trávník je vždycky
čerstvě posekaný, protože máma najala zahradníka, aby ho pravidelně
udržoval. Jestli si uvědomil, že má vždycky vytřenou podlahu a uklizené
nádobí, protože kromě zahradníka máma zaměstnávala i hospodyni. Tolik
se mu snažila ulehčit život, a on si toho nikdy nevšiml, natož aby jí
poděkoval. Nějaká postava přešla z kuchyně do obýváku a rozsvítila.
Máma vystoupila z auta. Přikázala si, ať zůstane klidná.
Billymu se z tváře vytratila barva, když ji našel na verandě. Rozevřel rty.
Máma si pomyslela, že kdyby přišla blíž, cítila by z jeho dechu alkohol.
Držela se dál.
Jeden druhého pozorovali a čekali, až se ten druhý vysloví. Ticho
samozřejmě prolomila máma. Vždycky to byla máma.
Pustíš mě dovnitř? zeptala se.
Otevřel dveře a šel za ní do obýváku. Máma se posadila na kožený gauč.
Billy stál na druhém konci pokoje. Držel sklenku a koulel čirou tekutinu
po skle. Mámě k pití nic nenabídl.
Včera se to vymklo z ruky, spustila.
Myslel jsem vážně všechno, co jsem řekl.
Já to vím. Jenom si přeju, aby nebylo potřeba dvanáct let a litr vodky,
abys mi řekl, co cítíš. Máma si připomněla, ať zůstane klidná.
S vodkou to nemělo co dělat.
Tak co chceš dělat?
Nemůžeme dělat nic.
Jestli to chceš Mirandě povědět, jestli chceš naši situaci přehodnotit,
zvládneme to. Můžeme se s někým poradit, jak to provést.
Je pozdě. Billy se od ní odvrátil a upřel zrak na dokonale udržovaný
zadní dvorek.
Máma k němu došla, zvedla ruku a chtěla ho utěšit. Něco vymyslíme,
Billy.
Prosím, nesahej na mě.
Mámina ruka prodlévala za jeho hlavou. Billy měl pořád hustou kštici
rudohnědých vlasů. Ona ve svých kaštanových kudrnách každé ráno našla
další bílý vlas. Nevěděla jistě, jestli to bylo věkem nebo sluncem. Billyho
vlasy vypadaly stejně mladistvě, jako když dospívali, když si Evelyn
poprvé všimla, že se mu vlasy na slunci měděně lesknou, když tohle
všechno začalo tím, že se do sebe jednoduše zamilovali dva středoškoláci,
do kterých by to nikdy nikdo neřekl.
Žárlila jsem, ale vždycky jsem pro vás všechny chtěla to nejlepší. Když
Billy neodpověděl, řekla: Už půjdu.
Během mlčenlivých týdnů, co následovaly, se mámě Billyho slova vracela,
když myla talíře, vozila mě do školy, nutila se usmívat na mladou herečku,
která zařizovala první dům. Nemůžeme dělat nic. Opravdu tomu Billy
věřil? Máma ho měla donutit, ať pokračuje v terapii. Přestal do té skupiny
chodit po pár týdnech. Lepší by bylo sezení mezi čtyřma očima. Nebo by
mohli jít na párovou terapii, protože párem byli, nerozlučně spjatým.
Máma v tu nerozlučnost věřila. Byli rodina. Člověk svou rodinu nemusí
mít rád, musí ji jenom milovat. A ona Billyho milovala. Rozhodla se, že
ho bude považovat za citlivého člověka, a ne sobce, za dobrodruha, a ne
nezodpovědného chlapa. Billy se rozhodl, že bude sám sebe považovat za
ukřivděného vdovce, kterého podrazila jeho záštiplná sestra. A tohle
mámu bolelo nejvíc, že se Billy rozhodl vidět ji takhle.
Nemůžeme dělat nic. Billy měl pravdu. Jenže ve skutečnosti mluvil
jenom o sobě. Nemůžu dělat nic. Máma nemohla nic dělat na střední,
přestože věděla, že Evelyn Billyho zničí. Ani když jim bylo přes dvacet a
ona věděla, že je omyl, že se znovu dali dohromady, ačkoli nemohla tušit,
že se jim ten omyl stane osudným. A teď už Billyho nemohla nijak
přesvědčit, že já pravdu unesu, že ať se Billy rozhodne jakkoli, něco už
spolu vymyslí.
Věděla, že nezavolá. Stejně ji popadla nervozita, jakmile zazvonil
telefon. Když potom Billy konečně zavolal, chtěl mluvit se mnou.
„Billy šel vždycky dovnitř, když si tě vyzvedával,“ pokračovala máma.
„Toho dne ale čekal na příjezdové cestě. Byla jsem si jistá, že ti všechno
řekne, že uslyšíš jeho verzi a budeš mě nenávidět.“
Máma mě stejně nechala jít. Nemůžu dělat nic, řekla si. Jestli mi to Billy
chce povědět, nezastaví ho. Místo toho se rozhodla, že bude věřit mně,
našemu poutu. Z okna ložnice se dívala, jak Billyho auto běží na volnoběh.
Sledovala, jak jsem naskočila, auto vyrazilo pryč, a v ten okamžik se cítila
odevzdaná, ale svobodná. Alespoň už bude po všem.
„Nikdy by mě nenapadlo, že… Věděla jsem, že bude nespravedlivý. Ale
nemyslela jsem si, že bude krutý.“
Za pár hodin jsem vběhla do domu s krabicí v rukou. Máma byla v
kuchyni, pořád v županu. Kdyby už přišel táta, tak by ji přiměl, ať se
převleče.
Mami, vykřikla jsem, i když neseděla ani dvacet stop ode mě. Pořád jsem
jí říkala mami. To bylo dobré znamení. Třeba se nakonec ještě všechno
vrátí do normálu. Potom jsem z té krabice vytáhla štěně zlatého retrívra.
Zlatého retrívra. Máma si pamatovala Evelyniny plány na nechutně
dokonalou rodinku. Věděla, že Billy taky. To je, co! Billy mi koupil štěně!
Tohle si nemůžeš nechat. Zamířila ke schodům a šla se převléct. Hned ho
vrátíme.
Následovala jsem mámu nahoru. Štěně se mi v rukou vrtělo a žužlalo mi
ukazováček.
Vždyť ses s ním ještě ani neseznámila.
