BEZPEČNÝ

PŘÍSTAV
Nicholas Sparks
 Nicholas Sparks
SAFE HAVEN

Copyright © 2010 by Nicholas Sparks

All rights reserved
Translation © 2012 by Dana Stuchlá

ISBN 978-80-249-1950-8
 1

K atie se proplétala mezi stoly a vánek od Atlantiku jí čechral

vlasy. V levé ruce nesla tři talíře a v pravé ještě jeden, na sobě
měla džíny a tričko s nápisem: U Ivana – náš halibut stojí za to. Donesla
talíře čtyřem mužům v tričkách s límečky; ten, který seděl nejblíž, jí
pohlédl do očí a usmál se. Ačkoli se snažil tvářit jakoby nic, věděla,
že ji při odchodu pozoruje. Melody se zmínila, že ti chlápci přijeli
z Wilmingtonu vyhledávat nové filmové lokace.
Vzala džbán s ledovým čajem, dolila jim sklenice a zamířila zpět k
přípravnému pultu. Cestou si dovolila letmý pohled ven. Duben se
chýlil ke konci, teploty byly téměř ideální a modrá obloha se dotýkala
obzoru. Za zády jí navzdory svěžímu vánku klidně plynula hladina
plavebního kanálu Intracoastal, v níž jako by se zrcadlila barva nebe.
Asi tucet racků trůnilo na zábradlí a čekalo, až někdo upustí kousek
jídla, aby se vrhli pod stoly.
Majitel restaurace Ivan Smith je nesnášel. Říkal jim okřídlené
krysy a už dvakrát obešel zábradlí s instalatérským zvonem, aby je
odstrašil. Melody se naklonila ke Katie a svěřila se jí, že víc než racků
se děsí toho, kde byl zvon předtím. Katie nereagovala.
Začala chystat další ledový čaj a otírala přípravný pult. Vzápětí jí
někdo zaťukal na rameno. Otočila se a uviděla Ivanovu dceru Eileen.
Hezká devatenáctiletá dívka s dlouhým culíkem pracovala v
restauraci na částečný úvazek a uváděla hosty ke stolům.
„Katie, můžeš si přibrat ještě jeden stůl?“
Katie obhlédla své stoly a v duchu si zopakovala stav objednávek.
„Určitě,“ souhlasila a přikývla.
Eileen seběhla ze schůdků. Katie od nejbližších stolů zaslechla
útržky hovorů – lidé si povídali o přátelích, rodině, o počasí nebo
rybaření. Všimla si, že dva hosté u stolu v rohu zavřeli jídelní lístky.
Spěchala k nim a převzala objednávku, avšak nezdržovala se u stolu a

4
nezapředla hovor, jako to dělávala Melody. Na řeči ji neužili, ale byla
výkonná a zdvořilá, a tak to nikomu z hostů očividně nevadilo.
Pracovala v restauraci od začátku března. Ivan ji přijal jednoho
chladného slunečného odpoledne; obloha byla tehdy tyrkysová.
Když jí oznámil, že může nastoupit příští pondělí, stálo ji hodně úsilí,
aby se před ním nerozplakala. Vydržela to až domů, kde propukla v
pláč. Tou dobou byla na dně a už dva dny nejedla.
Doplnila vodu a čaj a zamířila do kuchyně. Ricky, jeden z
kuchařů, na ni jako vždy mrkl. Před dvěma dny ji pozval na rande,
ale Katie prohlásila, že nechce chodit s nikým z restaurace.
Předpokládala, že to Ricky bude zkoušet znova, a jen doufala, že se
mýlí.
„Dneska to zřejmě nepoleví,“ povzdechl si Ricky. Světlovlasý
mladík, samá ruka samá noha, byl asi o rok či dva mladší než ona
a ještě bydlel u rodičů. „Pokaždý když myslíme, že stíháme, přijde
další nápor.“
„Je krásně.“
„Ale co tady lidi dělaj? V takovej den jako dneska by přece měli
ležet na pláži nebo vyrazit na ryby. Což přesně udělám já, jen co tady
skončím.“
„To není špatný nápad.“
„Můžu tě pak odvézt domů?“
Nabízel jí odvoz nejméně dvakrát týdně. „Díky, ne. Nebydlím tak
daleko.“
„Žádnej problém,“ naléhal dál. „Svezu tě rád.“
„Procházka mi udělá dobře.“
Podala mu lístek, Ricky ho připíchl na stojánek a předal jí jednu
z předešlých objednávek. Katie roznesla talíře hostům ve své sekci.
Restaurace U Ivana byla jedním z místních podniků a fungovala
už téměř třicet let. Za dobu, co tady pracovala, Katie poznala stálé
zákazníky, a když přecházela místností, těkala pohledem od nich
k lidem, které tu ještě neviděla. Dvojice, které spolu flirtují, páry, kdy
si jeden druhého nevšímá. Rodiny. Nikdo jí nepřipadal, že sem
nepatří, a nikdo se po ní neptal, ale stejně se jí ještě občas roztřásly
ruce a spávala s rozsvíceným světlem.

5
 Měla krátké kaštanově hnědé vlasy; barvila si je ve dřezu v chatce,
kterou si pronajala. Nelíčila se a věděla, že se v obličeji rychle opálí,
možná až moc. Vzpomněla si, že si má koupit opalovací krém, jenže
když poplatila nájem a účty, na luxus jí moc nezbývalo. I opalovací
krém by jí zahýbal s rozpočtem. Práce v restauraci byla slušná a Katie
za ni byla vděčná, avšak jídlo tu nabízeli levné, z čehož plynulo, že
nedostávala velké spropitné. Za poslední čtyři měsíce zhubla; živila
se především rýží, fazolemi, těstovinami a ovesnou kaší. Pod
halenkou se jí ostře rýsovala žebra a ještě před pár týdny měla takové
kruhy pod očima, až si myslela, že snad nikdy nezmizí.
„Myslím, že ti chlápci si tě prohlížejí,“ nadhodila Melody a kývla
hlavou ke stolu, u něhož seděli čtyři muži z filmového studia.
„Zvlášť ten hnědovlasý. Ten fešák.“
„Aha,“ odtušila Katie. Začala chystat kávu. Ať už řekla cokoli,
Melody to jistojistě roznesla dál, a tak jí obvykle prozradila máloco.
„Cože! Tobě nepřipadá jako fešák?“
„Vlastně jsem si ho nevšimla.“
„Jak to, že si nevšimneš hezkýho chlapa?“ Melody na ni
nevěřícně civěla.
„Nevím,“ odpověděla Katie.
Melody byla stejně jako Ricky o pár let mladší než Katie, bylo jí
tak dvacet pět. Zelenooká koketa s kaštanovými vlasy chodila se
Stevem, který rozvážel zboží pro obchod s potřebami pro kutily na
druhém konci města. Jako všichni ostatní zaměstnanci restaurace
vyrostla v Southportu, jenž podle ní byl ráj pro děti, rodiny a starší
občany, ale pro svobodného člověka to bylo nejneutěšenější místo na
světě. Přinejmenším jednou týdně prohlašovala, že má v plánu se
odstěhovat do Wilmingtonu, kde jsou bary, noční kluby a mnohem
víc obchodů. Zdálo se, že o každém ví všechno. Katie občas
napadlo, že její skutečnou profesí je klepna.
„Zaslechla jsem, že tě Ricky pozval na rande,“ změnila Melody
předmět hovoru, „ale tys odmítla.“
„Nerada chodím s kolegy z práce,“ vysvětlovala Katie
a předstírala, že je zcela zabraná do rovnání stříbrných podnosů.
„Mohlo by to být rande ve čtyřech. Ricky a Steve spolu chodí na
ryby.“
6
 Katie přemýšlela, zdali ji k tomuto přemlouvání pobídl Ricky,
neboje to její nápad. Možná obojí. Večer po zavírací hodině většina
personálu ještě chvíli v restauraci zůstává a povídají si u piva. Kromě
Katie už všichni pracují U Ivana roky.
„To není dobrý nápad,“ zamumlala Katie.
„Proč ne?“
„Mám s tím špatné zkušenosti,“ odpověděla Katie. „Tedy
s chozením s kolegou z práce. Od té doby jsem si zavedla pravidlo,
že už to nikdy neudělám.“
Melody obrátila oči v sloup a odběhla k jednomu ze svých stolů.
Katie roznesla dvě účtenky a uklidila prázdné talíře. Měla pořád co
dělat jako vždy a snažila se být výkonná a neviditelná. Sklonila hlavu,
aby se ujistila, že přípravný pult je bez poskvrnky. Dny jí tak ubíhaly
rychleji. Neflirtovala s mladíkem z filmového studia a on se neohlédl,
když odcházel.
Katie si brala denní i večerní směny. Navečer ráda pozorovala,
jak na západě barva nebe přechází z modré v šedivou, oranžovou a
žlutou. Voda se při západu slunce třpytila a plachetnice se v
mořském vánku nakláněly. Jehličí na borovicích jako by se mihotalo.
Jakmile slunce kleslo za obzor, zapnul Ivan plynové ohřívače a
spirály tlumeně svítily jako bludičky. Katie se trochu spálila v obličeji,
a tak ji sálající teplo štípalo do tváří.
Melody a Rickyho večer vystřídali Velký Dave a Abby. Abby
chodila do posledního ročníku střední školy a pořád se hihňala,
Velký Dave vařil U Ivana večeře téměř dvacet let. Byl ženatý, měl
dvě děti a na pravém předloktí vytetovaného škorpióna. Vážil
bezmála 140 kilogramů a tvář se mu v kuchyni vždycky leskla.
Každému vymyslel přezdívku a Katie říkal Kočka Kačka.
Večerní nával trval až do deváté. Když se ruch pomalu
uklidňoval, Katie uklidila stolek u vchodu. Zatímco poslední hosté u
jejích stolů dojídali, pomohla sběračům odnést nádobí k myčce. U
jednoho stolu seděl mladý pár; muž a žena se drželi za ruce a Katie si
všimla prstýnků. Byli sympatičtí a šťastní a Katie měla pocit déjà vu.
Kdysi, před dávnou dobou, byla jako oni, na kratičkou chvíli. Nebo
si to alespoň myslela, protože zjistila, že ta chvilka byla jen iluze.

7
Odvrátila zrak od blažené dvojice a v duchu si přála, aby uměla
navždy vymazat své vzpomínky, aby už nikdy nic takového nezažila.

8
 2

D ruhý den ráno vyšla Katie s šálkem kávy v ruce na verandu,

opřela se o zábradlí a pod bosýma nohama jí zavrzala prkna. V
bujné trávě v místech, kde kdysi býval květinový záhon, rašily lilie.
Katie pozvedla šálek, napila se a vychutnávala vůni kávy.
Líbilo se jí tady. Southport byl jiný než Boston, Filadelfie nebo
Atlantic City s nikdy nekončícím dopravním ruchem, zápachem,
lidmi spěchajícími po ulicích. A také poprvé ve svém životě našla
místo, které mohla nazývat svým domovem. Chatka nevypadala nijak
extra, ale stála stranou a patřila jí, což stačilo. Bylo to jedno ze dvou
úplně stejných stavení na konci štěrkové cesty, bývalých loveckých
srubů z dřevěných planěk, chráněných duby a borovicemi na okraji
lesa, který se rozprostíral až k pobřeží. Kuchyňka i obývací pokoj
byly malé a ložnice postrádala šatní skříň, ale chatka byla pěkně
zařízená a nechyběla ani houpací křesla na přední verandě. A navíc si
Katie vyjednala velice výhodný nájem. Domek se sice nerozpadal, ale
protože se o něj roky nikdo nestaral a všude ležely vrstvy prachu,
majitel navrhl, že koupí materiál, pokud to tam Katie bude ochotná
vylepšit. A tak Katie od chvíle, kdy se nastěhovala, trávila spoustu
volného času na všech čtyřech nebo vestoje na židli a vylepšovala.
Vydrhla koupelnu, až se třpytila, strop umyla mokrým hadrem. Okna
otřela octovou vodou. Strávila hodiny na kolenou a ze všech sil se
snažila odstranit z linolea v kuchyni rez a špínu. Díry ve stěnách
zasádrovala a ohladila smirkovým papírem. Kuchyň vymalovala
veselou žlutou barvou a skříňky natřela lesklou bílou. Ložnice
dostala světle modrý nátěr, obývací pokoj béžový a minulý týden
Katie pořídila nový potah na pohovku, takže vypadala prakticky jako
nová.
Teď už měla většinu práce za sebou, a tak ráda odpoledne
sedávala na verandě a četla knihy, které si půjčila v knihovně. Kromě
kávy bylo čtení její jedinou neřestí. Neměla televizi, rádio, mobilní

9
telefon ani mikrovlnku, natož pak auto, a všechen její majetek by se
klidně vešel do jediného zavazadla. Bylo jí dvacet sedm a donedávna
to byla dlouhovlasá blondýna bez opravdových přátel. Přistěhovala
se sem téměř bez prostředků a o pár měsíců později stále žila
skromně. Polovičku spropitného odkládala a peníze každý večer
složila do plechovky od kávy, kterou schovávala ve škvíře pod
verandou. Šetřila si ty peníze pro strýčka příhodu a raději by
hladověla, než by na ně sáhla. S vědomím, že je má, se jí lépe
dýchalo, protože minulost byla stále nablízku a mohla se kdykoli
vrátit. Slídila po ní po celém světě a Katie tušila, že je den ode dne
zlostnější.
„Dobré ráno,“ přerušil nějaký hlas její úvahy. „Vy musíte být
Katie.“
Katie se otočila. Na prohnuté verandě sousední chatky stála žena
s dlouhými nepoddajnými hnědými vlasy a mávala na ni. Vypadala
asi tak na pětatřicet, na sobě měla džíny a košili na knoflíčky s rukávy
vyhrnutými k loktům. V rozcuchaných kudrlinách měla zabořené
sluneční brýle. V ruce držela kobereček a zřejmě se rozmýšlela, má-li
ho vyklepat, až ho nakonec odhodila stranou a vydala se vstříc Katie.
Kráčela energicky a lehce jako někdo, kdo pravidelně cvičí.
„Irv Benson mi říkal, že budeme sousedky.“
Majitel chatek, vzpomněla si Katie. „Nenapadlo mě, že se sem
někdo nastěhuje.“
„Jeho zřejmě taky ne. Málem spadnul ze židle, když jsem mu
řekla, že si to tady pronajmu.“ Mezitím žena došla ke Katie na
verandu a podávala jí ruku. „Přátelé mi říkají Jo,“ představila se.
„Ahoj,“ pozdravila Katie a stiskla ruku.
„To je ale nádherné počasí, viď?“
„Krásné ráno,“ souhlasila Katie a přešlápla. „Kdy ses nastě-
hovala?“
„Včera odpoledne. A pak jsem ke své velké radosti většinu večera
prokýchala. Benson nejspíš posbíral prach, kde se dalo, a uskladnil
ho u mě. Nevěřila bys, jak to tam vypadá.“
Katie kývla hlavou ke dveřím. „U mě to bylo stejné.“

10
 „Ale nepovídej. Promiň, nedalo mi, abych nešpehovala oknem
z kuchyně. Máš to tam nablýskané a veselé. To já jsem si pronajala
zaprášenou kobku se spoustou pavouků.“
„Pan Benson mi dovolil, abych tu vymalovala.“
„To se vsadím. Mně to taky dovolí, jen když to nebude muset
dělat sám. Já všechno oddřu a on dostane zpátky hezkou čistou
chatičku.“ Zašklebila se. „Jak dlouho tady bydlíš?“
Katie zkřížila ruce; cítila, jak ji ranní sluníčko začíná hřát do tváří.
„Skoro dva měsíce.“
„No nevím, jestli já tak dlouho vydržím. Jestli budu pořád kýchat
jako dneska v noci, pravděpodobně mi dřív odpadne hlava.“ Sáhla si
pro brýle a začala skla čistit košilí. „Jak se ti v Southportu líbí? Je to
tak trochu jiný svět, nezdá se ti?“
„Jak to myslíš?“
„Nepřipadá mi, že jsi odsud. Tipla bych spíš odněkud ze severu?“
Katie po chvilce přikývla.
„To jsem si myslela,“ pochválila se Jo. „Chvíli trvá, než člověk
přijde Southportu na chuť. Tedy já jsem to tady vždycky milovala,
jenže mám pro malá města slabost.“
„Ty pocházíš odsud?“
„Vyrostla jsem tady, odstěhovala se a nakonec se zase vrátila. Ten
nejstarší příběh z knížek, že jo? Kromě toho takhle zaprášený místo
jen tak někde nenajdeš.“
Katie se usmála a obě se na chvíli odmlčely. Jo zřejmě ke
spokojenosti stačilo, že tu jen tak stojí a čeká, až další krok učiní
Katie. Ta upila kávu, zadívala se do lesa a vtom si vzpomněla na
dobré vychování.
„Dala by sis kávu? Právě jsem uvařila celou konvici.“
Jo si zase brýle zasunula do vlasů. „Vlastně jsem doufala, že to
řekneš. Moc ráda bych si dala. Kuchyň mám ještě v krabicích a auto je
v opravě. Máš představu, jaké to je začínat den bez kofeinu?“
„Mám.“
„No tak vidíš. Jsem na kávě opravdu závislá. Obzvlášť v den, kdy
mám vybalovat. Už jsem se zmínila, jak nesnáším vybalování?“
„Myslím, že ne.“

11
 „To je snad ta nejstrašnější činnost, co znám. Vymýšlet, kam to
všechno dám, omlátit si kolena o všechen ten nepořádek. Ale žádný
strach, nejsem z těch, co s tím chtějí pomáhat. Ovšem káva…“
„Pojď dál,“ pozvala ji Katie. „Jen prosím ber v úvahu, že většina
nábytku je původní.“
Katie prošla kuchyní, z kredence vzala hrneček a naplnila ho po
okraj. Podala ho Jo. „Promiň, smetanu ani cukr nemám.“
„Není potřeba,“ uklidnila ji Jo a vzala si hrnek. Pofoukala kávu,
než se napila. „Tak, a je to zpečetěné,“ poznamenala potom. „Od
téhle chvíle jsi ta nejlepší kamarádka na světě. Káva je mooooc
dobrá.“
„To mám radost.“
„Benson říkal, že pracuješ U Ivana.“
„Jako servírka.“
„Ještě tam vaří Velký Dave?“ Katie přikývla a Jo pokračovala:
„Byl tam, už když jsem chodila na střední. Vymýšlí si pořád pro
každého jména?“
„Ano,“ přisvědčila Katie.
„A co Melody? Pořád probírá, jak jsou hosté přitažliví?“
„Každou směnu.“
„A Ricky? Vyjíždí jako vždycky po každé nové servírce?“ Když
Katie opět přikývla, Jo se zasmála. „Tam se to nikdy nezmění.“
„Tys tam pracovala?“
„Ne, ale tohle je malé město a restaurace U Ivana, to je pojem.
Kromě toho, čím déle tady budeš bydlet, tím víc ti bude jasné, že
v takovém zapadákově nic jako tajemství neexistuje. Všichni vědí
o všech všechno a někteří, jako řekněme Melody, povýšili klepy na
umění. Dřív jsem z toho šílela. Jenomže polovička lidí v Southportu
je úplně stejná. Nemají co na práci, jenom roznášejí drby.“
„Ale vrátila ses.“
Jo pokrčila rameny. „No jo. Co na to říct? Možná mám ráda
šílenství.“ Znovu se napila kávy a mávla rukou k oknu. „Víš, že celou
dobu, co jsem tady bydlela, jsem vůbec netušila, že tyhle chatky
existujou?“
„Pan domácí říkal, že to byly lovecké sruby. Patřily k osadě, než
je předělal a začal pronajímat.“
12
 Jo zavrtěla hlavou. „Nechápu, že ses sem nastěhovala.“
„Ty přece taky,“ připomněla jí Katie.
„To ano, jenže já jsem o tom uvažovala jen proto, že jsem věděla,
že nebudu samotná ženská na konci štěrkové cesty uprostřed
pustiny. Je to tu tak trochu zapadákov.“
Což je přesně ten důvod, proč jsem si to tu s radostí pronajala,
pomyslela si Katie. „Není to tak zlý. Už jsem si zvykla.“
„Doufám, že si taky zvyknu,“ nadhodila Jo. Znovu pofoukala
kávu. „Tak co tě přivedlo do Southportu? Určitě ne vyhlídka na
úžasnou kariéru servírky U Ivana. Máš tady někde v okolí rodinu?
Rodiče? Bratry nebo sestry?“
„Ne,“ odpověděla Katie. „Jsem tu sama.“
„Šla jsi za přítelem?“
„Ne.“
„Takže ses prostě… nastěhovala?“
„Ano.“
„A proč, pro všechno na světě?“
Katie neodpověděla. Stejné otázky jí položili i Ivan, Melody
a Ricky. Věděla, že se za nimi neskrývají žádné postranní myšlenky,
jen přirozená zvědavost, avšak stejně nikdy přesně nevěděla, co má
odpovědět kromě pravdy.
„Prostě jsem chtěla někde začít znova.“
Jo opět upila kávu, zřejmě dumala nad svou vlastní odpovědí, ale
překvapivě nepoložila další otázku na toto téma. Jen přikývla.
„Tomu rozumím. Nový začátek občas člověk potřebuje.
A obdivuju tě. Spousta lidí k něčemu takovému nenajde dost
odvahy.“
„Myslíš?“
„Vím to,“ ujistila ji Jo. „No a co máš dneska v plánu? Zatímco já
budu fňukat, vybalovat a uklízet až do roztrhání těla.“
„Musím do práce. Ale jinak nic moc. Jen si potřebuju skočit pro
pár věcí do obchodu.“
„Jdeš k Fisherovým nebo až do města?“
„Jenom k Fisherovým.“
„Už jsi mluvila s majitelem? Tím šedovlasým chlápkem?“
Katie přikývla. „Párkrát. Snad jednou nebo dvakrát.“
13
 Jo dopila kávu, postavila hrneček do dřezu a povzdechla si. „Tak
jo,“ pronesla nijak nadšeně. „Dost odkládání. Jestli se do toho hned
nepustím, nikdy s tím nebudu hotová. Drž mi palce.“
„Hodně štěstí.“
Jo zamávala. „Ráda jsem tě poznala, Katie.“

Katie kuchyňským oknem pozorovala, jak Jo vytřepala kobereček,

který předtím pohodila na zem. Chovala se přátelsky, ale Katie si
nebyla jistá, zda je na sousedku připravená. Možná by bylo příjemné
jednou za čas mít ke komu zajít na návštěvu, ale už si zvykla na
samotu.
Bylo jí ovšem jasné, že na tak malém městě by jí stejně
dobrovolné odloučení nevydrželo věčně. Musí pracovat, čas od času
nakoupit a projít se po městě; navíc ji už poznávají mnozí hosté z
restaurace. Kromě toho si musela přiznat, že ji povídání s Jo těšilo.
Nějak vycítila, že Jo má v sobě něco, co na první pohled není patrné,
něco věrohodného, i když to neuměla vysvětlit. Také žila sama, což
bylo rozhodně plus. Katie se ani neodvážila představit si, co by se
stalo, kdyby se do sousedství nastěhoval muž, a divila se, že ji taková
možnost dosud ani nenapadla.
Umyla hrnky ve dřezu a uložila je zase do kredence. Bylo to tak
samozřejmé, uklidit po ránu dva šálky od kávy. Katie se na okamžik
nechala unést vzpomínkou na minulost. Ruce se jí roztřásly, a tak je
stiskla a několikrát se zhluboka nadechla, dokud se nezklidnily. Před
dvěma měsíci by to nedokázala, vlastně ještě před dvěma týdny by
chvění sotva zarazila. Na jednu stranu byla ráda, že ji tyto záchvaty
úzkosti už neochromí, ale zároveň to znamenalo, že si tady začíná
zvykat, což ji děsilo. Protože pak by polevila v ostražitosti, a to
nemohla dopustit.
I tak byla vděčná, že se ocitla v Southportu. Malé historické
město s pár tisíci obyvatel se rozkládalo v místě, kde řeka Cape Fear
ústila do průplavu Intracoastal. Silnice byly lemovány chodníky,
rostly tu stromy vrhající stíny a v písečné půdě kvetly květiny. Z větví
stromů visely šedivé tilandsie, zatímco po seschlých kmenech se
plazily popínavky. Katie pozorovala děti, které jezdily na kolech
nebo si hrály na ulicích, a žasla nad počtem kostelů, které stály snad
14
na každém rohu. Večer se ozývali cvrčci a žáby a Katie si znovu
pomyslela, že tohle místo jí hned od samého začátku připadalo jako
to pravé. Dávalo jí pocit bezpečí, jako kdyby jí celou dobu kynulo a
slibovalo útočiště.
Katie nazula svoje jediné boty, obnošené conversky. Zásuvky
prádelníku zely převážně prázdnotou a v kuchyni neměla téměř
žádné potraviny, ale když vyšla na sluníčko a vydala se do obchodu,
v duchu si říkala: tohle je domov. Zhluboka vdechovala vůni hyacintů a
čerstvě posekané trávy a uvědomovala si, že už roky nebyla tak
šťastná.

15
 3

Vlasy mu zešedly už po dvacítce, což přátelům zavdalo příčinu

k dobromyslnému vtipkování. Nešlo ovšem o nějaký pomalý
přechod, kdy pár černých vlasů tu a tam postupně stříbrní a bělá.
Naopak, jednoho lednového dne měl na hlavě černou kštici a o rok
později sotva jediný tmavý vlas. Dva jeho starší bratři toho byli
ušetřeni, třebaže v posledních letech se jim objevil nějaký ten
stříbrný pramínek v licousech. Matka ani otec si to neuměli vysvětlit.
Kam jim paměť sahala, Alex Wheatley představoval v obou rodinách
výjimku.
Kupodivu ho to nijak netrápilo. V armádě to čas od času
považoval za výhodu. Pracoval u armádní kriminálky v Německu a
Gruzii a strávil deset let vyšetřováním vojenských zločinů, veškerých
přestupků od opuštění jednotky bez povolení, přes vloupání, domácí
násilí, znásilnění, až dokonce po vraždy. Pravidelně ho povyšovali a
z armády odcházel ve dvaatřiceti letech v hodnosti majora.
Když skončil vojenskou kariéru, přestěhoval se do Southportu,
manželčina rodného města. Byl čerstvě ženatý, čekali první dítě,
a třebaže původně měl v úmyslu ucházet se o místo v soudní branži,
tchán mu nabídl, že mu prodá rodinnou firmu.
Byl to staromódní venkovský obchod obložený bílými prkny,
s modrými okenicemi, šikmou stříškou nad verandou a lavičkou před
vchodem, obchod, který zažíval rozkvět před dávnou dobou,
a podobné téměř vymizely. V prvním patře byly obytné místnosti.
Z jedné strany budovu stínila mohutná magnolie a vepředu se
vypínal dub. Parkoviště bylo jen zpola vyasfaltované, na druhé půlce
ležel štěrk, ale málokdy zelo prázdnotou. Tchán obchod otevřel, ještě
než se Carly narodila, když v okolí byla jen zemědělská půda. Chlubil
se tím, že rozumí lidem, a chtěl mít na skladě cokoli, co by mohli
někdy potřebovat, což propůjčovalo místu dojem přecpanosti. Alex
na to nahlížel stejně a také vedl široký sortiment. V pěti nebo šesti

16
uličkách nabízel potraviny a drogerii, chladicí boxy v zadní části
přetékaly vším od perlivých i neperlivých vod až po pivo a víno, a
jako v každém jiném obchodě s potravinami i tady byste našli police
s brambůrky, sladkostmi a rychlým občerstvením, po němž zákazníci
ještě sáhnou cestou k pokladně. Ale tím podobnost končila. Alex
dále prodával rozmanité rybářské náčiní a návnady a součástí
obchodu byl i grilbar, v němž obsluhoval Roger Thompson, bývalý
pracovník z Wall Street, který se přestěhoval do Southportu, protože
hledal prostší život. Nabízel hamburgery, sendviče a párky v rohlíku
a zákazníci si tu mohli s jídlem posedět. Bylo možné si tu půjčit
DVD, koupit různé druhy munice, pláštěnky a deštníky a našel se tu i
skromný výběr bestsellerů nebo klasických románů. V obchodě se
prodávaly zapalovací svíčky, hnací řemeny a kanystry a Alex na
strojku v zadní místnosti zvládl vyrobit i duplikáty klíčů. Měl tu i tři
benzinové stojany pro auta a ještě jeden u mola pro lodě, které
potřebovaly doplnit palivo. Bylo to jediné místo kromě přístavu, kde
to šlo. U pultu stály řady nakládaných okurek, vařený hrášek a košíky
s čerstvou zeleninou.
Kupodivu nebylo zas tak těžké sledovat zásoby zboží. Některé
věci se prodávaly pravidelně, jiné ne. Alex stejně jako jeho tchán
uměl odhadnout, co zákazník potřebuje, hned jak vešel do obchodu.
Všímal si drobností, které jiným lidem unikaly, což mu nesmírně
pomáhalo při práci v armádě. V současnosti si zase ustavičně
pohrával se zbožím, které měl na skladě, ve snaze vyjít vstříc
měnícím se požadavkům zákazníků.
Nikdy v životě si nepředstavoval, že něco takového bude dělat,
ale rozhodl se správně, i kdyby jen proto, že mu to umožňovalo
dohlížet na děti. Josh už chodil do školy, ale Kristen měla začít až na
podzim a celé dny trávila s ním v obchodě. Zařídil jí za pultem
koutek na hraní, kde se jeho bystrá a upovídaná dcerka cítila
spokojeně. Třebaže jí bylo teprve pět, uměla zacházet s pokladnou a
vracet drobné, a aby dosáhla na tlačítka, vylezla si na stoličku. Alexe
vždycky pobavilo, jak se zpravidla neznámí lidé tvářili, když začala
markovat cenu.
Přesto to pro ni nebylo ideální dětství, i když sama si to
neuvědomovala. Alex si musel poctivě přiznat, že vedení obchodu
17
a péče o děti mu berou veškerou energii. Občas měl pocit, že to
sotva zvládá: chystat Joshovi jídlo, odvézt ho do školy, vyřizovat
objednávky u dodavatelů, scházet se s obchodníky, obsluhovat
zákazníky a přitom se ještě starat o zábavu Kristen. A to byl pouze
začátek. Někdy si říkal, že večery jsou ještě náročnější. Dělal, co
mohl, aby děti zabavil. S Jo-shem jezdil na výlety na kole, pouštěl
draky a rybařil, jenže Kristen si ráda hrála s panenkami, malovala,
vystřihovala, a v tom on právě nevynikal. K tomu vaření a úklid
domu a Alex měl většinou co dělat, aby přežil. A i když konečně
zahnal děti do postele, připadalo mu téměř nemožné odpočívat,
protože se vždycky našla nějaká další práce. Ani si nebyl jistý, jestli
vůbec ještě umí odpočívat.
Když šly děti spát, trávil večery sám. Ačkoli by se mohlo zdát, že
zná skoro každého ve městě, měl jen několik opravdových přátel.
Rodiny, s nimiž se s Carly navštěvovali, nebo společně grilovali, se
pomalu, ale jistě vytrácely. Zčásti to byla jeho vina, práce v obchodě
a výchova dětí mu zabíraly většinu času, ale občas měl pocit, že se
v jeho přítomnosti ostatní necítí dobře, jako kdyby jim připomínal,
že život je nepředvídatelný a děsivý a že všechno se může v
okamžiku pokazit.
Vedl tedy namáhavý a někdy osamělý život, ale jeho hlavní
starostí byly děti. Ačkoli se to stávalo méně často než kdysi, přesto
obě od Carlyiny smrti trpěly nočními můrami. Když se probudily
uprostřed noci a neutišitelně vzlykaly, brával je do náručí a šeptal jim,
že všechno dobře dopadne, dokud zase neusnuly. Zpočátku všichni
chodili k psychoterapeutce. Děti kreslily obrázky a líčily své pocity.
Nepomohlo to tak, jak doufal. Noční můry přetrvávaly ještě téměř
celý rok. Jednou za čas, když si třeba maloval s Kristen nebo rybařil
s Joshem, děti najednou ztichly a jemu bylo jasné, že se jim stýská po
mamince. Kristen občas mluvila roztřeseným dětským hláskem a po
tvářích jí stékaly slzy. V takových chvílích přímo cítil, jak mu puká
srdce, protože věděl, že nemůže udělat ani říct nic, co by pomohlo.
Psychoterapeutka ho ujišťovala, že děti jsou odolné, a pokud budou
vědět, že jsou milovány, noční můry nakonec ustanou a slzy budou
přicházet méně často. Čas potvrdil, že měla pravdu, ale nyní Alex
čelil jiné hrozbě, a ta mu lámala srdce stejně. Děti na tom byly stále
18
lépe, protože vzpomínky na matku postupně, ale nenávratně bledly.
Byly moc malé, když zemřela, tři a čtyři roky, a on si uvědomoval, že
jednou přijde den, kdy pro ně matka bude spíš jen představa než
skutečná osoba. Tomu se pochopitelně nedalo vyhnout, avšak
Alexovi připadalo jaksi nesprávné, že si nevybaví Carlyin smích nebo
to, jak něžně je chovala, když byly malé, a jak hluboce je milovala.
Alex nikdy nebyl velký fotograf. Spíš Carly sahala pro fotoaparát,
tudíž měli spousty jeho fotografií s dětmi. Jen na některých byla
Carly, a ačkoli si dával záležet, aby si s Joshem a Kristen prohlížel
alba a vyprávěl jim o matce, měl podezření, že to pro ně prostě je
pouhé vyprávění. Pocity, které příběhy doprovázely, byly jak hrady z
písku při přílivu, pomalu se smývaly do moře. Stejně to dopadlo
i s Carlyiným portrétem, který mu visel v ložnici. V prvních letech
manželství zařídil, aby se nechala vyfotografovat, i když protestovala.
Teď byl rád. Na fotografii vypadala nádherně a nezávisle, jako
energická žena, která dobyla jeho srdce, a večer, když děti šly spát,
občas na obrázek rozrušeně hleděl. Ale Josh a Kristen si ho sotva
všimli.
Alex na manželku často vzpomínal a stýskalo se mu po její
společnosti a přátelství, které bývalo pevným základem jejich
manželství. A poctivě si přiznával, že si to přeje zase zažít. Byl
osamělý, i když si to nerad připouštěl. Celé měsíce po její smrti si
prostě nedokázal představit, že by navázal nový vztah, natož aby
někoho miloval. Ještě po roce takovou myšlenku vyháněl z hlavy.
Bolest byla ještě příliš čerstvá, vzpomínky příliš živé. Ale před
několika měsíci vzal děti do mořského akvária a před nádrží se
žraloky se dal do řeči s přitažlivou ženou, která stála vedle něj.
Podobně jako on tam byla s dětmi a také neměla snubní prstýnek.
Její děti byly ve stejném věku jako Josh a Kristen, a zatímco si ti čtyři
ukazovali na žraloky, žena se zasmála něčemu, co řekl, a Alex pocítil
zajiskření, které mu připomnělo, jaké to bývalo. Každý pak šel svou
cestou, ale při odchodu ji ještě uviděl. Zamávala mu a Alex na
okamžik zauvažoval, že se k ní rozběhne a požádá o telefonní číslo.
Ale neudělal to a neznámá vzápětí odjela z parkoviště. Už ji nikdy
nepotkal.

19
 Ten večer čekal, že ho zaplaví výčitky a lítost, ale kupodivu se
nedostavily. Ani mu to nepřišlo nesprávné. Vlastně spíš… v pořádku.
Ne přímo potěšující, ale normální. A pochopil, že se konečně jeho
rána začíná zacelovat. Samozřejmě to neznamenalo, že se po hlavě
vrhne do života svobodného muže. Jestli se to stane, stane se. A
když ne? To bude řešit, až se v takové situaci ocitne. Byl ochoten
čekat, dokud nepotká tu pravou, která nejen vnese radost do jeho
života, ale bude milovat jeho děti tak jako on. Bylo mu ovšem jasné,
že tady má jen mizivou šanci, že by takovou partnerku potkal.
Southport je moc malé město. Znal samé důchodkyně, studentky
některé z místních škol nebo vdané ženy. V okolí by se nenašlo moc
svobodných příslušnic opačného pohlaví, natož takových, které by
stály o kompletní rodinu včetně dětí. A to byla pochopitelně hlavní
překážka. Možná byl osamělý, toužil po společnosti, ale nemínil kvůli
tomu obětovat své děti. Zažily si toho už dost a pro něj budou
vždycky na prvním místě.
A přece… říkal si, nějaká možnost by tu byla. Zaujala ho ještě
jiná žena, ačkoli o ní skoro nic nevěděl, kromě toho, že žije sama.
Od začátku března chodívala jednou či dvakrát týdně do jeho
obchodu. Když ji zahlédl poprvé, byla bledá a hubená, téměř
vychrtlá. Obvykle by si jí už nevšímal. Lidé, kteří městem projížděli,
se v obchodě často zastavili pro limonády, benzin nebo na něco k
snědku; zřídkakdy je viděl znovu. Ale ona nic takového nechtěla;
místo toho zamířila se skloněnou hlavou k uličkám s potravinami,
jako kdyby se snažila zůstat neviditelná, duch v lidské podobě.
Naneštěstí pro ni to nefungovalo. Byla příliš hezká, aby prošla bez
povšimnutí. Alex odhadoval, že jí táhne na třicítku, měla hnědé vlasy,
nad rameny trochu zubatě ostříhané. Nebyla nalíčená a vysoko
posazené lícní kosti a kulaté, daleko od sebe posazené oči jí dodávaly
půvabný, byť křehký vzhled.
Když přišla k pokladně, uvědomil si, že zblízka je ještě hezčí než
zdáli. Měla světle hnědé oči s nazelenalým nádechem a zlatými
tečkami a letmý, roztržitý úsměv zmizel z její tváře tak rychle, jak se
objevil. Na pult položila pouze běžné zboží: rýži, ovesné vločky,
těstoviny, arašídové máslo a nějaké toaletní potřeby. Vycítil, že

20
rozhovor by jí byl nepříjemný, a tak začal markovat beze slova. Když
skončil, poprvé zaslechl její hlas.
„Máte fazole?“
„Omlouvám se, obvykle je nemívám na skladě.“
Když naskládal nákup do tašky, postřehl, že se žena dívá ven
a nepřítomně si kouše ret. Zničehonic měl podivný dojem, že začne
plakat.
Odkašlal si. „Kdybyste si je ale chtěla kupovat pravidelně, rád je
zajistím. Jen potřebuju vědět, jaký druh chcete.“
„Nechci vás obtěžovat.“ Odpověděla sotva šeptem.
Zaplatila mu malými bankovkami, vzala si tašku a vyšla
z obchodu. Alexe překvapilo, že jde dál, a tehdy si uvědomil, že
nepřijela autem, což jen víc podnítilo jeho zvědavost.
Příští týden už měl nekonzervované fazole na skladě. Nakoupil tři
druhy: fazoli strakatou, fazoli červenou a fazoli měsíční, i když od
každé jen jeden sáček. A když neznámá zase přišla, nezapomněl ji
upozornit, že je najde na spodní polici v rohu vedle rýže. Přinesla si
k pokladně všechny tři sáčky a zeptala se, jestli náhodou nemají
cibuli. Alex ukázal na malý pytel, který ležel v koši plném různého
zboží u dveří, ale mladá žena zavrtěla hlavou. „Potřebuju jen jednu,“
zamumlala a usmála se váhavě a omluvně. Když odpočítávala
bankovky, ruce se jí třásly. A zase odešla pěšky.
Od té doby měl fazole vždycky na skladě, k mání byla i cibule na
kusy a žena se v následujících týdnech stala pravidelnou zákaznicí.
Pořád byla tichá, ale po čase už nepůsobila tak křehce a nervózně.
Tmavé kruhy pod očima postupně bledly a také se trochu opálila za
těch několik dnů hezkého počasí. Trochu přibrala; ne sice moc, ale
stačilo to, aby se její rysy zjemnily. Také hlas jí zesílil, a i když to
neznamenalo, že by o něj projevovala zájem, vydržela Alexův pohled
maličko déle, než uhnula očima. V konverzaci nepostoupili nikam
dál od zdvořilého Našla jste všechno, co potřebujete?, následovaného
odpovědí Ano, děkuji. Ale místo aby proletěla obchodem jak
pronásledovaná laň, občas uličkami bloumala a dokonce se dala do
řeči s Kristen, když se ocitly o samotě. Tehdy si poprvé všiml, že
polevila v ostražitosti. Přirozené chování a otevřený projev svědčily
o náklonnosti k dětem a Alexe napadlo, že v ní zřejmě rozpoznával
21
tu ženu, kterou kdysi bývala a jíž by mohla za příznivých okolností
zase být. Kristen si zřejmě také povšimla změny, protože když žena
odešla, svěřila se otci, že si našla kamarádku slečnu Katie.
To ovšem neznamenalo, že se Katie cítí příjemně v jeho spo-
lečnosti. Minulý týden ji zahlédl, jak si čte zadní obálky románů,
které měl na skladě. Žádnou knihu si nekoupila, a když se jí bez
rozmýšlení u pokladny zeptal, jestli má oblíbeného spisovatele,
zahlédl záblesk staré nervozity. Došlo mu, že se neměl prořeknout
a prozradit, že ji pozoroval. „To je jedno,“ dodal rychle. „Není to
důležité.“ U dveří se nicméně zastavila s taškou v náručí. Pootočila
se k němu a zamumlala: Mám ráda Dickense. Načež otevřela dveře
a odešla.
Od té doby o ní přemýšlel stále častěji, ale byly to jen takové
neurčité úvahy, rámované tajemstvím a dobarvené vědomím, že ji
chce poznat lépe. Ne že by věděl jak na to. Kromě roku, kdy se
dvořil Carly, na randění moc nebyl. Na vysoké měl mezi
přednáškami a plaváním málo času někam vyrazit. V armádě se pustil
do budování kariéry, pracoval dlouhé hodiny a po každém povýšení
se stěhoval z místa na místo. Chodil jen s několika ženami, ale
většinou šlo o krátké románky, které začínaly i končily v ložnici.
Když vzpomínal, občas už by ani nepoznal toho tehdejšího Alexe, na
jehož proměně, jak dobře věděl, měla svůj podíl Carly. Ano, někdy
to bylo těžké, ano, byl osamělý. Manželka mu chyběla, a třebaže se s
tím nikomu nesvěřil, přísahal by, že občas cítí její přítomnost. Jako
by na něj dávala pozor a ujišťovala se, že to všechno zvládne.

Protože bylo nádherně, v obchodě bylo rušněji než jindy o nedělích.

Když Alex v sedm ráno odemykal dveře, už u čerpadla v přístavišti
čekaly tři lodě. Při placení majitelé lodí jako obvykle nakupovali i pití,
něco k snědku a sáčky s ledem. Roger, který obsluhoval gril, si od
chvíle, kdy navlékl zástěru, neoddechl a stolky byly stále obsazené
zákazníky, kteří pojídali párky s pečivem a cheeseburgery a
dožadovali se tipů z burzy.
Alex obyčejně obsluhoval pokladnu do dvanácti, kdy předával
otěže Joyce, díky níž pro něj bylo vedení obchodu mnohem méně
náročné, než by mohlo být. Joyce, jež až do důchodu pracovala
22
u soudu, takříkajíc postavila obchod na nohy. Jeho tchán ji přijal
před deseti lety, ale ani teď po sedmdesátce neprojevovala známky
únavy. Manžel jí zemřel před lety, děti se odstěhovaly a ona pohlížela
na zákazníky vlastně jako na svou rodinu. Prostě k obchodu patřila
stejně jako zboží na regálech.
A co víc, chápala, že Alex potřebuje trávit čas s dětmi i někde
jinde, a nevadilo jí, že musí do práce i v neděli. Jakmile se objevila,
postavila se za pokladnu a oznámila Alexovi, že může odejít. Znělo
to spíš jako příkaz šéfa než návrh zaměstnance. Alex ji využíval i jako
paní na hlídání, jedinou, které důvěřoval, když musel jet někam
mimo město. Nestávalo se to často, za posledních pár let snad
dvakrát, když jel do Raleigh na setkání s dávným kamarádem z
armády, ale i tak ji považoval za jednoho z nejdůležitějších lidí ve
svém životě. Když ji nejvíc potřeboval, vždycky tu byla.
Zatímco čekal na Joyce, procházel Alex obchod a kontroloval
regály. Počítačový systém byl výborný pomocník při inventuře, ale
Alex dobře věděl, že řady čísel občas nevypovědí všechno. Někdy
míval pocit, že získá lepší přehled o tom, co se den předtím prodalo,
osobní obhlídkou polic se zbožím. Úspěšný obchod vyžaduje co
nejčastější kontrolu a také musí někdy nabízet zboží, které jinde
nenabízejí. Prodával domácí marmelády a džemy; koření podle
„tajných receptů“, kterým se ochucovalo hovězí a vepřové maso;
a výběr z místních kompotů a nakládané zeleniny. Dokonce i ti, kdo
pravidelně nakupovali v supermarketech Food Lion nebo Piggly
Wiggly, se u něj často cestou domů zastavili, aby si nakoupili místní
speciality, o nichž si Alex myslel, že v nabídce nemohou chybět.
A ještě důležitější než objem prodaného zboží byl přehled, kdy se
co prodává, což se v číslech nutně neobjevuje. Zjistil například, že
housky a rohlíky na párky v rohlíku se dobře prodávají zejména
o víkendu, ale během týdne jen zřídka. Přesně naopak to bylo
s obyčejnými bochníky chleba. Když tohle věděl, mohl zařídit větší
zásoby konkrétního zboží přesně podle poptávky a tržby stouply.
Nešlo o moc, ale ve výsledku to Alexovi umožňovalo udržet malý
obchod nad vodou, zatímco většinu místních prodejen přivedly
řetězce na mizinu.

23
 Procházel mezi regály, marně vymýšlel, co odpoledne podnikne
s dětmi, a nakonec se rozhodl, že je vezme na výlet na kolech. Carly
nic tak nemilovala jako chvíle, kdy je připoutala do vozíků za kolo
a křižovala s nimi celé město. Ale projížďka jim nevystačí na celé
odpoledne. Mohli by zajet do parku… to by se jim snad líbilo.
Vrhl rychlý pohled ke vchodu, aby se ujistil, že nikdo nejde,
proběhl zadním skladem a vyhlédl ven. Josh rybařil na molu, což
byla jeho úplně nejoblíbenější činnost. Alexovi se sice nelíbilo, že je
syn venku sám; nepochyboval, že někteří lidé by ho mohli považovat
za špatného otce, když to dovolí, ale Josh vždycky zůstával v
dohledu kamery, která byla napojena na monitor u pokladny. Toto
pravidlo Josh dodržoval. Kristen jako obvykle seděla u stolku v
koutku za pokladnou. Roztřídila oblečky do několika hromádek a
vypadala spokojeně, když svou panenku převlékala z jedněch šatiček
do druhých. Pokaždé vzhlédla s veselým nevinným výrazem a zeptala
se tatínka, zda se mu panenka líbí, jako kdyby snad jeho odpověď
mohla někdy znít ne.
Malé holčičky. Ty dovedou obměkčit i ta nejzatvrzelejší srdce.
Alex narovnával nějaká koření, když zaslechl zvonek nad
vchodem. Zvedl hlavu a uviděl, že do obchodu právě vchází Katie.
„Ahoj, slečno Katie,“ zavolala Kristen a vyběhla od pokladny.
„Jak se vám líbí moje panenka?“
Z místa, kde stál, viděl nad pultem sotva dceřinu hlavu, ale v ruce
třímala… Vanessu? Rebeku? Ať už se panenka s hnědými vlasy
jmenovala jakkoli, držela ji dost vysoko, aby si jí Katie všimla.
„Je moc krásná, Kristen,“ odpověděla jí. „To jsou nové šatičky?“
„Ne, ty už mám dlouho. Ale poslední dobou je nenosila.“
„Jak se jmenuje?“
„Vanessa,“ prozradila Kristen.
Tak Vanessa, opakoval si Alex v duchu. Až bude později také
panenku chválit, bude to vypadat, že je mnohem všímavější otec.
„Tys ji tak pojmenovala?“
„Ne, tak už se jmenovala. Pomůžeš mi nasadit jí boty? Vůbec mi
to nejde.“
Alex sledoval, jak dcera podala Katie panenku a ta začala zápolit
s měkkými plastovými botkami. Ze své zkušenosti věděl, že to je
24
těžší, než se zdá. Malá holčička neměla šanci je nasadit. Sám s tím
měl co dělat, ale Katie se to nějak docela snadno podařilo. Podala
panenku Kristen a zeptala se: „Dobrý?“
„Super,“ pochválila ji Kristen. „Myslíš, že jí mám oblíknout
i kabát?“
„Venku není zas tak chladno.“
„Já vím. Ale Vanessa někdy nastydne. Myslím, že kabát
potřebuje.“ Kristenina hlava zmizela za pultem a za chvíli zase
vykoukla. „Který? Modrý nebo fialový?“
Katie si položila prst na rty a zatvářila se vážně. „Já bych řekla, že
fialový.“
Kristen přikývla. „Taky myslím. Díky.“
Katie se usmála, otočila se a Alex zaměřil pozornost zase
k policím, aby si nevšimla, že na ni civí. Posunul sklenice s hořčicí
a nakládanou zeleninou dopředu. Koutkem oka pozoroval, že Katie
popadla malý nákupní košík a vydala se do jiné uličky.
Alex zamířil zpátky k pokladně. Když ho uviděla, přátelsky jí
zamával. „Dobrý den,“ pozdravil.
„Dobrý den.“ Snažila se zastrčit si vlasy za ucho, ale pramen byl
moc krátký a nedržel tam. „Potřebuju jen pár věcí.“
„Řekněte, kdybyste nemohla něco najít. Občas se zboží
přemístí.“
Katie přikývla a šla dál. Když se Alex vrátil k pokladně, vrhl
pohled na monitor. Josh rybařil stále na stejném místě a k přístavišti
pomalu připlouvala nějaká loď.
„Co na to říkáš, tati?“ Kristen ho zatahala za nohavici a
ukazovala mu panenku.
„No páni! Ta je nádherná.“ Alex si sedl na bobek vedle dcery.
„Moc se mi líbí ten kabátek. Vanessa občas nastydne, viď?“
„Jo,“ přitakala Kristen. „Ale říkala mi, že chce jít na houpačku,
tak se asi bude muset převlíknout.“
„To je dobrý nápad,“ ocenil Alex. „Třeba můžeme jít potom
všichni do parku. Jestli se chceš taky houpat?“
„Já nechci na houpačku. Jen Vanessa. A stejně je to jen jako,
tati.“

25
 „No jo, to je fakt,“ uznal Alex a vstal. Škrtni si výlet do parku,
pomyslel si v duchu.
Kristen, ztracená ve svém světě, začala panenku svlékat. Alex
zkontroloval Joshe na monitoru, právě když do obchodu vešel
mladík pouze v barevných kraťasech. Podával mu svitek bankovek.
„Za čerpadlo u přístaviště,“ oznámil a hned zase odběhl. Alex
namarkoval částku a vynuloval stojan, když k pultu přistoupila Katie.
Stejný nákup jako vždycky, plus krém na opalování. Když se zadívala
přes pult na Kristen, všiml si Alex měňavé barvy jejích očí.
„Našla jste všechno, co potřebujete?“
„Ano, děkuji.“
Začal nákup skládat do tašky. „Od Dickense mám moc rád
Nadějné vyhlídky,“ spustil. Snažil se o přátelský tón. „Co vy?“
Místo odpovědi se zatvářila vylekaně, že si zapamatoval, co
minule říkala.
„Příběh dvou měst,“ odpověděla tiše.
„Ten mám také rád. Ale je smutný.“
„Ano,“ přitakala. „Proto se mi líbí.“
Protože věděl, že jde pěšky, uložil jí nákup do dvou tašek.
„Napadá mi, že když už jste se seznámila s mojí dcerou, měl bych se
taky představit. Alex, Alex Wheatley.“
„Ona se jmenuje slečna Katie,“ zacvrlikala za ním Kristen. „Už
jsem ti to říkala, vzpomínáš si?“ Alex se ohlédl. Když se zase podíval
na Katie, usmívala se a podávala mu peníze.
„Jen Katie,“ doplnila.
„Těší mě, Katie.“ Stiskl tlačítko a pokladna se s cinknutím
otevřela. „Bydlíte zřejmě někde poblíž?“
K odpovědi se nedostala. Alex vzhlédl a všiml si, jak vyděšeně
třeští oči. Otočil se a uviděl, co zahlédla na monitoru za ním: Josh
spadl do vody, oblečený, v panice kolem sebe plácal rukama. Alexovi
se stáhlo hrdlo, instinktivně vyrazil zpoza pultu a rozběhl se k
zadnímu skladu. Vběhl dovnitř, převrátil bednu s papírovými
kapesníky, které se rozletěly kolem, ale to ho nezastavilo.
Rozrazil zadní dveře, v návalu adrenalinu přeskočil řadu keřů, aby
si zkrátil cestu k molu. Na prkenný můstek skočil plnou rychlostí.

26
Když se Alex vrhal do vody, viděl, jak se Josh ve vodě zalyká a plácá
kolem sebe rukama.
Srdce mu bušilo jak o závod, proplachtil vzduchem a prorazil
vodní hladinu několik desítek centimetrů od syna. Voda tady nebyla
hluboká, tak metr osmdesát, a když dopadl do měkkého bahýnka na
dně, probořil se až po holeně. S námahou se dostal na hladinu, cítil
napětí v pažích, když sahal po Joshovi.
„Mám tě!“ křičel. „Mám tě!“
Ale Josh se zmítal a kašlal, nemohl popadnout dech a Alex měl
co dělat, aby ho uklidnil a dotáhl ho na mělčinu. Potom ho s
obrovskou námahou odnesl na písečný břeh a zběsile přemýšlel, co
je potřeba udělat: dýchání z úst do úst, masáž srdce, vypumpovat
žaludek. Pokusil se Joshe uložit na záda, ale chlapec se bránil. Stále
kašlal a třásl se a Alex, třebaže byl pořád vyplašený, naštěstí zachoval
ducha-přítomnost. Došlo mu, že syn bude pravděpodobně v
pořádku.
Netušil, jak dlouho to trvalo, nejspíš jen několik vteřin, ale
připadalo mu jako věčnost, než Josh konečně začal vykašlávat vodu
a poprvé se dokázal nadechnout. Zprudka zalapal po dechu a znovu
se rozkašlal, potom ještě několikrát, ale už to znělo jen jako od-
kašlávání. Josh se několikrát zhluboka nadechl a až v tu chvíli si
zřejmě uvědomil, co se stalo.
Natáhl se k otci a Alex ho pevně sevřel do náručí. Josh se
rozplakal, ramena se mu otřásala a Alexovi se dělalo špatně při
pomyšlení, co se mohlo stát. Co kdyby se bývala Katie nepodívala na
obrazovku? Co kdyby si toho všimli až třeba za minutu? Z odpovědí
na tyto otázky se třásl stejně jako Josh.
Za chvíli se synův pláč pomalu ztišil a chlapec promluvil poprvé
od okamžiku, kdy ho otec vytáhl z vody.
„Mrzí mě to, tati,“ vzlykal.
„Mě taky,“ zašeptal Alex a pořád ho k sobě tiskl, jako kdyby se
obával, že když ho pustí, čas by se rozběhl pozpátku, ale tentokrát by
to dopadlo jinak.
Když konečně syna pustil, uvědomil si, že bezděky hledí na
hlouček lidí stojící za obchodem. Mezi nimi Roger a také hosté, kteří
u něj právě svačili. Další dva zákazníci, kteří nejspíš právě přijeli,
27
natahovali zvědavě krk. A také tam samozřejmě stála Kristen. A Alex
si hned připadal jako špatný otec, protože viděl, že jeho holčička
pláče, bojí se a také ho potřebuje, i když ji v náručí držela Katie.

Až když se oba převlékli do suchého oblečení, mohl si Alex dát

dohromady, jak se to celé seběhlo. Roger nachystal oběma dětem
hamburgery a hranolky a všichni se posadili u stolu v občerstvení,
i když žádnému z nich se do jídla vlastně ani nechtělo.
„Vlasec se mi namotal do té lodi, co odplouvala od mola, a já
jsem nechtěl přijít o prut. Myslel jsem, že se vlasec hnedka přetrhne,
jenže mě strhnul do řeky a já se nalokal vody. Potom jsem nemohl
dýchat a připadalo mi, jako kdyby mě něco stahovalo dolů.“ Josh se
odmlčel. „Myslím, že jsem prut v řece upustil.“
Kristen seděla vedle bratra, oči měla ještě červené a oteklé.
Poprosila Katie, aby s ní chvilku zůstala, a Katie u ní seděla a držela
ji za ruku.
„To nevadí. Za chvíli se tam podívám, a když ho nenajdu,
koupím ti nový. Příště ho ale musíš pustit, ano?“
Josh popotáhl a přikývl. „Je mi to líto,“ zamumlal.
„Byla to nešťastná náhoda,“ uklidňoval ho Alex.
„Ale ty mě teď nepustíš na ryby.“
Mám snad znova riskovat, že se ti něco stane? napadlo Alexe.
Ani náhodou. „Ještě si o tom promluvíme,“ odpověděl místo toho.
„A když slíbím, že příště ten prut pustím?“
„Jak jsem řekl, promluvíme si o tom později. Co kdybys teď radši
něco snědl?“
„Nemám hlad.“
„Já vím, jenže právě je čas oběda a ty musíš jíst.“
Josh si vzal jeden hranolek, ukousl si a mechanicky žvýkal.
Kristen udělala totéž. U stolu téměř pokaždé bratra napodobovala.
Joshe to pěkně vytáčelo, ale teď právě zřejmě neměl sílu protestovat.
Alex se obrátil ke Katie. Polkl a v tu ránu znervózněl. „Můžu
s vámi chviličku mluvit?“
Katie vstala od stolu a Alex ji odvedl kousek stranou. Když byli
dostatečně daleko, aby ho děti neslyšely, odkašlal si. „Chtěl bych vám
poděkovat.“
28
 „Nemáte zač,“ namítla.
„Ale ano,“ trval na svém. „Kdybyste se nepodívala na obrazovku,
nevěděl bych, co se děje. A možná bych ho nevylovil včas.“ Odmlčel
se. „A taky vám děkuju, že jste se postarala o Kristen. Je roztomilá,
ale hodně citlivá. Jsem moc rád, že jste ji nenechala samotnou.
I potom, co jsme se šli s Joshem převléknout.“
„To by udělal každý,“ bránila se Katie. V nastalém mlčení si
zřejmě uvědomila, jak blízko u sebe stojí, a o půl kroku ustoupila.
„Už bych ale vážně měla jít.“
„Počkejte,“ zarazil ji Alex a zamířil k chladicím boxům v zadní
části obchodu. „Pijete víno?“
Katie potřásla hlavou. „Občas, ale…“
Než dokončila větu, Alex otevřel skříň a vytáhl láhev chardonnay.
„Prosím, vezměte si ji,“ požádal. „Je to moc dobré víno. Je mi
jasné, že tady byste kvalitní víno nečekala, ale když jsem byl v
armádě, jeden kamarád mě zaučil. Je něco jako expert amatér a právě
on vybírá, jaké víno mám nakupovat. Bude vám určitě chutnat.“
„Opravdu to není nutné.“
„To je to nejmenší.“ Usmál se na ni. „Berte to jako poděkování.“
Poprvé od té doby, co se seznámili, vydržela jeho pohled. „Tak
dobře,“ souhlasila konečně.
Vzala si nákup a odešla. Alex se vrátil ke stolu. Kristen a Josh po
dalším přemlouvání snědli oběd a Alex mezitím zašel k vodě pro
prut. Když se vrátil, Joyce už na sebe oblékala zástěru, a tak mohl
vzít děti na výlet na kolech. Potom zajeli do Wilmingtonu, zašli do
kina a dali si pizzu, což u dětí spolehlivě zabírá. Slunce už málem
zapadlo, když se řádně unavení vrátili domů. Děti se osprchovaly a
oblékly si pyžama. Alex asi hodinu ležel s nimi v posteli a četl jim
pohádky, než konečně zhasl světla.
V obývacím pokoji si potom pustil televizi a chvíli přepínal
stanice, ale neměl náladu. Místo toho znovu myslel na Joshe, a i když
věděl, že syn je v bezpečí ve svém pokoji, cítil stejné obavy jako
předtím a stejný pocit selhání. Dělal, co mohl, a své děti miloval víc
než kdokoli jiný, ale stejně se nemohl zbavit pocitu, že to nestačí.
Později, když Kristen a Josh dávno spali, zašel do kuchyně a
z ledničky si vzal pivo. Seděl na gauči a pomalu upíjel.
29
 V duchu si přehrával celý den, ale tentokrát myslel na dceru a na
to, jak se tiskla ke Katie.
Něco podobného viděl naposledy, ještě když byla Carly naživu.

30
 4

D uben ustoupil květnu a dny míjely. V restauraci bylo stále

rušněji a skrýš v plechovce od kávy se uspokojivě plnila. Katie
už neděsilo pomyšlení, že nebude mít z čeho žít, kdyby musela
opustit svůj současný domov.
I poté, co zaplatila nájem a služby a nakoupila jídlo, poprvé po
letech jí zbývaly peníze. Ne mnoho, ale stačilo to, aby se cítila
klidněji. V pátek ráno se zastavila v second handu. Trvalo jí téměř
celé dopoledne, než se probrala vším oblečením, ale nakonec si
koupila dva páry bot, několikerý kalhoty, kraťasy, tři moderní trička a
pár halenek, převážně značkových a skoro nových. Byla překvapená,
že leckteré ženy mají tolik hezkého oblečení, že ho mohou rozdávat,
byť by za ně v obchodním domě zaplatily jmění.
Když se vrátila domů, Jo právě věšela na zeď chatky zvonkohru.
Od prvního setkání se moc nebavily. Jo zřejmě měla hodně práce, ať
už dělala cokoli, a Katie si brala směn, kolik mohla. Večer si všímala,
že se u Jo svítí, ale bylo moc pozdě, aby se u ní zastavila, a minulý
víkend tady Jo nebyla.
„Dlouho jsme se neviděly,“ zavolala Jo a zamávala jí.
Rozezvučela zvonkohru a prošla mezi chatkami.
Katie vystoupala na verandu a postavila tašky na zem. „Kde jsi
byla?“
Jo pokrčila rameny. „Však víš, jak to chodí. Pozdě večer přijdeš,
brzy ráno odejdeš, pořád dokola. Polovinu času mi připadá, že mě to
vláčí sem a tam.“ Došla k houpacímu křeslu. „Můžu? Potřebuju si
trochu oddychnout. Celé dopoledne jsem uklízela a zrovna jsem
pověsila tyhle zvonečky. Líbí se mi ten zvuk.“
„Jen se posaď,“ pozvala ji Katie.
Jo se usadila a protáhla se v ramenou, aby ulevila namoženým
zádům. „Trošku ses opálila,“ všimla si. „Bylas na pláži?“

31
 „To ne,“ odpověděla Katie. Odstrčila jednu tašku, aby si udělala
místo pro nohy. „Vzala jsem v minulých týdnech nějaké denní směny
navíc a obsluhovala jsem venku na terase.“
„Slunce, voda… co tam ještě je? U Ivana to je jak na
prázdninách!“
Katie se zasmála. „To úplně ne. Ale co ty?“
„Žádné sluníčko, žádná zábava.“ Kývla hlavou k taškám. „Chtěla
jsem se dneska ráno zastavit na kafe, ale už jsi byla pryč.“
„Šla jsem nakupovat.“
„Koukám. Objevilas něco hezkého?“
„Vlastně ano,“ přiznala Katie.
„No tak tu neseď a ukaž, co jsi koupila.“
„Myslíš to vážně?“
Jo se zasmála. „Bydlím v chatce na konci štěrkové cesty
uprostřed pustiny a celé dopoledne jsem drbala skříně. Co jiného mi
může udělat radost?“
Katie vytáhla džíny a podala jí je. Jo si je vzala a důkladně je
prohlížela. „Páni! Tyhle jsi nejspíš koupila v secondhandu u Anny.
Tam to miluju.“
„Jak to víš?“
„Protože v jiném obchodě tady široko daleko tak hezké věci
neprodávají. Tohle je od někoho ze skříně. Ze skříně bohaté ženské.
Jsou jako nové.“ Položila je na kolena a přejela prstem po švech
u kapes. „Vypadají skvěle. Tenhle styl se mi líbí.“ Zadívala se na
tašku. „Cos ještě pořídila?“
Katie jí podávala jeden kus oblečení za druhým a poslouchala, jak
se Jo nad každým rozplývá. Když byla taška prázdná, Jo si
povzdechla. „Tak jo, je to jisté, závidím ti. A nech mě hádat, nic
podobného už v obchodě nemají, že ne?“
Katie pokrčila rameny a připadala si hloupě. „Promiň, byla jsem
tam dost dlouho.“
„No, dobře jsi udělala. Tohle jsou vážně poklady.“
Katie pokývla hlavou směrem k sousedčinu domku. „Jak jsi
daleko? Už jsi začala malovat?“
„Ještě ne.“
„Máš hodně práce?“
32
 Jo se zašklebila. „Upřímně řečeno, když jsem vybalila a uklidila
od sklepa až po půdu, došla mi energie. Štěstí že jsme kamarádky,
aspoň můžu zajít k tobě, kde je to barevné a veselé.“
„Jsi kdykoli vítána.“
„Díky. Vážím si toho. Ale zloduch pan Benson se chystá mi zítra
doručit plechovky s barvami. Proto jsem vlastně tady. Děsí mě
pouhá představa, že celý víkend strávím pocákaná barvou.“
„Není to tak strašné. Jde to rychle.“
„Tak se podívej na tyhle ruce!“ zvolala Jo a zvedla dlaně. „Ty byly
stvořeny k tomu, aby hladily hezké chlapy. A měly by je zdobit
pěstěné nehty a prsteny s diamanty. Nemají se co ohánět válečkem
a ničit se manuální prací.“
Katie se zahihňala. „Chceš, abych ti s tím pomohla?“
„V žádném případě. Jsem sice odborník v odkládání práce, ale
nerada bych, aby sis myslela, že jsem navíc i neschopná. Ve
skutečnosti jsem totiž moc dobrá v tom, co dělám.“ Ze stromu
vylétlo hejno špačků; jejich náhlý pohyb zazněl jako hudba. Houpací
křesla na podlaze zavrzala.
„A co vlastně děláš?“ zeptala se Katie.
„Jsem něco jako psychoterapeutka.“
„Na střední škole?“
„Ne,“ zavrtěla Jo hlavou. „Spíš taková poradkyně pro chvíle
zármutku.“
„Aha,“ vydechla Katie a zarazila se. „Tomu moc nerozumím.“
Jo pokrčila rameny. „Setkávám se s lidmi a snažím se jim
pomáhat. Obvykle tehdy, když jim umře někdo blízký.“ Odmlčela se
a poté pokračovala tišším hlasem. „Lidé reagují hodně různě a na
mně je, abych jim pomohla smířit se s tím, co se stalo. A
mimochodem, to slovo nenávidím, protože zatím jsem nepotkala
někoho, kdo se chce smířit; jenže přesně tohle se ode mne čeká.
Protože nakonec bez ohledu na to, jak je to těžké, smíření pomáhá
lidem žít dál. Ale někdy…“ Ztichla. Bylo slyšet, jak seškrabuje
kousek odloupnutého nátěru z křesla. „Někdy, když s někým
mluvím, objeví se ještě jiný problém. S tím jsem se potýkala
nedávno. Protože občas lidé potřebují pomoc i v jiných
záležitostech.“
33
 „To asi je dost záslužná práce.“
„Ano. I když je to náročné.“ Otočila se ke Katie. „A co ty?“
„Však víš, že pracuju U Ivana.“
„Jenže nic jiného jsi mi o sobě neprozradila.“
„Není ani co,“ namítla Katie v naději, že odvede řeč jinam.
„Jasně že je. Každý má nějaký příběh.“ Jo se odmlčela.
„Například, co tě doopravdy přivedlo do Southportu?“
„Už jsem ti to říkala. Chtěla jsem začít znova.“
Jo jako by hleděla skrz ni, když přemýšlela o její odpovědi. „No
dobrá,“ pronesla nakonec nenuceně. „Máš pravdu. Nic mi do toho
není.“
„To jsem neřekla…“
„Ale ano. Jen jsi byla zdvořilá. A já to beru, protože máš pravdu;
nic mi do toho není. Jenže když říkáš, žes chtěla začít znova, nedá mi
to, abych se nezajímala proč. Nebo spíš co se ti vlastně stalo.“
Katie cítila, jak jí tuhnou ramena. Jo to vycítila a pokračovala.
„Víš co?“ navrhla jemně. „Zapomeň, že jsem se vůbec na něco
ptala. Jenom si pamatuj, že kdyby sis někdy chtěla promluvit, jsem ti
k dispozici. Umím naslouchat. A přátelům zvlášť. A věř tomu nebo
ne, občas pomůže, když se člověk vypovídá.“
„Co když o tom mluvit nemůžu?“ bezděčně zašeptala Katie.
„Tak co bys řekla na tohle? Zapomeň, že jsem psychoterapeutka.
Prostě jsme přítelkyně a přátelé můžou mluvit o čemkoli. Jako třeba
kde ses narodila nebo co ti dělalo radost v dětství.“
„A je to důležité?“
„Není. A to je právě ono. Nemusíš říct vůbec nic, co nechceš.“
Katie si rovnala její slova v hlavě a pak přimhouřila oči. „Jsi ve
své práci dobrá, že?“
„Snažím se,“ připustila Jo.
Katie propletla prsty rukou v klíně. „Dobrá. Narodila jsem se
v Altooně.“
Jo se opřela v houpacím křesle. „Tam jsem nikdy nebyla. Je to
hezké město?“
„Jedno z těch tradičních měst při železnici,“ začala vyprávět
Katie, „znáš to. Žije tam spousta slušných pracovitých lidí, kteří se
prostě snaží o lepší život. Zvlášť na podzim tam bývalo pěkně, když
34
listí na stromech měnilo barvu. Myslela jsem si, že na světě neexistuje
hezčí místo.“ Sklopila oči, napůl ztracená ve vzpomínkách. „Mívala
jsem tam kamarádku Emily; pokládaly jsme spolu mince na koleje.
Když projel vlak, běhaly jsme kolem a hledaly je, a když jsme
nějakou našly, žasly jsme, jak se ražba úplně vyhladila. Občas ještě
mince žhnuly. Vzpomínám si, že jsem si jednou málem spálila prsty.
Když se ohlédnu na svoje dětství, napadají mě převážně takové
drobnosti.“
Katie pokrčila rameny, ale Jo mlčela, jen aby Katie pokračovala.
„Taky jsem tam chodila do školy. Celou dobu. Odmaturovala
jsem, ale pak, nevím… asi jsem byla unavená… vším, chápeš? Život
na malém městě, kde je každý víkend stejný. Stejní lidé chodí na
stejné večírky, stejní kluci pořád popíjejí pivo na korbách aut. Chtěla
jsem něco víc, jenže vysoká mi nevyšla a nakonec jsem skončila v
Atlantic City. Nějakou dobu jsem tam pracovala, trochu cestovala a
teď po letech jsem tady.“
„V jiném malém městě, kde všechno zůstává pořád stejné.“
Katie zavrtěla hlavou. „Tady je to jiné. Mám pocit…“
Zaváhala a Jo za ni myšlenku dokončila.
„Bezpečí?“
Katie na ni vyděšeně pohlédla. Jo se zatvářila zmateně. „Není tak
těžké to uhodnout. Jak jsi říkala, chceš začít odznova. A co je lepšího
pro nový začátek než takovéhle místo? Kde se nikdy nic neděje?“
Odmlčela se. „No, není to úplně pravda. Slyšela jsem o nějakém
malém pozdvižení před pár týdny. Zrovna ses prý zastavila
v obchodě.“
„Ty o tom víš?“
„Tohle je malé město. Není možné, aby se člověk něco
nedoslechl. Co se vlastně stalo?“
„Byla to hrůza. Povídala jsem si s Alexem a najednou vidím, co
se děje na obrazovce. Musel si všimnout mého výrazu, protože
okamžitě vyrazil. Proletěl obchodem jako blesk a vtom se na
monitor podívala i Kristen a vyděsila se. Popadla jsem ji a běžely
jsme za ním. Když jsme se konečně dostaly ven, Alex už vynášel
Joshe z vody. Jsem ráda, že se mu nic nestalo.“

35
 „To já taky,“ přitakala Jo. „Co si myslíš o Kristen? Není prostě
sladká?“
„Říká mi slečna Katie.“
„Já tu holčičku miluju,“ cvrlikala Jo a přitáhla si kolena pod
bradu. „A nepřekvapuje mě, že vy dvě spolu dobře vycházíte. Nebo
že se k tobě přitulí, když má strach.“
„Proč to říkáš?“
„Protože ona je takový vnímavý drobeček. Pozná, že máš dobré
srdce.“
Katie se zatvářila pochybovačně. „Třeba se jen bála o bratra,
a když její táta odběhl, nikdo jiný tam nebyl.“
„Jen se nepodceňuj. Jak jsem řekla, je vnímavá.“ Jo se nedala. „A
co Alex? Myslím potom?“
„Pořád byl celý rozklepaný, ale jinak se zdál v pořádku.“
„Mluvila jsi s ním od té doby?“
Katie vyhýbavě pokrčila rameny. „Ani ne. Je vždycky milý, když
přijdu do obchodu, a má na skladě, co potřebuju, ale to je tak
všechno.“
„Tohle Alex umí,“ pravila Jo přesvědčeně.
„Zdá se, že ho dobře znáš.“
Jo se zhoupla v křesle. „Myslím, že ano.“
Katie čekala, co bude následovat, ale Jo mlčela.
„Chceš o tom mluvit?“ zeptala se Katie nevinně. „Protože občas
pomůže, když se člověk vypovídá, obzvlášť před kamarádkou.“
Jo zajiskřilo v očích. „Víš, vždycky jsem tě podezírala, že jsi
mazanější, než dáváš najevo. Takhle mi vrátit vlastní slova. Měla by
ses stydět.“
Katie se usmála, ale mlčela, zrovna jako Jo předtím. A překvapivě
to zabíralo.
„Nevím, kolik bych toho měla prozradit,“ pokračovala Jo, „ale
jedno ti říct můžu. Je to hodný chlap. U něj se můžeš spolehnout, že
se zachová správně. Poznáš to i z toho, jak moc má rád své děti.“
Katie na okamžik stiskla rty. „Vy dva jste se nějak znali?“
Zdálo se, že Jo pečlivě volí slova. „Ano, ale asi ne tak, jak si
myslíš. A aby bylo jasno. Je to už dávno a každý šel svou cestou.“

36
 Katie sice její odpověď úplně nechápala, ale nechtěla dál naléhat.
„Jaký je mimochodem jeho příběh? Myslím, že je rozvedený, ne?“
„Zeptej se ho.“
„Já? Proč bych se ho měla ptát?“
„Protože ses zeptala mě,“ podotkla Jo a pozvedla obočí. „Což
pochopitelně znamená, že se o něj zajímáš.“
„Nezajímám.“
„Tak proč se na něj vyptáváš?“
Katie se zamračila. „Na kamarádku jsi tak trošku manipulátorka,
ne?“
Jo pokrčila rameny. „Jen říkám lidem, co už vědí, ale bojí se to
sami sobě přiznat.“
Katie se zamyslela. „Jen aby bylo jasno, právě beru zpět nabídku,
že ti pomůžu vymalovat domek.“
„Už jsi to slíbila.“
„Já vím, ale beru to zpět.“
Jo se zasmála. „Tak dobře. Co budeš dělat dneska večer?“
„Musím jít za chvilku do práce. Vlastně bych se měla začít
chystat.“
„A co zítra večer? Taky pracuješ?“
„Ne, o víkendu mám volno.“
„Tak co kdybych donesla víno? Sama ho určitě budu potřebovat
a rozhodně nemíním inhalovat výpary z barev déle, než musím. Jsi
pro?“
„Vlastně mi to přijde bezva.“
„Tak fajn.“ Jo se zvedla z křesla. „Máme rande.“

37
 5

S obotní ráno provázela jasná obloha, ale brzy se přihnaly mraky.

