THE LAST LETTER FROM YOUR LOVER

Copyright © Jojo Moyes 2010

All rights reserved
Translation © 2013 by Lucie Mikolajková

ISBN 978-80-249-2399-4

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Charlesovi, který to svým lístkem všechno začal

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Všechno nejlepší k narozeninám! Posílám Ti dárek, doufám, že se Ti bude líbit…
Zrovna dnes na Tebe obzvlášť myslím… došlo mi totiž, že i když Tě mám ráda, nemiluju Tě.
Nemyslím si, že jsi pro mě ten pravý. No, ale vážně doufám, že se Ti dárek bude líbit a že si
narozeniny skvěle užiješ.

Žena muži, v dopise

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Prolog

Musím na večeři, krásko. Promiň, už mám zpoždění. Zatím, X

Ellie Haworthová zahlédne v davu své přátele a proplete se barem. Shodí kabelku na zem a telefon
si položí k nim na stůl. Už jsou poněkud namazaní – je to poznat z jejich hlasů, rozmáchlých gest
a hlasitého smíchu, i z prázdných lahví před nimi.
„Jdeš pozdě,“ ukáže jí Nicky hodinky a káravě jí zahrozí prstem. „Nic neříkej. ‚Musela jsem
dodělat článek.‘ Žejo?“
„Rozhovor se zhrzenou manželkou jednoho poslance. Omlouvám se. Je to do zítřejšího vydání,“
sklouzne na prázdnou židli a nalije si zbyteček vína z jedné lahve do skleničky. Postrčí telefon přes
stůl. „Takže… dnešní pitomej výraz dne: ‚zatím‘.“
„Zatím?“
„Jako rozloučení. Znamená to, že se mi ozve ještě dneska, nebo až zejtra? Nebo je to jenom nějakej
afektovanej pubertální výraz, kterej neznamená vůbec nic?“
Nicky zamžourá na zářící displej. „Je to ‚zatím‘ s ‚X‘. X je pusa. To je jako ‚dobrou noc‘. Řekla
bych, že se ozve zejtra.“
„Určitě zejtra,“ připojí se Corinne. „‚Zatím‘ znamená vždycky až zejtra.“ Zarazí se. „A může to
dokonce bejt i až pozejtří.“
„Je to takový vlažný.“
„Vlažný?“
„Něco takovýho může říct člověk třeba pošťákovi.“
„Ty bys posílala pošťákovi pusu?“
Nicky se zazubí. „Možná. Je to moc pěknej chlap.“
Corinne studuje textovku. „Podle mě to není fér. Možná jenom spěchal, protože zrovna něco měl.“
„Jo. Třeba svoji ženu.“
Ellie hodí po Douglasovi varovným pohledem.
„Co je?“ brání se Douglas. „Jenom říkám, že už byste snad měli bejt za fází dešifrování textovek,
ne?“
Ellie do sebe hodí sklenici a nakloní se přes stůl. „Fajn. Tak jestli mě čeká další přednáška,
potřebuju se ještě napít.“
„A co tam ještě píše? A neříkej mi prosímtě, že tam není nic o sexu u něj v kanceláři.“
Ellie mžourá do telefonu a projíždí zprávy.
„‚Volat z domova je problem. Pristi tyden Dublin ale jeste nevim co je v planu. Zatim, X.‘“
„Nechává si zadní vrátka,“ prohlásí Douglas.
„Ledaže… no… ledaže ještě neví, co je v plánu.“
„To by napsal ‚zavolám z Dublinu‘ nebo dokonce ‚přileť za mnou do Dublinu‘.“
„Nejede s manželkou?“
„S tou nikdy nejezdí. Je to služební cesta.“
„Tak možná jede s někým jiným,“ zamumlá Douglas do svého půllitru.
Nicky přemýšlivě zavrtí hlavou. „Šmarjá, jestli to nebylo jednodušší, když ti chlap musel zavolat
a mluvit s tebou. Pak by člověk aspoň z tónu jeho hlasu poznal, jestli už o tebe nestojí.“
„Jo,“ odfrkne si Corinne, „a mohlas hodiny sedět doma a čekat, až zavolá.“
„Páni, tolik večerů, co jsem strávila doma –“
„– a kontrolovala vyzváněcí tón –“
„– a pak rychle praštila sluchátkem, kdyby se zrovna v tu minutu rozhodl zavolat…“
Ellie poslouchá, jak se smějí, a přizná si, že na jejich vtipkování je něco pravdy – někde
v koutečku duše pořád čeká, že se maličký displej najednou rozzáří příchozím hovorem. Což se
vzhledem k pozdní hodině a k tomu, že „volat z domova je problem“, rozhodně nestane.

Douglas ji doprovodí domů. Jako jediný z nich s někým žije, ale jeho přítelkyně Lena dělá velkou
kariéru v PR oddělení jedné technologické společnosti a často zůstává v kanceláři až do deseti nebo
do jedenácti večer. Leně nevadí, když si Douglas vyjde s dlouholetými přáteli – párkrát přišla s ním,
ale je pro ni náročné překonat hradbu dávných vtípků a významných narážek vzešlých z patnáctiletého
kamarádství; většinou ho nechá jít samotného.
„Tak co novýho u tebe, chlape?“ šťouchne do něj Ellie, když se protáhnou kolem nákupního
vozíku, který někdo nechal stát na chodníku. „Vůbec jsi o sobě nemluvil. Teda pokud mi to všechno
neuteklo.“
„Nic moc,“ zamumlá, ale pak zaváhá. Strčí si ruce do kapes. „No, to vlastně není tak úplně pravda.
Teda… Lena chce dítě.“
Ellie k němu vzhlédne. „No páni!“
„A já taky,“ dodá spěšně. „Mluvíme o tom už hrozně dlouho, ale teď jsme došli k tomu, že ten
pravej čas na to nebude nikdy, a tak do toho prostě půjdem.“
„Ty jsi takovej romantik.“
„No… já nevím… ale vlastně jsem docela rád. Lena bude dál pracovat a já se budu doma starat
o to malý. No víš, teda když všechno půjde, jak má a tak…“
Ellie se snaží udržet neutrální tón. „A ty to tak chceš?“
„Jo. Stejně svou práci nemám rád. Nebaví mě už roky. A Lena vydělává majlant. Myslím, že bude
docela fajn jen se tak celej den zabávat s děckem.“
„Rodičovství ale není jenom zabávání –“ začne.
„To já vím… Pozor… tady na chodníku.“ Jemně ji nasměruje, aby se vyhnula nečistotám. „Ale na
to jsem připravenej. Nepotřebuju chodit každej večer do hospody. Chci se posunout dál. Tím nechci
říct, že už mě nebaví si s váma vyjít, ale někdy si říkám, jestli bysme všichni neměli… víš… trochu
dospět.“
„Ale ne!“ chytne ho Ellie za paži. „Tys přešel na temnou stranu!“
„No, mně na práci nezáleží tak jako tobě. Pro tebe znamená všechno, ne?“
„Skoro všechno,“ připustí.
Pár ulic projdou mlčky, v dálce slyší houkání sirén, bouchání dveří aut a tlumené hádky
velkoměsta. Tuhle část večera má Ellie hrozně ráda: povzbuzuje ji sdílené přátelství a na chvíli se
může osvobodit od nejistot provázejících zbytek jejího života. Užila si pěkný večer v hospodě a teď
míří do svého útulného bytečku. Je zdravá. Na kreditní kartě má spoustu nevyužitých prostředků, má
plány na víkend a je jediná ze své party přátel, kdo ještě nemá ani jeden šedivý vlas. Život je fajn.
„Myslíš na ni někdy?“ zeptá se Douglas.
„Na koho?“
„Na Johnovu ženu. Myslíš, že o tom ví?“
 Ta poznámka rázem rozmetá Elliin pocit spokojenosti. „To nevím.“ A když Douglas mlčí, dodá:
„Já bych to určitě věděla, kdybych byla na jejím místě. John říká, že se zajímá víc o děti než o něj.
Někdy si říkám, že je možná v nějakým koutečku duše ráda, že se o něj nemusí starat. Chápeš, že ho
nemusí obšťastňovat.“
„Tak tomuhle se teda říká klamat sebe sama.“
„Možná. Ale když budu fakt upřímná, tak ne. Nemyslím na ni a necítím se provinile. Protože si
myslím, že by se to nikdy nestalo, kdyby spolu byli šťastný nebo… prostě… kdyby si rozuměli.“
„Vy ženský máte o chlapech úplně pomýlený představy.“
„Ty myslíš, že je s ní šťastnej?“ zadívá se mu pozorně do tváře.
„Nemám tušení. Jenom si myslím, že nepotřebuje bejt nešťastnej se svou ženou, aby s tebou spal.“
Nálada mezi nimi se trochu změnila a ona jako by si to snad uvědomila, pustí jeho paži a upraví si
šátek kolem krku. „Ty si myslíš, že jsem špatná ženská. Nebo že on je špatnej.“
Visí to mezi nimi. A že to přišlo zrovna od Douglase, který je ten nejméně kritický z jejích přátel,
to zabolí.
„Nemyslím, že je tady někdo špatnej. Jenom myslím na Lenu, a jaký by to pro ni bylo nosit moje
dítě, a pak si představím, že bych jí zahejbal jenom proto, že věnuje dítěti pozornost, která by podle
mýho názoru měla patřit mně…“
„Takže si to myslíš – že je špatnej člověk.“
Douglas zavrtí hlavou. „Jenom…“ Zastaví se, vzhlédne k noční obloze a sumíruje si v hlavě
odpověď. „Myslím, že by sis měla dát pozor, Ellie. Pořád se snažit rozluštit, co chce říct, co chce od
tebe, to je všechno na hovno. Marníš čas. Jak já to vidím, život je většinou docela jednoduchej.
Někomu se líbíš, on se líbí tobě, dáte se dohromady, a to je asi tak všechno.“
„No, žiješ v hezkým světě, Douglasi. Škoda že v ničem nepřipomíná ten skutečnej.“
„Fajn, tak změníme téma. O tomhle je blbý se bavit, když má člověk v sobě pár skleniček.“
„Ne,“ vloudí se jí do hlasu ostrý tón. „Ve víně je pravda, žejo? To je v pohodě. Aspoň vím, jak to
vidíš. Já už dojdu, to je dobrý. Pozdravuj ode mě Lenu.“ Poslední dvě ulice k domovu proběhne a ani
se na svého dávného kamaráda neohlédne.

Nationse balí do krabic, které se budou postupně stěhovat do nového proskleného domova na
nablýskaném zrenovovaném nábřeží ve východní části města. Kancelář se týden od týdne prázdní:
kde se dřív tyčily hory tiskových zpráv, spisů a archivních výstřižků, se teď táhnou jen prázdné stoly,
jejichž nečekaně lesklé laminované povrchy jsou teď vystaveny ostrému světlu zářivek. Z hlubin se
vynořily upomínky na minulé reportáže, trochu jako úlovky z archeologického naleziště, vlaječky
z oslav dávných výročí, promáčknuté kovové přilby z dávných válek a zarámovaná osvědčení
o dávno zapomenutých oceněních. Válejí se tu odhalené svazky kabelů, kobercové dlaždice jsou
odtrhané a ve stropech se objevily obrovské díry, což sem přitáhlo procesí poděšených
bezpečnostních úředníků a nekonečný zástup návštěvníků s psacími podložkami. Propagace, inzerce
a sportovní sekce se už přestěhovaly na nábřeží Compass Quay. Sobotní magazín, ekonomická
a finanční sekce se budou přesouvat během příštích týdnů. Následovat bude redakce publicistiky, do
níž patří i Ellie, společně se zprávami. Stěhování bude pečlivě secvičený manévr, díky němuž sobotní
noviny vyjdou ještě ze staré adresy na Turner Street, ale pondělní vydání už jako kouzlem vzejde
z nového působiště.
Současná budova, která byla novinám domovem téměř celé století, už nevyhovuje svému účelu, jak
se dnes nepěkně říká. Podle vedení už neodráží dynamismus a efektivitu moderního zpravodajství. Je
tu moc prostoru k zašívání, komentují to novináři popuzeně, když je vyšťouchají z vysezených
místeček, jichž se drží stejně tvrdošíjně jako mořská přílipka ztroskotané lodi.
„Měli bychom to oslavit,“ navrhne vedoucí redakce publicistiky Melissa v téměř vyklizené
kanceláři redaktora. Má na sobě vínové hedvábné šaty. Na Ellie by vypadaly, jako by si oblékla
babiččinu noční košili, ale na Melisse působí tak, jak mají – odvážně a vysoce módně.
„To stěhování?“ Ellie mrkne na telefon, který má položený na stole se ztlumeným vyzváněním.
Okolo ní mlčky sedí ostatní autoři s bloky na kolenou.
„Jo. Včera jsem mluvila s jedním chlapíkem z archivu. Mají tam prý spoustu starých složek, na
které už se roky nikdo ani nepodíval. Chci něco z ženské sekce před padesáti lety. Jak se změnily
postoje, móda, zájmy. Taková případová studie – včera a dnes vedle sebe.“ Melissa otevře složku
před sebou a vytáhne z ní několik nakopírovaných listů ve formátu A3. Mluví s nenucenou
sebědůvěrou člověka zvyklého, že mu ostatní naslouchají. „Tohle je třeba ze stránky čtenářských
problémů: Co jen mám dělat, aby se má žena oblékala elegantněji a trochu víc na sebe dbala?
Vydělávám 1500 liber ročně a začínám si budovat slušné postavení v jedné obchodní firmě. Často
dostávám pozvání od zákazníků, ale v posledních týdnech se musím vymlouvat, protože moje žena
upřímně řečeno vypadá hrozně.“
Místností se nese tiché uchechtávání.
„Snažil jsem se jí to jemně naznačit, a ona na to, že jí na módě, ani špercích, ani líčení nezáleží.
Na rovinu, nevypadá jako manželka úspěšného muže, což bych si od ní přál.“
John jednou Ellie řekl, že po dětech přestalo jeho ženě záležet na tom, jak vypadá. Skoro okamžitě
změnil téma a nikdy se k tomu už nevrátil, jako by měl pocit, že jeho slova představují ještě větší
zradu, než spát s jinou ženou. Ellie mu ten náznak loajálního džentlmenství měla za zlé, i když ho za
něj v koutku duše obdivovala.
Ale ten obraz se jí uhnízdil v mysli. Představovala si jeho ženu: neupravenou cuchtu ve špinavé
noční košili s dítětem v náručí, jak ho plísní za nějaký domnělý nedostatek. Chtěla mu říct, že ona
vůči němu taková nikdy nebude.
„Možná bychom mohli položit tu otázku nějaké moderní tetičce Sally,“ navrhne redaktor sobotního
vydání Rupert a nakloní se přes stůl, aby se podíval na ostatní papíry.
„Nevím, jestli by to bylo potřeba. Poslouchejte tu odpověď. Možná vaši ženu nikdy nenapadlo, že
ji chcete vystavovat jako ve výkladní skříni. Pokud o takových věcech vůbec přemýšlí, možná si
říká, že je vdaná, zajištěná a spokojená, tak proč by se měla obtěžovat?“
„Jojo,“ pronese Robert, „‚ten naprostý klid a mír oddělených postelí‘!“
„Stává se to pozoruhodně rychle u dívek, které se zamilují, stejně jako u žen, které setrvávají
v bezpečném komfortu dlouholetého manželství. Jednu chvíli jsou ladné a naleštěné jako nové
auto, statečně si udržují štíhlý pas, šaty mají dokonale upravené a jsou úzkostlivě navoněné. Pak
jim nějaký muž řekne ‚mám tě rád‘, a najednou je z té zářivé dívky prakticky fuchtle. Spokojená
fuchtle.“
Místností krátce zazní zdvořilý uznalý smích.
„Tak co si vyberete, děvčata? Budete si statečně udržovat pas, nebo se z vás stanou spokojený
fuchtle?“
„Myslím, že jsem nedávno viděl film s tímhle názvem,“ přisadí si Rupert. Úsměv z tváře mu zmizí,
když si uvědomí, že už se nikdo nesměje.
„S tímhle se dá dělat spousta věcí,“ ukáže Melissa na složku. „Ellie, můžeš se v tom dneska
odpoledne trochu pohrabat? Zkus ještě něco najít. Hledáme něco z doby před čtyřiceti, padesáti lety.
Sto let by možná už bylo moc odtržených od dnešní doby. Šéfredaktor chce, abychom zdůraznili to
stěhování tak, aby s námi přešli i čtenáři.“
„Chceš, abych prolezla archiv?“
„Vadí ti to?“
Ne, pokud někdo rád vysedává v temných sklepeních plných tlejících písemností pod dozorem
dysfunkčních chlapů stalinistického ražení, kteří už zjevně třicet let nevyšli na denní světlo. „Vůbec
ne,“ ujistí Melissu vesele. „Určitě něco najdu.“
„Jestli chceš, můžeš si vzít pár elévů na pomoc. Prý se jich několik schovává v módě.“
Ellie nezaznamená výraz škodolibého uspokojení, který redaktorce přeletí přes tvář při pomyšlení,
jak pošle nejnovější várku pretendentů na trůn Anny Wintourové do nejhlubších útrob novin. Honí se
jí právě hlavou: Sakra práce. Pod zemí není signál.
„Mimochodem, Ellie, kde jsi byla dneska dopoledne?“
„Cože?“
„Dopoledne. Chtěla jsem, abys přepsala ten článek o opuštěných dětech. No? Nikdo nevěděl, kde
jsi.“
„Dělala jsem rozhovor.“
„A s kýmpak?“
Odborník na řeč těla by hned poznal, že Melissin bezvýrazný úsměv jsou ve skutečnosti spíš
vyceněné zuby, pomyslí si Ellie.
„S jedním právníkem. Má nějaké interní informace. Myslela jsem, že dám dohromady něco
o sexismu v soudnictví.“ Vypadne to z ní ještě dřív, než si uvědomí, co vlastně říká.
„Sexismus ve městě. No to nezní zrovna převratně. Zítra ať jsi prosím u svého stolu včas.
Spekulativní rozhovory dělej ve svém volném čase. Ano?“
„Jasně.“
„Prima. Pro první číslo na Compass Quay chci dvojstranu. Něco na téma časy se mění, lidé
zůstávají stejní.“ Naškrábe si něco do zápisníku s koženými deskami. „Starosti, inzeráty, problémy…
Přines mi dneska odpoledne pár stránek a podíváme se, s čím přijdeš.“
„Provedu.“ Ellie jí věnuje ten nejzářivější a nejprofesionálnější úsměv ze všech a pak vyjde za
ostatními z kanceláře.

Dneska jsem celý den strávila v moderní formě očistce,naťuká a pak si lokne vína. V novinovém
archivu. Buď rád, že si můžeš jenom vymýšlet.
Napsal jí ze svého účtu na hotmailu. Říká si Pisálek – je to takový jejich soukromý vtip. Stočí si
nohy pod sebe na židli, čeká a pohledem nutí počítač, aby signalizoval odpověď.
Jsi hrozný neznaboh. Já archivy miluju,reaguje monitor. Připomeň mi, abych tě na příští žhavé
rande vzal do Britského novinového archivu.
Ellie se zazubí. Ty vážně víš, co na holky zapůsobí.
Snažím se.
Byl tam jediný živý člověk a vrazil mi do ruky obrovský stoh papírů. Není to zrovna vzrušující
čtení na dobrou noc.
Dostane strach, jestli to nezní příliš sarkasticky, takže k tomu připojí smajlík, a pak si začne
nadávat, protože si vzpomene, že jednou napsal pro Literary Reviewesej o tom, že smajlíky ztělesňují
všechno, co je na moderní komunikaci špatného.
To měl být ironický smajlík, dodá a pak si zoufale nacpe pěst do pusy.
Vydrž. Telefon.Obrazovka se odmlčí.
 Telefon. Jeho žena? Je v hotelovém pokoji v Dublinu. Má výhled na řeku, povídal. Líbilo by se ti
tu.Co na tohle měla říct? Tak mě příště vezmi s sebou? Moc dotěrné. To určitě? To zase znělo skoro
sarkasticky. Jo,odpověděla nakonec a dlouze, neslyšně vzdychla.
Může si za to jen a jen sama, říkají jí kamarádi. A zcela výjimečně s nimi musí souhlasit.

***

Potkala ho na knižním festivalu v Suffolku. Poslali ji tam udělat rozhovor s jedním spisovatelem
thrillerů, který vydělal jmění poté, co se přestal pokoušet o vážnější literaturu. Jmenuje se John
Armour a jeho hlavní hrdina Dan Hobson je až skoro karikaturní směsice všech staromódních
mužských vlastností. Rozhovor s ním vedla u oběda a čekala značně nedůtklivou obranu jeho žánru,
možná i nějakou tu stížnost na nakladatele – rozhovory se spisovateli jí vždycky připadaly dost
únavné. Očekávala nějakého pupkáče ve středním věku, celého rozbředlého za ta léta strávená za
psacím stolem. Ale ten vysoký opálený mužský, který povstal, aby jí podal ruku, byl štíhlý a pihovatý
a připomínal jí nějakého ošlehaného jihoafrického farmáře. Byl vtipný, okouzlující, sebeironický
a pozorný. Úplně rozhovor obrátil a začal se vyptávat na ni samu, a pak jí vyložil svou teorii
o původu jazyka a své přesvědčení, že komunikace se dnes mění v něco nebezpečně hnusného
a ochablého.
Když jim přinesli kávu, uvědomila si, že si už čtyřicet minut nezapsala ani písmenko.
„No ale neznějí úžasně?“ prohodila, když vyšli z restaurace a vydali se zpět na festival. Rok se
chýlil ke konci a zimní slunce se schovalo za nízkými domy na ztichlé hlavní ulici. Dost toho vypila
a dostala se do bodu, kdy jí něco vzdorně vylétlo z pusy dřív, než vůbec přišla na to, co by měla říct.
Vůbec se jí z restaurace nechtělo.
„Co zní úžasně?“
„Španělština. Hodně taky italština. Proto mám určitě ráda italskou operu a nesnáším německou. Ty
tvrdé hrdelní zvuky.“ Chvíli nad tím uvažoval a jeho mlčení ji zneklidnilo. Začala koktat: „Vím, že je
to děsně nemoderní, ale mám hrozně ráda Pucciniho. Líbí se mi ty vzduté emoce, to drnčivé r, ten
staccatový přednes…“ Odmlčela se, když si uvědomila, jak absurdně nabubřele to zní.
Zastavil se ve dveřích, krátce se ohlédl na ulici a pak se k ní obrátil. „Mně se opera nelíbí.“
Hleděl jí přitom přímo do očí. Jako by to byla výzva. Něco v ní se pohnulo, hluboko v břiše. Ach
Bože, pomyslela si.
„Ellie,“ promluvil, když už tam stáli skoro minutu. Bylo to poprvé, co ji oslovil jménem. „Ellie,
musím si dojít pro něco do hotelu, než se vrátím na festival. Nechcete jít se mnou?“
Vrhli se na sebe, ještě než se za nimi zavřely dveře pokoje. Jejich těla se k sobě tiskla, ústy se
pohlcovali a zaklesli jeden do druhého, zatímco jejich ruce se proplétaly v naléhavém, horečném
tanci svlékání.
Když později přemýšlela o svém chování, vždycky nad ním žasla jako nad nějakou anomálií
pozorovanou z bezpečné vzdálenosti. Přehrávala si to v hlavě znovu a znovu snad tisíckrát, až se
setřel veškerý význam, všechny ty zdrcující emoce, a zůstaly jen detaily. Její spodní prádlo, všední
a nevhodné, pohozené přes žehlič na kalhoty; jak se potom divoce hihňali na zemi pod
pestrobarevnou hotelovou dekou z umělých vláken; a jak později toho odpoledne s nemístným
šarmem vrátil na recepci klíč.
Zavolal jí o dva dny později, když už její euforický šok z toho dne přecházel ve zklamání.
„Víš, že jsem ženatej,“ řekl jí. „Četla jsi přece o mně články.“
Četla jsem úplně všechno, co se dalo na googlu vyhrabat, přiznala mu neslyšně.
 „V životě jsem nebyl… nevěrnej. Pořád ještě nedokážu sesumírovat, co se vlastně stalo.“
„Za to může ten slanej koláč,“ zavtipkovala, ale bolestně v ní škublo.
„Něco jsi se mnou provedla, Ellie Haworthová. Už osmačtyřicet hodin jsem nenapsal ani řádek.“
Odmlčel se. „Kvůli tobě zapomínám, co jsem chtěl říct.“
V tom případě jsem ztracená, pomyslela si, protože v okamžiku, kdy ucítila tlak jeho těla na svém,
jeho ústa na svých, věděla – navzdory všemu, co vždycky říkala kamarádkám o ženatých mužích
a čemu vždycky věřila –, že z jeho strany stačí sebemenší ocenění toho, co se mezi nimi stalo, aby
byla bezmocná.
To už bylo před rokem a ona pořád ještě ani nezačala hledat způsob, jak to ukončit.

***

Znovu se objeví on-line až skoro za tři čtvrtě hodiny. V tom mezidobí odešla od počítače, udělala
si další pití, chvíli bezcílně bloumala bytem, v koupelnovém zrcadle krátce zkoumala svou pleť,
posbírala zatoulané ponožky a naházela je do koše na prádlo. Zaslechne cinknutí příchozí zprávy
a vrhne se zpátky ke křeslu.
Promiň. Nechtěl jsem být pryč tak dlouho. Snad si popovídáme zítra.
Žádné volání z mobilu, vysvětlil jí. Na účtech za mobil jsou výpisy hovorů.
Jsi teď v hotelu? naťuká bleskově. Mohla bych ti zavolat na pokoj. Rozmluva byla luxus, vzácná
příležitost. Bože, když ona tak potřebovala slyšet jeho hlas.
Musím na večeři, krásko. Promiň, už mám zpoždění. Zatím, X
A je pryč.
Zírá na prázdnou obrazovku. Teď rázně projde hotelovou halou, cestou okouzlí personál na recepci
a pak nasedne do auta, které pro něj organizátoři festivalu poslali. Na dnešní večeři spatra pronese
chytrou řeč a pak se bude se svou obvyklou pobavenou, mírnou melancholií bavit s těmi, kdo měli to
štěstí, že je usadili k jeho stolu. Bude si tam plnými doušky užívat života, zatímco ona zjevně ten svůj
natrvalo uložila k ledu.
Co to krucinál dělá?
„Co to krucinál dělám?“ zasyčí hlasitě a vypne počítač. Praští sebou na širokánskou prázdnou
postel a vykřičí svou frustraci do stropu ložnice. Kamarádům volat nemůže: už museli vydržet až
příliš hovorů na toto téma, a ona si dokáže představit, jak by reagovali – jak jedině mohou reagovat.
Dougova slova ji zabolela. Ale ona sama by komukoli z nich řekla totéž.
Sveze se na pohovku a zapne televizi. Pak jí pohled sklouzne na štos papírů vedle sebe, přitáhne si
je na klín a proklíná přitom Melissu. Je to neutříděné, řekl jí archivář – výstřižky bez data
a nezařazené do žádné jasné kategorie: „Nemám čas je všechny procházet. Takovýchhle hromad se
nám tu vynořila spousta.“ Byl jediný, komu tam bylo méně než padesát. Letmo ji napadlo, proč si ho
ještě nikdy nevšimla.
„Mrkněte se, jestli by se vám něco z toho nehodilo.“ Spiklenecky se k ní naklonil. „Co nebudete
chtít, klidně vyhoďte, ale šéfovi ani muk. Teď si nemůžeme dovolit procházet všechno do posledního
papíru.“
Důvod se záhy ukáže: je tu pár divadelních recenzí, seznam cestujících na výletní lodi, jídelní
lístky z nějakých slavnostních večeří pořádaných novinami. Listuje jimi a občas mrkne na televizi.
Není tu nic, co by Melissu nějak zvlášť nadchlo.
Teď se probírá ošoupanou složkou papírů, které vypadají jako lékařské záznamy. Všechno plicní
choroby, zaznamená roztržitě. Něco s důlním průmyslem. Už to chce všechno hodit do odpadkového
koše, když její pohled přitáhne růžek bledě modrého papíru. Chytí ho mezi palec a ukazováček
a vytáhne ručně nadepsanou obálku. Je rozlepená a dopis uvnitř je datovaný 4. října 1960.

Moje nejdražší, jediná lásko,

moje slova byla myšlena vážně. Docházím k závěru, že jediná možnost do budoucna pro nás je,
aby se jeden z nás odhodlal k odvážnému rozhodnutí.
Nemám takovou sílu jako Ty. Když jsme se poznali, zdálo se mi, že jsi křehký tvor, kterého
musím chránit. Teď vidím, že to tak vůbec není. To Ty jsi silnější: dokážeš žít s možností takové
lásky a čelit tomu, že nám nikdy nebude dopřána.
Prosím, neodsuzuj mě za mou slabost. Dokážu to vydržet, jen když budu někde, kde Tě nikdy
nespatřím, kde mě nebude strašit možnost, že Tě uvidím s ním. Potřebuju být někde, kde na Tebe
z čiré nezbytnosti nebudu moci minutu za minutou, hodinu za hodinou neustále myslet. To tady
nejde.
Vezmu tu práci. V pátek ve čtvrt na osm večer budu čekat na nástupišti číslo 4 v Paddingtonu
a nic by mě nepotěšilo víc, než podaří-li se Ti najít odvahu a jet se mnou.
Jestli nepřijdeš, budu vědět, že ať k sobě cítíme cokoli, nestačí to. Nebudu Ti to vyčítat, miláčku.
Vím, že uplynulé týdny pro Tebe byly nesnesitelně náročné, a moc dobře si tu tíhu uvědomuji.
Nesnesu pomyšlení, že Ti snad způsobím zármutek.
Budu čekat na nástupišti od tři čtvrtě na sedm. Věz, že máš ve svých rukou mé srdce i všechny
mé naděje.
S láskou,
B.

Ellie si přečte dopis ještě jednou a uvědomí si, že se jí oči nečekaně zalily slzami. Nemůže
odtrhnout pohled od toho rozmáchlého písma plného smyček; naléhavost pisatelových slov ji zasáhne
i čtyřicet let poté, co je sem někdo schoval. Obrátí list a prozkoumá obálku, aby našla nějaké vodítko.
Dopis je adresovaný na P. O. BOX 13, Londýn. Může být určen muži i ženě. Jak ses asi zachoval,
nebo zachovala, poštovní přihrádko č. 13? ptá se v duchu.
Pak vstane, opatrně zasune dopis zpět do obálky a přejde k počítači. Otevře složku s poštou
a klikne na „obnovit“. Od vzkazu, který dostala ve tři čtvrtě na osm, už ani slůvko.
Musím na večeři, krásko. Promiň, už mám zpoždění. Zatím, X

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Část první

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Dokážu to vydržet, jen když budu někde, kde Tě nikdy nespatřím, kde mě nebude strašit možnost,
že Tě uvidím s ním. Potřebuju být někde, kde na Tebe z čiré nezbytnosti nebudu moci minutu za
minutou, hodinu za hodinou neustále myslet. To tady nejde.
Vezmu tu práci. V pátek ve čtvrt na osm večer budu čekat na nástupišti číslo 4 v Paddingtonu
a nic by mě nepotěšilo víc, než podaří-li se Ti najít odvahu a jet se mnou.

Muž ženě, v dopise

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 1

1960

„Probírá se.“
Něco zašustilo, pak někdo šoupl židlí a pak to ostře cvaklo, jak se srazily kroužky roztahovaných
závěsů. Dva hlasy něco tiše mumlaly.
„Dojdu pro doktora Hargreavese.“
Nastalo krátké ticho, během něhož si pomaličku začala uvědomovat další hladinu zvuků – tlumené
hlasy v dálce, projíždějící auto: připadalo jí zvláštní, že to znělo, jako by bylo někde pod ní. Ležela,
všechno to vstřebávala a nechávala vykrystalizovat a v mysli všechno doháněla, až dokázala každý
zvuk rozeznat.
V té chvíli si uvědomila, že cítí bolest. V ostrých záchvěvech se jí odspoda propracovávala tělem:
nejprve jí projela paží, zanechala prudký pálivý pocit od lokte až k rameni, a pak se ozvala v hlavě,
tupá a neutuchající. Zbytek těla ji bolel stejně, jako když…
Jako když…?
„Bude tu za dvě minutky. Máme prý zatáhnout rolety.“
V ústech měla tak hrozné sucho. Stiskla rty a bolestivě polkla. Chtěla poprosit o trochu vody, ale
ne a ne to ze sebe vypravit. Pootevřela oči. Kolem ní se míhaly dva nezřetelné obrysy. Kdykoli měla
pocit, že přišla na to, co jsou zač, zase se pohnuly. Modré. Jsou modré.
„Víš, kdo zrovna dorazil dolů, ne?“
Jeden z hlasů se ztišil. „Přítelkyně Eddieho Cochrana. Ta, co přežila tu bouračku. Píše pro něj
písničky. Teda spíš na jeho památku.“
„Vsadím se, že nebude tak dobrá jako on.“
„Celé dopoledne sem tahá novináře. Vrchní sestra je z toho na mrtvici.“
Nerozuměla, o čem se baví. Bolest v hlavě se proměnila v bušivé hučení, které nabíralo na
hlasitosti a intenzitě, až mohla jen znovu zavřít oči a čekat, až s tím bude konec – nebo s ní. Pak se
jako příliv zase vrátila bílá mlha a celou ji obklopila. S neurčitou vděčností tiše vydechla
a odevzdaně sklesla do její náruče.

„Jste vzhůru, drahoušku? Máte tady návštěvu.“

Nad ní se mihl jakýsi obraz, přelud, který se rychle pohyboval sem a tam. Náhle se jí vybavily její
první náramkové hodinky – jak přes sklíčko krytu odrážela sluneční paprsky na strop v dětském
pokoji a posílala je tam a zpátky, až se její pejsek rozštěkal.
Zase se objevila ta modrá. Pohybovala se a vydávala šustivý zvuk. A pak ucítila na zápěstí ruku
a zabolelo to, až vyjekla.
„Na téhle straně trochu opatrněji, sestro,“ plísnil hlas. „Cítila to.“
„Moc se omlouvám, pane doktore.“
„Tuhle paži budeme muset operovat. Na několika místech jsme ji sešroubovali, ale ještě to není
úplně ono.“
Někde u nohou jí postával tmavý stín. Snažila se ho přimět, aby se zhmotnil, ale stejně jako ty
modré obrysy to odmítal, a ona zase zavřela oči.
„Můžete si k ní sednout, jestli chcete. Mluvte s ní. Uslyší vás.“
„Co ta… ostatní zranění?“
„Bude mít bohužel nějaké jizvy. Zvlášť na té paži. A dostala velkou ránu do hlavy, takže možná
bude chvilku trvat, než zase bude jako dřív. Ale vzhledem k tomu, jak vážná to byla nehoda, dá se
myslím říct, že z toho vyvázla docela šťastně.“
Nastalo krátké ticho.
„Ano.“
Někdo vedle ní postavil misku s ovocem. Znovu otevřela oči, spočinula na ní pohledem a čekala,
až se barvy vyjasní, až si najednou se zábleskem uspokojení uvědomila, že dokáže určit, co v misce
je. Hrozny, řekla si. A pak ještě jednou, převalovala si to slovo v hlavě: hrozny. Připadalo jí
důležité, jako by ji ukotvilo v téhle nové skutečnosti.
A pak stejně rychle, jako se objevily, zase zmizely – pohltila je ta temně modrá masa, která se
usadila vedle ní. Když se přiblížila, slabě jí zavoněla tabákem. Když promluvila, byl její hlas
váhavý, možná i trochu rozpačitý. „Jennifer? Jennifer? Slyšíš mě?“
Ta slova byla hrozně hlasitá a zvláštně rušivá.
„Jenny, miláčku, to jsem já.“
Přemýšlela, jestli jí dovolí zase se podívat na ty hrozny. Připadalo jí, že je hrozně potřebuje:
vzkvétající, fialové a pevné.
„Víte jistě, že mě slyší?“
„Docela jistě, ale komunikovat pro ni může být ze začátku dost vyčerpávající.“
Následovalo nějaké mumlání, jemuž nerozuměla. Nebo se možná jen přestala snažit. Všechno se
zdálo nezřetelné. „Mohli… byste…“ zašeptala.
„Ale mozek nemá poškozený? Z té bouračky? Nebude to mít nějaké… trvalé…?“
„Jak jsem říkal, dostala velkou ránu do hlavy, ale z medicínského hlediska není žádný důvod
k panice.“ Zašustily otáčené papíry. „Žádná fraktura. Žádný otok mozku. Ale tyhle úrazy jsou vždycky
trochu nevypočitatelné a na různé pacienty mohou působit úplně jinak. Takže musíte prostě mít trochu
–“
„Prosím…“ zašeptala skoro neslyšně.
„Pane doktore! Myslím, že se snaží něco říct.“
„… chci vidět…“ Ty hrozny, prosila. Jenom chci zase vidět ty hrozny.
„Chce vidět manžela!“ oznámila triumfálně sestra a vyskočila. „Myslím, že chce vidět manžela.“
Chvilku bylo ticho a pak se k ní někdo naklonil. „Jsem tady, miláčku. Všechno je… všechno je
v pořádku.“
Tělo se zase vzdálilo a ona uslyšela, jak někdo poplácal někoho po zádech. „Tak vidíte. Už
přichází k sobě. Všechno chce čas, že ano?“ Pak zase mužský hlas. „Sestro? Jděte poprosit do
kuchyně, ať zajistí na dnešek nějaké jídlo. Nic moc vydatného. Něco lehkého, co se snadno polyká…
a možná byste nám mohla donést šálek čaje, když už tam budete.“ Uslyšela kroky a pak tlumené hlasy,
které vedle ní pokračovaly v hovoru. Když ji zase obklopilo světlo, byla její poslední myšlenka:
Manžel?

Když jí později řekli, jak dlouho už je v nemocnici, skoro tomu nemohla uvěřit. Čas byl pro ni
roztříštěný a neovladatelný, chaotické shluky hodin se objevovaly a zase mizely. Bylo úterý, čas na
snídani. A teď zase středeční poledne. Zjevně prospala osmnáct hodin – sdělili jí to s mírným
nesouhlasem, jako by bylo jaksi nezdvořilé být tak dlouho mimo. A pak byl pátek. Už zase.
Někdy, když se vzbudila, byla tma, a ona trochu nadzvedla hlavu na naškrobeném bílém polštáři
a sledovala uklidňující dění na nočním oddělení: tlapkání měkkých bot sester, které procházely sem
a tam po chodbách; občasnou rozmluvu mezi sestrou a pacientem. Kdyby chtěla, může se dívat večer
na televizi, řekly jí sestry. Její manžel jí platí soukromý pokoj – může mít téměř cokoli, čeho se jí
zachce. Vždycky poděkovala a odmítla: znepokojivý příval informací ji už tak dost mátl,
nepotřebovala k tomu ještě nepřetržité žvanění z bedny v koutě.
Jak byla v bdělém stavu stále déle a častěji, zapamatovala si tváře ostatních žen na malém
oddělení. Starší paní na pokoji vpravo od jejího, s vlasy černými jako uhel, pečlivě vysochanými
a sepnutými do tuhého zlakovaného účesu; ve tváři se jí natrvalo usadil překvapený, mírně zklamaný
výraz. Zamlada prý hrála v nějakém filmu a považovala za nutné to sdělit každé nové sestře. Měla
panovačný hlas a nechodilo za ní moc návštěv. Pak tu byla kyprá mladá žena v protějším pokoji, která
nad ránem vždycky tichounce plakala. Nějaká rázná starší žena – možná chůva? – za ní každý večer
na hodinu vodila její malé děti. Dva chlapečci si vždycky vylezli k ní na postel a tiskli se k ní, až jim
chůva nakázala, aby slezli, „ať mamince neublížíte“.
Sestry jí pověděly, jak se ostatní ženy jmenují, a občas se také představily, ale ona si ta jména
nedokázala zapamatovat. Měla dojem, že je tím zklamala.
Váš manžel, jak mu tady všichni říkali, tu byl skoro každý večer. Přicházel v dobře střiženém
obleku z tmavomodrého nebo šedého serže, letmo ji políbil na tvář a pak se obvykle usadil v nohách
postele. Vedl starostlivou nezávaznou konverzaci: ptal se, jak jí chutná, jestli by nechtěla ještě něco
donést. Občas si prostě jen četl noviny.
Byl pohledný, možná o deset let starší než ona. Měl vysoké hranaté čelo a vážné oči s těžkými
víčky. Někde hluboko uvnitř věděla, že musí být tím, kým říká, že je, že je za něj provdaná, ale mátlo
ji, že nic necítí, když od ní všichni očividně očekávali úplně jinou reakci. Někdy ho pozorovala, když
se nedíval, a čekala na nějaký záchvěv důvěrnosti. Když se někdy probudila, seděl tam s novinami
v klíně a upřeně na ni hleděl, jako by měl podobné pocity.
Specialista doktor Hargreaves přicházel každý den, zkontroloval její záznamy, zeptal se, jestli mu
může říct, který je den, kolik je hodin, jak se jmenuje. To už teď vždycky trefila správně. Dokázala
mu dokonce říct, že předsedou vlády je pan Macmillan a kolik je jí let – dvacet sedm. Měla však
potíž vybavit si titulky v novinách a události, k nimž došlo, než se dostala sem. „To se vám vrátí,“
poplácal ji konejšivě po ruce. „Nenuťte se do toho, tak je to dobře.“
A pak tu byla její matka, která jí nosila drobné dárky – mýdlo, luxusní šampon, časopisy –, jako by
ji snad měly pošťouchnout, aby se aspoň náznakem vrátila k tomu, kým zjevně bývala. „Jenny, zlato,
všichni jsme měli takový strach,“ položila jí matka chladnou ruku na čelo. Bylo to příjemné. Ne
povědomé, ale příjemné. Co chvíli jako by matka chtěla něco říct, ale pak zamumlala: „Nesmím tě
unavovat vyptáváním. Všechno se ti vrátí. Doktoři to říkají. Nesmíš se bát.“
Ale já se nebojím, chtěla jí Jenny říct. V té malé bublině byl takový klid a mír. Cítila jen neurčitý
smutek, že nemůže být tou osobou, kterou všichni zjevně očekávají, že bude. V tomhle okamžiku, kdy
už ji přemýšlení příliš mátlo, vždycky zase usnula.

Jednoho rána, tak svěžího a mrazivého, že zářivě modrou zimní oblohu nad městem křižovaly
kouřové cestičky jako nějaký les vyčouhlých stromů, jí konečně oznámili, že půjde domů. To už se
občas zvládla projít po oddělení nebo si měnit časopisy s ostatními pacientkami, které klábosily se
sestrami, a když někdy měly chuť, poslouchaly rádio. Znovu jí operovali ruku a podle nich se dobře
hojila, i když při pohledu na dlouhou rudou jizvu, kde jí voperovali ocelovou destičku, se vždycky
otřásla a snažila se ji schovávat pod dlouhými rukávy. Zkontrolovali jí zrak a sluch; zahojilo se jí
bezpočet povrchových škrábanců od úlomků skla. Modřiny vybledly a zlomené žebro a klíční kost
srostly natolik, že už mohla bez bolesti ležet v různých polohách.
Prakticky už podle ostatních vypadala „jako dřív“, jako by měli pocit, že když jí to budou říkat
dostatečně často, vzpomene si, jaké to „dřív“ vlastně bylo. Její matka se s ní mezitím hodiny
probírala hromadami černobílých fotografií, jako by se z nich na Jennifer měl znovu odrazit její život.
Dozvěděla se, že je vdaná čtyři roky. Nemají děti – z matčina ztišeného hlasu usoudila, že je to pro
všechny poněkud zklamáním. Žije v honosném domě ve velmi dobré londýnské čtvrti, má řidiče
a hospodyni a spousta mladých žen by zjevně dala pravou ruku, aby mohla mít jen polovinu z toho, co
má ona. Její muž byl nějaké velké zvíře v báňském průmyslu a byl často služebně pryč, i když o ni
měl zjevně takovou starost, že od její nehody odložil několik opravdu důležitýchcest. Lékařský
personál s ním jednal s takovou úctou, že usoudila, že je opravdu hodně důležitý člověk, a že díky
tomu i ona může vyžadovat určitý respekt, i když jí to připadalo absurdní.
Nedozvěděla se moc o tom, jak se tu vlastně ocitla, i když jednou pokradmu nahlédla do
lékařských záznamů a zjistila, že měla autonehodu. Když se jednou jedinkrát pokusila vytáhnout
z matky, co se stalo, matka zrudla, položila buclatou ručku na tu Jennifeřinu a přesvědčovala ji, že se
tím „nemá cenu zabývat, zlato. Všechny nás to… hrozně sebralo.“ Oči se jí zalily slzami. Jennifer ji
nechtěla dál rozrušovat a změnila téma.

Z jiného křídla nemocnice přišla nějaká upovídaná dívka s helmou jasně oranžových vlasů, aby
Jennifer přistřihla a upravila vlasy. Bude se potom cítit o moc lépe, ujistila ji mladá žena. Jennifer
přišla o část vlasů v týlu – oholili jí je, aby mohli zašít ránu – a dívka prohlašovala, že umí taková
zranění přímo geniálně zamaskovat.
O trochu víc než za hodinu jí dívka slavnostně podržela zrcadlo. Jennifer hleděla na mladou ženu,
která jí z něj vracela pohled. Docela hezká, pomyslela si s jakýmsi odtažitým uspokojením.
Potlučená, trochu bledá, ale příjemná tvář. Moje tvář, opravila se v duchu.
„Máte tady kosmetiku?“ zeptala se kadeřnice. „Mohla bych vás nalíčit, jestli vás ještě bolí ta ruka.
Lehká rtěnka prozáří každou tvář, madam. A trochu make-upu.“
Jennifer dál hleděla do zrcadla. „Myslíte, že bych měla?“
„No jasně. Takové hezké děvče jako vy, můžu vás nalíčit jen jemně… ale rozsvítí vám to tvářičky.
Vydržte, skočím dolů a přinesu si věci. Mám tu úžasné barvičky z Paříže a rtěnku Charles of the Ritz,
ta je na vás jako dělaná.“

„No podívejte, jak vám to sluší! Na nalíčenou dámu je hned lepší pohled. Hned je vidět, že už
všechno trochu líp zvládáte,“ pochválil ji později doktor Hargreaves při vizitě. „Už se těšíte domů,
že?“
„Ano, děkuji,“ odvětila zdvořile. Netušila, jak mu vysvětlit, že neví, co vlastně domov je.
Na chviličku se jí pozorně zahleděl do tváře, jako by snad odhadoval míru její nejistoty. Pak si k ní
sedl na postel a položil jí ruku na rameno. „Chápu, že vám to všechno musí připadat trochu
znepokojivé, že pořád ještě nejste úplně ve své kůži, ale nedělejte si starosti, když se vám ještě
spousta věcí nebude jasně vybavovat. Amnézie je u zranění hlavy celkem obvyklá.
Vaše rodina vás hodně podporuje, a jakmile budete ve známém prostředí a zase vplujete do
zaběhaného režimu – budete se scházet s přáteli, chodit na nákupy a podobně –, určitě zjistíte, že vám
zase všechno začne do sebe zapadat.“
Poslušně přikývla. Poměrně rychle zjistila, že tak všichni budou spokojenější.
„Takže, rád bych, abyste za týden přišla na kontrolu, abych se podíval, jak se vám hojí ta ruka.
Budete potřebovat fyzioterapii, aby se vám vrátila plná hybnost. Ale hlavně musíte prostě jen
odpočívat a nedělat si žádné zbytečné starosti. Rozumíte?“
A už se zvedal k odchodu. Co na to tak mohla říct?

Její manžel ji vyzvedl krátce před čtvrtou. Ošetřovatelky se seřadily dole v příjmové hale, aby se
s ní rozloučily, všechny jako ze škatulky v naškrobených zástěrkách. Cítila se podivně slabá a krok
měla vratký, takže mu byla vděčná, když jí nabídl rámě.
„Děkuji vám, že jste se tu o mou ženu tak postarali. Účet mi pošlete do kanceláře, buďte tak
hodná,“ řekl vrchní sestře.
„Bylo nám potěšením,“ potřásla mu rukou a zářivě se usmála na Jennifer. „Je báječné, že už je zase
na nohou. Vypadáte nádherně, paní Stirlingová.“
„Je mi… o moc líp. Děkuji vám.“ Měla na sobě dlouhý kašmírový kabát a na hlavě k němu ladící
kastrůlek. Nechal jí poslat tři sady oblečení. Vybrala si ten nejméně nápadný úbor – nechtěla na sebe
upoutávat pozornost.
Doktor Hargreaves vystrčil hlavu ze své pracovny a oni k němu vzhlédli. „Moje sekretářka říká, že
venku jsou nějací novináři – přišli za tím Cochranovým děvčetem. Možná byste měli jít zadním
východem, jestli se chcete vyhnout zmatkům.“
„To by bylo asi lepší. Mohli byste prosím říct mému řidiči, ať tam přijede?“
Po týdnech ve vytopeném nemocničním pokoji jí vzduch venku připadal příšerně chladný. Stěží
s ním držela krok, dýchala rychle a prudce. A pak byla na zadním sedadle velikánského černého auta,
veliké kožené křeslo ji pohltilo a dveře se zavřely s luxusním klapnutím. Auto se s tichým vrněním
vydalo do londýnského provozu.
Vykukovala z okna, pozorovala novináře, které zahlédla na schodech u hlavního vchodu
nemocnice, a zachumlané fotografy, jak si porovnávají objektivy. Za nimi se ulice centrálního
Londýna hemžily spěchajícími lidmi s límci vyhrnutými, aby je chránily před větrem, muži s klobouky
naraženými hluboko do čela.
„Kdo je Cochranovo děvče?“ obrátila se k němu tázavě.
Zrovna něco šeptal řidiči. „Kdože?“
„Cochranovo děvče. Doktor Hargreaves o ní něco říkal.“
„Myslím, že to byla přítelkyně jednoho populárního zpěváka. Měli autonehodu krátce předtím,
než…“
„Všechny se o ní bavily. Sestry, v nemocnici.“
Zjevně už ztratil zájem. „Vyložím paní Stirlingovou doma, a jakmile to vyřídím, pojedu do
kanceláře,“ informoval řidiče.
„Co se mu stalo?“ prohodila.
„Komu?“
„Cochranovi. Tomu zpěvákovi.“
Její manžel na ni pohlédl, jako by něco zvažoval. „Zabil se,“ odvětil. Pak se zase obrátil k řidiči.
 Pomaličku vystoupala po schodech k bílému domu se štukovou omítkou, a když došla až nahoru,
dveře se jako kouzlem otevřely. Řidič opatrně položil její cestovní tašku v hale na zem a pak se
vzdálil. Její manžel vešel za ní a pokývl ženě, která tam čekala, zjevně aby je přivítala. Byla to paní
pozdních středních let s tmavými vlasy staženými do pevného drdůlku, oblečená v tmavomodrém
kostýmku. „Vítejte doma, madam,“ napřáhla k ní ruku. Její úsměv byl upřímný a mluvila se silným
cizím přízvukem. „Jsme tak rádi, že jste zase v pořádku.“
„Děkuji,“ usmála se. Chtěla ženu oslovit jménem, ale bylo jí trapné se na něj zeptat.
Žena počkala, až si svléknou kabáty, a pak se s nimi vzdálila.
„Jsi unavená?“ sklonil k ní hlavu a zadíval se jí do tváře.
„Ne. Ne, je mi dobře.“ Rozhlížela se po domě a přála si, aby dokázala zamaskovat své
rozčarování: kdyby tu nikdy předtím nebyla, vyšlo by to úplně nastejno.
„Musím už zpátky do kanceláře. Zvládneš to tady s paní Cordozovou?“
Cordozová. To neznělo tak úplně nepovědomě. Vzedmul se v ní záchvěv vděčnosti. Paní
Cordozová.„Určitě to zvládnu, díky. Nedělej si se mnou starosti.“
„Přijdu v sedm… jestli víš určitě, že to zvládneš…“ Zjevně už se nemohl dočkat, až odejde.
Sklonil se k ní, políbil ji na tvář, krátce zaváhal a pak byl pryč.
Stála v hale a poslouchala jeho kroky, jak se vzdalují po schodech, a pak tiché předení motoru,
když se to veliké auto zase odlepilo od chodníku. Dům jí najednou připadal obrovský.
Dotkla se hedvábných tapet, pohlédla na naleštěné parkety a zvedla oči k závratně vysokánskému
stropu. Precizně a opatrně si stáhla rukavičky. Pak se naklonila, aby si blíž prohlédla fotografie na
odkládacím stolku. Největší z nich bylo svatební foto v bohatě zdobeném, naleštěném stříbrném
rámečku. A na něm ona sama, ve vypasovaných bílých šatech, s tváří napůl ukrytou za bílým
krajkovým závojem, a vedle ní se zářivě usmíval její manžel. Tak já si ho vážně vzala, pomyslela si.
A pak: Vypadám tak šťastně.
Trhla sebou. Za ní se vynořila paní Cordozová a stála tam se sepjatýma rukama. „Říkala jsem si,
jestli vám nemám donést čaj a něco k svačině. Napadlo mě, že byste si možná ráda sedla v salonku.
Zatopila jsem vám tam v krbu.“
„To by bylo…“ Jennifer se rozhlédla po řadě dveří vedoucích z haly. Pak se vrátila očima
k fotografii. Chviličku se odmlčela, než znovu promluvila. „Paní Cordozová… nevadilo by vám,
kdybych se o vás trochu opřela? Jenom než si sednu. Trochu se mi podlamují nohy.“
Později si nebyla jistá, proč nechce, aby hospodyně věděla, jak málo si ze svého vlastního domu
pamatuje. Měla jen pocit, že když dokáže úspěšně předstírat a všichni jí uvěří, možná se přetvářka
nakonec změní ve skutečnost.

Hospodyně připravila večeři: zapékané maso s brambory a fazolemi. Je ve spodní troubě,

vysvětlila Jennifer. Jennifer musela počkat, až se vrátí její muž, než mohla začít nosit na stůl: pravou
ruku měla pořád ještě slabou a bála se, že těžký litinový pekáč upustí.
Osamělou hodinku strávila procházkou po domě; znovu se se vším seznamovala, otevírala šuplíky
a prohlížela si fotografie. Můj dům, říkala si znovu a znovu. Moje věci. Můj manžel. Párkrát zkusila
na nic nemyslet a nechat nohy, ať ji samy dovedou tam, kde tušila koupelnu nebo pracovnu, a potěšilo
ji, že v nějakém koutku mysli to tu pořád zná. Prohlížela si knihy v salonku a s mírným uspokojením
zjistila, že i když jí toho tolik připadá cizí, dokáže si u řady titulů v duchu převyprávět zápletku.
Nejdéle setrvala ve svém pokoji. Paní Cordozová jí vybalila kufr a všechno uložila. Dvě
vestavěné skříně ukrývaly ohromné množství vzorně uspořádaného šatstva. Všechno jí dokonale
padlo, i ty nejobnošenější boty. Na toaletním stolku byly pečlivě seřazené její kartáč na vlasy,
lahvičky s parfémy a pudr. Všechny vůně jí na kůži připadaly příjemně známé. Barvy líčidel se k ní
skvěle hodily: Coty, Chanel, Elizabeth Arden, Dorothy Gray – zrcadlo lemovala malá armáda
drahých krémů a mastí.
Vytáhla jednu zásuvku a objevila hromady šifonu, podprsenky a další spodní prádlo z hedvábí
a krajek. Zjevně mi na vzhledu záleží, povšimla si. Sedla si a zahleděla se na sebe do trojkřídlého
zrcadla a pak si dlouhými rovnoměrnými tahy začala kartáčovat vlasy. Tohle dělávám vždycky, řekla
si několikrát.
Když ji několikrát všechna ta cizota začala přemáhat, zaměstnala se nějakými drobnými pracemi:
převěsila ručníky na toaletě v přízemí, vytáhla talíře a sklenice.
Dorazil krátce před sedmou. Čekala na něj v hale, čerstvě nalíčená, na ramenou a krku lehounce
navoněná. Viděla, že ho to zdání normálnosti potěšilo. Vzala mu kabát, pověsila ho do skříně
a zeptala se, jestli by nechtěl něco k pití.
„To bych moc rád. Děkuju,“ usmál se.
Zaváhala s rukou nataženou ke karafě.
Otočil se a všiml si její nerozhodnosti. „To je ono, miláčku. Whisky. Na dva prsty, s ledem. Díky.“
U večeře seděl po její pravici u velikánského stolu z leštěného mahagonu, který byl z převážné
části prázdný a nevyzdobený. Naložila horké jídlo na talíře a on je dal na stůl. Takhle žiju, pomyslela
si najednou, jak sledovala jeho ruce. Tohle děláme každý večer.
„Říkal jsem si, že bychom mohli v pátek pozvat na večeři Moncrieffovy. Cítila by ses na to?“
Nabrala si vidličkou malé sousto. „Myslím, že ano.“
„Dobře,“ pokývl. „Naši přátelé se po tobě pořád ptají. Moc rádi by viděli, že jsi zase… jako
dřív.“
Přiměla se usmát. „To bude… prima.“
„Říkal jsem si, že toho týden nebo dva nebudeme moc podnikat. Jenom na co se budeš cítit.“
„Ano.“
„Je to moc dobré. Tos vařila ty?“
„Ne, to paní Cordozová.“
„Aha.“
Jedli mlčky. Pila vodu – doktor Hargreaves ji varoval, že si nemá dávat nic silnějšího –, ale
záviděla manželovi jeho skleničku. Ráda by trochu zastřela ten pocit znepokojivé cizoty, trochu ho
otupila.
„A jak to jde… v kanceláři?“
Nezvedl hlavu. „Všechno je v pořádku. V příštích pár týdnech budu muset zajet do dolů, ale chci
vědět, že všechno zvládáš, než pojedu. Paní Cordozová ti samozřejmě se vším pomůže.“
Při pomyšlení, že tu zůstane sama, se jí mírně ulevilo. „Určitě to zvládnu.“
„A říkal jsem si, že bychom potom mohli na pár týdnů zajet na Riviéru. Mám tam nějaké vyřizování
a pobyt na sluníčku by ti mohl prospět. Doktor Hargreaves říkal, že by to mohlo pomoct… na ty
jizvy…“ Odmlčel se.
„Na Riviéru,“ zopakovala po něm. Najednou se jí před očima zjevilo přímořské nábřeží ozářené
měsíčním svitem. Cinkání skleniček. Zavřela oči a snažila se ten prchavý obraz zahlédnout jasněji.
„Napadlo mě, že bychom tentokrát mohli jet autem, jen my dva.“
Bylo to pryč. V uších jí bušila krev. Klid, říkala si v duchu. To se ti vrátí. Doktor to povídal.
„Připadá mi, že jsi tam vždycky spokojená. Možná trochu spokojenější než tady v Londýně.“
Vzhlédl k ní a pak odvrátil oči.
 A zase ten pocit, že ji nějak zkouší. Donutila se rozkousat sousto a polknout. „Jestli myslíš, že to
tak bude nejlepší,“ hlesla tiše.
V místnosti se rozhostilo ticho, přerušované jen pomalým skřípotem jeho příboru o talíř; byl to
tísnivý zvuk. Její vlastní porce jí najednou připadala nezdolatelná. „No, vlastně jsem mnohem víc
unavená, než jsem myslela. Vadilo by ti moc, kdybych už šla nahoru?“
Povstal, když se zvedla. „Měl jsem říct paní Cordozové, že nám bude stačit najíst se v kuchyni.
Mám ti pomoct nahoru?“
„Ne, prosím tě, nedělej si starosti.“ Gestem odmítla nabízené rámě. „Jsem jenom trochu utahaná.
Ráno mi určitě bude mnohem líp.“

Ve tři čtvrtě na deset uslyšela, jak vchází do pokoje. Ležela v posteli a ostře si uvědomovala
přikrývku na svém těle, měsíční světlo, které probleskovalo skrze dlouhé závěsy, vzdálený lomoz
dopravy na náměstí, taxíků zpomalujících, aby vyvrhly své pasažéry, zdvořilý pozdrav jakési osoby
na procházce se psem. Ležela naprosto nehybně a čekala, až začne všechno dávat smysl, až jí do
mysli pronikne lehkost, s níž by znovu zapadla do svého prostředí.
A pak se otevřely dveře.
Nerozsvítil. Slyšela tichý klapot dřevěných ramínek, když si věšel sako, slabounké podtlakové
mlasknutí, jak si stáhl boty. A najednou úplně ztuhla. Její manžel – tenhle muž, tenhle cizí člověk – se
chystá vlézt si k ní do postele. Tolik se soustředila, aby přečkala každý okamžik, že ji to vůbec
nenapadlo. Tak napůl předpokládala, že bude spát v hostinském pokoji.
Kousla se do rtu, pevně zavřela oči a usilovně se snažila dýchat pomaličku, aby to vypadalo, že
spí. Slyšela, jak zašel do koupelny, jak teče voda z kohoutku, jak si energicky čistí zuby a krátce
kloktá. Tichými kroky přešel po koberci a pak najednou vklouzl pod přikrývku, matrace se prohnula
a postel nesouhlasně zaskřípěla. Minutku jen tak ležel a ona se nutila stejnoměrně oddechovat. Bože,
prosím, ještě ne, zapřísahala ho v duchu. Vždyť tě skoro neznám.
„Jenny?“ zašeptal.
Ucítila na boku jeho ruku a silou vůle se přiměla neškubnout sebou.
Zkusmo ji pohladil. „Jenny?“
Donutila se zhluboka vydechnout, aby vyvolala dojem nevinného zapomnění v hlubokém spánku.
Zarazil se, ruka mu znehybněla, a pak rovněž vzdychl a ztěžka se zabořil do polštářů.
===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Moc bych si přál, abych Tě dokázal zachránit, ale k tomu prostě nedojde. Až dostaneš tenhle
dopis, už Ti nezavolám, protože by Tě to mohlo rozrušit, a kdybych tě slyšel plakat, už bys to
nebyla Ty, protože za ten rok a půl jsem Tě nikdy plakat neviděl a nikdy jsem neměl děvče jako Ty.

Muž ženě, v dopise

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 2

Moira Parkerová pohlédla na chmurně staženou tvář svého šéfa a z rázného kroku, jímž
odpochodoval přes její kancelář do své, usoudila, že je asi lepší, že pan Aburthnot, s kterým se měl
sejít v půl třetí, se zpozdil. Jeho předchozí jednání zjevně nedopadlo nejlépe.
Zvedla se, uhladila si sukni a pomohla mu z kabátu, pokropeného deštěm i za tu kratičkou cestu od
auta do kanceláře. Zastrčila jeho deštník do stojanu a pak o trochu déle než obvykle pečlivě věšela
jeho kabát. Pracovala už pro něj tak dlouho, že věděla, kdy potřebuje být chviličku o samotě.
Udělala mu šálek čaje – odpoledne si vždycky dával čaj, dopoledne dvě kávy –, s léty praxe
nacvičenou úsporností posbírala dokumenty, zaklepala na něj a vešla. „Myslím, že se pan Aburthnot
asi zdržel někde v zácpě. Na Marylebone Road je prý velká kolona.“
Pročítal dopisy, které mu předtím nechala na stole k podepsání. Zjevně byl spokojen, a tak vytáhl
z náprsní kapsičky pero a připojil k nim svůj krátký, strohý podpis. Položila mu šálek s čajem na stůl
a přidala si podepsané dopisy ke své hromádce dokumentů. „Vyzvedla jsem vám letenky do Jižní
Afriky a zařídila jsem, aby vás na letišti vyzvedli.“
„To je patnáctého.“
„Ano. Můžu je přinést, kdybyste si je chtěl zkontrolovat. A tady je výkaz obratu za uplynulý týden.
A v téhle složce jsou poslední mzdové výkazy. Nevěděla jsem, jestli budete mít po tom jednání
s automobilkou čas na oběd, a dovolila jsem si tedy objednat vám sendviče. Snad vám to nevadí.“
„Jste moc hodná, Moiro. Díky.“
„Chtěl byste si je dát teď k čaji?“
Přikývl a věnoval jí letmý úsměv. Vší silou se snažila nezačervenat. Věděla, že ostatní sekretářky
se jí za podle nich přehnanou starostlivost, kterou věnuje svému šéfovi, posmívají, stejně jako za
upjaté oblečení a poněkud přehnaně formální jednání. Ale její šéf měl rád, když se všechno dělalo,
jak se patří, a ona to vždycky chápala. Tyhle hloupé husičky, které pořád ležely v nějakých
časopisech a věčně klevetily na dámských toaletách, neměly nejmenší ponětí, jaké potěšení se skrývá
v dobře odvedené práci. Netušily, jak může být uspokojivé, když je člověk nepostradatelný.
Na okamžik zaváhala a pak vytáhla ze složky ještě jeden dopis. „Přišla odpolední pošta. Říkala
jsem si, že byste se na to možná měl podívat. Je to další zpráva o těch lidech z Rochdale.“
Svraštil obočí a drobné pousmání, které mu tak prozářilo tvář, se vytratilo. Pročetl si dopis
dvakrát. „Viděl to ještě někdo?“
„Ne, pane Stirlingu.“
„Založte to k ostatním,“ vrazil jí dopis zpátky. „To jsou jen samé provokace. Za tím stojí odbory.
S těmi já nechci nic mít.“
Beze slova si zprávu vzala. Obrátila se k odchodu, ale pak se zarazila. „A pokud se mohu zeptat…
jak se daří vaší paní? Určitě je ráda, že je zase zpátky doma.“
„Daří se jí dobře, díky za optání. Už – už je mnohem víc jako dřív,“ zamumlal. „Vrátit se domů jí
moc pomohlo.“
Polkla. „To jsem moc ráda, pane Stirlingu.“
Ale on už jí nevěnoval pozornost – listoval ve výkazech obratu, které mu nechala na stole. Se
strnulým úsměvem si Moira Parkerová přitiskla složku s listinami k hrudi a odpochodovala zpět ke
svému stolu.
 ***

Jen staří přátelé, slíbil jí. Nic náročného. Z té skupinky už Jennifer znala dvě kamarádky, které za
ní byly v nemocnici a pak se u ní stavily i doma. S Yvonne Moncrieffovou, vytáhlou tmavovláskou
něco po třicítce, se přátelily od té doby, co obě bydlely na Medway Square. Její suchý, sardonický
projev byl v příkrém kontrastu s její druhou kamarádkou Violet. S Yvonne bývaly kdysi spolužačky
a Violet zjevně měla pocit, že si Yvonnin kousavý humor a žertovné shazování zaslouží.
Pro Jennifer bylo zpočátku náročné pochopit společné narážky a přiřadit nějaký význam jménům,
která si ty dvě vzájemně nadhazovaly, ale cítila se s nimi uvolněně. Pomaličku zjišťovala, že může
věřit svým instinktivním reakcím na určité lidi: vzpomínky zjevně člověku uvíznou i jinde než
v mysli.
„Jak já bych ráda ztratila paměť,“ zvolala Yvonne, když jí Jennifer svěřila, jak zvláštní bylo
probrat se v nemocnici. „Prostě bych odkráčela do zapadajícího slunce. A zapomněla, že jsem si
Francise vůbec vzala.“ Zastavila se, aby ujistila Jennifer, že je všechno, jak má být. Měla to být jen
malá, „neformální“ večeře, ale když se odpoledne nachýlilo, byla už Jennifer skoro ochromená
nervozitou.
„Já nevím, proč tak panikaříš. Tvoje večírky jsou přímo legendární.“ Yvonne se usadila na posteli
a Jennifer se zatím soukala do jedněch šatů za druhými a zase je svlékala.
„Ano. Ale kvůli čemu jsou legendární?“ Snažila se urovnat si v jedněch šatech poprsí.
V nemocnici zjevně trochu shodila a přední díl šatů se jí teď nevábně krabatil.
Yvonne se zasmála. „Ale no tak, klid. Ty přece nemusíš ani hnout prstem, Jenny. Ta tvoje úžasná
paní C. se o všechno postará. Dům vypadá úžasně. Ty vypadáš nádherně. Tedy aspoň budeš, když si
sakra konečně něco oblečeš.“ Skopla z nohou střevíčky a vyšvihla dlouhé elegantní nohy na postel.
„Nikdy jsem moc nechápala, proč ty večírky tak ráda pořádáš. Nevykládej si to špatně, já strašně
ráda chodím na večírky, ale všechny ty přípravy…“ Prohlížela si nehty. „Večírky se nedělají, na
večírky se chodí. To říkala moje maminka a upřímně řečeno, pořád to platí. Ráda si na to koupím
nové šaty, ale jednohubky a zasedací pořádky? Brr.“
Jennifer konečně přiměla výstřih k poslušnosti, začala se prohlížet v zrcadle a točila se hned
doleva, hned doprava. Natáhla paži. Jizva byla pořád ještě vystouplá a ostře růžová. „Myslíš, že bych
si měla vzít něco s dlouhým rukávem?“
Yvonne se napřímila a zamžourala na jizvu. „Bolí to?“
„Bolí mě celá ruka, doktor mi na to dal nějaké prášky. Jenom si říkám, jestli ta jizva nebude
působit trochu…“
„Rušivě?“ Yvonne svraštila nos. „No, možná by dlouhé rukávy byly lepší. Jenom než to trochu
vybledne. A navíc je tak chladno.“
Kamarádčino zhodnocení beze všech servítků Jennifer překvapilo, ale neurazilo. Bylo to poprvé,
co s ní někdo od návratu domů promluvil upřímně a otevřeně.
Svlékla se a začala se přehrabovat ve skříni, až našla pouzdrové šaty ze surového hedvábí. Stáhla
je z ramínka a zahleděla se na ně. Byly hrozně nápadné. Od svého návratu domů se raději schovávala
do tvídu, jemných šedých a hnědých odstínů, ale ze skříně na ni pořád vyskakovaly tyhle zdobné róby.
„Jako něco takového?“
„Co, něco takového?“
Jennifer se zhluboka nadechla. „Něco takového, jako jsem nosila dřív? Takhle jsem vypadala?“
Přiložila si šaty k tělu.
 Yvonne vytáhla z kabelky cigaretu, zapálila si a zahleděla se Jennifer do tváře. „Chceš mi říct, že
si opravdu vůbec nic nepamatuješ?“
Jennifer se usadila na židličku u toaletního stolku. „Skoro nic,“ přiznala. „Vím, že třeba tebe znám.
Stejně jako znám jeho. Cítím to tady uvnitř,“ poklepala si na hruď. „Ale… mám v paměti obrovské
mezery. Nevzpomínám si, jaký postoj jsem měla ke svému životu. Nevím, jak se mám k lidem chovat.
Nevím…“ Kousla se do rtu. „Nevím, kdo jsem.“ Oči se jí neočekávaně zalily slzami. Vytáhla jeden
šuplíček, pak druhý, a hledala kapesník.
Yvonne chviličku vyčkávala. Pak se zvedla a usadila se na úzkém sedátku vedle ní. „Dobře, zlato,
tak já tě zasvětím. Jsi půvabná a zábavná a plná chuti do života. Máš ideální život: pohledného
a bohatého manžela, který tě zbožňuje, a garderobu, za niž by každá žena dala život. Vždycky máš
dokonalé vlasy. Pas máš tak útlý, že ho muž obejme rukama. Vždycky jsi středem každé společnosti
a všichni naši manželé jsou do tebe tajně zamilovaní.“
„Ale nebuď směšná.“
„Myslím to vážně! Francis tě zbožňuje. Vždycky, když zahlédne to tvé koketní pousmání a ty tvoje
plavé kadeře, úplně na něm vidím, jak si říká, proč si pro všechno na světě vzal tu protivnou
kostnatou židovku. No a Bill…“
„Bill?“
„Violetin manžel. Než ses vdala, běhal za tebou doslova jako pejsek. Dobře, že má takový vítr
z tvého muže, jinak by tě už dávno drapl pod křídlo a utekl s tebou.“
Jennifer si osušila oči kapesníčkem. „Ty jsi tak hodná.“
„Ale kdepak. Kdybys nebyla tak milá, už bych tě dávno musela nechat oddělat. Ale máš štěstí, že tě
mám ráda.“
Ještě pár minut jen tak seděly. Jennifer dloubla palcem u nohy do skvrny na koberci. „Proč nemám
děti?“
Yvonne dlouze potáhla z cigarety. Mrkla na Jennifer a povytáhla obočí. „Když jsme se o tom
bavily naposledy, poznamenala jsi, že aby spolu dva mohli mít dítě, je obyčejně dobré, aby se aspoň
chvíli vyskytovali na jednom kontinentě. Tvůj muž je hrozně často pryč.“ Ušklíbla se a vyfoukla
dokonalé dýmové kolečko. „To je další důvod, proč jsem ti odjakživa tak strašlivě záviděla.“
Jennifer se zdráhavě uchichtla a Yvonne pokračovala: „Neboj, zlato, to bude dobré. Měla bys dát
na radu toho nemožně drahého doktora a přestat se tím užírat. Za pár týdnů na tebe možná přijde
prozření a na všechno si vzpomeneš – jak tvůj muž nechutně chrápe, v jak bídném stavu je naše
hospodářství a jak obrovský účet máš u Harveyho Nicholse. A zatím si užívej své nevinnosti, dokud
můžeš.“
„Asi máš pravdu.“
„A když už jsme u toho, měla by sis vzít ty růžové. Máš takový křišťálový náhrdelník, který se
k nim úžasně hodí. Ty smaragdové ti vůbec nelichotí. Vypadáš v nich, jako že máš místo prsou dva
vyfouklé balóny.“
„No ty jsi teda kamarádka!“ vyprskla Jennifer a obě se rozesmály.

Bouchly dveře a on hodil aktovku na podlahu v hale. Na kabátě i na kůži se mu ještě držel chlad
zvenku. Sundal si šálu, pozdravil se políbením s Yvonnou a omluvil se, že jde pozdě. „Schůzka
s účetními. Víš, jak tihle počítálci dokážou dlouho žvanit.“
„Měl bys je vidět, když se sejdou, Larry. Nudí mě to k smrti. Jsem už pět let vdaná a pořád ještě
nechápu rozdíl mezi aktivem a pasivem.“ Yvonne mrkla na hodinky. „Už by tu měl každou chvilku
být. Určitě má nějaký sloupeček s čísly, který nutně potřebuje jeho pozornost, aby nad ním zamával
kouzelnou hůlkou.“
Obrátil se ke své ženě. „Vypadáš báječně, Jenny.“
„Že ano? Tvoje žena se vždycky umí úžasně upravit.“
„Ano. To nepochybně. Samozřejmě.“ Přejel si rukou po tváři. „Kdybyste mě teď omluvily, půjdu
se dát trochu do pořádku, než dorazí ostatní. Zase má sněžit – slyšel jsem v rádiu předpověď.“
„Připravíme ti tu zatím pití,“ zavolala za ním Yvonne.
Když se znovu otevřely dveře, otupila už Jennifer svou nervozitu silným koktejlem. Bude to
dobré, opakovala si v duchu. Yvonne jí vždycky nenápadně napoví, kdyby hrozilo, že se nějak
znemožní. Jsou to její přátelé. Nebudou se ji snažit nachytat. Je to další krok na cestě k tomu, aby se
znovu stala sama sebou.
„Jenny! Jsme tak rádi, žes nás pozvala!“ objala ji Violet Faircloughová. Buclatou tvář měla skoro
utopenou pod turbanovým kloboukem. Sundala si ho a podala jí ho společně s kabátem. Měla
hedvábné šaty s velkým kulatým výstřihem, které na jejích plných křivkách působily jako větrem
nafouknutý padák. Jak Yvonne později poznamenala, na obejmutí pasu by Violet potřebovala
přinejmenším malý pěchotní oddíl.
„Jennifer! Vypadáš rozkošně jako vždycky.“ Vysoký zrzavý muž se k ní sklonil a políbil ji.
Jennifer ohromilo, jaký jsou ti dva nepravděpodobný pár. Toho muže si vůbec nepamatovala
a přišlo jí skoro legrační, že je to manžel malé Violet. „Pojďte dál,“ pronesla, konečně od něj odtrhla
pohled a zase se uklidnila. „Manžel přijde za pár minut. Donesu vám zatím něco k pití.“
„Tak ‚manžel‘? Cože jsi dnes taková formální?“ zasmál se Bill.
„No…“ znejistěla Jennifer, „…už jsme se tak dlouho neviděli...“
„Ty mizero! Na Jenny musíš být hodný,“ pokárala ho Yvonne a políbila ho na přivítanou. „Pořád
je ještě hrozně křehká. Měla by teď souchotinářsky polehávat nahoře a my bychom vždycky měli
zvolit jednoho z vás, kdo jí půjde oloupat hrozen. Ale ona prý že trvá na martini.“
„Tak to je zase naše stará známá Jenny.“ Bill jí věnoval tak dlouhý obdivný úsměv, že Jennifer
raději dvakrát mrkla na Violet, zda se neurazí. Té to ale zjevně nevadilo a přehrabovala se v kabelce.
„Dala jsem naší nové chůvě vaše číslo,“ vzhlédla k ní pak. „Snad to nevadí. Ona je vážně úplně
beznadějná. Předpokládám, že každou minutou zavolá, že nemůže najít kalhoty od Frederickova
pyžama nebo tak něco.“
Jennifer si všimla, jak Bill obrátil oči v sloup, a s náhlým úlekem si uvědomila, že jeho výraz je jí
povědomý.

U stolu jich bylo osm. Její manžel s Francisem seděli proti sobě v čele stolu. Na straně u okna
seděla Yvonne, pak Dominic, který zastával nějaký vysoký post u Královského jízdního pluku,
a Jennifer. Violet, Bill a Dominikova žena Anne byli naproti. Veselá Anne se řehtala mužskému
vtipkování a oči jí vlídně jiskřily jako ženě, která je se sebou naprosto spokojená.
Jennifer se při jídle přistihla, jak je pozoruje a téměř s policejní důkladností analyzuje a zkoumá,
co si vzájemně říkají, a hledá v tom narážky na jejich dosavadní život. Všimla si, že Bill se na svou
ženu skoro ani nepodívá, natož aby se s ní bavil. Violet jako by to snad ani nevnímala a Jennifer
přemýšlela, jestli je to tím, že si jeho lhostejnost neuvědomuje, nebo své rozpaky jen dokáže stoicky
skrývat.
Navzdory svým žertovným stížnostem na Francise ho Yvonne neustále sledovala. Vtipkovala na
jeho účet a vyzývavě se na něj přitom usmívala. Takhle se k sobě chovají vždycky, pochopila
Jennifer. Nechce mu ukázat, jak moc pro ni znamená.
„Škoda že jsem neinvestoval do ledniček,“ vzdychal zrovna Francis. „V novinách dneska psali, že
se jich má letos v Británii prodat milion. Milion! A před pěti lety to bylo… sto sedmdesát tisíc.“
„V Americe to musí být ještě desetkrát tolik. Slyšela jsem, že je tam prý lidé mění každých pár let
za nové.“ Violet si nabodla na vidličku sousto ryby. „A tam se prodávají obrovské – dvakrát takové
jako ty naše. Umíte si to představit?“
„V Americe je všechno větší. Nebo aspoň oni to rádi říkají.“
„Taky mají větší ego, aspoň když mám soudit podle těch, které jsem potkal.“ Dominic zvýšil hlas.
„Nevíte, jak vypadá nesnesitelný přemoudřelý chytrolín, dokud jste nepotkali amerického generála.“
Anne se rozesmála. „Dominika chudinku trochu rozladilo, když se mu jeden snažil vysvětlovat, jak
má řídit vlastní auto.“
„‚Hele, vy to tu máte takový malý. A auta máte malý. A ty příděly máte taky malý…‘“ imitoval
Dominic. „To měli vidět, jaké to tu bylo, když bylo všechno na příděl. O tom pochopitelně vůbec
nemají představu…“
„Dom se rozhodl, že si z něj trochu vystřelí, půjčil si matčina minora a přijel ho v něm vyzvednout.
Měli jste vidět, jak se tvářil.“
„‚To je u nás standard, kamaráde,‘ povídám mu. ,Pro zahraniční delegace tu máme Vauxhall Velox.
Tam jsou tři palce místa pro nohy navíc.‘ On se prakticky musel složit napůl, aby se tam vešel.“
„Já řvala smíchy,“ přidala se Anne. „Nevím, jak je možné, že z toho Dom neměl nějaké hrozné
oplétačky.“
„Jak to jde ve firmě, Larry? Slyšel jsem, že za týden nebo tak už zase jedeš do Afriky.“
Jennifer se dívala, jak se manžel na židli pohodlně opřel.
„Jde to dobře. Vlastně skvěle. Zrovna jsem podepsal s jistou automobilkou smlouvu na výrobu
brzdových obložení.“ Složil příbor na talíři k sobě.
„A čím že se to vlastně přesně zabýváš? Nikdy přesně nevím, co je ten váš nejnovější nerost zač.“
„Nedělej, že tě to zajímá, Violet,“ ušklíbl se Bill z druhého konce stolu. „Když to není růžové nebo
modré a nezačíná to každou větu ‚Mamí‘, tak to Violet málokdy upoutá.“
„Možná, Bille, to prostě znamená, že nemá doma dost podnětů,“ kontrovala Yvonne a všichni muži
pochvalně zahvízdali.
Laurence Stirling se obrátil k Violet. „Vlastně to vůbec není nový nerost,“ vysvětloval. „Znali ho
už staří Římané. Učila ses ve škole o starověkém Římě?“
„Určitě ano. Ale dneska si z toho už pochopitelně nic nepamatuju,“ zasmála se pronikavě.
Laurence ztišil hlas a všichni u stolu zmlkli, aby ho slyšeli. „No, už Plinius Starší psal, že jednou
viděl, jak na hostině hodili do ohně kousek jakési látky a o pár minut později ho zase vytáhli úplně
neporušený. Někteří věřili, že jsou v tom čáry, ale on věděl, že je to něco mimořádného.“ Vytáhl
z kapsy pero, předklonil se a naškrábal cosi na svůj damaškový ubrousek. Posunul ho k ní, aby na něj
lépe viděla. „Název chrysotilu, nejběžnější formy, je odvozený z řeckých slov chrysos, tedy zlato,
a tilos, vlákno. Už tehdy věděli, že má nesmírnou cenu. Já dělám jen to – tedy moje společnost,
samozřejmě –, že ho těžíme a zpracováváme pro řadu účelů.“
„Hasíte s ním požáry.“
„Ano.“ Zamyšleně si hleděl na ruce. „Nebo zajišťujeme, aby vůbec nevznikaly.“ Nastalo krátké
ticho a u stolu se rozhostila podivná atmosféra. Pohlédl na Jennifer a pak odvrátil zrak.
„A v čem je tedy tolik peněz? Na ohnivzdorných ubrusech se asi moc nevydělá.“
„Autodíly.“ Zase se pohodlně opřel a celá místnost jako by se uvolnila s ním. „Uvádí se, že do
deseti let bude mít auto většina britských domácností. To je hrozná spousta brzdových obložení.
A teď jednáme i s železnicemi a aeroliniemi. Ale možnosti využití azbestu jsou prakticky neomezené.
Začali jsme ho dodávat i na výrobu okapových žlabů, do zemědělských budov, na oplechování
a izolaci. Brzo bude azbest úplně všude.“
„To je vážně zázračný nerost.“
Když se baví s přáteli o obchodech, působí mnohem přirozeněji, než když spolu byli sami,
pomyslela si Jennifer. I pro něj to muselo být zvláštní, když měla tak těžký úraz, a pořád ještě není
úplně sama sebou. Vzpomněla si, jak ji Yvonne dnes odpoledne popsala: nádherná, sebejistá,
koketní. Chybí mu tahle žena? Možná si uvědomil, že se na něj dívá, otočil k ní hlavu a zachytil její
pohled. Usmála se a on jí po chvilce úsměv opětoval.
„Já to viděl! No tak, Larry. Přece nebudeš dělat oči na vlastní ženu.“ Bill jim začal dolévat
sklenice.
„No to si piš, že může dělat oči na svou ženu,“ namítl Francis, „po tom všem, co se jí stalo. Jak se
teď cítíš, Jenny? Vypadáš nádherně.“
„Je mi dobře. Děkuju.“
„Řekl bych, že už jí je náramně dobře, když pořádá večeři ani ne – jak je to dlouho? – ani ne týden
potom, co ji pustili z nemocnice.“
„Kdyby Jenny nepořádala večeři, musel bych si myslet, že je něco příšerně špatně – a nejen s ní,
ale s celým světem.“ Bill zhluboka upil vína.
„Hrozná záležitost. Je báječné, že už zase vypadáš jako dřív.“
„Měli jsme strašnou starost. Doufám, že jsi dostala moje květiny,“ přidala se Anne.
Dominic hodil ubrousek na stůl. „Vzpomínáš si aspoň trochu na tu nehodu, Jenny?“
„Nejspíš by se tím radši nezabývala, kdyby ti to nevadilo.“ Laurence se zvedl a došel k příborníku
pro další láhev vína.
„Samozřejmě,“ zvedl Dominic omluvně ruku. „To ode mě nebylo ohleduplné.“
Jennifer začala sbírat talíře. „Jsem v pořádku, vážně. Ale opravdu ti toho nemůžu moc povědět.
Nepamatuju si skoro nic.“
„To je asi jenom dobře,“ poznamenal Dominic.
Yvonne si zapálila cigaretu. „No, čím dřív budeš zodpovídat za všechna brzdová obložení ty,
Larry, tím dřív budeme všichni v bezpečí.“
„A tím víc peněz on bude mít,“ uchechtl se Francis.
„Ale no tak, zlato, musí se každý rozhovor vždycky stočit k penězům?“
„Ano,“ opáčili s Billem jednohlasně.
Jennifer se vydala s hromádkou špinavých talířů do kuchyně a za sebou slyšela, jak se smějí.

„Tak to dopadlo dobře, ne?“

Seděla u toaletního stolku a opatrně si sundávala náušnice. Spatřila jeho odraz v zrcadle, když
vstoupil do ložnice a uvolňoval si přitom kravatu. Skopl z nohou boty a zašel do koupelny, ale dveře
nechal otevřené. „Ano,“ přisvědčila, „myslím, že ano.“
„Jídlo bylo báječné.“
„To ale vůbec není moje zásluha,“ přiznala. „Všechno obstarala paní Cordozová.“
„Ale tys navrhla menu.“
Bylo jednodušší mu neodporovat. Pečlivě uložila náušnice do krabičky. Slyšela, jak do umyvadla
teče voda. „Jsem ráda, že ti chutnalo.“ Vstala a vyprostila se z šatů, pověsila je na ramínko a začala
si stahovat punčochy.
 Když sundala první, vzhlédla a spatřila, že stojí ve dveřích. Díval se jí na nohy. „Vypadala jsi
dnes nádherně,“ řekl tiše.
Prudce zamrkala a srolovala druhou punčochu z nohy. Sáhla si za záda, aby si rozepnula
podvazkový pás, náhle silně nesvá. Levá ruka jí pořád nesloužila, byla příliš slabá, než aby si jí
dosáhla dozadu. Hleděla do země a slyšela, jak se blíží. Byl do půl těla svlečený, ale pořád měl
oblekové kalhoty. Stoupl si za ni, odstrčil jí ruce a začal jí rozepínat pás sám. Byl tak blízko, že cítila
na zádech jeho dech, když vytahoval háčky z oček.
„Byla jsi nádherná,“ zašeptal znovu.
Zavřela oči. Tohle je můj muž, říkala si. Zbožňuje mě. Všichni to říkají. Jsme spolu šťastní.
Ucítila, jak jí lehounce přejel prsty po pravém rameni a políbil ji na šíji. „Jsi moc unavená?“
zašeptal.
Věděla, že teď má příležitost. Je džentlmen. Kdyby řekla, že je opravdu unavená, ustoupil by,
nechal by ji na pokoji. Ale jsou přece manželé. Manželé. Jednou se tomu musí postavit. A kdo ví?
Třeba kdyby jí připadal méně cizí, vrátilo by se jí najednou zase o něco víc ze sebe samé.
Otočila se v jeho náručí. Nedokázala se mu podívat do tváře, nedokázala ho políbit. „Jestli ty
nejsi… tak já taky ne,“ zašeptala mu do hrudi.
Ucítila jeho kůži na své. Pevně zavřela oči a čekala, až se v ní probudí nějaký pocit důvěrnosti,
možná dokonce touha. Čtyři roky už jsou svoji. Kolikrát už tohle museli dělat? A on je od jejího
návratu tak trpělivý.
Jeho ruce se jí dotýkaly, náhle odvážnější, a pak jí rozepjal podprsenku. Neotevřela oči, pořád si
uvědomovala, jak vypadá. „Mohli bychom zhasnout?“ zaprosila. „Nechci… nechci myslet na svoji
ruku. Jak teď vypadá.“
„Jistě. Mělo mě to napadnout.“
Zaslechla, jak cvakl vypínač. Ale nebyla to její ruka, co jí vadilo: nechtěla se dívat na něj.
Nechtěla být vystavená jeho pohledu, nechtěla být zranitelná. A pak byli v posteli a on ji líbal na krk,
prudce dýchal a jeho ruce byly naléhavé. Spočinul na ní, uvěznil ji pod sebou a ona ho objala pažemi
kolem krku, náhle znejistělá, co by vlastně měla dělat, když necítí vůbec nic z toho, co očekávala. Co
se to se mnou stalo? přemýšlela. Co jsem dělávala dřív?
„Je ti dobře?“ zašeptal jí do ucha. „Neubližuju ti nějak?“
„Ne,“ hlesla, „ne, vůbec ne.“
Líbal jí ňadra a z hrudi se mu vydral sten rozkoše. „Sundej je,“ zasyčel a začal jí stahovat kalhotky.
Trochu se nadzvedl, aby si je mohla stáhnout ke kolenům a pak je skopnout z nohou. A teď před ním
byla odhalená. Možná bychom mohli… chtěla říct, ale on už jí roztahoval nohy a neobratně se snažil
do ní vniknout. Ještě nejsem připravená – ale to nemohla říct, teď by se to nehodilo. Byl už někde
jinde, zoufalý, dychtivý.
Bolestně zkřivila tvář, zvedla kolena a snažila se křečovitě nestáhnout. A pak byl v ní a ona se ve
tmě kousala do tváře, snažila se nevnímat tu bolest a nevšímat si toho, že necítí vůbec nic kromě
zoufalé touhy, aby už to měla za sebou a aby už z ní byl venku. Jeho pohyby nabraly na tempu
a naléhavosti, drtil ji svou vahou a horkou a vlhkou tvář jí zabořil do ramene. A pak s drobným
zasténáním a náznakem zranitelnosti, kterou neprojevoval v žádné jiné stránce svého života, skončil
a byl pryč, a mezi stehny jí zanechal něco vlhkého a lepkavého.
Kousla se zevnitř do tváře tak silně, že ucítila chuť krve.
Odvalil se z ní a stále ještě prudce oddechoval. „Díky,“ zašeptal do tmy.
Byla ráda, že nevidí, jak vedle něj leží a zírá do prázdna s přikrývkou přitaženou až k bradě. „Není
vůbec zač,“ odvětila tiše.
 Zjistila, že vzpomínky se skutečně mohou skrývat i jinde než v mysli.
===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Štěstí nevrátí se k nám… jiného už dávno mám.

Žena muži, na pohlednici

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 3

„Profil. Nějakého průmyslníka.“ Donu Franklinovi bezmála přetékalo tučné břicho přes okraj
kalhot. Knoflíky košile měl napnuté k prasknutí a nad páskem mu vykukoval trojúhelník zarostlé bledé
kůže. Opřel se na židli a posunul si brýle na temeno. „Šéfredaktor na tom trvá, O’Hare. Chce dvě
dvoustrany o tom zázračném minerálu, kvůli inzerentům.“
„Copak já ksakru něco vím o dolech a továrnách? Jsem zahraniční korespondent, proboha.“
„Byl jsi zahraniční korespondent,“ opravil ho Don. „Už tě nemůžeme nikam vyslat, Anthony, to
dobře víš, a já potřebuju někoho, kdo odvede slušnou práci. Nemůžeš tu jenom vysedávat
a zaneřáďovat nám to tady.“
Anthony se sesunul do židle na protější straně stolu a vytáhl si cigaretu.
Za redaktorem zpravodajství, kterého za skleněnou stěnou jeho kanceláře bylo sotva vidět, vytrhl
mladší zpravodaj Phipps z psacího stroje tři listy a s rozčarovanou grimasou je znovu vložil do válce
se dvěma průklepovými papíry.
„Už jsem tě při něčem takovém zažil. Umíš lidem zalichotit.“
„Takže to vlastně nebude ani profil. Jenom chvalozpěv. Taková lepší reklama.“
„Jeho firma působí částečně i v Kongu. Hodně o té zemi víš.“
„Vím toho dost o mužích, kterým patří doly v Kongu.“
Don natáhl ruku pro cigaretu. Anthony mu jednu podal a připálil mu. „Nebude to tak úplně špatné.“
„Ne?“
„Budeš s ním dělat rozhovor v jeho letním sídle na jihu Francie. Riviéra. Pár dní na slunci, nějaký
ten humr na náš účet, možná zahlédneš i Brigitte Bardotovou… vlastně bys mi měl poděkovat.“
„Pošli tam Petersona. Ten tohle miluje.“
„Peterson dělá toho vraha dětí v Norwichi.“
„Tak Murfett. Ten rád leze lidem do zadku.“
„Murfett jede do Ghany, psát o těch potížích v Ashanti.“
„Ten?“ vyhrkl nevěřícně Anthony. „Ten by nezvládl napsat ani o školácích, co se perou v telefonní
budce. Jaktože ten ksakru bude dělat Ghanu?“ Ztišil hlas. „Pošli mě tam zpátky, Done.“
„Ne.“
„Mohl bych být napůl cvok, chlastat a sedět v blázinci, a stejně bych to zvládl líp než Murfett, a ty
to víš!“
„S tebou je potíž, O’Hare, že si nevážíš dobrého bydla.“ Don se předklonil a ztlumil hlas.
„Poslouchej – prostě přestaň remcat a poslouchej. Když ses vrátil z Afriky, nahoře –“ ukázal směrem
k šéfredaktorově kanceláři – „se hodně mluvilo o tom, jestli by tě neměli propustit. Celá ta věc…
Měli o tebe starost, člověče. Každopádně, bůhvíjak se ti povedlo získat si tam hodně přátel, a to
i docela důležitých lidí. Když přihlédli ke všemu, čím sis prošel, rozhodli se tě nevyhodit. I když jsi
byl…“ mávl rozpačitě rukou za sebe, „…no víš kde.“
Anthony mu věnoval nicneříkající pohled.
„No, prostě… nechtějí, abys dělal něco, kde bys byl moc… pod tlakem. Tak se seber, jeď do
Francie a buď sakra rád, že máš práci, při níž občas můžeš večeřet v podhůří Monte Carla. A kdo ví?
Možná tam ulovíš nějakou filmovou hvězdičku.“
Nastalo dlouhé ticho.
 Když Anthony stále ještě nevypadal náležitě ohromeně, zamáčkl Don cigaretu. „Ty to vážně
nechceš dělat.“
„Ne, Done. A ty to dobře víš. Začnu dělat takovéhle věci a od toho už je jen krůček k narozením,
svatbám a úmrtím.“
„Kristepane, ty jsi ale paličatý prevít, O’Hare.“ Z bodce na stole sundal jakýsi strojopis. „Fajn,
tak si vezmeš tohle. Vivien Leighová letí přes Atlantik. Hodlá se utábořit před divadlem, kde zrovna
hraje Olivier. Prý s ní nechce mluvit a ona vykládá bulvárním redaktorům, že neví proč. Co kdybys
zjistil, jestli se budou rozvádět? A když už tam budeš, zkus taky nějak pěkně popsat, co má na sobě.“
Nastala další dlouhá odmlka. Ve vedlejší kanceláři vytrhl Phipps ze stroje další tři listy, plácl se
do čela a neslyšně zaklel.
Anthony típl cigaretu a hodil po šéfovi zuřivým pohledem. „Půjdu si sbalit,“ zavrčel.

Velmi bohatí lidé v sobě mají něco, co v něm probouzí touhu si do nich aspoň trochu rýpnout,
uvědomil si Anthony, když se oblékal k večeři. Možná to byla ta neochvějná sebejistota člověka,
kterému málokdy někdo odporuje; nadutost lidí, jejichž názory všichni berou tak zatraceně vážně, ať
jsou jakkoli banální.
Zpočátku se mu Laurence Stirling zdál méně nesnesitelný, než čekal; byl zdvořilý, pečlivě vážil
slova a měl docela osvícené názory na pracovní podmínky svých zaměstnanců. S postupujícím časem
si však Anthony uvědomil, že pro Stirlinga je nejdůležitější všechno ovládat. Mluvil na lidi svrchu,
místo aby se od nich snažil získat informace. Nezajímalo ho skoro nic mimo jeho vlastní okruh. Byl to
nudný chlap, který byl natolik bohatý a úspěšný, že se nemusel snažit být ničím jiným.
Anthony si oprašoval sako a přemýšlel, proč vůbec to pozvání na večeři přijal. Stirling ho pozval,
když dokončili rozhovor; Anthonyho to zaskočilo a byl nucen připustit, že v Antibes nikoho nezná
a nemá na večer žádné plány, že si chtěl dát jen rychlou večeři v hotelu. Později pojal podezření, že
ho Stirling pozval, jen aby zvýšil šance, že o něm Anthony napíše něco lichotivého. Pomalu ani
nedokončil váhavě souhlasnou větu, a Stirling už nařizoval svému řidiči, aby ho vyzvedl v hotelu Cap
v půl osmé. „Náš dům byste nenašel,“ vysvětlil mu. „Ze silnice není skoro vidět.“
To se vsadím, pomyslel si Anthony. Stirling mu nepřipadal jako člověk, který vyhledává běžné
mezilidské vztahy.
Recepční viditelně ožil, když spatřil před hotelem čekat limuzínu. Najednou se mohl přetrhnout,
aby mu otevřel dveře, a na tváři se mu rozhostil úsměv, který tam při jeho příjezdu chyběl.
Anthony si ho nevšímal. Pozdravil řidiče a usedl na místo spolujezdce – tím řidiče poněkud uvedl
do rozpaků, jak si pak uvědomil, ale na zadním sedadle by si připadal jako podvodník. Stáhl okénko
a nechal si ovívat kůži teplým středomořským vánkem. Dlouhá, nízká limuzína se šinula po
přímořských silničkách zaplavených vůní rozmarýnu a tymiánu. Pohledem zalétl k fialovým kopcům
v dálce. Tak si zvykl na exotickou africkou krajinu, že už zapomněl, jak krásně může v některých
částech Evropy být.
Nezávazně s řidičem konverzoval – vyptával se na místní kraj, pro koho už jezdil, jak se v téhle
části země žije obyčejným lidem. Nemohl si pomoci: vědění pro něj bylo vším. Od řidičů a dalších
sluhů mocných kolikrát získal ta nejlepší vodítka.
„Je pan Stirling dobrý šéf?“ zeptal se.
Řidič po něm mrkl a najednou byl mnohem méně uvolněný. „Ano,“ odvětil tak, že bylo zřejmé, že
rozhovor je u konce.
„To rád slyším,“ opáčil Anthony, a když dorazili k rozlehlému bílému sídlu, nechal řidiči
velkorysé spropitné.
Díval se, jak auto mizí za domem a nepochybně zajíždí do garáže, a zmocnila se ho neurčitá
nostalgie. I když byl řidič nemluvný, mnohem raději by si dal sendvič a zahrál karty s ním, než aby
zdvořile konverzoval se znuděnými zbohatlíky na Riviéře.