Přece jsme to už probírali. Jak jsi mohla domů přitáhnout psa? Cítila,
jak zvyšuje hlas, ale upamatovala se, že se nezlobí na mě.
 Posadila jsem se na postel a dál jsem štěně hladila po hlavě. Jenže já si
myslela, že až ho uvidíš, tak si to rozmyslíš.
Máma se posadila vedle mě a nechala štěně, ať jí ze strany ohlodává
ruku. Víš, že o tohle nejde.
Než máma odešla z domu, zavolala Billymu. Co sakra blbneš? zařvala
mu do záznamníku. Chceš mi tím říct, ať jdu do hajzlu, nebo co? No, tak to
jsi mi teda řekl naprosto jasně. Co si to dovoluješ, používat ji proti mně?
Nebyla si jistá, jestli tím myslí Evelyn, nebo mě.
Nenutila mě, ať jdu do obchodu s ní. Když se vrátila, byla jsem ve svém
pokoji za zavřenými dveřmi. Rozhodla se, že mě nechá trucovat do večeře.
Zase zkusila Billyho. Touhle dobou už musel být doma. Koukej se mi
ozvat, Billy, křičela mu do záznamníku. Jak se opovažuješ jí manipulovat!
Máma třískla telefonem. Nebylo jí o nic líp, a tak se šla projít na pláž.
Chladný vánek od oceánu nepomohl. Hněv taky ne, a proto zkusila jinou
taktiku. Billy, řekla mu klidně do záznamníku. Omlouvám se, že jsem se
předtím tak naštvala. Bylo to hezké gesto, ale nemůžeš Mirandě koupit psa,
aniž bys to předtím se mnou probral. Měli bychom si promluvit o tom, co se
stalo. Tohle už očividně nefunguje. Musíme vymyslet, jak to napravit.
Neozval se jí, a tak to zkusila znovu a tentokrát už žadonila. Prosím,
Bille, mluv se mnou. Popovídáme si o tom. A když jí nezavolal, nechala
další zprávu. Bille, musíme to nějak vyřešit. Máme jenom jeden druhého.
Tohle by Evelyn nechtěla. Bille, posloucháš? Zavolej mi.
Po dvou týdnech marných telefonátů nepříčetně zuřila. A už mám toho
dost, Billy. Myslím to vážně. Jestli mi nezavoláš, skončili jsme. A můžeš se
rozloučit i se vztahem s Mirandou. Slyšíš mě? Tohle je pro tebe poslední
šance mít rodinu.
„Doopravdy jsem to vážně nemyslela,“ řekla máma. „Jenom jsem ho
chtěla vyburcovat.“ Máma se postavila a posunkem mi naznačila, ať se
taky zvednu. Podala mi ruku. „Pojď. Chci ti něco ukázat.“ Šla jsem za ní
nahoru do její ložnice. Vzadu ve skříni našla krabici od bot a podala mi
obálku, kterou adresovala Billymu. Byla orazítkovaná, ale
neoznámkovaná.
Staré lepidlo už přestalo držet a snadno jsem obálku rozlepila.
Bille,
jestli tohle čteš, beru to jako znamení, že to chceš vyřešit. Omlouvám se za ty vzkazy.
Kdybych je mohla vymazat, udělala bych to. Možná je ale dobře, že víš, jak moc mě to bolí.
Jenom se omlouvám, že jsem tu bolest projevila jako vztek.
Opravdu ti připadá, že jsme ti ji ukradli? Doufám, že z tebe taky mluví bolest převlečená
za vztek. Máš právo se zlobit. Nedovedu si představit, jak příšerně těžký musel být pohled
na to, jak tvoji dceru vychovává někdo jiný, i kdyby to byla tvoje rodina. Vím, že se na
Mirandu určitě díváš a hlavou ti běží, že nikdy nepozná Evelyn. Měli jsme o ní víc mluvit.
Měli jsme Evelyn umožnit, aby žila v Mirandě.
Mrzí mě všechno, co jsem řekla, a vím, že tebe taky. Ale o nás nejde. Víš, jak moc se po
tobě Mirandě stýská?
Prosím, mluv s námi, Billy. Pověz mi, jak to všechno napravit.
 Susan

Máma se prohrabala v krabici a našla písemnou zprávu o zemětřesení,

jejímž autorem byl Billy a další dva vědci. 30. ledna 1998, zemětřesení u
města Antofagasta. Úvod podrobně líčil seismologii zemětřesení o síle 7,1
stupně Richterovy škály u pobřeží Chile, jednu oběť, škodu na starých
budovách.
„Ten dopis jsem napsala potom, co jsem si tě vyzvedla v Prosperově
knihkupectví.“ Než se ráno vydala na poštu, uviděla máma ve zprávách
reportáž o rodině, jejíž členy zemětřesení rozdělilo a nedávno se zase
našli. „Nevím, jak mi to zemětřesení v novinách uniklo. Bylo dost velké –
určitě o něm psali. Myslela jsem si, že je Billy doma, všechny moje
zprávy poslouchá a maže je. A on byl přitom celou dobu pryč.“
Já si taky myslela, že je Billy doma, poslouchá moje zprávy a maže je.
Myslela jsem, že mě zradil, když jsem šla do Prosperova knihkupectví.
Myslela jsem, že Leemu pověděl, ať zavolá mámě. A on se místo toho
vrátil z Chile k záznamníku plnému zpráv, kde se máminy vzkazy
proplétaly s mými: Máma mě toho psa donutila vrátit. Je to taková kráva;
Co si to dovoluješ, používat ji proti mně; S mámou jsem skončila. Budu na
ni naštvaná až do smrti; Měli bychom si promluvit o tom, co se stalo –
musíme vymyslet, jak to napravit; Já jsem se snažila, strýčku Billy.
Opravdu; Koukej se mnou mluvit; Znáš přece mámu. Víš, jaká je; Skončili
jsme. Tohle je pro tebe poslední šance mít rodinu.
„Potom, co jsem viděla ve zprávách tu reportáž…,“ řekla máma.
