Julie Caplinová

Cukrárna v Paříži
Z anglického originálu The Little Paris Patisserie vydaného nakladatelstvím HarperCollins
Publishers Ltd. v roce 2018 přeložila Anna Křivánková.
Jazyková redakce Tereza Nekorancová
Návrh obálky, sazba a grafická úprava Eva Hradiláková
Ilustrace na obálce Kateřina Brabcová
Odpovědná redaktorka Marie Hajdová
Vydala GRADA Publishing, a. s., pod značkou COSMOPOLIS
U Průhonu 22, Praha 7, jako svou 7431. publikaci.
První vydání, Praha 2019, 368 stran
Vytiskl Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.
Originally published in the English language by HarperCollins Publishers Ltd. under the title The
Little Paris Patisserie
Copyright © Julie Caplin 2018
Czech edition © Grada Publishing, a. s., 2019
Translation © Anna Křivánková, 2019
ISBN 978-80-271-1080-3 (ePub)
ISBN 978-80-271-1079-7 (pdf)
ISBN 978-80-271-2483-1 (print)
Pro Alison,
nejlepší kamarádku z kanclu,
neoficiální roztleskávačku
a vůbec senzační holku

Kapitola 1
Aby se Nina trochu zahřála, podupávala unavenýma a rozbolavělýma nohama na štěrkovém povrchu cesty,
a zároveň kontrolovala mobil – asi tak po pětadevadesáté za posledních deset minut. Málem ho přitom
upustila. Kde ten Nick krucinál vězí? Už měl patnáct minut zpoždění, a aby jejího utrpení nebylo dost,
zmocňoval se Niny pocit, že jí každou chvilku upadnou prsty. Postávala na parkovišti pro zaměstnance u
vchodu do kuchyňského traktu, kde ji téměř nic nechránilo před ledovým větrem, prohánějícím se kolem
pískovcové rezidence. A před plnou hlavou ponurých myšlenek ji nechránilo už vůbec nic.
„Hele, Nino, opravdu nechceš svézt?“ zeptala se hlasem se silným přízvukem kolegyně Marcela,
servírka, která právě spěšně couvala z parkovacího místa. Okénko auta měla stažené, aby ji bylo slyšet.
„Ne,“ zavrtěla Nina hlavou. „Díky, to je dobrý. Brácha už je na cestě.“ Jinak ať si ji nepřeje. Nina
zatoužila sedět v tom malém autě se zamženými okny společně s Marcelou a dalšími dvěma kolegy, a skoro
se té protivné ironii zasmála. Matka totiž trvala na tom, aby Ninu vyzvedl Nick, protože chtěla mít jistotu,
že se jí nic nestane. A tak tu teď stojí v úplné tmě na parkovišti a už za malou chvíli zůstane úplně sama.
„Tak dobře. Uvidíme se za osm týdnů.“
„Jen aby!“ ozval se neveselý východoevropský hlásek ze zadního sedadla – byl to sommelier Tomas,
věčný pesimista. „Ty myslíš, že stavaři skončí včas?“
 Překřičel ho sbor přátelských, leč nesouhlasných hlasů.
„Brzy na viděnou, Nino!“ volali všichni a mávali na pozdrav. Pak Marcela vytáhla okénko a odfičela ve
svém stařičkém volkswagenu pryč, jako by se už nemohla dočkat, až se dostane z práce domů a bude si
moct hodit nohy nahoru. Přesně totéž měla v plánu udělat i Nina, ovšem pokud její bratr hodlá vůbec někdy
dorazit.
Konečně spatřila světla vozu blížícího se po příjezdové cestě. To bude jistě Nick. Skoro všichni ostatní
už odjeli. Auto zastavilo před Ninou tak rychle, až mu pod koly zaskřípal štěrk.
Prudce otevřela dveře.
„Čau ségra. Čekala jsi dlouho? Soráč, měl jsem ovčí pohotovost.“
„Jasně,“ odsekla Nina a rychle se cpala dovnitř, vděčná za teplo v autě. „Venku pekelně mrzne. Už abych
měla auto spravený.“
„To mi povídej. Rozmrzával jsem celou cestu. Zatracená ovce. Zamotala se do drátěnýho pletiva nahoře
u silnice podél vřesoviště. Musel jsem vystoupit a tomu blbýmu zvířeti pomoct.“
Byla to od ní vážně neomalenost, když ji v odpověď napadlo, že ovce má aspoň pořádný vlněný kožich,
zatímco ona trčela venku v sukni a punčochách, a to ještě v únoru?
„Tak jaká byla poslední noc?“ zeptal se Nick a naklonil se doleva, aby vypnul rádio, ze kterého na plné
pecky vyřvával fotbalový komentátor. „A měla tvoje kámoška dobrou rozlučku?“
„Jo, prima. Ale bylo to trochu smutný, protože se teď všichni nějakou dobu neuvidíme, dokud neskončí
renovace. A Sukie bude v New Yorku.“
„V New Yorku. To je teda docela změna.“
„Je výborná kuchařka. Dotáhne to daleko.“
„Jo, až do New Yorku. A co budou dělat ostatní?“
„Pravidelný personál přidělí na jiná místa a budou je různě školit.“
„Připadá mi trochu nefér, že pro tebe nic nemají.“
„To bude asi tím, že u nich nepracuju na plný úvazek.“
„No, já myslím, že ti určitě seženem přivýdělek v krámku na farmě a taky něco v kavárně. A Dan by ti
mohl přihrát nějakou prácičku v pivovaru. Gailina sestra by ti třeba zaplatila za hlídání dětí a George se
může zeptat u benzínky, tam vždycky shánějí někoho navíc. Jenže spíš na noční, takže to asi nepůjde.“
Nina zavřela oči. Byla si úplně jistá, že se každičký člen rodiny zapojí do hledání práce pro „chudáčka
Ninu“, aby měla co dělat, než bude restaurace Bodenbroke Manor zrekonstruovaná. A to bez ohledu na to,
zda se jí to bude líbit, nebo ne. Ne že by jim nebyla vděčná, vždyť to s ní všichni myslí dobře, jenže je
jednou dospělá a zcela schopná najít si práci sama, aniž by kvůli ní musela rodina rozhazovat sítě a lovit
všude okolo. Svou rodinu zbožňovala každým coulem, a to doopravdy, ale…
„Co jsi taková navrčená?“ otočil se k ní Nick.
„To nic,“ odpověděla Nina a znovu zavřela oči. „Člověče, já jsem tak unavená. Mám pocit, jako by se
mi po nohách přehnalo stádo slonů.“
„Fajnovko,“ poškádlil ji Nick.
„Od devíti ráno jsem se nezastavila,“ bránila se. „Restaurace byla narvaná. Neměla jsem ani oběd.“
„To přece nejde. Měla jsi něco říct.“
„To není tak jednoduchý. Všichni měli moc práce. Nebyl čas na pořádnou přestávku.“
„Neříkej mi, že jsi dneska nic nejedla.“
Nina pokrčila rameny. Ráno vyrazila bez snídaně, což její matku moc nepotěšilo. „Jen něco malého.“
Přesně v tu chvíli jí dost nevhod zakručelo v žaludku, jako by se ji orgán snažil usvědčit ze lži. Houska s
plátkem sýra ho zjevně neuspokojila.
Nick se temně zamračil. „No stejně… Neměl bych si o tom promluvit s vedoucím, až zase otevřou?“
„Ne, to je dobrý. Doma si dám večeři.“
„No ale to přece není –“
„Ty tu nepracuješ, tak to nemůžeš chápat.“ Nina rozčilením zvýšila hlas. To je celý Nick, vždycky ví
všechno nejlíp.
„Nepotřebuju tomu rozumět. Jednou je tady zákoník práce a ty máš právo na přestávky. Tohle –“
 Ať už se chystal říct cokoliv, přerušila ho dobře načasovaná fanfára ohlašující příchozí hovor na jeho
handsfree sadě.
Stiskl tlačítko pro přijetí hovoru na palubní desce a ohlásil se: „Nick Hadley.“
Nina se zabořila zpět do sedadla, vděčná za vyrušení, které jí poskytlo příležitost zavřít oči, vypnout a
po zbytek cesty předstírat spánek.
„Čau Pasťo, tak co zadečky?“ Při zvuku toho rýpavého hlasu Nině ztuhla každá šlacha v těle.
Bratrovi kamarádi mu často říkali Pasťa – zkrácenina od pastýře – a nikdy mu tak nedali zapomenout na
jejich vlastní verzi jedné koledy, kterou zpívávali v dětství: „Pastýř vodí ovečky, pucuje jim zadečky.“
„V pohodě. Co ty, Kudlo? Pořád fandíš tomu rádoby ragbyovýmu týmu?“ A Kudla byla zřejmě nepříliš
důvtipná přezdívka pro kuchaře. Nutno říct, že pro dost arogantního a nafoukaného.
„Nemám slov, kámo. Proti Francii byli úplně nahraní. A to jsem za lístky vysolil takový prachy.“
„Člověče, tys na ně šel do arény Stade de France? Ty seš ale šťastnej parchant.“
„Moc šťastnej ne, když to projeli.“
„Nechceš dorazit na Calcutta cup? Neměl bys ve Francii zůstávat moc dlouho. Akorát tam chytneš divný
manýry.“
„To teď nehrozí.“
„Jak to?“ podivil se Nick.
„Nemůžu chodit. Proto ti volám.“
Nina stiskla rty v grimase, kterou by snad někdo mohl považovat za škodolibou. Sebastian zjevně neměl
ponětí, že ho slyší, a ani netoužila po tom, aby to věděl. Každý svědek téhle konverzace by ty dva jistě
považoval za puberťáky, a ne za dospělé muže. A Nina nerada vzpomínala na Sebastiana coby dospívajícího
kluka ani na to, jak se kvůli němu ztrapnila. Zamilovat se do nejlepšího kamaráda vlastního bratra byla ta
nejhorší věc, jakou mohla udělat, protože ještě po deseti letech to na ni čas od času doma někdo vytáhl.
„Co se stalo?“
„Nic, akorát jsem si zlomil nohu.“
„Sakra chlape, a kdy?“
„Před pár dny. Nějakej blbec mě sejmul kufrem, co táhl za sebou. Jak jsem padal, tak se mi blbě ohnula.“
„Jauvajs. A jak je?“
„Nic moc,“ zavrčel Sebastian. „Všecko je teď naprd. Ukázalo se, že v jednom z těch nových podniků,
co jsem koupil v Paříži, mi – přeneseně řečeno – sedí nájemník. Předchozí majitel dělal cukrářské kurzy a
zapomněl mi říct, že už je tam naplánovaný a zaplacený sedmitýdenní kurz.“
„Nemůžeš to zrušit?“ zeptal se Nick, zapnul blinkr a odbočil z hlavní silnice k vesnici.
„Já už s tím bohužel počítal. Řekl jsem si, že to tak bude lepší, protože stejně pošlu svoje francouzský
řemeslníky, aby se nejdřív pustili do těch dalších dvou podniků, což jim bude trvat pár měsíců, a já se zatím
postarám o ten kurz. Což by taky vyšlo, kdybych si nezlomil tu pitomou nohu.“
Nina ve svém tmavém koutě opět posměšně stiskla rty. Normálně by nikomu nepřála nic zlého, ale
Sebastian ji prostě pořád něčím štval. Nezáviděla mu jeho úspěch, koneckonců se hodně nadřel, než se z
něj stal prvotřídní kuchař a majitel menšího řetězce restaurací. Naopak uznávala, že se snažil víc než dost.
V tom to nebylo, vadil jí jeho povýšený, až pohrdavý přístup. Kdykoliv se za posledních deset let setkali,
pokaždé se nějak ocitla v nevýhodě. A to poslední setkání bylo obzvlášť ponižující.
„Nemůžeš na to sehnat někoho jinýho?“
„Nevím, jestli bych takhle narychlo někoho našel. Ten kurz začíná už za týden. Potřebuju jenom nějaký
pár zdravých nohou na příštích několik týdnů. Dokud se nezbavím tý sádry.“
„Nina by ti mohla píchnout. Ta restaurace, kde dělá, ji teď nějakou dobu nebude potřebovat.“
Nina se napřímila v sedadle a na svého nemožně pitomého bratra se zamračila. Přeskočilo mu, nebo co?
Nick si všiml, že se v autě něco pohnulo, otočil se a Nina zahlédla, jak se mu ve tmě zablýskly zuby v
obrovském úsměvu.
„Při vší úctě, Nicku, tvoje sestra je ten poslední člověk na světě, od kterýho bych chtěl pomoc.“
Nickův úsměv povadl. V autě se rozhostilo ticho a neustále se prodlužovalo.
Pak Sebastian zamumlal. „A sakra, ona je tam s tebou, že jo?“
 Nina se s ledovým úsměvem narovnala. „To máš sakra pravdu. Ale tím se netrap, Sebastiane, protože,
při vší úctě, radši budu na farmě kleštit jehňata vlastními zuby, než abych pomáhala tobě.“
Po těch slovech se natáhla a stisknutím tlačítka ukončila hovor.