Vila z osmnáctého století byla stejná jako kterýkoli dům bohatých – nadměrně velká a bez
poskvrnky; průčelí svědčilo o ustavičné péči početného personálu. Širokou, dokonale upravenou
příjezdovou cestu vysypanou štěrkem lemovaly vyvýšené dlážděné chodníčky, jimiž by se neodvážil
prorůst ani stoneček plevele. Mezi malovanými okenicemi zářila elegantní okna. Širokánské kamenné
schodiště vedlo do obrovité chodby, z níž už se ozýval hovor ostatních hostů a v pravidelných
intervalech tu stály podstavce s velikánskými květinovými aranžmá. Pomalu vystoupal po schodech
a cítil, jak jsou kameny od prudkého denního slunce ještě teplé.
U večeře bylo sedm dalších hostů: manželé Moncrieffovi, přátelé Stirlingových z Londýna – paní
ho nepokrytě hodnotila pohledem; místní starosta pan Lafayette s manželkou a dcerou, pružnou
brunetkou s výrazně nalíčenýma očima a jednoznačně uličnickou jiskrou v oku; a pak postarší
manželé Demarcierovi, očividně sousedé z vedlejší vily. Stirlingova žena byla úpravná plavovláska
typu Grace Kellyové – takové ženy obvykle celý život sklízely obdiv za svůj zevnějšek a neměly
mnoho zajímavého co říct. Doufal, že ho posadí vedle paní Moncrieffové. Nevadilo mu, jak si ho
měří – představovala by příjemnou výzvu.
„A vy tedy pracujete pro noviny, pane O’Hare?“ zamžourala na něj ona postarší Francouzka.
„Ano. V Anglii.“ U lokte se mu zjevil sluha s podnosem se skleničkami. „Máte něco
nealkoholického? Třeba tonik?“ Muž přikývl a zmizel.
„Jak se jmenují?“ zajímala se paní dál.
„Nation.“
„Nation,“ zopakovala se zjevným zklamáním. „O těch jsem nikdy neslyšela. Znám Timesy. To jsou
ty nejlepší noviny, že?“
„Slýchávám, že si to lidé myslí.“ Dobrý Bože, pomyslel si. Ať je tu aspoň dobré jídlo.
U lokte se mu objevil stříbrný podnos s vysokou sklenicí toniku s ledem. Anthony se snažil nedívat
na sklenice perlivého kiru, který pili ostatní. Místo toho zkusil svou omezenou školní franštinu na
starostovu dceru, a ta mu odpověděla bezchybnou angličtinou s okouzlující francouzskou intonací.
Moc mladá, uvědomil si, když si povšiml, jak se starosta zamračil.
Když se konečně usadili k večeři, s povděkem zjistil, že má po boku Yvonne Moncrieffovou. Byla
zdvořilá, zábavná – a naprosto imunní vůči jeho flirtování. K čertu, zase další šťastně vdaná. Po
jeho levici seděla Jennifer Stirlingová, ale odvrátila se a konverzovala s někým jiným.
„Trávíte tu hodně času, pane O’Hare?“ Francis Moncrieff byl vysoký a hubený, dobře se fyzicky
hodil ke své ženě.
„Ne.“
„Aha, obyčejně se zabýváte spíš finančními reportážemi v Londýně?“
„Ne, o tom vůbec nepíšu.“
„Vy nejste ekonomický novinář?“
„Jsem zahraniční zpravodaj. Píšu o… potížích v jiných zemích.“
„Zatímco Larry je způsobuje,“ zasmál se Moncrieff. „A o čem tak obvykle píšete?“
„No, o válce, hladomoru, epidemiích. Samé povzbudivé věci.“
„Nevím, jestli je na nich něco povzbudivého.“ Paní Demarcierová si lokla vína.
 „V uplynulém roce jsem psal o krizi v Kongu.“
„Lumumba je hrozný potížista,“ vložil se do toho Stirling, „a Belgičané jsou zbabělí troubové,
když si myslí, že to tam bez nich může dopadnout jinak než krachem.“
„Vy myslíte, že Afričané si nedokážou vládnout sami?“
„Ještě včera byl Lumumba jen bosý pošťák z džungle. V celém Kongu neznám žádného barevného,
který by měl odborné vzdělání.“ Zapálil si doutník a vyfoukl obláček dýmu. „Jak budou řídit banky
nebo nemocnice, až Belgičané odejdou? Stane se tam z toho válečná zóna. Mám doly na rhodesko-
konžských hranicích a už jsem musel najmout zvláštní ostrahu. Rhodesany – Konžanům se už nedá
věřit.“
Nastalo krátké ticho. Anthonymu začal vytrvale poškubávat sval ve tváři.
Stirling si odklepal doutník. „A kde v Kongu jste byl, pane O’Hare?“
„Hlavně v Leopoldvillu. A v Brazzavillu.“
„Pak víte, že konžskou armádu nelze udržet pod kontrolou.“
„Vím, že období po získání nezávislosti je pro každou zemi obtížné. A že kdyby byl generálporučík
Janssens jednal trochu diplomatičtěji, nemuselo by zemřít tolik lidí.“
Stirling ho pozoroval skrze oblak kouře. Anthony měl pocit, že ho v duchu znovu hodnotí. „Takže
vy jste také podlehl Lumumbovu kultu? Další naivní liberál?“ usmál se ledově.
„Těžko věřit, že by se řadě Afričanů mohlo žít ještě hůř než dnes.“
„Tak to s vámi musím nesouhlasit,“ opáčil Stirling. „Myslím, že pro některé lidi může být svoboda
nebezpečný dar.“
V místnosti se rozhostilo ticho. Zdálky bylo slyšet kvílení motocyklu šinoucího se do kopce. Paní
Lafayettová si úzkostně přihladila vlasy.
„No, o tomhle já vůbec nic nevím,“ poznamenala Jennifer Stirlingová a úhledně si složila ubrousek
na klíně.
„Je to hrozně depresivní,“ přitakala jí Yvonne Moncrieffová. „Někdy se ráno nemůžu ani podívat
do novin. Francis si čte sportovní a finanční sekci a já radši zůstávám u svých časopisů.
Zpravodajství kolikrát vůbec nečteme.“
„Když to není na stránkách Vogue, nejsou to pro moji ženu žádné pořádné zprávy,“ ušklíbl se
Moncrieff.
Napětí polevilo. Hovor se znovu rozproudil a číšníci dolili sklenice. Muži se bavili o burze
a vývoji na Riviéře – přílivu táborníků, kteří podle postarších francouzských manželů „kazí dobrý
tón“, nekonečných stavebních pracích a nějakých nemožných nováčcích v Britském bridžovém klubu.
„Já bych si s tím nedělal hlavu,“ poznamenal Moncrieff. „Za chatku na pláži v Monte Carlu se letos
platí padesát liber na týden. To si většina obyčejných turistů nemůže dovolit.“
„Elsa Maxwellová prý navrhla, aby tu pokryli pláže pěnovou pryží, aby lidi netlačily kamínky do
nohou.“
„Tady je koukám život samé strádání,“ poznamenal Anthony tiše. Chtěl odejít, ale v téhle chvíli to
nešlo. Připadal si tak daleko od míst, kde dříve býval – jako by se propadl do nějakého paralelního
vesmíru. Jak můžou být tak lhostejní vůči hrůzám a potížím v Africe, když za své pohodlné životy
zjevně vděčí právě jí?
Na okamžik váhal, ale pak mávl na číšníka a řekl si o víno. Nikdo u stolu si toho nevšiml.
„Takže… vy se chystáte napsat něco úžasného o mém manželovi?“ Paní Stirlingová mu hleděla na
manžetu u rukávu. Postavili před něj druhý chod, mísu s čerstvými mořskými plody, a ona se teď
k němu obrátila.
Upravil si ubrousek na klíně. „Já nevím. Měl bych? Je úžasný?“
 „Podle našeho milého přítele pana Moncrieffa je vzorem poctivého obchodníka. Jeho továrny
splňují ty nejpřísnější normy. Rok za rokem zvyšuje obrat.“
„Na to jsem se ale neptal.“
„Ne?“
„Ptal jsem se vás, jestli je úžasný.“ Věděl, že je kousavý, ale alkohol ho probral a naježil.
„Na to byste se asi neměl ptát mě, pane O’Hare. Manželka může být v tomhle těžko nezaujatá.“
„Ach, z mé zkušenosti neumí nikdo být tak nemilosrdně nezaujatý jako právě manželka.“
„Povídejte.“
„Kdo jiný dokáže během prvních pár týdnů manželství odhalit všechny mužovy chyby a pak je s až
vědeckou přesností pravidelně a zpaměti citovat?“
„Vaše žena musí být hrozně krutá. Připadá mi vlastně docela sympatická.“
„No, vlastně je to nesmírně chytrá žena.“
Jennifer Stirlingová si vložila do úst sousto garnáta. „Opravdu?“
„Ano. Tak chytrá, že mě už před lety opustila.“
Podala mu majonézu. Když si ji od ní nevzal, nandala mu sama lžičkou na talíř. „Znamená to, že vy
sám jste nebyl zrovna úžasný, pane O’Hare?“
„Jako manžel? Ne, to jsem asi nebyl. Ve všech ostatních směrech jsem ale pochopitelně
nepřekonatelný. A prosím, říkejte mi Anthony.“ Jako by se nakazil jejich způsoby, jejich nedbale
arogantním stylem vyjadřování.
„No, Anthony, v tom případě jsem si jistá, že se s mým manželem skvěle shodnete. Myslím, že
o sobě soudí něco podobného.“ Zalétla pohledem ke Stirlingovi, pak se znovu obrátila k němu
a měřila si ho tak, až usoudil, že možná nebude tak nudná, jak si myslel.
Při hlavním chodu – hovězí roládě se smetanou a houbami – se dozvěděl, že Jennifer Stirlingová,
dříve Verrinderová, je vdaná čtyři roky. Žije převážně v Londýně a s manželem už mnohokrát
cestovala do zahraničí, kde se nacházejí jeho doly. Na Riviéru jezdí na zimu, část léta a občas na
nějaké svátky, když je v Londýně příliš nuda. Je tu hrozně moc lidí, podotkla s pohledem na
starostovu manželku naproti sobě. Nechtěla by tu žít natrvalo, připadala by si jako rybka v akváriu.
Tohle všechno mu pověděla a měla se tím správně odhalit jako další rozmazlovaná panička
bohatého muže. Jenže on si všiml i jiných věcí: že Stirling svou ženu možná trochu zanedbává, že je
Jennifer Stirlingová chytřejší, než by ke svému postavení potřebovala, a že si neuvědomuje, co by s ní
tahle kombinace mohla za pár let provést. Tohle vědomí zatím prozrazoval jen lehký stín smutku
v očích. Lapila se do nekonečného, ale zcela bezvýznamného koloběhu společenského života.
Děti neměli. „Slyšela jsem, že to by lidé aspoň načas museli pobývat ve stejné zemi.“ Přemýšlel,
jestli se mu tím nesnaží něco naznačit. Ale ona působila bezelstně, jako by nad tím pociťovala spíše
pobavení než zklamání. „A vy máte děti, Anthony?“ zajímala se.
„Já – o jedno jsem zřejmě přišel. Můj syn je s mou bývalou ženou, a ta se ze všech sil snaží, abych
ho nijak mravně nekazil.“ Jakmile to vyslovil, bylo mu jasné, že je opilý. Za střízliva by se
o Phillipovi v životě nezmínil.
Teď měl její úsměv v sobě něco vážnějšího, jako by nevěděla, zda by mu neměla projevit soucit.
Nedělejte to, prosil ji v duchu. Aby skryl rozpaky, nalil si další sklenici vína. „To nic. On je –“
„A v jakém směru byste vy mohl někoho zkazit, pane O’Hare?“ usmála se starostova dcera
Mariette ze svého místa naproti němu.
„Myslím, mademoiselle, že teď je spíš pravděpodobnější, že někdo zkazí mě,“ opáčil. „Kdybych
už nebyl rozhodnutý napsat o panu Stirlingovi jen samé lichotivé věci, dovedu si představit, že by mě
dnešní jídlo i společnost dokázaly dokonale přesvědčit.“ Krátce se odmlčel. „A čím byste se nechala
zkazit vy, paní Moncrieffová?“ prohodil pak. Připadalo mu nejbezpečnější adresovat svou otázku
právě jí.
„Ó jé, já bych se prodala lacino. Jenomže na mě to nikdo nikdy pořádně nezkusil,“ ušklíbla se.
„Ale pitomost,“ řekl její muž láskyplně. „Trvalo mi měsíce, než jsem tě pořádně zkazil.“
„No protože ty sis mě musel koupit, miláčku. Na rozdíl od tady pana O’Hareho totiž nejsi ani
pohledný, ani okouzlující.“ Poslala mu vzdušný polibek. „Kdežto Jenny, ta se zkazit nedá. Nepřipadá
vám, že kolem sebe šíří úplně děsivou auru dobroty?“
„Každičký člověk na světě se dá podplatit, když nabídnete tu správnou cenu,“ prohlásil Moncrieff.
„Dokonce i naše milá Jenny.“
„Kdepak, Francisi. Třeba monsieur Lafayette je skutečně zářným vzorem bezúhonnosti,“ odtušila
Jenny a v koutcích úst jí uličnicky škublo. Vypadala teď trochu rozverněji. „Ve francouzské politice
přece nic jako korupci neznají.“
„Miláčku, nemyslím, že bys měla dost vědomostí, abys mohla rozebírat francouzskou politiku,“
pronesl Laurence Stirling.
Anthony si všiml, že se jí ve tvářích rozlil slabý ruměnec.
„Myslela jsem jenom −“
„No tak nemysli,“ usadil ji nadneseně. Zamžikala a sklopila oči do talíře.
Nastalo krátké ticho.
„Myslím, že máte pravdu, madame,“ řekl pan Lafayette dvorně Jennifer a odložil sklenici.
„Nicméně já bych vám mohl vyprávět, jaký je můj sok na radnici prohnaný mizera… za přiměřenou
cenu, pochopitelně.“
Všichni u stolu se zasmáli. Mariette pod stolem přitiskla svou nohu k Anthonyho noze. Po jeho
druhém boku právě Jennifer Stirlingová tiše nařídila obsluze, aby odnesli talíře. Moncrieffovi se
zabrali do hovoru s panem Demarcierem, který seděl mezi nimi.
Kristepane, pomyslel si. Co tady vlastně dělám? Do tohohle světa vůbec nepatřím. Laurence
Stirling něco důrazně vykládal svému sousedovi. Pitomec, pomyslel si Anthony, ale už jak to v duchu
vyslovil, uvědomil si, že pro něj samotného, který přišel o rodinu, kariéra se mu rozplývá pod
rukama a je bez peněz, by se ten přídomek možná hodil mnohem víc. Zmínka o synovi, ponížení
Jennifer Stirlingové i alkohol, to všechno se spojilo, aby mu pokazilo náladu. Na to mohlo pomoci
jen jedno: mávl na číšníka, aby mu dolil vína.

Demarcierovi se odporoučeli krátce po jedenácté a Lafayettovi za chviličku po nich – ráno je

schůze rady, vysvětlil starosta. „Začínáme dřív než vy Angličané.“ Potřásli si rukama na velikánské
verandě, kam se uchýlili na kávu a brandy. „S velkým zájmem si přečtu váš článek, pane O’Hare.
Bylo mi potěšením.“
„I mně, to mi věřte.“ Anthony už se trochu kymácel. „Ještě nikdy mi městská politika nepřipadala
tak strhující.“ Ta slova mu vylétla z úst, skoro ještě než si stačil uvědomit, co chce říct, a on prudce
zamrkal, protože věděl, že nemůže příliš ovlivnit, jak je starosta může přijmout. Téměř si
nepamatoval, o čem se s ním vlastně v uplynulé hodině bavil. Starosta se na chvíli zadíval
Anthonymu do očí. Pak mu pustil ruku a odvrátil se.
„Papa, já ještě zůstanu, kdyby ti to nevadilo. Jeden z pánů bude určitě tak laskavý a za chvilku mě
doprovodí domů.“ Mariette se významně zahleděla na Anthonyho, který s přehnaným důrazem
přikývl.
„Možná budu spíš já potřebovat vaši pomoc, mademoiselle. Nemám nejmenší tušení, kde to vlastně
jsem,“ zažertoval.
Jennifer Stirlingová se polibkem loučila s Lafayettovými. „Dohlédnu, aby se v pořádku vrátila
domů,“ ujistila je. „Moc vám děkuji, že jste přišli.“ A pak dodala něco francouzsky, čemu nerozuměl.
Noc už byla chladná, ale Anthony zimu skoro necítil. Vnímal vlny, které hluboko pod nimi
šplouchaly na břeh, cinkání sklenic a útržky hovoru, jak Moncrieff se Stirlingem probírali vývoj na
trzích cenných papírů a investiční příležitosti v zahraničí, ale skoro je neposlouchal a raději vyzunkl
sklínku znamenitého koňaku, kterou mu někdo strčil do ruky. Byl zvyklý pobývat sám v cizí zemi
a obvykle si sám se sebou vystačil, ale dnes si připadal rozhozený a podrážděný.
Pohlédl na tři přítomné ženy, dvě brunety a blondýnku. Jennifer Stirlingová právě natahovala ruku,
patrně aby předvedla nějaký nový šperk. Druhé dvě něco mumlaly a pak hovor přerušil jejich smích.
Mariette na něj každou chvilku letmo pohlédla a usmála se. Nebyl v tom úsměvu náznak spiklenectví?
Sedmnáct, varoval sám sebe. Moc mladá.
Vnímal cvrkání cvrčků, ženský smích, a z domu se ozývala nějaká jazzová hudba. Zavřel oči, pak
je zase otevřel a mrkl na hodinky. Kdovíjak už uplynula hodina. Zmocnil se ho znepokojivý pocit, že
možná na chvilku usnul. Tak nebo tak byl čas jít. „Myslím,“ oznámil přítomným mužům, když se
vyškrábal z křesla, „že bych se asi měl vrátit do hotelu.“
Laurence Stirling se zvedl. V ruce držel obrovský doutník. „Počkejte, zavolám řidiče.“ Otočil se
k domu.
„Ne, ne,“ protestoval Anthony. „Trochu čerstvého vzduchu mi udělá dobře. Mnohokrát děkuji… za
moc zajímavý večer.“
„Pokud budete potřebovat ještě nějaké další informace, zavolejte mi dopoledne do kanceláře. Budu
tam až do oběda. Pak odjíždím do Afriky. Tedy pokud byste nechtěl jet se mnou a prohlédnout si doly
na vlastní oči? Člověk, který se vyzná v Africe, se vždycky hodí…“
„Někdy jindy,“ uťal ho Anthony.
Stirling mu potřásl rukou, krátce a pevně. Moncrieff ho následoval, pak zvedl prst k čelu a mlčky
mu zasalutoval.
Anthony se obrátil a vyrazil k zahradní brance. Pěšinu osvětlovaly lucerničky zasazené v záhonech.
Před ním se v dáli na černé prázdnotě moře pohupovala světýlka lodí. Vánek k němu z verandy
donesl tiché hlasy.
„Zajímavý chlapík,“ říkal právě Moncrieff tónem prozrazujícím, že si myslí pravý opak.
„Pořád lepší než samolibý náfuka,“ zamumlal si Anthony pod vousy.
„Pane O’Hare? Nevadilo by vám, kdybych šla s vámi?“
Trochu vratce se otočil. Za ním stála Mariette, v rukou svírala kabelku a přes ramena měla
přehozený propínací svetřík. „Vím, kudy do města – můžeme jít cestičkou podle útesů. Myslím, že
sám byste se určitě ztratil.“
Klopýtal po štěrkové cestičce. Dívka se do něj zavěsila štíhlou snědou rukou. „Ještě že svítí měsíc.
Aspoň si uvidíme na nohy,“ usmála se.
Chviličku šli mlčky. Anthony vnímal křupání svých bot na pěšině a občas zalapal po dechu, když
zakopl o trs divoké levandule. Navzdory teplému večeru a dívce po svém boku se ho zmocnil stesk
po něčem, co nedokázal pojmenovat.
„Vy jste pořád zticha, pane O’Hare. Určitě zase neusínáte?“
Z domu k nim dolehl výbuch smíchu.
„Povězte mi něco,“ začal. „Máte ráda takovéhle večeře?“
Pokrčila rameny. „Je to krásný dům.“
„Krásný dům. A to je pro vás hlavním měřítkem příjemného večera, mademoiselle?“
 Povytáhla obočí. Jeho ostrý tón ji zjevně vůbec nevyvedl z míry. „Mariette, prosím. Mám to chápat
tak, že vy jste se moc nebavil?“
„Z lidí jako tihle,“ prohlásil s vědomím, že to zní opilecky a útočně, „bych si nejradši strčil do
pusy revolver a zmáčkl spoušť.“
Uchichtla se, a on, potěšen jejím zdánlivým spiklenectvím, pokračoval ještě zapáleněji. „Muži se
nebaví o ničem jiném, než kolik kdo má. Ženské si pro šperky nevidí na špičku nosu. Mají peníze,
mají příležitosti, mohli by dělat cokoli, vidět cokoli, a nikdo z nich přitom nemá názor na nic, co
nepatří do toho jejich maličkého světa.“ Znovu klopýtl a Mariette mu sevřela paži pevněji.
„Radši bych se byl celý večer bavil s žebráky před hotelem Cap. Jenže lidi jako Stirling by je
určitě někam odklidili, kde by neuráželi ničí jemnocit…“
„Myslela jsem, že se vám madame Stirlingová bude líbit,“ poznamenala káravě. „Polovička mužů
na Riviéře je do ní zamilovaná. Prý.“
„Zpovykaná panička. Takové jsou v každém městě, mademoi… Mariette. Pěkné jako obrázek
a v hlavě nemají jedinou vlastní myšlenku.“
Ještě hodnou chvíli pokračoval ve své tirádě, než si uvědomil, že se děvče zastavilo. Vycítil
jakousi změnu nálady a ohlédl se. Když se mu podařilo zaostřit, spatřil kousek za sebou na cestičce
Jennifer Stirlingovou. Měla v ruce jeho plátěné sako a vlasy jí v měsíčním svitu stříbrně zářily.
„Tohle jste si zapomněl,“ napřáhla k němu ruku. Tvář měla ztuhlou a oči se jí v modrém světle
třpytily.
Pokročil k ní a vzal si sako.
Její hlas prořízl noční ticho: „Mrzí mě, že jsme vás tak zklamali, pane O’Hare. Možná bychom vám
byli sympatičtější, kdybychom byli dostatečně tmaví a zbídačelí.“
„Panebože,“ polkl. „Omlouvám se. Já – já jsem hrozně opilý.“
„To vidím. Možná bych vás jen ráda poprosila, ať už máte na mě a mou zpovykanost jakýkoli
názor, abyste za to Laurence v tisku nenapadal.“ Obrátila se a vydala se nazpět do kopce.
Zahanbením zkřivil tvář a tiše zaklel. Po větru se k němu donesla její poslední věta: „Až se příště
budete rozhodovat, jestli přetrpět společnost tak protivných lidí, bylo by pro vás možná jednodušší
prostě s díky odmítnout.“
===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Nikdys mě nechtěla vzít za ruku, ani malíček jsi mi nedala, ty moje broskvičko.

Muž ženě, v dopise

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 4

„Začala bych vysávat, paní Stirlingová, jestli vás to nebude rušit.“

Zaslechla na odpočívadle kroky a posadila se na patách.
Paní Cordozová se s vysavačem v ruce zastavila ve dveřích. „Ach! Všechny vaše věci… nevěděla
jsem, že tu chcete uklízet. Nemám vám pomoci?“
Jennifer si setřela pot z čela a přehlédla obsah svého šatníku, který byl teď rozházený na podlaze
kolem ní. „Ne, děkuji, paní Cordozová. Dělejte si, co potřebujete. Já si jen přerovnávám věci, abych
je dobře našla.“
Hospodyně nerozhodně přešlapovala. „Jak myslíte. Až to dodělám, půjdu na nákupy. Do lednice
jsem dala masový nářez. Říkala jste, že nechcete žádný velký oběd.“
„To bude úplně stačit. Díky.“
A pak zase osaměla, jen chodbou se vzdalovalo monotónní burácení vysavače. Jennifer se
narovnala a zvedla víko další krabice s botami. Tohle dělala už celé dny: jarní úklid uprostřed zimy,
v ostatních pokojích za asistence paní Cordozové. Vytahovala obsah polic a skříní, všechno
prohlížela, přerovnávala a uklízela s děsivou výkonností; vtiskovala věcem pečeť své osobnosti,
nutila své způsoby domu, který se stále rezolutně zpěčoval, aby ho považovala za vlastní.
Začalo to jako rozptýlení, aby nemusela příliš myslet na to, jak se cítí: že jen plní úlohu, kterou jí
předepsali všichni ostatní. Teď to brala jako způsob, jak znovu zakořenit v tomhle domě, jak zjistit,
kdo vlastně je, kým dřív byla. Objevila dopisy, fotografie a knihy výstřižků z dětství, v nichž našla
zamračenou copatou holčičku na tlustém bílém poníkovi. Rozluštila pečlivé klikyháky ve školních
sešitech a prostořeké vtípky v dopisech a s úlevou zjistila, že velké množství z toho si dokáže
vybavit. Snažila se odhadnout, jak široký je předěl mezi ženou, kterou bývala – živou, zbožňovanou,
možná i rozmazlenou – a tou, v níž žije teď.
Věděla o sobě téměř všechno, co vědět mohla, ale to nijak nezmírňovalo ten všudypřítomný pocit
vykořenění, jako by ji hodili do cizího života.
„Ale zlato, takhle si připadá úplně každý,“ poplácala ji Yvonne soucitně po rameni, když s tím
Jennifer předešlého večera po dvou martini začala. „Ani ti nepovím, kolikrát jsem se už ráno
probudila, spatřila tu ryzí nádheru v podobě svého chrápajícího, páchnoucího manžela, jak vyspává
opici, a řekla si, jak jsem se pro všechno na světě ocitla zrovna tady?“
Jennifer se tomu pokusila zasmát. Nikdo nechce poslouchat její řeči. Nemá na vybranou, bude se
s tím muset nějak poprat. Den po večírku se celá úzkostná a rozrušená vypravila sama do nemocnice
a chtěla mluvit s doktorem Hargreavesem. Okamžitě ji pozval k sobě do ordinace – zřejmě ani ne tak
ze svědomitosti, ale spíše z profesní zdvořilosti vůči ženě nesmírně bohatého klienta. Jeho reakce
sice nebyla tak prostořeká jako Yvonnina, ale v zásadě jí řekl totéž. „Úraz hlavy na vás může
zapůsobit všelijak,“ prohlásil a zatípl cigaretu. „Někteří lidé se těžko soustředí, jiní se třeba v úplně
nevhodnou chvíli rozpláčou, další zase dlouho cítí hněv. Měl jsem některé mužské pacienty, kteří se
chovali nezvykle násilně. Vzhledem k tomu, co jste prodělala, není deprese nijak vzácná reakce.“
„Ale to není jen tím, pane doktore. Opravdu jsem si myslela, že teď už budu trochu víc… sama
sebou.“
„A vy se tak necítíte?“
„Připadá mi, že je všechno špatně. Jinak.“ Krátce a rozpačitě se zasmála. „Někdy si říkám, že snad
začínám bláznit.“
Přikývl, jako by něco takového slyšel už mnohokrát. „Čas je opravdu ten nejlepší lékař, Jennifer.
Vím, že to zní jako hrozná fráze, ale je to tak. Netrapte se, že se nemůžete napasovat do nějakých
správných pocitů. U úrazů hlavy opravdu nejsou žádné precedenty. Můžete se nějakou dobu cítit
divně – vykořeněně, jak tomu říkáte. Prozatím vám předepíšu nějaké tabletky, ty vám pomohou.
Snažte se nad tím moc nehloubat.“
A už čmáral recept. Chviličku počkala, vzala si od něj předpis a pak se zvedla k odchodu. Snažte
se nad tím moc nehloubat.
Hodinu po návratu domů se vrhla do uspořádávání domu. Měla šatnu plnou oblečení. Měla
ořechovou šperkovnici, v níž našla čtyři cenné prsteny s drahými kameny, a pak ještě jednu
s ohromným množstvím bižuterie. Měla dvanáct klobouků, devět párů rukavic a osmnáctery boty,
dopočítala se, když přeskládala poslední krabice. Na každé straně krabice měla napsaný stručný
popis – nízké lodičky, vínovéa večerní, zelené hedvábné. Vzala každou botu do ruky a snažila se z ní
vyextrahovat nějakou vzpomínku na minulé události. Párkrát jí myslí prolétla prchavá představa: její
nohy v zelených hedvábných, jak vystupují z taxíku – možná šla do divadla? – ale byly to zoufale
pomíjivé záblesky, které byly pryč, než si je stihla zapamatovat.
Snažte se nad tím moc nehloubat.
Když ukládala poslední pár bot zpátky do krabice, všimla si té knihy. Byla to brožovaná, laciná
historická romance, zahrabaná za hedvábným papírem u stěny krabice. Hleděla na přebal
a přemýšlela, proč si nemůže vybavit zápletku, když se jí to u tolika knih v knihovně povedlo.
Možná jsem si ji koupila a pak se mi do ní nechtělo, pomyslela si, když prolistovala prvních pár
stránek. Kniha vypadala hrozně křiklavě. Trochu to večer prolétne, a jestli to nebude nic pro ni, dá ji
třeba paní Cordozové. Položila knihu na noční stolek a oprášila si sukni. Teď měla na práci
naléhavější věci, například uklidit tenhle nepořádek a vymyslet, co si pro všechno na světě má dnes
večer vzít na sebe.

***

V odpolední poště přišly dva. Jsou skoro jako přes kopírák, pomyslela si Moira, když je četla –
stejné příznaky, stejné stížnosti. Oba muži byli ze stejné továrny, kde začali pracovat téměř před
dvaceti lety. Možná s tím opravdu mají něco společného odbory, jak její šéf říkal, ale bylo trochu
zneklidňující, že zatímco před několika lety bylo takových dopisů jen jako pár kapek, teď se z nich
stal souvislý pramínek.
Vzhlédla a spatřila svého šéfa, jak se vrací z oběda. Přemýšlela, co mu říct. Zrovna si podával
ruku s panem Welfordem a oba se spokojeně usmívali – znamení, že schůzka byla úspěšná. Kratičce
zaváhala a pak smetla oba dopisy ze svého stolu do horní zásuvky. Přidá je k ostatním. Nemá smysl
ho tím obtěžovat. Koneckonců jí bylo jasné, co by na to řekl.
Na chviličku se zadívala, jak vyprovází pana Welforda ze zasedací místnosti k výtahům, a vybavil
se jí jejich ranní rozhovor. V kanceláři byli jen oni dva. Ostatní sekretářky jen zřídka dorazily před
devátou, ale ona pravidelně přicházela o hodinu dříve, aby zapnula kávovar, připravila mu papíry,
zkontrolovala, zda v noci nepřišly telegramy, a vůbec se postarala, aby až vstoupí do kanceláře, už
všechno běželo jako hodinky. Byla to její práce. Kromě toho raději snídala u svého stolu v kanceláři:
připadala si tak jaksi méně osamělá než doma, co matka zemřela.
Zastavil se a mírným pozvednutím ruky ji pozval do své pracovny. Věděl, že si jeho gesta všimne:
vždycky ho koutkem oka sledovala, kdyby něco potřeboval. Upravila si sukni a rázně vešla dovnitř.
Čekala, že jí bude diktovat nebo bude chtít nějaké údaje, ale on místo toho přešel ke dveřím a tiše je
za ní zavřel. S úsilím potlačila záchvěv vzrušení. Za celých pět let za ní ještě ani jednou nezavřel
dveře. Ruka jí bezděčně vylétla k vlasům.
Ztišil hlas a postoupil k ní. „Moiro, ohledně té věci, kterou jsme probírali před pár týdny…“
Hleděla na něj a jeho blízkost a nečekaný vývoj událostí ji zcela ochromily. Potřásla hlavou – asi
trochu směšně, říkala si později.
„O čem jsme se bavili –“ v hlase měl náznak netrpělivosti – „po té nehodě mojí ženy. Říkal jsem
si, že se raději zeptám. Nebylo tam pak už nic…“
Vzpamatovala se a začala si přihlazovat límeček. „Ach. Ach ne, pane Stirlingu. Šla jsem tam
dvakrát, jak jste chtěl. A ne. Nebylo tam nic.“ Chviličku vyčkávala a pak dodala: „Vůbec nic. To vím
docela jistě.“
Přikývl, jako by ho to uklidnilo. Pak se na ni usmál, tím vlídným úsměvem, který jí věnoval jen
vzácně. „Děkuji vám, Moiro. Víte, jak moc si vás vážím, že ano?“
Zachvěla se potěšením.
Přešel ke dveřím a znovu je otevřel. „Diskrétnost je jednou z vašich nejobdivuhodnějších
vlastností.“
Musela prudce polknout, než dokázala odpovědět. „Já… na mě se můžete vždycky spolehnout. To
přece víte.“
„Co je vám, Moiro?“ zeptala se jí později jedna z písařek na toaletě. Uvědomila si, že si
potichoučku bzučí nějakou melodii. Znovu si pečlivě nalíčila rty a jen lehoulince na sebe stříkla
parfém. „Tváříte se jako kočka, co slízala ve spíži smetanu.“
„Možná se jí Mario z podatelny konečně dostal pod sukni,“ ozvalo se z jedné kabinky, následováno
nepříjemným uchechtnutím.
„Kdybyste věnovala aspoň z poloviny takovou pozornost práci, jakou vynaložíte na hloupé
tlachání, Phyllis, možná byste to mohla dotáhnout i dál než na pomocnou písařku,“ hodila za sebe,
když odcházela. Ale ani chichotání a pohvizdování, jež ji doprovázely až do kanceláře, jí nemohly
zkazit radost.

Náměstí bylo plné vánočních světel, velikánských bílých žárovek ve tvaru tulipánu. Byly natažené
mezi viktoriánskými pouličními lampami a ovinuté v klikatých spirálách kolem stromů, jež lemovaly
obecní park.
„Každý rok o něco dřív,“ prohodila paní Cordozová a otočila se od velkého arkýřového okna
v přijímacím pokoji, když Jennifer vešla. Zrovna se chystala zatáhnout závěsy. „Ještě není ani
prosinec.“
„Ale vypadá to moc hezky.“ Jennifer si nasazovala náušnici. „Paní Cordozová, byla byste tak
hodná a zapnula mi ten knoflíček na krku? Nějak si tam nemůžu dosáhnout.“ Ruku už měla lepší, ale
pořád ještě nebyla dostatečně ohebná, aby se dokázala bez pomoci obléknout.
Hospodyně jí přitáhla límeček k sobě, zapnula tmavomodrý, hedvábím potažený knoflíček
a poodstoupila, aby se Jennifer mohla otočit. „Tyhle šaty vám vždycky moc slušely,“ poznamenala.
Na takovéhle okamžiky už si Jennifer zvykla; vždycky se musela ovládnout, aby se nezačala
vyptávat: Opravdu? A kdy to bylo? Naučila se je dobře skrývat, aby přesvědčila okolní svět, že si je
jistá svým místem v něm.
„Nějak si nevzpomínám, kdy jsem je vlastně měla naposledy,“ zamumlala po chvilce.
„Na večeři, když jste měla narozeniny. Šli jste do restaurace v Chelsea.“
 Jennifer doufala, že to probudí nějakou zasutou vzpomínku. Ale nic. „Je to tak,“ rychle se usmála,
„to byl moc krásný večer.“
„Je dnes nějaká zvláštní příležitost, madam?“
Podívala se na sebe v zrcadle nad krbem. Plavé vlasy měla zkadeřené do jemných vln, oči
orámované umně rozmazanou černou linkou. „Ach ne, myslím, že ne. Pozvali nás Moncrieffovi.
Večeře a pak tanec. Jenom obvyklá společnost.“
„Zůstanu dnes o hodinu déle, kdyby vám to nevadilo. Potřebuji naškrobit nějaké prádlo.“
„Doufám, že vám za všechny ty přesčasy platíme?“ vyhrkla bezděčně.
„Ale jistě,“ ubezpečila ji paní Cordozová. „Vy i váš manžel jste vždycky velmi velkorysí.“
Laurence – pořád ještě na něj nedokázala myslet jako na Larryho, ať mu ostatní říkali jakkoli –
říkal, že nebude moci odejít z práce dřív, a tak navrhla, že přijede taxíkem k němu do kanceláře
a odtamtud mohou jet spolu. Tvářil se trochu zdráhavě, ale ona trvala na svém. V uplynulých týdnech
se nutila trochu častěji vycházet z domu, aby znovu získala nezávislost. Vyšla si na nákupy, jednou
s paní Cordozovou a jednou sama – pomaličku se procházela po Kensington High Street a snažila se
nenechat se zdrtit tou spoustou lidí, neustálým rámusem a strkáním. Přede dvěma dny si v obchodním
domě koupila přehoz – ne že by ho tak moc chtěla nebo potřebovala, ale aby se mohla vrátit domů
s tím, že byla venku za nějakým účelem.
„Mohu vám s tím pomoci, madam?“
Hospodyně měla v rukou kabátek ze safírově modrého brokátu. Přidržela ho za ramena, aby
Jennifer mohla vklouznout pažemi do rukávů. Kabát byl vypodšívkovaný hedvábím a těžký brokát
kolem ní příjemně splýval. Otočila se a urovnala si límeček. „A co děláte? Když tady skončíte?“
Hospodyně zamžikala, poněkud vyvedená z míry. „Co dělám?“
„Myslím, kam jdete.“
„Domů,“ řekla.
„Domů… k rodině?“ Trávím s touhle ženou tolik času, pomyslela si, a vůbec nic o ní nevím.
„Rodinu mám v Jižní Africe. Moje dcery už jsou dospělé. Mám dvě vnoučata.“
„Samozřejmě. Nezlobte se, ale pořád si všechno nepamatuji tak dobře, jak bych měla.
Nevzpomínám si, že byste mluvila o svém manželovi.“
Hospodyně sklopila oči. „Můj muž zemřel skoro před osmi lety, madam.“ Když Jennifer nic
neřekla, dodala: „Byl ředitelem dolu v Transvaalu. Váš manžel mě u vás zaměstnal, takže můžu dál
podporovat rodinu.“
Jennifer bylo, jako by ji přistihli, jak strká nos do cizích věcí. „To mě moc mrzí. Jak jsem říkala,
moje paměť je teď trochu nespolehlivá. Nemyslete si snad, že to znamená…“
Paní Cordozová zavrtěla hlavou.
Jennifer se prudce začervenala. „Za normálních okolností bych určitě –“
„Prosím, madam. Vždyť já vidím…“ řekla hospodyně opatrně, „…že pořád nejste tak úplně ve své
kůži.“
Dívaly se na sebe. Paní Cordozová se zjevně styděla za svou přehnanou důvěrnost.
Ale Jennifer to tak nevnímala. „Paní Cordozová,“ pokračovala, „připadám vám od té nehody hodně
jiná?“ Hospodyně jí na okamžik pátravě pohlédla do tváře a neodpověděla. „Paní Cordozová?“
„Možná trochu.“
„A můžete mi říci v čem?“
Hospodyně se zatvářila rozpačitě a Jennifer bylo jasné, že se bojí odpovědět pravdivě. Ale teď už
toho nemohla nechat. „Prosím. Ujišťuji vás, že není žádná špatná nebo správná odpověď. Já jen… od
té doby je pro mě všechno trochu zvláštní… ráda bych měla lepší představu, jaké to bývalo dřív.“
 Hospodyně křečovitě svírala ruce. „Možná jste trochu tišší. Trochu míň… společenská.“
„Řekla byste, že jsem dřív byla šťastnější?“
„Madam, prosím…“ Paní Cordozová si nervózně pohrávala s přívěskem na krku. „Já – už bych
měla opravdu jít. To prádlo asi nechám na zítra, kdyby vám to nevadilo.“
A než mohla Jennifer něco říct, hospodyně zmizela.

Restaurace Beachcomber v hotelu Mayfair byla jedním z nejvyhledávanějších podniků ve městě.

Když Jennifer vešla, jen o krok před svým mužem, hned jí bylo jasné proč: jen pár metrů od chladné
londýnské ulice se najednou ocitla na tropické pláži. Kruhový bar byl obložený bambusem, stejně
jako strop. Na podlaze byla mořská tráva a ze stropních trámů visely rybářské sítě a bóje.
Z reproduktorů zabudovaných do imitace skalních útesů se linula havajská hudba, kterou však přes
hluk nabitého pátečního večera nebylo skoro slyšet. Skoro celou jednu stěnu zabíral nástěnný obraz
modré oblohy a nekonečné bílé písčité pláže a baru vévodila velikánská bysta panny z lodní přídě.
Tam si také všimli Billa, jak se snaží pověsit si klobouk na jedno z jejích vyřezávaných ňader.
„Á, Jennifer… Yvonne… znáte Ethel, mořskou pannu?“ Sebral klobouk a zamával jím na ně.
„Dejte si pozor,“ zamumlala Yvonne, když se s nimi přišla pozdravit. „Violet dneska musela zůstat
doma a Bill už je jak dělo.“
Laurence pustil Jenninu paži, když je číšník přišel usadit. Yvonne si sedla naproti Jennifer a pak
elegantně zamávala Anne a Dominikovi, kteří se právě objevili. Bill seděl na druhém konci stolu,
a když kolem něj Jennifer procházela, popadl ji za ruku a políbil ji.
„No tak, Bille, nebuď takový obejda.“ Francis káravě zavrtěl hlavou. „Jestli si nedáš pozor, pošlu
pro Violet auto.“
„Proč je Violet doma?“ Jennifer počkala, až jí číšník odsune židli.
„Má nemocné dítě a nějak to nemohla všechno nechat na chůvě.“ Jediným povytažením nádherně
klenutého obočí dokázala Yvonne přesně vyjádřit, co si o tomhle rozhodnutí myslí.
„Protože děti jsou vždycky na prvním místě,“ zarecitoval Bill. Mrkl na Jennifer. „Radši si žádné
nepořizujte, dámy. My muži potřebujeme překvapivě hodně péče.“
„Nedáme si skleničku? Co tu mají dobrého?“
„Já si dám Mai Tai,“ prohlásila Anne.
„Já Královský ananas,“ řekla Yvonne a studovala nápojový lístek s obrázkem ženy v havajské
trávové sukni, nadepsaný „Pitivo“.
„A co ty si dáš, Larry? Nech mě hádat. ‚Škorpióna z Bali Hai‘. Něco trochu ostřejšího, ne?“ Bill
popadl nápojový lístek.
„To zní nechutně. Dám si whisky.“
„Tak něco vyberu pro naši krásnou Jennifer. Jenny, zlato, co takhle Ukrytou perlu? Nebo
Havajančinu zhoubu? Neměla bys chuť?“
Jennifer se zasmála. „Jak myslíš, Bille.“
„A já si dám Sužovaného chudáka, protože to jsem přesně já,“ prohlásil vesele. „Tak jo. Kdy si
půjdeme zatancovat?“
Po několika rundách přinesli jídlo: polynéské vepřové, krevety s mandlemi a pepřový steak.
Jennifer se po silných koktejlech rychle přiopila a teď se dokázala v jídle jen porýpat. Hluk
v restauraci ještě zesílil; v koutě začala hrát kapela, páry se vydaly na taneční parket a lidé u stolů
byli ještě hlasitější, aby se navzájem slyšeli. Světla potemněla a stolní lampy z barevného skla zářily
mihotavým rudozlatým svitem. Očima bloudila po svých přátelích. Bill po ní každou chvíli
pokukoval, jako by dychtil po její pochvale. Yvonne si opřela ruku Francisovi o rameno a zrovna
vyprávěla nějakou historku. Anne přestala usrkávat brčkem pestrobarevný koktejl a bouřlivě se
rozesmála. Znovu se jí vkrádal ten pocit, neodbytný jako příboj: že by teď měla být někde úplně
jinde. Připadala si jako ve skleněné bublině, daleko od svých společníků – a bylo jí teskno,
uvědomila si s úlekem. Moc jsem toho vypila, plísnila se v duchu. Zachytila manželův pohled
a usmála se na něj v naději, že nevypadá tak hrozně nesvá, jak se cítí. Úsměv jí nevrátil. Jsem hrozně
průhledná, pomyslela si smutně.
„A co se dneska děje?“ obrátil se Laurence k Francisovi. „Co to vlastně oslavujeme?“
„Musíme snad mít nějaký důvod, abychom se dobře bavili?“ namítl Bill. Upíjel teď dlouhým
pruhovaným brčkem z Yvonnina ananasu. Ta si toho zřejmě nevšimla.
„Máme pro vás novinku, viď, miláčku?“ řekl Francis.
Yvonne se pohodlně opřela, sáhla si do kabelky a zapálila si cigaretu. „To tedy máme.“
„Chtěli jsme vás sem dnes všechny pozvat – naše nejlepší přátele – abyste se dozvěděli jako první,
že…“ Francis pohlédl na svou ženu, „…asi tak za šest měsíců k nám přibude jeden malý Moncrieff.“
Na chviličku zavládlo ticho. Anne vykulila oči. „Vám se narodí dítě?“
„No do obchodu si ho koupit nepůjdeme,“ ušklíbla se na ni Yvonne pobaveně silně nalíčenými
ústy. Ale Anne už vyskočila ze židle a oběhla stůl, aby přítelkyni objala. „Ale to je úžasná zpráva! Ty
šikulko!“
Francis se zasmál. „To pro ni nic nebylo, věř mi.“
„Rozhodně mi to jako velké nic připadalo,“ odtušila Yvonne a on do ní šťouchl.
Jennifer si uvědomila, že vstává a obchází stůl, jakoby z nějakého automatického podnětu. Sehnula
se a políbila Yvonne. „To je naprosto skvělá zpráva,“ usmála se, ale nevěděla, proč si připadá ještě
vykolejenější než předtím. „Blahopřeju.“
„Byla bych ti to řekla už dřív,“ zakryla jí Yvonne ruku dlaní, „ale myslela jsem si, že radši
počkám, až budeš trochu víc…“
„Ve své kůži. Ano.“ Jennifer se narovnala. „Ale je to vážně báječné. Mám z vás takovou radost!“
„Teď jste na řadě vy dva,“ ukázal Bill přehnaně rozvážným gestem na ni a Laurence. Límeček měl
rozepnutý a kravatu povolenou. „Budete tu jediní bezdětní. No tak, Larry, do toho. Nesmíš nám udělat
ostudu.“
Jennifer se vrátila na své místo a cítila, jak se jí do tváří hrne krev. Doufala, že si toho v barevném
světle nikdo nevšimne.
„Všechno chce svůj čas, Bille,“ vložil se do toho Francis vyrovnaně. „Nám trvalo roky, než se nám
to povedlo. Lepší si předtím pořádně užít.“
„Cože? Tohle mělo být užívání?“ vyprskla Yvonne.
Všichni se zasmáli.
„Samozřejmě. Není kam spěchat.“
Jennifer se dívala, jak její muž vytahuje z náprsní kapsy doutník a s pečlivou rozvahou z něj
odřezává špičku. „Není žádný spěch,“ opakovala po něm.

Seděli v taxíku a mířili domů. Z namrzlého chodníku jim mávala Yvonne a Francis ji ochranitelsky
držel kolem ramen. Dominic a Anne už před chvilkou odešli a Bill se zjevně rozhodl pět
kolemjdoucím serenády.
„To s Yvonne byla skvělá zpráva, že?“ prohodila.
„Myslíš?“
 „No jistě. Ty ne?“
Díval se z okénka. Na ulicích byla skoro černočerná tma, přerušovaná jen občas pouliční svítilnou.
„Ano,“ řekl. „Dítě je skvělá zpráva.“
„Bill byl hrozně opilý, co?“ Vytáhla z kabelky pudřenku a prohlížela si v zrcátku tvář. Konečně ji
přestala překvapovat.
Její manžel pořád ještě vyhlížel na ulici. „Bill je pitomec,“ odtušil.
Někde hluboko v mysli se jí rozezněl poplašný signál. Zavřela kabelku, složila ruce v klíně
a usilovně přemýšlela, co ještě by mohla říct. „Byl jsi… co sis o tom myslel?“
Obrátil se k ní. Jednu stranu obličeje mu ozařovalo sodíkové světlo, druhá byla ponořená ve tmě.
„Myslím o Yvonne. Moc jsi toho neřekl. V restauraci.“
„Říkal jsem si,“ pronesl a v hlase mu zazněl nekonečný smutek, „jaké má ten mizera Francis
štěstí.“
Po zbytek krátké cesty domů mlčeli. Když přijeli k domu, zaplatil taxikáři a ona zatím opatrně
stoupala po pískem posypaném kamenném schodišti. V domě bylo rozsvíceno a na zasněženou dlažbu
dopadala bledě žlutá záře. Jejich dům byl jediný na tichém náměstí, v němž se ještě svítilo. Je opilý,
uvědomila si, když si všimla, jak těžce a nevyrovnaně stoupá po schodech. Na chviličku se pokusila
si vybavit, kolik skleniček whisky vlastně vypil, ale nemohla si vzpomenout. V restauraci byla
ponořená do sebe a přemýšlela, jak působí na ostatní. Z té snahy vypadat normálnějako by se jí
zavařil mozek.
„Mám ti nalít něco k pití?“ zeptala se, když otevřela dveře. Jejich kroky se rozléhaly halou. „Nebo
bych mohla uvařit čaj, kdybys chtěl.“
„Ne,“ odmítl a hodil svůj kabát na židli v hale. „Chtěl bych si jít lehnout.“
„Dobře, já si asi −“
„A chtěl bych, abys šla se mnou.“
Takže tak to dnes bude. Pečlivě si pověsila kabát do skříně v hale a vyšla za ním po schodech do
ložnice. Najednou si přála, aby byla víc pila. Ráda by, aby byli bezstarostní jako Dominic a Anne,
aby si s chichotáním padli na ulici do náručí. Ale už věděla, že její muž se rozhodně nikdy
nechichotá.
Podle budíku bylo tři čtvrtě na dvě. Stáhl ze sebe oblečení a nechal ho ležet na hromádce na
podlaze. Najednou vypadal zoufale unavený a jí se v mysli rozhostila slabá naděje, že snad
jednoduše usne. Skopla z nohou boty a uvědomila si, že si nedokáže rozepnout knoflíček na límci
šatů.
„Laurenci?“
„Co?“
„Mohl bys mi to rozepnout?“ Otočila se k němu zády a snažila se sebou neškubnout, když jeho prsty
nemotorně zatahaly za látku. Dech měl pálivý po whisky a nahořklý od doutníkového kouře. Tahal za
látku a několikrát jí zachytil vlasy na šíji, takže cukla bolestí. „Krucinál,“ zaklel nakonec. „Roztrhl
jsem to.“
Stáhla si šaty z ramen a on jí položil do dlaně hedvábím potažený knoflík. „To nevadí,“ snažila se
nebýt podrážděná. „Paní Cordozová to určitě zvládne spravit.“
Chtěla si pověsit šaty na ramínko, ale on ji chytil za paži. „Nech to být,“ zašeptal. Hleděl na ni,
mírně pokyvoval hlavou a napůl přivřená víčka mu stínila oči. Sklonil k ní tvář, sevřel jí hlavu
v dlaních a začal ji líbat. Zavřela oči. Rukama jí přejížděl po krku a ramenou a pak se oba
zakymáceli, jak ztratil rovnováhu. Potom ji stáhl na postel, jeho veliké dlaně jí přikryly ňadra a už si
na ni začal lehat. Zdvořile mu oplácela polibky a snažila se nevšímat si, jak se jí hnusí jeho dech.
„Jenny,“ mumlal se zrychleným dechem. „Jenny…“ Snad to aspoň nebude trvat moc dlouho.
Uvědomila si, že přestal. Otevřela oči a zjistila, že se na ni dívá. „Co se děje?“ zašeptal zastřeně.
„Nic.“
„Vypadáš, jako když ti provádím něco ohavného. Tak to cítíš?“
Byl opilý, ale ve tváři měl ještě něco jiného, jakousi hořkost, kterou si nedokázala vysvětlit.
„Promiň, miláčku. To jsem rozhodně nechtěla.“ Zvedla se na loktech. „Asi jsem jenom unavená.“
Vztáhla k němu ruku.
„Ach tak. Unavená.“
Seděli vedle sebe. Probíral se jí rukou ve vlasech a čišelo z něj zklamání. Přemohl ji pocit viny,
ale k jejímu studu také úleva. Když už mlčení bylo nesnesitelné, vzala ho za ruku. „Laurenci… myslíš,
že jsem v pořádku?“
„V pořádku? Co tím jako myslíš?“
Cítila, jak se jí stahuje hrdlo. Je to její manžel, přece se mu musí dokázat svěřit. Na okamžik se jí
vybavila Yvonne, jak se tiskla k Francisovi, jak si neustále vyměňovali pohledy, jež svědčily
o stovkách rozhovorů, které byly jen mezi nimi dvěma. Vzpomněla si na Dominika a Anne, jak se
smíchem běží k taxíku. „Laurenci…“
„Larry!“ vybuchl. „Říkáš mi Larry! Nechápu, proč si to nepamatuješ!“
Ruce jí vylétly k tváři. „Larry, nezlob se na mě. Jen… pořád si připadám tak divně.“
„Divně?“
Bolestně zkřivila tvář. „Jako když mi něco chybí. Jako by můj život byla skládačka a já k ní nemám
všechny dílky. To zní hrozně pitomě, co?“ Prosím, uklidni mě, naléhala v duchu. Obejmi mě. Řekni
mi, že jsem opravdu pitomá, že se mi to všechno zase vybaví. Řekni, že měl doktor Hargreaves
pravdu a že tenhle hrozný pocit zase přejde. Měj mě trochu rád. Buď se mnou, dokud zas nebudu mít
pocit, že tam patříš. Jenom mě pochop.
Ale když vzhlédla, upíral pohled na boty, které ležely kus od postele na koberci. Postupně si
uvědomila, že jeho mlčení není tázavé. Nesnažil se v duchu zformulovat odpověď. Jeho strašlivé
ticho vyzařovalo něco mnohem temnějšího: stěží potlačovaný vztek.
„A co si myslíš, že ti v životě chybí, Jennifer?“ pronesl tichým, ledově rozvážným hlasem.
„Nic,“ ujistila ho spěšně. „Vůbec nic. Jsem úplně spokojená. Já −“ Vstala a vydala se do koupelny.
„To nic není. Jak říkal doktor Hargreaves, to brzo přejde. Brzo zase budu úplně jako dřív.“

***

Když se probudila, byl už pryč a na dveře tiše klepala paní Cordozová. Otevřela oči, a jak pohnula
hlavou, ucítila hrozivou bolest.
„Madam? Nemám vám donést šálek kávy?“
„To byste byla moc hodná. Děkuji,“ zachraptěla.
Pomaličku se posadila a mžourala v jasném světle. Bylo tři čtvrtě na deset. Zvenčí zaslechla motor
auta, monotónní škrabání lopaty, jak někdo odklízel sníh z chodníku, a štěbetání vrabců ve větvích
stromů. Někdo uklidil všechno šatstvo, které včera skončilo poházené po ložnici. Znovu si lehla do
polštářů a pomalu jí pronikaly do vědomí události předchozího večera.
Když se vrátila do postele, otočil se na druhou stranu a jeho široká statná záda mezi nimi vytvořila
nepřeklenutelnou překážku. Ulevilo se jí, ale zároveň byla ještě zmatenější. Teď se jí zmocnila jakási
melancholická únava. Musím se víc snažit, pomyslela si. Přestanu mluvit o svých pocitech. Budu na
něj milejší. Budu velkorysá. Včera v noci jsem mu ublížila, tím to bylo.
 Snažte se nad tím moc nehloubat.
Znovu zaklepala paní Cordozová. Přinesla jí na podnose kávu a dva tenké skrojky toustu. „Říkala
jsem si, že budete mít možná hlad.“
„Vy jste tak hodná. Moc se omlouvám, už jsem měla být dávno vzhůru.“
„Nechám vám to tady.“ Opatrně položila podnos na přikrývku, pak vzala šálek s kávou a postavila
ho Jennifer na noční stolek.
„Budu teď dole, abych vás nerušila.“ Krátce pohlédla na Jennifeřinu nahou paži, na níž v jasném
světle pronikavě vystupovala jizva, a odvrátila oči.
Když odešla, padl Jennifer zrak na tu knihu, tu romanci, kterou si chtěla přečíst nebo někomu dát.
Napřed si dám kávu, pomyslela si, a pak si vezmu knížku dolů. Bude lepší, když po včerejším
podivném rozhovoru s paní Cordozovou zase nastolí jejich dobré vztahy.
Jennifer si usrkla kávy, vzala knihu a začala jí listovat. Dnes ráno stěží dokázala zaostřit zrak,
natož aby zvládla číst. Z knihy vypadl nějaký papír. Jennifer odložila knihu na noční stolek a zvedla
ho. Pomaličku ho rozložila a začala číst.

Moje nejdražší,
včera jsi odešla v takovém spěchu, že jsi mě nechtěla vyslechnout, ale věř mi, já tě nechtěl
odmítnout. Tak hrozně ses mýlila, že jsem to skoro nemohl vydržet.
Pravda je takováhle: nebyla bys první vdaná žena, se kterou jsem spal. Víš, jak to se mnou je,
a když budu upřímný, tyhle vztahy-nevztahy mi zatím vyhovovaly. Nechtěl jsem se s nikým sblížit.
Když jsme se poprvé setkali, rozhodl jsem se, že s Tebou to bude stejné.
Jenže když jsi v sobotu přišla do mého pokoje, vypadala jsi v těch šatech tak nádherně. A pak jsi
mě poprosila, abych ti rozepjal ten knoflíček u krku. A když se mé prsty dotkly Tvojí kůže, uvědomil
jsem si, že kdybych se teď s Tebou pomiloval, dopadlo by to katastrofálně pro nás oba. Můj
miláčku, Ty vůbec nemáš představu, jaké je to žít dvojí život. Jsi tak upřímná a rozkošná. I když ti
to teď tak nepřipadá, poctivost přináší člověku potěšení. Nechci být tím mužem, který Ti tenhle
pocit zkazí.
A já? Když jsi ke mně vzhlédla, věděl jsem, že jestli to uděláme, jsem navždycky ztracený. Nikdy
bych Tě nedokázal odložit jako všechny ostatní. Nedokázal bych přátelsky kývnout na Laurence, až
bychom se potkali v nějaké restauraci. Nikdy by mi nemohlo stačit mít z Tebe jen kousek. Lhal
jsem sám sobě, když jsem si to myslel. Právě proto, miláčku můj, jsem ti ten zatracený knoflíček
zase zapjal. A právě proto jsem uplynulé dvě noci nespal a nenáviděl se za tu jedinou slušnou věc,
kterou jsem kdy udělal.
Odpusť mi.
B.

Jennifer seděla na posteli a zírala na to slovo, které na ni přímo křičelo. Laurence.

Laurence.
Ten dopis byl určen jí.
===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Nechci, aby ses cítila špatně, ale já se hrozně stydím za to, k čemu mezi námi došlo. Nemělo se
to stát. Myslím, že bude poctivé vůči všem zúčastněným, když se už nebudeme scházet.

(ženatý) muž ženě, v e-mailu

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 5

Anthony O’Hare se probudil v Brazzavillu. Zíral na větrák, který se mu líně otáčel nad hlavou,
matně si uvědomoval slunce prodírající se dovnitř okenicemi, a na okamžik ho napadlo, jestli
tentokrát už konečně umře. Hlavu měl jako ve svěráku a od spánku ke spánku mu vystřelovaly šípy.
Ledviny ho bolely, jako by mu do nich po valnou část předchozího večera někdo energicky bušil
kladivem. V ústech měl sucho a odporně a bylo mu mírně na zvracení. Zmocnila se ho nejasná panika.
Střelili ho? Zmlátili v pouliční bitce? Zavřel oči a čekal, až k němu dolehnou zvuky z ulice – stánky
s jídlem, všudypřítomný šum rádia, u něhož si lidé sedali na bobek a snažili se zaslechnout, kde
vypuknou další nepokoje. Kulka to nebyla. Má žlutou zimnici. Tentokrát už ho určitě vyřídí nadobro.
Ale hned jak ho to napadlo, uvědomil si, že neslyší žádné konžské zvuky: žádný křik z otevřeného
okna, žádnou barovou hudbu, žádnou vůni maniokového chleba kwangapečeného v banánových
listech. Žádnou střelbu. Žádné hulákání v ngalštině ani svahilštině. Ticho. A zdálky křik racků.
To není Kongo. Francie. Je ve Francii.
Na chviličku ho zalil vděk, ale pak bolest ještě zesílila. Lékař ho varoval, že to bude horší, začne-
li zase pít, vzpomněl si v nějakém odlehlém koutě své mysli, který byl ještě schopný analytické
úvahy. Doktora Robertsona by jistě potěšilo, kdyby věděl, jak přesná byla jeho prognóza.
Když nabyl přesvědčení, že to zvládne, aniž by se znemožnil, zvedl se do sedu. Spustil nohy
z postele a nejistě došel k oknu. Uvědomoval si pach žluklého potu i prázdné lahve na stole, jež
svědčily o tom, že má za sebou dlouhou noc. Nepatrně odtáhl závěs a pod sebou spatřil třpytící se
záliv zalitý bledě zlatým sluncem. Červené střechy na kopcích byly z terakotových tašek, nikoli
z pomalovaných rezavých plechů jako konžské bungalovy, a obyvatelé zdejších domů se zdraví
a spokojení toulali po nábřeží, klábosili, procházeli se, běhali. Bílí lidé. Bohatí lidé.
Přimhouřil oči. Výjev před ním byl neposkvrněný, idylický. Pustil závěs, odpotácel se do
koupelny, objal záchod a začal zvracet, plival a bylo mu mizerně. Když se dokázal zase zvednout,
roztřeseně vlezl do sprchy, sesunul se ke stěně a dvacet minut na sebe pouštěl teplou vodu v touze,
aby smyla i to, co mu proudilo v žilách.
No tak, seber se.
Oblékl se, objednal si po telefonu kávu a trochu jistěji se usadil k psacímu stolu. Bylo skoro tři
čtvrtě na jedenáct. Potřeboval odeslat rukopis, ten profil, na němž pracoval předešlého odpoledne.
Díval se na načmárané poznámky a snažil se vybavit si, jak včerejší večer skončil. Vzpomínky se mu
váhavě vracely: Mariette před hotelem, s tváří pozdviženou k němu v očekávání polibku. Jeho
rozhodné odmítnutí, i když si zároveň pod vousy mumlal, jaký je hlupák: to děvče bylo žádoucí
a samo se mu nabízelo. Jenže on chtěl mít nepatrně dobrý pocit alespoň z jediné věci, kterou toho
večera udělal.
Ach Bože. Jennifer Stirlingová, odměřená a dotčená, když mu podávala sako. Zaslechla jeho
pitomou, nepřátelskou tirádu o nich všech. Co že to o ní řekl? Zpovykaná panička… v hlavě nemá
jedinou vlastní myšlenku. Zavřel oči. Ve válečné zóně je to mnohem jednodušší, pomyslel si.
Bezpečnější. Ve válečné zóně vždycky víte, kdo je nepřítel.
Přinesli mu kávu. Zhluboka se nadechl a nalil si trochu do šálku. Zvedl telefon a unaveně požádal
spojovatelku, aby mu zavolala Londýn.
 Paní Stirlingová,
jsem nevděčný hulvát. Rád bych se vymluvil na vyčerpání nebo nějakou netypickou reakci na
mořské měkkýše, ale obávám se, že na vině byla kombinace alkoholu, který bych neměl pít,
a prchlivosti společenského neotesance. Nemůžete o mně říct nic o moc horšího, než co už mi ve
střízlivějším stavu samotnému došlo.
Prosím, dovolte mi se omluvit. Kdybych Vás a pana Stirlinga mohl pozvat na oběd, než se vrátím
do Londýna, nesmírně rád bych Vám to vynahradil.
Váš v studu
Anthony O’Hare
PS. Přikládám kopii článku, který jsem poslal do Londýna, abych Vás ujistil, že alespoň
v tomhle ohledu jsem se zachoval čestně.

Anthony složil dopis do obálky, zalepil ji a otočil na druhou stranu. Možná byl pořád ještě trochu
opilý: nevzpomínal si, že by kdy byl v dopise tak upřímný.
V tu chvíli si uvědomil, že nezná adresu, na kterou by měl dopis poslat. Tiše si nadával za svou
hloupost. Předchozího večera ho vyzvedl Stirlingův řidič a ze zpáteční cesty si nevybavoval skoro
nic kromě svých rozmanitých ponížení.
V hotelové recepci mu také moc nepomohli. Stirling? Recepční zavrtěl hlavou.
„Znáte ho? Je to bohatý člověk. Důležitý,“ naléhal. Ústa měl stále jako plná prachu.
„Monsieur,“ řekl recepční unaveně, „tady je každý bohatý a důležitý.“
Bylo vlahé odpoledne, vzduch pod jasnou oblohou byl téměř fosforečně bílý. Vydal se pěšky po
trase, kterou včera večer projel autem. Jízda netrvala ani deset minut, jak těžké může být ten dům zase
najít? Nechá dopis u dveří a půjde. Odmítal přemýšlet o tom, co bude dělat, až se vrátí do města:
jeho tělo, jež si znovu připomnělo svůj dlouholetý vztah s alkoholem, od rána tiše bzučelo zvrácenou
touhou. Pivo, dožadovalo se. Víno. Whisky. Bolely ho ledviny a pořád se trochu třásl. Procházka mi
udělá dobře, řekl si a kývl na pozdrav dvěma usměvavým ženám ve slamácích.
Nebe nad Antibes bylo ostře modré a pláže byly poseté rekreanty, kteří se smažili na bílém písku.
Na kruhovém objezdu si vzpomněl, že tady odbočili doleva, a uvědomil si, že cesta, již lemovaly vily
se střechami z keramických tašek, vede do kopců. Tudy včera šel. Slunce mu prudce pralo do zátylku
a pronikalo až skrz klobouk. Sundal si sako, přehodil si ho přes rameno a pokračoval v chůzi.
V kopcích za městem se ale začalo všechno kazit. Zahnul doleva u kostela, který mu připadal matně
povědomý, a vydal se vzhůru po úbočí kopce. Borovice a palmy postupně řídly a pak zmizely úplně,
takže přišel o jejich ochranný stín a vedro se odráželo od světlých skal a asfaltu silnice. Cítil, jak se
mu nezakrytá kůže stahuje, a bylo mu jasné, že do večera bude celý spálený a bolavý.
Občas kolem něj projelo auto a shodilo ze stále strmějšího srázu tříšť kamínků. Předešlého večera
mu cesta přišla hrozně krátká, čemuž napomohla i vůně divokých bylin a chladný večerní vánek. Teď
se před ním patníky táhly donekonečna a jeho sebedůvěra se vytratila, když byl nucen připustit, že se
možná ztratil.
Tohle kdyby viděl Don Franklin, pomyslel si, když se zastavil, aby si otřel hlavu kapesníkem.
Anthony se dokázal dostat z jednoho konce Afriky na druhý, probíjet se přes hranice, a teď se ztratí
na tomhle milionářském dvorečku na cestě, která měla zabrat deset minut. Ustoupil dalšímu
projíždějícímu autu a pak přimhouřil oči před sluncem, když vůz se zaskřípěním brzd zastavil. Motor
zakvílel a auto začalo couvat zpátky k němu.
Ze sportovního daimleru se vyklonila Yvonne Moncrieffová se slunečními brýlemi posunutými do
vlasů. „Zbláznil jste se?“ zavolala vesele. „Vždyť se tady usmažíte.“
 Pohlédl přes ni a spatřil za volantem Jennifer Stirlingovou. Hleděla na něj zpoza velikých tmavých
brýlí, vlasy měla stažené do ohonu a ve tváři neproniknutelný výraz.
„Dobré odpoledne,“ pozdravil a smekl klobouk. Náhle si uvědomil, jak mu zmačkanou košilí
prosakuje pot a tvář se mu leskne.
„Co pro všechno na světě děláte tak daleko od města, pane O’Hare?“ zamračila se Jennifer.
„Ženete se za nějakou žhavou reportáží?“
Smekl plátěné sako z ramene, sáhl do kapsy a podal jí dopis. „Já – tohle jsem vám chtěl dát.“
„Co to je?“
„Omluva.“
„Omluva?“
„Za to, jak nezdvořile jsem se včera choval.“
Ani se nepohnula, aby se natáhla přes svou přítelkyni a dopis si vzala.
„Jennifer, mám si to vzít?“ pohlédla na ni zjevně zmatená Yvonne Moncrieffová.
„Ne. Můžete to přečíst nahlas, pane O’Hare?“ vyzvala ho.
„Jennifer!“
„Když to pan O’Hare dokázal napsat, určitě to stejně dobře zvládne i říct.“ Tvář za brýlemi měla
bezvýraznou.
Na okamžik zaváhal, ohlédl se za sebe na prázdnou silnici a dolů na sluncem zalitou vesnici.
„Opravdu bych raději −“
„Tak to není žádná pořádná omluva, že, pane O’Hare?“ řekla sladce. „Naškrábat pár slov může
každý.“
Yvonne Moncrieffová si hleděla na ruce a vrtěla hlavou. Jennifer na něj stále upírala oči schované
za nicneříkajícími skly tmavých brýlí, v nichž se odrážela jeho silueta.
Rozlepil obálku, vytáhl list papíru a po chvilce jí ho přerecitoval. Jeho hlas se ve skalách
nepřirozeně rozléhal. Skončil a zastrčil si dopis zpátky do kapsy. V tichu, přerušovaném jen tichým
bručením motoru, se cítil podivně trapně.
„Můj muž jede do Afriky,“ pronesla Jennifer nakonec. „Odcestoval dnes ráno.“
„Pak by mě nesmírně potěšilo, kdybych vás a paní Moncrieffovou mohl pozvat na oběd.“ Mrkl na
hodinky. „No, očividině docela pozdní oběd.“
„Já nemůžu, zlato. Francis chce, abych se s ním dneska odpoledne šla podívat na nějakou jachtu.
Řekla jsem mu, ať klidně sní dál.“
„Vezmeme vás zpátky do města, pane O’Hare,“ pokývla Jennifer k uzounkému zadnímu sedátku.
„Nerada bych měla na svědomí, že si ten nejčestnějšízpravodaj Nationpřivodí kromě otravy
alkoholem ještě úpal.“
Počkala, až Yvonne vystoupí a sklopí sedadlo spolujezdce dopředu, aby si Anthony mohl
nasednout, a pak se chvíli přehrabovala v přihrádce v palubní desce. „Tu máte,“ hodila mu kapesník.
„A víte vůbec, že jste šel úplně špatným směrem? Bydlíme tamhle.“ Ukázala na vzdálený kopec
obrostlý stromy. V koutcích úst jí zaškubalo, takže dospěl k závěru, že mu snad bylo odpuštěno, a pak
se obě ženy hlasitě rozesmály. Anthonymu se hluboce ulevilo. Narazil si klobouk na hlavu a auto
rychle vyrazilo po úzké silnici k městu.

Uvízli v dopravní zácpě, skoro hned, jak vyložili Yvonne Moncrieffovou u hotelu St. Georges.
„A chovejte se slušně,“ zavolala za nimi Yvonne, když jim mávala na rozloučenou. Všiml si, že její
poznámka má v sobě veselou bezstarostnost někoho, kdo si je jist, že jiná možnost nepřichází
v úvahu.
Jakmile spolu osaměli, nálada v autě se úplně změnila. Jennifer Stirlingová zmlkla a najednou
upírala oči na silnici před sebou zdánlivě tak pozorně, jak tomu před dvaceti minutami rozhodně
nebylo. Pokradmu pokukoval po jejích lehce opálených pažích a její tváři z profilu, zatímco ona
hleděla na dlouhou řadu zadních světel před sebou. Na okamžik ho napadlo, jestli se na něj přece jen
nezlobí víc, než je ochotna připustit.
„A jak dlouho tedy bude váš muž v Africe?“ prohodil, aby prolomil mlčení.
„Asi týden. Jen málokdy tam zůstane déle.“ Chviličku vyhlížela vykloněná přes dveře, zřejmě aby
zjistila, co je příčinou zácpy.
„To tam nebude moc dlouho, na to, jak dlouhá je to cesta.“
„To musíte vy vědět nejlépe, pane O’Hare.“
„Já?“
Povytáhla obočí. „Vy přece víte o Africe všechno. Včera jste to aspoň povídal.“
„‚Všechno‘?“
„Víte třeba, že většina lidí, kteří tam obchodují, jsou zloději a podvodníci.“
„To jsem říkal?“
„Ano, panu Lafayettovi.“
Anthony se sesunul na sedadle. „Paní Stirlingová –“ začal.
„Ach, s tím si nedělejte hlavu. Laurence vás neslyšel. Francis sice ano, ale ten tam zas tolik
obchodních zájmů nemá, takže si to nebral až tak osobně.“
Auta se rozjela.
„Dovolte mi vzít vás na oběd,“ vyhrkl. „Prosím. Rád bych vám ukázal, i když jen na půl hodiny, že
nejsem tak úplný idiot.“
„Myslíte, že tak rychle změním názor?“ Zase to pousmání.
„Jsem ochotný to zkusit, jestli vy taky. Ukážete mi, kam jít?“

Číšník jí přinesl vysokou sklenici limonády. Lokla si, pak se pohodlně opřela a pozorovala ruch na
nábřeží.
„Nádherný výhled,“ poznamenal.
„Ano,“ připustila.
Vlasy jí stékaly z hlavy jako barva z plechovky – vrstva hedvábných plavých vln, které jí končily
těsně nad rameny. Nebyla jeho obvyklý typ. Měl rád ženy, které sice neoplývaly konvenčním
půvabem, ale měly v sobě náznak něčeho temnějšího a jejich kouzlo nebylo na první pohled tak
zřejmé. „Vy nepijete?“
Mrkl na svou sklenici. „Vlastně bych vůbec pít neměl.“
„Manželka zakázala?“
„Bývalá manželka,“ opravil ji. „A ne, zakázal mi to doktor.“
„Takže včerejší večer pro vás opravdu byl k nesnesení.“
Pokrčil rameny. „Nechodím moc často do společnosti.“
„Jste takový náhodný turista.“
„Přiznávám, že ozbrojené konflikty mě děsí mnohem míň.“
Tentokrát byl její úsměv pomalý a uličnický. „Takže jste takový William Boot,“ prohodila.
„Hodili vás po hlavě do válečné zóny riviérské společnosti.“
„Boot…“ Při zmínce o postavě smůlou stíhaného novináře z pera Evelyna Waugha se dnes poprvé
doopravdy usmál. „Myslím, že byste mi úplně oprávněně mohla říkat mnohem hůř.“
Do restaurace vešla nějaká žena a tiskla si k mohutné hrudi psíka s očima jako knoflíky. Prodírala
se mezi stoly s jakýmsi znaveným odhodláním, jako by si zakázala myslet na cokoli jiného než na cíl
své cesty. Konečně se s úlevným povzdechem usadila u prázdného stolu kousek od nich. Postavila
pejska na zem a ten se tam třásl s ocáskem mezi nohama.
„Takže, paní Stirlingová –“
„Jennifer.“
„Jennifer. Povězte mi něco o sobě,“ naklonil se k ní přes stůl.
„Povídat byste měl vy. Vlastně byste mi měl něco ukázat, ne?“
„Ukázat?“
„Že nejste úplný idiot. Myslím, že jste si na to dal půl hodiny.“
„A tak. Kolik času mi zbývá?“
Mrkla na hodinky. „Asi tak devět minut.“
„A jak se mi to zatím daří?“
„Přece nečekáte, že vám to prozradím tak brzo.“
Odmlčeli se; on proto, že zcela netypicky nevěděl, co říct, a ona možná už litovala své volby slov.
Anthony O’Hare si vzpomněl na svůj poslední milostný poměr s manželkou svého zubaře. Byla to
rudovláska s tak průsvitnou pletí, že se na ni raději nedíval příliš pozorně ve strachu, že zahlédne, co
je pod ní. Ničila ji manželova trvalá lhostejnost. Anthony měl napůl za to, že byla tak vstřícná vůči
jeho návrhům v neposlední řadě proto, že se svému muži chtěla pomstít.
„Co tak obvykle děláváte, Jennifer?“
„Bojím se vám to říct.“
Povytáhl tázavě obočí.
„Nedělám prakticky vůbec nic důležitého, takže se bojím, že mě hrozně odsoudíte.“ Její tón však
prozrazoval, že ve skutečnosti žádné obavy nemá.
„Vedete dvě domácnosti.“
„Kdepak. Máme tu personál na poloviční úvazek. A v Londýně mám paní Cordozovou, která je
mnohem lepší hospodyně než já.“
„Tak co tedy děláte?“
„Pořádám večírky a večeře. Zkrášluji své okolí. Vypadám dekorativně.“
„To vám jde skvěle.“
„Ó, na to já jsem odbornice. Na to potřebujete zvláštní kvalifikaci, víte.“
Byl by se na ni mohl dívat celý den. Asi proto, jak se jí horní ret trošičku stáčel nahoru, než přešel
v jemnou kůži pod nosem. Tahle část obličeje měla nějaký zvláštní název a on si byl jistý, že když na
ni bude dostatečně dlouho zírat, vzpomene si na něj.
„Udělala jsem, k čemu mě vychovali. Ulovila jsem bohatého manžela a dělám ho šťastným.“
Její úsměv znejistěl. Jiný bez jeho zkušeností by si možná nevšiml jemného náznaku kolem očí,
tušení čehosi mnohem komplikovanějšího, než by vnější dojem naznačoval.
„Vlastně myslím, že si asi něco k pití dám,“ prohlásila. „Vadilo by vám to moc?“
„Určitě si něco dejte. Já se na tom budu podílet alespoň zástupně.“
„Zástupně,“ zopakovala a mávla rukou na číšníka. Objednala si martini se spoustou ledu.
Rekreační pití, pomyslel si: nechce nic zakrýt, nic utopit v alkoholu. Trochu ho to zklamalo. „Jestli
vás to trochu potěší,“ prohodil lehce, „já kromě své práce neumím už vůbec nic.“
„Ale kdepak,“ odporovala mu. „Pro muže je jen jednodušší pracovat než řešit cokoli jiného.“
„Co jiného?“
 „Složitosti každodenního života. Lidi, kteří se nechovají tak, jak by člověk chtěl, nebo mají pocity,
o něž není co stát. V práci můžete dosáhnout nějakých výsledků, stát se mistrem ve svém oboru. Lidé
dělají, co jim řeknete.“
„V mém světě rozhodně ne,“ zasmál se.
„Ale můžete napsat článek a druhý den ráno ho uvidíte na novinových stáncích přesně tak, jak jste
ho napsal. Nejste na to pak docela pyšný?“
„Býval jsem. Ale to po čase vyprchá. Mám pocit, že už drahnou dobu toho není moc, na co bych
mohl být hrdý. Všechno, co napíšu, je pomíjivé. Zítra si do toho lidi zabalí rybu s hranolky.“
„Nejste na nic hrdý? Tak proč potom tak dřete?“
Polkl a vypudil z mysli obrázek svého syna. Najednou měl ukrutnou chuť na něco ostřejšího.
Donutil se k úsměvu. „Kvůli všemu, co jste říkala. Protože je to mnohem jednodušší, než řešit cokoli
jiného.“
Jejich oči se setkaly a v tom nestřeženém okamžiku se jí vytratil úsměv z tváře. Trochu se zarděla
a začala pomaličku kroužit míchátkem ve svém martini. „‚Zástupně‘,“ pronesla zvolna. „Musíte mi
říct, co jste tím vlastně myslel, Anthony.“
Vyslovila jeho jméno tónem, jenž navodil zvláštní pocit intimnosti. Byl v něm jakýsi příslib, že se
něco podobného může opakovat i v budoucnu.
„Chtěl jsem říct…“ Anthonymu vyschlo v ústech, „…že si užiju potěšení skrze to vaše.“

Vysadila ho u hotelu a on pak skoro hodinu ležel na posteli a zíral do stropu. Pak sešel dolů na
recepci, požádal o pohlednici, napsal synovi a přemýšlel, jestli se Clarissa vůbec bude namáhat mu
lístek předat.
Když se vrátil na pokoj, nalezl pode dveřmi podstrčený vzkaz:

Milý Boote,
nejsem ještě úplně přesvědčená, že nejste idiot, ale jsem ochotná Vám dát ještě jednu šanci.
Nevyšly mi plány na dnešní večer. Jdu dnes na večeři do hotelu Calypsos na rue St. Jacques
a uvítala bych nějakou společnost. V osm hodin.

Přečetl si lístek dvakrát po sobě, pak seběhl dolů a poslal Donovi telegram:

IGNORUJ PREDCHOZI TELEGRAM STOP ZUSTAVAM STOP UDELAM SERIAL O VY

SPOLECNOSTI NA RIVIERE STOP BUDOU TAM I MODNI TIPY STOP

Zazubil se, složil formulář a podal ho recepčnímu. Představoval si, jak se bude šéf tvářit, až si
telegram přečte, a pak začal přemýšlet, jak zařídit, aby mu do večera vyčistili oblek.

Ten večer byl Anthony O’Hare naprosto okouzlující. Takový, jaký měl být předešlého dne.
Takový, jaký měl asi být, když byl ještě ženatý. Vtipný, zdvořilý, galantní. Ona v Kongu nikdy nebyla
– její manžel prohlásil, že „to není země pro ni“ – a možná z nějaké automatické potřeby Stirlingovi
odporovat se Anthony rozhodl ji přimět, aby si Kongo zamilovala. Povídal jí o elegantních ulicích
Leopoldvillu lemovaných stromovím, o belgických osadnících, kteří si za těžké peníze nechávali
dovážet veškeré jídlo, zmražené nebo v konzervách, namísto aby využili obrovskou hojnost zdejších
produktů, snad nejrozmanitější na světě. Vyprávěl jí, jak Evropany v Leopoldvillu šokovalo, když po
vzpouře místní vojenské posádky byli nuceni uprchnout do relativního bezpečí ve Stanleyvillu.
Chtěl se jí předvést v nejlepším světle, aby na něj hleděla s obdivem namísto té směsi soucitu
a podráždění. A přitom se přihodilo něco zvláštního: jak hrál roli okouzlujícího, zábavného cizince,
najednou zjistil, že se jím na okamžik skutečně stal. Vzpomněl si na svou matku. „Usmívej se,“
říkávala mu, když byl malý; zlepší mu to prý náladu. Tehdy jí nevěřil.
Jennifer byla na oplátku veselá a bezstarostná. Víc poslouchala, než mluvila, jak to obvykle
společensky obratné ženy dělávají, a když se zasmála něčemu, co řekl, pocítil náhle potřebu svůj
výrok rozvést, jen aby to udělala zase. S uspokojením si všiml, že okolí po nich vrhá obdivné
pohledy – ta hrozně veselá dvojice u stolu číslo šestnáct. Bylo zvláštní, že se zjevně vůbec
nestyděla ukazovat s mužem, který není jejím manželem. Možná to takhle na Riviéře chodí, pomyslel
si – nekonečný společenský duet s cizími manželi a manželkami. Nelíbilo se mu pomyšlení na druhou
možnost: že člověk jeho úrovně a společenského postavení nemůže představovat žádnou hrozbu.
Chviličku poté, co dojedli hlavní chod, se u jejich stolu objevil vysoký muž v dokonale střiženém
obleku. Políbil Jennifer na obě tváře, a když si vyměnili úvodní zdvořilosti, čekal, až ho Jennifer
představí. „Richarde, zlato, tohle je pan Boot,“ řekla s kamennou tváří. „Píše článek o Larrym, pro
anglické noviny. Já doplňuji podrobnosti a snažím se mu dokázat, že průmyslníci a jejich manželky
nejsou zas tak hrozně nudní lidé.“
„Myslím, že tebe by nikdo za nudnou označit nemohl, Jenny.“ Muž natáhl k Anthonymu pravici.
„Richard Case.“
„Anthony… eh… Boot. Společnost na Riviéře není ani v nejmenším nudná, pokud mohu soudit.
Pan a paní Stirlingovi jsou báječní hostitelé,“ ujistil ho. Byl odhodlaný chovat se diplomaticky.
„Možná pan Boot napíše něco i o tobě. Richardovi patří ten hotel na kopci. Ten s tím úžasným
výhledem. Takže Richard je v samém epicentru riviérské společnosti.“
„Až sem příště pojedete, možná byste se mohl ubytovat u nás, pane Boote,“ nabídl Case.
„To by bylo skvělé, ale raději počkám, jestli se panu Stirlingovi bude líbit, co jsem o něm napsal,
a jestli mě sem tedy zase z novin pustí,“ zažertoval. Oba si dávali pozor, aby se o Laurencovi často
zmínili – jako by se ho snažili udržet mezi sebou jako neviditelnou bariéru, napadlo ho potom.
Toho večera úplně zářila. Přímo vibrovala energií, o níž však měl pocit, že ji vnímá jen on.
Způsobil jsem to já? přemýšlel, když se díval, jak jí. Nebo je to jen úlevou, že dnes není pod přísným
dohledem svého muže? Vzpomněl si, jak ji Stirling předešlého večera ponížil, a tak se jí začal
vyptávat na její názor na finanční trhy, premiéra Macmillana i královskou svatbu a nedovolil, aby jen
přejímala jeho stanoviska. Neměla sice valný rozhled o světě přesahujícím ten její, ale dokázala
výborně odhadnout lidskou povahu a natolik se zajímala o to, co jí vyprávěl, že mu byla její
společnost velmi příjemná. Na okamžik si vzpomněl na Clarissu, její zatrpklé odsudky lidí okolo
sebe i sklon vykládat si i to nejnáhodnější gesto jako projev opovržení. Už léta si žádný večer tak
neužil.
„Měla bych už jít,“ mrkla na hodinky. Právě jim donesli kávu a k ní maličký stříbrný tácek
s pečlivě naaranžovanými dezertními sušenkami.
Odložil ubrousek na stůl a rázem na něj dolehlo zklamání. „Ještě nemůžete,“ vyhrkl a spěšně dodal:
„Pořád ještě si nejsem jistý, jestli se mi podařilo vylepšit vaše mínění o mé osobě.“
„Vážně? No, to asi nemůžeme dopustit.“ Otočila se a u baru spatřila Richarda Case s nějakými
přáteli. Rychle se odvrátil, jako by je byl celou dobu pozoroval.
Hleděla Anthonymu do tváře. Pokud ho chtěla nějak zkoušet, zřejmě prošel. Naklonila se k němu
a ztišila hlas: „Umíte veslovat?“
 „Cože jestli umím?“

Sešli dolů k přístavišti. Zahleděla se na vodu, jako by nedokázala poznat loď podle tvaru a musela
si přečíst jméno na přídi, a pak konečně ukázala na malou veslici. Slezl do ní a podal jí ruku, aby se
mohla usadit na lavičku před ním. Foukal teplý vánek a inkoustově černou tmou poklidně
problikávala světýlka rybářských lodí.
„Kam máme namířeno?“ Sundal si sako, odložil ho na lavičku vedle sebe a chopil se vesel.
„Ach, prostě veslujte tímhle směrem. Řeknu vám, až tam budeme.“
Pomaličku přitahoval vesla a poslouchal, jak vlny pleskají o boky loďky. Seděla naproti němu
s přehozem lehounce ovinutým kolem ramen. Odvrátila se od něj, aby viděla, kam ho vede.
Anthonymu se zadřely myšlenky. Za normálních okolností by se teď snažil vypracovat strategický
plán, kdy jí udělat návrh, a vzrušeně by se těšil na nadcházející noc. Ale i když byl teď s touhle ženou
o samotě, i když ho pozvala na loď uprostřed temného moře, nevěděl jistě, jak se dnes večer věci
vyvinou.
„Tamhle,“ ukázala. „Ta to je.“
„Říkala jste ‚taková loď‘.“ Zíral na obrovitánskou, elegantní bílou jachtu.
„Taková větší loď,“ připustila. „Mně jachty moc neříkají. Jsem na ní tak dvakrát do roka.“
Uvázali člun a vyšplhali na palubu. Usadila ho na čalouněnou lavičku a za pár minut se vynořila
z kabiny. Všiml si, že se zula, a snažil se nezírat na její neskutečně drobné nožky. „Udělala jsem vám
nealkoholický koktejl,“ oznámila a podala mu sklenici. „Nevěděla jsem, jestli budete mít ještě
žaludek na další tonik.“
Dokonce i takhle daleko od břehu bylo pořád teplo a vlny byly tak mírné, že se jachta stěží
pohnula. Za Jennifer spatřil světla přístavu a občas i reflektory aut na pobřežní cestě. Vzpomněl si na
Kongo a připadalo mu, jako by ho někdo leteckým mostem vysvobodil z pekla a vyložil v nebi,
o němž předtím mohl jen snít.
Nalila si další martini a s nohama úhledně složenýma pod sebe se usadila na protější lavičku.
„No a jak jste se s manželem seznámili?“ prohodil.
„S manželem? Pořád ještě pracujete?“
„Ne. Jenom mě to zaujalo.“
„Co vás zaujalo?“
„Jak mohl…“ zarazil se. „Zajímá mě, co dva lidi přitáhne k sobě.“
„Setkali jsme se na dobročinném plese. Daroval nějaké peníze raněným vojákům. Seděl u mého
stolu, pozval mě na večeři a bylo to.“
„A bylo to?“
„Bylo to naprosto nekomplikované. Po pár měsících mě požádal o ruku a já souhlasila.“
„Byla jste hodně mladá.“
„Bylo mi dvaadvacet. Moji rodiče byli radostí bez sebe.“
„Protože je bohatý?“
„Protože si mysleli, že je dobrá partie. Byl spořádaný a měl dobrou pověst.“
„A takové věci jsou pro vás důležité?“
„Nejsou snad důležité pro každého?“ Pohrávala si s lemem sukně, rovnala ho a uhlazovala. „A teď
se budu ptát já. Jak dlouho jste byl ženatý, Boote?“
„Tři roky.“
„To není moc dlouho.“
 „Poměrně rychle se mi rozjasnilo, že jsme udělali chybu.“
„A jí nevadilo, že jste se s ní rozvedl?“
„Ona se rozvedla se mnou.“ Prohlížela si ho a jemu bylo jasné, že v duchu katalogizuje všechny
důvody, pro něž si to mohl zasloužit. „Nebyl jsem jí zrovna věrný,“ dodal a vlastně nevěděl, proč jí
to říká.
„Musí se vám stýskat po synovi.“
„Ano,“ přiznal. „Někdy si říkám, jestli bych to býval udělal, kdybych věděl, jak moc se mi po něm
bude stýskat.“
„Proto tolik pijete?“
Ironicky se usmál. „Nesnažte se řešit moje problémy, paní Stirlingová. V tom už si libovalo až
příliš mnoho žen, které to se mnou myslely dobře.“
Sklopila oči ke své skleničce. „Kdo říká, že chci řešit vaše problémy?“
„Máte v sobě takovou tu… lidumilnost. Jsem z toho nervózní.“
„Smutek neskryjete.“
„A jak vy to víte?“
„Nejsem hloupá. Nikdo nemůže mít všechno. To vím stejně dobře jako vy.“
„Váš muž dostal všechno, co chtěl.“
„To je milé, že to říkáte.“
„Nemyslím to mile.“
Jejich oči se setkaly a ona po chvilce odvrátila pohled k pobřeží. Vzniklo mezi nimi téměř bojovné
napětí, jako by vskrytu byli jeden na druhého rozzuření. Daleko od zábran, jež jim kladl skutečný
život na pevnině, se mezi nimi cosi uvolnilo. Já ji chci, uvědomil si a téměř ho uklidnilo, že má tak
obvyklé pocity.
„S kolika vdanými ženami už jste spal?“ prořízl její hlas ticho.
Skoro se zakuckal koktejlem. „Možná by bylo jednodušší, kdybych řekl, že jen málo žen, s kterými
jsem spal, nebylo vdaných.“
Zamyslela se nad tím. „Je to proto, že je to s námi bezpečnější?“
„Ano.“
„A proč spaly ty ženy s vámi?“
„To nevím. Možná proto, že nebyly šťastné.“
„A s vámi byly šťastnější.“
„Možná na chviličku.“
„Ale nejste potom vlastně takový gigolo?“ Zase jí zahrálo v koutcích úst to pousmání.
„Ne, jsem jen muž, který se rád miluje s vdanými ženami.“
Tentokrát jako by mu ticho pronikalo až do morku kostí. Rád by ho přerušil, kdyby měl aspoň
tušení, co říct.
„Já s vámi spát nebudu, pane O’Hare.“
Musel si ta slova dvakrát přehrát v mysli, než mu došlo, co vlastně řekla. Znovu upil ze skleničky
a vzpamatoval se. „To nevadí.“
„Opravdu ne?“
„Ne,“ donutil se k úsměvu, „vlastně vadí. Ale bude muset přestat.“
„Nejsem zas tak nešťastná, abych se s vámi musela vyspat.“
Kristepane, když se na něj podívala, jako by viděla úplně všechno. Nebyl si jistý, jestli se mu to
líbí.
„Co jsem se vdala, už jsem se s žádným jiným mužem ani nelíbala. Ani jednou.“
 „To je obdivuhodné.“
„Vy mi nevěříte.“
„Ano, věřím. Ale je to výjimečné.“
„Teď si asi myslíte, že jsem hrozně nudná.“ Vstala a přešla po okraji jachty na můstek. Tam se
k němu znovu otočila. „Ty vaše vdané ženy, zamilují se někdy do vás?“
„Trochu.“
„A jsou smutné, když je opustíte?“
„Jak víte, že neopouštějí ony mne?“
Čekala.
„A pokud jde o to, jestli jsou do mě zamilované,“ dodal nakonec, „já s nimi potom obyčejně už
nemluvím.“
„Ignorujete je?“
„Ne. Jsem často v zahraničí. Většinou netrávím moc času na jednom místě. A ony mají navíc
manžely, své vlastní životy… jsem přesvědčený, že žádná z nich nikdy nechtěla svého muže opustit.
Byl jsem jenom… takové rozptýlení.“
„Miloval jste některou z nich?“
„Ne.“
„Miloval jste svou ženu?“
„Myslel jsem si to. Teď už si nejsem tak jistý.“
„Miloval jste někdy někoho?“
„Svého syna.“
„Jak je starý?“
„Je mu osm. Z vás by byla dobrá novinářka.“
„Vy vážně nesnesete pomyšlení, že nedělám nic užitečného, co?“ rozesmála se.
„Myslím, že pro život, který vedete, je vás škoda.“
„Opravdu? A co bych podle vás měla místo toho dělat?“ Postoupila o pár kroků k němu.
Pozoroval, jak se jí měsíční svit odráží na bílé pleti, jak jí v prohlubni na krku vytváří modrý stín.
Udělala ještě krok a ztišila hlas, i když široko daleko nikdo nebyl. „Cože jste mi to říkal, Anthony?
‚Nesnažte se řešit moje problémy.‘“
„Proč bych měl? Vždyť jste jasně řekla, že nejste nešťastná.“ Dech se mu zadrhl hluboko v hrdle.
Byla už tak blízko, její oči se vpíjely do jeho. Připadal si jako opilý, všechny smysly měl zbystřené,
jako by se mu každičkým kouskem své bytosti nemilosrdně vrývala do vědomí. Vdechoval její vůni –
něco květinového a orientálního.
„Myslím,“ začala pomalu, „že všechno, co jste mi dnes večer řekl, byste řekl kterékoli z těch
vašich vdaných žen.“
„Mýlíte se,“ bránil se. Ale věděl, že má úplnou pravdu. Musel se držet, aby ji nezačal prudce líbat,
toužil přikrýt její ústa svými. Snad ještě nikdy v životě nebyl tak vzrušený.
„Myslím,“ pokračovala, „že my dva bychom se dokázali navzájem udělat hrozně nešťastnými.“
Když to řekla, něco hluboko uvnitř se v něm zakymácelo, jakoby v kapitulaci. „Myslím,“ pronesl
pomalu, „že by se mi to moc líbilo.“
===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Zůstávám v Řecku, nevracím se do Londýna, protože mám z Tebe strach, i když příjemný.

Muž ženě, na pohlednici

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 6

Ty ženské už zase klepaly. Měla na ně výhled z okna ložnice: jedna tmavá, druhá s nepřirozeně
rudými vlasy. Sedávaly u okna rohového bytu v prvním patře. Kdykoli prošel kolem nějaký muž a měl
tolik nerozumu, že k nim vzhlédl, začaly klepat na sklo, mávat a usmívat se.
Laurence z nich zuřil. Začátkem roku se u Vrchního soudu řešil případ, v němž soudce podobné
ženy před takovým chováním varoval. I když se nabízely celkem nenápadně, podle Laurence to
snižovalo úroveň celé čtvrti. Nechápal, proč s tím sakra někdo něco neudělá, když přece porušují
zákon.
Jennifer ale nevadily. Připadalo jí, že jsou za tím sklem uvězněné. Jednou jim dokonce zamávala,
ale ony na ni jen bezvýrazně hleděly, a tak raději pospíchala pryč.
Jinak její dny našly nový zaběhaný rytmus. Vstávala teď společně s Laurencem, a zatímco se holil
a oblékal, připravila mu kávu a toust a z haly donesla noviny. Často dokonce vstala dřív, učesala se,
nalíčila a oblékla si župánek, aby pak v kuchyni vypadala příjemně a upraveně, kdyby k ní jednou za
čas chtěl vzhlédnout od stránek novin. Bylo jaksi jednodušší, když den začal bez jeho podrážděných
vzdechů.
On pak vstal od stolu, dovolil jí, aby mu pomohla do kabátu, a obyčejně něco po osmé pak
u domovních dveří diskrétně zaklepal jeho řidič. Vždycky mu mávala, dokud auto nezmizelo za
rohem.
Asi o deset minut později se pozdravila s paní Cordozovou a hospodyně jim pak uvařila čaj,
možná poznamenala něco o tom, jaká je zima, a prošla s ní připravený seznam věcí, které by bylo ten
den asi třeba udělat. Mimo obvyklé činnosti, jako vysávání, utírání prachu a praní, bylo často také
potřeba sednout k šití, třeba spravit utržený knoflíček na Laurencově manžetě nebo vyčistit nějaké
boty. Paní Cordozová musela občas zkontrolovat prádelník a přeskládat jeho obsah, nebo přeleštit
stříbrné příbory. Vždycky si sedla ke kuchyňskému stolu, příbory rozložila na noviny a při čištění
poslouchala rádio.
Jennifer se mezitím vykoupala a oblékla. Někdy pak zašla vedle k Yvonne Moncrieffové na kávu,
vzala svou matku na nějaký menší oběd nebo jela taxíkem do centra na vánoční nákupy. Dávala si
pozor, aby se vždycky vrátila brzy odpoledne. Pak obvykle vymyslela pro paní Cordozovou ještě
nějaký úkol: třeba ji vyslala autobusem pro látku na závěsy, nebo sehnat určitý druh ryby, o niž
Laurence projevil mírný zájem. Jednou dokonce dala hospodyni na celé odpoledne volno – cokoli,
aby měla v domě hodinu nebo dvě pro sebe, aby získala čas a mohla pátrat po dalších dopisech.
Během těch dvou týdnů ode dne, kdy našla ten první, objevila ještě dva další. Také byly
adresované do poštovní přihrádky, ale zcela zjevně byly určeny jí. Stejný rukopis, stejný zanícený
a přímý styl vyjadřování. Ta slova jako by hluboko v ní probouzela nějakou ozvěnu. Popisovala
události, na něž si sice nevzpomínala, ale přesto v ní hluboce rezonovaly, jako chvění obrovského
zvonu dlouho poté, co přestal bít.
Všechny dopisy byly podepsané jen „B.“. Četla je znovu a znovu, až se jí ta slova navždy vpila do
duše.

Moje milovaná holčičko,

jsou čtyři hodiny ráno a já nemůžu spát, když vím, že dneska se k Tobě vrátí on. Vím, že se jen
přivádím k šílenství, ale ležím tu a představuji si ho vedle Tebe, uvědomuji si, že to on má právo
Tě objímat, dotýkat se Tě, a já bych dal cokoli za to, abych tuhle svobodu měl já.
Tak hrozně ses na mě zlobila, když jsi mě našla, jak piju u Alberta. Vynadala jsi mi, že jsem
zpovykaný, a bojím se, že jsem zareagoval úplně neomluvitelně. Když muži šlehají kolem sebe,
zraňují se tím i sami, a i když byla moje poznámka krutá a hloupá, určitě víš, že Tvoje slova mi
ublížila mnohem víc.
Říkám Ti to proto, abys věděla, že odteď už budu lepším člověkem. Haha! Stěží se mi chce věřit,
že jsem vyplodil takovou pustou frázi. Ale je to pravda. Kvůli Tobě se chci stát lepší verzí sebe
sama. Celé hodiny jsem tu seděl a zíral na láhev whisky a pak, ani ne před pěti minutami, jsem
konečně vstal a všechno to zatracené pití vylil do dřezu. Pro tebe budu lepším člověkem, lásko.
Chci žít dobře, abys na mě mohla být pyšná. Jestli nám spolu mají být dopřány jen hodiny, jen
minuty, chci si umět každou z nich vrýt do paměti s tak dokonalou přesností, abych si je mohl
vybavovat právě v takovýchhle chvílích, kdy mám pocit, že mi zčernala celá duše.
Dej mu své tělo, jestli musíš, má lásko, ale nedávej mu své srdce. Prosím, nemiluj ho.
Tvůj sobec,
B.

Při čtení těch posledních řádků jí do očí vhrkly slzy. Nedávej mu své srdce. Prosím, nemiluj
ho. Všechno jí najednou bylo o něco jasnější: ta propast mezi ní a Laurencem nebyla jen výplod její
představivosti. Rozevřela se mezi nimi, protože se zamilovala do někoho jiného. Byly to vášnivé
dopisy: ten muž se jí otevřel tak, jak by to Laurence nikdy nedokázal. Když četla jeho lístky,
naskakovala jí husí kůže, srdce se jí rozbušilo. Poznávala ta slova. Ale přesto přese všechno zela
v jejich samém srdci obrovská díra.
V mysli se jí rojily otázky. Měli spolu poměr už dlouho? Nebo vznikl teprve nedávno? Spala s tím
mužem? Proto byla ve styku s manželem tak ztuhlá?
A pak ta nejzáhadnější ze všech: kdo je ten neznámý milenec?
Prozkoumala všechny tři dopisy jako detektiv místo činu, hledala stopy. Mezi svými známými si
nevzpomínala na nikoho, jehož jméno by začínalo na B, s výjimkou Billa a manželova účetního, který
se jmenoval Bernard. Ale věděla bez jakékoli pochyby, že do toho v životě zamilovaná nebyla. Přišel
za ní snad B. do nemocnice, když jí její mysl ještě nepatřila, když se kolem ní všichni míhali jako
nezřetelné stíny? Sleduje ji snad teď zpovzdálí? Čeká snad, až se mu ozve? Někde přece existuje.
A má v ruce klíč ke všem záhadám.
Den za dnem se snažila vcítit zpět do svého dřívějšího já: do ženy, která má tajemství. Kam by si
stará Jennifer schovávala dopisy? Kde jsou vodítka k tomuhle dalšímu utajenému životu? Dva dopisy
našla schované v knihách, další byl pečlivě složený ve smotané punčoše. Všechny na místech, kam by
jejího muže nikdy nenapadlo se podívat. Byla jsem chytrá, pomyslela si. A pak trochu znepokojeněji:
byla jsem podvodnice.

„Mami,“ začala jednou u oběda, když dojídaly sendvič v horním patře obchodního domu John
Lewis, „když jsem měla tu nehodu, kdo řídil?“
Její matka prudce zvedla hlavu. Restaurace byla nabitá, lidé tu seděli obložení nákupními taškami
a těžkými kabáty, místnost bzučela hovorem a břinkáním nádobí.
Pokradmu se rozhlédla a pak znovu obrátila pohled k Jennifer, jako kdyby jí položila nějakou
podvratnou otázku. „Zlato, musíme se k tomu vážně zase vracet?“
 Jennifer se napila čaje. „Nevím skoro nic o tom, co se vlastně stalo. Možná by mi pomohlo,
kdybych si to dokázala znovu poskládat dohromady.“
„Skoro jsi umřela. Už bych na to opravdu raději nemyslela.“
„Ale co se stalo? Řídila jsem sama?“
Matka upírala oči do talíře. „Nevzpomínám si.“
„A když jsem neřídila, tak co se stalo s tím řidičem? Jestli jsem se zranila, on taky musel mít
nějaký úraz.“
„Já nevím. Jak to mám vědět? Laurence se o zaměstnance vždycky dobře postará, ne?
Předpokládám, že se mu nestalo nic vážného. Kdyby potřeboval léčení, Laurence by mu ho určitě
zaplatil.“
Jennifer si vybavila řidiče, který pro ně přijel do nemocnice: unavený šedesátník s úhledně
zastřiženým knírkem a řídnoucími vlasy. Nevypadal, že by prodělal nějaký závažný úraz – nebo že by
snad mohl být jejím milencem.
Matka odstrčila talíř se zbytky sendviče. „Proč se nezeptáš jeho?“
„Zeptám.“ Ale věděla, že to neudělá. „On nechce, abych se tím zbytečně zabývala.“
„A má určitě pravdu, zlato. Možná bys na něj měla dát.“
„Víš aspoň, kam jsem jela?“
Matka byla už celá nervózní a všechny ty otázky ji zjevně popouzely. „Nemám tušení. Asi na
nákupy. Podívej, stalo se to někde poblíž Marylebone Road. Myslím, že jste narazili do autobusu.
Nebo snad autobus narazil do vás. Jenny, zlato, byla to taková hrůza, nemysleli jsme na nic, než aby
ses uzdravila.“ Pak pevně stiskla rty a Jennifer bylo jasné, že jejich rozhovor je u konce.
V rohu jídelny jakási žena zabalená v tmavozeleném kabátě hleděla do očí muži, který jí pomaličku
přejížděl po tváři prstem. Jennifer spatřila, jak žena lehce sevřela špičku jeho prstu mezi zuby.
Nenucená intimnost toho gesta jí projela jako drobný elektrický šok. Nikdo jiný si dvojice zjevně
nevšiml.
Paní Verrinderová si otřela ústa ubrouskem. „Co na tom vlastně záleží, zlato? Autonehody se
stávají pořád. Čím víc aut, tím je to nebezpečnější. Mám pocit, že polovina lidí na silnicích vůbec
neumí řídit. Ne jako tvůj otec. Kdepak, ten byl opatrný řidič.“
Jennifer ji neposlouchala.
„No ale teď už jsi úplně v pořádku, ne? Je už všechno dobré?“
„Jsem v pořádku,“ věnovala Jennifer matce zářivý úsměv. „Úplně v pořádku.“

Kdykoli si teď s Laurencem vyšli večer do společnosti, ať už na večeři či jen na skleničku,

sledovala jejich širší okruh přátel a známých novýma očima. Když na ní nějaký muž ulpěl delším
pohledem, než bylo vhodné, nedokázala najednou odvrátit oči. Je to snad on? Byl snad v jeho
zdvořilém pozdravu nějaký skrytý vzkaz? Není ten úsměv takový vědoucí?
Jestliže byla B. ve skutečnosti přezdívka, přicházeli v úvahu tři muži. Byl tu Jack Amory, ředitel
společnosti na výrobu motorových součástek, který byl svobodný, a kdykoli se potkali, ostentativně jí
líbal ruku. Jenže přitom vždycky bezmála mrkal na Laurence a ona nemohla přijít na to, jestli to má
být jakýsi zastírací manévr na druhou.
Pak tu byl Reggie Carpenter, Yvonnin bratranec, kterého občas zvali, když jim na večeři chyběl
jeden do počtu. Měl tmavé vlasy, unavené žertovné oči a byl mladší, než jak si svého pisatele dopisů
představovala, ale byl zábavný a okouzlující a vždycky dokázal nějak zařídit, aby seděl vedle ní,
když tam zrovna nebyl Laurence.
A pak ještě Bill, samozřejmě. Bill, který vyprávěl vtipy tak, jako by jimi chtěl pobavit výhradně ji,
a který komicky prohlašoval, že ji zbožňuje, dokonce i před Violet. Zcela jistě k ní choval nějaké
city. Ale mohla je chovat i ona k němu?
Začala věnovat větší pozornost svému zevnějšku. Pravidelně chodila ke kadeřníkovi, koupila si
několikery nové šaty, byla hovornější, „víc jako dřív“, jak pochvalně poznamenala Yvonne.
V prvních týdnech po nehodě se schovávala za kamarádky, ale teď se vyptávala, zdvořile je
vyslýchala a hledala nějakou skulinku, skrze niž by se dostala ke kýženým odpovědím. Občas dělala
v hovoru narážky, zeptala se třeba, jestli by si někdo nedal whisky, a pak pozorovala tváře mužů, zda
v nich nezableskne poznání. Ale Laurence nikdy nebyl daleko a ona tušila, že i kdyby její náznaky
pochopili, stěží mohli dát najevo nějakou reakci.
Pokud si její manžel povšiml, že z jejích hovorů s přáteli čiší zvláštní zanícení, nijak to
nekomentoval. Nekomentoval vlastně skoro nic. Od toho večera, kdy se pohádali, na ni už nesáhl. Byl
zdvořilý, ale odtažitý. Až do noci vysedával v pracovně a často vstával dávno předtím, než se
probudila. Několikrát prošla kolem hostinského pokoje a spatřila pomuchlanou přikrývku – němou
výčitku, že strávil další noc o samotě. Věděla, že by se kvůli tomu měla cítit mnohem hůř, než tomu
doopravdy bylo, ale stále víc toužila po svobodě uchýlit se do svého soukromého paralelního světa,
v němž by mohla znovu objevit svůj bájný, vášnivý milostný vztah, v němž by se viděla očima muže,
který ji zbožňuje.
B. tu pořád ještě někde je, říkala si. Čeká.