„Pamatuješ, jak jsem ti po cestě domů z toho knihkupectví říkala, že to
snad nějak vyřešíme?“ Slyšela jsem něco jiného. V mojí vzpomínce řekla,
že neví, jestli to vyřeší. Naše vzpomínky na minulost se neslučovaly, ale
žádná nebyla správnější. „Když jsem ve zprávách viděla reportáž o té
rodině, tak mi došlo, že by ten dopis nepomohl. Že to nevyřešíme nikdy.“
Několik dalších měsíců máma Billyho oplakávala. Začala chodit k
psychologovi, který předpokládal, že je její bratr mrtvý. Máma ho
nevyvedla z omylu. Po pár sezeních si vyvodil, že je Billy naživu. Tlačil
na mámu, ať mu řekne, proč ho obelhala. Máma se na terapii nevrátila. Tou
dobou už s Billym nemluvila šest měsíců. Někdy spolu nemluvili i tři
měsíce, ale půl roku nikdy. Když se z šesti měsíců stalo sedm, osm, rok,
přestala očima přelétávat noviny, kde že na světě udeřily rázové vlny.
 Zaslechla jsem, jak na štěrku skřípají kola auta. Táta vjel na příjezdovou
cestu. Máma zavřela krabici a vrátila ji do skříně. Z okna jsem viděla, jak
táta nohou otevřel dveře auta a pomalu a ztěžka se vysoukal ven. Došel ke
kufru, kde se zapřel a vyvlekl z auta hraničku dříví. Uslyšela jsem, že je
máma za mnou, teprve když mi položila ruku na rameno.
„A táta?“ Nedovedla jsem si představit, jak to prožíval on.
„Však ho znáš. Stačí si s ním promluvit o nějaké historické postavě,
kterou adoptovali, a on to pochopí.“
Eleanor Rooseveltová byla adoptovaná. I Nelson Mandela. Gerald Ford,
Bill Clinton, John Lennon. S tátou jsme často mluvili jazykem historie.
Než jsem šla na vysokou, připomněl mi, jakou pracovní morálku měl
Lincoln. Když jsem poprvé dostala kopačky, pověděl mi, jak nějaká dívka
zamlada zlomila srdce Thomasi Jeffersonovi. Ale ať už šlo o rockové
hvězdy, první dámy nebo politické vězně – ničí adopce nemohla zastoupit
tu moji.
„Možná bych si s ním měla promluvit přímo?“
„Jo,“ souhlasila máma. „To je dobrý nápad.“ Dívaly jsme se, jak táta
položil dříví k domu a bojoval s klíčem v zámku. Otevřel dveře a zmizel
vevnitř. Mámina ruka mi na rameni těžkla. Nesetřásla jsem ji. Dovolila
jsem jí, ať ji tam nechá, a cítila jsem se s ní pevně spojená.
 KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ
Když jsem dorazila zpátky do Silver Lake, byla už tma. Mříž obchodu
někdo stáhl, zřejmě Malcolm. Našla jsem světlo a procházela se po
jasném, tichém knihkupectví. Svém jasném, tichém knihkupectví. Můj
portrét, který nakreslil Malcolm, ležel na stole s doporučenými knihami
vedle titulů, které jsem vybrala. Z černé inkoustové kresby vyzařovalo
sebevědomí, které jsem vždycky postrádala. Některé knihy na mojí straně
stolu jsem si ani nepamatovala. Když jsem je vybírala, byla jsem opilá a
nervózní a šťastná, že jsem s Malcolmem, šťastná, že mezi námi něco
vzniká. Chňapla jsem po čemkoli, co jasně ukazovalo, že jsem studentka
historie. Americká historie mi vždycky připadala jako základní stavební
kámen mého života, ve skutečnosti jsem se za tuhle vášeň ale schovávala.
Maskovala můj relativní nezájem o osobnější historii, o minulost, kterou
jsem měla znát. Knihy na tom stole mě nevystihovaly. Jiné knihy teď ano.
Sesbírala jsem tituly ze stolu a znovu je zařadila do americké historie a
životopisů. Prošla jsem beletrii, feministickou literaturu, young adult a
vyndala Strach vzlétnout, Alenku v kraji divů, Frankensteina, Strach
vzlétnout, Annu Elliotovou, Hrozny hněvu, Most do země Terabithia.
Zákazníkům, i těm stálým, to mohlo připadat jako nesourodá sbírka,
namátkou vybraná. Já ale budu vědět, že to tak není. A Malcolm taky.
Za pokladnou jsem našla šanon s nančními záznamy z první poloviny
srpna. Čísla byla horší, než jsem čekala. Za den jsme toho prodávali tolik,
co jsme měli za hodinu. Představila jsem si, jak Malcolm ta čísla tiskne a
dívá se, jak klesají a klesají. Určitě panikařil, ačkoli to přede všemi
skrýval. Určitě pochyboval, že obchod dokážeme zachránit. Určitě se bál,
že se brzy všechno změní. Změní, ale ne všechno se musí změnit k
horšímu. Nechala jsem mu na pultě vzkaz, aby ho ráno našel. Stálo tam
prostě: Omlouvám se.
Ráno mi Malcolm zaklepal na dveře bytu s dvěma hrnky kávy. Jeden mi
dal a já ho pozvala dovnitř. Posadili jsme se na gauč, pokojně pili kafe a
čekali, až ten druhý nasadí tón naší konverzace, ať už smířlivý, nebo
svárlivý.
Malcolm dal svůj hrnek na truhlu před gaučem. „Víš, tohle je poprvé, co
jsme tady nahoře spolu. Jsem tady poprvé od té doby, co jsem ho…“
Propletl si ruce a položil si je na klín.
„Ty jsi ho našel?“
Sledovala jsem Malcolmův pohled k podlaze u dveří. „Slyšel jsem ránu,
tak jsem šel nahoru.“
„To jsem netušila.“ Chtěla jsem ho obejmout, vzít ho za ruku, nějak ho
utěšit, ale nevěděla jsem, jestli mě nechá. Bloudili jsme očima po
obýváku. „Moc jsem to tady nepředělávala. Asi jsem se toho bála. Teď ale
budu muset, když tady zůstanu.“
Malcolm se zakuckal kafem. „Ty tady zůstaneš?“
„Neboj, nechci tě připravit o práci.“
„Nebojím se.“ Trošku se ke mně přisunul, rádoby nenápadně.
„Nemohla bych odjet.“ Přisunula jsem se k němu, až se naše nohy
dotkly. Malcolm na mě nesáhl, a to mě ještě víc ujistilo, že nakonec to
udělá.
„Časem se tady zabydlíš.“ Přejel mi prsty po straně tváře. Bylo to k
zbláznění nevinné, k zešílení něžné.
„Omlouvám se.“ Obličej měl tak těsně u mého, že se z mých výdechů
staly jeho nádechy.