Kapitola 2
Rodinná kuchyně byla vždy středem všeho dění a matka se v ní čile otáčela s květovanými chňapkami na
obou rukou. Velký kuchyňský stůl byl prostřený pro osm osob a na obřím sporáku syčelo a bublalo několik
hrnců.
„Nino, Nicku, jdete právě včas.“
„Tady něco pěkně voní,“ konstatoval Nick a přihodil svoje klíče od auta do nánosu nejrůznějších
drobností, které se každý den nakupily na příborníku, ať matka uklízela sebečastěji. Přestože všichni čtyři
její synové postupně opustili dům, pořád ještě k maminčině velké radosti považovali tu kuchyni za svůj
domov. Nikdo ze sourozenců se nezatoulal daleko. Nick, o dva roky starší než Nina, bydlel v selském
stavení hned naproti přes dvorek a pomáhal otci starat se o farmu a ovce. Byl dosud svobodný, zjevně s
hledáním ženy nepospíchal a s výběrem vhodných kandidátek si dával na čas.
„Posaďte se. Musíte umírat hlady. Kde je Dan a Gail? Měli tady být už před pěti minutami.“
„Znáš Dana, mami. Přijde pozdě i na vlastní pohřeb,“ chlácholil ji Nick, pak si rozvázal šálu a letmo
matku políbil na tvář.
„Nemluv o takových věcech,“ otřásla se. „Dneska měli v pivovaru i v obchodě spoustu práce. Dorazil
zájezd ze severního Walesu. Chudáček Cath.“ Ninina matka Lynda vrhla soucitný pohled na svou snachu,
která se choulila u stolu nad prázdným hrnkem od kávy. Cath, provdaná za druhého nejstaršího syna
Jonathona – jednoho z dvojčat –, zvedla blonďatou hlavu a chabě Nině zamávala.
„Bylo to šílený. Došly nám bochánky a kafe a taky ořechový dort. Tihle turisti v důchodovém věku jsou
fakt jak kobylky. Člověk by si myslel, že se už celé dny pořádně nenajedli. Regály jsou vybílený.“
Matka se na Ninu znepokojeně pousmála.
Nina trochu zasténala a pak se vysoukala z kabátu. „Neboj, jakmile se navečeřím, nějaké bochánky
udělám a k tomu sfouknu rychlý dort. Máslový krém můžu připravit ráno.“
„Ale zlatíčko, vždyť jsi zrovna přišla z práce. Musíš být úplně zničená. Cath to určitě do zítřka vydrží.“
Nina si všimla, že Cath letmo obrátila oči v sloup. „Ale mami, to nezabere moc času.“
„Když myslíš, holčičko.“
Naštěstí o pět minut později dorazil nejstarší bratr Dan, který za sebou za ruku táhl svou ženu Gail. S
chechotem vpadli dovnitř, až se dveře mocně zatřásly v pantech.
„Nazdar lidi, přišel nejoblíbenější potomek!“ zaburácel Dan. Jeho manželka mu uštědřila rychlý rýpanec
do žeber.
Najednou se hluk v kuchyni zmnohonásobil a z chodby se vynořil Jonathon spolu s otcem. Židle
zaskřípaly na kamenných dlaždicích, pivní flašky vytahované z lednice se rozřinčely, víčka s typickým
zvukem odskočila od hrdel a kutálela se po stole, zatímco se otec chopil vývrtky a vzápětí už následovalo
uspokojivé lupnutí korku, vyproštěného z láhve červeného vína. Každý se nenuceně usadil na své místo a
kolem stolu vypuklo několik různých hovorů. Nina se posadila na svou židli vedle matky, která seděla v
čele stolu.
„Myslíš, že zvládneš udělat ty dorty? Mohla bych Cath vypomoct sama, když vstanu brzy a upeču várku
bochánků.“
„To je fakticky v pohodě, mami.“ Nina zahlédla, jak si její švagrové vyměnily pohled a potom na ni Gail
mrkla. „Jakmile sním večeři, chytím druhý dech.“ Bylo to přece, u všech všudy, jenom pár dortů – aspoň
bude mít skvělou výmluvu, jak utéct tady z toho blázince a užít si trochu klidu a ticha ve vlastním malém
bytě za starými stájemi, aniž by se někdo pořád strachoval, jak to všechno sama zvládne.
Její matka sevřela rty a obrátila svou pozornost ke kastrolům na stole.
„Jonathone, všechno tou lžící pokecáš!“
„Teda, Jonathone!“ připojil se Dan, aby využil příležitosti své dvojče poškádlit. Zbytek mužů se přidal.
 „Dane, nedáš si toho víc?“
„Vidíš? Mají ho nejraději.“ Jonathon ukázal lžící na bratra a byl rychle okřiknut vlastní ženou.
Rodinná večeře jako vždycky připomínala čas krmení v zoo, ale Nina si oddechla, že se pozornost
přenesla na někoho jiného. Vydrželo jí to až do chvíle, kdy se vyškrabávaly zbytky z velkého hrnce a Dan
a Jonathon se hádali o poslední kus jehněčího.
„Jak to vypadá s tím tvým autem, beruško?“ zeptal se jí otec.
„Je pořád v garáži. Nesehnali tu součástku, ale měla by dorazit zítra.“
„Jedna součástka nemůže stačit na to, aby se ta věc spravila.“ Její matka se zachvěla. „Je to smrtící past.“
Nina něco potichu zamumlala, ale nikdo ji neslyšel, protože každý hned přispěl s vlastním názorem na
její auto. S jejím maličkým fiatem je přece všechno v naprostém pořádku.
„Mami, o Ninu se v tom autě nemusíš bát, nikdy nebude šlapat tak rychle, aby to bylo nebezpečný,“
žertoval Nick.
„Větší výkon má i šicí stroj,“ přisadil si Dan.
„Měla by sis pořídit něco bytelnějšího. Mohlo by tě přejet nějaký větší auto.“
„Neboj, mámo. Nickův tahač v klidu přejede nad ní,“ prohlásil Dan, který vyhrál bitvu o jehněčí, a právě
se zařinčením odhodil svůj příbor na talíř.
Matka se znovu otřásla. „To je ještě horší.“
„Nechte moje auto být, mám ho ráda,“ ohradila se Nina. Hrozně jí teď chybělo, protože se musela nechat
vozit od ostatních.
„Manželka Toma z hospody prodává auto. Jestli chceš, tak se ti na něj podívám,“ navrhl otec. „Je to
fordka. To jsou dobrá, spolehlivá auta. A mají malou spotřebu.“
A jsou pekelně nudná, pomyslela si Nina.
„Ale to je skvělý nápad, drahoušku,“ připojila se matka.
Nina se chystala říct něco klidného a rozumného, jako: „Vzhledem k tomu, že se zrovna chystám platit
za opravu, není vhodný čas, abych kupovala další auto.“ Už ale měla dost toho, jak si všichni myslí, že
vědí, co je pro ni nejlepší. Vážně, pořád ji mají za dítě. A tak místo toho vyskočila, na všechny se vražedně
zamračila a zařvala: „Mám ráda svoje auto takový, jaký je, děkuju pěkně!“ Pak popadla kabát a vyřítila se
zadním vchodem ke svému bytu.
Když za sebou zabouchla dveře, s jistým uspokojením zaznamenala, že se kolem stolu rozhostilo
šokované ticho.

˜
Ve chvíli, kdy už na roštu chladly čtyři dortové korpusy, ozvalo se zvenku tiché zaklepání a Nina hned
věděla, že to bude Nick. Sice do ní ryl ze všech nejmíň, ale přitom měl ze všech bratrů nejsilnější potřebu
ji chránit. Částečně ho chtěla ignorovat a předstírat, že spí, ale věděla, že její neobvyklý výbuch vyvolal
rozruch a že Nick nepřestane klepat, dokud se mu neozve.
„Ano?“ Pootevřela dveře pouze na pár centimetrů, aby bylo jasné, že nestojí o společnost.
„Jen se jdu přesvědčit, že jsi v pohodě.“ Jeho srdečný úsměv vypadal trochu nuceně.
Náhle si připadala provinile, a tak pootevřela o něco víc. „To je dobrý.“
„Jenom dobrý?“ Vešel do její loftové garsonky a zavřel za sebou.
„Jo, jenom dobrý.“ Povzdechla si. „Nechceš čaj nebo něco?“
Pozvedl žertovně obočí. „Něco? Máš tady ukrytou brandy nebo whisky, o který nevím?“
„A i kdybych měla, tak co?“ Těch vtípků už měla tak akorát a bylo jí jedno, jestli to dá na sobě znát.
„Pokud sis toho nevšiml, jsem dospělá. A mluvila jsem jenom hypoteticky. Jistě tě uklidní, že v mé ubohé
kredenci se ukrývá jen pár krabiček čaje.“
„Páni, tady někdo vstal špatnou nohou – nebo tě tak rozhodil ten telefonát?“ Nick založil ruce na prsou
a opřel se o zeď.
 „S nějakým trapným Sebastianem Finlayem to vůbec nemá co dělat. Už mi leze krkem, jak se mnou
rodina zachází jako s děckem. Je mi skoro třicet, dopr…“ Když viděla, jak se mračí, zaváhala. Kdyby
opravdu řekla sprosté slovo, nejspíš by z toho šel do vrtule. „Do prkýnka. Máma s tátou se pořád jenom
strachují a do toho se musí přidat ten děsnej Jonathon a Dan. Cath a Gail si obě myslí, že je směšný, jak se
pořád pro nic za nic strachujete. A ty jsi z nich nejhorší, protože si za mnou klidně přijdeš, aby sis hrál na
velkýho bráchu. To nepotřebuju.“ Zatvrdila se a zaryla do Nicka pohled, ruce zaťaté v pěst. Byla v pokušení
přelétnout pokoj a vrhnout se na pohovku, ale vypadalo by to, jako když se vzteká malé dítě, a ona
potřebovala, aby pochopil, že to oni ji dohánějí k šílenství. Možná za to trochu mohly hormony, možná
únava, ale vřelo to v ní už několik měsíců.
„To všechno jenom proto, že nám na tobě záleží,“ vysvětloval Nick.
„Já to chápu. Opravdu jo.“
„Ale?“
„Já… připadám si…“ Problém byl v tom, že si nebyla jistá, jak se přesně cítí. Frustrovaná. Podrážděná.
Slabá. K ničemu. Jako by pořád jen přešlapovala na místě. Cukrářka Sukie, její kamarádka z práce, odletěla
do New Yorku. Nastartovala kariéru. Zato Nina neměla ani kariéru, ani příležitost ji rozjet. Bohužel jí
chyběla pověst i kvalifikace, aby mohla požádat o Sukiino místo. Nick to nechápal a zbytek rodiny taky ne.
Všichni byli šťastní a spokojení, i když měla podezření, že Nick by docela rád z farmy odešel a trochu si
rozšířil obzory. Jedině Toby, o čtyři roky starší než Nina, se dostal od rodiny dál, když odešel do Bristolu
studovat veterinu. Potom se zabydlel pouhých osmdesát kilometrů daleko, ovšem i to stačilo, aby unikl
každodennímu dohledu.
„Já vím, že to máš jako nejmladší a jediná holka v rodině těžký, a máma s tátou mají strach, protože jsi
měla dost těžkej vstup do života a –“
„Neopovažuj se o tom začínat!“ Nina zvedla varovně ruku.
„O čem? Že jsi málem umřela hned po tom, co ses narodila? Vždyť je to pravda.“
Nina zabořila hlavu do dlaní. „Jo, a je to minulost. Jenže tady se všichni chovají, jako kdybych měla celý
život na kahánku. A to jsem přitom kromě zánětu slepého střeva a normálního nachlazení a planých neštovic
ani nikdy nebyla pořádně nemocná.“
Nick neřekl nic.
„Nebo jo?“ ponoukla ho.
„Ne,“ přiznal s neochotným úsměvem. „Tak dáš mi ten čaj nebo něco?“
„Ale do háje.“ Tentokrát hodila důstojnost za hlavu, vrhla se ke kuchyňskému koutu a zapnula konvici.
Stejně se ještě nechystala do postele, čekala, až korpusy vychladnou, aby je mohla spojit kávovým krémem
s ořechy.
„Hele!“ Klepla Nicka lžičkou přes ruku, kterou uchvátil jeden z čerstvých bochánků. Rychle si ukousl.
„Hmmm, to je dobrota.“
Nevšímala si ho a hbitě připravila konvici čaje. Dělat věci pořádně ji docela uklidňovalo a byla to
výborná zdržovací taktika.
Přinesla konvici s čajem k malému kulatému jídelnímu stolu vlevo od kuchyňky a Nickovi s ohledem na
jeho velikost přidělila pořádný hrnek, zatímco pro sebe přinesla jeden ze svých oblíbených starožitných
šálků s podšálkem. Loftová garsonka byla pro jednoho člověka úplně ideální a Nina záměrně pořídila ke
stolu jenom minimum židlí. Tohle místo představovalo útočiště a ona se postarala, aby bylo jenom její. Zdi
vymalovala pastelovými barvami a koupila si hezkou, jemnou květovanou látku na záclony a podušky, aby
bytu dodala ženskou atmosféru. Celý život měla kolem sebe čtyři kluky, což její volbu výzdoby nutně
ovlivnilo. Na farmě, kde vyrůstala, byla většina věcí masivní a praktická. Barvy nehrály moc velkou roli.
Vrcholem Jonathonova a Danova přístupu k úpravě jejich pokojů bylo, že si je na počest svého milovaného
klubu Newcastle United vymalovali střídavě černými a bílými pruhy.
„Tady máš.“ Nina přistrčila bratrovi velký hrnek.
„Tak co ti to teda přelítlo přes nos?“ zeptal se Nick teď už s větším pochopením.
„Už se to nějakou dobu sbíralo. Připadám si trochu jak v pasti. Jako kdybych neměla kam jít a neměla
nikdy nic dokázat.“
„Co bys chtěla dělat?“
 Nina si pohrávala s okrajem svého podšálku. Byl to hloupý nápad. Jednou už to přece zkusila a všechno
zkazila.
K Nickovi měla ze všech bratrů nejblíž. Možná proto, že byli na stejné lodi.
„Nepřeješ si odsud někdy odejít? Osamostatnit se?“
Nick se zašklebil. „Jen tu a tam si říkám, jestli jsem o něco nepřišel. Tady nahoře není tak úplně
jednoduchý najít si kamarády. Ale miluju farmaření a nemůžu se prostě sbalit a vzít si farmu s sebou. A
když si stoupnu na kopec a podívám se dolů do údolí, sleduju očima ty kamenný zídky, co už tady stojí
stovky let, a cítím, že sem patřím. Jsem součástí toho všeho.“
Nina k němu s něžným úsměvem zvedla oči. Vždycky byl její hrdina, i když by mu to ani ve snu
nepřiznala. Už takhle si o sobě myslel až příliš. Ale přes všechny ty dětinské řečičky a škádlení byl dobrý
člověk a věděl, kam na světě patří.
Povzdychla si. Nechtěla znít nevděčně. „Aspoň jsi k něčemu. Máš svůj cíl a pořádnou práci.“
„Co bys chtěla dělat?“
Protáhla obličej a znovu začala kroužit prstem po kraji talířku. „Chci odsud aspoň na chvíli pryč. Být
sama sebou. Zjistit, kdo vlastně jsem.“
Nick se nechápavě zachmuřil.
„Zrovna teď jsem chtěla říct sprostý slovo, ale neřekla, protože by se ti to nelíbilo.“
Zatvářil se ještě zmateněji.
„Připadám si, jako bych přešlapovala na místě. Přála bych si… vařit něco pořádného. Ne jenom obyčejný
dorty a drobnosti.“
„Chceš být kuchařka? Ale to už jsi zkoušela,“ připomněl jí. „Pamatuješ přece na tu věc se syrovým
masem. Víš co, jak jsi zpanikařila a sesypala se. Dokonce jsi zvracela, viď?“
„Dík za připomenutí, jenže tenkrát mi nedošlo, že se můžu specializovat i na něco jinýho, kde bych
nemusela pracovat se syrovým masem. Mohla bych péct. Sukie, co odjela do New Yorku, je, teda byla,
absolutně skvělá. Inspirovala mě. Měl bys vidět ty věci, co vyrábí. Já… já…“ Odmlčela se. Doma sem tam
něco vyzkoušela a měla přitom střídavý úspěch. Sukie ji sice vždycky ochotně nechala sledovat, jak peče,
jenže těžko mohla trávit čas pozorováním kolegyně při pečení, když měla plné ruce práce s obsluhováním
u stolů. Potřebovala nějaké školení. Měla by absolvovat cukrářský kurz.
Od Sebastianova telefonátu se v myšlenkách pořád vracela k tomu, jak oznámil, že bude pořádat kurz.
Potřebuje k tomu „náhradní“ nohy. A ona měla sedm týdnů volna, vlastně skoro sedm. Máma s Cath na pár
týdnů určitě seženou někoho, kdo bude péct dorty pro obchod.
Tohle byla ta nejpříznivější náhoda, jaká ji za celý, celičký život potkala. Byla by blázen, kdyby ji
nevyužila. Určitě je to osud, i když v tom jako na potvoru musí figurovat zrovna Sebastian. Bude to
dokonalá příležitost všem dokázat, že pečení je její skutečná vášeň, že konečně našla své poslání.
„Přimluvíš se u něj za mě?“
„U koho se mám přimluvit?“ nechápal Nick.
„U Sebastiana.“

Kapitola 3
Když na Severním nádraží vystoupila z vlaku, přišlo jí tak nádherné a ohromující, že je teď v jiné zemi a
že projela podmořským tunelem, až měla chuť se štípnout. Ještě před dvěma hodinami stála na londýnském
nádraží St. Pancras a teď je v Paříži. Bohémská Paříž. A je tu úplně sama. Bez rodiny. Připadalo jí, jako by
ze sebe setřásla hodně těžkou peřinu, která ji hrozila zadusit. Ještě když nasedala do auta, aby ji otec odvezl
na nádraží, strčila jí matka do ruky hrst eur a pošeptala jí: „To je na taxík, až dorazíš. Aby ses s tolika
zavazadly nemusela trmácet metrem.“
Pak její otec udělal přesně totéž, když ji vyložil na stanici. Když je to baví… Nechtěla být nevděčná, ale
to už bylo trochu moc! Jízdu metrem přece snad ještě zvládne.
Přestože Nina během cesty Eurostarem pilně poslouchala francouzskou jazykovou aplikaci, zklamaně
zjistila, že stejně není schopna porozumět ani jediné větě z těch, které ze sebe chrlil rychlostí tisíc slov za
vteřinu muž u informační přepážky. Naneštěstí se nedal pohnout k tomu, aby řekl cokoliv anglicky, a tak
se shodli pouze na slově taxi. Neslavný začátek její první nezávislé výpravy! Máma s tátou by určitě cítili
zadostiučinění.