Šedivá těžká oblaka se honila v stále sílícím větru. Teplota prudce
klesla, a tak si Katie na odchodu musela obléknout mikinu. Obchod
byl asi tři kilometry odsud, což představovalo tak půlhodinku chůze
normálním tempem, a Katie bylo jasné, že jestli se chce bouřce
vyhnout, bude si muset pospíšit.
Na hlavní silnici došla, právě když zahřmělo. Přidala do kroku
a měla pocit, že vzduch houstne. Kolem rychle projelo nákladní auto
a zvedlo za sebou oblak prachu a Katie přešla na písčitý dělicí pás.
Ve vzduchu se vznášela slaná vůně oceánu. Nad hlavou jí v poryvech
vzduchu poletovalo červenoocasé káně a zkoušelo sílu větru.
Pravidelný rytmus kroků ji ukolébal a Katie se naráz přistihla, že
přemýšlí o rozhovoru s Jo. Ne o tom, co jí vyprávěla sama, ale o
tom, co říkala o Alexovi. Jo nejspíš nevěděla, o čem mluví. Zatímco
Katie se prostě snažila vést rozhovor, Jo její slova překroutila. Dejme
tomu, že Alex je hodný chlap a Kristen je zlatíčko, ale Katie se o něj
nezajímala. Vždyť ho sotva znala. Od té doby, co Josh spadl do řeky,
spolu prohodili sotva pár slov a nějaký vztah byl to poslední, oč
stála.
Proč má tedy pocit, že se je Jo snaží dát dohromady?
Nebyla si jistá, a upřímně řečeno na tom nezáleželo. Byla ráda, že
se Jo večer ukáže. Prostě je to kamarádka; jen si spolu dají trochu
vína… nic zvláštního. Vždyť to jiní lidé dělají pořád. Svraštila obočí.
Dobře, možná ne úplně pořád, ale většinou, kdykoli mají chuť, a to
byl asi rozdíl mezi ní a těmi druhými. Jak je to dlouho, co naposled
dělala něco normálního?
Snad od dětství, přiznala si. Od těch dnů, kdy pokládala mince na
koleje. Nebyla však k Jo úplně upřímná. Neprozradila jí, že často
chodila k trati, aby unikla dohadování rodičů, jejich vzájemnému
zuřivému osočování. Neřekla, že se mnohdy ocitala vprostřed jejich

38
hádky, a že když jí bylo dvanáct, trefilo ji skleněné těžítko, jež otec
hodil po matce. Z rány na hlavě jí celé hodiny crčela krev, ale ani
otec, ani matka se neměli k tomu, aby ji vzali do nemocnice. Neřekla
jí, že otec býval zlý, když se opil, nebo že si domů raději nezvala
kamarádky, ani Emily. Ani to, že jí vysoká nevyšla, protože rodiče
usoudili, že to je plýtvání časem i penězi. A že ji vyhodili z domu,
sotva od-maturovala.
Možná tohle všechno měla Jo povědět. Nebo taky ne. Nebylo to
zas tak důležité. Co na tom, že neměla právě nejhezčí dětství? Ano,
rodiče byli alkoholici, často nezaměstnaní, ale kromě toho těžítka jí
nikdy neublížili. Pravda, nedostala auto ani jí neuspořádali naro-
zeninové oslavy, ale nechodila spát o hladu a na podzim, ať už byla
situace jakkoli těžká, vždycky dostala nové oblečení do školy. Její
otec možná nebyl ideální, ale nikdy se v noci nevkrádal do jejího
pokoje a neprováděl ty hrozné věci, o nichž slýchala od kamarádek.
V osmnácti si neodnášela z domova žádné šrámy. Cítila snad tro-
chu zklamání kvůli vysoké škole a nervozitu, že se musí sama o sebe
postarat, ale žádnou nenapravitelnou újmu nepociťovala. A zvládala
to. V Atlantic City nebylo všechno špatné. Potkala několik hodných
kluků a určitě by si vzpomněla na pár večerů, kdy se až do rána
smála a dobře se bavila s kolegy z práce.
Ne, dětství ji určitě nijak nepoznamenalo a ani nemělo co dělat
s tím pravým důvodem, proč se ocitla v Southportu. A i když Jo jí
byla v tomhle městě nejblíž, stejně o ní vůbec nic nevěděla. Nikdo
nic nevěděl.

***

„Ahoj, slečno Katie,“ vypískla od svého stolku Kristen. Dneska si

nehrála s panenkami. Místo toho se skláněla nad omalovánkami
a pastelkami vymalovávala jednorožce a duhu.
„Ahoj Kristen, jak se máš?“
„Mám se dobře.“ Vzhlédla a zeptala se: „Proč vždycky přijdete
pěšky?“
Katie se zarazila, potom obešla pult a sedla si vedle Kristen na
bobek. „Protože nemám auto.“

39
 „A proč?“
Protože nemám řidičský průkaz, odpověděla v duchu Katie.
A i kdybych ho měla, auto bych si nemohla dovolit. „Něco ti povím. Budu o
autě přemýšlet, souhlasíš?“
„Tak dobře,“ přitakala Kristen. Zvedla omalovánky. „Jak se vám
líbí ten obrázek?“
„Moc hezký. Jsi šikovná.“
„Děkuju. Až ho dodělám, dám vám ho.“
„To nemusíš.“
„Já vím,“ odpověděla dívenka s okouzlující sebejistotou. „Ale
chci. Můžete si ho dát na ledničku.“
Katie se usmála a vstala. „Přesně to mě napadlo.“
„Potřebujete pomoct s nákupem?“
„Myslím, že to zvládnu sama. Aspoň stihneš domalovat ten
obrázek.“
„Tak jo,“ souhlasila Kristen.
Katie se natáhla po košíku a všimla si Alexe. Zamával na ni. Sice
to nedávalo moc smysl, ale Katie měla pocit, že ho vidí poprvé.
Možná měl šedivé vlasy, ale kolem očí jen pouhých pár vrásek.
Vlastně mu spíš dodávaly životní sílu, než aby ji ubíraly. Trup se mu
od ramen k pasu zužoval a Katie hned věděla, že patří k lidem, kteří
nejedí ani nepijí přes míru. „Dobrý den, Katie. Jak se vede?“
„Dobře. A vám?“
„Nestěžuju si.“ Zazubil se. „Jsem rád, že jste přišla. Chci vám
něco předvést.“ Ukázal na obrazovku za pokladnou a Katie uviděla
Joshe na molu s prutem v ruce.
„Dovolil jste mu zase rybařit?“
„Vidíte tu vestu?“
Katie se naklonila blíž a zamžourala. „Záchranná vesta.“
„Chvíli trvalo, než jsem objevil nějakou lehčí, méně objemnou.
Ale tahle je dokonalá. A stejně jsem neměl jinou možnost. Nemáte
ponětí, jak byl nešťastný, že nemůže na ryby. A kolikrát žebronil,
abych si to rozmyslel. Nemohl jsem to vydržet. A tohle mi přišlo
jako dobré řešení.“
„A nevadí mu vesta?“

40
 „Nové pravidlo zní: buď si vezmeš vestu, nebo nejdeš na ryby.
Ale myslím, že se s tím smířil.“
„A chytí vůbec něco?“
„Není to tak slavné, jak by si představoval, ale samozřejmě občas
něco chytí.“
„Jíte pak ty ryby?“
„Někdy.“ Alex přikývl. „Obvykle je ale hází zpátky. Je mu fuk, že
chytá stejnou rybu pořád dokola.“
„Jsem ráda, že jste to tak hezky vyřešil.“
„Lepšího otce by to asi napadlo dřív.“
Poprvé k němu vzhlédla. „Myslím, že jste úžasný otec.“
Jejich pohledy se na chvilku setkaly. Ucouvla. Alex vycítil, že je
nesvá, a raději začal něco hledat za pultem.
„Něco pro vás mám,“ ozval se a položil na pult balíček.
„Spolupracuju s jednou menší farmou, mají skleník a můžou
pěstovat, čemu se jinde nedaří. Včera mi dovezli nějakou čerstvou
zeleninu. Rajčata, okurky, různé druhy dýní. Třeba byste chtěla
ochutnat. Moje žena se dušovala, že je to snad to nejlepší, co kdy
jedla.“
„Vaše žena?“
Alex zavrtěl hlavou. „Omlouvám se. Občas se mi to stane.
Myslím tím svou bývalou ženu. Zemřela před několika lety.“
„To je mi líto,“ zašeptala Katie a v duchu si připomněla rozhovor
s Jo.
Jaký je jeho příběh?
Zeptej se ho, opáčila Jo.
Jo očividně věděla, že jeho manželka zemřela, ale nic neřekla.
Zvláštní.
Alex si nevšiml, že se jí myšlenky rozutekly. „Děkuju,“ odvětil
tlumeně. „Byla to báječná žena. Líbila by se vám.“ Na tváři se mu
zrcadlila bolest. „No v každém případě, na tu farmu přísahala,“
pokračoval konečně. „Je to ekofarma, sklízí se tam ručně. Jejich
výpěstky jsou obvykle pryč během několika hodin, ale dal jsem vám
pár kousků stranou, pro případ, že byste chtěla ochutnat.“ Usmál se.
„Mimochodem, vy jste vegetariánka, viďte? A vegetariáni to ocení.
Věřte mi.“
41
 Katie přimhouřila oči. „Proč myslíte, že jsem vegetariánka?“
„A nejste?“
„Ne.“
„Aha,“ vydechl a strčil ruce do kapes. „Moje chyba.“
„To nic, mě už obvinili i z horších věcí,“ uklidňovala ho Katie.
„To pochybuju.“
Tak nepochybujte, říkala si v duchu. Pak pokývla hlavou. „Tak
dobrá, vezmu si tu zeleninu. A děkuju.“

42
 6

K dyž Katie nakupovala, Alex něco kutil u pokladny a po očku ji

pozoroval. Přerovnával zboží na pultu, zkontroloval Joshe,
prohlížel si Kristeniny obrázky a zase rovnal zboží, prostě se ze
všech sil snažil, aby to vypadalo, že má hodně práce.
Za poslední týdny se změnila. Trochu se opálila a její pleť
svěžestí jen zářila. Také se už nechovala tak plaše a dnešek toho byl
jasným důkazem. Zem se pod nimi sice nezachvěla, když spolu
hovořili, ale byl to alespoň nějaký začátek.
Jenže začátek čeho?
Hned vycítil, že má potíže, a instinktivně jí chtěl pomoct. Samo-
zřejmě byla přitažlivá, navzdory nevhodnému účesu a nenápadnému
oděvu. Ale co ho doopravdy dojalo, byl způsob, jakým utěšovala
Kristen, když Josh spadl do vody. A ještě víc ho zasáhla dceřina
reakce. Natáhla se k ní jako dítě k matce.
Sevřelo se mu hrdlo. Stejně jako se jemu stýská po ženě, jeho
dětem chybí matka. Věděl, že se trápí, a snažil se jim to ze všech sil
vynahradit, ale až když uviděl Kristen s Katie, pochopil, že necítí
pouze smutek. A v jejich osamělosti se zrcadlila ta jeho.
Mrzelo ho, že si to neuvědomil dřív.
Katie pro něj byla spíš záhadou. Něco mu unikalo a hlodalo mu
to v mysli. Pozoroval ji a přemýšlel, co je doopravdy zač a co ji
přivedlo do Southportu.
Stála právě u jednoho chladicího boxu, což předtím ještě nikdy
neudělala, a prohlížela si zboží za sklem. Zamračila se, a zatímco
rozvažovala, co si koupí, Alex si všiml, že prsty pravé ruky krouží po
levém prsteníčku a pohrává si s neviditelným prstýnkem. To gesto
mu připomnělo cosi známého a přitom dávno zapomenutého.
Byl to zvyk, jakýsi tik, kterého si povšiml při práci u armádní
kriminálky. Občas ho pozoroval u žen, které měly tváře celé
potlučené a zohavené. Sedávaly proti němu a mimoděk se dotýkaly

43
svých prstýnků, jako by to byly okovy, jež je poutaly k manželům.
Obvykle popíraly, že by je manžel udeřil, a pokud výjimečně přiznaly
pravdu, trvaly na tom, že to nebyla jeho vina; samy ho prý
vyprovokovaly. Vyprávěly mu, že třeba spálily večeři, nestihly vyprat
nebo že manžel pil. Dokola přísahaly, že to bylo poprvé, a odmítaly
podat trestní oznámení, protože by svému manželovi zničily kariéru.
Každý věděl, že armáda trestá domácí násilí tvrdě.
Přesto se našly i takové, které chtěly trestní oznámení podat.
Tedy zpočátku. Začal psát hlášení a poslouchal jejich otázky. Proč je
papírování důležitější než zatčení? Proč je důležitější než uplatnění
zákona? Stejně sepsal zprávu, potom jim četl jejich vlastní slova
a požádal je, aby se podepsaly. A tehdy jejich jistota zmizela a on pod
odhodlanou maskou zahlédl vyplašenou tvář. Mnohdy k podpisu
nedošlo, a i ty, které svou výpověď podepsaly, si to nakonec
rozmyslely, když byl jejich manžel předveden k výslechu.
Vyšetřování těchto případů přesto pokračovalo, ale když manželka
odmítla svědčit, viník dostal zanedbatelný trest. Alex pochopil, že
skutečně se osvobodily pouze ty ženy, jež se nebály vznést žalobu.
Vždyť jejich život byl vězením, byť to většina z nich nechtěla
přiznat.
Hroznému osudu se dalo uniknout i jinak. Jenže za všechny ty
roky narazil pouze na jedinou, která to udělala. Při výslechu jako
obvykle zapírala a všechnu vinu vztáhla na sebe. Několik měsíců na
to se dozvěděl, že zmizela. Ne ke své rodině nebo přátelům; někam,
kde ji ani manžel nemohl najít. Ten tak zuřil, že se opil a napadl
vojenského policistu. Skončil ve vězení a Alex si vzpomněl, jak se
spokojeně zubil, když se to dozvěděl. A když si vzpomněl na tu
ženu, musel se pousmát. Skvělé řešení.
Když teď pozoroval Katie, jak si pohrává s pomyslným
prstýnkem, probudil se v něm instinkt vyšetřovatele. Manžel, říkal si
v duchu, to je ta záhada. Možná ještě je vdaná, nebo ani ne, ale Alex
si byl náhle téměř jistý, že Katie má prostě strach.

Právě když sahala pro krabici sucharů, nebe jako by explodovalo.

Zablesklo se a pár vteřin nato se ozval hrom, který se proměnil
v hlasitý, zuřivý rachot. Josh vrazil dovnitř těsně předtím, než se
44
rozpršelo, s rybářským náčiním a navijákem v rukou. Byl celý rudý
a oddechoval jak závodník, který právě proběhl cílem.
„Ahoj, tati.“
Alex vzhlédl. „Chytils něco?“
„Jen toho sumce. Jako pokaždý.“
„Uvidíme se za chvilku u oběda, jo?“
Josh zmizel vzadu ve skladu a Alex slyšel, jak dupe po schodech
nahoru.
Venku začalo hustě pršet a vítr hnal proudy deště do oken. Větve
se ohýbaly, jako by se ukláněly nějaké vyšší moci. Temnou oblohu
ozařovaly blesky, hrom duněl tak silně, až se okna otřásala. Alex si
všiml, jak sebou Katie na druhé straně obchodu trhla, v tváři měla
překvapení a strach. Alexe napadlo, jestli ji takhle kdysi vídal i její
manžel.
Dveře se otevřely a do obchodu vběhl nějaký muž, z něhož crčela
voda na starou dřevěnou podlahu. Setřásl proudy deště z rukávů,
pokývl Alexovi a nakonec zamířil k občerstvení.
Katie se otočila zpět k polici se slanými sušenkami. Neměli moc
velký výběr, jen Saltines a Ritz, jedině tyhle dvě značky se prodávaly
pravidelně. Katie sáhla po ritzech.
Do košíku potom naskládala to, co obvykle, a donesla ho k
pokladně. Když Alex domarkoval a naskládal zboží do tašky,
poklepal na sáček, který předtím položil na pult.
„Nezapomeňte na zeleninu.“
Katie vrhla pohled na cenu na pokladně. „Určitě jste ji také
namarkoval?“
„Samozřejmě.“
„Nezdá se mi, že by to bylo víc než normálně.“
„Dal jsem vám zaváděcí cenu.“
Katie se zamračila, přemýšlela, jestli mu má věřit, a nakonec
otevřela sáček. Vytáhla jedno rajče a přivoněla si.
„Pěkně voní.“
„Já jsem jich včera večer pár snědl. S troškou soli jsou výborná.
A okurky nepotřebují nic.“

45
 Katie přikývla, ale pohled stočila ke dveřím. Vítr na ně hnal déšť.
Dveře se pootevřely a voda vnikla dovnitř. Svět za sklem jako by byl
zamlžený.
Zákazníci otáleli v občerstvení. Alex zaslechl jejich mumlání, že
počkají, než bouřka přejde.
Katie se odvážně nadechla a popadla tašky.
„Slečno Katie!“ vykřikla Kristen téměř vyděšeně. Stála a mávala
vybarveným obrázkem. Už ho vytrhla z bloku. „Málem jste
zapomněla na obrázek!“
Katie si ho vzala a při pohledu na něj se jí tvář rozjasnila.
Vypadalo to, jako by na setinu vteřiny zapomněla na celý svět.
„Ten je nádherný,“ zašeptala. „Už se nemůžu dočkat, až si ho
doma vystavím.“
„Namaluju vám další, až zase přijdete.“
„To budu moc ráda,“ řekla Katie.
Kristen se celá rozzářená usadila zpátky ke stolku. Katie obrázek
opatrně stočila, aby ho nepomačkala, a zastrčila ho do tašky. Znovu
se zablesklo a v tu ránu zaduněl hrom. Déšť nepolevoval a
parkoviště se proměnilo v moře kaluží. Obloha byla temná jako
moře na severu.
„Nevíte, jak dlouho má bouřka trvat?“ zeptala se Katie.
„Slyšel jsem, že by mělo pršet skoro celý den,“ odpověděl Alex.
Katie hleděla ven. Přemýšlela, co má udělat, a pohrávala si
s pomyslným prstýnkem. Nastalo ticho a Kristen zatahala tatínka za
košili.
„Měl bys slečnu Katie odvézt domů,“ pobídla ho. „Nemá auto.
A prší hodně.“
Alex pohlédl na Katie; dobře věděl, že Kristen slyšela. „Chtěla
byste odvézt?“
Katie zavrtěla hlavou. „Ne, to je dobrý.“
„Ale co obrázek?“ namítla Kristen. „Co když se namočí?“
Katie hned neodpověděla, ale Alex vyšel zpoza pultu. „Tak
pojďte.“ Pokynul hlavou. „Není nutné, abyste zmokla. Auto je tady
vzadu.“
„Nechci vás obtěžovat…“

46
 „To nestojí za řeč.“ Sáhl do kapsy, vylovil klíče od auta a natáhl
se pro tašky. „Dovolíte?“ řekl a vzal je. „Kristen, zlatíčko, zaběhneš
nahoru a povíš Joshovi, že se vrátím za deset minut?“
„Jasně, tati,“ řekla Kristen.
„Rogere!“ zavolal Alex. „Mohl bys dohlídnout na obchod a
děti?“
„Samozřejmě,“ slíbil Roger a zamával.
Alex kývl hlavou směrem k zadnímu vchodu. „Můžeme?“
Jako o závod běželi k džípu, v rukách deštníky, které se
prohýbaly pod nárazy vichru a deště. Bouřka nepolevovala a při
každém zablesknutí se zdálo, jako by oblaka zamrkala. Konečně byli
v autě a Katie rukou otřela zamžené okno.
„Když jsem odcházela z domu, vůbec by mě nenapadlo, že se
počasí takhle zvrtne.“
„To se stává. Ve zprávách každou chvíli předpovídají průtrže
mračen, jenže když se pak přižene opravdu něco pořádného, lidi to
nečekají. Jednou to není tak strašné, jak meteorologové předpovídají,
tak remcáme. Jindy je to přesně naopak a my remcáme znovu. A
když je to přesně tak, jak předpověděli, tak máme znovu řeči.
Předpovědi počasí jsou kolikrát úplně zcestné. Nemůžeme tušit, že
tentokrát zrovna vyjdou. Lidi mají pořád důvod si stěžovat.“
„Jako ti v občerstvení?“
Alex se zazubil a přikývl. „Ale to jsou v podstatě hodní lidé.
Většinou tvrdě pracují a jsou upřímní a laskaví. Kdokoli z nich by mi
ochotně pohlídal obchod, kdybych je požádal, a vyúčtovali by
každičký halíř. Tady to tak chodí. Všichni dobře víme, že na malém
městě potřebujeme jeden druhého. Je to fajn. I když mi chvíli trvalo,
než jsem si na to zvyknul.“
„Vy nejste odsud?“
„Ne. Odsud pocházela moje žena. Já jsem ze Spokane. Vzpo-
mínám si, že když jsem tu byl poprvé, říkal jsem si, že bych
v takovém zapadákově nebydlel ani za nic. Je to malé jižanské město.
Nikoho tady nezajímá, co si myslí zbytek světa. Chvíli trvá, než si na
to zvyknete. Ale nakonec vám přiroste k srdci. A navíc mi to tu
pomáhá uvědomovat si, co je důležité.“
Katie se tiše zeptala: „A co je důležité?“
47
 Alex pokrčil rameny. „To je u každého jinak, nemyslíte? Pro mě
to jsou děti. Tady mají domov a po všem, čím si prošly, potřebují
pocit jistoty. Kristen musí mít místečko, kde si bude malovat a
převlékat panenky, a Josh zase rybářský revír. A oba musí vědět, že
jsem jim nablízku, když mě budou potřebovat. Tohle město a můj
obchod jim to poskytují. To je pro mě v tuhle chvíli důležité.“
Zmlkl a upadl trochu do rozpaků, že se tak rozpovídal.
„Mimochodem, kam vlastně přesně jedeme?“
„Jeďte pořád rovně. Potom odbočíte na takovou štěrkovou
cestu. Je to kousek za zatáčkou.“
„Vy myslíte tu cestu u lesíka?“
Katie přikývla.
„Ani jsem nevěděl, že někam vede.“ Svraštil čelo. „To je pěkný
kus cesty,“ podivil se. „Aspoň tři kilometry, ne?“
„Není to tak zlé,“ namítla.
„Možná za hezkého počasí. Ale dneska byste domů musela
nejspíš doplavat. Takhle daleko byste pěšky nedošla. A Kristenin
obrázek by byl úplně zničený.“
Všiml si, že se při zmínce o Kristen pousmála. Neřekla ale ani
slovo.
„Říkali mi, že pracujete U Ivana?“ snažil se zapříst hovor.
„Ano, od března.“
„Jak se vám tam líbí?“
„Je to fajn. Obyčejná práce, ale majitel se ke mně chová slušně.“
„Ivan?“
„Vy ho znáte?“
„Ivana zná každý. Věděla jste, že se na podzim převléká za
generála konfederační armády a pomáhá při rekonstrukci slavné
bitvy u Southportu? Jak tehdy Sherman nechal město vypálit? Je to
hlavně zábava, samozřejmě. Až na to, že se žádná bitva o Southport
během občanské války nekonala. Southport se tehdy ani nejmenoval
Southport, ale Smithville. A Sherman se k městu nikdy nedostal blíž
než na sto padesát kilometrů.“
„To myslíte vážně?“
„Nechápejte mě špatně. Ivana mám rád, je to hodný člověk
a restaurace k městu prostě patří. Kristen a Josh zbožňují jeho
48
kukuřičné kroketky, a kdykoli se zastavíme, Ivan nás srdečně vítá.
Jen si občas říkám, co ho to popadlo? Jeho rodina přišla v
padesátých letech z Ruska. První generace. Nikdo z té jeho obrovské
rodiny pravděpodobně o občanské válce nikdy neslyšel. Ovšem Ivan
mává celý víkend se šavlí v ruce a vydává rozkazy přímo uprostřed
silnice před radnicí.“
„Jak to, že jsem o tom ještě neslyšela?“
„Protože o tom tady lidi moc rádi nemluví. Je to takové…
potrhlé, víte? Dokonce i místní, tedy lidi, co ho mají opravdu rádi, se
tváří, jako by ho neviděli. Když zahlédnou Ivana v centru města, pro
jistotu se otočí zády a začnou se rozplývat třeba nad chryzantémami
před radnicí.“
Katie se zasmála poprvé od chvíle, kdy nastoupila do vozu.
„Nevím, jestli si neděláte legraci.“
„To je jedno. V říjnu uvidíte sama. Ale znova opakuju,
nechápejte mě špatně. Ivan je moc milý chlap a restaurace je úplný
zázrak. Když jdeme z pláže, skoro vždycky se tam zastavíme. Až
příště přijdeme, doufám, že nás obsloužíte vy.“
Zaváhala. „Tak dobře.“
„Má vás ráda,“ prohlásil najednou. „Myslím tím Kristen.“
„Já ji taky. Je to bystrá holka, opravdová osobnost.“
„Řeknu jí to. A děkuju.“
„Kolik jí je?“
„Pět. Nevím, jak to budu zvládat, až začne na podzim chodit do
školy. V obchodě to strašně ztichne.“
„Bude se vám stýskat,“ pochopila Katie.
Alex přikývl. „Moc. Vím, že se jí ve škole bude líbit, ale jsem rád,
když je se mnou.“
Vyprávěl a déšť dál bušil do oken. Obloha se střídavě rozsvěcela
a tmavla jako stroboskop. Nepřetržité dunění nepolevovalo.
Katie zamyšleně hleděla oknem u spolujezdce ven. Alex mlčel.
Tušil, že sama přeruší mlčení.
„Jak dlouho jste byli spolu?“ zeptala se nakonec.
„Pět let. A rok jsme spolu chodili. Seznámili jsme se, když jsem
sloužil ve Fort Bragg.“
„Vy jste byl v armádě?“
49
 „Deset let. Byla to výborná zkušenost, jsem rád, že jsem do
armády vstoupil. A zároveň jsem rád, že je to za mnou.“
Katie ukázala před sebe. „Támhle už budeme odbočovat.“
Alex sjel na štěrkovou cestu a zpomalil. Hrubé kamínky déšť
zcela zatopil. Alex se soustředil na řízení a kličkoval mezi loužemi a
najednou si uvědomil, že poprvé od manželčiny smrti sedí v autě s
nějakou ženou.
„Která z nich to je?“ zeptal se a hlavou pokynul k chatkám.
„Ta napravo,“ prozradila Katie.
Odbočil na nedostavěnou příjezdovou cestu a zastavil co nejblíž
domku. „Pomůžu vám s nákupem,“ nabídl se.
„To nemusíte.“
„Zřejmě nevíte, jak jsem byl vychovaný,“ podotkl a vyskočil z
auta dřív, než mohla zaprotestovat. Popadl tašky a utíkal k verandě.
Než je stačil položit na zem a setřást ze sebe dešťové kapky, už
přiběhla Katie a v ruce třímala deštník, který jí předtím půjčil.
„Moc děkuju,“ překřikovala hlučný liják.
Když mu podávala deštník, zavrtěl hlavou. „Nechte si ho, aspoň
zatím. Nebo napořád. Je to jedno. Všude chodíte pěšky, přijde vám
vhod.“
„Zaplatím…“ začala.
„S tím si nedělejte starosti.“
„Ale je z obchodu.“
„To je v pořádku. Myslím to vážně. Ale jestli vám to vadí,
vyrovnáme se, až přijdete příště na nákup, platí?“
„Alexi, vážně…“
Nenechal ji domluvit. „Jste dobrá zákaznice a já svým
zákazníkům pomáhám rád.“
Na chvíli se zarazila. „Dobře,“ souhlasila nakonec a zadívala se
na něj. Její oči byly náhle tmavě zelené. „A moc děkuju za svezení.“
Letmo pokývl hlavou. „K službám.“

Co podniknout s dětmi? Tahle ustavičná a občas nezodpověditelná

otázka ho trápila každý víkend. Jako obvykle ho nic nenapadalo.
Vzít je ven nepřicházelo v úvahu; stále zuřila bouřka a nic
nenaznačovalo, že by se měla uklidnit. Mohl by je vzít do kina, jenže
50
zrovna nedávali nic, co by je oba zajímalo. Možná by je mohl nechat,
ať se chvíli zabaví samy. Znal spoustu rodičů, kteří to tak dělali.
Jenže jeho děti byly ještě příliš malé, aby je mohl nechat úplně bez
dozoru. Už tak se musely o sebe postarat často samy. Vždyť trávil
tolik času v obchodě. Chystal sýrové sendviče a snažil se na něco
přijít. Zakrátko si uvědomil, že myslí na Katie. Sice se ze všech sil
snažila zůstat nenápadná, jenže v tomhle městečku to bylo téměř
nemožné. Budila velkou pozornost, než aby splynula s davem. A jen
co místním dojde, že všude chodí pěšky, nevyhne se klepům. A
všichni se samozřejmě začnou zajímat o její minulost.
Nepřál si to. Ne že by byl sobec. Ale Katie přece měla nárok na
život, který se tu rozhodla hledat. Nárok na normální život,
s obyčejnými radostmi, který většina lidí bere jako samozřejmost. Jít
si, kam se vám chce, kdy se vám chce, a žít v domě, kde se člověk cítí
jistě a bezpečně. A taky potřebovala nějaký dopravní prostředek.
„Děti, pojďte sem,“ zavolal. Zrovna pokládal sendviče na talíře.
„Mám nápad. Uděláme něco pro slečnu Katie.“
„Bezva!“ souhlasila hned Kristen.
Josh sice nebyl tak nadšený, ale nakonec přikývl.

51
 7

D ivoký vítr honil déšť po černé obloze nad Severní Karolínou a

vrhal proudy vody na kuchyňská okna. Bylo časné odpoledne a
Katie se snažila vyprat prádlo v dřezu. Jenom chviličku předtím
přilepila na lednici Kristenin obrázek. Vtom začalo kapat ze stropu v
obývacím pokoji. Dala hrnec pod místo, kde prosakovala voda, a už
podruhé ho musela vyprázdnit. Hned ráno měla v plánu, že zavolá
panu Bensonovi, ale pochybovala, že přijede a dá to do pořádku. A
kdoví, jestli se vůbec někdy ukáže.
V kuchyni nakrájela na kousky čedar, a když šla kolem, uzobla si.
Na žlutý plastový talíř naskládala krekry, nakrájená rajčata a okurky,
byť se jí nepovedlo naaranžovat je tak, jak si představovala. Nic
nevypadalo tak, jak chtěla. Tam, kde bydlela dříve, měla hezké
dřevěné servírovací prkénko a stříbrný nůž na sýr s rytinou ptáčka
kardinála a celou sadu sklenek na víno. Stůl v jídelně byl vyrobený
z třešňového dřeva a na oknech visely průsvitné závěsy. Tady se stůl
viklal, židle se k němu nehodily, okna byla holá a pít víno budou
z hrnečků na kávu. Jakkoli byl její předchozí život strašný,
zbožňovala zařizování domácnosti různými drobnostmi; dnes na ně
ovšem nahlížela jako na nepřátele, kteří přeběhli k protivníkovi.
Oknem zahlédla, že Jo zhasla. Zamířila ke dveřím. Otevřela
a sledovala Jo, jak se brodí loužemi k jejímu domku, v jedné ruce
deštník, v druhé láhev vína. Ještě pár skoků a byla na verandě a ze
žlutého pršipláště jí kapala voda.
„Už chápu, jak muselo být Noemovi. No není to děs? Mám louže
po celé kuchyni.“
Katie máchla rukou za sebe. „Mně teče do obýváku.“
„Domove, sladký domove, co? Tumáš,“ řekla a podala jí víno.
„Jak jsem slíbila. A věř mi, budu ho potřebovat.“
„Těžký den?“
„Ani si neumíš představit.“

52
 „Tak pojď dál.“
„Ten kabát nechám venku, nebo budeš mít v obýváku louže
dvě,“ prohlásila a stáhla ze sebe pršiplášť. „Za těch pár vteřin na
dešti jsem úplně promokla.“
Pohodila pršiplášť na houpací židli společně s deštníkem
a následovala Katie do kuchyně.
Katie postavila víno na linku. Jo šla ke stolu a Katie mezitím
otevřela zásuvku vedle lednice. Vylovila z ní zrezivělý švýcarský nůž
a vytáhla vývrtku.
„To je paráda. Mám hlad jako vlk. Celý den jsem nejedla.“
„Posluž si. Jak ti šlo malování?“
„No, mám hotový obývák. Ale potom se to trochu zvrtlo.“
„Co se stalo?“
„Pak ti to povím. Nejdřív se musím napít. A co ty? Cos dělala?“
„Nic moc. Zaběhla jsem do obchodu, uklízela jsem, prala jsem.“
Jo se posadila ke stolu a vzala si slanou sušenku. „Jinak řečeno,
samé náměty pro memoáry.“
Katie se zasmála a otočila vývrtkou. „No jo. Fakt vzrůšo.“
„Mám to udělat?“ zeptala se Jo.
„Už to myslím je.“
„Bezva.“ Jo se uculovala. „Protože jsem host a očekávám, že se
o mě pořádně postaráš.“
Katie přidržela láhev mezi koleny a korková zátka s lupnutím
vyklouzla.
„Ale vážně, díky, žes mě pozvala.“ Jo si povzdechla. „Nemáš
tušení, jak jsem se k tobě těšila.“
„Opravdu?“
„Tohle nedělej.“
„Co?“
„Nediv se, že jsem se tu chtěla zastavit. Že jsem slíbila láhev vína.
To přece přátelé dělají.“ Pozvedla obočí. „Jo, a mimochodem, než si
začneš lámat hlavu, jestli jsme, nebo nejsme kamarádky a jak dobře
se vlastně známe, tak raději ani nepochybuj. Rozhodně tě považuju
za kamarádku.“ Chvíli mlčela a pak prohlásila: „A teď si dáme to
víno, ne?“

53
 Vpodvečer bouřka konečně polevila a Katie otevřela kuchyňské
okno. Teplota klesla a vzduch byl čerstvý a svěží. Ze země stoupal
opar, a jak pluly mraky a stínily měsíc, pravidelně se střídala tma se
světlem. Listy měnily barvu ze stříbrné na černou a mihotaly se ve
večerním větříku.
Katie se zasněně nechala unášet vínem, večerním vánkem
a kamarádčiným smíchem. Přistihla se, že si vychutnává každičké
sousto máslových sušenek a výraznou chuť sýra. Vybavila si, jaký
mívala hlad. Jednu dobu byla hubená jak lunt.
Myšlenky se jí rozletěly. Vzpomínala na rodiče, ne na těžké časy,
ale na hezké chvíle, kdy démoni v nich spali. Maminka tehdy smažila
vajíčka a slaninu, vůně se nesla celým domem a Katie viděla, jak se
tatínek vplížil do kuchyně a šel k matce. Odhrnul jí vlasy, políbil ji na
krk a ji to rozesmálo. Jednou je otec vzal do Gettysburgu. Držel ji
tehdy při procházce za ruku. Dosud nezapomněla na jeho pevný,
a přitom něžný stisk. Byl vysoký, měl široká ramena, tmavě hnědé
vlasy a na paži tetování. Čtyři roky sloužil na torpédoborci a dostal se
do Japonska, Korey a Singapuru, ale o svých zážitcích toho moc
nenamluvil.
Maminka byla drobná blondýnka, která kdysi skončila na druhém
místě v soutěži krásy. Milovala květiny a na jaře sázela cibulky do
keramických květináčů, které pak rozestavila na zahrádce. Tulipány,
narcisy, pivoňky a violky rozkvétaly tak zářivými barvami, až Katie
zrak přecházel. Když se stěhovali, květináče zaujaly místo na zadním
sedadle a byly připoutány bezpečnostními pásy. Při úklidu si
maminka často zpívala. Většinou to byly písničky z dětství, některé
polsky, a Katie tajně naslouchala z vedlejšího pokoje a odhadovala
smysl slov.
Víno, které s Jo popíjely, chutnalo po dubovém dříví a
meruňkách a bylo skvělé. Katie dopila a Jo jí nalila další hrnek. Když
kolem světla nad dřezem začala tančit a zmateně poletovat můra, obě
se daly do smíchu. Katie nakrájela ještě sýr a přidala na talíř další
krekry. Povídaly si o filmech a knihách a Jo byla bez sebe nadšením,
když Katie prozradila, že její oblíbený film je Život je krásný s
Jamesem Stewartem. Tvrdila, že ona ho má také ráda. Katie si
vzpomněla, jak v dětství prosila maminku o zvonek, aby pomohla
54
andělům získat křídla. Dopila druhou sklenku a připadala si lehká jak
peříčko v letním vánku.
Jo se moc nevyptávala. Spíš klevetily o běžných věcech a Katie si
opět uvědomila, jaké má štěstí, že jí Jo dělá společnost. Když se svět
za oknem rozzářil stříbrným světlem, vyšly obě na verandu. Katie se
trochu kymácela, a tak se přidržovala zábradlí. Upíjely víno,
oblačnost se mezitím protrhávala a oblohu zničehonic zaplnily
hvězdy. Katie ukázala na souhvězdí Velké medvědice a Polárku,
jediné, které poznala, ale Jo začala vyjmenovávat tucet dalších. Katie
v úžasu hleděla na oblohu, obdivovala, co všechno Jo zná. Náhle jí
došlo, jaká jména to Jo vlastně odříkává. „Támhleto se jmenuje
Elmer Fudd a támhle nahoře to je Kačer Daffy.“ Když si Katie
konečně uvědomila, že obě nevědí o hvězdách vlastně nic, Jo se
začala chichotat jako malá uličnice.
Vrátily se do kuchyně, Katie rozlila zbytek lahve a upila z hrnku.
Víno ji zahřálo v hrdle a trochu se jí už točila hlava. Můra stále
kroužila kolem světla, ovšem Katie se zdálo, že jsou vlastně dvě. Byla
šťastná a cítila se bezpečně. Znovu ji napadlo, jak je tenhle večer
příjemný.
Měla přítelkyni, opravdovou, někoho, kdo se směje a dělá si
legraci z hvězd, a nebyla si jistá, jestli se má smát nebo plakat,
protože se už dlouho necítila tak bezstarostně a přirozeně.
„Je ti dobře?“ zeptala se Jo.
„Je mi fajn,“ ujistila ji Katie. „Právě jsem si říkala, jak jsem ráda,
žes přišla.“
Jo se na ni zadívala. „Nejsi ty trochu namazaná?“
„Nejspíš máš pravdu,“ připustila katie.
„No výborně. Co chceš podniknout? Protože jsi očividně zralá na
trochu zábavy.“
„Co tím myslíš?“
„Nechceš dělat něco extra? Můžeme vyrazit do města. Za zá-
bavou!“
Katie zavrtěla hlavou. „Ne.“
„Nechceš poznat nové lidi?“
„Samotné je mi líp.“

55
 Jo přejela prstem po okraji hrnku: „Věř mi, nikomu není líp
samotnému.“
„Mně ano.“
Jo se zamyslela nad její odpovědí a pak se naklonila blíž. „Takže
ty mi tvrdíš, že kdybys dejme tomu měla jídlo, střechu nad hlavou,
oblečení a další věci, které potřebuješ k přežití, že bys radši uvízla na
opuštěném ostrově uprostřed pustiny, úplně sama, napořád, až do
konce života? Buď ale upřímná!“
Katie zamrkala a snažila se soustředit. „Proč myslíš, že bych
nebyla upřímná?“
„Protože každý lže. To k životu ve společnosti patří. Neměj mi to
za zlé. Považuju lež za normální. Poslední, o co by kdo stál, je žít
v prostředí, kde je každý příšerně upřímný. Dokážeš si představit ty
rozhovory? Jste malá a tlustá, řekne jeden a druhý na to odpoví: Já vím.
Ale vy strašně smrdíte. To by prostě nešlo. A tak lidi pořád lžou, něco
vynechávají. Prozradí ti většinu příběhu, jasně. Jenže já jsem zjistila,
že právě ta část, kterou si nechají pro sebe, je často nejdůležitější.
Lidi svou pravdu skrývají. Mají prostě strach.“
Katie při jejích slovech bodlo u srdce. Najednou se jí hůř
dýchalo.
„To mluvíš o mně?“ hlesla.
„Nevím. Myslíš?“
Katie trochu zbledla, ale než se zmohla na slovo, Jo se usmála.
„Vlastně jsem přemýšlela o dnešku. Říkala jsem ti, že to byl děsný
den, viď? A to ještě všechno, co jsem právě vykládala, je jen část.
Člověka dokáže pěkně znechutit, když lidi kolem lžou. No řekni
sama, jak mám někomu pomáhat, když si něco nechává pro sebe?
Když doopravdy nevím, co se děje?“
Katiina hruď se sevřela. „Třeba si chtějí povídat, ale vědí, že jim
stejně nemůžeš pomoct,“ zašeptala.
„Vždycky můžu něco udělat.“
V měsíčním světle, které pronikalo dovnitř kuchyňským oknem,
její pleť vydávala zářivé bílé světlo. Katie napadlo, že Jo snad nikdy
nechodí na sluníčko. Místnost se s ní po víně točila, stěny se
podlamovaly. Cítila, jak jí do očí stoupají slzy, a měla co dělat, aby je
zadržela. V ústech měla sucho.
56
 „Vždycky ne,“ trvala na svém. Odvrátila tvář k oknu. Za sklem
visel nízko nad stromy měsíc. Katie polkla a najednou ji napadlo, že
se dívá sama na sebe. Viděla, jak sedí u stolu s Jo, a když promluvila,
zdálo se jí, že jí ten hlas nepatří. „Měla jsem jednu kamarádku. Žila
v hrozném manželství a s nikým o tom nemohla mluvit. Bil ji. Když
se to stalo poprvé, řekla mu, že jestli se to bude opakovat, odejde od
něj. Přísahal, že už se to nestane, a ona mu věřila. Ale bylo to stále
horší, třeba když mu vystydla večeře nebo když se zmínila, že
navštívila souseda, který chodil kolem jejich domu na procházku se
psem. Jen si s ním popovídala, nic víc. Zrovna ten večer ji manžel
málem přerazil o zrcadlo.“
Katie zírala do země. Linoleum se v rozích odlupovalo, ale
neuměla to spravit. Snažila se lino přilepit, ale nedrželo a rohy se zase
kroutily.
„Pokaždé se omlouval a někdy dokonce plakal, protože jí
způsobil modřiny na rukou a na zádech. Tvrdil, že se za to nenávidí,
ale jedním dechem dodal, že si to zasloužila. Kdyby byla opatrnější,
nestalo by se to. Kdyby si dávala větší pozor nebo se nechovala tak
hloupě, neztratil by trpělivost. A ona se pokoušela to změnit. Strašně
se snažila, aby mu byla lepší ženou, a dělala všechno tak, jak on si
přeje, ale nikdy to nestačilo.“
Katie cítila, jak se jí slzy hrnou do očí, a ačkoli se zase pokusila je
zadržet, vnímala, že jí stékají po tvářích. Jo seděla bez hnutí u stolu
a pozorovala ji.
„Milovala ho! Na začátku na ni byl tak milý. Díky němu si
připadala v bezpečí. Ten večer, kdy se seznámili, pracovala. Když jí
skončila směna, sledovali ji dva muži. Za rohem ji jeden popadl,
přimáčkl jí ruku na ústa. Snažila se jim sice vytrhnout, ale ti chlapi
byli mnohem silnější. Nedokázala si ani představit, co by se stalo,
kdyby se zpoza rohu nevynořil její budoucí manžel. Jednoho z mužů
praštil do zátylku a ten se zhroutil k zemi. Potom chytil toho
druhého a mrštil jím o zeď. A hotovo. Pomohl jí na nohy a dovedl ji
domů a druhý den ji pozval na kávu. Byl hodný a jednal s ní jako
s princeznou až do chvíle, kdy odjeli na svatební cestu.“
Katie věděla, že by neměla Jo nic z toho vyprávět, ale nemohla se
udržet. „Moje kamarádka se dvakrát pokusila utéct. Jednou se vrátila
57
sama, protože neměla kam jít. Když utekla podruhé, už myslela, že
má konečně pokoj. Ale vypátral ji a přivlekl zpátky domů. Tam ji
zbil, přiložil jí pistoli k hlavě a prohlásil, že jestli ještě jednou uteče,
zabije ji. A že zabije každého chlapa, o kterého projeví zájem. A ona
mu věřila, protože tehdy už pochopila, že je šílený. Jenže byla v pasti.
Nedával jí žádné peníze, nesměla vycházet z domu. Jezdíval kolem
jejich domu, když měl být v práci, jen aby se ujistil, že tam je.
Kontroloval telefonní hovory a každou chvilku jí volal. Zakázal jí
udělat si řidičák. Jednou se probudila uprostřed noci a viděla ho, jak
stojí u postele a kouká na ni. Byl opilý, v ruce zase držel zbraň a ona
se tak bála, že se zmohla jen na to, aby mu řekla, ať si jde lehnout.
Jenže v tu chvíli si uvědomila, že jestli zůstane, manžel ji nakonec
zabije.“
Katie si otřela oči. Na prstech jí zůstaly slané slzy. Sotva dýchala,
ale slova plynula dál. „Začala mu krást peníze z peněženky. Nikdy to
nebylo víc než dolar nebo dva, protože jinak by si toho všiml.
Obvykle peněženku na noc zamykal, ale občas zapomněl. Trvalo tak
dlouho, než našetřila dost, aby mohla utéct. Protože to musela
udělat. Utéct. Musela prchnout někam, kde ji nikdy nenajde, protože
věděla, že ji nepřestane hledat. Nemohla se svěřit vůbec nikomu. Její
rodiče už zemřeli a taky věděla, že policie stejně nic nepodnikne.
Kdyby pojal sebemenší podezření, zabil by ji. Tak kradla a šetřila;
hledala zapomenuté mince v polštářích na gauči i ve špinavém
prádle. Schovávala si je do umělohmotného sáčku, který ukládala
pod květináč, a pokaždé když manžel vyšel ven, měla strach, že je
najde. Trvalo moc dlouho, než nashromáždila tolik peněz, kolik
potřebovala. Věděla, že musí utéct tak daleko, aby ji nenašel. Aby
mohla začít znova.“
Katie si ani neuvědomila, že se to stalo, ale najednou ji Jo držela
za ruku. Jako by už na sebe nehleděla z druhé strany pokoje. Cítila
slanou chuť na rtech a představovala si, jak její duše prosakuje ven.
Chtělo se jí strašně spát.
Jo se jí v nastalém tichu upřeně dívala do očí. „Ta tvoje
kamarádka má ale odvahu,“ uznala.
„Kdepak, pořád žije ve strachu.“

58
 „To je právě ono. Kdyby se nebála, nepotřebovala by kuráž.
Obdivuju, co udělala.“ Jo stiskla Katie ruku. „Myslím, že by se mi
líbila. Jsem ráda, žes mi o ní vyprávěla.“
Katie uhnula pohledem a připadala si úplně vyčerpaná. „Asi jsem
ti to neměla vyprávět.“
Jo pokrčila rameny. „Nedělala bych si s tím starosti. Uvidíš, že
umím zachovat tajemství. Zvlášť když jde o lidi, které neznám,
jasné?“
Katie přikývla. „Jasné.“
Jo zůstala u Katie ještě hodinu, ale odvedla řeč jinam. Katie
mluvila o práci U Ivana a o některých zákaznících, které poznala. Jo
se zeptala, jak nejlíp dostat zbytky barvy zpod nehtů. Když došlo
víno, Katie se přestala točit hlava. Zbyl jen pocit vyčerpání. Jo také
začala zívat a nakonec se zvedla. Pomohla Katie sklidit ze stolu.
Nedalo jim to moc práce, jen umyly pár kousků nádobí. Pak ji Katie
doprovodila ke dveřím.
Jo vyšla na verandu a zarazila se. „Vidím, že jsme měly
návštěvu.“
„O čem to mluvíš?“
„O strom je opřené kolo.“
Katie šla za ní ven. Žluté světlo z verandy nedosahovalo daleko
a obrysy vzdálených borovic připomínaly rozeklané okraje černé
díry. Světlušky se podobaly hvězdám, třpytily se a mihotaly. Katie
přimhouřila oči. Jo měla pravdu.
„Čí to je kolo?“ podivila se.
„Nevím.“
„Slyšelas někoho?“
„Ne. Ovšem zdá se, že ho tady někdo nechal pro tebe.“ Jo
ukázala na kolo. „Podívej na tu stuhu na řídítkách.“
Katie zamžourala a uviděla ji. Byl to dámský bicykl s drátěnými
košíky po obou stranách zadního kola a ještě jedním vpředu na
řídítkách. Pod sedlem byl volně omotaný řetěz s klíčem v zámku.
„Kdo by mi dával kolo?“
„Proč se pořád ptáš mě? Nevím, o co jde, stejně jako ty.“
Katie a Jo sešly z verandy. Louže už téměř zmizely a voda se
vsákla do hlíny, ale na trávě se ještě držela. Katie si zmáčela špičky
59
bot. Dotkla se kola, potom stuhy, promnula ji mezi prsty jako
obchodník s látkami. Byla tam zastrčená kartička. Katie se po ní
natáhla.
„To je od Alexe,“ vyjekla zmateně.
„Od Alexe z obchodu nebo od jiného Alexe?“
„Od toho z obchodu.“
„Co tam je napsáno?“
Katie zavrtěla nechápavě hlavou. Snažila se to celé pochopit. Až
potom jí kartičku ukázala. Napadlo mě, že by vám mohlo udělat radost.
Jo poklepala na vzkaz. „Vsadím se, že o tebe má zájem. Jako ty
o něj.“
„Já o něj nemám zájem!“
„To je jasné.“ Jo mrkla. „Proč taky?“

60
 8

A lex právě vytíral podlahu kolem chladicích boxů, když Katie

vešla do obchodu. Tušil, že se tu ukáže, aby s ním hned po ránu
probrala kolo. Opřel násadu mopu o sklo, zastrkal si košili a rukama
prohrábl vlasy. Kristen na Katie čekala celé dopoledne a už
vykukovala za pultem, ještě se ani nezavřely dveře.
„Ahoj, slečno Katie!“ volala. „Dostala jste kolo?“
„Ano. Děkuju,“ odpověděla Katie. „Proto jsem přišla.“
„Dalo nám to zabrat.“
„Odvedli jste skvělou práci,“ ocenila Katie. „Je tu tatínek?“
„Jo. Támhle.“ Kristen ukázala na otce. „Už jde.“
Katie se k němu otočila.
„Dobrý den, Katie,“ pozdravil.
Došel až k ní a Katie si založila ruce. „Mohla bych s vámi chvilku
mluvit venku?“
Cítil v jejím hlase chlad a bylo mu jasné, že se ze všech sil snaží
nedat před Kristen najevo, jak se zlobí.
„Samozřejmě,“ souhlasil a zamířil ke dveřím. Zabral, otevřel je
a vyšel za ní ven. Přistihl se, že cestou ke kolu se zájmem sleduje její
postavu.
Katie se zastavila před kolem a otočila se čelem k Alexovi.
V košíku na řídítkách ležel deštník, který jí včera půjčil. Poplácala
sedadlo s vážnou tváří. „Můžu se zeptat, co to má znamenat?“
„Líbí se vám?“
„Proč jste mi ho koupil?“
„Já jsem ho nekoupil,“ namítl Alex.
Zamrkala. „Ale co ta kartička…“
Alex pokrčil rameny. „Leželo celé zaprášené posledních několik
let v kůlně. Věřte mi, kupovat vám kolo je to poslední, co by mě
napadlo.“

61
 Zablesklo se jí v očích. „O to nejde! Pořád mi něco dáváte.
Musíte s tím přestat. Nic od vás nechci. Nepotřebuju deštník, víno
ani zeleninu. A nepotřebuju kolo!“
„Tak ho vyhoďte.“ Pokrčil rameny. „Protože já ho taky nechci.“
Katie zmlkla. Alex sledoval, jak se její zmatek mění v rozčilení
a nakonec v jakousi bezmoc. Zavrtěla hlavou, otočila se a chystala se
odejít. Než udělala první krok, Alex si odkašlal. „Ale než odejdete,
mohla byste mě aspoň vyslechnout?“
Nazlobeně se ohlédla přes rameno. „Na tom nezáleží.“
„Vám možná ne, ale mně ano.“
Upřeně se mu zadívala do očí, trochu uhnula pohledem a
nakonec zrak sklopila. Povzdechla si a Alex kývl směrem k lavičce
před vchodem do obchodu. Původně ji tam mezi automat na led a
stojan s plynovými bombami umístil spíš pro legraci, protože věděl,
že ji k sezení nikdo moc používat nebude. Kdo by chtěl civět na
parkoviště a silnici? K jeho překvapení byla lavička většinou
obsazená. Dnes zela prázdnotou jen proto, že bylo ještě brzy.
Katie zaváhala, než usedla, a Alex propletl prsty a položil si ruce
do klína. „To nebyla lež. Na to kolo posledních pár let opravdu
padal jen prach. Kdysi patřilo mojí ženě,“ spustil. „Měla ho moc ráda
a pořád na něm jezdila. Jednou na něm dojela dokonce až do
Wilmingtonu. Samozřejmě když tam dorazila, byla tak unavená, že
jsem pro ni musel zajet. I když jsem neměl nikoho, kdo by dohlédl
na obchod. Nepřeháním, musel jsem zavřít na několik hodin.“
Odmlčel se. „To byla její poslední jízda na kole. Večer měla první
záchvat, museli jsme rychle do nemocnice. Postupně se nemoc
zhoršovala a ona už se nikdy na kole neprojela. Uklidil jsem ho do
garáže, ale kdykoli ho vidím, vybavím si tu hroznou noc. Nemůžu si
pomoct.“ Napřímil se. „Vím, že jsem se ho měl dávno zbavit, jenže
jsem ho prostě nemohl dát někomu, kdo si jednou dvakrát vyjede a
pak na něj zapomene. Chtěl jsem, aby ho dostal někdo, kdo z něj
bude mít radost jako ona. Kdo ho bude používat. To by si přála i
moje žena. Kdybyste ji znala, pochopila byste to. Vlastně by to od
vás byla laskavost, kdybyste si ho vzala.“
Promluvila tlumeným hlasem: „Nemůžu si vzít kolo vaší ženy.“
„Takže mi ho vracíte?“
62
 Přikývla. Alex se naklonil dopředu a opřel se lokty o kolena. „Vy
a já jsme si podobní víc, než si uvědomujete. Na vašem místě bych
udělal totéž. Nechcete nikomu nic dlužit. Chcete si dokázat, že se
o sebe postaráte sama, viďte?“
Otevřela ústa, ale nic neřekla. A on v tichu pokračoval.
„Po její smrti jsem se choval stejně. Dlouho. Lidé chodili do
obchodu a mnozí se nabízeli, abych jim zavolal, kdybych něco
potřeboval. Většina z nich věděla, že tady nemám žádné příbuzné,
a mysleli to dobře, ale já jsem se nikomu neozval. To bych prostě
nebyl já. A i kdyby se něco našlo, nevěděl bych, jak o to požádat.
Většinou jsem vlastně ani nevěděl, o co bych měl stát. Jen jsem si
uvědomoval, že jsem na dně, že jen tak tak šlapu vodu, přeneseně
řečeno. Zničehonic jsem se musel starat o dvě malé děti i o obchod.
Navíc tehdy byly děti ještě mladší a vyžadovaly víc pozornosti než
nyní. A potom se jednoho dne objevila Joyce.“ Alex pohlédl na
Katie. „Už jste se seznámila s Joyce? Pracuje tu občas odpoledne,
dokonce i v neděli. Je to sice starší dáma, ale s každým se dá do řeči.
Josh a Kristen ji prostě zbožňují.“
„Nejsem si jistá.“
„To není důležité. Prostě jednou odpoledne přišla, asi kolem
páté, a jednoduše mi řekla, že se postará o děti a já si příští týden
vyrazím na pláž. Už mi prý zajistila ubytování. Prohlásila, že nemám
na výběr, protože podle ní jsem zralý na nervové zhroucení.“
Stiskl si kořen nosu, jako by se snažil potlačit vzpomínky.
„Nejdřív mi to vadilo. Chci říct, jsou to moje děti, ne? A co jsem to
asi byl za tátu, když si lidé mysleli, že se s tím neumím vypořádat?
Jenže Joyce na rozdíl od ostatních neříkala, abych jí zavolal, kdybych
cokoli potřeboval. Věděla, čím si procházím, šla rovnou k věci a
udělala, co považovala za správné. Než jsem se nadál, jel jsem k
moři. A měla pravdu. První dva dny jsem byl hotová troska. Ale
během dalších pár dnů jsem chodil na dlouhé procházky, četl knihy,
déle spal. A když jsem se vrátil, uvědomil jsem si, že tak dobře jsem
si už dlouho neodpočinul…“
Odmlčel se. Cítil tíhu jejího zkoumavého pohledu.
„Nevím, proč mi to vyprávíte.“

63
 Otočil se k ní. „Oba víme, že kdybych se vás předem zeptal, jestli
chcete kolo, řekla byste ne. Stejně jako tehdy Joyce jsem tedy šel
rovnou na věc a kolo vám dovezl. Považoval jsem to za správné.
Protože jsem se naučil, že je normální přijmout tu a tam od někoho
pomoc.“ Kývl hlavou k bicyklu. „Vemte si ho. Já ho nevyužiju.
Musíte uznat, že vám zjednoduší cestování do práce.“
Pár vteřin trvalo, než postřehl, jak se její ramena uvolnila.
S úsměvem na něj pohlédla. „Tenhle proslov jste si nazkoušel?“
„Samozřejmě.“ Pokusil se zatvářit stydlivě. „Vezmete si ho, že
jo?“
Zaváhala. „Kolo by se hodilo,“ připustila nakonec. „Děkuju.“
Dlouho mlčeli. Prohlížel si ji z profilu a zase si uvědomil, jak je
hezká, i když ona si to o sobě zřejmě nemyslela. Což ji dělalo ještě
přitažlivější.
„Nemáte zač.“
„Ale už to stačilo, ano? Udělal jste toho pro mě víc než dost.“
„Platí.“ Pokývl zase hlavou ke kolu. „Jak se jelo? Myslím s těmi
košíky?“
„Dobře. Proč?“
„Protože Kristen a Josh mi s nimi včera pomáhali. Taková
zábava pro deštivé dny, to víte. Vybrala je Kristen. A taky tvrdila, že
potřebujete třpytivé rukojeti u řídítek, ale to jsem zarazil.“
„Nevadily by mi.“
Alex se zasmál. „Vyřídím jí to.“
Katie zaváhala. „Zvládáte to výborně. Myslím s dětmi.“
„Děkuju.“
„Myslím to vážně. Vím, že to není snadné.“
„Tak to v životě prostě je. Většinu času to vůbec není snadné.
Musíme se prostě snažit. Víte, jak to myslím?“
„Jo,“ vydechla. „Myslím, že vím.“
Dveře obchodu se otevřely. Alex se naklonil a uviděl Joshe
vykukovat ven. Kristen stála hned za ním. Josh se hnědýma očima
a hnědou kšticí podobal matce. Vlasy měl pěkně rozcuchané.
Alexovi bylo jasné, že právě vylezl z postele.
„Tady jsme.“

64
 Josh se podrbal na hlavě a šoural se k nim. Kristen se rozzářila
a zamávala na Katie.
„Tati?“ spustil Josh.
„No copak?“
„Chtěli jsme se zeptat, jestli platí, že dneska jedeme na pláž.
Slíbils nám to.“
„Takový je plán.“
„A budeme grilovat?“
„No jasně.“
„Tak bezva,“ prohlásil Josh a mnul si nos. „Ahoj, slečno Katie.“
Katie dětem zamávala.
„Líbí se vám kolo?“ vyzvídala Katie.
„Ano. Děkuju.“
„Musel jsem tátovi pomáhat,“ pochlubil se Josh. „Není moc
šikovnej.“
Katie se culila. „O tom se nezmínil.“
„To je dobrý. Já jsem věděl jak na to. Ale musel mi pomoct s
novou duší.“
Kristen upřela na Katie pohled. „Taky dneska jedete na pláž?“
Katie se narovnala. „Asi ne.“
„Proč ne?“ nedala se Kristen.
„Katie nejspíš musí do práce,“ zasáhl Alex.
„Vlastně ne,“ přiznala Katie. „Čekají mě jen nějaké domácí
práce.“
„Tak to musíte jít,“ vykřikla Kristen. „Je to velká zábava.“
„Je to přece váš rodinný výlet,“ namítala Katie. „Nechci
překážet.“
„Nebudete nám překážet. A je tam vážně legrace. Můžete se
dívat, jak plavu. Prosím!“ žadonila Kristen.
Alex mlčel. Nechtěl na ni tlačit. Předpokládal, že Katie odmítne,
ale překvapila ho. Přikývla a tiše pronesla: „Tak dobře, pojedu
s vámi.“

65
 9

P o návratu z obchodu Katie opřela kolo za chatkou a šla se

dovnitř převléknout. Neměla plavky, a i kdyby, stejně by si je
nevzala. Pro mladé možná bylo normální chodit před cizími lidmi v
něčem, co připomínalo podprsenku a spodní kalhotky, ale ona by se
v plavkách před Alexem a dětmi necítila dobře. Natož před Alexem
samotným.
Sice se té myšlence bránila, ale musela přiznat, že ji Alex zajímá.
Ne kvůli tomu, co pro ni dělá, i když to bylo málem dojemné. Zaujal
ji spíš jeho smutný úsměv, či výraz ve tváři ve chvílích, kdy vyprávěl
o své ženě, nebo jeho chování k dětem. Měl v sobě jakousi
osamělost, kterou nemohl zastřít, a Katie věděla, že v jistém smyslu
spolu mají mnoho společného.
Poznala, že se o ni Alex zajímá. Byla dost zkušená, aby odhadla,
kdy mužům připadá přitažlivá. Když se prodavač v obchodě
rozpovídá, když se na ni zadívá úplně cizí muž nebo když se jí číšník
v restauraci nápadně často věnuje. Časem se naučila předstírat, že si
ničeho nevšimla; jindy dávala najevo jasný odpor, protože věděla, co
by následovalo později. Až přijdou domů. Až budou o samotě.
Ale tenhle život je pryč, připomněla si. Otevřela zásuvky, vylovila
kraťasy a sandály, které si koupila v secondhandu u Anny. Včera
večer popíjela s kamarádkou víno a dneska se chystá na pláž s
Alexem a jeho rodinou. Běžné záležitosti. Jí to připadalo cizí, jako by
se učila zvyky někde v zahraničí. A měla z toho radost, ale zároveň si
zachovávala ostražitost.
Sotva se oblékla, zahlédla Alexův džíp blížící se po štěrkové
cestě. Když zastavil před domkem, zhluboka se nadechla. Teď, nebo
nikdy, pomyslela si a vyšla na verandu.
„Musíte si zapnout pás, slečno Katie,“ ozvala se za ní Kristen.
„Táta nepojede, dokud se nepřipoutáte.“

66
 Alex se na ni podíval, jako kdyby chtěl říct: Přežijete to? Co
nejstatečněji se usmála.
„Tak jo,“ zahlaholil Alex. „Jedeme.“

Za necelou hodinu dorazili do Long Beach. Bylo to malé přímořské

městečko s typickými domky s nepravidelnou střechou, které
nabízelo neuvěřitelné výhledy na moře. Alex zastavil na malém
parkovišti hned vedle dun. Opodál se v ostrém mořském vánku
vlnila mařice. Katie vystoupila, zadívala se na oceán a zhluboka se
nadechla.
Děti vyskočily z auta a hned se vydaly po cestičce mezi dunami.
„Jdu vyzkoušet vodu, tati!“ volal Josh a zamával šnorchlem
v ruce.
„Já taky!“ přidala se Kristen a vyrazila za ním.
Alex vykládal věci z kufru auta. „Stůjte!“ křikl na děti. „Počkejte
na nás, jasné?“
Josh si povzdechl a netrpělivě poskakoval. Alex vytahoval
chladničku.
„Potřebujete pomoct?“ zeptala se Katie.
Zavrtěl hlavou. „Zvládnu to. Ale mohla byste děti natřít
opalovacím krémem a chvilku na ně dohlédnout? Nemůžou se
dočkat.“
„V pohodě,“ odvětila a otočila se k dětem. „Tak co, vy dva?“
Následujících několik minut Alex vynášel věci z auta. Usadili se
nedaleko piknikového stolu, který byl nejblíž dunám, ale na který by
příliv nedosáhl. Ačkoli tu tábořily i další rodiny, tuhle část pláže měli
převážně pro sebe. Katie zula sandály a stála na kraji moře, zatímco
děti se šplouchaly na mělčině. Zkřížila ruce a Alex z dálky postřehl,
že se tváří neobvykle spokojeně.
Přehodil si přes rameno pár ručníků a vydal se za ní. „Člověk by
málem neřekl, že tu včera zuřila bouřka, že?“
Otočila se: „Zapomněla jsem, jak moc mi moře chybí.“
„Dlouho jste u něj nebyla?“
„Až moc dlouho,“ přiznala a zaposlouchala se do pravidelného
rytmu vln, které se poklidně valily ke břehu.

67
 Josh pobíhal ve vlnách sem a tam a Kristen o kus dál v
předklonu hledala mušle.
„Musí být asi těžké vychovávat je sám,“ usoudila Katie.
Alex se zamyslel. Potom tiše promluvil: „Většinou to není tak zlé.
Už máme jakž takž zaběhlý režim, víte? Taková každodenní rutina.
Jen když děláme cokoli, co z rutiny vybočuje, pak je to trochu těžší.“
Odkopl trošku písku a vyhloubil krátkou brázdu. „Když jsme se
ženou uvažovali o třetím dítěti, snažila se mě varovat, že třetí
potomek změní postoj jeden na jednoho v ‚zónovou‘ obranu. Říkala
v legraci, že si není jistá, jak na to stačím. No a teď mám zónovou
obranu každý den…“ Zmlkl a potřásl hlavou. „Omlouvám se.
Neměl jsem to říkat.“
„Co?“
„Připadá mi, že kdykoli spolu mluvíme, pokaždé skončím u své
ženy.“
Poprvé se k němu obrátila. „Proč byste neměl mluvit o své
ženě?“
Přihrnul nohou hromádku písku a zahladil brázdu, kterou
předtím vytvořil. „Protože nechci, abyste si myslela, že o ničem
jiném mluvit neumím. Že pořád žiju v minulosti.“
„Asi jste ji měl moc rád, že?“
„Ano.“
„Hrála důležitou roli ve vašem životě, a navíc to byla matka
vašich dětí.“
„Přesně tak.“
„Pak je naprosto v pořádku, že o ní mluvíte,“ ujistila ho. „Měl
byste o ní mluvit. Je vaší součástí.“
Po Alexově tváři přeběhl vděčný úsměv, ale nevěděl, co říct.
Katie jako by mu četla myšlenky. Jemně se ho zeptala: „Jak jste se
seznámili?“
„V baru, představte si. Oslavovala tam s kamarádkami něčí
narozeniny. Bylo tam horko, spousta lidí, tlumené osvětlení a hlasitá
hudba a ona prostě… jako by tam nepatřila. Chci tím říct, že její
kamarádky byly jak utržené ze řetězu a skvěle se bavily, zatímco ona
byla úplně v klidu.“
„Vsadím se, že byla taky krásná.“
68
 „To se rozumí,“ potvrdil Alex. „Tak jsem překonal ostych, šel
jsem k ní a snažil se ji okouzlit, jak jen to šlo.“
Odmlčel se a všiml si, že se usmívá.
„A dál?“ zeptala se.
„Stejně mi trvalo tři hodiny, abych z ní dostal aspoň jméno
a telefonní číslo.“
Katie se zasmála. „Zkusím hádat. Hned druhý den jste jí zavolal,
že? A pozval ji na schůzku.“
„Jak jste to uhodla?“
„Jste přesně ten typ.“
„Říkáte to, jako kdyby po vás už leckdo vyjel. A ne jednou.“
Pokrčila rameny a neodpověděla. „A co se stalo pak?“
„Proč to chcete slyšet?“
„Nevím,“ přiznala. „Ale chci.“
Zkoumavě na ni pohlédl. „Dobrá,“ řekl nakonec. „No, jak už jste
uhodla, pozval jsem ji na oběd a celé odpoledne jsme si povídali.
Hned o víkendu jsem jí řekl, že se jednou vezmeme.“
„Děláte si legraci.“
„Já vím, že to zní bláznivě. Věřte mi, taky si myslela, že jsem
zešílel. Ale já to prostě… nějak věděl. Byla chytrá a milá, měli jsme
spoustu společného, chtěli jsme od života stejné věci. Hodně se
smála a uměla mě rozesmát… Upřímně řečeno, byl jsem to já, kdo
měl vlastně větší štěstí.“
Mořský vánek si dál pohrával s vlnami, které smáčely její kotníky.
„Ona si nejspíš taky myslela, že má štěstí.“
„To jen proto, že jsem věděl, jak ji obalamutit.“
„O tom pochybuju.“
„Protože umím zmást i vás.“
Zasmála se. „To si nemyslím.“
„To říkáte jen proto, že jsme přátelé.“
„Myslíte, že jsme přátelé?“
„Jasně,“ odpověděl a zadíval se jí do očí. „Vy si to nemyslíte?“
Viděl, že je překvapená, ale než stačila odpovědět, přiběhla k nim
Kristen, cákala vodu všude kolem a dlaně měla plné mušliček.
„Slečno Katie!“ volala. „Našla jsem pár moc krásných mušlí!“
Katie se sklonila. „A ukážeš mi je?“
69
 Kristen jí sbírku nasypala do dlaně a otočila se k otci. „Tati,
začneme už grilovat? Mám děsnej hlad.“
„Ovšem, zlato.“ Popošel pár kroků a hleděl na syna, jak se potápí
a zase vyskakuje z vln. Když se Josh vynořil, přiložil si Alex dlaně
k ústům. „Joshi! Jdu zapálit gril, tak co kdybys na chvíli vylezl z
vody?“
„Hned?“ zavolal Josh.
„Jen na chvilku.“
I na dálku postřehl, jak mu poklesla ramena. Také Katie si toho
určitě všimla, protože okamžitě navrhla:
„Můžu tady zůstat, jestli chcete.“
„Určitě?“
„Vždyť si musím prohlédnout mušle, které našla Kristen,“
odpověděla Katie.
Alex tedy přikývl a zase se otočil směrem k Joshovi. „Slečna
Katie na tebe dohlédne! Tak nechoď daleko!“
„Neboj!“ slíbil Josh a zazubil se.

70
 10

Z anedlouho už Katie vedla třesoucí se Kristen a nadšeného Joshe

k dece, kterou Alex předtím roztáhl. Gril byl připravený a okraje
uhlíků bíle žhnuly.
Alex rozložil poslední židličku a sledoval, jak se ti tři blíží. „Jaká
byla voda, děti?“
„Skvělá!“ pochvaloval si Josh. Zvlhlé vlasy mu trčely do všech
stran. „Kdy bude jídlo?“
Alex koukl na gril. „Tak za dvacet minut.“
„Můžeme jít ještě do vody?“
„Právě jste vylezli. Co kdybyste si trochu oddechli?“
„Nechceme plavat, ale stavět hrady.“
Alex si všiml, že Kristen drkotá zuby. „Opravdu chceš jít k vodě?
Jsi úplně promodralá.“
Kristen důrazně přikývla. „Jsem v pohodě,“ tvrdila a klepala se
zimou. „A na pláži se přece staví hrady.“
„No dobře. Ale oblečte si trička. A zůstaňte na dohled,“ dovolil
jim otec.
„Já vím, tati.“ Josh si povzdechl. „Nejsem malý dítě.“
Alex zalovil v batohu a pomohl Kristen i Joshovi do triček. Když
se oblékli, popadl Josh sáček s plastovými hračkami a lopatkami,
vyrazil k vodě a zastavil se pár desítek centimetrů od okraje. Kristen
běžela za ním.
„Chcete, abych šla s nimi?“ zeptala se Katie.
Alex zavrtěl hlavou. „Ne, nic se jim nestane. Jsou takhle zvyklí.
Tedy, když chystám jídlo. Vědí, že nesmějí chodit do vody.“
Došel k chladničce, podřepí a odklopil víko. „Taky máte hlad?“
zeptal se.
„Trochu,“ přiznala a až pak si uvědomila, že nejedla od
včerejšího večera, a jako naschvál jí hlasitě zakručelo v žaludku.
Přitiskla si ruce na břicho.