„Já se taky omlouvám.“ Čekala jsem, že se mě zeptá, jak zpracovávám
všechno to s Billym, jestli je moje rodina v pořádku. Místo toho přitiskl
svoje rty na mé. Líbal mě naléhavě, jako by mi chtěl vynahradit čas, který
jsme promarnili hněvem.
„Jsem rád, že tady zůstaneš,“ řekl Malcolm.
„Já jsem taky ráda, že tady zůstanu,“ pověděla jsem mu. „Co uděláme s
obchodem?“
„Na něco přijdeme,“ řekl a já tomu množnému číslu věřila – společně to
vyřešíme, společně se o to alespoň pokusíme.
Přelom srpna a září byl hotovým vírem událostí. S Malcolmem jsme si
koupili lístky na další hry Dodgers a chodili jsme spolu pěšky z
knihkupectví přes Echo Park, kde mě upozorňoval na každé zaniklé
mexické pekařství, přemalované nástěnné malby i nová graf ti, která svatě
prohlásil za umění. Brooksovic rodinné grilovačky každou neděli
překonávaly ty z mého mládí. K sýrovému prkýnku máma servírovala
domácí nakládanou zeleninu a džem, jako dezert podávala ručně stlučenou
zmrzlinu. Nad grilovaným humrem a celou rybou máma mluvila o
knihách, které si přečetla díky Evelyn, což nebyl jen Strach vzlétnout a
Jana Eyrová, ale i další knihy od Umberta Eca, Milana Kundery. Táta si
vzpomněl, jak Evelyn k nim domů jednou přivedla nějakého autora,
kterého neproslavila jenom jeho próza, ale zrovna tak i jeho pijanství.
Rozbil zrcadlo, protože do něj narazil, střepy mu pořezaly rameno a rudě
potřísnily bílou košili. Museli ho vzít na pohotovost, kde se s ním
sestřičky fotily. Když vystřízlivěl, oznámil tátovi, že dostal nápad na další
román. Ten nakonec vyhrál Pulitzera.
Zářijové dny zůstaly dlouhé a horké. Obyvatelé okolní čtvrti se vrátili z
rodinných dovolených a výletů do přírody, z letních hudebních festivalů.
Už měli dost celodenních pitek a ječících dětí, a tak byli celí žhaví
resuscitovat svou mysl s pomocí naší webovky, věrnostních programů,
knižních klubů. Malcolmova akce Literární L. A. se proměnila ve šnůru po
hospodách a LA Weekly ji následně vychválilo coby jednu z „Nejlepších
věcí, které dělat na podzim“. Malcolm prováděl tlupy bledých,
podvyživených mužů po barech, kde Charles Bukowski vyvolával rvačky,
po oblíbených putykách Raymonda Chandlera v Korejské čtvrti. Lucia se
zmocnila našeho instagramového účtu se zanícením, které bylo extrémní i
na ni. Celé hodiny skládala z hromádek knih skulptury a kreslila dokonalé
srdce proklaté šípem do pěny svého speciálního kapučína, jak ho nazývala.
Charlie na podzim zorganizoval několik knižních trhů na základních
školách po celém městě. Já zahájila knižní klub o americké historii a
ukázalo se, že učit lidi tímhle způsobem mi úplně vyhovovalo. Ráda jsem
seděla kolem mozaikového stolu s dospělými, kteří byli dost staří na to,
aby historii oceňovali, dost staří na to, aby chápali, jak volby učiněné v
minulosti ovlivňují přítomnost.
Že je Den práce už za námi a v celé zemi začala škola, mi došlo teprve
ve chvíli, kdy jsme s Malcolmem pomohli Charliemu naložit jeho
promáčknutý sedan obrázkovými knížkami i ilustrovanými příběhy pro
starší děti na knižní trh, který jsme pořádali na jedné základce. Zamávali
jsme mu na rozloučenou jako hrdí rodiče a mně došlo, že škola už musela
začít i ve Filadel i. Představila jsem si, jak ředitelka provází učitelku,
která mě nahradila, po areálu školy a vypráví jí o příšerné učitelce, která
se na ně na poslední chvíli vykašlala. Představila jsem si svoji náhradu
jako sebe samotnou, jenom mladší, zapálenější, s rovnějšími vlasy.
Představila jsem si Jaye, teď ostříleného učitele, jak ji zaučuje a povídá jí,
na které žáky si dát pozor, kterým rodičům mazat med kolem pusy a kteří
se na třídních schůzkách nikdy neukážou. Dívka se bude smát, když jí
bude vyjmenovávat žáky, co se dloubou v nose, snaživce, ákače a
patolízaly, a bude mezi nimi sílit energie, která brzy povede k něčemu víc.
Malcolm se částečně zřekl kontroly nad obchodem v můj prospěch, a tak
se ze mě stala o ciální nákupčí knih o historii, politice a společenských
vědách a hlavní organizátorka plesu. Skoro každý den volali lidé, kteří si
chtěli koupit lístky, i potom, co se vyprodaly, nebo prodejci, co nám chtěli
přispět večeří o třech chodech, ochutnávkou vína, masážemi a kosmetikou,
kurzem pečení chleba. Ani po výprodeji lístků to dohromady nedalo tolik,
kolik jsme pořád dlužili, ale tichá aukce byla od toho, aby lidi přepláceli.
Museli jsme doufat, že budou. Naši patroni byli naší poslední šancí.
Máma s tátou mi sice vyprávěli o Evelyn, ale v Prosperově knihkupectví
ještě nebyli. Zvala jsem je na autorská čtení, schůzky knižního klubu,
dokonce i na Luciin kroužek háčkování. Ptala jsem se táty, jestli by mi v
nově založeném historickém knižním klubu nechtěl sloužit jako rádce.
Přestože mi e-mailem posílal recenze na knihy, které by se klubu podle něj
mohly líbit, nikdy se s námi nesešel. A máma byla k nezastavení. Běhala
po domech, starožitnictvích, prodejnách s osvětlením. Až tenhle projekt
skončí, tak se stavím, slíbila, ale sotva poslední projekt dokončila, tak už
podepsala smlouvu na nový, protože se bála, že by se zahálčivá chvilka
mohla proměnit v nedobrovolný důchod. Sice trvala na tom, že má jenom
hodně práce, ale já poznala, že se Prosperově knihkupectví vyhýbá – má
strach, že v něm prodlévá příliš mnoho vzpomínek na Evelyn, nebo možná
příliš málo. Náš ples ale Evelyn nepatřil. Nepatřil ani Billymu. Nepatřil
dokonce ani mně. Patřil všem, kteří nechtěli, aby naše knihkupectví
zaniklo.