˜
Taxík ji dovezl na široký bulvár lemovaný stromy, v jejichž stínu se krčily malé kavárny s prťavými
kulatými stolky a židličkami. Po obou stranách ulice se vypínaly pěti- nebo šestipatrové budovy s okny
zdobenými rozkošně tvarovanými železnými balkónky a s impozantními dřevěnými vchody, rozmístěnými
po celé délce v pravidelných intervalech.
Navzdory starým kamenným zdem a masivnímu dřevěnému obložení se domovní dveře snadno otevřely
pouhým elektronickým zabzučením a Nina se ocitla ve strohé vstupní hale s úzkým dlaždicovým
schodištěm vinoucím se vzhůru. Sebastian se ubytoval v hotelu, protože zde v domě, kde měl svůj byt,
nebyl výtah. Nina s povzdechem vzhlédla ke schodišti. Jak, pro všechno na světě, vytáhne svůj obrovský
kufr, velkou tašku a kabelku až do horního patra? Takhle vypadá nezávislost. Nezapomeň – sama jsi to
chtěla. Stejně se ale rozhlédla kolem s nadějí, že se najednou objeví někdo, kdo by jí pomohl. Na rozdíl od
podobných situací ve filmu se ale nezjevil žádný pohledný rytíř, který by se nabídl, že její věci odnese. Se
sténáním si přesunula brašnu na hrudník, plátěnou tašku popotáhla na rameni o kousek výš, zvedla kufr a
dala se do toho sama.
Podle instrukcí, které jí Sebastian poslal esemeskou, zazvonila u bytu 44b a pak sebou škubla, protože
dveře se otevřely hned, jak sundala prst ze zvonku.
Vyhlédla z nich štíhlá žena. Rovné blond vlasy měla stažené do přísného culíku tak, že jí rámovaly tvář
a zvýrazňovaly vysoké lícní kosti a pevnou bradu. Klidně mohla dávat lekce v eleganci a sebevědomí a její
odměřený výraz, lesklé střevíčky, široké krémové kalhoty a světle modrá blůza s límečkem způsobily, že
se Nina cítila dvojnásobně uřícená a zpocená.
„Bonjour, je suis Nina. Je suis ici pour les clés de Sebastian.“ Zamumlala ta slova dost zoufale, a z
úsměvu, který neznámá rychle potlačila, jí bylo jasné, že se to moc nepovedlo.
„Bonjour, Nino. Slyšela jsem vás celou dobu na schodech.“ Nina vycítila, že na ni neudělala dojem.
„Jsem Valerie du…“ Zbytek jména nezachytila, protože znělo, jako by Valerie spolkla každou slabiku.
„Tady máte klíče.“ Zvedla je královským pohybem paže, kterou držela nataženou, jako by si chtěla udržet
podřadné osoby od těla. „Až uvidíte Sebastiana, vyřiďte mu můj srdečný pozdrav.“ Pod tíhou její perfektní
angličtiny s velmi sexy přízvukem si Nina mnohem důrazněji uvědomila, jak špatně je oblečená a jak je po
dlouhé cestě ukoptěná. „Bude mi chybět, je to tak úžasný společník,“ dodala Valerie s vědoucím,
mnohoznačným pohledem.
Nina polkla. „Vyřídím. Ehm, děkuju.“ Valerie se zdála alespoň o patnáct let starší než Sebastian. Bez
dalších okolků zavřela Nině dveře před nosem.
„Vítejte v Paříži,“ řekla Nina potichu. „Doufám, že jste měla příjemnou cestu. Kdybyste cokoliv
potřebovala, neváhejte se zeptat, protože chápu, že jste v cizím bytě, v cizím městě a široko daleko neznáte
živou duši.“

˜
Zrovna když se se svými zavazadly prodírala dveřmi, pípnul jí mobil.
Předpokládám, že jsi dorazila. Potřebuju, abys mi z bytu donesla nějaké věci do hotelu. Cinkni mi a já
ti vysvětlím, co máš vzít. Až dorazíš, můžeme si udělat poradu a probrat si, co tady budeš dělat. Navrhuju
zhruba kolem třetí. Sebastian
 Při pohledu na tu neosobní, striktně pracovní textovku trochu povadla. To jí nemůže dopřát chvilku
oddechu? Nebyla ve městě ještě ani hodinu a vůbec netušila, jak se odsud do hotelu dostane. Teď bylo její
jedinou prioritou najít konvici, kávu a v kredenci něco k jídlu. Možná by jí mohl aspoň dát šanci, aby se
trochu zabydlela?

˜
Sebastian je prostě jenom zatracený puntičkář, usoudila Nina, když z vršku skříně v předsíni stahovala kufr.
Na přepravu všech těch věcí bude určitě lepší než cestovní taška, kterou si Sebastian vyžádal. Kufr na
kolečkách připomínající přerostlého stříbrného brouka se zámky po stranách se jí potáhne snáz, než kdyby
vlekla další tašku.
Po stručném úvodu, kdy jí sdělil adresu hotelu, si sepsala seznam toho, co chtěl přinést. Především
notebook a nějaké papíry, které našla na stolku v obývacím pokoji. Pak se přesunula do ložnice. Zabalila
mu pět košil, které si vyžádal, a pak posbírala do tašky na toaletní potřeby věci z koupelny a toaletního
stolku, včetně pánské vody po holení značky Tom Ford, kterou si speciálně přál – ne, nečichala k ní jako
nějaká puberťačka, i když byla zvědavá, jak asi voní. Další položkou bylo spodní prádlo. Váhavě vysunula
horní šuplík. Ano, byl to ten správný. Mohlo ji nějak napadnout, že bude ten typ, co používá boxerky a
dává přednost značce Calvin Klein před nějakou tuctovou konfekcí. Ne, že by neviděla spoustu mužského
prádla… ale tohle bylo nějak moc osobní. Kdyby si v tom měla Sebastiana představit… Ne, na tohle nebude
myslet. Je to prostě jen mužský. Nickův kamarád. A kdysi pěkné trdlo. Zná ho snad odjakživa. Nařídila si
nedělat hlouposti a zbytečně věci neprotahovat, a tak shrábla několikery boxerky, a přitom zavadila o malou
krabičku. Kruci. To je tedy výbavička. Zahanbeně se nad tím dvojsmyslem ušklíbla. Kondomy. Balíček po
dvanácti. Extra jemné. A otevřené.
Nedívej se dovnitř. Nedívej.
Prudce dosedla na postel.
Chyběly čtyři. Sebastian. Měl sex. Má sex. Mívá sex.
Ale ji to absolutně, naprosto a ani trochu nezajímá. Nijak se jí to netýká. Nepodívá se na datum spotřeby.
Nemá jediný důvod, proč by se jí mělo srdce tak pitomě, tak směšně, tak nepochopitelně svírat.
Sebastian je pohledný muž, to není žádné státní tajemství. Samozřejmě, že má poměr se ženami. Když
ho viděla naposled, měl přítelkyni. A ještě předtím také. Pokaždé jinou. Chodil s dívkami. Věděla to.
Nemohlo ji to překvapit a nic to pro ni neznamenalo.
Krucinál. Co s nimi má vlastně udělat? Nevšímat si jich? Předstírat, že je neviděla? Ale přece musel
vědět, kde je má. Dozví se, že je viděla. Nebo na to možná zapomněl. Když mu je zabalí, dokáže mu, že
jsou jí úplně lhostejné. Předvede, že je dospělá a takové věci jsou pro ni samozřejmost. Ovšem jestli je
vážně potřebuje, tak bude docela zajímavé, jak si při tom poradí s tou zlomenou nohou. Bože, jak ji tohle
napadlo? Rychle přidala kondomy do kufru. Vlastně je to od ní svědomité, ne?

˜
Metro mělo bohužel zpoždění, takže se zdržela, a když se konečně vynořila na ulici, začalo poprchávat.
Samozřejmě, jak jinak? Tím pádem se jí začal krabatit úhledný drdol, který měl představovat její novou,
dospělejší image. Lodičky s vysokými podpatky, jimiž chtěla dát najevo svou pařížskou eleganci, ukrutně
tlačily a děsivě drahé silonky byly zacákané vodou z kaluže. Navíc se ukázalo, že k hotelu to skutečně trvá
jen pět minut chůze, ovšem leda tak pro Usaina Bolta.
Když konečně s námahou zdolala hotelové schodiště, bylo skoro pět hodin. Potácela se v lodičkách skoro
jako Tony Curtis ve filmu Někdo to rád horké. Recepční jí otevřela dveře a Nina jí věnovala drobný úsměv,
který jí okamžitě zmizel z tváře, když jí mokré boty ujely na jedné z dlaždic. Aby nějak zmírnila svůj pád,
pustila kufr a ten se okamžitě otevřel a rozhodil kolem sebe duhu barevného prádla. Pochopitelně, ta
zatracená krabička s kondomy přejela přes celou podlahu, až se konečně zarazila o naleštěnou kaštanovou
botu vysokého muže, připomínajícího filmového herce Grégoryho Fitoussiho.
Podle všech zákonů schválnosti se shýbl, zvedl kondomy a podal jí je, zatímco ona rudla jak opařené
rajče.
„Merci,“ vykoktala a přitom se pokoušela o nenucený úsměv. Klidně převzala krabičku a předstírala, že
se jí takové věci dějí zcela běžně, že o nic nejde, že ji to ani trochu nevykolejilo a vůbec si nepřeje
propadnout se do země.
S okouzlujícím úsměvem pokývl hlavou, pronesl cosi v uspěchané, nesrozumitelné francouzštině a
odkráčel, přičemž obezřetně obešel jedny boxerky.
Uvědomovala si, že v rušné recepci předvádí poutavou podívanou – ne že by jí někdo spěchal na pomoc
–, a tak rychle posbírala rozházené prádlo, bez ladu a skladu je nacpala zpátky do kufru, ten zaklapla,
uhladila si vlasy a vykročila k hlavní recepci. Sebastian říkal, aby se tam po něm poptala a vzala si klíče od
jeho pokoje.
Kdoví co si teď o ní všichni myslí, když se tu objevila s kufrem mužského prádla a krabičkou kondomů.
Recepční jí věnovala neskrývaně ledový pohled. Určitě si všichni myslí, že je prostitutka a nejsou moc
daleko od pravdy, protože v příštích týdnech bude Sebastianova holka pro všechno.

