VYVOLÁVAČ

Hle! Tady je!

Na pilířích mé tvorby
postavený
celý jeden svět, jenž kulisami jest
pro příběh o dospívání jedné dívky.

Plamen ve skle unášený k daleké souši

ve své duši rozbouřené víc než vlny na moři
čelí nejedené výzvě a nejednomu příkoří.

Symbolické vyjádření platné v čase i bezčasí

vypoví Ti, čtenáři, o tom, jak je snadné sejít z cesty
a zbloudit do hororového fantasy.
 KORALÍNA
V LÁHVI OD RUMU

Tomáš Vincenec
 I. ZAKORKOVÁNÍ

Korek zavrzal a Koralína se octla ve skleněné pasti. Ten muž ji

uvěznil v láhvi. Vložil do ní své trápení, kvůli němuž byla ta láhev
prázdná. Přes čiré sklo se na ni díval, jak je krásná a bezbranná a
nemůže ven.
To měl rád. Usmíval se na ni a jeho žlutý úsměv deformovalo sklo
v nechutný, doširoka roztáhlý škleb. A Koralína se jej bála, choulila se
na dně láhve a plakala. Muž se smál, protože na spodku láhve konečně
našel něco, co hledal, co v žádné jiné láhvi nemohl najít, přestože se
tolik nahledal, tolik prázdných láhví prohledávalo jeho zvídavé oko.
Napřed jedno, a pak druhé. To, které si z vlastního šílenství vydloubl
a vložil do láku ve sklenici, kterou nosil stále s sebou. Neustále se díval
na to oko a ono jej sledovalo také. Říkával, že tím okem stále vidí.
Nikdo mu to samozřejmě nevěřil, přestože vždy viděl víc než ostatní,
víc, než vůbec k vidění bylo. A to se na jeho střízlivém úsudku značně
podepsalo.
Jeho stará šeredná tvář byla poseta vráskami, které se s jeho
šklebem stále prohlubovaly. Kdyby ho byl kdokoli viděl, pomyslil by
si, že je to pirát. Zlý na to byl dost. Kradl, to se ví. Ale jak by si někdo
mohl zaměnit malého kleptomana s pirátem? A starou plachetnici
s pirátskou vlajkou s luxusní jachtou? Snad jediné, co jej dělalo
pirátem, byl jeho papoušek. Byl to věrný společník, ba i mluvil.
Kapitán do něj vložil své svědomí, proto mluvil. A bezokému

-4-
bláznovi povídal, co nechtěl slyšet. Tomu papouškovi se říkalo
Pankáček. Nejen kvůli jeho chocholce, která mu zdobila hlavičku a
jíž se tolik pyšnil, ale hlavně proto, že si neustále pouštěl punk. Často
jej pouštěl tak hlasitě, až mu odlétávalo peří, a hudba se spolu
s přílivovými vlnami nesla ke břehům, i když jachta kotvila daleko za
obzorem. Kapitánovi to bylo jedno, poslední dobou pobýval
v rumovém deliriu.
Jednooký Kapitán, papoušek Pankáček a vydloubnuté oko na
jedné lodi a zásoby rumu se neustále ztenčují. Tentokrát společně
odpluli za tolik obzorů, že už nikdo nevěděl, kudy se vrátit zpět.
Jediná cesta by byla po dně oceánu při sledování cesty z rumových
lahví. Kapitán se tomu smál a hrozil svému oku, že jej tam hodí, aby
viděl cestu.
Ve skutečnosti však utíkal od toho, co jej na břehu tolik sužovalo.
Sám říkával, že jednou odpluje tak daleko, až se nebude moci nikdy
vrátit zpět. Jeho přání se mu splnilo, ovšem příliš pozdě si uvědomil,
že se mu utéci nikdy úplně nepovede. To, co jej na souši tolik trápilo,
co jej dovádělo k šílenství, co jej nutilo plout stále dál, to, na co
nemohl přestat myslet a od čeho utíkal čím dál častěji, měl nyní
s sebou na palubě. Malého černého pasažéra, kterého jakmile objevil,
ihned jej zakorkoval do vypité láhve od rumu. Tu postavil před sebe
na stůl a sledoval ji svým zdravým okem. Usmíval se a díra po druhém
oku se mu tvarovala v úzkou černou škvíru připomínající půlměsíc.
„Myslíš, že tam bude mít dost vzduchu?“ zeptal se starostlivě
Pankáček, když přilétl do kajuty a usedl na stůl. Hladina oceánu
pohupovala lodí a lampa, která visela nad stolem, se houpala ze strany

-5-
na stranu. Za kulatým okénkem se šeřilo a lampa po kajutě vrhala
podivné strašidelné stíny.
„To nevím… a upřímně, je mi to jedno,“ zamumlal opilý Kapitán,
který se ze svého utlumení na malý okamžik vrátil do přítomnosti.
Poté vzal láhev a svými suchými poprskanými rty políbil sklo.
Koralína se od něj odtáhla a zavolala: „Pust mě! Slyšíš? Nejsem žádný
džin!“ její jemný hlásek zněl utlumeně, že sotva unikl z láhve, zato ve
skle se nesla ozvěna jako v křišťálovém chrámu, ve vlhké, chladné,
třpytící se jeskyni.
„Ale! Jsem si jist, že někomu jeho přání splníš, já to sice nebyl…“
Kapitán se zadrhl, jako by si právě uvědomil, že mluví, a pak začal
z jiného soudku. Rozumět mu nebylo lehké, rty a jazyk se mu
vzpíraly, nechtěly mluvit, avšak on se svým opileckým mumláním
pokračoval:
„Víš… nikdy jsem si nemohl vybavit, co na té Koralíně vlastně je,
proč je tak jedinečná, proč pro ni dělám, co pro ni dělám, proč se tak
chovám…“ Kapitán se odmlčel.
„A?“ papoušek po chvíli ticha netrpělivě pobídl Kapitána.
„A co?“ podíval se Kapitán na Pankáčka. „Jo tak! No, nikdy jsem
si to nemohl vybavit, když jsem nebyl s ní. Ale jak-jakmile jsem byl
s ní, stačilo chvíli se na ni dívat nebo s ní mluvit, slyšet, jak mluví, jak
ti něco říká, co dělá… cokoli, prostě cokoli… bylo to zpátky a člověk,
ať už byl vyléčený, jak dlouho chtěl, se tam opět vrátil, a věděl,
proč…“
„Ještě kdybys věděl, co mluvíš, ty starý blázne,“ pohrdavě mávnul
křídlem Pankáček.

-6-
 „Já vím, co říkám! Nebo aspoň vím, co říkat chci!“ Kapitán si
uhladil své řídké mastné vlasy podél hlavy.
„Opravdu? A co mělo znamenat to ¸vyléčený´?“ zasmál se
Pankáček, vzal si do drápů ořech, který se k němu přikutálel z misky,
když vlna lízla bok lodi, vložil si ho do zobáku a rozkřápl jej.
„Nevím…nevím, jak jinak bych to nazval. Ona je jak nemoc, tak
i lék. Ona je droga. Ona je… ona je to, čeho se chci už nadobro
zbavit!“
Kapitánovy nemotorné dlaně popadly hrdlo láhve. S Koralínou se
zatřásl svět. Vrávoravými a nejistými kroky Kapitán vyrazil z kajuty.
Pankáček se polekal, zatřepal křídly, vyplivl ořech a vzlétl ze stolu.
Dohnal Kapitána a usadil se mu na rameno.
„Co chceš?“ zavrčel Kapitán a pokračoval ve svém napodobování
chůze, „chceš se dívat, jak to skoncuju?“
„Opravdu sis to dobře rozmyslel? Není to jen nějaké spontánní
vzplanutí, kterého bys pak litoval?“ dotíral Pankáček.
„Nechtěj, abych tě něčím přetáhl!“ zařval Kapitán a odehnal od
sebe papouška. Vzápětí vystoupal po schodech z podpalubí a
přistoupil ke kraji dolní paluby, kde se opřel o zábradlí. Vedle něj se
na zábradlí usadil poplašený Pankáček. „Myslíš, že to tvé šílenství
opravdu vyléčí? Co?“
„Nevím, co jiného…“ zachvěl se Kapitánovi hlas.
„Jsi si jistý tím, že tam tu chudinku chceš pustit? Do té
nekonečnosti? Do těch miliónů vln? Už se ti nevrátí. Nikdy.“
„Sem taky nikdy nepatřila.“

-7-
 Pankáčkovi v oku zežloutlo jindy bílé kolečko. Přísně pohlédl na
Kapitána, ten pozoroval červánkový obzor.
„Co když je to to, co chci?“ podíval se Kapitán na papouška, jako
by zcela vystřízlivěl, „Ona mi nepatří a já jí také ne. A šťastný tu není
ani jeden z nás… proč by tady měla být? Už ji nechci ani vidět, slyšíš?
Tak aspoň jednou mi mé rozhodnutí nerozmlouvej a podpoř mě! Už
mi není pomoci, to víš, jsme navždy ztracení uprostřed té nicoty, ale
ona sem nepatří! Vidíš tu krásu, ten obzor? Nevíš, kam dopluje, kam
ji to odnese, není to na nás, ani na ní.“
„Neházej ji tam, prosím tě, půjde to i jinak, uvidíš, jen ji tam
neházej. Tak jí nedáš šanci, jen ji odsoudíš k jisté smrti. A ty to víš. Po
tom toužíš? Proč? Opravdu jí to chceš udělat? Po tom všem? Prosím
tě i za ni. Vždyť ani nevíš, jestli to opravdu chceš. Nevíš, zda toho
nebudeš litovat…“ promlouvalo k němu jeho Svědomí.
„Vím!“ přerušil jej Kapitán, „teď to přesně vím! V tento moment,
v tento okamžik mám jasno! Musím to udělat. I když toho budu
litovat. Budu se za to proklínat! Ale raději to než jí stále tu smrt jen
přát!“
„Teď máš jasno a pak mít nebudeš!“ hádal se Pankáček, „a co až
nám dojde rum?“
„To mě bude trápit, až dojde. Vždyť je to jedno. Nic jednoduššího
udělat nemůžu…“
pokrčil rameny neoblomný Kapitán.
„Ona není žádný vzkaz v láhvi!“ pokořeně prohodil Pankáček.

-8-
 „Pro mě ano! Ať si ji přečte také někdo jiný! Sbohem, Koralíno!“
zvolal Kapitán, s těmito slovy se napřáhl a zahodil láhev s Koralínou
do oceánu.
Sklo prořízlo vzduch. Koralína vyjekla a v dálce se ozvalo tiché
šplouchnutí, které v láhvi dunělo, hučelo a cinkalo jako stovka
neutichajících varhan. Láhev se několikrát převrátila, pak se ustálila na
hladině. Koralína, která se nemohla vzpamatovat, sledovala, jak se
jachta na jedné straně stále zmenšuje, zatímco na druhé straně ji vítá
barevný, umírajícím sluncem prozářený obzor. A ona byla ráda.

-9-
 II. ŽIVOT VLÁČEJÍCÍ KORALÍNU S SEBOU

Jako všechny krásy, které obdivujeme, se i tato, jež Koralíně dávala

tolik nadějí a nových snů, časem omrzela. Jachta byla kdovíkde,
ztracená v nedohlednu. Avšak Koralína se ani jednou nezatoužila

- 10 -
vrátit zpět. Jen stále čekala, kdy ji minulost dostihne. Věděla, že ji
nesetřásla na dlouho a jako všechno se i ona jednoho dne vrátí. Její
trpělivost byla dávno vyčerpaná, třebaže jí měla víc než kdokoli jiný.
Nezbylo jí nic. Všude kolem ní, kam se podívala, byl pořád ten samý
obzor. Tolikrát viděla, jak před tmou prchají červánky, jak všechny
mizí za horizont, jako by se stáhla opona.
Stejně tak se ztratila v počtech chvil, kdy už tma není tmou, když
se s příchodem dalšího dne na nebi vystřídá tolik odstínů modré, od
té nejtmavší, přes chladnou ocelovou, jež brzy vyprchá a vybledne,
jako by na ni slunce svítilo léta, až zbude jen světle modrý blankyt.
Všechny tyto krásy, co jí nebe každý den promítalo, si dřív fotila
na svůj pomyslný fotoaparát. Jak sluneční paprsky pronikají skrze
mraky a dotýkají se vody, rozptylují se a třpytí. Jak se při rozednění
na horizontu střídají pásy barev. Světle žlutá, oranžová, nachová a
azurově modrá, jež na druhém konci mizí v ustupující čerň, a hvězdy
pohasínají, jako když příliv zalije svíčky postavené v písku.
Jakmile se však toto nebeské divadlo začalo opakovat, začalo ji
nudit, a fotit přestala. „Musím šetřit film,“ říkala si, když si k oku
přiložila čtverec z palců a ukazováčků. Dívala se kolem sebe a hledala
něco, pro co by se nadchla, ale její zaujetí záhy vyprchalo a stisknutí
spouště si rozmyslela.
Dny plynuly. Zdálo se to jako věčnost. Láhev plula dál,
pohupovala se na vlnách a Koralína s ní. Zpočátku jí houpání nedělalo
dobře. Poté pochopila, že je to oproti jiným problémům
zanedbatelné, a zvykla si. Její krásný úsměv, jenž neustále zdobil její
drobnou snědou tvář, se objevoval stále méně. Ať se zkoušela zabavit

- 11 -
sebevíc, dlouho jí to nevydrželo. Často se potápěla do sebe, nechala se
unášet myšlenkami a dlouho se nevracela. Věděla, že musí čekat.
A právě toto uvědomění jí tolik ubíjelo. Proto se na to snažila
nemyslet a jen dál ležela v láhvi.
„Nejsem žádný vzkaz, já jsem já, jsem cestovatel,“ opakovala si pro
sebe, než ji mluvení začalo bolet a jen chraptila. Dívala se ven, do
prázdna, avšak její vědomí bylo daleko od ní. A tak se střídaly dny a
noci pořád dokola.
Koralína plula v novém domově, ve svém útočišti před světem.
Plula za lepším zítřkem cestou strastiplnější a náročnější, než si umí
kdokoli představit. Vznášela se na pomezí dvou světů. Jedna její půlka
byla zde, pod širým nebem, obklopena čerstvým slaným vzduchem,
jehož se nemohla nadechnout. Od toho, aby jej cítila, ji dělila tenká
vrstva skla, které ji drželo při životě a zároveň ji pomalu zabíjelo.
Vzpomínala na ty maličkosti, jak se vítr opíral do jejích vlasů a
obličeje. Obvykle ji to rozčilovalo. Nyní po něm však tolik toužila.
Kéž by se mohla nadechnout podle libosti, nadechnout se z plných
plic. Místo toho ji v nitru i na kůži bodal a pálil každý rumový nádech.
Druhá její půlka byla ponořená ve vodě. Láhev pro ni byla jako
okno do podmořského světa. Sledovala často, co se děje pod hladinou,
i když obvykle viděla jen temnou a chladnou prázdnotu. Věděla, že
do ní může kdykoli spadnout, že když si ji k sobě povolá, musí tam
dolů za ní. Že si ji k sobě stáhne. Obávala se toho dne a vždy, když na
něj pomyslela, jemně ťukala na sklo láhve, aby se ujistila, že vydrží a
v příštích chvílích se nerozbije.

- 12 -
 Hladila jej a utěšovala, jako by jej prosila, přemlouvala ho, aby se
nerozbíjelo, a to hlavně když se probouzela ze snů, jež se jí přetvářely
v tu samou stejně končící noční můru. Ozve se řinkot skla. Láhev se
roztříští. A tam, kde dřív býval vzduch, je jen voda. Ta jej nevytlačí,
ale pohltí. Hladina se rozestoupí. Tiše a lehce. Nikdo o tom neví.
Nikdo si nevšímá. A Koralína se topí, hlubina si ji táhne k sobě. Ona
se chce zachytit, nechce jít, chce zůstat na hladině. Lapá po láhvi,
avšak nenalézá než střepy, které ji bodají a řežou, až ji celou zaživa
rozkrájejí. Červená kapka modré moře neobarví.
V poledních hodinách, když slunce pařilo nejvíce a ze
zamlžené láhve se stával rozpálený skleník, přála si, aby aspoň jedna
malá vlnka pronikla za ní do skleněného vězení. Jen ona, aby ji
osvěžila, potěšila, nic víc. Koralína položila ruku na sklo, vlna jí byla
na dotek, avšak necítila nic. Jen snila, představovala si, jak cítí, i když
nevěděla, jaké to vlastně může být. A právě uprostřed jedné polední
výhně, když si myslela, že je skutečně na pokraji sil, prosila ty vlny,
žádala slunce, rozmlouvala s vodou i vzduchem, jejichž součástí byla
už tak dlouhý čas, zatímco oni si jí sotva všimli, aby jí ulehčili.
Konečně, po takové době ji zpozorovali a vyslyšeli její prosbu.
Přihnala se bouře. Slunce zmizelo za temnými zlověstnými mraky.
Vichr si pohrával s láhví jako s pírkem, malou nickou. Řval a pištěl.
Z toho hukotu krvácely uši. A vlnky, které si láhev mezi sebou
přátelsky posílaly sem a tam, se změnily v mohutné bestie, jež se
malou Koralínu snažily zardousit. Srážely ji do temnot pod hladinu.
Tam panoval klid a ticho. Jen slabé bílé světlo blesků osvěcovalo
prázdnotu. Tehdy bylo volání hlubiny nejhlasitější. Neslo se zdola

- 13 -
jako ozvěna. Nešlo slyšet nic než její hlad. A tak se Koralína choulila,
víčka tiskla k sobě a dlaněmi si zakrývala uši. Do toho si něco
nesrozumitelného pobrukovala.
Počítala vteřiny. V tom tichu a tmě, kde jí nad hlavou zuřila bouře,
se nesl tenký jemný hlásek Koralíny. A hlubina utichla. Bouře se
vybila a usnula. Slunce se prodralo ven, jako by přelézalo cizí plot.
Láhev vyplavala zpět na hladinu. A od té doby Koralína už o nic
nežádala.
Zdálo se, že dny obrátily směr a ubíhají pozpátku. Když to
Koralínu napadlo, začala se smát. Všudypřítomný pach rumu se
zanedlouho změnil ve vůni, jíž se nemohla nabažit. Vychutnávala si
ji, dávala jí naději, odlehčila jí. Poté se však opět změnila v nechutný
odér. Zbytky výparů ji občas opily. Hlavně když se do láhve opřelo
slunce. Potom se po láhvi potácela, převracela ji, vlekla se z jednoho
konce na druhý a vždy se divila, jakoby jej viděla prvně. Po čase si
rumového zápachu a jeho účinků přestala všímat.
Láhev se jí zevnitř mlžila, a když chtěla vidět ven, utřela rukou
kousek skla. Pozorovala život, který láhev jako jediný pustila ven.
Pomalu Koralínu opouštěl, snažil se od ní potají vykrást, jako by utíkal
z domu oknem. Byl někde tam venku. Nemohla jej držet, jen si přála,
aby její tělo směl vzít s sebou.
Jednou v noci jen tak ležela a pozorovala nebe. Zářily na něm
miliony světýlek. Na ta vždycky čekala. Nikdy se jich nenabažila.
Hvězdy byly její přátelé, jimž naslouchala. Vždy, když na ně pohlédla,
viděla něco nového. A vždy čekala na padající hvězdu. Přála si, aby ji
zahlédla. A když spadla, nepřála si nic, co by se nemohlo splnit, jen to,

- 14 -
aby spadla další. A ona spadla. A tak to šlo dál celou noc. Koralína se
těšila společností hvězd až do doby, kdy se s ní musely rozloučit, když
šly spát a ji nechaly o samotě bdít. Nejsmutnější byla, když se v noci
nebe zatáhlo a ona se se svými společníky nesetkala. Nadcházející den
byl pak nekonečně dlouhý. Avšak to se na otevřeném moři stávalo jen
zřídka.
Často si s hvězdami hrála. Nenacházela v nich žádné souhvězdí.
Žádné neznala. Proto si tvořila vlastní. Prstem táhla čáru po oroseném
skle a spojovala s ní světýlka do různých obrazců. Jakmile se sklo opět
orosilo a jedinečné souhvězdí zaniklo, začala tvořit nové nebo jen
dělala obličeje a pozorovala se v odrazu skla. Už si ani nebyla jistá,
jestli je to její tvář nebo si z ní odraz dělá legraci. Pořád ještě měla sílu,
aby se tomu smála. Tu a tam kolem ní proletěl ten malý jasný
okamžik, ve kterém si uvědomila, proč tam vlastně je. A v duši měla
mír, jenž se hned potom vytratil.
Nemohla uvěřit, že na celém širém oceánu, možná na celém širém
světě, je jen ona. Že cesta, po které se vydala, možná nikam nevede.
A tak se dál nechala unášet. Malá krásná dívka v láhvi. S krátkými
čokoládovými vlasy, kterými se vysmívala větru. S hnědýma očima,
ve kterých se odrážela temnota čekající hlubiny. Se sladkými
růžovými rty plnými touhy, jež políbily červánkové nebe, a rovnátky,
která nesnášela, a s něžným nepatrným ráčkováním, jež ji dělalo
roztomilou, sladkou a úplnou.
Měla v sobě žár, který nesměl nikdy pohasnout. A taky nepohasl.
Jen jí z něj občas někdo kapku ukradl. Nebyla plná života, to život byl
plný Koralíny. Plula za ním a on na ni čekal. Někde za tím obzorem

- 15 -
se nacházelo světlo jejího života. Věděla, že to bude dobré. Nakonec.
V to věřila. Věřila natolik, až jej stvořila. Avšak zatím na tom širém
moři byla stále sama. A pomalu přicházela o rozum.

- 16 -
 III. KORALÍNA V KAROLÍNĚ

„Je to pohled, v němž by se ztratil nejeden romantik,“ vyřkl

chlapec, který seděl s dívkou na malé nízké lavičce na okraji světa.
„Je to krásné,“ řekla dívka sledující nebe. Nevšimla si, že se chlapec
dívá na ni.
Seděli vedle sebe, avšak jeden z nich byl na tom místě sám.
Dva lidé seděli vedle sebe na té vratké lavičce a mezi nimi bylo
místo pro třetího.
Seděli na tom sbitém prkně a sledovali nejkrásnější výhled, jaký
člověk může spatřit. Avšak jen jeden z těch dvou lidí se na něj
skutečně díval. Síla okamžiku, uchvacující pohled, ozvěna bušících
srdcí, to vše se na tom místě potkávalo. Ale pro každého to znamenalo
něco jiného.
Lavička stála na konci světa. Jen pár kroků vpřed po cestě, která
vede do nikam, pouze strž, země končící tak, jako by ji někdo ukousl.
A přesto nikdo nezjistil, kde opravdu končí, kam se dostane, pokud
spadne. „Opravdu spadne? Nebo poletí?“ pravila dívka, když na to
místo přišla prvně.
Vedle lavičky stál košatý strom. Jako by se nenápadně shýbal nad
lidi, co pod ním stanuli, a naslouchal. Jako by nabízel, že v jeho stínu
jsou jako v neviditelné bublině v bezpečí. Byla to scenérie jako
přichystaná z kulis. Avšak nejsilnější kouzlo této krajiny měl onen
nadpřirozený výhled. A to od okamžiku, kdy sem přišla ta krásná

- 17 -
dívka. Jako by právě ona vnesla to okouzlení. Už si jej nikdy
neodnesla s sebou, protože se stala tím místem.
Místo bylo pořád stejné. Jen v očích lidí se měnilo. Opravdu byla
tato dívka inspirací pro vesmír, jenž pro ni stvořil tento kout? Jen
odtud, ze samotného okraje, se mohla rozhlédnout, aby viděla, co
potřebovala vidět.
Okraj světa s výhledem na vesmír. V dohledu se pomalu valil
fialový plynný obr s tlustým třpytícím se prstencem, jehož krajní lem
se zdál být tak blízko, že by do prachu a vznášejících se kamenů mohla
vstoupit. Opodál rotovala další planeta. Srpek velké oranžové kuličky
s pásem obepínajícím rovník se vynořil ze tmy. Podle jejich pohybu
vůči kraji světa byla jedna z nich vždy blíž než druhá. A druhá
mezitím schovaná v zákrytu. Pohybovaly se jako vesmírné váhy.
Na černém plátně v dáli svítila velká jasná hvězda, jíž konkurovaly
miliardy malých třpytek všude kolem. A to všechno bylo zahaleno
rudým závojem mlhoviny, která vypadala, jako když se červený pruh
barvy zapouští ve vodě. Rozprostírala se od jedné planety ke druhé,
přímo na očích lidí, co posedávali na lavičce.
„Sakra,“ zaklela dívka se svým sladkým nepatrným ráčkováním,
když sem přišla a spatřila tu nádheru, „zapomněla jsem si foťák!“
Jakmile se nejjasnější hvězda, jež tak hřejivě zářila, při svém
věčném putování po rozlitém inkoustu dostala za mlhovinu, rozzářila
se rudě a krajina se ponořila do intimních načervenalých odstínů.
Člověk měl pocit, že tu mlhovinu cítí. Jak voněla. Mírný vánek, který
přicházel z toho směru, s sebou nesl vůni cukrové vaty.

- 18 -
 Když se dívka toulala někde mezi hvězdami, chlapec váhal. Avšak
když se k němu dívka stále nevracela, odhodlal se a dotkl se jí. Pohladil
ji po stehně. Dívka se sice očima stále ztrácela v dálkách, avšak její
mysl byla již zde, to poznal. Prve nohou mírně ucukla, jakoby si
myslela, že to byl omyl. Že zavadil nechtěně. Pak si ale uvědomila, že
se jí dotkl záměrně. A věděla, že tento dotek pro něj znamenal mnoho,
víc než pro ni. Ale co za myšlenky jí probleskovaly hlavou, netušil.
Neříkala nic.
A tak se chlapec se svým nejistým dotekem odhodlal znovu a stiskl
jí ruku.
„Co to děláš?“ odsekla nechápavě dívka a pohlédla na chlapce.
Ten ji vzal za ruku a otočil ji k sobě dlaní. Pohlédl na její zápěstí,
které bylo poseto jizvami. Některé byly už staré, dávno zhojené. Jiné
čerstvější, ještě fialové. Na jedné se držel strup. Každá byla jinak
dlouhá. Některé byly jen malými čárkami. Jiné se podélně táhly dál.
Předbíhaly ostatní. A některé pokračovaly ještě dál, za hranici, kam
směly. Jedna z nich, ta nejdelší, byla jako kometa, co za sebou táhla
ocas dlouhý téměř do půlky předloktí, avšak začátek se ztrácel mezi
ostatními. A každá z nich, jak ta malá, tak i velká, jak zhojená, tak
i čerstvá, něco znamenala.
Dívka byla v rozpacích, nevěděla, co dělat. Chtěla mu ruku
vysmeknout, ale on ji držel.
„Pust…“ špitla. Chlapec zvedl oči a pohlédl na ni.
„Je zajímavé, že to, co jsem viděl, ti provedl úplně někdo jiný než
ta dívka, na kterou se dívám právě teď.“

- 19 -
 „Jak to myslíš?“ zeptala se dívka a hlas se jí přitom chvěl. Nechtěla
o tom mluvit. Nechtěla, aby o tom věděl. Avšak zároveň přemýšlela,
jestli si s ním o tom může promluvit. Jak ale mohla vědět, že je vedle
ní opravdu někdo, kdo ji bude poslouchat? Byl si tak jistý, jakoby
věděl, jak budou vypadat následky jeho jednání. Bilo jí srdce, cítil její
tep. Možná nebyla dost silná, aby o tom mohla mluvit. Možná si
myslela, že by ji nepochopil. A nemínila se o to ani snažit. Třebaže by
rozuměl. Ona věděla, co každé to znamení, jimiž měla pokryté
zápěstí, znamenalo, on se však mohl jen domnívat. A domněnky
můžou být kruté.
„Ta, co je v tobě. Je tvou součástí. Vím o ní,“ pravil chlapec.
„Tomu bys ty nerozuměl,“ zamumlala dívka a poté zpřísnila tón,
„a pust mě!“ Trhla sebou.
„Ještě počkej!“ zastavil ji chlapec a druhou ruku přiložil na zápěstí.
Za okamžik ji pustil. Dívka pohlédla na zápěstí, které bylo bez jediné
jizvy, jediného škrábnutí. Všechna je měl nyní na zápěstí chlapec.
„Ale jak… jak jsi to udělal?“ nechápavě řekla dívka a pohlédla
s údivem na chlapce.
„Kéž bych to tak uměl, kéž by to šlo… kéž bych to uměl vyléčit
do hloubky. A kéž by to tak zůstalo. Ale vím, že nezůstane,“ chlapec
zesmutněl, jakoby selhal.
„Děkuju ti za to,“ řekla dívka, „ale to nebylo to hlavní, co
potřebovalo zahojit.“
„Já vím. Ale obávám se, že víc toho nedokážu…“ odvětil chlapec
a podíval se dívce do očí. Její krása jej utěšovala.

- 20 -
 A mezitím se Koralína, která se opuštěná choulila uvnitř a která do
tohoto okamžiku pobývala na jediném slabém světle, jehož paprsky
dovnitř pronikaly skrz rány v zápěstí, ponořila do všudypřítomné
tmy.

- 21 -
 IV. NOČNÍ MŮRA

Jakmile světlo pohaslo, Koralína se začala bát. Všude kolem ní byla

jen tma, v níž nešlo vidět nic a zároveň vše. Ve tmě se člověk nikdy
nedozví, jestli to, co vidí, skutečně existuje, nebo ne.
Koralína se schoulila a objala si kolena. Sklonila hlavu a zavřela oči.
„Nikdo tu není, nic tam v té tmě není…“ opakovala si tak tiše, že
si nebyla jistá, jestli to říká nahlas nebo jen v duchu. Snažila se
ignorovat zvuky, které kroužily kolem ní. „Není to skutečné, nic není
skutečné. Kéž by sem pronikl aspoň malý paprsek světla,“ vzlykala.
Poté zvedla hlavu a zvolala: „Slyšíš! Pusť mi sem aspoň trochu světla!
Prosím tě! Nenechávej mě tu po tmě samotnou…“
Pak najednou ucítila světlo, jak jí dopadá na víčka. Pomalu otevřela
oči, ale zjistila, že je nad ní stále tma. Jen kolem ní ustupovala. To
Koralína zářila. Ne silně, ale aspoň natolik, aby ji to uklidnilo.
Chvíli tam jen tak seděla. Pozorovala se, jak svítí. Rozptýlilo to její
strach. Poté se rozhlížela všemi směry, ale neviděla nic než tmu. Dál
než kolem sebe neviděla. Za dalších pár okamžiků se přemluvila, aby
vstala. Odhodlala se jít dál. Procházela skrz tmu. Nahmatala stěny,
které hřály. Nějakou dobu se jich držela. Byla přesvědčená, že ji musí
někam dovést. Poté ale stěna skončila a Koralína se jí pustila. Znovu
už ji nahmatat nedovedla. A tak pokračovala šmátrajíc rukama kolem
sebe. Ale tma, kterou bloudila, nikde nekončila. Možná chodila
v kruzích. Možná už dávno ztratila směr. Vůbec netušila, kde je, a jak

- 22 -
se tam dostala. A cestu zpátky by už také nenašla. Nezbývalo, než jít
vpřed.
Naslepo šla dál černotou, než se odněkud ozval hlas: „Když někoho
ve tmě nevidíš, neznamená to, že on nevidí tebe.“
Jen slabý šepot. Pouze ozvěna. Koralína se rozhlížela kolem sebe,
nikoho neviděla. Zrychlila svůj krok opačným směrem, než odkud se
nesl hlas. Avšak zanedlouho se ozval znovu. Jen tichý chrapot. Smál
se: „Tmu ve tmě neuvidíš,“ ozvalo se hlasitěji než předtím.
„Jen nešťastný člověk ví, co je štěstí!“ bylo to blízko. „Jsi šťastná,
Koralíno?!“ šlo ze směru, kam utíkala. Zastavila se a ztuhla,
neorientovala se, ale nohy jí neposlechly a rozhodly se pro úprk.
Našlapovaly tiše a nejistě, jako by se před Koralínou nechtěly
prozradit. Nejdřív pomalu couvaly, ale pak se zastavily a zdřevnatěly
jako zbytek jejího těla. Jakmile se hlas ozval znovu, byl hlasitější, nesl
se ze tmy přímo za Koralínou: „Já se tě bojím víc než ty mě.“
Koralína se polekala. Otočila se a její slabé světlo putovalo tmou,
až ozářilo postavu, jež se před ní skrývala. V ten moment osoba cukla
hlavou, jako by ji Koralínino vyhasínající světlo pálilo a oslepovalo.
„N-ne, nechci, abys mě viděla.“
„Co jsi zač?“ vykřikla Koralína, jakmile popadla dech.
„Ne co, ale kdo,“ opravil ji dotčeně.
„Tak kdo?“ špitla.
„Ten, koho se nemusíš bát, Koralíno!“ přesvědčoval ji tvor.
„Jdi ode mě dál, slyšíš?“ okřikla jej Koralína a tvor ustoupil do
přítmí. Koralínino světlo rýsovalo jeho siluetu začínající stejným
odstínem černi, jakou měla všudypřítomná noc, a končící stínem

- 23 -
plazícím se po beztvaré zemi za ní. Koralína si prohlížela jeho tělo
nejméně jednou tak vysoké jako ona.
Podle tvaru stínů nejvíce rozpoznávala obličej. Byl bledý a
podivně velký. Pokožku měl tenkou a křehkou jako z papíru. Jako by
se měla při sebemenší grimase potrhat. Nebyla si jistá, ale připadalo jí,
že nemá oči. Místo nich měl po obvodu holé hlavy několik kulatých
černých děr. A v ústech velkých přes půlku obličeje, ohraničených
bledými papírovými rty, měl několik řad černých špičatých zubů. Byl
to tvor, jenž se drží tmy. Ten se jí nebojí, ale je v ní doma, skýtá pro
něj útočiště. Nikdo jej tam nevidí, ale on tam přesto je. Zachumlaný
do temnoty.
„Pálí tě mé světlo?“ zeptala se Koralína tvora a nedávala na sobě
znát jakýkoli strach.
„Ano, pálí…“ ozval se hlas ze tmy a udělal krůček do světla.
Koralína se nepohnula.
„A-ale to nevadí,“ dodal a usmál se, přičemž vycenil své zuby, a
jeho křehká papírová pleť přitom popraskala. Z puklin se mu řinula
černá zapáchající tekutina.
Vzduchem zavál hnilobný pach.
„Ch-chci k němu blíž. Chci ho cítit. M-mám to rád. Co nejvíc,“
koktal tvor a Koralína jen nechápavě kroutila hlavou.
„Prosím,“ promlouval ke Koralíně, „chtěl bych se jej dotknout. M-
můžu? Prosím. Jen pojď blíž. Je to bolestivé, ale vděčné. Nikdo
nepochopí tvou sílu. Tu sílu, jakou mě táhneš k sobě. A úlevu, jakou
mi přinášíš.“

- 24 -
 Koralína, opita jeho slovy, jimž bez jakýchkoli pochyb uvěřila, se
pomalu začala sunout blíž.
„T-tak blízko jsem k němu ještě nebyl,“ culil se tvor a díval se
svými dírami na Koralínu, jako by byl okouzlen. Jako je hmyz lákán
žárovkou.
„Jak to myslíš?“ vzpamatovala se Koralína a zadrhla se.
„Pozoruji tě ze tmy už dlouho, Koralíno,“ říkal s naprostou
nevinností, „tvé světlo, já ho vidím. Hřeje. Láká. Pálí mne. Nechám
se spálit. Vždy, když je kolem tebe tma. Nevidíš mě. Ale já tebe ano,
Koralíno. Jsem tam! Vidím tě ve tvých snech,“ zasmál se tvor a
Koralína se začínala bát. Udělala krok zpět, avšak tvor ji následoval.
„Proč?“ zašeptala Koralína, rty se jí křivily strachem.
„Ať už tomu uvěříš, nebo ne, jsi světlo mého života, Koralíno,“ řekl
tvor a přistoupil k ní blíž.
„S-stůj! Slyšíš? Nechoď ke mně!“ Koralína natáhla ruku před sebe
a tvor se zastavil.
„Nechci po tobě, abys chodila ke mně do temnoty. Zůstaň tam,
kde jsi. Jen mne nech, prosím, následovat tě. Nech mě přiblížit se
k tobě. Jen malinko. Pusť si mne k sobě blíž. Nenechávej mě tu.
Nepřipravuj mě o to světlo,“ naléhal zoufale tvor a Koralína od něj
ustupovala.
„Ne! Drž se ode mě dál. Je ti to jasné? Zůstaň v té tmě a neber mi
světlo. Nedovolím ti to!“ odsekávala mu Koralína a ustupovala dál, až
se z tvora stala opět jen silueta v šeru.
„Ale ty jsi světlo mého života! Mně nevadí, že já tvé nejsem a nikdy
nebudu. Jen mě nech… nemám na výběr,“ stále naléhala silueta.

- 25 -
 „Ne! Zůstaneš tam! Nebudeš mě sledovat! To světlo není pro tebe.
Neměl bys ho vidět. Ty ne…“ chvěl se hlas Koralíně, ale nyní spíš
hněvem, než strachem.
„To neříkej. Nedělej mi to, prosím… Bez toho světla jsem
ztracený,“ panikařil zoufalý stín.
„A má být?“ šklebila se Koralína a pohrdala tvorem z temnot.
„Já si ho stejně vezmu, Koralíno…“ rozchechtala se silueta a
Koralína z ní nespouštěla oči. Vzduchem se linul zápach černé
tekutiny. Stín tvora se najednou začal měnit. Z hlavy, z těch otvorů,
které v ní měl, začalo něco vyčnívat. Něco obrovského vylézalo ven.
Vypadalo to, jako by to rostlo, za doprovodu hlasitého lomozu.
Koralína se zděsila, když spatřila, že těch tenkých dlouhých věcí se
ven sune osm.
„Ve tmě jsem vždy s tebou. Visím nad tebou a sleduji, jak v noci
spíš. Párkrát jsi mne již zahlédla, když jsem nestačil po tom, cos
rozlepila víčka, včas zmizet. Ale než sis mě uvědomila, než jsi zaostřila
svůj rozpačitý pohled, byl jsem pryč.“
Tvor rozpohyboval svých osm dlouhých nohou. Zapřely se a
vznesly jeho lidské tělo do vzduchu. Koralína se otočila, spustila oči
z osminohého tvora a rozběhla se kupředu. A tvor se na svých štíhlých
chlupatých nohách vydal za ní. Koralína udýchaně kličkovala nocí.
Ohlížela se, nic než tmu však neviděla. Jen slyšela to ťukání osmi
nožiček, které ji pronásledovalo. Obkličovalo ji. Zastavila se. Hrál si
s ní. Pobíhal kolem ní. Přestože jej neviděla, cítila pohyb vzduchu.
Slyšela cupitání, které znělo jako rychlé klepání podpatků.

- 26 -
 „Mám tě! Vím, kde jsi. Vím to. Jsi v pasti,“ hlas se ozýval odevšud.
Poletoval kolem ní a Koralína nevěděla, kudy dál. Byla ztracená.
Vtom se nedaleko od ní protrhla černota. Seshora pronikal tenký
proužek světla. Dopadl na skleněnou láhev, která ležela pod ním.
Koralína se k ní rozběhla. S příchodem světla se to její stalo
neviditelným.
„Né!“ zařval zlostně osminohý tvor. Temno se znovu rozestoupilo.
Objevila se nová trhlina nedaleko od té první. A láhev se leskla stále
víc, jako vystavený exponát pod reflektory. Nato se objevila další
trhlina, rovnoběžná s předešlýma dvěma, byla však kratší než ony.
Stačilo to, aby světlo naplnilo láhev.
Koralína doběhla k jejímu hrdlu, pod nímž ležel korek. Odrazila
se od něj. Nebyla to ani otázka vteřiny. Vklouzla dovnitř. V hrdle se
otočila, spustila ruce a popadla korek. Rychle jej zastrčila do hrdla a
láhev zašpuntovala zevnitř. Nešlo to lehce. Mezi korkem a sklem se
Koralíně zadrhly ruce. Ve spěchu jimi trhla a sedřela si kůži z kloubů.
Poté od korku odstoupila a sklouzla se hlouběji do láhve. Dívala se
skrz sklo, ale noční zvíře neviděla. Sledovala jen svůj odraz na skle.
Najednou se před láhví objevily čtyři článkované nohy. Koralína
se ohlédla, v tom se na druhé straně zabodly do země zbylé čtyři nohy.
Na krčících se článcích snášely tělo tvora nad Koralínu, až se nohama
dotkl chladného skla. Světlo pronikající temnotou jej pálilo, přesto
jeho tvář s vyceněnými zuby sledovala Koralínu. Tvor na ni
promluvil: „Sama si za světlem jdeš, a mě nenecháš?“
Vyděšená Koralína se přitiskla ke sklu láhve. Pavouk pokračoval:
„Dal bych ti všechno. Ale ty bys chtěla stále víc…“

- 27 -
 „Přestaň!“ okřikla jej.
„Zavrtám se do tebe. Dostanu se ti pod kůži. Tak hluboko, že už
mě odtamtud nedostaneš. Budu v tobě. Stanu se tvou součástí…“
škodolibě se chvástal Pavouk.
„To se nikdy nestane! Běž pryč! Slyšíš?“ zoufale volala Koralína.
„Myslíš si, že se k tobě nedostanu? Myslíš, že jsi tam v bezpečí?“
zařval posel tmy a zmizel ze světla. Nohama strčil do láhve a ta
se roztočila. Drápy na konci posledních článků škrábaly po skle.
Koralína se rozhlížela kolem. Ozývalo se jen cupitání nožek.
Proběhly kolem. A pak znova. Přeběhly po láhvi, ozval se cinkot, ale
než zvedla oči, už byly pryč. Potom vše ustalo, láhev se zastavila. Jen
Koralínino hlasité dýchání se neslo tichem. Najednou se ozvala silná
rána. Sklo zadrnčelo. Po obvodu láhve se táhla prasklina.
„Ne, prosím tě, vydrž to,“ plakala Koralína, „nepouštěj ho sem za
mnou.“
Vtom zavrzal korek a začal se pomalu vysouvat ven. Koralína
k němu přiskočila, držela jej všemi silami, ale kvůli krvi z odřených
rukou jí klouzal. A tak se odplazila až na druhou stranu ke dnu láhve
a čekala.
Špunt mlaskl, hrdlo bylo volné. „Nech mě být!“ zvolala, hlas se jí
chvěl tak jako její tělo. A najednou se ve skleněném kruhu objevil
usmívající se obličej nějaké dívky, která volala: „Klid, rumová
pralinko, už je pryč, můžeš vylézt. Jestli se ti to zdálo jako noční můra,
počkej si na ty, kterými budeš muset ještě projít. Zatím jsi na začátku.
Toto je teprve čtvrtá!“

- 28 -
 V. KORALÍNINA NESCHOPNÁ PRŮVODKYNĚ

„Tak to‘s posral!“ ozval se ve tmě dívčí hlas. „Hej, co tady děláš?
Slyšíš? No tak, vstávej. Otevři oči!“ křísila dívka Koralínu, která se
probudila, ale dřív než to stačila oznámit, cizinka s ní zatřásla.
„C-co, co se sakra děje?“ zmatkovala Koralína, „dost! Dobře, to
stačí! Jsem vzhůru…“ Koralína zvedla hlavu, přičemž si ve slabém
světle prohlédla dívku, která u ní klečela. Dívka byla bosa, jen na
jedné noze měla nataženou bílou krajkovou punčochu. Nosila
džínové šortky s roztrhanými konci. A vrchní díl jejího oblečení
tvořilo něco, co vypadalo jako halenka sešitá z různých oděvů.
Koralína spatřila kousek košile, zčásti něco pruhovaného, avšak
z největší části její nahou kůži, kterou látka nezakryla.
Dívka si zapálila cigaretu. Jakmile škrtla zapalovačem, Koralína se
vzpamatovala a pohlédla dívce do tváře. Zarazila se. Její obličej byl
rozpůlen velkou neumě sešitou ránou, která se jí svisle táhla zpod
oblečení nahoru do vlasů. Ty před ní ustupovaly jako pěšinka. Vlasy
měla svázané do dvou culíků, přestože je na culík měla krátké. Na
jedné straně měly barvu červenou a na druhé modrou.
Stehy, které spojovaly obě tyto poloviny, ji celou držely
pohromadě. Při sebemenším pohybu Koralína viděla, jak se jí kolem
rány odchlipuje kůže, a zatvářila se kysele.
„Nevypadá to moc dobře, co?“ zasmála se roztržená dívka a potáhla
si z cigarety. Kouř jí po průdušnici prosakoval mezi stehy. Koralína se

- 29 -
jí podívala do fialových očí. Každé bylo jinak zbarvené, avšak v obou
měla zvláštní jiskru. Jedno oko, kolem kterého měla světle modré
stíny, bylo zesmutnělé a lesklé. Druhé, kolem něhož se třpytily
narůžovělé stíny, bylo plné zvědavosti a očekávání. V jedné nosní
dírce nosila stříbrný piercing. A na boční straně krku měla tetování.
Její rty, taktéž rozdělené puklinou, byly na modré straně zvýrazněny
švestkově fialovou, na červené straně sytě růžovou rtěnkou.
„Dobré vlasy,“ Koralína jí nejistě složila poklonu. Dívka se usmála
a opáčila jí: „Ty tvé taky,“ a poukázala na její krátký sestřih s každou
stranou jinak dlouhou a oranžovým svítícím pramínkem vpředu.
„Co se stalo?“ zeptala se Koralína a rozhlédla se kolem sebe. Až teď
si uvědomila, že sedí na zemi.
„No, to je na dlouhé povídání. I když času máme dost. Povím ti to
po cestě,“ pravila roztržitě dívka a udivená Koralína se jí hned zeptala:
„Jaké cestě?“
„Tady nezůstaneme, pojď, vstávej!“ podala Koralíně ruku a ta
s nechutí vstala.
„Jé, ty jsi holka!“ s jásotem vykřikla rozpůlená dívka a Koralína se
zasmála: „To sis všimla brzo… i když, co se myšlení týče, jo, jsem na
tom občas jako kluk.“
Koralína se s dívkou rozešla do tmy, ve které svítilo jen
oranžové světlo cigarety.
„Co tu vůbec děláš?“ zeptala se Koralína.
„Prostě jsem šla a v té tmě jsem o tebe… prostě zakopla,“ odkašlala
si dívka.

- 30 -
 „Aha, tak proto mě bolí noha!“ podívala se s přimhouřenýma
očima na cizinku.
„Promiň, ale já za to nemůžu! Tak člověk dopadne, když spí na
frekventovaném místě, kde nejde vidět ani na krok!“ bránila se dívka.
„V pohodě. Ale ani nevím o tom, že bych spala,“ dumala Koralína.
„No, možná jsi usnula až poté, co jsem o tebe zakopla…“ mumlala
provinilá dívka.
„Co?!“ vyjekla Koralína, „Co‘s to se mnou prováděla!“
„Dobře!“ vybuchla dívka, „běžela jsi tady těmi chodbami, tou
tmou. A možná ne úplně střízlivá, jak cítím. To já taky! A když jsme
se potkaly, bylo příliš pozdě na to, abychom stihly zastavit. Odpustíš
mi?“ zakňourala dívka a udělala na ni fialové štěněčí oči.
„A co, vždyť to podle všeho byla nehoda…“ podivila se Koralína.
„Jen jsem ti nechtěla lhát. Teda chtěla, ale už jsem přestala chtít.“
„V klidu,“ mávla rukou Koralína a roztržená holka odhodila špaček
od cigarety.
Dívky šly chvíli mlčky dál. „Počkej! Vždyť já ani nevím, kde
to jsme!“ zarazila se Koralína.
„To neví nikdo z těch, které tu potkáš,“ pokrčila rameny dívka,
„divím se, že právě ty to nevíš. Pro nás je to prostě labyrint,“
vysvětlovala.
„A ty jsi vlastně kdo?“ Koralína si změřila dívku pohledem a ta se
zasmála.
„Říkají mi Bipolárka,“ odpověděla Koralíně.
„Aha, to sedí,“ vyhrkla Koralína a dívka se na ni zamračila,
„promiň, nemyslela jsem to zle.“

- 31 -
 „Já vím…dřív jsem byla jen Polárka. Taková hvězda zdejšího
labyrintu. Samozřejmě, že jen obrazně. Nebo doslova. Ne! Obrazně,
ale doslova obrazně. Víš, jak to myslím.“
Koralína nejistě přikývla: „Hm, ano. Vlastně ne…“
„Přesně tak!“ vyjekla s nadšením Bipolárka.
„Tak řekni, jak to teda vlastně je?“ zeptala se Koralína.
„No, asi… Vyznám se v tomto bludišti nejlíp z těch, co tady
bloudí. Takže jsem něco jako průvodce. Sice z nouze ctnost, ale lepší
než nic, ne? No jo, to vlastně ještě nemůžeš vědět, kdo ví, jak se mnou
skončíš,“ jakmile to Bipolárka dopověděla, zesmutněla.
„No, jak… dobře, s tebou snad dobře. Určitě už nebudu pít!“
zasmála se na svůj účet Koralína.
„Jó, jako by bylo co. Až tady cestou uvidíš nějaký bar, dej mi
vědět,“ na chvíli se Bipolárka opět rozveselila.
„Takže, když znáš tady ty chodby…“ promluvila Koralína po
chvilce ticha.
„Ono to vlastně nejsou chodby,“ skočila jí do řeči Bipolárka.
„To máš fuk! Víš, kam to vede, nebo ne? Jak se odtud dostanu?
Kde to končí?“ zasypávala otázkami Bipolárku.
„Brzdi! Jednu otázku po druhé! Nebo se v nich utopíš. Ať jich ze
sebe vychrlíš, kolik chceš, všechny mají jen jednu odpověď – pro
každého to vede jinam!“ s důrazem řekla Bipolárka a zesmutněla ještě
víc než předtím, „nikdo se odtud nikdy nedostal.“
„Musí být cesta ven. Když jsme se sem nějak dostaly!“ trvala na
svém Koralína.

- 32 -
 „Kdyby byla, tak ji znám,“ přela se s ní Bipolárka, „a znám ji já?
Možná…“
„Jenom aby. Začínám o tvých schopnostech průvodce
pochybovat. A jestli ti dám spropitné, to si ještě rozmyslím. My tu
cestu ven najdeme!“
„Když myslíš, bude to tak. Nebo tě přitom aspoň milosrdně
nechám,“ prohodila Bipolárka a podívala se na Koralínu, poté dodala
s naprostou jistotou: „Ty jsi Koralína, že?“
„Jak to, že znáš mé jméno?“ podivila se Koralína.
„Já si to myslela hned, jak jsem se s tebou srazila. Slyšela jsem, že
tu často bloudíš,“ Bipolárka nahodila uvolněný tón.
„Nemáte tady mít takovou tmu!“ vztekala se Koralína a pak si
vzdychla.
„Máš špatné načasování, Koralíno. Ne vždy je tu tma. A ne vždy
je tu ten labyrint. Někdy je tu krásně jako jinde. Plno barev a ták.
Někdy je krásně tam i tady. A někdy je krásně tady a tam ne. A někdy
je krásně tam a tady ne,“ přednášela Bipolárka s lehkostí, jako by ten
text měla naučený zpaměti, ale smysl moc nedával.
„A to tu nemůžete mít nějaké světlo?“ zeptala se Koralína a
Bipolárka převrátila oči v sloup. „Tak prosté to není, Koralíno. Ale
sprosté to je, to jo! Máme tu bezpečností kamery, to těm zdejším
zbloudilcům musí stačit.“
„A kde jsou?“ rozhlédla se Koralína po všudypřítomné tmě.
„To už nikdo neví!“ zasmála se Bipolárka, „A beztak nahrávají jen
to, co vidíš. Tmu a zase tmu!“

- 33 -
 Koralína se nevěřícně zasmála a Bipolárka dodala: „Aspoň jednu
výhodu to má, z hygieny nám to tady nezavřou, když tu nejde nic
vidět.“
„Ale něco přece jo. To, co vidět chceš, vidíš i v naprosté tmě,“
prohodila Koralína.
„To jo. Ale co když vidíš, co vidět nechceš?“ přidala se k úvaze
Bipolárka, „jako třeba toho tvého osminohého kamaráda.“
„Tak možná to vidět chceš, jenom o tom nevíš. Anebo to, co vidíš,
chce, aby tě to vidělo,“ zděsila se Koralína.
„To pak stačí jen zavřít oči,“ uklidnila ji Bipolárka a šly dál. Po
chvíli ticha se Koralína vrátila k tomu, co už bylo zamluveno: „Ale
i tak byste měli příchozí návštěvníky nějak připravit, aby tu bezradně
nebloudili sem a tam!“ řekla dotčeně. Bipolárka se zasmála a vytáhla
z kapsy u šortek lízátko, rozbalila jej a papírek zahodila.
„Vždyť víc je připravit ani nejde! Každý, kdo sem přijde, dostane
plánek, deník a pero! Propagační předměty…“ Bipolárka
mlaskala lízátkem v ústech.
„Co to kecáš! Já nic nedostala,“ namítla Koralína.
„Samozřejmě, že dostala!“ vyštěkla jako dítě Bipolárka, „jen se
podívej!“
Koralína sáhla do kapsy, odkud vytáhla malý černý kus látky.
Hned nato se rozbalil. Koralína zašátrala v tašce a vytáhla tři věci –
plánek, knížku a pero.
„Vidíš?“ usmála se Bipolárka.
„Hergot! Máš pravdu. A na co to vlastně je?“ zeptala se Koralína,
když v ruce rozkládala plánek.

- 34 -
 „Ten plánek, teď na nic!“ zasmála se Bipolárka, „ale ten deník, ten
je asi nejdůležitější. Nikdo, kdo sem přijde, neví, jak dlouho tu
pobude. A zpráva, že to bude věčnost, všechny kapku vyvádí z míry.
Toto místo si s člověkem umí pěkně pohrát. Když se nechá, může ho
připravit i o rozum. I když je to paradox… člověk se může připravit
o rozum jen sám. Každopádně, mohou se ti zde přihodit divné věci,
Koralíno, o tom nemáš ani tušení. Vidíš to na mně,“ oznámila jí vážně
a upřímně roztržená holka a potom, co se jí Koralína soucitně podívala
na šrám, znovu trochu zesmutněla.
„Někdy se člověk prostě nemůže rozhodnout,“ Bipolárka pokrčila
rameny a kroutila si prstem jeden z culíků.
„Kámo, měla by sis psát ten zatracený deník! Pomáhá to,“
Bipolárka si vyndala z pusy lízátko a pohrozila jím na Koralínu, „má
neomezený počet stran.“
„Vím, co mi pomáhá,“ zamumlala Koralína nedbajíc na radu
rozpůlené dívky, „a navíc, jak by si někdo v této tmě mohl psát
deník?“
Bipolárka se zasmála: „To je vychytané! Podívej se na to pero.“
Koralína jej vzala a čmárla si po ruce. Inkoust fosforeskoval. „Je
bezedné!“ řekla hrdě Bipolárka. V tom okamžiku Koralína vzala
plánek a udělala na něm svítící kaňku. Pozorně se dívala, ale celý
plánek tvořil jen černý prázdný list papíru. „To není fér!“ povzdychla
si.
„Ten plánek funguje jinak. To poznáš až pak, jak…“ zadrhla se a
pohlédla na Koralínu, jak jej ve slabé chvilce cupuje na kousky. „Hm,
pozdě,“ Koralína se na ni křečovitě usmála.

- 35 -
 Bipolárka skousla lízátko, které zakřupalo. Potom řekla: „No, co
už. Druhý nemáme. Ale ty jej stejně nebudeš potřebovat, jsem si jistá.“
Vtom se odněkud začal ozývat zvláštní dunivý zvuk. Rychle se
přibližoval. Měnil se v hukot. Dívky se zastavily a Koralína se zeptala:
„Co to je?“
„Klídek,“ usmála se vyrovnaná průvodkyně a rámus se změnil
v pískání a skřípění. Potom dívky minul a letěl dál tmou, až utichl.
„Mám teorii,“ řekla s nepochopitelným jásotem Bipolárka a rozešla
se kupředu, „myslím, že tu jezdí metro.“
„Metro?“ vyprskla Koralína a dohnala ji.
„Jo, znělo to tak. Sice jsem ho ještě nikdy neviděla nebo od nikoho
neslyšela, že by jím jel, ale něco takového to musí být. Třeba to zjistíš
ty, Koralíno. Ale pokud to bude metro, hlavně pod něj neskákej,
prosím tě. Každý z nás někdy prohraje svůj boj s labyrintem, je to jen
otázka času. Stejné je to i s leností. S tou taky často prohráváme. Tak
proč by tu nemohlo být metro? Pro urychlení dopravy. Jezdí ve tmě,
ne? A té je zde pro něj dost. Když si to tak vezmeš, nikdo neví, jak je
to tu velké. Ale musí to být obrovské! Nikomu se nikdy nepodařilo
procestovat všechno. Je to óbrovské a rozlehlé a to jenom to, o čem
víme. Jaké potom musí být to, co jsme ještě neobjevili? A kdoví, jestli
vůbec kdy objevíme. Je to, Koralíno, prostě jeden celý svět!“
popisovala Bipolárka žvýkajíc špejli od lízátka a celá u toho zářila
nadšením.
„Ale i tak. Pro metro není třeba jen tma,“ kroutila nevěřícně
hlavou Koralína.

- 36 -
 „No co,“ pokrčila rameny Bipolárka, „tady narazíš na spoustu věcí,
které nedávají smysl. Až kolem tebe poběží chundelatý růžový
tvoreček, tak se nediv. A hlavně se neděs, když tě poslintá. Je to jenom
Libido. Občas se utrhne z řetězu, na kterém jej poutají - poutali. Nebo
se poutá samo. Co já vím.
A pak tu prostě pobíhá a všichni pobíhají s ním. Ale slyšela jsem,
že ty zámky, které jej kdysi držely, taky nejsou bůhvíjak dobře
zamknuty. A proč taky! Hehe…ať se proběhne,“ začervenala se
Bipolárka, ale Koralína ji nyní neposlouchala. Zatímco Bipolárka
mluvila, Koralína si uvědomila jednu zásadní věc: „A kam že my teď
vlastně jdeme?“ pomalu artikulovala.
„Aha, já ti to neřekla?“ podivila se nevěřícně Bipolárka a pohlédla
na Koralínu, která jen kroutila hlavou.
„Fajn. Promiň, zapomněla jsem,“ jako by se urazila, ale poté se opět
ponořila do své průvodcovské vášně a pokračovala: „Jdeme na jedno
místo, kam máš přijít. Něco tě tam čeká. Nemusíš se ničeho bát, jen
bys měla vědět jednu věc. A právě tu se tam dozvíš. Jen jednu, ano?
Můžeš jich vědět více, ale o to by to bylo horší a byla bys pak na sebe
naštvaná, tak to prosím nedělej. Věř mi, vím to. A odtamtud budeš
muset pokračovat sama…“
„Co?“ vyhekla Koralína.
„Tak to musí být. Má práce už tu pomalu končí,“ pronesla
Bipolárka.
„Počkej… a kdy? Teda za jak dlouho? Jak je to daleko?“ vyhrkla
Koralína a sama si nebyla jista, zdali se ptá na cíl jejich cesty nebo na
dobu, po jejímž uplynutí ji Bipolárka opustí.