Den plesu konečně nadešel. Kavárnou se linula vůně skořice a čokolády,
jak tak Charlie s Luciou prostírali stoly lněnými ubrusy a kladli na ně
talíře s lanýži a jablkovými koláčky, které nám věnovalo jedno pekařství.
Na zářijové platby nám pořád chybělo několik tisíc, ale mexická
restaurace z naší ulice nám věnovala tácy s autas, květinářství vyzdobilo
každý stůl. Místní umělec namaloval na výlohu dočasnou malbu, literární
mapu L. A. s Prosperem jako epicentrem. Zdálo se, že něčím přispěl
každý, kdo mohl. Celá čtvrť toho pro nás udělala tolik, že to překonalo
naše nejdivočejší očekávání, a to bylo nejjistější zárukou toho, že se noc
vydaří.
Když Charlie viděl, jak scházím dolů, sundal si cylindr a uklonil se.
Zvedla jsem tenkou látku bílých šatů, které jsem sehnala v second-handu a
které se podobaly bílé noční košili, co Miranda nosila v každé inscenaci
Bouře, a sklopila hlavu – do vlasů jsem si připevnila věneček květin.
Luciiny jednoduché bílé šaty se podobaly mým, ale byla prostovlasá a
nesla v ruce kuchařku. Zpod rukávů jí vykukovala tetování jako spodní
prádlo. Řekla, že je Tita z Jako voda v čokoládě. Tita dokázala zařídit, aby
lidi díky jejímu jídlu prožívali svoje pocity.
Malcolm vyšel z kuchyně s tácem koláčů. Vlasy měl schované pod
kovbojských kloboukem. Žluté letecké brýle mu barvily oči do tyrkysova.
Z pusy mu visela nezapálená cigareta.
„Co?“ zeptal se Malcolm, když mě přistihl, jak na něj zírám. „Philipa
Marlowa jsi mi zatrhla.“ Malcolm co nejlíp napodobil chůzi Huntera S.
Thompsona, odšoural se a mumlal si přitom věty, které Thompson možná
řekl.
První hodinu se lidi procházeli po krámu v kostýmech, popíjeli,
uždibovali sladkosti a psali nabídky na tichou aukci.
Joanie a Chris se převlékli za Harryho Pottera a Hermionu Grangerovou
– Joanie často trvala na tom, že měli skončit spolu.
„Snad se všichni dneska tak opijou, že si na Halloween nebudou
pamatovat, že jsme ty kostýmy už měli.“
Joanie do něj žertovně strčila. „Nemáš to vykládat všem na potkání.“
Chris pokrčil rameny a odešel si popovídat s Malcolmem a scenáristou
Rayem, který šel za Sherlocka Holmese.
S Joanie jsme stály u dveří a rozhlížely se po rostoucím davu. Neviděly
jsme se už několik týdnů. Co měla její hra derniéru, šla na nespočet
konkurzů a dostala malou roli ve lmu velkého studia. Nebyla jsem si ani
jistá, jestli ples stihne, ale tohle byl můj velký večer. Podporovala mě,
jako jsem já podporovala ji, z dálky a bez přestání. Dívaly jsme se, jak se
žena převlečená za Edgara Allana Poea přivinula k ženě převlečené za
Jacka Kerouaca. Lorax jedl koláč za koláčem a vyluxoval celý talíř.
Dorotka ze země Oz klábosila s Dorothy Parkerovou.
Joanie projížděla očima místnost. „Máte dobrou účast.“
 „Doufejme, že to bude stačit,“ řekla jsem.
„Vyluštila jsi Billyho honbu za pokladem?“
„Ano.“
„A?“
„Přivedla mě sem.“ Čekala jsem, že se ze mě Joanie vynasnaží dostat víc
informací. Místo toho mi stiskla ruku.
Na scénu vstoupila Sheila v objemných šatech s bílým kloboukem a
slunečníkem. Šla za Caroline de Winterovou z portrétu v obrazárně na
Manderley. „Nebo jsem možná druhá paní de Winterová nebo Rebeka.
Nebo možná všechny najednou,“ řekla Sheila. „Díky bohu, že to nikdo
nepoznal. Jinak by viděli, jak arogantně předstírám, že jsem tak mladá.“
Všichni přestali mluvit, když Sheila došla k pódiu. Nebylo dost sedaček,
a tak se lidi namačkali na podlahu a zaplnili každý kousíček Prosperova
knihkupectví.
„Přečtu vám něco nového. Nejsem si jistá, co z toho bude. Je to
inspirované tímhle obchodem.“ Sheila si odkašlala a zamíchala papíry
před sebou. „Lidé vydávají stárnutí za něco, co se dělá s grácií. Protože je
to pomalý proces, nabádají nás, ať se na něj naladíme, jako bychom zpívali
árii. Člověk může stárnutí přijmout důstojně a uctivě, ale z každodenních
křivd stárnutí mu není moc do zpěvu.“ Sheila dál podrobně popisovala
realitu stárnutí – jak supí, když leze do schodů, jak má kocovinu ze
skromné sklenky vína. Místo grácie vyprávěla o něčem lidštějším a dav se
jejím sebeironickým zpovědím smál. Brzy v jejím čtení nastal obrat a já si
znenadání uvědomila, že poslouchám esej o sobě. Moje jméno změnila,
Billyho a knihkupectví vynechala. Detailně v eseji líčila, jaké to je,
spřátelit se s někým o třicet let mladším než ona. Letmo jsem pohlédla na
Joanie a ona mrkla. Projela jsem očima místnost a došlo mi, že většina lidí
nechápe, jakou má její esej spojitost s Prosperovým knihkupectvím.
Malcolm se postavil za mě a položil mi ruku na rameno.
„Jsi múza,“ zašeptal.
Sheila pokračovala, a vtom její úvahu o Třech sestrách přerušil zvonek
na dveřích. Nesměle v nich postávali moji rodiče a prohlíželi si
přeplněnou místnost. Máma měla růžovou blůzu zastrčenou do khaki
kalhot, táta modrobílou proužkovanou golfovou košili. Možná šli za rodiče
z nějaké povídky od Updikea nebo Cheevera. Mámě se rozzářily oči, když
mě zahlédla, a mě zaplavil známý pocit. Chtěla jsem jí vběhnout do
náručí, zase být malá, ale cestu mi zahrazovalo příliš mnoho lidských těl.