Kapitola 4
Sebastian bydlel v devátém patře a jeho pokoj se velmi výhodně nacházel hned vedle výtahu. Než zasunula
kartu do zámku, několikrát hlasitě a rázně zaklepala na dveře. O tři pokusy později zámek konečně zeleně
zablikal a Nina strčila do dveří. Vešla dovnitř a srdce jí bušilo tak silně, že div necítila, jak se jí chvějí žebra.
Což bylo naprosto směšné.
„Nino?“ ozval se jeho hlas zpoza dalších dveří v krátké, temné chodbě.
„Jo, to jsem já.“ Zněla slabě a pisklavě. Zhluboka se nadechla. Vždyť už je to deset let. Teď jsou přece
oba starší a rozumnější.
„Jdeš pozdě.“
Nina si povzdechla, skousla ret a otevřela dveře pokoje.
Nejdřív ho vůbec neviděla a skoro minutu se po tom vcelku luxusně vybaveném pokoji rozhlížela.
Věděla, že je pěkně zbabělá, ale nohy se pod ní podlamovaly, skoro jako se to dělo čerstvě narozeným
telatům doma na farmě. Najednou ji zaplavil stesk po domově a přiměl ji zatoužit, aby se čas vrátil do doby,
kdy byl Sebastian nejlepší kamarád jejího bratra.
„No ano, je to veliké apartmá,“ ozval se z pohovky stojící přímo před ní Sebastianův suchý hlas a vzápětí
už na ni vykoukl zpoza opěradla.
Takhle si začátek jejich prvního rozhovoru nepředstavovala, ale na druhou stranu, ona měla problém si
ten hovor vůbec představit.
„To teda je,“ připustila a rozhlížela se kolem sebe, aby se Sebastianovi nemusela podívat do nevlídných
očí.
V pokoji to vypadalo skoro jako v paláci, byl dvakrát větší než její vlastní malý byt. Naproti sobě tu stály
dvě pohovky, na tři balkony vedla řada francouzských oken a byla tu i monstrózní televizní obrazovka.
Stěny lemoval starožitně vyhlížející nábytek a vedly odsud dvoje dvojité dveře, nejspíš do ložnic. „A to
všechno máš pro sebe.“
„Mám dobré přátele,“ pravil Sebastian nevrlým, kousavým tónem. „A taky je to nejblíž k výtahu.“
Konečně sklopila oči k pohovce. Ležel tam opřený o područku a jeho pohoršlivě zářivě modrá sádra se
přímo tloukla se světle citronovými damaškovými povlaky polštářů, kterými byl obložený.
„Vypadáš…“ Včas se zarazila. Když mu teď řekne, jak hrozně vypadá, ničemu tím nepomůže. Ovšem v
hloubi její duše jakási nepříliš laskavá dívka rozpustile vykřikla: Jéje! Sebastian Finlay vypadá příšerně.
Děsně. Fujtajblově. Naprosto nepřitažlivě. Pleť má našedlou, vlasy mastné a ano, fujky, skutečně se mu
lepí k hlavě. Oči měl vinou fialových stínů větší a bradu mu zdobilo několikadenní strniště. Bílé tričko
vypadalo umolousaně a jinak měl na sobě už jen spodky. Sebastian ve spoďárech. Nině zacukaly koutky.
Nejradši by udělala takový ten vítězný taneček, jaký předvádějí fotbalisté, když pobíhají po hřišti s tričkem
přes hlavu.
„Dík,“ pravil suše, jelikož zřejmě uhodl zbytek věty. „Promiň, že nevstávám.“
„Tohle… nevypadá moc pohodlně,“ řekla, když si uvědomila, že se vůbec nechová normálně a že se
pořád snaží nekoukat do míst, kde končí sádra a začínají spodky. Jako vážně, co se to s ní děje?
Trochu stisknul rty, ale nekomentoval to.
„Takže… tvoje věci. Přinesla jsem je. Kam ti mám dát kufr?“
Sebastian zavřel oči, jako by přivolával trpělivost, a pak se významně podíval na svou nohu.
„Promiň, ty vlastně potřebuješ, abych ti vybalila, viď?“ pípla Nina.
„Docela by to pomohlo,“ odvětil s náznakem sarkasmu. „Přineslas mi notebook? A nabíječku k telefonu?
Můžeš mi je napřed dát?“
Nina odnesla kufr ke druhé pohovce a otevřela ho.
„Krucinál, Nino.“ Sebastian se zamračil. „Proč jsi tam všechno tak narvala? Ty košile byly čerstvě
vyžehlené a teď vypadají jako hadr na podlahu.“
Něco na tom bylo a vlastně měl pravdu, ale než se stihla omluvit, nebo to vysvětlit, pokračoval: „Jestli
začneš vyvádět pokaždé, když tě požádám o něco, co ti není po chuti, tak to nemůže fungovat. Potřebuju
někoho, kdo mi bude pomáhat, a ne nějakou rozmazlenou princeznu, která vyhází hračky z kočárku, když
není po jejím. Věděl jsem, že to byla chyba.“ Zakryl si obličej paží.
Nina se prudce otočila. Cítila, jak se jí dme chřípí. Zřejmě to byl její nejméně atraktivní rys, ale stávalo
se to jenom, když se skutečně nakrkla. A teď byla opravdu hodně, hodně naštvaná.
„Chápu, že o mně nemáš moc vysoký mínění, když jsem ‚poslední člověk na světě, od kterýho chceš
pomoc‘, ale já takhle malicherná nejsem. Neudělala jsem to schválně. Ten pitomej kufr se prostě sám
otevřel.“
„Za prvé, tamto jsi neměla slyšet a omlouvám se, nebylo to ode mě zrovna taktní. A za druhé, ano, ten
kufr takhle blbne, což je přesně ten důvod, proč jsi měla přinést tu velkou tašku.“
„Takže to, co jsi řekl, je vlastně v pořádku, když jsem to neměla slyšet?“ procedila Nina. „A za druhý,
takhle konkrétně jsi mi to nevysvětlil.“
„Když ti řeknu, abys určitě vzala tu velkou plátěnou tašku, co leží nahoře na šatníku, tak to nezní dost
konkrétně? Řekl jsem ti jasně –“ Ztuhl ve tváři a přimhouřil oči. „Nino. Tohle nebude fungovat. Můžeš si
klidně sbalit a vrátit se domů.“
Chvíli stála se zaťatými pěstmi a připadala si nepatřičně a hloupě. Takhle to nemělo být. Chtěla přece
všem dokázat, že se zvládne postavit na vlastní nohy.
„Dobře, tak promiň. Jsem tady první den. Pospíchala jsem. Můžu ty košile odnést zpátky a vyprat ti je.
Přece se nestala taková katastrofa.“
„Ne, nestala,“ přisvědčil a zamrkal. „Ale je to nepříjemnost. Budu muset požádat hotelovou službu, aby
se o ty košile postarala, a je mi trapné chtít další laskavost po Alexovi. Je to můj kamarád a vede to tady.“
„To musí být fakt dobrý kamarád, když tě tu nechal. Vypadá to tu draze.“
„Jak říkám, udělal mi laskavost. Kdyby se o mě nepostaral, byl bych ještě v nemocnici, takže ho nechci
moc zneužívat. Vést tohle místo dá hodně práce. Řekl jsem mu, že pomoc už je na cestě, a proto jsem
potřeboval, abys dorazila co nejdřív.“ Významně se podíval na hodinky.
„Promiň. Byl jsi tu celý den sám?“ Najednou se cítila provinile. „Kdy jsi naposled něco jedl nebo pil?“
„Včera večer,“ řekl kousavě. „Ale to je dobrý, stejně se mi teď blbě čůrá.“
Aha, tak proto byl tak navrčený. S tím už si ale Nina dokázala poradit. Věděla, jací hladoví muži umí
být.
„Bez té informace bych se obešla,“ pravila stroze. „Každopádně bys měl něco sníst, abys nezeslábl.“
Zvedla hotelové menu. „Co by sis dal?“
„Můžeš mě něčím překvapit. Je mi to celkem jedno. Mám už hotelového jídla po krk.“ Ten netečný
povzdech ji přiměl zpomalit a pořádně si ho prohlédnout. Vůbec nevypadal dobře.
 Sedla si s jídelním lístkem v ruce na protější pohovku, a dokonce i z té vzdálenosti ucítila zřetelný pach
nemytého mužského těla. Částečně si užívala, že jednou v životě přistihla Sebastiana v takové situaci, ale
potom získalo navrch její lepší já, a tak v sobě všechny ty nastřádané křivdičky potlačila.
„Musíš se najíst,“ řekla mírnějším hlasem. „Možná nemáš chuť, a samozřejmě nejsem žádná
ošetřovatelka, ale stejně si myslím, že ti to pomůže. Co třeba cibulačka? Ta je docela lehká.“
„Nepotřebuju chůvu,“ odsekl a jeho malátnost rázem zmizela. „Potřebuju nějakou praktickou pomoc.
Nemám skoro vůbec hlad, ale klidně mi něco objednej, i když by daleko víc pomohlo, kdybys šla a vybalila
mi věci.“

˜
„Páni, to vypadá pěkně,“ pronesla při pohledu na nástěnky s kolážemi umístěnými na dvou stojanech.
Ulevilo se jí, že našla nějaké neosobní téma. Sebastianovo oblečení vybalila co nejrychleji a zmuchlané
košile pověsila v naději, že se tím trochu vyhladí.
Pozorně se zahleděla na různé návrhy restauračních interiérů.
„Na prvních dvou už se pracuje,“ zamračil se Sebastian. „Akorát jsme ještě úplně nevymysleli to bistro,
které přijde tam, co je teď ta cukrárna.“
„Všechno vypadá moc šik a moderně.“ Což nebylo úplně podle jejího vkusu, ale Sebastian zřejmě ví, co
dělá, když měly jeho restaurace v Anglii takový úspěch.
„O to šlo.“
Nina přikývla a s úlevou zaslechla zaklepání na dveře, které ohlásilo pokojovou službu.
Převzala od číšníka tác s jídlem, a když chvíli otálel, uvědomila si s pocitem trapnosti, že čeká na
spropitné. Odložila tác na stolek, vylovila z kabelky několik eur a podala mu je. Když se otočila zpět,
zjistila, že sebou Sebastian kroutí jako červ na háčku ve snaze dosáhnout na podnos. Bohužel se však svezl
příliš daleko z polštářů a teď se nemohl vyhrabat zpátky.
„Počkej, pomůžu ti,“ navrhla mu, protože se na ten zápas už nemohla dívat.
„Řekl jsem, že pomoc nepotřebuju,“ odsekl a otíral si pot z čela.
Mlčky to ignorovala, obešla pohovku, provlékla mu svoje ruce podpažím a obemkla mu je kolem těla,
aby mu pomohla vytáhnout se do sedu. Jakmile se ho dotkla, srdce se jí nepříjemně rozbušilo pod proudem
vzpomínek, které ji zaplavily, a s nimi i povědomý pocit bezmoci. Zdálo se, že Sebastian ji stále ještě
fyzicky přitahuje. Zaťala zuby. Příště se od něj bude držet dál.
Přes všechny ty protesty, že nemá hlad, v něm polévka zmizela dost rychle. Jakmile však odložil
prázdnou misku, hned sáhl po notebooku a papírech, které přinesla.
„Dobře. Asi můžeme začít. Máš papír a pero?“ štěkl.
„Ne, dneska jsem přijela. Řekls mi, že budu pracovat dva dny v týdnu. Kurz začíná až ve středu. Myslela
jsem, že ti mám dneska jenom přinést věci.“
Rychle sklapl ústa, jako by chtěl něco říct, ale rozmyslel si to.
„Tak to ber tak, že ti začal pracovní den. Vezmi si tohle.“ Pokývl směrem k papírovému zápisníku. „Než
kurz začne, bude potřeba udělat spoustu věcí, a já měl bohužel hodně práce s plány pro první dvě restaurace,
takže jsem nic nestihl, než se mi stalo tohle…“ Ukázal znechuceně na sádru. „Budeš muset začít úplně od
píky. Kurz potrvá sedm týdnů, vždycky ve středu od rána do večera, ale je potřeba, abys den předtím
pokaždé všechno připravila. Během sedmi týdnů probereme různé cukrářské výrobky a způsoby přípravy
– jen na poslední den nemám jasný program. Asi udělám něco zvláštního.“
Nina si další půlhodinu zuřivě psala poznámky a byla v ní malá dušička. Takhle si to úplně
nepředstavovala. V duchu se viděla jako sestra na operačním sále, která podává primáři přesně ve správný
okamžik skalpel a provádí odsávání, je efektivní a užitečná a zároveň do sebe nasává poznatky z pozorování
mistra při práci. Vůbec jí nepřišla na mysl příprava pacientů, stlaní lůžek, dezinfekce operačního sálu a
vytírání podlahy na oddělení.
„Hej, Nino! Posloucháš mě?“
 Horlivě přikývla a narovnala se. Soustřeď se, Nino.
„Moji obvyklí dodavatelé doručí čerstvé suroviny, například vejce, máslo a smetanu, ale těch základních
věcí – jako mouka, moučkový a krupicový cukr – by mělo být v kuchyni dost. Ty méně obvyklé nakoupíš
od obchodníka, se kterým se znám. Na první den je potřebovat nebudeme, protože připravíme jen základní
věci. Dám ti přístupové informace k účtu. Později budeme potřebovat věci jako růžové lístky, čistý
vanilkový výtažek, karamelizované fialky, pistáciovou pastu, kousky mrazem sušených jahod a mangový
prášek.“
Nina pookřála. Tohle už se jí líbilo víc. To bude ta zábavná část. Péct pro obchůdek na farmě nebyla
žádná velká výzva, viktoriánský piškot nebo kávový dort s ořechy by zvládla i ve spánku. Se surovinami,
které Sebastian vyjmenoval, se daly dělat báječné věci.
„Ehm, haló! Jsi tu ještě?“ přetrhl její snění Sebastianův podrážděný hlas.
„Promiň, já jen –“ znovu se zahryzla do rtu, „Všechny ty řeči o cukroví zní tak rajcovně. Nemůžu se
dočkat, až uvidím, co všechno z těch věcí vyrobíš.“ V restauraci pozorovala vrchní cukrářku celé měsíce a
její výtvory v ní vzbuzovaly zvědavost i nadšení, ale byla příliš nesmělá na to zeptat se, jak se dělají.
„Je to jako učit se spoustu tajných kouzel, musíš čarovat s cukrem, zaklínat čokoládu a dělat zázraky s
příchutěmi a náplněmi.“
„Je to jenom věda,“ namítl Sebastian a nechápavě stáhl obočí.
„Ne, to ne,“ odporovala mu Nina. Nejdřív si myslela, že ji chce jenom pozlobit, ale tvářil se smrtelně
vážně. „Je to magie. Vyrábíš úžasné zvláštní sladké lektvary z cukru a všemožných dobrot. Nebo jako
alchymie, při které přeměňuješ cukr v jedlou nádheru.“
„Koukám, že máš pořád hlavu v oblacích, Nino,“ konstatoval Sebastian a vrátil se zpět k notebooku.
„Abych byl naprosto přesný, při výrobě cukrovinek jde stejně jako u většiny vaření především o chemické
reakce, kde přesnou kombinací dvou či více látek dochází ke vzniku látky nové.“
Zarazila se a upřeně se na něj zahleděla „Ale…“ V osmnácti se nechala inspirovat jeho vášní, popisy
jídel, která toužil vařit, a výpravami za novými dodavateli, u kterých pátral po zvláštních a neobvyklých
přísadách.
„A proč se tak najednou zajímáš o cukrářství?“ zeptal se a pozorně se na ni zadíval.
„Já… chtěla bych se to naučit dělat pořádně. V práci jsem nějakou dobu pozorovala cukrářku při práci
a… ona je prostě úžasná a já peču ráda, a tak jsem myslela –“
„Nino.“ Zavrtěl hlavou, a přitom se posměšně a trochu shovívavě zachechtal. „Stavíš si tady vzdušné
zámky. To, že mi tu budeš sedm týdnů pomáhat, není žádný trénink. Stát se cukrářem trvá roky. Musíš na
to pořádně studovat.“
Nina ucítila, jak se jí hrne krev do tváří. „To chápu,“ odsekla nepříjemně, aby tím zakryla svoje rozpaky.
„Nejsem pitomá. Ale chci se to naučit… a tohle… může být začátek.“
„Čeho? Myslíš tím učení, nebo je to jen další…“
Nina měla chuť se zeptat, co dalšího má na mysli, ale dovedla si docela dobře představit, co by asi řekl.
On to měl snadné, vždycky věděl, co chce dělat. Od prvního dne si šel za svým, a přitom se musel vzepřít
rodičům, kterým se to nezamlouvalo, zatímco ji rodina vždy podporovala, ať dělala cokoliv – a musela si
přiznat, že toho nebylo zrovna málo. Pracovala v zahradnickém centru, protože si myslela, že by mohla být
zahradní architektkou, vzala místo v bance, protože se domnívala, že tam udělá seriózní kariéru, pomáhala
ve školce, jelikož zvažovala, že se stane učitelkou. Ne, že by se bála pořádné práce nebo neměla poctivou
snahu, ale žádné z těch zaměstnání jí nedalo to, co od něj očekávala. Ovšem doopravdy toužila naučit se
péct ty úžasné zákusky, které v průběhu minulého roku viděla u Sukie.
„Dobře, tak radši začneme. Máme dost práce. Dám ti klíče, i když tam bude Marcel, to je vedoucí. Toho
si nevšímej, je to šílený mrzout.“
„Možná jen lituje, že přijde o práci.“
„Zaměstnám Marcela v tom novém bistru, jen co otevřu. Číšníci budou potřeba. Takže, kdyby něco
chybělo, nebo bylo něčeho obzvlášť málo, budeš muset jít a koupit to. Můžeš použít firemní kreditku.“ S
námahou se natáhl, aby dosáhl na odřenou koženou peněženku na stolku. „Pořád ještě pracuju na seznamech
a receptech, pak ti je pošlu e-mailem. Zkontroluj, jestli je v kuchyni správné vybavení a všechno, co můžou
ti tři účastníci během kurzu potřebovat.“ Sklopil oči k obrazovce notebooku na klíně. „Kdyby něco chybělo,
běž a kup to. Díky bohu, že jsou jenom tři. Když budu mít štěstí, ta dvojice to odřekne a já to budu moct
celý zrušit. Tady je nákupní seznam základních věcí.“
Zamrkala. „Já mám jít nakupovat?“
„Máš s tím nějaký problém?“
„Ne, jenom že toho dělám mnohem víc, než jsem si původně myslela.“ Kousla se do rtu.
„Jestli se na to necítíš, řekni to rovnou.“
„Jasně, že cítím. Jen jsem si neuvědomila, že toho bude tolik.“
„Neplatím ti za to, abys seděla a šťourala se v nose. Sama jsi chtěla přijet a tohle není žádný piknik.
Čekám, že tu budeš pracovat. A pořádně.“
Napřímila se, potlačila v sobě nával vzteku a klidným hlasem řekla: „Já se pořádné práce nebojím.“
„Výborně.“ Znovu se zavrtěl, zaryl prst pod okraj sádrového obvazu a pak přelétl zrakem své poznámky.
„Myslím, že je to všecko. Akorát ti tenhle týden zaplatím den navíc, protože je tu víc práce, než jsem
původně odhadoval. Dneska je čtvrtek. Máš čtyři dny na to, aby sis zařídila, co potřebuješ, a připravila se.
Uvidíme se v úterý, půjdeme do cukrárny a přichystáme všechno na středu, kdy kurz začíná.“
Posunul prázdnou misku od polévky na její stranu stolku a položil svoje poznámky. „Můžeš dát nádobí
zpátky na tác a až budeš odcházet, nech to před dveřmi.“
„Chceš abych… no, nepotřebuješ nějak pomoct?“ Kývla směrem k místu, kde končila sádra, což bylo
nebezpečně blízko Sebastianovu rozkroku. Uvědomila si, jak to možná vyznělo a vztekle se začervenala.
„Vypadá to, že tě to svědí. Ale myslela jsem, jako že bych… ti třeba pomohla umýt vlasy nebo tak.“
Jeho vražedně chladný pohled by dokázal zabíjet na dálku. „Zaplatil jsem si asistentku, ne
ošetřovatelku.“ Nastala delší pauza. „A co je špatného na mých vlasech?“
Otevřela oči dokořán s výrazem naprosté nevinnosti. „Nic.“
Přitáhl si notebook na kolena a začal do něj ťukat.
„Chápu správně, že je audience u konce?“ podotkla Nina, která už se nedokázala déle zdržet kousavých
poznámek.
Našpulil rty. Kdyby nosil brýle, byl by jí přesně v téhle chvíli věnoval takový ten pohled přes okraj
obrouček.
„Tak já mizím.“ Zvedla kabelku, vesele mu zamávala a zamířila ke dveřím. „Měj se.“
„Měj se, Nino. Uvidíme se v úterý.“
S pocitem úlevy, že konečně unikla, vykročila chodbou, a přitom zavrtěla hlavou. Ta dávná slabost,
kterou pro něj měla, byla ta tam.