71
 „To je dobře, protože já mám hlad jako vlk.“ Alex vytahoval jídlo
z ledničky a Katie si všimla jeho svalnatého předloktí. „Vzal jsem
párky v rohlíku pro Joshe, cheeseburger pro Kristen a pro vás a pro
sebe steaky.“ Vylovil maso a položil ho stranou, potom se naklonil
nad grilem a foukal do uhlíků.
„Mám s něčím pomoct?“
„Mohla byste prostřít stůl. Ubrus je v ledničce.“
„Samozřejmě,“ souhlasila Katie. Zvedla jeden sáček s ledem
a strnula. „Tady je jídla pro půlku města,“ podivila se.
„No jo, s dětmi jsem si osvojil heslo radši víc než málo, protože
nikdy nevím, kolik toho snědí. Neumíte si představit, kolikrát se
stalo, že jsme sem přijeli, já zjistil, že jsem něco zapomněl, a musel
jsem děti zase naložit a jet do obchodu. Dnes jsem se tomu chtěl
vyhnout.“
Katie rozložila umělohmotný ubrus a podle Alexových pokynů
ho v rozích zatížila těžítky, která s sebou vzal.
„Co dál? Mám na stůl nachystat všechno ostatní?“
„Ještě máme pár minut. A nevím jak vy, ale já bych si dal pivo,“
prohlásil Alex. Vytáhl z chladničky láhev. „A vy?“
„Já si dám nějakou limonádu.“
„Lehkou colu?“
„Výborně.“
Když jí podával plechovku, zavadili o sebe rukama. Katie si
nebyla jistá, jestli si toho vůbec všiml.
Mávl rukou k židličkám. „Neposadíme se?“
Zaváhala, ale pak se vedle něj usadila. Když židle rozkládal,
nechal mezi nimi dostatek místa, aby se náhodou nedotkli. Alex
otevřel pivo a napil se. „Není nic lepšího než studené pivo na pláži
za horkého dne.“
Katie se usmála, trochu nesvá z toho, že je s ním sama. „Beru vás
za slovo.“
„Vy pivo nepijete?“
Hlavou jí bleskla vzpomínka na otce a prázdné plechovky od
piva, které se běžně válely po podlaze vedle křesla, v němž sedával.
„Moc ne.“
„Jen víno?“
72
 Chvíli trvalo, než si uvědomila, že jí jednu láhev dal. „Vlastně
jsem pila víno včera večer. Se sousedkou.“
„Vážně? No výborně.“
Hledala bezpečnější téma. „Říkal jste, že jste ze Spokane?“
Alex natáhl nohy před sebe a překřížil je. „Tam jsem se narodil a
vyrostl. Bydlel jsem v jednom jediném domě, dokud jsem neodešel
na vysokou.“ Stranou se na ni zadíval. „Mimochodem, studoval jsem
na Washingtonské univerzitě. Do toho, Huskies! Určitě to znáte.“
Usmála se. „Vaši rodiče tam pořád bydlí?“
„Ano.“
„Musí být pro ně těžké navštěvovat vnoučata.“
„Předpokládám, že jo.“
Něco v jeho tónu zaujalo její pozornost. „Vy předpokládáte?“
„Nejsou zrovna z těch, co by každou chvíli jezdili na návštěvu.
I kdyby bydleli blíž. Viděli děti jen dvakrát. Poprvé když se narodila
Kristen a podruhé na pohřbu.“ Zavrtěl hlavou. „Nechci to moc
rozebírat,“ pokračoval. „Moji rodiče prostě o vnoučata neprojevují
zájem, jenom posílají pohledy k narozeninám a dárky k Vánocům.
Radši by cestovali, nebo kdoví co vlastně dělají.“
„Ach tak.“
„Co nadělám? Navíc ani ke mně se nechovali jinak, třebaže jsem
byl nejmladší dítě. Na vysoké za mnou poprvé přijeli až při promoci.
I když jsem dobře plaval a díky tomu získal stipendium, na závodech
se ukázali snad dvakrát. I kdybych bydlel přes ulici, pochybuju, že by
o děti měli zájem. To je jeden z důvodů, proč jsem tady zůstal. Vyšlo
by to nastejno.“
„A co prarodiče z druhé strany?“
Alex škrábal prstem po nálepce na láhvi piva. „To je složitější.
Mají dvě další dcery, které žijí na Floridě. Když mi prodali obchod,
odstěhovali se za nimi. Přijedou jednou dvakrát za rok na pár dní na
návštěvu, ale pořád je to pro ně těžké. A taky nechtějí bydlet u nás
doma, protože jim to zřejmě připomíná Carly. Příliš mnoho
vzpomínek.“
„Takže jste vlastně odkázaný sám na sebe.“
„Kdepak,“ zaprotestoval a pokývl hlavou k dětem. „Nezapo-
meňte, že mám je.“
73
 „Ale stejně to musí být někdy těžké. Vést obchod, vychovávat
děti.“
„Není to tak zlé. Pokud vstávám v šest ráno a nejdu spát dřív než
o půlnoci, stíhám to snadno.“
Katie se zasmála. „Myslíte, že uhlí už bude?“
„Mrknu se.“ Odložil láhev do písku, vstal ze židle a došel ke
grilu. Brikety byly rozpálené doběla a žhnuly. „Máte skvělý odhad,“
prohlásil. Rozložil steaky a maso do hamburgerů na mřížku a Katie
mezitím zamířila k chladničce a začala na stůl nosit nekonečnou řadu
věcí: plastové krabice s bramborovým salátem, salátem coleslaw,
s okurkami, zelenými fazolkami, nakrájeným ovocem, dva sáčky
s brambůrky, plátkový sýr a různé další přísady.
Vrtěla hlavou, když to všechno pokládala na stůl, a napadlo ji,
jestli Alex tak nějak nezapomněl, že děti jsou přece ještě malé. Leželo
tu víc jídla, než by se našlo u ní doma v Southportu za celou tu dobu,
co tady bydlí.
Alex obrátil maso a hamburger a položil na gril i párky. Vzápětí
se přistihl, že se dívá Katie, která se točila okolo stolu, na nohy, a
znovu si uvědomil, jak moc je přitažlivá.
Zřejmě si všimla, že si ji prohlíží. „Děje se něco?“ zeptala se.
„Nic.“
„O něčem jste přemýšlel.“
Povzdechl si. „Jsem rád, že jste se rozhodla vyrazit s námi,“ ozval
se konečně. „Protože je mi opravdu dobře.“

***

Alex se skláněl nad grilem a nezávazně si s Katie povídal. Vykládal,

co to obnáší vést venkovský obchod. Vyprávěl, jak jeho příbuzní z
manželčiny strany obchod založili, a s nadšením popisoval některé
pravidelné zákazníky. O mnohých by člověk řekl, že jsou to podivíni.
Katie si v duchu říkala, zda by mezi ně patřila i ona, kdyby to líčil na
pláži někomu jinému.
Ne že by na tom záleželo. Čím déle si povídali, tím víc si
uvědomovala, že Alex je člověk, který se snaží na každém najít to
nejlepší, a že si nerad stěžuje. Nedokázala si představit, jaký asi byl

74
v mládí, a tak postupně rozhovor směrovala k jeho minulosti. Alex
vyprávěl o životě ve Spokane, o dlouhých, líných víkendech
strávených na kole s kamarády, o tom, že plavání se pro něj brzy
stalo posedlostí. Plaval čtyři pět hodin denně a snil o olympiádě, ale
když si ve druhém ročníku přetrhnul vazy v ramenním kloubu, jeho
sny byly ty tam. Vyprávěl jí o schůzkách studentského klubu a o
kamarádech, které na univerzitě potkal. Připustil, že skoro všechna
tato přátelství pomalu, ale jistě odnesl čas. Katie si uvědomila, že
svou minulost nepřikrašluje ani nezlehčuje. Stejně tak si zřejmě
nedělá přehnané starosti s tím, co si o něm jiní myslí.
Jasně poznávala typické znaky vrcholového sportovce. Vnímala
ladné a plynulé pohyby těla, bezstarostný úsměv; jako by byl zvyklý
na vítězství i porážky. Když se odmlčel, dostala strach, že se bude
vyptávat na její minulost, ale zřejmě vycítil, že by jí to bylo
nepříjemné, a místo toho začal líčit jinou historku.
Když bylo jídlo hotové, zavolal děti, a ty okamžitě přiběhly. Byly
celé od písku, ale Alex je odvedl stranou a písek z nich setřel. Katie
ho pozorovala a nepochybovala, že je lepší otec, než sám připouští.
A tušila, že vyniká vlastně ve všech ohledech.
Jakmile děti usedly ke stolu, hovor nabral jiný směr. Poslouchala
jejich štěbetání o hradu z písku a oblíbeném televizním seriálu.
Předbíhaly se ve vyjmenovávání sladkostí, které jim Alex slíbil na
později: bonbóny, čokoládové tyčinky a grahamové oplatky,
rozpečené tak, že se rozpouštěly na jazyku. Bylo jasné, že tuhle
zábavu pro ně vymyslel Alex. Říkala si, že je jiný než muži, které
dosud poznala. Nepodobal se nikomu, koho kdy potkala. Jak hovor
plynul, pomalu se z ní vytrácela nervozita, kterou předtím cítila.
Jídlo bylo skvělé. Katie uvítala změnu svého asketického
jídelníčku, který si v poslední době nařídila. Jasnou modrou oblohu
jen tu a tam narušil mořský pták. Větřík se střídavě zvedal a ustával
a příjemně chladil. Pravidelný rytmus vln jen podtrhoval poklidnou
atmosféru.
Po jídle Josh a Kristen pomohli uklidit stůl a zabalit zbylé
potraviny. To, co se nemohlo zkazit, jako okurky a brambůrky,
nechali na stole. Děti se chtěly vypravit s prknem na vlny, a tak je
Alex znovu natřel opalovacím krémem, svlékl košili a šel s nimi.
75
 Katie si donesla k vodě židličku a celou hodinu sledovala, jak
Alex dětem ve vodě pomáhá a obě je směruje tak, aby chytly vlnu.
Děti výskaly nadšením a očividně si to užívaly. Obdivovala Alexovu
schopnost věnovat se dětem tak, že si jedno i druhé připadalo v
centru pozornosti. Choval se k nim s něhou a nekonečnou
trpělivostí, kterou by opravdu nečekala. Když odpoledne málem
minulo a začaly se honit mraky, přistihla se, jak se usmívá.
Uvědomila si, že poprvé po mnoha letech se cítí opravdu uvolněně.
A nejen to, věděla, že se baví stejně jako děti.

76
 11

K dyž vylezli z vody, Kristen prohlásila, že jí je zima, a Alex ji

odvedl na toalety, aby se převlékla do suchého oblečení. Katie
zůstala s Joshem na dece a těšila se z pohledu na slunce zrcadlící se
na zčeřené hladině, zatímco Josh hrnul písek na hromádky.
„Hele, nechcete mi pomoct pouštět draka?“ zeptal se najednou.
„Nevím, jestli jsem vůbec někdy draka pouštěla…“
„To je snadný,“ naléhal chlapec, zalovil v kupě hraček, které
přinesl Alex z auta, a vytáhl malého draka. „Ukážu vám to. Pojďte.“
Rozběhl se po pláži a Katie kousek klusala a pak přešla k rychlé
chůzi. Než Joshe dostihla, už odmotával motouz a podával jí draka.
„Jen ho držte nad hlavou, jo?“
Přikývla a Josh začal pomalu couvat a zároveň uvolňoval
nepřetržitě a zkušeně motouz.
„Připravená?“ zavolal, když se konečně zastavil. „Až se rozběhnu
a zakřičím na vás, pustíte ho!“
„Jasně!“
Josh se dal do běhu, a když Katie ucítila, že se drak vzpíná,
a zaslechla Joshův křik, okamžitě draka pustila. Nebyla si jistá, zda je
vítr dost silný, ale drak vystřelil vmžiku k obloze. Josh se zastavil
a otočil. Než k němu Katie došla, ještě odmotal kousek motouzu.
Když byla u něj, zastínila si oči proti sluníčku a pozorovala
pomalu stoupajícího draka. I na tu dálku mohla rozeznat černožluté
batmanovské znaky.
„Draky fakt umím pouštět,“ pochválil se Josh a také hleděl
nahoru. „Jak to, že jste ještě nikdy draka nepouštěla?“
„Nevím. Prostě jsem se k tomu v dětství nedostala.“
„To je škoda. Je to zábava.“
Josh neustále sledoval draka a tvářil se soustředěně. Katie si
poprvé všimla, jak moc jsou si s Kristen podobní.
„Jak se ti líbí ve škole?“

77
 „Ujde to. Nejradši mám přestávky. Závodíme a tak.“
No ovšem. Od chvíle, kdy dorazili na pláž, se skoro nezastavil.
„Co učitelka? Je hodná?“
„Jo, moc hodná. Je jako můj táta. Nekřičí ani se moc nezlobí.“
„Tvůj táta nekřičí?“
„Ne,“ prohlásil rázně.
„A co dělá, když se naštve?“
„On se nenaštve.“
Katie se na Joshe zkoumavě zadívala a chvíli uvažovala, jestli
mluví vážně. Pochopila, že ano.
„Máte hodně kamarádů?“ zeptal se chlapec.
„Moc ne. Proč?“
„Protože táta říká, že jste jeho kamarádka. Proto vás vzal s sebou
na pláž.“
„Kdy ti to říkal?“
„Když jsme byli ve vodě.“
„A co ještě povídal?“
„Ptal se nás, jestli nám nevadí, že jste tu s námi.“
„A vadí?“
„Ne, proč?“ Josh pokrčil rameny. „Každý potřebuje kamarády.
A na pláži je zábava.“
K tomu nebylo co dodat. „To máš pravdu.“
„Mamka sem s námi taky chodila, víte.“
„Opravdu?“
„Jo, ale umřela.“
„Já vím. Je mi to líto. Musí to být těžké. Určitě se ti po ní stýská.“
Josh přikývl. V tu chvíli jako kdyby na okamžik dospěl, i když to
byl jenom malý chlapec. „Táta je občas smutný. Myslí si, že to
nevím, ale já to poznám.“
„Taky bych byla smutná.“
Mlčky přemýšlel o její odpovědi. „Díky za pomoc s drakem,“ řekl
nakonec.

„Zdá se, že jste se dobře bavili,“ poznamenal Alex.

Když se Kristen převlékla, také jí pomohl s drakem a potom
přišel za Katie na břeh. Katie cítila, jak jí vítr čechrá vlasy.
78
 „Josh je moc milý. A mnohem upovídanější, než by člověk
myslel.“
Alex pozoroval obě děti a Katie cítila, že jeho očím nic neunikne.
„Takže tohle podnikáte o víkendech, když odejdete z obchodu.
Trávíte čas s dětmi?“
„Vždycky,“ přisvědčil. „Myslím, že je to důležité.“
„I když se zdá, že vaši rodiče měli jiný názor?“
Zaváhal. „Tak by se to dalo snadno vysvětlit, že? Sám jsem měl
dojem, že mě tak trochu přehlížejí, a tak jsem si slíbil, že jako táta
budu jiný. I když to není úplně přesné. Popravdě řečeno, trávím s
nimi čas, protože mě to těší. Užívám si to. Rád sleduju, jak rostou, a
nechci to propást.“
Při jeho slovech si Katie vybavila vlastní dětství a marně se
pokoušela představit si svoje rodiče, jak sdílejí tyhle Alexovy pocity.
„Proč jste šel po škole do armády?“
„Připadalo mi to tehdy jako správná věc. Lákaly mě nové výzvy,
chtěl jsem zkusit něco jiného a taky jsem to bral jako příležitost,
abych odjel z Washingtonu. Kromě několika plaveckých závodů
jsem nikdy předtím stát neopustil.“
„Byl jste někdy…?“
Když se odmlčela, dokončil větu za ni: „Myslíte v bojové akci?
Ne. Patřil jsem jinam. Studoval jsem trestní právo a pracoval jsem ve
vyšetřovacím odboru.“
„Co to je?“
Když jí to vysvětlil, podívala se na něj. „Něco jako policie?“
Přikývl. „Byl jsem kriminální vyšetřovatel.“
Katie mlčela. Prudce se odvrátila. Její tvář se vmžiku zachmuřila.
Jako když se v průvanu zabouchnou dveře.
„Řekl jsem něco špatně?“
Neodpověděla, jen zavrtěla hlavou. Alex na ni upřeně hleděl
a přemýšlel, co se děje. Na mysli mu hned vytanulo podezření o její
minulosti.
„Co se děje, Katie?“
„Nic,“ trvala na svém, ale sotva to vyslovila, bylo mu jasné, že
neříká pravdu. Možná někde jinde, v jiný okamžik, by pokračoval ve
vyptávání, ale teď to nechal být.
79
 „Nemusíme o tom mluvit,“ nadhodil tiše. „A kromě toho už
vyšetřovatel dávno nejsem. Věřte mi, že v obchodě jsem mnohem
spokojenější.“
Přikývla. Alex cítil její úzkost. Věděl, že potřebuje trochu
prostoru, i když nevěděl proč. Ukázal palcem za záda. „Poslyšte,
zapomněl jsem přiložit. A jestli děti nedostanou sladkosti, budu to
mít na talíři. Hned jsem zpátky.“
„Jasně,“ odpověděla Katie s předstíraným klidem. Když Alex
odběhl, oddechla si. Měla chuť utéct. Býval to policista, pomyslela si a
snažila se sama sebe přesvědčit, že na tom nezáleží. Stejně trvalo
dobrou minutu, než se zklidnila. Kristen a Josh byli spolu, i když
Kristen hledala mušle a vůbec si nevšímala poletujícího draka.
Katie za sebou uslyšela Alexovy kroky.
„Říkal jsem, že budu hned zpátky,“ spustil. „A až sníme zákusky,
měli bychom to pomalu sbalit. Rád bych tu zůstal do západu slunce,
ale Josh jde zítra do školy.“
„Až budete chtít jet, pojedeme,“ prohlásila Katie a zkřížila ruce
na prsou.
Alex se trochu zamračil; cítil, jak jí ztuhla ramena, vnímal její
upjatý tón. „Nevím, čím jsem vás tak rozzlobil, ale každopádně se
omlouvám,“ pronesl nakonec. „Jen kdybyste si chtěla kdykoli
promluvit, budu rád.“
Pokývla beze slova. Alex očekával odpověď, ale marně. „Tak
takhle to teď mezi námi bude?“
„Jak to myslíte?“
„Připadá mi, že zničehonic kolem vás musím našlapovat po
špičkách, jen vůbec nevím proč.“
„Řekla bych vám to, ale nemůžu,“ zašeptala. Její hlas se ztrácel
v hukotu mořských vln.
„Můžete mi aspoň prozradit, co jsem řekl nebo udělal špatně?“
Otočila se k němu. „Neudělal jste nic zlého. Ale teď vám nemůžu
vysvětlit nic víc, chápete?“
Zkoumavě na ni hleděl. „Tak dobrá,“ ustoupil. „Jen doufám, že
je vám i tak dobře.“
Stálo ji to úsilí, ale nakonec vyloudila úsměv. „Tohle je nejlepší
den, jaký jsem po dlouhé době zažila. Vlastně celý víkend.“
80
 „Pořád se zlobíte kvůli tomu kolu, že?“ nadhodil. Tak trochu
předstíral podezření. Katie se usmála, i když cítila určité napětí.
„Samozřejmě. Bude mi trvat pěkně dlouho, než se z toho
vzpamatuju,“ prohlásila, jako kdyby trucovala.
Alex se zadíval k obzoru. Zdálo se, že se mu ulevilo.
„Můžu se vás na něco zeptat?“ ozvala se zase vážným tónem.
„Nemusíte odpovídat, jestli nechcete.“
„Ptejte se, na co chcete,“ řekl.
„Co se stalo vaší ženě? Říkal jste, že měla záchvat. O jakou
nemoc se jednalo?“
Povzdechl si, jako by její otázku už dlouho očekával. Stejně se
musel obrnit, aby byl vůbec schopen odpovědi. „Měla nádor na
mozku,“ začal pomalu. „Nebo přesněji, měla tři různé nádory. Tehdy
jsem to nevěděl, ale později jsem zjistil, že je to dost obvyklé. První
nádor rostl docela pomalu. Přesně jak by se dalo čekat, byl veliký
jako vejce a lékaři ho z velké části chirurgicky odstranili. Jenže s těmi
dalšími to nebylo tak jednoduché. Tyhle typy nádorů se rozlézají jak
pavouci sítě. Není možné je odstranit bez toho, aby se zároveň
nemusely odebrat i další části mozku. Navíc tyhle nádory jsou velice
agresivní. Lékaři samozřejmě dělali, co mohli. Jenže když mi po
operaci oznámili, že operace dopadla, jak nejlépe mohla, bylo mi
jasné, co tím myslí.“
„Nedovedu si představit, že by mi někdo tohle řekl.“ Katie
soustředila pohled na písek pod nohama.
„Přiznávám, že jsem tomu nemohl uvěřit. Bylo to tak…
nečekané. Byli jsme normální rodina a najednou mi manželka
umírala a já tomu nijak nemohl zabránit.“
Kristen a Josh spokojeně pouštěli draky a nevěnovali jim pozor-
nost. A Katie věděla, že Alex je vnímá jen stěží.
„Trvalo několik týdnů, než se po operaci dala dohromady. Chtěl
jsem věřit, že všechno dopadne dobře. Ale postupně jsem si začal
všímat malých změn. Levá polovina těla jí slábla. Potřebovala čím dál
víc odpočívat. A nejhorší na tom bylo, že se začala vyhýbat dětem.
Jako by nechtěla, aby si ji pamatovaly nemocnou. Přála si, aby si ji
zapamatovaly takovou, jaká bývala dřív.“ Odmlčel se a potom

81
potřásl hlavou. „Omlouvám se. Neměl jsem vám to povídat. Byla to
skvělá máma. Však sama vidíte, co se z dětí vyklubalo.“
„Myslím, že na tom má svůj podíl i otec.“
„Dělám, co můžu. Jenže většinou si připadám mimo. Roli otce
spíš tak nějak předstírám.“
„Mám dojem, že se tak nějak cítí všichni rodiče.“
„A co vaši?“ zeptal se a otočil se k ní.
Zaváhala. „Moji rodiče myslím dělali, co bylo v jejich silách.“
Žádné nadšené chválení, prostě pravda.
„Jste v kontaktu?“
„Zahynuli při automobilové nehodě. Bylo mi devatenáct.“
Alex strnul. „To je mi líto.“
„Nebylo to jednoduché.“
„Máte sourozence?“
„Ne,“ odpověděla. Stočila pohled k vodě a zašeptala: „Nemám
nikoho.“

Uplynulo pár minut. Alex pomohl dětem namotat provázky draků a

zamířili zpátky k piknikovému stolu. Uhlíky ještě nebyly úplně
rozžhavené, a tak Alex využil čas k tomu, aby očistil prkna a vyklepal
písek z ručníků, než se pustí do grahamových oplatek.
Kristen a Josh pomáhali sbalit věci a Katie skládala zbylé jídlo do
chladničky. Alex odnášel věci do auta. Nakonec zůstala u grilu jen
deka a čtyři židle. Děti je naaranžovaly do kruhu a Alex rozdával
dlouhé vidlice a sáček s žužu bonbóny. Josh ho vzrušeně roztrhl
a vysypal obsah na deku.
Katie následovala příkladu dětí, napíchla si tři kousky na vidlici
a všichni čtyři pak stáli kolem grilu, otáčeli vidličkami a nadýchané
bonbóny se barvily do zlatohněda. Katie držela vidličku příliš blízko,
takže jí dva chytly, ale Alex je bleskově sfoukl.
Když byly bonbóny hotové, Alex dětem pomohl pochoutku
dokončit: na grahamovou oplatku položil plátek čokolády, na ni
opečený marshmallow a celé to přikryl další oplatkou. Bylo to
lepkavé a sladké; to nejlepší, co Katie jedla, kam až její paměť sahala.
Seděla mezi dětmi a pozorovala, jak Alex zápolí se svou oplatkou,
která se mu rozpadala v ruce. A když si prstem utřel pusu, ještě to
82
zhoršil. Dětem to připadalo zábavné a ani Katie se neubránila
smíchu. Náhle ji zaplavila nečekaná vlna naděje. Navzdory tragédii,
kterou ti tři prošli, působili jako šťastná rodina. Pro ně to byl pouze
obyčejný víkendový den, ale ona pro sebe objevila, že takové báječné
okamžiky existují. A že možná, možná se jí jednou poštěstí a
takových dnů bude v jejím životě mnohem víc.

83
 12

„T
ak co?“
Jo seděla u stolu naproti ní, kuchyň žlutě zářila, i když ji
osvětlovala jen zářivka nad sporákem. Hned jak se Katie vrátila, Jo
zaskočila na návštěvu. Ve vlasech měla barevné flíčky. Katie uvařila
kávu do konvice. Na stole už stály dva šálky.
„Ale nic, opravdu. Když jsme dojedli ty oplatky, ještě jsme se
naposledy prošli po pláži, pak jsme nasedli do auta a jeli domů.“
„Doprovodil tě ke dveřím?“
„Ano.“
„Pozvalas ho dál?“
„Musel odvézt děti domů.“
„Políbilas ho na dobrou noc?“
„Samozřejmě že ne.“
„Proč ne?“
„Copak jsi neposlouchala? Na pláž vyrazil s dětmi. Mě jenom
pozval, ať jedu s nimi. Nebylo to rande.“
Jo zdvihla hrneček s kávou. „Ale vypadá to tak.“
„Byl to rodinný výlet.“
Jo se zamyslela. „Přijde mi, že jste si spolu hodně povídali.“
Katie se opřela zády o opěradlo židle. „Ty prostě chceš, aby to
bylo rande.“
„A proč asi?“
„Nevím. Ale od chvíle, co se známe, na něj pokaždé zavedeš řeč.
Jako kdyby ses pokoušela… no, nevím. Zařídit, abych si ho všimla.“
Jo zakroužila obsahem hrnečku a pak ho postavila na stůl. „A
všimla sis ho?“
Katie rozhodila ruce. „Tak už chápeš, o čem mluvím?“
Jo se zasmála a pak potřásla hlavou. „No dobře. Co bys řekla na
tohle?“ Zaváhala a po chvilce pokračovala: „Potkala jsem se v životě
se spoustou lidí a časem jsem si vypěstovala určitou intuici, které

84
jsem se naučila věřit. Obě víme, že Alex je skvělý chlap. Když jsem
tě poznala, napadlo mě totéž i o tobě. Kromě toho si tě jen dobírám.
Nevleču tě přece do obchodu, abych vás dva seznámila. Ani jsem
nebyla u toho, když tě pozval na pláž, a tys to pozvání víc než
ochotně přijala.“
„Poprosila mě Kristen…“
„Já vím, říkalas to,“ přisvědčila Jo a pozvedla obočí. „A jsem si
jistá, že to byl jediný důvod, proč jsi s nimi jela.“
Katie se zaškaredila. „Ty umíš věci pěkně překroutit.“
Jo se zase zasmála. „Nenapadlo tě, že možná jen závidím? Tedy,
ne že jsi jela s Alexem, ale že bylo nádherně a tys měla možnost jet
k moři, zatímco já tady trčela a malovala dva dny za sebou. I kdybych
už nikdy v životě nevzala do ruky váleček, nepomůže to. Ruce
a ramena mě bolí jak čert.“
Katie vstala od stolu a došla ke kuchyňské lince. Nalila si další
hrneček a s konvicí v ruce se zeptala: „Chceš ještě?“
„Ne, díky. Potřebuju se vyspat. Kofein by mě povzbudil. Asi si
objednám nějakou činu. Nechceš taky?“
„Nemám hlad,“ odmítla Katie. „Dneska jsem toho snědla až až.“
„To těžko. Ale hezky ses opálila. Sluší ti to. I když z toho později
bývají vrásky.“
Katie vyprskla. „No to ti pěkně děkuju.“
„Od čeho jsme kamarádky?“ Jo vstala a protáhla se jako kočka.
„A poslyš, včerejší večer se mi moc líbil. Ovšem musím přiznat, že
mi ráno nebylo nejlíp.“
„Taky jsem si ho užila,“ souhlasila Katie.
Jo udělala pár kroků a pak se otočila. „Jo, zapomněla jsem se
zeptat. Necháš si to kolo?“
„Ano.“
Jo se zamyslela. „To je fajn.“
„Co tím chceš říct?“
„Prostě si nemyslím, že bys ho měla vracet. Ty ho určitě
potřebuješ a Alex ti ho dát chtěl. Proč by sis ho tedy nenechala?“
Pohodila rameny. „Tvůj problém je, že občas přikládáš věcem větší
váhu.“

85
 „Jako například, že mám dojem, že se mnou moje kamarádka
manipuluje?“
„Vážně si to myslíš?“
Katie se zamyslela. „Tak trochu.“
Jo se usmála. „A co máš tenhle týden v plánu? Budeš v práci?“
Katie přikývla. „Mám tři denní směny a šest večerních.“
Jo vykulila oči. „Páni.“
„Nevadí. Peníze potřebuju a už jsem zvyklá.“
„A taky sis samozřejmě užila bezva víkend.“
Katie se zarazila. „No jo,“ připustila potom. „To je fakt.“

86
 13

N ásledujících několik dnů uběhlo jednotvárně. Alexovi se zdálo,

že jsou nekonečné. S Katie nemluvil od chvíle, kdy ji v neděli
večer vysadil doma. Nebylo to nic překvapivého; moc dobře věděl,
že tenhle týden hodně pracuje. Přesto se několikrát přistihl, jak
vychází z obchodu a sleduje ulici. A zklamaně se vracel zpátky, když
ji nespatřil.
Klamný dojem, že ji okouzlil natolik, aby neodolala a zastavila se
za ním, se rozplynul. Přesto ho překvapilo téměř mladické nadšení,
které cítil při představě, že ji zase uvidí. Vybavil si ji na pláži; jemné
rysy jejího těla, oči, které jako by měnily barvu pokaždé, když se do
nich podíval, kaštanové vlasy poletující ve větru. Jak den plynul,
pomalu se uvolňovala a Alex měl pocit, že pobyt na pláži trochu
otupil její odmítání.
Přemýšlel o její minulosti, ale i o všem ostatním, co o ní ještě
nevěděl. Pokoušel se představit si, jaká se jí líbí hudba, co ji po ránu
napadne jako první, jestli někdy vůbec byla na baseballu. Přemítal,
jestli spí na zádech nebo na boku, nebo, pokud si může vybrat, jestli
se radši sprchuje nebo koupe ve vaně. Čím víc na ni myslel, tím víc
byl zvědavý.
Přál si, aby se mu svěřila se svou minulostí. Netrpěl iluzemi, že ji
může zachránit nebo že by to vůbec potřebovala. Věřil ale, že
jakmile přestane svou minulost skrývat, dveře budoucnosti budou
dokořán. A navíc se spolu budou moci bavit upřímně.
Ve čtvrtek zvažoval, jestli by se u ní neměl zastavit. V jednu chvíli
už dokonce držel v ruce klíče od auta, ale nakonec se zarazil, protože
neměl ponětí, co by jí řekl. Ani nedokázal odhadnout, jak by ona
zareagovala. Usmála by se? Nebo by byla nervózní? Pozvala by ho
dál, nebo by ho vyhodila? Byť se snažil sebevíc, nedokázal si to
představit, a tak klíče zase odložil.

87
 Bylo to těžké. Ale v tu chvíli si znovu uvědomil, že je pro něj
prostě záhadou.

Netrvalo dlouho a Katie musela uznat, že kolo je dar z nebes. Díky

bicyklu se dostala domů z práce ve dnech, kdy sloužila dvojité
směny, a hlavně poprvé získala pocit, že může opravdu poznávat
město. A tak se do toho pustila. V úterý navštívila několik
antikvariátů, potěšila se akvarely s mořskými sceneriemi v místní
galerii, projížděla okolí a obdivovala široké rozlehlé verandy a
sloupoví zdobící historické domy na nábřeží. Ve středu zašla do
knihovny a několik hodin brouzdala mezi regály s knihami, přečetla
spoustu záložek a do košíků na kole nakonec naložila hromadu
románů, které ji zaujaly.
Ovšem když si pak po večerech v posteli půjčené knihy četla,
občas se přistihla, že se jí myšlenky zatoulaly k Alexovi. Když se
probírala vzpomínkami, které se týkaly Altoony, uvědomila si, že jí
Alex připomíná otce kamarádky Callie. Ve druhém ročníku na
střední bydlela Callie ve stejné ulici, a ačkoli se až tak dobře
neznaly – Callie byla o pár let mladší pamatovala si Katie, jak každou
sobotu ráno sedávaly u nich na schodech na verandě. Calliin tatínek,
přesný jak hodinky, vždycky otevřel garáž, vytlačil sekačku a pískal si
u toho. Byl na svůj trávník pyšný, byl to zdaleka nejlépe udržovaný
trávník v okolí. A Katie pozorovala, jak jezdí sekačkou sem a tam
s milimetrovou přesností. Příležitostně se zastavil, aby odstranil
spadlou větvičku, a v těch chvílích si otíral obličej kapesníkem, který
měl v zadní kapse kalhot. Když skončil, opřel se o kapotu jejich
fordu na příjezdové cestě a upíjel limonádu, kterou mu jeho žena
pokaždé donesla. Někdy se opřela o auto také a Katie se usmívala,
když viděla, jak Calliin tatínek plácl manželku po boku, kdykoli chtěl
upoutat její pozornost.
Ze způsobu, jímž upíjel limonádu a dotýkal se své ženy,
vyzařovalo jakési uspokojení. Katie byla přesvědčená, že tenhle muž
je spokojený se svým životem a že se mu vlastně splnily všechny sny.
Když ho tak pozorovala, často si říkala, jak by asi vypadal její život,
kdyby se narodila do téhle rodiny.

88
 Na Alexovi pozorovala stejně spokojený výraz, když byl s dětmi.
Nejenže se dokázal přenést přes tragickou ztrátu své ženy, ale zvládl
to tak skvěle, že zároveň pomohl i dětem, aby se s tím vyrovnaly.
Když vyprávěl o své ženě, Katie očekávala projevy hořkosti a
sebelítosti, ale nic z toho se nedostavilo. Samozřejmě bylo poznat, že
cítí lítost a osamělost. Na druhou stranu ničím nenaznačoval, že obě
ženy srovnává. Zdálo se, že si jí váží. A i když sama úplně přesně
nevěděla, kdy se to stalo, uvědomila si, že ji přitahuje.
Přesto měla rozporuplné pocity. Od doby, kdy se odstěhovala do
Atlantic City, nepřestávala být ostražitá a nikomu nechtěla dovolit,
aby se dostal tak blízko. Stala se z toho noční můra. Snažila se
udržovat odstup, jenomže pokaždé když se s Alexem potkala, přišlo
něco, co je jenom sblížilo. Někdy to byla náhoda, třeba když Josh
spadl do řeky a ona hlídala Kristen, ale jindy jako by zasáhl osud.
Třeba při té bouřce. Nebo tehdy, jak ji Kristen úpěnlivě prosila, aby
s nimi jela na pláž. Zatím měla dost rozumu, aby toho o sobě moc
neprozradila. Jenže čím častěji byla s Alexem, tím víc se jí zdálo, jako
by ji znal daleko lépe, než dával najevo, a to ji děsilo. Připadala si
nahá, zranitelná, a i proto se celý týden vyhýbala obchodu.
Potřebovala čas, aby si to promyslela, aby se rozhodla, co bude dál
dělat, jestli vůbec něco podnikne.
Jenže se trochu příliš zaměřila na to, jak se mu kolem očí tvoří
vějířky vrásek, když se usměje, nebo jak ladně se vynořil z vln.
Myslela na to, jak ho Kristen bere za ruku. Byl to projev absolutní
důvěry. Jo hned na začátku prohlašovala, že Alex je hodný chlap.
Chlap, co se vždycky zachová správně. I když Katie nemohla tvrdit,
že ho dobře zná, instinkty jí napovídaly, že by mu mohla věřit. Bude
jí oporou bez ohledu na to, co mu prozradí. Bude chránit její
tajemství a nikdy jí v ničem neublíží.
Bylo to nerozumné, nelogické a odporovalo to všemu, co si
slíbila, když se sem nastěhovala, ale přála si, aby věděl, jak to s ní je.
Přála si, aby jí porozuměl, i kdyby jen kvůli tomu zvláštnímu pocitu,
že tohle je přesně ten muž, do něhož by se mohla zamilovat, i kdyby
stokrát nechtěla.

89
 14

H on na motýly.
Tenhle nápad mu bleskl hlavou, sotva se v sobotu ráno
probudil, ještě dřív, než sešel ze schodů a otevřel obchod. Zvažoval,
co dnes s dětmi podnikne, a kupodivu si vybavil úkol, který dostal v
šesté třídě. Měli vytvořit sbírku hmyzu. Vzpomněl si, jak běhal o
přestávce po louce a pronásledoval všechno od čmeláků po
sarančata. Byl přesvědčený, že Josh i Kristen plán ocení, a s hrdostí,
že vymyslel tak zábavnou a originální náplň víkendového odpoledne,
probral rybářské sítě v obchodě a vzal si tři ve správné velikosti.
Když dětem plán u oběda oznámil, obě projevily pramálo
nadšení.
„Já nechci ubližovat motýlkům,“ protestovala Kristen. „Mám
motýly ráda.“
„My jim nemusíme ubližovat. Zase je pustíme.“
„Tak proč je vůbec chytat?“
„Protože je to zábava.“
„Mně se to nezdá. Spíš to je zlé.“
Alex otevřel ústa k odpovědi, ale nebyl si jistý, co na to má říct.
Josh se znovu zakousl do sendviče se sýrem.
„Dneska je dost horko, tati,“ poznamenal s plnou pusou.
„To nevadí. Potom se můžeme vykoupat v potoce. A nemluv s
plnou pusou.“
Josh polkl. „Proč se tedy nejdem vykoupat rovnou?“
„Protože půjdeme lovit motýly.“
„Nemůžem jít místo toho do kina?“
„Jo!“ přidala se Kristen. „Půjdem do kina!“
Rodičovství dokáže člověka pěkně vytočit, pomyslel si Alex.
„Takový krásný den přece neprosedíme v kině. Půjdeme lovit
motýly. Navíc jsem si jistý, že se vám to nakonec bude líbit.“

90
 Po obědě je Alex dovezl na louku za městem. Rostla tu spousta
divokých květin. Rozdal síťky a poslal je napřed. Josh síťku tak nějak
vlekl za sebou a Kristen ji držela v náručí úplně stejně jako panenky.
Alex se rozhodl vzít věci do svých rukou a se síťkou nachystanou
k lovu děti předběhl. Před sebou spatřil mezi květinami spousty
motýlků. Když byl dostatečně blízko, máchl síťkou a jednoho ulovil.
Sedl na bobek, opatrně síťku roztahoval. Snažil se, aby se barvy
ukázaly v celé své kráse.
„Páni!“ zavolal nadšeně, jak to jenom šlo. „Jednoho mám!“
V tu ránu mu Kristen s Joshem koukali přes rameno.
„Dávej pozor, tati!“ vyjekla Kristen.
„Neboj, zlato. Podívej, jak je krásně barevný.“
Děti se naklonily ještě blíž.
„Super!“ zakřičel Josh. Vyrazil a bez ustání máchal síťkou.
Kristen si prohlížela motýlka. „Jaký je to druh?“
„To je soumračník,“ odvětil Alex. „Ale nevím přesně, jaký je to
druh.“
„Myslím, že se asi bojí,“ usoudila Kristen.
„Určitě mu nic není. Ale pustím ho, ano?“
Dcera přikývla a Alex opatrně obrátil síťku vzhůru nohama.
Motýlek se nejdřív přidržoval síťky a odletěl až za chvíli. Kristen
kulila oči.
„Pomůžeš mi taky nějakýho chytit?“ zeptala se.
„Moc rád.“
Něco málo přes hodinu pobíhali po louce mezi květinami. Ulovili
asi osm různých druhů motýlů, dokonce i paví oko. Když skončili,
děti byly celé rudé a rozpálené, a tak je Alex vzal na zmrzlinu. Potom
zamířili k potoku za domem. Všichni tři seskočili z mola zároveň,
Josh a Kristen se záchrannými vestami, a nechali se unášet proudem
v líné vodě. Jako dítě trávil dny podobně. Vylezli z vody a Alex si
spokojeně pomyslel, že kromě výletu na pláž byl tohle nejhezčí
víkend, jaký za poslední dobu zažil.
A samozřejmě je to unavilo. Děti se osprchovaly a chtěly se dívat
na film, a tak Alex přinesl Neuvěřitelnou cestu. Sice ten film viděli aspoň
desetkrát, ale vždycky se chtěli dívat znovu. Alex měl z kuchyně

91
přehled, děti seděly bez hnutí a otupěle civěly na obrazovku. Byly
utahané jako koťata.
Alex otřel kuchyňskou linku a naskládal špinavé nádobí do
myčky, pustil plnou pračku prádla, uklidil v obývacím pokoji a
pořádně vydrhl dětskou koupelnu, než se konečně posadil na chvilku
vedle nich na pohovku. Josh se stočil do klubíčka z jedné strany,
Kristen z druhé. Když film skončil, i Alexovi se začaly klížit oči. Po
práci v obchodě, hře s dětmi a úklidu domu mu přišlo správné, aby si
prostě na chvilku odpočinul.
Probral ho Joshův hlas.
„Tati?“
„No?“
„Co bude k večeři? Mám děsnej hlad.“

Katie hleděla na terasu, potom pohlédla zpátky a překvapeně

pozorovala, jak Alex a děti následují servírku a míří k volnému stolku
u zábradlí. Kristen se usmála a zamávala, hned jak Katie uviděla. Na
okamžik zaváhala a potom se rozběhla mezi stoly přímo k ní. Katie
se sklonila a holčička se k ní vrhla a objala ji.
„Chtěli jsme tě překvapit!“ oznámila.
„No, to se vám povedlo. Co tady děláte?“
„Tátovi se nechtělo dneska večer vařit.“
„Vážně?“
„Říkal, že je unavený.“
„Bylo to trochu jinak,“ ozval se Alex. „Věřte mi.“
Katie ho neslyšela přicházet a ztuhla.
„Aha, ahoj,“ pozdravila a začervenala se.
„Jak se vede?“ zeptal se Alex.
„Dobře.“ Katie přikývla. Byla trochu nesvá. „Hodně práce, však
to vidíte.“
„To chápu. Museli jsme čekat, než nás mohli usadit u vás.“
„Takhle je to celý den.“
„Tak nebudeme zdržovat. Honem, Kristen, pojďme ke stolu.
Uvidíme se za pár minut. Nebo až budete moct.“
„Ahoj, slečno Katie.“ Kristen zase zamávala.

92
 Katie je sledovala, když se usadili u stolu. Kupodivu byla
příjemně překvapená jejich příchodem. Alex otevřel jídelní lístek,
naklonil se ke Kristen, aby jí pomohl. Katie si na okamžik přála, aby
tam seděla s nimi.
Upravila si košili a rychle mrkla na svůj odraz v nerezové kávové
konvici. Moc toho neviděla, jen rozmazaný obrázek, ale i to ji
přimělo pročísnout si rukou vlasy. Potom ještě rychle zkontrolovala,
jestli košili nemá umazanou. Samozřejmě by s tím nic nenadělala, ale
stejně to chtěla vědět. Pak zamířila ke stolu.
„Ahoj děti,“ pozdravila je. „Tatínkovi se prý nechtělo vařit.“
Kristen se zahihňala. Josh jen přikývl. „Říkal, že je unavený.“
„Taky jsem něco takového zaslechla.“
Alex obrátil oči v sloup. „Vlastní děti mě takhle podrazí. To snad
není pravda.“
„Já bych ti nohy nepodrazila, tati,“ prohlásila Kristen.
„Díky, zlatíčko.“
Katie se usmála. „Máte žízeň? Co si dáte k pití?“
Objednali si ledový čaj a kukuřičné kroketky. Katie donesla pití.
Když odcházela, cítila v zádech Alexův pohled. Neohlédla se, i když
se málem neudržela.
Dalších pár minut se věnovala ostatním hostům, přijímala
objednávky, sklízela talíře, roznášela jídlo a nakonec zase zamířila
k nim s košíkem plným kroketek.
„Jenom pozor,“ varovala děti. „Jsou ještě horké.“
„To jsou právě nejlepší,“ prohlásil Josh a zalovil v košíčku.
Kristen si také pro jednu sáhla.
„Dneska jsme lovili motýly,“ prozradila.
„Opravdu?“
„Jo. Ale neubližovali jsme jim. Zase jsme je pustili.“
„To muselo být skvělé. Bavilo vás to?“
„Bylo to super!“ pochvaloval si Josh. „Pochytal jsem jich možná i
sto! A pak jsme se byli vykoupat.“
„To byl tedy bezva den,“ prohlásila Katie. „A vůbec se nedivím,
že je váš táta unavený.“
„My ale nejsme,“ vyhrkli Josh a Kristen téměř naráz.

93
 „Možná ne, ale stejně půjdete do postele brzy,“ rozhodl Alex.
„Protože váš starý zubožený tatínek se potřebuje vyspat.“
Katie potřásla hlavou. „Jen na sebe nebuďte tak tvrdý. Nejste zas
takový stařík.“
Chvíli trvalo, než pochopil, že si ho dobírá. Zasmál se. Dost
hlasitě, aby si ho povšimli u vedlejšího stolu. Nevadilo mu to.
„Tak já sem přijdu, abych si oddechl a dal si dobrou večeři,
a nakonec si mě dobírá servírka.“
„Máte to vážně těžké.“
„To mi povídejte. Teď se snad ještě dozvím, že bych si měl radši
objednat nějaké dětské jídlo, protože trochu tloustnu.“
„No to bych neřekla,“ prohlásila Katie a stočila pohled k jeho
břichu. Alex se znovu zasmál a zadíval se jí do očí. Katie v jeho
pohledu zachytila záblesk uznání.
„Tak myslím, že si můžeme objednat,“ prohlásil.
„Co to bude?“
Alex objednal jídlo a Katie si všechno rychle zapsala. Než od
stolu odešla a předala objednávku do kuchyně, zachytila jeho pohled.
Když potom obsluhovala u ostatních stolů, a bylo stále plno,
vždycky si našla záminku, aby se mihla i u jejich stolu. Dolila jim
vodu a čaj, odnesla košík, když dojedli kroketky, a Joshovi podala
čistou vidličku, když mu spadla na zem. Nenuceně se bavila s
Alexem i dětmi a užívala si to. Nakonec jim donesla jídlo.
Když dojedli, sklidila ze stolu a přinesla účet. Mezitím sluníčko
pomalu zapadalo, Kristen začala zívat, ale v restauraci bylo o to
rušněji. Sotva měla čas na rychlé rozloučení. Alex na chvilku zaváhal.
Zdálo se, že se chystá ji někam pozvat. Nebyla si jistá, jak by měla
reagovat, jenže než stačil něco říct, jeden z hostů rozlil pivo. Jak
vyskočil prudce od stolu, strčil do něj, takže se překotily další dvě
sklenice. Alex udělal krok zpátky. Ta chvíle byla pryč, protože Katie
musela jít.
„Brzy na viděnou,“ rozloučil se, zamával a vydal se za dětmi.

Následující den vstoupila Katie do dveří obchodu sotva půl hodiny

po otevření.
„Jste tu brzy,“ překvapeně konstatoval Alex.
94
 „Vstávala jsem brzy, a tak jsem si řekla, že nákupy vyřídím
hnedka.“
„Byl včera večer aspoň trochu klid?“
„Nakonec ano. Jenže tenhle týden pár lidí v práci chybělo. Jedna
kolegyně jela na svatbu sestře a druhá je nemocná. Proto ten
zmatek.“
„Bylo to znát. Ale jídlo bylo výborné, i když obsluha trochu
vázla.“
Nazlobeně na něj pohlédla a on se zasmál. „Jen vám vracím ty
včerejší legrácky.“ Zavrtěl hlavou. „Prý stařík. Vlasy mi zešedivěly,
ještě než mi bylo třicet.“
„Nějak si to berete,“ poznamenala škádlivým tónem. „Ale věřte
mi, vypadáte dobře. Přidává vám to na vážnosti.“
„A to je dobře, nebo špatně?“
Usmála se, ale neodpověděla a vzala si nákupní košík. Vtom
zaslechla, jak si odkašlal. „Máte příští týden také tolik práce?“
„Tolik ne.“
„A příští víkend?“
Zamyslela se. „V sobotu mám volno. Proč?“
Alex přešlápl z nohy na nohu, než jí pohlédl do očí. „Protože mě
napadlo, že bych vás pozval na večeři. Tentokrát bychom si vyrazili
jen my dva. Bez dětí.“
Katie si uvědomovala, že se ocitli na křižovatce. Tenhle okamžik
by mezi nimi mohl leccos změnit. Ale přece to byl důvod, proč dnes
přišla do obchodu tak brzy. Chtěla si ověřit, zda se včera večer
nemýlila. Poprvé si totiž byla jistá, že touží po tom, aby ji někam
pozval.
Zdálo se ale, že si Alex její mlčení špatně vysvětluje. „To nevadí.
O nic nejde.“
„Ano,“ odpověděla a pohlédla mu do očí. „Ráda s vámi
povečeřím. Ale pod jednou podmínkou.“
„A to?“
„Už jste toho pro mě udělal dost, tak tentokrát bych vám to
chtěla oplatit. Co kdybych večeři uvařila já? U mě doma.“
S úlevou se usmál. „To zní skvěle.“

95
 15

V sobotu se Katie probudila později než obvykle. Uplynulých

několik dnů strávila horečným nakupováním a výzdobou domu.
Pořídila nové průsvitné krajkové záclony do obývacího pokoje, pár
laciných obrázků na stěny, několik koberečků, prostírání a skleničky
na víno. V pátek až do noci uklízela a natřásala nové polštářky.
Slunce už dávno svítilo skrze okna a v pruzích dopadalo na postel,
ale probudilo ji teprve až bušení kladiva. Podívala se na hodiny a
zjistila, že je devět pryč.
Vypotácela se z postele, zívla, zamířila do kuchyně a zapnula
kávovou konvici, potom vyšla na verandu a zamžourala do ranního
sluníčka. Jo stála na své verandě a chystala se k dalšímu úderu, když
tu si všimla Katie.
Spustila ruku s kladivem. „Neprobudila jsem tě, že ne?“
„Jo, ale to neva. Stejně musím vstávat. Co to provádíš?“
„Pokouším se upevnit okenici. Když jsem včera přišla domů,
visela celá nakřivo, takže jsem si říkala, že do rána nevydrží. No
a samozřejmě, jak jsem čekala, že mě ten rachot uprostřed noci
probudí, nezamhouřila jsem celé hodiny oko.“
„Potřebuješ pomoct?“
„Ne, už to skoro mám.“
„A co káva?“
„Skvělý nápad. Za minutku jsem u tebe.“
Katie šla do ložnice, svlékla pyžamo a oblékla si tričko s kraťasy.
Vyčistila si zuby a trochu pročísla vlasy. Oknem zahlédla Jo. Otevřela
vstupní dveře.
Nalila dva hrnečky a jeden hned podala Jo.
„Tys to tu ale dala do kupy! Líbí se mi ty koberečky a obrázky.“
Katie mírně pokrčila rameny. „No jo… V Southportu si začínám
připadat skoro jako doma, řekla bych. Napadlo mě, že bych to tu
měla trochu zútulnit.“

96
 „To je úžasné, vážně. Jako kdyby sis konečně začala budovat
hnízdečko.“
„A jak pokračuješ ty?“
„Už to tam vypadá líp. To víš, že tě pozvu, až budu mít hotovo.“
„Kde jsi vlastně byla? Poslední dobou jsem tě tu neviděla.“
Jo mávla nedbale rukou. „Byla jsem pár dní služebně mimo
město, minulý víkend jsem jela na návštěvu a pak jsem pořád
pracovala. Znáš to.“
„Taky jsem se nezastavila.“
„Dneska večer jdeš do práce?“
Katie upila kávu. „Ne. Pozvala jsem někoho na večeři.“
Jo se rozsvítily oči. „Mám hádat?“
„Vždyť to víš.“ Katie se pokoušela zastavit ruměnec, který se jí
rozlil po krku.
„Já to věděla!“ zajásala Jo. „To je dobře. Už víš, co si vezmeš na
sebe?“
„Ještě ne.“
„No to je jedno, tak jako tak ti to bude slušet, tím jsem si jistá.
A ty budeš vařit?“
„Věř nevěř, ale ve skutečnosti jsem docela dobrá kuchařka.“
„A co máš v plánu?“
Když jí to Katie prozradila, pozvedla Jo obočí.
„To bude dobrota,“ pochválila. „Skvělé. Mám z tebe radost. Z
vás obou. Těšíš se?“
„Vždyť je to jen večeře…“
„Beru to jako ano.“ Jo mrkla. „Taková škoda že vás nemůžu
špehovat. Moc ráda bych sledovala, jak se to vyvine, jenže bohužel
odjíždím.“
„Ano,“ odvětila Katie. „To je vážně smůla, že tady nebudeš.“
Jo se zasmála. „Mezi námi, jízlivost ti nesluší. A aby bylo jasné,
stejně se z toho nevyvlíkneš. Jakmile se vrátím, budu vyžadovat
veškeré podrobnosti.“
„Je to jen večeře,“ zopakovala Katie.
„Což znamená, že ti nebude činit potíže mi všechno vylíčit.“
„Myslím, že by sis měla najít jiného koníčka.“

97
 „Asi jo,“ přitakala Jo. „Ale zrovna teď mi dělá dobře, když můžu
prožívat lásku zprostředkovaně. Koneckonců můj vlastní milostný
život stojí za houby. A každá ženská potřebuje trochu snít, chápeš?“

Katie se nejdřív stavila v kadeřnictví. Mladá žena jménem Brittany ji

ostříhala, učesala a nepřetržitě něco vykládala. Naproti kadeřnictví se
nacházel jediný southportský butik. To byla Katiina další zastávka.
Ačkoli kolem obchodu pravidelně projížděla, ještě nikdy nebyla
uvnitř. Nikdy by ji nenapadlo, že by do takového obchodu měla
chuť nebo potřebu zajít, ale když začala prohlížet oblečení,
příjemněji překvapil nejen výběr, ale i ceny. Minimálně u zlevněného
zboží, na které Katie zaměřila svoji pozornost.
Byla to zvláštní zkušenost, nakupovat sama v takovém obchodě.
Už dlouho nic takového nezažila. Když se v kabince převlékala, bylo
jí tak lehce jako už roky ne.
Nakoupila pár zlevněných kousků, taky jednu světle hnědou
přiléhavou halenku zdobenou korálky. Vpředu byla nabíraná, nijak
dramaticky, ale dost na to, aby střih zdůraznil postavu. Objevila také
úžasnou vzorovanou letní sukni, která s halenkou skvěle ladila. Byla
sice trochu dlouhá, ale Katie věděla, že ji zvládne upravit. Zaplatila
a přesunula se o dva vchody dál, kde se nacházel snad jediný obchod
s obuví ve městě. Tam si vybrala sandály. Také byly zlevněné. Jindy
by možná z takového nakupování úplně šílela, ale během posledních
pár dnů dostala slušné spropitné, takže neváhala utrácet. V ro-
zumných mezích, samozřejmě.
Odtud zamířila nejdřív do drogerie, kde nakoupila pár věcí,
a nakonec přejela přes celé město do obchodu s potravinami. Dala si
na čas, spokojeně procházela mezi regály a uvědomovala si, jak se
staré nepříjemné vzpomínky pokoušejí prosadit, ale marně.
Když byla hotová s nákupy, vrátila se na kole domů a pustila se
do přípravy večeře. Naplánovala garnáty plněné krabím masem
v krevetové omáčce. Musela recept lovit z paměti, ale vařila tohle
jídlo za celé roky tucetkrát, a tak byla přesvědčená, že nic
nezapomněla. Jako přílohu vybrala plněné papriky a kukuřičný chléb
a jako předkrm chtěla připravit plísňový sýr ve slanině s malinovou
omáčkou.
98
 Bylo to už dávno, kdy naposledy chystala tak slavnostní pokrmy,
ale vždycky si ráda vystřihovala recepty z časopisů, i zamlada. Vaření
bylo to jediné potěšení, jež čas od času mohla sdílet se svou matkou.
Zbytek odpoledne strávila ve spěchu. Zadělala na chléb a dala ho
do trouby, potom připravila přísady na plněné papriky. Ty uložila do
lednice společně s kousky sýra zabalenými ve slanině. Když byl
kukuřičný chléb hotový, dala ho na linku vychladnout a pustila se do
malinové omáčky. Moc toho nepotřebovala, jen cukr, maliny a vodu,
ale když omáčku dokončila, v kuchyni to nádherně vonělo. Dala ji
chladit do lednice. Všechno ostatní může počkat.
V ložnici si zkrátila sukni těsně nad kolena, potom naposledy
obešla dům a ujistila se, že vše je na svém místě. Nakonec se svlékla.
Když vstoupila do sprchy, vzpomněla si na Alexe. Vybavila si
jeho nenucený úsměv a ladnou chůzi a náhle pocítila plamínek, který
jako by se jí rozhořel v podbřišku. Myslela na to, jestli se Alex také
právě teď sprchuje. Ta představa se jí zdála poněkud erotická, byl to
příslib čehosi vzrušujícího a nového. Je to jen večeře, okřikla se opět,
ale stejně věděla, že k sobě není úplně upřímná.
Bylo tu ovšem ještě něco jiného, co ji ovlivňovalo, byť se to
snažila popřít. Přitahoval ji víc, než byla ochotna připustit. Vyšla ze
sprchy a uvědomila si, že musí být opatrná. Alex byl přesně ten muž,
do kterého by se mohla snadno zamilovat, a to pomyšlení ji děsilo.
Nebyla na to připravená. Ještě rozhodně ne.
A vzápětí cosi v jejím nitru zašeptalo. A proč ne?
Osušila se ručníkem, kůži ošetřila zvlhčujícím, sladce vonícím
tělovým mlékem, oblékla si nové šaty a nazula sandály. Potom sáhla
pro líčidla, která si předtím koupila v drogerii. Nepotřebovala jich
příliš, jen rtěnku, řasenku a oční stíny. Rozčesala si vlasy a připnula si
visací náušnice, které si koupila vlastně jen tak, pro potěšení. Když
byla hotová, podívala se do zrcadla.
Tak, pomyslela si, tohle je vše, co můžu nabídnout. Pootočila se
na jednu stranu a zase na druhou, upravila si halenku a nakonec se
usmála. Takhle dobře se necítila už dlouho.
Slunce už pomalu zapadalo, ale dům byl ještě vyhřátý a Katie
otevřela okno v kuchyni. Večerní vánek ji při prostírání stolu
příjemně chladil. Z kraje týdne, když odcházela z obchodu, se Alex
99
zeptal, jestli může přinést víno, a tak Katie nachystala dvě skleničky.
Doprostřed stolu postavila svíčku. Poodstoupila a zaslechla motor
přijíždějícího auta. Pohlédla na hodiny. Alex přijel přesně na čas.
Zhluboka se nadechla a snažila se uklidnit. Přešla po místnosti,
otevřela dveře a vystoupila na verandu. Alex v džínách a modré košili
s rukávy vykasanými k loktům se dvířky u řidiče nakláněl pro něco
do vozu. Konečky vlasů měl ještě vlhké.
Vytáhl dvě lahve vína a otočil se. Když ji uviděl, jako by
zkameněl. Na tváři se mu zračil výraz překvapení. Katie ozařovaly
poslední paprsky zapadajícího slunce, celá se skvěla a Alex se v tu
chvíli nezmohl na nic jiného, než že na ni zíral.
Líbila se mu. To bylo jasné. Katie to věděla a užívala si ten pocit.
Toužila, aby trval věčně.
„Jste tu včas,“ vysoukala ze sebe.
Její slova sice prolomila kouzlo okamžiku, ale Alex na ni stále
civěl. Nejspíš by měl pronést něco vtipného, aby prolomil napětí.
Místo toho se ale přistihl, jak si uvědomil: Jsem v maléru. Pořádném
maléru.
Nebyl si jistý, kdy se to přesně stalo. Ani kdy to vůbec začalo.
Snad to ráno, kdy se Kristen vrhla ke Katie, když Josh spadl do řeky,
nebo to deštivé odpoledne, kdy ji vezl domů. Nebo možná tehdy na
pláži. Každopádně ale věděl, že se do ní zamiloval, právě teď a tady.
Mohl se jen modlit, aby jeho city opětovala.
Odkašlal si. „Jo,“ vydechl. „Řekl bych, že jsem tu tak akorát.“

100
 16

P odvečerní nebe hrálo všemi barvami, když Katie vedla Alexe

obývacím pokojem do kuchyně.
„Nevím jak vy, ale já bych si dala sklenku vína,“ navrhla.
„Dobrý nápad,“ souhlasil Alex. „Nebyl jsem si jistý, co bude
k večeři. Přinesl jsem pro jistotu bílé i červené, sauvignon a
zinfandel. Na co máte chuť?“
„Nechám to na vás.“
V kuchyni se Katie opřela o linku a zkřížila nohy. Alex zápolil
s korkem. Náhle působil nervózněji než ona. Několika rychlými
pohyby otevřel láhev sauvignonu. Katie postavila na kuchyňskou
linku sklenky. Cítila jeho blízkost.
„Měl jsem to říct hned. Moc vám to sluší,“ pochválil ji.
„Děkuju.“
Nalil trochu vína, postavil láhev a podal jí jednu sklenku. Když se
pro ni natáhla, ucítil kokosovou vůni tělového mléka.
„Myslím, že vám tohle víno bude chutnat. Aspoň doufám.“
„Určitě bude,“ ujistila ho Katie a pozdvihla sklenku. „Na zdraví,“
pronesla přípitek a cinkla skleničkou o jeho.
Napila se. Měla radost. Z toho, jak vypadá a jak se cítí, z vína,
z vůně malinové omáčky, která se stále linula kuchyní, i z toho, jak ji
Alex po očku sledoval a přitom se snažil, aby to nebylo tak vidět.
„Co kdybychom se na chvíli posadili na verandě?“ navrhla.
Alex přikývl. Usadili se do houpacích křesel. Pomalu se
ochlazovalo. Ozvali se cvrčci, snad aby řádně uvítali nastávající
večer.
Katie vychutnávala víno; užívala si ovocnou příchuť, kterou
zanechávalo na jazyku. „Co dnes dělali Kristen a Josh?“
„Měli se dobře,“ odpověděl Alex. „Vzal jsem je do kina.“
„Ale venku bylo tak krásně.“

101
 „Já vím. Jenže jsem si říkal, že si ještě pár dnů venku užijeme.
V pondělí je volno, je svátek, Den obětí války.“
„A budete mít otevřeno?“
„Samozřejmě. Je to jeden z nejrušnějších dnů v roce; všichni
chtějí trávit svátek u vody. Počítám, že budu v obchodě nejspíš do
jedné.“
„Politovala bych vás, ale taky budu v práci.“
„Třeba vás zase přijdeme otravovat.“
„Vůbec jste mě neotravovali,“ namítla Katie a pohlédla na něj
přes okraj skleničky. „Tedy, abych byla upřímná, děti mě rozhodně
neobtěžovaly. Ale pokud si vzpomínám, byl jste to vy, kdo měl
nějaké připomínky ke kvalitě obsluhy.“
„To my staříci občas děláme,“ zažertoval.
Katie se zasmála a zhoupla se v křesle. „Když nepracuju, ráda
sedávám tady na verandě a čtu si. Je tu neuvěřitelný klid. Občas si tu
připadám jak na konci světa.“
„Taky že jo. Bydlíte v pěkném zapadákově.“
Katie ho z legrace plácla po rameni. „Tak pozor. Náhodou mám
tenhle domek ráda.“
„Ani se nedivím. Je v lepším stavu, než jsem myslel. Vypadá moc
útulně.“
„Máte pravdu. Ovšem práce je tu pořád dost. Hlavně je ale můj
a nikdo mi ho nevezme.“
Alex na ni vrhl zkoumavý pohled. Sledovala štěrkovou cestu
a travnatá pole za ní.
„Je vám dobře?“ zeptal se.
Chvíli trvalo, než odpověděla. „Jen mě napadlo, jak jsem ráda, že
jste přišel. Vždyť o mně vlastně vůbec nic nevíte.“
„Myslím, že vím dost.“
Katie na to nic neřekla. Alex si všiml, že sklopila zrak. „Možná si
to myslíte,“ zašeptala, „ale neznáte mě.“
Alex vycítil, že se bojí říct něco víc. Nastalo ticho. Vnímal, jak
pod houpacími křesly vrže podlaha. „Dobrá. Řeknu vám, co si
myslím, a vy mi pak povíte, jestli mám pravdu. Souhlasíte?“
Katie přikývla a sevřela rty. Alex pokračoval tichým hlasem.

102
 „Myslím, že jste inteligentní a okouzlující a máte laskavé srdce.
Vím, že když chcete, umíte být mnohem krásnější než kdokoli, koho
jsem zatím potkal. Jste nezávislá, máte smysl pro humor. Překvapuje
mě, jakou máte trpělivost s dětmi. Samozřejmě, opravdu neznám
podrobnosti, nevím, co se vám stalo. Ale nejsem si jistý, jestli je to
tak důležité. Každý z nás se potýká se svou minulostí. Na druhou
stranu je to prostě pryč. Můžete se poučit, ale nezměníte nic. Kromě
toho neznám tu osobu, jíž jste byla. Ale přál bych si poznat tu, jíž
teď jste“
Katie se při jeho slovech slabě pousmála. „Zní to tak jednoduše.“
„A proč ne?“
Otáčela skleničkou a přemýšlela o jeho slovech. „Ale co když to
není pryč? Co když to stále trvá?“
Alex jí hleděl do očí. „Myslíte… co kdyby vás našel?“
Katie sebou trhla. „Cože?“
„Slyšela jste dobře,“ odpověděl. Mluvil klidně, jako kdyby to byl
běžný rozhovor, přesně jak se to naučil u armádní policie.
„Předpokládám, že jste byla vdaná… a on se vás nejspíš snaží najít.“
Katie ztuhla a vytřeštila oči. Najednou nemohla popadnout dech.
Vyskočila z křesla a rozlila zbytek vína. Popošla stranou a cítila, jak
bledne.
„Jak to, že toho o mně tolik víte? Kdo vám to řekl?“ naléhala a
v duchu překotně uvažovala. Není možné, aby tohle všechno věděl.
Neprozradila nikomu ani slovo.
Kromě Jo.
Když si to uvědomila, zatajila dech. Pohlédla na sousední chatu.
Byla to Jo. A přitom se tvářila jako kamarádka…
I Alex přemýšlel. Moc dobře poznával tenhle vyděšený výraz.
Viděl ho už tolikrát. A dobře věděl, že to není hra. Pokud se chtějí
posunout dál.
„Nikdo mi nic neřekl,“ uklidnil ji. „Ale z vaší reakce je mi jasné,
že mám pravdu. I když to není důležité. Já toho člověka neznám,
Katie. Ale jestli mi chcete povědět o své minulosti, jsem připravený
naslouchat a pomoct vám. Nebudu se vyptávat. A pokud se mi
nechcete svěřit, nic se neděje. Znovu opakuji, neznám ho. Máte
určitě dobrý důvod, proč to tajíte. Sám vám mohu slíbit, že ani já
103
nikomu nic nepovím. Bez ohledu na to, co je mezi námi. Jen si
klidně vymyslete nějaký příběh, potvrdím všechno, slovo od slova.
Můžete mi věřit.“
Katie na něj zírala. Byla zmatená a vyplašená a cítila zlost, ale
vnímala každé jeho slovo.
„Ale… jak?“
„Naučil jsem se všímat si věcí, kterých si jiní nevšimnou,“
vysvětloval Alex. „Jednu dobu jsem nedělal nic jiného. Nejste první.
Takových jako vy jsem potkal spousty.“
Dál na něj upřeně hleděla a horečně přemýšlela. „Když jste byl
v armádě,“ došlo jí.
Přikývl a vydržel její pohled. Nakonec vstal z křesla a udělal pár
opatrných kroků směrem k ní. „Můžu vám nalít ještě trochu vína?“
Byla stále rozrušená, a tak hned neodpověděla, ale když natáhl
ruku pro sklenku, dovolila, aby si ji vzal. Dveře na verandu se
s vrznutím otevřely, zase se za ním zavřely a ona zůstala o samotě.
Poodešla k zábradlí, myšlenky se jí zmateně honily hlavou.
Nejraději by všechno sbalila, popadla plechovku s penězi a co
nejdříve zmizela z města.
Jenže co pak? Alex její příběh jednoduše vysledoval. Co když na
to přijdou i jiní? A co když nebudou stejně ohleduplní jako on?
Zaslechla za sebou vrznutí dveří. Alex vyšel na verandu a připojil
se k ní. Postavil před ni skleničku.
„Už jste se rozhodla?“
„Cože?“
„Jestli utečete co nejrychleji do neznámých končin?“ Vyplašeně
se k němu otočila.
Alex zvedl ruce, jako by se bránil. „O čem jiném byste asi
přemýšlela? Ale hlavně mě to zajímá, protože mám docela hlad.
Nerad bych, abyste utekla dřív, než se najíme.“
Chvíli trvalo, než pochopila, že si ji dobírá. Sice tomu nedokázala
uvěřit, ale na tváři se jí rozehrál úsměv. A ulevilo se jí.
„Navečeříme se?“ zeptala se.
„A co zítra?“
Místo odpovědi se natáhla po skleničce. „Chci vědět, jak jste na
to přišel.“
104
 „Bylo toho víc,“ odpověděl a vyjmenovával detaily, kterých si
povšiml. Nakonec zavrtěl hlavou. „Většina lidí by si to nedala
dohromady.“
Katie se zadívala na dno sklenky. „Ale vy ano.“
„Nemůžu si pomoct. Mám to v sobě.“
Zaváhala. „To znamená, že jste to nějakou dobu věděl. Nebo jste
to alespoň tušil.“
„To ano,“ připustil.
„Proto jste se mě nikdy nezeptal na minulost?“
„Přesně tak.“
„A přesto byste se mnou chtěl chodit?“
Zatvářil se vážně. „Chtěl jsem s vámi chodit, hned jak jsem vás
poprvé uviděl. Jen jsem čekal, až se rozhodnete sama.“
Na obzoru pomalu slábly sluneční paprsky. Padal soumrak
a ploché nebe se zbarvilo do fialova. Stáli u zábradlí. Alex pozoroval,
jak jižní větřík zlehka čechrá vzpurné pramínky jejích vlasů. Její pleť
získala broskvový nádech. Vnímal, jak jemně stoupá a klesá její hruď.
Zahleděla se do dálky s jakýmsi nečitelným výrazem. Alex cítil, jak se
mu stahuje hrdlo. Přemýšlel, na co asi myslí.
„Neodpověděla jste na otázku,“ promluvil nakonec.
Ještě chvíli mlčela, a pak se plaše usmála.
„Myslím, že nějakou dobu v Southportu zůstanu. To chcete
slyšet, že?“
Nadechl se. Cítil její vůni. „Mně můžeš věřit. Opravdu.“
Opřela se o něj. Vzal ji kolem ramen. Vnímala jeho pevné objetí.
„Asi nemám na vybranou, viď?“

Za pár minut se vrátili do kuchyně. Katie odložila sklenku. Předkrm i

plněné papriky dala do trouby. Ještě stále byla rozrušená z toho, jak
Alex překvapivě přesně odhadl její minulost. Byla ráda, že se má čím
zaměstnat. Nemohla pochopit, že s ní i tak chce strávit večer. A
vůbec, že ona sama chce strávit večer s ním. Hluboko v srdci
pochybovala o tom, že si zaslouží být šťastná. Nevěřila, že si zaslouží
někoho tak… normálního.
Co se její minulosti týče, trápilo ji nepříjemné tajemství. Nejen že
byla týraná, ale navíc měla pocit, že si to vlastně zasloužila, protože
105
se tomu nebránila. Protože dovolila, aby k tomu došlo. Ještě teď se
styděla. Kolikrát sama sobě připadala odporná, jako kdyby jizvy,
které to v ní zanechalo, byly všem zřetelné.
Dnes ovšem jako by na tom najednou ani nezáleželo. Tušila, že
Alex chápe její stud. A že se s ním smířil.
Z ledničky vyndala malinovou omáčku, kterou připravila předem,
a začala ji přelévat lžící do menšího rendlíku, aby ji ohřála. Netrvalo
to dlouho. Odsunula rendlík z plotny, z trouby vytáhla sýr ve slanině,
polila ho omáčkou a donesla na stůl. Pak si vzpomněla na víno, vzala
si sklenku a posadila se ke stolu.
„Tohle je jen na začátek,“ upozornila. „Papriky budou trvat
trochu déle.“
Alex se naklonil nad zapékací miskou. „Voní to úžasně.“
Nabral si kousek sýra na talíř a ochutnal. „No páni,“ zvolal.
Katie se zazubila. „Je to dobré, že?“
„Vynikající. Kde ses to naučila?“
„Kdysi jsem se kamarádila s jedním šéfkuchařem. Tvrdil, že tohle
jídlo nadchne úplně každého.“
Alex si vidličkou ukrojil další sousto. „Jsem rád, že zůstaneš
v Southportu,“ poznamenal. „Tuhle dobrotu si na talíři umím
představit častěji, i kdybych to musel vyhandlovat za nějaké zboží
z obchodu.“
„Recept není složitý.“
„Tos mě ještě neviděla v kuchyni. Dětská jídla jakž takž zvládnu,
ale jinak to jde s mým vařením z kopce.“
Natáhl se po sklence a napil se. „Myslím, že k sýru se víc hodí
červené. Nebude ti vadit, když načnu i druhou láhev?“
„Vůbec ne.“
Došel ke kuchyňské lince a otevřel zinfandel. Katie sáhla do
kredence pro čisté skleničky. Alex rozlil víno a jednu sklenku jí
podal. Stáli u sebe tak blízko, že se málem dotýkali, a Alex bojoval s
pokušením přitáhnout ji k sobě a obejmout ji. Místo toho si odkašlal.
„Chci ti něco říct, ale nerad bych, abys to špatně pochopila.“
Katie zaváhala. „Jak to myslíš?“
„Chci, abys věděla, že jsem se na dnešní večer moc těšil.
Upřímně… celý týden jsem nemyslel na nic jiného.“
106
 „A proč bych to neměla pochopit?“
„Nevím. Protože jsi žena? Protože vypadám jako zoufalec a ženy
nemají zoufalé muže rády?“
Katie se s úlevou zasmála, poprvé za celý večer. „Nemyslím si, že
jsi zoufalec. Občas mám dojem, že ti to přerůstá přes hlavu, myslím
obchod a děti, ale nevolals mi přece každý den.“
„Ale jen proto, že nemám tvoje číslo. No prostě, chtěl jsem, abys
věděla, že to pro mě hodně znamená. Nemám s tím moc
zkušeností.“
„Myslíš tu večeři?“
„Randění. Dlouho jsem si s nikým nevyšel.“
Vítej v klubu, povzdechla si Katie v duchu. Ale i tak měla dobrý
pocit. „Tak se dáme do jídla,“ prohlásila a ukázala na předkrm.
„Lepší je to teplé.“
Když dojedli předkrm, vstala Katie od stolu a šla k troubě.
Nejdřív zkontrolovala papriky a pak umyla špinavý kastrůlek.
Přichystala si přísady na krevetovou omáčku a dala ji vařit, potom
krátce zpěnila garnáty. Když byli tak akorát, měla omáčku hotovou.
Katie položila na každý talíř jednu papriku a přidala hlavní jídlo.
Potom ztlumila světla a zapálila svíčku, kterou předtím umístila
doprostřed stolu. Snad díky vůni másla a česneku, nebo mihotavému
světlu, jež se odráželo na stěnách, stará kuchyň jako by se náhle
rozzářila novou nadějí.
U jídla si povídali, venku se zatím vynořily hvězdy. Alex chválil
jídlo a tvrdil, že ještě nikdy nic lepšího neochutnal. Jak svíčka
dohořívala a v láhvi ubývalo vína, prozradila Katie něco ze svého
dětství v Altooně. Zatímco před Jo se držela a nesvěřila jí celou
pravdu o rodičích, Alexovi předložila nepřikrášlenou verzi: neustálé
stěhování, alkoholismus rodičů i fakt, že se od osmnácti musela
starat sama o sebe. Alex naslouchal mlčky, nepronesl žádný soud.
Přesto si nebyla jistá, co si o její minulosti myslí. Když skončila,
napadlo ji, jestli toho neřekla moc. V ten okamžik se Alex naklonil a
položil svou dlaň na její ruku. Nebyla schopná se mu podívat do očí,
ale drželi se za ruce a ani jeden nechtěl povolit, jako kdyby na světě
zůstali jen oni dva.