Táta mi naznačil, že mě najdou, až Sheila dočte.
Sheilina esej opsala dokonalý kruh. V závěru hovořila o tom, jak jsou
lidi hloupí, když tvrdí, že věk je pouhým stavem mysli. „Člověk je jenom
tak starý, jak se cítí, říkají mezi kortizonovými injekcemi a hrstmi
aspirinu. Je se stará cítím, a taky jsem. Vy jste mladí a já vás za to nebudu
nesnášet. Nebudu předstírat, že si přeju, abych byla vámi.“ Sheila si
sundala brýle a přijala potlesk davu. „Na té poslední části pořád pracuju.“
Malcolm skočil na pódium a stal se dražitelem, popichoval dav s
panákem v ruce. Dražba večeře se Sheilou začala na padesáti dolarech.
„Nevěděla jsem, že jsem tak laciná,“ řekla Sheila. Několik lidí přihodilo,
ale všechny přebil doktor Howard. Naklusal na pódium a kroutil si knírem,
který si nechal narůst pro svůj kostým Shakespeara. Popadl Sheilu za ruku,
vítězně zvedl paže, zatočil ji kolem dokola a potom ji v náručí ohnul k
zemi. Dav šílel.
Bavila jsem se s jedním, pak s druhým. Našla jsem svoje rodiče, kteří
ode dveří pořád sledovali koordinovaný tanec davu. Máma usrkávala
červené víno a oči jí těkaly po místnosti. Pokynula bradou k zeleným
cihlám. „Tohle byla Evelynina oblíbená barva. Čím jasnější zelená, tím
líp.“ Objala jsem ji tak, jak vždycky držela v náručí ona mě, jako bych ji
nikdy nechtěla pustit.
Později večer jsme měli na programu další tři autorská čtení. V jedenáct
měli začít hrát Malcolmovi kamarádi. Když na pódium nastoupila Surová
kraví kůže, dřevěná podlaha už byla posetá ubrousky. Stoly zaplnily
prázdné sklenky. S Malcolmem jsme stáli u stěny a dívali se, jak dav
tancuje. Moji rodiče byli uprostřed, máma už neměla zastrčenou halenku a
tátova golfová košile ztmavla potem. Joanie přitančila k mámě, chytily se
za ruce a dupaly nohama, jako by předváděly židovský tanec. Malcolm se
mě zeptal, jestli si nechci zatancovat, a přidali jsme se do kolečka k
mámě, tátovi, Joanie a Chrisovi. Písnička skončila a při čekání na další
jsme tancovali v rytmu opilé konverzace. Surová kraví kůže ho zpomalila
coververzí Fleetwood Mac.
„Tuhle písničku miluju.“ Máma zavřela oči a pohupovala se. Z tepla
místnosti a dvou sklenek vína, které vypila, jí zrůžověla tvář. Těžká kytara
pohřbila její hlas, ale já viděla, jak pohybuje rty, viděla jsem, jak zjihla,
viděla jsem, že pořád umí zmizet v písničce, že nemá hroší kůži.
Ř
 Řekla jsem Malcolmovi a on vyběhl na pódium a promluvil si s
kytaristou. Jeho kamarád přikývl a pokračoval ve své hudební vložce.
„Mami? Nechtěla by sis zazpívat s kapelou?“
Máma otevřela oči. Přestala tančit. Hlavní zpěvák na ni mávl a její tvář
paralyzoval děs. Upřely jsme na sebe oči. Myslela jsem, že by to chtěla,
zase se stát středem pozornosti, vzdorovat stárnutí, přestože Sheila
prohlašovala, že je to nemožné. Vypadala vystrašeně. Kapela
instrumentální vložku protáhla, ale věčně čekat nemohla.
Dál jsme na sebe zíraly a místnost se vytratila. Byla jsem tam jenom já,
máma a akordy kytary. Najednou se na mámině tváři objevil úsměv.
Nezakryla si rukou pusu, jenom pootevřela rty v čiré radosti.
Nejdřív zpívala nesměle, přes bicí skoro nebyla slyšet. Jak písnička
pokračovala, její hlas sílil, a v jednu chvíli zaklonila hlavu a na plné pecky
spustila text Landslide.
Písnička skončila a máma něco pošeptala hlavnímu zpěvákovi. Dal
kapele znamení a spustili coververzi Rolling Stones. Máma pochodovala
po pódiu. Dovolila krátkým kudrnatým vlasům, ať jí zastřou tvář. Nebyly
tak docela emblematické jako vyžehlené vlasy jejího starého já, ale stejně
jsem viděla Suzy s dlouhými rovnými vlasy, v jasně barevné minisukni.
Pořád tam byla.
S tátou jsme se dívali, jak k nám máma jde, rozjařená a trochu zpocená.
„Není božská?“ zeptal se táta a nespouštěl z ní oči.
„Je,“ přisvědčila jsem.
Surová kraví kůže byla v polovině vystoupení, když dorazila policie.
Přestože před bary po celém Sunset Boulevardu stály fronty lidí, jeden z
našich sousedů si stěžoval na hluk. Malcolm se s policisty krátce hádal, až
si všimli sklenek vína a zeptali se, jestli chceme, ať všem zkontrolují
občanky. Večírek rychle prořídl.
Máma seděla u stolu v koutě a stírala si pot z krku. Táta jí něco pošeptal
do ucha a ona se zasmála svojí krásnou, doširoka otevřenou pusou.
Posbírali si věci a našli mě, aby se rozloučili.
„Už máme asi tři hodiny po večerce,“ řekl táta.
„Mluv za sebe,“ řekla máma. S mámou jsme čekaly, než táta dojde pro
auto. „Ani nepamatuju, kdy jsem se naposledy tak dobře bavila,“ pověděla
mi, když u nás zastavil. Vzala mě za ruce. „Evelyn by se to hrozně líbilo.“
Stiskla mi je a vyběhla ven. Táta mi zamával na rozloučenou, a už uháněli
zpátky k životu na Westside. Dívala jsem se, jak odjíždějí, a viděla jsem
přitom, že máma je konečně volná. Ale Billy byl pořád uvězněný v
Prosperově knihkupectví. A Evelyn taky.