„Tyhle byste měl podepsat, a tamhle na registraturu jsem vám dala nějaké dary, které dnes
dorazily. Bedna šampaňského od Citroënu, dárkový koš z té cementárny v Peterborough, a bonboniéra
od vašich účetních. Vím, že nemáte rád plněné bonbony, a tak jsem si říkala, jestli byste nechtěl,
abych je rozdala v kanceláři. Vím, že třeba Elsie Machzynská má zvlášť ráda fondánové cukroví.“
Ani k ní nevzhlédl. „Dělejte, jak myslíte.“ Moira v duchu konstatovala, že pan Stirling dnes myslí
na všechno jiné, jen ne na vánoční dary.
„A doufám, že se nebudete zlobit, ale zařídila jsem už, co bylo potřeba na ten vánoční večírek.
Rozhodl jste, že to bude lepší uspořádat tady než v nějaké restauraci, když se teď firma tak rozrostla,
a tak jsem najala dodavatele, aby dodali malé občerstvení formou švédských stolů.“
„Dobře. Kdy že to bude?“
„Třiadvacátého. Po pracovní době. To je ten poslední pátek, než se zavře na svátky.“
„Ano.“
Proč jen působí tak zamyšleně? Tak nešťastně? Společnosti se nikdy nedařilo lépe. Po jejich
produktech je poptávka. I když v novinách předpovídali zavedení úvěrových limitů, Acme Mineral
and Mining měla jednu z nejsolidnějších obchodních bilancí v zemi. Ty buřičské dopisy už přestaly
chodit, a ty z minulého měsíce pořád zůstávaly schované v jejím šuplíku, aniž je její šéf viděl.
„Také jsem si říkala, že byste možná rád –“
Zvenčí se něco ozvalo a on náhle prudce vzhlédl. Moira se polekaně otočila, aby zjistila, na co se
dívá. A tu vešla ona a prošla kanceláří, vlasy sčesané v dokonalých vlnách, s malým červeným
kastrůlkem na hlavě, v přesně stejném odstínu jako její boty. Co tady dělá? Paní Stirlingová se
rozhlédla, jako by někoho hledala, a pak se k ní vrhl pan Stevens z účetního oddělení a podal jí ruku.
Potřásla mu jí, prohodili spolu pár slov a pak oba pohlédli směrem k ní a k panu Stirlingovi. Paní
Stirlingová zvedla ruku na pozdrav.
 Moiře vylétla ruka k vlasům. Některé ženy dokázaly vždycky vypadat, jako by právě vystoupily ze
stránek nějakého módního časopisu, a Jennifer Stirlingová k nim patřila. Moiře to nevadilo; odjakživa
raději soustředila své úsilí na práci, na dosažení hmatatelnějších úspěchů. Ale když vešla do
kanceláře tahle žena s pletí rozjasněnou mrazem a v uších jí zářily dva planoucí diamanty, bylo těžké
si v porovnání s ní nepřipadat aspoň v koutku duše poněkud nezajímavá. Byla jako dokonale zabalený
vánoční dárek, jako třpytivá ozdoba na stromeček.
„Paní Stirlingová,“ pozdravila Moira zdvořile.
„Dobrý den,“ kývla.
„Čemu vděčím za to nečekané potěšení?“ Pan Stirling se zvedl, aby ji pozdravil, trochu rozpačitě,
ale v skrytu duše ho to možná potěšilo. Vypadal jako neoblíbený student, jehož právě oslovila
největší školní krasavice.
„Mám vás nechat o samotě?“ Moira se mezi nimi cítila nesvá. „Mám tam nějaké zakládání –“
„Ale ne, kvůli mně nemusíte. Jdu jen na minutku.“ Zase se obrátila k manželovi. „Šla jsem náhodou
kolem a říkala jsem si, že se zajdu zeptat, jestli dneska večer dorazíš pozdě. Jestli ano, možná zajdu
navečer k Harrisonovým. Budou dělat svařené víno.“
„Já… ano, určitě zajdi. Kdybych skončil dřív, můžu tam za tebou přijít.“
„To by bylo pěkné,“ usmála se. Slabě voněla parfémem Nina Ricci. Moira si ho před týdnem
zkoušela u D. H. Evanse, ale zdál se jí poněkud drahý. Teď litovala, že si ho nekoupila.
„Budu se snažit, abych nepřišel moc pozdě.“
Paní Stirlingová zřejmě neměla naspěch. Dál stála před manželem, ale jako by ji víc zajímalo dění
v kanceláři a muži za pracovními stoly. Pozorovala to všechno s jakýmsi soustředěním. Jako by tu
ještě v životě nebyla.
„Už je to dost dávno, cos tu byla naposledy,“ prohodil.
„Ano,“ přisvědčila, „to asi ano.“
Krátce se odmlčeli.
„Ach,“ vyhrkla náhle, „jak se jmenují tvoji řidiči?“
Zamračil se. „Řidiči?“
Nepatrně pokrčila rameny. „Říkala jsem si, že bys byl možná rád, kdybych pro ně nakoupila
vánoční dárky.“
Tvářil se zmateně. „Dárky? No, Erik pro mě pracuje nejdéle. Obyčejně mu dávám láhev brandy.
Myslím, že už to dělám asi tak dvacet let. Občas za něj zaskakuje Simon. Ten je abstinent, tak mu
vždycky přidám k poslední výplatě nějakou prémii. Myslím, že s tím si ty nemusíš dělat starosti.“
Paní Stirlingová se zatvářila podivně zklamaně. „No, stejně bych ráda pomohla. Koupím tu
brandy,“ prohlásila nakonec a pevně před sebou svírala kabelku.
„To je od tebe… pozorné,“ poznamenal.
Zase přelétla pohledem po kanceláři a pak se obrátila zpátky k nim. „No, myslím, že máš asi
hroznou spoustu práce. Jak jsem říkala, jenom mě napadlo, že se tu zastavím. Ráda jsem vás viděla…
ehm…“ Její úsměv trochu znejistěl.
„Moiro,“ napověděl jí pan Stirling, když ticho začalo být nepříjemné.
„Ano. Moiro. Samozřejmě. Ráda jsem vás zase viděla.“
„Jsem hned zpátky.“ Pan Stirling odvedl svou ženu ke dveřím. Moira se dívala, jak spolu ještě
krátce hovoří, a ona mu pak jemně pokynula rukou v rukavičce a byla pryč.
Sekretářka se zhluboka nadechla a snažila se nebrat si to osobně. Pan Stirling bez hnutí sledoval,
jak jeho žena vychází z budovy.
Ještě než si stačila uvědomit, co dělá, vyběhla Moira z kanceláře a rychle došla ke svému stolu.
Vytáhla z kapsy klíč a otevřela zamčenou zásuvku. Prohrabala se řadou dopisů, až našla, co hledala.
Byla zpátky u pana Stirlinga v kanceláři dřív než on.
Zavřel za sebou dveře a pohlédl přes prosklenou stěnu, jako by napůl čekal, že se jeho žena vrátí.
Zdál se jí trochu přívětivější, uvolněnější. „Takže,“ usadil se zase do křesla, „říkala jste něco
o vánočním večírku. Že jste něco naplánovala.“ V koutcích úst mu pohrával drobný úsměv.
Dech se jí sevřel v hrudi. Musela polknout, aby dokázala normálně promluvit. „Vlastně jsem
s vámi chtěla mluvit ještě o něčem, pane Stirlingu.“
Přitáhl si jeden dopis k podepsání. „Jistěže. Co se děje?“
„Tohle přišlo přede dvěma dny.“ Podala mu rukou nadepsanou obálku. „Do té poštovní přihrádky,
o které jste mi řekl.“ Když hned neodpověděl, dodala: „Chodím ji vybírat, jak jste chtěl.“
Hleděl na obálku a pak zvedl oči k ní. Z tváří mu vyprchala barva tak rychle, až dostala strach, že
snad omdlí. „Jste si jistá? To nemůže být pravda.“
„Ale to –“
„Musela jste otevřít špatnou přihrádku.“
„Ujišťuji vás, že jsem šla do té správné. Číslo třináct. Použila jsem jméno paní Stirlingové, jak
jste… navrhoval.“
Roztrhl dopis, sklonil se nad ním a přelétl těch několik řádek očima. Stála před stolem, aby to
nevypadalo, že je snad zvědavá, a uvědomovala si napětí, které se v pracovně rozhostilo. Už teď se
zděsila toho, co provedla.
Když k ní zase zvedl hlavu, jako by v tu chvíli zestárl o několik let. Odkašlal si, pak jednou rukou
lístek zmačkal a s nečekanou silou jím mrskl do koše pod stolem. Tvářil se sveřepě. „Asi se to
ztratilo v poště. Nikdo se o tom nesmí dozvědět. Rozumíte?“
O krok ustoupila. „Ano, pane Stirlingu. Samozřejmě.“
„Tu poštovní přihrádku zrušte.“
„Teď? Ještě tady mám tu auditorskou zprávu –“
„Ještě dnes odpoledne. Zařiďte si to, jak chcete. Prostě ji zrušte. Rozumíte?“
„Ano, pane Stirlingu.“ Strčila si složku pod paži a vyšla z pracovny. Vzala si kabelku a kabát
a začala se chystat na poštu.

Jennifer měla v plánu jet domů. Byla unavená, cesta do kanceláře nebyla k ničemu a navíc začalo
pršet, takže chodci běhali po chodnících s vyhrnutými límci a skloněnými hlavami. Ale když se
zastavila na schodech před sídlem manželovy firmy, uvědomila si, že se do toho tichého domu
nedokáže vrátit.
Stoupla si k okraji chodníku a začala mávat na taxík, až konečně spatřila, jak jedno žluté světlo
zamířilo k ní. Nastoupila a začala si oprašovat kapky z červeného kabátu. „Znáte podnik, který se
jmenuje Alberto?“ zeptala se řidiče, když se naklonil k přepážce oddělující zadní sedadla.
„V jaké části Londýna to je?“ zeptal se.
„Omlouvám se, ale nemám tušení. Myslela jsem si, že to třeba budete vědět.“
Svraštil čelo. „Jeden klub jménem Alberto je v Mayfairu. Můžu vás tam vzít, ale nevím, jestli
budou mít otevřeno.“
„Dobře,“ kývla a pohodlně se opřela.
Byli tam za pouhou čtvrthodinku. Taxík zajel k chodníku a řidič ukázal přes ulici. „Tohle je jediný
podnik jménem Alberto, který znám,“ informoval ji. „Ale nevím, jestli je to tam zrovna pro vás,
madam.“
 Otřela okénko auta rukávem a vykoukla ven. Suterénní vchod byl ohrazený kovovým zábradlím
a schody mizely kdesi v zemi. Jméno klubu označoval omšelý nápis a po stranách dveří stály dva
veliké květináče s odranými tisy. „To je ono?“
„Myslíte, že je to to správné místo?“
Donutila se k úsměvu. „No, to hned zjistím.“
Zaplatila taxikáři a v mírném dešti zůstala stát na chodníku. Dveře byly pootevřené a zapřené
popelnicí. Když vstoupila, praštil ji do nosu pach alkoholu, zvětralého cigaretového kouře, potu
a voňavek. Její oči si pomaličku zvykaly na tlumené světlo. Po levé straně byla šatna, teď prázdná
a bez obsluhy. Na šatním pultu byla láhev od piva a svazek klíčů. Prošla úzkou chodbičkou a otevřela
dvojité dveře. Ocitla se v ohromné prázdné místnosti, kde byly před malým pódiem stolky se
zvednutými židlemi. Mezi nimi se proplétala starší paní a tahala za sebou vysavač. Občas si něco se
zjevným nesouhlasem zamumlala. Podél jedné zdi se táhl bar. Za ním stála další žena s cigaretou
a povídala si s mužem, který právě rovnal láhve do osvětlených regálů. „Tak moment,“ zavolala na ni
žena, když si jí všimla. „Co pro vás můžu udělat, zlato?“
Jennifer na sobě cítila její hodnotící pohled. Nebyl zrovna přátelský. „Máte otevřeno?“
„Vypadá to snad, že máme?“
Tiskla si kabelku k tělu, najednou celá nesvá. „Nezlobte se. Přijdu jindy.“
„Koho hledáte, dámo?“ narovnal se muž. Měl tmavé ulízané vlasy a bledou opuchlou pleť, která
prozrazovala, že až příliš holduje alkoholu a jen zřídka se dostane na čerstvý vzduch.
Hleděla na něj a snažila se přijít na to, jestli náhodou neucítila záblesk poznání. „Prosím vás…
neviděl jste mě tu už někdy?“ hlesla.
Zatvářil se poněkud pobaveně. „Jestli řeknete, že neviděl, tak ne.“
Žena naklonila hlavu ke straně. „My tady máme moc špatnou paměť na tváře.“
Jennifer přišla blíž k baru. „Znáte někoho, kdo se jmenuje Felipe?“
„Co jste zač?“ vyštěkla žena.
„Já – na tom nezáleží.“
„Proč hledáte Felipeho?“
Tváře jim ztuhly. „Máme jednoho společného přítele,“ vysvětlovala.
„Tak to vám váš přítel měl říct, že Felipe se vám bude trochu těžko shánět.“
Kousla se do rtu a uvažovala, kolik jim toho dokáže rozumně vysvětlit. „Já se s ním zase tak často
–“
„Je mrtvý, dámo.“
„Cože?“
„Felipe. Je mrtvý. Máme teď nové vedení. Chodí nám sem spousta všelijakých lidí, a že prý jim
dluží tohle a tamto, a já vám na rovinu říkám, že ode mě neuvidíte ani libru.“
„Ale já sem nepřišla kvůli –“
„Jestli mi neukážete Felipeho podpis na dlužním úpisu, nedostanete nic.“ Teď si žena začala
důkladně prohlížet její šaty a šperky, a ironicky se ušklíbla, jako by právě dospěla k závěru, proč tu
Jennifer vlastně je. „Pozůstalost dostane jeho rodina. Tedy aspoň co z ní zbylo. A rodina zahrnuje
taky jeho ženu,“ ucedila škodolibě.
„Já jsem k panu Felipemu neměla žádný osobní vztah. Upřímnou soustrast,“ pravila Jennifer upjatě.
A jak nejrychleji mohla, vyšla z klubu a nahoru po schodech do šedého dne.

Moira se přehrabovala v krabicích s výzdobou, až našla, co potřebovala, a pak roztřídila

a rozložila zbylý obsah. Každé dveře ozdobila dvěma třpytivými řetězy. Skoro půl hodiny seděla
u stolu a slepovala papírové řetězy, které se během roku rozpadly, a potom je rozvěsila nad stoly jako
girlandy. Na zeď připevnila několik šňůr a navěsila na ně vánoční přání od obchodních partnerů.
Světla obalila proužky blýskavé fólie, ale dala si pozor, aby nebyly blízko žárovek a nezačaly hořet.
Obloha venku potemněla a na ulici se rozsvěcely sodíkové lampy. Zaměstnanci londýnské pobočky
Acme Mineral and Mining se postupně rozprchli, zhruba ve stejném pořadí jako vždycky. Nejdřív
písařky Phyllis a Elsie, které vždycky odcházely přesně úderem páté, i když při ranním příchodu tak
úzkostlivou dochvilnost rozhodně neprojevovaly. Pak David Moreton z účtárny a krátce po něm
i Stevens, který se před odchodem domů vždycky ještě vydal do hospody na rohu na pár posilujících
panáků whisky. Ostatní pak odcházeli v malých skupinkách. Balili se do šál a kabátů, muži si brali
svrchníky z věšáků v koutech a občas jí někdo zamával, když prošel kolem kanceláře pana Stirlinga.
Mzdová účetní Felicity Harewoodová bydlela ve Streathamu jen jednu zastávku od Moiry, ale nikdy
jí nenavrhla, aby jely autobusem spolu. Když Felicity v květnu nastoupila, říkala si Moira, že by
mohlo být docela prima mít někoho, s kým by si po cestě domů mohla poklábosit, vyměňovat si
recepty nebo v nevětraném autobuse číslo 274 okomentovat události uplynulého dne. Ale když
Felicity večer odcházela, nikdy se po ní ani neohlédla. Když jednou s Moirou náhodou opravdu jely
stejným autobusem, seděla po většinu cesty s nosem zabořeným v knize, i když si Moira byla skoro
jistá, že Felicity dobře ví, že sedí jen dvě sedadla za ní.
Pan Stirling odešel ve tři čtvrtě na sedm. Po většinu odpoledne byl roztržitý a netrpělivý; volal
řediteli továrny, aby mu vynadal za příliš vysokou nemocnost zaměstnanců, a zrušil jednání, které měl
domluvené na čtvrtou. Když se vrátila z pošty, jen po ní hodil letmým pohledem, jako by se chtěl
ujistit, že udělala, oč ji žádal, a pak se vrátil k práci.
Moira odtáhla dva volné stoly ke kraji místnosti, vedle účtárny. Přikryla je svátečními ubrusy a do
rohů připjala ozdobné řetězy. Za deset dní na nich bude občerstvení; mezitím se budou hodit, aby bylo
kam odkládat dary od dodavatelů a také vánoční schránku, jejímž prostřednictvím si zaměstnanci měli
vzájemně posílat přání.
Před osmou večer bylo všechno hotovo. Moira se rozhlédla po prázdné kanceláři, která se teď díky
jejímu úsilí svátečně třpytila, narovnala si sukni a na chviličku si povolila představu, jaké se lidem
bude ve tvářích zračit potěšení, až ráno zase přijdou.
Nedostane za to zaplaceno, ale tyhle drobné skutky, tahle práce navíc, to byly ty důležité věci.
Ostatní sekretářky neměly vůbec ponětí, že k práci osobní asistentky nepatří jen přepisovat
korespondenci a dohlížet na to, aby všechny spisy byly správně založené. Její role byla mnohem
významnější. Nejenže se musela starat, aby v kanceláři všechno běželo jako na drátku, ale aby tu
všichni měli pocit, že patří… nu, do rodiny. Vánoční schránka a veselá výzdoba přispívaly k pocitu
soudržnosti a dělaly z pracoviště místo, kam se může každý těšit.
Maličký vánoční stromek vypadal v rohu kanceláře mnohem lépe. Nemělo smysl stavět ho doma,
kde by ho kromě ní nikdo jiný neviděl. Tady si ho může užít spousta lidí. A kdyby třeba někdo
poznamenal, jak překrásný je ten anděl na špičce nebo jak pěkné jsou ty ozdoby z ojíněného křišťálu,
mohla by jim nenuceně říct, jako by ji to snad právě v té chvíli napadlo, že tyhle měla maminka
nejraději.
Moira si oblékla kabát. Posbírala si věci, uvázala šálu a pečlivě si na stole urovnala tužku a pero,
aby je měla připravené na ráno. S klíči v ruce se vydala k pracovně pana Stirlinga, aby tam zamkla,
ale pak mrkla na dveře, rychle zašla dovnitř a sáhla pod psací stůl pro koš na papír.
Rukou psaný dopis objevila během chviličky. Skoro bez zaváhání jej vytáhla, znovu vyhlédla přes
sklo, aby se ujistila, že tu pořád nikdo není, uhladila zmuchlaný lístek na stole a dala se do čtení.
 Chvíli stála úplně bez hnutí.
Pak si ho přečetla ještě jednou.
Zvony v ulicích odbíjely osm. Moiru ten zvuk vylekal. Vyšla z pracovny, postavila koš přede
dveře, aby ho uklízečky vysypaly, a zamkla dveře. Strčila dopis na dno svého šuplíku, zamkla
zásuvku a klíček si schovala do kapsy.
Pro jednou jí cesta autobusem do Streathamu uběhla jako nic. Moira Parkerová měla hodně o čem
přemýšlet.
===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Vážím si toho, cos mi řekla. Ale doufám, že až si tenhle dopis přečteš, pochopíš, jak hlubokou
lítost a výčitky pociťuji nad tím, jak jsem se k Tobě zachoval, a nad cestou, již jsem si zvolil… Můj
vztah s M. je odsouzen k záhubě a vždycky byl. Kéž by mi nebylo trvalo tři roky, než jsem si
uvědomil, že co začalo jako letní románek, jím také mělo zůstat.

Muž ženě, v dopise

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 7

Scházeli se každý den, sedávali na sluncem zalitých zahrádkách kaváren, nebo si vyjeli jejím
malým daimlerem do žárem sežehnutých kopců a obědvali, kde je zrovna napadlo. Vyprávěla mu
o svém dětství v Hampshiru a na Eaton Place, o ponících a internátní škole, a o tom omezeném, ale
pohodlném světě, v němž až do své svatby žila. Pověděla mu, jak už ve dvanácti letech měla pocit, že
ji takový život dusí, a jak by ji bylo nikdy nenapadlo, že na dlouhatánských širých březích Riviéry je
společnost zrovna tak omezená a úzkostlivě sledovaná jako ta, již nechala za sebou.
Řekla mu o vesnickém chlapci, do kterého se zamilovala v patnácti letech, a jak ji její otec, když
na to přišel, vzal do stodoly a zřezal ji tam svými šlemi.
„Za to, že jste se zamilovala?“ Vyprávěla mu to s nadhledem a on se snažil nedat najevo, jak ho to
pobouřilo.
„Za to, že jsem se zamilovala do toho nesprávného mladíka. No, asi jsem byla pořádné kvítko.
Řekli mi, že jsem hanba celé rodiny. Že prý nemám žádnou morálku, a že jestli si nedám pozor, žádný
slušný muž si mě nevezme.“ Zasmála se beze špetky humoru. „Samozřejmě že měl můj otec celá léta
milenku, to bylo něco úplně, ale úplně jiného.“
„A pak se objevil Laurence.“
Šibalsky se na něj usmála. „Ano. To jsem ale měla štěstí, že?“
Povídal si s ní podobně, jako se lidé ve vlaku svěřují náhodným spolucestujícím s celoživotním
tajemstvím: ničím nezatížená důvěrnost vycházející z nevysloveného vědomí, že se nejspíš už nikdy
znovu nesetkají. Pověděl jí o svém tříletém působení jako zpravodaj Nationve Střední Africe – jak
byl nejprve rád, že tak může uniknout z rozpadajícího se manželství, ale nedokázal se dostatečně
osobně obrnit, aby se vypořádal se zvěrstvy, jichž tam byl svědkem: cesta ke konžské nezávislosti
byla lemována tisíci mrtvých. Začal trávit večer co večer v leopoldvillském Klubu zahraničních
zpravodajů a umrtvoval se whisky, či ještě hůře palmovým vínem, dokud ho hrůzy, jež viděl,
a záchvat žluté zimnice téměř neskolily. „Asi jsem se tak trochu nervově zhroutil,“ snažil se
napodobit její lehký tón, „i když nikdo samozřejmě nebude tak nezdvořilý, aby to řekl naplno. Svedli
to všechno na tu žlutou zimnici a přesvědčují mě, abych se tam už nevracel.“
„Chudáčku Boote.“
„Ano, jsem chudák. Zvlášť když jsem tím svojí bývalé ženě poskytl další vhodnou záminku, proč
mi upírat kontakt se synem.“
„No vida, a já si myslela, že na vině byl jen ten drobný problém s mnohonásobnou nevěrou.“
Přikryla mu ruku tou svojí. „Odpusťte. Jenom vás škádlím. Nechtěla jsem, aby to vyznělo tak
banálně.“
„Nudím vás?“
„Naopak. Nestává se často, že bych trávila čas s mužem, který si se mnou chce doopravdy
povídat.“
V její společnosti nepil a vůbec mu to nechybělo. Představovala pro něj výzvu, jež byla
plnohodnotnou náhražkou alkoholu, a navíc když byl s ní, chtěl nad sebou mít úplnou kontrolu. Od
těch posledních měsíců v Africe byl málomluvný, bál se, co by na sebe v hovoru mohl prozradit, jaké
slabiny by odhalil; ale teď najednou se mu chtělo povídat. Líbilo se mu, jak se na něj dívala, když
mluvil – jako by nic, co by mohl říci, nemohlo změnit její zásadní mínění o něm, jako by nic, s čím se
jí svěří, nemohlo být nikdy v budoucnu použito proti němu.
„A co se stane s válečnými zpravodaji, když už jsou všemi těmi konflikty unavení?“ zeptala se.
„Pošlou je na výminek do nějakého temného kouta v redakci, kde pak nudí všechny okolo
historkami o své zašlé slávě,“ ušklíbl se. „Nebo zůstanou v terénu, dokud je tam někdo nezabije.“
„A který typ jste vy?“
„To nevím.“ Zvedl k ní oči. „Mě konflikty ještě neunavily.“
Snadno se ponořil do mírného riviérského tempa: dlouhé obědy, čas trávený venku, nekonečné
klábosení s lidmi, které znal jen zběžně. Jindy by byl ještě hluboce spal, ale tady si uvykl časně ráno
chodit na dlouhé procházky, užíval si mořského vzduchu, přátelsky se zdravil s lidmi, kteří nebyli
nevrlí z kocoviny a nedostatku spánku. Cítil se uvolněně, jako už dlouhá léta ne. Odrážel Donovy
telegramy, v nichž mu šéfredaktor vyhrožoval strašlivými následky, pokud co nejdřív nepošle něco
použitelného.
„Ten profil se ti snad nelíbil?“ zeptal se ho.
„Byl dobrý, ale uveřejnili jsme ho v obchodní sekci už minulý čtvrtek a z účtárny chtějí vědět, proč
si pořád ještě účtuješ výdaje, když jsi ho napsal už před čtyřmi dny.“
Vzala ho do Monte Carla, točila auto po závrať nahánějících serpentinách horských cest, zatímco
on pozoroval její útlé, ale silné ruce na volantu a představoval si, jak bere každičký prst zbožně do
úst. Vzala ho do kasina a on si připadal jako bůh, když se mu v ruletě podařilo proměnit svých pár
liber ve slušnou výhru. V nábřežní kavárně si dala slávky, jemně, ale nemilosrdně je vytrhávala
z mušlí, a on dočista ztratil řeč. Pronikla mu hluboko do vědomí, zahltila veškeré jasné myšlenky,
takže nejenže nedokázal myslet na nic než na ni, ale navíc na nic jiného myslet nechtěl. Když byl sám,
v mysli si přehrával miliony možných výsledků a přemýšlel, jak je to už dlouho, co byl takhle zaujat
nějakou ženou.
To proto, že byla ten vzácný případ: opravdu nedosažitelná. Měl to už dávno vzdát. Ale přesto se
mu zrychlil tep, kdykoli našel pode dveřmi podstrčený další lístek – jestli by si s ní nezašel na
skleničku na Piazze, nebo možná na krátkou vyjížďku do Mentonu?
Co se mohlo stát? Bylo mu třicet let a ani si nevzpomínal, kdy se naposledy tolik smál. Proč by si
aspoň na chviličku nemohl užít radost a veselí, které jiní berou jako samozřejmost? Bylo to všechno
tak na hony vzdálené jeho obvyklému životu, že mu to připadalo až neskutečné.
V pátek večer však přišel telegram, v němž stálo to, co už vlastně řadu dní čekal: na zítřek má
rezervované místo ve vlaku a v pondělí ráno ho čekají v redakci Nation. Při čtení telegramu se mu
jaksi ulevilo: celá ta záležitost s Jennifer Stirlingovou ho podivně mátla. Normálně by nikdy
nevynaložil tolik času a energie na ženu, jejíž milostný zájem by nebyl zaručený. Trápilo ho
pomyšlení, že už ji nikdy neuvidí, ale v koutku duše se toužil vrátit ke svému každodennímu životu
a znovu zjistit, kým vlastně je.
Stáhl z police kufr a položil ho na postel. Zabalí si a pak jí pošle lístek. Poděkuje jí za společně
strávený čas a navrhne, že kdyby se někdy chtěla v Londýně sejít na oběd, může mu zatelefonovat.
Kdyby se rozhodla sejít se s ním tam, daleko od magie tohoto místa, možná se z ní pak stane to, co ze
všech ostatních: jen příjemné sexuální rozptýlení.
Zrovna si ukládal do kufru boty, když zavolali z recepce, že na něj dole čeká nějaká žena.
„Má světlé vlasy?“
„Ano, pane.“
„Mohl byste ji poprosit, ať přijde k telefonu?“
Zaslechl krátkou dávku francouzštiny a pak se ozval její hlas, zadýchaný a nejistý. „Tady Jennifer.
Jen jsem si říkala… jestli byste nešel na chvíli na skleničku.“
 „S radostí, ale ještě nejsem hotový. Nechcete přijít nahoru a počkat tady?“
Bleskově v pokoji uklidil, zatoulané věci nakopal pod postel. Znovu zastrčil list papíru do psacího
stroje, jako by byl zrovna pracoval na článku, který ve skutečnosti telegraficky odeslal už před
hodinou. Natáhl si čistou košili, ale neměl už čas ji zapnout. Ozvalo se tiché zaklepání a on otevřel
dveře. „To je ale milé překvapení,“ usmál se. „Zrovna jsem něco dodělával, ale pojďte dál.“
Rozpačitě stála v chodbě. Pohlédla na jeho odhalenou hruď a odvrátila oči. „Nemám raději počkat
dole?“
„Ne. Prosím. Potřebuju jen pár minutek.“
Vešla a zastavila se uprostřed pokoje. Měla na sobě bledě zlaté šaty bez rukávů a se stojáčkem.
Ramena měla zrůžovělá, jak jí je při řízení ožehlo slunce. Vlasy jí ležely rozpuštěné na ramenou,
trošičku pocuchané větrem, jako by sem jela ve spěchu.
Zahleděla se na postel, poházenou poznámkovými bloky, na téměř sbalený kufr. Vzájemná blízkost
je najednou úplně umlčela. Vzpamatovala se jako první. „Nenabídnete mi něco k pití?“
„Omlouvám se. Jsem hrozný nezdvořák.“ Zatelefonoval na recepci pro gin s tonikem a za pár minut
ho donesli. „Kam vyrážíme?“
„Vyrážíme?“
„Jestli mám čas se oholit?“ Zašel do koupelny.
„Samozřejmě. Klidně se oholte.“
Tohle udělal naschvál, uvědomil si potom, donutil ji podílet se na vynucené intimitě. Vypadal už
lépe: z kůže mu vyprchal nemocně žlutý nádech, vějířky vyčerpání kolem očí se vyhladily. Pustil
horkou vodu, začal si mydlit bradu a pozoroval ji přitom v koupelnovém zrcadle.
Byla nesoustředěná, zamyšlená. Žiletkou si oškraboval kůži a díval se, jak přechází sem a tam, jako
nějaké neklidné zvířátko. „Jste v pořádku?“ zavolal z koupelny a opláchl žiletku pod vodou.
„Je mi dobře.“ Vypila už polovinu džinu s tonikem a ještě si dolila.
Oholil se, utřel si obličej ručníkem a nastříkal na sebe trochu vody po holení, kterou si koupil
v lékárně. Voněla výrazně, po citrusech a rozmarýně. Pozapínal si knoflíčky u košile a před zrcadlem
si upravil límeček. Miloval tuhle chvíli, kdy se touha a příležitost vzájemně sbíhají. Zmocnil se ho
zvláštně vítězný pocit. Vyšel z koupelny a našel ji stát na balkoně. Obloha už temněla a světla nábřeží
v postupujícím soumraku začínala zářit. V jedné ruce držela skleničku, druhou si v poněkud obranném
gestu ovinula kolem pasu. Postoupil o krok k ní.
„Zapomněl jsem vám říct, jak nádherně dnes vypadáte,“ začal. „Tahle barva se mi na vás moc líbí.
Je tak –“
„Larry se zítra vrací.“
Vyšla z balkonu a otočila se k němu. „Dneska přišel telegram. V úterý letíme do Londýna.“
„Ach tak,“ pronesl. Na paži měla drobné světlounké chloupky. Mořský vánek jí je načechrával.
Když k ní vzhlédl, uvěznila ho pohledem. „Nejsem nešťastná,“ vydechla.
„To já vím.“
Prohlížela si ho a její rozkošná ústa zvážněla. Kousla se do rtu a pak se k němu obrátila zády. Stála
úplně nehybně. „Ten svrchní knoflíček,“ zašeptala.
„Cože?“
„Ten si sama nerozepnu.“
Něco v něm vzplálo. Pocítil skoro úlevu, že k tomu dojde, že žena, o níž snil, již si za nocí
v představách kouzlil v téhle posteli, bude konečně jeho. Její odstup a vzdorování ho téměř pohltily.
Toužil po uvolnění, jež přichází s vyvrcholením, toužil se cítit vysátý, toužil utišit tu bolest
neutuchající nenaplněné touhy.
 Vzal jí skleničku a ona zvedla ruku k vlasům a odhalila šíji. Obvykle jednal s takovou jistotou, ale
teď se mu pletly prsty, jako by byly tlusté a neobratné. Pozoroval je jakoby z velké dálky, jak zápasí
s knoflíčkem potaženým hedvábím, a když ho konečně rozepjal, všiml si, jak se mu třesou ruce.
Znehybněl a hleděl jí na krk, teď odhalený a mírně skloněný, jakoby v prosbě. Toužil ho políbit, už
v duchu cítil chuť její bledé kůže, jemně postříkané pihami. Palcem jí něžně spočinul na šíji
a vychutnával si představu toho, co bude následovat. Pod tlakem jeho prstů slabě vydechla, tak
jemně, že to spíše cítil, než slyšel. A něco v něm se náhle zadrhlo.
Hleděl na jemné chmýří v místě, kde její zlaté vlasy přecházely v holou kůži, na štíhlé prsty, jež je
stále ještě přidržovaly. A se strašlivou jistotou pochopil, co se teď stane.
Anthony O’Hare pevně zavřel oči a s dokonalou rozvážností jí zase zapjal šaty. Poodstoupil od ní.
Zaváhala, jako by se snažila pochopit, co právě udělal, možná si uvědomila, že už se jí nedotýká.
Pak se k němu otočila, s rukou stále vzadu na krku, a zaznamenala, co se stalo. Hleděla na něj,
nejprve tázavě, ale pak se zarděla.
„Mrzí mě to,“ začal, „ale – já nemůžu.“
„Ach…“ Trhla sebou. Ruka jí vylétla k ústům a po krku se rozlil temný ruměnec. „Ach Bože.“
„Ne! Ty to nechápeš, Jennifer. To není kvůli ničemu, cos –“
Prosmykla se kolem něj a popadla kabelku. Než stihl cokoli říct, už zápasila s klikou a pak už
běžela chodbou pryč.
„Jennifer!“ volal za ní. „Jennifer! Nech mě to vysvětlit!“ Ale než doběhl ke dveřím, byla pryč.

Francouzský vlak se pomaloučku vlekl vyprahlou krajinou směrem k Lyonu, jako by se rozhodl mu
dopřát co nejdelší dobu na přemýšlení o všem, co pokazil, a o všem, co by nedokázal změnit, i kdyby
byl sebevíc chtěl. Několikrát za hodinu ho napadlo, že by si objednal z jídelního vozu velkou whisky;
pozoroval stevardy, jak hbitě běhají po vagonu sem a tam se sklenkami na stříbrných podnosech –
pečlivě secvičený tanec, série kroků a předklonů –, a věděl, že stačí jen vztyčit prst a může se mu té
útěchy dostat. Později si nebyl jistý, co mu v tom vlastně zabránilo.
V noci se uvelebil na lehátku, které mu stevard s přezíravou výkonností rozložil. Vlak dál burácel
tmou a on si rozsvítil lampičku u lůžka a vytáhl brožovanou knihu, kterou našel v hotelu – zanechal ji
tam nějaký jeho předchůdce. Několikrát přečetl stejnou stránku, nezapamatoval si ani slovo a nakonec
knihu znechuceně odhodil. Měl s sebou francouzské noviny, ale místo na lehátku bylo příliš stísněné
a nedaly by se pořádně rozložit, a písmo bylo na slabé světlo lampičky příliš drobné. Chvíli
podřimoval a zase se probudil, a jak se pomalu blížila Anglie, budoucnost ho zavalila jako obrovský
černý mrak.
Za svítání nakonec vyhrabal pero a papír. Ještě nikdy v životě nepsal dopis žádné ženě, s výjimkou
krátkých poděkování své matce za nějaký ten drobný dárek, či věcné vzkazy Clarisse ohledně
finančních záležitostí, a také krátké omluvy Jennifer po tom prvním večeru. Teď ho stravovala
bolestná melancholie, strašil ho zděšený pohled Jennifeřiných očí, osvobozovala ho vyhlídka, že ji
možná už nikdy neuvidí, a tak psal zcela bez zábran a toužil se jen ospravedlnit.

Moje nejdražší,
včera jsi odešla v takovém spěchu, že jsi mě nechtěla vyslechnout, ale věř mi, já tě nechtěl
odmítnout. Tak hrozně ses mýlila, že se to skoro nedá vydržet.
Pravda je takováhle: nebyla bys první vdaná žena, se kterou jsem spal. Víš, jak to se mnou je,
a upřímně, tyhle vztahy-nevztahy mi zatím vyhovovaly. Nechtěl jsem se s nikým sblížit. Když jsme
se poprvé setkali, rozhodl jsem se, že s Tebou to bude stejné…
A právě proto, miláčku můj, jsem ti ten zatracený knoflíček zase zapjal. A právě proto jsem
uplynulé dvě noci nespal a nenáviděl se za tu jedinou slušnou věc, kterou jsem kdy udělal.
Odpusť mi.
B.

Pečlivě dopis složil, zastrčil ho do náprsní kapsy a pak konečně usnul.

Don zamáčkl cigaretu a studoval strojopis, zatímco u jeho stolu rozpačitě přešlapoval jakýsi
mladík. „Vždyť vy neumíte ani napsat ‚bigamie‘. Je tam měkké i, ne tvrdé!“ Bojovně proškrtl tužkou
tři řádky. „A ten úvod je příšerný. Máte chlápka, co se oženil se třemi ženskými, všechny se jmenujou
Hilda a všechny bydlí ani ne dvě míle od sebe. Taková historka je dar z nebes. A vy jste to napsal
tak, že bych snad radši četl parlamentní zprávu o stavu městské kanalizace!“
„Promiňte, pane Frankline.“
„Nechte si to svoje promiňte! Radši to napište dobře. Tohle mělo být do odpoledního vydání a teď
už je po půl čtvrté. Co je to sakra s vámi? ‚Bygamie‘! Vezměte si příklad tady z O’Hareho. Tráví
tolik času v Africe, že stejně nemáme tušení, jak se vůbec ty jeho názvy správně píšou.“ Hodil papír
zpátky mladíkovi, ten ho popadl a vystřelil z kanceláře.
„Tak co?“ mlaskl netrpělivě Don. „Kde máš sakra tu reportáž? ‚Riviéra – tajemství bohatých
a slavných‘?“
„Pracuju na ní,“ zalhal Anthony.
„Tak by sis měl pospíšit. Vyčlenil jsem na to půlstránku v sobotním vydání. Užil sis to tam?“
„Nebylo to špatné.“
Don naklonil hlavu. „Jo. Vypadá to tak. No. Takže. Mám dobré zprávy.“
Prosklené stěny kanceláře měl tak zakouřené, že kdo by se o ně bezděčně otřel, zůstal by mu na
rukávech žlutý prach. Anthony vyhlédl ze zlatavého kouře do redakční místnosti. Už dva dny tu chodil
s dopisem v kapse a snažil se vymyslet, jak jí ho doručit. Pořád v duchu viděl její tvář, ten zděšený
ruměnec, když si uvědomila, že špatně odhadla situaci.
„Tony?“
„Ano?“
„Mám pro tebe dobrou zprávu.“
„Jasně. Ano.“
„Mluvil jsem se zahraničním a potřebují někoho, kdo by jel do Bagdádu. Podívat se na zoubek
jednomu chlápkovi z polského velvyslanectví, který o sobě tvrdí, že je nějaký superšpion. Důležité
zprávy, hochu. Přesně tvoje parketa. A na pár týdnů se dostaneš z redakce.“
„Teď nemůžu jet.“
„Potřebuješ den dva?“
„Musím si vyřešit nějaké osobní záležitosti.“
„A nemám třeba říct Alžířanům, aby ještě počkali s tím příměřím? Aby ti to náhodou nenarušilo
chod domácnosti? Děláš si ze mě legraci, O’Hare?“
„Tak pošli někoho jiného. Promiň, Done.“
Monotónní cvakání kuličkového pera v Donově ruce bylo stále nepravidelnější. „Já to nechápu.
Celou dobu se tu poflakuješ po redakci a frfláš, že potřebuješ někam jet a dělat ‚pořádné‘ zprávy, tak
ti předhodím reportáž, za kterou by si Peterson ukousl pravou ruku, a ty chceš najednou radši sedět za
stolem.“
„Už jsem říkal, že mě to mrzí.“
Donovi spadla čelist. Pak se ovládl, zavřel ústa, těžce vstal, přešel ke dveřím, zavřel je a zase se
usadil. „Tony, tohle je dobrý materiál. Normálně bys po tom skočil. A navíc tu reportáž potřebuješ.
Musíš jim ukázat, že je na tebe spoleh.“ Nechápavě na něj zíral. „Ztratil jsi chuť do práce? Chceš
snad odteď dělat bulvár?“
„Ne. Já jenom… potřebuju jenom pár dní.“
Don se na židli opřel, zapálil si cigaretu a hlučně vdechl. „Proboha,“ došlo mu najednou. „Je v tom
ženská.“
Anthony mlčel.
„Je to tak. Tys potkal nějakou ženskou. Co se děje? Nemůžeš nikam jet, dokud ji nedostaneš?“
„Je vdaná.“
„A odkdy to tobě vadí?“
„Ona… je to jeho žena. Stirlingova žena.“
„No a?“
„Je až moc dobrá.“
„Pro něj? No to mi neříkej.“
„Pro mě. Nevím, co mám dělat.“
Don protočil panenky. „Najednou tě bere svědomí? Říkal jsem si, proč krucinál vypadáš tak
příšerně.“ Zavrtěl hlavou a pronesl, jako by v místnosti byl ještě někdo další: „To snad není pravda.
Zrovna O’Hare!“ Pustil pero z buclaté ruky na stůl. „Fajn. Takže já ti řeknu, jak to bude. Běž za ní,
udělej, co musíš, užij si a dostaň to ze sebe. A zítra v poledne ať sedíš v letadle. Řeknu na
zahraničním, žes letěl už dneska večer. Co ty na to? A napiš mi tam sakra nějaké pořádné reportáže.“
„Dostaň to ze sebe? No ty jsi ale romantik.“
„Umíš to říct nějak líp?“
Anthony nahmatal v kapse dopis. „Máš to u mě,“ řekl.
„To si piš, že mám,“ zabrblal Don.

Najít Stirlingovu adresu nebylo těžké. Prošel si redakční výtisk Kdo je kdoa na konci jeho hesla ji
našel: „manž.: Jennifer Louisa Verrinderová, nar. 1934“. Toho večer se po práci vydal autem do
Fitzrovie a zaparkoval na náměstí kousek od bílého domu se štukovou omítkou.
Byla to vila z počátku 19. století ve stylu architekta Nashe, s předním vchodem lemovaným dvěma
pilíři. Připomínala trochu sídlo nějakého prestižního doktora na Harley Street. Seděl v autě
a přemýšlel, co teď asi za těmi záclonami dělá. Představoval si, jak sedí s časopisem v ruce, možná
hledí do prázdna a myslí na jeden ztracený okamžik v jednom francouzském hotelovém pokoji. Kolem
půl sedmé vyšla z domu jakási žena ve středních letech, přitáhla si kabát k tělu a vzhlédla k nebi, jako
by kontrolovala, zda neprší. Na hlavu si uvázala nepromokavý šátek a spěchala ulicí pryč. Nějaká
neviditelná ruka zatáhla v domě závěsy a vlhký večer přešel v noc, ale on pořád ještě seděl v autě
a zíral na dům číslo třicet dva.
Už pomalu usínal, když vtom se konečně vchodové dveře otevřely. Rychle se narovnal a vtom
vyšla ven. Bylo skoro devět hodin. Měla bílé šaty bez rukávů, přes ramena krátký pléd a po schodech
šla opatrně, jako by si nebyla úplně jistá, že nezakopne. A pak se za ní objevil Stirling, řekl jí něco,
co Anthony nezachytil, a ona přikývla. Nastoupili do velikého černého auta. Když vyjelo, Anthony
také nastartoval. Vyrazil, držel se ob jedno auto za nimi a sledoval je.
 Nejeli daleko. Řidič přibrzdil u vchodu do kasina v Mayfairu a oni vystoupili. Přihladila si šaty,
vydala se dovnitř a cestou si stáhla pléd.
Anthony čekal, až zajde dovnitř i Stirling, a pak zastavil se svým hillmanem za černým autem.
„Zaparkujte mi to, ano?“ houkl na nevěřícně se tvářícího portýra, hodil mu klíčky a do dlaně vtiskl
desetišilinkovou bankovku.
„Pane? Mohu vidět váš členský průkaz?“ zastavil ho muž v uniformě kasina, když rychle kráčel
halou. „Pane? Váš členský průkaz?“
Stirlingovi se zrovna chystali nastoupit do výtahu. V zástupu lidí ji zahlédl jen letmo. „Potřebuju
jen s někým mluvit. Jenom dvě minutky.“
„Pane, obávám se, že bez členského průkazu vás nemohu –“
Anthony hrábl do kapsy a vytáhl všechno, co v ní měl – peněženku, klíče od bytu, pas –, a strčil to
muži do nastavených rukou. „Vemte si to – vezměte si to všechno. Za dvě minuty jsem zpátky,
slibuju.“ Muž jen zíral s otevřenými ústy, ale Anthony už se prodíral davem a vmáčkl se do výtahu,
zrovna když se dveře zavíraly.
Stirling stál napravo od něj, a tak si Anthony stáhl klobouk hluboko do čela, protáhl se kolem něj,
a když se přesvědčil, že ho druhý muž neviděl, sunul se pozpátku, až se opřel zády o stěnu výtahu.
Všichni stáli čelem ke dveřím. Stirling se před ním bavil s nějakým člověkem, kterého zjevně znal.
Anthony zaslechl, jak mumlá něco o trzích a úvěrové krizi a druhý muž polohlasně přisvědčuje.
V uších mu bušila krev a po zádech mu stékal pot. Rukama v rukavičkách svírala kabelku, tvář měla
vyrovnanou a jen jeden zatoulaný pramínek světlých vlasů, jenž se jí uvolnil z drdolu, prozrazoval, že
je z masa a kostí, nikoli nějaké nebeské zjevení.
„Druhé patro.“
Dveře se otevřely, dva lidé vystoupili a jeden muž nastoupil. Zbytek osazenstva se ochotně posunul
a uvolnil nově příchozím místo. Stirling pořád ještě mluvil, tichým, ale zvučným hlasem. Byl teplý
večer a v uzavřeném prostoru výtahu si Anthony ostře uvědomoval těla ostatních kolem sebe, vůně
parfémů, tužidel a pomády na vlasy, jež se vznášely v dusném vzduchu, i mírný průvan, když se
zavíraly dveře.
Pozvedl hlavu a pohlédl na Jennifer. Byla snad jen půl metru od něj, tak blízko, že cítil její
kořenitou vůni a viděl každou pihu na jejích ramenou. Hleděl na ni tak dlouho, až trochu pootočila
hlavu – a spatřila ho. Oči se jí rozšířily údivem, tváře zčervenaly. Její muž byl stále zabraný do
hovoru.
Sklopila oči a pak je zvedla zpět k Anthonymu; jen stoupání a klesání její hrudi prozrazovalo, jak
moc ji vylekal. Jejich oči se setkaly a za těch několik tichých okamžiků jí pověděl úplně všechno.
Řekl jí, že je ta nejpodivuhodnější bytost, s jakou se kdy setkal. Řekl jí, že ho myšlenky na ni
pronásledují celé dny a že každý pocit, každý zážitek, jejž až dosud ve svém životě zakusil, byl nudný
a bezvýznamný ve srovnání s nesmírností toho, co prožívá teď.
Řekl jí, že ji miluje.
„Třetí patro.“
Zamrkala a pak od sebe museli poodstoupit, když se jakýsi muž zezadu s omluvou protáhl mezi
nimi a vyšel z výtahu. Jak se za ním zavíraly dveře, sáhl Anthony do kapsy a vytáhl dopis. Ukročil
doprava a podal jí ho za sakem pána, který si náhle odkašlal, takže oba leknutím trochu nadskočili.
Její muž právě vrtěl hlavou nad něčím, co řekl jeho společník. Oba muži se neradostně zasmáli. Na
chvíli měl Anthony obavu, že si snad dopis od něj nevezme, ale pak nenápadně natáhla ruku
v rukavičce a obálka zmizela v její kabelce.
„Čtvrté patro,“ ohlásil zřízenec. „Restaurace.“
 Všichni kromě Anthonyho vykročili vpřed. Stirling pohlédl doprava, jako by si najednou uvědomil,
že je tu také jeho žena, a vztáhl ruku – nikoli v gestu náklonnosti, povšiml si Anthony, ale aby ji
postrčil kupředu. Dveře se za ní zavřely a on zůstal v kabině sám. „Přízemí,“ zavolal zřízenec a výtah
začal klesat.

Anthony skoro nečekal, že by mu odpověděla. Ani se nenamáhal zkontrolovat došlou poštu – ale
když vycházel z domu, už tak dost pozdě, našel na rohožce dva dopisy. Chvílemi šel, chvílemi běžel
po zalidněném chodníku rozžhaveném sluncem, vyhýbal se ošetřovatelkám a pacientům, kteří
vycházeli z obrovské nemocnice sv. Bartoloměje, a kufr ho mlátil do nohou. V půl třetí měl být na
letišti Heathrow, ale už teď si nebyl jistý, jestli to vůbec stihne včas. Pohled na její písmo mu
způsobil šok, za nímž rychle následovala panika, když si uvědomil, že už je za deset minut dvanáct
a on je na úplně špatné straně Londýna.

Postman’s Park. V poledne.

Pochopitelně nejel kolem jediný taxík. Část cesty zvládl metrem, zbytek doběhl. Pečlivě vyžehlená
košile se mu teď lepila na kůži a vlasy mu padaly do zpoceného čela. „Dovolte,“ zamumlal a donutil
nějakou ženu v sandálech na podpatku, aby mu uhnula, a ta teď pohoršeně zamlaskala. „Vy dovolte!“
U chodníku zastavil autobus, vychrlil z výfuku oblak fialového kouře a průvodčí zazvonil, že se jede
dál. Cestující se vyhrnuli na chodník a on chvíli otálel, snažil se nabrat dech a pohlédl na hodinky.
Bylo už čtvrt na jednu. Bylo docela možné, že už čekání na něj vzdala.
Co to k čertu dělá? Jestli propásne tenhle let, Don se osobně postará o to, aby dalších deset let
dělal jenom zlaté svatby a jiná výročí. Bude to pro všechny jen další důkaz, že to nezvládá, a dobrý
důvod, proč další zajímavou reportáž dostane Murfett nebo Phipps.
Zabočil do King Edward Street, celý udýchaný, a pak se náhle ocitl v maličké oáze klidu uprostřed
rušného města. Postman’s Park byla malá zahrada, již založil jistý viktoriánský filantrop, aby uctil
životy obyčejných hrdinů všedního dne. Došel přímo doprostřed a těžce přitom oddychoval.
Bylo tu modro, jemně se vlnící roj modré barvy. Když zase dokázal zaostřit pohledem, spatřil
listonoše v modrých uniformách. Někteří se procházeli, jiní leželi v trávě, další obsadili lavičku před
keramickými pamětními deskami, které všechny připomínaly nějaký statečný čin. Londýnští pošťáci,
kteří měli zrovna volno od pochůzek s listovními brašnami, si tu užívali poledního slunce, svlékli si
saka, vytáhli si krabičky se sendviči, klábosili, vzájemně si vyměňovali jídlo nebo jen tak lelkovali
na trávě, grošované paprsky slunce, jež na ni dopadaly skrze větve stromů.
Dech se mu uklidnil. Položil kufr, vylovil z kapsy kapesník a utřel si čelo, pak se začal pomaličku
otáčet, aby viděl přes obrovité kapradiny, na zeď kostela a stinné ostrůvky kancelářských budov.
Hledal v parku očima její smaragdově zelené šaty, vyhlížel záblesk bledě zlatých vlasů, podle nichž
by ji poznal.
Nebyla tu.
Pohlédl na hodinky. Dvacet minut po poledni. Byla tu a zase odešla. Možná si to rozmyslela.
Možná Stirling ten zatracený dopis našel. Teprve teď si vzpomněl na tu druhou obálku, tu od Clarissy,
kterou si při odchodu z domova nacpal do kapsy. Teď ji vytáhl a rychle přelétl obsah dopisu. Kdykoli
spatřil její písmo, jako by zase slyšel její přísný, zklamaný hlas, nebo zahlédl jednu z těch úhledných
blůzek, které si vždycky zapínala až ke krku, když se s ním scházela, jako by mu snad mohlo
poskytnout nějakou výhodu zahlédnout byť jen kousíček její kůže.
 Milý Anthony,
píšu Ti čistě ze zdvořilosti, abych Ti oznámila, že se budu vdávat.

Zmocnil se ho jakýsi neurčitý pocit majetnického šoku při představě, že by snad Clarissa mohla
být šťastná s někým jiným. Měl za to, že nedokáže být šťastná s nikým.

Poznala jsem jednoho slušného a spořádaného muže, který vlastní řetězec obchodů s textilem
a je ochoten se ujmout mě i Phillipa. Je velmi laskavý a prý se o něj bude starat jako o vlastního.
Svatba bude v září. Není pro mě lehké o tom začínat, ale možná bys mohl zvážit, nakolik chceš
ještě s chlapcem zůstat v kontaktu. Ráda bych, abychom mohli žít jako normální rodina, a kdyby se
s Tebou i nadále stýkal tak nepravidelně jako doposud, bude pro něj obtížnější si zvyknout.
Prosím, zvaž to a dej mi vědět, jak se k tomu stavíš.
Nebudeme od Tebe už potřebovat žádné peníze, neboť Edgar se o nás postará. Přikládám naši
novou adresu.
S pozdravem,
Clarissa

Přečetl si to dvakrát, ale teprve napotřetí pochopil, co vlastně Clarissa navrhuje: aby Phillipa, jeho
chlapečka, vychovával nějaký bezúhonný obchodník se závěsy a záclonami, a on už nemusel nadále
udržovat „nepravidelné styky“ se svým otcem. Všechno jako by na něj padlo. Najednou pocítil
prudkou chuť se napít a branou parku zahlédl přes ulici hospodu.
„Kristepane,“ vydechl nahlas, opřel se rukama o kolena a sklonil hlavu. Chviličku tam stál takhle
v předklonu, snažil se srovnat si myšlenky a čekal, až se mu tep vrátí do normálu. A pak se
s povzdechem narovnal.
Stála před ním. Měla bílé šaty se vzorem obrovských rudých růží a na nose veliké sluneční brýle.
Postrčila si je prstem na temeno. Při pohledu na ni se mu z hrudi vydral hluboký vzdech.
„Nemůžu tu zůstat,“ začal, když konečně našel hlas. „Musím letět do Bagdádu. Letadlo mi odlétá za
– nemám tušení, jak se –“
Byla tak nádherná, svou krásou zastiňovala květy na úpravných záhonech a oslňovala přítomné
listonoše, kteří ustali v hovoru a zírali na ni.
„Nemůžu…“ potřásl hlavou. „Můžu ti to všechno napsat. A až se pak zase uvidíme –“
„Anthony,“ vydechla, jako by sama sobě potvrzovala, že je to opravdu on.
„Vrátím se asi tak za týden,“ ujišťoval ji. „Jestli se pak se mnou budeš chtít sejít, všechno ti to
vysvětlím. Musím ti toho tolik –“
Ale ona k němu přistoupila, sevřela mu tvář rukama v rukavičkách a přitáhla ho k sobě. Na
nepatrný okamžik zaváhala a pak ho políbila; ústa měla teplá, poddajná, ale překvapivě naléhavá.
Anthony zapomněl na letadlo. Zapomněl na park a svého ztraceného syna a bývalou ženu. Zapomněl
na reportáž, která ho podle jeho šéfa měla cele pohltit. Zapomněl na svou zkušenost, že city bývají
nebezpečnější než kulky. Dovolil si udělat, oč ho Jennifer žádala: odevzdat se jí, svobodně a ochotně.
„Anthony,“ vydechla; a tím jediným slovem mu dala nejen sebe samu, ale i novou, mnohem lépe
zredigovanou verzi jeho budoucnosti.
===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Koncime, prepinam

Žena Jeanette Wintersonové, textová zpráva

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 8

Už s ní zase nemluvil. Na někoho tak zdrženlivého dokázal být Laurence Stirling podivně
náladový. Jennifer tiše pozorovala manžela, jak si u snídaně čte noviny. I když sešla dolů dřív než on
a připravila mu snídani tak, jak to měl rád, za těch třiatřicet minut od chvíle, kdy ji ráno spatřil,
nepromluvil ani slovo.
Prohlédla si župan, zkontrolovala vlasy. Všechno bylo, jak má být. Věděla, že je mu její jizva
odporná, a tak ji měla zakrytou rukávem. Tak co provedla? Měla snad na něj včera večer počkat?
Vrátil se domů tak pozdě, že ji klapnutí domovních dveří jen na chviličku vytrhlo ze sna. Mluvila
snad ze spaní?
Ručičky hodin se trudnomyslně ploužily k osmé a jejich tikot přerušovalo jen občasné šustění
novin, když Laurence otáčel a znovu skládal listy. Z domovních schodů zaslechla kroky a pak
zadrnčení, jak listonoš strkal dopisy do schránky, a pak se pod oknem mihl nějaký plačtivý dětský
hlas.
Pokusila se o nějakou poznámku o sněžení, okomentovala titulek o rostoucích cenách pohonných
hmot, ale Laurence jen vzdychl, jako by ho to podráždilo, a ona už mlčela.
Můj milenec by se mnou takhle nezacházel, řekla mu v duchu, když si mazala toust. Usmíval by se
na mě, a až by kolem mě v kuchyni prošel, objal by mě kolem pasu. Vlastně kdepak, vůbec by
nesnídali v kuchyni: donesl by jí podnos plný dobrot až do postele, a jakmile by se probudila, podal
by jí hrneček kávy a pak by se políbili s ústy od drobků. V jednom z dopisů jí napsal:

Když jíš, úplně se pro tu chvíli tomu zážitku poddáš. Tenkrát poprvé jsem Tě při té večeři
pozoroval a přál si, abys věnovala stejnou pozornost i mně.

Laurencův hlas ji vytrhl z příjemného snění. „Večer jdeme na skleničku k Moncrieffovým, než
začne vánoční večírek ve firmě. Nezapomnělas?“
„Ne.“ Ani nezvedla hlavu.
„Přijdu asi kolem půl sedmé. Francis nás bude čekat.“ Cítila, jak na ní ulpěl pohledem, jako by
čekal, že ještě něco odpoví, ale ona byla příliš umíněná, než aby se namáhala. A pak byl pryč
a Jennifer zůstala sama v tichém domě, jen se sny o imaginární snídani, která byla mnohem lepší než
ta její.

Pamatuješ na tu první večeři? Choval jsem se jako pitomec a Tys to dobře věděla. A byla jsi tak
naprosto, absolutně okouzlující, moje milovaná J., dokonce i tváří v tvář mému nezdvořáctví.
Byl jsem ten večer tak hrozně naštvaný. Teď mám tušení, že už tehdy jsem byl do Tebe
zamilovaný, jenomže my muži jsme kolosálně neschopní vidět, co máme přímo pod nosem. Bylo pro
mě jednodušší přičítat mé zneklidnění něčemu úplně jinému.

Z nejrůznějších skrýší po domě už vyhrabala sedm dopisů; sedm psaní, která jí předestřela, jakou
poznala lásku a kým se díky ní stala. V těch rukou psaných slovech se nespočetnými způsoby
zrcadlila ona sama: impulsivní, vášnivá, vznětlivá i smířlivá.
On se zdál být její pravý opak. Předkládal jí výzvy, prohlášení, sliby. Byl bystrý pozorovatel:
uměl prokouknout ji i své okolí. Nic neskrýval. Zjevně byla první žena, kterou kdy opravdu miloval.
Když znovu pročítala jeho slova, přemýšlela, jestli také byl prvním mužem, kterého kdy milovala
ona.

Kdykoli ses na mě podívala těma navlhavýma očima jako moře, vždycky jsem si říkal, co na mně
proboha vidíš. Teď chápu, že jsem měl o lásce pošetilou představu. Ty a já bychom se mohli
přestat milovat asi tak, jako by se Země mohla přestat točit kolem Slunce.

I když dopisy nebyly vždycky datované, dokázala je jakž takž chronologicky seřadit: tenhle přišel
krátce poté, co se poznali, další po nějaké hádce, třetí po vášnivém usmíření. Chtěl, aby opustila
Laurence. Žádal ji o to v několika dopisech. Ona však zřejmě odmítala. Proč? Pomyslela na toho
chladného muže v kuchyni, na tísnivé ticho jejího domova. Proč jsem neodešla?
Četla těch sedm dopisů jako posedlá stále dokola, hledala v nich vodítka, podle nichž by určila
mužovu totožnost. Poslední dopis byl napsán v září, jen pár týdnů před tou nehodou. Proč se s ní
nepokusil spojit? Očividně si nikdy netelefonovali ani neměli žádné určité místo, kde se scházeli.
Když si všimla, že několik dopisů je adresováno do stejné poštovní přihrádky, zašla na poštu, aby
zjistila, jestli tam nejsou ještě další. Ale přihrádku už přidělili někomu jinému a žádný dopis pro ni
neměli.
Nabyla přesvědčení, že se jí určitě přihlásí. Jak by muž, který napsal tyhle dopisy, jehož city byly
tak prodchnuty naléhavostí, mohl jen sedět a čekat? Už nevěřila, že by to mohl být Bill; ne že by si
snad nedokázala představit, že by k němu mohla chovat nějaké city, ale bylo naprosto nemyslitelné, že
by snad mohla klamat Violet – pro ni určitě, když už ne pro něj. Takže zbýval Jack Amory a Reggie
Carpenter. A Jack Amory právě ohlásil zasnoubení s jistou slečnou Victorií Nelsonovou z Camberley
v Surrey.
Jennifer si zrovna dodělávala vlasy, když vstoupila paní Cordozová. „Postarala byste se, abych
měla na večer vyžehlené ty temně modré hedvábné šaty?“ požádala ji Jennifer. Přidržela si u bílého
hrdla diamantový řetízek. Miloval její krk:

Nedokážu se na něj jen tak dívat, vždycky Tě toužím políbit zezadu na šíji.

„Rozložila jsem je na postel.“

Paní Cordozová prošla kolem ní a vzala je. „Udělám to hned, paní Stirlingová,“ ujistila ji.

Reggie Carpenter flirtoval. Jinak se to nazvat nedalo. Yvonnin bratránek se opíral o Jenninu židli
a očima jí visel na ústech, v nichž to právě uličnicky zacukalo, jako by se bavili nad nějakým
soukromým vtipem.
Yvonne donesla pití Francisovi, který seděl opodál, a pozorovala je. Pak se sklonila a zašeptala
manželovi do ucha: „Můžeš Reggieho odtáhnout mezi mužské? Co dorazil, prakticky sedí Jennifer na
klíně.“
„To už jsem zkoušel, lásko, ale moc jsem toho nezmohl, pokud jsem ho nechtěl rovnou fyzicky
odvléct.“
„Tak dojdi pro Maureen. Vypadá, že se každou chvíli rozbrečí.“
Od chvíle, kdy se otevřely dveře a vešli Stirlingovi – Jennifer v norkovém kožíšku a zjevně už
opilá, on zachmuřený –, měla husí kůži, jako by v předtuše něčeho hrozného. Panovalo mezi nimi
jakési napětí; a pak se Jennifer s Reggiem na sebe nalepili tak, že to bylo přímo nesnesitelné.
„Kéž by lidé nechávali svoje spory doma,“ zamumlala.
„Naliju Larrymu pořádnou whisky. Určitě nakonec trochu roztaje. Asi dneska neměl v práci dobrý
den.“ Francis se zvedl, pohladil ji po lokti a byl pryč.
Koktejlové párečky snad nikdo ani neochutnal. Yvonne s povzdechem naložila talíř jednohubek
a vydala se je rozdávat.
„Dej si, Maureen.“
Reggieho jednadvacetiletá přítelkyně snad ani nezaznamenala, že na ni někdo mluví. Byla dokonale
upravená, v rezavých vlněných šatech, avšak teď prkenně seděla na jídelní židli a vrhala temné
pohledy na dvojici po své pravé ruce, která ji však zjevně vůbec nevnímala. Jennifer seděla pohodlně
opřená v křesle, zatímco Reggie si elegantně přisedl k ní na opěradlo. Něco jí pošeptal a oba
vybuchli smíchem.
„Reggie?“ vyhrkla Maureen. „Neříkal jsi, že máme ve městě sraz s ostatními?“
„Ale, však oni počkají,“ opáčil bez zájmu.
„Měli jsme se setkat v Green Rooms, Brtníku. V půl osmé jsi říkal.“
„Brtníku?“ Jennifer se přestala smát a zírala na Reggieho.
„To je přezdívka,“ vysvětlila Yvonne a nabídla jí talíř. „Jako mimino byl úplně nemožně vlasatý
a chlupatý. Moje teta povídala, že si nejdřív myslela, že snad porodila medvěda brtníka.“
„Brtník,“ zopakovala Jennifer.
„Jo. Jsem zkrátka neodolatelný. Heboučký méďa, a ze všeho nejšťastnější jsem, když mě hezky
uloží do postele…“ Povytáhl obočí a sklonil se k ní blíž.
„Reggie, můžeš na chviličku?“
„Ne když se takhle tváříš, drahá sestřenko. Yvonne si myslí, že s tebou flirtuju, Jenny.“
„Nejenom myslí,“ pronesla Maureen chladně.
„Ale no tak, Mo. Nebuď taková protiva.“ Řekl to žertovně, ale do hlasu se mu vloudil náznak
podráždění. „Už strašně dlouho jsem neměl příležitost si s Jenny popovídat. Jenom doháníme, co
jsme zameškali.“
„Vážně už je to tak dlouho?“ zeptala se Jennifer nevinně.
„No celé věky!“ prohlásil zaníceně.
Yvonne si všimla, jak to Maureen zdrtilo. „Maureen, zlato, nešla bys mi pomoct namíchat ještě
nějaké pití? Bůh ví, kam se poděl můj nemožný manžel.“
„Vždyť je tamhle. Sedí –“
„Tak pojď, Maureen. Tudy.“
Dívka kráčela za ní do jídelny a vzala si od ní láhev mátového likéru. Přímo sršela bezmocným
vztekem. „Co si ta ženská myslí, že dělá? Je snad vdaná, ne?“
„Ale Jennifer jenom… ach, ona tím nic nemyslí.“
„Vždyť se po něm pne jako břečťan! Jenom se podívej! Jak by se jí líbilo, kdybych takhle já dělala
oči na jejího manžela?“
Yvonne pohlédla do obývacího pokoje, kde Larry s výrazem pečlivě ovládaného nesouhlasu jen
napůl poslouchal, co mu Francis vykládá. Asi by si toho ani nevšimla, pomyslela si.
„Vím, že je to tvoje kamarádka, Yvonne, ale já ji považuju za naprostou mrchu!“
„Maureen, já vím, že se Reggie chová hrozně, ale takhle o mojí kamarádce mluvit nebudeš. Nemáš
ani tušení, čím si nedávno prošla. Podej mi prosím tu láhev, ano?“
„A čím si kvůli ní procházím já? Ponižuje mě. Všichni vědí, že jsme s Reggiem spolu, a ona ho má
přitom omotaného kolem prstu!“
 „Jennifer měla úplně příšernou autonehodu. Teprve před nedávnem ji pustili z nemocnice. Jak jsem
říkala, potřebuje jenom, aby to z ní trochu spadlo.“
„A rovnou aby z ní taky spadly šaty!“
„Mo…“
„Je opilá. A je strašně stará! Kolik už jí musí být? Sedmadvacet? Osmadvacet? Reggie je nejmíň
o tři roky mladší než ona!“
Yvonne se zhluboka nadechla. Zapálila si cigaretu, další podala dívce a zavřela za sebou
dvojkřídlé dveře. „Mo ‒“
„Je to zlodějka! Chce mi ho ukrást. Ty to možná nevidíš, ale já to vidím dobře!“
Yvonne ztišila hlas. „Mo, zlato, musíš pochopit, že je flirtování a flirtování. Reggie s Jennifer se
spolu královsky baví, ale ani jednoho by v životě nenapadlo podvést své partnery. Ano, flirtují spolu,
jenže se takhle baví v místnosti plné lidí, nesnaží se to schovat. Kdyby to myslela byť jen trochu
vážně, opravdu si myslíš, že by se takhle chovala před Larrym?“ To znělo přesvědčivě, věřila by
tomu i sama. „Drahoušku, až budeš trochu starší, zjistíš, že trocha vzájemného špičkování patří
k životu.“ Strčila si do pusy oříšek kešu. „Je to skvělá forma útěchy za to, že musíš být celé roky
vdaná za jediného muže.“
Dívka se zaškaredila, ale trochu se uklidnila. „Asi máš pravdu,“ připustila. „Ale stejně si myslím,
že dáma by se takhle chovat neměla.“ Otevřela dveře a vrátila se do obývacího pokoje. Yvonne se
zhluboka nadechla a vydala se za ní.

Koktejly do všech jen padaly a hovor byl stále hlasitější a živější. Francis se vrátil do obývacího
pokoje a namíchal další rundu vaječného likéru s citronádou. Yvonne zatím zručně zdobila
napichovátka třešněmi. Zjistila, že když si teď dá víc než dva pořádné drinky, udělá se jí opravdu
příšerně zle, a tak si namíchala ještě jeden s curaçaem a pak už pila jen pomerančový džus.
Šampaňské teklo proudem a Francis vypnul hudbu v naději, že to přítomným dojde a zvednou se
k odchodu, jenže Bill a Reggie ji znovu pustili a nutili všechny do tance. V jednu chvíli drželi oba
Jennifer za ruce a tancovali kolem ní. Francis měl plno práce s přípravou koktejlů, a tak se Yvonne
odebrala k Laurencovi a usadila se vedle něj. Umínila si, že z něj vyloudí alespoň jeden úsměv.
Neřekl ani slovo, ale dlouze upil ze své sklenice, pohlédl na svou ženu a zase se odvrátil. Čišela
z něj nespokojenost. „Hrozně se ztrapňuje,“ zamumlal, když už se ticho mezi nimi dalo krájet.
Ne, ztrapňuje tebe, pomyslela si Yvonne. „Jenom se baví. Je to teď pro ni hodně zvláštní, Larry.
Snaží se… si to užívat.“
Zvedla k němu oči a zjistila, že na ni upřeně hledí. Yvonne to trochu vyvedlo z míry. „Neříkal jsi,
že doktor povídal, že možná nebude chvíli tak úplně jako dřív?“ dodala. Řekl jí to, když byla Jennifer
ještě v nemocnici – když se ještě s někým bavil.
Znovu se napil a stále na ni upíral oči. „Tys to věděla, co?“
„Co jsem měla vědět?“
Probodával ji pohledem, jako by hledal nějaké znamení.
„Co jsem měla vědět, Larry?“
Francis právě pustil nějakou rumbu. Bill za nimi začal prosit Jennifer, aby si s ním zatančila, a ta
žadonila, aby ji už nechal.
Laurence dopil sklenici. „Nic.“
Naklonila se k němu a přikryla mu ruku svojí. „Oba to teď máte těžké. Určitě potřebuješ čas, abys
–“ Přerušil ji další Jennin výbuch smíchu. Reggie si strčil mezi zuby květinu a pustil se s ní do
improvizovaného tanga.
Laurence jemně setřásl její ruku. Vtom se vedle nich složil Bill, celý udýchaný. „Ten Reggie to
trochu přehání, ne? Yvonne, neměla bys mu něco říct?“
Neodvážila se na Laurence ani pohlédnout, ale ten zněl zcela vyrovnaně. „Neboj se, Yvonne,“
pronesl s pohledem upřeným kamsi do dálky, „já se o to postarám.“

Krátce před půl devátou potkala Jennifer v koupelně. Nakláněla se přes mramorové umyvadlo
a opravovala si líčení. Když Yvonne vešla, letmo na ni pohlédla, ale pak se zase vrátila očima
k odrazu v zrcadle. Je celá rozpálená, všimla si Yvonne. Až skoro euforická. „Nedala by sis kávu?“
zeptala se.
„Kávu?“
„Než půjdete na ten Larryho vánoční večírek.“
„No,“ řekla Jennifer a s neobvyklou opatrností si konturovala rty, „na to budu nejspíš potřebovat
něco silnějšího.“
„Co to prosímtě děláš?“
„Maluju si pusu. Co bych asi tak –“
„S mým bratránkem. Jdeš docela tvrdě na věc.“ To znělo mnohem ostřeji, než zamýšlela. Ale
Jennifer si toho zjevně nevšimla.
„Kdy jsme naposledy někde byli s Reggiem?“
„Cože?“
„Kdy jsme si naposled někam společně vyšli?“
„Nemám tušení. Možná když s námi v létě byl ve Francii.“
„Co obyčejně pije, když si nedává koktejly?“
Yvonne se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. „Jenny, zlato, nemyslíš, že by ses měla trochu
mírnit?“
„Cože?“
„To tvoje flirtování s Reggiem. Rozrušuješ tím Larryho.“
„Ale prosímtě, tomu je úplně fuk, co dělám,“ utrousila Jennifer přezíravě. „Co Reggie pije? Musíš
mi to říct. Je to strašně důležité.“
„Já nevím! Asi whisky. Jennifer, je u vás doma všechno v pořádku? Mezi tebou a Laurencem?“
„Nevím, co myslíš.“
„Asi mi do toho nic není, ale Larry opravdu vypadá hrozně nešťastně.“
„Tak on vypadá nešťastně?“
„Ano. Nebyla bych vůči jeho pocitům tak přezíravá, zlato.“
Jenny se k ní obrátila. „K jeho pocitům? A myslíš, že někomu záleží na tom, čím jsem si prošla
já?“
„Jenny, já přece –“
„To je každému úplně ukradené! Já se s tím mám prostě nějak vypořádat, držet zobák a hrát roli
milující ženušky. Jen aby chudák Larry nevypadal nešťastně.“
„No, jestli ti můžu radit –“
„Nemůžeš. Starej se o sebe, Yvonne. Myslím to vážně.“
Obě ženy stály naprosto nehybně. Vzduch kolem nich se chvěl, jako by jedna druhé uštědřila ránu.
Yvonne se cosi sevřelo v hrudi. „Víš, Jennifer, to, že můžeš mít kteréhokoli chlapa tady,
neznamená, že po nich musíš opravdu jít,“ pronesla tvrdě.
 „Cože?“
Yvonne přerovnala ručníky na věšáku. „No, ta role bezmocné princezny už je trochu ohraná,
nemyslíš? Všechny víme, že jsi krásná, Jennifer. Víme, že všichni naši manželé po tobě blázní. Tak
zkus pro jednou taky brát ohled na city ostatních, ano?“
Hleděly na sebe. „To si o mně myslíš? Že se chovám jako princezna?“
„Ne. Myslím si, že se chováš jako mrcha.“
Jennifer vytřeštila oči. Otevřela ústa, jako by chtěla něco říct, ale pak je zase zavřela,
zašroubovala rtěnku, narovnala se a probodla Yvonne zlobným pohledem. Pak odkráčela.
Yvonne ztěžka dosedla na zavřený poklop toalety a utřela si nos. Zírala na dveře koupelny, jako by
doufala, že se zase otevřou, ale nestalo se nic a ona složila hlavu do dlaní.
O chvilku později zaslechla Francisův hlas. „Jsi v pořádku, brouku? Říkal jsem si, kam jsi šla.
Lásko?“
Vzhlédla k němu, on spatřil výraz v jejích očích, rychle k ní poklekl a vzal ji za ruce. „Není ti nic?
Je miminko v pořádku? Mám něco udělat?“
Celá se otřásla a nechala ho, aby jí schoval ruce ve svých. Nějakou chvíli tak zůstali, poslouchali
zezdola hudbu a hovor, a pak Jennin vysoký smích. Francis sáhl do kapsy a zapálil své ženě cigaretu.
„Díky.“ Vzala si ji od něj a hluboce vdechla. Konečně na něj pohlédla a tmavé oči měla vážné.
„Franny, miláčku, slib mi, že budeme pořád šťastní, i když se to malé narodí.“
„Co to má –“
„Prostě mi to slib.“
„Ale no tak, přece víš, že to nemůžu,“ vzal jí tvář do dlaně. „Vždycky jsem byl hrdý na to, jak se
mi daří tě utlačovat a trápit.“
Proti své vůli se musela usmát. „Příšero.“
„Snažím se, co můžu.“ Zvedl se a narovnal si puky na kalhotách. „Koukni, určitě už toho máš
dneska dost. Půjdu to dolů rozpustit a pak zapadneme do postele. Co ty na to?“
„Někdy si říkám,“ pronesla láskyplně, když se s jeho pomocí zvedla, „že manželství s tebou není až
taková životní prohra.“

Bylo chladno a na náměstí bylo skoro liduprázdno. Alkohol ji zahřál, cítila se opilá a trochu se jí
točila hlava.
„Tady asi taxíka nechytneme,“ poznamenal Reggie vesele a vyhrnul si límec kabátu. „Co chcete
dělat?“ Dech se mu v nočním vzduchu srážel do obláčků.
„Larry má řidiče.“ Její muž stál kousek od nich na chodníku a vyhlížel do ulice. „Jenomže to
vypadá, že nám někam zmizel.“ To jí najednou přišlo hrozně legrační a musela se přemáhat, aby se
nerozchichotala.
„Dal jsem mu na dnešek volno,“ zamumlal Laurence. „Budu řídit sám. Zůstaň tu, dojdu pro klíčky
od auta.“ Vyšel po schodech k jejich domu.
Jennifer si pevně přitáhla kabát k tělu. Brtník. To musí být on. Celý večer se od ní skoro nehnul.
Byla si jistá, že spousta jeho poznámek obsahovala skryté narážky. Už celé věky jsem neměl
příležitost si s Jenny popovídat. Řekl to takovým zvláštním tónem. Určitě si to jenom nenamlouvá.
A pije whisky. Brtník. Točila se jí hlava. Příliš toho vypila, ale bylo jí to jedno. Potřebovala to vědět
jistě.
„Přijdeme hrozně pozdě,“ podotkla Reggieho dívka truchlivě a Reggie vrhl na Jennifer spiklenecký
pohled.
 Mrkl na hodinky. „Ale, ti už nám asi utekli. Určitě už šli na večeři.“
„Tak co budeme dělat?“
„Kdo ví?“ pokrčil rameny.
„Byl jsi už někdy v klubu Alberto?“ vyhrkla Jennifer znenadání.
Reggie se nevzrušeně a tak trošičku šibalsky pousmál. „Ty přece víš, že ano, drahá Jennifer.“
„Opravdu?“ Srdce jí tlouklo jako o závod. Byla překvapená, že to ostatní neslyší.
„Myslím, že když jsem posledně u Alberta byl, že jsme se tam zahlédli.“ Teď se tvářil škádlivě,
skoro uličnicky.
„No, tak tohle rande tedy za moc nestálo,“ vyštěkla Maureen uraženě a vrazila si ruce hluboko do
kapes kabátu. Pohlédla zlobně na Jennifer, jako by jí to dávala za vinu.
Ach, kdybys tu jen nebyla, pomyslela si Jennifer a zrychlil se jí tep. „Pojďte s námi,“ vypadlo z ní
náhle.
„Cože?“
„Na ten Laurencův večírek. Nejspíš to bude nuda k uzoufání, ale vy to tam určitě dokážete trochu
rozproudit. Pojďte oba. Bude tam spousta pití,“ dodala.
Reggie se tvářil potěšeně. „Počítejte s námi,“ prohlásil.
„A já do toho nemám co mluvit?“ Maureen měla přímo napsané na čele, jak je rozladěná.
„No tak, Mo. Bude to legrace. Jinak bychom museli jen sami dva do nějaké hrozné restaurace.“
Maureen se v očích zračilo zoufalství a Jennifer na okamžik bodl pocit viny, ale pak se proti němu
obrnila. Musí to vědět. „Laurenci?“ zavolala. „Laurenci, miláčku? Reggie a Maureen pojedou s námi.
Nebude to prima?“
Laurence s klíčky od auta v ruce zůstal stát na nejvyšším schodu a přelétl mezi nimi pohledem.
„Úžasné,“ pronesl, klidně sešel po schodech a otevřel zadní dveře velikánského černého auta.

Jennifer zjevně podcenila potenciál bujarosti vánočních oslav v Acme Mineral and Mining. Možná
to zapříčinila výzdoba, nebo hojnost jídla a pití, či snad i dosavadní nepřítomnost šéfa, ale když
dorazili, byl už firemní večírek v plném proudu. Někdo donesl přenosný gramofon, ztlumili světla
a odstrkali stoly, takže vznikl improvizovaný taneční parket, na němž zástup lidí vřeštěl a vlnil se do
rytmu písní Connie Francisové.
„Larry! Žes nikdy neřekl, že máš tak odvázaný personál!“ vykřikl Reggie.
Jennifer se vrhla do víru tance a nechala Larryho stát ve dveřích. Zíral na výjev před sebou a ve
tváři měl přímo napsané, jak se cítí: tohle bylo jeho pracoviště, jeho panství, jeho útočiště, a on to tu
vůbec nepoznával, zaměstnanci ho neposlouchali, a on to přímo nenáviděl. Jennifer zpozorovala, jak
jeho sekretářka vstala z křesla, kde možná seděla celý večer, a něco mu řekla. Přikývl a pokusil se
usmát.
„Pití!“ zvolala Jennifer ve snaze být od Larryho co nejdál. „Probojuj nám cestu, Reggie! Půjdeme
se namazat.“
Matně si uvědomovala překvapené pohledy několika manželových zaměstnanců. Mnozí si uvolnili
kravaty a tváře měli zrudlé od pití a tance. Pohledy přejížděli od ní k Laurencovi.
„Dobrý večer, paní Stirlingová.“
Poznala účetního, s kterým se v kanceláři bavila před pár týdny, a usmála se na něj. Tvář se mu
leskla potem a paží objímal nějakou rozchichtanou dívku ve špičaté papírové čepici. „Zdravím!
Nemohl byste nám ukázat, kde najdeme něco k pití?“
„Tamhle, u písárny.“
 Měli tu obrovskou nádobu s punčem. Rozlévali ho do papírových kelímků a lidé si je podávali nad
hlavami. Reggie jí jeden podal a ona ho vypila na jeden zátah; byl nečekaně silný, takže začala kašlat
a prskat, a pak se rozesmála. A pak se zase vrhla do tance, ztratila se v moři těl, matně si
uvědomovala Reggieho úsměv a jeho ruku, jak se jí občas dotkl pasu. Všimla si, že Laurence stojí
u zdi a chladně ji pozoruje, ale pak se se zjevnou neochotou dal do hovoru s jedním ze starších
a poněkud střízlivějších zaměstnanců. Přála si, aby šel domů a nechal ji tu tancovat. Maureen už
nezahlédla. Možná odešla. Všechno bylo rozmazané, čas byl najednou nekonečný a pružný. Skvěle se
bavila. Bylo jí horko, a tak zvedla paže nad hlavu, nechala se unášet hudbou, nevšímala si zvědavých
pohledů ostatních žen. Reggie ji roztočil v piruetě a ona se bouřlivě rozesmála. Bože, tohle je život!
Sem patří. Poprvé za celou dobu si nepřipadala jako cizinka ve světě, o němž všichni tvrdili, že je
v něm doma.
Reggie ji vzal za ruku a ten dotyk byl šokující, elektrický. Vrhal na ni významné pohledy
a vědoucně se usmíval. Brtník. Něco jí říkal, ale neslyšela ho.
„Cože?“ Odhrnula si kadeř zpocených vlasů z tváře.
„Je hrozné horko. Potřebuju se ještě napít.“
Držel ji kolem pasu a jeho ruka jako by byla radioaktivní. Šla těsně za ním, maskovaná davem
kolem sebe. Když se ohlédla po Laurencovi, zjistila, že někam zmizel. Možná do své pracovny,
pomyslela si. Bylo tam rozsvíceno. Laurence toho musí mít plné zuby. Její muž nenávidí, když se
někdo baví. V uplynulých týdnech ji občas napadlo, jestli nenávidí i ji.
Reggie jí vrazil do ruky další papírový kelímek. „Vzduch,“ houkl jí do ucha, „musím na vzduch!“
A pak stáli ve vstupní hale, úplně sami, bylo tam chladno a ticho. Dveře se za nimi zavřely a halas
večírku utichl.
„Tudy,“ řekl a vedl ji kolem výtahu k požárnímu schodišti. „Půjdeme na schody.“ Chvíli zápolil
s dveřmi a pak se ocitli na mrazivém nočním vzduchu a Jennifer lapala po dechu hlubokými doušky,
jako by chtěla utišit ohromnou žízeň. Pod sebou viděla ulici, kde občas probleskla brzdová světla aut.
„Jsem úplně promočený!“ Zatahal si za košili. „A nemám vůbec tušení, kde jsem nechal sako.“
Hleděla na jeho tělo, pod mokrou látkou jasně viditelné, a donutila se odvrátit oči. „Ale je to
prima, ne?“ zamumlala.
„To bych řekl. Neviděl jsem, že by Larry tancoval.“
„On netancuje,“ prohlásila a přemýšlela, jak to ví s takovou jistotou. „Nikdy.“
Chvilku mlčeli a hleděli do ztemnělého města. V dálce slyšeli ruch dopravy a za nimi se tlumeně
ozýval hluk z večírku. Připadala si napjatá, dech se jí tajil očekáváním.
„Dej si.“ Reggie vytáhl z kapsy krabičku cigaret a jednu jí zapálil.
„Já ne–“ zarazila se. Co může vědět? Možná jich už vykouřila stovky. „Díky,“ kývla. Opatrně
uchopila cigaretu dvěma prsty, potáhla a rozkašlala se.
Reggie se zasmál.
„Promiň,“ usmála se na něj. „Zjevně to vůbec neumím.“
„Stejně si dej. Zatočí se ti z toho hlava.“
„Točí se mi už teď.“ Cítila, jak se trochu červená.
„To bude určitě tím, že jsem tu já,“ zazubil se na ni a přistoupil k ní blíž. „Říkal jsem si, kdy se mi
podaří být s tebou o samotě.“ Pohladil jí vnitřní stranu zápěstí. „Tyhle hovory v náznacích nejsou nic
lehkého, když pořád kolem někdo je.“
Nebyla si jistá, že dobře slyšela. „Ano,“ hlesla, když konečně dokázala zase promluvit, a v hlase
měla úlevu. „Ach Bože, chtěla jsem něco říct už dřív. Bylo to tak hrozně těžké. Vysvětlím ti to potom,
ale na chvíli jsem… Ach, drž mě. Drž mě, prosím. Drž mě.“
 „S radostí.“
Přistoupil až k ní, objal ji a přitáhl k sobě. Neřekla nic, jen se snažila vnímat, jaké je to být v jeho
náručí. Přiblížil tvář k její a ona zavřela oči, připravená, vdechovala mužskou vůni jeho potu, cítila,
jak nečekaně úzký má hrudník, a čekala, až se dostaví ten úchvatný pocit. Bože, tak dlouho jsem na
tebe čekala, řekla mu nehlasně a zvedla svou tvář k jeho.
Jejich rty se setkaly a na okamžik ji ten dotek celou rozechvěl. Ale jeho polibek byl nemotorný,
neomalený. Zuby jí drtil rty a vrazil jí jazyk do úst, takže se musela trochu odtáhnout.
Zjevně ho to netrápilo. Dlaněmi jí přejížděl po zadečku a přitáhl si ji tak blízko, že cítila, jak je
vzrušený. Hleděl na ni očima zastřenýma touhou. „Chceš si najít nějaký hotel? Nebo… tady?“
Zírala na něj. Musí to být on, říkala si. Všechno tomu nasvědčuje. Ale jak je možné, že jí B.
připadá tak – tak jiný proti tomu, co psal?
„Co se děje?“ zeptal se, protože něco z toho se jí zjevně zračilo ve tváři. „Je moc zima? Nebo
nechceš do hotelu, připadá ti to moc riskantní?“
„Já –“
Tohle bylo celé špatně. Vycouvala z jeho objetí. „Nezlob se. Ale –“
„Nechceš to tady?“
Zamračila se. Pak k němu vzhlédla. „Reggie, víš co znamená ‚navlhavý‘?“
„Navlha– co?“
Zavřela oči a znovu je otevřela. „Musím jít,“ zamumlala. Najednou byla příšerně střízlivá.
„Ale ty si přece ráda užíváš bokem. Ráda se rozšoupneš.“
„Cože se ráda?“
„No, přece nejsem první, že ne?“
Zamrkala. „Nerozumím.“
„Ale no tak, nehraj si na neviňátko, Jennifer. Viděl jsem tě, pamatuješ? S tím tvým druhým milým.
U Alberta. Byla jsi do něj celá pryč. Hned mi bylo jasné, cos mi předtím chtěla říct, když ses o tom
přede všemi zmínila.“
„Můj milý?“
Potáhl z cigarety a pak ji prudce rozdrtil podpatkem.
„Aha, takže teď si budeš hrát na nedobytnou, co? Co se děje? Nejsem ti dost dobrý, protože
neznám nějaké pitomé slovo?“
„Jaký můj milý?“ Chytila ho za rukáv, nemohla si pomoci. „O kom to mluvíš?“
Vztekle ji setřásl. „Hraješ si se mnou nebo co?“
„Ne,“ protestovala. „Jenom musím vědět, s kým jsi mě to viděl.“
„Kristepane! Já věděl, že mám jít s Mo, dokud jsem mohl. Ta aspoň dovede mužského ocenit. Ne
že ho vydráždí a pak nechá stát,“ vyštěkl.
Jeho tvář, zrudlou a rozhněvanou, náhle zalilo světlo. Jennifer se otočila a spatřila Laurence, který
stál ve dveřích na schodiště. Hleděl na jasně osvětlenou scénu – svou ženu a muže, který od ní rychle
odstupoval. Reggie si otřel ústa, se skloněnou hlavou se protáhl kolem Laurence a zmizel zpátky do
budovy.
Stála jako přimražená. „Laurenci, není to tak, jak si –“
„Jdi dovnitř,“ řekl.
„Já jsem jen –“
„Jdi dovnitř. Hned.“ Mluvil tiše a zdánlivě klidně. Kratince zaváhala, pak vykročila a vyšla na
schodiště. Vydala se ke dveřím a chtěla se vrátit na večírek. Pořád se ještě třásla rozpaky a šokem.
Ale když procházeli kolem výtahu, chytil ji za zápěstí a otočil k sobě.
 Shlédla na ruku, kterou ji svíral, a pak k němu zvedla oči.
„Nemysli si, že mě můžeš ponižovat, Jennifer,“ pronesl tiše.
„Pusť mě!“
„Myslím to vážně. Nejsem žádný hlupák, abys se mnou mohla –“
„Pusť mě! To bolí!“ Pokusila se odtáhnout.
„Poslouchej mě.“ Ve tváři mu škubalo. „Tohle nestrpím. Rozumělas? Tohle nestrpím.“ Zuby měl
zaťaté. V hlase strašlivý vztek.
„Laurenci!“
„Larry! Říkáš mi Larry!“ vykřikl a vztáhl volnou ruku, sevřenou v pěst. Dveře se otevřely a vyšel
z nich ten muž z účetního oddělení. Něčemu se smál a objímal kolem ramen tu dívku co prve.
Zaregistroval celý výjev a úsměv mu zmizel z tváře. „Ach… chtěli jsme jen trochu na vzduch, pane
Stirlingu,“ vysvětloval rozpačitě.
V tu chvíli jí Laurence pustil ruku, Jennifer využila příležitosti, protáhla se kolem dvojice a běžela
dolů po schodech.
===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Některé věci na Tobě tak miluju, ale jiné zas úplně nesnáším. Asi bys měla vědět, že o tom, co mi
na Tobě vadí, teď přemýšlím pořád častěji.
Jak jsi tenkrát zmasakrovala toho humra.
Jak jsi křičela a tleskala na ty krávy, aby uhnuly z cesty. Proč jsme prostě nemohli počkat, než
přejdou? No tak bychom propásli to kino…
Jak hrozně neuspořádaně krájíš zeleninu.
Ten Tvůj věčný negativismus.
Potřeboval jsem tři vrstvy, abych přemaloval to telefonní číslo, cos mi napsala červenou
propiskou na zeď. Vím, že jsem zrovna maloval, ale stejně to bylo hrozné plýtvání barvou.

Muž ženě, v dopise

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 9

Anthony seděl na barové stoličce, dlaní objímal prázdný šálek od kávy a vyhlížel, kdy k němu po
schodišti z ulice začne scházet pár štíhlých nohou. Každou chvíli sešla po schodech do Alberta
nějaká dvojice; stěžovali si na nezvyklé horko, vykřikovali, jakou mají žízeň, a prošli kolem znuděné
šatnářky Sherrie, která se na své stoličce hrbila nad knihou. Vždycky jim krátce pohlédl do tváří a pak
se zase obrátil k baru.
Bylo čtvrt na osm. V půl sedmé, stálo v dopise. Znovu ho vytáhl z kapsy, palcem hladil přehyby
a zkoumal velké kulaté písmo, které potvrzovalo, že opravdu přijde. S láskou, J.
Pět týdnů si vyměňovali dopisy; ty od něj přeposílali do třídírny na Langley Street, kde si nechala
zřídit poštovní přihrádku č. 13 – kterou nikdy nikdo nechtěl, jak jí svěřila poštmistrová. Viděli se
snad jen pětkrát nebo šestkrát a vždycky to byla pouze krátká setkání – příliš krátká –, neboť to šlo
jen tehdy, když to umožňoval jeho či Laurencův pracovní rozvrh.
Ale co jí nemohl vždycky říct osobně, to jí vypověděl písmem. Psal jí skoro každý den a svěřoval
jí všechno, bez studu či rozpaků. Jako by se v něm protrhla nějaká přehrada. Říkal jí, jak moc se mu
po ní stýská, jaký je život v cizině, jak až dosud pociťoval jen věčný neklid, jako by neustále
naslouchal hovorům, které vedou jiní.
Předestřel před ni všechny své chyby – své sobectví, tvrdohlavost, častou bezohlednost – a přiznal,
jak jen díky ní je začal napravovat. Říkal jí, že ji miluje, znovu a znovu, a ta slova na papíře mu
přinášela radost a potěšení.
Její dopisy byly naproti tomu krátké a k věci. Sejdeme se tady,psala. Nebo V tuhle dobu nemůžu,
lepší to bude o půl hodiny později. Nebo jednoduše Ano. I já tebe. Zprvu se bál, že ta stručnost
znamená, že k němu skoro nic necítí, a bylo pro něj obtížné sladit tu ženu, jíž byla, když byli spolu –
důvěrná, láskyplná, škádlivá, starostlivá –, s jejím psaným projevem.
Jednoho večera dorazila hodně pozdě – dozvěděl se pak, že Laurence dorazil domů dřív a ona si
musela vymyslet nemocnou kamarádku, aby se vůbec dostala z domu – a našla ho sedět u baru,
opilého a hulvátského.
„To je prima, že ses zastavila,“ pronesl ironicky a zvedl sklenici jako v přípitku. Za ty dvě hodiny
čekání vypil čtyři dvojité whisky.
Sundala si šátek, objednala si martini, ale o vteřinu později objednávku zase zrušila.
„Dneska nezůstaneš?“
„Nechci se na tebe dívat, když jsi takový.“
Zahrnul ji výčitkami za všechno, čeho se mu podle něj od ní nedostávalo – že má na něj málo času,
že mu nenapíše nic, co by si mohl uchovat, a nevšímal si ruky barmana Felipeho, který se ho snažil
mírnit. Jeho pocity ho děsily a chtěl jí za to ublížit. „Co se děje? Bojíš se napsat něco, co by se dalo
použít proti tobě?“
Jak to vyslovil, už se za ta slova nenáviděl; věděl, že je hnusný, že zaslouží jen lítost, a tuhle tvář
se přitom před ní tak zoufale snažil schovat.
Jennifer se otočila na podpatku a rychle vyšla nahoru po schodech. Volal za ní omluvy, prosil, aby
se vrátila, ale ona si ho nevšímala.
Následujícího dopoledne nechal v poštovní přihrádce jednoslovný vzkaz a po dvou dnech
sužovaných pocitem viny od ní dostal dopis.
 Boote. Není pro mě lehké svěřovat svoje city papíru. Není pro mě lehké je vůbec svěřovat. Ty se
živíš slovy a já si cením každičkého slůvka, které mi napíšeš. Nesuď ale moje city podle toho, že Ti
neumím odpovídat stejně.
Bojím se, že kdybych Ti zkusila napsat tak, jako Ty píšeš mně, byl bys těžce zklamaný. Jak jsem
Ti jednou řekla, málokdy se někdo zajímá o to, co si myslím, a zvlášť pokud jde o něco tak
důležitého, a pro mě tak není snadné své myšlenky někomu svěřovat. Věř, že tu jsem. Věř mým
činům, mým citům. Nic jiného nabídnout nemůžu.
Tvoje
J.