Kapitola 5
Cukrárnu C málem minula. To že má být ono? Potlačila zklamání a snažila se na tom průčelí s hlavním
vchodem a dvěma výlohami po stranách najít něco pozitivního. Šlo to ztuha, protože popraskaná a
pokroucená omítka jedovatě tyrkysové barvy působila žalostným dojmem a kolem dřevěných rámů byla
úplně oprýskaná, takže obchod zvenčí připomínal příliš nalíčenou starou dámu. Ke vchodu vedly zlověstně
vyhlížející schůdky a sklo výlohy stižené šedým zákalem potřebovalo pořádně umýt.
Když se skrz ně podívala dovnitř, rozeznala celkem provozuschopnou kavárnu, která se nijak nepodobala
tradičnímu starosvětskému interiéru s pozlacenými ozdůbkami, jaký si představovala. Židle z ohýbaného
dřeva zažily už lepší časy a obklopovaly kulaté stolky vyrovnané v přísných, pravidelných řadách, takže
místnost připomínala spíš vězeňskou jídelnu, a ne místo, kde by si člověk užil dortík a kávu. Dokonce se jí
zdálo, že jakékoliv potěšení tady na jídelním lístku vůbec nemají.
Vlastně dnes vůbec neměla v úmyslu jít dovnitř, protože se nejdřív chtěla trochu zabydlet, ale vzhledem
k mizernému počasí se rozhodla, že si před návratem do bytu dopřeje rychlý šálek kávy.
 Váhavě strčila do dveří a vstoupila do pochmurné místnosti. Byl tu jediný zákazník – stará paní usazená
u jednoho stolečku – a muž stojící za proskleným pultem s nabídkou čokoládových éclairek, ovocných
zákusků a makronek, které byly všechny nacpané do jedné vitrínky, nejspíš aby jim nebylo smutno.
Chlazení hlasitě hučelo, jako kdyby pracovalo jen s velikým úsilím. Muž za pultem se neobtěžoval
vzhlédnout a dál se věnoval leštění sklenice.
„Bonjour.“ Nina se na něj nejistě usmála, protože z jeho zamračeného výrazu hlubokého soustředění
vytušila, že na něj bodrý přístup neudělá dojem. Měl v sobě cosi, co naznačovalo, že má v úmyslu odehnat
za každou cenu všechny strávníky. Jako by se snažil ukrýt svou tvář před celým světem.
„Co si pšéjete?“ Zvedl hlavu rychlostí přestárlé želvy.
„Mluvíte anglicky?“ To byla úleva. „Jak víte, že jsem Angličanka?“
Pohled, který na ni vrhl, byl tak výmluvný, že by překřičel i megafon a jako by to nebyla dostatečná
urážka, ještě zakroutil očima ve stylu: „Bavím se s blbcem, ale nějak to ustojím.“
To jako fakt? Vážně stačilo jediné Bonjour?
„Jsem Nina. Já… budu pracovat pro Sebastiana,“ pokusila se o sebevědomý tón, což bylo tváří v tvář
mužově lhostejnosti docela těžké. Jestliže jí Sebastian připadal nepříjemný, Marcelův odměřený přístup ji
nutil zamyslet se, zda tu má vůbec co pohledávat.
Včerejší setkání se Sebastianem s ní nemálo otřáslo a téměř rozdrtilo její optimistickou představu, že se
během chvilky stane senzační cukrářkou. Těch několik dní před příjezdem si představovala, jak ho bude
pozorovat při práci, krájet mu suroviny a cvičit se pod jeho vedením coby ne tak úplně oslnivá asistentka,
a při tom všem nasaje vědomosti jako houba. Rozhodně ji nenapadlo, že bude muset dělat všechnu hrubou
práci, pomáhat při přípravě, nakupovat suroviny a spoléhat hlavně na sebe.
„Sebastiana?“ Dokázal by ta ústa ještě více zkřivit?
„Sebastiana Finlaye, který cukrárnu koupil.“
„Hm.“ Nebo to bylo „pf“? „Nového šéfa.“
„Správně. Poslal mě, abych zkontrolovala zásoby na příští týden a podívala se na kuchyni.“
„Poslužte si.“ Rozmáchlým gestem pokynul k zadní části obchodu. „Nikoho rušit nebudete. Možná jen
duchy kuchařů, kteří zde kdysi pracovali a teď šílenou rychlostí rotují v místě svého posledního odpočinku.
Bistro!“ Potřásl hlavou, přičemž se mu z pečlivě ulízané patky vysmekl pramínek. Netrpělivě jej uhladil a
v očích se mu hněvivě zablesklo.
„Máte velmi dobou angličtinu.“
„Žil jsem v Londýně. Několik let jsem v Savoji vedl restauraci,“ odvětil se vznešeným úšklebkem a
napřímil se. Nina si představila, jak u toho za pultem sklapl podpatky.
„Páni.“ Pohlédla na něj s mnohem větším respektem. V Bodenbroku byl vedoucí restaurace něco jako
kříženec mezi pečující matkou, velícím důstojníkem a hlídacím psem, který všechny chlácholil, přemlouval
a udržoval pořádek, zatímco s klidnou a neotřesitelnou autoritou vyvažoval potřeby hostů a personálu.
„Jsem Marcel. A momentálně jsem…“ Odmlčel se. „Hlavní vedoucí Cukrárny C.“
Nina bleskově zhodnotila situaci a pak mu podala ruku. „Nina – a moc ráda vás poznávám, Marceli.“
Jak se to říká? Drž si přátele blízko a nepřátele ještě blíž. Spřátelit se s Marcelem bude určitě rozumné.
Marcel její nataženou ruku ignoroval a dál leštil svou sklenici.
Nina se nenechala odradit a vlídně se usmála. „Až budete mít chvilku, možná byste mi tu mohl všechno
ukázat, ale zatím bych si dala kávu a jednu z těch éclairek, co vypadají k nakousnutí. Můžu si sednout
támhle?“ Ukázala na jeden stolek u okna. Zalhala, protože éclairky vypadaly smutně a nevábně. Aby bylo
hůř, Marcel znovu ohrnul ret v úšklebku, který jako by říkal: „Jestli to myslíš vážně, tak jsi ještě větší
ubožačka, než jsem si původně myslel.“
„Když to musí být.“
Nina sebou v duchu bolestně trhla. Tohle bude fakt zábava. Až na to, že ne.
Zamířila ke stolečku, a když míjela jedinou návštěvnici kavárny, stará paní jí poklepala na ruku a
spiklenecky se na ni usmála. Pak řekla velmi hlasitě: „Nebojte, on se brzo rozveselí.“
Marcel po nich střelil opovržlivým pohledem naznačujícím, že „brzo“ je relativní pojem.
„Já jsem Marguerite. Jsem ráda, že vás tu mám.“
 „Nazdar… totiž, chci říct dobrý den.“ Marguerite se na ni široce usmívala, ale nezdálo se, že byla ochotná
si tykat. „Ráda vás poznávám. Vy jste majitelka? Myslím, stará majitelka? Ne, nemyslím stará, ale
původní.“ Vznešená vlídnost té staré, bezchybně upravené dámy Ninu rozhodila tak, že začala blábolit.
Stařenka se velmi delikátně zasmála, zvedla hlavu a upřela na Ninu fialkově modré oči. „Alors, nikoliv,
drahoušku. Zvykla jsem si, že jsem tu jediný návštěvník. Tahle cukrárna se tak nějak stala součástí mého
malého světa. A co sem přivádí vás?“
„Budu pracovat pro nového majitele. Jenom na pár týdnů. Budu mu pomáhat s cukrářským kurzem, který
tu povede.“
„Á, tak vy jste cukrářka. To je nádherné umění.“
Něco ve zpytavém pohledu té stařenky Ninu pohnulo k upřímnosti, a tak se rozhlédla a pošeptala jí: „Ve
skutečnosti budu jenom asistovat, ale neříkejte to prosím Marcelovi, asi by se mu to nelíbilo. Nejsem ani
opravdová kuchařka. Je to pro mě příležitost, abych se něčemu přiučila. Budu tu jenom sedm týdnů.“ Pořád
ještě ji hnětla Sebastianova kousavá poznámka, že vyučit se cukrářem trvá celé roky. Jistěže, to přece
věděla.
„Hrozně ráda bych se naučila péct dortíky.“
„Já taky,“ přisvědčila Nina se smutným úsměvem a pak ze zdvořilosti dodala: „Měla byste zkusit ten
kurz.“
Stařenka na ni s vážným výrazem pohlédla.
„Víte, to je vlastně moc dobrý návrh.“
„Aha,“ řekla Nina zaskočeně, protože si najednou vzpomněla, jakou měl Sebastian radost, že se přihlásili
jen tři lidé.
„Ledaže byste byla proti tomu.“ Margueritina tvář se zbrázdila přísnými vráskami.
„V žádném případě,“ odvětila Nina. Jedna osoba navíc pro Sebastiana nebude velký rozdíl. „Myslím, že
je to skvělý nápad. Nikdo není příliš starý na to, aby se naučil něco nového… až na to, že vy vůbec nejste
stará, samozřejmě.“
„Má drahá, ještě nejsem senilní, hlava mi pořád funguje a taky mám doma zrcadlo, které je ke mně
bohužel velmi upřímné.“ Tvář jí úsměvem zvlídněla.
„Ale na svůj věk vypadáte dobře,“ řekla Nina.
„Ach, myslím, že si vás velice oblíbím.“
Nina se na ni zazubila. „Jestli chcete, přihlásím vás na ten kurz.“
„Výborně. Ale pořád ještě jste se mi nepředstavila.“
„Jmenuju se Nina.“
„Já se jmenuju Marguerite, jak už jsem řekla. Marguerite du Fourge, bydlím kousek odsud. Nepřisednete
si?“ Pokynula směrem k prázdné židli.
Nina se posadila a najednou nevěděla, kam s rukama. Marguerite byla jednou z oněch velmi elegantních
starých dam, vyzařujících stejnou auru nadřazenosti, jakou jí prve předvedla Valerie. Jsou takoví v Paříži
všichni? Vlasy měla naaranžované – jinak se to říct nedalo – do dokonalých stříbrných vlnek a byla velmi
diskrétně nalíčena jemným pudrem zmírňujícím vrásky kolem očí. A její dlouhá rudohnědá sukně a blůza
živé modrozelené barvy vyvolávaly v Nině dojem, že ve svých černých džínách, černé mikině a plochých
balerínkách vypadá vedle Marguerite jako šedý vrabčák vedle páva.
Marcel přinesl Nině kávu s éclairkou a doplnil Marguerite bez ptaní šálek.
„Merci, Marceli.“ Spokojeně přikývla a on jako by se celý proměnil a něco jí odpověděl rychlou
francouzštinou.
„Je to hodný člověk,“ sdělila Marguerite Nině, jakmile odpochodoval jako důležitý tučňák. „A velmi
dobře to skrývá.“
„Chodíte sem často?“ zeptala se Nina, které se znovu zmocnila zvědavost. Nevypadalo to tady jako
místo, které by žena jako Marguerite běžně navštěvovala – určitě jsou tu poblíž daleko lepší podniky.
„Je to při ruce,“ odpověděla žena, skoro jako by jí četla myšlenky. „A asi to bude tím, že si pamatuji,
jaké to tu bývalo kdysi.“ Nostalgicky se usmála a ten úsměv zmírnil její vznešenost, takže už nenaháněla
takový strach. „A vy žijete v Paříži?“
„Na chvíli. Přijela jsem teprve předevčírem. Je to na dlouhé vyprávění.“
 „Mám spoustu času a ráda si vychutnám dobrý příběh.“ Margueritě neposedně zasvítily oči a ze staré
matróny byla rázem rozpustilá víla. Nina se najednou přistihla, že jí vypráví úplně všechno, samozřejmě
kromě toho, jak Sebastian řekl, že je poslední člověk na světě, od kterého by chtěl pomoc. Ne snad, že by
ho chtěla šetřit a vzbuzovat o něm v té dámě dobré mínění, ale prostě proto, že by to vyvolalo příliš mnoho
otázek.
Nakonec s tou starou ženou klábosila dobrou hodinu. Pokaždé když už si myslela, že je rozhovor u
konce, se Marguerite zeptala na něco dalšího, nebo Nině pověděla o nějakém místě v Paříži, které stálo za
návštěvu. Nina si skoro přála, aby si bývala vzala zápisník. Když se konečně zvedla a řekla, že musí jít
něco dělat, znala už Marguerite celou její rodinu a věděla, že teď bydlí v Sebastianově bytě. Na oplátku se
Nina dozvěděla, která skvělá boulangerie je nedaleko jejího bytu, jak se jmenuje nejbližší dobrá restaurace
a který jediný supermarché stojí v případně nutnosti za návštěvu.
Marguerite se zvedla a Marcel přispěchal, aby jí pomohl do kabátu, doprovodil ji ke dveřím, otevřel jí
je a podržel.
Nina dopila druhý šálek kávy a rozhodla se, že Marcelovi ušetří práci a donese hrníček k pultu. Ačkoliv
stála přímo nad ním, číšník dál hlučně ukládal špinavé šálky do maličké myčky pod pultem a nenechal se
rušit. Čekala, dokud konečně nevzhlédl a nevzal ji na vědomí.
„Ještě jste tady?“
„Ano, jsem,“ řekla s úsměvem, což nebylo tváří v tvář jeho přísnému pohledu lehké. „A chtěla bych si
prohlédnout kuchyň.“
„Poslužte si,“ odpověděl a vrátil se ke svým hrnkům. Do mysli se jí začal vtírat refrén písničky z Krásky
a zvířete, ačkoliv Marcel byl zhruba stejně vlídný jako podobný zpívajícímu svícnu.
Z nějakého důvodu si tu melodii začala tiše pobrukovat.
Marcel vzhlédl, s tváří proměněnou v neproniknutelnou masku ukázal do zadní části obchodu a zase se
vrátil ke své práci.
Takže takové to tedy bude?