107
 „Měla bych asi uklidit kuchyň,“ nadhodila Katie nakonec
a prolomila kouzlo. Odstrčila židli od stolu. Alex zaslechl, jak židle
drhne po podlaze. Ten okamžik byl pryč, a on si nepřál nic víc, než
aby uměl vrátit čas.
„Chci, abys věděla, že jsem se dneska večer cítil nádherně,“ začal.
„Alexi… já…“
Zavrtěl hlavou. „Nemusíš nic říkat…“
Nenechala ho domluvit. „Ale chci, ano?“ Stála u stolu, v očích se
jí třpytil zvláštní výraz. „Pro mě to bylo také krásné. Jenže já vím,
kam to spěje, a nechci ti ublížit.“ Vydechla, sebrala odvahu a
pronesla: „Nemůžu nic slibovat. Nemůžu ti říct, kde budu zítra,
natož třeba za rok. Když jsem utekla poprvé, myslela jsem, že
dokážu všechno hodit za hlavu a začít znovu. Že budu žít dál a
předstírat, že se vlastně nic nestalo. Ale copak to jde? Ty si myslíš, že
mě znáš, ale já sama si nejsem jistá, že vím, kdo jsem. A i když toho
o mně víš hodně, pořád je tu ještě spousta věcí, které nevíš.“
Jako by se v něm něco zhroutilo. „Naznačuješ, že mě už nechceš
vidět?“
„Ne.“ Zavrtěla rázně hlavou. „Mluvím o tom, protože se s tebou
chci vídat a děsí mě to, protože hluboko ve svém nitru tuším, že si
zasloužíš někoho lepšího. Někoho, na koho se můžeš spolehnout.
Na koho se mohou spolehnout tvoje děti. Jak jsem řekla, jsou věci,
které o mně nevíš.“
„Na těch mi nezáleží,“ naléhal Alex.
„Jak si můžeš být tak jistý?“
V tichu, které následovalo, Alex slyšel slabé hučení ledničky. Za
oknem vyšel měsíc a uvelebil se nad vrcholky stromů.
„Protože znám sám sebe,“ odpověděl konečně. Uvědomil si, že ji
miluje. Miluje tuhle ženu, s níž se pomalu sbližuje, ale i tu část její
osobnosti, kterou zatím neměl šanci poznat. Vstal od stolu a
přistoupil k ní.
„Alexi… to nejde…“
„Katie,“ zašeptal. Oba na okamžik strnuli. Alex ji nakonec objal
a přitáhl si ji blíž. Katie vydechla, jako kdyby z ní spadlo letité
břemeno. Když k němu vzhlédla, náhle si uvědomila, jak nesmyslné

108
jsou všechny její obavy. Věděla, že ji bude milovat bez ohledu na to,
s čím se mu svěřila. Že ji miluje a že ji bude milovat navždy.
A v té chvíli jí došlo, že jeho lásku opětuje.
Naklonila se k němu. Cítila blízkost jejich těl a Alex pozvedl ruku
k jejím vlasům. Dotkl se jí lehce a něžně, úplně jinak, než jak si to
pamatovala. S údivem pozorovala, že zavřel oči. Naklonil hlavu.
Jejich tváře byly tak blízko.
Když se jejich rty konečně dotkly, pocítila příchuť vína na jeho
jazyku. Vzdala se mu a dovolila mu, aby ji líbal na tváře a krk; mírně
se zaklonila a vychutnávala ten pocit. Vnímala jeho vlhké rty, kterými
se dotýkal její kůže, a objala ho kolem krku.
Tak tohle je láska, napadlo ji. Láska, kterou jeden dává a druhý
opětuje. Uvědomila si, že se jí do očí hrnou slzy. Zamrkala, snažila se
je potlačit, ale najednou to nešlo. Milovala ho a toužila po něm. Ale
mnohem víc si přála, aby on miloval ji, takovou, jaká je ve
skutečnosti, se všemi chybami, se všemi tajemstvími. Přála si, aby
znal celou pravdu.
Líbali se dlouho, jejich těla se k sobě tiskla, Alex ji hladil po
zádech a ve vlasech. Chvěla se, když se jí dotkl strništěm na bradě.
Pohladil ji po paži. Tělem jí projela žhavá vlna.
„Chtěla bych být s tebou, ale nejde to,“ zašeptala a doufala, že se
nebude zlobit.
„To je v pořádku,“ zašeptal. „Dnešní večer byl tak nádherný, že
už stejně nemůže být hezčí.“
„Jsi zklamaný.“
Odhrnul jí pramínek vlasů z tváře. „Není možné, abys mě
zklamala.“
Katie polkla a snažila se zahnat strach.
„Měl bys o mně něco vědět,“ přiznala.
„Ať je to cokoli, zvládnu to.“
Znovu se k němu přitiskla.
„Nemůžu s tebou strávit noc. A nemůžu si tě nikdy vzít.“
Povzdechla si. „Jsem vdaná.“
„Já vím,“ odpověděl šeptem.
„Tobě to nevadí?“

109
 „Nadšený nejsem, ale věř mi, ani já nejsem žádný ideál. Možná
bude nejlíp, když budeme trpěliví. A až budeš mít pocit, že jsi
připravená, pokud ten okamžik má přijít, já na tebe Počkám.“
Pohladil ji prstem po tváři. „Miluju tě, Katie. Ty to možná zatím
nejseš schopná vyslovit a třeba to nakonec nikdy neřekneš nahlas, ale
nemůže to změnit, co k tobě cítím.“
„Alexi…“
„Nemusíš nic říkat,“ uklidňoval ji.
„Můžu to vysvětlit?“ odtáhla se.
Ani se nesnažil skrývat zvědavost.
„Ráda bych ti něco vyprávěla,“ prohlásila Katie. „Chtěla bych ti
vyprávět o sobě.“

110
 17

T ři dny předtím, než Katie opustila Novou Anglii, přišel ostrý

lednový vítr a přinesl s sebou ledové vločky. Cestou do
kadeřnictví musela sklánět hlavu. Světlé dlouhé vlasy jí ve větru
poletovaly a do tváří ji bodaly jehličky ledových krystalků. Místo
kozaček si obula lodičky na vysokém podpatku a nohy jí mrzly.
Kevin seděl v autě za ní a pozoroval ji. Neotočila se, ale slyšela, jak
motor běží naprázdno, a dokázala si naprosto přesně představit jeho
ústa stažená do přísné linky.
Davy, které okupovaly hlavní ulici o Vánocích, byly ty tam. Na
jedné straně s kadeřnictvím sousedilo elektro, na druhé pak obchod
s chovatelskými potřebami. Nicméně oba byly prázdné. Nikomu se
v téhle slotě nechtělo ven. Když Katie zatáhla za dveře, rozletěly se
ve větru. Měla co dělat, aby za sebou zavřela. Chladný vzduch ji
sledoval dovnitř. Její kabát pokrývala jemná bílá vrstvička sněhu.
Stáhla si rukavice a svlékla kabát. Pak se otočila, zamávala Kevinovi a
usmála se. Byl rád, když se na něj usmívala.
Byla objednaná na druhou hodinu k Rachel. Většina míst před
zrcadly byla obsazena a Katie nevěděla, kam se posadit. Byla tu
poprvé a necítila se příjemně. Žádná z kadeřnic nevypadala na víc
než na třicet a většinu z nich zdobily divoké účesy s rudými a
modrými přelivy. Za chvilku k ní přistoupila dívka tak kolem
pětadvaceti, opálená, s piercingem a tetováním na krku.
„Jste ke mně na druhou? Barvit a stříhat?“ zeptala se.
Katie přikývla.
„Jsem Rachel. Jdeme na to.“
Obrátila se k ní. „Je tam kosa, co? Málem jsem umrzla, než jsem
se od auta dostala sem. Nutí nás parkovat na druhý straně
parkoviště. Štve mě to, ale co nadělám, že jo?“
„Je opravdu zima,“ souhlasila Katie.

111
 Rachel ji zavedla k místu v rohu. Židle byla plastová, rů-
žovofialová. Podlaha sestávala z černých dlaždic. Sem nejspíš chodí
mladší, pomyslela si Katie. Svobodné dívky, které se chtějí ukázat.
Nic pro vdané blondýnky. Katie se zavrtěla, když přes ni Rachel
přehodila pláštěnku. Zahýbala prsty u nohou, aby si zahřála chodidla.
„Jste tu nová?“ vyzvídala Rachel.
„Bydlím v Dorchesteru,“ řekla Katie.
„To je pěkná dálka. Někdo nás doporučil?“
Katie projížděla kolem kadeřnictví před dvěma týdny. Kevin ji
tehdy vzal na nákup, ale to dívce neřekla. Místo toho jen zavrtěla
hlavou.
„Tak to mám štěstí, že jsem vzala telefon,“ poznamenala Rachel.
„Jakou chcete barvu?“
Katie nesnesla svůj obraz v zrcadle. Ale neměla na výběr. Musela
to udělat správně. Musela. Na zrcadle před ní byla zastrčená
fotografie Rachel. Vedle ní se zubil nějaký chlapík. Usoudila, že to
nejspíš bude její přítel. Měl ještě víc piercingu než ona a na hlavě
číro. Katie pod pláštěnkou sevřela ruce v pěst.
„Chci, aby to vypadalo přirozeně. Bude zima, takže bych asi brala
tmavší melír. A kořínky by potřebovaly trochu obarvit, aby splývaly.“
Rachel přikývla. „Chcete je vzít stejnou barvou? Nebo tmavší,
světlejší? Nemyslím ten melír.“
„Určitě stejnou barvou.“
„Alobal vám neva?“
„Ne, nevadí,“ odsouhlasila Katie.
„Jasný jak facka,“ prohlásila Rachel. „Dejte mi pár minut.
Nachystám to a hned jsem tady.“
Katie přikývla. Vedle seděla žena s hlavou zakloněnou do
umyvadla; za ní další kadeřnice. Zaslechla proud vody a tlumený
hovor před zrcadly. Do toho hrála tiše hudba.
Rachel se vrátila s alobalem a barvou. U židle barvu zamíchala.
Hustota byla tak akorát.
„Jak dlouho bydlíte v Dorchesteru?“
„Čtyři roky.“
„A kde jste vyrůstala?“

112
 „V Pensylvánii,“ odpověděla Katie. „Než jsem se přistěhovala
sem, bydlela jsem v Atlantic City.“
„To byl váš manžel? Ten, co vás tu vysadil?“
„Ano.“
„Má hezký auto. Zahlídla jsem ho, když jste mu mávala. Co to je?
Mustang?“
Katie opět přikývla, beze slova. Rachel chvilku pracovala mlčky,
nanesla barvu na vlasy a namotala alobal.
„Jak dlouho jste vdaná?“ pokračovala Rachel. Dál natírala
a zamotávala obzvlášť neposlušné pramínky.
„Čtyři roky.“
„Takže proto jste se přestěhovala do Dorchesteru, co?“
„Ano.“
Rachel brebentila dál. „A co děláte?“
Katie civěla přímo před sebe a snažila se nevnímat svůj odraz
v zrcadle. Kéž by tak mohla být někdo jiný. Měla jen hodinu a půl,
než se Kevin vrátí. Modlila se, aby nepřijel dřív.
„Nechodím do práce,“ přiznala.
„Já bych bez práce zešílela. Ne že by to vždycky bylo snadný. Co
jste dělala, než jste se vdala?“
„Pracovala jsem jako servírka, roznášela jsem koktejly.“
„V kasinu?“
Katie přikývla.
„Tam jste se seznámila s manželem?“
„Ano,“ odpověděla Katie.
„A co teď dělá? Mezitím co sedíte v kadeřnictví.“
Nejspíš vysedává v baru, pomyslela si Katie. „Nevím.“
„Proč tedy nejedete sama? Jak jsem říkala, je to trochu z ruky.“
„Já neřídím. Manžel mě vždycky odveze.“
„No to já nevím, co bych si bez auta počala. Tedy není to nic
moc, ale doveze mě, kam potřebuju. Vadilo by mi bejt na někom
takhle závislá.“
Katie cítila ve vzduchu vůni. Radiátor pod pultíkem začal cvakat.
„Nenaučila jsem se řídit.“
Rachel pokrčila rameny a zamotala další proužek alobalu do
Katiiných vlasů. „Není to těžký. Pár lekcí, test a můžete vyrazit.“
113
 Katie se zadívala na Rachel do zrcadla. Zdálo se, že ví, co dělá,
jenže byla mladá a jistě teprve začínala. Katie znovu zatoužila, aby
byla starší a zkušenější. Působilo to divně, sama byla nejspíš jen o pár
let starší než Rachel. Možná ani to ne. Ale připadala si stará.
„Máte děti?“
„Ne.“
Dívka nejspíš vycítila, že řekla něco nevhodného, a několik
následujících minut pracovala mlčky. Katie s alobalem na hlavě
vypadala jako mimozemšťan. Konečně ji Rachel dovedla k jiné židli.
Zapnula klimazon.
„Za pár minutek vás přijdu zkontrolovat, jo?“
Odloudala se a dala se do řeči s kolegyní. Přes hlasité štěbetání
v kadeřnictví ovšem nebylo slyšet, co si povídají. Katie se podívala
na hodiny. Kevin se má vrátit ani ne za hodinu. Čas letěl rychle, příliš
rychle.
Rachel přišla zpátky a zkontrolovala vlasy. „Ještě chvilku,“
zašveholila a pokračovala v hovoru s kolegyní. Rozhazovala u toho
rukama. Živá holka, mladá a bezstarostná. A jednoznačně šťastná.
Minuty ubíhaly. Už to bylo přes deset minut. Katie se snažila
hodiny ignorovat. Konečně nadešel správný čas, Rachel jí vymotala
z vlasů alobal a odvedla ji k umyvadlu. Katie se usadila a zaklonila
hlavu; krk zabořila do ručníku. Rachel pustila vodu a Katie ucítila
studenou spršku na tváři. Rachel jí do vlasů vetřela šampon, spláchla
jej, potom nanesla kondicionér a smyla pěnu.
„Tak a teď se pustíme do toho stříhání, jo?“
Katie se usadila zpátky na židli před zrcadlem. Napadlo ji, že její
účes je v pořádku, i když podle mokrých vlasů to nešlo posoudit.
Muselo to být naprosto perfektní, jinak by Kevin měl připomínky.
Rachel vlasy rozčesala. Zbývalo čtyřicet minut.
Zadívala se do zrcadla na Katiin obličej. „Jak moc to chcete
ostříhat?“
„Moc ne,“ odpověděla Katie. „Jen tak zarovnat. Mému muži se
líbí dlouhé vlasy.“
„A jak si je přejete upravit? Můžete se podívat do katalogu,
kdybyste chtěla něco moderního.“
„To není potřeba. Nechte to tak, jak jsem to měla.“
114
 „Tak jo,“ souhlasila Rachel.
Katie Rachel pozorovala. Ta vzala hřeben, prohrábla prsty její
vlasy a potom je zastříhla nůžkami. Nejdřív vzadu, pak po stranách.
Nakonec zkrátila konečky vlasů na temeni. Potom hmátla po
žvýkačce, převalovala ji v ústech a čelisti se jí při práci pohybovaly
nahoru a dolů.
„Tak co, zatím dobrý?“
„Ano. To bude myslím stačit.“
Rachel popadla fén a kulatý kartáč. Pomalu jí pročesávala vlasy
a fén Katie hučel do uší.
„Jak často chodíte ke kadeřnici?“ Rachel se snažila být spole-
čenská.
„Jednou za měsíc,“ vysvětlila Katie. „Ale občas je nechám jenom
ostříhat.“
„Mimochodem, máte krásný vlasy.“
„Děkuju.“
Rachel pokračovala v práci. Katie ji požádala, aby jí udělala pár
vln, a Rachel si přinesla kulmu. Chvíli trvalo, než se nahřála. Pořád jí
ještě zbývalo dvacet minut.
Rachel vlasy natáčela a rozčesávala, dokud nebyla spokojená.
Zkoumavě si Katie prohlížela v zrcadle.
„Tak co?“
Katie zkontrolovala barvu a účes. „Je to perfektní,“ pochválila ji.
„Ještě vám to ukážu zezadu,“ natrhla Rachel. Otočila židli a
podala jí zrcátko. Katie si prohlížela účes a nakonec přikývla.
„Tak jo, hotovo.“
„Kolik jsem dlužná?“
Rachel jí pověděla částku a Katie zalovila v peněžence. Vytáhla
příslušnou sumu a připočítala spropitné. „Mohla bych dostat účet?“
„Jasně,“ potvrdila Rachel. „Pojďte se mnou k pokladně.“
Dívka jí vypsala účtenku. Věděla, že ji Kevin zkontroluje a bude
chtít vrátit drobné, hned jak se posadí do auta. Raději se ujistila, že
Rachel zapsala i spropitné. Vrhla pohled na hodiny. Dvanáct minut.
Kevin tu bude každou chvíli, říkala si a srdce jí bušilo, když si
oblékala kabát a rukavice. Vyšla z kadeřnictví. Rachel pořád něco
brebentila. Ve vedlejším obchodě s elektronikou požádala prodavače
115
o mobilní telefon na jedno použití a dvacetihodinovou kartu. Málem
omdlela, když ta slova vyslovila. Věděla, že potom už nebude cesty
zpět.
Prodavač vytáhl telefon zpoza pultu. Vysvětloval, jak funguje,
a začal markovat cenu. Katie měla v kabelce peníze schované
v krabičce od tamponů. Věděla, že tam by se Kevin nikdy nepodíval.
Vytáhla je a rozložila zmačkané bankovky na pult. Hodiny tikaly
a Katie opět vykoukla na parkoviště. Začala se jí točit hlava a v
ústech měla sucho.
Prodavači trvalo věčnost, než namarkoval částku. Ačkoli platila
hotově, chtěl po ní jméno a adresu. Zdálo se jí to nesmyslné.
Směšné. Chtěla prostě zaplatit a odejít. Napočítala do deseti.
Prodavač pořád ještě zapisoval. Na semaforu naskočila červená. Auta
čekala. V duchu přemýšlela, jestli se už Kevin chystá odbočit na
parkoviště. Možná ji uvidí vycházet z obchodu. Sotva dýchala.
Pokusila se otevřít plastový obal, ale nešlo to. Byl pevný jak ocel.
Balíček byl příliš velký, aby ho schovala do malé kabelky, příliš velký,
aby se vešel do kapsy. Požádala prodavače o nůžky. Trvalo mu
dlouho, než je našel. Chtěla zaječet, popohnat ho, aby si pospíšil,
protože Kevin tu bude každou minutu. Místo toho se obrátila k
výloze.
Když konečně otevřela obal, nacpala si telefon do kapsy
i s předplacenou kartou. Prodavač se zeptal, jestli chce tašku, ale ona
bez odpovědi vyšla ze dveří. Telefon ji v kapse tížil jako kámen. Na
sněhu a ledu sotva držela rovnováhu.
Otevřela dveře kadeřnictví a vešla. Svlékla si kabát a rukavice
a postavila se k pokladně. Za půl minuty uviděla Kevinovo auto, jak
zahýbá na parkoviště.
Na kabátu měla sníh, a tak ho rychle smetla. Vtom se objevila
Rachel. Katie zachvátila panika při pomyšlení, že by si toho Kevin
mohl všimnout. Soustředila myšlenky a snažila se uklidnit. Jednat
přirozeně.
„Něco jste zapomněla?“ zeptala se Rachel.
Katie zhluboka vydechla. „Chtěla jsem počkat venku, ale je tam
moc zima,“ vysvětlila. „A taky jste mi nedala vizitku.“

116
 Rachelin obličej se rozzářil. „No jo, máte pravdu. Počkejte
vteřinku.“ Zamířila ke svému pracovnímu místu a ze zásuvky vytáhla
vizitku. Katie věděla, že ji Kevin z auta pozoruje, ale předstírala, že
to nevidí.
Rachel se vrátila a podala jí kartičku. „O nedělích a v pondělí
většinou nepracuju,“ dodala ještě na vysvětlenou.
Katie přikývla. „Ozvu se.“
Zaslechla, jak se za ní otevírají dveře. Vstoupil Kevin. Obvykle
dovnitř nechodil. Rozbušilo se jí srdce. Oblékla si kabát a snažila se
ovládnout třesoucí se ruce. Potom se otočila a usmála.

117
 18

K dyž Kevin Tiemey zabočil na příjezdovou cestu, hustě sněžilo.

Na zadním sedadle ležely tašky s nákupem. Kevin tři popadl a
vydal se ke dveřím. Cestou z kadeřnictví nepromluvil a v obchodě s
potravinami prohodil jen pár slov. Kráčel vedle ní, když zkoumala
regály a hledala zlevněné zboží. Snažila se nemyslet na telefon v
kapse. Rozpočet měli už ták dost napjatý a Kevin by se zlobil, kdyby
moc utrácela. Hypotéka spolykala téměř polovinu jeho platu a další
díl odkrojila kreditní karta. Většinou jedli doma, ale Kevin i tak
vyžadoval, aby jídlo bylo jako v restauraci, hlavní chod, dvě přílohy a
občas i salát. Navíc odmítal jíst zbytky, a tak bylo obtížné s penězi
vyjít. Nezbývalo než pečlivě plánovat jídelníček a vystřihovat slevové
kupony z novin. Když Kevin platil, podala mu drobné z kadeřnictví
a účtenku. Přepočítal je, aby se ujistil, že mu vrací vše.
Když se vrátili domů, třela si paže, aby se zahřála. V domě bylo
chladno a studený vzduch pronikal i škvírami kolem oken a pod
vstupními dveřmi. Podlaha v koupelně studila tak, že jí tuhly nohy,
ale Kevin si stěžoval na cenu topného oleje a nedovolil jí otočit
termostat. Když byl v práci, oblékala si mikinu a bačkory, ale když
přijel domů, chtěl, aby vypadala sexy.
Kevin odložil tašky na stůl v kuchyni. I Katie odložila nákup
a Kevin zamířil přímo k lednici. Otevřel mrazák a vytáhl láhev
s vodkou a pár kostek ledu. Hodil led do sklenice a nalil na něj
vodku. Sklenička málem přetékala. Pak se odebral do obývacího
pokoje. Slyšela, jak si pustil televizi a naladil sportovní kanál. Hlasatel
mluvil o týmu Patriots a jeho šancích na další vítězství v Super
Bowlu. Vloni Kevin byl i na zápase. Fandil jim od dětství.
Katie svlékla kabát a sáhla do kapsy. Věděla, že má jen pár minut,
a doufala, že to bude stačit. Krátce pohlédla do obývacího pokoje
a spěchala ke dřezu. Ve skříňce pod ním skladovala krabici
s drátěnkami na nádobí. Uložila mobilní telefon na dno a na něj

118
naskládala drátěnky. Skříňku tiše zavřela, vzala si kabát, doufala, že
nezrudla, a modlila se, aby ji Kevin neviděl. Zhluboka se nadechla,
aby si dodala odvahy, přehodila si kabát přes ruku a prošla obývacím
pokojem do předsíně. Místnost jí připadala nekonečná, jako by se
odrážela v pokřiveném zrcadle nějakého pouťového bludiště. Snažila
se ten pocit odehnat. Věděla, že ji Kevin má prokouknutou, že jí umí
číst myšlenky a snadno pozná, že něco provedla, ale nespustil oči
z obrazovky. Dech se jí zklidnil, až když se zase vrátila do kuchyně.
Začala vybalovat nákup. Pořád si připadala jako omámená, ale
věděla, že se musí chovat normálně. Kevin měl rád doma uklizeno,
obzvláště v kuchyni a koupelně. Uložila sýr a vajíčka do přihrádek
v lednici. Vytřídila povadlou zeleninu a otřela dno zásuvky, než do ní
naskládala čerstvou. Stranou nechala zelené fazolky a v košíku na
podlaze ve spíži našla pár červených brambor. Na kuchyňskou linku
položila okurku s ledovým salátem a rajče. Jako hlavní chod
plánovala marinované steaky.
Maso naložila do marinády už včera. Smíchala červené víno,
pomerančový a grapefruitový džus, sůl a pepř. Maso v kyselé zálivce
krásně zkřehne a získá zvláštní chuť. Měla ho připravené v zapékací
misce ve spodní přihrádce lednice.
Uložila ostatní potraviny, starší přesunula dopředu, potom složila
nákupní tašky a zastrčila je pod dřez. Ze zásuvky vytáhla nůž. Krájecí
prkénko leželo pod topinkovačem a Katie ho přemístila k plotně.
Překrájela brambory napůl, jen tolik, aby vystačily na dvě porce. Na
pekáč nalila olej, zapnula troubu a brambory posypala petrželí, solí,
pepřem a česnekem. Dá je do trouby dřív než steaky a potom je
jenom přihřeje. Steaky se musí propéct.
Kevin měl rád zeleninu v salátu nakrájenou na malé kousky,
posypanou plísňovým sýrem a krutonky a přelitou italskou zálivkou.
Rozkrojila rajče napůl, z okurky odřízla asi čtvrtku, zbytek zabalila do
fólie a chtěla ji uložit. Když otevřela lednici, všimla si Kevina, který
stál v kuchyni a opíral se o zárubně. Jedním hltem dopil vodku
a upřeně Katie sledoval. Jako by svým tělem zaplnil celý prostor.
Přesvědčovala sama sebe, že Kevin přece netuší, že z kadeřnictví
odběhla. Neví, že si koupila mobilní telefon. To už by něco řekl.
Něco by udělal.
119
 „Dneska budou steaky?“ zeptal se nakonec.
Katie zavřela dveře lednice, ale nezastavila se. Předstírala, že má
hodně práce, a snažila se zahnat strach. „Ano,“ odpověděla. „Právě
jsem zapnula troubu, takže jídlo za pár minut bude. Zrovna jsem
dala péct brambory.“
Kevin si ji prohlížel. „Ten účes ti sluší,“ poznamenal.
„Děkuju. Ta kadeřnice byla šikovná.“
Vrátila se k prkénku a začala krájet rajče na plátky.
„Ne tak velký kusy,“ ozval se a pokývl směrem k prkénku.
„Promiň,“ omluvila se, a když Kevin znovu zamířil k mrazáku,
usmála se. Zaslechla cinknutí, když led dopadl na dno sklenice.
„A o čem jste mluvily?“
„Vlastně o ničem. Prostě jako obvykle. Znáš přece kadeřnice.
Mluví jen tak.“
Kevin zatřepal skleničkou. Slyšela, jak kostky ledu narážejí do
skla. „A o mně?“
„Ne.“
Věděla, že by se mu to nelíbilo. Přikývl a znovu vytáhl láhev.
Postavil ji na linku vedle své sklenky. Pak si stoupnul přímo za ni
a přes rameno sledoval, jak krájí rajčata na kostičky. Kousky sotva
větší než hrášek. Cítila na krku jeho dech a snažila se necuknout,
když jí položil ruce na boky. Věděla moc dobře, co musí udělat.
Odložila nůž, otočila se a objala ho kolem krku. Políbila ho jemně
jazykem, protože věděla, že to od ní očekává, a nevšimla si, že přijde
políček, dokud ho neucítila na tváři. Tvář jí zrudla a pálila. Jako po
včelím bodnutí.
„Kvůli tobě jsem přišel o celý odpoledne!“ zařval. Popadl ji za
paže a pevně je sevřel. Ústa se mu zkroutila, oči měl podlité krví.
Cítila jeho opilý dech. Na tváři jí přistála slina. „Jedinej den, kdy
mám volno, a ty si zrovna vymyslíš, že chceš do města nechat si
načesat hlavu! A pak ještě nakupovat!“
Kroutila se a snažila se mu vysmeknout a on ji nakonec pustil.
Zavrtěl hlavou, v koutcích úst mu cukalo. „Napadlo tě vůbec někdy,
že bych si třeba dneska chtěl odpočinout? Prostě si trochu oddech-
nout, když mám jedinej volnej den?“

120
 „Moc mě to mrzí,“ vydechla a držela se za tvář. Neměla odvahu
mu připomenout, že se ho začátkem týdne dvakrát ptala, jestli mu to
nebude vadit, ani že právě on navrhl, aby se objednala jinam.
Protože si nepřál, aby se s někým příliš spřátelila. Aby vykládala, jak
to u nich chodí.
„Moc mě to mrzí,“ napodoboval ji výsměšně. Chvíli na ni upřeně
hleděl a pak zase zavrtěl hlavou. „Kristepane,“ zařval. „Je pro tebe
tak těžký myslet i na někoho jinýho než na sebe?“ Chtěl ji chytit, ale
otočila se a pokusila se utéct. Jenže neměla kam. Udeřil ji, v chvatu
a vší silou. Pěst měl tvrdou jako píst a mířil přímo do spodní části
zad. Katie zalapala po dechu, zatmělo se jí před očima. Měla pocit,
jako kdyby se do ní zabodl nůž. Zhroutila se na zem, ledviny v
jednom plameni. Bolest vystřelovala do nohou a nahoru do páteře.
Svět se s ní točil, a když se pokusila vstát, jen se to zhoršilo.
„Jseš neuvěřitelně sobecká!“ prohlásil. Stál nad ní.
Ani nehlesla. Nemohla mluvit. Nemohla dýchat. Kousala se do
rtů, nechtěla křičet. Napadlo ji, jestli bude zítra čurat krev. Bolest
byla jako břitva, ale snažila se neplakat. Jenom by ho to rozzuřilo.
Dál nad ní stál a nakonec si znechuceně povzdechl. Popadl
prázdnou sklenku a láhev vodky a odešel.
Trvalo jí věčnost, než sebrala sílu a vstala. Začala krájet zeleninu,
ale ruce se jí třásly. V kuchyni byla zima a každičký úder srdce ji
bolel. Sotva před týdnem ji praštil do břicha tak, že potom celou noc
zvracela. Padla na zem a on ji popadl za zápěstí. Na zápěstí pak měla
modřiny od jeho prstů. Vypadaly jako otisk ruky ďábla.
Po tvářích jí stékaly slzy. Neustále přešlapovala, aby zahnala
bolest. Nakrájela rajče i okurku. Na malé kousky. Potom i salát.
Hřbetem ruky si otřela slzy a pomalu kráčela k lednici. Našla
plísňový sýr a ze skříňky vyndala krutonky.
Kevin v obývacím pokoji zesílil televizi.
Trouba byla předehřátá. Katie zasunula plech dovnitř a nastavila
budík. Ucítila horko sálající z trouby a uvědomila si, že ji pálí celý
obličej. Ale pochybovala, že tam budou nějaké stopy. Přesně věděl,
jak moc smí udeřit, a Katie netušila, kde se to naučil. Nejspíš to
umějí všichni chlapi, nebo možná existují tajná školení s instruktory,
kteří se přesně na tohle specializují. Anebo je to prostě Kevin.
121
 Bolest v zádech konečně polevila. Zase se mohla normálně
nadechnout. Skulinami kolem oken profukovalo a obloha se zatáhla.
Na okna zlehka dopadaly sněhové vločky. Nahlédla do obývacího
pokoje. Kevin seděl na pohovce. Opřela se o linku. Zula si lodičku
a mnula si prsty. Snažila se v nich rozproudit krev, aby si zahřála
nohy. Promasírovala i druhou nohu a potom si lodičky zase nazula.
Opláchla a nakrájela zelené fazolky a na pánev nalila trošku
olivového oleje. Pustí se do nich, hned jak dá steaky na gril. Pořád se
snažila nemyslet na telefon pod dřezem.
Právě vytahovala plech z trouby, když Kevin vešel do kuchyně.
Držel v ruce poloprázdnou sklenku. Měl skelný pohled. Tak čtyři,
možná pět skleniček, zatím. Nedovedla to odhadnout. Položila plech
na sporák.
„Ještě chviličku,“ pronesla klidně, předstírala, že se předtím nic
nestalo. Věděla, že kdyby se zlobila nebo se chovala ublíženě, jen ho
víc rozzuří. „Dodělám steaky a můžeme večeřet.“
„Omlouvám se,“ řekl Kevin. Trochu zavrávoral.
Usmála se. „Já vím. To nic. Máš za sebou pár těžkých týdnů. Měl
jsi hodně práce.“
„To jsou nový džíny?“ zeptal se, ale nebylo mu moc rozumět.
„Ne, jen jsem je teď nějakou dobu nenosila.“
„Sluší ti.“
„Děkuju.“
Popošel k ní. „Jsi tak krásná. Přece víš, že tě miluju, viď?“
„Já vím.“
„Nerad tě biju. Jen prostě občas nepřemýšlíš.“
Přikývla, uhnula pohledem a snažila se vymyslet nějakou činnost,
aby nezůstala stát. Uvědomila si, že musí prostřít. Přesunula se ke
skříni vedle dřezu.
Přišel za ní, když sahala pro talíře, otočil ji k sobě čelem a přitáhl
si ji. Nadechla se a pak spokojeně vzdechla, protože věděla, že
přesně to od ní očekává. „Teď bys měla říct, že mě taky miluješ,“
zašeptal. Políbil ji na tvář a ona ho objala. Cítila, jak ji k sobě přitiskl,
poznala, že ji chce.
„Miluju tě,“ pronesla.

122
 Jeho ruka zabloudila k jejímu ňadru. Očekávala stisk, ale nepřišel.
Místo toho ji něžně pohladil. Proti své vůli cítila, jak jí začíná
bradavka tuhnout, a nenáviděla se za to, ale nemohla si pomoci. Měl
horký dech, táhl z něj alkohol.
„Bože, jsi nádherná. Vždycky jsi byla krásná, od první chvíle, kdy
jsem tě uviděl.“ Přitiskl se k ní ještě těsněji. „Nedávej tam ty steaky.
Večeře může chvilku počkat.“
„Myslela jsem, že máš hlad.“ Snažila se, aby to znělo jako
škádlení.
„Teď právě mám chuť úplně na něco jinýho,“ zašeptal. Rozepnul
jí blůzu, rozhalil ji a potom přesunul ruku ke knoflíku na jejích
džínách.
„Tady ne,“ zaprotestovala. Zakláněla hlavu a nechala ho, aby ji
dál líbal. „Pojďme do ložnice.“
„Co takhle na stole? Nebo radši na lince?“
„Prosím, zlato,“ mumlala se zakloněnou hlavou. „To není moc
romantické.“
„Ale je to rajcovní,“ naléhal.
„Co jestli nás někdo uvidí oknem?“
„S tebou není žádná sranda.“
„Prosím. Udělej to kvůli mně. Víš, jak mě dokážeš v posteli
rozpálit.“
Ještě jednou ji políbil a rukama zabloudil k podprsence. Rozepnul
ji vepředu. Podprsenky se zapínáním vzadu nesnášel. Ucítila na
ňadrech studený vzduch z kuchyně, viděla jeho touhu, když na ně
pohlédl. Olízl si rty a odvedl ji do ložnice. Jako by v tu chvíli málem
zešílel, rychle jí stáhl džíny přes boky až dolů ke kotníkům. Tiskl její
ňadra a ona se kousala do rtů, aby nevykřikla. Padli na postel.
Vzdychala a sténala a volala jeho jméno, protože věděla, že to tak má
rád. Nechtěla, aby se naštval, nechtěla, aby ji praštil nebo zkopal.
Nechtěla, aby se dozvěděl o telefonu. V ledvinách jí stále vystřelovala
bolest a ona výkřiky nahradila sténáním a říkala věci, které po ní
chtěl, vzrušovala ho, dokud se jeho tělo nezačalo otřásat v extázi.
Když bylo po všem, vstala, oblékla se, políbila ho, vrátila se do
kuchyně a dokončila večeři.

123
 Kevin zase zamířil do obývacího pokoje a dál upíjel vodku, než
se posadili ke stolu. Vyprávěl, co bylo v práci. Potom se opět usadil
před televizi. Katie uklízela v kuchyni. Chtěl, aby se k němu přidala a
dívala se s ním, a tak to udělala, dokud konečně nenastal čas jít spát.
V ložnici za pár minut usnul. Chrápal a nevnímal její tichý pláč
ani nenávist, kterou k němu cítila, kterou cítila k sobě. Nevěděl
o penězích, jež si téměř rok ukládala, ani o barvě na vlasy, kterou
před měsícem tajně vhodila do nákupního košíku v samoobsluze
a schovávala ji ve skříni, nevěděl o mobilním telefonu ukrytém ve
skříňce pod dřezem. Netušil, že pokud vše půjde podle jejího plánu,
za pár dní ji už nikdy neuvidí ani neudeří.

124
 19

K atie seděla vedle Alexe na verandě, nad nimi se klenula noční

obloha posetá hvězdami. Celé měsíce se snažila vytěsnit ty
vzpomínky a soustředit se pouze na to, že už nemusí mít strach.
Nechtěla si připomínat Kevina, nechtěla na něj myslet. Chtěla na něj
úplně zapomenout, jako kdyby nikdy neexistoval. Jenomže se jí to
nedařilo.
Alex mlčky naslouchal jejímu vyprávění, židli si natočil k ní. Po
tvářích jí tekly slzy. Alex pochyboval, že je vnímá. Mluvila bez emocí,
téměř jako v transu, jako kdyby se to všechno přihodilo někomu
jinému. Když skončila, dělalo se mu špatně od žaludku.
Nedívala se na něj. Slýchal různé verze téhož příběhu, ale
tentokrát to bylo jiné. Nebyla pouhou obětí; byla to jeho přítelkyně,
žena, do které se zamiloval. Zastrčil jí za ucho neposlušný pramínek.
Trochu sebou trhla, když se jí dotkl, ale pak se uvolnila. Slyšel, jak
si unaveně povzdechla. Unavená vyprávěním. Unavená minulostí.
„Bylo správné, žes utekla,“ prohlásil konejšivým tónem. Chápal
ji.
Chvíli trvalo, než odpověděla: „Já vím.“
„Nebyla to tvoje chyba.“
Zadívala se do tmy. „Ale ano, byla,“ namítla. „Vždyť jsem si ho
vybrala. Provdala jsem se za něj. Dovolila jsem, aby se to stalo, aby
se to opakovalo. A najednou bylo pozdě. A já mu dál vařila a uklízela
dům. Spala jsem s ním, kdykoli se mu zachtělo, dělala jsem, co chtěl.
Budila jsem v něm dojem, že se mi to tak líbí.“
„Muselas to dělat, abys přežila,“ řekl klidně.
Zase umlkla. V trávě se ozývali cvrčci. Cikády bzučely. „Nena-
padlo mě, že by se něco takového mohlo stát, víš? Můj otec pil, ale
nikdy nás nebil. Prostě jsem neměla sílu. Nevím, proč jsem to
nechala dojít tak daleko.“

125
 Promluvil tiše: „Protože jsi ho milovala. Věřila jsi jeho slibům, že
se to nebude opakovat. Protože se občas kontroloval a jeho násilí
rostlo postupně, věřila jsi, že se to jednou změní. Až ti nakonec
došlo, že se to nestane.“
Při jeho slovech se prudce nadechla a sklonila hlavu, ramena se jí
zvedala a klesala. Z jejího trápení se mu svíralo hrdlo, dusil se vzteky
kvůli tomu, co prožila. Byl smutný, protože ji to neustále
pronásledovalo. Chtěl ji obejmout, ale věděl, že právě v tuhle chvíli
musí vyjít vstříc jí. Byla v koncích. Křehká a zranitelná.
Trvalo několik minut, než přestala plakat. Oči měla červené
a opuchlé. „Promiň,“ zajíkala se. „Neměla jsem ti to všechno říkat.“
„Jsem rád, že ses mi svěřila.“
„Udělala jsem to jen proto, žes to už stejně věděl.“
„Já vím.“
„Ale nemusela jsem ti vykládat všechny ty zbytečné podrob-
nosti.“
„To je v pořádku.“
„Nenávidím ho,“ prohlásila. „A sebe taky. Snažila jsem se ti
vysvětlit, že by bylo nejlepší, abys na mě zapomněl. Nejsem ta, za
kterou mě máš. Neznáš mě.“
Měla zase na krajíčku. Zvedl se a zatahal ji za ruku, aby ji přinutil
vstát. Postavila se, ale nepodívala se na něj. Potlačil zlost na jejího
manžela a promluvil tichým hlasem.
„Poslouchej,“ začal. Prstem jí zvedl bradu. Nejdřív se bránila, ale
potom to vzdala a konečně na něj pohlédla. Pokračoval: „Ať už mi
povíš cokoli, nezmění to, co k tobě cítím. To totiž už dávno nejsi ty.
Ty jsi teď ta žena, s níž jsem se seznámil. Žena, kterou miluju.“
Zkoumavě na něj hleděla a toužila mu věřit. Tušila, že mluví
pravdu, a cítila, jak se v ní něco láme. Přece jen…
„Ale…“
„Žádné ale,“ odmítl. „Ty se vidíš jako žena, která neutekla. Jenže
já vidím odvážnou ženu, které se to povedlo. Ty myslíš, že by ses
měla stydět, protože jsi to dopustila. Ale já vidím krásnou a laskavou
ženskou, která by na sebe měla být hrdá, protože to celé zastavila.
Málokterá v sobě sebere takovou sílu, aby udělala něco podobného.
Takhle tě vidím já, vždycky když se na tebe podívám.“
126
 Usmála se. „Myslím, že by sis měl pořídit brýle.“
„Jen se nenech mást šedinami. Zrak mám pořád jak ostříž.“ Po-
pošel blíž. Ujistil se, že nebude protestovat, a pak se naklonil a políbil
ji. Krátce a měkce. S láskou. „Jen mě hrozně mrzí, že jsi tím vůbec
musela projít.“
„Ještě to neskončilo.“
„Myslíš, že tě hledá?“
„Vím to. A nikdy to nevzdá.“ Odmlčela se. „Je trochu divný. Tak
nějak šílený.“
Alex se zamyslel. „Nic mi do toho není, ale napadlo tě někdy
zavolat policii?“
Ramena jí poklesla. „Ano. Jednou jsem je zavolala.“
„A nic neudělali?“
„Přijeli a já jim všechno řekla. Ale přesvědčili mě, abych ne-
podávala trestní oznámení.“
Alex uvažoval. „To mi nedává smysl.“
„Mně ano.“ Pokrčila rameny. „Kevin mě varoval, že si nepo-
můžu, i když zavolám policii.“
„Jak to mohl vědět?“
Katie si povzdechla a pomyslela si, že nemá cenu nic tajit.
„Protože on je od policie,“ prozradila konečně. Vzhlédla k Alexovi.
„Pracuje v Bostonu jako detektiv. A neříkal mi Katie.“ V očích měla
zoufalství. „Říkal mi Erin.“

127
 20

B yl Den obětí války a Kevin Tierney stál nějakých pár set

kilometrů severněji na zahradě domu v Dorchesteru. Měl na
sobě šortky a barevnou košili, kterou si koupil, když trávili s Erin
líbánky na Havajských ostrovech.
„Erin je zase v Manchesteru,“ oznámil.
Jeho nadřízený, kapitán Bill Robinson, otáčel maso na grilu. „Už
zase?“
„Říkal jsem ti, že její kamarádka má rakovinu, že jo? Erin má
pocit, že jí musí být nablízku.“
„Rakovina je pěkný svinstvo,“ uznal Bill. „Jak to Erin zvládá?“
„Dobře. I když ji to unavuje. Je náročný jezdit pořád sem a tam.“
„To si umím představit,“ přitakal Bill. „Emily takhle pomáhala
sestře, když dostala lupus. Strávily spolu dva měsíce jednou v zimě
v mrňavým bytě v Burlingtonu, jen ty dvě. Oběma jim to lezlo na
nervy. Nakonec jí sestra sbalila kufry, postavila je před dveře a
prohlásila, že jí bude líp samotný. Ne že bych jí to vyčítal.“
Kevin se napil piva a usmál se. Měl dojem, že se to od něj čeká.
Bill a Emily byli manželé nějakých třicet let. Bill rád prohlašoval, že
to bylo šest nejšťastnějších roků jeho života. Všichni na okrsku
tenhle vtípek za posledních osm let slyšeli snad padesátkrát a většina
z nich tu teď postávala. Bill u sebe doma pořádal barbecue na Den
obětí války každý rok. Většina z těch, kdo nebyli ve službě, se tu
ukázala. Nebylo to jen z nějaké povinnosti, ale i proto, že Billův bratr
se živil rozvážením piva. A samozřejmě notná část ho vždycky
skončila tady. Manželky a manželé, nesezdané páry i děti postávali ve
skupinkách, jedni v kuchyni, jiní na terase. Čtyři detektivové házeli
podkovami. Od kolíků odlétal písek.
„Až se vrátí, co kdybyste se stavili na večeři?“ navrhl Bill. „Em se
po ní ptala. Pokud si ovšem nebudete chtít vynahradit ztracenej čas.“
Mrkl na Kevina.

128
 Kevin si nebyl jistý, jestli to Bill myslí upřímně. Při podobných
příležitostech se snažil předstírat, že je jeden z nich, a ne nadřízený.
Ale jinak byl tvrdý. A tak trochu mazaný. Spíš politik než policista.
„Navrhnu jí to.“
„Kdy odjela?“
„Dneska hned po ránu. Už by dávno měla být na místě.“
Maso syčelo. Jak z něj kapal tuk, plamínky vyskakovaly a tančily.
Bill přimáčkl jednu masovou placičku. Šťáva z ní vytekla, takže
maso zůstalo úplně vysušené. Ten chlap o grilování nic neví,
pomyslel si Kevin. Bez šťávy bude maso jako kámen, suché a bez
chuti. Nebude to k jídlu. „Jo a ještě k tomu případu Ashleyho
Hendersona,“ vzpomněl si Bill, aby změnil téma. „Myslím, že se
konečně můžeme vytasit s žalobou. Odvedls skvělou práci.“
„Bylo na čase,“ prohlásil Kevin. „Už jsem myslel, že toho mají
dost.“
„To já taky. Jenže nejsem prokurátor.“ Bill přimáčkl další
placičku a zničil ji. „Taky jsem s tebou chtěl mluvit o Terrym.“
Terry Canton byl poslední tři roky Kevinův partner. V prosinci
ale dostal infarkt a od té doby byl na nemocenské. A tak Kevin
pracoval sám.
„Co je s ním?“
„Už se nevrátí. Dozvěděl jsem se to zrovna dneska. Doktoři mu
doporučili, aby odešel ze služby. A on jim věří. Došlo mu, že
přesluhuje. Že by prostě měl jít do penze.“
„A co z toho plyne pro mě?“
Bill pokrčil rameny. „Najdem ti jinýho parťáka, ale ne hned.
Město zmrazilo výdaje. Snad až projde novej rozpočet.“
„Snad nebo pravděpodobně?“
„Neboj se, parťáka dostaneš. Ale nebude to dřív než v červenci.
Mrzí mě to. Je mi jasný, že to znamená pro tebe víc práce, ale nic s
tím nenadělám. Ale budu se snažit ti naložit jen tolik, kolik
zvládneš.“
„Díky.“
Přes verandu proběhla skupina dětí, tváře zamazané. Z domu
vyšly dvě ženy, nesly misky s brambůrky a pravděpodobně si jen tak

129
povídaly, ale Kevin klepy nesnášel. Bill pokynul obracečkou
k zábradlí. „Podal bys mi támhleten talíř? Tyhle už skoro budou.“
Kevin vzal talíř do ruky. Byl to ten samý, na kterém přinesli
karbanátky k opékání, a Kevin si všiml, že na něm jsou zbytky
syrového masa. Udělalo se mu špatně. Věděl, že Erin by přiběhla
s čistou mísou. Postavil talíř vedle grilu.
„Skočím si ještě pro pivo,“ oznámil a zamával láhví. „Chceš
taky?“
Bill zavrtěl hlavou. Rozmáčkl další karbanátek. „Musím to
dodělat. Ale dík.“
Kevin zamířil do domu. Na prstech cítil mastný tuk. Vsakoval se.
„Hej!“ zavolal za ním Bill. Kevin se otočil.
„Lednička je támhle, jestli jsi zapomněl.“ Bill ukázal k rohu
terasy.
„Já vím, ale potřebuju si před jídlem umejt ruce.“
„Tak sebou hoď. Jakmile to maso dám do placu, bude v tu ránu
pryč.“
Kevin se zastavil u zadních dveří a očistil boty o rohožku, než
vstoupil. V kuchyni minul skupinku ženských a zamířil přímo
k umyvadlu. Ruce si umyl rovnou dvakrát. Mýdlem nešetřil. Oknem
sledoval, jak Bill staví talíř na stůl hned vedle housek, koření
a brambůrků. Nad jídlem se okamžitě slétly mouchy a hlasitě
bzučely. Hostům čekajícím v řadě to očividně nevadilo. Jen je
odehnali, naložili si maso na talíře a snažili si jich nevšímat.
Maso k ničemu a nad ním hejno much.
S Erin by to udělali jinak. Nemačkal by obracečkou hamburgery
a Erin by nechala všechno koření, hořčice a okurky v kuchyni, aby si
všichni mohli nabrat v čistém prostředí. Hejna much nad jídlem mu
byla odporná a maso bylo jako kámen. Nebude ho jíst. Z té
představy se mu dělalo zle.
Jakmile byl talíř prázdný, vrátil se zpátky na zahradu. Došel ke
stolu a předstíral zklamání.
„Já tě varoval.“ Bill zářil spokojeností. „Ale Emily má v lednici
další mísu, za chvíli bude druhá várka. Přineseš mi pivo? Já zatím
skočím pro maso.“
„Jasně,“ slíbil Kevin.
130
 Když byly další hamburgery hotové, naložil si Kevin plný talíř
a pochválil Billa, že vypadají skvěle. Mouchy se rojily, maso bylo
vysušené a Kevin jídlo vyhodil do kovové nádoby na odpadky, jen
co se Bill obrátil zády. Pak si pochvaloval, že maso bylo fantastické.
Zůstal několik hodin. Popovídal si s Coffeym a Ramirezem. Byli
to také detektivové, stejně jako on, až na to, že hamburgery jedli
a mouchy jim nevadily. Kevin nechtěl odejít mezi prvními, protože
kapitán se snažil předvádět, že je jedním z nich, a Kevin ho svým
odchodem nechtěl urazit. Neměl rád Coffeyho ani Ramireze. Občas
nápadně ztichli, když se k nim přiblížil, z čehož pochopil, že se baví
o něm. Samé klepy.
Kevin byl dobrý detektiv a věděl to o sobě. Bill to věděl a Coffey
s Ramirezem taky. Pracoval na oddělení vražd; uměl promluvit se
svědky i s podezřelými. Odhadl, kdy klást otázky a kdy naslouchat;
poznal, kdy mu lidé lžou. Vrahy posílal za mříže, protože v Bibli stojí
Nezabiješ a Kevin věřil v Boha a byl přesvědčený, že vykonává boží
dílo.
Doma prošel obývacím pokojem. Odolal pokušení Erin zavolat.
Kdyby tu byla, krb by byl vyčištěný, na stole by ležely rozevřené
časopisy a na pohovce by se neválela prázdná láhev od vodky. Kdyby
byla Erin doma, i závěsy by byly roztažené, aby slunce mohlo
pronikat dovnitř. Kdyby tu Erin byla, nádobí by bylo umyté a
uklizené a na stole by na něj čekala večeře. Usmívala by se a zeptala
se ho, jak se měl. Potom by se milovali, protože ji miloval a ona
milovala jeho.
V ložnici v prvním patře se zastavil před dveřmi od skříně. Ještě
cítil závan parfému, který používala. Koupil jí ho k Vánocům. Všiml
si tehdy, jak odlepila záložku u inzerátu v nějakém časopise,
přivoněla si ke vzorku a usmála se. Když si šla lehnout, vytrhl
stránku z časopisu a dal si ji do peněženky, aby věděl přesně, jaký
parfém koupit. Vzpomněl si, jak si vůni jemně nanesla za ucho a na
zápěstí, když ji na silvestra pozval do restaurace. Jak jí to v černých
koktejlkách slušelo. Samozřejmě si všiml, jak se na ni ostatní muži
dívají, když kolem nich procházela. Dokonce i ti, kteří s sebou měli
partnerky. Doma se pak milovali, když přicházel nový rok.

131
 Šaty visely ve skříni na stejném místě a vyvolávaly v něm
vzpomínky. Před týdnem je vytáhl ze skříně, posadil se na kraj
postele a plakal.
Zvenku slyšel vytrvalé cvrkání cvrčků, ale nijak ho to neutěšilo.
Dneska měl v plánu pořádně odpočívat, ale i tak cítil únavu.
Nechtělo se mu na barbecue, nechtělo se mu vykládat o Erin,
nechtěl lhát. Ne proto, že by mu lhaní vadilo, ale prostě už neměl
sílu neustále předstírat, že ho Erin neopustila. Vymyslel si historku a
držel se jí celé měsíce: že mu Erin volá každý večer, že teď pár dnů
byla doma, ale zase se vrátila do New Hampshiru, protože její
přítelkyně podstupuje chemoterapii a potřebuje Erininu pomoc.
Věděl, že s tím nevystačí donekonečna a že výmluva na kamarádku,
která potřebuje pomoc, brzy přestane fungovat. Lidé se začnou divit,
proč ji nepotkávají v kostele, v obchodě nebo někde v sousedství.
Začnou si o něm za zády povídat a říkat věci jako Erin ho musela
opustit nebo Myslím, že jejich manželství nebylo tak dokonalé, jak se zdálo.
Při té myšlence se Kevinovi svíral žaludek. Uvědomil si, že nic
nejedl.
V ledničce toho moc nebylo. Erin se vždycky postarala o šunku,
krůtí maso, dobrou hořčici a čerstvý žitný chléb z pekařství. Ovšem
dnes si mohl leda tak ohřát hovězí z čínské restaurace, které si
přivezl před pár dny. Na dolní přihrádce ulpěly zbytky jídla. Málem
se zase rozplakal; vybavil se mu Erinin křik a dutý zvuk, jak hlavou
narazila na okraj stolu, když s ní mrštil přes kuchyň. Zmlátil ji a
zkopal, protože v lednici byly zbytky jídla. Teď cítil rozpaky, že ho
taková maličkost vůbec rozzlobila.
Šel si lehnout. Když se probral, byla půlnoc. V sousedství
panoval naprostý klid. Jen v domě Feldmanových naproti přes ulici
svítilo světlo. Neměl Feldmanovy rád. Na rozdíl od jiných sousedů
Larry Feldman mu nikdy nezamával, když se náhodou venku potkali.
A když ho zahlédla jeho žena Gladys, raději se otočila a zamířila
zpátky do domu. Bylo jim kolem šedesáti, a kdykoli na jejich trávníku
přistál zatoulaný frisbee nebo baseballový míček, vyběhli a hubovali
děcko, které si pro hračku přišlo. Byli to Židé, ale přesto dům o
svátcích pokaždé ozdobili i vánočními světly a židovskou menoru

132
dávali za okno. Byl z nich trochu zmatený a nepovažoval je za dobré
sousedy.
Vrátil se do postele, ale nemohl usnout. Ráno ho probudily
sluneční paprsky a on si uvědomil, že pro nikoho jiného se nic
nezměnilo. Jen jeho život byl jiný. Jeho bratr Michael se svou ženou
Nadine určitě zrovna vypravují děti do školy a pak zamíří do práce
na univerzitě v Bostonu. Jeho rodiče jako obvykle čtou u ranní kávy
noviny. V noci byly určitě spáchány zločiny a na okrsku čekají svědci.
Coffey a Ramirez ho nejspíš právě pomlouvají.
Osprchoval se a k snídani si dal vodku s topinkou. Na služebně
mu přidělili vyšetřování vraždy. V popelnici našli ubodanou asi
dvacetiletou ženu, pravděpodobně prostitutku. Celé dopoledne
vyslýchal lidi, kteří se sběhli k místu nálezu, a snažil se shromažďovat
důkazy. Když skončil, vrátil se na služebnu. Chtěl sepsat zprávu co
nejdřív, aby na nic nezapomněl. Byl dobrý detektiv.
Na okrsku bylo rušno. Konec svátečního víkendu. Svět se
zbláznil. Detektivové telefonovali, dělali si poznámky, mluvili se
svědky a naslouchali obětem líčícím své útrapy. Hluk. Ruch. Lidé
přicházeli a odcházeli. Telefony nepřestávaly zvonit. Kevin došel ke
svému stolu, který stál uprostřed místnosti. Otevřenými dveřmi na
něj zamával Bill, ale zůstal ve své kanceláři. Ramirez a Coffey seděli
u svých stolů proti němu.
„Není ti něco?“ zeptal se Coffey. Bylo mu něco přes čtyřicet, měl
nadváhu a prořídlé vlasy. „Vypadáš příšerně.“
„Špatně jsem spal,“ vysvětloval Kevin.
„Taky se mi nespí dobře, když je Janet pryč. Kdy se má vrátit
Erin?“
Kevin nehnul brvou.
„Příští víkend. Mám napracováno pár dní, tak jsme se domluvili,
že pojedeme na Cape Cod. Už jsme tam roky nebyli.“
„Fakt? Tam žije moje máma. Kam přesně?“
„Do Provincetownu.“
„No vidíš, přesně tam bydlí. Bude se vám to líbit. Já tam jezdím
každou chvíli. Kde se ubytujete?“
Kevin přemýšlel, proč se Coffey pořád vyptává. „Nevím přesně,“
odpověděl nakonec. „Zařizuje to Erin.“
133
 Zamířil ke konvici s kávou a nalil si, i když na ni vůbec neměl
chuť. Bude muset vyhledat nějaký penzion a názvy několika
restaurací, aby věděl, co odpovědět, až se Coffey začne vyptávat.
Dny ubíhaly jeden jako druhý. Pracoval, vyslýchal svědky
a nakonec šel domů. Měl náročnou práci, potřeboval si odpočinout.
Jenže doma bylo všechno naruby a myšlenek na práci se nemohl
zbavit. Dřív věřil, že si jednou zvykne, že mu pohled na zavražděné
nebude činit obtíže. Ale jejich mrtvolně bledé tváře se mu vrývaly do
paměti a občas ho navštěvovaly ve snech.
Domů nechodil rád, věděl, že ho tam nikdo nepřivítá. Erin byla
pryč od ledna. V domě panoval nepořádek a špína, musel si sám i
prát. Neuměl pustit pračku, a když pral poprvé, přidal příliš prášku
na praní. Prádlo pak vypadalo zašle. Nečekala ho žádná domácí
strava ani svíčky na stole. Většinou si koupil něco k jídlu cestou
domů a snědl to na pohovce. Občas se díval na televizi. Erin ráda
sledovala pořady na televizní stanici Dům a zahrada, a tak se na ně
teď také často díval, ale pocit prázdnoty, který zažíval, byl
nesnesitelný.
Už se ani nenamáhal uklízet svou pistoli značky Glock do trezoru
ve skříni. Měl tam ještě jednu zbraň pro osobní použití. Erin se
zbraní bála, odjakživa, dávno před tím, než jí tu svou přiložil k hlavě
a vyhrožoval, že ji zastřelí, jestli znova uteče. Křičela a plakala, když
přísahal, že zabije každého, s kým by se vyspala, každého, o něhož by
projevila zájem. Byla tak hloupá a Kevin měl vztek, protože utekla.
Chtěl vědět, kdo jí pomáhal, aby ho mohl zabít. Erin kvílela a
žadonila o život a zapřísahala se, že nikdo takový neexistuje. A on jí
uvěřil, protože to byla jeho žena. Slíbili si věrnost před Bohem a
před svými rodinami. A Bible praví: Nesesmilníš. Nevěřil, že by mu
byla nevěrná. Nikdy nevěřil, že měla někoho jiného. Navíc si to už
od svatby ověřoval. Každou chvíli volal domů. Nedovoloval jí chodit
do obchodu, ke kadeřnici nebo i do knihovny, aniž by o tom věděl.
Neměla auto ani řidičský průkaz a Kevin projížděl kolem jejich
domu, kdykoli se ocitl poblíž. Chtěl si být jistý, že je doma. Neutekla
kvůli nevěře. Jen už ji unavovaly všechny ty kopance a bití, to, jak ji
shazoval ze schodů do sklepa. Kevin věděl, že je to špatně; vždycky
se cítil provinile. Omlouval se, jenže to nestačilo.
134
 Nemělo se to stát. Její odchod mu zlomil srdce. Miloval ji víc než
sám sebe a vždycky se o ni staral. Koupil jí přece dům, ledničku,
pračku, sušičku a nový nábytek. Doma bývalo vždy čisto. Jenže dnes
je dřez plný špinavého nádobí a koš přetéká odpadky.
Věděl, že by měl uklidit, ale neměl na to sílu. Sebral se a v
kuchyni z mrazáku vytáhl další láhev vodky. Ještě tam zbývaly čtyři,
před týdnem jich tam bylo dvanáct. Uvědomoval si, že to s pitím
přehání. Měl by se spíš najíst a přestat pít. Jenže nemyslel na nic než
na láhev, na to, jak si sedne na gauč a bude pít. Vodka byla dobrá.
Z člověka netáhlo a po ránu nikdo nepoznal, že má kocovinu.
Nalil si sklenici a vypil ji. Pak si nalil další. Bloumal prázdným
domem. Srdce ho bolelo. Erin byla pryč. Kdyby se zčistajasna
objevila ve dveřích, samozřejmě by se omluvil za to, že ji bil.
Všechno by vyřešili a pak by se v ložnici milovali. Chtěl ji objímat.
Šeptat, jak moc ji zbožňuje. Jenže věděl, že se nevrátí. A i když ji
miloval, občas se na ni hodně zlobil. Manželka přece jen tak
manželovi neuteče. Náhle měl chuť ji praštit, nakopnout, zfackovat.
Vláčet ji za vlasy. Vždyť byla tak strašně hloupá. Tak zatraceně
sobecká. Chtěl jí dokázat, že útěk neměl smysl.
Vypil třetí sklenku vodky a potom čtvrtou.
Cítil se zmatený. Dům byl málem v troskách. Na podlaze
v obývacím pokoji se válela prázdná krabice od pizzy a rám dveří od
koupelny byl rozštípnutý a prasklý. Dveře se nedaly úplně dovřít.
Vykopl je, když se tam před ním zamkla. Držel ji v kuchyni za vlasy a
bil ji. Utekla do koupelny. Běžel za ní a vykopnul dveře. Najednou si
nemohl vybavit, proč se tehdy vlastně hádali.

Tu noc si nepamatoval. Nevzpomínal si, že jí zlomil dva prsty.

A potom jí celý týden nedovolil jet do nemocnice, dokud se podlitiny
na jejím obličeji nedaly zakrýt make-upem. Celou tu dobu musela
vařit a uklízet jednou rukou. Koupil květiny a omluvil se. Přísahal, že
ji miluje, a slíbil, že se to už nestane, a když jí sundali sádru, vzal ji na
večeři do drahé restaurace v Bostonu. U stolu se na ni usmíval.
Potom šli do kina. Cestou domů si Kevin opakoval, jak moc ji
miluje. Jaké má štěstí, že je jeho ženou.

135
 21

A lex se u Katie zdržel a naslouchal jejímu vyprávění. Už bylo po

půlnoci. Náhle byla vyčerpaná a nemohla mluvit dál. Objal ji
kolem ramen a políbil na dobrou noc. Cestou domů ho za volantem
napadlo, že ještě nepotkal nikoho tak odvážného a důvtipného.
V následujících několika týdnech spolu trávili hodně času, jak jen
si mohli dovolit. Kvůli práci to nebylo víc než pár hodin denně, ale
takové rozechvění jako před každou návštěvou u ní už Alex roky
nezažil. Někdy s ním šli i Josh a Kristen. Jindy ho Joyce
s pomrkáváním vystrnadila ze dveří. Chtěla, aby se mohl v klidu
bavit. Aby měl chvíli sám pro sebe.
U něj doma se scházeli zřídka, a spíš jen na chvilku. Přesvědčoval
sám sebe, že je to kvůli dětem, že nechce nic uspěchat. Ale taky si
uvědomoval, že to má co dělat s Carly. Věděl, že Katie miluje, a
s každým dnem jeho láska k ní sílila, přesto si nebyl jistý, zda je na to
připravený. Katie zřejmě jeho váhání rozuměla a nevadilo jí to. Přece
jen měli u ní doma větší soukromí.
Přesto se ještě nemilovali. Když usínal, často se přistihl, že si
představuje, jaké by to bylo krásné, ale věděl, že Katie ještě není
připravená. Oba si zřejmě uvědomovali, jaký zlom by to byl pro
jejich vztah, jakési potvrzení věčnosti. Zatím mu stačilo, že ji mohl
políbit, vnímat její objetí. Miloval vůni jejího jasmínového šamponu.
Jejich dlaně jako by byly stvořené jedna pro druhou; každý dotek
nabitý slastným očekáváním, jako kdyby se opatrovali jeden pro
druhého. Od Carlyiny smrti s žádnou ženou nespal a teď měl pocit,
že nevědomky čekal právě na Katie.
Rád ji provázel po okolí. Procházeli se kolem vody, ukázal jí
historické budovy. Společně zkoumali architekturu. Jednou o
víkendu ji vzal do Wilmingtonu do zahrad Orton Plantation. Jen tak
se procházeli mezi tisícem růžových keřů. Potom zašli na oběd do

136
malého bistra na pláži a drželi se přes stůl za ruce, jako by jim bylo
patnáct.
Od společné večeře Katie na svou minulost nezavedla řeč a Alex
se nevyptával. Moc dobře věděl, že ji to pořád trápí. Jestli mu toho
neřekla příliš. Drobnosti, které zamlčela. Zda mu může věřit a jak
moc záleží na tom, že je stále vdaná. Co by se stalo, kdyby ji Kevin
vypátral. Cítil, že o tom přemýšlí: Ujišťoval ji, že její tajemství
zachová, ať už se stane cokoli. Nikomu to nikdy nepoví.
Když se na ni díval, občas ho zaplavil ohromný vztek vůči
Kevinu Tierneymu. Agresivita a sklony k týrání mu byly cizí stejně
jako třeba schopnost dýchat pod vodou nebo létat. Tak rád by se mu
pomstil. Toužil po spravedlnosti. Přál si, aby Kevin poznal strach a
hrůzu, jakou zažívala jeho manželka, tu nekončící surovou bolest. Ve
službě v armádě zabil jednoho člověka, zfetovaného vojáka, který
zbraní ohrožoval rukojmí. Byl nebezpečný a úplně bez sebe, a tak
jakmile se naskytla příležitost, Alex nezaváhal a stiskl kohoutek. Po
téhle zkušenosti Alex na svou práci začal nahlížet trochu z jiného
úhlu, avšak v srdci byl nadále přesvědčený, že v životě mohou nastat
situace, kdy je násilí nutné. Pokud je zapotřebí ochránit lidské životy.
A kdyby se Kevin někdy objevil, Alex by Katie bránil všemi
prostředky. V armádě postupně došel k poznání, že jsou lidé, kteří
nabízejí světu dobro, a jiní, kteří usilují jen o jeho zkázu. A roz-
hodnutí, zda chránit nevinnou ženu před psychopatem, jako byl
Kevin, je stejně snadné jako vybírat mezi dobrem a zlem.
Většinou ale přízraky Katiiny minulosti zůstávaly stranou. Každý
společný den trávili v klidu a důvěra mezi nimi rostla. Odpoledne
s dětmi pro něj byla obzvlášť důležitá. Katie se k nim chovala
přirozeně, ať už krmila s Kristen kachny u rybníka, nebo si házela
s Joshem, vždycky našli společnou řeč. Uměla být rozpustilá, jindy
chlácholivá, dováděla s nimi, ale věděla, kdy se zklidnit. Hodně se
podobala Carly. Alex si byl čím dál tím jistější, že Katie je přesně ten
typ ženy, o níž kdysi Carly mluvila.
Poslední týdny Carlyina života strávil u jejího lůžka. Carly sice
většinu času prospala, ale Alex nechtěl promeškat chvíle, kdy bude
při vědomí, byť by to byly pouhé okamžiky. Tehdy už měla levou
polovinu těla téměř ochrnutou a mluvila jen s obtížemi. Avšak
137
jednou v noci, krátce před svítáním, přišla k sobě a vztáhla k němu
ruku.
„Chci, abys pro mě něco udělal,“ pronesla s námahou a opatrně
si olízla popraskané rty. Hlas měla ochraptělý, sotva mluvila.
„Udělám, co budeš chtít.“
„Chci, abys byl šťastný.“ Tehdy v její tváři zahlédl náznak toho
starého známého úsměvu. Troufalého i klidného. Právě tenhle výraz
ho zaujal, když se poprvé setkali.
„Já jsem šťastný.“
Slabounce zavrtěla hlavou. „Mluvím o budoucnosti.“ Tvář měla
propadlou a její oči plály jak rozžhavené uhlíky. „Oba víme, o čem
mluvím.“
„Já ne.“
Předstírala, že ho neslyší. „To, že jsem si tě vzala… že jsem s
tebou mohla každý den být, že spolu máme děti… to bylo to
nejlepší, co jsem mohla udělat. Jsi ten nejlepší člověk, jakého znám.“
Stáhlo se mu hrdlo. „Vnímám to stejně,“ vypravil ze sebe.
„Já vím. Proto je to pro mě tak těžké. Vím, že jsem zklamala…“
„Nezklamala,“ skočil jí do řeči.
Tvářila se smutně. „Miluju tě, Alexi, a miluju naše děti,“ šeptala.
„A zlomilo by mi srdce, kdybyste už nikdy nemohli být úplně
šťastní.“
„Carly…“
„Chci, abys potkal jinou.“ Obtížně se nadechla, křehký hrudní
koš se s námahou zvedal. „Aby byla chytrá a hodná… aby ses do ní
zamiloval. Nechci, abys byl po zbytek života sám.“
Alex nebyl schopen slova a přes slzy sotva viděl.
„Děti potřebujou mámu.“ V jeho uších to znělo málem jako
úpěnlivá prosba. „Někoho, kdo je bude milovat tak jako já, kdo je
bude považovat za vlastní.“
„Proč tohle říkáš?“ zeptal se. Hlas se mu zlomil.
„Protože musím uvěřit, že je to možné,“ odpověděla. Zoufale mu
stiskla paži svými hubenými prsty. „Vždyť to je to jediné, co po mně
zbude.“

138
 Když teď sledoval Katie, jak se honí s Joshem a Kristen na
trávníku u kachního rybníčku, bodlo ho u srdce při pomyšlení, že se
mu snad nakonec podaří Carlyino poslední přání splnit.

Měla ho ráda až moc. Katie věděla, že kráčí po tenkém ledě.