- 37 -
 „Nemůžeš mě tu přece nechat,“ zesmutněla Koralína.
„Je to nevyhnutelné, Koralíno. A na tvou otázku ti nedovedu
odpovědět. Tady na tomto místě žádné ‚zá ják dlóuho?’ nebo ,ják je
to dalekó?‘ není. Ale na to za chvíli přijdeš sama. Už jsi na to přišla.
A nejednou.“
„Co tím myslíš?“ přemýšlela Koralína, ale Bipolárka jí
neodpověděla. Zadívala se dopředu. Před nimi se objevily dva vstupy
do chodeb. Zastavily se.
„Co teď, kterou z nich?“ zeptala se Koralína, avšak Bipolárka stála
bez hnutí a jen mlčky zírala.
„Tak co?“ zeptala se znovu Koralína.
„J-já nevím,“ zašeptala Bipolárka, „doteď tu nic takového nestálo.
Já tu cestu znám!“ přesvědčovala se, „opravdu! Mělo to být už jen
kousek. Nebo ne. Toto je nové…“ bezradně rozmlouvala Bipolárka,
rty téměř nepohnula. Ve tváři měla výraz, jaký Koralína ještě neviděla.
Byla celá pobledlá. Něco se změnilo. Jako by to nebyla ona. Jiskra
v oku, které Koralína věřila, se změnila v něco temného a chladného.
„Já tudy nemohu jít, Koralíno,“ řekla.
„A proč, proč ne? Ty nemůžeš a já mohu?“ nevěřícně odvětila
Koralína.
„Nevidíš to? Doteď to tu nebylo…labyrint to stvořil, aby mě
zastavil. Už nesmím pokračovat. Nesmím tě dál doprovázet,“ říkala
tiše a smutně cizinka.
„A proč ne?“ naléhala Koralína. Roztržitá dívka neodpověděla.
„Tak mi aspoň řekni, kterou z nich mám jít? Která mě dovede tam,
kam mám přijít?“

- 38 -
 „To je právě to, Koralíno, proč s tebou nemohu jít dál. Proč mě to
zastavilo. Nemůžu ti to říct. Nemůžu si vybrat. Nejde to. Neumím se
rozhodnout! Nevidíš? Nevidíš, co to se mnou dělá?“ vzlykala
Bipolárka a rána na jejím těle začala krvácet.
„Dobrá, nemusíš se mnou tedy chodit, zvládnu to sama. Vyberu
si,“ Koralína se zhrozila. Bipolárčiny nachově purpurové oči se
podívaly do těch Koralíniných, jako by prosily o odpuštění. Koralína
se jí chtěla zeptat, jestli bude v pořádku. Avšak ona ji předstihla a
rychle zabrebentila: „Já už se o sebe postarám, Koralíno. Vím, že to
zvládneš.“
„A jak se odtud dostaneš?“ zašeptala Koralína a vtom se odněkud
z temných výšek snesl chumáč svázaných pestrobarevných balónků.
Bipolárka sevřela v dlani konec provázků a vznesla se s nimi. „Běž,
Koralíno, už na tebe čekáá…m!“ zavolala a Koralína si nebyla jista
poslední hláskou rozptýlenou v ozvěně.
Netrvalo to ani okamžik. A najednou byla pryč. Tak rychle, jako
se objevila.
Koralína chvíli zírala do tmy. Věděla, že už ji nikdy neuvidí. Ale
také věděla, že tam někde je. A to ji uklidňovalo a zároveň
znepokojovalo.
Poté přistoupila ke dvěma průchodům a rozmýšlela se, kterým
z nich se vydá. Kam by ji ty chodby asi mohly dovést. Pokud jedna
opravdu vede tam, kam říkala Bipolárka, kdoví, kam by se dostala po
té druhé. A pokud má opravdu přijít na to místo, kde ji někdo čeká,
neměla by ji tam dovést jakákoli chodba, ať už si vybere kteroukoliv
z nich? Představovala si a nemohla se rozhodnout. A neměla by raději

- 39 -
jít po té, která ji nedovede tam, kam má přijít? Přece jen netušila, co
nebo kdo tam na ni čeká. Co se po ní chce. Tak která z nich to tedy
je? Vypadaly obě naprosto stejně. Avšak v jedné z nich něco
světélkovalo. Koralína se to vydala prozkoumat. Přišla k nápisu, který
byl napsán na zdi svítícím inkoustem. Stálo tam:

NEBUDU SEM PSÁT TO, CO JSEM UŽ JEDNOU NAPSAL

NEBO ŘEKL

A Koralína se rozhodla, že touto chodbou bude pokračovat dál, ať

už ji dovede kamkoli.

- 40 -
 VI. VAŘÍCÍ SE MYŠLENKY

Koralína pokračovala temnou chodbou. Klikatila se a zatáčela a

napojovaly se na ni další bludné tunely. Koralína šla vstříc
neznámému cílu zahalenému nocí. Pořád si však nebyla jistá, jestli jde
po správné chodbě anebo jestli se neztratila v jednom z jejích přípojů.
Konečky prstů hladila vlažné vlhké stěny. Nohy ji bolely. Šla dál.
Odhodlaná a neporazitelná Koralína. Avšak pomalu přestávala věřit,
že se dostane tam, kam měla. Jinak by tam už určitě byla. A právě
s touto myšlenkou se objevovaly další vchody do chodeb, přičemž
tušila, že kdyby se po některé z nich vydala, nepřivedla by ji nikam
jinam než do záhuby.
Zdá se to nekonečné, když nevím, kam jdu, musím však
pokračovat stále dál – tanulo jí na mysli. Přemýšlela nad světélkujícími
slovy, která spatřila na zdi na začátku chodby. Hrála si s nimi,
rozebírala je, aby nějak zabavila pochybovačnou mysl. Aby ji nemátla
a nezahlcovala ji nejistotou. Je to logické, řekla si v duchu. Kdoví, co
ten, kdo je tam napsal, jimi chtěl vůbec říct.
„Nebudeš se přece opakovat. Muselo tě opakování štvát, jako mě!
Proč by kdokoli z nás měl říkat, psát nebo dělat věci, které už jednou
dělal? Proč by měl tak plýtvat slovy? Když už jsi to jednou psal nebo
říkal, tak si to musel někdo jiný přečíst nebo poslechnout. A kdyby si
to chtěl zapamatovat, tak si to zapamatuje. Nebo ne? Kdyby to pro
druhého člověka bylo důležité, tak si to prostě zapamatuje. Kdyby to

- 41 -
pro něj něco znamenalo. Prostě si to zapamatuje. A když to pro něj
nic neznamenalo napoprvé, nic by to neznamenalo ani napodruhé
nebo napotřetí. Nebo ano?
A teď je otázka, jestli to, co ten člověk psal nebo říkal, opravdu
nemělo žádný význam a jeho slova byla prázdná, nebo jim ten druhý
neporozuměl. Každá slova si musí najít toho správného člověka, který
je umí přečíst, který jim chce porozumět. To se vždy nepovede. Slova
vždy nenajdou toho správného člověka, ke kterému patří. A to si pak
s tím druhým nerozumí. I když by možná stačilo ta slova trochu jinak
přeformulovat. Nebo aby je řekl někdo jiný. Třebaže to jsou ta samá
slova, někdy je člověk nechce slyšet od toho, kdo je říká, ale od
někoho jiného, kdo by taková slova nikdy nedal dohromady. Nemá
to konce…“ říkala si Koralína pro sebe, rozmlouvala s tmou jako
s naslouchajícím přítelem, aby se zbavila strachu.
A najednou jako by vyslovila kouzelnou formuli a paní tma ji za
toto milé povídání odměnila. Koralína před sebou spatřila konec
chodby. Rozběhla se, jako by se rozpomněla, že právě jej chtěla najít.
Doběhla k němu a rozhlédla se kolem. Cesta končila i s chodbou. Pod
ní zel jen prázdný prostor. Bezedná hloubka a most.
O něco níž byl položený dlouhý most, který začínal asi dva metry
pod východem z tunelu. Vypadal pevně, přestože jej tvořila jen tenká
lávka připomínající starověký akvadukt. Koralína si ji prohlížela, jako
by si představovala každý svůj krok. Most lemovaly obloukové lampy,
ale nesvítily. Na druhé straně mostu, jehož konec ležel v nedohledné
dálce, probleskovalo zvláštní červené světlo.

- 42 -
 „No to si děláš…“ nadávala Koralína a s těmito slovy skočila dolů.
Poté, co vyskočila z dřepu, udělala pár nejistých krůčků jako na ledě,
jako by si uvědomila, že zapomněla vyzkoušet nosnost mostu.
Oddechla si, když se nic nestalo. Ani se nepohnul. Přesto jí něco
říkalo, že kdyby na něm stál kdokoli jiný, zřítil by se. Teď ale nebylo
čeho se bát, a tak vyrazila vpřed. Přitom měla pocit, jako by ji ty
zvláštní lampy pozorovaly. Jako kdyby se za ní nakláněly. Ale když se
za nimi ohlédla, tvářily se, že si jen tak tiše a nehybně stojí a nikoho
si nevšímají. V některé z nich se občas zablesklo.
Hlavou se jí honilo, jestli to místo na konci mostu je to, kam má
přijít. Jistě se to dozví, jakmile tam dorazí, říkala si, a u srdce ji sevřelo.
Most byl tak akorát široký pro jednoho člověka. Jako by byl postaven
tak, aby po něm nikdo jiný ani nechodil. Nebylo tam žádné zábradlí
ani jiné zábrany a Koralína si dokola opakovala: „Nedívej se dolů!
Nedívej se dolů!“
Samozřejmě, že se párkrát neposlechla a podívala se. Zamotala se
jí hlava a musela se na chvíli zastavit. Opřela se o sloup lampy. Sice
byla zvědavá, kam by se dostala, kdyby spadla, ale nezajímalo ji to
natolik, aby to zjistila.
Koralína šla dál a čím více se přibližovala místu na konci mostu,
tím více ji ozařovaly červenobílé záblesky. Jakmile se octla v půli
cesty, ucítila na tváři slabý vánek, který sílil. Zesílil natolik, až se z něj
stala vichřice. Odpor větru ji zpomalil, jako by si něco nepřálo, aby
tudy šla. Fackovala se za to, že na chvíli uvěřila, že to možná bude mít
tak lehké. Že stačí jen přejít most, to je přece hračka!

- 43 -
 Konec se blížil a výrony světla byly stále jasnější. Ale hrom
nepřicházel, bylo ticho, jen vítr jí hvízdal v uších. Jen ať to není
zlověstné ticho, přála si Koralína a sledovala provazové blesky. Tenké
kostrbaté paprsky protkávaly tmu. Někdy byly shrbené jako stařec.
Jindy se vyšvihly vysoko jako hrozící pěst. Někdy zasvítily bíle, jindy
červeně. Jeden střídal druhý. Byla to světelná show a Koralína jí byla
téměř na dotek.
Již viděla, kam spěje. Na konci mostu stála obrovská koule. Trčela
v prostoru na útlé nožce, která vedla od jejího dna dolů do prázdna,
kde se ztrácela ve tmě. A z této koule sršely blesky.
Povrch celé koule, oproti níž byla Koralína jako mravenec, byl
pokryt zvláštním povlakem. Stékalo po něm červené světlo. A každou
chvíli, když se světlo nahromadilo, zbarvilo se doběla a vytrysklo jako
dlouhý zářící provaz. Poté svítilo mírněji, ale co nevidět se opět
rozzářilo a představení se zopakovalo. Když světlo prořízlo vzduch,
tma jen slabě zasyčela, jakoby se o něj spálila.
Koralína v plášti koule spatřila malý kulatý otvor, kolem nějž
světlo ustupovalo. Tudy vedl most až dovnitř do koule. Koralína se
zapřela nohama, aby ji bičující vítr neodtahoval pryč. I přes jeho
snahu, ať už byla myšlena dobře či ne, jej neposlechla a rozhodla se,
že se dostane dovnitř.
Blížila se k otvoru. Viděla, že se uvnitř svítí a ozývá se odtamtud
zvláštní šum. Bzučení jako ve včelím úlu. Blesky kmitaly kolem ní
jeden za druhým. Oslepovaly ji. „Haló? Je tam někdo?“ volala dovnitř
a přes řev větru neslyšela ani samu sebe.

- 44 -
 Najednou vítr ustal. Koralína se vzpamatovala. Pohlédla na místo
na červeném povlaku. Zježily se jí chloupky včetně vlasů. Uvědomila
si, co za okamžik přijde. Z jasného místa vyšlehl blesk a mířil přímo
na ni. Ta jej sledovala, jako by se čas zpomalil, přitom to netrvalo ani
zlomek vteřiny. Výboj ji zasáhl. Ale ona se bránila, snažila se jej
zastavit. Cítila jeho sílu a věděla, že s ní může něco udělat. Může jí
poručit. Je s ní nějak propojená. Poslechne ji. A tak uchopila zářící
proud světla a odklonila jej pryč, do dálky, kde nikomu neublíží.
Poté konečně vklouzla do otvoru koule. Rozutekla se po mostě.
Ale než se stačila rozhlédnout, obklopilo ji hvízdání. Vylekala se.
Něco do ní narazilo. Něco malého a měkkého, ale bolelo ji to. Letělo
to vysokou rychlostí. Byla zraněná. Vrazilo to do ní znovu a znovu,
pořezalo ji to. Balancovala na okraji mostu, až se neudržela a spadla
z něj. Představila si tu nekonečnou chvíli, kterou bude padat, než se
navždy zastaví.
Vtom se její pád zarazil o hromadu papírových vlaštovek. Byly
měkké, pohodlně se do nich zachumlala. Rozprostíraly se všude, kam
dohlédla. Hýbaly se. Žily. Koralína pohlédla nad sebe. Nic než
papírové vlaštovky neviděla, kroužily kolem ní. Byly jich stovky,
možná tisíce. Svištěly napříč celou kopulí, jejíž okraje tvořila mříž
otvorů. Koralína se ztratila v pestrobarevných hejnech, natáhla ruku a
cítila, jak jsou blízko.
Když zkoumala prostor, odněkud se ozval hluboký ženský hlas:
„Ach, Koralíno! Dávej pozor! Jsi v pořádku?“ zvedla hlavu. Uprostřed
koule se nacházel ostrůvek, na kterém končila cesta. V ostrůvku byla
vsazená kulatá osvícená vířivka. A v ní seděly tři osoby. Nějaký tlustý

- 45 -
pán s trojitou bradou, který říkal: „Kdybych něco dělal, něco se mi
stane, rozpadnu se. A pak nebudu moct dělat nic a budu jen ležet a
zaživa hnít. A proto raději neriskuju a nedělám nic, jen ležím a zaživa
hniju!“ smál se, až se mu všechny tři brady třásly.
Vedle něj seděl druhý muž, hubený, s podlouhlým vyzáblým
obličejem téměř bez brady a fialovými kruhy pod očima. Oči měl
propadlé, zato lícní kosti vystouplé. Podivně se křenil. Jen zarytě seděl
s nafukovacím kruhem kolem pasu a mlčel.
S nimi tam seděla žena, krátkovlasá blondýna s účesem podobným
helmě, s tmavými rozpitými stíny kolem očí a s jasnými rysy obličeje.
Na sobě měla jen červený náramek. To ona volala na Koralínu.
Všichni tři ji sledovali z vířivky, která tiše bublala. V rukou drželi
pohárky, z nichž usrkávali, a žena k tomu potahovala z černé cigarety.
Tlustý muž pokuřoval doutník. A muž s protáhlým obličejem krčil
nad vůní tabáku nos. Horká pára plnila kopuli alkoholovou vůní a
stoupala vzhůru do přítmí, kde rozmáčela křídla papírových vlaštovek.
Ty se pak snášely na hromadu k ostatním.
„Pojď k nám, Koralíno! No tak, přidej se!“ pobízela ji žena
z vířivky, „a pozor na ty malé mršky!“ dodala, ale nikdo nevstal, aby
jí pomohl. Všichni na ni civěli. Koralína se překulila a začala se plazit
po hromadě spadlých vlaštovek, jimiž byla naplněná celá spodní
polovina koule. Nakonec se doplazila k vířivce, u které se drželo
nepříjemně horko.
„Není ti nic, maličká?“ otázal se svým chraplákem muž s trojitou
bradou.
„Ne, v pořádku,“ oprášila se Koralína.

- 46 -
 „Už jsme si ani nemysleli, že dorazíš!“ zamumlal muž a potáhl si
z doutníku. Poté z úst vypustil kroužek, který se roztáhl do kruhu a
letěl přímo na Koralínu. Ta jej překročila, aniž by ho porušila.
„Když tě zasáhnou, může to pořádně bolet. Mohou tě i pěkně
poranit!“ hrozila žena s vážností.
„To nic, jsem jen trochu odřená. Díky té hromadě vlaštovek pode
mnou!“ ujistila ji Koralína.
„To je velmi zdvořile řečeno, že jsem nepořádná!“ zasmála se
blondýna a nesvá Koralína se jen usmála.
„Ony jsou vaše?“ zeptala se a přelétla očima po obří kopuli.
„No jo,“ žena mávla rukou, „dneska je tu rušno. Všechny ty
neposedy měly už dávno spát. Ale poletují si vesele dál…a já na ně
kašlu.“
„A co ty spadené?“ zajímalo Koralínu.
„Každá z nich má svou přihrádku, svou klec. A kdo jim ji přiřadí?
Já…bych měla. Ale někdy se mi prostě nechce, někdy je to zbytečné.
Není to nic lehkého pro všechny najít místo! Zvlášť když jich stále
přibývá! Nechala jsem si je napotom. Nechtělo se mi to třídit. No a
co si budeme nalhávat, už je asi ani nikdy neroztřídím. Proč taky?“
„Nikdy nevíš, která z nich se ti bude právě hodit,“ přitakal tlustý
muž.
„Anebo je prostě vyhodím všechny! To je jedno, prostě omluv ten
nepořádek,“ blondýna mrkla na Koralínu.
„Nemáte tu nepořádek. I když se to tak někomu může zdát. Nemá
vám do toho co mluvit. Je to váš pořádek,“ řekla Koralína, která jí
rozuměla a žena se na ni usmála.

- 47 -
 „A kdo je tamten? A proč mlčí?“ pokynula Koralína na zamlklého
muže s protáhlým obličejem. Blondýna jí ho svým způsobem
představila: „Už je to dávno, co mluvil. Ale ne zas tak, jak si můžeš
představit pod pojmem dávno. Dávno může být i před chvílí.
Poslední, co nám řekl, bylo, že jsme malicherní a dětinští, když jsme
si pochvalovali, jak ti koupel v punči prospěje, smyje z tebe veškerou
přetvářku… i oblečení! Na to jsme mu řekli, aby sklapl. A on sklapl.
Doteď nepromluvil. A my mu také neřekli, aby mluvil. Ještě jsme mu
neodpustili!“
„A proč má ten kruh?“ zajímalo Koralínu.
„Tak se ho zeptej, netykavky,“ tlustý muž s blondýnou propukli
v hurónský smích.
Z bublající vířivky stoupaly cáry mlhy. „Opravdu se k nám
nechceš přidat, Koralíno?“ nabídla jí žena po tom, co si ji znovu
prohlédla. Koralína přistoupila k okraji vířivky a zanořila prst pod
oranžovou hladinu. Sykla: „Au! Je horká!“
„No jo, dnes je voda hodně horká. Vře! A my se tu v ní vaříme,“
rozchechtal se tlustý muž.
Žena pokrčila nohu tak, že jí rudé koleno poseté puchýři vykouklo
zpod hladiny. Poté jej nechala zmizet v bublinách. Koralína okusila
smočený prst. Byl to punč, který zároveň popíjeli. „Nebolí vás to?“
zeptala se.
„A jak!“ vykřikl muž a zasmál se, jakoby nic.
„To je tou tmou,“ vysvětlovala žena, „vždy, když přijde tma, voda
tu vře, blesky lítají, vlaštovky jsou splašené. A ta tma, co je venku, trvá
už příliš dlouho…“

- 48 -
 „Už aby skončila!“ skočil jí do řeči muž s trojitou bradou, „ale
možná by jenom stačilo, drahoušku, kdybyste odtud vymetla ten
binec!“
Žena pokračovala: „Ale kuš. Jednou za čas sem přitáhne taková
tma. Všechno tu zahalí. Někdy to trvá chvíli, než odejde. A někdy
zase ne. Párkrát přišla taková, že trvala snad věčnost! Ale tato je snad
nejdelší, jaká kdy byla…“
„Prosím vás, tato určitě není nejdelší. Byly i delší!“ zahučel muž
s trojitou bradou.
„Možná, ale tato ještě nekončí! Vždy jsme se obávali, že přijde
taková, která už neodejde,“ vysvětlovala žena.
„A to se tomu nedá nijak zabránit?“ zeptala se Koralína.
„Zabránit! Ochránit! Odolat! Odvolat! Ubránit! Haha… jak se
člověk může ubránit sám sobě?“ tlustý muž položil řečnickou otázku.
„A co třeba předcházet?“ zamyslila se Koralína.
„Obvykle je to tak, že i když se proti tomu jakkoli zasáhne, často
se to jen oddálí. A nelze to oddalovat věčně. Kde jsou ty časy, kdy se
nikdy nestmívalo! Kdysi to tak bylo. Dávno. A jednou to tak zase
bude. Ale do té doby…“ zasnila se žena.
„Promiňte, ale musím se vás zeptat. Jsem tu prý z nějakého
důvodu,“ řekla Koralína.
„No jistě, my víme. A tak tě tu zdržuji, já hlupačka!“ zasmála se
žena.
„Já vlastně ani nevím, od čeho mě máte zdržovat,“ pokrčila rameny
Koralína.

- 49 -
 „Něco by ses měla dozvědět. Jednu věc. Tu, kterou máš přímo
před nosem, ale stále sis ji neuvědomila…“ objasňovala žena.
„Jak si mám uvědomit něco, co si neuvědomuju?“ krčila čelo
Koralína.
„Všechno je napsané na vlaštovkách,“ řekla žena, „vyber si jednu
z nich.“
„A kterou?“ chtěla se ujistit Koralína.
„To musíš poznat sama,“ odpověděla jí žena a Koralína se rozhlédla
kolem sebe. Jakmile chtěla jednu z poletujících vlaštovek chytit,
najednou se od ní všechny držely dál. Zkusila to znovu. Ale opět se
rozprchly. Byla z toho smutná. Vtom na podlaze spatřila jednu
s pokrčeným zobáčkem. Poté, co do Koralíny střemhlav narazila,
odcupitala k jejím nohám. Koralína se usmála a zvedla ji. Byla navlhlá.
Pomalu ji rozložila, aby ji nepotrhala. Stál tam vzkaz, který byl jen pro
ni. Jako by jí otevřel oči. Na malý okamžik, než viděla zas jen tmu.
„Ty tu tmu porazíš, Koralíno!“ volala na ni žena, než se jí zavřely oči.
Šum křídel náhle ustal.
Poté jí alkoholové výpary z vířivky ukradly vědomí.

- 50 -
 VII. KORALÍNA V DÝMCE ÚTĚCHY

Koralína upadla do snu, a tak aspoň na krátkou chvíli nalezla

odpočinek. Její bouřící mysl se ztišila. Dýchala tiše a zhluboka, avšak
její hruď se zvedala jen mírně. Občas se ozvalo malé zakašlání.
Ustláno měla na loži z šedobílého kouře, jenž voněl tak, jak nic
jiného nevoní. Zvláštní exotická vůně, která pálí v nose. Kouř ji

- 51 -
odnášel dál. Držel ji pevně, třebaže zlehka. Obtékal ji. Hladila jej,
ponořila do něj ruce. Vdechla jej. Naplnil ji jako kyslík, zdroj života.
Byla celá uvolněná. Obličej smířený. Rty se jí bezdůvodně kroutily
do úsměvu. Oči bez přemáhání držela zavřené. V duši měla klid.
Aspoň chvíli byla šťastná s tím, jak nešťastná vlastně je.
Nenalezla lék, jen útěchu. Vypínač bolesti, ne jejího původce.
Něco jí našeptávalo, že je všechno v pořádku. Že se není čeho bát.
A Koralína tomu věřila ráda. Ráda se tím pocitem nechala unášet.
Pocitem, jenž se může každou chvíli rozplynout. Byl jako peřina, do
které se mohla zachumlat. Která ji zahřála a ochránila od bubáka, co
číhal pod postelí. Byl tak přívětivý, přesto ne vtíravý. To každý
neumí. Ten hořkosladký dým, co voněl tak, jako nic jiného nevoní.
Jako život. Štěstí? Možná jen náhražka. Ale bylo v něm dobro.
A jakmile Koralína vydechla, dobro v ní zůstalo.
Jen jedna červená kontrolka nikdy nepřestávala blikat. Ale s tím
klidně mohla snít dál. Nechala se unášet hebkou vatou z kouře. Nad
ní bylo modré nebe bez mráčků. To ona na mracích plula. Dolů se
nedívala. Vyhřívala se v teplém slunečním svitu.
Ale nic netrvá věčně. A i do nejsladšího snu se může vkrást ošklivý
noční běs. Kouř zřídl. Začala se do něj bořit. Věděla, že ten okamžik
přijde. S otevřeným nebem se musela rozloučit. Ta chvíle plná
svobody dříve či později vždy vyprchá. Jedinou útěchou pro ni bylo,
že se do ní může zase brzy vrátit. Přivítá ji, bude na ni čekat. A tak
pohladila voňavý dým naposled. Potom propadla skrze něj. Pod ním
byla zase jen noc.

- 52 -
 Temnota a chlad. Koralína před nimi držela víčka semknutá.
Přestože měla strach, za okamžik otevřela oči. Když si zvykaly na tmu,
bolelo to. Ukápla jí slza, která rozhýbala černotu. Vtom si uvědomila,
že se pod ní nachází voda. Vznášela se nad její hladinou. V černém
zrcadle se odrážel její potemnělý odraz. Byl jiný, celý pokřivený, jako
by to nebyla ona. Odraz k ní natáhl ruku, avšak Koralína se
nepohnula. Ruka odrazu protrhla hladinu. Poznávala svou ruku, která
žádala o hřejivé pohlazení. Chtěla cítit dotek. A tak Koralína spustila
svou ruku, aby se ruka zpod hladiny mohla chytit. Ale ta ji stiskla a
stáhla ji k sobě dolů. Koralína dopadla pod hladinu a voda se dala do
pohybu. Všechna začala proudit, bouřit a stékat, jako by byla
v obrovském potrubí. Vynořila se a lapala po dechu, snažila se zjistit,
kam jen s vodou odtéká, ale ta ji nechtěla připravit o překvapení,
neustále jí šplouchala do očí.
Cítila pouze pohyb, rychlost, jak sviští a všechno s ní. Cesta se
klikatila a voda s Koralínou házela do stran, skákala nahoru a dolů. Pak
zatáčela v nekonečných zatáčkách. Odstředivá síla ji zamáčkla do
proudu. Peřej přidávala na rychlosti, hučela jí v uších. Neslyšela ani
svůj vlastní křik. Snažila se o něco zachytit, ale voda ji nenechala.
Tlačila ji dál. Koralína už nevěděla, kde je nahoře a kde dole, kde vlevo
nebo vpravo. Jen doufala v konec divoké jízdy. Voda najednou
ztratila směr. Rozpadla se. Padala volně dolů vzduchem a Koralína
s ní, až dopadla do tůňky na jejím dně. Za okamžik se vynořila.
Popadla dech. V nose, krku i plicích jí žhnul plamen.
Voda přestala přitékat. Koralína šlapala vodu, nedosáhla na dno.
Něco jí říkalo, že se odtamtud musí dostat pryč. Musí ven. Hned!

- 53 -
Šmátrala kolem sebe, nahmatala chladné vyduté stěny z černého skla,
po kterém jí klouzaly ruce. Nad ní svítilo hrdlo užší než prostor, ve
kterém se octla. To bylo zakončeno otvorem, z něhož pronikalo
světlo. Avšak byl příliš vysoko a Koralína neměla žádnou šanci se
k němu dostat. Zadržela dech a ponořila se pod hladinu. Nahmatala
vypouklé dno a železnou rouru. Ale ani tudy nevedl žádný východ.
Než se stačila vzpamatovat a něco vymyslet, ozval se zvláštní zvuk.
Netrval déle než vteřinu. Pak zase. To cvaknutí Koralína dobře
poznávala. Vzhlédla. Kulatý otvor zakryly něčí rty. Světlo pohaslo.
Potom ucítila tah vzduchu, jenž směřoval vzhůru. Voda začala bublat,
cítila, jak se ohřívá. Zmítala se v ní. Bubliny plné kouře u hladiny
pukaly. Vzduchovou kapsu zaplavil hustý dým. Již nebyl voňavý. Teď
štípal v očích a plnil Koralíně plíce. Nemohla dýchat. Ústa se odlepila
od otvoru, vzdálila se a kouř unikal ven. Zvedal se líně jako mlha.
Kdovíodkud se ozval ženský hlas: „Vy jste zvracel?“ byl to hlas nahé
ženy z vířivky.
„Jistě,“ ozval se druhý hlas, který Koralíně připomínal muže
s trojitou bradou: „Ale vypláchl jsem si punčem, takže se můžeme
klidně líbat dál!“
Koralína kašlala. Motala se jí hlava. V hrudi ji bodalo. Pobledla,
jako by najednou celá vyschla. Pomalu se dusila. Snažila se ze všech sil
natáhnout nad vrstvu kouře. Napnula ruku a cítila, jak se konečky
prstů dotýká čistého vzduchu. Avšak než se jí dým pustil a ona si
mohla dopřát alespoň jeden vytoužený nádech, ústa se vrátila. Přitiskla
se k otvoru. Znovu se ozvalo cvaknutí. Voda bublala, vířila, třásla

- 54 -
s Koralínou. Pálila ji do chodidel. A z hladiny pronikal chlácholící
kouř, kterému se poddávala, až ji zcela zadusil.
Vtom se probudila. „Byl to jen sen!“ oddychla si, ještě ani
nerozlepila víčka. Podepřela se na rukou. Promnula si oči a spatřila, že
neprocitla tam, kde ji přemohla únava. Právě letěla na velké papírové
vlaštovce. Před sebou viděla slunce zapadající za kopce, pod sebou
tmu. „Nebo ne?“ podivila se a čerstvý vítr ji hladil po tváři. „Kéž bys
nikdy nepřistála. Kéž bych se nemusela vracet tam dolů. Ale brzy se
zase setmí, já to vím,“ promlouvala k vlaštovce, která se pomalu začala
snášet k zemi, a ona si uvědomila, že se nedokáže rozpomenout, co
stálo na tom vzkazu, který si přečetla, než ji křídla alkoholového oparu
odnesla kdovíkam.

- 55 -
 VIII. PROJÍŽĎKA PO KORALÍNALANDU

Malý raketoplán nesoucí na nablýskaném laku jedné

z manévrovacích trysek jméno Rufián se vynořil ze stínu planety, jejíž
orbitu právě obíhal. Před pilotem v kokpitu se rozprostíral oblouk
temného horizontu modré planety olemovaný zlatou září, která se po
změně dráhy letu smrskla v bílou zářící tečku. Pilot, který seděl
na přídi v nízkém vypolstrovaném křesle s nataženýma nohama, jimiž
ovládal množství pedálů, si přitáhl jeden z virtuálních monitorů, které
visely kolem něj. Dotkl se jej konečky prstů a zapnul intercom. Poté
oznámil skupince ve skafandrech moderního odlehčeného typu sedící
v zadní části: „Připravte se, brzy budeme přistávat. První
bezproblémový let tento měsíc, máte štěstí…“
Jednopalubní osobní raketoplán přepravoval skupinu
o čtyřiadvaceti mladých lidech rozsazených podél sedadlové části.
Nikdo z nich nemluvil stejným jazykem, a tak poté, co pilotův hlas
dozněl, umělá inteligence v helmách astronautů jeho slova zopakovala
a přeložila pro každého z pasažérů zvlášť.
Dívka s ofinou patřící mezi mladé cestovatele si hlášení nevšímala,
zkoumala výhled z tenkého průhledu, který se táhl uprostřed stropní
strany podél celého sedadlového prostoru. Prohlížela si objekt, od
kterého se v dáli odráželo slunce a o kterém si prve myslela, že se svou
velikostí o moc neliší od jejich raketoplánu. Avšak čím více se
přibližoval, zvětšoval se, až se v průhledu nacházel jen nerozeznatelný

- 56 -
detail. Vtom se raketoplán otřásl a zaskřípal, škubnul sebou a zarazil
se. Odněkud zvenku se ozvalo hučení a pasažérům zapraskalo v uších.
„Tlak je vyrovnán, orbitální stanice Tormenta vás očekává.
Panstvo, můžete vystupovat,“ oznámil pilot v intercomu a než to
počítač stačil přeložit, otevřela se část boční strany bez sedadel.
Z podlahy se vysunulo pár roštových schodů a hydraulická
bezpečnostní zábrana, která držela cestující bezpečně v sedadlech, se
odklopila. Všichni se vznesli do prostoru a pomalu, jeden po druhém,
opouštěli raketoplán.
Za otevřenými vraty Rufiána se nacházela vzduchotěsná
přechodová místnost v podobě průhledného tunelu visutého na
odstíněné straně stanice. Astronauti jeden za druhým plavali tunelem
a přechodové přepážky se za nimi uzavíraly jako chlopně. Poté se
tunel začal smrskávat, to už se raketoplán tiše vytratil. Dívka, která si
prohlížela stanici, si stáhla štít z helmy, aby spatřila orbitální skvost
v celé kráse.
Půdorys Tormenty tvořil několikapatrový šestiúhelník, přičemž
z každého jeho vrcholu vyčnívalo rameno, na jehož konci visela
bytelná manévrovací tryska. Ze středu spodní strany směřující
k planetě vedlo něco velmi dlouhého a oproti celé stanici tenkého.
Kolem tohoto výčnělku právě proletěl raketoplán a zmizel z dohledu.
Ve zkresleném pohledu, ze kterého si dívka stanici prohlížela, to
vypadalo, že dlouhé žihadlo vede až do atmosféry planety.
Důvod, jenž stál za vybudováním vesmírné stanice, byl jediný, a
to transport mezi světy. A z astronautů, čtyřiadvaceti vyslanců
různých národů, které sem povolali, se měli stát pokusní králíci. Po

- 57 -
vstupu na stanici si na skafandrech zprovoznili umělou gravitaci a
těžce dopadli na podlahu z železného roštu.
Člověk, který je přivítal, aby je zas odvedl, pravil: „Nestačíte se ani
dotknout pevné země pod nohama. Plánovaný start za t minus třináct
minut, dokud máme spojení. Čekají vás na ošetřovně, abyste se
připravili. Za osm minut vás přivedou do sektoru startu, další pokyny
obdržíte tam, kvapem!“ oznamoval muž za pochodu a počítač ve
skafandrech jeho věty individuálně překládal. Muž je opustil na
rozcestí chodeb, z nichž jedna podle projekce plánku nástěnného
panelu vedla na ošetřovnu.
Nastal čas startu. Ten však vypadal jinak, než jak si mnozí na
samém začátku představovali. Výtah svezl pokusné astronauty do
nejnižšího poschodí, které bylo na monitoru výtahu označeno
nejvyšším číslem. Při výstupu před sebou spatřili dvoupodlažní sál
s šestiúhelníkovým půdorysem. Horní podlaží tvořil pouze ochoz
lemující stěny sálu, z něhož kdyby sešplhali po příčkách dolů, dostali
by se na startovní rampu. Podlahu sálu tvořilo průhledné sklo, jehož
venkovní kryty se s příchodem astronautů zasunuly pod vnější štít
stanice. Pohled, jenž se jim naskytl, je ohromil. Výhled na síť
osvětlených ulic, jenž se pod nimi rozprostíral, všem vyrazil dech.
Podlaha byla rozdělena do šesti svažujících se tabulí, jejichž spoje
tvořily vodorovné kovové plochy vedoucí do středu místnosti. Tím
bylo napojení na dlouhou tenkou část stanice trčící do kosmu. Šlo
o tunel s šesti stěnami a jeho ústí zelo jako kráter uprostřed sálu. Z něj
se až ke stropu táhlo šest tyčí sloužících jako koleje.

- 58 -
 Dívka s ofinou zaklonila hlavu a pohlédla k plnému stropu. Ten
byl stejně klenutý jako podlaha, akorát se zrcadlovým převrácením.
Uprostřed něj, přímo nad vstupem do tunelu, visela šestiúhelníková
konstrukce. Její vnitřní strana nesla dvanáct sedadel. K těm vedla
u stropu zavěšená lávka obkružující konstrukci. Po ní se vydalo
dvanáct astronautů a jejich dvanáct náhradníků je pozorovalo zpoza
skleněné tabule ze střediska pro kontrolu startu. Astronauti se usadili
do sedadel, kde je šest členů z týmu techniků zapásalo. Nohy jim
visely v prostoru nad temným tunelem, jehož konec nespatřili.
Všichni věděli, co je čeká, avšak pouze teoreticky.
Odpočet téměř vypršel a většina techniků opustila svá stanoviště.
Zavěšená konstrukce zajišťující přístup k sedadlům se rozdělila a
odsunula. „Vidím vaši tepovou frekvenci, snažte se ji zpomalit,“ ozval
se hlas v sluchátku a dívka s ofinou hledala mezi desítkami tváří tu,
která k ní právě promlouvala. Přes skleněnou tabuli, která tvořila
jednu stěnu sálu a na níž se promítal odpočet, neprohlédla. Digitální
číslice, které předtím svítily světle modře, zoranžověly a posléze
zrudly. Již zbývalo jen pár sekund.
„Do startu zbývá jedenáct, deset, devět…“ hlásila umělá
inteligence a pojistky, které držely konstrukci stabilní, povolily.
Astronautka semkla víčka a zaťala pěsti. Vtom jí krajní astronaut
z vedlejší dvojice sevřel ruku a snažil se v jejím jazyce vyslovit: „Už je
to tu, letíme!“
Odpočet se octl na dvou sekundách, když se šestihran spustil po
kolejnicích. Sedadla s cestujícími letěla dolů, a jakmile odpočet
skončil, zmizel v šestistěnném tunelu. Nabral spád. Padal neskutečnou

- 59 -
rychlostí, až to všechny astronauty vymrštilo ze sedadel. Držely je
pouze bezpečnostní zábrany. Někteří křičeli, až se jim zamlžily
průhledy na přilbách. Světlo, které do tunelu pronikalo ústím, bylo
vmžiku pryč. Konstrukce nabírala stále větší rychlost a s ní i přetížení.
Roztřásla se, jako by se měla co nevidět rozsypat.
„Nebude to stačit!“ volal jeden z astronautů, ale v křiku ostatních
se na překlad nikdo nesoustředil. Vtom se ve tmě pod nimi začala
zjevovat malá bílá světélka. V rychlosti jejich pádu se měnila v dlouhé
čáry svištící vzhůru.
„Do jedné z nich se musíme trefit!“ ujišťovala dívka s ofinou jak
samu sebe, tak kolegu svírajícího její dlaň, přestože si možná vůbec
neuvědomovala, že křičí. Jak pád zrychloval, jiskry probleskovaly ve
stále hustších mračnech, byly však pořád malé, tudíž příliš daleko.
„A co když to nebude ta správná?“ ozvalo se volání jednoho
z astronautů, což přerušilo modlení a prosby jiných. Shlédli.
V hloubce pod sebou spatřili malé bílé světlo, které se začalo rozpínat,
a přimíchaly se do něj světlé odstíny dalších barev.
Za kratinký okamžik se světelná skvrna zvětšila na průměr
konstrukce a ta jím prolétla. Astronauty oslepil záblesk světla. Po
největším záchvěvu se šestihran uklidnil. Jakmile se pasažéři
vzpamatovali, ohlédli se za temným tunelem, který se spolu se stanicí
proměnil v prázdný vesmír. Pod sebou spatřili atmosféru sluncem
zalité polokoule cizího světa. Výřez bílých oblaků, které z výšky
vypadaly jako tenká přikrývka nad krajinou, spatřili ještě před
průletem. V tom všem si jen pár z nich všimlo dvou nedalekých
planet, jedné oranžové a druhé fialové, která mizela v zákrytu.

- 60 -
 Všichni žili. Věděli, že jejich transport byl úspěšný. Svět, nad nímž
se nacházeli, vypadal jinak, než ten, odkud odlétali. Nicméně stále
neměli vyhráno. V rychlosti, kterou nabrali, si je planeta přitahovala
k sobě. Sestoupili do stratosféry. Poprvé proti sobě pocítili rostoucí
odpor vzduchu. „My shoříme! Shoříme jako papír!“ panikařil jeden
z astronautů, jakmile vítr roztočil konstrukci. Odstředivá síla je dusila.
„Padáme příliš rychle!“ křičela dívka s ofinou.
„Teď, nebo nikdy!“ zvolal další, když pod sebou spatřil zřetelný
reliéf zemského povrchu. Najednou se odněkud z konstrukce
vypustily čtyři balóny – jeden hlavní, největší, a tři menší nafouklé do
poloviny po stranách kolem něj. To s astronauty silně trhlo, jejich
sestupová rychlost se snížila. Pod nohama spatřili vodopády.

Pozoroval jsem ten podivuhodný dopravní prostředek, jak se snáší

k zemi. Svou bizarností a absencí aerodynamiky i jiné překvapil, jak
vůbec mohl bezpečně snést skupinu cestovatelů, aniž by se rozkřápli
jako vajíčka. Ale co se s návštěvníky z jiného světa stalo, jestli přistání
přežili, netuším. Něco takového jsem zde ještě neviděl. A to i přes
úchvatné divy zdejší krajiny. Jestli uvěříte věcem, které zde uvidíte, je
jen na vás. Nicméně jaká kouzla vám tento nepochopený svět
nabídne, to už na vás nezáleží.
Tato země se může jevit jako místo plné radosti, bezstarostnosti a
blahobytu. Zdá se, že se zde nikdy nestmívá. Vždy je krásně. I když
občas zaprší, ale žádná letní přeháňka nikomu neodplaví úsměv
z tváře. Ideální místo na dovolenou, řekli byste si. Jen se sbalit, vzít
pár známých a odjet sem na víkend. Jen tak, rekreačně, za zábavou.

- 61 -
Proč ne? Pravděpodobně by to byl jeden z nejlepších víkendů vašeho
života.
Patronka tohoto místa by jej ale neudělala takové kvůli vám.
Zdvořilost je jen zdvořilost. Za ten jeden krátký víkend vám nebude
ukázáno nic, co by připomínalo starosti. Všichni si zde užijí. Všichni
si přijdou na své. Jste přece jen hosté někde, kde je slušnost, aby o vás
bylo dobře postaráno. Bude se to líbit vám a i místní budou šťastní, že
je navštívíte. Budete se bavit. Ale co když se budete chtít zdržet?
Časem vše nové ztratí lesk. Možná vás ta krajina přestane bavit.
Možná vy přestanete bavit ji. Přichází to zničehonic. Krajina se vám
mění před očima. Může se vám zdát drzá, hrubá a nehostinná. Kdo si
umí vychutnat kouzlo okamžiku, ocení její proměnlivost.
Nicméně všeho moc škodí. Nebude vás tam chtít, bude vás
odtamtud chtít vystrnadit. Může se na vás urazit a to pak vše ztratí
barvy, vše vám zšedne, květy se uzavřou do sebe, zvedne se vítr.
Můžete jí za to nadávat, ale pak byste se měli stydět. Tak se oplácí za
pohostinnost v cizím kraji? Bylo tady nádherně a nikdo není rád, když
zábava končí. Ale tím si nijak nepomůžete.
A zatímco patronka se půjde věnovat novým hostům, ty staré
nechá bloudit krajinou. Neuvidíte z ní vše. Nikdy. Přestože byste
chtěli nahlédnout za oponu, zůstane to skryto. A vězte, že je tam toho
hodně. A je na rozhodnutí této země, jestli vám skrytá tajemství
vyjeví. Jsou tam, kam prostý návštěvník nechodí. Tam nemá nikdo
co dělat. Avšak ty nesmělé návštěvy udržují celý tento svět v pohybu.
Nikdo nemůže rozumět tomu, co nevidí. Přesto to soudí. Kterým
z hostů je lepší být? Jezdit sem na víkendy za zábavou. Zůstat

- 62 -
ochuzeni nebo zůstat. Otočit se zády nebo se dívat, zkoumat místní
ekosystém. Dostat šanci, jakou měl zatím málokdo. Vytrvat a nechat
přírodu, aby si vás k sobě pustila, a mít sílu na to nedívat se na ni skrz
prsty.
Ve skutečnosti je jedno, kterým z návštěvníků byste chtěli být.
Krajina si sama vybere, kterého z nich právě potřebuje, který z nich
pomáhá růstu zdejších krás. A že je jich tolik, až se v nich můžete
ztratit. Když chcete být jedním, nemůžete být druhým. Jestli patronka
někdy přestane při výběru dělit, to vám nikdo nezaručí. Záleží jen na
tom, jak sami sebe máte rádi. Pokud máte, vyhněte se tomuto místu
obloukem. A pokud ne, šťastný konec čeká jenom toho, kdo se
dlouho nezdrží.
Na to jsem přišel, když jsem se vezl Koralína-expresem, vlakem,
co svou prudkostí a divokostí připomíná horskou dráhu. Vezl jsem se
v něm již dlouhý čas a věděl jsem, že tato jízda nejspíš jen tak
neskončí. Nechtěl jsem, aby skončila. A i kdyby, tento vlak byl
jednosměrný. Řítil se po kolejnicích stále dál. Do nekonečna. Jakmile
jsem do něj nasedl, věděl jsem, že se už nevrátím, že není cesty zpět.
Nyní chci jen vědět, jak tato trasa končí. Kam mne zběsilý vlak
zaveze.
Nikdy jsem nelitoval, že jsem nasedl. Viděl jsem toho tady spoustu,
víc než jiní. Nepřestávám se kochat krajinou. Nikdy mě neunaví,
nikdy se jí nenabažím. Nikdy mě nemůže přestat udivovat. Snažím se
vnímat tento svět plný krás, přestože jej nemohu obdivovat tak, jak
bych si přál. Jsem pouze jeden z turistů. Jen pozorovatel. Ten, co si
vybral exkurzi po této horské dráze. Vidím jiné, jak se prochází tam

- 63 -
venku po kousku krajiny a vypadají spokojeně, zatímco já uháním
dál. Vidím je, jak si mohou přičichnout ke květinám, které září
jasnými pastelovými barvami. Jak asi voní? Mohou to zjistit, a stejně
si nepřičichnou.
Jsem přesně tam, kde mě tato zem chce mít. Mám odtud pěkný
rozhled. Ale jsem od všeho příliš daleko. Uháním s větrem, který mne
šlehá do obličeje, abych objevil něco, co ještě nikdo přede mnou.
Kdoví, jestli mě k tomu vlak někdy doveze. A kdoví, jestli to, co
hledám, za čím se ženu, není jenom iluze.
Chtěl bych se aspoň jednou zastavit. Chtěl bych vystoupit a
dotknout se této půvabné, komplikované země, které se snažím stále
porozumět. Kéž bych se mohl stát součástí okolního světa tak, jak on
se stal mou. Nikdy nepochopím lidi, kterým by se zde nelíbilo. Proč
jsou sem takoví přesto zváni? A proč se jim dostává vřelejšího
zacházení než jiným?
Vážím si této země. Je úchvatná a jsem vděčný za to, že jsem do ní
směl nahlédnout. Přestože je pro mne těžké si to připustit, změnila
mě. Zdržel jsem se zde příliš dlouho. Mám to zde rád. A chci o ni
pečovat. Zasadit se o to, aby byla chráněná. Stále jí ubývá a jednoho
dne vymizí úplně, přesto nechce být chráněnou. Uchrání se sama.
V tom se také skrývá její jedinečnost. Přesto, když vidím vandaly a
developery, jak s ní zacházejí, jak ji drancují a snaží se ji přetvořit ke
svému účelu, člověka z toho bolí. Zvlášť, když nemůže nic dělat, jen
pokračuje s vlakem dál po kolejích. Přesto se nepřestávám dívat,
i když vidím to, co vidět nechci. I když to bolí. To je cena tohoto
místa. Tak se zde platí za štěstí.

- 64 -
 Když člověk zavře oči, promrhá tolik jedinečných okamžiků.
Tolik z nich mě oslovilo a zasáhlo. Na tolik z nich vzpomínám. Ale
jak člověk jede stále dál, nové věci přepisují ty staré. Tato zem se stále
mění. Někdy neskutečnou rychlostí. Bez jakéhokoli řádu. Jeden
pohled střídá druhý, všechno je naráz jiné, nové. A než si člověk stačí
zvyknout, než si to stačí vychutnat, vše vstřebat, je to pryč. Netuším,
jestli se někdy přestane proměňovat. Moc dobře tomu nerozumím.
Avšak je-li středem této nestálosti nějaké jádro, nějaký pevný základ,
musím ho najít, musím se k němu dostat.
Protože zůstávám, viděl jsem více, než bych měl. Aspoň ta jízda za
něco stojí. Viděl jsem, jak vlak uhání kolem velké ruky, na jejímž
prstu visí houpačka. A na ní děvčátko, jak mává lidem vznášejícím se
v mýdlových bublinách. Spatřil jsem splašená stáda bizarních zvířat
uhánějících travinami a louku plnou tulipánů, co tančily s větrem.
Prohnal jsem se lesem přízraků, kde v suchých větvích šelestily
desítky igelitových sáčků. A spatřil jsem, když se déšť změnil v barvy
a obarvil celou zem. Svištěl jsem nad hlavami davů, zachytil jsem
útržky koncertů, kde hudba vycházela přímo z lidí, a každý hrál jinak,
přesto všichni byli sladění. Spatřil jsem, jak se lidi dorozumívají
tancem. Viděl jsem stometrovou vodní dýmku a nebe, které zaplavily
fontány ohňostrojů. S hukotem jsem se vznášel nad střechami domů
zdejších měst. Z bezedné propasti mě sledovaly sžíravé oči démonů
plné spalujícího žáru.
Viděl jsem zástupy zoufalých lidí, jak za sebou táhnou kabely,
s nimiž se napojovali na jednu dívku a brali jí sílu. Jel jsem skrz
psychiatrickou léčebnou obehnanou ostnatými dráty, kde byly

- 65 -
uzamčeny jak ty největší noční děsy, tak i nesplněné touhy. Viděl
jsem galerie plné nedoceněných uměleckých děl. Jel jsem kolem
muzea důležitých zážitků. A zahlédl jsem i zdmi obehnanou věznici,
kde byly drženy staré identity. Nebyly příliš navštěvované.
Kličkoval jsem zrcadlovým bludištěm, kde tato zem v každém
střepu popraskaného zrcadla vypadala jinak. Viděl jsem hřiště se
skluzavkami z duhy. A projel jsem se po hladině třpytícího se oceánu,
kde lámající se vlny za mnou rozpouštěly koleje. A již jsem i viděl, jak
se setmělo.
Člověk měl z této cesty smíšené pocity. Vlak uháněl po trati, jako
by měl velké zpoždění. Někdy se točil v nekonečných zatáčkách,
jindy mne převracel hlavou dolů. Nevěděl jsem, jestli koleje
nezůstávají stejné a nepřevrací se okolní svět. Jindy mne vyvezl
nahoru do výšin až nad modré nebe. Tam jsem to měl nejraději. Vše
tam vypadalo tak jasné. Noční oblohu jsem měl na dosah ruky. Nad
hlavou mi padaly tisíce hvězd. Natáhl jsem ruku k probleskujícímu
meteorickému roji.
Poté mne čekal prudký sešup. Letěl jsem k zemi téměř střemhlav.
Měl jsem pocit, jako by mi na hruď někdo položil stokilové závaží.
Pak jsem se zaryl s dráhou do podzemí. Byla tam tma, nic jsem
neviděl, jen slyšel ozvěnu, hukot splašeného vlaku. Chvíli trvalo, než
vyjel na povrch. Výšina a pád. To, jak vedou koleje, pasažér neovlivní.
Přestože jsem věděl, co mě čeká, nikdy jsem nebyl připraven.
Jednou jsem tak jel a přál si s ní mluvit. Doufal jsem, že na mne
zdejší správkyně bude čekat na konci cesty. Sedadlo naproti mě bylo
prázdné, až pak najednou… Odvrátil jsem oči z krajiny a podíval se

- 66 -
před sebe. Seděla naproti mně. Koralína. Dívala se ven, tam, kam jsem
se díval já, než můj zrak spočinul na ni.
„Tak jak ti má maličkost může zpříjemnit cestu?“
„Opravdu jsi tady?“ zeptal jsem se a stále jsem si nebyl jist, jestli se
mi to nezdá. Uchopil jsem dalekohled, co visel na šňůrce vedle
sedadla, přiložil si jej k očím a nadoraz zaostřil na Koralínu. Spatřil
jsem rozmazaný fialový pramínek vlasů.
„Nezdá,“ zasmála se, „nebo chceš nakopnout, abych ti to
potvrdila?“
„Myslel jsem, že se štípá…“ pustil jsem dalekohled a nadzvedl
obočí.
„Já kopu…“ hodila po mně škodolibý úsměv a pokračovala. „Jak
se ti líbí cesta?“
„Nastoupil jsem do tohoto vagónu a ve všech sedadlech u okna
seděl člověk. Jako by si každý zabral své území. U každého okna
jeden. Zajímavé, jak se dva cizí lidé sobě snaží vyhnout. Osmdesát
míst k sezení. A já se musel k někomu přidat a on se musel podělit
o své území, které si udržel jen krátce. Měla jsi někdy lepší důvod
k myšlence, že jsi někde prostě navíc?“ padala ze mě slova, jako bych
vedl vnitřní monolog, „ten člověk ale už dávno vystoupil.“
Koralína zatřásla hlavou a semkla víčka na znamení, že o tlachání
nestojí.
„Něco jsi mi chtěl, nebo ne? Nemůžu tu zůstat moc dlouho. Na
horské dráze se mi dělá špatně.“

- 67 -
 „To je ironie,“ zasmál jsem se, podíval se ven a pak zpět na ni. Přál
jsem si, aby tady nebyla kvůli sobě, ale kvůli mně. A jen kvůli mně.
Za zatáčkou jsem viděl další stoupání.
Po odmlce jsem pokračoval: „Závidím lidem, kteří mají jistotu.
Představ si, že tě někdo vynese do výšin, pak tě odtamtud srazí a ty se
zaryješ hluboko pod zem. Vyhrabeš se a vidíš, že tě nahoře pořád čeká
ta osoba, která tě dostala pod zem, aby to udělala znovu, dá ti pár chvil
štěstí, a pak tě odtamtud nechá spadnout. Udělá to jednou, dvakrát,
třikrát. Pak už neočekáváš, že to dopadne jinak, a stejně to opakuješ,
protože máš jistotu. A jistota je ti milejší, než nechat věci plynout.
Protože přístup ‚prostě uvidíme, jak to dopadne‘ tě ubíjí daleko víc.
Co to z tebe dělá?“
„To je zajímavé, jak si protiřečíš,“ pravila Koralína, „jestli nemáš
cit pro dobrodružství, co tady potom děláš?“
„Nevím, jen jsem ti to chtěl říct,“ padla na mě melancholie.
„A je ještě něco, co bys mi chtěl říct?“ zeptala se Koralína.
„Možná jen, že mě mrzí, jak to dopadlo,“ odvětil jsem upřímně.
„Pochybuji, že to mohlo dopadnout jinak,“ mávla rukou, „a něco
na konec, než se rozloučíme?“
Vlak vyjel z nedokončené trati.
„Už nechci mluvit. Je to zbytečné,“ řekl jsem a natáhl k ní ruku.
Byla kousek ode mě,
„chtěl bych se tě dotknout, Koralíno, a aby se ti při tom zastavilo
srdce stejně jako mně, jenom když tě vidím.“
Odvětil jsem a ona mlčela. Vypadala tak křehce. Pohladil jsem ji
po tváři. Trvalo to jen okamžik. Čas se zastavil, vše utichlo, jen vlak

- 68 -
letěl vzduchem. Poté se přede mnou roztříštila na miliony třpytících
se střepů, které se rozsypaly všude kolem. V zaťaté ruce jsem svíral
malou hromádku, která mi rozřezávala kůži. A ona byla pryč.

- 69 -
 IX. KORALÍNA V ZÁŘI REFLEKTORU

Koralína se uprostřed nekonečné noci procházela ulicemi

potemnělého města. Bylo chladno, foukal čerstvý severní vítr a lampy
jako by se bály pořádně svítit. V přítmí se krčili tvorové, kteří se
ukrývají před denním jasem a vylézají pouze v noci, když jsou ulice
prázdné. V noci, jako byla tato, se nestává nic pěkného. Slušný člověk
by venku nic nepohledával. Všichni už spí a noc patří stínům.

