NICHOLAS

SPARKS

TALISMAN
 Nicholas Sparks
THE LUCKY ONE

Copyright © 2008 by Nicholas Sparks

All rights reserved
Translation © 2010 by Martina Káňová
Jacket design © 2010 by Ivan Brüha

ISBN 978-80-249-1479-4
Věnováno Jamiemu Raabovi a Dennisi Dalrympleovi

Byl to rok, na který se nezapomíná…

A zároveň rok,
na který by se zapomenout chtělo.
Duchem jsem s vámi.
 1
Clayton a Thibault

Z ástupce šerifa Keith Clayton vůbec neslyšel ty dva přicházet, a

když se jim ocitl tváří v tvář, nelíbili se mu o nic víc než předtím z
dálky. Částečně kvůli tomu psovi. Odjakživa neměl německé ovčáky v
oblibě a tenhle, třebaže momentálně úplně klidně stál, mu připomínal
Pantera, policejního psa, který doprovázel jeho kolegu Kennyho
Moorea a na první pokyn vystartoval a zahryzl se každé podezřelé
osobě do rozkroku. Clayton sice obecně viděl v Mooreovi pitomce, ale
právě jeho mohl jako jediného člověka z oddělení aspoň vzdáleně
považovat za přítele, a mimoto musel uznat, že historky o tom, jak se
Panter zakousl tam či onde někomu do koulí, Kenny umí povídat moc
dobře, sám při nich nejednou řval smíchem a lámal se v pase. Moore
by zcela určitě ocenil pohled na ty krasotinky, kterým Clayton před
chviličkou u potoka překazil zábavu. Podařilo se mu načapat tři
studentky, jak se úplně nahaté vyvalují u vody a labužnicky vystavují
všechny svoje vnady paprskům dopoledního slunce. Zprvu viděl jen
dvě, ale sotva si stačil udělat pár záběrů, vykoukla zpoza hortenzie
kousek od něho třetí. Tehdy rychle schoval digitální fotoaparát do
podrostu za sebou, vystoupil z úkrytu za stromem a stanul přímo před
dívkou.
„Ale to se podívejme! Copak tady děláme, slečno?“ zahalasil a
afektovaně protahoval každou slabiku, aby dal najevo, že má převahu.
Ze svého prozrazení ani z vlastní nepodařené úvodní věty neměl
žádnou radost. Obvykle byl nápaditější. Mnohem nápaditější. Dívka
se naštěstí cítila natolik v rozpacích, že si ničeho nevšimla, a málem
se poroučela k zemi, když v panice couvla a zakopla. S koktáním se
mu pokoušela odpovědět a při tom se všelijak kroutila ve snaze zakrýt
si dlaněmi choulostivé partie. Byl na ni působivý pohled.
Vůbec se nesnažil odvrátit zrak. Nasadil nonšalantní úsměv a
předstíral, že jejímu tělu nevěnuje nejmenší pozornost, jako by
potkával nahé ženy dnes a denně. Tou dobou už pochopil, že dívka
nemá o jeho fotoaparátu nejmenší ponětí.
 „Nechcete se konečně uklidnit a říct mi, co tady provádíte?“ udeřil
na ni, ačkoli věděl moc dobře, co tam provádí. Každé léto – zejména v
srpnu, před začátkem zimního semestru – se našlo několik studentek
z místních vysokých škol, ať už z univerzity v Chapel Hill, nebo ze
státní v Raleigh, které se na prodloužený víkend vypravily na pobřeží
k Emerald Isle a cestou si neodpustily malou zajížďku. Z hlavní silnice
odbočily do lesa a vydaly se po staré dřevařské cestě, hrbolaté a
klikaté, která je asi po půldruhém kilometru přivedla k potoku s
názvem Swan Creek, konkrétně na místo, kde vytvářel ostrý zákrut a
stáčel se směrem k South River. Tam se nacházela oblázková pláž,
dobře známá tím, že se na ní rády opalují nahé mladé dívky. Jak tahle
tradice vznikla, to Clayton nikdy nepochopil, ale velmi často k potoku
zabrousil, co kdyby měl náhodou štěstí. Asi přede dvěma týdny
natrefil na stejné pláži na šest krasotinek, a dnes na tři, ačkoli ty, které
zahlédl na ručnících přímo u vody, už se natahovaly po tričku. Jedna z
nich byla mírně zavalitá, ale zbývající dvě – včetně brunetky, která teď
stála přímo před ním – se mohly pochlubit postavičkou, z níž by jejich
spolužáci slintali blahem. Stejně jako policisté.
„Myslely jsme si, že tady kromě nás nikdo není! Že to bude v
pohodě!“
Claytona při pohledu na dívčin nevinný kukuč napadlo, jak by asi
reagoval její otec, kdyby věděl, jak dceruška tráví volno, a celkem
zálibně si představoval, co by mu ona sama odpověděla, kdyby jí
položil dotaz v podobném duchu. Jenže byl v uniformě a musel se
chovat náležitě oficiálně. Navíc si uvědomoval, že riskuje. Kdyby se
proslechlo, že kolem pláže obchází policejní hlídka, studentky by se
tam už nikdy nevypravily, a to rozhodně nechtěl dopustit.
„Pojďte, rád bych si promluvil i s vašimi kamarádkami.“
Vykročil v jejích stopách k pláži a při tom si užíval podívanou, jak
se dívka neúspěšně snaží zakrýt, co zajímavého na ní mohl vidět
zezadu. Když vyšli z porostu na mýtinu u vody, její kamarádky už na
sobě měly tričko. Brunetka se trhavými pohyby přesunula k nim a
rychle sáhla po ručníku, přičemž převrhla několik plechovek s pivem.
Keith Clayton ukázal na strom opodál.
„Neviděly jste tamhletu ceduli?“
Všechny se naráz podívaly směrem, kterým ukazoval. Lidé jsou
ovce, pomyslel si, čekají jen na povely. Vývěsku, o které byla řeč,
malou cedulku částečně zakrytou sklánějícími se větvemi starověkého
dubu, nainstalovali na základě příkazu, který vydal soudce Kendrick
Clayton, shodou okolností Keithův strýc. Nápad oznámit touto
formou veřejný zákaz však pocházel od Keitha, dobře si totiž spočítal,
že tím o dané místo jen zvýší zájem.
„Neviděly!“ vykřikla brunetka a otočila se k němu. „Netušily jsme,
že tu nějaká je! Doslechly jsme se o tomhle místě před pár dny!“
chrlila na něho pochybné argumenty a při tom vytrvale zápasila s
ručníkem, zatímco zbývající dvě dívky mlčely jako zařezané. Tvářily
se vyděšeně a snažily se nasoukat do spodního dílu plavek. „Jsme tady
úplně poprvé!“
Poslední větu dívka spíš zakvílela, jako když fňuká zpovykaná
fiflena, a tou pravděpodobně byla, stejně jako její dvě společnice.
Keith všechny tři podle vzhledu otipoval na členky některého z
prominentních dívčích univerzitních spolků.
„Víte, že obnažování na veřejnosti se v tomto okrese považuje za
přestupek proti zákonu?“
Všiml si, že všechny do jedné zbledly. Patrně si ihned představily,
jak jim provinění zapisuje do osobních záznamů.
Byla zábava sledovat jejich reakce, ale snažil se mít na paměti, že
nesmí přestřelit. „Jak se jmenujete, slečno?“
„Amy,“ špitla brunetka a polkla. „Amy Whiteová.“
„A odkud jste?“
„Z Charlotte. Ale studuju na univerzitě v Chapel Hill.“
„Všiml jsem si, že tady máte alkohol. Jste všechny plnoleté?“
Poprvé odpověděly i její kamarádky. „Ano, pane.“
„Fajn, Amy. Povím vám, jak to uděláme. Vezmu vás za slovo, že
jste neviděly tu ceduli, všechny tři jste zletilé a můžete popíjet
alkohol, a budu dělat, jako bych tady vůbec nebyl. Ale jen pokud to na
mě neprozradíte šéfovi.“
Nevěděly, jestli mu mají věřit.
„Mluvíte vážně?“
„Naprosto vážně,“ ujistil je. „Taky jsem kdysi chodil na vysokou.“
Nikdy na vysokou nechodil, ale věděl, že to vyzní dobře. „Ale na
vašem místě bych se oblékl, nikdy nemůžete vědět, kdo se potuluje
kolem.“ Pak jim věnoval zářivý úsměv. „A ukliďte po sobě ty
plechovky, ano?“
 „Jistě, pane.“
„Výborně.“ S tím se obrátil k odchodu.
„To je všechno?“
Otočil se a znovu se na ně zazubil. „Jo, to je všechno. Mějte se.“
Clayton si razil cestu podrostem ke služebnímu vozu, tu a tam se
sklonil, aby ho nešlehla větev, a byl se sebou spokojený. Nakonec
zvládl situaci dobře. Vlastně moc dobře. Amy se na něho na
rozloučenou usmála a on si chvíli dokonce pohrával s nápadem, že by
se vrátil a požádal ji o telefonní číslo. Ale rozmyslel si to. Usoudil, že
udělá nejlíp, když nechá věci, jak jsou. Až ty tři po návratu do školy
povědí kamarádkám, co se jim přihodilo, rozkřikne se, že místní
policajti jsou suproví. Nicméně doufal, že fotky, které pořídil, vyšly.
Uměl si představit, jak se budou vyjímat v jeho soukromé sbírce.
Vlastně mohl celý den označit za povedený. Zrovna se chystal
vrátit pro fotoaparát, když zaslechl hlasité pohvizdování. Šel po zvuku
směrem k dřevařské cestě a tam zahlédl toho cizince se psem, jak si
pomalu a uvolněně vykračuje vpřed jako nějaký hipísák ze šedesátých
let.
Nepatřil k dívkám, tím si byl Clayton jistý. Na vysokoškoláka
vypadal moc starý, muselo mu být nejméně třicet. Jeho vlasy
připomínaly Claytonovi vrabčí hnízdo a na zádech se mu pod
batohem rýsoval ještě spací pytel. Kdepak, tenhle chlap si nevyrazil na
jeden den k vodě, soudil Clayton, nejspíš je na cestách už několik dnů,
a dost možná přespává pod širým nebem. Kdoví, jak dlouho už v lese
je a co všechno viděl. Možná i jeho, jak fotí ty holky.
Konstatoval, že to nepřipadá v úvahu. Schoval se přece notný kus
od cesty, a navíc by určitě slyšel, kdyby se někdo prodíral hustým
lesem. Nebo ne? Ale pořád mu vrtalo hlavou, odkud kam to
individuum jde, a taky proč – nevedla tudy žádná turistická trasa,
široko daleko nebylo nic zajímavého. Nepotřeboval, aby u vody
tábořily podobné zkrachovalé existence a odrazovaly studentky od
jejich bohulibé kratochvíle.
Tou dobou už ho ten cizí chlap dávno předešel. Byl skoro u
policejního vozu a mířil k džípu, kterým přijely dívky. Clayton
vstoupil na silnici a schválně si odkašlal. Cizinec i pes se otočili.
Clayton si ty dva ze svého místa nepokrytě měřil. Vůbec je
nezarazilo, že se z lesa vynořil tak náhle, a cosi v pohledu toho muže
Claytona znepokojovalo. Skoro jako by očekával, že se Clayton objeví.
A totéž se dalo říct o ovčákovi. Pes se tvářil nezúčastněně a obezřetně
zároveň, možná se dokonce dalo tvrdit, že inteligentně – přesně jako
Panter, než ho Moore vypustil. Clayton cítil, jak se mu chvěje žaludek,
a musel potlačit nutkání zakrýt si choulostivé partie.
Snad minutu si prohlíželi jeden druhého. Clayton už velice dávno
zjistil, že většina lidí má z uniformy respekt, ostatně také proto dělal
rád zástupce šerifa. Mnohdy i úplně nevinné duše před zástupcem
zákona znervózněly a on věřil, že tenhle obejda nebude výjimkou.
„Máte na toho psa vodítko?“ promluvil a vyznělo to spíš jako
rozkaz než jako dotaz.
„V batohu.“
Clayton nezachytil v jeho řeči žádný rozpoznatelný přízvuk.
Typický „kluk odnikud a odevšad“, jak říkala s oblibou jeho matka.
„Tak si ho připněte.“
„Nemusíte mít strach. Nehne se, dokud mu neřeknu.“
„Přesto si ho připněte.“
Cizinec položil batoh na zem a začal se v něm přehrabovat.
Clayton natahoval krk, jestli nezahlédne něco, co by mohlo vypadat
jako drogy nebo zbraně, ale za pár okamžiků už psisko mělo k obojku
připnuté vodítko a cizí chlap si ho měřil pohledem, který jako by
říkal: A dál?
„Co tu děláte?“ položil mu Clayton otázku.
„Jsem na výletě.“
„Podle ruksaku asi na dost dlouhém.“
Cizinec nic neřekl.
„Jenom jestli tady spíš nesmiřujete a nesnažíte se natrefit na něco
zajímavého.“
„Tak proto sem místní takhle dopoledne chodí?“
Claytonovi se nelíbil tón, který muž zvolil. Jako by narážel na něco
konkrétního. „Rád bych viděl nějaké vaše osobní doklady.“
Muž se znovu sklonil a vylovil z útrob batohu svůj pas. Nataženou
dlaní dal pokyn psovi, aby zůstal, a pak přistoupil ke Claytonovi.
„Řidičský průkaz s sebou nemáte?“
„Nevlastním řidičák.“
Clayton chvíli studoval jméno a rty se mu při tom neslyšně
pohybovaly.
 „Jste Logan Thibault?“ Cizinec přikývl. „Odkud pocházíte?“
„Z Colorada.“
„Tak to jste doopravdy na dlouhém výletě.“
Cizinec mlčel.
„Máte namířeno někam konkrétně?“
„Do Ardenu.“
„A co zajímavého je v Ardenu?“
„Nevím. Ještě jsem tam nebyl.“
Clayton se nad jeho odpovědí zamračil. Byla příliš samolibá.
Příliš… vyzývavá. Rozhodně se mu nezdála. V tom okamžiku věděl
najisto, že se mu ten člověk ani trochu nelíbí.
„Počkejte tady,“ řekl. „Nebude vám vadit, když si ověřím vaši
totožnost?“
„Poslužte si.“
Když se Clayton cestou k autu ohlédl přes rameno, uviděl, že
Thibault vytahuje z batohu misku a nalévá do ní vodu z lahve. Jako by
neměl na světě jedinou starost.
Však my už si zjistíme, co jsi zač. Z policejního vozidla Clayton
nahlásil dispečerce jméno, které chce vyhledat, a ještě než ho
přerušila, zdůraznil, jak se píše.
„To je francouzské jméno. A zřejmě se tak i čte, Keithe. Měl bys –“
„Co je mi do toho, jak se čte?“
„Jen jsem chtěla říct –“
„Je mi jedno, co jsi chtěla říct, Marge. Prostě mi ho prověř, ano?“
„Vypadá jako Francouz?“
„Hergot, copak já vím, jak vypadají Francouzi?“
„Jsem jenom zvědavá. Tak se hned tolik nečerti. Mám tady docela
frmol, abys věděl.“
To určitě, beztak se zase cpe sladkým, pomyslel si Clayton. Marge
spořádala za den nejméně deset kobližek s krémem. Vážila jistě přes
sto dvacet kilo.
Okýnkem viděl cizince, jak dřepí u psa a něco mu šeptá, zatímco
jeho čtyřnohý společník chlemtá vodu z misky. Clayton zavrtěl
hlavou. Musí to být cvok, když si povídá se zvířaty. Pes přece zůstane
psem, nenaučí se nic víc než pár základních povelů, nemůže člověku
rozumět… Ale jeho bývalá žena byla stejná. Taky se chovala k psům
jako k lidem. Už to ho před ní mělo varovat.
 „Nemůžu nic najít,“ ozvala se Marge a z jejího hlasu šlo poznat, že
něco žvýká. „Nikdo ho nehledá, není na něho vydaný zatykač ani
nemá žádný jiný flastr.“
„Určitě?“
„Ano, určitě. Umím dělat svoji práci.“
Cizinec jako by jejich rozhovor odposlouchával, protože v tom
okamžiku popadl misku, vylil z ní zbytek vody a schoval ji do batohu,
který si hodil zpátky přes rameno.
„A nevolal někdo na stanici? Například že se v okolí potuluje
podivné individuum?“
„Ne, za celé dopoledne nikdo nic nehlásil. A kde jsi ty, když jsme u
toho? Shání tě tvůj otec.“
Claytonův otec zastával funkci šerifa.
„Vyřiď mu, že jsem za chvíli zpátky.“
„Je dost rozčilený.“
„Řekni, že mám službu, jo?“
Ať ví, že se neflákám, neobtěžoval se dodat.
„Provedu.“
Tak se mu to líbilo.
„Musím už jít.“
Vrátil vysílačku do držáku a chvíli seděl bez hnutí. Pociťoval mírné
zklamání. Rád by toho podivína s dlouhým harém sledoval, jak si
poradí ve vazbě. Bratři Landryovi by si s ním užili. Týden co týden v
sobotu večer končili na stanici – za opilství a výtržnictví, rušení
nočního klidu a potyčky. Rvali se většinou mezi sebou navzájem, jen
za mřížemi si vždycky vybírali cizí.
Pohrával si s dveřní páčkou. Kvůli čemu je asi otec naštvaný
tentokrát? Co mu zase přeletělo přes nos? Ten starý mrzout už mu
lezl na nervy, pořád chtěl mít všechno pod palcem. Udělej tohle.
Udělej tamhleto. Už jsi doručil ty dokumenty? Proč jdeš pozdě? Kdes
byl? Keith měl každou chvíli chuť odseknout, aby si hleděl svého.
Nakonec si řekl, že nemá nejmenší smysl, aby se tím zaobíral.
Však se brzy dozví, o co jde. Teď musí vypakovat toho pobudu, než se
objeví studentky. Tohle místečko skýtalo odjakživa soukromí, a kdyby
se rozkřiklo, že se tady potulují takové máničky, možná by sem holky
přestaly chodit.
 Clayton vystoupil z auta a zabouchl za sebou dveře. Sotva vykročil
k těm dvěma, pes zpozorněl a naklonil hlavu na stranu.
„Omlouvám se, jestli jsem vám způsobil nějakou nepříjemnost,
pane Thibaulte,“ řekl, když vracel cizinci pas, a tentokrát zkomolil
výslovnost jeho příjmení úmyslně. „Dělám jen svoji práci. Všechno je
v pořádku, ledaže byste v tom ruksaku přechovával nějaké drogy nebo
zbraně.“
„Nic takového tam nemám.“
„A vadilo by vám, kdybych se podíval sám?“
„Ano. Mám rád, když se dodržují zákony. A čtvrtý dodatek ústavy
hovoří jasně.“
„Vidím, že si nesete spací pytel. Kde nocujete?“
„Včera jsem byl v okrese Burke.“
Clayton si muže před sebou chvíli měřil a zvažoval jeho odpověď.
„Tady totiž nevím o jediném oficiálním tábořišti.“ Cizinec opět
odpověděl mlčením.
Clayton nakonec uhnul pohledem. „Toho psa byste každopádně
měl vést na vodítku.“
„Myslel jsem si, že v tomhle okrese to není povinné.“
„Však není. Jde o bezpečí vašeho psa. Na hlavní silnici je velký
provoz.“
„Budu na to pamatovat.“
„Tak dobrá.“ Clayton se otočil k odchodu, ale nedalo mu, aby se
ještě nezastavil. „Jestli dovolíte, rád bych se zeptal, jak dlouho se tady
u potoka pohybujete.“
„Právě jsem přišel. Proč vás to zajímá?“
Způsob, jakým ten člověk odpověděl, v Claytonovi vyvolal další
pochybnosti. Na chvíli se zarazil, ale pak se v duchu znovu okřikl, že
nepřichází v úvahu, aby Thibault viděl, co u vody dělal on.
„Jen tak.“
„Mohu už jít?“
„Jistě. Na shledanou.“
Clayton sledoval, jak cizinec se psem vyrážejí po dřevařské cestě, a
teprve když z ní uhnuli na pěšinku vedoucí hloub do lesa, zamířil k
místu, kde se prve skrýval, aby si vyzvedl schovaný fotoaparát. Zalovil
rukou v keři, kopl do podestýlky z borovicových jehlic na zemi, a poté
se dokonce několikrát vrátil zpět, aby se přesvědčil, že je na správném
místě. Nic nenašel. Začala se ho zmocňovat panika. Klekl si na zem a
hledal dál. Fotoaparát nepatřil jemu, byl služební. On si ho pouze
půjčoval, když plánoval nějakou speciální výpravu. Jestli vyjde najevo,
že fotoaparát chybí, otec ho jistě podrobí velmi nepříjemnému
výslechu, a co teprve, jestli se zjistí, že karta je plná hanbatých
obrázků… Jeho papínek si odjakživa velice potrpěl na dobré mravy a
serióznost.
Uplynulo několik minut. Když k němu z dálky dolehl hřmotný
zvuk startování nějakého auta, letmo si pomyslel, že nejspíš odjíždějí
studentky, a příliš si nelámal hlavu s tím, co si pomyslí, když uvidí, že
jeho vůz tam stále stojí. Momentálně měl jiné starosti. Fotoaparát byl
v tahu.
Neztratil se, prostě zmizel. A bylo víc než jasné, že sám neodešel...
Studentky ho určitě neodnesly, to vyloučil. Což znamenalo, že ten
obejda s francouzským příjmením si z něj celou dobu utahoval.
Neuvěřitelné…
Hned poznal, že ten chlápek vystupuje podezřele samolibě. Jako
by mu úplně od začátku koukalo z očí: Však já tě mám přečteného.
Ale tohle mu jen tak neprojde. Keith Clayton za nic na světě
nedopustí, aby ho znemožnil nějaký umolousaný hipísák, kterému
straší ve věži a povídá si s čoklem. Nikdy!
Energicky si razil cestu mezi větvemi k autu s úmyslem dohnat
Logana Thibaulta a trochu víc si ho proklepnout. A to jen pro začátek.
Má se na co těšit, syčák. Z Claytona si nikdo nebude dělat dobrý den.
V tomhle městě rozhodně ne. Najednou neviděl problém ani v psovi.
Jestli začne být neklidný, klidně ho vyřídí. Sbohem, pejsku. Jak prosté.
Němečtí ovčáci jsou jako odjištěné zbraně, to každý ví – v celé zemi se
nenajde soud, před nímž by s tím neobstál.
Ale všechno hezky popořadě. Nejdřív musí najít toho chlapa s
idiotským příjmením a získat od něj fotoaparát zpátky. Až potom
bude vymýšlet, co dál.
Teprve v té chvíli, pouhých pár kroků od auta, si všiml, že má obě
zadní pneumatiky vyfouklé.

„Jak že se to jmenujete?“
 Thibault chvíli počkal a pak se na předním sedadle naklonil až
těsně k dívce za volantem džípu. „Logan Thibault,“ zahulákal, aby
překřičel svist větru, a pak palcem ukázal za sebe. „A tamto je Zoro.“
Zoro seděl na korbě vozu uhánějícího vstříc dálnici a neustále
větřil, jazyk vystrčený z tlamy.
„Nádherný pes. Já jsem Amy. A tohle jsou moje kamarádky
Jennifer a Lori.“
Thibault se ohlédl přes rameno. „Ahoj.“
„Ahoj.“
Dívky působily roztěkaným dojmem. Není divu, pomyslel si
Thibault, po tom, co zažily…
„Jsem vám vděčný, že jste mě svezly.“
„O nic nejde. Říkáte, že máte namířeno do Hamptonu?“
„Jestli to pro vás není moc velká zajížďka.“
„Kdepak, jedeme přímo přes něj.“
Když Thibault odbočil z dřevařské cesty zpět do lesa, zařídil tam,
co bylo potřeba, a vrátil se zpátky, dívky zrovna vyrážely zpět do
města. Zkusmo mávl paží se vztyčeným palcem, vděčný za společnost
ovčáka, a ony mu takřka bez zaváhání zastavily.
Někdy prostě člověku všechno vychází.
Ačkoli to předtím nepřiznal, na noc se utábořil za menším náspem
v těsné blízkosti pláže, a proto přesně věděl, kdy trojice studentek
dorazila, ale jakmile si začaly odkládat, dopřál jim veškeré soukromí.
Z jeho pohledu nikomu neškodily, a tudíž se nad jejich počínáním
nijak nepozastavoval. Široko daleko nebyla kromě nich živá duše,
samozřejmě když nepočítal sebe, ale on na ně rozhodně neměl v
úmyslu zírat. Podle něj vyšlo nastejno, jestli se svléknou, nebo se
nastrojí do kostýmů a uspořádají u vody maškarní bál. Zkrátka si jich
nevšímal – dokud nezpozoroval, že přijíždí auto šerifa hamptonského
okresu.
Stačil si policistu za volantem docela dobře prohlédnout a už od
prvního okamžiku mu na něm něco nesedělo. Nedokázal určit, co
přesně, ale ani se o to nesnažil. Otočil se a vydal se lesem k cestě, kam
dorazil právě včas, aby zahlédl, jak si zástupce šerifa kontroluje kartu
ve fotoaparátu, potichu zavírá dveře policejního vozu a plíživým
krokem se vydává k náspu u pláže. Samozřejmě mohl být na místě
kvůli nějaké úřední věci, ale Thibault si všiml, že vypadá přesně jako
Zoro, když čeká na kus sušeného hovězího. Nepatřičně natěšený.
Thibault dal psovi pokyn, ať zůstane na místě, protože si od toho
chlapa chtěl udržet dostatečnou vzdálenost, aby je náhodou
nezaslechl, a poté už se všechny události seběhly víceméně
spontánně. Věděl, že přímá konfrontace nepřipadá v úvahu. Zástupce
šerifa by určitě tvrdil, že přijel služebně, a jeho slovo by bezpochyby
mělo větší váhu než slovo cizince. Fyzický střet také vyloučil,
převážně proto, že v daném případě mu následné potíže nestály za to,
ačkoli měl sto chutí změřit s tím chlápkem síly. Naštěstí – nebo
možná naneštěstí, jak se to vzalo – se na scéně objevila ta studentka a
zástupce šerifa zazmatkoval. Thibault stačil zahlédnout, kam odhodil
fotoaparát, a jakmile strážce zákona s dívkou zamířili k vodě za jejími
dvěma kamarádkami, pohotově přístroj popadl. Tím mohla celá
záležitost skončit, jenže on usoudil, že tenhle chlap potřebuje dostat
lekci. Ne velkou, ale takovou, aby zaručila dívkám bezúhonnost,
Thibaultovi bezproblémové pokračování v cestě a zástupci šerifa
zkažený den. Proto se ještě vrátil k jeho služebnímu vozu a vypustil
mu pneumatiky.
„Vidíte, málem bych zapomněl,“ ozval se Thibault. „Našel jsem v
lese váš fotoaparát.“
„Můj není; Lori, Jen, neztratily jste některá foťák?“
Obě kamarádky zavrtěly hlavou.
„Stejně si ho nechte,“ řekl Thibault a položil přístroj na sedadlo.
„Já už jeden mám. A díky za svezení.“
„To myslíte vážně? Zřejmě bude dost drahý.“
„To si pište.“
„Tak děkuju.“
Thibault si všiml hry stínů na její půvabné tváři a napadlo ho, že
jde o typickou krásku z města. Měla ostré rysy, olivovou pleť a hnědé
oči prosvětlené oříškovými flíčky. Uměl si představit, že by si ji
prohlížel celé hodiny.
„Ostatně… co máte v plánu na tenhle víkend?“ zeptala se Amy.
„Jedeme na pobřeží, trochu si užít moře a sluníčka. Nepřidáte se?“
„Vážím si vaší nabídky, ale nemůžu.“
„Beztak jedete za svojí holkou, že mám pravdu?“
„Proč myslíte?“
„Vypadáte tak.“
Přiměl se odvrátit tvář. „Svým způsobem máte pravdu.“
 2
Thibault

B ylo až s podivem, jak nečekané zvraty se mohou v lidském životě

odehrát. Ještě před rokem by Thibault s radostí využil příležitosti
a strávil víkend s Amy a jejími kamarádkami. Přesně něco takového
pravděpodobně potřeboval, ale když ho v parném srpnovém
odpoledni vysadily před Hamptonem a on jim zamával, pocítil
podivnou úlevu. Vyčerpávalo ho udržovat zdání sounáležitosti s
normálním světem.
Od chvíle, kdy před pěti měsíci vyšel z Colorada, nestrávil s nikým
déle než pár hodin. Jedinou výjimkou byl osamělý postarší mlékař
jižně od městečka Little Rock, který ho nechal po večeři, při které byl
stejně skoupý na slovo jako on, přespat v nepoužívaném pokoji v
patře. Thibault oceňoval, že se na nic nevyptává, není zvědavý,
nečastuje ho dvojsmyslnými narážkami. Naprosto samozřejmě přijal
fakt, že jeho hostovi není do řeči. Thibault u něj z vděčnosti strávil
dva dny a pomohl mu opravit střechu stodoly, než pokračoval dál, s
nabaleným batohem a Zorem v patách.
Kromě vzdálenosti, na kterou si stopl studentky v džípu, šel celou
cestu pěšky. Přibližně od poloviny března, kdy odevzdal klíče od
svého bytu, prochodil osm párů bot. Dlouhé a osamělé úseky mezi
městy často přežíval jen na energetických tyčinkách a vodě. Jednou, v
Tennessee, spořádal po třídenním půstu pět talířů palačinek. On a
Zoro cestovali v dešti, vichru, bouřce a krupobití, i ve vedru tak
strašném, že se člověku na pažích dělaly puchýře. U Tulsy v
Oklahomě zahlédl na obzoru tornádo a dvakrát do něj málem udeřil
blesk. Častokrát volil různé okliky, někdy aby nemusel po hlavní
silnici, jindy jen tak z rozmaru. Obvykle šel, dokud se necítil hodně
unavený, a teprve na sklonku dne se začal poohlížet po místě, kde by
on i pes v klidu přenocovali. Ráno pak vyráželi ještě před úsvitem, aby
na ně nikdo nekápl. A dosud se jim dařilo nechtěné pozornosti
unikat.
Počítal, že denně ujde v průměru pětatřicet kilometrů, ale
nesledoval, kolik času strávil chůzí ani jakou vzdálenost urazil. Kvůli
tomu se na cestu nevydal. Tušil, že podle mnohých chce přehlušit
vzpomínky na válku, což znělo hezky vznešeně, a jiní si nejspíš myslí,
že ho chůze prostě baví, ale pravda byla jiná, úplně prostinká. Věděl,
kam se chce dostat, a jelikož rád chodil pěšky, putoval po svých.
Předtím sloužil u mariňáků a po čtyřech letech plnění rozkazů ho
lákala svoboda, kterou mu takové putování nabízelo. Sám si vybíral,
kdy ráno vyrazí na cestu, jak rychle půjde i kam dojde.
Matka se o něj bála, ale takový je holt úděl matek. Alespoň té jeho
určitě. Co pár dnů jí sice zatelefonoval, aby věděla, že se mu daří
dobře, ale jakmile zavěsil, zpravidla ho přepadly výčitky svědomí.
Posledních pět let byl skoro pořád pryč a před nástupem na každou ze
tří misí v Iráku, které absolvoval, od ní vyslechl velmi dlouhou
přednášku, aby neudělal žádnou hloupost. Poslechl ji a dával si pozor,
ale párkrát měl opravdu namále. Nikdy jí sice nic nevyprávěl, jenže
ono stačilo, že četla noviny. „A teď tohle,“ lamentovala večer před
tím, než se vydal na svoji pouť. „Připadá mi to jako bláznovství.“
Možná měla pravdu. A možná ne. Kdoví…
„Co si o tom myslíš ty, Zoro?“
Německý ovčák na zvuk svého jména zvedl hlavu, přiběhl k němu
a zaujal místo u jeho nohy.
„No jo, já vím. Máš hlad. Pořád stejná ohraná písnička.“
Thibault zastavil na parkovišti před sešlým motelem na okraji
Hamptonu. Vytáhl z ruksaku misku, dal do ní zbytek granulí pro psa,
a jakmile se do nich Zoro pustil, zadíval se před sebe. Viděl už
mnohem horší města, to musel uznat, ale taky podstatně lepší…
Hampton se rozkládal asi padesát kilometrů na severozápad od
Wilmingtonu a od pobřeží, protékala jím South River a na první
pohled se nelišil od tisíců jiných jižanských dělnických osad
oplývajících soběstačností, hrdostí a bohatou historií. Tok dopravy
houstnoucí směrem k mostu přes řeku určovaly semafory uchycené
na prověšených drátech a po obou stranách hlavní silnice se táhla asi
kilometrová řada nízkých, na sebe natlačených cihlových domů
sloužících – soudě podle reklam ve výlohách – jako sídla firem,
restaurací a drobných krámků s potřebami pro dům a zahradu. Sem
tam rostla u cesty věkovitá magnólie, jejíž bujné kořeny nadzvedávaly
dláždění chodníku. V dálce zahlédl u jedné z budov staromódní znak
holičského řemesla, sloupek s červenými, bílými a modrými pruhy do
spirály, a na lavičce hned vedle nezbytnou skupinku postarších mužů.
Zvláštní, pomyslel si a neubránil se pousmání. Připadlo mu, že se
nějakým kouzlem dostal zpět do padesátých let.
Při bližším prozkoumání však zjistil, že první dojem může klamat.
Budovy navzdory svému umístění na nábřeží – nebo možná právě
kvůli němu – vykazovaly jasné známky chátrání, ať už šlo o stav
střech, drolící se zdivo u základů, či vybledlé mapy na fasádách
několik desítek centimetrů nad zemí, svědčící o mohutných záplavách
v minulosti. Neviděl sice jedinou zabedněnou provozovnu, ale jelikož
před většinou podniků parkovala jen ubohá hrstka aut, neubránil se
pomyšlení, jak dlouho ještě vydrží. Cestou měl možnost sledovat, že
obchody ve valné většině menších měst postupně vymírají jako
dinosauři, a pokud Hampton nebyl z nějakého důvodu výjimkou,
Thibault si uměl představit, že v něm stejně jako jinde vyrostlo nové
nákupní centrum, pravděpodobně další z poboček řetězce Wal-Mart,
eventuálně Piggly Wiggly, a to předurčilo zkázu téhle čtvrti.
Každopádně si připadal zvláštně. Nevěděl docela jistě, jak si
Hampton představoval, ale takhle určitě ne.
No co. Zatímco Zoro dojídal, přemýšlel, jak dlouho asi bude trvat,
než ji najde. Tu ženu z fotografie. Tu ženu, za níž se sem vypravil.
Ale o tom, že ji najde, nepochyboval. Nahodil si ruksak zpět na
záda.
„Už jsi hotový, kamaráde?“
Zoro naklonil hlavu na stranu.
„Pojďme se ubytovat. Chci se najíst a osprchovat. A tobě důkladná
očista taky jen prospěje.“
Thibault vyrazil vpřed, ale po několika krocích si uvědomil, že
Zoro nejde. Ohlédl se přes rameno.
„Nedívej se na mě tak. Potřebuješ vykoupat, a hotovo. Smrdíš.“
Zoro se ani potom nehnul z místa.
„Fajn. Dělej si, co chceš. Já odcházím.“
Zamířil do správcovy kanceláře, aby se zapsal. Věděl, že Zoro
půjde za ním. Pokaždé nakonec poslechl.

Než našel tu fotku, jeho život se odvíjel přesně tak, jak si naplánoval.
Měl vždycky jasnou vizi, čeho chce dosáhnout. Když mu šlo ve škole o
dobrý prospěch, získal ho, když se v dospívání rozhodl, že z něj bude
všestranný sportovec, zkusil snad všechny sporty a hry, k nimž se
namanul, a když se začal učit hrát na klavír a na housle, dotáhl to na
takovou úroveň, že byl schopný komponovat. Po studiích na
univerzitě v Coloradu si vytýčil cíl nastoupit u námořní pěchoty a
náborového důstojníka zjevně šokoval, třebaže v pozitivním slova
smyslu, protože absolventi v naprosté většině případů o řeholi
prostého pěšáka nestáli, a mnohem raději volili pozici důstojníka.
Jenže Thibault to cítil přesně naopak.
Útok na Světové obchodní centrum přitom s jeho rozhodnutím
neměl mnoho společného. Vstup do armády považoval za zcela
přirozený krok, jelikož jeho otec sloužil u mariňáků pětadvacet let.
Narukoval jako obyčejný vojín, ale z armády odcházel jako jeden z
ostřílených a prošedivělých seržantů, z nichž měli ostatní hrůzu, snad
s výjimkou jejich vlastních manželek a členů čet, jimž veleli. Musel za
ta léta snad na pět desítek svateb, protože mnozí vojáci, kteří pod ním
sloužili, si neuměli představit, že by se oženili bez jeho požehnání.
Zacházel se svěřenými mladíky jako s vlastními syny a často
zdůrazňoval, že jeho jediným cílem je přivést je zpátky domů k matce
jako zralé muže, ale živé a zdravé. Sám byl dobrý mariňák. Ve
Vietnamu dostal bronzovou hvězdu za statečnost a dvě purpurová
srdce za zásluhy. Sloužil na Grenadě, v Panamě, Bosně a v první válce
v Perském zálivu. Nevadily mu přesuny z místa na místo, ochotně
střídal základny po celém světě. V jistém smyslu se cítil víc doma na
Okinawě než v Coloradu, a přestože jeho japonština už potřebovala
malinko oprášit, domníval se, že by mu na to stačil týdenní pobyt v
Tokiu. Thibault měl v plánu z armády odejít stejně jako otec, ale na
rozdíl od něj hodlal zůstat na světě dost dlouho, aby si to stačil užít.
Otec zemřel dva roky poté, co naposledy pověsil mariňáckou
uniformu na věšák. Zničehonic dostal infarkt. Před třinácti lety. V
jednom okamžiku odhazoval sníh z příjezdové cesty a v dalším už
bylo po něm.
Ten den a pohřeb představovaly nejživější vzpomínky Thibaultova
života před vstupem do armády. Bylo mu tehdy patnáct. Mnoha
dětem profesionálních vojáků minulost kvůli častému stěhování
víceméně splývá – kamarádi přicházejí a odcházejí, neustále se balí a
vybaluje oblečení a domácnost se zbavuje věcí, které nejsou
bezpodmínečně nutné. V důsledku toho všeho jim máloco ulpí v
paměti. Jsou chvíle, kdy si zoufají, ale zocelí je to způsobem, který
mnozí nedokážou pochopit. Učí se, že ty, jež za sebou zanechávají,
nevyhnutelně nahradí jiní, že každé místo na světě nabízí leccos
pozitivního i negativního. Takové poznání uspíší jejich dospívání.
Dokonce ani dobu vysokoškolského studia si nevybavoval jasně,
ale rozhodně šlo o úsek života, který se vyznačoval jistým
stereotypem. Ve všední dny studoval a o víkendech si užíval, šprtal se
na zkoušky, bydlel na koleji, mizerně jedl a stihl navázat dvě
známosti, z nichž jedna mu vydržela něco přes rok. Všichni
vysokoškoláci mohli vyprávět podobné příběhy pomíjivého významu.
Trvalou hodnotu mělo jen dosažené vzdělání. Popravdě řečeno, míval
pocit, že doopravdy začal žít až v okamžiku, kdy dorazil na základnu
Parris Island v Jižní Karolíně, aby tam absolvoval základní výcvik.
Sotva vystoupil z autobusu, už mu k uším dolehly první rozkazy.
Vojenští instruktoři se vyznačují ojedinělou schopností vzbudit v
člověku dojem, že do zahájení tvrdého vojenského drilu nic v jeho
životě nemělo smysl. Prostě vás umějí ovládnout. Patříte jim, tečka.
Jsi dobrý sportovec? Dej si padesát kliků, železný muži. Máš
vysokoškolské vzdělání? Tak mi předveď rozborku a sborku téhle
zbraně, Einsteine. Otec byl u mariňáků? Vyčisti hajzl, však tvůj táta to
taky kdysi dělal. Všechno se opakuje. Vojáci běhají, pochodují, stojí v
pozoru, plazí se bahnem, zlézají vysoké zdi – to všechno čekal.
A musel uznat, že dril přinášel výsledky. Nejdříve člověka zlomil,
pak ho ještě nějakou dobu deptal a nakonec z něj zformoval
mariňáka. Přinejmenším se to tak tvrdilo. Jeho však výcvik nezlomil.
Dělal, co se po něm chtělo, plnil rozkazy a snažil se nevyčnívat z řady.
Nezměnil se, a přece se i on stal mariňákem.
Přidělili ho k 1. praporu 5. pluku první divize námořní pěchoty s
domovskou základnou Pendleton. San Diego mu vyhovovalo –
panovalo tam úžasné počasí, mohl se kochat krásnými plážemi a ještě
krásnějšími ženami. Jenže už v lednu 2003, těsně po svých
třiadvacátých narozeninách, musel o dům dál, když ho spolu s
ostatními vyslali do Kuvajtu v rámci operace Irácká svoboda.
Základna Doha v průmyslové části hlavního města Kuwait City byla v
permanenci už od první války v Zálivu a připomínala město ve městě.
Kromě neuvěřitelné spousty stanů táhnoucích se až k obzoru tam
byla například i tělocvična, různé herny, počítačové centrum,
obchody, restaurace… Chystaná invaze způsobila, že ruch, který
panoval uvnitř, ještě zesílil. Od samého počátku tam vládl chaos.
Thibault absolvoval od rána do večera několikahodinová školení a
porady, úmorný dril a nácviky neustále aktualizovaných plánů útoku.
Například zkoušku nasazování speciálního ochranného
protichemického obleku absolvoval nejméně stokrát.
Základnou se navíc bez ustání šířily fámy. A nejhorší bylo, když se
v nich člověk snažil vyznat. Každý věděl o někom, jehož známému
někdo úplně jiný vyprávěl, co se bude dít doopravdy. Jeden den měli
jít do akce každou minutou, a hned následující se doslechli, že se s
invazí vyčkává. Jednou měli zaútočit ze severu a z jihu, pak jen z jihu,
a nakonec možná ani to ne. Sotva se doslechli, že nepřítel disponuje
chemickými zbraněmi a neváhaje použít, už se objevila zpráva, že jim
chemické napadení nehrozí, protože druhá strana se obává, že by
Spojené státy na oplátku použily nukleární zbraně. Šuškalo se, že
irácká Republikánská garda hodlá zaujmout sebevražednou obrannou
linii hned za hranicemi, ale našli se takoví, kteří se dušovali, že se ji
chystá vytvořit poblíž Bagdádu. A úplně jiná skupina tvrdila, že linii
vybudují u ropných polí. Zkrátka a dobře, nikdo nic nevěděl, což
samozřejmě představivost 150 000 vojáků shromážděných v Kuvajtu
jen podněcovalo.
Armádu tvoří z velké části děti. Lidé na to někdy zapomínají. I
tady se našla spousta osmnáctiletých, devatenáctiletých a
dvacetiletých mladíků – takřka polovině by v hospodě ještě nenalili
pivo. Věřili si, měli za sebou kvalitní výcvik a byli natěšení na úder,
ale nikdo nemohl ignorovat realitu toho, co přijde. Některé z nich
čekala smrt. Někdo o tom otevřeně mluvil, jiní psali dopisy domů a
dávali je vojenskému kaplanovi. Mezi muži vládla nervozita. Část
vojáků nedokázala zamhouřit oko, spousta jich naopak prospala
veškerý volný čas. Thibault to všechno pozoroval se zvláštním
pocitem odstupu. Vítej ve válce, slyšel svého otce. Stav setrvalý –
vládne tu naprostý chaos, všechno je podělaným navrch.
Jenže ani Thibault nebyl úplně imunní vůči eskalujícímu napětí a
stejně jako ostatní potřeboval nějaký únik, nějakou kratochvíli. A tak
začal hrát karty. Konkrétně poker, který uměl, protože se ho naučil od
otce. Tedy… spíš si jen myslel, že ho umí. Záhy totiž zjistil, že
ostatním se nevyrovná. Za tři týdny prohrál skoro všechno, co si
našetřil od chvíle, kdy narukoval. Blafoval ve chvíli, kdy měl karty
raději složit, a skládal list, když se hodilo, aby zůstal ve hře. Ne že by
šlo o kdovíjak závratnou sumu, a navíc ji neměl kde utratit, kdyby o ni
nepřišel, ale stejně mu to na mnoho dnů pokazilo náladu. Hrozně
nerad prohrával.
Jedinou útěchu a odreagování mu skýtala rána, kdy si ještě před
úsvitem dopřával dlouhý běh po pláži na čerstvém ranním povětří. I
po měsíci života na Středním východě ho nepřestávalo udivovat, jak
chladno umí být na poušti. Miloval ty chvíle, kdy si dával do těla pod
oblohou posetou hvězdami a u pusy se mu při každém vyfouknutí
udělal obláček páry. Zvolnil obvykle až ve chvíli, kdy měl svůj stan na
dohled.
Jednou ráno, zatímco první paprsky slunce, tou dobou ještě
schovaného za horizontem, začínaly barvit vyprahlou krajinu
dozlatova a on se s rukama v bok snažil popadnout dech, spatřil
koutkem oka matně se lesknoucí fotografii, zpola zakutanou v hlíně a
prachu. Když ji zvedl, všiml si, že je jednoduše, ale úhledně
zalaminovaná, patrně aby odolala nepřízni počasí. Ometl z obrázku
prach, aby se podíval, co na něm je, a tehdy ji poprvé uviděl.
Usmívající se blondýnku s šibalskýma zelenkavýma očima barvy
jadeitu v džínech a tričku s nápisem ŠTĚSTÍ, TO JSEM JÁ. Za jejími
zády se u vstupu do oploceného areálu vyjímal transparent s nápisem
Hamptonský jarmark, u nohy jí seděl německý ovčák, kolem čenichu
prošedivělý, mezi lidmi za ní, trošku mimo střed snímku, stáli u
pokladny dva mladí muži a v dálce se tyčily tři špičaté jehličnany,
které mohly růst kdekoli. Na rub fotky někdo rukou napsal: „Dávej na
sebe pozor! E.“
Ne že by si některé z těch věcí všiml hned. Už chtěl fotku hodit
zpátky na zem, ale v posledním okamžiku se zarazil, protože ho
napadlo, že ten, komu se ztratila, ji nejspíš rád dostane zpátky.
Evidentně pro někoho měla svoji cenu.
Po návratu do tábora připíchl nalezenou fotku na nástěnku u
vchodu do výpočetního centra. Usoudil, že skoro každý voják tam
dříve nebo později zabrousí, a tím pádem se majitel fotky jistě najde a
obrázek si vezme.
Uplynul týden, pak deset dnů, ale fotografie pořád visela na svém
původním místě. V té době jeho četa denně cvičila tvrdě mnoho
hodin, a snad v důsledku toho přitvrdily i hry pokeru. Našli se vojáci,
kteří přišli o tisíce dolarů, jeden svobodník údajně prohrál bezmála
deset tisíc. Thibault se od svého úvodního ponižujícího pokusu hry
nezúčastňoval a raději ve volném čase přemítal o nadcházející invazi a
o tom, jak se zachová, až na něj začne nepřítel střílet. Když tři dny
před zahájením invaze zavítal do výpočetního centra a uviděl, že na
nástěnce pořád visí ta fotografie, kdovíproč ji sundal a strčil do kapsy.
Téhož dne večer podlehl nátlaku Victora, svého nejlepšího
kamaráda z družstva, s nímž se znal už od základního výcviku, a
navzdory nedostatku financí se zapojil do pokeru. Zpočátku se držel
při zdi a nepočítal, že vydrží u stolu déle než půl hodiny. V prvních
třech hrách složil, ale ve čtvrté dostal postupku, v páté královskou
postupku a v šesté full hand. Neskutečně se mu dařilo. Stále dostával
dobré karty a už v půlce večera získal zpět všechno, o co přišel. Ti, s
nimiž hru začal, už dávno odešli a vystřídali je jiní. Pak se i ti nechali
vystřídat, jen Thibault stále zůstával. Štěstí ho neopouštělo a do
úsvitu vyhrál víc peněz, než činil jeho půlroční plat u mariňáků.
Teprve když se s Victorem zvedl k odchodu, uvědomil si, že má
celou dobu v kapse tu fotografii. Jakmile se vrátili do stanu, ukázal ji
Victorovi a pozastavil se nad nápisem na tričku té blondýnky. Victor,
jehož rodiče patřili k ilegálním přistěhovalcům a žili poblíž
Bakersfieldu v Kalifornii, nebyl jen silně pobožný, ale taky nesmírně
pověrčivý. Věřil na předtuchy, znamení, kletby a další podobné věci.
Všímal si černých koček, dával pozor, kterou nohou vykročí a kdy
připadne třináctého na pátek, a před transportem do Kuvajtu
Thibaultovi vyprávěl o strýci, který údajně umí uhranout. „Když ten se
na tebe křivě podívá, je jenom otázka času, kdy zemřeš.“ Victor měl
pod bradou baterku a věřil každičkému slovu, které řekl, zatímco
Thibault poslouchal jeho zapálené vyprávění s pocitem, že je mu zase
deset. Nic na to neřekl. Každý člověk má svoje úlety, pomyslel si. S
tím, že kamarád věří na předzvěsti a osudová znamení, neměl
nejmenší problém. Za mnohem důležitější považoval fakt, že Victor
vzhledem ke svým výjimečným střeleckým schopnostem nastoupil
jako odstřelovač a že má v rukou i jeho život.
Victor si fotografii dlouze prohlédl, než promluvil. „Říkáš, žes ji
našel za úsvitu?“
„Jo.“
 „Úsvit je velice mocná doba.“
„To už jsi mi říkal.“
„Věřím na znamení, a tady není pochyb,“ prohlásil. „Vidíš, co má
ta holka na sobě? Ta fotka ti teď bude nosit štěstí.“
„Dneska večer mi ho přinesla spoustu.“
„A tím nic nekončí, kamaráde. Není náhoda, žes tu fotku našel.
Stejně jako není náhoda, že si ji nikdo nevyzvedl. A že sis ji dneska
vzal k sobě. Zkrátka je ti souzená.“
Thibaulta trochu trápilo, jak se asi cítí ten, kdo fotku ztratil, ale
nic neřekl. Raději se s rukama spojenýma za hlavou natáhl na záda na
palandu.
Victor udělal totéž. „Mám radost. Od téhle chvíle budeš mít
kliku,“ dodal.
„Doufám.“
„Ale nesmíš tu fotku ztratit.“
„Myslíš?“
„Jestli ji ztratíš, kouzlo začne fungovat opačně.“
„A tím chceš říct co?“
„Když ztratíš talisman, začne se ti lepit smůla na paty. A ve válce
je smůla to poslední, co potřebuješ.“

Interiér pokoje v motelu byl stejně odpudivý jako motel zvenku –

dřevěné obložení na stěnách, stropní světla uchycená na řetězech,
prošlapaný koberec s dlouhým vlasem, televize přišroubovaná k
podstavci. Výzdoba pocházela snad z poloviny 70. let a od té doby
neprodělala žádnou inovaci. Thibaultovi se vybavily motely a
penziony u dálnice, kde přespávali, když v době jeho dětství s matkou
a otcem o dovolené cestovali po Jihozápadě. Ubytování zásadně
vybíral otec a tomu ke spokojenosti stačilo, když bylo v pokoji aspoň
relativně čisto. Matka mívala často jiný názor, ale co mohla dělat?
Cestou zrovna jako z udělání nebyl žádný Alcron, a i kdyby ano,
stejně by si ho nemohli dovolit.
Thibault postupoval po příchodu do pokoje, jako kdysi postupoval
otec. Odkryl přehoz, aby se přesvědčil, že je čistě povlečeno,
zkontroloval, jestli není plesnivý závěs ve sprše a jestli odtéká
umyvadlo. Navzdory rzi, kterou očekával, protékajícímu kohoutku a
cigaretami popálenému nábytku bylo v pokoji čistěji, než pokládal za
možné. A nechtěli po něm za noc hodně. Thibault zaplatil hotově na
týden dopředu, nikdo se ho na nic neptal, příplatek za psa si
neúčtovali. Když se to vzalo kolem a kolem, ubytoval se dost výhodně.
Měl radost. Nevlastnil žádné platební, kreditní ani debetní karty,
žádnou oficiální poštovní adresu ani mobilní telefon. Téměř všechno,
co měl, si nesl s sebou na zádech. Byl majitelem bankovního účtu, z
něhož si vybíral hotovost, zřízeného a vedeného nikoli na jeho vlastní
jméno, ale na jméno obchodní společnosti. Nepatřil mezi bohaté, a
dokonce ani mezi střední třídu. Společnost nepodnikala. Prostě si
chtěl zachovat soukromí.
Odvedl Zora do vany a vykoupal ho. Použil šampon, který nesl v
batohu. Pak se umyl sám a oblékl si poslední čisté šaty. Zařekl se, že si
co nejdříve vypere. Usedl na postel a chvíli listoval v telefonním
seznamu, ale nenašel, co hledal, a tak vyrazil do malé restaurace,
kterou zahlédl o několik vchodů dál za motelem, aby něco snědl.
V podniku ho víceméně dle očekávání nechtěli pustit s ovčákem
dovnitř, a tak si Zoro lehl před vstup a usnul. Thibault si dal
cheeseburger a hranolky, zapil to čokoládovým mléčným koktejlem a
pak objednal ještě jeden cheeseburger, tentokrát pro Zora. Když mu
venku sendvič podal, pes během necelých dvaceti vteřin zhltal
všechno do posledního drobečku a pak vyzývavě vzhlédl zpět k
pánovi.
„Jsem rád, že sis to tak vychutnal. Jdeme.“
V krámku se smíšeným zbožím si Thibault koupil mapu města a
posadil se na lavičku v parku nedaleko náměstí, který mu připomínal
parky, jaké se ve městech zakládaly kdysi – ohraničené ze všech čtyř
stran ulicemi s obchody, s rozložitými stinnými stromy, mnoha
květinovými záhony, a samozřejmě s dětským hřištěm. Rozhodně tam
nebylo přelidněno. Thibault zpozoroval hlouček matek, jejichž děti se
stále dokola vozily ze skluzavky nebo dováděly na houpačkách.
Zběžně si prohlédl jejich tváře, jestli mezi nimi neuvidí tu, kterou
hledá, ale pak se raději odvrátil a rozevřel mapu. Nechtěl je
znervóznit svojí přítomností. Matky s dětmi pokaždé zneklidní, když
v jejich blízkosti setrvává samotný muž bez zjevného účelu nebo
zaměstnání. A vůbec se jim nedivil. Na světě je spousta zvrácených
individuí.
 Snažil se zorientovat v mapě a přemýšlel, co podnikne dál. Nedělal
si iluze, že ho čeká lehký úkol. Neměl toho moc, čeho by se mohl
chytit. Žádné jméno ani adresu, jen fotografii. Neznal zaměstnání té
ženy ani její telefonní číslo. Nic. Jen tvář.
Přesto i fotka může leccos napovědět. Vzal ji do ruky, a zatímco si
ji už bůhvípokolikáté důkladně prohlížel, pokusil se vycházet z toho,
co ví. Byla pořízena v Hamptonu. A ženě na ní – mimochodem, moc
hezké – mohlo být tehdy něco málo přes dvacet. A měla německého
ovčáka, nebo aspoň znala někoho, komu ten pes patřil. Její křestní
jméno začíná na E. Emma, Elaine, Elise, Eileen, Ellen, Emily, Erin,
Erica… To byla asi nejpravděpodobnější jména, která přicházela v
úvahu, ačkoli věděl, že na Jihu se klidně může setkat i s Erdine nebo
Elspeth. Vypravila se na jarmark s někým, koho později poslali do
války v Iráku. Tomu člověku věnovala tuhle fotku, kterou on,
Thibault, našel v únoru roku 2003, tudíž fotografie musela pocházet z
doby někdy před tím. V tom případě je ženě z obrázku právě teď
pravděpodobně něco ke třiceti. A v dálce jsou vidět tři jehličnany.
Tohle byla fakta, o která se mohl opřít. Tohle všechno věděl.
A pak tu byly věci, které předpokládal. Například že udělal
správně, když začal s pátráním právě v Severní Karolíně. Když zadal
heslo Hampton do vyhledávače na internetu, vyskočila mu celá řada
měst toho jména – v Jižní Karolíně, Nebrasce, Georgii, ve Virginii, v
Iowě… A tak dál. Jejich seznam byl dlouhý, a samozřejmě v něm
nechyběl Hampton v Severní Karolíně.
Přestože na obrázku nebyla patrná žádná typická pamětihodnost
ani jiná neklamná známka toho, o který stát se jedná, například sídlo
Thomase Jeffersona ve Virginii, nebo třeba cedule s nápisem VÍTEJTE
V IOWĚ!, nějaké informace se z něj vyčíst daly. Nikoli o ženě s blond
vlasy, ale o mladých mužích v tričku s výrazným potiskem, kteří za
jejími zády čekali v řadě na vstupenky. Jeden z nich měl na hrudi
obrázek Homera Simpsona, což bylo jako nápověda k ničemu, ale
druhému se tam vyjímal nápis DAVIDSON. Ani to Thibaultovi v první
chvíli nic neříkalo, přestože se usilovně snažil na něco přijít. Původně
se domníval, že jde o zkrácenou verzi reklamy na motorku Harley-
Davidson, ale když použil znovu Google a zadal do vyhledávače heslo
Davidson, hned věděl, jak se věci mají. Dozvěděl se, že jde mimo jiné
o název prestižní vysoké školy poblíž města Charlotte v Severní
Karolíně, výběrové, náročné, s důrazem na humanitní vědy. V
katalogu internetového obchodu školy našel v nabídce stejné tričko.
Samozřejmě ani tohle nepředstavovalo záruku, že fotka byla
pořízena v Severní Karolíně, to si dobře uvědomoval. Možná mladík
dostal univerzitní tričko od někoho, kdo tam studoval, možná patřilo
jemu, ale právě trávil prázdniny doma, v úplně jiném státě, možná si
tričko jen koupil, protože se mu líbilo, jak je barevné, nebo šlo o
absolventa, který se už dávno přestěhoval jinam. Ale jelikož Thibault
neměl k dispozici jiné vodítko, pohotově kontaktoval příslušné úřady
v Hamptonu a ověřil si, že se ve městě každé léto koná okresní
jarmark. To byla další známka toho, že je na dobré stopě. Získal tedy
cíl, jen zatím nevěděl, jestli správný. Nicméně – aniž dokázal vysvětlit
proč – tušil, že se nemýlí.
Měl i další hypotézy, ale ty si nechával na později. Nejprve musel
zjistit, kde se jarmark koná. Doufal, že se pořádá každoročně na
stejném místě, a už se nemohl dočkat, až se někoho zeptá. Usoudil, že
nejlépe udělá, když osloví prodavače v některém obchodě. Neměl
však na mysli krámek se suvenýry ani starožitnictví, jelikož podobné
podniky v jižanských městech často vlastní přistěhovalci, kteří sem
přišli ze Severu za poklidnějším životem a teplejším počasím. Myslel
spíš na železářství, nebo na nějakou podobnou prodejnu. Za úvahu
stály i restaurace, eventuálně realitní společnosti. Řekl si, že pozná, až
na nějakou vhodnou provozovnu narazí.
Chtěl se podívat přesně na to místo, kde fotka vznikla. Nedělal si
naději, že se tak dopídí k novým informacím o ženě z obrázku, ale
chtěl se na vlastní oči přesvědčit, že tam těsně vedle sebe doopravdy
rostou tři vysoké špičaté jehličnany.
 3
Beth

B eth odložila plechovku s dietní kolou, navýsost spokojená, že se

Ben na narozeninové oslavě svého kamaráda Zacha tak dobře
baví. Zrovna si v duchu říkala, jak by bylo fajn, kdyby nemusel k otci,
když se odněkud objevila Melody a posadila se na židli vedle ní.
„To byl ale dobrý nápad, co? Vodní pistolky mají úspěch.“ Když se
Melody usmála, ukázala přehnaně vybělené zuby, s nimiž ostře
kontrastovala její pleť, pro změnu o odstín tmavší, než bylo žádoucí,
jako by se právě vrátila ze solária. Což asi byla pravda. Už od střední
školy si velice potrpěla na svůj vzhled a poslední dobou její marnivost
přerostla téměř v posedlost.
„Snad ty nebezpečné zbraně neobrátí proti nám.“
„Snad ne.“ Melody se zakabonila. „Upozornila jsem Zacha, že jestli
na nás jednou stříkne, pošlu všechny domů,“ dodala a udělala si na
židli pohodlí. „Kde ti byl celé tohle léto konec? Vůbec jsem tě
neviděla, ani telefon jsi nezvedala.“
„Já vím. Omlouvám se. Letos skoro nikam nevycházím. Nevím, co
dřív. Kromě péče o Nanu mám na starost i provoz psince a výcvik.
Netuším, jak to Nana mohla zvládat tak dlouho.“
„A jak se jí teď daří?“
Nana byla Bethina babička. Vychovávala Beth od tří let, kdy její
rodiče zahynuli při autonehodě. „Už lépe,“ pokývala hlavou. „Ale ta
mozková příhoda jí dala hodně zabrat. Celou levou stranu má pořád
ještě slabou. Část výcviku zastane, ale provoz psince a náročnější
drezúra jsou nad její síly. A znáš ji, jaký je dříč. Pořád mám strach, že
se přecení a ublíží si.“
„Tenhle týden jsem si všimla, že je zpátky ve sboru.“
Nana byla členkou sboru Prvního baptistického kostela déle než
třicet let a Beth věděla, že to je její vášeň. „Minulý týden tam byla po
nemoci poprvé, i když netuším, kolik toho zazpívala. Po příchodu
domů dvě hodiny spala.“
Melody přikývla. „A co bude, až začne škola?“
„To nevím.“
 „Ale budeš učit, nebo snad ne?“
„Doufám, že ano.“
„Doufáš? Už příští týden vám přece začínají porady.“
Beth nechtěla o škole ani přemýšlet, natož diskutovat, ale věděla,
že Melody nemíní svoje dotazy zle. „Začínají, ale to ještě neznamená,
že na ně budu chodit. Vím, že bych tím kolegy dost vyšplouchla, ale
nepřichází v úvahu, abych Nanu nechala celý den samotnou. Zatím
ještě ne. Kdo by jí pomohl se psy?“
„A nemůžeš někoho najmout?“ navrhla Melody.
„Zkouším to. Copak jsem ti neříkala, jak jsem dopadla? Někdy v
průběhu léta jsem přijala chlapa, který se ukázal všehovšudy dvakrát,
a sotva se přiblížil víkend, zabalil to. Totéž se opakovalo i s dalším
uchazečem. No a pak už se nikdo ani neobtěžoval přihlásit. Přitom
máme pořád za oknem cedulku s nápisem ‚Přijmeme pomocnou sílu‘.“
„David si ustavičně stěžuje na nedostatek dobrých zaměstnanců.“
„Kdyby nabízel minimální mzdu, to by si teprve stěžoval. Dokonce
ani středoškoláci už nechtějí uklízet kotce. Tvrdí, že to je odporná
práce.“
„Však mají pravdu.“
Beth se zasmála. „No jo, připouštím. Ale já prostě nestíhám.
Pochybuju, že se do příštího týdne něco změní, ale na světě jsou horší
věci. Práce se psy mě baví. S polovinou z nich je lepší pořízení než se
žáky.“
„Myslíš i mého syna?“
„Ten byl v pohodě. Opravdu.“
Melody kývla hlavou směrem k Benovi. „Vyrostl, co jsem ho
neviděla.“
„Skoro o tři centimetry,“ potvrdila Beth. Potěšilo ji, že si Melody
všimla. Ben byl odjakživa na svůj věk spíš menší, na školní fotce
pokaždé seděl v přední řadě vlevo, a ještě ho soused převyšoval o půl
hlavy. Melodyin syn Zach jako nejvyšší ze třídy naopak stával při
focení až v poslední řadě a vpravo.
„Doslechla jsem se, že Ben letos od podzimu končí s fotbalem,“
poznamenala Melody.
„Chce zkusit něco jiného.“
„Jako co?“
 „Rád by se učil na housle. Domluvila jsem mu hodiny u paní
Hastingsové.“
„Ona ještě učí? Vždyť jí musí být nejmíň devadesát.“
„Ale prý má dost trpělivosti, aby si troufla na začátečníka, a Benovi
je moc sympatická, což považuju za nejdůležitější.“
„Udělalas dobře,“ řekla Melody. „Vsadím se, že mu housle půjdou.
Ale Zach bude určitě otrávený.“
„Stejně by nebyli v jednom družstvu. Zach už bude hrát za výběr,
nemám pravdu?“
„Pokud se tam dostane.“
„To si piš.“
Zach patřil k přirozeně sebevědomým, soutěživým dětem, které
dospívají časněji, a na hřišti strčil méně talentované vrstevníky do
kapsy. Například i Bena, který dokonce ani teď, na oslavě, když se
honili po zahradě s vodními pistolkami, Zachovi nestačil. Měl dobrou
povahu a byl velice milý, jenže sporty mu nikdy nešly, což nekonečně
rozčilovalo Bethina bývalého manžela, který v minulém roce postával
při každém zápasu u boční lajny a vysílal na syna podmračené
pohledy. I proto se Ben rozhodl, že už nechce hrát.
„Bude David znovu pomáhat s trénováním?“
David byl Melodyin manžel a zároveň jeden ze dvou dětských
lékařů ve městě. „Ještě se nerozhodl. Co odešel Hoskins, mnohem
častěji vyjíždí k případům. Pořád si stěžuje, ale nic nenadělá.
Pokoušejí se sehnat novou sílu, jenže zatím bez úspěchu. Který doktor
se pohrne do malého města, notabene sem, odkud je to do nejbližší
nemocnice ve Wilmingtonu pětačtyřicet minut cesty? Každý si
spočítá, že tady nebude mít ve čtyři padla. Vždyť David chodí domů
každý druhý den až kolem osmi. A někdy i později.“
Beth zaslechla v Melodyině hlase obavu a domyslela si, že její
kamarádku stále trápí poměr, k němuž se jí manžel přiznal minulou
zimu. Ale měla dost rozumu, aby se zdržela jakýchkoli poznámek.
Jakmile se k ní ta zpráva poprvé donesla, rozhodla se, že s Melody
bude o té věci mluvit, jen pokud ona sama bude chtít. A když nebude,
taky dobře. Nepotřebovala strkat nos do cizích věcí.
„Mimochodem, jak to vypadá s tebou? Máš někoho?“
Beth se zašklebila. „Ne. Po Adamovi už jsem s nikým nebyla.“
„A kde je mu konec?“
 „Nemám tušení.“
Melody zavrtěla hlavou. „Nemůžu tvrdit, že bych ti záviděla.
Odjakživa jsem seznamování nesnášela.“
„No jo, jenže na rozdíl ode mě jsi to aspoň uměla. Já zkazím, co
jde.“
„Přeháníš.“
„Vůbec ne. Ale nedělám z toho vědu. Abych řekla pravdu, nejsem
si jistá, že mám ještě na nějaké další amanty energii. Minimálně na
začátku si kvůli nim musíš holit nohy, nosit tanga, flirtovat a
předstírat, že si rozumíš s jejich kamarády… Dej pokoj, vždyť to
všechno stojí tolik námahy.“
Melody nakrčila nos. „Ty si neholíš nohy?“
„Jistěže ano,“ opáčila Beth, ale po chvíli tišším hlasem dodala:
„Většinou.“ Pak se napřímila. „Zkrátka s tebou souhlasím. Každé
namlouvání dá zabrat. Zejména ženské v mém věku.“
„Ale prosím tě, vždyť ti ještě není ani třicet. A pořád jsi prvotřídní
kus.“
Beth slýchala podobná hodnocení, kam jí paměť sahala, a
uvědomovala si, že se za ní muži včetně ženatých otáčejí. Za celé
první tři roky praxe ve škole zažila jen jedny třídní schůzky, na které
se dostavil samotný tatínek. Jinak chodily výhradně maminky. Když se
o tom před pár lety zmínila doma, Nana pro ni měla jasnou odpověď:
„Nediv se, nechtějí nechat manžílky o samotě s takovou voňavou
broskvičkou k nakousnutí.“
Nana měla vždy po ruce nějaké originální přirovnání nebo
metaforu.
„Zapomínáš, kde bydlíme,“ podotkla Beth. „Nezadaného chlapa v
mém věku aby široko daleko pohledal. A když už se nějaký objeví,
není svobodný pro nic za nic.“
„Myslím, že nemáš pravdu.“
„Ve velkých městech je možná jiná situace. Ale tady u nás o
pořádného mužského nezakopneš. Věř mi. Žiju v Hamptonu od
narození, dokonce i na vysokou jsem dojížděla z domu. Našlo se sice
pár mužů, kteří o mě projevili zájem, ale všichni po dvou, po třech
schůzkách vyklidili pole a už se neozvali. Neptej se mě, proč.“ Mávla
velkodušně rukou. „Ale jak říkám, nic si z toho nedělám. Mám Bena a
Nanu. Kdybych žila sama v domě plném koček, možná bych mluvila
jinak.“
„Ty sis místo koček pořídila psy.“
„Ale ti nejsou moji. Patří cizím lidem. To je rozdíl.“
„Jasně,“ odfrkla si Melody. „Šílený rozdíl.“
Na druhém konci zahrady se Ben s vodní pistolkou snažil dohonit
ostatní kluky, ale na mokré trávě zničehonic uklouzl a upadl na zem.
Brýle mu spadly z očí a skončily v trávě. Beth věděla, že se nehodí, aby
vstala a šla se přesvědčit, jestli je v pořádku. Když se mu snažila v
podobné situaci pomoct minule, evidentně se cítil trapně. Tentokrát
pohotově nahmatal brýle, v okamžiku byl na nohou a rozběhl se za
ostatními.
„Rostou strašně rychle, že jo?“ povzdechla si Melody a vyrušila
Beth z úvah. „Nemám ráda klišé, ale tohle je pravdivé. Vzpomínám si,
jak mě na to připravovala máma a já jsem si v duchu říkala, že neví, o
čem mluví. Nemohla jsem se dočkat, až Zach trošku povyroste. I když
musím uznat, že tehdy měl koliku a já jsem déle než měsíc spala s
bídou pár hodin denně. Když se na ně dívám teď, děsí mě, že za chvíli
půjdou na střední.“
„Až napřesrok.“
„Já vím. Ale i tak jsem z toho nervózní.“
„Proč?“
„No… Čeká nás složité období. Děti v tomhle věku začínají
pronikat do světa dospělých, a přitom ještě nemají jejich moudrost,
aby vždycky pochopily, co se kolem nich děje. Když se k tomu přidají
pokušení, kterým mají odolávat, skutečnost, že už na rodiče nedají
jako dřív, a výkyvy nálad, jaké provázejí pubertu, bez mučení
přiznávám, že se na to netěším. Jako učitelka určitě víš, o čem
mluvím.“
„Proto učím druhou třídu.“
„Dobrá volba.“ Melody se odmlčela. „Slyšela jsi o Elliotu
Spencerovi?“
„Ke mně toho moc nedolehne. Říkala jsem ti přece, že skoro
nikam nechodím.“
„Chytili ho při prodeji drog.“
„Vždyť je jen o pár let starší než Ben!“
„A ještě pořád na střední.“
 „Tak teď jsem znervózněla i já.“
Melody obrátila oči v sloup. „Tobě nic nehrozí. Kdybych měla
syna, jako máš ty, vůbec bych si nedělala starosti. Ben má od přírody
dobrou duši. Je milý, ohleduplný, pomáhá mladším. Umí se vcítit do
druhých. Což se o Zachovi rozhodně říct nedá.“
„Zach je přece taky bezva kluk.“
„To ano, ale odjakživa je s ním těžší pořízení. A mnohem snáz se
nechá ovlivnit. Bojím se, že se chytí nějakých sígrů a bude se jim chtít
za každou cenu vyrovnat.“
„Zrovna dneska je to spíš Ben, kdo se klidně přerazí, jen aby udržel
s ostatními krok.“
„Vždyť víš, co mám na mysli.“
Beth to věděla velmi dobře. Ben se od útlého věku ubíral vlastním
směrem, a ona musela uznat, že má radost, protože prozatím volil
dobře. Neměl sice mnoho kamarádů, ale zato spoustu zájmů, jimž se
samotářsky věnoval. I jeho zájmy považovala za chvályhodné. Na
počítačové hry ani na surfování po internetu ho valně neužil, a když
už si občas sedl k televizi, obvykle ji do půlhodiny vypnul. Mnohem
raději hrál elektronické šachy, které dostal k Vánocům – skoro se
zdálo, že má pro tuhle hru nějaké zvláštní nadání hraničící s intuicí.
Bavilo ho číst a psát, a taky moc rád chodil za psy a věnčil je.
Odpoledne často trávil tím, že jim házel tenisáky, i když oni ho
převážně ignorovali. Po dlouhém pobytu ve stísněném prostoru, byli
neklidní a jen málokterý, pokud vůbec nějaký, byl ochotný donést
míček zpět.
„Všechno bude dobré, uvidíš.“
„Doufám,“ řekla Melody a odložila drink. „Ale teď bych asi měla
zajít pro dort. Zach má v pět hodin trénink.“
„Bude vedro.“
Melody vstala. „Jsem si jistá, že si s sebou bude chtít vzít vodní
pistolku. Nejspíš aby postříkal trenéra.“
„Nepotřebuješ pomoct?“
„Ne, díky. Jen seď a odpočívej. Hned jsem zpátky.“
Beth sledovala Melody, jak odchází, a poprvé si všimla, že
kamarádka výrazně zhubla. Od jejich minulého setkání musela shodit
nejméně pět nebo sedm kilo. Zřejmě ze stresu. Davidův poměr ji
zdrtil, stejně jako kdysi zdrtila manželova nevěra ji, ale Melody se na
rozdíl od ní rozhodla, že manželství zachrání. Jenže ono není
manželství jako manželství. David udělal velkou chybu a svým
šlápnutím vedle Melody hodně ublížil, to byla pravda, odjakživa však
působili dojmem šťastného páru. Beth naproti tomu mohla označit
svoje vdavky za omyl a společný život s mužem, kterého si vzala, za
naprosté fiasko. Od samého začátku, přesně jak Nana předpověděla.
Nana totiž dokázala každého odhadnout na první pohled, a navíc
měla ve zvyku krčit rameny, když se jí někdo nelíbil. Jakmile jí Beth
oznámila, že je v jiném stavu a místo toho, aby šla na vysokou, se
bude vdávat, protože se tak s otcem dítěte rozhodli, Nana začala krčit
rameny tak vehementně, jako by dostala nervový tik. Beth si tehdy
jejích reakcí přirozeně nevšímala. Však ona mu ještě dá šanci, vždyť
ho vlastně vůbec nezná. Ono to nějak půjde, říkala si. Jenže ono to
nešlo. Nana byla v přítomnosti Bethina manžela vždy zdvořilá a
srdečná, ale s krčením ramen přestala, až když se vnučka před deseti
lety přistěhovala zpátky domů. Narychlo uzavřené manželství
nevydrželo ani devět měsíců, Beth se rozvedla, když bylo Benovi půl
roku. Nana se v otci svého pravnuka nemýlila.
Melody zmizela v domě, ale už za pár minut vyšla zase ven, s
Davidem v patách. Nesl papírové talíře a vidličky a tvářil se
soustředěně. Beth neuniklo, že má na spáncích výrazně prošedivělé
vlasy a čelo zbrázděné hlubokými vráskami. Když ho viděla
naposledy, nebyly tak patrné. Považovala to za další známku tlaku,
jemuž je vystaven.
Někdy se Beth zamýšlela, jak by žila, kdyby byla vdaná.
Samozřejmě ne za svého bývalého muže. Při té představě se otřásla.
Nutná komunikace s ním každý druhý víkend jí bohatě stačila. Prostě
kdyby byla vdaná za někoho jiného, za někoho… lepšího. Čistě
teoreticky jí připadlo, že by to mohlo být fajn. Na druhé straně si za
uplynulých deset let zvykla na život bez muže, a i když si
představovala, že by asi bylo příjemné, kdyby měla někoho, s kým by
poseděla večer po práci a kdo by ji tu a tam před spaním poškrábal na
zádech, oceňovala možnost strávit celou sobotu v pyžamu, když se jí
zachtělo. A zachtělo se jí dost často. Stejně jako Benovi. Říkali
takovým dnům „ospalé“ a Beth je měla asi nejraději ze všeho. Někdy
dovedli lenošení k dokonalosti tím, že si navečer objednali pizzu až
do domu a pustili si nějaký film. Božská pohoda.
 Kromě toho udržet manželství bylo snad ještě těžší než udržet
partnerský vztah. Nejen Melody s Davidem se potýkali s problémy,
zdálo se, že totéž platí pro většinu párů. Takový je zřejmě úděl všech
vdaných a ženatých. Jak to Nana vždycky říkala? Když strčíš pod
jednu střechu dva lidi a každý z nich očekává něco jiného, nemůžeš si
myslet, že k sobě půjdou jako vánoční stůl a čajové pečivo.
Přesně tak to je, usoudila Beth, přestože netušila, kam Nana na ty
svoje příměry chodí. Pohlédla na hodinky. Měla na paměti, že hned
po skončení oslavy musí zpátky domů, aby zkontrolovala, jak se
babičce daří. Beztak ji najde v psinci – buď v kanceláři za stolem,
nebo u kotců. Nana byla pořádný paličák. Nic proti ní, ale copak jí
vadilo, že se na levou nohu téměř nemůže spolehnout? Vůbec ne. No
to víš, nikdo není dokonalý, kdybych měla obě nohy z rosolu, bylo by
hůř. Nebo že může upadnout a ublížit si? Ani nápad. Nejsem přece z
porcelánu, holka. Nebo že levou ruku prakticky neovládá? Dokud
umím sníst polívku, levačku stejně nepotřebuju.
Byla odjakživa jediná svého druhu.
„Mami?“
Zabraná do úvah nezaregistrovala, že k ní přichází Ben, pihovatý
obličej lesklý potem. Z oblečení mu crčela voda a na tričku měl skvrny
od trávy. Hned jí bylo jasné, že nepůjdou vyprat.
„Ano, zlato?“
„Můžu dneska přespat u Zacha?“
„Myslela jsem, že má trénink.“
„Po tréninku. Zůstane tu na noc víc kluků a Zach dostal od mámy
k narozeninám skvělou hru Kytarový hrdina.“
Beth znala pravý důvod synovy prosby.
„Dneska to nejde. V pět tě má vyzvednout táta.“
„Nemohla bys mu zavolat a zeptat se ho?“
„Můžu to zkusit. Ale sám dobře víš…“
„No jo, vím.“ Ben svěsil hlavu a Beth se při pohledu na něj sevřelo
srdce. V podobných situacích byla bezmocná.
Slunce pražilo skrz čelní sklo a v autě se udělala téměř
nesnesitelná výheň. Beth zalitovala, že si nedala spravit klimatizaci.
Jelikož měla stažené boční okýnko, vlasy jí pořád létaly do obličeje. K
nevydržení to svědilo. Už poněkolikáté si umínila, že se musí nechat
ostříhat. Ale tentokrát pořádně. Představovala si, jak radí kadeřnici:
Klidně to vezmi úplně nakrátko, Terri. Jen do toho, udělej ze mě
chlapa! Přitom dobře věděla, že až přijde ta chvíle, stejně požádá jen o
zastřižení konečků. V některých ohledech byla zbabělec.
„Podle všeho jste se dneska s klukama dobře bavili.“
„Jo, docela jsem si to užil.“
„Víc neřekneš?“
„Jsem unavený, mami.“
Ukázala na bistro Dairy Queen. „Co kdybychom si dali zmrzlinu?“
„Já bych asi neměl, jsem uřícený.“
„No tak, Bene, já jsem tady rodič. Takové věci říkají spíš mámy,
nemyslíš? Prostě mě napadlo, že bys v tom horku ocenil něco
studeného.“
„Nemám hlad. Měl jsem dort.“
„Jak chceš. Ale neobviňuj mě, až po příjezdu domů budeš litovat,
že jsi mojí nabídky nevyužil.“
„Neboj se, nebudu.“ S těmi slovy se zadíval z okna.
„Tak hele, kamaráde. Co je s tebou?“
Když promluvil, jeho hlas se téměř ztrácel v šustění větru. „Proč
musím jít k tátovi? Stejně tam nebude žádná zábava. V devět hodin
musím do postele, jako bych byl prvňák. Nikdy ještě nejsem unavený.
A zítra budu muset celý den uklízet.“
„Myslela jsem, že z kostela chodíte s tátou k dědečkovi na pozdní
snídani.“
„Stejně k němu nechci.“
Ani já nechci, abys tam šel, ale co můžu dělat?
„Proč si s sebou nevezmeš knížku?“ navrhla. „Můžeš si dneska
večer ve svém pokoji číst. A klidně i zítra, jestli se budeš nudit.“
„Říkáš to pokaždé.“
Protože mě nenapadá nic jiného, co bych ti mohla říct. „Nechceš
se zastavit v knihkupectví?“
„Nechci,“ odpověděl, ale Beth poznala, že to nemyslí vážně.
„Dobře, tak mě aspoň doprovodíš. Chci si koupit nějaké čtení pro
sebe.“
„Jasně.“
„Mrzí mě, že s tátou nevycházíte.“
„No jo, já vím.“
Ani návštěva knihkupectví Benovi náladu výrazně nezlepšila. Vybral si
sice dvě dětské detektivky ze série příběhů o bratrech Hardyových, ale
když stáli ve frontě na zaplacení, zaujal svůj typicky nahrbený,
ztrápený postoj. Sotva se rozjeli domů, jednu knížku otevřel a
předstíral, že si čte. Beth si byla téměř jistá, že to udělal proto, aby mu
dala pokoj s dalšími otázkami a nezkoušela ho s násilnou veselostí
přesvědčit, že nebude tak zle. V deseti letech už celkem přesně
dokázal odhadnout, jak se jeho máma zachová.
Synova nechuť pobývat s otcem ji opravdu trápila. Sledovala, jak
míří do domu, a věděla, že si jde sbalit věci. Nešla za ním, sedla si na
schody na verandu a už posté zatoužila po houpačce. Ještě stále bylo
parno a z kňučení ozývajícího se z psince přes celou zahradu se dalo
soudit, že i psi trpí horkem. Napínala uši, jestli nezaslechne Nanu.
Kdyby byla v kuchyni, jistě by ji slyšela, když Ben vcházel do domu.
Nana dokázala nadělat neuvěřitelný hluk. Nešlo o důsledek mrtvice,
prostě to k ní patřilo odpradávna. V šestasedmdesáti se chovala jako
šestnáctka – hlasitě se smála, při vaření třískala nádobím, zbožňovala
baseball, a jakmile na celonárodní rádiové stanici pouštěli melodie ze
zlaté éry bigbandů, pokaždé zesílila hlasitost na maximum, až člověku
praskaly bubínky. „Taková hudba prostě neroste na stromech jako
banány, copak to nechápeš?“ Než ji postihla mozková příhoda, téměř
každý den trávila na zahradě v gumákách, montérkách a obřím
slamáku a učila psy sednout, zůstat, jít u nohy a podobně.
Před lety, když ještě žil její muž, nabízela psí škola mnohem víc.
Společně chovali a cvičili lovecké psy, asistenční psy pro slepce,
policejní psy určené k vyhledávání drog i speciální hlídací psy. Po
manželově smrti poskytovala takové služby jen výjimečně. Ne že by
nevěděla, jak na to, většinu drezúry stejně i kdysi obstarala ona, ale
jelikož vychovat řádného hlídače trvalo obvykle čtrnáct měsíců a
Nana dokázala přilnout i k veverce během několika vteřin, pokaždé jí
málem zlomilo srdce, když se musela po ukončení výcviku se psem
rozloučit. Scházel jí děda, který její smutek pokaždé odbyl větou: „Už
jsme ho jednou prodali, nemáme na výběr.“
Momentálně Nana poskytovala kurzy poslušnosti a živnost jí dál
vzkvétala. S oblibou říkala, že vede psí vojenský výcvikový tábor. Lidé
zkrátka přivezli svého čtyřnohého miláčka, odevzdali ho do jejích
rukou, a když si pro něj za dva týdny přijeli, zvíře si umělo sednout,
lehnout, přijít, zůstat a držet se u nohy. Šlo o jednoduché povely,
které se téměř každý pes naučil vcelku rychle. V jednom cyklu prošlo
výcvikem obvykle patnáct až pětadvacet psů a každému z nich se
někdo musel věnovat zhruba dvacet minut denně, protože pak už
zvíře začalo ztrácet pozornost. Při patnácti se všechno dalo v pohodě
zvládnout, ale při pětadvaceti už se končilo hodně pozdě. Všichni psi
se museli vyvenčit, navíc tu bylo krmení, údržba kotců, jednání se
zákazníky, telefonáty, papírování. Beth skoro celé léto pracovala
dvanáct až třináct hodin denně.
Vycvičit psa nebylo v zásadě nic těžkého – pomáhala babičce už
od dvanácti a leccos se dozvěděla i z knih. Kromě toho místní
veterinární klinika pořádala každé sobotní dopoledne levné speciální
kurzy pro majitele psů. Beth věděla, že většina lidí by si těch dvacet
minut denně, které výcvik zvířete vyžaduje, mohla najít, ale z
nějakého důvodu to neudělali. Raději ho přivezli na dva týdny k nim.
A jezdili až z Floridy nebo Tennessee. Nana měla skvělou reputaci,
přestože učila psy jen základní poslušnosti. Nepředváděla nic
světoborného, ale zákazníci jí byli velice vděční a všichni do jednoho
žasli, co dokázala.
Beth se znovu koukla na hodinky. Keith, její bývalý muž, měl
dorazit co nevidět. Ačkoli k němu měla výhrady, a Bůh ví, že ne
zrovna zanedbatelné, soud svěřil Bena do společné péče a ona se
snažila z nastalé situace vybruslit co nejlíp. Přesvědčovala se, že
Benovi prospěje, když bude trávit aspoň nějaký čas se svým tátou.
Zejména chlapci v pubertě potřebují otcovskou ruku jako sůl, a kromě
toho musela uznat, že Keith není vyloženě zlý. Nezralý možná, ale zlý
ne. Občas si dal pár piv, ale alkoholik nebyl, nebral drogy a nikdy se
nechoval k ní ani k Benovi neurvale. Každou neděli chodil do kostela.
Měl stálé zaměstnání a alimenty platil pravidelně. Nebo spíš jeho
rodina platila, protože peníze chodily z jednoho z mnoha fondů, jež si
rodina Claytonova během let založila. A o víkendech, které trávil se
synem, se dokonce většinou vyvaroval setkání se svými přítelkyněmi,
jichž stihl vystřídat opravdu požehnaně. I když se hodilo zdůraznit
slovo „většinou“. Poslední dobou se sice v tomhle ohledu polepšil, ale
Beth silně pochybovala, že se v něm najednou probudila rodičovská
zodpovědnost. Mnohem pravděpodobnější jí připadalo, že
momentálně nikoho nemá. V zásadě by se o jeho známosti vůbec
nestarala, kdyby nechodil s děvčaty, která se věkem blížila spíš Benovi
než jemu a obvykle měla IQ tykve. Nemluvila z ní zášť, Ben si toho
všímal taky. Před několika měsíci pomáhal jedné z nich připravit
špagety s instantní sýrovou omáčkou, poté co první várku spálila na
uhel. Prý nezvládla dodržet návod sestávající ze čtyř pokynů: „Přidejte
nejprve mléko, pak lžičku rozpuštěného másla, vše dobře promíchejte
a výslednou směsí přelijte těstoviny.“
Ale tohle mu nevadilo zdaleka nejvíc. S otcovými partnerkami se
smířil snadno – chovaly se k němu spíš jako k mladšímu bratrovi než
jako k synovi. A nerozčilovalo ho ani uklízení, tím si Beth byla jistá.
Možná dostal za úkol shrabat celou zahradu, umýt precizně kuchyň
nebo vynést smetí, ale sluhu si z něho její exmanžel nedělal. Trocha
domácích prací nemohla Benovi uškodit, jí taky musel o víkendu
pomáhat. Hlavní problém spočíval v Keithových dětinských projevech
nepolevující nespokojenosti se synovým založením. Přál si v něm mít
sportovce každým coulem, a on místo toho toužil hrát na housle.
Chtěl s ním chodit na lov, jenže Ben si raději četl. Chtěl, aby si spolu
chodili házet nebo zastřílet na koš, a přitom měl na krku nemotoru,
který musí nosit brýle.
Benovi ani jí to nikdy takhle neřekl, ale nebylo třeba. Poznali to z
káravého způsobu, jakým sledoval Bena na fotbalovém hřišti, z
neochoty vyjádřit mu uznání, když naposledy vyhrál šachový turnaj, z
ustavičné snahy udělat z vlastního syna někoho jiného. Beth tím
zároveň doháněl k šílenství a rozesmutňoval, ale Ben vyloženě trpěl.
Léta se snažil otci vyhovět, ale postupem času ho marná snaha začala
unavovat. Například to házení. Zpočátku se zdálo, že ničemu
neuškodí, když ho otec bude učit házet a chytat. Keithův prvotní plán
nezněl špatně – třeba se to Benovi zalíbí a sám bude chtít změřit síly s
ostatními v dětské lize. Dokonce i Ben byl všemi deseti pro. Jenže za
nějakou dobu se pouhého pomyšlení na trénink děsil. Pokud chytil tři
míčky za sebou, otec chtěl, aby chytil čtyři. Když se mu to povedlo,
musel jich chytit pět. Když se znovu zlepšil, otec si usmyslel, že musí
chytit všechny. Pak chytal při běhu vpřed, potom při běhu vzad.
Chytal při skluzu na metu. Chytal, když dělal rybičku. Chytal ty
nejsilnější pecky, jaké otec uměl hodit. A když některý hod nechytil?
Člověk by řekl, že se zhroutí svět. Keith ho nikdy nepovzbudil:
Nevadí, skoro jsi ho měl! Dobrá práce, příště to vyjde! Spíš reagoval
křikem. No tak, pohni zadkem! Vždyť ty zkazíš, co můžeš!
Kolikrát se mu snažila domluvit! Probírala to s ním pořád dokola.
Ale jemu samozřejmě veškeré její naléhání šlo jedním uchem tam,
druhým ven. Obehraná písnička. Keith měl navzdory svojí
nevyzrálosti – nebo možná právě kvůli ní – na mnoho věcí vyhraněné
názory a tvrdohlavě je prosazoval. Výchova Bena patřila mezi ně.
Chtěl mít takového a takového syna, a hodlal se k němu dopracovat.
Ben podle předpokladů začal reagovat pasivní agresí. Pouštěl všechny
míčky, dokonce i ty jednoduché, hozené vysokým obloukem, a otcovu
narůstající rozmrzelost ignoroval. Keith nakonec vztekle hodil
lapačku na zem a zmizel v domě, kde zbytek odpoledne trucoval. Ben
dělal, že si ničeho nevšiml, a posadil se s knížkou pod borovici, kde
čekal několik hodin, až si ho ona vyzvedne.
Neměla však s bývalým manželem spory jen kvůli Benovi. Celkově
byli jako oheň a voda. On spíš ten oheň a ona ta voda. Nesmírně ji
rozčilovalo, že po ní pořád jede jako po uzeném. Nechápala, jak si
může myslet, že by s ním chtěla něco mít, ale žádná její odpověď ho
neodradila od dalších návrhů. Často si kladla otázku, co ji na něm
před lety vlastně přitahovalo. Mohla odrecitovat důvody, které ji
přivedly k oltáři, například že byla mladá a hloupá, to hlavně, a že s
ním otěhotněla, ale teď se jí z duše protivil každičký jeho vilný
pohled. Měla slabost pro úplně jiné muže. Upřímně řečeno, nikdy
nebyl její typ. Kdyby někdo natočil celý její život na video, svatba by
rozhodně patřila k místům, jež by ochotně vymazala nebo na ně
nahrála něco jiného. Jen Bena by nechala.
Zastesklo se jí po mladším bratrovi Drakeovi a jako obvykle při
vzpomínce na něj ji přepadl splín. Kdykoli se u nich stavil, Ben za ním
zbožně chodil, stejně jako psi za Nanou. Někdy se společně vydali na
motýly, jindy se zašili do provizorního přístřešku na stromě, který
kdysi postavil dědeček a ke kterému se člověk nedostal jinak než po
vachrlatém mostku přes jeden ze dvou potoků na pozemku. Drake na
rozdíl od jejího bývalého muže přijal Bena bez výhrad, a proto mezi
nimi vznikl mnohem bližší vztah, než si dokázal se synem vypěstovat
Keith. Nesmírně si vážila toho, jak nenápadně a přirozeně si Drake
získává důvěru jejího syna, ale když mu jednou poděkovala, jen
pokrčil rameny. „Jsem s ním rád,“ poznamenal a dál to nerozebíral.
 Věděla, že by měla jít zkontrolovat Nanu. Jakmile vstala, zahlédla
světlo v kanceláři, ale pochybovala, že Nana sedí za stolem a věnuje se
papírům. Bylo pravděpodobnější, že se vydala do výběhů, a proto
zamířila tím směrem. Nezbývalo jí než doufat, že si babička
neusmyslela vzít pár psů na procházku – měla pořád velké potíže s
rovnováhou a nepřipadlo úvahu, že by dokázala hafany udržet, kdyby
začali táhnout, ale právě věnčení patřilo odjakživa mezi její oblíbené
činnosti. Zastávala názor, že většině psů schází pohyb, a pozemek
náležející k nemovitosti k němu nabízel spoustu příležitostí.
Rozkládal se na bezmála třiceti hektarech, nacházelo se na něm
několik otevřených ploch, ohraničených panenským listnatým lesem
a protkaných pohodlnými pěšinkami, a protékaly jím dva potoky,
které se vlévaly přímo do South River. Před padesáti lety byla celá
nemovitost k mání téměř za hubičku, ale postupem času získala na
hodnotě. Rozhodně se dala slušně zpeněžit, jak prohlásil právník,
který se u nich zastavil, aby zjistil, jestli Nana náhodou nezvažuje
prodej.
Jenže Beth bylo jasné, odkud vítr fouká. Stejně jako její babičce,
která předstírala, že přišla o rozum, když do ní právník hučel. Zírala
na něj, oči doširoka otevřené, ale pohled prázdný, pouštěla na zem
kuličky hroznového vína a nesrozumitelně si mumlala sama pro sebe
nějaké nesmysly. Ještě několik hodin po odchodu toho člověka se obě
pochechtávaly.
Nahlédla oknem do kanceláře, ale Nanu nikde neviděla, zato k ní
od výběhů doléhal její hlas.
„Zůstaň… A teď ke mně! Hodná holka, přišla…“
Beth zahnula za roh a uviděla Nanu, jak chválí malou fenku šitzu,
která si to zrovna metla k ní. Připomínala tak trochu pejska na
baterky, jací se dají koupit v hračkářství.
„Co tu děláš, Nano? Víš, že bys sem vůbec neměla chodit.“
„No tak, nerozčiluj se, Beth.“ Ještě přede dvěma měsíci měla Nana
velké potíže s mluvením, ale teď už vyslovovala téměř normálně.
Beth si založila ruce v bok. „Sama tady ještě nemáš co pohledávat.“
„Vzala jsem si s sebou mobil. Abych mohla zavolat, kdybych se
náhodou dostala do problémů.“
„Vždyť mobil nemáš.“
„Půjčila jsem si tvůj. Vytáhla jsem ti ho ráno z kabelky.“
 „A komu bys v tom případě zavolala?“
Tak daleko Nana zřejmě v úvahách nezašla. Svraštila obočí a
zadívala se na psa. „Vidíš, co já musím snášet, Pusinko? Neříkala jsem
ti, že tohle děvče je neústupnější než ledoborec?“ Naoko utrápeně
vzdychla a vydala přitom zvuk podobný sovímu houknutí.
Beth věděla, že přijde změna tématu. „Kde je Ben?“ zeptala se
Nana.
„Vevnitř, balí si věci. Jde za chvíli k otci.“
„Vsadím boty, že už se nemůže dočkat. Kdoví, jestli se od samé
radosti nezabarikádoval v té barabizně na stromě.“
„Nebuď taková,“ hlesla Beth. „Pořád je to jeho táta.“
„Údajně.“
„Keith je jeho táta.“
„Jsi si jistá, že ses přibližně ve stejné době nespustila ještě s někým
jiným? Koneckonců, je to už dávno… Nevzpomeneš si na nějakou
náhodnou známost na jednu noc? S barmanem, řidičem kamionu,
nebo třeba s někým ze školy?“ Nana se neptala poprvé, a stejně jako
pokaždé jí z hlasu zaznívala naděje.
„Jsem si jistá. A už jsem ti to řekla snad miliónkrát.“
Nana teatrálně zamžikala. „Já vím, ale nevzdávám se naděje, že si
přece jen vzpomeneš.“
„Mimochodem, jak dlouho už jsi venku?“
„Kolik je?“
„Za chvíli budou čtyři.“
„Pak jsem tu tři hodiny.“
„V tomhle vedru?“
„Nejsem mrzák, Beth. Mám za sebou jenom malou indispozici.“
„Mozkovou příhodu.“
„Ale lehkou.“
„Levá ruka tě vůbec neposlouchá.“
„Dokud umím jíst polívku, nepotřebuju ji. A teď mě omluv, jdu se
podívat po Benovi. Chci se s ním rozloučit.“ Vyrazily společně k
psinci, s Pusinkou v patách. Pes dýchal jako lokomotiva, ale ocásek
držel hrdě vztyčený. Vypadal roztomile.
„Asi jsem dostala chuť na činu,“ řekla Nana. „Dáš si se mnou?“
„Nevím, zatím jsem o večeři nepřemýšlela.“
„Tak popřemýšlej.“
 „No dobře, můžeme si dát činu, ale nechci nic těžkého. A v tomhle
vedru ani nic smaženého.“
„Ty se teda umíš rozšoupnout.“
„Aspoň jsem zdravá.“
„Jen jestli to s tou zdravou životosprávou nepřeháníš. Ostatně,
když jsi tak zdravá, nevrátila bys Pusinku do kotce, prosím? Má
dvanáctku. Slyšela jsem nový fór a ráda bych ho Benovi povyprávěla.“
„Kde jsi ho slyšela?“
„V rádiu.“
„A není závadný?“
„Jistěže ne. Copak mě neznáš?“
„Právě že tě znám až moc dobře. Proto se ptám. Jaký fór?“
„Dva kanibalové požírají známého komika a uprostřed jídla se
jeden z nich obrátí k tomu druhému a otráveně řekne: ‚To jsem
blázen, vůbec nechutná vtipně.‘“
Beth se uculila. „Podle mě se mu bude líbit.“
„Fajn. To ubohé dítě potřebuje kapku rozveselit.“
„Nic mu není.“
„No jasně. Myslíš, že jsem spadla z višně?“
Jakmile došly k psinci, Nana pokračovala směrem k domu a
evidentně napadala na nohu víc než ráno. Dělala pokroky, ale ještě
před sebou měla dlouhou cestu.
 4
Thibault