Vyprávět mu o své minulosti se v tu chvíli zdálo přirozené. Cítila,
jako kdyby ji to zbavilo toho tíživého břemene tajemství. Jenže hned
následující ráno se probudila téměř mrtvá strachy. Co to provedla?
Vždyť Alex koneckonců býval vyšetřovatel. Stačily by jeden dva
telefonáty. Bez ohledu na to, co slíbil. Promluví s někým, ten zavolá
dalšímu a nakonec se Kevin všechno dozví. Neřekla mu, že Kevin si
umí téměř děsivě dát dohromady zdánlivě nesouvisející věci.
Nezmínila se, že když byl nějaký podezřelý na útěku, Kevin téměř
vždy věděl, kde ho najít. Z pouhého pomyšlení na to, co nejspíš
provedla, se jí dělalo špatně od žaludku.
Ale v následujících týdnech její strach postupně slábl. Alex se
nevyptával, ani když spolu byli sami, a choval se, jako kdyby její
doznání nemělo nic společného s jejich životem v Southportu. Dny
plynuly a minulost se vytrácela. Nemohla si pomoci; důvěřovala mu.
Při každém polibku se jí podlamovala kolena. Měla co dělat, aby ho
nepopadla za ruku a neodtáhla rovnou do ložnice.
Jednou v sobotu, sotva dva týdny od jejich první schůzky, stáli na
verandě, Alex ji objímal a vášnivě líbal. Josh a Kristen byli na
plavecké party na oslavu konce školního roku. Pořádal ji spolužák
z Joshovy třídy. Alex s Katie plánovali, že po oslavě vezmou děti
k moři na večerní grilování. Teď měli pár hodin pro sebe.
Když se od sebe konečně odtáhli, Katie si povzdechla. „Musíš
s tím přestat.“
„S čím?“
„Dobře víš, o čem mluvím.“
„Nemůžu si pomoct.“
Znám ten pocit, pomyslela si Katie. „Víš, co se mi na tobě líbí?“
„Moje tělo?“
„Ano, to taky.“ Zasmála se. „Ale hlavně se vedle tebe cítím
výjimečná.“
„Vždyť jsi výjimečná.“
139
 „Myslím to vážně,“ upozornila ho. „Ale pořád si říkám, proč sis
nenašel jinou. Když ti zemřela žena.“
„Žádnou jsem nehledal,“ namítl. „Ale i kdyby, dneska bych jí dal
košem, jen abych mohl být s tebou.“
„To není pěkné.“ Dloubla ho do žeber.
„Jenže je to pravda. Věř si tomu nebo ne, jsem vybíravý.“
„To jo, opravdu vybíravý. Chodíš jenom s citlivkami, kterým se
milostný život dost nepovedl.“
„Ty nejsi citlivka. Jsi odolná. Přežila jsi to. To je vlastně docela
vzrušující.“
„Myslím, že se mi jen snažíš lichotit a doufáš, že z tebe strhám
šaty.“
„A zabírá to?“
„Tak trochu,“ připustila a z jeho smíchu poznala, jak moc ji
miluje.
„Jsem rád, že jsi skončila v Southportu,“ prohlásil.
„Hm.“ Na chvilku jako by se ztratila ve svém nitru.
„Copak?“ Zkoumavě se jí zadíval do tváře. Vypadala vyplašeně.
Potřásla hlavou. „Bylo to jen tak tak…“ Povzdechla si a
přejížděla si dlaněmi po pažích. „Skoro jsem to nedokázala.“

140
 22

K řehký sníh pokryl zahrady Dorchesteru a svět za okny se

rozzářil. Šedivá obloha se vyjasnila, vybarvila do modra a
začalo mrznout.
Byla neděle dopoledne. Včera byla u kadeřnice. Katie nakoukla
do záchodové mísy. Byla si jistá, že uvidí krev. Ještě teď cítila bolest
v ledvinách; vystřelovala od lopatky až k lýtkům. Celé hodiny
nemohla usnout, zatímco Kevin vedle ní chrápal. Naštěstí to nebylo
tak vážné. Zavřela za sebou dveře od ložnice a dobelhala se do
kuchyně. Snažila se soustředit na jediné: za pár dní všechno skončí.
Jen musí být opatrná, aby ji Kevin nezačal podezírat. Kdyby se
chovala, jako by se včera nic nestalo, pojal by podezření. A kdyby
zašla moc daleko, zase by ji podezříval. Čtyři roky pekla ji naučily
dodržovat pravidla.
Kevin musel v poledne do práce, i když byla neděle. Věděla, že
bude vstávat brzy. V domě bylo chladno, a tak si přes pyžamo
natáhla mikinu. Po ránu si toho Kevin nevšímal, většinou měl co
dělat s kocovinou. Uvařila kávu a na stůl postavila mléko, cukr,
máslo a džem. Připravila mu stříbrný příbor a vedle vidličky sklenici
studené vody. Potom nachystala dva krajíčky toastového chleba do
toastovače, ale ještě ho nezapnula. Na linku položila tři vajíčka, aby
je měla hned po ruce. Potom na pánev rozložila půl tuctu plátků
slaniny. Když Kevin konečně vstoupil do kuchyně, slanina prskala a
poskakovala na pánvi. Usadil se u prázdného stolu a napil se vody.
Erin mu přinesla šálek kávy.
„Včera jsem byl k smrti unavenej,“ začal. „Kdy jsme šli do
postele?“
„Kolem desáté,“ odpověděla. Postavila kávu vedle prázdné
sklenice. „Nebylo moc pozdě. Ale měl jsi hodně práce. Vím, žes byl
unavený.“

141
 Oči měl zarudlé. „Omlouvám se za včerejšek. Nemyslel jsem to
zle. Poslední dobou je toho na mě nějak moc. Od chvíle, co měl
Terry ten infarkt, dělám za dva a tenhle týden navíc začíná soud
s Prestonovou.“
„To je v pořádku.“ Ještě pořád z jeho dechu táhl alkohol.
„Snídaně bude za pár minut.“
Vrátila se ke sporáku a vidličkou otočila slaninu. Omastek vystříkl
a spálil jí ruku. Na okamžik zapomněla na bolest v zádech.
Když byla slanina křupavá, položila čtyři proužky na Kevinův
talíř a dva na svůj. Slila omastek z pánve do plechovky od polévky,
vytřela pánev ubrouskem a znovu na ni stříkla trochu oleje. Spěchala,
aby slanina nevychladla. Zapnula toastovač a rozklepla vajíčka. Kevin
měl rád volská oka opečená z obou stran, hlavně aby zůstal žloutek
vcelku, a ona v tom už byla mistr. Pánev byla rozpálená, takže
vajíčka byla hned hotová. Jednou je obrátila a pak dvě přesunula na
jeho talíř a jedno na svůj. Toasty vyskočily a Erin položila oba dva na
Kevinův talíř.
Posadila se ke stolu. Byl rád, když snídali společně. Namazal si
toast máslem a džemem z červených hroznů, potom vidličkou
rozkrájel vajíčka. Žloutek se roztěkal jako žlutá krev a Kevin ho
vytřel toastem.
„Co budeš dneska dělat?“ zeptal se. Vidličkou si odkrojil další
sousto. Žvýkal.
„Chci umýt okna a prát.“
„Prostěradlo asi taky bude potřebovat vyprat, co? Po včerejšku?“
usoudil a zamrkal. Vlasy mu trčely do všech stran a v koutku úst mu
ulpěl kousek vajíčka.
Snažila se nedávat najevo, že se jí z něj dělá zle. Změnila téma
hovoru.
„Myslíš, že Prestonová bude odsouzena?“
Kevin se zaklonil a protáhl si ramena. Pak se znovu naklonil nad
talíř.
„To záleží na prokuratuře. Higgins je dobrý, ale jeden nikdy neví.
Prestonová má všehoschopnýho obhájce, kterej zkusí všechny
důkazy překroutit.“
„Jsem si jistá, že to zvládneš. Jsi chytřejší než on.“
142
 „Uvidíme. Štve mě, že to je v Marlborough. Higgins to se mnou
chce v úterý večer po jednání soudu probrat.“
Erin to už věděla. Jen přikývla. O případu Prestonové se psalo
snad všude. Proces měl začít v pondělí v Marlborough, ne v
Bostonu. Lorraine Prestonová si údajně najala nějakého člověka, aby
zabil jejího manžela. Douglass Preston byl multimilionář a spravoval
jakýsi hedgeový fond. Jeho manželka patřila k vyšší společnosti.
Věnovala se charitě v oblasti umění a hudby a pod svým patronátem
měla všechny školy ve městě. Případu byla věnována ohromná
pozornost. Neminul den, aby se neobjevilo pár článků na první
stránce novin. Nebo hlavní reportáž ve večerních zprávách. Šlo o
obrovské peníze, sex, drogy. Byla v tom zrada a cizoložství, nájemná
vražda, a navíc nemanželské dítě. Právě kvůli pozornosti médií byl
případ přeložen do Marlborough. Kevin patřil mezi detektivy, kteří
vedli vyšetřování. Ve středu měli svědčit. Erin sledovala zprávy a
navíc se tu a tam vyptávala Kevina.
„Víš, co budeš potřebovat, až skončíš u soudu?“ nadhodila. „Měli
bychom si někam vyrazit. Co třeba večeře? V pátek máš volno, ne?“
„Silvestr ti nestačil?“ zabručel Kevin. Kouskem chleba vytřel
žloutek z talíře. Na prstech měl zbytky džemu.
„Jestli se ti nikam nechce, připravím něco doma. Je to na tobě.
Můžeme si dát víno a zatopit v krbu. Obléknu si něco rajcovního.
Troška romantiky by nám určitě prospěla.“ Kevin vzhlédl od talíře
a Erin pokračovala. „Jsem pro cokoli,“ zavrhla jako kočka. „Musíš si
odpočinout. Moc pracuješ. Jako by od tebe čekali, že jim vyřešíš
všechny případy.“
Kevin poklepal vidličkou o talíř a zkoumavě na Erin pohlédl.
„Proč tak vyvádíš? Co je?“
Erin se držela svého scénáře. Odstrčila židli a zvedla se od stolu.
„Zapomeň na to.“ Popadla svůj talíř. Vidlička s cinknutím
sklouzla, odrazila se od stolu a dopadla na podlahu. „Chtěla jsem ti
vyjít vstříc, protože budeš pryč. Ale jestli ti to nevyhovuje, dobrá. Víš
co? Rozhodni se, co chceš, a dej mi vědět.“ Odběhla ke dřezu
a zprudka otočila kohoutkem. Věděla, že ho svou reakcí překvapila.
Zmítala jím zlost a zmatek. Opláchla si ruce pod proudem vody a

143
pak je pozvedla k obličeji. Několikrát si povzdechla, tvář schovala
v dlaních. Předstírala, že vzlyká. Ramena se jí chvěla.
„Ty brečíš?“ zeptal se Kevin. Zaslechla šramot, jak se posunul na
židli. „Proč sakra brečíš?“
Vysoukala ze sebe odpověď. Snažila se, aby to znělo nešťastně.
„Já už nevím, co dělat. Nevím, co chceš. Vím, že to je velký případ
a důležitý a že je toho na tebe moc…“
Poslední slova spolykala. Slyšela, jak se k ní blíží. Když se jí dotkl,
zachvěla se.
„Vždyť se nic nestalo,“ zamumlal zdráhavě. „Nemusíš brečet.“
Otočila se k němu, zavřela oči a tváří se opřela o jeho hruď. „Jen
jsem ti chtěla udělat radost,“ zajíkala se. Otřela si mokrou tvář o jeho
košili.
„Nějak to vymyslíme, jo? Uděláme si hezký víkend. Slibuju.
Abych ti vynahradil včerejšek.“
Objala ho, přitáhla si ho blíž a popotahovala. Znova si nešťastně
povzdechla. „Moc se omlouvám. Vím, že zrovna dneska to bylo to
poslední, cos potřeboval. Ten můj pláč pro nic za nic. I tak máš dost
starostí.“
„Já to zvládnu,“ ujišťoval ji. Sklonil se k ní. Pozvedla hlavu, aby
ho políbila. Pak se odtáhla, otřela si oči a zase se k němu přitiskla.
Cítila jeho vzrušení. Věděla, že pocit bezbrannosti na něj zabírá.
„Máme ještě chvilku. Pak budu muset do práce,“ zašeptal.
„Měla bych nejdřív uklidit v kuchyni.“
„To počká.“

O pár minut později se nad ní Kevin skláněl. Vzdychala, jak to měl

rád, ale přitom zírala z okna ložnice a snažila se myslet na něco
jiného.
Zimu nenáviděla. Neměla ráda všechen ten nekonečný chlad
a zahradu zpola pohřbenou pod sněhem, protože nemohla chodit
ven. Kevin se zlobil, když se toulala po okolí, ale pouštěl ji na
zahradu za domem, protože ta byla obehnaná plotem. Na jaře
vždycky sázela kytky do květináčů a zeleninu na záhonek za garáží,
kam svítilo slunce, protože mu nestínily javory. Na podzim si zase

144
oblékla svetr a četla knížky z knihovny. Kolem ní poletovalo spadané
listí, hnědé a scvrklé.
S příchodem zimy se její život proměnil ve vězení, šedivé,
chladné a ponuré. Pro ni to znamenalo naprosté utrpení. Většinu
času trávila v domě; nikdy nevěděla, jestli se Kevin náhodou
neobjeví. Ze sousedů znala jen Feldmanovy, kteří bydleli naproti
přes ulici. V prvním roce jejich manželství ji Kevin udeřil jen
výjimečně a občas chodila na procházky i bez jeho vědomí.
Feldmanovi byli postarší pár a spoustu času trávili na zahrádce.
Tehdy se u nich často stavovala. Jen tak, na kus řeči. Kevin to
neviděl rád a postupně se snažil tyto přátelské návštěvy ukončit.
Dnes vídala Feldmanovy jenom zřídka, když měl Kevin hodně práce
a ona věděla, že jí nebude volat. Vždycky se ujistila, že se ostatní
sousedé nedívají, a pak přeběhla k jejich vchodu jako střela. Připadala
si jak špionka. Feldmanovi jí ukázali fotky svých dvou dcer. Jedna už
zemřela a druhá se kamsi odstěhovala. Erin měla dojem, že jsou
stejně osamělí jako ona. V létě jim pekla borůvkové koláče a celé
odpoledne pak vytírala mouku v kuchyni, aby se to Kevin
nedozvěděl.
Když Kevin odjel do práce, umyla okna a vyměnila povlečení.
Vyluxovala, utřela prach a uklidila v kuchyni. Při práci se snažila
nacvičit hlubší a drsnější mužský hlas. Snažila se nemyslet na mobilní
telefon, který přes noc nabila a uložila zpátky pod dřez. Věděla, že se
nejspíš už nikdy nenaskytne podobná příležitost, přesto šílela strachy.
Tolik by se toho mohlo pokazit.
V pondělí ráno připravila Kevinovi snídani jako vždycky. Čtyři
plátky slaniny, volská oka opečená z obou stran a dva kousky
toastového chleba. Byl podrážděný, duchem nepřítomný, četl si
nějaké papíry a s ní se téměř nebavil. Když odcházel, oblékl si ještě
plášť. Erin prohlásila, že jde do sprchy.
„To musí bejt fajn, co? Každej den se probudit a vědět, že si
můžeš dělat, co chceš a kdy chceš.“
„Co by sis přál k večeři?“ zeptala se. Snažila se tvářit, jako by nic
neslyšela.
Zamyslel se. „Lasagne a česnekový chleba. A salát.“

145
 Když odešel, postavila se k oknu a čekala, až jeho auto zahne za
roh. Jakmile odbočil, vydala se k telefonu. Hlava se jí točila při
pomyšlení, co bude následovat.
Když se dovolala do telefonní společnosti, přepojili ji na oddělení
zákaznických služeb. Uběhlo pět minut, možná šest. Cesta do práce
mu trvá nějakých dvacet minut. Hned jak se tam dostane,
bezpochyby zavolá. Ještě měla dost času. Konečně se ozval operátor.
Ptal se jí na jméno, adresu a kvůli ověření i na dívčí jméno Kevinovy
matky. Účet byl vedený na Kevina, a tak Erin mluvila hlubokým
hlasem, tak jak si to předem nacvičila. Nezněl jako Kevinův, možná
ani jako mužský hlas, ale operátor si ničeho nevšiml.
„Mohl bych si nechat přesměrovávat hovory na svou linku?“
zeptala se.
„Samozřejmě, ale je to zpoplatněno. Nicméně zároveň tak získáte
hlasovou schránku a upozornění na čekající hovor. Stojí to jen…“
„Dobrá. Ale je možné to spustit už dnes?“
„Ano,“ potvrdil operátor. Erin slyšela cvakání klávesnice, jak si
něco zapisoval. Trvalo dlouho, než se zase ozval do sluchátka.
Vysvětlil jí, že poplatek se objeví na následujícím výpisu, který
pošlou příští týden, ale bude účtován za celý měsíc, i když službu
aktivovala až dnes. Erin souhlasila. Ještě ji požádal o nějaké další
údaje. Potom prohlásil, že to je vše a že může službu využívat
okamžitě. Erin zavěsila a vrhla pohled na hodiny. Celá akce zabrala
osmnáct minut.
Kevin zavolal ze služebny o tři minuty později.

Jakmile vyřídila telefonát s Kevinem, zavolala taxislužbě, která

mikrobusy vozila zákazníky na letiště a autobusová nádraží.
Zarezervovala si místo na následující den. Potom vytáhla mobilní
telefon a konečně ho zapnula. Zavolala do místního kina, kde měli
záznamník. Chtěla se ujistit, že mobil funguje. Potom si aktivovala
službu přesměrování hovorů z pevné linky a nejprve zadala číslo
kina. Přesměrování otestovala tak, že ze svého mobilního telefonu
zavolala na domácí linku. Srdce jí bušilo, když se telefon rozezvonil.
Po druhém zvonění ztichl a ona v mobilu uslyšela záznamník kina.
Něco se v ní zlomilo, ruce se jí roztřásly, když vypínala telefon a
146
ukládala ho opět pod houbičky do krabice s čisticími prostředky.
Přesměrování domácí linky opět zrušila.
Kevin ji znovu kontroloval o čtyřicet minut později.
Zbytek odpoledne strávila jako omámená. Snažila se zaměstnat,
aby nedala prostor strachu. Vyžehlila dvě Kevinovy košile, přinesla
obal na obleky a kufr z garáže. Připravila mu čisté ponožky a naleštila
černé polobotky. Oblek, ten černý, který nosil k soudu, vykartáčovala
a nachystala k němu tři kravaty. Vydrhla koupelnu, až se podlaha
leskla, a octem vyčistila podlahové lišty. Oprášila každičký kousek
nádobí v příborníku s čínským porcelánem a potom se pustila do
přípravy lasagní. Uvařila je, udělala masovou omáčku a všechny
vrstvy proložila sýrem. Čtyři krajíčky chleba potřela máslem
a česnekem a posypala oregánem, zeleninu na salát nakrájela na
kostičky. Osprchovala se a oblékla si sexy šaty a přesně v pět dala
lasagne do trouby.
Když Kevin přišel domů, večeře byla hotová. Snědl lasagne
a vyprávěl, co celý den dělal. Požádal o další chod. Vstala od stolu
a přinesla salát. Po večeři si sedli k televizi. Opakovali zrovna nějaké
komediální seriály. Kevin popíjel vodku. Potom sledoval zápas
Celtics s Timberwolves a ona seděla vedle něj, hlavu na jeho rameni.
Nakonec před televizí usnul a ona se odebrala do ložnice. Ležela v
posteli a hleděla do stropu, dokud se konečně neprobral,
nedopotácel se do ložnice a nepraštil sebou na matraci. Usnul
okamžitě. Rukou ji obejmul. Jeho chrápání znělo jako výhrůžka.
V úterý ráno opět nachystala snídani. Sbalil si oblečení a toaletní
potřeby; konečně byl připravený k odjezdu do Marlborough. Naložil
věci do auta a vrátil se ke dveřím, kde stála Erin. Políbil ji.
„Zítra večer budu zpátky,“ slíbil.
„Bude se mi stýskat,“ povzdechla si, naklonila se k němu a objala
jej kolem krku.
„Dorazím kolem osmý.“
„Uvařím něco, co se dá večer přihřát,“ navrhla. „Co třeba chilli
con came?“
„Nejspíš se najím někde cestou.“
„Určitě? Opravdu se chceš najíst někde u pumpy? Nedělá ti to
dobře.“
147
 „No uvidíme,“ prohlásil.
„Stejně uvařím. Pro všechny případy.“
Políbil ji a ona se k němu přitiskla. „Zavolám,“ slíbil. Rukou ji
pohladil po zádech.
„Já vím.“

***

V koupelně se svlékla a oblečení odložila na záchodovou mísu.

Potom svinula koupelnovou předložku. Do umyvadla vložila pytel
na odpadky a nahá na sebe hleděla do zrcadla. Prsty zkoumala
modřiny na žebrech a na zápěstí. Žebra jí trčela a tmavé kruhy pod
očima dodávaly její tváři propadlý výraz. Popadl ji vztek a zároveň
smutek, když si představila, jak ji bude hledat, až se vrátí domů.
Nejdřív na ni zavolá a zamíří rovnou do kuchyně. Pak nakoukne do
ložnice. Zkontroluje garáž, zadní verandu a sklep. Kde jsi? zakřičí. Co
je k večeři?
Popadla nůžky a prudce začala odstřihávat vlasy. Pramen po
prameni padaly do pytle na odpadky. Popadla další, pevně zatáhla,
odměřila a šmikla. Hruď se jí svírala.
„Nenávidím tě!“ vykřikla roztřeseným hlasem. „Celou dobu jsi
mě ponižoval!“ Odstřihla další kus; v očích měla slzy vzteku.
„Zmlátils mě i kvůli hloupému nákupu!“ Odpadl další pramínek.
Snažila se zpomalit; musela srovnat konečky. „Donutil jsi mě, abych
ti kradla peníze z peněženky. Zkopals mě, protože jsi byl opilý!“
Roztřásla se, i ruce se jí chvěly. U nohou se jí hromadily dlouhé
prameny vlasů. „Přinutils mě, abych se před tebou schovávala! Bil jsi
mě tak, až jsem zvracela!“
Práskla nůžkami. „Milovala jsem tě!“ Vzlykala. „Sliboval jsi, že
mě už nikdy neuhodíš, a já ti věřila! Chtěla jsem ti věřit!“ Střihala dál
a plakala při tom. Když se jí podařilo vlasy srovnat, hmátla do své
skrýše za dřezem a vytáhla barvu. Tmavě hnědou. Potom vstoupila
do sprchy a namočila si vlasy. Naklonila lahvičku a začala si barvu
vtírat do vlasů. Postavila se před zrcadlo a chvíli čekala, než se barva
ustálí. Nebyla schopná přemoci pláč. Potom zase vešla do sprchy a
spláchla vlasy. Nanesla šampon a kondicionér, smyla je. Znovu si

148
stoupla před zrcadlo. Opatrně přejela obočí řasenkou, aby si ho
ztmavila. Potom si do kůže vmasírovala samoopalovací krém, aby
ztmavla. Oblékla si džíny a svetr a zadívala se na sebe.
Ze zrcadla na ni hleděla cizí snědá žena s krátkými vlasy.
Vydrhla koupelnu a ujistila se, že ve sprše ani na podlaze
nezůstaly vlasy. Do pytle na odpadky ještě hodila pár pramínků a pak
i prázdnou krabičku od barvy. Otřela umyvadlo a pytel zavázala.
Nakonec použila kapky do očí, aby zakryla stopy po slzách.
Teď si musela pospíšit. Zabalila si věci do tašky. Troje džíny, dvě
mikiny, košile. Kalhotky a podprsenky. Ponožky. Kartáček na zuby
a pastu. Kartáč na vlasy. Řasenku na obočí. Nějaké šperky. Sýr
a krekry, oříšky a rozinky. Vidličku a nůž. Zašla na zadní verandu
a zpod květináče vylovila peníze. Pak zamířila pro telefon do
kuchyně. A nakonec doklady, které potřebovala, aby mohla začít
nový život. Ukradla je lidem, kteří jí důvěřovali. Nenáviděla se za to a
věděla, že to bylo špatné, jenže neměla na vybranou. Modlila se k
Bohu, aby jí odpustil. Teď už bylo pozdě. Nebylo cesty zpátky.
Celou situaci si v duchu zkoušela snad tisíckrát. Pohybovala se
rychle. Sousedé byli většinou v práci. Každé ráno je sledovala a znala
jejich návyky. Nechtěla, aby ji někdo viděl odcházet, aby ji někdo
poznal.
Narazila si klobouk, oblékla bundu, natáhla rukavice a šálu.
Zavřela tašku, nacpala si ji pod bundu a upravovala ji tak dlouho,
dokud nevypadala kulatě. Dokud to nevypadalo, že je těhotná. Pak si
oblékla dlouhý plášť, který bříško zakryl.
Pohlédla na sebe do zrcadla. Krátké tmavé vlasy. Měděná pleť.
Těhotná. Nasadila si sluneční brýle, cestou ke dveřím zapnula
mobilní telefon a přesměrovala hovory z pevné linky. Z domu vyšla
bočním vchodem. Prošla podél plotu, který jejich dům odděloval od
sousedů. Pytel s odpadky hodila do jejich popelnice. Věděla, že jsou
oba v práci a doma nikdo není. Stejně jako na druhé straně. Přeběhla
jejich trávník, obešla dům a konečně se ocitla na zledovatělém
chodníku.
Zase začalo sněžit. Věděla, že do zítřka sníh její stopy zakryje.
Musela pěšky ujít šest bloků, ale věděla, že to zvládne. Šla se
skloněnou hlavou, nevnímala prudký vítr, byla omámená, svobodná
149
a vyděšená, všechno zároveň. Věděla, že zítra večer bude Kevin
prohledávat dům. Bude ji volat, ale marně. A zítra večer zahájí svou
štvanici.

Sněhové vločky divoce poletovaly ve větru. Katie stála na křižovatce

před malou restaurací. Zdáli uviděla přijíždět modrý minibus a srdce
jí bušilo. V tu chvíli uslyšela mobilní telefon.
Zbledla. Auta ji s rachotem míjela, jejich pneumatiky s hukotem
projížděly sněhovou břečkou. Minibus přejel do vedlejšího pruhu
a zamířil k její straně silnice. Musí telefon vzít, nemá jinou možnost.
Ale minibus se blížil a na ulici bylo rušno. Kdyby teď telefon zvedla,
poznal by, že je venku. Poznal by, že ho opustila.
Telefon zazvonil potřetí. Modrý minibus zastavil na červenou.
O jeden blok dál.
Obrátila se a vběhla do restaurace, kde byl větší klid. Ale i tak tu
bylo hlučno, ozýval se cinkot talířů a lidských hovorů. Přímo před ní
stál nějaký muž a čekal na servírku, aby ho uvedla ke stolu. Dělalo se
jí špatně od žaludku. Přikryla telefon dlaní, otočila se k oknu a
modlila se, aby Kevin neslyšel hluk za ní. Nohy se jí podlamovaly.
Stiskla tlačítko.
„Proč ti to tak trvalo?“ udeřil na ni.
„Byla jsem ve sprše,“ odpověděla. „Co se děje?“
„Jsem asi deset minut za městem. Jak je?“
„Dobře.“
Zaváhal. „Zní to nějak divně. Je něco s telefonem?“
Na ulici naskočila zelená. Minibus dal znamení, že bude
odbočovat. Modlila se, aby počkal. Lidé v restauraci překvapivě
ztichli.
„Nevím. Ale já tě slyším dobře,“ ujišťovala ho. „Asi máš špatný
signál. Jaká je cesta?“
„Není to tak hrozný, už jsem pryč z města. Ale místy je
námraza.“
„Tak jeď opatrně.“
„Jsem v pohodě.“

150
 „Já vím.“ Minibus zabočil k chodníku a řidič se rozhlížel. Hledal
ji. „Nerada tě přerušuju, ale nemohl bys mi zavolat za pár minutek?
Mám ve vlasech kondicionér a musím ho spláchnout.“
„Tak jo,“ zabručel. „Dobře. Zavolám za chvilku.“
„Miluju tě,“ zašeptala.
„Já tebe taky.“
Počkala, až sám ukončí hovor. Potom teprve stiskla tlačítko,
vyběhla z restaurace a utíkala k minibusu.
Na autobusovém nádraží koupila jízdenku do Filadelfie. Vůbec se
jí nelíbilo, jak se s ní muž za okýnkem snažil vtipkovat.
Nechtěla čekat na nádraží, a tak raději přešla na druhou stranu
ulice. Potřebovala se nasnídat. Za minibus a jízdenku do Filadelfie
zaplatila víc než polovinu peněz, které našetřila, ale měla hlad, a tak
si objednala omeletu s párkem a mléko. Na stolku někdo zapomněl
dnešní noviny a Katie se přinutila je přečíst. Zrovna se pustila do
jídla, když opět volal Kevin. Když se zase podivoval nad špatným
signálem, nadhodila, že to asi bude tou vánicí.
Za dvacet minut už byla v autobuse. Když procházela uličkou,
postarší žena kývla hlavou k jejímu vyboulenému bříšku.
„Kdy to bude?“
„Ještě měsíc,“ odpověděla.
„První?“
„Ano,“ přitakala, ale v ústech měla sucho; stěží mluvila.
Pokračovala uličkou dál, v zadní části našla volné místo a posadila se.
Sedadla před ní i za ní byla obsazená. Přes uličku spatřila mladou
dvojici. Objímali se a poslouchali hudbu. Hlavou kývali do rytmu.
Katie zírala z okna. Když autobus konečně vyrazil, měla pocit, že
se jí to jen zdá. Vyjeli na dálnici a Boston se začal ztrácet v dálce, ve
své šedi a odtažitosti. V kříži ji bolelo, ale autobus uháněl dál,
kilometry od domova. Sníh se vytrvale snášel k zemi a protijedoucí
automobily projížděly sněhovou břečkou.
Toužila si s někým popovídat. Chtěla se svěřit, že je na útěku,
protože ji manžel bil. Že nemohla zavolat policii, protože její muž je
policista. Chtěla říct, že nemá moc peněz a už nebude nikdy smět
používat své skutečné jméno. Kdyby to udělala, našel by ji, odvlekl
domů a znovu ji zbil, jenže tentokrát by to možná bylo naposled.
151
Chtěla vyprávět, jak je vyděšená, protože nemá ponětí, kde dnes
bude spát ani co bude jíst, až jí dojdou peníze.
Cítila chlad za okny. Města míjela jedno po druhém. Provoz na
dálnici zeslábl, ale později aut opět přibylo. Netušila, co ji čeká. Její
plán končil nástupem do autobusu. Neměla, na koho by se obrátila.
Byla sama a měla jen těch pár věcí, co si nesla.
Asi hodinu cesty před Filadelfií telefon opět zazvonil. Zakryla
mikrofon rukou. Než zavěsila, slíbil, že jí zavolá, až půjde spát.

Do Filadelfie dorazili kvečeru. Byla zima, ale nesněžilo. Cestující

vystoupili. Trochu otálela a čekala, až všichni odejdou. Na záchodě si
vyndala tašku zpod oblečení a posadila se v čekárně. V žaludku jí
kručelo, tak si ukrojila kousek sýra. Snědla i několik slaných sušenek.
Moc dobře věděla, že jídla nemá dost, a tak zbytek uložila, i když
ještě měla hlad. Nakonec si koupila mapu města a vyšla z čekárny.
Autobusové nádraží nebylo umístěné špatně. Kongresové cen-
trum a divadlo Trocadero byly na dohled. Hned se cítila bezpečněji.
Na druhou stranu si v téhle části města hotel nemohla dovolit. Podle
mapy se nacházela nedaleko čínské čtvrti, a tak se vydala tím
směrem. Nic lepšího ji nenapadlo.
Po třech hodinách si konečně našla nocleh. Bylo to omšelé
a zakouřené místo a do pokoje se jen tak tak vešla malá postel. Nikde
žádná lampička, jen na stropě visela žárovka a na chodbě se
nacházela společná koupelna. Stěny byly šedivé a vlhké, na oknech
mříže. Z obou stran slyšela ze sousedních pokojů rozhovory v
jazyce, kterému nerozuměla. Nic jiného si ale nemohla dovolit.
Peníze měla maximálně na tři noci, možná na čtyři, pokud přežije jen
s tou troškou jídla, kterou si přinesla z domova.
Posadila se na kraj postele, celá rozklepaná. Bála se tam, měla
strach z budoucnosti, v hlavě zmatek. Potřebovala na záchod, ale
nechtělo se jí vycházet z pokoje. Namlouvala si, že to je dobro-
družství a že všechno dobře dopadne. I když to znělo šíleně, přistihla
se, že o svém rozhodnutí náhle pochybuje. Snažila se nemyslet na
kuchyň a ložnici. Na všechno, co za sebou nechala. Samozřejmě by
si mohla koupit jízdenku zpátky do Bostonu a vrátit se domů dřív,

152
než Kevinovi všechno dojde. Jenže už si ostříhala a nabarvila vlasy, a
to by mu neuměla vysvětlit.
Slunce zapadlo, ale za špinavými okny svítily pouliční lampy.
Slyšela troubení a vyhlédla ven. Všechny nápisy byly v čínštině
a některé obchody ještě měly otevřeno. Ve tmě k ní doléhal hovor
z ulice. Zahlédla hromady pytlů s odpadky. Ocitla se v neznámém
městě, plném cizích lidí. Nezvládne to. Není na to dost silná. Za tři
dny nebude mít kde hlavu složit, pokud si nenajde práci. A kdyby
prodala šperky, mohla by si dovolit zaplatit další noc. Ale co potom?
Byla hrozně unavená a záda ji bolela. Lehla si do postele a téměř
okamžitě usnula. Potom se ozval Kevin, pronikavé kvílení telefonu ji
probudilo. Měla co dělat, aby zachovala klid a nic neprozradila.
Únavu, kterou cítila, se ale nesnažila skrývat. Věděla, že Kevin je
přesvědčený, že už je v posteli. Když zavěsil, usnula za pár minut.
Ráno ji probudili lidé na chodbě. Střídali se o koupelnu.
U umyvadel stály dvě Číňanky, na omítce kvetla zelená plíseň a na
podlaze se povaloval vlhký toaletní papír. Dveře od záchodu se
nedaly zamknout, a tak je musela přidržovat rukou.
V pokoji posnídala sýr a krekry. Chtěla se osprchovat, ale za-
pomněla si sprchové mýdlo i šampon, takže to ani nemělo smysl.
Převlékla se, vyčistila si zuby a učesala se. Znovu si sbalila tašku.
Nechtěla ji nechávat v pokoji, když tu nebude. Raději si ji hodila přes
rameno a sešla ze schodů. V recepci byl tentýž muž, který jí včera
vydával klíč. Říkala si, že snad vůbec nešel spát. Předplatila si další
noc.
Venku se skvěla modrá obloha a ulice byly suché. Katie si
uvědomila, že bolest v zádech nepolevila. Bylo chladno, ale v
Bostonu by bylo hůř. Přistihla se, že se usmívá, i když měla pořád
strach. Dokázala to, radovala se. Utekla. Kevin byl stovky kilometrů
daleko a netušil, že je pryč. Dokonce neměl ani ponětí, že ho
opustila. Ještě několikrát zavolá, ale potom Katie vyhodí mobilní
telefon a už s ním nikdy nepromluví.
Narovnala se a nadechla se svěžího vzduchu. Den jí připadal
náhle jiný, plný nadějí. Dneska si najdu práci. Dneska začnu nový
život, rozhodla se.

153
Utekla už dvakrát a chtěla věřit, že se ze svých chyb poučila. Poprvé
se to stalo, když byla vdaná necelý rok. Bil ji a ona se krčila v rohu
ložnice. Zrovna přišel účet za elektřinu a Kevin se rozzuřil. Dovolila
si otočit termostatem, aby bylo v domě tepleji. Když konečně přestal,
popadl klíče a šel si koupit láhev něčeho tvrdšího. Katie bez
přemýšlení vzala kabát, vyšla z domu a bezcílně se potácela po ulici.
Po několika hodinách začal padat sníh s deštěm. Neměla kam jít, a
tak mu zavolala, aby pro ni přijel.
Podruhé se dostala až do Atlantic City, než ji našel. Vzala mu
peníze z náprsní kapsy a koupila si jízdenku na autobus, ale vypátral
ji ani ne hodinu po tom, co tam dorazila. Řítil se autem jako šílenec,
věděl, že nemohla utéct jinam, protože to bylo jediné místo, kde
měla ještě nějaké přátele. Cestou zpátky ji spoutal želízky na zadním
sedadle. V jednom okamžiku zastavil, zajel k jakési zavřené
kancelářské budově a zbil ji. A později té noci na ni vytáhl i zbraň.
Potom jí příležitost k útěku ztížil. Začal úzkostlivě schovávat
peníze a sledoval každý její krok jako posedlý. Uvědomovala si, že je
schopen čehokoli, jen aby ji našel. Choval se jako blázen, ale byl
vytrvalý a pečlivý a měl přesný úsudek. Věděla, že zjistí, kam odjela.
Přijede do Filadelfie a najde ji. Měla náskok, ale to bylo všechno.
Docházely jí peníze, aby mohla začít znovu někde jinde, a tak jí
nezbývalo než být neustále ve střehu. Ve Filadelfii nemůže zůstat
dlouho.
Třetí den si našla práci jako servírka v baru. Jméno a číslo
pojištění si vymyslela. Nakonec se na to přijde, ale to už bude dávno
pryč. Našla si další ubytování na opačném konci čínské čtvrti.
Pracovala dva týdny, podařilo se jí nastřádat nějaké peníze ze
spropitného. Zároveň se poohlížela po jiné práci. Místo servírky
opustila, ani se nenamáhala vyzvednout si šek s výplatou. Nemělo to
smysl, bez dokladů by stejně peníze nemohla vybrat. V malé
restauraci zůstala tři týdny a konečně se přestěhovala z čínské čtvrti
do omšelého motelu. Nebyl to žádný zázrak, ale pokoje se tu
pronajímaly na celý týden. Motel se sice nacházel v chudší části
města, ovšem pokoje byly dražší. Alespoň však měla sprchu a záchod
jen pro sebe. Stálo jí to za to, i kdyby jen kvůli soukromí. Ušetřila pár
set dolarů, což bylo víc, než si přivezla z Dorchesteru, ale na nový
154
začátek to pořád ještě nestačilo. Nové zaměstnání opět opustila těsně
před výplatou. Za pár dnů si našla další práci zase v jiné restauraci.
Vedoucímu řekla, že se jmenuje Erika.
Díky neustálým změnám zaměstnání a ustavičnému stěhování
byla ostražitá. Pouhé čtyři dny poté, co tu začala pracovat, cestou do
práce za rohem spatřila auto, které vypadalo podezřele. Zastavila se.
Ani teď si nebyla jistá, jak ji to napadlo. Snad proto, že vůz se
leskl tak, až se v něm odráželo ranní světlo. Když se pozorně
zadívala, všimla si, že na místě řidiče se kdosi pohnul. Motor neběžel.
Zdálo se jí divné, že by někdo vysedával v nevytopeném autě,
protože bylo docela chladné ráno. Věděla, že to mají ve zvyku jen ti,
kteří na někoho čekají.
Nebo někoho hledají.
Kevin.
Překvapilo ji, jak si byla jistá, že je to on. Couvla rychle zpátky za
roh a modlila se, aby ji nezahlédl ve zpětném zrcátku. Jakmile jí auto
zmizelo z dohledu, s bušícím srdcem se rozběhla zpátky do motelu.
Už léta neutíkala tak rychle, ale v poslední době často chodila pěšky,
takže posílila nohy a běh jí nedělal problémy. Jeden blok. Dva. Tři.
Neustále se ohlížela přes rameno, ale nikdo ji nesledoval.
Stejně na tom nezáleželo. Kevin ví, kde je. Ví, kde pracuje. Dozví
se, že nepřišla do práce. A za pár hodin bude vědět, kde bydlí.
Naházela věci do tašky a za pár minut vyběhla z motelu. Vydala
se na autobusové nádraží. Bude jí to ale trvat věčnost. Hodinu,
možná i víc, a času moc neměla. Tam Kevin pojede nejdřív, až zjistí,
že tady není. Vrátila se zpátky a požádala recepčního, aby jí zavolal
taxi. Přijelo za deset minut. Bylo to snad nejdelších deset minut v
jejím životě.
Na nádraží horečně prohlížela jízdní řád a vybrala si linku do
New Yorku. Autobus měl odjíždět za půl hodiny. Schovala se na
dámských toaletách. Nastoupila do autobusu a přikrčila se na
sedadle. Do New Yorku to netrvalo dlouho. Tam si znovu
prostudovala jízdní řád a koupila si jízdenku až do Omahy.
Večer vystoupila kdesi v Ohiu. Přespala na nádraží a druhý den
zašla ke stanovišti náklaďáků. Našla člověka, který vezl nějaký
materiál do Wilmingtonu v Severní Karolíně.
155
 Za několik dnů, poté co prodala všechny své šperky, vstoupila do
Southportu a pronajala si chatku. Když zaplatila první nájem, nezbyly
jí peníze na jídlo.

156
 23

V polovině června Katie odcházela z restaurace. Měla za sebou

rušnou večerní směnu. U východu spatřila povědomou postavu.
„Ahoj!“ Jo stála pod lampou, u níž si Katie předtím zamkla kolo,
a mávala.
„Co tady děláš?“ divila se. Objala ji. Nikdy předtím Jo ve městě
nepotkala. Zdálo se jí to divné.
„Přišla jsem za tebou. Kdes byla?“
„To bych se mohla zeptat taky.“
„Jsem doma dost často, abych věděla, že se už pár týdnů vídáš
s Alexem.“ Jo na ni mrkla. „Ale jsem kamarádka, nevnucuju se.
Říkala jsem si, že asi chcete být sami.“
Katie proti své vůli zrudla. „Jak jsi věděla, že mě tu najdeš?“
„Nevěděla, ale u tebe se nesvítilo, tak jsem to zkusila.“ Jo
pokrčila rameny. Kývla hlavou za sebe. „Co máš dneska v plánu?
Nemáš chuť na skleničku?“ Katie zaváhala. „Vím, že je pozdě, jen
na jednu skleničku. Potom tě nechám, aby ses mohla vyspat.“
„Dobře, ale jen na jednu,“ souhlasila Katie.
Za pár minut už seděly v oblíbené místní hospůdce. Stěny byly
obložené tmavým dřevem, ale zřejmě se o ně léta nikdo moc
nestaral. Zeď za barovým pultem lemovalo podlouhlé zrcadlo.
Dneska tu panoval klid, u stolů sedělo jen pár hostů. Katie a Jo se
usadily u rohového stolku v zadní části místnosti. Očividně nikdo
neobsluhoval, a tak Katie objednala dvě sklenky vína u baru a
donesla je ke stolku.
„Díky,“ poděkovala Jo a vzala si skleničku. „Příště platím já.“
Opřela se zády. „Tak co ty a Alex?“
„Opravdu tě to zajímá?“ divila se Katie.
„No vzhledem k tomu, že můj milostný život je spíš k pláči,
musím si to užívat aspoň skrze tebe. Vyvíjí se to slibně. Stavil se u

157
tebe, že? Dvakrát, možná třikrát během minulého týdne? A týden
předtím taky.“
Vlastně víckrát, říkala si Katie v duchu. „Tak nějak.“
Jo otáčela nožičkou sklenky. „No páni!“
„A co?“
„Jeden by myslel, že to vypadá vážně, ne?“ Pozvedla obočí.
„Zatím se pořád ještě poznáváme,“ namítla Katie. Nechápala,
kam Jo těmi otázkami směřuje.
„Takhle začíná každý vztah. Ty se líbíš jemu, on tobě. Pak záleží
jen na vás, co s tím uděláte.“
„Proto jsi za mnou přišla?“ Katie se snažila potlačit své rozčilení.
„Abys zjistila všechny detaily?“
„Všechny ne. Jen ty nejšťavnatější.“
Katie obrátila oči v sloup. „A co kdybychom si promluvily spíš
o tobě?“
„Proč? Stojíš o pořádnou depku?“
„Kdy jsi měla naposled rande?“
„Pořádné rande? Nebo jen takové to naoko?“
„Pořádné rande.“
Jo zaváhala. „Musela bych přiznat, že to je aspoň pár let.“
„Co se stalo?“
Jo namočila prst do vína a obtáhla okraj skleničky. Sklenka se
rozezněla. Nakonec vzhlédla. „Dobrej chlap se těžko hledá,“
pronesla posmutněle. „Každá nemá takové štěstí jako ty.“
Katie nevěděla, co odpovědět, a tak ji jen pohladila po ruce
a opatrně se zeptala: „Co se doopravdy stalo? Proč jsi se mnou chtěla
mluvit?“
Jo se rozhlédla po prázdném baru, jako by hledala odvahu. „Stává
se ti někdy, že jen tak sedíš a divíš se, co se kolem tebe děje? Jestli
tohle je to pravé nebo jestli existuje něco víc? Jestli by sis
nezasloužila něco lepšího?“
„To dělá snad každý,“ odpověděla Katie. Ale její zvědavost
rostla.
„Když jsem byla malá holka, hrávala jsem si na princeznu.
Samozřejmě jsem byla hodná princezna. Taková, co se vždycky

158
zachová správně a má moc měnit lidské životy k lepšímu, aby
nakonec všichni žili šťastně až do smrti.“
Katie přikývla. I ona si tak hrála, ale pořád ještě nechápala, kam
Jo míří, a tak mlčela.
„Myslím, že proto dělám svou práci. Když jsem začínala, prostě
jsem chtěla pomáhat. Potkávala jsem lidi, kteří se potýkali se ztrátou
svých blízkých, rodičů, dítěte, přítele. Rvalo mi to srdce. Snažila jsem
se ze všech sil, abych jim to ulehčila. Ale časem jsem si uvědomila, že
toho moc nezmůžu. Sami se musí chtít posunout dál. První krok, ta
jiskřička, musí vzejít od nich. A pak se jim dveře otevřou a přicházejí
věci, které by ani nečekali.“
Katie se zhluboka nadechla a snažila se Jo porozumět. „Nechápu,
co se mi tím snažíš naznačit.“
Jo opět roztočila sklenku a pozorovala rozvířenou hladinu.
Potom poprvé promluvila naprosto vážným tónem. „Mluvím o tobě
a Alexovi.“
Katie se zarazila. „O mně a Alexovi?“
„Ano.“ Jo přikývla. „Pověděl ti o smrti své ženy, že jo? A jak pro
něj i pro celou rodinu bylo těžké se s tím vyrovnat?“
Katie civěla přes stůl, náhle celá nesvá. „No ano…“ začala.
„Buď na ně hodná,“ řekla smrtelně vážně. „A nezlom jim srdce.“
Následovalo trapné ticho a Katie si vybavila jejich první rozhovor
o Alexovi.
Vy dva jste se nějak znali? zeptala se tehdy.
Ano, ale asi ne tak, jaksi myslíš, odpověděla Jo. A aby bylo jasno. Je to
už dávno a každý šel svou cestou.
Tehdy ji napadlo, že Jo a Alex spolu nejspíš chodili, ale dnes…
Vzápětí to pochopila. Bylo to jako blesk z čistého nebe.
Psychoterapeutka, o níž se zmínil Alex, za níž docházel s dětmi po
Carlyině smrti, musela být Jo. Katie se narovnala. „Tak tos byla ty?
Pomáhala jsi Alexovi a dětem, když Carly umřela.“
„Neměla bych o tom mluvit,“ ozvala se Jo odměřeně, jako
psychoterapeutka. „Můžu jen říct, že celá jejich rodina pro mne
hodně znamená. A pokud to s nimi do budoucna nemyslíš vážně,
měla bys to hned ukončit. Než bude příliš pozdě.“

159
 Katie cítila, jak jí hoří tváře. Připadalo jí nepatřičné, ba až
troufalé, aby s ní Jo takhle mluvila. „A co je ti vlastně po tom?“
pronesla.
Jo vzala námitku na vědomí, i když poněkud váhavě. „Máš
pravdu. Nic mi do toho není. Vím, že překračuju jisté meze. Jenže si
doopravdy myslím, že už si toho prožili dost. A nechci, aby přilnuli
k někomu, kdo Southport bere jen jako přestupní stanici. Prostě
mám strach, že minulost nejde úplně smazat a že by ses zčistajasna
mohla rozhodnout a zmizet. Ani nevíš, kolik bolesti bys za sebou
nechala.“
Katie se nezmohla na slovo. Tenhle rozhovor probíhal tak
nečekaně a nepříjemně. Jo ji naprosto zmátla.
Jo možná vycítila Katiino rozčilení, ale pokračovala.
„Láska nic neznamená, dokud nejsi ochotná přijmout závazky,“
vysvětlovala, „a musíš přitom myslet nejen na sebe, ale i na to, co si
přeje on. Nejen v současnosti, ale i v budoucnu.“ Upírala na ni své
hnědé oči. „Jsi připravená stát se Alexovou manželkou a matkou
jeho dětí? Protože přesně tohle Alex chce. Možná ne hned teď, ale
později ano. A pokud nejsi ochotná se vázat, jestli si jen pohráváš s
jeho city a s city jeho dětí, pak nejsi ta, kterou v životě potřebuje.“
Než mohla Katie odpovědět, Jo vstala od stolu, ale pokračovala
v proslovu: „Možná není správné, že ti to říkám, a možná tím zničím
naše přátelství, avšak neměla bych dobrý pocit, kdybych nemluvila
otevřeně. Už na začátku jsem říkala, že Alex je hodný chlap a dneska
podobného málem nenajdeš. Když se zamiluje, myslí to vážně a je to
napořád.“ Její poslední slova ještě visela ve vzduchu, ale ona náhle
jako by roztála. „Myslím, že jste si v tom podobní, jen jsem ti chtěla
připomenout, že pokud o něj máš zájem, nebude to bez závazků.
Bez ohledu na to, co přinese budoucnost. Bez ohledu na tvůj
strach.“
Po těchto slovech se otočila, vyšla z baru a nechala ji sedět u
stolku v naprostém ohromení. Katie vstala a chystala se k odchodu.
Tu si všimla, že se Jo vína ani nedotkla.

160
 24

K evin Tiemey se do Provincetownu o víkendu nevydal, i když

přesně to tvrdil Coffeymu a Ramirezovi. Místo toho zůstal
doma. Nechal závěsy zatažené a neustále dumal nad tím, jak málo
mu ve Filadelfii chybělo, aby ji dostal.
Ve svém pátrání by ale nebyl tak úspěšný, kdyby sama neudělala
chybu a nevydala se na autobusové nádraží. Moc dobře věděl, že to
byla pro ni jediná možnost přepravy. Jízdenky jsou levné a nikdo
nezkoumá vaši identitu. Nebyl si sice jistý, kolik peněz mu ukradla,
ale tušil, že to nemohla být velká suma. Od prvního dne, kdy se vzali,
peníze hlídal. Vždycky ji nutil, aby si schovávala účtenky a vracela
mu, co jí zbylo. Po tom, co utekla podruhé, začal také před spaním
zamykat peněženku do trezoru, kde držel svou zbraň. Nicméně se
mu stávalo, že občas usnul na gauči. Teď si představoval, jak mu
vytahuje peněženku z kapsy a krade peníze. Jak se u toho tiše směje a
ráno mu chystá snídani jakoby nic. Jak se usmívá a líbá ho a v duchu
se mu vysmívá. Vysmívala se mu. Okrádala ho a on věděl, že to je
špatně. V Bibli přece stojí: Nepokradeš.
Ve tmě se kousal do rtů a vzpomínal, jak zpočátku doufal, že se
vrátí. Sněžilo, nemohla se dostat daleko. Když utekla poprvé, také
byla chladná noc a ona mu za pár hodin zavolala a požádala ho, aby
pro ni přijel. Neměla kam jít. Když přijeli domů, omluvila se a on jí
uvařil kakao. Seděla na pohovce a celá se klepala zimou. Donesl jí
deku. Zachumlala se a snažila se zahřát. Usmála se na něj a on jí
úsměv vrátil, ale jakmile se přestala třást, zpohlavkoval ji, až se
rozplakala. Když ráno vstával do práce, rozlité kakao bylo uklizené,
jen na koberci zůstala skvrna, kterou se jí nepodařilo vyčistit. Pohled
na ni ho občas rozzlobil.
Ten večer, kdy zjistil, že znovu zmizela, vypil dva panáky vodky a
čekal, až se vrátí. Jenže tentokrát telefon nezazvonil, ani dveře se
neotevřely. Věděl, že není pryč dlouho. Mluvil s ní před necelou

161
hodinou. Tvrdila mu, že právě vaří večeři. Ale na sporáku nebyl ani
hrnec. Po Erin nikde ani vidu ani slechu, nenašel ji nikde v domě, ve
sklepě ani v garáži. Stál na verandě a hledal stopy ve sněhu, ale bylo
jasné, že hlavním vchodem neodešla. Jenže sníh za domem byl stejně
netknutý, takže ani tudy odejít nemohla. Zdálo se, jako kdyby
odletěla nebo se vypařila do vzduchu. Což znamená, že tu někde být
musí… Jenže nebyla.
Dal si další dva panáky. Uběhlo několik hodin. To už zuřil a pěstí
prorazil dveře ložnice. Vyřítil se z domu, bušil na sousedy a vyptával
se, jestli ji neviděli odcházet, ale nikdo si ničeho nevšiml. Skočil do
auta, jezdil po okolí sem a tam a hledal ji. Snažil se přijít na to, jak
dokázala odejít z domu, aniž by za sebou zanechala nějakou stopu.
Spočítal, že má náskok tak dvě hodiny, ale musela odejít pěšky.
V tomhle počasí se nemohla dostat daleko. Leda by pro ni někdo
přijel. Někdo, o koho by stála. Nějaký muž.
Praštil do volantu, tvář se mu vzteky zkroutila. Šest bloků odtud
bylo nákupní centrum. Zašel tam, obcházel obchody, ukazoval její
fotografii z peněženky a vyptával se, jestli ji někdo neviděl. Nikdo nic
netušil. Vyprávěl, že s ní možná byl i nějaký muž, ale stejně zase
vrtěli hlavami. Chlapi, kterých se ptal, svorně tvrdili: Taková hezká
blondýnka? Tý bych si všimnul, zvlášť takhle navečer.
Projel každičkou ulici v okruhu osmi kilometrů kolem jejich
domu, snad dvakrát nebo třikrát, a pak se konečně vrátil domů. Byly
tři hodiny ráno a dům zel prázdnotou. Po další vodce se rozplakal.
Pak usnul.
Když se ráno probudil, cloumala s ním zlost. Kladivem rozmlátil
květináče, které měla vzadu na zahradě. Prudce oddechoval, šel
k telefonu a zavolal do práce, že je nemocný. Potom se usadil na
gauči a znovu přemýšlel, jak se dostala pryč. Někdo ji musel
vyzvednout a odvézt ji. Někdo, koho znala. Někdo z Atlantic City?
Z Altoony? Možná. Ale on přece každý měsíc kontroloval telefonní
účty. Nikdy nevolala meziměsto. Takže místní hovor. Ale komu?
Nikam nechodila, s nikým nemluvila. Ověřoval si to.
Šel do kuchyně a zrovna si naléval další sklenku, když zazvonil
telefon. Vrhl se k němu. Doufal, že to je Erin. Jenže telefon zazvonil

162
jen jednou, a když ho zvedl, ozval se oznamovací tón. Civěl na
přístroj a snažil se záhadu rozlousknout. Pak zavěsil.
Jak se odsud mohla dostat? Něco mu unikalo. I kdyby ji někdo
vyzvedl, jak by se dostala na ulici, aniž by zanechala stopy ve sněhu?
Hleděl upřeně z okna a pokoušel se to celé poskládat. Něco tu
nehrálo, ale nemohl na to přijít. Odvrátil se od okna a přistihl se, že
upřeně zírá na telefon. A tehdy dílky skládačky zapadly. Vytáhl svůj
mobil. Vytočil domácí číslo. Telefon zazvonil jen jednou, v mobilu
ale stále slyšel vyzváněcí tón. Když zvedl pevnou linku, uslyšel
oznamovací tón. V tu chvíli mu došlo, že si nechala přesměrovat
příchozí hovory na svůj mobilní telefon. A když jí včera večer volal,
dávno už doma nebyla. Proto měla včera a předevčírem tak špatný
příjem. Toho si všiml. A samozřejmě to vysvětlilo i chybějící stopy
ve sněhu. Teď konečně věděl, že byla pryč už od úterního rána.

Na autobusovém nádraží udělala chybu, i když za to v podstatě

nemohla. Měla si koupit jízdenku od ženy. Erin byla hezká a
takových si muži všimnou. Je jedno, jestli zrovna mají vlasy dlouhé a
blond nebo krátké a tmavé. A nezáleželo ani na tom, že předstírala,
že je těhotná.
Vydal se na autobusové nádraží. Ukázal svůj odznak a donesl
větší fotografii. Při prvních dvou pokusech ji žádný prodejce
nepoznal. Ovšem potřetí jeden z nich zaváhal a připustil, že ji možná
viděl. Jen prý měla krátké hnědé vlasy a byla těhotná. Jenže si
nepamatoval, kam chtěla jet. Doma Kevin usedl k počítači a vybral
jednu Erininu fotku. Ve fotoshopu změnil barvu vlasů z blond na
hnědou a trochu je zkrátil. V pátek zase zavolal do práce. Tvrdil, že
je pořád nemocný. Jo, to je ona, potvrdil muž v pokladně a vlil
Kevinovi novou naději do žil. Myslela si, že je chytřejší než on, jenže
je hloupoučká a neopatrná. Prostě udělala chybu. Následující týden si
vzal pár dní volna, procházel autobusové nádraží a ukazoval její
fotku řidičům. Byl tu hned po ránu a domů se vracel pozdě, protože
řidiči se střídali během celého dne. V autě měl dvě láhve. Vodku si
naléval do polystyrénového kelímku a upíjel brčkem.

163
 V sobotu, jedenáct dní poté, co ho opustila, konečně našel řidiče.
Vezl ji do Filadelfie. Zapamatoval si ji, protože byla hezká, těhotná
a neměla žádné zavazadlo.

Filadelfie. Odtud už dávno mohla zase zmizet někam do neznáma,

ale bylo to jediné vodítko, co měl. Navíc věděl, že nemá moc peněz.
Sbalil si cestovní tašku, skočil do auta a vyrazil do Filadelfie.
Zaparkoval na autobusovém nádraží a snažil se uvažovat jako ona.
Byl dobrý detektiv a věděl, že když bude přemýšlet jako ona, najde ji.
Naučil se, že chování lidí lze snadno předvídat.
Autobus přijel pár minut před čtvrtou. Kevin stál na nádraží
a rozhlížel se. Přemýšlel, co asi udělala v cizím městě bez peněz, bez
přátel, když neměla kam jít. Čtvrtdolary, deseticenty a jednodolarové
bankovky jí nemohly dlouho vystačit, obzvlášť když musela zaplatit
jízdenku.
Navíc si uvědomil, že je zima a dřív se stmívá. Určitě by se
nevydala nijak daleko. Ale nocleh potřebovala. Místo, kde berou
hotovost. Ale kde? V téhle čtvrti jistě ne, je tu příliš draho. Kam by
šla? Určitě se nechtěla ztratit nebo vyrazit špatným směrem, takže se
nejspíš podívala do telefonního seznamu. Vrátil se do nádražní
budovy a hledal v seznamu pod heslem „Hotely“. Těch tu ovšem
byla spousta. Mohla si jeden vybrat, jenže co pak? Musela se tam
dostat po svých. Což znamená, že potřebovala mapu.
Vešel do nádražního obchůdku a koupil si mapu. Prodavači
ukázal fotku své ženy, ale ten zavrtěl hlavou. V úterý nepracuje,
vysvětlil. Ale Kevin si byl dost jistý, že přesně takhle uvažovala.
Rozložil mapu a vyhledal nádraží. Sousedilo s čínskou čtvrtí.
Nepochybně zamířila právě tam.
Nastoupil zase do auta, projížděl ulicemi čínské čtvrti a měl
dobrý pocit. Pil vodku a procházel ulice. Začal u obchodů nejblíž
autobusového nádraží a všude ukazoval její fotografii. Nikdo si na ni
nepamatoval, ale Kevin měl dojem, že někteří určitě neříkají pravdu.
Našel laciné noclehárny, místa, kam by ji sám nikdy nevzal, zašlé
ubytovny se špinavým povlečením. Osoby, které je vedly, se sotva
domluvily anglicky a přijímaly pouze hotovost. Z toho vyvodil, že ji
musí najít, protože jinak se ocitne v nebezpečí. Našel první
164
ubytovnu, kde přenocovala, jenže majitel si nemohl vzpomenout,
kam se odstěhovala. Kevin mu přiložil pistoli k hlavě. Muž se
rozplakal, ale stejně mu nebyl schopný nic víc povědět.
Kevin musel v pondělí zase do práce. Zuřil, že mu Erin
proklouzla. Ale následující víkend se do Filadelfie vrátil. I ten další.
Rozšiřoval pátrání, jenže míst bylo hodně a byl na to sám. Navíc
málokdo měl důvěru k policistovi z cizího města.
Ale obrnil se trpělivostí a pílí. Minul další víkend. Rozšířil oblast
pátrání, protože si uvědomil, že Erin bude potřebovat peníze.
Obcházel i bary, restaurace a jídelny. Bude-li třeba, projde každé
takové místo ve městě. Konečně, týden po svátku svátého Valentýna
narazil na servírku jménem Tracy, která mu pověděla, že Erin
pracuje v jedné jídelně, jen si říká Erika. Do práce měla přijít
následující den. Servírka mu důvěřovala, vždyť byl detektiv, a do-
konce s ním flirtovala a dala mu svoje telefonní číslo.
Najal si auto a druhý den ráno zastavil jeden blok od restaurace
ještě před východem slunce. Zaměstnanci měli samostatný vchod
z boční uličky. Upíjel na předním sedadle ze svého polystyrénového
kelímku a vyhlížel ji. Jeden po druhém přicházeli majitel, Tracy a pak
ještě jedna ženu. Ale Erin se neukázala ani druhý den a nikdo
nevěděl, kde bydlí. Nevrátila se ani pro šek s výplatou.
Pár hodin nato ale zjistil, kde bydlí. V pěší vzdálenosti od
restaurace v jednom mizerném hotýlku. Muž v recepci přijímal jen
hotovost, ale nevěděl nic víc, než že Erin den předtím ráno odešla,
pak se na chvilku vrátila a ve spěchu zmizela. Kevin prohledal pokoj,
ale nic nenašel, a když konečně doběhl na autobusové nádraží,
v pokladnách seděly samé ženy a žádná si na ni nepamatovala.
Během posledních dvou hodin autobusy odjížděly na sever, jih,
východ i západ, prostě všemi směry.
Zase mu zmizela. Kevin ve voze řval a bušil pěstmi do volantu,
až je měl samou modřinu.

Bez Erin cítil, jak v něm roste bolest, stravuje ho a den po dni se
rozlézá jako rakovina. Vracel se do Filadelfie a několik dalších týdnů
obcházel řidiče autobusů, ale příliš neuspěl. Nakonec zjistil, že odjela
do New Yorku, ale tam se mu stopa ztratila. Příliš autobusů, příliš
165
mnoho řidičů, cestujících. Navíc už uplynulo hodně dní. Mohla být
kdekoli. Myšlenka, že je pryč, ho mučila. Přepadaly ho záchvaty
vzteku; tehdy ničil věci. Usínal vyčerpaný pláčem. Naplňovalo ho
zoufalství a občas měl pocit, že snad přijde o rozum.
Nebylo to spravedlivé. Miloval ji od první chvíle, kdy se v
Atlantic City seznámili. A byli přece šťastni! Když se vzali, dokonce
si při líčení prozpěvovala. Vozil ji do knihovny, kde si půjčovala
knížky, někdy jich bylo i deset. Občas mu předčítala a on poslouchal,
hleděl na ni, jak se opírá o linku, a v duchu si říkal, že je to ta
nejkrásnější žena na světě.
Byl dobrý manžel. Koupil jí dům, který chtěla, a záclony i
nábytek, přesně jak si přála, i když si to jen stěží mohl dovolit. Po
svatbě jí cestou domů pravidelně kupoval květiny u pouličních
prodavačů a Erin je postavila ve váze na stůl vedle svíček. Byly to
romantické večeře. Někdy se milovali v kuchyni na kuchyňské lince.
Nikdy ji taky nenutil, aby pracovala, a ona ani netušila, jak se má
dobře. Nechápala, jak se kvůli ní obětuje. Byla rozmazlená, sobecká a
jeho to rozčilovalo, protože si neuvědomovala, jak snadný má život.
Jen uklidit a uvařit a zbytek dne mohla trávit čtením těch
připitomělých knížek, které si půjčovala z knihovny. Mohla sledovat
televizi nebo si zdřímnout, ale nikdy si nemusela dělat starosti s účty
za elektřinu. Netrápila ji hypotéka a nikdo ji za zády nepomlouval.
Nemusela se dívat do mrtvých tváří zavražděných. Nezatěžoval ji
tím, protože ji miloval, ale stejně to bylo jedno. Nikdy jí nevyprávěl
o dětech, které někdo popálil žehličkou nebo shodil ze střechy.
Nemluvil o ženách, jež kdosi v tmavé ulici pobodal a těla odhodil do
popelnice. Nikdy jí nevyprávěl, jak si musí občas oškrabávat krev z
bot, než nastoupí do auta. Že když pohlédne vrahům do očí, jako by
stál tváří v tvář samotnému ďáblovi. V Bibli je psáno: Kdo prolije krev
člověka, toho krev bude prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem
Božím. Miloval ji a ona milovala jeho. Musí se vrátit domů. Vrátí se
ke svému starému životu a on ji neudeří, nebouchne pěstí, nedá
pohlavek ani ji nezkope, jestli vejde zpátky do dveří, protože byl
vždycky dobrým manželem. Miloval ji a ona jeho lásku opětovala.
Kevin vzpomínal na den, kdy ji požádal o ruku. Tehdy mu
připomněla večer, kdy se před kasinem seznámili. Tenkrát ji
166
pronásledovali ti nebezpeční muži a on zabránil, aby jí ublížili, a
druhý den ráno ji pozval na kávu. Slíbila, že si ho vezme. Říkala, že
ho miluje. Že se s ním cítí v bezpečí.
V bezpečí. Přesně tohle řekla. V bezpečí.

167
 25

T řetí týden v červnu přinesl řadu krásných letních dnů. Odpolední

teploty lámaly rekordy a ve vzduchu visela taková vlhkost, až se
dýchat nedalo a obzor se mlžil. Tehdy se jako mávnutím kouzelného
proutku na obloze utvořily těžké mraky. Spustily se prudké bouře
a nebe sesílalo přívaly deště. Nikdy ovšem nepršelo dlouho. Déšť za
sebou nechával promáčené listí a u země se převaloval závoj mlhy.
Katie stále brala dlouhé večerní směny. Když přijela domů, byla
unavená a ráno ji často bolely nohy a chodidla. Polovinu peněz ze
spropitného si ukládala do plechovky od kávy, která už byla plná
téměř po okraj. Měla víc peněz, než si vůbec představovala, víc než
dost, aby mohla odejít jinam, kdyby nebylo zbytí. A poprvé ji
napadlo, jestli vůbec ještě musí střádat dál.
Seděla u snídaně, ale nespěchala. Oknem sledovala sousední
domek. Nemluvila s Jo od jejich posledního setkání. A včera, když se
po směně vrátila domů, se v její kuchyni ani obývacím pokoji
nesvítilo. Hned po ránu zaslechla zvuk motoru a skřípění štěrku pod
koly auta. Nevěděla, co by jí měla říct, ani jestli s ní chce vůbec
mluvit. Nebyla si ani jistá, jestli se na Jo zlobí. Jo si dělala o Alexe a
děti starosti a prostě své obavy vyjádřila. Určitě to nemyslela zle.
Věděla, že se dnes Alex opět zastaví. Navštěvoval ji poměrně
pravidelně, a když byli spolu, Katie si neustále opakovala, proč se do
něj zamilovala. Přecházel její občasné mlčení a měnící se nálady
a choval se k ní laskavě. Udivovalo ji to a dojímalo. Jenže po
rozhovoru s Jo jí začalo vrtat hlavou, je-li to vůči němu opravdu fér.
Co by se stalo, kdyby se objevil Kevin? Jak by se Alex a děti cítili,
kdyby zmizela a už se nikdy nevrátila? A našla by v sobě ona sama
sílu je opustit a už s nimi nikdy nepromluvit?
Joiny otázky ji trápily, protože na ně nebyla připravená. Nemáš
tušení, čím jsem si prošla, říkala si v duchu, když měla čas si odpověď

168
rozmyslet. Nemáš tušení, co je můj manžel zač. Jenže sama věděla, že by
to nic nezměnilo.
Odložila nádobí do dřezu, procházela chatkou a říkala si, jak moc
se toho za posledních pár měsíců změnilo. Vlastně neměla nic, ale
připadalo jí, že je bohatší než kdykoli předtím. Poprvé po letech ji
někdo miloval. Děti neměla, ale často se přistihla, že si dělá starosti
o Joshe a Kristen, když to nejméně čeká. Neznala budoucnost, ale
přesto si byla jistá, že by tento život nedokázala opustit.
Co jí to kdysi Jo pověděla? Jen říkám lidem věci, které už vědí, ale bojí
se to sami sobě přiznat.
Přemýšlela o tom a náhle přesně věděla, co musí udělat.

„Jasně,“ odpověděl Alex, když mu přednesla svůj nápad. Bylo znát,

že ho překvapila, ale zřejmě ho to nadchlo. „Kdy chceš začít?“
„Co dneska?“ navrhla. „Jestli máš čas.“
Alex se rozhlédl. V občerstvení byl jediný zákazník, Roger se
opíral o pult a povídal si s ním.
„Rogere! Nemohl bys tak na hodinku dohlídnout na pokladnu?“
„Klidně, šéfe,“ souhlasil Roger. Zůstal však na svém místě. Alex
věděl, že se z občerstvení nehne, pokud to nebude nutné. Ale byl
všední den a ranní nápor už polevil, tak to nevadilo. Vyšel zpoza
pultu.
„Jsi připravená?“
„Vlastně ne.“ Nervózně si založila ruce. „Ale tohle bych měla
umět.“
Vyšli z obchodu, zamířili k džípu a nasedli. Katie cítila Alexův
pohled.
„Proč se tak najednou chceš naučit řídit?“ divil se. „Kolo už ti
není dost dobré?“ Dobíral si ji.
„Kolo mi bohatě stačí,“ ujistila ho. „Ale chci si obstarat řidičský
průkaz.“
Alex sáhl po klíčku od auta, ale pak se zarazil. Obrátil se k ní
a pohlédl jí zpříma do očí. Postřehla v jeho pohledu záblesk
bývalého vyšetřovatele. Zbystřil pozornost. Katie cítila jeho
ostražitost. „Naučit se řídit není všechno. Abys dostala řidičský

169
průkaz, musíš předložit doklady. Rodný list, doklad o pojištění a
tak.“
„Já vím.“
Alex opatrně volil slova. „Tyto údaje se dají lehko vysledovat,“
upozornil ji. „Jestli dostaneš řidičák, pak tě může leckdo najít.“
„Já už stejně používám pojištění,“ přiznala Katie. „Kdyby to
Kevin věděl, dávno by mě vystopoval. A jestli chci zůstat v
Southportu, bez řidičáku se neobejdu.“
Alex zavrtěl hlavou. „Katie…“
Naklonila se k němu a políbila ho na tvář. „Dobře to dopadne.
A nejmenuju se Katie, pamatuješ?“
Přejel jí prstem po tváři. „Pro mě vždycky budeš Katie.“
Usmála se. „Prozradím ti tajemství. Vlasy si barvím. Ve sku-
tečnosti jsem blondýna.“
Alex se narovnal. Další novinka. „Opravdu mi to chceš všechno
vykládat?“
„Stejně bys na to přišel. Kdo ví? Možná jednou zase budu
blondýna.“
„O co ti vlastně jde? Najednou se chceš naučit řídit, svěřuješ se
mi.“
„Říkal jsi, že ti můžu věřit.“ Pokrčila rameny. „Věřím ti.“
„A to je všechno?“
„Ano. Mám pocit, že ti můžu přiznat cokoli.“
Alex se zadíval na jejich ruce pevně semknuté mezi sedadly. Pak
pohlédl na Katie. „Tak tedy k věci. Víš určitě, že tvé doklady obstojí?
Nesmějí to být kopie. Musíš předložit originály.“
„Já vím,“ řekla.
Raději se dál nevyptával. Natáhl ruku ke klíčům, ale nena-
startoval.
„Co se děje?“
„Jestli se chceš naučit řídit, můžeme klidně začít hned.“ Otevřel
dvířka a vystoupil. „Vlez si za volant.“
Prohodili si místa. Jakmile seděla Katie za volantem, Alex jí dal
pár základních instrukcí: kde je plyn a kde brzda, jak zařadit, jak se
pouští směrovky, světla a stěrače, kde je co na palubní desce. Někdy
je nejlepší pustit se do věcí po hlavě.
170
 „Připravená?“ zeptal se.
„Myslím, že jo,“ odpověděla. Snažila se soustředit.
„Tohle auto nemá ruční řazení, tak použiješ jen jednu nohu. Buď
ji dáš na plyn, nebo na brzdu, jasné?“
„Jasné.“ Odsunula levou nohu ke dveřím.
„Takže, zmáčkni brzdu a nastartuj. Pak nech nohu na brzdě a
zařaď zpátečku. Nešlapej na plyn, jen pomalu pouštěj brzdu. Potom
otoč volantem a pořád drž nohu zlehka na brzdě.“
Udělala přesně, co jí řekl, opatrně vycouvala a pak podle jeho
instrukcí vyjela z parkoviště. Tam se poprvé zarazila. „Fakt myslíš, že
bych měla vyrazit na hlavní silnici?“
„Kdyby byl provoz, tak bych ti to nedovolil. Kdyby ti bylo
šestnáct, tak už vůbec ne. Ale ty to zvládneš. Navíc sedím hned vedle
tebe, kdyby něco. Připravená? Tady zahneš doprava a pojedeme
rovně k další odbočce. Tam zase zabočíme doprava. Chci, aby sis na
auto trochu zvykla.“
Celou hodinu projížděli po vedlejších silnicích. Jako většina
začátečníků tu a tam otočila volantem moc prudce, občas vjela na
krajnici a také parkování jí dělalo trochu potíže. Jinak si ale vedla
lépe, než oba čekali. Nakonec ji Alex nechal zaparkovat na jedné ulici
v centru města.
„Co teď?“
Ukázal na malou kavárnu. „Nemáš chuť to oslavit? Vedla sis
dobře.“
„Já nevím,“ zaváhala. „Spíš jsem měla pocit, že ani nevím, co
dělám.“
„To přijde cvikem,“ uklidňoval ji. „Čím víc budeš jezdit, tím
přirozenější to bude.“
„Můžeme to zítra zopakovat?“
„Samozřejmě,“ kývl. „Ale šlo by to dopoledne? Když teď
skončila škola, Josh a Kristen budou mít dva týdny příměstský tábor.
Vracejí se domů po obědě.“
„Dopoledne mi vyhovuje,“ potvrdila. „Vážně si myslíš, že mi to
jde?“
„Praktickou část zkoušky bys nejspíš po několika dalších jízdách
zvládla. Ještě tě čeká test, ale na ten stačí se trochu připravit.“
171
 Katie ho náhle objala. „Mimochodem, moc ti děkuju.“
Také ji objal. „Rád pomůžu. I když nemáš auto, umět řídit je sem
tam potřeba. Proč ses vlastně…?“
„Nenaučila řídit dřív?“ skočila mu do řeči a pak pokrčila rameny.
„Doma jsme měli jen jedno auto. Obvykle ho používal táta. I kdy-
bych měla řidičák, stejně bych se za volant nedostala, tak mi to vůbec
nepřišlo důležité. Když jsem se odstěhovala, nemohla jsem si auto
dovolit, tak mi to bylo jedno. A když jsem se vdala, Kevin si to
nepřál.“ Otočila se k němu. „A teď je ze mě cyklistka.
V sedmadvaceti.“
„Tobě je dvacet sedm?“
„To přece víš.“
„Vlastně ne.“
„A co?“
„Nevypadáš na víc než na třicet.“
Šťouchla ho lehce do ramena. „Za to mi budeš muset koupit taky
croissant.“
„Platí. A protože jsi dneska výjimečně upovídaná, rád bych slyšel,
jak ses nakonec dostala pryč.“
Zaváhala jen krátce. „Tak dobrá,“ slíbila.

U stolku před kavárnou mu Katie prozradila okolnosti svého útěku.

Vyprávěla o přesměrování hovorů, cestě do Filadelfie, ustavičných
změnách zaměstnání a příšerných noclehárnách a nakonec i o tom,
jak se ocitla v Southportu. Tentokrát ale o svých zážitcích mluvila
klidně, jako by se jí ani netýkaly. Když skončila, zavrtěl hlavou.
„Copak?“
„Jen se snažím si představit, jak ti muselo být, když jsi naposledy
mluvila s Kevinem. To si ještě myslel, že jsi doma. Vsadím se, že se ti
ulevilo.“
„To ano. Ale taky jsem měla strach. Tehdy jsem byla bez práce
a netušila, co budu dělat.“
„Ale zvládlas to.“
„Ano, zvládla.“ Dívala se někam do dálky. „Takhle jsem si život
nepředstavovala.“

172
 Alex promluvil tiše: „Málokomu vyjde život přesně tak, jak si
představoval. Můžeme se jen snažit. I když se to někdy zdá
nemožné.“
Katie věděla, že mluví i o sobě. Oba dva se na dlouho odmlčeli.
„Miluju tě,“ zašeptal nakonec.
Naklonila se k němu a dotkla se jeho tváře. „Já vím. Taky tě
miluju.“

173
 26

K oncem června květinové zahrady v Dorchesteru, které na jaře

hrály všemi barvami, začínaly vadnout, květy hnědly a kroutily
se. Projevilo se i vlhko ve vzduchu a uličky v centru Bostonu začaly
zapáchat zkaženým jídlem, močí a hnilobou. Kevin Coffeymu a
Ramirezovi namluvil, že s Erin zůstanou o víkendu doma, budou se
dívat na filmy a pracovat na zahradě. Coffey se vyptával na
Provincetown a Kevin lhal a vyprávěl o penzionu, kde se ubytovali, a
o několika restauracích, kam zašli. Coffey prohlásil, že všechna ta
místa dobře zná. Zeptal se Kevina, jestli si objednal krabí karbanátky.
Kevin zavrtěl hlavou, ale slíbil, že příště ochutná.
Erin byla pryč, avšak Kevin ji všude hledal. Nemohl si pomoct.
Když projížděl ulicemi Bostonu a zahlédl záblesk zlatých vlasů po
ramena, srdce se mu rozbušilo. Díval se po jemném nosu, zelených
očích a půvabné chůzi. Občas postával před pekařstvím a namlouval
si, že na ni čeká.
Měl by přece být schopen ji najít, i když mu z Filadelfie upláchla.
Lidé za sebou zanechávají stopy. I doklady mohou znamenat vo-
dítko. Ve Filadelfii používala falešné jméno a číslo sociálního
pojištění. S tím si ale nemůže vystačit věčně, leda by byla ochotná
stále bydlet v levných hotýlcích a každých pár týdnů měnit práci.
Nicméně dosud číslo svého pojištění nikde nepoužila. To mu ověřil
policista ze sousedního okrsku, který měl konexe a byl také jediný,
kdo věděl, že Erin odešla. Kevin si byl jistý, že bude držet jazyk za
zuby, protože na něj věděl, že si začal s nezletilou dívkou, která u
nich hlídala děti. Pokaždé když s ním musel mluvit, měl Kevin pocit,
jako by se ušpinil. Ten chlápek byl zvrhlík a patřil do vězení. V Bibli
je přece psáno: O smilstvu ať se mezi vámi nemluví. Jenže právě teď ho
Kevin potřeboval, aby vypátral Erin a přivedl ji domů. Manželé mají
zůstat spolu, jak si slíbili před Bohem a rodinou.

174
 Věděl, že ji najde v březnu. Byl si jistý, že se objeví v dubnu.
V květnu stále čekal, až se někde její jméno vynoří, jenže dům
zůstával dál prázdný. Teď byl červen. Myšlenky se mu často
rozprchly a někdy se jenom ploužil jako stín. Obtížně se soustředil.
Vodka mu očividně také neprospívala a navíc musel lhát Coffeymu a
Ramirezovi. Když odcházel, cítil za zády jejich tlachání.
Jedním si byl jistý. Už nikam neutíká. Nestěhovala by se z místa
na místo nebo nestřídala práci za prací donekonečna. Nebylo by jí to
podobné. Měla ráda hezké věci a ráda se jimi obklopovala. To
znamená, že se vydává za někoho jiného. Pokud nechtěla žít neustále
na útěku, potřebovala pravý rodný list a číslo sociálního pojištění.
Dnes se snad nenajde zaměstnavatel, který by to nepožadoval. Ale
kde a jak by k nové identitě přišla? Věděl, že se to běžně dělá tak, že
si dotyčný najde někoho v podobném věku, kdo nedávno zemřel, a
jeho totožnost převezme. Ta první část stála za úvahu, vždyť Erin
tak často vysedávala v knihovně. Dovedl si představit, jak proz-
koumává nekrology a hledá jméno, které by mohla ukrást. Kula
v knihovně pikle a přitom předstírala, že si prohlíží police s knihami.
A on si bral volno, aby ji tam mohl odvézt. Projevil ochotu a ona se
mu odvděčila zradou. Kevin zuřil při pomyšlení, jak se mu tehdy
musela smát. Ta představa ho tak rozběsnila, že kladivem rozmlátil
porcelánový servis, který dostali jako svatební dar. Když si trochu
ulevil, mohl se zase soustředit na to, co je potřeba udělat. Během
března a dubna trávil hodiny v knihovně stejně jako ona předtím a
pokoušel se odhalit její novou totožnost. Jenže i kdyby našla nějaké
jméno, jak by získala doklady? Kde je teď? A proč se nevrátí domů?
Tyto otázky ho mučily a občas byl tak zmatený, že bez ustání
plakal, protože se mu stýskalo a chtěl, aby se vrátila domů. Nesnášel
samotu. Jindy se ale ujišťoval, že její útěk je jen jasným důkazem její
sobeckosti. Tehdy měl chuť ji zabít.