- 70 -
 Tichem se ozývaly kroky, které plašily stíny prohrabující se
v odpadcích. Koralína se držela ve světlech lamp. Hnala se ulicí
z jednoho světelného kruhu na druhý jako figurka, co kráčí po hracím
plánu stolní hry. Z přítmí ji sledovaly přízraky, avšak ona je ne. Šla
s hlavou sklopenou, očima sledující jen silnici. Ruce měla v pěkně
teplých rukavicích zastrčené v kapsách. Na hlavě čepici s bambulí.
A za ní vlála dlouhá šála. Vítr jí pomalu barvil líčka i nos dočervena.
Po chvíli sebou trhla a zvedla hlavu. Na budově před sebou si
všimla jediného okna, ve kterém se svítilo. Bylo otevřené. Linula se
z něj hudba. Blues se tiše ozývalo ulicí. A na silnici přímo pod oknem
ve světle lampy tančila dívka na vysokých botách v černém spodním
prádle. Na hlavě měla velký tmavý cylindr. Její tělo se svíjelo v rytmu
blues a záře lampy se jí rozlévala po kůži. A její unavené oči plné
smutku přiměly Koralínu, aby sešla z osvětlené cesty.
Zabočila do úzké klikatící se uličky. Neměla z ní dobrý pocit, ale
v ten moment jí na bezpečí nezáleželo. Křivolaká ulička se táhla mezi
domy, které do ní nepustily ani kousek světla. Najednou se před ní
vznesl bílý igelitový sáček. Zašustil, zasyčel jako had, jako by Koralíně
říkal, aby tudy nechodila. Neposlechla. V dáli slyšela, jak se nočním
městem ozývají policejní sirény. Prošla kolem nápisu na zdi:

NEBUDU SEM PSÁT TO, CO JSEM UŽ JEDNOU NAPSAL

NEBO ŘEKL

Nevšimla si jej, pokračovala mezi cihlovými zdmi, než zahlédla

nápadné dveře. Byly železné, červeně nalakované a osvícené malou

- 71 -
lampou, která se houpala nad nimi. Visela na nich cedule s bílými
písmeny: SUICIDE. Koralína se zastavila, popadla za kliku a otevřela
je, jako by tudy chodila každý den. Vstoupila dovnitř.
Zabouchla chladu před nosem a sundala si čepici. Uvnitř bylo šero.
Rozhlédla se po lokálu. Spatřila bar, pár kulatých vyviklaných stolků,
které byly kupodivu všechny obsazené, a za nimi tmavou oponu. Je
to klub, řekla si. Panovala tam ponurá atmosféra. Vzduch byl nasycen
cigaretovým kouřem. Hrstka hostů zůstávala ponořená do zaběhlé
konverzace.
Koralínin příchod zaznamenal pouze barman. Jakmile se její
pohled vrátil k pultu, spustil z ní oči a pokračoval v umývání sklenic.
Koralína si stáhla rukavice a strčila je do kapes. Potom si sundala kabát
a čepici schovala do rukávu. Kabát pověsila na věšák, který si kvůli
vršícím se bundám a kabátům s jedním kloboukem nahoře krátce
spletla s boubelatým pánem. Poté pokračovala k prázdnému baru.
Vyzvedla se na jednu z barových stoliček, prohlédla si lidi sedící
u stolů, přičemž jen jedna žena s černým rozcuchaným mikádem si ji
prohlížela též. Poté se na stoličce otočila k barmanovi a pravila: „Jeden
rum!“
Vytáhla z kapsy krabičku cigaret se zapalovačem a položila je na
bar. Barman se na ni podíval, prohlédl si ji, ale nic neřekl. Vzal láhev
a naplnil skleničku. Koralína si ji přitáhla k sobě. Poté barman
promluvil: „Co vás přivádí do klubu sirény?“
Koralína nezvedla oči od sklenice: „To, co ostatní?“
„Zeptám se jinak,“ řekl barman leštící sklenici, „co tady děláte
sama?“

- 72 -
 „Je chladná noc, dneska je každý sám,“ řekla Koralína a kopla do
sebe rum. Ušklíbla se a skleničku posunula k barmanovi: „Ještě jednu.“
„Ano, je hluboká noc. Ven vylézají jen ztracené existence,“ řekl
barman a dolil jí.
„Jak můžete vědět, že nejsem jedna z nich?“ odvětila mu Koralína.
Barman jí odpověděl, jako by takovou otázku čekal, jako by
Koralínu znal a věděl, co je zač, hned, jakmile sem vstoupila: „Nejste
noční tvor. Noc je pro vás nehostinná. Máte z ní strach. Neposilňuje
vás, nenalézáte v ní útočiště. Ani se v ní nechcete skrývat. Naopak.
Vy jste nejsilnější ve dne. Den vás drží. Noc ubližuje. Možná se v ní
často zdržujete, chcete, aby vám bylo ublíženo, ale jste v ní jen host.
Nemám pravdu?“
„Možná…“ pokrčila rameny Koralína.
„Tak proč tedy nejste doma a nespíte? Ve vyhřáté posteli.
V bezpečí. V objetí svého prince. Tam by vám bylo nejlíp,“ pravil
barman a přisunul ke Koralíně skleněný popelník. Poděkovala, vypila
rum a zapálila si cigaretu.
„Tak už mi řeknete, proč nespíte?“
Koralína poprvé pohlédla na barmana, ten se jí zahleděl do
hlubokých temných očí, které toho prozrazovaly víc, než chtěla.
Usmál se a Koralína odpověděla: „Je tu jedna věc, která mě zaráží…“
odmlčela se, barman nechal sklenice sklenicemi a pokynul na
znamení, že poslouchá. Poté, co se jí v koutku úst mihnul úsměv,
pokračovala: „Jak někteří mohou tak dokonale zvládat přetvářku?
Před vámi jsou milí. Ale pak vás podrazí, kde mohou. Existují taky
lidé, co vás budou věčně hodnotit. Vytýkat vám vaše chyby, ale nad

- 73 -
sebou se nezamyslí. To mi dneska nedá spát,“ potáhla si z cigarety.
Barman zůstal opřený o pult a rozmýšlel, co by jí na to řekl.
„Takže proto jste sem přišla sama a ne s přáteli?“ barman svými
dotazy opatrně našlapoval kolem ní, „máte snad nějaké přátele, ne?“
„Právě tato noc mě na to nutí myslet. Myslím na své přátele.
Přemýšlím, komu z nich vlastně můžu věřit a kdo si na přítele jen
hraje,“ po kratinkém úsměvu nebyly na jejím obličeji ani památky.
„Určitě se vám přihodila spousta věcí, které utvořily váš názor jak
na svět, tak na lidi,“ řekl barman a Koralína se zasmála, „myslíte názor
na lidi, které mám kolem sebe a dobrovolně si je pouštím k tělu,“
mluvila a barman naslouchal.
„Lidé jako přátelé selhali,“ konstatovala Koralína dívající se do
prázdna a barman jí dolil, „jako byste mi četl myšlenky,“ usmál se na
ni a Koralína přemýšlela, kolik zmučených duší zde muselo sedět a
hledat rozhřešení na dně sklenky.
„Dneska jste na správném místě,“ dodal barman s hořkostí v hlase,
„a můžete se dívat, třeba vás to rozptýlí. Přivede na jiné myšlenky,“
Koralína na něj nechápavě pohlédla.
„Právě začíná dnešní představení,“ objasnil jí barman.
Koralína zadusila cigaretu, otočila se na barové stoličce a pohlédla
na oponu. Vtom se rozzářil reflektor mířící do jejího středu a opona
se roztáhla. Lidé v sále se změnili v nečitelné siluety. Za oponou se
nacházela jednoduchá scéna. Cihlová zeď na pozadí byla v půli
rozdělena prasklinou. Na levé straně pukliny měly cihly světlé
zbarvení dooranžova. Na pravé straně byly tmavší, hnědé až vínové.

- 74 -
Na cihlách světlejší poloviny stál sprejem nastříkaný nejasně čitelný
text:

MÁŠ VZÁCNÝ DAR. VŠE, CO DĚLÁŠ, CO ŘÍKÁŠ, CO PÍŠEŠ,

JE VELMI BOLESTIVÉ.

Na druhé straně zdi stálo:

ZPŮSOBUJEŠ VELKOU BOLEST. ALE NIC, CO UDĚLÁŠ,

ŘEKNEŠ A NAPÍŠEŠ, NIC NEMŮŽE ZMĚNIT, CO K TOBĚ
CÍTÍM.

Uprostřed jeviště seděla nahá dívka. Zády se opírala o prasklinu ve

zdi. Byla schoulená, objímala si kolena. Její dlouhé černé vlasy jí
zakrývaly tělo a spouštěly se po něm až na dřevěná prkna jeviště. Na
zdi za ní byly namalovány velké siluety motýlích křídel, která při
správném úhlu pohledu vypadala, jako by jí vedla ze zad.
Na jedné straně – na té s tmavšími cihlami, bylo křídlo celé, zdravé
a dokončené. Na druhé straně bylo to samé křídlo, jen otrhané,
nemocné a neschopné letu. Přímo na dívku mířil silný reflektor.
V jejích očích se třpytily dvě jiskry. Dívala se do prázdna, přesto se
Koralíně zdálo, jako by ji svým prázdným výrazem sledovala.
Koralína při tom pohledu pocítila déja vu, ale pořád jí něco nesedělo.
Tu scénu, která byla postavená jako pro ni, poznávala. Věděla, že už
ji někde viděla. Ale přesto jako by na ní něco chybělo.

- 75 -
 „Už to párkrát hráli,“ řekl barman za Koralíninými zády, ale ta byla
duchem jinde, „člověk není víc, než co je. A ten, kdo v něm vidí víc,
doufá, že pozná někoho, kdo v něm také uvidí něco víc. Protože si
myslí, že si to ten člověk zaslouží. Promiňte, že vám vyzrazuju pointu.
Nebo aspoň to, co jsem si z toho odnesl já.“
Zaslouží si trápit se? – přemýšlela Koralína, než jazzové tóny
v přítmí hrajícího saxofonisty naplnily prostor a rozvířily její
myšlenky. Vedle něj stály bicí. Bubeník s mastnými vlasy
zakrývajícími jeho obličej hrál metličkami na činely a údery do bubnu
zdůrazňoval zvuk sténajícího saxofonu. Publikum ztichlo. Schoulená
dívka promluvila. Její hlas byl tichý a smutný.
„Nejsem stejná a už nikdy stejná nebudu.“
Poté ztichla. Najednou se odněkud seshora spustila loutka. Malá
postavička na šňůrkách. Vypadala jako hadrová panenka s tělem
z válečků. Bez doplňků, bez obličeje. Objevila se před reflektorem a
dala se do pohybu. Přitom odněkud shora zazněl hlas.
„Někdy si člověk myslí, že na světě nemá nikoho. Ale nakonec se
vždy někdo objeví. Otázkou je, jestli je to člověk, který vás podrží
nebo vás nechá padnout na dno,“ loutka promlouvala k hrstce diváků.
V ten moment si získala i Koralínu, která chtěla slyšet víc, i když
věděla, že to bude brát osobně, že si to jako vždy bude vztahovat na
sebe.
Najednou se spustila druhá loutka, téměř stejná jako ta první. Měla
jen zaoblenější a plnější tvary. „Zoufalí lidé dělají zoufalé věci,“
zamumlala současně s barmanem. Koralína na něj zasyčela, aniž by

- 76 -
odtrhla oči z jeviště. Loutka pokračovala: „Jak vidím, zatím ses odtud
nezvedla. Ale ty se zvedneš. Nebo ne a budeš o tom dál snít.“
Loutky si skákaly do řeči, hašteřily se, div se jim nezamotaly
provázky.
„Myslíš, že se ti to nepovede. Že neuspěješ. Bojíš se, že se zklameš,
ale ještě víc se bojíš, že zklameš druhé. Je to jen na tobě a na nikom
jiném. Tak proč sedíš a nic s tím neuděláš? Proč pořád čekáš? Myslíš,
že přijde někdo, kdo ti pomůže?“
Dívka jen mlčky seděla a zírala do prázdna. „Prober se! Nikdo
nepřijde a nedá ti to, co chceš, to, o čem sníš. Nikdy.“ - „Tak už se
zvedni a běž! Běž a nezastavuj se, zjisti, co vlastně chceš,“ loutky
promlouvaly k černovlásce. Dívka zvedla hlavu a pohlédla na ně.
Saxofon zakvílel. Koralíně bilo srdce. Jejím tělem projela elektřina.
První loutka sebou opět začala škubat, její přehnaná gestikulace
byla přesná: „Je to boj, který nemá dopsaný konec. Jestli nebudeš
bojovat a zůstaneš tu sedět, jestli to aspoň nezkusíš, tvé sny, tvé činy,
vše s tebou spojené, vše, co tě čeká tam venku, zůstane nenaplněné.
Co si myslíš, že se stane, když se nezvedneš, když to aspoň nezkusíš?
Životy ostatních neskončí s tím tvým. Půjdou dál. Zapomenou na
tebe. Zůstaneš nepochopená. Nedoceněná. A tvé místo zaplní někdo
jiný, někdo, kdo neztratil chuť bojovat. Zatni zuby, přestaň se otáčet
za minulostí a nauč se s ní žít, každý na zádech vláčí tu svou, je jedno,
kolikrát začneš znovu, neutečeš před ní,“ loutky se přely a zároveň se
doplňovaly.
„To, co hledáš, tady nenajdeš,“ černovláska se rozmýšlela. Její
bledý obličej bezradně střílel z jedné loutky na druhou.

- 77 -
 „Nezapomeň, že ty jsi ta, kdo vytváří svůj život!“ řekly obě loutky
zároveň. A barman si pro sebe zamumlal: „A život utváří tebe…“
Koralína jej ignorovala.
Najednou v reflektoru zasvitly nitky třetí loutky. Dívka
s havraními vlasy pohlédla přes sál na Koralínu. Pak se její kůže
napnula. Dvě hadrové loutky ji pozorovaly, jak se zvedá z podlahy.
Byla zavěšená na lankách jako živá loutka. Její kůže krvácela. Koralína
z ní nespouštěla oči, ani nemrkla. Dívka letěla vzduchem nad hlavami
diváků a zastavila se nad Koralínou. Ta mlčela a jen si ji nevěřícně
prohlížela. Vznášející se černovlásku dohnal reflektor. Osvítil
i Koralínu, která mhouřila oči. Dívka promluvila na Koralínu:
„Pamatuješ si, na co jsi přišla předtím, než jsi usnula?“
Koralína jen zavrtěla hlavou. „To je pořád součást hry?“
„Tak pamatuješ, nebo ne?“ černovláska chytla Koralínu za vlasy,
div jí nevytrhla oranžový pramen vlasů.
„Já nevím! Něco s Bipolárkou,“ hlavy všech se upíraly na
zaskočenou Koralínu, „jak o tom víš? Ty ji znáš?“
„Všichni ji tu známe. A známe i tebe. Ona není tvůj přítel. Myslíš,
že pro tebe udělala něco dobrého? Udělala. Ale ty jsi toho pro ni
musela obětovat daleko víc. Nenechá tě vybrat, nenechá tě být.
Nesmíš se s ní přátelit. Nesmíš ji nechat, aby tě ovlivňovala. Aby se
k tobě vůbec přiblížila. Bude se o to snažit. A pokud ji necháš…“
„Na to už je asi pozdě…“ špitla Koralína.
„Ty si nepamatuješ, na nic si nevzpomínáš,“ okřikla ji živá loutka
a pustila ji. Koralína jen kroutila hlavou. „S někým si mě pleteš!“ to,
co dívka říkala, jí nedávalo smysl.

- 78 -
 „Nevybavuješ si tu celu? Tu místnost, jejíž stěny tvořila jen tma.
Byla tam mříž. A za ní vzkvétal svět, který ti byl odepřen. Byla jsi tam
uvězněná. A tak jsi měla také zůstat! Nenapadlo tě, že před tebou mohl
být chráněn? Nevedla odtamtud žádná cesta. Celu hlídala obluda,
která by tě nenechala uniknout. Sama by ses odtamtud nikdy
nedostala.“
„Já nevím, o čem to mluvíš!“ vykřikla Koralína a snažila se vybavit
si vybledlou vzpomínku. Dívka přiblížila rty k jejímu uchu, do
kterého zašeptala: „Nechce, abys to věděla. Proto ty ukradené
myšlenky…“ dívčin hlas se zadrhl, nechala jej pomalu vnikat do
Koralíny: „To Polárka tě odtamtud pustila ven.“
Koralínu zachvátila panika, nic lepšího než útěk ji v tu chvíli
nenapadlo. Seskočila ze stoličky, popadla z věšáku svůj kabát, rozrazila
dveře, a aniž by se ohlédla, zmizela odtamtud.

- 79 -
 X. KOUZELNÁ NÁHODA

Koralína nevěděla, jak se vzala tam, kde je. A proč se právě ona
vzala tam, kde je. Proč se jí děje to, co nechce? Proč je taková, jaká je?
Proč to má těžší než jiní? Kdy to skončí a kdy to vůbec začalo? Hledala
odpovědi, ale poblíž nebyl nikdo, kdo by jí je mohl dát. Ti, kteří je
měli, mlčeli. Museli, třebaže nechtěli. Nesměla vědět, co je zač.
Musela na to přijít sama. Znova a znova. Kolikrát se jen stane někým
jiným. Již tomu bylo mnohokrát. A pokaždé zůstala jedna stejná
otázka. Nemohla uvěřit, že se tam vzala tak, jak jí říkají. Že byla
počata svými rodiči. A víc nic. Ví, odkud má své tělo. Ale co mysl,
duše, to, co ji dělá tím, kým je? Odkud se to vzalo? Právě to, co v ní
mluví, proč se tato věc schovala do jejího těla a vznikla z toho ona?
Nevěděla, jak tomu doopravdy je. A neví to vlastně nikdo z nás.
Informace, kde se tady vzali lidé a stálé berou, je mylná. Lidé nemají
rozmnožování sebe sama na starost. Žádný člověk by ze dvou jiných
lidí nemohl nikdy vzniknout. Ne bez jednoho zásadního klíče. Úplně
první člověk, který zde žil, vznikl úplně stejně, jak vznikají ostatní.
Jak by tedy mohl vzniknout? Tak daleko člověk nevidí.
Jsou tu ale stvoření, která to ví. A ví o tom proto, že to ona všechno
způsobila. Vypadají jako rozzáření lidé. Pouhé zářící siluety. Jako
opak stínů. To my jsme jejich stíny. Jsou to stvoření, která nevidíme.
Zato ony nás ano. Stojí za oponou a dirigují celé představení, kterému
říkáme život. Ať už se tomu věřit dá nebo ne, tyto bytosti nás stvořily.

- 80 -
 Tam, kde žijí, v dimenzi propojené s tou naší, jich bylo příliš
mnoho. Rozmnožily se tak, až jimi byly přelidněny všechny jejich
světy. Jiné druhy téměř zcela vytěsnily. A stále jich nezastavitelně
přibývalo. Nemohly své rozmnožování ovládat. Byl to velmi starý
druh a jejich porodnost vzrůstala, až přerostla do extrémních rozměrů.
Proto hledaly východisko, jinak by zahynuly. Začaly regulovat své
počty. Uměly jednu zázračnou věc. Jakmile se dostaly na hranici
zániku, obrátily svůj proces rozmnožování.
Dvě tato stvoření se mohla spojit v jedno. Přesto ani jedno z nich
nezaniklo. A tak se z prvních dvou stal jeden. Unikla jim však jedna
věc. Jakmile se spojí, jejich těla splynou v jedno, jejich mysl také, ale
jejich životní síla, to, co všechny pohání, nikoliv. Každý z těch dvou
musel dát jen půlku, aby vznikl jeden celek. Kdyby tomu tak nebylo,
nikdy by se bývala nemohla spojit. A také že to někdy bylo
komplikovanější, někdy jejich nové tělo zkrátka nevydrželo. Někteří
prostě spojení být neměli. Ale vysvětlovat všechny podrobnosti by
bylo příliš složité a zbytečné.
Při jejich splynutí se tato energie, kterou jejich nové jednotné tělo
nevstřebá, uvolní. A tato malá jiskra pronikne skrz vesmír až sem do
této dimenze, na náš svět, kde z ní vznikne člověk. Je mu vdechnut
život, který je odrazem jejich osobnosti. Ale při průniku vesmírem si
plamínek života vezme i trochu prázdnoty, která nebude nikdy
zaplněna. Přesto člověk bude stále hledat, čím by ji zaplnil. Někdy si
jí někdo vybere víc, je to dílo náhody, která se nedá nijak ovlivnit.
Proto byli lidé odjakživa nedokonalí a vždy také budou.
To je recept na lidskou duši. Výjimečný a nenahraditelný.

- 81 -
 Věděli o tom, cítili, co vzniklo z jejich spojení. Byla to jediná
možnost nechat svůj zbytek, svou malou, postradatelnou součást, aby
se od nich oddělila a začala samostatně žít.
Potom se spojila druhá dvě stvoření. A vznikl druhý člověk. Tato
cesta byla úspěšná, jejich počty se zmenšovaly. Bylo to ale ještě o něco
složitější. Člověk nikdy nebyl obdařen schopností reprodukce. Proč
by atrapa vytvářela další atrapy? Potomek prvních lidí vznikl spojením
dvou spojených bytostí v jiné dimenzi. Přestože bylo dítě stvořeno ze
dvou lidí, bez splynutí čtyř bytostí by jeho schránka nikdy nebyla
dostala duši. Energie všech lidí byla pouze zapůjčená, nebylo jí dost,
aby stvořili jiného živého tvora.
Tak to šlo dál a počty se po generace násobily. Na stvoření
potomkova dítěte se muselo postupně spojit už osm stvoření. Občas,
když se jednalo již o několikáté spojení, uniklo nadbytečné energie
tolik, že z ní zde mohlo vzniknout i několik lidí. Jak najednou, tak
i postupně. Bez jejich spojení, bez daru života, by však žádný živý
člověk nemohl být počat, i kdyby se jeho rodiče snažili sebevíc.
Stvoření vnímala naši existenci a dobře věděla, že je na té jejich
závislá, ale dále se spojovala. Ne kvůli nám, kvůli vlastnímu přežití.
Byla hnána přírodní silou, bylo to součástí jejich evoluce. Dospěla
vrcholu, což se žádnému jinému druhu zatím nepodařilo. A my jsme
jejich výtvory, jejich děti, nežádoucí účinky. Stvoření nás sledují, žijí
s námi, ovlivňujeme je tak, jako oni ovlivňují nás. Obvykle nás
neovlivňují příliš, ale na některé z nás působí mnohem víc. Někteří
jsou na ně citlivější. Veškeré jejich zasahování, jejich našeptávání, má
vést k našemu rozmnožování. K jejich přežití. Spojují se stále více.

- 82 -
 Jsme navždy propojení. Ovšem když my zemřeme, oni ne.
Všichni žijí dál v jednom stvoření, z jehož vzniku se zde narodilo dítě.
Přežívají v lidském potomkovi. A tak jsou oni závislí na nás. Pouze
bez spojení, bez stvoření další generace, po smrti člověka umírají také.
Řetězec se přeruší a jim zmizí všechny šance na přežití. Tak
ovlivňujeme my je. A jak čas plyne, pouto mezi nimi a námi je stále
silnější. Možná jednou přijde čas, kdy o nich budeme vědět, budeme
je vnímat jako oni nás. Jednou se možná naše role obrátí a jejich
existence bude závislá na té naší. V současnosti jsou naše vzájemné
potřeby v rovnováze, přestože my si je ani neuvědomujeme.
V jednom jejich stvoření je spojeno už tolik stovek, možná tisíc
dalších jedinců, že bude stále tragičtější, když budou všichni ztraceni.
Tento proces je nevratný. Čím více stvoření se spojuje dohromady,
tím komplikovanější lidé zde začínají vznikat. Některá stvoření se
spojila dříve než jiná. Proto někteří lidé získali náskok ve své
komplikovanosti. Proto jsou někteří složitější než druzí. Tak to bylo
vždy. Nikdy si nikdo není roven. Všichni se nějak liší, jsou nějak
jedineční a výjimeční ve své nedokonalosti, se svými chybami a
vadami, které utváří jejich životy a to, kým jsou. Každý má své vlastní
odlišnosti. Proto si nikdy nebudou všichni rozumět. Tito lidé jsou od
sebe dál, než si myslí. Ale pravdu, že se ve skutečnosti jedná o násobky
tisíců spojených stvoření z jiné dimenze, doteď nikdo neznal.
Koralína byla jednou z těch v předstihu. Byla z těch, kteří se liší.
Z těch, kteří si z vesmíru přinesli přesně tolik prázdnoty, kolik světla.
Kteří z vlastní komplikovanosti pomalu šílí. Ta stvoření by jí chtěla
pomoci. Možná jí říct, že vše je takové, jak má být, že to má svůj účel,

- 83 -
aby to později mohlo být jen dobré. Nebo se jí omluvit, že její
narození mělo smysl, že ona není žádný omyl. Že je malý zázrak a
možná bude první, která bude smět projít k nim do jiné dimenze.
Nebo ji ujistit, že dostala správnou duši do správného těla a nemusí se
o ni bát, jen ji časem přijmout. Že je ještě příliš brzy. Že je kouzelná
a zvládne vše, co si usmyslí, i když je to pro jiné nemožné. Nebo jí
poděkovat, že jich tolik zachránila. Anebo by jí možná chtěli sdělit,
jak jí závidí, když ona je jen zlomkem těch, ze kterých pochází, ze
kterých pochází její rodiče a všechny generace před ní vedoucí až
hluboko do minulosti k jedněm z prvních lidí. Kousky všech má
v sobě. Z těch je složená. A je natolik vyspělá, aby je v sobě vnímala.
Dokonalý celek v nedokonalém světě.
Takové jako ona budou za nějakou dobu všechny, které jí nyní
nerozumí. Doženou ji. Ale za tu dobu budou ty, co jako ona jsou již
nyní, zase dál. Tak to bude chodit, dokud se bytosti z jiné dimenze
budou spojovat. Již jich ubyla spousta, ale spousta jich ještě zbývá.
Jednoho dne zbudou jen dvě bytosti a nakonec i ty se spojí. Narodí se
poslední dítě. Jejich druh skončí, nejspíš vyhyne. Tak to chodí. Tak
to chodit má. Čas, který jim byl přesně vymezen, jednou skončí, a
přijdou jiní. A to nejlepší, co každý, kdo žije, může udělat, je, za svého
života něco stvořit. I když třeba jen omylem. I když s nimi skončíme
i my.
Ale vesmír je jako kouzelník, který neprozrazuje své triky. Má své
skulinky a vše se může změnit. Třeba nakonec všechno dopadne
úplně jinak.

- 84 -
 XI. ZROZENÍ KORALÍNY

Koralínu nyní nemusí nic trápit. Ví, že si může svůj neomezený

čas užívat, jak uzná za vhodné. Jak se jí jen bude líbit. Je to její přítel,

- 85 -
který pomáhá a léčí. Dostává ji odtamtud, kde nechce být, přestože
pomalu. Ví, že má celý život před sebou a nemusí poslouchat ten
hlásek, který jí říká, že to, co má v plánu, nikdy nestihne. Že
nedokáže, co by dokázat chtěla. To nešeptá čas. Čas jí v cestě nestojí.
Čas ví, že se všechny její touhy a přání vyplní. Jen ne všechny
najednou. Právě na to má člověk celý život, aby jej tím zaplnil. Nikam
jí neuteče, pokud člověk neuteče před ním. Proto se teď nemusí nad
ničím trápit. Nemusí spěchat. Může zůstat tam, kde jí nic neublíží.
Tam, kde je jí dobře. Kde se čas zastavil.
A tak se Koralína uzavřela ve skleněné skořápce uprostřed
temnoty, aby nad vším přemýšlela. Ležela tam schoulená, objímajíc si
kolena. Kolem ní se hromadily polštáře, kterými bylo vystláno dno
jejího kulatého štítu. Jejich povlaky byly zbarveny nachově,
purpurově, vínově, krémově, bíle, šedě, broskvově, oranžově a zlatě a
jejich sdružení tvořilo spirálu, v jejímž středu ležela Koralína. Bylo
tam příjemně teplo, leželo se jí pohodlně, měla tam ticho a klid.
A v duši ten zvláštní naplňující pocit, jako když se člověk ráno
probudí vyspaný a plný síly, přesto se mu nechce vstát a ví, že zůstat
a odpočívat s úsměvem na rtech, než jej spánek úplně pustí ze svého
objetí, je to nejlepší, co může udělat.
Měla zde pokoj od všech, co zůstali tam venku a co ji nahnali sem
dovnitř. Tady to všechno začalo. Tady ještě věděla, co je opravdové a
co ne. Než se začala měnit ze dne na den, z hodiny na hodinu jako
anglické počasí. Chtěla být sama. Chtěla se ponořit sama do sebe ve
své křišťálové bublině, která k ní nic, co nebude chtít, nepustí.
Ochrání ji. Bude tak silná, jak silná je ona. Poskytne jí bezpečné

- 86 -
útočiště před světem, který ji nechápe. Ublížil jí. A ona začala lačnit
po každém doteku, i po tom ubližujícím.
Bolelo to tak, že nevěděla, co dělat. Rozežíralo ji to zevnitř, chtěla
to pustit ven, ale neměla kudy. Nevěděla, jak tu bolest utišit, přehlušit,
zmírnit. Jak se jí zbavit. Zatím se jí nepodařilo nic z toho. Trvalo
nějaký čas, než na to přišla. Avšak vyléčit ji stále nesvedla. Chtěla přijít
na to, kde se stala chyba a zda se dá ještě nějak napravit. Byla od toho
kousek, odpověď poletovala kolem ní, ale polapit ji stále nesvedla.
Okolo ní, uprostřed prosklené koule, visel závěs, který ji uzavíral
do víru z polštářů. Kdyby chtěla, mohla se podívat ven. Zatím ale na
odhrnutí závěsu nebyla připravená. Venku byla tma a za sklem by
neviděla živou duši. Ani mrtvou. Jen by jí ucházelo světlo, které u sebe
v bublině měla, jakmile by jej temnota začala požírat. Nechtěla ji
k sobě pustit. Nechávala si své světlo jen pro sebe. Přesně nad
Koralínou ze středu koule visela obyčejná žárovka.
Toto světlo k sobě přitahovalo nezvané hosty. Bytosti z okolního
světa, o které Koralína nestála. Avšak ony stály o ni. Chtěly ji u sebe,
chtěly proniknout přes její štít, prasknout její bublinu. Nechtěly ji
tam. Neměly rády, když se něco nepoddává temnotě a bojuje. Věděly,
že to, co je uvnitř, co se jich bojí a co potřebuje chránit, by jednoho
dne mohlo porazit noc. Ta to cítila. A tak poslala zrůdy, aby ji
odstranily, dokud je křehká a bezbranná. Nebály se jí. Možná na ni
žárlily a záviděly jí její samotu, to, že má své místo, o které ostatní
přišli, jakmile přišla noc.
Zrůdy chtěly dovnitř. Chtěly pocítit světlo, které už neviděly tak
dlouho. Když jej zde po věčné noci spatřily, rozpomenuly se na něj,

- 87 -
jaké to bývalo dřív. Avšak jejich duše se už zpět nevrátily. Ty barevné
duše, o které přišly s nástupem noci. Změnily se. Nyní to byly jen
prázdné stíny. Netrvalo dlouho a začaly do koule bušit. Kopaly do ní,
mlátily pěstmi. Koralína nic nechápala. Nevěděla, proč jí to dělají,
proč jí chtějí ublížit, proč z ní chtějí udělat jednu z nich. Choulila se
a zacpávala si uši, přála si, aby šly pryč. V ten moment nechtěla nic
víc, než aby ji nechaly být. Věděla, že tam venku je zlo a že ji od něj
dělí jen to sklo. Může jej vidět tak jako ono ji. Nezbývalo jí než jen
ležet a čekat. Plakala. Strachem se třásla. Žárovka nad ní začala
problikávat. Její tichý nářek se ozýval v kulatém útočišti. Tvorové
přitiskli své uši na sklo a poslouchali. Byla to píseň pro jejich
nechápavé škodolibé uši. Smáli se jí. Koralína byla v pasti, nemohla
odtamtud nijak uniknout.
A tak bytosti bušily dál. Trvalo to věčnost. Bublina jim odhodlaně
odolávala. Avšak nezvaných hostů stále přibývalo. Přicházeli
z nekonečné tmy, jakoby je právě stvořila. Všichni pokřivené výplody
noci, někteří velcí, jiní malí. Pár z nich vypadalo jako obři. A pár
z nich jako trpaslíci. Brali si klacky, tyče a pochodně. Sklo jim odolalo.
Vzali vidle, lopaty a sekery. Házeli kameny a zápalné lahve.
Bublina držela a Koralína stále plakala. Kolem ní se ozýval hluk a řev.
Uvnitř to dunělo. Nebylo k rozeznání, co je uvnitř a co venku.
Nevěděla, jestli se k ní už nedostali. Jestli se k ní vůbec dostat mohou.
Jak dlouho její skleněná hradba odolá.
Celá koule se i s Koralínou třásla. Každý záchvěv zkracoval její
životnost a přibližoval Koralínu k nejistému konci. Co jí udělají?
Není způsob, jak by se mohla zachránit? Zrůdy se tiskly na sklo.

- 88 -
Věděla, že pokud se k ní dostanou, bude bojovat do posledního
okamžiku. Nepoddá se jim. A toto vědomí drželo sklo a bránilo
příšerám, aby pronikly dovnitř.
Koule se však poté, co se do ní ten největší z nich opřel pákou,
pohnula. A všichni kolem si s ní kouleli, roztočili ji i s Koralínou,
která vířila mezi polštáři jako v těžítku. Dav to však brzy omrzelo.
Pod kouli naskládali výbušniny a odpálili ji. Závoj plamenů se
zvednul a oni spatřili, že sklo přece jen prasklo. Tenká prasklina
hyzdila jeho hladký povrch. Koralína ztrácela svou sílu, přemáhal ji
strach. Tvorové se k ní zase o něco přiblížili. Koule ztratila svou moc.
Všichni se nashromáždili kolem ní, byly jich mraky. Tlačili se
dopředu. Ti, co upadli a skončili pod nohama lačného davu, se už
nezvedli. Všichni jako smyslů zbavení chtěli Koralínu, a aby ji dostali,
bušili při mihotajícím se světle plápolajících pochodní do praskliny.
Ne proto, aby Koralínu pustili ven, chtěli ji pro sebe, všichni, a tím by
jí ublížili. Neuvědomovala si, jakou moc má její světlo.
Za chvíli z praskliny vyštípli jeden velký tlustý střep. Otvor po
něm nebyl velký ani na protažení prstů ruky, nezbroušené sklo řezalo.
Avšak jeden z těch tvorů zvedl střep a hodil jej plnou silou na
Koralíninu bublinu. Poté se ozvala rána nesoucí se skrz temnotou, až
se z ní všechny bytosti dostávaly do euforie. Věděly, že je od Koralíny
už nic nedělí. Sklo popraskalo. Puklina se šířila od místa dopadu. Nitka
se změnila v hustou pavučinu. Už to byla jen křehká skořápka. Jeden
z těch tvorů, jeden z největších, vzal jiného, menšího tvora, napřáhl
se a udeřil jím do rozpraskaného skla. Roztříštilo se spolu s hlavou
malé zrůdy. Střepy se rozlétly všude kolem, zasypaly i Koralínu. Kus

- 89 -
bubliny byl pryč, zrůdy si udělaly dveře. Avšak střed koule se
nerozpadl. Závěs nad Koralínou stále visel, jen protrhaný od střepů.
Žárovka ještě svítila a světlo pronikalo ven skrz díry v závěsu.
Všichni se hrnuli do otvoru v bublině. První nezvaní hosté chtěli
vstoupit dovnitř, ale v tlačenici upadli a rozřízli se o ostré hrany skla.
Hned za nimi se řítily davy. Překročily mrtvoly prvních horlivců a
nahrnuly se k závěsu, který svými pochodněmi zapálily. Celý v jednu
chvíli vzplál. Koralína se uprostřed ohnivého kruhu krčila do polštářů.
Kašlala, dusila se dýmem.
Jakmile oheň strávil závěs, uniklo ven světlo žárovky, která nad
Koralínou vytrvale svítila. V ten moment se požár zdusil a všechny
zrůdy a stvoření, všichni nezvaní hosté, kteří se snažili dobýt
Koralínin kout, vzpláli. Za několik okamžiků se rozplynuli v popel a
vrátili se tam, odkud vzešli - do tmy. Vše utichlo. Byli pryč. Kromě
jednoho stínu, který zůstal stát v povzdálí.
Jakoby přišel na poslední chvíli. Jakoby překonal nesmírné dálky
a utrpení, aby se dostal tam, kde byl. Byl jiný, než ostatní. On jediný
zbyl. Rozhlédl se kolem sebe a jen tiše řekl: „Přesně tak! Nechte ji být!“
Hlas se nesl až ke kouli, Koralína jej však neslyšela. Nevěděla, co se
stalo, kam ostatní tvorové zmizeli a zdali tam na ni venku pořád
nečekají. Ztěžkla jí hlava a viděla rozmazaně. V uších jí pískalo.
Nemohla se vzpamatovat. Nevěděla, že ten jeden, který tam zbyl a
čekal na ni, nebyl nijak nebezpečný. Stál vzadu, nikde se natlačil,
nikam se nehnal, do této chvíle šel proti proudu. Rozešel se k bublině.
„Vy nejste ti, kteří tam měli vstoupit, a dobře to víte!“ pravil hrdě
ozvěně.

- 90 -
 Neznámý opozdilec přistoupil k roztříštěné kouli. Střepy mu
křupaly pod nohama. Vstoupil dovnitř. Pár kroků od něj, za cáry
závěsu, se choulila Koralína.
„Já ti nic neudělám, nemusíš se bát. Ti zlí jsou pryč,“ snažil se ji
utišit, ale ona jej neslyšela. Ležela omámená kouřem, upadla
do bezvědomí. Žárovka pohasla. Okolní temnota vysála její svit.
„Nejsi tak šťastná a bezstarostná, jak si mnozí myslí. Já to vím. Za
tu krátkou dobu ti život udělil pár ostrých ran, po kterých budeš mít
šrámy do posledního dechu. Ovšem všechno zlé je pro něco dobré, to
ty víš. A teď je čas, abys odtud konečně šla dál. Nechám tě jít. Jsi
volná!“ řekl jí vetřelec za cáry závěsu, avšak žádné odpovědi se
nedočkal. Koralína pomalu přicházela k sobě.
„Můžeš vylézt. Nebo si tam pro tebe mám přijít?“ řekl nezvaný
host, avšak Koralína, přestože slyšela, nechápala. Nemohla rozlepit
víčka. I když chtěla, neposlouchala ji. Ucítila, že má v ruce zaražený
střep. Bolest však kvůli šoku nevnímala. Jako by na Koralínu
zapomněla. Ruku měla pouze slabou a ztuhlou. Z rány se pomalu
řinula krev. Střep nebyl příliš hluboko. Velká ostrá špička trčela ven.
Koralína se vzpamatovala a vstala.
Poslední ze stínů odhrnul cár závěsu a podíval se dovnitř. Před ním
stála Koralína. Usmál se na ni, byl tak šťastný, že ji vidí. Jak překrásná
a drobná jen byla. Přesto se v ní skrývala obrovská síla a odhodlání.
Byla přesně taková, jak o ní snil. A věděl, že s ním nikdy neodejde,
protože touží po svobodě, přesto o tom nikdy nepřestal snít. Nikdy
by jí neublížil, kdyby to sama nechtěla. Rozuměl a žádal
o porozumění. Poslední stín, co zbyl.

- 91 -
 Ona mu úsměv neopětovala. A tak i jeho úsměv se pomalu
vytratil. Zklamání mu problesklo hlavou, kterou sklonil a podíval se
na sebe. Koralína mu položila ruku na hruď. Nechápal, ale byl vděčný
za její pohlazení. Zklamání ustoupilo. Vtom však ve svém srdci ucítil
ostrou bolest. Koralína mu do něj vrazila střep. Návštěvník tiše upadl
do polštářů. Všude kolem poletovalo peří. Koralína mu pohlédla do
očí zalitých slzami.
„Neuvěřitelné, jak jedna žena dokáže muže přivádět k šílenství a
zároveň jej vracet zpátky na zem,“ zašeptal cizinec. Až nyní si
uvědomila, že v jeho očích není žádná zlost, že nebyl tím, za koho ho
považovala. Vtom jeho oči vyhasly. „Je mi líto…“ špitla plná rozpaků.
Proběhla závěsem, rozvířila peří a dala se na útěk. V ten moment
začala utíkat. A utíká stále.

- 92 -
 XII. DÁREK ZE SRDCE

Koralína prolézala podivně zakrouceným potrubím. Snažila se

držet zaoblených stěn, které se jí klenuly nad hlavou. Uprostřed velké

- 93 -
roury tekla zvláštní červená tekutina. Páchlo to tam jako v kanále.
Koralína si držela ruku před nosem a ústy a snažila se zápach
nevdechovat. Cesta se jí svažovala pod nohama, první nahoru, potom
ještě výš. Šla proti proudu červené tekutiny. Stěnami se neslo neznámé
dunění. Šla za tím zvukem v domnění, že odtamtud možná vytéká i ta
červená tekutina. A možná že by se právě tudy mohla dostat ven.
Dunění s sebou neslo i závan větru, který s otřesy sílil. Koralína byla
přesvědčená, že se už blíží.
Vtom se odněkud z dáli začal ozývat zvláštní jekot. Nebyl to křik,
připomínalo to hukot davu. Rychle se blížil. Koralína se přimáčkla
k lepkavé, od tekutiny pokryté zdi. Když byl řev nejhlasitější, tunel se
otřásl a začal se rozpadat. Rozpůlil se vedví a jeho konec se
i s Koralínou naklonil. Sklouzla po vlhké stěně do rudých peřejí a
nabrala spád. Rukama tápala kolem sebe, všudypřítomný zápach v ten
moment nevnímala. V poslední chvíli se zachytila. Kapalina zašuměla
za okrajem. Proudila dál, padala z konce rozpůleného potrubí, do
kterého vstoupilo o něco jasnější rudé světlo. Koralína se přitiskla
ke stěně a opatrně našlapovala k okraji, aby se vyklonila ven.
Rukama i nohama se zapírala o stěnu svažující se roury.
Pohlédla dolů a zjistila, že se nachází někde vysoko zavěšená
v prostoru. Kolem ní se ve všech směrech rozpínala celá síť potrubí.
Některá byla širší, jiná užší, některá by pro ni byla volně prostupná,
v jiných leda by se plazila. Tyto roury se proplétaly všude, kam
dohlédla. Tenčí se napojovaly na silnější a ty se dál rozšiřovaly.
Všechny se sbíhaly na jedno místo, které svým tvarem připomínalo
velké srdce. Bylo celé kovově černé, tak jako vnější vrstva potrubí.

- 94 -
Koralína si jej prohlížela. Vtom vyšlehla jiskra a ono se pohnulo.
Jakoby někdo z druhé strany v zuřivosti narazil do plechu. Ozvala se
dvě po sobě jdoucí zadunění. Nesla se potrubím až k jeho konci,
odstrčila Koralínu a dozněla v prázdném prostoru.
Koralína zjistila, kam vlastně jde. A nebylo to daleko. Avšak cesta
byla příkrá a stoupání šlo proti proudu těžce. Koralína se přitáhla a
vyplivla červenou tekutinu. Byla slaná, chutnala jako alobal. Opřela se
o lokty a vysoukala se zase o kousek výš. Jakmile se vydýchala a její
srdce přestalo splašeně bít, ozvaly se před ní kroky. Pohlédla do
chodby, která se ztrácela ve tmě. V ní spatřila siluetu, která po stěně
utíkala pryč bez ohledu na gravitaci.
„Počkej!“ zavolala Koralína, vstala a snažila se utíkat za ní. Proud
tekutiny s duněním sílil tak jako odpor větru. Zanedlouho se dostala
na konec tunelu. V cestě jí stál větrací otvor. Vypadal staře a
opotřebovaně, byl zarezlý a skřípal. Lopatky větráku se netočily už
dlouho. Nejspíš od doby, co tudy začala protékat ta červená tekutina,
napadlo ji. V ten moment si byla jistá, že by tudy správně nic protékat
nemělo. Protáhla se mezi lopatkami a octla se ve velkém tmavém sále.
Zaklonila hlavu a rozhlédla se po něm. Odněkud seshora z temnoty,
do níž přecházel klenutý rozpadlý strop, se ozývalo ono bušení. Zde
bylo nejhlasitější.
Staré klenby u země podpíraly zaoblené cihlové zdi. Podlaha byla
stejně slizká a lepkavá jako v potrubí. I ten zápach se držel ve vzduchu,
jen tolik nedusil. Koralína netušila, kde se octla, připadalo jí to jako
ruiny nějakého chrámu postaveného v dutině velké jeskyně. Pohlédla
před sebe, odkud napříč sálem vedla rudá řeka. Na druhé straně sálu

- 95 -
ve stěně monumentální apsidy zely obrovské trhliny. Odhalovaly
spleť zrezlého potrubí, které dunělo a halilo se do rudé barvy, jež
tryskala z prasklin. Intervaly prudkých výronů krve roztahovaly
pukliny po zdech a tak pomalu bořily celý chrám. Po stěnách se táhly
další spáry, třebaže byly menší, i tudy prosakovala tekutina, která
pršela a skapávala na Koralínu.
Ta když si to prohlížela, najednou spatřila siluetu, kterou
pronásledovala. Stála u cihlové zdi otočená zády. Nevšímala si jí. Byl
to malý človíček. Koralína k němu přistoupila. Slyšela, jak si mumlá:
„Kdybych se na tebe díval jen jako na hloupou, znuděnou,
prostoduchou, rozmazlenou, ubrečenou a povrchní sprostou holku,
vše by bylo jednodušší! Ale vím, že někde uvnitř tebe je srdce plné
lásky. Nebo toho, co po ní zbylo…“ zachechtal se. Ryl svými černými
naostřenými nehty, dlouhými téměř jako jeho ruce, do stěny. On byl
původcem porouchaného potrubí.
„Hej…“ špitla Koralína. Mužíček si jí všiml. Otočil se na ni.
Koralína spatřila jeho obličej. Nebyla vyděšená, jak se domníval, cítila
k němu lítost. Celý obličej měl posetý škrábanci a jizvami. Jeho tělo
obepínal ostnatý drát, který mu protrhával černé oblečení, a ostny se
mu zarývaly do kůže.
„Kdo ti dal klíče?!“ poznamenal, poté však spatřil Koralínin soucit:
„To ty moje ruce…“ řekl sklesle.
Koralína udělala krok k němu.
„To nic. Neboj, to se zahojí,“ chtěla jej utěšit.
„Já vím. Jizvy se zahojí. Jak mi zmizí z očí, zapomenu na ně. Ale
na to, proč jsem si je udělal, obávám se, nezapomenu nikdy,“ řekl

- 96 -
rozcuchaný človíček s dlouhými nehty, kterými drápal dál. „Musím si
je takto obrušovat,“ dodal.
„Takže to je tvoje práce?“ zeptala se Koralína a rukou ukázala po
všech prasklinách ve zdech.
„Jo, jen moje. Nechci se tím chlubit. Ale co jiného s tím mám
dělat? Neudělal jsem to úmyslně. Teda vlastně ano, ale… to
nepochopíš.“
„Myslíš?“ urazila se Koralína.
„Někdy se prostě nechám unést a zajde to dál, než by mělo. Ale
pořád ne tak daleko. Ne dostatečně,“ mumlal bezdechu malý škůdce.
„A ta červená…břečka?“ zeptala se Koralína.
„Ta prostě teče. Když stěny protrhnu, vytéká to odtamtud. Co
nadělám. Ale pořád jí není mnoho! A nerozpárám stěny natolik, aby
ji neudržely. Pořád ještě vím, kdy přestat. Aspoň mám místo, kde si
můžu… hrát!“ bránil se.
„Co jsi zač?“ vyhrkla ze sebe Koralína, jakmile si jej znovu celého
prohlédla.
„Říkají mi Poškozováček,“ usmál se a zamrkal svýma průzračně
modrýma očima.
„Jsem Koralína. Ruku ti nepodám, neuraz se,“ řekla nejistě.
„V pořádku,“ ujistil ji mužíček.
„A co tady vůbec děláš?“ zeptala se znovu.
„To přece vidíš,“ Poškozováček převrátil oči v sloup.
„Ty víš, jak jsem to myslela,“ odsekla mu.
„Vidíš ty ruce? Nebyly takové. Dřív ne…“
„Dřív?“ podivila se.

- 97 -
 „Dobře, tak já ti o tom řeknu víc…“ podíval se na Koralínu a
přestal škrábat po zdi, „ty nehty narostly. A rostou stále, pořád
rychleji. Takoví jako já jsou všude, v každém člověku. Někteří jen tak
přebývají a člověk o nás třeba ani neví. Když si přivřeš ruku do dveří
sama, bolí to míň, než kdyby ti ji tam omylem přivřel někdo jiný. To
děláme my. Holduješ cigaretám, alkoholu, i když víš, že ti škodí? Zase
my. Na některé působíme víc, na některé méně. Ty patříš mezi ty,
kteří v ruce sevřou čepel nože, jen aby něco cítili, nemám pravdu?“
pokynul na Koralínu, která jeho pokynutí zopakovala, a
Poškozováček pokračoval.
„Těm, kteří se projevují víc, pak začnou růst takové nehty, jako ty
moje. Slyšel jsem, jak je někteří měli delší, než byli sami. Taky bych
je takové chtěl mít. Je to vzácnost. Ale já je musím brousit. Jednou je
ale třeba takové mít budu!“ zasnil se. Koralína na něj pohlédla. Pak se
zase vrátil do reality. „A co ty tu vůbec chceš?“ vyštěkl na ni a pokrčil
nos, jakoby si až v tu chvíli uvědomil, že není jen výplodem jeho
choré mysli.
„Já se chci dostat ven… Ty ne?“ odpověděla mu Koralína.
„Ne, já chci hlouběji! Takže s tím ti neporadím,“ řekl celý natěšený
a začal opět rýt do stěny.
„Hm,“ vzdychla si Koralína, „myslela jsem, že tu potkám víc
lidí…“
„Vešli by se sem všichni dobří… Ale nenapočítáš jich zde víc, než
je prstů na jedné ruce, možná ani to,“ zabrblal. Koralína chvíli mlčela
a zírala na něj.
Mračil se čím dál víc, až řekl: „Co je? Chceš ještě něco?“

- 98 -
 „No, už vím, co jsi zač i co tu děláš. Ještě mi pověz, jak ses sem
vlastně dostal,“ řekla Koralína.
„Nemůžu ti to říct. Ale můžu ti to ukázat,“ nabídl jí a než mu
Koralína stačila odpovědět, dotkl se nehtem její hebké kůže, kterou
protrhl. Koralína sykla.
„Neboj, nic to nebylo,“ ujistil ji.
„Ale proč…?“ držela si předloktí.
„Sama jsi to chtěla. Tak se připrav, bude to jízda. Ber to jako dárek
ode mě,“ škodolibě se usmál.

Koralíně se zatmělo před očima. Všechno viděla jako sen, jako

vybledlou vzpomínku. Jako by věděla, co přijde, přesto neměla ani
tušení. Sledovala, co se kolem ní odehrává, aniž by měla na vybranou.
Cítila pálivou bolest.
Před ní ve tmě jako pod světlem žárovky ležela červená lesknoucí
se krabice. Byla otevřená a víko s mašlí stálo opřené vedle ní. Koralína
se rozhlédla kolem. Nacházela se v tom samém zlověstně dunícím
chrámu, než se z něj staly ruiny. V suchých kamenech nebyl ani šrám.
Ani ve vzduchu necítila žádný zápach.
Z dárku položeného na ornamentu rozprostírajícím se na podlaze
uprostřed apsidy najednou něco vystrčilo hlavu. Byl to Poškozováček,
menší, než jak jej poznala Koralína, a bez nehtů. Na rukou měl jen
buclaté prstíky. Jeho kůži nehyzdila žádná jizva, ani stroupek.
Rozhlédl se po místnosti. Vypadal vyplašeně. Natáhl se přes okraj
krabice pro víko a zavřel se uvnitř. Hned nato se země s proplétajícím
se ornamentem zvedla a začala tvarovat. Vyrůstala z ní stébla trávy.

- 99 -
Z černých lián za okamžik vyrostli dva lidé. Muž a žena. Přistoupili
k dárku. Stáli každý na jedné straně, jako by dárek tvořil jejich
nepřekročitelnou hranici.
„Dostala jsi dárek, který jsi nechtěla. Nikdo ho nechtěl. Bral štěstí.
Nikdo ti s ním nechtěl pomoct. Řekl jsem, že ti s ním pomůžu. A tvůj
dárek byl náš,“ pověděl tiše muž. Ženě se z očí řinuly slzy. „Ale ty
chceš štěstí jen pro sebe. Chceš odejít a ten dárek mi nechat,“
pokračoval muž. V očích měl spoustu bolesti. „Náš dárek bude jenom
můj. A zůstanu tu nešťastný, protože budu mít dárek plný našeho
štěstí.“
„Vůbec nechápeš, proč ti ten dárek chci dát!“ vzlykala žena.
„Chceš se ho zbavit. Omrzel tě,“ proklínal ji muž.
„Tak to není, nechápeš to.“
„Tak mi to vysvětli!“ mluvili, ale neposlouchali.
„Ten dárek nesmíš odmítnout,“ naléhala.
„Já nechci žádný dárek. Já chci tebe,“ oba říkali, co chtěli říct, ale
ani jeden nedovedl říct, co ten druhý potřeboval slyšet.
„Mě mít nemůžeš. Nikdy mě nikdo nebude moci mít,“ odmlčela
se. „Ale ten dárek, to, co je v něm, je mou součástí. Prosím, přijmi jej.
Jinou možnost nemáš,“ snažila se to muži vymluvit. „Jen si jej vezmi,
prosím, a porozumíš. Pokus se porozumět. Ten dárek je jediná
možnost,“ přistrčila mu jej.
„Nemůžu,“ hlesl muž, „nechci mít jen kousek, chci tě celou!“
„Celou mě můžeš jenom ztratit,“ plakala žena. „Zvolil sis.“
„Prosím ne!“ žádal ji muž, ale žena tak, jak se zjevila, také zmizela.
Muž přiskočil k ní, dotýkal se podlahy, volal za ní. „Nebyla to má

- 100 -
volba, slyšíš? Vysvětli mi, proč to tak musí být?! Udělej aspoň jednou
výjimku…“ rozplynula se mu před očima.
Nevrátila se. Muž zesmutněl, ale zakrátko ho popadl amok. Zešílel.
Rozběhl se a dárek silou odkopl. Kutálel se z apsidy. Malý
Poškozováček z něj vypadl, odplazil se do přítmí, v němž se strachy
krčil. Byl opuštěný a nechtěný. Sledoval běsnícího muže, který řval,
proklínal a nenáviděl. Držel si uši, aby mu křik neubližoval, avšak
marně. Slyšel ten hlas a už jej nikdy nedostal z hlavy: „Všichni kromě
mě dostali to, po čem jsem já jediný toužil!“

S ozvěnou se Koralína vrátila zpět za současným Poškozováčkem.

Neuplynula ani chvilka, co byla duchem jinde, přesto se jí zdálo, že
mužíček povyrostl. Poškozováček si ji prohlédl. Byla jako vyměněná.
Na pár chvil otřesená, přesto úplně klidná, na malý okamžik měla
jasno. Jakoby se jí ulevilo. Držela si krvácející řez.
„To umím,“ vychloubal se, „ani nevím jak, prostě to přijde, když
tě škrábnu.“
„Bolí to. Ale jinak…“ divila se.
„Líbilo se ti to, viď? Ale příště, až to budeš chtít, budu tě muset
říznout zase o něco víc.“
„Víc?“ zeptala se Koralína a Poškozováček se zarazil. Neměl jí
o tom říkat.
„Hm. Kdybys chtěla,“ řekl fistulkou, „mohla bys tam dokonce
zůstat.“
„Aha… A kdo to tam byl?“ zeptala se.

- 101 -
 „A není to jedno? Co já vím, co znamenali? A proč nedovedli mít
se rádi…“ řekl s rychlostí jedné slabiky, „byli hloupí. A hloupí lidé
jsou krutí.“
„Kvůli nim se chceš dostat hlouběji?“ stále se vyptávala zvědavá
Koralína.
„Co ode mě chceš? Ukázal jsem ti, co dovedu. A ukážu ti to klidně
zas. Ale ne teď.“
„Proč?“ Koralína mu nastavila druhou ruku.
„Myslíš, že mi to dělá radost? Pomůžu ti, chceš mě, já to vím. Teď
mě chceš. Ale pak si to zase rozmyslíš. Necháš mě být. Vzpomeneš si
na mě jen tehdy, když mě potřebuješ, když chceš ublížit.“
„To není pravda!“ hádala se Koralína.
„Uděláš nejlíp, když mě necháš být. A ty to víš. Měla by ses o sebe
postarat sama a nevolat pořád mě.“
„Pořád? Fajn, tak běž. Běž si, kam chceš,“ urazila se, „klidně mě
nenechej na holičkách!“
„Však neboj, jednou, možná brzy, se zase uvidíme… Stačí mě
chtít, přijít pak už je snadné,“ odmlčel se.
„Máš pro mě velký význam a ty to víš! To ty se mnou zacházíš, jak
se ti zlíbí, a já tě nechám. Tebe jediného!“
Poškozováček zasunul své nehty do stěny, která popraskala.
„Nechtěl jsem to říkat… Ale ty víš, proč si mě zasloužíš,“ škodolibě
se usmál. Potom se protáhl skulinou a zmizel. Koralína to sotva stačila
postřehnout, přiskočila k otvoru a zavolala za ním: „Jen se schovej!
Schovej se před světem. Přede mnou. Já se před tebou schovat
nemohu! Ty jediný mě totiž vidíš takovou, jaká opravdu jsem!“

- 102 -
 Z praskliny vytryskl proud krve. Koralína se otočila a vrátila se na
okraj potrubí. Tam se posadila a naslouchala tichému broukání, které
se neslo větrem:
„Znal jsem rebelky, které si ostříhaly vlasy. Těm, kteří je měli rádi,
chtěly ublížit. Těm, kteří jim ubližovali, se chtěly oddat. A rozdaly by
se pro všechny, jen aby unikly tomu, co dělaly, když se napily. Když
se všem zavděčí, myslely, že snad samy sebe přesvědčí o tom, že nejsou
tak zlé. Jejich zápěstí nemuselo být zjizvené, kdyby se naučily říkat
prosté ne.“
Koralína sledovala vodopád červené tekutiny. Mezi rozpůleným
potrubím zela příliš dlouhá mezera, kterou by jen tak někdo
nepřeskočil. Jinou šanci, jak se odtamtud dostat, ale neměla. Ustoupila
několik kroků. Nato se zase vrátila, aby se ještě jednou naklonila přes
okraj. Sledovala červenou tekutinu, jak stéká na další a další roury
vedoucí pod ní, až se ztrácí v nedozírné hloubce. Potom se od konce
potrubí vzdálila víc. Nadechla se.
„Vždyť je to jedno…“ řekla si, pokrčila rameny a rozběhla se.
Odrazila se a letěla vzduchem. Druhý okraj se blížil. Natáhla ruce a
doufala. Avšak byla už příliš nízko. Její dlaně se stačily zachytit, udržet
se ale nezvládly.
„Je to jedno…“ prohodila jen tak, jako by nic, když se ztratila
v rudém vodopádu.