˜
Když vstoupila do kuchyně, na chvilku si připadala jako vetřelec v zámku patřícím Zvířeti. Ale kruci. Bylo
to tu dost primitivní. A špinavé. Nina se zastavila ve středu velké místnosti a otřásla se. Většinu povrchů
pokrýval nános prachu a byla si docela jistá, že kdyby otočila kohoutky, nejprve by to v nich chvíli chrčelo
a prskalo, než by začala téct voda. Bude trvat celé hodiny, než to tu uklidí. Sebastian se o tom nějak
zapomněl zmínit.
Vykročila po mírně kluzké podlaze k nerezovému pultu, na který si chtěla položit kabelku, a připadalo
jí, že pod nohama cítí nános mastnoty. Z velikosti a rozměrů tohoto místa bylo zřejmé, že kdysi dávno se v
téhle kuchyni připravoval veškerý pečený sortiment pro obchod. U protější stěny stále ještě stály všechny
sporáky a podél další zdi se tyčily obrovské lednice.
Otevřela zásuvku pod jedním z pultů. Zatuhlé závěsy kovově zaskřípaly a pak odhalily sbírku harampádí
nacpaného halabala dovnitř, takže při otevření div nevyletělo ven. Obsah zásuvky postrádal systém i smysl,
válely se tu šlehací metly, vařečky, špachtle a válečky. Cože, dokonce pravítka? Nic z toho nevypadalo
moc čistě. Na některých předmětech ulpěly zaschlé zbytky starého těsta a krému. Druhá zásuvka
obsahovala víceméně totéž a stejně tak třetí.
Police pod pulty obsahovaly různé mísy, sklo, hliněné a nerezové nádoby v nepochopitelném množství
velikostí, a všechno to bylo nacpané do sebe. Omáčníky, široké pánve i pánve na smažení tu ležely
naskládané na sobě a nakláněly se jako věž v Pise, zatímco držadla mířila do všech možných stran jako
polámané pavoučí nožky.
Jak mám krucinál tohle všechno roztřídit včas?
Nemělo smysl domáhat se Marcelovy vlídnější tváře, stejně si ani nebyla jistá, zda nějakou má. Dal jí
dost jasně najevo, že je pro něj vetřelec. Musí si vystačit sama.
 Opravdu úplně sama. Nebyl tu nikdo, koho by mohla požádat o pomoc.
Na okamžik hrozilo, že ji zaplaví panika.
Ale ne, tohle přece zvládne. Bude si muset udělat seznamy, určit priority a sehnat štítky na police a
zásuvky, aby každá věc dostala své příslušné místo.

˜
Když se Nina vrátila do kavárenské části, byl prostor dosud opuštěný. Marcel se na ni ani nepodíval. Ze
zlomyslnosti se ho zeptala: „Marguerite je tu jediný zákazník?“
„Takových dam jako madame du Fourge už moc není. Je to stará pařížská škola. Má úroveň. Eleganci.
Chodí sem každý den.“
„Opravdu?“ Nina se zase zachmuřila.
„Vždycky to nebylo jako teď,“ odsekl Marcel.
„Promiňte, nemyslela jsem to…“
„Ale ano. Myslela.“ Marcelovy oči se náhle zaleskly přívalem citu. „Toto byla kdysi jedna z nejlepších
cukráren v Paříži.“ Znechuceně máchl rukou ke světlemodře natřeným panelům zdi a růžovým stropním
lištám. „Když jsem byl ještě dítě, vyrůstal jsem čtyři ulice odtud. V neděli ráno jsme sem chodívali na něco
dobrého. Dělali ty nejlepší vanilkové řezy. Byla to specialita podniku. Jenže majitel předal obchod svým
dětem. To už nebyli cukráři a věci se změnily. Přestali jsme péct vlastní dorty. Dnes všechno dovážíme, už
to není, co bývalo. A za chvíli zavřeme a váš monsieur Finlay si tu otevře svoje bistro.“ Marcel přivřel oči,
jako by ho to pomyšlení bolelo.
„Inu, pokud cukrárna nevydělává peníze…“ naznačila Nina nepatrným pokrčením ramen a snažila se,
aby to znělo účastně.
Marcel na ni vrhl intenzivní pohled. „Mohla by, kdyby ji ovšem někdo vedl. Vždyť se tu o to patnáct let
nikdo nestaral.“ Náhle nevrle našpulil pusu. „Tak proč bych měl já?“ A s těmito slovy odmašíroval utřít
jeden ze stolů, který to vůbec nepotřeboval.
Nina ho vyprovodila podmračeným pohledem. Proč tu tedy vlastně pracuje? Kdysi zjevně zažíval lepší
časy.
S povzdechem se podívala na hodinky a rozhodla se, že se sem vrátí zítra. Má na přípravu několik dnů
a snad bude příště Marcel v lepší náladě, i když s tím raději nepočítala.

Kapitola 6
„No a jak ten Sebastianův byt vypadá?“ zeptala se matka, když byla Nina v Paříži čtvrtý den.
„Je hezký,“ odpověděla Nina, zvedla oči od videochatu a rychle se po bytě rozhlédla.
„Hezký. To mi nic neřekne,“ namítla její matka s dobráckým zamračením.
„Dobře, tak moc hezký. Je to lepší?“ Nina se podívala k vysokému francouzskému oknu s voálovými
záclonami povlávajícími v mírném vánku. Za nimi se nacházel balkónek s výhledem na široký bulvár dole.
Rohové apartmá v nejvyšším podlaží nabízelo dva různé výhledy, oba úchvatné a jeden dokonce zahrnoval
i Eiffelovu věž. Na tento výjev už si však příliš zvykla. Být sama v Paříži se ukázalo náročnější, než se
zprvu zdálo. Nakonec bylo dobře, že musela strávit tolik času přípravou kuchyně v cukrárně. Marcel jí
rovnou odmítl pomoct. Každý den si opakovala, že není kam spěchat, a že má na prohlídku města celých
sedm týdnů.
„Chtěla bych si umět představit, kde teď jsi, zlatíčko.“ Matčin posmutnělý úsměv v ní vyvolal výčitky
svědomí. Jak by taky ne. Byla to matčina ne zrovna tajná zbraň, vypilovaná k dokonalosti mnohaletou
výchovou pěti dětí. Nina otočila telefon a vyšla rovnou na balkón.
„To je výhled! A jak krásně svítí sluníčko. Proč nejsi venku?“
„Protože mluvím se svou mámou,“ odvětila Nina a otočila obrazovku telefonu zpátky k sobě.
 „Měla bys jít ven. Je tam nádherně.“
„Měla jsem v plánu vyjít si o něco později na průzkum.“ Nina nechtěla přiznat, že její zkoumání doposud
sestávalo z procházek po Sebastianově bytu a uklízecích návštěv v cukrárně, kde musela vytírat a uklízet
kuchyň a metodicky třídit nádobí a skřínky.
„A hlavně buď opatrná! V Paříži prý dost řádí kapesní zloději. Musíš si pověsit kabelku na rameno
křížem přes hlavu. I když jsem taky slyšela, že někdy přeřezávají popruhy nožem.“
„To bude dobrý, mami.“ Jestli ji chtěla máma povzbudit k tomu, aby si vyšla ven, nedělala to zrovna
moc šikovně.
„Hlavně dej pozor –“
„Hele, tohle je obývák.“ Pomalu se s telefonem v ruce otočila kolem dokola.
„Ale zlatíčko, to je nádhera. Krása! Opravdu moc pěkné. Ty si užíváš.“
Nina se vrátila k obrazovce a uličnicky se na matku usmála. „Jako jo, je to fakt nádherný. Ta pohovka
je snad nejhezčí, jakou jsem kdy viděla.“ Pohladila světle šedý sametový povrch a poplácala polštáře z
modrozelené vlny. „Řekla bych, že si na to Sebastian musel pozvat nějakého bytového designéra, všechny
barvy jsou takové chladné a uklidňující.“
„Hodí se k létu,“ ocenila matka, která velmi fandila analýze barev a lidem, kteří si nechali barvy
navrhovat odborníky.
„A kuchyň?“
Nina si povzdechla, protože jí bylo jasné, že matka teď nebude spokojená, dokud jí nepředvede všechny
pokoje. Přešla tedy místnost a pak zahnula v ostrém úhlu přímo do kuchyně s jídelnou.
„Panečku! Nino, to je krása.“
Nina musela uznat, že otevřený prostor s výhledem na Eiffelovku, která byla v noci hezky osvětlená, je
opravdu dost senzační. Moderně vybavená kuchyň měla zářivě lesklé skřínky s dvířky bez držadel a byla
vybavená veškerými lidstvu známými přístroji.
„Ukaž mi ten kávovar! Ach Johne, Johne! Pojď se na to podívat!“
Nina poslouchala, jak se její rodiče rozplývají nad vestavěným přístrojem z nerezové oceli, představují
si, kam by ho dali a kolik by asi stál.
Šla dál, ukázala matce širokou chodbu s tlumeným osvětlením a břidlicovými dlaždicemi a koupelnu s
ohromným sprchovým koutem a hezkými modrými obklady.
„Všechno je to hrozně hezké, miláčku. Ani se ti nebude chtít domů.“
„Neboj, mami, jakmile bude Sebastian mobilní, bude chtít byt zase vrátit.“
„A jak se tomu mládenci daří? Budeš ho ode mě moc pozdravovat, viď? Chybí nám tu. Byl skoro členem
rodiny.“ Nina zavřela oči, protože přesně věděla, co bude následovat. „A navíc… nechápu, proč nás přestal
pravidelně navštěvovat. Je to škoda, že ho nevídáme častěji.“
„A nebude to tím, že odešel na vysokou a pak šel studovat catering?“ podotkla Nina už snad potisící za
poslední roky.
„Mohl přece jezdit na prázdniny.“
Nina stiskla čelist a byla ráda, že stále ještě míří kamerou na vyparáděnou, supermoderní sprchu.
„Tak to byla prohlídka bytu,“ uzavřela. „A jak se daří jehňatům –“
„Neukázala jsi mi ložnici. No tak.“
„Je to jenom ložnice. Prostě postel –“
„Ale mě tak hrozně moc zajímá, jak to mají zařízené v jiných zemích. Tebe snad ne?“
Nina se před dveřmi ložnice zastavila. Neměla žádný kloudný důvod, proč by ji matce neukázala, ale
přece jen…
Otevřela dveře a připadalo jí, že ten pokoj znovu vidí poprvé, a zmocnil se jí ten samý zneklidňující
pocit voyeurství, že se někomu vtírá do soukromí. V ložnici jej pociťovala silněji než v jiných částech bytu,
snad proto, že tu bylo mnohem víc osobních věcí.
„Áách, ta peřina se mi líbí, ta je moc hezká. Maskulinní, ale vkusná. Sebastian měl vždycky dobrý vkus.
Pěkné lampičky. A co to čte?“
Nina polkla. Přikrývka s mužně šedou, světlemodrou a černou barvou jí neustále připomínala, že spí v
Sebastianově posteli a kniha od Davida Baldacciho, ponechaná hřbetem vzhůru, v ní neustále navozovala
pocit, že si Sebastian jenom odskočil a každou chvíli bude zpátky. Pokaždé se snažila strávit tu co nejmíň
času, alespoň pokud byla vzhůru. Příliš tu cítila Sebastianovu přítomnost.
„Podíváme se na jeho fotky,“ požádala matka. Nina odevzdaně přešla ke stěně naproti posteli, kde visel
multirámeček s výběrem snímků z různých let. Předtím mu nevěnovala moc pozornosti, protože část fotek
už znala od Nicka a ostatních bratrů, kteří na nich figurovali.
„Ó, podívej, to jsem já,“ zvolala matka. „Ten den si pamatuji. Vyhrál tehdy svoji první kuchařskou
soutěž. A přišel rovnou ke mně a ukázal mi trofej. To fotil tvůj táta.“
Nina si pamatovala ty přípravy na soutěž, během nichž jejich rodinu Sebastian několik týdnů používal
jako svoje pokusné králíky. Ještě že všichni milovali vepřové.
„To je moc pěkná fotka s jeho rodiči,“ poznamenala matka s náznakem účasti v hlase. Nina se s telefonem
v ruce zahleděla na snímek zachycující Sebastiana při promoci. Stál mezi svými rodiči a působil poněkud
strnule a jakoby nesvůj. Ukazoval do objektivu svůj diplom, aby rodiče potěšil, přestože toužil jít vlastní
cestou. Týden po promoci se zapsal na školu cateringu.
„Vida, tohle je tvoje fotka, a moc pěkná.“
„Moje!“ vykvikla Nina a sehnula se, aby si prohlédla obrázek v rohu, který jí úplně unikl. Vůbec to
nebyla pěkná fotka. Byla ohavná. Křenila se na ní jako pitomec a ze zabláceného obličeje jí svítily zuby a
oči, zatímco právě zvedala medaili z mistrovství v jízdě na horském kole. Zabolelo ji, když viděla svou tvář
rozzářenou štěstím, a její srdce jí maličko poskočilo, jako by se zachvělo ozvěnou minulosti. Na okamžik
se jí v očích zaleskly slzy. Tehdy byla tak šťastná, až myslela, že se radostí rozskočí. Ne z toho prvního
místa. Ne proto, že překonala osobní rekord. Ne proto, že se kvalifikovala do celostátního závodu. Byla
šťastná, protože Sebastian na ni čekal za cílovou čárou. Protože ji obejmul. Protože ji k sobě přitiskl tak
pevně. Protože měla pocit, že se zlehka dotkl rty vršku její hlavy. Protože i jemu při pohledu na ni zářily
oči štěstím a hrdostí. Znovu se zahleděla na tu fotku, která zde figurovala mezi jinými důležitými událostmi
jeho života, a zachmuřila se. Netušila, že si Sebastian nechal její fotku, a ještě k tomu tuhle. Nemohla se
ubránit otázce, proč ji tady má.