Z ákladem celé námořní pěchoty je v podstatě číslovka tři. Tuhle

větu vojákům vtloukali do hlavy od prvního dne výcviku.
Usnadňuje to chápání, tvrdili. Tři mariňáci tvoří střelecký tým, tři
střelecké týmy dají dohromady družstvo, tři družstva jsou četa, tři
čety jsou rota, tři roty, to už je prapor a tři prapory celý pluk. Alespoň
na papíře. Než došlo k invazi do Iráku, k jejich pluku přiřadili i
jednotky odjinud, například lehký obrněný průzkumný prapor,
střelecké prapory 11. pluku, 2. a 3. útočný obojživelný prapor, rotu B 1.
bojového ženijního praporu a 115. podpůrný prapor. Tvořili velkolepou
údernou sílu, čítající téměř šest tisíc vojáků a připravenou na všechno.
Thibault šel ulicí, obloha nad jeho hlavou s nástupem soumraku
pomalu měnila barvy a on se v myšlenkách vracel k noci, kdy
absolvoval svůj úvodní boj na nepřátelském území. První prapor 5.
mariňáckého pluku byl tehdy zvolen, aby zahájil přesun spojeneckých
vojsk do Iráku s cílem obsadit ropná pole u Rumajly. Všichni si
pamatovali, že Saddám Husajn v první válce v Zálivu na ústupu z
Kuvajtu zapálil většinu ropných vrtů, a nikdo nechtěl, aby se to
opakovalo. Krátce řečeno, dorazili s dalšími jednotkami na místo včas,
protože do chvíle, kdy se jim podařilo dostat cílovou oblast pod
kontrolu, vzplálo pouze sedm vrtů. Odtamtud bylo Thibaultovo
družstvo odveleno na sever, aby pomohli zajistit Bagdád. Jejich pluk
získal nejvíc vyznamenání ze všech, a proto ho velení vybralo, aby
vedl útok tak hluboko v nepřátelském území. Thibaultova první mise
v Iráku trvala něco přes čtyři měsíce.
Pět let poté si většinu událostí z toho období nevybavoval zcela
jasně. Prostě odvedl svoji práci a poslali ho zpět do Pendletonu. O
ničem, co zažil, nikdy nemluvil a snažil se na to ani nemyslet. Jen
jednu historku měl neustále v živé paměti. Hlavní roli v ní sehráli dva
členové jeho střeleckého týmu, Ricky Martinez a Bill Kincaid.
Vezměte namátkou tři lidi a dejte je dohromady. Překvapí vás, že
nemají společnou řeč? Asi těžko. I oni tři byli každý úplně z jiného
těsta – Ricky vyrůstal v malém bytě v Midlandu v Texasu, byl blázen
do vzpírání, a než narukoval, hrával baseball za druholigové družstvo
Minnesota Twins. Bill pocházel ze severní části státu New York, na
střední škole hrál na trumpetu v pochodové kapele a vyrůstal s pěti
sestrami na mléčné farmě. Rickymu se líbily blondýnky, Billovi
brunetky. Ricky žvýkal tabák, Bill kouřil. Ricky poslouchal rap a Bill
dával přednost country. Ale o nic nešlo. Bok po boku absolvovali
výcvik, jedli, spali. Diskutovali o sportu a o politice. Plkali spolu o
ničem jako bratři a navzájem si prováděli kanadské žertíky. Když se
Bill jednoho rána probudil s pravým obočím oholeným, Ricky ještě tu
noc přišel o obě. Thibault si zachoval obočí neporušené jen proto, že
se naučil procitnout při sebemenším šustnutí. Ještě celé měsíce se
tomu smáli. Jindy se večer opili a nechali si udělat stejné tetování jako
symbol věrnosti armádě.
Strávili spolu tolik času, že po určité době dospěli do stavu, kdy
dokázali předvídat, co ostatní udělají. Thibault vděčil Rickymu i
Billovi za záchranu před vážným zraněním, ne-li před smrtí. Bill ho
jednou zezadu stáhl za neprůstřelnou vestu ve chvíli, kdy se chystal
vyrazit vpřed, a okamžik nato nepřátelský odstřelovač poranil dva
muže kousek od nich. Ve druhém případě nepozorného Thibaulta
málem sejmul velkou rychlostí projíždějící vojenský terénní vůz s
kolegou mariňákem za volantem. Tehdy ho zadržel Ricky. Dokonce i
ve válce se umírá při automobilových nehodách. Stačí vzpomenout na
Pattona.
Po zajištění ropných polí dorazili se zbytkem roty na okraj
Bagdádu. Představovali část konvoje – tři muži mezi stovkami dalších,
s nimiž přijeli sevřít město do kleští. Zatím stále nepadlo a v okrajové
čtvrti, kam dorazili, vládl klid, řvaly jen motory spojeneckých vozidel.
Jakmile se z boční štěrkové cesty mimo hlavní komunikaci ozvala
střelba, Thibaultovo družstvo dostalo za úkol zjistit, co se děje.
Nejprve se snažili zhodnotit situaci. Po obou stranách rozbité
silnice stály těsně vedle sebe dvou a třípatrové budovy, opodál
osamělý pes pojídal odpadky a asi sto metrů od nich doutnal vrak
auta, jinak vládl kolem klid. Rozhodli se vyčkat. Ale nic se nedělo. Tak
znovu čekali. Nic neslyšeli. Nakonec Thibault, Ricky a Bill dostali
příkaz přesunout se na druhou stranu silnice. Přeběhli tedy vozovku a
zaujali bezpečnou pozici. Poté postupovali ulicí dál, aniž věděli, co je
čeká.
 Když se ozvala palba, nešlo o ojedinělý výstřel, ale o smrtící příval
desítek a později stovek nepřátelských kulek ze samopalů, které je
uvěznily na místě. Thibault, Ricky a Bill se spolu s dalšími vojáky z
jejich družstva na druhé straně silnice krčili ve vchodech domů a
neměli kam se schovat.
Přestřelka netrvala dlouho, tvrdili svědkové později. Ale i to
stačilo. Z oken nad nimi na ně doslova pršely kulky. Thibault spolu s
ostatními instinktivně namířil zbraň nahoru a střelbu opětoval. Znovu
a znovu. Naproti přes ulici dva muži z družstva utrpěli zranění, ale
brzy dorazily posily. Objevil se tank a za ním jednotky pěchoty. Brzy
nato se z hlavně zablesklo, vzduch se zachvěl a horní patra jedné
budovy se poroučela k zemi. Všude kolem vířil prach a tříštilo se sklo.
Thibault zaslechl jekot a uviděl civilisty prchající z domů do ulice.
Následovala hromadná palba. Jedna střela zabila a odmrštila i
toulavého psa, civilisté zasažení zezadu padali obličejem k zemi jako
figurky, většinou s výkřikem a v tratolišti krve. Třetí mariňák to dostal
do holeně. Thibault, Ricky ani Bill se stále ještě nemohli hýbat, držel
je v šachu nepřetržitý sled kulek odrážejících se od zdí těsně vedle
nich někde u jejich chodidel. Přesto pokračovali ve střelbě. Pak se
vzduch zachvěl novým zahřměním a zřítila se další budova. Tank se
posunul kupředu a už byl docela blízko, jenže zničehonic střelba
začala přicházet ze dvou směrů, nikoli jen z jednoho. Bill se podíval
na Thibaulta, ten na Rickyho. Věděli, co musejí udělat. Nastal čas
vyrazit. Kdyby zůstali na místě, bylo by po nich. Thibault se zvedl
první.
V tom okamžiku celou ulici oslepila bílá záře a vzápětí všechno
zčernalo.

Teď v Hamptonu, po více než pěti letech, si Thibault neuměl vybavit,

co přesně se tam odehrálo. Pamatoval si jen dojem, jako by se ocitl v
bubnu automatické pračky. Výbuch ho vymrštil do vzduchu, a
zatímco jeho tělo letělo na místo o kus dál, neuvěřitelně nahlas mu
zvonilo v uších. Když dopadl na zem, pohotově k němu přiběhl jeho
kamarád Victor a zdravotník. Tank pokračoval ve střelbě, dokud
kousek po kousku nezískali kontrolu nad celou ulicí.
To všechno se ale dozvěděl až za čas, stejně jako fakt, že nečekaný
výbuch byl způsoben raketometným granátem, který měl údajně
zasáhnout tank, ale minul věž o pár centimetrů a místo toho
pokračoval – jakoby z vůle osudu – směrem k Thibaultovi, Rickymu a
Billovi.
Thibaulta naložili v bezvědomí do obrněného transportéru a
zajistili mu spěšný odvoz z místa přestřelky. Jako zázrakem utrpěl jen
menší poranění a za tři dny se mohl vrátit k družstvu. Ricky ani Bill se
už nevrátili, oba byli pohřbeni se všemi vojenskými poctami. Ricky by
za týden oslavil dvaadvacáté narozeniny a Billovi bylo dvacet. Nebyli
prvními, ale ani posledními oběťmi války. Boje ještě zdaleka nebyly u
konce.
Thibault si vzpomínky na ně zakazoval. Mohlo se to zdát
necitelné, ale ve válce člověk některé věci prostě vytěsňuje. Bylo
bolestné myslet na jejich smrt, hloubat nad tím, že už nejsou, a proto
nic z toho nedělal. Stejně jako většina mužů v družstvu. Soustředil se
na skutečnost, že sám je ještě naživu. Soustředil se na obranu
ostatních.
Když se však vzpomínky na válku ohlásily dnes, nezapudil je.
Dovolil jim, aby se mu honily hlavou, zatímco kráčel ztichlým
městem do jedné z východních okrajových čtvrtí, kde se mělo podle
recepčního z motelu nacházet místní výstaviště, dějiště jarmarků.
Držel se v travnatém pásu u silnice, protože se během svého putování
naučil ze zásady nedůvěřovat řidičům. Zoro se plahočil za ním a
ztěžka oddechoval. Thibaultovi se ho zželelo, zastavil a dal mu zbytek
vody, co zůstal v lahvi.
Silnici lemovaly nejrůznější obchody a firmy. Prodejna matrací,
karosářství, jesle, automatická čerpací stanice bez obsluhy, kde se
kromě benzinu dalo koupit i nevzhledné jídlo v plastových obalech, a
dva rozpadající se statky, které tam působily značně nepatřičně – jako
by moderní město vyrašilo ha truc zrovna kolem nich, protože
nechtěly ustoupit nové době. Ostatně, přesně tak to zřejmě bylo.
Zauvažoval, jak dlouho asi majitelé odolají, a taky co je drží v domě
přímo u cesty, namačkaném mezi provozovnami všeho druhu.
Po silnici svištěla auta v obou směrech. Na obloze se kupily mraky,
šedé a naducané. Thibault ucítil ve vzduchu déšť, ještě než na něj
dopadla první kapka, a sotva udělal pár kroků, začalo lít jako z konve.
Přestalo po čtvrt hodině, kdy už byl skrz naskrz promočený, ale
oblačnost odplouvala směrem k pobřeží, až po ní zbyl jen opar. Ze
stromů se znovu začal ozývat ptačí zpěv a z vlhké země se viditelně
kouřilo. Zoro se energicky otřepal.
Po nějaké době dorazili k výstavišti. Bylo zhola opuštěné. Nic
závratného, pomyslel si, když si areál zběžně prohlédl. Nalevo se
nacházelo štěrkové parkoviště a v dáli po pravé straně viděl dva
stařičké pavilony. Mezi nimi se prostírala široká travnatá plocha pro
pouťové stánky a atrakce a všechno bylo obehnáno drátěným plotem.
Nepotřeboval lézt dovnitř ani vytahovat fotografii. Viděl ji už
tisíckrát. Po pár krocích se pokusil zorientovat a vzápětí spatřil
pokladnu, za níž se vyjímal obloukový vstup, do kterého bylo možné
zavěsit transparent. Když tam došel, otočil se směrem na sever, aby
měl – stejně jako na fotografii – pokladnu i vstup do areálu uprostřed
zorného pole a aby si mohl být jistý, že stojí v místě, kde stál ten, kdo
fotku dělal.
U mariňáků je základem všeho číslovka tři. Tři mariňáci tvoří
střelecký tým, tři střelecké týmy dají dohromady družstvo, tři
družstva jsou četa, a tak dál. On měl za sebou celkem tři mise v Iráku.
Když se podíval na hodinky, zjistil, že do Hamptonu dorazil před
třemi hodinami. A přímo před ním, přesně tam, kde měly být, rostly
těsně u sebe tři špičaté jehličnany.

Thibault se vydal zpátky k silnici s vědomím, že je zase o kousek blíž

cíli. Ženu z fotografie sice ještě nenašel, ale tušil, že mu to nebude
trvat dlouho.
Už věděl najisto, kde se nechala vyfotit. Teď potřeboval zjistit její
jméno. Cestou z Colorada měl spoustu času přemýšlet a došel k
závěru, že se mu nabízejí tři možnosti. Zaprvé, kontaktovat místní
organizaci válečných veteránů a zjistit, kdo ze zdejších sloužil v Iráku,
a pak se těch mužů zeptat, jestli blondýnku z fotografie nepoznávají.
Zadruhé, navštívit střední školu ve městě, požádat o kopie ročenek z
doby před deseti až patnácti lety, a pak jednu po druhé projít všechny
podobizny. Nebo, zatřetí, jednoduše vzít fotku do ruky a ptát se
namátkou obyvatel Hamptonu.
Všechny možnosti měly svá úskalí, žádná nezaručovala úspěch.
Nejvíce se klonil k tomu, že osloví místní sdružení válečných
veteránů, ale v telefonním seznamu žádné nenašel. To byla první čára
přes rozpočet. Druhou – alespoň prozatím – představoval fakt, že
stále probíhaly letní prázdniny, a proto střední škola ještě nemusela
být otevřená, a i kdyby byla, nemohl vědět, zda se mu podaří získat
přístup k ročenkám.
Nakonec usoudil, že udělá nejlépe, když se poptá ve městě, jestli
tu ženu někdo nezná. Jenže kde začít?
Z almanachu věděl, že Hampton v Severní Karolíně má devět tisíc
obyvatel. V celém hamptonském okrese žilo o dalších třináct tisíc lidí
víc. Pro jednoho člověka tedy poněkud velké sousto. Thibaultovi
proto připadalo nejefektivnější omezit průzkum na množinu obyvatel,
u nichž byla pravděpodobnost úspěchu nejvyšší. I tady se držel toho,
co už věděl.
V době pořízení fotografie mohlo být půvabné blondýnce něco
málo přes dvacet, což znamenalo, že teď jí pomalu táhne na třicet,
eventuálně bude čerstvá třicátnice. Počítal, že při obvyklém věkovém
složení obyvatel může na takhle velké město připadat přibližně 2 750
dětí do deseti let, 2 750 jedinců od jedenácti do dvaceti a 5 500
dvacátníků a třicátníků. Samozřejmě jen přibližně. Z nich polovinu
budou tvořit muži a polovinu ženy. Předpokládal, že v ženách svým
vyzvídáním vzbudí spíš podezření, zejména pokud ji náhodou budou
znát. Pochyboval, že by mu jako úplně cizímu člověku něco
prozradily.
Pánové by však mohli něco vyklopit, samozřejmě podle toho, jak
svůj dotaz zformuluje. Ze zkušenosti věděl, že téměř všichni muži
registrují atraktivní vrstevnice, hlavně ti svobodní. Ale kolik těch
nezadaných bude? Usoudil, že ve věku kolem třiceti tak třetina. Mohl
se mýlit, nebo taky ne, ale musel se spokojit se svým odhadem. Tedy
řekněme, že 900. A osmdesát procent z nich tu mohlo žít i tehdy.
Opět šlo čistě o odhad, ale Hampton na něj nedělal dojem města, do
něhož by se lidé houfně stěhovali, spíš naopak. To už byl na čísle 720.
A jelikož mu šlo o věkovou kategorii pětadvacet až pětatřicet, nikoli
dvacet až čtyřicet, mohl je dále vydělit dvěma. Zůstávalo tedy 360
mužů. Domníval se, že hezká řádka z nich ženu z fotky buď znala v
době, kdy byl snímek pořízen, nebo ji zná teď. Mohli s ní chodit na
střední školu, Thibault věděl, že jedna ve městě je, ale jestli záhadná
blondýnka zůstala svobodná, budou ji znát, i kdyby to nebyla jejich
bývalá spolužačka. Samozřejmě svobodná být nemusela, ženy v
menších městech se obecně vdávají brzy, ale rozhodl se nejdříve
vycházet z těchto předpokladů. Slova napsaná na rubu obrázku na něj
nedělala dojem láskyplného věnování milému, nebo dokonce
snoubenci. Stálo tam: Dávej na sebe pozor!, žádné Miluju tě nebo
Budeš mi chybět. A místo podpisu jen počáteční písmeno křestního
jména. Takhle píše věnování kamarádka.
Netrvalo ani deset minut, a z 22 000 se dostal na 360. To nebylo
špatné. Pro začátek víc než dobré. Samozřejmě zatím celou dobu
předpokládal, že blondýnka v době, kdy fotka vznikla, ve městě žila.
Uvědomoval si, že tam klidně mohla přijet jen na návštěvu, ale
někde musel začít. Navíc ve městě prokazatelně pobývala. Jistě se mu
už brzy podaří zjistit, jak se věci mají, a pak se posune dál. Jenže kde
se svobodní muži nejvíce vyskytují? Svobodní muži, se kterými se dá
zapříst řeč?
Víte, potkal jsem ji před pár lety, a tehdy jsme se domluvili, že
jestli mě sem osud ještě někdy zavane, ozvu se jí. Jenomže jsem ztratil
její jméno i telefonní číslo…
Co třeba bary? Nebo kulečníkové herny?
Usoudil, že ve městě jako Hampton budou maximálně tři nebo
čtyři místa, kde se místní chlapi scházejí za zábavou. V barech a u
kulečníku se navíc konzumuje alkohol, což by mohla být pro něho
výhoda. A v sobotu večer tam bude nejspíš narváno. Předpokládal, že
na svoji otázku získá odpověď do dvanácti hodin, ať už se k ní
dopracuje jakkoli.
Pohlédl na Zora. „Vypadá to, že si dneska večer budeš muset
vystačit sám. Mohl bych tě vzít s sebou, ale musel bys čekat venku, a
já nevím, jak dlouho tam ztvrdnu.“
Zoro, zchvácený úmorným vedrem, pokračoval v chůzi, hlavu
svěšenou a jazyk vyplazený. Všechno mu bylo jedno.
„Zapnu ti klimatizaci, chceš?“
 5
Clayton

B yla sobota, devět večer, a on trčel doma a dělal chůvu. Prostě

super program. Ale jak jinak mohl takovýhle den skončit? Nejdřív
ho jedna z těch holek málem načapala, jak si je fotí, pak přišel o
fotoaparát, který si vypůjčil z oddělení, a nakonec mu nějaký
přivandrovalec s francouzským příjmením vypustil pneumatiky.
Nejhorší na tom všem bylo, že musel ztrátu fotoaparátu i defekty
vysvětlovat svému otci, váženému okresnímu šerifovi. Ten se podle
předpokladů rozzuřil k nepříčetnosti a ani za mák nevěřil historce,
kterou si pro něj připravil. Místo toho chrlil jednu otázku za druhou.
Clayton měl v závěru sto chutí vystřelit otce na měsíc. Přestože
většina obyvatel města považovala šerifa za velké zvíře, nehodlal
trpět, aby s ním vlastní fotr mluvil jako s idiotem. Držel se svojí verze
příběhu – měl za to, že zahlédl podezřelý vůz, vyrazil za ním a cestou
nejspíš najel na hřebíky. A kam se poděl fotoaparát? Tak na to ať se
jeho nikdo neptá. On ani netuší, jestli v autě vůbec byl. Musel uznat,
že nevymyslel nic světoborného, ale mohlo to být i horší.
„Tohle vypadá spíš jako díra od pořádné kudly,“ prohlásil jeho
otec, když se sehnul a prohlížel si pneumatiky policejního vozu.
„Říkám ti, že to byly hřebíky.“
„Vždyť tam, cos byl, není široko daleko žádná stavba.“
„Nevím, odkud se vzaly. Prostě jsem ti řekl, jak se to stalo.“
„Kde jsou?“
„Copak já vím, sakra? Ve vzteku jsem je zahodil do lesa.“
Neznělo to přesvědčivě, ale věděl, že musí zůstat věrný původní
historce. Jak začneš couvat, jsi v háji. Takové je nepsané základní
pravidlo výslechu.
Sotva otec odjel, Clayton nasadil na vůz rezervní kola a zajel do
servisu, kde mu původní pneumatiky spravili. To už od incidentu
uplynulo několik hodin a na dostaveníčko s Loganem Thibaultem
bylo pozdě. Přesto nehodlal trpět, aby si na Keitha Claytona někdo
dovoloval, rozhodně ne nějaký namyšlený vandrák.
 Zbytek odpoledne jezdil křížem krážem po Ardenu a vyptával se
lidí, jestli toho chlapa náhodou neviděli. Počítal, že takového obejdy –
navíc v doprovodu psa baskervillského – si musí všimnout každý.
Přesto zjistil starou belu, což ho rozladilo ještě víc, jelikož si
uvědomil, že Thibault od začátku lhal, jako když tiskne, a on mu ty
kecy zbaštil.
Ale ještě nebyl všem dnům konec. Však on si ho najde, i kdyby jen
kvůli tomu fotoaparátu. Nebo spíš kvůli snímkům, které v něm byly.
Kvůli těm neúředním snímkům. V žádném případě si nepřál, aby
Logan Thibault nakráčel do kanceláře šerifa a položil mu ten zázrak
na stůl – anebo, to v horším případě, předal materiál rovnou novinám.
Návštěva na stanici představovala menší ze dvou zel, protože otec by
mohl tu záležitost ututlat. Patrně by sice vybuchl jak papiňák a
několik týdnů by mu přiděloval zvlášť nepříjemné úkoly, ale jistě by si
nechal všechno pro sebe. Otec mu obecně nebyl moc k užitku,
nicméně na tyhle věci se hodil.
Ale kdyby Thibault oslovil tisk… to by byla jiná. V takovém
případě by sice děda Clayton nejspíš udělal maximum, aby se zpráva o
jeho vnukovi nedostala na stránky novin, jenže u ledu by podobná
informace určitě nezůstala. Taková pikanterie by se šířila městem
rychlostí blesku, ať už by ji noviny otiskly, nebo ne. I bez toho
představoval černou ovci rodiny, a rozhodně nepotřeboval zavdat
starému pánovi další důvod k tomu, aby se po něm vozil. Děda na
něm odjakživa viděl jen to špatné. Stále mu zazlíval, že se rozvedl s
Beth, jako by to byla jeho starost, nebo co. Na žádné rodinné sešlosti
nezapomněl připomenout, že jeho vnuk nechodil na vysokou. Clayton
se přitom učil dobře, jistě by studium zvládl, zkrátka si jen nedokázal
představit, že by měl strávit další čtyři roky v lavici, a tak raději
nastoupil u otce a začal dělat zástupce šerifa. Tím si starého pána
usmířil. Claytonovi někdy připadalo, že polovinu života tráví tím, že si
dědu usmiřuje.
Jenže neměl na výběr. Přestože k dědečkovi Claytonovi nechoval
zvláštní náklonnost a neuznával jeho absurdní názory zapáleného
jižanského baptisty, poctivě docházejícího každou neděli do kostela –
například že pití alkoholu a tancování jsou hřích, dobře znal jeho
nároky na svoji osobu a focení nahých studentek zajisté nefigurovalo
na seznamu aktivit, které by vnukovi schválil. Na kartě fotoaparátu se
navíc nacházely i další kompromitující fotky, zejména Keitha s
různými ženami v choulostivých polohách. Uměl si představit, jak
dědeček pohoršeným tónem prohlašuje, že se v něm velice zklamal, a
s lidmi, v nichž se zklamal, obvykle neměl nejmenší strpení, třebaže
šlo o členy rodiny. Nebo dokonce tím spíš. Claytonovi žili v
hamptonském okrese už od roku 1753. V mnoha ohledech vlastně
okres utvářeli. Našli se mezi nimi soudci, právníci, lékaři a statkáři, do
rodiny se dokonce přiženil jeden starosta, ale každý věděl, že v čele
stolu zasedá starý pán Clayton, Don Vito nové doby. To on všechno
řídil. Mnozí lidé ho opěvovali a donekonečna se rozplývali, jak skvělý
je to člověk. Dědeček Clayton si rád namlouval, že se těší takovému
uznání díky velkorysým dotacím, jimiž častoval celou řadu místních
institucí, od knihovny přes divadlo až po základní školu, ale Keith
věděl, že pravým důvodem staroušova postavení je holý fakt, že
vlastní téměř všechny obchodní budovy v centru města, skladiště
dříví, oba přístavy, obchodní zastoupení tří automobilových
společností, tři komplexy skladovacích prostor, jedinou bytovku ve
městě a rozlehlé plochy zemědělské půdy. Tohle všechno bylo
základem nesmírně bohaté a mocné rodiny, a jelikož většina
Keithových peněz pramenila z rodinných podniků, nemohl si dovolit,
aby mu nějaký přivandrovalec nadělal potíže.
Děkoval Bohu, že s Beth i během tak krátkého vztahu stačili
zplodit Bena. Děda si až nezdravě potrpěl na zachování rodu, a jelikož
Ben dostal jméno po něm, což Clayton považoval za prozíravý tah,
starý pán chlapce zbožňoval. Většinu času se zdálo, že má mnohem
raději svého pravnuka než vnuka.
Clayton samozřejmě musel uznat, že Ben je skvělý kluk. Říkali to
všichni, nejen dědeček. I on měl syna moc rád, přestože mu často lezl
pekelně na nervy. Když se z přední verandy podíval oknem do domu,
viděl, že Ben už dokončil úklid kuchyně a vrátil se na pohovku. Věděl,
že by měl jít za ním, ale ještě se necítil připravený. Nechtěl
vybuchnout a říct něco, čeho by později litoval. Dost se snažil v
tomhle ohledu polepšit, poté co mu dědeček před několika měsíci
držel přednášku o tom, jak je důležité působit na dítě nenápadně, leč
důsledně a vytrvale. Hlava otevřená, jen co je pravda… On osobně se
domníval, že by udělal nejlíp, kdyby Benovi na místě důrazně
domluvil, že je jeho povinností poslechnout a splnit, co se mu řekne, a
taky kdy se mu řekne. Ten večer ho Ben vytočil už jednou, ale on se
ovládl a nevystartoval na něj. Vzpomněl si na staroušova slova, semkl
rty a raději se uklidil ven na zahradu.
Poslední dobou ho Ben vytáčel podezřele často. Ale jeho chyba to
nebyla – opravdu se snažil, aby spolu vycházeli! Například tentokrát
začali dobře. Povídali si o škole, dali si karbanátky, zapnuli si
sportovní zprávy na programu ESPN, všechno šlo jako po másle. Ale
pak nastala hrůza všech hrůz, když Bena požádal, aby uklidil v
kuchyni. Jako by po něm chtěl bůhvíco! Clayton se k tomu v
uplynulých dnech nedostal a věděl, že syn odvede dobrou práci. Ben
kývl, že dobře, ale místo aby se zvedl a šel to udělat, dál seděl u
televize jako přibitý. A seděl. Minuty plynuly a on pořád seděl. Tak ho
Clayton požádal znovu a vsadil by se, že vlídně, ale Ben znovu otálel,
a když se konečně klátivou chůzí přesunul do kuchyně, na odchodu
ještě ke všemu – za to sice Clayton nemohl dát ruku do ohně, ale byl
si téměř jistý – zakoulel očima. Tehdy pohár Claytonovy trpělivosti
přetekl. Nesnášel, když Ben obracel oči v sloup, a jeho syn to dobře
věděl. Jako by uměl přesně odhadnout, který knoflík zmáčknout, aby
mu zvedl mandle, a jako by všechen volný čas vymýšlel, čím ho vytočí
příště. Proto se Clayton octl na verandě.
Všechny tyhle manýry v klukovi vypěstovala Beth, ubezpečoval se
v duchu Clayton. Jeho bývalá žena se může pochlubit fantastickým
zevnějškem, ale o tom, jak vychovat z kluka chlapa, nemá ani páru. Ať
se jejich syn dobře učí, nic proti tomu, ale aby seknul s fotbalem a
místo toho se přihlásil do houslí? Zrovna do houslí, taková konina!
Proč ho rovnou nezačala navlíkat do růžového a učit jezdit na koni s
nohama na bok?! Clayton se všemožně snažil udělat podobným
zženštilostem přítrž, jenže byl se synem jen půldruhého dne každý
druhý víkend. Nikdo se podle něj nemohl divit, že Ben máchá pálkou
jako holka. Mladý pán totiž neměl na trénink čas, protože hrál šachy.
Kdepak, soptil Clayton, nikdo ať nepočítá, že ho uvidí na houslovém
koncertu, leda nohama napřed.
Housle. Šachy. Dobrý Bože, kam ten svět spěje?
V myšlenkách se vrátil zpět k Thibaultovi. Moc by se mu líbilo,
kdyby se ten chlap jednoduše vypakoval z okresu, ale tušil, že tak
snadné to nebude. Jelikož cestoval pěšky, nepřipadalo v úvahu, aby do
večera urazil kdovíjakou vzdálenost. Každopádně v Claytonovi skoro
celý den hlodal nepříjemný pocit, aniž věděl, z čeho konkrétně
pramení, až teď na verandě na to konečně přišel. Jestli Thibault říkal
pravdu, když tvrdil, že žije v Coloradu, cestuje ze západu na východ.
Tudíž rozhodně nemá namířeno do Ardenu, protože ten leží spíš na
jihozápad od místa, kde se potkali. Jestli opravdu putuje na východ,
jeho další zastávkou bude Hampton, starý dobrý Hampton,
Claytonovo rodné město, což mimo jiné znamená, že se klidně může
pohybovat kousek od jeho domu…
A co dělá on? Hledá ho snad? Nikoli, sedí doma s děckem.
Znovu nakoukl oknem do domu, aby se podíval na syna. Ben si
četl na pohovce, což byla snad jediná věc, která ho bavila.
Samozřejmě kromě houslí. Zavrtěl hlavou a při tom si pomyslel, že to
dítě po něm snad nezdědilo ani jediný gen. Ben byl zkrátka skrz
naskrz maminčin mazánek, jako by vůbec neměl otce.
Beth…
Jejich manželství nefungovalo, to musel připustit. Ale něco mezi
nimi zůstalo. Nikdy si nebudou úplně cizí. Navzdory její paličatosti a
ustavičnému mentorování o ni neztratil zájem. A nejen jako o matku
svého syna, ale i jako o ženu. S větší krasavicí nikdy nespal. Už kdysi
byla kus, ovšem teď, po letech, vypadala ještě líp. Strčila do kapsy i ty
tři vysokoškolačky, které viděl dopoledne u potoka. Podivné. Jako by
dospěla do věku, který jí dokonale vyhovuje a sluší, a tím okamžikem
přestala stárnout. Věděl, že tak to nevydrží věčně, že zemská
přitažlivost a zub času se jistě jednou podepíšou i na ní, ale nemohl si
pomoct… Tak rád by si to s ní zase rozdal! Pořád na to musel myslet.
Jenom jednou, aby mohl zavzpomínat na staré dobré časy, a taky aby
tak nějak… upustil páru.
Uvažoval, že by mohl zavolat Angie. Nebo Kate, když na to přijde.
Angie bylo dvacet a pracovala v prodejně potřeb pro domácí mazlíčky,
Kate byla o rok starší a uklízela záchody v hotelu Stratford. Jedna i
druhá měly drobnou a moc pěknou postavu a pokaždé se proměnily v
hotové dračice, když to na něho přišlo a potřeboval se trochu uvolnit.
Věděl, že Benovi nebude vadit, když si jednu z nich přivede, jenže
vzhledem k tomu, jak se s oběma naposledy rozešel, by s nimi
pravděpodobně nejprve musel dát řeč, aspoň chvíli si sypat popel na
hlavu a předcházet si je. A nevěděl jistě, jestli má náladu poslouchat,
jak praskají bubliny ze žvýkačky a štěbetají o tom, co viděly na MTV
nebo co psali v bulvárních časopisech. Někdy ho stály strašnou
námahu.
Takže tuhle možnost odpískal. Stejně jako pro ten večer odpískal
pátrání po Thibaultovi. A bylo mu jasné, že se na hon nevydá ani
ráno, protože děda Clayton vyžadoval, aby k němu po návštěvě
kostela celá rodina přišla na pozdní snídani. Ale neztrácel hlavu,
Thibault šel koneckonců pěšky a s tím psem a báglem nebylo
pravděpodobné, že by ho někdo svezl. Jakou vzdálenost může urazit
do dalšího odpoledne? Třicet kilometrů? Nebo čtyřicet? Víc určitě ne,
což znamenalo, že pořád bude blízko. Kontaktuje kolegy ze
sousedních okresů a požádá je, aby se po něm poohlídli. Navíc
usoudil, že když věnuje pár hodin obvolávání provozoven u
výpadovek z hamptonského okresu, kterých nebylo hodně, určitě
narazí na někoho, kdo si té podivné dvojice všiml. Pak vyrazí. A
Thibault bude litovat, že kdy Keithu Claytonovi zkřížil cestu.
Ponořený do úvah málem přeslechl vrznutí vstupních dveří.
„Tati?“
„Co je?“
„Máš telefon.“
„Kdo volá?“
„Nějaký Tony.“
„To jsem si mohl myslet.“
Keith vstal a rychle přemýšlel, co může Tony chtít. Většího
ubožáka aby pohledal. Takový podobaný houžvička, co spolu s
dalšími nohsledy neustále okouní v okolí policejních oddělení a snaží
se vtírat jemu i ostatním kolegům do přízně, aby vzbudil dojem, že
patří k nim…
Nejspíš se chce zeptat, co mám v úmyslu, aby se na mě mohl
navěsit, usoudil Clayton nakonec. Ztracený případ.
Cestou k telefonu dopil pivo, plechovku zahodil do nádoby na
odpadky a zaposlouchal se, jak s rachotem padá na dno. Pak se chopil
sluchátka položeného na kuchyňské desce.
„Prosím?“
K uchu mu doléhala hlasitá změť hlasů na pozadí nějaké country
písně z jukeboxu, která byla k nepoznání. Zauvažoval, odkud asi ten
blbec volá.
 „Hele, zašel jsem si na kulečník k Deckerovi a je tady takovej
divnej týpek, o kterým bys podle mýho měl vědět.“
Clayton zbystřil. „Má s sebou psa? A velký ruksak? A je už od
pohledu neupravený, jako by se nějakou dobu toulal v přírodě?“
„Nic takovýho.“
„Určitě?“
„Jo, určitě. Zrovna se na něj dívám, hraje u stolu úplně vzadu. Ale
má s sebou fotku tvý bejvalý ženy, tak jsem si řek, že tě o tom pro
jistotu informuju.“
Tonyho informace zastihla Claytona nepřipraveného, ale pokusil
se nasadit ledabylý tón.
„Neříkej.“
„Napadlo mě, že tě to bude zajímat.“
„Proč bych se měl starat o kdejakého troubu, co u sebe nosí fotku
mojí bývalé ženy?“
„Já nevím…“
„Bodejť bys ty něco věděl. Můj ty smutku!“
Pak zavěsil. Ten chlap snad má v hlavě místo mozku řezanku,
pomyslel si a uznale se rozhlédl po kuchyni. Celá se krásně leskla, Ben
odvedl jako obvykle skvělou práci. Clayton už měl na jazyku
pochvalu, ale ve chvíli, kdy se po synovi ohlédl, mu zmrzla na rtech.
Nemohl si pomoct, znovu se pozastavil nad jeho drobnou postavou.
Jistě, určitou roli může hrát genetika, někdo dospívá dřív, jiný
později, ale velký význam přikládal i životosprávě. Každému dá
rozum, že nemůže růst dítě, které dobře nejí, necvičí a neodpočívá.
To jsou přece základní věci, které všechny matky vtloukají svým
ratolestem do hlavy. A oprávněně. Když člověk pořádně nejí, nemá z
čeho růst. Když nesportuje, nepřibývá mu svalová hmota. A kdy tělo
roste? Samozřejmě v noci, během spánku, protože tehdy má možnost
regenerovat.
Clayton se často zamýšlel nad tím, jestli Ben nespí příliš málo. Že
dobře jí, to věděl – karbanátek a hranolky spořádal bez problémů, a
pohybu měl habaděj. Proto usoudil, že možná neroste kvůli
nedostatku spánku. A žádný kluk přece nechce zůstat takový prcek,
nebo ano? Zkrátka a dobře, aspoň u něj bude dál chodit do postele
brzo. Ostatně, jemu zrovna ten den trocha soukromí bodne.
Potřebuje si promyslet, co podnikne, až se znovu střetne s
Thibaultem.
Hlasitě si odkašlal. „Hele, Bene, už je dost pozdě. Měl bys jít na
kutě, co říkáš?“
 6
Thibault

C estou z kulečníkové herny si Thibault vzpomněl na svoji druhou

misi v Iráku.
Bylo jaro 2004 a 1. prapor 5. pluku námořní pěchoty spolu s
dalšími jednotkami dostal příkaz uklidnit stupňující se povstalecké
násilí ve Fallúdži po pádu Bagdádu v předchozím roce. Civilisté
věděli, co můžou čekat, a začali z města hromadně prchat. Silnice
byly úplně ucpané. Během jediného dne došlo k evakuaci snad třetiny
obyvatel. Nejprve proběhly letecké nálety, pak přišla na řadu námořní
pěchota. Boje, které následovaly, byly nejprudší od začátku invaze.
Postupovali blok za blokem, dům za domem, místnost za místností.
Za tři dny dostali pod kontrolu čtvrtinu města a narůstající počet
usmrcených civilistů uspíšil zastavení střelby. Velení vydalo rozkaz
ukončit akci a většina jednotek, včetně Thibaultovy roty, se stáhla.
Druhý den operace dostala Thibaultova četa za úkol prověřit
utajovaný sklad zbraní v jižní průmyslové části města. Nevěděli však,
o kterou budovu přesně jde. Mohla to být kterákoli z polorozpadlých
staveb u opuštěné čerpací stanice, tvořících přibližně půlkruh.
Thibaultova četa tedy vyrazila směrem k nim, ale od čerpací stanice si
drželi řádný odstup. Jedna polovina mužů postupovala zleva, druhá
zprava. Nějakou dobu všude vládl klid, ale pak, úplně najednou,
čerpací stanice explodovala a nastalo peklo. Výbuch srazil část mužů
na zem a potrhal jim bubínky, k nebi vyšlehly plameny. Thibault byl
oslepený, periferní zorné pole mu zčernalo a zbytek měl rozmazaný.
Potom se zčistajasna spustila střelba ze střech i z oken a zpoza
vypálených vraků v ulicích.
Thibault zjistil, že leží na zemi vedle Victora. Byli tam s nimi ještě
další dva vojáci z jejich čety, Matt a Kevin, přezdívaní Rafan a Kliďas.
V tu chvíli se osvědčil výcvik. Zafungovalo heslo „Jeden za všechny,
všichni za jednoho“. Byl to Victor, kdo jako první navzdory
masivnímu útoku, strachu i téměř jisté smrti sáhl po zbrani, poklekl
na jedno koleno a zacílil na nepřítele. Pak vystřelil. A pak znovu a
ještě jednou. Jednal klidně a soustředěně. Rafan se také natáhl po
zbrani a následoval ho. Jeden po druhém vstali a vytvořili střelecké
týmy. Stříleli, kryli se, postupovali vpřed. Až na to, že neměli, kam by
postupovali. Jeden mariňák to koupil a zhroutil se k zemi. Pak další.
Potom třetí a čtvrtý.
Když dorazily posily, bylo téměř pozdě. Rafana trefili do stehenní
tepny, a přestože mu ránu okamžitě zaškrtili, během několika minut
vykrvácel. Kliďas to dostal do hlavy a byl na místě mrtvý. Deset
dalších utrpělo zranění. Bez úhony vyvázlo jen několik mužů, Victor s
Thibaultem mezi nimi.

Mladík, s nímž se dal do řeči v kulečníkové herně, mu připomínal

Rafana. Podobal se jeho kamarádovi výškou, vlasy i mluveným
projevem a Thibault okamžik zvažoval, jestli nemůže jít o Mattova
bratra, ale pak usoudil, že to je zhola vyloučené.
Nic si nenamlouval. Věděl, že jeho plán je svým způsobem
riskantní. V malém městě jsou cizí lidé vždycky automaticky
podezřelí. Ke konci večera dokonce zahlédl hubeného chlápka se
špatnou pletí, jak někomu volá z budky u toalet a při tom nervózně
pokukuje jeho směrem. Už před telefonátem byl jako na trní a
Thibault usoudil, že nejspíš informoval buď ženu z fotografie, nebo
někoho jí hodně blízkého. Jeho domněnka se potvrdila, když z herny
odcházel, protože onen muž ho rádoby nenápadně sledoval ke
dveřím, patrně aby viděl, kam se vydá. Thibault proto vyrazil přesně
na opačnou stranu a teprve po chvíli se vrátil zpět.
Když dorazil do ošuntělé kulečníkové herny, minul barový pult a
zamířil přímo k hracím stolům. Zběžně si vyhlédl skupinu mužů
odpovídajícího věku, z nichž většina vypadala nezadaná. Požádal,
jestli se může přidat, a přetrpěl jejich nezbytné drahoty. Zvládl to
dobře, a když koupil několik rund piva a prohrál pár her, jeho
společníci začali roztávat. Jakoby nic se zeptal na společenský život ve
městě, a při tom nezapomněl zkazit pár důležitých šťouchů a nahlas
uznale chválit každý jejich povedený tah.
Pak konečně začali vyzvídat oni, například odkud je a co ho do
Hamptonu přivádí. Místo kloudné odpovědi si několikrát odkašlal,
potom zamumlal cosi o lásce na první pohled a změnil téma. Tím
rozdmýchal jejich zvědavost. Koupil další pivo, a když se ho zeptali
znovu, váhavě jim vyprávěl svůj příběh – před několika lety přijel s
přítelem do města na jarmark a potkal úžasnou dívku. Opravdu si
rozuměli. Zdlouhavě líčil její přednosti a na závěr dodal, že mu řekla,
aby se jí ozval, jestli ještě někdy přijede – což by udělal hrozně rád,
jenže… Ať se propadne, jestli si vzpomene, jak se jmenovala.
Samozřejmě se divili, že si nepamatuje její jméno, ale na to se
připravil: Mám mizernou paměť. Jako dítě jsem dostal do hlavy
baseballovou pálkou a od té doby se to se mnou veze. Pokrčil rameny
a čekal smích. Když se chlapi opravdu zasmáli, přesně podle plánu
dodal tu nejpodstatnější informaci, jako by si vzpomněl jen čirou
náhodou: Ale dala mi tehdy fotku.
A máš ji s sebou? Asi jo. Řekl bych, že jo.
Zalovil v kapse a fotografii vytáhl. Chlapi se shlukli kolem něj a po
chvíli jeden z nich začal potřásat hlavou, jako že má smůlu. Tahle
není k máni. Je vdaná? To ne, ale jako by byla. S nikým nechodí. Její
bejvalej to nerad vidí, a věř, že s ním není radno si zahrávat.
Thibault polkl. Kdo to je?
Beth Greenová, řekli. Pracuje jako učitelka na základní škole v
Hamptonu a bydlí se svojí babičkou, která provozuje psí školu.
Takže Beth Greenová. Nebo spíš Elizabeth Greenová, pomyslel si
Thibault.
E.
Zatímco mu jeho společníci podávali informace, uvědomil si, že
jeden z nich kamsi zmizel.
Thibault strčil fotku zpátky do kapsy a zdržel se ještě půl hodiny,
aby nebyl nápadný. Pokračoval v nezávazné konverzaci a při tom
sledoval toho cizího muže se špatnou pletí, jak někam telefonuje.
Neušlo mu zklamání v jeho tváři, když hovor ukončil. Vypadal jako
dítě, které někdo pokáral za žalování. Tím líp. Thibault měl stejně
pocit, že ho nevidí naposledy. Koupil další piva, prohrál pár dalších
her, a celou dobu po očku kontroloval, jestli někdo nepřišel. Ale
nikoho si nevšiml. Za nějaký čas zvedl ruce nad hlavu a prohlásil, že
mu došly peníze, a proto padá. Utratil v herně něco málo přes sto
dolarů.
Muži ho ujišťovali, že může přijít znovu, že ho rádi uvidí, ale skoro
je nevnímal. Myslel jen na to, že konečně ženě z fotky umí přiřadit i
jméno a že teď už mu zbývá udělat jen jedno. Setkat se s ní.
 7
Beth

Z ase neděle.
Den, kdy by po návštěvě kostela teoreticky měla odpočívat, aby se
takříkajíc dala dohromady a nasbírala sílu na nadcházející týden.
Dokázala si představit, že by ho strávila v rodinném kruhu, vařila
guláš a procházela se u řeky, popřípadě se zachumlala do deky a se
sklenkou dobrého vína si četla nějakou dobrou knihu, eventuálně se
naložila do vany a dopřála si bublinkovou koupel.
Rozhodně nechtěla celý den uklízet psí bobky z travnatého
cvičiště, čistit kotce, trénovat jednoho po druhém dvanáct psů, ani
sedět v parné kanceláři a čekat, až si zákazníci přijedou pro svoje
čtyřnohé miláčky odpočívající hezky v pohodě v klimatizovaném
psinci. Jenže přesně všechny tyhle činnosti vykonávala od chvíle, kdy
se dopoledne vrátila ze mše.
Dva psy už si majitelé odvezli, ale ještě další čtyři na páníčky
čekali. Nana byla natolik laskavá, že nachystala potřebné dokumenty,
než se vytratila do domu k televizi. Dávali totiž baseballový zápas
týmu Atlanta Braves, tentokrát proti New York Mets, a Nana patřila k
zapáleným fandům tohoto atlantského prvoligového týmu. Už to
samo o sobě přišlo Beth poněkud absurdní, jenže babička navíc
fanaticky sbírala nejen veškeré upomínkové předměty týmu, ale skoro
všechno, co s ním nějak souviselo. Tím se vysvětloval fakt, že měli v
kuchyni u kávovaru naskládanou armádu hrnků s logem Atlanta
Braves, na stěnách visely klubové vlajky Atlanta Braves, na stole se
vyjímal propagační stojací kalendář Atlanta Braves a u okna stála
lampa se znakem týmu Atlanta Braves.
Přestože Beth nechala dveře do kanceláře otevřené, vládlo tam
nesnesitelné dusno. Udělal se jeden z těch horkých a vlhkých letních
dnů, kdy si člověk s radostí zaplave v řece, ale nic jiného se nedá
podniknout. Propocená halenka jí nepříjemně ulpívala na těle a
stehna měla přilepená k umělohmotné židli, protože si oblékla
kraťasy. Kdykoli se pohnula, ozval se mlaskavý zvuk, jako když člověk
strhává lepicí pásku z kartónové krabice. Prostě hnus.
 Nana sice považovala za naprosto nezbytné, aby psi měli chládek,
ale zavést klimatizaci do kanceláře se neobtěžovala. „Jestli je ti horko,
nechej si otevřené dveře ke kotcům,“ měla pokaždé po ruce odpověď
na její stížnosti a zcela při tom ignorovala skutečnost, že většině
normálních lidí na rozdíl od ní leze ustavičné štěkání na nervy. A
zrovna teď měli mezi svěřenci dva pořádné křiklouny – páreček
Russell teriérů, kteří od chvíle, kdy Beth dorazila, ještě nezavřeli
tlamu. Zřejmě štěkali skoro celou noc, protože většina ostatních psů
vypadala rozmrzele. Asi co minutu se k těm dvěma skrčkům připojili
další obyvatelé kotců a všichni dohromady vytvářeli nazlobený sbor,
pronikavý a naléhavý, jako by cílem každého z nich bylo vyjádřit
nespokojenost hlasitěji než ostatní. Proto raději zmírala vedrem a
zdráhala se chladit kancelář otevřením spojovacích dveří vedoucích
ke kotcům.
Pohrávala si s myšlenkou, že by si zašla do domu pro další sklenku
vody s ledem, ale cítila v kostech, že sotva vytáhne paty, objeví se
majitelé kokršpaněla, který právě ukončil výcvik poslušnosti. Šlo o
lidi, kteří by těžce nesli, kdyby jejich miláček musel sedět v kotci jen o
minutu déle, než je nutné, zejména po dvou týdnech mimo domov, a
proto před půl hodinou telefonovali, že jsou na cestě. Za deset minut
jsme u vás!
A výsledek? Samozřejmě po nich zatím nebylo ani vidu ani slechu.
Kdyby měla doma Bena, bylo by všechno mnohem snazší. Ráno v
kostele ho zahlédla i s otcem a přesně podle jejího očekávání měl ve
tváři zkroušený výraz. Jako vždycky se u tatínka skvěle bavil. Když jí
volal předešlého večera před spaním, říkal, že Keith strávil většinu
večera sám na verandě, zatímco on uklízel v kuchyni. Nechápala, k
čemu je tohle dobré. Copak si její bývalý muž nemůže syna prostě
užít, když ho má u sebe? Sednout si a popovídat si s ním? Vždyť dítě,
se kterým by se dalo vyjít snáz než s Benem, aby pohledal. A
nemluvila z ní předpojatost. No dobrá, malinko možná ano, ale jako
učitelka poznala spoustu různých dětí a věděla, o čem mluví. Ben byl
chytrý, měl smysl pro humor, uměl být zábavný. Byl od přírody hodný
a slušný. Ben byl zkrátka skvělý a ji dohánělo k šílenství, že jeho
vlastní otec je tak tupý, že to nevidí.
Opravdu toužila odejít domů. Nezáleželo jí na tom, co by tam
dělala. Klidně by i prala, všechno jí připadlo lákavější než sedět v
kanceláři. Takhle měla až příliš času na úvahy. A nejen o Benovi. Taky
o Naně, anebo o tom, jestli letos nastoupí do školy. Dokonce se znovu
zamyslela nad smutným stavem svého milostného života, který ji
nepřestával skličovat. Bylo by báječné, kdyby potkala někoho
výjimečného, s kým by se mohla zasmát a kdo by měl rád Bena stejně
jako ona. Kdyby potkala muže, se kterým by občas mohla jít do kina,
nebo třeba na večeři. Normálního chlapa, který by si pamatoval, že si
má v restauraci dát do klína ubrousek, eventuálně jí tu a tam podržet
dveře. Neměla přece nijak přemrštěná přání, nebo snad ano? Nelhala,
když Melody tvrdila, že ve městě má malé šance, a přestože uznávala,
že je vybíravá, krom krátkého vztahu s Adamem trávila uplynulý rok
každý víkend doma. Devětačtyřicet z dvaapadesáti víkendů. Takhle
vybíravá jistě není. Adam byl jediný muž, který ji oslovil, a i ten – z
důvodu, který jí dosud unikal – o ni brzy zničehonic ztratil zájem. A
podobně vypadal její milostný život už několik let.
Ale není třeba z toho dělat drama, že? Přežila sama dost dlouho,
bude bojovat dál. Navíc většinu času jí absence partnera nedělá
vrásky. Kdyby nebylo takové horko, asi by se do podobných úvah
nepustila ani dneska. To znamená, že se vážně potřebuje zchladit.
Jinak by taky mohla začít vzpomínat, což ani náhodou nemá v
úmyslu…
Upřela zrak na prázdnou sklenici a rozhodla se, že si zajde pro
vodu okamžitě. A když už bude v domě, vezme si i ručník, kterým si
podloží zadek, aby se nelepila k židli.
Vstala a ještě naposledy se podívala na příjezdovou cestu. Když
viděla, že je prázdná, naškrábala na papír vzkaz Přijdu za deset minut
a připíchla ho na dveře. Jelikož venku nelítostně pálilo slunce, vyrazila
rovnou do stínu starobylé magnólie a na štěrkem sypaný chodníček
vedoucí k domu, v němž vyrůstala. Byl postavený okolo roku 1920 a
díky velké verandě a vyřezávaným podpěrám okapů připomínal
rozložitá venkovská stavení na pobřeží Jižní Karolíny. Zahradu za
domem, oddělenou od kotců a kanceláře vysokým živým plotem,
stínily obří duby a zdobilo ji několik teras, na nichž byla radost najíst
se pod širým nebem. Kdysi muselo jít kouzelnou usedlost, ale
podobně jako mnoho jiných venkovských domů v Hamptonu a okolí i
ten jejich podlehl zubu času a povětrnostních vlivů. Dnes se veranda
pomalu sesedala, podlahy vrzaly a při silném větru létaly papíry ze
stolů, když měli zavřená okna. Celá nemovitost měla atmosféru a
nabízela ohromné možnosti, jenže volala po rekonstrukci. Zejména
kuchyni a koupelně by prospěla mírná modernizace. Nana si to
uvědomovala a občas slibovala, že něco podnikne, nicméně tyhle
záležitosti u ní vždy snesly odklad. Mimoto Beth musela uznat, že jde
pořád o nemovitost s unikátním kouzlem. Nejen díky zahradě, která
představovala opravdovou oázu, ale i díky interiéru. Nana byla léta ve
starožitnictvích jako doma a shromažďovala všechno ve
francouzském stylu z 19. století. O víkendech objížděla garážové
výprodeje a pídila se po starých obrazech. Odjakživa měla slabost pro
výtvarné umění a postupem let navázala úzká přátelství s mnoha
majiteli galerií po celém Jihu. Téměř na každé zdi v domě visel nějaký
obraz. Beth jednou jen tak pro zajímavost zkusila zadat do Googlu pár
jmen malířů, jejichž díla vlastnili, a zjistila, že se vystavují v
Metropolitním muzeu umění v New York City, nebo třeba v
Huntingtonově knihovně v San Marinu v Kalifornii. Když řekla, co
zjistila, Nana na ni spiklenecky zamrkala a utrousila: „Jako bys cucala
šampaňské, co?“ Někdy bylo obtížné z jejích praštěných výroků
rozpoznat, jak dobře jí to myslí.
Jakmile Beth stanula na verandě a otevřela dveře do domu, přivítal
ji závan tak opojně osvěžujícího vzduchu, že chvíli zůstala stát, aby si
ten pocit vychutnala.
„Zavři!“ houkla na ni Nana přes rameno. „Pouštíš sem teplo.“
Otočila se v křesle a věnovala vnučce zkoumavý pohled. „Vypadáš
uhřátě.“
„Však mi taky je pořádné horko.“
„V kanceláři dneska musí být hotové peklo.“
„Nepovídej.“
„Podle mě bys měla nechat otevřené dveře ke kotcům, jak jsem ti
radila. Ale na mě tady nikdo nedá. Tak pojď aspoň na chvíli sem, ať se
trochu zchladíš.“
Beth zamířila k televizi. „Jak si hoši z Atlanty vedou?“
„Jako saláti.“
„To znamená co?“
„Umí salát hrát baseball?“
„Asi ne.“
 „Tak vidíš,“ odsekla Nana. Vždycky ztrácela nervy, když její
milovaný tým prohrával.
Beth se s blahosklonným úsměvem na rtech vydala do kuchyně.
Vytáhla z mrazáku tácek s ledem a vymáčkla si do sklenky pár kostek,
pak je zalila vodou a dopřála si dlouhý, konejšivý hlt. Uvědomila si, že
má i hlad, a tak si z mísy s ovocem vzala banán a vrátila se do
obývacího pokoje. Usadila se na opěrku pohovky a cítila, jak se z ní v
chladném vzduchu odpařuje pot. Hru sledovala jen na půl oka, zbytek
pozornosti věnovala Naně. Ráda by se jí z legrace zeptala, kolik
branek už padlo, ale věděla, že by se u ní nesetkala s pochopením.
Rozhodně ne dnes, kdy Atlanta Braves hráli „jako saláti“. Pohlédla na
hodinky a zavzdychala. Bylo načase, aby se vrátila do kanceláře.
„Ráda jsem si s tebou popovídala, babi.“
„Nápodobně, drahoušku. A neuvař se mi tam.“
„Budu se snažit.“
Beth cestou zpátky k psinci se zklamáním zaregistrovala prázdné
parkoviště. Znamenalo to, že majitelé psa se stále nedostavili. Zato po
příjezdové cestě přicházel muž s německým ovčákem u nohy. Za ním
se ve spirálách zvedal prach, pes šel s hlavou svěšenou a vyplazeným
jazykem. V duchu se podivila, že v takovém dni vůbec vycházeli ven. I
zvířata zůstávala raději někde uvnitř. Zapátrala v paměti a usoudila,
že to je snad poprvé, kdy někdo přivedl psa pěšky. A navíc bez
ohlášení. Zákazníci se vždycky nejprve domluvili telefonicky, a teprve
pak přivezli svého čtyřnohého miláčka k nim.
Odhadla, že dorazí ke kanceláři současně, a tak mávla muži na
pozdrav. Poněkud ji překvapilo, když se zastavil a zůstal na ni zírat.
Pes udělal totéž, a ještě k tomu napřímil uši. Okamžitě ji napadlo, že
vypadá skoro jako Oliver, německý ovčák, kterého Nana přivedla,
když bylo Beth třináct. Taky byl černý se žlutými znaky, stejně klopil
hlavu a v přítomnosti cizích lidí zaujímal stejně výhružný postoj. Ne
že by se Olivera někdy bála. Přes den patřil spíš Drakeovi, ale v noci
spával u její postele, protože se tam cítil dobře.
Vzpomínky na Drakea a Olivera ji zaskočily. Proto jí okamžik
trvalo, než si všimla, že muž dosud stojí na místě. Nehýbal se ani
nepromluvil. Divné. Možná čekal Nanu. Jelikož měl tvář schovanou ve
stínu, nemohla z jeho výrazu nic poznat, ale bez ohledu na rozpaky z
nastalé situace pokračovala v chůzi. Když dorazila ke dveřím
kanceláře, sundala z nich vzkaz a nechala je otevřené. Však on přijde,
až bude chtít, řekla si. Obešla přijímací pultík, a sotva poprvé
zabloudila pohledem k plastové židli, došlo jí, že si zapomněla z
domu donést ručník. Ale to se dalo čekat.
Rozhodla se, že mezitím připraví pro nově příchozího zákazníka
potřebné papíry. Popadla z přihrádky prázdný formulář a připevnila
ho k psací desce, poté našla na stole pero a obojí položila na přijímací
pult. Zrovna v tu chvíli muž s ovčákem vstoupil do místnosti. Usmál
se na ni, a když se jejich oči setkaly, nedostávalo se jí slov.
A ne proto, že na ni zíral. Spíš ji uzemnilo, jak na ni zíral. Mohlo
to znít bláznivě, ale díval se na ni, jako by ji poznával. Přitom ona ho
nikdy neviděla, tím si byla jistá. Kdyby se už někdy setkali,
pamatovala by si jej. Minimálně proto, že jí připomínal Drakea. Stejně
jako její bratr měřil téměř metr devadesát, měl široká ramena, štíhlou
postavu a šlachovité paže, a sotva vstoupil do místnosti, jako by ji
ovládl. Působil trochu neupraveně, patrně zejména kvůli džínům a
tričku vyšisovaným sluncem.
Ale tím podobnost mezi těmi dvěma končila. Zatímco Drake měl
hnědé oči, při okraji do oříškova, neznámému muži svítily z obličeje
duhovky barvy pomněnek; zatímco Drake se nechával stříhat
nakrátko, tomuhle člověku vlasy splývaly až na ramena a působily
téměř divoce. Všimla si, že ačkoli dorazil po svých, nepotí se ani
zdaleka tolik, co ona.
Znervózněla a odvrátila tvář, zatímco on postoupil k pultíku.
Koutkem oka zahlédla, jak dává mírným pozvednutím dlaně pokyn
psovi. Viděla Nanu dělat stejný pohyb snad tisíckrát a ocenila, že
ovčák, evidentně naučený reagovat na sebemenší pohyb, poslušně
zůstal na místě. Podle všeho už prodělal kvalitní výcvik, a proto
usoudila, že ho k nim jeho pán přišel spíš odložit.
„Máte krásného psa,“ poznamenala, aby přerušila trapné ticho, a
přisunula k němu psací desku s formulářem. „Taky jsem kdysi mívala
ovčáka. Jak se ten váš jmenuje?“
„Zoro. A děkuju za uznání.“
„Nazdar, Zoro.“
Pes opět sklopil hlavu ke straně.
 „Budu potřebovat, abyste se mi tadyhle podepsal,“ promluvila
znovu. „A jestli máte kopii dokumentace od veterináře, nebo aspoň
kontakt na něj, budu ráda.“
„Prosím?“
„Ptám se, jestli s sebou máte zdravotní kartu svého psa. Může se
hodit. Přišel jste ho k nám ubytovat, nebo snad ne?“
„Ne,“ odpověděl a kývnutím hlavy ukázal přes rameno za sebe.
„Viděl jsem tu vývěsku v okně. Hledám práci, a tak jsem se chtěl
zeptat, jestli máte ještě pořád volné místo.“
„Ach tak.“ Snažila se rychle vzpamatovat, protože něco takového
nečekala.
Pokrčil rameny. „Zřejmě jsem měl předem zavolat, ale když už
jsem tudy stejně šel, řekl jsem si, že se zkusím zeptat osobně. Klidně
přijdu zítra, pokud si přejete.“
„O to nejde. Trochu jste mě překvapil, nic víc. Není zvykem, aby
lidé chodili v neděli žádat o práci.“ Ostatně, nechodili ani přes týden,
ale tuhle informaci vynechala. „Někde tady mám i formulář,“ dodala a
otočila se ke skříňce za sebou. „Dejte mi minutku, snad ho najdu.“
Vytáhla spodní zásuvku a začala se probírat lejstry. „Jak se
jmenujete?“
„Logan Thibault.“
„To je francouzské jméno?“
„Ano, po otci.“
„Nikdy jsem vás tady neviděla.“
„Jsem ve městě teprve druhý den.“
„Aha,“ řekla a vylovila z šuplíku papír, který hledala. „Tady je.“
Položila před něj na pult nevyplněnou žádost a podala mu pero.
Zatímco vepisoval do příslušné kolonky jméno, všimla si, že má
pokožku na rukou zhrublou, podle všeho dlouhým pobytem na
slunci. U dalšího řádku formuláře se zarazil a vzhlédl. Sotva se jejich
oči setkaly podruhé, ucítila, jak se jí po krku rozlévá červeň, a rychle si
upravila límeček u košile, aby to zakryla.
„Nevím jistě, co mám napsat do kolonky pro adresu. Jak jsem
právě řekl, dorazil jsem teprve včera a zatím bydlím v motelu Holiday
Motor Court. Ale taky bych tam mohl uvést matčinu adresu v
Coloradu. Co je podle vás lepší?“
„Vy jste z Colorada?“
 „Ano. Chápu, že se divíte. Je to odsud kus cesty.“
„Co vás přivádí do Hamptonu?“
Vy, pomyslel si. Přišel jsem sem hledat vás. „Vlastně nic
konkrétního. Na první pohled na mě zapůsobil jako sympatické
město. Tak jsem si řekl, že to tady zkusím.“
„Nemáte v okolí žádné příbuzné?“
„Nikoho.“
„Och,“ vydechla. Byl sice pohledný, ale jeho vysvětlení, proč se
rozhodl usadit zrovna v Hamptonu, brala s rezervou. V hlavě jí
zvonilo na poplach. A ještě něco tu nehrálo, ale hned neuměla
rozluštit, o co jde. Když na to za pár vteřin přišla, bezděčně o krok
couvla. „Jestli jste ve městě od včerejška, jak jste věděl, že hledáme
pomocnou sílu? Tenhle týden jsem si nedala inzerát do novin.“
„Přečetl jsem si to na cedulce za oknem.“
„Kdy?“ Přeměřila si ho přimhouřenýma očima. „Vždyť jsem vás
viděla přicházet. A tu cedulku jste z takové dálky nemohl přečíst.“
„Jsem tady dneska už podruhé. Dopoledne jsem vzal Zora na
procházku, a když z cesty zaslechl psí štěkot, rozběhl se sem. Šel jsem
za ním a našel ten inzerát. Nikdo tady nebyl, tak jsem si řekl, že se
zastavím později a zeptám se, jestli nabídka trvá.“
Jeho vysvětlení dávalo smysl, ale stejně měla pocit, že jí buď lže,
nebo něco podstatného vynechal. Například že dopoledne nešel
kolem náhodou.
Zřejmě si všiml jejího neklidu, protože odložil pero, vytáhl z kapsy
pas a rozevřený ho přistrčil k ní. Podívala se na fotku a pak na něj.
Jméno sedělo, ale poplašné zvonění v její hlavě neustávalo. Hampton
nepatřil k městům, kde by se náhodný návštěvník mohl v náhlém
hnutí mysli usadit. Charlottě možná. Raleigh bezevšeho. Greensboro
zcela určitě. Ale Hampton? Ani náhodou.
„Ach tak,“ řekla a najednou chtěla rozhovor co nejdříve ukončit.
„Prostě tam napište svoji poštovní adresu domů. A dosavadní praxi.
Kromě toho potřebuju znát jen telefonní číslo, na kterém vás
zastihnu.“
Zadíval se jí zpříma do tváře. „Vy mi přece stejně nezavoláte.“
Má rád jasno, pomyslela si. A rozhodla se, že mu přímost oplatí.
„Máte pravdu, nezavolám.“
 Přikývl. „V pořádku. Asi bych se na vašem místě choval stejně,
kdybych měl k dispozici informace, co máte vy, ale ještě než mě
unáhleně odmítnete, můžu něco dodat?“
„Do toho.“
Tónem, který zvolila, mu dala jasně najevo, že nemůže říct nic,
čím by změnil její názor.
„Prozatím bydlím v motelu, ale chci si tady co nejdřív najít nějaké
vlastní bydlení. A práci.“ Neuhnul pohledem ani o píď. „A teď bych
vám rád řekl něco o sobě. V roce 2002 jsem na univerzitě v Coloradu
zdárně ukončil studium antropologie a hned po promoci jsem
nastoupil k námořní pěchotě, odkud mě přede dvěma roky propustili
za válečné zásluhy. Nikdy jsem nebyl ve vězení, nikdy mě z ničeho
neobvinili, neberu drogy a nikdy mě z žádného zaměstnání
nepropustili pro neschopnost. Klidně se podrobím testu na drogy, a
jestli to považujete za nutné, můžete si každou z těch informací
nechat ověřit. Případně můžete zavolat mému velícímu důstojníkovi a
on vám všechno potvrdí. A přestože mi zákon umožňuje nevypovídat
o svém zdraví, ochotně doplním, že neberu žádné léky. Jinými slovy,
netrpím schizofrenií, maniodepresivní poruchou ani psychózou.
Prostě jsem úplně obyčejný chlap, který potřebuje práci. A tu cedulku
jsem si vážně přečetl dopoledne.“
Netušila, co čekala, než spustil, ale každopádně ji šokoval.
„Ach tak,“ hlesla znovu, zatímco v mysli prodlévala u informace,
že sloužil v armádě.
„Pořád je zbytečné, abych vyplňoval tu žádost?“
„Ještě nevím.“ Intuice jí napovídala, že tentokrát mluvil pravdu,
ale zároveň si byla takřka jistá, že neřekl všechno podstatné. Skousla
si tvář. Někoho potřebovala. A co bylo momentálně důležitější –
zjistit, co jí ten chlap tají, nebo najmout pracovníka?
Stál před ní vzpřímeně a klidně, ztělesněná sebedůvěra. Jako
každý voják, pomyslela si a zamračila se.
„A proč chcete pracovat tady?“ I jí samotné zněl vlastní tón
podezřívavě. „Máte vysokoškolský diplom, pravděpodobně byste
někde ve městě získal lepší zaměstnání.“
Ukázal na ovčáka. „Mám rád psy.“
„Ale za tuhle práci se málo platí.“
„Nepotřebuju velký plat.“
 „A některé dny se pracuje dlouho.“
„S tím jsem počítal.“
„Už jste někdy pracoval v psinci?“
„Ne.“
„Ach tak.“
Usmál se. „To říkáte dost často.“
„Ano, říkám,“ přikývla. Přestaň s tím, napomenula se v duchu.
„Tak vy vážně nikoho ve městě neznáte?“
„Ne.“
„Prostě jste dorazil do Hamptonu a rozhodl jste se, že tady
zůstanete.“
„Ano.“
„Kde máte auto?“
„Žádné nemám.“
„Jak jste se sem dostal?“
„Pěšky.“
Udiveně zamrkala. „Chcete mi říct, že jste šel z Colorada až sem
celou cestu po svých?“
„Ano.“
„Vám to nepřipadá zvláštní?“
„Záleží na důvodu.“
„A vy jste měl jaký?“
„Rád chodím pěšky.“
„Ach tak.“ Nenapadlo ji nic jiného, co by mohla říct. Sáhla po peru
a hrála o čas. „Chápu dobře, že nejste ženatý?“
„Nejsem.“
„A děti máte?“
„Žádné. Jen Zora. A mámu. Ta žije v Coloradu.“
Odhodila si zpocený pramen vlasů z čela, rozrušená a v rozpacích.
„Stejně mi to pořád nejde do hlavy. Jdete takový lán světa, přijdete do
Hamptonu, řeknete si, že se vám tu líbí, a hned si začnete shánět
práci?“
„Přesně tak.“
„Nic dalšího nechcete dodat?“
„Ne.“
Na jazyk se jí drala další pochybovačná replika, ale nakonec ji
spolkla. „Omluvte mě na minutku. Musím si s někým promluvit.“
Beth si poradila s kdečím, ale na tohle se necítila. Ať se snažila
sebevíc, nedokázala vstřebat, co jí ten muž řekl. Svým způsobem
všechno dávalo smysl, ale celkově jí jeho příběh připadal scestný.
Jestli mluvil pravdu, měla co dělat se skutečným podivínem, a jestli
ne, pak přišel s velmi zvláštními výmysly. Každopádně nevěděla, jak si
jeho slova přebrat, a proto chtěla mluvit s Nanou. Jestli ho někdo
mohl prokouknout, byla to ona.
Zatímco se blížila k domu, došlo jí, že zápas bohužel ještě
neskončil. Zaslechla, jak komentátoři rozebírají, jestli je správné, aby
newyorský tým vystřídal nadhazovače, nebo něco podobného. Když
otevřela dveře, s překvapením shledala, že Nana nesedí na svém
místě.
„Babi?“
Nana vykoukla z kuchyně. „Jsem tady. Šla jsem si nalít sklenici
limonády. Dáš si taky? To zvládnu i jednou rukou.“
„Potřebuju s tebou něco probrat. Máš minutku? Vím, že zápas
ještě neskončil…“
Nana ji přerušila mávnutím ruky. „Ten už mě nezajímá. Klidně to
vypni. Atlanta Braves už nemůžou vyhrát, a to poslední, co chci
poslouchat, jsou jejich výmluvy. Nesnáším výmluvy. Za prohru si
můžou sami, jak určitě vědí. Tak co se děje?“
Beth vešla do kuchyně a opřela se o pracovní desku, zatímco si
Nana nalévala ze džbánu limonádu. „Máš hlad?“ zeptala se. „Udělala
bych ti rychle sendvič.“
„Zrovna jsem měla banán.“
„To je málo. Jsi hubená jak golfová hůl.“
Kéž bys měla pravdu, pomyslela si Beth. „Možná později. Právě
teď mám v kanceláři člověka, který se u nás uchází o místo.“
„Myslíš toho sympaťáka s německým ovčákem? Napadlo mě, že
přišel kvůli práci. Jaký je? Řekni, že jeho snem odjakživa bylo čistit
kotce.“
„Tys ho viděla?“
„No jistě.“
„A jak jsi mohla vědět, že přišel žádat o práci?“
„Proč jinak bys se mnou chtěla mluvit?“
 „Páni,“ vydechla Beth a zavrtěla nevěřícně hlavou. Nana byla
vždycky o krok napřed. „V každém případě bys ho měla trochu
proklepnout. Nevím, co si o něm mám myslet.“
„Kvůli těm vlasům?“
„Cože?“
„Mluvím o jeho vlasech. Vypadá trochu jako Tarzan, nezdá se ti?“
„Ani jsem si nevšimla.“
„Určitě sis všimla, holčičko. Mě neoblafneš. Tak v čem je
problém?“
Beth jí podala stručné shrnutí svého rozhovoru s tím mužem.
Když skončila, Nana se odmlčela.
„Šel pěšky až z Colorada?“
„Tvrdí, že ano.“
„A ty mu věříš?“
Beth zaváhala. „Jo. Zrovna tohle mu docela věřím.“
„Je to kus cesty.“
„Já vím.“
„Kolik kilometrů podle tebe asi ušel?“
„Nevím. Hodně.“
„Zvláštní, nemyslíš?“
„Souhlasím,“ přikývla Beth. „A je tu ještě něco.“
„Copak?“
„Sloužil u mariňáků.“
Nana vzdychla. „Počkej tady. Jdu s ním dát řeč.“