- 103 -
 XIII. STÁDO OVCÍ

Koralína dopadla do rudé

louže. Propadla se neklidnou
hladinou a zaryla se do hloubky.
Tlak tekutiny, která byla hustší než
voda, ji nechtěl pustit. Jako by na
ni někdo stoupl a ona nemohla
vyplavat. Praskalo jí v uších,
tekutina se jí tlačila do nosu.
Přemýšlela, jestli ji má pustit
dovnitř. Nevěděla, kde je. Ale
tušila, že ke dnu má blíž než
k hladině. K vyplavání by
potřebovala čas, který neměla. Pod
sebou cítila, jak tekutina chladne.
Avšak nad ní stále hřála. Možná, že
zvládne vyplavat, pomyslela si.
Natáhla ruce a nechala tekutinu,
aby ji pomalu vynesla nahoru.
Chlad už necítila, tlak v uších
ustupoval. Stoupala.
Najednou ji něco popadlo za
nohu. Lekla se a vykřikla, červená

- 104 -
tekutina zabublala. Něčí chladná ruka ji držela za kotník a nechtěla ji
pustit. Koralína kopala, snažila se vysmeknout, ale marně. Ruka ji
stahovala dolů. Měla takovou sílu, oproti níž nemohla nic dělat. Zdálo
se jí, jako by měla na noze kouli, která ji neodvratně táhla ke dnu.
Vzpírala se, máchala rukama. Ale kolem ní nebylo nic než červená
tekutina. Vyčerpala všechen vzduch. Věděla, že se nesmí nadechnout.
Nechtěla. Ale proti tomu nutkání nebyla schopná dlouho bojovat.
Tlak v uších rostl, bodal ji v hlavě.
Koralína pocítila na kůži, jak se ochladilo. Všude bylo ticho. Už se
nebránila, jen čekala. Ruka ji pustila. Věděla, že na návrat je už příliš
hluboko. Něco ji pohladilo po tváři. Tak jemně jako pírko, jako by jí
to nechtělo ublížit. Možná bublina. Avšak byla to ta stejná studená
ruka, která ji sem zatáhla. Koralína cítila, že dno není daleko. Špičkami
prstů u nohou se jej lehce dotýkala. Pohopsávala po něm. Neměla
strach.
To, co ji tam zatáhlo a co ji tak láskyplně, a přesto chladně
pohladilo, ji za okamžik opustilo. Byla tam sama. A jediné, co teď
chtěla, bylo dotknout se dna. Ještě nikdy nebyla tak blízko. Přestože
si ji k sobě už párkrát zavolalo. Otočila se. Krev jí k němu pomáhala.
Dno bylo lákadlo. To jediné, co jí zbylo. Místo, kam se jen málokdo
opováží. Jen málokdo ví, jakou má sílu. Natáhla se k němu.
Z posledních sil, poslední věc, kterou chtěla udělat, než nechá
tekutinu, aby jí zaplnila plíce. Měla jej těsně pod sebou. Věděla to,
přestože jej nemohla nahmatat. Udělala ještě jedno tempo. Spustila
ruce. Zabořila je do dna. Vtom ucítila vzduch a volnost. Její ruce
protrhly hladinu. Hned nato se vynořila celá. Zhluboka se nadechla.

- 105 -
Se svým posledním nádechem se nadobro rozloučila. Byla zmatená.
Nechápala, proč ji k sobě dno nepustilo. Jak to, že tam žádné dno
nebylo? Jak je možné, že dole byla hladina a ona vyplavala? Tak to
nemělo být. V ten moment byla zklamaná.
Otevřela oči. Tekutina ji štípala, ale viděla, že ať se nachází kdekoli,
je tam světlo. Den, který neviděla tak dlouho, se s ní opět shledal.
Otřela si rudou tekutinu a promnula si oči. Rozhlédla se kolem sebe.
Octla se uprostřed rumělkového jezírka. Šlapala v tekutině, rozhlížela
se po břehu. Nebyl daleko. Za chvíli doplavala ke stromu. Vyčerpaná
se vytáhla po kořenech na souš, kde se vydýchala. Zem pod ní byla
vyhřátá.
Všude kolem ní, kam jen dohlédla, se táhly rozkvetlé louky. Mírný
větřík je opatroval a slunce se třpytilo na rudé hladině tůně. Koralína
se posadila a rozhlédla se po všech travách a pestrobarevných květech.
Cítila, jak se vzduchem line svěží vůně, jako když přichází léto. Její
zrak spočinul na nejkrásnější kopretině, která rostla na paloučku
nedaleko od ní. Váhala, jestli si ji má utrhnout. A tak utrhla kopretinu,
která rostla nejblíže, lehla si do trávy a odtrhávala okvětní lístky se
slovy: „Mám ji utrhnout? Nemám ji utrhnout?“ a při tom sledovala,
jak vítr čmárá bílými mraky po modré obloze.
Než se stačila dopídit odpovědi, její nadšení přerušil hluboký
mužský hlas: „Ty jsi tu nová?“ zeptal se Koralíny, která zahodila
kopretinu, jako by se zbavila usvědčujícího důkazu. Vyskočila z trávy
a pohlédla směrem, odkud zněl hlas. Viděla, jak na břehu tůně stojí
zástup lidí. Nijak se nelišili. Jeden vedle druhého, šedé šmouhy, jakoby
někdo vzal libovolnou část všedního pouličního davu a přesunul ji

- 106 -
sem. Neztroskotali tady, i když to na první pohled byli ztroskotanci.
Kancelářské krysy s nenaplněnými životy. Každý z nich si hleděl
svého a jen někdo se bavil s někým. Přesto celý zástup potichu hučel
a jejich slova narušovala přirozený klid a pohodu tohoto místa.
„Aby byl člověk kompletní, potřebuje všechny vzpomínky, jak ty
pěkné, tak i ty, kterých by se nejradši zbavil…“ zachytila mezi
hlavami jednu srozumitelnou větu, ale každé slovo jakoby řekl někdo
jiný. Koralína se na ně nelíbivě podívala. Mezi nimi ale nenašla toho,
kdo na ni volal. Ten člověk se vzdálil od hloučku. Stál mezi nimi a
Koralínou. Byl téměř plešatý, jeho potem orosené vysoké čelo se ve
slunci lesklo, tak jako brýle, které právě držel, a bílým kapesníkem
leštil jejich skla. Měl bílou košili, černé sako a světle modrou
kýčovitou kravatu. Stébla trávy mu sahala po pás, proto si Koralína
nemohla prohlédnout i jeho boty, jak to měla ve zvyku.
„Ještě jsem tě tu neviděl,“ řekl muž tak, že ho Koralína sotva slyšela.
Jeho hlas rozptýlil koncert kobylek a cvrčků.
„Ještě jsem tady nebyla!“ odpověděla mu.
„Nechceš se připojit k ostatním?“ nabídl jí. Koralína
neodpověděla. Otočila se a pohlédla na nekonečné traviny. Za chvíli
se otočila zpátky a rozešla se k němu. Dělala trávou dlouhé čapí kroky.
Muž doleštil brýle a nasadil si je. Poté si kapesníkem utřel orosené čelo
a kapesník zastrčil do vnitřní kapsy saka.
„Je to jedno z posledních míst,“ pravil, jakmile se k němu Koralína
dostala. Potom se oba rozešli za davem, který se mezitím přemístil ke
břehu tůně.
„…kde ještě svítí slunce?“ zeptala se Koralína. Muž přikývl.

- 107 -
 „Ale dlouho taky nevydrží…“ dodala tiše. Muž pokrčil nos,
nerozuměl jí. Nezopakovala to.
Dorazili ke břehu. Ostatní si jich ani nevšimli.
„Jak ses tu vůbec octla, maličká?“ zeptal se muž.
„Sama nevím. A neříkejte mi maličká. Nikdy bych to místo
nenašla. Ale je tu krásně. Je to tu mnohem lepší než na druhé straně,“
odpověděla Koralína.
„Na druhé straně?“ zeptal se muž.
„Ano, tam…odkud jsem přišla.“
„Ty jsi z druhé strany?“ vykřikl muž. Dav ztichl. Všichni pohlédli
na Koralínu. Myslela si, že nepochopili, že myslí tu převrácenou
stranu, odkud skutečně přišla.
„Ano. Vy jste tam nikdy nebyli?“ špitla nejistě a tiše, ale všichni ji
slyšeli. Ve vzduchu cítila napjatou atmosféru. Nechtěla v ní zůstávat,
zlověstné ticho, které se neslo vzduchem, jí říkalo, že tam nemá co
dělat.
„Ne! Nikdy neopouštíme toto místo,“ oznámil muž a dav vířil dál.
Koralína se na chvíli odmlčela. Pohlédla na červenou hladinu.
Zdálo se jí, jakoby sahala výš, než když se odtamtud vynořila. Její zrak
kopíroval linii břehu až ke starému suchému stromu. Když se
vynořila, stál na břehu a hladina omílala jeho kořeny.
„Ta voda stoupá!“ vzpamatovala se při pohledu na kmen mizející
pod hladinou.
„Nesmysl!“ zasmál se muž. Koralína na něj nevěřícně pohlédla.
„Víte snad, jak se tady ta louže vzala?“

- 108 -
 Lidé opět utichli a pichlavě pohlédli na Koralínu. „Co tu vůbec
děláte?“ všechny proletěla očima.
„Přišli jsme se napít,“ oznámil jí muž a udělal krok k červené
tekutině. Všichni se naskládali podél břehu do jedné řady.
„Napít?“ hlesla Koralína, „nerozumím.“
Nato muž zpod saka vytáhl sklenici, která vypadala jako
poslepovaná z barevného skla. Koralína pohlédla na ostatní. Také
drželi své sklenice. Nejspíš celou dobu - nevšimla si toho. Muž uchopil
svůj pohárek za stopku a sklonil se k hladině. Ostatní jej napodobili.
Koralína se mezi nimi necítila dobře. Muž naplnil pohárek, tekutina
kolem něj zavířila, potom se narovnal a udělal krok od břehu. Tak
jako ostatní. Potom přiložil pohárek k ústům, zamísil jím a přičichl,
zamlaskal a najednou jej do sebe celý vyprázdnil. Koutky úst mu
protékala červená tekutina, skapávala mu z brady a obarvila límeček
jeho košile. Jedna kapka skápla i na bílé ponožky v jeho sandálech.
Koralíně se na vteřinu udělalo špatně, když si vybavila, jak se málem
utopila.
„Měla by ses napít,“ pokynul na ni muž, jakmile odtáhl sklenici od
úst.
„Ne, děkuji,“ odmítla Koralína a všichni na ni opět upřeli zrak.
„Opravdu by ses měla napít,“ pravil muž s větším důrazem a
chladným výrazem ve tváři.
„Už jsem měla dost,“ trvala na svém.
„Napij se!“ zvýšil hlas, „kde máš pohárek?“
„Žádný nemám!“ odpověděla také zvýšeným hlasem. Dav se
zhrozil.

- 109 -
 „Jak to, že nemáš?“ vykřikla postarší žena z davu, v hlase měla
zvědavost. Koralína mlčela.
„Prostě nemám…“ špitla po chvíli, když na ni nepřestávali zírat.
„Tys ho ztratila?“ zeptala se žena a muž ji umlčel svým úsměvem.
„No, my se ještě napijeme.“
Znovu se sklonil k hladině a naplnil skleničku. Vtom se ozvalo
šplouchnutí. Někdo se sesunul z břehu a spadl do tůně. Byla to ta žena.
Zraky všech, včetně Koralíny, se upřely na muže v sandálech. Všichni
stáli na břehu, usrkávali z pohárků a sledovali, jak se nemůže vyškrábat
zpátky. „Pomoc! Neumím plavat!“ volala topící se žena. Koralína si
vzpomněla, že ta tůně nemá dno. Zavolala na ignorující dav: „Proč jí
nikdo nepomůže?!“ ale nikdo ji neposlouchal. A tonoucí se žena dál
volala o pomoc.
Koralína se rozběhla, vrážela do stojících lidí, kteří se za ní otáčeli
a nadávali jí. Oslovovali ji ošklivými výrazy. Nevšímala si jich.
Přispěchala ke břehu. Klekla si a natáhla ruku nad hladinu. „No tak,
chyť se!“ volala. Žena mávala rukama kolem sebe.
„Já k tobě blíž nemůžu!“ zavolala na ni. Ta pochopila. Snažila se
plácáním dostat blíž ke Koralíně. Občas zmizela pod hladinou, ale za
chvíli se zase objevila a byla o něco blíž. Stačil centimetr. Už jí byla
na dotek. „No tak!“ vykřikla Koralína.
Podařilo se. Žena sevřela Koralíninu ruku jako kleště a ta ji
přitáhla. Potom jí pomohla na souš. Žena ležela v trávě a popadala
dech. „Nemůžeš se odrazit, dokud nejsi na dně,“ pověděla si Koralína
a opřela se o kolena. Pohlédla na stojící lidi, kteří stále jen zírali a
nesouhlasně vrtěli hlavami. Všichni si drželi odstup.

- 110 -
 „Proč jí nikdo z vás nepomohl?“ nařkla je.
„Proč ty ano?“ ozval se hlas z davu. Koralína nevěděla, komu patřil.
Nato se dav rozburácel. Pokřikoval na ni. Koralína jej přelétala očima.
Nenašla jediný vlídný obličej. Poté ji někdo chytil za ruku. Vedle ní
stála zmáčená žena. Dívala se jí do očí, hlasitě dýchala. V krku jí
chrčelo. Přesto ze sebe vydala tiché:
„Děkuji.“
„Sama tam spadla. Sama se měla dostat ven,“ řekl muž v sandálech.
„Tak už to u nás chodí,“ prošel davem a vystoupil z řady, která se
kolem Koralíny utvořila. „A opravdu tam spadla sama?“
„Neměla jsi jí pomáhat,“ zdůraznil muž, „nejsi jedna z nás.“
„Ona ano a k čemu jí to je?!“ odsekla drze muži a nasupila se.
Napřímila se a založila ruce na prsou. Muž se zasmál. Ostatní se
k němu nejistě přidali.
„Stačí!“ okřikl je po chvíli a Koralína nevěděla, čemu se smějí, proč
se jí vysmívají. Nic přece neudělala. Chybělo málo a začala by se
obviňovat.
„Měli byste mě poslechnout,“ neustoupila.
„A v čem jako?“ neustoupil ani muž.
„Ta voda…“ řekla a muž jí skočil do řeči: „Není to voda!“
„Dobře,“ mávla rukou, „ať je to, co chce, dýchat se v tom nedá.
A neustále to sem přitéká. Rychleji, než si myslíte!“
„No jistě…“ zasmál se ironicky muž v sandálech a Koralína
zaskřípala zuby.
„Je to tak. Nevím, jak moc hladina ještě stoupne, ale podle toho,
co jsem viděla, kde jsem byla…“

- 111 -
 „Jak to myslí?“ ozval se hlas z davu.
„Tiše, nemyslí. Nic neví!“ okřikl jej muž. Koralína se podivila.
„Vy jste jim to neřekl?“ na tváři se jí usadil ďábel, muž ztuhl.
„Nevím, co myslíš!“ zazubil se: „Ne, abyste jí něco věřili!“ obrátil
se k zástupu.
„Co nevíme?“ zeptala se žena, kterou Koralína zachránila. Koralína
polkla, nadechla se a pokračovala s novým odhodláním. „…Že míst,
jako je toto, ubývá. Toto je jedno z posledních. Setmělo se téměř
všude. A tam, kde ne, to brzy přijde. Dostane se to všude. Z té tůně
se co nevidět stane potopa. Všechno tady zmizí… o tom se vám
zapomněl zmínit.“
Pokynula na muže. Dav se rozburácel. Všude šlo slyšet samé: „To
není pravda!“ a „Co budeme dělat?“ muž se snažil rozrušené lidi
zklidnit. První pokusy byly zbytečné.
„Nikdy sem soumrak nezavítal a tak to taky zůstane!“ zařval muž.
„Jak velké to tu je?“ zeptala se Koralína, ale nikdo z davu
nereagoval. Nato se otočila na zmáčenou ženu a svou otázku
zopakovala.
„T-to nikdo z nás vlastně neví,“ řekla žena opatrně, „n-nikdy jsme
dál než na těchto loukách nebyli.“
„Musím to zjistit. Musím vědět, za jak dlouho by se to tu mohlo
zatopit. A jestli odtud vede nějaká cesta…ven,“ vrátit se do tekutiny
nechtěla v žádném případě.
„Co s námi bude?“ vykřikl někdo z davu na Koralínu, která trhla
hlavou a otočila se za hlasem.

- 112 -
 „Měli byste jít co nejdál od té…“ nedokončila větu a pohlédla na
tůni, ze které se mezitím stalo malé jezero. Zamrazilo ji. Rudé
pramínky se naháněly mezi stébly. Hladina jí téměř omývala nohy.
„My se odtud ani nehneme!“ zahučel muž.
„Nakonec budete muset,“ zašklebila se Koralína, „pokud nehodláte
celé jezero vypít!“ beznadějně se snažila přesvědčit dav.
„Nikdy jsme toto místo neopustili. A nikdy se odtud nehneme,“
opakoval muž a lidé za ním jen souhlasně přikyvovali.
„Proč, proboha?“ nenacházela slov rozčilená Koralína.
„Měla bys jít,“ přikázal jí vítězně muž. Koralína si prohlédla dav,
pak pohlédla na ženu, kterou vytáhla z tůně. Tvářila se jinak než
ostatní. Pokynula na ni. Nechtěla s nimi zůstat, ale bála se to dát
najevo. „Můžete jít se mnou.“
„Nemusíte se bát, vše bude v pořádku,“ prohlásil muž, „zůstáváme
tam, kde jsme.“
„Nemusíte… nemusíte toho muže poslouchat. Můžete jít, vždyť
vás tady nemůže nikdo držet,“ Koralínino rozčilení se měnilo
v zoufalství.„Komu není rady…“ zamumlala poraženě, „ať trpí! Já
odtud odcházím,“ prohlásila, „kdokoli chce, může se přidat.“
Koralína se rozešla a žena za ní.
„Moment!“ vykřikl muž, „ty můžeš jít,“ zazubil se na Koralínu, „ale
kam vy se ženete?!“
„Já chci jít s ní,“ špitla žena.
„Nebudete ji držet, doufám!“ zastala se jí Koralína.
„Ovšemže ne,“ prohlásil muž a poté se obrátil k ženě, kterou
probodl pohledem „jestli má svůj pohárek,“ položil ultimátum se

- 113 -
škodolibostí v hlase. Žena šátrala, rychle prohledávala svůj kostýmek.
S posledními zbytky naděje se podívala i pod svůj zmáčený klobouk.
Nic však nenašla.
„M-musel mi tam vypadnout…“ zalykala se.
„Tak tedy víš, co to znamená,“ odvětil muž.
„Ne, prosím ne!“ vykřikla žena. Lidé kolem ní udělali kruh a
Koralínu od ní odřízli.
„Co to děláte? Co to znamená?“ ptala se Koralína.
„Že ona s tebou nikam neodejde. Nemůže,“ odvětil muž.
„Proč? To nedovolím,“ bránila ji Koralína.
„Buď odtud odejdeš ty, nebo ani jedna. Ona patří nám. Kdyby
odešla, nemohla by se už nikdy vrátit.“
„No a?“ vyštěkla Koralína.
„Ona by se ale chtěla vrátit!“ vykřikl muž, „že?“ zavolal na ženu,
která byla obklopena davem.
„Jistě! Ano, jistě!“ volala napjatě, na tváři si ze všech sil držela
křečovitý úsměv, přestože jí tekly slzy, a kruh se kolem ní stahoval.
„Jsme tak silní, jako je ten nejslabší z nás, není to pravda?“ řekl muž
a Koralína nevěděla, co dělat, „běž, dokud tě nechám. Nebude trvat
dlouho a rozmyslím si to…“
Koralína pohlédla na ženu: „Vrátím se!“ zavolala na ni.
„Neboj, počkáme tu na tebe,“ odpověděl místo ní muž.
Potom se Koralína se špatným pocitem dala na ústup. Stačila udělat
jen pár kroků, když uslyšela výkřiky. Ohlédla se a viděla dav, jak se
na ženu vrhl. Netrvalo to dlouho, než ji celou rozsápal. Koralína si
držela ruku před pusou. Celá se třásla. Něco jí říkalo, že tma se sem

- 114 -
už dostala, jen v jiné podobě. Otočila se a utíkala. A přestože byla už
dávno z dosahu jejího křiku, v uších jí zněl dál.
Přeběhla kopec. Stébla trav ji bičovala do kolen. Neohlížela se. Jen
si přála, aby se to jezero rozlilo. Aby se ti, co si to zaslouží, v něm
utopili. Kolem ní se rozléhal ráj. A ona utíkala dál. Běžela, dokud ten
křik neutichl. Tráva ve větru šuměla, kobylky cvrkaly, příroda hrála,
ale ona vše vnímala jen jako šum. Kouzlo toho místa pro ni vyprchalo
s příchodem lidí. Již nepočítala, kolik luk přešla. Připadaly jí všechny
stejné. Všechny stejně barevné a voňavé. Žádné místo ale nebylo dost
vyvýšené, aby se mohla dostatečně rozhlédnout.
Zastavila se uprostřed jednoho palouku a stoupla si na drn.
Nacházela se v plytkém údolí. V dáli spatřila nejvyšší bod, na jaký
zatím narazila. Na obzoru viděla kopec o něco vyšší než ostatní. Na
vrcholku stál košatý strom. Koralína měla hlad a žízeň, a přestože
denní jas uvítala, chtěla si nyní chvíli odpočinout ve stínu. Rozešla se
ke stromu. Kopec nebyl vysoký, ale několikakilometrová cesta
k němu se neustále táhla v mírném svahu.
Jakmile se po nějaké době dostala k cíli, vklouzla do stínu koruny
a usadila se mezi kořeny. Opřela se o kmen. Rozhlédla se po krajině.
Neviděla dál než přes pár kopců a luk, které se táhly všude, kam
dohlédla. Usoudila, že ušla kus cesty, jelikož místo, odkud přišla,
nespatřila. Podívala se na druhou stranu a poblíž remízku uprostřed
palouku objevila další hlouček lidí. Nebylo jich tolik jako v tom
prvním. Posedávali na rozprostřených dekách jako na pikniku.
V jejich středu zřejmě stála vodní dýmka, z níž pokuřovali. Vtom se

- 115 -
ozval chlapecký hlas: „Být tebou tam nesedím, jestli nemáš ráda, když
po tobě rejdí mravenci.“
Koralína vyskočila a rozhlédla se po hlase. Zněl odněkud seshora.
Zaklonila hlavu a prohlížela si větvoví. Dřív než zjistila, komu hlas
patřil, dřevo zapraskalo, listy zašuměly a neznámý chlapec v kárované
košili a džínech stál na větvi nad Koralínou. „Nemáš hlad? Utrhl jsem
nějaké ovoce, chytej,“ hodil po Koralíně žlutooranžovou kouli velkou
jako dvě ruce. Ta nestihla zareagovat a ovoce ji trefilo do hlavy. Svalila
se na zem jako podťatý kmen. Stačila jen zaklít.
Kluk seskočil a přistoupil k ní. „Není ti nic?“
„Nevím, postřeh mám obvykle nejlepší,“ zamumlala a hleděla do
koruny stromu, jak sluneční paprsky pronikají listovím.
„Fakt jo?“ zasmál se neznámý chlapec a Koralína odsekla: „Ano!
Už léta chytám meteory. Jednou jsem jeden chytila i ze spaní!“
„Nu ještě že tak, byla by škoda, kdyby tě trefil do tváře,“ chlapec
na ni mrkl a natáhl k ní ruku.
„Dík, to zvládnu sama,“ řekla Koralína a postavila se, přitom zvedla
ovoce ze země: „Co to vlastně je?“
„Polemo,“ odpověděl chlapec a prohlédl si ji se staženým obočím.
„Co je?“ zeptala se Koralína.
„Nic, jen jsem tě tu ještě neviděl,“ odvětil jí kluk.
„Ježíši! Co s tím dneska všichni máte!“ zavrtěla hlavou.
„Tak ke komu patříš?“ zeptal se jí, hlas se mu přitom zlomil.
„Jak to myslíš?“ zeptala se ho a zasmála se.
Chlapec váhal: „No, kde je tvá… skupina?“ vydal ze sebe se vší
opatrností.

- 116 -
 „K žádné nepatřím!“ Koralína skoupá na slovo zaryla nehty do
slupky, kterou začala strhávat. Šlo to obtížně.
„Chceš s tím pomoct?“ nabídl se chlapec, který nechtěl jen
přihlížet.
„Ne,“ špitla, aniž by zvedla oči, a dál zápasila s ovocem.
„Zajímavé, nikoho takového jsem ještě nepotkal,“ prohodil
chlapec.
„Díky,“ zalichotilo to Koralíně.
„Ne, myslím to tak, že si ode mě radši nevezmeš nůž a místo toho
se s tím dál rveš…“ usmál se, když pohlédla na kapesní nůž, který jí
nabízel.
„Přesně tak! Nepotřebuju tvůj nůž!“ odmítla jej a raději hrdě
zápasila dál.
„Jmenuju se Dbal, a ty?“ otázal se poté, co napodobil pukrle.
„Koralína,“ odvětila nesoustředěně.
„Hm… a jak to, že nepatříš k nikomu z těch, co tu jsou?“ chtěl si
ujasnit chlapec.
„Aha, aha,“ zamumlala Koralína a vložila si vybojovaný kousek
citrusu do úst. „Hm, tak polemo. Já zas nikdy neviděla polemovník,“
chtěla mu oplatit, ale nenapadlo ji nic pohotovějšího.
„Někoho tu hledáš?“ zeptal se chlapec.
„Ano, chtěla jsem najít další skupiny…“ vysvětlovala, „abych je
varovala. Můžu to říct těm ostatním?“ zeptala se.
„No víš…“ kluk se poškrábal ve světlých vlasech, „myslím, že
dovést tě dolů by nebyl dobrý nápad. Teda kdybys byla z jiné
skupiny, nebyl by to takový problém, jako když nepatříš k žádné.“

- 117 -
 „Hm…a kolik takových skupin tady ještě je?“ zjišťovala, zatímco
hltala polemo.
„No, jen pár…“ odpovídal chlapec, když mu Koralína skočila do
řeči a změnila svou otázku: „A jak o nich ty vůbec víš? Já že mají
všechny své místo, nebo tak něco…“
„Ano, ale nesmíš o tom nikomu říct,“ ušklíbl se, „oni zůstávají tady,
jinam nechodí. Jen jednou za dlouhou dobu se přesunujeme, než se
znovu usadíme, ale to ostatní taky, někdy se sice potkáme,
ale…nesmíme se bavit nebo zůstat v dohledu s jinými, cizími… je to
nanic. Tak se občas vydávám dál, než smíme. Vím o dalších čtyřech,
které tu jsou. Víc jsem jich neviděl ani nepotkal,“ vysvětloval Dbal a
Koralína přikyvovala.
„Počkej, jaké teda bylo to varování?“ zeptal se kluk, „já to ostatním
vyřídím.“
Koralína si vše, co jí chlapec řekl, promyslela znovu. Vzpomněla si
na ženu, kterou zachránila.
„To nic,“ špitla, hlas se jí zachvěl, „o nic nejde. Vám tady nic
nehrozí. Ušla jsem dálku…“
„Ale vždyť jsi říkala, že právě proto sem jdeš… že je to naléhavé,“
kluk zvedl obočí.
„Jo, vím. Jen jsem chtěla říct, abyste zůstali tam, kde jste, a
nechodili směrem, odkud jdu, ale to vy stejně nepůjdete… Neboj,
kdyby o něco šlo, tak ti to povím,“ nepohlédla mu do očí.
„Uvidíme, co s námi bude…“ řekl prozíravě chlapec a pohlédl na
hlouček lidí.

- 118 -
 „Proč…proč se pořád všichni ohlížíte na lidi bez vlastního názoru?
K čemu jsou dobří?“ musela vybuchnout. Kluk pokrčil rameny.
„Vždyť každý může mít vlastní názor, nápad. Nemusíš zůstat
s ostatními, každý může jít, kam chce. Nemusíte jen všemu
přikyvovat, můžete uvažovat za sebe. Jako já! Proč jen to děláte?“
Pokračovala v chrlení otázek.
„Jsi divná,“ odvětil znuděně chlapec.
„Proč? Jen proto, že chci vystoupit z řady? Jednat sama za sebe,
dělat, co dělat chci, a jen nepřikyvovat? Že nechci patřit k žádné tupé
skupince tlachající o…?“
„Ale ne, takoví tu také jsou!“ zajásal kluk.
„Vážně?“ podivila se Koralína.
„Jo, jejich skupina je tam za kopcem,“ ukázal jí.
„Ale ne! Ty‘s mě vůbec nepochopil…“ řekla sklesle Koralína.
„Možná…možná je tak těžké tě pochopit, protože nerozumíš ani
sama sobě,“ chlapec převzal iniciativu, „opravdu nechceš patřit do
žádné skupiny, nebo o tebe žádná nestojí? To, co mi tu říkáš, neříkáš
jen proto, že se ve skutečnosti bojíš být sama? A neumíš být sama?“
„Mlč…“ zasyčela na něj, „ti, co o mě nestojí, jsou mi víš kde… a
pak jsou tu druzí, pro které bych se přetrhla, ale oni mi to stejně nikdy
neoplatí, když budu potřebovat já je.“
„To si jen namlouváš,“ šibalsky se usmál.
„Co je špatného na tom, když chci být originální? Využívat své
kreativity a rozvíjet ji? Lidé ti ji jen pošlapou…“ vyjádřila se a chlapce
její slova překvapila.
„A kdo tu tvou originalitu ocení, když ne lidé?“

- 119 -
 „Ne ti, se kterými držíš. Ti, co jsou tady! Pro ně to nic neznamená,
vůbec neví, jaké to je. Nikdy to nepochopí,“ zírala z kopce na skupinu
lidí a neviděla v nich nic než ovce.
„Každý v životě bojuje jen sám za sebe. Nikdy nemůžeš
nikomu věřit, jen sám sobě, a nejhorší je, že někdy ani to ne. Chci si
prostě najít vlastní cestu, to je takový problém?“ položila řečnickou
otázku, avšak chlapec na ni měl odpověď: „Ano, je! V tomto světě je
nemožné být jedinečný. Každý svou jedinečnost pomalu ztrácí. Podle
tebe ji ztrácí v lidech. Ale je to opravdu tak vysoká cena? Už jen proto,
že chceš být originální, originální nejsi. Naopak, patříš k většině.
Nezískáš pak víc, když se k někomu připojíš?“ chlapec jí promlouval
do duše.
„Vždyť o mně nic nevíš! Ani nevíš, jaké je to být sám!“ bojovala za
sebe.
„To nevíš ani ty,“ pyšnil se, že uhodil hřebíček na hlavičku,
„schválně kolik máš zadních vrátek, jenom abys nezůstala sama se
svými myšlenkami.“
„Prosím tě běž a nech mě být a nikdy už na mě nemluv!“ nakázala.
Chlapec se odebral k odchodu. „Hm, už se stejně musím vrátit.
A nemyslím si, že slovo ‚nikdy‘ má z tvých úst nějakou váhu. Nebo že
jakékoli tvoje slovo ji má. A měla by sis přestat dělat zářezy, když
počítáš, kolikrát jsi vstoupila do té samé řeky, nebo si tu ruku uřízneš!“
zavolal na ni, jakmile vyšel ze stínu stromu a rozešel se z kopce.
Koralína na něj v rozpacích ještě zavolala: „Ty Nedbale! …A díky za
to polemo, poleno!“ už ji nejspíše neslyšel.

- 120 -
 Po chvíli se vyšplhala na polemovník a usadila se v jeho koruně.
Lehla si na větve a odpočívala. Dumala. Nevěděla, co bude. Kolik má
času. Nebo kterým směrem by měla vyrazit. Přemýšlela, jestli je zde
lépe než tam na druhé straně, v temnotě. Nakonec nenacházela žádný
rozdíl. Byla unavená. Sledovala pozlacené listy, které ve větru šuměly.
S každým záchvěvem koruny spadlo na zem pár polem a rozbilo se.
Hlava jí poklesla na hruď. Podřimovala a paprsky světla, co pronikaly
větvemi, problikávaly kolem ní. Nespala, stále vnímala vše, co se
kolem ní dělo. Když strom ve větru tančil. A ona s ním. A listy se
třepotaly, jako by jí tleskaly. Nevěděla, jestli upřímně nebo ironicky.
Pochybovala, že to, co udělala, bylo správné. A když už nikdo jiný,
aspoň ten chlapec by měl zkáze uniknout, protože se jí líbil. Ale
nevěděla jak. Nevěděla, proč se dostala do další pasti, do další slepé
uličky, ze které nemůže uniknout.
Vždy je nějaká cesta. Možná je zde, aby ukázala ostatním směr.
To, že by to mohlo být naopak, si nepřipouštěla. Rozhodla se, že zde
zůstane. Před tím, před čím utíká, stejně uniknout nemůže. Najde si
ji to všude, ať je kdekoli. Ať dělá cokoli, ať je s kýmkoli. Slíbila si, že
dál už to nezajde. Kvůli ní to zašlo až sem, do tohoto koutu světa, kam
by to jinak nikdy nezavítalo. Kvůli ní se to zde změní. Není cesty
zpět. Už to začalo. A ona si slíbila, že před tím už nebude utíkat.
A tak poté, co nalezla odpovědi a přesvědčila samu sebe, ležela dál
na nepohodlné větvi jako na vypolstrované pohovce a jen si
vychutnávala slunce a modrou oblohu až do chvíle, než ucítila, jak se
strom chvěje. Nyní ne kvůli větru. Země se rozduněla. Koralína se
posadila a rozhlédla se po krajině. Přes louku, ze směru, odkud přišla,

- 121 -
běželi splašení lidé. Utíkali pryč. V patách jim byly další a další davy.
Nebyla to jen jedna skupina. Byly jich desítky. Táhly se v několika
řadách, jako by vbíhaly do bitvy. Utíkaly kopcem a mířily ke skupině
sedící u remízku. Za moment se smíchala s ostatními. Nikdo se
nezastavil, opozdilci nestačili doběhnout ty, co byli napřed, a všichni
se dali do pohybu.
Skupina se zvedla a dav pokračoval v úprku. Koralína si všimla
jedné postavy, která se zdržovala za ostatními. Zůstala stát a dívala se
na místo s polemovníkem. Koralína pouze tušila, kdo by to mohl být.
Na to, aby si byla jistá, byl ten člověk příliš daleko. Zakrátko se pro
něj někdo vrátil, skvrna odtrhla svůj zrak od Koralíny, přidala se ke
stádu teček a běžela dál. Za chvíli přeběhla obzor a byla pryč. Do té
doby ji nespouštěla z očí.
Dupot plašil drobné živočichy v trávě, která utichla. Koralína
věděla, co se děje. Poddávala se tomu. Jediné, co podnikla, bylo, že
vylezla o pár větví výš, až na vrchol koruny. Polema pršela ze stromu.
Koralína pohlédla na vlnící se louky ze směru, odkud běžel panikařící
dav. Zbarvovaly se do ruda. Červená tekutina se přelévala přes kopce
a nezastavitelně se blížila. S jejím příchodem se dunění země
stupňovalo. Nad údolím se navýšila rudá strž, která se vzápětí rozpadla
a pohltila všechny louky. Místo nich zde vznikal rudý oceán, jehož
hladina pořád stoupala. Mohla by dosáhnout až k nebi? Ptala se
Koralína a semkla víčka, když záplava obklíčila kopec
Jen špičku pahorku se stromem jako jediný bod v celém širém
okolí vlna nesmetla. Avšak neměl jí odolat nadlouho. Tekutina vířila,
hučela, bublala a nesla s sebou náplavu z luk. Všechny vykořeněné

- 122 -
květiny, trsy a keře. Již téměř dosáhly na Koralínu. Kmen stromu
rychle mizel a Koralína se na něj dívala, jako by se s ním loučila. Za
okamžik trčel z hladiny jen zlomek koruny. Koralína našlapovala po
větvi, která pod ní praskala, jako by ji nechtěla pustit až na svůj konec.
Nenechala se tím odradit, byla připravená skočit.
Vtom se nebe, které se nyní zdálo jako pouhá iluze, protrhlo a
odněkud se snesla velká síťka na motýly, která Koralínu zachytila,
jakmile se vrhla dolů. Do síťky sáhla něčí ruka, oproti níž byla
Koralína jako trpaslík. Poznala ten ledový dotek, se kterým se už
setkala. Byla to ta samá ruka, která ji nenechala vynořit. Uchopila ji a
odnesla ji odtamtud. Vytáhla ji ven skrz oblohu. Koralína se ani
nestačila vzpamatovat a vzápětí ji ruka pustila do skleněné láhve.
„Tady máš být,“ odněkud se ozval hlas.

- 123 -
 XIV. MOTÝL VE SKLENICI

Koralína se rozbíhala proti sklu. Stála

na dně láhve, kterou poznávala. Marně se
ji snažila převrátit. Dívala se přes sklo.
Nepoznávala svět kolem sebe. Byla lapena
v nějakém pokoji. Po jeho zdech se
rozlévalo skomírající světlo. Jen skrz
žaluzie prosvítal jas pouliční lampy.
Najednou se ke sklu přiblížila vysoká
postava. Všechno bylo oproti Koralíně
obrovské. Jako by byla jenom brouk.
Postava nechtěla ukázat svůj obličej. Na
hlavě měla nasazený bílý látkový pytel
jako masku, ve které byly vystřiženy dvě
díry. Do zastíněných očí nikdy
nepohlédla. Jakmile neznámého člověka
spatřila, polekala se. Nato se zpod masky
ozval mužský hlas: „Nelekej se mě.
Neboj, já ti nic neudělám,“ muž s pytlem
na hlavě se otočil a odněkud přitáhl stolní
lampičku, kterou posvítil na láhev. Sklopil
ji, aby světlo Koralínu neoslepovalo –

- 124 -
stínila si rukou. Přesto neviděla moc dobře ven.
Láhev stála na nějakém pultu nebo pracovním stole, nebyla si jistá.
Pohlédla za sebe. Za lahví se vršila zeď. Koralíně se za sklem pomalu
rýsovaly podivné barevné fleky. Přistoupila ke sklu a odstínila jej
rukama. Pohlédla ven. Na stěně visela zasklená nástěnka. Honosná
pasparta z ní dělala nejdůležitější místo na zdi. Koralína se zděsila.
Z plátna vyplňujícího čtverec uprostřed pasparty trčely špendlíky,
které k němu přišpendlovaly desítky lidiček. Byli malí a pohlední tak
jako Koralína. Na rozdíl od ní však měli velká barevná křídla, jakými
se pyšní motýli. Každý měl jiná. Jejich oči byly zavřené, jako by jen
spali. Až na ty velké špendlíky, které všem čněly z hrudi.
Koralína se vzdálila od skla. Otočila se. Muž s pytlem na hlavě
držel svůj obličej u skla láhve a pozoroval ji.
„Proč se na mě díváte, velký člověče v pytli?“ zeptala se jej.
„Protože jsi unikátní,“ odpověděl jí, „a není to pytel, ale síťka.“
„Oni byli také?“ ukázala na sbírku lidských motýlů. Muž pozvedl
obličej a prohlédl si je, jako by je viděl poprvé.
„Je to vaše práce, ne?“ zeptala se Sběratele. „Nechci být jen dalším
z vašich kousků.“
„Neboj, nebudeš,“ řekl muž s pytlem na hlavě.
„A jak vám to mám věřit?“ zeptala se jej odmítavě.
„Vidíš na sobě nějaká křídla?“ odpověděl jí otázkou a přivedl
Koralínu do rozpaků. „Housenky se nevystavují,“ dodal.
„Ne, ty se hubí,“ pohlédla na něj chladně a odměřeně.
„Říkám, že jsi unikátní,“ poznamenal Sběratel.
„Proč? Myslíte si, že jsem o svá křídla přišla?“ zeptala se dotčeně.

- 125 -
 „Proto ne. Avšak sama uvidíš…“ vysvětloval jí hlas z pytle, který
kopíroval obrysy Sběratelova silného obličeje. „Jsi ještě dítě,“
pokračoval ve vysvětlování, „to ti ostatní nebyli.“
„A co byli?“ tiše se zeptala a nebyla si jistá, jestli chce znát odpověď.
„Ti, co se chtějí ukazovat. Místo srdce mají aspoň ten špendlík,“
řekl Sběratel s něhou v hlase. „Tebe já pustím. Do mé sbírky nepatříš.
Ty taková nejsi. Ještě ne…“
Koralína si oddechla. Zněl přesvědčivě.
„A kdy to asi tak bude?“ zeptala se celá horlivá.
„Brzy, až bude bezpečno,“ odpověděl jí úsečně muž a vzdálil se od
láhve. Koralína se přitiskla na sklo a zvědavě sledovala, co dělá. Přitom
si všimla něčeho na druhé straně pokoje. Zadívala se na desítky
zavařovacích sklenic, které stály naskládané na policích na protější zdi.
Byly plné motýlů. Sklenice namísto víka obepínala látka. Světlo je
nasvěcovalo zespodu. A motýli v nich poletovali namačkaní v jednom
barevném víru. Najednou se odněkud rozezněla hudba, skřípavé tóny
blues doletěly do Koralíniny láhve. Muž rozsvítil v pokoji, potom
přistoupil k oknu a otevřel jej dokořán.
„Rád bych chytil krásného motýla Morpha. Nikdy se mi to
nepodařilo. A když ne jeho, třeba nějakou jinou můru.“
„Můry letí na blues?“ zeptala se Koralína. Sběratel se zasmál,
„možná ty z New Orleans. Pro dnešní noc je to ta nejvhodnější
hudba.“
Koralína se posadila na krabici, která ležela uprostřed dna láhve, a
položila si bradu do dlaní.

- 126 -
 „Můžu se vás na něco zeptat?“ oslovila Sběratele. Ten přešel pokoj
a posadil se na židli se slovy: „Beze všeho…“
„Proč máte na hlavě ten pytel?“ zajímalo ji.
„Síťku…“ znovu ji opravil a ona zakoulela očima. „Vlastně není
o co stát,“ zamlaskal, „už je to nějaká doba… jednou mi jedna žena,
která na mě měla velký vliv, řekla, že by mne mohla políbit jen
s pytlem na hlavě…“ sklesl.
„A nic víc?“ zarazila se, „to je vše?“ muž jen pokrčil rameny.
„Nemyslela třeba, že by ten pytel měla mít ona?“ zasmála se
Koralína.
„…to mě nikdy nenapadlo,“ zamyslel se Sběratel.
„Tehdy jste začal i s tím sbíráním?“ zeptala se ho Koralína.
„Ne,“ vzdychl, „to bylo dřív…“
„Povězte mi o tom…“ pobídla jej Koralína a skrčila pod sebe jednu
nohu jako v tureckém sedu.
„Ne, to nepotřebuješ vědět,“ odmítl.
„No tak,“ naléhala, „nenechte mě se tu nudit.“
„Tak dobrá,“ udělal gesto, jako by převrátil oči v sloup. Pak se na
chvíli odmlčel, Koralína čekala. Jako by hledal správná slova.
Přemýšlel, jak začít.
„Když jsem byl ještě dítě,“ začal a Koralíně prolétla hlavou
představa dítěte s pytlem na hlavě, „našel jsem ve svém pokoji motýla.
Obyčejný Pieris brassicae. Měl potrhané křídlo. Nikdy jsem nepřišel
na to, jak se tam dostal, když nemohl létat. Jak dlouhou cestu musel
urazit. Venku bylo ještě chladno. Byla to jedna z těch zim, které se
nechtějí dát na ústup a táhnou se až do poloviny jara.

- 127 -
 Věděl jsem, že kdybych ho vzal a vyhodil ven, určitě zahyne. Tak
jsem našel zavařovací sklenici, chytil jej a dal ho do ní. Ve víku jsem
udělal pár děr, aby se neudusil. Staral jsem se o něj. Občas jsem ho
pustil. Opatrně vykoukl a potom vylezl ven. Do víčka jsem mu nalil
nějaký sirup, co si pamatuju. Nevěděl jsem, jak bych ho mohl
nakrmit. Ale sál sám.
Nevím, jak dlouho jsem ho měl. Pár dnů, možná týdnů. Nevěděl
jsem, jestli se mu to křídlo vůbec kdy zahojí. Ale zesílil. Začal ve
sklenici poletovat. A když jsem jednou otevřel sklenici a on vyletěl a
kroužil po pokoji, věděl jsem, že ho nesmím držet. Venku už bylo
tepleji, než když jsem ho našel. Tak jsem otevřel okno a díval se za
ním, jak letí…možná se ho od té doby snažím najít. Vím, že je to
nesmysl, ale… tak to aspoň začalo,“ odmlčel se.
Najednou, zatímco se Sběratel ztratil ve vzpomínkách, Koralína
spatřila něco černého, co se plazilo po zdech pokoje. Vypadalo to jako
tenká chapadla. Pomalu se plížila. Již se s nimi setkala dřív. Najednou
byla ráda za svou skleněnou skořápku. Zvedla hlavu a přemýšlela, jestli
by se jedno z těch chapadel dostalo k ní skrz hrdlo láhve. Pochybovala
o tom, což ji uklidňovalo. Myšlenku, že stačí, aby s láhví spadla na
zem, a již ji nebude mít co chránit, k sobě nepouštěla.
Světlo v místnosti pohasínalo. Sběratel si povšiml černých
chapadel, ale nijak jej nezarazila. Pouze řekl: „Ještě ne. Mám tu
nějakou práci.“ Nikdo mu neodpovídal, přesto pokračoval
v rozhovoru. „Tak ať, nikam nejdu. Jestli ji chce, ať si pro ni přijde.
Ale první bude muset přese mě.“

- 128 -
 Poté se chapadla pomalu stáhla do tenkých prasklin v omítce,
odkud se sem vkradla. Vtom se jedno obmotalo kolem Koralíniny
láhve. Bylo měkké a slizké. Koralína vykřikla a zakryla si oči. Slyšela
Sběratele, jak volá: „Nech ji být!“ Koralína se dívala skrz prsty. Sběratel
vzal svůj chirurgický skalpel, který ležel na stole mezi dalšími
preparačními potřebami. Skalpel pronikl chapadlem jako nůž máslem.
Chapadlo pustilo láhev, vytekla z něj černá tekutina a potom se
vypařilo jako stín, když se rozsvítí. Sběratel na něj vítězně pokynul.
Nato se ale všechny police na zdi utrhly. Všechny najednou se
řítily k zemi a pestrobarevné sklenice s nimi. Muž s pytlem na hlavě
volal: „Ne!“ ale jeho výkřik přehlušilo tříštící se sklo. Sklenice se
rozbily a roje motýlů vyletěly na svobodu. Poletovaly všude kolem,
třepaly křídly. Mračno motýlů naplnilo celý pokoj. Prolétávali kolem
Koralíny, která se jimi nechala okouzlit.
Sesypali se na Sběratele, na těle mu zbylo jen pár volných míst, ale
i ta motýli brzy pokryli. Vypadalo to krásně. Sběratel se bránil, plácal
rukama a několik jich zabil. Jiní včas unikli. Vršili se na něj stále víc,
až se všichni v jednom okamžiku rozletěli a Sběratel byl pryč.
V pokoji pobořili, co mohli, kromě láhve s Koralínou. Převrhli
lampičku a sloup světla osvítil strop. Přes něj se promítaly stíny
poplašených motýlů. Koralína se tiskla na sklo a sledovala celou tu
podívanou, jak se pestrobarevné mračno smrskává a uniká oknem.
Rozletělo se kdoví kam, jen pár z nich zůstalo sedět na předmětech
v pokoji. Do pokoje vnikal chlad noci. Blues hrálo dál. Na okraj
shozené stolní lampičky se posadil motýl Morpho.

- 129 -
 Najednou se na stole před Koralínou objevil malý mužíček. Tak
malý, jako byla Koralína, jen s křídly.
„Zdravím,“ usmál se na ni. „Jmenuji se Bernie,“ představil se. „Ty
máš jinou sklenici než my ostatní. Proč?“
„Protože jsem Koralína,“ představila se a úsměv mu opětovala.
„Proč jsi tady zůstal?“ zeptala se ho.
Bernie se začervenal. „Neboj, moc dlouho nezůstanu…“ škádlil ji.
„Ale ne, proč?“ obávala se o něj a to mu polichotilo.
„Motýli nežijí věčně. Ani já ne. Za chvíli zmizím…“ zdůvodnil,
ale nadšení mu neubylo.
„Tak proč tu zůstáváš? Když jsi volný a můžeš si letět, kam chceš,“
nechápala Koralína.
„Ty nejsi volná,“ řekl a znovu se začervenal.
„To tady zůstáváš jen kvůli mně?“ byla v rozpacích.
„Myslím, že je to lepší než zbytek času promrhat poletováním od
ničeho k ničemu.“
„Kdybych mohla, nedělala bych nic jiného,“ pravila Koralína.
„No jo, patříš k těm přelétavým,“ usmál se na ni.
„To ne. Asi. Možná. No jo, jsem taková. Jedno z mých já,“
zamyslela se Koralína a prolétla své vzpomínky.
„Navíc… kdo by ti dělal společnost, kdybys mě tu neměla?“ zeptal
se jí, ale Koralíninu odpověď nečekal. „Ten muž s pytlem na hlavě, co
tu byl… Kam se vůbec poděl?“
Bernie zvážněl. „To pro tebe nebyl vhodný společník. Pro nikoho
z nás. Dostal, co si zasloužil. Už se nevrátí.“
„Bylo mi ho líto…“ prohodila a Berniemu to trhalo uši.

- 130 -
 „To nemusí. Jak ti vyprávěl o svém prvním motýlovi, nebyl tak
docela upřímný.“
„Jak to myslíš?“ stáhla obočí, mezi kterým se objevila malá vráska.
„To potrhané křídlo… on jej tomu motýlovi potrhal, když se jej
snažil chytit. A pak se to jen snažil odčinit.“
„Jak víš, že to tak bylo. Zněl dost přesvědčivě,“ krčila nos Koralína.
„Možná, že si tu svou verzi namlouval tak dlouho, až jí uvěřil. Já
to vím. Toho motýla nikdy nepustil.“
Zatřepal křídly a Koralína si všimla rozsáhlé jizvy na jednom
z nich.
„V tom jsem se asi spletla. Ale jedna věc je neochvějná: Kdo jiný
mě odtud pustí?“ zeptala se zmučená Koralína.
„On by tě nepustil,“ prohlásil Bernie, „jsi naivní. Naivní a krásná.“
„To se nedá věřit ani sběrateli motýlů?“ zatřásla hlavou, „vždyť
jsem mu byla k ničemu. Nemám křídla!“
„Jsi unikátní, ale ne pro to. Zatím jsi malá. Jen larva. Proto ještě
nemáš křídla. Jednoho dne je mít budeš. A budou to ta nejkrásnější
křídla, která ti budou závidět všichni motýli. A nejeden sběratel by
pro ně třeba i zabíjel… ke vší smůle. To bych nemohl dopustit,“ řekl
a zatřepal křídly. Ohromil Koralínu.
„Chceš říct, že jednoho dne budu moci letět, kam jen budu chtít?
Jako ty?“
usmál se na ni. „Nikdo z nás ve skutečnosti křídla nemá. Máš je
pouze tehdy, když je na tobě někdo vidí. Když vidí víc než jiní.
Rozumíš mi…“ roztáhl křídla a vzletěl, obkroužil láhev a zase se vrátil.
„Já ti za ty své děkuji, Koralíno,“ volal při tom. „Jak se ti odvděčím?“

- 131 -
 „Tak mi řekni, jak se odtud mám dostat?“ řekla sklesle.
„To nevím, ale než na to přijdeme, budu tu s tebou,“ utěšoval ji.
„To je od tebe milé, ale já bych se odtud opravdu ráda dostala.
Pomůžeš mi?“ zeptala se jej.
„Mohl bych to zkusit…“ pokrčil rameny a pokynul na Koralínu.
„Zkus zatlačit do láhve, aby se posunula k okraji a spadla,“ dala mu
instrukce a Bernie přelétl za láhev.
„Řeknu ti, že je na ta jatka hrůzný pohled,“ otřásl se, když proletěl
kolem výstavy nejlepších kousků. Poté se snesl k láhvi a položil ruce
na sklo.
„Teď, tlač!“ zavelela Koralína a tiskla se na sklo. Bernie se opřel do
láhve, zapřel se i nohama a třepotal křídly, avšak láhev se ani nehnula.
„Zkusím to tady…“ řekl a vyletěl výš k hrdlu. „Znovu, třeba se nám
ji podaří převrátit,“ řekl a oba zatlačili, ale láhev byla jako přilepená.
„Mohl bys zkusit vletět dovnitř a vytáhnout mě ven?“ zeptala se
Bernieho.
Bernie se vznesl a přilétl k otvoru. Zamával na Koralínu a usmál
se. „Bohužel tě zklamu. Kvůli těm křídlům se tudy neprotáhnu,“
zamával křídly a hrdlo láhve zahvízdalo.
„Ale můžu se podívat, jestli nenajdu provázek nebo něco, co bych
k tobě spustil,“ řekl a s novým odhodláním se rozlétl po pokoji.
Koralína se trucovitě posadila zpátky na krabici. Za chvíli byl zpátky.
„Nic takového jsem tu nenašel. Našel jsem jen to, co neuzvednu. Ale
můžu to zkusit jinde…“
„Ne,“ přerušila jej Koralína, „nikam už nelétej.“
„Tak dobře. Můžu se tě zeptat… chceš tu zůstat?“ nejistě se zeptal.

- 132 -
 „Mám snad na výběr?“ zasmála se Koralína.
„Můžu nás odtud vzít,“ usmál se. Koralína nechápala. „Můžu tě
přenést, ale nemůžu tě dostat ven,“ snažil se objasnit.
„Stále tě moc nechápu,“ ušklíbla se Koralína.
„Myslím, že nejlepší bude, když to prostě udělám…“ vzdychl a
přitiskl ruce na sklo. „Můžeš jít sem a přitisknout ruce na ty mé?“
Koralína vstala a přistoupila mlčky ke sklu. Přiložila své ruce na
jeho. Usmál se a ona mu úsměv opětovala.
„Nevím, jestli se mi to podaří. Tady to nikdy nikomu nešlo. Třeba,
když on už je pryč, tak to půjde, ale vždy jsem se s tím druhým musel
držet…“ Bernie se zapřel a roztáhl křídla. Zavřel oči a soustředil se.
Zamával křídly. Mával rychle, až se všechny barvy smíchaly v bílou.
„Nechceš s tím přestat? Nezdá se, že by to fungovalo, i když se
snažíš…“ šeptala Koralína a Bernie otevřel oči. „Kdepak, fungovalo
to. Podívej…“ pustil se láhve a poodletěl. Oba se najednou octli na
uzounké, daleko se táhnoucí duně z naplavených oblázků, které
vyčnívaly z nekonečného moře červené tekutiny. Zatímco byla
Koralína pryč, vzestup hladiny se zastavil. Malé rudé vlnky šplouchaly
na bílé kamínky. Avšak s Koralíniným návratem začalo tekutiny zase
přibývat.
Slunce zapadalo za vzdouvajícími se vlnami, které omílaly kousek
souše, jako by chtěly dosáhnout na ty dva. Láhev stála zapíchnutá mezi
kamínky uprostřed ztenčujícího se ostrůvku.
„Proč sem?“ podivila se a všimla si desítek naplavených těl, co
ležela na oblázkové pláži. „Jak dlouho jsem mohla být pryč?“

- 133 -
 „Omlouvám se. Mohl jsem tě přenést jen sem, na poslední místo,
na kterém jsi byla. Nemohl jsem tě přenést jinam, nevěděl jsem, že…“
ospravedlňoval se a mrzelo jej, že Koralínu zklamal. Ta se za to
proklínala.
„Neomlouvej se. Myslel jsi to dobře. A pořád je to lepší než ten
pokoj…“ snažila se to napravit. „Jsem ráda, že jsi mě sem vzal.
Nakonec, to by nikdo nečekal, že se tu znovu objevím! Nebudou mě
tu hledat… vlastně to byl velmi dobrý nápad!“ usmála se a Berniemu
se opět vrátilo nadšení. „Už je to dlouho, co jsem viděl slunce,“
vzdychl, „a červené moře jsem neviděl nikdy!“ zasmál se.
„Jenže to moře pořád stoupá,“ rozpomněla se Koralína.
„Tomu se říká příliv…pak bude zase odliv,“ usmál se.
„Ty pako,“ zavrtěla hlavou. „To nic, něco s tím uděláme…“
zamyslela se Koralína a posadila se na krabici, „dokázal bys nás přenést
zase zpátky?“
„Nemám kam…na to místo, odkud jsme přišli, se už vrátit
nemůžeme,“ řekl tiše.
„Proč?“ opáčila Koralína.
„Ta chapadla, která jsi viděla, by tam na tebe čekala. Proto jsem tě
musel přenést. Byla to jen otázka času. Nedokázal bych tě před nimi
ubránit,“ díval se na Koralínu tak, jak se na ni ještě nikdo nedíval.
„Tak to jsme asi v háji…“ zkřížila nohy do tureckého sedu.
„Tím si přece nenecháme zkazit tak krásný západ slunce!“ vyprskl.
Chvíli mlčeli a dívali se na obzor.
„Děkuju,“ špitla Koralína po chvíli ticha.

- 134 -
 „To nic nebylo,“ mávl rukou a otočil se na ni. „Počkej chvíli. Na
čem to vůbec sedíš?“ zeptal se. Koralína se zvedla a řekla: „Co já vím,
to už tu bylo.“
Pohlédla na krabici, na jejímž víku bylo napsáno: Koralíniny staré
věci.
Koralína se podivila a otevřela krabici. Nevěřícně si prohlížela její
obsah.
„Jsou to tvoje věci…“ řekl Bernie a nahlížel dovnitř.
„Já o nich ale vůbec nevím. Nevím, že by byly moje…“ řekla
překvapená Koralína a přehrabovala se krabicí. Bylo v ní několik
sešitů s popsanými a pokreslenými stránkami. Listovala jimi.
„Nepamatuji si to…“ říkala si pro sebe. Byla tam i spousta křiklavých
náramků a různých gumiček. Několik si jich hned navlékla na ruce.
Nechala se unést duchem těchto dávno zapomenutých věcí.
Po chvíli se ozvalo zaklepání na sklo. „Nechci tě rušit, ale možná
bys o tom měla vědět…“ řekl Bernie. Koralína na něj pohlédla, jak
poletuje kolem láhve. Červené vlny sahaly až k láhvi. Ta jim
odolávala, ani se nehnula. Tekutina ji obtékala a láhev se do ní pomalu
nořila. Koralína obrátila svůj zrak zpátky na krabici. Pod sešity,
náramky, lístky z kina, nějakými obrázky a dalšími věcmi ležela
druhá, menší bedýnka. Koralína ji vytáhla. Bylo na ní napsáno:
V případě potřeby…
Otočila se, hladina zase o něco stoupla, nyní se vlny ani nevracely.
Láhev byla již zčásti ponořená. Mělčina nadobro zmizela. Koralína
přestala váhat a otevřela bedýnku. Z té se najednou vysunul dlouhý
žebřík, který sahal až k otvoru. Koralína zaklela a vstoupila na příčky.

- 135 -
Rychle šplhala, za chvíli byla v hrdle láhve. Cítila čerstvý vzduch,
slyšela, jak v něm vánek lehce hvízdá. Vyšplhala nahoru a sedla si na
okraj. Protáhla se. Bernie usedl vedle ní. „Rosnička vyšplhala po
žebříku, přijde změna počasí,“ zasmál se.
„Sklapni…“ zhluboka se nadechla. „Tak! Ven jsem se nakonec
dostala sama, vidíš?“
„Teď by ale bylo lepší, kdyby ses vrátila dovnitř. Tady bude za
chvíli celkem mokro. Musíme ten otvor nějak zazátkovat,“ strachoval
se Bernie.
„To je pech!“ rozčilila se Koralína, „proč, když se konečně dostanu
ven, musím se vrátit zase dovnitř! Proč mě má ta ironie tak ráda?“
„Ty si snad chceš jít zaplavat?“ ušklíbl se. „Ti plaváčci, co se tam
už nějakou dobu sluní, na tebe určitě čekají…“
„Zaplavat jsem si už zkoušela,“ mávla rukou, jako by o nic nešlo.
„Je tu ještě jedna možnost, jak bychom se odtud mohli dostat. Je
tu jeden člověk, který by nám mohl pomoct,“ zamyslela se Koralína,
„jen ho k sobě musím nějak přivolat… Taky by mohl vědět o těch
věcech, které jsou údajně moje, a přitom vůbec netuším, jak jsem
k nim přišla.“
„První záchrana tvého života, potom nostalgické vzpomínání…
prosím v tomto pořadí,“ bezstarostně se usmál na Koralínu i přesto, že
z rudé hladiny trčelo již jen hrdlo láhve.