Nastal červenec a jako by jej proválel ohnivý dračí dech. Panovalo

horko a vlhko, obzor se při pohledu z dálky v rozpáleném vzduchu
mihotal jak fata morgána. Minul sváteční víkend a nastal další týden.
V domě se porouchala klimatizace a Kevin nezavolal opraváře. Kaž-
dé ráno ho cestou do práce bolela hlava. Metodou pokusu a omylu
175
se ukázalo, že vodka zabírá lépe než analgetika, jenže bolest se
nakonec stejně vrátila a bušila mu ve spáncích. Přestal chodit do
knihovny. Coffey a Ramirez se ho zase vyptávali na manželku.
Vykládal, že se má dobře, a raději hned změnil téma. Dostal nového
partnera. Jmenoval se Todd Vannerty a právě ho povýšili. Ochotně
přenechával Kevinovi většinu výslechů svědků i obětí a Kevinovi to
vyhovovalo.
Kevin mu vysvětloval, že oběť svého vraha téměř vždycky zná.
Ale ne vždy je to zjevné. Na konci prvního týdne spolupráce je
zavolali do jednoho bytu ani ne tři bloky od služebny. Našli tam
zastřeleného desetiletého chlapce. Střela vyšla z pistole nějakého
Řeka, který se přistěhoval docela nedávno a oslavoval vítězství
řeckého fotbalového týmu střelbou do podlahy. Jedna kulka prošla
stropem spodního bytu a zabila malého kluka. Právě jedl pizzu.
Kulka vnikla shora do hlavy a chlapec se zhroutil obličejem do pizzy.
Když dorazili, měl na čele sýr a rajčatový protlak. Jeho matka
naříkala celé dvě hodiny, a když Řeka vedli v želízkách ze schodů,
chtěla se na něj vrhnout. Skutálela se na odpočívadlo, takže museli
zavolat ambulanci.
Kevin a Todd se po službě zastavili v baru. Todd se sice tvářil, že
se ho dnešní událost ani nedotkla, ale vypil hned tři piva za necelou
čtvrthodinu. Svěřil se Kevinovi, že u zkoušek na detektiva napoprvé
neuspěl. Kevin pil vodku, ale požádal barmana, aby ji namíchal
s brusinkovým džusem. Vždyť s ním byl Todd.
Tenhle bar byl u policistů oblíbený. Spousta kolegů, nízké ceny,
tlumené světlo a ženské, kterým policajti imponují. Barman
dovoloval hostům kouřit, i když to bylo nezákonné, protože většina
kuřáků pocházela z řad policistů. Todd nebyl ženatý a chodil sem
často. Kevin tu ještě nikdy nebyl. Nebyl si jistý, jestli se mu tu líbí, ale
nechtělo se mu jít domů.
Todd odešel na záchod, a když se vrátil, naklonil se k němu.
„Myslím, že ty dvě u baru po nás jedou.“
Kevin se otočil. Obě ženy byly v jeho věku, asi kolem třiceti.
Brunetka si všimla, že na ně kouká, a obrátila se ke své rudovlasé
kamarádce.
„Smůla že jsi ženatej, co? Vypadají dobře.“
176
 Kevinovi se zdály ztrhané a sešlé. Vůbec se nepodobaly Erin; ta
měla hladkou pleť a voněla citronem a mátou a parfémem, který jí
koupil pod stromeček.
„Tak za nima běž, jestli chceš,“ navrhl Kevin.
„Asi půjdu,“ přitakal Todd. Objednal si další pivo, došel k baru
a usmál se. Pravděpodobně pronesl něco trapného, ale stačilo to, aby
ženy rozesmál. Kevin si poručil dvojitou vodku, bez džusu,
a pozoroval jejich odraz v zrcadle za barem. Brunetka zachytila
v zrcadle jeho pohled. Neuhnul. Za deset minut se přiloudala a
usadila se na barovou židli, na níž předtím seděl Todd.
„Nestojíte o společnost?“ nadhodila.
„Nejsem dobrej ve společenský konverzaci.“
Brunetka se zamyslela. „Jsem Amber,“ představila se.
„Kevin,“ odvětil a zase nevěděl, co má říct. Napil se. Chutnalo to
jak voda.
Bruneta se k němu naklonila. Voněla pižmem. Zatoužil po vůni
citronu a máty. „Todd tvrdí, že prý vyšetřujete vraždy.“
„To má pravdu.“
„Je to těžký?“
„Někdy,“ připustil. Dopil vodku a pozvedl skleničku. Barman mu
přinesl další. „Co děláte vy?“
„Dělám v kanceláři u bratra. Má pekařství. Peče housky a chleba
pro restaurace.“
„To může být zajímavý.“
Žena se cynicky usmála. „To teda není. Ale aspoň mám na účty.“
V přítmí baru se její zuby bíle zableskly. „Ještě jsem vás tady
neviděla.“
„Přivedl mě Todd.“
Amber pokývla hlavou. „Toho znám. Vyjíždí po všem, co má
sukni a ještě to dýchá. A navíc mi přijde, že to dýchání není nutná
podmínka. Moje kamarádka sem chodí ráda, ale já to tu obvykle
nemůžu vystát. Nutí mě, abych chodila s ní.“
Kevin přikývl a poposedl si. Zajímalo by ho, jestli tu někdy byli
Coffey s Ramirezem.
„Nudím vás?“ zeptala se. „Můžu vás nechat, jestli chcete.“
„Nenudíte mě.“
177
 Pohodila vlasy. Kevin si pomyslel, že je hezčí, než se mu předtím
zdálo. „Nekoupíte mi něco k pití?“ navrhla.
„Co byste chtěla?“
„Cosmopolitan,“ poručila si a Kevin mávl na barmana. Za chvíli
před ní přistála sklenička.
„Moc na to nejsem,“ přiznal Kevin.
„Na co?“
„Na tohle.“
„Jen si povídáme,“ uklidňovala ho. „A vedete si dobře.“
„Jsem ženatý.“
Žena se usmála. „Já vím. Viděla jsem prstýnek.“
„Nevadí vám to?“
„Už jsem řekla, že si jen povídáme.“
Přejížděla prstem po své sklence a Kevin si všiml vlhkých
konečků jejích prstů.
„Ví vaše žena, že jste tady?“ vyzvídala.
„Manželka odjela z města,“ prozradil jí. „Její kamarádka je
nemocná, tak jí pomáhá.“
„A tak jste si řekl, že vyrazíte po barech? Za ženskýma?“
„Nejsem takový,“ bránil se upjatě Kevin. „Miluju svou ženu.“
„To byste měl. Když jste si ji vzal.“
Kevin toužil po další dvojité vodce, ale nechtěl si před ní znovu
objednávat. Jako kdyby žena četla jeho myšlenky, mávla na barmana,
a ten donesl vodku. Kevin se zhluboka napil, ale pořád chutnala jak
voda.
„Nevadí, že jsem ji objednala?“
„Nevadí.“
Vrhla na něj smyslný pohled. „Být vámi, neříkala bych manželce,
že jste tu byl.“
„Proč ne?“
„Protože jste na takový podnik moc velký krasavec. Nikdy nevíte,
kdo po vás vyjede.“
„A vy po mně jedete?“
Chvilku trvalo, než odpověděla. „Štvalo by vás, kdybych řekla, že
jo?“
Otáčel pomalu sklenkou. „Ne,“ odpověděl, „neštvalo.“
178
Popíjeli a flirtovali spolu nějaké dvě hodiny a nakonec skončili u ní
doma. Amber pochopila, že chce být opatrný. Dala mu svou adresu.
Když obě dívky odešly, zůstal Kevin ještě asi půlhodinku v baru
s Toddem a potom prohlásil, že musí jet domů, aby zavolal Erin.
Seděl za volantem a svět před očima měl rozmazaný. Myšlenky
mu chaoticky běžely hlavou, cítil zmatek a na silnici trochu kličkoval,
ale byl dobrý detektiv. I kdyby ho zastavili, nezavřeli by ho. Policajt
svého kolegu nepodrazí. A pár skleniček nic neznamená.
Amber bydlela pár bloků od baru. Zaklepal, a když otevřela,
neměla na sobě nic než prostěradlo obtočené kolem těla. Políbil ji,
odnesl ji do ložnice. Cítil, jak mu rozepíná košili. Položil ji na postel,
svlékl se a zhasl, protože nechtěl vidět, jak podvádí svou ženu.
Cizoložství je hřích a on s touhle ženskou vlastně ani nechtěl spát,
ale byl opilý, svět náhle připomínal jednu velkou šmouhu, ona na
sobě neměla nic kromě prostěradla a všechno ho strašně mátlo.
Nebyla jako Erin. Měla jiné tělo, jiné křivky. Voněla jinak,
kořeněnou, téměř živočišnou vůní. Příliš používala ruce a jemu se to
s ní nelíbilo. Jenže ani nemohl přestat. Slyšel, jak volá jeho jméno a
říká sprosté věci, a chtěl ji okřiknout, aby byla zticha. Chtěl myslet na
Erin, ale stěží se soustředil, protože ho to všechno tak mátlo.
Stiskl jí paže a slyšel, jak zalapala po dechu a vyjekla: „Ne tolik.“
Uvolnil sevření, ale pak ji zmáčkl znova, protože chtěl. Tentokrát nic
neřekla. Myslel na Erin, na to, kde je, jestli je v pořádku, a zase ho
napadlo, jak moc mu chybí.
Neměl Erin bít. Byla tak milá, laskavá a něžná a nezasloužila si,
aby ji mlátil a kopal. Je to jeho vina, že utekla. Vlastně ji k tomu
donutil, i když ji miloval. Hledal ji a nedokázal ji najít. Byl i ve
Filadelfii a teď je tady s nějakou Amber, která neví, co má dělat
s rukama, vydává divné zvuky. Všechno to bylo špatně.
Když skončili, nechtěl zůstat. Vstal z postele a začal se oblékat.
Amber rozsvítila a posadila se. Uviděl ji a uvědomil si znovu, že to
není Erin, a najednou se mu udělalo špatně od žaludku. Bible říká:
Kdo s ženou cizoloží, nemá rozum, k vlastní zkáze to činí.
Musel pryč. Nevěděl, proč sem přišel, a když se na Amber
podíval, měl úplně sevřený žaludek.
„Je ti něco?“ zeptala se.
179
 „Neměl bych tu bejt. Neměl jsem sem jezdit.“
„Na to je trochu pozdě.“
„Musím jít.“
„Jen tak?“
„Jsem ženatej,“ opakoval.
„Já vím.“ Otráveně se usmála. „To nevadí.“
„To tedy vadí,“ opáčil, a když se oblékl, odešel z bytu, seběhl ze
schodů a skočil do auta. Jel rychle, ale už nekličkoval, protože
z pocitu viny jako by rázem vystřízlivěl. Přijel domů a viděl, že se
u Feldmanových svítí. Představoval si, jak ho z okna špehují, když
odbočuje na příjezdovou cestu. Feldmanovi byli špatní sousedé,
nikdy mu nezamávali a vyháněli děti ze svého trávníku. Určitě už
vědí, co udělal, protože jsou zlí a on provedl něco špatného. A jak se
říká, vrána k vráně sedá.
Když vešel do domu, potřeboval se napít, ale při pomyšlení na
vodku se mu dělalo zle. Myšlenky mu hlavou letěly jak splašené.
Podvedl svou ženu. Vzpomněl si na Bibli. Jeho potupa nebude smazána.
Porušil Boží přikázání a slib, který dal Erin, a věděl, že pravda vyjde
najevo. Amber to věděla, Todd taky. I Feldmanovi to věděli a povědí
to někomu dalšímu a ten to poví dál a Erin se dozví, co udělal.
Chodil po obývacím pokoji, dech se mu zrychloval, protože věděl, že
to nebude schopen Erin vysvětlit tak, aby to pochopila. Je jeho žena
a nikdy mu to neodpustí. Bude se na něj zlobit, poručí mu, ať spí na
gauči, a ráno se na něj zklamaně podívá, protože je hříšník a ona mu
už nikdy nemůže důvěřovat. Zachvěl se a zvedal se mu žaludek. Spal
s jinou ženou. V Bibli je psáno: Proto umrtvujte své pozemské sklony,
smilstvo, necudnost, vášeň, zlou touhu. Byl tak zmatený, chtěl na to
zapomenout, ale nešlo to. Chtěl se napít, ale ani to nešlo. Měl pocit,
že Erin se zničehonic objeví na prahu domu.
V domě byl nepořádek a špína. Erin hned pozná, co provedl, a
i když měl chaos v hlavě, uvědomoval si, že tyhle dvě věci spolu
souvisejí. Zběsile přecházel po obývacím pokoji. Špína a podvod
spolu souvisejí, protože podvádění je špinavost. A Erin pozná, že ji
podvedl, protože dům je plný špíny. Najednou se zastavil, zamířil do
kuchyně a pod dřezem našel pytel na odpadky. V obývacím pokoji
poklekl, lezl po čtyřech kolem dokola a plnil pytel prázdnými
180
krabičkami od jídla, časopisy, plastovým nádobím, prázdnými
láhvemi od vodky a krabicemi od pizzy. Bylo hodně po půlnoci, ale
zítra nemusel jít do práce, takže zůstal vzhůru, uklízel, myl nádobí
a běhal s vysavačem, který koupil Erin. Poklidil, takže nic nepozná,
protože moc dobře věděl, že podvádění a špína jdou ruku v ruce.
Špinavé oblečení dal do pračky, a když se vypralo, dal je sušit, pak je
složil a mezitím nakládal do pračky a sušičky další várky. Vyšlo
slunce a Kevin vytahal polštáře z pohovky a luxoval, dokud všechny
drobečky nezmizely. Při práci vyhlížel z okna, protože věděl, že Erin
bude každou chvilku doma. Vydrhl záchod, umyl skvrny od jídla
v lednici a vytřel linoleum. Svítání se proměnilo v ráno a pak
v dopoledne. Vypral povlečení, roztáhl závěsy, otřel prach z rámečku
jejich svatební fotografie. Posekal trávník a trávu vysypal do
popelnice, a když byl hotov, zajel na nákup. Koupil krocana, šunku,
dijonskou hořčici a v pekařství čerstvý žitný chléb. Zastavil se pro
květiny, dal je do vázy a postavil na stůl. Vedle položil svíčky. Když
skončil, sotva popadal dech. Nalil si vysokou sklenici vodky s ledem,
posadil se ke kuchyňskému stolu a čekal na Erin. Byl šťastný,
protože uklidil dům. Jedině tak se Erin nedozví, co udělal, a jejich
manželství bude zase takové, jak si vždycky přál. Budou jeden
druhému důvěřovat, budou šťastní, Kevin bude Erin navěky milovat
a nikdy ji už nepodvede, protože proč by pro všechno na světě dělal
něco tak nechutného?

181
 27

K atie získala řidičský průkaz druhý týden v červenci. Několik dnů

před testem s Alexem pravidelně jezdila, a tak i když měla
docela trému, zvládla zkoušky bez problémů. Za pár dnů jí průkaz
přišel poštou, a když Katie otevřela obálku, málem se jí zatočila
hlava. Na dokladu byla její fotografie a jméno, které si sice nikdy
nepředstavovala, ale stát Severní Karolína její identitu potvrdil.
Alex ji toho dne vzal na večeři do Wilmingtonu. Potom se
procházeli městem, drželi se za ruce a bloumali po obchodech.
Všimla si, že na ni Alex tu a tam pobaveně pokukuje.
„Copak?“ zeptala se nakonec.
„Jen mě napadá, že nevypadáš jako Erin. Ale jako Katie.“
„Taky že jo. Jmenuju se tak. Podívej se na můj řidičský průkaz.“
„Já vím, řidičák už máš. Teď ještě potřebuješ auto.“
„Na co auto?“ Pokrčila rameny. „Southport je malé město a kolo
mám. A když prší, je tu jeden chlápek, který mě ochotně odveze,
kam si budu přát. Skoro jako bych měla osobního šoféra.“
„Vážně?“
„Hmm. A jsem si jistá, že kdybych ho poprosila, určitě by mi
auto půjčil. Mám ho omotaného kolem prstu.“
Alex zvedl obočí. „Ten teda jako pořádný chlap nevypadá.“
„Náhodou,“ popichovala ho dál. „Ze začátku mi připadal trochu
jako zoufalec. Všechny ty pozornosti podniku, co mi nutil. Ale
nakonec jsem si zvykla.“
„Máš zlatý srdce.“
„Nepochybně,“ potvrdila. „Však jsem taky taková bílá vrána.“
Alex se usmál. „Tak se mi zdá, že pomalu vylézáš ze své ulity.
A začínám tušit, jaká skutečně jsi.“
Katie ušla pár kroků mlčky. „Vždyť mě už dávno znáš,“ řekla
potom, zastavila se a zadívala se na něj. „Lip než kdokoli jiný.“

182
 „Já vím.“ Přitáhl ji k sobě. „A proto si taky myslím, že jsme si
souzeni.“

V obchodě bylo rušno jako každý den, ale Alex si vzal na pár dní
volno. Dlouho nic podobného neudělal. Odpoledne většinou trávil
s Katie a dětmi a vychutnával si líné letní dny. To se mu nepoštěstilo
snad od dětství. Rybařil s Joshem a s Kristen stavěl domečky pro
panenky. Katie vzal na jazzový festival v Myrtle Beach. Když se
objevily světlušky, spousty jich pochytali a dali je do sklenice. Večer
pozorovali jejich tajemnou záři, která je docela očarovala. Alex
přesto nakonec odšrouboval víčko.
Jezdili na kole, chodili do kina, a když Katie večer nepracovala,
Alex měl radost, že může připravit gril. Děti se najedly a potom se
cákaly v potoce téměř až do tmy. Později se osprchovaly a šly spát.
Alex seděl s Katie venku na malém molu za domem, nohama kývali
nad vodou a po obloze se pomalu sunul měsíc. Upíjeli víno a
povídali si o nedůležitých věcech, ale Alex se těchhle společných
chvil nemohl nabažit.
Hlavně Kristen se radovala, že s nimi Katie tráví čas. Když se
všichni čtyři vydali na procházku, Kristen ji často brala za ruku, a
když upadla na hřišti, hledala útěchu právě u ní. Alex je sledoval a
hřálo ho u srdce. Současně však pokaždé pocítil i jemný osten
smutku, protože si uvědomoval, že on své holčičce nikdy nemůže
dát vše, co potřebuje, ať by se snažil sebevíc. A když k němu Kristen
přiběhla a zeptala se, jestli může jít s Katie nakupovat, nemohl říct
ne. Kdysi si předsevzal, že s dcerou půjde nakupovat jednou nebo
dvakrát ročně, ale bral to spíš jako otcovskou povinnost. Nikdy ho
nenapadlo, že by to pro ni mohla být i zábava. Naproti tomu Katie
takový nápad očividně udělal radost. Alex jí dal peníze a klíče od
auta, a když odjížděly, mával jim z parkoviště.
Zatímco Kristen se z Katiiny přítomnosti radovala, Joshovy
pocity nebyly tak jednoznačné. Den předtím ho Alex vyzvedl na
bazénové oslavě u kamaráda a Josh po zbytek večera ani s jedním
z nich nepromluvil. A na pláži se také držel zpátky. Alex tušil, že
synovi něco vadí, a tak mu navrhl, že vytáhnou rybářské pruty. Padal

183
soumrak. Stíny nad černou vodou se prodlužovaly a zátoka byla tichá
jak temné zrcadlo odrážející pomalu plynoucí mraky.
Rybařili asi hodinu, barva oblohy mezitím přešla od fialové
v indigově modrou a návnada vířila hladinu, kdykoli nahodili. Josh
byl podivně zamlklý. Jindy by mu takový výjev připadal poklidný, ale
tentokrát měl Alex neodbytný pocit, že se něco děje. Právě když se
chtěl syna zeptat, Josh se k němu pootočil.
„Tati?“
„No?“
„Myslíš někdy na mámu?“
„Pořád,“ ujistil ho Alex.
Josh přikývl. „Já taky.“
„To je dobře. Měla tě moc ráda. A na co vzpomínáš?“
„Jak pekla sušenky. Dovolila mi, abych je ozdobil polevou.“
„Na to si pamatuju. Měl jsi růžovou polevu po celém obličeji.
Máma tě vyfotila. Ta fotka je ještě na ledničce.“
„Proto si to asi pamatuju.“ Josh si opřel prut o klín. „Stýská se ti
po ní?“
„Samozřejmě. Měl jsem ji moc rád,“ kývnul Alex. Josh mu hleděl
do obličeje, ale on neuhnul. „O co jde, Joshi?“
„Včera na té oslavě…“ Josh zaváhal a podrbal se na nose.
„Co se stalo?“
„Většinou tam mámy zůstaly celou dobu. Povídaly si a tak.“
„Taky bych tam s tebou zůstal, kdybys chtěl.“
Josh sklopil zrak a v nastalém tichu Alexovi došlo, co má Josh na
mysli. „Čekalo se, že taky zůstanu, viď? Počítalo se, že tam s vámi
budou i rodiče.“ Vyznělo to spíš jako konstatování než otázka.
„Jenže tys mi to nechtěl říct, protože bych tam byl jediný chlap.“
Josh přikývl a tvářil se provinile. „Nechci, aby ses na mě zlobil.“
Alex ho objal kolem ramen. „Já se nezlobím,“ uklidnil ho.
„Určitě?“
„Stoprocentně.“
„Myslíš, že maminka by tam se mnou šla? Kdyby tady byla?“
„To víš, že ano. Nenechala by si to ujít.“
Na opačné straně zátoky vyskočila z vody parmice. Po hladině
k nim připutovaly drobné vlnky.
184
 „Co děláte, když někam jdeš se slečnou Katie?“ zeptal se Josh.
Alex se trochu posunul. „Třeba jako dneska na pláži. Najíme se,
povídáme si, někdy jdeme na procházku.“
„Poslední dobou s ní jsi hodně.“
„Ano.“
Josh se zamyslel. „O čem si povídáte?“
„O běžných věcech.“ Alex naklonil hlavu. „A taky o tobě
a Kristen.“
„A co si o nás říkáte?“
„Že je nám s vámi dobře. Nebo jak ti to jde ve škole. Nebo třeba
že si umíte uklízet v pokoji.“
„Povíš jí, že jsem ti neřek o té oslavě?“
„A chceš, abych jí to řekl?“
„Ne,“ odpověděl Josh.
„Tak jí to nepovím.“
„Slibuješ? Víš, nechci, aby se na mě zlobila.“
Alex zvedl dva prsty. „Čestný skautský. Ale jen abys věděl,
nezlobila by se na tebe, ani kdybych se zlobil já. Myslí si, že jsi bezva
kluk.“
Josh se narovnal a začal navíjet vlasec. „To je fajn,“ tvářil se
spokojeně. „Protože já si o ní taky myslím, že je bezva.“

Rozhovor s Joshem nedal Alexovi spát. Přistihl se, jak si prohlíží

Carlyinu fotografii v ložnici. Ten večer upíjel už třetí pivo.
Kristen a Katie se vrátily domů a nadšeně ukazovaly, co
nakoupily. Byl překvapený, když mu Katie vrátila téměř polovinu
peněz, co jí dal. Prohlásila, že je fakt dobrá, když jde o slevy. Alex se
posadil na gauč a Kristen se mu předváděla v novém oblečení.
Vždycky zmizela ve svém pokoji a za chvilku byla zpátky v jiném
modelu. Dokonce i Josh, kterého by to normálně vůbec nezajímalo,
odložil nintendo, a když Kristen odešla z pokoje, přistoupil ke Katie.
„Vzala byste mě taky nakupovat?“ zeptal se šeptem. „Protože
potřebuju nějaká nová trička a tak.“
Potom Alex objednal činu, společně usedli ke stolu, jedli a smáli
se. V jednu chvíli u večeře Katie z kabelky vylovila kožený náramek a
otočila se k Joshovi. „Připadal mi super,“ řekla a podala mu ho.
185
Výraz překvapení v jeho tváři vystřídala radost, když si ho navlékl.
Alex si všiml, že Josh po zbytek večera po Katie neustále pokukuje.
Ironií bylo, že právě v těchto okamžicích se mu po Carly stýskalo
nejvíc. A i když ona nikdy takové rodinné večery neměla možnost
zažít, protože děti byly moc malé, když umřela, uměl si snadno
představit, jak s nimi sedí u stolu.
Možná i to byl důvod, proč nemohl usnout ještě dlouho poté, co
Katie odešla domů a Kristen s Joshem už byli dávno v posteli.
Odhodil přikrývku, došel ke skříni a otevřel trezor, který si před
několika lety pořídil. Byly v něm uložené důležité finanční doklady a
pojistné smlouvy spolu s předměty, kterými si chtěl uchovat
vzpomínku na jejich manželství. Věci, které nashromáždila Carly:
fotografie ze svatební cesty, čtyřlístek, který našli na dovolené ve
Vancouveru, kytice pivoněk a kal, kterou měla ve svatební den,
obrázky Joshe a Kristen z ultrazvukového vyšetření, když ještě byli u
ní v břiše, a oblečky, v nichž je přinesli z porodnice. Negativy a
flashdisky s videi ze společných let. Všechny tyto předměty na sebe
vázaly spoustu vzpomínek a Alex od Carlyiny smrti do schránky nic
nepřidal, kromě dopisů, které napsala. Jeden z nich byl adresován
jemu. Na druhém nestálo jméno ani adresa a ještě byl zalepený.
Nemohl ho otevřít, protože sliby se prostě musí dodržovat.
Vzal dopis, který četl už stokrát, a ten druhý nechal v trezoru.
Netušil vůbec nic, dokud mu Carly necelý týden před svou smrtí
nepředala obálky. V tu dobu už byla upoutána na lůžko a mohla
přijímat pouze tekutiny. Když ji nesl do koupelny, byla lehoučká jako
pírko. Těch pár hodin, kdy nabyla vědomí, strávil tiše u jejího lůžka.
Obvykle hned zase usnula a Alex ji pozoroval. Měl strach odejít,
kdyby ho potřebovala, ale bál se zůstat, aby ji nerušil. Když mu
podala obálky, všiml si, že je vylovila zpod přikrývky. Jako by je
vykouzlila. Až později zjistil, že je napsala už před dvěma měsíci a
svěřila je své matce.
Alex nyní otevřel obálku a vytáhl ohmataný dopis. Byl napsaný
na žlutém papíru, jaký se používal pro úřední dokumenty. Když k
němu při voněl, ještě stále rozeznával vůni jejího oblíbeného
tělového mléka. Vzpomínal, jak ho tehdy překvapila. Očima jej
prosila, aby ji pochopil.
186
 „Tenhle si mám přečíst nejdřív?“ zeptal se. Ukázal na obálku se
svým jménem. Slabě přikývla. Oddechla si, když dopis otevřel, a
hlava jí klesla na polštář.

Můj nejdražší Alexi,

jsou sny, které přijdou, ale vypaří se, jakmile se probudíme; díky
jiným snům náš život stojí za to. Ty, můj drahý manželi, jsi právě
takovým mým snem. Moc mě rmoutí, že mi nezbývá než svůj cit k tobě
vložit do těchto řádků.
Píšu tento dopis, dokud ještě mohu, a přece si nejsem jista, jak
vyjádřit, co mám na srdci. Nejsem žádná spisovatelka a slova mi právě
teď připadají nedostatečná. Copak jimi mohu vyjádřit, jak moc tě
miluju? Je vůbec možné takhle zachytit lásku? Nevím, ale když tu tak
sedím s tužkou v ruce, je mi jasné, že to musím alespoň zkusit.
Rád vyprávíš historku, jak jsem se tvářila, že o tebe nemám zájem.
Ale když vzpomínám na večer, kdy jsme se poprvé potkali, už tehdy
jsem si uvědomila, že jsme si souzeni. Vybavuji si ten večer jasně, stejně
jako si přesně vybavuji, jaké to bylo, když jsi mě chytil za ruku, a
každý drobný okamžik toho podmračeného odpoledne na pláži. Tehdy
jsi poklekl a požádal mě o ruku. Než jsem tě potkala, neměla jsem
ponětí, o co přicházím. Netušila jsem, že jediný dotyk může mít takovou
moc nebo že výraz ve tváři je tak významný; nedokázala jsem si
představit, že by mi jediný polibek mohl vzít dech. Ty v sobě máš
a vždycky jsi měl vše, co jsem si od manžela přála. Jsi laskavý, silný,
starostlivý a chytrý; dodáváš mi odvahu a jsi lepší otec, než tušíš. Umíš
to s dětmi, důvěřují ti a ani nedovedu vyjádřit svou radost, když
zahlédnu, že ti usnuly v náručí.
Můj život by byl k ničemu, kdybys ty nebyl jeho součástí. A proto je
tohle všechno tak těžké; proto zřejmě nemohu najít ta pravá slova. Děsí
mě vědomí, že tohle vše brzy skončí. Nebojím se však jen kvůli sobě, ale
i kvůli tobě a dětem. Láme mi srdce představa, že vám způsobím takový
zármutek. Avšak nemohu udělat nic jiného, než že ti připomenu, proč
jsem se do tebe zamilovala, a svěřím ti, jak je mi ukrutně líto, že tobě i
našim nádherným dětem ublížím. Bolí mě pomyšlení, že tvá láska ke
mně ti nakonec přinese tolik bolesti.

187
 Upřímně věřím, že láska sice umí ublížit, ale zároveň také léčí…
a to je důvod, proč přikládám ještě jeden dopis.
Prosím, nečti ho. Není určený pro tebe ani pro naše příbuzné či
přátele. Vím téměř jistě, že žádný z nás dvou dosud nepotkal ženu,
které tento dopis jednou dáš. Napsala jsem ho té, která tě nakonec vyléčí
a díky níž bude tvůj život zase úplný.
Vím, že právě teď si něco takového ani neumíš představit. Může to
trvat měsíce, možná roky. Jednoho dne ale předáš tento dopis jiné ženě.
Věř svým pocitům, tak jako já tehdy večer, když jsi ke mně poprvé
přistoupil. Poznáš, kdy a kde, stejně jako poznáš ženu, která si to
zaslouží. A až to uděláš, věř mi, když ti povím, že se na vás dva budu
shůry usmívat.
S láskou,
Carly

Alex si dopis ještě jednou přečetl, a pak ho vložil zpátky do obálky a

vrátil do trezoru. Za oknem se klenula obloha plná mraků, skrze něž
prosvítal měsíc, a tajuplně zářila. Zadíval se nahoru a přemýšlel
o Carly a Katie. Carly mu poradila, aby se spolehl na své city; tvrdila,
že pozná, co má s dopisem udělat.
A Carly, jak si náhle uvědomil, měla naprostou pravdu, alespoň
v jednom ohledu. Věděl, že ten dopis chce předat Katie. Jen si prostě
nebyl jistý, zdaje připravena ho přijmout.

188
 28

„H
ej, Kevine!“ Bill na něj zamával. „Můžeš přijít na minutku ke
mně do kanceláře?“
Kevin téměř došel ke svému stolu, Coffey s Ramirezem ho
sledovali. Jeho nový partner Todd už seděl na svém místě, vyloudil
chabý úsměv, který ale rychle vyprchal, a Todd se odvrátil.
Kevinovi bušilo v hlavě a takhle po ránu na Billa vůbec neměl
náladu, ale ničeho se neobával. Uměl komunikovat se svědky i
oběťmi a poznal, kdy mu pachatelé lžou. Měl za sebou mnoho
úspěšných případů, kdy někoho zatkli a jemu se podařilo ho
usvědčit.
Bill pokynul směrem k židli. Kevin o to sice nestál, ale usedl.
Nechápal to, protože kdykoli spolu něco řešili, obvykle to bylo
vestoje. Ve spáncích cítil ostrou bolest, jako kdyby ho někdo bodal
hrotem tužky. Bill jej mlčky sledoval. Nakonec vstal, zavřel dveře
a opřel se o okraj stolu.
„Jak se vede, Kevine?“
„Dobře,“ odpověděl Kevin. Nejradši by zavřel oči, aby utlumil
bolest, ale věděl, že ho Bill pozoruje. „O co jde?“
Bill si založil ruce na prsou. „Zavolal jsem tě, abych ti oznámil, že
jsme na tebe dostali stížnost.“
„Jakou stížnost?“
„Tohle je vážný, Kevine. Zapojilo se do toho oddělení pro
vnitřní záležitosti a ty jsi odedneška po dobu vyšetřování postavený
mimo službu.“
Ta slova zněla úplně zmateně, nedávala mu smysl. Snažil se
soustředit, porozuměl výrazu Billovy tváře. V ten moment si přál,
aby se probudil s jasnou hlavou a nevypil tolik vodky.
„O čem to mluvíš?“

189
 Bill zvedl ze stolu několik listů papíru. „Gatesova vražda,“
vysvětlil. „Ten malý chlapec, kterýho zastřelili. Kulka prošla
podlahou. Bylo to začátkem měsíce.“
„Vzpomínám si,“ potvrdil Kevin. „Měl na čele rajčatovej
protlak.“
„Cože?“
Kevin zamrkal. „Ten kluk. Tak jsme ho našli. Strašný. Todd z
toho byl celej roztřesenej.“
Bill svraštil obočí. „Volali jste záchranku.“
Kevin zhluboka dýchal. „Ta byla pro jeho mámu. Očividně ji to
vzalo a vystartovala na toho Řeka, co střílel. Přetahovali se a ona
spadla ze schodů. Zavolali jsme okamžitě záchranku… Co já vím,
odvezli ji do nemocnice.“
Bill ho nepřetržitě pozoroval a konečně papíry odložil. „Ale tys
s ní předtím mluvil, ne?“
„Zkusil jsem to… ale byla pěkně mimo. Pokoušel jsem se ji
uklidnit, ale vyváděla. Co k tomu mám ještě vykládat? Všechno je ve
zprávě.“
Bill si zase vzal papíry ze stolu. „Četl jsem tvou zprávu. Jenže ta
žena tvrdí, žes to byl ty, kdo ji navedl, aby toho chlápka shodila ze
schodů.“
„Cože?“
Bill předčítal z papíru. „Tvrdí, žes mluvil o Bohu a prý jsi řekl,
cituju: ‚Ten muž je hříšník a zaslouží si trest. Bible říká: Nezabiješ.‘ A
ještě jsi prý tvrdil, že ten chlápek nejspíš dostane jen podmínku,
i když zabil její dítě, takže by měla vzít spravedlnost do svejch rukou.
Protože darebáci si zaslouží trest. Vybavuješ si něco z toho?“
Kevin cítil, jak se mu krev hrne do tváří. „To je směšný. Je ti
jasný, že lže, ne?“
Očekával, že Bill s ním bude okamžitě souhlasit a řekne, že ho
kolegové z oddělení pro vnitřní záležitosti zbaví obvinění. Jenže to
se nestalo. Místo toho se naklonil dopředu. „Co přesně jsi jí pověděl?
Slovo od slova.“
„Neřekl jsem jí nic. Zeptal jsem se, co se stalo, ona odpověděla
a já jsem uviděl tu díru ve stropě, šel jsem nahoru a zatknul jsem

190
souseda, kterej se přiznal, že vystřelil. Nasadil jsem mu želízka a vedl
jsem ho dolů; a pak už jen vím, že se na něj vrhla.“
Bill mlčel a hleděl Kevinovi do očí. „O hříchu jsi jí nic
nevykládal?“
„Ne.“
Bill zvedl list papíru a četl. „Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.
Nic takovýho jsi jí neřekl?“
„Ne.“
„Nic z toho ti nepřipadá povědomý?“
Kevin cítil, jak ho popadá vztek, ale ovládl se. „Nic z toho. Je to
lež. Víš přece, co jsou lidi zač. Nejspíš chce město žalovat a něco
z toho vytřískat.“
Bill zatnul čelisti a trvalo dlouho, než promluvil.
„Pil jsi, než jsi s ní mluvil?“
„Nevím, co má tohle znamenat. Ne. Nepil. To bych neudělal.
Znáš moje hodnocení. Jsem dobrej detektiv.“ Kevin vztáhl ruce,
hlava mu třeštila, málem neviděl. „No tak, Bille. Pracujeme spolu už
roky.“
„Proto s tebou taky mluvím. Jinýho bych rovnou vyrazil. Protože
v posledních měsících tě nepoznávám. Jako bys to ani nebyl ty.
A navíc se ke mně leccos doneslo.“
„Co konkrétně?“
„Že do práce chodíš opilý.“
„To není pravda.“
„Takže když ti dám fouknout, ukáže to nulu, jo?“
Kevin cítil, jak mu srdce divoce bije. Uměl lhát a byl v tom
dobrý, ale potřeboval zachovat klid. „Včera večer jsem byl dlouho
vzhůru a popíjel s kámošem. Možná bych moh nadejchat nějakej
zbytkovej alkohol, ale nejsem opilej a ráno jsem nepil. Ani tenkrát
jsem nepil. A vůbec, ani nikdy jindy, aby bylo jasno.“
Bill na něj koukal. „A co je s Erin?“
„Už jsem ti to říkal. Pomáhá kamarádce v Manchesteru. Před pár
týdny jsme byli v Provincetownu.“
„Coffeymu jsi tvrdil, že jste tam s Erin byli v nějaký restauraci,
jenže ten podnik je už půl roku zavřený. A v penzionu, o kterým ses

191
zmiňoval, nemají žádný záznam, že by ses tam ubytoval. Navíc Erin
nikdo neviděl už celé měsíce.“
Kevin cítil, jak mu krev stoupá až do hlavy. Bušení ve spáncích
bylo nesnesitelné. „Ty sis mě prověřoval?“
„Pil jsi ve službě a lhal jsi mi.“
„To není…“
„Přestaň už s tím lhaním!“ zařval najednou kapitán. „Táhne to
z tebe. Cítím to až sem!“ Oči mu plály vztekem. „Od týhle chvíle jsi
mimo službu. Měl by ses spojit se zástupcem odborů, dřív než tě
předvolá oddělení pro vnitřní záležitosti. Odevzdej zbraň a odznak
a běž domů.“
„Na jak dlouho?“ vysoukal ze sebe Kevin.
„To je právě teď tvoje nejmenší starost.“
„Jen abys věděl, nic jsem tý ženský neřekl.“
„Vždyť to všichni slyšeli!“ vykřikl Bill. „Tvůj parťák, soudní
lékař, policejní vyšetřovatelé, její přítel.“ Odmlčel se a očividně se
snažil uklidnit. „Všichni to slyšeli,“ opakoval. Kevin pochopil, že to
myslí naprosto vážně. Náhle měl pocit, jako by nad vším ztratil
kontrolu, a věděl, že za to může Erin.

192
 29

N astal srpen. Alex s Katie si horké ospalé letní dny užívali, ale
děti se začínaly nudit. Rozhodli se podniknout něco
vzrušujícího. Alex vzal děti a Katie na opičí rodeo do Wilmingtonu.
Katie ke svému úžasu zjistila, že název nelže: opice oblečené v
kovbojském jezdily na psech a téměř hodinu naháněly berana. Pak
následoval ohňostroj, jenž by mohl směle soupeřit s podívanou,
která každoročně probíhala na Den nezávislosti. Když odcházeli,
Katie se na Alexe usmála.
„Tohle byla ta největší bláznivina, jakou jsem kdy viděla,“
prohlásila a zavrtěla hlavou.
„A nejspíš sis myslela, že tady na jihu trpíme nedostatkem
kulturních akcí.“
Katie se zasmála. „Kam lidi na tyhle nápady chodí?“
„Nemám potuchy. Ale je fajn, že jsem se o tom dozvěděl. Jsou tu
jen na pár dnů.“ Rozhlédl se po parkovišti. Hledal auto.
„To máš pravdu. Jak prázdný by byl můj život, kdybych neviděla
opice na psech.“
„Dětem se to líbilo!“ namítl Alex.
„Dětem jo,“ souhlasila Katie. „Ale nevím nevím, jestli se to líbí
i těm opičkám. Nepřipadaly mi vůbec nadšené.“
Alex na ni letmo pohlédl. „Asi nejsem schopný posoudit, jestli je
opice nadšena, nebo není.“
„Moje řeč,“ potvrdila Katie.
„Počkat, já nemůžu za to, že dětem škola začíná až za měsíc
a mně už teď docházejí nápady, jak je zabavit.“
„Nemusí mít každý den něco extra.“
„To vím. Taky to není každý den. Ale ani nechci, aby pořád
koukaly na televizi.“
„Tvoje děti na televizi moc nekoukají.“
„Jen proto, že s nimi vyrazím na opičí rodeo.“

193
 „A co příští týden?“
„To bude hračka. Do města přijede pouť. Kočují od města
k městu.“
Katie se usmála. „Na kolotoči se mi vždycky dělalo špatně.“
„A děti je stejně milujou. No vidíš, chtěl jsem se vlastně zeptat,
co děláš příští sobotu?“
„Nevím jistě. Proč?“
„Protože jsem doufal, že půjdeš na pouť s námi.“
„Ty chceš, aby mi bylo špatně?“
„Kolotoče nejsou povinné, jestli se ti nechce. Ale rád bych tě
požádal o laskavost.“
„A o jakou?“
„Doufal jsem, že bys mohla potom večer pohlídat děti. Joycina
dcera přiletí do Raleigh a Joyce mě poprosila, abych ji odvezl na
letiště. Chce dceru vyzvednout, ale nerada řídí za tmy.“
„Ráda je pohlídám.“
„Bude to muset být u nás, aby se dostaly včas do postele.“
Katie na něj pohlédla. „U vás? Vidíš, tam jsi mě vlastně ještě
nikdy nepozval.“
„No jo…“
Zřejmě nevěděl jak dál a Katie se pousmála. „Ale nevadí. Bude to
zábava. Třeba si pustíme nějaký film a dáme si popcorn.“
Alex ušel mlčky několik kroků a potom se zeptal: „Chtěla bys mít
někdy děti?“
Katie zaváhala. „Nevím určitě,“ odpověděla konečně. „Ještě jsem
o tom nepřemýšlela.“
„Nikdy?“
Zavrtěla hlavou. „V Atlantic City jsem byla moc mladá, s
Kevinem jsem si to nedokázala představit a posledních pár měsíců
jsem měla jiné starosti.“
„Ale když by ses nad tím zamyslela?“ naléhal.
„Vážně nevím. Záleželo by na spoustě věcí.“
„Jako například?“
„Třeba jestli bych byla vdaná. A sám víš, že to nejde.“
„Erin se možná nemůže vdát,“ připomenul jí. „Ale Katie by třeba
mohla. Dokonce má řidičský průkaz.“
194
 Katie mlčela. „Možná, ale nejdřív by musela potkat toho
pravého.“
Alex se rozesmál a objal ji kolem ramen. „Vím, že práce U Ivana
ti přišla vhod, ale napadlo tě, že bys dělala něco jiného?“
„Jako co?“
„To nevím. Jít na vysokou, najít si práci, kterou máš opravdu
ráda.“
„Z čeho soudíš, že mě obsluhování hostů nebaví?“
„Ani nevím.“ Pokrčil rameny. „Jen jsem zvědavý, co by tě
zajímalo.“
Katie se zamyslela. „Když jsem byla malá, měla jsem ráda zvířata,
snad jako všechny holky kolem. Chtěla jsem být veterinářka. Ale teď
nepřipadá v úvahu, že bych šla studovat. Bylo by to na dlouho.“
„Se zvířaty se dá pracovat i jinak. Mohla bys například trénovat
opice na rodeo.“
„To sotva. Ještě si pořád nejsem jistá, že se to těm opičkám líbí.“
„Máš pro ty opice slabost, viď?“
„Kdo by neměl? Vlastně bych ráda věděla, kdo vůbec dostal tak
pitomý nápad.“
„Asi jsem úplně mimo, ale zdálo se mi, že ses tam smála.“
„Jen jsem nechtěla, abyste se cítili hloupě.“
Zase se zasmál a přitáhl si ji blíž. Josh s Kristen se u auta málem
hroutili. Katie bylo jasné, že nejspíš usnou, ještě než dorazí do
Southportu.
„Neodpovědělas na otázku,“ připomněl Alex. „Co chceš v životě
dělat?“
„Možná nejsem tak náročná. Práce je prostě práce.“
„Jak to myslíš?“
„Třeba nechci být posuzovaná podle toho, co dělám. Ale podle
toho, jaká jsem.“
Alex se na chvíli zamyslel. „Dobrá. Kým bys tedy chtěla být?“
„Opravdu to chceš vědět?“
„Jinak bych se neptal.“
Katie strnula a pohlédla mu do očí. „Ráda bych byla manželkou
a matkou,“ odpověděla nakonec.

195
 Alex se zamračil. „Ale říkala jsi, že nevíš, jestli vůbec chceš mít
děti.“
Katie naklonila hlavu. Vypadala nádherně. „A jak to s tím
souvisí?“

Děti usnuly ještě dřív, než vyjeli na dálnici. Cesta domů netrvala
dlouho, možná půl hodiny, ale nechtěli riskovat, že je svým hovorem
probudí. Stačilo jim, že se po cestě do Southportu tiše drželi za ruce.
Když Alex zastavil u chatky, Katie si všimla Jo. Seděla před svým
domkem na schodech, jako kdyby na ni čekala. Bylo šero a Alex ji
nejspíš nepoznal. Pak se zavrtěla Kristen. Otočil se k zadnímu
sedadlu, aby ji zkontroloval. Katie se k němu naklonila a políbila ho.
„Měla bych s ní asi promluvit,“ zašeptala.
„S kým? S Kristen?“
„Se sousedkou.“ Katie se usmála a ukázala za sebe. „Nebo spíš
ona chce mluvit se mnou.“
„Aha.“ Alex přikývl. „Tak jo.“ Vrhl krátký pohled na verandu
sousedčina domu. „Moc se mi to dneska líbilo.“
„Mně taky.“
Políbil ji, Katie otevřela dveře a vystoupila. Když Alex odjel,
zamířila k vedlejší chatce. Jo se usmála a zamávala na ni a Katie se
trochu uvolnila. Od toho večera v baru spolu nemluvily. Jo se zvedla
a postavila se na okraj verandy.
„Nejdřív se chci omluvit,“ spustila bez okolků. „Trochu jsem to
přehnala. Mýlila jsem se. Už se to nebude opakovat.“
Katie vyšla po schodech na verandu, posadila se na horní schod a
rukou mávla na místo vedle sebe. „To je dobrý. Nebyla jsem
naštvaná.“
„Pořád z toho mám hrozný pocit,“ přiznala Jo. Očividně ji to
trápilo. „Nevím, co to do mě vjelo.“
„Chápu to. Děláš si o ně starosti. A chceš na ně dohlédnout.“
„Stejně jsem měla držet jazyk za zuby. Proto jsem se teď dlouho
neukázala. Styděla jsem se a věděla jsem, že mi to neodpustíš.“
Katie položila kamarádce ruku na rameno. „Díky za omluvu, ale
není to nutné. Ve skutečnosti jsi mě dohnala k tomu, aby mi došlo
pár důležitých věcí.“
196
 „Vážně?“
Katie přikývla. „A jen pro tvou informaci, v Southportu se určitě
na chvíli zdržím.“
„Tuhle jsem tě viděla řídit.“
„Neuvěřitelný, viď? Ještě si za volantem nejsem moc jistá.“
„Zvykneš si,“ ujistila ji Jo. „A je to lepší než kolo.“
„Stejně každý den jezdím na kole,“ odpověděla Katie. „Auto si
nemůžu dovolit.“
„Nabídla bych ti svoje, jenže je už zase v opravě. Pokaždý se
něco rozbije. Asi bych taky měla vyzkoušet bicykl.“
„Važ slova!“
„Najednou mluvíš jako já.“ Jo kývla hlavou k silnici. „Mám z vás
radost. I kvůli dětem. Je dobře, že tě mají.“
„Jak to víš?“
„Protože vidím, jak se na tebe kouká. A jak ty koukáš na všechny
tři.“
„Trávíme teď spolu opravdu hodně času,“ prohlásila Katie
omluvně.
Jo zavrtěla hlavou. „Nejen to. Vy dva jste jak hrdličky.“ Popo-
sedla. Katie se začervenala. „No dobře, přiznávám se. Asi jste si mě
ani nevšimli, ale viděla jsem, jak se líbáte při loučení.“
„Ty nás špehuješ?“ Katie se snažila, aby to znělo naštvaně.
„No ovšem.“ Jo vyprskla. „Čím bych se jinak zabavila? Copak se
tady někdy děje něco zajímavýho?“ Odmlčela se. „Ty ho opravdu
miluješ, viď?“
Katie přikývla. „A děti taky.“
„To jsem moc ráda.“ Jo sepjala ruce, jako by se modlila. „Znala
jsi jeho ženu?“
„Ano,“ přitakala Jo.
Katie se zadívala k silnici. „Jaká byla? Alex o ní mnohokrát
mluvil, a tak si umím udělat obrázek…“
Jo ji nenechala domluvit. „Podle mě ti byla hodně podobná. A to
myslím v dobrém. Milovala Alexe a děti. Byli pro ni to nejdůležitější
na světě. Nic víc o ní nepotřebuješ vědět.“
„Myslíš, že by mě přijala?“
„Ano,“ odpověděla Jo. „Jsem si jistá, že by tě měla ráda.“
197
 30

B yl srpen a Boston sužovala vedra.

Kevin si matně vzpomínal, že před domem Feldmanových
zahlédl sanitku, ale moc o tom nepřemýšlel, protože Feldmanovy
nepovažoval za dobré sousedy a moc se o ně nestaral. Až teď mu
došlo, že Gladys Feldmanová zemřela. Po stranách ulice parkovala
auta. Kevin byl mimo službu už dva týdny a auta před domem se mu
nezamlouvala, jenže všichni ti lidé přijeli na pohřeb a on neměl sílu,
aby je požádal, ať parkují jinde.
Od chvíle, co ho suspendovali, se málo sprchoval, vysedával na
verandě, pil vodku rovnou z láhve a sledoval rozruch u Feld-
manových. Věděl, že pohřeb bude až odpoledne. Hosté se tam
shromáždili, aby se na obřad vypravili společně. Lidi jsou jak hejno
hus, když je někde pohřeb, říkal si.
Nemluvil s Billem, Coffeym, Ramirezem ani s Toddem nebo
Amber, natož pak se svými rodiči. Na podlaze v obývacím pokoji,
kde se normálně povalovaly krabice od pizzy, bylo docela čisto. I led-
nice zela prázdnotou. Žádné zbytky čínských jídel. Jednoduše neměl
hlad. Stačila mu vodka. Pil tak dlouho, dokud se Feldmanův dům
neproměnil v rozmazanou skvrnu. Uviděl, že z protějšího domu
vyšla nějaká žena a kouřila. Měla na sobě černé šaty. Kevina napadlo,
jestli věděla, že Feldmanovi okřikovali děti ze sousedství.
Pozoroval ji, protože se mu nechtělo sedět u televize a sledovat
stanici Dům a zahrada. Na tu se dívala Erin, jenže ta utekla do
Filadelfie, nechala si říkat Erika a potom zmizela. Sám byl dočasně
zbaven hodnosti. Ale předtím byl dobrý detektiv.
Žena v černém dokouřila, odhodila nedopalek do trávy a zašlápla
ho. Rozhlédla se ulicí a všimla si ho. Zaváhala a potom přešla ulici
směrem k němu. Neznal ji. Nikdy předtím ji neviděl.
Netušil, co má za lubem, ale odložil láhev a sestoupil po
schodech.

198
 „Vy jste Kevin Tierney?“ zeptala se žena.
„Ano,“ odpověděl a vlastní hlas mu zněl divně, protože už celé
dny nepromluvil.
„Karen Feldmanová,“ představila se. „Moji rodiče bydlí naproti.
Larry a Gladys Feldmanovi.“ Odmlčela se, ale Kevin nic neřekl, tak
pokračovala: „Jen jsem chtěla vědět, jestli Erin přijde na pohřeb.“
Vykulil na ni oči.
„Erin?“ zmohl se konečně na slovo.
„Ano. Maminka a táta byli moc rádi, když k nim zašla na
návštěvu. Pekla jim koláče a občas pomáhala s úklidem, zvlášť když
matka onemocněla. Rakovina plic. Hrůza.“ Zavrtěla hlavou. „Je Erin
doma? Doufala jsem, že ji poznám. Pohřeb začíná ve dvě.“
„Není doma. Má nemocnou kamarádku v Manchesteru a stará se
o ni,“ zalhal Kevin.
„Aha… no, co se dá dělat. Škoda. Omlouvám se, že jsem vás
obtěžovala.“
Kevinova mysl se začala vyjasňovat. Všiml si, že se chystá odejít.
„Mimochodem, upřímnou soustrast. Erin to ví. Moc ji mrzí, že
nemůže přijet. Dostali jste květiny?“
„Nejspíš ano. Nedívala jsem se. Obřadní síň je jich plná.“
„To je v pořádku. Jen bych si přál, aby tu Erin mohla být.“
„Ano. Vždycky jsem se s ní chtěla seznámit. Maminka mi říkala,
že jí připomíná Katie.“
„Katie?“
„Moji mladší sestru. Zemřela před šesti lety.“
„To je mi líto.“
„Mně taky. Všem nám moc chybí, obzvlášť mamince se stýskalo.
Proto tak dobře vycházela s Erin. Dokonce si byly podobné. A navíc
v podstatě vrstevnice.“ Karen si všimla, že na ni Kevin tupě zírá, ale
nedala to najevo. „Maminka vždycky Erin ukazovala album
s Katiinými fotografiemi… Erin byla ochotná naslouchat. Je moc
milá. Jste šťastný muž.“
Kevin se přinutil k úsměvu. „Ano, já vím.“

Kevin byl dobrý detektiv, ovšem upřímně řečeno někdy vděčíte za

vyřešení případu náhodě. Objeví se nové důkazy, do případu vstoupí
199
dosud neznámý svědek, kamerový systém na ulici zachytí espézetku.
Tentokrát to byla žena v černém, Karen Feldmanová, která toho
rána přešla přes ulici a pověděla Kevinovi o své mrtvé sestře.
Hlava mu pořád třeštila, ale vylil vodku do výlevky a přemýšlel
o Erin a Feldmanových. Erin je navštěvovala, byť se o tom nikdy
nezmínila. A i když jí volal, nebo se neočekávaně zastavil doma,
nepřišel na to. Nesvěřila se mu. A když si stěžoval, že jako sousedé
za nic nestojí, neřekla ani slovo.
Erin měla tajemství.
Tak jasno už neměl dlouho. Osprchoval se a oblékl se do
černého. Udělal si sendvič se šunkou, krůtím masem a dijonskou
hořčicí a snědl ho. Potom si udělal ještě jeden a ten také spořádal.
Ulice byla plná aut. Kevin pozoroval, jak lidé přicházejí a odcházejí.
Karen vyšla z domu a zapálila si další cigaretu. Čekal, co se stane.
Mezitím si zasunul do kapsy bloček a tužku.
Odpoledne začali lidé postupně vycházet z domu a mířili ke svým
autům. Slyšel, jak startují a jedno auto za druhým mizí. Bylo po jedné
a všichni se vypravili na obřad. Trvalo patnáct minut, než odjeli.
Kevin zahlédl Karen, jak svému otci pomáhá do auta. Pak se
posadila za volant a odjela. Na ulici ani na příjezdové cestě konečně
nikdo nebyl.
Počkal ještě deset minut. Chtěl mít jistotu, že jsou všichni pryč.
Potom vyšel ze dveří. Přešel trávník, na ulici se zastavil a zamířil
k domu Feldmanových. Nespěchal ani se nesnažil schovávat. Většina
sousedů odjela na pohřeb a ti, kteří se rozhodli zůstat doma, si prostě
zapamatují dalšího smutečního hosta v černém. Došel k hlavnímu
vchodu. Bylo zamčeno. Nezaváhal, obešel dům a vydal se k zadnímu
vchodu. Tady byly dveře odemčené. Kevin vstoupil dovnitř.
V domě bylo ticho. Zastavil se a naslouchal. Žádné hlasy ani
kroky neslyšel. Na kuchyňské lince stály plastové kelímky a na stole
ležely podnosy s jídlem. Procházel domem. Měl čas, ale nevěděl,
kolik mu zbývá. Rozhodl se začít v obývacím pokoji. Zotvíral dvířka
sekretáře a zase je zavřel. Nechal vše, jak to bylo předtím. Hledal v
kuchyni, v ložnici a nakonec vešel do pracovny. Byly tu police s
knihami, polohovatelné křeslo a televize. V rohu zahlédl malou
skříňku.
200
 Došel k ní a otevřel ji. Spěšně prohlížel štítky. Narazil na spis
označený KATIE. Vytáhl jej, otevřel a zkoumal obsah. Našel
novinový článek. Ukázalo se, že se Katie utopila, když se probořila
skrze led na místním rybníku. Součástí článku byly její školní
fotografie. Na maturitní fotce se nápadně podobala Erin. Ve spisu
našel ještě obálku. Otevřel ji a vylovil staré vysvědčení. Na obálce
stálo číslo pojištění. Kevin vylovil bloček a tužku a číslo si opsal.
Kartičku pojištění sice nenašel, ale číslo měl. Rodný list byla pouze
kopie, byť pomačkaná, jako kdyby ji někdo zmuchlal a potom se ji
zase pokoušel uhladit.
Nic víc nepotřeboval, a tak z domu odešel. Jakmile byl doma,
vytočil číslo policisty ze sousedního okrsku, toho, co spal s dívkou
na hlídání. A ten mu zavolal hned druhý den.
Katie Feldmanové byl nedávno vystaven řidičský průkaz.
S adresou Southport, Severní Karolína.
Kevin beze slova zavěsil a věděl, že ji našel.
Erin.

201
 31

N ad Southportem se prohnala tropická bouře, téměř celé

odpoledne pršelo a ani večer déšť nepolevil. Katie měla denní
směnu, ale kvůli nepřetržitému dešti byla restaurace poloprázdná, a
tak jí Ivan dovolil odejít dřív. Měla půjčený džíp. Strávila asi hodinu
v knihovně a potom auto zaparkovala před obchodem. Alex ji zavezl
domů. Pozvala ho i s dětmi na večeři.
Celé odpoledne byla podrážděná. Nejspíš je to počasím, říkala si.
Ale když stála u kuchyňského okna a pozorovala, jak se větve ohýbají
ve větru a hustě prší, uvědomila si, že to spíš souvisí s tísnivým
pocitem, že je její život až příliš dokonalý. Vztah s Alexem
a odpoledne trávená s dětmi ji naplňovaly, ale Katie se naučila, že nic
krásného netrvá věčně. Radost je pomíjivá jak létavice na noční
obloze.
Několik hodin předtím si v knihovně pročítala internetové vydání
Boston Globe a narazila na úmrtní oznámení Gladys Feldmanové.
Katie už před svým útěkem věděla, že je Gladys nemocná, že má
rakovinu v konečném stadiu. Přesto ji ta stručná zpráva nečekaně
zasáhla.
Nechtěla Feldmanovým vzít doklady. Ani by ji to nenapadlo,
kdyby jí Gladys neukázala maturitní fotografii své dcery. V albu byl
i rodný list a kartička pojištění a Katie pochopila, že to je příležitost.
Při následující návštěvě se vymluvila, že si potřebuje odskočit.
Zamířila rovnou ke skříňce. Když s nimi potom jedla borůvkový
koláč, dokumenty ji pálily v kapse. Za týden vrátila doklady do desek.
Mezitím v knihovně okopírovala rodný list a kopii zmačkala, aby
vypadala staře. S kartičkou pojištění by bývala provedla totéž, ale
nepodařilo se jí udělat dobrou kopii. Doufala, že pokud si všimnou,
že kartička chybí, budou si myslet, že se ztratila nebo ji někam
založili.

202
 Přesvědčovala se, že Kevin to nikdy nezjistí. Neměl Feldmanovy
rád a ten pocit byl vzájemný. Měla podezření, že Feldmanovi tuší, že
ji manžel bije. Vyčetla to z jejich pohledu, když přebíhala ulici na
návštěvu, nebo z toho, jak se snažili předstírat, že si nevšimli modřin
na jejích rukách. A kdykoli se o Kevinovi zmínila, zatvářili se upjatě.
Namlouvala si, že by s tím určitě souhlasili. Že by si vlastně přáli, aby
si Katiiny doklady vzala, protože věděli, že je potřebuje. Že by si
přáli, aby od něho utekla.
Byli to jediní lidé z Dorchesteru, po nichž se jí stýskalo,
a přemýšlela, jak se asi Larrymu daří. Přátelili se s ní, když nikoho
jiného neměla, a Katie toužila, aby mohla Larrymu vyjádřit soustrast.
Chtěla s ním plakat, povídat si o Gladys. Svěřit se mu, že právě díky
nim se jí dnes daří mnohem lépe. Že potkala muže, který ji miluje, a
že je poprvé po letech šťastná.
Jenže nic z toho udělat nemohla. Místo toho jen vyšla na verandu
a skrze slzy pozorovala, jak vítr rve listí ze stromů.

„Dneska jsi nějaká zamlklá,“ všiml si Alex. „Něco se děje?“

K večeři uvařila casserole z tuňáka a Alex jí potom pomáhal
s nádobím. Děti hrály v obývacím pokoji hry na kapesních
počítačích. Ani tekoucí voda v dřezu nepřehlušila všechno to pípání
a bzučení.
„Zemřela jedna moje přítelkyně,“ vysvětlila. Podala mu mokrý
talíř. „Věděla jsem, že to přijde, ale stejně je mi smutno.“
„To je vždycky smutné,“ přitakal. „Je mi to líto.“ Dobře věděl, že
nemá cenu zbytečně se vyptávat. Čekal, že třeba sama začne, ale
Katie umyla skleničku a změnila téma hovoru.
„Jak dlouho myslíš, že ta bouřka ještě potrvá?“
„Moc dlouho ne. Proč se ptáš?“
„Jen jsem si říkala, jestli tu zítřejší pouť neodvolají. Nebo jestli
nezruší lety.“
Alex vyhlédl z okna. „Mělo by se vyčasit, už to přechází. To
nejhorší už nás minulo.“
„Právě včas,“ usoudila Katie.
„No jasně. Živly by se přece neodvážily nabourat ušlechtilé plány
organizačního výboru. Nebo Joyciny, když na to přijde.“
203
 Katie se usmála. „Jak dlouho bude trvat, než se vrátíte z letiště?“
„Asi tak čtyři pět hodin. Raleigh je trochu z ruky.“
„Proč neletí do Wilmingtonu? Nebo si prostě nepronajme auto?“
„Nevím. Neptal jsem se, ale říkal jsem si, že nejspíš chtěla
ušetřit.“
„Jsi hodný, že takhle pomáháš Joyce.“
Alex skromně pokrčil rameny. „Zítra si to určitě užiješ.“
„Pouť? Nebo hlídání dětí?“
„Obojí. A když hezky poprosíš, připravím smaženou zmrzlinu.“
„Smaženou zmrzlinu? Fuj.“
„Náhodou je fakt dobrá.“
„Tady na jihu se všechno smaží?“
„Pokud to jenom trochu jde. Lidi mají neuvěřitelné nápady. Vloni
někde servírovali dokonce smažené obalované máslo.“
Katie se málem obrátil žaludek. „Děláš si legraci?“
„Ani náhodou. Zní to děsně, ale lidi na to stáli frontu. Stejně tak
dobře mohli stát frontu rovnou na srdeční záchvat.“
Katie umyla a opláchla poslední hrnečky a podala mu je. „Myslíš,
že dětem večeře chutnala? Kristen toho moc nesnědla.“
„Kristen toho nikdy nesní moc. Mně chutnalo, což je mnohem
důležitější. Večeře byla vynikající.“
Katie zavrtěla hlavou. „No jasně, na dětech přece nesejde, co?
Hlavně že ty jsi spokojený.“
„Omlouvám se. Jsem v jádru vlastně obyčejný sobec.“
Katie umyla talíř houbičkou a opláchla ho. „Těším se na zítřek.
Konečně uvidím, jaké to je u vás doma.“
„Proč?“
„Protože jsme zatím vždycky byli tady. Nechci, aby to vyznělo
hloupě. Je mi jasné, že to nešlo jinak, hlavně kvůli dětem.“ A kvůli
Carly, pomyslela si, ale nahlas to neřekla. „Teď budu mít příležitost
vidět, jak žiješ.“
Alex převzal talíř. „Už jsi u nás byla.“
„To ano, ale vždycky jen na pár minut. Pár okamžiků v kuchyni a
obývacím pokoji. Neměla jsem možnost omrknout ložnici nebo
projít třeba lékárničku.“
„To bys neudělala,“ předstíral Alex pobouření.
204
 „Kdyby se naskytla šance, co ty víš.“
Osušil talíř a uložil ho do kredence. „V mé ložnici můžeš klidně
strávit času, kolik chceš.“
Katie se zasmála. „Ty jsi ale velkorysý.“
„Jen říkám, že by mi to nevadilo. A klidně prošmejdi i lékárničku.
Nemám žádná tajemství.“
„Když myslíš,“ dobírala si ho. „Mluvíš s ženskou, která je samé
tajemství.“
„Ale ne přede mnou.“
„To je pravda,“ přisvědčila s vážnou tváří. „Před tebou ne.“
Omyla další dva talíře a podala mu je. Cítila se příjemně
spokojená, když ho sledovala, jak je suší a ukládá.
Alex si odkašlal.
„Můžu se na něco zeptat? Nechci, aby to vyznělo špatně. Jsem
prostě zvědavý.“
„Jen do toho.“
Otřel si ruce do ručníku. Pečlivě otřel každou kapku, jen aby
získal čas. „Zajímá mě, jestli jsi trochu přemýšlela o tom, co jsem
říkal minulý víkend. Na parkovišti, po opičím rodeu.“
„Říkals toho hodně,“ namítla opatrně.
„Nevzpomínáš si? Tys prohlásila, že Erin se vdát nemůže. Ale já
jsem mluvil o Katie. Ta by mohla.“
Katie strnula. Ani ne kvůli té vzpomínce, spíš kvůli Alexovu
vážnému tónu. Věděla přesně, kam míří. „Na to si vzpomínám,“
potvrdila s hranou lehkostí. „Myslím, že jsem říkala, že bych musela
potkat toho pravého.“
Po těch slovech Alex sevřel rty, jako kdyby uvažoval, jestli má
pokračovat. „Jen jsem chtěl vědět, jestli jsi o tom přemýšlela. Že
bychom se vzali.“
Voda byla ještě teplá. Pustila se do příborů. „To bys mě ale musel
nejdřív požádat o ruku.“
„A co kdybych to udělal?“
Katie popadla vidličku a drhla ji. „Zřejmě bych ti řekla, že tě
miluju.“
„Řekla bys ano?“
Katie se odmlčela. „Nechci se znova vdávat.“
205
 „Nechceš, nebo nemůžeš?“
„Jaký je v tom rozdíl?“ Zatvářila se neústupně. „Vždyť víš, že
jsem vdaná. Bigamie je nezákonná.“
„Ty už nejsi Erin. Jsi Katie. Jak jsi sama poznamenala, dokazuje
to tvůj řidičský průkaz.“
„Ale já nejsem ani Katie!“ obořila se na něj. Obrátila se k němu.
„Copak to nechápeš? To jméno jsem ukradla lidem, o které jsem se
starala! Důvěřovali mi.“ Upřeně na něj hleděla a cítila, že v ní roste
napětí z odpoledne. Znovu si připomněla laskavost a soucit, které jí
Gladys projevovala. Připomněla si svůj útěk. Připomněla si roky
strávené s Kevinem, tu noční můru. „Proč ti to takhle nestačí? Proč
mě nutíš, abych byla taková, jakou mě chceš mít? Nemůžu být prostě
sama sebou?“
Alex sebou trhl. „Miluju tebe. Takovou, jaká jsi.“
„Ale kladeš si podmínky!“
„To není pravda!“
„Ale je!“ trvala na svém. Uvědomovala si, že zvyšuje hlas, ale
nemohla si pomoct. „Máš jasnou představu, co od života chceš,
a snažíš se mě do ní zapasovat.“
„To ne,“ protestoval Alex. „Jen jsem se zeptal.“
„Ale čekal jsi přesnou odpověď! Tu správnou odpověď. A teď mě
budeš přesvědčovat, abych udělala přesně, co chceš! Aby bylo po
tvém!“
Alex se na ni zamračil, vůbec poprvé, co se znali. „Tohle
nedělej,“ pronesl.
„A co nemám dělat? Říkat pravdu? Nemám říkat, jak se cítím?
Proč? Co uděláš? Praštíš mě? Jen do toho!“
Alex uskočil, jako kdyby mu dala facku. Její slova ho zasáhla, ale
místo aby se rozzlobil, odložil utěrku a ustoupil. „Nevím, co se děje.
Promiň, že jsem s tím vůbec začal. Nechtěl jsem na tebe tlačit ani tě
k ničemu nutit. Vlastně jsem si chtěl povídat.“
Odmlčel se, čekal na odpověď, ale Katie mlčela. Zavrtěl hlavou.
Chtěl odejít, ale ještě se zastavil. „Děkuju za večeři.“
Z obývacího pokoje zaslechla, jak říká dětem, že je pozdě. Pak
vrzly dveře. Zavřel je za sebou tiše a v domě nastalo ticho. Katie se
náhle ocitla sama se svými myšlenkami.
206
 32

K evin měl co dělat, aby se udržel na dálnici. Chtěl si zachovat

jasnou hlavu, ale třeštilo mu v ní a zvedal se mu žaludek.
Zastavil a koupil si láhev vodky. Bolest polevila. Upíjel vodku
brčkem a myslel na Erin, na to, jak si změnila jméno na Katie.
Silnice se proměnila v prostou šmouhu. Světlomety vypadaly jako
bílé kapky. V protisměru rostly a zvětšovaly se a pak náhle zmizely.
Jedno auto za druhým. Tisíce aut. Lidé, co jezdí z místa na místo za
prací. Kevin mířil do Severní Karolíny, aby našel svou ženu. Minul
Massachusetts, projel Rhode Island a Connecticut, New York a New
Jersey. Měsíc stoupal, oranžový a nazlobený, potom zbělal a křižoval
temnou oblohu. Hvězdy zářily.
Otevřeným okénkem dovnitř vnikal horký vzduch, Kevin držel
pevně volant a hlavou se mu zmateně honily myšlenky. Ta mrcha
utekla. Rozbila manželství, jeho nechala zahnívat a myslela si, že je
chytřejší než on. Ale už ji našel. Stačilo, aby Karen Feldmanová
přešla ulici a Kevin se dozvěděl, že Erin měla tajemství. Už ho ale
nemá. Kevin ví, kde žije, kde se schovává. Adresu měl načmáranou
na útržku papíru na vedlejším sedadle pod pistolí značky Glock,
kterou si vzal s sebou z domova. Na zadním sedadle ležela cestovní
taška s oblečením, pouty a izolepou. Cestou z města se zastavil u
bankomatu a vybral pár stovek dolarů. Chtěl jí rozmlátit pěstí obličej,
hned jak ji najde. Její tvář se promění v odpornou kaši, plnou krve.
Toužil ji políbit, obejmout a prosit, aby se vrátila domů. Načerpal
benzin poblíž Filadelfie. Vzpomněl si, jak ji sem vystopoval.
Udělala z něj hlupáka. Vedla dvojí život a on o tom neměl ani
tušení. Navštěvovala Feldmanovy, vařila jim a uklízela u nich. Spikla
se s nimi, spřádala intriky a klamala ho. O čem všem ještě asi lhala?
O nějakém chlapovi? Tehdy možná ještě ne, ale dnes určitě někoho
má. Líbá ji. Hladí. Svléká. A jemu se směje. Nejspíš jsou právě teď

207
spolu v posteli. A oba se mu vysmívají za zády. To jsem mu to ukázala,
co? říká Erin a směje se. Kevin vůbec netušil, že se něco chystá.
Tyhle myšlenky ho přiváděly k šílenství. Zuřil. Byl na cestě už
hodiny, ale jel dál. Upíjel vodku a snažil se rychle pomrkávat, aby
vůbec viděl. Dodržoval rychlost; nechtěl, aby ho zastavili. Zvlášť
když má na vedlejším sedadle zbraň. Erin se zbraní bála a po každé
směně ho prosila, aby tu svou zamkl. Vždycky poslechl.
Ani to jí nestačilo. Koupil jí dům, nábytek a hezké šaty a vozil ji
do knihovny a do kadeřnictví a stejně to nestačilo. Nerozuměl tomu.
Bylo opravdu tak těžké uklízet a uvařit večeři? Nechtěl ji bít. Jen
někdy neměl jinou možnost. Když se chovala hloupě, když byla
bezohledná a sobecká. Sama si to zavinila.
V uších mu znělo pravidelné hučení motoru. Měla řidičský prů-
kaz a dělala servírku v restauraci U Ivana. Než vyjel, brouzdal chvíli
na internetu a telefonoval. Nedalo mu velkou práci ji vystopovat.
Southport bylo malé město. Za necelých dvacet minut zjistil, kde
pracuje. Potom stačilo jen vytočit číslo a zeptat se, jestli tam Katie je.
Napočtvrté kdosi zvedl telefon. Ano, je tady. Kevin beze slova zavěsil.
Myslela si, že se před ním může schovat. Jenže on je skvělý detektiv
a našel ji. Už jedu, říkal si v duchu. Vím, kde žiješ a kde pracuješ. Teď už
mi nevyklouzneš.
Míjel reklamní tabule a výjezdy. V Delaware začalo pršet. Zavřel
okénko a cítil, jak si boční vítr pohrává s autem. Kamion před ním
vybočil do strany a jeho kola vyjela za krajnici. Kevin pustil stěrače,
aby otřel přední sklo. Jenže déšť byl čím dál silnější. Kevin se
naklonil těsně nad volant a jakoby v mlze mžoural na rozmazaná
kolečka světlometů protijedoucích aut. Jak dýchal, přední sklo se
zamlžilo. Spustil vyhřívání. Pojede celou noc a zítra najde Erin.
Přivede ji domů a začnou znova. Muž a žena, manželé. Tak to má
být. A budou spolu šťastní.
Bývali šťastní. Kolikrát se spolu skvěle bavili. Vzpomínal, jak ze
začátku jezdívali o víkendech na prohlídky domů. Nemohla se
dočkat, až si koupí dům. Kevin naslouchal jejímu hlasu, když
promlouvala s realitními agenty. Nesl se prázdným domem jako
sladká melodie. Nespěchala, ráda si dávala na čas, když procházela
pokoje. Kevin věděl, že si už představuje, jak si to tu zařídí. Když
208
objevili dům v Dorchesteru, poznal, že se jí líbí, podle toho, jak jí
svítily oči. Tu noc leželi vedle sebe na posteli, Erin mu prstem
malovala na hrudi kroužky a prosila ho, aby dům koupil. Vzpomínal,
jak si tehdy v duchu říkal, že pro ni udělá cokoli, protože ji miluje.
Až na děti. Říkala mu, že chce děti, že chce založit rodinu. V
prvním roce manželství o tom mluvila pořád. Snažil se to ignorovat.
Nechtěl jí na rovinu říct, že si nepřeje, aby byla tlustá a odulá, že
těhotné ženy jsou ošklivé. Že nestojí o to, aby si stěžovala, jak je
unavená a má oteklé nohy. Nechtěl po návratu z práce poslouchat
dětský pláč. Nechtěl zakopávat o rozházené hračky. A nestál o to,
aby se oblékala do vytahaných hadrů, vypadala sešle a vyptávala se
ho, jestli nemá tlustý zadek. Oženil se s ní, protože chtěl mít ženu, ne
matku. Ale pořád s tím začínala, pořád to omílala den za dnem,
dokud jí nedal pohlavek a neporučil, aby konečně sklapla. Od té
doby se o tom už nikdy nezmínila. Napadlo ho, jestli to nebyla ta
chyba. Kdyby měli dítě, neutekla by. A i kdyby, rozhodně by si
nedovolila zmizet znovu.
Rozhodl se, že budou mít dítě, všichni tři budou bydlet
v Dorchesteru a on bude pracovat jako detektiv. Každý večer se
bude vracet domů ke své krásné ženě, a když je lidé uvidí v obchodě,
budou žasnout a říkat si: Tohle je ta správná americká rodina.
Uvažoval, jestli se vrátila ke své přirozené barvě. Doufal, že ano,
že má vlasy dlouhé a blonďaté. Těšil se, jak je bude pročesávat prsty.
Líbilo se jí to, vždycky mu přitom šeptala do ucha slova, která měl
rád. Vzrušovalo ho to. Jenže to nemyslela upřímně. Plánovala, že ho
opustí. A nevrátila se. Lhala mu, celou tu dobu mu lhala. Celé týdny.
Celé měsíce. Okradla Feldmanovy, tajně si pořídila mobilní telefon,
tajně mu brala peníze z kapes. Plánovala a spřádala intriky a on
neměl o ničem ani potuchy. A teď je v posteli s jiným chlapem.
Někdo cizí teď čechrá její vlasy, poslouchá její sténání, cítí, jak ho
objímá. Kevin se kousl do rtu, až mu vytryskla krev. Nenáviděl ji,
toužil ji zkopat a zbít, shodit ze schodů. Zase se napil z láhve, aby
spláchl pachuť kovu ze svých rtů.
Oklamala ho, protože byla krásná. Všechno na ní bylo hezké,
Ňadra, rty, dokonce i záda v kříži. Když ji poprvé uviděl v kasinu v
Atlantic City, připadla mu jako nejkrásnější žena, kterou kdy potkal.
209
Ani po čtyřech letech jejich manželství se na tom nic nezměnilo.
Věděla, že po ní touží, a využívala toho. Oblékala si svůdné oblečení.
Chodila ke kadeřnici. Nosila krajkové spodní prádlo. Otupovala tím
jeho ostražitost, budila v něm dojem, že ho miluje.
Ale nemilovala ho. Ani jí na něm nezáleželo. Nezajímaly ji
rozbité květináče ani rozmlácený porcelán; bylo jí jedno, že ho
propustili, že celé měsíce usíná unavený pláčem. Netrápilo ji, že se
jeho život rozpadl na kousky. Záleželo jí jen na sobě, vždycky byla
sobecká a teď se mu vysmívá. Vysmívá se mu a myslí jen na sebe.
Miloval ji a současně nenáviděl. Nedávalo mu to smysl. Cítil, jak se
mu do očí derou slzy. Zamrkal.
Delaware. Maryland. Předměstí Washingtonu DC. Virginie. Ho-
diny ubíhaly a ztrácely se v nekonečné noci. Silný déšť postupně
ustával. Za svítání Kevin zastavil kousek od Richmondu a nasnídal
se. Dvě vajíčka, čtyři plátky slaniny, toast. Vypil tři hrnky kávy.
Načerpal benzin a vrátil se na mezistátní silnici. Když přejížděl
hranice Severní Karolíny, nebe nad ním bylo blankytně modré.
Přední sklo bylo obsypané hmyzem a začínala ho bolet záda. Musel
si nasadit brýle, aby nemžoural. Na tvářích ho svrbělo rašící strniště.
Už jedu, Erin, říkal si v duchu. Už jsem skoro u tebe.