Když ten dopis dostal, rozplakal se studem a úlevou. Později ho napadlo, že částečný důvod,
důvod, o němž nikdy nemluvila, tkví i v tom, že si v sobě stále nese to ponížení tehdy v hotelu, ať se
jí sebevíc snaží vysvětlit, proč se s ní tehdy vlastně nepomiloval. Ať řekl cokoli, pořád měl
podezření, že tak docela nevěří, že by byla něco víc než další v řadě jeho vdaných žen.
„Tvoje přítelkyně dneska nepřijde?“ vyhoupl se Felipe na židličku vedle něj. V klubu už bylo plno.
U stolů bzučel hovor, v koutě preludoval pianista a Felipe měl ještě půl hodiny, než se chopí trubky.
Nad nimi se líně otáčel větrák, ale jen stěží dokázal rozčeřit těžký vzduch. „Nezkáruješ se mi tady
dneska zase, že ne?“
„Mám kafe.“
„Měl by sis dát pozor, Tony.“
„Povídám ti, že mám kafe.“
„Ne na pití. Jednoho dne se zapleteš s tou nesprávnou ženskou. A její muž tě pak vyřídí.“
Anthony zvedl ruku, že chce další kávu. „Felipe, jsem poctěn, že ti tak záleží na mém blahu, ale za
prvé, já si vždycky vybírám partnerky opatrně.“ Po očku se na něj ušklíbl. „Věř mi, člověk musí mít
pořádnou důvěru ve svůj úsudek, když nechá zubaře, aby se mu pustil do pusy s vrtačkou ani ne
hodinu poté, co… ehm… bavil jeho ženu.“
Tomu se Felipe musel zasmát. „Že se nestydíš, chlape.“
„Vůbec ne. Protože, a to je za druhé, žádné vdané ženy už nebudou.“
„Takže odteď jen svobodné?“
„Ne. Žádné. Tahle je ta jediná.“
„Ta jediná ze sta dalších, chceš říct,“ vyprskl Felipe smíchy. „A příště mi řekneš, že ses dal na
biblická studia.“
A v tom byla ta ironie: čím víc jí psal a snažil se ji přesvědčit o tom, co cítí, tím víc ho zjevně
podezírala, že jeho slova jsou bezvýznamná, že mu proudí z pera příliš snadno. Několikrát ho kvůli
tomu škádlila – ale on za tím cítil hořce kovovou příchuť pravdy.
Ona i Felipe viděli totéž: muže, který není schopen opravdové lásky. Muže, který touží po
nedosažitelném jen tak dlouho, dokud to nezíská.
„Felipe, kamaráde, jednoho dne tě možná překvapím.“
„Tony, když je člověk na tomhle místě dost dlouho, už ho nepřekvapí vůbec nic. A vida, my
o vlku… Máš tady svůj dárek k narozeninám. A jak pěkně zabalený!“
Anthony vzhlédl a spatřil pár smaragdově zelených střevíčků, jak scházejí po schodech. Šla
pomaličku a jednou rukou se přidržovala zábradlí, jako tenkrát poprvé, když ji pozoroval, jak schází
po schodech svého domu; odhalovala se mu kousek po kousku, až se její tvář, zčervenalá a trochu
vlhká, zjevila přímo před ním. Pohled na ni mu na okamžik vyrazil dech.
„Moc se omlouvám,“ vydechla a políbila ho na tvář. Ucítil teplý závan parfému a vlhkost na její
tváři, kterou přenesla i na tu jeho. Lehce mu stiskla prsty. „Bylo to… náročné, se sem dneska dostat.
Můžeme si někam sednout?“
Felipe je zavedl do boxu a ona se pokusila přihladit si vlasy.
„Myslel jsem, že už nepřijdeš,“ přiznal, když jí Felipe donesl martini.
„Laurencova matka se dostavila na jednu ze svých neohlášených návštěv. Ona vydrží mlít
donekonečna. Seděla jsem tam, dolévala jí čaj a bála jsem se, že začnu ječet.“
„A kde je on?“ Sáhl pod stolem pro její ruku a sevřel ji ve své. Bože, jak to bylo příjemné.
„Jel do Paříže. Má se tam sejít s někým z Citroënu kvůli brzdovým obložením nebo něčemu
takovému.“
„Kdybys byla moje,“ prohlásil Anthony, „nenechal bych tě o samotě ani na minutu.“
„Vsadím se, že to říkáš každé.“
„Nech toho,“ zamračil se. „To nenávidím.“
„Ale no tak, nemůžeš předstírat, žes všechny svoje nejlepší fráze už dávno nevyzkoušel na jiných
ženách. Já tě znám, Boote. Přece jsi mi o tom povídal, nevzpomínáš si?“
Povzdechl si. „Tak takhle to dopadne, když je člověk upřímný. Já věděl, proč jsem to nikdy nechtěl
zkoušet.“ Cítil, jak se zavrtěla na sedadle, aby si byli blíž, zaklesla si nohy do jeho, a něco se v něm
uvolnilo. Dopila martini, pak ještě jedno, a jak se k němu v tom útulném boxu tiskla, zmocnil se ho
prchavý pocit, že mu patří. Kapela začala hrát, Felipe spustil na trubku, ona se dívala s tváří
rozzářenou světlem svíček a potěšením a on ji tajně pozoroval a s nepochopitelnou jistotou věděl, že
je jediná žena, která v něm kdy dokázala probudit takové pocity.
„Zatančíme si?“
Na parketu už bylo několik dalších párů a v přítmí se kývaly do rytmu hudby. Držel ji v náručí,
vdechoval vůni jejích vlasů, cítil tlak jejího těla a povolil si představu, že jsou tu jen oni dva, hudba
a její hebká kůže.
„Jenny?“
„Ano?“
„Polib mě.“
Každý jejich polibek od toho prvního v Postman’sParku byl skrývaný a utajený: u něj v autě,
v tiché předměstské ulici, v zadním traktu restaurace. Viděl, jak se jí na rtech formují slova protestu:
Tady? Před všemi těmi lidmi? Čekal, že mu řekne, že je to příliš riskantní. Ale možná zaznamenala
něco v jeho výrazu, tvář jí roztála jako vždycky, když byla jenom milimetry od té jeho, a ona ho
pohladila dlaní po tváři a políbila ho, něžně a zaníceně.
„Jsem s tebou šťastná, víš,“ řekla tiše a potvrdila mu tak, že předtím nebyla. Prsty propletla s jeho,
majetnicky, rozhodně. „Nemůžu říct, že bych byla šťastná z tohohle, ale s tebou jsem.“
„Tak od něj odejdi,“ vylétlo z něj dřív, než si uvědomil, co vlastně říká.
„Cože?“
„Odejdi od něj. Žij se mnou. Nabídli mi, že mě zase vyšlou do zahraničí. Můžeme prostě zmizet.“
„Tohle nedělej.“
„Co nemám dělat?“
„Takhle mluvit. Víš přece, že to nejde.“
„Proč?“ vyštěkl. Uvědomil si naléhavost ve svém hlase. „Proč to nejde?“
„Protože – přece ve skutečnosti jeden druhého vůbec neznáme.“
„Ale známe. Ty víš, že ano.“
 Sklonil k ní hlavu a znovu ji políbil. Cítil, že se tentokrát trochu brání, s rukou na jejích zádech ji
k sobě přitáhl a ona k němu přilnula. Hudba utichla, on jí jednou rukou zvedl vlasy ze šíje, ucítil
vlhký pot a zarazil se. Měla zavřené oči, hlavu lehce skloněnou ke straně a rty maličko pootevřené.
Pak se její modré oči otevřely, zabodly se pohledem do jeho a pak se usmála – opojným
pousmáním, které prozrazovalo její touhu. Jak často vidí muž takový úsměv? Nebyl to projev
shovívavosti, náklonnosti ani povinnosti. Ale jistě, miláčku, jestli opravdu chceš… Jennifer
Stirlingová ho chce. Chce ho stejně, jako on chce ji. „Je mi hrozné horko,“ vydechla, aniž od něj
odtrhla oči.
„To bychom měli jít trochu na vzduch.“ Vzal ji za ruku a provedl ji mezi tanečníky. Zaslechl její
smích a ucítil, jak se ho zezadu chytila za košili. Konečně došli na chodbu, kde měli relativní
soukromí. Umlčel její smích polibky, ruce jí vnořil do vlasů, teplé rty přikryl svými. Oplácela mu
polibky stále vroucněji a nezaváhala, ani když zaslechli něčí kroky. Rukama mu zajela pod košili
a dotek jejích prstů byl tak neskutečně příjemný, že na chviličku nemohl ani myslet. Co teď? Co teď?
Líbali se stále prudčeji, naléhavěji. Věděl, že snad exploduje, jestli ji nebude mít hned teď. Odtrhl od
ní rty, tvář jí svíral v dlaních a pohlédl jí do očí ztěžklých touhou. Její zrudlá pleť mu řekla všechno,
co potřeboval.
Pohlédl doprava. Sherrie byla stále ponořená do knihy – v lepivém srpnovém vedru šatnu nikdo
nepotřeboval. Za ta léta už byla svědkem tolika milostného muchlování, že je ani nevnímala.
„Sherrie,“ oslovil ji a vytáhl z kapsy desetišilinkovou bankovku, „nechtěla byste si zajít na svačinu?“
Povytáhla obočí, pak sáhla po penězích a sklouzla ze stoličky. „Deset minut,“ pronesla suše. A pak
za ním Jennifer se smíchem vběhla do šatny, celá bez dechu, a on zatáhl tmavý závěs přes malý
výklenek, jak nejdál to šlo.
Zavládla tu měkká, dokonalá tma a vzduch byl prosycený vůní tisíců odkládaných kabátů.
Zaklesnuti do sebe se odpotáceli až ke konci tyče na kabáty a drátěná ramínka jim cinkala kolem
hlavy jako šepotavé činely. Neviděl ji, ale najednou k němu byla čelem, zády opřená o zeď, přitiskla
mu rty na jeho s ještě větší naléhavostí a šeptala jeho jméno.
Už v tu chvíli věděl někde v koutku duše, že ona je jeho zkáza. „Řekni mi, abych přestal,“ zašeptal
s rukou na jejím ňadru a dech mu uvízl v krku při pomyšlení, že jen teď je možné se zastavit. „Řekni,
abych přestal.“ Zavrtěla hlavou v němém odmítnutí. „Ach Bože,“ zamumlal. A pak se jich vášeň
zmocnila jako šílenství, její dech byl prudký a přerývaný a nohou se zaklesla o jeho nohu. Jeho ruce
jí vklouzly pod šaty, dlaně klouzaly po hedvábí a krajkách spodního prádla. Cítil, jak mu zapletla
prsty do vlasů, druhou rukou mu sáhla po kalhotách a jeho to někde v koutku duše mírně šokovalo,
jako by si snad představoval, že její přirozené dobré způsoby takovou chtivost vylučují.
Čas se zpomalil, kolem nich bylo vzduchoprázdno, jejich dech se mísil dohromady. Nohy jim
zvlhly potem a on se zapřel, aby ji udržel. A pak – ach Bože – pak byl v ní, a na kratičký okamžik se
všechno zastavilo: její dech, pohyb, jeho srdce. Možná celý svět. Cítil její pootevřená ústa na svých,
slyšel, jak se prudce nadechla. A pak se začali pohybovat a on byl jenom jedno, cítil jenom jedno,
neslyšel řinčení ramínek, vzdálenou hudbu za zdí ani tlumené zvolání, jak někdo zdravil na chodbě
nějakého známého. Byl jen on a Jennifer, napřed pomalu, pak rychleji, a ona se ho chytila pevněji,
teď už beze smíchu, jeho rty našly její kůži, cítil v uchu její dech. V jejích pohybech cítil vzrůstající
vášeň, jako by se ztratila v nějakém odlehlém koutku sebe samé. Posledními zbytky rozumu si
uvědomoval, že ji nesmí nechat vydat ani hlásku. A tak když uslyšel, jak se jí hluboko v hrdle formuje
výkřik a zvrátila hlavu dozadu, zastavil ten zvuk svými ústy, pohltil ho stejně jako její rozkoš, tak
dokonale, že se stala jeho vlastní.
Zástupně.
 A pak zavrávorali, do nohou ho chytila křeč a on ji spustil dolů a přitiskli se k sobě, objímali se,
cítil slzy na jejích tvářích, když se mu bezvládně chvěla v náručí. Později si nedokázal vybavit, co jí
v té chvíli říkal. Miluju tě. Miluju tě. Nikdy mě neopusť. Jsi tak nádherná. Pamatoval si, že jí něžně
setřel z očí slzy, vybavoval si její šeptaná ujištění, jak se pousmála a jak ho líbala, jak ho líbala, jak
ona ho líbala.
A pak, jakoby na konci vzdáleného tunelu, najednou zaslechli Sherriino nápadné odkašlání.
Jennifer si urovnala oblečení, dovolila mu, aby jí uhladil sukni, a pak ucítil, jak mu stiskla ruku
a odvedla ho těch pár kroků ke světlu, zpět do skutečného světa. Nohy měl pořád ještě roztřesené,
dech se mu ještě nesrovnal a už litoval, že ten temný ráj nechává za sebou.
„To bylo patnáct minut,“ pronesla Sherrie, už zase ponořená v knize, když Jennifer vyšla na
chodbu. Šaty měla úhledně upravené a jen připlácnuté vlasy vzadu na hlavě prozrazovaly, k čemu
před chvílí došlo.
„Když to říkáte…“ Podstrčil jí další bankovku.
Jennifer se k němu obrátila s tváří ještě zardělou. „Moje bota!“ vyhrkla a zvedla bosou nohu jen
v punčoše. Vybuchla smíchy a zakryla si ústa. Chtělo se mu jásat při pohledu na její uličnický výraz –
bál se, že bude najednou zádumčivá nebo lítostivá.
„Dojdu pro ni,“ řekl a zapadl zpět do šatny.
„A pak že rytíři vymřeli,“ zamumlala Sherrie.
Šátral ve tmě po zeleném hedvábném střevíčku a volnou rukou si sáhl do vlasů v obavě, že budou
ve stejně výmluvném stavu jako její. Měl pocit, že se teď v šatně prchavé zbytky parfému mísí se
zatuchlým pachem sexu. Bože, v životě ještě nic takového nezažil. Na okamžik zavřel oči a vybavoval
si, jaká byla, jakou měla…
„Ale dobrý večer, paní Stirlingová!“
Zrovna objevil botu pod převrácenou židlí, když zaslechl Jennifer, jak se s někým krátce tlumeně
baví.
Když se vynořil ze šatny, stál u ní jakýsi mladík. Z koutku úst mu visela cigareta a jednou rukou
objímal tmavovlasou dívku, která nadšeně tleskala směrem, odkud se ozývala hudba.
„Jak se máte, Reggie?“ Jennifer mu podala ruku a on ji krátce stiskl.
Anthony na sobě ucítil mladíkovy oči. „Dobře, díky. Je tu s vámi pan Stirling?“
Téměř nezaváhala. „Laurence je na služební cestě. Tohle je náš přítel Anthony. Byl tak hodný, že
mě dneska vyvedl do společnosti.“
Mladý muž k němu vymrštil ruku. „Těší mě.“
Anthony se pokusil usmát, ale vyšel mu z toho spíš úšklebek.
Reggie přejel pohledem Jennifeřiny vlasy a mírně uzardělé tváře a v obličeji se mu objevil
nepříjemně vědoucný úsměšek. Kývl směrem k jejím nohám. „Zdá se… že vám chybí bota.“
„To jsou taneční boty. Nechala jsem si je tady v šatně a dostala jsem zpátky pomíchaný pár. Jsem
to ale popleta,“ pronesla klidným, bezchybným tónem.
Anthony jí podal botu. „Mám ji,“ oznámil. „Boty na ven jsem vám zase postavil pod kabát.“
Sherrie bez hnutí seděla vedle něj s nosem zabořeným v knize.
Reggie se ušklíbl a zjevně si užíval, jak je vyrušil. Anthonyho na okamžik napadlo, jestli snad
nečeká, že mu nabídnou zaplatit pití nebo ho pozvou, aby se k nim připojil, ale to bylo to poslední, co
by Anthony hodlal udělat.
Reggieho společnice ho v tu chvíli díkybohu zatahala za paži. „Tak pojď, Reggie. Koukni, tamhle
je Mel.“
„Povinnost volá,“ zamával jim Reggie a vydal se mezi stoly pryč. „Užijte si… tanec.“
 „Kruci,“ zasyčela polohlasně. „Kruci, kruci, kruci.“
Odvedl ji zpátky do sálu. „Pojďme se něčeho napít.“
Vklouzli do svého boxu. Vytržení, které před deseti minutami prožili, už bylo jen vzdálenou
vzpomínkou. Anthony pojal vůči tomu mladíkovi okamžitou antipatii – ale za tu ztrátu by mu byl
nejradši dal pěstí.
Objednala si martini a vypila ho jediným douškem. Za jiných okolností by ho to pobavilo. Teď to
ale výmluvně svědčilo o její úzkosti.
„Netrap se tím,“ uklidňoval ji. „Stejně s tím nic nenaděláš.“
„Ale co když to řekne –“
„Tak od Laurence odejdi. To je jednoduché.“
„Anthony…“
„Nemůžeš se k němu vrátit, Jenny. Ne po tomhle. Ty to víš.“
Vytáhla pudřenku a začala si otírat řasenku zpod očí. Pak se zjevnou nespokojeností pudřenku zase
zaklapla.
„Jenny?“
„Uvědom si, co po mně chceš. Přišla bych o všechno. O svou rodinu… o celý svůj život. Byla by
to strašná hanba.“
„Ale měla bys mě. Se mnou bys byla šťastná. Sama jsi to říkala.“
„Pro ženy je to jiné. Byla bych –“
„Tak se vezmeme.“
„Ty si vážně myslíš, že by se Laurence se mnou někdy rozvedl? Myslíš, že by mě nechal jít?“ Tvář
jí potemněla.
„Vím, že pro tebe není ten pravý. Já ano.“ Když neodpověděla, pokračoval: „Jsi s ním šťastná?
Opravdu takovýhle život chceš? Chceš být vězeň ve zlaté kleci?“
„Já nejsem vězeň. Nemluv nesmysly.“
„Ty to jenom nevidíš.“
„Ne. Takhle to chceš vidět ty. Larry není zlý člověk.“
„Ty to ještě nevidíš, Jenny, ale s ním budeš jenom čím dál nešťastnější.“
„Takže teď jsi nejenom pisálek, ale ještě i jasnovidec?“
Pořád ještě byl rozjitřený a probudilo to v něm bezohlednost. „On tě rozdrtí, zabije v tobě všechno
jedinečné. Jennifer, ten chlap je hlupák, nebezpečný hlupák, a ty jsi tak zaslepená, že to nevidíš.“
Prudce k němu otočila tvář. „Jak se opovažuješ? Jak se opovažuješ!?“
V očích měla slzy a jeho prudkost se rozplynula. Sáhl do kapsy pro kapesník a chtěl jí otřít oči, ale
ona mu zadržela ruku. „Ne,“ šeptla. „Reggie se možná dívá.“
„Nezlob se. Nechtěl jsem tě rozplakat. Prosím tě, neplač.“
Seděli v nepříjemném tichu a pozorovali taneční parket.
„Když to je tak hrozně těžké,“ zašeptala. „Myslela jsem, že jsem šťastná. Myslela jsem, že mám
hezký život. A pak jsi přišel ty a najednou… najednou nic nedává smysl. Všechno, co jsem si
plánovala – domy, děti, dovolené – nic z toho už nechci. Nemůžu spát. Nemůžu jíst. Pořád na tebe
myslím. A je mi jasné, že na tohleuž nedokážu vůbec přestat myslet.“ Mávla rukou směrem k šatně.
„Ale když si pomyslím, že bych opravdu odešla,“ popotáhla, „jako bych se dívala do propasti.“
„Do propasti?“
Vysmrkala se. „Za lásku k tobě bych zaplatila opravdu draze. Moji rodiče by se mě zřekli. Neměla
bych vůbec nic, co bych si mohla odnést. A já nic neumím, Anthony. Nehodím se k ničemu než
k tomuhle životu. Co kdybych se ti ani nedokázala starat o domácnost?“
 „Ty myslíš, že mi na tom záleží?“
„Záleželo by. Nakonec ano. Rozmazlená panička. To sis přece o mně prvně myslel, a měl jsi
pravdu. Dokážu probouzet v mužích lásku, ale nic jiného neumím.“
Spodní ret se jí roztřásl. Zuřil sám na sebe a přál si, aby o ní nikdy nic takového neřekl. Seděli
mlčky, dívali se na Felipeho, jak hraje, ponořeni v myšlenkách.
„Nabídli mi práci,“ řekl nakonec. „V New Yorku, abych dělal zpravodaje v Organizaci spojených
národů.“
Obrátila se k němu. „Ty odjíždíš?“
„Poslouchej mě. Už celé roky jsem k ničemu. Když jsem byl v Africe, vždycky jsem se sesypal.
A když jsem přijel domů, nemohl jsem se dočkat, až zase pojedu zpátky. Nikdy jsem se nedokázal
usadit, nemohl jsem uniknout pocitu, že bych měl být někde úplně jinde a dělat něco jiného.“ Vzal ji
za ruku. „A pak jsem potkal tebe. Najednou před sebou vidím budoucnost. Vidím, že má smysl zůstat
na jednom místě, vybudovat si život. Práce v OSN by mi vyhovovala. Jenom chci být s tebou.“
„Já nemůžu. Ty to nechápeš.“
„Co nechápu?“
„Já mám strach.“
„Máš strach, co by udělal?“ Vzedmula se v něm zuřivost. „Myslíš, že se ho bojím? Myslíš, že bych
tě nedokázal ochránit?“
„Ne. Z něj ne. Trochu tišeji, prosím tě.“
„Tak máš strach z těch nemožných lidí, s kterými se stýkáš? Opravdu ti záleží na tom, co si myslí?
Jsou to hlupáci, úplně prázdní, a –“
„Přestaň! To není kvůli nim!“
„A kvůli čemu tedy? Z čeho máš strach?“
„Mám strach z tebe.“
Snažil se ji pochopit. „Ale já bych ti nikdy –“
„Mám strach z toho, co k tobě cítím. Bojím se někoho tak moc milovat.“ Hlas se jí zlomil. Přehnula
ubrousek a kroutila ho ve štíhlých prstech. „Mám ho ráda, ale ne takhle. Někdy ho mám ráda, někdy
jím opovrhuju, ale většinu času spolu docela obstojně vycházíme a já jsem se přizpůsobila a vím, že
takhle dokážu žít. Chápeš to? Vím, že takhle dokážu existovat po zbytek života a nebude to tak špatné.
Spousta žen je na tom mnohem hůř.“
„A se mnou?“
Tak dlouho neodpovídala, že už chtěl otázku zopakovat. „Kdybych si dovolila tě milovat, úplně by
mě to pohltilo. Neexistovalo by pro mě nic než ty. Pořád bych se bála, že si to možná jednou
rozmyslíš. A pak, až bys to opravdu udělal, bych umřela.“
Vzal ji za ruce, zvedl si je ke rtům a nedbal na její šeptané protesty. Políbil jí špičky prstů. Toužil
ji do sebe celou vtáhnout. Toužil ji obejmout a už nikdy nepustit. „Já tě miluju, Jennifer,“ vydechl.
„Nikdy tě nepřestanu milovat. Před tebou jsem nikdy nikoho nemiloval a už nikdy nikoho milovat
nebudu.“
„To říkáš teď,“ vzdychla.
„Protože je to pravda.“ Potřásl hlavou. „Nevím, co bys ještě chtěla slyšet.“
„Nic. Už jsi řekl všechno. Mám je černé na bílém, všechna ta tvoje nádherná slova.“ Vyprostila
svou ruku z jeho a sáhla si pro sklenku martini. Když znovu promluvila, jako by si povídala pro sebe.
„Ale to mi to nijak neulehčuje.“
Odtáhla nohu od jeho. Ta prázdnota ho úplně fyzicky zabolela. „Takže co mi teď vlastně říkáš?“
Snažil se ovládat. „Miluješ mě, ale nemáme žádnou naději?“
 Tvář jí posmutněla. „Anthony, myslím, že oba víme…“ nedořekla.
Ani nemusela.
===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Arthur James změnil svůj stav na „nezadaný“

Muž ženě, jako aktualizace stavu na Facebooku

(jméno bylo změněno)

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 10

Moira Parkerová sledovala, jak se paní Stirlingová vytratila z večírku a jak byl pan Stirling stále
nervóznější, až konečně praštil skleničkou o stůl a vydal se do haly za nimi. Téměř se třásla
vzrušením a chtěla jít za ním, aby zjistila, co se děje, ale uměla se ovládat a zůstala na místě. Nikdo
jiný si jeho odchodu zjevně nevšiml.
Konečně vešel zpět do místnosti. Pozorovala ho přes pohupující se hlavy ostatních – působil úplně
ztraceně. Jeho tvář neprozrazovala téměř žádné city, ale ona v ní zahlédla vypětí, kterého si ani sama
předtím nepovšimla.
Co se to tam stalo? Co tam Jennifer Stirlingová a ten mladík dělali?
Vzplála v ní téměř nepatřičná jiskřička uspokojení, která v ní zažehla planoucí představy. Možná
že byl konečně nucen si uvědomit, jak sobeckou má ženu. Moira věděla, že až se zase začne normálně
pracovat, stačilo by pár slov a nemluvilo by se o ničem jiném než o chování té ženské. Jenže to by
znamenalo, pomyslela si s náhlým smutkem, že by se mluvilo i o panu Stirlingovi, a při představě, jak
se ten statečný, důstojný, nevzrušený člověk stane terčem prostořekých klepů sekretářek, se jí sevřelo
srdce. Jak by ho mohla tak ponížit, tady, na místě, kde by měl stát výš než všichni ostatní?
Moira bezradně postávala na druhém konci místnosti. Bála se zkusit svého šéfa utěšit, ale
připadala si tak odtržená od hlučného veselí svých kolegů, jako by byla někde úplně jinde. Dívala se,
jak přechází k improvizovanému baru a se znechuceným úšklebkem si bere kelímek s něčím, co
vypadalo jako whisky. Hodil ho do sebe a poručil si další. Po třetím pokývl okolostojícím lidem
a odešel k sobě do pracovny.
Moira se prodírala davem. Bylo tři čtvrtě na jedenáct. Hudba utichla a lidé začali odcházet. Ti,
kdo zůstali, se zjevně hodlali odebrat někam, kde by nebyli svým kolegům na očích. Za věšákem na
kabáty se Stevens líbal s tou zrzkou z písárny, jako by si mysleli, že je nikdo nevidí. Dívce se
vyhrnula sukně až do půli stehen a on buclatými prsty tahal za odhalené podvazky tělové barvy.
Uvědomila si, že poslíček šel doprovodit Elsii Machzynskou k taxíku a už se nevrátil, a přemýšlela,
co možná Elsii později řekne, aby jí dala najevo, že o tom ví, i když si toho nikdo jiný nevšiml.
Copak jsou všichni kromě ní tak posedlí chtíčem? Jsou snad ty každodenní korektní pozdravy
a zdvořilá konverzace jen zástěrkou pro prostopášné sklony, které ona sama postrádá?
„Jdeme do klubu Cat’s Eye. Nechcete jít s námi, Moiro? Trochu se odvázat?“
„Kdepak, ta nepůjde,“ utrousila Felicity Harewoodová tak pohrdavě, že si Moira na kratičký
okamžik představila, jak je všechny překvapí a řekne: „Proč ne, vlastně bych šla docela ráda!“ Ale
u pana Stirlinga se svítilo. Moira se tedy zachovala jako každá zodpovědná ředitelova asistentka.
Zůstala tu a začala uklízet.

Když byla konečně hotová, byla už skoro jedna hodina ráno. Nebyla na to úplně sama: to nové
děvče z účtárny jí drželo odpadkový pytel, aby do něj mohla naházet prázdné lahve, a vedoucí
odbytu, vysoký Jihoafričan, jí pomohl posbírat papírové kelímky a pak si hlasitě zpíval na dámské
toaletě. Nakonec tu ale zbyla jen Moira. Vydrhla skvrny na linoleu, které se ještě daly odstranit,
a smetla na lopatku zbytky brambůrků a arašídů, které se nějak podařilo zašlapat do dlaždic na
podlaze. Stoly mohou přestěhovat muži, až se vrátí do práce. Až na pár poletujících fáborků to tu zase
vypadalo jako na pracovišti.
Pohlédla na poničený vánoční stromek, na rozbité nebo utržené ozdoby a na maličkou schránku,
která teď byla celá zmačkaná, protože si na ni někdo sedl, a krepový papír na bocích se z ní smutně
odloupával. Byla ráda, že její matka už není naživu a nevidí, jak bezohledně naložili s jejími
vzácnými poklady.
Zrovna balila poslední věci, když zahlédla pana Stirlinga. Seděl ve svém koženém křesle s hlavou
v dlaních. Na stole u dveří bylo odložené zbylé pití a ona téměř impulsivně nalila do skleničky na
dva prsty whisky. Prošla kanceláří a zaklepala. Pořád ještě měl uvázanou kravatu. Tak formální,
i v tuhle hodinu.
„Jenom jsem tu uklízela,“ vyhrkla, když se na ni upřeně podíval. Najednou upadla do rozpaků.
Vyhlédl z okna a ona si uvědomila, že neměl tušení, že tu pořád ještě je.
„To jste moc hodná, Moiro,“ řekl tiše. „Děkuji vám.“ Vzal si od ní sklenku a napil se, tentokrát
pomaličku.
Moira pohlédla na jeho zhroucenou tvář, na třesoucí se ruce. Stála u rohu psacího stolu a pro
jednou si byla naprosto jistá, že má dobrý důvod tu prostě být. Na stole ležely v úhledných
hraničkách srovnané dopisy, které mu tu dnes nechala k podpisu. Teď jí připadalo, jako by to bylo
strašně dávno.
„Dal byste si další?“ zeptala se, když dopil. „V lahvi ještě trochu zbylo.“
„Myslím, že už jsem vypil dost.“ Na dlouhou chvíli se odmlčel. „Co mám dělat, Moiro?“ Zavrtěl
hlavou, jako by pokračoval v nějaké vnitřní debatě, kterou nemohla slyšet. „Dávám jí všechno.
Všechno. V životě jí nic nechybělo.“
Mluvil zajíkavě, zničeně.
„Že prý se teď všechno mění. Ženy chtějí něco nového… Bůh ví, co vlastně. Proč se všechno musí
měnit?“
„Všechny ženy ne,“ namítla tiše. „Ohromná spousta žen si pořád myslí, že by bylo úžasné mít
manžela, který by je zaopatřil a o kterého by se mohly starat a vytvářet mu domov.“
„Myslíte?“ Oči měl zarudlé vyčerpáním.
„Nemyslím, to vím. Mít muže, kterému nalijete skleničku, když dorazí domů, uvaříte mu večeři
a budete ho trochu obskakovat… Já… to by bylo úplně báječné.“ Začervenala se.
„Tak proč…“ vzdychl.
„Pane Stirlingu,“ vyhrkla najednou, „jste skvělý šéf. Skvělý muž. Opravdu,“ trvala na svém. „Ona
má hrozné štěstí, že vás má. To přece musí vědět. A vy si nezasloužíte… nezasloužíte si…“ odmlčela
se a bylo jí jasné, že právě porušuje jakýsi nepsaný protokol. „Moc se omlouvám,“ hlesla, když se po
jejích slovech rozhostilo nepříjemné ticho. „Pane Stirlingu, já jsem nechtěla…“
„Co je na tom špatného,“ řekl tak tiše, že si nejprve nebyla jistá, co vlastně říká, „když muž
potřebuje, aby ho někdo objal? Je snad proto méně muž?“
V očích ji zaštípaly slzy… ale i něco dalšího, pronikavějšího a ostřejšího. Trochu postoupila
a lehce mu položila paži kolem ramen. Ach, to byl tak úžasný pocit! Tak vysoký a rozložitý, a to sako
mu tak nádherně padlo. Věděla, že si tuhle chvíli bude vybavovat znovu a znovu, po celý zbytek
života. Jaké to bylo, když se ho mohla dotknout… Bylo jí skoro slabo vzrušením.
Když se nijak neohradil, trochu se k němu sklonila, zadržela dech a pak mu položila hlavu na
rameno. Projev útěchy, solidarity. Tak takové to je, pomyslela si blaženě. Na chviličku si přála, aby
je někdo v této intimní pozici vyfotografoval. Pak ale zvedl hlavu a jí najednou projelo zděšení –
a stud.
„Nezlobte se – půjdu…“ Narovnala se a slova jí uvízla v hrdle. Ale on ji chytil za ruku. Tak
hřejivý. Tak blízko. „Moiro,“ řekl s přivřenýma očima, chraplavým hlasem zabarveným zoufalstvím
a touhou. Rukama jí sevřel tvář a naklonil ji, přitáhl ji ke své tváři a rtům, zkoumavě, zoufale,
odhodlaně. Unikl jí šokovaný a zároveň potěšený vzdech a pak mu polibek opětovala. Byl teprve
druhým mužem, kterého kdy políbila, a tenhle polibek dalece překonal všechno, co mu předcházelo,
zvlášť když byl podbarven roky neopětované touhy. Jako by se v ní odehrál malý výbuch – krev v ní
proudila kosmickou rychlostí a srdce jako by se jí chtělo vydrat z hrudi.
Položil ji zády na stůl, cosi jí chraplavě a naléhavě šeptal a ruce měl na jejím límečku a pak na
ňadrech, a na klíční kosti cítila jeho horký dech. Byla nezkušená a nevěděla, co s rukama a nohama,
ale nakonec ho pevně sevřela v touze ho potěšit, ztracená v těch dosud neznámých pocitech. Zbožňuji
vás, říkala mu neslyšně. Vezměte si ode mě, co chcete.
Ale i když se Moira poddala té rozkoši, věděla, že musí alespoň koutkem mysli zůstat natolik
bdělá, aby si to pamatovala. A i když ji celou obklopil a vstoupil do ní, i když měla sukni vyhrnutou
k pasu a lahvička s inkoustem se jí nepříjemně zarývala do ramene, věděla stejně, že nepředstavuje
pro Jennifer Stirlingovou žádnou hrozbu. Ženy jako Jennifer vždycky zůstanou tou vytouženou cenou,
jakou by ona nikdy nemohla být. Moira Parkerová však měla jednu přednost: dokázala ocenit, čeho se
jí dostalo, jak by to Jennifer Stirlingová a jí podobné, které vždycky všechno dostanou jako na
podnose, nikdy nesvedly. A věděla, že i jedna krátká noc může být ta nejvzácnější z vzácných, a že
má-li tohle být ten nejdůležitější okamžik jejího milostného života, měla by si ho alespoň částečně
uvědomovat natolik, aby si ho dokázala bezpečně vrýt do paměti. A pak, až bude po všem, jej může
prožívat znovu a znovu, v těch nekonečných večerech, kdy bude zase sama.

Když se vrátil domů, seděla ve velkém přijímacím pokoji v přední části domu. Měla na sobě
malinově červený tvídový kabát a klobouček a na klíně úhledně složenou černou kabelku z lakované
kůže a rukavice ve stejné barvě. Zaslechla přijíždět jeho auto, zahlédla venku zhasnout světla
a vstala. O kousíček roztáhla závěs a dívala se, jak sedí za volantem a nechává doběhnout myšlenky
stejně jako motor auta.
Ohlédla se po sbalených kufrech a pak odstoupila od okna.
Vešel dovnitř a odložil si kabát na židli v hale. Slyšela, jak hodil klíče do misky, kterou na ně měli
na stolku, a pak se ozvalo zařinčení, jako by se něco převrhlo. Jejich svatební fotografie? Na okamžik
se zarazil přede dveřmi do přijímacího pokoje, a pak je otevřel a spatřil ji.
„Myslím, že bych měla odejít.“ Viděla, jak zalétl pohledem ke sbalenému kufru, který jí stál
u nohou – stejnému, s jakým před řadou týdnů odcházela z nemocnice.
„Tak ty myslíš, že bys měla odejít.“
Zhluboka se nadechla. Vyslovila, co si poslední dvě hodiny pečlivě nacvičovala. „Takhle nejsme
ani jeden moc šťastní. Oba to víme.“
Prošel kolem ní ke skříňce s pitím a nalil si trojitou whisky. Držel karafu tak nejistě, že ji napadlo,
kolik toho asi vypil od doby, co dorazila domů. Se sklenicí z broušeného skla v ruce přešel ke křeslu
a ztěžka se posadil. Zvedl k ní oči a několik minut na ni upřeně hleděl. Musela se přemáhat, aby se
nezačala nervózně ošívat.
„Takže…“ pronesl, „máš snad nějaké jiné plány? Budeš pak šťastnější?“ Znělo to sarkasticky
a nepřívětivě; alkohol jako by v něm něco uvolnil. Ale ona neměla strach. Osvobozovalo ji vědomí,
že její budoucnost už není s ním.
Hleděli na sebe jako soupeři v tíživém souboji.
„Ty to víš, že ano?“ hlesla.
 Napil se whisky, ale ani na okamžik nespustil oči z její tváře. „Co mám vědět, Jennifer?“
Nadechla se. „Že miluju někoho jiného. A že to není Reggie Carpenter. Nikdy to nebyl on.“
Nervózně si pohrávala s kabelkou a pokračovala: „Přišla jsem na to dneska večer. Reggie byl omyl,
jenom mě odvedl od pravdy. Ale ty máš na mě pořád takový vztek. Celou dobu, co jsem přišla
z nemocnice. Protože víš stejně dobře jako já, že mě miluje někdo jiný a nemá strach mi to říct. Proto
nechceš, abych se moc vyptávala. Proto mě moje matka – i všichni ostatní – tak nutí, abych prostě žila
jako dřív. Tys nechtěl, abych si vzpomněla. Nikdy jsi to nechtěl.“
Napůl očekávala výbuch hněvu. Ale on jen přikývl. A pak, když zadržela dech, k ní posměšně
pozvedl sklenici. „A ten… ten tvůj milý, kdy má dorazit?“ Pohlédl na hodinky a pak na kufry.
„Předpokládám, že pro tebe přijede.“
„On…“ polkla. „Já… takhle to není.“
„Takže se s ním máš někde setkat.“
Byl tak klidný. Skoro jako by si to užíval. „Nakonec ano.“
„Nakonec ano,“ zopakoval. „A proč ne hned?“
„Já… já nevím, kde je.“
„Tak ty nevíš, kde je.“ Laurence dopil whisky. Namáhavě vstal a nalil si další.
„Já si nic nepamatuju, ty víš, že ne. Postupně se mi vzpomínky vracejí, ještě nemám v hlavě úplně
jasno, ale teď už vím, proč mi připadá, že tohle všechno“ – ukázala posunkem po místnosti – „je
špatně. Je to špatně, protože mám ráda někoho jiného. Takže mě to hrozně mrzí, ale musím odejít. Tak
to bude nejlepší. Pro nás oba.“
Pokýval hlavou. „A můžu se zeptat, co ten pán – ten tvůj milý – má, co já nemám?“
Pouliční lampa za oknem zablikala.
„Já nevím,“ přiznala. „Jenom vím, že ho miluju. A že on miluje mě.“
„Ach, tak ty ho miluješ, ano? A co ještě víš? Kde bydlí? Čím se živí? Jak tě zaopatří, když máš tak
náročné choutky? Bude ti kupovat nové šaty? Zaplatí ti hospodyni? Šperky?“
„Na ničem z toho mi nezáleží.“
„No, až dosud ti na tom rozhodně záleželo.“
„Změnila jsem se. Jenom vím, že mě miluje, a to je to jediné, na čem doopravdy záleží. Můžeš se
mi vysmívat, jak chceš, Laurenci, ale ty nevíš –“
Vyskočil z křesla a ona se vyděšeně schoulila. „Ale ano, já vím všechno o tom tvém milenci,
Jenny!“ zaburácel. Z náprsní kapsy vytáhl pomačkanou obálku a zamával jí s ní před očima.
„Opravdu chceš vědět, co se ti stalo? Vážně chceš vědět, kde ten tvůj amant je?“ Od úst mu odlétaly
sliny a v očích měl vražedný pohled.
Ztuhla a dech se jí zadrhl v hrudi.
„To není poprvé, cos ode mě odešla. Kdepak. Vím to stejně, jako vím o něm, protože jsem po té
nehodě našel u tebe v kabelce jeho dopis.“
Spatřila na obálce známé písmo a nedokázala od ní odtrhnout oči.
„Tohle je od něj. Prosí tě, abys za ním přišla. Chce s tebou utéct. Jenom vy dva. Pryč ode mě.
Začnete společně nový život.“ Ušklíbl se, napůl vztekle, napůl bolestně. „Už se ti to vybavuje,
miláčku?“ Vrazil jí dopis do ruky a ona ho uchopila chvějícími se prsty. Otevřela ho a četla:

Moje nejdražší, jediná lásko,

moje slova byla myšlena vážně. Docházím k závěru, že jediná možnost do budoucna pro nás je,
aby se jeden z nás odhodlal k odvážnému rozhodnutí.
Vezmu tu práci. V pátek ve čtvrt na osm večer budu čekat na nástupišti číslo 4 v Paddingtonu…
 „Tak co, zní ti to povědomě, Jenny?“
„Ano,“ zašeptala. V mysli se jí míhaly obrazy. Tmavé vlasy. Zmačkané plátěné sako. Malý parčík
a v něm samí muži v modrém.
Boot.
„Ano, takže ho znáš? Ano, všechno se ti zase vybavuje?“
„Ano, vzpomínám si…“ Skoro ho viděla. Už byl tak blízko.
„Zjevně ne na všechno.“
„Co tím chceš –“
„Je mrtvý, Jennifer. Zahynul v tom autě. Tys tu havárii přežila, ale tvůj přítel ne. Byl na místě
mrtvý, podle policie. Takže na tebe nikdo nečeká. Na nádraží v Paddingtonu nikdo není. Není už
sakra nikdo, na koho by sis mohla pamatovat!“
Místnost se s ní zatočila. Slyšela, jak něco říká, ale slova nechtěla dávat smysl, nechtěla se usnést
na nějakém významu. „Ne,“ vydechla a celá se roztřásla.
„Ale ano, obávám se, že ano. Možná bych ti to mohl dohledat v novinách, jestli vážně potřebuješ
důkaz. My – tvoji rodiče a já – jsme je nenechali zveřejnit tvoje jméno, z pochopitelných důvodů. Ale
o jeho smrti se psalo.“
„Ne!“ Odstrkovala ho, rytmicky do něj vrážela rukama. Ne ne ne!Nebude ho poslouchat!
„Byl na místě mrtvý.“
„Přestaň! Přestaň to říkat!“ A s křikem se na něj vrhla, divoká a šílená. Slyšela ho jako z dálky,
matně si uvědomovala, že mu buší pěstmi do obličeje, do prsou, a pak ji jeho silnější ruce uchopily
za zápěstí, že se nemohla ani hnout.
Nemohla s ním hnout. Co jí řekl, s tím se nedalo hnout.
Mrtvý.
Sklesla do křesla a on ji konečně pustil. Připadalo jí, jako by se celá scvrkla, jako by se místnost
zvětšila a pohltila ji. Moje nejdražší, jediná lásko.Sklonila hlavu, takže viděla jen na podlahu, a slzy
jí stékaly po nose a kapaly na drahý koberec.
O hodnou chvíli později k němu vzhlédla. Měl zavřené oči, jako by mu pohled na celý výjev byl
nepříjemný.
„Když jsi to věděl,“ začala, „když jsi viděl, že si začínám vzpomínat, proč… proč jsi mi neřekl
pravdu?“
Jeho hněv vyprchal. Usedl do křesla naproti ní, náhle celý poražený.
„Protože jsem doufal… když jsem si uvědomil, že si nic nepamatuješ… že to můžeme hodit za
sebe. Doufal jsem, že prostě budeme žít dál, jako by se nic z toho nestalo.“
Moje nejdražší, jediná lásko.
Nemá kam jít. Boot je mrtvý. Celou tu dobu je mrtvý. Připadala si pošetile, jako by ji někdo
oloupil, jako by si to všechno jen vyfantazírovala v záchvatu holčičí rozmazlenosti.
„A taky…“ přerušil Laurence mlčení, „taky jsem nechtěl, abys musela žít s pocitem viny, že kdyby
nebylo tebe, byl by ten muž ještě naživu.“
A teď to přišlo. Bolest tak ostrá, jako by ji probodli.
„Můžeš si o mně myslet, co chceš, Jennifer, ale říkal jsem si, že takhle budeš šťastnější.“
Čas plynul. Později nedokázala říci, zda uběhly hodiny nebo minuty. Po chvíli Laurence vstal.
Nalil si další sklenku whisky a vypil ji tak lehce, jako by to byla voda. Pak pečlivě odložil sklenici
na stříbrný podnos.
„A co bude teď?“ zašeptala matně.
 „Půjdu si lehnout. Jsem vážně strašně unavený.“ Otočil se a vydal se ke dveřím. „Doporučil bych
ti, abys udělala totéž.“
Když odešel, ještě chvíli seděla. Slyšela seshora, jak ztěžka chodí po dřevěné podlaze, jeho opilé
unavené kroky, a pak zavrzání postele, když ulehal. Byl v hlavní ložnici. V její ložnici.
Znovu si přečetla dopis. Četla o budoucnosti, která už nenastane. O lásce, bez které nedokázala žít.
Četla slova muže, který ji miloval víc, než vůbec dokázal vyjádřit, a za jehož smrt nevědomky nesla
zodpovědnost. Konečně se jí vybavila jeho tvář: vzrušená, plná lásky.
Jennifer Stirlingová klesla na podlahu, schoulila se do klubíčka s dopisem přitisknutým k hrudi
a tiše se rozplakala.
===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Milý J. … vím, že se chovám jako hrozný zbabělec, a moc mě to mrzí. Vím, že zítra přijedeš, ale
já už tu nebudu. Budeme se s Davidem brát v *** a s Tebou už se nebudu scházet. Někde hluboko
uvnitř Tě miluju, ale jinou částí sebe miluju Davida mnohem víc. Měj se, G. Líbám.

Žena muži, v dopise

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 11

Zahlédl je přes okno kavárny, i v tomhle pozdně letním večeru napůl zamlžené. Jeho syn seděl
u stolku těsně u okna, komíhal nohama ve vzduchu a pročítal jídelní lístek. Zastavil se na chodníku
a všiml si, jak se chlapci prodloužily končetiny a že už ztratil měkké dětské křivky. Dokázal v něm už
rozeznat muže, kterým se snad jednou stane. Anthonymu se sevřelo srdce. Zastrčil si balíček pod paži
a vešel.
Tuhle velkou, rušnou kavárnu vybrala Clarissa. Číšnice tu pobíhaly ve staromódních uniformách
s bílými zástěrkami. Clarissa to označila za čajovnu, jako by ji slovo „kavárna“ nějak uvádělo do
rozpaků.
„Phillipe?“
„Tati?“
Zastavil se u stolu a s potěšením zaznamenal chlapcův úsměv, když si ho všiml.
„Clarisso,“ pokývl jí.
Už není tak rozhněvaná, pomyslel si okamžitě. Kdykoli se v posledních letech setkali, měla
vždycky ve tváři jakési napětí, které v něm probouzelo pocit viny. Teď na něj pohlédla s jistou
zvědavostí, s jakou si člověk prohlíží nějakého tvora, který se každou chvíli může otočit a vyjet po
něm: klinicky, z bezpečné vzdálenosti.
„Vypadáš moc dobře,“ pochválil ji.
„Díky,“ odvětila.
„A ty jsi hrozně vyrostl,“ obrátil se na syna. „Páni, ty ses snad za ty dva měsíce vytáhl o šest
palců!“
„Tři měsíce. A v tomhle věku je to normální.“ Clarissa stáhla rty do té mírně nespokojené grimasy,
kterou tak dobře znal. Na okamžik se mu vybavila Jennifeřina ústa. Nevzpomínal si, že by u ní tenhle
úšklebek někdy viděl; možná že její bytostné ustrojení ho vůbec neumožňovalo.
„A tobě… se daří?“ pronesla, nalila mu šálek čaje a postrčila ho k němu.
„Ano, díky. Hodně pracuju.“
„Jako vždycky.“
„Ano. A co ty, Phillipe? Jak to jde ve škole?“
Jeho syn byl ponořený do jídelního lístku.
„Odpověz otci.“
„Dobře.“
„Prima. Známky pořád dobré?“
„Mám tady jeho vysvědčení. Říkala jsem si, že bys ho třeba chtěl vidět.“ Vylovila ho z kabelky
a podala mu ho.
Anthony s nečekanou hrdostí zaznamenal opakované zmínky o Phillipově „dobré povaze“
a „opravdové snaze“.
„Je kapitán fotbalového mužstva,“ nedokázala skrýt pýchu v hlase.
„Vedeš si skvěle,“ poplácal syna po rameni.
„Dělá si úkoly každý večer. Na to dohlížím.“
Phillip se na něj ani nepodíval. Zaplnil snad už Edgar to prázdné otcovské místo, jehož se
v Phillipově životě obával? Hraje s ním kriket? Čte mu před spaním? V Anthonym cosi potemnělo
a pořádně se napil čaje ve snaze se sebrat. Zavolal číšnici a objednal talíř dortíků. „Ty největší, co
máte. Taková předčasná oslava,“ prohlásil.
„Nebude večeřet,“ zamračila se Clarissa.
„Vždyť je to jen dneska.“
Odvrátila se, jako by se musela snažit držet jazyk za zuby.
Kavárna jako by byla čím dál rušnější. Donesli zákusky na patrovém stříbrném podnose. Všiml si,
jak k nim syn zajel pohledem, a gestem ho vyzval, aby si dal.
„Nabídli mi novou práci,“ prohodil, když už bylo ticho příliš tíživé.
„Pro Nation?“
„Ano, ale v New Yorku. Jejich reportér v OSN jde do penze a oni mi nabídli, jestli bych nechtěl
na rok na jeho místo. Je k tomu služební byt, přímo v centru města.“ Ani nemohl Donovi uvěřit, když
mu o tom řekl. Chceme ti ukázat, že ti pořád ještě věříme, podotkl Don. Jestli to zvládne, kdo ví?
Příští rok touhle dobou už bude možná znova na cestách.
„To je pěkné.“ Sáhla po malém tvarohovém dortíku a položila si ho před sebe na talířek.
„Docela mě to překvapilo, ale je to dobrá příležitost.“
„Ano. No, ty jsi vždycky rád cestoval.“
„Tohle není cestování. Budu pracovat ve městě.“
Když se o tom Don zmínil, skoro se mu ulevilo. Tímhle se rozhodne. Lepší práce znamená, že by
Jennifer mohla jet s ním, začít nový život… a i když se snažil na to nemyslet, věděl, že kdyby odmítla,
byla by pro něj ta práce i úniková cesta. Londýn už měl navždycky neoddělitelně spjatý s ní: snad na
každém místě zanechali otisk společně stráveného času.
„No, každopádně sem budu několikrát do roka jezdit, a vím, co jsi říkala, ale rád bych Phillipovi
psal.“
„Já nevím, jestli…“
„Rád bych mu trochu vyprávěl, jak tam žiju. Možná že až bude trochu starší, že by za mnou mohl
přijet.“
„Edgar si myslí, že bude pro nás všechny lepší, když to nebudeme komplikovat. On nemá rád…
rušivé vlivy.“
„Edgar není Phillipův otec.“
„Je mnohem lepší otec, než jsi kdy byl ty.“
Nasupeně na sebe hleděli.
Phillip zíral na zákusek na svém talíři a ruce měl pevně zaklíněné pod stehny.
„Víš co, teď to nebudeme probírat. Phillip má narozeniny.“ Trochu veselejším hlasem pronesl:
„Určitě by ses chtěl podívat, jaký pro tebe mám dárek, co?“
Jeho syn mlčel. Kristepane, pomyslel si Anthony. Co mu to děláme? Sáhl pod stůl a vytáhl veliký
hranatý balík. „Můžeš si to schovat až na zítřek, ale tvoje matka mi říkala, že budete – že to jdete
všichni zítra někam oslavit, tak jsem si myslel, že by sis ho radši rozbalil hned.“
Podal mu ho. Phillip si ho vzal a ostražitě mrkl na matku.
„Myslím, že si ho můžeš rozbalit teď, zítra na to nebudeš mít tolik času,“ pokusila se o úsměv.
„Jestli mě omluvíte, půjdu se trochu upravit.“ Zvedla se a on sledoval, jak odchází mezi stoly,
a přemýšlel, jestli ji tahle setkání také tolik skličují jako jeho. Možná že jde najít telefonní budku,
z níž by mohla zavolat Edgarovi a postěžovat si mu, jak nemožně se její exmanžel chová.
„No tak,“ pobídl chlapce, „otevři to.“
Bez matčina dozoru Phillip trochu ožil. Roztrhl hnědý papír a ztuhl úžasem, když spatřil, co se pod
ním skrývá.
 „To je od Hornbyho,“ vysvětlil Anthony. „Ty jsou nejlepší. A tohle je lokomotiva Létající Skot.
Už jsi o ní někdy slyšel?“
Phillip přikývl.
„Je k tomu docela dost kolejí a ještě jsem řekl prodavači, aby mi přihodil takové malé nádraží
a nějaké panáčky. Máš to v tomhle pytlíku. Myslíš, že to zvládneš sestavit?“
„Poprosím Edgara, aby mi pomohl.“
Jako by ho prudce kopli do žeber. Anthony se donutil tu bolest překonat. Koneckonců chlapec za to
nemohl.
„Ano,“ procedil skrze zaťaté zuby. „Určitě ti rád pomůže.“
Chvilku mlčeli. Pak Phillip vymrštil ruku, popadl zákusek a nacpal si ho do pusy – zcela bezděčně,
s lačnou radostí. Pak si vybral další, čokoládovou pochoutku, spiklenecky na otce mrkl a dortík
rychle následoval ten první.
„Tak pořád ještě tátu rád vidíš?“
Phillip se natáhl a položil si hlavu Anthonymu na hruď. Anthony ho objal a pevně ho k sobě
přitiskl, vdechoval vůni jeho vlasů a znovu cítil to podivné vnitřní pouto, které se tak usilovně snažil
si nepřipouštět.
„Už je ti teď líp?“ zeptal se chlapec, když se zase narovnal. Chyběl mu jeden přední zub.
„Co prosím?“
Phillip začal dolovat lokomotivku z krabice. „Maminka říkala, že ti nebylo dobře, a proto že jsi
nepsal.“
„Už je mi líp. Ano.“
„Co se ti stalo?“
„No – když jsem byl v Africe, děly se tam různé ošklivé věci. Hodně mě rozrušily. Byl jsem
nemocný a pak jsem udělal trochu hloupost a hodně jsem pil.“
„To teda byla hloupost.“
„Ano. Ano, byla. Už to neudělám.“
Clarissa se vrátila ke stolu. S trhnutím si uvědomil, že má zrůžovělý nos a zarudlé oči. Pokusil se
o úsměv a ona ho chabě opětovala.
„Dárek se mu líbil,“ podotkl Anthony.
„Svatá dobroto! To je panečku dárek.“ Pohlédla na blyštící se lokomotivu, zaznamenala synovu
očividnou radost a dodala: „Doufám, že jsi pěkně poděkoval, Phillipe.“
Anthony naložil na talíř zákusek a podal jí ho, pak si vzal také a chvíli nuceně předstírali svornou
rodinu.
„Dovol mi mu psát,“ poprosil Anthony po chvilce.
„Snažím se začít nový život, Anthony,“ zašeptala. „Snažím se začít znova.“ Skoro prosila.
„Vždyť jsou to jen dopisy.“
Hleděli na sebe přes laminátovou desku stolu. Jejich syn vedle nich roztáčel kola svému novému
vláčku a potěšeně si broukal.
„Jen dopis. Jak by dopis mohl něco narušit?“

Jennifer rozložila noviny, které Laurence odložil, urovnala je na stole a obrátila stránku.
Otevřenými dveřmi viděla, jak se prohlíží v zrcadle v hale a urovnává si kravatu.
„Nezapomeň, že je dneska ta večeře v Henley. Jsou pozvané i manželky, takže možná by sis měla
začít rozmýšlet, co si vezmeš na sebe.“
Když neodpověděla, řekl podrážděně: „Jennifer? Je to dneska večer. A bude to v zahradním stanu.“
„Jeden den mi určitě bude stačit, abych vymyslela, co si obleču,“ odtušila.
Zastavil se ve dveřích. Zamračil se, když spatřil, co dělá. „Co s tím děláš?“
„Čtu si noviny.“
„To není zrovna moc pro tebe, ne? Copak ti nepřišly časopisy?“
„Prostě… říkala jsem si, že bych si je trochu prolistovala. Zjistila, co se děje ve světě.“
„Nemyslím, že je tam něco, co by tě mohlo zajímat.“
Pohlédla na paní Cordozovou, která myla nádobí ve dřezu a předstírala, že neposlouchá.
„Četla jsem si,“ pronesla zvolna a s rozmyslem, „o tom soudu kvůli Lady Chatterleyové. Vlastně
je to docela fascinující.“
Spíše cítila než viděla, jak ho to uvedlo do rozpaků – oči pořád upírala do novin. „Vážně nevím,
kvůli čemu všichni tak vyvádějí. Vždyť je to jen kniha. Pokud to dobře chápu, je to jen milostný
příběh dvou lidí.“
„No, ty toho zas tak moc nechápeš, co? Je to svinstvo. Moncrieff to četl a říkal, že je to
podvratné.“
Paní Cordozová usilovně drhla pánev. Začala si polohlasně pobrukovat. Venku se zvedl vítr a za
kuchyňským oknem se zatřepetalo několik narudlých lístečků.
„Měli bychom mít možnost to posoudit sami. Vždyť jsme všichni dospělí. Kdo má pocit, že by ho
to urazilo, nemusí to přece číst.“
„Aha. Hm. No, na téhle večeři radši nikomu svoje nedomyšlené názory nevnucuj, ano? Tohle
nejsou lidé, kteří by stáli o to, aby je nějaká ženská poučovala o věcech, o kterých vůbec nic neví.“
Jennifer se zhluboka nadechla. „Tak to možná poprosím Francise, aby mi tu knížku půjčil. Potom
třeba budu vědět, o čem mluvím. Vyhovovalo by ti to?“ Pevně sevřela ústa a ve tváři jí drobně
poškubávalo.
Laurence sáhl po aktovce a utrousil přezíravě: „Posledních pár dní jsi po ránu hrozně protivná.
Doufám, že dneska večer zvládneš být trochu příjemnější. Jestli budeš takováhle vždycky, když si
přečteš noviny, asi si je nechám doručovat do kanceláře.“
Nevstala, aby ho políbila na tvář, jak to kdysi dělávala. Kousla se do rtu a zírala do novin, dokud
klapnutí domovních dveří neohlásilo, že její manžel odešel do práce.

Tři dny skoro nespala a nejedla. Většinou byla vzhůru až do časných ranních hodin a čekala, že se
na ni ze tmy nad její hlavou snese nějaká biblická katastrofa. Vůči Laurencovi neustále pociťovala
tichý vztek: najednou ho viděla Anthonyho očima a zjistila, že souhlasí s jeho zatracujícím odsudkem.
A pak zas Anthonyho nenáviděla, že jí nasadil do hlavy takové pocity vůči vlastnímu manželovi,
a zuřila ještě víc, že mu to ani nemůže říct. V noci se jí vybavovaly Anthonyho dotyky, jeho ústa
a představovala si, jak mu dělá věci, nad nimiž se v ranním světle červenala. Jednou, v zoufalé snaze
potlačit svůj vnitřní zmatek a zase se přimknout k manželovi, ho probudila, přehodila přes něj svou
světlou nohu a polibky ho vzbudila. Ale on se úplně zhrozil, prý co to do ní pro všechno na světě
vjelo, a prakticky ji odstrčil. Obrátil se k ní zády a ona tiše a pokořeně plakala do polštáře.
V těch bezesných hodinách ji stravoval jedovatý požár touhy smíšené s pocitem viny, ale zároveň
donekonečna probírala různé možnosti: mohla by odejít a nějak přežít tu hanbu, ztrátu peněz i utrpení
své rodiny. Mohla by s Anthonym mít poměr, najít nějakou rovinu, na níž by mohli společně existovat
a zároveň dál vést své běžné životy. Něco takového přece určitě neudělala jen lady Chatterleyová.
V okruhu jejich známých se to jen hemžilo historkami, kdo s kým. Nebo by to mohla ukončit a být
zase dobrou ženou. Pokud její manželství nefunguje, je to její vina, že se dost nesnaží. A takové věci
se dají zvrátit, ve všech ženských časopisech to píšou. Mohla by být trochu milejší, trochu
láskyplnější, ještě víc se zkrášlovat. Jak by řekla její matka, mohla by přestat pokukovat, kde je tráva
zelenější.
Konečně na ni ve frontě došla řada. „Stihne tohle ještě odpolední poštu? A můžete prosím
zkontrolovat mou přihrádku? Stirlingová, box číslo třináct.“
Nebyla tu od toho večera u Alberta – přesvědčila sebe samu, že to tak bude nejlepší. Celá ta věc –
neodvážila se to v duchu označit za milenecký poměr – se trochu moc rozhořela. Potřebují se oba
trochu zchladit, aby mohli přemýšlet s jasnější hlavou. Ale po té nepříjemné ranní scéně s manželem
její odhodlání selhalo. Spěšně naškrábala dopis u psacího stolku v salónu, když paní Cordozová
vysávala. Zapřísahala ho, aby ji pochopil. Neví, co si počít: nechce mu ubližovat… ale nemůže snést
pomyšlení, že by byla bez něj.

Jsem vdaná. Když odejde z manželství muž, je to něco jiného, ale žena? V téhle chvíli nemohu
v Tvých očích udělat nic špatného. Ve všem, co dělám, vidíš jen to nejlepší. Ale vím, že jednou by
přišel den, kdy by se to změnilo. Nechci, abys ve mně viděl všechno, čím opovrhuješ u ostatních.

Její slova byla zmatená a písmo nadrápané a rozkolísané.

Poštmistrová si od ní vzala dopis a vrátila se s dalším.
Při pohledu na jeho rukopis se jí pořád ještě chvělo srdce. Dokázal tak nádherně poskládat slova
dohromady, že si mohla potmě přeříkávat celé dlouhé úseky, jako by recitovala poezii. Ještě
u přepážky dopis netrpělivě otevřela a pak se posunula, aby mohl na řadu přijít další zájemce. Dnes
byla ale jeho slova trochu jiná.
Pokud si snad někdo povšiml, jak ta plavovlasá žena v modrém kabátku najednou ztuhla, když
dočetla svůj dopis, jak se rukou zapřela o přepážku, aby neupadla, byl asi příliš zaměstnán svými
vlastními zásilkami a formuláři, než aby jí věnoval větší pozornost. Změna v jejím chování však byla
pozoruhodná. Ještě chviličku stála, pak si roztřesenou rukou zastrčila dopis do kabelky a pomaličku,
trochu vrávoravě vyšla na prosluněnou ulici.

Celé odpoledne bloumala ulicemi v centru Londýna a s jakýmsi roztržitým zanícením nahlížela do
výkladních skříní. Nedokázala se vrátit domů, a tak se loudala po zalidněných chodnících a čekala, až
se jí srovnají myšlenky. Když o řadu hodin později vešla do domu, stála paní Cordozová v hale
a přes ruku měla přehozené dvoje šaty.
„Neřekla jste mi, co si chcete vzít na tu dnešní večeři, paní Stirlingová. Přežehlila jsem vám tyhle,
kdybyste se rozhodla, že se vám jedny z nich budou hodit.“ Jennifer se zastavila v otevřených dveřích
a slunce zalilo halu broskvovou září pozdního léta. Zavřela dveře a do haly se vrátilo chmurné šero.
„Děkuji vám.“ Prošla kolem hospodyně do kuchyně. Pohledem na hodiny zjistila, že je skoro pět
hodin. Balí si už snad teď věci?
Jennifer sevřela dopis v kapse. Četla ho už třikrát. Překontrolovala datum: ano, opravdu má na
mysli dnešní večer. Jak se mohl o něčem takovém rozhodnout tak rychle? Jak to vůbec mohl udělat?
Proklínala se, že si dopis nevyzvedla dřív, že neměla dost času, aby mu to zkusila rozmluvit.

Nemám takovou sílu jako Ty. Když jsme se poznali, zdálo se mi, že jsi křehký tvor, kterého
musím chránit. Teď vidím, že to tak vůbec není. To Ty jsi silnější: dokážeš žít s možností takové
lásky a čelit tomu, že nám nikdy nebude dopřána.
Prosím, neodsuzuj mě za mou slabost. Dokážu to vydržet, jen když budu někde, kde Tě nikdy
nespatřím, kde mě nebude strašit možnost, že Tě uvidím s ním. Potřebuju být někde, kde na Tebe
z čiré nezbytnosti nebudu moci minutu za minutou, hodinu za hodinou neustále myslet. To tady
nejde.

V jednom okamžiku na něj byla rozzuřená, že se ji takhle snaží dotlačit k rozhodnutí. V dalším ji
pak sevřel strašlivý strach, že jí odjede. Jaké by to bylo, kdyby věděla, že už ho nikdy neuvidí? Jak
by mohla dál žít tenhle život, když jí ukázal, že to může být i jinak?

Vezmu tu práci. V pátek ve čtvrt na osm večer budu čekat na nástupišti číslo 4 v Paddingtonu
a nic by mě nepotěšilo víc, než podaří-li se Ti najít odvahu a jet se mnou.
Jestli nepřijdeš, budu vědět, že ať k sobě cítíme cokoli, nestačí to. Nebudu Ti to vyčítat, miláčku.
Vím, že uplynulé týdny pro Tebe byly nesnesitelně náročné, a moc dobře si tu tíhu uvědomuji.
Nesnesu pomyšlení, že Ti snad způsobím zármutek.

Byla k němu až příliš upřímná. Neměla se mu přiznávat ke svému zmatku a k probdělým nocím.
Kdyby nevěděl, jak moc je rozrušená, neměl by potřebu takhle jednat.

Věz, že máš ve svých rukou mé srdce i všechny mé naděje.

A pak to přišlo: tak neskutečná něha. Anthony, který nedokázal snést pomyšlení, že by měla horší
postavení než teď, který ji chtěl chránit před jejími vlastními nejhoršími pocity, jí dal na vybranou ze
dvou nejsnadnějších možností: odejít s ním, nebo zůstat, ale bez pocitu viny, s vědomím, že je
milována. Co víc ještě mohl udělat?
Jak může za tak kratinkou chvíli udělat tak závažné rozhodnutí? Napadlo ji zajet k němu domů, ale
nebyla si jistá, jestli tam bude. Pak ji napadlo zajet do novin, ale bála se, že by ji tam zahlédl nějaký
pisálek ze společenské rubriky, že by byla předmětem zvědavých pohledů, anebo, a to bylo ještě
horší, že by ho ztrapnila. Co mohla navíc říct, aby ho přiměla změnit rozhodnutí? Ve všem měl
pravdu. Nijak jinak to nemůže dopadnout. Není způsob, jak dát všechno zase do pořádku.
„Ach! Volal pan Stirling, že pro vás přijede kolem tři čtvrtě na sedm. Trochu se zdrží v kanceláři.
Poslal si řidiče pro smoking.“
„Ano,“ odvětila nepřítomně. Najednou jako by se jí zmocnila horečka. Chytila se rukou zábradlí.
„Paní Stirlingová, je vám dobře?“
„Nic mi není.“
„Vypadáte, že si potřebujete trochu odpočinout.“ Paní Cordozová opatrně přehodila šaty přes židli
a vzala si od Jennifer kabát. „Nemám vám připravit vanu? Než se napustí, mohla bych vám uvařit
šálek čaje, kdybyste chtěla.“
Obrátila se k hospodyni. „Ano, asi ano. Říkala jste tři čtvrtě na sedm?“ Vykročila po schodech
nahoru.
„Paní Stirlingová? Co ty šaty? Které si vezmete?“
„Ach. Já nevím. Jedny mi vyberte.“
 Ležela ve vaně a skoro nevnímala, jak je voda horká – byla otupělá tím, co se zanedlouho stane.
Jsem dobrá žena, přesvědčovala se. Půjdu na tu večeři, budu zábavná a veselá a nebudu nikoho
poučovat o věcech, o kterých nic nevím.
Cože jí to jednou Anthony napsal? Že poctivost přináší člověku potěšení. I když ti to teď tak
nepřipadá.
Vylezla z vany. Nedokázala se uvolnit. Potřebovala se nějak rozptýlit od vlastních myšlenek.
Najednou zatoužila, aby se mohla omámit nějakými léky a následující dvě hodiny prospat. Možná
i následující dva měsíce, pomyslela si žalostně a natáhla se pro ručník.
Vyšla z koupelny a na posteli ležely dvoje šaty, které tam nechala paní Cordozová: nalevo byly ty
tmavě modré, které na sobě měla na Laurencovy narozeniny. Strávili tehdy veselý večer v kasinu. Bill
vyhrál spoustu peněz v ruletě a trval na tom, že všem koupí šampaňské. Příliš toho vypila, točila se jí
hlava a nedokázala nic sníst. V tichu ložnice si teď vybavila další události toho večera, které předtím
ze svých vzpomínek poslušně vymazala. Vzpomněla si, jak ji Laurence zpražil, že utratila moc peněz
za hrací žetony. Vzpomněla si, jak mumlal, že mu dělá ostudu – až mu Yvonne laškovně řekla, aby
nebyl takový mrzout. On tě rozdrtí, zabije v tobě všechno jedinečné. Vzpomněla si, jak dnes ráno
stál ve dveřích do kuchyně. Co s tím děláš? Doufám, že dneska večer zvládneš být trochu
příjemnější.
Pohlédla na druhé šaty na posteli: bledě zlatý brokát se stojáčkem, bez rukávů. Tyhle šaty měla na
sobě toho večera, kdy se s ní Anthony O’Hare odmítl pomilovat.
Jako by se náhle rozplynula hustá mlha. Upustila ručník a hodila na sebe nějaké oblečení. Pak
začala házet věci na postel. Spodní prádlo. Boty. Punčochy. Co si pro všechno na světě zabalit, když
odcházíte navždy?
Ruce se jí třásly. Aniž by stále věděla, co dělá, stáhla ze skříně kufr a otevřela ho. Ládovala do něj
věci s jakousi podivnou bezmyšlenkovitostí, jako by měla strach, že když o tom začne přemýšlet,
nikdy to neudělá.
„Vy někam jedete, madam? Mám vám pomoci s balením?“ Ve dveřích za ní stála paní Cordozová
se šálkem čaje v ruce.
Jennifer vylétla ruka ke krku. Rychle se otočila a kufr částečně skryla za sebou. „Ne – ne. Jenom
beru nějaké věci paní Moncrieffové. Pro její neteř. Takové, co mě už omrzely.“
„V prádelně jsou nějaké věci, o kterých jste říkala, že vám už nesedí. Mám vám je sem donést?“
„Ne. To zvládnu sama.“
Paní Cordozová jí nahlédla za záda. „Ale to jsou přece vaše zlaté šaty. Ty máte tak ráda.“
„Paní Cordozová, nechala byste mě laskavě roztřídit si vlastní šatník sama?“ vyštěkla.
Hospodyně sebou trhla. „Moc se omlouvám, paní Stirlingová,“ hlesla a v ublíženém tichu se
vzdálila.
Jennifer se dala do pláče. Z hrudi se jí nevábně draly poryvy vzlyků. Vlezla si na ustlanou postel,
hlavu si přikryla rukama, kvílela a nevěděla, co počít; věděla jen, že s každou další vteřinou
nerozhodnosti visí její další život na vlásku. V duchu slyšela matčin hlas, viděla její zhrozenou tvář,
až se dozví, jakou udělala rodině ostudu, slyšela škodolibě pohoršené šuškání v kostele. Viděla před
sebou život, který si původně plánovala – děti, které by jistě zmírnily Laurencův chlad, přiměly ho
trochu roztát. Viděla sled ubohých pronajatých pokojíků, Anthonyho, který je celé dny v práci, a sebe,
jak se bez něj třese strachy v nějaké cizí zemi. Viděla se v šedivých ošuntělých šatech a viděla, jak se
jí brzy nabaží a brzy si vyhlédne nějakou další vdanou ženu.
Nikdy tě nepřestanu milovat. Před tebou jsem nikdy nikoho nemiloval a už nikdy nikoho milovat
nebudu.
 Když se zvedla, stála u nohou postele paní Cordozová.
Otřela si oči a nos a už se chtěla omluvit, že na ni tak vyjela, když si uvědomila, že jí hospodyně
balí tašku.
„Dala jsem vám tam ty boty bez podpatku a ty hnědé kalhoty. Ty se nemusí tak moc žehlit.“
Jennifer škytla a vyjeveně na ni zírala.
„Máte tam taky spodní prádlo a noční košili.“
„Já – já přece –“
Paní Cordozová pokračovala v balení. Vytáhla z kufru všechny věci, poskládala je, proložila
hedvábným papírem a vrátila nazpět s tak zbožnou péčí, jako by se starala o novorozené miminko.
Jennifer hypnotizovaně hleděla na její ruce, jak všechno uhlazují a přeskládávají.
„Paní Stirlingová,“ pronesla paní Cordozová, aniž vzhlédla, „tohle jsem vám nikdy neřekla. Když
jsem ještě žila v Jižní Africe, bylo tam zvykem, že když ženě umře manžel, pomaže okna domu
popelem. Když zemřel můj muž, nechala jsem je čistá. Vlastně jsem je ještě vyleštila, takže úplně
zářila.“
Když se ujistila, že jí Jennifer naslouchá, dala se zase do skládání. Teď balila boty, strčila je
podrážkami k sobě do tenkého bavlněného pytlíku a úhledně je složila na dno kufru, pak přidala bílé
tenisky a kartáč na vlasy.
„Když jsme byli mladí, měla jsem manžela ráda, ale on nebyl hodný člověk. Jak jsme stárli,
záleželo mu čím dál méně na tom, jak se ke mně chová. Když pak najednou umřel – Bůh mi pomoz,
ale měla jsem pocit, jako by mě někdo vysvobodil.“ Zaváhala a pohlédla do napůl sbaleného kufru.
„Kdyby mi někdo před lety dal tu možnost, odešla bych. Myslím, že bych byla mohla žít jiný život.“
Položila do kufru poslední složené věci, zavřela víko a zaklapla přezky po stranách držadla.
„Je půl sedmé. Jestli jste nezapomněla, pan Stirling říkal, že bude doma ve tři čtvrtě na sedm.“ Bez
dalšího slova se narovnala a vyšla z ložnice.
Jennifer mrkla na hodinky a pak na sebe naházela zbytek oblečení. Přeběhla pokoj a vklouzla do
nejbližšího páru bot. Pak vyhrabala vzadu v zásuvce toaletního stolku peníze na mimořádné nákupy,
které měla vždycky schované ve stočené punčoše, a nastrkala si bankovky do kapes, spolu s hrstí
prstenů a náhrdelníků ze šperkovnice. Pak popadla kufr a stáhla ho dolů po schodech.
Paní Cordozová jí držela připravený nepromokavý plášť. „Nejlepší šanci chytit taxík máte na New
Cavendish Street. Poslala bych vás na Portland Place, ale myslím, že tamtudy jezdívá pánův řidič.“
„New Cavendish Street.“
Ani jedna z žen se nepohnula, jako by je ohromilo, co právě udělaly. Pak Jennifer přikročila k paní
Cordozové a impulsivně ji objala. „Děkuji vám. Já –“
„Řeknu panu Stirlingovi, že pokud vím, šla jste na nákupy.“
„Ano. Ano, díky.“
A pak byla venku a noční vzduch jí náhle připadal nabitý možnostmi. Opatrně sbíhala po schodech
a rozhlížela se po náměstí, zda nezahlédne známé žluté světlo taxíku. Sešla na chodník a rozběhla se
do smrákajícího se města.
Zmocnila se jí ohromná úleva – už nemusí být paní Stirlingovou, nemusí se oblékat, chovat
a milovat podle stanovených pravidel. Omámeně si uvědomila, že nemá ani tušení, kým nebo kde za
rok bude, a skoro se při tom pomyšlení zasmála.
Ulice byly nabité chodci a pouliční lampy se v nastávajícím soumraku probouzely k životu.
Jennifer běžela, kufr ji bouchal do nohou a srdce jí hlasitě tlouklo. Bylo skoro tři čtvrtě na sedm.
Představila si, jak Laurence přijíždí domů a podrážděně ji volá, jak si paní Cordozová uvazuje na
hlavu šátek a prohodí, že paní je dnes na nákupech nějak dlouho. Bude trvat ještě aspoň půl hodiny,
než začne být opravdu znepokojený, a do té doby už by dávno měla být na nádraží.
Už jedu, Anthony, řekla mu neslyšně a v hrudi se jí vzedmul pocit, který mohl být vzrušením
i strachem, nebo snad opojnou kombinací obou.

Nemohl vyhlížet, protože nástupiště se neustále hemžilo lidmi. Pluli před ním a navzájem se
proplétali, takže už ani nevěděl, co vlastně vyhlíží. Anthony stál u litinové lavičky s kufry u nohou
a už potisící se díval na hodinky. Bylo skoro sedm. Kdyby chtěla přijít, už by tu přece musela být, ne?
Vzhlédl k oznamovací tabuli a pak na vlak, který ho měl odvézt na Heathrow. Seber se, chlape,
nařídil si. Ona přijde.
„Čekáte na vlak v sedm patnáct, pane?“
Po boku se mu zjevil průvodčí. „Za chviličku odjíždí, pane. Jestli s ním jedete, doporučoval bych
vám si nastoupit.“
„Na někoho čekám.“
Pohlédl přes nástupiště k turniketům. Jakási stará paní se tam usilovně hrabala v kabelce a hledala
dávno ztracenou jízdenku. Potřásla hlavou, jako by to nebylo poprvé, kdy jí kabelka zjevně spolykala
nějaký důležitý doklad. O kus dál spolu klábosili dva nosiči. Nikdo jiný brankou neprošel.
„Vlak ale nepočká, pane. Další jede v devět čtyřicet pět, jestli vám to pomůže.“
Začal přecházet sem a tam mezi dvěma lavičkami a snažil se už nedívat na hodinky. Myslel na její
tvář ten večer u Alberta, když mu řekla, že ho miluje. V jejích slovech nebyla žádná prohnanost, jen
upřímnost. Ona nedokázala lhát. Neodvažoval se ani si představit, jaké by to bylo každé ráno se
vedle ní probouzet, tu absolutní euforii, že ho miluje a že on jí může lásku svobodně oplácet.
Ten dopis a ultimátum, které jí v něm dal, byla trochu sázka na jedinou kartu, ale toho večera
pochopil, že ona má pravdu: takhle to dál nemůže pokračovat. Neskutečná síla jejich citů by se
proměnila v něco jedovatého. Nakonec by měli vztek jeden na druhého, že nedokážou udělat, po čem
tolik touží. Kdyby došlo na nejhorší, říkal si znovu a znovu, alespoň se zachoval čestně. Ale nějak
nemohl uvěřit, že by se stalo to nejhorší. Ona přijde. Všechno mu napovídalo, že přijde.
Znovu pohlédl na hodinky a prsty si projel vlasy. Oči mu zalétly k několika cestujícím, kteří právě
prošli turniketem.
„Tohle bude pro tebe dobrý krok,“ ujišťoval ho Don. „Aspoň se nedostaneš do žádného průšvihu.“
Říkal si, jestli se jeho šéfovi tajně neulevilo, že bude Anthony na druhém konci světa.
Možná že bude,odpověděl mu teď a ustoupil z cesty skupince uspěchanch byznysmenů, kteří se
prodrali kolem něj a nastoupili do vlaku. Zbývá mi patnáct minut, abych zjistil, jestli ano.
Bylo to skoro k neuvěření. Chviličku poté, co dorazila do New Cavendish Street, se rozpršelo
a obloha se nejprve zbarvila do kalně oranžové a pak ztemněla. A jako by dostaly nějaký němý
rozkaz, byly všechny taxíky obsazené. Každý černý obrys, který zahlédla, měl žluté světlo zhasnuté
a nějaký nezřetelný pasažér už byl na cestě tam, kam potřeboval. Stejně však začala mávat.
„Nechápete, jak je to naléhavé?“chtělo se jí na ně křičet. „Na téhle cestě závisí můj život!“
Byla teď úplná průtrž mračen, déšť se valil v provazech jako tropická bouře. Přešlapovala na
chodníku, kolem ní začaly vystřelovat deštníky a jejich špičky do ní šťouchaly. Napřed provlhla a pak
úplně promokla.
Jak se minutová ručička jejích hodinek šinula k sedmé hodině, proměnilo se její neurčitě
rozechvělé vzrušení v svíravý pocit blížící se strachu. Nestihne to. Každou chvilku se po ní Laurence
začne shánět. Pěšky to nezvládne, i kdyby zahodila kufr.
Vzedmul se v ní příval úzkosti, auta kolem ní čvachtala v loužích a rozstřikovala mohutné spršky
vody na nohy neprozřetelných chodců.
Když spatřila toho muže v červené košili, dostala nápad. Dala se do běhu, prodírala se mezi lidmi,
kteří jí blokovali cestu, a pro jednou jí bylo úplně jedno, jaký dělá dojem. Běžela po známých
ulicích, až našla, co hledala. Postavila kufr na nejhořejší schod a s rozevlátými vlasy seběhla dolů do
klubu.
Felipe stál u baru a leštil sklenice. Kromě něj už tam nebyl nikdo, kromě šatnářky Sherrie. Bar jako
by zkameněl v ohlušujícím tichu, navzdory hudbě, která tiše hrála v pozadí.
„Není tady, dámo.“ Felipe ani nevzhlédl.
„Já vím.“ Byla tak udýchaná, že skoro nemohla mluvit. „Ale tohle je strašlivě důležité. Máte
auto?“
Nepohlédl na ni zrovna přátelsky. „Možná.“
„Nemohl byste mě zavézt na nádraží? Do Paddingtonu?“
„Vy chcete, abych vás někam svezl?“ Pohledem zaznamenal její mokré šaty a vlasy připlácnuté
k hlavě.
„Ano. Ano!Mám jenom patnáct minut. Prosím!“
Zkoumavě na ni hleděl. Všimla si, že má před sebou napůl vypitou velkou sklenici skotské.
„Prosím! Nechtěla bych to po vás, kdyby to nebylo tak strašně důležité.“ Naklonila se k němu.
„Jedu za Tonym. Podívejte, mám peníze –“ začala se přehrabovat v kapse a vytáhla zvlhlé bankovky.
Sáhl do dveří za sebe a vytáhl klíčky od auta. „Nechci od vás peníze.“
„Děkuju vám, ach díky,“ vyhrkla bez dechu. „Pospěšte si. Nezbývá ani patnáct minut!“
K autu museli chviličku pěšky, a než k němu dorazili, byl i on promočený na kost. Neotevřel jí
dveře a ona jimi trhla a s namáhavým zafuněním hodila mokrý kufr na zadní sedadlo. „Prosím!
Jeďte!“ naléhala a odhrnovala si z obličeje mokré šlahouny vlasů. On však seděl nehybně za
volantem a zjevně přemýšlel. Ach Bože, prosím, nebuďte opilý, zapřísahala ho neslyšně. Prosím,
neříkejte, že nemůžete řídit, že vám došel benzín, že jste si to rozmyslel. „Prosím. Už není moc času!“
Snažila se potlačit úzkost v hlase.
„Paní Stirlingová? Ještě něco, než pojedeme.“
„Ano?“
„Musím vědět… Tony je dobrý chlap, ale…“
„Já vím, že byl ženatý. Vím, že má syna. O všem vím,“ vyhrkla netrpělivě.
„On je zranitelnější, než dává najevo.“
„Cože?“
„Nemůžete mu zlomit srdce. Ještě nikdy jsem ho neviděl, že by s nějakou ženou byl takovýhle.
Jestli si nejste jistá, jestli máte pocit, že je sebemenší možnost, že byste se vrátila k manželovi, tak to
nedělejte. Prosím vás.“
Déšť bušil na střechu malého autíčka. Vztáhla ruku a dotkla se jeho paže. „Já nejsem… nejsem,
jaká si myslíte. Opravdu.“
Úkosem na ni pohlédl.
„Já – jenom chci být s ním. Všeho se kvůli němu vzdávám. Je jenom on. Anthony,“ a při těch
slovech se téměř zasmála, strachy i úzkostí. „A teď jeďte! Prosím!“
„Fajn,“ řekl a otočil auto tak rychle, že pneumatiky zakvílely. „Tak kam?“ Namířil směrem
k Euston Road a mlátil do knoflíku ve snaze spustit stěrače. Nepřítomně pomyslela na okna paní
Cordozové, umytá tak, až zářila, a pak vytáhla dopis z obálky.

Moje nejdražší, jediná lásko,

 moje slova byla myšlena vážně. Docházím k závěru, že jediná možnost do budoucna pro nás je,
aby se jeden z nás odhodlal k odvážnému rozhodnutí…
Vezmu tu práci. V pátek ve čtvrt na osm večer budu čekat na nástupišti číslo 4 v Paddingtonu…

„Nástupiště čtyři!“ křikla. „Máme jedenáct minut! Myslíte, že to –“

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Část druhá

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 UZ TE NECHCI NEJEZDI

Muž ženě (válečné nevěstě), telegram

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 12

Léto 1964

Sestra pomaličku procházela pokojem a před sebou tlačila vozík, na němž byly úhledně vyrovnány
papírové kelímky s jasně barevnými pilulkami. Žena na posteli 16c zamumlala: „Ach Bože, už ne…“
„Ale no tak, snad nebudeme dělat potíže?“ Sestra postavila na noční stolek kelímek s vodou.
„Jestli jich sním ještě pár, začnu chrastit!“
„Ano, ale musíme nám přece srazit ten tlak, že?“
„Nám? Nevěděla jsem, že je to nakažlivé…“
Jennifer se natáhla ze židle u postele po kelímku a podala ho Yvonne Moncrieffové, jejíž obrovské
břicho se jako kopule zvedalo pod přikrývkou, jakoby zvláštně oddělené od jejího těla.
Yvonne vzdychla. Hodila si pilulky do úst, poslušně polkla a pak se sarkasticky usmála na mladou
sestřičku, která se s vozíkem vydala k další pacientce, jež s Yvonne sdílela pokoj na porodnickém
oddělení. „Jenny, zlato, nemohla bys zorganizovat útěk? Myslím, že další noc tady už nepřežiju. Ten
věčný nářek a sténání, to bys nevěřila.“
„Myslela jsem, že ti Francis měl zařídit soukromý pokoj.“
„Ne když tady podle nich budu muset zůstat celé týdny. Víš, jak je opatrný na peníze. ‚K čemu by to
bylo, lásko, když můžeme mít stejně dobrou péči zadarmo? A ještě si budeš moct povídat
s ostatními.‘“ Odfrkla si a pokývla směrem k rozložité pihovaté paní na sousední posteli. „Jasně,
protože támhle s matkou pluku toho mám hrozně společného. Třináct dětí! Třináct! A já myslela, jak
nejsme nemožní, když máme tři za čtyři roky, ale proti ní jsme panečku amatéři.“
„Přinesla jsem ti ještě nějaké časopisy.“ Jennifer sáhla do tašky.
„Á, Vogue. Jsi zlatá, ale tenhle si prosímtě zase odnes. Bude mi trvat měsíce, než se dostanu do
čehokoli, co tam ukazují, a jenom by mě to rozbrečelo. Jen co se tohle malé konečně narodí, jdu si
nechat ušít nový podvazkový pás… Pověz mi něco vzrušujícího.“
„Vzrušujícího?“
„Co máš na zbytek týdne v plánu? Neumíš si představit, jaké to je, když tu celé dny trčíš, jsi jako
velryba, cpou do tebe mléčný nákyp a ty si říkáš, co se probůh vlastně venku děje.“
„Ach… je to samá nuda. Dneska večer jdeme na koktejl na nějaké velvyslanectví. Vážně bych
radši zůstala doma, ale Larry trvá na tom, že musím jít s ním. V New Yorku byla nějaká konference
o tom, jak azbest způsobuje lidem onemocnění, a on tam chce jít a všem říct, že nějaký Selikoff, který
je snad za to zodpovědný, je jenom potížista.“
„Ale budou tam koktejly a krásné šaty…“
„No, já jsem se vlastně docela těšila, že si zalezu ke Mstitelům. Na strojení je moc horko.“
„Uf, to mi povídej. Mám pocit, jako by mě přivázali ke kamínkům.“ Poplácala si na břicho. „Ach!
Já věděla, že jsem ti chtěla něco říct. Včera se tu zastavila Mary Odinová. Povídala, že Katherine
a Tommy Houghtonovi se dohodli na rozvodu. A že neuhodneš, jak to udělají?“
Jennifer zavrtěla hlavou.
„Hotelový rozvod. On prý souhlasil s tím, že se nechá ‚nachytat‘ s nějakou ženskou v hotelu, aby je
rozvedli bez těch obvyklých průtahů. Ale to ještě zdaleka není všechno.“
„Ne?“
 „Mary povídala, že ta ženská, která se s ním nechá vyfotografovat, je ve skutečnosti opravdu jeho
milenka. Ta, co mu posílala ty dopisy. Chudinka Katherine si myslí, že Tommy jí za tu scénku zaplatí.
Jeden z těch dopisů už použila jako důkaz. Prý namluvil Katherine, že si ho nechal napsat od
kamarádky, aby to bylo věrohodnější. Slyšela jsi někdy větší příšernost?“
„Hrůza.“
„Modlím se, aby sem za mnou Katherine nezašla. Já bych to určitě nakonec prozradila. Chudák
malá. A všichni to vědí, kromě ní.“
Jennifer vzala do ruky jeden z časopisů, začala jím listovat a družně komentovala recepty a vzory
na šatech. Pak si ale uvědomila, že ji přítelkyně neposlouchá. „Je ti dobře?“ položila ruku na
přikrývku. „Můžu ti něco donést?“
„Hlídej za mě, ano?“ pronesla Yvonne klidně, ale její oteklé prsty vyklepávaly do prostěradla
nervózní rytmus.
„Co mám hlídat?“
„Francise. Hlídej, jestli nemá nějaké nečekané návštěvy. Myslím ženské návštěvy.“ Rezolutně se
odvrátila k oknu.
„Ale no tak, Francis určitě –“
„Jenny? Prostě to pro mě udělej, ano?“
Nastalo krátké ticho. Jennifer soustředěně pozorovala uvolněnou nit na sukni. „Samozřejmě.“
„No,“ změnila Yvonne téma, „řekni mi pak, cos měla večer na sobě. Jak jsem říkala, nemůžu se
dočkat, až zase budu moct nosit normální oblečení. Víš, že se mi nohy zvětšily o dvě velikosti? Jestli
se to ještě zhorší, půjdu odsud v gumákách.“
Jennifer se zvedla a sáhla po kabelce přehozené přes opěradlo židle. „Málem bych zapomněla,
odpoledne se tu zastaví Violet.“
„Ach Bože. Dostane se mi nejnovějších zpráv o strašlivých vyprazdňovacích potížích malého
Fredericka.“
„Přijdu zítra, jestli mi to vyjde.“
„Užij si to, zlato. Nechala bych si vytrhat zuby, jen abych mohla jít na večírek, místo abych
poslouchala Violetino drmolení,“ vzdychla Yvonne. „A než půjdeš, podej mi ten výtisk Queen, ano?
Co si myslíš o tom účesu Jean Shrimptonové? Vypadá trochu jako ten, cos měla na té hrozné večeři
u Maisie Bartonové-Hulmeové.“

Jennifer vešla do koupelny, zamkla dveře, vyklouzla ze županu a nechala jej klesnout na zem. Měla
už připravené oblečení, které si dnes večer vezme: rovně střižené šaty s velkým kulatým výstřihem ze
surového hedvábí v barvě dobrého klaretu, a k tomu hedvábný šál. Vyčeše si vlasy a do uší dá ty
rubínové náušnice, které jí Laurence koupil ke třicátým narozeninám. Vyčetl jí, že je skoro nenosí.
Podle něj když už za ni utrácí, měla by to aspoň dávat na odiv.
Oblečení měla vyřešené a teď se naloží do vany, dokud nebude čas nalakovat si nehty. Pak se
obleče, a až Laurence dorazí domů, bude už skoro nalíčená. Zavřela kohoutky a zahleděla se na svůj
odraz v zrcadlové skříňce. Když se sklo zamlžilo párou, otřela ho a dívala se na sebe, dokud se zase
nezastřelo. Pak otevřela skříňku a přehrabovala se v hnědých lahvičkách na nejvyšší poličce, až
našla, co hledala. Spolkla dvě valia a zapila je vodou z kelímku na čištění zubů. Vrhla pohled na
pentobarbital, ale usoudila, že jestli chce večer pít, bylo by to už příliš. A ona pít rozhodně chtěla.
Když lezla do vany, zaslechla, jak bouchly domovní dveře – znamení, že paní Cordozová je zpátky
z parku –, a sklouzla do útěšně teplé vody.
 Laurence telefonoval, že zase přijde pozdě. Seděla na zadním sedadle auta a řidič Eric ji vezl
horkými, vyprahlými ulicemi, až konečně zastavil před manželovou kanceláří. „Počkáte v autě, paní
Stirlingová?“
„Ano, díky.“
Sledovala jakéhosi mladého muže, který rázně vyběhl po schodech a zmizel v hale. Nechtěla už do
manželovy kanceláře chodit. Občas se objevila na nějaké oficiální akci, chodila popřát zaměstnancům
veselé Vánoce, pokud na tom trval, ale cítila se tam nepříjemně. Jeho sekretářka na ni vždycky
hleděla s jakýmsi zvláštním opovržením, jako by jí Jennifer snad nějak ublížila. Možná že ano. Často
se teď stávalo, že nevěděla, co vlastně provedla.
Dveře se otevřely a vyšel Laurence s řidičem v závěsu. Měl na sobě tmavošedý tvídový oblek. Co
na tom, že bylo přes dvacet stupňů: Laurence Stirling byl vždycky oblečen, jak považoval za náležité.
Nové trendy v mužském oblékání pro něj byly zcela nepochopitelné.
„Ach, ty jsi tady.“ Vklouzl vedle ní na zadní sedadlo a vpustil dovnitř závan teplého vzduchu.
„Ano.“
„Doma všechno v pořádku?“
„Ano, v pořádku.“
„Přišel ten kluk umýt schody?“
„Hned, co jsi odešel.“
„Chtěl jsem odcházet v šest – to ty zatracené transatlantické hovory. Vždycky zavolají později, než
řeknou.“
Přikývla. Věděla, že se od ní neočekává odpověď.
Vyrazili do večerního provozu. Na opačné straně Marylebone Road tušila přelud Regent’sParku
a sledovala skupinky smějících se děvčat, jak líně kráčejí tím směrem po chodnících tetelících se
v teplém vzduchu a občas se zastaví, aby na sebe zavolaly. V poslední době si začala připadat jako
stará matróna – zvlášť když viděla tyhle panenky v kratinkých vyzývavých sukýnkách, bez
podvazkových pásů a s odvážným líčením. Jako by jim bylo úplně jedno, co si o nich kdo myslí. Jsou
možná jen o nějakých deset let mladší než ona, pomyslela si Jennifer, ale klidně by mohla patřit ke
generaci své matky.
„Ach, ty sis vzala tyhle šaty,“ pronesl nesouhlasně.
„Nevěděla jsem, že se ti nelíbí.“
„Jsou mi úplně ukradené. Jenom jsem si říkal, že bys možná radši měla nosit něco, v čem
nevypadáš taková… kostnatá.“
Nemělo to konce. I když si myslela, že natrvalo uzavřela své srdce do porcelánové schránky,
vždycky si našel způsob, jak ji zase nakřápnout.
Polkla. „Kostnatá. Tak ti děkuju. Myslím, že teď s tím toho moc nenadělám.“
„Nevyváděj. Ale možná bys mohla trochu víc přemýšlet nad tím, jak se upravuješ.“ Na chviličku
se k ní otočil. „A taky bys potřebovala trochu víc toho, co si patláš na obličej, sem,“ ukázal jí pod
oči. „Vypadáš dost utahaně.“ Pohodlně se opřel a zapálil si doutník. „Tak Eriku, šlápněte na to – chci
tam být do sedmi.“

Zdvořilá. Nevzrušená. Klidná. Tak o ní vždycky mluvívali její přátelé, Laurencovi přátelé
i obchodní partneři. Paní Stirlingová, vzor ženských ctností, vždycky dokonale vyrovnaná, nikdy
nepodléhá rozčilení ani není uječená hysterka jako ty ostatní, podřadnější manželky. Pokud to někdy
zaslechl Laurence, vždycky utrousil: „Dokonalá manželka? Kdyby tak jenom věděli, co, miláčku?“
Přítomní muži se tomu pokaždé úslužně zasmáli a ona se také usmála. Takové večery měly často
katastrofální konec. Občas si všimla, jak si při nějaké Laurencově jízlivější poznámce Yvonne
s Francisem vyměnili letmý pohled nebo se Bill začervenal, a měla podezření, že o jejich manželství
se opravdu tajně vedou spekulace. Ale nikdo na ní nevyzvídal. Mužův rodinný život je koneckonců
soukromá věc. Byli dobří přátelé – až příliš dobří, než aby se vměšovali.
„A tady máme naši rozkošnou paní Stirlingovou. Vypadáte nádherně!“ Jihoafrický atašé uchopil
její ruce do svých a políbil ji na obě tváře.
„Nejsem moc kostnatá?“ zeptala se nevinně.
„Co prosím?“
„Nic,“ usmála se. „Vypadáte naprosto skvěle, Sebastiane. Manželství vám zjevně svědčí.“
Laurence plácl mladšího muže po zádech. „Přestože jsem vás varoval, co?“
Oba muži se zasmáli a Sebastian Thorne, který pořád ještě vyzařoval spokojenost muže, jenž si
skutečně dobře vybral, pyšně zazářil. „Pauline je tamhle, kdybyste ji chtěla jít pozdravit, Jennifer.
Vím, že se na vás moc těší.“
„Půjdu,“ přisvědčila s vděčností, že se může tak rychle vytratit. „Omluvte mě, prosím.“
Od té nehody uplynuly čtyři roky. Čtyři roky, během nichž se Jennifer snažila vyrovnat se
zármutkem, pocitem viny, ztrátou vztahu, na nějž si vzpomínala jen napůl, a zároveň se zoufale snažila
zachránit ten, do něhož patřila.
Jen několikrát si dovolila na to pomyslet a usoudila, že když tenkrát našla ty dopisy, muselo se jí
zřejmě zmocnit jakési šílenství. Vzpomínala si, jak se horečně snažila zjistit Bootovu totožnost, jak se
mylně domnívala, že jde o Reggieho, a lehkomyslně ho pronásledovala, a skoro jí připadalo, jako by
se to všechno stalo někomu jinému. Dnes už si nedokázala představit, že kdy mohla pociťovat takovou
vášeň. Nemohla si vybavit intenzitu své touhy. Dlouhou dobu se kála. Zradila Laurence a její jediná
naděje byla mu to vynahradit. To bylo to nejmenší, co by od ní mohl čekat. Cele se tomu úkolu oddala
a zakázala si myšlenky na někoho jiného. Ty dopisy, které jí ještě zbyly, už dávno uložila do krabice
od bot a schovala hluboko v šatníku.
Kéž by tehdy byla věděla, že Laurencův hněv bude tak zničující a trvalý. Prosila ho, aby měl
pochopení, aby jí dal ještě šanci, a on nacházel téměř zvrácené uspokojení v tom, že jí připomínal,
jak mnohonásobně se proti němu prohřešila. Nikdy o její zradě nechtěl mluvit otevřeně, to by přece
jen naznačovalo, že on sám ztratil nad situací kontrolu, a ona už chápala, že Laurence je rád, když lidé
vidí, že má pod kontrolou všechny stránky svého života – ale každičký den jí nesčetnými způsoby
dával najevo, v čem je nedostatečná. V tom, jak se obléká. Jak vede domácnost. Jak ho nedokáže
udělat šťastným. Někdy se obávala, že za to bude platit až do konce života.
Zhruba poslední rok už však nebyl tak náladový. Měla podezření, že si našel milenku. Netrápilo ji
to: vlastně se jí ulevilo. Už po ní toho tolik nechtěl a jeho požadavky nebyly tak mučivé. Pořád do ní
slovně rýpal, ale jen zběžně, jako by to byl zlozvyk, jehož se už nenamáhá zbavit.
Ty prášky jí pomohly, přesně jak říkal doktor Hargreaves. Sice si po nich připadala zvláštně
zploštělá a bezvýrazná, ale říkala si, že to možná stojí za to. Ano, jak Laurence často zdůrazňoval, asi
je nudná. Ano, možná už na večeřích nejiskří, ale prášky znamenaly, že už se nerozpláče v tom
nejnevhodnějším okamžiku, nebo že nebude mít problém ráno vstát z postele. Jeho výkyvy nálad už jí
nenaháněly strach a tolik jí nevadilo, když za ní v noci přišel. A co bylo nejdůležitější, nepřipadalo jí
už, jako by jí vnitřnosti rvala bolest a žal z toho, co ztratila nebo co zavinila.
Ne, Jennifer Stirlingová teď majestátně proplouvala životem, dokonale učesaná a nalíčená
a s půvabným úsměvem na tváři. Zdvořilá, vyrovnaná Jennifer, která pořádá ty nejlepší večírky, vede
nádherný dům a zná ty nejlepší lidi. Dokonalá žena pro muže v jeho postavení.
A byly tu i určité výhody. To jí dovolil.
„Strašně se mi líbí mít vlastní domácnost. Taky vám to tak připadalo, když jste se s panem
Stirlingem vzali?“
„To už je tak dávno, že si to ani nepamatuju.“ Pohlédla na Laurence, který rozmlouval se
Sebastianem a s rukou zvednutou k ústům potáhl z všudypřítomného doutníku. U stropu se líně otáčely
větráky a pod nimi postávaly ošperkované hloučky žen, které si občas lehounce otřely krk vyšívanými
kapesníčky.
Pauline Thorneová vytáhla malou peněženku, v níž měla fotografie jejich nového domu. „Zařídili
jsme si to moderně. Sebastian řekl, že si můžu dělat, co chci.“
Jennifer se vybavil její vlastní dům, nábytek z těžkého mahagonu a okázalá výzdoba. Obdivovala
se čistě bílým židlím na fotografiích, tak hladkým, jako by to byly skořápky vajíček, jasně barevným
koberečkům a modernímu umění na stěnách. Laurence byl přesvědčen, že jeho dům musí odrážet, kým
je. Pro něj to byl impozantní dům, naplněný historií. Při pohledu na ty obrázky si Jennifer uvědomila,
že jí samotné připadá pompézní a nehybný. Tíživý. Připomněla si, že nesmí být zlá. Co by za to
spousta lidí dala, kdyby mohla bydlet v takovém domě.
„Příští měsíc o něm bude reportáž v časopise Váš dům. Sebova máti to tam úplně nenávidí. Prý
kdykoli přijde k nám do obýváku, má pocit, že ji co nevidět unesou mimozemšťané,“ rozesmála se
dívka a Jennifer se pousmála. „Když jsem jí řekla, že z jedné ložnice asi udělám dětský pokoj,
povídala, že soudě podle ostatního zařízení se mi dítě nejspíš vylíhne z nějakého plastového vejce.“
„Chcete děti?“
„Ještě ne. Na to je spousta času…“ Dotkla se Jennifeřiny paže. „Doufám, že vám nevadí, že se vám
svěřuju, ale máme čerstvě po líbánkách. Než jsme odjeli, matka mi dala přednášku. Však víte – jak se
musím Sebovi podvolit, a že to může být ‚trochu nepříjemné‘.“
Jennifer zamžikala.
„Ona si vážně myslela, že z toho budu mít trauma. Ale ve skutečnosti to tak vůbec není, že ne?“
Jennifer upila ze skleničky.
„Ach, ale já jsem hrozně indiskrétní, co?“
„Vůbec ne,“ ujistila ji zdvořile. Měla podezření, že její tvář dostala hrozivě prázdný výraz.
„Nedala byste si ještě skleničku, Paulino?“ řekla, když zase dokázala promluvit. „Myslím, že už mám
dopito.“

Na dámských toaletách se posadila a otevřela kabelku. Odšroubovala víčko hnědé lahvičky a vzala
si další valium. Jenom jedno, a možná ještě jednu skleničku. Seděla na sklopeném víku toalety,
čekala, až se jí tep zase vrátí k normálu, a otevřela pudřenku, aby si přepudrovala nos, který to vůbec
nepotřeboval.
Pauline se tvářila téměř ublíženě, když se Jennifer vzdálila, jako by odmítla její důvěru. Pauline
byla dívčí a vzrušená a celá nadšená, že získala přístup do nového, dospělého světa.
Cítila někdy k Laurencovi něco podobného? uvažovala netečně. Někdy prošla v hale kolem jejich
svatební fotografie a připadalo jí, že se dívá na úplně cizí lidi. Většinu času se to snažila ignorovat.
Kdyby byla v nevhodném rozpoložení, z čehož ji Laurence obviňoval často, možná by na to důvěřivé,
naivní děvče začala křičet, že se neměla vůbec vdávat. Spousta žen se dnes už nevdává. Mají kariéru
a vlastní peníze a nemusí se neustále hlídat, aby neřekly nebo neudělaly něco, co by urazilo toho
jediného muže, jehož názor je zjevně zákonem.
Snažila se nepředstavovat si, jaká bude Pauline Thorneová za deset let, až Sebastian dávno
zapomene ta zbožňující slůvka, jež jí říkával, a její vnitřní světlo pohasne pod návalem práce, péče
o děti, starostí o peníze nebo prostě z toho ubíjejícího každodenního stereotypu. Nesmí být zahořklá.
Ať si to to děvče užije. A třeba dopadne úplně jinak.
Zhluboka se nadechla a nanesla si novou vrstvu rtěnky.
Když se vrátila zpět ke společnosti, Laurence už přešel k jiné skupince. Stála ve dveřích
a sledovala, jak se sklání, aby pozdravil mladou ženu, kterou neznala. Pozorně naslouchal, co mu
říká, a přikyvoval. Znovu něco řekla a všichni muži se rozesmáli. Laurence jí něco zašeptal do ucha
a žena s úsměvem přikývla. Určitě jí připadá naprosto okouzlující, pomyslela si Jennifer.
Bylo tři čtvrtě na deset. Ráda by už šla domů, ale věděla, že by nebylo dobré na manžela tlačit.
Půjdou, až se bude chtít jemu.
Číšník se vydal jejím směrem. Nabídl jí stříbrný podnos naložený sklenkami se šampaňským.
„Madam?“ Domov se najednou zdál být neskutečně daleko. „Děkuji,“ řekla a jednu si vzala.
A v tu chvíli ho spatřila, napůl ukrytého za palmami v květináčích. Zprvu ho pozorovala téměř
roztržitě a v nějakém odlehlém koutku mysli jí vytanulo, že kdysi znávala někoho, komu spadaly vlasy
na límec tak jako tomuhle muži. Bývaly doby – byl to už snad rok, nebo i víc – kdy ho viděla všude,
jako přízrak; kdy v jiných mužích nacházela jeho tělo, jeho vlasy, jeho smích.
Jeho společník se chechtal a potřásal hlavou, jako by ho prosil, aby už mlčel. Ťukli si skleničkami.
A pak se otočil.
Jennifer se zastavilo srdce. Místnost znehybněla a pak se začala naklánět. Vůbec necítila, jak jí
sklenička vyklouzla z prstů, a jen matně si uvědomovala třesknutí, jež se neslo rozlehlým atriem,
krátkou pauzu v hovoru a rychlé kroky číšníka, který k ní spěchal, aby posbíral střepy. Opodál
zaslechla Laurence, jak pronáší cosi pohrdavého. Stála jako vrostlá do země, až ji číšník chytil za
paži a požádal: „Ustupte, madam, prosím ustupte!“
Místnost se opět zaplnila hovorem. Hudba hrála dál. A jak tam stála a zírala, ten tmavovlasý muž
na ni pohlédl.
===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Dám Ti dobrou radu: až si příště začneš něco se svobodnou matkou, nečekej celé měsíce, než se
seznámíš s jejím dítětem.
Neber její dítě na fotbal. Neber ho do pizzerie a nehraj si s ním na šťastnou rodinku. Neříkej
takové věci, jako že je hrozně prima být takhle všichni spolu – když potom utečeš, protože jak jsi
pak řekl ****, VLASTNĚ SIS NIKDY NEBYL JISTÝ, ŽE JI MÁŠ RÁD!