Beth následujících deset minut sledovala ty dva zpoza záclon v

obývacím pokoji. Nana odvedla toho cizího muže z kanceláře ven a
oba se posadili na dřevěnou lavičku ve stínu magnólie. Zoro jim
podřimoval u nohou, jen občas mrskl uchem, když se snažil odehnat
dotěrnou mouchu. Beth nedokázala rozeznat, co říkají, ale tu a tam
zahlédla, že se Nana kaboní, což mohlo naznačovat, že pohovor
nepokračuje dobře. Nakonec se Logan Thibault a Zoro vydali po
štěrkové příjezdové cestě zpět k hlavní silnici a Nana je sledovala s
ustaraným výrazem ve tváři.
Beth čekala, že se babička vrátí do domu, ale místo toho viděla, že
míří zpět ke kanceláři. Než se stačila podivit, všimla si přijíždějícího
modrého kombíku značky Volvo.
 Kokršpaněl. Úplně zapomněla, že si ho ještě nevyzvedli, ale zdálo
se, že Nana zařídí, co je potřeba. Beth se mezitím ovlažila žínkou a
dala si další sklenici vody. Jakmile k ní do kuchyně dolehlo zavrzání
vstupních dveří, věděla, že se Nana vrátila.
„Jak to šlo?“
„Dobře.“
„Co si o něm myslíš?“
„No, rozhodně je… pozoruhodný. Inteligentní a zdvořilý, ale
souhlasím s tebou, že něco tají.“
„Tak co budeme dělat? Mám dát do novin další inzerát?“
„Nejdříve počkáme, jak se osvědčí.“
Beth nevěřila vlastním uším. „Chceš mi říct, že ho přijmeš?“
„Ne, tím říkám, že už jsem ho přijala. Začne ve středu v osm ráno.“
„Proč jsi to udělala?“
„Věřím mu.“ Potom se posmutněle usmála, jako by věděla přesně,
co běží Beth hlavou. „I když sloužil u mariňáků.“
 8
Thibault

T hibault se už nechtěl do Iráku vrátit, ale v únoru roku 2005

povolali jeho pluk znovu. Tentokrát do Ramádí, hlavního města
provincie Al Anbar, tvořícího jihozápadní cíp oblasti běžně nazývané
„trojúhelník smrti“. Thibault tam strávil sedm měsíců.
Bombové útoky byly takřka na denním pořádku, ať už šlo o nálože
nastražené v automobilech, nebo o takzvaná improvizovaná výbušná
zařízení – poměrně jednoduchá, amatérská, ale s děsivými následky.
Obvykle šlo o minometný granát opatřený roznětkou, která se
ovládala mobilním telefonem.
Když poprvé na jednu takovou nálož najel obrněný vůz, v němž se
vezl Thibault, posádka nedopadla nejhůř.
„Jsem rád, že jednou budu moct vykládat dětem, jak pode mnou
vybuchla bomba,“ prohlásil Victor, když bylo po všem. Tou dobou už
on a Thibault jezdili výhradně spolu. „Znamená to totiž, že jsem
naživu.“
„Nápodobně,“ poznamenal Thibault. „Ale nerad bych si ten
zážitek zopakoval.“
„Nápodobně.“
Jenomže vyhnout se nástrahám nebylo lehké. Hned následující
den během hlídky najeli na další. A týden nato znovu. V tomto ohledu
však Thibault s Victorem nebyli žádná výjimka. Na nějakou
výbušninu narazily všechny transportéry skoro při každé hlídce.
Většina vojáků z čety mohla čestně prohlásit, že před návratem do
Pendletonu přežila dvě nebo tři exploze. Někteří i čtyři, popřípadě
pět. Jejich seržant jich přežil šest. A všichni slyšeli o Tonym
Stevensovi, mariňákovi ze čtyřiadvacáté expediční jednotky, který
přežil devět explozí nástražných zařízení. V jistých významných
novinách o něm vyšel článek, jehož autor nazval Tonyho „největším
klikařem mezi mariňáky“.
Po pravdě řečeno, nikdo mu takový rekord nezáviděl a nikdo ho
nechtěl překonat. Nicméně Thibaultovi se to nakonec povedlo. Než
odjel z Ramádí, přežil jedenáct výbuchů. Přesto ho paradoxně
pronásledoval ten, jemuž o vlásek unikl.
Šlo o výbuch číslo osm. Znovu sloužil s Victorem a vše probíhalo
jako vždycky, jen konec byl o něco horší. Jeli v konvoji čtyř obrněných
vozů a hlídali jeden z hlavních silničních tahů ve městě, když přední
část jejich transportéru, druhého v řadě, zasáhl raketometný granát.
Nenapáchal moc škody, ale celá kolona musela zastavit. Obě strany
vozovky lemovaly zrezivělé a rozpadající se vraky. Když se rozpoutala
střelba, Thibault vyskočil z vozu ven, aby měl lepší přehled, a Victor
za ním. Našli si kryté místo a nachystali si zbraně. Asi za dvacet vteřin
vybuchla pod jejich vozem bomba. Jeho a Victora odmrštila a obrněný
transportér, ve kterém ještě před chvílí seděli, byl na maděru. Tři
vojáci na místě zemřeli, Victor ztratil vědomí. Thibault ho odtáhl zpět
ke konvoji, a když naložili mrtvé, všichni se stáhli zpět do bezpečné
zóny.
Přibližně v té době si Thibault poprvé všiml podivného šuškání
kolem sebe. Ostatní vojáci z čety se v jeho přítomnosti začali chovat
jinak, jako by si vzali do hlavy, že je vůči nástrahám války imunní, že
ostatní možná čeká smrt, ale jeho ne. A co bylo ještě horší, podle
všeho začali mít podezření, že oč víc jemu štěstí přeje, o to víc se těm,
kdo hlídkují s ním, lepí smůla na paty. Ne vždy to bylo jasně patrné,
ale změnu v chování ostatních vůči sobě nemohl popřít. Po výbuchu,
při němž zemřeli tři vojáci, zůstal v Ramádí další dva měsíce, a ty
exploze, které ještě přežil, šuškandu jen umocnily. Ostatní mariňáci
se mu začali vyhýbat. Jediný Victor s ním jednal pořád stejně, ale
někdy ke konci mise v Ramádí si Thibault všiml, že se kamarádovi
klepou ruce, když si zapaluje cigaretu. Hlídali zrovna čerpací stanici a
obloha byla posetá hvězdami.
„Není ti nic?“ zeptal se.
„Jsem zralý na návrat domů,“ řekl Victor. „Odsloužil jsem si svoje.“
„Ty se jim už na další rok neupíšeš?“
Dlouze si potáhl z cigarety. „Máma si přeje, abych zůstal doma. A
brácha mi nabídl práci. Tesařinu. Myslíš, že dokážu stavět střechy?“
„To si piš, že jo. Bude z tebe skvělý tesař.“
„A čeká na mě moje holka. Známe se s Mariou od čtrnácti.“
„Já vím. Vyprávěl jsi mi o ní.“
„Chci si ji vzít.“
 „I to jsi říkal.“
„Přál bych si, abys přišel na svatbu.“
Ve světle žhnoucí cigarety zahlédl, že se kamarád téměř
neznatelně usmál.
„Tu bych si nenechal ujít.“
Victor si dal dalšího pořádného šluka a chvíli oba stáli v naprosté
tichosti, zabraní do úvah o budoucnosti, která se jim zdála nekonečně
vzdálená. „A co ty?“ zeptal se Victor a vyfoukl při tom kouř. „Ty se
chceš upsat znovu?“
Thibault zavrtěl hlavou. „Ne. Mám dost.“
„A co budeš dělat, až odejdeš z armády?“
„Ještě nevím. Chvíli možná nic, nejspíš si pojedu zarybařit do
Minnesoty. Někam, kde je klid a hodně zeleně, abych mohl jen tak
sedět v lodi a relaxovat.“
Victor si povzdechl. „To zní skvěle.“
„Nechceš se přidat?“
„Chci.“
„Tak fajn. Ozvu se ti, až naplánuju, co a jak,“ slíbil Thibault.
Victor působil spokojeně, když prohlásil: „Můžeš se mnou
počítat.“ Pak si však rozpačitě odkašlal. „Smím ti něco říct?“
„Jasně.“
„Vzpomínáš na tu přestřelku, při které to koupil Jackson a ostatní?
Jak vyletěl do vzduchu náš transportér?“
Thibault zvedl ze země oblázek a zahodil ho do tmy. „Jo.“
„Zachránil jsi mi život.“
„Blbost. Jenom jsem tě odtáhl zpátky k našim a naložil.“
„O tom nemluvím, Thibaulte. Mám na mysli okamžik, kdy jsi
vyskočil ven z vozu. Já jsem tě následoval. Schválně. Byl bych tam
zůstal, ale jak jsem uviděl, že jdeš ven, nedalo mi to.“
„Prosím tě, o čem –“
„To ta fotka,“ přerušil ho v půli věty Victor. „Vím, že ji máš pořád
u sebe. Nosí ti štěstí a já jsem toho využil. Díky ní jsem se zachránil.“
Thibault zprvu Victora nechápal, a když mu konečně došlo, na co
naráží, nevěřícně zakroutil hlavou. „Vždyť je to jen obyčejná fotka.“
„Kdepak,“ trval na svém Victor a přiblížil se k Thibaultovi, až se
jejich obličeje téměř dotýkaly. „Možná kdysi byla, ale teď je to tvůj
talisman. A až tady skončíš, podle mě bys měl jít hledat tu ženu, co je
na ní. Vy dva máte určitě před sebou budoucnost.“
„Ale –“
„Ta fotka mě zachránila.“
„Ale ostatní zachránit nedokázala. A bylo jich hodně. Zatraceně
hodně.“
Každý věděl, že jejich jednotka utrpěla v Iráku největší ztráty na
životech ze všech nasazených pluků.
„Protože ochraňuje tebe. A já jsem z toho transportéru vyskočil v
zoufalé víře, že zachrání i mě. Prostě jsem se na ni spolehl, stejně jako
se na ni spoléháš ty.“
„Já se na ni nespoléhám.“
„V tom případě mi, kamaráde, pověz, proč ji nosíš pořád u sebe.“

Byl pátek, Thibault už třetí den pracoval u psů, a přestože se zbavil

většiny stop po svém dosavadním životě, fotografii v kapse vedl stále v
patrnosti – stejně jako měl stále v živé paměti, co mu ten den řekl
Victor.
Právě stál na stinné pěšince mimo dohled z kanceláře a věnčil
mastifa, obrovského hafana, který sice velikostí předčil i dánskou
dogu, ale každou chvilku mu olízl ruku a vůbec se choval nesmírně
přátelsky.
Prosté úkoly, které mu svěřily, už zvládal dokonale a byl si téměř
jistý, že Nana má v úmyslu přenechat mu kromě krmení, věnčení,
čištění kotců a plánování schůzek se zákazníky i výcvik. Předešlého
dne ho totiž vyzvala, aby ji sledoval, jak pracuje s jedním ze svěřených
psů. Docela mu to připomnělo vlastní drezúru Zora: jasné, krátké a
jednoduché povely, doprovozené pohyby ruky, pevné vedení na
vodítku a přehršel chvály. Když Nana skončila a chystala se odvést psa
zpět do kotce, požádala Thibaulta, aby šel vedle ní.
„Myslíte, že byste něco takového zvládl?“ zeptala se.
„Ano.“
Podívala se přes rameno na Zora, který šlapal poslušně za nimi.
„Jeho jste cvičil stejně?“
„Dost podobně.“
Když s ním Nana vedla přijímací pohovor, Thibault vyslovil dva
požadavky. Zaprvé, aby mohl brát Zora s sebou. Vysvětlil, že po tak
dlouhé době, kdy byli prakticky neustále spolu, by pes asi špatně
snášel každodenní dlouhé odloučení. Nana ho díkybohu chápala.
„Pracovala jsem s ovčáky dost dlouho, takže vím, o čem mluvíte,“
poznamenala. „Pokud nebude překážet, nevadí mi to.“
Zoro nepřekážel. Thibault záhy zjistil, že není dobré, aby ho bral
mezi psy, když jedí nebo když se jim čistí kotce, jelikož někteří byli v
jeho přítomnosti nervózní. Ale jinak mezi ně skvěle zapadl. Když
Thibault psy věnčil nebo uklízel cvičiště, Zoro chodil za ním, a když
Thibault seděl nad papíry, Zoro trpělivě ležel na verandě vedle dveří.
Když se ke kanceláři blížil nějaký zákazník, Zoro pokaždé zpozorněl a
vstal, jak byl naučený. Většina příchozích v ten okamžik zkameněla,
ale Thibaultova věta „Nic se neděje“ psa vždycky uklidnila.
Kromě toho Thibault požádal Nanu, jestli smí nastoupit až ve
středu, aby měl čas trochu se zabydlet. I na to kývla. V neděli si cestou
z psince do motelu opatřil noviny, aby si prošel inzeráty nabízející
domy k pronajmutí. Seznam možných kandidátů sestavil poměrně
snadno, protože nabídka čítala všehovšudy čtyři nemovitosti a dvě z
nich mohl okamžitě eliminovat jako zbytečně prostorné.
Zbývající dvě se nacházely jako naschvál na opačných koncích
města. První z nich byla situovaná ve starší zástavbě u centra na
dohled od South River. Dobrý stav, pěkná čtvrť, ale nic pro něho.
Domy se tam tísnily nalepené jeden na druhý. Nicméně druhá
nemovitost mu vyhovovala. Stála na konci prašné cesty asi tři nebo
čtyři kilometry od psince, kde pracoval, na pozemku vyloženě
venkovského typu, a s potěšením shledal, že může chodit do
zaměstnání přes les, s nímž pozemek hraničil. Nešlo sice o výraznou
zkratku, ale mohl dopřát Zorovi trochu volnosti. Šlo o jednopatrové,
typicky jižanské stavení v rustikálním stylu, nejméně sto let staré, ale
relativně dobře zachovalé. Když setřel špínu z oken a nakoukl dovnitř,
uviděl, že leccos potřebuje trochu vyspravit, ale nespatřil nic, co by ho
odradilo od nastěhování. Kuchyň nešlo popsat jinak než jako
staromódní – v rohu stála kamna na dřevo, která patrně představovala
jediný zdroj tepla v domě, poškrábaná podlaha z širokých
borovicových prken byla samý flek a skříňky patrně ještě původní. Ale
to všechno spíš jako by dotvářelo osobitý charakter stavení, než aby
dojem z něj rušilo. Interiér navíc nabízel veškeré základní vybavení:
pohovku, odkládací stolky, osvětlení, a dokonce i postel.
 Zavolal na číslo na vývěsce a asi za dvě hodiny zaslechl přijíždět
majitele. Z úvodní nezávazné konverzace vyplynulo, že muž strávil
dvacet let v armádě a posledních sedm na základně Fort Bragg. Dům
patřil jeho otci, který přede dvěma měsíci umřel. To byla svým
způsobem dobrá zpráva, protože Thibault věděl, že domy jsou jako
auta – jakmile se přestanou používat, začnou narůstajícím tempem
upadat. Usoudil, že tahle nemovitost by tudíž měla být ještě jakžtakž
v pořádku. Kauce i nájem mu přišly dosti vysoké, ale potřeboval se co
nejdřív někam nastěhovat. Uhradil tedy kauci i dva měsíční nájmy
dopředu a neušel mu překvapený výraz v obličeji toho člověka, který
evidentně nečekal, že mu někdo dá tolik peněz.
V pondělí spal Thibault tak, že si na matraci položil spací pytel, ale
hned v úterý se vydal pěšky do města, aby si objednal matraci novou,
a vybral si obchod, kde slíbili, že mu ji dodají ještě tentýž den do
večera. Poté nakoupil spoustu dalších věcí a vracel se s batohem
napěchovaným až po okraj – především lůžkovinami, ručníky a
čisticími prostředky. Další dvě výpravy do města si vyžádalo základní
zásobení ledničky a pořízení nejnutnějšího nádobí a kuchyňských
potřeb. Dotáhl rovněž pětadvacetikilový pytel žrádla pro Zora. Na
sklonku dne snad poprvé od odchodu z Colorada zalitoval, že nemá
auto. Ale podařilo se mu zabydlet a to mu pro začátek stačilo. Mohl
začít pracovat.
Od nástupu do zaměstnání ve středu ráno strávil většinu času s
Nanou, která ho učila, co a jak. S Beth – alias Elizabeth, jak jí v duchu
říkal on – se skoro neviděl. Ráno pokaždé odjela slušně oblečená do
práce a vracela se až na sklonku odpoledne. Nana utrousila cosi o
učitelských poradách, což dávalo smysl, jelikož další týden měla začít
škola. Kromě občasného pozdravu spolu mluvili jen jedinkrát, a to
hned první den, když si ho vzala stranou a požádala, aby na Nanu
dohlédl. Chápal, co tím myslí. Bylo vidět, že její babička prodělala
mozkovou příhodu. Už po dopoledním výcviku byla nepřiměřeně
udýchaná a cestou do domu napadala na nohu o poznání víc než
ráno. Dělalo mu to starost.
Měl Nanu rád. Vyjadřovala se neobvykle, někdy téměř potrhle.
Považoval ji za zábavnou společnici a zajímalo ho, nakolik svoji
výstřednost hraje. O její inteligenci ani v nejmenším nepochyboval.
Často se mu zdálo, že ho v duchu hodnotí, i když se zrovna bavili o
úplně obyčejných věcech. Na všechno měla vlastní názor a nebála se s
ním vyrukovat. Také sama o sobě mluvila vcelku bez zábran. Za pár
dnů se o ní dozvěděl docela dost. Vyprávěla mu o manželovi, o
historii psí školy, o tom, jaký výcvik prováděla dřív, kde všude byla.
Na oplátku se chtěla dozvědět něco o něm a on jí na dotazy týkající se
jeho rodiny a výchovy poslušně odpovídal. Kupodivu se ho jedinkrát
nezeptala na službu v armádě, ani jestli působil v Iráku. Připadlo mu
to zvláštní, ale sám od sebe o válce nezačínal, protože o ní mluvit
nechtěl.
Pečlivost, s jakou se Nana tomu tématu – a čtyřem rokům jeho
života – vyhýbala, naznačovala, že jeho zdrženlivost chápe a
respektuje. Možná se dokonce dovtípila, že právě pobyt v Iráku
souvisí s jeho příchodem do Hamptonu.
Chytrá dáma.
Pracovní doba mu oficiálně začínala v osm ráno a končila v pět
odpoledne. Ve skutečnosti však chodil už na sedmou a většinou do
sedmi pracoval. Nerad odcházel, když věděl, že je potřeba ještě něco
udělat. Navíc vítal, že díky tomu pokaždé alespoň zahlédl Elizabeth,
když se vrátila z práce. Uvidí-li se dost často, říkal si, bude to, jako by
se znali. A stanou-li se z nich známí, možná zmizí vzájemný ostych.
Kdykoli ji spatřil, připomněl si, že je tam vlastně kvůli ní.
Nicméně přesný důvod svojí přítomnosti v Hamptonu neznal ani
on sám. Přišel Elizabeth hledat, ale proč? Co od ní vlastně chce?
Řekne jí někdy pravdu? Kam tohle spěje? Kdykoli si cestou z Colorada
položil tyhle otázky, jednoduše je zapudil přesvědčením, že odpovědi
bude znát, až ženu z fotky najde. Samozřejmě jestli se mu to podaří.
Jenže teď, když ji našel, nebyl o nic moudřejší, než když se na svoji
pouť vydal.
Ale i za těch pár dnů se o ní stačil leccos dozvědět. Například že
má syna. To ho trochu překvapilo, protože takovou možnost vůbec
nevzal v úvahu. A Ben mu přišel jako moc milý kluk, alespoň pokud
mohl soudit z toho mála, co o něm věděl. Ani Nana o vnukovi neřekla
víc, než že hodně čte a moc rád hraje šachy. Thibault si všiml, že ho
Ben dost často pozoruje. Ale stále si držel odstup a Thibaulta
zajímalo, jestli ze své vůle, nebo respektuje matčino přání. Asi spíš
kvůli mamince.
 Bylo mu jasné, že na Elizabeth při prvním setkání neudělal dobrý
dojem. Rozhodně si nepomohl tím, jak na ni zůstal zírat, když ji
uviděl přicházet. Věděl z obrázku, že je hezká, ale vybledlá fotka mu o
ní zdaleka neprozradila všechno. Teprve při osobním setkání měl
možnost ocenit její hřejivý úsměv a soustředěný výraz, který se jí
každou chvíli usadil ve tváři, když si ho měřila, jako by na něm
hledala skryté chyby.
Z úvah se vytrhl, teprve když došel na hlavní cvičiště za kanceláří.
Odtamtud zamířil s mastifem rovnou ke kotcům, kde řekl Zorovi, aby
si sedl a zůstal, a pak vrátil ztěžka oddechujícího hafana do klece.
Doplnil mu vodu, po něm i několika dalším psům, kteří už měli málo,
a v kanceláři popadl jednoduchý oběd, který si přinesl z domova.
Potom zamířil k potoku.
Rád jedl u vody. Rozložitý dub s větvemi sklánějícími se hodně
nízko nad zem a ověnčenými chuchvalci luisiánského mechu
propůjčoval tomu místu téměř prehistorickou atmosféru. I Zoro se
tam cítil dobře. Thibault si tentokrát skrz listoví všiml domku v
koruně stromu na druhém břehu a visutého mostku z desek a lan,
jakoby postaveného ze zbytků, a hlavně někým, kdo si nebyl tak
docela jistý, co vlastně chce postavit. Zoro jako obvykle vlezl do vody
nejprve po kyčle, aby se zchladil, a teprve pak ponořil pod hladinu i
hlavu a začal štěkat. Bláznivý pes.
„Co dělá?“ ozvalo se.
Thibault se otočil a uviděl na okraji mýtinky Bena.
„Nemám tušení,“ odpověděl a pokrčil rameny. „Asi štěká na ryby.“
Ben si posunul brýle. „Dělá to často?“
„Pokaždé když sem přijdeme.“
„Divné,“ poznamenal hoch.
„To jo.“
Zoro zaregistroval Benovu přítomnost, přesvědčil se, že
nepředstavuje žádnou hrozbu, a pak znovu strčil hlavu pod vodu a
začal štěkat. Ben zůstal stát na okraji mýtiny. Thibault nevěděl, co
říct, a tak se zakousl do sendviče.
„Viděl jsem vás sem jít včera.“
„Neříkej.“
„Pozoroval jsem vás.“
„Vážně?“
 „Mám totiž támhle ve stromě tajnou skrýš,“ řekl Ben a ukázal na
chatrnou stavbu.
„Ta se vždycky hodí,“ poznamenal Thibault a poklepal na větev
vedle sebe. „Nechceš se posadit?“
„Nesmím se k vám přibližovat.“
„Proč ne?“
„Máma říká, že jste cizí člověk.“
„Mámy se mají poslouchat.“
Zdálo se, že Bena jeho odpověď uklidnila, ale podle všeho nevěděl,
co má dělat. Přejel pohledem z Thibaulta na Zora, chvíli zvažoval
možnosti a pak se rozhodl zaujmout místo na vyvráceném stromě
kousek opodál a zachovat si bezpečný odstup.
„Vy tady budete pracovat?“ položil Thibaultovi dotaz.
„Už tady pracuju.“
„To přece vím. Zajímá mě, jestli se nechystáte odejít.“
„Ne.“ Thibault pozvedl obočí. „Proč se ptáš?“
„Protože ti dva chlapi před váma odešli za pár dnů. Nelíbilo se jim
uklízet bobky.“
„Každý nemá na tyhle věci žaludek.“
„Vám to nevadí?“
„Ani ne.“
„Mě odpuzuje ten puch,“ řekl Ben a zašklebil se.
„Nejsi sám. Já se ho prostě snažím nevnímat.“
Ben si znovu posunul brýle. „Jak jste přišel na jméno Zoro?“
Thibault se neubránil úsměvu. Zapomněl, jak zvědavé umějí děti
být. „Jmenoval se tak, už když jsem ho dostal.“
„Proč jste mu nedal nějaké jiné jméno, které by se vám líbilo víc?“
„Nevím. Asi mě to nenapadlo.“
„My jsme taky měli německého ovčáka. Jmenoval se Oliver.“
„Neříkej.“
„Už umřel.“
„To mě mrzí.“
„Byl už starý,“ dodal na vysvětlenou Ben.
Thibault dojedl sendvič, vrátil igelitový sáček do batohu a otevřel
si pytlík s mandlemi. Všiml si, že Ben na balíček v jeho ruce upřeně
hledí.
„Nechceš pár mandlí?“
 Ben zavrtěl hlavou. „Nemám si od cizích lidí nic brát.“
„Tak jo. Kolik je ti let?“
„Deset. A vám je kolik?“
„Osmadvacet.“
„Vypadáte starší.“
„Ty taky.“
Ben se usmál. „Jmenuju se Ben.“
„Rád jsem tě poznal, Bene. Já jsem Logan Thibault.“
„Opravdu jste sem došel pěšky až z Colorada?“
Thibault si ho přeměřil přimhouřenýma očima. „Kdo ti to řekl?“
„Slyšel jsem, jak o vás máma mluvila s Nanou. Obě si myslí, že
většina normálních lidí by jela autem.“
„A mají pravdu.“
„Nebolely vás nohy?“
„Zpočátku ano. Ale za nějakou dobu jsem si na dlouhou chůzi
zvykl. A Zoro taky. Vlastně si myslím, že se mu ta cesta líbila. Pořád
bylo co pozorovat a prohnal snad miliardu veverek.“
Ben s vážným výrazem ve tváři nerozhodně zašoupal nohama.
„Umí Zoro aportovat?“
„Přímo skvěle. Ale jen několikrát po sobě. Pak většinou ztratí
zájem. Chceš mu hodit klacek?“
„Můžu?“
Thibault si přiložil dlaně k ústům a zavolal Zora jménem. Ovčák
vyskákal z vody, pár metrů od pána se zastavil a otřepal. Soustředil
veškerou pozornost na Thibaulta.
„Najdi si klacek.“
Zoro okamžitě přiblížil čumák k zemi, začal pobíhat kolem a
očichávat změť padlých větví na zemi. Nakonec si vybral nějaký klacík
a přiklusal k Thibaultovi.
Thibault zavrtěl hlavou. „Dones větší.“ Pes na něj chvíli bez hnutí
hleděl, a zdálo se, že zklamaně, ale pak se otočil, pustil dřevo a začal
hledat nové. „Při hře se pokaždé rozdivočí, a když mu hodíš moc malý
klacek, napoprvé ho překousne vejpůl,“ dodal Thibault na
vysvětlenou.
Ben přikývl a tvářil se důležitě.
Zoro se vrátil a přinesl pánovi větší kus větve. Thibault z něj
olámal boční proutky, aby byl hladší, a podal ho zpět Zorovi.
 „Odnes to Benovi.“
Zoro zjevně pokyn nechápal. Naklonil hlavu na stranu a napřímil
uši. Thibault ukázal na Bena. „Ben je tamhle,“ pobídl ho. „Dej mu
klacek.“
Ovčák s kusem větve v tlamě poslušně odběhl k chlapci. Položil ho
Benovi k nohám, poté udělal další krok, aby si ho očichal, a dokonce
se od něj nechal pohladit.
„Copak ví, jak se jmenuju?“
„Teď už ano.“
„Navždycky?“
„Nejspíš jo. Když už si tě i očichal.“
„Jak se může učit tak rychle?“
„Je prostě takový. Většinou pochopí hned, co se po něm chce.“
Zoro se posunul ještě o kousek blíž, olízl Benovi obličej a zase se
stáhl. Očima jezdil z Bena na klacek a zase zpátky.
„Nemůže se dočkat,“ ozval se Thibault. „Takhle tě prosí, abys už
hodil.“
Ben popadl dřevo a zdálo se, že o něčem uvažuje. „Můžu i do
vody?“
„Bude nadšený.“
Ben mrskl klacek do pomalu tekoucího potoka. Zoro se vrhl do
proudu, popadl ho a vyběhl s ním na břeh. Pár metrů od Bena zůstal
stát a oklepal se a teprve pak přiběhl blíž a pustil klacek na zem.
„Naučil jsem ho, aby se otřepával dál od člověka. Vadilo mi, že mě
pokaždé postříkal,“ poznamenal Thibault.
„To je paráda,“ ocenil Ben a hodil klacek znovu.
Thibault se pobaveně usmál.
„Co ještě umí?“ zavolal chlapec přes rameno.
„Spoustu věcí. Například… se s ním dá skvěle hrát na schovávanou.
Najde tě všude.“
„Můžeme to někdy zkusit?“
„Kdykoli budeš chtít.“
„Úžasné. A umí i zaútočit?“
„Ano. Ale většinou je jako beránek.“
Thibault sledoval, jak Ben psovi hází, a při tom v poklidu dojedl
oběd. Při posledním aportu Zoro sice pro klacek zaběhl, ale už se s
ním k Benovi nevrátil. Poodešel stranou, lehl si do trávy, jednou
tlapou si dřevo přidržel a začal ho kousat.
„To znamená, že má dost,“ podotkl Thibault. „Mimochodem,
docela dobře házíš. Hraješ baseball?“
„Minulý rok jsem hrál. Ale nevím jistě, jestli budu i letos. Rád bych
začal chodit do houslí.“
„Jako dítě jsem na ně taky hrával,“ utrousil Thibault.
„Opravdu?“ V Benově tváři se zračilo překvapení.
„I na klavír. Osm let.“
V tom okamžiku Zoro, dosud odpočívající stranou, zvedl hlavu od
klacku a zpozorněl. Za chvíli Thibault zaslechl, že po pěšině někdo
přichází, a z lesíka k nim dolehl Elizabethin hlas.
„Bene?“
„Tady jsem, mami!“
Thibault pozvednutím ruky uklidnil psa. „Zůstaň. Nic se neděje.“
„Tady jsi,“ vydechla ve chvíli, kdy se vynořila z porostu. „Co tu
děláš?“
Sotva zpozorovala Thibaulta, vlídný výraz jí z tváře zmizel. V
očích měla jasně vepsanou otázku: Co dělá můj syn v lese s chlapem,
kterého sotva znám? Thibault necítil potřebu obhajovat se. Neprovedl
nic špatného. Proto zcela klidně kývl na pozdrav.
„Dobrý den.“
„Dobrý den,“ odpověděla zdrženlivě. To už k ní přiběhl Ben.
„Měla bys vidět, co umí jeho pes! Je neskutečně chytrý! Chytřejší,
než byl Oliver.“
„Nepovídej.“ Vzala ho kolem ramen. „Půjdeš se mnou domů? Mám
oběd na stole.“
„Už ví, kdo jsem, a nejenom to. Taky ví, že –“
„Kdo?“
„No ten pes. Zoro. Ví, jak se jmenuju.“ Otočila se k Thibaultovi.
„Opravdu?“
Thibault přikývl. „Ano.“
„Tak to je… zajímavé.“
„A víš co? Představ si, že on taky hrál na housle.“
„Zoro?“
„Ale ne, mami. Pan Thibault přece. Jako malý. Hrál na housle a na
klavír.“
 „Opravdu?“ Tahle informace ji skutečně udivila.
Thibault přikývl. „Moje matka byla do hudby blázen. Chtěla,
abych hrál Šostakoviče, ale tak nadaný jsem nebyl. Nicméně
Mendelssohna jsem zvládal docela slušně.“
Donutila se k úsměvu. „Ach tak.“ Tibault se navzdory jejím
rozpakům rozesmál. „Co zase máte?“ zeptala se, protože i ona si
vybavila jejich minulé setkání.
„Ale nic.“
„Děje se něco, mami?“
„Nic,“ odpověděla. „Měl jsi mi říct, kam jdeš.“
„Vždyť sem chodím pořád.“
„Já vím, ale příště mi dej vědět.“
Abych na tebe mohla dohlídnout. Chci mít jistotu, že jsi v bezpečí.
Tohle sice neřekla, ale Thibault pochopil, o co jí jde, třebaže Benovi to
možná nedošlo.
„Asi bych se měl vrátit do kanceláře,“ prohlásil. Pak vstal a
posbíral pozůstatky po svém obědě. „Chci zkontrolovat, jestli má ten
mastif vodu. Bylo velké horko, když jsem ho věnčil, určitě vypil celou
misku. Ahoj, Bene, rád tě zase někdy uvidím. A vás taky.“ Potom se
otočil k psovi. „Zoro, jdeme!“
Ovčák vyskočil, a sotva zaujal místo po pánově boku, vykročili
společně k začátku pěšinky.
„Na shledanou, pane Thibaulte!“ zavolal Ben.
Thibault se otočil a chvíli šel pozpátku. „Moc dobře jsem si s tebou
popovídal, Bene. A to ‚pane‘ můžeš vynechat. Klidně mi jako ostatní
říkej jen Thibaulte. A myslím, že propříště bychom si měli tykat.“
Pak se otočil zpátky, ale do chvíle, kdy už ho od potoka nemohlo
být vidět, cítil v zádech Elizabethin pohled.
 9
Clayton

T oho večera ležel Keith Clayton v posteli, pokuřoval a svým

způsobem byl rád, že si Nikki odešla dát sprchu. Líbila se mu s
mokrými vlasy, vypadala pokaždé tak… divoce. Ta představa mu
pomáhala nemyslet na to, že by byl raději, kdyby si sbalila věci a
vypadla.
V uplynulých pěti dnech už u něj spala počtvrté. Pracovala jako
pokladní v bistru, kde si pravidelně kupoval kukuřičné lupínky svojí
oblíbené značky, a než ji pozval na první rande, pokukoval po ní
nejmíň měsíc. Nemohl se totiž rozhodnout. Jejím zubům se dalo
leccos vytknout, stejně jako její pleti poseté dolíčky, jakoby od
neštovic, ale figuru měla přímo ďábelskou, což mu bohatě stačilo.
Potřeboval jen malinko zmírnit napětí, kterého se jinak nedokázal
zbavit.
Důvodem bylo setkání s Beth minulou neděli, když u ní vysazoval
Bena. Sotva vyšla v kraťasech a tílku na verandu a zamávala na Bena,
na tváři ten svůj úsměv Farrah Fawcettové, nemohl popřít fakt, že
vypadá s každým rokem líp a líp.
Kdyby věděl, jaká krasavice se z ní vyklube, možná by s rozvodem
nesouhlasil. Takhle na ni musel myslet celou cestu zpátky, až nakonec
o pár hodin později skončil v posteli s Nikki.
Ne že by to chtěl dát s Beth zase dohromady, takovou možnost
vůbec nepřipouštěl. Jednak byla příliš ambiciózní, a navíc vyvolávala
hádky kvůli každému jeho rozhodnutí, které jí nešlo pod nos. Udělal
si o ní obrázek už dávno a ve svém úsudku se utvrzoval, kdykoli se
viděli. Bezprostředně po rozvodu se k ní nechtěl vracet ani v
myšlenkách a vydrželo mu to dost dlouho. Začal si užívat, střídal
děvčata jako ponožky, cítil se báječně a zpátky se nehodlal ohlížet ani
náhodou. Samozřejmě s výjimkou jejich syna.
Jenomže když se začalo povídat, že si Beth našla známost, někdy
po Benových třetích nebo čtvrtých narozeninách, nedokázal zůstat
klidný. Na vlastním randění neviděl nic špatného, ale jakmile
navázala nový vztah ona, doslova ho to zvedlo ze židle. Nemínil
dopustit, aby se nějaký cizí chlap vetřel synovi do přízně a dělal mu
tátu. Navíc zjistil, že mu silně vadí představa, jak si Beth užívá v
posteli s někým jiným než s ním. Bylo mu to zkrátka proti srsti. Znal
muže a věděl, 0 co jim jde. Beth se v tomhle směru dala označit za
naivní, i kdyby jen proto, že on byl její první vážná známost. A s
největší pravděpodobností dokonce s nikým jiným než s ním,
Keithem Claytonem, dosud nebyla. A tak se mu to líbilo, protože tím
měla jasně stanovené priority. Vychovávala Bena, a ačkoli ho malinko
rozmazlovala, jako matka odváděla dobrou práci. Navíc si
nezasloužila, aby jí nějaký chlap zlomil srdce. A od toho tu byl on, aby
ji chránil.
Ale tuhle v neděli…
Uvažoval, jestli si na sebe vzala ty sporé šortky a upnuté tílko kvůli
němu. To už by něco znamenalo, nebo ne? Před několika měsíci ho
dokonce pozvala, ať jde dál, zatímco si Ben balil věci. Je pravda, že
venku zrovna lilo jako z konve, a Nana se na něj celou dobu mračila,
ale Beth se k němu chovala moc mile… Neubránil se úvahám, jestli k
němu náhodou necítí víc, než si dosud myslel. I ona přece má svoje
potřeby, každý je má. A čemu by mohlo vadit, kdyby ji tu a tam
uspokojil? Rozhodně by to nebylo poprvé, co by ji viděl nahatou.
Vždyť spolu zplodili syna. A takových párů, o kterých se říká, že jsou
trochu víc než kamarádi, je dneska přece spousta. Uměl si představit,
že by s Beth takový vztah udržovali. Samozřejmě, pokud by byla
trochu poddajnější a neslibovala si od něj kdovíco. Típl cigaretu a při
tom se zamyslel, jak by jí mohl něco takového navrhnout.
Věděl, že na rozdíl od něho je už hodně dlouho sama. Nějací
nápadníci se sice okolo ní ochomejtali, ale on si s nimi uměl poradit.
Dodnes si pamatoval, jak si před několika měsíci podal Adama – toho,
co rád nosí přes tričko sako jako nějaký švihák z Hollywoodu. Jenže
tehdy vpodvečer, když ho Clayton zastavil cestou domů ze třetí
schůzky s Beth, milému Adamovi ani sako nepomohlo. Zbledl za
volantem jako křída, a když mu Clayton dal fouknout do přístroje na
zjištění hladiny alkoholu, který právě pro podobné příležitosti nosil u
sebe, úplně zesinal.
„Copak, copak, dával jste si do nosu?“ neodpustil si Clayton, který
dobře věděl, že ti dva vypili k večeři láhev vína, protože je sledoval z
podniku přes ulici, a když se ten manekýn začal dušovat, že měl vážně
jen jednu sklenku, s naučeným pochybovačným výrazem mu nasadil
náramky, a málem se nahlas rozesmál, protože Adam vypadal, že
každou chvíli omdlí, nebo si aspoň nadělá do kalhot.
Clayton navzdory tomu zachoval vážnou tvář. Nejdřív vyplnil
potřebné papíry, a dával si na čas, a teprve potom spustil proslov –
ten, který měl ke všem mužům, o něž se Beth začala v průběhu let
zajímat. Že byli kdysi svoji, že spolu mají dítě a jak nesmírně důležité
je, aby dotyčný pochopil, že Claytonovi leží na srdci bezpečnost obou,
tedy Beth i jejich syna. Pokračoval, že Beth nepotřebuje, aby ji někdo
rozptyloval od rodičovských povinností, a už vůbec není zvědavá na
žádného mužského, který ji chce třeba jen využít. Jen proto, že se
rozvedli, se on, Clayton, přece nepřestane starat, co s ní je.
Adam ho pochopil. Stejně jako všichni ostatní před ním. A nejen
kvůli Claytonovu rodinnému zázemí a konexím. Clayton se totiž
nabídl, že ztratí dechový přístroj i vyplněnou dokumentaci, pokud
mladý pán nechá Beth nějakou dobu na pokoji a pomlčí před ní o
jejich rozhovoru. Kdyby totiž zjistila, že spolu mluvili, nepřineslo by
to nic dobrého. Mohl by tím utrpět Ben, že ano… A on se s nikým, kdo
dělá věci, které můžou mít špatný vliv na jeho dítě, nemazlí.
Další den si na toho manekýna samozřejmě počkal v
zaparkovaném policejním autě před budovou, kde pracoval. Přijel tak,
aby ho stihl, až bude končit, a nenápadně si za volantem pohrával s
dechovým přístrojem. Když ho Adam uviděl, znovu celý zbledl. A
Clayton odjížděl přesvědčený, že si rozumějí. Když se potkali příště,
už se vedl s nějakou zrzkou, která pracovala u stejné účetní firmy jako
sekretářka. Tím samozřejmě jen potvrdil Claytonovu obavu, že s Beth
neměl vážné úmysly. Hledal akorát někoho, s kým by vlezl do postele.
Holt si bude muset najít někoho jiného než moji bývalou ženu,
pomyslel si Clayton.
Tušil, že Beth by asi dostala hysterický záchvat, kdyby zjistila; co
podniká, ale naštěstí se k takovým praktikám nemusel uchylovat moc
často. Jen tu a tam. A zatím všechno klapalo.
Dokonce víc než to. I jeho víkendová nepovedená výprava za
studentkami k potoku dopadla dobře. Fotoaparát se neobjevil na
policejním oddělení ani v redakci novin. Jemu v pondělí ráno nevyšel
čas na hledání toho vlasatého vandráka, protože musel doručit nějaké
úřední dokumenty, ale podařilo se mu zjistit, že se ten chlápek
ubytoval v motelu Holiday Motor Court. Bohužel – nebo bohudík,
když se nad tím zamyslel – už se odhlásil a od té doby ho nikdo
neviděl. Takže se dalo předpokládat, že je dávno kdovíkde.
Celkově bylo všechno v pořádku. V nejlepším pořádku. Hlavně se
mu líbil ten nápad ohledně Beth – že by mohl zapracovat na tom, aby
byli trochu víc než kamarádi. Že by si dal říct, panečku! Založil si ruce
za hlavou a pohodlně se uvelebil do polštářů. Právě v tom okamžiku
vyšla z koupelny Nikki, zamotaná do osušky, a za ní se táhla pára.
Nasadil lačný úsměv.
„Pojď ke mně, Beth.“
Dívka v tu ránu ztuhla. „Jmenuju se Nikki.“
„Vždyť já vím. Rád bych ti dnes večer říkal Beth.“
„Co to do tebe vjelo?“
Claytonovi se zablesklo v očích. „Zavři pusu a pojď ke mně,“ Nikki
na okamžik zaváhala, ale pak udělala další zdráhavý krok vpřed.
 10
Beth

B eth si pomalu začala připouštět, že se v Loganovi Thibaultovi

možná zmýlila, minimálně pokud šlo o pracovní kázeň. V
uplynulých třech týdnech si vedl výborně. Přímo vzorně. Nejenže
nevynechal jediný den, ale chodil dřív a pokaždé psy nakrmil, což
dělala před mozkovou příhodou vždycky Nana, ale navíc zůstával i po
pracovní době, aby ještě umyl podlahu v kanceláři. Jednou ho
dokonce zahlédla, jak drhne okna přípravkem na sklo a zmačkanými
novinami. Kotce byly čisté jako vždycky, každé druhé odpoledne sekal
trávu na cvičišti, a dokonce zavedl nový způsob evidence záznamů.
Dospělo to tak daleko, že se Beth cítila provinile, když mu
podávala první výplatní šek – dobře věděla, že z takové mzdy se skoro
nedá vyžít. On ho od ní přesto přebral s úsměvem. „Díky. To je
skvělé,“ řekl doslova, zatímco ona se zmohla jen na tlumené „Není
zač“.
Jinak se téměř nevídali. Běžel třetí týden školního roku a Beth
trávila hodně času přípravou na výuku, jako pokaždé po prázdninách,
než se všechno zaběhlo. Denně vysedávala ve skrovné domácí
pracovně, kde si chystala nové učební plány a opravovala domácí
úkoly. Ben se naopak pokaždé vyřítil z auta rovnou za Zorem. Když
Beth sledovala ty dva z okna, usoudila, že syn si v tom psisku našel
nového nejlepšího kamaráda. A ovčák ho měl podle všeho taky moc
rád. Sotva najela autem na příjezdovou cestu k domu, už byl poblíž a s
čenichem u země hledal nějaký kus dřeva, a jakmile Ben otevřel
dveře, vítal ho s klackem v tlamě. Ben se co nejrychleji vysoukal ven a
Beth už na schodech na verandu podle výskotu poznala, že se honí s
ovčákem po zahradě. Logan – navzdory tomu, co u potoka Benovi
řekl, dávala přednost jeho křestnímu jménu, protože se jí k němu
hodilo líp – je taky pokaždé chvíli sledoval, na tváři sotva znatelné
pousmání, a teprve pak se vrátil k tomu, co zrovna dělal.
Proti vlastní vůli shledávala Loganův úsměv přitažlivým a
imponovalo jí i jeho přirozené vystupování ve společnosti Bena nebo
Nany. Věděla, že zkušenosti z války někdy napáchají na psychice
vojáka těžko napravitelné změny, kvůli nimž se pak obtížně adaptuje
na civilní život, ale Logan Thibault známky posttraumatického stresu
nejevil. Jako by ve válce ani nebyl. Choval se docela normálně,
samozřejmě nebýt pěší pouti z Colorada. Nana tvrdila, že se ještě
nezeptala, jestli ho někam nasadili, což se jí sice moc nepodobalo, ale
to byla jiná kapitola. Přesto Logan zatím zapadal do jejich rodinného
podniku lépe, než Beth považovala za možné. Před pár dny navečer,
kdy obvykle končíval s prací, zaslechla Bena, jak se řítí do svého
pokoje, a o chvíli později k ní dolehlo prásknutí venkovních dveří,
když je za sebou zabouchl na úprku ven. Vykoukla z okna a zjistila, že
si zaběhl pro baseballovou rukavici a momentálně si na zahradě hází s
Loganem. Sledovala, jak si ti dva vracejí míček, zatímco Zoro se ze
všech sil snaží doběhnout k těm, co spadly na zem, dřív než Ben.
Zalitovala, že tam není její bývalý muž, aby viděl, jak se syn tváří
při chytání i házení spokojeně, když ho nikdo nenutí a nekritizuje.
Že Logan vychází dobře s Nanou, to ji nepřekvapovalo, spíš se
divila tomu, jak často a s jakým nadšením o něm babička mluví.
„Určitě by se ti líbil,“ horovala. A jindy zase: „Zajímalo by mě, jestli se
znal s Drakem.“ Takovými poznámkami chtěla svým osobitým
způsobem Beth naznačit, že by si měla dát tu práci a poznat ho. Nana
dokonce začala Loganovi pozvolna svěřovat výcvik, což dosud ještě u
žádného jiného zaměstnance neudělala, a každou chvíli utrousila
nějakou pozoruhodnost z jeho minulosti – například že v Texasu si
ustlal přímo vedle rodinky pásovců, nebo že se mu jednou zdálo, jak
pracuje pro výzkumný projekt u Koobi Fora v Keni a snaží se vypátrat
původ člověka. Nanu evidentně fascinoval nejen Logan Thibault, ale i
všechny jeho zájmy a záliby.
Vůbec nejlepší bylo, že si po dlouhém a hektickém létě, kdy se
snažily zabezpečit chod psí školy, jak se dalo, mohly konečně
vydechnout. Podnik šlapal jako hodinky a dny získaly ustálený řád.
Právě proto se Beth dost vylekala, když u večeře vyslechla Naninu
novinku.
„Jak to myslíš, že bys ráda navštívila sestru?“ zeptala se s obavou.
Nana si do krevet s kukuřičnou kaší, které měla v misce před
sebou, přidala ořech másla. „Od té nešťastné mrtvice jsem s ní neměla
příležitost pobýt a ráda bych věděla, jak se jí daří. Víš dobře, že je
starší než já. Napadlo mě, že teď, když jsi nastoupila do práce a
Benovi začala škola, nastal vhodný čas, abych se za ní vypravila.“
„A kdo obstará psy?“
„Thibault. Už to zvládá přímo mistrovsky, dokonce i výcvik. Řekl,
že si ochotně vezme pár hodin přesčasů. A taky slíbil, že mě zaveze do
Greensboro, abys neměla starost ani s tím. Všechno jsme promysleli.
Dokonce se nabídl, že dá do pořádku evidenci.“ Nana si nabodla
krevetu a energicky ji začala žvýkat.
„On umí řídit?“
„Tvrdí, že ano.“
„Ale řidičák nemá.“
„Řekl, že si ho vyřídí. Proto skončil tak brzy. Zavolala jsem
Frankovi z dopravního inspektorátu a on se uvolil, že Logana zapíše
ke zkoušce ještě na dnešek.“
„Vždyť nemá auto –“
„Půjčila jsem mu svoji dodávku.“
„A jak se dostane do města?“
„Teď ti to říkám. Odjel dodávkou.“
„Vždyť nemá papíry!“
„Copak jsi mě neslyšela? Dneska si je vyřídí.“ Nana se na ni
podívala, jako by pochybovala o jejím zdravém rozumu. „A co sbor?
Chceš přestat zpívat, sotva ses po tak dlouhé pauze vrátila?“
„S tím si nelam hlavu. Už jsem řekla dirigentce, že jedu navštívit
sestru, a ona v tom nevidí nejmenší problém. Naopak považuje moje
rozhodnutí za dobrý nápad. Je fakt, že mi těžko mohla říct ne, když
jsem ve sboru déle než ona.“
Beth zavrtěla hlavou, rozhodnutá neodbíhat od tématu. „Odkdy to
plánuješ? Myslím tu návštěvu.“
Nana si dala do úst další sousto a předstírala, že přemýšlí. „No, od
chvíle, kdy mi sestra zavolala a požádala mě, ať přijedu.“
„A kdy ti zavolala?“
„Dneska ráno.“
„Dneska ráno?“ Beth koutkem oka zachytila Bena, který sledoval
jejich slovní výměnu jako divák na tenisovém zápase. Věnovala mu
rychlý varovný pohled a pak znovu soustředila pozornost na Nanu.
„Víš jistě, že děláš dobře?“
„Prostě si uprostřed boje dopřeju skromný piknik.“
 „Jak to myslíš?“
„Myslím to tak,“ odpověděla Nana, „že zajedu za svojí sestrou,
která mě požádala o návštěvu. Prý se nudí a je jí po mně smutno, tak
jsem souhlasila. Nic víc v tom nehledej.“
„Jak dlouho se u ní chceš zdržet?“ Beth potlačila narůstající pocit
zděšení.
„Počítám, že asi týden.“
„Týden?“
Nana se podívala na Bena. „Tvojí mámě snad nalezly do uší
housenky! Opakuje každou moji větu, jako by nerozuměla, co říkám.“
Ben se uchechtl a vsunul si do pusy další krevetu. Beth si je oba
přeměřila. Pomyslela si, že večeře ve společnosti těch dvou silně
připomíná stolování ve školní jídelně mezi žáky druhé třídy, které učí.
„A tvoje léky?“
Nana si přidala do misky kaši i krevety. „Vezmu si je s sebou.
Copak není jedno, jestli je polknu tady, nebo u sestry?“
„A co když se ti něco stane?“
„Tak na tom budu líp tam, nemyslíš?“
„Jak můžeš něco takového říct?“
„Teď, co začala škola, jsem stejně většinu dne sama doma. Kdyby
se mi udělalo zle, není nejmenší šance, že bych se Thibaulta dovolala.
V Greensboro se mnou bude sestra. A i když tomu možná nebudeš
chtít věřit, má doma telefon a různé jiné vymoženosti. Zrovna loni
přestala používat kouřové signály.“
Ben se znovu uchechtl, ale měl dost rozumu, aby se zdržel
komentáře. Raději se sklonil k misce a věnoval úsměv jejímu obsahu.
„Ale od dědovy smrti jsi nikdy od psů ne –“
„Přesně tak,“ přerušila ji Nana.
„Ale –“
Nana se natáhla přes stůl a poplácala Beth po ruce. „Hele,
děvenko, je mi jasné, že budeš postrádat můj ostrovtip, ale aspoň se ti
naskytne příležitost poznat Thibaulta. Přijde i o víkendu, aby ti se psy
vypomohl.“
„O víkendu? Kdy vlastně odjíždíš?“
„Zítra,“ odpověděla Nana.
„Zítra?“ vypískla Beth.
Nana mrkla na Bena. „Co jsem říkala o těch housenkách?“
Jakmile Beth umyla a uklidila nádobí, vyšla na přední verandu, aby
tam strávila pár minut o samotě. Věděla, že Nana je už rozhodnutá,
stejně jako věděla, že reagovala přehnaně. Bez ohledu na mozkovou
příhodu se Nana o sebe uměla postarat a sestra ji jistě moc ráda uvidí.
Tetě Mimi už dělalo potíže dojít do kuchyně a Naně se možná
nabízela jedna z posledních šancí strávit s ní pár dnů.
Doopravdy nešlo o výlet jako takový, spíš jejich rozhovor jí dělal
starost. Chápala ho jako varování před novou životní rolí, která ji
patrně v následujících letech čeká, ale na kterou se necítila ani trochu
připravená. Nebylo těžké vychovávat Bena, povinnosti a
zodpovědnost rodiče byly jasně dané. Ale dohlížet podobným
způsobem na Nanu, která byla vždycky plná života a energie? Ještě
před několika měsíci Beth považovala za nemyslitelné, že i babička
bude muset jednou zvolnit. Zatím si vedla dobře, opravdu moc dobře,
zejména vzhledem k mrtvici, ale co až bude chtít provádět něco, o
čem si Beth skutečně bude myslet, že pro ni není dobré? Třeba něco
úplně obyčejného… například řídit za tmy. Nana už neviděla jako dřív,
a co se bude dít za pár let, až se rozhodne, že si chce po práci zajet
nakoupit?
Beth věděla, že až taková situace přijde, nějak ji vyřeší, ale hrozila
se toho. I uplynulé léto bylo nesmírně těžké udržet Nanu pod
kontrolou, přestože v té době nemohla své tělesné potíže ignorovat.
Jenže co nastane, až si je odmítne připustit?
Z úvah ji vytrhla dodávka, která se pomalu posouvala po
příjezdové cestě a pak zastavila u zadního vchodu do psince. Jakmile
Logan vystoupil, okamžitě obešel vůz k nákladovému prostoru. Beth
sledovala, jak si nahazuje pětadvacetikilový pytel psího žrádla na
rameno a míří s ním dovnitř. Když se znovu objevil venku, Zoro už
kráčel vedle něj a čichal mu k dlani. Beth usoudila, že ovčáka na dobu,
kterou strávil ve městě, nejspíš nechal v kanceláři.
Trvalo mu ještě několik dalších minut, než vyložil zbývající psí
žrádlo, a sotva byl hotov, vykročil k domu. To už se pomalu začínalo
stmívat. V dálce tlumeně hřmělo a odněkud zblízka Beth zaslechla
večerní zpěv cvrčků. Předpokládala, že k nim bouřka nedojde, protože
s výjimkou pár ojedinělých přeháněk bylo celé léto nesnesitelné
sucho. Vzduch od oceánu však voněl borovicemi a solí a jí se vybavily
dávné zážitky z pláže – krabi utíkající před kužely světla baterek,
jimiž na ně ona, Drake a dědeček svítili, matčina tvář ozářená
skromným ohňostrojem, který otec přichystal, Nana s hořícím
klacíkem v ruce, když si opékali marshmallows. Šlo o jednu z mála
vzpomínek na rodiče, a to ještě nevěděla jistě, nakolik odpovídá
realitě. Jelikož byla tehdy hodně malá, předpokládala, že z velké části
přebrala Naniny vzpomínky. Babička jí o tom večeru často vyprávěla,
možná proto, že tenkrát spolu byli naposledy všichni dohromady.
Bethini rodiče zemřeli při autonehodě jen pár dnů nato.
„Jste v pořádku?“
Beth, ponořená do vzpomínek, vůbec nezaregistrovala, že Logan
mezitím dorazil na verandu. V nastávajícím šeru působily jeho rysy
méně ostře, než jak si je pamatovala.
„Jistě, nic mi není.“ Napřímila se a uhladila si halenku. „Jen jsem o
něčem přemýšlela.“
„Přišel jsem vrátit klíče od vozu,“ sdělil jí tiše.
Když k ní napřáhl ruku, věděla, že mu může jen poděkovat a
popřát dobrou noc, ale ona místo toho – snad z rozčilení, že se Nana
rozhodla odjet, aniž to s ní probrala, nebo aby si udělala vlastní
úsudek o Loganovi – při přebírání klíčků schválně upřela pohled do
jeho tváře.
„Děkuju,“ řekla. „Měl jste dlouhý den, co?“
Jestli ho její výzva k rozhovoru překvapila, nedal na sobě nic znát.
„Nebylo to tak zlé. A spoustu jsem toho stihl.“
„Jako třeba obnovit si řidičák, abyste mohl oficiálně za volant?“
Vystřihl lenivý úsměv. „Mimo jiné.“
„Nedělaly vám problém brzdy?“
„Když jsem si zvykl na to skřípání, tak už ne.“
Beth se jeho poznámce ušklíbla. „Inspektorovi se ty zvuky určitě
moc líbily.“
„Soudě podle toho, jak sebou pokaždé cukl, asi ano.“
Zasmála se a na okamžik oba zmlkli. Na horizontu se zablesklo.
Nějakou dobu trvalo, než se ozval hrom, z čehož usoudila, že bouřka
je pořád ještě hezkých pár kilometrů od nich. V nastalém tichu si
všimla, že si ji Logan znovu prohlíží, jako by se už znali. Podle všeho
si to uvědomil a rychle odvrátil zrak jinam. Beth se zadívala stejným
směrem a spatřila Zora, který poodešel ke stromům. Stál v pozoru a
zíral na pána, v očích otázku: Nepůjdeme se projít? A aby dodal svojí
výzvě na důrazu, zaštěkal. Logan zavrtěl hlavou.
„Ještě chvíli vydrž,“ zavolal na psa a pak se otočil zpátky k Beth.
„Byl dost dlouho zavřený, a tak škemrá o vyvenčení.“
„Copak se právě nevenčí?“
„Kdepak. Rád by se pořádně proběhl, ale nechce mě spustit z
dohledu.“
„Nikdy?“
„Nemůže za to. Má v sobě geny ovčáckého psa a považuje mě za
svoje stádo.“
Beth pozvedla obočí. „Dost skrovné stádo.“
„No jo. Ale pomalu se mu rozrůstá. Bena i Nanu už taky považuje
za své.“
„A mě ne?“ zeptala se Beth naoko uraženě.
Logan pokrčil rameny. „Vy mu neházíte aport.“
„O to jediné mu jde?“
„Je jako prodejná holka.“
Znovu se zasmála. Kdovíproč nečekala, že bude mít smysl pro
humor. A překvapil ji ještě víc, když kývl přes rameno a navrhl:
„Nechcete nás doprovodit? To by vám u Zora vyneslo skoro tolik bodů
co házení klacku.“
„Neříkejte,“ zareagovala nezávazně ve snaze získat čas.
„Pravidla netvořím já. Prostě je znám. A nerad bych, abyste se
cítila opomíjená.“
Krátce zaváhala, ale nakonec nabídku přijala s tím, že jde z jeho
strany o přátelské gesto. Ohlédla se přes rameno. „Asi bych měla říct
Naně a Benovi, že odcházím.“
„To jistě můžete, ale nebudeme pryč dlouho. Zorovi bude stačit,
když s ním zajdeme na chvilku k potoku, aby se tam svlažil, než
vyrazíme domů. Jinak mu je cestou hrozné vedro.“ S rukama v
kapsách se zhoupl na patách. „Tak co, vyrazíme?“
„Dobře, pojďme.“
Sešli z verandy a zamířili na štěrkový chodníček. Zoro razil cestu a
každou chvíli kontroloval, jestli jdou za ním. Kráčeli vedle sebe, ale
udržovali mezi sebou dostatečnou vzdálenost, aby se ani náhodou
jeden druhého nedotkli.
„Nana mi prozradila, že jste učitelka,“ vyzvídal Logan.
 Beth přikývla. „Mám druhou třídu.“
„Jaké žáky jste dostala letos?“
„Zdají se fajn. Aspoň prozatím. Už sedm maminek dobrovolně
nabídlo spolupráci se školou, a to je vždycky dobré znamení.“
Minuli psinec a nastoupili na pěšinku vedoucí k potoku. Slunce se
schovalo za stromy a stezka se pohřížila do stínů. Znovu zahřmělo.
„Jak dlouho už učíte?“
„Tři roky.“
„A baví vás to?“
„Většinou ano. Máme skvělý kolektiv. Tím se všechno usnadňuje.“
„Ale?“
Zatvářila se nechápavě. Vrazil tedy obě ruce do kapes a
pokračoval.
„Když přijde řeč na zaměstnání, vždycky zazní nějaké ‚ale‘.
Například: ‚Mám ráda svoji práci a kolegové jsou super, ale… je mezi
nimi i pár cvoků, kteří věří na existenci mimozemšťanů a občas se
převlékají za ufony. To se pak na ně nedá koukat.‘“
Zasmála se. „Vážně mám kolem sebe bezva lidi. A učení mě baví.
Jen tu a tam mi láme srdce, že denně vídám žáky z problematických
rodin, a v zásadě neexistuje způsob, jak bych jim mohla pomoct.“ Pár
kroků mlčela. „A co vy? Líbí se vám práce kolem psů?“
„Líbí.“ Jeho odpověď zněla upřímně.
„Ale?“
„Není žádné ale.“
„To není fér. Já jsem k vám byla upřímná.“
„No jo, jenže vy jste nemluvila s vnučkou svojí nadřízené. Ostatně,
když už je řeč o vaší babičce, nemáte tušení, v kolik hodin chce ráno
vyjet?“
„Ona vám to neřekla?“
„Ne. Chtěl jsem se zeptat, až budu vracet klíče.“
„Nezmínila se, ale určitě bude chtít, abyste ještě před odjezdem
psy vyvenčil a prošel s nimi výcvik, aby nebyli moc divocí.“
Mezitím došli k potoku a Zoro se vrhl střemhlav do vody, kde se
cachtal a štěkal jako pominutý. Beth s Loganem ho chvíli sledovali a
Logan poté ukázal na větev rostoucí nízko nad zemí. Počkal, až se
Beth posadí, a pak zaujal místo vedle ní. Dával při tom pozor, aby u ní
nebyl moc blízko.
 „Jak daleko odsud je Greensboro?“ zeptal se.
„Tam a zpátky to trvá asi pět hodin. Ale převážně se jede po
dálnici do Virginie.“
„Máte nějakou představu, kdy se chce vrátit?“
Beth pokrčila rameny. „Mně řekla, že za týden.“
„Ach…“ Zdálo se, že Logan potřebuje chvíli, aby její informaci
strávil.
Všechno jsme promysleli… No jasně, pohoršila se Beth v duchu.
Logan toho věděl ještě míň než ona. „Zdá se, že vám Nana zamlčela i
zcela zásadní informace.“
„Prostě mi oznámila, že jede za sestrou a že já ji tam odvezu, a
proto by bylo dobré, abych si vyřídil řidičský průkaz. Jo, a pak ještě, že
budu tento víkend pracovat.“
„Tak nějak bych si to u ní představila. Poslechněte, s tím
víkendem… Já zvládnu psy obstarat, jestli máte nějaké –“
„Nemám žádné plány,“ zastavil ji Logan. „Nevidím v tom problém.
Navíc je spousta věcí, ke kterým jsem se ještě nedostal. Mám na mysli
různé drobné opravy.“
„Například instalaci klimatizace v kanceláři?“
„Spíš jsem se chystal natřít zárubně dveří a popřemýšlet, co by se
dalo dělat s oknem, aby šlo otevřít.“
„Myslíte to, které je natřené tak šikovně, že se navěky přilepilo k
rámu? Hodně štěstí. Dědeček se s ním trápil celá léta. Jednou si vzal
žiletku a celý den se mořil s odřezáváním nátěru, ale skončil olepený
náplastí. A okno stejně neotevřel.“
„Nevkládáte do mě mnoho důvěry,“ ozval se Logan.
„Jen se vás snažím varovat. Historie toho okna je totiž celkově
dost kuriózní, protože autorem toho důkladného nátěru, byl právě
dědeček. A to měl kůlnu plnou veškerého myslitelného nářadí. Patřil
k mužům, kteří jsou přesvědčení, že spraví cokoli, ale nikdy se mu
nedařilo, jak si představoval. Vynikal spíš velkolepými vizemi než
zručností. Viděl jste Benův přístřešek na stromě a ten můstek k
němu?“
„Jen z dálky,“ připustil Logan.
„To je totiž báječný příklad dědečkova kutilství. Trvalo mu téměř
celé léto, než obojí postavil, a já se třesu strachem, kdykoli se Ben do
svojí skrýše vypraví. Hrozně rád se tam chodí zašít, hlavně když je
nervózní nebo se něčeho bojí, ale mně ta barabizna nahání hrůzu.
Netuším, jak mohla vydržet tak dlouho.“ Když se odmlčela, poznal na
ní, že si o syna opravdu dělá starost, ale za okamžik už byla opět
duchem s ním. „Nicméně děda byl poklad. Měl srdce na správném
místě a díky němu jsme prožili nejidyličtější dětství, jaké si můžete
představit.“
„Prožili?“
„Můj bratr a já.“ Zahleděla se do koruny stromu, ozářené
měsíčním světlem. „Řekla vám Nana o mých rodičích?“
Přikývl. „V kostce. Moc mě mrzí, co se jim stalo.“
Chvíli čekala, jestli ještě něco nedodá, ale mlčel.
„Jaké to bylo?“ zeptala se. „Jít pěšky takovou dálku?“
Logan si dal s odpovědí na čas. „Bylo to… uklidňující. Mohl jsem
jít, kam jsem chtěl, a taky kdy jsem chtěl. Nikam jsem nespěchal.“
„Mám pocit, jako byste popisoval nějakou terapii.“
„Však pro mě to asi terapie byla.“ Na okamžik se zatvářil
pobaveně. „Svým způsobem.“
Beth se mu zadívala do očí, jež díky odleskům hasnoucího světla
nabývaly každou chvíli jiného odstínu. „A našel jste, co jste hledal?“
zeptala se s vážným výrazem.
Logan se zarazil. „Dá se říct, že ano.“
„No a dál?“
„To ještě nevím.“
Chvíli jeho odpověď zvažovala. „Nevykládejte si moje slova špatně,
prosím, ale z nějakého důvodu si neumím představit, že byste někde
zůstal dlouho.“
„Protože jsem přišel pěšky z Colorada?“
„Ano, z velké části i proto.“
Když se nahlas rozesmál, Beth poprvé došlo, že už si léta s nikým
tak přirozeně a uvolněně nepopovídala. S Adamem vedli víceméně
škrobenou konverzaci, jako by se oba až křečovitě snažili nic
nepokazit. Ještě pořád nevěděla, jaký obrázek si má o Loganovi
udělat, ale připadalo jí zcela namístě, že spolu konečně mluví jako
přátelé. Odkašlala si. „Ale pojďme dořešit ten zítřek. Podle mě byste si
vy dva asi měli půjčit moje auto. Já do práce dojedu dodávkou. Mám
trochu obavy z těch brzd.“
 „Musím přiznat, že jsem si taky říkal, jestli jsou ještě bezpečné. A
pravděpodobně je dokážu opravit. Ne do zítřka, ale třeba o víkendu.“
„Vy umíte i opravovat auta?“
„Umím. Třeba brzdy nejsou nic složitého. A tyhle potřebují zřejmě
jenom nové destičky. Kotouče jsou, zdá se, v pořádku.“
„Existuje něco, s čím si neporadíte?“ podivila se Beth, napůl naoko
a napůl vážně.
„Ano.“
Tentokrát se zasmála ona. „Tak to je dobře. S Nanou si
každopádně promluvím, ale jsem si jistá, že nebude mít nic proti
tomu, abyste jeli mým autem. Nevěřím, že ty brzdy snesou jízdu po
dálnici. A až skončím ve škole, nezapomenu zkontrolovat psy. To vám
Nana jistě taky nesdělila. Ale můžete být klidný, postarám se.“
Logan přikývl a ve stejné chvíli Zoro vyběhl z vody. Nejprve se
otřepal, pak došel k Beth, aby si ji očichal, a na závěr jí olízl ruce.
„Má mě rád.“
„Spíš zkouší, jestli nejste k jídlu.“
„Moc vtipné,“ poznamenala. Něco podobného by nejspíš řekl
Drake…
Zničehonic zatoužila být sama. Zaskočilo ji to. „Asi bych se, měla
vrátit. Nana s Benem se určitě diví, kam jsem se poděla.“
Logan si všiml, že mraky houstnou. „Já se taky musím zvednout,
jestli se chci dostat domů, než začne lít. Bouřka se podle všeho
přibližuje.“
„Nechcete odvézt?“
„Ne, děkuju. Rád chodím pěšky.“
„Páni, kdo by to byl zrovna do vás řekl,“ opáčila, na rtech
slabounké pousmání. Pak se vydali stejnou cestou zpět, a když
dorazili na štěrkovou příjezdovou cestu, Beth vytáhla ruku z kapsy od
džínsů a sotva znatelně mu zamávala.
„Děkuju za procházku, Logane.“
Čekala, že ji stejně jako Bena vyzve, aby mu říkala Thibaulte, ale
neudělal to. Jen mírně pozvedl bradu a zazubil se.
„A já děkuju vám, Elizabeth.“

Věděla, že bouřka nebude trvat dlouho, přestože zoufale potřebovali

déšť. Léto bylo horké a suché, zdálo se, že vedro nikdy nepoleví.
Zatímco seděla a poslouchala, jak na střechu dopadají poslední kapky,
myšlenky se jí zatoulaly k bratrovi.
Drake jí před odjezdem prozradil, že mu ze všech zvuků bude
zřejmě nejvíc scházet právě bubnování deště na jejich plechovou
střechu. Napadlo ji, jak často asi v té vyprahlé zemi, kde se ocitl,
vzpomínal na letní bouřky v Severní Karolíně. To pomyšlení ji znovu
naplnilo pocitem smutku a prázdnoty.
Nana se ve svém pokoji balila na cestu, vzrušením bez sebe. Léta
se na nic tak netěšila. Ben byl naopak čím dál zaraženější, což
znamenalo, že myslí na víkend, který měl z velké části strávit s otcem.
Pro Beth z toho vyplývalo, že bude po nesmírně dlouhé době o
víkendu doma sama.
Samozřejmě až na Logana.
Už chápala, co na něm Nana i Ben vidí. Vynikal neokázalou
sebedůvěrou, v poslední době u mužů poměrně vzácnou. Teprve když
se dostala domů, uvědomila si, že se o něm nedozvěděla téměř nic
nového. Zajímalo ji, jestli si odjakživa tolik chránil soukromí, nebo
jestli jde o důsledek prožitků z Iráku.
Teď už by se vsadila, že tam byl. I když jí nic neřekl. Vycházela z
Loganova výrazu ve chvíli, kdy se zmínila o rodičích – jeho prostá
reakce svědčila o důvěrné zkušenosti s tragickými událostmi i o tom,
že je považuje za nevyhnutelnou součást života.
Neuměla odhadnout, jestli to ovlivní její pohled na něho v
dobrém, nebo ve zlém. Zkrátka patřil mezi mariňáky, stejně jako
Drake. Jenže Logan byl tady a Drake už ne. I z toho důvodu – a taky z
mnoha jiných, složitějších – nevěděla jistě, jestli někdy dokáže
posuzovat Logana Thibaulta nezaujatě.
Zadívala se na hvězdy, které se objevily na nebi mezi bouřkovými
mraky, a znovu cítila ztrátu bratra jako čerstvě otevřenou ránu. Když
jim umřeli rodiče, stala se z nich nerozlučná dvojice, jeden rok
dokonce spali v jedné posteli. Drake byl jen o rok mladší a ona si
přesně pamatovala, jak ho doprovázela, když šel poprvé do školky.
Aby přestal plakat, slíbila mu, že si určitě najde spoustu kamarádů a
že ona na něj odpoledne počká u houpaček a odvede ho domů. Na
rozdíl od mnoha jiných sourozenců spolu nikdy nesoupeřili.
Navzájem se povzbuzovali a podporovali. V době, kdy Drake chodil
na střední, nevynechala jediný jeho fotbalový, basketbalový ani
baseballový zápas, a kdykoli potřeboval, doučovala ho. On zase jako
jediný dokázal strávit závratné výkyvy nálad, jimiž trpěla v pubertě.
Neshodli se jedině ohledně Keitha, ale Drake se na rozdíl od Nany
zdržoval hodnotících komentářů. Přesto věděla, co se v něm
odehrává, a když se s Keithem rozešli, byl to Drake, u koho hledala
oporu, zatímco se snažila najít pevnou půdu pod nohama. A rovněž
jen díky Drakeovi jí Keith v prvních měsících po rozvodu nechodil v
noci tlouct na dveře. Vedle svého bratra neznala jiného člověka, s
nímž by se manžel bál dostat do křížku.
Tehdy už z něj byl zralý muž. Kromě toho, že vynikal prakticky ve
všech sportech, od dvanácti boxoval. V osmnácti už měl za sebou tři
vítězství v národním turnaji Zlatá rukavice a pravidelně dělal
sparingpartnera vojákům ze základen Fort Bragg a Lejeune. Právě
hodiny strávené s mariňáky v ringu ho přivedly na myšlenku, že se
nechá naverbovat.
Nikdy nebyl bůhvíjaký student a už po prvním roce přípravky na
univerzitní studium usoudil, že vysoká není nic pro něj. S nikým
kromě ní o vstupu do armády nemluvil. Byla pyšná na jeho
rozhodnutí sloužit vlasti, a když ho poprvé viděla v uniformě, srdce se
jí dmulo obdivem a láskou. Přestože o něj měla strach, když ho vyslali
do války, nejprve do Kuvajtu a později do Iráku, kdovíproč věřila, že
on všechno zvládne. Jenomže Drake Green byl mezi těmi, kdo se
nevrátili.
Jen stěží si dokázala vybavit dny krátce poté, co se dozvěděla, že
bratr zemřel, a ani si je vybavovat nechtěla. Ztráta Drakea v ní
zanechala bezmeznou prázdnotu, kterou podle ní nebylo možné
zaplnit. Ale čas dokázal bolest zmírnit, přestože zpočátku nevěřila, že
to je možné. Musela uznat, že když na bratra vzpomíná teď, většinou
jí na mysli vytanou hezké dny a zážitky. Dokonce ani při návštěvách
hřbitova už nepropadala zoufalství jako kdysi a mnohem více než
zármutek ji stravoval hněv.
Jenže teď, když si uvědomila, že ji to k Thibaultovi táhne stejně
jako Nanu a Bena mimo jiné i proto, že se v jeho společnosti cítí tak
uvolněně, jak se od smrti Drakea s nikým necítila, v ní znovu převládl
žal.
A byla tu ještě jedna věc. Pro všechny kromě bratra byla dosud
výhradně Beth – pro rodiče, Nanu, dědečka i kamarády. A pro Keitha
taky. Ten možná ani nevěděl, že její pravé jméno je Elizabeth. Tím ji
opravdu oslovoval jen Drake, a navíc ve chvílích, kdy byli sami. Snad i
proto si dosud neuměla představit, že by jí tak říkal někdo jiný.
Od Logana to však kupodivu přijala zcela bez výhrad.
 11
Thibault

R ok po odchodu z řad námořní pěchoty Thibault zorganizoval

výlet, který si s Victorem slíbili. Měl se uskutečnit v Minnesotě,
na místě, kde ani jeden z nich dosud nikdy nebyl, a pro oba přišel v
pravý čas. Od propuštění z armády se viděli jen jednou, na Victorově
svatbě, jíž se Thibault účastnil jako svědek. To bylo na jaře 2007, a
přesně šest měsíců nato pozval kamaráda na ryby, přesvědčený, že
krátký odpočinek od rodiny je možná přesně to, co momentálně
potřebuje.
Když spolu první den seděli ve člunu na jezeře, byl to Victor, kdo
prolomil ticho.
„Míváš noční můry?“ zeptal se.
Thibault zavrtěl hlavou. „A ty?“
„Já jo,“ odpověděl Victor.
Vzduch se vyznačoval typickou podzimní svěžestí a nad vodou se
vznášela lehká dopolední mlha. Nebe však bylo bez mráčku a
Thibault věděl, že teplota půjde nahoru a oni se dočkají nádherného
odpoledne.
„Stejné jako dřív?“ zajímal se.
„Horší,“ odpověděl kamarád. Přitáhl si vlasec a znovu nahodil.
„Vybavují se mi mrtví.“ Rty se mu zvlnily zahořklým úšklebkem a ve
tváři měl vepsanou únavu.
„Jako v tom filmu Šestý smysl s Brucem Willisem?“
„Něco takového.“ Nato se Victor odmlčel, a když znovu promluvil,
zněl vážně. „Ve snech prožívám znovu všechno, čím jsme prošli, ale s
tím rozdílem, že ve většině z nich mě postřelí. Volám o pomoc, ale
nikdo nepřichází, a mně dojde, že to dostali všichni. Cítím, jak
pomalu umírám.“ Na pár vteřin se odmlčel a promnul si oči. „Ale ještě
horší bývá, když se mi zjeví ve dne. Ti mrtví. Jsem třeba v obchodě a
najednou je všechny vidím v uličce mezi regály, nedá se přes ně projít.
Nebo leží v krvi na zemi a klečí u nich zdravotníci. Ale nikdy
nevydávají žádné zvuky. Jen na mě zírají, jako by to byla moje vina, že
jsou zranění, nebo že umírají. A pak zamrkám, zhluboka se nadechnu
– a jsou pryč.“ Znovu se odmlčel. „Pokaždé mám pocit, že přicházím o
rozum.“
„Už sis o tom s někým promluvil?“ zeptal se Thibault.
„Ne. Samozřejmě kromě svojí ženy, ale té už jsem se s tím taky
přestal svěřovat. Pokaždé se vyděsila a začala brečet.“
Thibault nic neříkal.
„Je v jiném stavu,“ dodal Victor.
Thibault se usmál, vděčný, že konečně zaznělo něco pozitivního.
„Blahopřeju!“
„Díky. Je to kluk. Chci mu dát jméno Logan.“
Thibault se napřímil a kývl hlavou. „Cítím se poctěný.“
„Někdy mi vidina otcovství nahání hrůzu. Bojím se, že nebudu
dobrý táta.“ Victor se díval přes vodu někam do dálky.
„Budeš určitě skvělý táta.“
„Možná.“
Thibault nic neřekl. Čekal, co kamarád dodá.
„Nemám žádnou trpělivost. Kdeco mě rozčílí. I drobnosti, na
kterých by mi vůbec nemělo záležet, ale mně na nich z nějakého
důvodu záleží. Přestože se snažím v sobě ten vztek potlačovat, občas
se neudržím. Zatím jsem se vyvaroval vážnějších problémů, ale někdy
si kladu otázku, jak dlouho s tím dokážu bojovat. Nerad bych nad
sebou úplně ztratil kontrolu.“ Upravil vlasec pomocí udice. „Tobě se
to nestává?“
„Někdy,“ připustil Thibault.
„Ale asi spíš výjimečně, co?“
„Přesně tak.“
„Zapomněl jsem, že ty prožíváš všechno jinak. Kvůli té fotce.“
Thibault zavrtěl hlavou. „Nemluvíš pravdu. Ani já to nemám
lehké. Když jdu po ulici, pořád se ohlížím přes rameno a koutkem oka
pátrám, jestli na mě z některého okna nemíří zbraň. A s mnoha lidmi
vůbec neumím komunikovat. Většina jejich problémů a zájmů jde
mimo mě. Jaké má kdo zaměstnání, kolik vydělává, co dávají v
televizi, kdo s kým chodí. Celou dobu mám na jazyku: ‚Koho to
zajímá, proboha?‘“
„S tebou nikdy nebyl valný pokec,“ ucedil Victor.
„Díky.“
„Ale přes rameno se ohlížím taky. To je normálka.“
 „Vážně?“
„Jasně. Ale zatím jsem nikoho se zbraní nezahlíd.“
Thibault se přidušeně zasmál. „Takže vlastně pohoda, ne?“
zavtipkoval, ale hned vzápětí se rozhodl změnit téma. „Jak ti jde
klempířma?“
„V létě je na střeše děsné vedro.“
„Větší než v Iráku?“
„Nikde není větší vedro než v Iráku. Ale horko tam je.“ Usmál se.
„Povýšili mě. Už jsem vedoucí pracovního týmu.“
„Skvělé. A jak se má Maria?“
„Přibírá, ale září spokojeností. Ona je můj život. Mám štěstí, že
jsem si ji vzal.“ Zavrtěl nevěřícně hlavou.
„Taky jsem za to rád.“
„Lásku člověku nic nenahradí. Měl bys do toho taky praštit.“
Thibault se ošil. „Jednou možná.“