˜
Naposledy ukousla ze svého croissantu a k zemi se snesla sprška drobečků, po kterých okamžitě vystartoval
drzý holub a začal jí klovat kolem nohou. Byla na sebe docela hrdá, protože se odvážila ven a v místním
pekařství si koupila kávu a croissant, přesně jak matce sdělila, že udělá, jen co dokončí hovor. Vypila
kelímek až do dna a pak vstala z jedné ze zelených parkových laviček lemujících cestu k Eiffelově věži.
Ven ji vylákalo slunce a teď jí příjemně prohřívalo kůži. Bylo opravdu příliš krásně na to, aby zůstala doma,
a rozhovor s matkou jí připomněl, proč vlastně přijela, čert vem kapsáře. A tak si dnes vzala den volna.
Uklízení a rovnání už měla dost, i když musela uznat, že je docela spokojená se všemi těmi úhledně
označenými poličkami a hladce se otvírajícími šuplíky, kde bylo dle jejího soudu všechno na svém místě.
Pevně sevřela popruh tašky a energickým krokem se vydala k vysoké věhlasné věži. Jen tu a tam
zastavila, aby pořídila fotky a poslala je do rodinné skupiny na WhatsAppu zvané Hadleyovic smečka. A
to si myslela, že jim uteče. Zavrtěla hlavou. Matčin ranní telefonát byla jen špička ledovce. Celý zbytek
rodiny prahnul po novinkách úplně stejně a dožadoval se pravidelných hlášení. Když jí zrovna netextoval
Nick, aby se zeptal, co dělá, přicházely jí e-maily od Dana nebo soukromé zprávy z Tobyho Twitteru.
Docela vážně uvažovala, že svůj telefon někam zašantročí.
Aby nezabloudila, a také aby si na město trochu zvykla, strávila ráno pomalou procházkou přes most
vedoucí od Eiffelovky na Trocadero a přitom si všimla, že místní řidiči se chovají poněkud bezohledně.
Chodci pro ně zřejmě představovali otravnou překážku, kteří se, pokud jen jednou nohou vkročili do silnice,
stali lovnou zvěří. Vyznačených přechodů ani červeného světla na semaforu si podle všeho nikdo moc
nevšímal, protože řidiči v autech i na mopedech se drali na každé volné místečko jako lvi, vrhající se na
kořist.
 Podle mapy, kterou si vypůjčila ze Sebastianova bytu, šla po levém břehu, nebo spíš Rive Gauche, což
jí pořád splývalo s názvem parfému, a sledovala široký tok Seiny, než zahnula doleva na Elysejská pole,
aby se podívala na Vítězný oblouk, který byl daleko větší, než očekávala, a provoz kolem něj byl ještě
děsivější. Svou pověst nejšílenějšího kruhového objezdu v Evropě si nevysloužil pro nic za nic.
Aby si užila svobody i toho, že se nemusí s nikým radit, rozhodla se stavit na oběd v restauraci poblíž
Elysejských polí, čistě proto, že mohla. Její bratr Nick by určitě váhal a asi by hned navrhl, aby si našli
nějaké místo dál od hlavních turistických atrakcí, kde nebude tak draho. Dan a Gail by se podívali, co jim
v okolí doporučuje TripAdvisor, a máma by strávila celé roky studováním jídelního lístku před restaurací,
než by komukoliv ze svých svěřenců dovolila překročit práh.
Nina si s pocitem spontánnosti a nezávislosti prostě vybrala restauraci, která se jí zvenčí líbila, a
vstoupila dovnitř.

˜
Mušle, které si objednala, byly vynikající a vychutnala si i každou kapku ze sklenky vína, které si trošku
dekadentně dopřála, když zjistila, že většina Francouzů si k jídlu víno objednává. Sice si svůj oběd užívala
naplno, ale přesto byla trochu nesvá z toho, že jí v tak rušné restauraci o samotě. Vyšel na ni stolek v rohu
u záchodů. Aby si nepřipadala jako úplný samotář, projížděla si zprávy v mobilu, a když přístroj zničehonic
zazvonil, div ho leknutím neupustila.
„Ahoj Sebastiane.“
„Nino, máme problém. Potřebuju, aby mi dodavatelé rychle něco doručili do druhé restaurace. Nový
kuchař chce vyzkoušet nějaké recepty. Jenže tím pádem dnes nezvládnou přivézt čerstvé suroviny do
cukrárny. Budeš je muset jít nakoupit sama.“
„Dneska?“ podívala se na hodinky. „A nemohli by je prostě doručit zítra?“
„Dnes to bude lepší. Nechci věci nechávat na poslední chvíli. Teda jestli to pro tebe není tak strašný
problém.“
Nina zaskřípala zuby. Ten chlap umí člověka zpražit.
„Já to chápu, ale…“ Neměla nejmenší ponětí, kde by nakoupila. Paříž zrovna nepřekypovala obchody
jako Tesco. Našla by něco poblíž cukrárny? Ptát se ho ovšem nemínila.
„Bude to problém?“
„Ne,“ odpověděla Nina. „Vůbec ne.“
„Výborně, tak se uvidíme zítra. Pamatuješ si, že mě máš vyzvednout v hotelu, že jo? Zařídil jsem, aby
mi objednali taxík na osm třicet. Doprava je v Paříži hrozná, tak určitě doraz včas.“

Kapitola 7
Nina požádala o kartu od Sebastianova pokoje, a ta samá recepční jako posledně se na ni podívala, jako by
chtěla říct: „To jste zase vy?“
Zaklepala, aby Sebastianovi nezpůsobila ošklivé překvapení, ale než stihla protáhnout kartu zámkem,
dveře se otevřely, až leknutím nadskočila.
„Vy nejste Sebastian.“ Ustoupila a zahleděla se do tmavě hnědých očí. „Ale to jste vy!“ Byl to ten
hezoun, co připomínal francouzského herce a kterého před pár dny zahlédla dole v hotelovém vestibulu,
když lezla po čtyřech po zemi.
„Vida, to je dáma s neposlušným kufříkem a …“
„To nebylo moje,“ upozornila ho, „to byly Sebastianovy věci. Nesla jsem mu je.“
Muž se pokusil skrýt své pobavení a na tváři se mu přitom objevil dost roztomilý dolíček. „No, ty
prostředky se mu budou každopádně hodit, když je teď nemohoucí.“ Jeho nečekaný skotský přízvuk se
zvučným „r“ jí naštěstí dal záminku změnit téma.
 „Tak vy jste Skot!“ podivila se. Připadal jí skrz naskrz francouzský.
„A to jsem si zrovna dneska nechal kilt doma,“ zažertoval s vřelým přátelským úsměvem, díky němuž
se přestal tolik podobat filmové hvězdě a najednou působil mnohem přístupnějším dojmem.
Nedokázala se ubránit úsměvu. „Promiňte, předpokládala jsem, že jste Francouz. Vy musíte být
Sebastianův kamarád, ten vedoucí.“ Když se Alex usmíval, vůbec jí nepřipadal jako vedoucí hotelu,
přestože měl na sobě formální oblek. S tím rošťáckým úsměvem a ochotou čemukoliv se zasmát připomínal
spíš přerostlého nezbedného školáka.
„To budu já. Ano. A neříkejte mojí matce, že jste mě považovala za Francouze. Pohoršilo by ji to. Už
teď má zlost, že pracuju tady, a ne v nějakém pěkném, solidním městě jako je Edinburgh, kam by za mnou
mohla dojet za pět minut.“
„Tak to by si rozuměla s mojí matkou. Jsem Nina. Jsem Sebastianova nová… pobočnice.“
„Aha, ta sestřička,“ řekl a oči mu zničehonic pobaveně zahrály. „Hodně jsem o vás slyšel.“
„Tak to určitě nebylo nic dobrého,“ ušklíbla se Nina rozmrzele.
„S tím se netrapte,“ ujistil ji Alex s úsměvem a zábleskem účasti v očích, který ji potěšil. „Všechno, co
říká, beru s velkou rezervou.“
„To mě stejně moc neuklidnilo.“
Alexův úsměv povadl. „Podívejte, zrovna teďka je naštvaný úplně na všechny. Už ho nějakou dobu znám
a považuju se za jednoho z jeho dobrých přátel, ale teď bych ho nejradši nakopl. Tak je to ale vždycky,
když rozjíždíte nový podnik, znamená to hodně stresu. I když –“ a oči mu zase zaplály čertovinou, „– jestli
si ten syčák nedá pozor, tak ho strčím do vinného sklepa mezi krysy.“ Nina zadržovala smích. Alexův
veselý a upřímný projev se jí líbil, připomínal jí její bratry.
„Asi by ode mě bylo hloupé zeptat se, jestli je ten syčák uvnitř?“
Alex se zachechtal. „Je tam a je pořádně nabručený. Jestli chcete vejít, měla byste žádat rizikový
příplatek. Vzal si do hlavy, že si dnes ráno musí umýt vlasy, a trval na tom, abych dorazil v úplně nemožnou
hodinu a pomohl mu. Snažit se ho podpírat nad koupelnovým umyvadlem bylo jako pomáhat srnečkovi
Bambimu na ledu. Pak si ten pitomec vymyslel, že chce sprchu. Myslím, že jsme spotřebovali celou roli
smršťovací fólie.“
Nina se jeho legračně protažené tváři zasmála.
„To zní jako zábavný program.“
„Dobrá věc je, že od té doby jen odpočívá. Zastavil jsem se tu, abych zkontroloval, jestli ještě žije.“ Alex
zase zvážněl, ztišil hlas a ohlédl se přes rameno, jako by se tu Sebastian mohl každou chvíli zjevit. „Čistě
mezi námi, já si myslím –“
U pasu mu zapraskala vysílačka.
„Alexi, máme problém.“
„Jednou si to nechám vytesat na hrob.“ S letmým zamračením vysílačku zvedl. „Budu tam za pět minut.“
Pak pronesl: „No nic, musím jít. Mám tu hotel, který potřebuje řídit. Moc rád jsem vás poznal, Nino. Určitě
se ještě uvidíme.“ Otočil se a křikl: „Já mizím, Basi, další kontrola nemohoucích bude až zítra, dneska mě
naštěstí střídá Florence Nightingaleová.“
Vesele zamával a prošel kolem ní ke dveřím.
Když vešla, Sebastian se zrovna zvedal na nohy. „Jdeš pozdě.“
„Promiň, já se…“
„Nenamáhej se, musíme sebou pohnout.“ Jeho suše pronesená věta jasně naznačila, že na něj Nina
neudělala dojem.
Nasadila tedy co nejvlídnější úsměv, tak široký, až jí z toho mírně trnuly tváře. Nedovolí mu, aby ji
vyvedl z míry. Bude ztělesněním klidu a laskavosti. Naučí se od něj, co půjde, a bude to usilovně vstřebávat.
„Mohla bys mi vzít můj notebook a papíry?“ Ukázal na berle, aby naznačil, že obojí nezvládne.
Než stačila cokoliv říct, vyrazil jak závodní kůň ze startovního boxu. Jakmile vystoupili z výtahu,
pohyboval se překvapivě rychle, svižně se zhoupl na berlích, kvapně se odrážel a cílevědomě zdolal celý
vestibul až k rampě, která jej dopravila na chodník.
Portýr už zařídil, aby venku čekal taxík, a teď otevřel zadní dveře, aby mohla Nina nastoupit. Zrovna se
chystala vklouznout dovnitř, když Sebastian nespokojeně zamlaskal.
 „Musíš jít na přední sedadlo.“ Nemotorně hopkal v kruhu, aby mohl nasednout zadkem napřed.
„Jo, promiň. Jasně. Pomůžu ti.“ Spěšně hodila jeho notebook na přední sedadlo, aby mu mohla odebrat
berle.
Sebastian se pozadu vsoukal na sedadlo, až měl nohy natažené po celé jeho délce.
Řidič taxíku se otočil a spustil proud francouzštiny, při které naléhavě gestikuloval.
„Jo, jo. Připoutám,“ přisvědčil Sebastian a zkroutil se, aby se pokusil upevnit kolem sebe bezpečnostní
pás.
Po několika pokusech bylo zřejmé, že se nalézá v příliš špatném úhlu na to, aby mohl pás vytáhnout a
přepásat se.
Řidič taxi založil ruce na prsou. Dokud nebude mít zákazník pás zapnutý, nikam se nepojede.
Sebastian hlasitě a podrážděně zafuněl. Nina strčila berle vedle na podlahu a naklonila se do vozu, aby
mu pomohla. Bohužel to nebylo tak snadné a nezbylo jí, než se opřít kolenem na sedačce mezi jeho nohama.
To nepředstavovalo takový problém, kdyby vzápětí neztratila rovnováhu a nehmátla po Sebastianovu
rozkroku, aby se udržela.
„Jé, promiň,“ vykvikla. Uhnula očima a ve snaze jednat prakticky a jakoby nic se mu natáhla kolem
ramen pro pás, který se nacházel za ním, což byla ještě větší chyba, protože tentokrát skončila nosem na
jeho hrudníku. Chytil ji za obě předloktí, aby ji ustálil, což ji polekalo a ona vzhlédla a podívala se mu do
tváře a to byla vůbec ta největší chyba. V tmavě hnědých očích, které ji teď obezřetně pozorovaly, měl
drobné rezavé skvrnky. Zjistila, že se jí najednou těžce dýchá. Zahlédla téměř neviditelnou jizvu ve tvaru
S na jeho lícní kosti a také jeho neskutečně husté řasy. Vlastní tep jí burácel v uších a pak z nějakého
podivného důvodu vyhrkla: „Voníš o moc líp.“
Zvedl jedno ze svých parádních, na muže až moc elegantních obočí, a zíral.
Pokrčila s polknutím rameny, ale zrak odvrátit nedokázala „Chci říct…“ Hlas se jí vytrácel. Několik
vteřin opětovala jeho přímý pohled a srdce jí nezvladatelně bušilo.
Nedokázala z jeho výrazu nic vyčíst, tmavé oči na ni hleděly bez mrknutí, ačkoliv postřehla napětí v
jeho čelisti a zároveň si všimla, jak je ještě pořád bledý. Tu zaťatou čelist měl vlastně už nějakou dobu.
Vždycky, když mu byla nablízku, tvářil se vážně, zřejmě se obával, aby si zase něco nevyložila špatně.
Trochu přikrčila hlavu při té vzpomínce, která ji pořád ještě dokázala vehnat ruměnec do tváře, a znovu
zatáhla za bezpečnostní pás a povedlo se jí ho přes něj přetáhnout, ačkoliv pořád ještě ne dost na to, aby se
dal zacvaknout.
„Díky. Zbytek už zvládnu.“ Sebastianův sarkastický hlas prořízl její vzpomínky a on jí vzal přezku z
rukou. Rychle zamrkala, což byl jediný zjevný projev citů, které jí protékaly jako žhavý proud a jitřily její
nervová zakončení tak, že ta se zničehonic roztančila radostí. Ucukla oběma rukama, zděšená tím, jakou
moc nad ní stále má pouhý neosobní dotyk.

Kapitola 8
Nina usoudila, že pracovat pro Sebastiana nebude moc velká zábava. Pořád jen vrčel, trousil sžíravé
poznámky a byl protivný jako ta příslovečná činže. Nedivila se Marcelovi, že se mu klidí z cesty a užívá si,
že je tam vpředu u pultu celkem v bezpečí. Taxík je totiž dovezl k zadnímu vchodu kuchyně, který neměl
schůdky, a nezdálo se, že by si Sebastian troufal vystoupat po malém schodišti v chodbě, kudy se chodilo
nahoru do krámu.
„Tam ne, Nino,“ opravil ji, když stěhovala jeden z pultů. „Musíš ho dát támhle, chci, aby to bylo
rozmístěné do tvaru písmene ‚U‘. A pak můžeš vyndat všechny váhy.“
Pevně stiskla rty, a když zvedala roh těžkého stolu a snažila se ho za hrozného skřípání vmanipulovat do
správné pozice, držela se k Sebastianovi zády.
„Kristepane, musíš dělat takový kravál?“
Naschvál to udělala znovu, jen aby ho naštvala. Ten stůl byl pekelně těžký. Co si jako myslel? Nečekala,
že její práce bude zahrnovat kompletní přestavování nábytku. Nakonec ale všechno zařídila k jeho
spokojenosti.
 „Dobře, teď bych byl rád, abys připravila pracovní místo pro každého účastníka. Máme teď čtyři. Další
přihláška, bez které bych se obešel.“
Nina sklopila zrak a pomyslela na Marguerite.
„Připravíme všechny pomůcky, které budou potřebovat. Zítra začneme odpalovaným těstem, takže
potřebujeme…“ V rychlosti prolétl celý seznam. Nina musela běhat po kuchyni a snášet metličky, široké
pánve, odměrky, síta, mísy a vařečky. Sebastian zatím trůnil na vysoké stoličce, modrou sádru měl opřenou
o trnož jiné stoličky a koukal do mobilu, přičemž v pravidelných intervalech pokřikoval, bručel si pro sebe
nebo se na Ninu mračil.
S pocitem pýchy, že si dokázala zapamatovat všechno, co řekl, a úhledně to uspořádat, o krok ustoupila
a hrdě se rozhlédla po kuchyni.
Sebastian se zvedl a dobelhal se k jednomu z připravených stanovišť. „Nezapomeň připravit místo i pro
nás, nebo spíš hlavně pro sebe. Budeš podle mých instrukcí ukazovat základy a já pak předvedu náročnější
techniky.“
Tohle Nině nevadilo, protože doufala, že se od něj hodně naučí.