Po odjezdu našich mě Malcolm našel u okna, jak zírám na Sunset
Boulverard. „Zjevně si to užili.“
„Asi jo,“ řekla jsem roztržitě.
„Copak je?“ zeptal se.
„Opravdu je po všem,“ řekla jsem. „Billyho honba za pokladem opravdu
skončila.“
„Teď začíná tvoje cesta.“ Malcolm mě objal kolem ramen. „Nebo je to
moc sentimentální?“
„Trochu.“ Dloubla jsem ho loktem. „Líbí se mi to.“
Když odešli poslední hosté, Lucia se posadila za kasu a počítala náš
výdělek. S Joanie jsme odtahaly stolky a Charlie vytřel podlahu. Sheila s
doktorem Howardem seděli v koutě, dívali se, jak pracujeme, a pokuřovali
doutník.
„Na něco jsi zapomněl,“ prohlásila Sheila a ukázala doutníkem na
plastový kelímek, který Charlie ve spěchu přehlédl.
Slyšeli jsme, jak Chris a Malcolm venku kouří trávu a smějí se přitom. V
tomhle státě lidi trpící úzkostí nebo bolestí zad dostali přístup ke
švédskému stolu sušenek, lízátek a popkornu říznutých THC, takže nevím,
proč mě to překvapilo. Ještě nikdy jsem Malcolma kouřit neviděla.
„Zítra to tady bude smrdět,“ vykřikl Malcolm, když zase přišel zezadu.
„Právě naopak,“ oponoval doktor Howard. „Čistíme to tady. Co bys
radši, nejvybranější kubánské, nebo zvětralé pivo?“
„Ani jedno!“
Sheila vyfoukla a podala doutník doktoru Howardovi. Došla k
Malcolmovi a položila mu ruce na tváře. Pokoušel se jí vymanit.
„Dneska byla dobrá noc.“ Sheila ho políbila na tvář. „Užívej si úspěch.“
Malcolm našel v kuchyni zbytek Billyho lahve skotské a každému nalil
sklenku – Sheile, doktoru Howardovi, Joanie a Chrisovi, Lucie, Charliemu,
mně. Shlukli jsme se kolem jednoho mozaikového stolu.
„Billyho lahev padla,“ řekl Malcolm a všichni jsme pozvedli sklenky.
„‚Věčnou slávu bych hned střelil za půllitr piva a trochu bezpečí,‘“
zarecitoval doktor Howard, když vyzunkl skotskou.
„‚Já vím jen to, že se ten pán vožral, jak zákon káže,‘“ řekla Sheila a
vrtěla hlavou.
„Veselé paničky windsorské,“ řekl doktor Howard. „Udělala jste na mě
dojem, moje krásná dámo.“
„‚Když odpustíte mi, já vím, že zbavíte se vlastních vin.‘“ Všichni
zmlkli a obrátili se na mě. Někteří z nich jistě poznali Prosperovu slavnou
repliku. Jiní ne. Všichni na mě zírali a čekali na vysvětlení. „Na konci hry
Prospero žádá publikum, aby ho propustilo.“
„No, Prosperovými ústy ve skutečnosti hovořil sám Shakespeare. Byla to
jeho poslední hra,“ vysvětlil dr. Howard a Sheila ho plácla, že má držet
pusu.
„Každý stůl není tvoje pódium,“ řekla.
„Musíme ho přejmenovat,“ řekla jsem. Na konci Bouře Prospero svůj
začarovaný ostrov opustil. Bylo načase, aby i Billy opustil svůj. Jeho
kouzla byla přemožena a my mu museli dát svobodu.
„Prosperovo knihkupectví?“ Charlie se nedokázal rozhodnout, jestli má
být raněný, nebo uražený.
Letmo jsem pohlédla na Malcolma a hledala podporu. Vypadal hluboce
zamyšleně. Nebo možná jenom zhuleně. Poprvé jsem na něj byla trochu
naštvaná, ale to popuzení bylo příjemné – člověk může druhého nechat,
aby ho takhle nepřiměřeně naštval, protože ví, že se přes to nakonec
přenese.
„Miranda má pravdu,“ řekl konečně Malcolm. „Obchod se změnil. Jestli
chceme, aby přežil, nemůžeme dál žít v minulosti.“
Lucia se zakuckala. „Povídá chlap, co skuhrá nad každou zaniklou
veřejnou prádelnou v okolí.“
„Neříkám, že se máme Prosperova knihkupectví zbavit,“ opáčil nadmíru
povýšeně, „ale změnilo se. Musí se pořád měnit, aby zůstalo stejné.“
„To je teda prvotřídní zhulenecká logika,“ řekla Lucia.
Dr. Howard se zatahal za bradku. Sheila si poklepala na nos
ukazováčkem. Lucia dloubla Malcolma prstem u nohy, bavilo ji ho
provokovat. Joanie se se zavřenýma očima pohupovala v rytmu melodie,
kterou slyšela jenom ona sama, a Chris téměř jistě usnul. Jenom Charlie
hledal spojence, někoho, kdo vypadal stejně poplašeně jako on.
„Včerejší knihkupectví,“ řekla jsem. „Připomíná to minulost, ale bere na
vědomí, že už v ní nežijeme.“
„Každý den má včerejšek.“ Dr. Howard si dál hladil bradku. „Jsou
nerozlučně spjaty.“
„A každý den má zítřek,“ souhlasila Sheila.
„Včerejší knihkupectví,“ řekl Malcolm. „To schvaluju.“
Dr. Howard a Sheila dál rozvíjeli klišovité úvahy o minulosti a
přítomnosti. Malcolm začal vyjmenovávat, co všechno by v obchodě mohl
změnit. Pověsit na stěny kavárny obrazy starého Silver Lake, naaranžovat
výlohu jako apatyku. Zastavila jsem ho, když zmínil stěny.
„Zůstanou zelené,“ řekla jsem a on souhlasil, protože věděl, proč jsou
zelené, čí oblíbená barva to byla. Malcolm mi položil ruku na rameno a
políbil mě na čelo. Bylo to poprvé, kdy mě políbil na veřejnosti, a já
nepotřebovala přelétnout očima pokoj, abych posoudila všechny reakce.
Nemusela jsem si na to zvykat. Prostě jsem to tak cítila.