Žena muži, na pohlednici

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 13

„Já nevím. Myslel jsem, že s touhle částí světa už jsi skončil. Proč by ses tam chtěl vracet?“
„Je to hrozně důležitá událost a já jsem na to ten nejlepší.“
„Ale v OSN si vedeš dobře. Nahoře jsou spokojení.“
„Ale opravdové věci se dějí v Kongu, Done, vždyť to víš.“
Navzdory zásadním změnám, které se udály, navzdory povýšení z redaktora zpravodajství na
šéfredaktora, se kancelář Dona Franklina i on sám od té doby, co Anthony O’Hare odjel z Anglie,
prakticky nezměnily. Jednou do roka se Anthony vracel navštívit syna a ukázat se v redakci, a každý
rok byla okna o něco víc zakouřená a obří stohy výstřižků se kymácely ještě o něco chaotičtěji. „Já to
mám takhle rád,“ opáčil Don, když se ho na to ptali. „Proč bych sakra potřeboval výhled do toho
mizerného deště?“
Ale Donova zanedbaná, papíry zavalená kancelář už byla výjimkou. Nationprocházel změnami.
Stránky novin byly výraznější a nápaditější, aby oslovily i mladší čtenáře. Byly v nich nové rubriky
plné tipů na líčení a debat o nejnovějších trendech v hudbě, čtenářské dopisy o antikoncepci
a společenský sloupek, kde se detailně propíralo, kdo má s kým mimomanželský poměr.
V kancelářích se mezi muži s vyhrnutými rukávy košil hemžily dívky v krátkých sukýnkách, které
obsluhovaly kopírku a postávaly v hloučcích na chodbách. Když kolem nich prošel, ustaly v hovoru
a zkoumavě si ho prohlížely. Londýňanky dnes byly mnohem odvážnější. Své návštěvy tu málokdy
trávil sám.
„Víš to stejně dobře jako já. Nikdo kromě mě tu nemá s Afrikou takové zkušenosti. A teď už
neberou za rukojmí jenom lidi z amerického konzulátu, ale bělochy po celé zemi. Proslýchají se
příšerné historky – vůdcům Simbů je úplně jedno, co povstalci provádějí. No tak, Done. Chceš mi
říct, že Phipps se na to hodí víc? Nebo McDonald?“
„Já nevím, Tony.“
„Věř mi, Američanům se vůbec nelíbí, že toho jejich misionáře, Carlsona, tam předvádějí jako eso
v rukávu.“ Naklonil se k Donovi. „Mluví se o nějaké záchranné operaci… prý se bude jmenovat
Dragon Rouge, všude se to propírá.“
„Tony, já nevím, jestli tam šéf teď někoho chce poslat. Ti povstalci jsou šílení.“
„Má tam snad někdo lepší kontakty než já? Ví snad někdo víc o Kongu a OSN než já? Strávil jsem
v té králíkárně už čtyři roky, Done, čtyři zatracené roky. Potřebuješ mě tam. Já tam potřebuju být.“
Viděl, že Don váhá. Autorita, již si Anthony získal za léta strávená v terénu, i jeho uhlazený vzhled
dodaly jeho požadavkům váhu. Čtyři roky už věrně mapoval politické tanečky v bludišti jménem
Organizace spojených národů.
V prvním roce nemyslel skoro na nic, než aby zvládal ráno vstát z postele a dělat svou práci. Ale
od té doby v něm hlodalo přesvědčení, že skutečný příběh, ba i jeho vlastní život, se odehrává někde
jinde, daleko odsud. A Kongo, které od Lumumbova zavraždění balancovalo na pokraji katastrofy,
hrozilo úplným zhroucením, ho vábilo jako píseň Sirény, již dosud slyšel jen jakoby zdálky.
„Teď je to tam úplně jiné,“ namítal Don. „Nelíbí se mi to. Nevím, jestli bychom tam měli někoho
posílat, dokud se to tam trochu neusadí.“
Ale Don věděl stejně dobře jako Anthony, že tohle je věčné prokletí zpravodajství z válečných
konfliktů: člověk jasně vidí, co je správné a co je špatné, proudí jím adrenalin a naplňuje jej humor,
zoufalství i kamarádství. Může z toho úplně vyhořet, ale pro každého, kdo tam byl, bylo těžké najít
radost v každodenním pachtění „normálního“ života doma.
Anthony každé ráno telefonoval, v novinách pátral po jakékoli kratičké zmínce, která se dostala na
veřejnost, a snažil se z nich poskládat, co se děje. Bude to něco opravdu velkého, cítil to v kostech.
Potřeboval tam být, okusit to a přenést na papír. Čtyři roky byl jako polomrtvý. Potřeboval v tom být,
aby zase cítil, že žije.
Anthony se naklonil přes stůl. „Podívej, Philmore mi řekl, že šéf výslovně chtěl mě. Přece ho
nechceš zklamat.“
Don si zapálil další cigaretu. „Jistěže ne. Ale on tu nebyl, když jsi…“ Odklepl cigaretu o okraj
přetékajícího popelníku.
„Tak v tom to je? Bojíš se, že se z toho zase zcvoknu?“
Donovo rozpačité uchechtnutí řeklo Anthonymu všechno, co potřeboval vědět. „Už celé roky jsem
se nenapil. Sekám dobrotu. Nechám se očkovat proti žluté zimnici, jestli ti dělá starosti tohle.“
„Já jenom myslím na tebe, Tony. Je to nebezpečné. Podívej, a co tvůj syn?“
„Ten v tom nehraje roli.“ Dva dopisy za rok, když se poštěstilo. Clarissa pochopitelně myslela
jenom na Phillipa: bude pro něj lepší, když mu nebude narušovat život příliš častými setkáními.
„Nech mě jet jenom na tři měsíce. Do konce roku tam bude po všem. Všichni to říkají.“
„Já nevím…“
„Odevzdal jsem snad někdy něco pozdě? Nenapsal jsem snad dost dobrých reportáží? Proboha,
Done, ty mě tam potřebuješ. Noviny mě tam potřebují. Musí to být někdo, kdo se tam vyzná. Někdo,
kdo má kontakty. Jen si to představ!“ Máchl rukou, jako by podtrhoval imaginární titulek. „‚Náš muž
v Kongu při záchraně rukojmích!‘ Víš co, Done, udělej to pro mě a pak si promluvíme.“
„Pořád ještě nevydržíš na jednom místě, co?“
„Vím, kde bych měl být.“
Don nafoukl tváře jako křeček a pak si hlučně odfoukl. „Fajn. Promluvím s Tím nahoře. Nic ti
neslibuju, ale promluvím s ním.“
„Děkuju.“ Anthony se zvedl k odchodu.
„Tony?“
„Co je?“
„Vypadáš dobře.“
„Díky.“
„Myslím to vážně. Nechceš si večer zajít na skleničku? Ty a já a pár lidí ze staré party? Je tu taky
Miller. Mohli bychom urazit pár piv – nebo pár chlazených minerálek, coca-colu, co budeš chtít.“
„Slíbil jsem, že půjdu na nějaký večírek s Douglasem Gardinerem.“
„Eh?“
„Na jihoafrickém velvyslanectví. Kontakty je potřeba udržovat.“
Don rezignovaně potřásl hlavou. „Tak s Gardinerem, jo? Vyřiď mu, že podle mě by nenapsal nic
pořádného, ani kdyby na tom závisel jeho život.“
U skříně s kancelářskými potřebami stála Cheryl, sekretářka zpravodajské redakce, a když kolem
ní na odchodu prošel, mrkla na něj. Opravdu mrkla. Anthony O’Hare přemýšlel, jestli se tu za jeho
nepřítomnosti nezměnilo mnohem víc, než si uvědomoval.

„Tak mrkla, jo? Tony, chlape, máš štěstí, že tě do té skříně rovnou nezatáhla.“
„Vždyť jsem byl pryč jen pár let, Dougie. Pořád je to ta stejná země.“
 „Kdepak.“ Douglas přejížděl pohledem po místnosti. „To není, kamaráde. Londýn je teď středem
vesmíru. Všechno se děje právě tady, brácho. A rovnoprávnost pohlaví je jenom jedna z mnoha
věcí.“
Musel připustit, že na Douglasových slovech něco je. Město teď dokonce i jinak vypadalo: pryč
byly střízlivé ulice s elegantně omšelými fasádami a připomínkami poválečné nouze. Místo nich tu
byly osvětlené nápisy, butiky s dámskými oděvy a názvy jako Party Girl nebo Jet Set, restaurace
s exotickou kuchyní a výškové budovy. Pokaždé když přijel do Londýna, si připadal o něco víc jako
cizinec: známé pamětihodnosti mizely nebo se krčily ve stínu telekomunikační věže Post Office
Tower či jiných exemplářů architektonického futurismu. Činžovní dům, ve kterém dříve bydlel, strhli
a místo něj postavili něco brutálně modernistického. Z jazzového klubu Alberto byl teď nějaký
rockový podnik. I šaty byly jaksi barevnější. Příslušníci starší generace, kteří se stále drželi hnědé
a temně modré, najednou působili ještě vybledleji a staromódněji, než ve skutečnosti byli.
„Takže… nestýská se ti po práci v terénu?“
„Kdepak. Každý jednou musí složit zbraně a usadit se, ne? A v téhle práci jsou zcela jistě hezčí
děvčata. Jak je v New Yorku? Co si myslíš o Johnsonovi?“
„No, Kennedy to není, to je jasné… A co teď tedy děláš? Hemžíš se mezi společenskou
smetánkou?“
„Už to není, jako když jsi odjížděl, Tony. Manželky velvyslanců a klepy o jejich aférkách už nikoho
nezajímají. Teď frčí popové hvězdy – Beatles a Cilla Blacková. Žádní lepší lidi. Společenská
rubrika je teď naprosto rovnostářská.“
Sálem se rozlehl třesk rozbitého skla. Oba muži ustali v hovoru.
„Ajaj. Někdo to asi trochu přehnal s pitím,“ konstatoval Douglas. „Některé věci se nemění. Dámy
toho pořád moc nevydrží.“
„No, já mám pocit, že leckterá z těch děvčat v redakci by mě lehce přepila.“ Anthony se otřásl.
„Pořád ještě jsi na suchu?“
„Už víc než tři roky.“
„To bys v téhle práci dlouho nevydržel. Nechybí ti to?“
„Chybí mi to každý den, sakra.“
Douglas se přestal smát a díval se kamsi za něj. Anthony se ohlédl přes rameno. „Potřebuješ
s někým mluvit?“ Ochotně ukročil stranou.
„Ne,“ přimhouřil Douglas oči. „Měl jsem pocit, že na mě někdo zírá. Ale myslím, že se dívá na
tebe. Znáš ji?“
Anthony se otočil – a v hlavě měl najednou prázdno. Pak ho to zasáhlo s krutou nevyhnutelností,
jako demoliční koule. Samozřejmě že je tady. Jediná osoba, na kterou se snažil nemyslet. Jediná,
o níž doufal, že už ji nikdy v životě neuvidí. Nepřijel do Anglie ani na týden, a hned ji tu potká. První
večer, co si někam vyrazí.
Všiml si temně rudých šatů a téměř dokonalého držení těla, které ji odlišovalo od všech ostatních
přítomných žen. Jejich oči se setkaly a ona jako by se zakymácela.
„Nene. Tos určitě nemohl být ty,“ poznamenal Douglas. „Koukni, jde na balkón. Já vím, kdo to je.
Jmenuje se…“ Luskl prsty. „Stirlingová. Manželka toho Stirlinga, toho azbestového magnáta.“
Napřímil hlavu. „Vadilo by ti, kdybychom šli za ní? Možná by z toho byl nějaký ten odstaveček. Ještě
před pár lety byla hodně společensky aktivní, skvělá hostitelka. Sice tam místo toho asi vrazí něco
o Elvisovi Presleym, ale nikdy nevíš…“
Anthony polkl. „Jistě.“ Narovnal si límec, zhluboka se nadechl a vydal se za svým kolegou směrem
k balkónu.
 „Paní Stirlingová?“
Stála zády k němu a shlížela na rušnou londýnskou ulici. Vlasy měla složitě upravené v lesklých
kulatých vlnách a hrdlo jí zdobily rubíny. Pomalu se otočila a ruka jí vylétla k ústům.
Muselo se to stát, říkal si. Možná že když ji tady uvidí, když se s ní bude muset setkat, možná ji
v sobě konečně bude moci pohřbít. Ale jen ho to napadlo, neměl ani tušení, co jí vlastně říct. Měli by
snad vést nějakou zdvořilou společenskou konverzaci? Možná se na něco vymluví a projde kolem něj
bez povšimnutí. Cítí se trapně za to, co se mezi nimi stalo? Provinile? Zamilovala se snad do někoho
jiného? Myšlenky se mu divoce valily hlavou.
Douglas k ní natáhl ruku a ona mu jí potřásla, ale očima ulpěla na Anthonym. Z tváře jí vyprchala
všechna barva.
„Paní Stirlingová? Douglas Gardiner z Expressu. Myslím, že jsme se v létě potkali na Ascotu, je to
tak?“
„Ach ano,“ hlesla. Hlas se jí třásl. „Omlouvám se,“ zašeptala. „Já – já –“
„Probůh, je vám dobře? Jste strašlivě bledá.“
„Já… vlastně je mi trochu mdlo.“
„Chtěla byste, abych došel pro vašeho manžela?“ uchopil ji Douglas za loket.
„Ne!“ vykřikla. „Ne.“ Nadechla se. „Jenom sklenici vody, kdybyste byl tak hodný.“
Douglas po něm hodil letmým pohledem. Copak to tu máme?„Tony… zůstaneš tady chviličku
s paní Stirlingovou, že ano? Jsem hned zpátky.“ Douglas vešel zpátky do sálu, pak se za ním zavřely
dveře, ztlumily hudbu a najednou tu byli jen oni dva. Oči měla děsivě vytřeštěné. Zdálo se, že nemůže
ani promluvit.
„Je to tak hrozné? Že mě zase vidíš?“ Do hlasu se mu vkradl mírně ostrý tón – nemohl si pomoci.
Zamžikala, odvrátila oči a pak na něj znovu pohlédla, jako by se chtěla ujistit, že tu doopravdy je.
„Jennifer? Chtěla bys, abych odešel? Omlouvám se. Vůbec bych tě neobtěžoval, jenomže Dougie
–“
„Řekli mi – řekli, že jsi… že jsi… mrtvý!“ vypravila ze sebe kašlavě.
„Mrtvý?!“
„Při té nehodě.“ Zaléval ji pot, kůži měla voskově bledou. Na okamžik ho napadlo, že mu tu snad
opravdu omdlí. Přistoupil k ní, postrčil ji k balkónové římse a sundal si sako, aby si na něj mohla
sednout. Zabořila hlavu do dlaní a tiše zasténala. „Nemůžeš tady být.“ Jako by mluvila sama k sobě.
„Cože? Já ti nerozumím.“ Letmo si pomyslel, že se snad zbláznila.
Vzhlédla k němu. „Byli jsme v autě. Měli jsme nehodu… Nemůžeš to být ty! Nemůžeš!“ Očima
sklouzla k jeho rukám, jako by napůl očekávala, že náhle zmizí.
„Nehodu?“ Přiklekl k ní. „Jennifer, naposledy jsem tě viděl v klubu, ne v autě.“
Vrtěla hlavou, jako by to nechápala.
„Napsal jsem ti dopis –“
„Ano.“
„– a prosil jsem tě, abys se mnou odešla.“
Přikývla.
„A pak jsem čekal na nádraží. Nepřišla jsi. Měl jsem za to, že sis to rozmyslela. A pak mi došel
tvůj dopis, přeposlali mi ho – opakovaně jsi mi tam vysvětlovala, že jsi vdaná.“
Dokázal to říct tak klidně, jako by to pro něj nebylo o nic důležitější, než kdyby čekal na nějakého
dobrého kamaráda. Jako by mu její nepřítomnost na čtyři roky úplně nevychýlila život a nepřipravila
ho o pocit štěstí.
„Ale já jsem za tebou jela.“
Zírali jeden na druhého.
Znovu složila hlavu do dlaní a ramena se jí otřásala. Vstal, ohlédl se za sebe do osvětleného sálu
a položil jí ruku na rameno. Trhla sebou, jako by ji ten dotyk popálil. Pod šaty si uvědomoval linii
jejích zad a zadrhl se mu dech. Nedokázal myslet jasně. Nedokázal myslet skoro vůbec.
„Celou tu dobu,“ pohlédla na něj se slzami v očích, „celou tu dobu… a ty jsi naživu.“
„Myslel jsem si… žes se mnou prostě nechtěla jet.“
„Podívej se!“ Vyhrnula si rukáv a ukázala mu rozeklanou a vystouplou stříbrnou čáru, jež se jí
táhla po paži. „Ztratila jsem paměť. Na celé měsíce. Pořád ještě si vybavuju jen málo. Řekl mi, že jsi
umřel. Řekl mi –“
„Ale copak jsi neviděla v novinách moje jméno? Vždyť mi tam vycházejí články skoro denně.“
„Nečtu noviny. Už ne. Proč bych to dělala?“
Anthonymu začalo v plné šíři docházet, co mu vlastně řekla, a najednou se trochu zapotácel.
Obrátila se k proskleným balkónovým dveřím, které teď byly už zpoloviny zamžené, a otřela si oči
prsty. Nabídl jí svůj kapesník a ona si ho váhavě vzala, jako by se pořád ještě bála dotknout se jeho
kůže.
„Nemůžu tady zůstat,“ řekla, když se jí zase podařilo se ovládnout. Pod okem jí zůstala černá
šmouha od řasenky a on se musel držet, aby ji neotřel. „Bude si říkat, kde jsem.“ Kolem očí měla
nové unavené vrásky, dříve svěží pleť jako by se jí stáhla. Její dívčí půvab byl pryč, vystřídal jej
jemný opar nové zkušenosti. Nedokázal od ní odtrhnout oči. „Jak se s tebou můžu spojit?“ vydechl.
„Nemůžeš.“ Trochu potřásla hlavou, jako by si ji chtěla trochu provětrat.
„Bydlím v Regentu,“ naléhal. „Zavolej mi zítra.“ Sáhl do kapsy a načmáral svoje číslo na
navštívenku.
Vzala si ji a chvíli ji pozorně studovala, jako by si chtěla její obsah vtisknout do paměti.
„Tady to máme,“ zjevil se mezi nimi Douglas. Podal jí sklenici vody. „Váš manžel se baví s někým
hned tady za dveřmi. Dojdu pro něj, kdybyste chtěla.“
„Ne, ne, budu v pořádku.“ Napila se vody. „Moc vám děkuji. Už musím jít, Anthony.“
Jak vyslovila jeho jméno. Anthony. Uvědomil si, že se usmívá. Stála jen kousíček před ním.
Milovala ho, truchlila po něm. Toho večera se za ním pokusila přijet. Všechno trápení uplynulých
čtyř let se rázem vymazalo.
„Tak vy dva se znáte?“
Anthony slyšel Douglase jako zdálky a viděl, jak ukazuje ke dveřím. Jennifer se zase napila, ale
oči nespustila z jeho tváře. Věděl, že v příštích hodinách bude proklínat neznámé božstvo, jež se pro
zábavu rozhodlo rozdělit jejich životy, a truchlit pro ten ztracený čas. Ale v této chvíli se v něm
vzdouvala jen obrovská radost, že to, co považoval za navždy ztracené, se mu zase vrátilo.
Musela už jít. Vstala a přihladila si vlasy. „Jak vypadám?“
„Vypadáš –“
„Vypadáte nádherně, paní Stirlingová. Jako vždycky.“ Douglas jí otevřel dveře.
To droboučké pousmání, pro Anthonyho tak srdcervoucí. Když procházela kolem něj, vztáhla útlou
ruku a dotkla se jeho paže nad loktem. A pak vyšla do zaplněného sálu.
Když se za ní zavřely dveře, Douglas povytáhl obočí. „Nic neříkej,“ ušklíbl se. „Snad ne další tvůj
úlovek? Ty mizero jeden. Tys vždycky dokázal dostat, co sis zamanul!“
Anthony stále upíral oči na dveře. „Ne,“ řekl tiše. „Vždycky ne.“
 Během krátké cesty domů Jennifer mlčela. Laurence nabídl svezení nějakému kolegovi, jehož
neznala, takže mohla jen tiše sedět, zatímco se muži bavili.
„Pochopitelně, Pip Marchant je pořád stejný, vždycky vloží celý kapitál do jediného projektu.“
„Je otrok bohatství. Jeho otec byl taky takový.“
„Myslím, že kdyby se mu člověk podíval hodně hluboko do rodokmenu, určitě by tam našel
i Jihomořskou bublinu.“
„Řekl bych, že spíš několik bublin! A všechny prázdné.“
Kabinu velkého černého vozu plnil doutníkový kouř. Laurence byl mnohomluvný a neústupný, jak
býval často ve společnosti jiných obchodníků, nebo prosáklý whisky. Skoro ho neposlouchala, byla
zaplavená novými zjištěními. Auto majestátně plulo a ona pozorovala z okénka ztichlé ulice, avšak
neviděla jejich krásu ani občasné kolemjdoucí, kteří se tu loudali cestou domů, ale Anthonyho tvář.
Hnědé oči, které na ni upíral; ve tváři mu přibylo trochu vrásek, ale možná s nimi byl ještě hezčí,
uvolněnější. Stále ještě cítila na zádech teplo jeho ruky.
Jak se s tebou můžu spojit?
Byl naživu, celé ty čtyři roky. Žil, dýchal, upíjel kávu a ťukal do stroje. Je živý. Bývala by mu
mohla napsat, mluvit s ním. Jet za ním.
Polkla a snažila se ovládnout prudké city, které v ní hrozily vybuchnout. Ještě bude čas se
vypořádat se vším, co nevyhnutelně vedlo k tomuhle – že tu sedí v autě s mužem, který už nepovažuje
za nutné ji ani vzít na vědomí. Ale teď ten čas není. Krev jí šuměla v žilách. Je naživu, zpívala.
Auto zastavilo na Upper Wimpole Street. Řidič vylezl od volantu a otevřel dveře u spolujezdce.
Obchodník vystoupil a potáhl z doutníku. „Tisíceré díky, Larry. Budeš tento týden v klubu? Zvu tě na
večeři.“
„Těším se.“ Muž ztěžka dokráčel k domovním dveřím, které se otevřely, jako by na jeho příchod už
někdo čekal. Laurence se díval, jak kolega zachází dovnitř, a pak se znovu otočil dopředu. „Domů
prosím, Eriku.“ Zavrtěl se na sedadle.
Cítila na sobě jeho pohled. „Jsi hrozně zticha.“ Vždycky se mu povedlo říct to nesouhlasně.
„Vážně? Nemyslím, že bych k vašemu hovoru měla čím přispět.“
„Ach. No, celkem to nebyl špatný večer.“ Pohodlně se opřel a pro sebe si přikývl.
„Ne,“ řekla tiše. „Vůbec nebyl špatný.“
===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Promin ale musim se s tebou rozejit. Neber si to moc neni to tvoje vina. Dave rikal ze by to s tebou
rad zkusil kdybys chtela. Ale nedelej to prosimte ptze to bych se s tebou msel porad vidat.

Muž ženě, textová zpráva

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 14

U tebe v hotelu, v poledne. J.

Anthony hleděl na jedinou řádku dopisu.

„Doručeno osobně, dnes ráno.“ Před ním se objevila redakční sekretářka Cheryl a mezi
ukazovákem a prostředníkem svírala tužku. Její krátké, podivuhodně plavé vlasy byly tak husté, že ho
na okamžik napadlo, jestli snad nemá paruku. „Nevěděla jsem, jestli ti mám zatelefonovat, ale Don
povídal, že se tu stavíš.“
„Ano, díky.“ Pečlivě lístek složil a strčil si ho do kapsy.
„Vážně kus.“
„Kdo – já?“
„Tvoje nová přítelkyně.“
„Moc vtipné.“
„Myslím to vážně. Ale říkala jsem si, jestli na tebe není moc na úrovni.“ Sedla si na okraj jeho
stolu a vzhlédla k němu zpod nepřirozeně načerněných řas.
„Je na mě moc na úrovni. A není to moje přítelkyně.“
„Jo jasně. Já zapomněla. Tu máš v New Yorku. Tahle je vdaná, co?“
„Je to stará známá.“
„Haha! Takové staré známé mám taky. Uneseš ji s sebou do Afriky?“
„Nevím, jestli do Afriky vůbec pojedu.“ Opřel se na židli a sepjal prsty za hlavou. „A ty jsi
neskutečná slídilka.“
„Tady jsme v novinách, jestli sis náhodou nevšiml. Slídění máme v popisu práce.“
Skoro nespal a jeho smysly přehnaně ostře vnímaly všechno v okolí. Ve tři hodiny ráno to vzdal
a raději se usadil v hotelovém baru, znovu si v hlavě přemílal jejich rozhovor a snažil se pochopit
všechno, co se dozvěděl. Nad ránem musel zápolit s touhou dojet taxíkem k jejímu domu a sedět
venku jen z čiré radosti, že ona je uvnitř, pouhých pár kroků od něj.
Ale já jsem za tebou jela.
Cheryl ho pořád ještě pozorovala. Poklepal prsty na desku stolu. „Ano,“ řekl. „No, na moje
poměry se každý až moc vrtá ostatním do života.“
„Takže je to poměr! Víš, že v korektorně na to vyhlásili sázky?“
„Cheryl…“
„No, teď dopoledne toho prostě nemají tolik na práci. A co je v tom dopise? Kde se s ní máš sejít?
Nějaké pěkné místo? A platí to všechno ona, když je zjevně pořádně zazobaná?“
„Kristepane!“
„No, asi nemá s poměry moc zkušeností. Řekni jí, že až příště bude někde nechávat milostné
psaníčko, ať si nejdřív sundá snubní prsten.“
Anthony si povzdychl. „Mladá dámo, tebe je na sekretářku škoda.“
Ztišila hlas až do šepotu: „Když mi povíš, jak se jmenuje, rozdělím se s tebou o výhru. V banku je
docela slušná sumička.“
„Prokristaboha, pošlete mě už do té Afriky. Útvar výslechu konžské armády jsou proti tobě
žabaři.“
 Chraplavě se zasmála a vrátila se k psacímu stroji.
Rozložil lístek. Při pouhém pohledu na to kulaté písmo se zase ocitl ve Francii, v tom idylickém
týdnu tenkrát před milionem let, kdy se takové lístečky objevovaly pod jeho dveřmi. Někde v koutku
duše věděl, že se s ním spojí. Leknutím nadskočil, když zaznamenal Donovu přítomnost.
„Tony! Šéf s tebou chce mluvit. Je nahoře.“
„Teď?“
„Ne, od úterka za tři týdny. Jistěže teď. Chce se pobavit o tvé budoucnosti. A ne, bohužel tě
nehodlá vyhodit. Myslím, že se chce přesvědčit, jestli tě má poslat zpátky do Afriky, nebo ne.“ Don
ho dloubl do ramene. „Haló? Jsi hluchý? Musíš se tvářit, jako že víš, co děláš.“
Anthony ho sotva slyšel. Bylo už čtvrt na dvanáct. Šéfredaktor nerad dělal věci ve spěchu a bylo
docela dobře možné, že se u něj zdrží třeba i hodinu. Vstal a obrátil se k Cheryl. „Kočko, udělej pro
mě něco. Zavolej ke mně do hotelu. Řekni jim, že ve dvanáct hodin mám schůzku s jistou Jennifer
Stirlingovou a ať jí vyřídí, že přijdu pozdě, ale ať neodchází. Budu tam. Nesmí odejít.“
Cheryl se ušklíbla se zadostiučiněním. „S paníJennifer Stirlingovou?“
„Už jsem říkal, je to stará známá.“
Don měl na sobě včerejší košili, všiml si Anthony. Don měl vždycky na sobě včerejší košili. A teď
zavrtěl hlavou. „Bože, zas ta Stirlingová? Ty si rád koleduješ o průšvihy, co?“
„Je to jenom známá.“
„A já jsem Twiggy. No tak. Seber se a jdi vysvětlit Velkému bílému náčelníkovi, proč tě má
nechat, aby ses obětoval těm konžským vzbouřencům.“

Ulevilo se mu, když zjistil, že tu pořád ještě je. Oproti původně stanovenému času měl půl hodiny
zpoždění. Seděla u stolečku v přemrštěně načančaném salónku, jehož štukové římsy připomínaly
polevu na přezdobeném dortu. Většinu ostatních stolů obsadily postarší vdovy, jež pohoršeným
šepotem odsuzovaly zkaženost moderního světa.
„Objednala jsem čaj,“ řekla, když se usadil naproti ní a už popáté se jí omluvil. „Doufám, že ti to
nevadí.“
Vlasy měla rozpuštěné. Na sobě měla černý svetřík a přiléhavé světle hnědé kalhoty. Byla štíhlejší
než dříve. Řekl si, že je to asi teď v módě.
Snažil se usměrnit svůj dech. Tolikrát si tuhle chvíli představoval: jak ji popadne do náručí, jejich
vášnivé shledání. Její vyrovnané sebeovládání a formálnost prostředí ho teď ale jaksi vyváděly
z míry.
Ke stolku přišla číšnice a tlačila před sebou servírovací stolek, z něhož jim na stůl vyskládala
čajovou konvici, nádobku na mléko, precizně nakrájené sendviče z bílého chleba, šálky s podšálky
a talíře. Napadlo ho, že tyhle sendviče by dokázal spolknout klidně čtyři najednou.
„Děkujeme.“
„Ty… ty nesladíš.“ Svraštila čelo, jako by se snažila si vzpomenout.
„Ne.“
Upíjeli čaj. Několikrát už už otevíral ústa, aby něco řekl, ale nic z nich nevyšlo. Pokradmu si ji
prohlížel a všímal si drobných detailů. Důvěrně známého tvaru jejích nehtů. Jejích zápěstí. Jak se
pravidelně povytahovala v pase, jako by jí nějaký vzdálený hlásek nařizoval, že musí sedět rovně.
„Včera to byl pro mě strašný šok,“ řekla konečně a odložila šálek na talířek. „Já… musím se ti
omluvit za to, jak jsem se chovala. Asi sis musel myslet, že jsem hrozně divná.“
„To je naprosto pochopitelné. Nestává se každý den, že bys viděla někoho vstát z mrtvých.“
 Pousmála se. „Přesně.“
Jejich oči se setkaly a zase uhnuly. Naklonila se a dolila si čaj. „Kde teď žiješ?“
„Byl jsem v New Yorku.“
„Celou tu dobu?“
„Neměl jsem vlastně žádný důvod se vracet.“
Další dusné ticho. Pak se znovu ozvala: „Vypadáš dobře. Moc dobře.“
Měla pravdu. Člověk nemůže bydlet v srdci Manhattanu a vypadat jako vandrák. Letos se do
Anglie vrátil s šatníkem plným kvalitních obleků a spoustou nových zvyků: holení břitvou, naleštěné
boty, abstinence. „Ty vypadáš nádherně, Jennifer.“
„Díky. Zůstaneš v Anglii dlouho?“
„Nejspíš ne. Možná zase pojedu do zahraničí.“ Zadíval se jí do tváře, aby zjistil, jak na ni ta
zpráva zapůsobí. Ale ona jen sáhla po mléku. „Ne,“ zvedl ruku, „díky.“
Zarazila se v pohybu, jako by zklamala sebe samu, že na to zapomněla.
„Kam tě noviny chtějí poslat?“ Naložila mu na talíř sendvič a postavila ho před něj.
„Chtěli by, abych zůstal tady, ale já se chci vrátit do Afriky. V Kongu se to zase hrozně
zkomplikovalo.“
„Je to tam hodně nebezpečné?“
„O to nejde.“
„Chceš být ve středu dění.“
„Ano. Jsou to důležité události. A navíc mě úplně děsí, že bych musel sedět za stolem. Ty uplynulé
roky byly…“ snažil se najít výraz, který by mohl bezpečně použít. Ty roky v New Yorku mi pomohly
zůstat duševně příčetný? Umožnily mi existovat bez tebe? Zabránily mi, abych na nějakém
zahraničním bojišti skočil na granát?„…užitečné,“ řekl nakonec, „protože šéfredaktor mě
pravděpodobně potřeboval vidět i z jiné stránky. Ale teď už bych se strašně rád posunul jinam. Chci
se vrátit k tomu, co umím nejlíp.“
„A tuhle potřebu si nemůžeš uspokojovat na žádném bezpečnějším místě?“
„Vypadám jako někdo, kdo chce uklízet kancelářské sponky nebo zakládat spisy?“
Pousmála se. „A co tvůj syn?“
„Skoro ho nevídám. Jeho matka by byla radši, kdybych se od něj držel dál.“ Napil se čaje. „Kdyby
mě vyslali do Konga, nic zásadního by se tím nezměnilo, když si stejně jen píšeme dopisy.“
„To musí být hrozně těžké.“
„Ano. Ano, je.“
V koutě začalo hrát smyčcové kvarteto. Krátce se tam ohlédla, takže si ji chviličku mohl nerušeně
prohlížet: její profil, maličko pozvednutý horní ret. Něco se v něm sevřelo a on si s bodavou bolestí
uvědomil, že už nikdy nebude nikoho milovat tak, jako miluje Jennifer Stirlingovou. Ani čtyři roky ho
od ní neosvobodily a pochyboval, že by pomohlo ještě dalších deset. Když se k němu zase otočila,
uvědomoval si, že nemůže nic říct, protože by jí musel všechno vyklopit, dát jí své srdce, jako by mu
ho vyrvali z těla.
„Líbilo se ti v New Yorku?“ zeptala se.
„Nejspíš to bylo lepší, než kdybych tady zůstal.“
„Kde jsi bydlel?“
„Na Manhattanu. Znáš New York?“
„Ne dost, abych měla představu, o jaké části mluvíš,“ přiznala. „A máš… oženil ses znovu?“
„Ne.“
„Máš nějakou přítelkyni?“
 „S někým chodím.“
„Je Američanka?“
„Ano.“
„Je vdaná?“
„Ne. Zvláštní, já vím.“
Vůbec nezměnila výraz. „Je to mezi vámi vážné?“
„To jsem se ještě nerozhodl.“
Dovolila si úsměv. „Ty ses vůbec nezměnil.“
„Ani ty ne.“
„Já ano,“ pronesla tiše.
Chtěl se jí dotknout. Chtěl smést z toho zatraceného stolu všechno nádobí, natáhnout se a popadnout
ji do náruče. Najednou se ho zmocnila zuřivost, že ho omezuje tohle nesmyslně formální místo.
Předešlého večera se chovala podivně, ale ty vzbouřené city byly alespoň opravdové. „A co ty? Máš
se dobře?“ prohodil, když si uvědomil, že ona nehodlá nic říct.
Usrkla si čaje. Připadala mu téměř apatická. „Mám se dobře?“ Chvíli nad tím uvažovala. „Dobře
i špatně. V tom jsem určitě úplně stejná jako všichni ostatní.“
„A pořád ještě jezdíš na Riviéru?“
„Pokud se tomu můžu vyhnout, tak ne.“
Chtěl se zeptat: „To kvůli mně?“ Nevypadalo to, že by se mu chtěla dobrovolně s něčím svěřit.
Kam se poděla její duchaplnost? Její zanícení? Ten dojem, že hluboko uvnitř v ní doutná cosi, co se
hrozí prodrat ven, ať už nečekaný smích nebo záplava polibků? Připadala mu jakási plochá, jakoby
pohřbená pod ledovou zdvořilostí.
Smyčcové kvarteto v koutě udělalo pauzu mezi dvěma větami. V Anthonym se vzedmulo
rozčarování. „Jennifer, proč jsi mě sem vlastně pozvala?“
Vypadá unaveně, uvědomil si, ale také jako by měla horečku – na lících měla jasné skvrnky.
„Nezlob se,“ pokračoval, „ale já nechci žádný sendvič. Nechci tady sedět a poslouchat nějaké
zatracené smyčce. Jestli si něco zasloužím za to, žes mě čtyři roky považovala za mrtvého, je to
bezpochyby právo nemuset sedět u čaje a zdvořile konverzovat.“
„Já… jenom jsem tě chtěla vidět.“
„Víš, když jsem tě včera zahlédl v sále, měl jsem na tebe pořád ještě tak hrozný vztek. Celou tu
dobu jsem si myslel, žes dala přednost jemu – jeho životnímu stylu – přede mnou. V hlavě jsem si
přehrával hádky s tebou, spílal jsem ti, žes mi neodpověděla na ty poslední dopisy –“
„Prosímtě, už dost!“ snažila se ho umlčet zvednutím ruky.
„A pak tě zase potkám a ty mi povíš, že ses za mnou pokusila přijet. A já musím přehodnotit
všechno, čemu jsem poslední čtyři roky věřil – všechno, co jsem považoval za pravdivé.“
„Nemluvme o tom, co mohlo být, Anthony…“ Položila ruce na stůl před sebe, jako by vykládala
karty. „Já… prostě nemůžu.“
Seděli naproti sobě, bezchybně oblečená žena a napjatý muž. Se zábleskem černého humoru mu
hlavou letmo prolétlo, že z pohledu ostatních působí tak nešťastně, že by klidně mohli být manželé.
„Pověz mi něco,“ začal. „Proč jsi mu pořád věrná? Proč zůstáváš s někým, s kým zjevně nejsi
šťastná?“
Zvedla k němu oči. „Asi proto, že jsem mu byla nevěrná.“
„A ty myslíš, že on by ti byl věrný?“
Chvíli mu hleděla do očí a pak mrkla na hodinky. „Už musím jít.“
Ve tváři mu bolestně škublo. „Nezlob se. Už neřeknu ani slovo. Jenom potřebuju vědět –“
 „To není kvůli tobě. Opravdu. Vážně už musím být někde jinde.“
Ovládl se. „Samozřejmě. Omlouvám se. To já jsem přišel pozdě. Mrzí mě, že jsem tě zdržoval.“
Nedokázal potlačit vztek v hlase. Proklínal šéfredaktora, že ho připravil o tu vzácnou půlhodinku,
proklínal sám sebe za příležitost, o níž už věděl, že je promarněná – a za to, že si dovolil přiblížit se
k tomu, co jej pořád ještě dokázalo spálit.
Zvedla se k odchodu a číšník jí přišel pomoci do kabátu. Vždycky jí někdo přiskočí na pomoc,
pomyslel si nepřítomně. Je ten druh ženy. Byl jako paralyzovaný, uvězněný u stolu.
Je možné, že ji špatně pochopil? Byly snad jeho vzpomínky na prudkost a vášeň jejich krátkého
vztahu zkreslené? Skličovalo ho pomyšlení, že tohle je konec. Není to vlastně mnohem horší, když se
vzpomínka na něco dokonalého poskvrní a nahradí čímsi nevysvětlitelným a neuspokojivým?
Číšník jí přidržel kabát. Strčila ruce do rukávů, jednu po druhé, s hlavou skloněnou.
„Takže to je konec?“
„Omlouvám se, Anthony. Opravdu musím jít.“
Vstal. „To si o ničem nepromluvíme? Po tom všem? Myslelas na mě vůbec někdy?“
Než mohl pokračovat, otočila se na podpatku a odešla.

Jennifer si už popatnácté opláchla zarudlé uplakané oči studenou vodou. Zrcadlo v koupelně
ukazovalo ženu poraženou životem. Ženu, která se tak moc lišila od paničky, jíž byla před pěti lety, že
by snad mohly být dva rozdílné živočišné druhy, natožpak dvě různé osoby. Prsty si přejela po stínech
pod očima, po nových ustaraných vráskách na čele a přemýšlela, co asi viděl, když se na ni díval.
On tě rozdrtí, zabije v tobě všechno jedinečné.
Otevřela skříňku s léky a hleděla na vyrovnanou řadu hnědých lahviček. Nedokázala mu říci, že
před schůzkou s ním měla takový strach, že si vzala dvakrát tolik valia, než je doporučená dávka.
Nedokázala mu říct, že ho vnímala jako v mlze, že se cítila tak vzdálená od toho, co dělá, že stěží
dokázala udržet konvici. Nedokázala mu říct, že jeho blízkost, kdy viděla každou rýhu na jeho rukou
a vdechovala vůni jeho kolínské, ji úplně ochromila.
Jennifer otočila kohoutkem s teplou vodou a voda se začala řinout do odtoku, rozstřikovala se na
porcelánovém umyvadle a zanechávala jí na světlých kalhotách temné skvrny. Vzala z horní poličky
valium a odšroubovala víčko.

To Ty jsi silnější: dokážeš žít s možností takové lásky a čelit tomu, že nám nikdy nebude
dopřána.

Nejsi tak bystrý, jak sis myslel, Boote.

Zezdola zaslechla hlas paní Cordozové a zamkla dveře do koupelny. Opřela se rukama o boky
umyvadla. Dokážu to?
Vzala lahvičku, vysypala její obsah do odtoku a dívala se, jak bílé pilulky splachuje voda. Pak
odšroubovala další, skoro si ani nepřečetla, co v ní vlastně je. Její „pomocníčci“. Berou to všichni,
ujistila ji Yvonne bezstarostně tenkrát poprvé, když Jennifer seděla u ní v kuchyni a nedokázala
přestat plakat. A lékaři je přeochotně předepisovali. Prý jí pomohou trochu se srovnat. Jsem tak
srovnaná, že ze mě skoro nic nezbylo, pomyslela si a sáhla po další lahvičce.
A pak byly všechny pryč a polička byla prázdná. Hleděla na sebe do zrcadla a poslední pilulky se
zabubláním odnesla voda.
 ***

Ve Stanleyvillu panovaly nepokoje. Ze zahraniční redakce Nationpřišel lístek, který Anthonyho

zpravil, že konžští rebelové, kteří si sami říkali armáda Simbů, nahnali další bělošské rukojmí do
hotelu Victoria, jako odplatu za akce konžských vládních sil a jejich bílých žoldáků. „Sbal si kufry.
Chceme jímavou reportáž,“ stálo ve vzkazu. „Šéf ti vydal zvláštní povolení. S podmínkou, že se
nenecháš zabít nebo zajmout.“
Snad poprvé se Anthony hned nerozběhl do redakce, aby zkontroloval nejnovější dálnopisné
zprávy. Nezačal telefonovat svým kontaktům v OSN a v armádě. Ležel v hotelové posteli a myslel na
ženu, která ho tolik milovala, že by pro něj opustila svého manžela, a která během čtyř let někam
zmizela.
Trhl sebou, když se ozvalo zaklepání. Pokojská chodila uklízet snad každou půlhodinu. Měla
otravný zvyk si při práci pískat, takže ji nikdy nedokázal úplně ignorovat. „Přijďte později,“ zavolal
a obrátil se na bok.
Když se před ním doslova rozechvěla, byl to snad pouze šok z toho, že je přece jen naživu?
Uvědomila si snad dnes, že city, které k němu kdysi chovala, se vytratily? Přišla za ním snad jen ze
zdvořilosti, přijala ho jenom jako starého přítele? Vždycky měla dokonalé způsoby.
Další zaklepání, váhavé. Popudilo ho to snad víc, než kdyby si to děvče prostě otevřelo a vešlo.
To by jí alespoň mohl vynadat. Vstal a došel ke dveřím. „Opravdu bych raději –“
Před ním stála Jennifer, s páskem kabátu pevně utaženým v pase a s jasnýma očima. „Každý den,“
řekla.
„Cože?“
„Každý měsíc. Každý den. Každou hodinu.“ Zarazila se a pak dodala: „Přinejmenším každou
hodinu. Celé čtyři roky.“
Na chodbě bylo ticho.
„Myslela jsem, že jsi mrtvý, Anthony. Truchlila jsem pro tebe. Truchlila jsem pro život, který jsem
s tebou doufala vést. Četla jsem tvoje dopisy znovu a znovu, až se úplně rozpadly. A když jsem
uvěřila, že jsem za tu nehodu možná zodpovědná, tak strašně jsem se za to nenáviděla, že byl každý
den skoro k nepřečkání. Kdyby nebylo…“
Rychle větu utnula. „A pak jdu na večírek, na který jsem ani jít nechtěla, a uvidím tebe. Tebe!A ty
se mě ptáš, proč jsem tě vlastně chtěla vidět?!“ Zhluboka se nadechla, jako by se snažila uklidnit.
Z druhého konce chodby se ozvaly čísi kroky. Natáhl ruku. „Pojď dál,“ pobídl ji.
„Nemohla jsem jen tak sedět doma. Musela jsem něco říct, než budeš zase pryč. Musela jsem ti to
říct.“
Ustoupil a ona kolem něj prošla do prostorného dvoulůžkového pokoje. Jeho velkorysé rozměry
a slušné umístění svědčily o tom, jak si v novinách vylepšil postavení. Byl rád, že tu alespoň pro
jednou nenadělal nepořádek: vypranou a vyžehlenou košili měl přehozenou přes opěradlo židle
a společenské boty srovnané u zdi. Okno bylo otevřené a dovnitř doléhal hluk z ulice, šel ho tedy
zavřít. Odložila si kabelku na židli a přehodila přes ni kabát.
„Dost jsem si polepšil,“ podotkl rozpačitě. „Když jsem přijel poprvé, dali mě do ubytovny na
Bayswater Road. Dáš si něco k pití?“ Usadila se ke stolečku a on si připadal podivně nesvůj. „Mám
něco objednat? Třeba kávu?“ pokračoval.
Bože, jak se toužil jí dotknout.
„Vůbec jsem nespala,“ řekla a nešťastně si mnula oči. „Když jsem tě uviděla, nedokázala jsem
vůbec jasně uvažovat. Snažím se dát si to všechno dohromady. Vůbec to nedává smysl.“
 „Toho večera před čtyřmi lety – nebyla jsi náhodou v autě s Felipem?“
„S Felipem?“ Zjevně jí to nic neříkalo.
„Můj známý z Alberta. Zabil se zrovna tehdy, když jsem odjel, při autonehodě. Dneska dopoledne
jsem si prošel výstřižky z té doby. Mluví se tam o nějaké neznámé spolujezdkyni. To je jediné
vysvětlení, které mě napadá.“
„Já nevím. Už jsem včera říkala, že si pořád některé věci nedokážu vybavit. Kdybych byla nenašla
tvoje dopisy, možná bych si na tebe nikdy nevzpomněla. Možná bych nikdy nepoznala –“
„Ale kdo ti řekl, že jsem mrtvý?“
„Laurence. Nedívej se na mě tak. On není tak krutý. Myslím, že byl opravdu přesvědčený, že ses
zabil.“ Chviličku otálela. „On věděl, že… že tu někdo byl, víš. Četl ten tvůj poslední dopis. A po té
nehodě si nejspíš dal dvě a dvě dohromady –“
„Můj poslední dopis?“
„Ten, v kterém jsi mě prosil, abych za tebou přijela na nádraží. Měla jsem ho s sebou při té
nehodě.“
„Já to nechápu – to ale nebyl můj poslední dopis –“
„Ne, nechme toho,“ přerušila ho. „Prosím… je to moc –“
„A co tedy?“
Upřeně se na něj dívala. „Jennifer, já –“
Přistoupila k němu tak blízko, že i v tlumeném světle viděl každou sebemenší pihu na její tváři,
každou řasu zahrocenou v černou špičku tak ostrou, že dokázala probodnout muži srdce. Byla s ním
a zároveň kdesi daleko, jako by se snažila dospět k nějakému rozhodnutí.
„Boote,“ hlesla tiše, „zlobíš se na mě? Pořád ještě?“
Boote.
Polkl. „Jak bych mohl?“
Vztáhla ruce a objela jimi kontury jeho tváře prsty tak lehounkými, že se ho sotva dotýkala. „Dělali
jsme tohle?“
Vyjeveně na ni zíral.
„Předtím?“ Zamžikala. „Já si nevzpomínám. Znám jenom tvoje slova.“
„Ano.“ Hlas se mu zlomil. „Ano, dělali jsme to.“ Cítil na kůži její chladné prsty a vybavovala se
mu její vůně.
„Anthony,“ zašeptala a vyslovila jeho jméno tak líbezně, s nesnesitelnou něhou, a byla v tom
všechna láska a smutek, které cítil i on.
Tělem se k němu přitiskla a on uslyšel, jak jí celou projel povzdech, a pak ucítil na rtech její dech.
Vzduch kolem nich znehybněl. Přitiskla rty na jeho a jemu cosi vybuchlo v hrudi. Uvědomil si svůj
přerývaný dech a s hrůzou zjistil, že se mu oči zalily slzami. „Promiň,“ zašeptal zahanbeně. „Promiň.
Já nevím… nevím proč…“
„Já vím,“ ujistila ho. „Já vím.“ Objala ho kolem krku, slíbala slzy, které mu stékaly po tvářích,
a útěšně mu broukala. Tiskli se k sobě uchvácení a zoufalí, a ani jeden nedokázal tak docela uvěřit
tomu, co se děje. Čas se slil dohromady a jejich polibky byly stále naléhavější, slzy uschly. Přetáhl jí
svetr přes hlavu a téměř bezmocně se díval, jak mu rozepíná knoflíky u košile. A pak ji z něj radostně
strhla a přitiskli se k sobě kůží na kůži, a pak byli na posteli, zakleslí do sebe, divocí a z naléhavosti
té touhy téměř neohrabaní.
Líbal ji a věděl, že se tím polibkem snaží vyjádřit hloubku svých citů. A pak se v ní ztratil, cítil její
vlasy, které mu přejížděly po tváři a hrudi, její rty na své kůži, její prsty, a pochopil, že jsou lidé, pro
něž existuje jen jeden jediný člověk, který je jejich chybějící součástí.
 Ležela pod ním živá a živoucí a zažehla ho jako pochodeň. Líbal jizvu, která se jí táhla až
k rameni, nebral na vědomí její zdráhavé cukání, až konečně pochopila, že je pro něj ta stříbrná
vystouplá rýha krásná, že mu připomíná, jak ho milovala. Říkala mu, že za ním chtěla přijet. Líbal ji,
protože neexistovala žádná část jejího těla, kterou by si přál vylepšit, žádná, kterou by nezbožňoval.
Vnímal její probouzející se touhu, jako by to byl jejich společný dar, sledoval nekonečně
proměnlivé výrazy její tváře, viděl ji bezbrannou, uzavřenou v jakémsi vnitřním zápasu, a když pak
otevřela oči, bylo to jako požehnání.
Když vyvrcholil, znovu se rozplakal, protože někde uvnitř vždycky věděl, i když se rozhodl tomu
nevěřit, že musí existovat cosi, co v člověku vyvolá takové pocity. A získat to zpět bylo víc, než v co
kdy doufal.
„Znám tě,“ zašeptala a přitiskla se k němu lepkavou kůží. Na krku ucítil její slzy. „Já tě znám.“
Na okamžik nedokázal ani promluvit, jen vzhlédl ke stropu a cítil, jak vzduch kolem nich vychládá,
její vlhké nohy přitisknuté ke svým. „Ach Jenny,“ vydechl. „Díky Bohu.“
Když se jí zase srovnal dech, zvedla se na lokti a shlédla na něj. Něco se v ní proměnilo: tvář se jí
vyhladila, napětí okolo očí zmizelo. Sevřel ji v náručí a přitáhl k sobě tak těsně, jako by k sobě byli
stmeleni. Uvědomil si, že je znovu vzrušený, a ona se usmála.
„Chci něco říct,“ pronesl, „ale nenapadá mě nic dostatečně převratného.“
Ve tváři se jí objevil nádherný úsměv: spokojený, láskyplný, sarkasticky překvapený. „V životě
jsem nic takového necítila,“ přiznala.
Pohlédli na sebe.
„Nebo ano?“ hlesla.
Přikývl. Zahleděla se do dálky. „V tom případě… díky.“
Rozesmál se a ona se mu s chichotáním svalila na rameno.
Čtyři roky se rozplynuly v nicotu. S dosud nepoznanou jasností před sebou spatřil cestu, jíž se bude
jeho život ubírat. Zůstane v Londýně. Rozejde se s Evou, svou newyorskou přítelkyní. Byla to milá
dívka, veselá a bezstarostná, ale on teď věděl, že každá žena, s níž v uplynulých čtyřech letech chodil,
byla jen chabou imitací ženy po jeho boku. Jennifer opustí manžela. On se o ni postará. Podruhé už
svou šanci nepropásnou. Najednou ji v duchu viděl se svým synem, jak jsou všichni tři na nějakém
společném výletě, a budoucnost před ním zazářila neočekávaným příslibem.
Přestal přemýšlet, když ho se soustředěnou pozorností začala líbat na hrudi, na rameni, na krku.
„Uvědomuješ si,“ začal a převrátil ji na záda, nohy propletené s jejími, s ústy jen kousíček od jejích,
„že si to musíme ještě jednou zopakovat? Jenom aby sis to upevnila v paměti.“
Neřekla nic, jen zavřela oči.
Tentokrát se s ní miloval pomaličku. Jeho tělo mluvilo k jejímu. Cítil, jak z ní spadají zábrany, jak
jeho srdce buší proti jejímu, jak se ten jemný tlukot vzájemně odráží. Snad milionkrát vydechl její
jméno, z čiré rozkoše, že může. Šeptem jí svěřil všechno, co k ní kdy cítil.
S takovou naléhavostí mu řekla, že ho miluje, až mu to vyrazilo dech. Svět se zastavil a sevřel
kolem nich, až byli jen oni dva, změť údů a přikrývek, vlasů a tichých výkřiků.
„Ty jsi tak naprosto nádherná…“ Otevřela oči s plachým uvědoměním, co právě prožila. „Chtěl
bych to s tebou dělat aspoň stokrát, jen pro to potěšení, že bych mohl pozorovat tvou tvář.“ Neřekla
nic a on si připadal nenasytný. „Zástupně,“ pronesl najednou. „Vzpomínáš?“
Později si nebyl jist, jak dlouho tam společně leželi, jako by se oba snažili vstřebat toho druhého
kůží. Poslouchal hluk z ulice, občasné kroky sem a tam po chodbě, čísi hlas v dálce. Cítil na hrudi
rytmus jejího dechu. Políbil ji na temeno a vnořil jí prsty do zcuchaných vlasů. V duši se mu rozhostil
dokonalý mír a pronikl mu až do kostí. Jsem doma, pomyslel si. Tohle je ono.
 Zavrtěla se mu v náručí. „Objednáme si něco k pití,“ navrhl a políbil ji na klíční kost, na bradu, na
čelist těsně u ucha. „Oslavíme to. Já si dám čaj, ty šampaňské. Co ty na to?“
V tu chvíli to spatřil – nevítaný stín, jak jí myšlenky zaběhly k něčemu mimo tento pokoj.
„Ach,“ vztyčila se do sedu, „kolik je hodin?“
Podíval se na hodinky. „Za deset minut půl páté. Proč?“
„Ach ne! Musím být dole v půl.“ Seskočila z postele a sehnula se pro šaty.
„No tak počkej! Proč musíš jít dolů?“
„Paní Cordozová.“
„Kdože?“
„Moje hospodyně, má se tu se mnou sejít. Správně bych měla být na nákupech.“
„Tak přijď pozdě. Jsou nákupy vážně tak důležité? Jennifer, musíme si promluvit, vymyslet, co dál.
Musím říct šéfredaktorovi, že do Konga nepojedu.“
Neuspořádaně na sebe házela oblečení, jako by nezáleželo na ničem než na rychlosti: podprsenku,
kalhoty, svetřík. Tělo, jehož se zmocnil a které si přivlastnil, se před ním skrylo.
„Jennifer?“ Sklouzl z postele, sáhl po kalhotách a zapnul si je v pase. „Nemůžeš jen tak odejít.“
Stála k němu zády.
„Přece si musíme promluvit o tom, jak to všechno vyřešíme.“
„Není co řešit.“ Otevřela kabelku, vytáhla kartáč a krátkými usilovnými tahy se začala česat.
„Já ti nerozumím.“
Obrátila se k němu a tvář se jí uzavřela, jako by přes ni přetáhla roletu. „Anthony, mrzí mě to, ale –
už se nemůžeme scházet.“
„Cože?“
Vytáhla pudřenku se zrcátkem a začala si otírat rozmazanou řasenku zpod očí.
„Jak to můžeš říct po tom, co jsme právě prožili? Nemůžeš to prostě jen tak přejít. Co to má k čertu
znamenat?“
Byla úplně ztuhlá. „Ty to zvládneš. Vždycky všechno zvládneš. Podívej, já – já už musím jít.
Strašně mě to mrzí.“
Popadla kabelku a kabát. Dveře se za ní zavřely s rázným cvaknutím.
Anthony se za ní rozběhl a rozrazil dveře. „Jennifer, nedělej to! Už mě znovu neopouštěj!“ Jeho
hlas se rozlehl prázdnou chodbou a odrážel se od zavřených dveří ostatních pokojů. „Tohle není hra!
Nebudu na tebe další čtyři roky čekat!“
Stál ztuhlý šokem, až se s proklínáním probral, běžel zpátky do pokoje, rychle se nasoukal do
košile a vklouzl do bot.
Popadl sako a s bušícím srdcem vyběhl na chodbu. Letěl dolů po schodech, bral dva najednou,
a seběhl do haly. Dveře výtahu se právě otevřely a on ji spatřil. Podpatky jí rozhodně klapaly po
mramorové podlaze; byla klidná a vyrovnaná, milión světelných let daleko od událostí před několika
málo minutami. Už už na ni chtěl zakřičet, když vtom uslyšel výkřik: „Mamííí!“
Jennifer se sklonila s nataženýma rukama. Blížila se k ní žena středních let a dítě, které vedla za
ruku, se jí vytrhlo. Holčička se vrhla Jennifer do náruče, nechala se zvednout a její hlásek zurčel
v hale ozvěnou. „Půjdeme do hračkářství? Paní Cordozová říkala, že půjdeme!“
„Ano, zlatíčko. Půjdeme hned. Jenom ještě musím vyřídit něco na recepci.“
Postavila děvčátko na zem, vzala ho za ruku a kráčela s ním k recepčnímu pultu. Možná to byl jeho
naléhavý pohled, ale něco ji přimělo se ohlédnout. Spatřila ho. Jejich oči se setkaly a on v nich
zahlédl náznak omluvy – a viny.
Odvrátila zrak, položila si kabelku na pult, načmárala něco na papírek a pak se obrátila
k recepčnímu. Řekli si pár slov a pak odešla, prošla skleněnými dveřmi na odpolední slunce
a dívenka vedle ní vesele brebentila.
Už chtěl odejít, když vtom k němu přiběhl recepční. „Pan Boot? Ta dáma mě požádala, abych vám
tohle předal.“ A vrazil mu do ruky lísteček.
Rozložil útržek hotelového poznámkového papíru.

Odpusť mi. Ale musela jsem to vědět.

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Nemáme v úmyslu pojmouti sobě manžela, však můžeme jen doporučit svobodný život.

Královna Alžběta I.
v dopise švédskému princi Erikovi

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 15

Moira Parkerová vešla do písárny a vypnula tranzistorové rádio postavené na hromadě telefonních
seznamů.
„Hele!“ ohradila se Annie Jessopová. „Já to poslouchám!“
„Nehodí se, aby v kanceláři vřeštěla populární hudba,“ prohlásila Moira neústupně. „Pan Stirling
si nepřeje být rušen takovým randálem. Tady se pracuje.“ To už bylo tento týden počtvrté.
„Je to tu spíš jak v pohřebním ústavu. No tak, Moiro. Nechte to puštěné potichu. Líp to tu pak
utíká.“
„Pilně pracujte a bude vám to utíkat ještě lépe.“
Zaslechla opovržlivý smích a zvedla bradu ještě o něco výš. „Udělaly byste dobře, kdybyste si
uvědomily, že chcete-li v Acme Mineral and Mining někam postoupit, potřebujete k tomu
profesionální přístup.“
„A hodně volné kalhotky,“ zamumlal někdo za ní.
„Co prosím?“
„Nic, slečno Parkerová. Nepřeladíme to na Válečné šlágry? Budete pak spokojená? ‚Jsem dívka
v rytmu zrozená…‘“ Ozval se další výbuch smíchu.
„Dám ho k panu Stirlingovi do pracovny. Možná byste se mohla zeptat jeho, čemu dává přednost.“
Když procházela kanceláří, slyšela za sebou nenávistné mručení, ale předstírala, že ho nevnímá.
Jak se společnost rozrůstala, požadavky na zaměstnance nepřímo úměrně klesaly. Teď už nikdo neměl
úctu k nadřízeným, nedodržoval pracovní morálku a nevážil si úspěchů pana Stirlinga. Dost často
byla cestou z práce v tak mizerné náladě, že ji nedokázala rozptýlit ani háčkováním, než dorazila na
křižovatku Elephant and Castle. Někdy jí připadalo, že už jen ona a pan Stirling – a možná ještě paní
Kingstonová z účtárny – vědí, jak se správně chovat.
A to jejich oblečení! Říkaly si panenky a bylo to opravdu děsivě přiléhavé označení. Bezduché
a dětinské dívenky z písárny se věčně jen fintily a parádily, samé krátké sukně a směšně nalíčené oči,
a věnovaly mnohem víc pozornosti svému vzhledu než dopisům, které měly přepisovat. Jen včera
odpoledne musela poslat zpátky tři. Pravopisné chyby, zapomenuté datové řádky, někdy dokonce i jen
„S pozdravem“, když přitom jasně napsala „S úctou“. Když na to upozornila, Sandra protočila
panenky ke stropu a bylo jí úplně jedno, že ji přitom Moira vidí.
Moira si povzdychla, zastrčila si tranzistor pod paži, letmo ji napadlo, že pan Stirling jen málokdy
zavírá během oběda dveře do pracovny, vzala za kliku a vešla dovnitř.
Marie Driscollová tam seděla naproti němu – a ne na židli, na níž Moira sedávala, když jí diktoval,
ale u něj na stole. Tak ji ten výjev ohromil, že si teprve po chvilce uvědomila, jak náhle poodstoupil,
když vešla.
„Á, to jste vy, Moiro.“
„Omlouvám se, pane Stirlingu. Nevěděla jsem, že tu někoho máte.“ Hodila po dívce kousavým
pohledem. Co si pro všechno na světě myslí, že dělá? Zbláznili se snad všichni? „Já – nesu sem tohle
rádio. Děvčata ho měla puštěné nemožně nahlas a říkala jsem si, že když to budou muset vysvětlit
vám osobně, že se nad tím třeba příště víc zamyslí.“
„Ach tak.“ Usadil se do křesla.
„Bála jsem se, že vás tím budou rušit.“
 Nastalo dlouhé ticho. Marie se vůbec nenamáhala pohnout, jen si smetla něco ze sukně – která jí
končila v půli stehen. Moira čekala, až se sebere a odejde.
Jenže pak promluvil pan Stirling. „Jsem rád, že jste tu. Chtěl jsem s vámi mluvit o samotě. Slečno
Driscollová, omluvila byste nás na chviličku?“
Dívka se zjevnou neochotou spustila nohy na podlahu, protáhla se kolem Moiry a věnovala jí
přitom nerudný pohled. Je moc navoněná, pomyslela si Moira. Dveře se za ní zavřely a byli tu jen
sami dva. Jak to měla ráda.
Pan Stirling se s ní během následujících několika měsíců po večírku miloval ještě dvakrát. No,
„miloval“ bylo asi poněkud přehnané označení: v obou případech byl nesmírně opilý, bylo to
rychlejší a mechaničtější než poprvé a následující den se o tom vůbec nezmínil.
I když se snažila dát mu najevo, že by ho neodmítla – nechávala mu na stole domácí sendviče,
nosila obzvlášť pěkně upravené vlasy ‒, už se to neopakovalo. Přesto však věděla, že pro něj něco
znamená, a to tajné vědomí ji těšilo, když kolegyně v kantýně probíraly svého šéfa. Chápala, jaký
stres pro něj ta přetvářka znamená, a i když si přála, aby všechno bylo jinak, vážila si jeho
obdivuhodné sebekázně. Když se tu vzácně zastavila Jennifer Stirlingová, její kouzlo a půvab už ji
nezastrašovaly. Kdybyste mu byla dostatečně dobrou ženou, nepotřeboval by se uchýlit ke
mně. Paní Stirlingová si nikdy neuvědomovala, co má.
„Posaďte se, Moiro.“
Usadila se mnohem slušněji než to Driscollovic děvče; pečlivě složila nohy a najednou zalitovala,
že si nevzala ty červené šaty. V těch se mu líbila, několikrát jí to řekl. Za dveřmi zaslechla smích
a roztržitě uvažovala, jestli snad dívky někde sehnaly jiné rádio. „Řeknu děvčatům, aby se trochu
vzpamatovala,“ zamumlala. „Určitě vám ten rámus musí hrozně vadit.“
Jako by ji neslyšel. Štrachal v nějakých papírech na stole. Pak zvedl hlavu, ale nepohlédl jí do očí.
„Rozhodl jsem se přesunout Marii, s okamžitou platností –“
„Ach, to je myslím velmi dobrý –“
„– a udělám z ní svou osobní asistentku.“
Nastalo krátké ticho. Moira se snažila nedat najevo, jak moc jí to vadí. Je tu teď mnohem víc
práce, říkala si. Je pochopitelné, že má pocit, že se hodí další pár rukou. „Ale kde bude sedět?“
zeptala se. „V přední místnosti je místo jen na jeden stůl.“
„To já vím.“
„Asi byste mohl přesunout Maisie –“
„To nebude třeba. Rozhodl jsem se vám trochu ulehčit v pracovním zatížení. Budete… budete teď
v písárně.“
Určitě ho špatně slyšela. „V písárně?“
„Ve mzdové účtárně jsem oznámil, že vám zůstane stejný plat, takže by to pro vás měl být docela
dobrý přesun, Moiro. Možná budete mít víc času na život mimo kancelář. Trochu víc času pro sebe.“
„Ale já nechci víc času pro sebe.“
„No, tak kvůli tomu nebudeme vyvádět. Jak jsem říkal, budete mít stejný plat a budete v písárně
služebně nejvýš. Jasně to ostatním zdůrazním. Jak jste sama říkala, potřebují někoho, kdo si je vezme
na starost.“
„Ale já nechápu…“ Vstala a prsty svírající rádio jí úplně zbělely. V hrudi se jí vzedmula panika.
„Co jsem provedla? Proč mi chcete sebrat mou práci?“
Zatvářil se podrážděně. „Nic jste neprovedla. V každé organizaci občas dochází k přesunům. Časy
se mění a já to tady chci trochu oživit.“
„Oživit?“
 „Marie to určitě zvládne.“
„Marie Driscollová bude dělat mou práci? Ale vždyť o chodu firmy vůbec nic neví! Neví nic
o rhodeském mzdovém systému, nezná telefonní čísla, neví, jak zarezervovat letenky. Nezná zakládací
systém. Polovinu pracovní doby tráví na toaletách a upravuje si líčení! A chodí pozdě! Pořád! Jen
tento týden jsem ji už musela dvakrát napomínat. Copak jste neviděl ta čísla na píchačkách?“ Slova
se z ní jen sypala.
„Jsem si jistý, že se to všechno naučí. Vždyť je to jen sekretářská práce, Moiro.“
„Ale –“
„Už opravdu nemám čas to s vámi rozebírat. Vykliďte si prosím dnes odpoledne stůl a zítra už
začneme s novým uspořádáním.“
Sáhl do krabice s doutníky a dal tak najevo, že jejich rozhovor je u konce. Moira vstala a opřela se
rukou o okraj jeho stolu, aby neupadla. V krku se jí zvedla žluč, v uších jí bušilo. Pracovna jako by se
kolem ní bortila, cihlu po cihle.
Strčil si doutník do úst a ozvalo se cvaknutí kleštiček, jimiž odstřihl špičku.
Pomaličku došla ke dveřím a otevřela je. V kanceláři se náhle rozhostilo ticho, které jí prozradilo,
že ostatní věděli, co se děje, dřív než ona sama.
Zahlédla nohy Marie Driscollové natažené přes stůl. Dlouhé hubené nohy v nemožně barevných
punčocháčích. Kdo si proboha vezme do kanceláře jasně modré punčocháče a čeká, že ho budou brát
vážně?
Popadla ze svého stolu kabelku a vrávoravě se vydala na toalety. Cítila na sobě zvědavé pohledy
a nepříliš soucitné úsměšky, jež se jí propalovaly do zad v modrém svetříku.
„Moiro! Hrajou vaši písničku! ‚Nemůžu snést, že tě ztrácím...‘“
„Ale no tak, Sandro, nebuď hnusná.“ Ozval se další hlučný výbuch smíchu a pak se za ní zavřely
dveře dámské toalety.

Jennifer stála uprostřed malého, zimně bezútěšného dětského hřiště, pozorovala zmrzlé chůvy, jak
klábosí nad kočárky Silver Cross, poslouchala křik dětí, které se srážely a padaly na zem jako
kuželky.
Paní Cordozová jí nabízela, že s Esmé půjde ven ona, ale Jennifer jí řekla, že potřebuje trochu na
vzduch. Osmačtyřicet hodin netušila, co si počít; tělo měla pořád rozcitlivělé jeho doteky, mysl měla
otřesenou tím, co udělala. Nemohla se ani umrtvit valiem, musela to prostě přečkat. Dcerka jí bude
připomínkou, že se rozhodla správně. Chtěla mu toho tolik říct. I když se přesvědčovala, že ho neměla
v úmyslu svést, věděla, že je to lež. Chtěla si z něj odnést alespoň malý kousíček, jednu nádhernou,
vzácnou vzpomínku. Jak mohla vědět, že tím otevírá Pandořinu skříňku? A co horšího, jak ji mohlo
napadnout, že ho tím tak hrozně zdrtí?
Toho večera na ambasádě vypadal tak vyrovnaně. Nemohl přece trpět tolik jako ona; nemohl cítit,
co cítila. Věřila, že je silnější než ona. Ale teď na něj nemohla přestat myslet; jak byl zranitelný, jak
radostně spřádal společné plány. A jak se na ni díval, když kráčela hotelovou halou vstříc svému
dítěti.
Slyšela jeho hlas, úzkostný a zmatený, jak se za ní rozléhá chodbou: Jennifer, nedělej to! Nebudu
na tebe další čtyři roky čekat!
Odpusť, řekla mu v duchu, toho dne už potisící. Ale Laurence by mi nedovolil vzít ji s sebou.
A zrovna ty bys po mně nikdy nemohl žádat, abych ji opustila. Ty bys to měl chápat víc než kdo jiný.
Každou chvíli si musela otřít koutky očí, ale sváděla to na prudký vítr nebo další smítko, které si
do nich záhadně našlo cestu. Její city byly rozbolavělé a pronikavě si uvědomovala i sebemenší
změny teploty, jako by je způsobovaly její neustále se měnící emoce.
Laurence není zlý člověk, říkala si pořád dokola. Svým způsobem je i dobrý otec. A jestli je pro
něj těžké být k Jennifer milý, kdo by mu to mohl vyčítat? Kolik mužů by dokázalo odpustit své ženě,
že se zamilovala do jiného? Někdy si říkala, co by se stalo, kdyby tak záhy neotěhotněla: jestli by jí
už neměl dost a nerozhodl se s ní rozejít. Ale nevěřila tomu – Laurence ji možná už nemiluje, ale
nesnesl by pomyšlení, že někde žije bez něj.
A ona je moje útěcha. Houpala dcerku na houpačce, dívala se na nožky vylétající vzhůru, na
prstýnky vlasů poskakující nahoru a dolů a poletující ve větru. To je mnohem víc, než má spousta
jiných žen. Jak jí jednou Anthony řekl, je svým způsobem útěšné vědět, že se člověk zachoval
správně.
„Mami!“
Dorothy Moncrieffová ztratila čapku a Jennifer se na chviličku zaměstnala pátráním. Obešla
s oběma děvčátky houpačky i kroužící kolotoč a dívala se pod lavičky, až konečně objevila čepičku
na hlavě úplně jiného dítěte.
„Krást se nemá,“ pravila Dorothy vážně, když všechny kráčely nazpět přes hřiště.
„Ano,“ přisvědčila Jennifer, „ale myslím, že ten chlapeček nechtěl krást. Asi nevěděl, že je to
tvoje čepice.“
„Když někdo neví, co je správné a co je špatné, tak je nejspíš pitomý,“ oznámila Dorothy.
„Pitomý!“ zopakovala po ní Esmé radostně.
„No, to je možné,“ souhlasila Jennifer. Převázala dceři šálu a poslala je zase si hrát, tentokrát na
pískoviště s příkazem, že po sobě v žádném případě nesmějí házet písek.
Nejdražší Boote,napsala v dalším z tisíce imaginárních dopisů, které v uplynulých dvou dnech
vytvořila. Prosím, nezlob se na mě. Musíš přece vědět, že kdyby existovala nějaká možnost, jak
s tebou odejít, udělala bych to…
Žádný dopis ale poslat nehodlala. Co ještě mohla dodat k tomu, co už mu řekla? On mi časem
odpustí, přesvědčovala se. Bude mít dobrý život.
Usilovně se snažila nevpouštět do mysli zřejmou otázku: jak bude žít ona sama? Jak může dál žít
jako dřív, když teď už ví, co ví? Oči jí znovu zrudly. Vytáhla z kapsy kapesník, odvrátila se, aby na
sebe nepoutala pozornost, a znovu si je osušila. Možná že se přece jenom zastaví za doktorem. Jen
aby jí trochu pomohl přežít příštích pár dní.
Její pozornost náhle přitáhla jakási osoba v tvídovém kabátu, která kráčela přes trávu ke hřišti.
Nohy jí odhodlaně dopadaly na zem s jakousi mechanickou pravidelností, navzdory blátivé trávě.
S překvapením si uvědomila, že ta žena je manželova sekretářka.
Moira Parkerová došla až k ní a zastavila se tak blízko, že Jennifer musela o krok ustoupit. „Slečno
Parkerová?“
Rty měla pevně sevřené a v očích odhodlaný svit. „Vaše hospodyně mi pověděla, kde vás najdu.
Mohla byste na slovíčko?“
„Ehm… ano. Jistě.“ Na chviličku se otočila. „Zlatíčka? Dottie? Esmé? Půjdu na chviličku tamhle.“
Děvčátka k ní vzhlédla a pak se znovu dala do hrabání.
Pár kroků poodešly a Jennifer se postavila tak, aby na holčičky viděla. Slíbila chůvě
Moncrieffových, že přivede Dorothy domů do čtyř, a teď už bylo skoro tři čtvrtě. Přinutila se
k úsměvu. „Co se děje, slečno Parkerová?“
Moira sáhla do ošoupané kabelky a vyprostila z ní tlustou složku.
„To je pro vás,“ oznámila stroze.
 Jennifer si spis vzala. Otevřela ho a okamžitě musela připlácnout papíry rukou, aby je vítr
nerozmetal.
„Neztraťte z toho nic.“ Byl to příkaz.
„Promiňte, ale… já nerozumím. Co to má být?“
„To jsou lidé, kterým zaplatil.“
Jennifer se zatvářila nechápavě a Moira pokračovala. „Mezoteliom. Plicní choroba. Je to seznam
dělníků, kterým zaplatil, protože chtěl zatajit, že při práci pro něj si uhnali smrtelnou nemoc.“
Jennifer zvedla ruku k hlavě. „Cože?“
„Váš muž. Ti, co už umřeli, jsou ve složce vespod. Jejich příbuzní museli podepsat právní
dokument, který jim zakazoval mluvit, jinak by ty peníze nedostali.“
Jennifer jen obtížně stíhala pochopit, co jí Moira říká. „Zemřeli? Dokument?“
„Donutil je říct, že on za to nenese žádnou zodpovědnost. Všechny je uplatil. Jihoafričané nedostali
skoro nic. Dělníci v továrnách ho stáli víc.“
„Ale azbest přece nikomu neubližuje. To jenom pár potížistů v New Yorku se mu to snaží dát za
vinu. Laurence to povídal.“
Moira ji ale zjevně vůbec neposlouchala. Přejela rukou po seznamu na nejvrchnějším listu papíru.
„Jsou tu všichni v abecedním pořadí. Můžete si promluvit s jejich rodinami, když budete chtít. Adresy
jsou většinou hned nahoře. Je strachem bez sebe, že se k tomu dostanou novináři.“
„To jsou jen odbory… říkal mi to…“
„Stejné problémy mají i v jiných společnostech. Tajně jsem odposlechla pár telefonátů s firmou
Goodasbest v Americe. Ti si platí nějaký výzkum, který má ukázat, že je azbest neškodný.“
Moira mluvila tak rychle, až se z toho Jennifer točila hlava. Pohlédla na děti, které teď po sobě
házely hrsti písku.
Moira Parkerová pronesla významně: „Uvědomujete si, že kdyby někdo zjistil, co provedl, zničilo
by ho to? Jednou to stejně vyjde na světlo, víte. Bude muset. Na všechno se jednou přijde.“
Jennifer držela složku opatrně, jako by snad také mohla být kontaminovaná. „A proč mi to dáváte?
Proč si proboha myslíte, že bych chtěla udělat něco, co by mohlo ublížit mému manželovi?“
Výraz v Moiřině tváři se změnil, najednou byl téměř provinilý. Stáhla rty do tenoučké rudé čárky.
„Kvůli tomuhle.“ Vytáhla pomačkaný list papíru a vrazila ho Jennifer do ruky. „Tohle přišlo pár
týdnů po té vaší nehodě. Tenkrát před lety. On neví, že jsem si to schovala.“
Jennifer lístek rozložila a vítr jí s ním škubal v prstech. Ten rukopis hned poznala.

Zapřisáhl jsem se, že už Ti nebudu psát. Ale ani po šesti týdnech to není lepší. Být bez Tebe –
tisíce mil daleko – mi nepřináší vůbec žádnou úlevu. I když už mě nemučí Tvoje blízkost ani se
denně nemusím potýkat s důkazem své neschopnosti získat to jediné, o co skutečně stojím,
nevyléčilo mě to. Všechno je ještě horší. Budoucnost mi připadá jako bezútěšná, opuštěná cesta.
Nevím, co se Ti vlastně snažím říct, nejdražší Jenny. Jenom že kdybys měla alespoň sebemenší
pocit, že ses nerozhodla správně, u mě máš pořád dveře otevřené.
A pokud si myslíš, že to bylo správné rozhodnutí, chci Ti říct alespoň tohle: někde v tomhle světě
žije muž, který Tě miluje, který chápe, jak jsi vzácná a chytrá a laskavá. Muž, který Tě vždycky
miloval a který Tě ke své škodě zřejmě bude milovat navždycky.
Tvůj
B.
 Jennifer hleděla na dopis a z tváře se jí vytratila barva. Mrkla na datum. Téměř před čtyřmi lety.
Těsně po té nehodě. „Říkala jste, že to Laurence celou dobu měl?“
Moira Parkerová sklopila oči k zemi. „Nařídil mi, abych tu poštovní přihrádku zrušila.“
„On věděl, že je Anthony naživu?“ Roztřásla se.
„O tom já nic nevím.“ Moira Parkerová si ohrnula límec kabátu. Podařilo se jí zatvářit
nesouhlasně.
V Jennifer jako by se usadil chladný kámen. Cítila, jak se kolem něj celá zatvrzuje.
Moira Parkerová zaklapla kabelku. „No, naložte s tím, jak chcete. Pokud jde o mě, může jít
k čertu.“
Vydala se parkem pryč a něco si pro sebe mumlala. Jennifer se skácela na lavičku a vůbec si
nevšímala dětí, které si teď radostně navzájem matlaly do vlasů písek. Znovu si přečetla ten dopis.

Odvedla Dorothy Moncrieffovou domů k chůvě a poprosila paní Cordozovou, aby vzala Esmé do
cukrářství. „Kupte jí lízátko a možná čtvrt libry cucavých bonbónů.“ Stála u okna a dívala se za nimi,
jak jdou po ulici a její dcera při každém kroku nedočkavě poskakuje. Když zašly za roh, otevřela
dveře do Laurencovy pracovny, kam chodila jen zřídka a kam Esmé vůbec nesměla, aby její zvědavé
prstíky náhodou nezpřeházely některé z mnoha cenností.
Později si nebyla jistá, proč tam vlastně vůbec šla. Vždycky ten pokoj nesnášela: tmavé
mahagonové police plné knih, které nikdy nečetla, trvalý pach doutníkového kouře, trofeje
a osvědčení za úspěchy, které ona sama za úspěchy nedokázala považovat – Podnikatel roku;
Nejlepší střelec – hon na jeleny, Cowbridge 1959; Golfový pohár, 1962. Málokdy pracovnu
používal: byla to jen póza, místo, jež nabízel svým mužským hostům, aby tam mohli „uniknout“ před
ženami, útočiště, o němž tvrdil, že mu přináší klid.
Po stranách krbu stála dvě pohodlná křesla, ve kterých se skoro nesedávalo. Za osm let v krbu ani
jednou nehořel oheň. Na příborníku stály sklenky z broušeného skla, do nichž nikdo nikdy nenalil
kvalitní whisky z karafy stojící vedle . Na stěnách visely fotografie Laurence, jak si potřásá rukou
s jinými podnikateli či hodnostáři – jihoafrickým ministrem obchodu, vévodou z Edinburghu. Bylo to
místo, které se ukazuje ostatním, jen další důvod, aby ho ostatní muži mohli obdivovat. Laurence
Stirling, ten mizera má ale štěstí.
Jennifer stála ve dveřích vedle stojanu s drahými golfovými holemi a rozkládací lovecké hole
v koutě. V hrudi jako by jí uvízl pevný tvrdý knedlík, přímo na průdušnici, kde by jí měl vzduch
nafukovat plíce. Uvědomila si, že nemůže dýchat. Popadla golfovou hůl a přešla do středu místnosti.
Z úst se jí vydral tichý zvuk, jako těžké oddechnutí člověka, který právě doběhl dlouhý závod. Zvedla
hůl nad hlavu, jako by chtěla napodobit dokonalý švih, a s plnou silou ji nechala dopadnout na karafu.
Sklo se rozlétlo po místnosti a ona máchla holí znovu, tentokrát uhodila do zdi, fotografie
v rámečcích se roztříštily, pomačkané trofeje spadly ze stojanů. Mlátila do knih vázaných v kůži, do
těžkých skleněných popelníků. Oháněla se holí prudce a metodicky a její drobné tělo jako by poháněl
vztek, který v ní stále sílil.
Shodila knihy z polic, smetla fotografie z krbové římsy. Máchla holí kolmo jako sekyrou
a rozštípla těžký georgiánský stůl, a pak se zasvištěním máchla do strany. Mlátila holí, až ji bolely
ruce, byla celá zalitá potem a prudce, přerývaně dýchala. Když už konečně nebylo co rozbíjet,
zastavila se uprostřed pracovny a pod nohama jí křupalo rozbité sklo. Odhrnula si z čela zpocenou
kadeř vlasů a přehlédla své dílo. Paní Stirlingová, tak půvabná, tak roztomilá. Vyrovnaná, klidná,
utlumená. Všechen oheň v ní vyhasl.
 Jennifer Stirlingová upustila zohýbanou golfovou hůl na zem. Pak si otřela ruce o sukni, sundala
z ní drobný střípek, delikátně ho pustila na podlahu, pak vyšla z pracovny a zavřela za sebou dveře.

Paní Cordozová seděla v kuchyni s Esmé, když jí Jennifer oznámila, že půjdou ještě ven. „Nedá si
malá svačinu? Bude mít hlad.“
„Já nechci ven,“ přidala se Esmé.
„Nepůjdeme na dlouho, zlatíčko,“ řekla klidně. „Paní Cordozová, vezměte si na zbytek dne volno.“
„Ale já –“
„Opravdu. Bude to tak lepší.“
Do náručí vzala dceru, do ruky popadla kufr, který si právě zabalila, i cukroví v pytlíku z hnědého
papíru, a nevšímala si hospodynina zmateného výrazu. A pak vyšla z domu, seběhla po schodech
a mávla na taxík.

Spatřila ho hned, jak otevřela dvojité dveře. Stál před svou kanceláří a mluvil s mladou ženou, jež
stála u jeho stolu. Někdo ji pozdravil a ona uslyšela, jak uměřeně odpovídá, a samotnou ji neurčitě
překvapilo, že dokáže s někým tak normálně mluvit.
„Ta ale vyrostla!“
Jennifer pohlédla na svou dceru, která si hrála s jejím perlovým náhrdelníkem, a pak na ženu, jež ji
oslovila. „Vy jste Sandra, že?“ řekla.
„Ano, paní Stirlingová.“
„Nevadilo by vám moc, kdyby si Esmé mohla chviličku hrát s vaším psacím strojem? Já bych si
zatím zaskočila za manželem.“
Esmé byla nadšená, že ji pustili ke klávesnici, a užívala si cukrování a obskakování žen, které ji
okamžitě obklopily s radostí, že mají legitimní rozptýlení od práce. Jennifer si odhrnula vlasy
z obličeje a vešla do jeho kanceláře. Stál v předpokoji pro sekretářku a ona k němu došla.
„Jennifer,“ povytáhl obočí. „Nečekal jsem tě.“
„Máš chviličku?“
„V pět musím někam jít.“
„Nezdržím tě dlouho.“
Zavedl ji k sobě do kanceláře, zavřel za sebou dveře a ukázal na židli. Zatvářil se lehce
podrážděně, když si odmítla sednout, a sám se těžce zabořil do svého koženého křesla. „No tak?“
„Co jsem ti provedla, že mě tak nenávidíš?“
„Cože?“
„Vím o tom dopise.“
„O jakém dopise?“
„O tom, který jsi před čtyřmi lety sebral na poště.“
„Aha, tohle,“ utrousil přezíravě. Tvářil se, jako by mu připomněla, že zapomněl něco koupit
v potravinách.
„Tys to věděl, ale nechals mě věřit, že je mrtvý. Nechals mě věřit, že jsem za to zodpovědná!“
„Myslel jsem si, že asi je mrtvý. A stejně je to stará historie. Nechápu, proč to chceš znovu
vytahovat.“ Naklonil se a ze stříbrné krabičky na stole vytáhl doutník.
Letmo si vzpomněla na podobnou krabici v jeho pracovně, promáčknutou a třpytící se rozbitým
sklem. „To proto, Laurenci, že mě od té doby den co den trestáš, žes mě nechal, abych se trestala
sama. Čím jsem si něco takového zasloužila?“
Odhodil zápalku do popelníku. „Dobře víš, co jsi udělala.“
„Nechal jsi mě věřit, že jsem ho zabila!“
„Co sis myslela, s tím já nemám co dělat. A stejně, jak už jsem řekl, už je to minulost. Vážně
nechápu, proč –“
„Není to minulost! Protože on se vrátil!“
To vyburcovalo jeho pozornost. Měla matné tušení, že jeho sekretářka nejspíš poslouchá za
dveřmi, a tak mluvila tiše. „Přesně tak! A já s ním odejdu, a Esmé vezmu s sebou, samozřejmě.“
„Nebuď směšná.“
„Myslím to vážně.“
„Jennifer, žádný soud nenechá dítě matce, která se dopustila cizoložství – a která nedokáže
fungovat bez celé baterie prášků. Doktor Hargreaves by dosvědčil, jaká kvanta jich spotřebuješ.“
„Jsou pryč. Všechny jsem vyhodila.“
„Vážně?“ Znovu se podíval na hodinky. „Blahopřeju. Takže jsi zvládla celých… čtyřiadvacet
hodin bez léků? To by soudci jistě připadalo obdivuhodné,“ zasmál se, spokojen se svou odpovědí.
„Myslíš, že by mu připadal obdivuhodný i ten spis o plicních chorobách?“
Všimla si, jak mu náhle ztuhla čelist a v očích se mu zableskla nejistota.
„Cože?“
„Tvoje bývalá sekretářka mi ho dala. Mám jména všech tvých zaměstnanců, kteří v posledních
deseti letech onemocněli a zemřeli. Cože to bylo?“ Pečlivě to vyslovila, aby zdůraznila neobvyklost
toho slova: „Me-zo-te-li-om.“
Z tváře se mu vytratila barva tak rychle, až se lekla, že snad omdlí. Vstal a prošel kolem ní ke
dveřím. Otevřel je, vykoukl ven a zase je pevně zavřel. „O čem to mluvíš?“
„Mám všechny potřebné informace, Laurenci. Mám dokonce i bankovní stvrzenky na ty peníze, cos
jim vyplatil.“
Trhnutím otevřel zásuvku a začal se v ní přehrabovat. Když se znovu narovnal, vypadal otřeseně.
Přikročil k ní, takže mu byla nucena pohlédnout do očí. „Jestli mě zničíš, Jennifer, zničíš i sebe
samu.“
„Opravdu si myslíš, že mi na tom záleží?“
„Nikdy se s tebou nerozvedu.“
„Dobře,“ řekla a jeho neklid jen posílil její odhodlání. „Bude to takhle. Esmé a já si najdeme
nějaké bydlení poblíž a ty ji můžeš navštěvovat. Budeme manželé jen na papíře. Budeš mi vyplácet
nějakou přiměřenou rentu, abych ji uživila, a já se na oplátku postarám, aby se ty papíry nikdy
nedostaly na veřejnost.“
„Snažíš se mě vydírat?!“
„Ale kdepak, na to já jsem moc hloupá, Laurenci, jak jsi mi za ta léta mnohokrát připomněl. Ne,
jenom ti říkám, jak budu odteď žít svůj život. Můžeš si nechat svoji milenku, dům, peníze… i svoji
pověst. Tvoji obchodní přátelé to nemusejí vědět. Ale já už do tvého domu nikdy nevkročím.“
On doopravdy netušil, že ví o jeho milence. Ve tváři se mu rozhostil bezmocný vztek smíšený
s šílenou úzkostí. Emoce ale hned potlačil a pokusil se o smířlivý úsměv. „Jennifer, jsi rozčilená.
Musel to být pro tebe šok, když se ten člověk znovu objevil. Co kdybys šla domů a pak si o tom
promluvíme?“
„Ty dokumenty jsem u někoho uložila. Kdyby se mi něco stalo, ví, co má dělat.“
Ještě nikdy na ni nepohlédl s takovou záští. Pevněji sevřela kabelku.
„Jsi děvka!“ zasyčel.
 „S tebou jsem byla,“ přisvědčila klidně. „Musela jsem být, protože z lásky jsem to rozhodně
nedělala.“
Ozvalo se zaklepání a vešla jeho nová sekretářka. Pohled, kterým mezi nimi dívka přelétla, byl
přímo studnicí dodatečných informací. Přidal Jennifer odvahu. „No, to je asi všechno, co jsem ti
chtěla říct. Už půjdu, miláčku,“ pronesla. Došla k němu a políbila ho na tvář. „Ozvu se ti. Sbohem,
slečno…“ vyčkávavě se odmlčela.
„Driscollová,“ řekla dívka.
„…Driscollová.“ Věnovala jí úsměv. „Samozřejmě.“
Prošla kolem ní, vyzvedla si dceru a s bušícím srdcem otevřela dvojité dveře; napůl čekala, že se
za ní ozve jeho hlas a jeho kroky. Seběhla dvě patra po schodech na ulici, kde na ni pořád čekal taxík.
„Kam jedeme?“ chtěla vědět Esmé, když ji Jennifer vyzvedla na sedadlo vedle sebe. Ujídala z hrsti
bonbónů, jimiž ji zahrnuly sekretářky.
Jennifer se předklonila, otevřela okénko a zakřičela na taxikáře přes rámus dopravní špičky.
Najednou se jí zmocnil pocit lehkosti a triumfu. „Do hotelu Regent, prosím! Co nejrychleji to půjde!“

Když si později tu dvacetiminutovou cestu vybavovala, uvědomila si, že se dívala na zalidněné

ulice a křiklavé výlohy obchodů, jako by byla turistka nebo zahraniční dopisovatelka, která je nikdy
předtím neviděla. Zaregistrovala jen pár detailů, náléhavý dojem, že je možná už nikdy v životě
neuvidí. Její dosavadní život byl u konce a jí se chtělo zpívat.
Tak se Jennifer Stirlingová loučila se svým dřívějším životem; dala sbohem dnům, kdy kráčela
těmito ulicemi obtěžkaná nákupními taškami plnými věcí, které pro ni přestaly být důležité
v okamžiku, kdy je donesla domů. Bylo to právě tady, poblíž Marylebone Road, kde každý den cítila,
jak se uvnitř ní utahuje jakýsi svěrák, když se blížila k domu, který už jí nepřipadal jako domov, ale
jako místo pokání.
Za oknem taxíku se mihlo náměstí, kde stál jejich tichý dům – svět, v němž mohla žít jen uvnitř
sebe, neboť věděla, že každá myšlenka, kterou by vyslovila, a každý její čin by vyvolal jen kritiku od
muže, jehož učinila tak nešťastným, že nemohl jinak než ji neustále trestat: mlčením, neustálým
přezíráním a ovzduším trvalého chladu, jehož se nedokázala zbavit ani uprostřed léta.
Dítě jí poskytlo ochranu, ale jen do jisté míry. A i když bude její čin možná znamenat hanbu
a opovržení jejího okolí, může své dceři ukázat, že se dá žít i jinak. Že se dá žít, aniž by se člověk
musel umrtvovat. Že se dá žít, aniž by se člověk musel celý život omlouvat za to, kým je.
Spatřila okno, v němž se kdysi vystavovaly prostitutky; ty dvě dívky, které klepávaly na sklo, už
dávno někam zmizely. Doufám, že máte lepší život, řekla jim v duchu. Doufám, že jste se osvobodily
od toho, co vás tu věznilo. Takovou šanci si zaslouží každý.
Esmé pořád ještě pojídala sladkosti a z druhého okýnka pozorovala rušné ulice. Jennifer holčičku
objala kolem ramen a přitáhla si ji k sobě. Esmé si rozbalila další bonbón a strčila si ho do pusy.
„Maminko, kam to jedeme?“
„Za jedním mým přítelem, a pak pojedeme na dobrodružnou výpravu, zlatíčko,“ vysvětlila a náhle
úplně překypovala vzrušením. Nemá nic, pomyslela si. Nic.
„Dobrodružství?“
„Ano. Dobrodružství, které se mělo odehrát už před dávnými lety.“

Z toho článku o odzbrojovacích jednáních na čtvrté straně hlavní zpráva rozhodně nebude, usoudil
Don Franklin, když poslouchal alternativní návrhy svého zástupce. Kdyby mu tak jeho žena nedala do
sendvičů s játrovkou čerstvou cibuli. Vždycky ho po ní bolí břicho. „Kdybychom přesunuli tu reklamu
na zubní pastu sem, možná bychom to mohli zaplnit tím tančícím knězem,“ navrhl zástupce.
„Tu reportáž nemůžu ani vidět.“
„A co ta divadelní recenze?“
„Tu už máme na straně osmnáct.“
„Mrkněte směrem západo-jiho-západ, šéfe.“
Franklin si masíroval bolavé břicho. Vzhlédl a spatřil jakousi ženu, jak spěchá přes redakční
místnost. Měla na sobě krátký černý trenčkot a v náručí nesla plavovlasou holčičku. Z přítomnosti
malého dítěte v redakci byl Don celý nesvůj – bylo to jako vidět vojáka ve spodničce. Nebylo to
správné. Žena se zastavila a na něco se ptala Cheryl, která gestem ukázala na něj.
V koutku úst svíral tužku. Žena se vydala k němu. „Promiňte, že obtěžuji, ale potřebuji mluvit
s Anthonym O’Harem,“ vyhrkla.
„A vy jste kdo?“
„Jennifer Stirlingová. Jsem jeho známá. Zrovna jedu od něj z hotelu, ale řekli mi, že už se
odhlásil.“ V očích měla úzkost.
„Vy jste sem před pár dny donesla ten lístek,“ vzpomněla si Cheryl.
„Ano,“ přisvědčila žena.
Všiml si, jak si ji Cheryl prohlíží od hlavy až k patě. Holčička držela v ruce napůl snědené lízátko,
jímž udělala matce na rukávu lepkavou šmouhu. „Odjel do Afriky,“ oznámil jí.
„Cože?“
„Odjel do Afriky.“
Úplně ztuhla a dítě s ní. „Ne!“ zlomil se jí hlas. „To není možné! Vždyť se ještě ani nerozhodl,
jestli pojede!“
Don vytáhl tužku z pusy a pokrčil rameny. „Zprávy nepočkají. Odjel včera, chytil hned první let.
Příštích pár dní bude na cestě.“
„Ale já s ním musím mluvit!“
„Nedá se s ním nijak spojit.“ Uvědomil si, že ho Cheryl pozoruje. Dvě další sekretářky si spolu
něco špitaly.
Žena zbledla. „Ale přece musí být možné ho nějak zastihnout. Vždyť to nemůže být dlouho, co
odjel.“
„Může teď být kdekoli. Je v Kongu. Nemají tam telefony. Až bude mít možnost, zatelegrafuje.“
„V Kongu? Ale proč proboha musel odjet tak brzo?“ ztišila hlas do šepotu.
„Kdo ví?“ Pronikavě na ni pohlédl. „Třeba chtěl ode všeho pryč.“ Byl si vědom, že Cheryl okouní
opodál a předstírá, že třídí jakousi hromádku papírů.
Žena jako by ztratila schopnost jasně uvažovat. Ruka jí vylétla k obličeji. Na jeden strašlivý
okamžik ho napadlo, že snad začne plakat. Jestli bylo něco horšího než dítě v redakci, byla to
uplakaná žena s dítětem v redakci.
Zhluboka se nadechla ve snaze se ovládnout. „Kdybyste s ním mluvil, mohl byste ho poprosit, aby
mi zatelefonoval?“ Sáhla do kabelky a vytáhla papírové desky nacpané nějakými listinami a pak
několik pomačkaných obálek. Chviličku váhala a pak zastrčila obálky hluboko do složky. „A dejte mu
prosím tohle. Bude vědět, co to znamená.“ Naškrábala rychle něco do svého diáře, pak stránku
vytrhla a zastrčila pod chlopeň složky. Položila desky před něj na stůl.
„Jistě.“
Popadla ho za paži. Na ruce měla prsten s diamantem snad větším než Koh-i-noor. „Postaráte se,
aby to dostal? Je to opravdu důležité. Strašlivě důležité.“
„Chápu. A teď už promiňte, ale musím se dát zase do práce. Teď máme nejvíc rušno. Všichni se
snažíme stíhat termíny.“
Zatvářila se zdrceně. „Nezlobte se. Jen prosím, postarejte se, aby to dostal. Prosím.“
Don přikývl.
Vyčkávala a nepřestala na něj upírat oči, jako by se snad snažila ujistit, že svá slova myslí vážně.
Pak se ještě naposledy rozhlédla po redakci, jako by se přesvědčovala, že tu Anthony O’Hare
opravdu není, a vzala svou dceru za ruku. „Moc se omlouvám, že jsem obtěžovala.“
Najednou vypadala jaksi menší, než když přišla. Pomaličku se vydala ke dveřím, jako by neměla
tušení, kam vlastně jde. Lidé postávající u korektorského stolu se dívali, jak odchází.
„Tak Kongo,“ pronesla po chvilce Cheryl.
„Potřebuju vysázet stranu čtyři.“ Don upřeně hleděl na svůj stůl. „Dáme tam toho tančícího kněze.“

Skoro o tři týdny později někoho konečně napadlo uklidit na korektorském stole. Mezi starými
sloupcovými obtahy a tmavě modrými průklepovými papíry ležely ošoupané desky.
„Kdo je B.?“ otevřela složku sekretářka Dora, která tu byla na záskok. „Má to být pro Bentincka?
Ale ten přece odjel už před dvěma měsíci, ne?“
Cheryl se zrovna s někým po telefonu dohadovala o cestovních výlohách. Ani se neotočila, jen
pokrčila rameny, ale na chviličku přikryla mluvítko dlaní. „Jestli nevíš, komu to patří, pošli to do
archivu. Já tam dávám všechno, co nevypadá, že by někomu patřilo. Pak tě Don nemůže seřvat.“ Na
chviličku se zamyslela. „No, může. Ale ne kvůli špatně založeným papírům.“
Složka přistála na vozíku směřujícím do archivu a spolu se starými díly interního Kdo je
kdoa přepisy parlamentních debat zmizela někde v útrobách budovy.
Znovu se objevila až skoro po čtyřiceti letech.
===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Část třetí

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Ty a ja jsme skoncili

Muž ženě, textová zpráva

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 16

2003

Utery, U Cerveneho lva? Slo by to? John, X

Musí na něj čekat dvacet minut, než dorazí, celý vymrzlý a samá omluva. Rozhovor pro rozhlas se
protáhl víc, než čekal. Pak náhodou potkal jednoho zvukaře, s nímž studoval na univerzitě a který si
chtěl popovídat. Bylo by nezdvořilé hned vypadnout.
Ale nechat mě čekat v hospodě, to zřejmě nezdvořilé není, odpoví mu v duchu, ale nechce kalit
vodu, a tak se jen usměje.
„Vypadáš nádherně,“ dotkne se její tváře. „Máš novej účes?“
„Ne.“
„Aha. Tak prostě vypadáš nádherně jako vždycky.“ A s tou jedinou větou je pozdní příchod
zapomenut.
Má tmavě modrou košili a khaki sako; jednou si ho dobírala, že je to spisovatelská uniforma.
Nenápadná, umírněná, nákladná. V tomhle oblečení si ho vždycky představuje, když není s ním. „Jak
bylo v Dublinu?“
„Spěch. Strasti.“ Odmotá si z krku šálu. „Mám novou mediální agentku, Ros, a ona má zjevně
pocit, že mi musí nacpat něco do každý čtvrthodinky. Nařizovala mi dokonce, kdy můžu mít přestávku
na záchod.“
Zasměje se.
„Co piješ?“ Všimne si její prázdné sklenice a mávne na číšníka.
„Bílý víno.“ Neměla v plánu si dávat další, snaží se pití trochu omezit, jenomže teď je tu on a jí se
zase svírá žaludek tak, že ho dokáže uvolnit jenom alkohol.
Začne jí vykládat o své cestě, o prodaných knihách, o změnách na dublinském nábřeží. Při řeči ho
pozoruje. Jednou někde četla, že vidíme, jak ten druhý skutečně vypadá, jen během prvních několika
minut po setkání, pak že už z něj máme jen pocit ovlivněný tím, co si o něm myslíme. To jí
poskytovalo jistou útěchu, kdykoli se ráno probudila s obličejem opuchlým z přílišného pití nebo
když měla oči rozostřené nedostatkem spánku. Ty pro mě budeš vždycky krásný, řekla mu v duchu.
„Takže dneska nepracuješ?“
Donutí se vrátit zpět k rozhovoru. „Mám dneska volno. Pracovala jsem minulou neděli, pamatuješ?
Ale stejně ještě zaskočím do redakce.“
„Na čem děláš?“
„Ale, nic moc strhujícího. Našla jsem jeden zajímavej dopis a chtěla jsem se ještě pohrabat
v archivu, jestli by tam náhodou nebyly další.“
„Dopis?“
„Jo.“
Povytáhne na ni obočí.
„Není to nic zvláštního, vážně,“ pokrčí rameny. „Je starej. Z roku 1960.“ Neví, proč je ohledně
toho dopisu tak zdrženlivá, ale připadalo by jí zvláštní ukazovat mu ten výlev prudkých citů. Má
strach, aby si snad nemyslel, že k tomu má nějaký skrytý důvod.
 „A tak. Tenkrát byly mnohem větší omezení. O tomhle období strašně rád píšu. Mnohem účinněji
se dá vytvářet napětí.“
„Napětí?“
„Mezi tím, co chceme, a tím, co smíme.“
Pohlédne si na ruce. „Jo. To znám moc dobře.“
„Posunování hranic...všechna ta zkostnatělá pravidla chování...“
„Řekni to ještě jednou.“ Pohlédne mu do očí.
„Nech toho,“ zazubí se. „Ne v restauraci. Nezlob.“
Moc slova. Tím ho vždycky dostane.
Ucítí tlak jeho nohy na své. Půjdou pak zpátky k ní a ona ho bude mít aspoň hodinu jen pro sebe.
Nestačí to, nikdy to nestačí, ale ta představa jeho těla na svém, z té se jí už teď točí hlava.
„Chceš… chceš se ještě najíst?“ zeptá se pomalu.
„Přijde na to…“
Hledí na sebe. Pro ni neexistuje v baru nic než on.
Pak se on zavrtí na židli. „Jo, abych nezapomněl, od sedmnáctýho budu pryč.“
„Další turné?“ Pod stolem sevřel její nohy mezi svými. Snaží se soustředit na to, co jí říká. „Ti tví
nakladatelé ti teda dávají zabrat.“
„Ne,“ pronese neutrálně. „Jedu na dovolenou.“
Kratičké ticho. A teď to přišlo. Skutečná bolest, jako by dostala pěstí těsně pod žebra. Vždycky do
toho nejměkčího místa.
„To je prima.“ Odtáhne nohy. „Kam jedete?“
„Na Barbados.“
„Barbados!“Překvapení v hlase nedokáže skrýt. Barbados. Nejedou kempovat do Bretaně. Ani na
chalupu k nějakému vzdálenému bratranci v deštivém Devonu. Barbados nezní zrovna jako otravná
rodinná dovolená. Vyvolává představu luxusu, bílého písku, manželky v bikinách. Barbados zní jako
potěšení, výběr místa naznačuje, že jejich manželství je stále důležité. Naznačuje, že spolu možná
budou spát.
„Asi tam nebude přístup k internetu a s telefonováním to bude náročný. Jenom abys věděla.“
„Rádiový ticho.“
„Tak nějak.“
Neví, co na to říct. Vzmáhá se v ní vůči němu tichá zuřivost, a přitom si uvědomuje, že na ni nemá
právo. Koneckonců, copak jí někdy něco slíbil?
„No, s malýma dětma to stejně není žádná dovolená,“ podotkne a napije se. „Jenom změna místa.“
„Vážně?“
„Nevěřila bys, jaký kvanta věcí s sebou člověk musí tahat. Všechny ty zatracený kočárky, dětský
židličky, plínky…“
„O tom já nic nevím.“
Sedí mlčky, dokud jim nedonesou víno. Nalije a podá jí sklenici. Ticho bobtná a bytní, až je úplně
zdrcující, katastrofální.
„Že jsem ženatej, s tím nic nenadělám, Ellie,“ řekne nakonec. „Mrzí mě, že tě to zraňuje, ale
nemůžu nejet na dovolenou jenom proto –“
„– že já žárlím,“ dokončí za něj. Nenávidí se za to, do jakého ji to staví světla. Nenávidí se, že tu
sedí jako nějaká načuřená puberťačka. Jenže se pořád ještě snaží vstřebat význam Barbadosu
a vědomí, že bude muset čtrnáct dní zahánět představu, jak se on miluje se svou ženou.
Teď je čas utéct, říká si v duchu a zvedne sklenici. V tomhle okamžiku by každá rozumná osoba
sebrala všechny zbytky sebeúcty, prohlásila by, že si zaslouží mnohem víc, a vydala se hledat někoho,
kdo se jí může dát celý, kdo jí může nabídnout víc než ukradené chvilky v obědové pauze a osamělé
utrápené večery.
„Pořád ještě chceš, abychom šli k tobě?“
Opatrně se na ni podívá a ve tváři se mu zračí omluva a vědomí toho, co jí provádí. Tenhle muž.
To minové pole. „Jo,“ odpoví.