- 136 -
 XV. PŘETRŽENÍ

„Co kdybych tě vzal do náručí a vznesl se s tebou do oblak?“ zeptal

se Bernie.
„Už by ses nikdy nemohl snést dolů…“ hlesla Koralína a v jejím
tónu se odrazily všechny významy, které ta věta mohla mít, „nebude
kam. Nemyslím, že tudy vede cesta…“ rozmlouvala mu to.

- 137 -
 „Nepustil bych tě. Nikdy. Nepřestal bych létat. Vydržel bych to!
Kvůli tobě bych to vydržel,“ naléhal.
„Strhal by ses. Zahynuli bychom oba. Když vzlétneš a necháš mě
tu, pochopím to. Vydržíš déle a možná nakonec najdeš suché místo.
Ať se zachrání aspoň jeden z nás,“ žádala jej ustaraně.
„Řekl jsem, že tě nenechám samotě napospas,“ trval na svém.
„Prve jsi řekl, že brzy zmizíš,“ věděla, že se s ním bude muset brzy
rozloučit, přestože nechtěla.
„Kdyby byla jiná možnost…“ vzdychl.
„Kdybych tak měla křídla. Mohla bych letět s tebou. Nemusel bys
na mě brát ohledy. Letěli bychom, kam bychom chtěli,“ zasnila se
Koralína, jak hezké by to bylo, „proč je nemůžu mít?“ ptala se jej,
„říkal jsi, že ti je může někdo dát…“
„Kéž bych ti je mohl dát, klidně i ta svá! Koralíno. To ale nemohu.
Vidím tě takovou, jaká doopravdy jsi. Proto ode mě křídla dostat
nemůžeš,“ obviňoval se Bernie. Koralína jej pohladila po hebkém
papírovém křídle. „Lechtá to…“ zasmál se a zatřepal křídly.
„Ten tvůj známý, co nás odtud měl dostat, zdá se nedorazí. Už
nemáme čas,“ řekl a dotkl se špičkami prstů červené hladiny, která jim
byla nadosah.
„Nesahej na to, prosím. Viděla jsem, co ta rudá voda s člověkem
dokáže udělat,“ řekla Koralína a odtáhla mu ruku od tekutiny.
„Neboj, nemám v úmyslu se namočit. Kvůli křídlům,“ jen tak
plácl, pak zvážněl: „Měla by ses jít schovat dovnitř. Musíme tu láhev
nějak zazátkovat,“ bál se o ni.
„Řekla jsem, že bez tebe tam nevlezu,“ zatvrdila se.

- 138 -
 „Já vím, ale jinak to nejde,“ byl netrpělivý.
„Ještě ne…ještě chvilku,“ přemlouvala ho.
„To jsi říkala, když hladina sahala do půlky hrdla,“ rozmlouval jí,
„a to už je chvilka.“
Vtom Koralína dostala nápad. „Co kdyby ses do té lahve prostě
přenesl?“
Bernie se zamyslel. „Teoreticky by to šlo…“
„Tak nad čím takovou dobu spekulujeme!“ zaradovala se Koralína
a přerušila jej.
„Ale nemůžu se tam přenést odtud,“ překazil její radování. „Musím
se přenést jinam a odtamtud zpátky sem. Neumím se přenášet na
jednom místě.“
„Proč?“ kroutila hlavou Koralína.
„Protože to …neumím,“ gestikuloval při tom.
„Vždyť ty se můžeš přenést kamkoli…“ doufala.
„Nemohu. Tam, kde jsme byli předtím, jsem strávil kus života, a
všechny cesty se mi mezitím uzavřely. Mohl jsem se odtamtud přenést
jen díky tobě. Ten pokoj je jediná možnost.“
„Ale vždyť jsi říkal, že se tam nemůžeme vrátit…“ řekla
s vědomím, že se její nápad pomalu rozpadá.
„No právě. Nevím, co tam na nás čeká. A zvlášť ten návrat sem
bude obtížný. Trefit se do jedné potopené láhve na dně rudého
moře…“ přehrával si v hlavě všechny možnosti.
„Neměl bys mě náhodou utěšovat?“ strachovala se o něj Koralína
a on se vzpamatoval. „Jasně, promiň. Dopadne to dobře, neboj!“

- 139 -
 „To ti tak věřím,“ založila si ruce na prsou, „říkáš to jenom proto,
že je to jediná možnost, jak mě dostat dovnitř.“
„Vždyť když se netrefím a náhodou se namočím, budu moc plavat
a doplavu za tebou, najdu si tě,“ přesvědčoval ji, „nic se mi nestane.
Ani tobě!“
„No jistě, myslíš, že jsem hloupá? Když se ta tvá křídla namočí,
sotva se vynoříš,“ nechtěla jej nechat, aby to udělal.
„To mi pěkně důvěřuješ,“ zasmál se. Podívala se na něj. V očích
měla obavy a smutek. „Neboj. Běž dovnitř. Za chvíli jsem u tebe,“
řekl upřímně, zatřepal křídly a zmizel. Koralína sáhla do prostoru, jako
by si ověřovala, jestli tam opravdu není.
Za moment se vzpamatovala a udělala, co po ní chtěl. Sjela po
žebříku do přítmí láhve. Její skleněné stěny obklopovala vínově rudá
tekutina, která se zdála o tolik tmavší než její hladina. Koralína vytáhla
žebřík končící v bedýnce, odstavila jej a bedýnku s nápisem „v
případě potřeby…“ zavřela.
„Teď by se hodil obrovský korek…“ řekla si a bedýnku otevřela.
Nic v ní nebylo. „To je jako jenom na jedno použití?“ naříkala, „krám
jeden.“
Věděla, že musí rychle vyřešit, jak otvor uzavře, ale nemohla
myslet na nic než na Bernieho, který se ještě nevrátil. Netušila, proč
mu to tak trvá. Do hlavy se jí vkrádaly myšlenky, jestli ho lapili v tom
pokoji. Anebo se přenesl špatně. S každou vteřinou, co se nevracel,
v ní rostlo přesvědčení, že se muselo něco stát, že něco nevyšlo. Jinak
by se už vrátil. Kdyby tak někdo viděl její křídla, přála si. Pak by
mohla odletět s Berniem.

- 140 -
 Vtom se zvenku ozvalo zaklepání na sklo. Koralína se plna
očekávání otočila a spatřila zlatovlasého chlapce, kterého znala.
Dbalovo bezvládné tělo se vznášelo na hladině jako přízrak. Jeho
obličej pokřivený strachem, smrtí a Koralíninou zradou se tiskl na
láhev a jeho rozražené čelo naráželo do skla. Koralína pohlédla do jeho
vyhaslých očí. Věděla, že zemřel sám. Vyděsila se a s výkřikem
obrátila zrak.
Přepadl ji sžírající pocit, který znala, přestože si nebyla vědoma, že
jej už někdy pocítila. Automaticky nahlédla do vzpomínkové krabice
a vytáhla z ní velkou zelenou plyšovou hračku, ke které se přitulila.
Byla plná něčeho sypkého.
Vtom se zpoza ní ozval Bernieho hlas: „To je dinosaurus?“
Koralína se rozzářila a otočila se na Bernieho se slovy: „Ne, je to
krokodýl, ty bláznivý motýle!“
„Nic lepšího nemáš?“ řekl, když do láhve dopadly první červené
kapky. Vtom Koralínu napadlo, že by se jím dal ucpat otvor. Tekutina
začala přepadávat přes okraj a tekla dovnitř. „Ukaž!“ Bernie vytrhl
Koralíně hračku z rukou. Letěl nahoru a vyhýbal se krůpějím. Doletěl
k otvoru a nacpal do něj plyšovou hračku. Pak se snesl za Koralínou,
jejíž pastelové náramky se ve tmě rozzářily.
„Zacpal jsem to, ale nevím, jak dlouho to vydrží. Jestli ta rudá voda
ještě stoupne, bude to,
jako když se otevírá šampus, akorát obráceně,“ sledoval hračku
nasáklou červenou tekutinou, která skapávala dolů. V láhvi již byla
naprostá tma.

- 141 -
- 142 -
 „Proč ti to tak trvalo? Nenechal jsi mě čekat jen kvůli zdánlivému
napětí, že ne…“ otázala se Koralína.
„Vždyť jsem byl pryč jen okamžik,“ podivil se Bernie, „čas tady
musí plynout jinak než tam.“
Koralína si pomyslela, jaká originální výmluva by to byla, kdyby
to nebyla pravda.
„Trvalo ti to věčnost. Myslela jsem si, že tě ta chapadla dostala…“
zoufala si.
„Byla tam,“ řekl, „hledá nás. Chce tě získat.“
„Kdo?“ zkoprněla.
„Ta, která tě hledá. Neptej se mě proč. Vím jen, že ona posílá ta
chapadla. Byla všude…“ zamyslel se Bernie.
„To ona může za to, co se děje? Ona způsobila zatmění?“ zdánlivě
si pospojovala dílky skládačky. Bernie překvapeně pohlédl na
Koralínu.
Sklo láhve se orosilo. Koralína dýchala s větší námahou, než
předtím. Bernie zaklel a Koralína věděla, na co myslí.
„Opovaž se odtud odejít! Nepustím tě. Je mi jedno, že nám za
chvíli dojde vzduch,“ Koralína se posadila na víko menší bedýnky.
Vtom v ní zapraskalo. Koralína nadskočila. Bedýnka se otřásala a
duněla. Skřípala a ječela. Až se její poklop rozletěl. A najednou se pod
ním zjevil Poškozováček: „Nesháněl mě tu někdo?“ Koralína
s Berniem se na něj otočili. „A kdo tu ksakru zhasnul?“ dodal.
Byl trochu jiný, než když s ním Koralína mluvila dřív. Byl větší,
jako by zestárnul. Kolem krku měl uvázanou červenou stuhu. Jeho
nehty ostré jako nože také narostly. Bylo na něm něco přitažlivého a

- 143 -
kouzelného, přestože velmi nedokonalého, jako by byl jen iluzí.
Málokdo to pod temnými kruhy kolem jeho očí viděl. A ještě méně
lidí to chápalo. Na rozdíl od jiných, kteří se tváří jako přátelé a
nakonec se z nich vyklubou nevděční sobci, on už od začátku působil
arogantně. Nicméně ve skutečnosti, když se mu chtělo, dovedl být
nápomocným a obětavým přítelem.
„Poškozovač, jméno mé. Ruku podávám jen Koralíně,“ představil
se a šibalsky se usmál, přitom podal Koralíně rudý tulipán.
„To jsi tu nemohl být dřív?“ nařkla jej poté, co si k tulipánu
přivoněla a spatřila vrásku na Bernieho čele. Poškozovač vytřeštil oči
a vybuchl, avšak stále byl tichý a klidný, působil vyrovnaně: „Dřív?
Tak dřív! Ani netušíš, co všechno jsem musel podniknout, abych se
sem dostal. Věř, že kdyby byla lepší a jednodušší cesta, abychom se
my dva setkali, našel bych ji.“
„A jak ses sem teda dostal?“ zajímalo Koralínu.
„Musel jsem najít jedno skladiště. Velmi rozsáhlou místnost
s bulváry z regálů a snad se vším harampádím světa.“
„A to proč?“ podivil se Bernie.
„A ty jsi kdo? Motýl Emanuel?“ změřil si Bernieho pohledem.
Viděl v něm jasného soka. Ani on, ani Koralína, neodpověděl. A tak
Poškozovač pokračoval:
„Odkud jste si mysleli, že se ty věci berou? Všechny jsou ve
skladišti. Skladiště Pro případ potřeby. Věci z něj by se měly objevovat
na základě psaní, kterými se o ně žádá… ale ta se už před nějakou
dobou někde zadrhla a krámy se jen kupí. Není v tom světě k hnutí!

- 144 -
No a odtud jsou poslány sem. Ta krabice je transportér, nebo jak bych
to lépe vystihl, abyste chápali…“
„A proč to nejde i na druhou stranu?“ zeptala se Koralína.
„Mě se ptáš? Sepiš svůj návrh na vylepšení a hoď jej do schránky
na nápady,“ zamrkal Poškozovač, „ale ztratí se nejspíš tam, kde
ostatní.“
„Kde asi vázne ta zátka…“ zamyslela se Koralína a prohrábla si
vlasy.
„Já na seznamu věcí ve skladišti nejsem,“ sarkasticky se usmál na
Koralínu, „musel jsem počkat, až si o něco pošleš, a sebe jsem poslal
místo toho…“ vysvětlil jí a pak sám sobě skočil do řeči: „A jak to, že
ta láhev neplave a trčí tady na dně?“ uvědomil si Poškozovač a rozhlédl
se.
„To je dobrá otázka,“ přitakal Bernie. Koralína si čmárala na
zamlčeném skle ztracená uprostřed velkého déja vu. Když zavřela oči,
jako by na jazyku cítila rum.
„Podle mě za to může ta krabice. Je těžká, že s ní ani nehnu. To
ona tu láhev zatížila,“ vydedukoval Bernie. „Nevíš, kdo mi je tu
nechal?“ vzpamatovala se Koralína a Poškozovač pozvedl koutek úst.
„Přece to nemohl být ten Sběratel. Kde by k nim přišel?“
přemýšlela nahlas.
„U tebe doma…“ zašeptal Poškozovač.
„Ale, ale ta bedna. Přeci by věděl, že si kdykoli můžu zažádat
o žebřík a uniknout. To nedává smysl,“ krčila čelo.
„Věřila jsi, že jsi v bezpečí. Takže jsi žádný žebřík k úniku
nepotřebovala,“ snažil se jí objasnit Bernie.

- 145 -
 „A ještě jedna věc: Nevíš, co ty věci znamenají?“ zeptala se znovu
Poškozovače.
Ten pohlédl na Koralínu, na krabici a znovu na Koralínu: „Vím.
Jak to, že ty to nevíš?“
Jejich rozhovor přerušil Bernie: „Dostaneš ji odtud?“ zeptal se
Poškozovače. Chtěl se jej zeptat od prvního okamžiku, co se objevil,
a už nevydržel čekat.
Poškozovač se na něj nenávistně podíval a sarkasticky odvětil:
„Vypadám snad jako její šofér?“
„Vím, že ti na ní záleží tak jako mně,“ Bernie před ním odhalil
více, než měl, „a tady moc dlouho zůstat nemůže, to vidíš. Přenést ji
dovedeme oba, ale ona teď potřebuje tebe,“ Poškozovač to bral jako
kompliment.
„Nevěřím, že to říkáš…“ Koralína se otočila na Bernieho, „tím mě
připravuješ o důvod dýchat.“
„Tak motýl ti bere dech,“ prohodil s pošklebkem Poškozovač.
„Kéž bych tě mohl přenést do bezpečí, Koralíno…“ řekl zklamaně
Bernie.
„On nás odtud dostane oba. Že ano?“ obrátila se k Poškozovači,
ten jen zarytě mlčel.
„Proč neřekneš ano?“ naléhala Koralína.
„Protože to nepůjde,“ vyvedl ji z omylu, „je mi to líto, ale dovedu
přenést jenom tebe. Už to, že jsme tak daleko, bude problém,“
necuknul ani koutkem okna, na jeho jemném obličeji s ženskými rysy
se neobjevila jediná vráska.
„Musíš s ním jít…“ řekl Bernie.

- 146 -
 „A co bude s tebou? Nikdy si neodpustím, že jsem tě do této
skleněné pasti dostala. Že jsi tu kvůli mně!“ chytila Bernieho za ruku
odhodlaná ji už nepustit.
„Neboj, já se přenesu. Nějak už se odtud dostanu,“ přesvědčoval ji
a její stisk slábl.
„Na druhé straně jsou přece ta chapadla, říkal jsi to…“ znovu jej
pevně stiskla.
„Mně nic neudělají. Chtějí tebe, ne mě…“ vzal její ruku, políbil ji
a Koralína ho pohladila po tváři.
Pak se ozval Poškozovač: „Vlastně, tak jednoduché to nebude.
Nebudu ji moci přenést,“ oba na něj pohlédli, jako by zapomněli, že
tam s nimi je.
„Jak to?“ zarazil se Bernie.
„Nevím, jak bych ti to vysvětlil,“ šibalsky se ušklíbl a v očích se mu
zablesklo, jako kdyby sděloval dobré zprávy, „já ji můžu přenést, jen
když to ona sama bude chtít. Když odtud bude chtít pryč. A tak tomu
zatím není. Ty víš, že to přenášení je jen takový vedlejší účinek. Víš,
jak to funguje. Ona musí chtít, abych to udělal, jinak to udělat
nemůžu. A ty víš, že jsi ten důvod, proč zatím nechce,“ promlouval
k Berniemu a ten rozuměl nevyhnutelnému.
„Přestaňte se na mně domlouvat, jak kdybych tu nebyla!“ Koralína
střílela pohledem z jednoho na druhého. Připadalo jí, jako by se
dorozumívali v šifrách. Jako by za tím, co Poškozovač řekl Berniemu,
stálo mnohem víc. Měla ošklivou předtuchu.

- 147 -
 „Je to jediná možnost, jak se odtud dostaneš, Koralíno,“ oznámil jí
Bernie a snažil se nedat najevo smutek, „tak mi prosím odpusť, co
musím udělat.“
Koralína nechápala: „Co musíš udělat?“
„Rozloučit se,“ pohladil ji po tváři, kterou mu vložila do dlaně.
„Dělej, co musíš,“ pokynul na Poškozovače, který se pomalu
přesunul k Berniemu. Ten nespouštěl oči z Koralíny. „Nikdy bych si
neodpustil, kdyby se ti něco stalo. Musíš jít dál, Koralíno. Musíš se
naučit lítat.“
„Co chceš udělat? Řekni mi to prosím, Bernie,“ naléhala Koralína.
„Jen… zmizet, jak jsem říkal prve,“ vysvětloval jí.
„To ne, nesmíš,“ zašeptala Koralína, „ty mi pomáháš, nesmíš mě tu
nechat.“
„Někdy se zase uvidíme, nemusíš se bát,“ snažil se ji utěšit, „když
jsi smutná, jsem také smutný. Prosím, nebuď smutná.“
„A když ty máš radost, mám ji taky, i když k ní nemám žádný
důvod,“ usmála se na něj zadržujíc slzy. On jí úsměv opětoval. „Ta
bolest se za chvíli zahojí. Za chvíli to přestane, on už se o to postará…“
„Kdo je tu pro tebe ‚on‘?“ zabručel Poškozovač, ale nikdo jej
neposlouchal.
„Zanese tě, kam budeš chtít. Ukáže ti, co potřebuješ znát. První
záchrana života, potom nostalgické vzpomínání…“
„V tomto pořadí…“ doplnila jej Koralína. Přitom se jí řinuly slzy.
Nechtěla k sobě pustit vědomí, k čemu se schyluje. Nechtěla se
rozloučit. Bernie vzal Koralíniny ruce a přiložil jí je na víčka, nechtěl,
aby to viděla.

- 148 -
 „Teď,“ řekl Bernie. Poškozovač neváhal ani vteřinu. Zasunul své
nehty do Bernieho těla. Jeho radost z něj pomalu vyprchávala, zato
Poškozovačova rostla. Své potěšení neskrýval. Ostří proniklo skrz.
Z Bernieho kůže čnělo deset dlouhých hladkých ostnů. Rozervaly mu
křídla, kterými třepal, dokud jeho tělo nedopadlo na dno láhve.
Ozvalo se tupé cinknutí. Koralína se nepodívala. Mačkala víčka, až ji
to bolelo. „Co jsem to udělala? Co jsem to jen udělala?“ cedila přes
pláč.
„Teď už můžeme jít,“ oznámil Poškozovač, když si otíral nehty
o Bernieho tělo. „Cítím, co tě plní. Potřebuješ trochu upustit. Nic to
není. Už to znáš. V hlavě máš spoustu otázek a já ti na pár z nich ukážu
odpověď.“
Koralína zvedla hlavu a podívala se na Poškozovače. „Tak mě zanes
tam, kde dostanu odpověď, která stála za jeho život!“ rozkázala mu a
nastavila ruku. Poškozovač se usmál a jeho prst začal kreslit po
Koralínině kůži.

Vzápětí byli pryč. Přenášení se s Poškozovačem bylo o tolik jiné

než s Berniem. Vše, co se tam stalo, jako by nikdy nebylo. Vše zaniklo
s jejich odchodem. Objevili se někde, kde to Koralína neznala. „Ale
už jsi tu byla,“ zavrtěl hlavou Poškozovač, přičemž rysy jeho obličeje
byly na světle hladší a dívčí než předtím.
„Řekneš mi, kde to jsme?“ zeptala se tiše. Zlobila se, přestože se na
něj v jeho přítomnosti nedokázala hněvat. „S dalším přenosem to
stejně zapomeneš,“ odbyl ji.

- 149 -
 Koralína si při prvním pohledu na místo myslela, že se přenesli na
staveniště. Pak poznala, že je to přesně naopak. Byly to ruiny. Octli
se v otevřené lodi chrámu. Kdysi ji uzavíraly desítky metrů vysoké
stěny, z nichž vcelku zbyla jen obrovská apsida zakončující sál. Tu
tvořila šestice dlouhých lomených oken bez výplně, která se táhla od
země až po zbytky kleneb sbíhajících se v kopuli. Nad monumentální
stavbou vítězila příroda. Z většiny stěn zbyly jen hromady sutin. Za
jednou z nich se krčili i Poškozovač a Koralína.
Zdi jen zřídka sahaly až do výšky stropu. V těchto částech zůstala
i okna. Byla podobná těm v apsidě, jen ne tak vysoká. V zemi setrvalo
několik mohutných sloupů, které nic nepodpíraly. Síň otvíral
zdobený portál, který byl stále průchozí. Všude za ním se rozprostíral
starý zanedbaný hřbitov, ke kterému klesalo široké kamenné
schodiště. Zevnitř z něj šlo vidět pouze pár křivých náhrobků. Na
vysoké stěně nad portálem visel zhruba desetimetrový černý kříž. Byl
pověšen obráceně. Tato stěna byla nejzachovalejší.
Většinu klenutého stropu tvořilo temně modré stmívající se nebe.
Podlaha sálu dávno zmizela. Nyní zde rostly keře a několik stromů,
které oproti stavbě vypadaly jak záhonky, a i přesto před nimi
ustupovala.
Jeden ze stromů rostl i v apsidě. Nezadržitelně se blížil ke zbytkům
kopule. Na jedné z jeho větví visela provazová houpačka. A na ní
seděla dívka v černých šatech s bílými převrácenými křížky. Měla
každou stranu vlasů jinak dlouhou jako Koralína, vpředu namísto
oranžového pramínku jí svítila fialová.

- 150 -
 „To jsem já…“ zašeptala Koralína, když spatřila sebe samu
v minulosti, jak se domnívala.
„Tak jako všichni, máš i ty svou temnou stránku, Koralíno,“ pravil
Poškozovač.
Druhá Koralína se rozhlížela po troskách chrámu, jako by pro ni
houpačka byla trůn.
„Proč si to nepamatuji?“ zeptala se Poškozovače. Ten na ni zasyčel:
„Tiše, to, že nerušíš je, jelikož nás nevidí, neznamená, že nerušíš mě.“
„…Je?“ opáčila Koralína.
„Už jdou…“ zašeptal a pokynul směrem k portálu. Zvenku se po
zemi táhly dva dlouhé stíny.
„Kdo to je?“ zeptala se Koralína, ale než jí Poškozovač stačil něco
říct, dostala odpověď.
V portálu se objevily tři dívky. Dvě z nich, ty, které šly po krajích,
vypadaly téměř stejně. Byly pobledlé a hubené. Jim patřily dlouhé
stíny, které vždy posílají napřed. V obličeji zahaleném kapucí neměly
žádnou známku emocí. Jako by v nich bolest vyhloubila díru, skrz niž
všechna radost a láska, která v nich kdysi možná bývala, unikla a zbyly
z nich pouze tyto schránky v dlouhém fialovém plášti, který táhly za
sebou. Obě držely fialovou hůl s kulatou proplétající se hlavicí
podobnou ornamentu, který si Koralína pamatovala. S jejich
příchodem se neslo sladěné klepání.
Těla obou dívek obmotával dlouhý řetěz. Na jeho konci vlekly
někoho, koho Koralína poznávala. Stín zajatce se držel v povzdálí,
krčil se mezi dívkami. Byla to Bipolárka. Vypadala jinak, než když se
s ní Koralína setkala v chodbách labyrintu. Jako by to nebyla ona. Po

- 151 -
velké jizvě, která rozdělovala její obličej i tělo, nebyly ani památky.
Koralína si všimla jejích vlasů - byly fialové. Škubala se, trhala sebou,
vzpírala se dvěma dívkám, se kterými to ani nehnulo. Pokračovaly
svou lehkou chůzí vpřed sutinami chrámu a Bipolárku táhly za sebou
každá za jednu ruku. Tichem se nesl zvuk klepajících holí, chrastění
řetězu a její sténání. Koralínu zamrazilo. Všechny tři mířily ke
Koralíně z minulosti, která je očekávala na svém pohupujícím se
trůnu.
„Co jsou zač?“ špitla Koralína a jedna z dívek v kápi se na ni
podívala, jako by o ní věděla. „Ona je ta, která odpověděla na tvé
volání do záhrobí. Ta je nejvěrnější, říkala jsi,“ zavzpomínal
Poškozovač, „ona jediná tě přesahuje. Toužíš po ní dál, přestože ji
máš. Máš jí mnoho.“
„Já jsem něco takového říkala? Jak jsem mohla? Vždyť ony po mně
jdou!“ kroutila hlavou Koralína, „vždyť ani nechápu, proč za mým
druhým ‚já‘ přichází a proč vedou Bipolárku v řetězech?“
„Byla to tvá služebná, posel i stráž. I když někdy nebylo jasné, kdo
komu káže. A Polárii vede proto, že jsi jí to nařídila. Měla ji najít a
přivést ti ji,“ vysvětloval jí.
„Vždyť jsou dvě…“ podotkla.
„Ne, je jen jedna. Ale může se vydávat za nesčetně dalších,“ usmál
se Poškozovač, „ona je něco jako tvá stará přítelkyně. Každého z nás.
Jen ty ji jako jedna z mála ve svém chrámu hostíš. Proto tě neopouští.“
Dívky v pláštích předvedly Bipolárku před Koralínino druhé já.
Prohlédla si ji a poděkovala dívkám. Ty na místě udělaly piruetu
zakončenou zabodnutím svých holí do země. Odmotaly tak ze sebe

- 152 -
řetěz, jehož pevně napnuté konce nyní svírala každá v jedné ruce.
Bipolárka s donucením rozpažila.
Koralína s fialovým pramínkem vlasů ji s chladným výrazem ve
tváři přivítala: „Konečně jsme tě našly, sestro. Nebylo to vůbec lehké.
Ale přece sis nemyslela, že se přede mnou schováš. V mém vlastním
světě!“
Nato Bipolárka bez vyzvání řekla: „Poslouchej mě, Koralíno.
Známe se odnepaměti, jsem něco, co tě provázelo, provází a bude
provázet do konce tvého života! Tohle mi nemůžeš udělat.“
„Já vím. A omlouvám se za to zacházení. Kdybys přišla sama, měla
bys to snazší,“ promluvila Koralína k Bipolárce a ta se usmála, jako by
šlo jen o nějakou hru: „Víš, jak to se mnou je. Na jednu stranu jsem
se chtěla zastavit, ale měla jsem v plánu něco lepšího.“
„Víš, na jakém místě se právě nacházíš?“ zeptala se jí Koralína, když
vstala z houpačky.
„Myslíš, co po něm zbylo?“ usmála se Bipolárka. Koralína si znovu
prohlédla síň, jako by si předtím nevšimla, že z ní zbyly jen trosky.
„Jsem zničená,“ vyrukovala potom, co se na chvíli odmlčela, „a
zničení lidé jsou nebezpeční.“
„Zničila ses sama. A pokud ne, tak to dopad tvých rozhodnutí
dodělá. Takový byl přece tvůj záměr. Protože jen na troskách lze
stavět nové základy!“ tvrdila v přesvědčení.
„Byla to i tvá rozhodnutí! Neboj, vše se teď spraví. A ty mi
nebudeš stát v cestě a pouštět mé kostlivce ze skříní!“ nakázala
Koralína, „po tom, co mi jejich lapení dalo takovou námahu! Už tě
nenechám.“

- 153 -
 „Ještě je tu ona, aby překazila tvůj záměr. Jestli najde správnou
cestu, dobře víš, co se s tebou pak stane. Vrátí se. A dozví se, cos jí
provedla,“ zašklebila se Bipolárka.
„A co pak? Postaví se mi? Znovu? Už mě to opakování nebaví!“
zvýšila hlas Koralína s fialovým pramínkem vlasů a Koralína ze
současnosti přestala dýchat.
„Čas velkých změn ještě neskončil!“
„Vše zas bude takové jako dřív. Budeš jí muset čelit,“ uvedla
zapáleně Bipolárka.
„To mi říká ta, která sama neví, co chce!“ okřikla ji a zasmála se.
Její smích dozníval v kopuli. „Víš, proč bylo toto místo postaveno?“
„Vím, proč zaniklo…“ cekla Bipolárka a dívky v kápích trhly
řetězem. Bipolárka vykřikla bolestí.
„Na tomto místě se to stalo poprvé. Přišla jsem o to nejdůležitější,
co by člověk neměl nikdy ztratit. O svou víru! O to jediné, v co se dá
věřit, v samu sebe! Vzali mi ji. Nemohla jsem dělat nic. Vzali mi ji
lidé, jako jsi ty! Trvalo to jen okamžik. Ale potom už to nikdy nebylo
jako dřív. Ten pocit, když víš, že ti to, na čem ti tak záleží, mohou
kdykoli vzít,“ její rozčilení přecházelo v smutek, „toto je místo
ztracené víry, zde z nebe padali andělé. Zde se zrodila Bolest a její
děti. A zde se také proti tobě vzepřu a rozhodnu se podle svého! Nyní
započne nová vláda!“ trvala na svém Koralína s fialovým pramínkem
vlasů a pokynula na dívky v kápích.
Ty táhly za řetěz. Ruce Bipolárky se napínaly, přestože už víc
nemohly. Její křik se ozýval přes celou síň. „Ona se ti vzepře!“ volala

- 154 -
a za jejího křiku se svíjela tlející těla v dutinách rakví. Pro dívky
v kápích to byl pokrm.
„Já to nechápu, proč jí to dělají? Proč je nechám? O co jim jde?!“
Koralína s oranžovým pramínkem cloumala s Poškozovačem.
„Ona není ty,“ odvětil klidně a nezaujatě, jako by tuto scénu viděl
tolikrát, že už jej nebavila.
„Pokud ji najdu dřív než ona mě…“ Koralína se vrátila na
houpačku a zadívala se na Koralínu s oranžovým pramínkem vlasů
choulící se u Poškozovače, jako by ji viděla. Jakmile se dívky nasytily
křikem Polárie, prudce zatáhly za řetěz. Ozvalo se zapraskání. A její
křik ustal. Poté řetězy s řinkotem dopadly na zem.
Koralína na houpačce pokynula dívkám: „Výborně. Teď ji dejte
dohromady…ještě se pro ni najde využití. Ať každý vidí, co je zač.
Kdyby byla třeba Neutrálka, nedopadla by tak. Některé lidi prostě
nezměníš…“
Koralína se na to již nemohla dívat. Nemohla poslouchat tu dívku,
kterou údajně byla, přestože si ji nepamatovala. Přešla hromadu sutin
a odešla portálem ven, kde si sedla na schody. Za ní se ozval hlas:
„Počkej!“
Koralína se otočila. V okolí nestálo nic než zarůstající náhrobky a
kamenný portál. Jen skrze něj šel vidět vnitřek zaniklého chrámu.
Z průchodu vzápětí vyběhl i Poškozovač.
Koralína se na něj podívala s mírně sklopeným obličejem, dech se
jí chvěl a klíční kosti přitom napínaly kůži. „Nechápu, jak jsem jí to
mohla udělat. Proč mi to neřekla? Nerozumím tomu. Proč mě tedy
odtamtud pustila ven?“

- 155 -
 „Jsi naprosto ztracená… Už jsi tu dlouho, Koralíno. A nikdy jsi
nepřestala hledat cestu ven,“ zamotal jí hlavu ještě víc.
„Opravdu?“ vzdychla, „a jak dlouho vlastně? A proč si skoro nic
z toho, co bylo předtím, nepamatuji?“
„Chceš, abych ti to řekl?“ pohlédl na ni, zaváhala, ale poté přikývla.
Nato se zasmál, jako by ji nebral vážně. „Vidíš jen kusy skládačky,
které neumíš spojit, protože jsi její součástí,“ odvětil Koralíně a jí se
vybavila dávno zašlá vzpomínka:
„Někdo mi jednou říkal, že jsem jako skládačka, ze které je vidět
jen několik do sebe nezapadajících dílků. Jenže když se díváš dál, vidíš
další dílky. Ale ty první už vidět nejdou. Jestli se vydržíš dívat déle,
začneš skládat souvislý obraz. Přestože každý z těch dílků nedává sám
o sobě smysl a někdo, kdo se právě dívat začal, tomu nemůže rozumět.
Ale ty už víš, jak to souvisí, jak to zapadá do celku, který vidíš jen ve
své hlavě…“
„Myslíš si, že to tak je? Takové bláboly. Se mnou jsi beze lží, nahá
a bezbranná. Znám tě od samého začátku, lépe, než se znáš sama,
Koralíno,“ pokřiveně se na ni usmál Poškozovač.
„Já už tady nechci být,“ ucukla jeho pohledu a vzdychla.
„Pak víš, co musím udělat,“ zvedl obočí, snažil se zakrýt nadšení.
„Ano, ale první mi odpověz. Proč jsi mi ze všech zapomenutých
vzpomínek ukázal zrovna tuto?“ Poškozovač se zamyslel a usmál se na
ni: „Protože na tuto jsi chtěla zapomenout.“
Koralína nastavila ruku se slovy: „Tak pojď, ukaž, co tam ještě
máš,“ a Poškozovač do ní udělal další řez.

- 156 -
 Koralína nechala oči přivyknout na tmu. „Jsi tu?“ zeptala se a
ženský hlas odpověděl: „Ano, jsem,“ Koralína se vzpamatovala a
spatřila před sebou okatou hubenou dívku s černým rozcuchaným
mikádem. Černými cáry oblečení jí pronikaly ostny drátu, kterým
byla celá obmotaná, a drásaly jí kůži. Na rukou měla dlouhé černé
nehty podobající se hladkým zbroušeným ostnům.
„To jsi ty?“ podivila se Koralína.
„Ano,“ odpověděla dívka, jejíž jemný, přesto ostrý hlas poznávala,
„vyrostla jsem. Dospívala jsem s každým říznutím až sem. Konečně
mě můžeš vidět takovou, jaká mám být,“ z Poškozovače se stala
půvabná, nicméně svou matkou poznamenaná siréna Suicida.
Koralína spustila oči z dívky, přesto stále zůstávala u vytržení.
Rozhlédla se kolem sebe. Před ní se vršil kopec, na jehož vrcholu stál
dům, který poznávala. Cesta k němu byla dlouhá a klikatá. Po černém
nebi pluly bílé mraky rychleji, než je obvyklé. Objevovaly se zpoza
kopce a letěly jako stíny vrhané točícím se stínítkem noční lampičky.
„Omlouvám se, že jsem to udělala. Ale musela jsem,“ sdělila dívka
s ostnatým drátem.
„Co jsi udělala?“ stáhla obočí Koralína.
„Zavedla tě sem,“ hlesla provinile dívka.
„A kde to vlastně jsme?“ až na dům se Koralína v krajině
nevyznala.
„Tam, kde máme být,“ ujistila ji Suicida.
„Zpátky ve tmě? Měla jsi mne vzít pryč, někam do bezpečí,“
vyčítala jí.

- 157 -
 „Lhala jsem ti,“ sklopila oči, „jenom tak jsem tě mohla držet
v nevědomosti.“
„Myslela jsem, že ti můžu věřit, že jsi na mé straně,“ řekla zklamaně
Koralína, „proč? Proč zrovna ty?“
„Nejsem na ničí straně, jsem jen sama za sebe, jako ty. Myslela sis,
že to, co dělám, dělám pro tebe. A pustila sis mě nejblíže k tělu. Někdo
ale jedná skrze mě. Poslouchám tu, která tě hledá. Která posílá své
černé posly, aby tě našli,“ přiznala jí Suicida.
„Ta chapadla?“ překvapilo ji. Suicida jen přikývla.
„Komu patří? Kdo tedy stojí na špici? A proč mě chce?“ konečně
položila správnou otázku.
„Protože ty jsi jediná, která dokáže porazit tmu,“ Suicida se do
Koralíny opřela pohledem, dívala se jí do očí a nenechala ji, aby
ucukla.
„A jak to mám udělat?“ ani nemrkla.
„V tom ti neporadím. Vím jen to, že musíš jít do toho domu!“
„Tam?“ zadívala se do jednoho ze dvou oken v patře. Přes stažené
žaluzie viděla, že se v něm svítí.
„Chtěla jsi vědět, jak jsi přišla k těm věcem v krabici? Co s tebou
bylo, než ses dostala ven? V tom domě jsou odpovědi. Tam je konec
tvojí cesty,“ vysvětlovala Koralíně, která nespouštěla oči z toho domu.
V tmavé noci splýval s kopcem v celistvou černou siluetu.
„Půjdeš tam se mnou?“ zeptala se své temné přítelkyně.
„Ne,“ zavrtěla hlavou.
„Protože je to past,“ snažila se ji odhalit.
„Do toho domu smíš vstoupit jen Ty.“

- 158 -
 „A proč?“ ztratila důvěru.
„Protože je to tvůj dům, Koralíno,“ usmála se přesně tak, jak se
usmíval Poškozovač.
„Někdo tě tam bude čekat,“ pokračovala siréna, „ta osoba, to ona
přivolala tmu. A ty tam musíš jít a zastavit ji. Nevím, co s tebou bude,
co se stane. Možná je to cesta ven. Tvá cesta ven. Vím jenom to, že
má svůj důvod, abys tam šla. A tebe to zajímá natolik, abys to zjistila,
i za to riziko, kterému tam budeš čelit.“
„Proč bych měla…?“ zamumlala Koralína.
„Protože, tak jako se mnou, nemáš na výběr. Chceš pokračovat
vpřed? Nebo se vrátit zpět do bludiště, přestože víš, že tam žádný
východ není. Tudy vede cesta. Když to nezkusíš, jinou šanci mít už
třeba nebudeš. Postav se tomu. Já ti věřím. Silná jsi na to dost. Měla
jsi možnost odejít do světa neomezených možností. Sama jsem ti
nabízela vstupenku. Ale odmítla jsi. Řekla jsi, že budeš bojovat, jak
nejlíp dovedeš, a prokoušeš se až k hořkému konci. Vím, pořád jsi
nejistá. Neustále balancuješ mezi rozhodnutími. A když už nevíš
kudy, pak je nejlepší jít prostě domů,“ řekla Suicida Koralíně a ta, aniž
by ze sebe vydala slovo, odhodlaně se rozešla vpřed.
Po pár krocích, když stála vedle hromady zašlého haraburdí, si
uvědomila, že svou sirénu nejspíše už nikdy neuvidí, a tak se otočila a
zvolala: „Tak se měj…“ ale dívka s rozcuchaným černým mikádem,
dlouhými ostrými nehty a ostnatým drátem obmotaným kolem těla
byla pryč, „…a dík za vše.“

- 159 -
 Najednou kopla do malého ozubeného kolečka. Sebrala jej ze
země a v ten moment se vedle ní objevila další postava. Sestavila se jí
přímo před očima, malé součástky se vršily na větší, spojovaly se, až
zmizely pod dalšími vrchními vrstvami. Trvalo to jen pár vteřin, co se
postava složila dohromady. Byl to robot. Vypadal zanedbaně, jako by
se po velmi dlouhé době nečinnosti uvedl zpět do provozu. Jeho
konstrukce byla napodobeninou člověka. Zpod oprýskaného zrezlého
pláště mu vystupovala spousta ozubených koleček a světélkujících
hadiček, které se po páteři sbíhaly k temenu hlavy. V jeho útrobách
syčely písty a praskala elektřina. Do toho vydával zvuk jako desítky
tikajících hodinek.
„Páni, myslela jsem, že je to jen smetí!“ zastyděla se Koralína.
Stroj ze sebe vydal skřípavé zvuky a sám se tomu podivil. Pohlédl
na malé ozubené kolečko, které držela Koralína. Natáhl svou
chladnou železnou ruku a Koralína mu jej mlčky položila do dlaně.
Robot si kolečko hodil do úst a spolkl jej jako prášek. Poté řekl
syntetickým hlasem zastřeným šumem a skřípáním, jež bylo
nejvýraznější při vyslovování sykavek: „Vzít-mi-hlas.“
Věděla, že není nebezpečný. Působil spíš nemotorně. Podíval se na
Koralínu, která si jej stále nevěřícně prohlížela. Po těle – od temena
hlavy po konec trupu – měl sedm svisle řazených kulatých světel,
která nesvítila. Místo druhého světla seshora, které se nacházelo
uprostřed čela, zela jen zrezlá díra, z níž trčelo klubko fosforeskujících
drátů. Oči stroji zcela chyběly.
„Za-první-dojem-ze-mne-se-nemuset-stydět. První-dojem-
nedělat-moc-dobrý…“ řekl a plíšky, z nichž se skládal jeho obličej, se

- 160 -
přitom pohybovaly. Za nimi se objevovala otáčející se kolečka, která
je uváděla do pohybu. Koralína stále zarytě mlčela. Robot se přidal
k jejímu mlčení. Po chvíli však řekl: „Konečně-dorazit. Prosím, tudy.
To-nebýt-daleko. Já-doprovodit.“
„Dobrá,“ pokrčila rameny Koralína a pohlédla na slovo, které měl
vyražené na plášti, „tak mi něco povídat, ať nám ta cesta ubíhat,
Chakro,“ zasmála se.
Chakro sáhl na zadní část hlavy, kde otevřel kryt a zpod něj vytáhl
svítivé kabely spletené v ohon, jehož konec vypadal jako zástrčka.
Natáhl jej a zeptal se Koralíny: „Zapomenout, kde-mít-zásuvku.“
„Já žádnou nemám,“ zhrozila se Koralína.
Chakro jí bez vyzvání vyhrnul tričko. Nad dolním koncem páteře
měla v kůži dvě zdířky. Otáčela hlavou přes rameno a viděla je
v kalném odrazu Chakrova pláště, vytřeštila oči.
„Moct?“ zeptal se Chakro. Koralína si stále v šoku prohlížela
zásuvku a neodpovídala. Robot to bral jako souhlas. Zapojil do ní
kabel a všechna jeho světla se rozsvítila, z drátů mu vylétly jiskry a
Koralína se lekla. Každé světlo zářilo jinou barvou. Koralína je na sobě
cítila také. Chakro byl její generátor, zásobník energie. Někdy ale
nebylo jasné, kdo komu energii dává a kdo ji komu bere.

- 161 -
 XVI. DEN JAKO KAŽDÝ JINÝ, A PŘESTO NA NĚJ
NIKDY NEZAPOMENU

Dívám se na ni, nemohu odtrhnout oči. Loučím se s ní. Pro

dnešek. Nejhezčí část dne, na kterou se vždy těším, zase rychle
uplynula a končí. A já se už těším na zítřek, protože vím, že tu zase
budu stát a bude mě to bolet. Její úsměv mne uzemní. Nevím, jestli
ho věnovala mně, nebo je jen šťastná, že je konečně doma, kam ji
chodívám doprovodit. Přeju si, abych uměl číst její myšlenky.
A zároveň doufám, že ona nečte ty moje…
Vzpomínám na zvláštní hádku, kterou jsem s ní jednou vedl. Už
nevím, jestli se to opravdu stalo, nebo se to odehrálo jen v mé hlavě.
Jedno z toho jsem si přál. Vlastně to nebyla hádka, jen diskuze, která
neskončila ve chvíli, kdy měla. A pak se nikdo nechtěl vzdát
posledního slova, třebaže nešlo vůbec o nic. Když se mě zeptala, co od
ní chci, řekl jsem něco, co nečekala. Odbočil jsem z naší malicherné
hádky do slepé uličky a nešlo než se rozběhnout proti zdi. Jako by už
zátka zadržující všechny věci, které jsem jí kdy chtěl říct a neřekl,
nevydržela a najednou to uniklo ven. „Kéž bys mi to opětovala. Nic
víc bych nechtěl. Alespoň na jednu minutu…“ zarazila se. Přestal jsem
dýchat. Oplatila mi stejnou mincí a vyvedla mě z míry: „Co bys dělal,
kdybys ji měl?“
„Mám jednu minutu?“ řekl jsem a ona mne zadržela: „Ne, kdybys
měl jednu minutu,“ založila ruce a já nechal slova plynout. „Objal

- 162 -
bych tě. Přitiskl tě k sobě, jako bychom se neviděli věčnost a stále na
sebe čekali. Pohladil bych tě po tváři a ometl ti z ní tu spadenou řasu,
co máš pod okem. Díval bych se ti do očí a čekal na jeden záblesk,
jednu malou myšlenku, která by se prozradila, jakmile bys mi pohlédla
na rty. Pak bych tě políbil tak, jako bych už nikdy neměl dostat jinou
možnost. A byla by to ta nejhezčí minuta, jakou jsem s někým zatím
strávil.“ Zírala na mne a já už neměl co říct. Po chvíli ze sebe vydala:
„Ty jsi mě svou otázkou zaskočil a já netušila, že budeš mít co říct. Ty
sis to snad připravil?“
Vtom si uvědomím, že se to nikdy nestalo.
Pohled tajemných očí se mi vzdaluje, zůstávám stát na příjezdové
cestě. Dovnitř mě nikdy nepozve. Nezbývá než snít. Mávám na ni a
ona ironicky prohodí: „Užij si tu dalekou cestu domů!“ a já jí
odpovím: „Neboj, užiju!“ a pak se proklínám, že jsem nebyl
pohotovější. Jako by to něco změnilo. Ohlédnu se. Vidím ji, jak stojí
u vchodových dveří a odemyká je. Všimne si, že se na ni dívám,
rozpačitě se usměje. Její úsměv mě drží v naivitě, která tak krásně
hřeje. Otáčím se a pokračuji po chodníku, po kterém jsem nachodil
už stovky kilometrů. Na zpáteční cestě si vždy přehrávám každý
okamžik s ní. Vryly se mi hluboko do paměti. Potlačím realitu, svět
točící se okolo mě i to, že prší.
Vtom se ozve její volání: „Počkej!“ trhnu sebou a střelím pohledem
ke vchodovým dveřím, které jsou otevřené, klíče zůstaly viset
v zámku a ona běží deštěm, až se zastaví těsně u mne. Nesnažím se
pochopit, co se děje. Jsem opět s ní. Stojíme tam mokří a prokřehlí.

- 163 -
 Než stačím něco říct, pohlédne mi do očí a položí mi jednu z těch
otázek, kterou chce slyšet každý. Tu otázku, na kterou čekám, svou
nečekaností mě však stejně zaskočí: „Ty mě máš rád?“ představoval
jsem si to tolikrát. A tolikrát jsem jí na ni už odpověděl. A pak přišlo
tolik špatných i dobrých reakcí. Tolikrát mi zlomila srdce, tolikrát mě
udělala šťastným.
Jakou odpověď čeká, jaká je ta správná? Která z nich mě dovede
ke štěstí? ‚To už přece víš,‘ nebo jen ‚Ano‘? Tak co z toho jí mám říct?
Nic. Neříkej nic. Slova nepomohou, těmi to vyjádřit nelze. Konej!
Teď je ten čas, kdy se vše změní. Kdy to buď vyjde, nebo se zhroutí.
Polibek na její sladké rty vše zodpoví. Tak tu jen nestůj a udělej něco!
Polib ji konečně! Pohladím ji po mokrých vlasech, přiblížím svůj
obličej k jejímu. Cítím její horký dech.
Vtom za sebou zabouchne dveře a zmizí.
Zůstávám jen se svou zhoubnou představivostí. A s nadějí, že se ty
představy naplní, že jednou přijde den, který bude jako každý jiný, a
přesto na něj nikdy nezapomenu.

- 164 -
 XVII. SPÁLENÉ MOSTY

Papírová vlaštovka se ponořila do tmy. Klesala stále níž a Koralína

se loučila se světlem, jako by jej neměla již nikdy spatřit. Nakonec
přistála na malém opuštěném kousku země. Aspoň si myslela, že je
opuštěný. Země byla zarostlá, husté křoviny bujely všude, kam jen
dohlédla. Z nich se pnuly vzrostlé stromy, jejichž kmeny lidé
objímali, protože věřili, že jim předají energii a zdraví. Vypadaly jako
jehličnaté vrby. Jejich bodliny šuměly ve větru, jako by si šeptaly
o příchodu Koralíny. Té se zdálo, že se kmeny mírně pohupují. Jejich
koruny sahaly tak vysoko, že možná viděly slunce. Nikdo však
nedokázal vylézt až nahoru. V kmenech stromů se nacházely dutiny,
v nichž žila stvoření, která pojídala vše, co jim bylo nadosah. Kapradí
a hebké zelné mechy pokrývaly zem jako koberec. Celý tento kousek
země tvořil hustý, neprostupný prales. Osvětlovaly jej zářivé roje
světlušek, které byly celé kulaté a velké jako míčky.
Vlaštovka se zachytila na obrovské rostlině, která se rozpínala po
okolí. Z velkých plochých zelenožlutých listů trčely štíhlé červené
stopky vysoké jako Koralína. A na konci každé stopky se třpytila
kapka čiré tekutiny. Vlaštovka se zachytila mezi stopkami a tekutina
jí nedovolila se odlepit. Nebylo to hladké přistání. Jakmile se Koralína
vzpamatovala, sklouzla po křídle vlaštovky a dopadla na list mezi
stopky. Věděla, že kdyby se jich dotkla, nestalo by se nic dobrého.

- 165 -
 Rostlina přesto ožila, jako by věděla, že se Koralína nelapila a snaží
se uniknout. List se dal do pohybu, začal se vlnit, napřímil se a pro
Koralínu, která ztratila rovnováhu, se stal velkou skluzavkou. Konec
listu se prohnul, začal se obracet. A Koralína sjížděla dolů snažíc se
vyhnout červeným stopkám. Sletěla z okraje, pod sebou viděla jen
mechem zarostlou zem. Smířila se s tvrdým dopadem. Vtom ji
mechový polštář chytil tak lehce a hebce, až se celá zem zvlnila, jako
by se vznášela na vodě. List obrovské rostliny se zkroutil a stiskem
uvěznil vlaštovku. Nepřátelská rostlina, na níž se třpytily tisíce kapek
rosy, na Koralínu zapůsobila.
Poté, co jí unikla, zůstala na místě a rozmýšlela se, kudy dál. Ležela
na pohupujícím se mechu a zírala na koruny stromů, jejichž větve
rámovaly kousek černé oblohy. Vzduch byl vlhký a přesycený
pryskyřicí, nutil ji zívat. Zavíraly se jí oči. Řekla si, že je nechá
odpočinout. Představovala si, že si na mechový koberec stoupla
bosýma nohama. Cítila půdu, jak všechny její hrbolky a vrásky reagují
na každý její dotek a ona nikdy nevěděla, jestli se nepropadne. Mech
ji šimral, což neměla ráda, přesto jej nechala, ať ji šimrá dál.
Zanedlouho oči zase otevřela, byl to jen okamžik, když vtom spatřila,
že ji mech obrůstá. Pomalu mizela pod zeleným kobercem, aniž by
něco tušila. Vytrhla z něj ruce a nohy, posadila se a strhávala si jej
z kůže.
Nato kýchla. Z lesa se ozvalo volání, znělo to jako „Na zdraví!“
Zpozorněla. Poté zaslechla, jak někde v lese zapraskly napadané
větvičky. Znamenalo to pro ni jediné, že by na tomto místě neměla
déle zůstávat. A tak se rozloučila s vlaštovkou, jež trčela ze zákeřného

- 166 -
objetí rostliny, a vydala se na cestu. Zmizela ve tmě mezi kmeny, šla
dál cestou, která se jí zdála nejprostupnější, a po cestě lámala větve,
které zabodávala do vlhké půdy, aby věděla, kudy přišla.
Netrvalo dlouho a spatřila šero, před nímž porost řídnul. Koralína
se rozběhla kupředu. Vyběhla z houští a octla se nad srázem. Táhl se
po obou směrech, kam jen dohlédla. Koralína pohlédla do propasti,
jejíž dno neviděla, zato slyšela hukot peřejí. Roklinou se podle zvuku
hnala strouha a Koralína věděla, že by ji nedokázala přeskočit. Prve si
představila, jestli by po pádu přežila. Potom přemýšlela, jestli se má
vydat po vybroušených kamnech, které tvořily okraj rokle.
Nakonec se rozhodla, že se vrátí do lesa. Prodírala se křovím a
snažila se držet cesty, kterou přišla, přestože se z ní častokrát
vzdalovala. Připadalo jí, že se les stále mění. Cestu, kterou si Koralína
proklestila, během chvíle spolklo neprostupné houští. Zanedlouho se
přece jen zvládla vrátit na nenápadnou mýtinu. Papírová vlaštovka,
kterou nechala rostlině napospas, se už pomalu rozpouštěla. Mech se
pod ní pohupoval, jako by celá zem stála na velkém nafukovacím
polštáři.
Koralína se rozhodla jít na druhou stranu lesa, odkud předtím
zaslechla hlas. Zastavila se před houštím a poslouchala, jestli
nezaslechne nějaké zvuky. Nic neslyšela, a tak se s hlubokým
nádechem ztratila ve křoví. Znovu za sebou lámala větve, zabodávala
je do země a doufala, že ji nepropíchne. „Už by mi chybělo jen
zahučet do nějaké bažiny,“ zkoušela pevnost půdy. Šla asi tak dlouho
jako na druhou stranu, když opět dorazila k rokli. Zaklela. Vtom se
ozval hlas bělovousého starce, který seděl ve vypolstrovaném křesle

- 167 -
na protějším břehu: „Pozor na pusu, děvenko. Na taková slova jsi ještě
mladá!“ překvapená Koralína pohlédla na starce.
„Promiňte, ale nevíte, jak bych se odtud dostala?“ zavolala na něj a
její slova doznívala v rokli, jako by je ozvěna opakovala pro ty, co
neslyšeli. Přesto stařec přiložil ruku k uchu. Koralína s nelibostí
zopakovala: „Jestli byste mi poradil, jak se přes tu rokli dostanu?!“
Stařec se zasmál: „Slyšel jsem tě už napoprvé. Jen jsem byl zvědavý,
jak velká obtíž pro tebe bude mi to zopakovat!“ chechtal se a Koralína
se otočila odhodlaná najít jinou cestu.
„Ale ne, počkej!“ zavolal na ni, „promiň to starému dědkovi, jen
jsem tě škádlil,“ Koralína nad jeho omluvou mávla rukou. „Je to
dlouho, co jsem tady někoho viděl,“ dodal rozechvěným hlasem.
„Hádám, že kdybyste mi mohl poradit, už byste to udělal,“ zavolala
na něj. Znovu se zasmál. „Nechápu, že vás tak baví plýtvat časem. Jak
mým, tak tím vaším. Očividně už vám ho moc nezbývá,“ škodolibě
se usmála.
„To jsem si přece nezasloužil!“ mrzelo starce, „jen proto, že jsem
starý, neznamená, že jsem neužitečný! Lidé pořád všechno obnovují,
i když je to funkční, a kam přichází to, co je pro ně staré? Do rokle!“
plivnul dolů.
„To nemá cenu…“ Koralína převrátila oči v sloup.
„Kdybyste se, vy mladí, těch starých nezbavovali, možná byste
měli na práci lepší věci než jen pořád někde bloudit,“ vyhrkl ze sebe
stařec.
„Možná, kdyby nám ti staří řekli, kudy vede ta zatracená cesta,
nezbavovali bychom se jich,“ usmála se Koralína na strace.

- 168 -
 „Nu dobrá, vy pořád na všechno tak spěcháte! Přecházíte malé
problémy, které vás nakonec přerostou, a pak už je neovládnete. Ony
ovládnou vás!“ bručel stařec.
„To nechávám až na budoucí Koralíně!“ okřikla starce.
„Ať tvé současné já nikdy nepřestane myslet na to, co by tvé
budoucí já řeklo tvému minulému já…“ pohrozil prstem stařec.
„No tak, dědo, neříkejte, že vám to samotnému dávalo smysl,“
zamumlala s myšlenkou, že ji neslyší, „opravdu bych potřebovala vaši
pomoc,“ řekla Koralína s úplně jiným tónem v hlase na znamení, že
chce tu slovní při ukončit, „víte, jak se mohu dostat na druhou
stranu?“ zeptala se do třetice.
Stařec si odplivl. „Vím,“ zachechtal se.
„A byl byste tak laskav a řekl mi to?“ zeptala se s nově nalezenou
trpělivostí.
Stařec se zamyslel, poté na ni zavolal: „Přímo před tebou je most.
Ale ty ho nevidíš! Vkroč na něj a dostaneš se na druhou stranu!“
Koralína se zarazila: „To si ze mě děláte srandu?“
„Kdepak,“ vycenil pár zbylých zažloutlých zubů, „jde jen o to, jak
důvěřuješ lidem!“
Koralína přistoupila k okraji a natáhla nohu připravená vykročit.
Stařec ji celý nedočkavý pozoroval, napřímil se na křesle, otevřel víčka
dokořán a odhalil své zašedlé duhovky. V poslední chvíli si to však
Koralína rozmyslela a vrátila nohu zpět na pevnou zem. Stařec stáhl
koutky a zapadl do křesla.
„Jak chceš,“ zasmál se a Koralína přivřela víčka. Otočila se a mlčky
se vrátila do lesa. Jako vždy se rozhodla pro vlastní cestu. Po chvíli se

- 169 -
z lesa ozvalo zapraskání. Koralína seskočila odněkud z výšky, což
stařec neviděl, zpozoroval pouze, jak se z lesa vynořil konec dlouhé
palice. Zarazil se do kamenů na okraji strže, prohnul se a jeho opačný
konec vymrštil Koralínu do vzduchu. Ta za letu spatřila strace, jak sedí
v šoku s pusou otevřenou dokořán, a jeho výraz ji zahřál u srdce.
„Nepotřebuji ten váš imaginární most, ať už tam je, nebo ne,“
řekla, když přistála na druhém břehu. Stařec, který ji nevěřícně
pozoroval, ze sebe po chvíli vykoktal: „A-a jak se chceš naučit
důvěřovat lidem?“ osočil ji, „ty chytračko!“ znělo za Koralínou, která
se vydala prozkoumat nový břeh. „A co se stane, když se to nenaučím,
co?“ zvolala do větru a o odpověď nestála. „Nikdy se neusadíš,“
vzdychl si stařec pod vousy.