Elizabeth.
Dobře si všiml změny výrazu v jejím obličeji, když ji tak oslovil,
nicméně nedokázal rozluštit, jaké emoce za ní vězí. Tohle jméno
vystihovalo její osobnost mnohem lépe než obyčejné „Beth“. Působilo
elegantně, skvěle doplňovalo její ladné pohyby. Ačkoli předem
neplánoval, že jí tak bude říkat, nějak mu to samo vyklouzlo z úst,
jako by neměl na výběr.
Cestou domů se přistihl, že si přehrává jejich rozhovor, a
vzpomněl si, jak přirozeně se cítil, když vedle sebe seděli. Nečekal, že
se v jeho společnosti dokáže tak uvolnit, ale poznal, že stejně jako
Nana neví jistě, co si má o něm myslet. Když pak o něco později ležel
v posteli a hleděl do stropu, přemítal, co o něm asi soudí.
V pátek ráno se Thibault přesvědčil, jestli všechno je, jak má být, a
teprve potom naložil Nanu a vyrazili Elizabethiným autem do
Greensboro. Zoro jel vzadu, skoro celou cestu s hlavou vystrčenou z
okýnka a ušima vlajícíma ve větru. Fascinovala ho ubíhající krajina i
vůně, které střídaly jedna druhou. Thibault nečekal, že Nana dovolí,
aby Zoro jel taky, ale nakonec mu sama pokynula, aby nastoupil.
„Beth to nebude vadit. A moje zavazadlo se pohodlně vejde do kufru.“
Cesta zpět do Hamptonu uběhla Thibaultovi rychleji, a když
zaparkoval u domu, s potěšením zjistil, že Ben je venku a hází si
baseballovým míčkem. Jakmile chlapec spatřil Zora, který k němu
okamžitě dychtivě vyrazil, hodil mu míček do dálky a pak sledoval,
jak se s jazykem vyplazeným a ušima připlácnutýma k hlavě řítí pro
něj. Thibault se vydal k nim a cestou uviděl Elizabeth, která zrovna
vyšla na verandu, na sobě letní blůzu a kraťasy, v nichž vynikaly její
úchvatně tvarované nohy. Sotva ho zahlédla, přátelsky mu zamávala,
a on si byl náhle až překvapivě jistý, že v životě viděl jen málo tak
krásných žen. Musel se snažit ze všech sil, aby na ni nezůstal
neomaleně civět.
„Ahoj, Thibaulte!“ zavolal Ben ze zahrady. Proháněl Zora, který
poskakoval s balónkem v tlamě a evidentně byl pyšný, že si dokáže
udržet náskok několika kroků bez ohledu na to, jak rychle za ním
jeho člověčí kamarád běží.
„Ahoj, Bene! Jak bylo ve škole?“
„Nuda!“ zakřičel chlapec. „Jak bylo v práci?“
„Báječně!“
„No jasně, že se vůbec ptám!“ zahalekal Ben, aniž zastavil. Od
začátku školy předvedli s Thibaultem každý den víceméně stejný
rozhovor. Byl to takový jejich soukromý rituál.
Thibault zakroutil pobaveně hlavou, zrovna když Elizabeth sešla z
verandy.
„Dobrý den, Logane.“
„Dobrý den, Elizabeth.“
Opřela se o zábradlí, na tváři lehounký úsměv. „Jaká byla cesta?“
„Ušlo to.“
„Stejně jste musel mít zvláštní pocit.“
„Proč myslíte?“
„Kdy jste naposledy řídil pět hodin v kuse?“
Poškrábal se na zátylku. „Ani nevím. Dost dávno.“
„Nana říkala, že jste jí celou cestu připadal nervózní. Jako byste se
necítil ve své kůži.“ Kývla hlavou přes rameno dozadu. „Právě jsem s
ní mluvila po telefonu. Volala už podruhé.“
„To má tak brzy dlouhou chvíli?“
„Ne. Poprvé chtěla k telefonu Bena, aby se ho zeptala, co bylo ve
škole.“
„A co jí řekl?“
„Že se tam nudil. Jako obvykle.“
 „Aspoň si stojí za svým.“
„Taky pravda, jenže já bych od něj raději slyšela něco jiného.
Například: ‚Hodně jsem se naučil, a ještě jsem se při tom skvěle
bavil.‘“ Opět se usmála. „Ale to si zřejmě přeje každá matka, že ano?“
„Když myslíte…“
„Nemáte žízeň?“ zeptala se. „Nana nechala ve džbánu trochu
limonády. Připravila ji ráno před odjezdem.“
„Dám si moc rád. Ale nejdřív bych asi měl zkontrolovat psům
vodu.“
„Už jsem tam byla.“ Otočila se, zamířila zpět ke dveřím a podržela
mu je otevřené. „Pojďte dál. Za minutku jsem zpátky u vás.“
Vyšel po schodech, otřel si boty o rohožku a vstoupil. Připadal si
jako v salonu venkovského sídla, snad i díky starožitnému nábytku a
originálům na zdech. Něco takového nečekal.
„Máte nádherný dům!“ zavolal na Elizabeth.
„Děkuju,“ odpověděla a vykoukla z kuchyně. „Vy jste tady
poprvé?“
„Ano.“
„Ani nevím, proč jsem si myslela, že jste už u nás byl. Klidně se tu
porozhlédněte.“
Pak zase zmizela a Thibault se vydal na obchůzku jídelny, v níž se
zrovna nacházel. Musel se usmát, když si všiml na poličkách
příborníku sbírky porcelánových figurek Hummel, protože jemu
samotnému se takové věci taky vždycky líbily.
Pak se přesunul ke krbové římse, kde stály zarámované fotografie.
Na několika byl Ben, přičemž na jedné mu chyběly přední zuby. Vedle
nich se vyjímal pěkný snímek Beth v noční košili a čepičce vedle
prarodičů, a byl tam i portrét Nany a jejího manžela. V rohu zahlédl
podobiznu nedbale stojícího mladého vojáka v mariňácké uniformě.
Tomu zřejmě patřila ta ztracená fotka…
„To je Drake,“ ozvalo se za jeho zády. „Můj bratr.“
Thibault se otočil. „Mladší nebo starší?“
„O rok mladší.“
Bez dalších komentářů mu podala sklenici limonády a vykročila
směrem ke dveřím. Thibault vycítil, že tohle téma je uzavřené.
 „Pojďme si sednout na verandu. Celý den jsem se nedostala na
vzduch, a kromě toho bych ráda jedním okem dohlídla na Bena. Rád
se toulá.“
Elizabeth se posadila na schody do zahrady. Slunce se prodíralo
skrz mraky, ale oni seděli ve stínu verandy. Elizabeth si zastrčila
pramen vlasů za ucho. „Větší pohodlí vám bohužel neposkytnu.
Snažím se Nanu přesvědčit, abychom si pořídili houpačku, jenomže
podle ní je to příliš venkovské.“
Ben se Zorem běhali v trávě a Ben se s výskotem snažil sebrat
psovi klacek. Elizabeth se usmála. „Jsem ráda, že se vyřádí. Dneska šel
hned po škole poprvé do houslí, a tak na pohyb nezbyl čas.“
„Jak se mu hodina líbila?“
„Líbila. Nebo to alespoň tvrdil.“ Pak se obrátila k němu. „Vy jste
jako dítě hrával rád?“
„Většinou ano. Můj zájem o hudbu začal uvadat, až když jsem byl
starší.“
„Potom jste se začal zajímat spíš o děvčata a sport, nemám
pravdu?“
„Zapomněla jste na auta.“
„No jo, klasický vývoj,“ povzdechla si. „Ale tak je to asi normální.
Mám radost, že si Ben vybral sám. Hudba ho táhne odjakživa a
sehnali jsme mu báječnou učitelku. Na světě snad není trpělivější
osoby.“
„Trpělivá učitelka se hodí. S ohledem na Bena jste jistě zvolili
dobře.“
Zadívala se na něj hodnotícím pohledem. „Nevím proč, ale vás si
umím představit spíš s elektrickou kytarou než s houslemi a se
smyčcem.“
„Protože jsem přišel pěšky z Colorada?“
„Nezapomeňte na svoje vlasy.“
„Roky jsem chodil na ježka.“
„A pak holiči vyhlásili stávku?“
„Něco na ten způsob.“
S pobaveným výrazem se natáhla pro sklenici. Thibault v nastalém
tichu pozoroval dění kolem sebe. Ze stromů naproti nim se jako na
povel zvedlo hejno špačků a přelétlo o kus dál, kde se opět spořádaně
usadilo. Nadýchané mraky plynoucí oblohou v odpoledním vánku
každou vteřinou měnily tvar. Vycítil, že se na něj Elizabeth dívá.
„Vy toho asi moc nenamluvíte, co?“
Usmál se. „Ne.“
„Většina lidí neumí ticho ocenit. Nedokážou chvilku udržet pusu
zavřenou.“
„I já mluvím. Ale když mám co sdělit.“
„S tím v Hamptonu moc nepochodíte. Místní probírají stále
dokola totéž, hlavně rodinu, sousedy, počasí a vyhlídky místního
středoškolského fotbalového týmu. Člověka taková konverzace dost
brzy znudí.“
Přikývl. „Chápu.“ Dalším lokem vyprázdnil sklenici. „Jak si vaši
fotbalisté letos stojí?“
„Učíte se rychle,“ ocenila pobaveně a natáhla se pro jeho sklenku.
„Dáte si ještě limonádu?“
„Ne, děkuju. Ale je skutečně osvěžující.“
Postavila jeho sklenici vedle svojí. „Domácí. Citrony vymačkala
Nana. A ručně.“
Přikývl. „Všiml jsem si, že má předloktí jako Pepek námořník.“
Přejela prstem po okraji skleničky a v duchu musela uznat, že se jí
líbí jeho smysl pro humor. „Zdá se, že tu na víkend zůstaneme sami
dva.“
„A co Ben?“
„Zítra jde ke svému otci.“
„Aha.“
Povzdechla si. „Jsou spolu jednou za čtrnáct dnů. Jenže Ben tam
nikdy nechce.“
Thibault opět přikývl a zadíval se na Bena v dálce.
„Žádná reakce?“ vybídla ho.
„Nevím jistě, jaká se v takovém případě hodí.“
„A kdybyste měl říct to první, co vás napadlo?“
„Řekl bych, že Ben má nejspíš důvod.“
„A měl byste pravdu.“
„Nevycházíte s bývalým partnerem?“ zeptal se Thibault opatrně.
„Vlastně spolu vycházíme docela dobře. Žádný zázrak, ale ujde to.
Spíš Ben s ním nevychází. Můj bývalý muž má totiž se synem
problém,“ dodala. „Nejspíš si přál úplně jiné dítě.“
 „Proč tam tedy Bena pouštíte?“ Zadíval se na ni, pohled
překvapivě naléhavý.
„Protože nemám na výběr.“
„Člověk má přece vždycky na výběr.“
„Já momentálně ne.“ Naklonila se na stranu a utrhla měsíček
rostoucí vedle schodiště. „Benův otec má úředně potvrzeno, že se na
péči o syna může podílet. Kdybych mu začala dělat potíže, mohl by
dát věc k soudu a tam by rozhodli v jeho prospěch. Přinejmenším by
Ben k němu musel častěji.“
„To by přece nebylo ani trochu fér.“
„Nebylo, ale právě z toho důvodu můžu Benovi víceméně jen
poradit, aby se snažil brát tátu z té lepší stránky a situaci
nezhoršoval.“
„Mám pocit, že celá věc je malinko složitější.“
Zasmála se. „Spíš hodně než malinko.“
„A chcete si o tom promluvit?“
„Raději ne.“
Jestli ji Thibault chtěl přimět, aby v rozhovoru na dané téma
pokračovala, musel na to zapomenout, protože k nim zrovna
přicházel Ben. Obličej měl rudý, oblečení propocené a brýle šejdrem.
Zoro kráčel za ním a ztěžka oddechoval.
„Ahoj, mami!“
„Ahoj, zlatíčko. Jak ses měl?“
Ovčák olízl Thibaultovi ruku a pak se mu zhroutil k nohám.
„Zoro je skvělý! Viděli jste, jak jsme spolu hráli přehazovanou?“
„Jasně.“ Přitáhla si syna blíž k sobě a prohrábla mu rukou vlhké
vlasy. „Jsi uhřátý. Měl by ses napít.“
„Však už jdu. Zůstanou Thibault se Zorem na večeři?“
„Zatím jsme o tom nemluvili.“
Ben si posunul brýle nahoru a podle všeho si vůbec nevšiml, že mu
sedí na nose šejdrem. „Dneska máme plněné tortilly,“ oznámil
Thibaultovi. „A máma umí vynikající tortilly. Taky omáčku dělá
pokaždé vlastní, a vůbec.“
„Určitě budou výtečné,“ odpověděl Thibault nezávazně.
„Ještě to probereme, ano?“ dodala Elizabeth a smetla synovi z
trička trávu. „Ale teď si jdi dát něco k pití. A nezapomeň se umýt.“
 „Rád bych si zahrál ze Zorem na schovávanou,“ zaškemral Ben.
„Thibault říkal, že smím.“
„Uvidíme.“
„A můžu vzít Zora s sebou domů? Má taky žízeň.“
„Nechej ho tady venku, my mu doneseme vodu. Cos dělal, že máš
brýle celé nakřivo?“
Navzdory synovým protestům mu stáhla brýle z nosu. „Na
vteřinku.“ Malinko ohnula obrubu, chvíli si prohlížela výsledek, pak
rámeček ohnula ještě o chlup, a nakonec podala brýle zpátky Benovi.
„Zkus si je.“
Ben poslechl, ale zároveň vrhl výmluvný pohled na Thibaulta. Ten
předstíral, že si ničeho nevšiml, a místo toho poplácal Zora, který
ležel klidně vedle něj. Elizabeth se zaklonila, aby si mohla syna lépe
prohlédnout. „Teď jsou dokonale rovné.“
„Hmm,“ zavrčel Ben. Vyběhl po schodech nahoru, zprudka otevřel
dveře a nechal je, aby za ním s bouchnutím samy zapadly. Když
zmizel v domě, Elizabeth se obrátila k Thibaultovi.
„Neměla jsem si těch brýlí všímat. Uvedla jsem ho do rozpaků.“
„To už matky synům dělávají.“
„Díky,“ opáčila s neskrývaným sarkasmem. „Ostatně, kde vzal ten
nápad, hrát se Zorem na schovávanou?“
„No, když se mě tehdy u potoka ptal, co všechno Zoro umí, zmínil
jsem se, že zvládne i tohle. Ale nemusíme to zkoušet zrovna dneska
večer.“
„Pro mě za mě,“ řekla a natáhla se pro svoji sklenku s limonádou.
Chvíli s ní otáčela, až se kostky ledu rozcinkaly, a pak upřela zrak na
Thibaulta. „Nechcete si s námi dát večeři?“
Opětoval její pohled. „Jasně,“ odpověděl. „Moc rád.“
„Ale nečekejte nic světoborného. Budou plněné tortilly.“
„Slyšel jsem. A děkuju. Zní to přímo pohádkově.“ Usmál se a vstal.
„Ale teď mě omluvte. Zajdu tomu dobrákovi pro vodu. A určitě by si
už dal i večeři. Vadilo by vám, kdybych si pro něj vzal trochu žrádla z
psince?“
„Jistěže ne. Je ho tam spousta. Někdo zrovna včera dovezl a složil
několik obřích pytlů s granulemi.“
„Kdo asi?“
 „Nemám tušení. Možná ten vlasatý přivandrovalec, co se nedávno
objevil ve městě.“
„Máte na mysli toho vysloužilého vojáka s univerzitním
vzděláním?“
„Ano, přesně toho mám na mysli.“ Popadla sklenice a taky vstala.
„Půjdu dohlédnout na Bena. Kdo ví, jestli se opravdu umyl. Velmi rád
na tyhle věci zapomíná. Uvidíme se za chvilku.“
Thibault po příchodu k psům dal Zorovi do misek vodu i granule a
pak se posadil na jednu z prázdných klecí a čekal. Zoro si dával na čas.
Jakmile se trochu napil, velmi zvolna se pustil do žrádla a při tom
občas mrkl na Thibaulta, jako by se ptal: Proč mě pozoruješ? Thibault
mlčel, jelikož dobře věděl, že kdyby na něj začal mluvit, musel by
čekat ještě déle.
Raději zkontroloval vodu všem psům, přestože mu Elizabeth řekla,
že už se o to postarala. Měli misky plné a byli celkem klidní. V
pořádku. Zhasl v kanceláři, zamkl dveře a vyrazil zpět k domu. Zoro
šel za ním, čumák celou dobu u země.
Přede dveřmi dal Thibault rukou psovi pokyn, aby si lehl a zůstal,
a sám si otevřel.
„Haló?“ zahalekal.
„Vstupte. Jsem v kuchyni.“
Vešel dovnitř a zamířil za Elizabeth. Stála u sporáku, na sobě
zástěru, a pražila mleté hovězí. Na lince měla otevřenou láhev piva.
„Kde je Ben?“ zeptal se Thibault.
„Sprchuje se. Během pár minut je dole.“
Přidala do pánve s masem trochu taco koření a vodu a opláchla si
ruce. Utřela si je do zástěry a sáhla po pivu. „Dáte si taky? K tortillám
si vždycky aspoň jedno otevřu.“
„S radostí.“
Vytáhla z lednice další láhev a podala mu ji. „Mám bohužel jen dia
pivo.“
„Děkuju.“
Opřel se o linku a rozhlédl se po místnosti. V jistém ohledu mu
připomínala kuchyň v domě, který si pronajal. Také tam byly ještě
původní skříňky, nerezový dřez, spíš starší vybavení a menší jídelní
stůl s židlemi pod oknem, všechno však v poněkud horším stavu než u
Elizabeth, kde navíc díky nenápadným, ale neopomenutelným
zásahům ženské ruky – květinám ve váze, míse s ovocem a vkusným
záclonkám – vládla útulná atmosféra.
Elizabeth vytáhla z lednice listový salát, rajčata a kousek čedaru a
všechno položila na linku. Pak si připravila zelené papriky a cibuli a
nakonec vytáhla z kredence kráječi prkýnko a struhadlo na sýr.
„Nechcete pomoct?“ zeptal se Thibault, když začala rychlými a
plynulými pohyby krájet cibuli.
Věnovala mu pochybovačný pohled. „Netvrďte, že kromě cvičení
psů, opravování aut a hudby ovládáte i vaření.“
„Tak daleko bych nešel, ale úplný nešika taky nejsem. Každý den si
dělám večeři.“
„Páni. A co jste měl třeba včera?“
„Pšeničnou bagetu s krocaním masem. A k tomu nakládané
okurky.“
„A předevčírem?“
„Pšeničnou bagetu s krocaním masem. Bez okurek.“
Uchechtla se. „Kdy naposled jste si připravil nějaké teplé jídlo?“
Předstíral, že usilovně přemýšlí. „No… V pondělí. Fazole s
párkem.“
Předstírala úžas. „Vidím, že jsem se ve vás mýlila. A jak jste na tom
se strouháním sýra?“
„To pro mě bude hračka.“
„Výborně, tak se do toho pusťte,“ vybídla ho. „Tamhle v kredenci
pod mixérem je mísa. A nemusíte nastrouhat celý bloček. Ben si dá
obvykle dvě placky a já jednu. Všechno navíc je pro vás.“
Thibault postavil svoje pivo na pracovní desku a vytáhl z kredence
mísu. Pak si u dřezu umyl ruce a začal rozbalovat sýr. Občas koutkem
oka mrkl na Elizabeth. Když byla hotová s cibulí, začala krájet papriky
a po nich rajčata. Nůž v jejích rukách doslova tančil, pohyboval se v
neměnném tempu a s maximální přesností.
„Umíte to neuvěřitelně rychle.“
„Svého času jsem uvažovala, že si otevřu vlastní restauraci.“
„Kdy?“
„V patnácti. K narozeninám jsem si dokonce přála profesionální
kuchyňský nůž značky Ginsu.“
„Myslíte ten, na který běžela každý den pozdě večer reklama v
televizi? Pamatuju si, že jím takový fešák rozřízl plechovku.“
 Přikývla. „Přesně ten.“
„A dostala jste ho?“
„Právě s ním krájím.“
„Neznám nikoho, kdo by se přiznal, že si ten nůž koupil.“
„Teď už ano,“ opravila Thibaulta a letmo na něj pohlédla. „Snila
jsem o tom, že si otevřu podnik v Charlestonu nebo v Savannah, že
budu vydávat kuchařky a točit televizní show. Bláznivina, já vím. Ale
celé léto jsem trénovala krájení. Krájela jsem všechno, co mi přišlo
pod ruku, zdokonalovala jsem se v rychlosti, dokud jsem se
nevyrovnala tomu chlápkovi z reklamy. Doma jsme měli neustále
mísy plné cukety, mrkve a tykve, které jsem sbírala na zahradě. Nanu
to dohánělo k šílenství, protože jsme museli dělat téměř denně čatní.“
„Co je to čatní?“
„Dušená zelenina libovolného druhu, patřičně okořeněná, aby
mohla sloužit jako příloha k masu, nebo i k jiným pokrmům. Taková
obdoba salsy.“
S úsměvem odsunul hromádku nastrouhaného sýra na stranu. „A
co se stalo potom?“
„Léto skončilo a na zahradě došla zelenina.“
„Aha,“ řekl a v duchu se podivoval, jak někomu může slušet i
zástěra.
„To bychom měli,“ prohlásila a vytáhla z kredence rendlík. „Teď
umíchám salsu.“
Nalila do nádoby velkou plechovku rajčatového pyré, přidala
cibuli, papriky, kapku tabaska, sůl a pepř, všechno smíchala
dohromady a postavila na střední plamen.
„Váš vlastní recept?“
„Nanin. Ben nemá rád moc kořeněná jídla, tak vymyslela tuhle
variantu.“
Thibault zabalil zbytek sýra. „Co dál?“
„Teď už tam přidám jen trochu natrhaného salátu a je hotovo. No,
vlastně ještě musím rozpéct placky! Úplně jsem na to zapomněla.
Holt nechám maso i salsu dusit o trochu déle.“
„Co kdybych připravil placky já?“
Podala mu plech a zapnula troubu. „Trochu je roztáhněte. Mně a
Benovi stačí dohromady tři a sobě jich rozpečte, kolik chcete. Zatím je
tam ale nedávejte. Pořád máme pár minut čas. A Ben miluje, když
jsou tortilly čerstvě vyndané z trouby.“
Thibault udělal, co mu řekla, a Elizabeth mezitím přidala do salsy
salát. Pak nachystala na pracovní desku tři talíře. Popadla svoje pivo a
kývla hlavou ke dveřím. „Pojďte se mnou na chvíli ven za dům. Chci
vám něco ukázat.“
Thibault šel za ní, a jakmile spatřil výjev otevírající se ze
zastřešené terasy, zůstal ohromeně stát. Mezi kulatými cihlovými
truhlíky se vinuly vydlážděné chodníčky, v každém truhlíku rostl dřín
a uprostřed prostranství stála jako dominanta třípatrová fontánka,
která napájela velké jezírko s japonskými kapry Koi. To všechno
obklopoval udržovaný živý plot.
„Páni,“ vydechl. „To je něco.“
„Do téhle chvíle jste netušil, že se za domem skrývá taková
nádhera, co? Měl byste to tady vidět na jaře. Každý rok s Nanou
zasadíme tisíce tulipánů, narcisů a lilií, které kvetou hned po azalkách
a dřínech. Od března do června patří tahle zahrada k nejkrásnějším
místům na světě. A tamhle, za tím nízkým plotem,“ na chvíli se
odmlčela a ukázala rukou doprava, „se nachází naše ukázkové
zeleninové a bylinkové záhony.“
„Nana mi nikdy neprozradila, že zahradničí.“
„To mě nepřekvapuje. Tuhle zálibu sdíleli s dědečkem a hýčkali si
ji jako tajemství. Jelikož podnikali doma, chtěli si ze zahrady vytvořit
oázu, kam by mohli utíkat před prací, před svými psími svěřenci a
jejich majiteli… i před zaměstnanci. Já s Drakem a později i Ben jsme
jim samozřejmě pomáhali, ale z velké části to bylo jejich dílo. Tenhle
projekt se dědovi doopravdy povedl na výtečnou. A když umřel, Nana
se rozhodla, že na jeho počest bude zahradu udržovat dál.“
„Neuvěřitelné.“
„Že ano? Jako děti jsme samozřejmě viděli věci jinak. Nesměli jsme
si tady hrát, pokud jsme nepomohli se sázením. Všechny
narozeninové oslavy se odehrávaly na trávníku vepředu, který dělí
dům od psince, a proto jsme dva dny před akcí sbírali psí bobky, aby
někdo náhodou do nějakého nestoupl.“
„To by určitě večírku neprospělo. Už vidím, jak –“
„Haló, lidi!“ ozvalo se halekání z kuchyně. „Kde jste kdo?“
 Elizabeth se otočila, aby ji Ben lépe slyšel. „Tady venku, zlato.
Ukazuju panu Thibaultovi zahradu.“
Ben vyšel ven, na sobě černé tričko a maskáčové kalhoty. „Kde je
Zoro? Jsem připravený se mu schovat.“
„Nejdřív se najíme. Pak si můžeš hrát se psem.“
„Mami…“
„Stejně bych navrhl počkat do tmy,“ vložil se do rozhovoru
Thibault. „Najdeš si lepší skrýš a Zora bude hra víc bavit.“
„A co budeme dělat do té doby?“
„Nana říkala, že hraješ šachy.“
Ben si ho poněkud skepticky přeměřil. „Vy umíte hrát šachy?“
„Možná ne tak dobře jako ty, ale umím.“
„Fajn.“ Ben se rozpačitě poškrábal na paži. „A kde je vůbec Zoro?“
„Na přední verandě.“
„Můžu jít za ním?“
„Ano, ale až prostřeš,“ oznámila mu Elizabeth. „A máš jenom pár
minut. Večeře je skoro hotová.“
„No jo,“ řekl a otočil se k odchodu. „Děkuju.“
Když odpelášil, Elizabeth se přes Thibaulta naklonila a s dlaněmi u
úst na syna zavolala: „Nezapomeň, co máš udělat!“
Ben zastavil smykem u příborníku, vytáhl z šuplíku tři vidličky,
hodil je na stůl jako krupiér ve Vegas, a pak podobným způsobem
rozmístil i talíře, které matka vyndala už dřív. Ani ne za deset vteřin
byl s úkolem hotov a zmizel. Vzhled stolu tomu odpovídal.
Elizabeth zavrtěla hlavou. „Než se tady objevil Zoro, Ben býval
tiché a klidné dítě. Po příchodu ze školy si četl, popřípadě se učil,
zatímco teď prohání vašeho psa.“
Thibault se zatvářil provinile. „Omlouvám se.“
„Nemusíte. Nezapírám, že tu a tam ocením chvilku klidu, asi jako
každá matka, ale těší mě, když ho vidím tak… veselého. Myslím to
vážně.“
„Proč mu nepořídíte vlastního psa?“
„Pořídím. Ale časem. Až se ukáže, jak si poradí Nana.“ Napila se
piva a kývla hlavou směrem k domu. „Pojďme zkontrolovat večeři.
Trouba už asi bude rozehřátá.“
Když se vrátili dovnitř, Elizabeth vsunula plech s plackami do
trouby, pak zamíchala maso i salsu a nandala obojí naběračkou do
misek. Ty pak odnesla spolu s hromádkou ubrousků na stůl, zatímco
Thibault narovnal příbory a talíře a chopil se nádob se sýrem, salátem
a rajčaty. Když Elizabeth stavěla na stůl svoji láhev piva, Thibaulta
znovu zarazil její půvab.
„Zavoláte Bena vy, nebo ho mám zavolat sama?“
Přinutil se odvrátit zrak. „Já pro něj zajdu,“ nabídl se.
Ben seděl na přední verandě a hladil udýchaného Zora dlouhými
tahy dlaně od hlavy až ke kořeni ocasu.
„Vidím, že jsi mu dal do těla,“ poznamenal Thibault.
„Běhám docela rychle,“ souhlasil Ben.
„Jdeš jíst? Večeře je na stole.“
Když Ben vstal, Zoro zvedl hlavu. „Zůstaň tady,“ řekl Thibault. Pes
sklopil uši, jako by přijímal trest, ale jakmile Ben s Thibaultem zašli
do domu, položil si hlavu znovu na zem.
Elizabeth už seděla u stolu. Sotva dosedli i oni dva, Ben si začal na
svoji placku nakládat kořeněnou směs z mletého hovězího.
„Ráda bych si poslechla něco víc o vaší cestě z Colorada,“ ozvala se
Elizabeth.
„To já taky,“ přidal se Ben, který si zrovna nabíral salsu.
Thibault se natáhl pro ubrousek a rozprostřel si ho na klín. „Co
vás zajímá? Kde mám začít?“
Elizabeth máchla rukou, v níž držela ubrousek. „Začněte třeba od
začátku.“
Thibault okamžik zvažoval, že vyklopí pravdu. Všechno začalo v
Kuvajtu, když jsem při ranním běhu našel na poušti fotku… Jenže to
nešlo. A tak začal popisovat chladné březnové ráno, kdy si přehodil
přes rameno batoh a vyrazil po silnici vstříc dobrodružství. Vyprávěl,
co cestou viděl, a kvůli Benovi si dal záležet, aby nevynechal žádnou
přírodní pozoruhodnost, ale povídal i o tom, jaké zajímavé lidi potkal.
Elizabeth si podle všeho uvědomovala, že není zvyklý o sobě mluvit,
protože ho pobízela otázkami, kdykoli se zdálo, že neví, jak
pokračovat. Potom z něj začala tahat bližší informace o studiu na
univerzitě a velice ji pobavilo, když se Ben divil zjištění, že muž, se
kterým sedí u stolu, „fakticky vykopával opravdové kostry“. Pár
dotazů položil Thibaultovi i Ben: Máte nějaké sourozence? Ne.
Sportoval jste? Jasně, ale dosahoval jsem spíš průměrných výsledků,
nebyl jsem žádný borec. Který je váš oblíbený fotbalový klub?
Samozřejmě Denver Broncos. Elizabeth sledovala synův hovor s
Thibaultem se zájmem a pobavením.
Slunce se sklánělo, světlo dopadající oknem pozvolna sláblo a v
kuchyni se šeřilo. Jakmile dojedli, Ben se omluvil a odešel zpátky za
Zorem. Thibault pomohl Elizabeth sklidit ze stolu, zabalit, co zbylo, a
naskládat talíře a příbory do myčky. Elizabeth porušila svoji zásadu a
otevřela si další pivo. Nabídla i Thibaultovi a pak už opustili výheň
kuchyně a odešli se zchladit na verandu.
Venku příjemně pofukoval větřík, listy na stromech tančily a
vzduch byl o poznání svěžejší než vevnitř. Ani jeden z nich necítil
potřebu mluvit. Elizabeth se opřela o zábradlí a sledovala syna, který
už zase se smíchem dováděl se Zorem, zatímco Thibault se soustředil,
aby na ni necivěl. Dlouze se napil a v duchu přemítal, kam tohle
všechno povede.
 12
Beth

N astávala noc, Beth stála na terase a sledovala, jak Logan

soustředěně hledí na šachovnici před sebou. Líbí se mi,
pomyslela si a malinko ji to zaskočilo, ale zároveň jí vlastní
náklonnost k němu připadla zcela přirozená.
Ben s Loganem už začali druhou partii a Logan si zrovna
rozmýšlel další tah. Když v první hře Ben bez problémů zvítězil,
vyčetla z Thibaultovy tváře překvapení. Nicméně nesl prohru dobře,
dokonce se Bena zeptal, co udělal špatně. Vrátili figurky zpátky a Ben
mu vysvětlil, jakých chyb se dopustil – nejprve s věží, pak s královnou,
a nakonec s jezdcem.
„To mě teda podrž,“ řekl Logan a usmál se na Bena. „Dobrá práce.“
Nechtěla si ani představit, jak by reagoval Keith, kdyby prohrál.
Ostatně, nemusela si to představovat. Před pár lety se uvolil, že si s
Benem zahraje, a když dostal mat, vztekle převrhl šachovnici a pak
vystřelil z pokoje. Za pár minut, kdy Ben ještě stále lovil figurky zpod
nábytku, se vrátil, a místo aby se synovi omluvil, prohlásil, že šachy
jsou ztráta času a Ben by se měl věnovat něčemu důležitějšímu, jako
například učení nebo tréninku odpalování, protože i slepý by se snad
trefoval do míčku líp.
Někdy měla chuť toho chlapa uškrtit.
Logan, to bylo něco jiného. Viděla, že už má znovu potíže. Nikoli
podle postavení figurek na šachovnici, protože nepoznala dobrý tah
od špatného, ale pochopila, že když Ben začne sledovat protivníka,
nikoli jeho figurky, blíží se konec. Třebaže Logan si zatím nebyl
ničeho vědom.
Nejvíce se jí na celé situaci líbilo, že navzdory soustředění, jež hra
vyžadovala, Logan s Benem celou dobu mluvili. Povídali si. Probrali
školu, Benovy učitelky, Zora, když byl ještě štěně, a jelikož Logan
působil dojmem, že ho všechno upřímně zajímá, Ben se mu svěřil i s
věcmi, které ji samotnou překvapily – že mu jeden spolužák občas
sebere oběd, nebo že pokukuje po dívce jménem Cici. Logan mu
nezačal radit, jen se ho zeptal, co je podle něj namístě udělat. Přitom
ona z vlastní zkušenosti věděla, že muži většinou tomu, kdo se jim
svěří s nějakým problémem, nabízejí řešení, přestože se od nich
nechce víc, než aby ho vyslechli.
Logan svou přirozenou rezervovaností podle všeho Benovi skýtal
prostor pro vyjádření vlastních pocitů. Evidentně byl spokojený s tím,
kdo je, a necítil potřebu dělat na Bena dojem, stejně jako necítil
potřebu dělat dojem na ni a předvádět se, jak to s jejím synem umí.
I když za ta léta neměla mnoho známostí, leccos vypozorovala.
Nápadníci buď předstírali, že Ben neexistuje, a věnovali mu pár
nejnutnějších slov, nebo se s ním snažili komunikovat přehnaně
kamarádsky, aby dokázali, jak si s jejím synem rozumějí. Ben od
útlého věku uměl prokouknout obě skupiny. Ona jakbysmet, a
obvykle šlo o dostatečný důvod, aby známost ukončila. Samozřejmě,
pokud se dotyčný nerozešel dřív s ní.
Bylo zřejmé, že Ben tráví čas s Loganem moc rád, ba co víc,
postupně získávala dojem, že to je oboustranné. Logan v tichosti dál
zíral na šachovnici, na okamžik položil prst na jezdce, ale hned nato
ho přesunul na pěšce. Ben malinko zdvihl obočí. Nepoznala, jestli
hodnotí tah, který Thibault zvažuje, jako dobrý, nebo naopak jako
špatný, ale Logan se odhodlal a posunul pěšce dopředu.
Ben táhl takřka okamžitě, což nevěstilo pro soupeře nic dobrého.
Za pár minut Loganovi patrně došlo, že dostane mat, ať táhne jakkoli.
Zakroutil hlavou.
„Zase jsi mě dostal.“
„Přesně tak,“ potvrdil Ben.
„Myslel jsem, že hraju docela dobře.“
„Chvilku jste hrál docela dobře,“ chlácholil ho Ben.
„Dokdy?“
„Do druhého tahu.“
Logan se zasmál. „Takhle si ze sebe utahujou šachisti?“
„Podobných vtipů je spousta,“ prohlásil Ben, očividně hrdý. Ukázal
do zahrady. „Už je dost tma?“
„Řekl bych, že jo. Jsi připravený, Zoro?“
Ovčák napřímil uši a sklonil hlavu na stranu. Když Logan s Benem
vstali, taky se vyškrábal na všechny čtyři.
„Jdeš s náma, mami?“
 Beth se zvedla ze židle. „Budu vám v patách.“ Razili si cestu tmou
na prostranství před domem. Pod schody se Beth zarazila. „Nemám
vzít baterku?“
„To je podvádění!“ zaprotestoval Ben. „Vzala bych ji kvůli tobě.
Aby ses neztratil.“
„Neztratí se,“ ujistil ji Logan. „Zoro ho najde.“
„Nevím, jestli byste byl tak klidný, kdyby šlo o vaše dítě.“
„Budu v pohodě,“ přidal se Ben.
Přelétla pohledem ze syna na Logana a zavrtěla hlavou. Neměla
zrovna nejlepší pocit, ale Logan si evidentně nedělal nejmenší starost.
„No dobře,“ souhlasila s povzdechem. „Ale sobě jednu vezmu.
Nevadí?“
„Klidně,“ ozval se Ben. „Co mám dělat já?“
„Schovat se,“ odpověděl Logan. „A já pošlu Zora, aby tě našel.“
„Můžu se schovat, kam chci?“
„Co kdybys začal tamhle?“ navrhl Logan a ukázal k lesíku
západním směrem od potoka, na opačnou stranu od příjezdové cesty,
než byl psinec. „Nerad bych, abys nechtě spadl do vody. Kromě toho
Zoro takhle chytne lépe stopu. Přibližně tam jste si hráli před večeří,
pamatuješ? A až tě najde, běž za ním, jasné? S ním se neztratíš.“
Ben se zahleděl k lesíku. „Dobře. Jak poznám, že se nedívá?“
„Zavřu ho dovnitř a budu počítat do sta. Teprve pak ho vypustím.“
„A vážně mu nedovolíte ani nakukovat ze dveří?“
„Nic takového. Slibuju.“ Pak už Logan soustředil pozornost na
Zora. „Pojď,“ vyzval ho. Došel až ke dveřím, ale tam se zarazil. „Smím
ho pustit na chvíli do domu?“
Beth kývla. „Beze všeho.“
Logan dal psovi pokyn, aby vešel dovnitř a lehl si, a pak za ním
zavřel dveře. „Můžeš jít.“
Ben se rozběhl k lesíku a Logan mezitím nahlas počítal. Ben, aniž
se zastavil, na něj přes rameno zavolal, aby počítal pomaleji, a pak už
začal mizet ve tmě. Ztratil se jim z dohledu dřív, než dorazil k prvním
stromům.
Beth si založila paže na prsou. „Musím přiznat, že se mi to moc
nelíbí.“
„Proč?“
„Proč asi? Syn se mi v noci schovává v lese…“
 „Nic se mu nestane. Zoro ho najde za pár minut.“
„Vkládáte do toho psa nepřiměřenou důvěru.“
Logan se usmál a chvíli spolu jen tak stáli na verandě a vnímali
atmosféru večera. Vzduch byl teplý a vlhký, ale už ne horký, a jako
vždy voněl borovicemi, duby a zeminou. Tahle důvěrně známá
směsice pachů Beth pokaždé připomněla, že navzdory neutuchající
proměnlivosti světa tenhle kousek, jenž se stal jejím domovem,
zůstává stejný.
Uvědomovala si, že ji Logan celý večer pozoruje, i když se snažil,
aby na ni nezíral moc okatě. A ona na tom byla podobně. Líbilo se jí,
jaké pocity v ní vyvolává jeho zájem. Těšilo ji, že mu připadá
přitažlivá, a zároveň oceňovala, že z něj necítí naléhání ani nepokrytý
chtíč jako z jiných mužů, kteří na ni civěli. Podle všeho mu stačilo, že
může stát vedle ní, a ona to prožívala stejně.
„Jsem ráda, že jste zůstal na večeři,“ poznamenala, protože
nevěděla, co jiného by řekla. „Ben se dobře baví.“
„Já jsem taky rád.“
„Chováte se k němu skvěle. I ty šachy jste zvládl na výbornou.“
„To přece nestojí za řeč.“
„Z vašeho pohledu možná ne.“
Na okamžik zaváhal. „Narazili jsme znovu na vašeho bývalého
muže?“
„Tak málo umím skrýt svoje pocity?“ Opřela se o sloup. „Máte
pravdu. Ta poznámka byla namířená proti Benovu otci. Tomu
pitomci.“
Opřel se o sloup na druhé straně schodiště a zadíval se jí zpříma
do obličeje. „A dál?“
„Dál nic. Jen mě mrzí, že věci nemůžou být jinak.“
Poznala, že se rozhoduje, jestli ještě něco říct, nebo ne. Nakonec
zůstal potichu.
„Asi by vám nebyl sympatický,“ ozvala se znovu. „Ostatně vy jemu
jistě taky ne.“
„Myslíte?“
„Ano. A buďte rád. O nic nepřicházíte.“
Dál se na ni díval, ale nepromluvil. Usoudila, že má v živé paměti,
jak uťala jeho nabídku rozhovoru odpoledne. Odhodila si pár
pramínků vlasů, které jí spadly přes oči, a zvažovala, jestli má
pokračovat. „Chcete slyšet celý příběh?“
„Jen v případě, že mi ho chcete říct.“
Cítila, jak se noří do vzpomínek, a bezděčně vzdychla. „V zásadě
jde o obehranou písničku. Já jsem byla tuctová studentka posledního
ročníku střední školy, on byl o pár let starší, ale každý týden jsme se
vídali v kostele, co mi paměť sahala. Věděla jsem tedy, o koho jde. Pár
měsíců před mojí maturitou jsme spolu začali chodit. Jelikož je ze
zámožné rodiny, měl jen ta nejžádanější děvčata, a já jsem se tím
zřejmě nechala oblouznit. Některé do očí bijící problémy jsem
přehlížela, jiné jsem omlouvala, a než jsem se nadála, přišla jsem do
jiného stavu. Můj život se jako mávnutím kouzelného proutku od
základu změnil. Na podzim jsem tím pádem nemohla na vysokou, a
přitom jsem neměla tušení, jestli zvládnu mateřství, nemluvě o roli
svobodné matky. Nedokázala jsem si představit, jak si poradím. Vůbec
jsem nečekala, že mě požádá o ruku. Z mně neznámého důvodu to
však udělal, a já řekla ano, jenže ačkoli jsem chtěla věřit, že všechno
dobře dopadne, a pokoušela jsem se přesvědčit Nanu, že vím, co
dělám, oba jsme sňatek pokládali za omyl, dřív než na úředních
listinách uschly naše podpisy. Neměli jsme téměř nic společného.
Ustavičně jsme se hádali a brzy po Benově narození jsme začali žít,
odděleně. Potom jsem teprve byla v pasti.“
Logan spojil dlaně. „Ale nevzdala jste se.“
„Jak to myslíte?“
„Přesto jste nakonec vystudovala a stala se z vás učitelka. A
naučila jste se být dobrou matkou.“ Zazubil se. „Zkrátka jste to
všechno zvládla.“
Vděčně mu úsměv oplatila. „S Naninou pomocí.“
„Na tom nezáleží.“ Přeložil si nohu přes nohu a zdálo se, že si ji
prohlíží. „Tuctová, říkáte?“ ušklíbl se pobaveně.
„Ovšem. Na střední škole jsem určitě byla tuctová naivka.“
„Nějak se mi tomu nechce věřit.“
„Přesvědčovat vás nebudu.“
„A jak vám šla vysoká?“
„Myslíte s ohledem na Bena? Procházka růžovým sadem to nebyla.
Ale měla jsem už udělané nějaké zápočty, což mi zezačátku dost
pomohlo, a taky jsem navštěvovala různé přípravné kurzy už v době,
kdy byl Ben ještě v plenkách. Chodila jsem do školy jen dva nebo tři
dny v týdnu, to ho hlídala Nana, a doma jsem pak každou volnou
chvilku, kdy jsem nedělala maminku, věnovala učení. Stejně jsme s
Nanou fungovaly i poté, co jsem nastoupila na univerzitu ve
Wilmingtonu, která byla dost blízko, abych se mohla večer po škole
vracet domů. Trvalo mi šest let, než jsem získala diplom a titul, ale
nechtěla jsem tolik využívat Nanu, a taky jsem nehodlala zavdat
bývalému muži důvod k tomu, aby požádal o svěření syna do své
péče. Tehdy by se o to asi pokusil, i kdyby jen proto, že by mohl
uspět.“
„Ten chlap musí být dáreček.“
Zašklebila se. „Ani nemluvte.“
„Chcete, abych mu dal nakládačku?“
Zasmála se. „Vtipné. Byly doby, kdy bych vaši nabídku asi přijala,
ale teď už ne. Je zkrátka jenom… nezralý. Má pocit, že může mít
každou ženu, kterou potká, kvůli všemu hned vybuchne, a když se mu
nedaří, obviňuje ostatní. Je mu jedenatřicet, ale člověku připadá, že
ještě není plnoletý. Asi tušíte, co tím myslím.“ Cítila, že se na ni Logan
po očku dívá. „Ale dost už o něm. Povězte mi něco o sobě.“
„Například?“
„Cokoli. Já nevím. Proč jste si jako hlavní studijní obor vybral
zrovna antropologii?“
Chvíli její otázku zvažoval. „Asi jsem chtěl být zajímavý.“
„Jak tomu mám rozumět?“
„Věděl jsem, že nechci studovat nic praktického, například
obchod nebo strojařinu, a v prvním ročníku, kdy jsem se stýkal se
studenty různých humanitních oborů, na mě největší dojem dělali
budoucí antropologové. A tak jsem si řekl, že chci být jako oni.“
„Děláte si ze mě legraci.“
„Vůbec ne. Z toho důvodu jsem se aspoň přihlásil do úvodních
seminářů. Pak už jsem postupně objevoval, že antropologie
představuje úžasnou směsici historických faktů, hypotéz a záhad, a
tím mě zlákala. Už jsem u ní zůstal.“
„A co flámování se spolužáky?“
„To mě nebralo.“
„Fotbal?“
„Taky ne.“
 „Neměl jste někdy pocit, že jste přišel o ten pravý vysokoškolský
život?“
„Neměl.“
„Ani já,“ souhlasila. „Od Benova narození určitě ne.“
Přikývl a ukázal k lesíku. „Neměli bychom už pustit Zora a poslat
ho pro Bena?“
„Proboha!“ vykřikla mírně hysterickým tónem. „Jistě. Však on ho
najde, že ano? Jak dlouho už tu stojíme?“
„Ne dlouho. Možná pět minut. Zajdu pro Zora. A vy buďte klidná.
Za chvilku ho má.“
Logan došel ke dveřím a otevřel je. Ovčák vyběhl ven, zamířil po
schodech dolů, kde ihned zvedl nohu, a poté se vrátil nahoru k
Loganovi. Celou dobu radostně máchal ocasem.
„Kde je Ben?“ zeptal se Logan.
Zoro vztyčil uši. Logan ukázal směrem, kterým Ben odběhl.
„Hledej Bena.“
Pes se otočil a začal běhat v širokých kruzích, čumák úplně u
země. Za pár vteřin chytil stopu a zmizel v temnotě.
„Neměli bychom jít za ním?“
„Chtěla byste?“
„Ano.“
„Tak pojďme.“
Sotva došli k prvním stromům, zaslechli, jak se někde před nimi
Zoro radostně rozštěkal, a hned nato k nim dolehlo Benovo
zavýsknutí. Když se otočila k Loganovi, pokrčil rameny.
„Tak jste nám nelhal. Kolik času uplynulo? Dvě minuty?“
„Neměl to těžké. Věděl jsem, že Ben bude blízko.“
„Jak nejdéle něco stopoval?“
„Jednou v Tennessee sledoval jelena asi dvanáct kilometrů. Přesně
už si to nepamatuju, ale tak nějak. I tehdy mohl pokračovat, ale
zastavil se před něčím plotem.“
„Proč jste ho nechal stopovat jelena?“
„Aby se procvičil. Je to chytrý pes. Rád se něco učí a rád získané
dovednosti používá.“ V tom okamžiku se z lesíka vynořil Zoro a krok
za ním šel Ben. „A proto ho tahle hra baví úplně stejně jako Bena.“
„Je úžasný!“ halekal Ben. „Prostě přišel až ke mně, aniž jsem vydal
jediný zvuk!“
 „Chceš to zkusit ještě jednou?“ zeptal se Logan.
„Smím?“ zaprosil Ben.
„Jestli bude máma souhlasit.“
Ben se otočil k Beth, která zvedla ruce na znamení kapitulace.
„Poslužte si.“
„Dobře, tak ho znovu zavřete. A tentokrát se schovám pořádně.“
„Jak je libo,“ řekl Logan.

Podruhé Zoro vyčmuchal Bena ve stromě. Potřetí se Ben kus vrátil po

vlastních stopách, aby psa zmátl, ale Zoro ho stejně našel v jeho skrýši
u potoka o tři sta metrů dál. Beth nebyla z poslední synovy volby
úkrytu nadšená, protože v noci jí vachrlatý můstek i plošina ve větvích
přišly ještě nebezpečnější než ve dne, ale Ben už byl stejně unavený a
akorát zralý zábavu ukončit.
Logan je doprovodil zpět k domu. Jakmile popřál Benovi dobrou
noc, otočil se k Beth a odkašlal si. „Děkuju za skvělý večer, ale teď už
bych měl asi jít.“
Bylo sice téměř deset hodin, ale ona přesto nebyla dvakrát
nadšená, že už se loučí.
„Nechcete svézt?“ nabídla mu. „Ben usne za pár minut, ráda vás
pak hodím domů.“
„Cením si vaší nabídky, ale my to zvládneme. Chodím pěšky rád.“
„No ovšem. Známe se málo, ale tohle o vás vím.“ Usmála se.
„Uvidíme se tedy zítra, ano?“
„Dorazím v sedm.“
„Klidně obstarám ranní krmení, jestli by vám přišlo vhod, že
můžete začít později.“
„Nemám s tím problém. Kromě toho bych se rád viděl s Benem,
než odjede. A Zoro určitě taky. Ten asi vůbec nebude vědět, co si
počít, když ho váš syn nebude prohánět.“
„Tak dobře…“ Založila si ruce na prsou, zničehonic rozčarovaná z
Loganova odchodu.
„Mohl bych si zítra půjčit dodávku? Potřebuju zajet do města pro
pár součástek na opravu těch brzd. Ale jestli ne, zajdu tam pěšky.“
Jeho poznámka ji pobavila. „Já vím. Ale dodávka je vaše. Musím
odvézt Bena a vyřídit pár věcí, ale když vás nikde neuvidím, nechám
klíče pod koberečkem na straně řidiče.“
 „Tak fajn,“ řekl. Potom se zadíval přímo na ni. „Dobrou noc,
Elizabeth.“
„Dobrou noc, Logane.“
Jakmile odešel, zkontrolovala Bena, ještě jednou ho políbila na
tvář a pak se uchýlila do svého pokoje. Při svlékání si přehrála průběh
večera a přemítala nad záhadou jménem Logan Thibault.
Chvíli se v duchu rozplývala nad tím, že je úplně jiný než ostatní
muži, ale vzápětí se sama sobě vysmála: Jasně že je jiný. Protože ho
neznáš. Zatím jste spolu strávili všehovšudy pár hodin. Přesto si
připadala dost zralá, aby poznala do očí bijící pravdu.
Logan byl jiný. Keith se mu nepodobal ani náhodou, Bůh ví, že ne,
a totéž mohla říct o všech svých nápadnících, s nimiž se od rozvodu
scházela. Většinu z nich snadno přečetla. Ať už byli zdvořilí a oplývali
šarmem, nebo se chovali jako křupáni a hrubiáni, jejich počínání jasně
směřovalo k jedinému cíli – dostat ji do postele. „Samí prevíti,“
zhodnotila je šmahem Nana. A nemýlila se.
Ale pokud šlo o Logana… S tím právě vůbec nevěděla, na čem je.
Co od ní chce. Poznala, že ho přitahuje, a zdálo se, že se cítí v její
společnosti dobře. Ale víc nic. Neměla nejmenší tušení, jaké s ní má
úmysly, protože podle všeho se stejně dobře cítil v Benově
společnosti. Když o tom přemýšlela, došla k závěru, že se k ní chová
stejně jako mnozí ženatí muži, které znala. Jsi hezká a máš něco do
sebe, ale já jsem zadaný.
Možná je doopravdy zadaný, napadlo ji. Možná má v Coloradu
dívku, nebo se nedávno rozešel se svojí životní láskou a ještě stále se z
toho nemůže vzpamatovat. Když si vybavila jejich rozhovor,
uvědomila si, že jí sice povyprávěl, co na cestě z Colorada viděl a zažil,
ale proč se na takovou cestu vlastně vydal a proč se ji rozhodl ukončit
zrovna v Hamptonu, to se pořád nedozvěděla. Jeho minulost jí
přestala připadat záhadná, spíš měla pocit, jako by ji pečlivě tajil.
Přitom jestli se za svůj život o mužích něco dozvěděla, byla to
skutečnost, že o sobě povídají rádi. O své práci, koníčkách, úspěších,
plánech. Logan o ničem takovém nemluvil. Podivné.
Zakroutila hlavou, nespokojená sama se sebou, že nad tím vším
tak hloubá. Neměli přece rande, šlo spíš o seznamovací večer – dali si
spolu tortilly, Logan si zahrál s jejím synem šachy a pak si chvíli
povídali. Rodinné posezení.
 Oblékla si pyžamo, zalezla do postele a z nočního stolku si vzala
časopis. Chvíli v něm nepřítomně listovala, ale brzy zhasla. Jenže i
když zavřela oči, pořád viděla, jak se usmíval, když řekla něco
humorného, a jak vraštil obočí, když se soustředil na nějakou věc.
Dlouho se jí nedařilo usnout. Převracela se pod peřinou a uvažovala,
jestli třeba není vzhůru i on a nemyslí na ni.
 13
Thibault

T hibault sledoval, jak Victor nahazuje. Bylo bezmračné sobotní

ráno, vzduch se ani nehnul a obloha jako šmolka se odrážela na
hladině jezera. Toho dne vyrazili na ryby brzy, aby si zachytali v klidu,
než se na vodu vyhrnou motorové čluny a jet ski. Dovolená jim
končila, nazítří měli letět zpátky domů. Plánovali, že si poslední večer
zajdou na steak do místní vyhlášené restaurace.
„Myslím, že ji dokážeš najít,“ prohlásil Victor bez nejmenšího
úvodu.
Thibault zrovna navíjel. „Koho?“
„Tu ženu z fotky, která ti nosí štěstí.“
Thibault na něj zamžoural. „O čem to mluvíš?“
„Tvrdím, že určitě uspěješ, až se ji vypravíš hledat.“
Thibault si důkladně prohlédl háček a pak znovu nahodil. „Ale já ji
nehodlám jít hledat.“
„To říkáš teď. Ale nakonec půjdeš.“
Thibault zavrtěl hlavou. „Nepůjdu. A i kdyby, není šance, že bych
ji našel.“
„Ty už něco vymyslíš.“ Victorova jistota hraničila s arogancí.
Thibault na kamaráda upřel zrak. „Proč s tím vůbec začínáš?“
„Protože je potřeba,“ pronesl Victor důležitě, „abys to dotáhl do
konce.“
„Není co dotahovat do konce, věř mi.“
„Vím, že takový je tvůj názor na věc. Ale nemáš pravdu.“
Thibault dávno předtím pochopil, že když Victor načne nějaké
téma, nedá pokoj, dokud neřekne všechno, co má na srdci. A jelikož
měl o závěrečném dni dovolené jiné představy, usoudil, že Victora
raději vyslechne rovnou.
„No dobrá,“ řekl s povzdechem. „A co tě k takovému přesvědčení
vede?“
Victor pokrčil rameny. „Nedošlo k vyrovnání.“
„Nedošlo k vyrovnání,“ zopakoval Thibault nevzrušeně.
„Přesně tak,“ přisvědčil Victor. „Už chápeš?“
 „Ne.“
Victor zaúpěl nad Thibaultovou natvrdlostí. „Řekněme, že ti
někdo položí na dům novou střechu. Tvrdě maká, odvede svoji práci a
nakonec dostane zaplaceno. Teprve pak jsou s majitelem domu
vyrovnaní. Jenže v tomhle případě s fotkou na placení nedošlo.
Střecha je položená, ale řemeslník zůstal bez odměny. Dokud ji
nedostane, účty nejsou vyrovnané.“
„Chceš říct, že podle tebe té ženě něco dlužím?“ zeptal se Thibault
s nedůvěrou v hlase.
„Jasně. Ta fotka ti nosila štěstí a díky ní jsi zůstal živý a zdravý. Ale
pořád máš nevyrovnaný účet.“
Thibault si vytáhl z chladicího boxu minerálku a druhou podal
Victorovi. „Uvědomuješ si, že mluvíš jako šílenec?“
Victor přijal plechovku s pokývnutím hlavy. „Pro někoho možná
jako šílenec. Ale nakonec se za ní vypravíš, uvidíš. Tohle všechno má
nějaký hlubší smysl. Jde tady o tvůj osud.“
„Tak o můj osud.“
„Ano.“
„Co konkrétně máš na mysli?“
„Nevím. Ale určitě to zjistíš.“
Thibault mlčel a litoval, že s tím Victor začal. Kamarád v nastalém
tichu sledoval jeho tvář.
„Třeba je vám souzeno být spolu,“ vyslovil nakonec hypotézu.
„Já ji přece nemiluju, Victore.“
„Víš to jistě?“
„Samozřejmě.“
„Ale myslíš na ni každou chvíli,“ poznamenal Victor.
Na to Thibault nic nenamítl, poněvadž neměl, co by řekl.

V sobotu ráno dorazil Thibault brzy a jako vždy se rovnou pustil do

krmení, čištění kotců a výcviku. Ben si mezitím hrál se Zorem, dokud
ho Elizabeth nezavolala, aby se šel dovnitř připravit k odjezdu. Stála
sice na svém obvyklém místě na verandě, ale Thibault i na dálku
poznal, že je nervózní.
Než vyvedl psy ven, vrátila se do domu. Věnčil zásadně po třech a
Zoro chodil za ním. Jakmile se vzdálil od domu, pouštěl psy z vodítka,
ale oni se ho stejně drželi, ať šel kterýmkoli směrem. Rád měnil trasu,
psi se díky tomu tolik nerozebíhali. Když dělali denně totéž, začali se
stejně jako lidé nudit. Jednu skupinku věnčil obvykle třicet minut.
Když se vracel se třetí a všiml si, že Elizabethino auto zmizelo,
usoudil, že jela předat Bena otci.
Neměl toho chlapa rád. Z velké části už proto, že ho neměla ráda
Elizabeth, a Ben podle všeho taky ne. Muselo jít o pěkně vykutáleného
ptáčka, nicméně jemu nepříslušelo, aby něco podnikal. Když
Elizabeth mluvila o exmanželovi, mohl ji akorát vyslechnout. Na to,
aby jí dával rady, věděl málo, a i kdyby věděl dost, o žádné se
neprosila. Zkrátka a dobře si vtloukal do hlavy, že její vztah s bývalým
mužem se ho netýká.
Ale co se ho vlastně týká? Proč za ní přišel?
Aniž chtěl, v myšlenkách se vrátil k rozhovoru s Victorem.
Nezastíral si, že se do Hamptonu vypravil kvůli tomu, co mu kamarád
tehdy ráno na jezeře řekl. A samozřejmě taky kvůli tomu, co se stalo
pak.
Hned tu ošklivou vzpomínku zahnal. Nehodlal se ohlížet zpátky.
Už ne.
Zavolal na psy, otočil se a zamířil s nimi ke kotcům. Jakmile je
zavřel, vypravil se na obhlídku kůlny. Sotva rozsvítil světlo, zůstal
užasle stát ve dveřích a očima jezdil po stěnách a policích. Elizabethin
dědeček měl opravdu víc než běžnou zásobu nářadí. Kůlna
připomínala poněkud neuspořádaný, ale slušně zásobený obchod s
potřebami pro dům a zahradu. Vešel dovnitř a nějakou dobu
procházel obsah regálů, probíral se originálními skříňkami s nářadím
a přístroji od známých výrobců i hromadami různých udělátek na
ponku. Nakonec popadl sadu nástrčných klíčů, hasák, pár
imbusových klíčů a zvedák a vrátil se k dodávce. Klíčky od vozu našel
pod koberečkem na místě řidiče, jak Elizabeth slíbila, a tak se ihned
vydal do města, kde chtěl v prodejně s náhradními díly dokoupit, co
potřeboval. Matně si pamatoval, že ji zahlédl někde poblíž centra.
Brzdové destičky, stahovací svěrka i speciální mazivo pro vysoké
teploty byly naštěstí na skladě a za necelou půlhodinu byl zpátky.
Nasadil hever, vyzvedl auto a demontoval první kolo. Pomocí
stahovací svěrky zatlačil píst, pak sundal staré brzdové obložení a
zkontroloval kotouče, jestli nejsou poškozené. Teprve potom nasadil
nové obložení a namontoval kolo nazpět. Stejným způsobem provedl
výměnu na všech čtyřech kolech.
Když dokončoval práci na třetím, zaslechl přijíždět Elizabeth.
Zastavila nedaleko dodávky, a když se ohlédl přes rameno, zrovna
vystupovala. Uvědomil si, že byla pryč několik hodin.
„Jak to jde?“
„Už jsem skoro hotov.“
„Skutečně?“ Z jejího hlasu zazníval údiv.
„Výměna brzdových destiček je hračka.“
„Totéž by zřejmě řekl chirurg o operaci slepého střeva.“
„Nechtěla byste se přiučit?“ nabídl Thibault a prohlížel si její
siluetu na pozadí jasné oblohy.
„Jak dlouho to trvá?“
„Chvilku,“ řekl a pokrčil rameny. „Asi deset minut.“
„Skutečně?“ podivila se znovu. „Tak dobře. Jen odnesu nákup do
domu, ano?“
„Nepotřebujete pomoct?“
„Ne, děkuju, mám jen dvě tašky.“
Thibault nasadil třetí kolo, upevnil ho a hned se přesunul ke
čtvrtému. Sotva povolil poslední pojistnou matici, dorazila Elizabeth.
Když si dřepla vedle něj, ucítil závan kokosového parfému, který ráno
použila.
„Nejdřív sundáte kolo,“ začal a poté ji systematicky provedl celou
procedurou tak, aby jednotlivé kroky pochopila. Jakmile spustil auto
pomocí heveru zpátky na zem a začal si sbírat nástroje, zakroutila
hlavou.
„To bylo nějak moc snadné. Takovou opravu bych snad zvládla i
já.“
„Zřejme ano.“
„Proč si v tom případě v servisu účtují tak nehorázné peníze!“
„Nemám zdání.“
„Vybrala jsem si špatné povolání,“ prohlásila. Pak se napřímila a
stáhla si vlasy do culíku. „Každopádně vám moc děkuju, že jste se do
toho pustil. Už dost dlouho jsem se chystala zajet do opravny.“
„Bylo mi potěšením.“
„Máte hlad? Koupila jsem krůtí maso na sendviče. A nakládané
okurky.“
 „Už se mi sbíhají sliny.“

Naobědvali se na zadní verandě s výhledem do zahrady. Elizabeth

pořád vypadala nervózně, ale přesto si povídali, jaké to je, vyrůstat v
malém jižanském městě, kde každý o každém všechno ví. Některé
historky byly zábavné, ale Thibault připustil, že dává přednost
anonymitě.
„Proč mě to u vás nepřekvapuje?“ opáčila Elizabeth.
Po jídle šla uklízet dům a Thibault se také vrátil k práci. Na rozdíl
od jejího dědečka zvládl otevřít okno v kanceláři, jež se nátěrem
přilepilo k rámu, i když se to ukázalo jako složitější úkol než oprava
brzd. Ani po jeho zásahu však nešlo otevírat a zavírat úplně snadno,
třebaže lak trochu zbrousil. Nakonec znovu natřel rám.
Pak už pokračoval v plnění obvyklých povinností, a když byl se psy
hotový, táhlo na pátou hodinu. Přestože mohl s klidným svědomím
odejít, pustil se do papírování, jelikož si chtěl udělat náskok na další
den, který sliboval pořádný frmol. Poté plynule přešel k reorganizaci
záznamů, a jelikož měl pocit, že mu jde práce od ruky, úplně přestal
vnímat čas. Ze zaujetí se vytrhl až ve chvíli, kdy Zoro vstal a přesunul
se ke dveřím, protože na rozdíl od něj zaslechl, že přichází Elizabeth.
„Překvapuje mě, že jste ještě tady,“ prohodila od dveří. „Viděla
jsem, že se v kanceláři svítí, a myslela jsem si, že jste zapomněl
zhasnout.“
„To bych nezapomněl.“
Ukázala na hromadu složek na stole. „Ani nedokážu říct, jak moc
jsem ráda, že jste se ujal třídění evidence. Nana se mě k tomu snažila
přimět celé léto, ale já jsem ji pokaždé mistrně odpálkovala.“
„Ještě že tak, co bych si jinak počal?“ pronesl afektovaně.
„Přeháníte, radovat bych se měla spíš já. Cítím se téměř provinile.“
„A já vám téměř věřím, jen ten samolibý úsměv vás zrazuje. Máte
nějaké zprávy od Bena nebo od Nany?“
„Od obou,“ odpověděla. „Nana se má skvěle, Ben mizerně. Ne že
by si stěžoval, stačí slyšet jeho hlas.“
„Tak to mě mrzí,“ řekl upřímně.
Mírně pokrčila rameny, evidentně napjatá jako struna, a sáhla po
klice. Pohnula jí na obě strany, jako by ji fascinoval mechanismus
zavírání dveří. Nakonec vzdychla. „Nechtěl byste mi pomoct s
výrobou zmrzliny?“
„Co prosím?“ opáčil a odložil spis, který zrovna opatřoval
evidenčním štítkem.
„Miluju domácí zmrzlinu. V horkém dni není nic lepšího, ale jen
pro sebe se mi ji dělat nechce.“
„Ani nevím, jestli jsem ji někdy ochutnal…“
„V tom případě nevíte, oč přicházíte. Tak co, přidáte se?“ Její
dětské nadšení bylo nakažlivé.
„No jo,“ souhlasil.
„Zní to lákavě.“
„Bezva. Skočím do obchodu pro ingredience. Budu zpátky raz
dva.“
„Nebylo by jednodušší, kdybyste zmrzlinu koupila?“
Z očí jí čišela radost. „Ale to není totéž. Uvidíte. Za pár minut jsem
tady.“
Jak slíbila, tak se stalo. Sotva si Thibault uklidil na stole a
naposledy zkontroloval psy, už slyšel, že se Elizabeth vrací. Potkali se
u auta, když vystupovala.
„Nevzal byste do domu sáček s drceným ledem?“ požádala. „Je na
zadním sedadle.“
Následoval ji i s ledem až do kuchyně, kde ukázala na mrazák a
položila na linku litrovou láhev směsi mléka a smetany v poměru
jedna ku jedné.
„Vyndáte zmrzlinovač, prosím? Je ve spíži. Horní polička vlevo.“
Thibault se vynořil ze špižírny s přístrojem opatřeným klikou,
který vypadal nejméně padesát let starý. „Je to ono?“
„Ano, je.“
„Tahle věcička ještě funguje?“ podivil se nahlas.
„Naprosto dokonale. Úžasné, že? Nana ho dostala jako svatební
dar a od té doby je pořád v permanenci. Umí udělat fantastickou
zmrzlinu.“
Přenesl tedy stroj na pracovní desku a zůstal stát vedle Elizabeth.
„S čím můžu pomoct?“
„Jestli jste ochotný, můžete točit klikou. Já udělám směs.“
„Souhlasím.“
 Připravila si elektrický šlehač, mísu a odměrku. Pak ze skříňky s
přísadami a kořením vytáhla cukr, mouku a vanilkovou tresť.
Nasypala do mísy tři odměrky cukru a jednu mouky a ručně obojí
promíchala. Potom do směsi rozklepla tři vejce, vlila všechno mléko
se smetanou a přidala tři čajové lžičky tresti. Nakonec zapnula šlehač
a všechno dohromady umixovala. Výslednou hmotu ještě zakápla
troškou mléka a přelila ji do bandasky. Tu vložila do zmrzlinovače a
obložila drceným ledem a kamennou solí.
„Můžeme jít na věc,“ oznámila, podala Thibaultovi stroj a sama se
chopila zbývajícího ledu a kamenné soli. „Navrhuju, abychom se s tím
přesunuli na verandu. Jinak to není ono.“
„Aha.“
Posadila se na schody vedle něj, tentokrát o malý kousek blíž než
předešlého dne. Thibault si zaklínil bandasku mezi nohy a začal točit
klikou. Šlo to překvapivě lehce.
„Díky, že jste souhlasil,“ poznamenala. „Zrovna dneska mi domácí
zmrzlina bodne.“
„Neříkejte.“
Otočila se k němu, potutelný úsměv na rtech. „Tohle je vaše
specialita.“
„Co?“
„Tím svým ‚neříkejte‘ člověka přimějete pokračovat daleko líp, než
kdybyste začal vyzvídat a klást vtíravé otázky.“
„Neříkejte.“
Uchechtla se. „Neříkejte,“ zopakovala afektovaně po něm. „Většina
lidí by se zeptala: ‚Co se stalo?‘ nebo: ‚Pročpak?‘“
„No tak dobře. Co se stalo? Proč vám zrovna dneska zmrzlina
bodne?“
Znechuceně si odfrkla. „Ale, Ben byl ráno obzvlášť protivný, když
si balil věci, až jsem mu nakonec vynadala, že se tak loudá. Jeho otec
obvykle nesnáší nedochvilnost, ale dneska jako by úplně zapomněl, že
k němu má Ben přijít. Klepala jsem na dveře několik minut, než
konečně přišel otevřít, a poznala jsem, že právě vylezl z postele.
Kdybych tušila, že si přispal, nebyla bych na syna tak přísná. Ještě teď
mě to mrzí. A když odjíždím, samozřejmě Bena zahlédnu, jak vleče
ven odpadky, přestože sotva dorazil, jelikož jeho papínkovi se do
vynášení smetí nechce. Pak jsem celý den uklízela. Musím přiznat, že
ke konci už jsem byla opravdu zralá na několik kopečků.“
„Zdá se, že jste neprožila zrovna odpočinkovou sobotu.“
„To tedy opravdu ne,“ zadrmolila a Thibault si všiml, že zvažuje,
jestli má pokračovat. Evidentně jí leželo na srdci ještě něco. Dlouze
vzdychla. „Navíc dneska by můj bratr oslavil narozeniny,“ vysoukala
ze sebe nakonec a hlas se jí nepatrně zachvěl. „Od Benova otce jsem
jela rovnou na hřbitov, zavézt mu květiny.“
Thibault si vzpomněl na fotografii na krbové římse a cítil, jak mu v
krku narůstá knedlík. Celou dobu tušil, že Elizabethin bratr padl, ale
až dosud Nana ani Elizabeth jeho domněnku nepotvrdily. Najednou
pochopil, proč nechtěla být večer sama.
„To je mi velice líto,“ vyjádřil jí od srdce svoji soustrast.
„Mně taky,“ hlesla. „Oblíbil byste si ho. Jako každý.“
„Určitě.“
Nervózně si zamnula ruce složené v klíně. „Nana musela
zapomenout, když se rozhodla pro výlet za sestrou. Ale dnes
odpoledne volala, aby mi řekla, jak moc ji mrzí, že tu nemůže být se
mnou. Měla pláč na krajíčku, tak jsem ji ujistila, že to má pustit z
hlavy. Že o nic nejde.“
„Ale jde. Byl to váš bratr a zřejmě vám schází.“
Tváří se jí mihl smutný úsměv. „Víte, že mi ho připomínáte?“
pokračovala tiše. „Ani ne vzhledem, spíš vystupováním. Zaskočilo mě
to už při našem prvním setkání, když jste přišel požádat o práci. Jako
by vás uplácali z jednoho těsta. Možná jsou si všichni mariňáci tak
trochu podobní, co myslíte?“
„Možná,“ odpověděl neurčitě. „Ale potkal jsem různé typy lidí.“
„Bezpochyby.“ Na chvíli se odmlčela, přitáhla si kolena k bradě a
objala je pažemi. „Líbilo se vám v armádě? Byl jste rád, že jste se dal k
námořnictvu?“
„Někdy ano.“
„Ne vždycky?“
„Ne.“
„Drake miloval všechno, co s armádou souviselo. Bezvýhradně.“
Přestože se z jejího upřeného pohledu mohlo zdát, že ji fascinuje
pohyb kliky, Thibault pochopil, že se v myšlenkách probírá
vzpomínkami a vůbec nevnímá, co má před očima. „Dobře si vybavuju
začátek invaze. Camp Lejeune je necelou hodinu odsud, místní lidé
proto prožívali zahájení akce mnohem intenzivněji než jinde. Měla
jsem o bratra velký strach, hlavně když se začalo povídat o
chemických zbraních a sebevražedných obranných liniích. Ale víte, co
dělalo největší starost jemu, samozřejmě ještě před invazí?“
„Co?“
„Fotka. Pitomá stará fotka. Věřil byste tomu?“
Tohle Thibault nečekal. Cítil, jak se mu rozbušilo srdce, ale
přinutil se nedat nic najevo.
„Vzal si s sebou moji fotografii, pořízenou na místním jarmarku,
když jsme se tam toho roku vypravili poprvé,“ dodala. „Byl to náš
poslední společně strávený víkend, než narukoval. Jakmile jsme obešli
všechny naše oblíbené atrakce, poodešli jsme trochu stranou,
abychom měli soukromí a mohli jsme si popovídat. Pamatuju si, jak
jsme spolu hodiny seděli pod borovicí, klábosili a při tom pozorovali
ruské kolo. Bylo obrovské, celé nasvícené, vytrvale se otáčelo pod
dokonale jasnou letní oblohou a výskání dětí z něj doléhalo až k nám.
Povídali jsme si o rodičích, jací by asi byli, jestli by už měli šediny,
jestli bychom zůstali v Hamptonu, nebo se odstěhovali… Vzpomínám
si, že jsem se zadívala na nebe a nad naší hlavou zrovna padala
hvězda – napadlo mě, že nás máma s tátou možná slyší.“
Znovu se odmlčela, ponořená do vzpomínek. „Nechal si tu fotku
zalaminovat a po celý základní výcvik ji nosil všude s sebou,“
pokračovala po chvíli. „Až po příjezdu do Iráku mi poslal e-mail, ve
kterém si postěžoval, že ji ztratil, a požádal, abych mu nechala udělat
novou. Jeho přání mi připadlo bláznivé, ale uvědomovala jsem si, že
nemám ponětí, čím tam prochází, a tak jsem slíbila, že mu pošlu další.
Jenže jsem se k tomu nějak nemohla dostat. Dodnes marně hledám
odpoveď na otázku, proč. Jako by mi v tom bránil nějaký psychický
blok. Dala jsem si kartu z fotoaparátu do kabelky, ale když jsem šla
kolem dragstoru, nikdy jsem si na ni nevzpomněla. Než jsem se
nadála, invaze začala. Nakonec jsem mu novou fotku poslala, ale
dopis se mi vrátil neotevřený zpátky. Drake zemřel hned v prvním
týdnu operace.“
Upřela pohled zpříma na Thibaulta. „Pět dnů. Přesně tak dlouho
vydržel naživu. A já jsem mu neuměla vyhovět v jediné věci, o kterou
mě požádal. Víte, jak se cítím?“
 Thibaultovi se udělalo mdlo. „Netuším, co říct.“
„Na to totiž nejde říct nic,“ konstatovala. „K tak strašlivým a
smutným věcem se těžko vyjadřuje. Navíc poslední dobou mi
připadá… pronásleduje mě pocit, že se nám začíná nenávratně
vzdalovat. Nana si poprvé nevzpomněla na jeho narozeniny, Ben
jakbysmet… Ačkoli u Bena to svým způsobem chápu, nebylo mu ještě
ani pět, když Drakea zabili, a sám víte, co si člověk z té doby
pamatuje. Jen minimum. Přitom Drake byl na Bena moc hodný a rád s
ním trávil čas.“ Pokrčila rameny. „Podobně jako vy.“
Thibault nechtěl, aby to řekla. On přece mezi ně nepatřil…
„Nechtěla jsem vás přijmout,“ pokračovala, aniž věnovala pozornost
jeho rozpoložení. „Poznal jste to?“
„Ano.“
„Ale ne proto, že jste přišel pěšky z Colorada. Nebo snad i proto,
ale jen zčásti. Hlavní důvod byl ten, že jste taky sloužil u mariňáků.“
Přikývl a ona se v nastalém tichu natáhla pro zmrzlinovač. „Asi
bych tam měla přidat led,“ prohlásila. Otevřela víko, přidala dovnitř
led a pak mu podala stroj zpátky.
„Proč jste tady?“ zeptala se po chvíli.
Přestože věděl, na co se doopravdy ptá, předstíral opak.
„Zajímá mě, proč jste v Hamptonu. A tentokrát bych prosila
pravdu.“
Rychle se snažil najít nějaké přijatelné vysvětlení. „Prostě se mi tu
zalíbilo. A musím říct, že zatím mě město nezklamalo.“
Z jejího výrazu vyčetl, že čeká, co dalšího z něj vyleze. Evidentně
tušila, že něco tají. Když zůstal zticha, zamračila se. „Má to nějakou
spojitost s vaším pobytem v Iráku, že ano?“
Prozradil se mlčením.
„Jak dlouho jste tam byl?“
Nervózně se zavrtěl. Ani trochu se mu nechtělo mluvit o Iráku, ale
věděl, že nemá na výběr. „Pokaždé jinou dobu.“
„Kolikrát vás tam poslali?“
„Třikrát.“
„Zažil jste ostré boje?“
„Ano.“
„Ale vyvázl jste.“
„Přesně tak.“
 Sevřela rty a náhle se zdálo, že se každou chvíli rozpláče. „Proč vy
ano, a můj bratr ne?“
Trvalo mu čtyři otočky klikou, než konečně odpověděl.
„To netuším,“ zalhal.