V redakcích novin panuje přísná hierarchie a archiváři jsou v ní téměř u dna. Nejsou na žebříčku
tak nízko jako personál kantýny nebo pracovníci ostrahy, ale ani se nepřibližují sloupkařům,
redaktorům a reportérům, kteří tvoří akční sekci, jsou tváří periodika. Archiváři jsou pomocný
personál, neviditelní a nedocenění, kteří musí být k ruce těm důležitějším. Ale muži v tričku
s dlouhým rukávem tuto skutečnost zjevně nikdo neosvětlil. „Dneska žádný žádosti nevyřizujeme.“
Ukáže na rukou psané oznámení přilepené izolepou k někdejšímu výdejnímu pultu.

Omlouváme se – přístup do archivu bude opět možný až v pondělí. Většina požadavků se dá

vyřídit přes internet – skuste to napřed tam. V nezbytných případech l. 3223.

Když znovu vzhlédne, muž už je pryč.

Jindy by asi byla dotčená, ale teď pořád myslí na Johna, jak zavrtěl hlavou, když si před hodinou
natahoval košili přes hlavu. „No teda,“ pronesl a zastrčil si košili do kalhot, „naštvanej sex jsem
ještě nezažil.“
„Nestěžuj si,“ získala tím dočasným uvolněním zase svou prostořekost. Ležela na přikrývce
a střešním oknem pozorovala šedé říjnové mraky. „Pořád lepší než naštvání bez sexu.“
„Mně se to líbilo.“ Naklonil se nad ni a políbil ji. „Docela se mi líbí představa, jak mě jen
využiješ. Jako nástroj svýho potěšení.“
Hodila po něm polštářem. Zase měl v očích ten pohled, jako by trochu roztál, a pořád ještě s ní byl
spojen, jako by v něm pořád byla určitá představa, vzpomínka na to, co se mezi nimi právě odehrálo.
Byl její.
„Myslíš, že by to bylo jednodušší, kdyby ten sex nebyl tak dobrej?“ zeptala se a odhrnula si vlasy
z očí.
„Jo. A ne.“
Protože kdyby nebylo toho sexu, vůbec bys tu nebyl?
Posadila se na posteli, náhle v rozpacích. „Tak jo,“ řekla úsečně. Políbila ho na tvář a pro jistotu
ještě na ucho. „Musím zpátky do redakce. Zamkni, až půjdeš.“ A odešla do koupelny.
Uvědomovala si, jak ho to překvapilo. Zavřela za sebou dveře, otočila modrým kohoutkem a voda
začala hlučně zurčet do odtoku. Posadila se na okraj vany a poslouchala, jak jde do obýváku, asi pro
boty, a pak zaslechla jeho kroky za dveřmi.
„Ellie? Ellie?“
Nereagovala.
„Ellie, tak já jdu.“
Čekala.
„Brzo se ozvu, krásko.“ Dvakrát klepl na dveře a byl pryč.
Seděla tam ještě skoro deset minut po tom, co se dveře bytu zabouchly.
 ***

Už se chystá odejít, když se muž znovu objeví. Nese dvě kymácející se krabice šanonů a chystá se
zády si otevřít dveře a zase zmizet. „Vy jste ještě tady?“
„Máte tam špatně napsáno ‚zkuste‘,“ ukáže na oznámení.
Pohlédne na cedulku. „Pořádnej personál aby dneska pohledal, co?“ Obrátí se ke dveřím.
„Počkejte! Prosím!“ Nakloní se přes pult a zamává složkou, kterou jí předtím dal. „Potřebuju se
mrknout na nějaký vydání novin z roku 1960. A chtěla jsem se vás na něco zeptat. Nepamatujete si,
kde jste našel ty věci, co jste mi dal?“
„No tak zhruba. Proč?“
„Já… něco tam bylo. Dopis. Myslela jsem si, že kdybych to něčím doplnila, byl by z toho dobrej
článek.“
Zavrtí hlavou. „Teď to nejde. Nezlobte se – jedem jako fretky kvůli tomu stěhování.“
„Prosím, prosím, prosím! Potřebuju do neděle něco splichtit. Já vím, že máte spoustu práce, ale
chci jenom, abyste mi ukázal, kde mám hledat. Zbytek už zvládnu.“
Vlasy má rozcuchané a na tričku stopy prachu. Trochu nepravděpodobný archivář – vypadá, že by
na knihách měl spíš surfovat než je zakládat.
Odfoukne si a položí krabici na kraj přepážky. „Fajn. Jakej to byl dopis?“
„Tenhle.“ Vytáhne obálku z kapsy.
„Z toho se nedá moc vyčíst,“ letmo na něj pohlédne. „Číslo poštovní přihrádky a iniciála.“
Je úsečný a odměřený. Vyčítá si to rýpnutí kvůli pravopisu. „Já vím. Jenom jsem si říkala, že
kdybyste tam měl ještě nějaké, že bych třeba mohla –“
„Já nemám čas se –“
„Přečtěte si to,“ naléhá. „No tak. Jenom si to přečtěte…“ Odmlčí se, když si vzpomene, že ani
nezná jeho jméno. Pracuje tu už dva roky a ani jednoho z archivářů nezná jménem.
„Rory.“
„Já jsem Ellie.“
„Já vím, kdo jste.“
Povytáhne obočí.
„Tady dole jsme rádi, když si ke jménu autora pod článkem můžeme přiřadit tvář. Možná tomu
nebudete věřit, ale taky se spolu někdy bavíme.“ Prohlédne si dopis. „Mám dost práce – a osobní
korespondenci tady obyčejně neskladujeme. Vůbec nevím, jak se to sem dostalo. Zkuste to jindy.“
Postrčí dopis zpět k ní a pohlédne jí do očí. „Píše se to se ‚z‘.“
„Jenom dvě minutky,“ šoupne mu ho nazpět. „Prosím, Rory!“
Vezme si od ní obálku, vytáhne dopis a přečte si ho, nad některými pasážemi se zastaví. Dočte
a vzhlédne od papíru.
„Neříkejte, že vás to nezajímá.“
Pokrčí rameny.
„Zajímá,“ zazubí se na něj. „Zajímá!“
Zvedne desku přepážky a s rezignovaným výrazem ji pozve dovnitř. „Ty noviny, co chcete, vám za
deset minut donesu k přepážce. Všechny nezaložený věci dávám do odpadkovejch pytlů na vyhození,
ale jo, pojďte. Můžete si je prohrabat, jestli nedáte dohromady ještě něco dalšího. Ale neříkejte to na
mě mýmu šéfovi. A nečekejte, že vám budu pomáhat!“
 Zůstane tam tři hodiny. Zapomene na noviny z roku 1960 a místo toho se usadí v koutě zaprášeného
suterénu a skoro nevnímá přítomnost mužů, kteří kolem ní nosí krabice nadepsané Volby 1967,
Vlaková neštěstíne b o Červen–červenec 1982. Probírá se igelitovými pytli, rozloupává stohy
zaprášených papírů, ruce má černé od prachu a staré tiskařské černi. Občas její pozornost odvedou
reklamy inzerující léky na nachlazení, povzbuzující prostředky a dávno zapomenuté značky cigaret.
Sedí na obrácené bedýnce, třídí papíry kolem sebe do chaotických hromádek a hledá nějaký list
papíru menší než A3, psaný rukou. Tak se zabere do pátrání, že dokonce zapomene kontrolovat, jestli
jí nepřišla na mobil nějaká zpráva. Na chvilku dokonce zapomene i na tu hodinku, kterou strávila
s Johnem, i když normálně by se jí vryla do paměti ještě na několik dní.
Torzo zpravodajské redakce nad ní ještě pořád pracuje, přežvykuje, tráví a zase vyplivuje aktuální
zprávy. Seznamy nejdůležitějších událostí se během jediné hodiny znovu a znovu mění, celé články se
napíšou a zase vyhodí, v reakci na nejnovější digitálně zaznamenávané změny v hlášení
zpravodajských agentur. Tady v temných suterénních chodbách jako by se to ale všechno dělo na
nějakém jiném kontinentu.
Je skoro půl šesté, když se Rory znovu zjeví, v každé ruce jeden polystyrenový kelímek s čajem.
Jeden jí podá, začne si foukat svůj a opře se o prázdnou spisovou skříň. „Jak vám to jde?“
„Nemám nic. Spoustu nejnovějších posilujících léků, kriketový skóre obskurních fakult na Oxfordu,
ale žádný zničující milostný dopisy.“
„Od začátku bylo jasný, že hledáte jehlu v kupce sena.“
„Já vím. Ale byl to prostě takovej ten případ…“ Zvedne si kelímek s čajem k ústům. „Já nevím.
Když jsem si to přečetla, musela jsem na to pořád myslet. Chtěla jsem vědět, co se stalo dál. Jak vám
jde balení?“
Posadí se na bednu kousek od ní. Ruce má zanesené prachem a na čele má šmouhu.
„Už máme skoro hotovo. Nechápu, že to šéf nenechá udělat profesionály.“
Hlavní archivář byl v novinách snad už od nepaměti a jeho schopnost určit datum a výtisk
kterýchkoli novin pouze z neurčitého popisu byla legendární.
„Proč ne?“
Rory si povzdechl. „Bál se, že by něco dali na špatný místo nebo nějakou krabici ztratili. Pořád mu
říkám, že se to všechno stejně bude digitalizovat, ale víte, jakej je, když jde o tiskový materiály...“
„Za kolik let tu máte noviny?“
„Myslím, že celý čísla jsou tu za osmdesát let, a pak ještě šedesát let ve výstřižcích a různejch
souvisejících dokumentech. A strašidelný na tom je, že on ví, kam všechny patřej, do posledního
papírku.“
Začne skládat část papírů zpátky do odpadkového pytle. „Třeba bych mu o tom dopise měla říct.
Možná by věděl, kdo ho psal.“
Rory hvízdne. „Jenom kdyby vám nevadilo, že ho budete muset vrátit. Nedokáže se vzdát ani
papírku. Ostatní vždycky pašujou opravdovej odpad, když odejde domů, jinak bysme s ním už zaplnili
pár dalších místností. Kdyby věděl, že jsem vám tu starou složku dal, asi by mě vyhodil.“
Zatváří se bolestně. „Tak to se to nikdy nedozvím,“ pronese dramaticky.
„Co se nedozvíte?“
„Jak to dopadlo s těmi milenci, kterým hvězdy nepřály.“
Rory se nad tím zamyslí. „Řekla ne.“
„Vy jste mi teda romantik.“
„Ztratila by příliš mnoho.“
Tázavě nakloní hlavu. „Jak víte, že adresát byla žena?“
 „No, ženy tenkrát přece nepracovaly, ne?“
„Vždyť je to z roku 1960. Nebavíme se snad o devatenáctým století.“
„Tak ukažte,“ natáhne ruku po dopise. „Fajn, tak třeba práci měla. Ale určitě se tam píše něco
o tom, že někam odjíždí vlakem. Myslím, že není zdaleka tak pravděpodobný, že by ten, kdo odjíždí
za novou prací, byla žena.“ Pročte dopis znovu a ukazuje na jednotlivé řádky. „Prosí ji tady, aby jela
s ním. Žena by tohle po muži nechtěla. Ne tenkrát.“
„Máte vážně stereotypní pohled na muže a ženy.“
„Ne, jenom trávím spoustu času tady, zavrtanej v minulosti.“ Gestem ukáže kolem sebe. „A je to
úplně jinej svět.“
„Možná to ale vůbec nebylo pro ženu,“ popíchne ho. „Třeba je to pro jinýho muže.“
„To není moc pravděpodobný. Homosexualita byla tenkrát ještě protizákonná, ne? Byla by tam
nějaká zmínka o utajování, nebo něco takovýho.“
„Ale vždyť jsou tam narážky, že je to tajnej vztah.“
„Je to jenom aférka,“ prohlásí. „To je evidentní.“
„A to má být co? Promluvila zkušenost?“
„Kdepak! Moje rozhodně ne.“ Vrátí jí dopis a napije se čaje.
Má dlouhé hranaté prsty. To jsou ruce pro dělníka, ne pro archiváře, pomyslí si nepřítomně. Ale
jak by asi tak měly vypadat archivářovy ruce? „Takže vy jste nikdy nic neměl s vdanou?“ Pohlédne
mu na prst. „Anebo jste sám ženatej a nikdy jste nezahnul?“
„Ne. A ne. Nikdy jsem neměl žádnej poměr. Teda s někým, kdo už by byl zadanej. Mám to rád
v životě jednoduchý.“ Pokývne k dopisu, který si zase zastrčila do tašky. „Takovýhle věci nikdy
nekončí dobře.“
„Cože? Takže každá láska, která není snadná a nekomplikovaná, musí skončit tragicky?“ Sama
slyší ten defenzivní tón ve svém hlase.
„To jsem neříkal.“
„Ale říkal. Předtím jste povídal, že podle vás řekla ne.“
Dopije čaj, zmačká kelímek a hodí ho do odpadkového pytle. „Za deset minut máme hotovo. Radši
byste si měla pobrat, co potřebujete. Ukažte mi, co jste nestihla projít, a já to zkusím nechat někde
stranou.“
Začne si sbírat věci a on dodá: „Jestli vás to zajímá, vážně si myslím, že nejspíš řekla ne.“ Tváří
se neproniknutelně. „Ale proč by to musela být ta nejhorší možnost?“
===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 I tak Tě miluji – i když už nebude žádné já, ani žádná láska, a možná ani žádný život – miluji Tě.

Zelda svému muži Scottu Fitzgeraldovi, v dopise

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 17

Ellie Haworthová má život snů. To si často opakuje, když se probudí s kocovinou z přemíry bílého
vína a v duši ji zabolí smutek, v dokonalém bytečku, v němž za její nepřítomnosti nikdo nenadělá
nepořádek. (Tajně by si přála mít kočku, ale bojí se, že by to bylo příliš velké klišé.) Bez problémů si
udržuje místo v sekci publicistiky v celostátních novinách, má poslušné vlasy, štíhlé tělo zaoblené na
těch správných místech a je dost půvabná, aby upoutávala mužskou pozornost, o níž stále ještě
předstírá, že ji uráží. Má ostrý jazyk – podle své matky až moc, je pohotově důvtipná, vlastní několik
kreditních karet a malé autíčko, o něž se zvládá starat bez mužské pomoci. Když se někdy setká se
spolužáky ze školy, cítí z nich při vyprávění o svém životě závist: ještě nedosáhla věku, kdy se
absence manžela a dětí považuje za prohru. Při setkání s muži vidí, jak si odškrtávají její přednosti –
skvělá práce, pěkná prsa, smysl pro humor – jako by byla nějaká cena, kterou se snaží získat.
V poslední době si pomalu uvědomuje, že ten sen se začíná maličko rozplývat, a že co jí do života
vstoupil John, opustil ji říz, jímž byla dosud v redakci proslulá, a že vztah, který jí kdysi dodával
energii, ji začíná sužovat způsobem poněkud nezáviděníhodným, ale rozhodne se nevěnovat tomu
pozornost. Přece jen je jednoduché to přehlížet, když je člověk obklopen lidmi podobného ražení,
novináři a spisovateli, kteří pijí a paří jako o závod, mají neuspořádané a katastrofální milostné
poměry a jejich drahé polovičky už jsou z jejich zanedbávání tak nešťastné a otrávené, že si nakonec
také najdou milenku či milence. Je jednou z nich, jednou z party, a její život je jako ze stránek
křídových časopisů, přesně takový, o jaký usilovala od chvíle, kdy si uvědomila, že se chce živit
psaním. Je úspěšná, svobodná, sebestředná. Ellie Haworthová je tak šťastná, jak jen může být. Jak
může kdokoli být, když se to tak vezme.
A nikdo nemůže mít všechno, říká si Ellie, když se někdy probudí a snaží se vzpomenout si, čí sen
to vlastně má žít.

„Všechno nejlepší, ty stará bréco!“ Corinne a Nicky na ni čekají v kavárně. Vběhne dovnitř,
kabelka za ní vlaje a ony začnou mávat a poklepou na volnou židli. „Tak honem, pojď si sednout! Ty
jdeš tááák pozdě! Už jsme měly bejt dávno v práci.“
„Pardon. Trochu jsem se při odchodu zdržela.“
Podívají se po sobě a jí je jasné, že mají podezření, že byla s Johnem. Rozhodne se, že jim
neřekne, že ve skutečnosti čekala, až doručí poštu. Chtěla vědět, jestli jí něco neposlal. Teď si
připadá pitomě, že kvůli tomu dorazila na sraz s kamarádkami s dvacetiminutovým zpožděním.
„Jaký to je bejt stará větev?“ Nicky se nechala ostříhat. Pořád je blondýnka, ale má teď na hlavě
kratičký rozcuch. Vypadá jako andílek. „Objednala jsem ti nízkotučný latte. Říkala jsem si, že odteď
už si asi budeš muset hlídat váhu.“
„Dvaatřicet snad není žádný stáří. Aspoň si to teda namlouvám.“
„Já se toho děsím,“ přizná Corinne. „Jednatřicet pořád zní, jako by člověku bylo čerstvě třicet,
technicky pořád mezi dvacítkou a třicítkou. Dvaatřicet mi připadá děsivě blízko pětatřicítce.“
„A od pětatřiceti už je samozřejmě jenom krůček ke čtyřicítce.“ Nicky si v zrcadle za sedadlem
zkontroluje účes.
„A vám taky všechno nejlepší,“ zamračí se Ellie.
 „Ale no tak. My tě budeme mít rády, i když budeš vrásčitá a osamělá a budeš nosit béžový
bombarďáky.“ Vytáhnou dvě dárkové tašky a položí je na stůl. „Tady máš dárky. A ne, nedají se
vyměnit!“
Vybraly skvěle, jak to umí jen dlouholeté kamarádky. Corinne jí koupila světle šedé kašmírové
ponožky, tak měkounké, že se Ellie musí ovládnout, aby si je na místě nenatáhla. Nicky jí dala
dárkový poukaz do odstrašujícně drahého salónu krásy. „To je na masáž obličeje proti stárnutí,“
ušklíbne se uličnicky. „Vybírala jsem mezi tímhle a botoxem.“
„A všichni víme, jak oblibuješ injekce.“
Uvědomí si, jak má své přítelkyně ráda a jak moc jim je vděčná. Zažily spolu tolik večerů, kdy se
vzájemně ujišťovaly, že jsou jedna pro druhou rodina, ve strachu, že si ty druhé dvě najdou partnera
dřív a ony zůstanou nezadané a osamělé. Nicky má nového přítele a zcela nezvykle to vypadá slibně.
Je solventní, laskavý a natolik zajímavý, aby ji nezačal nudit. Deset let Nicky utíkala před muži, kteří
na ni byli hodní. Corinne právě ukončila roční vztah. Prý byl fajn, ale v poslední době už byli spíš
jako bratr a sestra, „a já jsem si říkala, že to by snad mělo přijít až po svatbě a po dětech“.
S nadsázkou komentují obavy, že jim možná ujel ten vlak, o němž jejich tety a matky tak rády
mluvívají. Nezmiňují se, že většina jejich kamarádů má vztahy s ženami o dobrých pět až deset let
mladšími, než jsou samy. Utahují si ze sebe, že neumí s grácií stárnout. Shánějí homosexuální
kamarády, kteří jim slibují, že jim „za deset let“ udělají dítě, pokud v té době ještě budou oba
svobodní, i když ani jedna strana nevěří, že by k tomu došlo.
„A cos dostala od něj?“
„Od koho?“ zeptá se Ellie s nevinným výrazem.
„Od pana spisovatele. Už ti snad dal – teda dáreček, samozřejmě?“
„Jo, jednu injekci už dostala,“ uchechtne se Corinne.
„Vy jste nechutný, obě dvě.“ Napije se vlažné kávy. „Já – ještě jsem se s ním neviděla.“
„Ale snad tě někam vezme, ne?“ zamračí se Nicky.
„Asi jo,“ odpoví. Najednou má na ně vztek, že se na ni tak dívají, že už to prokoukly. Má vztek na
sebe, že si pro něj nevymyslela nějakou omluvu. Má vztek na něj, že ji pro něj musí vymýšlet.
„A ozval se ti vůbec, El?“
„Ne. Ale vždyť je teprve půl devátý – kristepane, já mám bejt v deset na schůzi publicistiky
a nemám jedinej slušnej nápad!“
„No, ať se jde vycpat.“ Nicky se k ní nakloní a obejme ji. „My ti narozeninovej dortík koupíme,
co, Corinne? Seď a já dojdu pro takovej ten muffinek s polevou. Dáme si předčasný narozeninový
pohoštění.“
V tu chvíli zaslechne tlumené cinknutí telefonu. Otevře ho.

Vsechno nejlepsi, krasko. Darek prijde pozdeji. X

„To je od něj?“ zeptá se Corinne.

„Jo,“ zazubí se. „Dárek přijde později.“
„Jako on,“ odfrkne si Nicky pohrdavě, když se vrátí ke stolu s muffinem. „Kam tě vezme?“
„No… to nepíše.“
„Ukaž.“ Nicky jí sebere telefon. „Co chce sakra tímhle říct?“
„Nicky…“ Corinne se ozve v hlase varovný tón.
„No, ‚dárek přijde později‘ a pusa, to je kruci dost mlhavý, ne?“
„Jsou to její narozeniny!“
 „Přesně tak! A právě proto by nemusela luštit ubohý polovičatý vzkazy od nějaký atrapy mužskýho.
Ellie, zlato, co to proboha děláš?“
Ellie ztuhne. Nicky porušila nevyslovené pravidlo – nikdy nic nekomentovat, ať je vztah
sebehloupější. Musí se navzájem podporovat a svou starost dát najevo tím, že nic neřeknou, a ne že
vybafnou něco takového jako „Co to proboha děláš?“
„To je v pohodě,“ ujistí je. „Vážně.“
Nicky na ni pohlédne. „Je ti třicet dva. Jsi s tímhle chlápkem – jsi do něj zamilovaná – už skoro
rok, a k narozeninám si vážně nezasloužíš víc než ubohou textovku, která může a nemusí znamenat, že
v nějaký blíž neurčený budoucnosti něco dostaneš? Neměly by mít milenky nárok aspoň na luxusní
prádlo? Nebo občas nějakej ten víkend v Paříži?“
Corinne se ošívá.
„Promiň, Corinne. Ale pro změnu to řeknu, jak to je. Ellie, zlato, já tě mám strašně ráda. Ale vážně
mi řekni, co z toho máš?“
Ellie sklopí oči k hrnku s kávou. Radost z narozenin se pomaličku vytrácí. „Miluju ho,“ odpoví
jednoduše.
„A miluje taky on tebe?“
Najednou Nicky hrozně nenávidí.
„Ví, že ho miluješ? Můžeš mu to vůbec říct?“
Vzhlédne.
„Nemám co dodat,“ prohlásí Nicky.
Kavárna kolem nich ztichne. Nebo jí to tak možná jen připadá.
Ellie se zavrtí na židli.
Corinne se pořád ještě zlobně mračí na Nicky, ale ta jen pokrčí rameny a pozvedne přinesený
muffin. „No, ale stejně všechno nejlepší. Dá si ještě někdo kafe?“

Vklouzne za stůl ke svému počítači. Na stole není vůbec nic. Žádný lísteček, že má na recepci
květiny. Žádná bonboniéra ani šampaňské. V příchozí poště má osmnáct zpráv, když nepočítá
reklamní sdělení. Její matka – která si vloni koupila počítač a pořád ještě píše v e-mailech za každou
větou vykřičník – jí přeje Všechno nejlepší k narozeninám!a doplní, že Psovi museli udělat kloubní
náhradu, ale teď už je mu líp!a že ta operace stála víc, než když léčili babičku! Sekretářka redaktorky
publicistiky jí posílá připomínku dnešní dopolední porady. A archivář Rory píše, aby se u nich
později stavila, ale ne dřív než ve čtyři, protože do té doby budou v nové budově. Od Johna nepřišlo
nic. Ani chabě maskovaný pozdrav. Trochu schlípne a cukne sebou, když spatří Melissu kráčet do její
kanceláře a v závěsu za ní spěchat Ruperta.
Má průšvih, uvědomí si a začne se přehrabovat ve stole. Nechala se tak pohltit tím dopisem, že
nemá z vydání z roku 1960 skoro nic – ani jeden z těch kontrastujících článků, které Melissa chtěla.
Nadává si, že se tak dlouho zdržela v kavárně. Pak si přihladí vlasy, popadne ze stolu náhodnou
složku s dokumenty – aby to alespoň vypadalo, že všechno zvládá – a běží na poradu.
„Takže sekce zdraví je prakticky hotová a vypilovaná, ano? Máme tam ten článek o artritidě?
Chtěla jsem tam přidat ten sloupek s alternativníma možnostma léčení. Je nějaká celebrita, která by
měla artritidu? Trochu by to zpestřilo fotky, tyhle jsou dost nudný.“
Ellie si nervózně hraje se svými papíry. Je skoro jedenáct. Co by mu udělalo, kdyby jí aspoň
poslal květiny? Mohl by přece v květinářství zaplatit hotově, kdyby se bál, že by se mu to ukázalo na
výpisu ke kreditce; už to tak dřív udělal.
 Možná že ztrácí zájem. Možná je dovolená na Barbadosu pokus znovu se sblížit se svou ženou.
Možná že když jí o tom řekl, byl to zbabělý pokus jí sdělit, že už pro něj není tak důležitá jako dřív.
Projíždí uložené zprávy v telefonu a snaží se vykoukat, jestli z nich není patrné určité ochladnutí.

Dobra prace, to o tech valecnych veteranech. X

Muzes na obed? Budu mit cestu okolo, asi tak ve 12.30. J.

No ty jsi ale cislo. Dneska nemuzu volat. Ale napisu hned, jak budu moct. X

Je skoro nemožné odhadnout, jestli došlo k nějaké změně tónu, z tohohle mála se nic vyčíst nedá.
Ellie si vzdychne, zdrcená vlastními myšlenkami a velmi neomalenými poznámkami kamarádek. Co to
ksakru dělá? Vždyť po něm chce tak málo. Proč? Protože se bojí, že kdyby chtěla víc, bude mít pocit,
že je zahnaný do kouta a celý jejich vztah se zhroutí. Od začátku přece věděla, jak to je. Nemůže se
vymlouvat, že ji oklamal. Ale jak málo se dá čekat, že od něj bude chtít? Jedna věc je, když vás ten
druhý vášnivě miluje a jen životní okolnosti vás rozdělují. Ale když se vám tohohle nedostane ani
náznakem, aby se celý vztah udržel…
„Ellie?“
„Hm?“ vzhlédne a zjistí, že se na ni upírá deset párů očí.
„Měla jsi nám přece přednést nějaký nápady do příštího pondělního vydání.“ Melissin pohled je
nicneříkající i vševidoucí zároveň. „Ty stránky s ‚tehdy a teď‘…?“
„Ano,“ vyhrkne a začne listovat složkou, kterou má na klíně, aby zakryla, že se červená. „Jasně…
No, říkala jsem si, že by mohlo být dobrý přetisknout ty starý stránky tak, jak byly. Je tam vztahová
poradna, tak jsem si myslela, že by se to dalo porovnat s dneškem.“
„Ano,“ přisvědčí Melissa. „To jsem po tobě chtěla minulej tejden. A tys mi měla ukázat, co
najdeš.“
„Aha. Promiň. Ty čísla jsou ještě v archivu. Archiváři jsou trochu paranoidní, a když je teď to
stěhování, potřebujou vědět, kde co mají,“ vykoktá.
„Proč sis to neokopírovala?“
„Já –“
„Ellie, to už máš trochu na doraz, ne? Myslela jsem, že to budeš mít už dávno po kupě,“ pronese
Melissa ledově. Ostatní přítomní klopí zraky, nechtějí přihlížet neodvratné popravě. „Nemám to radši
zadat někomu jinýmu? Možná nějaký praktikantce?“
Ona to vidí, pomyslí si Ellie; ví, že už celé měsíce je práce úplně na okraji mého zájmu. Ví, že
jsem myšlenkami úplně jinde – v rozhrabané hotelové posteli nebo v nikdy nespatřeném rodinném
domě a vedu neustálé paralelní hovory s mužem, který tu není. Neexistuje pro mě nic než on a ona mě
úplně prokoukla.
Melissa se dívá do stropu.
Ellie si s náhlým prozřením uvědomí, v jak ošemetné je situaci.
„Já, no, mám něco mnohem lepšího,“ vyhrkne zčistajasna. „Myslela jsem si, že by se ti tohle mohlo
líbit víc.“ Obálka je zasunutá mezi ostatními papíry a ona ji strčí své šéfové. „Chtěla jsem k tomu
najít nějaký další stopy.“
Melissa si přečte krátký dopis a svraští čelo. „Víme, kdo to psal?“
„Ještě ne, ale pracuju na tom. Říkala jsem si, že kdybych zjistila, co se s nima stalo, byl by z toho
skvělej článek. Jestli nakonec byli spolu, nebo ne.“
 Melissa začala přikyvovat. „Ano. Vypadá to na nějakej mimomanželskej poměr. Skandál
v šedesátých letech, proč ne? Můžem to použít pro srovnání, jak se změnila morálka. Jak jsi na tom
s hledáním těch dvou?“
„Rozhodila jsem sítě.“
„Zjisti, co se stalo, jestli pak byli vyloučení ze společnosti.“
„Jestli se nerozvedli, možná si nebudou přát publicitu,“ poznamená Rupert. „Tenkrát se tyhle věci
braly mnohem víc vážně.“
„Nabídni jim anonymitu, jestli budeš muset,“ řekne Melissa, „ale ideální by bylo, kdybysme měli
fotky – aspoň nějaký z doby, kdy vzniknul ten dopis. Tak by je mělo být těžší poznat.“
„Ještě jsem je nenašla.“ Ellie se stáhne kůže – znamení, že to nebyl dobrý nápad.
„Ale najdeš. Vezmi si na pomoc někoho ze zpravodajství, jestli budeš muset. Ti jsou na tyhle
investigativní věci dobrý. A jo, chtěla bych to na příští týden. Ale nejdřív dodělej tu poradnu. Do
večera chci mít příklady, který pak můžeme dát na dvojstranu. Jasný? Sejdeme se tu zase zítra ve
stejnou dobu.“ Ale to už kráčí ke dveřím a dokonale upravené vlasy za ní zavlají jako v reklamě na
šampón.

„A hele, slečna učitelka pravopisu.“

Najde ho u stolu v kantýně. Usadí se naproti němu a on si vytáhne sluchátka z uší. Čte si průvodce
Jižní Amerikou. Prázdný talíř svědčí o tom, že už poobědval.
„Rory, já mám hroznej průšvih.“
„Copak, napsala jste snad ve slově ‚nevykrystalizovatelný‘ samý tvrdý Y?“
„Pustila jsem si pusu na špacír před Melissou Buckinghamovou a teď musím do publicistický
sekce rozpracovat tu největší love story všech dob.“
„Vy jste jí řekla o tom dopise?“
„Nechala jsem se načapat. Musela jsem jí něco předhodit. Koukala na mě tak, že jsem si už
myslela, že mě přeřadí na nekrology.“
„No, to teda bude zajímavý.“
„Já vím. A ještě předtím musím projít všechny stránky poradny ve vydáních z roku 1960 a najít
k nim morální analogie v moderní době.“
„Tak to zas nebude tak komplikovaný, ne?“
„Ale zabere to spoustu času a já bych měla dělat ještě spoustu dalších věcí. I kdybych nemusela
pátrat po tom, co se stalo těm záhadnejm milencům.“ Věnuje mu nadějeplný úsměv. „Vy byste mi asi
nemohl nějak pomoct, co?“
„Bohužel. Jsem taky úplně zavalenej prací. Vyhrabu pro vás ty složky z roku 1960, až budu zas
dole.“
„Ale to je snad vaše práce,“ zaprotestuje.
Zazubí se. „Jojo. A vaše práce je psát a pátrat.“
„Mám dneska narozeniny!“
„Tak to všechno nejlepší.“
„Vy jste teda milej.“
„A vy jste zvyklá, že je vždycky všechno po vašem.“ Usměje se na ni a posbírá si knihu a mp3
přehrávač. Gestem ji pozdraví a vydá se ke dveřím.
Vůbec netuší, jak strašně moc se mýlí, pomyslí si, když za ním dveře zapadnou.
 Je mi 25 let a mám docela dobrou práci, ale ne tak dobrou, abych si mohl
pořídit všechno, co bych rád – dům a auto a manželku.

„Jasně, ta se totiž kupuje tam, co dům a auto,“ zamumlá Ellie nad vybledlým novinovým papírem.
Ale možná až po automatické pračce. Ta by možná měla mít přednost.

Všiml jsem si, že když se řada mých přátel oženila, dost výrazně jim klesla
životní úroveň. Už tři roky mám vážnou známost s jednou dívkou a moc rád bych si
ji vzal. Prosil jsem ji, aby na mě tři roky počkala, než se budeme moci vzít,
abychom mohli žít v podstatně lepších poměrech, ale ona říká, že na mě tak
dlouho čekat nebude.

Tři roky, přemítá Ellie. To se jí ani nedivím. Nevypadá to zrovna, že byste ji vášnivě miloval, že?

Buď se prý vezmeme už letos, nebo si mě nevezme vůbec. Myslím, že je to

nerozumný postoj, protože jsem ji upozornil, že by se jí pak podstatně snížila
životní úroveň. Myslíte, že je nějaký další argument, který bych mohl přidat
k důvodům, ktere´jsem jí už vyjmenoval?

„Fakt ne, kámo,“ pronese nahlas a vsune pod víko kopírky další starý arch novin. „Myslím, že ses
už vyjádřil dost jasně.“
Vrátí se ke stolu, usadí se a ze složky vytáhne pomačkaný, rukou psaný dopis.

Moje nejdražší, jediná lásko… Jestli nepřijdeš, budu vědět, že ať k sobě cítíme cokoli, nestačí
to. Nebudu Ti to vyčítat, miláčku. Vím, že uplynulé týdny pro Tebe byly nesnesitelně náročné,
a moc dobře si tu tíhu uvědomuji. Nesnesu pomyšlení, že Ti snad způsobím zármutek.

Čte ta slova znovu a znovu. Je v nich vášeň a síla, i po tolika letech. Proč by někdo chtěl snášet
samolibé „Upozornil jsem ji, že by se jí pak podstatně snížila životní úroveň“, když by mohl mít
„Věz, že máš ve svých rukou mé srdce i všechny mé naděje“? Přeje neznámé přítelkyni prvního
korespondenta, aby se jí podařilo šťastně uniknout.
Ellie letmo zkontroluje, jestli nepřišel nový e-mail, a pak i textové zprávy. Je jí dvaatřicet let.
Miluje muže, který je ženatý s jinou. Její kamarádky už jí naznačují, že je to trapné – že ona je trapná,
a ona je za to nenávidí, protože ví, že mají pravdu.
Okusuje konec tužky. Vezme do ruky okopírovanou stránku s odpovědnou na dopisy čtenářů a pak
ji zase odloží.
Pak klikne v počítači na okénko nové zprávy, a než si to může pořádně rozmyslet, začne psát:

Jediný dárek, který bych k narozeninám opravdu chtěla, je vědět, co pro Tebe znamenám.
Potřebuju, abychom si spolu upřímně promluvili a abych Ti mohla říct, co cítím. Potřebuju vědět,
jestli máme vůbec nějakou společnou budoucnost.

A dodá:

Já tě miluju, Johne. Miluju Tě víc, než jsem kdy koho milovala, a z tohohle asi brzo zešílím.
 Oči jí plavou v slzách. Ruka jí přejede k tlačítku „odeslat“. Redakční místnost jako by se kolem ní
zužovala. Matně si uvědomuje, že redaktorka zdravotní rubriky Caroline u vedlejšího stolu s někým
klábosí po telefonu, venku na pohupující se plošině nějaký člověk myje okna, někde na druhém konci
místnosti se redaktor zpravodajství dohaduje s jedním ze svých reportérů a pod nohama jí chybí
jeden kobercový díl. Nevidí nic než pomrkávající kurzor, svá slova, svou budoucnost odhalenou na
monitoru před sebou.

Miluju Tě víc, než jsem kdy koho milovala.

Jestli to teď udělám, pomyslí si, bude rozhodnuto. Takhle znovu vezmu věci do svých rukou.
A jestli odpověď nebude taková, jakou si přeju, bude to aspoň nějaká odpověď.
Ukazovák jí lehounce spočine na tlačítku „odeslat“.
A už nikdy v životě se nedotknu jeho tváře, nebudu líbat jeho rty, neucítím na sobě jeho ruce. Už
nikdy v životě neuslyším, jak mi říká: Ellie Haworthová!, jako by samotná ta slova byla něco
vzácného.
Telefon na stole zazvoní.
Leknutím nadskočí, pohlédne na přístroj, jako by úplně zapomněla, kde vlastně je, a pak si dlaní
otře oči. Narovná se a zvedne telefon. „Haló?“
„Zdravím oslavenkyni,“ zahlaholí Rory. „Slezte k nám do katakomb, až budete mít padla. Možná že
pro vás přece jenom něco mám. A když už sem půjdete, doneste mi kafe. To bude odměna za moje
úsilí.“
Položí telefon, otočí se zpátky k počítači a zmáčkne „smazat“.

„Tak co jste našel?“ Podá mu přes pult hrnek kávy a on si ho vezme. Ve vlasech má jemnou
vrstvičku prachu a ona se musí držet, aby mu je neprohrábla, jako by to udělala dítěti. Už jednou se
ho dotkla, když s ním jednala blahosklonně, a nechce riskovat, že by ho podruhé urazila.
„Je tam cukr?“
„Ne,“ odpoví. „Říkala jsem si, že asi nesladíte.“
„Nesladím.“ Nakloní se k ní přes pult. „Koukněte, šéf tu dneska obchází. Musím bejt nenápadnej.
Kdy dneska končíte?“
„Kdykoli,“ opáčí. „Už jsem skoro hotová.“
Promne si rukou vlasy. Zvedne se kolem něj kajícný obláček prachu. „Připadám si jako ta
postavička z Peanuts. Jak on se jmenoval?“
Zavrtí hlavou.
„Pig Pen. Ten, co se kolem něj pořád vznášelo mračno prachu… Stěhujeme krabice, na který už se
desítky let nesáhlo. Fakt se mi nechce věřit, že ještě někdy budeme potřebovat zápisy z parlamentních
jednání z roku 1932, ať si šéf říká, co chce. Takže… u Černýho koně? Za půl hodiny?“
„V tý hospodě?“
„Jo.“
„No, já už tak napůl večer něco mám…“ Chtěla by mu říct: „To mi prostě nemůžete dát, co jste
našel?“ Ale i ona sama si uvědomuje, jak nevděčně by to vyznělo.
„To bude jenom na deset minut. Já mám pak taky sraz s kamarádama. Ale v pohodě, jestli vám to
víc vyhovuje, může to počkat do zejtra.“
Vzpomene si na svůj mobil v zadní kapse kalhot, němý a vyčítavý. Co má na výběr? Utíkat domů
a čekat, jestli jí John nezavolá na pevnou linku? Další večer prosezený před televizí s vědomím, že
svět se dál točí bez ní? „Ale co už… jedna rychlá sklenička by byla skvělá.“
„Koupím vám malý ovocný pivo. Ať se trochu odvážete.“
„Malý! No teda! Tak se uvidíme tam.“
Zazubí se. „Budu ten chlápek, co drží v ruce složku označenou ‚přísně tajné‘.“
„Jo? No a já budu ta ženská, co bude křičet: ‚Koukej mi koupit pořádný pití, ty škrte! Dneska mám
narozeniny!‘“
„Takže nebudeš mít červenej karafiát v knoflíkový dírce?“ začne jí rovněž tykat. „Já jenom abych
tě poznal.“
„Žádný poznávací znamení. Abych mohla snadnějš utéct, jestli se mi nebudeš líbit.“
Souhlasně přikývne. „To je rozumný.“
„A to mi ani nenaznačíš, cos vlastně našel?“
„To by ale pak nebylo žádný narozeninový překvapení!“ A s tím se otočí, projde dvojitými dveřmi
a zmizí v útrobách novin.

Na dámských toaletách je prázdno. Umyje si ruce a zaznamená, že když jsou teď dny novin v téhle
budově sečteny, nikdo se už neobtěžuje doplňovat mýdlo do dávkovače ani automat na tampóny. Má
podezření, že příští týden si s sebou budou muset nosit vlastní toaletní papír.
Prohlédne si obličej, nanese řasenku a korektorem zakryje pytle pod očima. Namaluje si pusu
rtěnkou a pak ji zase setře. Vypadá unaveně a přesvědčuje se, že je to kvůli příliš ostrému světlu, že
to není nevyhnutelný důsledek toho roku, o který je zase starší. Pak se posadí vedle umyvadla,
vytáhne z kabelky telefon a naťuká zprávu.

Jenom abych vedela – „pozdeji“ ma znamenat dneska vecer? Chci si to nejak naplanovat. E.

Tohle nepůsobí přehnaně závisle, majetnicky, a dokonce ani zoufale. Ukazuje tím, že je žena, která
má spoustu nabídek a aktivit, ale naznačuje, že by mu dala přednost, pokud by bylo třeba. Ještě
dalších pět minut si hraje se slovíčky, aby zpráva vyzněla přesně tak, jak má, a pak ji odešle.
Odpověď přijde téměř okamžitě. Srdce jí poskočí jako vždycky, když ví, že to píše on.

V tuhle chvili tezko rict. Zavolam pozdeji, kdyz budu myslet, ze bych to mohl stihnout. J.

Náhle se jí zmocní zuřivost. To je všechno? chtěla by na něj zaječet. Mám narozeniny a ty

nedokážeš přijít s ničím lepším než „zavolám později, když budu myslet, že bych to mohl stihnout“?
Neobtezuj se,naťuká v odpověď a prsty zuřivě buší do malých kláves. Domluvim si neco jinyho.
A poprvé za celé měsíce Ellie Haworthová vypne telefon, než ho strčí do kabelky.

Práce na článku o poradně pro řešení problémů jí zabere delší dobu, než zamýšlela. Pak sepíše
rozhovor se ženou, jejíž potomek trpí jednou formou dětské artritidy, a když dorazí k Černému koni,
Rory už tam je. Zahlédne ho na druhém konci sálu; prach ve vlasech už nemá. Prodere se k němu
davem, cestou se omlouvá za rány loktem a špatně zvolenou trasu, a už má na jazyku připravenou
omluvu za pozdní příchod, když si uvědomí, že tu není sám. Z hloučku jeho společníků nikoho nezná,
z novin nejsou. Sedí přímo uprostřed a směje se. Když ho spatří takhle, mimo obvyklé prostředí,
vyvede ji to z míry. Odvrátí se, aby si trochu urovnala myšlenky.
„Hej! Ellie!“
Nasadí úsměv a zase se otočí.
Zvedne ruku na pozdrav. „Myslel jsem, že už nepřijdeš.“
„Trochu jsem se zdržela. Promiň.“ Připojí se ke skupince a pozdraví.
„Koupím ti něco k pití, co říkáš? Ellie má dneska narozeniny. Co by sis dala?“ Přijme spršku
pozdravů od lidí, které vůbec nezná, nechá je s rozpačitým úsměvem se odmlčet a přeje si, aby tady
vůbec nebyla. Společenská konverzace nebyla součástí dohody. Na okamžik zauvažuje, jestli by
nemohla odejít, ale Rory už stojí u baru a objednává jí pití.
„Bílý víno,“ oznámí jí a podá jí sklenici. „Objednal bych ti šampaňský, ale –“
„Stejně až moc často dostanu všechno, co chci.“
Zasměje se. „Jasně. Zásah!“
„Ale i tak díky.“
Představí ji svým přátelům a odrecituje jejich jména, která Ellie zapomene dřív, než vůbec skončil.
„Takže…“ začne.
„Tak půjdem přímo k věci. Nezlobte se, to bude jenom chvilička,“ oznámí přátelům a vydají se
společně do jednoho rohu místnosti, kde je trochu volněji a klidněji. Je tu jen jedna volná židle a on jí
pokyne, že si má sednout, a sám si k ní přidřepne. Otevře batoh a vytáhne složku nadepsanou Azbest /
Případové studie: symptomy.
„A tohle je důležitý proč?“
„Strpení,“ mrkne na ni a podá jí složku. „Přemejšlel jsem o tom dopise, co jsme ho posledně našli.
Byl u nějaký hromady papírů o azbestu, ne? No a dole jsou hromady věcí o azbestu, hlavně
o hromadných žalobách před pár lety. Ale rozhodl jsem se zahrabat trochu víc do minulosti a našel
jsem něco mnohem staršího. Je to zhruba ze stejný doby jako ty věci, co jsem ti dal posledně. Asi se
to muselo nějak oddělit od tý první složky.“ Zručnými prsty prolistuje papíry. „A co jsem nenašel,“
oznámí a vytáhne průhledné umělohmotné desky, „jako tohle.“
Srdce se jí zastaví. Dvě obálky. Stejné písmo. Stejná adresa – poštovní přihrádka na poště
v Langley Street.
„Četl jsi je?“
Zazubí se. „Vypadám, že mám železnou vůli? Jasně že četl.“
„Můžu?“
„Posluž si.“
První je nadepsaný prostě „Středa“.

Rozumím Tvému strachu, že bych Tě špatně pochopil, ale říkám Ti, že je úplně neopodstatněný.
Ano, ten večer u Alberta jsem se choval jako pitomec a vždycky se při vzpomínce na ten svůj
výbuch budu hrozně stydět, ale nevyvolalo ho nic, cos řekla. Právě naopak, bylo to proto, žes nic
neřekla. Jenny, copak nechápeš, že já budu v tom, co říkáš a co děláš, vždycky vidět jen to
nejlepší? Příroda se hrozí prázdnoty, a stejně tak i lidské srdce. Jsem bláhový a nejistý chlap,
a jelikož ani jeden z nás zjevně neví jistě, co vlastně tohle všechno znamená, a nemůžeme mluvit
o tom, kam by to mohlo směřovat, potřebuju od Tebe v tomhle směru ujistit. Potřebuju prostě
slyšet, že to pro Tebe znamená totéž co pro mě: tedy všechno.
Jestli Tě slova pořád ještě tak děsí, dám Ti jednodušší možnost. Odpověz mi prostě jediným
slovem: ano.
 V druhém dopise je datum, ale žádné oslovení. Písmo je dobře rozpoznatelné, ale text je
načmáraný, jako by ho pisatel spěšně vychrlil dřív, než si ho mohl pečlivě promyslet.

Zapřisáhl jsem se, že už Ti nebudu psát. Ale ani po šesti týdnech to není lepší. Být bez Tebe –
tisíce mil daleko – mi nepřináší vůbec žádnou úlevu. I když už mě nemučí Tvoje blízkost ani se
denně nemusím potýkat s důkazem své neschopnosti získat to jediné, o co skutečně stojím,
nevyléčilo mě to. Všechno je ještě horší. Budoucnost mi připadá jako bezútěšná, opuštěná cesta.
Nevím, co se Ti vlastně snažím říct, nejdražší Jenny. Jenom že kdybys měla alespoň sebemenší
pocit, že ses nerozhodla správně, u mě máš pořád dveře otevřené.
A pokud si myslíš, že to bylo správné rozhodnutí, chci Ti říct alespoň tohle: někde v tomhle světě
žije muž, který Tě miluje, který chápe, jak jsi vzácná a chytrá a laskavá. Muž, který Tě vždycky
miloval a který Tě ke své škodě zřejmě bude milovat navždycky.
Tvůj
B.

„Tak Jenny,“ řekne.

Neodpoví mu.
„Neodešla s ním,“ poznamená.
„Jo. Měl jsi pravdu.“
Otevře ústa, jako by chtěl něco říct, ale možná něco ve výrazu její tváře ho přiměje, aby si to
rozmyslel.
Zhluboka vydechne. „Nevím proč,“ přizná, „ale je mi z toho trochu smutno.“
„Ale znáš odpověď. A máš stopu s tím jménem, kdybys ten článek fakt chtěla napsat.“
„Jenny,“ přemítá. „Z toho se moc vycházet nedá.“
„Ale je to už druhej dopis, co se našel v těch složkách o azbestu, tak možná s tím měla něco
společnýho. Třeba by stálo za to ty dvě složky projít. Jenom abys zjistila, jestli nenajdeš něco
dalšího.“
„Máš pravdu.“ Vezme si od něj složku, pečlivě vloží dopis zpět do průhledných desek a všechno si
to strčí do kabely. „Díky,“ usměje se na něj. „Vážně. Vím, že máš teď spoustu práce, a moc si toho
cením.“
Prohlíží si ji, jako by studoval nějaký spis a hledal v něm informace. Když se na ni dívá John,
pomyslí si, vždycky má v očích jakousi něžnou omluvu, za to, kdo jsou a čím se stali. „Ty vážně
vypadáš smutně.“
„Ále… jenom jsem ujetá na šťastný konce.“ Donutí se k úsměvu. „Asi jsem si myslela, že když jsi
něco našel, že se z toho třeba dozvíme, že to všechno dobře dopadlo.“
„Neber si to osobně,“ dotkne se její paže.
„Kdepak, mně je to ukradený, vážně,“ prohlásí stroze, „ale do článku by se hodilo mnohem víc,
kdyby to končilo nějak optimisticky. Melissa možná ani nebude chtít, abych o tom psala, když to
nedopadne dobře.“ Odhrne si z tváře kadeř vlasů. „Víš, jaká je: ‚Pište pozitivně, ve zpravodajství
mají čtenáři bídy a utrpení ažaž.‘“
„Mám pocit, že jsem ti zkazil narozeniny,“ řekne, když kráčejí přes hospodu nazpět. Musí se sklonit
a křiknout jí to do ucha.
„Tím se netrap,“ zakřičí na oplátku. „Na to, jakej jsem dneska měla den, je to docela příhodný
zakončení.“
„Pojď s náma,“ vyhrkne Rory a chytí ji za loket. „Jdeme bruslit. Někdo nemohl a máme lístek
navíc.“
„Bruslit?“
„Je to sranda.“
„Ale mně je dvaatřicet! Nemůžu jít bruslit!“
Teď se pro změnu zatváří nevěřícně on. „A tak… no tak to jo.“ Chápavě přikývne. „Nemůžeme
dopustit, aby sis třeba převrhla chodítko.“
„Myslela jsem, že bruslení je pro děti a puberťáky.“
„Tak to asi nemáte moc velkou představivost, slečno Haworthová. Dopij tu skleničku a pojď
s náma. Trochu si užít. Pokud teda nemůžeš zrušit, co máš dneska naplánováno.“
Nahmatá telefon zastrčený v kabelce a je v pokušení ho zase zapnout. Ale nechce se jí číst
nevyhnutelné Johnovy omluvy. Nechce, aby jí zbytek večera kazila jeho nepřítomnost, jeho slova,
stesk po něm.
„Jestli si zlomím nohu,“ prohlásí, „máš smluvní povinnost mě šest tejdnů vozit do práce a z práce.“
„To by možná bylo zajímavý, protože nemám auto. Stačilo by ti, kdybych tě nosil na zádech?“
Není její typ. Je sarkastický, trochu nedůtklivý, pravděpodobně o pár let mladší než ona. Má
podezření, že taky podstatně méně vydělává a nejspíš se pořád ještě s někým dělí o pronájem. Možná
že dokonce ani neumí řídit. Ale ve tři čtvrtě na sedm v den svých dvaatřicátých narozenin už asi lepší
nabídku nedostane a Ellie se rozhodne, že pragmatismus je nedoceňovaná ctnost. „A jestli mi někdo
ujede bruslí prst, budeš sedět u mýho stolu a psát za mě.“
„Na to ti stačí jeden prst. Nebo nos. Bože, vy pisálkové jste takový primadony,“ utrousí. „Hele
všichni! Dopijte, lístky máme na půl.“

Když Ellie o něco později vychází z metra, uvědomí si, že ji celé tělo nebolí jen z bruslení – i když
tolikrát snad nespadla od té doby, co se učila chodit –, ale protože se prakticky celé dvě hodiny
smála. Bruslení bylo komické a rozjařující, a když se jí na ledě začaly dařit první úspěšné krůčky,
uvědomila si, jaké může člověku přinést potěšení zabrat se do nějaké jednoduché tělesné činnosti.
Rory bruslil dobře, stejně jako většina jeho přátel. „Chodíme sem každou zimu,“ vysvětlil a ukázal
na provizorní kluziště ozářené světlomety a obklopené kancelářskými budovami. „Postaví to tady
vždycky v listopadu a my sem chodíme asi tak jednou za čtrnáct dní. Jde to líp, když si člověk
předtím dá pár skleniček. Víc se uvolníš. No tak… prostě nech nohy, ať se rozjedou. Jenom se trochu
předkloň.“ Bruslil před ní pozadu se vztaženýma rukama, aby se jich mohla chytit. Kdykoli spadla,
nemilosrdně se jí chechtal. Byl to osvobozující pocit, bruslit s někým, na jehož názoru jí skoro
nezáleželo: kdyby tu byla s Johnem, nejspíš by se užírala, že má od chladného ledu červený nos.
Celou dobu by myslela na to, kdy on zase bude muset odejít.
Dorazili k jejímu domu. „Díky,“ usměje se na Roryho. „Dnešek už šel málem do kopru, ale
nakonec jsem si to skvěle užila.“
„To je to nejmenší, když jsem ti tím dopisem tak pokazil narozeniny.“
„Já to vydejchám.“
„Kdo by to byl řekl? Ellie Haworthová má srdce.“
„To je jenom hnusná pomluva.“
„Víš, že jsi docela dobrá?“ pronese a v očích mu hraje úsměv. „Na starou větev.“
Chce se zeptat, jestli má na mysli její bruslení, ale najednou je nervózní z toho, co by mohl
odpovědět. „A ty panečku umíš složit kompliment.“
„Ty jsi…“ Ohlédne se za sebe směrem ke stanici metra.
 Na okamžik si pomyslí, že by ho možná měla pozvat dál. Ale hned jak ji to napadne, je jí jasné, že
by to bylo k ničemu. Hlavu, byt i život má plné Johna. Pro tohohle muže tam nezbývá žádné místo.
Možná jsou její pocity k němu ve skutečnosti sesterské a jen ji trochu zmátlo, že není zrovna ošklivý.
Znovu se jí pozorně zahledí do tváře a Ellie se zmocní znepokojivé podezření, že má celou
předchozí úvahu vepsanou ve tváři.
„Už radši půjdu,“ pronese a mávne rukou směrem ke svým přátelům.
„Dobře,“ kývne. „Ale ještě jednou díky.“
„V pohodě. Uvidíme se v práci.“ Políbí ji na tvář, pak se otočí a skoro běží zpátky ke stanici
metra. Dívá se za ním a připadá si podivně ochuzená.
Ellie vyjde po kamenných schodech a sáhne pro klíče. Půjde si znovu přečíst ten nový dopis
a projde tu složku, jestli tam nebude nějaké vodítko. Bude produktivní. Nasměruje svou energii
správným směrem. Pak ucítí na rameni něčí ruku, leknutím nadskočí a stěží potlačí výkřik.
John stojí na schodišti za ní a pod paží nese láhev šampaňského a absurdně obrovskou kytici.
„Vůbec tady nejsem,“ oznámí jí. „Jsem v Somersetu a mám tam přednášku v klubu spisovatelů. Nikdo
z nich nemá talent a přinejmenším jeden z nich je nekonečnej otrava.“ Dívá se na ni, jak lapá po
dechu. „Teď bys mohla něco říct – pokud to nebude ‚mazej odsud‘.“
Ztratila řeč.
Odloží květiny a šampaňské na schod a přitáhne si ji do náručí. Jeho polibek je teplý, vyhřátý
z auta. „Sedím tady už skoro půl hodiny. Už jsem se začínal bát, že možná vůbec nedorazíš.“
Celá uvnitř roztaje. Upustí kabelku, vnímá jeho kůži, jeho tíhu, jeho velikost, a sklesne mu do
náruče. Vezme její vymrzlou tvář do teplých dlaní. „Všechno nejlepší,“ řekne, když se od sebe
konečně odtrhnou.
„Somerset?“ vydechne a trochu se jí z toho zatočí hlava. „Takže to znamená…?“
„Celou noc.“
Má dvaatřicáté narozeniny a muž, kterého miluje, tu stojí s květinami a šampaňským a chystá se
strávit celou noc u ní v posteli.
„Tak můžu dál?“ zazubí se.
Zamračí se na něj, jako by chtěla říct: „Vážně se musíš ptát?“ Pak sebere ze schodů kytici
a šampaňské a vydá se nahoru.
===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Dneska mám moc práce. Popravdě řečeno, nemám vlastně moc chuť se už scházet… říkám si, že
když budu upřímný, je to krapet míň urážlivé, než kdybych se s Tebou sešel a pak Ti řekl, že už to
nechci opakovat.

Muž ženě, v e-mailu

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 18

„Ellie? Můžeš na chviličku?“

Zrovna si strká kabelu pod stůl, kůži má ještě vlhkou ze sprchy, kterou si dala ani ne půl hodiny
předtím, a myšlenkami je ještě úplně jinde. Melissin hlas vycházející z její skleněné kukaně je tak
nelítostným a brutálním postrčením zpět do skutečného života.
„Samozřejmě.“ Přikývne a úslužně se usměje. Někdo jí donesl kávu: je už vlažná, takže tu už asi
stojí nějakou dobu. Pod hrníčkem je lístek adresovaný Jayne Torvillové, na němž stojí: „Zajdeme na
oběd?“
Nemá ani čas to strávit. Shodí ze sebe kabát, vejde k Melisse do kanceláře a s úlekem si všimne,
že redaktorka publicistiky pořád ještě stojí. Usadí se na židli a čeká, až Melissa pomaličku obejde
svůj stůl a posadí se. Má na sobě sametově černé džíny a černé tričko s límečkem a paže a břicho má
vypracované jako někdo, kdo hodiny denně cvičí pilates. Zdobí ji šperky, které by v módní rubrice
označili za „výrazné“, což je pro Ellie jen módní výraz pro „velké“.
Melissa si mírně povzdechne a zahledí se na ni. Má nápadně fialové oči a Ellie si letmo pomyslí,
jestli náhodou nemá barevné kontaktní čočky. Mají přesně stejný odstín jako její náhrdelník. „Tenhle
rozhovor mi není tak úplně příjemnej, Ellie, ale už se tomu nedá vyhnout.“
„Prosím?“
„Je skoro tři čtvrtě na jedenáct.“
„Ach. Jasně, já –“
„Uvědomuju si, že publicistika má v Nationtrochu volnější režim, ale myslím, že se všeobecně
shodneme, že svoje lidi bych ráda měla u stolů nejpozdějš ve tři čtvrtě na deset.“
„Ano, já –“
„Chci, aby autoři měli možnost připravit se na poradu. Mají tak dost času přečíst si noviny,
mrknout na internet, pokecat si a vzájemně se inspirovat.“ Pootočí se na židli a zkontroluje nějaký e-
mail. „Přístup na poradu je privilegium, Ellie. Spousta dalších redaktorů by dala za takovou šanci
nevím co. Neumím si moc dobře představit, jak můžeš být profesionálně připravená, když se přiřítíš
jen pár minut předtím.“
Ellie naskočí husí kůže.
„S mokrýma vlasama.“
„Hrozně se omlouvám, Melisso, musela jsem čekat na instalatéra a –“
„Ale no tak, Ellie,“ řekne tiše. „Byla bych ráda, kdybys neurážela mou inteligenci. A pokud mě
nedokážeš přesvědčit, že k tobě chodí instalatér skoro obden, budu z toho bohužel muset usoudit, že
tuhle práci nebereš zrovna moc vážně.“
Ellie polkne.
„Jelikož vycházíme i na internetu, znamená to, že už se tady nikdo nemůže schovávat. Práce
každýho redaktora se neposuzuje jenom podle kvality příspěvků v papírovejch novinách, ale taky
podle počtu kliknutí na jejich články na netu. Tvoje výkonnost, Ellie,“ mrkne na list papíru před
sebou, „se za rok zhoršila skoro o čtyřicet procent.“
Ellie na to nedokáže nic říct. V krku jí vyschlo. Ostatní redaktoři a novináři už se srocují před
Melissinou kanceláří, v rukou veliké poznámkové bloky a polystyrenové kelímky. Všimne si, jak po
ní přes sklo pokukují, někteří zvědavě, jiní poněkud rozpačitě, jako by věděli, co se děje. Chviličku
přemýšlí, jestli se její práce probírá všeobecně, a zdrtí ji pocit ponížení.
Melissa se nakloní přes stůl. „Když jsi u nás nastoupila, byla jsi dychtivá. Měla jsi našlápnuto.
Proto jsem si ze všech regionálních reportérů vybrala zrovna tebe, i když na rovinu, každej z nich by
klidně prodal svoji babičku do otroctví, jen aby mohli bejt na tvým místě.“
„Melisso, já jsem –“
„Nezajímá mě, co se děje ve tvým životě, Ellie, nechci vědět, jestli máš osobní problémy, jestli ti
umřel někdo blízkej nebo jestli jsi až po uši v dluzích. Dokonce mě nijak zvlášť nezajímá, jestli
náhodou nemáš nějakou vážnou nemoc. Chci jenom, abys dělala to, za co jsi placená. Teď už snad
musíš vědět, že v novinách se nic neodpouští. Když nebudeš dodávat články, nebudeme mít inzerci
a samozřejmě ani prodeje. A když tohle nebudeme mít, přijdeme o práci úplně všichni, a některý dřív
než ostatní. Rozumíme si?“
„Naprosto, Melisso.“
„Fajn. Myslím, že nemá smysl, abys dneska chodila na poradu. Dej se trochu dohromady a uvidíme
se zejtra. Jak to vypadá s tím článkem o těch dopisech?“
„Dobře. Jo.“ Vstane a snaží se tvářit, jako že ví, co dělá.
„Prima. Zejtra mi to můžeš ukázat. Pošli prosímtě ostatní dovnitř, až budeš odcházet.“

Krátce po půl jedné seběhne čtyři patra schodů do archivu. Náladu má pořád černou a radost
z předchozího večera je zapomenuta. Archiv připomíná prázdné skladiště. Regály obklopující pult
jsou prázdné, cedulka s pravopisnou chybou je stržená a zbývají po ní jen dva kousky lepicí pásky.
Za druhými lítačkami někoho zahlédne stěhovat nábytek. Hlavní archivář projíždí prstem seznam
nějakých čísel a brýle na nose má posunuté.
„Je tady Rory?“
„Má práci.“
„Mohl byste mu říct, že dneska na oběd nemůžu?“
„Nevím přesně, kde zrovna je.“
Má strach, aby si Melissa nevšimla, že nesedí za stolem. „No a myslíte, že ho ještě uvidíte?
Potřebuju mu říct, že musím vyrazit za jednou reportáží. Vyřídil byste mu, že se zastavím navečer?“
„Možná byste mu měla nechat vzkaz.“
„Ale vždyť jste říkal, že nevíte, kde je.“
Vzhlédne k ní a zamračí se. „Nezlobte se, ale zrovna finišujeme se stěhováním. Nemám čas
předávat vzkazy,“ pronese netrpělivě.
„Fajn. Tak já teda půjdu do personálního a budu mrhat jejich časem, aby mi našli číslo jeho
mobilu, jo? Jenom abych ho náhodou nenechala čekat a nemrhala pro změnu jeho časem.“
Zvedne ruku. „Jestli ho uvidím, řeknu mu to.“
„Ale ne, jen se neobtěžujte. Omlouvám se, že jsem vás otravovala.“
Pomalu se k ní obrátí a vrhne na ni pohled, který by její matka nejspíš označila za staromódní.
„Nás tady v archivu možná vy a vám podobní považujete prakticky za bezvýznamné, slečno
Haworthová, ale ve svém věku přece jen nehodlám být za redakčního poskoka. Omlouvám se, pokud
vám to znepříjemňuje váš společenský život.“
S trhnutím si vzpomene na Roryho tvrzení, že všichni archiváři dokážou bezpečně přiřadit tvář ke
každému jménu autora. Ona přitom ani netuší, jak se tenhle muž jmenuje.
Zrudne a on zmizí za létacími dveřmi. Je na sebe naštvaná, že se chovala jako svéhlavá
puberťačka, a je naštvaná na toho starocha, že byl tak neochotný. Je naštvaná, protože Melissina
ledová kritika způsobila, že si nemůže nikam zajít na příjemný oběd, i když tenhle den začal tak
pěkně. John zůstal až skoro do devíti. Vlak ze Somersetu přijíždí až ve tři čtvrtě na jedenáct,
vysvětlil, takže není proč urychleně vypadnout. Udělala mu míchaná vajíčka na topince – prakticky
jedinou věc, kterou umí uvařit pořádně – a pak blaženě seděla na posteli a kradla mu sousta z talíře.
Jen jedinkrát předtím spolu strávili celou noc, na samém počátku jejich vztahu, kdy tvrdil, že je jí
posedlý. Včera v noci to bylo jako tenkrát: byl něžný a láskyplný, jako by s blížícím se odjezdem na
dovolenou byl mimořádně vnímavý vůči jejím pocitům.
Nezmínila se o tom: uplynulý rok ji naučil žít přítomností. Užívala si každý okamžik a odmítala si
jej pokazit přemýšlením, co ji bude stát. Později přijde tvrdý pád na zem – vždycky to tak je –, ale
obyčejně se jí povede shromáždit dost vzpomínek, aby ho trochu zmírnily.
Stojí na schodech a vzpomíná na jeho nahé pihovaté paže, jak ji svírají v objetí, na jeho spící tvář
na svém polštáři. Bylo to dokonalé. Dokonalé. V hloubi duše jí tichý hlásek přemítá, že kdyby se nad
tím jen pořádně zamyslel, uvědomil by si, že takový by mohli mít celý život.

Na poštu v Langley Street je to taxíkem jen kousíček. Než odejde z redakce, ostentativně to oznámí
Melissině sekretářce. „Tady je moje číslo na mobil, kdyby něco potřebovala,“ sdělí jí s dokonalou
profesionální zdvořilostí. „Budu pryč tak hodinku.“
I když je čas oběda, na poště je skoro prázdno. Postaví se na začátek neexistující fronty a poslušně
čeká, až elektronický hlas oznámí: „Přepážka číslo čtyři, prosím.“
„Mohla bych mluvit s někým, kdo má na starosti poštovní přihrádky?“
„Vydržte.“ Žena se vzdálí, pak se znovu objeví a ukáže jí, že má jít ke dveřím na konci chodby.
„Margie tam za vámi přijde.“
Ze dveří vystrčí hlavu mladá žena. Má na šatech jmenovku, na krku masivní zlatý řetěz s křížem
a tak vysoké podpatky, až se Ellie podiví, že na nich vůbec dokáže stát, natož v nich celý den
pracovat. Usměje se a Ellie blikne hlavou, jak je to vzácné, že se na vás v tomhle městě ještě vůbec
někdo usmívá.
„Asi to bude znít hodně divně,“ začne Ellie, „ale dá se nějak zjistit, kdo si před lety pronajal
nějakou poštovní přihrádku?“
„To se mění docela často. Jakou dobu máte na mysli?“ Ellie přemýšlí, kolik jí toho může říct, ale
Margie má milou tvář, a tak se rozhodne pro důvěrný tón. Sáhne do kabelky a vytáhne dopisy, pečlivě
uložené v průhledných deskách. „Je to dost zvláštní. Našla jsem takové milostné dopisy. Jsou
adresované do poštovní přihrádky tady u vás a já bych je ráda vrátila.“
To Margie zaujme. Nejspíš je to příjemná změna proti výplatám sociálních dávek a vracením
balíků ze zásilkových služeb.
„P. O. BOX třináct,“ ukáže Ellie na obálku.
Margie se ve tváři objeví poznání. „Třináct?“
„Vy víte, která to je?“
„No jasně.“ Margie sevře rty, jako by přemýšlela, kolik jí toho může prozradit. „Tuhle schránku si
pronajímá stejná osoba už, nooo, skoro čtyřicet roků. To by teda samo o sobě nebylo nijak zvláštní.“
„A co je teda zvláštní?“
„Že do ní v životě nepřišel žádný dopis. Ani jeden. Už mockrát jsme držitelku kontaktovali, jestli ji
přece jenom nechce zrušit. Ale ona že prý ji chce nechat otevřenou. Říkáme si, že je to její věc, jestli
za to chce vyhazovat peníze.“ Pohlédne na dopis. „Takže milostné psaní? Teda, to je tak smutné!“
„Můžete mi říct její jméno?“ Ellie se stáhne žaludek. Tohle by mohl být lepší článek, než si vůbec
dokázala představit.
Žena zavrtí hlavou. „Nezlobte se, ale to nejde. Ochrana osobních údajů, víte.“
„Ale no tak!“ Představí si Melissinu tvář, až za ní přijde s Příběhem zakázané lásky, která trvala
čtyřicet let. „Prosím. Nemáte představu, jak moc je to pro mě důležité.“
„Nezlobte se, vážně mě to mrzí, ale nerada bych kvůli tomu přišla o místo.“
Ellie v duchu zakleje a ohlédne se na frontu, jež se tu zničehonic vytvořila. Margie už zachází
zpátky do dveří.
„I tak vám děkuju,“ vzpomene si Ellie na dobré vychování.
„Rádo se stalo.“ Za nimi brečí nějaké dítě a snaží se vyprostit z kšírků v kočárku.
„Počkejte!“ Ellie se začne přehrabovat v tašce.
„Ano?“
Zazubí se. „A šlo by – víte – mohla bych v té schránce nechat dopis?“

Milá Jennifer,
omlouvám se, že Vám takhle vpadám do soukromí, ale našla jsem nějakou osobní korespondenci,
která podle mého nejspíš patří Vám, a byla bych nesmírně ráda, kdybych Vám ji mohla vrátit.
Můžete mě kontaktovat na níže uvedených číslech.
S pozdravem,
Ellie Haworthová

Rory se na dopis podívá. Sedí spolu v hospodě, která je přes ulici naproti sídlu Nation. Je už tma,
i když je ještě brzo, a pod sodíkovými lampami před hlavním vchodem pořád ještě stojí zelené
stěhovací náklaďáky a na širokém vstupním schodišti se míhají sem a tam muži v montérkách.
V posledních týdnech jsou tu prakticky pořád.
„Co je? Myslíš, že jsem zvolila špatnej tón?“
„Ne.“ Sedí vedle ní na lavici a chodidlo má zapřené o nohu stolu.
„Tak co se děje? Už zase se tak tváříš.“
Zazubí se. „Já nevím, mě se neptej. Já nejsem novinář.“
„Ale no tak? Co má ten škleb znamenat?“
„No, nepřipadáš si tak trochu…“
„Jak?“
„Já nevím… Je to hrozně osobní. A teď po ní budeš chtít, aby veřejně propírala svoje špinavý
prádlo.“
„Možná bude za tu šanci ráda. Třeba ho znovu najde.“ V hlase jí zazní vzdorný optimismus.
„Anebo je možná vdaná a posledních čtyřicet let se s manželem snaží nějak vyrovnat s tím, že měla
poměr.“
„To pochybuju. A vůbec, jak víš, že by to bylo špinavý prádlo? Třeba jsou teď spolu. Možná to
skončilo šťastně.“
„A ona si už čtyřicet let drží tu přihrádku? To nemělo šťastnej konec.“ Vrátí jí dopis. „Možná je
dokonce duševně nemocná.“
„Aha, takže když se kvůli někomu trápíš nešťastnou láskou, znamená to, že jsi blázen.
Pochopitelně.“
„Platit si čtyřicet let P. O. BOX, kam nepřijde jedinej dopis, už je trochu za hranicí normálního
chování.“
Něco na jeho slovech bude, připustí. Ale myšlenka na Jennifer a její prázdnou přihrádku zcela
ovládla její představy. A co je ještě důležitější, je to její největší šance na pořádný článek. „Ještě to
promyslím,“ řekne. Nepřizná, že originál dopisu už odpoledne poslala.
„Tak co,“ prohodí, „užila sis to včera? Nejsi dneska moc bolavá?“
„Cože?“
„Z toho bruslení.“
„Ach tak. No, trochu.“ Natáhne nohy a ucítí, jak má ztuhlá stehna. Trochu zčervená, když se otře
kolenem o její. Mají už svoje interní vtípky. Ona je Jayne Torvillová a on prostý archivář, jehož
úkolem je plnit její přání. Posílá jí textovky záměrně plné pravopisných chyb: Zdravym chytrou pani
nesla biste z ubohym archyvarem na sklencku?
„Prej jsi mě přišla dolů hledat.“
Rychle na něj pohlédne. Už se zase zubí. Bolestně se ušklíbne. „Tvůj šéf je děsnej morous.
Fakticky. Připadala jsem si, jako že po něm snad chci, aby mi obětoval prvorozenýho syna, a přitom
jsem jenom potřebovala, aby ti vyřídil vzkaz.“
„On je v pohodě,“ řekne Rory a pokrčí nos. „Je jenom ve stresu. V děsným stresu. Tohle je
poslední velkej úkol, než půjde do penze, musí přestěhovat čtyřicet tisíc dokumentů ve správným
pořadí, a k tomu ještě ty, co se skenujou do digitální podoby.“
„Všichni máme spoustu práce, Rory.“
„Jenom chce, aby všechno bylo tip top. Je ze starý školy, všechno dělá pro blaho novin. Já ho mám
rád. Takoví jako on už dneska nejsou.“
Vzpomene si na Melissu, její studené oči a vysoké podpatky, a nezbývá jí než s ním souhlasit.
„Ví o novinách úplně všechno, co se vědět dá. Někdy by sis s ním měla popovídat.“
„Jasně. Protože si mě zjevně hrozně oblíbil.“
„Určitě by ti vyhověl, kdybys hezky poprosila.“
„Stejně jako tebe?“
„Ne. Povídal jsem hezky.“
„Budeš se ucházet o jeho místo?“
„Já?“ Rory si zvedne sklenici k ústům. „Kdepak. Já chci cestovat, pojedu do Jižní Ameriky. Tohle
měla bejt jenom brigáda. Ale nějak se stalo, že už jsem tu zkejsnul osmnáct měsíců.“
„Ty už tu děláš osmnáct měsíců?“
„Chceš říct, že sis mě nikdy nevšimla?“ Nasadí předstíraně ublížený výraz a ona se znovu
začervená.
„Já jen… myslela jsem si, že to bych tě snad musela aspoň zahlídnout.“
„Kdepak, vy pisálci vidíte jen to, co chcete. My jsme ti neviditelní otroci, jsme tu jen proto,
abysme plnili vaše přání.“
Usmívá se a mluví beze vší zloby, ale ona ví, že v jeho slovech je zrnko nepříjemné pravdy.
„Takže jsem sobecká, bezcitná novinářka, slepá k potřebám skutečných pracujících a hnusná na
slušné staré pány s dobrou pracovní morálkou?“ přemítá.
„No zhruba tak.“ Pak se na ni důkladně podívá a změní výraz. „Čím hodláš napravit své hříchy?“
Je překvapivě těžké podívat se mu do očí. Snaží se vymyslet, co odpoví, když vtom zaslechne svůj
mobil. „Promiň,“ zamumlá a šátrá v kabelce. Pak klikne na tlačítko s obálkou.

Jenom jsem te chtel pozdravit. Zitra jedu na dov, ozvu se, az se vratim, opatruj se, J. X

Je zklamaná. „Jenom pozdravit“, po všech těch šeptaných intimnostech předchozího večera? Po

tom sblížení beze všech zábran? A on ji chce „jenom pozdravit“?
 Přečte si zprávu ještě jednou. Po telefonu toho nikdy moc neřekne, to už ví. Hned na začátku jí
vysvětlil, že je to příliš riskantní – co kdyby se k mobilu náhodou dostala jeho žena, dřív než by stihl
vymazat nějakou kompromitující zprávu. A „opatruj se“ zní docela mile, ne? Říká jí, že chce, aby
byla v pořádku. Uklidní se, ale zároveň přemýšlí, jak moc si pro sebe zveličuje význam jeho zpráv,
když v těch jeho skrovných větičkách nachází celou říši interpretací. Věří, že jsou vzájemně tak
propojeni, že to nevadí, protože ona chápe, co jí chce doopravdy říct. Ale občas, třeba zrovna
dneska, se jí zmocní pochybnosti, jestli za tímhle těsnopisem opravdu něco je.
Co odpovědět? Těžko může napsat „užij si dovolenou“, když si ve skutečnosti přeje, aby se měl
příšerně, aby jeho žena dostala otravu jídlem, děti aby bez přestání fňukaly a počasí se katastrofálně
nevydařilo, takže všichni budou muset otráveně sedět uvnitř. Chce, aby se mu po ní stýskalo, aby mu
chyběla, tak moc chyběla…

Taky se opatruj. X

Když zase vzhlédne, Rory upírá oči na stěhovací vůz na ulici, jako by předstíral nezájem o to, co
se děje vedle něj.
„Promiň,“ omluví se a vrátí telefon do kabelky. „Pracovní záležitost.“ Hned jak to vysloví,
uvědomí si, proč mu neřekne pravdu. Mohl by být její kamarád, už je kamarád, proč by mu nemohla
říct o Johnovi?
„Proč myslíš, že už dneska nikdo nepíše takovýhle milostný dopisy?“ pronese raději a vytáhne
jeden z nich z kabelky. „Totiž jasně, máme esemesky a e-maily a tak, ale nikdo už dneska nepíše
takovýmhle stylem, že ne? Nikdo to nedokáže tak vyjádřit jako náš neznámej milenec.“
Stěhovací vůz odjel. Před budovou novin je pusto a prázdno, vchod je ve světle sodíkových
výbojek jako temný chřtán, za nímž se někde hluboko v útrobách skrývají zbylí zaměstnanci a dělají
poslední úpravy na titulní stránce.
„Možná že píšou,“ odtuší a ta chvilková smířlivost mu zmizí z tváře. „Anebo možná že když jsi
chlap, nemůžeš nikdy vědět, co máš vlastně říct.“

Do fitcentra ve Swiss Cottage už to ani jedna z nich nemá z domova blízko, vybavení je pravidelně
porouchané a recepční je taková komunistka, že si říkají, že ji tam snad musela nasadit nějaká
opoziční skupina, ale ani jí, ani Nicky se nechce absolvovat nekonečnou proceduru zrušení členství
a hledání nového podniku. Scházejí se tu každý týden. Už jsou to roky, co společně lapaly po dechu
na rotopedech nebo se svěřovaly do péče soucitných dvacetiletých trenérek. Dnes si obyčejně párkrát
vlažně přeplavou malý bazén a pak čtyřicet minut klábosí ve vířivce nebo v sauně, neboť samy sebe
přesvědčily, že je to „dobré na pleť“.
Nicky dorazí pozdě: připravuje se na nějakou konferenci v Jižní Africe a zdržela se. Ani jedna
z nich nikdy nekomentuje, když se ta druhá zpozdí; bere se za samozřejmé, že se to může stát, že
nesnáze způsobené prací se nevyčítají. Krom toho Ellie nikdy tak úplně nepochopila, co vlastně
Nicky dělá.
„Bude tam vedro?“ Rozloží si na horkou lavičku v sauně ručník. Nicky si otírá oči.
„Asi jo. Ale nevím, kolik budu mít času si to užít. Moje nová šéfka je workoholička. Doufala jsem,
že bych si pak mohla vybrat tejden dovolený, ale prej mě nemůže postrádat.“
„Jaká je?“
„Ale docela v pohodě, nesnaží se předstírat, že má koule ani nic takovýho. Ale tráví v práci hrozně
moc času a nechápe, proč bysme to my ostatní neměli dělat stejně. Kéž by se zase vrátil starej dobrej
Richard. Měla jsem hrozně ráda ty naše páteční dlouhý obědy.“
„Neznám nikoho, kdo by ještě dneska měl pořádnou pauzu na oběd.“
„Až na vás novináře. Myslela jsem, že pořád chodíte někam popíjet s nějakýma kontaktama.“
„Haha. Ne když po mně jde šéfka.“ Vypráví o ranním rozhovoru a Nicky účastně přimhouří oči.
„Měla by sis dávat pozor,“ varuje ji. „Vypadá to, že má na tebe spadeno. Povede se ti ten článek?
Nedala by ti pak pokoj?“
„Nevím, jestli z toho vůbec něco bude. A vlastně je mi blbý některý ty věci použít.“ Mne si nohu.
„Ty dopisy jsou nádherný. A hrozně intenzivní. Kdyby mi někdo napsal takovej dopis, nechtěla bych,
aby se z něj stala veřejná věc.“
Při těch slovech uslyší v duchu Roryho hlas a uvědomí si, že si už svým názorem není jistá.
Zaskočilo ji, jak moc se mu nelíbilo, když se svěřila s nápadem ty dopisy zveřejnit. Zvykla si na
představu, že všichni v Nation sdílejí stejné postoje. Noviny na prvním místě. Stará škola.
„Já bych to zvětšila a dala na billboard. Neznám nikoho, kdo by ještě dneska dostával milostný
dopisy,“ prohlásí Nicky. „Moje ségra je dostávala, když její snoubenec odjel do Hongkongu,
v devadesátejch letech. Aspoň dva za tejden. Jednou mi je ukázala.“ Posměšně si odfrkne. „Ovšem
většina z nich byla o tom, jak mu chybí její zadek.“
Hlasitě se smějí, dokud do sauny nevejde další žena. Vymění si zdvořilé úsměvy a žena se usadí na
nejvyšší lavici a pečlivě si pod sebe rozprostře ručník.
„Jo, minulej víkend jsem se viděla s Dougem.“
„Jak se má? Už se mu povedlo Lenu zbouchnout?“
„Vlastně se ptal na tebe. Má strach, že se tě nějak dotknul. Že prej jste se pohádali.“
Ellie stéká do očí pot a zbytky řasenky ji štípou. „Ale to je v pohodě. On jenom…“ Pohlédne na
ženu na horní lavici. „On žije v jiným světě.“
„Kde nikdo nikdy nemá milence ani milenku.“
„Byl takovej trochu… předpojatej. Nepohodli jsme se kvůli Johnově ženě.“
„A co s ní?“
Ellie se rozpačitě zavrtí na ručníku.
„Jako bych tu nebyla,“ snese se k nim ženin hlas. „Co tady člověk vyslechne, je přísně tajný.“
Zasměje se a ony jí úsměv ochotně vrátí.
Ellie ztiší hlas. „Že bych prej měla taky brát ohled na její city.“
„Myslím, že to je snad Johnova starost.“
„Jo. Jenže znáš Douga. ‚Nejhodnější chlap na světě.‘ Ellie si odhrne vlasy z tváře. „Má pravdu,
Nicky, jenomže já ji přece vůbec neznám. Pro mě není skutečná. Tak proč by mě mělo zajímat, co se
s ní stane. Má to jediný, co já opravdu, opravdu chci, to jediný, co by mě udělalo šťastnou. A asi ho
nemůže tak moc milovat, ne, když si tak málo všímá, co on chce a potřebuje? Přece kdyby spolu byli
tak šťastný, tak by nebyl se mnou, ne?“
Nicky zavrtí hlavou. „Já nevím. Když se ségře narodilo dítě, půl roku nic jinýho neviděla.“
„Ale jejich mladšímu jsou skoro dva roky.“ Spíš cítí, než slyší, jak Nicky posměšně krčí rameny.
To je věčná nevýhoda dobrých kamarádek. Nikdy vám u nich nic neprojde.
„Víš co, Ellie,“ začne Nicky. Lehne si na lavičku a složí ruce za hlavou. „Z morálního hlediska by
mi to bylo úplně fuk, ale ty mi nepřipadáš šťastná.“
Zase se tak obranně stáhne. „Ale já jsem šťastná.“
Nicky povytáhne obočí.
„No dobře. Jsem mnohem šťastnější a nešťastnější, než jsem s kým kdy byla, jestli to dává smysl.“
 Na rozdíl od jejích dvou nejlepších kamarádek Ellie ještě nikdy s žádným mužem nežila. Do třiceti
let měla svatbuaděti – vždycky takhle jako jedno slovo – založené ve složce věcí, k nimž se dostane
až později v životě, až dlouho potom, co si vybuduje kariéru: třeba že bude pít s rozumem a založí si
důchodové pojištění. Nechtěla skončit jako některé její spolužačky, které už po dvacítce vyčerpaně
tlačily kočárky a finančně závisely na manželích, jimiž zjevně opovrhovaly.
Její poslední přítel si stěžoval, že valnou část jejich vztahu za ní běhal, zatímco ona lítala z místa
na místo a „štěkala něco do mobilu“. Ještě víc ho naštvalo, že jí to přišlo legrační. Ale po třicítce už
to najednou nebylo tak zábavné. Kdykoli přijela k rodičům do Derbyshiru, ti se tak ostentativně
snažili nemluvit o nápadnících, že to byla vlastně jen jiná forma nátlaku. Nevadí jí být sama, říká
rodičům i všem ostatním. A byla to pravda – dokud nepotkala Johna.
„On je ženatý, zlato?“ zeptá se žena skrze oblak páry.
Ellie a Nicky si vymění pokradmý pohled.
„Jo,“ přisvědčí Ellie.
„Jestli vás to utěší, já se taky zamilovala do ženatýho a příští úterý už to budou čtyři roky, co jsme
manželé.“
„Blahopřeju,“ řeknou jednohlasně a Ellie si uvědomí, že v dané situaci je to opravdu zvláštní
fráze.
„Jsme šťastný jak nikdy. Jasně, jeho dcera s ním sice od tý doby nemluví, ale to je v pohodě. Jsme
šťastný.“
„A jak dlouho trvalo, než odešel od svojí ženy?“ zajímá se Ellie.
Žena si stáhne vlasy do culíku. Je plochá jak prkno, pomyslí si Ellie, a on kvůli ní stejně opustil
manželku.
„Dvanáct let,“ odvětí. „Sice jsme kvůli tomu nemohli mít děti, ale jak říkám, stálo to za to. Jsme
hrozně šťastný.“
„To vám moc přeju,“ ujistí ji Ellie a žena sleze dolů. Prosklené dveře se otevřou a dovnitř zavane
chladný vzduch, a pak v horké temné kabince zůstanou jen samy dvě.
„Dvanáct let,“ pronese Nicky a otírá si obličej ručníkem. „Dvanáct let, dcera s ním nemluví
a nemají děti. No, vsadím se, že po tomhle se cítíš mnohem líp.“

O dva dny později zazvoní telefon. Je čtvrt na deset a ona sedí za stolem. Vstane, aby její šéfová
viděla, že tu je a že pracuje. Kdy vlastně ta Melissa přichází do práce? Snad vždycky je v redakci
publicistiky první a odchází poslední, a stejně má vždycky dokonale upravené vlasy i make-up
a pečlivě sladěné oblečení. Ellie má podezření, že zásluhu na tom má osobní trenér v šest ráno
a o hodinu později foukaná v nějakém exkluzivním salónu. Má vůbec Melissa nějaký osobní život?
Někdo se kdysi zmínil, že má malou dceru, ale Ellie se tomu nechce věřit.
„Publicistika,“ ohlásí se a nepřítomně hledí do prosklené kanceláře. Melissa zrovna telefonuje,
přechází sem a tam a jednou rukou si přihlazuje vlasy.
„Je tohle správné číslo na Ellie Haworthovou?“ Hlas jako z broušeného skla, upomínka dřívějšího
věku.
„Jasně, u telefonu.“
„Ach. Mám za to, že jste mi poslala dopis. Mé jméno je Jennifer Stirlingová.“
===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Co jsem udělala špatně? Ještě ve čtvrtek jsi říkal, že se se mnou nechceš rozejít. To byla Tvoje
slova, ne moje. A pak nic. A já se bála, že jsi snad měl nehodu! S***** mi říkala, že už jsi tohle
jednou udělal, a já jí nechtěla věřit, jenže teď si prostě připadám jako idiot.

Žena muži, v dopise

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 19

Kráčí svižně, s hlavou skloněnou před bičujícím deštěm, a nadává si, že nebyla tak předvídavá
a nevzala si deštník. V proudu vzduchu za autobusy se zamlženými okny se vezou taxíky a rozstřikují
na chodníky ladné oblouky vody. Je deštivé sobotní odpoledne, ona je v St. Johns Wood a snaží se
nemyslet na bílé písčité pláže Barbadosu a širokou pihovatou dlaň, která roztírá opalovací krém po
ženských zádech. Tahle představa se jí vynořuje v mysli mučivě často, celých šest dní, co je John
pryč. Má pocit, že tím hnusným počasím se vesmír baví na její účet.
Činžovní dům se jako šedý monolit zvedá z širokého chodníku lemovaného stromy. Vyklopýtá po
kamenných schodech, zmáčkne zvonek s číslem osm, pak čeká a netrpělivě přešlapuje z jedné
promáčené nohy na druhou.
„Haló?“ ozve se jasný hlas, zdaleka ne tak starý, jak si představovala. Děkuje Bohu, že Jennifer
Stirlingová navrhla setkání na dnešek: představa, jak musí zvládnout celou volnou sobotu bez
kamarádek, které všechny zjevně něco mají, ji děsila. Zase ta pihovatá ruka.
„Tady Ellie Haworthová. Jdu kvůli vašim dopisům.“
„Ach tak. Pojďte dál. Do čtvrtého patra. Možná budete muset na výtah chvíli čekat. Je strašlivě
pomalý.“
Tuhle čtvrť téměř nezná a do podobných budov se dostane jen zřídka: její přátelé bydlí
v novostavbách s maličkými pokoji a podzemními garážemi nebo v dvoupodlažních bytech
namačkaných ve viktoriánských řadových domcích jako vrstvy na dortu. Z tohohle domu čiší dědičné
bohatství a odolnost vůči módním vrtochům. Napadne ji přitom slovo „dáma“ – John by ho možná
také použil – a usměje se.
Ve vstupní hale leží na podlaze tmavě tyrkysový koberec – barva z jiné éry. Mosazné zábradlí
lemující čtyři mramorové schody má tmavou patinu od častého leštění. Na okamžik se jí vybaví
společné prostory v jejím domě, s hromádkami zapomenuté pošty a ledabyle poházenými bicykly.
Výtah se skřípáním majestátně a těžkopádně vystoupá do čtvrtého poschodí a ona vystoupí na
dlážděnou chodbu.
„Haló?“ Ellie si všimne otevřených dveří.
Později si nebude jistá, co si vlastně představovala: nejspíš nějakou shrbenou stařenku
s jiskřičkami v očích, možná s nějakou pěknou šálkou na krku, v domečku plném porcelánových
zvířátek. Jennifer Stirlingová taková rozhodně není. Možná je jí už přes šedesát, ale postavu má stále
štíhlou a vznosnou, a jen stříbrné vlasy ostříhané na mikádo sčesané ke straně prozrazují její skutečný
věk. Má na sobě tmavomodrý kašmírový svetřík, přes něj vlněné sako s páskem a skvěle střižené
kalhoty, které jsou mnohem pravděpodobněji od Dries van Noten než od Markse a Spencera. Kolem
krku má uvázaný smaragdově zelený šátek.
„Slečna Haworthová?“
Vytuší, že než ji žena oslovila, chvíli si ji prohlížela, možná i hodnotila.
„Ano,“ natáhne k ní Ellie ruku. „Říkejte mi Ellie, prosím.“
Ženina tvář se trochu uvolní. Ať už ji podrobila jakékoli zkoušce, zjevně jí prošla – alespoň
prozatím. „Pojďte dál. Měla jste to daleko?“
Ellie vejde za ní do bytu. Skutečnost se znovu vymyká jejím očekáváním. Tady žádné figurky
zvířátek nejsou. Místnost je obrovská, světlá a spoře zařízená. Na podlaze ze světlého dřeva leží dva
veliké perské koberce a u skleněného konferenčního stolku stojí naproti sobě dvě damaškem potažené
pohovky. Jediné dva další kusy nábytku jsou nádherné a eklektické: křeslo, které je zřejmě drahé,
moderní a dánské, a malý starožitný stolek vykládaný ořechovým dřevem. Fotografie rodiny s malými
dětmi.
„To je překrásný byt,“ vydechne Ellie, kterou zařizování interiérů nikdy zvlášť nezajímalo, ale
najednou přesně ví, jak by chtěla žít.
„Je tu pěkně, že? Přestěhovala jsem se sem v… osmašedesátém roce, myslím. Byl to takový trochu
zchátralý činžák, ale říkala jsem si, že pro moji dceru by to bylo hezké místo, když už musí žít ve
městě. Z tamhletoho okna je vidět Regent’s Park. Můžu vám pověsit kabát? Nedala byste si kávu?
Vidím, že jste pěkně zmokla.“
Ellie se posadí a Jennifer Stirlingová zmizí v kuchyni. Na stěnách vymalovaných světloulince
smetanovou barvou visí několik velkých modernistických obrazů. Ellie pohlédne na Jennifer
Stirlingovou, která se vrátila do místnosti, a uvědomí si, že ji vůbec nepřekvapuje, že probudila
v neznámém pisateli dopisů tak prudký cit.
Mezi fotografiemi na stolku je obrázek neskutečně krásné mladé ženy, která pózuje jako na portrétu
od Cecila Beatona; na jiné fotografii, zřejmě o několik let starší, shlíží na novorozené dítě, a ve tváři
má vyčerpání, úžas a euforii společnou všem čerstvým matkám – a i když zjevně právě porodila, účes
má dokonalý.
„Jste hodná, že se takhle obtěžujete. Musím říct, že váš dopis mě opravdu překvapil.“ Před ní se
objeví šálek s kávou a pak se Jennifer Stirlingová usadí naproti ní a zamíchá si svou kávu maličkou
stříbrnou lžičkou, ozdobenou na konci kávovým zrnem z červeného emailu. Kristepane, pomyslí si
Ellie, ta má v pase míň než já.
„Hrozně by mě zajímalo, co je to za dopisy. Už snad roky jsem nic omylem nevyhodila. Všechno
většinou skartuju. Můj účetní mi vloni k Vánocům koupil takový ten příšerný stroj.“
„No, vlastně jsem je nenašla já. Jeden můj známý třídil archivní materiály v novinách
Nationa našel tam takovou složku.“
Jennifer se náhle začne chovat úplně jinak.
„A v ní bylo tohle.“
Ellie sáhne do kabely a opatrně vytáhne plastové pouzdro se třemi milostnými dopisy. Pozorně se
dívá paní Stirlingové do tváře a podá jí je. „Poslala bych vám je,“ pokračuje, „ale…“
Jennifer Stirlingová zbožně uchopí dopisy oběma rukama.
„Nebyla jsem si jistá… teda – no, jestli byste je vůbec chtěla vidět.“
Jennifer neřekne ani slovo. Ellie se napije kávy, najednou celá nesvá. Neví, jak dlouho tam takhle
sedí a pije kávu, ale pečlivě se snaží hledět jinam a vlastně vůbec neví proč.
„Ach, rozhodně je chci.“
Vzhlédne a zjistí, že Jennifer se proměnila tvář. Není uplakaná, ale v očích má ztrhaný pohled
člověka přemoženého prudkými city. „Předpokládám, že jste je četla.“
Ellie se náhle začervená. „Omlouvám se. Byly ve složce s dalšími věcmi, které s nimi vůbec
nesouvisely. Nevěděla jsem, že nakonec najdu jejich majitelku. Připadaly mi strašně krásné,“ dodá
rozpačitě.
„Ano, to jsou, že? No, slečno Ellie Haworthová, v mém věku už mě toho moc nepřekvapí, ale vám
se to dneska povedlo.“
„Vy si je nepřečtete?“
„Nemusím. Vím, co v nich je.“
Ellie už dávno zjistila, že nejdůležitější schopností novináře je vědět, kdy mlčet. Teď se ale při
pohledu na starou paní, která náhle jako by byla někde úplně jinde než v tomhle pokoji, cítí čím dál
nepříjemněji. „Moc mě mrzí,“ začne, když už jí ticho připadá příliš tísnivé, „jestli jsem vás rozrušila.
Nebyla jsem si jistá, jak se zachovat, protože jsem nevěděla, v jaké –“
„– v jaké jsem situaci,“ dořekne za ni Jennifer. Usměje se a Ellie si znovu pomyslí, jak překrásnou
má tvář. „To od vás bylo opravdu diplomatické. Ale tyhle dopisy už mi žádné nepříjemnosti
nezpůsobí. Můj manžel už před lety zemřel. To je jedna z věcí, kterou vám o stáří nikdo neřekne,“
pousměje se ironicky. „Že muži umírají o tolik dřív.“
Chviličku naslouchají šumění deště a skřípění brzd autobusů na ulici.
„Takže,“ pronese pak paní Stirlingová, „něco mi povězte, Ellie. Proč jste si dala takovou práci,
abyste mi ty dopisy vrátila?“
Ellie přemýšlí, jestli se má zmínit o svém článku. Instinkt jí napoví, aby mlčela.
„Protože jsem ještě nikdy nic takového nečetla?“
Jennifer Stirlingová se na ni pozorně dívá.
„A já… já mám taky milence,“ vyhrkne a vlastně neví, proč to řekla.
„‚Milence‘?“
„On… on je ženatý.“
„Ach tak. Takže ty dopisy vás oslovily.“
„Ano. Celý ten příběh. Jak člověk chce něco, co nemůže mít. A jak nikdy nemůže říct, co
doopravdy cítí.“ Mluví teď s očima sklopenýma do klína. „Ten muž, se kterým jsem, John… já
vlastně vůbec nevím, co si myslí. Nebavíme se o tom, co mezi námi je.“
„Myslím, že v tom asi není nijak výjimečný,“ poznamená paní Stirlingová.
„Ale váš milý to uměl. Boot.“
„Ano.“ A zase se ztratí v jiné době. „Říkal mi všechno. Je ohromující dostat takový dopis. Vědět,
že vás někdo tak naprosto miluje. Vždycky to se slovy hrozně uměl.“
Začne prudce pršet, déšť buší do oken a lidé dole na ulici pokřikují.
„Jsem tím vaším vztahem tak trochu posedlá, jestli to nezní moc divně. Strašně jsem si přála,
abyste se vy dva zase sešli. Musím se vás zeptat, jestli jste… jestli jste se pak ještě dali zase
dohromady?“
Moderní způsob vyjadřování se najednou zdá být nevhodný, nemístný, a Ellie je náhle trapně. Její
otázka je jaksi netaktní, napadne ji. Zašla příliš daleko.
Ellie už se chce omluvit a zvednout se k odchodu, když vtom Jennifer promluví. „Nedala byste si
ještě kávu, Ellie?“ zeptá se. „Asi nemá moc cenu, abyste odcházela, dokud takhle prší.“

***

Jennifer Stirlingová sedí na pohovce potažené hedvábím, šálek s kávou jí stydne na klíně a ona
vypráví příběh mladé ženy v jižní Francii, jejíž manžel nebyl podle jejích slov pravděpodobně o nic
horší než ostatní v téhle éře. Pravý muž své doby, z něhož vymýtili veškeré projevy citů – ty se staly
známkou slabosti, která se pro něj nehodí. A pak vypráví o jeho pravém opaku, podrážděném,
neústupném, vášnivém, poznamenaném muži, který ji zneklidňoval od toho prvního večera, kdy se
potkali na večírku za svitu měsíce.
Ellie tu sedí úplně uchvácená, v hlavě se jí míhají obrazy a snaží se nemyslet na diktafon, který má
zapnutý v kabelce. Ale teď už si nepřipadá netaktní. Paní Stirlingová vypráví živě, jako by tenhle
příběh toužila někomu povědět už celá desetiletí. Podotkne, že si celou tu historii musela během let
poskládat dohromady, a i když Ellie všemu úplně nerozumí, nechce ji přerušovat a prosit, aby něco
vysvětlovala.
Jennifer Stirlingová vypráví o životě v pozlacené kleci, který ji náhle omrzel, o probdělých nocích,
o pocitu viny, o té děsivé a nezrušitelné přitažlivosti něčeho zakázaného, o strašlivém uvědomění, že
váš život možná není ten správný. Ellie poslouchá, kouše si nehty a přemýšlí, jestli takhle uvažuje
i John, právě teď, na nějaké daleké prosluněné pláži. Jak může milovat svou ženu a přitom dělat
s Ellie to, co s ní dělá? Jak by mohl neslyšet to volání?
Příběh je stále temnější a hlas tišší. Vypráví o autě, které nabouralo na mokré silnici, o nevinném
člověku, který zahynul, a o čtyřech letech, kdy procházela svým manželstvím jako náměsíčná a kdy ji
v něm udržely jen prášky a narození její dcery.
Odmlčí se, sáhne za sebe a podá Ellie zarámovanou fotografii. Je na ní vysoká plavovlasá žena
v šortkách a muž, který ji objímá kolem ramen. U nohou se jí batolí dvě děti a pes. Vypadá jako
z reklamy Calvina Kleina. „Esmé asi není o moc starší než vy,“ řekne Jennifer. „Žije se svým mužem
v San Francisku, on je lékař. Jsou spolu moc šťastní.“ A s ironickým úsměvem dodá: „Aspoň pokud
vím.“
„Ví o těch dopisech?“ Ellie opatrně odloží rámeček na konferenční stolek a snaží se nemít neznámé
Esmé za zlé dokonalou genetickou výbavu a zjevně záviděníhodný život.
Teď paní Stirlingová na chvilku zaváhá. „Nepověděla jsem to ještě živé duši. Která dcera by
chtěla vědět, že její matka milovala někoho jiného než jejího otce?“
A pak vypráví o náhodném setkání po letech, o tom nádherném otřesu, když zjistila, že je přesně
tam, kde by měla být. „Dokážete to pochopit? Tak dlouho jsem si připadala úplně vykořeněná…
a pak se najednou objevil Anthony. A já měla takový pocit.“ Poklepe si na hruď. „Že jsem doma. Že
je to on.“
„Ano,“ vydechne Ellie. Sedí na krajíčku pohovky. Tvář Jennifer Stirlingové celá září. Najednou
Ellie vidí tu mladou dívku, kterou kdysi bývala. „Ten pocit znám.“
„Ale hrozné samozřejmě bylo, že když jsem ho znovu našla, nemohla jsem s ním odejít. Rozvod byl
tenkrát úplně něco jiného než dnes, Ellie. Strašná věc. Vaše jméno by vláčeli bahnem. Věděla jsem,
že by mě můj muž zničil, kdybych se pokusila odejít. A nemohla jsem opustit Esmé. On – Anthony –
taky opustil svoje dítě, a myslím, že se z toho nikdy úplně nevzpamatoval.“
„Takže vy jste od manžela vlastně nikdy neodešla?“ Ellie se zmocní skličující pocit zklamání.
„Ale odešla, díky té složce, kterou jste našla. Měl takovou podivnou sekretářku, slečnu Jakousi.“
Ušklíbne se. „Nikdy jsem si nedokázala zapamatovat, jak se jmenovala. Myslím, že do něj byla asi
zamilovaná. A pak mi najednou kdovíproč věnovala prostředek, jak ho zničit. Věděl, že na mě
nemůže, dokud ty složky budu mít.“
Popíše své setkání s bezejmennou sekretářkou a manželův šok, když mu u něj v kanceláři
prozradila, co na něj ví.
„Ty složky o azbestu.“ Když si je Ellie prohlížela u sebe v bytě, připadaly jí tak neškodné, jejich
moc vybledla s plynoucími roky a novými poznatky.
„Tenkrát pochopitelně ještě nikdo o azbestu nic nevěděl. Všichni jsme si mysleli, jaká je to úžasná
věc. Úplně jsem se zhrozila, když jsem zjistila, kolik životů Laurencova společnost zničila. Proto
jsem po jeho smrti založila tu nadaci. Abych pomohla těm obětem. Tady,“ sáhne do psacího stolu
a vytáhne letáček. Píše se v něm o programu právní pomoci pro lidi trpící profesně získaným
mezoteliomem. „Ve fondu už moc peněz nezbývá, ale pořád ještě nabízíme právní pomoc. Mám
přátele právníky, kteří poskytují služby zdarma, tady i v zahraničí.“
„Takže vy jste zdědila manželovy peníze?“
„Ano. Takovou jsme měli dohodu. Nechala jsem si jeho jméno a stala se ze mě taková ta manželka
v ústraní, která manžela nikdy nikam nedoprovází. Všichni měli za to, že jsem se rozhodla do
společnosti už nechodit, abych se mohla věnovat Esmé. To tenkrát nebylo neobvyklé, víte. A on si
prostě na společenské akce bral svoji milenku.“ Zasměje se a zavrtí hlavou. „Je až neuvěřitelné, jaký
byl v tomhle tenkrát dvojí metr.“
Ellie si představí sebe samu zavěšenou do Johna na křtu nějaké knihy. Vždycky si dává náramný
pozor, aby se jí na veřejnosti ani nedotkl, aby ani náznakem neprozradil jejich vztah. Tajně doufá, že
je jednou někdo přistihne, jak se líbají, nebo že jejich vzájemná touha bude tak očividná, že se stanou
terčem zničujících pomluv.
Vzhlédne a zjistí, že ji Jennifer Stirlingová pozoruje. „Dala byste si ještě kávu, Ellie?
Předpokládám, že nikam nespěcháte.“
„Ne. Dala bych si moc ráda. Chci vědět, jak to bylo dál.“
Její výraz se změní. Úsměv se vytratí. Nastane krátké ticho.
„Vrátil se do Konga,“ řekne pak. „Vždycky jezdil na tak strašně nebezpečná místa. V té době se
tam bílým lidem děly ukrutné věci a on na tom nebyl zrovna…“ Teď jako by už nemluvila k Ellie.
„Muži jsou často mnohem křehčí, než se zdají, že?“
Ellie se snaží tohle sdělení strávit a potlačit hořké zklamání, které to v ní vyvolalo. Není to tvůj
život,řekne si přísně. Tvůj příběh nemusí dopadnout tak tragicky.„A jak se jmenoval? Asi ne Boot.“
„Ne. To byl takový náš soukromý vtip. Četla jste Evelyna Waugha? Doopravdy se jmenoval
Anthony O’Hare. Je to vlastně hrozně zvláštní, vyprávět vám to všechno, po takové době. Byl moje
životní láska a já nemám jedinou jeho fotografii, jen pár vzpomínek. Kdyby nebylo těch dopisů, snad
bych si myslela, že jsem si to všechno jen vyfantazírovala. Proto je takový dar, že jste mi je
přinesla.“
Ellie má najednou v krku knedlík.
Zazvoní telefon a vytrhne je z myšlenek.
„Omluvte mě,“ pronese Jennifer. Vyjde do předsíně, zvedne telefon a Ellie zaslechne její
odpověď; okamžitě nasadí klidný tón prodchnutý profesionálním odstupem. „Ano,“ říká. „Ano, pořád
ještě to nabízíme. Kdy mu to diagnostikovali…? To mě moc mrzí…“
Ellie si naškrábe jméno do notýsku a ten strčí zpátky do kabelky. Zkontroluje, jestli diktafon běží
a mikrofon je pořád nastavený. Ještě pár minut sedí a prohlíží si rodinné fotografie, potom jí dojde,
že Jennifer to asi bude chvíli trvat. Není zřejmě zdvořilé pospíchat na někoho, kdo evidentně trpí
plicní chorobou. Vytrhne z bločku papír, načmárá vzkaz a vezme si kabát. Přejde k oknu. Venku už se
vyjasnilo a louže na chodníku září jasnou modří. Dojde ke dveřím a zastaví se se vzkazem v ruce.
„Omluvte mě na chviličku.“ Jennifer přikryje sluchátko dlaní. „Moc mě to mrzí,“ řekne. „Nejspíš
to bude chvíli trvat.“ Její tón naznačuje, že dnes už se v rozhovoru pokračovat nebude. „Někdo
potřebuje zažádat o odškodnění.“
„Můžeme spolu ještě mluvit?“ Ellie natáhne ruku se vzkazem. „Tady máte na mě kontakt. Opravdu
bych chtěla vědět…“
Jennifer přikývne, ale napůl je už myšlenkami u volajícího. „Ano. Samozřejmě. To je to nejmenší.
A ještě jednou díky, Ellie.“
Ellie se obrátí k odchodu a kabát si přehodí přes ruku. Jennifer znovu zvedá sluchátko k uchu, když
tu se Ellie otočí. „Jenom mi řekněte – jenom bleskově. Když zase odjel – Boot – co jste dělala?“
Jennifer Stirlingová svěsí ruku se sluchátkem. Oči má jasné a klidné. „Jela jsem za ním.“
===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Mezi námi nic nebylo. Jestli se pokusíš naznačovat něco jiného, jasně všem vysvětlím, že sis to
všechno jenom vyfantazírovala.