Tento kousek země vypadal zcela jinak než ten za roklí. Země již
nebyla hebká a nepohupovala se, byla nepoddajná, tvrdá a kostrbatá.
Srdce tohoto malého území tvořila holá skála, ze které byl výhled na
další ostrovy. Přes rokli se klenul skalní oblouk, po kterém Koralína
přešla. Mezi dalšími krami zelo v nejužším bodě asi třímetrové
prázdno. Koralína se rozběhla, odrazila se a dostala se na druhou
stranu.
Vzduch tam byl slaný, od úst stoupala pára. A ze země rostly drúzy
krystalů. Některé vypadaly, jako by rostly věčnost. Byly větší než
Koralína. Tyčily se všude. Kolem největších se sbíhaly tisíce malých a
ještě menších, které byly tenké jako jehličky. Pokrývaly celou zem.
Některé byly čiré, jiné barvené. Střídaly se v nich všechny barvy a
snad všechny jejich odstíny. Jejich povrch se třpytil a ve tmě jako by

- 170 -
světélkoval. Celá zem se leskla jako duhový jehelníček. Křišťáloví ježci
pokrývali zem, na níž nebylo jediné hladké místo.
Koralína v okouzlení kráčela skleněným strništěm, šoupala
nohama a rozbíjela křehké krystaly, aby ji nepořezaly. Byla unesena
duchem tohoto místa. Od krystalů se odrážel nekonečný paprsek
světla, který tvořil síť, a Koralína se ji intuitivně snažila neporušit.
U země se držel chladný bílý opar, který znejistil kroky každého
návštěvníka. Nakonec nebylo zbytí a Koralína vstoupila do světelného
paprsku, který se rozdvojil.
Zanedlouho nato natrefila na neznámou osobu. Spatřila dívku,
která k ní byla otočená zády. Právě k ní se sbíhaly všechny světelné
paprsky. Na hlavě se jí vyjímala křišťálová koruna. Její vlasy, které jako
by zmokly na duhovém dešti, jí splývaly na záda a ladily s šaty
utkanými z noční oblohy. Dívka držela ruce nad jedním z krystalů.
Vyzařovalo z nich bílé světlo, v němž krystal rostl. Koralína byla
ohromená, udělala krok kupředu a zavolala na dívku: „Haló?“ vtom
však neodhadla svůj krok a jeden z nepoddajných krystalů pronikl její
plátěnou teniskou. Řízl ji do nohy. Koralína sykla. Dívka v duhových
barvách zatnula ruce v pěst a otočila na Koralínu.
„Opatrně!“ zavolala hláskem zvonivým jako rolnička. Koralína se
postavila na jednu nohu a z druhé si sundala botu. Podívala se na
napáchanou škodu. Byl to jen škrábanec. Duhová dívka se vznášela
nad mlhou, pod jejími kroky se neozvalo jediné křupnutí. Dorazila ke
Koralíně právě včas. Jakmile se pokoušela obout botu, ztratila
rovnováhu. Zavrávorala, a kdyby ji dívka nechytila, upadla by do
skleněných jehliček. Dotek dívky byl jako opojení.

- 171 -
 „Děkuji,“ usmála se Koralína na dívku z duhy a ta ji podepřela.
Vedla ji pár kroků k drúze větších krystalů. O jeden z nich se Koralína
opřela.
„Není zač,“ prohodila dívka a natáhla k ní ruku s každým nehtem
jiné barvy. „Říkají mi Barvička,“ představila se. Koralína si přendala
botu do druhé ruky.
„Koralína,“ potřásla si s Barvičkou, která s rukou házela jako malá
holka. Všimla si, že Barvičce zazářily oči. Koralínin dotek na ni také
působil. Barva jejích očí byla neobvyklá. Bílý střed pronikal černým
kruhem kolem něj, který ustupoval a zároveň znovu dorůstal. Běloba
z rohovky se rozlévala po bělmu, ve kterém se mísila a
prolínala duhová škála barev, jež se do sebe donekonečna zapouštěly.
„Páni,“ podivila se Barvička.
„Co? Co se děje?“ zarazila se Koralína.
„Spatřila jsem…tebe,“ usmála se na Koralínu. Ta na ni nechápavě
pohlédla.
„Mám takovou schopnost,“ zamrkala Barvička a Koralína se
nadchla, „ano, já tě taky viděla. Tvá práce je úžasná!“ znovu se
rozhlédla po jejím výtvoru, „to jsi dělala všechno ty? Sama?“
Barvička ostýchavě přikývla, jako by se snad za svůj zázrak styděla.
„To jsem ale nemyslela,“ vyvedla Koralínu z omylu, „vše, co
vidím, vidím v barvách.“
„To snad každý, ne?“ zamračila se nedočkavá Koralína, „každý vidí
svět jinak, ale,“ zastavila se, když si všimla, že Barvičce skočila do řeči,
a nechala ji pokračovat.

- 172 -
 „Jenže pro mě neexistuje nic než barvy. A poznám, proč věci mají
takovou barvu, jakou mají. Vím, jak tu barvu přesně namíchat.
A barvu věcí, které barevné nejsou, anebo ji mají takovou, jaká se mi
nelíbí, mohu kdykoli změnit,“ culila se. Kapka krve, která skápla
z Koralíniny poraněné nohy, dopadla na hranu krystalu, o který se
opírala. Barvička se na ni podívala.
„Jakou barvu chceš, aby měla?“ zeptala se Koralíny.
„Nech ji tak, nemusíš mi nic dokazovat. Sama jsi tím nejlepším
důkazem,“ rozmluvila Barvičce.
„Dobře,“ pokrčila rameny. Byla skromná, přestože její síla byla
větší, než sama přiznávala.
„Tak to tě zdejší tma, před kterou všechny barvy ustupují, asi moc
netěší,“ vzdychla si Koralína a Barvička se přidala.
„Mé krystaly, mé děti, ve tmě umírají. Nedokážu jich při životě
udržet více než těch pár, co zde vidíš…“
„Pár?“ vykřikla se smíchem Koralína a znovu si prohlédla magické
místo, které ji nepřestalo udivovat. Barvička se pokorně usmála, avšak
nyní z její tváře četla i kapku zoufalství.
„Kdyby nebyla noc, nechala bych je růst až do nebe! Ale na to
nemám sílu. Tma mi ubližuje tak jako těm drobečkům. To, co ty vidíš
jako dar, je pro mě spíš prokletím. Ty krystaly rostou ve mně. Musím
je ze sebe dostat, jinak by mne roztrhaly. Když je tma, tak to nejde,“
zoufala si kouzelná dívka. Při pohledu na její křišťálovou korunu
Koralína politovala každý drobný krystal, který svou neomalenou
chůzí rozbila.

- 173 -
 „Takže pro tebe nejsem také nic víc než jen hromada různých
barev?“ zeptala se Koralína po chvíli ticha.
„Ano… doufám, že se neurazíš,“ uvědomila si Barvička, jako by
pro ni nebylo zvykem mluvit s někým živým. Koralína mávla rukou,
„už jsem pro jiné lidi byla i něco horšího…“
Barvička se nepřestávala usmívat. V její přítomnosti se vše zdálo
lepší. Koralína zapomněla i na ránu, která jí stále krvácela.
„Jenže jsou barvy vnější. A pak ty vnitřní…“ pokračovala Barvička
a Koralína poslouchala.
„V jakých barvách mě vidíš uvnitř?“ nemohla se dočkat a
předběhla Barvičku. Její zájem ji těšil.
„Bouře barev, které by paleta nestačila! Avšak dvě barvy jasně
převládají. Fialová a oranžová,“ odpověděla Barvička.
„Opravdu?“ zarazilo ji.
„Nesedí to snad?“ podivila se Barvička, nikdy se jí nestalo, že by se
spletla.
„Já nevím,“ pokrčila rameny Koralína.
„Fialová je mystická. Je symbolem spirituality a srdečnosti. Vzniká
sjednocením dvou opačných pólů. Dvou kontrastů - modrým klidem
a červeným žárem, které v sobě nosíš a které se navzájem vyrovnávají.
Fialová může mít až hypnotické účinky. A to ty máš, Koralíno.“
„A co oranžová?“ zeptala se.
„Oranžová znamená optimismus, mládí a radost ze života. Nabádá
tě ke zvědavosti a vzbouzí v tobě chuť po dobrodružství! Je to barva
společenských lidí, ke kterým, ať chceš nebo ne, také patříš… bez
společnosti nepřežiješ.“

- 174 -
 Koralíně se přestávalo líbit, že dostala nálepku.
„A poznáš, jaká barva je má nejoblíbenější?“ zkoušela ji.
„Jenom tak, že mi to povíš,“ usmála se Barvička.
Koralína pohlédla na poraněnou nohu, „červená,“ špitla. Barvička
soucitně zaúpěla.
„Krev. Síla života. Hm, červená tě oživuje, dodává ti odvahu. Ráda
šíříš svoji srdečnost, upřímnost a touhu po spravedlnosti. Ale můžeš se
také nechat unést k tvrdohlavému prosazování svých názorů. A to pak
vede ke vzteku,“ řekla Barvička s nadhledem a bez okolků políbila
Koralínino zranění. Její chladné rty posázené třpytícími se kamínky
se dotkly Koralíniny rozpálené kůže. Koralína z ní nespustila oči. Byla
vzrušená. Jakmile Barvička oddálila obličej, spatřila svou ránu posetou
drahokamy, které ji zacelily.
„Jinak by to nepřestalo krvácet,“ pohotově vysvětlila Barvička a
jazykem si olízla ret.
„Děkuji,“ pohlédla jí do očí.
„Ještě neděkuj,“ na moment zvážněla, „ty krystaly porostou a
nebude to příjemné. Ránu ti zacelí, ale jakmile budou průzračné,
musíš si je vytáhnout. Všechny, ani na jeden nesmíš zapomenout,“
varovala ji.
„Dobře, udělám si uzel na kapesníku,“ řekla Koralína a postavila se
na nohy.
„Já vím, jsem kouzelná,“ chvástala se Barvička, přitom se tvářila
roztomile a nevinně.
„Měla bych pokračovat,“ oznámila jí Koralína.

- 175 -
 „Myslela jsem, že mi ukážeš, co umíš s barvami ty. Nevadí, tak
třeba někdy jindy…“ Barvička pokrčila rameny a Koralína věděla, co
ta fráze znamená.
„A můžu se zeptat,“ zaváhala, „kudy odtud vede cesta?“
Barvička se zadumala. „Ahá,“ stále tiše opakovala, „áha,“
přemýšlela. Potom sebou trhla, jako by se lekla: „Pojď za mnou!“
otočila se a vyrazila vpřed. Paprsky světla ji následovaly.
Koralína za ní opatrně našlapovala, a jakmile, ač nechtěně, rozbila
první křehký krystal, který se jí dostal pod podrážku, Barvička se
zastavila a vykřikla: „Stůj!“ otočila se na ni, „počkej a nehýbej se!“
nakázala starostlivým tónem a Koralína ji poslechla. Barvička k ní
přispěchala. Koralína téměř nedýchala. Barvička se sehnula k jejím
botám.
„Krásné boty,“ pochválila její ručně pomalované tenisky
s vesmírným motivem. Poté rozevřela dlaně a Koralínu oslnilo světlo.
„Ty jsi snad poslední světlo, které tady ještě zbylo,“ řekla a pohlédla
na své boty obrostlé krystaly. Poté celá zmatená střelila pohledem na
Barvičku. Ta špitla: „Kdepak poslední,“ a napřímila se, „to ti pomůže
přes ty krystaly,“ vysvětlovala, „takto se nestane nic tobě, ani jim,“
pozvedla koutky do úsměvu.
Koralína vykročila a ověřila si, že má pravdu. Žádný krystal
nezakřupal a nemohl ji ani poranit. Zapadala mezi ně jako díl
skládačky.
„Ale pospěš si, ty boty ti takhle dlouho nevydrží,“ pobízela ji
Barvička a zajásala jako dítě.

- 176 -
 Netrvalo dlouho a obě dorazily na konec Barviččina kousku země.
Tak jako ty předešlé byl i on celý obehnaný hlubokou průrvou.
„Nevede tu někde most?“ zeptala se Koralína vědoma si toho, že
při skoku by ji boty ihned stáhly do rokle.
„Ne, ale můžu ho postavit,“ Barvička přerušila její vnitřní
monolog a rozpažila ruce. Z dlaní jí vyšlehla záře. Drobné krystaly,
jimiž byl ojíněný okraj rokle, začaly růst. Pučely, kupily se a vrstvily,
až se jejich výrůstek přehoupl do oblouku a spojil se s ostrými skalisky
na druhém břehu. Záře pohasla a zmožená Barvička vyhekla bolestí.
„Jsi v pořádku, Barvičko?“ strachovala se o ni Koralína. Barvička
se snažila popadnout dech. „Tma mi vzala už hodně sil. Nezvládnu
toho tolik jako dřív,“ vzdychala.
„Jestli potřebuješ pomoct, tak tady s tebou zůstanu,“ nabízela se
Koralína.
„Ne, jen běž. Musíš jít. Neboj, budu v pořádku. Ten most se mi
ale povedl, viď?“
„Je krásný!“ nevěřícně zírala Koralína, kterou záhy přepadl smutek,
jako by se loučila s dávno ztracenou sestrou.
„Být tebou si pospíším. Krása zaniká nejdříve,“ řekla Barvička a
přemohla se k úsměvu.
Koralína nevěděla, jak se s ní má rozloučit, a tak než se vydala na
druhou stranu, Barvičku objala. Cítila její vůni, s níž se rodí barvy.
Používaly stejný parfém, v ten moment si to obě uvědomily.
„Nezapomeň, maluj, kresli, dávej průchod své fantazii. Jen na ní
záleží. To je to, čím jsi výjimečná. Jsi jedna z mála, kterou mají barvy

- 177 -
rády. Jen se je nesnaž ovládat. Ony vědí, jak se seskupit!“ šeptala jí do
ucha. Potom ji pustila a odstrčila ji od sebe jako zakázané ovoce.
„Jsi můj krásný únik a vždycky budeš,“ odvětila Koralína. Věděla,
že se již nesmí ohlédnout. Jakmile stála za půlkou mostu, začal se
rozpadat. Krystaly chřadly a jeden po druhém se drolily na prach.
Koralína přeběhla na pevnou zem a s posledními kroky se celý most
zřítil. Ohlédla se a zvolala: „Ta krása na jedno použití…“ ovšem pak
se zarazila, protože Barvička na protějším břehu už nestála.
Plátěné tenisky se vylouply z krusty. Koralína udělala krok, když
ji zastavila bodavá bolest. Sundala si botu a opatrně si z rány vyndala
jeden čirý kousek křišťálu po druhém. Snažila se, aby zůstaly
neporušené, bez jediného škrábance nebo vyštípnutí. Potom si
vyšněrovala tkaničku a svázala krystaly do jedné malé drúzy, kterou si
pověsila na krk jako náhrdelník. Chtěla, aby s ní Barvička zůstala,
nebo aspoň něco, co jí bude Barvičku připomínat.

Koralína se octla na kousku země, který pokrýval udržovaný

anglický trávník. S prvními kroky se spustily zahradní postřikovače a
začaly ji kropit. Koralína utíkala a snažila se vyhýbat rozprášeným
kapkám, ale marně. Vždy se jí povedlo proběhnout rovnou proudem
vody. Jakmile byla celá promočená, zůstala stát a rozhlédla se.
Nedaleko stál rozlehlý honosný dům. Uvnitř se svítilo a Koralínu
přepadl pocit, že se octla bez pozvání na cizím pozemku. Hned se ale
uklidnila, protože si uvědomila, že to tak bylo doposud.
Nikde neviděla ani živáčka. Obešla dům. Všimla si velkého
nasvíceného bazénu, jehož tetelící se hladina vrhala odlesky po celém

- 178 -
zadním průčelí domu. Za prosklenými stěnami však nikoho nenašla.
Luxusní vila nejméně s osmi ložnicemi, spočítala je podle balkonů,
přece nemohla zůstat opuštěná, přemýšlela. Nakonec se odhodlala a
přistoupila ke vchodovým dveřím. K těm vedla cesta přes otevřenou
dlážděnou předzahrádku. Před vchodem ležela rohožka s nápisem
„Panství Jáství“. Nad pozlaceným zvonkem vedle dveří si přečetla
cedulku se zvláštním jménem: Nadja.
Zazvonila. Zevnitř se ozývaly jeho netradiční tóny. Avšak stále
nikdo nepřicházel. Koralína zaklepala na dveře. Dívala se přes
skleněnou výplň, po chvíli váhání se odhodlala a zkusila kliku. Bylo
otevřeno. Ale stále si nebyla jistá, jestli má vstoupit nebo se rovnou
zabydlet. Nakonec poslechla svou zvědavost.
Potichu vklouzla dovnitř a zavřela za sebou dveře. Uvnitř ucítila
vůni právě zalité kávy. Vstupní hala Koralíně vyrazila dech. Celý
prostor byl laděn doběla. Působil klidně a čistě. Bílé podlahové
dlaždice se leskly jako zrcadlo. Po zdech viselo několik
pestrobarevných pláten, převážně abstrakcí. K jedné z nich Koralína
přistoupila. Hledala autorovu signaturu - Barvička. Byly to její
obrazy, Koralína poznávala její styl. Ovšem největší pozornost
upoutávalo zděné schodiště, které se nacházelo naproti vstupním
dveřím a vedlo do patra.
Zatímco Koralína vstřebávala požitky, elegantní kované zábradlí
sevřela ruka v hnědé rukavici. Po schodišti scházela žena v zelených
upnutých šatech. Na krku měla bohatý perlový náhrdelník, který ladil
s prostými perlovými náušnicemi. Její drdol barvy hořké čokolády

- 179 -
zdobila starorůžová elegantní mašle. Tmavé obočí zvýrazňovalo rysy
její tváře budící respekt.
Dáma však nebyla sama, před ní po schodišti sbíhala neposedná
dívka s dlouhými neučesanými černými vlasy. Tělo měla celé
obnažené, její kůže byla světle růžová. Běžela ze schodů celá
vyplašená, jako by se Koralíny nemohla dočkat. Koralína zkoprněla.
Jakmile růžová dívka seběhla ze schodů, zastavil ji řetěz, který měla
upoutaný kolem krku.
„No tak, uklidni se, zlatíčko,“ řekla žena a dívka na řetězu si dřepla.
Začala se olizovat. Žena v zelených šatech sestoupila z posledního
schodu. Klepání podpatků se neslo halou. „Jsi mokrá… snad se nám
nerozpustíš,“ usmála se na Koralínu.
„Nejsem z cukru,“ ohradila se.
„Ale sladká jsi na to jistě dost,“ mezi prsty druhé ruky držela zcela
přirozeně dlouhý nástavec s cigaretou, který si přiložila k ústům a
potáhla.
„Promiňte, že jsem vám sem tak vtrhla,“ zastyděla se Koralína a
doufala, že toho nebude brzy litovat.
„To nic, počítala jsem s tím. Abych řekla pravdu, myslela jsem, že
budeš drzejší a podíváš se dovnitř mnohem dřív! Uvařila jsem nám
kávu, ale obávám se, že už bude vlažná,“ rozmlouvala dáma
s nadhledem, který jí Koralína záviděla.
„Tak to bude na krásu!“ poznamenala a nemohla se zbavit dojmu,
že paní domu již odněkud zná. Růžová dívka na řetězu neposedně
pohopsávala kolem Koralíny, očichávala ji, zvídavě do ní šťouchala

- 180 -
prstem, někdy i vyskočila a olízla ji. Koralína byla zaskočená, ale
nechala ji. Kůže divoženky se pak zbarvila sytě růžově.
„Budeš tam jen tak stát nebo půjdeš dál a posadíš se?“ usmála se
žena.
„Vlastně nejspíš celkem pospíchám,“ nebyla si jistá.
„Myslela jsem, že šálkem dobré kávy nepohrdneš,“ stáhla obočí, „a
musíš alespoň trochu uschnout. Dala bych ti suché šaty, ale
služebnictvo se někam podělo…“
„Ne, to nevadí, nechtěla jsem vás urazit, ale…“ Koralína se snažila
omluvit. Žena působila domýšlivě. Její silné osobní kouzlo si přesto
sjednávalo úctu.
„Nemusíš se omlouvat, vím, jaká jsi nevypočitatelná,“ ujistila ji
žena, „nebo si to aspoň pořád ještě myslíš,“ dodala. Koralína si jí
netroufala odporovat.
„To ona je nevypočitatelná,“ zasmála se Koralína drbající růžovou
divoženku a dáma trhla řetězem, aby ji uklidnila. Její barva opět
pobledla.
„Vy jste Nadja?“ chtěla se ujistit Koralína.
„Vím, že jsi unavená,“ řekla žena a přemístila se ze vstupní haly do
obývacího pokoje, „tak ti ten tvůj dotaz prominu.“ Koralíně nezbylo
než ji následovat. Obrovský obývací pokoj byl srdcem celého domu.
Jeho strop se klenul ve výši druhého poschodí. V patře kolem
místnosti vedl ochoz, z něhož se vstupovalo do pokojů. V přízemí se
za posuvnou mléčnou stěnou nacházela kuchyně. Na barovém pultu
stála spousta prázdných láhví od alkoholu a dva šálky s kávou.

- 181 -
 „Vím, že nemůžeš spát,“ poznamenala Nadja a zahákla konec
řetězu za jeden z těžkých hřebů, jež čněly z cihlové zdi nad krbem,
„mám to stejně.“
Poté šla do kuchyně a přinesla kávu. Položila ji na černý
konferenční stolek a posadila se na krémovou sedací soupravu. Poté
pokynula Koralíně, aby se také posadila, neboť to doteď neudělala.
„A také vím ještě jednu věc, a to proč se ti bez alkoholu nedaří
usnout,“ zřetelně vyslovila, aby ji Koralína nemohla přeslechnout, a
usrkla z šálku.
„Proč podle Vás nemůžu spát?“ zeptala se jí, zatímco růžová
divoženka pobíhala sem a tam a rachotila řetězem.
„Nechej toho!“ okřikla ji žena, „odřeš podlahu!“ divoženka se
polekala a schoulila se ke krbu. „Ty můžeš usnout jen na jediném
místě.“
„Aha,“ vzdychla Koralína otrávená z toho, že Nadja zřejmě chce,
aby hádala, a tak přešla k zajímavějšímu tématu: „To je vaše?“
rozhlížela se po domě, jako by ji nic jiného v ten moment nezajímalo.
„Ovšem,“ usmála se paní domu nijak nepřekvapená změnou
tématu.
„Jak jste to dokázala?“ otázala se ohromená Koralína.
„Nebylo to nic lehkého, ale jak můžeš vidět, dokázala jsem to.
Vypracovala jsem se sama. A nevedu si špatně. Jednou to také
zvládneš,“ ujistila ji. Koralína se usmála a zasnila se. Oheň, jenž praskal
v krbu, ji na chvíli zhypnotizoval.
„Nechceš vědět, na jakém místě usneš?“ zeptala se žena.

- 182 -
 „Ne,“ odsekla jí Koralína a tím Nadju překvapila, „myslím, že
pokud na to místo natrefím, tak ho poznám.“
„To je naprostá pravda,“ zasmála se a růžová divoženka, která se
snažila její smích napodobit, prskala kolem sebe. Koralína zaklonila
hlavu a zaostřila zrak. Strop byl po celé ploše ozdoben freskou, která
se skládala ze dvou hlavních křivek a dalších čar. Na každé ze
zvýrazněných linií ležel plný kruh, jeden oranžový, druhý fialový.
Koralína to nejdřív považovala za moderní umění, ale čím déle si
výjev prohlížela, tím více jí byl povědomý. Pochopila, že ty čáry
znázorňují trajektorie.
„Vy se věnujete astronomii?“ zeptala se Koralína s údivem, že
Nadja stále vzhlíží k nebi.
„Správně jsi to poznala. Čáry kopírují dráhy těch dvou planet.
Když je dobré počasí, jsou na nebi krásně vidět. Rotují kolem tohoto
světa ve vzájemné závislosti. Běžnému pozorovateli se jejich oběh
může zdát nepravidelný. Já však jejich cyklus umím spočítat. Nyní
jsou opět ve fázi, kdy se přitahují.“
Koralína se snažila představit si jejich aktuální polohu.
„A ty dvě planety, jak jsou na nebi vůbec dlouho?“ zeptala se jí.
„Co si pamatuju,“ odvětila jí Nadja a Koralína se zaměřila na tenčí
čáry.
„Když se v noci vracím domů… už toho moc nevidím,“ mávla
rukou a obě se zasmály.
„Doufám, že se moje výpočty pletou,“ vzdychla Nadja.
„Myslíte, že se srazí?“ vyčetla Koralína z mapy.
„To je na tobě,“ Nadja ji odpovědí zarazila.

- 183 -
 „Třeba se nesrazí a jen splynou v jednu,“ Koralína spustila oči ze
stropu.
„Líbí se mi, jak uvažuješ,“ Nadja přimhouřila oči a zvedla obočí.
„Sedí se mi tu hezky,“ oznámila Koralína, „ale už bych opravdu
měla jít.“
Koralína se vrátila do vstupní haly. Divoženka ji sledovala a
smutně kňučela, ve tváři se jí střídala plejáda růžových odstínů. Vtom
na ni žena zavolala: „Počkej!“ a Koralína se s tázavým výrazem
zastavila. Žena odhákla řetěz ze zdi.
„Co děláte?“ nechápala, „mám ji vyvenčit?“
„Ne, vezmi ji s sebou. Dávám ti ji. Je tvoje,“ natáhla ruku a vložila
konec řetězu do Koralíniny dlaně, ta jej sevřela. „Ale proč?“ prohlédla
si divoženku, která dřepěla na podlaze a střílela pohledem z Nadji na
Koralínu.
„Je čas. Já už jí mám plné zuby. Dobře se o ni starej. Na dlouhou
dobu to bude tvá nejlepší kamarádka. Stane se součástí tvého života.
Ale na ten řetěz dávej obzvlášť pozor…“
„Nesmím jej pustit?“ otázala se.
Žena zavrtěla hlavou, „smíš. Ale musíš poznat, kdy je ta správná
chvíle, abys ji nechala proběhnout. Dávej na ni pozor. Hlavně si
pamatuj, že ty držíš na řetězu ji, ne ona tebe. S trochou sebekontroly
můžeš dokázat spoustu věcí,“ pohladila Koralínu po tváři, poté
pokrčila prsty a její rukavice tiše zavrzala.
Koralína opustila sídlo a šla opačným směrem, než odkud přišla.
Divoženka na řetězu uháněla kupředu a Koralína ji musela krotit.
Zanedlouho přešly celou zem, až se opět dostaly k okraji. Šly chvíli

- 184 -
podél rokle. Divoženka se držela dál, bála se, což Koralínu potěšilo.
Nemusela by ji zachraňovat, kdyby se náhodou rozhodla vrhnout
dolů. Zanedlouho narazily na starý lanový most.
„Vedeš mě dobře, holka,“ pochválila růžovou divoženku a vkročily
na most. Vydala se kupředu, na hrozící nebezpečí na ztrouchnivělém
mostu nepomyslela. Zato divoženka jej měla plnou hlavu. Nehnula se
z místa, nechtěla na most vkročit. Koralína zatáhla za řetěz, táhla jí vší
silou, vzpírala se.
„No tak, když to dokážu já, dokážeš to i ty!“ říkala divožence a
proti její vůli ji táhla za sebou.
Most praskal, sténal a houpal se, ale vydržel. Obě přešly na druhou
stranu.
Než Koralína odešla z panství, Nadja jí dala ještě jednu radu, a
proto nyní věděla, co má udělat. Vytáhla z kapsy krabičku sirek. Vzala
sirku a škrtla s ní. Jakmile vzplála, zastrčila ji koncem dovnitř mezi
povolená lana mostu. Plamínek sjížděl po dřívku, až zmizel v mezeře
mezi starými provazy. Z té se za okamžik začalo dýmit. Koralína
odstoupila od mostu, popotahovala za sebou růžovou divoženku,
která z druhého břehu nechtěla spustit oči. Netrvalo dlouho a celý
most vzplál. Koralína cítila žár, jak se jí opírá do zad. Pár vteřin nato
se celý most rozpadl a zřítil. Zbyly po něm jen kůly na okraji rokle.
Koralína s divoženkou ušla jen pár kroků a najednou ji oslepila
záře několika bílých světel. Stínila si rukou, ale nic neviděla. Růžové
strašidlo pobíhalo sem a tam jako splašené. Koralína spatřila plácek,
kolem nějž stála zaparkovaná auta. Jejich světla osvěcovala mýtinu, na
které se sdružoval hlouček mladých lidí. Uprostřed plápolal táborák.

- 185 -
Z nějakého auta se ozývala hlasitá hudba, až pod ní duněla zem. Lidé
tancovali, smáli se a bavili. Jeden z nich po tom, co spatřil přicházející
Koralínu, zakřičel: „Někdo sem jde!“ a všichni lidé zpozorněli a
utichli, jen hudba duněla dál.
„Co jsi zač?“ vykřikl na ni po chvíli. Přes světla aut viděla jen
siluety. Růžová divoženka se posadila.
„Co já vím! Co vy jste zač?“ zavolala na ně. Skupina lidí
jednohlasně odpověděla: „Co my víme!“
„Tak jsem tu správně!“ zavolala, protáhla se mezi auty a vstoupila
na palouček. Až pak spatřila celé osazenstvo. Růžová potvůrka se
rozběhla a ke všem se zvědavě lísala.
„Drž si tu podivnost!“ zavolala nějaká dívka a divoženka od ní
ustoupila.
„Klid, nic vám neudělá,“ uklidňovala je. Řetěz držela v ruce.
„Spálila jsi nám most!“ ozvalo se odněkud. Koralína zapátrala po
hlase. „A není to jedno? My se přece nikam nechystáme!“ zvolal druhý
hlas a Koralína pohlédla na hromady odpadků, které se válely všude
kolem. Nato se nějaký ženský hlas přidal: „…na druhé straně máš ještě
jeden, ty inteligente!“
Tím skončil počáteční zájem o Koralínu a skupina lidí se vrátila
k činnostem, které její příchod přerušil. Až na kluka, který na ni prve
volal. Stál před reflektory auta a nespouštěl z ní oči. Usmál se na ni,
neonově růžová divoženka škubla s Koralínou a rozběhla se k němu.
„Pěkný přívěšek,“ chlapec sevřel Koralínin krystal mezi prsty.
„Ahoj,“ pozdravila, zatímco bytůstka na řetězu šmejdila kolem něj.
„Pojď sem,“ řekl a přitáhl si ji k sobě. Bilo jí srdce.

- 186 -
 „Napij se,“ z kapoty auta jí podal láhev.
„Co to je?“ podivila se a prohlédla si jantarovou tekutinu proti
ohni. Kluk se zamyslel a pravil: „Je to jed. Smrtelný.“
„Tak proč chceš, abych ho pila?“ s podivem se usmála.
„Protože po malém množství je ti dobře,“ vysvětlil jí.
„Jak…dobře?“ zeptala se.
„Uvidíš…“ řekl kluk a napil se. Potom podal láhev Koralíně, která
ji uchopila a čekala, co to s chlapcem udělá: „Tvoje myšlenky se
rozvíří, realita je překroucená, a tobě je to jedno. Napij se, nováčku,
ukaž, jaký máš splávek,“ povzbuzoval ji, a tak do sebe Koralína nechala
téct jedovatou tekutinu. Někdo z ostatních hodil láhev do ohně, ze
kterého vyšlehnul plamen.
„A víš, co je na tom nejlepší? Po požití nejsi víc než jeden chodící
pud,“ dodal kluk a zákeřně se usmál. Koralína ho slyšela, ale než ta
slova stačila vstřebat, řetěz s růžovou divoženkou se jí vytrhl z ruky.
Pak už o ničem nevěděla.
Když Koralína přišla k sobě, cítila se unaveněji než předtím. Ležela
sama v trávě, ve vlasech jí rejdili mravenci. Otevřela oči. Pálily ji. Zrak
se jí zaostřil a ona spatřila, že leží na okraji rokle. Vstala, svět se s ní
zatočil. Kolem nikdo nebyl. Jen tichá noc jí byla stálým společníkem.
Skupinka, která se tu bavila, už byla kdovíkde. Zbyly po ní jen
hromady odpadků a několik slehlých míst. I růžová divoženka byla
pryč. Koralína se rozhlížela po plácku, bádavě zkoumala rokli, ale nic
růžového neviděla. Potom si vzpomněla, jak se držela od okraje.
Doufala, že jen utekla. Bylo jí ze všeho smutno.

- 187 -
 Na tomto kousku země ji už nic nedrželo. Koralína vzala nedopité
láhve. Nesla jich plnou náruč. Přecházela po lávce, když se za půlkou
otočila a pustila je na zem. Některé se rozbily, jiné se jen kutálely, jed
se roztékal po dřevěných prknech a prosakoval do mezer. Jednu láhev
si nechala, tu, z níž pila. Svírala ji pevně v dlani, div nepraskla.
Naklonila ji a nechala z ní vytékat jantarovou tekutinu, která utvořila
pěšinu od velké louže až k jejím nohám. Jakmile se vyprázdnila,
praštila s ní o zem. Potom vytáhla své věrné sirky.
Škrtla a pustila sirku na začátek lajny. Plamen vyběhl jako po
startovním výstřelu. Byl to rozený závodník, modrý záblesk letěl nad
dráhou až k cíli. Dřevěná prkna za Koralínou zmizela v ohni.
Oranžové jazyky konaly své dílo. V plamenech to syčelo a skřípalo a
ze spojů vystřelovaly rozžhavené nýty. Lávka se zachvěla a co nevidět
po ní zbyla jen ukousnutá cesta na obou stranách rokle.

‚Každý má po probuzení ospalky, z úst mu páchne. Všichni se

musejí vyprazdňovat a ze všech ucházejí plyny. Je to nechutné. Ale
tak se pozná, že člověk žije. Žití je tím pádem asi nechutné…‘ řekl
hlas, který se odněkud objevil.
‚Páni, kdo to je?‘ řekl hlas znovu a Koralína si uvědomila, že jej
vlastně neslyší. Ještě nic takového nezažila.
‚Jestli mi čteš myšlenky, dej mi znamení,‘ pravil mužský hlas
v Koralínině hlavě. Ta se vyplašila, ten hlas nebyl hlasem jejích
myšlenek. Nepocházel od ní, neměla nad ním kontrolu.
‚Co? Kdo to mluví v mé hlavě?‘ ulekl se její vnitřní hlas a zeptal se
druhého hlasu.

- 188 -
 ‚Jé!‘ zaradoval se, ‚tak nejen že dokážeš číst mé, já slyším i tvé!‘
‚Já to fakt nebudu,‘ odpověděla si Koralína.
‚Věříš, že pro každého člověka na světě existuje někdo, s kým si
dokáže číst myšlenky?‘ zeptal se hlas.
‚Jsem blázen já nebo ty?‘ zeptala se uvnitř.
‚Tak se otoč!‘ řekl hlas a Koralína se ohlédla. Za ní stál chlapec.
„Ahoj,“ zavolal na Koralínu a zamával.
„Aha,“ řekla nahlas. Kluk nato odvětil: „Ať si o mně pomyslíš
cokoli, já to uslyším,“ mrkl na ni, ale tím si nebyla jistá. Byl příliš
daleko.
„Slyšel jsi to?“ zavolala na něj Koralína.
‚A co?‘ zeptal se chlapcův vnitřní hlas.
„To pak neslyšíš všechny mé myšlenky!“ zavolala na něj a zasmála
se, zatímco přicházela k němu.
Kluk stál na zastaveném kolotoči. Po vnitřním okraji jej lemovala
sedátka a kovová obruba nad nimi uzavírala kruh. Uprostřed stál
kulatý stolek coby pevný bod, kolem kterého se otáčel. V okolí
kolotoče se rozprostíralo skromné dětské hřiště. Viselo tam pár
řetízkových houpaček, vedle kterých se prohýbala kovová průlezka.
Koralína procházela kolem houpaček. Zdály se jí povědomé.
Lehce se dotkla jednoho řetízku. Avšak ten se ani nehnul. Houpačky
byly jako přikované.
‚Jediné, co zde funguje, je ten kolotoč. Tak si ke mně nastup a já
jej roztočím tak, až se s námi zatočí svět!‘ křičel chlapcův hlas
v Koralínině hlavě.

- 189 -
 „K tobě si klidně sednu, ale ten kolotoč tě roztočit nenechám!“
odsekla chlapci.
Chlapec natočil část kolotoče bez sedátek tak, aby mohla
nastoupit. Koralína se posadila, natáhla nohy na stolek, čímž kolotoč
ukotvila, a chlapec usedl vedle ní.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se chlapce a ten jí myšlenkou odpověděl:
‚Nevím, nikdo mi mé jméno neřekl.‘
„Takže si můžeš dát jméno, jaké chceš!“ mluvila Koralína
k mlčícímu člověku.
‚To jo, takovou výhodu každý nemá,‘ řekla jí myšlenka, ‚můžeš mi
říkat třeba, třeba Ten, co roztáčí svět.‘
„Proč neustále mluvíš v myšlenkách?“ zeptala se ho a hlas uvnitř
odvětil: ‚A proč ty tak málo?‘
Nemyslela si, že je to pravda, ale přít se s ním nechtěla. ‚Nevím,
jestli se mám obávat toho, co můžeš slyšet. Jsou věci, které chci říct, a
ty říkám. A zbytek toho, na co myslím, si chci nechat pro sebe,‘
odpověděla mu myšlenkou.
‚Přede mnou své myšlenky nemusíš skrývat. Jaký by byl svět,
kdyby si lidé mohli vzájemně číst myšlenky?‘ zatímco chlapci prolétly
hlavou ideje, Koralína pomýšlela na masakr.
„Je to o zvyku,“ navázal na Koralíninu otázku, „nejsem zvyklý
mluvit, nemám s kým. A tak v mysli neustále mluvím sám se sebou,“
myslí mu prolétl hlas: ‚Když dva lidé tiše sedí, neznamená to, že nic
neříkají. Rozumí si víc, než kdyby mluvili. Slova omezují myšlenky,‘
a pokračoval, „také nejsem zvyklý na to, že by mne někdo poslouchal.
Je to o zvyku…“

- 190 -
 Koralína si všimla, jak se jeho vnitřní vyrovnaný hlas liší oproti
tomu vnějšímu. ‚Jak se jmenuje ten hlas, který vede tvůj vnitřní
monolog?‘ napadlo ji.
‚Jak vůbec víš o tom, že jsem ho pojmenoval?‘ zarazil se.
„Tipla jsem to!“ zasmála se.
‚Vypravěč… ale ne, tys to slyšela!‘ bylo mu trapně a Koralína se
zasmála. ‚Jak dokážeš blokovat své myšlenky?‘ zeptal se v duchu.
„To bys chtěl vědět, co? Moje tajemství…“ řekla a pomyslela si:
‚Dělám, že na něco myslím, a přitom zrovna na nic nemyslím.‘
„Do háje,“ dodala a chlapec se zasmál.
„Není to tak lehké, jak se zdá, že?“ mluvil nejistě, jakoby svému
hlasu nevěřil.
‚Neviděl jsi tudy běžet nahou dívku s růžovou kůží a řetězem
kolem krku?‘ zeptala se jej, jakmile si na divoženku vzpomněla.
‚Viděl,‘ přikývl chlapec, ‚ta patří tobě?‘ Koralína přikývla a
s rychlostí myšlenky jej obeznámila se situací. Náhlému shrnutí však
chlapec příliš nerozuměl.
‚Souvisí to s tím, proč jsi spálila ten most?‘ zeptal se jí a Koralína
přikývla. „Ale neřeknu ti proč.“
„Nechci to vědět,“ řekl, jako by si v tu chvíli uvědomil, že mluví,
a vrátil se zpět do řeči myšlenek, ‚nejspíš jsi k tomu měla dobrý
důvod.‘
‚Jestli je to, že prostě nechci žít v minulosti, dobrý důvod…‘
zamyslela se.
‚Všichni žijeme v minulosti,‘ vzpomněl si na věc, nad kterou se
kdysi zamyslel.

- 191 -
 „Já vím, že se mi to nemůže povést!“ vzdychla Koralína a v hlase
měla zlost.
‚Není před čím utíkat. Na minulosti se staví tvá přítomnost. To už
neovlivníš, všechno se nabaluje jako letokruhy. O to víc by si pak měl
člověk rozmýšlet kroky, které ho nasměrují na cestu, jakou se dá.
Většina těch, kteří to mají za pár, by ti řekli, že by nejradši začali znova
a tentokrát to udělali správně. Ale to je život. Žádné reparáty. Ani bys
je neměla chtít! Vždyť tě to dovedlo sem, na ten můj malý kousek
země, a za to jsem rád.‘
Další Koralínina myšlenka chlapce zranila: „Promiň, já nechtěla.“
„Ale vždyť já vím, že jsem chudák. A věčný smolař,“ sklesl chlapec.
‚Aspoň se mi dokážeš podívat do očí,‘ usmála se na něj a on jí
úsměv opětoval.
Výrazy v jejich tvářích se střídaly, gestikulovali, zírali na sebe a
přitom mlčeli.
‚V ten moment jsem si myslela, že se rozhoduji dobře. Kéž by se
člověk uměl poučit z vlastních chyb, ale on je k jejich opakování snad
naprogramovaný. A kdybych měla možnost, udělala bych to zase,
neumím to jinak. Nikdo mě nenaučil rozhodovat se dobře. A to je
snad jediná věc, kterou by nás měl někdo naučit, kterou budeme
potřebovat celý život a kterou se sami naučit neumíme,‘ přemýšlela
Koralína, „ale jsem tu s tebou ráda,“ řekla nahlas.
‚A nechceš se mnou místo všech těch úvah prostě roztočit ten
kolotoč?‘ pobídla ji myšlenka, sama už nevěděla, komu patřila.
Koralína stiskla stolek uprostřed kolotoče a zatlačila. Ten se však
ani nehnul.

- 192 -
 „Je to těžké, pomoz mi,“ pokynula na Toho, co roztáčí svět, ten se
zapřel, ozvalo se kovové hromobití a kolotoč povolil. Aspoň se to
Koralíně zdálo, přesto se stále netočil. Otáčel se svět kolem nich.
Trávník, hřiště, a všechny skalnaté ostrůvky se i se strží daly do
pohybu.
‚Jde to vlastně velmi snadno, vidíš?‘ usmál se Ten, co roztáčí svět.
A Koralína, třebaže okouzlená, nechápala. „Co to znamená?“ ptala se
s údivem.
„Že chci, abys tu se mnou zůstala…“ odpověděl jí, „přece chceš,
aby ti někdo naslouchal.“
„Ano… Ale… Jsem z toho nesvá.“
‚A to se snažím krotit všechny lechtivé myšlenky. Za ty, které mi
přece jen uniknou, se omlouvám,‘ snažil se odlehčit situaci.
‚V pohodě, já si to klidně poslechnu, ale jestli se něco z toho stane,
ti neprozradím,‘ mávla rukou Koralína a pozorovala svět měnící se
v jednu protáhlou šmouhu.
„Jde o to, že dělám věci, které nevím, proč dělám. I když se snažím
před minulostí uniknout,“ vrátila se k tématu, „nedaří se mi to. Ne
nadlouho, ty věci mě vždy dostihnou. Nenechají mě být.“
‚Ty žádná rokle nezastaví,‘ prohodil Ten, co roztáčí svět a Koralína
přikývla, ‚ale možná jim dost usnadňuješ cestu…‘ dodal v rozpacích a
Koralína přibrzdila kolotoč.
„Zeptám se tě,“ řekl Ten, co roztáčí svět a přenechal slovo
Vypravěči: ‚Pokračuješ stále kupředu a vše necháváš za sebou, co bylo,
to bylo. Ale myslíš si, že jednou najdeš místo, kde budeš chtít zůstat?
Poznáš, když na takovém místě budeš? - Přál bych si, abys takové

- 193 -
místo našla. Aby tento kousek země jím pro tebe byl. Abys tu zůstala
se mnou. - Anebo až půjdeš dost dlouho a stále takové místo nenajdeš,
odhodláš se vrátit zpět,‘ Koralína se snažila zorientovat v záplavě
myšlenek.
‚Než dospěji tam, abych se chtěla vrátit, přízraky z minulosti mě
doženou a všechno změní. Pak musím začít zase znovu. Je to jen
otázkou času.‘
‚Když si necháváš otevřená zadní vrátka, tak i ti na druhé straně
jimi mohou projít a najít si tě.‘
‚Možná už to ke mně patří. Jednou si možná nenechám žádnou
únikovou cestu a konečně se jich zbavím. Nebo mě má rozhodnutí
zavedou tam, odkud se už nebudu moct nikdy vrátit,‘ přemýšlela dál.
Vtom se odněkud ozval hlas.
„Koralíno!“ volal z dálky nějaký muž. „Koralíno!“ toužil po ní.
Volal její jméno, které se neslo nocí, jako by mu jeho vyslovení
ubližovalo.
„Slyšel jsi to taky?“ zašeptala Koralína napínajíc uši.
‚Šlo to odtamtud,‘ Ten, co roztáčí svět, ukázal na visutý most
vedoucí z kousku země s hřištěm. Koralína vstala a vyskočila
z kolotoče, který se dál pomalu otáčel. Chlapec ji následoval.
‚Kam jdeš?‘ tázal se v myšlenkách Ten, co roztáčí svět.
„Za tím hlasem! Chci vědět, kdo to je, když mě volá!“ neotočila se
a chlapec ji dohnal. Hlas zoufale volal dál, „Koralíno!“ šli mu vstříc.
Zastavili se před mostem, který se v půlce ztrácel v mlze. Odtud se
nesly zoufalé výkřiky.
‚Víš, kdo to je?‘ zeptal se chlapec.

- 194 -
 „Ne,“ odpověděla, ‚ale on očividně ví, kdo jsem já,‘ dodala
v duchu.
Zanedlouho se v mlze začala rýsovat silueta. Oba si ji prohlíželi.
Z mlhy vyšel muž v černém dlouhém kabátě. Byl bos, kromě kabátu
a černých riflí na sobě nic neměl. Jakmile stanul před nimi, Koralína
si jej prohlédla pečlivěji. Všimla si věci, kterou měl zaraženou v hrudi,
tam, kde se nachází srdce. Z kůže mu trčel velký skleněný střep. Rána
kolem něj zčernala a zpod bledé kůže tenké jako papír mu vystupovaly
černé sbíhající se žíly. Koralína stála dál a čekala na neznámého muže.
Chlapce z kolotoče, který zůstal stát po jejím boku, si v ten moment
nevšímala. Četl její myšlenky, které jej zarážely a ubližovaly, i když se
v jejich smršti sotva vyznal.
Muž se střepem v srdci přišel na samotný začátek mostu.
„Koralíno, ty na mě čekáš?“ usmál se celý dojatý, přesto byl jeho
výraz pokřivený, „neviděl jsem tě tak dlouho. Ani si neumíš
představit, jak jsem za to rád!“ vzpamatoval se a vzepřel se
sentimentalitě: „Jsem rád, že tě vidím, Koralíno, i přesto, jak jsi mi
ublížila.“
„Víš, že ti něco trčí… tady… z těla?“ zeptal se Ten, co roztáčí svět
a ukázal na zčernalou ránu. Muž si jej rozhořčeně prohlédl: „A ty jsi
kdo?“
Ten, co roztáčí svět, mlčel, Koralína mu četla myšlenky. „Jak na
něco takového můžeš myslet?!“ okamžitě se na něj nasupila, „když na
něco takového myslíš, seber odvahu a řekni to nahlas,“ zamumlala.
„Prosím. Poslouchám,“ pobídl jej muž se střepem v srdci.

- 195 -
 Ten, co roztáčí svět, dál zarytě mlčel. Muž se střepem v srdci zvedl
obočí. Chlapec z kolotoče nevydržel jeho pohled a Koralíniny pálivé
myšlenky. „Sem cizinci nesmí,“ procedil mezi zuby. Koralínina víčka
zklamaně klesla. Muž se střepem v srdci stáhl obočí: „Všichni jsme na
začátku cizinci.“ Poté si Toho, co roztáčí svět, přestal všímat. Nechal
se unášet pouze Koralíninou přítomností.
„Koralíno, odejdi se mnou. Netušíš, čím vším jsem si prošel. Chci
být s tebou,“ měl srdce na dlani, „nemůžu se tě vzdát. Nemůžu se tě
jen tak vzdát. Nechci. On pro tebe není ten pravý. Nemůžu mu tě
nechat. Nemůžeš s ním zůstat,“ řekl cizinec. Koralína tušila, odkud
jeho slova pramení. Pohlédla na střep, který se stal součástí jeho těla.
Narušil jej, změnil ho, udělal z něj to, čím nyní byl, pokořeného
muže. Koralíně bylo cizince líto. Cítila jeho vřelé city, které k ní
chová, přestože jej nepoznávala a poznat ho nechtěla.
„Pojď se mnou, Koralíno,“ řekl cizinec, „půjdeme, kam budeme
chtít. Můžeme dělat cokoli.“
„Ona s tebou nikam nepůjde,“ vložil se do toho Ten, co roztáčí
svět.
„Nejde to,“ odpověděla Koralína, „já tě neznám.“
Tato slova muže se střepem v srdci zasáhla a rozdrtila zbytky jeho
důstojnosti.
„Jak si mě nemůžeš pamatovat?“ zeptal se muž, „jak jsi na mě
mohla zapomenout? Ty jsi ta, která mě připravila o život a pak mě do
něj zase navrátila. Ty jsi můj život, Koralíno.“
„Promiň, ale já nejsem ta Koralína, kterou hledáš,“ chaos vířil
v každé její buňce, marně se snažila rozpomenout, „ta už je dávno

- 196 -
pryč!“ její pocity obměňující se s každým mrknutím oka při pohledu
na muže se střepem v srdci přecházely v prázdnotu. Věděla, že, ačkoli
ona je součástí jeho života už dlouho, on součástí jejího nebude nikdy.
Cizinec se střepem v srdci jí to vyčetl z tváře. A potom, jako by to
udělala úmyslně nebo si neuvědomovala sílu toho činu, spojila ruce
s Tím, co roztáčí svět.
„To mi nemůžeš udělat. Po tom, co jsem tě konečně našel, mi
nemůžeš zmizet. S ním,“ cizincovo zranění začalo krvácet.
„Vy dva si nejste souzení, to jsi musel vědět,“ ozval se chlapec
čtoucí myšlenky.
„A kdo je?“ sevřel víčka, když se ptal, „nevíš, co pro mě znamenáš.“
„Víš, co by se stalo, kdybys jí viděl do hlavy? Nebo kdyby ona
uměla číst tvoje myšlenky?“ zeptal se Ten, co roztáčí svět, cizince,
který na něj poprvé nepohlédl s nenávistí. Jeho dotaz byl trefný. „Asi
bychom oba zešíleli,“ hlesl smutně, „to, že jsem do tebe blázen, ze mě
udělalo blázna,“ zasmál se hořké ironii.
„Zbláznil ses do iluze. Vždyť to ani nejde, abys mě měl pořád rád.
Po bůhvíjaké době,“ snažila se ho přesvědčit.
„Zůstáváš tady s ním?“ mluvil s Koralínou, jako by tam stáli jen
oni dva. Dva ztracení lidé, kteří nenašli jeden druhého a jen se
rozmýšlejí, kam půjdou. A přestože si zbyli, spolu nikdy neodejdou.
„Vím jen, že s tebou nikam nepůjdu,“ řekla poslední slovo. Sklopil
hlavu, „ale já tě potřebuju, Koralíno,“ pravil a odmlčel se, „pomoz mi,“
hlesl, jako by se styděl, „zachraň mě. Zachraň mě před sebou samým,“
nepodíval se na ni.
„Já nepomůžu ani sobě, natož tobě,“ kroutila hlavou Koralína.

- 197 -
 „Já ti pomoct zkusím a zkoušet to nepřestanu,“ zmáčkl jí ruku Ten,
co roztáčí svět. Snažil se, aby je muž se střepem v srdci nechal být,
přestože se v Koralíniných myšlenkách nevyznal.
Cizinec se střepem v srdci se nasupil, zaťal zuby, jeho černé žíly
pulsovaly. Zabodl se chlapci do očí: „Pak ti teda upřímně přeju, aby
se z toho snu, který ty budeš žít místo mě, stala noční můra!“ střep se
mu zaryl hlouběji a bolest na okamžik zkrotila jeho zlost, „je to její
volba. Postarej se o to, aby byla správná. Opovaž se jí ublížit! Oceň
její výjimečnost. Její složitost, kterou nikdy nepochopíš. Nejsi pro ni
dost dobrý, ale máš štěstí, protože si tě vybrala. Tak ji nezklam. Záleží
jen na tom, aby byla šťastná. Udělej ji šťastnou, když já nemohu. Mně
to nedovolí…“ domluvil a odstoupil od chlapce.
„Také jsi natahovala ruku a žádala o pomoc. Jen, aby tě někdo
chytil. Říkáš, že víš, jaké to je, když se ta ruka, která tě má chytit,
neobjeví. Ale nevíš. Říkáš, že nechceš nikomu ublížit. A přitom chceš.
Jinak bys to prostě nedělala.“
Poté, aniž by se na někoho podíval, se muž v černém kabátě
odebral k odchodu. Šel vstříc mlze, ze které se ozývalo praskání
nosných lan. Most v ní zmizel krátce po něm.
„Vždyť je to blázen,“ shledal Ten, co roztáčí svět.
„Nevím,“ hlesla Koralína.
„Vždyť jsi ho ani neznala!“ připomínal spíš sobě než jí.
„Ty také ne,“ řekla tiše do prázdna. Potom se ustaraně podívala na
Toho, co roztáčí svět.
„Jak to myslíš, že nezůstaneš?“ zarazila jej Koralínina myšlenka.
Nechtěla ji zastavit, ani se o to nesnažila. Musel ji slyšet.

- 198 -
 „Nic jsem ti neslíbila. A od začátku jsi věděl, jaká jsem. Já musím
jít dál,“ řekla vědoma si toho, že mu láme srdce.
„Vždyť my dva… naše myšlenky. Slyšíme se. Cítíme se,“ Koralína
slyšela, jak se mu rozpadají vzdušné zámky. Žádná z jeho myšlenek
pro ni však nebyla přesvědčující.
„Teď vím jednu věc. Nikde pro mě neexistuje místo, kde bych
byla spokojená. Nikdy se nezastavím. Potřebuju cestovat, objevovat a
zkoušet nové věci. Žít. To je to, co mě naplňuje, co chci dělat. Nechci
se usadit,“ doufala, že ji pochopí.
„Chceš utíkat,“ Ten, co roztáčí svět, nedovedl skrýt zklamání,
„raději budeš utíkat, než abys zůstala se mnou.“
„Chci hledat!“ její prsty jako by něco mačkaly, „nemůžu zůstat na
jednom místě…“ mluvila, jako by se s chlapcem loučila. Věděl, že ji
nezastaví. Ona neznala stálost. A on zase přelétavost. Ten, co roztáčí
svět, se ztrácel v myšlenkách, slovech, v jejím pohledu. Věděl, že
nebyl první, u koho se zastavila, ale celým srdcem věřil, že bude tím
posledním. Zatvrdil se. Koralína slyšela jeho myšlenky. Ubližovaly jí.
Nechala je. „Užij si tu cestu, protože na ní budeš sama,“ mluvila jeho
ústa a slova se rozpadala v prach.
Nemohla jim odpovědět. Ani v mysli. Neměla sílu.
„Jen mi slib, že pokud se rozhodneš zastavit nebo vrátit zpět, vrátíš
se sem. U mě budeš mít dveře vždy otevřené,“ Koralína chtěla chlapce
políbit a tím mu splnit aspoň jednu z jeho tužeb, ale nechtěla mu to
dělat ještě těžší.
„Mysli si, co chceš, neblížíš se k pravdě o nic víc než já.“ Měla zlost.
Měla zlost na muže se střepem v srdci, nechápala jeho zášť. A měla

- 199 -
zlost sama na sebe. Nechtěla, aby se Ten, co roztáčí svět, octl na jeho
místě. Nechtěla jej využít. „Budu tady na tebe čekat, Koralíno,“ volal
za ní.
Koralína vzala zbylé mostní lano, zahákla jej o větev stromu na
jednom ze sousedních břehů a přehoupla se přes rokli. Myšlenky
Toho, co roztáčí svět, již neslyšela. Přemýšlela, jestli všechny ošklivé
věci, které si o ní před odchodem myslel, si nemyslel úmyslně, aby jí
odchod usnadnil. Proto mohla odejít naštvaná, místo bolesti a výčitek.
Anebo ne? Slíbila si, že na tu otázku dostane odpověď. Až přijde čas.
Poslední myšlenka, kterou od něj zaslechla, zněla: ‚Dobrou noc,
Koralíno, ať usneš, kde usneš.‘
Koralína poslouchala svůj vnitřní kompas. Naposled se ohlédla a
pak se ztratila v černé noci. Chodila dlouho a přemýšlela, kdy se
všechno tak zamotalo. Navštívila spoustu dalších zemí, potkala různé
lidi. Myslela na Toho, co roztáčí svět, růžovou divoženku a na
Barvičku. Uvnitř ji to bolelo. Uvědomila si, že až nyní Barvičku
pochopila. Touha po barvách se rodí tehdy, když vše smutkem zšedne.
Spálila za sebou spoustu mostů a stále se nezastavila. Hledala růžovou
divoženku, která se jí utrhla z řetězu. A dokud ji nenajde, nemůže se
za chlapcem, který na ni čeká, vrátit.
Přecházela dlouhý most. Místo, na které vedl, vypadalo jinak, než
ta, která dosud navštívila. Před Koralínou se nacházel velký kus země,
na kterém se rozprostíralo velkoměsto. Noční světla a neony
zbarvovaly nebe nad ním do oranžova. Koralína přešla most a
vstoupila do města. V ten moment vzduch vonící po svobodě, která

- 200 -
připomínala rozkrojený vodní meloun, ztěžkl a proměnil se v zápach
ucpaných kanálů, otevřených popelnic a smogu.
Dvě planety na kolizním kurzu pomalu mizely v mračnech, která
se spouštěla jako velká opona, a jejich jas, který vypadal, jako by je
osvěcovaly reflektory a ony byly hlavními hvězdami manéže, se vrátil
pro poslední aplaus a poté zmizel nadobro.