Když se Elizabeth zvedla, aby zašla pro misky a lžičky na zmrzlinu,

Thibault bojoval s nutkáním zavolat Zora a zvednout kotvy. Zajít si
pro věci a bez nejmenšího otálení prostě vyrazit zpátky do Colorada,
než si to rozmyslí.
Stále musel myslet na fotografii ve své kapse, kterou Drake ztratil
a on o něco později našel. Drake v Iráku zahynul, zatímco on je teď v
jeho rodném domě a tráví čas s jeho sestrou.
Najednou mu vyschlo v ústech. Celá situace se na první pohled
jevila tak absurdní, že se raději soustředil na holá fakta. Zkrátka a
dobře, Drake si s sebou do Iráku vzal sestřinu fotku, a když se mu
nějakým nedopatřením ztratila, on ji náhodou našel. Tečka. Kouzelné
talismany existují leda v pohádkách. Ano, přežil boje v Iráku, ale
spolu s ním i většina ostatních mariňáků, které tam vyslali. Přežila
většina jeho cety včetně Victora. Někteří samozřejmě zahynuli, mezi
nimi i Drake, ale přestože šlo o tragédii, fotka za nic nemohla,
viníkem byla válka. A on podnikl cestu do Hamptonu prostě proto, že
se rozhodl jít hledat ženu z obrázku, který nosil tak dlouho u sebe. Se
žádnými kouzly ani s osudovým předurčením to nesouviselo. Jenže
nebýt Victora…
Zamrkal a připomněl si, že nevěří ničemu, co mu kamarád
vtloukal do hlavy. Šlo o pouhou teorii založenou na předtuše. Victor
jistě neměl pravdu. Alespoň ne ve všem.
Zoro vycítil jeho vnitřní boj. Zvedl hlavu a zvědavě si ho prohlížel.
Vztyčil uši, tichounce zakňučel a pak vyšel po schodech, aby pánovi
olízl ruku. Když Thibault uchopil psovu hlavu do dlaní a pozvedl ji k
sobě, Zoro mu přistrčil čumák až k obličeji.
„Co tady dělám?“ zašeptal Thibault. „Proč jsem sem přišel?“
Zatímco marně čekal na odpověď, zaslechl za sebou bouchnutí
domovních dveří.
„Mluvíte se psem, nebo sám se sebou?“ zeptala se Elizabeth.
„Obojí,“ odpověděl.
Posadila se vedle něj a podala mu lžíci. „A co jste říkal?“
 „Nic důležitého,“ zalhal znovu a pokynul Zorovi, ať si lehne. Pes se
vmáčkl na schod pod nimi, aby jim zůstal nablízku.
Elizabeth otevřela zmrzlinovač a nabrala do obou misek trochu
sladké dobroty. „Doufám, že vám bude chutnat,“ řekla a posunula mu
jeho porci.
Zanořila lžíci do zmrzliny a ochutnala. Teprve pak se obrátila k
němu, ve tváři naléhavý výraz. „Chci se vám omluvit,“ špitla.
„Za co?“
„Za tu svoji otázku… Proč vy jste vyvázl, a můj bratr ne.“
„Máte právo se takhle ptát.“ Pokývl hlavou, nervózní z jejího
pronikavého pohledu.
„Nemám,“ řekla razantně. „Bylo ode mě nesprávné, že jsem vám
takový dotaz položila. A teď mě to mrzí.“
„V pohodě,“ ucedil.
Snědla další lžíci a chvíli váhala, než znovu promluvila.
„Vzpomínáte si, jak jsem vám řekla, že jsem vás nechtěla přijmout,
protože jste byl u mariňáků?“
Přikývl.
„I tohle je zřejmě jinak, než si myslíte. Neodmítla jsem vás proto,
že mi připomínáte Drakea. Mám problém spíš s tím, jakým způsobem
můj bratr zahynul.“ Po těch slovech umlkla a poklepala lžičkou o
misku. „Řečeno vojenskou terminologií, stal se obětí přátelské palby.“
Thibault se zadíval stranou.
„Samozřejmě trvalo dost dlouho, než jsem se to dozvěděla. Když
jsme žádali podrobnější informace, předávali si nás jako horký
brambor. Všude jsme slyšeli: ‚Vyšetřování pokračuje’, nebo:
‚Zjišťujeme, co přesně se odehrálo‘, a podobně. Trvalo měsíce, než se k
nám dostalo, jak zemřel, a ani pak nám nikdo neřekl, kdo je za to
zodpovědný.“
Těžko hledala správná slova. „Prostě si nemůžu pomoct, připadá
mi to tak… nespravedlivé. Vím, že šlo o nehodu, že bratra nezastřelili
schválně, ale kdyby se něco takového stalo tady, ve Státech, hledal by
se viník. Jenže když se to přihodí v Iráku, nikdo nechce vyjít s pravdou
ven. A taky nikdy nevyjde.“
„Proč mi to vyprávíte?“ zeptal se Thibault tichým hlasem.
„Abyste znal pravý důvod mého odmítavého postoje vůči vám,“
pokračovala ve zpovědi. „Jakmile jsem zjistila, co se stalo s bratrem,
při pohledu na každého mariňáka jsem si v duchu kladla otázku, jestli
náhodou zrovna tohle není Drakeův vrah, nebo jestli ho nezná a
nekryje, aby se nikdo nic nedozvěděl. Uvědomovala jsem si, že
nejednám správně, ale neuměla jsem si pomoct. Za nějakou dobu ten
obrovský hněv ve mně zakořenil, stal se součástí mého já, jako bych
jedině tak dokázala unést svůj žal. Moje nová podoba se mi z duše
protivila, ale nebylo v mojí moci z toho začarovaného kruhu otázek a
obviňování vystoupit. Pak jste se zničehonic objevil v kanceláři vy, a
Nana, ačkoli věděla, co prožívám, nebo možná právě kvůli tomu, za
nás obě rozhodla, že vás přijme.“
Odložila misku na zem. „Proto jsem s vámi první týdny téměř
nemluvila. Nenapadalo mě, co bych mohla říct. A počítala jsem, že ani
nic říkat nebudu muset, protože s velkou pravděpodobností odejdete
jako všichni před vámi. Jenže vy jste zůstal. Pracujete tvrdě, a dost
často přes čas, jste úžasný k Naně i k mému synovi… a já najednou
zjišťuju, že ve vás ani zdaleka nevidím v první řadě mariňáka, ale spíš
fajn chlapa.“ Na chvíli se zarazila, jako by o něčem přemýšlela, a pak
do něj šťouchla kolenem. „Navíc chlapa, který nechá citlivky, jako
jsem já, vypovídat.“
Oplatil jí šťouchanec, aby věděla, že se nic neděje. „Vždyť jsou
Drakeovy narozeniny.“
„Správně,“ přisvědčila a pozvedla misku. „Tak na mého mladšího
brášku,“ řekla.
Thibault si s ní přiťukl. „Na Drakea,“ připojil se. Zoro zakňučel a
neklidně k nim vzhlédl. Elizabeth se navzdory napjatému okamžiku
natáhla a podrbala ho. „Ty nezáviď. Tohle je Drakeův okamžik.“
Pes naklonil nechápavě hlavu a Elizabeth se zasmála.
„Já vím, já vím, nerozumíš mi ani slovo.“
„To sice ne, ale dobře poznal, že jste rozrušená. Proto se drží
blízko nás.“
„Je vážně úžasný. Řekla bych, že jsem ještě neviděla vnímavějšího
a lépe vycvičeného psa. Nana tvrdí totéž, a od ní už takové hodnocení
něco znamená.“
„Díky. Měl prvotřídní předky.“
„A teď jste na řadě vy,“ prohlásila. „Já jsem vám o sobě řekla skoro
všechno.“
„Co vás zajímá?“
 Elizabeth si dala na čas. Nejprve popadla svoji misku a vložila si do
úst další lžíci zmrzliny, a teprve pak se naoko ledabyle zeptala: „Byl
jste někdy zamilovaný?“
Když mu obočí vystřelilo nahoru, preventivně ho usadila. „Ať vás
ani nenapadne namítnout, že jsem moc osobní. Já jsem vám o sobě
prozradila mnohem ožehavější věci. Tak do toho, svěřte se.“
„Jednou,“ připustil.
„Někdy nedávno?“
„Ne. Už před lety. Na vysoké škole.“
„Jaká byla?“
Zdálo se, že hledá to pravé slovo. „Taková… přírodní,“ řekl
nakonec.
Elizabeth mlčela, ale z jejího výrazu poznal, že chce slyšet víc.
„Jako hlavní obor si vybrala ženská studia,“ pokračoval. „Ráda
nosila korkové sandály a selské sukně. Opovrhovala líčením všeho
druhu. Psala články do studentských novin a podporovala iniciativy
skoro všech sociologických spolků na světě, s výjimkou těch, za nimiž
stáli muži bílé pleti nebo boháči. Jo, a byla vegetariánka.“
Pátravě se na něj zadívala. „Nějak si vás s někým takovým neumím
představit.“
„Já sebe taky ne. A ona jakbysmet. Rozhodně ne na delší dobu. Ale
nějaký čas bylo překvapivě snadné naše do očí bijící rozdíly přehlížet.
Tak jsme je přehlíželi.“
„Jak dlouho vám to vydrželo?“
„Něco málo přes rok.“
„A jste spolu v kontaktu?“
Zavrtěl hlavou. „Vůbec.“
„A kromě ní?“
„Jen pár lásek na střední. Ale musíte si uvědomit, že v posledních
pěti letech jsem zrovna moc příležitostí k seznamování neměl.“
„To asi ne.“
Zoro vstal, zahleděl se na příjezdovou cestu a co chvíli zastříhal
ušima. Evidentně něco zbystřil. Za okamžik také Thibault zaslechl
zvuk motoru a všiml si rozptýleného světla probleskujícího v dálce
skrz stromy. Když se po chvíli začalo zužovat, už nebylo pochyb o
tom, že k nim přijíždí nějaký vůz. Elizabeth se zachmuřila a vzápětí se
před nimi objevil sedan, a přestože zář lampy z verandy na cestu
nedolehla, Thibault poznal, o jaký automobil jde. Instinktivně se
napřímil, protože v takovém autě mohl přijet jen šerif nebo někdo
z jeho zástupců.
Také Elizabeth auto poznala. „Tohle nevěstí nic dobrého,“
zamumlala.
„Co podle vás chtějí?“
„Můžete mluvit v jednotném čísle,“ prohlásila a vstala. „Právě totiž
přijel můj bývalý muž.“ Sešla po schodech a jemu věnovala výmluvné
gesto. „Počkejte tady. Vyřídím to s ním sama.“
Thibault dal pokyn Zorovi, aby si sedl a zůstal na místě. Vůz
mezitím zastavil vedle Elizabethina u vzdáleného konce domu.
Thibault skrz keře zahlédl Bena, jak vystupuje z auta na místě
spolujezdce a za sebou vleče batoh. S hlavou sklopenou zamířil k
matce. Pak se otevřely dveře na straně řidiče a vystoupil Keith
Clayton, zástupce šerifa.
Zoro zavyl, pozorný a připravený na toho chlapa vystartovat,
jakmile mu pán dá pokyn. Elizabeth vrhla na psa překvapený pohled,
ale sotva se Ben postavil na světlo, rázem se přestala zaobírat psem.
Thibault si zároveň s ní všiml, že Ben nemá brýle a kolem jednoho
oka se mu rýsuje modročerný monokl.
„Co se stalo?!“ vykřikla Elizabeth, přiskočila k synovi a přidřepla si,
aby líp viděla. „Co jste dělali?“
„Nic to není,“ vyhrkl Clayton a popošel k nim. „Jenom modřina.“
Ben odvrátil obličej, aby podlitinu schoval.
„A kde má brýle?“ pokračovala Elizabeth ve výslechu, aby se
dopídila pravdy. „Tys ho praštil?“
„Ne, nepraštil. Proboha! Já bych přece na něj nevztáhl ruku. Za
koho mě máš?“
Elizabeth působila dojmem, že ho neslyší, soustředila se jen na
syna. „Jsi v pořádku? Ach jo, tohle vypadá moc ošklivě. Co se stalo,
zlatíčko? A brýle jsou rozbité?“
Věděla, že jí nepoví nic, dokud Clayton neodjede. Když mu
malinko pozvedla hlavu, všimla si, že mu v oku popraskaly žilky. Měl
ho celé krvavé.
„Jak silně jsi mu hodil míček tentokrát?“ udeřila na svého bývalého
muže, ve tváři vyděšený výraz.
 „Ani ne moc silně. Je to vážně jen obyčejná modřina. Oko má v
pořádku. A brýle se nám podařilo slepit páskou.“
„Tohle není jen obyčejná modřina!“ Elizabeth znatelně stoupl hlas,
zjevně se ovládala jen stěží.
„Přestaň se chovat, jako by to byla moje vina!“ vyštěkl Clayton.
„Ale ona to je tvoje vina!“
„Tak podle tebe je moje chyba, že neumí chytat? Házeli jsme si
jako vždycky a Ben prostě minul míček. Byla to nehoda, panebože! Že
jo, Bene? Do té doby jsme se měli báječně.“
Ben stál na místě, pohled zabodnutý do země. „Jo,“ zamumlal.
„Řekni, co se stalo. Řekni, že za nic nemůžu. No tak.“
Ben přešlápl. „Házeli jsme si, já jsem nechytil míček a on mě
bouchl do oka.“ Zvedl brýle, provizorně slepené izolepou v místě
spojení obrub a nad jedním sklíčkem. „A táta mi spravil brýle.“
Clayton rozhodil ruce. „Slyšíš? Žádná hrůza. Takové věci přece
patří ke hře.“
„Kdy se to stalo?“ dožadovala se Elizabeth odpovědi.
„Před pár hodinami.“
„A tys mi nezavolal?“
„Ne. Zajel jsem s ním na pohotovost.“
„Na pohotovost?“
„Kam jinam? Věděl jsem, že ti kluka nemůžu přivézt, aniž ho
nechám prohlédnout. Udělal jsem to, co by udělal každý zodpovědný
rodič v podobné situaci. A co jsi udělala ty sama, když spadl z
houpačky a zlomil si ruku. A jestli si vzpomínáš, nevyváděl jsem tehdy
jako pominutý, stejně jako nevyvádím kvůli tomu, že ho necháš, aby
si hrál v té boudě na stromě, přestože je životu nebezpečná.“
Elizabeth byla natolik v šoku, že nenacházela slova, a Clayton
znechuceně zakroutil hlavou. „Každopádně chtěl, abych ho odvezl
domů.“
„Tak jo,“ vysoukala ze sebe a svaly na tváři se jí napjaly a pak zase
povolily. Mávnutím paže mu dala znamení, aby se raději pakoval.
„Teď už je to stejně jedno. Klidně jeď, já už se o něj postarám.“
Ve chvíli, kdy objala Bena kolem ramen, aby ho odvedla do domu,
Clayton zmerčil na verandě Thibaulta, který se díval přímo na něj.
Clayton vytřeštil oči a pak po něm šlehl zlostným pohledem.
Okamžitě zamířil k verandě.
 „Co vy tady děláte?“ vybafl.
Thibault si ho dál mlčky prohlížel, aniž se pohnul. Zoro vrčel čím
dál zlověstněji. „Co tady dělá, Beth?“
„Nemohl bys raději odjet, Keithe? Promluvíme si zítra.“ S těmi
slovy se odvrátila.
„Takhle mě odbývat nebudeš,“ vychrlil ze sebe a popadl ji za paži.
„Na něco jsem se tě ptal.“
V tu chvíli Zoro zavrčel opravdu výhružně. Zadní nohy se mu
začaly znatelně chvět, vycenil zuby a naježil se. Zdálo se, že teprve v
té chvíli ho Clayton zaregistroval.
„Být vámi, raději bych ji pustil,“ poznamenal Thibault. Mluvil
klidným a monotónním hlasem. Spíš jako by šlo z jeho strany o radu,
ne o rozkaz. „A hned.“
Clayton s pohledem přišpendleným k psovi okamžitě poslechl. A
zatímco Beth s Benem spěšně zamířili na verandu, Clayton upřel
plamenný pohled na Thibaulta. Zoro udělal krok vpřed a pořád vrčel.
„Myslím, že byste měl odejít,“ řekl Thibault tichým hlasem.
Clayton chvíli zvažoval možnosti, pak udělal krok vzad, a nakonec
se otočil k odchodu. Celou cestu k autu potichu nadával. Jakmile
nastoupil a zabouchl za sebou dveře, Thibault poplácal Zora. „Hodný
pes,“ pošeptal mu do ucha.
Clayton zacouval, potom se na příjezdové cestě natřikrát trhaně
otočil do protisměru a na závěr vyrazil tak prudce, až za ním odlétal
štěrk. Teprve když koncová světla jeho vozu zmizela z dohledu, Zoro
se přestal ježit, naopak začal vrtět ocasem, protože zahlédl přicházet
Bena.
„Nazdar, kamaráde,“ pozdravil ho Ben.
Zoro se tázavě ohlédl po Thibaultovi, jestli mu dá volno. „Jen bež,“
řekl Thibault a pustil ho. Zoro radostně odskákal k Benovi a šťouchl
do něj čumákem, jako by chtěl říct: Jsem tak rád, že jsi zpátky!
Ben vypadal na vrcholu blaha. Začal ovčáka hladit a při tom k
němu vlídně promlouval. „Chyběl jsem ti, co? Však ty mne taky…“
„Pojď už domů, zlatíčko,“ pobídla ho Elizabeth. „Chci se na to
tvoje oko podívat na světle. A dám ti tam led.“ Jakmile otevřeli dveře,
Thibault vstal.
„Dobrou noc, Thibaulte,“ rozloučil se Ben a zamával.
„Dobrou, Bene.“
 „Můžu si zítra hrát se Zorem?“
„Jestli máma nebude mít nic proti, já souhlasím.“ Thibault poznal,
že Elizabeth chce být se synem sama. „Asi bych měl jít,“ konstatoval.
„Už je dost pozdě a ráno brzy vstávám.“
„Děkuju za všechno,“ řekla. „Jsem vaším dlužníkem. A omlouvám
se.“
„Nemáte se za co omlouvat. Dobrou noc.“
Když se na příjezdové cestě po pár krocích otočil zpět k domu a za
záclonou v obývacím pokoji zahlédl pohyb, zůstal stát a chvíli ty dvě
siluety za oknem pozoroval. Úplně poprvé měl dojem, že možná
konečně začíná chápat, proč do Hamptonu přišel.
 14
Clayton

Z e všech míst na světě musel na toho chlápka narazit zrovna u

Beth. Koho by to napadlo, krucinál? Asi nikoho… Pocítil vůči
tomu člověku čirou nenávist. Blbost, opravil se vzápětí, nenávist je k
ničemu. Musí Thibaulta zničit. A nejen proto, že mu šlohnul
fotoaparát a vypustil pneumatiky, byť i to, samo o sobě, volá po pár
týdnech strávených v chládku, hezky se skupinkou agresivních
narkomanů, kteří pro pár gramů drogy udělají cokoli. Především
nedokáže strávit, že tentýž chlap, který si s ním už jednou nehezky
zahrál, z něj udělal před Beth kapitálního poseru.
Být vámi, raději bych ji pustil. A hned… Už v té chvíli Thibault
přestřelil, jenže mu to nestačilo. Naopak. Vzápětí nasadil všemu
korunu. Myslím, že byste měl odejít… A znovu tím smrtelně vážným,
a zároveň otráveným hlasem, jakým Clayton s oblibou promlouval ke
zločincům. Ale vůbec nejhorší bylo, že on toho obejdu poslechl a
odplížil se k autu jako spráskaný pes, ocas stažený mezi nohy.
Za normálních okolností by něco takového nestrpěl ani náhodou a
vyřídil by si to s tím mizerou rovnou na místě, i když Beth s Benem
stáli opodál. Aby věděl, že Keitha Claytona nikdo nebude beztrestně
poučovat, co má dělat, a že se tudíž právě dopustil největší chyby v
životě. Jenže copak mohl? Ani nápad! Vždyť ten pes baskervillský
celou dobu nespustil z očí jeho rozkrok, jako by tam viděl chutnou
svačinku. Ve tmě působil dojmem vzteklé bestie a jemu se hlavou
začaly honit historky, které Kenny Moore tak rád vyprávěl o
Panterovi.
Jenže co ten grázl dělal u Beth, sakra? Jak se tam octl? Clayton měl
pocit, že se proti němu všechno spiklo. Těžko si představit výstižnější
závěr totálně podělaného dne, kdy se mu skoro nic nedařilo – hlavně
od chvíle, kdy se u něj v poledne objevil Ben, unuděný a náladový jako
vždy, a hned začal remcat, že zase musí se smetím.
Považoval se za trpělivého člověka, ale synův přístup už ho vážně
začal unavovat. A tak nezůstal jen u odpadků. Vzápětí dal Benovi za
úkol, aby uklidil v kuchyni a koupelně, jen ať vidí, že život není
procházka růžovým sadem, že se vyplatí zachovávat aspoň částečnou
slušnost, myslet pozitivně, a takové ty věci. Kromě toho každý ví, že
maminky jsou tu od toho, aby děti rozmazlovaly, zatímco otcové je
mají naučit, že nic není zadarmo. Nebo snad ano? Kluk nakonec
odvedl s úklidem moc dobrou práci, ostatně jako vždy, tudíž pokud
šlo o něj, věc byla vyřízená a mohli na všechno zapomenout. Jelikož
nastal čas na odpočinek, vzal Bena ven, aby si trochu zaházeli. Který
kluk by si v krásném sobotním odpoledni nechtěl jít s tátou házet
míčkem?
Ben. Jedině Ben.
Jsem unavený. Je fakt vedro, tati. Musím s tebou jít?
Nakonec se mu po vyslechnutí snad tisící pitomé výmluvy
podařilo dostat Bena ven, jenže tam se synáček pro změnu ponořil do
svého obvyklého mlčení. I ryba toho namluví víc. A to není všechno.
Přestože mu řekl už tolikrát, aby se na ten zatracený míček díval, Ben
pouštěl jeden za druhým. Vůbec se nesnažil. Určitě to dělal naschvál.
A když mu balónek utekl, doběhl pro něj? Jistěže ne. Jeho syn přece
nebude nikam běhat. Navíc má tolik práce s dumáním nad
nespravedlností světa, že chytá jako ponocný.
Nakonec se doopravdy vytočil. Tolik se snažil, aby se spolu měli
fajn, jenže Ben veškeré jeho úsilí bojkotoval. I proto mu poslal ten
poslední míček nejspíš o trochu prudčeji… No ano, něco na tom bude,
uznal v duchu Clayton. Ale co se dělo pak, to nebyla jeho chyba.
Kdyby Ben dával pozor, míček by mu z lapačky ne vyklouzl a nic by se
nestalo. Nedostal by pecku do oka a nerozeřval se jako mimino. Ječel,
jako kdyby ho na nože bral, přitom se mu dohromady nic nestalo.
Rozhodně nebyl první kluk na světě, kterého praštil balon do obličeje.
Ale to bylo teď vedlejší. Kluk potřeboval ošetřit, přestože nešlo o
nic vážného. Modřina se za pár týdnů ztratí a za rok si Ben na celou
událost ani nevzpomene, nebo se bude před kluky chvástat, jak mu
jednou míček udělal parádní monokl.
Víc ho trápila Beth. Ta určitě nezapomene, bude v sobě živit zášť
vůči němu, i když si Ben za tuhle nehodu mohl víceméně sám. Vůbec
jí nedochází, že všichni kluci vzpomínají na svoje sportovní zranění s
pýchou.
Tušil, že Beth bude vyvádět, až k ní Bena přiveze, a nezazlíval jí to.
Matky už jsou takové. Každopádně byl připravený přijmout menší
scénu. Celou dobu měl dojem, že situaci zvládl obstojně, nebýt
závěru, kdy na verandě zahlédl toho obejdu. Logana Thibaulta. Seděl
na schodech a tvářil se, jako by mu to tam patřilo.
Pravda byla, že se po tom chlapovi s nemožným francouzským
příjmením, které si člověk zapamatuje napoprvé, pídil několik dnů,
ale když neměl úspěch, nechal to plavat, jelikož usoudil, že dotyčný
už není ve městě. Takového individua s psiskem by si snad někdo
všiml, ne? Z toho důvodu se na něj přestal vyptávat.
Kdyby jen tušil, jak obrovské chyby se dopouští! Každopádně
nemělo smysl plakat nad rozlitým mlékem, teď musel především
vymyslet, jak bude postupovat dál.
Logan Thibault s ním ještě bude mít co do činění, to bylo jisté. A
on, Clayton, už se nenechá přistihnout nepřipravený. Jinými slovy, ať
podnikne cokoli, ze všeho nejdřív si musí opatřit informace. Odkud
ten chlap pochází, kde pracuje, kde tráví volný čas. Kde by ho mohl
zastihnout o samotě.
To totiž nebylo tak snadné, jak se mohlo na první pohled zdát,
zejména s ohledem na tu chlupatou bestii. Instinkt Claytonovi
napovídal, že Thibault a jeho pes představují téměř – ne-li úplně –
nerozlučnou dvojici, ale nepochyboval, že si poradí i s tím.
Usoudil, že je bezpodmínečně nutné, aby vypátral, co s tím
individuem spojuje Beth. Pokud věděl, její poslední amant byl ten
blbeček Adam. Zdráhal se uvěřit, že by s Thibaultem mohla něco mít,
protože dosud se doslechl o všem, co se kolem ní jen šustlo. Upřímně
řečeno si v prvé řadě nedokázal představit, co by na takovém člověku
viděla. S vysokoškolským vzděláním se přece nemusí zahazovat s
nějakým vandrákem, který se přitrmácel do města. Vždyť ten chlap
nemá ani auto!
Na druhou stranu s ním trávila sobotní večer, a to už něco
znamená. Něco tady zkrátka nehrálo. Když nad tím chvíli přemýšlel,
napadlo ho, že tam Thibault možná pracuje… Ale ať už se věci mají
jakkoli, on zjistí pravdu. A až ji zjistí, pěkně si váženého Logana
Thibaulta podá. Však on ještě bude proklínat den, kdy se v
Claytonově městě objevil.
 15
Beth

N eděle byla nejteplejší den z celého léta, vlhkost i teplota lámaly

rekordy. Na náhorní plošině v Piedmontu vysychala jezera,
obyvatelé města Raleigh začali úzkostlivě šetřit vodou a ve východní
části státu kvůli nekonečnému vedru vadla úroda. Za uplynulé tři
týdny se lesy proměnily v troud a hrozily požáry od náhodně
odhozeného nedopalku nebo blesku. Daly se čekat každým
okamžikem, otázka zněla, kdy a kde vzplanou.
Dokonce i Logan na sobě pociťoval účinky horka a psům se všude
jinde než v kotcích vedlo mizerně. Zkrátil jim proto výcvik o pět
minut a věnčil je zásadně u potoka, kde se mohli zchladit ve vodě.
Zoro se od rána šel smočit už snad desetkrát, a když se ho Ben po
návratu z kostela snažil přimět k aportování, reagoval velmi vlažně.
Ben tedy donesl na přední verandu stojací ventilátor, namířil ho na
Zora a sám si sedl na zem vedle psa s detektivkou Vražda Rogera
Ackroyda, jednou z mála knih od Agathy Christie, které ještě
nepřelouskal. Krátce se zastavil u Logana a vyměnil si s ním pár
nesoustředěných vět, ale pak se vrátil k četbě.
Beth si obvykle taková líná nedělní odpoledne užívala, ale
tentokrát se v ní při každém pohledu na synovu tvář a jeho provizorně
poslepované obroučky vzedmula vlna hněvu na Keitha. V pondělí ji a
Bena čekala návštěva optika, aby mu nechali brýle spravit pořádně.
Její bývalý muž na něj musel poslat pořádnou dělovku, třebaže tvrdil
něco jiného. Kladla si otázku, jak může otec udělat něco takového
desetiletému dítěti.
Otec ražení Keitha Claytona s tím zjevně nemá problém.
Ano, udělala chybu, že si ho kdysi vzala, a s tím se už nějak
vyrovnala, ale ničilo ji, že musí zbytek života sledovat, jak ta chyba
plodí další a další zlo. Benův vztah s otcem se podle všeho spíš
zhoršoval, než zlepšoval. Nepopírala, že syn potřebuje mužskou
společnost a autoritu, a Keith byl jeho otec, ale…
Zavrtěla hlavou. Částí svého já toužila vzít Bena a prostě se
odstěhovat. Usadit se někde úplně jinde a začít znovu. Bylo snadné
představit si, že kdyby opravdu dokázala zvednout kotvy, zmizely by
všechny její problémy. Jenže realita byla jiná. Dobře věděla, že by to
dokázala, všechno ostatní však hovořilo proti. I kdyby Naně sloužilo
zdraví natolik, že by se dokázala postarat o sebe i o podnik, což byla
utopie, Keith by si stejně nedal pokoj, dokud by nezjistil, kam se s
Benem přestěhovala. Jeho dědeček by na tom trval, a bezpochyby by
neváhali řešit celou věc soudní cestou. S největší pravděpodobností by
ji za její neúčasti nechali zbavit nároku na péči o Bena. Keithův strýc,
vážený soudce Clayton, by se o to postaral. Tahle hrozba, třebaže
nevyřčená, visela ve vzduchu už od rozvodu. A ona ji musela brát
vážně. Možná by uspěla s odvoláním, ale jak dlouho by trvalo, než by
se věc projednávala znovu? Dvanáct měsíců? Nebo osmnáct? Kdepak,
nehodlala o syna přijít ani na takovou dobu. A už vůbec nechtěla, aby
Ben musel s Keithem trávit víc času než teď.
Popravdě řečeno, pouhá představa, že by soud svěřil Bena do jeho
péče, děsila Keitha stejně jako ji. V průběhu let celkem nenásilně – a
aniž někdo z nich nahlas vyslovil, jak se věci mají – dospěli k
ideálnímu řešení pro obě strany. Keith si bral Bena k sobě co nejmíň,
ale zároveň tak často, aby vyhověl dědečkovi. Bylo nefér, aby někdo z
nich používal Bena jako rukojmí, avšak nemohla proti tomu nic dělat.
Nechtěla riskovat, že o něj přijde. Keith by udělal cokoli, aby mu
nevyschl přísun peněz, a dědeček Clayton holt vnukovy návštěvy
vyžadoval.
Lidé si rádi myslí, že sami určují, jakým směrem se bude ubírat
jejich život, ale Beth se poučila, že možnost volby je mnohdy jen
iluzorní. Alespoň pro ni v Hamptonu, kde téměř všechno řídili
Claytonovi, určitě iluzorní byla. Keithův dědeček se k ní vždy choval
zdvořile, když se potkali v kostele, a přestože už léta usiloval o odkup
Naniných pozemků, nedělal jim potíže. Prozatím. Ale nebylo pochyb,
že rodinný klan Claytonů neváhá použít svoji moc, kdykoli se to hodí.
Všichni do jednoho vyrůstali s vědomím, že jsou výluční, dokonce
snad ve svých očích pomazaní. Proto ji předešlého večera překvapilo,
jak snadno Keith odtáhl domů.
Logan zvládl situaci naprosto dokonale. Byla vděčná za jeho i
Zorovu přítomnost, ale snad ještě víc ocenila fakt, že se vzápětí taktně
rozloučil. Vycítil, že chce být s Benem sama, a přijal to se stejnou
samozřejmostí, s jakou vypoklonkoval Keitha.
 Neuniklo jí, že Logan je za každých okolností klidný a neústupný.
Když mu vyprávěla o Drakeovi, nesnažil se zavést řeč na sebe a svoje
prožitky, ani jí hned nezačal radit. I z toho důvodu k němu cítila
důvěru a prozradila mu na sebe tolik věcí. Byla sice z bratrova výročí
malinko naměkko, ale ne tolik, aby nevěděla, co dělá. Už to, že ho
požádala, aby zůstal, o lecčems svědčilo. Nejspíš se mu ve skrytu duše
chtěla svěřit.
„Mami?“
Beth se otočila za Benovým hlasem. Jeho oko stále vypadalo
hrozně, ale předstírala, že si toho nevšímá. „Copak, zlato?“
„Máme nějaké prázdné pytle na odpadky? A špejle?“
„Jasně. Proč se ptáš?“
„Thibault řekl, že mi ukáže, jak se vyrábí drak. A že ho pak
můžeme spolu pouštět.“
„No bezva.“
„Jako dítě si prý taky dělal draky sám a lítali skvěle.“
Usmála se. „Nic víc nepotřebuješ? Jen pytle na odpadky a špejle?“
„Vlasec a leukoplast jsem už našel u dědečka v garáži.“
Všimla si, že přes zahradu k nim přichází Logan. Ben ho zahlédl ve
stejném okamžiku.
„Ahoj, Thibaulte!“ zavolal. „Tak co, půjdeš se mnou vyrábět toho
draka?“
„Zrovna jsem se šel zeptat, jestli jsi nachystaný,“ zavolal zpátky
Logan.
„Skoro. Už mi chybí jen špejle a igelitové pytle.“
Logan mávl rukou na znamení, že slyšel. Jak se postupně
přibližoval, Beth si bezděčně prohlížela jeho široká ramena a štíhlý
pas. Ne že by to bylo poprvé, co vzala na vědomí jeho tělo, ale
tentokrát ji zaskočil pocit, že na něj skoro zírá. Otočila se tedy raději k
Benovi a položila mu ruku na rameno. „Pytle na odpadky jsou pod
dřezem a špejle ve spíži hned vedle sušenek. Zajdeš si tam sám, nebo
ti je mám donést já?“
„Jdu sám,“ odpověděl. Pak houkl na Logana: „Za vteřinku jsem
zpátky!“
Logan došel pod schody přesně ve chvíli, kdy Ben zmizel v domě.
„Tak vy budete vyrábět draka?“ zeptala se Beth na uvítanou. Její
tón vyjadřoval překvapení i uznání.
 „Ben říkal, že se nudí.“
„A opravdu bude lítat?“
„Doufám, že ano. Není to tak těžké, jak by se mohlo zdát.
Nechcete nám pomoct?“
„Ani ne,“ odmítla jeho nabídku. Při pohledu zblízka ji zaujalo, jak
se mu zpocené tričko lepí k hrudníku, a opět pro jistotu odvrátila
zrak. „Nebudu vám překážet. Je to spíš klučicí záležitost. Ale donesu
vám limonádu. A jestli dostanete hlad, můžete zůstat na večeři. Jste
vítán, i když ani tentokrát nebude nic světoborného – Ben dostal chuť
na párky a makaróny se sýrem.“
Logan přikývl. „Dám si rád.“
Vtom se vrátil Ben, igelitové pytle v jedné ruce, špejle ve druhé.
„Mám všechno!“ oznámil a z tváře mu navzdory modřině a
pokřiveným brýlím čišelo vzrušení. „Tak jdeme na to?“
Logan nepřestával upírat pohled do její tváře a vyloženě si dával s
odpovědí na čas, zatímco Beth už potřetí toho dne zrozpačitěla a
raději otočila hlavu, aby si nevšiml, jak rudne.
„Já jsem připravený,“ řekl nakonec a věnoval Benovi široký úsměv.

Jakmile se Logan s Benem zabrali do výroby draka, usazení u

piknikového stolku pod velikánským dubem, Beth se opakovaně
přistihla, že je pozoruje. Vítr k ní občas přivál i útržky jejich
rozhovoru – většinou buď Logan radil Benovi, co dál, nebo Ben
vyzvídal, jestli udělal to či ono dobře. Evidentně si práci na společném
díle užívali. Ben nezavřel pusu, a i když tu a tam něco zkazil, Logan to
pomocí lepicí pásky vždycky zachránil. Zoro jim celou dobu poklidně
dřímal u nohou.
Kdy naposledy zčervenala pod pohledem nějakého muže?
Přemýšlela, nakolik tyhle dlouho nepoznané rozpaky pramení ze
skutečnosti, že Nana odjela. Posledních pár večerů měla snad poprvé
v životě pocit naprosté samostatnosti. Koneckonců, nebylo se čemu
divit – od Nany se přestěhovala ke Keithovi, a potom od něj zase zpět
k Naně, kde už zůstala. A přestože měla Naninu společnost ráda a
vyhovovala jí opora, kterou si navzájem poskytovaly, představovala si
svůj život v dospělém věku poněkud jinak. Kdysi snila o tom, že si
pořídí vlastní dům, ale dosud nenastal ten správný čas. Po rozchodu s
Keithem potřebovala, aby jí Nana vypomáhala s Benem; jakmile Ben
vyrostl, zastihla je smrt Drakea a hned nato dědečka, takže s Nanou
závisely jedna na druhé víc než kdy jindy; no a když se konečně začala
cítit na osamostatnění, Nana prodělala mrtvici a ona prostě
nedokázala nechat na holičkách někoho, kdo ji vychoval.
Ale právě v téhle chvíli jí zcela nečekaně před očima vyvstal
obrázek toho, jak by si přála žít, kdyby události plynuly jinak. Zrovna
teď, kdy seděla na verandě prázdného domu a pozorovala špačky, jak
létají ze stromu na strom, se přímo před ní odvíjel děj, jenž ji
naplňoval přesvědčením, že snad na světě přece jen věci můžou
fungovat, jak mají. Dokonce i z dálky viděla, jak pekelně se Ben
soustředí na dokončení draka. Logan se každou chvíli naklonil
dopředu, aby ho usměrnil, trpělivě a klidně mu ukazoval, co má
udělat, ale nechal ho pracovat samostatně, aby mu nezkazil zábavu.
Při pohledu na něj, jak se zcela přirozeně věnuje jejímu synovi a bez
sebemenšího hněvu nebo rozmrzelosti po něm opravuje chyby, se v ní
vzedmula náhlá vlna vděku a náklonnosti. Než ji stačil opustit údiv
nad všemi těmi novými pocity, které prožívá, zahlédla ty dva, jak se
přesouvají doprostřed zahrady. Logan držel draka nad hlavou a Ben
odvíjel vlasec. Jakmile se Ben rozběhl, Logan vyrazil za ním, ale draka
pustil, teprve až chytil vítr. Potom zůstal stát na místě a upřel pohled
vzhůru. Drak se nesl výš a výš a Ben byl očividně nadšený. Když
Thibault při pohledu na něj radostně zatleskal, Beth zčistajasna
pochopila obsah i pravdivost pořekadla, že někdy i úplně obyčejné
věci můžou být výjimečné, pokud je děláme s těmi správnými lidmi.

Večer volala Nana, že by následující pátek potřebovala vyzvednout. Za

její nepřítomnosti Logan večeřel každý den společně s Beth a Benem.
Většinou sice v prvé řadě vyhověl Benovi, který na něj naléhal, aby
zůstal, ale Beth velmi rychle pochopila, že je s nimi rád a náramně mu
vyhovuje, když to zařídí někdo jiný. Občas ji napadlo, že zřejmě nemá
s důvěrnostmi o nic větší zkušenosti než ona.
Po večeři se obvykle šli projít. Ben se Zorem uháněli po pěšině k
potoku napřed a ona s Loganem je pomalým krokem následovali. Jen
jednou se vypravili do města na nábřeží South River a tam si poseděli
u vody pod jedním z mostů. Někdy jen tak nezávazně probírali
všechno možné, například co zajímavého se odehrálo v práci nebo jak
Logan pokračuje s tříděním evidence, ale jindy mu podle všeho
stačilo, když kráčeli vedle sebe a nemluvili. Jelikož neměl s mlčením
problém, Beth překvapivě taky vůbec nevadilo.
Ale něco se mezi nimi odehrávalo, a ona to věděla. Přitahoval ji.
Dokonce i ve škole, kde kolem ní neustále poletovali její žáčci,
opakovaně zjišťovala, že přemýšlí o tom, co Logan zrovna asi dělá.
Postupem času si přestala zastírat, že se těší z práce domů, protože se
tam uvidí s ním.
Ve čtvrtek večer se všichni nahrnuli do Naniny dodávky a vyrazili
do města na pizzu. Zoro ležel v nákladním prostoru, hlavu měl
položenou na postranici a uši mu vlály dozadu. Beth nedokázala
potlačit pocit, že mají s Loganem první schůzku, i když jim její
desetiletý syn dělal garde.
Pizzerie U Luigiho s ochozenou cihlovou podlahou, piknikovými
stoly s lavicemi a obložením na stěnách se nacházela v tiché boční
uličce v centru, mezi krámkem se starožitnostmi a právnickou
kanceláří. Působila útulným a domáckým dojmem, zčásti patrně
proto, že Luigi na výzdobu interiéru nesáhl od dob Bethina dětství. V
zadní části nabízela videohry z osmdesátých let, například Asteroidy,
Stonožku nebo Pac-Mana, a byly stejně oblíbené jako kdysi, byť
patrně jen z toho důvodu, že ve městě chyběly pořádné videoherny.
Beth ten podnik milovala. Luigimu i jeho ženě Marii bylo něco
přes šedesát, pracovali sedm dnů v týdnu a bydleli v bytě nad
restaurací. Zůstali bezdětní, ale fungovali jako náhradní rodiče téměř
všech adolescentů ve městě, a každý se od nich dočkal nadšeného
přijetí, takže měli neustále plno.
Ten večer se tu našla obvyklá směsice hostů – rodiny s dětmi, pár
lidí, kteří evidentně právě skončili práci v advokátní kanceláři ve
vedlejším vchodu, několik postarších párů a sem tam nějaká skupinka
mládeže. Jakmile Maria zahlédla Beth s Benem, rozzářila se a
okamžitě k nim vyrazila. Cestou popadla jídelní lístky.
„Nazdar, Beth. Ahoj, Bene.“ Když míjela kuchyň, nakoukla dovnitř
a zavolala: „Hej, Luigi! Pojď sem na moment. Beth s Benem jsou tady.“
Maria byla podsaditá tmavovlasá žena kyprých tvarů s nekonečně
vlídným úsměvem. Stejný rituál předvedla při každé Bethině návštěvě,
a přestože takto vřele nejspíš vítala každého, Beth pokaždé měla pocit
výlučnosti.
 Pak se z kuchyně vynořil Luigi, na sobě zamoučenou zástěru,
která se mu napínala přes monstrózní břicho. Jelikož stále pekl pizzu
sám a v restauraci byl ustavičně cvrkot, z časových důvodů jim mohl
pouze zamávat. „Rád vás zase vidím!“ zavolal. „Díky, že jste přišli!“
Maria položila Benovi ruku na rameno, srdce na dlani jako
obvykle. „Nemůžu uvěřit, jak jsi vyrostl, člověče! Vždyť už je z tebe
málem chlap. A ty jsi pořád jako růžička, Beth.“
„Děkuju, Mario,“ odpověděla Beth. „Jak se vám daří?“
„Pořád stejně. Nevíme, co dřív. A co ty? Ještě učíš?“
„Jo, učím,“ přisvědčila Beth, a jelikož Maria vzápětí nasadila vážný
výraz, přesně odhadla, na co se chce zeptat dál. V malém městě se nic
neutají.
„A jak je na tom Nana?“
„Dělá pokroky. Už docela funguje.“
„Slyšela jsem, že je na návštěvě u sestry.“
„No ne, vy víte i tohle?“ Beth nedokázala skrýt údiv.
„To víš,“ opáčila Maria a pokrčila rameny. „Stačí poslouchat, co si
lidé povídají.“ Teprve pak si podle všeho všimla Logana. „A kdopak je
tohle?“
„Promiňte, že jsem vás hned na začátku nepředstavila. Vzali jsme
k vám s Benem svého kamaráda, pana Logana Thibaulta,“ pronesla
Beth a toužebně si přála, aby se při tom nezačervenala.
„Jste v Hamptonu nový? Ještě jsem vás tu neviděla.“ Maria si ho
přeměřila od hlavy až k patě. Ani trochu se nesnažila maskovat svoji
zvědavost.
„Přišel jsem do města teprve nedávno.“
„Jako společník mých oblíbených hostů jste u nás každopádně
srdečně vítán, pane Thibaulte.“ Nato máchla paží a ukázala někam
před sebe. „Pojďte se mnou, usadím vás do boxu, ať máte klid a
soukromí.“
Maria šla napřed, a když našla volný stůl, rozdala jim jídelní lístky,
dřív než vklouzli na svá místa. „K pití pro všechny slazený ledový čaj?“
„Budete moc hodná,“ souhlasila Beth. Pak počkala, až Maria
odspěchá do kuchyně, a obrátila se k Loganovi. „Dělá široko daleko
ten nejlepší ledový čaj. Snad vám nevadí, že jsem ho objednala i pro
vás.“
„Vůbec ne.“
 „Nedala bys mi pár čtvrťáků?“ poprosil Ben. „Rád bych si zahrál
nějakou hru.“
„Tak trochu jsem s tím počítala,“ odpověděla Beth a sáhla do
kabelky. „Pár jsem jich před odchodem z domu popadla ze sklenice s
drobnými. Dobře se bav,“ popřála synovi. „A nedávej se do řeči s
cizími lidmi. Ani s nimi nikam neodcházej.“
„Už mi není pět,“ ozval se Ben dotčeně. „Ale deset.“
Sledovala ho, jak míří k herním konzolám, pobavená jeho
odpovědí. Někdy se vyjadřoval jako středoškolák.
„Má to tu něco do sebe,“ řekl Logan.
„A jídlo je taky úžasné. Dělají tady poctivou pizzu na vysokém
těstě a ani náplní rozhodně nešetří. Těžko byste hledal lepší. S čím ji
budete chtít?“
Poškrábal se na bradě. „Hmm… nejspíš si poručím hodně česneku
a extra porci ančoviček.“
Nakrčila nos. „Opravdu?“
„Pokusil jsem se o vtip. Objednejte, na co jste zvyklí. Já nemám
žádné zvláštní chutě.“
„Ben má rád paprikáš.“
„Tak objednejte pizzu s paprikášem.“ Beth věnovala Loganovi
šibalský pohled.
„Už vám někdo řekl, že jste výjimečně bezproblémový člověk?“
„Poslední dobou ne,“ odpověděl. „Ale je pravda, že jsem toho
během svojí cesty s nikým moc nenamluvil.“
„Nepřipadal jste si osamělý?“
„Díky Zorovi ne. Umí člověka vyposlechnout.“
„Ale nemůže se zapojit do rozhovoru.“
„To je pravda. Na druhé straně si aspoň nestěžoval na dlouhou
chůzi. Většina lidí by určitě skuhrala.“
„Já třeba ne.“ Beth si odhodila pramen vlasů přes rameno.
Logan na to nic neřekl.
„No vážně,“ nedala se. „Ani bych nemukla.“
Dál mlčel.
„Tak dobře, máte pravdu. Možná bych občas brblala.“
Tentokrát se zasmál a pak si začal prohlížet restauraci. „Kolik lidí
tady asi znáte?“
 Rozhlédla se a chvíli uvažovala. „Většinu z nich jsem už někdy
viděla, ale kolik jich doopravdy znám? Kolem třiceti.“
Tedy víc než polovinu přítomných, odhadl Logan. „Jaké to je?“
„Ptáte se, jaké je, když každý o každém všechno ví? Řekla bych, že
přijde na to, kolik velkých bot jste udělal, protože lidé propírají
zejména tohle. Avantýry, ztráty zaměstnání, drogy, alkoholismus,
autonehody. Na druhé straně, když jste nevinný jako čerstvě
napadaný sníh, žije se vám celkem lehce. Já jsem toho zářný příklad.“
Zakřenil se. „Leckdo by vám mohl závidět.“
„Přesně tak. Jsem šťastná žena. Můžete si gratulovat, že se mnou
sedíte u jednoho stolu.“
„O tom ani na vteřinu nepochybuju.“ V té chvíli dorazila Maria s
pitím. Když odcházela, nepatrně zvedla obočí, aby naznačila své
sympatie k Loganovi, a taky aby dala Beth najevo, že od ní při první
vhodné příležitosti očekává hlášení, co spolu mají, samozřejmě pokud
opravdu nejsou jen kamarádi.
Beth se napila a Logan hned po ní. „Co mu říkáte?“
„Je opravdu sladký,“ řekl Logan. „Ale chutný.“
Beth kývla a papírovým ubrouskem setřela kapky rosy z vnějšího
povrchu sklenice. Pak ubrousek zmačkala a odložila stranou. „Jak
dlouho se chcete v Hamptonu zdržet?“
„Co je tohle za otázku?“
„Nepocházíte odsud, máte vysokoškolské vzdělání, vykonáváte
práci, kterou by většina lidí opovrhovala, a ještě jste málo placený.
Podle mě se ptám zcela logicky.“
„Nemám v plánu dát výpověď.“
„Na to jsem se neptala. Chtěla jsem od vás slyšet, jak dlouho se
hodláte v Hamptonu zdržet. Upřímně.“
Mluvila tónem, který nepřipouštěl žádné vytáčky, a Logan si ji
uměl velmi snadno představit, jak umravňuje neukázněnou třídu.
„Upřímně? Netuším. A odpovídám tak hlavně proto, že v
uplynulých pěti letech jsem se naučil nebrat nic jako hotovou věc.“
„Nicméně ani teď jste mi neodpověděl.“
Zdálo se, že v jejím hlase zachytil zklamání, protože si očividně
lámal hlavu, jak ji uspokojit. „Dobrá, zkusím to jinak,“ promluvil
nakonec. „Zatím se mi tady líbí. Práce mě baví, Nana je skvělá šéfová,
rád trávím čas s Benem a nemám v plánu v dohledné době z
Hamptonu odejít. Teď už jsem vám odpověděl?“
Jeho slova i způsob, jakým při řeči pátral v její tváři, v ní
rozdmýchaly pocit nejasného očekávání. Stejně jako on se nachýlila
mírně dopředu. „Ve výčtu toho, co vás tady drží, jste něco
podstatného vynechal.“
„Skutečně?“
„Ano. Moji maličkost.“ Pozorovala, jak se bude tvářit, a sama se
lišácky uculovala.
„Možná jsem zapomněl,“ řekl a rty se mu téměř neznatelně zvlnily
do úsměvu.
„To bych neřekla.“
„Nebo že bych byl nesmělý?“
„Taky ne. Zkuste do třetice.“
Zavrtěl hlavou. „Nic mě nenapadá.“
Významně na něj mrkla. „Dám vám čas na rozmyšlenou, třeba na
něco přijdete. Vždyť se k tomu můžeme vrátit.“
„Férová nabídka. Kdy?“
Uchopila sklenici do obou rukou a cítila, jak se jí při pouhém
pomyšlení na to, co se chystá říct, zmocňuje prapodivná nervozita.
„Máte čas v sobotu večer?“
Možná ho překvapila, ale nedal na sobě vůbec nic znát.
„Tak v sobotu večer.“ Pozvedl sklenku s ledovým čajem a dlouze se
napil, aniž z ní při tom spustil zrak.
Nikdo z nich si nevšiml, že se ke stolu vrátil Ben.
„Už jste objednali pizzu?“

Když Beth ležela večer v posteli, zírala do stropu a snažila se pochopit,

co ji to napadlo.
Kroku, který udělala, se měla z mnoha důvodů vyvarovat. Stále o
Loganovi ani o jeho minulosti nevěděla skoro nic. Pořád jí tajil, proč
do Hamptonu přišel – dalo se tedy říct, že jí nedůvěřuje, ale v
důsledku toho ani ona nedůvěřovala beze zbytku jemu. Navíc byl
Naniným zaměstnancem a denně měli jeden druhého na očích. Kladla
si otázku, jak se zachovají, když se ukáže, že šlápli vedle. Že do ní
vkládá očekávání, jež ona nebude umět naplnit. Přišel by v pondělí do
práce? Nebo by Nana zase zůstala na všechno sama? V tom případě by
ona musela odejít ze školy, aby mohla v psinci znovu pomáhat.
Najednou viděla celou řadu potenciálních problémů vyplývajících
ze situace, do níž se vlastním přičiněním dostala. A čím víc o nich
přemýšlela, tím jistější si byla, že udělala šerednou chybu. A přesto…
už ji nebavilo žít pořád sama. Milovala Bena i Nanu, ale chvíle, které v
uplynulých dnech strávila s Loganem, jí připomněly, o co přichází.
Líbily se jí společné procházky po večeři, líbilo se jí, jak si ji prohlíží, a
hlavně se jí líbilo, jak se chová k Benovi.
Ještě absurdnější bylo, že si dokázala úplně snadno představit
společný život s ním. Věděla, že ho nezná dost dlouho, aby mohla
dělat takové závěry, ale hlas intuice jí napovídal jasně.
Co když je zrovna on ten pravý?
Tak daleko nehodlala zacházet. Ještě spolu ani neměli rande. Je
snadné idealizovat si člověka, kterého neznáme, to si plně
uvědomovala.
Posadila se, několikrát si natřepala polštář a znovu si lehla. No co,
prostě si spolu jednou vyjdeme a pak se uvidí, uzavřela v duchu své
sáhodlouhé rozjímání. Sice nemohla popřít, že chová jisté naděje, ale
nic víc. Logan se jí líbil, zamilovaná však do něj nebyla. Prozatím
určitě ne.
 16
Thibault

P řišel sobotní večer, Thibault seděl na pohovce a přemítal, jestli

činí správně.
Jindy a jinde, za normálních okolností, by se dvakrát nerozmýšlel.
Elizabeth ho samosebou přitahovala. Oceňoval její otevřené
vystupování a inteligenci, a když k tomu připočetl osobitý smysl pro
humor, a samozřejmě půvab, nedokázal pochopit, jak mohla zůstat
tak dlouho bez partnera.
Jenže na jejich situaci se nedalo spatřovat zhola nic normálního.
Déle než pět let nosil u sebe její fotografii. Trmácel se za ní přes
několik států. Dostal se až do Hamptonu a nastoupil do zaměstnání,
díky němuž jí byl nablízku. Spřátelil se s její babičkou, s Benem a pak
i s ní. A teď ho dělily minuty od jejich prvního rande.
Nevypravil se za ní náhodou, to si ujasnil hned na začátku pouti z
Colorada. Dodatečně totiž dal Victorovi za pravdu. Sice stále
pochyboval, zda se ji vydal hledat, aby se s ní sblížil, ale zároveň to
nemohl s jistotou popřít.
Každopádně věděl zcela bezpečně, že se na jejich setkání těší.
Když předešlého dne jel vyzvednout Nanu, nemyslel na nic jiného.
Nana první půlhodinu zpáteční cesty nezavřela pusu, nakousla kdeco,
od politiky až po zdravotní stav svojí sestry, ale pak se najednou
otočila k němu a šalamounsky se uculila.
„Mimochodem, doneslo se mi, že jdete na schůzku s vnučkou svojí
šéfové.“
Thibault se za volantem mírně zavrtěl. „Tak ona vám to řekla?“
„Samozřejmě. Ale ani nemusela. Hned jak jsem vás přijala, mi bylo
jasné, co přijde. Takoví dva mladí, pohlední a svobodní lidé
pohromadě…“
Nic neříkal. Slova se ujala opět Nana, tentokrát lehce
posmutnělým tónem.
„Když já mám někdy o tu svoji holku starost. Je jako kvíteček.“
„Úplně vám rozumím,“ podotkl Thibault.
 Tím jejich rozhovor na to téma skončil, ale aspoň díky němu
věděl, že má Nanino požehnání, což vzhledem k tomu, jaké místo
zaujímala v Elizabethině životě, považoval za nesmírně podstatné.
Přesto právě teď, zatímco se venku pomalu stmívalo a on sledoval
Elizabethino auto, kterak se k němu blíží po příjezdové cestě a
nadskakuje ve výmolech, neměl nejmenší tušení, jak jejich schůzka
dopadne. Neprozradila mu dokonce ani to, kam půjdou, jen ho
upozornila, aby se oblékl neformálně. Když vyšel na verandu, zrovna
parkovala, a mezitím se z domu vykolébal otevřenými dveřmi i Zoro,
jehož vyhnala ven zvědavost.
Jakmile Elizabeth vystoupila z auta a dopadlo na ni tlumené
osvětlení z verandy, Thibault na ní mohl oči nechat. Měla džínsy jako
on, ale díky krémové halence bez rukávů vyniklo její opálení, vlasy
medové barvy jí splývaly do výstřihu a na nahá ramena a oči si vkusně
zvýraznila řasenkou. Byla to Elizabeth, jakou znal, ale zároveň
dráždivě nová, proměněná.
Zoro za ní ihned sešel ze schodů a při tom vrtěl ocasem a radostně
kňučel. Dole se uvelebil po jejím boku.
„Nazdar, psisko. Chyběla jsem ti? Vždyť jsme se viděli naposledy
včera.“ Pohladila Zora po zádech, což ocenil dalším, ještě tklivějším
zakňučením a olízl Elizabeth obě ruce. „Tomu říkám přivítání,“
prohlásila a vzhlédla k Thibaultovi. „Dobrý den. Přijela jsem pozdě?“
Pokusil se o ledabylý tón. „Dobrý den. Jedete akorát včas. Jsem
rád, že jste tady.“
„Myslel jste si, že nepřijedu?“
„Celkem složitě se sem trefuje.“
„Když tu žijete celý život, ani ne.“ Pokynula směrem k domu.
„Tohle je tedy vaše rezidence?“
„Přesně tak.“
„Hezké místo,“ prohlásila a rozhlédla se.
„Čekala jste něco takového?“
„Víceméně ano. Bydlíte stranou od lidí a dům jste si vybral od
pohledu funkční, poctivě stavěný.“
S úsměvem vzal na vědomí její dvojsmyslné hodnocení, pak si
zavolal Zora k sobě a dal mu pokyn, aby zůstal na verandě. Nakonec
sešel za Elizabeth.
„Necháte ho venku?“
 „Nevadí mu to. Uvidíte, že se ani nehne.“
„Ale budeme pryč několik hodin.“
„Já vím.“
„Neuvěřitelné.“
„Na první pohled možná ano. Ale psi nemají valný přehled o čase.
Za minutu zapomene, kdy jsem odešel, a bude si pamatovat jen to, že
má zůstat.“
„Odkud toho tolik víte o psech a jejich výcviku?“ zajímalo
Elizabeth.
„Hlavně z knih.“
„Vy čtete?“
„Překvapuje vás to?“ odpověděl pobaveně otázkou.
„Ano. Zřejmě není zrovna snadné vláčet s sebou přes tolik států
ještě knihy.“
„Holt se jich musíte po přečtení hned zbavit.“
Když došli k autu a Thibault se jí chystal přidržet dveře na straně
řidiče, zavrtěla hlavou. „Sice jsem vás pozvala na schůzku, ale řízení s
vaším dovolením přenechám vám.“
„A já se těšil, že si vyrazím s emancipovanou ženou,“ zaprotestoval
naoko.
„Však já jsem emancipovaná. Ale řídit a platit v restauraci budete
vy.“
Se smíchem tedy obešel vůz a otevřel jí dveře na straně
spolujezdce. Jakmile usedl za volant, Elizabeth se zadívala na
verandu. Zoro se tvářil zmateně a začal kňučet.
„Vypadá smutně.“
„Však taky nejspíš je smutný. Málokdy ho nechávám samotného,
ale dnes ho s sebou nechci brát.“
„Vy jste ale zlý,“ vyplísnila ho v žertu.
Usmál se jejímu dobíravému tónu a zařadil zpátečku. „Mám jet do
centra?“
„Nikoli,“ odpověděla. „Povečeříme mimo město. Napojte se na
výpadovku směr pobřeží. Nebojte, nepojedeme až na pláž, znám
cestou jeden dobrý podnik. Řeknu vám, až bude potřeba hlídat další
sjezd.“
Thibault udělal, co mu řekla. Za houstnoucího soumraku ujížděl
klidnými ulicemi a za pár minut byli na výpadovce. Jakmile začali
nabírat rychlost, stromy po obou stranách silnice ztrácely jasné
obrysy a prostor v autě vlivem dloužících se stínů potemněl.
„Povídejte mi o Zorovi,“ požádala.
„A co byste chtěla vědět?“
„Cokoli vás napadne.“
Pořídil jsem si ho, protože žena na jedné fotografii, která mi léta
nosila štěstí, měla taky německého ovčáka. I tohle mohl říct, ale
neřekl. „Koupil jsem ho v Německu. Prostě jsem sedl do letadla,
odcestoval do Evropy a sám jsem si ho vybral z celého vrhu.“
„Opravdu?“
Přikývl. „Ovčák je v Německu tím, čím orel bělohlavý v Americe.
Představuje jeden ze symbolů národní pýchy, chovatelé tam berou
svoji práci nesmírně vážně. Chtěl jsem pracovního psa s kvalitními
předky a takoví jsou tradičně nejlépe k mání v Německu. Zoro má
špičkový rodokmen. Pochází z linie šampiónů v kategorii
Schutzhund.“
„Co to je?“
„Disciplína, která zahrnuje kromě poslušnosti také sledování stopy
a obranu. A konkurence je velice tvrdá. Závodí se obvykle dva dny a
vítězí zpravidla ti nejchytřejší a nejučenlivější psi ze všech. A jelikož
Zorovi předkové v této disciplíně excelovali, má skvělé předpoklady v
obou směrech.“
„A opravdu jste všechen výcvik obstaral sám?“ zajímala se s úctou
v hlase.
„Od jeho šesti měsíců. Jakmile jsme vyrazili z Colorada, pracoval
jsem s ním každý den.“
„Je to opravdu neskutečně chytré zvíře. Kdybyste ho chtěl věnovat
Benovi, neměla bych nic proti. A Ben by se pravděpodobně zbláznil
radostí.“
Thibault nic neříkal.
Když si všimla jeho výrazu, naklonila se až k němu a řekla: „To byl
vtip. Něco takového bych po vás přece nemohla chtít.“
Thibault cítil na svém těle teplo její kůže.
„Jestli dovolíte, rád bych se zeptal, co vám řekl Ben, když se
dozvěděl, že si dnes večer jdete se mnou někam sednout.“
 „Nic. Vzal to jako fakt. Stejně měli s Nanou v plánu, že se budou
dívat na video. Už v průběhu týdne se po telefonu domluvili, že si v
sobotu udělají doma kino.“
„Jak často si ti dva spolu pouštějí filmy?“
„Dřív každou chvíli, ale dnes to bude od Naniny mozkové příhody
poprvé. Ben už se nemohl dočkat. Nana připraví popcorn a dovolí mu
zůstat dlouho vzhůru.“
„Na rozdíl od maminky, že ano?“
„Zajisté,“ řekla pobaveně. „Co jste dnes vůbec dělal, když jste měl
po takové době konečně volno?“
„Doháněl jsem domácí práce. Uklízel jsem, pral, nakupoval a tak
podobně.“
Pozvedla jedno obočí. „Nevycházím z údivu. Vy jste úplná
hospodyňka. Umíte vypnout přehoz na posteli tak, aby se od něj
odrazila mince?“
„Samozřejmě.“
„Tak to budete muset naučit Bena.“
„Jak si přejete.“
Venku se na nebi začaly objevovat první hvězdy a do zatáček už je
naváděly jen reflektory auta.
„Kam přesně to jedeme?“ zeptal se Thibault.
„Jíte kraby?“
„Miluju je.“
„Dobrá zpráva. A tančíte rád shag?“
„Netuším, co to je.“
„Aha. Tak, budeme doufat, že se aspoň rychle učíte.“

Asi za čtyřicet minut Thibault zastavil před třípatrovou stavbou v

průmyslové zóně v centru Wilmingtonu, která letitým prkenným
obložením budila dojem bývalého skladiště. Od sousedních budov se
lišila jen tím, že na parkovišti před ní stála snad stovka aut a ke
vstupu vedla podél stěn úzká dřevěná rampa lemovaná lacinými
vánočními světýlky.
„Jak se to tu jmenuje?“
„Dupárna U kraba.“
 „Originální název. Ale musím uznat, že tahle ratejna zrovna
nesplňuje moje představy o vyhlášeném podniku, který láká hosty
zdaleka široka.“
„Však sem taky chodí jen místní. Mně o něm pověděla kamarádka
z vysoké školy a od té doby jsem se sem chtěla podívat.“
„Vy jste tady ještě nebyla?“
„Ne, ale slyšela jsem, že se tady dá dobře pobavit,“ odpověděla a
vydala se po vrzavé rampě.
Přímo před nimi se třpytila řeka, jako by byla zespodu nasvícená.
Zevnitř k nim doléhala hudba, s každým krokem hlasitější, a když
otevřeli dveře, vyvalila se na ně jako povodňová vlna, a spolu s ní i
vůně krabů a másla. Thibault zůstal na okamžik stát, aby výjev před
sebou vstřebal.
Obří prostor restaurace působil stroze, postrádal sebemenší
náznak výzdoby. V přední polovině stály desítky na sebe
namačkaných, k podlaze přitlučených piknikových stolků s
červenobílými igelitovými ubrusy, na nichž většinou už nezbývalo
téměř žádné místo, a Thibault sledoval servírky, jak na jeden po
druhém stavějí mísy s kraby. Uprostřed každého stolku stál džbánek s
rozpuštěným máslem a hosté měli na krku plastový bryndák. Nabírali
si kraby ze společné nádoby do misky před sebou a jedli rukama.
Většina přítomných pila pivo.
Přímo naproti nim, u stěny rovnoběžné s řekou, se nacházel bar –
pokud ten kus naplaveného dřeva, podepřený dřevěnými sudy, takové
označení snesl. Byl v obležení úctyhodného davu čítajícího nejméně
trojnásobek lidí, kteří se k němu mohli vejít. Na opačné straně
Thibault zahlédl cosi, co nejspíš byla kuchyň, ale zaujalo ho
především pódium na vzdáleném konci restaurace, kde nějaká kapela
zrovna hrála hit skupiny Temptations s názvem „My Girl“. Přímo pod
pódiem tancovalo jistě nejméně sto lidí, a všichni evidentně dokonale
ovládali kroky tance, který on neznal.
„Páni!“ zakřičel, aby přehlušil rámus.
Vtom k nim přistoupila rusovlasá čtyřicátnice v zástěře. „Tak vás u
nás vítám, vážení,“ oslovila je s afektovanou ležérností. „Budete jíst,
nebo tančit?“
„Obojí,“ odpověděla Elizabeth.
„Vaše křestní jména?“
 Podívali se jeden na druhého.
„Elizabeth…,“ začal Logan.
„A Logan,“ dokončila Beth.
Žena si poznamenala jejich jména do ošuntělého bloku. „Fajn, a
ještě poslední otázečka. Přišli jste si zadovádět, nebo spíš špitat?“
Elizabeth se zatvářila zmateně. „Prosím?“
Žena vyfoukla žvýkačku a udělala bublinu. „Jste u nás poprvý, co?“
„Jo.“
„Chodí to tady následovně. Nikdo nemá stůl jenom pro sebe, takže
i vy si budete muset k někomu přisednout. Když mi řeknete, že jste se
přišli pobavit, můžu vás posadit ke stolu, kde to fakt žije, ale jestli si
chcete raději v klidu špitat mezi sebou, vyberu vám spíš klidnější
partičku. Samozřejmé nemůžu zaručit, že se trefím, to je snad jasný.
Prostě se jen ptám. Tak co to bude?“

Nakonec je servírka posadila k šesti studentům z Wilmingtonské

univerzity, jež jim představila jako Matta, Sarah, Tima, Allison, Megan
a Stanleyho, načež všichni studenti pozvedli svou láhev s pivem a
jednohlasně zadeklamovali: „Ahoj, Elizabeth! Ahoj, Logane! Naši
krabíci jsou teď i vaši!“
Thibault potlačil úsměv vyvolaný slovní hříčkou, kterou použili –
úmyslně zvolili zdrobnělinu, jakou se někdy nazývají nevítaní broučci,
k nimž člověk může přijít při pohlavním styku; záhy však poněkud
ustrnul, když viděl, že na něj spolustolovníci v očekávání zírají.
Servírka mu pošeptala: „Máte odpovědět: ‚To si dáme líbit, krabíky
od vás my můžeme vždycky.‘“
Tentokrát se srdečně zasmál, a Elizabeth s ním, a pak oba
najednou poslušně odříkali rituální odpověď.
Sedli si naproti sobě. Elizabeth zaujala místo vedle Stanleyho,
který s ní zcela otevřeně flirtoval, a na Thibaulta zbyla židle vedle
Megan, od níž se naopak nedočkal pražádné pozornosti, jelikož ji plně
zaměstnával Matt.
Pak se kolem prohnala obtloustlá servírka a téměř bez zastavení
zavolala: „Chcete přidat?“
„Krabíky my můžeme vždycky,“ zahalekali studenti unisono.
Stejná věta se co chvíli ozývala i od okolních stolů, přičemž jediná
další přípustná odpověď, pro změnu značící odmítnutí přídavku,
zněla: „Nemůžu uvěřit, že jsou tu zas!“ Thibault si připadal jako v
muzikálu Rocky Horror Picture Show, kde oficiální přípustné repliky
rovněž znali jen štamgasti, zatímco nově příchozí se je museli učit za
pochodu.
Jídlo bylo prvotřídní. Nabízeli se sice jen krabi, připravovaní stále
na tentýž způsob, ale servírka s každou mísou donesla i nové
ubrousky a bryndáky. Zbytky se házely doprostřed stolu – taková byla
místní tradice – a občas je přišli sebrat mladincí brigádníci v
zástěrách.
Skupina studentů skutečně byla rozparáděná jaksepatří, patrně i
díky konzumaci piva. U stolu se neustále vtipkovalo, Elizabeth
dokonce dostala slušný počet neškodných nabídek. Po večeři se
Thibault s Elizabeth odebrali na záchod, aby se trochu opláchli.
Jakmile oba vyšli ven, Elizabeth se do Thibaulta zavěsila.
„Tak co, jste připravený na parket?“ položila mu sugestivní dotaz.
„Abych řekl pravdu, nevím. Jak se to tancuje?“
„Kdo zvládne shag, stane se Jižanem. Musíte se úplně uvolnit,
vnímat oceán a patřičně procítit muziku.“
„Zdá se, že víte, o čem mluvíte.“
„Přiznávám, že párkrát už jsem shag tancovala,“ odpověděla s
falešnou skromností.
„A vy mě to naučíte?“
„Já budu vaše partnerka. Organizovaná výuka začíná v devět.“
„Organizovaná výuka?“
„Probíhá každou sobotu. Proto je tady tak narváno. Od devíti
začíná lekce shagu pro začátečníky, během níž si zkušení tanečníci
můžou udělat pauzu. Ničeho se nebojte, budeme dělat, co nám
řeknou.“
„A kolik je teď?“
Pohlédla na hodinky. „Nejvyšší čas, abychom se přesunuli na
parket.“

Elizabeth tančila mnohem líp, než v úvodu naznačila, a jen proto se i

on cítil na parketu obstojně. Největší požitek mu přinášely jejich
vzájemné doteky a možnost vdechovat její vůni, kdykoli s otočkou
opouštěla jeho náruč. Nechal se opájet tou směsicí parfému a potu a
zároveň pokradmu pozoroval, jak se Elizabeth ve vlhkém vzduchu
začínají kroutit vlasy a stávají se neposednými. Působila přirozeně a
nespoutaně, zpocená kůže se jí smyslně leskla. Tu a tam se na něho
při tanci zadívala, na rtech znalecký úsměv, jako by přesně věděla, co
se mu honí hlavou.
Jakmile si kapela udělala pauzu, jeho první myšlenka byla opustit
parket s ostatními, ale Elizabeth ho zastavila zrovna ve chvíli, kdy se
prostorem rozlehly první tóny reprodukované písně „Unforgettable“
od Nata Kinga Colea. Stačil mu jediný její pohled, aby věděl, co má
udělat.
Beze slova položil jednu ruku Elizabeth na záda a do druhé
uchopil její dlaň. S pohledem upřeným do její tváře si ji přitáhl k sobě
a pak už se začali nekonečně pomalu pohybovat v kruzích po parketu.
Thibault stěží registroval ostatní páry, které se k nim postupně
přidávaly. Vnímal jen hudbu a Elizabeth, jejíž tělo na něj naléhalo tak
těsně, že cítil, jak zvolna oddechuje. Když si položila hlavu na jeho
rameno, zavřel oči a plně se oddal tomu okamžiku. Nic jiného pro něj
neexistovalo. Ani skladba, na kterou tančili, ani prostředí, ani další
dvojice kolem. Jen ona. Zatímco drobnými kroky opisovali na podlaze
pokryté pilinami malé kroužky, Thibault si jako v transu vychutnával
jejich vzájemnou blízkost. Měl dojem, že se ocitli úplně v jiném světě,
stvořeném jen pro ně.

Cestou domů téměř nemluvili. Obklopení temnou nocí ukrajovali

kilometry, Thibault držel Elizabeth za ruku a ona ho palcem pomalu
hladila po hřbetu dlaně.
Když chvíli před jedenáctou zastavil u sebe před domem a vypnul
motor, Zoro ještě stále ležel na verandě. Pouze zvedl hlavu. Thibault
se zvolna otočil k Elizabeth.
„Prožil jsem skvělý večer,“ řekl sotva slyšitelně a tak trochu
očekával, že ona špitne něco podobného. Jenže se přepočítal.
„Vy mě nepozvete dál?“ vyhrkla místo toho.
„Rád,“ odpověděl upřímně a bez zbytečných okolků.
Sotva vystoupil, aby otevřel Elizabeth dveře, Zoro se napřímil a
začal vrtět ocasem.
„Nazdar, Zoro,“ pozdravila ho na přivítanou Elizabeth.
 „Ke mně,“ zavelel Thibault a pes radostně seskákal ze schodů a
pelášil k nim. Začal je obíhat a při tom rozverně ňafal. S tlamou
pootevřenou v radostné grimase se dožadoval jejich pozornosti.
„Stýskalo se mu po nás,“ usoudila Elizabeth a sklonila se, aby ho
mohla pohladit. „Že se ti stýskalo, no řekni?“
Pes nezaváhal. Využil toho, že na ni dosáhne, a olízl jí obličej.
Elizabeth se okamžitě narovnala, nakrčila nos a otřela si tvář. „To bylo
nechutné.“
„On má určitě jiný názor,“ namítl pobaveně Thibault a vzápětí
pokynul k domu. „Půjdeme? Ale musím vás varovat, abyste nečekala
nic exkluzivního.“
„Máte v lednici pivo?“
„Ano.“
„Tak to mi bohatě stačí.“
Vyšli po schodech a Thibault odemkl. Jakmile sáhl po vypínači,
rozsvítila se jediná stojací lampa a tlumeně osvětlila křesílko u okna.
Uprostřed místnosti stál konferenční stůl, na němž trůnily dvě svíčky,
jediná ozdoba v místnosti, a hned vedle se vyjímala pohovka střední
velikosti. Pohovka – stejně jako křesílko – měla na sobě potah
modravé barvy a za ní vykukovala poloprázdná knihovnička. Poněkud
minimalistické zařízení doplňoval už jen prázdný kontejner na
časopisy a další stojací lampa.
Ale v místnosti bylo čisto. Na tom si dal Thibault záležet. Vytřel
borovicovou podlahu, umyl okna, utřel prach. Odjakživa mu vadil
nepořádek a špínu přímo nesnášel. Pobyt v Iráku, kde se ustavičně
potýkali s všudypřítomným prachem, jeho pořádkumilovnost ještě
znásobil.
Elizabeth si obývací pokoj důkladně prohlédla, než do něj
vstoupila.
„Líbí se mi u vás,“ prohlásila. „Odkud máte ten nábytek?“
„Už tady byl.“
„Proto ty potahy.“
„Přesně tak.“
„Nemáte televizi?“
„Ne.“
„Ani rádio?“
„Ne.“
 „A co děláte, když jste doma?“
„Spím.“
„Nic víc?“
„Ještě čtu.“
„Beletrii?“
„Ne,“ vyhrkl, ale vzápětí se opravil. „Vlastně beletrii taky. Občas.
Ale nejvíc životopisy a dějepisné knihy.“
„A co texty z antropologie?“
„Mám tu jen publikaci Richarda Leakeyho. Nejsem zastáncem
postmodernismu, který v současné době antropologii vládne.
Každopádně v Hamptonu se odborná literatura dost těžko shání.“
Obešla pohovku a při tom přejela prstem po přehozu. „O čem
psal?“
„Kdo? Leakey?“
Usmála se. „Ano. Leakey.“
Našpulil rty a chvíli si sumíroval odpověď. „Tradiční antropologie
se primárně soustředí na pět oblastí: odkdy se datuje vývoj člověka,
kdy člověk začal chodit vzpřímeně, proč existovalo tolik hominidních
druhů, proč a jak tyto druhy vznikaly a co tohle všechno znamená pro
evoluční dějiny moderního člověka. Leakey se ve své knize věnuje
všem vyjma té první, ale nejvíce ho zajímá, jak se na vývoji rodu
Homo sapiens podílela výroba nástrojů a zbraní.“
Nedokázala skrýt pobavení, ale Thibault poznal, že na ni svým
výkladem udělal dojem.
„Co bude s tím pivem?“ zeptala se.
„Hned jsem zpátky,“ slíbil. „Udělejte si pohodlí.“
Vrátil se s dvěma lahvemi piva a s krabičkou zápalek. Podal jedno
pivo Elizabeth, která se mezitím posadila na pohovku, přibližně
doprostřed, a pak zaujal místo vedle ní. Zápalky hodil na stůl.
Elizabeth se jich hned chopila, jednu vytáhla a škrtla s ní. Chvíli
pozorovala, jak se plamínek rozhořívá, pak plynulým a elegantním
pohybem zapálila obě svíčky a nakonec zápalku sfoukla.
„Nevadí? Miluju vůni svíček.“
„Vůbec ne.“
Vstal a šel zhasnout lampu, takže místnost osvětlovala jen útulná
záře svíček. Když se vrátil, posadil se o něco blíž a pozoroval
Elizabeth, jak si prohlíží ty dva třepotavé plamínky před sebou, obličej
zpola ve stínu. Lokl si piva a přemýšlel, co se jí asi honí hlavou.
„Víte, kdy jsem naposledy byla o samotě s mužem při svíčkách?“
řekla a otočila se obličejem k němu.
„Ne.“
„Dala jsem vám záludnou otázku. Odpověď zní nikdy.“ Zdálo se,
že ji samotnou to udivuje. „Zvláštní, co? Byla jsem vdaná, pořídila
jsem si dítě, mám za sebou několik krátkodobých známostí, ale tohle
jsem ještě nikdy nezažila.“ Pak zaváhala. „A jestli chcete vědět celou
pravdu, od rozvodu jsem úplně poprvé u nějakého muže doma.“
Tvářila se téměř zahanbeně.
Když promluvila znovu, naklonila se tak, že jejich obličeje byly jen
malý kousek od sebe. „Řekněte mi, pozval byste mě dál, kdybych to
neudělala za vás?“ zeptala se. „A buďte upřímný. Poznám, jestli mi
neřeknete pravdu.“
Chvíli otáčel lahví v rukách. „Nevím.“
„A proč?“ domáhala se vysvětlení. „Co je to ve mně, že –“
„S vámi moje zdráhání nemá nic společného,“ přerušil ji. „Jde spíš
o Nanu. Není mi jedno, co si pomyslí.“
„Protože vám šéfuje?“
„Protože je vaše babička. A protože si jí vážím. Ale hlavně si vážím
vás. Prožil jsem skvělý večer. Za posledních pět let mi s nikým nebylo
tak dobře.“
„A přesto byste mě nepozval dál.“ Elizabeth se tvářila nechápavě.
„To jsem neřekl. Odpověděl jsem, že nevím.“
„Což znamená, že ne.“
„Což znamená, že jsem se snažil vymyslet, jakou formu pozvání
zvolit, abych se vás nedotkl. Jenže vy jste mě předběhla. A jestli se ve
skutečnosti ptáte, jestli jsem vás chtěl pozvat dál, pak je moje
odpověď kladná. Ano, chtěl.“ Dotkl se kolenem jejího stehna. „Odkud
se ve vás bere ta skepse?“
„Řekněme, že jsem po rozvodu neměla moc štěstí, pokud šlo o
vztahy s muži.“
Raději zůstal zticha, ale když zvedl paži, beze slova se o něho
opřela. „Zpočátku mi to nijak zvlášť nevadilo,“ pokračovala po chvíli.
„Nebo mě spíš natolik zaměstnávala péče o Bena a příprava do školy,
že jsem tomu nevěnovala pozornost. Ale později, když se situace
opakovala stále dokola, jsem se začala přemýšlet, kde je chyba. Lépe
řečeno, jestli není ve mně. Nedalo mi to pokoj. Kladla jsem si jednu
praštěnou otázku za druhou – jestli nedělám něco špatně, jestli dávám
dostatečným způsobem najevo zájem, jestli třeba nejsem nepříjemně
cítit…“ Snažila se, aby její slova vyzněla pobaveně, ale přesto se jí
nepodařilo zakrýt hořkost a pochybnosti. „Jak říkám, napadaly mě
úplné pitomosti. Neuměla jsem si totiž rozumně vysvětlit, proč se
mnou nikdo nevydrží. Stále dokola se opakovalo totéž – někoho jsem
potkala, chvíli jsme spolu chodili a mně připadlo, že všechno jde
skvěle, jenže pak se dotyčný ze dne na den přestal ozývat a už jsme se
víckrát neviděli. A to není všechno. Když jsem ho náhodou za nějakou
dobu potkala ve městě, nebo někde jinde, choval se ke mně, jako bych
měla mor nebo co. Vůbec jsem netušila, proč. A dodnes netuším.
Vadilo mi to. Trápila jsem se. Postupem času bylo těžší a těžší
nehledat vinu v sobě, až jsem nakonec usoudila, že se mnou něco
není v pořádku. A že je mi zkrátka souzeno, abych žila sama.“
„S vámi nic v nepořádku není,“ prohlásil přesvědčivě a důvěrně jí
stiskl paži.
„Jen se neunáhlujte. Určitě na něco přijdete.“
Thibault poznal, že svým ironickým tónem jen zakrývá hluboké
zklamání. „Vsadím se, že ne.“
„Jste milý.“
„Jsem jen upřímný.“
Věnovala mu lehounký úsměv a napila se piva. „Většinou.“
„Podle vás nejsem upřímný?“
Pokrčila rameny. „Jak jsem řekla. Většinou ano.“
„Co tím myslíte?“
Postavila láhev s pivem na konferenční stůl a chvíli zvažovala, jak
odpovědět. „Podle mého názoru jste úžasný mužský. Myslí vám to,
nebojíte se tvrdé práce, jste laskavý a chováte se báječně k mému
synovi. Tohle o vás vím, nebo se aspoň domnívám, že to vím, protože
tak se jevíte na základě svého jednání. A přesto vzhledem k tomu
všemu, co o vás ještě nevím, stále netuším, s kým vlastně mám tu čest.
Namlouvám si, že vás znám, ale když se nad tím zamyslím, uvědomím
si, že opak je pravdou. Jaký jste byl na vysoké škole? Nemám zdání.
Co se s vámi dělo pak? Nemám zdání. Vím, že vás poslali do Iráku a
že jste po návratu odtamtud šel pěšky z Colorada až sem, do
Hamptonu, ale zůstává pro mě záhadou, co vás k tomu přimělo. A
když se vás zeptám, odpovíte, že se vám tady prostě zalíbilo. Jste
inteligentní chlap s univerzitním vzděláním, ale ochotně pracujete za
minimální mzdu. Když se vás zeptám na důvod, odpovíte, že máte rád
psy.“ Prohrábla si rukou vlasy. „Přitom mám pocit, že říkáte pravdu.
Ale jenom její část. A nemůžu se zbavit dojmu, že přesně ten zbytek,
který si necháváte pro sebe, by mi pomohl zjistit, kdo jste.“
Thibault ji poslouchal a úpěnlivě se snažil nemyslet na věci, jež
před ní tají. Věděl, že nemůže říct všechno. A ani to nehodlal udělat.
Nemohl doufat, že by ho pochopila, a přesto si přál, aby ho poznala. A
přijala takového, jaký je.
„Nemluvím o Iráku, protože nerad vzpomínám na to, co jsem tam
prožil,“ poznamenal.
Zakroutila hlavou. „Však mi o něm povídat nemusíte, jestli
nechcete –“
„Ale já chci,“ skočil jí do řeči. „Vím, že čtete noviny, a z těch jste si
asi udělala určitou představu, jak to ve válce vypadá. Ale věřte mi, že
skutečnost je jiná. A já vám ji těžko můžu přiblížit. Takové věci je
potřeba zažít na vlastní kůži. Vlastně jen málokdy to bylo tak zlé, jak
si pravděpodobně domýšlíte. Často – nebo spíš většinou – bylo
všechno v pohodě. A pro mě, svobodného a bezdětného, ještě víc než
pro ostatní. Měl jsem tam kámoše a zaběhaný rituál. Prostě jsem
vykonával naučené činnosti. Ale někdy šlo do tuhého. Opravdu do
tuhého. Tak moc, až jsem si přál zapomenout, že jsem tam vůbec kdy
byl.“
Chvíli nic neříkala a pak se dlouze nadechla. „Má vaše přítomnost
v Hamptonu nějakou spojitost s událostmi v Iráku?“
Uchopil do prstů rožek etikety na pivní lahvi a zvolna ji začal
nehtem olupovat. „Svým způsobem ano.“
Vycítila jeho nerozhodnost, a tak mu položila dlaň na předloktí.
Teplo, které z ní sálalo, nejspíš uvolnilo pomyslné stavidlo jeho citů.
„Můj nejlepší kamarád v Iráku byl Victor,“ začal Thibault.
„Absolvovali jsme spolu všechny tři mise. Naše jednotka utrpěla
spoustu ztrát a ke konci už jsem měl všeho plné zuby. Nechtěl jsem se
k době strávené v Iráku vracet ani v myšlenkách, a z velké části se mi
to dařilo. Victor bohužel neměl takové štěstí. Nedokázal přestat
vzpomínat. Jakmile jsme opustili armádu, šli jsme si oba po svých a
snažili jsme se v civilním životě navázat tam, kde jsme přestali. On
odjel domů do Kalifornie, já jsem se vrátil do Colorada, ale tak nějak
jsme si scházeli. Volali jsme si a vyměňovali jsme si e-maily, v nichž
jsme se oba tvářili, že jsme v pohodě, že nám po čtyřech letech
každodenního boje o přežití vůbec nevadí sledovat, jak se lidi kolem
nás můžou zbláznit, když jim někdo zabere parkovací místo nebo
dostanou v bistru špatnou kávu. Nakonec jsme si dali loni na podzim
sraz v Minnesotě, že si vyrazíme na ryby –“
Odmlčel se, protože se mu vůbec nechtělo vzpomínat na to, co
následovalo, ale věděl, že není zbytí. Dlouze se napil piva a postavil
láhev zpátky na stůl.
„Byl jsem moc rád, že ho zase vidím. Nemluvili jsme o událostech
v Iráku, ale ani jsme nemuseli. Oběma nám stačilo strávit pár dnů s
někým, kdo ví, čím jsme prošli. Victor si do té doby vedl docela dobře.
Ne zrovna skvěle, ale obstojně určitě. Stačil se oženit a zrovna čekali s
manželkou dítě. Sice občas míval noční můry a vracely se mu ošklivé
vzpomínky, ale věřil jsem, že bude v pořádku. Dobře si to pamatuju.“
Když pohlédl na Elizabeth, v očích se mu zračily pocity, jež
neuměla pojmenovat.
„Poslední den naší společné dovolené jsme vyrazili na vodu dost
brzy. Byli jsme na jezeře úplně sami, a když jsme zaveslovali dál od
břehu, hladina byla klidná a rovná jako zrcadlo. Vzpomínám si, že
nám nad hlavou létal dravec, jehož odraz se pohyboval na vodě přímo
pod ním. Seděli jsme v loďce a já měl pocit, že jsem nikdy nezažil nic
hezčího.“ Při té vzpomínce zavrtěl hlavou. „Chtěli jsme si zachytat,
než se na vodu vyhrnou ostatní a nebude tam k hnutí. Pak jsme měli v
plánu vyrazit do města na pivo a na steak, abychom tak trochu oslavili
závěr našeho výletu. Jenomže jsme nějak ztratili pojem o čase a
nestihli jsme se vrátit na břeh včas.“
Thibault si začal usilovně mnout čelo, jako by se snažil sebrat síly
k pokračování. „Všiml jsem si toho člunu už dříve. Ani nevím, proč mi
padl do oka mezi všemi zrovna on, možná se ve mně ozval instinkt
vypěstovaný v Iráku, ale dobře si vzpomínám, že jsem ho od začátku
vedl v patrnosti. Každopádně to bylo krajně zvláštní. Ne že by se
posádka chovala nějak odlišně od ostatních. Šlo o mládež, která se
přišla na vodu pobavit, rejdili po hladině na vodních lyžích a dováděli
v nafukovacím člunu, který táhli za sebou. Bylo jich šest, tři kluci a tři
holky, a evidentně si vyrazili na poslední spanilou jízdu na vodě,
dokud ještě bylo dost teplo.“
Pak mu hlas zhrubl a ochraptěl. „Slyšel jsem ten člun přijíždět,“
řekl. „A aniž jsem ho zahlédl, bylo mi jasné, že to pro nás nevěstí nic
dobrého. Zachytil jsem typický zvuk motorového člunu řítícího se na
plný výkon, a přestože zpoždění mezi zvukem a pohybem dělá
pouhou milisekundu a lidský mozek je může vnímat pouze
podvědomě, stačil jsem si pomyslet, že je zle. Ihned jsem otočil hlavu,
ale to už jsem uviděl, jak příď toho člunu míří přímo na nás snad
padesátikilometrovou rychlostí.“ Opřel si konečky prstů obou rukou o
sebe a chvíli se na ně soustředil. „V tom okamžiku si i Victor
uvědomil, co se děje. Dodnes vidím výraz v jeho obličeji, zděšený a
překvapený zároveň, protože úplně stejně se tvářili naši kamarádi v
Iráku těsně před smrtí.“
Pomalu vydechl. „Ten člun rozrazil naši loďku vejpůl. Najel přímo
do Victora a namístě ho zabil. Jednu chvíli jsme se bavili o tom, jak je
šťastný, že se oženil, a vzápětí nato jsem se musel se svým nejlepším
kamarádem, jakého jsem kdy v životě měl, rozloučit navždy.“
Elizabeth mu položila ruku na koleno a stiskla. Z obličeje jí
vyprchala veškerá barva. „To mě hrozně mrzí…“ Jako by ji neslyšel.
„Tohle není fér, nemyslíte? Absolvovat tři mise v Iráku, přežít
všechny ty hrůzy, které nás tam potkaly… a pak zemřít na rybách.
Nedávalo to žádný smysl. Potom jsem se tak nějak neuměl dát
dohromady. Po tělesné stránce mi nic nescházelo, měl jsem spíš
psychické potíže. Jako bych žil v nějaké hluboké díře. Dost dlouho.
Úplně jsem přestal bojovat. Nedokázal jsem jíst, v noci jsem spal sotva
pár hodin a občas jsem propadal záchvatům pláče. Victor se mi na
rybách svěřil, že se mu zjevují mrtví vojáci, a po jeho smrti začala
válka pronásledovat i mě. Najednou jsem na ni musel stále myslet.
Kdykoli jsem se snažil usnout, viděl jsem před očima Victora nebo
přestřelky, které jsme spolu prožili, a roztřásl jsem se jako osika. Za
to, že jsem se úplně nezbláznil, vděčím Zorovi.“
Přerušil svůj monolog a zadíval se na Elizabeth. Navzdory
vzpomínkám ho znovu zaskočila její půvabná tvář orámovaná
záplavou tmavě zlatých vlasů.
V obličeji se jí zračila upřímná účast. „Nevím, co bych k tomu
řekla.“
 „Já taky ne.“ Pokrčil rameny. „Ani po takové době.“
„Ale vy za nic nemůžete, to snad víte.“
„Jo, vím,“ hlesl a přikryl rukou její drobnou dlaň. „Jenže tím celý
příběh nekončí.“ Věděl, že zašel příliš daleko, než aby teď s
vyprávěním skončil.
„Victor rád mluvil o osudu a předurčení,“ pokračoval nakonec.
„Uznával všechny tyhle věci a byl silně pověrčivý. V den, kdy jsme se
viděli naposledy, mi řekl, že i na mě někde čeká můj osud a že jistě
poznám, až ho potkám. Nedokázal jsem tu myšlenku vypudit z hlavy,
dokonce ani když jsem byl na dně. Jeho věta mi stále zněla v hlavě, ale
jelikož se pořád nic nedělo, postupem času jsem došel k závěru, že na
mě můj osud zřejmě čeká jinde než v Coloradu. Tak jsem si nakonec
sbalil batoh a vydal se na cestu. Máma si myslela, že jsem se pomátl.
Ale každý krok, který jsem udělal, mi vracel moji dřívější podobu.
Jako bych tu pouť potřeboval k uzdravení. A když jsem došel do
Hamptonu, došlo mi, že dál už nemusím pokračovat. Že sem mi bylo
souzeno dojít.“
„A tak jste tady zůstal.“
„Jo.“
„A co váš osud?“
Neodpověděl. Prozradil jí tolik, kolik mohl, a lhát nechtěl.
Zadíval se na její dlaň, schovanou pod jeho dlaní, a najednou měl
pocit, že všechno je špatně. Usoudil, že musí běh událostí zastavit,
dokud není úplně pozdě. Vstát z pohovky a doprovodit Elizabeth k
autu. Popřát jí dobrou noc a před svítáním z Hamptonu zmizet. Ale
slova mu nešla z úst, nedokázal se zvednout. Cosi mu kázalo zůstat
sedět, a když se znovu otočil ke své společnici, zřetelně vnímal, jak se
v něm rodí úžas. Přešel tolik států, aby našel ženu, kterou znal jen z
fotografie, a když ji objevil, skutečnou, zranitelnou a překrásnou,
schopnou probudit v něm znovu život, začal se do ní postupně
zamilovávat. Nerozuměl přesně, jak k tomu došlo, ale byl si tím jistý
jako ještě ničím v životě.
Jelikož z její tváře jasně vyčetl, že jeho city opětuje, co nejněžněji
si ji přitáhl k sobě, sklonil se k ní a zlehka ji políbil. Aniž si řádně
vychutnal její horký dech na své tváři, políbil ji podruhé, a potřetí už
jejich rty splynuly nadobro.
 Rukama jí zajel do vlasů a celým svým já se oddal jejich dlouhému
a vášnivému polibku. Když slastně zasténala, nenasytně ji ovinul
pažemi, a hned vzápětí, sotva pootevřel ústa, se našly i jejich jazyky…
Tehdy najednou věděl, že je stvořená pro něj a že to, co právě dělají, je
správné. Líbal ji na tvář i na krk a pak znovu na ústa. Nakonec vstali z
pohovky, stále ve vzájemném objetí, a společně se odebrali do ložnice.
S milováním nespěchali. Thibault si vychutnával každičký pohyb a
po celou dobu jí šeptal láskyplná slůvka. Přál si, aby ta chvíle nikdy
neskončila. Cítil, jak se její tělo pod ním opakovaně zachvívá rozkoší,
a když bylo po všem, odevzdaně se k němu schoulila, dokonale
spokojená.
Povídali si, občas se i zasmáli, ale hlavně se neustále nenasytně
dotýkali jeden druhého. Když pak po dalším milování leželi znovu
vedle sebe, Thibault se zadíval Elizabeth zpříma do očí a zlehýnka ji
pohladil prstem po tváři. Cítil, jak se mu derou hrdlem do úst ta dvě
slova, o nichž si už přestal myslet, že je od něj někdy někdo uslyší.
„Miluju tě, Elizabeth Greenová,“ zašeptal a v každém myslitelném
ohledu si stál za tím, co říká.
Sáhla po jeho ruce a jeden po druhém mu políbila všechny prsty.
„A já miluju tebe, Logane Thibaulte.“
 17
Clayton