Muž ženě, v dopise, 1960

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 20

„Madam? Dala byste si něco k pití?“

Jennifer otevřela oči. Už skoro hodinu se úpěnlivě držela područek svého křesla, zatímco letadlo
společnosti BOAC přískoky mířilo do Keni. Létání nikdy zvlášť dobře nesnášela, ale nepřetržité
turbulence vystupňovaly v letadle napětí do té míry, že i starým africkým mazákům při každém
poskočení tuhla čelist. Když nadskočila na sedadle, bolestně jí cuklo ve tváři, a ze zadní části letadla
se ozvalo vyděšené zakvílení. Chvatně zapálené cigarety vytvořily v kabině páchnoucí kouřový opar.
„Ano,“ přisvědčila. „Prosím.“
„Naleju vám dvojitou,“ zamrkala na ni letuška. „Při přistání to bude drncat.“
Jediným lokem vypila polovinu skleničky. Po téměř osmačtyřicetihodinové cestě ji štípalo v očích.
Před odjezdem probděla v Londýně několik nocí, hlavou se jí honily myšlenky a ona se hádala sama
se sebou, jestli je její rozhodnutí opravdu tak šílené, jak si zjevně všichni ostatní mysleli.
„Nechtěla byste jednu?“ Obchodník vedle ní držel plechovku se zvednutým víčkem. Měl obrovské
ruce s prsty jako sušené klobásy.
„Děkuji. Co je to? Mentolky?“
Usmál se pod hustým bílým knírem. „Kdepak.“ Měl silný afrikánský přízvuk. „To vám uklidní
nervy. Později to možná oceníte.“
Stáhla ruku. „Nechci, díky. Někdo mi jednou řekl, že turbulencí se člověk nemusí bát.“
„Měl pravdu. To spíš na turbulence na zemi si musí dát pozor.“
Když se nezasmála, na okamžik se na ni zahleděl. „Kam máte namířeno? Na safari?“
„Ne. Musím chytit navazující let do Stanleyvillu. Řekli mi, že se z Londýna nedá letět přímo.“
„Kongo? A proč chcete zrovna tam, madam?“
„Snažím se najít jednoho přítele.“
„V Kongu?“ Hlas měl nevěřícný.
„Ano.“
Díval se na ni, jako by zešílela. Trochu se napřímila a na chviličku přestala svírat opěrky.
„Copak vy nečtete noviny?“
„Trochu, ale už jsem je pár dní neviděla. Měla jsem… moc práce.“
„Tak moc práce? Milá dámo, možná byste se měla otočit a uhánět zpátky do Anglie.“ Tiše se
uchechtl. „Můžu vám říct celkem jistě, že do Konga se nedostanete.“
Odvrátila se od něj a pohlédla z okénka na mraky, na zasněžené horské vrcholky hluboko pod
sebou, a na okamžik ji napadlo, jestli je alespoň maličká šance, že on je v tomhle okamžiku přímo
tady, deset tisíc stop pod ní. Nemáte ani tušení, jak dalekou cestu už jsem urazila, odpověděla svému
sousedovi v duchu.

Přede dvěma týdny se Jennifer Stirlingová vypotácela z redakce Nation, zastavila se na schodech,
v dlani svírala buclatou ručku své dcery a uvědomila si, že nemá tušení, co si teď počít. Zvedl se
prudký vítr a proháněl listí ve strouhách; Jennifer se cítila stejně bez cíle jako opadané listy. Jak
mohl Anthony zmizet? Proč jí nenechal žádný vzkaz? Vzpomněla si na jeho zmučený výraz v hotelové
hale a bála se, že zná odpověď. Hlavou se jí honila slova toho tlustého novináře. Svět jako by se
zakymácel a na okamžik dostala strach, že snad omdlí.
Pak se Esmé začala dožadovat, že potřebuje na záchod. Naléhavější potřeby dítěte ji vytrhly
z myšlenek a donutily zase jednat prakticky.
Ubytovala se v hotelu Regent, kde předtím bydlel i on, jako by někde v koutku duše věřila, že ji
tam třeba snadněji najde, kdyby se rozhodl vrátit. Musela věřit, že ji bude chtít hledat, že by chtěl
vědět, že je konečně svobodná.
Jediný volný pokoj bylo apartmá ve čtvrtém patře a ona lehce souhlasila. Laurence by se neodvážil
dohadovat se s ní o peníze. Esmé se spokojeně usadila před velkou televizí, čas od času se od ní
odtrhla, aby si zaskákala na posteli, a ona celý večer přecházela sem a tam, zuřivě přemýšlela
a snažila se přijít na to, jak doručit zprávu muži, který se právě nachází někde v obrovském prostoru
centrální Afriky.
Když Esmé konečně usnula, stulená vedle ní pod hotelovou přikrývkou s palečkem v puse, Jennifer
ležela, pozorovala ji, naslouchala zvukům města, bojovala s bezmocnými slzami a napadlo ji, jestli
by se jí podařilo poslat mu zprávu telepaticky, kdyby na to dost usilovně myslela. Boote. Poslouchej
mě, prosím. Potřebuju, aby ses pro mě vrátil. Sama to nezvládnu.
Druhý a třetí den se většinu dne věnovala Esmé: vzala ji do Přírodovědeckého muzea a na svačinu
do restaurace ve Fortnum & Mason. Na Regent Street si nakoupily oblečení – byla tak roztržitá, že
nezvládla poslat to, které s sebou měly, do hotelové prádelny – a k večeři si objednaly na pokoj
sendviče s kuřecím masem, které dorazily na stříbrném podnose. Esmé se občas zeptala, kde je paní
Cordozová nebo tatínek, a Jennifer ji ujišťovala, že se s nimi brzy zase uvidí. Byla vděčná za dcerčin
nepřestajný příval drobných, většinou splnitelných požadavků, i za rutinu v podobě jídla, koupání
a uspávání. Ale jakmile děvčátko usnulo, zavřela dveře do ložnice a zmocnil se jí jakýsi temný
strach. Co to provedla? S každou uplynulou hodinou si víc a víc uvědomovala nesmírnost –
a marnost – svého konání. Zahodila svůj život, nastěhovala svou dceru do hotelu, a kvůli čemu?
Ještě dvakrát zatelefonovala do Nation. Pokaždé mluvila s tím nevrlým břichatým chlapem: už
poznávala jeho hlas a úsečné vyjadřování. Řekl, že jistě, předá její vzkaz, jakmile se O’Hare ozve.
Při druhém hovoru měla silný dojem, že jí neříká pravdu.
„Ale teď už tam přece určitě dorazil. Copak nejsou všichni novináři na jednom místě? Nemůže mu
to někdo vyřídit?“
„Nejsem jeho sekretářka. Řekl jsem vám, že váš vzkaz vyřídím, a udělám to, ale je to válečná zóna.
Myslím, že má teď asi jiné starosti.“
A s tím jí položil sluchátko.
Z hotelového apartmá se stala izolovaná bublina, kde se každý den objevovali pouze pokojská
a hotelový sluha s donáškou jídla. Neodvážila se nikomu zatelefonovat, rodičům ani přátelům,
protože ještě nevěděla, jak by všechno vysvětlila. Musela se nutit do jídla, skoro nespala. Jak se
vytrácela její sebedůvěra, rostla v ní úzkost.
Nabývala stále silnějšího přesvědčení, že nemůže zůstat sama. Jak by přežila? V životě nic
neudělala samostatně. Laurence se určitě postará, aby zůstala izolovaná. Rodiče se jí zřeknou.
Bojovala s touhou objednat si sklenku alkoholu, která by zmírnila rostoucí pocit katastrofy.
A s každým uplynulým dnem byl ten hlásek, který se jí ozýval v hlavě, stále zřetelnější. Vždycky se
přece můžeš vrátit k Laurencovi.Copak má žena jako ona, jejíž jedinou dovedností je zdobit, nějakou
jinou možnost?
V takovýchto vlnách, v jakési neskutečné nápodobě běžného života, plynul den za dnem. Šestého
dne zatelefonovala domů, protože tušila, že Laurence bude v práci. Paní Cordozová zvedla telefon po
druhém zazvonění a Jennifer zahanbilo hospodynino zjevné rozrušení.
 „Kde jste, paní Stirlingová? Dovolte mi, abych vám donesla věci. Dovolte mi vidět Esmé. Měla
jsem takovou starost!“
Něco v Jennifer skleslo úlevou.
Během hodiny dorazila hospodyně do hotelu s kufrem plným jejích věcí. Pan Stirling jí nic neřekl,
vysvětlila paní Cordozová, jen že teď pár dní v domě nikdo nebude. „Požádal mě, abych uklidila
v pracovně. A když jsem se tam podívala…“ vylétla jí na okamžik ruka k obličeji, „…nevěděla jsem,
co si o tom mám myslet.“
„Všechno je v pořádku. Opravdu.“ Jennifer se nedokázala přimět, aby hospodyni vysvětlila, co se
stalo.
„Moc ráda vám pomůžu, jak budu moci,“ pokračovala paní Cordozová, „ale nemyslím, že by mi
pan –“
Jennifer jí položila ruku na paži. „To je v pořádku, paní Cordozová. Věřte mi, moc ráda bych vás
měla u sebe. Ale myslím, že by to jen tak nešlo. A Esmé bude muset brzo k otci na návštěvu, jakmile
se všechno trochu uklidní, takže možná bude pro všechny lepší, když vás tam bude mít, abyste se o ni
postarala.“
Esmé předvedla paní Cordozové všechny své nové věci a vyšplhala jí na klín pomazlit se. Jennifer
objednala čaj a obě ženy se na sebe rozpačitě usmály, když Jennifer nalévala a jejich někdejší role se
prohodily.
„Moc vám děkuju, že jste přišla,“ vyhrkla Jennifer, když se paní Cordozová zvedla k odchodu. Při
představě, že hospodyně záhy zmizí, se jí zmocnil pocit ztráty.
„Jenom mi dejte vědět, jak jste se rozhodla,“ odvětila hospodyně, když si oblékala kabát. Upřeně
pohlédla na Jennifer a rty měla úzkostně sevřené do tenké čárky. Jennifer k ní z náhlého popudu
přikročila a objala ji. Paní Cordozová ji sevřela v náručí a pevně držela, jako by se jí snažila předat
sílu a jako by chápala, jak moc to Jennifer potřebuje od někoho cítit. Několik okamžiků tak stály
uprostřed místnosti. A pak se hospodyně možná trochu v rozpacích stáhla. Nos měla zrůžovělý.
„Nevrátím se,“ vyhrkla Jennifer a její slova prořízla nehybný vzduch s nečekanou silou. Najdu nám
nějaké bydlení. Ale nevrátím se.“
Hospodyně přikývla.
„Zítra vám zavolám.“ Jennifer naškrábala na lístek z hotelového bločku vzkaz. „Můžete mu říct,
kde jsme. Nejspíš bude lepší, když to bude vědět.“
Když toho večera uložila Esmé, zatelefonovala do všech novin na Fleet Street a poprosila, zda by
mohla poslat zprávy jejich korespondentům, kdyby náhodou ve střední Africe narazili na Anthonyho.
Zavolala jednomu svému strýci, o němž si vybavila, že tam kdysi pracoval, a zeptala se, zda si
nevzpomíná na nějaké názvy hotelů. Přes mezinárodní spojovatelku zavolala do dvou hotelů, jednoho
v Brazzavillu, druhého ve Stanleyvillu, a nechala tam vzkaz dvěma recepčním, z nichž jeden jí
truchlivě sdělil: „Žádné bělochy u nás nemáme, madam. Ve městě jsou bouře.“
„Prosím,“ naléhala. „Jen si pamatujte jeho jméno. Anthony O’Hare. Řekněte ‚Boot‘. On už bude
vědět.“
Poslala do novin další dopis, aby mu jej přeposlali:

Moc mě to mrzí. Prosím, vrať se ke mně. Jsem volná a čekám na Tebe.

Odevzdala dopis na recepci a říkala si přitom, že jakmile bude odeslán, už se nedá nic dělat.
Nesmí myslet na to, kudy bude putovat, nesmí si po následující dny či týdny představovat, kde asi
leží. Udělala, co mohla, a teď je čas začít budovat nový život a být připravena, až se k němu jeden
z těch mnoha vzkazů dostane.

Pan Grosvenor se na ni znovu zazubil. Zdálo se, že je to jakási reflexivní křeč, a ona se snažila si
toho nevšímat. Byl den jedenáctý.
„Kdybyste to laskavě podepsala tady,“ ukázal prstem s dokonalou manikúrou, „a tady. A pak
budeme pochopitelně potřebovat podpis vašeho manžela, sem.“ Znovu se usmál a rty se mu trochu
zachvěly.
„Ach, to budete muset poslat přímo jemu,“ řekla. Salonek hotelu Regent byl plný žen,
penzionovaných pánů a lidí, kterým deštivé středeční odpoledne překazilo nákupy.
„Prosím?“
„Já už s manželem nežiju. Komunikujeme spolu jen písemně.“
To mu vyrazilo dech. Úšklebek zmizel a zalapal po papírech na klíně, jako by se snažil znovu si
uspořádat myšlenky.
„Myslím, že jeho adresu už jsem vám dávala. Tady.“ Ukázala na jeden z dopisů ve složce.
„A příští pondělí už se tedy budeme moci nastěhovat, je to tak? Má dcera a já už máme bydlení
v hotelu dost.“
Někde tam venku paní Cordozová právě houpala Esmé na houpačce. Chodila teď za nimi denně,
kdykoli byl Laurence v kanceláři. „Bez vás není v tom domě skoro nic na práci,“ svěřila se. Jennifer
si všimla, jak se jí rozzářila tvář, kdykoli držela Esmé, a vycítila, že hospodyně je mnohem raději
s nimi v hotelu než v tom prázdném domě na náměstí.
Pan Grosvenor svraštil obočí. „Ach, paní Stirlingová, rád bych se jen ujistil… chcete říct, že pan
Stirling v tom bytě s vámi bydlet nebude? Já jen, že majitel je vážený džentlmen. Žije v domnění, že
pronajímá svou nemovitost rodině.“
„Vždyť je to tak.“
„Ale teď jste přece řekla –“
„Pane Grosvenore, za ten krátkodobý pronájem budeme platit čtyřiadvacet liber týdně. Jsem vdaná
žena. Vím určitě, že muž jako vy by souhlasil, že jak často, či vlastně zda vůbec tam se mnou žije můj
manžel, do toho nikomu kromě mě nic není.“
Smířlivě pozvedl dlaň a kůže kolem límečku se mu začervenala. Začal koktat jakousi omluvu: „Já
jen –“
Přerušil ho hlas nějaké ženy, která naléhavě volala její jméno. Jennifer se otočila na židli
a spatřila, jak k nim přes zaplněný salonek mašíruje Yvonne Moncrieffová. Nic netušícímu číšníkovi
už vrazila mokrý deštník. „Tak tady jsi!“
„Yvonne, já –“
„Kde jsi byla? Neměla jsem nejmenší tušení, co se děje! Minulý týden mě pustili z nemocnice a ta
tvoje zatracená hospodyně mi nechtěla vůbec nic říct. A pak Francis povídal -“ Když si uvědomila,
jak se její hlas rozléhá, zarazila se. Celý salonek ztichl a tváře kolem nich je napjatě pozorovaly.
„Omluvíte nás, pane Grosvenore? Myslím, že už jsme stejně všechno probrali,“ řekla Jennifer.
Už byl na nohou, popadl aktovku a důrazně ji zaklapl. „Ještě dnes odpoledne dám ty listiny poslat
panu Stirlingovi. A ozvu se vám.“ Vykročil směrem k hotelové hale.
Když byl pryč, Jennifer položila přítelkyni ruku na paži. „Nezlob se,“ vyhrkla. „Musím ti toho
strašnou spoustu vysvětlit. Máš čas zajít ke mně na pokoj?“
Yvonne Moncrieffová strávila v nemocnici čtyři týdny: dva týdny před porodem a dva po narození
malé Alice. Byla tak vyčerpaná, že až po týdnu doma si uvědomila, jak dlouho už neviděla Jennifer.
Dvakrát volala k nim domů, ale dozvěděla se vždycky jenom, že paní Stirlingová právě není doma.
O týden později se rozhodla zjistit, co se děje. „Vaše hospodyně jenom vrtěla hlavou, že se prý
musím zeptat Larryho.“
„Asi jí nařídil, že nesmí nic říkat.“
„O čem?“ Yvonne odhodila kabát na postel a usadila se do polstrovaného křesla. „Proč probůh
bydlíš tady? Vy jste se s Larrym pohádali?“
Yvonne měla pod očima nafialovělé stíny, ale učesaná byla dokonale. Už teď připadala Jennifer
podivně vzdálená, jako pozůstatek jiné doby. „Odešla jsem od něj,“ vydechla.
Yvonniny velké oči jí přelétly po tváři. „Larry se u nás předevčírem opil. Úplně namol. Říkala
jsem si, že má asi nějaké obchodní starosti, a tak jsem si šla s malou lehnout a nechala jsem mužské
dole. Když Francis přišel, už jsem napůl spala, ale zaslechla jsem, že mu prý Larry řekl, že máš
milence a žes úplně přišla o rozum. Myslela jsem, že se mi to určitě jen zdálo.“
„No,“ pronesla Jennifer, „zčásti je to pravda.“
Yvonne vylétla ruka k ústům. „Ach Bože, snad ne Reggie!“
Jennifer zavrtěla hlavou a usmála se. „Ne.“ Povzdechla si. „Yvonne, mně se po tobě tak stýskalo!
Tak moc jsem si s tebou chtěla promluvit…“ A vypověděla kamarádce svůj příběh, některé
podrobnosti vynechala, ale z větší části řekla celou pravdu. Tohle byla přece Yvonne. Tichým
pokojem se rozléhala prostá slova, která jako by byla v rozporu s nesmírností toho, čím si
v uplynulých týdnech prošla. Všechno se změnilo, všechno. Dramaticky své vyprávění zakončila: „Já
ho zase najdu. Vím, že ano. Jenom mu to musím všechno vysvětlit.“
Yvonne ji pozorně poslouchala a Jennifer si uvědomila, jak moc jí její jízlivá a upřímná
kamarádka chyběla.
Konečně se Yvonne nejistě usmála. „Určitě by ti odpustil,“ řekla.
„Cože?“
„Larry. Určitě by ti odpustil.“
„Larry?“ Jennifer se napřímila.
„Ano.“
„Ale já nechci, aby mi odpouštěl.“
„Tohle nemůžeš, Jenny.“
„Má milenku!“
„Ále, té se přece můžeš zbavit! Vždyť je to jenom jeho sekretářka, probůh. Řekni mu, že chceš
začít znova. Řekni mu, že on musí taky.“
Jennifer se skoro zakoktala. „Ale já ho nechci, Yvonne! Nechci být jeho žena!“
„Takže budeš radši čekat na nějakého novinářského playboye, který nemá ani vindru a který se
možná ani nevrátí?“
„Ano. Budu.“
Yvonne sáhla do kabelky, zapálila si cigaretu a vyfoukla do místnosti dlouhý obláček kouře.
„A co bude s Esmé?“
„Co by mělo být s Esmé?“
„Jak ta to bude snášet, když bude vyrůstat bez otce?“
„Ale ona bude mít otce. Bude se s ním pořád vídat. Vlastně zrovna tenhle víkend u něj bude.
Napsala jsem mu a on mi to potvrdil.“
„Víš, že dětem rozvedených rodičů se ostatní ve škole strašně posmívají? Ta malá Allsopová je na
tom úplně hrozně.“
„My se nerozvádíme. Její spolužačky o tom nemusejí vůbec vědět.“
 Yvonne pořád rázně potahovala z cigarety.
Jennifer řekla mírnějším tónem: „Prosím, zkus to pochopit. Není žádný důvod, proč bychom
s Laurencem nemohli žít odděleně. Společnost se mění. Nemusíme už být uvězněné v něčem, co…
Laurence beze mě bude určitě mnohem spokojenější. A nemusí se tím vůbec nic změnit. Vážně ne. Ty
a já můžeme dělat všechno jako dřív. Vlastně jsem si říkala, že bychom možná mohly tenhle týden
společně děti někam vzít. Možná do muzea Madame Tussaudové. Vím, že Esmé by strašně chtěla
vidět Dottie…“
„Madame Tussaudové?“
„Nebo do Kew Gardens. Ale počasí na to není zrovna –“
„Přestaň!“ Yvonne vztáhla elegantní ruku. „Prostě přestaň! Nechci už slyšet ani slovo! Panebože.
Tak mimořádně sobeckou ženskou jako ty jsem v životě neviděla!“
Zamáčkla cigaretu, vstala a sebrala svůj kabát. „Co si myslíš, že život je, Jennifer? Nějaká
pohádka? Myslíš, že žádná z nás někdy nemá svého manžela až po krk? Proč by ses ty měla takhle
chovat a čekat, že se s tebou budeme bavit jako vždycky, a ty si zatím budeš vyskakovat, jako bys –
jako bys ani nebyla vdaná?! Jestli chceš žít v mravním úpadku, prosím. Ale máš dítě. Manžela a dítě.
A nemůžeš čekat, že my ostatní ti to budeme schvalovat.“
Jennifer poklesla čelist.
Yvonne se odvrátila, jako by se na ni ani nemohla dívat. „A já nebudu jediná, kdo to takhle vidí.
Doporučuju, aby sis pečlivě promyslela, co chceš dělat dál.“ Přehodila si kabát přes ruku a odešla.
O tři hodiny později se Jennifer rozhodla.

V poledne byl na letišti v Embakasi čilý ruch. Jennifer sebrala ze zadrhávajícího se pojízdného
pásu svůj kufr, prodrala se na toalety, opláchla si obličej studenou vodou a oblékla si čistou halenku.
Stáhla si vlasy dozadu, protože z horka už měla krk vlhký potem. Když vyšla ven, halenka se jí v pár
vteřinách přilepila na záda.
Letiště se hemžilo lidmi, kteří tu stáli v neuspořádaných frontách nebo ve skupinkách a místo
hovoru na sebe křičeli. Na okamžik stála jako ochromená, pozorovala africké ženy v zářivě
barevných šatech, jak zápolí s kufry a obrovskými prádelními pytli svázanými provazem, které nesly
na hlavách. V koutech pokuřovali nigerijští obchodníci s kůží lesklou potem a mezi lidmi sedícími na
zemi pobíhaly malé děti. Davem se proplétala žena s malým vozíkem a prodávala nápoje. Informační
tabule ukazovaly, že několik letů už má zpoždění, ale nebyla tam ani zmínka, kdy se situace vyřeší.
V porovnání s hlukem uvnitř letištní budovy byl venku klid. Konečně se úplně vyčasilo a horko
spálilo veškerou zbylou vlhkost, takže Jennifer viděla v dálce fialové hory. Přistávací dráha byla
úplně prázdná, až na letadlo, kterým přiletěla; nějaký osamělý muž pod ním zamyšleně zametal. Na
druhé straně zářivé moderní budovy někdo vybudoval malou skalku posetou kaktusy a sukulenty.
Chvíli obdivovala pečlivě naaranžované balvany a přemýšlela, proč si s tím v tomhle chaosu někdo
dával takovou práci.
Přepážky BOAC a Východoafrických aerolinií byly zavřené, a tak se znovu prodrala davem, u baru
si objednala šálek kávy, ukořistila stolek a usadila se k němu, obklopená kufry, pletenými koši
a jedním rozzlobeným kohoutem, který měl křídla přivázaná k tělu školní kravatou.
Co mu řekne? Představovala si ho v nějakém klubu pro zahraniční dopisovatele, možná míle
daleko od centra dění, kde se novináři scházejí na skleničku, aby probrali, co se ten den událo. Bude
pít? Tohle je malý svět, řekl jí jednou. Jakmile se dostane do Stanleyvillu, někdo ho určitě bude znát.
Někdo jí bude moci říct, kde ho najde. Představovala si, jak celá vyčerpaná dorazí do toho klubu –
tahle neustále se vracející představa ji v uplynulých dnech držela na nohou. Viděla ho v duchu úplně
jasně, jak stojí pod vířícím větrákem, možná si povídá s nějakým kolegou, a pak zůstane stát v úžasu,
až ji uvidí. Chápala ten výraz: v uplynulých osmačtyřiceti hodinách sebe samu stěží poznávala.
Nic v předchozím životě ji nepřipravilo na to, co teď dělá, nic ani nenaznačovalo, že by toho byla
schopná. A přece když nastoupila do letadla, přes všechny obavy cítila zvláštní euforii, jako by právě
tohle bylo ono: tohle je skutečný život. A už jen za ten okamžik intenzivního prožitku cítila
s Anthonym O’Harem zvláštní spřízněnost.
Najde ho. Situaci má pevně v rukou, místo aby se jí nechala zmítat. Sama si určí svou budoucnost.
Zahnala z mysli vzpomínku na Esmé; místo toho si řekla, že až jí konečně bude moci představit
Anthonyho, bude tohle všechno stát za to.
Za přepážkou BOAC se konečně usadil mladík v elegantní tmavě rudé uniformě. Nechala kávu na
stole a téměř běžela přes letištní halu.
„Potřebuji letenku do Stanleyvillu,“ vyhrkla a šátrala v kabelce po penězích. „Nejbližší let. Budete
potřebovat vidět pas?“
Mladý muž na ni vytřeštil oči. „Ne, madam,“ zavrtěl prudce hlavou. „Do Stanleyvillu nic neletí.“
„Ale já měla za to, že vy tam létáte přímo!“
„Moc se omlouvám. Všechny lety do Stanleyvillu byly odloženy.“
Zírala na něj v němém rozčarování, dokud jí to znovu nezopakoval, a pak odvlekla kufr k přepážce
Východoafrických aerolinií. Dívka za přepážkou však pro ni měla tutéž odpověď. „Ne, madam. Nic
nelétá kvůli těm nepokojům.“ Měla drnčivý přízvuk. „Létá se jen odtamtud sem.“
„No a kdy se zase začne létat? Naléhavě se potřebuji dostat do Konga.“
Oba zaměstnanci mlčky pohlédli jeden na druhého. „Do Konga nic neletí,“ zopakovali.
Nevážila takovou cestu, aby pak čelila prázdným pohledům a odmítnutím. Teď to nemůžu vzdát.
Metař venku dál přecházel s oškubaným koštětem po dráze.
Vtom spatřila nějakého bělocha, jak rázně kráčí terminálem. Vzpřímené držení těla prozrazovalo
státního úředníka a v ruce držel koženou složku. Na zádech smetanově bílého lněného saka měl tmavý
propocený trojúhelník.
Spatřil ji ve stejném okamžiku jako ona jeho. Změnil směr a vydal se k ní. „Paní Ramseyová?“
Napřáhl k ní ruku. „Jsem Alexander Frobisher z konzulátu. Kde máte děti?“
„Ne. Moje jméno je Jennifer Stirlingová.“
Sklapl ústa a jako by se pokoušel odhadnout, jestli se snad nezmýlila. Měl opuchlou tvář, kvůli
čemuž možná vypadal starší.
„Ale potřebuji vaši pomoc, pane Frobishere,“ pokračovala. „Musím se dostat do Konga. Nevíte,
jestli tam nejede nějaký vlak, kterým bych mohla jet? Řekli mi, že tam žádné letadlo neletí. Vlastně
mi nikdo nechce skoro nic říct.“ Uvědomovala si, že i její tvář je rozpálená horkem a účes se jí
začíná rozpadat.
Promluvil na ni, jako by se snažil něco vysvětlovat duševně vyšinutému člověku. „Paní…“
„Stirlingová.“
„Paní Stirlingová, do Konga teď nikdo nejezdí. Copak nevíte, že tam –“
„Ano, já vím, že tam byly nějaké nepokoje. Ale potřebuji někoho najít, jednoho novináře, který tam
přijel asi tak přede dvěma týdny. Jmenuje se –“
„Madam, v Kongu už žádní novináři nejsou.“ Sundal si brýle a odvedl ji k oknu. „Víte vůbec, co se
tam děje?“
„Trochu. No, vlastně ne, cestuji až z Anglie. Dostávala jsem se sem hrozně komplikovaně.“
„Teď už byly do války zataženy i Spojené státy, naše vláda i další země. Ještě před třemi dny jsme
tu měli krizovou situaci, Simbové drželi tři sta padesát bílých rukojmí, včetně žen a dětí, a hrozili, že
je popraví. V ulicích Stanleyvillu s nimi bojují belgické jednotky. Podle zpráv už zahynulo téměř sto
civilistů.“
Skoro ho nevnímala. „Ale já mohu zaplatit – zaplatím, kolik bude potřeba. Musím se tam dostat!“
Vzal ji za paži. „Paní Stirlingová, říkám vám, že do Konga se nedostanete. Nejezdí tam vlaky,
letadla nelétají, nedá se tam dostat po silnici. Vojáky tam museli dostat vzdušným mostem. I kdyby se
tam dalo nějak dopravit, nemohl bych britskému občanovi – britské ženě– povolit vstup do válečné
zóny.“ Něco si naškrábal do zápisníku. „Najdu vám ubytování, kde budete moci počkat, a pomohu
vám zajistit zpáteční let domů. Afrika není nic pro osamělou bílou ženu.“ Vyčerpaně si povzdechl,
jako by právě zdvojnásobila břímě jeho starostí.
Jennifer přemýšlela. „Kolik mrtvých?“
„To nevíme.“
„Máte jejich jména?“
„Momentálně mám jenom velmi hrubý seznam. Zdaleka není úplný.“
„Prosím!“ Srdce se jí téměř zastavilo. „Prosím, ukažte mi ho. Potřebuji vědět, jestli je…“
Vytáhl ze složky pomačkaný strojopis.
Přelétla ho pohledem. Oči měla tak unavené, že jí abecedně seřazená jména splývala. Harper.
Hambro. O’Keefe. Lewis. Jeho jméno tam nebylo.
Jeho jméno tam nebylo.
Vzhlédla k Frobisherovi. „Máte jména těch rukojmích?“
„Paní Stirlingová, nemáme vůbec představu, kolik britských občanů vlastně ve městě bylo.“ Vytáhl
další list papíru a podal jí ho. Volnou rukou plácl po komárovi, který se mu usadil vzadu na šíji.
„Tohle je poslední komuniké zaslané lordu Walstonovi.“
Dala se do čtení a z textu na ni vyskakovaly jednotlivé fráze.

Pět tisíc mrtvých jen ve Stanleyvillu… Máme za to, že na území držene´m

povstalci se stále nachází dvacet sedm občanů Spojene´ho království… Nelze vůbec
říci, kdy se podaří dostat do oblastí, kde se dosud nacházejí britští státní
příslušníci, i kdybychom s jistotou věděli, ktere´oblasti to jsou.

„Ve městě jsou belgické a americké jednotky. Snaží se dobýt Stanleyville zpátky. A máme
připravené letadlo pro ty, kdo potřebují záchranu.“
„Jak mohu zajistit, aby se do něj taky dostal?“
Poškrábal se na hlavě. „Nemůžete. Někteří lidé zřejmě zachránit nechtějí. Raději zůstanou
v Kongu. Možná k tomu mají své důvody.“
Najednou si vzpomněla na slova toho tlustého redaktora. Kdo ví? Třeba chtěl ode všeho pryč.
„Jestli se váš přítel odtamtud chce dostat, dostane se,“ ujistil ji. Otřel si tvář kapesníkem. „A jestli
chce zůstat, je docela možné, že prostě zmizí – to jde v Kongu snadno.“
Už chtěla promluvit, když vtom je přerušil tichý šum, který se jako vlna šířil letištěm od příletové
haly, z níž vyšla rodina. Nejdříve dvě malé děti, tiché, ruce a hlavy v obvazech, tváře předčasně
zestárlé. Plavovlasá žena s miminkem v náručí, s vyděšeným pohledem v očích, neumytými vlasy
a tváří zbrázděnou vypětím. Když se objevili, jakási mnohem starší žena se vytrhla z pevného sevření
svého manžela, s nářkem prolétla skrze zábrany a přitiskla je všechny k sobě. Nikdo z nich se téměř
nepohnul. Pak mladá maminka klesla na kolena a rozplakala se. Ústa měla zkřivená bolestí a hlava jí
klesla na buclaté rameno starší paní.
Frobisher zastrčil papíry zpátky do složky. „To jsou Ramseyovi. Omluvte mě. Musím se o ně
postarat.“
„Oni tam byli?“ vyhrkla a sledovala dědečka, který si vyzvedl malou vnučku na ramena. „Při tom
masakru?“ Při pohledu na tváře dětí, znehybnělé jakýmsi neznámým otřesem, jako by jí místo krve
začala proudit tělem ledová voda.
Přísně se na ni podíval. „Paní Stirlingová, prosím! Musíte hned odjet. Dnes večer odlétá letadlo
Východoafrických aerolinií. Pokud nemáte v tomhle městě nějaké vysoce postavené přátele, mohu
vám jen naléhavě doporučit, abyste v něm seděla.“

Cesta domů jí trvala dva dny. A od té chvíle jí začal nový život. Yvonne dodržela slovo. Už nikdy
s ní nepromluvila. A když jednou Jennifer náhodou narazila na Violet, byla její někdejší přítelkyně
tak zjevně v rozpacích, že se jí zdálo nefér ji pronásledovat. Nevadilo jí to zdaleka tolik, jak by
čekala: patřily do starého života, který už jí skoro ani nepřipadal jako její vlastní.
Paní Cordozová je v novém bytě navštěvovala prakticky každý den, pod různými záminkami, aby
mohla být s Esmé nebo aby trochu pomohla v domácnosti, a Jennifer si uvědomila, že na společnost
své bývalé hospodyně se spoléhá víc než na své někdejší přítelkyně. Jednoho deštivého odpoledne,
když Esmé spala, pověděla paní Cordozové o Anthonym, a paní Cordozová se trochu víc rozpovídala
o svém manželovi. A pak s uzarděním vyprávěla o jistém milém pánovi, který pracoval v restauraci
o dvě ulice dál a který jí poslal květiny. „Nechtěla jsem ho nijak povzbuzovat,“ pronesla tiše při
žehlení, „ale po tom všem…“
Laurence s ní komunikoval písemně a paní Cordozovou využíval jako posla.

Rád bych příští sobotu vzal Esmé na svatbu mého bratrance ve Winchesteru. Určitě budeme
zpátky do sedmi večer.

Jeho vzkazy byly chladné, formální, uměřené. Občas si je Jennifer pročítala a divila se, jak vůbec
mohla být za tohohle muže provdaná.
Každý týden chodila na poštu v Langley Street zkontrolovat, jestli v poštovní přihrádce něco není.
Každý týden se pak vracela domů a snažila se nebýt zdrcená ze záporné odpovědi poštmistrové.
Odstěhovala se do pronajatého bytu, a když Esmé začala chodit do školy, našla si neplacenou práci
v místní občanské poradně – jediné organizaci, kde její nulové zkušenosti zjevně nikomu nedělaly
starost. „To se naučíte praxí,“ ujistil ji její nadřízený. „A věřte mi, naučíte se to velice rychle.“ Ani
ne za rok jí v téže instituci nabídli placenou pozici. Radila lidem v praktických oblastech, například
jak hospodařit s penězi, jak řešit spory o nájemné – bylo příliš mnoho špatných domácích –, jak se
vyrovnat s rozpadem rodiny.
Ze začátku ji vyčerpávaly ty nikdy nekončící litanie problémů, ta obrovská hradba lidského
neštěstí, která se táhla kanceláří, ale jak postupně nabývala sebedůvěry, zjistila, že není sama, kdo si
nasekal v životě potíže. Přehodnotila sebe samu a uvědomila si, že je vděčná za to, kde teď je a jak to
s ní dopadlo, a naplňovalo ji jistou pýchou, když se někdo vrátil a řekl jí, jak moc mu pomohla.
Za další dva roky se s Esmé znovu přestěhovaly, tentokrát do třípokojového bytu v St.
John’s Wood, jehož koupi financoval Laurence a Jennifer přispěla svým dědictvím po jedné tetě. Jak
se z týdnů staly měsíce a z měsíců roky, smířila se nakonec s tím, že se Anthony O’Hare nikdy
nevrátí. Neodpovídal na její vzkazy. Jen jednou podlehla žalu: když noviny uvedly podrobnosti
o masakru ve stanleyvillském hotelu Victoria. Pak je úplně přestala číst.
Jen jednou jedinkrát ještě volala do Nation. Telefon zvedla nějaká sekretářka, a když jí řekla svoje
jméno v kratičké naději, že tentokrát tam třeba Anthony bude, zaslechla: „To je ta Stirlingová?“
A pak odpověď: „Není to ta, se kterou nechce mluvit?“
Položila sluchátko.

Se svým manželem se znovu setkala až po sedmi letech. Esmé měla nastoupit do internátní školy,
rozlehlého areálu z červených cihel v Hampshiru, s chaotickou atmosférou milovaného venkovského
sídla. Jennifer si vzala v práci volno, aby ji mohla odvézt, a jely tam společně v jejím novém
minicooperu. Měla na sobě vínový kostým a napůl čekala, že k tomu Laurence bude mít nějakou
nepřívětivou poznámku – tuhle barvu na ní nikdy neměl rád. Prosím, ne před Esmé,zapřísahala ho
v duchu. Prosím, chovejme se k sobě slušně.
Ale muž, který na ně čekal v hale, se vůbec nepodobal tomu Laurencovi, kterého si pamatovala.
Vlastně ho nejdřív vůbec nepoznala. Pleť měl zšedlou, tváře vpadlé a jako by zestárl o dvacet let.
„Ahoj, tatínku!“ objala ho Esmé.
Pokývl Jennifer na pozdrav, ale nepodal jí ruku. „Ahoj, Jennifer,“ řekl.
„Ahoj, Laurenci.“ Snažila se potlačit otřes.
Schůzka trvala jen krátce. Ředitelka školy, mladá žena s klidným, zkoumavým pohledem, se vůbec
nezmínila o tom, že mají každý jinou adresu. Možná už tak dnes žije víc lidí, napadlo Jennifer. Ten
týden jí do poradny přišly čtyři ženy, které hodlaly opustit své manžely.
„Takže, my se budeme co nejusilovněji snažit, aby tu Esmé byla spokojená,“ pronesla paní
Browningová. Má laskavé oči, pomyslela si Jennifer. „Je dobré, když se dívky pro internátní školu
rozhodnou samy, a pokud vím, už tu má nějaké kamarádky, takže si jistě rychle zvykne.“
„Čte Enid Blytonovou, až moc,“ podotkla Jennifer. „Mám podezření, že si myslí, že jsou tu samé
hostiny uprostřed noci.“
„Ach, občas tu nějakou máme. V cukrářství mají v pátek odpoledne otevřeno skoro jen kvůli tomu.
Obvykle nad tím přivíráme oči, pokud se to moc nezvrhne. Rádi probouzíme v děvčatech pocit, že
internát má taky své výhody.“
Jennifer se uvolnila. Školu vybral Laurence a ona se zjevně obávala bezdůvodně. Následujících
pár týdnů pro ni bude krušných, ale už si zvykla na Esméinu pravidelnou nepřítomnost, když byla
u Laurence, a navíc se může zaměstnat prací.
Ředitelka školy vstala a podala si s nimi ruce. „Děkuji vám. Samozřejmě vám zatelefonujeme,
pokud budou jakékoli potíže.“
Když se za nimi zavřely dveře, začal Laurence kašlat – ostrým sípavým kašlem, z něhož Jennifer
tuhla čelist. Chtěla něco říct, ale on zvedl ruku, jako by jí říkal, že to nemá řešit. Bok po boku
pomaličku sešli ze schodů, jako by vůbec nežili odloučeně. Byla by klidně mohla jít dvakrát tak
rychle, ale připadalo jí to kruté, když viděla, jak těžce dýchá a zjevně se necítí dobře. Nakonec už to
nedokázala dál snášet, zastavila nějaké děvčátko, jež šlo kolem, a poprosila ho, aby jim doneslo
sklenici vody. Za pár minut byla dívka zpátky, Laurence těžce dosedl na mahagonovou židli na
dřevem obložené chodbě a pomalu upíjel.
Jennifer v sobě už našla tolik odvahy, aby se na něj podívala. „Je to…?“ zeptala se.
„Ne.“ Zhluboka, bolestivě se nadechl. „To prý ty doutníky. Uvědomuju si, jak je to paradoxní.“
Posadila se vedle něj.
„Chci, abys věděla, že jsem se postaral, abyste obě byly zajištěny.“
Úkosem na něj pohlédla, ale on byl zjevně ponořen v myšlenkách.
„Máme hodné dítě,“ pronesl nakonec.
 Z okna viděli Esmé, jak si na trávníku povídá se dvěma dalšími děvčaty. Pak jakoby na nějaký
neslyšitelný signál se najednou všechny tři rozběhly po trávě a sukýnky za nimi vlály.
„Je mi to líto,“ obrátila se k němu. „Všechno.“
Postavil sklenici vedle sebe a namáhavě vstal. Minutku stál otočen zády k ní, pozoroval děvčátka
za oknem, pak se k ní otočil, a aniž by jí pohlédl do očí, mírně přikývl.
Dívala se za ním, jak strnule vychází hlavním vchodem, kráčí přes trávník k autu, v němž čekala
jeho přítelkyně, a dcerka poskakovala vedle něj. Daimler řízený šoférem se rozjel po příjezdové
cestě a Esmé nadšeně mávala.
O dva měsíce později Laurence zemřel.
===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 nenávidim tě a vim že mě máš pořád rád ale já už nemám ráda tebe a je my fuk co na to ty tvý
debilní kámoši vimejšlíš si pitomosti abych ti sahala na ruce a prej žes mně objal jenom náhodou ale
já už tě nikdy nikdy nebudu mít ráda NENÁVIDIM TĚ ZE VŠEHO NEJVÍC NA CELÍM SVĚTĚ
bych rači chodila z pavoukem nebo potkanem si hnusnej a tlustej jak čuně!!!

Žena muži, e-mail

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 21

Celý večer nepřetržitě prší, tmavošedé mraky se valí přes siluetu města, až je pohltí noc. Vytrvalý
liják zahnal lidi do jejich domovů a zahalil celou ulici, takže zvenčí je slyšet jen občasné zasvištění
pneumatik na mokré silnici, bublání rozvodněné kanalizace nebo rychlé kroky někoho, kdo se snaží
dostat co nejdříve domů.
Na záznamníku nemá žádné vzkazy a na mobilu nebliká symbol obálky, který by ohlašoval textovou
zprávu. V elektronické poště má jen pracovní e-maily, reklamy na generickou viagru a jednu zprávu
od matky, v níž podrobně líčí psovu rekonvalescenci po náhradě kyčelního kloubu. Ellie sedí se
zkříženýma nohama na pohovce, upíjí už třetí sklenici červeného a znovu pročítá dopisy, které si před
vrácením okopírovala. Z bytu Jennifer Stirlingové odešla už před čtyřmi hodinami, ale v hlavě se jí
pořád hemží myšlenky. V duchu vidí neznámého Boota, zlomeného a lehkomyslného, který se ztratil
v Kongu v době, kdy tam docházelo k vraždění bílých Evropanů. „Četla jsem zprávy, že ve
Stanleyvillu vyvraždili celé osazenstvo nějakého hotelu,“ svěřila jí Jennifer, „a plakala jsem
strachy.“ Představuje si, jak Jennifer týden za týdnem marně chodí na poštu pro dopis, který nikdy
nepřijde. Na rukáv jí skápne slza, ona popotáhne a otře si ji.
Vztah těch dvou opravdu něco znamenal, pomyslí si. Muž, který se úplně otevřel ženě, již miloval;
snažil se ji pochopit a chránit, dokonce i před ní samou. Když ji nemohl mít, raději odjel na druhý
konec světa a s velkou pravděpodobností obětoval svůj život. A ona pro něj čtyřicet let truchlila.
A co má Ellie? Skvělý sex, tak jednou za deset dní, a hromadu neutrálních e-mailů. Je jí dvaatřicet,
s kariérou to jde z kopce, její kamarádky dobře vědí, že marní své city, a každý další den je těžší
přesvědčit sebe samu, že by si takovýhle život sama vybrala.
Je čtvrt na deset. Ví, že už by neměla pít, ale je naštvaná, rozlítostněná a nihilistická. Nalije si
další sklenici, rozpláče se a znovu si přečte poslední dopis. Stejně jako Jennifer má pocit, že už ta
slova zná nazpaměť. Vyvolávají v ní pocit hrozného souznění.

Být bez Tebe – tisíce mil daleko – mi nepřináší vůbec žádnou úlevu. I když už mě nemučí Tvoje
blízkost ani se denně nemusím potýkat s důkazem své neschopnosti získat to jediné, o co skutečně
stojím, nevyléčilo mě to. Všechno je ještě horší. Budoucnost mi připadá jako bezútěšná, opuštěná
cesta.

Sama už je snad do toho muže napůl zamilovaná. Představuje si Johna, slyší ta slova z jeho úst
a alkohol způsobí, že jí ti dva splynou v jednoho. Jak může člověk vytrhnout svůj život z každodenní
všednosti a proměnit jej v epický příběh? Neměl by být člověk dost statečný, aby dokázal milovat?
Vytáhne z kabelky mobil a pod kůži se jí vkrade jakási temná troufalost. Otevře telefon a neobratnými
prsty vyťuká textovou zprávu:

Prosim, zavolej mi. Aspon jednou. Potrebuju te slyset. X

Zmáčkne tlačítko „odeslat“ a už v tu chvíli ví, jak kolosální právě udělala chybu. Bude zuřit. Nebo
vůbec neodpoví. Neví, co z toho je horší. Ellie svěsí hlavu do dlaní a pláče pro neznámého Boota,
pro Jennifer, pro promeškané šance a promarněný život. Pláče nad sebou samotnou, protože ji nikdo
nikdy nebude milovat tak, jako on miloval Jennifer, a protože se bojí, že si kazí sice obyčejný, ale
naprosto příjemný život. Pláče, protože je opilá ve svém bytě a protože osamělý život má jen málo
výhod, nicméně jednou z nich je, že se můžete po libosti a bez zábran vyplakat.
Domovní zvonek zabzučí a ona sebou trhne. Zvedne hlavu a zůstane bez hnutí, dokud se neozve
znovu. Na kratičký pomatený okamžik ji napadne, že je to možná John, který zareagoval na její
zprávu. Náhle jako by dostala elektrický impuls, rozběhne se k zrcadlu v předsíni, horečně si mne
rudé skvrny na obličeji a zvedne sluchátko domácího telefonu. „Haló?“
„Tak, chytrolínko. Jak se správně píše ‚náhodný nezvaný návštěvník‘?“
Zamžiká. „Rory?“
„Ale kdepak, vedle jak ta jedle.“
Kousne se do rtu a opře se o zeď. Nastane krátké ticho.
„Máš něco na práci? Šel jsem jenom kolem.“ Zní vesele a rozjařeně. „No… tak jsem aspoň jel
správnou trasou metra, no.“
„Pojď nahoru.“ Zavěsí sluchátko, opláchne si obličej studenou vodou a snaží se přemoci zklamání,
i když to z naprosto pochopitelných důvodů nemohl být John.
Slyší, jak bere schody po dvou a pak strčí do dveří, které nechala pootevřené.
„Přišel jsem tě vytáhnout na skleničku. Jejda!“ Oči mu padnou na prázdnou lahev od vína a pak
o zlomek vteřiny déle prodlí pohledem na její tváři. „Aha. Moc pozdě.“
Donutí se k nepřesvědčivému úsměvu. „Nemám zrovna dobrej večer.“
„Ach tak.“
„Jestli chceš zas jít, v pohodě.“ Má na sobě šedou šálu. Vypadá, že je kašmírová. V životě neměla
kašmírový svetr. Jak se jí podařilo dožít dvaatřiceti let, aniž by kdy vlastnila jediný kašmírový svetr?
„No, totiž já teď asi nebudu zrovna skvělá společnice.“
Znovu pohlédne na lahev od vína. „No, Haworthová,“ pronese a sundá si šálu, „s tím jsem ještě
nikdy neměl problém. Co kdybych postavil na čaj?“

***

V její malé kuchyňce se pustí do vaření čaje a šátrá po čajových sáčcích, mléku a lžičkách.
Vzpomene si na Johna, který tu zrovna minulý týden dělal totéž, a oči se jí znovu zalijí slzami. Pak se
Rory posadí a postaví před ni hrnek, ona se napije a on začne s netypickou mnohomluvností vyprávět,
jak se dnes měl, a o kamarádovi, s nímž se sešel na skleničku a který mu navrhl nějakou klikatou trasu
napříč Patagonií. Ten kamarád – s nímž se znají od dětství – je takový soutěživý cestovatel. „Znáš to.
Řekneš, že se chystáš do Peru. A on řekne: ‚Ále, stezka na Machu Picchu, co to je. To já strávil tři
dny u pygmejů v atacantský džungli. Když nám došlo paviání maso, uvařili mi jednoho svýho
příbuznýho.‘“
„To je dobrý.“ S hrnkem v ruce se stulí na pohovku.
„Mám toho chlapa rád, ale prostě nevím, jestli s ním toho půl roku vydržím.“
„To jedeš na tak dlouho?“
„Doufám, že jo.“
Zavalí ji další vlna žalu. Jistě, Rory není John, ale že má nějakého muže, s nímž si může občas
někam vyjít, jí ho trochu vynahrazovalo.
„Tak co se děje?“ přejde Rory k věci.
„Ale… měla jsem takovej divnej den.“
„Vždyť je sobota. Myslel jsem, že holky jako ty si vyjdou pokecat někam na brunch a pak jdou
nakupovat boty.“
„Tak já nedělala nic tak stereotypního. Byla jsem za Jennifer Stirlingovou.“
„Kdo to je?“
„Ta paní z dopisů.“
Vidí, jak je překvapený. Nakloní se k ní. „Páni! Tak ona se ti fakt ozvala. A jak to proběhlo?“
Najednou se zase rozpláče a slzy jí tečou proudem. „Promiň,“ zamumlá a šátrá po papírových
kapesnících. „Promiň. Nevím, proč jsem tak trapná.“
Na rameni ucítí jeho ruku a jeho paže ji opatrně obejme. Voní hospodou, deodorantem, čistými
vlasy a venkovním vzduchem. „No tak,“ uklidňuje ji tiše, „no tak… tohle ti vůbec není podobný.“
A jak to víš? pomyslí si. Nikdo neví, co je mi podobné. Vlastně ani nevím, jestli to vím já.
„Všechno mi pověděla. O celém tom vztahu. Ach Rory, to by jednomu utrhlo srdce. Oni se tak hrozně
milovali a pořád se míjeli a on pak zahynul v Africe a ona už ho nikdy neviděla.“ Pláče tak
srdceryvně, že jí skoro není rozumět.
Objímá ji a sklání k ní hlavu, aby ji slyšel. „A povídání s nějakou starou paní tě takhle rozhodilo?
Zkrachovalá milostná aférka před čtyřiceti rokama?“
„To bys tam musel sedět. Musel bys ji poslouchat.“ Vypoví mu část příběhu a otře si oči. „Ona je
tak krásná a elegantní a smutná…“
„Ty jsi taky krásná a elegantní a smutná. No dobře, elegantní asi ne.“
Položí mu hlavu na rameno.
„Nikdy by mě nenapadlo, že budeš… Nevykládej si to špatně, Ellie, ale překvapila jsi mě.
Nenapadlo by mě, že tě ty dopisy tak seberou.“
„To není jen těma dopisama,“ popotáhne.
Vyčkává. Sedí teď opřený o pohovku, ale rukou stále lehce spočívá na její šíji. Uvědomí si, že
nechce, aby ji odtáhl. „A čím teda…?“ zeptá se tiše a zvídavě.
„Mám strach…“
„Z čeho?“
Ztiší hlas do šepotu: „Mám strach, že mě nikdy nikdo nebude takhle milovat.“
Alkohol jí dodal impulzivnost. V očích se mu objeví něha a účastně svěsí koutky úst. Dívá se na ni
a ona si chabě osuší oči. Na okamžik ji napadne, že se ji chystá políbit, ale on místo toho vezme
jeden z dopisů a začne předčítat:

Když jsem šel dnes večer domů, připletl jsem se k potyčce před hospodou. Rvali se tam nějací
dva chlapi, jejich opilí kumpáni je povzbuzovali, a mě najednou vtáhl ten hluk a chaos, nadávání
a házení lahvemi. V dálce se ozvala policejní houkačka. Muži se rozutíkali všemi směry, autům
skřípaly brzdy, jak se snažila té rvačce vyhnout. A já dokázal myslet jen na to, jak se Ti stočí
koutky úst, když se usmíváš. A měl jsem zvláštní pocit, že přesně v témže okamžiku na mě taky
myslíš.
Možná to zní blouznivě. Možná jsi zrovna myslela na nějaké divadelní představení, nebo na
hospodářskou krizi, nebo jsi uvažovala, zda koupit nové závěsy. Ale uprostřed toho bláznivého
výjevu jsem si najednou uvědomil, že mít někoho, kdo Ti rozumí, kdo po Tobě touží, kdo Tě vidí
lepšího, než jsi, je naprosto úžasný dar. I když zrovna nejsme spolu, je pro mě vědomí, že zrovna já
jsem ten muž, jako potrava pro hladového.

Zavře oči a naslouchá Roryho hlasu, jak tiše předčítá ta slova. Představuje si, jak se asi Jennifer
musela cítit, tak milovaná, zbožňovaná, chtěná.
 Nevím, čím jsem si to privilegium zasloužil. Ani teď tomu ještě úplně nevěřím. Ale už jen to, že
mohu myslet na Tvou překrásnou tvář, na Tvůj úsměv a vědět, že alespoň malá část snad může
patřit mně, je možná to nejúžasnější, co se mi v životě přihodilo.

Slova utichnou. Otevře oči a zjistí, že ty Roryho jsou jen kousíček od ní. „Na tak chytrou holku,“
pronese, „jsi pozoruhodně tupá.“ Vztáhne ruku a palcem jí setře slzu z tváře.
„Když ty nevíš…“ začne. „Ty nechápeš…“
„Myslím, že vím dost.“ A než se může znovu ozvat, políbí ji. Na okamžik ztuhne a zase se objeví ta
pihovatá ruka, aby ji trýznila. Proč bych měla být věrná někomu, kdo si nejspíš právě v tuhle chvíli
užívá divokého dovolenkového sexu?
A pak Rory přitiskne ústa na její, tvář jí sevře v dlaních a ona mu polibek vrátí s myslí odhodlaně
prázdnou a její tělo je prostě vděčné za paže, jež ho objímají, za jeho rty na svých. Všechno to
vymaž,prosí ho mlčky. Přepiš tu stránku. Pohne se s mírným překvapením, že přes všechnu zoufalou
touhu může i tohohle muže tolik chtít. A pak už nedokáže myslet vůbec na nic.

***

Probudí se a před očima má dvě řady temných řas. Tak strašně tmavé řasy, pomyslí si v těch pár
vteřinách, než se jí do hlavy nadobro vkrade vědomí, John má přece takové karamelově hnědé.
U vnějšího koutku levého oka má jednu řasu bílou a ona si je skoro jistá, že si toho ještě nikdo kromě
ní nevšiml.
Zpívají ptáci. Venku někdo vytrvale túruje motor auta. Nahý bok jí objímá mužská paže. Je
překvapivě těžká, a když se posune, ruka na jejím zadečku se na okamžik sevře, jako by ji podvědomě
nechtěla pustit. Dívá se na ty řasy a vybavují se jí události předchozího večera. Ona a Rory na
podlaze před pohovkou. Jak jí donesl peřinu, když si všiml, že jí je zima. Jeho vlasy, husté a jemné na
dotek, jeho tělo nad jejím, překvapivě rozložité, její postel, jeho hlava, jak mizí pod přikrývkou. Při
tom uvědomění se jí zmocní neurčitý záchvěv vzrušení a nedokáže se úplně rozhodnout, jaký z toho
má pocit.
John.
Textová zpráva.
Kafe, pomyslí si ve snaze najít něco bezpečného. Kafe a croissanty. Vymaní se z jeho objetí
s očima stále upřenýma na jeho spící tvář. Zvedne mu paži a jemně ji položí na postel. Probudí se
a ona ztuhne. Na okamžik se mu v očích zrcadlí její vlastní zmatek.
„Ahoj,“ zašeptá hlasem chraplavým z nevyspání. Kdy to konečně usnuli? Ve čtyři? V pět?
Vzpomíná si, jak se tomu hihňali, protože venku už svítalo. Promne si obličej a těžce se zvedne na
lokti. Vlasy mu na jedné straně trčí, na bradě má drsný stín strniště. „Kolik je hodin?“
„Skoro devět. Skočím pro nějaký pořádný kafe.“ Couvá ke dveřím a v příliš jasném ranním světle
si palčivě uvědomuje svou nahotu.
„Určitě?“ zavolá za ní, když zmizí za dveřmi. „Nechceš, abych šel já?“
„Ne, ne.“ Souká se do džínů, které objevila přede dveřmi do obýváku. „V pohodě.“
„Mně černou, prosím.“ Slyší, jak klesl zpátky do polštářů a mumlá něco jako „moje hlava“.
Kalhotky má napůl zasuté pod DVD přehrávačem. Spěšně je sebere a nacpe si je do kapsy. Přes
hlavu si natáhne tričko, zachumlá se do saka, a aniž by se podívala do zrcadla, seběhne po schodech
dolů. Rychlým krokem se vydá k místní kavárně a cestou už vytáčí mobil.
 Probuď se a zvedni to.
Teď už stojí ve frontě. Nicky se ozve po třetím zazvonění.
„Ellie?“
„Kristepane, Nicky. Provedla jsem něco příšernýho!“ Ztiší hlas, aby ji neslyšela rodinka, která
právě vešla za ní. Otec stojí mlčky a matka se snaží nahnat dvě děti ke stolu. Jejich bledé tváře
s kruhy pod očima svědčí o probdělé noci.
„Vydrž. Jsem ve fitku. Půjdu ven.“
Ve fitku? V neděli v devět ráno? Nickin hlas se znovu ozve a v pozadí je slyšet pouliční ruch. „Jak
příšernýho? Někoho jsi zavraždila? Znásilnila nezletilýho? Snad jsi nezavolala víš-čí manželce
a neřekla jí, že jsi jeho milenka?“
„Vyspala jsem se s tím chlápkem z práce.“
Krátké ticho. Vzhlédne a zjistí, že na ni dívka za pultem zírá s povytaženým obočím. Překryje
telefon rukou. „Ach. Dvě velký americana, prosím, jedno s mlíkem, a croissanty. Dva – ne, tři.“
„S tím archivářem?“
„Jo. Včera se zastavil a já jsem byla opilá a bylo mi fakt hrozně a on četl jeden z těch dopisů
nahlas a… já nevím…“
„No a?“
„No vyspala jsem se s někým jiným!“
„A bylo to příšerný?“
Roryho pobaveně přimhouřené oči. Jeho hlava na jejích ňadrech. Polibky. Nekonečné, nesčetné
polibky.
„Ne! Vlastně to bylo… docela dobrý. Hodně dobrý.“
„A co máš teda za problém?“
„Měla bych přece spát s Johnem!“
Dívka za pultem a Vyčerpaný taťka si vymění pohledy. Uvědomí si, že na ni oba zírají s němou
nedočkavostí.
„Šest liber třiašedesát,“ pronese dívka s pousmáním.
Sáhne do kapsy pro drobné a vytáhne použité kalhotky. Vyčerpaný taťka se rozkašle – nebo to
možná je výbuch smíchu. S tváří celou rudou se omluví, zaplatí, přejde na konec pultu a se sklopenou
hlavou čeká na svou objednávku.
„Nicky…“
„Prokristapána, Ellie. Spíš s ženatým chlapem, kterej skoro určitě pořád spí se svojí ženou. Nic ti
neslíbil, skoro nikam s tebou nechodí, neplánuje od ní odejít –“
„To nemůžeš vědět!“
„No to teda vím. Promiň, zlato, ale na to bych si vsadila celej svůj příšernej stísněnej domeček
i s vysokou hypotékou. Takže když mi řekneš, že sis užila skvělej sex s milým klukem, kterej je
svobodnej a líbíš se mu a zjevně s tebou chce bejt, nebudu z toho zrovna na prášky. Jasný?“
„Jasný,“ hlesne tiše.
„Tak teď se seber, jdi domů, probuď ho, užijte si ještě trochu divokýho zvířecího sexu a zejtra ráno
půjdeš se mnou a s Corinne do kavárny a všechno nám to povykládáš.“
Usměje se. Je příjemné, když je to, že s někým byla, důvod k oslavě, a nikoli nutnost dotyčného
neustále ospravedlňovat.
Pomyslí na Roryho, jak leží v její posteli. Rory s dlouhatánskými řasami, který tak něžně líbá. Bylo
by tak hrozné strávit s ním ráno? Popadne kávu, vydá se zpátky domů a samotnou ji překvapí, jak
rychle dokáže jít.
 „Ani se nehni!“ zavolá, když vyběhne nahoru po schodech a skopne z nohou boty. „Nesu ti snídani
do postele!“ Postaví kelímky s kávou na podlahu před koupelnou, zapluje dovnitř, setře si zpod očí
zbytky řasenky, ošplíchá si obličej studenou vodou a pak se postříká parfémem. Pak ji ještě napadne
odklopit víčko zubní pasty, ukousne si kuličku velkou jako hrášek a chvíli ji převaluje v puse.
„To aby sis o mně už nemyslel, že jsem bezcitná sobecká mrcha, co chlapy jenom využívá. A taky
abych u tebe měla v práci kafe. Zejtra už pochopitelně zase budu bezcitná a sebestředná jako
vždycky.“
Vyjde z koupelny, skloní se pro kávu a s úsměvem vejde do ložnice. Postel je prázdná, přikrývka
rozhozená. V koupelně být nemůže, odtamtud teď přece vyšla. „Rory?“ řekne do ticha.
„Jsem tady.“
Jeho hlas se ozývá z obýváku. Projde předsíní. „Měl jsi zůstat v posteli,“ napomene ho. „Těžko ti
můžu servírovat snídani do postele, když –“
Stojí uprostřed pokoje a navléká si sako. Už je oblečený, na nohou má boty a vlasy už mu netrčí.
Zastaví se ve dveřích. On se na ni nepodívá.
„Co to děláš?“ Natáhne ruku s kávou. „Myslela jsem, že si dáme snídani.“
„Jo. No, myslím, že bych měl radši jít.“
Polije ji zvláštní chlad. Něco je špatně.
„Proč?“ pokusí se o úsměv. „Nebyla jsem pryč ani čtvrt hodiny. Vážně máš v neděli v devět dvacet
ráno něco domluvenýho?“
Oči má sklopené a zjevně šátrá v kapse po klíčích. Najde je a obrátí v ruce. Konečně k ní vzhlédne
a tvář má úplně bezvýraznou. „Někdo ti volal, když jsi byla pryč. Nechal ti vzkaz. Nechtěl jsem
poslouchat, ale v malým bytě je to trochu náročný.“
Ellie jako by se náhle v žaludku usadil tvrdý, chladný kámen. „Rory, já –“
Zadrží ji vztaženou rukou. „Už jsem ti jednou říkal, že nemám rád komplikace. A mezi to patří i…
no… spát s někým, kdo už spí s někým jiným.“ Projde kolem ní a ignoruje nabízenou kávu. „Měj se,
Ellie.“
Slyší, jak se na schodišti vzdalují jeho kroky. Nepráskne dveřmi, ale zavře je s jakousi
nepříjemnou konečností. Připadá si úplně ochromená. Opatrně odloží kávu na stůl a po minutce
přistoupí k záznamníku a zapne přehrávání.
Místnost naplní Johnův hlas, hluboký a sametový. „Ellie, nemůžu mluvit dlouho. Jenom se chci
ujistit, že jsi v pohodě. Nevím, cos mi vlastně včera chtěla říct. Taky mi chybíš. Chybí mi, že nejsme
spolu. Ale víš co… prosímtě, neposílej mi esemesky. Je to…“ Krátký povzdech. „Hele, napíšu ti,
hned jak se vrátíme… hned jak se vrátím domů.“ Zvuk zaklapnutého sluchátka.
Ellie naslouchá ozvěně jeho hlasu v tichém bytě a pak sklesne na pohovku, sedí úplně bez hnutí
a káva vedle ní stydne.
===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Vážený pan B–
Věc: ulice T… č. 48

… abych vše ještě jednou shrnul, beru tedy na vědomí, že koupě domu nyní bude pouze na Vaše
jméno, a až do vašeho návratu 14. tohoto měsíce Vám nebudu na stávající adresu zasílat k podpisu
žádnou další korespondenci.

Dopis, otevřený omylem ženou

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 22

Komu: Phillip O’Hare, phillipohare@thetimes.co.uk

Od: Ellie Haworthová, elliehaworthova@thenation.co.uk

Omlouvám se, že se na Vás obracím touto cestou, ale doufám, že jako kolega novinář to pochopíte.
Snažím se vystopovat jistého Anthonyho O’Hareho, který by byl dnes nejspíš zhruba stejně starý jako
Váš otec, a vloni v květnu jste se ve svém sloupku v Timesech zmínil, že se Váš otec jmenoval stejně.
Tenhle Anthony O’Hare strávil na počátku 60. let nějaký čas v Londýně a pak byl dlouhou dobu
v zahraničí, zejména ve střední Africe, kde možná zemřel. Nevím o něm téměř nic kromě toho, že měl
syna, který se jmenoval stejně jako Vy.
Pokud jste to opravdu Vy, nebo pokud víte, co se s ním stalo, mohl byste mi prosím napsat? Znám
jednu osobu, která se s ním znala před mnoha lety a nesmírně ráda by věděla, co se s ním stalo. Je mi
jasné, že s tím nemusíte mít vůbec nic společného, protože to není tak neobvyklé jméno, ale budu
vděčná za každou pomoc.
Srdečně
Ellie Haworthová

Když byla Ellie naposledy ve čtvrti, kde se teď nachází nová budova novin, bývala tu jen
neuspořádaná změť zchátralých skladišť pospojovaných nevzhlednými bufety, kde by si nedala jídlo,
ani kdyby měla umřít hlady. Všechno na oné čtvereční míli však bylo srovnáno se zemí a odklizeno,
přecpané ulice nahradila rozlehlá náměstí s neposkvrněnou dlažbou, kovovými patníky
a nablýskanými kancelářskými budovami, z nichž mnohé jsou ještě obaleny plodovou blánou lešení,
z něhož se zrodily.
Jsou tu dnes na organizované prohlídce, aby si před pondělním nastěhováním prohlédli nové stoly,
počítače a telefonní systémy. Ellie prochází s publicistickou skupinou různými odděleními a mladý
muž s psací podložkou a jmenovkou označenou „koordinátor přesunu“ jim přednáší o výrobních
úsecích, informačních centrech a toaletách. Jak jim objasňuje funkci každého nového úseku, Ellie
sleduje rozporuplné reakce svých kolegů: vzrušení mladších, kterým se líbí elegantní, moderní
zařízení redakce. Melissa, která tu zjevně už několikrát byla, se občas vloží s nějakou informací,
kterou podle ní mladík vynechal.
„Tady se nikam neschováš!“ zažertuje Rupert při pohledu na rozlehlý, spoře zařízený prostor.
V jeho vtípku je však zrnko pravdy. Melissina kancelář v jihovýchodním rohu je ze všech stran
prosklená a má výhled na celé „centrum“ publicistiky. Nikdo jiný v celém oddělení vlastní kancelář
nemá, což je zjevně pro několik kolegů zdrojem hořkosti.
„A tady budete sedět vy.“ Všichni autoři mají společný stůl, obrovský ovál, z jehož středu vyvěrají
kabely, vedoucí jako pupeční šňůry k počítačům s plochými monitory.
„Kde je kdo?“ zeptá se jeden ze sloupkařů. Melissa nahlédne do seznamu. „Už na tom pracuju.
Něco ještě není jisté… ale Rupert bude tady. A tady Arianna. Tim tady u toho křesla. Edwina…“
ukáže na další místo. Ellii to připomíná hodinu tělocviku: ta úleva, když byl někdo vybrán ze zástupu
ostatních a přidělen do nějakého družstva. Jenomže skoro všechna křesla už jsou obsazená a ona tu
pořád ještě stojí.
„Ehm… Melisso?“ ozve se. „Kde budu sedět já?“ Melissa pohlédne k dalšímu stolu. „Pár lidí se
bude muset střídat. Nemá smysl, aby měl každý trvale přidělené místo.“ Na Ellie se přitom nepodívá.
Ellie je neskutečně trapně. „Tím chceš říct, že já nebudu mít svůj stůl?“
„Ne. Tím chci říct, že někteří se o pracovní místo budou dělit.“
„Ale já tu jsem každý den. Nechápu, jak to bude fungovat.“ Měla by si vzít Melissu stranou a mezi
čtyřma očima se zeptat, proč by Arianna, která tu nepracuje ani měsíc, měla dostat své vlastní místo
u stolu a ona ne. Měla by vymýtit z hlasu ten mírně úzkostný tón. Měla by zmlknout. „Nechápu, jak to,
že jsem jediná autorka, která nemá –“
„Už jsem říkala, Ellie, ještě není vůbec nic jisté. Vždycky budeš mít nějaké místo k práci. Tak fajn.
Teď půjdeme do zpravodajství. Ti se samozřejmě budou stěhovat ve stejný den jako my…“ A tím je
téma uzavřeno. Ellie dojde, že klesla v hierarchii ještě hlouběji, než si myslela. Zachytí Ariannin
pohled, nové děvče se rychle odvrátí a ona předstírá, že kontroluje mobilní telefon a čte si nové
neexistující zprávy.

Archiv už není pod zemí. Nové „centrum informačních zdrojů“ je o dvě patra výš, v atriu,
uprostřed něhož se nachází sbírka obrovských, podezřele exotických pokojových rostlin. Uprostřed je
ostrůvek a za ním pozná nerudného hlavního archiváře, který tiše rozmlouvá s nějakým o mnoho
mladším mužem. Prohlíží si police, úhledně rozdělené na digitální a tradiční sekci. Všechna značení
v nové budově jsou psána malými písmeny, z čehož vedoucí korektor nejspíš dostane vředy.
Nové prostředí už se nemůže víc lišit od zaprášených kobek starého archivu se zatuchlým pachem
starých novin a slepými zákoutími, a jí se náhle zmocní nostalgie.
Neví vlastně, proč sem přišla, jen že ji něco neodolatelně přitahuje k Rorymu, možná aby zjistila,
jestli jí alespoň trochu neodpustil, nebo aby se mu svěřila s Melissiným rozhodnutím ohledně stolů.
Uvědomí si, že je jedním z mála lidí, s kým si o tom může popovídat. Pak si jí archivář všimne.
„Omlouvám se,“ zvedne ruku. „Jenom se tu rozhlížím.“
„Jestli sháníte Roryho,“ řekne, „je ve starém baráku.“ Nezní to nevlídně.
„Díky,“ snaží se vložit do hlasu jakousi omluvu. Kdovíproč jí přijde důležité, aby si už
neznepřátelila nikoho dalšího. „Vypadá to tu skvěle. Vy jste… odvedli jste skvělou práci.“
„Už jsme skoro hotoví,“ přikývne s úsměvem. Když se usměje, najednou vypadá mladší, ne tak
ztrhaný. Ve tváři mu zahlédne něco, čeho si dřív nikdy nevšimla: úlevu, ale také laskavost. Jak někdy
člověk dokáže někoho špatně odhadnout, pomyslí si.
„Potřebujete něco?“
„Ne, já –“
Znovu se usměje. „Už jsem říkal, je ještě ve staré budově.“
„Děkuju. Já – už vás nebudu rušit. Vidím, že máte spoustu práce.“ Přistoupí k jednomu ze stolů,
popadne okopírovanou příručku pro uživatele archivu, pečlivě ji složí a na odchodu si ji strčí do
kabelky.

Celé odpoledne prosedí u svého téměř zrušeného stolu a opakovaně zadává do vyhledávače jméno
Anthony O’Hare. Už to zkusila nesčetněkrát a pokaždé žasne, jak ohromné množství lidí jménem
Anthony O’Hare žilo nebo žije po světě. Na sociálních sítích jsou pubescenti jménem Anthony
O’Hare, na pensylvánských hřbitovech leží dávno mrtví Anthonyové O’Hareové a amatérští
genealogové se hrabou v historii jejich životů. Jeden Anthony O’Hare je jihoafrický fyzik, jiný si sám
vydává fantasy romány, další se stal obětí útoku v hospodě ve Swansea. Studuje každého z těch mužů,
ověřuje si jejich věk a totožnost, kdyby náhodou.
Zacinká jí telefon a ohlásí novou zprávu. Spatří Johnovo jméno a nepochopitelně je na okamžik
zklamaná, že to není Rory.
„Je porada.“
U stolu se zastaví Melissina sekretářka.

Promin, ze jsem tuhle nemohl moc mluvit. Jenom ti chci rict, ze mi chybis. Nemuzu se dockat, az se
zase uvidime. J. X

„Jasně. Omlouvám se,“ vyhrkne. Sekretářka tu pořád ještě stojí. „Pardon. Hned tam budu.“
Čte zprávu znovu a znovu, rozebírá každou větu, jen aby se ujistila, že nehledá bohatství
nevyřčených významů tam, kde nejsou. Ale je to tu: Jenom ti chci říct, že mi chybíš.
Posbírá si papíry a s planoucími tvářemi vkročí do kanceláře těsně před Rupertem. Je důležité, aby
nebyla poslední. Nechce být jediná autorka, na kterou v Melissině kanceláři nezbylo místo, stejně
jako v redakci.
Sedí mlčky a kolem ní se rozebírají články do nadcházejících vydání, rozebírají se pokroky.
Ponížení z dnešního dopoledne poněkud vybledlo. Nerozhodí ji ani Ariannino oznámení, že se jí
podařilo získat pro rozhovor jistou notoricky nesdílnou herečku. V mysli jí bzučí slova, která jí
nečekaně spadla do klína: Jenom ti chci říct, že mi chybíš.
Co to znamená? Skoro se neodvažuje doufat, že se jí možná splní její největší přání. Opálená
manželka v bikinách se jí úplně vytratila z představ. Přízrak pihovaté ruky a masírujících prstů
vystřídaly kloubky prstů zbělelé roztrpčením. Představuje si teď Johna a jeho ženu, jak prohádají
celou dovolenou, kterou oba vskrytu považovali za poslední zoufalý pokus zachránit jejich
manželství. Vidí ho před sebou, vyčerpaného a zuřivého, ale tajně potěšeného její zprávou, i když ji
musí varovat, aby už další neposílala.
Nedělej si marné naděje, nabádá sebe samu. Možná je to jenom takový drobný výkyv. Po dovolené
má každý toho druhého plné zuby. Možná se jenom chce ujistit, že je mu pořád věrná. Ale i když se
takhle rozebírá, stejně ví, které verzi chce věřit.
„A co ty, Ellie? Co ty milostný dopisy?“
A kruci.
Prohrábne se papíry na klíně a nasadí sebejistý tón. „No, získala jsem mnohem víc informací.
Sešla jsem se s tou ženou. Na článek to určitě vydá.“
„Prima!“ Melissa elegantně povytáhne obočí, jako by ji Ellie překvapila.
„Ale…“ Ellie polkne. „Nejsem si jistá, kolik bysme toho měli použít. Vypadá to… že je to docela
citlivý.“
„Jsou oba naživu?“
„Ne. On je mrtvej. Teda ona si to aspoň myslí.“
„Tak jí změň jméno. Nechápu, v čem je problém. Použiješ dopisy, na který už ona podle všeho
dávno zapomněla.“
„No právě, myslím, že nezapomněla.“ Ellie se snaží pečlivě volit slova. „Vlastně si toho o nich
zjevně pamatuje hroznou spoustu. Říkala jsem si, že bych je spíš použila jako podklad a zkoumala
jazyk lásky. Chápeš, jak se milostný dopisy v průběhu let změnily.“
„Ale ty dopisy bys tam vlastně vůbec nedala.“
 „Ano.“ Tou odpovědí se Ellie obrovsky uleví. Nechce Jennifeřiny dopisy zveřejnit. Vidí ji před
sebou, jak sedí na pohovce a její tvář celá ožije, když vypráví příběh, který celá desetiletí držela
v tajnosti. Nechce přilévat olej do ohně jejího smutku. „Totiž, třeba bych našla ještě nějaký další
příklady.“
„Do úterka?“
„No, určitě jsou na to nějaký knihy, sbírky…“
„Chceš, abychom publikovali něco, co už někdo publikoval?“
Místnost kolem nich ztichne. Jako by se s Melissou Buckinghamovou ocitly v jakési toxické
bublině. Uvědomuje si, že ať udělá cokoli, tahle žena už s tím nikdy nebude spokojená.
„Za tu dobu, co na tom děláš, už by většina autorů vychrlila tři šestistránkový články.“ Melissa
klepne propiskou o stůl. „Prostě to konečně napiš, Ellie,“ pronese ledově otráveným tónem. „Sepiš
to, neuváděj jména a ten tvůj zdroj nejspíš ani nebude vědět, čí dopisy to vlastně rozebíráš.
A vzhledem k tý spoustě času, co jsi nad tím doteď strávila, předpokládám, že to bude vážně něco
extra.“
Počastuje zbytek osazenstva zářivým úsměvem. „Fajn. Tak popojedem. Nemám žádný seznam od
zdravotní rubriky. Máte ho někdo?“

Zahlédne ho při odchodu z budovy. Zavtipkuje s Ronaldem z ochranky, lehce seběhne po schodech
a odchází. Prší a on si nese na zádech malý batůžek a hlavu má skloněnou před chladem.
„Hej!“ Rozběhne se za ním.
Pohlédne na ni. „Ahoj,“ pronese neutrálně. Míří do metra, a když dojde ke schodům, ani
nezpomalí.
„Říkala jsem si… jestli bys nezašel na skleničku?“
„Mám práci.“
„Kam jedeš?“ Musí zvýšit hlas, aby ji přes dunění nohou, hromově znásobené akustikou
v podzemních viktoriánských chodbách, bylo vůbec slyšet.
„Do novýho baráku.“
Obklopí je dav cestujících. Nohama se skoro nedotýká země a moře lidí ji nese po schodech dolů.
„Páni, to už děláš těžce přesčas.“
„Ne. Jenom pomáhám šéfovi dorazit pár věcí, aby se na tom úplně neztrhal.“
„Dneska jsem ho viděla.“
Rory neodpoví a ona dodá: „Byl milej.“
„Jo. No, je to milej chlap.“
Daří se jí držet vedle něj, dokud se nedostanou k turniketu. Ukročí do strany, aby mohli projít
další.
„Je to vlastně hloupý,“ poznamená. „Člověk kolem někoho den co den chodí, a přitom ani netuší –“
„Hele, Ellie, co vlastně chceš?“
Kousne se do rtu. Dav se kolem nich rozestupuje jako moře, někteří mají na uších sluchátka, jiní
nahlas netrpělivě pomlaskávají nad lidskými překážkami, které jim brání v cestě. Ellie si tře zvlhlé
vlasy. „Jenom jsem se ti chtěla omluvit. Za to ráno.“
„V pohodě.“
„Ne, není to v pohodě. Ale prostě… koukni, co se stalo, to s tebou nemá nic společnýho, a ty se mi
fakt moc líbíš. Jenomže tohle je něco –“
„Víš co? Mě to nezajímá. To je dobrý, Ellie. Už to nebudem rozebírat.“ Projde turniketem. Běží za
ním. Než se odvrátil, zahlédla jeho obličej. Tvářil se úplně hrozně. Sama se cítí hrozně.
Postaví se na eskalátor za něj. Šedou šálu má posetou drobounkými perličkami vody a ona bojuje
s pokušením je smést. „Rory, mě to fakt strašně mrzí.“
Zírá do země. Pohlédne na ni chladnýma očima. „Je ženatej, co?“
„Cože?“
„Tvůj… přítel. Bylo to docela jasný, z toho, co říkal.“
„Nedívej se na mě tak.“
„Jak?“
„Já se nechtěla zamilovat.“
Krátce a nepříjemně se uchechtne. Dojeli na konec eskalátoru. Zrychlí krok a ona musí
popoběhnout, aby mu stačila. V tunelu se vznáší pach zatuchlého vzduchu a spálené kůže. „Vážně
nechtěla!“
„To jsou kecy. Mělas na výběr. Každej má na výběr!“
„Tebe nikdy nic úplně neuchvátilo, nikdys necítil tak hroznou přitažlivost?!“
Pohlédne na ni. „Jasně že jo. Ale jestli by to mělo znamenat, že bych někomu ublížil, tak jsem se
stáhnul.“
Tvář jí zrudne studem. „Panečku, ty jsi tak úžasnej!“
„Nejsem. Ale ty nejsi žádná oběť okolností. Předpokládám, že jsi věděla, že je ženatej, a stejně ses
rozhodla do toho jít. Mohla jsi říct ne.“
„Mně to tak nepřipadalo.“
Nasadí sarkasticky přehnaný tón. „‚Bylo to silnější než my.‘ Myslím, že tě ty milostný dopisy
dostaly víc, než sis myslela.“
„No to máš fakt dobrý, pane praktickej. Klobouk dolů, že dokážeš pouštět city jak vodu z kohoutku.
Jo, nechala jsem se strhnout, fajn? Nemorální, jasně. Neuvážený? No, vzhledem k tvojí reakci zjevně
jo. Ale na chvíli jsem prožila něco magickýho a – a neměj strach, od tý doby za to platím.“
„Ale to nejsi jediná, že ne? Všechno má svoje následky, Ellie. Podle mýho se svět dělí na ty, co si
to uvědomujou a rozhodujou se podle toho, a na ty, co prostě dělají to, co jim zrovna v tu chvíli dělá
dobře.“
„Kristepane! Máš vůbec tušení, jak příšerně nabubřele tohle zní?“ křičí na něj a téměř nevnímá
zvědavé cestující, kteří procházejí kolem nich, až je pohltí tunely jednotlivých linek metra.
„Jo.“
„A v tom tvým světě nikdo nesmí dělat chyby, co?“
„Jednou,“ řekne. „Jednou můžeš udělat chybu.“
Hledí do neurčita a tvář má strnulou, jako by se rozhodoval, kolik jí toho může říct. Pak se k ní
obrátí. „Já byl na druhý straně, chápeš, Ellie? Miloval jsem holku, která potkala někoho, komu
nedokázala odolat. Že prej to bylo ‚silnější než oni‘. Samozřejmě jenom dokud se na ni nevykašlal.
A já si ji zase pustil do života a doplatil jsem na to i podruhý. Takže jo, mám na to vyhraněnej
názor.“
Stojí jako přimražená. Náhle přijde nápor hluku a poryv horkého vzduchu zvířeného přijíždějícím
vlakem metra. Cestující se vrhnou kupředu.
„Víš co?“ pronese a jeho hlas se nese nad vším tím rámusem. „Já tě nesoudím za to, že ses do něj
zamilovala. Kdo ví? Třeba je to tvoje životní láska. Možná že by jeho ženě vážně bylo líp bez něj.
Možná jste si vy dva fakt souzený. Ale mně, mně jsi mohla říct ne.“ Najednou se mu ve tváři objeví
něco nečekaného, jakýsi nefalšovaný a zranitelný výraz. „Tohle prostě nemůžu pochopit. Mohlas mi
říct ne. To by bylo správný rozhodnutí.“
 Lehce naskočí do narvaného vagónu, těsně předtím, než se dveře zavřou. Vlak se s ohlušujícím
kvílením rozjede.
Dívá se na jeho záda v osvětleném okně, která se od ní vzdalují, až úplně zmizí. Správné pro
koho?

Čau, kočko,
celej víkend jsem na tebe myslel. Jak je ve škole? Barry říká, že všechny holky, co jdou na
vejšku, si najdou někoho jinýho, ale já mu na to řek, že o tom ví kulový. Akorát žárlí. V úterý měl
rande s jednou holkou z realitky a ona se hned po jídle zdejchla. Prostě řekla, že jde na záchod,
a pak se vypařila!!! Prej tam seděl dvacet minut, než to zjistil. My se z toho v hospodě mohli
umlátit…
Škoda že tu nejsi, lásko. Noci jsou bez tebe dlouhý. Brzo napiš. Pusu posílá Clive.

Ellie sedí na posteli a na klíně má zaprášenou lepenkovou krabici. Kolem sebe si rozložila dopisy
z pubertálních let. Je půl desáté večer, ona sedí na posteli a zoufale přemýšlí, jak zachránit kvůli
Melisse ten článek o milostných dopisech, aniž by musela veřejnosti předhodit Jennifer. Vzpomíná na
Cliva, svou první lásku ze střední školy, jehož otec byl arborista. Společně rozebírali, jestli má nebo
nemá jít na univerzitu, a přísahali si, že na jejich vztah to nebude mít žádný vliv. Vydrželo jim to asi
tak tři měsíce poté, co odjela do Bristolu. Vybavuje si, jak se na parkovišti před kolejí jednou zjevil
jeho otřískaný minicooper a místo báječného pocitu a signálu, že se má rychle navonět a upalovat
chodbou ven, se jí zmocnila skličující hrůza, protože si uvědomila, že k němu už vůbec nic necítí
a jen jí připadá, že ji vtahuje zpátky do života, o který ona už nestojí.

Milý Clive,
skoro celou noc jsem se snažila přijít na to, jak Ti to říct, abych nám oběma způsobila co
nejmenší bolest. Ale není žádný snadný způsob, jak

Milý Clive,
tenhle dopis se mi píše hrozně těžko. Ale musím být upřímná a říct Ti, že

Milý Clive,
hrozně mě to mrzí, ale nechci už, abys za mnou jezdil. Děkuju Ti za všechno pěkné, co jsme si
užili. Doufám, že zůstaneme kamarádi.
Ellie

Probírá se přeškrtanými verzemi dopisu, úhledně složenými mezi ostatní korespondencí. Když mu
došla definitivní verze, jel dvě stě dvanáct kilometrů, jen aby jí mohl do očí říct, jaká je mrcha.
Vzpomíná si, že se jí to překvapivě téměř nedotklo, možná proto, že už byla někde jinde. Na
univerzitě vytušila existenci nového života, daleko od městečka, v němž prožila mládí, daleko od
všech Cliveů a Barryů a sobotních večerů v hospodě a života, kde nejenže tě každý zná, ale každý
taky ví, cos prováděla ve škole, co dělají tvoji rodiče a jak jsi tenkrát zpívala se sborem na koncertě
a spadla ti sukně. Člověk se může dokonale přerodit jen daleko od domova. Když přijede domů
k rodičům, ještě pořád ji ta sdílená historie trochu dusí.
 Dopije čaj a napadne ji, co asi dělá Clive dneska. Určitě je ženatý, pomyslí si, a nejspíš šťastně,
vždycky byl takový pohodář. Bude mít pár dětí a zlatým hřebem týdne pořád ještě budou sobotní
večery v hospodě s kamarády, které zná už od školy.
Dneska už pochopitelně Cliveové tohoto světa nepíšou dopisy. Poslali by textovku. Vsechno
v pohode, kocko? Přemýšlí, jestli by dnes ten vztah ukončila po telefonu.
Sedí úplně nehybně. Rozhlédne se po prázdné posteli a po starých dopisech rozhozených na
přikrývce. Od té noci s Rorym si nepřečetla jediný Jennifeřin dopis; znepokojivě se jí v duchu
propojily s jeho hlasem. Myslí na jeho tvář v tunelu metra. Mohlas mi říct ne. Vybaví se jí Melissin
obličej a snaží se nemyslet na možnost, že by se musela vrátit ke svému starému životu. Hrozí jí
selhání. Opravdu hrozí. Připadá jí, jako by balancovala na okraji propasti. Blíží se změna.
A pak zaslechne cinknutí telefonu. Skoro s úlevou se pro něj natáhne přes postel a kolenem se
zaboří do hromádky pastelově zbarvených papírů.

Ty mi neodpovis?

Přečte si zprávu ještě jednou a pak vyťuká:

Promin. Myslela jsem, ze nechces, abych ti psala.

Veci se zmenily. Ted uz muzes rikat, cokoli chces.

V tichu malého pokojíku si ta slova zamumlá nahlas a stěží věří tomu, co vidí. Opravdu se tohle
může stát jinde než v romantických komediích? Mohou tyhle situace, před nimiž všichni varují,
opravdu někdy dobře dopadnout? Představuje si sebe samu v kavárně v nějaké blíže neurčené
budoucnosti, jak říká Nicky a Corinne: Jasně že se nastěhuje ke mně. Ale jenom než si najdeme něco
většího. Děti budeme mít každej druhej víkend.Představuje si, jak se večer vrací domů, v předsíni
hodí na zem tašku a pak Ellie dlouze políbí. Ten scénář je tak nepravděpodobný, až se jí z toho zatočí
hlava. Opravdu tohle chce? Hned si za tu chvilkovou pochybnost vynadá. Samozřejmě že ano. Kdyby
nechtěla, nevydržely by jí tyhle city tak dlouho.
Teď už můžeš říkat, cokoli chceš.
Zachovej klid, nabádá se. Ještě to možná není hotová věc. A on už tě tolikrát zklamal.
Ruka jí klesne k tlačítkům, chvíli nad nimi nerozhodně váhá.

Dobre, ale takhle ne. Jsem rada, ze si budeme moct promluvit.

Zarazí se a pak dopíše:

Nejak si to vsechno jeste nedokazu srovnat v hlave. Ale taky jsi mi chybel. Zavolej mi, az se
vratis. E. XX

Už se chystá odložit telefon na noční stolek, když vtom znovu zacinká.

Jeste me milujes?

Na okamžik se jí zadrhne dech v hrdle.

 Ano.

Odešle to snad ještě dřív, než si to stihne rozmyslet. Pár minut čeká, ale žádná odpověď už
nepřichází. Ellie vlastně neví, jestli je ráda, nebo jestli ji to mrzí. Lehne si do polštářů, dlouho hledí
z okna na prázdné černé nebe a dívá se, jak temnotou občas tiše problikne letadlo směřující neznámo
kam.
===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Na té cestě z Padovy do Milána jsem se tolik snažila, abys alespoň trochu pochopil, co si
myslím, ale Ty ses choval jako rozmazlené děcko a já už Ti nedokázala dál ubližovat. A teď jsem
k tomu našla odvahu jen proto, že jsem tak daleko. Tak tedy – a věř mi, že i pro mě je to nenadálé –
myslím, že se budu brzy vdávat.

Agnes von Kurowská Ernestu Hemingwayovi,

v dopise

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 23

Rory ucítí na rameni něčí ruku a vytáhne si z ucha sluchátko.

„Čaj?“
Přikývne, vypne hudbu a zastrčí si mp3 přehrávač do kapsy. Nákladní auta už tu skončila; teď už
zbývají jen malé dodávky z vlastního vozového parku novin, které uhánějí sem a tam se
zapomenutými krabicemi a náklady drobností, jež jsou ovšem pro přežití novin nezbytné. V neděli se
zabalí poslední krabice a převezou se poslední hrníčky a šálky. V pondělí zahájí Nationnový život
v nové redakci a tahle budova bude připravena k demolici. Příští rok touhle dobou už tu bude stát
nějaká třpytivá konstrukce ze skla a kovu.
Rory se usadí v zadní části dodávky vedle svého šéfa, který pozoruje černé mramorové průčelí
staré budovy. Z podstavce nahoře na schodech právě sundávají železný znak novin – poštovního
holuba.
„Zvláštní pohled, co?“
Rory si fouká do čaje. „Není to pro vás trochu divný? Po takový době?“
„Ani ne. Všechno má svůj konec. Někde v koutku duše se docela těším, že budu dělat něco jiného.“
Rory se napije.
„Je to zvláštní, trávit čas mezi příběhy jiných lidí. Mám pocit, jako by můj vlastní příběh mezitím
zůstal stát.“
Jako by promluvil obraz. Zní to tak nepravděpodobně. Tak naprosto podmanivě. Rory odloží
kelímek s čajem a naslouchá. „Nelákalo vás někdy napsat něco sám?“
„Ne,“ odtuší jeho šéf odmítavě. „Já nepíšu.“
„A co budete dělat?“
„Nevím. Možná cestovat – třeba se někam vydám jen tak s batůžkem jako vy.“
Oba se nad tím nápadem usmějí. Pracují vedle sebe téměř mlčky už celé měsíce a málokdy padne
zmínka o něčem jiném než o praktických každodenních záležitostech. Teprve jak se rychle blíží konec
jejich práce, jsou najednou téměř upovídaní.
„Můj syn si myslí, že bych měl.“
Nedokáže skrýt překvapení v hlase: „Nevěděl jsem, že máte syna.“
„A taky snachu. A tři hrozně nevychovaná vnoučata.“
Rory je nucen pohlédnout na svého šéfa novýma očima. Je takový ten člověk, z něhož přímo
vyzařuje samotářství, a je obtížné si ho v představách přeřadit do kolonky rodinný typ.
„A vaše žena?“
„Ta už před lety zemřela.“
Vysloví to bez jakéhokoli pohnutí, ale Rory stejně zrozpačití, jako kdyby zašel příliš daleko.
Kdyby tu byla Ellie, napadne ho, bez okolků by se zeptala, co se jí přihodilo.
Kdyby tu byla Ellie, Rory by zmizel v nějakém odlehlém koutě archivu, jen aby s ní nemusel
mluvit. Pustil ji z hlavy. Nebude na ni myslet. Nebude myslet na její vlasy, její smích, jak vraští čelo,
když se soustředí. Jaká byla pod jeho rukama: neobvykle poddajná. Neobvykle zranitelná.
„Tak kdy se vydáte na cesty?“
Rory se s námahou vytrhne ze zamyšlení a v ruce se mu ocitne kniha, a pak další. Tenhle archiv je
jako TARDIS: věci se v něm objevují zdánlivě odnikud. „Včera jsem dal výpověď. Jenom si
potřebuju sehnat letenky.“
„Nebude se vám stýskat po vaší dívce?“
„Není to moje dívka.“
„Tak to docela úspěšně předstíráte, co? Myslel jsem, že se vám líbí.“
„Líbí se mi.“
„Vždycky jsem si říkal, že vy dva máte společnou řeč.“
„Já taky.“
„Tak v čem je problém?“
„Ona je… komplikovanější, než vypadá.“
Starší muž se sarkasticky pousměje. „Ještě jsem nepotkal ženu, která by nebyla.“
„Jo… No, já komplikace nemám rád.“
„Nic jako život bez komplikací neexistuje, Rory. Všichni nakonec děláme kompromisy.“
„Já ne.“
Archivář povytáhne obočí. Na tváři mu hraje drobný úsměv.
„Co je?“ vyštěkne Rory. „Co se děje? Nedostanu nějakou dobrotivou dědečkovskou přednášku
o promarněnejch příležitostech, a jak byste si přál, abyste udělal věci jinak, že ne?“ Mluví hlasitěji
a příkřeji, než chtěl, ale nemůže si pomoct. Začne přesunovat krabice z jednoho kouta dodávky do
druhého. „Stejně by to nemělo cenu. Jedu pryč. Žádný komplikace nepotřebuju.“
„Ne.“
Rory po něm po očku mrkne a všimne si jeho potutelného úsměvu. „Ne že najednou budete
sentimentální. Chci si vás pamatovat jako protivnýho starýho mrzouta.“
Protivný starý mrzout se zasměje. „To bych si nedovolil. Tak pojďte. Ještě zkontrolujeme ty
mikrofiše a naložíme nádobí. A pak vás pozvu na oběd. A pak mi vůbec nemusíte vyprávět, co se to
přihodilo mezi vámi a tím děvčetem, na kterém vám zjevně vůbec nezáleží.“

Chodník před domem Jennifer Stirlingové je v zimním slunci vybledle šedý. Podél obrubníku se
plahočí metař a zručně sbírá odpadky klepítky s dlouhou rukojetí. Ellie přemýšlí, kdy naposledy
viděla ve své čtvrti metaře. Možná jim to v téhle části Londýna připadá jako sisyfovská práce: hlavní
třída je změť bufetů a laciných pekáren a jejich červenobíle pruhované papírové pytlíky vesele
poletují po okolí – pozůstatky obědových orgií nasycených tuků a cukru.
„Tady Ellie, Ellie Haworthová,“ zavolá do domácího telefonu, když se Jennifer ozve. „Nechávala
jsem vám vzkaz. Doufám, že vám nevadí, že jsem –“
„Ellie!“ ozve se srdečný hlas. „Zrovna jsem šla dolů.“
Zatímco se výtah beze spěchu kolébá mezi patry, vzpomene si Ellie na Melissu. Nemohla spát,
a tak dorazila do redakce už po půl osmé. Potřebovala vymyslet, jak zachránit svůj článek
o milostných dopisech; když se probírala starými dopisy od Clivea, uvědomila si, že se za žádnou
cenu nemůže vrátit ke starému životu. Nějak to s tím článkem vyřeší. Dostane z Jennifer Stirlingové
i zbytek příběhu a pak to nějak přepracuje. Zase je jako dřív: rozhodná a cílevědomá. Pomáhá jí to
nemyslet na svůj totálně zamotaný osobní život.
Když zjistila, že Melissa už je v práci, lekla se. V redakci publicistiky bylo jinak úplně prázdno, až
na mlčenlivou uklízečku, která tlačila vysavač mezi zbylými stoly, a dveře do Melissiny kanceláře
byly pootevřené.
„Já vím, pusinko, ale půjde s tebou Nina.“ Melissa si sáhla do vlasů a nervózně si navíjela na prsty
jeden lesklý pramínek. Vlasy jí klouzaly mezi štíhlými prsty, ozářené slabým zimním sluncem:
zatáhnout, zkroutit, pustit.
„Ne, říkala jsem ti o tom v neděli večer. Nepamatuješ se? Nina tě tam odveze a pak si tě
vyzvedne… Já vím… já vím… ale maminka musí pracovat. Ty víš, že musím pracovat, zlatíčko…“
Melissa se posadila a na okamžik složila hlavu do dlaně, takže Ellie ji stěží slyšela.
„Já vím, já vím. A příště už určitě přijdu. Ale pamatuješ, jak jsem ti říkala, že se teď v práci
stěhujeme? A že je to moc důležitý? A maminka nemůže –“
Nastalo dlouhé ticho.
„Daisy, miláčku, můžeš mi dát Ninu…? Já vím, jenom mi na chviličku dej Ninu k telefonu… To
víš, že si s tebou pak ještě popovídám. Jenom mi dej –“ Vzhlédla a spatřila za dveřmi Ellie. Ta se
rychle odvrátila a bylo jí trapně, že se nechala přistihnout. Rychle popadla telefon, jako by také
vyřizovala nějaký velmi důležitý hovor. Když znovu vzhlédla, dveře do Melissiny kanceláře byly
zavřené. Na tu dálku to bylo těžké rozeznat, ale připadalo jí, že Melissa možná pláče.
„Ale to je milé překvapení!“ Jennifer Stirlingová tu stojí v nažehlené lněné košili a indigově
modrých džínech.
Taky chci nosit džíny, až mi bude přes šedesát, pomyslí si Ellie. „Říkala jste, že můžu ještě přijít.“
„Samozřejmě že můžete. Musím přiznat, že jsem z toho minulý týden měla takové provinilé
potěšení, když jsem se vám mohla svěřit. Taky mi trochu připomínáte moji dceru a to je moc
příjemné. Chybí mi, že ji tu nemám.“
Ellie pocítí absurdní záchvěv potěšení, že ji někdo porovnává s tou ženou z fotografie jako od
Calvina Kleina. Snaží se nemyslet na to, proč tu je. „Ale jen jestli vás nebudu obtěžovat…“
„Vůbec ne. Pokud vás ovšem blábolení staré ženské nebude příšerně nudit. Chtěla jsem jít na
procházku na Primrose Hill. Nechtěla byste se přidat?“ Při chůzi si trochu povídají o téhle čtvrti,
o místech, kde žily, o Elliiných botách, které paní Stirlingová obdivuje. „Já mám tak hrozné nohy,“
vzdychne. „Když jsem byla ve vašem věku, všechny jsme se den co den cpaly do vysokých podpatků.
Vaše generace to musí mít mnohem pohodlnější.“
„Ano, ale moje generace v životě nevypadala tak jako vy.“ Vybaví se jí fotografie Jennifer
s čerstvě narozeným děťátkem, nalíčené a s dokonalým účesem.
„Ach, jenomže my vlastně neměly na vybranou. Byla to hrozná tyranie. Laurence – můj manžel – by
mi nikdy nedovolil nechat se vyfotografovat, kdybych nevypadala jako ze škatulky.“ Dnes mluví
zlehka, není tak zkroušená prohrabáváním starých vzpomínek. Kráčí rychle, jako někdo mnohem
mladší, a Ellie občas musí popoběhnout, aby jí stačila. „Něco vám povím. Před pár týdny jsem si šla
do metra koupit noviny a tam stálo nějaké děvče a mělo na sobě něco, co byl zjevně spodek od
pyžama, a k tomu takové ty obrovské válenky z ovčí kůže. Jak že se to jmenují?“
„Uggy.“
Jennifer zní vesele. „To je ono. Vypadají úplně otřesně. Šla si koupit mléko, vlasy vzadu na hlavě
jí trčely, já se na ni dívala a tak příšerně jsem jí záviděla tu svobodu. Zírala jsem na ni, jako kdyby
mi úplně přeskočilo.“ Zasměje se té vzpomínce. „Danuška, prodavačka ve stánku, se mě ptala, co mi
pro všechno na světě ta chudák holka udělala… Když se na to dívám zpětně, byl to nejspíš strašně
sešněrovaný život.“
„Můžu se vás na něco zeptat?“
Jennifer se nepatrně pousměje. „Tuším, že to stejně uděláte.“
„Mrzí vás někdy, co se stalo? Myslím, že jste měla poměr.“
„Ptáte se, jestli lituju, že jsem ublížila svému muži?“
„Asi jo.“
„A proč to chcete vědět? Ze zvědavosti? Nebo to pro vás má být rozhřešení?“
 „Já nevím. Asi obojí.“ Jennifer si kouše nehet. „Myslím, že můj… že John… se možná chystá
opustit svoji ženu.“
Nastane krátké ticho. Dojdou k bráně do parku na Primrose Hill a Jennifer se zastaví. „Mají děti?“
Ellie se na ni nepodívá. „Ano.“
„To je velká zodpovědnost.“
„Já vím.“
„A vy máte trochu strach.“
Ellie konečně najde slova pro myšlenky, které dosud nedokázala vyslovit před nikým jiným.
„Chtěla bych si být jistá, že jednám správně. Že to bude stát za všechnu tu bolest, kterou způsobím.“
Co ta žena v sobě má, že před ní nedokáže nic zatajit? Cítí na sobě Jennifeřin pohled a opravdu
touží dostat rozhřešení. Vzpomene si na Bootova slova: Pro tebe chci být lepším člověkem.I ona chce
být lepší. Nechce se tu procházet a přitom v koutku duše přemítat, kterou část jejich rozhovoru
nejspíš vyrabuje a uveřejní v novinách.
Léta naslouchání problémům jiných lidí jako by propůjčila Jennifer auru moudré nestrannosti.
Když konečně promluví, Ellie vytuší, že pečlivě volí každé slovo. „Jsem si jistá, že to spolu nějak
vyřešíte. Jenom k sobě musíte být upřímní. Až bolestně upřímní. A možná od něj vždycky neuslyšíte
takovou odpověď, jakou byste chtěla. To jsem si znovu uvědomila, když jsem si minulý týden po
vašem odchodu znovu četla Anthonyho dopisy. Na nic jsme si nehráli. Nikdy jsem nepotkala nikoho –
ani předtím, ani potom –, s kým bych mohla být tak upřímná a otevřená.“
Povzdechne si a pokyne Ellie, aby vešla do brány. Vydají se pěšinou, která vede až na vrchol
kopce. „Ale pro lidi jako my není žádné rozhřešení, Ellie. Možná v budoucnu zjistíte, že vina má ve
vašem životě mnohem větší místo, než byste chtěla. Ne nadarmo se říká, že vášeň spaluje, a když jde
o nevěru, nespálí se jenom ti dva. Pokud jde o mě, dodnes se cítím provinile za všechnu bolest,
kterou jsem Laurencovi způsobila… tenkrát jsem si to sama pro sebe ospravedlnila, ale teď vidím, že
co se stalo… ublížilo nám všem. Ale… ze všeho nejvíc mě to mrzí vůči Anthonymu.“
„Chtěla jste mi povědět, jak to všechno dopadlo.“
Jennifer zmizí úsměv z tváře. „No, Ellie, není to šťastný konec.“ A poví jí o nezdařené cestě do
Afriky, o dlouhém pátrání, o podezřelém mlčení muže, který jí předtím nikdy neváhal říci, co cítí,
a jak si nakonec vybudovala v Londýně nový život, sama.
„A to je všechno?“
„V zásadě ano.“
„A za celou tu dobu jste nikdy… už nikdy jste nikoho neměla?“
Jennifer Stirlingová se znovu usměje. „Ne tak docela. Jsem jenom člověk. Ale můžu říct, že už
jsem se nikdy citově neangažovala. Po Bootovi jsem už – nechtěla jsem se už s nikým sblížit. Pro mě
byl jen on, to jsem věděla naprosto jasně. A navíc jsem měla Esmé.“ Její úsměv se rozšíří. „Dítě je
opravdu úžasná útěcha.“
Došly až nahoru na kopec. Pod nimi se rozprostírá celý severní Londýn. Dýchají zhluboka, hledí
na vzdálené siluety domů a pod sebou nechají hluk dopravy, křik lidí venčících psy i jekot
rozjívených dětí.
„Můžu vědět, proč jste si tu poštovní přihrádku tak dlouho pronajímala?“
Jennifer se opře o litinovou lavičku a chvíli přemýšlí, než odpoví. „Asi vám to bude připadat
hodně pošetilé, ale my se dvakrát minuli, chápete, a jednou to bylo jen o pár hodin. Měla jsem pocit,
že mám povinnost nechat všechny možnosti otevřené. Myslím, že kdybych tu přihrádku zrušila,
připustila bych tím, že je konec.“
Smutně pokrčí rameny. „Každý rok jsem si říkala, že už je načase toho nechat. Roky míjely a já si
ani nevšimla, kolik času už uplynulo. Ale nějak jsem to nikdy nedokázala. Asi jsem si říkala, že je to
taková neškodná slabost.“
„Takže to bylo opravdu všechno? Poslední dopis od něj?“ Ellie mávne rukou někam směrem k St.
John’s Wood. „Opravdu jste o něm už nikdy neslyšela? Jak jste dokázala snést pomyšlení, že nevíte,
co se s ním stalo?“
„Podle mě byly dvě možnosti. Buď zahynul v Kongu, což pro mě tenkrát bylo nesnesitelné
pomyšlení. Anebo, jak tuším, jsem mu až příliš ublížila. Byl přesvědčený, že svého muže nikdy
neopustím, možná dokonce, že mi na jeho citech nezáleží, a myslím, že za naše druhé sblížení tvrdě
zaplatil. Jak tvrdě, to jsem si bohužel neuvědomila, dokud nebylo pozdě.“
„A vy jste se ho nikdy nepokusila vystopovat? Třeba přes soukromého detektiva? Nebo inzeráty
v novinách?“
„Kdepak, to bych neudělala. On přece věděl, kde jsem. Já své city vyjádřila dost jasně. A musela
jsem respektovat ty jeho.“ Vážně na Ellie pohlédne. „Víte, nemůžete nikoho přimět, aby vás začal
zase milovat. Ať to chcete sebevíc. Někdy, bohužel, to načasování prostě… nevyjde.“
Tady nahoře fouká ostrý vítr: zakusuje se do mezery mezi krkem a límcem kabátu a využije
každičkého odhaleného kousku kůže. Ellie si vrazí ruce do kapes. „A co myslíte, že by se stalo, kdyby
vás znovu našel?“
Poprvé za celou dobu se Jennifer Stirlingové objeví v očích slzy. Hledí na město pod sebou
a nepatrně potřese hlavou. „Víte, na zlomené srdce nemají monopol jen mladí.“ Pomaličku se vydá
nazpět dolů po pěšině, takže už jí není vidět do tváře. To ticho, než znovu promluví, trhá Ellie srdce.
„Už dávno jsem se poučila, že ptát se co by kdyby je moc nebezpečná hra.“

Chci se s tebou sejit. J. X

My uz zase smime pouzivat mobil? X

Musim ti toho hodne rict. Jenom te potrebuju videt. Les Percivals na Derry Street. Zítra v jednu. X

Percivals?!? To ti neni moc podobny.