- 201 -
 XVIII. STRACH Z PRÁZDNA

Temná obloha rodila své zvrácené potomky. Vyslala je na zem.

Z chmurných mračen se pomalu snášely tisíce punčoch. Nespočet
druhů, barev a vzorů se v bezvětří lehce snášelo k zemi. A za letu,

- 202 -
přestože je nevedly žádné nohy, tančily. Kupily na zemském povrchu,
kde ulehly a již se nehnuly. Po koberci z punčoch šlapala jedna
zbloudilá duše, která se tím zázrakem chtěla nechat unést, chytat
vznášející se punčochy, válet se v nich a dělat andělíčky, přesto se
rozhodla, že se nenechá rozptýlit.
Poté, co Koralína vyběhla z klubu Suicide, nenacházela nic, co
najít potřebovala. Z utěšujícího klidu, který lidem potulujícím se nocí
připomíná, že svět na okamžik patří jen jim, pociťovala úzkost.
Objímala si paže. Sledovala názvy ulic, ale nezapamatovala si je déle,
než z nich spustila oči. Procházela uličkami mezi domy. Dívala se do
oken. Jen v málokterých se svítilo. Přemýšlela nad lidmi, kteří za nimi
žili. Jestli tam byli mladí lidé, kteří ještě nešli spát, anebo staří, kteří
trpí nespavostí. Anebo jestli celé město netvořily jen dokonalé kulisy
a uvnitř těch domů nežil nikdo a nic. Všechny ulice vypadaly stejně.
Město jako by si od ní drželo odstup, přesto sledovalo každý její krok.
Nechtěla v něm zůstat. Ale její část, která netoužila po ničem než
splynout s davem, ji tam držela.
Z rozbitého amplionu se každou chvíli ozýval praskot a skřípání.
Koralína se zastavila uprostřed křižovatky. Oranžové světlo spících
semaforů se vznášelo nad silnicí. Rozhlížela se do tří nabízených
směrů. Nevěděla, který si má vybrat. Každá silnice končila na stejném
místě, jako bylo toto. Konec města se jí vyhýbal. Na rohu ulice leželo
ladem asfaltové hřiště. Nyní sloužilo jako útočiště pro spolek
bezdomovců, kteří posedávali tam, kde si v dětství hráli. Ve zrezlém
sudu plápolal oheň, nad nímž se hřálo několik trhanů. Jejich
deformované stíny se promítaly na ponuré stěny domů.

- 203 -
 „Zabloudila jsi?“ ozval se skomírající hlas jedné ze ztracených
existencí.
„Ne, jenom nevím, kde jsem,“ odpověděla sebevědomě Koralína a
prohlížela si skupinku přes špinavá pokřivená oka drátěného plotu.
„Takže jsi zabloudila!“ zasmáli se ztroskotanci, „do tohoto města
nepatříš,“ pokračoval hlas, „to poznáme,“ pravil jiný, „my sem totiž
taky nepatříme!“ vykřikl další.
„Co je to za město?“ zeptala se jich. To, že se jich nestraní, je
zaskočilo. Na chvíli zmlkli. Poté jeden z nich zamručel: „Město
Bolesti to je…“
„A ona už jde!“ zvolal někdo z místa, kam žár ohně nedosáhl, a
spodina zpozorněla. Někdo vzal víko a zakryl plechový sud. Oheň se
zadusil a lidé se rozprchli do noci. Koralína nechápala.
Rozhlížela se. Důvod, proč se všichni rozutekli, přicházel z ulic
vedoucí ke Koralíně. Uprostřed každé ze tří silnic kráčela postava.
Z protější ulice šla vstříc Koralíně bledá dívka v bílých květovaných
šatech, které byly na stehnech potřísněny krví. S blížícími se kroky za
ní pohasínala všechna světla. Obrysy města mizely v husté tmě, se
kterou dívka téměř splývala. Pohybovala se na jejím okraji. Šla
pomalu, nespěchala, vznášela se v temnotě a jen špičkami nohou se
dotýkala popraskaného asfaltu silnice.
Koralína pohlédla na ulici vlevo. Její konec se také nořil se do tmy,
kterou za sebou táhl muž v bílém obleku, s černou kravatou a
slunečními brýlemi. S poslední nadějí střelila pohledem vpravo.
Shrbená bosá stařena v nemocniční košili s vrásčitou kůží, prořídlými
bílými vlasy a zašedlýma prázdnýma očima vystavovala Koralíně na

- 204 -
odiv svá téměř bezzubá ústa. Tři stvoření, která město na Koralínu
poslalo, kráčela sebejistě, jako by věděla, že před nimi nemůže utéct.
Přesto to zkusila.
Tři poskokové se sešli na křižovatce a poslední pouliční lampa, na
níž visely punčocháče, potemněla. Valící se noc byla útočištěm pro
mnohem děsivější noční můru lačnící po Koralíně. Něco jí říkalo, že
před tou, jíž město patří, nebude nikde v bezpečí. Běžela ve směru,
odkud přišla, ze silnice zahnula do opuštěných patrových garáží.
Chodník odtud vedl dál, lemovala jej cihlová zeď pokrytá graffiti.
Stálo u ní několik individuí v mikinách, svou identitu skrývali
nataženou kapucí. V rukou drželi hrkající spreje a dokončovali
pouliční umění, veškeré okolní dění přitom potlačili, nemluvili, jako
by kapuce byly prázdné. Na zdi vyobrazovali jméno té, jíž město
patřilo – Caroline. Jen co Koralína přešla, jeden z nich se za ní otočil.
Chodník mizel v podchodu. Koralína sbíhala po zastaveném
eskalátoru do podzemí, kde doufala, že se skryje. Jindy děsivý a
špinavý tunel jí nyní připadal nejbezpečnější.
Sestoupila z posledního schodu. Podlaha byla lepivá. Její opatrné
našlapování se neslo tichem. Před ní se táhl dlouhý, rovný tunel.
Viděla jeho konec položený ve stejné úrovni jako průchod, barevné
světlo billboardů obarvovalo ulici za ním, bylo však daleko. Průchod
v sobě skrýval pasáž. Zasklené výlohy se táhly až k jeho konci.
Koralína si je prohlížela. Výkladní skříně sahaly k vysokému stropu,
který halila tma. Koralína si připadala malinká. Úzká, avšak do výšky
protáhlá ulička působila neblaze, stísněně, utlačovala Koralínu a
držela ji u země.

- 205 -
- 206 -
 Měkké světlo, co pronikalo z výloh, slabě osvětlovalo cestu.
Koralína si všimla, že pasáž netvoří obchody, jak by se na první pohled
mohlo zdát. V žádné z výkladních skříní, v nichž se vystavovaly
exponáty, nebyly dveře. Výlohy lemovaly uličku po obou stranách,
avšak nikdy neležely proti sobě. Koralína zpočátku neměla zájem
o věci zavřené ve skleněných pastích a nechtěla je povzbuzovat tím,
že by zvedla hlavu. Avšak exponáty měly zájem o ni.
„Už přestaň!“ ozval se ženský hlas zpoza skla první výlohy.
Koralína se lekla, zastavila se a vzhlédla. Za výlohou spatřila dva lidi
otočené zády k sobě. Nepohlédli na sebe. Seděli na dvou dřevěných
lavičkách, které spojovalo společné opěradlo. Ručičky na velkém
ciferníku hodin, které visely za nimi, se otáčely tak, že se z minut
stávaly vteřiny. Žena seděla napnutá na kraji své lavičky, muž seděl
pohodlně opřený zády. Ani jeden z nich nevěnoval překvapené
Koralíně pozornost.
„My spolu mluvíme?“ řekl muž a Koralína si všimla dvou
poštovních schránek, které stály na každé straně výlohy. Na straně
ženy byla schránka přeplněna dopisy.
„Ne,“ odsekla mu žena.
„Neříkej, že jsi nad tím nepřemýšlela,“ prohodil muž. Žena mlčela.
„Donutil jsi mě…“ vzdychla po chvíli.
„Ani nevím, proč jsem ti to neřekl dřív. Asi jsem doufal, že ti to
dojde,“ povídal muž. Byly jako dvě figurky.
„A proto mi posíláš dopisy, po kterých jsem totálně v hajzlu?“
zeptala se, ale on nevěděl, co odpovědět. Byla to jedna z těch věcí,
které mezi sebou nerozebírali, i když by to mnohdy pomohlo. Bylo

- 207 -
pro ni těžké mluvit na rovinu. A často to způsobilo víc škody než
užitku.
„Za to se omlouvat nebudu. Musel jsem ti to říct. Nebylo by to
k tobě fér.“
„Najednou…“
„Už toho bylo moc, nemohl jsem to vydržet!“
Po chvíli mlčení muž změnil tón: „Ano, jsme každý jiný, v tom
máš pravdu. Vzájemně se doplňujeme. Ty jsi ta krásná, já ten divný,“
vzdychl a žena se jen pousmála.
„Nestálo by to zato. Náš vztah by trval jen pár sekund, skončil by
dřív, než dočte tento odstavec a přestane o tom přemýšlet…“ nejistě
odvětila žena. Koralína se vzdálila od výlohy a pokračovala dál.
Procházela kolem druhé výlohy, v níž byl vystaven nějaký pokoj.
Na levé straně u zdi se nacházela postel s rozestlanými peřinami. Stěnu
pokrývala barevná tapeta. Její nepravidelný vzor tvořily křivé pruhy
světlých tónů barev. Kromě bílé tam byla žlutá, zelená a růžová. Nad
postelí visel obraz zachycující dva lidi v krajině, jak zírají na dolmen.
Na pravé straně pokoje se nacházel světlý nábytek s pracovním
stolem. Zadní stěnu otvíraly posuvné dveře. Uprostřed pokoje na
dřevěné podlaze ležel koberec ladící s tapetou. Avšak nejzajímavějším
prvkem v pokoji byl strom, jehož kmen prorůstal podlahou a vedl skrz
strop.
Koralíně se pokoj líbil, ale věděla, že je falešný a slouží pouze na
dívání. Krátce o tom zapochybovala, když za pootevřenými
posuvnými dveřmi uviděla kousek terasy a zelený anglický trávník.
Pak pokračovala pasáží.

- 208 -
 Za nadcházejícím sklem spatřila něco, co je ve výlohách tradičně
k vidění. Stála tam ženská figurína z černého plastu. Kdyby nebyla ke
Koralíně natočená z profilu, všimla by si, že se její obličej tvaroval
pouze na jedné straně hlavy. Na nohou měla nasazené kolečkové
brusle a na hlavě přilbu. Běžící pás, na kterém stála, byl podélně
rozpůlený. Při jeho spuštění se každá půlka spolu s kolečky bruslí
rozběhla jiným směrem, ale figurína zůstala stát na místě. Kolem
figuríny byla rozestavena soustava větráků. Všechny vrtule se točily.
Na jejich krytech se třepotaly barevné stužky. Za figurínou viselo
natažené plátno, které bylo půlené tak jako pás a na kterém se
v opačném směru promítaly neustále se míhající stromy. Vtom
figurína otočila hlavou a podívala se na Koralínu. Její odraz se křivil
v odrazu černého plastu. Koralína odskočila od skla.
Přistoupila k další výloze. Jejich kouzlo ji zlákalo, podněcovalo její
zvědavost. Zapomněla na vše kolem a nechala se unášet okamžikem,
který jí nabízely. Za dalším ušmudlaným oknem spatřila velkou
kovanou kouli, jejíž výřez zaplnil celou prosklenou skulinu od stropu
až ke chvějícím se dlaním dívky, která zatínala zuby a celá se třásla.
V měkkém podloží již vystála důlek, do kterého pomalu zapadala.
A nemohla povolit, jinak by ji závaží rozdrtilo.
„Kromě sebe sama nic neunesu,“ naříkala, ale bojovala dál.
„Chceš pomoct?“ Koralína se zeptala dívky, která si jí všimla.
„Ne!“ procedila tvrdohlavě mezi zuby, „sice volám o pomoc, ale
když se najde někdo, kdo mi ji nabídne, odmítnu ji.“A tak Koralína
pokrčila rameny a šla dál.

- 209 -
 Za dalším sklem byl vystaven obraz. Výjimečnost malby, která
dominovala výloze, poznávala jen ona. Našla si ji. Poznávala ji. Celou
její plochu vykrývaly syté odstíny barev, které vytvářely kupící se
mračno. V něm se objevovaly světlé stříkance. Bílé a žluté střípky, jež
znamenaly něco zvláštního, dávaly všemu ostatnímu smysl. Světlo
prodírající se ze tmy, které každý nevidí. Koralína si vzdychla, že
nemůže výlohu otevřít a ten obraz z ní vysvobodit. Jakmile však
v obraze našla, co v něm bylo lapeno, po barvách zbyla jen zející
černota, jako by ona sama byla hodna vystavení. Za sklem nezbylo
nic než černý obdélník, který čekal na dalšího kolemjdoucího.
V další výloze v pořadí na zemi ležela převrácená lampa
s obnaženou žárovkou. Její světlo nedosáhlo dál než na pár kroků.
Koralína se přitiskla na sklo. Chtěla vidět tajemství, jež plnilo
zasklenou skříň. Nacházela smysl ve věcech, kterých si ostatní ani
nevšimnuli. Kdoví, jak je to dlouho, co touto uličkou naposledy
někdo šel, napadlo ji, když vtom spatřila, jak u zadní stěny stojí dvě
nohy v nohavicích od dětského pyžama. Na podlaze rostla hromádka
opadané omítky, která se za zvuku tichého rytí nehtu uvolňovala a
vytvářela tak na zdi obrazec, který připomínal mapu.
Rámus ozývající se z další výlohy vyrušil Koralínu ze zamyšlení.
Rychle k ní přispěchala. Uvnitř spatřila dva lidi. Dvě ženy. Byly
rozhádané. Avšak jen jedna se hádala. Druhá působila, že je nad věcí.
Rozčilená žena přecházela po vitríně. Vyrovnaná žena seděla
v tureckém sedu, na tváři měla do kůže vyrytý znak připomínající
římskou jedničku.
„Víš, že ze všeho nejhorší je zhrzená žena?“ řekla jedna druhé.

- 210 -
 „Pokusím se tě nezhrzet,“ usmála se druhá.
Koralína si při pohledu do bílého světla všimla, že sklo bylo zevnitř
v dosažitelných místech poseté škrábanci. Podlahu tvořily bílé
polštáře. Polstrování pokrývalo i všechny stěny výlohy. Pak si
prohlédla dvě spolubydlící. Obě byly bosé, obě na sobě měly svěrací
kazajku. A obě na zápěstí nosily štítek s nápisem:

PACIENT ÚSTAVU PRO DUŠEVNĚ NARUŠENÉ Č. 22

Ta, která vypadala klidně a vyrovnaně, si Koralíny všimla a usmála

se na ni. Přestala své rozčilené dvojče na chvíli poslouchat. To
drmolilo dál: „Nesnáším všestranně zaměřené lidi! Nikdo nemůže
dělat všechno, umět všechno, každý by měl umět jenom něco, na co
se hodí, a toho se držet. Když někdo umí všechno, jedinečnost těch,
kteří umí jenom něco, zaniká. A pak není nikdo spokojený. Ať jsi
v tom, co děláš, jak chceš dobrý, vždycky se najde někdo lepší! “
potom si všimla, že ji spolubydlící neposlouchá, podívala se jejím
směrem a spatřila Koralínu.
„Zdravím,“ zamávala Koralína.
„Drž hubu, ty fracku, co tady děláš? Co na nás čumíš?“ vylévala si
na ní zlost. Jakmile se k ní otočila, Koralína spatřila, že má na obličeji
ten stejný symbol, co druhá dívka.
„Jsi jenom rozmazlený fracek, chudinka, která se vzteká, když
nedostane, co chce.“

- 211 -
 „Nech ji,“ napomenula ji ta klidná, „položím ti otázku, schválně,
jestli mi ji zodpovíš…“ promluvila na Koralínu, která byla ráda, že ji
od nich dělí skleněná přepážka.
„Počkat!“ zastavila ji ta podrážděná, „co když nebude moci
odpovědět?“
„A co když ano?“ vložila se do toho Koralína, která jako by se v ten
moment ještě víc zmenšila. Rozčilená žena si ji změřila pohledem,
koutky úst se jí zkřivily, a potom drmolila dál: „Už mě nebaví, jak se
po mně lidi dívají s divným výrazem ve tváři. Ani jak nemůžu dělat
to, co chci. Nemůžu se vyjádřit! Jen se musím držet davu. Už mě to
nebaví! Dělat, co někdo určí. Už nechci! Nemám sílu! Proč mám být
kvůli takovým lidem zklamaná a cítit se špatně?“ hlasitost jejího
monologu postupně gradovala, až vybuchla. Potom zmlkla, usmála se
a s naprostým klidem pravila: „Jsi jen malá holka, ale jsi silnější než
plameny.“
„Znáš ten pocit, když se nechceš s nikým vidět, chceš být jen chvíli
sama sebou a někde se zavřít, protože máš pocit, že ať kohokoli uvidíš,
asi ho zabiješ?“ zeptalo se vyrovnané dvojče Koralíny.
„To je ta otázka?“ zarazila se.
„Zpola,“ zasmála se žena, „teď si představ, že takovou možnost
nemáš. Protože jsi tady…“
Poté se přiblížila ke sklu a sdělila Koralíně druhou polovinu své
otázky: „Jsem vnímavá a přizpůsobivá.“
„Ukrývám v sobě několik osobností, jednu zajímavější než
druhou,“ přerušilo ji dvojče.

- 212 -
 „Jsem kreativní a přátelská,“ pokračovala první a druhá jí opět
skočila do řeči: „Mé city a myšlenky se pohybují tak rychle a
nepředvídatelně, že pro ostatní není snadné mě pochopit a držet se
mnou krok. Ze své komplikovanosti občas šílím!“ Koralína
poslouchala, jak se doplňují, „ráda se bavím a chodím mezi lidi.
Nemám ráda stereotyp, zbytečná omezení, předsudky a konvence…“
„…jak se odtud dostaneme?“ zeptala se jí dvojčata jednohlasně.
Koralína se zamyslela. Nikdy neřekla, že neví, vždy ji něco
napadlo, třebaže to nebyla správná odpověď: „Až přestanete číst
horoskop?“ pokrčila rameny.
Vtom se z nedozírné výšky s rachotem spustila roleta, spadla před
Koralínu a jasné bílé světlo pohaslo. Zarazila se. Odstoupila od výlohy,
a když se nic nedělo, pokračovala dál. Konec pasáže se pomalu blížil,
a tak přidala do kroku.
Vnímala své myšlenkové pochody, jak na ni to, co vidí pečlivě
přichystané a nedotknutelné, působí. Jak si to pohrává s chaosem v ní.
Zajímalo ji, jak by se lišil její názor od názoru jiného člověka, který
by tudy šel. Co by viděl za skly? Je snad pro každého připravená jiná
výstava? Její cupavé kroky se nesly uličkou. Procházela kolem dalšího
výklenku, před kterým se nezastavila, jen zpomalila.
Uprostřed stála dřevěná židle, která sebou občas samovolně trhla.
Na ní ležela stará televize. Zrnící obrazovka nabízela pohled do
divadelního sálu. Burácející publikum se smálo a tleskalo. Na jevišti
za masivním pracovním stolem seděl muž v obleku. Ten položil
otázku ženě, kterou Koralína poznávala: „Co byste vzkázala
divákům?“ Nadja sedící na červené pohovce se zadívala do hlediště:

- 213 -
„Můžete dělat cokoli, abyste zapomněli, můžete pít. Zapomenete na
hodně věcí, ale nikdy ne na to, kvůli čemu pijete. A ať pijete, jak
chcete, tu pravou lásku nikdy nepřepijete.“
Na skle další vitríny Koralína četla velký nápis, který byl napsaný
zevnitř:

YKTÁNVOR S UKVÍD MESJ LAVOLIM

EDUBEN TÍM EJ ŽEN, TIBÍLOP IJ MESJ LĚTCH
ELÁTS ICHC IJ TIBÍLOP KAŠVA, ÁMEN EJ ŽIJ

Po stranách výlohy se kupily bedny přikryté igelitem. Stálo na

nich množství plechovek s barvou. Mezi bednami Koralína spatřila
chlapce. Jeho bílý plášť připomínal kimono. Za páskem se mu blýskaly
barevné rukojeti štětců. Na určité barvy si vybíral štětce s odpovídající
barvou rukojeti.
Chlapec si zaujatě prohlížel nápis, přestože se barevně shodoval
s kaňkami na jeho plášti i igelitech, které se vzdouvaly, jako by v nich
tančili duchové.
Koralína se na moment zastavila. A přesně v tu chvíli se chlapec
v bílém plášti pohnul. Sáhl si za pásek, jako by sahal po zbrani, a
v rukou sevřel dva štětce. Ponořil je do plechovek s barvou a jen co
štětiny pronikly hustou hladinou, vytrhl je z ní a švihl jimi. Barevné
kapky letěly vzduchem a rozprskly se na skle. Barva, která se rozstříkla
do velké protáhlé skvrny, pomalu stékala přes písmena. To už měl
chlapec štětce znovu ponořené a proces zopakoval. Střídal štětce,

- 214 -
barva stříkala všude kolem, déšť barev bubnoval do skla a nápis pomalu
mizel, až se stal nečitelným.
Při pohledu do další vitríny Koralína spatřila dívku v závěsném
proutěném křesle černé barvy. To bylo obrostlé popínavou rostlinou.
Na zadní zdi bledla freska znázorňující inverzní oblačnost. Zem byla
zahalena vrstvou bílého kouře, jehož chuchvalce převracel konec
dlouhého žlutého závoje pohupující se dívky. Houpačka visela tak
vysoko, že z ní nemohla slézt. Nevšímala si Koralíny, která na ni
promluvila: „Ahoj, co tam děláš?“ zeptala se jí zvědavě.
Dívka na ni nepohlédla, ale odpověděla jí: „Toužím tady po
svobodě.“
Koralína stáhla obočí, „kdo tě tam zavřel?“ zeptala se.
„Má touha po svobodě,“ odvětila jí stále zírajíc do prázdna pod
sebou, jako by ji vanoucí závoj hypnotizoval. „Ty už tam asi visíš
dlouho, co?“
„Tak moc jsem nechtěla skončit v kleci…“ její oči se leskly.
„Jak ti můžu pomoct?“ soucítila s ní Koralína, „můžeš se odtamtud
nějak dostat? Máš kam jít?“
Dívka na houpačce vzdychla: „Ne, nikdo mě nepozval.“
„Kam tě nikdo nepozval?“ divila se Koralína.
„Tomu ty nemůžeš rozumět!“ osočila ji, „ty se vždy dostaneš, kam
chceš!“
„Vůbec mě neznáš, tak mě nesuď,“ kroutila hlavou Koralína a na
okamžik ztratila chuť jí pomáhat.
„Jen ráno vstaneš a projevují o tebe zájem. Nikdy nezůstaneš bez
pozvání. Je ti nabídnuto tolik možností. Ty si jen vybereš tu

- 215 -
nejlákavější. Ostatními opovrhneš. A pořád je ti to málo. A i když se
ti nikdo nezavděčí, stejně ti dál cpou všechno až pod nos.“
„Je rozdíl mezi tím být sám a být osamělý,“ bránila se Koralína
neschopná odejít z hádky.
„Nevíš, jaké to je, když se nemůžeš pohnout z místa,“ poprvé na
Koralínu pohlédla, „ani nevíš, jaké máš štěstí, a ty jej tak marníš!
Jenom se kazíš. Zevnitř začneš hnít mnohem dříve než zvenku,“
vzdychla a spustila oči z Koralíny, jako by byla radši, že zůstane
v kleci, než aby šla s ní, „myslíš si, že sis sáhla na dno. Možná ano. Ale
pak je to tvé setsakra mělké,“ dál pozorovala svůj závoj.
„Jednou mi někdo řekl, že smutek je cena, kterou platíme za to, že
můžeme svobodně myslet,“ vzpomněla si Koralína. Zdálo se jí to
příhodné, avšak dívku to nezaujalo. Koralína přemýšlela, jak zbořit
klece, do nichž jedince zavírá společnost. Hned nato jí ale došlo, že
všechny podobné snahy končí právě uvězněním v kleci. Po chvíli
dívka se žlutým závojem zvedla hlavu, ale Koralína už tam nestála.
Procházela kolem další výlohy, v níž stálo několik figur
polepených lepicími papírky. Bylo na nich něco napsáno, ale Koralína
nemohla slova přečíst. Postavy pózovaly na točně. Nebylo poznat, zda
jde o muže nebo o ženy, ani zda jde o živé lidi nebo figuríny. Nálepky
se snášely odněkud seshora lehce jako okvětní lístky, některé se točily
jako vrtulky.
Z dalšího výjevu byla Koralína v rozpacích. Za sklem spatřila dva
mladé šťastné lidi. Mladíka a dívku. Leželi v objetí na kapotě
rozříznutého auta, jehož přední půlka zabírala celou výkladní skříň.

- 216 -
Tmavovlasá dívka se usmívala. Měla jen spodní prádlo. A chlapec ležel
vedle ní a hladil ji. V dlani svíral hračku. Malé autíčko, kabriolet.
„Tím jednou odjedeme a procestujeme celý svět!“ šeptal jí zasněně
a položil autíčko na její nahou kůži. Dívka si skousla spodní ret.
„A kam pojedeme?“ špitla.
„První do Severní Karolíny,“ culil se mladík a tlačil jí autíčko mezi
ňadry. Dívka jej pozorně sledovala zadržujíc smích. S rychlými
mělkými nádechy se její drobná ňadra chvěla.
„A potom do Jižní Karolíny,“ dodal a tlačil autíčko po jejím
plochém bříšku dolů, kam směřovaly i jeho polibky. Kolečka
kabrioletu ji šimrala a Koralína cítila, jako by se ta kolečka dotýkala jí.
Když si sáhla na chladné sklo, jejího těla, konečků prstů, špiček nohou,
které by si nejraději sevřela dlaní, a podbřišku se zmocnilo příjemné
mravenčení. Zaklonila hlavu a nechala se unést letmým vzrušením.
Předposlední výloha ji však vyvedla z míry. Na podlaze mezi
dvěma skly se v rohu úzkého prostoru choulil chlapec, který odvracel
zrak od pozadí. To bylo tvořeno průsvitnou barevnou mozaikou. Za
chlapcem se nalézal jediný dílek z čirého skla. Chlapec si zacpával uši
a něco si mumlal. Znělo to jako: „Proč? Proč jsi s někým, kdo ti
ubližuje? Proč nepřestaneš? Proč to chceš? Proč ho necháš? Proč to
děláš? Proč si to děláš?“ Koralína na něj zaťukala jako na rybičku
v akváriu. Avšak chlapec si mumlal dál: „Dívat se na tebe je tak těžké.
Nejde to vydržet. Nemůžu po tobě přestat toužit. Moc tě chci vidět.
I když mi to ubližuje.“
Jeho mumlání přehlušovaly zvuky ozývající se zpoza mozaiky.
Tiskly se na ní dvě dlaně. Patřily nahé dívce, jež se opírala o sklo. Její

- 217 -
dlouhé černé vlasy se jí spouštěly přes obličej, splývaly jí na záda a
přepadávaly přes odhalené paže. Za ní stála silueta muže, který ji držel
za boky. Dvě rozmazané barevné skvrny splývaly v jednu. Dívka
sténala, křičela. Muž vítězně pokřikoval a přirážel.
Chlapec otevřel oči, spatřil Koralínu, která na něj zírala, a bouchl
dlaní do skla. Koralína se lekla a zamrkala. „Netušíš, jak je těžké se na
to dívat,“ pravil sklíčeně, „co můžeš dělat, když věc, po které toužíš,
tě neudělá šťastnou a ty to víš, ale stejně po ní nemůžeš přestat toužit,“
Koralína mlčela, „kolika ještě ublížíš?“ obličej mu klesl do dlaní.
„Tak se zvedni a běž odtud. Jdi dál!“ odsekla mu Koralína
netrpělivě, „je to její volba a ty s tím nic nenaděláš.“
„Buď se tak přestaň chovat, nebo se smiř s tím, co jsi!“ chlapec
okřikl dívku za sklem. Koralína na něj pohlédla s naprostou
absurditou vepsanou ve tváři.
„Ty jenom procházíš, tak na mě přestaň házet své odsuzující
pohledy.“
„Někdy člověk prostě musí vidět i to, co vidět nechce. Život bolí,
ale pokračuje dál! Čas všechno zhojí!“ povzbuzovala jej.
„Na to jeden život nestačí,“ hlesl resignovaně.
„Některé věci by neměly být zapomenuty. Neměly by přestat
bolet, aby sloužily jako upomínka pro budoucnost,“ rozmlouvala mu.
„Vůbec si neuvědomuje, jaké má její chování dopad na okolní lidi,
ve kterých zbyla ještě špetka slušnosti a citu, jak je to, co dělá, může
poznamenat, anebo co je horší, uvědomuje si to a dělá to klidně dál,“
jeho slova byla těžká od smutku, „zkouší, co vydržím? Jako by mě
trestala. Proč mě trestá za to, že ji mám rád. Myslí si, že mi pak bude

- 218 -
lhostejná? Na to měla myslet dřív, než zasadila semínko planých
nadějí a nechala je růst těšíc se z pozornosti. Nevěděla, jak daleko
může zajít, co si může dovolit. Pozdě si přiznala, že se jí to vymklo.
Začalo jí to přerůstat přes hlavu, přestalo to být vtipné. Kořeny toho
plevele se zapustily příliš hluboko, prorostly zem, a když se rozhodla,
že je vytrhne… Zem se propadla. Viděla tu propast, nevěděla, jak to
spravit, a tak šla prostě dál, jako by nic, za sebou nechala spoušť a
nezmohla se na víc než na opakování jedné věty…“
„Nech mě žít si svůj život a žij si ten svůj,“ řekl chlapec s Koralínou
jednohlasně. Chlapec pokračoval: „V našem světě nic nevzniká a
nezaniká, jenom se to mění. A hranice mezi láskou a nenávistí je
tenká…“
„No prosím, ať si mě nenávidí,“ Koralína začala zvyšovat hlas.
„Nevidíš si dál než na špičku nosu. Co když si tu nenávist vyliji na
někom, kdo si to vůbec nezaslouží? Co když si ji jednou vyliji třeba
na své dceři? To tě nenapadlo. A co potom z takové holky může
vyrůst? Já ti řeknu co. Ty.“
„To ti nestačí, že si o sobě myslím, že neudělám nic správně?!
Musíš do mě ještě rýt?!“okřikla jej Koralína.
„Nechej mě tu. Táhni pryč! Ty chudinko, která všem ničí život a
ještě chce, aby ji kvůli tomu litovali!“ okřikl ji znovu. Její přítomnost
mu nijak nepomáhala. Spíše jeho melancholii umocňovala, „a hlavně
nebreč, že si tě tvé okolí neváží!“
„Jdu, abys věděl. Tohle nemám zapotřebí. Ty se tu klidně dál lituj.
A trp, zatímco si ona bude užívat,“ mávla nad ním marně rukou, „k
tomu jsi byl stejně předurčený,“ odešla a chlapec se za ní díval: „Oba

- 219 -
moc dobře víme, proč to děláme. Něco v nás si myslí, že si to
zasloužíme,“ znovu si zacpal uši a semkl víčka. Kdyby výjev za
mozaikou nebyl zkreslený barevným sklem a kdyby se Koralína
podívala pozorněji, zjistila by, že kůže černovlásky byla zbarvená
dorůžova.
Koralína zrychlila krok, už měla pasáže až po krk a nemohla se
dočkat jejího konce. Několik kroků od východu se nacházela poslední
výloha. Koralína přispěchala do světla, které z ní vycházelo. Uprostřed
ve výši jejího obličeje bylo do skla vsazené malé kulaté okénko, které
měla pouze tato výloha. Její zdi byly obloženy zrcadly. Podél celé
zadní stěny stál bílý toaletní stůl. Kousek zrcadlové stěny nad ním
lemovaly rozsvícené žárovky. Většinu z věcí položených na stole
tvořila kosmetika. Stálo tam ale také několik bust, které sloužily jako
držáky na paruky. Modely hlav byly rozmístěny i na stojanech po
stranách výlohy. Jejich obličeje jim zakrývaly nasazené bílé masky.
Každá z nich se tvářila jinak. Všechny představovaly specifické pocity.
U stolu se nacházela bílá plastová židle. Její tvar se podobal odlitku
nohou, hýždí a zad lidského těla.
Na židli se právě strojila nějaká žena. Koralína ji pozorovala
v odrazu zrcadel. Nad její podobou se nejprve zhrozila. Její dokonalý
obličej bez jediné vady tvořila hladká bílá maska, v níž zely otvory na
oči a ústa ve tvaru usmívajícího se půlměsíce. Maska dosedala k její
alabastrové kůži tak přesně, že nešlo rozpoznat předěl. Žena sundala
z busty paruku a své odhalené bledé temeno schovala pod kudrnaté
červené vlasy. Prohlížela se v zrcadle, hladila si obličej. Vtom si
v odraze všimla Koralíny, která na ni nevěřícně civěla.

- 220 -
 „Ach, Koralíno. Ty už jsi dorazila,“ nerozhodil ji její příchod,
„nechtěla jsem, abys mě viděla v takovém stavu, celou neupravenou.
Myslela jsem, že tě ten ubožák odvedle zdrží déle. Hm… Zrcadlo
člověku neukazuje všechno, co by měl vidět. Myslela jsem, že
pouhému odrazu chybí zajímavost. Ohledně tebe to ale neplatí,“
skládala jí kompliment a Koralína se divila.
„Ještěže odraz v zrcadle není jako fotografie,“ s úlevou prohodila
žena, zatímco si natírala porcelánovou pleť silnou vrstvou světlého
make-upu.
„Co máte proti fotografiím? Snad si nemyslíte, že kradou duše…“
zasmála se Koralína poté, co se vzpamatovala.
„Jsi mladá, tomu nemůžeš rozumět,“ řekla žena a začala
zvýrazňovat otvory v masce očními linkami a rtěnkou. Její chraplavý
hlas zněl opile, „tebe má objektiv ještě rád.“
„Tak mi to zkuste vysvětlit,“ nasupila se Koralína jako vždy, když
ji někdo omezoval kvůli věku.
„Jsou různé druhy fotek. Třeba momentky často ukazují, co
v člověku je, ale snaží se to zakrýt. Objektiv tě obnaží jako alkohol,
přistihne tě, když se nehlídáš,“ prohodila a nalepila si na bledé hladké
prsty gelové nehty, „ale jindy, když víš, že tě fotí a ty pózuješ a
usmíváš se, objektiv tě nabádá ke lhaní a přetvářce… kterou ty přece
nemůžeš vystát. Není to zvláštní, když tak ráda fotíš? Na fotkách vidíš
jen to, co vidět chceš, protože se jimi dá tak lehce manipulovat. Ale je
jedno, jaký význam jim koneckonců připíšeš, všechny fotky
zakonzervují kousek tebe, kousek tvého života, a vytrhnou ho
z kontextu. A ten kousek se stane důkazem, že se v lidském životě už

- 221 -
hezkou řádku let nepřihodilo nic nového. Ještěže je jen tak dlouhý,
jak je. A jak chceš mít potom radost z toho, když se octneš před
objektivem?“
„To chcete opravdu pokračovat v tak zbytečné debatě?“ ušklíbla se
Koralína.
„Ne. Jen jsem ti chtěla ukázat, k čemu lze přijít, když se zamyslíš
nad na první pohled tak banální frází jako ‚fotky kradou duše‘,“ řekla
žena a upravila si paruku, „a vůbec! Mám naspěch, nevidíš?“
„A kam jdete?“ vyprskla Koralína s nadsázkou.
„Na focení,“ otočila se a podívala se přes rameno na Koralínu. Ta
jí pohlédla do černých otvorů místo očí. „Dám ti radu,“ sklopila hlavu,
jako by jí nebyla Koralínina lidskost, která z ní vyzařovala, příjemná,
„až budeš mít vrásky, měj je ráda. Je to mapa tvého života. Každá
z nich něco znamená. Když jsi tady delší dobu, není špatné mít
takovou mapu, jiný návod nedostaneš. A v životě se dá velmi lehce
ztratit. Měj ráda své vrásky tak, jak chceš, aby je na tobě měl rád někdo
jiný. Aby tě měl rád celou i se všemi důvody, které těm vráskám daly
za vznik, ať těm úsměvným, tak chmurným,“ mluvila žena, ale
působila, že nepřemýšlí nad tím, co vlastně říká.
„Nemám vrásky. Já mám jizvy,“ odvětila jí Koralína, jako by byla
dopálená její zbytečnou přednáškou, „a to je všechno? Neberte si to
špatně, ale v poslední výloze jsem čekala něco jiného. Nějaký zlatý
hřeb, nějakou pointu.“
Žena v masce vstala ze židle a cestou mezi stojany s bustami
přistoupila ke sklu.

- 222 -
 „A co třeba zaplatit vstupné?“ její ruka se natáhla kulatým
okénkem ke Koralíně.
„Za co mám platit? Za to, že jste se tady proti mně všichni spikli?
Já o ty vaše výlevy a kázání nestála!“ odstoupila od skla, „já jsem jen
potřebovala projít!“
„Zaplatíš,“ ozvalo se zpod masky.
„A jak mě k tomu donutíte? Víte, že jste zavřená za sklem?“ dupla
si Koralína.
„Jsme tu vystavení na odiv všem nechápajícím pohledům. Ano. Ale
ty jsi na tom úplně stejně,“ zachraptěla žena. Koralína nechápala, co
tím myslí.
„Jen běž,“ pobídla ji a Koralína se rozběhla k chodníku, který
kolmo navazoval na pasáž. Již ji ozařovala světla pouličních neonů,
když dlaněmi narazila na sklo. Vtom se druhý konec pasáže uzavřel.
Z podlahy se vysunula těžká přepážka, která zatarasila průchod po celé
jeho výšce i délce.
„Ne! Nejsem! Já do výkladní skříně nepatřím!“ volala Koralína na
všechny bytosti zavřené ve výlohách. „Já nechci!“ tloukla pěstmi do
skla, které ji dělilo od zbytku světa. Přepážka se dala do pohybu.
S hukotem letěla uličkou. Míjela výlohu po výloze, které pohasínaly.
Řítila se na Koralínu.
Zastavila se těsně před ní. Koralína se octla uvězněná ve výklenku
sevřeném dvěma robustními domy. Nad ní zůstal zářit neonový nápis:
Pasáž Melancholika. Ať se Koralína snažila sebevíc, zadní stěna se už
nehnula ani o píď. Bušila do skla, zapírala se, ale neměla šanci jej
rozbít. Nezbývalo jí než sledovat život na ulici.

- 223 -
 Kolem výlohy se hromadily davy lidí. Byli jako supi. Zablokovali
téměř celý chodník. Před jejich zvědavými, kritickými a odsuzujícími
pohledy by nejraději zabouchla dveře, avšak neměla se kam schovat.
Slyšela, jak o ní mluví: „Bude se něco dít? Ukážeš nám něco?“
Hodně slov se jí dostalo pod kůži. Zpočátku měla sílu jim
vzdorovat. „To nevíte, že jedno křivé slovo nevyváží ani vagón
květin?“ už nevydržela nápor publika a okřikla jej. Poté jí k výloze
začali skládat různé kytice. Přála si dostat se ven. Žádala své diváky,
obdivovatele i šmíráky, aby jí z pasti pomohli. Ti se ale nechtěli
připravit o svou zábavu, její utrpení.
„To jsou vaše životy natolik nudné a nezajímavé, až se chcete
zajímat o ten můj?“ pokaždé, když okřikla dav, stokrát se jí to vrátilo.
„Proč prostě nemůžete jít dál? Proč se tu musíte stavět a ukazovat
na mě prstem?“
„Protože musíme…“ odpovědělo jí nějaké dítě, než jej matka
odvedla z davu.
Potom už jen seděla a snažila se zástupy ignorovat. Přemýšlela nad
výjevy z pasáže a nad lidmi, kteří v ní byli zavření tak dlouho, že si
neuměli představit jiný život. S každým dalším pohledem jako by se
scvrkávala.
Světlo pouličních lamp a billboardů zakolísalo a všichni se v mžiku
plném paniky dali na útěk. Její výstavní hodiny za sklem po stovkách
pokřivených pohledů pomalu končily. Tma, před kterou prchala, se
pro ni vracela, jako by věděla, že nyní nebude mít dost sil na to, aby
jí vzdorovala. Koralína procitla ze svého zoufalství. Přitiskla se ke sklu
a cítila, jak se svět venku mění. Ulice se vylidnila, všichni se schovávali

- 224 -
dovnitř. Napnutá čekala, co přijde. Instinktivně se chytila za přívěšek.
Vtom ji to napadlo. Sundala si krystal z krku a obkroužila jím kruh.
Vyryla do skla rýhu, avšak výplň byla příliš silná a krystalu rovněž
ubylo. Zkoušela to dál, prohlubovala kružnici, když spatřila, jak se
nedaleko jedna z výškových budov řítí k zemi. Vše se seběhlo rychle.
Poklop kanálu vystřelil do povětří. Na povrch vyšplhaly dvě
postavy. Mladík
v džínové košili upřel pohled na vymrštěný poklop. Natáhl ruku,
jako by na něj chtěl dosáhnout. Mávl. Poklop změnil směr. Letěl jako
rotující disk na výlohu.
„Zakryj si oči!“ dívka v modrých punčochách varovala Koralínu,
která si, ještě než to dořekla, zakryla obličej. Ozvala se rána. Poklop
kanálu narazil do skla a dopadl na dlažbu. Pavučina prasklin zbarvila
tabuli doběla, přesto stále držela ve svém rámu. Dívka v modrých
punčochách předstoupila před výlohu, zavřela oči a zatnula ruku
v pěst. Vtom se střepy rozlétly do okolí.
Modře sladěný pár pomohl Koralíně ven. „Někdy si člověk musí
udělat nouzový východ sám,“ prohodila dívka a pevně jí stiskla ruku.
„Ale vždyť já už ho skoro měla!“ Koralína litovala svého zbytečně
zničeného přívěsku.
„Tohle bylo efektnější,“ odněkud se rozezněl pronikavý, uši
drásající zvuk, „rychle, není tu bezpečno!“ zvolal mladík, když se
všichni tři ponořili do mračna prachu valícího se ulicí.

- 225 -
 XIX. NEDÁ SE NIC DĚLAT

Sedím uprostřed deštivé noci a počítám sekundy. Ve vzduchu se

line zápach kanálů. Naproti mně spokojené partičky lidí plní kino.
Dnešní program: Čtvrtá noční můra.

- 226 -
 Neviděl jsem ani jednu a ani o to nestojím. Znám ty lidi, vidím je,
jak chodí kolem a jen prázdně tlachají. Pořád říkají, jak jsou nešťastní.
Že prý mají depresi. Nesnáším lidi, kteří říkají, že mají depresi.
Většina z nich ani netuší, co to deprese je. Mají jen pár malicherných
problémů, za které by ti s depresí byli vděční. Kéž by se takoví lidé
mohli s opravdovou depresí potkat a seznámit se. Ale ona by o žádné
seznamování nestála.
Nemám depresi. Jsem Deprese a přemýšlím, jak jsem se sem dostal.
Čas se nesmírně táhne, ale já nechci, aby pospíchal. Část mě ví, že to,
co chci, aby skončilo, neskončí. Přesto nemůžu odejít. Možná nemám
kam. Nebo nevím, co jiného dělat než to, co dělám, protože jsem zde
už příliš dlouho. Tak dlouho, že pro mě už nic jiného není.
Vše se kolem mě míhá. Jen nepospíchej, buď trpělivý - šeptá mi
hlas, který se ve mně uvelebil. Co se má stát, se stane. Čekám jen na
smíření. Čekám, až mi je čas nabídne a já budu moct udělat krok
vpřed. Vím, že se to stane. Stane se to co nevidět. Bude to tuto noc.
Pro ostatní lidi obyčejná noc. Prší a oni se dívají ze svých kapkami
potečených oken a bědují, jak je venku nevlídně. To uvědomění, že
tam ti lidé někde jsou a přesně to dělají, mě těší. V duchu se jim
vysmívám.
Vzduch je vlhký a chladný. Když si nedáte pozor, rychle se vám
dostane pod kůži, naplní vás a velmi těžce se jej zbavuje. I potom, co
se zahřejete, zůstane ve vás. Pomalu ochlazuje vaše hřejivé
vzpomínky. Nevratně. To se mně stát nemůže. Sleduji kapky deště,
jak se rozplývají ve špinavých kalužích. Voda se řine po chodnících,
odkud pozvolna přetéká na silnici. Ani chvíli si kapky nevydechly a

- 227 -
auta je opět posílají dál. Nakonec končí v temné hloubce za mříží
kanálu. S sebou berou i barevné listí napadané ze stromů. Představuji
si, že jsem jimi.
Choulím se pod stříškou autobusové zastávky a chovám se k těm
malým poutníkům jako k největším nepřátelům. Vnímám každý svůj
nádech, jak mi vlhký podzimní vzduch plní plíce. Slyším tlukot svého
srdce, jako by se snažilo vyskočit mi z těla a utéct. Klidně bych jej
nechal. Na nic ho nepotřebuji. Přesto bych doufal, že se vrátí.
Vnímám napjatou atmosféru každou částí svého těla. Jsem jediný?
Tma, šum deště, hlasy lidí a hukot projíždějících aut vytváří chaos. Jak
rád bych utekl, a ještě radši bych byl, kdybych to měl za sebou.
Instinkt je silný, ale přesto zde stále sedím a nehnu se, dokud nepřijde
čas.
Je to výzva. Uvědomuju si ji, jaký by mohla mít význam. Mohla
by mi od základu změnit celý život. V následujících chvílích se může
stát něco opravdu zásadního. Nebo to bude jen formalita, kterou
vyřídím bez povšimnutí. Člověk by si neměl zahrávat s ohněm. Tak
proč to pořád dělá? Do čeho jsem se to zase uvrtal? Hlodá to ve mně.
A já chci jen znát odpověď. To mne tu drží, to zadupává obavy někam
hluboko. Musím je rozptýlit, musím opustit tu napjatost a uvolnit se.
O nic nejde.
Myslím na dívku, která mi utkvěla v paměti. Viděl jsem ji ještě
předtím, než skončila ve výloze. Opravdu výstavní kus. I když nad ní
slintala spousta zvědavých kolemjdoucích, byla vystavená jako by jen
pro mě. Stačilo zaklepat. Už když jsem ji viděl poprvé, věděl jsem, co

- 228 -
je zač. Avšak tehdy na mne ani nepohlédla, ani si mé bídné existence
nevšimla. Dohánělo mě to k šílenství. Nyní mě to uklidňuje.
Sleduji kapky deště, jak vše zahalují do ponurého závoje. Všechny
barvy jsou pryč, déšť je smyl nebo se podvolily oranžovému světlu
pouličních lamp. Poznávám ten pocit, jak na mě působí. I ty stromy
lemující silnici se bojí ukázat své jindy pestré barvy. Cihlové domy
stojící těsně u sebe po obou stranách silnice vytvářejí dojem, jako by
to byly honosné zdi, které tuto ulici a vše, co je v ní, uzavírají do pasti.
Odvracím se od reality a potápím se do sebe. Tam, kde je
bezpečno, kde mě nic nerozhodí. Tam je vše takové, jaké to chci mít.
Přemítám, co jsem udělal a co ještě mám udělat. Jak to co nejlépe
dotáhnout do konce. Ráno jsem vstal tak jako další miliony lidí. Ať
jsem dělal cokoliv, bylo to tak nicotné a bezvýznamné. Všechny
detaily se utápí a zanikají v celistvosti jako tady ty kapky deště.
Vše se schylovalo k tomuto okamžiku. Těším se na něj a zároveň
se jej bojím. Nemůžu se ho zbavit. Nemůžu před ním utéct, už to
nejde. Až to tady dodělám, už se nebudu stresovat. Nebudu nikam
pospíchat. Nebudu se ničeho obávat. Budu si to moci dovolit. Těším
se na to moře času. Těším se, jak si polepším. Jak to, co dělám, bude
o něco méně malicherné. Závěr celé této zpropadené etapy bude
velkolepý, já to cítím. A dovolím si oslavovat. Dostanu to, na co mám
nárok. Proč bych na to neměl nárok, když kdekdo má to, co chci, a
nemusel se pachtit?
Stanu se součástí koloběhu, někomu polepším, někomu naopak.
Tak to chodí. Dlouhý čas jsem byl tady dole. Tak hluboko, že jsem
už ani neviděl světlo. Teď si oddechnu. Dostanu se výš, aspoň jednou.

- 229 -
Představoval jsem si to tolikrát. Jak ráno otevřu oči a vše bude stejné,
přesto lepší. Bude to jen další obyčejné ráno, ale uvidím barvy, budu
se smát. Doufám, že to bude už zítra. O víkendu pozvu pár přátel nebo
aspoň ty, kteří se za ně vydávají, a oslavíme to, co osobně považuju za
úspěch. A snad nejvíc se těším na to, jak se konečně vyspím, v klidu,
v noci plné snů, bez žádného kvapu. Hrátky s ohněm se pro jednou
vyplatí, bude to fér. Já to vím.
Myšlenka na budoucnost mne uklidní. Potápím se tedy jiným
směrem. Najednou mě zahákne velký otazník, jenž se vynořil
z neznáma, a nabádá mě k přemýšlení nad nedořešenými věcmi,
nimrání se v něčem, co ani nemá řešení. Za otazníkem se skrývá
dívka, na kterou nemůžu přestat myslet. Je to vtíravá myšlenka. Snad
každého nejméně jednou za život napadla. Schovává se za každým
falešným komplimentem, úsměvem či pouhým pohledem. Zajímavé,
jak pouhý pohled, úsměv či slovo vyslovené s nejistotou, ať už
samotné má význam nebo ne, může vzbudit ty vtíravé otazníky. Nyní
je vítám s otevřenou náručí, aby mi byly příjemnější než realita, která
mě obklopuje. „Nyní“ ale moc dlouho netrvá.
Uvědomuji si, že se cítím víceméně podvedený. Přinejmenším
zklamaný. Pátrám po příčině, jako vždy hledám odpovědi. Nemám
nic, jen domněnky. Domněnky, že se ta osoba skrývající za otazníkem
opravdu vynasnažila. Celou tu dobu přesvědčovala své okolí, že není
taková, jaká se zdá, že je nevinná, a aby ji lidé neodsuzovali
podle prvního dojmu. Ale pak se ukázalo, že ten první dojem byl
přece jen správný. Namyšlená a protivná zkažená duše, třeba i míň.
Jaký má význam? Nebo žádný nemá? Anebo jí ho snad dám já?

- 230 -
Začínají mi docházet jistá fakta. Nacházím v nich souvislosti. Jako by
vše bylo na programu jedné vyhlídkové jízdy a já se jen bod po bodu
držel trasy.
Vesmírný odpad; když se vyleští tak, že se bude blýskat, bude to
stejně pořád odpad. A ta malá jiskra by snad byl jen blud. Odpad, jako
všechno ostatní. Nic víc to není.
Problémy; samy nevědí, co chtějí. A to je jejich problém.
Přidělávají starosti, zbytečná trápení, jakoby na ně snad měly nárok.
Jsou jejich prožitky opravdu hluboké, nebo se jen přetvařují a doufají,
aby nevyšlo najevo, že jsou marnivé a zhýčkané a neumí nic než řešit
prkotiny. Snad nevědí, co je důležité. Když má někdo problém, sám
se stává problémem. Problémy díky nám jen dostávají tváře. Neměly
by mít nárok na nic. Právem jim náleží pouze jedna otázka – a co je
fér?
Podvodnice; kdo určuje dary a jejich množství, které obdarovaní
dostanou? Čím si je zasloužili a proč za ně někdo neplatí vůbec a jiný
zase příliš draze? Kazí společnost, místo aby dostala skromný dar,
kterého si bude vážit, všechno jí spadne samo do klína. A ten, kdo
upozorní na neférové jednání, se zákonitě stává závistivcem a
nenasytou.
Nenasyta; co chce, to má. Z mála dělá moc. Ten, kdo má málo,
oproti němu nemá nic. A on toho chce ještě víc. A jen podle toho se
rozhoduje. Ničeho si ale neváží. Proto bere i to málo, které mu
nepatří.
Nevděčnice; tolik toho umí, umí snad všechno. Proč ji příroda
obdařila tím, co umí. Čím si zasloužila tak všestranné dary, když je

- 231 -
zkažená jako její okolí? Jakým právem dostala dar cítit, myslet a tvořit,
když jej tak špiní a znehodnocuje?
Každý člověk zná takové lidi. Všichni žijí zde a zítra si je k sobě
pozvu.
Jen řekněte odrazu v zrcadle, ať pošeptá, kdo to je. Jedno však
nepoví - nikdy se nikdo nedopátrá po tom, proč to tak je. Nemá smysl
se tím zaobírat. Nestojí to za zkažení dobré nálady. Ta dívka z výlohy,
kterou znám, nýbrž ona mne nikoli, hodila by se do našeho kolektivu?
Musím se jí na to zeptat, hned po tom, jakmile tady skončím. Pozvu
ji také. Najdu si ji. Bude to velkolepý večírek.
Najednou se proberu do reality jako ze snu. Ten čas, na který jsem
čekal, nadešel. Můj odraz v kaluži se rozplyne, teď se musím
soustředit. Musím si nechat v hlavě a hlavně na jazyku jen tu jednu
věc a soustředit se na ni. Předtím ale v duchu poděkuji za všechny
lidské vady, jak moc lpí na svých věcech a jak jsou pokrytečtí, bez
toho bych zde nebyl.
Přede mnou zastavilo auto, na které tu čekám. Je hnědé,
třídveřové, má ostré rysy, které kopírují stékající kapky deště. Řidič
stáhne okýnko a já spatřím, jak mi kyne rukou a říká, abych nastoupil.
Jeho hlas neslyším, slova přehlušilo předení motoru. Co nejrychleji
přeběhnu deštěm a nastoupím. Hned po tom se auto rozjede.
„Vše platí tak, jak jsme se dohodli?“ ptám se s mírně se chvějícím
hlasem. Odkašlu si dřív, než znejistím. Muž za volantem v bílém
obleku a černé kravatě pouze kývne hlavou. Všímám si, že vjíždí do
vykřičené čtvrti města.
„Řekl jsem tomu, komu to zde patří, že víš, kde je to, co chce.“

- 232 -
 Auto zajelo do křivolakých uliček. Nesmí mě to znejistit. Sleduji
stěrače, jak stále dokola stírají kapky z čelního skla. Přední světla
osvěcují tisíce padajících kapek. Pak očima střelím na něj.
„Ano, to vím,“ odpovídám s klidem a dívám se sám sobě do očí,
jež se mi odráží v jeho slunečních brýlích. Nechápu, proč je má, je
snad slepý? Ale zeptat se jej neopovážím.
„Takže doufám, že můžeme přejít k věci,“ říká klidným hlubokým
hlasem, v jehož tónu se nemohu zorientovat.
„Samozřejmě, poctivý obchod.“
„Ovšem. Ale majitel ti vzkazuje jednu věc…“
Nastražím uši. Ten tón v jeho hlase, co to je? Potí se mi ruce, svírá
hrdlo, oči mám vytřeštěné. Každá buňka mého těla je napjatá a já
cítím, že něco není v pořádku, „…cena snad platí?“ přerušuji ho a
vidím, že mu hatím proslov.
„Vzkazuje ti, že se nenechá obírat od takové špíny, co si hraje
s ohněm a neví, kde má svoje místo. A už vůbec nebude platit za něco,
co může mít zadarmo. Ty do tohoto světa nepatříš.“
Hlas muže utichl. Najednou se dívám do temné hlavně pistole.
Člověk to vidí ve filmu, čte o tom, ale když je to skutečné, je to
nepopsatelný zážitek. Nevíte, co máte udělat, jak zareagovat. Ale na
to není čas, není čas si uvědomit, že máte vůbec nějak reagovat, není
čas si uvědomit, že nemáte čas. Nestačíte udělat vůbec nic.
Zalehly mi uši, oslepil mě bílý záblesk. Cítím, jak mi hlavou
projela nesnesitelná bolest jako střep, který se chce prodrat skrz. Ta
ale za okamžik odezní. Postupně přechází v chlad, který se mi šíří po
těle. Vše, co mám v hlavě, ze mě pomalu uniká. Všechny myšlenky,

- 233 -
všechny plány, všechny otázky. Jako kdyby tam nikdy nebyly. Viděl
jsem je, jak mizí. Roztříštily se jako sklo, již si nedokážu vybavit vůbec
nic. Nemůžu prosit čas, aby zpomalil. Pro mě už žádný není. Nemůžu
myslet. Je to tak nepostřehnutelný okamžik.
Musím si jej vychutnat, uvědomil jsem si těsně před tím, než ten
muž zmáčkl spoušť a já se smířil s tím, že tady teď umřu. To je jediné,
co dostanu. Vidím jen záblesk obrazu, který se mi vpálil do očí, jak
ležím v úzké uličce, promočen a v chladu napospas kapkám deště,
obličej mám v kaluži a má hlava se vypouští. Vše, co tam je, se barevně
rozpíjí ve vodě kolem mě. A pak mizí v propadlišti kanálu. Jen běž,
držet tě nemohu, říkám svému vědomí těsně před tím, než mi v hlavě
nezbude nic než prázdno. Poslední věc, na kterou jsem myslel, byla ta
dívka z výlohy.
Pak se mi zatmí před očima. Cítím tu lehkost. Již mě nic netíží,
jsem volný, jsem lehčí než vítr. Zmizím jak mýdlová bublina.
A jediné, co si člověk může říct, je, že je to jedno. Nedá se nic dělat.

- 234 -
 XX. JEDEN Z NÁVŠTĚVNÍKŮ

Postarší plešatý muž s velkým pivním břichem a tenkýma nohama

seděl ve špinavém nátělníku a obrácených šortkách na balkónu bytu
v pátém podlaží. Popíjel pivo a předstíral, že na noční obloze pozoruje
hvězdy, přestože nebe zaplavil světelný smog, který nezmizel, ani
když pohasly lampy v půlce města. Otrhaná záclona, která poklidně

- 235 -
vlála v otevřených balkónových dveřích, za ním odhalovala temný
pokoj, v němž zrnil starý televizor.
Ruka rozhrnula záclonu a na balkón vstoupil muž v bílém obleku
a černé kravatě. Ve rtech svíral doutník. Nepozorovaně se přiblížil za
otylého muže ve skládacím lehátku. Vyndal si doutník z úst a típnul
mu jej o pleš. Doutník zasyčel. Tlusťoch se polekal a vykřikl, avšak
než se stačil vzpamatovat, muž v bílém obleku přeskočil zrezivělé
zábradlí. Celý výškový dům za jeho vlající kravatou rozpárala černá
chapadla, která jej následovala. Valila se z oken a zdi praskaly, řvaly
bolestí. A budova se patro po patru sesunula k zemi.
S jejími troskami na zem dopal i muž v bílém obleku. Jeho černé
polobotky tiše zastepovaly na asfaltu. Rukou si prohrábl vlasy a rozešel
se kupředu, k místu, kde se Koralína ještě před chvílí vystavovala na
odiv. Na ulici, kterou zavalilo mračno dusivého prachu, vypukl
zmatek. Muž se zastavil před vysklenou výlohou. Z temné skuliny
mezi mrakodrapy se hrnula spleť chapadel, která Koralíně a
telekinetickému páru odřízla cestu ke kanálu. Chňapala po nich a
Koralína je nestačila odkopávat. Ti tři věděli, že proti nim nemají
žádnou šanci.
Muž v bílém obleku šel uprostřed silnice jako pán okolního
chaosu. Kráčel po plné bílé lajně a vedl s sebou červy, kteří provrtávali
vše, co jim přišlo do cesty. Zadíval se na dvě dívky s mladíkem, jako
by věděl, že mu utéci stejně nemohou. Koralínin zmatený obličej se
odrážel v jeho slunečních brýlích, když se za ním ohlédla, zatímco se
s dívkou v modrých punčochách a mladíkem v džínové košili běžela
schovat do protější budovy.