K eith Clayton upřeně pozoroval Beth, jak opouští ten cizí dům, a
věděl přesně, co se uvnitř odehrálo. Čím déle o tom přemýšlel,
tím větší měl chuť jet za ní, a jen co dorazí domů, jí pořádně
domluvit, aby pochopila, že podobné věci jsou nepřípustné. Třeba i
jednou, dvěma fackami – ne aby jí ublížil, ale aby věděla, že mluví
vážně. Jenže tím by ničemu neprospěl. A ani by to neudělal. Nikdy na
Beth nevztáhl ruku. Neměl takové věci ve zvyku.
Co má tohle znamenat, prokristapána? Může vůbec být ještě hůř?
Nejdřív se ukázalo, že ten chlap pracuje v psinci. Potom se ti dva
začali scházet u Beth na večeři a několik dnů po sobě si vyměňovali
vlhké pohledy jako v nějakém podřadném hollywoodském dojáku, a
nakonec tomu všemu nasadili korunu, když si vyrazili do pochybné
putyky, a odtamtud rovnou k němu, kde se s ním jistojistě vyválela
jako ta nejlacinější děvka. Neviděl přes závěsy dovnitř, ale určitě si to
nechala udělat rovnou na pohovce. A určitě proto, že si dala řádně do
nosu.
Dobře si pamatoval časy, kdy sám schválně otevřel láhev vína a
šikovně Beth doléval, když se zrovna nedívala, nebo jí do každé lahve
piva přidal kapku vodky, a pak už stačilo dávat pozor, kdy začne mít
potíže s artikulací, a rozjet to přímo v obýváku. Ach, jak božský sex s
ní býval! Alkohol dokázal zázraky. Jakmile se mu ji podařilo opít,
nikdy od ní neslyšel ne, a navíc se proměnila v hotovou dračici.
Zatímco hlídkoval u domu toho mizery, vybavoval si její tělo, jak ho
pánbůh stvořil. Kdyby nebyl tak vzteklý, možná by ho představa, jak
se Beth tam uvnitř svíjí vzrušením a zpocená spěje k orgasmu,
dokonce rajcovala. Jenže problém byl jinde. Takhle se přece správná
matka nechová, nebo ano?
Věděl svoje. Stačí, aby se jednou vyspala s chlapem po úvodním
rande, a přijme to jako normální věc. A jestli to přijme jako normální
věc, přestane mít zábrany a bude pokračovat. Po prvním amantovi
přijde další, a po něm další, a pak ještě další, až jich budou zástupy. A
on si rozhodně nepřál, aby se jeho syn musel s těmi pány potkávat a
snášet jejich uznalé pomrkávání na odchodu, jehož obsah bude jasně
čitelný: Ta tvoje máma je v posteli vážně třída.
Tohle nehodlal dopustit. Beth byla stejně jako většina žen naivní,
a právě proto na ni celá ta léta dohlížel. A všechno šlo jako po másle,
než se ve městě objevil ten vandrák s francouzským příjmením.
Thibault představoval chodící noční můru. Jako by jeho hlavním
cílem bylo zničit mu život.
Ale ani tohle nehodlal Clayton dopustit.
V uplynulém týdnu se o tom chlapovi leccos dozvěděl. Nejprve
zjistil, že pracuje v psinci – což mu, mimochodem, taky zrovna
nehrálo – a že se nastěhoval do polorozpadlé barabizny u lesa, a pak
díky několika telefonátům na patřičné instituce do Colorada hladce
získal zbytek informací. Stačilo zvolit přiměřeně úřední tón a
spolehnout se na profesní kolegialitu oslovených. Dozvěděl se, že
Thibault odpromoval na univerzitě v Coloradu, záhy nato nastoupil k
mariňákům a sloužil v Iráku, kde získal několik ocenění – nicméně
pár vojáků z jeho čety se nechalo slyšet, že snad sepsal jakousi
smlouvu s ďáblem, a jen proto prý vyvázl živý a zdravý. Kuriózní
informace.
Claytona zajímalo, co na to řekne Beth.
On takovým báchorkám nevěřil. Už potkal dost mariňáků, aby si
udělal představu, že většinou jde o pořádně ostré chlapy – zrovna
tenhle má za sebou nejspíš kdovíco, když se o něm i jeho bratři ve
zbrani vyjadřují s nedůvěrou.
A proč se Thibault po tak dlouhé štrapáci usadil zrovna tady, když
ve městě nikoho neznal, a podle všeho nikdy dřív v Hamptonu nebyl?
I tohle působilo dost podezřele. A ke všemu se Clayton nemohl zbavit
pocitu, že má odpověď na dosah ruky, jenom na ni ne a ne přijít. Ale
byl přesvědčený, že i tuhle neznámou vyřeší. Vždycky nakonec
všechno vyřešil.
Nepřestával upírat zrak na ten nevzhledný dům a pomalu v něm
dozrávalo přesvědčení, že je načase, aby s tím člověkem zúčtoval. Ne
hned, samozřejmě. Ne v noci a s tím psiskem za krkem. Možná příští
týden. Až bude Thibault v práci.
Přesně tímhle se lišil od ostatních. Lidé kolem něj často jednali
jako kriminálníci – nejprve něco udělali, a teprve pak si začali lámat
hlavu s následky svých činů. Keith Clayton si všechno dopředu
promyslel a naplánoval. Snažil se předvídat. Hlavně proto dosud nic
nepodnikl – ani když viděl ty dva přijíždět, ani když se uvnitř
odehrávalo to, co se tam jistojistě odehrávalo, ani když sledoval Beth,
jak vychází z domu a vrací se ke svému autu, obličej uzardělý a vlasy
rozevláté. Věděl dobře, že záleží na rozložení moci. A momentálně
držel trumfy v rukách Thibault. Protože měl u sebe tu kartu z
fotoaparátu. A na ní snímky, jež mohly velmi snadno přerušit tok
Claytonových příjmů.
Jenže ani moc není člověku k ničemu, když jí nechce či neumí
využít. A Thibault zatím nic nepodnikl. To mohlo mít různé příčiny.
Buď mu vůbec nedošlo, co má v rukou, nebo se karty zbavil, nebo
patřil k lidem, kteří si obecně hledí svého. A možná platily všechny tři
hypotézy. Claytonovi nezbývalo než se přesvědčit. A hodlal to vzít
hezky po řadě. Neboli ze všeho nejdřív musel zjistit, jestli Thibault
kartu stále má, a pokud se ukáže, že ano, najít ji a zničit. Pak bude
moc zpátky na jeho straně a milý Thibault dostane, co mu patří. A
pokud se karty sám zbavil, tím líp. Však on už mu nějak zatne tipec a
věci mezi ním a Beth se začnou zase vracet k normálu. A na tom
Claytonovi záleželo nejvíc.
Že ale vypadala zatraceně dobře, když odcházela! Vzrušovalo ho
vědomí, co právě dělala, třebaže s tím vandrákem. Už dlouho se
žádným mužem nic neměla, a teď se mu najednou zdála úplně
vyměněná. Kromě toho nepochyboval, že dnešní noc v ní probudila
sexuální apetit do budoucna…
Jeho plán, že by si on a Beth mohli spolu tu a tam ze staré
známosti malinko zadovádět, byl každým dnem reálnější.
 18
Beth

ekla bych, že se vám večer vydařil,“ podotkla Nana poněkud

„Řafektovaně v neděli ráno, když její vnučka doklopýtala do
kuchyně a zaujala místo u stolu. Ben ještě nevstal.
„Ano, dá se to tak říct,“ přisvědčila Beth se zívnutím. „A dál?“
„Dál nic.“
„Nic? Vrátila ses dost pozdě.“
„Nijak zvlášť. A jak sama vidíš, vstala jsem za kuropění a jsem
naprosto fit.“ Beth se zvedla, nakoukla do ledničky, ale hned ji zase
zavřela, aniž si cokoli vytáhla. „To dokazuje, že jsem přišla relativně
brzy. Proč ten zájem?“
„Jenom bych ráda věděla, jestli můj zaměstnanec přijde v pondělí
do práce.“ Nana si nalila šálek kávy a ztěžka dosedla na židli u stolu.
„Proč by neměl přijít?“
„Jinými slovy, všechno šlo dobře?“ Tentokrát Beth nechala Naninu
otázku chvíli viset ve vzduchu bez odpovědi, jelikož si vybavila
předchozí večer. Ani si nepamatovala, kdy naposledy byla tak
spokojená.
„Jo,“ uvolila se nakonec a zamíchala si kávu. „Šlo to dobře.“

Následujících pár dnů se Beth snažila vymyslet, jak strávit s Loganem

co nejvíc času, aniž si Ben něčeho všimne. Nevěděla jistě, proč to
považuje za důležité. Rodinní psychologové by sice takový postup s
ohledem na děti možná doporučili, když už si matka najde nového
partnera, ale ona v hloubi duše věděla, že ji motivuje i něco jiného.
Zachovávání zdání, že se mezi nimi nic nezměnilo, bylo vzrušující a
jejich vztah díky tomu nabýval příchuti zakázaného ovoce, téměř jako
by šlo o nevěru.
Nanu však samozřejmě nepřelstili. Tu a tam, když usilovně
předstírali, že se nic neděje, zabručela něco zdánlivě uhozeného,
třeba: „Jako dva dromedáři na poušti“ nebo: „Vážení, hledejte
střevíček, učešte zlaté vlasy…“. Beth se potom vždycky s Loganovou
pomocí pokoušela dopídit, co se těmi průpovídkami snaží vyjádřit. Ta
první zřejmě měla znamenat, že patří k sobě, ale nad druhou bádali o
něco déle. Beth byla v koncích, až Logan nakonec usoudil, že nejspíš
jde o narážku na Popelku a Zlatovlásku.
Zkrátka na pohádky. Ale na ty, které mají dobrý konec a v nichž
hrdinové žijí šťastně až do smrti. Takovým způsobem se Nana
radovala z jejich vztahu, aniž ukázala, že je naměkko.
Chviličky, které si dokázali ukrást pro sebe, prožívali nesmírně
intenzivně. Beth vnímala každičký Loganův pohyb, každičké jeho
gesto. Kdykoli ji na večerních procházkách nenápadně vzal za ruku,
sotva Ben se Zorem vyrazili napřed, ovládlo ji téměř neovladatelné
vzrušení, a úplně stejně se cítila, když ji spiklenecky pustil, jakmile se
ti dva znovu objevili na dohled. Jakýmsi šestým smyslem – nebo spíš
díky armádnímu výcviku – uměl rozpoznat, kolik času přibližně mají,
než se Ben ukáže, a naštěstí souhlasil s tím, že mu zatím nic
neřeknou.
Kromě toho pozorovala s obrovskou úlevou, že se Logan chová k
jejímu synovi úplně stejně jako dřív. Například v pondělí donesl luk a
sadu šípů, jež pořídil v prodejně se sportovními potřebami, a po práci
Bena asi hodinu učil střílet na cíl. Většinu času trávili hledáním
zatoulaných šípů, které jako naschvál končily v pichlavých cesmínách,
nebo zabodnuté ve větvích stromů. Oba byli poškrábaní až po lokty.
Po večeři si šli zahrát do obýváku šachy, zatímco ona s Nanou uklízely
v kuchyni. Když utírala nádobí, dospěla k názoru, že už jen proto, jak
se Logan chová k Benovi, by ho dokázala milovat navždy.
Přestože svůj vztah tajili, každou chvíli si nacházeli nějakou
záminku, aby si ukradli chvilku pro sebe. Když se v úterý vrátila z
práce, zjistila, že Logan s Naniným svolením namontoval na verandu
houpačku, prý „aby nemuseli sedět na schodech“, a pak si v době, kdy
byl Ben na hodině houslí, užívali pomalého, lenivého pohupování. Ve
středu spolu vyrazili do města pro další várku psího žrádla. Šlo o
obyčejné každodenní činnosti, ale jí dělaly radost, protože při nich
byli sami. Když jeli v autě a on ji za jízdy objal kolem ramen, opřela se
o něj a nemohla se toho příjemného pocitu nabažit.
Myslela na něj i při práci. Říkala si, co asi právě dělá, nebo o čem si
s Nanou povídají. Představovala si, jak se mu při výcviku psů napínají
svaly na pažích a košili má přilepenou ke zpocené kůži. Ve čtvrtek
ráno, když ho z kuchyňského okna zahlédla, jak se Zorem po boku
kráčí po příjezdové cestě směrem k psinci, zničehonic udělala čelem
vzad, zadívala se na Nanu a odkašlala si.
„Bude ti vadit, když si Logan vezme jeden den volno?“ zeptala se.
Nana si zrovna na židli u stolu nazouvala gumáky. „Pročpak?“
opáčila potutelně a dál se lopotila s obouváním. Vzhledem k ochablé
paži jí i tento relativně snadný úkol činil potíže.
„Mám takový plán. Chtěla bych, abychom se spolu na chvíli
někam zašili. Jen my dva.“
„A co škola?“
Beth už byla oblečená, dokonce měla zabalenou i svačinku.
„Chystám se tam zavolat, že mi není dobře.“
„Ach tak,“ poznamenala Nana.
„Já se do něj zamilovala,“ vyletělo z Beth. Nana zakroutila hlavou,
ale v očích jí radostně zajiskřilo.
„Čekala jsem, kdy to na mě konečně vybalíš, abych mohla přestat s
vymýšlením těch praštěných průpovídek.“
„Promiň.“
Nana vstala a párkrát dupla, aby jí gumáky pořádně sedly. Na
podlaze se objevila vrstvička zaschlého bláta. „Myslím, že pro jeden
den se bez něj obejdu. Třeba mi to dokonce prospěje. Stejně se
poslední dobou nějak moc dívám na televizi.“
Beth si zastrčila pramínek vlasů za ucho. „Děkuju ti.“
„Je mi potěšením. Ale nezvykněte si na to. Lepšího pracanta jsem
zatím neměla.“

Beth s Loganem strávili celé odpoledne ve vzájemném objetí. Ani

tentokrát nezůstalo u jednoho milování, a jakmile nastal čas, kdy
Benovi končilo vyučování, a Beth se začala chystat k odchodu,
protože nechtěla, aby ji syn nenašel doma, loučila se s pocitem, že
Logan její city plně opětuje a že i on pomalu začíná uvažovat o jejich
společné budoucnosti.
Dokonalé štěstí jí kalil jedině pocit, že Logana něco užírá. S ní ani
se vztahem mezi nimi to nemělo nic společného, tím si byla jistá. V
takovém případě by se k ní nechoval tak vstřícně. Šlo o něco jiného,
co zatím nedokázala určit, ale když zapátrala v paměti, uvědomila si,
že poprvé ji to zarazilo v úterý odpoledne.
 Ben toho dne jako vždycky okamžitě poté, co zaparkovala,
vystřelil z auta za Zorem, dychtivý vybít přebytečnou energii před
odchodem do houslí, a ona zamířila do kanceláře, aby se pozdravila s
Nanou. Cestou si všimla Logana, jak stojí na zahradě, ruce vražené do
kapes, a o něčem soustředěně přemýšlí. A zrovna před chvílí, když
dohráli s Benem šachy, vyšel se zamyšleným výrazem na verandu.
Beth se proto co nejdřív vydala za ním a přisedla si k němu na
houpačku.
„Trápí tě něco?“ odhodlala se zeptat.
Neodpověděl hned. „Ještě nevím.“
„Jsi na mě kvůli něčemu naštvaný?“
Zakroutil hlavou a zeširoka se na ni usmál. „Vůbec ne.“
„Tak co se děje?“
Evidentně vážil slova. „Ještě nevím,“ zopakoval.
Chvíli ho upřeně pozorovala. „A chceš o tom mluvit?“
„Jo,“ řekl. „Ale zatím ne.“

V sobotu, když byl Ben u otce, vyrazili autem na Sunset Beach u

Wilmingtonu.
Tou dobou už pominul davový zájem o koupání a slunění a po
pobřeží se procházelo jen pár lidí, takže měli pláž pro sebe. Oceán si
díky Golfskému proudu stále udržoval příjemnou teplotu a oni se
brodili po kolena v příboji. Logan házel Zorovi tenisák za první
hřeben vln a ovčák se náramně bavil. Zuřivě se vrhal do vody a občas
na balónek dokonce štěkal, jako by ho chtěl přesvědčit, ať zůstane na
jednom místě.
Jakmile se Zoro unavil, poodešli kousek dál od příboje, posadili se
na zem a udělali si malý piknik. Beth za tím účelem s sebou schválně
vzala z domu trochu jídla, ubrousky a pár dalších věcí. Naučenými
pohyby jim připravila ze skrovných ingrediencí sendviče a nakrájela
čerstvé ovoce, a sotva se pustili do jídla, na obzoru se objevil trauler a
pomalu směřoval k nim. Logan se na loď zahleděl a ve tváři se mu
opět rozhostilo soustředění, kterého si na něm opakovaně všímala už
několik dnů.
„Zase se tak tváříš,“ upozornila ho nakonec.
„Jak se podle tebe tvářím?“
 „Ven s tím,“ ignorovala jeho otázku. „Čím se užíráš? A tentokrát si
nech ty svoje vyhýbavé odpovědi od cesty.“
„Nic mi není,“ řekl klidným hlasem a opětoval její upřený pohled.
„Vím, že poslední dny můžu působit trochu nepřítomným dojmem,
ale to je tím, že se snažím na něco přijít.“
„Na co?“
„Proč my dva jsme spolu.“
V Beth hrklo a cítila, jak jí kamení výraz v obličeji. Tohle
opravdu nečekala.
„Promiň, vyjádřil jsem se špatně,“ opravil se rychle a zavrtěl
hlavou. „Nemyslel jsem to tak, jak jsi zřejmě pochopila. Prostě mi
nedává smysl, že jsme dostali tuhle příležitost. Rád bych věděl, čemu
za ni vděčíme.“
Zamračila se. „Stejně ti nerozumím.“
Zoro, který do té chvíle ležel vedle nich, zvedl hlavu, aby si
prohlédl hejno racků, jež nedaleko přistálo. Za nimi u okraje příboje
číhali jespáci na mrňavé písečné kraby. Logan je také chvíli mlčky
pozoroval, a když znovu promluvil, hlas měl dočista klidný, jako
profesor, který podává výklad třídě.
„Pokud se na to podíváš z mého pohledu, potkal jsem inteligentní,
půvabnou a okouzlující ženu se smyslem pro humor, které není ještě
ani třicet, a navíc je vášnivá a mimořádně žádoucí, když zrovna chce.“
Odmlčel se a věnoval jí spiklenecký úsměv. „Jinými slovy, téměř každý
by se mnou asi souhlasil, že jsem potkal prvotřídní kus.“ Znovu se
odmlčel. „Jestli říkám věci, které jsou ti nepříjemné, klidně mě
zastav.“
Natáhla se a zlehka ho poplácala po koleni. „Zatím se to poslouchá
dobře,“ ujistila ho. „Klidně pokračuj.“
Nervózně si prohrábl rukou vlasy. „Vlastně jsem už skončil. Právě
jsem ti řekl, co se snažím už několik dnů pochopit.“
Marně se pokoušela odhadnout, kam míří. Znovu natáhla paži, ale
tentokrát mu koleno stiskla. „Budeš se muset naučit vyjadřovat
srozumitelněji. Pořád ti nerozumím.“
V tu chvíli se mu ve tváři úplně poprvé od jejich seznámení
mihla netrpělivost. Téměř okamžitě zmizela, a Beth navíc podvědomě
vytušila, že nepramenila z jeho nespokojenosti s ní, ale spíš se sebou
samotným.
 „Prostě mi nedává smysl, že jsi od rozvodu neprožila žádný vážný
a trvalý vztah.“ Po úvodní větě se zarazil a zdálo se, že hledá správnou
formulaci. „Máš sice syna, a to některé muže odrazuje, ale na druhé
straně nemám pocit, že bys svoji roli matky tajila. Většina obyvatel
tohohle města přece zná tvoji situaci, nebo se mýlím?“
Zaváhala. „Nemýlíš.“
„A ti muži, kteří o tebe projevili zájem, všichni věděli 0 Benovi
dopředu?“
„Ano.“
Zadíval se na ni s hloubavým výrazem. „Tak kam se poděli?“
Zoro se natočil a položil hlavu Beth do klína. Začala ho drbat za
ušima a cítila, že se v ní ozývá nutkání bránit se.
„Záleží na tom?“ ohradila se. „Abych řekla pravdu, na podobné
otázky nejsem zrovna zvědavá. Co se stalo v minulosti, je moje věc.
Nemůžu s tím nic dělat. A nehodlám se ti tady zpovídat, s kým jsem
chodila, jak dlouho a co všechno jsem stihla. Jsem prostě taková, jaká
jsem, a zrovna od tebe bych čekala, že to budeš respektovat. Dodnes
jsi mi neprozradil, co tě přimělo jít pěšky z Colorada až sem.“
Nic neříkal, očividně zvažoval její odpověď. Když znovu promluvil,
z jeho hlasu zaznívala nečekaná něžnost.
„Nechtěl jsem tě rozčílit. Jen tvrdím, že jsi ta nejpozoruhodnější
žena, jakou jsem kdy poznal.“ Znovu se odmlčel, aby se přesvědčil, že
jeho slova mají ten správný dopad. „A můj názor podle mě musí sdílet
snad každý mužský. Nějaké známosti jsi přece měla, jsem si jistý, že
všichni tví nápadníci velmi rychle poznali, jaký poklad v tobě mají –
obzvláště v tak malém městě, kde volných žen ve tvé věkové kategorii
není zase tolik. Je jasné, že někteří nemuseli vyhovovat tobě, a proto
jsi iniciovala rozchod ty. Ale co ti ostatní, o které jsi měla zájem?
Přece se musel najít někdo, s kým jste si navzájem padli do oka.“
Nabral do hrsti písek a pak pomalu roztahoval prsty a nechal
zrnka klouzat zpátky na zem. „O tom stále přemýšlím. Nejde mi do
hlavy, že sis s nikým nesedla, když říkáš, že jsi po rozvodu neměla
moc štěstí, pokud jde o vztahy s muži.“
Utřel si ruku do ručníku. „Zmýlil jsem se v něčem?“
Užasle na něj zírala, jelikož nechápala, jak na to všechno přišel.
„Ne,“ špitla.
„Sama sis kladla otázku, kde je chyba, nebo snad ne?“
 „Někdy ano,“ přiznala. „Ale nemyslíš, že z toho děláš moc velkou
vědu? I kdybych byla tak dokonalá, jak mě líčíš, nesmíš zapomínat, že
časy se změnily. Existují tisíce a možná i desetitisíce žen, které jsou na
tom podobně.“
„Možná,“ řekl neurčitě a pokrčil rameny.
„Ale stejně si dál myslíš svoje, viď?“
„Ano.“ Jeho průzračně modré oči jí věnovaly dlouhý zkoumavý
pohled.
„Co se tak díváš? Podle tebe moje neúspěchy nejsou náhoda?“
Místo odpovědi si nabral další hrst písku. „A co tvůj bývalý?“
„Proč se na něj ptáš?“
„Zajímá mě, jak se staví k tvému partnerskému a milostnému
životu.“
„Podle mě jsou mu tyhle věci úplně ukradené. Nechápu, proč tě
vůbec napadlo o něm uvažovat.“
Thibault tentokrát vypustil z ruky všechen písek najednou. Pak se
jí zadíval zpříma do obličeje a promluvil o poznání tišším, ale zato
naléhavým hlasem. „Protože jsem si skoro jistý, že to byl on, kdo se
mi před pár dny vloupal do domu.“
 19
Thibault

V sobotu pozdě večer, poté co Elizabeth odjela, Thibault spatřil u

sebe v obývacím pokoji Victora. Seděl na pohovce, na sobě stejné
kraťasy a plážovou košili jako v den svojí smrti.
Thibault zůstal stát na místě jako přibitý a jen na něj zíral.
Nepřipadalo v úvahu, aby před sebou měl skutečného Victora. Věděl
na sto procent, že kamaráda pohřbili na klidném místě poblíž
Bakersfieldu. A taky věděl, že Zoro by zpozorněl, kdyby se v domě
objevil nějaký člověk, přitom Zoro se právě klidně ploužil k misce s
vodou.
Victor se usmál. „Tohle ještě není všechno,“ promluvil
ochraptělým hlasem do ticha, které v místnosti vládlo. Znělo to jako
příslib.
Pak Thibault zamrkal a Victor byl fuč. Zmizel, přestože tam
vlastně nikdy nebyl.

Thibault zažil podobné zjevení už dvakrát. Poprvé kamaráda zahlédl

na jeho pohřbu, když v zadním traktu kostela zabočil za roh. Na konci
chodby uviděl Victora, jak stojí bez hnutí a pozoruje ho. „Nebyla to
tvoje chyba,“ řekl a hned nato se rozplynul. Thibault měl chvíli pocit,
že se dusí, a proto raději rychle odkráčel pryč, aby popadl dech.
Podruhé se mu to stalo asi tři týdny předtím, než se vydal na
cestu, v obchodě s potravinami, když se probíral bankovkami v
peněžence ve snaze spočítat, kolik piv si může koupit. V té době
hodně pil. Zrovna když počítal peníze, zahlédl koutkem oka Victora.
Tehdy kamarád jen zavrtěl hlavou, aniž řekl jediné slovo. Nebylo
třeba. Thibault pochopil, co mu naznačuje – že je načase, aby přestal
chlastat. A teď tohle.
Thibault na duchy nevěřil. Nedomníval se, že ho pronásleduje
přízrak, že se stal obětí nezvaných návštěv ze záhrobí, ani že mu
neklidná duše přichází sdělit jakési poselství. Victor představoval
výplod jeho vlastního podvědomí a představivosti. Ostatně jemu
jedinému vždycky ochotně naslouchal.
 Věděl, že neštěstí na jezeře byla jen nehoda. Mladíci, kteří
motorový člun řídili, utrpěli šok. Jejich zděšení nad tím, co provedli,
působilo upřímně. A pokud šlo o nasávání, sám dobře věděl, že mu
alkohol spíš škodí, než pomáhá. Ale bylo snazší poslouchat Victora.
Vůbec nečekal, že se mu kamarád ještě někdy zjeví.
Zvažoval jeho slova – tohle ještě není všechno – a kladl si otázku,
jestli se vztahovala k rozhovoru, který vedl s Elizabeth. Kdovíproč o
tom pochyboval, ale ať se snažil sebevíc, nedařilo se mu význam
Victorovy poznámky odhalit. Předpokládal, že čím usilovněji bude
hledat odpověď, tím méně pravděpodobnější bude, že ji najde.
Podvědomí bývá vrtkavé.
Odebral se do kuchyně, nalil si sklenici mléka, dal Zorovi do misky
trochu jídla a vrátil se do ložnice. Ležel v posteli a přemítal o všem, co
Elizabeth pověděl.
Dlouho a usilovně přemýšlel, jestli jí má vůbec něco říkat.
Dokonce si ani nebyl jistý, čeho tím chce dosáhnout. Každopádně ji
však hodlal upozornit na možnost, že Keith Clayton řídí její život
netušeným a pro ni zcela nemyslitelným způsobem.
Protože přesně tak se věci měly. Thibault byl o svojí hypotéze
přesvědčený od chvíle, kdy zjistil, že se mu někdo vloupal do domu.
Jistěže nemuselo jít o Claytona, mohl ho navštívit někdo jiný, komu se
zachtělo vydělat si pár babek prodejem lupu v zastavárnách, ale to, v
jakém stavu dotyčný dům zanechal, hovořilo proti tomu. Zloděj by
patrně tolik nedbal na pořádek. Nic nebylo rozházené, všechno leželo
na svém místě. A přesto se dalo poznat, že někdo věcmi hýbal.
Nejprve Thibault objevil varhánek na přikrývce. Nezvaný
návštěvník prostě nezvládl zastlat po vojenském způsobu, přestože se
evidentně snažil. Šlo o drobnou nedokonalost, které by si stěží kdo
všiml, ale Thibaultovi neunikla. Oblečení v přihrádkách šatní skříně
vykazovalo podobné známky nepovedeně zamaskované manipulace –
sotva znatelné zvlnění látky, špatně složený rukáv… Zkrátka a dobře,
nejenže mu za jeho nepřítomnosti někdo vstoupil do domu, ale ještě
ho celý prohledal.
Jenže proč? Thibault nevlastnil nic cenného. Zběžný pohled přes
okno by každému zloději napověděl, že uvnitř není co ukrást. V
obývacím pokoji se nenacházela žádná elektronika, jeden pokoj byl
úplně holý a ložnice kromě postele, stolu a lampy taky. O kuchyni
platilo totéž, nepočítal-li nádobí, běžné náčiní na vaření a starobylý
elektrický otvírák na konzervy, položený na lince. Ve spíži měl psí
žrádlo, bochník chleba a sklenici arašídového másla. Přesto si někdo
dal tu práci a prohledal každičkou píď jeho skrovného příbytku,
nadzvedl dokonce i matraci. Prošel všechny zásuvky, přihrádky a
poličky a pečlivě po sobě uklidil.
Ačkoli nenašel nic hodnotného, nedal průchod svému hněvu.
Dům neskýtal jediný důkaz, že se narušitel rozčílil. Ten, kdo se
vloupal dovnitř, nepřišel krást. Přišel tam něco hledat. Něco
konkrétního. Pro Thibaulta nebylo těžké uhodnout, o co šlo a komu
za nevyžádanou návštěvu vděčí.
Keith Clayton si přišel pro fotoaparát. Nebo spíš pro kartu s
nafocenými snímky. Z logiky věci se mezi nimi patrně našly fotky,
které ho mohly dostat do maléru. Thibaultovi stačilo zavzpomínat, při
čem toho náfuku nachytal, když se poprvé setkali.
Celá epizoda se tedy dala uzavřít s tím, že se Clayton pokusil najít
a zničit důkazy svých pochybných aktivit, nicméně Thibault si byl
jistý, že ve hře je ještě cosi jiného, co zcela nepochybně souvisí s
Elizabeth.
Prostě se mu nezdálo, že by za deset let neměla žádnou vážnou
známost. Přitom si matně uvědomoval, že když ukazoval její fotku
místním mužům v kulečníkové herně, někdo z přítomných utrousil
poznámku, která mu už tehdy mohla – a nejspíš měla – leccos
napovědět. Co jen to ten člověk řekl?
Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, a velice litoval, že se tehdy víc
nesoustředil. Tolik mu záleželo na tom, aby se dozvěděl jméno
neznámé ženy z fotografie, že nevnímal nic jiného. Velká chyba. Když
si konečně aspoň rámcově vybavil obsah zapomenutého komentáře,
neměl z něj dobrý pocit.
… Tahle ženská není k mání… Její bejvalej to nerad vidí, a zrovna s
ním není radno si zahrávat…
Zopakoval si, co o Keithovi Claytonovi ví. Pochází z vlivné rodiny.
Je to zbabělec, který si rád podá slabšího. Snadno se rozčílí. Neváhá
zneužít svoji moc. Domnívá se, že má nárok na všechno, co si
zamane.
Posledním tvrzením si Thibault nebyl jistý, ale zapadalo do
celkového obrázku.
 Clayton si evidentně nepřál, aby se jeho bývalá žena vídala s
jinými muži. A Elizabeth léta neměla hodnotný vztah. Občas se sice
divila, čím to je, ale nikdy ji ani nenapadlo, že pod všemi těmi
zkrachovalými známostmi, které má za sebou, může být podepsaný
její exmanžel. Thibault si naopak uměl docela dobře představit, že
Clayton manipuluje s lidmi, ovlivňuje události a kontroluje –
přinejmenším v jednom ohledu – život svojí bývalé ženy. Zřejmě k
tomu došlo tak, že jakmile zjistil, že Elizabeth s někým chodí, začal ji
sledovat a pak už ji sledovat nepřestal.
Thibault si celkem snadno uměl domyslet, jak Clayton zařídil
konec jejích dřívějších vztahů, ale teď, když se začala vídat s ním, si
překvapivě držel odstup. Thibault aspoň nezaznamenal, že by je
Clayton šmíroval, třeba jen zpovzdálí, ani nic jiného neobvyklého.
Zato se vloupal k němu do domu, aby se tam poohlídl po kartě z
fotoaparátu. A vybral si samozřejmě dobu, kdy věděl, že Thibault bývá
v práci. Že by mobilizoval síly?
Možná. Ale otázka zněla, k čemu. Chtěl ho vypudit z města, to
bezesporu, nicméně Thibault se neuměl zbavit pocitu, že tím Clayton
neskončí. Jak řekl Victor, tohle ještě není všechno.
Chtěl se s Elizabeth podělit o všechno, co o jejím exmanželovi
zjistil, jenže kupříkladu s informacemi načerpanými v kulečníkové
herně nemohl vyrukovat. Pak by jí musel říct i o fotografii, a to zatím
nedokázal. Raději ji chtěl nasměrovat, aby si určité události
pospojovala sama. Teprve až oba pochopí, čeho všeho je Clayton
schopen, když se rozhodne, že jí překazí vztah s mužem, dokážou
odolat jeho vlivu, ať ten chlap podnikne cokoli. Vždyť jeden druhého
milují.
Proto podnikl tak dalekou cestu? Aby se zamiloval do Elizabeth a
začal s ní žít? Tohle je jeho osud?
Takové vysvětlení se mu bůhvíproč nezdálo. A Victorova slova mu
dávala za pravdu. Cítil, že opravdu existuje nějaký další, závažnější
důvod jeho přítomnosti v Hamptonu, že opravdu plní jakési vyšší
poslání, aniž si toho je vědom. Vztah s Elizabeth je zřejmě jen jeho
součástí. Tohle ještě není všechno.

Pak už Thibault spal až do rána, jako ostatně celou dobu od příchodu

do Severní Karolíny. Tuhle věc se z pudu sebezáchovy naučil u
armády. Nebo spíš v době nasazení. Unavený voják totiž dělá chyby.
To vždycky říkával jeho otec. Říkal to každý důstojník, kterého kdy
poznal. A jeho zkušenosti z války tohle tvrzení potvrdily. Naučil se
spát, když byl čas na spaní, i když kolem něj panoval zmatek nebo se
zrovna potýkal se zmatkem v sobě. Pokaždé věřil, že další den bude
líp.
Vyjma krátkého údobí po Victorově smrti neměl se spaním potíže.
Spal rád, a ještě raději nechával myšlenky, aby si v době snění žily
vlastním životem, prolínaly se a splývaly. Když se v neděli probudil,
pořád mu před očima vyvstával obraz paprsků kola, vycházejících ze
středového náboje. Nejprve nechápal, co by to mohlo znamenat, ale
už za pár minut, při věnčení Zora, dostal zčistajasna nápad.
Pomyslným středobodem jeho zájmu možná nemá být Elizabeth, jak
se dosud podvědomě domníval… Všechny události, k nimž došlo od
jeho příjezdu do Hamptonu, jako by se točily spíš kolem Keitha
Claytona.
Clayton byl první člověk, kterého ve městě potkal. Claytonovi
sebral fotoaparát. Clayton byl Elizabethin bývalý manžel a Benův
otec. Clayton cíleně mařil Elizabeth partnerské vztahy. Clayton je
zahlédl spolu v tu noc, kdy přivezl Bena domů s monoklem, a tím
pádem se o nich dozvěděl jako první. Clayton se mu vloupal do domu.
No ovšem, to kvůli Claytonovi – ne kvůli Elizabeth – se trmácel až
do Hamptonu.
V dálce zlověstně zahřmělo. Ve vzduchu visela bouřka a podle
dusna, jaké venku vládlo, se dalo soudit, že ne ledajaká.
Uvědomil si, že o Claytonovi vlastně skoro nic neví, leda to málo,
co mu o něm pověděla Elizabeth. S prvními kapkami deště zamířil
zpátky do domu, rozhodnutý co nejdřív navštívit místní knihovnu.
Usoudil, že jestli si chce udělat lepší představu o Hamptonu a o úloze
rodiny Claytonů ve městě a okolí, musí nastudovat potřebná fakta.
 20
Beth

„M ě to ani nepřekvapuje," odfrkla znechuceně Nana. „Od tvého

drahého nebožtíka odjakživa čekám to nejhorší.“
„Keith ještě žije, Nano.“
Nana vzdychla. „Naděje nikdy neumírá.“
Beth se napila kávy. Byla neděle a právě se vrátily z kostela. Nana
měla od mozkové příhody svoje první krátké pěvecké sólo a Beth ji
před vystoupením nechtěla rozrušovat. Věděla, jak moc pro ni sbor
znamená.
„Moc mi nepomáháš,“ ozvala se.
„A s čím bych ti měla pomoct?“
„Snažila jsem se ti říct –“
Nana se k ní naklonila přes kuchyňský stůl. „Vím, co ses mi snažila
říct. Však jsi mi to přece řekla. A pokud se mě ptáš, jestli se podle
mého názoru Keith mohl vloupat k Thibaultovi do domu, odpovídám
ti, že by mě u něj nic nepřekvapilo. Nikdy jsem toho chlapa neměla
ráda.“
„Nepovídej.“
„A nemusíš se kvůli tomu hned čertit.“
„Já se nečertím.“
Nana jako by ji neslyšela. „Vypadáš unaveně. Nechceš ještě trochu
kávy? Nebo skořicový toast?“
Beth zavrtěla hlavou. „Nemám hlad.“
„Přesto musíš jíst. Není zdravé vynechávat jídla, a já dobře vím, že
jsi nesnídala.“ Vstala od stolu. „Udělám ti toast.“
Beth věděla, že nemá smysl odporovat. Když si Nana něco
usmyslela, nedala se zviklat.
„A co soudíš o té druhé věci? Že by snad Keith mohl mít prsty v
tom, jak…“ Nezvládla dokončit větu, kterou začala.
Nana výmluvně pokrčila rameny a vložila do topinkovače dva
krajíčky chleba. „Zajímá tě, jestli by podle mě byl schopný zastrašovat
tvoje nápadníky? Znovu opakuju, že u něj by mě nic nepřekvapilo.
Ostatně, leccos by se tím vyjasnilo, nemyslíš?“
 „Ale to je absurdní. Mohla bych vyjmenovat nejméně deset žen, se
kterými chodil, a za celou dobu jedinkrát nenaznačil, že by chtěl,
abychom se k sobě vrátili. Proč by ho zajímalo, jestli se s někým
vídám?“
„Protože má uvažování rozmazleného spratka,“ prohlásila Nana.
Hodila na pánev ořech másla a zažehla hořák. Ozvalo se typické
zahučení a kroužek modravých plamínků začal olizovat dno pánve.
„To, že si pořídil nové hračky, neznamená, že dovolí, aby si s těmi
starými hrál někdo jiný.“
Beth se zavrtěla. „Tohle přirovnání se mi moc nelíbí.“
„Líbit se ti nemusí. Záleží na tom, jestli sedí.“
„Takže ty bys za Keitha ruku do ohně rozhodně nestrčila.“
„To jsem neřekla. Jenom tvrdím, že by mě od něj taková věc
nepřekvapila. A nesnaž se mi namluvit, že tebe ano. Vždyť vidím, jak
si tě pořád prohlíží. Pokaždé mi z toho běhá mráz po zádech a musím
se hodně snažit, abych ho nemajzla po hlavě lopatou na psí bobky.“
Beth se usmála, ale okamžitě znovu zvážněla. Jakmile toasty
vyskočily z přístroje, Nana je přendala na talíř, pokapala rozpuštěným
máslem a posypala cukrem a skořicí. Pak přenesla talíř ke stolu a
postavila ho před vnučku.
„Tumáš. Něco sníst musíš. Jsi poslední dobou kost a kůže.“
„Vážím pořád stejně.“
„Pořád stejně málo. Odjakživa jsi podvyživená. Jednou si nedáš
pozor, a odfoukne tě.“ Pak se posadila a kývla hlavou k oknu. „Chystá
se na nás pořádná činěnice. Ale to je dobře. Potřebujeme déšť. Jenom
doufám, že tentokrát žádný pes nebude naříkat.“
Někteří jejich čtyřnozí svěřenci ze strachu z bouřky vyli tak
usilovně, že zneklidnili i ostatní. Beth pochopila poznámku týkající se
počasí jako příležitost k přechodu na jiné téma. Nana mívala ve zvyku
odlehčit atmosféru, když začala houstnout, ale Beth s dalším soustem
toastu zjistila, že je tu ještě něco, o čem by si ráda promluvila.
„Myslím, že se už někdy předtím setkali,“ poznamenala po chvíli.
„Kdo? Thibault a ten pitomec?“
Beth zvedla obě ruce. „Neříkej mu tak, prosím. Vím, že Keitha
nemáš ráda, ale pořád jde o Benova otce, a já si nepřeju, aby ti to
někdy ze zvyku uklouzlo, až bude Ben u toho. Vím, že teď tě slyšet
nemůže…“
 Nana věnovala Beth kajícný úsměv. „Máš pravdu,“ uznala.
„Omlouvám se. Už to nevypustím z pusy. Ale co jsi mi vlastně chtěla?“
„Vzpomínáš, jak jsem ti vyprávěla o sobotním večeru, kdy Keith
přivezl Bena po té nehodě s okem nečekaně zpátky domů? Byla jsi u
sestry…“ Nana přikývla. „Včera se mi celá ta situace vybavila a přišla
jsem na něco, čeho jsem si tehdy vůbec nevšimla. Jakmile Keith
zahlédl Logana, vůbec se nezeptal, o koho jde. Jen se v něm ve vteřině
vzedmul hněv a vyletělo z něj: ‚Co vy tady děláte?‘“
„No tohle,“ zareagovala Nana s nechápavým výrazem.
„Musela bys slyšet, jak to řekl. Nepřekvapilo ho, že mám pánskou
návštěvu, spíš ho šokovalo, že je u mě zrovna Logan.“
„A co Thibault? Vysvětlil ti, jak se věci mají?“
„Ne. Ale dává to smysl, nemyslíš? Kdyby se vůbec neznali, copak
by ho napadlo, že se mu Keith vloupal do domu?“
„Možná,“ řekla Nana a zakroutila hlavou. „Já nevím. Zmínil se
před tebou Thibault, co podle něj tvůj bývalý u něho hledal?“
„Ne,“ odpověděla Beth. „Jenom podotkl, že tam toho moc nemá.“
„Takže odpověděl na otázku, aniž ti řekl, na co ses ptala.“
„Hmm,“ souhlasila Beth. Znovu si ukousla z toastu a pomyslela si,
že v žádném případě nezvládne dojíst všechno.
Nana se k ní opět naklonila. „A tobě dělá starost i tohle?“
„Trochu,“ přiznala Beth a slabounce kývla hlavou.
„Protože máš pocit, že před tebou něco skrývá?“
Když Beth nic neříkala, Nana se natáhla a chytila ji za ruku. „Podle
mě se zbytečně trápíš věcmi, které nejsou důležité. Zatím nevíme,
jestli se k Thibaultovi vloupal zrovna Keith. A stejně tak nevíme, jestli
se ti dva už někde setkali. Ale nic z toho nemá valný význam. Tebe by
mělo především zajímat, jestli Keith celou dobu za tvými zády osnuje
plány proti tobě. Být na tvém místě, zaobírala bych se hlavně tímhle.“
Na chvíli se odmlčela, aby si Beth lépe uvědomila obsah jejích slov.
„Říkám ti to, jelikož jsem vás dva s Thibaultem měla možnost
vidět, a není pochyb, že mu na tobě záleží. A se svým podezřením se
ti podle mě svěřil jen proto, aby ho nečekala stejná budoucnost jako
všechny muže, se kterými sis něco začala před ním.“
„Takže ty si myslíš, že Logan má pravdu?“
„Ano,“ přisvědčila Nana. „Ty ne?“
Beth trvalo hodnou chvíli, než odpověděla. „Já taky.“
Jenže domněnka ještě neznamená jistotu. Jakmile ukončily rozhovor,
Beth si oblékla džínsy, hodila na sebe pláštěnku a vyrazila do města.
Déšť se spustil už před pár hodinami a vyvinul se z něj mocný liják
sycený tropickou bouří, která se přihnala od Georgie přes Jižní
Karolínu. Podle předpovědi mělo v nadcházejících čtyřiadvaceti
hodinách napadnout dvacet až pětadvacet centimetrů srážek, a další
přívaly byly údajně na cestě. Očekával se totiž příchod dvou
vydatných bouřek, které v uplynulých dnech postihly pobřeží
Mexického zálivu. Horké a suché léto se oficiálně poroučelo.
Beth zapnula stěrače naplno, přesto přes čelní sklo téměř
neviděla. Kanály nestíhaly pojímat spousty vody a všude se tvořily
klikaté potůčky uhánějící do řeky. Ta zatím nezačala stoupat, ale bylo
jasné, že už to dlouho nepotrvá. Ústily do ní téměř všechny vodní
toky v okruhu osmdesáti kilometrů, a proto se dalo čekat, že její
hladina brzy dosáhne povodňového stupně. Město si umělo s
takovými situacemi poradit, podobně silné bouřky neodmyslitelně
patřily k životu v oblasti. Většina provozoven se nacházela v
dostatečné vzdálenosti od řeky, aby se jich řádění živlu nedotklo, s
výjimkou opravdu výjimečných událostí. Silnice, po níž se jezdilo k
psinci, však neměla to štěstí. Vedla souběžně s řekou a při silných
bouřkách, zejména spojených s hurikánem, bývala občas zaplavená, a
to se pak cesta po ní stávala nebezpečnou. Prozatím se voda držela v
korytě, ale Beth se obávala, že později v týdnu by mohl nastat
problém.
Cestou do města si v duchu přehrávala rozhovor s Nanou. Ještě
předešlého dne ráno se všechno zdálo tak jednoduché, a teď jí
najednou v hlavě vířilo plno otázek. Nejen ohledně Keitha, ale také
ohledně Logana. Jestli se on a Keith opravdu už potkali, proč se o tom
Logan nezmínil? A co mohl Keith hledat u Logana v domě? Z titulu
šerifova zástupce měl přístup k nejrůznějším osobním údajům, kvůli
těm tam nemusel. Kvůli čemu tedy? Za nic na světě nemohla přijít na
jedinou věc.
A pokud šlo o Keitha a její známosti… Co když mají Nana s
Loganem pravdu? Pokud ano, a po pečlivé úvaze jí instinkt napovídal,
že jejich hypotéza je do puntíku správná, jak je možné, že si ničeho
nevšimla?
 Bylo těžké připustit si, že se ve svém bývalém muži celou dobu
mýlila. Znali se deset let, a přestože ho nikdy nepovažovala za výkvět
ctnosti, nikdy ji ani nenapadlo, že by se mohl cíleně vměšovat do
jejího osobního života a hatit jí partnerské vztahy. Kdo je schopen
něčeho takového? A proč? Nanina hypotéza, že v ní Keith stále vidí
svoji hračku, o kterou se nechce dělit, zněla natolik pravděpodobně,
že v ní za volantem zatrnulo.
Nejvíc ji překvapilo, že v tak malém městě, kde bylo téměř
nemyslitelné udržet něco v tajnosti, neměla nejmenší podezření, co se
za jejími zády děje. Jak je možné, že ji neupozornil nikdo z přátel
nebo sousedů… Ale už vůbec jí nešlo do hlavy, proč ji nevarovali
přímo muži, kteří o ni projevili – a poté zase ztratili – zájem. Proč
Keithovi prostě neřekli, aby si hleděl svého?
Nejspíš kvůli jeho příjmení, uvědomila si záhy. Zřejmě s ním
nepolemizovali ze stejného důvodu, z jakého ona na Keitha
nenaléhala ohledně Bena. Někdy je prostě snazší do ničeho nešťourat.
Pocítila silnou nenávist k celé rodině svého bývalého manžela.
Samozřejmě předbíhala událostem. Keith se možná ničeho
nedopustil. Nemusí být vinen jen proto, že ho Logan a Nana
podezírají. Proto ostatně podnikla tuhle výpravu do města, aby
zjistila, jak se věci mají.
Na křižovatce s hlavní silnicí zabočila doleva a zamířila do starší
čtvrti, kde byly k vidění poctivé, řemeslně stavěné domy s velkorysými
verandami a podél vozovky rostly mohutné stromy, většinou nejméně
sto let staré. Vzpomněla si, že jako dítě měla tuhle část města moc
ráda. Působila malebně a vesele, hlavně v době svátků, protože zdejší
rodiny si tradičně potrpěly na bohatou výzdobu exteriérů.
Ten, za kým sem přijela, bydlel přibližně uprostřed ulice a už z
dálky viděla jeho auto zaparkované pod venkovním přístřeškem. Za
ním stál ještě jeden vůz, který nejspíš patřil návštěvě, ale Beth se
přesto nehodlala obrátit a přijet jindy. Zastavila před domem, dala si
na hlavu kapucu a vystoupila do lijáku.
Probrouzdala se mělkými kalužemi, které se stačily vytvořit na
chodníku, a vystoupala po schodech na verandu. Skrz okno zahlédla,
že v rohu obývacího pokoje září lampa a v televizi zrovna běží
automobilový závod ze série NASCAR. Zřejmě na přání hosta, protože
majitel domu závody NASCAR přímo nesnášel, to věděla.
 Zazvonila a malinko ucouvla. Jakmile otevřel, trvalo jen okamžik,
než ji poznal. Ve výrazu jeho tváře zaregistrovala směs překvapení a
zvědavosti, ale zároveň – zcela nečekaně – i stopu strachu.
Zalétl pohledem k silnici a rychle zkontroloval oba směry. Teprve
pak znovu spočinul zrakem na ní.
„Beth,“ řekl. „Co ty tady děláš?“
„Ahoj, Adame,“ pozdravila s vlídným úsměvem. „Neměl bys pár
minut? Potřebovala bych s tebou mluvit.“
„Mám návštěvu,“ řekl tišším hlasem. „Nevybrala sis dobrou dobu.“
Jako by se domluvili, zrovna v tu chvíli se zevnitř ozval ženský
hlas: „Kdo je to, Adame?“
„Prosím tě,“ nedala se odbýt Elizabeth.
Evidentně zvažoval, jestli jí má zavřít před nosem, ale nakonec si
jen povzdechl. „Kamarádka!“ zavolal přes rameno a hned se otočil
zpátky. „Počkej minutku, ano?“
Za jeho zády se objevila žena s pivem v ruce. Na sobě měla
poněkud příliš těsné džínsy a tričko a Beth poznala, že jde o
sekretářku Adamovy firmy. Jmenovala se Noelle nebo tak nějak.
„Co chce?“ zeptala se Noelle. Z jejího tónu bylo zřejmé, že i ona
poznala, koho má před sebou.
„Zatím nemám zdání,“ odpověděl Adam. „Sotva jsme se
pozdravili.“
„Ale já se chci dívat na ten závod,“ pohoršila se žena a majetnicky
ho objala kolem pasu.
„Já vím,“ ujistil ji. „Budu hned zpátky.“ Při pohledu na Noelle
malinko zaváhal. „Slibuju,“ dodal nakonec.
Beth se zamyslela, jestli mluvil stejně kňouravě i dřív, a pokud
ano, proč si toho nevšimla. Možná se snažil, aby to nebylo znát, nebo
ona byla ochotná takové maličkosti pominout. Druhá možnost jí
připadla pravděpodobnější, a to pomyšlení ji mírně rozladilo.
Adam vyšel ven a zavřel za sebou dveře. Když se k ní otočil čelem,
neuměla poznat, jestli má spíš strach, nebo vztek. Nebo obojí.
„Co máš tak veledůležitého?“ zeptal se s téměř pubertální
intonací.
„Nemám nic veledůležitého,“ ohradila se. „Jen jsem se tě přišla na
něco zeptat.“
„Na co?“
 Beth ho hypnotizovala, aby se na ni podíval. „Chci vědět, proč ses
po naší společné večeři už nikdy neozval.“
„Cože?“ Přešlápl a trochu jí připomněl jankovitého koně. „Ty si
snad ze mě děláš srandu.“
„Nedělám.“
„Prostě jsem se už neozval. Neklapalo nám to. Je mi líto. Proto jsi
přijela? Abych se ti omluvil?“
Znovu ten kňouravý hlas. Beth najednou nechápala, proč s ním
vůbec začala chodit.
„Nechci po tobě, aby ses omlouval.“
„Tak co chceš? Hele, mám návštěvu,“ řekl znovu a ukázal palcem
přes rameno za sebe. „Musím se vrátit.“
Zatímco jeho otázka visela ve vzduchu, znovu se rozhlédl na obě
strany. Beth pochopila, o co jde.
„Máš strach z něj, že jo?“
Ačkoli se snažil nedat nic najevo, poznala, že uhodila hřebíček na
hlavičku. „Z koho? O kom to mluvíš?“
„O Keithu Claytonovi. O svém exmanželovi.“
Otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale nic ze sebe nedostal.
Raději polkl, aby to popřel. „Nerozumím ti.“
Udělala krok k němu. „Co se vlastně mezi vámi odehrálo?
Vyhrožoval ti?“
„Tak dost! Nechci se s tebou o tom bavit.“ Otočil se ke dveřím a
sáhl po klice. Popadla ho za paži, aby nemohl odejít, a zadívala se mu
zblízka do tváře. Viděla, jak se mu svaly v obličeji napjaly a pak zase
povolily.
„Vyhrožoval ti, že ano?“ naléhala dál.
„Nemůžu s tebou o tom mluvit.“ Pak chvíli váhal. „Tvůj bývalý
muž…“
Ačkoli tušila, že Logan s Nanou mají pravdu, ačkoli ji k návštěvě u
Adama přiměla vlastní intuice, když teď její podezření potvrdil, cítila,
jak se cosi uvnitř ní bortí.
„Co udělal?“
„Nemůžu ti nic říct. Ty sama bys to měla pochopit lépe než
kdokoli jiný. Víš, jaký je. Vždyť on…“
Najednou ztichl, jako by si uvědomil, že řekl příliš.
„Co on? Co myslíš, že udělá? Co řekl, že udělá?“
 Zavrtěl hlavou. „Ale nic. Vůbec nic.“ Pak se napřímil. „Prostě nám
to neklapalo. Zůstaňme u toho.“
Otevřel dveře, ale vzápětí se zarazil uprostřed pohybu a zhluboka
nabral vzduch do plic. Beth napadlo, že možná změnil názor.
„A už za mnou nechoď, prosím.“

Posadila se na houpačku na přední verandě, na sobě ještě stále mokré

šaty, a pozorovala přívaly deště. Nana ji nechala o samotě, pouze jí
donesla hrnek horkého čaje a domácí, ještě teplé sušenky z
arašídového másla, ale zcela výjimečně beze slov.
Beth chvíli popíjela čaj, ale pak si uvědomila, že ho vlastně nechce.
Nebylo jí chladno. Navzdory vytrvalému lijáku se udělalo teplo a nad
pozemkem se vznášely cáry oparu. Příjezdová cesta mizela v sedavé
cloně.
Každou chvíli očekávala příjezd svého bývalého muže. Keitha
Claytona. Co pár minut zašeptala jeho jméno, jako by vyslovovala
nadávku.
Nemohla tomu uvěřit. Vlastně kdepak. Mohla tomu uvěřit, a taky
tomu uvěřila. Přestože měla sto chutí Adamovi za jeho zbabělost
nafackovat, věděla, že mu to vlastně nemůže mít za zlé. Byl sice
hodný, ale nikdy nevynikal výškou, silou ani obratností. Nepřipadlo v
úvahu, aby se jejímu exmanželovi postavil.
Mrzelo ji, že Adam neprozradil, jaké zbraně Keith použil.
Nicméně uměla si leccos domyslet. Například nepochybovala o tom,
že Adam má pronajatou kancelář od rodinného klanu Claytonů,
stejně jako téměř všechny firmy sídlící v centru města. Vsadil snad její
exmanžílek na tuhle kartu? Nebo použil obligátní větu: „Však my už ti
umíme pořádně znepříjemnit život“? Nebo mu pohrozil potížemi se
zákonem? Jak daleko byl ochotný zajít?
Snažila se spočítat, kolikrát přesně se to stalo. Známostí, které
skončily víceméně stejně náhlým a nevysvětlitelným způsobem jako
její vztah s Adamem, nebylo zase tolik. Možná pět nebo šest. Včetně
Franka, a to bylo kdy? Před sedmi lety? Copak ji Keith sledoval – nebo
spíš šmíroval – tak dlouho? Z toho poznání se jí udělalo fyzicky
nevolno.
A Adam…
 Co si to vybírala za slabochy, že se v okamžiku Keithovy
intervence rozklepali a začali hrát mrtvého brouka? Jasně, její bývalý
manžel pochází z vlivné rodiny a je zástupce šerifa, ale kam se poděla
jejich mužnost? Proč mu neřekli, aby se staral o sebe? Proč aspoň
nezašli za ní a neinformovali ji, jak se věci mají? Raději stáhli ocas
mezi nohy a odplížili se do ústraní. Prozatím skutečně moc štěstí na
chlapy neměla. Nejprve se provdala za Keitha a potom střídala
jednoho zbabělce za druhým… Jakže je to přísloví? Pokud tě napálí
jednou, můžeš se zlobit na toho, kdo tě napálil, ale pokud se to
opakuje, můžeš se zlobit jen na sebe. Třeba zčásti neuspěla právě
proto, že si začínala s tak nanicovatými partnery…
Možná, připustila. Ale tady šlo o něco jiného. Keith celou dobu
jednal za jejími zády a odrazoval jednoho nápadníka za druhým,
protože se mu nehodili do krámu. Choval se, jako by mu patřila.
Znovu se jí zachvěl žaludek a na okamžik zatoužila, aby tam s ní
byl Logan. Ne proto, že se každou chvíli měl objevit Keith, na to ho
nepotřebovala. Ona se exmanžela nebála, odjakživa v hloubi duše
věděla, že si troufá jen na slabší, ale když se mu někdo postaví, začne
couvat. Ze stejného důvodu se Keitha nebála ani Nana. A Drake ho
měl taky přečteného raz dva, Beth si pamatovala, že jeho přítomnost
Keitha vždycky pořádně znervózňovala.
Toužila po Loganově společnosti, protože uměl naslouchat. Určitě
by ji nepřerušoval, nesnažil by se hledat řešení, ani by nedělal
znuděné obličeje, kdyby se třeba i posté nahlas podivila tomu, co
Keith prováděl. Určitě by ji nechal vypovídat.
Když se však nad celou situací zamyslela, ani v nejmenším se
nehodlala uklidnit. Naopak. Usoudila, že bude lepší, když v sobě
nechá vztek vřít a bobtnat. Potřebovala ho cítit ve chvíli, kdy stane
Keithovi tváří v tvář, aby dokázala být dostatečně ostrá. Na druhé
straně měla obavu, že se přestane ovládat. Kdyby začala ječet, Keith
by všechno popřel a odkráčel. A ona si přála, aby se jí jednou provždy
přestal míchat do soukromí, zejména teď, když se objevil Logan.
Zároveň nechtěla, aby Ben o víkendech u otce trpěl ještě víc než
dosud.
Nakonec je dobře, že tu Logan není, pomyslela si. Keith by se
mohl nechat unést, kdyby ho znovu uviděl, nebo dokonce Logana k
něčemu vyprovokovat, což by nemuselo dopadnout dobře. Kdyby se
Logan jejího bývalého manžela jen dotkl, nejspíš by si hezky dlouho
poseděl v chládku. Umínila si, že to s ním musí co nejdřív probrat,
aby věděl, jak jsou v Hamptonu rozdané karty. Teď se však hodlala
soustředit na svoji záležitost.
Za chvíli zahlédla v dálce reflektory. Automobil vypadal nejprve
rozmazaný, jakoby namalovaný vodovými barvami, ale když se začal
přibližovat k domu, postupně nabýval pevných obrysů. Beth si všimla,
že Nana vykoukla za záclonou a pak se zase schovala. Ona vstala z
houpačky a došla k okraji verandy, zrovna když se zprudka otevřely
dveře na straně spolujezdce. Ben se vyškrábal i s batohem z vozu a
stoupl rovnou do kaluže. Podle všeho si vůbec nevšiml, že má
promočené boty, protože beze slova vystřelil ke schodům na verandu
a pak se po nich vyřítil za Beth.
„Ahoj, mami,“ pozdravil a objali se na uvítanou. Teprve pak k ní
vzhlédl. „Nedáme si k večeři špagety?“
„Jasně, zlatíčko. Jak ses měl?“
Pokrčil rameny. „Vždyť víš.“
„No jo,“ přikývla. „Tak běž dovnitř a převlékni se. Myslím, že Nana
upekla sušenky. A nezapomeň se zout, ano?“
„Přijdeš?“
„Za chviličku. Nejprve si chci promluvit s tatínkem.“
„O čem?“
„Neměj starost. O tobě ne.“
Když se jí zadíval do tváře ve snaze zjistit, o co jde, s bohorovným
klidem mu položila ruku na rameno. „Tak běž. Nana už na tebe čeká.“
Jakmile Ben odešel dovnitř, Keith si pootevřel okýnko. „Tentokrát
jsme se měli výborně. Nenech si od něj namluvit něco jiného.“
Úplně se dmul sebevědomím. Nejspíš proto, že nevidí Logana,
pomyslela si Beth.
Udělala krok vpřed. „Měl bys pro mě minutku?“
Chvíli na ni pootevřeným okýnkem zíral, potom poodjel na
parkovací plochu a vypnul motor. Otevřel dveře, vystoupil a doběhl
ke schodům. Jakmile vyšel na verandu, zatřásl hlavou, až mu z ní
odlétly kapky, a nakonec se na ni zazubil. Pravděpodobně si myslel,
že to vypadalo sexy.
„Co se děje?“ zeptal se. „Opakuju, že tentokrát jsme se s Benem
měli skvěle.“
 „Zase jsi mu dal za úkol uklidit kuchyň?“
Jeho úsměv byl rázem ten tam. „O co ti jde, Beth?“
„Nerozčiluj se. Jenom jsem se zeptala.“
Nespouštěl z ní oči a snažil se odhadnout, kam míří. „Neříkám ti,
co máš nebo nemáš s Benem podnikat, když je u tebe, a od tebe
očekávám stejnou laskavost. O čem sis chtěla promluvit?“
„Mám toho víc.“ Navzdory vnitřnímu znechucení vykouzlila na
tváři úsměv a pokynula k houpačce. „Neposadíš se?“
Zdálo se, že ho překvapila. „Jistě,“ řekl. „Ale nemůžu se zdržet
dlouho. Mám už na dnešní večer něco domluvené.“
No ovšem, pomyslela si Beth. Buď máš něco domluvené, nebo
chceš, abych si to myslela. Jako celou dobu od rozvodu.
Posadili se vedle sebe na houpačku. Keith s ní zakýval tam a zpět a
pak si udělal pohodlí. Opřel se i zády a roztáhl paže. „Tohle je moc
fajn. Tvoje práce?“
Snažila si od něj držet co největší odstup. „Ne, smontoval ji
Logan.“
„Logan?“
„Logan Thibault. Pracuje teď v psinci, Nana ho najala. Už jsi ho
tady viděl, nepamatuješ?“
Poškrábal se na bradě. „Myslíš toho chlápka, co tu byl onehdy
večer, když jsem přivezl Bena?“
Jako bys ho neznal. „Jo, toho.“
„Jemu nevadí čistit klece a sbírat psí bobky?“ zeptal se Keith.
Rozhodla se na jeho lacinou rýpavou poznámku nereagovat.
„Nejspíš ne.“
Zavrtěl hlavou a dlouze vydechl. „No já bych na to neměl
žaludek,“ ucedil. Nato se obrátil k ní a vybídl ji: „Tak o co kráčí?“ Svoji
otázku podpořil výmluvným pozvednutím ramen.
Pečlivě vážila každé slovo. „Těžko se mi o tom mluví…,“ začala, ale
odmlčela se, protože věděla, že tím navnadí jeho zájem.
„Tak ven s tím.“
Napřímila se. „Před pár dny jsem mluvila s jednou kamarádkou a
ta mi řekla něco, čím mi skoro vyrazila dech.“
„Co ti řekla?“ Keith zpozorněl a naklonil se k ní blíž.
„Nejdřív chci podotknout, že jde o klasický případ informace typu
‚Jedna známá jedné mojí známé povídala‘. Ale týká se tebe.“
 Evidentně vzbudila jeho zvědavost. „Poslouchám tě.“
„Prostě tvrdila, že…“ Znovu zaváhala. „Tvrdila, že ses v minulosti
pídil po tom, s kým chodím, a dokonce jsi některé z mých partnerů
kontaktoval. Prý jsi jim domlouval, že si nepřeješ, aby se stýkali s tvojí
bývalou ženou.“
Schválně se nepodívala přímo na něj, ale i koutkem oka zahlédla,
že úplně zkoprněl. Ve výrazu jeho tváře zaznamenala kromě šoku
také špatné svědomí. Semkla rty, aby nevybudila.
Jen, s velkým úsilím se trochu uvolnil. „Neuvěřitelné,“ prohlásil a
zabubnoval si prsty na stehně. „O koho šlo?“
„Na tom nezáleží,“ odbyla ho.
„Mně ano,“ naléhal.
„Vůbec tu osobu neznáš. Navíc jde stejně o bohapustou pomluvu,
nebo snad měla pravdu?“
„Jistěže ne. Jak si vůbec můžeš myslet něco takového?“
Lháři! ozývalo se v ní, ale vůlí se přinutila k mlčení. On v nastalém
tichu zavrtěl hlavou.
„Tak se mi zdá, že by sis měla líp vybírat kamarádky. Upřímně
řečeno, trochu mě uráží, že spolu vůbec na tohle téma debatujeme.“
Přiměla se k dalšímu úsměvu. „Hned jsem jí pověděla, že to není
pravda.“
„Ale pro jistotu ses mě zeptala osobně.“
Zaznamenala v jeho hlase náznak zloby a připomněla si, že musí
postupovat opatrně.
„Proč bych se tě nezeptala, když jsi měl stejně přijet,“ namítla a
snažila se o ledabylý tón. „Kromě toho se známe dost dlouho,
abychom spolu mohli mluvit otevřeně.“ Upřela na něj bezelstný
pohled oběti nedorozumění. „Vadí ti, že jsem se s tím na tebe
obrátila?“
„Nevadí, ale vědomí, že sis myslela…“ Keith rozhodil ruce.
„Nic jsem si nemyslela. Jen jsem ti chtěla říct, co se o tobě mezi
lidmi povídá. Nelíbí se mi, když někdo takhle mluví o otci mého syna,
a taky jsem to té kamarádce řekla.“
Svými slovy dosáhla kýženého efektu. Keith se jako pravý pokrytec
nadmul pýchou.
„Děkuju, že ses mě zastala.“
 „Nemusíš děkovat. Víš, jak je to s pomluvami. V malých městech
bují jako plevel.“ Zavrtěla hlavou. „A co jinak? Jak se ti vede v práci?“
„Pořád stejně. A tobě? Jakou jsi dostala třídu?“
„Docela dobrou. Aspoň prozatím se tak jeví.“
„To je fajn,“ řekl. Pak ukázal do zahrady. „Docela se rozpršelo, co?
Skoro jsem neviděl na cestu. Tahle bouřka nám dá možná ještě
pořádně zabrat.“
„Myslela jsem na totéž, když jsem tě viděla přijíždět. Přitom včera
bylo na pobřeží přímo kouzelně. Bláznivé počasí.“
„Tys byla na pobřeží?“
Přikývla. „Udělali jsme si s Loganem malý výlet. Není tady dlouho,
ale už pár týdnů spolu chodíme.“
„Páni,“ poznamenal. „A podle všeho to začíná vypadat vážně.“
Úkosem si ho přeměřila. „Snad mi nechceš říct, že ta moje
kamarádka měla pravdu?“
„Zase začínáš? Už jsem ti k tomu přece řekl svoje.“
Podařilo se jí nasadit lišácký úsměv. „Vždyť já vím. Jenom si tě
dobírám. Navíc prozatím mezi mnou a Loganem nic vážného není.
Ale je prima.“
Propletl si prsty obou dlaní. „A co na váš vztah říká Nana?“
„Proč se ptáš?“
Nepromluvil hned, nejprve si poposedl. „Takovéhle situace můžou
přinést pořádné patálie.“
„Na co narážíš?“
„Přece jen jde o vašeho zaměstnance. A víš, jak tyhle věci dneska
chodí. Dřív než řekneš švec, můžeš se octnout u soudu kvůli nařčení
ze sexuálního obtěžování.“
„Něco takového by neudělal –“
Keith mluvil nesmírně trpělivě, jako by poučoval mladšího kolegu.
„Věř mi. To říkají všichni. Ale zamysli se nad tím. Nemusí se nikomu
ve městě zodpovídat, a jestli přijal takovou práci, pravděpodobně má
dost hluboko do kapsy. A vaše rodina vlastní cenné pozemky.“ Pokrčil
rameny. „Jen se ti snažím bez urážky říct, že na tvém místě bych byl
velmi opatrný.“
Působil nejen velice přesvědčivě, ale taky starostlivě a
ochranitelsky. Choval se jako přítel, kterému záleží na jejím blahu, ale
dobře věděla, že opak je pravdou. Ten chlap se měl dát na hereckou
dráhu, pomyslela si.
„Pozemky i dům patří Naně. Ne mně.“
„Znám právníky jako svoje boty. Vím, co dokážou.“
Já taky. Stačí si vzpomenout, co předvedl ten tvůj u přelíčení
ohledně péče o Bena…
„Myslím, že takové potíže nám nehrozí. Ale promluvím si o tom s
Nanou,“ uzavřela Beth nepříjemné téma.
„Uděláš dobře,“ prohlásil samolibě.
„Těší mě, že jsem tě odhadla správně.“
„Jak to myslíš?“
„Vždyť víš… Že nemáš nic proti tomu, abych s někým chodila. Jako
například teď s Loganem. Samozřejmě kromě obavy, kterou jsi zmínil.
Docela mi na něm záleží.“
„Netvrdím, že proti tomu nic nemám.“
„Vždyť jsi právě řekl –“
„Řekl jsem, že je mi fuk, s kým chodíš. Ale není mi fuk, kdo
vstoupí do života mého syna. Protože na Benovi mi záleží.“
„Však to je jen dobře. Ale proč se tím teď oháníš?“ zaprotestovala
Beth.
„Uvažuj trochu, Beth… Ty se nesetkáváš s tím, s čím já se setkávat
musím. Myslím v práci. Dennodenně vídám tak ohavné věci, že se
přirozeně starám o to, kdo tráví čas s mým synem. Chci mít jistotu, že
nejde o násilníka ani o nějakého zvrhlíka –“
„Logan je úplně normální,“ přerušila ho Beth a cítila, že proti svojí
vůli začíná brunátnět. „Nechaly jsme si ho prověřit.“
„Tyhle prověrky můžou být falešné. Dneska si opatříš novou
identitu celkem snadno. Jak víš, že se doopravdy jmenuje Logan?
Potvrdil ti to snad někdo z místních? Mluvila jsi s někým, kdo ho zná
déle? Nebo s někým z jeho rodiny?“
„Ne.“
„No vidíš. Proto ti říkám, aby sis dávala pozor. A nejen kvůli
Benovi. Jde mi i o tebe. Na světě je dost špatných lidí, kteří nejsou
zavření ve vězení, protože se naučili, jak svoje zlé úmysly skrývat.“
„Vždyť ty o něm mluvíš, jako by šlo o nějakého kriminálníka!“
„Ale kdepak. Může být ten nejhodnější a nejzodpovědnější člověk
na téhle planetě. Pouze ti ukazuju, že vlastně vůbec nevíš, o koho jde.
A dokud to nezjistíš, uděláš líp, když se před ním budeš mít na
pozoru. Jistě čteš noviny a sleduješ televizi. Neříkám ti nic, co bys
nevěděla. Nechci, aby se něco stalo Benovi. A taky nechci, aby někdo
ublížil tobě.“
Beth se nadechla, že něco namítne, ale poprvé od začátku
rozhovoru, který spolu na houpačce vedli, ji nenapadalo nic, co by
řekla.
 21
Clayton