No jo. Ja jsem ted samy prekvapeni. J. X

Usadí se u stolu s lněným ubrusem, listuje poznámkami, které si čmárala v metru, a v srdci dobře
ví, že tenhle článek nikdy nemůže uveřejnit, a že když to neudělá, její kariéra v Nation skončila. Už
dvakrát se málem rozběhla zpátky do bytu v St. John’s Wood, aby se Jennifer Stirlingové vydala na
milost, všechno vysvětlila a na kolenou poprosila, aby jí dovolila uveřejnit příběh jejího nešťastného
vztahu v tisku. Ale pokaždé v duchu před očima spatřila její tvář a slyšela její hlas: Víte, na zlomené
srdce nemají monopol jen mladí.
Hledí na lesklé olivy v bílé keramické misce na stole. Na jídlo nemá ani pomyšlení. Jestli ten
článek nenapíše, Melissa ji někam přeřadí. Jestli ho napíše, neví, jestli se ještě někdy bude moci
dívat na svou práci a na sebe samu stejně jako dřív. Znovu zatouží, aby si o tom mohla promluvit
s Rorym. Ten by věděl, co by měla dělat. Má sice nepříjemné tušení, že by to nebylo zrovna to, co by
sama chtěla, ale ví, že by měl pravdu. Myšlenky se jí honí v kruzích, argumenty stíhají
protiargumenty. Jennifer Stirlingová možná Nationvůbec nečte. Možná se nikdy nedozví, cos
udělala. Melissa si hledá jakoukoli záminku, aby tě mohla vyšťouchat. Vážně nemáš na vybranou.
 A pak uslyší Roryho cynický hlas: To si děláš srandu, žejo?
Stáhne se jí žaludek. Pocit, že má v břiše kamení, ji už hodně dlouho neopustil. Pak ji napadne:
kdyby zjistila, co se stalo s Anthonym O’Harem, tak by jí přece Jennifer musela odpustit? Možná by
byla chvíli rozčilená, ale nakonec by si určitě uvědomila, jaký jí Jennifer dala dar, ne? Odpověď jako
by jí sama spadla do klína. Najde ho. I kdyby jí to trvalo deset let, zjistí, co se s ním stalo. Sice se
chytá toho nejtenčího stébla, ale je jí hned trochu líp.

Jsem tam za pet minut. Jsi tady? J. X

Jo. Sedim v prizemi, ceka na tebe vychlazena sklenicka. E. X

Mimoděk zvedne ruku k vlasům. Pořád ještě nemůže přijít na to, proč John nechtěl jít rovnou k ní.
Starý John vždycky radši chodil rovnou tam. Jako by s ní nedokázal normálně mluvit, ba ani se na ni
podívat, dokud ze sebe nejdříve nedostane to nahromaděné napětí. V prvních měsících jejich vztahu jí
to lichotilo, ale později ji to začalo trochu iritovat. Teď někde v koutku duše přemýšlí, jestli schůzka
v restauraci znamená, že konečně vyjdou se svým vztahem na veřejnost. Zdá se, že se všechno tak
dramaticky změnilo, že tenhle nový John možná opravdu chce učinit nějaké veřejné vyznání. Všimne
si nákladně oblečených lidí u sousedních stolů a při tom pomyšlení je jí neskutečně trapně.
„Z čeho jsi tak nervózní?“ podivila se Nicky dnes ráno. „To přece znamená, že máš, cos chtěla,
ne?“
„Já vím.“ Ellie jí zavolala už v sedm ráno a děkovala Bohu, že má pořád ještě kamarádky, které
chápou, že naléhavé milostné potíže jsou legitimní důvod telefonovat v nekřesťanskou hodinu.
„Jenomže…“
„Nevíš, jestli ho pořád ještě chceš.“
„To ne!“ zamračila se na telefon. „Jasně že ho chci! Jenomže všechno se změnilo tak rychle, že
jsem ještě neměla šanci se s tím nějak srovnat.“
„Tak to by sis měla pospíšit. Je dost možný, že na oběd dorazí s kuframa v ruce a s dvěma
uřvanýma děckama v závěsu.“ Tahle představa Nicky kdovíproč hrozně pobavila a hihňala se tomu
tak dlouho, až s tím Ellie začala trochu štvát.
Ellie měla pocit, že jí Nicky pořád ještě neodpustila, že to – podle jejích slov – tak „zvrtala“
s Rorym. Rory vypadal jako milý mužský, zopakovala několikrát. „Jako někdo, s kým bych si klidně
zašla do hospody.“ Podtext: S Johnem by Nicky nikdy do hospody nešla. Nikdy by mu neodpustila, že
je ten druh muže, který dokáže podvést svou ženu.
Mrkne na hodinky, pak mávne na číšníka a objedná si ještě jednu sklenici vína. Už má dvacet minut
zpoždění. Kdykoli jindy by se jí už zmocnila němá zuřivost, ale teď je tak nervózní, že se v malém
koutku mysli bojí, že při pohledu na něj začne zvracet. Jasně, to je vždycky dobré přivítání. A pak
vzhlédne a zjistí, že u jejího stolu stojí nějaká žena.
Nejprve Ellie napadne, že je to servírka, a pak se podiví, proč jí tedy nenese to víno. A pak si
uvědomí, že ta žena na sobě nemá číšnickou uniformu, ale tmavě modrý kabát, a navíc na ni až příliš
upřeně zírá, jako někdo, kdo si každou chvíli začne v autobuse sám pro sebe pozpěvovat.
„Nazdar, Ellie.“
Ellie zamžiká. „Promiňte,“ vypraví ze sebe, když si v duchu prolistuje adresář s nejnovějšími
kontakty a na nic nepřijde, „my se známe?“
„Ach, myslím, že ano. Já jsem Jessica.“
Jessica. Pořád ještě jí to nic neříká. Pěkný účes. Krásné nohy. Možná vypadá trochu unaveně.
Opálená. A pak jí v hlavě exploduje poznání. Jessica. Jess.
Žena si všimne jejího šoku. „Jo, říkala jsem si, že to jméno asi znáte. Asi jste si k němu nechtěla
přiřazovat žádnej obličej, co? Nechtěla jste o mně moc přemejšlet. Pomyšlení, že má John manželku,
vás asi trochu obtěžovalo.“
Ellie mlčí jako zařezaná. Matně si uvědomuje přítomnost ostatních stolovníků, kteří po nich začnou
pokukovat, když zaznamenají podivnou náladu u stolu číslo patnáct.
Jessica Armourová začne listovat textovými zprávami v důvěrně známém telefonu. Trochu
zvýšeným hlasem je začne předčítat: „‚Dneska mám hrozně nestydatou náladu. Nějak se utrhni, je mi
jedno jak. Slibuju, že to bude stát za to.‘ Hmm, a tahle je taky dobrá. ‚Měla bych sepisovat rozhovor
s manželkou jednoho poslance, ale pořád musím myslet na minulé úterý. Ty nemravo jeden!‘ A tahle,
ta je moje nejoblíbenější. ‚Zašla jsem si do Agent Provocateur. Přikládám fotodokumentaci…‘“ Když
k Ellie znovu vzhlédne, hlas se jí třese stěží potlačovanou zuřivostí. „S tím se dost těžko soutěží, když
se zrovna staráte o dvě nemocný děti a dohadujete se se stavební firmou. Ale jo, úterý dvanáctýho.
Na ten den si vzpomínám. Přinesl mi velkou kytku, na omluvu, že dorazil tak pozdě.“
Ellie otevře ústa, ale nevyjde z nich ani hlásek. Naskočí jí husí kůže.
„Na dovolený jsem mu projela mobil. Zajímalo mě, komu chodí volat do baru, a pak jsem našla
zprávu od vás. ‚Prosím, zavolej mi. Aspoň jednou. Potřebuju tě slyšet. Pusu.‘“ Nevesele se zasměje.
„To je tak dojemný. On si myslí, že mu ukradli telefon.“
Ellie touží zalézt pod stůl. Touží se scvrknout, vypařit se v nicotu.
„Přála bych vám, abyste jednou skončila jako nešťastná osamělá ženská. Ale vlastně doufám, že
jednou budete mít svoje děti, Ellie Haworthová. A pak budete vědět, jaký to je, když je člověk
zranitelnej. A jak musí pořád bojovat, pořád být ve střehu, jenom aby jeho děti mohly vyrůstat s tátou.
Vzpomeňte si na to, až si příště budete kupovat průsvitný prádýlko, abyste potěšila mýho muže, ano?“
Jessica Armourová odkráčí mezi stoly a vyjde na prosluněnou ulici. Možná že celá restaurace teď
zmlkla, ale Ellie tak zvoní v uších, že to nedokáže říct s jistotou. Nakonec s planoucími tvářemi
a třesoucíma rukama mávne na číšníka.
Když k ní dorazí, zamumlá něco o tom, že musí nečekaně odejít. Ani neví, co vlastně říká: její hlas
jako by jí najednou nepatřil. „Účet, prosím,“ hlesne.
Číšník mávne rukou ke dveřím. Účastně se usměje. „To je v pořádku, madam. Ta dáma za vás
zaplatila.“

Ellie kráčí zpět do redakce a nevnímá okolní dopravu, strkání kolemjdoucích na chodníku ani
vyčítavé pohledy prodavačů Nového prostoru. Ráda by teď zalezla do svého bytečku a zavřela za
sebou dveře, ale vzhledem k její nejisté pozici v práci to nejde. Kráčí redakcí, uvědomuje si pohledy
ostatních a v hloubi duše je přesvědčená, že všichni musí vidět její hanbu, všichni vidí, co viděla
Jessica Armourová, jako kdyby to na sobě měla vypálené jako cejch.
„Je ti dobře, Ellie? Jsi bledá jak stěna.“ Rupert se vykloní od svého monitoru. Někdo mu přilepil
na zadní stranu nálepku s nápisem „ke spálení“.
„Bolí mě hlava.“ Slova jí uvíznou hluboko v hrdle.
„Terri má nějaký prášky – ta holka má prášky úplně na všechno,“ přemítá Rupert a zase zmizí za
monitorem.
Sedne si za stůl, zapne počítač a projde si elektronickou poštu. A tady to je.

Ztratil jsem telefon. V poledne si jdu pro nový. Pošlu ti číslo e-mailem. J. X
 Podívá se na čas. E-mail přišel zrovna, když byla za Jennifer Stirlingovou. Zavře oči a znovu
spatří výjev, který se jí poslední hodinu vznáší před očima: strnulou tvář Jessiky Armourové, ty
děsivé oči a vlasy, které se jí při řeči vlnily kolem obličeje, jakoby elektrizované jejím hněvem
a bolestí. Někde v maličkém koutku duše si uvědomila, že za jiných okolností by jí tahle žena byla
sympatická, že by si s ní ráda zašla na skleničku. Když znovu otevře oči, nechce už vidět Johnova
slova, nechce v nich vidět odraz svého já. Jako by se probudila z obzvlášť živého snu, který trval
celý rok. Uvědomuje si, jak obrovskou udělala chybu. Smaže jeho zprávu.
„Tady,“ postaví jí Rupert na stůl hrnek s čajem. „Třeba ti to udělá dobře.“
Rupert nikdy nikomu neuvaří čaj. Ostatní kolegové se už několikrát sázeli, jak dlouho mu bude
trvat, než zajde do kantýny, a on nikdy nezklamal. Neví, jestli má být tím vzácným projevem účasti
dojatá, nebo jestli se zděsit, proč mu zrovna teď připadá, že ho potřebuje.
„Díky,“ hlesne a zvedne hrnek.
Rupert se znovu posadí a na ni náhle z jiné zprávy vykoukne známé jméno: Phillip O’Hare. Srdce
se jí zastaví a ponížení uplynulé hodiny je na chvíli zapomenuto. Klikne na zprávu a zjistí, že ji poslal
ten Phillip O’Hare, který pracuje v Timesech.

Zdravím, Vaše zpráva mě trochu zmátla. Můžete mi zavolat?

Otře si oči. Práce, řekne si, to je lék na všechno. Práce je teď to jediné, co má. Vypátrá, co se stalo
s Jennifeřiným milencem, a Jennifer jí odpustí za to, co se teď chystá udělat. Bude muset.
Vytočí číslo uvedené na konci zprávy. Po druhém zazvonění se ozve mužský hlas. V pozadí slyší
známý šum redakční místnosti. „Dobrý den,“ řekne nejistě, „tady Ellie Haworthová. Posílal jste mi
zprávu, pamatujete?“
„Ach. Ano. Ellie Haworthová. Vydržte.“ Podle hlasu vypadá na čtyřicátníka. Zní trochu jako John.
Zapudí tu myšlenku a zaslechne jeho tlumený hlas, jak přikryl sluchátko rukou, a pak se jí zase ozve.
„Omlouvám se. Znáte to. Termíny. Hele, díky, že jste zavolala… jenom jsem si chtěl něco ověřit.
Kde že to pracujete? V Nation?“
„Ano.“ Vyschne jí v ústech. Začne rychle drmolit: „Ale chci vás ujistit, že jeho jméno se v tom
článku, co píšu, nemusí vůbec objevit. Vážně chci jenom vědět, co se s ním stalo, kvůli jedné jeho
přítelkyni, která –“
„V Nation?“
„Ano.“
Nastane krátké ticho.
„A říkáte, že chcete zjistit něco o mým otci?“
„Ano,“ hlesne hlasem stále slabším.
„A jste novinářka?“
„Nezlobte se,“ vzpamatuje se, „ale nechápu, kam tím míříte. Ano, jsem novinářka. Jako vy. Chcete
říct, že se vám nelíbí poskytovat informace konkurenčním novinám? Říkala jsem vám přece, že –“
„Můj otec je Anthony O’Hare.“
„Ano. Právě toho se snažím –“
Muž na druhém konci se rozesměje. „Vy asi neděláte investigativní věci, co?“
„Ne.“
Chvíli mu trvá, než se uklidní. „Slečno Haworthová, můj otec pracuje v Nation. Ve vašich
novinách. Už víc než čtyřicet let.“
 Ellie úplně ztuhne. Poprosí ho, aby poslední věty zopakoval.
„Já to nechápu,“ vyhrkne a vstane od stolu. „Hledala jsem ho podle podtitulků. Hledala jsem ho
mockrát, ale nic jsem neobjevila. Jenom vaše jméno v Timesech.“
„To proto, že on už nepíše.“
„Tak co teda –“
„Můj otec pracuje v archivu. Už od roku… počkejte… 1964.“
===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 … ale je to tak, že spát s Tebou a získat Maughamovo stipendium prostě nejde dohromady.

Muž ženě, v dopise

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 24

„A dejte mu prosím tohle. Bude vědět, co to znamená.“ Jennifer Stirlingová naškrábala něco do
svého diáře, pak stránku vytrhla a zastrčila pod chlopeň složky. Položila desky korektorovi na stůl.
„Jistě,“ řekl Don.
Popadla ho za paži. „Postaráte se, aby to dostal? Je to opravdu důležité. Strašlivě důležité.“
„Chápu. A teď už promiňte, ale musím se dát zase do práce. Teď máme nejvíc rušno. Všichni se
snažíme stíhat termíny.“ Don si přál, aby už byla konečně pryč. Aby už to dítě bylo pryč.
Zatvářila se zdrceně. „Nezlobte se. Jen prosím, postarejte se, aby to dostal. Prosím.“
Bože, kéž by už prostě odešla. Nedokázal se na ni ani podívat.
„Já – moc se omlouvám, že jsem obtěžovala.“ Najednou byla celá nesvá, jako by si uvědomila,
jakou dělá scénu. Vzala svou dceru za ruku a téměř zdráhavě odešla. Lidé postávající u korektorského
stolu se za ní dívali.
„Tak Kongo,“ pronesla po chvilce Cheryl.
„Potřebuju vysázet stranu čtyři.“ Don upřeně hleděl na svůj stůl. „Dáme tam toho tančícího kněze.“
Cheryl se ale jen tak nedala. „Proč jsi jí řekl, že odjel do Konga?“
„Chceš snad, abych jí řekl pravdu? Že se sakra upil do bezvědomí?“
Cheryl otáčela perem v puse a oči jí zalétly ke vchodu do redakce. „Ale vypadala tak nešťastně.“
„Měla by krucinál být nešťastná. To ona ho dostala do všech těch trablů.“
„Ale přece nemůžeš –“
Donův hlas se rozlehl redakcí jako výbuch. „Myslíš si, že ten kluk potřebuje, aby to zase začalo
všechno znova? Dělám to pro jeho dobro.“ Vytáhl lístek ze složky a hodil ho do koše.
Cheryl si zastrčila pero za ucho, počastovala svého šéfa přísným pohledem a odkráčela zpátky ke
svému stolu.
Don se zhluboka nadechl. „Fajn. Můžeme se sakra všichni odtrhnout od O’Hareova milostného
života a dát se do té reportáže o tančícím knězi? Hlásí se někdo? Někdo okamžitě něco vyploďte,
nebo budou zítra kameloti roznášet hromadu prázdných stránek.“

Muž na vedlejší posteli kašlal. To jaksi zdvořilé, staccatové pokašlávání se ozývalo bez přestání,
jako by mu něco uvízlo hluboko v krku. Nepřestával dokonce ani ve spánku. Anthony O’Hare zahnal
ten zvuk do nějakého odlehlého kouta svého vědomí, stejně jako všechno ostatní. Už věděl, jak na to.
Jak všechno vytěsnit.
„Máte návštěvu, pane O’Hare.“
Ozval se zvuk roztahovaných závěsů a postel zaplavilo světlo. Půvabná skotská sestřička. Chladné
ruce. Všechno pronášela takovým tónem, jako by se mu právě chystala dát úžasný dar. Píchnu vám
teď jenom malou injekci, pane O’Hare. Mám někoho zavolat, aby vám pomohl na toaletu, pane
O’Hare? Máte návštěvu, pane O’Hare.
Návštěva? Na okamžik se v něm vzedmula naděje, ale pak zaslechl za závěsem Donův hlas
a uvědomil si, kde je.
„Nenechte se rušit, zlato.“
„To rozhodně nenechám,“ odvětila škrobeně.
 „Tak ty se tady válíš?“ Brunátná měsícovitá tvář někde u jeho nohou.
„Moc vtipný,“ zabručel do polštáře a zvedl se na rukou. Bolelo ho celé tělo. Zamžikal. „Musím
odsud pryč.“
Konečně se mu rozjasnil zrak. U nohou postele stál Don a založené ruce si opíral o velké břicho.
„Ty nepůjdeš nikam, brácho.“
„Tady nemůžu zůstat.“ Hlas jako by mu vycházel přímo z hrudi. Vrzal a skřípěl jako dřevěné kolo
ve vyježděné brázdě.
„Ještě nejsi v pořádku. Než tě pustí, chtějí ti ještě vyšetřit játra. Všechny jsi nás pořádně vyděsil.“
„Co se stalo?“ Vůbec na nic si nevzpomínal.
Don zaváhal, snad jako by se rozhodoval, kolik mu toho může říct. „Nepřišel jsi na tu velkou
poradu k Marjorii Spackmanové. Když po tobě ještě v šest večer nebylo vidu ani slechu, přestalo se
mi to líbit, a tak jsem předal redakci Michaelsovi a běžel k tobě do hotelu. Našel jsem tě na podlaze,
nebyl to pěkný pohled. Vypadal jsi ještě hůř než teď, a to už je co říct.“
Záblesk vzpomínky. Bar v hotelu Regent. Barmanův ostražitý pohled. Bolest. Zvýšené hlasy.
Nekonečná kymácivá cesta zpátky do pokoje, když se chytal zdí a potácel se nahoru. Pak se něco
rozbilo. A pak už nic.
„Všechno mě bolí.“
„To se nedivím. Bůhví, co s tebou vlastně prováděli. Když jsem tu byl včera večer, vypadal jsi
jako jehelníček.“
Injekce. Naléhavé hlasy. Bolest. Kristepane, taková bolest.
„Co to má k čertu znamenat, O’Hare?“
Muž ve vedlejší posteli se zase rozkašlal.
„Je v tom ta ženská? Vykašlala se na tebe?“ Rozebírat něčí city bylo Donovi úplně fyzicky
nepříjemné. Bylo to zjevné z toho, jak pohupoval nohou a jak si rukou neustále přejížděl po
plešatějící hlavě.
Nemluv o ní. Nechci si vybavovat její tvář.„Není to tak jednoduchý.“
„Tak co má krucinál tohle všechno znamenat? Za tohle…“ mávl Don roztržitě směrem k posteli,
„za tohle žádná ženská nestojí!“
„Já – jenom jsem chtěl zapomenout.“
„Tak jdi a rozdej si to s nějakou jinou. S nějakou, kterou můžeš mít. Ono tě to přejde.“ Možná že
když mu to bude říkat, stane se to skutečností.
Anthonyho mlčení výmluvně naznačilo pravý opak.
„S některýma ženskýma jsou jenom potíže,“ dodal Don.
Odpusť mi. Ale musela jsem to vědět.
„Jak můry za světlem. To se nám stalo všem.“
Odpusť mi.
Anthony zavrtěl hlavou. „Ne, Done. Tohle je jiné.“
„Vždycky je to ‚jiné‘, když jde o tebe –“
„Nemůže od něj odejít, protože by jí nedovolil vzít s sebou dítě.“ Náhle zcela jasný Anthonyho
hlas prořízl ticho mezi závěsy postele. Muž v sousední posteli na okamžik přestal kašlat. Anthony
viděl, jak jeho šéfovi pomalu dochází význam té věty a jak účastně vraští čelo.“
„A tak. To je smůla.“
„Jo.“
Don zase začal nervózně pohupovat nohou. „To ale neznamená, že se kvůli tomu zkusíš upít k smrti!
Víš, co mi řekli? Že ti ta žlutá zimnice zrasovala játra. Úplně ti je zrasovala, O’Hare. Ještě jedna
taková pijatika, a budeš…“
Anthonyho se zmocnila nekonečná únava. Položil se na polštář a odvrátil hlavu. „Neboj. Už se to
nestane.“

Když se Don vrátil z nemocnice, půl hodiny seděl mlčky u stolu a přemýšlel. Jako každý den se
redakce kolem něj pomaličku probouzela k životu, jako spící obr, který se jen neochotně vrací
k životu: novináři klábosili do telefonů, články se posunovaly v pořadníku podle priority, vytvářely
a plánovaly se jednotlivé stránky novin a ve výrobním oddělení už sestavovali titulní stránku.
Zamnul si dlaní čelist a přes rameno zavolal na sekretářku.
„Hele, blondýno, sežeň mi číslo na toho Stirlinga. Toho s tím azbestem.“
Cheryl tiše uposlechla. O pár minut později mu podala na papírku načmárané telefonní číslo, které
opsala z redakčního Kdo je kdo. „Jak mu je?“
„Jak bys myslela?“ Několikrát klepl perem o desku stolu, hluboce ponořen v myšlenkách. Pak
přešel k jejímu stolu, zvedl sluchátko a požádal spojovatelku, aby mu vytočila číslo Fitzroy 2286.
Než promluvil, několikrát si odkašlal jako člověk, který nerad mluví do telefonu. „Rád bych
hovořil s Jennifer Stirlingovou, prosím.“
Cítil, jak ho Cheryl pozoruje.
„A můžu jí nechat vzkaz? …Cože? Nebude? Ach tak.“ Pauza. „Ne, to nevadí. Omlouvám se, že
jsem vás obtěžoval.“ Položil sluchátko.
„Co se stalo?“ zjevila se u něj Cheryl. V nových botách na podpatku byla vyšší než on. „Done?“
„Nic.“ Narovnal se. „Zapomeň na to. Dojdi mi prosím tě pro sendvič se slaninou, buď tak hodná.
A nezapomeň na omáčku HP, bez toho to jíst nebudu.“
Zmačkal papírek s číslem do kuličky a hodil ho do odpadkového koše u svých nohou.

Cítil mnohem větší zármutek, než kdyby mu někdo zemřel. V noci přicházel žal ve vlnách,
nelítostných a obrovsky silných, které jako by ho zevnitř vyrabovaly. Kdykoli zavřel oči, viděl ji
znovu před sebou: oči ztěžklé rozkoší, a pak ten bezmocný a provinilý výraz, když ho spatřila
v hotelové hale. Její tvář mu prozradila, že všechno je ztraceno a že už ví, co provedla, když mu to
řekla.
A měla pravdu. Zpočátku se ho zmocnil vztek, že mu dala naději, a přitom mu neřekla o své situaci
pravdu. Že se mu tak nemilosrdně znovu vetřela do srdce, i když jejich vztah neměl žádnou šanci. Jak
se to říká? Ta naděje tě může i zabít.
Zmítal se v prudkých citech. Odpouští jí. Není vlastně co odpouštět. Udělala to proto, že stejně
jako on to nemohla neudělat. A protože to bylo to jediné, co z něj vlastně mohla mít. Doufám, že tě ta
vzpomínka podrží, Jennifer, protože mě to zničilo.
Bojoval s vědomím, že tentokrát už mu doopravdy vůbec nic nezbylo. Cítil se fyzicky křehký,
oslabený vlastním nešťastným jednáním. Jeho pronikavá mysl byla tatam, jasné uvažování nadranc
a v hlavě mu neúnavně bušil pocit ztráty, v tomtéž neúprosném rytmu, jaký slyšel tenkrát
v Leopoldvillu.
Nikdy nebude jeho. Byli tak blízko, a teď už nikdy nebude jeho. Jak má s tím vědomím žít?
Nad ránem probral tisíc různých řešení. Bude naléhat, aby se Jennifer rozvedla. Udělá cokoli, silou
vůle dokáže, aby byla šťastná i bez svého dítěte. Najme si toho nejlepšího právníka. Bude s ní mít
další děti. Postaví se Laurencovi tváří v tvář – v těch divočejších snech ho chytil pod krkem.
 Jenže Anthony byl celá léta gentleman a ani teď si nemohl pomoci a někde v odlehlém koutku mysli
tušil, jaké to pro Laurence musí být, když ví, že jeho žena miluje někoho jiného. A jaké to je, nechat
své dítě muži, který mu ji ukradl. Anthonyho to navždy ochromilo, a to Clarissu nikdy tolik nemiloval
jako Jennifer. Vzpomněl si na svého smutného mlčenlivého synka, na svůj vlastní neustálý pocit viny,
a věděl, že kdyby tohle způsobil jiné rodině, všechno jeho štěstí s Jennifer by bylo podbarveno
temnými tóny smutku. Už zničil jednu rodinu; nemůže si vzít na svědomí zničení další.
Zavolal své přítelkyni do New Yorku a oznámil jí, že už se nevrátí. Její ohromení a stěží skrývané
slzy přijal jen se vzdáleným pocitem viny. Nemůže se tam vrátit. Nedokáže už se ponořit do
neměnného rytmu života v New Yorku, kde mu dny odměřuje cesta do budovy OSN a nazpět, protože
by ten klid a stabilita byly navždy poznamenané Jennifer. Všechno by bylo poznamenané Jennifer, její
vůní a chutí a vědomím, že tam někde je, že žije a dýchá bez něj. Poznání, že ho chce stejně jako on ji,
pro něj bylo z nějakého důvodu ještě horší. Nemohl v sobě vůči ní probudit potřebný vztek, který by
mu pomohl přestat na ni myslet.
Odpusť mi. Ale musela jsem to vědět.
Potřeboval být někde, kde nebude muset přemýšlet. Aby přežil, musí být někde, kde nebude moci
myslet na nic jiného než na přežití.

***

Don ho vyzvedl o dva dny později, když v nemocnici konečně svolili k jeho propuštění.
Informovali ho, že jeho játra konečně zase přiměřeně fungují, a dostalo se mu důrazného varování, co
se stane, jestli se odváží ještě někdy napít.
„Kam jedeme?“ Díval se, jak Don nakládá jeho kufřík do kufru auta, a připadal si jako uprchlík.
„Půjdeš ke mně.“
„Cože?“
„Viv to nařídila.“ Nepodíval se Anthonymu do očí. „Myslí si, že potřebuješ trochu tepla domova.“
A ty si myslíš, že mě nesmíš nechat o samotě.„Ale já nevím, jestli –“
„O tom s tebou nebudu diskutovat,“ ucedil Don a sedl za volant. „Ale nesmíš mi vyčítat jídlo.
Moje žena už přišla na sto a jeden způsob, jak spálit krávu na popel, a pokud můžu říct, tak pořád
ještě experimentuje.“
Člověka vždycky vyvede z míry, když vidí svého spolupracovníka v domácím prostředí. I když se
během let na nejrůznějších firemních akcích setkal s Viv – rusovláskou, jejíž temperament
kontrastoval s Donovou zarytostí –, Don v Anthonyho představách víc než kdo jiný fyzicky
ztělesňoval Nation. Vždycky tam byl. V kanceláři s vysoko se tyčícími horami papírů, počmáranými
lístečky a mapami bez ladu a skladu připevněnými na stěnách se pohyboval naprosto přirozeně. Don
ve svém domě, který si natáhne sametové papuče a položí si nohy na čalouněnou pohovku, který
přerovnává ozdůbky a chodí pro mléko, to bylo proti přírodě.
Přesto však byl pobyt v jeho domě jaksi uklidňující. Pseudotudorovský dvojdomek na předměstí
byl dostatečně velký, takže neměl pocit, že obtěžuje. Děti už byly dospělé a nebydlely tu a kromě
zarámovaných fotografií tady nebylo nic, co by mu neustále připomínalo jeho vlastní rodičovské
selhání.
Viv ho přivítala polibkem na obě tváře a ani slůvkem se nezmínila o tom, kde byl. „Říkala jsem si,
že byste si vy dva třeba chtěli zahrát odpoledne golf,“ navrhla.
A tak šli. Donovi to tak zoufale nešlo, že si Anthony posléze uvědomil, že jeho hostitelé
nepochybně nedokázali přijít na nic jiného, co by spolu oni dva mohli podniknout a co by
nezahrnovalo pití. O Jennifer se Don nezmínil. Anthony poznal, že si o něj pořád dělá starost. Každou
chvilku mluvil o tom, jak bude Anthony v pořádku, jak zase bude všechno normální, ať už to mělo
znamenat cokoli. K obědu ani k večeři se nepodávalo víno.
„Tak jak to bude?“ Seděl na pohovce. Zdálky bylo slyšet Viv, jak myje nádobí a pozpěvuje si
přitom při rádiu v kuchyni.
„Zítra se vrátíš do práce,“ oznámil Don. Třel si rukou břicho.
Práce.Tak napůl se toužil zeptat, co vlastně bude dělat. Ale neodvážil se. Už jednou Nationzklamal
a bál se, že se dozví, že tentokrát to bylo definitivně.
„Mluvil jsem se Spackmanovou.“
Kristepane. Už je to tady.
„Tony, ona nic neví. Nikdo z vedení to neví.“
Anthony zamžikal.
„Víme to jenom my v redakci. Já, bloncka a pár korektorů. Musel jsem jim zavolat, že nepřijdu do
práce, když jsme tě vezli do nemocnice. Ale budou držet jazyk za zuby.“
„Nevím, co na to říct.“
„No to je ovšem změna. Každopádně…“ Don si zapálil cigaretu a vyfoukl dlouhý proužek kouře.
Téměř provinile pohlédl Anthonymu do očí. „Souhlasí se mnou, že bychom tě měli zase vyslat do
terénu.“
Anthonymu okamžik trvalo, než si uvědomil, co Don říká.
„Do Konga?“
„Jsi ten nejlepší, koho na to máme.“
Kongo.
„Ale musím vědět…“ Don odklepl cigaretu do popelníku.
„To je v pořádku.“
„Nech mě domluvit. Musím vědět, že na sebe budeš dávat pozor. Nemůžu se pořád strachovat.“
„Žádné pití. A žádné lehkovážnosti. Já prostě… potřebuju dělat svou práci.“
„To jsem si myslel.“ Ale Don mu nevěřil, to bylo Anthonymu z jeho postranního pohledu zřejmé.
Krátce se odmlčel. „Dával bych si to pak za vinu.“
„Já vím.“
Chytrý chlap, ten Don. Ale Anthony ho nedokázal nijak uklidnit. Jak by mohl? Sám netušil, jestli se
mu podaří přežít následující půlhodinu, natož aby věděl, jak se bude cítit v srdci Afriky.
Než Dona ta odpověď mohla úplně zdrtit, znovu se ozval. Zamáčkl cigaretu. „Za minutu začíná
fotbal. Chelsea proti Arsenalu. Nechceš se dívat?“ Ztěžka se zvedl z křesla a zmáčkl knoflík na
mahagonem obloženém televizoru v koutě. „Ale řeknu ti aspoň jednu dobrou zprávu. Tu zatracenou
žlutou zimnici už nedostaneš. Když je někdo tak nemocný jako ty, tak je prý pak už imunní.“
Anthony hleděl nevidoucíma očima na černobílou obrazovku. A jak mám zařídit, aby bylo imunní
moje srdce?

Byli v kanceláři redaktora zahraničního zpravodajství. Paul de Saint byl vysoký muž
aristokratického vzhledu s vlasy sčesanými dozadu. Vypadal trochu jako romantický básník. Pozorně
studoval mapu na svém stole. „Nejvíc se toho děje ve Stanleyvillu. Drží tam jako rukojmí
přinejmenším osm set cizinců, řadu z nich v hotelu Victoria, a snad tisíc dalších v nejbližším okolí.
Diplomatické snahy o jejich záchranu byly zatím neúspěšné. Rebelové se rvou i mezi sebou
navzájem, takže situace se snad každou hodinu mění. Je skoro nemožné přesně zjistit, co se vlastně
děje. Je to tam dost drsné, O’Hare. Ještě tak před půl rokem bych byl řekl, že kterýkoli běloch tam má
bezpečnost zaručenou, ať si domorodci mezi sebou provádějí cokoli. Ale obávám se, že teď se
zaměřili na les colons. Máme odtamtud dost příšerné historky. Takové věci vůbec nemůžeme
uveřejnit.“ Zaváhal. „Znásilňování je jenom začátek.“
„Jak se tam dostanu?“
„To je náš první problém. Mluvil jsem s Nichollsem a nejlepší to prý je přes Rhodesii – nebo přes
Zambii, jak si teď říkají na severu. Náš člověk se tam snaží zařídit vám dopravu po zemi, ale spousta
silnic je zničená a bude to trvat celé dny.“
Začal s Donem probírat organizaci cesty. Anthony je přestal poslouchat, ale s určitou vděčností si
uvědomil, že nejenže uplynula celá půlhodina, kdy na ni ani nepomyslel, ale že ho to dění vtahuje.
V břiše mu začalo klíčit jakési nervózní očekávání a výzva v podobě překonání nepřátelského území
ho začínala přitahovat. Strach necítil. Jak by mohl? Co horšího by se mu mohlo stát?
Listoval složkami, které mu podal de Saintův zástupce. Politické pozadí; pomoc povstalcům ze
strany komunistických zemí, která tak pobouřila Američany; poprava amerického misionáře Paula
Carlsona. Pročetl zprávy z terénu o činech povstalců a strnula mu tvář. V duchu se vrátil do roku
1960, do časů nepokojů za Lumumbovy krátké vlády. Četl ty zprávy s jakýmsi odstupem. Měl pocit,
že toho muže, který tam tenkrát byl – toho muže, kterým tak otřáslo, co tam viděl – už vůbec nezná
a nepoznává.
„Tak fajn, zítra vám seženeme letenky do Keni. Náš člověk v aerolinkách Sabena nám dá vědět,
jestli budou do Konga vypravovat nějaké interní lety. Jinak vystoupíte na letišti v Salisbury
a pokusíte se dostat přes rhodeskou hranici. Jasné?“
„Víme, jestli se tam už nějací zpravodajové dostali?“
„Nepřichází odtamtud moc zpráv. Myslím, že komunikace asi moc nefunguje. Ale Oliver má
dneska něco v Mailua slyšel jsem, že Telegraphbude mít zítra něco velkého.“
Dveře se otevřely a dovnitř nakoukla Cheryl s úzkostným výrazem ve tváři.
„Zrovna tu něco řešíme, Cheryl,“ vyštěkl Don podrážděně.
„Omlouvám se,“ vyhrkla, „ale máš tu syna.“
Anthonymu trvalo několik vteřin, než si uvědomil, že se dívá na něj. „Mého syna?“
„Zavedla jsem ho k Donovi do pracovny.“
Anthony vstal a snažil se pochopit, co mu právě řekla. „Omluvte mě na okamžik,“ vyhrkl a vydal se
přes redakční místnost za Cheryl.
Zase to přišlo: ten otřes, který zakoušel při každé z těch vzácných příležitostí, kdy se mohl
s Phillipem setkat; jakýsi niterný šok z toho, jak moc se zase od posledně změnil, jako by jeho růst
byl neustálou výtkou, že s ním jeho otec není.
Za šest měsíců se jeho syn vytáhl o několik palců; byl už na cestě k dospívání, ale pořád ještě
dětsky hubený. Hrbil se tak, že připomínal otazník. Když Anthony vstoupil, vzhlédl k němu s bledou
tváří a zarudlýma očima.
Anthony se snažil přijít na to, proč je bledá tvář jeho syna zbrázděná smutkem, a někde v koutku
duše ho napadlo: je to kvůli mně? Dozvěděl se snad, co jsem si provedl? Jsem v jeho očích takový
ubožák?
„S mámou je zle,“ hlesl Phillip. Zuřivě zamrkal a otřel si nos rukávem.
Anthony k němu vykročil. Chlapec se narovnal a s nečekanou prudkostí se vrhl otci do náruče.
Pevně Anthonyho sevřel a ruce mu zabořil do košile, jako by ho už nikdy nechtěl pustit. Hubené
tělíčko se mu otřásalo vzlyky a Anthony mu jemně položil ruku na hlavu.
 Na střechu Donova auta bubnoval déšť tak hlasitě, až téměř přehlušil jeho myšlenky. Skoro, ale ne
úplně. Trvalo dvacet minut, než se propletli dopravou na Kensington High Street. Oba muži seděli
mlčky a jediným dalším zvukem bylo Donovo horečné potahování z cigarety.
„Nějaká nehoda,“ pronesl Don při pohledu na červená zadní světla klikatící se před nimi. „Nejspíš
hrozně velká. Měli bychom zavolat zprávařům.“ Ale ani se nepokusil zastavit u telefonní budky.
Anthony mlčel. Don se naklonil a začal otáčet knoflíkem rádia, ale ozývalo se jen praskání a on to
vzdal. Pohlédl na špičku své cigarety a foukal na ni, až začala žhnout. „De Saint říká, že máme čas do
zítřka. Potom už bychom museli čekat další čtyři dny, až poletí další letadlo.“ Mluvil, jako by bylo
nutno se nějak rozhodnout. „Mohl bys jet a my tě odtamtud můžeme stáhnout, jestli se jí přitíží.“
„Už se jí přitížilo.“ Clarissina rakovina postupovala se šokující rychlostí. „Čekají, že už nebude žít
ani dva týdny.“
„Zatracený autobus. Jen se koukni, musí zabírat skoro celou silnici.“ Don stáhl okýnko a vyhodil
cigaretu na zmáčený chodník. Zase okýnko zavřel a sklepal si z rukávu kapky deště. „A co ten její
manžel? Je k ničemu?“
„Viděl jsem ho jednou v životě.“
Já s ním nemůžu zůstat. Prosím, tati, nenuť mě, abych s ním zůstával.
Phillip se ho chytil za opasek, jako by se držel okrajů záchranného člunu. Když ho Anthony
konečně odvedl zpátky do domu na Parsons Green, cítil tíhu jeho prstů ještě dlouho potom, co odešel.
„Moc mě to mrzí,“ řekl Edgarovi. Obchodník se závěsy byl starší, než si představoval, a díval se
na něj podezíravě, jako by v jeho slovech byla nějaká skrytá urážka.
„Nemůžu jet.“ A bylo to venku. Skoro se mu ulevilo, když to vyslovil. Jako by po letech neustálých
odkladů konečně dostal rozsudek smrti.
Don si povzdechl. Mohl v tom být smutek, ale také úleva. „Je to tvůj syn.“
„Je to můj syn.“ Slíbil mu: Jistěže můžeš zůstat se mnou. Jistěže ano. Všechno bude dobré.Ale
když to říkal, neuvědomoval si ještě naplno, čeho se vzdává.
Kolona se zase rozjela, nejprve jen pomaličku, pak krokem.
Teprve v Chiswicku se Don znovu ozval. „Víš, O’Hare, tohle by mohlo vyjít. Možná je to tak
trochu dar. Bůhví, co by tam s tebou bylo.“
Don na něj úkosem pohlédl.
„A kdo ví? Možná až se s malým trochu zabydlíte… třeba bys mohl znovu do terénu. Nebo bychom
si ho mohli vzít k sobě my. Viv se o něj postará. Měla by ho ráda jako vlastního. Bůh ví, že jí chybí,
že už doma žádné děti nemáme. Kristepane!“ napadlo ho najednou. „Budeš si sakra muset najít nějaký
dům. Už žádné hotelové pokoje.“
Nechal Dona mluvit a předestírat před něj tenhle bájný nový život, jako stránky v knize; v jeho
slovech byl příslib a útěcha. Kamarád a kolega, který se objevil, aby mu pomohl, aby on mohl skrýt,
oč přišel, aby utišil ty bubny, které pořád ještě duněly v nějakém temném koutě jeho duše.

Dostal dva týdny volna z rodinných důvodů, aby si mohl najít bydlení, postarat se o syna po smrti
jeho matky a vyřídit ponuré formality kolem jejího pohřbu. Phillip už se před ním znovu nerozplakal.
Projevil zdvořilou radost z malého řadového domku v jihozápadním Londýně – jen kousek od školy,
ale také od Dona a Viv, která se nadšeně pasovala do role budoucí tetičky. Teď tu Phillip seděl
s jedním ubohým kufříkem, jako by čekal na nějaké pokyny. Edgar ani nezatelefonoval, aby se zeptal,
jak se chlapci daří.
 Bylo to jako žít s cizím člověkem. Phillip se úzkostlivě snažil zavděčit, jako by se bál, že ho
Anthony vyžene. Anthony se mu usilovně snažil dát najevo radost, že spolu budou žít, i když vskrytu
duše měl pocit, jako by někoho podvedl, jako by dostal něco, co si vůbec nezaslouží. Připadal si
příšerně neschopný, protože netušil, jak si poradit s chlapcovým zdrcujícím žalem, a sám měl ve
svém vlastním zármutku problémy normálně fungovat.
Rozhodl se absolvovat rychlokurs praktických dovedností. Nosil oblečení do prádelny a seděl
vedle Phillipa u holiče. Pokud šlo o jídlo, dokázal uvařit nanejvýš vajíčko natvrdo, a tak každý večer
chodili do restaurace na konci ulice, kde dostali veliké a vydatné porce zapékaného masa a rozvařené
zeleniny, které zajídali vařeným pudinkem plovoucím ve světlém krému. Každý večer se v jídle jen
lhostejně přehrabovali a Phillip pokaždé prohlásil, že to bylo „výborné, děkuju“, jako by večeře
v restauraci byla veliký svátek. Doma pak Anthony pokaždé stál před chlapcovým pokojem
a přemýšlel, zda má jít za ním, nebo jestli kdyby otevřeně přijal jeho smutek, nebylo by všechno ještě
horší.
V neděli byli vždycky zváni k Donovi a Viv, která pokaždé udělala pečeni se vším, co k ní patří,
a když pak sklidila ze stolu, trvala na tom, že budou hrát stolní hry. Anthony sledoval, jak se chlapec
usmívá jejímu škádlení, a při jejím zatvrzelém naléhání, aby se také zapojil, při pomyšlení, jak lehce
ho přijala do téhle zvláštní široké rodiny, se Anthonymu svíralo srdce.
Když jednou nastupovali do auta, Phillip mával na rozloučenou Viv, která mu z předního okna
posílala vzdušné polibky, ale po tváři mu přitom stekla osamělá slzička. Křečovitě sevřel volant,
úplně ochromený tou zodpovědností. Netušil, co synovi říct. Co mohl Phillipovi nabídnout, když ho
každou hodinu znovu a znovu napadlo, jestli by nebylo lepší, aby namísto Clarissy zemřel on sám?
Toho večera seděl u krbu a sledoval v televizi první záběry osvobozených rukojmí ve Stanleyvillu.
Jejich rozmazané siluety vystupovaly z vojenského letadla a v otřesených skupinkách se choulily na
letištní ploše. „Elitním jednotkám belgické armády se podařilo zajistit město během několika hodin.
Je ještě příliš brzy na odhadování přesného počtu mrtvých, ale podle předběžných zpráv zahynulo
během krize nejméně sto Evropanů. Řada dalších je stále nezvěstná.“
Vypnul televizor, ale jako hypnotizovaný hleděl na obrazovku ještě dlouho poté, co zmizela
poslední bílá tečka. Konečně vyšel nahoru po schodech a zastavil se před synovým pokojem, odkud
se neklamně ozýval tlumený vzlykot. Bylo čtvrt na jedenáct.
Anthony krátce zavřel oči, znovu je otevřel a vstoupil do dveří. Jeho syn sebou trhl a rychle
zastrčil něco pod přikrývku.
Anthony rozsvítil. „Synku?“
Ticho.
„Co se děje?“
„Nic.“ Chlapec se uklidnil a otřel si obličej. „Nic mi není.“
„Co to tam máš?“ pronesl mírně a posadil se na postel. Phillip byl rozpálený a zpocený. Musel tu
plakat už celé hodiny. Anthony byl zdrcen svou vlastní rodičovskou neschopností.
„Nic.“
„No tak. Ukaž.“ Jemně odhrnul přikrývku. Byl to malý obrázek Clarissy ve stříbrném rámečku, jak
pyšně drží svého syna kolem ramen. Zářivě se usmívala.
Chlapec se roztřásl. Anthony položil ruku na fotografii a palcem setřel ze skla slzy. Doufám, že tě
Edgar dokázal takhle rozesmát, řekl jí v duchu. „To je krásná fotka. Nechtěl bys ji dát dolů? Třeba na
krbovou římsu? Aby ses na ni mohl kdykoli podívat?“
Cítil na tváři Phillipův pátravý pohled. Možná byl chlapec připravený na nějakou kousavou
poznámku, na nějaké zbytky nepřátelského napětí, ale Anthony upíral oči na ženu na fotografii, na její
rozzářený úsměv. Neviděl ji. Viděl Jennifer. Viděl ji všude. Vždycky ji bude všude vidět.
Seber se, O’Hare.
Podal obrázek zpátky synovi. „Víš… je v pořádku, že jsi smutný. Vážně. Člověk smí truchlit, když
ztratí někoho, koho měl moc rád.“ Bylo strašně důležité, aby se vyjádřil správně.
Hlas se mu zlomil, někde hluboko v něm se cosi vzedmulo a on se tak usilovně snažil nenechat se
tím přemoci, až ho rozbolelo na hrudi. „Totiž, já jsem taky smutný,“ pokračoval. „Strašně smutný.
Ztratit někoho, koho miluješ… to je opravdu k nesnesení. Já ti rozumím.“
Přitáhl si synka k sobě a zašeptal: „Ale jsem strašně moc rád, že tu jsi se mnou, protože myslím…
myslím, že my dva to spolu zvládneme. Co myslíš?“
Phillip mu položil hlavu na prsa a hubenou paží ho objal kolem pasu. Cítil, jak se chlapcův dech
uklidňuje, tiskl ho k sobě a tak tu spolu seděli v přítmí, obestřeni tichem a pohrouženi v myšlenkách.

Nedošlo mu, že ten týden, kdy se měl vrátit do práce, budou pololetní prázdniny. Viv bez váhání
navrhla, že na druhou část prázdnin si Phillipa vezme, ale až do středy měla být na návštěvě u své
sestry, takže na první dva dny to musel Anthony zařídit nějak jinak.
„Může být s námi v redakci,“ rozhodl Don. „Může vařit čaj, aspoň bude užitečný.“ Anthony věděl,
jak Donovi vadí, když někdo do novin tahá osobní život, a byl mu vděčný. Zoufale potřeboval začít
znovu pracovat a navodit alespoň zdání normálního života. Phillip byl dojemně dychtivý s nimi jít.
Anthony se usadil u svého nového stolu a začal procházet ranní noviny. V domácím zpravodajství
nebyla žádná volná místa, a tak se z něj stal všeobecný reportér: měl podezření, že ten čestný titul
vymysleli speciálně pro něj, aby ho ujistili, že jednou jím zase bude. Napil se redakční kávy
a zašklebil se nad tou povědomě odpornou chutí. Phillip chodil od stolu ke stolu a vyptával se, jestli
by si někdo nedal čaj. Košili, kterou mu ráno Anthony přežehlil, měl na hubených zádech
nezmačkanou. Náhle si s pocitem vděčnosti připadal zase doma. Tady začne nový život. Všechno
bude v pořádku. Oba budou v pořádku. Odmítal se podívat směrem k zahraničnímu oddělení. Ještě
nechtěl vědět, koho místo něj poslali do Stanleyvillu.
„Tady,“ hodil mu Don výtisk Timesůs červeně zakroužkovaným článkem. „Dej rychle něco
dohromady o tom americkém vesmírném programu. V tuhle hodinu nedostaneš ze Států žádné nové
vyjádření, ale na sloupeček na straně osm to vydá.“
„Kolik slov?“
„Dvě stě padesát,“ řekl Don omluvně. „Později pro tebe určitě budu mít něco lepšího.“
„To nevadí.“ Opravdu to nevadilo. Jeho syn se usmíval a s téměř přehnanou opatrností nesl plně
naložený podnos. Ohlédl se po otci a Anthony pochvalně přikývl. Byl pyšný na syna i na jeho
statečnost. Byl to opravdový dar, mít někoho, koho může milovat.
Anthony si přitáhl psací stroj a mezi listy papíru založil kopíráky. Jedna kopie pro šéfredaktora,
jedna pro korektory, jedna pro něj do záznamů. Zaběhaný postup mu přinášel jakési vábivé potěšení.
Na horní okraj stránky vyťukal svoje jméno a ocelová písmenka dopadala na papír s uspokojivým
cvaknutím.
Několikrát si pročetl článek v Timesecha udělal si do bloku pár poznámek. Zašel dolů do archivu,
vytáhl si složku o vesmírných letech a prolistoval nejnovější výstřižky. Udělal si další poznámky. Pak
položil prsty na klávesnici psacího stroje.
Nic.
Jako by mu ruce vypověděly poslušnost.
Vyťukal jednu větu. Byla nudná a vyčpělá. Vytrhl papíry ze stroje a nasadil do válce nové.
 Napsal další větu. Byla nudná a vyčpělá. Napsal další. Nějak to dá do kupy. Ale slova rezolutně
odmítala dělat, co po nich chtěl. Ano, byla to věta, ale ne taková, aby se hodila do celostátních novin.
V duchu si připomněl novinářské pravidlo pyramidy: nejdůležitější informace do první věty
a postupně přidávat ty méně a méně důležité. Jen málo lidí dočte článek až do konce.
Nešlo to.
Ve čtvrt na jednu se u něj zastavil Don. „Tak už jsi to vyplodil?“
Anthony seděl opřený na židli s hlavou v dlaních a na podlaze kolem něj se tyčila taková menší
hora zkažených papírů.
„O’Hare? Už jsi hotový?“
„Já to nedokážu, Done,“ hlesl nevěřícně ochraptělým hlasem.
„Cože?“
„Nedokážu to. Nedokážu už psát. Nejde mi to.“
„Nebuď směšný. Co to má znamenat? Máš spisovatelský blok? Kdo si myslíš, že sakra jsi –
Francis Scott Fitzgerald?“ Zvedl jeden zmuchlaný list papíru a uhladil ho na stole. Zvedl další,
přečetl si ho, pak ještě jednou. „Hodně sis prožil,“ pronesl nakonec. „Možná potřebuješ dovolenou.“
Neznělo to přesvědčivě. Z dovolené se Anthony zrovna vrátil. „To zase přijde,“ ujistil ho. „Jenom
nikomu nic neříkej. Klid. Dám to přepsat Smithovi. Nedělej si z toho hlavu. Zase se do toho
dostaneš.“
Anthony pohlédl na svého syna, který právě ořezával tužky redaktorovi nekrologů. Poprvé v životě
měl za něco zodpovědnost. Poprvé v životě bylo nezbytné, aby se dokázal postarat. Donova ruka na
jeho rameni byla jako těžké závaží. „Co budu ksakru dělat, když to nepůjde?“
===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 irsky kluk s holkou ze san diega… to je jako chytat vlnu jednou rukou… proste to nejde… nekdy
proste musis zvednout kotvy a premyslet.

Muž ženě, textová zpráva

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 25

Ellie je vzhůru až do čtyř do rána. Není to utrpení: poprvé za dlouhé měsíce jí všechno připadá
jasné a zřejmé. V podvečer stráví dlouhou dobu telefonováním, sluchátko si tiskne hlavou k rameni
a hledí na monitor počítače. Posílá zprávy, vybírá si protislužby. Přemlouvá, lichotí, nenechá se
odbýt. Jakmile má, co potřebuje, posadí se v pyžamu za stůl, sepne si vlasy a začne. Píše rychle,
slova se jí z prstů jen sypou. Pro jednou ví přesně, co chce říct. Přepisuje každou větu, dokud s ní
není spokojená; přesouvá informace, aby měly co největší účinek. Když si po sobě čte výsledek,
rozpláče se a několikrát se hlasitě zasměje. Objeví v sobě něco, nebo možná někoho, o nějž načas
přišla. Když má hotovo, vytiskne dvě kopie a usne jako poleno.

Na dvě hodiny. V půl osmé už je v redakci. Chce Melissu odchytit, než přijdou ostatní. Únavu
zažene sprchou, vypije dvě dvojitá espressa a pečlivě si vyfénuje vlasy. Překypuje energií a krev
v žilách jí přímo bublá. Sedí u svého stolu, když vtom vejde Melissa s drahou kabelkou přes rameno
a začne odemykat dveře do své kanceláře. Pak se posadí, ale všimne si, že má společnost. Ellie
zaznamená její stěží skrývaný úlek.
Ellie dopije kávu. Zaskočí na toaletu, aby se ujistila, že nemá nic mezi zuby. Má na sobě dokonale
nažehlenou bílou halenku, své nejlepší kalhoty a vysoké podpatky, a jak by žertem poznamenaly její
kamarádky, vypadá jako velká holka. „Melisso?“
„Ellie!“ řekne Melissa překvapeným tónem, do něhož dokáže vložit i mírné pokárání.
Ellie si toho nevšímá. „Můžu na chviličku?“
Melissa pohlédne na hodinky. „Ale jenom na moment. Za pět minut mám hovor s čínskou
kanceláří.“
Ellie se posadí naproti ní. Melissina kancelář je už úplně prázdná, až na pár složek, které potřebuje
pro dnešní vydání. Zůstala tu jen fotografie její dcery. „Je to kvůli tomu článku.“
„Nechceš mi doufám říct, že ho nemůžeš napsat.“
„Přesně to chci.“
Jako by Melissa přesně na tohle čekala, jako by už byla na pokraji výbuchu zlosti. „No, Ellie, tak
to jsem vážně nechtěla slyšet. Máme před sebou ten nejnáročnější víkend v historii našich novin a tys
měla týdny na to, abys to dala dohromady. To si moc nepomáháš, když za mnou teď přijdeš a –“
„Melisso, prosím tě. Zjistila jsem, kdo je ten muž.“
„No a?“ Melissa povytáhne obočí do obloučku, jehož lze dosáhnout jen odborným protrháním.
„A on pracuje tady u nás. Nemůžeme to použít, protože tu pracuje.“
Kolem Melissiných dveří projde uklízečka s vysavačem, jehož tlumený hukot na chvilku přehluší
jejich hovor.
„Já ti nerozumím,“ promluví Melissa, když se vrčení vysavače vzdálí.
„Ten muž, co psal ty dopisy, je Anthony O’Hare.“
Melissa se zatváří nechápavě. Ellie si se studem uvědomí, že ani redaktorka publicistiky nemá
tušení, kdo se pod tím jménem skrývá.
„Náš hlavní archivář. Dělá dole. Nebo dělal.“
„Ten šedovlasej?“
 „Jo.“
„Ach.“ Tak ji to vyvede z míry, že se na okamžik zapomene na Ellie zlobit. „No teda,“ pronese po
chvilce. „Kdo by si byl pomyslel?“
„Já vím.“
Chvíli nad tím v téměř družném tichu přemítají, až se Melissa zjevně vzpamatuje a začne se
přehrabovat v papírech na stole. „To je sice fascinující, Ellie, ale nepomůže nám to vyřešit vážně
velkej problém. To pamětní číslo má jít dneska večer do tisku, a tam, kde by měl být hlavní článek, je
jenom díra na dva tisíce slov.“
„Ne,“ ujistí ji Ellie, „není.“
„Doufám, že nemyslíš ten svůj nápad o jazyce lásky. Nechci tam mít něco zrecyklovanýho z knížek
–“
„Ne,“ ozve se Ellie znovu. „Napsala jsem to. Dva tisíce naprosto původních slov. Tady. Dej mi
vědět, kdybys měla pocit, že to potřebuje trochu doladit. Nebude ti vadit, když si na hodinku
vyběhnu?“
Úplně ji dostala. Podá Melisse potištěné listy a dívá se, jak projíždí úvodní stránku a oči se jí
rozsvítí jako vždycky, když ji něco zaujme. „Cože? Jo, jistě. Jak chceš. Jenom ať jsi zpátky na
poradu.“
Ellie vyjde z kanceláře a musí se ovládnout, aby vítězoslavně nezvedla pěst. Není to tak těžké: už
dávno zjistila, že když zrovna balancuje na vysokých podpatcích, žádné důraznější pohyby rukama
nezvládne.

Včera večer mu poslala e-mail a on bez řečí souhlasil. Tohle není zrovna podle jeho gusta; je spíš
na hospody nebo elegantní a diskrétní restaurace. U Giorgia, přes ulici naproti Nation, nabízejí
hranolky a vajíčka se slaninou neznámého původu za necelé tři libry.
Když Ellie dorazí, on už sedí u stolu. Mezi stavebními dělníky působí v saku od Paula Smithe
a jemné světlé košili podivně nepatřičně. „Hrozně mě to mrzí,“ začne hned, ještě než se Ellie stačí
usadit. „Strašně moc. Ona mi vzala telefon. Myslel jsem, že jsem ho ztratil. Přišla na pár e-mailů,
který jsem nesmazal, a našla tam tvoje jméno… no a pak už…“
„Byla by z ní dobrá novinářka.“
Na okamžik se zatváří roztržitě, mávne na servírku a objedná si další kávu. Myšlenkami je zjevně
jinde. „Jo. Jo, to by asi byla.“
Sedí tu a dovolí si pozorně prohlédnout muže naproti sobě: muže, který ji tak dlouho pronásledoval
ve snech. Ani opálení nedokáže zakrýt fialové stíny pod jeho očima. Nepřítomně ji napadne, co se asi
předchozího večera stalo.
„Ellie, myslím, že by bylo dobrý, kdybysme se chvíli spolu moc neukazovali. Aspoň pár měsíců.“
„Ne.“
„Cože?“
„To už stačí, Johne.“
Chvilku se nad jejími slovy zamyslí a pak odpoví: „Ty chceš… takže mi chceš říct, že to chceš
skončit?“
„No, řekněme si to upřímně, nebyl to žádnej příběh velký lásky, co?“ Proti její vůli ji zabolí, že se
ani nepokusil protestovat.
„Záleží mi na tobě, Ellie.“
„Ale ne dost. Nezajímám tě, ani můj život. Náš život. Myslím, že o mně vůbec nic nevíš.“
 „Vím všechno, co potřebuju vě-“
„Jak se jmenovalo moje první zvířátko?“
„Cože?“
„Alf. Měla jsem křečka Alfa. Kde jsem vyrostla?“
„Nevím, proč se mě na to ptáš.“
„Co jsi ode mě vůbec chtěl, kromě sexu?“
Rozhlédne se. Stavaři u stolu za nimi podezřele ztichli.
„Kdo byl můj první kluk? Co je moje oblíbený jídlo?“
„Tohle je absurdní.“ Sevře rty ve výrazu, který u něj nikdy předtím neviděla.
„Ne. Vůbec nic tě na mně nezajímá, kromě toho, jak rychle se dokážu svlíknout.“
„To si vážně myslíš?“
„Záleželo ti někdy na tom, co cítím? Čím procházím?“
Podrážděně vztáhne ruce. „Kristepane, Ellie, netvař se jako nějaká oběť. Nedělej ze mě nějakýho
podlýho svůdce,“ zasyčí. „Bavila ses se mnou někdy o svejch citech? Řeklas mi někdy, že tohle
nechceš? Tvářila ses, jaká nejsi moderní ženská. Sex na vyžádání. Kariéra na prvním místě. Byla jsi
tak…“ tápavě hledá správné slovo, „…nepřístupná.“
To slovo je podivně zraňující. „Jenom jsem se chránila.“
„A já jsem to měl poznat jak? Nasát to ze vzduchu? Takhle si představuješ upřímnost?“ Vypadá
opravdu pobouřený.
„Jenom jsem chtěla bejt s tebou.“
„Ale chtěla jsi víc – vztah.“
„Jo.“
Prohlíží si ji, jako by ji viděl poprvé v životě. „Tys doufala, že odejdu od svojí ženy.“
„Samozřejmě že doufala. Nakonec. Myslela jsem si, že kdybych ti řekla, co doopravdy cítím, že
bys – že by ses se mnou rozešel.“
Stavební dělníci za nimi se zase začnou bavit. Z jejich pokradmých pohledů je zřejmé, že
předmětem hovoru jsou oni dva.
Prohrábne si pískově světlé vlasy. „Ellie,“ začne. „Mrzí mě to. Kdybych věděl, že to nezvládneš,
nikdy bych si s tebou ani nezačal.“
A tady to je. Ta pravda, před kterou celý rok utíkala.
„A to je právě to, viď?“ Zvedne se k odchodu. Svět se kolem ní zhroutil a je to zvláštní, ale ona se
z těch trosek dokáže vyhrabat. Pořád stojí na nohou. Nezraněná. „Ty a já,“ pronese. „Vzhledem
k našim povoláním je fakt ironický, že jsme si nikdy nic neřekli.“
Stojí před kavárnou a cítí, jak se jí chladem stahuje kůže, v nose cítí vůni města a z kabelky
vytáhne telefon. Vyťuká otázku, odešle ji, ale nečeká na odpověď a vydá se zpátky přes ulici. Ani se
neohlédne.

V archivu je prázdno. Otevře dveře a zjistí, že tu zbylo jen pár zaprášených polic. Žádná periodika,
žádné časopisy, žádné záznamy parlamentních debat. Naslouchá tikotu topných trubek, které běží pod
stropem, pak se přehoupne přes přepážku a odloží kabelku na podlahu.
V první místnosti dříve bývala všechna svázaná čísla Nationza posledních téměř sto let. Teď je
úplně prázdná, až na dvě papírové krabice v rohu. Místnost najednou vypadá obrovská. Vydá se
doprostřed a boty jí s ozvěnou klapou na dlažbě.
Sekce výstřižků od A do M je až na policové konstrukce rovněž prázdná. Okna jsou šest stop od
podlahy, a jak Ellie jde, třpytí se v jejich světle smítka prachu. I když už tu žádné noviny nejsou,
pořád se tu vznáší vůně starého papíru. Zmocní se jí bizarní představa, že ve vzduchu jsou téměř
slyšet ozvěny dávných reportáží – sto tisíc hlasů, které dnes už nikdo neslyší. Životy šly dál, někdy
byly řízením osudu ztraceny. Jsou ukryté ve složkách, které možná dalších sto let nikdo neuvidí.
Přemýšlí, zda jsou v těch stránkách také schovaní nějací Anthonyové a nějaké Jennifer a jen čekají, až
jejich životy změní nějaká nehoda nebo náhoda. V koutě stojí čalouněné otáčecí křeslo označené
nápisem „Digitální archiv“. Ellie k němu dojde a otočí ho napřed na jednu stranu, pak na druhou.
Najednou je absurdně unavená, jako by z ní konečně vyprchal adrenalin, který ji v uplynulých
hodinách poháněl. Je tu teplo a ticho a Ellie ztěžka klesne do křesla a poprvé, co pamatuje, se jí
zmocní klid. Celou ji prostupuje klid. Dlouze vydechne.
Netuší, jak dlouho tu spala, když zaslechne cvaknutí dveří.
Anthony O’Hare drží v ruce její kabelku. „Je to vaše?“
Zmateně se napřímí a trochu se jí zatočí hlava. Na okamžik si nedokáže vybavit, kde to vlastně je.
„Proboha! Omlouvám se.“ Mne si obličej.
„Tady toho moc nenajdete,“ podá jí kabelku. Pohlédne na její pomačkané šaty a oči slepené
spánkem. „Všechno už je v nové budově. Přišel jsem jenom pro nějaké poslední nádobí. A pro to
křeslo.“
„Ano… moc pohodlné. To by byla škoda tady nechat… panebože, kolik je hodin?!“
„Tři čtvrtě na jedenáct.“
„Porada je v jedenáct. Zvládnu to! Porada je v jedenáct,“ blábolí a rozhlíží se po svých věcech,
ale žádné tu nejsou. Pak si vzpomene, proč tu je. Snaží se urovnat si myšlenky, ale neví, jak mu má
říct, co musí. Pokradmu na něj pohlédne a za jeho šedými vlasy a smutnýma očima spatří někoho
jiného. Vidí ho skrz jeho slova.
Popadne kabelku. „Ehm… je tu někde Rory?“
Rory bude vědět. Rory bude vědět, co dělat.
Omluvně se na ni usměje a potvrdí tím, co oba vědí. „Obávám se, že tu dneska není. Nejspíš je
doma a chystá se.“
„Chystá se?“
„Na tu velkou cestu. Víte přece, že odjíždí?“
„Tak nějak jsem doufala, že nepojede. Aspoň ne hned.“ Sáhne do kabelky a načmárá na papírek
vzkaz. „Vy asi… asi nemáte jeho adresu?“
„Kdybyste se mnou šla do toho, co zbylo z mojí kanceláře, vyhrabu vám ji. Myslím, že pojede až
tak za týden.“
Když se odvrátí, zadrhne se jí dech v hrdle. „Totiž, pane O’Hare, vlastně jsem nechtěla mluvit
jenom s Rorym.“
„Ach?“ Všimne si, jak ho překvapilo, že ho oslovila jménem.
Vytáhne z kabely složku s dopisy a podá mu ji. „Našla jsem něco, co patří vám. Před pár týdny.
Vrátila bych vám je už dřív, jenže… až do včerejška jsem nevěděla, že jsou vaše.“ Pozoruje ho, když
rozloží kopie dopisů. Když pozná své vlastní písmo, tvář se mu promění.
„Kde jste je našla?“ vydechne.
„Byly tady,“ řekne nejistě v obavě, co s ním jeho sdělení udělá.
„Tady?“
„Zahrabané u vás v archivu.“
Rozhlédne se, jako by mu prázdné police mohly osvětlit, co se mu snaží říct.
„Nezlobte se. Vím, že jsou… osobní.“
 „Jak jste věděla, že patří mně?“
„To je dlouhá historie.“ Srdce se jí prudce rozbuší. „Ale musíte něco vědět. Jennifer Stirlingová
opustila svého muže den potom, co se s vámi viděla, v roce 1964. Přišla sem do redakce, a oni jí
řekli, že jste odjel do Afriky.“
Stojí naprosto nehybně. Celou svou bytostí se soustředí na její slova. Poslouchá tak napjatě, že se
téměř chvěje.
„Snažila se vás najít. Snažila se vám dát vědět, že je… že je volná.“ Trochu ji vyleká, jaký má její
sdělení na Anthonyho účinek. Z tváře se mu vytratila barva. Dosedne do křesla a ztěžka dýchá. Ale
ona už se nemůže zastavit.
„To je všechno…“ začne a jeho znepokojený, utrápený výraz je tak odlišný od Jennifeřiny špatně
skrývané radosti. „To je všechno tak strašně dávno.“
„To ještě není všechno,“ vyhrkne. „Prosím.“
Vyčkává.
„Tohle jsou jen kopie. To proto, že originály jsem musela dát zpátky. Musela jsem je vrátit.“ Podá
mu papírek s číslem poštovní přihrádky a ruka se jí třese, nervozitou nebo možná vzrušením.
Dvě minuty předtím, než sešla do archivu, jí přišla textová zpráva.

Ne, není zenaty. Co je to za otazku?

„Nevím, jak to s vámi teď je. Nevím, jestli nejsem příšerně vlezlá. Možná dělám strašlivou chybu.
Ale tady máte tu adresu, pane O’Hare,“ vychrlí na něj. Vezme si od ní lísteček. „Na tuhle adresu
napište.“
===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Jeden moudrý člověk mi jednou řekl, že psané slovo je nebezpečné, protože nikdy není záruka,
že ostatní budou číst vaše slova ve stejném duchu, v jakém byla napsána. Takže to napíšu jasně.
Mrzí mě to. Strašně mě to mrzí. Odpusť mi. Dej mi vědět, jestli bych ještě mohla udělat cokoli,
abys na mě změnil názor.

Žena muži, v dopise

===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 26

Drahá Jennifer?
Jsi to opravdu Ty? Odpusť. Zkoušel jsem to napsat už tolikrát a stejně nevím, co říct.
Anthony O’Hare

Ellie si sklidí poznámky na stole, vypne monitor, zaklapne kabelku, vyjde z redakce publicistiky
a na odchodu neslyšně pozdraví Ruperta. Hrbí se nad rozhovorem se spisovatelkou, která, jak si celé
odpoledne stěžuje, je neskutečně nudná ženská. Výslovně požádala, aby jí prozatím nedávali psát nic
o literatuře. Právě odevzdala článek o náhradním mateřství a zítra jede do Paříže dělat rozhovor
s čínskou charitativní pracovnicí, která se nesmí vrátit do vlasti kvůli svým kontroverzním výrokům
v jednom britském dokumentu. Ještě jednou si ověří adresu a běží na autobus. Vmáčkne se na
přeplněné sedadlo a v duchu si probírá podklady, které k článku získala, a rozvrhuje je do odstavců.
Později se má sejít s Corinne a Nicky v restauraci, kterou si ani jedna z nich nemůže dovolit.
Přijde i Douglas. Byl tak milý, když mu včera volala – je absurdní, že spolu tak dlouho nemluvili.
Během pár vteřin je zřejmé, že už ví, co se stalo s Johnem. Kdyby to snad Nicky a Corinne nevyšlo
v současné práci, vždycky na ně v Nationčeká zářná kariéra, zabrblá Ellie. „A neboj, nebudem
probírat žádný holčičí citový záležitosti,“ ujistí ho, když souhlasí se schůzkou.
„Díky Bohu,“ pronese Douglas.
„Ale pozvu tě na večeři. Jako omluvu.“
„A co kamarádskej sex, nebude?“
„Jenom když přibereš svoji přítelkyni. Je hezčí než ty.“
„Věděl jsem, že přesně tohle řekneš.“
Zazubí se a položí telefon.

Drahý Anthony,
ano, jsem to já. Tedy ať už jsem jakákoli, v porovnání s tou dívkou, kterou jsi znával. Zřejmě už
víš, že se mnou mluvila naše společná přítelkyně novinářka. Pořád ještě mám potíže vstřebat
všechno, co mi řekla.
Ale dnes ráno byl v poštovní přihrádce dopis od Tebe. Při pohledu na Tvoje písmo jako by ze mě
spadlo čtyřicet let. Dává to smysl? Všechen ten čas, který uplynul, jako by se najednou vypařil.
Stěží dokážu uvěřit, že držím v ruce dopis, který jsi napsal přede dvěma dny, stěží dokážu uvěřit,
co to znamená.
Trochu mi o Tobě povídala. Přemýšlela jsem nad tím a ani se neodvážila pomyslet, že bych
mohla mít příležitost si s Tebou promluvit.
Doufám, že jsi šťastný.
Jennifer

Tohle je na práci v novinách pozitivní: vaše reputace může raketově vystřelit vzhůru, dvakrát
rychleji, než upadla. Dva dobré články a už se v redakci mluví jenom o vás, všichni si o vás štěbetají
a obdivují vás. Váš článek se objeví na internetu, převezmou ho další periodika v New Yorku,
Austrálii i v Jižní Africe. Článek se nám moc líbil, řeknou jí v licenčním oddělení. Přesně pro něco
takového se snadno najde odbyt. Během osmačtyřiceti hodin jí začnou chodit e-maily od čtenářů, kteří
se svěřují s vlastními příběhy. Volala jí literární agentka a zajímala se, jestli má dost materiálu, aby
to vydalo na knihu.
Pokud jde o Melissu, je teď Ellie její miláček. Na poradě se na ni obrací jako první, pokud má
nějaký dobrý námět na tisíc slov. Tento týden se dva její kratší články dostaly na první stranu. Mezi
novináři to je jako vyhrát v loterii. Její jméno je víc vidět a to znamená, že je víc žádaná. Všude vidí
možné náměty. Je jako magnet: kontakty a reportáže se na ni lepí samy. Každý den je v redakci přesně
v devět a pracuje až do večera. Tentokrát už ví, že tuhle šanci nesmí promarnit.
U velkého oválného stolu má vyhrazené zářivě bílé místo, kde stojí sedmnáctipalcový matný
monitor s vysokým rozlišením a telefon, na němž je číslo linky jasně označené jejím jménem.
Rupert už jí nenabízí, že jí uvaří čaj.

Drahá Jennifer,
omlouvám se, že odpovídám tak pozdě. Nezlob se na mě, jestli Ti připadá, že jsem zdrženlivý
a rezervovaný. Už celá léta jsem nenapsal ani řádku, maximálně abych vypsal šek nebo podal
nějakou stížnost. Asi nevím, co říct. Už celá desetiletí žiju jen skrze slova jiných: uspořádávám je
a ukládám, kopíruji a zařazuji. Starám se o ně a chráním je. Myslím, že svoje vlastní slova už jsem
dávno zapomněl. Autor těch dopisů mi připadá jako cizí člověk.
Připadáš mi úplně jiná než ta dívka, kterou jsem viděl v hotelu Regent. A přece jsi v tom
nejlepším smyslu slova tak zjevně stejná. Jsem rád, že se Ti daří dobře. Jsem rád, že Ti to mohu
říct. Tak rád bych se s Tebou sešel, ale mám strach, že Ti budu připadat úplně jiný než ten muž,
kterého si pamatuješ. Já nevím.
Odpusť mi.
Anthony

Když přede dvěma dny Ellie naposledy scházela po schodech staré budovy, zaslechla, jak někdo
trochu udýchaně volá její jméno. Otočila se a spatřila nahoře na schodech Anthonyho O’Hareho.
V ruce držel lístek s naškrábanou adresou.
Vyběhla zase nahoru, aby mu ušetřila námahu.
„Tak mě napadlo, Ellie Haworthová,“ pronesl a v hlase měl radost, úzkost i žal, „že byste mu
neměla psát. Bude možná lepší, když prostě, no když za ním prostě půjdete. Osobně.“

Můj drahý, nejdražší Boote,

jako by ve mně najednou vybuchl hlas! Mám pocit, že jsem půl století vůbec nemohla promluvit.
Jen jsem se snažila zmírnit škody, vydobýt to dobré ze všeho, co jsem zničila a rozbořila. Konala
jsem tiché pokání za to, co jsem provedla. A teď… teď? Málem jsem chudinku Ellie Haworthovou
umluvila do bezvědomí, až na mě jen ohromeně zírala a já přesně viděla, jak si myslí: copak ta
stará ženská nemá žádnou důstojnost? Jak může znít jako čtrnáctiletá husička? Chci s Tebou
mluvit, Anthony. Chci s Tebou mluvit až do ochraptění, až už pomalu ztratíme hlas. Musím Ti toho
napovídat za čtyřicet let mlčení.
Jak můžeš říct, že nevíš? Nemůžeš se přece bát. Jak bys mě mohl zklamat? Jak bych po tom
všem, co se stalo, mohla cítit něco jiného než pronikavou radost, že se s Tebou zase uvidím?
Nemám už plavé vlasy, jsou stříbrné. Vrásky mi útočí na tvář neodbytně a odhodlaně. Všechno mě
bolí, potravinové doplňky mi lezou i ušima a moje vnoučata nedokážou uvěřit, že jsem někdy
patřila jinam než do prehistorie.
Jsme staří, Anthony. Ano. A už nemáme dalších čtyřicet let. Jestli tu pořád jsi a jestli jsi ochotný
mi dovolit překrýt obraz té dívky, kterou jsi znával a který v sobě snad nosíš, ráda Ti oplatím
stejně.
Líbá Jennifer

Jennifer Stirlingová stojí uprostřed místnosti jen v županu a vlasy na jedné straně má přeleželé.
„Tak se na mě podívejte,“ pronese zoufale. „Vypadám jako strašidlo. Úplné strašidlo! Vůbec jsem
včera nemohla spát, a když jsem konečně asi po páté ráno usnula, vůbec jsem neslyšela budík
a zaspala jsem kadeřníka!“
Ellie na ni vytřeštěně zírá. Ještě nikdy ji takhle neviděla. Přímo z ní sálá úzkost. Bez nalíčení má
úplně dětskou pleť a její tvář vypadá zranitelně. „Ale – vždyť vypadáte dobře.“
„Včera večer jsem volala dceři, víte, a trochu jsem jí toho pověděla. Ne všechno. Řekla jsem, že
se mám sejít s mužem, kterého jsem kdysi milovala, ale už od mládí jsem ho neviděla. Je to moc
hrozná lež?“
„Ne,“ ujistí ji Ellie.
„Víte, co mi dneska poslala e-mailem? Podívejte.“ Podá jí vytištěnou stránku – reprodukci článku
z jedněch amerických novin o lidech, kteří se vzali poté, co se padesát let neviděli. „Co si s tímhle
počnu? Viděla jste někdy něco tak nemožného?“ Hlas se jí zlomí nervozitou.
„Kdy se s ním máte sejít?“
„V poledne. To nemůžu stihnout. Měla bych to zrušit.“
Ellie postaví vodu na čaj. „Běžte se obléct. Máte čtyřicet minut. Dovezu vás tam,“ prohlásí.
„Myslíte si asi, že jsem úplně směšná, co?“ To je poprvé za celou dobu, co Jennifer Stirlingová
nevypadá jako nejvyrovnanější žena ve vesmíru. „Trapná stará ženská. Jako puberťačka na prvním
rande.“
„Kdepak,“ uklidňuje ji Ellie.
„Bylo to v pohodě, dokud jsme si jenom psali,“ pokračuje Jennifer, jako by ji ani neslyšela.
„Mohla jsem být sama sebou. Mohla jsem být tou ženou, na kterou si pamatoval. A teď… Celou tu
dobu jsem se utěšovala, že někde na světě je muž, který mě miluje, který ve mně vidí to nejlepší. I po
tom posledním příšerném setkání jsem věděla, že ve mně vidí něco, po čem touží víc než po čemkoli
na světě. Co když se na mě teď podívá a bude zklamaný? To bude horší, než kdybychom se už nikdy
nesetkali. Mnohem horší!“
„Ukažte mi ten dopis,“ nařídí jí Ellie.
„Já nemůžu. Nemáte pocit, že někdy je lepší něco neudělat?“
„Ten dopis, Jennifer.“
Jennifer zvedne dopis z příborníku, na okamžik ho sevře v ruce a pak jí ho podá.

Nejdražší Jennifer,
smějí staří muži plakat? Sedím tu, čtu Tvůj dopis pořád dokola a stěží dokážu uvěřit, že v mém
životě nastal tak nečekaný a radostný zvrat. Takovéhle věci se nestávají. Naučil jsem se být vděčný
za ty nejobyčejnější věci: za svého syna, jeho děti, za dobrý život, i když klidný a nenápadný. Že
jsem přežil. Ach ano, vždycky za to, že jsem přežil.
A teď se objevíš Ty. Tvoje slova, Tvoje city ve mně probudily jakousi nenasytnost. Můžeme
opravdu tolik chtít? Mohu se odvážit s Tebou setkat? Osud k nám byl tak nemilosrdný, že mám
někde v koutku duše pocit, že se nikdy nemůžeme sejít. Skolí mě nějaká nemoc, porazí mě autobus,
sežere mě první mořská příšera, která se kdy vynořila z Temže. (Jak vidíš, pořád vidím život jako
novinové titulky.)
Po předchozí dvě noci jsem ve spánku slyšel Tvoje slova. Slyším Tvůj hlas a je mi do zpěvu.
Vzpomínám si na věci, o kterých jsem si myslel, že jsem je dávno zapomněl. Usmívám se v ty
nejnevhodnější okamžiky a děsím tím rodinu tak, že mě chtějí poslat na vyšetření na stařeckou
demenci.
Ta dívka, kterou jsem viděl naposledy, byla tak zlomená; když teď vidím, jaký sis vybudovala
život, úplně mi to změnilo pohled na svět. Musí to být velkorysé, přívětivé místo. Postaralo se
o Tebe a Tvou dceru. Ani si neumíš představit, jakou z toho mám radost. Aspoň zprostředkovaně.
Víc už nedokážu napsat. A tak se strachem navrhuji: Postman’s Park. V úterý. V poledne?
Líbá Tvůj Boot

Ellie vhrknou do očí slzy. „Víte co?“ vypraví ze sebe. „Myslím, že se nemáte čeho bát.“

Anthony O’Hare sedí na lavičce v parku, kde už nebyl čtyřiačtyřicet let, v ruce drží noviny, které
nebude číst, a s překvapením si uvědomí, že si dokáže podrobně vybavit texty na každičké pamětní
destičce.

MARY ROGERSOVÁ, STEVARDKA NA LODI STELLA, JEŽ SE OBĚTOVALA ZA OSTATNÍ,

VZDALA SE ZÁCHRANNÉHO PÁSU A DOBROVOLNĚ SE UTOPILA S POTÁPĚJÍCÍ SE LODÍ.
WILLIAM DRAKE, KTERÝ PŘIŠEL O ŽIVOT, KDYŽ ZABRÁNIL VÁŽNÉ NEHODĚ, JEŽ SE
PŘIHODILA JISTÉ DÁMĚ V HYDE PARKU, JEJÍŽ KONĚ SE SPLAŠILI, KDYŽ SE ZLOMILA OJ
KOČÁRU.

JOSEPH ANDREW FORD, KTERÝ ZACHRÁNIL ŠEST LIDÍ PŘI POŽÁRU NA GRAYS INN
ROAD, ALE SÁM PŘI TOMTO POSLEDNÍM HRDINSKÉM ČINU UHOŘEL.

Sedí tu už od jedenácti čtyřiceti. Teď je sedm minut po dvanácté.

Zvedne si hodinky k uchu a trochu s nimi zatřese. Hluboko v srdci nevěřil, že by se to stalo. Jak by
mohlo? Když strávíte takovou dobu v novinovém archivu, víte, že se pořád dokola opakují tytéž
příběhy: války, hladomory, finanční krize, ztracené lásky, rozdělené rodiny. Smrt. Zármutek.
Šťastných konců je málo. Všechno, co mám, je mimořádná odměna, řekne si pevně, když minuty
ubíhají. Tahle slova jsou mu bolestně známá.
Prší stále víc a parčík se vyprázdní. Pod přístřeškem zůstane jen on. V dálce vidí hlavní silnici
a auta, která se brouzdají vodou a rozstřikují spršky z kaluží na neprozřetelné kolemjdoucí.
Je čtvrt na jednu.
Anthony O’Hare si připomene všechno, za co by měl být vděčný. Jeho lékař je ohromený, že je
vůbec naživu. Anthony má podezření, že už dlouho touží předvádět ho jako výstrahu ostatním
pacientům s poškozením jater. Že je zdravý jako řípa, je urážkou doktorské autority i lékařské vědy.
Na okamžik přemýšlí, že by opravdu začal cestovat. Do Konga se už vrátit nechce, ale Jižní Afrika by
mohla být zajímavá. Možná i Keňa. Půjde domů a začne plánovat. Aspoň bude mít na co myslet.
Zaslechne kvílení brzd autobusu a rozzlobený výkřik poslíčka na kole. Musí mu stačit vědomí, že
ho milovala. Že byla šťastná. To musí stačit, ne? Jedním z darů stáří je přece schopnost vidět věci
v souvislostech. Kdysi miloval ženu, která ho zjevně také milovala, víc, než tušil. To by mu mělo
stačit.
Je dvanáct hodin dvacet jedna minut.
A pak když už se chystá zvednout, zastrčit si složené noviny pod paži a vydat se domů, zastaví
u vchodu do parku malé autíčko. Zastaví se a vyčkává, skrytý pohledům v přítmí malého přístřešku.
Chvíli se neděje nic. Pak se otevřou dveře auta a se slyšitelným zašustěním se nad nimi rozevře
deštník. Zvedne se a vykouknou zpod něj nohy a černý pršiplášť. Dívá se, jak se postava skloní
a řekne něco řidiči, a pak nohy vstoupí do parku a vydají se po úzké pěšince, přímo k přístřešku.
Anthony O’Hare náhle vstane, narovná si sako a přihladí vlasy. Nedokáže odtrhnout oči od těch
bot, od té charakteristicky vzpřímené chůze, zřetelné i navzdory deštníku. Pokročí kupředu a nemá
tušení, co řekne, co udělá. Srdce jako by mu uvízlo v ústech. V uších mu zpívá. Nohy v černých
punčochách se zastaví přímo před ním. Deštník se pomalu zvedne. A ona tu stojí, stejná jako dřív,
překvapivě a absurdně pořád stejná, pohlédne mu do očí a v koutcích úst jí zahraje drobný úsměv.
Nedokáže ani promluvit. Může na ni jen hledět a v uších mu zvoní její jméno.
Jennifer.
„Ahoj, Boote,“ řekne.

Ellie sedí v autě a rukávem otře zamžené okýnko u spolujezdce. Stojí na zákazu zastavení
a nepochybně na sebe přivolává hněv bohů parkování, ale je jí to jedno. Nedokáže se ani pohnout.
Dívá se, jak Jennifer neochvějně kráčí po cestičce, všimne si kratičkého zaváhání, které prozrazuje
její obavy. Dvakrát Jennifer naléhala, aby se vrátily, že jedou příliš pozdě, že už je všechno marné
a zbytečné. Ellie předstírala, že neslyší. Hlasitě si prozpěvovala lalalalalalalala, až jí Jennifer
Stirlingová s neobvyklou popuzeností oznámila, že je „nemožná a nesnesitelná“.
Dívá se, jak Jennifer kráčí pod deštníkem, a má strach, že se každou chvíli otočí a uteče. Díky ní si
uvědomila, že věk člověka neochrání před nebezpečím lásky. Naslouchala Jennifer, která divoce
přecházela od triumfu k zoufalství, a jako by slyšela sebe samu, jak donekonečna rozebírá Johnova
slova, a viděla vlastní zoufalou touhu po něčem, co je až příliš zjevně špatné, než aby to mohlo být
správné. Viděla sebe samu, jak si vysnívá důsledky a city ze slov, jejichž význam mohla jen hádat.
Jenže Anthony O’Hare je úplně jiný člověk.
Znovu otře okýnko a dívá se, jak Jennifer zvolňuje krok a pak se zastaví. A on vystoupí ze stínu,
najednou jako by byl vyšší, než se předtím zdál, mírně se skloní ve dveřích altánku a pak jí stane tváří
v tvář. Dívají se na sebe, štíhlá žena v pršiplášti a archivář. I na dálku Ellie vidí, že už nevnímají
déšť, ani úpravný parčík, ani zvědavé oči kolemjdoucích. Hledí jeden druhému do očí a stojí tu, jako
by tu mohli stát ještě tisíc let. Jennifer sklopí deštník, nakloní hlavu ke straně, jen nepatrně, a něžně
zvedne ruku k jeho tváři. Ellie se dívá, jak se Anthonyho ruka rovněž zvedne a přitiskne si její dlaň
k sobě.
Ellie Haworthová se ještě chvilku dívá a pak si odsedne od okýnka, to se znovu zamlží a zastře jí
výhled. Přesune se zpátky za volant, vysmrká se a nastartuje motor. Nejlepší novináři vědí, kdy už
pro ně v příběhu není místo.

Dům je v ulici plné viktoriánských řadovek, okna a dveře jsou lemované bílými cihlami
a různobarevné záclony a rolety prozrazují několik majitelů. Vypne motor, vystoupí z auta a zkoumá
jména na dvou zvoncích. V přízemí je jen jeho jmenovka. Trochu ji to překvapí; nečekala, že bude mít
svůj vlastní byt. Jenže co vlastně ví o tom, co dělal, než přišel k nim do novin? Vůbec nic.
Článek má uložený ve velké hnědé obálce nadepsané jeho jménem. Prostrčí ji poštovní schránkou
ve dveřích a ta hlasitě cvakne. Vrátí se zpátky k brance, vyleze si na cihlový sloupek, do něhož jsou
vrátka ukotvená, posadí se a zachumlá si obličej do šály. Skvěle se naučila jenom tak sedět. Zjistila,
že jí přináší potěšení nechat kolem sebe svět jen tak plynout. Někdy se pak ubírá úplně nečekaným
směrem.
V domě přes ulici se vysoká žena loučí s dospívajícím mladíkem. Ten si přetáhne kapuci přes
hlavu, do uší zastrčí sluchátka a ani se za ní neohlédne. O kousek dál stojí dva muži a opírají se
o otevřenou kapotu velkého auta. Povídají si a motoru si dvakrát nevšímají. „Napsala jsi špatně moje
jméno. Ve skutečnosti se jmenuju Ruaridh.“
Ohlédne se a spatří ho ve dveřích s novinami v ruce. „Udělala jsem toho špatně mnohem víc.“
Má na sobě stejné tričko s dlouhým rukávem, jako když spolu mluvili prvně, měkké a poddajné lety
nošení. Vzpomene si, že se jí vždycky líbilo, že se nepáře s oblékáním. Ví, jaké je to tričko na dotek.
„Pěknej článek,“ zvedne noviny. „‚Drahý můj: Padesát let dopisů na rozloučenou.‘ Vidím, že už jsi
zase redakční favoritka.“
„Prozatím jo,“ řekne. „Vlastně je tam jeden dopis, kterej jsem si vymyslela. Je to něco, co bych
byla řekla. Kdybych měla příležitost.“
Jako by ji vůbec neslyšel. „A Jennifer ti dovolila použít ten první.“
„Anonymně. Jo. Byla skvělá. Všechno jsem jí to pověděla, a ona to vzala úplně skvěle.“ Jeho tvář
je klidná, nevzrušená.
Slyšel jsi, co jsem říkala? ptá se ho mlčky. „Určitě z toho byla trochu v šoku, ale po tom všem, co
se stalo, jí myslím bylo úplně fuk, co udělám.“
„Včera za mnou byl Anthony. Je z něj úplně jinej člověk. Vůbec nevím, proč přišel. Asi si chtěl
jenom s někým popovídat.“ Při té vzpomínce si pro sebe pokývne hlavou. „Měl novou košili
a kravatu. A nechal se ostříhat.“
Tomu se proti své vůli musí usmát.
Ruaridh se na schodech mlčky protáhne a založí si ruce za hlavou. „To bylo od tebe hezký, cos
udělala.“
„Doufám, že jo,“ přisvědčí. „Bylo by fajn vědět, že aspoň pro někoho to skočilo happyendem.“
Kolem projde starý pán se psem, špičku nosu má zfialovělou chladem, a všichni tři zamumlají
pozdrav. Když zvedne hlavu, Ruaridh má oči sklopené k nohám. Dívá se na něj a přemýšlí, jestli je to
naposledy, co ho vidí. Moc mě to mrzí, řekne mu neslyšně.
„Pozval bych tě dál,“ pronese, „ale balím. Mám spoustu práce.“
Mávne rukou a snaží se nedat najevo zklamání. Sleze ze sloupku, kalhoty se jí na drsném povrchu
trochu zachytí, a hodí si kabelku přes rameno. Už necítí nohy.
„No a… chtělas mi ještě něco? Kromě toho, žes mi přinesla noviny?“
Ochlazuje se. Zastrčí si ruce do kapes. Vyčkávavě na ni hledí. Bojí se promluvit. Jestli odmítne,
má strach, že ji to úplně zdrtí. Proto jí trvalo tak dlouho, než se odhodlala za ním jít. Ale co může
ztratit? Vždyť už ho nikdy neuvidí.
Zhluboka se nadechne. „Chtěla jsem vědět… jestli bys mi třeba nechtěl psát.“
„Jestli bych ti nechtěl psát?“
„Až budeš pryč. Rory, já to všechno zvrtala. Nemůžu po tobě nic chtít, ale scházíš mi. Strašně mi
scházíš. Já – jenom bych ráda věděla, že to není konec. Že bysme si možná mohli…“ ošije se a zamne
si nos, „…psát.“
„Psát.“
 „Jenom… jenom tak. Co děláš. Jak se máš. Kde zrovna jsi.“ Samotné jí ta slova znějí chabě.
Vrazí si ruce do kapes a zahledí se do ulice. Neodpoví. Ticho je dlouhé jako ta ulice. „Je hrozná
zima,“ pronese nakonec.
V břiše jako by se jí usadil veliký těžký kámen. Jejich příběh skončil. Už jí nemá co říct.Omluvně
se ohlédne za sebe. „Utíká mi ven všechno teplo.“
Nemůže ani promluvit. Pokrčí rameny, jakoby na souhlas, a nasadí úsměv, který asi spíš připomíná
bolestný úšklebek. Otočí se k odchodu, ale pak zaslechne jeho hlas.
„Možná bys mohla jít dál a udělat mi kafe. A já bych si zatím třídil ponožky. Vlastně mi jedno kafe
dlužíš, pokud si dobře pamatuju.“
Když se k němu znovu obrátí, tvář mu trochu roztaje. Není to úplně vřelý výraz, ale rozhodně o pár
stupňů hřejivější. „A když už jsme u toho, možná by ses mi taky mohla mrknout na peruánský vízum.
Zkontrolovat mi pravopis.“
Zahledí se na něj, na nohy v ponožkách a hnědé vlasy, příliš dlouhé, než aby se daly považovat za
úpravný účes. „Určitě jsi napsal Pattalacta a přitom jsi myslel Phuyupatamarca,“ řekne káravě.
Obrátí oči v sloup a teatrálně zavrtí hlavou. A Ellie za ním vejde dovnitř a marně se snaží skrýt
rozzářený úsměv.
===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Poděkování

Každou kapitolu této knihy uvozuje skutečný dopis na rozloučenou, poslední e-mail nebo jiná
forma korespondence, s výjimkou jednoho fiktivního dopisu, který je součástí příběhu.
Ve většině případů mi je jejich vlastníci velkoryse poskytli na základě mých výzev a žádostí, a ve
všech případech, kdy se jedná o dosud neuveřejněnou korespondenci, jsem neuvedla totožnost
odesilatele ani adresáta, abych chránila nevinné (i ty méně nevinné).
Někteří z lidí, kteří mi pomohli tuto korespondenci sesbírat, však budou rádi, když uvedu jejich
jména. Takže bych bez jakéhokoli pořadí důležitosti poděkovala Brigid Coadyové, Suzanne
Parryové, Kate Lordové Brownové, Danutě Keanové, Louise McKeeové, Suzanne Hirshové, Fioně
Veacockové a všem těm velkorysým a silným lidem, kteří mi poskytli své vlastní dopisy na
rozloučenou, ale raději by si zachovali anonymitu.
Rovněž bych ráda poděkovala Jeanette Wintersonové, správcům pozůstalosti F. Scotta Fitzgeralda
a vydavatelství University Press of New England, kteří mi dali svolení uveřejnit v této knize literární
korespondenci.
Jako vždycky musím poděkovat skvělému týmu v nakladatelství Hachette: mojí redaktorce Carolyn
Maysové, a dále Francesce Bestové, Eleni Fostiropoulosové, Lucy Haleové a celému obchodnímu
oddělení, a vyjádřit obdiv Hazel Ormeové za její obávané korektorské umění.
Děkuji také svému týmu v agentuře Curtis Brown, zejména své agentce Sheile Crowleyové. Ráda
bych také vyjádřila vděčnost Britskému novinovému archivu v Colindale, což je úžasný zdroj pro
všechny spisovatele, kteří se chtějí ponořit do jiného světa.
Další díky patří mým rodičům, Jimu Moyesovi a Lizzie Sandersové, a Brianu Sandersovi. Děkuji
také všem z fóra Writersblock za jejich trvalou podporu, povzbuzování a mrhání jejich časem.
Největší poděkování patří mé rodině – Charlesovi, Saskii, Harrymu a Lockie.
===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=
 Jojo Moyesová
Poslední dopis od tvé lásky

Z anglického originálu The Last Letter From Your Lover,

vydaného nakladatelstvím Hodder & Stoughton v Londýně v roce 2010,
přeložila Lucie Mikolajková
Obálku navrhla Kateřina Stárková
Redigovala Hana Janišová
Vydala Euromedia Group, k. s. – Ikar, Nádražní 32, 150 00 Praha 5
v roce 2013 jako svou 1002. elektronickou publikaci

www.euromedia.cz
Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.bux.cz.
===UeNKEGukrB7+0s+bcuE/rhJY3STWsgv6N4Lw7D1DOoU=