- 236 -
 Mladík v džínech včas zpozoroval špičatý konec jednoho
z chapadel, které se plazilo u země jako had. Zaútočilo na ně.
Přimhouřil oči, ve kterých mu popraskaly žilky. Myšlenkou jej
odhodil někam do smrště prachu. Chapadla trhala budovy, jako by
byly z papíru. Dívka silou mysli odrážela vysklená okna a padající
omítku, přičemž střepiny drásaly nejbližší měkké slizké liány, ze
kterých vytékala černá zapáchající tekutina.
„Co to je?!“ křičela Koralína, avšak oproti řevu řítících se budov
jako by byla němá.
„Černá žluč!“ křičela jí do ucha dívka s modrými punčochami.
„Rychle! Na ulici se neubráníme!“ volal mladík a myšlenkou
rozrazil obě křídla těžkých prosklených dveří od protější zchátralé,
avšak prozatím nedotčené budovy. Vklouzli dovnitř. Dveře se za nimi
zavřely. Vtom všechno běsnění utichlo.
Dlažba na podlaze haly, ve které se octli, měla šachovnicový vzor.
Nad ní se až do nejvyššího poschodí točilo schodiště, které bylo
zastřešeno velkým zaneseným oknem. Prostor mezi bílými stěnami,
jejichž omítku do poloviny pokrýval žlutozelený latexový nátěr,
plnilo nažloutlé šero. Vypadalo to, že budova je vylidněná.
„Jak ti mám říkat?“ vyhekla ze sebe Koralína držící se u dívky
v modrých punčochách.
„Říkej mi klidně superhrdinko, zachránkyně nebo hvězdo, ale
jmenuji se Jamais. To je francouzsky,“ odvětila jí, sotva popadala dech,
„a on se jmenuje Vu a nesnáší, když mu někdo komolí jméno,“
představila jí i mladíka, když klusali přes šachovnici pod schodištěm.
„Musíme dolů, nenapadá tě jak?“ otázala se Jamais.

- 237 -
 Koralína spatřila starý výtah, kterému již od prvního pohledu
nedůvěřovala.
Vu natáhl ruku a podlouhlý obdélník v kovových nazelenalých
dveřích se rozzářil, potom přitáhl dlaň k sobě a dveře se otevřely,
„třeba vede do suterénu.“ Vstoupili do kabiny a než se za nimi zavřely
dveře, přečetli na ovládacím panelu čísla poschodí. Podle tlačítek se
pod nimi nacházelo ještě jedno patro. Jamais jej stiskla. Vu nechal
zavírač dovřít dveře. Kabina se však nespustila dolů, jak všichni
předpokládali, ale nahoru.
„Ale ne, tam ne…“ zaklela Jamais.
„Nemůžu s tím hnout,“ soustředil se Vu, zrudl v obličeji a začal se
potit. Světlo ve výtahu zaskomíralo, ale kabina se nezastavila. Koralína
zběsile mačkala tlačítko STOP, které ji však nehodlalo poslechnout.
„Doufám, že nemáš strach ze stísněných prostorů, Koralíno,“
usmála se Jamais.
„Mám-li být upřímná…“ zatvářila se nelibě Koralína. Tmu
v obdélníku dveří vystřídalo světlo.
Jamais sáhla na dveře. „Myslíš, že je to dobrý nápad?“ váhal Vu.
„Myslíš, že ne? Nic zpoza nich neslyším…“ zarazila se.
„No právě,“ zatáhl Jamais do zadní části kabiny a předstoupil přede
dveře.
„Zůstaňte tu,“ upozornil dívky, když pootevřel dveře. Dovnitř
proniklo o něco jasnější šero.
„Jak je to možné?“ Jakmile Vu vystoupil z výtahu, Jamais nahlížela
ven. Koralína sledovala jen deseticentimetrovou mezeru mezi
kabinou a okrajem šachty. Vtom se kabina hnula, Koralína zpanikařila

- 238 -
a vystřelila z výtahu za Vuem. Ten se otočil a přitáhl si ji k sobě,
potom pohlédl na Jamais, která držela dveře nakročená vystoupit.
Vtom se s ní kabina utrhla a ona jim v mžiku zmizela z dohledu.
„Ne!“ zvolal Vu a přiskočil k otevřené šachtě, z níž se ozývalo
skřípění bezpečnostních brzd. Kabina se zastavila těsně před dopadem.
„Jamais!“ volal za ní do šachty, jejíž dno se ztrácelo ve tmě. Nikdo
mu neodpovídal, šachtou se nesl pouze zvuk propínajících se
ocelových lan.
„Kde to vlastně jsme? Na střeše?“ zeptala se Koralína, když se
rozhlédla a první, čeho si všimla, byl klid. Vu pohledem stále
prozkoumával šachtu. Po chvíli se otočil a nechal dveře, aby se zavřely.
Před nimi se rozprostírala plocha pokrytá kopcovitým
neupravovaným trávníkem. Uprostřed se táhla rovina s kamenitou
pěšinou, která vedla k malé románské kapličce.
„Musí odtud vést i jiná cesta. Musíme rychle zpátky dolů,“ Vu
kontroloval opačnou stranu od výtahu, kde travnatý pahorek
nadstavovaly špinavé skleněné tabule střešního okna nad schodištěm.
Vedle nich ležel poklop. A na něm stál rozzuřený býk. Jen, co
zpozoroval, že si jej Vu s Koralínou všimli, zafuněl, vykopal zadníma
nohama pár travnatých drnů a rozběhl se proti nim. „No to si děláš…“
„Nedokážeš ho zastavit?!“ volala Koralína. Býk nabíral rychlost,
byl skoro u nich.
„Ne! Pryč!“ Vu popadl Koralínu a oba se dali na úprk. S býkem za
zády běželi po pěšině ke kapličce.
„Honem! Tam!“ zvolal a rozrazil dřevěné dveře kapličky. Zapadli
dovnitř a každý přibouchl jedno křídlo těsně před nárazem býka.

- 239 -
Dveře odolaly, ale bylo zřejmé, že další náraz nevydrží. Býk se otřepal,
proběhl se kolem vchodu a jeho dusot se zastavil několik metrů
naproti dveřím, k nimž mířily jeho rohy. Rozběhl se.
Na zadní stěně kapličky visel obrácený kříž, pod kterým stál
dlouhý dřevěný stůl. Vu z něj smetl všechny svíčky a převrátil jej na
bok. Potom jej s Koralínou kvapně přisunuli ke dveřím, které se při
býkově úderu prohnuly a zakřupaly. Držel je pouze stůl. Vu
s Koralínou rozestaveni po stranách dveří bez dechu čekali na další
náraz.
Přišel vzápětí. Dveře se rozletěly a zuřivé zvíře vtrhlo dovnitř jako
buldozer. Býkovy rohy sunuly dřevěný stůl, až narazil na zeď a
zpřelámal se. Koralína s Vuem vyběhli ven, zatímco býk drtil třísky a
vše uvnitř, div se kaplička nerozpadla. Běželi zpět k výtahu s větším
zápalem než býk, který se již vymanil ze zajetí stísněného prostoru a
začal je pronásledovat.
Zatímco sbíhali svah k šachtě, Vu mávl rukou a kovový poklop
vedle střešního okna odletěl. Koralína vklouzla dovnitř, chytila se
žebříku, po němž sjela, a octla se na poschodí v posledním patře
budovy. Stačila si všimnout pouze otevřených výtahových dveří
v přízemí a kabiny zaseknuté mezi patry. Nato z žebříku seskočil i Vu.
Oba vzhlédli k otevřenému průlezu, který v ten okamžik přeskočil
rozběsněný býk, a ještě jim ani nezmizel z dohledu jeho ocas, když se
ozvala rána tříštícího se skla.
Vysklená tabule střešního okna se před zraky dvou diváků snášela
dolů a s ní i funící býk. Jeho bezradné svaly se napínaly pod hnědou
srstí. Zatímco kopal nohama, minul sedm poschodí, až dopadl

- 240 -
doprostřed dlažby pod schodištěm. Ohlušující rána otřásla budovou.
Podlaha v hale se i s torzem býkova těla propadla do suterénu.
Koralína s Vuem si prohlíželi kráter zpoza zábradlí ochozu, který
přecházel v chodbu táhnoucí se do tmy.
Než Koralína stačila něco říct, ponuré nažloutlé světlo v hale
začalo pohasínat, až jej na okamžik zcela vytlačila tma. Když se opět
vrátilo, v chodbě za nimi stála šklebící se stařena. Vu ji zpozoroval jako
první, Koralína se vylekala. Stařena po ní chmatala kostnatýma
vrásčitýma rukama se spoustou skvrn. Její fialové nehty zapáchaly.
„Dolů!“ Vu ji odstrčil myšlenkou, čímž ji popudil a v jejím obličeji
naběhl výraz, jako by byla napadená vzteklinou. Pak následoval
Koralínu, která se vydala jedinou možnou cestou - po schodech dolů.
Sbíhali patro po patru, obkroužili halu tolikrát, až se Koralíně začala
motat hlava. Brali schody po dvou. Míjeli chodby, ale nikdy neměli
dost času, aby do nich zabočili. Slintající stařena byla neúnavná, držela
se krok za nimi.
Znenadání si Vu všiml velké korkové nástěnky visící na zdi
v následujícím mezipatře. Trčelo z ní nesčetné množství zrezlých
špendlíků, které držely vybledlé křehké papíry. Soustředil se na ně.
Snažil se spatřit každý špendlík a připínáček. Jakmile probíhali kolem
ní, vystihl pravou chvíli. Mávnul na nástěnku a otevřenou dlaní ukázal
na zuřící stařenu, která po něm skočila. Vtom se všechny papíry visící
na nástěnce spustily na podlahu. Nezbyl na ní jediný špendlík.
Obličej stařeny se stal velkým krvácejícím jehelníčkem. Řvoucí
babizna se zastavila. V té chvíli ji Vu popadl a hodil ze schodů.
Koralína se přitiskla k omítce. Staré polámané tělo proletělo kolem ní

- 241 -
a zastavilo se až na šachovnici pod posledním schodem. Nad mrtvolou
stál muž v bílém obleku. Prohlédl si ji a pak vzhlédl. Spatřil Koralínu
a sundal si černé sluneční brýle. Pod nimi se místo očí objevily otvory.
Malé tečky se roztáhly v důlky, v nichž se zjevily konce černých
chapadel. Ta se v okamžiku vyhrnula ven. Byla delší než on a stále
rostla. Muž v obleku zmizel v jejich spletenci.
Vu natáhl ruku ke Koralíně, která ji pevně sevřela. Přitáhl si ji
k sobě přes pět schodů a vystoupali spolu do předchozího patra.
Zahnuli do chodby, po jejímž stropě se táhlo žluté potrubí. „Hni
sebou, ten po schodech nechodí!“ než to dořekl, octli se v úklidové
místnosti. Dveře se zamknuly. Koralína našla vypínač a rozsvítila.
Obklopovaly je regály plné různého haraburdí. Po stropě vedly tytéž
trubky.
„Co je sakra zač?“ šeptala Koralína.
„Je nebezpečný, to je důležité,“ odpověděl jí Vu.
Celá budova se mohla v okamžiku sesypat. Místo toho se za
dveřmi ozývaly jen tiché kroky. Vu naznačil Koralíně, aby nemluvila.
Oba napjatě čekali. Koralína držela kliku dveří, Vu je myslí držel celé.
Kroky na chodbě utichly.
Po chvíli Koralína zašeptala: „Myslíš, že už je pryč?“
V tom se za skřípavého hřmotu dveře vylomily z pantů. Muž
v bílém obleku je odhodil jako kus papíru. Popadl Koralínu a vytáhl
ji z komory.
„Nech ji! Pusť!“ vykřikl Vu a pokusil se jej odrazit. Koralína se mu
stačila vysmeknout. Vu si ji přitáhl k sobě a postavil se před ni.
Koralína se schoulila u zadní stěny. Vu bránil prázdné zárubně

- 242 -
vlastním tělem, které jako panenku popadl muž v bílém obleku a
vyhodil jej ven na chodbu. Již jej od Koralíny nic nedělilo.
Vu se rozzuřil. Naplnil jej vztek. Světlo žárovky v úklidové
místnosti začalo mžikat. Zaprášené haraburdí v regálech se
rozdrnčelo. A muž v bílém obleku stojící ve dveřích se zastavil.
Pohlédl na druhý konec chodby, kam odhodil Vua. Ten do něj
zabodával svůj nemilosrdný výraz. Staré potrubí táhnoucí se u stropu
zaskřípalo. Vu vzpažil, krčil obličej, zatínal všechny svaly. Zatnul ruku
v pěst. Roura se pokřivila. Pak ukázal na posla bolesti. Trubka se
vytrhla a ohnula směrem na muže v obleku. Z jejího konce vytryskl
ohromný proud vody, jehož tlaku pomáhalo Vuovo odhodlání. To
muže v bílém obleku vytlačilo ze dveří. Vu nepřestal. Voda tryskající
drtivou silou vybičovala muže z chodby až na schodiště, kde s ním
vyrazila zábradlí.
Potrubí co nevidět vyschlo. Jen pár zbylých krůpějí stékalo z jejího
ostrého konce. Koralína vykoukla z úklidové místnosti. Rozhlédla se
po chodbě. Muže v bílém obleku nikde neviděla. Ovšem neviděla ani
Vua. Brodila se louží zaplavující celou chodbu, kterou voda změnila
k nepoznání. Vrátila se ke schodišti.
Muž v bílém obleku se konečky prstů držel okraje kráteru
v šachovnicové podlaze, kde masy vody padaly do víru a odtékaly
do podzemních stok.
Kolem něj se hromadily fádní siluety. Všechny se vykláněly a
sledovaly ho, jak sotva udrží obličej nad peřejí. To jejich temné oči a
chladné obličeje jej topily.

- 243 -
 „Pomozte mi! Prosím! Sloužil jsem jí věrně!“ plival muž v bílém
obleku na své společníky a vír se ho zmocňoval. „Proč se všichni jen
díváte? Poslouchejte!“ snažil se nadechnout, ale vdechoval jen kalnou
vodu. „Slyšíte mě! Vím, že mě potřebujete! Proč mi nechcete pomoct?
Udělali jste ze mě to, co jsem. A teď mě nechcete?“ poté zmizel
v kalném víru. Ten se zakalil ještě víc. Voda zrudla, proměnila se
v červenou tekutinu, kterou již také zůstala.
Když Koralína skrčená za zábradlím sledovala, co se děje dole
v hale, najednou se o patro níž mezi příčkami objevila další hlava.
Otočila se na Koralínu a špitla: „Psst, sejdi sem, ale opatrně.“
„Jamais!“ zašeptala nadšená Koralína, která se stáhla a v přikrčení
se plížila po schodech. Přitom sledovala děti noci shromážděné takový
kousek od ní. Nikdo z nich však nevzhlédl.
Jamais čekala na Koralínu za rohem při vstupu do chodby. Když ji
vycítila nablízku, vyhlédla a zašeptala: „Honem, honem!“
Jen, co to dořekla, šeré světlo v budově na moment pohaslo.
Siluety, které čekaly, jestli muž z rudého víru ještě vyplave, zmizely.
Nevyplaval. Všechna rudá voda odtekla. Zůstala po ní jen rozlehlá
louže po okrajích haly.
„A kde je Vu?“ zeptala se Jamais.
„Netuším. Ztratil se,“ kroutila hlavou Koralína. Jamaisin kamenný
výraz se nezměnil. Nepohlédla na ni, dál nepromluvila. Dívky sešly
zbývající poschodí. Jamais ukázala na místo v kráteru. „Tamtudy?“
zeptala se Koralína a následovala Jamais, která seskočila do suterénu a
pak ještě níž, kde se puklina napojovala na podzemní stoku.

- 244 -
 Koralína dopadla do tunelu s oblými stěnami. Na dně proudila
uzounká říčka temně rudé, až černé barvy. Jamais se vydala spěšným
krokem proti proudu.
„Tak jdeš nebo co?“ otočila se na Koralínu. Ta ji dohnala. Chvíli
šly mlčky.
„Povíš mi, jak to funguje?“ zeptala se zvědavá Koralína.
„Napjatá situace, nejistota a ticho, které tomu pomáhá, a hlavně
taky fakt, že se my dvě vůbec neznáme, a ty si nemůžeš být jistá, jestli
mi můžeš věřit, i když jsem ti zachránila tvůj dokonalý zadek, tě nutí
navázat se mnou konverzaci, a přehlížíš všechny mé nepřímé
náznaky, že o to teď nestojím. Tak to funguje,“ chrlila slova
jako utržená sprcha. Pak zase ztichla.
„Aha, hm. Ale já myslím vaši schopnost. Telekinezi,“ dodala
Koralína po odmlce.
„Páni, ty víš, jak se to jmenuje. Musíš se cítit chytře,“ pokračovala
Jamais, „předpokládám, že mi nedáš pokoj, dokud ti o tom neřeknu,
co?“
Koralína se roztomile usmála, a tak se Jamais nechala přemluvit.
„Nemůžu ti říct, jak jsme k tomu přišli. Protože to nevím…“
„Ne, mně by jen zajímalo, jak to funguje. Můžeš dělat cokoliv?
Pohnout s čímkoli?“ zeptala se Koralína.
„Tak to není. Ale dřív jsem si to taky myslela. Většinou můžu
pohnout jen s takovými věcmi, kterými bych dokázala pohnout
normálně, rukama, nohama, prostě svaly, rozumíš,“ vysvětlovala.
„Jak to? To nedává smysl,“ přemýšlela Koralína.

- 245 -
 „Co já vím. Říkám, že vlastně nevím, jak to funguje. Vím jen tolik,
kolik jsem sama zpozorovala. To máš tak, jako s tou rukou,“ mluvila
dál a Koralína si intuitivně stiskla zápěstí.
„Když jsem tu schopnost ještě neměla a dívala se nebo si četla
nějaké science fiction, kde vystupoval někdo s telekinezí, nechápala
jsem, proč u toho dělá ta gesta, to mávání rukama. Přece to s rukama
nemá nic společného, máš to v hlavě. Ale teď, když to umím, chápu
to. Je to něco jako gestikulace. Nemůžeš si pomoc. Pomáhá to.
Představuješ si, jak ten předmět, se kterým chceš pohnout, držíš, jaký
má tvar, jak je těžký, jak ho uchopuješ a posouváš nebo házíš,“
Koralína přikyvovala, „proto si myslím, že to závisí na… hm, že jde
zkrátka o blok. Když víš, že s některými věcmi nepohneš, nevíš, jaké
to je s nimi pohnout, a tak s nimi nemůžeš pohnout. Proto sahám, na
co můžu, cvičím,“ zasmála se, „když se tvá představa ztotožní nebo
nejvíce přiblíží skutečnosti, pak a jen tehdy můžeš s předmětem
pohnout pomocí mysli.“
„A co to vytržené potrubí a zahnutí proudu vody, jak to že to Vu,“
komolila jméno druhému zachránci, „prostě Vu,“ mávla rukou a
Jamais za něj protočila oči, „jak to, že to dokázal?“ nesedělo Koralíně.
„To byla jeho práce? Když jsme dva a naše mysli jsou propojené,
je naše schopnost silnější. Ale toto bychom nezvládli, natož jenom
jeden z nás… nerozumím tomu,“ zívla si a v ten moment se Koralíně
chtělo taky.
„Používání té schopnosti je neskutečně vysilující. Jsem tak
unavená, že až splním úkol, budu aspoň týden spát,“ na chvíli se jí
zaleskly oči, protože se vždy na tuto část, kdy společně s Vuem sbírali

- 246 -
síly, těšila. Když si ale hned nato uvědomila, že s nimi právě není, div
se nerozplakala.
„A jaký je vlastně tvůj úkol?“ zeptala se Koralína.
„Tak ty ta ústa nezavřeš…“
„Proč mi je nedrží tvá myšlenka?“
„Provokuješ? Mohla by. Kdybych nebyla tak unavená. Teď už
nemůžu nic.“
„Co by se stalo, kdybys něco zkusila?“
„Mohlo by mi to ublížit. Dřív bych ale zkolabovala a…“ opět
musela myslet na svého společníka, „to jsem vyzkoušela v dobách, kdy
jsem to neuměla ovládat,“ ve tmě kanálu Koralína na jejím obličeji nic
poznat nemohla, přesto jako by vycítila, když z očí skápnou první
slzy.
„Pořád ale nevím, kam jdeme,“ chtěla co nejopatrněji
připomenout Koralína.
„Někdo s tebou chce mluvit,“ odpověděla Jamais.
„Kdo?“ zarazila se.
„Nechej se překvapit…“ odsekla Koralíně.
„No jasně, přehazujte si mě jako horký brambor. Jsem na to
zvyklá.“
„Hm, ty jsi jako já,“ dodala Jamais a pak už nemluvila.
Vypadalo to, že se Jamais v podzemním labyrintu vyzná a ví, kam
míří, a tak se jí Koralína držela dál. Šly nějakou dobu. Oběma se již
pletly nohy. Nad nimi se míhaly poklopy kanálů, jimiž dolů pronikalo
slabé světlo. Najednou se chodba změnila. „Jsme tady,“ oznámila
Jamais a Koralína se ze světa myšlenek vrátila do reality. Před ní se

- 247 -
otevřela zděná místnost, která sloužila zřejmě jako vstupní šachta.
Tekutina proudila z kanalizační chodby žlabem vedoucím uprostřed
místnosti a na druhé straně se napojovala na další chodbu. Šachta
nebyla velká, ale vedla přímo k povrchu. Koralína vzhlédla k velké
mříži kanálu, k níž vedly zrezlé příčky. Poté spolu s pronikajícími
paprsky světla spustila zrak po zdi. Stékaly po ní krůpěje stejné barvy,
jakou měla voda v kanálu. Jakmile Koralínin zrak dospěl na jejich
konec, zarazila se nad tím, co pod nimi našla.
Pod mříží seděl zanedbaný muž. Sinalost jeho kůže prozrazovala,
že byl patrně nemocný. Avšak nebýt jeho zuboženého stavu, nejspíš
by působil vitálně a energicky. Měl na sobě otrhaný kabát olivové
barvy, na němž bylo více záplat než látky, a o něco světlejší zablácené
kalhoty. Na hlavě mezi ulepenými vlasy měl naražený starý baret,
který byl potečený od té samé tekutiny. Koralína si všimla, že se za
ním nachází velká skvrna a červená mu ulpěla na obličeji i na
oblečení. Vedle něj stála láhev schovaná v papírovém sáčku. Obyvatel
kanálu ležel na zemi a vypadal nepřítomně, jeho pohled byl prázdný,
jako by byl slepý. Příchod dívek nezaznamenal.
„Přivedla jsem ti ji, Sangvi,“ oznámila Jamais a tulák zvedl hlavu.
Přistoupily k němu blíž.
„Opravdu?“ řekl nakřápnutým unaveným hlasem, „a přivedla jsi tu
správnou?“
„Ano, tady ji máš,“ Jamais strčila do Koralíny.
„Zdravím, jsem Koralína,“ řekla nejistě. „Vy-vy jste se po mně
sháněl?“

- 248 -
 Sangvi přikývl, přičemž odlepil hlavu od zdi, „pojď blíž,
Koralíno.“
„A proč?“ pravila už jistěji, prve jakoby dotčeně, že jen kvůli němu
si museli s Jamais a Vuem tím vším projít. Pak se jí ale v hlase
vystřídala vděčnost, když si uvědomila, že díky němu měl její
záchranný tým tak dobré načasování.
„Omluv můj vzhled. Jsem tady v podzemí, aby mě nemusel nikdo
vidět. Jsem tu i přesto, že bych zde již neměl být,“ zněl, jako by mluvil
z cesty.
„Ptala se tě, proč jsi ji chtěl vidět!“ Jamais zopakovala Koralínin
dotaz o něco hlasitěji.
„Ale ne, ať pokračuje, co tím myslel?“ zarazila ji Koralína.
Sangvi, přestože byl nejspíš slepý, obrátil tvář na Jamais a pravil:
„Vu s tebou není?“
„Musím se pro něj vrátit,“ odpověděla mu těžce.
„Tak běž, Jamais, my dva už to tu zvládneme,“ ujistil ji a Jamais,
jako by čekala na povolení, se bez jediného slova na rozloučenou
rozběhla zpět do tunelu.
„Viděl jsem tě, Koralíno, za tou výlohou. A ještě předtím, jak jsi
procházela kolem mého pouličního umění. Viděl jsem tě a věděl jsem,
že ty mě ne.“
„Vážně? A kdy? Vás bych si myslím pamatovala…“ Koralína si
neušetřila uštěpačnou poznámku. Sangvi se usmál a pokračoval.
„Myslel jsem, že z toho důvodu nemohu odejít. Nemohu ale odejít
jako ostatní, protože už nevím, jak jsem sem přišel,“ povídal, zaklonil
hlavu, přičemž zarostlou bradu a krk měl také potřísněné, a podíval se

- 249 -
na mříž. Poté pokračoval: „Rád bych to věděl. Pamatuju si tu
ohlušující ránu, záblesk. A zimu. Byla mi zima. Ležel jsem někde
v mokru. Pak jsem se probudil jako ze snu. A byl jsem zde. S tou
nejhorší kocovinou, jakou si dovedeš představit,“ Sangvi si sundal
baret. Koralína spatřila zarudlou díru, která tvořila jediný obsah jeho
rozbité lebky bez temena.
„Není to možné. Že si to myslíš?“ až nyní si Koralína všimla
zbraně, která ležela vedle něj v červené louži. Tenkým potůčkem
odtékala do žlabu, v němž proudila rudá tekutina.
„A-a proč jste se se mnou chtěl setkat?“ vrátila se Koralína
k původní otázce potlačujíc menší šok.
„Abych ti ukázal směr,“ Sangvi vykašlal trochu krve. Poté pokynul
na vstup do kulaté chodby, která odtamtud pokračovala dál. Jakmile
dokašlal, musel se přemáhat, aby se znovu rozmluvil. Mezi jeho
popraskanými rty se táhly sliny.
„Já odtud odejít nemohu. Nikdy. Jsem tady od samého počátku.
Jsem v tobě. Rostl jsem s tebou. Až jsem tě přerostl. A ty sis se mnou
nevěděla rady…“ chraptěl.
„O čem to tady mluvíte?“ Koralína měla špatné tušení.
„To nezvratné setmění. Znáš to střídání nálad? Pocit beznaděje a
bezvýchodnosti? Když přicházíš o to, co tě dříve těšilo, a ty víš, že by
tě to mělo těšit, ale netěší? To jsem já,“ představil se, „Sangvi se
jmenoval ten, v jehož těle právě jsem. Jeho duše odtekla kanálem
spolu s ostatními, zatímco ta moje uvízla tady.“
„Ty jsi ta temnota, před kterou utíkám?“ o krok od tuláka
odstoupila.

- 250 -
 „Vzešel jsem z ní,“ řekl potichu a dlouze, jako by mu ta představa
ubližovala, „a brzy mě zase stráví.“
„Tak co jsi zač? Když ty nejsi zodpovědný za to, co po mně jde
tam venku,“ zamyslela se Koralína, „co je to tam venku?“
„Není z masa a kostí jako já nebo ty. Je jako duch,“ Sangvi se
znovu zakašlal, „pořád sílí. Je nebezpečná. Nemělo by to tak být!
Kdyby nebylo mě nebo Tebe, jí by také nebylo! Ale já nevím, jak
nebýt, přestože se o to neustále snažím,“ rozčilil se. Po odmlce dodal:
„Ještě se s ní setkáš. Jednou ti někdo z mých sourozenců řekne, že ona
jediná tě přesahuje. Není to tak. Není to pravda. Jamais s Vuem jsou
nejlepším důkazem,“ rozmluvil se, „nesmíš tomu uvěřit.“
„Nevím, jestli vám rozumím,“ Koralína se snažila vstřebat
informaci.
„Dobro, co v tobě je, tě přesahuje. Jak se snažíš pomáhat lidem
kolem sebe. Snažíš se naslouchat, rozumět. Jsi k nim velkorysá.
Neodsuzuješ je, ne hned. To dobro v tobě vidí lidé, kteří tě znají.
A v těch lidech žiješ také. To tě převyšuje. To tě dělá něčím mnohem
větším, než si myslíš, že jsi,“ objasnil jí. Koralína dostala, pro co si sem
přišla. A Sangvi řekl, co musel. „Zůstaň taková. Zůstaň svá. Nenech
se oblomit. Nesmíš na to zapomenout. Tímto ji porazíš. A až se tak
stane, budu odtud moci odejít. My všichni,“ sdělil jí na rozloučenou,
„neboj se, přijdeš, kam máš přijít, a vše se nakonec v dobré obrátí.“
Ale co kdybych se vydala jakýmkoli jiným z těch tunelů tenkrát
na rozcestí? – Ptala se Koralína sama sebe, když se se Sangvim
rozloučila a pokračovala v cestě zase sama.

- 251 -
 XXI. KORALÍNINY DÉMONI

Vchodová klika cvakla. Dveře

se pomalu a tiše otevřely. Koralína
nahlédla dovnitř. Váhavě
vstoupila. Automaticky se zula.
Poznávala ten dům. Pamatovala si
jej. Ale něco jí nesedělo. Něco
bylo jinak. Nemohla na to přijít.
Vpravo ode dveří stoupalo
schodiště do patra. Nahlížela do
poschodí, jako by čekala, že jí
někdo přijde naproti. Přestože se
v domě svítilo, zdálo se, že je
prázdný. Procházela přízemí.
Nevěřila tomu domu. Ale cítila
i vůni, kterou s ním měla
spojenou. Sem měla přijít?
Dumala. Konec cesty, cesta ven?
Hledala něco, co by pro ni bylo
klíčové. Něco, co nezapadá. Avšak
čím víc nad tím přemýšlela, tím víc věcí jí připadalo podezřelých.
Ztratila ponětí o tom, co je správně a co ne.

- 252 -
 Vstoupila do obývacího pokoje. Nyní se jí samotné zdála
myšlenka, že se jedná jen o věrnou napodobeninu, absurdní. Opřela
se o opěradlo pohovky a pohladila její potah. Najednou se spustila
televize. Objevil se monoskop a nepříjemné hlasité pískání Koralínu
ohlušilo. Po dálkovém ovládání se slehla zem. Rozběhla se k televizi,
ale než ji stačila vypnout, v pokoji nastalo ticho. Monoskop zmizel,
jen kvílení uvázlo Koralíně v uších.
Naskočil obraz. Koralína se v napětí posadila na okraj
konferenčního stolku. Před ní se otevřel pohled na místnost
s dřevěnou podlahou. Tři stěny, jež uzavíraly scénu, byly pokryty
okrovou tapetou se starým motivem. Uprostřed pokoje stál kulatý
prostřený stůl s dlouhým ubrusem. U něj seděly čtyři mladé dívky
s bizarními účesy. Tři z nich popíjely z bílých šálků něco rudého.
Červená tekutina přitékala do porcelánové konvice stojící uprostřed
stolu z kanyly, kterou měla jedna z dívek, ta, jež jako jediná ze šálku
usrkávala černou tekutinu, zabodnutou v ohybu paže.
Tři z dívek se bavily a smály, avšak pouze šeptem. Čtvrtá dívka
v bílých květovaných šatech mezi ně na první pohled nezapadala a
upírala svůj nezúčastněný pohled do prázdna. Koralína ji už jednou
spatřila. Ostatní dívky ji přehlížely, chechtaly se, vzájemně se
postrkovaly a pomlouvaly ji přímo před ní.
Jejich prázdné řeči nakonec přerušil drásající výkřik. Hlasivky
dívky s kanylou se napínaly k prasknutí. Koralína si před televizí tiskla
dlaně k uším. Obličeje dívek se křivily v agónii, kterou jim
způsoboval neustávající skličující jekot. Pobledlý obličej odpadlice

- 253 -
zrudnul, začal praskat, vřískot ji trhal zaživa. Vtom byl záznam
ustřihnut.
Uprostřed obrazovky před černým pozadím probleskla tvář
Bolesti. Šlo o tu samou dívku, co v předchozí scéně, jen
poznamenanou mučivou změnou. Koralína se zalekla zohaveného
obličeje. V černých očích místo duhovek zářily jen bílé žiletky. Její
temný hlas, který zněl, jako když jednohlasně mluví celý zástup lidí,
opakoval: „Kdo je ta holka, kterou v tobě vidím? Kdo je ta holka,
kterou v tobě vidím? Kdo je ta holka? To nejsi ty,“ ústa, z nichž tato
slova plynula, se rozervala a rozpadla, jakmile se z útrob dívky vyvalili
černí červi. Ta chapadla, to byla ona – Bolest, plná černé žluči.
Roztrhala seschlou hubenou tvář jako papír a zaplnila všechen prostor
za obrazovkou. Poté se obraz prolnul v negativu a zmizel. Zůstalo
pouze bílé pozadí, na kterém se téměř nepostřehnutelně mihla
číslovka: Dvacet dva.
Koralína, přestože byla zmatená a znechucená, se nedokázala
odtrhnout. V televizi se ukázala Bipolárka. V jejím pohledu bylo něco
chladného. Koralínu obešla zima. Najednou si uvědomila, jak dům
kolem ní potemněl.
„Vítej doma, Koralíno,“ pozdravila ji Bipolárka z televize.
„Já to nechápu,“ kroutila nevěřícně hlavou Koralína, „proč jsi tu?“
volala domem.
„Proč nejsi ráda, že mě vidíš, Koralíno?“ řekla podezíravě a
Koralína nemohla tušit, zda se dívá na nahrávku nebo na přímý
přenos.

- 254 -
 „Teď tě nechci vidět,“ odvětila televizi a vypnula ji. Bipolárka se
ale neztratila. Obrazovka pořád svítila.
„Nemůžeš mě vypnout ani ztišit. To tlačítko nefunguje,“ usmála
se Bipolárka a jako by pohlédla mimo televizi. Poukázala na kabel,
který nebyl zapojený.
„Ztrať se!“ zkoušela to Koralína.
„Musím ti něco ukázat. I když tomu možná sama neuvěříš…“
mluvila Bipolárka klidně dál a Koralína se před televizí vztekala.
„Nebudu se dívat!“ vstala a odebrala se k odchodu.
„Sedni si!“ okřikla ji Bipolárka. Koralína se zarazila.
„Otoč se! Slyšíš?“ nakázala Koralíně a ta se otočila, ale vyhýbala se
jí pohledem.
„Podívej se na mě,“ pobídla jí Bipolárka.
„Ne,“ špitla Koralína.
„Podívej se na mě!“ zařvala televize a Koralína ji poslechla.
„Teď se pořádně dívej. Chceš vědět, jak ses tu vzala? Co jsi předtím
byla? Nepamatuješ se. Viníš ostatní, že ti lhali, ale jestli jsi obelhala
sebe samu, to víme jen my dvě,“ pravila Bipolárka a škodolibě se culila:
„Uvidíme, jestli si vzpomeneš na svá vlastní slova! Musíš je znát. Musíš
vědět, co v tobě bylo. A teď je to všude kolem nás. Temnota není
nebezpečná. To ty. Ty a tvoje touha po světle.“
Obraz v televizi se přepnul. Nyní Koralína nesledovala obličej
Bipolárky, ale sebe samu. Poznala se podle oranžového pramínku
vpředu ve vlasech. Dívala se na svůj obličej v televizi. A ten k ní
promlouval. Na tu dívku, která vypadala jako ona, se však nemohla
rozpomenout.

- 255 -
 „Ne, ne, ne,“ prosila samu sebe: „Nechci to slyšet. Nemám na to
sílu,“ přemlouvala se. Ale záznam pokračoval:
„Už mě nebaví dívat se celý den na jizvy, které mi připomínají, co
všechno jsem udělala. Pocit viny. Už to trvá nějakou dobu, co mám
sebevražedné myšlenky. Štve mě, že se naši o mě nezajímají. Že když
já v pokoji šílím, oni si vesele sedí v obýváku a smějí se filmu…“ hlas
Koralíny v televizi se chvěl. Dívala se do země. Koralína ji sledovala,
oči se jí leskly. Nemohla přebít černé myšlenky, které ji zbavovaly
vůle bojovat, žádnou veselou vzpomínkou. Nemohla si vzpomenout
na slova těch, kteří se jí snažili pomoct. Slyšela je tak dávno, věděla
jen, že na ně neměla zapomenout, ale již si nevybavila, jak zněla.
„Už dost,“ hlesla téměř neslyšně. Její ústa v televizi mluvila dál.
A ona se nemohla odtrhnout, přestože ji takový pohled uvnitř trhal na
kusy. Jizvy na zápěstí ji svědily. Držela si duhové náramky objímající
její předloktí.
„Když na mě otec začne řvát, musím se pak půl hodiny dávat
dohromady. Někdy pak nemám chuť vůbec vstát z postele. A nechci
ani dýchat. Ale nemůžu jim to říct,“ odmlčela se, hluboce vzdychla a
pak se nadechla, jako by ji slova dusila.
„Jen chci být obyčejná, splývat, nevyčnívat. Být normální dítě. Jen
si tak chodit po ulici jako neviditelná. Vím, že bych to pak chtěla zase
zpátky. Ale, no… už nevím. Řekla jsem toho dost,“ pokračovala
televize a Koralína si držela dlaně na uších. „Přestaň,“ prosily
obrazovku její rty, „proč to děláš?“ hýbaly se, ale nevydaly ani hlásku,
„už nemluv.“

- 256 -
 „Bratr je velká starost. Já jsem tady ta, co bude mít vysokou a bude
se o něj starat. Ta, co už teď ví, jak vlastně dopadne. Ta, na kterou se
spoléhá. Ta, co je v pohodě a nemá problémy, je rozumná. A mě tohle
už nebaví. Vlastně mě rozhodí každá blbost…“
„Bratr?“ zarazila se Koralína, „panebože, můj bratr!“ vzpamatovala
se, vyskočila. Televize zasyčela a vypustila ze sebe oblak dýmu.
Koralína běžela domem.
„Jak jsem mohla zapomenout?“ vyjekla s výčitkami a sprintovala,
pocity se v ní bily. Najednou si jej vybavila, svého malého
jedinečného brášku. Jak dlouho jej neviděla. Přece pro ni byl
nepostradatelný. Musela jej najít. Běžela nahoru, schody brala po
dvou. Mířila do jeho pokoje, který se nacházel vpravo hned vedle
jejího. Rozpomenula se na něj. S nedočkavostí rozrazila dveře a vtrhla
dovnitř.
Její natěšený a zároveň zoufalý úsměv jí z tváře vymazalo
překvapení, které ji tam čekalo. Uprostřed dětského pokoje stála
Bipolárka. Na sobě měla jen spodní prádlo a průhledný top. Chladně
si Koralínu změřila pohledem. Ta se zastavila a poodstoupila od ní.
„Co, ty…“ hlesla, ale než ze sebe stačila vydat víc, Bipolárka ji
zastavila. Zamračila se a jizva hyzdící její tělo se jí v obličeji skrčila.
„Naletěla‘s!“ zvolala, přenesla váhu na jednu nohu a druhou
vykopla vysoko do vzduchu. Udeřila Koralínu do hrudi. Rána jí
vyrazila dech. Úder ji odmrštil. Letěla pokojem. Viděla, jak se
vzdaluje. Točící se svět mizel ve tmě. Vtom narazila zády na stěnu,
cihly zaduněly, v uších jí prasklo.

- 257 -
 Koralínino tělo prorazilo zeď. Probořila se do svého pokoje. Spolu
s cihlami a omítkou, které se po něm rozletěly, dopadla přímo na
postel. Tak akorát měkká matrace se s jejím vyčerpaným tělem
přívětivě zhoupla. Cítila známé objetí, z něhož se nemohla vyprostit.
Nemohla se pohnout. Oči držela otevřené, snažila se vzpamatovat.
Byla jako paralyzovaná.
Otevřely se dveře od Koralínina pokoje. Dovnitř vstoupila
Bipolárka. Koralína se na ni snažila zaměřit pohled. „Vítej v mém
pokoji, prosím, udělej si pohodlí,“ drze ji škádlila.
„Je čas jít spát, Koralíno, konečně jsi sem dorazila,“ pravila tiše a
něžně Bipolárka, jako by odříkávala ukolébavku, a prošla kolem
postele. Překračovala sutiny a zmučený Koralínin pohled odrazila
svým bodavým.
„Nevzpírej se. Co nevidět tomu podlehneš. Je noc, Koralíno, a je
čas jít spát. Jakmile se probudíš, bude ráno. A vše bude vypadat lépe,
než jak se nyní zdá,“ Koralína se nemohla smířit s podrazem, který na
ní byl spáchán.
Bipolárka prošla kolem okna. Přistoupila k psacímu stolu
zaplněnému papíry a výkresy, které s opovržením, přesto s těžkostí,
prohrábla a pak sáhla po malé hrací skříňce. Natáhla fialový dětský
kolotoč a dřevění koníci se dali do pohybu. Střídavě se pohupovali
nahoru a dolů za zvuků melodie, jíž chyběla slova: Bude zima, bude
mráz.
„Obě víme, jak jsi unavená. Spi. Jen spi. Nic ti v tom nebrání. Je
to jediná cesta, jak odtud uniknout,“ povídala Bipolárka a otočila se
k zrcadlu. Koralína pozorovala její odraz a ona v něm sledovala ji.

- 258 -
 „Než ale usneš, poslední věc, kterou bys měla vědět,“ ohlédla se na
Koralínu, které se začaly klížit oči. Bipolárka si stoupla zády k zrcadlu.
Průhledný top přehodila přes opěradlo židle. Pak si svlékla spodní
prádlo.
„Poznala ses. Na té nahrávce v televizi nebyl nikdo jiný než ty
sama. Žádná jiná Koralína. Jenom ty,“ zašátrala v jednom ze šuplíků
stolu a vytáhla z něj nůžky, jejichž čepele zasunula do rozchlipující se
kůže mezi vlasy. Podebrala stehy. Střihla. Kůže se rozestoupila.
Konečky prstů zatáhly za nit jako za tkaničku. Vyvlékala se z rány po
celé její délce. Až ji nakonec nespojovalo nic.
Obepnutá kůže se změnila v plášť, který se volně spustil po
křivkách jejího těla. Zahalil jí lýtka, skrčil se a těžce dopadl na
podlahu. Snědé bosé nohy, jež v něm zůstaly stát, se z něj se
vzájemnou pomocí zuly. Něžné ručky sáhly po průhledném topu,
který si přehodily přes obnažená ramena. Pak si upravily krátce
střižený čokoládově hnědý účes, v němž se leskl fialový pramen vlasů.
„Uf, už dlouho jsem se necítila ve své kůži,“ zasmála se na svůj účet,
pak vzala židli od stolu a přisedla si k posteli: „Z nás dvou tady nejsem
já tou z minulosti. Polárie,“ mrkla na schlíplou kůži na podlaze, „tě
pustila, byla na tvé straně. Svým způsobem. Tím nás obě donutila ke
špatné volbě. A proto už žádná Polárka není, tedy ne, dokud si ji
někdo neoblékne,“ zasmála se a propleskla usínající Koralínu, aby jí
ještě chvíli věnovala pozornost. Zmačkla jí tváře.
„Teď se možná ptáš, kdo jsi vlastně ty? Ty jsi ta minulost, o kterou
nikdo nestojí. Přesto se pořád vracíš. Nemůžeš uniknout sama před
sebou, už ti to došlo?

- 259 -
 Se mnou přišla temnota, která panuje venku. Ty v ní nepřižiješ,
nepřizpůsobíš se a chceš proti ní bojovat. Když ne sama, navádíš
k tomu jiné! Musíš odejít. Jakmile odejdeš, zmizí i Bolest a její děti,
protože již nebudou mít nepřítele, jemuž by musely čelit. Zavládne
tma, která tady prostě má být! Ať se to tobě a tvým kumpánům líbí
nebo ne. Svůj čas jsi dostala. Tak se konečně vzdej a přijmi změnu. Jsi
nepoddajná potvůrka, vždycky jsi byla. Ale tento svět patří mně! Tobě
už patřil. A co jsi z něj udělala. Vždycky, když se vrátíš, vznikne z něj
něco neúplného, děravého, něco na pomezí jako teď. A kdo potom
zaplní všechny ty mezery?“ pravila s důrazem a stáhla svému protějšku
ze zápěstí náramky, které si nasadila na svou pořezanou ruku, „nediv
se, že tě do té cely zavřeli. Já tě tam zavřela. A už tě nechtěla nikdy
vidět. Ale ty sis zase našla cestu zpátky. Tebe žádná klec neudrží, co?“
vzdychla, „avšak nyní jsi sama. Nemáš už nikoho, kdo by ti pomohl.
Všichni jsou pryč! A znova tu samou chybu neudělám. Na celu už
nemáš nárok. Nabízím ti cestu ven. Využij ji! Zachráníš tento svět.
A konečně budeš mít klid.“
Koralínina identita se natáhla k podřimující Koralíně, která již
téměř nevnímala. Přiblížila se k její tváři. „Už žádné výčitky,“
pošeptala jí do ucha a její tělo vzala do náruče. Melodie hrací skříňky
zpomalovala, až se kolotoč zastavil. Bezbranná Koralína dřímala,
z posledních sil něco mumlala. Ale vzchopit se nemohla. Usnula.
A tak ji její druhé já odnášelo v náruči pryč.
„Tiše, neboj se, už to bude,“ utěšovala Koralínu, která se snažila
probudit, kroutila hlavou. Ale byla příliš slabá. „Pamatuješ, jak jsem ti
tenkrát v chodbách říkala: ‚Kdoví kde se mnou skončíš?‘,“ pousmála

- 260 -
se, „měla jsi přijít rovnou sem. K výpusti! Ale tys to prostě musela vzít
oklikou,“ toto zjištění Koralínu mírně vybudilo.
„Kam… kam mě to neseš?“ zašeptala s víčky těžkými tak, že je
nemohla uzvednout.
„Tak se podívej!“ hlas jejího současného „já“ odnesl šum větru,
který najednou Koralína ucítila na kůži. Koralína s fialovým
pramenem vlasů jí prsty rozevřela víčka. Stály na dlážděné terase za
domem. Na samém okraji, pod nímž zela jen hloubka. Koralíně se
zježily chloupky. Dům čněl na útesu nad propastí, na jejímž
nejtemnějším dně se hemžily zástupy démonů. Dolů k nim stékal
tenký kaskádový tok rudé tekutiny.
„I naši démoni musí jíst. Chceme je, musíme je mít. Žijeme s nimi,
žijí v nás a jsou naší součástí. A proto ty musíš být jejich. Teď patříš
k nim,“ současná Koralína natáhla paže, v nichž se choulilo bezvládné
tělo jejího minulého já. „Vrať se, kam patříš! Tam máš svůj domov!
Tam je tvá svoboda,“ Koralíně stekla po tváři slza, stále neměla
kontrolu nad svým tělem.
„Tvé city jsou bezprostřední, ale příliš sebezničující, jinak by tě
nedovedly do mé náruče, která to s tebou skončí, a bludný kruh se
prolomí!“ zvolalo současné „já“ a bez zaváhání ji pustilo dolů.
Koralína ucítila prázdno, jak si ji odnáší. Nato procitla. Její ruka
stiskla levé zápěstí svého dvojčete a srazila jej k zemi.
„Pust… no tak…“ cedilo přes zuby její současné zapírající se „já“
snažící se setřást o život bojující minulost. Nepustila se. Volnou rukou
šmátrala po čemkoli, o co by se mohla zachytit, z ukousnuté dlažby ji
však dvojče odstrkovalo.

- 261 -
 Démoni jako stíny s černou chladnou kůží a žhnoucími, do ruda
rozpálenými útrobami se hromadili pod strží. Jejich zraky vzhlížely ke
Koralíně. Věděli, že je dělí jen okamžiky od toho, než se zmocní jejího
sladkého srdce.
Koralína stiskla naštípnutý kachel, který se odlomil. V dlani jí
zůstal odštěpek s ostrou hranou. Upřela svůj pokořený pohled na
fialový pramínek vlasů, zatímco její oranžový se třepotal ve větru. Ale
ani nyní se zápěstí své dvojnice nepustila.
„Když si nedáš říct, dobře ti tak! Táhni!“ prskala dopálená
součastnice.
„Když už, tak se mnou potáhneš taky!“ její plán rozptýlil výsměch
sokyně, která byla oproti ní ve výhodě, „nebo aspoň kousek tebe!“
opravila své konečné zvolání a vší silou zaťala ostrou hranu kachle do
předloktí překvapeného dvojčete.
Koralína pomyslela na všechny, koho potkala, koho ztratila a
slíbila, že je najde. Na ty, kteří na ni čekají. Její ruka svírala zápěstí
vítězky boje nad Koralíniným světem. Tělo poražené mizelo
v propasti. Desítky duhových náramků, za nimiž skrývala svou
slabost, jí padaly z ruky. Barevné kroužky potřísněné nepřátelskou,
přestože vlastní krví, letěly za ní. Jakmile ji dohnaly, její tělo již zcela
zmizelo mezi sápajícími se démony. Ve tmě na dně zůstal světélkovat
jen rozstříknutý inkoust z Koralínina rozbitého pera.

- 262 -
 XXII. ROZTŘÍŠTĚNÍ

Chlapec s léčivými schopnostmi, jenž seděl na lavičce na konci

světa vedle Koralíny, se jí zadíval hluboko do očí a pak sklesl: „Tu
dívku, která tě dělala kouzelnou, již v tobě spatřit nemohu,“ pravil,
aniž by věděl, že ji připravil o světlo, a ať k ní dřív choval sebesilnější
city, nyní si od ní mlčky odsednul a odešel i s jizvami, které si sám
způsobil.
Jeho místo však nestačilo vychladnout.
Žádný z těch, kteří na lavičce pod stromem dělali dívce společnost,
již léčivou schopností neoplýval. Nepotřebovala ji. Avšak tak dlouho
jako ten, který ji měl, tu nikdo nepobyl. Až nakonec, když dívka
čekala dál a nikdo nepřicházel, místo vedle ní vychladlo. Jediné, co
tam zůstalo stejné, byl pohled do nekonečné prázdnoty –
nejkrásnějšího koutu vesmíru, který jí patřil. Sledovala dva plynné
obry, jednoho oranžového, druhého fialového, jak si jdou naproti.
Každá z planet se blížila z jedné strany rudé mlhoviny, až mezi
nimi zbyla pouhá škvíra s prosvítající hvězdou. Z místa doteku se po
atmosférách obou planet začaly šířit kruhové vlny jako na hladině
vody. Vzápětí zastínily svit hvězdy, který se proměnil v oslepující záři.
Ta dolehla na dívčina víčka, zpod kterých se linuly slzy. Sama
nevěděla, jestli kvůli pálícímu světlu.

- 263 -
 Vtom zacinkalo sklo. Ozvala se rána. Skřípění. Náraz nadhodil
Koralínino vyčerpané tělo, a tak ji probudil. Pomalu rozlepila víčka.
Kůži měla rudou a spálenou. Slunce se jí opíralo do obličeje. Nic
neviděla, slyšela jen šum vln, jak se lámou a mění v pěnu. Zvuk se jí
zdál živější než kdy předtím. Na kůži pocítila něco, co už dlouhou
dobu neznala. Po rozpálených tvářích ji hladil lehký slaný vítr.
Konečně se mohla zhluboka nadechnout. V hrudi ji přestalo pálit.
Nevěděla, jestli pořád jen nesní.
Až po chvíli si uvědomila, že se skutečně probudila. Záře před
očima pomalu ustupovala a jí se začínal rýsovat žlutooranžový obraz.
Posléze předměty kolem ní dostaly své reálné tvary a barvy. Koralína
našpulila popraskané suché rty a zamrkala řasami. Snažila se rozhýbat
svaly na obličeji, ve kterém jí mravenčilo, a mravenčení se jí pomalu
šířilo po celém těle. Nebyla zvyklá na pevnou půdu pod nohama.
Někde uvnitř stále cítila doznívající houpání moře. Zvedla hlavu a
rozhlédla se kolem sebe. V odpoledním slunci bíle svítily ostré hrany
střepů. Sluneční paprsky se skrze ně rozptylovaly do barevných stínů.
Koralína se choulila na dně láhve, ze které víc vcelku nezbylo.
Všude kolem se leskly střepy. Obraz se jí přes sklo deformoval. Zvedla
se na loktech. Tělo ji bolelo. Ruce se jí chvěly. Ale pohled, jenž se jí
naskytl, jí dodal sílu. Láhev se roztříštila. A ona se nacházela na
pevnině. Nejisté houpání na vlnách skončilo.
Vstala. Obkličovala ji skleněná stěna, která jí sahala do výšky očí.
Sledovala bílou linku. Na jedné straně vedla níž než na druhé. V cestě
jí stála jen tato naostřená překážka, nemohla tomu uvěřit. Posbírala
zbytky sil. Odrazila se. Vyskočila a zapřela se o hranu střepiny.

- 264 -
 Na skle ulpěly červené kapky.
Přehoupla se přes okraj. Dopadla mezi hladké kulaté oblázky.
Zaťukaly jí pod chodidly. Překročila střepy, na které skapávala krev.
Pohlédla do modrých dálek, odkud přišla. U srdce ji sevřelo.
Poté se otočila a spatřila zem, na jejímž břehu stála. V očích se jí
rozzářily jiskřičky, které alkoholový opar už dávno uhasil. Usmála se.
Věděla, že se nic nezměnilo. Ale cítila se jinak. Nastal čas jít dál. Byla
konečně volná.

- 265 -
DODATKY

- 266 -
- 267 -
- 268 -
- 269 -
- 270 -
- 271 -
- 272 -
SBĚRATEL MOTÝLŮ

Věřil jsem ve vás, hvězdy, když jste padaly,

viděl jsem vás padat, když jste padat neměly,
věřil jsem náhodě, že mi dává znamení,
přitom jsem poslouchal jenom hlas mámení.

Věřil jsem ve vás, víly, vypadaly jste proti mně křehce,

zbyla mi po vás jen ta křídla přišpendlená na nástěnce.
V co jsem věřil jednou, v to uvěřil bych zase,
všechny ty víly polapil jsem v čase.
V čase jste, víly, zaklety,
bylo to jako včera,
co stalo se před léty.

Včera se nepohodla přelétavost se stálostí,

dneska se střídá nadhled s projevy zlosti,
zítra těch vzpomínek už budu mít dost
a chuť po otupení přeroste v závislost.

Nehledal bych znamení

od mrtvého boha
a smířil se s vábením,
že vede nás touha,

- 273 -
kdybych se naučil,
že má vše odnést čas,
všemu, v co jsem věřil,
uvěřil bych jednou zas.

- 274 -
POŠKOZOVAČ

Co se s tebou děje? Neříkej, že nic.

Vidím, že se s tebou něco děje!
- Tomu bys nerozuměl, nechápeš to.

Za těmi slovy se Poškozovač směje.

Roste, roste, roste. Od prvního záděru,
který seškubneš, až do úplného závěru.
- Nic nechápeš.

Sebedestruktivní tlačítko,
má ho každý člověk, má ho celé lidstvo.
Cpeme do sebe to svinstvo.
Roste, roste, roste.

Tlačí tě to, když se díváš z velké výšky?

Nemusíš si pohrávat s plíšky,
stejně vím, že ho v sobě máš,
a vidím, co se s tebou děje,
Poškozovač se v tobě směje.

- 275 -
Živí ho citlivost, proto chceš být nedostupná.
Připraví tě o rozum, nebudeš-li zpupná.
Kdybych tě pochopil, byla bys pro něj návnadou,
a tak tě jen nakrmím, potom tě uložím
a řeknu, že jsi pro mě záhadou.

A zítra zase odejdeš kdovíkam,

snad se to zlepší, až dospěješ.
Nic už raději neříkám.

- 276 -
 OBSAH

I. ZAKORKOVÁNÍ ............................................................... - 4 -

II. ŽIVOT VLÁČEJÍCÍ KORALÍNU S SEBOU ................... - 10 -

III. KORALÍNA V KAROLÍNĚ ........................................... - 17 -

IV. NOČNÍ MŮRA .............................................................. - 22 -

V. KORALÍNINA NESCHOPNÁ PRŮVODKYNĚ............ - 29 -

VI. VAŘÍCÍ SE MYŠLENKY ............................................... - 41 -

VII. KORALÍNA V DÝMCE ÚTĚCHY............................... - 51 -

VIII. PROJÍŽĎKA PO KORALÍNALANDU ...................... - 56 -

IX. KORALÍNA V ZÁŘI REFLEKTORU ........................... - 70 -

X. KOUZELNÁ NÁHODA ................................................. - 80 -

XI. ZROZENÍ KORALÍNY ................................................. - 85 -

XII. DÁREK ZE SRDCE ...................................................... - 93 -

XIII. STÁDO OVCÍ ........................................................... - 104 -

XIV. MOTÝL VE SKLENICI............................................. - 124 -

XV. PŘETRŽENÍ ............................................................... - 137 -

XVI. DEN JAKO KAŽDÝ JINÝ, A PŘESTO NA NĚJ

NIKDY NEZAPOMENU ................................................... - 162 -

XVII. SPÁLENÉ MOSTY .................................................. - 165 -

XVIII. STRACH Z PRÁZDNA .......................................... - 202 -

XIX. NEDÁ SE NIC DĚLAT ............................................. - 226 -

- 277 -
XX. JEDEN Z NÁVŠTĚVNÍKŮ ........................................ - 235 -

XXI. KORALÍNINY DÉMONI ......................................... - 252 -

XXII. ROZTŘÍŠTĚNÍ ....................................................... - 263 -

S B Ě R A T E L M O T Ý L Ů ........................................... - 273 -

P O Š K O Z O V A Č ........................................................ - 275 -

- 278 -
 COPYRIGHT

Tomáš Vincenec
Koralína v láhvi od rumu

Autor: Tomáš Vincenec

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou
1. el. vydání
Česky
Praha, 2021

ISBN 978-80-281-0082-7 (ePub)

ISBN 978-80-281-0083-4 (mobipocket)
ISBN 978-80-281-0084-1 (pdf)

- 279 -