210
 33

K atie se probudila úplně rozlámaná. V noci se celé hodiny

převalovala a házela sebou. Hlavou jí běžely ty hrozné věci,
které Alexovi řekla. Nevěděla, co ji to popadlo. Ano, byla rozrušená
kvůli Feldmanovým, ale za živého Boha si nemohla vzpomenout,
čím vůbec hádka začala. Vlastně mohla, ale nedávalo to smysl.
Věděla přece, že ji netlačil ani nenutil do ničeho, na co by nebyla
připravená. Věděla, že Alex se Kevinovi nepodobá ani trochu, ale co
že mu to řekla?
Co uděláš? Praštíš mě? Jen do toho.
Co to do ní vjelo?
Krátce po druhé hodině konečně usnula. Vítr a déšť zeslábly.
Když svítalo, obloha byla bez mráčku a na stromech zpívali ptáci.
Z verandy hleděla na následky bouřky: všude polámané větve a před
domem a na příjezdové cestě koberec borových šišek. Vzduch již
těžkl vlhkostí. Bude parno, možná dosud nejteplejší den tohoto léta.
V duchu si říkala, že musí upozornit Alexe, aby nenechal děti dlouho
na sluníčku, a vtom ji napadlo, že Alex nebude chtít, aby šla s nimi.
Že se na ni možná ještě zlobí.
Žádné možná, opravila se, určitě. A také se ho to dotklo. Včera
večer ani nedovolil dětem, aby se s ní rozloučily.
Posadila se na schody a zadívala se k sousednímu domku, jestli je
Jo už vzhůru, jestli je vůbec doma. Bylo brzy, nejspíš moc brzy na to,
aby u ní zaklepala. Nevěděla, co by jí řekla, ani k čemu by to bylo
dobré. Neprozradila by, co vychrlila na Alexe, tuhle vzpomínku by
nejradši úplně vymazala, ale možná by jí Jo pomohla pochopit
úzkost, kterou cítila. I poté, co Alex odjel, napětí v šíji nepolevovalo.
V noci nechala poprvé po mnoha týdnech rozsvíceno.
Intuitivně vycítila, že se něco děje, ale nedokázala přesně určit co.
Jen že v myšlenkách stále bloudila k Feldmanovým. Ke Gladys. Ke
změnám, které nevyhnutelně nastaly, když Katie Feldmanová zem-

211
řela. Co kdyby si někdo všiml, že zmizely její doklady? Z pouhé
představy se jí dělalo špatně.
„To bude dobrý,“ zaslechla najednou. Otočila se a uviděla u
chatky stát Jo v běžeckých botách, propoceném tričku. Byla celá
rudá.
„Kde ses tu vzala?“
„Byla jsem běhat,“ vysvětlila Jo. „Zkoušela jsem překonat to
vedro, ale očividně se mi to nepovedlo. Je takové parno, že sotva
dýchám. Už jsem myslela, že mě sklátí úpal. Ale i tak mám dojem, že
jsem na tom líp než ty. Jsi nějaká skleslá.“ Popošla ke schodům
a Katie jí udělala místo. Jo se posadila vedle ní.
„Včera večer jsme se s Alexem pohádali.“
„No a?“
„Řekla jsem mu hrozné věci.“
„Omluvila ses?“
„Ne,“ odpověděla Katie. „Odešel, než jsem stačila cokoli říct.
Měla jsem se omluvit, ale neudělala jsem to. A teď…“
„Co? Myslíš, že je pozdě?“ Jo jí stiskla koleno. „Nikdy není
pozdě. Běž k nim a promluv si s ním.“
Katie zaváhala. „Co když mi neodpustí?“
„Pak ti za to nestojí.“
Katie si přitáhla kolena pod bradu. Jo se snažila uvolnit
propocené tričko, které se jí přilepilo na kůži. Přitom se ovívala. „Ale
on ti odpustí. Vždyť to sama víš. Možná se zlobil a možná jsi mu
trochu ublížila, ale je to hodný chlap.“ Usmála se. „A kromě toho,
každý pár se potřebuje tu a tam pohádat. Jen aby si dokázali, že jejich
vztah je dost silný, aby to přežil.“
„Jako kdyby promluvil terapeut.“
„Taky jo. A navíc je to pravda. Dlouhodobé vztahy, teda ty, které
za to stojí, jsou o tom, jak přestát vrcholy i pády. A ty stále uvažuješ o
dlouhodobém vztahu, viď?“
„Ano.“ Katie přikývla. „Jasně že ano. A máš pravdu. Díky.“
Jo plácla Katie po kolenu. Když vstávala ze schodů, zamrkala na
ni. „Od čeho jsou kamarádky?“
Katie na ni z boku pohlédla. „Nechceš kávu? Zrovna jsem ji
chtěla uvařit.“
212
 „Dneska ne. Je moc horko. Teď potřebuju sklenici ledové vody
a studenou sprchu. Mám pocit, že se rozteču.“
„Půjdeš dneska na pouť?“
„Možná. Ještě jsem se nerozhodla. Ale jestli vyrazím, poohlédnu
se po vás,“ slíbila. „A už koukej běžet, než si to rozmyslíš.“

Katie seděla ještě pár minut na schodech a pak se vrátila do domu.

Osprchovala se a uvařila si kávu. Ale Jo měla pravdu, na kávu bylo
moc horko. Převlékla se do kraťasů, nazula sandály a došla si za
chatku pro kolo.
V noci sice vydatně pršelo, ale štěrková cesta už dávno vyschla
a Katie se mohla opřít do pedálů docela bez námahy. To bylo jenom
dobře. Nechápala, jak mohla Jo v takovém vedru běhat, i když
vyrazila hned po ránu. Všechno jako by se snažilo uniknout před
horkem. Obvykle tu vídala veverky nebo ptáky, ale když dnes
vyjížděla na hlavní silnici, nikde nebylo ani živáčka.
Provoz byl slabý. Kolem ní projelo pár aut, po nichž zbyl jen
kouř z výfuků. Katie šlapala dál. Za zatáčkou se vynořil obchod. Už
teď před ním parkovalo asi šest vozů. Pravidelní zákazníci přišli na
vdolečky.
Katie si pomyslela, že jí rozhovor s Jo pomohl. Aspoň trochu.
Ještě pořád měla obavy, ale její neklid se už netýkal Feldmanových
ani jiných nepříjemných vzpomínek. Měla strach ze setkání s Alexem
a nevěděla, co mu řekne. A co jí na to odpoví.
Zastavila před vchodem. Na lavičce seděli dva starší muži a
ovívali se rukama. Katie kolem nich prošla ke dveřím. U pokladny
stála Joyce, markovala právě nějaké zboží a usmála se na ni.
„Dobré ráno, Katie,“ pozdravila.
Katie se rychle rozhlédla. „Je tu Alex?“
„Je nahoře s dětmi. Víte kudy, že? Ven a dozadu.“
Katie zase vyšla z obchodu, obešla budovu a zamířila k zadnímu
vchodu. U přístaviště se u pumpy nahromadilo několik lodí.
Před dveřmi zaváhala, ale nakonec zaklepala. Uslyšela kroky.
Dveře se otevřely a objevil se Alex.
Opatrně se na něj usmála. „Ahoj,“ začala.

213
 Alex pokývl hlavou. Z jeho výrazu nedokázala nic vyčíst.
Odkašlala si.
„Chtěla jsem se ti omluvit za to, co jsem říkala. Neměla jsem
pravdu.“
Stále se tvářil neurčitě. „No dobře,“ řekl. „Díky za omluvu.“
Chvíli ani jeden z nich nepromluvil a Katie si náhle uvědomila, že
sem raději vůbec neměla chodit. „Můžu hned odejít. Jen jsem chtěla
vědět, jestli ještě stojíš o to, abych večer dohlédla na děti.“
Alex opět neodpověděl. Stáli mlčky a Katie zavrtěla hlavou.
Otočila se a chystala se odejít. Vtom zaslechla, že vykročil za ní.
„Katie… počkej.“ Chvatně se ohlédl přes rameno na děti, než za
sebou zavřel dveře.
„To, cos včera večer říkala…“ začal a odmlčel se.
„Nemyslela jsem to vážně,“ omlouvala se tichým hlasem.
„Nevím, co to do mě vjelo. Byla jsem nervózní kvůli něčemu jinému
a tys to odnesl.“
„Přiznávám, že… že se mě to dotklo. Nejen žes to vyslovila, ale
že tě vůbec napadlo, že bych byl schopen… něčeho takového.“
„Vím, že bys nic takového neudělal,“ ujišťovala ho. „Nikdy bych
si to o tobě nepomyslela.“
Zdálo se, že jí rozumí, ale věděla, že toho má na srdci víc. „Chci,
abys věděla, že si vážím toho, co je mezi námi. A nejvíc ze všeho si
přeju, aby ses cítila dobře. Ať už to znamená cokoli. Omlouvám se,
jestli ti připadalo, že na tebe naléhám. O to jsem se opravdu
nesnažil.“
„Ale ano, snažil.“ Chápavě se na něj usmála. „Trošku určitě. Ale
to je dobrý. Ani jeden z nás nevíme, co přinese budoucnost. Jako
třeba dneska večer.“
„Proč? Co se večer má dít?“
Opřela se o zárubeň. „No, děti budou spát. Záleží na tom, kdy se
vrátíš, ale třeba bude už moc pozdě, abych jela domů. Taky bys mě
mohl najít ve své posteli…“
Když si uvědomil, že si nedělá legraci, poškrábal se na bradě.
Předstíral, že přemýšlí. „To je ovšem velké dilema.“
„Taky může být slabý provoz, takže se dostaneš domů dost brzy,
abys mě mohl odvézt.“
214
 „Obvykle jsem za volantem dost opatrný. Zásadně dodržuju
rychlost.“
Katie se naklonila a zašeptala mu do ucha: „To jsi tedy
svědomitý.“
„Snažím se,“ vydechl, než se jejich rty setkaly. Když se odtáhl,
všiml si, že je pozoruje polovina osazenstva na lodích. Bylo mu to
jedno. „Jak dlouho ti trvalo, než sis nacvičila ten proslov?“
„Nic jsem nenacvičovala. Prostě… slova přišla sama.“
Na rtech ještě cítil polibek. „Už jsi snídala?“
„Ne.“
„Dala by sis se mnou a dětmi vločky? Než vyrazíme na pouť?“
„To zní lákavě.“

215
 34

S everní Karolína byla škaredá, pruh silnice vmáčknutý mezi

jednotvárné řady borovic a zvlněné pahorky. Podél dálnice stály
skupinky montovaných domků, farem a ztrouchnivělých stodol
zarostlých plevelem. Sjel z jedné mezistátní silnice a napojil se na
jinou, odbočil na Wilmington a z čiré nudy popíjel.
Jak projížděl neměnnou krajinou, myslel na Erin. Přemýšlel, co
udělá, až ji najde. Doufal, že bude doma, až dorazí na místo, ale
i kdyby byla zrovna v práci, je jen otázkou času, kdy se vrátí.
Silnice se vinula kolem nezajímavých měst se snadno za-
pomenutelnými jmény. Kolem desáté dorazil do Wilmingtonu. Projel
městem a odbočil na vedlejší silnici. Zamířil na jih a slunce na něj
nepříjemně svítilo bočním okénkem. Položil si zbraň do klína, pak ji
zase odložil na sedadlo a jel dál.
Konečně byl na místě, ve městě, kde Erin žije. V Southportu.

Pomalu projížděl městečkem, objel tržiště, příležitostně nahlédl do

mapky, kterou si před cestou vytiskl. Z cestovní tašky vytáhl košili
a přehodil ji přes pistoli.
Bylo to malé město s pěkně udržovanými domy. Některé byly
typicky jižanské s širokými verandami, magnoliemi a americkou
vlajkou na stožáru, jiné mu připomínaly domy v Nové Anglii. Na
nábřeží stály budovy, které připomínaly panská sídla. Mezi nimi
dopadaly sluneční paprsky na hladinu a bylo pekelné horko. Jak
v parní lázni.
Za pár minut našel silnici, která vedla k jejímu bydlišti. Po levé
straně před sebou uviděl obchod, a tak k němu zajel, aby načerpal
benzin a koupil si plechovku Red Bullu. Stál za mužem, který
kupoval dřevěné uhlí a podpalovač. U pokladny obsluhovala jakási
starší žena. Usmála se na něj a poděkovala za návštěvu, a jak to staré

216
ženské mají ve zvyku, vlezle poznamenala, že ho tady ještě nikdy
neviděla. Namluvil jí, že přijel na pouť.
Když vyjel zase na silnici, zrychlil se mu pulz. Věděl, že to už
není daleko. Projel zatáčkou a zpomalil. V dálce spatřil štěrkovou
cestu. Mapa ukazovala, že by měl odbočit, ale Kevin nezastavil. Jestli
je Erin doma, okamžitě by jeho auto poznala, a to nechtěl. Aspoň do
té doby, než si všechno přichystá.
Otočil auto a pátral po nějakém zastrčeném místě, kde by
zaparkoval. Moc možností se nenabízelo. Snad parkoviště u
obchodu, ale nevšiml by si ho někdo? Znovu projel kolem a zkoumal
okolí. Stromy po obou stranách silnice by mohly posloužit jako
úkryt… nebo taky ne. Nechtěl riskovat, že by si někdo všiml
opuštěného auta pod stromy. Mohlo by to vypadat podezřele.
Díky kofeinu se celý chvěl, a tak zase přesedlal na vodku, aby se
uklidnil. Za nic na světě nemohl najít místo, kde by zaparkoval. Co je
tohle za díru? Zase otočil a už jím cloumal vztek. Zbytečně si to
zkomplikoval. Měl si najmout auto, ale neudělal to, a teď nemohl
vymyslet způsob, jak se k ní nepozorovaně dostat co nejblíž.
Jedinou možnost představoval obchod, a tak se Kevin vrátil na
parkoviště a zastavil vedle budovy. K domu to bylo aspoň kilometr
a půl, ale nic jiného ho nenapadlo. Chvíli zamyšleně seděl, než
vypnul motor. Když otevřel dvířka, pohltilo ho horko. Vyprázdnil
cestovní tašku a oblečení pohodil na zadním sedadle. Do tašky
naskládal zbraň, provazy, želízka a izolepu. A poslední láhev vodky.
Hodil si tašku přes rameno a rozhlédl se. Nikdo se nedíval.
Odhadoval, že tu může auto nechat tak hodinku nebo dvě. Potom už
by se to někomu mohlo zdát podezřelé.
Opustil parkoviště, a když kráčel po krajnici, začala ho bolet
hlava. Horko bylo až absurdní. Jako by bylo živé. Šel po silnici a civěl
na řidiče projíždějících automobilů. Erin, byť hnědovlasou, neviděl.
Došel ke štěrkové cestě a odbočil. Silnice byla prašná, samý
výmol, zdálo se, jako by nikam nevedla. Konečně zahlédl dvě menší
chatky asi osm set metrů před sebou. Srdce se mu rozbušilo. V jedné
z nich bydlí Erin. Držel se těsně u stromů, aby nebyl moc vidět.
Doufal, že tam najde stín, ale slunce bylo vysoko a vedro
nepolevovalo. Košili měl propocenou, pot mu stékal po tvářích a
217
přilepil mu vlasy k hlavě. Ve spáncích mu bušilo, a tak se zastavil a
napil se, rovnou z láhve.
Z dálky se ani jedna chatka nezdála obsazená. Do háje, ani jedna
nevypadá obyvatelně. Ne jako jejich dům v Dorchesteru s okenicemi,
ozdobnými konzolami a červenými vstupními dveřmi. Na stěnách
chatky, která k němu stála blíž, se odlupoval nátěr a prkna v rozích
byla prohnilá. Popošel dál, sledoval okna a hledal známky toho, že je
někdo doma. Neviděl nic.
Nevěděl, která chatka je její. Zastavil se, aby si je podrobně
prohlédl. Obě byly hrozné, ale jedna vypadala prakticky opuštěně.
Zamířil k té lepší, vyhýbal se oknům.
Od obchodu to sem trvá třicet minut. Věděl, že Erin bude chtít
utéct, až ji překvapí. Nebude s ním chtít odejít. Bude se snažit
uniknout, možná se s ním dokonce bude prát a on ji sváže, přelepí
pusu páskou a potom zajde pro auto. Až se vrátí, naloží ji do kufru.
Tam ji nechá, dokud se odtud nedostanou dostatečně daleko.
Došel k boku domu a přitiskl se ke stěně. Zaposlouchal se,
neuslyší-li nějaké zvuky, otevírání dveří, tekoucí vodu, cinkání
nádobí, ale nic nezaslechl.
Hlava ho pořád bolela a měl žízeň. Vedro sálalo, košili měl
mokrou. Dýchal strašně rychle, ale už jí byl na dosah. Znovu si
připomenul, jak ho Erin opustila a nezajímalo ji, že plakal. Smála se
mu za zády. Ona a ten chlap, ať už to byl kdokoli. Věděl, že v tom
musí být nějaký chlap. Sama by nic takového nezvládla.
Nakoukl za dům. Nikde nikdo. Plížil se dopředu. Před sebou
uviděl malé okénko, a tak využil příležitosti a nahlédl dovnitř. Nikde
se nesvítilo, ale bylo tam čisto a uklizeno, přes okraj dřezu visela
utěrka na nádobí. Právě tak to dělávala Erin. Tiše došel ke dveřím
a stiskl kliku. Bylo odemčeno.
Zadržel dech, otevřel a vešel. Opět se zastavil a naslouchal, ale
nic se neozývalo. Prošel kuchyní a vstoupil do obývacího pokoje,
potom nahlédl i do ložnice a koupelny. Hlasitě zaklel. Nebyla doma.
Samozřejmě za předpokladu, že je ve správném domku. V ložnici
zahlédl prádelník a vytáhl horní zásuvku. Prohrábl hromádku
kalhotek a promnul je mezi prsty. Jenže to bylo dávno a už si přesně

218
nepamatoval, jestli takové nosila. Ostatní oblečení neznal, ale byla to
její velikost.
Poznal šampon a kondicionér, značku zubní pasty. V kuchyni
prošťáral zásuvky, otevíral jednu po druhé, dokud nenašel účet za
elektřinu. Bylo na něm uvedeno jméno Katie Feldmanová. Kevin se
opřel o kredenc a zíral na jméno na účtence. Dokázal to.
Jenom Erin tu chyběla a on nevěděl, kdy se vrátí. Uvědomoval si,
že nemůže nechat auto u obchodu donekonečna, ale najednou ho
prostě přepadla únava. Chtělo se mu spát, potřeboval se vyspat. Řídil
celou noc a hlava mu třeštila. Instinktivně se vrátil do ložnice. Bylo
ustláno, a když odhrnul přikrývku, ucítil její vůni. Vlezl si do postele,
zhluboka dýchal, jako by ji hltal. Cítil, jak se mu do očí derou slzy.
Uvědomil si, jak moc se mu stýská, jak moc ji miluje a že by spolu
byli šťastní, kdyby nebyla tak sobecká.
Ukrutně se mu chtělo spát, a tak si řekl, že by si mohl na chvilku
odpočinout. Ne na dlouho. Jen tak, aby měl jasnou hlavu, až se Erin
večer vrátí. Aby neudělal nějakou chybu. Aby s Erin mohli zase žít
jako muž a žena.

219
 35

A lex, Katie a děti jeli na pouť na kolech, protože zaparkovat v

centru bylo téměř nemožné. A dostat se domů, až se začnou
auta rozjíždět, by bylo ještě horší.
Obě strany ulice lemovaly stánky s výrobky uměleckých
řemeslníků a vzduchem se linula vůně párků v rohlíku, popcornu
a cukrové vaty. Na hlavním pódiu právě hrála místní skupina
nějakou píseň od Beach Boys. Konaly se závody v pytlích a poutač
sliboval na odpoledne závody v pojídání melounů. Účastníci si mohli
ozkoušet hry štěstí: házení šipek na balónky a kroužků na láhve.
Jinde zase stačilo třikrát se trefit basketbalovým míčem do koše a
výhrou bylo plyšové zvířátko. Nad tím vším se na vzdáleném konci
parku tyčilo ruské kolo a přitahovalo rodiny jak maják.
Alex stál frontu na lístky a Katie s dětmi zamířila k autodromu
a labutím. Dlouhé fronty se vinuly všude. Rodiče drželi děti za ruce
a mládež postávala v hloučcích. Ve vzduchu se vznášel hukot
generátorů a hlomoz jednotlivých atrakcí.
Za dolar tu byl k vidění nejvyšší kůň na světě. Za další dolar bylo
možné vstoupit do stanu, v němž zase předváděli nejmenšího koně
světa. Poníci chodili dokola uvázaní ke kolu, byli rozpálení a unavení
a hlavy měli svěšené.
Děti neposedně poskakovaly a chtěly se svézt na všem, takže
Alex utratil za vstupenky celé jmění. Navíc lístky rychle ubývaly,
protože na většině atrakcí použili tři nebo čtyři. Alex se snažil další
zachránit a tvrdil, že jim musí vystačit i na jiné atrakce.
Pozorovali žongléra s kuželkami a fandili pejskovi, který uměl
chodit po laně. K obědu si dali v jedné místní restauraci pizzu, snědli
ji uvnitř, aby se vyhnuli vedru, a poslouchali country kapelu. Poté
sledovali závody na vodních skútrech na řece, než se vydali zase
k atrakcím. Kristen chtěla cukrovou vatu a Josh smývatelné tetování.
A hodiny míjely, v horku, hluku a maloměstských radostech.

220
Kevin se probudil za dvě hodiny, tělo se mu lesklo potem, žaludek se
mu křečovitě svíral. Díky horku byly jeho sny živé a barevné, obtížně
si vzpomínal, kde je. Jako kdyby se mu měla rozskočit hlava.
Odpotácel se z ložnice do kuchyně a žízeň uhasil rovnou z
kohoutku. Hlava se mu točila a připadal si unavenější, než když
usínal.
Ale nemohl otálet. Neměl tu vůbec spát, a tak se vrátil do ložnice
a ustlal, aby nic nepoznala. Už se chystal k odchodu, když si
vzpomněl na tuňákové casserole, které objevil v ledničce, když
prohledával kuchyň. Měl hlad jak vlk a uvědomil si, že mu Erin
neuvařila večeři už měsíce.
V téhle chatrči muselo být aspoň 38 stupňů, a tak když otevřel
lednici, dlouho stál v chladném vzduchu, který se z ní vyvalil. Popadl
casserole, prohledal zásuvky a našel vidličku. Odhrnul fólii, ochutnal,
potom spolkl druhé sousto. Jídlo na bolest hlavy sice nezabíralo, ale
žaludek se cítil lépe a křeče začaly ustupovat. Klidně by snědl
všechno, ale ovládl se, dal si už jen jedno sousto a vrátil jídlo do
lednice. Nesměla zjistit, že tu byl.
Opláchl vidličku, utřel ji a vrátil do zásuvky. Narovnal utěrku
a znovu zkontroloval postel, aby se ujistil, že vypadá stejně, jako
když sem vstoupil.
Spokojeně vyšel z domku a po štěrkové cestě zamířil zpátky
k obchodu.
Střecha vozu byla rozpálená a uvnitř jak v peci. Na parkovišti
nikoho neviděl. Bylo moc horko, aby se někdo zdržoval venku.
Parno, nikde ani mráček, ani závan větru. Kdo by proboha chtěl na
takovém místě žít?
V obchodě popadl láhev s vodou a vypil ji ještě u chladicích
boxů. Zaplatil za prázdnou nádobu a ta starší žena u pokladny ji
vyhodila. Zeptala se ho, jestli se mu líbí pouť. Pověděl té vlezlé
ženské, že ano.
V autě se napil zase vodky a ani mu nevadilo, že je horká jak
káva. Hlavně že zahnala bolest. Bylo příliš vedro na přemýšlení, a
kdyby býval zastihl Erin doma, byli by teď už na cestě do
Dorchesteru. Možná že až přivede Erin zpátky a Bill si uvědomí, jak

221
jsou spolu šťastní, vrátí mu práci. Byl dobrý detektiv a Bill ho
potřeboval.
Když pil, bušení ve spáncích ustávalo, jenže pak viděl všechno
dvojmo, i když věděl, že je to jen klam. Potřeboval udržet jasnou
hlavu, ale z bolesti a vedra se mu dělalo špatně a on nevěděl, co má
dělat.
Nastartoval, vyjel na hlavní silnici a zamířil zase do centra
Southportu. Spousta ulic byla zavřená, a tak musel projíždět jednu
objížďku za druhou, než našel místo na parkování. Kilometry žádný
stín, prostě jen slunce a nekonečné dusivé vedro. Chtělo se mu
zvracet.
Myslel na Erin, na to, kde asi může být. V restauraci? Na pouti?
Měl zavolat a zeptat se, jestli dnes pracuje, a noc měl strávit někde
v hotelu. Spěch byl k ničemu, protože ji nenašel doma, jenže to včera
nemohl tušit. Štvalo ho, že se mu i kvůli tomu nejspíš směje.
Neustále se jen vysmívá chudáčkovi Kevinovi a podvádí ho s jiným.
Převlékl si košili, zbraň zastrčil za opasek džínů a vyrazil k
nábřeží. Věděl, že tam najde restauraci U Ivana, protože si předtím
prohlédl mapu na internetu. Riskoval, dvakrát se otočil, ale musel ji
najít, musel se ujistit, že opravdu existuje. Byl v jejím domě a
vdechoval její vůni, ale to nestačilo.
Všude se valily davy lidí. Ulice mu připomínaly venkovský trh,
jen tu nebyly prasata, koně a krávy. Koupil si párek v rohlíku a
pokusil se ho sníst, avšak žaludek protestoval, a tak většinu zahodil.
Proplétal se mezi lidmi a v dáli uviděl nábřeží a pak i restauraci.
Prodíral se zástupy mučivě pomalu. Než se dostal ke vstupu do
restaurace, úplně mu vyschlo v ústech.
U Ivana bylo narváno, lidé čekali na volný stůl venku. Měl si vzít
klobouk nebo sluneční brýle, ale na to předtím nepomyslel. Věděl, že
ho okamžitě pozná, ale stejně se protlačil ke vchodu a vstoupil.
Zahlédl servírku, ale nebyla to Erin. Spatřil další, ale ani to nebyla
ona. Dívka u vstupu měla starostí nad hlavu a snažila se vymyslet,
kam usadí další hosty. Bylo tam hlučno; hlasitý hovor, cinkání
vidliček o talíře. Sklenice o sebe třískaly v přepravkách. To zatracené
bušení v hlavě neustávalo. Žaludek ho pálil.
„Je dneska Erin v práci?“ zeptal se hlasitě, aby překřičel hluk.
222
 Dívka zmateně přimhouřila oči. „Kdo?“
„Katie,“ opravil se. „Chtěl jsem říct Katie Feldmanová.“
„Ne,“ odpověděla. I ona musela málem křičet. „Má volno. Ale
bude tady zítra.“ Kývla hlavou k oknu. „Nejspíš je někde venku tak
jako všichni ostatní. Myslím, že jsem ji zahlídla před chvílí jít kolem.“
Kevin se otočil a odešel a vrážel přitom do lidí. Nevšímal si toho.
Venku si u stánku koupil baseballovou čepici a laciné sluneční brýle.
A vydal se na procházku.

Ruské kolo jezdilo kolem dokola, Alex s Joshem seděli v jedné

gondole, Katie s Kristen ve druhé, horký vítr jim vanul do tváří.
Katie objímala Kristen rukou kolem ramen, protože věděla, že i když
se usmívá, je z té výšky nervózní. Když gondola vystoupala na
nejvyšší bod a před nimi se zjevilo panoráma města, uvědomila si
Katie, že ani ona sice není z té výše nijak nadšená, ale mnohem větší
strach má přímo z ruského kola. Připadalo jí, že ta věc drží
pohromadě jen díky obyčejným pinetkám a drátěnému pletivu,
přestože údajně dnes ráno prošla kontrolou.
V duchu přemýšlela, jestli Alex o té kontrole říkal pravdu, nebo
jestli ji jenom zaslechl nahlas uvažovat, není-li to nebezpečné. Teď
bylo pozdě na obavy, a tak se raději soustředila na davy lidí pod nimi.
Na pouti bylo odpoledne ještě víc nabito, jenže v Southportu se
kromě plavby na lodích nic jiného dělat nedalo. Bylo to ospalé
městečko, a tak si říkala, že takováto událost je pravděpodobně
vrcholem roku.
Ruské kolo zpomalilo, zastavilo, oni vystoupili jako první a
dovnitř se hned šplhali další návštěvníci. Kolo se dalo znovu do
pohybu a Katie se přistihla, že si lidi prohlíží důkladněji. Kristen si
zřejmě oddechla a dělala totéž.
V několika lidech s kornouty s ledovou tříští Katie rozpoznala
pravidelné hosty restaurace U Ivana a říkala si, kolik jich tady ještě asi
je. Očima přejížděla z jedné skupinky na druhou a zničehonic si
vzpomněla, že tohle dělávala, když U Ivana začínala. Když vyhlížela
Kevina.

223
Kevin procházel kolem stánků, které lemovaly obě strany ulice,
prostě jen tak bloumal a snažil se uvažovat jako Erin. Měl se dívky
v restauraci zeptat, jestli Erin někdo doprovázel, protože věděl, že by
nešla na pouť sama. Neustále si musel připomínat, že má možná
krátké hnědé vlasy, protože si je ostříhala a obarvila. Měl tomu
pedofilovi ze sousedního okrsku říct o kopii fotografie z řidičského
průkazu, jenže tenkrát na to nepomyslel. A teď na tom nezáleželo,
protože věděl, kde bydlí, a vrátí se tam.
Cítil pistoli za pasem. Bylo mu to nepříjemné, skřípla mu kůži.
A taky mu bylo horko v té čepici, zvlášť když si ji stáhl hluboko do
čela. Měl pocit, že mu hlava exploduje.
Procházel kolem hloučků lidí, kolem front, které se všude
vytvářely. Umělecká řemesla. Zdobené borové šišky, barevné sklo
v rámečku, zvonkohry. Staromódní vyřezávané dřevěné hračky. Lidé
měli plné pusy: preclíky, zmrzlina, nachos, skořicové šneky. Zahlédl
miminka v kočárcích a zase si vzpomněl, že Erin chtěla dítě.
Rozhodl se, že jí ho dopřeje. Kluk nebo holka, to je jedno, i když on
by dával přednost chlapci, protože holky jsou sobecké a neocenily by
život, který jim nabídne. Dívky prostě jsou takové.
Lidé kolem si povídali a šeptali a Kevina napadlo, že někteří na
něj civí jako Coffey a Ramirez. Ignoroval je a soustředil se na
hledání. Rodiny. Mladí držící se kolem ramen. Chlapec v sombreru.
Pár těch, kteří obsluhovali atrakce, postávalo u pouliční lampy a
kouřilo. Byli hubení, potetovaní, s mizerným chrupem. Nejspíš
užívají drogy a u policie mají dlouhý záznam. Měl z nich špatný
pocit. Byl dobrý detektiv, lidi měl přečtené. Těmhle vůbec nevěřil,
ale nic neudělali, když kolem nich procházel.
Chodil střídavě doleva a doprava, prorážel si cestu davem
a studoval lidské tváře. Zastavil se, když se kolem něj kolébala obézní
dvojice s párky v kukuřičném těstě a rudými flekatými tvářemi.
Nenáviděl tlusté lidi, považoval je za slabochy bez disciplíny, lidi, co
si stěžují na tlak, cukrovku a problémy se srdcem a fňukají nad
cenami léků, ale nedokázali by odložit vidličku. Erin byla vždycky
štíhlá a přitom měla velká ňadra. Teď je někde tady s jiným mužem,
který je v noci může laskat. To pomyšlení ho spalovalo. Nenáviděl ji.
A zároveň ji chtěl. Miloval ji. Jen těžko si to v hlavě srovnával. Moc
224
pil a taky bylo zatracené horko. Proč se musela odstěhovat na tak
pekelné místo?
Obcházel pouťové atrakce a všiml si ruského kola. Šel blíž, vrazil
do nějakého člověka v tílku a nevšímal si jeho rozhořčení. Prohlížel
si gondoly, krátce se zadíval do každé tváře. Erin tam neseděla,
nebyla ani mezi těmi ve frontě.
Šel dál, procházel v horku mezi tlustými lidmi, hledal štíhlou Erin
a toho chlápka, který se dotýká v noci jejích ňader. Při každém kroku
pomyslel na svou zbraň.

***

Řetízkový kolotoč měl u dětí úspěch. Vyzkoušely ho dopoledne

dvakrát a po jízdě na ruském kole oba prosili, aby se mohli na
kolotoči svézt ještě jednou. Už jim zbývalo jen pár lístků. Alex
souhlasil a zdůraznil, že tohle je poslední atrakce a pak půjdou domů.
Chtěl mít dost času, aby se osprchoval, najedl a možná i trochu
odpočinul, než pojede do Raleigh.
I když se snažil, nepřestával myslet na Katiin lákavý návrh. A ona
zřejmě vycítila, o čem přemýšlí, protože si všiml, že na něj několikrát
pohlédla a v koutcích jí hrál vyzývavý úsměv.
Teď stála vedle něj a usmívala se na děti. Objal ji kolem ramen
a cítil, jak se k němu přitiskla. Nic neříkal, protože slova nebyla
nutná, a ani ona nemluvila. Jen naklonila hlavu, opřela si ji o jeho
rameno a Alexe napadlo, že na světě nic lepšího neexistuje.

Erin nebyla ani na lochnesce ani v zrcadlovém bludišti nebo

strašidelném zámku. Stál ve frontě na lístky, snažil se ztratit v davu,
chtěl ji zahlédnout dřív než ona jeho. Byl ve výhodě, protože o ní
věděl, zatímco ona nic netušila. Jenže někdy mají lidé štěstí a stávají
se nepředvídatelné věci. V hlavě mu bleskla vzpomínka na Karen
Feldmanovou a na den, kdy odhalil Erinino tajemství.
Kéž by byl nenechal vodku v autě. Tady si zřejmě žádnou
nekoupí, nikde v dohledu nebyl žádný bar. Dokonce nezahlédl ani
stánek s pivem, které sice neměl rád, ale koupil by si ho, kdyby mu
nic jiného nezbývalo. Z vůně jídla se mu dělalo špatně a zároveň

225
dostával hlad a cítil, jak se mu zpocená košile lepí na záda a v
podpaží.
Kráčel kolem her štěstí, kde obsluhovali podvodníci. Šlo o vyho-
zené peníze, protože hra byla zmanipulovaná, ale troubové se stejně
tísnili kolem. Prohlížel tváře. Ale Erin nikde.
Bloudil mezi atrakcemi. Děti jezdily na autodromu, lidé ve frontě
byli nervózní. Za autíčky byly kolotoče a Kevin se vydal tím směrem.
Obešel shluk lidí, aby získal lepší přehled.

Kolotoč začal zpomalovat, ale Kristen s Joshem se stále nadšeně

zubili. Alex měl pravdu, bylo načase jít domů. Horko Katie vyčerpalo
a už by uvítala trochu chládku. Jestli jí na chatce něco vadilo, byla to
jedině chybějící klimatizace; tedy popravdě nejen to, vadilo jí toho
víc. Zvykla si na noc nechávat pootevřená okna, jenže to
nepomáhalo.
Kolotoč se zastavil, Josh si odepnul řetízek a seskočil. Kristen
trvalo trošku déle, než se odpoutala, ale za chvilku obě děti běžely ke
Katie a svému otci.

Kevin viděl, jak se kolotoč zastavil a hrozen dětí seskočil ze sedaček,

ale nevěnoval jim pozornost. Soustředil se na dospělé postávající
kolem atrakce.
Pokračoval v chůzi, očima těkal z jedné ženy na druhou.
Blondýnka nebo bruneta, to bylo jedno. Hledal Erininu štíhlou
postavu. Ze svého místa nemohl vidět do tváře lidem přímo před
sebou, tak si popostoupil. Za pár vteřin, jakmile děti doběhnou
k východu, se všichni zase rozptýlí.
Šel rychle. Před ním stála rodina, drželi vstupenky a domlouvali
se, na jakou atrakci zamíří. Zmateně se dohadovali. Idioti. Prošel
kolem nich a natahoval se, aby si prohlédl tváře lidí pod kolotočem.
Žádná štíhlá žena, až na jednu. Krátkovlasá brunetka stála vedle
muže se šedivými vlasy. Objímal ji kolem pasu.
Nemohl se plést. Stejné dlouhé nohy, tvář, stejné šlachovité paže.
Erin.

226
 36

A lex a Katie se drželi za ruce, když s dětmi kráčeli k restauraci

U Ivana. U zadního vchodu, na Katiině obvyklém místě, si
odložili kola. Cestou Alex koupil dětem vodu.
„Tak co, mládeži, dobrý?“ zeptal se, zatímco odemykal kola.
„Skvělý, tati,“ potvrdila Kristen. Tvář měla rudou horkem.
Josh si otřel pusu o předloktí. „Můžeme jít zase zítra?“
„Možná,“ odpověděl vyhýbavě Alex.
„Prosím. Chci se ještě jednou svézt na kolotoči.“
Alex odemkl zámky a přehodil si řetízky přes rameno.
„Uvidíme.“
Přístřešek u zadního vchodu jim poskytl trochu stínu, ale i tak
bylo pořád teplo. Když Katie viděla přelidněnou restauraci, byla ráda,
že má dnes volno, i když si bude muset zítra a v pondělí vzít dvě
směny. Stálo to za to. Prožila hezký den, teď si odpočine a pustí si s
dětmi nějaký film, až Alex bude pryč. A potom, až se vrátí…
„Co je?“ zeptal se Alex.
„Nic.“
„Díváš se na mě, jako bys mě chtěla spolknout.“
„Jen jsem se tak zamyslela,“ vysvětlila a mrkla. „Jsem celá
rozpálená.“
„Aha.“ Přikývl. „Kdybych nevěděl, že to je z horka…“
„Ráda bych ti připomněla, že se tu nacházejí dva páry uší přímo
našpicované zvědavostí, takže bych si dala pozor na jazyk.“ Políbila
ho a letmo ho pohladila po hrudi.
Ani jeden z nich si nevšiml muže v baseballové čepici se
slunečními brýlemi, který je pozoroval z terasy sousední restaurace.
Kevinovi se dělalo špatně, když sledoval, jak se Erin a šedovlasý
muž líbají a jak s ním flirtuje. Pak se sklonila a usmála na holčičku.
Tomu malému chlapci rozcuchala vlasy. Všiml si, jak ji šedovlasý
muž poplácal po zadku, když se děti zrovna nedívaly. A Erin, jeho

227
žena, nic nenamítala. Líbilo se jí to. Dokonce to podněcovala.
Podváděla ho s novou rodinou, jako kdyby Kevin a jejich manželství
nikdy neexistovali.
Nasedli na kola a šlápli do pedálů. Erin jela vedle toho
šedovlasého muže. Měla kraťasy a sandály a předváděla nahou kůži.
Vypadala sexy, ale tentokrát kvůli někomu jinému.
Kevin je sledoval. Vlasy měla blond a dlouhé a povlávaly jí kolem
hlavy… ale pak zamrkal a opět měl před sebou krátkovlasou
brunetku. Předstírá, že není Erin, jezdí na kole s cizí rodinou, líbá
cizího muže a usmívá se, usmívá se a je jí to úplně jedno. Tohle není
skutečnost, namlouval si. Jen sen. Noční můra. Zakotvené lodě se
kymácely u přístaviště, když kolem projížděli.
Kevin zahnul za roh. Jeli na kole a on šel pěšky, ale šlapali
pomalu, aby jim ta malá holka stačila. Přibližoval se k nim a nakonec
byl dost blízko, aby slyšel, jak se Erin spokojeně směje. Sáhl pro
pistoli a vytáhl ji, potom ji strčil za košili a držel ji přitisknutou na
břiše. Sundal si čepici a zakrýval s ní zbraň před pohledy lidí okolo.
Myšlenky mu zběsile letěly hlavou. Erin lhala, podváděla,
intrikovala, kula pikle. Utekla, aby si našla milence. Pomlouvala ho
a vysmívala se mu za zády. Šeptala si s tím šedovlasým chlapem,
říkala mu sprosťárny, a když jí položil ruce na ňadra, sotva dýchala.
Předstírala, že není vdaná, zahodila všechno, co pro ni udělal, a
oběti, které podstoupil. Že si musel oškrabávat krev z bot, Coffey a
Ramirez ho pořád pomlouvali. A že hamburgery byly plné much.
Utekla mu, a tak musel jít na barbecue sám a ona tam s ním nebyla,
aby kapitánovi pověděla, že Kevin není jen tak někdo.
A teď si klidně šlape na kole, vlasy má obarvené a ostříhané, je
hezká jako vždycky a na svého manžela si vůbec nevzpomene.
Vůbec se o něj nezajímá. Zapomněla na něj i na jejich manželství,
aby mohla žít s tím šedovlasým chlápkem, hladit ho po hrudi a
zasněně líbat. Šťastná a klidná, bezstarostná. Jde si na pouť, jezdí na
kole. Nejspíš si zpívala ve sprše, zatímco Kevin plakal a vzpomínal
na parfém, který jí koupil k Vánocům, jenže na ničem z toho
nezáleželo. Byla sobecká a myslela si, že manželství může odhodit
jako prázdnou krabici od pizzy.

228
 Nevědomky přidal do kroku. Davy lidí je brzdily a Kevin věděl,
že by mohl zvednout pistoli a přímo tady ji zastřelit. Položil prst na
spoušť a odjistil zbraň. V Bibli se přece píše: Manželství ať mají všichni
v úctě a manželé ať jsou si věrni. Jenže si uvědomil, že by musel zabít i
toho šedovlasého chlapa. Mohl by ho zastřelit před ní. Stačí jen
zmáčknout kohoutek. Jenže zasáhnout pohybující se cíl z dálky bylo
s pistolí značky Glock téměř nemožné a navíc kolem byla spousta
lidí. Uviděli by zbraň a začali by ječet a řvát, takže by stejně nemohl
střílet. Odtáhl prst ze spouště.
„Nepleť se sestře do cesty!“ zvolal šedovlasý muž. Jeli dost
napřed a jeho hlas se na tu dálku téměř ztrácel. Ale ta slova byla
skutečná a Kevin si hned představoval sprosťárny, které mu asi šeptá
Erin. Cítil, jak ho popadá vztek. Potom zničehonic děti zahnuly za
roh a Erin a šedovlasý muž je následovali.
Kevin se zastavil, ztěžka dýchal a bylo mu špatně. Jak zahýbala za
roh, v jasné záři se mu před očima mihl její profil a on si znovu
uvědomil, jak je nádherná. Vždycky mu připomínala něžnou
květinku, krásnou a oduševnělou. Vzpomněl si, jak ji uchránil před
těmi gaunery, kteří ji chtěli znásilnit cestou z kasina. Jak mu říkávala,
že se s ním cítí v bezpečí. Ale ani to nestačilo, aby ho neopustila.
Pomalu začínal opět vnímat hlasy lidí, kteří procházeli kolem něj.
Bavili se o ničem, nesměřovali nikam, ale probralo ho to. Dal se do
běhu, snažil se dostat k místu, kde odbočili, a při každém kroku pod
žhnoucím sluncem měl pocit, že bude zvracet. Dlaň, v které svíral
zbraň, byla kluzká a zpocená. Doběhl na roh a vykoukl.
Nikdo nebyl v dohledu, ale dva bloky odtud stály zátarasy, které
měly kvůli pouti omezit průchod ulicí. Takže museli odbočit do ulice
před zátarasem. Jiná možnost nebyla. Odhadl, že uhnuli doprava. Byl
to jediný způsob, jak se dostat z centra.
Mohl si vybrat. Pronásledovat je pěšky a riskovat, že si ho
všimnou, nebo běžet pro auto a jet za nimi. Zkusil si představit, jak
by uvažovala Erin, a usoudil, že míří k domu, kde bydlí ten šedovlasý
muž. Erinin příbytek byl pro čtveřici moc malý a rozžhavený. Erin
by určitě chtěla jít do hezkého domu s drahým nábytkem, protože
byla přesvědčená, že si takový život zaslouží, místo aby ocenila život,
který měla.
229
 Opatrně vážil své rozhodnutí. Sledovat je pěšky, nebo autem.
Zastavil se, mrkal a snažil se přemýšlet, jenže bylo horko a hlava mu
třeštila a on dokázal myslet jen na to, že Erin spí s tím šedovlasým
chlapem, a z té představy se mu dělalo špatně.
Nejspíš má na sobě krajkové prádlo a tančí mu, šeptá mu slůvka,
která ho rozpálí. Prosí ho, aby jí dovolil, ať mu udělá dobře, jen aby
mohla žít v jeho domě s přepychovým zařízením. Stala se z ní
prostitutka. Prodává svou duši za luxus. Za perly a kaviár. Nejspíš
teď spává v nějakém panském sídle a šedovlasý chlápek ji zve do
nóbl restaurací na večeře.
Dělalo se mu zle, když si to představoval. Cítil se raněný
a podvedený. Zuřivost mu pročistila hlavu, a tak si uvědomil, že stojí
na místě, zatímco oni se vzdalují víc a víc. Auto měl celé bloky
daleko, ale otočil se a dal se do běhu. Prorážel si cestu mezi lidmi,
nevšímal si jejich křiku a protestů. „Uhněte! Uhněte!“ řval. Někdo
mu uhnul a ostatní prudce odstrkával. Dostal se na místo, kde nebyly
takové davy, ale sotva popadal dech a musel se zastavit. Zvracel u
požárního hydrantu.
Dva dospívající kluci se mu posmívali a on měl chuť je na místě
zastřelit, ale když si utřel pusu, prostě vytáhl zbraň, namířil na ně
a mladíci hezky rychle zmlkli.
Klopýtal dál, měl pocit, jako kdyby se mu do hlavy zasekával
cepín. Bodnutí a bolest, bodnutí a bolest. Každý krok znamenal
utrpení a Erin zatím nejspíš líčila šedovlasému chlápkovi, co spolu
budou dělat v posteli. Vyprávěla mu o Kevinovi, vysmívala se,
šeptala: Kevin mi to nikdy neudělal tak pěkně jako ty, i když to nebyla
pravda.
Trvalo věčnost, než se dostal k autu. Když k němu doběhl, slunce
ho opékalo jako topinku. Horko se vyvalilo z kabiny a volant na
dotek pálil. Tahle hnusná díra. Erin se rozhodla žít v pekelné díře.
Nastartoval a otevřel okénka, obrátil auto, vracel se směrem k pouti
a troubil na lidi na ulici.
Objížďka. Zátarasy. Chtěl je vyhodit do povětří, rozstřílet je na
kousky, jenže i tady byli policisti, a ti by ho zavřeli. Pitomí policajti,
tlustý a líný. Tupci. Idioti. Žádný z nich nebyl tak dobrý jako on, ale
měli zbraně a odznaky. Kevin projížděl vedlejšími ulicemi a snažil se
230
odhadnout směr, kudy jela Erin. Erin a její milenec. Oba cizoložníci
a v Bibli stojí: Každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém
srdci.
Všude lidé. Bezhlavě přecházejí ulici. Nutí ho zastavit. Nakláněl
se k volantu, vyhlížel předním sklem a náhle je zahlédl, drobné
postavy v dáli. Právě se ocitli za dalším zátarasem a mířili k silnici,
která vedla k jejímu domu. Na rohu stál policajt. Další tupec.
Kevin vyrazil vpřed, ale musel hned zastavit. Před autem se zjevil
nějaký člověk a bouchl do kapoty. Nějaký buran s příšerným účesem,
lebkami na tričku a tetováním. Tlustá manželka a umaštěné děti.
Zkrachovalé existence, všichni.
„Koukej, kam jedeš!“ zakřičel na něj ten vidlák.
Kevin je všechny v duchu zastřelil: prásk, prásk, prásk, prásk, ale
přinutil se zachovat klid, protože ten policajt na rohu na něj čuměl.
Prásk, pomyslel si ještě jednou Kevin.
Odbočil, zrychlil a projížděl vedlejšími ulicemi. Odbočil doleva
a zase zrychlil. Znovu doleva. Další zátaras. Kevin vůz obrátil o sto
osmdesát stupňů, jel vpravo a na dalším rohu odbočil doleva.
Další zátarasy. Uvízl v bludišti jako pokusná myš. Město se proti
němu spiklo a Erin byla pryč. Zařadil zpátečku a couval. Našel další
silnici a odbočil, potom ujížděl rovně ke křižovatce. Musel být
blízko, opět zahnul doleva a spatřil kolonu aut posunujících se
směrem, kterým chtěl jet i on. Odbočil, vmáčkl se mezi náklaďáky.
Chtěl zrychlit, ale nešlo to. Řada aut a náklaďáků před ním se
táhla až bůhvíkam, některá auta měla samolepky s vlajkou
Konfederace, jiná na střeše nosiče na pušky. Burani. Lidé v ulicích
znemožňovali, aby se auta rozjela. Vykračovali si, jako kdyby žádná
auta neexistovala. Loudali se, ale přesto se pohybovali rychleji než
jeho vůz. Tlustí lidé, co se pořád něčím cpou. Nejspíš jedí celý den
a zpomalují provoz. A Erin mezitím mizí v dáli.
O kus popojel a zase zastavil. Popojel a zastavil. Pořád kolem
dokola. Chtělo se mu řvát, mlátit do volantu, ale všude byla spousta
lidí. Kdyby si nedal pozor, někdo by ho prásknul a ten šašek
v uniformě by ho začal prověřovat, všiml by si značky jiného státu a
na místě by ho pravděpodobně sebral. Už jen proto, že není místní.

231
 Vpřed a zastavit. Znovu a znovu, posun se dal měřit na
centimetry, než se dostal na roh. Kolona se už musí přece rozjet,
myslel si, jenže auta dál jen stěží popojížděla a Erin i ten šedovlasý
chlap byli pryč. Před sebou viděl jen řadu aut a náklaďáků na silnici,
která nevedla nikam a přitom kamkoli.

232
 37

P řed obchodem parkovalo asi tucet aut, když Katie stoupala za

dětmi do schodů. Josh a Kristen fňukali po většinu cesty domů,
že je bolí nohy, ale Alex si toho nevšímal, jen pravidelně připomínal,
že tam už brzy budou. Když to nezabralo, jednoduše prohlásil, že
toho má dost a nechce slyšet ani slovo.
Stížnosti ustaly, když dorazili k obchodu. Alex jim dovolil, aby si
vzali limonádu a zmrzlinu, než půjdou nahoru, a chladný vzduch,
který je ovanul, když otevřeli dveře, byl až absurdně osvěžující. Alex
zavedl Katie do kuchyně. Dívala se, jak si ve dřezu oplachuje obličej
a krk. Děti se uvelebily na gauči v obývacím pokoji a pustily televizi.
„Omlouvám se,“ povzdechl si Alex. „Ještě před deseti minutami
jsem myslel, že snad umřu.“
„Nic jsi neřekl.“
„Protože jsem odolný,“ vysvětlil a v legraci vypjal hruď.
Z kredence vytáhl dvě sklenky, nasypal do nich led a nalil vodu ze
džbánu, který měl v lednici.
„Jsi správná ženská,“ prohlásil a podal jí sklenici. „Venku je jak
v sauně.“
„Vůbec nechápu, že tolik lidí ještě na pouti zůstalo,“
poznamenala Katie a vzala si pití.
„Vždycky jsem se divil, proč pouť nepřesunou na květen nebo na
říjen. Jenže jak vidět, davy i tak přijdou.“
Katie pohlédla na hodiny na stěně. „Kdy musíš vyrazit?“
„Tak za hodinku. Ale měl bych být zpátky do jedenácti.“
Pět hodin, pomyslela si. „Chceš, abych dětem uvařila něco extra
k večeři?“
„Mají rády těstoviny. Kristen jen s máslem, Josh s rajčatovou
omáčkou. Mám ji v lednici. Ovšem cpali se něčím celý den, tak toho
možná moc nesnědí.“
„Kdy mají jít spát?“

233
 „Kdykoli. Vždycky před desátou, ale někdy jdou spát i v osm.
Nechám to na tobě.“
Katie si přidržela chladnou sklenici s vodou u čela a rozhlédla se
po kuchyni. Nestrávila v jejich domě zatím moc času, a tak si teď
všímala drobností, které dokazovaly, že tu kdysi žila žena. Maličkosti,
červeně prošité záclony, porcelán vystavený v příborníku, citáty
z Bible na malovaných keramických dlaždičkách u sporáku. Dům byl
plný důkazů jeho dávného soužití s jinou ženou, ale jí to kupodivu
nevadilo.
„Jdu si dát sprchu,“ oznámil Alex. „Můžu tě tu chvíli nechat?“
„Samozřejmě,“ přitakala. „Podívám se po kuchyni a rozmyslím,
co k večeři.“
„Těstoviny jsou támhle v kredenci,“ řekl a ukázal směrem ke
skříni. „A poslyš, až vylezu, klidně tě hodím domů, kdyby ses chtěla
osprchovat a převléknout. Nebo se můžeš osprchovat tady. Jak
budeš chtít.“
Katie se zatvářila svůdně. „To má být pozvání?“
Alex vykulil oči a vrhl pohled na děti.
„Dělala jsem si legraci,“ uklidňovala ho a smála se. „Osprchuju
se, až odjedeš.“
„Nechceš si nejdřív zajet pro oblečení? Jestli ne, můžeš si půjčit
tepláky a tričko… tepláky ti budou velké, ale utáhneš si šňůrku
v pase.“
Představa, že si obleče jeho věci, jí připadala nesmírně vzrušující.
„To mi bude stačit,“ ujistila ho. „Nejsem vybíravá. Nezapomeň, že
se jen budu s dětmi dívat na film.“
Alex vypil svou sklenici a postavil ji do dřezu. Naklonil se a
políbil Katie, potom odkráčel do ložnice.
Jakmile odešel, Katie zamířila k oknu. Pozorovala silnici a cítila,
jak se jí zmocňuje podivná úzkost. Stejný pocit měla dnes ráno, kdy
si říkala, že to je kvůli předchozí hádce s Alexem. Ale nyní se
přistihla, že opět myslí na Feldmanovy. A na Kevina.
Přemýšlela o něm, když seděli na ruském kole. Když si pozorně
prohlížela lidi v davu pod sebou, věděla, že nehledá známé tváře
z restaurace. Opravdu ne. Hledala Kevina. Z nějakého nevysvěť-
tlitelného důvodu byla přesvědčená, že by mohl být mezi nimi.
234
 Ale to se jen opět vynořila její paranoia. Neexistoval způsob, jak
by se mohl dovědět, že tady bydlí, jak by zjistil její novou identitu. Je
to nemožné, připomněla si. S dcerou Feldmanových by si ji nikdy
nespojil; vždyť s nimi vůbec nepromluvil. Proč tedy celý den měla
pocit, že ji někdo sleduje, dokonce i cestou z pouti?
Nebyla jasnovidec, ani na takové věci nevěřila. Ovšem věřila, že
lidské podvědomí je schopné poskládat si detaily, které vědomí
mohou unikat. Když teď stála v Alexově kuchyni, všechny tyhle
detaily byly stále rozmazané a zmatené. Chvíli ještě sledovala auta,
která projížděla kolem, a nakonec se odvrátila. Pravděpodobně jen
její dávné úzkosti začaly vystrkovat růžky.
Zahnala je a pomyslela na Alexe ve sprše. Představa, že by šla za
ním, ji naplnila vzrušením. A přece… nebylo to tak jednoduché, a to
i kdyby tu nebyly děti. Alex ji sice vnímá jako Katie, ale Erin je stále
vdaná za Kevina. Kéž by tak byla někdo úplně jiný. Kéž by se
proměnila v úplně jinou ženu, která může bez váhání vplout do
náruče svého milého. Nakonec vždyť to Kevin porušil manželský
slib, když na ni poprvé vztáhl ruku. Byla si naprosto jistá, že kdyby
Bůh nahlédl do jejího srdce, souhlasil by, že to, co dělá, není hřích.
Nebo ne?
Povzdechla si. Alex… měla ho plnou hlavu. Miloval ji, toužil po
ní. Nepřála si nic jiného než mu moci ukázat, že cítí totéž. Chtěla
k sobě tisknout jeho tělo, chtěla ho celého tak, jako on chtěl ji.
Navždy.
Katie se donutila, aby si přestala představovat sebe s Alexem, aby
přestala snít. Zavrtěla hlavou, šla do obývacího pokoje a posadila se
na gauč vedle Joshe. Děti sledovaly Disney Channel, seriál, který
neznala. Po chvíli pohlédla na hodiny a všimla si, že uteklo teprve
deset minut. Připadalo jí to jako hodina.
Jakmile se Alex osprchoval, udělal si sendvič a posadil se s ním
vedle ní na pohovku. Voněl čistotou a konečky vlasů měl ještě vlhké,
přilnuly mu ke kůži, což v ní budilo touhu ta místečka políbit. Děti
s očima přilepenýma k obrazovce si jich vůbec nevšímaly, ani když
Alex odložil talíř na kraj stolu a začal Katie pomalu hladit nad
kolenem.
„Jsi krásná,“ zašeptal jí do ucha.
235
 „Vypadám strašně,“ opáčila a snažila se nevnímat žár, který jí
stoupal nahoru po stehně. „Ještě jsem se neosprchovala.“
Když musel odjet, políbil děti v obývacím pokoji. Katie ho šla
vyprovodit ke dveřím, a když ji líbal na rozloučenou, zabloudil
rukama níž, pod pás. Nepochybně ji miluje, touží po ní a ujišťuje se,
že ona to ví. Přiváděl ji k šílenství a zřejmě se mu to líbilo.
„Ahoj za chvilku,“ slíbil a odtáhl se.
„Jeď opatrně,“ zašeptala. „Děti budou v pohodě.“
Poslouchala jeho kroky na schodech, jak se vzdalují, opřela se
o dveře a dlouze vydechla. Panebože, pomyslela si. Panebože. Sliby
sem, sliby tam, vina nevina, rozhodla se, že i kdyby on nechtěl, ona
rozhodně ano.
Zase mrkla na hodiny. Tušila, že tohle bude těch nejdelších pět
hodin v jejím životě.

236
 38

„D
o prdele!“ opakoval Kevin stále. „Do prdele!“ Jezdil celé
hodiny. Zastavil se v supermarketu a koupil čtyři láhve
vodky. Jedna už byla napůl prázdná. Seděl za volantem a všechno
viděl dvojmo, pokud nemžoural před sebe a jedno oko nenechal
zavřené.
Hledal bicykly. Čtyři kola, jedno z nich s košíkem. Stejně tak
mohl hledat jehlu v kupce sena. Jednou ulicí tam a druhou zpátky,
zatímco odpoledne pomalu končilo a padal soumrak. Díval se zleva
doprava a zase zpět. Věděl, kde Erin bydlí, věděl, že ji nakonec najde
doma. Ale právě teď je s ní někde šedovlasý chlápek, vysmívá se mu
a tvrdí: Já jsem mnohem lepší než Kevin, zlato.
Kevin v autě nahlas klel, bušil do volantu. Odjišťoval a zase
zajišťoval pistoli, představoval si, jak Erin muže líbá a on ji objímá
kolem pasu. Vybavil si, jak šťastně vypadala. Určitě si říkala, jak
Kevina napálila. Podvedla ho. Sténá a vzdychá a její milenec se nad
ní sklání a těžce oddechuje.
Sotva viděl na cestu, přivíral jedno oko, aby přemohl rozmazané
vidění. Zezadu ho dojelo auto, chvíli se drželo za ním, potom na něj
zablikalo. Kevin zpomalil, zastavil a nahmátl zbraň. Nesnášel
nevychovance, lidi, co si myslí, že jim silnice patří. Prásk.
Soumrak přeměnil ulice v přízračná bludiště, takže bylo obtížné
spatřit tenké obrysy kol. Když podruhé projížděl kolem odbočky na
štěrkovou cestu, rozhodl se impulzivně odbočit a znovu navštívit její
dům, jen pro všechny případy. Zastavil stranou a vystoupil. Nad
hlavou mu kroužil jestřáb, slyšel bzučení cikád, avšak jinak místo
působilo opuštěně. Vydal se k domku, ale už z dálky viděl, že před
ním kolo nestojí. Uvnitř se nesvítilo, ale protože nebyla ještě úplná
tma, připlížil se k zadním dveřím. Odemčeno, jako předtím.
Nebyla doma a Kevin nepředpokládal, že se tu zastavila od té
doby, co tu byl poprvé. V domě panovalo vedro. Všechna okna

237
zavřená. Byl si jistý, že by je otevřela, dala by si sklenici vody, možná
se i osprchovala. Nic. Odešel zadními dveřmi a zadíval se na
sousední chatku. Barabizna. A nejspíš opuštěná. Dobrá. Ovšem její
nepřítomnost znamenala, že je s tím šedovlasým chlapem, že jeli
k němu domů. Podvádí ho, předstírá, že není vdaná. Zapomíná na
domov, který jí Kevin koupil.
S každým úderem srdce mu hlavou projela tepavá bolest, jako
kdyby do ní někdo vrážel nůž. Bodnutí. Bodnutí. Bodnutí. Jen stěží
se soustředil, když za sebou zavíral. Ještě že venku bylo chladněji.
Erin bydlí v propocené krabici, upocená s šedovlasým chlápkem po
boku. Teď se spolu zase někde potí, svíjejí se na prostěradle, těla
propletená. Coffey a Ramirez se mu kvůli tomu smějou, až se za
břicho popadají, a skvěle se baví na jeho účet. Myslíš, že by mi taky
dala? říká Coffey Ramirezovi. Ty se ptáš? diví se Ramirez. Vždyť to s ní
dělala půlka okrsku, když byl Kevin v práci. Všichni to vědí. Bill mává z
kanceláře a drží v ruce papír o propuštění. Já jsem s ní taky spal, každý
úterý celej jeden rok. V posteli byla divoká. Říkala samý sprosťárny.
Kevin klopýtal k autu s prstem na spoušti. Bastardi. Nenávidí je,
představil si, jak vchází na okrsek, vytahuje zbraň, vyprázdní
zásobník. Ukáže jim. Všem jim ukáže. I Erin.
Zastavil a předklonil se, zvracel u kraje ulice. Žaludek se mu
svíral, jako kdyby měl uvnitř nějakého hlodavce, který mu drásá
vnitřnosti. Znovu dávil, pak už jen naprázdno a svět se s ním zatočil,
když se snažil postavit. Auto bylo blízko, dobelhal se k němu. Popadl
vodku, pil a snažil se přemýšlet jako Erin, ale najednou se ocitl na
barbecue, v ruce držel kus masa posetý mouchami a všichni si na něj
ukazovali a vysmívali se mu.
Do auta. Ta mrcha tu někde musí bejt. Bude se dívat, jak ten
šedovlasej chcípne. Jak všichni pochcípaj. Shoří v pekle. Budou se
smažit a smažit, všichni. Opatrně nastoupil a nastartoval. Když se
pokoušel otočit, nacouval do stromu, potom s nadávkami vyrazil po
štěrkové cestě, až kamínky odlétaly.
Brzy bude tma. Jela tímhle směrem, muselo to být tudy. Malé děti
nedojedou daleko. Pět šest kilometrů, možná sedm. Projel už každou
ulici, podíval se ke každému domu. Nikde žádné kolo. Mohou být v
garáži, mohou být zaparkovaná za plotem na dvorku. Počká si.
238
Jednou musí přijít domů. Dneska v noci. Zítra. Zítra večer. Strčí jí
zbraň do pusy, namíří jí na prsa. Pověz mi, kdo to je, vyzve ji. Chci si s
ním jen promluvit. Najde toho šedovlasýho a ukáže mu, co se stane
chlapům, když spí s cizí manželkou.
Měl pocit, jako by už týdny nespal, týdny nejedl. Nechápal, proč
je tma, a divil se, že se už setmělo. Nevzpomínal si, kdy sem přesně
přijel. Pamatoval si, že viděl Erin, že se ji pokusil sledovat, že autem
projel celé město. Ale nebyl si vůbec jistý, kde je on sám.
Po pravé straně se vynořil obchod. Vypadal jako běžný dům
s přední verandou. Na ceduli stálo Benzin. Občerstvení. To si
pamatoval z dřívějška, ale nedovedl říct, před jak dlouhou dobou tu
byl. Bezděky zpomalil. Potřeboval se najíst, vyspat. Musel najít místo,
kde stráví noc. Zvedl se mu žaludek. Popadl láhev a naklonil ji,
pocítil pálení v hrdle, které pomáhalo nevolnost utlumit. Ale jakmile
láhev odložil, žaludek se mu zase zvedl.
Zajel na parkoviště, bojoval, aby udržel vodku v žaludku, ústa
plná slin. Měl namále. Smykem zastavil u obchodu a vyskočil. Běžel
před auto a zvracel do tmy. Třásl se po celém těle, nohy se mu
podlamovaly. Žaludek měl až v krku. Cítil játra. Všechno. Kupodivu
stále svíral láhev, neodložil ji. Ztěžka oddechoval, napil se, vypláchl si
vodkou ústa a spolkl ji. Dopil další láhev.
A náhle se jako zhmotněný sen z temného stínu za domem
vynořily obrysy čtyř bicyklů, zaparkovaných jeden vedle druhého.

239
 39

K atie nechala děti vykoupat, než je oblékla do pyžama. Potom se

osprchovala sama, stála pod proudem vody a vychutnávala
příjemný pocit, když si za pomoci šamponu a sprchového mýdla
smývala sůl z těla po dni stráveném na slunci.
Uvařila dětem těstoviny a po večeři se probírali jejich sbírkou
filmů. Snažili se najít něco, na čem by se oba shodli, až nakonec
vybrali snímek Hledá se Nemo. Katie se posadila mezi Joshe a Kristen
na gauč. Na klíně přidržovala misku popcornu a jejich malé ruce do
ní mimoděk sahaly z obou stran. Měla na sobě pohodlné tepláky,
které jí Alex připravil, a obnošené tričko s nápisem Carolina
Panthers, nohy skrčené pod sebou. Poprvé se dnes cítila naprosto
uvolněně.
Venku obloha kvetla jak ohňostroj duhovými barvami, které
postupně bledly a nakonec ustoupily odstínům modrošedé a potom
indigově modré. Ukázaly se hvězdy, třpytily se a od země stoupaly
poslední mihotavé vlny teplého vzduchu.
Kristen začala zívat, ale pokaždé když se na obrazovce objevila
rybka Dory, dokázala zašvitořit: „Tu mám nejradši, ale nemůžu si
vzpomenout proč?“ Josh měl také co dělat, aby udržel oči otevřené.
Když film skončil a Katie vypnula televizi, Josh zvedl hlavu
a nechal ji zase klesnout na gauč. Byl moc velký, neunesla by ho, a
tak ho šťouchla do ramena a oznámila, že je čas jít do postele. Josh
trochu bručel a fňukal, ale pak se posadil. Zívl, vstal a s Katie po
boku doklopýtal do pokoje. Vlezl si do postele bez protestů a Katie
ho políbila na dobrou noc. Nebyla si jistá, jestli potřebuje mít na noc
rozsvíceno, tak nechala svítit na chodbě a jen částečně zavřela dveře.
Pak přišla na řadu Kristen. Poprosila Katie, aby si k ní na chvilku
lehla, a Katie jí vyhověla. Dívala se ke stropu, vnímala, jak si
celodenní horko vybírá svou daň. Kristen usnula za pár minut a

240
Katie se musela přemáhat, aby udržela oči, než po špičkách vyšla z
pokoje.
Potom uklidila zbytky večeře a vyprázdnila misku od popcornu.
Když se rozhlížela po obývacím pokoji, zaznamenala v každém
koutě důkazy, že tady bydlí děti: puzzle na polici v knihovně, koš s
hračkami v rohu, pohodlný kožený gauč, který se dal snadno vyčistit.
Prohlížela si další maličkosti: staromódní hodiny, které bylo potřeba
každý den natahovat, letité vydání řady encyklopedií na polici vedle
houpacího křesla, křišťálovou vázu na stolku pod oknem. Na
stěnách visely zarámované černobílé fotografie chátrajících stodol na
tabákových farmách. Ty byly ztělesněním jihu a Katie si vzpomněla,
že mnohé z těchto venkovských výjevů zahlédla při své cestě Severní
Karolínou.
Také zde našla známky Alexova chaotického života: červená
skvrna na koberečku před gaučem, rýhy v dřevěné podlaze,
zaprášené podlahové lišty. Neubránila se ale úsměvu, protože i tyhle
drobnosti zřejmě odrážely Alexovu situaci. Ovdovělý otec, který
dělal, co bylo v jeho silách, aby vychoval dvě děti a udržoval dům
uklizený, byť se mu to občas úplně nedařilo. Dům představoval
jakousi fotografii, která reflektovala Alexův život, a Katie se ta
pohodová, příjemná atmosféra docela zamlouvala.
Zhasla světla a padla na gauč. Vzala do ruky ovladač, brouzdala
televizními programy a hledala něco zajímavého, ale nepříliš
náročného. Věděla, že se blíží desátá. Ještě hodinu. Lehla si
a sledovala nějaký pořad o sopkách na Discovery Channel. Světlo se
na obrazovce odráželo, natáhla se a zhasla lampičku na stolku vedle
gauče. Místnost se ponořila do přítmí. Katie se zase opřela. Tak je to
lepší.
Dívala se pár minut, sotva vnímala, že pokaždé když zamrká,
zůstanou její oči zavřené o trochu déle. Oddechovala pomalu
a postupně se propadala do měkkých polštářů na gauči. Hlavou se jí
začaly míhat různé výjevy, nejdřív nesouvislé, vzpomínky na jízdy na
atrakcích, výhled z ruského kola. Lidé postávající v náhodných
hloučcích, mladí, staří, teenageři, dvojice. Rodiny. A někde v dáli
muž v baseballové čepici a se slunečními brýlemi, který se proplétá

241
davem za určitým cílem, než ho zase ztratila z dohledu. Něco na něm
poznala: chůzi, vyčnívající bradu, to, jak máchá rukama.
Usínala, klidná, obklopená vzpomínkami. Obrazy se začínaly
rozmazávat, zvuk televize slábl. Místnost potemněla, ztichla. Katiina
mysl se stále znovu a znovu vracela k výhledu z ruského kola.
A samozřejmě i k muži, kterého viděla a který se pohyboval, jako
když se lovec proplétá křovím a hledá kořist.

242
 40

K evin vzhlédl k oknu, v ruce držel napůl prázdnou láhev vodky,

už třetí tuhle noc. Nikdo mu nevěnoval pozornost. Stál na
molu poblíž zadního vchodu. Převlékl se do černé košile s dlouhým
rukávem a tmavých džínů. Vidět mu byl jen obličej, ale stál za
kmenem cypřiše schovaný ve stínu. Pozoroval okna. Vyhlížel světlo,
vyhlížel Erin.
Dlouho se nic nedělo. Kevin pil, byl na dobré cestě dopít láhev.
K obchodu každou chvíli někdo přijel; zákazníci často čerpali benzin
a platili kreditní kartou. Bylo tu rušno, tady, uprostřed pustiny.
Obešel obchod z boku a díval se nahoru do oken. Rozpoznal
poblikávající modré světlo televize. Ti čtyři se dívají na televizi jako
šťastná rodina. Nebo děti jsou už v posteli, unavené z pouti, ze
šlapání na kole. Možná na gauči zbyli už jenom Erin a šedovlasý
chlápek, tulí se k sobě, líbají se, dotýkají, a Meg Ryanová nebo Julia
Robertsová na obrazovce právě prožívají první okamžiky lásky.
Všechno ho bolelo, byl unavený a žaludek se mu obracel. Mohl
vyjít po schodech a vykopnout dveře, mohl je už dávno zabít a chtěl
to mít z krku, jenže v obchodě byli lidi. Na parkovišti auta. Svůj vůz
odtlačil bez motoru na místo pod stromem za obchodem, z dohledu
projíždějících aut. Chtěl namířit zbraň a natáhnout kohoutek, chtěl
vidět, jak umírají. Ale současně toužil po tom, aby si mohl lehnout
a spát. Nikdy v životě nebyl tak unavený. A až se probudí, přál by si
najít Erin vedle sebe, jako by ho byla nikdy neopustila.
Později zahlédl její siluetu v okně, viděl, jak se usmívá. Věděl, že
myslí na toho šedovlasého muže. Myslí na sex. A přitom v Bibli stojí:
Ti, co se oddali smilstvu, propadli zvrhlosti, a jsou nám výstražným příkladem
trestu věčného ohně.
Kevin sám je jedním z andělů Páně. Erin zhřešila a v Bibli se říká:
Bude mučena ohněm a sírou před svátými anděly.

243
 Bible se o ohni často zmiňuje, protože oheň očišťuje i zatracuje,
a tomu Kevin rozuměl. Oheň je mocný, je to zbraň andělů. Dopil
láhev vodky a odkopl ji do křoví. U benzinového čerpadla zastavilo
auto. Vystoupil neznámý muž, vsunul do stojanu kreditku a začal
tankovat. Cedule varovala zákazníky, že je zakázáno zde kouřit,
neboť benzin je hořlavý. V obchodu prodávali kapalné podpalovače
dřevěného uhlí. Vzpomněl si na muže, který ráno stál u pokladny
před ním a v ruce třímal kanystr.
Oheň.

Alex si poposedl a kousek přehmátl na volantu, aby se mu řídilo

pohodlněji. Joyce a její dcera seděly na zadním sedadle a od chvíle,
kdy nastoupily, nepřestaly mluvit.
Hodiny na palubní desce ukazovaly, že je dost pozdě. Děti buď
už jsou v posteli, nebo každou chvíli budou, což mu právě dnes
vyhovovalo. Na zpáteční cestě vypil láhev vody, avšak stejně měl
pořád žízeň a uvažoval, jestli ještě nemá zastavit. Byl si jist, že Joyce
ani její dceři by to nevadilo, ale nezastavil. Prostě už chtěl být doma.
Při jízdě mu hlavou letěly myšlenky jak splašené. Myslel na Joshe
a Kristen, na Katie a vybavily se mu vzpomínky na Carly. Pokoušel
se představit si, co by asi říkala na Katie a jestli by chtěla, aby právě jí
dal ten dopis. Zavzpomínal na den, kdy Katie pomáhala Kristen
oblékat panenku, a vybavil si, jak jí to slušelo ten večer, kdy ho
pozvala na večeři. Představa, že teď je u něj doma a čeká na něj, ho
nutila šlápnout na plyn.
V protějším směru dálnice se na obzoru objevila vzdálená světla,
postupně se zvětšovala, až se proměnila ve světlomety proti-
jedoucích automobilů. Zářila stále víc a pak se jen mihla kolem.
V zpětném zrcátku viděl červená světýlka, jak mizejí v dálce.
Na jihu se blýskalo a obloha poblikávala jako světlo projektoru.
Vpravo kousek od dálnice stála usedlost. V přízemí se svítilo. Minul
nákladní automobil s virginskou poznávací značkou a protáhl si
ramena, aby setřásl únavu. Projel kolem cedule s údajem, kolik
kilometrů zbývá do Wilmingtonu, a povzdechl si. Ještě má před
sebou kus cesty.