Lucia a Charlie se začali hádat, kdo bude mít ráno větší kocovinu. Joanie
klábosila s Malcolmem, který měl pořád ruku na mém rameni a roztržitě
ho mnul. Dívala jsem se na svoji nejstarší kamarádku, na lidi, se kterými
jsem se spřátelila teprve nedávno, na všechny, kteří mě znali dřív, než
jsem znala samu sebe. Včerejší knihkupectví jim patřilo zrovna tak jako
mně, ale Prosperovo knihkupectví bylo Billyho. Evelynino. Dávali jsme
obchodu šanci na přežití. Musela jsem dát šanci i sobě. Prospero nechtěl,
aby jeho Miranda nesla břemeno minulosti, ale aby ji lépe poznala, a
připravila se tak na budoucnost.
 PODĚKOVÁNÍ
Když jsem dlouhé roky fantazírovala o tom, že vydám román, jedna z věcí,
na kterou jsem se nejvíc těšila, bylo psaní poděkování. Kdykoli jsem vzala
do ruky novou knihu, nejdřív jsem si nalistovala stránku s poděkováním.
Hrozně ráda slýchám o lidech, které má spisovatel kolem sebe, protože mi
to připomíná, že ačkoli se na obálce objevuje pouze autorovo jméno, k
jeho procesu psaní přispělo tolik dalších lidí svojí podporou, moudrostí,
tvrdou prací a vírou. Pro mě byl tenhle román láskyplnou dřinou a bez rad
a nadšení svých učitelů, přátel a rodiny, stejně jako všech úžasných lidí,
které jsem cestou potkala, bych to prostě nezvládla.
Děkuji mojí úchvatné agentce, Stephanii Cabotové, její stejně úchvatné
asistentce, Ellen Goodson Coughthreyové, a všem v Gernert Company.
Skvostnému triu v Park Row Books: Erice Imranyiové, která to se mnou
riskla, a svým neúnavným redaktorkám Liz Steinové a Natalii Hallakové.
A Shaře Alexanderové, vynikající propagační agentce. Nedokážu vylíčit,
jak jsem šťastná, že se mnou na tomhle projektu pracovaly tak chytré a
laskavé ženy.
Děkuji svým pozorným čtenářům a talentovaným kolegům spisovatelům,
kteří mi pomohli se prokousat zapeklitými prvními verzemi: Lynn
Eliasové, Alexandře D’Italiové, April Davilové, Corey Maddenové, Erin
La Rosaové, Jackie Stowersové, Kelly Morrové, Willu Frankovi, Yanci
Wyattovi, Tatianě Uschakowové, Mary Menzelové, Lauren Herstikové,
Taiwo Whetstoneové a Jessice Cantiellové. Talentované Amandě Treyzové
děkuji za její krásné fotogra e a mnoho rozhovorů nad mnoha jídly. Katie
Frichtelové a Troyi Farmerovi ze studia raven + crow děkuji za úžasnou
webovku a celkovou úžasnost. Kevinu Doughtenovi děkuji za jeho
redaktorské rady a podporu přinejmenším od prvního dne.
Děkuji všem svým skvělým instruktorům a mentorům na USC, hlavně
Judith Freemanové, které tenhle nápad jako prvnímu člověku připadal
slibný, a Aimee Benderové, která ani neví, jak moc mi dodala kuráž. A
taky svým kolegům ve Spisovatelském programu – díky vám jsem našla
na USC domov, který mě podporoval v růstu a byl mi oporou.
Děkuji Steveovi Saladrinovi ve Skylight Books, že mi poskytl zasvěcené
informace o nezávislých knihkupectvích, a Eoghanovi O’Donnellovi, že
mi povyprávěl o tátově antikvariátu. Nezávislá knihkupectví vždycky byla
životně důležitou součástí mého čtenářského a spisovatelského života. Při
cestování si pokaždé vyšetřím pořádný kus času – a prostoru v
zavazadlech – na šmejdění po místních knihkupectvích. Nepřestává mě
inspirovat, jak v našich společenstvích díky těmto knihkupectvím neustále
oslavujeme knihy, nápady a čtení. Prosperovo knihkupectví je mojí ódou
na vás a vaše regály.
Děkuji svojí rodině: Meyersonovým, Perrottaovým a Chanovým. Zvláště
děkuji rodičům, kteří mě podporovali, aniž by kdy viděli jedinou stránku
(teď máte šanci!). Děkuji svému bratru Jeffovi, že mi během celého
procesu radil a podporoval mě. Lindsay a Janovi Perrottaovým za jejich
neutuchající nadšení. Jessice Chanové za prozíravé lékařské rady a Jen
Chanové za přehled v sociálních médiích. A svým výjimečným
kamarádkám – mám vskutku velké štěstí, že mám tak pestrou a
inspirativní komunitu.
A konečně děkuji Adamovi, který ve mně vždycky věří, i když já v sebe
ne.
 POZNÁMKA PŘEKLADATELKY
Úryvky v knize pocházejí z následujících překladů:
W. Shakespeare: Bouře, překlad Martin Hilský.
Ch. Brontëová: Jana Eyrová, překlad Jarmila Fastrová.
L. Carroll: Alenka v kraji divů, překlad Aloys a Hana Skoumalovi.
E. A. Poe: Annabel Lee, překlad Jaroslav Vrchlický.
M. W. Shelley: Frankenstein, překlad Tomáš Korbař.
E. Jongová: Strach vzlétnout, překlad Eva Věšínová.
J. Austenová: Anna Elliotová, překlad Eva Ruxová.
K. Patersonová: Most do země Terabithia, překlad Eva Masnerová.
 Z anglického originálu The Bookshop of Yesterdays vydaného
nakladatelstvím Park Row Books v Torontu roku 2018
přeložila Helena Šváchová
Vydalo nakladatelství Motto ve společnosti Albatros Media a. s.
se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4, číslo publikace 36 139
Vydání první
Praha 2019
Gra cká úprava obálky Natálie Pecková Odpovědná redaktorka Sylvie
Zbraňková E-book konverzi provedlo Gra cké a DTP studio Albatros
Media, Karel Petrů Copyright © 2018 by Amy Meyerson
Translation © Helena Šváchová, 2019
Cover photography © Stanislav Salamanov / Shutterstock.com E-book
konverze © Gra cké a DTP studio Albatros Media, Karel Petrů, 2019
ISBN tištěné verze 978-80-267-1614-3
ISBN e-knihy 978-80-267-1637-2 (1. zveřejnění, 2019) Cena uvedená
výrobcem představuje nezávaznou doporučenou spotřebitelskou cenu.
www.albatrosmedia.cz