C layton usedal za volant spokojený se svým výkonem. Leccos si

ještě musel poměrně rychle promyslet, ale celkově zvládl situaci
nad očekávání dobře, zejména když uvážil, jak rozhovor s Beth začal.
Nicméně někdo si pustil pusu na špacír a on si celou cestu domů
lámal hlavu, kdo ho očernil. V malém městě je téměř nemožné udržet
tajemství, ale jemu se to dařilo dost dlouho. Pravdu znala jen
nepočetná skupinka mužů, jež v minulosti navštívil, aby jim takříkajíc
promluvil do duše, a pak on, samozřejmě.
Přesto pochyboval, že ho prozradil někdo z Bethiných amantů.
Všichni do jednoho byli podělaní až za ušima a raději se poslušně
začali poohlížet po jiném kvítí. Neměli důvod žvanit. Dokonce i ten
blbeček Adam si našel novou přítelkyni, tak proč by se teď najednou
rozhodl promluvit?
Samozřejmě mohlo jít o fámu. Někdo možná vůči němu pojal
podezření čistě na základě toho, že Beth pořád nikoho nemá. Někdo,
komu připadalo divné, že takovou krasavici bezdůvodně opouští
jeden chlap za druhým, takže si dal dvě a dvě dohromady – a už to
bylo… Navíc když se Clayton ohlédl zpět, nedokázal s určitostí říct,
jestli se někdy o něčem nezmínil před Moorem nebo Tonym, ale
každopádně pochyboval, že řekl něco konkrétního. To by musel mít v
hlavě řezanku, nebo se do němoty opít. Tušil, jak by si zavařil u otce,
zejména s ohledem na skutečnost, že většině dotyčných mužů
pohrozil potížemi se zákonem.
Někdo to ovšem jeho bývalé ženě musel povědět. Ačkoli Beth
tvrdila, že ji informovala kamarádka, valně na ni nedal.
Klidně mohla tenhle detail upravit po svém, aby ho svedla ze
stopy. Ale ať mluvila s mužem, nebo se ženou, byl si skoro jistý, že jde
o poměrně čerstvou záležitost. Jak Beth znal, něco takového by v sobě
nedokázala dusit dlouho.
Jenže právě tohle mu nesedělo. Když v sobotu ráno vyzvedával
Bena, o ničem se nezmínila. V sobotu odpoledne, jak sama přiznala, si
s Thibaultem udělali výlet na pobřeží. V neděli ráno ji viděl v kostele a
pak byla až do podvečera doma.
Tak kdo a kdy jí stačil tu důvěrnost sdělit? Možná Nana, napadlo
ho. Ta ženská mu odjakživa byla trnem v oku. A jeho dědečkovi taky
dávala zabrat – už skoro pět let se ji snažil přesvědčit, aby mu prodala
svoje pozemky, s nimiž měl velké plány. Jejich cenu zvyšovala nejen
poloha u řeky, ale i potoky, jež jimi protékaly, protože lidé, kteří mířili
do oblasti ze severu, šli především po parcelách u vody. Děda Clayton
přesto bral Nanino odmítání sportovně, dokonce si ji bůhvíproč
oblíbil. Snad proto, že chodili do téhož kostela – nicméně v tom
případě se nabízela otázka, proč Nana nechová sebemenší sympatie k
zeti, s nímž se tam rovněž týden co týden vídala.
Clayton se nedokázal zbavit podezření, že i za touhle patálií stojí
Thibault. Jenže odkud by se takovou věc dozvěděl? Setkali se
všehovšudy dvakrát a neodehrálo se mezi nimi nic, z čeho by se dalo
cokoli v tom smyslu odvodit. Ledaže ví o jeho nezvané návštěvě…
Clayton po chvíli přemýšlení zavrhl i tuhle hypotézu. Nezdržel se
přece u Thibaulta déle než dvacet minut, nic mu nevzal a zámek
nechal netknutý, poněvadž nebylo zamčeno, tak podle čeho by ten
chlap mohl vyslídit, že se v domě za jeho nepřítomnosti někdo
pohyboval? A i kdyby to nakrásně poznal, proč by obviňoval jeho?
Clayton si na svoje otázky nedokázal odpovědět, a přesto se mu
teorie, že ho do téhle šlamastyky dostal Thibault, zdála
nejpravděpodobnější. Beztak měl od jeho příchodu do města jen samé
potíže. Vyhradil mu první místo na seznamu lidí, kteří naprosto
nepatřičně strkají nos do cizích věcí. O důvod víc, aby toho člověka
definitivně zlikvidoval.
Momentálně se tím však nechtěl příliš zaobírat. Raději si
vychutnával vítězoslavný pocit, jenž ho ovládl po rozhovoru s Beth.
Byl moc rád, že se mu to s ní podařilo tak skoulet. Snadno mohl
utrpět debakl. Když vyjádřila přání promluvit si, vůbec ho nenapadlo,
že se vytasí s tímhle. Ale zmákl situaci na jedničku. Dokázal se
důvěryhodně ohradit, a ještě se mu podařilo zviklat Bethinu důvěru v
Thibaulta. Z jejího výrazu jasně poznal, že si celou řadu věcí, o nichž
hovořil, vůbec neuvědomila… A nechala se přesvědčit, že mu leží na
srdci jen a jen Benovo dobro. Kdoví, třeba Thibaulta nakonec nechá –
a tomu mizerovi s pochybným francouzským příjmením nezbude než
z města odtáhnout. To by byla paráda! Beth by byla zase sama a on by
měl konečně pokoj.
Jel pomalu, vychutnával si svůj triumf. Napadlo ho, že by si mohl
někde dát pivo na oslavu, ale pak tu myšlenku zamítl. Stejně se
nemohl o svoji euforii s nikým podělit. V dané situaci musel v první
řadě kušovat, jinak se mohl dočkat ještě horších konců.
Zabočil tedy na poslední křižovatce k sobě domů a pomalu míjel
velké, udržované vily, z nichž každá stála na pozemku o rozloze dobře
čtvrt hektaru. Bydlel na konci slepé ulice a jeho nejbližšími sousedy
byli lékař a právník. Z vlastního pohledu si nežil špatně.
Teprve když najel na příjezdovou cestu k domu, zaregistroval, že
na chodníku postává nějaký muž, a jakmile zpomalil, uviděl i psa
vedle něj, kterého si původně vůbec nevšiml. Dupl na brzdy a
zamrkal, jestli se mu to nezdá. Zaparkoval a vystoupil, a navzdory
dešti zamířil rovnou k Thibaultovi, nicméně hned zůstal stát jako
přikovaný, neboť Zoro začal vrčet a plíživým krokem vyrazil k němu.
Thibault okamžitě zvedl ruku a psisko znehybnělo.
„Co vy tady, sakra, děláte?“ zakřičel Clayton, aby přehlušil hučení
lijáku.
„Čekám na vás,“ odvětil klidně Thibault. „Uzrál čas, abychom si
promluvili.“
„Proč zrovna my dva?“ vyštěkl Clayton.
„To asi víte nejlíp sám.“
Claytonovi se taková odpověď ani trochu nelíbila, ale nehodlal se
tím člověkem nechat zastrašit. Teď ani jindy.
„Především vím, že mám po krk toho vašeho lelkování. V téhle
zemi je potulka trestná.“
„Snad mě nechcete sebrat?“
Přesně to Clayton zvažoval. „Nějak moc si věříte.“
Thibault si ho prohlížel neústupným, vyzývavým pohledem.
Clayton měl sto chutí vymazat mu ten samolibý výraz z obličeje pěstí.
Jenže pes baskervillský byl stále ve střehu.
„Co ode mě chcete?“
„Už jsem vám to přece řekl. Uzrál čas, abychom si promluvili.“
Thibault hovořil nevzrušeným, téměř monotónním hlasem.
 „Není o čem,“ zasupěl Clayton a potřásl hlavou. „Jdu dovnitř. A
jestli nevypadnete, než dojdu na verandu, nechám vás zatknout za
vyhrožování zástupci šerifa smrtící zbraní.“
S těmi slovy se otočil a zamířil ke vstupním dveřím do domu.
„Žere vás, že jste u mě nenašel, pro co jste přišel?“ zavolal na něj
Thibault.
Clayton se zastavil a otočil. „Cože?“
„Hledal jste u mě tu kartu z fotoaparátu, nebo ne? Proč byste se
jinak vloupal do mého domu a prohledával tam všechny zásuvky,
slídil pod matrací a ve skříních?“
„Já jsem se do vašeho domu nevloupal,“ zapíral Clayton a prohlížel
si Thibaulta zpod přivřených víček.
„Ale ano,“ pokračoval Thibault. „Minulé pondělí, když jsem byl v
práci.“
„Dokažte to.“
„Beze všeho. Pohybové čidlo spustilo videorekordér umístěný v
krbu. Tušil jsem, že si jednoho dne pro tu kartu přijdete, a počítal
jsem, že zrovna tam vás nenapadne hledat.“
Clayton cítil, jak se mu svírá žaludek, a zároveň se snažil
odhadnout, jestli Thibault blafuje. Nedokázal se v něm vyznat.
„Lžete.“
„Když myslíte… Velmi rád se o nahrávku podělím s novináři a
hned teď ji odnesu na policejní stanici.“
„Co po mně chcete?“
„Už jsem to přece dvakrát řekl. Uzrál čas, abychom si spolu
promluvili.“
„O čem?“
„Například o tom, jaký jste prevít.“ Thibault pořád mluvil takřka
lenivě. „Podle všeho si rád fotíte nahotinky. Zajímá mě, co by si o těch
hambatých fotkách studentek pomyslel váš dědeček, kdyby se mu
dostaly do ruky, nebo třeba tisk… A jak by asi reagoval váš otec, toho
času okresní šerif, jestli se nemýlím, kdybych mu přišel říct, že se mi
jeho syn vloupal do domu.“
Claytonovi se znovu sevřel žaludek. Nechápal, jak ten chlap může
vědět takové věci. Ale věděl. „Co teda chcete?“ Přestože se snažil
zachovat alespoň zdání klidu, uvědomoval si, že mu slyšitelně stoupl
hlas.
 Thibault dál stál na místě a nespouštěl z něj zrak. Clayton by
ochotně přísahal, že přestal i mrkat.
„Abyste se polepšil.“
„Vůbec nechápu, o čem mluvíte.“
„Mám k vám tři věci, a ze všeho nejdřív bych vás rád požádal,
abyste se přestal míchat Elizabeth do života.“
Clayton zamžikal. „Kdo je Elizabeth?“
„Vaše bývalá žena přece.“
„Aha, vy myslíte Beth?“
„Od rozvodu jí promyšleným zastrašováním odháníte nápadníky.
Oba dobře víme, že mám pravdu. A teď ví svoje i ona. To už se nesmí
opakovat. Nikdy. Rozumíme si?“
Clayton neodpověděl.
„Zadruhé vás žádám, abyste se přestal míchat do mého života.
Nechte na pokoji můj dům, nestarejte se o moji práci ani o nic jiného.
Vyjádřil jsem se jasně?“
Clayton stále mlčel.
„A zatřetí to nejdůležitější.“ S těmi slovy Thibault vytočil dlaň,
jako by skládal imaginární přísahu. „Jestli zjistím, že si hněv vůči mně
vybíjíte na Benovi, nemilosrdně vás poženu k odpovědnosti.“
Claytonovi se zježily chlupy na zátylku. „Vyhrožujete mi?“
„Nikoli, jen jsem se vám pokusil nastínit situaci. Když tyhle tři
moje požadavky splníte, nebudu vám působit nejmenší potíže. Nikdo
se nedozví, co jste udělal.“
Clayton zaťal zuby a Thibault v nastalém tichu vykročil směrem k
němu. Zoro se ani nehnul, ale jeho roztrpčení nad tím, že musí zůstat
na místě, bylo téměř hmatatelné. Thibault došel až těsně ke
Claytonovi a promluvil znovu tím bohorovně klidným hlasem.
„Zatím vůbec netušíte, na koho jste narazil. Na vašem místě bych
se snažil věci mezi námi urovnat. Takového protivníka jste patrně
ještě neměl.“
Nato se Thibault otočil a vyrazil po chodníku pryč, zatímco Zoro
ještě stále probodával Claytona pohledem. Pohnul se až ve chvíli, kdy
si ho Thibault zavolal k sobě. Tehdy poslušně odklusal k pánovi a
Claytona – promočeného a nechápajícího, jak se všechno mohlo
během tak krátké chvíle pokazit – nechal stát na dešti samotného.
 22
Thibault

„JáThibault
bych asi chtěl být kosmonaut,“ prohlásil Ben.
s ním hrál na zadní verandě šachy a právě se snažil
vykoumat, jak by měl táhnout. Zatím ještě ani jednou nezvítězil, a i
když si tím nebyl jistý, nepovažoval za dobré znamení, když se Ben
rozpovídal. V poslední době trávili nad šachovnicí spoustu času,
jelikož od začátku října před devíti dny takřka vytrvale lilo. Východní
část státu už hlásila záplavy, ale vodní toky se varovně zvedaly i jinde.
„Slušný plán.“
„Kosmonaut, nebo hasič.“ Thibault přikývl.
„Pár hasičů znám.“
„Nebo doktor.“
„Hmm,“ zamručel Thibault a položil prst na střelce.
„To bych nedělal,“ poznamenal Ben. Thibault vzhlédl.
„Vím, kam chceš táhnout, ale tím si nepomůžeš,“ dodal Ben.
„Tak čím?“
„Tímhle ne.“
Thibault stáhl ruku zpátky. Nevadilo mu prohrát partii, ale
prohrávat stále… Navíc se nezdálo, že by se lepšil. A pokud ano, Ben
se lepšil ještě rychleji, například v minulé hře zvítězil jedenadvacátým
tahem.
„Nechtěl bys vidět můj domek na stromě?“ zeptal se Ben. „Stojí za
to. Chodí se do něj po takovém vachrlatém mostku, přes rampu
zavěšenou přímo nad potokem.“
„Moc rád bych se tam podíval.“
„Tak já ti ho ukážu. Ale teď ne, samosebou. Někdy jindy.“
„Už se těším,“ řekl Thibault a natáhl se pro věž.
„Ani tohle bych nedělal.“
Thibault zvedl překvapeně obočí a Ben se zaklonil. „Jenom tě
upozorňuju,“ doplnil.
„Tak čím mám táhnout? A kam?“
Ben pokrčil rameny a nasadil tón i výraz desetiletého kluka.
„Táhni, čím chceš.“
 „Jenom ne, střelcem a věží, že jo?“
Chlapec ukázal na šachovnici. „A druhým střelcem. Jak tě znám,
sáhl bys po něm. Zřejmě se snažíš vyjet s koněm. Jenže na to můžeš
zapomenout, protože já vyměním svého střelce za tvého, pak táhnu
dámou a vezmu ti pěšce. Tím přišpendlím tvoji dámu na místo, a když
udělám rošádu a pojedu koněm semhle, stačí mi dva tahy, abych ti dal
mat.“
Thibault bezděčně pozvedl ruku k bradě. „Mám vůbec v téhle hře
ještě nějakou šanci?“
„Ne.“
„Kolik tahů zbývá do konce?“
„Od tří do sedmi. Podle toho, co uděláš.“
„Pak bychom asi rovnou mohli začít novou partii.“
Ben si posunul brýle na kořen nosu. „Asi ano.“
„Mohl jsi mi to říct dřív.“
„Pekelně ses soustředil. Nechtěl jsem tě vyrušovat.“

Ani další hra nebyla lepší. Spíš horší, protože se k nim připojila
Elizabeth a evidentně jen stěží potlačovala smích, když se mezi ním a
Benem víceméně opakoval rozhovor, který vedli při předchozí partii.
Za poslední týden a půl nepřetržitého deště si vytvořili stereotyp.
Po práci Thibault přišel do domu, kde si zahrál s Benem pár partií
šachu, a většinou zůstal i na večeři, při níž si pokaždé všichni čtyři
moc příjemně popovídali. Po jídle se Ben odešel nahoru mýt a oni dva
s Elizabeth si poseděli venku na verandě, zatímco Nana uklízela
nádobí. Sama je tam posílala, pokaždé s nějakou průpovídkou. „Jen
běžte, vždyť pro mě je gruntování druhá přirozenost, skoro jako pro
opici holý zadek,“ říkala s oblibou.
Thibault věděl, že jim chce poskytnout aspoň chvilku soukromí,
než se on odebere domů. Nepřestávalo ho udivovat, s jakou lehkostí a
přirozeností Nana dokáže úderem konce pracovní doby zapomenout
na roli šéfové, aby mohla dělat laskavou babičku jeho partnerky. Něco
takového neumí každý.
Připozdívalo se a Thibault si uvědomoval, že je čas odejít. Nana s
někým mluvila po telefonu, Elizabeth šla nahoru uložit Bena, a jeho,
samotného na verandě, přepadla únava. Od konfrontace s Claytonem
toho moc nenaspal. Jelikož nevěděl, jak ten člověk zareaguje, vrátil se
k sobě a předstíral, že jako obvykle stráví večer doma, ale sotva zhasl,
vylezl oknem v ložnici ven a pádil se Zorem po svém boku do lesa,
kde navzdory dešti číhal na Claytona skoro celou noc. Další noc hlídal
u Elizabethina domu a třetí střídavě u svého a u jejího. Nekonečný
slejvák jemu ani psovi nevadil, předem totiž zhotovil několik
maskovaných přístřešků, v nichž se mohli ukrýt. Horší bylo odvádět
potřebný výkon v práci po pouhých několika hodinách spánku před
úsvitem. Ačkoli pak už hlídal jen každou druhou noc, stejně manko
nedohnal.
Přesto byl odhodlaný vytrvat. Věděl, že od Claytona může čekat
cokoli. Pátral po stopách jeho přítomnosti takřka všude, v práci i ve
městě, kdykoli tam jel něco zařizovat, a večer se vracel domů pokaždé
jinou cestou. V zalesněném terénu se občas dokonce nenápadně vrátil
a schovaný čekal u cesty, jestli ho Clayton nesleduje. Neměl z něj
strach, zároveň však nechtěl ponechat nic náhodě. Clayton nebyl
pouze členem nejvýznamnější rodiny v hamptonském okresu, ale
zároveň pracoval u policie, a zejména to Thibaulta znervózňovalo.
Kolik práce by mu dalo nastražit Thibaultovi domů něco závadného,
ať už drogy, kradené zboží, nebo třeba vražednou zbraň, a pak na
základě z prstu vycucaného podezření zinscénovat, že u něj dotyčnou
věc najde? Asi moc ne. Thibault si byl jistý, že každá porota v okrese
by uvěřila spíš strážci zákona než cizinci, jakkoli pochybné by
Claytonovo svědectví bylo a jakkoli neprůstřelné alibi by doložil on.
Vzhledem k majetku a vlivu, jemuž se těšili, by Claytonovi jistě
celkem snadno sehnali celý zástup svědků, kteří ukážou na Thibaulta
prstem v souvislosti s libovolným počtem zločinů.
Děsivé bylo, že si uměl Claytona představit, jak něco takového
dělá. Z toho důvodu se za ním vypravil a řekl mu o kartě z fotoaparátu
a videonahrávce jeho vloupání, přestože nevlastnil ani jedno, protože
kartu zničil a zahodil brzy poté, co mu sebral fotoaparát, a kameru
reagující na pohyb v domě si jednoduše vymyslel. Blafování zkrátka
považoval za jediný způsob, jak získat čas, než vymyslí další krok.
Clayton ho zarytě nenáviděl, a proto byl nebezpečný a nevyzpytatelný
– jestliže se neostýchal vniknout do cizího domu a zcela
neopodstatněně vyhrožovat bezúhonným osobám, dalo se čekat, že se
v zájmu likvidace úhlavního soka nezastaví před ničím.
 Ostatními výhrůžkami – zmínkou o novinářích a šerifovi i
narážkou na to, že by mohl kontaktovat dědečka – chtěl Thibault
pouze dodat svému blafování důvěryhodnosti. Byl si jistý, že Clayton
kartu hledal z obavy ze skandálu v zaměstnání nebo v rodině. Na
základě několikahodinového studia barvité historie Claytonovic klanu
v místní knihovně, jemuž zasvětil nedělní odpoledne, si dovolil
odhadnout, že roli patrně hrálo obojí.
Jenomže s blafováním je jeden problém. Funguje pouze omezenou
dobu. Jak dlouho Claytonovi potrvá, než ho prokoukne? Pár týdnů?
Měsíc? Nebo ještě déle? A co pak udělá? Kdo to ví?
Momentálně se Clayton domníval, že Thibault má nad ním
navrch, a to ho nejspíš přivádělo k ještě většímu vzteku. Bylo otázkou
času, kdy se přestane ovládat a obrátí se proti němu, Elizabeth nebo
Benovi. A pokud Thibault ani potom nevyrukuje s kompromitující
kartou, Clayton bude moct podniknout, co ho napadne.
Jenže Thibault stále netušil, jak postupovat dál. Nedokázal si
představit, že by opustil Elizabeth… a ostatně ani Nanu a Bena. Čím
déle žil v Hamptonu, tím víc mu připadalo, že tam patří, a právě proto
se nejen měl před Claytonem na pozoru, ale také se mu co nejvíc
vyhýbal. Asi doufal, že za čas Elizabethin bývalý manžel přijme věci,
jak jsou, a přestane do nich šťourat. Věděl, že takový vývoj je vysoce
nepravděpodobný, ale v dané chvíli neměl nic jiného, čeho by se
chytil.
„Zase vypadáš tak zamyšleně,“ ozvala se Elizabeth, když vyšla na
verandu.
Thibault zavrtěl hlavou. „Jsem jenom po celém týdnu unavený.
Dřív mi vadilo horko, ale před tím se dá aspoň schovat. Teprve tenhle
déšť je pekelná otrava.“
Posadila se na houpačku vedle něj. „Mně se někdy dokonce líbí,
když zmoknu. Tobě ne?“
„Řekněme, že na dovolené při procházce bych asi mokl raději než
v práci.“
„Promiň.“
„Neomlouvej se, vždyť já si nestěžuju. Většinu času mi voda
nevadí. Navíc jsem rád, že nemusí moknout Nana. A zítra už je
pátek.“
 Usmála se. „Dneska tě zavezu domů. Tentokrát se nenechám
odbýt.“
„Dobře,“ přikývl.
Elizabeth nakoukla do okna, ale pak hned obrátila pozornost
zpátky k němu. „Když jsi tvrdil, že umíš hrát na klavír, tak to nebyl
výmysl?“
„Nebyl.“
„A kdy jsi hrál naposledy?“
Pokrčil rameny a chvíli přemýšlel. „Přede dvěma nebo třemi lety.“
„V Iráku?“
Přikývl. „Jeden velící důstojník slavil narozeniny. Zbožňoval
Willieho Smithe, vynikajícího jazzového pianistu čtyřicátých a
padesátých let. Když se proslechlo, že umím hrát, přemlouvali mě tak
dlouho, dokud jsem neslíbil, že na oslavě vystoupím.“
„V Iráku…,“ řekla znovu jakoby sama pro sebe, v hlase neskrývaný
údiv.
„I mariňáci si někdy musejí odpočinout.“
Zastrčila si pramen vlasů za ucho. „V tom případě asi umíš číst z
not, je to tak?“
„Jasně,“ přisvědčil. „Proč se ptáš? Chceš, abych učil Bena?“
Chovala se, jako by ho neslyšela. „A jak jsi na tom s chozením do
kostela?“
Poprvé se na ni zpříma zadíval.
„Začínám mít pocit, že tohle není jen nezávazná konverzace dvou
lidí, kteří se snaží poznat jeden druhého.“
„Když jsem byla v domě, zaslechla jsem Nanu, jak po telefonu
mluví s někým ze sboru. Nesmírně jí totiž na zpívání záleží. A teprve
nedávno začala znovu zvládat i sóla… Ale to asi víš, že?“
Chvíli zvažoval, co má odpovědět. S každým okamžikem se obával
víc a víc, kam Elizabeth míří, a nijak se tím netajil. „Ano, vím.“
„Tuhle neděli má mít dost dlouhé sólo. Strašně se těší.“
„A ty ne?“
„Ale ano, těším, jenže…“ Elizabeth vzdychla a na tváři se jí objevil
útrpný výraz. „Abigail včera upadla a podle všeho si zlomila zápěstí.
Právě tohle teď Nana s někým probírá po telefonu.“
„Kdo je Abigail?“
 „Klavíristka, která každou neděli doprovází kostelní sbor.“
Elizabeth rozhoupala houpačku, pohled upřený před sebe do provazů
deště. „Slyšela jsem Nanu, jak říká, že najde náhradu. Dokonce bych
se nebála tvrdit, že to slíbila.“
„Skutečně?“
„Prý už dokonce ví o konkrétní osobě.“
„Ach tak.“
Elizabeth se ošila. „Usoudila jsem, že oceníš, když tě upozorním.
Jsem si skoro jistá, že si tě každou chvilku zavolá na slovíčko, a proto
jsem s tím vyrukovala. Aby ses mohl připravit. Nechtěla jsem, aby tě
zaskočila.“
„Jsem rád.“
Nato se Thibault dlouze odmlčel. Elizabeth mu v nastalém tichu
položila dlaň na koleno. „Na co myslíš?“
„Pomalu dospívám k názoru, že nemám na výběr.“
„Jistěže máš na výběr. Nana tě nebude nutit.“
„Přestože už ve sboru slíbila, že sežene náhradu?“
„Určitě by nakonec tvoje rozhodnutí pochopila.“ Pak si Elizabeth
položila ruku na hruď. „Až by se jí zahojila rána v srdci, kterou bys jí
tím způsobil, určitě by ti odpustila.“
„Teď jsi mě uklidnila,“ vydechl.
„A zřejmě by se to nepodepsalo ani na jejím zdravotním stavu. Po
mozkové příhodě a po tom všem, co zakusila, by ji zklamání ze
zmařeného sóla nejspíš nepoložilo.“
Thibault se ušklíbl. „Nepřeháníš trochu?“
Elizabeth po něm šibalsky loupla očima. „Možná. Ale ty se stejně
budeš muset rozhodnout. Tak co, uděláš to pro ni?“
„Asi ano.“
„Výborně. Ale je ti jasné, že už od zítřka začínáš cvičit?“
„No jo.“
„Zkouška se možná dost protáhne. V pátek si vždycky dávají na
čas. Velice jim záleží na tom, aby podali co nejlepší výkon, víš?“
„Skvělé,“ poznamenal s povzdechem.
„Snaž se na to dívat z té lepší stránky. Nebudeš muset celý den
pracovat v dešti.“
„Skvělé,“ řekl znovu.
 Políbila ho na tvář. „Jsi hodný. Budu tě ze svého místa v lavici tiše
povzbuzovat.“
„Díky.“
„Ale až Nana vyjde, nedej na sobě znát, že jsem ti něco řekla,
ano?“
„Neboj se.“
„A zkus se tvářit víc nadšeně. Jako že je to pro tebe čest. Jako že sis
ani v koutku duše nepředstavoval, že ti někdo učiní tak skvělou
nabídku.“
„Nestačí, když prostě kývnu?“
„Ne. Nana si určitě představuje, že budeš štěstím bez sebe. Jak
říkám, sbor po ni hodně znamená.“
„Tak fajn,“ řekl a vzal ji za ruku. „Jenom nechápu, proč ses mě
jednoduše nezeptala. Ten srdceryvný úvod sis mohla ušetřit.“
„Já vím,“ přikývla. „Ale takhle mi to přišlo zábavnější.“
Přesně v tom okamžiku, jako by jí někdo dal znamení, vyšla Nana.
Na oba se usmála, pak přešla k zábradlí a otočila se k Thibaultovi.
„Chtěla jsem se zeptat, jestli ještě někdy hráváš na klavír.“
Thibault měl co dělat, aby se nahlas nerozesmál.

Hned další den odpoledne se sešel s dirigentkou, kterou sice v úvodu

vylekaly jeho dlouhé vlasy, džínsy a vytahané tričko, ale velice rychle
pochopila, že Thibault nejen umí číst noty a hrábnout do kláves, ale
zcela evidentně ho lze označit za prvotřídního klavíristu. Jakmile se
trochu rozehrál, téměř nedělal chyby. Samozřejmě pomohlo i to, že
vybrané kusy nebyly nijak zvlášť náročné. Po zkoušce se dostavil i
pastor, který ho provedl celou bohoslužbou, aby věděl, co má čekat.
Nana střídavě vysílala zářivé úsměvy k Loganovi a štěbetala se
svými kamarádkami. Vysvětlovala jim, že Thibault pracuje v psinci a
momentálně chodí s Beth, a ony si ho zcela nepokrytě prohlížely od
hlavy až k patě, očividně s nesmírným zájmem a – jak Thibault stačil
zaregistrovat – většinou souhlasně.
Cestou ze dveří se do něj Nana zavěsila. „Byl jsi lepší než dřevěný
kačer na tyči,“ prohlásila důležitě.
„Děkuju za uznání,“ řekl, přestože její pochvalu nechápal.
„Nechtěl by ses trochu projet autem?“
„Kam?“
 „Do Wilmingtonu. Když vyrazíme hned, určitě tě vrátím včas, abys
ještě stihl pozvat Beth na večeři. O Bena se postarám já.“
„A co budeme ve Wilmingtonu dělat?“
„Koupíš si nějaké sako a slušné kalhoty. A taky košili. Mně nevadí,
že nosíš džínsy, ale jestli máš hrát při nedělní bohoslužbě, hodí se,
aby ses trochu vyfiknul.“
„Aha,“ špitl, protože usoudil, že ani v tomhle nemá na výběr.

Když večer seděl s Elizabeth v jediné mexické restauraci v centru

města, neušlo mu, že si ho pobaveně prohlíží.
„Uvědomuješ si, že ses rázem stal idolem místních dam?“ zeptala
se mezi doušky ze sklenice s margaritou.
„Myslíš díky Naně?“
„Nebyla k zastavení. Rozplývala se nad tím, jak dobře jsi hrál, jak
zdvořile ses choval k jejím kamarádkám i jakou úctu jsi prokazoval
pastorovi.“
„Z tvojí řeči by jeden mohl usoudit, že ode mě čekala projevy
neandertálce.“
Zasmála se. „Možná čekala, když tě před odjezdem zastihla celého
od bahna.“
„Osprchoval jsem se a převlékl.“
„Já vím. To mi taky řekla.“
„Je vůbec něco, co ti neřekla?“
„Jistě. Například že ostatní ženy ze sboru při pohledu na tebe
omdlévaly obdivem. Tohle jsem si vydedukovala sama, stačilo vidět,
jak se Nana tváří. To víš, nestává se každý den, že by do kostela přišel
mladý a pohledný chlap, navíc neznámý, a oslnil je hrou na piano.“
„Myslím, že přeháníš.“
„A já myslím,“ začala, prstem dloubla do soli kolem okraje sklenky
a pak ji ochutnala, „že se ještě máš co učit, jestli chceš pochopit, co
obnáší život v malém jižanském městě. Tohle je veliká událost.
Abigail už hraje v kostele patnáct let.“
„Nehodlám to vzít za ni. Jen zaskakuju.“
„Tím líp. Aspoň lidé budou moct posoudit, kdo z vás je lepší. Léta
budou mít o čem mluvit.“
„Takhle to tady chodí?“
 „Přesně tak,“ přisvědčila rázně. „Mimochodem, neexistuje lepší
způsob, jak si získat přízeň místních.“
„Nestojím o ničí přízeň. Leda o tvoji, samozřejmě.“
„Lichotník každým coulem,“ poznamenala a usmála se. „Tak
dobrá, zkusím něco jiného. Keith se zblázní zlostí.“
„Proč?“
„Protože bude v kostele taky. Přijde s Benem. Zcvokne se, až uvidí,
jak k tobě lidé vzhlížejí s uznáním a obdivem. Jak si váží toho, že jsi
na poslední chvíli vytrhl sbor z nouze.“
„Nevím, jestli chci, aby zuřil ještě víc. Už teď si dělám starosti, co
podnikne.“
„Nejspíš vůbec nic. Čím by mě ještě mohl překvapit?“
„Nebyl bych si tak jistý,“ poznamenal varovně Thibault.
„Proč to říkáš?“
Thibault přejel očima obsazené stoly kolem. Podle všeho uhodla,
na co myslí, protože vstala ze svého místa naproti a sedla si v boxu
těsně vedle něj. „Něco víš, ale tajíš to přede mnou,“ zašeptala. „O co
jde?“
Thibault se napil piva. Když vrátil láhev na stůl, vylíčil jí všechna
svoje setkání s jejím exmanželem. Během vyprávění výraz v jeho tváři
prozrazoval postupně znechucení, pak pobavení a nakonec cosi
podobného znepokojení.
„Měl jsi mi to říct dřív,“ řekla a zamračila se.
„Opravdovou starost jsem si začal dělat, až když se mi vloupal do
domu.“
„Vážně si myslíš, že by byl schopný ušít na tebe takovou boudu?“
„Ty ho znáš líp než já.“
Beth si uvědomila, že ji přešel hlad. „Doteď jsem si to myslela.“

Jelikož Ben byl v sobotu u otce, což za daných okolností nesli

poněkud obtížně, vyrazili si Elizabeth s Thibaultem do Raleigh, aby se
vyhnuli úvahám o tom, co by Keith Clayton mohl nebo nemohl
podniknout. Po obědě v restauraci v centru navštívili Přírodopisné
muzeum a večer zamířili do města Chapel Hill, sídla Univerzity
Severní Karolíny, jejíž fotbalový tým hrál zrovna ten den důležitý
zápas s mužstvem Clemsonské univerzity. Přestože se utkání
nekonalo doma, ale v Jižní Karolíně, všechny bary v centru města byly
nacpané studenty, kteří tam sledovali utkání na obřích obrazovkách.
Když Thibault poslouchal, jak mladíci kolem nich střídavě jásají a
nespokojeně bučí, jako by na výsledku závisela budoucnost lidstva,
vzpomněl si na vojáky v jejich věku, kteří slouží v Iráku, a kladl si
otázku, co by tam na druhém konci světa téhle zábavě řekli.
Nezdrželi se dlouho. Elizabeth už za hodinu chtěla odejít.
„Byla to zábava, ale ten randál se skoro nedal vydržet,“ řekla, když
se vraceli k autu ve vzájemném objetí, a při tom si položila hlavu na
Thibaultovo rameno.
„Holt nám asi už stárneš.“
Stiskla ho v pase a moc se jí líbilo cítit pod rukou jeho svalnatý
trup. „Pozor na jazyk, brouku, nebo dneska večer nic nebude.“
„Brouku? Říkáš tak všem svým nápadníkům?“ zopakoval po ní.
„Ano, a občas i cizím mužům, když mi prokážou nějakou
laskavost. Má to být láskyplné oslovení.“
„V tom případě bych se nejspíš měl cítit poctěný.“
„To bys měl.“
Kráčeli mezi davy studentů na Franklin Street, nakukovali do
výloh a užívali si atmosféru rušného města. Thibault chápal, proč si
chtěla udělat takový výlet. Mateřské povinnosti jí podobné zážitky
takřka neumožňovaly – ale přesto na ní nezaznamenal ani náznak
smutku nebo zatrpklosti, chovala se spíš jako antropolog, který
studuje nově objevené kultury. Když se jí však se svým postřehem
svěřil, zakoulela očima.
„Nekaž tak skvělý večer. Tyhle hlubokomyslné úvahy mi jsou cizí.
Prostě jsem chtěla vypadnout z města a trochu se pobavit.“
Po příchodu k Thibaultovi zůstali dlouho vzhůru. Povídali si, líbali
se a milovali až do noci, a když se Thibault ráno probudil, zjistil, že
Elizabeth už je vzhůru a prohlíží si ho.
„Co děláš?“ zeptal se ospale.
„Pozoruju tě,“ odpověděla.
„Proč?“
„Protože se mi chce.“
S úsměvem na rtech ji pohladil prstem po paži a ucítil náhlý příval
vděčnosti za to, že mu vstoupila do života. „Jsi úžasná žena, Elizabeth
Greenová.“
„Já vím.“
 „To je všechno? Víc neřekneš?“ pobouřil se naoko.
„Pomalu, pane Thibaulte. Nesnáším panovačné muže.“
„Já si zase musím rozmyslet, jestli stojím o ženu, která nedává
najevo svoje city.“
Uculila se a políbila ho na tvář. „Včera se mi to moc líbilo.“
„Mně taky.“
„Mluvím vážně. Nikdy v životě mi nebylo líp než těch posledních
pár týdnů, co jsme spolu. A náš výlet jen ve dvou… Neumíš si
představit, jak jsem se cítila. Konečně se ze mě na pár hodin stala
žena. Ne matka, učitelka nebo vnučka… Prostě jsem byla sama sebou.
Po strašně dlouhé době.“
„Vždyť jsme si vyšli už dřív.“
„Já vím. Ale teď je to jiné.“
Věděl, že naráží na společnou budoucnost, která najednou získala
jasnější obrysy a dodávala jejich vztahu smysl. Upíral pohled do jejích
očí a dokonale ji chápal.
„A co bude dál?“ zeptal se vážným tónem.
Znovu ho políbila, tentokrát na rty. „Bude se vstávat. Za pár hodin
máš být v kostele,“ promluvila energicky a plácla ho přes bok.
„To je ještě hromada času.“
„Možná pro tebe. Ale já se musím jet domů převléct. Měli bychom
se pohnout, jinak se nestihnu připravit.“
„Netušil jsem, že služba církvi je taková řehole.“
„To ši piš,“ souhlasila. „Jenže tys neměl na výběr. Mimochodem,
chceš něco vědět?“ Na okamžik se odmlčela a chytila ho za ruku. „Jsi
úžasný muž, Logane Thibaulte.“
 23
Beth

„JáStála
ho mám vážně ráda, Nano,“ prohlásila Beth.
v koupelně a s kulmou v ruce dělala, co mohla, ačkoli tušila,
že vzhledem k průtrži mračen, která venku vládne, se snaží zbytečně.
Po krátkém oddechu předešlého dne se do oblasti dostavila první ze
dvou očekávaných tropických bouří.
„Myslím, že je načase, abys sama sobě i mně nalila čistého vína. Ty
ho nemáš jen ráda, holčičko. Ty si myslíš, že je ten pravý.“
„Tak jistá si nejsem,“ namítla Beth. Zdráhala se uvěřit, že by Nana
mohla mít pravdu.
„Ale jsi. Divím se, že nesedíš na verandě a neotrháváš okvětní
lístky sedmikrásek.“
Beth se zakřenila. „Možná se budeš divit, ale téhle tvojí metafoře
jsem rozuměla.“
Nana mávla netrpělivě rukou. „Stává se ledacos. Zkrátka a dobře o
tvých citech k němu nepochybuju. Otázka zní, jestli on má rád tebe.“
„Má.“
„A zeptala ses, co to obnáší?“
„Já přece vím, co to obnáší.“
„Jenom aby,“ poznamenala Nana a pak i ona pohlédla do zrcadla,
aby si upravila účes. „Protože já mám toho chlapa taky ráda.“
Nasedly společně do auta a Beth vyrazila k Loganovu domu. Cesta
byla krajně nepříjemná, protože stěrače nezvládaly nápory deště.
Zdánlivě nekonečný liják rozvodnil řeku, která už olizovala okraje
silnice, byť ji zatím nezalila úplně. Ještě pár dnů podobné sloty, a
začnou se uzavírat komunikace, pomyslela si. Obchodům nejblíže
vodě hrozilo, že už brzy budou muset pomocí pytlů s pískem chránit
nízko uskladněné zboží.
„Jsem zvědavá, jestli se dneska do kostela vůbec někdo dostane,“
poznamenala. „Nevidím přes čelní sklo skoro na krok.“
„Trocha deště lidi od setkání s Pánem neodradí,“ prohlásila Nana
zpěvavě.
„Tohle není trocha deště. Vidělas, jak vypadá řeka?“
 „Viděla. Vypadá nahněvaně.“
„Jestli ještě stoupne, nedostaneme se do města.“
„To se zvládne.“
Beth věnovala Naně letmý zkoumavý pohled. „Máš dneska nějak
podezřele dobrou náladu.“
„Ty ne? Člověk by čekal opak, když jsi nepřišla na noc domů.“
„Nano,“ ozvala se pobouřeně Beth.
„Já tě nesoudím. Jen podotýkám. Jsi dospělá a máš svůj život, do
kterého se nemíchám.“
Beth už byla na podobná babiččina prohlášení zvyklá. „Vážím si
toho.“
„Takže vám to klape? Přestože Keith dělá maximum, aby vás
rozeštval?“
„Dá se říct, že ano.“
„Myslíš, že nevezme roha jako ostatní?“
„Podle mě je zatím na podobné soudy brzy. Ještě pořád
poznáváme jeden druhého.“
Nana se naklonila dopředu, aby z čelního skla setřela vysráženou
páru. Vlhkost sice na chvíli zmizela, ale stopy po prstech zůstaly. „Já
jsem poznala hned, že tvůj dědeček je pro mě ten pravý.“
„Jednou mi řekl, že jste spolu chodili půl roku, než se vyjádřil.“
„Svatá pravda. Ale odpověděla bych ano, i kdyby se zeptal dřív.
Stačilo mi pár dnů, abych zjistila, že jiného nechci. Zní to bláznivě, ale
my k sobě opravdu od samého začátku patřili. Jako máslo a topinka.“
Nechala se unést a s očima přivřenýma a lehounkým úsměvem na
rtech začala vzpomínat. „Jednou jsme si na lavičce v parku povídali o
ptáčcích. Myslím, že to bylo podruhé nebo potřetí, co jsme spolu
někam šli sami. Za chvíli se k nám přitočil cizí kluk a začal
poslouchat. Tvář měl umouněnou, byl bez bot a roztrhané oblečení
mu evidentně nepadlo. Tvůj dědeček na okamžik zmlkl, bez jediného
slůvka napomenutí na toho chlapce spiklenecky mrkl, jako by mu
chtěl naznačit, že nám nevadí, a teprve pak pokračoval. Kluk se usmál
a já jsem z toho byla celá naměkko.“ Nana na chvíli ztichla. „Dědeček
nám vyprávěl zajímavosti o ptácích, kteří v téhle oblasti žijí, jestli
někam odlétají, kde hnízdí, jak zpívají... Uměl je snad všechny
pojmenovat a věděl o nich hromadu věcí. Po chvilce se kluk posadil
bez sebemenších rozpaků přímo před nás na zem a z tvého dědy
nespouštěl oči, okouzlený jeho povídáním úplně stejně jako já. Tehdy
mě kdovíproč napadlo, že tenhle muž se jistě nedokáže na nic a na
nikoho zlobit déle než pár minut, nedokáže nikoho zavrhnout ani
zahořknout, protože to zkrátka nemá v sobě. Usoudila jsem, že když
už se ožení, bude svoji ženu ctít navždy, a tak jsem se přímo tam, v
parku, rozhodla, že by si měl vzít mě, nikoho jiného.“
Beth sice mnohé Naniny historky znala, ale přesto se neubránila
dojetí. „Krásný příběh.“
„O ušlechtilém muži. Pokud potkáš výjimečného člověka, poznáš
to rychleji, než bys řekla. Napoví ti instinkt. Okamžitě víš, že už nikdy
na nikoho takového nenatrefíš.“
Mezitím dorazili ke štěrkové cestě vedoucí k Loganovu domu.
Beth na ni odbočila, a přestože se soustředila na řízení, aby co
nejobratněji zvládla všechny výmoly a bahnité úseky, stačila
zahlédnout, že Logan už stojí na verandě. Na sobě měl sako, podle
všeho úplně nové, a čerstvě vyžehlené keprové kalhoty.
Jakmile jim zamával, Beth cítila, jak se jí pusa roztahuje do
úsměvu od ucha k uchu.

Bohoslužba začínala i končila hudbou. Nanino sólo mělo ohromný

úspěch, lidé nadšeně tleskali a pastor Loganovi i Naně osobně
poděkoval – Loganovi za to, že tak ochotně zaskočil za Abigail, a
Naně za názornou ukázku Boží milosti, díky níž si poradila s velkou
životní výzvou.
Kázání bylo zajímavé, informativní a přednesené v duchu
pokorného přijetí skutečnosti, že Boží skutky nelze vždy rozumem
pochopit. Beth došla k přesvědčení, že pastorovo nadání představuje
jeden z důvodů, proč návštěvnost kostela stále stoupá.
Ze svého místa na horním balkoně viděla oba, Nanu i Logana.
Pokaždé když byl Ben na víkend u otce, sedávala na stejném místě,
aby věděl, kde ji má hledat. Obvykle k ní zalétl pohledem dvakrát
nebo třikrát za celou bohoslužbu, ale tentokrát se otáčel v jednom
kuse – zřejmě z nervozity, že se zná s někým, komu se dostalo tak
velkého veřejného uznání.
Beth si však od bývalého muže držela odstup. Ne kvůli tomu, co se
o něm nedávno dozvěděla, ačkoli i to byl dostatečný důvod, ale aby
Benovi neztěžovala situaci. Jindy nepokrytě chlípný Keith se totiž v
kostele pokaždé choval, jako by její přítomnost považoval za rušivý
element a možný zdroj nespokojenosti rodinného klanu. Dědeček
Clayton zaujímal místo uprostřed první řady a po obou stranách i v
řadě za ním seděl zbytek rodiny. Beth pozorovala, jak čte spolu s
ostatními pasáže z bible, bedlivě naslouchá pastorovým slovům a dělá
si poznámky. Odzpíval všechny písně od začátku do konce,
nevynechal jediné slůvko. Beth byl z celé rodiny nejsympatičtější
právě on – jednal s ní vždy férově a na rozdíl od ostatních i zdvořile.
Pokud se stalo, že se po bohoslužbě potkali, pokaždé poznamenal, že
jí to moc sluší, a poděkoval za obdivuhodnou práci, kterou odvádí při
výchově Bena.
Podle všeho mluvil upřímně, ale nenamlouvala si, že to něco
znamená. Jeho sympatie k ní měly své hranice. Dědeček sice věděl, že
Ben v ní má mnohem lepšího rodiče než v Keithovi a že jeho proměna
v dobře vychovaného mladého muže je především její zásluha, ale
největší váhu měl stále fakt, že Ben patří a vždycky bude patřit do
rodiny Claytonů.
I tak ho měla ráda. Navzdory všemu, navzdory Keithovi, navzdory
jasně stanoveným pravidlům hry z jeho strany. Ben si ho také oblíbil,
a ona měla dost často pocit, že dědeček trvá na návštěvách Keitha a
Bena tak urputně jen proto, aby aspoň trochu zkrátil dobu, kterou
pravnuk o víkendu stráví se svým otcem o samotě.
Tohle všechno však úplně pustila z hlavy, sotva se Logan poprvé
dotkl kláves. Netušila, co má čekat. Vždyť kolik lidí se učilo na klavír!
Kolik lidí tvrdí, že umí hrát dobře! Velice rychle však pochopila, že
Logan je opravdu skvělý, mnohem lepší, než si představovala. Jeho
prsty se pohybovaly plynule a zdánlivě bez nejmenší námahy, jako by
se ani nedíval do not. Místo toho upíral pozornost na Nanu, již
doprovázel, aniž jedinkrát zaváhal.
Zatímco hrál, nemohla si pomoct, musela myslet na příběh, který
jí Nana vyprávěla v autě. Úplně se v myšlenkách vzdálila bohoslužbě a
přehrávala si v hlavě uvolněné hovory s Loganem, vybavovala si jeho
pevné objetí i nenucené chování k Benovi. Připouštěla, že o něm stále
spoustu věcí neví, ale tím, že ji vztah s ním naplňuje v takové míře,
jakou dosud nepokládala za možnou, si byla jistá. Vždycky není
nejdůležitější všechno vědět, usoudila. Najednou dospěla k
přesvědčení, že právě Logan je – řečeno Naninými slovy – její
topinkou a ona jeho máslem.
Po bohoslužbě Beth zůstala stát v ústraní, pobavená myšlenkou,
že s Loganem zacházejí jako s nějakou rockovou hvězdou. Jistě, dalo
se namítnout, že rocková hvězda nemívá fanoušky, kteří pobírají
starobní penzi, a pokud mohla zpovzdálí soudit, Loganovi nečekaná
pozornost nejen lichotila, ale zároveň ho uváděla do rozpaků.
Všimla si, že ji pohledem vyzývá, aby ho přišla vysvobodit, ale
nechtěla zasahovat. Proto se jen usmála a pokrčila rameny. Když za
ním přišel pastor, aby mu znovu poděkoval za výpomoc, překvapil ho
nabídkou, aby doprovázel sbor i poté, co se Abigail zahojí zápěstí.
„Určitě něco vymyslíme,“ dodal naléhavým tónem.
Nejvíc ji překvapilo, že Loganovi vzdal hold i dědeček Clayton.
Zamířil k němu s Benem po boku, a jako se před Mojžíšem
rozestoupilo Rudé moře, tak se jemu klidili z cesty shromáždění lidé,
přestože i oni čekali, až budou moct Logana pozdravit. Beth zahlédla
v pozadí Keitha, v jehož výrazu se zračila směs vzteku a znechucení.
„Dobrá práce, mladý muži,“ poznamenal starý pán a podal
Loganovi ruku. „Máte talent od Pánaboha.“
Z Loganovy tváře vyčetla, že poznal, s kým má tu čest, ale neměla
tušení, jak na to přišel. Každopádně si s dědečkem Claytonem potřásl
pravicí.
„Díky, pane.“
„Thibault pracuje u Nany v psinci,“ ozval se Ben. „A myslím, že on
a máma spolu chodí.“
Dav Loganových obdivovatelů v tu ránu ustrnul a několikeré
rozpačité odkašlání podtrhlo nastalé ticho.
Starý pán se zadíval na Logana, ale jeho výraz Beth neuměla určit.
„Je to pravda?“ zeptal se.
„Ano, pane,“ odpověděl Logan.
Benův pradědeček neřekl nic.
„Sloužil u mariňáků,“ dodal Ben, zcela netečný k společenským
důsledkům svých prohlášení. Když se Clayton zatvářil udiveně, Logan
přikývl.
„U prvního praporu pátého pluku námořní pěchoty se základnou v
Pendletonu, pane.“
 Po chvíli významného mlčení starý pán pokýval hlavou. „V tom
případě vám děkuji rovněž za službu vlasti. Dnes jste se vyznamenal.“
„Díky, pane,“ zopakoval Logan.

„Byl jsi nesmírně zdvořilý,“ zhodnotila Beth, když po návratu domů

ona a Thibault osaměli, protože před Nanou se dosud o situaci mezi
Loganem a Keithem nezmínila jediným slovem. U nohou se jim
uvelebil Zoro, jehož nabrali do auta cestou z kostela, a déšť za okny
stále neustával. Trávník před domem začal připomínat jezírko.
„Proč bych nebyl?“
Udělala obličej. „Vždyť víš.“
„Není to tvůj bývalý muž,“ namítl Thibault a pokrčil rameny.
„Pochybuju, že starý pán tuší, co tvůj exmanžel provádí. Podle tebe
jsem mu měl dát pěstí?“
„V žádném případě.“
„Myslel jsem si to. Ale když jsem s ním mluvil, zahlédl jsem tvého
bývalého. Tvářil se, jako by právě kousl do červivého jabka.“
„Taky sis toho všiml? Já jsem se při pohledu na něj docela bavila.“
„Tím bys ho asi nepotěšila.“
„Má máslo na hlavě,“ konstatovala Beth. „Po tom, co udělal, by si
zasloužil chroupat červy k snídani, obědu i večeři.“
Logan přikývl, a když se k němu přitulila, zvedl paži a přitáhl si ji
co nejblíž k sobě.
„Děsně ti to slušelo, když jsi tam tak přede všemi preludoval.“
„Nepovídej.“
„Vím, že takové myšlenky do kostela nepatří, ale nemohla jsem si
pomoct. Měl bys nosit sako častěji.“
„Moje zaměstnání to zrovna nevyžaduje.“
„Zaměstnání sice možná ne, ale tvoje partnerka by si dala říct.“
Předstíral, že nechápe. „Já mám nějakou partnerku?“
Laškovně ho dloubla loktem a pak k němu vzhlédla. „Děkuju, žes
přišel do Hamptonu. A že ses rozhodl tady zůstat,“ řekla a políbila ho
na tvář.
Usmál se. „Neměl jsem na vybranou.“

Za dvě hodiny, těsně před večeří, Beth zahlédla na příjezdové cestě

Keithovo auto, jak zdolává jednu kaluž za druhou a blíží se k domu.
Sotva zastavilo, Ben se vyškrábal ven, a než doběhl ke schodišti na
verandu, Keith už stačil vůz otočit a zamířit pryč.
„Ahoj, mami! Ahoj, Thibaulte!“
Logan mu zamával a Beth vstala. „Ahoj, zlatíčko,“ pozdravila syna
a objala ho. „Měl ses dobře?“
„Nemusel jsem uklízet kuchyň. Ani jít s košem.“
„Tak fajn,“ utrousila.
„A víš co?“
„Copak?“
Ben si oklepal vodu z pršipláště. „Myslím, že bych se chtěl učit
hrát na klavír.“
Ani se nedivím, pomyslela si Beth a pobaveně se uculila.
„Thibaulte!“
Logan zvedl bradu. „Co je?“
„Chtěl bys vidět moji tajnou skrýš?“
Beth okamžitě zasáhla. „Zlato… V téhle bouřce?“
„Neboj se, mami. Nic jí není. Naposledy jsem tam byl před pár
dny.“
„Od té doby voda určitě stoupla.“
„Prosím, jenom na chvilku,“ žadonil Ben. „Vždyť Thibault bude
celou dobu se mnou.“
A tak se Beth nechala přemluvit.
 24
Clayton

C layton téměř nemohl uvěřit vlastním očím, když viděl, že dědeček

blahopřeje tomu prevítovi – potřásá si s ním rukou, děkuje mu a
vůbec se k němu chová jako ke kdovíjakému hrdinovi – a Ben celou tu
dobu na Thibaulta upírá pohled oddaného psa.
Během tradiční pozdní snídaně u starého pána měl co dělat, aby si
neotevřel pivo, a po příjezdu od Beth, kde vysadil Bena, zvládl čtyři
rychle po sobě. A nepochyboval, že urazí i zbylých osm lahví, které v
base ještě zbývaly. Poslední dva týdny pil hodně. Věděl, že to přehání,
ale jinak se neuměl přimět, aby přestal myslet na svoje poslední
setkání s Thibaultem.
Za jeho zády zazvonil telefon. Zase. Už počtvrté za uplynulých pár
hodin mu někdo telefonoval, ale on neměl náladu s nikým mluvit.
Oukej, trochu toho chlápka podcenil, připustil. Od samého
začátku byl Thibault o krok před ním. Dřív si myslel, že vytočit ho
dokáže jedině Ben, ale tenhle chlap mu zasazoval jednu ránu za
druhou. Nebo by se spíš dalo říct, napadlo Claytona, že na něj vysílá
řízené střely různého dosahu s neuvěřitelnou přesností a s jediným
cílem: zničit mu život. A nejhorší bylo, že Clayton žádnou z nich
nečekal. Ani jednu jedinou. Všechny ho zastihly totálně
nepřipraveného.
Celá situace ho drtila o to víc, že se neustále zhoršovala. Teď mu
Thibault začal diktovat, co má dělat. Začal ho úkolovat jako nějakého
svého poskoka nebo zaměstnance, a Clayton z téhle role za nic na
světě neuměl vystoupit. Chtěl věřit, že Thibault prachsprostě blafoval,
když tvrdil, že má vloupání nahrané – takhle prozíravý není snad
nikdo. Jenže co když mluvil pravdu?
Clayton zamířil k lednici a vytáhl si další pivo. Věděl, že nemůže
nic riskovat – kdoví, co ten člověk plánuje jako další krok… Dal si
dlouhý lok a pomodlil se, aby mu alkohol co nejdřív otupil smysly.
K tomuhle přece vůbec nemělo dojít. On je zástupce šerifa,
zatímco Thibault žije ve městě sotva pár týdnů. On, Clayton, měl mít
celou dobu karty v rukách, a místo toho tu sedí v zaneřáděné kuchyni,
protože tentokrát raději nepožádal Bena o úklid. Kdyby se to totiž
dozvěděl Thibault, patrně by mu pořádně zavařil.
Co ten chlap proti němu má?
Clayton si kladl stále dokola stejnou otázku a dal by nevímco, aby
na ni znal odpověď. Vždyť on problémy nedělal, to Thibault všechno
komplikoval. A ještě ke všemu spal s Beth, čímž mu vyloženě otáčel
nožem v ráně.
Clayton se znovu napil a chvíli dumal nad tím, jak rychle se jeho
život změnil v živoření. Pohlcen sebelítostí skoro nezaregistroval, že
někdo zaklepal na hlavní dveře. Vstal od stolu a vrávoravým krokem
se vydal přes obývák. Když otevřel, uviděl na verandě Tonyho, který
připomínal zmoklou myš. To snad není pravda, pomyslel si, to mám k
tomu všemu snášet ještě toho otrapu?
Tony malinko couvl. „Nazdar, člověče. Jsi v pohodě? Je z tebe cítit
chlast.“
„Co chceš, Tony?“ Neměl na podobné řeči náladu.
„Snažil jsem se ti dovolat, ale nezvedal jsi to.“
„Mluv k věci.“
„Poslední dobou jsem na tebe nějak neměl štěstí.“
„Mám hodně práce. A teď taky nemám čas. Raději odejdi.“ Chystal
se zavřít dveře, ale Tony zvedl ruku.
„Počkej! Chci ti něco říct,“ vyjekl. „Něco důležitýho.“
„A co jako?“
„Vzpomínáš, jak jsem ti jednou volal? Bude to už určitě měsíc
nebo dva.“
„Ne“
„Ale pamatuješ. Volal jsem ti vod Deckera, že tam nějakej týpek
ukazuje lidem fotku tvojí bejvalý ženy.“
„No a?“
„Proto jsem tu i dneska,“ řekl významným tónem Tony a odsunul
si chomáč mastných vlasů z očí. „Dneska jsem ho viděl znovu. A
mluvil s Beth.“
„O čem to tu žvaníš?“
„Viděl jsem ho dneska v kostele. S Beth a tvým dědou. Je to ten
chlápek, co hrál na piano.“
Clayton měl sice v hlavě jako v úle, ale pomalu cítil, že se mu v ní
rozjasňuje. Nejprve si Tonyho telefonát vybavil jen matně, ale po
chvíli si vzpomněl i na to, že ve stejný den mu Thibault šlohnul
fotoaparát.
„Nepleteš se?“
„Jasně že ne. Toho chlapa bych poznal všude.“
„A měl u sebe fotku Beth?“
„Ty mě snad neposloucháš. Viděl jsem ji spolu s vostatníma. Už
tehdy mi to připadlo divný, a proto jsem ti volal. A když jsem dneska
zahlíd jeho a Beth spolu, řek jsem si, že bych ti měl dát vědět.“
Clayton se snažil nabyté informace co nejrychleji zpracovat. „Chci,
abys mi o té fotce pověděl všechno, co si pamatuješ.“

Tony prokázal až překvapivě dobrou paměť a Claytonovi netrvalo

dlouho, než si poskládal celý příběh. Stačilo mu zjistit, že snímek byl
pár let starý, pořízený na jarmarku, že Thibault neznal ani Bethino
jméno a že ji hledal.
Jakmile Tony odešel, Clayton dál přemítal nad tím, co se dozvěděl.
Historku, že se Thibault seznámil s Beth před pěti lety při
náhodné návštěvě Hamptonu, ale pak její jméno zapomněl, okamžitě
zavrhl. Kde tedy tu fotku vzal? Copak šel takový lán světa jen proto,
aby ji našel? A jestli ano, tak proč?
Pronásleduje ji snad? Za jakým účelem?
Ještě neměl jistotu, ale každopádně tu něco nehrálo. A Beth,
naivní jako obvykle, toho člověka ochotně pustila nejen do své
postele, ale i do Benova života.
Zamračil se. Nelíbilo se mu to. Ani trochu. A byl přesvědčen, že
tahle informace se nebude líbit ani Beth.
 25
Thibault

„T o je on?“
Přestože šli z velké části pod stromy, jejichž koruny je aspoň
trochu chránily před náporem deště, Thibault byl promočený na kost,
než s Benem dorazili k domku na stromě. Z pršipláště, který si na
odchodu narychlo navlékl, crčela voda a nové kalhoty měl nasáklé až
ke kolenům. V botách mu nepříjemně čvachtalo. Ben byl naopak od
hlavy k patě schovaný v nepromokavém kompletu s kapucou a na
nohy si vzal Naniny gumáky. Kdyby necítil déšť na odkrytém obličeji,
možná by si ani nevšiml, že prší.
„A tudy se k němu chodí. Vypadá to docela děsivě, co?“ Ben mávl
rukou směrem k dubu na bližší straně potoka, jehož kmen byl pobitý
prkennými příčkami. „Musíme jen vyšplhat nahoru po tomhle
žebříku, abychom mohli přejít přes můstek.“
Thibault si všiml, že potok zdvojnásobil svůj průtok a voda se v
něm valí neobyčejně rychle.
Potom však obrátil pozornost k nadzemní přístupové cestě do
Benovy skrýše. V podstatě se skládala ze tří částí – z otřepaného
lanového můstku, který vedl z dubu na bližší straně potoka na plošinu
nacházející se přibližně uprostřed proudu, ze samotné plošiny,
podepřené čtyřmi nachýlenými sloupy, a konečně z dalšího lanového
přemostění, jímž byla spojena se vstupní rampou bunkru v koruně
stromu na vzdáleném břehu potoka. Thibaultovi padl zrak na
naplavené trosky, které se zachycovaly kolem podpěrných sloupů.
Ačkoli nikdy předtím most nekontroloval, předpokládal, že
spolehlivost plošiny vytrvalým deštěm – a hlavně rychlým proudem
vody – utrpěla. Než však stačil něco říct, Ben zdolal žebřík na kmeni
dubu a chystal se překonat můstek.
„Tak pojď! Na co čekáš?“ zavolal na Thibaulta shora a šibalsky se
zakřenil.
Thibault pozvedl paži, aby si chránil obličej před lijákem, a
najednou ho přepadl strach. „Nejsem si jistý, že děláme dobře –“
 „Zbabělče!“ dobíral si ho Ben a vyrazil vpřed. Mostek se pod jeho
rychlými kroky povážlivě rozhoupal do stran.
„Počkej!“ zakřičel Thibault, ale marně. Ben už byl na středovém
odpočívadle.
Thibault tedy vylezl po příčkách na strom a opatrně šlápl na
mostek. Vodou nasáklá prkna pod jeho vahou povážlivě klesla. Sotva
ho Ben uviděl, znovu vyrazil vpřed a překonal zbývající část
provazového můstku k přístřešku. Thibault zatajil dech, když ho
zahlédl, jak přeskakuje na rampu před vstupem v koruně stromu.
Malinko se prohnula, ale vydržela. Ben se k němu otočil se širokým
úsměvem na tváři.
„Pojď zpátky!“ zakřičel Thibault. „Mě ten mostek neunese!“
„Ale unese. Stavěl ho můj děda!“
„Poslechni mě, prosím.“
„Zbabělče!“ provokoval ho Ben dál.
Evidentně bral celou situaci jako hru. Thibault si znovu přeměřil
vachrlatou soustavu provazů a desek před sebou a usoudil, že pokud
bude našlapovat pomalu, mohl by to zvládnout. Jenže Ben před ním
přes prkna běžel…
Udrží nasáklé dřevo po předchozím namáhání i jeho?
Už při prvním kroku se stařičká prkna znatelně prohnula.
Nepochyboval o tom, že jsou skrz naskrz prohnilá. A potok pod ním
se hnal jako zběsilý, voda v něm jen kypěla. Thibault marně pomyslel
na fotografii ve své kapse.
Nemohl ztrácet čas. Pomalým krokem došel na středovou plošinu
a z ní ihned plynule pokračoval na zbývající část provazového
můstku. Při pohledu na vratkou přístupovou rampu nevěřil, že unese
váhu dvou lidí současně. Měl pocit, že fotka v jeho kapse hoří.
„Nemusíš na mě čekat,“ houkl na Bena a snažil se, aby jeho slova
vyzněla ledabyle. „Přece nebudeš moknout kvůli ostřílenému
zálesákovi, jako jsem já. Přijdu za tebou dovnitř.“
Ben ho díkybohu se smíchem poslechl a zalezl do domku.
Thibault vydechl úlevou a na konci vachrlatého můstku udělal rychlý
a dostatečně dlouhý krok, aby rampu přeskočil – přestože tak do
budky v koruně stromu spíš vpadl, než vstoupil.
 „Schovávám si sem karty Pokémonů,“ informoval ho Ben a ukázal
na plechovky u jedné stěny, aniž jediným slovem okomentoval
Thibaultův příchod. „Mám tu Charizarda i Mewtwoa.“
Thibault si otřel obličej, usedl na zem a snažil se dát trochu
dohromady. „Bezva,“ řekl, zatímco mu z pršipláště stékaly pramínky
vody a vytvářely kolem něj louže.
Teprve pak se po mrňavé kukani porozhlédl. U stěn se kupily
hračky a vyřezaný otvor sloužící jako okno vystavoval velkou část
vnitřního prostoru nepřízni počasí, takže neopracovaná prkna byla
nasáklá vodou. Jediným kusem nábytku byl sedací vak v koutě.
„Tak tohle je moje tajná skrýš,“ prohlásil Ben a ztěžka dosedl do
neforemného pytle.
„Neříkej.“
„Sem chodím, když mám vztek. Třeba když se mi děcka ve škole
posmívají.“
Thibault se opřel zády o stěnu a začal si sklepávat vodu z rukávů.
„Kvůli čemu se ti posmívají?“
„Tak různě. Vždyť víš.“ Pokrčil rameny. „Že hraju basket jak
ponocný, že neumím pořádně kopnout do balonu, nebo že nosím
brýle…“
„To musí být otrava.“
„Mně ty jejich řeči nevadí.“
Ben si podle všeho nevšiml, že sám sobě protiřečí, a Thibault
předstíral totéž. „Proč chodíš zrovna sem?“ zajímal se.
„Mám tu klid,“ odpověděl Ben. „Nikdo se mě na nic neptá, nedává
mi úkoly. Tady můžu jenom sedět a přemýšlet.“
Thibault přikývl. „To umím pochopit.“ Skrz okno viděl, že se ještě
ke všemu zvedl vítr. Déšť nepadal k zemi, ale hnal se skoro
vodorovně. „A o čem přemýšlíš?“
Ben pokrčil rameny. „Co bude, až vyrostu, a tak.“ Nastala krátká
odmlka. „Chtěl bych být starší.“
„Proč?“
„Máme ve třídě kluka, který mě nenechá na pokoji. Dělá mi jeden
naschvál za druhým. Včera mě v jídelně shodil na zem.“
Bunkr se otřásl poryvem větru. Thibault znovu ucítil podivné
pálení v místě, kde měl schovanou fotku. Aniž chápal proč, jeho ruka
jakoby sama od sebe sáhla do kapsy, a než si uvědomil, co dělá, vytáhl
obrázek ven.
Venku dál nelítostně fučelo a do domku vytrvale bouchaly větve.
Potok se každou další minutu víc a víc rozvodňoval. Thibaultovi
najednou před očima vyvstal obrázek, jak se rampa řítí dolů a Ben je
uvězněný v běsnícím proudu pod ní.
„Rád bych ti něco dal,“ řekl, aniž se k tomu vědomě rozhodl.
„Myslím, že ta věc tvůj problém vyřeší.“
„Co mi chceš dát?“
Thibault polkl. „Fotku tvojí mámy.“
Ben si od něj vzal ohmatanou fotografii, ve tváři zvědavý výraz.
„Co s ní budu dělat?“
Thibault se naklonil dopředu a poklepal na rožek zalaminované
podobizny. „Prostě ji nos u sebe. Podle mého kamaráda Victora má
kouzelnou moc. Tvrdil, že jen díky ní jsem přežil válku v Iráku.“
„Vážně funguje?“
Tak to bych taky rád věděl. „Spolehni se,“ kývl Thibault po delší
odmlce.
„Paráda.“
„A uděláš mi jednu laskavost?“
„Jakou?“
„Slíbíš mi, že o té fotce nikomu neřekneš? A že ji budeš nosit u
sebe?“
Ben se zamyslel. „Můžu ji přeložit?“
„Myslím, že to by nemělo vadit.“
Ben znovu zvážil situaci. „Tak slibuju,“ prohlásil nakonec, přeložil
obrázek a strčil si ho do kapsy. „Díky moc.“

Poprvé po pěti letech Thibaulta od fotky dělila větší vzdálenost než

při sprchování či mytí, a pocit, že už ji nemá, ho značně vyváděl z
míry. Netušil, že bude její ztrátu prožívat tak intenzivně. A když
sledoval Bena, jak kráčí přes mostek, pod nímž zuří rozvodněný
potok, jeho nejistota ještě zesílila.
Poté co mu Ben zamával ze stromu na protější straně a začal
sestupovat po příčkách na kmeni na zem, velmi neochotně stoupl na
rampu a z ní co nejrychleji na provazový můstek. Zatímco krok za
krokem překonával vzdálenost, jež ho dělila od dubu na druhém
břehu potoka, snažil se nemyslet na to, že se most určitě poroučí do
vody, ani na to, že už u sebe nemá Elizabethinu fotku. Jakmile se v
bezpečí dostal až na strom, vydechl úlevou, ale když slézal po kmeni
na zem, neuměl se zbavit předtuchy, že své poslání, kvůli němuž do
Hamptonu přišel, zatím stále nesplnil – naopak byl přesvědčen, že
jeho mise v Severní Karolíně teprve začíná.
 26
Beth

B yla středa, čas oběda, a Beth stála ve třídě u okna a pozorovala

boží dopuštění venku. Nic podobného ještě neviděla. Všechny
hurikány a smrště od severovýchodu, které dosud zažila, nebyly ničím
proti bouřím, jež poslední dny sužovaly celou Severní Karolínu od
města Raleigh až po pobřeží, včetně hamptonského okresu. Problém
spočíval v tom, že tentokrát nepostupovaly nad oceán tak rychle jako
většina tropických cyklon. Zdržely se ještě další den, a v důsledku
toho hladiny téměř všech řek ve východní části státu dosáhly
povodňové úrovně. Pamlico, Neuse a Cape Fear se rozvodnily natolik,
že zatopily většinu malých měst, a Hampton už k tomu také neměl
daleko. Bylo jasné, že bude-li pršet ještě další den nebo dva, velká část
centra se octne pod vodou a bude přístupná leda na kánoi.
Okresní úřady rozhodly, že od dalšího dne bude dočasně zrušena
výuka, jelikož skoro polovina učitelů se nemohla dostat do
zaměstnání, a ani školní autobusy nezvládaly objet obvyklou trasu.
Ben byl samosebou nadšený vidinou, že zůstane doma a bude dovádět
se Zorem v kalužích, zato Beth si spíš dělala starosti. Podle novin i
místního zpravodajství se dalo čekat, že v případě South River, která
už dosáhla nebezpečné hladiny, bude jakémukoli zlepšení předcházet
výrazné zhoršení, jelikož všechny přítoky budou ještě nějakou dobu
stoupat. Dva potoky, mezi nimiž se nacházel psinec, obvykle asi půl
kilometru daleko, teď mohli vidět z oken domu, a Logan zakazoval
Zorovi, aby tam chodil, protože proud unášel všelijaké trosky a
odpadky.
Žáci těžko nesli, že nemůžou ven, a to byl jeden z důvodů, proč
zůstala ve třídě. Věděla, že se děti po obědě vrátí rovnou zpět do lavic,
a i když by si teoreticky měly místo hraní na babu, košíkové nebo
kickballu spokojeně kreslit, omalovávat a v tichosti číst, ve
skutečnosti to s nimi šilo a potřebovaly vybít přebytečnou energii.
Celá léta žádala, aby se v podobných dnech v jídelně odklidily stoly a
dětem se tam aspoň na dvacet minut dovolilo běhat a dovádět, ať se
pak v hodině soustředí. Jenže se dozvěděla, že vzhledem k regulačním
nařízením, otázkám odpovědnosti, bezpečnosti a zdraví, a taky
dohodám s odborovým svazem školníků to nepřipadá v úvahu. Když
se zeptala, co si má pod tím vším představit konkrétně, dostalo se jí
dlouhé přednášky, z níž jí v hlavě utkvěly pouze věty o hranolkách:
Nemůžeme přece dovolit, aby se nám tady děti klouzaly na
hranolkách… nebo: Představte si, že by některé z dětí uklouzlo na
hranolkách a něco se mu stalo – okresní školský úřad by se musel
zodpovídat u soudu… nebo: Musela by se složitě přepracovat smlouva
se školníkem, aby nemohl být popotahován za to, že nezajistil řádný
úklid jídelny a nechal na podlaze povalovat hranolky… a nakonec:
Kdyby někdo uklouzl na hranolkách popadaných na zem, žáci by byli
vystaveni škodlivým patogenům…
Vítej ve světě právníků, pomyslela si. Právníci holt nemusejí učit
kolektiv dětí, které byly celý den zavřené v místnosti bez možnosti
sebemenšího rozptýlení.
Obvykle se v době oběda uchýlila do sborovny, ale jelikož měla
málo času přichystat třídu na další vyučování, rozhodla se
neodcházet, aby stihla připravit, co bylo potřeba.
Sotva dětem postavila do rohu třídy z nouze alespoň barevný terč
s dírami a pár měkkých míčků plněných polystyrénem, jež
přechovávala ve skříni přesně pro tyhle příležitosti, zaregistrovala
pohyb u dveří. Otočila se, ale okamžik jí trvalo, než si uvědomila, kdo
před ní stojí. Uniformu měl na ramenou promáčenou a z opasku s
pistolí mu kapala voda. V ruce držel papírovou složku.
„Ahoj, Beth,“ pozdravil. Mluvil velice tiše. „Našla by sis pro mě
minutku?“
Postavila se. „O co jde, Keithe?“
„Přišel jsem se ti omluvit,“ řekl a sepjal ruce před tělem. „Vím, že
máš málo času, ale chtěl jsem s tebou mluvit v soukromí. Proto jsem
se stavil tady, ale jestli se ti to teď nehodí, třeba bychom se mohli
domluvit na jindy.“
Pohlédla na hodinky. „Mám tak pět minut,“ uvolila se.
Keith vstoupil do třídy a natáhl se po klice, ale v půli pohybu
ustrnul, jako by čekal na její svolení. Kývla hlavou, protože chtěla, aby
co nejdříve vyklopil, s čím přišel. Vykročil směrem k ní, ale zůstal stát
v uctivé vzdálenosti.
„Prostě jsem ti přišel říct, že mě to mrzí.“
 „Co tě mrzí, Keithe?“
„Jde o ty věci, které ses o mně doslechla,“ začal. „Nebyl jsem k
tobě úplně upřímný.“
Založila si ruce na prsou. „Jinými slovy, lhal jsi mi.“
„Ano.“
„Lhal jsi mi do obličeje.“
„Ano.“
„Konkrétně v čem?“
„Ptala ses, jestli jsem se v minulosti snažil některé tvoje partnery
odradit od toho, aby se s tebou dál stýkali. To jsem sice podle mého
názoru nedělal, ale zatajil jsem ti, že s některými jsem opravdu
mluvil.“
„Takže ty jsi s nimi mluvil.“
„Ano.“
Snažila se udržet svůj vztek na uzdě. „A dál? Co přesně tě mrzí? Že
jsi to dělal, nebo že jsi mi lhal?“
„Obojí. Nezachoval jsem se fér.“ Pak se odmlčel. „Vím, že náš
vztah od rozvodu není zrovna ukázkový, stejně jako vím, že považuješ
svatbu se mnou za omyl. A máš pravdu, my dva jsme se nikdy neměli
vzít. Ale zplodili jsme spolu úžasného syna. A já musím uznat, že
hlavní zásluha na tom, jaký je, patří tobě. Asi si myslíš, že nejsem
nejlepší otec, ale nikdy jsem nelitoval, že Bena máme, ani toho, že je
víc u tebe. Jako matka odvádíš skvělou práci, díky tobě se našemu
synovi dostává výborné výchovy.“
Nevěděla, co na to říct. Jelikož mlčela, pokračoval on.
„Ale dělám si o něho starost. A vždycky budu. Už jsem ti řekl, že
mi není jedno, kdo vstoupí do Benova života – ať už jsou to tvoji
přátelé, příbuzní, nebo muži, s nimiž ho seznámíš. Umím pochopit,
jestli moje jednání považuješ za vměšování do tvého soukromí, ale
takový už prostě jsem. Abych byl úplně upřímný, nevím, jestli se
někdy změním.“
„Chceš mi naznačit, že mě budeš šmírovat dál?“
„Ne,“ vyhrkl. „S tím je konec. Jen ti vysvětluju, proč jsem se tak
choval. A můžeš mi věřit, že jsem těm mužům nevyhrožoval, ani jsem
je nijak nezastrašoval. Jenom jsem si s nimi promluvil. Aby věděli, že
Ben pro mě moc znamená a že nic na světě neberu zodpovědněji než
svoji roli otce. Ty sice možná občas nesouhlasíš s tím, jak kluka vedu,
ale když se ohlédneš zpátky, všechno bývalo jinak. Chodil ke mně rád.
Teď se mu za mnou nechce. Jenomže já jsem se nezměnil. Změnil se
on. A nemůžu říct, že vyloženě k horšímu – prostě dospívá, a to je
normální. Nic víc. Možná jen potřebuju trochu času, abych vzal na
vědomí, že už není malý.“
Beth dál mlčela. Keith se zhluboka nadechl, aniž z ní spustil zrak.
„Taky jsem těm mužům řekl, že si nepřeju, aby ti nějak ublížili.
Chápu, že to může vyznít majetnicky, ale já si tě nepřivlastňoval.
Jednal jsem spíš jako tvůj bratr. Stejně by tě možná bránil Drake,
kdyby žil. Vyjádřil jsem se v tom smyslu, že jestli tě mají opravdu rádi
a váží si tě, tak se snad k tobě podle toho budou chovat. Nic víc jsem
jim neřekl.“ Pokrčil rameny. „Jenže kdoví… Možná to někteří vzali
špatně, protože jsem zástupce šerifa, anebo se vylekali mého příjmení,
ale s tím nic nenadělám. Věř mi, že nechci, abys byla nešťastná. To je
to poslední, co bych si přál. Manželství nám sice nevyšlo, ale jsi matka
mého syna, a vždycky budeš.“
Keith sklopil zrak a zašoupal nohama. „Máš svaté právo zuřit.
Zachoval jsem se špatně.“
„To je pravda.“ Beth stála dál na místě jako přibitá, paže zkřížené
na prsou.
„Omlouvám se. A slibuju, že se to nebude opakovat.“
Neodpověděla hned. „No dobře,“ řekla nakonec. „Beru tě za
slovo.“
Tváří se mu mihl téměř poraženecký úsměv. „Děkuju za
vstřícnost.“
„To je všechno?“ Sklonila se, aby vyndala tři míčky ze dna skříně.
„Ne. Ještě jsem s tebou chtěl probrat Logana Thibaulta. Zjistil jsem
něco, co bys o něm měla vědět.“
Beth pozvedla obě ruce, aby ho zabrzdila. „Tak s tím ani
nezačínej.“
Nenechal se odradit. Naopak popošel o krok blíž a při tom
žmoulal okraj klobouku. „Aby bylo jasno, nehodlám ho kontaktovat,
dokud si to sama nebudeš přát. Ale tahle věc je vážná. Jinak bych za
tebou nechodil. Důvěřuj mi, Beth. Jsem tady, protože mám o tebe
starost.“
Jeho troufalost jí málem vyrazila dech. „Tak tobě leží na srdci
moje dobro? Vážně čekáš, že ti to uvěřím, když jsi mě léta špehoval?
A postaral se o krach každého mého vztahu, sotva se ukázalo, že jde o
vážnější známost?“
„Ale tentokrát jde o něco úplně jiného.“
„Tak dobře, nech mě hádat… Domníváš se, že bere drogy?“
„O tom nic nevím. Ale chci tě varovat, že k tobě není upřímný.“
„Ty nemáš ani páru, jestli ke mně je nebo není upřímný. A teď
vypadni. Nechci s tebou dál mluvit, nechci slyšet, cos mi přišel říct –“
„Klidně se zeptej jeho,“ přerušil ji Clayton. „Ať ti poví, proč se
vypravil do Hamptonu. Jestli tady náhodou –“
„Tak dost, já odcházím,“ prohlásila a vykročila rázně ke dveřím. „A
jestli se mě jen dotkneš, budu křičet o pomoc.“
Jakmile ho minula a chystala se překročit práh, Keith nahlas
zavzdychal.
„Zeptej se ho, kde vzal tu fotku,“ ozval se.
Tentokrát ji svojí poznámkou přiměl zastavit. „Cože?“
Nepamatovala si, že by se Keith někdy v minulosti tvářil obdobně
vážně. „Má u sebe Drakeovu fotku, na které jsi ty.“
 27
Clayton

C layton z jejího výrazu poznal, že ho konečně vzala na vědomí,

nebyl si však jistý, jestli pochopila, co všechno pro ni z jeho
informace může plynout.
„Má tvoji podobiznu,“ pokračoval, „a v den, kdy dorazil do města,
ji ukazoval chlapům v herně u Deckera. Vím to od Tonyho, který tam
zrovna náhodou byl. Vlastně mi volal hned ten večer, protože se mu
báchorka toho cizího člověka nějak nezdála, ale já jsem jeho hlášení
nepřikládal valný význam. Až minulý týden za mnou Tony přišel a
řekl mi, že Thibaulta poznal, když hrál v kostele na klavír.“
Beth na něho vytřeštila oči.
„Nevím, jestli tu fotku od Drakea dostal, nebo mu ji vzal. Ale
druhá možnost mi připadá pravděpodobnější. Oba byli u mariňáků a
podle Tonyho šlo o snímek starý několik let.“
Po malém zaváhání znovu spustil. „Vím, že po tom všem, k čemu
jsem se ti právě přiznal, můžeš mít dojem, že se vás snažím rozeštvat.
Ale slibuju, že ho nebudu kontaktovat. Ty by sis s ním přesto měla
promluvit. A neříkám to jako tvůj bývalý manžel. Říkám to jako
zástupce šerifa.“
Beth chtěla odejít, ale opustila ji vůle.
„Přemýšlej o tom. Jen na základě jedné tvojí podobenky putoval
přes půl světa, aby tě našel. Zatím nevím proč, ale umím si leccos
domyslet. Tak jako si někteří šílenci vyhlídnou nějakou herečku nebo
zpěvačku a pak ji pronásledují, tak si on vyhlídl tebe, přestože jste se
nikdy osobně nesetkali. A když tě našel, nespokojil se s tím, že ti bude
nablízku nebo se s tebou krátce setká. Navlékl to tak, aby se stal
součástí tvého života. Zřejmě si nemůže pomoct. Tak už to u těchhle
maniaků chodí, Beth.“
Mluvil klidně a s profesionální věcností, čímž ještě umocnil hrůzu,
která ji pomalu začala ovládat.
„Vidím, že jsi nic z toho nevěděla. A asi zvažuješ, jestli mi máš
tentokrát věřit. Nevybudoval jsem si u tebe nejlepší pozici. Ale prosím
tě, aby ses ho na to zeptala – už kvůli Benovi. A kvůli sobě. Kdyby sis
přála, můžu být u toho. Nebo ti můžu poslat jiného zástupce šerifa,
budeš-li chtít. Nebo si pozvi nějakou kamarádku – třeba Melody. Já
jen chci, abys pochopila, že tady přestává legrace. Celá záležitost
působí nesmírně podivným, a hlavně… krajně podezřelým dojmem,
jenže mě bohužel nenapadá způsob, jak ti dát dostatečně najevo, že je
nesmírně důležité, abys to nebrala na lehkou váhu.“
S ústy staženými do přísné linky položil papírovou složku, kterou
přinesl s sebou, na žákovskou lavici. „Tady jsou základní informace o
Loganovi Thibaultovi. Neměl jsem dost času, abych ho nechal
proklepnout pořádně, a kromě toho mi za poskytnutí úředního spisu
hrozí značné potíže, ale jelikož nemám ponětí, co všechno ti zatajil…“
Nechal vyznít svoji větu do ztracena a znovu se jí zadíval zpříma do
obličeje.
„Uvažuj o tom, co jsem ti řekl. A buď opatrná, ano?“
 28
Beth