244
Katiina víčka se ve spánku chvěla, její podvědomí stále pracovalo.
Kousky a dílky, útržky, které se snažily nějak pospojovat.
Sen končil. Za pár minut si přitáhla kolena k sobě a obrátila se na
bok, téměř vzhůru. Pak zase začala pomalu oddechovat.

V deset hodin bylo parkoviště skoro prázdné. Blížila se zavírací

hodina, Kevin se dopotácel ke vchodu a zamžoural do světla.
Otevřel a zaslechl cinknutí zvonku. U pokladny stál muž v zástěře.
Kevin ho nejasně poznal, ale nedokázal si ho zařadit. Měl na sobě
bílou zástěru se jménem ROGER natištěným na pravé straně.
Kevin došel k pokladně a snažil se nekomolit slova. „Došel mi
benzin kousek odtud.“
„Kanystry jsou vzadu u zdi,“ odpověděl Roger, aniž by vzhlédl.
Když se na Kevina konečně podíval, přimhouřil oči. „Jste v
pořádku?“
„Jen unavenej,“ vysvětloval Kevin z uličky a snažil se k sobě
nepřitahovat pozornost, ale věděl, že ho muž sleduje. Zbraň měl za
pasem a od Rogera jenom chtěl, aby si hleděl svého. U zadní stěny
uviděl Kevin tři dvacetilitrové plastové kanystry, dva z nich si vzal.
Donesl je k pokladně a položil na pult peníze.
„Zaplatím, až je naplním,“ navrhl.
Venku čerpal benzin do prvního kanystru a sledoval, jak se točí
číslice na displeji. Naplnil druhý kanystr a vrátil se dovnitř. Roger ho
upřeně pozoroval a váhal převzít peníze.
„To je hodně benzinu, abyste ho odnesl sám.“
„Erin to potřebuje.“
„Kdo je Erin?“
Kevin zamrkal. „Tak můžu ten benzin zaplatit, nebo ne?“
„Určitě můžete řídit?“
„Je mi špatně,“ zamumlal Kevin. „Celej den bleju.“
Nebyl si jistý, jestli mu Roger věří, ale ten za chvíli převzal peníze
a vrátil drobné. Kevin předtím nechal kanystry u stojanu a teď se pro
ně vrátil. Jako kdyby nesl kanystry s olovem. Sotva je vlekl, žaludek
se mu obracel, hlava třeštila bolestí. Vydal se po silnici, světla
obchodu nechal za sebou.

245
 Ve tmě postavil kanystry do vysoké trávy hned u silnice. Potom
se oklikou vrátil k obchodu. Čekal, až Roger zavře, čekal, až světla
zhasnou. Až nahoře všichni usnou. Vzal si z auta další láhev vodky
a napil se.

Ve Wilmingtonu Alex trochu ožil, protože věděl, že se blíží

k domovu. Do Southportu to není daleko, tak půl hodinky. Dalších
pár minut zabere, než vysadí Joyce a její dceru, ale pak už bude
doma.
Přemýšlel, jestli na něj Katie bude čekat v obývacím pokoji nebo,
jak si ho předtím dobírala, ji najde v posteli.
Podobné věci říkávala i Carly. Povídali si třeba o práci, nebo jak
se jejím rodičům líbí na Floridě, když tu zčistajasna prohlásila, že se
nudí. A jestli by se s ní v ložnici nechtěl pomazlit.
Zadíval se na hodiny. Čtvrt na jedenáct a Katie čeká. U silnice
spatřil v trávě několik srnců. Strnule stáli, v jejich očích se odrážela
světla aut, takže nepřirozeně zářily. Strašidelně.

***

Kevin pozoroval, jak světýlka na stojanech blikla a zmizela. Světla v

obchodě zhasla hned nato. Ze své výhodné skrýše sledoval, jak
Roger zamyká vchod. Zatáhl za dveře, aby se ujistil, že jsou zamčené,
a otočil se. Došel k hnědému pick-upu zaparkovanému na
vzdáleném konci štěrkového parkoviště a nastoupil.
Motor naskočil se skřípěním a kvílením. Uvolněný klínový
řemen. Roger motor túroval, zapnul světlomety a rozjel se. Vyjel na
hlavní silnici a zamířil do centra.
Kevin počkal pět minut, aby si byl jistý, že se Roger nevrátí.
Silnice před obchodem ztichla. V jednom ani druhém směru nebylo
vidět žádná auta. Kevin doběhl ke křoví, kde měl schované kanystry.
Znovu zkontroloval silnici a odnesl první kanystr za obchod. S dru-
hým provedl totéž a postavil je oba vedle dvou kovových popelnic
plných shnilého jídla. Strašně to tam zapáchalo.
Televize v patře stále modře osvětlovala jedno z oken. Jiná světla
neviděl. Byl si jistý, že právě nyní jsou oba nazí. Cítil, jak jím cloumá

246
vztek. Teď, pomyslel si. Nastal čas. Když sáhnul pro kanystr, uviděl
čtyři. Zavřel jedno oko a zase byly jen dva. Zakopl, když udělal krok,
ztratil rovnováhu a zavrávoral. Snažil se zachytit zdi, jenže ji minul,
zřítil se a hlavou tvrdě dopadl na štěrk. Jiskřičky a hvězdičky,
vystřelující bolest. Stěží popadal dech. Pokusil se vstát a zase upadl.
Překulil se na záda a zíral ke hvězdám.
Není opilý, protože se přece nikdy neopije, ale něco bylo špatně.
Před očima mu vířila světýlka, jako by je uvěznilo tornádo. Zavřel
oči, ale víření bylo jenom horší. Převrátil se na bok a zvracel do
štěrku. Někdo mu musel podstrčit drogy, protože skoro celý den
nepil a takhle zle mu ještě nikdy nebylo.
Slepě šmátral po popelnici. Vzal z ní víko a snažil se ho použít
jako oporu, ale zatáhl moc prudce. Víko zařinčelo, jeden pytel s
odpadky vypadl a způsobil pekelný rámus.

***

Katie sebou nahoře trhla. Venku něco zarachotilo. Byla trochu

omámená a chvíli jí trvalo, než otevřela oči. Zaposlouchala se, ale
nebyla si jistá proč, nebyla si jistá, jestli se jí to nezdálo. Nic neslyšela.
Zase si lehla a usnula a její sen pokračoval v okamžiku, kdy se
přerušil. Byla na pouti, na ruském kole, ale vedle ní najednou
neseděla Kristen.
Seděla tam Jo.

Kevinovi se konečně podařilo vyškrábat se na nohy a stát rovně.

Nechápal, co se s ním děje, proč neudrží rovnováhu. Soustředil se na
pravidelné dýchání, nádech, výdech, nádech, výdech. Uviděl
kanystry, vykročil směrem k nim a málem zase upadl.
Ale ustál to. Zvedl jeden kanystr a vrávoral s ním ke schodům
u zadního vchodu do domu. Šmátral po zábradlí, ale minul ho, zkusil
to znovu. Chytil se. Vlekl kanystr nahoru jak šerpa v Himálaji.
Konečně se dostal na odpočívadlo, supěl, sklonil se, aby odšrouboval
víčko. Krev se mu nahrnula do hlavy, až málem ztratil vědomí, ale
opřel se o kanystr, aby neupadl. Chvíli trvalo, než se mu podařilo ho
otevřít, protože mu víčko prokluzovalo mezi prsty.

247
 Jakmile kanystr otevřel, zvedl jej, polil podlahu odpočívadla
a chrstl benzin i na dveře. S každým pohybem byla nádoba lehčí
a benzin vytvářel na zdi mapy a vsakoval se do stěn. Teď mu to šlo
snáz. Vyléval hořlavinu doleva i doprava, aby pokryl obě strany
budovy. Couval ze schodů a cákal doleva a doprava. Z výparů se mu
dělalo špatně, ale nepřestával.
Když došel pod schody, v kanystru už moc benzinu nezbývalo.
Těžce oddychoval a zase se mu udělalo zle, ale dal se opět do práce.
Teď už s jasným cílem. Odhodlaně. Odhodil prázdný kanystr a
popadl druhý. Na horní části zdi nedosáhl, ale dělal, co bylo v jeho
silách. Polil jednu stranu a obešel dům zezadu. Nad ním se v okně
stále mihotala modrá záře televize, ale jinak bylo ticho.
Vyprázdnil kanystr na druhé straně budovy a na vchod mu nic
nezbylo. Zadíval se na silnici; nikde žádná auta. Nahoře se mu Erin
a ten šedovlasý chlap, oba nazí, vysmívali. Erin mu utekla a jemu se ji
téměř podařilo najít ve Filadelfii, ale to si říkala Erika, ne Erin. A teď
si zas vymyslela, že se jmenuje Katie.
Stál před obchodem, díval se na skleněnou výlohu a přemýšlel.
Možná mají alarm, možná ne. Bylo mu to jedno. Potřebuje tekutý
podpalovač, petrolej, terpentýn, cokoli, co by hořelo. Ale jakmile
vyrazí sklo, nebude mít moc času.
Loktem rozbil sklo, ale žádný alarm neslyšel. Vytahoval střepy
a ani necítil, že se řízl do prstů a krvácel. Další kusy skla. Říkal si, že
otvor je už dost velký, aby jím prolezl, ale zachytil se paží o špičatý
kus skla a pořezal se. Zatáhl a vyrval si kus masa. Ale teď se nemohl
zastavit. Po paži mu stékala krev, odkapávala a mísila se s tou, která
prýštila z jeho prstů.
Mrazáky u stěny bledě zářily do tmy, Kevin procházel uličkou
a mamě přemýšlel, jestli by hořely cereálie nebo sladké piškoty. DVD
nosiče možná. Našel dřevěné uhlí a tekuté podpalovače; jen dvě
plechovky, nic moc. To nestačí. Kevin mžoural a rozhlížel se po
něčem jiném. Uviděl gril v zadní části obchodu.
Zemní plyn. Propan.
Zamířil k občerstvení a zastavil se u grilu. Pustil jeden hořák,
potom další. Někde tu musí být ventil, ale nevěděl, kde ho hledat,
a neměl čas, protože by každou chvíli mohl někdo přijít. Coffey
248
a Ramirez si o něm určitě povídají, řehtají se a vyptávají se, jestli
v Provincetownu ochutnal krabí karbanátky.
Na háčku visela Rogerova zástěra a Kevin ji popadl a hodil na
jeden z hořáků. Otevřel plechovku s tekutým podpalovačem
a pokropil jím stěny. Plechovka byla kluzká od krve a Kevin se divil,
odkud se krev vzala. Vyskočil na pult, vychrstl trochu podpalovače
na strop a seskočil dolů. Potom rozlil podpalovač v přední části
obchodu a zanechával za sebou vlhkou stopu. Všiml si, že zástěra už
je v plamenech. Vyprázdnil plechovku a odhodil ji. Otevřel druhou a
opět chrstl část obsahu na strop. Plameny ze zástěry začínaly
přeskakovat na stěny a strop. Kevin došel k pokladně, hledal
zapalovač. Pár jich našel v umělohmotné krabici vedle regálu
s cigaretami. Postříkal podpalovačem pokladnu a stolek, který stál za
ní. I druhá plechovka byla prázdná a Kevin klopýtal zpět k
rozbitému oknu. Vylezl ven, stoupl na rozbité sklo a slyšel, jak křupe.
Škrtl zapalovačem a podržel ho u stěny zmáčené benzinem na jedné
straně domu a sledoval, jak dřevo chytlo. Vzadu přiložil plamínek
zapalovače ke schodům a oheň rychle vzplanul, plameny šlehaly až
ke dveřím a dosahovaly až ke střeše. Teď je na řadě druhá strana
domu.
Oheň planul všude a s velkou rychlostí šplhal po fasádě. Erin je
hříšnice a její milenec je hříšník a v Bibli stojí: Jejich trestem bude věčná
záhuba.
Ustoupil a pozoroval, jak oheň pohlcuje celou budovu. Pak si
otřel obličej a zanechal na něm krvavé stopy. Ve žhnoucím
oranžovém světle vypadal jako nestvůra.

Jo se ve snu na ruském kole rozhodně neusmívala. Zdálo se, že

soustředěně zkoumá dav pod nimi. Mračila se.
Tam, upozornila a ukázala rukou. Támhle. Vidíš ho?
Co tady děláš? Kde je Kristen?
Spí. Ale ty si musíš vzpomenout, okamžitě.
Katie se dívala, ale bylo tam tolik lidí, tolik zmatku. Kde? ptala se.
Nic nevidím.
Je tady, odpověděla Jo.
Kdo?
249
 Však víš.
Ruské kolo ve snu se zakymácelo a zastavilo. Hlasitě zaskřípalo,
jako když se tříští sklo, a to zřejmě odstartovalo nějakou změnu.
Pouťové barvy začaly blednout, obraz pod nimi se rozplynul v
hradbě mraků, která tu ještě před chvilkou nebyla. Jako kdyby se svět
pomalu vytrácel a vzápětí všechno zmizelo v mlze. Obklopila ji
neproniknutelná temnota, kterou přerušovalo jen podivné mihotání,
jež zaregistrovala koutkem oka, a něčí hlas.
Katie znovu zaslechla Jo; skoro šeptala.
Cítíš to?
Katie potáhla nosem, ale stále tápala v mlze. Zamrkala a otevřela
oči, které ji bůhvíproč pálily. Snažila se rozkoukat. Televize byla stále
puštěná a Katie si uvědomila, že musela usnout. Sen se vytratil, ale
Joina slova jí jasně zněla v uších.
Cítíš to?
Katie se zhluboka nadechla, posadila se a okamžitě se rozkašlala.
Trvalo jen chviličku, než jí došlo, že místnost je plná kouře.
Vyskočila z gauče.
Požár, napadlo ji. Katie se rozhlédla a spatřila, jak za oknem tančí
a vlní se oranžové plameny. Dveře hořely, z kuchyně se sem valil
hustý kouř. Slyšela rachot, jako když kolem projíždí vlak, slyšela
praskání, bouchání, tříštění dřeva a okamžitěji to došlo.
Bože! Děti!
Vyběhla na chodbu a vyděsila se, když viděla, jak se z obou
pokojů valí hustý dým. Joshův byl blíž. Vběhla dovnitř a rukama
rozháněla štiplavou černou mlhu.
Došla k posteli, popadla Joshe za ruku a třásla jím.
„Joshi! Vstávej! Dům hoří! Musíme utéct!“
Už už začínal fňukat, ale Katie ho vytáhla z postele a přerušila ho.
„Honem!“ křičela. Josh se okamžitě rozkašlal a ona jej skloněného
vlekla ven. Na chodbě narazili na neproniknutelný kouř, ale Katie se
nezastavila a dál táhla Joshe za sebou. Šmátrala po stěně, až
nahmatala zárubně dveří Kristenina pokojíčku.
Tam to nebylo tak zlé jako u Joshe, avšak cítila nesmírný žár,
který sálal ze zdí za jejich zády. Josh nepřetržitě kašlal a naříkal, měl
co dělat, aby s ní držel krok, ale Katie měla dost rozumu, aby ho
250
nepustila. Doběhla ke Kristenině posteli a zatřásla dívkou, a pak ji
volnou rukou vytáhla z postele.
Oheň burácel tak silně, že sotva slyšela vlastní hlas. Napůl děti
vynesla, napůl vyvlekla na chodbu a v místech, kde býval vchod,
spatřila oranžovou záři sotva viditelnou přes dým. Zeď v ohni
praskala, plameny se blížily po stropě přímo k nim. Neměla čas na
dlouhé rozmýšlení, musela jednat. Otočila se a strkala děti zpátky
k otcově ložnici, kde bylo dýmu méně.
Vběhla dovnitř a rozsvítila. Světlo fungovalo. Alexova postel stála
u jedné stěny, u druhé prádelník. Přímo před sebou uviděla houpací
křeslo a okna, naštěstí ještě nezasažená ohněm. Zabouchla za sebou
dveře.
V záchvatu kašle klopýtala vpřed a táhla děti. Obě plakaly
a kašlaly. Pokusila se děti pustit, aby mohla otevřít okno, ale Kristen
i Josh se jí drželi jako klíště.
„Musím otevřít okno!“ křičela a třásla rukama. „Tohle je jediná
cesta ven!“ Vystrašené děti jí nerozuměly, ale na vysvětlování nebyl
čas. Horečně trhla za pojistku staromódního okna a snažila se
zvednout těžkou okenní tabulku. Ani se nepohnula. Když se Katie
podívala blíž, zjistila, že rám je přilepený nátěrem, nejspíš už roky.
Nevěděla, co má dělat, ale vyděšené pohledy dvou dětí ji probraly.
Rozhlížela se, úplně zoufalá, a nakonec popadla houpací křeslo.
Bylo těžké, ale nějak se jí podařilo je zvednout nad ramena a
mrštit jím vší silou do okna. Sklo prasklo, ale neroztříštilo se. Zkusila
to znovu, vzlykala strachy, z posledních sil ho nadzvedla a tentokrát
křeslo prolétlo sklem a dopadlo na přístřešek nad vchodem. Katie
doběhla k posteli a strhla z ní přehoz. Omotala ho kolem Kristen
a Joshe a začala je postrkovat k oknu.
Za ní se ozvalo praskání, jak zeď vzplála a plameny olizovaly
strop. Katie se vyděšeně otočila a na chvíli se zastavila. Všimla si
portrétu visícího na stěně. Zírala na něj, věděla, že je to Alexova
žena, protože nikdo jiný to být nemohl. Mhouřila oči a říkala si, že se
jí to jen zdá, je to jen přelud, který vytvořil kouř a strach. Bezděky
vykročila směrem k té záhadně známé tváři, ale vtom nad sebou
zaslechla hlomoz. Strop se začínal bortit.

251
 Otočila se na podpatku, prolezla oknem, děti přitom držela
kolem ramen a modlila se, aby je přehoz ochránil před střepy. Jako
by vzduchem letěli celou věčnost. Katie se při tom obrátila tak, aby
děti dopadly na ni. Přistála zády na střeše přístřešku. Nebylo to
vysoko, tak metr, metr a půl, ale náraz jí na chvilku vyrazil dech.
Vzápětí ucítila prudkou bolest.
Josh a Kristen se zajíkali strachem, naříkali a kašlali. Ale byli
naživu. Katie mrkala, snažila se neztratit vědomí a byla přesvědčená,
že si zlomila při dopadu páteř. Naštěstí byla v pořádku. Pohnula
jednou nohou, potom druhou. Zavrtěla hlavou, aby se rozkoukala.
Josh a Kristen se zmítali a snažili se vymotat z přehozu. Z rozbitého
okna ložnice nad nimi šlehaly ohnivé jazyky. Plameny se šířily po
celém domě, a Katie si s hrůzou uvědomila, že pokud by se bývala
neodhodlala, nezbývalo by jim víc než pár vteřin.

Cestou od Joyce Alex spatřil oranžovou záři na obloze těsně nad

temným pásem stromů na okraji města. Když se vraceli z letiště,
ničeho si nevšiml. Teď se však zamračil, když tím směrem odbočil.
Cosi mu říkalo, že hrozí nebezpečí. Zaváhal jen na okamžik a dupl
na plyn.

Josh a Kristen už seděli, když se Katie překulila. Stříška byla ještě

nějaké tři metry nad zemí, ale musela to risknout. Čas se krátil. Josh
nepřetržitě vzlykal, ale neprotestoval, když jim Katie chvatně
vysvětlovala, co musí udělat. Vzala ho za ruce a snažila se mluvit
klidným hlasem.
„Spustím vás, co nejníž to půjde, ale potom musíte skočit.“
Chlapec přikývl, zřejmě byl v šoku, a Katie se rychle posunula
k okraji a táhla Joshe s sebou. Lehl si na kraj a ona ho vzala za ruku.
Stříška se otřásala, oheň šplhal po obou opěrných sloupech. Josh
přehodil nohy přes okraj, Katie si lehla na břicho. Spouštěla ho…
bože, má křeče v pažích… metr a půl, víc ne, říkala si. Nebude to
z velké výšky a dopadne na nohy.
Pustila ho. Stříška se otřásala. Připlazila se k ní Kristen.
„Tak, zlato, teď ty,“ pobídla ji Katie. „Dej mi ruku.“

252
 Postupovala úplně stejně. Dech se jí zatajil, když holčičku
pouštěla. Za chvilku obě děti stály na nohou a vzhlížely k ní. Čekaly.
„Utíkejte!“ zakřičela na ně. „Běžte pryč!“
Její slova zanikla v dalším záchvatu kašle a Katie bylo jasné, že
sebou musí hodit. Chytla se okraje, přehodila jednu nohu, potom
druhou. Visela jen chviličku, než jí ruce ochably.
Dopadla na zem, podlomila se jí kolena a ona se odkutálela
přímo před vchod do obchodu. Na okamžik zůstala ležet. Nohy jí
ukrutně bolely, ale musela dostat děti do bezpečí. Doklopýtala k nim,
popadla je za ruce a táhla je pryč.
Oheň šlehal vysoko k obloze. Hořely už i okolní stromy, horní
větve plápolaly jak prskavky. Ozvala se hlasitá rána, tak hlasitá, až jí
zahučelo v uších. V chvatu se ohlédla právě ve chvíli, kdy se zdi
budovy zhroutily dovnitř. Následoval ohlušující výbuch a ji i děti
odhodila odstředivá vlna žhavého vzduchu.
Když všichni tři zase popadli dech a otočili se zpátky k budově,
spatřili jen ohromnou pochodeň.
Ale zvládli to. Přitiskla Joshe a Kristen k sobě. Obě děti plakaly.
Objala je a políbila na vlasy. „Už je to v pořádku,“ mumlala. „Jste
v bezpečí.“
A právě tehdy se za ní zjevil nějaký stín a Katie si uvědomila, že
se mýlí.
Byl to on, tyčil se nad nimi, s pistolí v ruce.
Kevin.

***

Alex nohou nepřetržitě tiskl plynový pedál a jeho strach rostl

s každou vteřinou. Oheň byl ještě příliš daleko, aby ho dokázal
přesně lokalizovat, ale začal se mu svírat žaludek. Tímhle směrem
moc budov nestálo, jen pár osamělých farem. A také samozřejmě
obchod.
Naklonil se nad volant, jako kdyby chtěl automobil popohnat.
Rychleji.

Katie jen stěží chápala, co se děje.

253
 „Kde je?“ zachraptěl Kevin. Slova byla nezřetelná, ale ten hlas
poznala, dokonce i když stál ve stínu. Za ním řádilo ohnivé inferno,
Kevin měl tvář samou krev a saze. Skvrny na košili byly zřejmě také
od krve. Zbraň v ruce se leskla, jako by ji předtím namočil v sudu
s olejem.
Je tady, tvrdila Jo v Katiině snu.
Kdo?
Však víš.
Kevin pozvedl zbraň a namířil na ni. „Chci si s ním jen
promluvit, Erin.“
Katie vstala. Kristen a Josh se k ní tiskli, ve tvářích se jim zračil
strach. Kevin měl v očích divoký výraz, pohyboval se trhaně.
Vykročil k nim a téměř ztratil rovnováhu. Zbraň se komíhala.
Vrávoral.
Katie si uvědomila, že je připravený všechny je zastřelit. Právě se
je pokusil upálit. Byl opilý, hodně opilý. Tak ho ještě neviděla. Vůbec
se neovládal, až nepochopitelně.
Musela dostat děti do bezpečí, musela nějak zařídit, aby odtud
utekly.
„Ahoj, Kevine,“ zavrněla. Přinutila se k úsměvu. „Proč máš tu
zbraň? Přišel sis pro mě? Jsi v pořádku, zlato?“
Kevin zamžikal. Ten hlas, hebký a vášnivý, sladký. Zbožňoval,
když mluvila tímhle tónem. Na chvíli se mu zdálo, že to je sen. Ale
nesnil. Erin stála přímo před ním. Usmívala se a přistoupila k němu.
„Miluju tě, Kevine, věděla jsem, že přijdeš.“
Zíral na ni. Nejdřív ji viděl dvojmo a vzápětí jen jednou. Všem
tvrdil, že je v New Hampshiru a stará se o nemocnou kamarádku, ale
tehdy ve sněhu neviděl žádné stopy a hovory byly přesměrované
a kdosi zastřelil malého chlapce a ten měl na čele rajčatový protlak
a teď stojí Erin tady a říká, že ho miluje.
Blíž, pomyslela si Katie. Musím až k němu. Udělala další krok a děti
postrkovala za sebe.
„Můžeš mě odvézt domů?“ žadonila. Prosila stejně, jak to
dělávala Erin, jen teď měla krátké hnědé vlasy, blížila se k němu a
Kevin uvažoval, proč se nebojí, a chtěl stisknout spoušť, jenže ji
miloval. Kdyby tak jen mohl zarazit to bušení v hlavě…
254
 Najednou se Katie vrhla vpřed a odstrčila zbraň. Ozval se výstřel,
zvuk připomínal brutální facku, ale Katie nezaváhala, přiskočila
k němu, chytila ho za zápěstí a nepouštěla. Potom začala ječet.
„UTÍKEJTE!“ křikla přes rameno. „Joshi, vem Kristen a utečte!
Má zbraň! Utíkejte co nejdál a schovejte se!“
Hrůza v jejím hlase Joshe zřejmě vyburcovala, takže chytil sestru
za ruku a dal se na útěk. Mířili k silnici, ke Katiinu domu. Běželi jako
o život.
„Ty mrcho!“ zařval Kevin a snažil se vytrhnout z jejího sevření.
Katie se předklonila a ze všech sil ho kousla. Kevin vydal zuřivý
skřek. Volnou pěstí udeřil Katie do spánku. Zatmělo se jí před
očima. Zakousla se ještě jednou, tentokrát do palce a Kevin zaječel a
upustil zbraň. S lomozem dopadla na zem. Kevin znovu Katie
praštil, zasáhl ji do tváře a srazil k zemi.
Kopl ji do zad, až se prohnula bolestí. Ale ještě se hýbala, ač měla
panický strach, násobený jistotou, že Kevin chce ji i děti zabít. Musí
jim dopřát čas, aby se dostaly co nejdál. Vyškrábala se na všechny
čtyři a začala se plazit pryč a postupně zrychlovala. Nakonec se
vzepřela a postavila na nohy jako sprinter vyrážející z bloků.
Utíkala, co nejrychleji uměla, hnala se vpřed, ale vzápětí na ni
dopadlo jeho tělo a zase se ocitla na zemi. Popadl ji za vlasy a znovu
ji udeřil. Potom se jí snažil zkroutit ruku za záda, jenže se sotva držel
na nohou, a tak se jí podařilo otočit. Zvedla ruku, ohnala se po něm,
zasekla mu prsty do oka a prudce trhla.
Bojovala o svůj život, a to jí vlilo sílu do žil. Bojovala za všechny
ty minulé chvíle, kdy se nedokázala vzepřít. Bojovala, aby děti měly
dost času utéct. Proklínala ho, nenáviděla ho, nemínila připustit, aby
ji znovu pokořil.
Chytil ji za ruku, ale zakymácel se, a Katie využila příležitosti
a vysmekla se. Ucítila, jak ji popadl za nohy, ale nedržel ji dost pevně,
a tak se jí podařilo jednu uvolnit. Přitáhla si koleno k bradě, potom
nohou vykopla a zasáhla ho vší silou do brady. Překvapila ho tak, že
nebyl schopný pohybu. Zopakovala to ještě jednou. Tentokrát se
svalil k zemi a rukama máchl do prázdna.

255
 Vyškrábala se na nohy a dala se zase do běhu, ale Kevin se také
rychle zvedl. Pár kroků před sebou spatřila na zemi zbraň a vrhla se
po ní.

Teď už Alex na předpisy nedbal a modlil se, aby Katie a děti byly v
pořádku. V panice šeptal jejich jména.
Minul odbočku na štěrkovou cestu, projel zatáčkou a sevřel se
mu žaludek, když se jeho tušení potvrdilo. Před ním se rozprostřel
celý výjev jak zobrazení pekla.
Vtom zaznamenal jakýsi pohyb u silnice. Dvě postavičky v bílých
pyžamech. Josh a Kristen. Dupl na brzdu.
Vyskočil snad ještě dřív, než džíp úplně zastavil, a rozběhl se
k nim. Volali na něj, běželi mu vstříc a Alex se sklonil a popadl je do
náruče.
„Nic vám není,“ opakoval dokola a pevně je objímal. „Nic vám
není. Nic vám není.“
Kristen a Josh vzlykali a zajíkali se. Alex jim nejdřív nerozuměl,
protože nemluvili o ohni. Křičeli něco o muži s pistolí a že slečna
Katie se s ním prala, a vtom mu najednou s hrůzou došlo, co se
stalo.
Naložil děti do džípu, otočil auto, ujížděl ke Katiině chatce jako
o závod a zároveň stiskem tlačítka rychlé volby vytočil číslo.
Překvapená Joyce zvedla telefon po druhém zvonění a Alex ji
požádal, ať ji dcera ihned odveze ke Katiině chatce, že je to
naléhavé. A ať okamžitě volá policii. Potom zavěsil.
Štěrk se rozlétl, když ve smyku zabrzdil před Katiiným domkem.
Vysadil děti a přikázal jim, aby běžely dovnitř, že se pro ně vrátí,
jak jen to půjde. Odpočítával vteřiny, když se otáčel a hnal auto
k obchodu a modlil se, aby nebylo pozdě.
Aby byla Katie ještě naživu.

Kevin uviděl zbraň ve stejnou chvíli jako Katie, skočil po ní. Byl
rychlejší. Popadl ji a rozzuřeně na Katie namířil. Chytil ji zase za
vlasy, pistoli jí přiložil k hlavě a vláčel ji za sebou napříč parkovištěm.
„Opustit mě? Ty mě nemůžeš opustit!“

256
 Za obchodem pod stromem zahlédla jeho vůz s massachu-
settskou poznávací značkou. Žár ohně jí ožehl obličej a chloupky na
pažích. Kevin zuřil a řval nezřetelným hrubým hlasem.
„Jsi moje žena!“
V dálce zaslechla slabý zvuk sirén, ale zdály se v nedohlednu.
Když se dostali k autu, pokusila se znovu o odpor, ale Kevin jí
udeřil hlavou o střechu, až málem ztratila vědomí. Otevřel kufr a
snažil se ji tam nacpat. Podařilo se jí nějak otočit a vrazit mu koleno
do slabin. Zaslechla, jak zalapal po dechu, a sevření na chvilku
povolilo.
Slepě ho odstrčila, vytrhla se mu a rozběhla se, aby si zachránila
život. Věděla, že přijde výstřel a ona zemře.

***

Nechápal, proč se brání. Bolestí sotva dýchal. Předtím se mu nikdy

nevzpírala, nikdy ho neškrábla do oka, nekousla, nekopla. Nechovala
se jako jeho žena a měla hnědé vlasy, ale ten hlas byl její, Erinin…
Potácel se za ní, zvedl zbraň, namířil, ale před sebou náhle viděl dvě
postavy a obě utíkaly.
Stiskl spoušť.

Katie zadržela dech, když zaslechla výstřel, a čekala bolest, ale žádná
nepřišla. Utíkala dál, náhle ji došlo, že minul. Měnila směr, doleva,
doprava, kličkovala po parkovišti, zoufale hledala nějaký úkryt. Ale
nebylo kde se skrýt.

Kevin se potácel za ní, ruce měl od krve a prst mu sklouzl ze spoušti.

Chtělo se mu zase zvracet. Vzdalovala se, běhala ze strany na stranu
a on ji nestačil sledovat. Pokoušela se utéct, ale to se jí nepodaří,
protože je jeho žena. Odveze si ji domů, protože ji miluje, a potom ji
zastřelí, protože ji nenávidí.

Katie na silnici zahlédla přední světla automobilu. Blížil se rychlostí

závodního vozu. Chtěla se dostat na silnici a zastavit auto, ale věděla,
že to nestihne. K jejímu překvapení automobil náhle zpomalil a ona

257
hned poznala džíp. A když vjížděl na parkoviště, za volantem
rozeznala Alexe.
Řítil se kolem ní, přímo proti Kevinovi.
Sirény už zněly daleko hlasitěji. Pomoc je nablízku a Katie svítá
naděje na záchranu.

Kevin spatřil blížící se džíp a pozvedl zbraň. Začal pálit, ale džíp
nezpomalil. Kevin před autem uskočil, ale stejně ho zasáhlo do ruky.
Prudký náraz mu v jedné vteřině rozdrtil všechny kosti a vyrazil
pistoli z ruky.
Zařval bolestí, instinktivně si ruku schoval, zatímco džíp se řítil
dál kolem spáleniště, na štěrku dostal smyk a čelně narazil do
skladiště.
V dálce houkaly sirény. Kevin chtěl dál pronásledovat Erin, ale
kdyby tu zůstal, zavřeli by ho. Strach zvítězil. Kevin se klopýtavě
rozběhl k autu, věděl, že musí zmizet. Nechápal, že se všechno tak
zvrtlo.

Katie sledovala, jak se Kevin žene z parkoviště, až štěrk odlétal od

kol. Když se otočila, spatřila Alexův džíp napůl pohřbený ve
skladišti, motor stále běžel a z výfuku se kouřilo. Rozběhla se k
němu. Oheň se mihotavě odrážel na povrchu auta. Katie zachvátila
panika. Modlila se, aby se Alex ukázal.
Kousek před autem šlápla na něco tvrdého a klopýtla. Spatřila
zbraň, zvedla ji a znovu se rozběhla.
Dveře auta se pootevřely, ale z obou stran byly zatarasené sutí.
Ulevilo se jí, že je Alex naživu. Pak si ale vzpomněla na Kristen
a Joshe.
„Alexi!“ vykřikla. Doběhla k zadní části vozu a začala do něj
bušit. „Musíš se dostat ven! Děti jsou někde venku, musíme je najít!“
Dveře byly zaseknuté, ale Alexovi se podařilo stáhnout okénko.
Když se vyklonil, Katie viděla, že krvácí z čela a sotva mluví. „Jsou
v pořádku… odvezl jsem je k tobě domů…“
Krve by se v ní nedořezal. „Panebože!“ hlesla. Ne, ne, ne…
„Honem!“ Bušila do auta. „Vystup! Kevin je pryč!“ V jejím hlase byl
znát skutečný strach. „Jel tím směrem!“

258
Takovou bolest Kevin ještě nezažil. Hlava se mu točila, ztratil hodně
krve. Nic mu nedávalo smysl a ruka teď byla nepoužitelná. Slyšel
blížící se sirény, ale on si na Erin počká u ní, protože věděl, že dnes
nebo zítra domů přijde.
Zaparkoval za opuštěnou chatkou. Zpoza stromu se k jeho
překvapení vynořila Amber. Zeptala se, jestli jí nechce koupit pití, ale
vzápětí její obraz zmizel. Vzpomněl si, jak uklidil dům, posekal
trávník, jen s pračkou to neuměl. A že Erin si teď říká Katie.
Neměl co pít a byl tak strašně unavený. Krev mu potřísnila
kalhoty, všiml si, že mu krvácí i prsty a jedna paže, ale nemohl si
vybavit, jak se mu to přihodilo. Chtělo se mu hrozně spát.
Potřeboval si chvilku odpočinout. Policie ho bude hledat, a tak musí
být odpočatý, jestli se k němu dostanou.
Svět kolem něj se vzdaloval, jako kdyby na něj hleděl skrze
opačný konec dalekohledu. Slyšel šumění stromů, ale místo větru cítil
pouze horký letní vzduch. Chvěl se, ale přitom byl zpocený. Ztratil
spoustu krve. Krvácel z rukou a z paže a nepřestávalo to. Potřebuje
si odpočinout, nemůže zůstat vzhůru. Oči se mu klížily.

Alex zařadil zpátečku a zvýšil otáčky, slyšel, jak se kola protáčejí, ale
vůz se nepohnul. Mysl mu horečně pracovala. Josh a Kristen byli v
nebezpečí.
Zvedl nohu z plynu, přepnul náhon na čtyři kola a zkusil to
znovu. Tentokrát se džíp začal posouvat, suť utrhla zpětná zrcátka a
drhla o karoserii, až se plech prohýbal. Vůz se ještě jednou
zakymácel a byl venku. Katie se marně snažila otevřít dveře
spolujezdce, dokud se Alex nepootočil a kopnutím je nevyrazil.
Naskočila.
Alex vůz obrátil, přidal plyn a na silnici vyjel, právě když
přijížděla hasičská auta. Oba mlčeli, když dupl na plyn. Ještě nikdy v
životě se tak nebál.
Za zatáčkou vjeli na štěrkovou cestu. Alex ostře odbočil, auto se
dostalo do smyku. Zadek auta jako by zaplaval a Alex opět přidal
plyn. Před sebou uviděl obě chatky, v Katiině se svítilo. Po Kevinově
autě nikde ani stopy. Alex vydechl. Ani si neuvědomil, že celou cestu
zadržoval dech.
259
 ***

Kevin zaslechl zvuk motoru na štěrkové cestě a s trhnutím se

probudil.
Policie, napadlo ho, a automaticky sáhl po pistoli zraněnou
rukou. Vykřikl bolestí a údivem, zmatený, že zbraň není na svém
místě. Ležela přece na předním sedadle, ale teď tam není. Už mu nic
nedávalo smysl.
Vystoupil a zadíval se k silnici. Blížil se po ní džíp, ten z
parkoviště u obchodu, ten, který ho málem zabil. Vůz zastavil a
vyskočila z něj Erin. Nejdřív nemohl uvěřit svému štěstí, potom si
ale vzpomněl, že tady bydlí a že proto sem přece přijel.
Zdravá ruka se mu třásla, když otvíral kufr a vytahoval páčidlo.
Viděl, jak Erin a její milenec utíkají k chatce. Vrávoral a belhal se za
nimi, nemínil se zastavit a ani toho nebyl schopen. Erin je přece jeho
žena a on ji miluje a ten šedovlasý chlap musí zemřít.

Alex prudce zabrzdil, oba zároveň vyskočili, rozběhli se ke dveřím a

volali na děti. Katie pořád svírala zbraň. Doběhli ke dveřím, právě
když je Josh otevřel, a jakmile Alex spatřil syna, popadl ho a pevně
objal. Za gaučem vykoukla Kristen a spěchala k nim. Alex otevřel
náruč, Kristen vyskočila a on ji chytil.
Katie stála přímo ve dveřích a se slzami úlevy v očích je
pozorovala. Kristen se k ní natahovala, a tak k nim Katie přistoupila
blíž a celá šťastná se nechala od holčičky obejmout.
V přívalu emocí si nikdo z nich nevšiml, že se ve dveřích objevil
Kevin s páčidlem připraveným k ráně. Prudce se rozmáchl a poslal
Alexe k zemi. Děti klopýtly a spadly dozadu, do tváří se jim vrátila
hrůza a strach.

Kevin zaslechl uspokojivé zadunění páčidla. Paže se mu chvěla.

Šedovlasý muž ležel na zemi a Erin vykřikla. V té chvíli jí nezáleželo
na ničem než na Alexovi a dětech, a tak Katie instinktivně vyrazila
proti Kevinovi a vytlačila ho ze dveří. Na verandu vedly jen dva
schody, ale i to stačilo, a Kevin se skácel pozadu do štěrku.

260
 Katie se otočila. „Zamkněte!“ vykřikla a tentokrát to byla Kristen,
kdo zareagoval první, i když křičela strachy.
Páčidlo dopadlo vedle něj a Kevin se snažil překulit a vstát. Katie
zvedla pistoli a namířila na něj. Konečně se postavil. Kymácel se,
ztrácel rovnováhu, tvář měl vychrtlou a mrtvolně bílou. Nedokázal
se soustředit. Katie cítila, jak jí z očí vyhrkly slzy.
„Kdysi jsem tě milovala,“ zvolala. „Vzala jsem si tě, protože jsem
tě milovala.“
Myslel si, že to je Erin, ale měla krátké a tmavé vlasy, zatímco
Erin byla blondýna. Podlomila se mu noha a málem zase upadl. Proč
mu to říká?
„Proč jsi mě začal bít?“ křičela na něj. „Nechápala jsem, proč jsi
nepřestal. Tolikrát jsi to sliboval.“ Ruka se jí třásla a pistole byla tak
těžká. „Praštil jsi mě i na svatební cestě, jen proto, že jsem
zapomněla sluneční brýle u bazénu…“
Hlas patřil Erin a Kevin uvažoval, jestli se mu to nezdá. „Miluju
tě,“ zablekotal. „Vždycky jsem tě miloval. Nevím, proč jsi mě
opustila.“
Katie cítila, jak jí otřásají vzlyky. Dusila se. Slova z ní vycházela
jako příval, nezadržitelně a trochu zmateně. Za všechna ta léta
utrpení. „Nedovolil jsi mi řídit, mít přátele, nechával sis všechny
peníze a nutil jsi mě, abych tě o ně prosila. Chci vědět, proč sis
myslel, že na to máš právo. Byla jsem tvoje žena a milovala jsem tě!“
Kevin stěží udržel rovnováhu. Z prstů a paže mu odkapávala
krev na zem, byla slizká, odváděla jeho pozornost. Chtěl mluvit s
Erin, chtěl ji najít, ale tohle nebyla skutečnost. Určitě spí, Erin leží
vedle něj v posteli a jsou v Dorchesteru. Potom mu myšlenky
přeskočily jinam. Najednou stál v ošuntělém bytě a nějaká žena
plakala.
„Na čele měl rajčatovej protlak z pizzy,“ mumlal a klopýtal vpřed.
„Ten zastřelenej kluk, ale jeho máma spadla ze schodů a my jsme
zatkli toho Řeka.“
Katie nerozuměla, o čem to mluví, nechápala, co od ní chce.
Nenáviděla ho, zmítal jí všechen ten vztek, který se v ní roky
hromadil. „Vařila jsem ti a uklízela a bylo to jedno! Tys jen pil a bil
mě!“
261
 Kevin se zapotácel, jako by měl každou chvíli upadnout. Mluvil
nezřetelně, nesrozumitelně. „Ve sněhu nebyly stopy. Ale květináče
jsou rozbitý.“
„Měl jsi mě nechat! Neměl jsi mě hledat! Neměl jsi sem jezdit!
Proč mě prostě nemůžeš nechat na pokoji? Nikdy jsi mě nemiloval!“
Kevin se najednou nahnul, ale tentokrát se natáhnul po pistoli
a snažil se ji Katie vyrazit. Jenže neměl sílu a Katie zbraň udržela.
Chtěl ji popadnout za paži, ale zařval bolestí, když na ni sáhl
zraněnou rukou. Instinktivně proti ní vyrazil ramenem a hodil ji proti
zdi. Potřeboval sebrat tu pistoli a přitisknout ji k jejímu spánku.
Díval se na ni vzteklým nenávistným pohledem, přitáhl si ji, zdravou
rukou sáhl po zbrani, opřel se do ní celou svou vahou.
Ucítil, jak hlaveň zavadila o jeho konečky prstů, a popaměti
šmátral po spoušti. Chtěl na ni namířit, ale hlaveň se stočila směrem
k podlaze.
„Milovala jsem tě!“ vzlykala Katie, zápasila s ním z posledních
zbytků sil a zloby, které v sobě ještě měla. Kevin vnímal, jako by se
v něm něco uvolnilo a dočasně se mu vrátila jasná mysl.
„Tak tos mě neměla opouštět,“ zašeptal, a z jeho dechu čpěl
alkohol. Zmáčkl spoušť, ozvalo se hlasité prásknutí a Kevin věděl, že
je téměř po všem. Katie zemře, protože jí řekl, že jestli od něj ještě
jednou uteče, najde si ji a zabije ji. A zabije každého cizího chlapa,
který se do ní zamiluje.
Ale Erin kupodivu neupadla, ani sebou necukla. Jen na něj bez
mrknutí hleděla rozzuřenýma zelenýma očima.
Potom něco ucítil, pálení v břiše, oheň. Levá noha se mu
podlomila, pokusil se napřímit, ale tělo už mu nepatřilo. Zhroutil se
a přitiskl si ruce na břicho.
„Vrať se se mnou,“ šeptal. „Prosím.“
Z rány proudila krev a protékala mu mezi prsty. Erin mu střídavě
mizela z očí a zase se objevovala. Blonďaté vlasy, vzápětí hnědé.
Viděl ji na svatební cestě, v bikinách, než zapomněla sluneční brýle,
byla tak krásná, že nechápal, proč si ho vůbec chtěla vzít.
Krásná. Vždycky byla krásná, pomyslel si, a pak ho zase zmohla
únava. Trhaně dýchal, byla mu zima, tak moc, až se roztřásl. Ještě
jednou vydechl. Znělo to, jako když z pneumatiky uniká vzduch.
262
Hruď se mu přestala zvedat. Oči zůstaly doširoka otevřené, s
nechápavým výrazem.
Katie stála nad ním a hleděla na něj. Celá se chvěla. Ne, pomyslela
si. Nikam s tebou nepůjdu. Nikdy jsem se nechtěla vrátit.
Avšak Kevin už nemohl vědět, co si myslí. Kevin byl mrtvý.
Katie si uvědomila, že je konečně, doopravdy po všem.

263
 41

V nemocnici si Katie nechali na pozorování skoro celou noc.

Potom zůstala v čekárně a odmítala nemocnici opustit, dokud
nebude vědět, že je Alex v pořádku.
Kevinova rána páčidlem mu málem prorazila lebku a stále byl
v bezvědomí. Ranní světlo ozářilo úzká obdélníková okna čekárny.
Sestry a lékaři si měnili směnu a místnost se začínala plnit lidmi: dítě
s horečkou, muž, který měl potíže s dýcháním. Lítacími dveřmi prošli
těhotná žena a její vyděšený manžel. Pokaždé když zaslechla lékařův
hlas, vzhlédla a doufala, že ji pustí k Alexovi.
Obličej a paže měla samou modřinu, kolena tak oteklá, že se
zdála dvojnásobná. Ale po rentgenu a dalších vyšetřeních jí doktor
pouze podal sáčky s ledem na modřiny a léky na bolest. Byl to tentýž
lékař, který se staral i o Alexe, ale nebyl schopný jí říct, kdy se Alex
probere. Prohlásil, že ani po CT vyšetření mozku není nic jasné.
„Poranění hlavy mohou být vážná,“ vysvětloval. „Snad budeme
vědět více za pár hodin.“ Katie nemohla na nic myslet, nemohla jíst,
spát, nepřestávala si dělat starosti. Joyce si odvezla děti z nemocnice
k sobě a Katie jen doufala, že z toho nebudou mít noční můry. Že je
nebudou mít navždycky. Doufala, že se Alex úplně uzdraví. Modlila
se za to.
Bála se zavřít oči, protože pokaždé se jí zjevil Kevin. Viděla
zkrvavenou tvář a košili, jeho pomatený výraz. Nějak ji vyslídil. Našel
ji. Přijel sem, aby ji odvezl domů, nebo ji zabil, a málem se mu to
podařilo. Za jedinou noc zničil křehkou iluzi bezpečí, kterou se jí
podařilo po příjezdu do Southportu vytvořit.
Děsivé představy se jí stále vracely v nekonečném množství
obměn, občas se v nich role úplně prohodily. Byly chvíle, kdy viděla
sama sebe, jak krvácí a umírá na verandě a hledí do tváře muži, jehož
nenávidí. V těch okamžicích si bezděčně sahala na břicho, jako by

264
hledala neexistující rány, ale hned vzápětí opět seděla v nemocnici
a čekala ve světle zářivek.
Dělala si starosti i o Joshe a Kristen. Brzy přijedou. Joyce je
přiveze, aby navštívili otce. V duchu se ptala, jestli ji nebudou za
všechno nenávidět, a ta představa jí vháněla slzy do očí. Zakryla si
tvář dlaněmi a přála si, aby se mohla schovat někam do jámy tak
hluboké, aby ji už nikdy nikdo nenašel. Aby ji už Kevin nikdy
nenašel, napadlo ji, a pak si zase vzpomněla, že ho viděla umírat na
verandě. Je mrtvý. Ta slova jí zněla v uších jako mantra, které nemohla
uniknout.
„Katie?“
Vzhlédla a uviděla lékaře.
„Zavedu vás k němu,“ řekl. „Probral se před deseti minutami. Je
stále na jednotce intenzivní péče, takže tam nemůžete zůstat dlouho,
ale chce vás vidět.“
„Je v pořádku?“
„V tuhle chvíli je na tom přesně tak, jak se dalo čekat. Dostal
ošklivou ránu.“
Katie šla za lékařem, trošku kulhala. Zhluboka se nadechla
a narovnala se, než vstoupila, a v duchu se ujišťovala, že nebude
plakat.
Jednotka intenzivní péče byla plná přístrojů a blikajících světýlek.
Alex ležel v rohu, na hlavě obvaz. Otočil k ní hlavu, oči jen
pootevřené. Vedle něj pravidelně pípal monitor. Katie došla k posteli
a vzala ho za ruku.
„Co děti?“ zašeptal. Mluvil pomalu. S obtížemi.
„Jsou v pořádku. Joyce si je vzala k sobě domů.“
Na rtech se mu mihl slabý, téměř nepostřehnutelný úsměv.
„A ty?“
„Mně nic není,“ ujistila ho.
„Miluju tě,“ vypravil ze sebe.
Měla co dělat, aby se zase nezhroutila. „Já tě taky miluju, Alexi.“
Víčka mu klesla, měl rozostřený pohled. „Co se vlastně stalo?“

Podala mu zkrácený popis uplynulých dvanácti hodin, ale viděla, že

uprostřed vyprávění zavřel oči. Když se zase probudil, některé části
265
jejího vyprávění si nepamatoval, a tak mu všechno zopakovala
a snažila se mluvit klidně a věcně.
Joyce přivedla Kristen a Joshe. Ačkoli zpravidla děti na jednotku
intenzivní péče nesmějí, lékař jim dovolil, aby otce na pár minut
navštívily. Kristen namalovala obrázek muže ležícího na nemocniční
posteli, na který doplnila pastelkami klikyháky UZDRAV SE, TATI.
Josh mu přinesl rybářský časopis.
Během dne se Alex pomalu vzpamatovával. Odpoledne se už
nestávalo, že by znenadání usínal, a byť si stěžoval na příšernou
bolest hlavy, paměť se mu více méně vracela. Jeho hlas zesílil, a když
řekl sestřičce, že má hlad, usmála se Katie s úlevou a byla si konečně
jistá, že bude v pořádku.

Alexe propustili následující den a k Joyce za nimi přijel šerif, aby je

vyslechl. Prozradil jim, že Kevin měl v krvi tolik alkoholu, že se
vlastně otrávil. V kombinaci se ztrátou krve, kterou utrpěl, byl div, že
vůbec zůstal při vědomí a že uvažoval více méně logicky. Katie nic
neříkala, ale myslela na to, že Kevina neznali a nemohou pochopit,
jací démoni ho ovládali.
Když šerif odjel, vyšla Katie ven. Postavila se na sluníčko a
snažila se srovnat své pocity. Sice šerifovi popsala události té noci,
ale neřekla mu všechno. Ani Alexovi neprozradila všechno. Jak by
mohla, když tomu sama sotva rozuměla? Nesvěřila se jim, že když po
Kevinově smrti běžela za Alexem, plakala pro oba. Zdálo se
nemožné, že si kromě děsných zážitků z posledních hodin
vzpomněla i na vzácné chvíle, kdy byli s Kevinem šťastni; když se
smáli svým důvěrným vtipům nebo společně polehávali na gauči.
Netušila, jak smířit tyto protichůdné dílky své minulosti a hrůzu,
jíž prošla. Ale bylo tu ještě něco, čemu nerozuměla: bydlela u Joyce,
protože se bála vrátit domů.

Později toho dne stáli Katie a Alex na parkovišti a dívali se na

ohořelé zbytky toho, co ještě nedávno bývalo obchodem. Tu a tam
rozpoznala nějaké předměty: napůl ohořelý gauč trčící ze suti, regál,
na němž bývaly potraviny, černě ožehnutá vana.

266
 Pár hasičů procházelo trosky. Alex je požádal, aby se poohlédli
po sejfu z jeho skříně. Obvaz si už sundal, a tak Katie spatřila
černomodré a oteklé místo, kde mu vyholili vlasy, aby mohli ránu
sešít.
„Tolik mě to mrzí,“ zašeptala. „Všechno.“
Alex zavrtěl hlavou. „Není to tvoje vina. Tys nic neudělala.“
„Jenže Kevin přijel kvůli mně…“
„Já vím,“ přitakal a na chvilku se odmlčel. „Kristen a Josh mi
vyprávěli, jaks jim pomohla z domu. Josh popisoval, žes držela
Kevina a křičela jsi na ně, aby utekli. Odvedla jsi Kevinovu
pozornost. Chtěl bych ti poděkovat.“
Katie zavřela oči. „Za to mi neděkuj. Kdyby se jim něco stalo,
nevím, jestli bych s tím mohla žít.“
Alex přikývl, ale nepodíval se na ni. Katie kopla do malé
hromádky popela, kterou vítr zavál na parkoviště. „Co budeš dělat?
S obchodem?“
„Asi ho postavím znova.“
„Kde budeš bydlet?“
„Ještě nevím. Nějakou dobu zůstaneme u Joyce, ale zkusím najít
nějaké klidné místo s výhledem. Protože nemůžu pracovat, mohl
bych si aspoň užívat volna.“
Dělalo se jí špatně. „Neumím si ani představit, jak se musíš cítit.“
„Otupělý. Smutný kvůli dětem. V šoku.“
„A naštvaný?“
„To ne, naštvaný nejsem.“
„Ale přišel jsi o všechno.“
„O všechno ne,“ namítl Alex. „O nic důležitého. Děti jsou
v bezpečí. Ty jsi v bezpečí. Na tom mi doopravdy záleží. Tohle…“
řekl a ukázal rukou. „To jsou jen věci. Většina se dá nahradit. Jen to
potrvá.“ Když skončil, přimhouřil oči a zadíval se na něco v
sutinách. „Počkej chvilku,“ vyzval ji.
Došel k hromádce ohořelých sutin a vytáhl rybářský prut,
zaklíněný mezi zčernalými prkny. Byl špinavý, ale jinak zřejmě
nepoškozený. Poprvé od chvíle, kdy sem přišli, se usmál.
„Josh bude mít radost,“ radoval se. „Kéž bych našel taky nějakou
Kristeninu panenku.“
267
 Katie si přitiskla ruce na břicho a cítila, jak jí stoupají slzy do očí.
„Koupím jí novou.“
„To nemusíš. Jsem pojištěný.“
„Ale já chci. Nic z toho by se nestalo, kdybych tu nebyla.“
Pohlédl na ni. „Věděl jsem, do čeho jdu, když jsem tě poprvé
pozval na rande.“
„Ale tohle jsi nemohl předpokládat.“
„Ne,“ připustil. „Tohle ne. Ale to bude dobrý.“
„Jak to můžeš říct?“
„Protože to je pravda. Přežili jsme to, na ničem jiném nezáleží.“
Vzal ji za ruku a propletl své prsty s jejími. „Ještě jsem neměl
příležitost ti říct, že mě to mrzí.“
„Co tě mrzí?“
„Ztráta, která tě potkala.“
Věděla, že mluví o Kevinovi, a nebyla si jistá, co má říct. Zřejmě
chápal, že manžela milovala a zároveň nenáviděla. „Nikdy bych si
nepřála jeho smrt,“ spustila. „Jen jsem chtěla, aby mě nechal na
pokoji.“
„Já vím.“
Váhavě se k němu otočila. „A mezi námi to bude v pořádku? Po
tom všem?“
„Myslím, že to záleží na tobě.“
„Na mně?“
„Moje city se nezměnily. Pořád tě miluju, ale ty musíš říct, jestli se
něco nezměnilo.“
„Nic.“
„Potom společně najdeme způsob, jak se přes tohle přenést,
protože jsem si jistý, že chci strávit zbytek života s tebou.“
Než mohla odpovědět, zavolal na ně jeden z hasičů. Něco
vytahoval z trosek, a když se postavil, držel v ruce malý sejf.
„Myslíš, že je poškozený?“ zeptala se Katie.
„Neměl by být,“ uklidňoval ji Alex. „Je ohnivzdorný. Proto jsem
si ho koupil.“
„Co v něm je?“
„Hlavně památky, ale budu je potřebovat. Negativy a disky
s fotkami. Věci, které jsem chtěl ochránit.“
268
 „Jsem ráda, že ho našli.“
„Já taky,“ přitakal a odmlčel se. „Protože tam je něco taky pro
tebe.“

269
 42

P oté co Alexe vysadila u Joyce, vypravila se Katie konečně domů.

Nechtěla se vrátit, ale věděla, že to nemůže donekonečna
odkládat. I kdyby neměla v úmyslu tam zůstat, potřebovala si sbalit
svoje věci.
Ze štěrku se zvedl prach a vůz několikrát poskočil ve výmolech.
Zastavila před vchodem. Seděla v džípu, pomačkaném a
poškrábaném, ale stále pojízdném, a zírala na dveře. Vzpomněla si,
jak Kevin vykrvácel na verandě, a vybavila si jeho upřený pohled.
Nechtěla spatřit krvavé skvrny. Bála se, že až otevře dveře, vrátí
se jí obraz Alexe ležícího na zemi, když ho Kevin udeřil. Přímo
slyšela hysterický pláč Joshe a Kristen, kteří se tiskli k otci. Nebyla
připravená si to znovu přehrát.
Místo toho se vydala k Jo. V ruce držela dopis, který jí dal Alex.
Když se ho zeptala, proč jí píše, zavrtěl hlavou. „Není ode mě,“
vysvětloval. Zmateně na něj koukala. „Pochopíš, až si ho přečteš.“
Když se blížila k sousedčinu domu, probleskla jí hlavou nejasná
vzpomínka. Něco, co se stalo té noci, kdy hořelo. Tehdy cosi
spatřila, ale neuměla si to úplně přesně vybavit. Už už si myslela, že
to má, ale vzpomínka jí proklouzla. Zpomalila před domkem a
zmateně se zamračila.
Na oknech visely pavučiny a rozbité okenice ležely na zemi
v trávě. Zábradlí na verandě bylo polámané a mezi plaňkami rostl
plevel. Všechno to viděla na vlastní oči, ale nedokázala ten výjev
vstřebat: rezavá klika napůl ulomená, špína na oknech, jako kdyby je
nikdo léta nemyl.
Žádné záclony…
Ani rohožka…
Ani zvonkohra…

270
 Zaváhala a snažila se dát si dvě a dvě dohromady. Připadala si
zvláštně, jako v jakémsi stavu bez tíže, jako kdyby prožívala živý sen.
Čím blíž šla, tím zpustlejší jí domek připadal.
Zamrkala a všimla si, že dveře mají uprostřed prasklinu, přes niž
je přitlučené prkno asi čtyři centimetry tlusté a devět široké, které je
drželo v rozpadajících se zárubních.
Zase zamrkala a zjistila, že část zdi v horním rohu je shnilá a zeje
v ní díra.
Zamžikala potřetí a uvědomila si, že spodní polovina okna je
rozbitá a na verandě leží střepy.
Katie vystoupala po schůdcích na verandu, nebyla schopná se
zastavit. Nakláněla se a nakukovala okny do tmavé chatky.
Prach a špína, polámaný nábytek, hromady odpadků. Neuklizeno,
nevymalováno. Katie uskočila a téměř klopýtala po polámaných
schodech dolů. Ne. To není možné, prostě to nejde. Co se stalo s Jo
a co je s úpravami, které v chatce udělala? Viděla na vlastní oči, jak
Jo věší zvonkohru. Kolikrát se Jo zastavila u ní doma a stěžovala si,
že musí malovat a uklízet. Pily spolu kávu a víno a jedly sýr a Jo si ji
dobírala kvůli kolu. Jo na ni čekala po práci a šly spolu do baru.
Servírka je obě viděla. Katie jim oběma objednala víno…
Ale její sklenička zůstala nedotčená, vzpomněla si.
Katie si mnula spánky, myšlenky jí letěly hlavou jak o závod,
hledala odpovědi. Pamatovala si, že Jo seděla na schůdcích u chatky,
když ji Alex přivezl. Alex ji přece taky viděl…
Nebo ne?
Katie couvala od zpustlého domku. Jo byla skutečná. Není
možné, že by byla jen výplodem její fantazie. Přece si ji nevymyslela.
Ale Jo měla ráda stejné věci jako ty: pila stejnou kávu, líbilo se jí oblečení,
které sis koupila, její názory na zaměstnance U Ivana zrcadlily ty tvé.
Najednou se jí začaly namátkou vybavovat různé detaily a v jejích
myšlenkách sváděly souboj dva hlasy…
Bydlela tady!
Tak proč je to takové smetiště?
Dívaly jsme se spolu na hvězdy!
Ty ses dívala na hvězdy sama, proto taky pořád nevíš, jak se jmenujou.
Pily jsme u mě víno!
271
 Tys vypila celou láhev sama, proto se ti taky tak točila hlava.
Vyprávěla mi o Alexovi! Chtěla, abychom byli spolu!
Nezmínila se o něm, dokud ses s ním sama neseznámila, a zajímala ses o
něj dávno.
Jeho děti za ní docházely, když je trápily noční můry!
Což byla jen výmluva, abys o ní Alexovi nikdy neřekla.
Ale…
Ale…
Ale…
Jedna po druhé odpovědi vyskakovaly, sotva o nich stihla začít
přemýšlet: důvod, proč neznala její příjmení ani ji neviděla řídit
auto… důvod, proč ji Jo nikdy nepozvala k sobě ani nepřijala
nabídku pomoci s vymalováním… to, jak se Jo jako mávnutím
kouzelného proutku zjevila vedle ní v běžeckém oblečení…
Katie cítila, jak se v ní něco zlomilo, když všechny dílky zapadly
na své místo.
Najednou si uvědomila, že Jo tu vůbec nikdy nebyla.

272
 43

K atie si pořád připadala jako ve snu, když klopýtala zpět ke

svému domku. Posadila se do křesla na verandě, civěla na
sousední chatku a přemýšlela, jestli se úplně nezbláznila.
Věděla, že děti běžně mívají smyšlené kamarády, jenže ona není
dítě. Ano, po příjezdu do Southportu žila ve velkém stresu. Byla
sama, bez přátel a na útěku. Neustále se ohlížela a děsila se, že je jí
Kevin v patách. Kdo by nebyl nervózní? Ale stačilo to, aby si
vytvořila své alter ego? Nějaký psychiatr by možná řekl ano, ale ona
si nebyla tak jistá.
A hlavně tomu nechtěla věřit. Nemohla tomu uvěřit, protože
přátelství s Jo jí připadalo tak… skutečné. Pamatovala si rozhovory,
ještě teď viděla výraz na sousedčině tváři, slyšela, jak se směje.
Vzpomínky na Jo jí připadaly stejně reálné jako vzpomínky na Alexe.
Možná také není skutečný. Třeba si ho vymyslela. A Kristen a Joshe.
Nejspíš je připoutaná k posteli někde v blázinci, ztracená ve svém
vlastním vymyšleném světě. Potřásla hlavou, zmatená a v koncích,
a přece…
Ještě tu bylo cosi, co na ni dotíralo, ale čemu nemohla přijít na
kloub. Na něco zapomněla. Něco důležitého.
I když se snažila sebevíc, nedokázala si to zařadit. Po událostech
několika uplynulých dnů byla vyčerpaná a roztřesená. Vzhlédla. Blížil
se soumrak a teplota klesala. Kolem stromů se válela mlha.
Katie odtrhla zrak od kamarádčina domku. Vždycky tak o něm
bude mluvit, bez ohledu na to, že si bude připadat jako blázen. Pak
se podívala na dopis. Obálka nebyla nadepsaná.
Na neotevřeném dopise bylo něco děsivého, i když přesně
nevěděla proč. Možná to souviselo s Alexovým výrazem, když jí
obálku předával… nějak vyčetla, že to je pro něj důležité,
a přemýšlela, proč jí nic nevysvětlil.

273
 Uvědomila si, že se brzy setmí a že má málo času. Obrátila
obálku a otevřela ji. V ubývajícím světle přejela prsty po žlutém listu
papíru a pak dopis rozložila. Konečně začala číst.

Ženě, kterou můj manžel miluje.

Pokud vám tato slova připadají podivná, věřte, že i mně připadají
zvláštní, když je píšu. Ale na tomto dopise není nic normálního. Tolik
toho chci říct, tolik toho vám chci svěřit, a když jsem vzala pero, měla
jsem vše v duchu připravené. Nicméně teď s tím trochu zápasím a nejsem
si jistá, kde začít.
Třeba tímhle: došla jsem k přesvědčení, že v životě každého z nás se
vyskytne jeden nesporný okamžik, v němž souhra okolností všechno
změní. Pro mě tím okamžikem bylo setkání s Alexem. Ačkoli nevím,
kdy a kde budete tento dopis číst, vím, že Alex vás miluje.
A také že s vámi chce sdílet svůj život, a kdyby nic jiného, tohle
budeme mít my dvě vždycky společné.
Jak asi víte, jmenuji se Carly, ale přátelé mi většinou říkali Jo…

Katie se zarazila a hleděla na dopis ve svých rukách, ale slova

nevnímala. Zhluboka se nadechla a přečetla je znovu: přátelé mi
většinou říkali Jo…
Svírala stránky a cítila, že se konečně vynořila vzpomínka, kterou
si marně snažila vybavit. Najednou se zase ocitla v Alexově ložnici tu
noc, kdy hořelo. Cítila únavu v zádech a pažích, když prohodila
houpací křeslo oknem, vnímala hrůzu, když zabalila Joshe a Kristen
do přehozu a slyšela hlasité praskání za sebou. Naprosto jasně si
vybavila, jak se otočila a uviděla portrét na stěně, portrét Alexovy
manželky. Tehdy byla zmatená, její nervy jako by v tom pekelném
kouři zkratovaly.
Ale viděla tu tvář. Ano, dokonce o krok postoupila, aby se mohla
lépe podívat.
Vzpomněla si, jak si říkala, že je hodně podobná Jo, i když její mysl
tehdy nebyla schopná si to nějak srovnat. Jenže nyní seděla na
verandě pod pomalu tmavnoucí oblohou a najednou s jistotou
věděla, že se mýlila. Mýlila se ve všem. Zvedla zrak a zase se podívala
na sousední chatku.

274
 Podobala se Jo, došlo jí, protože to byla Jo. Cítila, jak jí bezděčně
hlavou letí další vzpomínky, od prvního rána, kdy se u ní Jo zastavila.
Přátelé mi říkají Jo, doplnila jen tak mimochodem, když se jedna
druhé představovaly.
Panebože.
Katie zbledla.
… Jo…
Nebyla to jenom její představa. Nevymyslela si ji.
Jo tady byla. Katie cítila, jak se jí stahuje hrdlo. Ne protože tomu
nevěřila, ale protože najednou pochopila, že její kamarádka Jo, její
jediná skutečná kamarádka, moudrá rádkyně, zastánkyně a důvěrnice,
se už nevrátí.
Už si nikdy nedají kávu, nevypijí láhev vína, nesetkají se venku na
terase. Už nikdy neuslyší její smích ani neuvidí, jak zdvihá obočí.
Neuslyší, jak si Jo stěžuje, že musí dělat manuální práce. A Katie se
dala do pláče a oplakávala báječnou kamarádku, kterou neměla
možnost ve skutečnosti potkat.

Nebyla si jistá, kolik uběhlo času, než byla opět schopná číst.
Stmívalo se, a tak Katie s povzdechem vstala a odemkla dveře.
Uvnitř se usadila ke kuchyňskému stolu. Vzpomněla si, jak tam Jo
jednou seděla s ní, a najednou se Katie zničehonic začala uklidňovat.
Tak jo, říkala si v duchu. Jsem připravená, abych vyslechla, co
máš na srdci.

… ale přátelé mi většinou říkali Jo. Prosím, klidně mi tak také říkejte,
a jen abyste věděla, já vás už nyní za svou přítelkyni považuji. Doufám,
že na konci tohoto dopisu budete vy stejně smýšlet o mně.
Umírání je zvláštní věc a já vás nebudu nudit podrobnostmi. Možná
mi zbývají týdny, možná měsíce, a ačkoli to zní jako klišé, je pravda, že
o spoustě věcí, o nichž jsem si kdysi myslela, jak jsou důležité, si to nyní
nemyslím. Nečtu noviny, nezajímám se o burzu ani si nedělám starosti s
tím, jestli bude pršet, až budu na dovolené. Místo toho přemítám o
zásadních okamžicích svého života. Přemýšlím o Alexovi, o tom, jak
mu to slušelo ve svatební den. Vzpomínám, jak jsem byla unavená a
přitom nadšená, když jsem poprvé držela v náručí Joshe a Kristen. Byla

275
to tak krásná miminka a já jsem je vždycky brala do náručí, když
spali, a pozorovala jsem je. Snažila jsem se určit, jestli mají nos po mně
nebo po Alexovi, jestli mají moje nebo jeho oči. Někdy mi ve spánku
sevřeli prst svými pěstičkami a já si dobře vzpomínám, jak jsem si
říkala, že jsem ještě opravdovější radost nepocítila.
Až když jsem měla děti, pochopila jsem, co znamená láska.
Nechápejte mě špatně. Miluji Alexe hluboce, ale je to jiná láska, než
jakou cítím k Joshovi a Kristen. Nevím, jak to vysvětlit, a nevím, je-li to
vůbec nutné. Jen si uvědomuji, že navzdory té nemoci si připadám
šťastná. Prožila jsem plnohodnotný život a zažila lásku, jakou mnozí
nikdy nepoznají.
Ale moje vyhlídky mě děsí. Snažím se tvářit před Alexem statečně a
děti jsou ještě moc malé, aby pochopily, co se děje. Ale když jsem sama,
hned mi vyhrknou slzy a občas mě napadá, že snad ani nepřestanou téct.
Vím, že bych neměla, ale přece se někdy trápím tím, že nikdy nepovedu
děti do školy nebo že už nikdy nebudu mít šanci vidět jejich nadšení při
rozbalování vánočních dárků. Nepomůžu Kristen s nákupem šatů na
školní ples ani neuvidím hrát Joshe baseball. Je toho tolik, co neuvidím a
co s nimi nebudu moci dělat, a tak občas propadám zoufalství, že až
jednou budou mít svatbu oni sami, ze mne bude už jen vzdálená
vzpomínka.
Jak jim povím, že je miluji, když už nebudu mezi živými?
A Alex. Můj sen, můj společník, milenec a přítel. Je to oddaný otec,
ale nejen to, byl pro mě ideálním manželem. Neumím popsat své pocity,
když mě vezme do náručí, nebo jak se těším, až vedle něj večer budu
uléhat do postele. Má v sobě takovou neochvějnou lidskost, víru v dobro,
že mi láme srdce, když si představím, že bude sám. Proto jsem ho
požádala, aby vám tenhle dopis předal. Brala jsem to jako záminku,
jak ho přimět, aby dodržel svůj slib, že si znovu najde někoho
výjimečného. Někoho, kdo ho bude milovat a koho bude milovat on.
Potřebuje to.
Měla jsem to štěstí, že jsem byla pět let jeho ženou a dala život jeho
dětem, byť jsem s nimi mohla být jen krátce. Teď mám život téměř za
sebou a vy převezmete moje místo. Stanete se ženou, která s Alexem
zestárne, a budete jedinou matkou, kterou moje děti budou znát.
Neumíte si představit, jak hrozné to je, ležet v posteli, dívat se na svou
276
 rodinu, tohle všechno vědět a uvědomovat si, že to nemohu nijak změnit.
Někdy sním o tom, že najdu způsob, jak se vrátit, jak se ujistit, že se
jim daří dobře. Ráda věřím, že je budu z nebe pozorovat nebo je
navštívím ve snech. Předstírám, že moje cesta není u konce, a modlím se,
aby to bezmezná láska, kterou k nim cítím, nějak umožnila.
A teď do toho vstupujete vy. Chci, abyste pro mě něco udělala.
Jestliže milujete Alexe nyní, milujte ho navždy. Zkuste ho opět
rozesmát a važte si společných chvil. Choďte na procházky, jezděte na
kole, stočte se na gauči do klubíčka a dívejte se pod dekou na filmy.
Chystejte mu snídaně, ale nerozmazlujte ho. Nechte ho, ať vám také
donese snídani, ať ukáže, že si vás považuje. Líbejte ho a milujte,
a pamatujte, jaké štěstí máte, že jste ho potkala, protože Alex patří
k těm mužům, kteří vás nezklamou.
Také bych si přála, abyste milovala moje děti stejně jako já.
Pomáhejte jim s domácími úkoly a pofoukejte jim odřené lokty a kolena,
když upadnou. Čechrejte jim vlasy a ujišťujte je, že dokážou cokoli, co
si jen usmyslí. Večer je ukládejte do postele a odříkávejte s nimi
modlitbičky. Vařte jim obědy, podporujte je, aby si našli kamarády.
Zbožňujte je, smějte se s nimi, pomozte jim vyrůst v laskavé a nezávislé
lidi. Co jim s láskou dáte, to vám vrátí desetinásobně, i kdyby jen proto,
že Alex je jejich otec.
Prosím. Naléhavě vás prosím, udělejte to pro mě. Nakonec je to teď
vaše rodina, ne moje.
Nežárlím, ani se nezlobím, že jste mě nahradila. Jak jsem se už
zmínila, považuji vás za přítelkyni. Učinila jste mého muže a děti
šťastnými a já si jen přeji, abych vám mohla poděkovat osobně. Jenže
vás mohu pouze takto ujistit, že jsem vám nesmírně vděčná.
Jestliže si vás Alex vybral, potom mi věřte, že jsem si vás vybrala
i já.

V duchu vaše přítelkyně,

Carly Jo

Když Katie dopis dočetla, otřela si slzy a přejela prsty po stránkách

dopisu, než ho zase zasunula do obálky. Seděla mlčky a přemýšlela
o tom, co Jo napsala. Už teď věděla, že splní všechno, oč ji požádala.
277
 Ne kvůli dopisu, ale protože věděla, že právě Jo ji nějakým
nevysvětlitelným způsobem přiměla, aby vůbec dala Alexovi šanci.
Usmála se. „Díky, žes mi věřila,“ zašeptala a věděla, že Jo měla
celou dobu pravdu. Zamilovala se do Alexe a do jeho dětí a věděla,
že si bez nich neumí představit budoucnost. Napadlo ji, že je čas jít
domů, za svou rodinou.
Venku zářil měsíc jak oslnivý bílý kotouč, který jí ukazoval cestu
k džípu. Ale než nastoupila, ohlédla se na Joinu chatku.
Svítilo se tam a okna žlutě zářila. Katie zahlédla, že ve vyma-
lované kuchyni stojí u okna Jo. Ačkoli byla moc daleko, aby si mohla
být jistá, měla pocit, že se Jo usmívá. Zvedla přátelsky ruku a dala jí
sbohem. Katie si znovu uvědomila, že láska občas dokáže nemožné.
Zamrkala a chatka se opět ztratila ve tmě. Žádná světla. I Jo
zmizela. Katie se zdálo, že ve větru slyší slova z dopisu.
Jestliže si vás Alex vybral, potom mi věřte, že jsem si vás vybrala i já.
Usmála se, otočila se a věděla, že to nebyla jen iluze nebo výplod
její fantazie. Věděla, co viděla.
Věděla, čemu věří.

278
 Nicholas Sparks
Bezpečný přístav
Z anglického originálu Safe Haven
vydaného nakladatelstvím Grand Central Publishing,
a division of Hachette Book Group USA, Inc.,
v New Yorku v roce 2010
přeložila Dana Stuchlá
Obálku navrhl Miloslav Disman
Redigovala Veronika Francová
Odpovědný redaktor Vojtěch Staněk
Technický redaktor Jiří Staněk
Počet stran 304
Vydala Euromedia Group, k. s. – Ikar, Nádražní 32, 150 00 Praha 5,
v roce 2012 jako svou 6361. publikaci
Sazba Spojené Grafické Továrny, Dobříš
Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica
Vydání první

Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce,

Nádražní 32, 150 00 Praha 5
Zelená linka: 800 103 203
Tel.: 296 536 111
Fax: 296 536 246
objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.bux.cz.