C estou domů téměř neviděla, kam jede, tentokrát však nebyl na

vině jen déšť, ale především její neschopnost soustředit se.
Jakmile Keith odešel, zahleděla se na spis, který jí zanechal, zmateně
pomrkávala a snažila se vyznat v tom, co jí exmanžel přišel povědět.
Logan má Drakeovu fotografii… Logan si ji vyhlídl a vypravil se za
ní až z Colorada. Logan ji pronásleduje…
Nedostávalo se jí dechu. Jen stěží zvládla zajít do ředitelny a
požádat o uvolnění v naléhavé záležitosti. Ředitelce stačil jediný
pohled na její obličej a nabídla se, že za ni zařídí suplování až do
konce vyučování. Beth ještě dodala, že Bena vyzvedne po škole Nana.
V autě se jí vybavovaly jeden za druhým různé výjevy, kaleidoskop
obrazů, zvuků a vůní. Snažila se přesvědčit samu sebe, že Keith lže, a
hledala si pro to racionální důvody. Samozřejmě bylo možné, že
nemluví pravdu, zejména s ohledem na jeho chování v minulosti, ale
přesto…
Keith působil smrtelně vážným dojmem. Mluvil spíš věcně, jako
by byl v práci, necítila z něj osobní zaujatost. Navíc jí sdělil věc,
kterou si mohla snadno ověřit. Věděl, že se Logana zeptá… dokonce
chtěl, aby se ho zeptala… což znamená...
Vší silou sevřela volant, sžíraná akutní potřebou mluvit s
Loganem. Jistě jí celou situaci objasní. Určitě pro ni bude mít nějaké
logické vysvětlení.
Řeka mezitím zalila silnici, ale ona si ve svém rozpoložení ničeho
nevšimla, dokud nevjela do vody. Trhlo to s ní, protože auto bezmála
zastavilo. Teprve teď dostala strach, že jí chcípne motor a uvázne tam,
ale vůz se dál posouval kupředu, do míst s ještě hlubším proudem,
dokud hladina nakonec znovu neklesla.
Než dojela domů, měla v hlavě úplný chaos. Vůbec nevěděla, co si
má myslet. Jednu chvíli zuřila a cítila se podvedená, druhou se
dokázala přesvědčit, že to nemůže být pravda, že jí Keith opět lhal.
Sotva se octla na příjezdové cestě, zjistila, že očima pátrá, zda
někde na deštěm bičovaném pozemku neuvidí Logana.
 V dálce před sebou, skrz mlhu převalující se nízko nad zemí,
zahlédla světla v domě. Zvažovala, že zajde dovnitř a promluví si s
Nanou, protože ta by možná díky svému nadhledu a selskému
rozumu přišla celé věci na kloub, ale když zjistila, že se v kanceláři
svítí a dveře jsou otevřené, v náhlém popudu otočila volantem a
zamířila k psinci. Zatímco se sevřeným hrdlem překonávala jednu
bahnitou kaluž za druhou, v duchu si opakovala, že Logan jistě
žádnou fotku nemá a tohle všechno je jen nedorozumění. Pršelo tak
intenzivně, že stěrače přestávaly nápory vody stíhat. Přesto jí neušlo,
že na krytém zápraží kanceláře hned u dveří leží Zoro, hlavu
zvednutou.
Zastavila přímo před vchodem, vystoupila z vozu a rozběhla se
pod stříšku. Prudký déšť ji bodal do tváří, ale nevšímala si toho.
Ignorovala dokonce i Zora, který jí vyrazil naproti a doteky čumáku se
dožadoval pozornosti. Šla rovnou dovnitř za Loganem.
Jenže Logan tam nebyl. Dveře z kanceláře ke kotcům byly
otevřené. Zůstala stát uprostřed místnosti a snažila se sebrat kuráž,
dokud po chvíli nezahlédla v potemnělé chodbě pohyb. Napjatě
čekala, až se Logan objeví.
„Ahoj, Elizabeth,“ řekl. „Tebe bych tu nečekal… Co se stalo?“
Dívala se přímo na něj a cítila, že se každým okamžikem přestane
ovládat. V ústech měla najednou sucho a marně přemyslela, jak začít.
Logan neříkal nic, protože odhadl její rozpoložení.
Zavřela oči, aby zahnala slzy, které měla na krajíčku, a dlouze se
nadechla. „Proč jsi přišel do Hamptonu?“ zeptala se. „A tentokrát chci
slyšet pravdu.“
Ani se nepohnul. „Už jsem ti to přece řekl.“
„A řekl jsi mi všechno?“
Na zlomek vteřiny zaváhal. „Nikdy jsem ti nelhal, Elizabeth,“
odpověděl tichým hlasem.
„Na to jsem se neptala!“ vyštěkla. „Zajímá mě, jestli mi něco tajíš!“
Pozorně se na ni zadíval. „Řekneš mi, co tě tak rozrušilo?“
„Na tom nezáleží!“ Tentokrát už z jejího hlasu zazníval hněv.
„Prostě chci vědět, proč jsi přišel do Hamptonu!“
„Přece jsem ti už říkal –“
„Máš moji fotku?“
Logan mlčel.
 „Odpověz!“ Udělala krok směrem k němu a důrazně zopakovala
svoji otázku. „Máš moji fotku?“
Nevěděla, jakou reakci od něho očekávala, ale vyjma tichého
vydechnutí nehnul brvou.
„Ano,“ řekl.
„Tu, kterou jsem věnovala Drakeovi?“
„Ano,“ řekl znovu.
V tu chvíli měla pocit, že se jí svět hroutí jako domeček z karet.
Najednou všechno dávalo smysl – jak se na ni díval, když se poprvé
potkali, jeho ochota pracovat za nízkou mzdu, jeho chování k Naně i
Benovi, i všechny ty řeči o osudu a předurčení.
Opravdu má moji fotku. A do Hamptonu se vypravil kvůli mně.
Stopoval mě, jako šelma stopuje kořist…
V hlavě jí hučelo a dech se jí úžil. „Bože můj.“
„Není to tak, jak si myslíš…“
Natáhl k ní ruku a ona ji chvíli bezmyšlenkovitě sledovala, než si
uvědomila, co se Thibault chystá udělat. Prudce ucouvla ve snaze
zvětšit vzdálenost mezi nimi. Všechno tedy byla lež…
„Nedotýkej se mě!“
„Elizabeth…“
„Jmenuju se Beth!“
Prohlížela si ho, jako by byl úplně cizí člověk, až nakonec ruku
stáhl.
Když se ji pokusil oslovit znovu, mluvil téměř šeptem. „Můžu ti
vysvětlit –“
„Vážně?!“ udeřila na něj. „Jak chceš vysvětlit, že jsi mému bratrovi
tu fotku sebral? Že jsi urazil takovou dálku, abys mě našel? Že ses
zamiloval do pouhého obrázku…“
„Tak to nebylo,“ ozval se a zakroutil hlavou.
Ona ho však neslyšela. Dál na něj zírala a uvažovala, jestli vůbec
někdy mluvil pravdu.
„Vždyť tys mě normálně pronásledoval…,“ vydechla, jako by
mluvila spíš sama k sobě. „Celou dobu jsi mi lhal. Zneužil jsi mě…“
„Ty to nechápeš…“
„Nechápu? Ty chceš, abych něco takového pochopila!“
 „Já jsem tu fotku nikomu nesebral,“ prohlásil klidně. „Našel jsem ji
v Kuvajtu a dal jsem ji na nástěnku, aby si ji vzal ten, komu patří. Ale
nikdo se k ní nehlásil.“
„Tak sis ji vzal zpátky?“ Nevěřícně zavrtěla hlavou. „Ale proč? Aby
ses na ni mohl dívat a představovat si bůhvíjaké zvrácenosti?“
„Ne!“ ohradil se a poprvé zvýšil hlas. Poněkud ji tím překvapil a
aspoň na chvíli vytrhl z překotných úvah. „A sem jsem přišel, abych
splatil dluh.“
„Jaký dluh?“ Udiveně zamrkala. „Co má tohle znamenat?“
„Ta fotka mi totiž… zachránila život.“
Ačkoli slyšela, co řekl, nedokázala obsah těch několika slov
vstřebat. Chvíli čekala, že bude něco následovat, ale když se
rozhostilo ticho, začalo ji podivně mrazit. Cítila, jak jí naskakuje husí
kůže, a couvla o další krok.
„Kdo vlastně jsi?“ ucedila. „A co ode mě chceš?“
„Nechci vůbec nic. A kdo jsem, to dobře víš.“
„Ne, nevím! Nevím o tobě vůbec nic!“
„Rád ti vysvětlím…“
„Tak vysvětluj! Jestli byly tvoje úmysly tak čisté, jak tvrdíš, proč jsi
mi o té fotce neřekl hned?!“ zakřičela a její hlas se rozlehl místností.
Bezděky se jí do nejmenších podrobností vybavil den, kdy byli s
Drakem na jarmarku a kdy vznikl snímek, který mu později dala s
sebou na památku. Namířila na Logana prst. „Proč jsi neřekl třeba:
‚Tuhle fotku jsem našel a napadlo mě, že byste možná byla ráda,
kdybych vám ji vrátil.‘ Proč jsi mlčel, když jsme mluvili o Drakeovi?“
„Nevím…“
„Copak to nechápeš? Ta fotka nebyla tvoje! Patřila mému bratrovi!
Neměl jsi právo nosit ji u sebe. A už vůbec jsi neměl právo tajit ji
přede mnou.“
„Nechtěl jsem tě ranit,“ řekl Logan šeptem.
Probodla ho pohledem, v němž se jasně zrcadlil její bezbřehý
vztek.
„Ušil jsi na mě boudu, a neříkej, že ne! Od začátku sis se mnou
hrál jako kočka s myší. Počkal sis, než zjistíš, jak by ses mi mohl
ukázat v tom nejlepším světle, a pak jsi to ve jménu svojí nezdravé
posedlosti mojí osobou šikovně navlékl tak, abych se do tebe
zamilovala. Bůhvíjak zvráceným fantaziím ses celou tu dobu oddával.“
 Loganovi se na tváři objevil nesouhlasný výraz.
„Měl jsi všechno od začátku naplánované! Jak nechutné… Ani se
mi nechce věřit, že jsem ti na to skočila.“
Mírně se zhoupl na patách, udivený tím, co na něj vychrlila.
„Přiznávám, že jsem se s tebou chtěl setkat,“ řekl, „ale ne z toho
důvodu, jaký mi tu podsouváš. Nechtěl jsem, aby ses do mě
zamilovala. Vím, že to zní bláznivě, ale já opravdu uvěřil, že mě ta
fotografie uchránila před smrtí… a že jsem tím pádem tvým
dlužníkem, i když jsem neměl jasnou představu, jak se ti chci odvděčit
ani co vlastně z našeho setkání vzejde… Ale jakmile jsem dorazil sem
a začal u vás pracovat, všechno se odehrávalo úplně spontánně.
Nemůžu za to, že jsem se do tebe zamiloval.“
Nezdálo se, že by ji tou zpovědí obměkčil, naopak už v průběhu
jeho monologu začala odmítavě vrtět hlavou, v „Posloucháš se vůbec?
Uvědomuješ si, co mi tu vykládáš?“
„Věděl jsem, že mi nebudeš věřit. Proto jsem ti hned neřekl –“
„Nepokoušej se obhájit vlastní lži! Představoval sis bůhvíco a ani
to nechceš přiznat.“
„Přestaň takhle mluvit!“ přešel do křiku i on. „To ty mě
neposloucháš. Vůbec se mi nesnažíš porozumět!“
„A proč bych měla? Od samého začátku mi lžeš. Od samého
začátku se mnou manipuluješ.“
„Nemanipuloval jsem s tebou,“ ohradil se. Napřímil se a přinutil se
zachovat klid. „A pokud jde o tu fotku, jedinkrát jsem ti nelhal. Jenom
jsem ti o ní neřekl. Prostě jsem nevěděl, jak to celé podat, aby sis
nemyslela, že jsem se zbláznil.“
Pozvedla ruce. „Ať tě ani nenapadne svalovat vinu na mě. To ty jsi
nebyl upřímný! Já jsem ti řekla všechno! Dala jsem ti svoje srdce!
Dovolila jsem, aby k tobě přilnul můj syn!“ křičela na něj, ale cítila, že
se jí hlas začíná lámat, a v očích ji pálily slzy. „Vyspala jsem se s tebou,
protože jsem se domnívala, že ti můžu důvěřovat. Až teď vím, že jsem
se mýlila. Umíš si představit, jak se cítím? Je hrozné zjistit, že jsem se
stala obětí nějaké předem zinscenované hry.“
Nasadil vlídný tón. „Prosím tě, Elizabeth… Beth… poslouchej mě
chvíli.“
„Nechci nic poslouchat. Už jsi mi navykládal dost lží.“
„Nebuď taková.“
 „Tak ty chceš, abych tě poslouchala?“ zaječela. „A co mi chceš říct?
Že ses upnul na obyčejnou fotografii, protože věříš, že díky ní se ti ve
válce nic nestalo, a tak jsi za mnou přišel pěšky přes půl světa? To je
přece šílené! A ke všemu si vůbec neuvědomuješ, že tohle tvoje
vysvětlení z tebe dělá totálního magora!“
Všimla si, že mu svaly na skráních naběhly, ale nespouští z ní zrak.
Zamrazilo ji. Chtěla být pryč, mít pokoj. Pokoj od něj. „Chci, abys
mi ji vrátil,“ sykla. „Chci svoji fotku, kterou jsem kdysi věnovala
Drakeovi.“
Když nereagoval, natáhla se k okennímu parapetu, popadla menší
květináč a mrštila ho po Loganovi. „Kde je? Chci ji zpátky!“ křičela.
Logan se sklonil právě včas, takže mu květináč proletěl nad hlavou
a rozbil se o zeď za ním. Zoro poprvé zaštěkal, protože nevěděl, co se
děje.
„Není tvoje!“ křičela dál.
Logan se opět napřímil. „Už ji nemám.“
„A kde je?“ udeřila na něj.
„Dal jsem ji Benovi,“ řekl po malém zaváhání.
Přimhouřila oči. „Vypadni.“
Logan ještě chvíli stál a pak vykročil ke dveřím, ona pohotově
couvla, aby nemusel projít těsně kolem ní. Zoro se několikrát střídavě
podíval na svého pána a na Beth, a nakonec se pomalu vydal za
Loganem. Ten se na prahu otočil zpátky do místnosti.
„Přísahám na všechno, co je mi drahé, že jsem nepřišel do
Hamptonu proto, abych se tě pokusil získat, ani proto, abych se do
tebe zamiloval. Ale stalo se.“
Znovu ho probodla pohledem. „Řekla jsem, abys vypadl, a myslela
jsem to vážně.“
Po těch slovech se otočil a vyšel ven, vstříc běsnícímu živlu.
 29
Thibault

T hibault se navzdory lijáku nedokázal vrátit domů. Potřeboval

zůstat venku, nepřišlo mu správné, aby byl v teple a suchu.
Potřeboval se nějak očistit od toho, co udělal, od všech lží, které
vypustil z úst.
Chtě nechtě musel dát Beth za pravdu. Nebyl k ní upřímný.
Přestože se ho dotkly některé věci, které mu řekla, i její neochota
vyslechnout ho, uznával, že se cítí podvedená zcela oprávněně. Jenže
copak jí to mohl vysvětlit? Vždyť on sám tak úplně nechápal, proč se
za ní vypravil, neuměl svoje motivy popsat. Považoval za
pochopitelné, že si jeho chování vykládá jako projev posedlosti.
Ostatně, v jistém smyslu posedlý byl, i když jinak, než ona
předpokládala.
Měl se o fotce zmínit hned zkraje. Pátral v paměti, proč to
neudělal. Beth by se ho asi chvilku překvapeně vyptávala, ale tím by
všechno skončilo. Nana by ho nejspíš najala tak jako tak, a takováhle
nepříjemnost by nenastala.
Ze všeho nejvíc toužil udělat čelem vzad a jít za ní. Chtěl jí
povědět, jak to všechno bylo, vyprávět jí svůj příběh úplně od začátku.
Ale samozřejmě nic takového nepřicházelo v úvahu. Potřebovala
být chvíli sama – nebo alespoň bez něj. Aby se dala trochu
dohromady, a možná taky aby pochopila, že neexistuje jiný Thibault
než ten, na kterém jí začalo záležet. Přemýšlel, jestli se z odloučení
vůbec může zrodit odpuštění.
Nohy se mu nepříjemně bořily do bahna. Když kolem projelo
pomalu auto, všiml si, že mu voda sahá po nápravy. V dálce před
sebou viděl zaplavenou silnici. Rozhodl se, že to vezme zkratkou přes
les. Možná tamtudy půjde naposledy. Možná nastal čas k návratu do
Colorada.
Vykročil vpřed. Podzimní listí, které dosud neopadalo, ho aspoň
částečně chránilo před deštěm, ale on počasí nevnímal. Myslel jen na
to, že se s každým dalším krokem vzdaluje Elizabeth.
 30
Beth

V e chvíli, kdy Nana nakoukla do Bethina pokoje, její vnučka –

čerstvě osprchovaná a v tričku nadměrné velikosti – zrovna stála
na místě jako socha.
„Chceš si o tom promluvit?“ zeptala se Nana a palcem ukázala k
oknu. „Volali mi ze školy, že jsi na cestě domů. Ředitelka si o tebe
dělala starost. Když jsem tě pak viděla, jak jedeš rovnou ke kanceláři,
usoudila jsem, že s Loganem máte nějaký spor.“
„Tady jde o víc než jen o spor,“ poznamenala Beth unaveně.
„To jsem pochopila, když jsem ho viděla odcházet. A když jsi pak
asi sto let postávala na verandě.“
Beth přikývla.
„Jde o Bena? Snad mu neublížil? Nebo tobě?“
„Ne, nic takového.“
„Výborně. Protože to by nešlo napravit.“
„Obávám se, že ani tohle nepůjde.“
Nana se zadívala z okna a zhluboka vzdychla. „Takže dneska
nejspíš krmím psy já, co?“
Beth jí věnovala rozladěný pohled. „Díky za pochopení.“
„No jo, nitě nejsou bavlnka,“ řekla Nana a mávla rukou.
Beth nad její poznámkou chvíli dumala, ale pak nespokojeně
zamručela. „Nerozumím ti…“
„Nevadí, aspoň ses na chvíli přestala litovat.“
„Ty vůbec nechápeš…“
„A co kdybys mi to vysvětlila?“ navrhla Nana.
Beth vzhlédla. „Jsem v zásadě jeho oběť. Před pěti lety se mu
dostala do ruky moje fotka a od té doby mě nepustil z hlavy. Přešel
takovou dálku, jenom aby mě mohl vyhledat. Vyslídil mě jako šelma
svoji kořist. Tohle přece není normální, nebo snad ano?“
Nana byla nezvykle potichu. „Nechtěla bys to vzít od začátku?“
řekla nakonec a posadila se na postel.
Beth se do sáhodlouhého vysvětlování příliš nechtělo, ale
usoudila, že čím dřív tuhle nepříjemnou povinnost splní, tím líp.
Začala Keithovou návštěvou ve škole a poté během dvaceti minut
popsala Naně i všechno ostatní, od svého odchodu z práce, přes
pocity trýznivé nejistoty až po konfrontaci s Loganem. Když skončila,
Nana si složila ruce v klíně.
„Takže Thibault přiznal, že tu fotku má? A pak – řečeno tvými
slovy – začal blábolit, že to je jeho talisman a že sem přišel, jelikož má
pocit, že je tvým dlužníkem?“
Beth přikývla. „Víceméně.“
„A co tím myslel?“
„Nevím.“
„Nezeptala ses?“
„Ne. Nechci už nic dalšího slyšet. Celé mi to připadá poněkud...
děsivé. Copak někdo normální něco takového dělá?“
Nana svraštila obočí. „Připouštím, že Thibaultovo tvrzení působí
zvláštně, ale já bych asi chtěla vědět, co ho k němu vede.“
„A sejde na tom?“
„Podle mě ano,“ řekla Nana důrazně. „Ty jsi tam nebyla, neprošla
sis tím, co on. Třeba mluví pravdu.“
Beth se dotčeně otřásla. „Moje fotka, a talisman? Vždyť je to
kravina.“
„Možná, ale už jsem na světě dost dlouho, abych věděla, že ve
válce se dějí podivuhodné věci. Vojáci často věří lecčemu, a pokud si
vezmou do hlavy, že jim něco nosí štěstí, co je na tom špatného?“
Beth vydechla. „Něčemu věřit není totéž co upnout se na fotku
cizí osoby a pak tu osobu pronásledovat.“
Nana jí položila ruku na koleno. „Každý se někdy chová jako
blázen.“
„Ale ne takhle,“ trvala na svém Beth. „Mě z toho až mrazí.“
Nana po chvíli mlčení vzdychla. „Není vyloučeno, že máš pravdu,“
konstatovala a pokrčila rameny.
Beth se zadívala babičce do tváře, najednou k smrti vyčerpaná.
„Udělala bys mi laskavost?“
„Jakou?“
„Zavolala bys ředitelce a požádala ji, aby přivezla Bena po škole
domů? Nechci, abys v tomhle počasí řídila, a sama se na to necítím.“
 31
Clayton

C layton se srdnatě vydal přes jezírko, které se vytvořilo před

Bethiným domem, ale neměl štěstí. Boty se mu po pár krocích
zabořily hluboko do bahna. Potlačil nutkání hezky od plic zanadávat,
protože si všiml, že okna u hlavních dveří jsou otevřená, což
znamenalo, že by ho mohla zaslechnout Nana. Navzdory pokročilému
věku měla sluch jako netopýr a on se před ní ani v nejmenším
netoužil předvést ve špatném světle. I beztoho jí ležel v žaludku.
Vyšel po schodech a zaklepal na dveře. Měl pocit, že se uvnitř
něco pohnulo, pak zahlédl v okně Bethinu tvář a nakonec se otevřely
dveře.
„Keithe? Co ty tady děláš?“
„Měl jsem starost,“ odpověděl. „Chtěl jsem se přesvědčit, jestli je u
vás všechno v pořádku.“
„Můžeš být klidný.“
„A on je pořád tady? Nechceš, abych si s ním promluvil?“
„Ne. Odešel. Ani nevím kam.“
Clayton zašoupal nohama a snažil se nasadit omluvný výraz. „Mrzí
mě to. Hrozně nerad jsem byl poslem špatných zpráv. Vím, že ti padl
do oka.“
Beth přikývla, rty stažené do úzké linky.
„Taky jsem ti přišel říct, abys na sebe nebyla přísná. Jak už jsem
řekl, tihle lidé… umějí to skrývat. Nemusíš si vyčítat, žes nic
nepoznala.“
Beth si založila paže na prsou. „Nechci už o tom mluvit.“
Clayton zvedl ruce v obranném gestu. Poznal, že zašel příliš
daleko a že by měl zařadit zpátečku. „Pochopitelně. A se mnou zřejmě
už vůbec ne, když jsem se k tobě v minulosti zachoval tak nepoctivě.“
Zavěsil si palec za opasek a přinutil se k úsměvu. „Jenom jsem se chtěl
přesvědčit, že jsi v pořádku.“
„Jsem. A děkuju.“
Clayton se otočil k odchodu, ale hned nato se zarazil. „Taky bych
ti rád řekl, že Ben o Thibaultovi mluvil vždycky moc hezky.“
 Beth překvapeně vzhlédla.
„Říkám to proto, že kdyby se věci měly jinak, například kdyby
Benovi něco udělal, postaral bych se, aby litoval dne, kdy se narodil.
Nedovolím, aby někdo našemu synovi ubližoval. A vím, že ani ty ne.
Proto jsi tak skvělá matka. Udělal jsem v životě haldu chyb, ale k
rozhodnutí přenechat Benovu výchovu tobě si můžu gratulovat.“
Přikývla a snažila se zadržet slzy, jež se jí draly do očí. Když se
odvrátila a otřela si obličej, Clayton popošel blíž k ní.
„No tak,“ promluvil tiše. „Vím, že zrovna teď to nechceš slyšet, ale
zachovala ses správně. Dřív nebo později se ten pravý pro tebe určitě
najde. Zasloužíš si hodného chlapa.“
Když se zajíkla, Clayton rozpřáhl náruč. Beth se o něj instinktivně
opřela, on ji objal a dlouho tak zůstali stát. „Všechno bude zase
dobré,“ konejšil ji šeptem.

Clayton však zůstal jen krátce. Usoudil, že to stačí. I tak dokázal, co si

předsevzal. Beth v něm teď viděla laskavého, starostlivého a
účastného kamaráda, který umí přiznat a napravit svoje hříchy.
Závěrečné objetí byla jen třešinka na dortu – nic podobného
neplánoval, ale lepší zakončení jejich setkání si těžko mohl představit.
Vůbec netlačil na pilu. Věděl, že by udělal chybu. Že potřebuje čas,
aby se přenesla přes rozchod s Thibaultem – i když to je magor, i když
pravděpodobně odejde z města, city se nedají na povel zapnout a
vypnout, kdy se nám zlíbí. Ale byl si jistý, že i její zklamání jednou
pomine, stejně jako si byl jistý, že bude dál každé ráno vycházet
slunko. Teď měl před sebou další úkol, a to dohlédnout, aby se
Thibault vrátil do Colorada.
A pak? Dělat hodného. Možná pozvat Beth k sobě na návštěvu, až
budou s Benem do něčeho zabraní, a jakoby spontánně jí navrhnout,
jestli nechce zůstat na grilování. Zpočátku bude muset postupovat
opatrně, aby nic netušila, ale později by mohl přijít s nějakou
společnou aktivitou ve třech. Považoval však za zcela zásadní, aby
tohle všechno probíhalo daleko od Nany a jejího všetečného zraku.
Beth jistě nejméně několik týdnů nebude schopná rozumně uvažovat,
ale Nana by ho zaručeně hned prokoukla, a on neměl zapotřebí, aby
našeptávala Beth svoje moudra.
 Jakmile si zase trošku zvyknou jeden na druhého, možná by si
spolu mohli – opět spontánně – vypít pár piv, zatímco Beth bude
někde venku, a on by jí mohl pivo nepozorovaně říznout kapkou
vodky, aby musela zůstat přes noc. Ochotně by jí nabídl svoji postel a
sám by si lehl na pohovku. Choval by se galantně, ale nenápadně by
dohlížel na to, aby měla stále dolito. Povídali by si o starých – ale jen
těch dobrých – časech, a nechal by ji vybrečet, kdyby se ještě pořád
trápila kvůli Thibaultovi. Jen ať klidně dá volný průchod citům, on jí
rád nenápadně poskytne konejšivé objetí…
Když startoval vůz, tiše se usmíval, protože si uměl moc dobře
představit, co se odehraje pak.
 32
Beth

B eth nespala dobře a probudila se unavená.

Bouře se v noci předvedla v plné síle, dostavil se uragán a
přívalové srážky. Dosavadní záplavy nebyly nic oproti tomu, co se
venku odehrávalo teď. Ještě před čtyřiadvaceti hodinami si neuměli
představit, že by voda mohla ještě stoupnout, ale když pohlédla z
okna, kancelář působila dojmem osamělého ostrůvku uprostřed
oceánu, stejně jako vyvýšenina poblíž magnólie, kam před spaním
přeparkovala vůz. Ukázalo se, že udělala dobře, neboť Nanina
dodávka stála až po podvozek ve vodě. Vždycky si při povodních
vedla moc dobře, ale kdyby neměla nové brzdy, asi by se musely
obejít bez ní, a tudíž by se nikam nedostaly.
Beth se v ní vypravila předešlý večer do města, aby nakoupila
zásobu mléka a pár dalších nezbytných věcí, ale vrátila se s
nepořízenou. Všechny obchody byly zavřené a cestou potkávala pouze
vozidla komunálních služeb a policejní terénní auta, soukromé ani
jedno. Polovina města zůstala bez proudu, byť jejich dům zatím pořád
elektřinu měl. Za jediný světlý bod se daly považovat televizní a
rozhlasové předpovědi, podle kterých se během dne přes území
přežene poslední bouřka a pak už budou srážky ustupovat.
Vyšla na verandu a posadila se na houpačku, zatímco Nana s
Benem hráli u kuchyňského stolu žolíky, což byla jediná hra, kterou
ovládali srovnatelně, a díky tomu se při ní Ben nenudil. Beth si v
duchu plánovala, že později – až půjde zkontrolovat kotce – synovi
dovolí, aby se trochu proběhl na přední zahradě. Snaha udržet
neposedné děti v suchu stejně neměla valný smysl, nejlepší bylo
nechat je chodit v plavkách. Když ráno šla krmit psy, neochránila ji
před lijákem ani pláštěnka.
Zaposlouchala se do vytrvalého bubnování deště, a myšlenky jí
samy zabloudily k Drakeovi. Asi potisící zalitovala, že si s ním nemůže
popovídat – například o tom, jak vnímal tu fotografii on. Věřil stejně
jako Thibault, že má nějakou moc? Drake nikdy nebyl zvlášť
pověrčivý, přesto v ní dodnes zatrnulo, když si vzpomněla, jak ho
ztráta její fotky vyvedla z míry.
Dodatečně dala Naně za pravdu. Uvědomila si, že skutečně nemá
nejmenší ponětí, co Drake tam daleko zažil. A totéž platilo o
Loganovi. Přestože shromažďovala veškeré dostupné informace,
neuměla si ani náznakem představit válku v její skutečné, syrové
podobě – jakému stresu jsou vojáci vystaveni, když žijí tisíce
kilometrů od domova mezi lidmi, jejichž jazyku nerozumějí, musejí
dennodenně nosit neprůstřelné vesty a den za dnem se strachují o
život… Je opravdu tak těžké pochopit, že se upnou na věc, o které si
myslí, že jim přináší štěstí?
Není, usoudila. Proč by někdo u sebe místo králičí packy nebo
medailonu se svatým Kryštofem nemohl nosit zrovna fotku? Logiku to
sice postrádalo, ale komu ve válce záleží na logice? Zřejmě i vojáci,
kteří obecně nevěří v nadpřirozené síly, jsou vděční za cokoli, díky
čemuž se cítí o malinko bezpečněji.
Ale proč se ji Logan vypravil hledat? Proč ji takhle pronásledoval?
Tam byla s pochopením na štíru. Keithovu snahu prezentovat se
coby ochránce jejího blaha sice brala se značnou rezervou, ale musela
přiznat, že si najednou připadá bezbranná a zranitelná.
Jak jen to Logan říkal… Že jí něco dluží? Asi výměnou za svoje
přežití, usoudila, ale copak ona na něm má zásluhu? Zavrtěla hlavou,
vyčerpaná úvahami, jež se jí donekonečna vtíraly, ale hned nato
vzhlédla, protože zaslechla vrznout dveře.
„Ahoj, mami.“
„Ahoj, zlato.“
Ben se přišel posadit vedle ní. „Kde je Thibault? Ještě jsem ho
neviděl.“
„Thibault nepřijde,“ řekla.
„Kvůli bouřce?“
„Říkal, že něco má,“ zaimprovizovala.
Zatím synovi nic neřekla, protože k tomu nesebrala sílu.
„Ach jo,“ zabručel Ben a rozhlédl se po zahradě. „Už není vidět
tráva.“
„Ale prý má co nevidět přestat pršet.“
„Už jsi někdy něco takového zažila? Třeba když jsi byla malá?“
„Nejsem si jistá, párkrát možná ano. Ale při hurikánu.“
 Ben pokýval hlavou a posunul si brýle. Prohrábla mu rukou vlasy.
„Logan ti prý něco dal.“
„Nemám o tom mluvit,“ odpověděl vážně.
„Mámě můžeš říct všechno. Navíc já umím udržet tajemství.“
„Jsi děsně nenápadná, ale na mě si nepřijdeš,“ ohradil se škádlivě.
Usmála se, zprudka se opřela zády o houpačku a zároveň se
malinko odrazila nohou od země, aby je rozhoupala. „Nevadí. Stejně
už o té fotce vím.“
Ben se na ni pátravě zadíval a rychle přemýšlel, co všechno asi ví.
„Myslím tu, která nosí štěstí,“ pokračovala.
Zklamaně svěsil ramena. „On ti o ní řekl?“
„Jasně.“
„No teda,“ vydechl, evidentně rozčarovaný. „Vždyť mi připomínal,
aby to zůstalo jen mezi náma.“
„A máš ji? Moc ráda bych ji viděla.“
Ben zaváhal, ale pak sáhl do kapsy a podal jí přeložený obrázek.
Beth ho rozevřela a užasle se na něj zahleděla. Okamžitě ji
zaplavila vlna vzpomínek – na poslední víkend strávený s Drakem, na
rozhovor, který spolu vedli, na ruské kolo, na padající hvězdu…
„Co ještě říkal, když ti ji dával?“ zeptala se a vrátila fotku synovi.
„Že podle jeho kamaráda Victora má kouzelnou moc. A že jen díky
ní přežil válku v Iráku.“
Cítila, jak se jí zrychluje tep, a v náhlém popudu se naklonila
dopředu, až se její a synův obličej téměř dotýkaly.
„Opravdu řekl, že podle jeho kamaráda Victora má kouzelnou
moc?“
„Hmm.“ Ben přikývl. „Opravdu.“
„Víš to jistě?“
„Jasně že to vím jistě.“
Beth s pohledem upřeným na syna sváděla těžký vnitřní boj.
 33
Thibault

T hibault si do ruksaku sbalil skromné zásoby, které mu v domě

zbyly. Venku jeden poryv větru střídal druhý a pořád silně lilo, ale
na cestách zažil i mnohem horší počasí. Přesto jako by se nedokázal
odhodlat vykročit ze dveří.
Putovat do Hamptonu bylo něco úplně jiného než se sebrat a jít
zase zpátky. Taky on byl jiný. Když odcházel z Colorada, připadal si
sám jako nikdy předtím, tady vedl plnohodnotný život. Až do
včerejška.
Zoro se konečně uvelebil v rohu místnosti. Většinu dne neklidně
chodil z místa na místo, protože ho Thibault nevyvenčil. Kdykoli jeho
pán vstal a šel si nalít sklenici vody, Zoro se vyškrábal na nohy a v
pozoru čekal, jestli už nastal čas na procházku.
Odpoledne se sice ještě ani nepřekulilo do druhé poloviny, ale
venku bylo spíše šero. Oblohu pokrývaly těžké dešťové mraky a liják
neustával. Dům nadále bičovaly přívaly deště a vichr, ale Thibault
vycítil, že se bouře pomalu poroučí, jen stejně jako ryba chycená na
háčku nehodlá odevzdat kůži bez boje a z posledních sil se vzpouzí
nevyhnutelnému.
Téměř veškerou energii věnoval tomu, aby vytěsnil myšlenky na
to, co se stalo a jak – jestli vůbec – mohl takovým koncům zabránit.
Podobné úvahy nikam nevedly. Prostě pokazil, co se dalo, a vrátit čas
nebylo v jeho moci.
Odjakživa se snažil nerozebírat stále dokola věci a skutky, které
nemohl změnit, jenže tohle byl jiný případ. Upřímně pochyboval, že
se mu někdy podaří vyrovnat s událostmi, k nimž v Hamptonu došlo.
Zároveň se nedokázal zbavit tušení, že ani tohle ještě není všechno.
Že ho pořád něco čeká. A zřejmě nepostrádal pouze nějaké oficiální
zakončení, zcela jistě šlo o víc. Ve válce se naučil důvěřovat svým
instinktům, přestože nikdy s určitostí nevěděl, odkud ony vnitřní
hlasy, jež k němu promlouvají, vlastně pocházejí. Zkrátka a dobře,
ačkoli mu bylo jasné, že by měl z Hamptonu zmizet, i kdyby jen
proto, aby se ztratil z očí Keithu Claytonovi, který mu očividně
nehodlal odpustit, nedokázal se přimět vyjít ze dveří.
Clayton byl středem všeho. Clayton – a potažmo i Ben a Elizabeth
- představoval důvod, proč se vypravil takovou dálku až do
Hamptonu. Jenom zatím stále nerozluštil, co a proč má vykonat.
Zoro se zničehonic postavil a ze svého místa v koutě zamířil k
oknu. Thibault se k němu otočil a v tu chvíli uslyšel zaklepání na
dveře. Instinktivně strnul, ale hned se zase uklidnil, protože Zoro
začal vrtět ocasem.
Když otevřel dveře, uviděl na zápraží Elizabeth. Zůstal zkoprněle
stát a chviličku na sebe navzájem civěli jako na zjevení.
„Ahoj, Logane,“ promluvila nakonec první.
„Ahoj, Elizabeth.“
Ve tváři se jí mihl nejistý úsměv – tak rychle, že ho mohl pokládat
za přelud. Okamžik uvažoval, jestli se mu to přece jen nezdálo.
„Můžu dál?“
Thibault ustoupil stranou a sledoval, jak si sundává pršiplášť. Když
jí z kapuci vyklouzla záplava blond vlasů, málem na ní nechal oči. Pak
mu váhavě gumák podala a on ho od ní převzal a pověsil na kliku
vstupních dveří.
„Jsem rád, že jsi přišla,“ řekl.
Přikývla. Zoro jí očichal ruku a ona ho podrbala za ušima. Teprve
pak se znovu obrátila k Thibaultovi.
„Můžeme si promluvit?“ zeptala se.
„Jestli chceš,“ odpověděl a pokynul k pohovce.
Elizabeth se posadila na jeden okraj a on zaujal místo na opačném.
„Proč jsi dal tu fotku Benovi?“ udeřila na něj bez úvodu.
Thibault se zahleděl na protější zeď a přemýšlel, jak popsat vlastní
pohnutky, aniž všechno ještě zhorší.
„Zkus to pár slovy,“ navrhla, protože vycítila, že se mu do
vysvětlování nechce.
Thibault si jednou rukou promnul čelo a pak se k ní s povzdechem
otočil. „Aby se mu nic nestalo.“
„Aby se mu nic nestalo?“
„Ten den, kdy mě vzal do svojí tajné skrýše. Dělal jsem si o něj
velikou starost. Ta budka na stromě, plošina před ní i mostek dostaly
v posledních dnech pořádně zabrat. Už by tam neměl znovu chodit.
Každou chvíli se to může celé zřítit.“
Vpíjela se do Thibaulta očima, skoro ani nemrkala. „Proč sis ji
nenechal?“
„Měl jsem pocit, že on ji potřebuje víc než já.“
„Aby se mu nic nestalo?“
Thibault přikývl. „Ano.“
Zadívala se na přehoz pohovky a začala z něj obírat neviditelná
smítka. Za pár vteřin znovu vzhlédla k němu. „Ty opravdu věříš, že ta
fotka funguje jako talisman?“
„Ani nevím, ale asi jo,“ odpověděl Thibault a letmo vzal na vědomí
Zora, který si mu zrovna lehl k nohám.
Elizabeth se předklonila. „Co kdybys mi to povyprávěl všechno
hezky od začátku?“
Thibault se zahleděl na podlahu, opřel se lokty o kolena a začal
váhavě líčit, jak to vlastně s fotografií bylo. Začal výhrou v pokeru, pak
popsal výbuch, při němž upadl do bezvědomí, a po něm i přestřelku
ve Fallúdži. Dopodrobna zavzpomínal na to, jak přežil několik
bombových útoků, a zejména se soustředil na ten, při němž – podle
Victora – fotografie zachránila život jim oběma. Zmínil se i o
nedůvěřivých reakcích ostatních vojáků.
Pak na chvíli umlkl a zadíval se jí do očí. „Ale ani po tom všem
jsem nevěřil, že nejde o náhodu. Victor však ano. Odjakživa si potrpěl
na podobné věci a já jsem si ho často dobíral. Nikdy mě nepřesvědčil.
Nebo jsem si to aspoň neuvědomoval.“ Sepjal ruce a nasadil tišší tón.
„O víkendu, kdy jsme spolu byli naposledy, na mě naléhal, že bych
měl splatit dluh vůči blondýnce na fotografii, která mi zachránila
život – abych, řečeno jeho slovy, vyrovnal účty. Tvrdil, že je mi
předurčeno, abych tu ženu šel hledat. Za pár minut později byl po
smrti, zatímco já jsem vyvázl bez úhony. Ani pak jsem tomu neuvěřil.
Jenže časem se mi začal zjevovat…“
Nato se Thibault zastřeným hlasem rozvykládal o těch podivných
setkáních a celou dobu uhýbal očima před jejím pohledem, protože
měl strach, že z něj vyčte krajní nedůvěru. Nakonec zakroutil hlavou a
zavzdychal. „No a zbytek už znáš. Byl jsem na tom hodně zle, a tak
jsem se vydal na cesty. Přiznávám, že jsem tě chtěl najít, ale ne proto,
že bych se na tebe citově či jinak upnul. Nebyl jsem do tebe
platonicky zamilovaný ani jsem neměl v plánu získat tvoje city.
Vypravil jsem se za tebou prostě proto, že podle Victora to byl můj
osud, a mně se začal zjevovat jeho duch. Nevěděl jsem, co mě tady
čeká. A postupem času jsem pátrání po tobě začal brát jako výzvu –
jestli tě opravdu dokážu najít, jak dlouho mi to bude trvat… Když
jsem konečně stál před psincem a uviděl inzerát, že hledáte
pomocnou sílu, asi jsem si řekl, že tak možná ten dluh splatím.
Okamžitě jsem věděl, že o to místo mám požádat. Přesně jako jsem
věděl, že mám dát tu fotku Benovi, když jsme se chystali vrátit ze
stromu na zem. Líp ti svoje pohnutky asi vysvětlit nedokážu.“
„Čili jsi dal Benovi tu fotku, aby se mu nic nestalo,“ zopakovala
Elizabeth.
„Může se to zdát bláznivé, ale je to tak.“
Pár vteřin o tom v tichosti přemýšlela. „A proč jsi mi hned na
začátku neřekl, jak se věci mají?“
„Asi jsem měl. Napadá mě jen jedno. Nosil jsem tu fotku u sebe
pět let a nechtěl jsem se jí vzdát, dokud nepochopím, kam tohle
všechno vlastně směřuje.“
„A už jsi to pochopil?“
Než odpověděl, sklonil se a pohladil Zora. Když promluvil, díval se
jí přímo do očí. „Nejsem si jistý. Ale můžu odpřisáhnout, že moje city
k tobě se zrodily až v okamžiku, kdy jsem vstoupil do kanceláře, ne
dřív. Teprve tehdy ses pro mě stala skutečnou bytostí z masa a kostí,
tehdy se začala rozvíjet naše vzájemná náklonnost, a čím déle jsem tě
znal, tím skutečnější jsem si připadal i já sám. Hrozně dlouho jsem se
necítil tak šťastný a plný života. Jako bychom byli stvořeni jeden pro
druhého.“
„Myslíš, že tě ta fotka zavedla k osudové ženě?“ zeptala se a zvedla
obočí.
„Tak bych to zrovna neřekl… Fotka, moje pouť sem ani Victorovy
názory a přesvědčení nemají s tímhle co dělat. Zkrátka jsem ještě
nikdy nepotkal nikoho, jako jsi ty, a nejspíš už ani nepotkám. Miluju
tě, Elizabeth… a nejen to. Mám tě rád. Je mi s tebou dobře.“
Pozorně si ho prohlížela, ve tváři nečitelný výraz. Když znovu
promluvila, její hlas zněl věcně. „Uvědomuješ si, že každý, komu tohle
povyprávíš, si bude myslet, že ses pomátl?“
 „Uvědomuju,“ souhlasil Thibault. „Věř mi, že sám sobě někdy
připadám jako blázen.“
„A co kdybych ti řekla, abys z Hamptonu odešel a už nikdy se mě
nepokusil kontaktovat?“
„Odešel bych a víc bys o mně neslyšela.“
Jeho odpověď visela ve vzduchu a obsah té věty doléhal na oba.
Beth se posunula na pohovce dál od něj a dotčeně se odvrátila, ale
takřka vzápětí se prudce otočila tváří k němu.
„Ty bys mi ani nezavolal?! Po tom všem, co jsme prožili?“ odfrkla.
„Tomu nemůžu uvěřit.“
Zaplavila ho úleva, když pochopil, že žertuje. Zazubil se a dlouze
vyfoukl, aniž si do té chvíle uvědomoval, že zadržuje dech.
„Kdybych neměl jinou možnost dokázat, že nejsem žádný
magor…“
„Jak dojemné! Aspoň zavolat bys přece i v takovém případě měl.“
Tentokrát si poposedl on a při tom se sotva znatelně přisunul k ní.
„Budu si to pamatovat.“
„Je ti jasné, že jestli tady chceš žít, musíš si tohle všechno nechat
pro sebe?“
Znovu se přisunul, tentokrát o podstatný kus. „S tím se umím
smířit.“
„A jestli čekáš, že dostaneš přidáno, když chodíš s vnučkou svojí
šéfové, tak na to můžeš taky zapomenout.“
„Však já se protluču.“
„Zajímalo by mě jak. Vždyť ani nemáš auto.“
Poposedl si potřetí a naposledy, protože teď už seděli těsně vedle
sebe, ovšem ona se k němu energicky otočila zády, až ho vlasy
pošimrala na tváři a na rameně. Neodolal a dal jí pusu na krk. „Něco
už vymyslím,“ řekl šeptem a políbil ji na ústa.
Líbali se dlouho, a nakonec Thibault odnesl Elizabeth do ložnice,
kde se oddali vášnivému milování, něžnému i prudkému zároveň,
zrcadlícímu krom zloby a odpuštění i všechny jejich další pocity.
Nakonec si Thibault lehl na bok, láskyplně si Elizabeth prohlížel a co
chvíli ji pohladil prstem po tváři.
„Myslím, že tady můžeš zůstat,“ šeptla a políbila ho na špičku
ukazováčku.
 34
Clayton

C layton upíral nevěřícný pohled na Thibaultův dům a

bezmyšlenkovitě svíral volant tak silně, až mu zbělely klouby na
rukách. Několikrát zamrkal, aby zjistil, jestli ho nešálí zrak, ale pořád
viděl totéž: Bethino auto zaparkované na příjezdové cestě, líbající se
pár na pohovce a Thibaulta, jak míří s Beth v náručí do ložnice.
Beth a Thibault spolu… S každou další minutou v něm narůstal
hněv, kypěl a vzdouval se jako povodňová vlna. Jeho dokonalé plány
selhaly. Všechny. A Thibault ho bude mít navždy v hrsti.
Semkl ústa do uzoučké linky. Pocítil nutkání vtrhnout dovnitř,
jenže kvůli tomu zatracenému psisku se neodvažoval. Zase to psisko.
Bylo samo o sobě dost obtížné sledovat dění v domě z auta
dalekohledem, aniž si ho všimnou.
Thibault. Jeho pes. Beth…
Bouchl oběma rukama do volantu a v duchu úpěl. Jak se tohle
mohlo stát? Copak Beth neposlouchala, co jí říká? Copak nechápe, že
je v nebezpečí? Nezáleží jí na Benovi?
Ten deviant se nikdy nesmí stát součástí života jeho syna.
Za žádných okolností.
Leda přes jeho mrtvolu.
Měl takový vývoj očekávat. Měl počítat s tím, že Beth nemá
rozum. Brzy jí sice bude třicet, ale uvažuje jako malá holka. Mohlo
mu být jasné, že si Thibaulta vymaluje v barvách, jaké se jí líbí, a
veškerá fakta bude ignorovat.
Ale všeho do času. Dřív nebo později bude jejich románku konec.
On už se postará, aby Beth prozřela. Ať to stojí, co to stojí.
 35
Thibault

Jdveře,
akmile Thibault políbil Elizabeth na rozloučenou a zavřel za ní
přemohla ho únava, ale zároveň se mu nesmírně ulevilo.
Ztěžka dosedl na pohovku a vychutnával si odpuštění, jehož se mu od
Elizabeth dostalo. Považoval téměř za zázrak, že se pokusila pochopit
složité okolnosti, jež předcházely jejich setkání. Přijala ho se vším
všudy – v něco takového ani nedoufal.
Mezi dveřmi jí přislíbil, že přijde na večeři, ale věděl, že si předtím
musí trochu odpočinout. Každopádně si nemohl jít lehnout, dokud
aspoň na chvíli nevyvenčí Zora. Proto zamířil na zadní verandu pro
oblek do deště, v patách neklidného Zora, který dychtivě sledoval
každý jeho pohyb.
„No jo, jde se ven,“ promluvil Thibault na psa. „Ale nejdřív se
musím obléct.“
Zoro zaštěkal a začal radostně poskakovat. Rozběhl se tryskem ke
dveřím a hned nato zase zpět k Thibaultovi. „Jenom klid. Dělám, co
můžu, kamaráde.“ Ovčák kolem něj dál kroužil a poskakoval.
„Klídek,“ zopakoval Thibault důrazně. Teprve pak se pes neochotně
posadil a nasadil prosebný kukuč.
Thibault se nasoukal do gumového obleku, obul se a otevřel dveře.
Pozemek, na němž stál dům, který si pronajal, se na rozdíl od Nanina
nacházel na kopci, takže souvislá vodní plocha začínala až pár set
metrů pod ním, ale bahno bylo všude kolem. Zoro se přesto okamžitě
vyřítil ven. Nejdřív zamířil tryskem k lesu, hned nato na otevřené
prostranství a pak, obloukem zase zpět na štěrkovou příjezdovou
cestu. Radoval se jako malé děcko.
Thibault se usmál. Vím přesně, jak se cítíš, pomyslel si.
Pár minut se procházeli venku v bouřce. Obloha zčernala těžkými,
deštěm nalitými mračny. Znovu se zvedl silný vítr a Thibault vnímal
kapky, které ho bičovaly z boku do tváře. Ale na ničem z toho mu
nezáleželo, protože se poprvé po mnoha letech cítil opravdu
svobodný.
 Na začátku příjezdové cesty si všiml, že stopy po pneumatikách
Elizabethina auta už téměř nejsou vidět. Pomyslel si, že za pár minut
je déšť zahladí docela, a chystal se pokračovat v chůzi, ale zarazil se,
neboť v poslední chvíli upoutaly jeho pozornost – zprvu nevěděl jistě,
proč vlastně, ale když se na ně zadíval líp, uvědomil si, že mu
připadají neúměrně široké.
Nejdřív usoudil, že stopy, které Elizabeth po sobě zanechala, když
odjížděla, překryly ty, které vůz udělal, když přijížděla, ale při
pohledu od okraje cesty musel svoje mínění opravit. V rozmáčeném
podkladu se zcela evidentně rýsovaly dvoje stopy, každé jiné, ale oboje
vedoucí tam i zpět.
Zpočátku nechápal, co z toho plyne. Kdo by sem v tomhle počasí
jezdil?
Teprve když přimhouřil oči, aby se lépe soustředil, a mozkové
závity se mu rozběhly naplno, řešení na sebe nedalo dlouho čekat.
Ledaže… V tu ránu v něm zatrnulo. Krátce pohlédl k pěšině
vedoucí skrz les k psinci a hned potom, přestože vítr i déšť zrovna
zuřily naplno, bez nejmenšího zaváhání vyrazil vpřed. Snažil se
nepolevovat v tempu a horečně počítal, jak dlouho mu asi potrvá, než
tam doběhne. Doufal, že dorazí včas.
 36
Beth

N áhoda tomu chtěla, že když Keith vtrhl do domu a zabouchl za

sebou dveře, jako by mu to tam patřilo, Nana byla zrovna v
kanceláři. Beth viděla až z kuchyně, jak se mu na krku rýsují naběhlé
žíly, a dobře si všimla, že ve chvíli, kdy se jí zadíval do obličeje, zaťal
ruce v pěst.
Když rázným krokem vyrazil přes obývák k ní, měla srdce v
kalhotách. Ještě nikdy ho neviděla v takovém stavu. Instinktivně
začala couvat podél kuchyňské linky, a poněkud ji překvapilo, když se
Keith na prahu zastavil. Věnoval jí úsměv, ale jelikož evidentně nebyl
zcela duchem přítomný, působil spíš groteskním až vyšinutým
dojmem.
„Omlouvám se, že jsem k tobě tak vpadl,“ prohlásil s přehnanou
zdvořilostí, „ale musíme si promluvit.“
„Co tu děláš? Nemůžeš sem přece jen tak přijít a –“
„Vidím, že připravuješ večeři,“ skočil jí do řeči. „Ještě mám v živé
paměti doby, kdy jsi vařila mně.“
„Odejdi, Keithe,“ vyzvala ho ochraptěle.
„Nikam nejdu,“ opáčil a podíval se na ni, jako by mluvila z cesty.
Pak ukázal na židli. „Co kdyby ses posadila?“
„Nechci se posadit,“ špitla vyděšeně, znechucená vlastní
zbabělostí. „Chci, abys odsud odešel.“
„Snažíš se marně,“ konstatoval suše. Znovu se usmál, ale
nedopadlo to o nic líp než poprvé. Jeho prázdný pohled ji děsil, dosud
ho u něj nikdy neviděla. Cítila, že se jí zrychluje tep.
„Nenabídla bys mi pivo, prosím?“ zeptal se. „Měli jsme dnes v
práci náročný den. Asi víš, o čem mluvím.“
Polkla a pro jistotu z něj nespouštěla zrak. „Pivo mi došlo. Už
žádné nemám.“
Pokýval hlavou, rozhlédl se po kuchyni a pak znovu upřel pohled
na ni. Ukázal prstem ke sporáku. „Jedno tamhle vidím. Jistě se tu
najde další. Bude ti vadit, když se po nějakém podívám?“ Aniž čekal
na odpověď, zamířil k lednici, otevřel ji a natáhl se do spodní
přihrádky. Když lednici zase zabouchl, v ruce držel láhev piva. „Jedno
jsem našel,“ oznámil jí skřehotavým hlasem. Pak pivo otevřel, ale
pořád si ji měřil. „Asi ses spletla,“ zahuhlal. Dlouze se napil a otřásl se.
Nutila se zůstat klidná. „Co vlastně chceš, Keithe?“
„Vždyť víš. Stavil jsem se, abych zkontroloval, jak se věci mají.
Jestli je něco nového.“
„Co by mělo být nového?“ zeptala se naoko kurážně, ale žaludek
se jí svíral.
„Přirozeně mám na mysli tebe a Thibaulta,“ odpověděl.
Rozhodla se ignorovat jeho špatnou výslovnost Loganova
příjmení. „Nevím, o čem mluvíš.“
Znovu se napil. Zašplouchal pivem v ústech, při tom pokýval
hlavou, a teprve pak hlasitě polkl. „Cestou sem jsem si říkal, že přesně
takhle asi odpovíš,“ prohodil skoro ledabyle. „Jenomže ty nevíš, že tě
znám líp, než si myslíš.“ Máchl rukou, v níž držel láhev, směrem k ní.
„Byly doby, kdy jsem si myslel, že tě neznám vůbec, ale to se v
posledních pár letech změnilo. Společná výchova dítěte lidi tak nějak
sbližuje, nemyslíš?“
Neodpověděla.
„A proto jsem tady. Kvůli Benovi. Přeju si pro něj jen to nejlepší a
momentálně si nejsem jistý, že dokážeš uvažovat rozumně.“
Udělal dalších pár kroků směrem k ní a dal si pořádný lok piva,
kterým láhev téměř vyprázdnil. Než znovu promluvil, utřel si ústa
hřbetem ruky. „Víš, říkám si, že spolu dost často nevycházíme zrovna
nejlíp a že tím Benovi škodíme. Prospělo by mu, kdyby viděl, že spolu
máme pořád dobrý vztah. Že jsme zůstali přáteli. Ty to nepokládáš za
důležité? Měl by vidět, že si rodiče pořád mají co říct, i když se
rozvedli.“
Jeho zcestný monolog se jí vůbec nelíbil, ale bála se vstoupit mu
do řeči. Tohle byl jiný Keith Clayton, než jakého znala…
nebezpečnější.
„Podle mě to důležité je,“ navázal na svůj proslov po pár vteřinách
ticha a udělal krok vpřed. „Vlastně důležitější než cokoli jiného.“
„Jenom se ke mně nepřibližuj,“ dostala ze sebe.
„Ale no tak,“ usadil ji káravým hlasem. „Posledních pár dnů jako
bys doopravdy přestala uvažovat hlavou.“
 Jelikož udělal dalších pár kroků k ní, posunula se podél kuchyňské
linky tak, aby ho měla stále před sebou.
„Blíž už nechoď. Varuju tě.“
Jenže on na její slova nehleděl. Dál ukrajoval vzdálenost, která je
dělila, a celou dobu na ni upíral ten prázdný, nevidoucí pohled.
„Vidíš, že mám pravdu? Chováš se, jako by sis myslela, že ti chci
ublížit. Přitom tobě já bych nikdy, za žádných okolností, neublížil. To
bys měla vědět.“
„Jsi blázen.“
„Kdepak. Možná mám trochu vztek, ale blázen nejsem.“ Opět se
na ni usmál, a tentokrát jeho oči ožily. „Jestlipak víš, že i po tom všem,
co jsem kvůli tobě vytrpěl, mě pořád přitahuješ?“ pokračoval.
Zachvěl se jí žaludek. Tohle nevěstilo nic dobrého. Navíc mezitím
ustoupila do rohu, odkud už neměla kam jít. „Odejdi, ano? Ben je
nahoře a Nana musí být zpátky každou minutu.“
„Chci jen jeden polibek. Copak žádám tak moc?“
Nebyla si jistá, jestli slyšela dobře. „Polibek?“ zopakovala po něm
jako papoušek.
„Ano, polibek,“ potvrdil. „Jako vzpomínku na staré dobré časy. To
bude prozatím všechno. Pak se seberu a odejdu. Slibuju.“
„Nehodlám se s tebou líbat,“ řekla ohromeně.
To už stál přímo před ní. „Ale budeš,“ prohlásil. „A brzy nejen to. I
když prozatím se spokojím s polibkem.“
Prohnula se v zádech, aby od něj byla co nejdál. „Keithe, prosím.
Tohle je přece strašné. Já se s tebou nechci líbat.“
„Nedělej drahoty,“ řekl vemlouvavě a naklonil se až k ní. Když se
odvrátila, popadl ji za obě nadloktí a chystal se ji políbit na ucho.
„Ubližuješ mi!“ vyjekla s bušícím srdcem.
„Jak je libo, Beth,“ zašeptal tak blízko, že cítila na krku jeho dech.
„Beru na vědomí. Nechceš se líbat, tak se nelíbej. Ale moje
rozhodnutí, že z nás budou víc než kamarádi, stejně nezměníš.“
„Vypadni!“ zasyčela a Keith ji se smíchem pustil.
„Beze všeho,“ řekl teatrálně a udělal krok vzad. „Žádný problém.
Odejdu. Ale ještě předtím bych ti rád sdělil, co se stane, jestli to spolu
nějak nedáme dohromady.“
„Odejdi už!“ zakřičela.
 „Podle mě bychom se měli občas… sejít. A nechci od tebe slyšet
ne.“
Způsob, jakým vyslovil slovo „sejít“, naháněl Beth husí kůži.
Nedokázala uvěřit, že ji nešálí sluch.
„Koneckonců, dělám pro tebe, co můžu. I před tím psychopatem
jsem tě varoval,“ pokračoval v proslovu. „A kde jsi dneska byla? Zase u
něj.“ Zakroutil hlavou, ale pokračoval věcným tónem, ve tváři
neutrální výraz. „Dopustila ses velké chyby. Dobře víš, že pro mě není
žádný problém obvinit ho z pronásledování a sexuálního obtěžování,
mám k dispozici důkazy i svědky. Ale ty veškeré nebezpečí ignoruješ.
A z toho plyne, že pro Bena je nebezpečné, aby dál bydlel u tebe.“
Beth nebyla schopná slova. Jeho poslední věta ji ochromila.
„Příčí se mi pomyšlení, že bych měl jít k soudu a žalovat tam, co
provádíš, ale když mě donutíš, půjdu. A nemám nejmenších pochyb,
že tentokrát svěří Bena do mojí péče.“
„To přece nemůžeš,“ řekla šeptem.
„Ale můžu. Leda bys…“ Pobavení, s jakým k ní promlouval, činilo
jeho slova ještě hrozivějšími. Chvíli se odmlčel, patrně aby měl jistotu,
že k ní dolehl význam toho, co právě řekl, a teprve pak znovu spustil
profesorským tónem. „Takže abychom si rozuměli. Nejprve řekneš
Thibaultovi, že už ho nechceš nikdy vidět, a budeš požadovat, aby
odešel z města, a potom se my dva začneme scházet. Nemám na mysli
nic závazného, prostě si spolu občas někam vyjdeme jako za starých
časů. Jinak se postarám, aby Ben bydlel u mě.“
„Já u tebe bydlet nebudu!“ zakřičel ode dveří do kuchyně dětský
hlas.
Beth se podívala tím směrem a uviděla za Keithovými zády
vyděšeného Bena, který se evidentně chystal na ústup.
„Nikdy u tebe bydlet nebudu!“ vykřikl znovu, udělal čelem vzad a
rozběhl se ke dveřím. V příštím okamžiku je za sebou zabouchl a
vyrazil ven do lijáku.
 37
Clayton

B eth se pokusila prosmeknout kolem Claytona, ale znovu ji chňapl

za paži.
„Ještě jsme spolu neskončili,“ zavrčel. Nehodlal ji nechat odejít,
dokud si nebyl jistý, že ho pochopila.
„Copak jsi neviděl, že Ben vyběhl ven?!“
„Nic se mu nestane. Chci od tebe slyšet, že víš, jak to teď mezi
námi bude.“
Beth neváhala ani zlomek vteřiny. Volnou rukou zprudka udeřila
Claytona do obličeje, a když ji na okamžik pustil, protože ztratil
rovnováhu, pohotově ho vší silou od sebe odstrčila.
„Vypadni už odsud!“ zaječela. Počkala, až se trochu sebere, a pak
ho znovu praštila do hrudníku. „Už mi leze krkem, jak mi ty i celá
tvoje rodina diktujete, co mám a nemám dělat! A nehodlám to dál
snášet!“
„Tím hůř pro tebe,“ vyletělo z Claytona bez přemýšlení. „Stejně
nemáš na výběr. Nedovolím, aby Ben pobýval ve společnosti toho
individua, se kterým se teď pelešíš.“
Odpovědi se nedočkal. Jako by se jí dál nechtělo poslouchat, co
říká, ani mu odpovídat, protáhla se beze slova kolem něj a zamířila
přes obývák k hlavním dveřím.
„Kam jdeš?“ vyhrkl. „Ještě jsem nedomluvil.“
„Hledat Bena.“
„Trocha deště ještě nikoho nezabila!“
„Je povodeň, jestli sis nevšiml!“
Sledoval, jak vybíhá na verandu, přesvědčený, že najde Bena tam,
jenže ona se místo toho rozhlédla na obě strany a pak mu zmizela z
dohledu. Venku se zablesklo a vzápětí zaburácel hrom. Dost blízko.
Vlastně děsivě blízko. Clayton se postavil do dveří a uviděl, že Beth už
je na konci verandy a rozhlíží se po zahradě. V tu chvíli zahlédl Nanu,
která se zrovna vracela z kanceláře.
„Neviděla jsi Bena?“ zavolala na ni Beth.
 „Ne,“ odpověděla Nana, ve tváři udivený výraz. Jako by nevnímala
proudy vody, jež se valily z oblohy. „Zrovna jsem přišla. Proč se ptáš?“
Vtom se zarazila, protože zmerčila Claytona. „Co ten tady dělá?“
„Nepotkali jste se?“ vyhrkla Beth, aniž jediným slovem
komentovala Keithovu přítomnost, a rozběhla se ke schodům.
„Vždyť se nic neděje,“ snažil se ji uklidnit Clayton. Chtěl totiž
dokončit debatu, kterou spolu začali. „Však on se vrátí…“
Jenomže Beth najednou zůstala stát na místě jako socha, přímo
čelem k němu, a výraz v jejím obličeji jasně prozrazoval, že vztek,
který jí do té chvíle lomcoval, ustoupil strachu. Strachu hraničícímu s
hrůzou. Bouřku najednou vnímala jen jako velmi vzdálenou kulisu.
„Copak je?“ zeptal se.
„Myslím, že šel…“
Clayton okamžitě pochopil a hrudník se mu sevřel úzkostí.
Zatracená tajná skrýš!
Pár vteřin nato už oba utíkali k lesu.
 38
Thibault, Beth a Clayton

Jvodou
akmile Thibault konečně dorazil na příjezdovou cestu k psinci,
nasáklé boty těžké jako cent, uviděl v dálce před sebou kromě
Elizabethina auta a Naniny dodávky taky terénní vůz, ale teprve když
přiběhl blíž a zjistil, že jde o vůz s majáčkem, věděl na sto procent, že
je Claytonův.
Navzdory vyčerpání přidal na rychlosti, až kolem sebe vysoko
cákal, za sebou Zora, který se statečně snažil udržet tempo, přestože
mu voda místy sahala až po kolena a musel skákat jako srna. Čím
usilovněji Thibault běžel, tím se mu zdál cíl vzdálenější, ale nakonec
přece jen minul psinec a zabočil k domu. Teprve v tu chvíli si všiml,
že na verandě stojí Nana a svítí baterkou k lesu. I na dálku vypadala
vystrašeně.
„Nano!“ zavolal, ale kvůli bouřce k ní jeho hlas nedolehl. Po chvíli
ho však nejspíš zaslechla, protože se otočila směrem k němu a
posvítila si na něho.
„Jsi to ty, Thibaulte?“
Thibault s námahou udělal posledních pár kroků, které je dělily.
Déšť se hnal kolem něho a díky ubývajícímu světlu začínalo být
špatně vidět. Zvolnil do chůze a snažil se popadnout dech.
„Co se stalo?“ zakřičel.
„Ben je pryč!“ zavolala na něj.
„Jak pryč? Co se stalo?“
„Nevím!“ rozplakala se Nana. „Byl tady Clayton a Beth vyšla z
domu hledat Bena… Pak se oba společně rozběhli k potoku. A myslím,
že říkali něco o Benově tajné skrýši.“
Thibault na nic nečekal a okamžitě vystartoval k lesu, Zora po
svém boku.

Déšť neustával a větrem bičované větve šlehaly Beth s Keithem z obou

stran do tváře i do rukou. Pěšinu blokovala spousta popadaného
dřeva, jež museli obcházet, a při tom se složitě prodírali keři a
šlahouny popínavých rostlin. Beth dvakrát zakopla a upadla, a podle
zvuků za sebou soudila, že Keith je na tom podobně. Někde v
polovině cesty se jí v hustém a mazlavém bahně vyzula bota, ale
nezdržovala se jejím hledáním a pokračovala bez ní.
Myslela jen na chatrný domek na stromě, most k němu a
rozvodněný potok pod ním. Boj s nevolností zatím vyhrávala jen díky
adrenalinu a bezbřehému strachu. Neustále měla před očima výjev,
jak se chatrný mostek řítí i s Benem do vody.
V šeru znovu zakopla o polorozpadlý kmen a nohou jí projela
ostrá bolest. Vstala co nejrychleji a zkusila zranění ignorovat, ale
jakmile končetinu zatížila, znovu se zhroutila k zemi.
V tu chvíli se u ní objevil Keith, beze slova ji vytáhl do stoje a
podepřel v pase, a pak se dál společně vlekli vpřed.
Oba věděli, že Ben je v nebezpečí.

Clayton usilovně potlačoval paniku, která se ho zmocňovala. Sám

sebe v duchu přesvědčoval, že Ben je dost inteligentní, aby poznal,
kdy mu hrozí nebezpečí. Že by zbytečně neriskoval. Nikdy nepatřil
mezi nejodvážnější a on za to byl snad poprvé v životě vděčný.
Přestože nebylo lehké prodírat se podrostem a zároveň podpírat
kulhající Beth, nemohl přehlédnout, co se odehrává kolem. Téměř u
jejich nohou se hnal potok, daleko přesahující břehy – širší, mocnější
a rychlejší, než jaký kdy byl.

Thibault utíkal jako o život, hnal se blátem i vodou a vědomě si

zakazoval polevit, přestože s každým dalším krokem bylo obtížnější
udržet drastické tempo, které nasadil. Větve a liány ho šlehaly přes
obličej i paže, ale žádné šrámy nevnímal.
Za běhu ze sebe strhl pršiplášť a potom i košili.
Už jsi skoro tam, opakoval si. Už jenom kousek. A někde v koutku
duše si stále vybavoval Victorova slova.
Tohle ještě není všechno.

Beth při každém našlápnutí jasně vnímala, jak se jí kosti v chodidle

posouvají, ale přestože jí bolest s tím spojená vystřelovala do celé
nohy, zakazovala si křičet a trpěla mlčky.
Potok se směrem k Benově tajné skrýši stále rozšiřoval, vytvářel
zákruty a místy i zlověstně vyhlížející víry. Voda vylitá z koryta se
dělila do drobných vln obtékajících hromady popadaných větví u
rychle se ztrácejících břehů a hlavní divoký proud byl plný všeho
možného, co sebral cestou, včetně velkých a těžkých předmětů, které
by jistě dokázaly porazit a omráčit i dospělého muže.
Z oblohy se dál valily sloupce vody a poryvy větru lámaly větve
stromů jako párátka, jedna se zřítila na zem jen několik desítek metrů
od nich. Chůze bahnem byla navíc příšerně vyčerpávající.
Beth však už věděla, že to dokázali. I přes dešťovou clonu
rozeznávala lanový most, jako když člověk v přístavu skrz mlhu
konečně zahlédne rozmazané obrysy lodních stěžňů. Rychle očima
zkontrolovala žebřík, pak první část lanového přemostění a po něm i
odpočívadlo uprostřed potoka. Se staženým hrdlem sledovala, jak se
proud hrne přímo přes plošinu a jak se u podpěrných sloupů hromadí
naplavené kusy dřeva a všelijaké další předměty, ale opravdová hrůza
se jí zmocnila, až když zaregistrovala nepřirozený náklon druhé
poloviny chatrného mostku. Houpal se snad jen pár desítek
centimetrů nad uhánějícím proudem, jelikož rampa před vstupem do
přístřešku na stromě, k níž byl uchycený, zjevně nemohla dlouho
vydržet…
Téměř vzápětí se Beth vyplnily její nejčernější představy, protože
přímo pod zpola utrženou rampou zahlédla v potoce Bena, jak se vší
silou drží lanového můstku ve snaze odolat uhánějícímu proudu.
Teprve v tu chvíli nahlas zaječela.

Claytona při pohledu na syna zmítajícího se na konci vachrlatého

lanového mostu zachvátil strach. Horečně uvažoval, co dělat.
Doplavat na druhou stranu bylo zhola nemožné, ale na jiné řešení
nezbýval čas.
„Ty zůstaň tady!“ zakřičel na Beth. Sám vyrazil tryskem k žebříku,
za pár vteřin po něm vyšplhal nahoru do koruny dubu a pak, ve snaze
dostat se k Benovi co nejrychleji, okamžitě vběhl na mostek. Rampa
se svažovala stále níž a níž, bylo celkem jasné, že jakmile klesne do
proudu, bude se poroučet úplně.
Při třetím kroku se však pod Claytonem prohnilá prkna prolomila,
a aniž stačil jakkoli zareagovat, zřítil se volným pádem dolů. Jakmile
zajel do vody, instinktivně se chytil lana, jenomže měl několik
nalomených žeber a nasáklé oblečení ho stahovalo ke dnu, a tak mu
rychle ubývalo sil. Sevřel napnutý provaz jako o život a divoce kopal
nohama, aby dostal hlavu nad vodu.
Jakmile se vynořil a zalapal po dechu, zlomená žebra se ozvala a
na okamžik se mu udělalo černo před očima. V panice se chopil lana i
druhou rukou a bojoval, seč uměl.
Snažil se ignorovat bolest a vydržet. Každou chvíli do něj narazila
některá z větví, jež se hnaly kolem, a jelikož se mu o obličej rozbíjel
proud, lapal po dechu jako zpola leklá ryba a téměř nic neviděl. Stěží
dokázal myslet na něco jiného než na přežití a plně soustředěný na
svůj zápas s živlem vůbec nezaregistroval, že se podpěrné sloupy
středové plošiny pod jeho tíhou silně vychylují.

Beth se s námahou vyškrábala na nohy a zkusila pokračovat v chůzi.

Když po třech krocích znovu upadla, přiložila si dlaně k ústům a
zakřičela na Bena na druhé straně potoka: „Ručkuj po laně, Bene!
Snaž se dostat co nejdál! Ty to zvládneš!“
Nebyla si jistá, jestli ji slyší, ale za okamžik zpozorovala, že se po
malých kouscích začíná posouvat směrem od nebezpečné rampy do
středu potoka, kde proud uháněl nejrychleji. Směrem k otci.
Keith stále bojoval o záchranu, ale evidentně už odolával jen
stěží…
Děj nabíral spád, přestože aktéři paradoxně jako by naopak
umdlévali, když vtom zachytila kousek dál po proudu jakýsi pohyb.
Vzápětí koutkem oka rozpoznala, že to je Logan – zrovna si strhával z
nohou boty a po nich i nepromokavé kalhoty.
Okamžik poté se vrhl do vody a Zoro hned za ním.

Clayton dobře věděl, že nevydrží dlouho. Bolest žeber mu působila

nepředstavitelná muka a velmi rychle ztrácel sílu potřebnou k tomu,
aby se alespoň občas vynořil a nadechl. Přesto se dál bránil smrti,
která – jak mu zčistajasna došlo – nebyla daleko.

Thibault se vydal přes potok, ale urputný proud ho s každým tempem

zanesl o dobrý půlmetr níž. Věděl, že mu nic nebrání, aby se na druhé
straně vrátil po břehu zase zpátky, ale neměl času nazbyt. S pohledem
upřeným na Bena zmobilizoval veškerou energii, která mu ještě zbyla.
 V jednu chvíli ho srazila pod hladinu obrovská větev, a když se
zase vynořil, poněkud dezorientovaný, uviděl Zora, jak se pachtí za
ním. Natočil se správným směrem a odhodlaně pokračoval v zápasu s
živlem. Do každého tempa musel dát ohromné úsilí, a přitom ho
drtilo vědomí, že zatím nedoplaval ani doprostřed.

Beth úpěnlivě sledovala Bena, který nekonečně pomalu ručkoval po

roztřepeném laně, a při tom se plazila k okraji proudu.
„Jen tak dál, zlatíčko!“ zavolala na něj mezi vzlyky. „Dokážeš to!
Hlavně se drž!“

Když Thibault pod vodou narazil do zaplavené středové plošiny

přemostění, převalil se na bok a na chvíli ztratil kontrolu nad svými
pohyby. Vteřinu nato se střetl s Claytonem, který se mu v panice
pověsil na paži a začal ho stahovat pod hladinu. Thibault se však
nedal. Nahmatal provaz a pevně ho sevřel – zrovna ve chvíli, kdy
Clayton provaz naopak pustil a místo toho se pověsil na Thibaulta.
Doslova na něj vylezl ve snaze dostat se nad hladinu.
Thibault pod vodou dělal, co mohl, aby se od Claytona osvobodil,
ale musel se kvůli tomu jednou rukou pustit lana. Měl pocit, že se mu
roztrhnou plíce, a začínal se ho zmocňovat strach.
Právě v tu chvíli piloty podpírající středovou plošinu nezvládly
společnou váhu Claytona a Thibaulta, unášených proudem, nachýlily
se ještě víc a plošina se s hlasitým praskotem zřítila do vody.

Beth sledovala zápas obou mužů až do chvíle, kdy se přetrhlo

poslední lano vedoucí od středové plošiny. Na druhé straně potoka se
poroučela do vody dlouho odolávající rampa před přístřeškem,
vystříkl obrovský gejzír a Bena to vystřelilo o kus dál po proudu. Beth
zděšeně pozorovala syna, jak se stále drží lana vedoucího od středové
plošiny, která však už klesala ke dnu.
Zoro se pomalu přibližoval k Thibaultovi s Claytonem, když vtom
plošina zničehonic vyjela na mohutné vlně nad hladinu, jako by
nevážila víc než škeble, tam se rozpadla a pak opět zajela pod vodu.
Tehdy jí pes zmizel z dohledu.
Všechno se odehrávalo příliš rychle. Logana s Keithem už neviděla
a Benovu hlavu spatřila mezi předměty unášenými proudem až po
chvíli horečnatého pátrání očima po hladině. Doléhaly k ní jeho
pronikavé výkřiky a viděla, že dělá, co může, aby udržel hlavu nad
vodou. S námahou vstala a belhala se blíž k potoku v zoufalé snaze
neztratit ho ze zorného pole, netečná k bolesti.
Za pár vteřin zpozorovala, že se k jejímu synovi cíleně přibližuje
cosi tmavého a lesklého. Zoro…
Okamžik se tomu bála uvěřit, ale když zaslechla, že Ben na ovčáka
volá, její srdce pookřálo. Znovu vyrazila.
Když upadla, co nejrychleji se zvedla a kulhala dál, ale pak opět
upadla. Nakonec se rozhodla raději plazit po zemi. Chytala se větví a
kousek po kousku se posouvala vpřed, jen aby mohla pozorovat, co se
ve vodě děje. Zoro s Benem byli čím dál menší, oba unášel proud, ale
Zoro se k chlapci viditelně přibližoval.
Pak jejich těla zničehonic splynula, a vzápětí nato se Zoro otočil a
zamířil ke břehu, na kterém byla ona. Ben se držel jeho ocasu.
„Kopej nohama, zlato! Kopej nohama!“ volala.
Zase vstala a střídavě se belhala a poskakovala podél vody, jen aby
mohla pozorovat Bena se Zorem, kteří se jí každou vteřinou
vzdalovali. Přesto viděla, že jsou přibližně v půlce potoka… vlastně
kdepak, spíš za půlkou… Dál se ze všech sil posouvala k synovi, nyní
vedená hlavně pudem. Nevnímala bolest, jen tlukot vlastního srdce.
Benovi se Zorem už k okraji potoka chyběla jen třetina… pak
čtvrtina… Proud se začal zpomalovat…
Když se jí na chvíli ztratili z dohledu, v čirém zoufalství se
křečovitě chytala nízko visících větví a posouvala se metr za metrem
níž po proudu, dokud ty dva znovu nezahlédla.
Panebože, prosím… ještě kousek…
A pak najednou byli venku. Ben dosáhl na dno první a pustil se
Zora. Ten díky tomu vyrazil jako střela kupředu a za okamžik ucítil
pevnou zem pod nohama i on. Zatímco se oba vlekli z vody, Beth
spěchala k nim, seč mohla.
Zoro se ihned zhroutil na zem a Ben ho následoval, ale ve chvíli,
kdy k nim dorazila Beth, už byl pes na nohou, přestože se třásl
vyčerpáním a kašlal.
Beth si okamžitě klekla k synovi a posadila ho.
„Není ti nic?“ zeptala se, když se rozkašlal společně s ovčákem.
 „Ne,“ zasípal Ben. Utřel si vodu z obličeje a znovu začal kuckat.
„Bál jsem se, ale celou dobu jsem měl v kapse tu fotku. A Thibault
říkal, že s ní se mi nic nestane.“ Hlasitě popotáhl. „Ostatně, kde je
Thibault? A kde je táta?“ vyhrkl nakonec a vyděšeně vzhlédl k Beth.
V té chvíli se oba rozplakali.
 O dva měsíce později

B eth pohlédla do zpětného zrcátka a neubránila se úsměvu. Zoro

stál na korbě dodávky a s nosem zvednutým do výšky větřil. Ben
seděl vedle ní, a přestože se v posledních měsících dost vytáhl, ještě
stále si nemohl pohodlně opřít loket o otevřené okénko.
Po několika týdnech nemožně studeného počasí se konečně
udělalo trochu teplo. Vánoce se kvapem blížily, už do nich nescházely
ani dva týdny, a říjnové bouřky dávno patřily minulosti. O místních
záplavách se hovořilo v celostátních zprávách, centrum Hamptonu se
společně s dalšími městy v kraji ocitlo pod vodou a šest lidí přišlo o
život.
Navzdory ohavnému zážitku, který měli všichni za sebou, Beth
poprvé od pohřbu pociťovala v duši zvláštní klid. Celou dobu se totiž
snažila pochopit události, jež vedly k onomu osudnému dni. Věděla,
že se o ní ve městě ledacos šušká, ale všechny drby ignorovala. Od
Logana se naučila, že někdy člověku nezbývá než spoléhat na vlastní
úsudek a instinkty.
Nana se naštěstí den ode dne zlepšovala a v týdnech po „té
politováníhodné nehodě“, jak tragickou událost sama nazývala, v
duchu moudrosti sobě vlastní ochotně a obětavě poskytovala Beth i
Benovi – tomu především – potřebnou oporu. Už zase pravidelně
zpívala se sborem, našla si čas na výcvik psů, používala obě ruce a na
nohu napadala jen výjimečně, když byla hodně unavená.
Před pár týdny si s ní Beth mohla podat ruku. Když jí sundali
sádru, kterou si vyžádaly zlomeniny čtyř kostí v chodidle, totiž
nějakou dobu pajdala úplně stejně jako Nana – a ta si vnučku s chutí
dobírala, jelikož se jí náramně zamlouvalo, že aspoň chvíli není
nešikovná jen ona.
Také Ben prodělal výrazné změny. Některé v Beth vzbuzovaly
obavy, jiné ji naplňovaly pýchou. Díky tvrdé životní zkoušce v sobě
objevil netušené sebevědomí, které mu – alespoň podle ní –
zpříjemnilo i pobyt ve škole. Občas si kladla otázku, jakou roli v
synově přerodu sehrála fotka, kterou nosil v kapse. Poničené
laminování už se začínalo rozevírat, ale Ben se s obrázkem odmítl
rozloučit a nehul se bez něj na krok. Předpokládala, že ho to časem
přejde, ale jistá si nebyla. Vnímal fotografii jako Loganovo dědictví, a
proto pro něj měla výjimečný význam.
Ztráta, kterou utrpěl, na něm zanechala značné stopy. Jen
málokdy mluvil o svých pocitech otevřeně, ale Beth věděla, že si svým
způsobem dává za vinu, co se stalo. Dosud míval zlé sny, ve kterých
volal někdy Keitha, jindy Logana, a když ho Beth vzbudila, pokaždé jí
vyprávěl stejný děj. Zmítal s ním proud, a když už to vypadalo, že
půjde ke dnu, zahlédl Zora, jak k němu plave. Jenže ve snu se
natahoval po jeho ocasu marně. Pořád dokola se ho snažil chytit, až
nakonec pochopil, že Zoro žádný ocas nemá, a tak jen sledoval –
jakoby zpovzdálí – vlastní marný boj s živlem. Sám sebe viděl
pozvolna klesat ke dnu…
Jakmile dorazila ke hřbitovu, zaparkovala na obvyklém místě a
chopila se dvou kytic, jež přivezla. Nejdříve jako vždy zamířila tam,
kde ležel pochovaný Drake, a než vyčistila prostor kolem pomníku a
položila květiny, chvíli tiše vzpomínala. Teprve pak se vydala ke
druhému hrobu, kam nesla bohatší kytici, protože zrovna ten den by
měl Keith narozeniny.
Zoro chodil tam a zpět, už tradičně všechno očichával a
prozkoumával, a Ben ho všude následoval, jako to dělal od chvíle, kdy
se ovčák společně se svým pánem v Hamptonu objevil. Měl Loganova
psa rád od prvního okamžiku, ale poté co ho Zoro zachránil, se z nich
stala nerozlučná dvojice. Zdálo se, že i ovčák chápe, co vykonal,
protože jinak si Beth neuměla vysvětlit, že si k Benovi vytvořil tak
těsné a trvalé pouto. Spával v chodbě před chlapcovým pokojem, a
nejspíš svého milovaného společníka chodil kontrolovat i ve spánku –
Beth ho často zahlédla u synovy postele, když uprostřed noci
klopýtala do koupelny.

Každá ztráta je složitá věc, a ona i Ben se s ní vyrovnávali těžce.

Bojovala s pocitem, že vzhledem k tomu, co prožili, nemohou řádně
truchlit, neboť navzdory hrdinství, jež Keithův boj s živlem provázelo,
na něj neměli jen růžové vzpomínky. Nicméně jakmile bylo vše
vyřčeno a vykonáno, rozhodla se vzpomínat na Keitha Claytona s
vděčností. Navzdory jeho špatným vlastnostem měla v živé paměti,
jak ji beze slova poponášel, poté co cestou k potoku upadla…
Koneckonců, zemřel při záchraně jejich syna, a to už přece něco
znamená. Ne něco, ale hodně. Proto doufala, že i Ben dospěje k
podobnému závěru, potlačí pocity viny a bude si vědom otcovy lásky,
byť se mu jí od něho dostávalo značně osobitým způsobem.
Ona si momentálně na nedostatek přízně nemohla stěžovat, neboť
doma na ni čekal milující Logan. Nabídl se, že ji na hřbitov doprovodí,
ale bylo jasné, že se mu tam nechce a mnohem raději si bude v klidu
kutit něco kolem domu a pracovat na stavbě nového přístřešku v
koruně dubu, který Benovi slíbil. Odpoledne měli v plánu nazdobit
vánoční stromek. Pomalu si zvykala na jeho způsoby a nálady, z
nenápadných signálů, jež vysílal, si dělala obrázek o tom, jaký je.
Ochotně poznávala jeho přednosti i slabiny, ochotně po jeho boku
snášela dobré i zlé.
Ve chvíli, kdy vjela na příjezdovou cestu, Logan zrovna scházel z
verandy. Zamávala na něho. Konečně patřili jeden druhému beze
zbytku, se všemi nedokonalostmi. Ber, nebo nech být.
Logan cestou k autu nasadil širokánský úsměv a rozevřel náruč,
skoro jako by jí četl myšlenky.
 Nicholas Sparks
Talisman

Z anglického originálu The Lucky One

vydaného nakladatelstvím Hachette Book Group, Inc, v New Yorku
v roce 2008 přeložila Martina Káňová
Obálku navrhl Ivan Brůha
Redigovala Milena Pellarová
Odpovědná redaktorka Anna Urbanová
Technický redaktor Jiří Staněk
Počet stran 336
Vydala Euromedia Group, k, s. – Ikar, Nádražní 32, 150 00 Praha 5
v roce 2010 jako svou 5 529. publikaci
Sazba Spojené Grafické Továrny, Dobříš
Tisk Tlačiarne BB, spol, s r, o., Banská Bystrica
Vydání první

Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Euromedia Group, k, s.

– knižní distribuce, Nádražní 32, 150 00 Praha 5
Zelená linka: 800 103 203
Tel: 296 536 111
Fax: 296 536 246
distribuce.sd@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví

www.knizniweb.cz