˜
Už byli skoro hotoví, když poklepal na skleněnou plochu jedné váhy a zamračil se. „Zkontrolovala jsi ve
všech baterky?“
„Já…“ Nina vyděšeně vytřeštila oči. „Totiž…“
„Prokristapána, musela jsi snad zkontrolovat, že všechny fungují.“
Nina rozhodila ruce. „No… Já – já…“
Sebastian už obrátil jedny váhy a vytáhl z nich malou kulatou lithiovou baterii. „Běž se zeptat Marcela,
kde by se daly rychle sehnat.“
„Promiň, já jsem…“
„Nemyslela, viď, Nino? A jak budou podle tebe odměřovat přísady, co? A kde jsou vejce? Nikde je
nemůžu najít. Zkontrolovala jsi zásoby ve spižírně?“
Nině poklesla ústa do zděšeného „O“. Na obojí úplně zapomněla. Včera vlekla z obchodu takový náklad
másla a smetany, že vejce už si vzít netroufla. Navíc je v supermarketu nemohla najít a francouzské slovo
„oeufs“ jí úplně vypadlo z hlavy. Když se pak vrátila, naložila všechno do ledničky a úplně se zapomněla
podívat do spíže.
„Já – já…“ Čím to, že kdykoliv mu byla nablízku, chovala se jako ubožačka, neschopná kloudného
slova? „Kde je spižírna? Podívám se teď.“
Sice neobrátil oči v sloup, ale jako by se stalo. „Je po schodech nahoru, v půlce chodby. Dost pitomý
místo, což je přesně ten důvod, proč se celý tenhle barák musí kompletně předělat. A až to vyřídíš, zeptej
se Marcela, kde se dají někde v okolí koupit baterky. Kup nějaká vejce a okamžitě se vrať.“ Sebastian sevřel
ústa a nasadil obvyklý nespokojený výraz.

˜
Nina objevila Marcela, který teď permanentně špulil ústa, takže vypadala jako sušená švestka – k jejímu
veselí se celkem podobala těm Sebastianovým –, jak se krčí na chodbě za dveřmi na vrcholku schodiště.
„Musím se podívat do spižírny,“
„To nestojí za to,“ odpověděl Marcel. „Je prázdná.“
„Prázdná?“
„Ano. Předchozí majitel všechno prodal.“
„Všechno?“ Hloupě opakovala jako papoušek.
 „Jedné ženě, která si otevřela cukrářskou školu v Lille. Přijela s obytnou dodávkou. Všechno si odvezla.“
Srdce jí pokleslo rychleji, než kdyby bylo z olova. Přistoupila ke dveřím spižírny a stiskla vypínač. Police
smutně zely prázdnotou, jen v rozsypané mouce, která je pokrývala, bylo znát stopy po zásobách, které tu
bývaly uloženy. Otočila se a otevřela dvojdveřovou lednici. Uvnitř se posměšně šklebily prázdné přihrádky.
„Do prdele!“ Doufala, že tu budou aspoň základní potraviny, jak sám Sebastian předpokládal. Ten bude
neskutečně vyvádět. Nákupní seznam se pořádně rozrostl a neměla nejmenší ponětí, jak to všechno pobere.
Těžko mohla od Sebastiana čekat nějakou pomoc a Marcel, když pominula jeho absolutní neochotu, musel
zůstat v obchodě. A na nikoho jiného se nemohla obrátit. Nina si hryzala ret a najednou si přála, aby její
přeochotná rodina nebyla tak daleko.
Svěsila ramena a pomalu zavřela lednici.
„Možná by pomohlo tohle.“ Marcel vytáhl z kouta spižírny jednu z těch pestrobarevných nákupních
tašek na kolečkách, se kterými jezdívají staré dámy.
Nina chvíli počkala, několikrát se zhluboka nadechla, aby zahnala slzy, jež jí hrozily vyhrknout, a pak
teprve zamířila zpět do kuchyně.
„Vyběhnu ven a vezmu vejce a baterky,“ řekla a snažila se, aby to znělo normálně a optimisticky.
„Nemůže tam jít Marcel?“ zeptal se Sebastian a vzhlédl od notebooku.
„Musí obsluhovat cukrárnu.“
„Proč? Neříkej mi, že tam má nějakého zákazníka? Divím se, že to tady ještě nezavřeli.“
„No… jo, pár jich tam je,“ zalhala.
„Tak si pospěš, nečekal jsem, že se tu zdržím tak dlouho.“ Podíval se na hodinky. „Ještě že jsem si vzal
notebook, aspoň zatím vyřídím pár důležitých věcí.“ To už vytahoval mobil a ťukal na obrazovku. „Jo,
Miku. Už doručili ta světla? Ty žárovičky na zítra?“
Už si jí nevšímal, což bylo dobře, alespoň mu nemusela vylíčit všechny ty prázdné police. Měla by u něj
další černý puntík a to bylo pěkně nefér. Sebastian nemá vůbec ponětí, v jakém stavu ta kuchyně byla a jak
se Nina nadřela, aby ji dostala do použitelné podoby. Je to pěkný pacholek. Totálně a naprosto necitelný
mizera bez jediné dobré vlastnosti, která by alespoň částečně vynahradila všechny ty špatné.
Vážně musí tohle všechno dělat? Stojí to za to? Původně myslela, že si z toho aspoň něco odnese, ale
teď už si tak jistá nebyla. Hlavně ne po té ledové sprše, když ji upozornil, že stát se dobrým cukrářem trvá
roky. Není přece úplně naivní, je jí to úplně jasné, ale přesto věřila, že pobyt tady jí pomůže nějak začít.
Nina si najednou nebyla jistá, jestli ta cesta do Paříže byla opravdu dobrý nápad.

˜
Ještěže má svou Doris, jak Nina pokřtila tu babičkovskou nákupní tašku na kolečkách, kterou dostala od
Marcela. Doris se stala její nejlepší přítelkyní, zachránkyní a hrdinkou, i když měla jedno kolečko trochu
zatuhlé. Vzhledem k tomu, že spíž vypadala jako „u snědeného krámu“, rozhodla se Nina pořídit
dvojnásobek potravin ze Sebastianova seznamu. Byla s vlastním výkonem dost spokojená, přestože ubohá
Doris vydatně skřípala pod nákladem mouky, krupicového a moučkového cukru, másla a vajec, který určitě
vážil aspoň tunu. (Marcel se naštěstí ve vzácné chvilce solidarity postaral o baterky.)
Sebastian ať se jde třeba vycpat. Má svůj notebook a mobil a může si klidně v kuchyni pokračovat v
práci. Využila toho, že má příležitost se trochu projít na sluníčku a uniknout stresu, který na ni čekal v
kuchyni, a když se vracela zpátky k cukrárně, nespěchala a prohlížela si výlohy okolních obchodů. Byl tu
zverimex, galanterie, kde byly vystavené tři nádherné svetry s copánkovými vzory, obchod s koly a
květinářství.
Když spatřila nádhernou záplavu květin, zastavila se a usmála. Růžové a žluté růže byly naaranžované
do hezkých kytic, v malých stříbrných hrnečcích stály modřence přizdobené fialovými stuhami a byl tu i
plný kbelík jejích oblíbených alstromerií ve světlounce růžové, temně rudé a fialové barvě. Minula obchod,
ušla pár kroků a pak se zastavila a vrátila. Pár kytic by kuchyň i cukrárnu pěkně rozjasnilo, ale nezvládla
by je pobrat společně s vozíkem. Ty malé stříbrné hrnky by ale vzít mohla, na stolcích by vypadaly rozkošně
a potěšily by aspoň ji, když už nikoho jiného. Sebastianův pohyb se stejně omezuje jen na kuchyň, takže se
to ani nedozví. Koupila jich šest, opatrně je umístila navrch tašky a znovu vyrazila.
Přesně v tu chvíli se zlobivé kolečko rozhodlo, že se bude točit opačným směrem, než kam měl namířeno
zbytek vozíku, a Nina si uvědomila, že si naložila přesně o pár květináčů víc, než bylo rozumné. Zatímco s
ním zápasila, ztratila trochu rovnováhu a jeden ze stříbrných hrnků se začal neodvratně překlápět z vozíku,
jako na potvoru zrovna když to k cukrárně měla už jen přes křižovatku. Vrhla se po něm a popadla ho s
jistotou kriketového hráče tak šikovně, že by její bratři takovému výkonu hlasitě zajásali. Přitom pustila
tašku, která se pod nečekanou vahou začala naklánět dopředu.
„Hej!“ Zničehonic se odněkud vynořila dívka, popadla držadlo tašky ještě dřív, než se celá Doris stihla
skácet, a se širokým úsměvem ji vítězoslavně narovnala. „To mě podrž, co v tom máte? To vezete z
kamenolomu?“ zeptala se s výrazným birminghamským přízvukem.
„Jo, vezu šutry, a tak vůbec,“ zasmála se Nina a snažila se udržet květiny v ruce. „Vy jste Angličanka.“
„Jen drobet. I když jsem doufala, že s tímhle baretem zapadnu do davu.“ Poplácala jasně červenou čapku
posazenou na tmavých kudrnách.
Nina si prohlédla její statnou postavu v opásaném baloňáku a nakonec sjela pohledem k jejím botám.
„Myslím, že ty crocsy to prozradily,“ pravila smrtelně vážně a stiskla rty.
Dívka se rozesmála. „Jsou tak jasně anglický, co? Žádná Francouzka se špetkou sebeúcty by si nevzala
něco tak praktickýho.“
Nina si pomyslela, že jsou to spíš australské nebo americké boty, ale podle toho, co zatím vypozorovala
u Francouzek, to byla nejspíš pravda. Nedovedla si představit, že by se Marguerite nebo Valerie de kdovíco
nechaly přistihnout v gumácích.
„Narazila jsem si palec a ten prevít je možná zlomenej. Tohle je jediný, co obuju. Nějak jsem doufala,
že když budu nahoře vypadat jak Audrey Hepburnová, nikdo se nebude koukat dolů.“
Nina měla co dělat, aby udržela vážnou tvář.
„Stejně nevypadám jako Audrey Hepburnová, co?“
Nina velmi pomalu zavrtěla hlavou, jako by tím mohla zmírnit urážku. „Sorry. Nevypadáte. Ale díky za
pomoc. Nemáte představu, jaký to mohl být průšvih. Mám tam tři tucty vajec.“
Obě současně udělaly zděšený obličej. „Umíte si to představit?“
„Uf! Míchaný vajíčka.“ Dívka zavrtěla hlavou a tmavé kudrny jí přitom poskakovaly nahoru a dolů jako
neposední psíci. Zazubily se na sebe.
„A s moukou, krupicovým cukrem a moučkovým cukrem by to byl parádní recept na průšvih.“
„Instantní dortová směs,“ žertovala dívka a oči jí pobaveně svítily. „I když, kdo by neměl rád dorty?“
„Jo, a byl by to taky konec mého zaměstnání. Díky, zachránila jste mi živobytí.“
„V pohodě, mimochodem, já jsem Maddie.“
„Nina.“
„Máš to daleko?“
Nina zavrtěla hlavou. „Jenom támhle.“ Ukázala na cukrárnu přes ulici.
„A hele, tam jsem chtěla zajít. Stojí to za to?“
„Jestli mám být upřímná, tak si tím nejsem jistá, ale nikomu neříkej, že to máš ode mě.“
„Ukaž, pomůžu ti. Ponesu ty kytky a vejce ti přenechám. Takže ty tu pracuješ?“
„Tak trochu.“ Cestou k cukrárně Nina vysvětlila celou situaci a povyprávěla Maddie o cukrářském kurzu.
„To zní skvěle. Já vařím děsně. Jsem spíš na pořádný dušený maso se zeleninou a chlebový pudinky.“
„Měla by ses na ten kurz přihlásit,“ navrhla Nina, zatímco vlekla tašku a přemítala, jak dlouho jí potrvá,
než ten kopec potravin vyloží.
„To je výborný nápad.“
„Ale ne, to já jenom tak.“ S tímhle bude muset přestat. Vždycky jí to vyklouzne. Nabírá nové kandidáty
rychleji, než bys řekl švec. Sebastian z toho nebude mít radost. „Začíná už zítra, takže je to možná trošku
–“
„Skvělý, zítra nemám školu. A víš co? Máma bude mít hroznou radost. Mohla bych jí upéct dort na její
poloviční narozeniny.“
Nina po tomhle neobyčejném sdělení povytáhla obě obočí.
 Maddie se zasmála. „Doma slavíme narozeniny každý půlrok. Rádi si totiž dopřejeme dort. I když
většinou je z Tesca. Jednou jsem zkoušela jablečný koláč. To, co vzniklo na pánvičce, se dalo vystihnout
mnoha slovy – spálený, nenapravitelně zcuckovatělý a naprosto k ničemu. Musela jsem to vyhodit do
popelnice.“
Když Nina s pomocí Maddie vytahovala vozík po schodech do cukrárny, její nová přítelkyně už nahlas
přemýšlela, jaký dort udělá, až přijede domů.
„Možná už bude moc pozdě se na kurz přihlásit,“ varovala ji Nina.
„To je v pohodě.“
Nina si nepatrně oddechla. Bůhví, co by řekl Sebastian na dalšího účastníka, zvlášť kdyby se dozvěděl,
že to je její práce.
„Prostě sem zítra dorazím, a když pro mě nebude místo, tak nic.“

Kapitola 9
„Odcházíme během pěti minut, máš všechno hotovo?“ Sebastian sotva vzhlédl od svého notebooku,
zatímco Nina vešla dovnitř, a stále ještě zápasila se svéhlavým vozíkem. Jednu nohu měl hozenou přes židli
a musel se otočit bokem k pultíku, na kterém měl notebook položený. Vypadalo to dost nepohodlně.
„Vlastně,“ začala Nina, která rychle vykládala vejce a byla vděčná za to, že je Sebastian tak pohroužený
do práce. „Musím… ehm, myslím, že bych měla připravit další pracovní místo, víš… kdyby náhodou ještě
někdo přišel.“ Odpovědí bylo jen ticho a na okamžik zadoufala, že jí to možná prošlo. Ale neměla šanci.
Sebastian zvedl hlavu od notebooku a podezřívavě se zamračil. „Zopakuj mi to.“
„No, víš…“
„Ne.“
Nina zariskovala, vykoukla a zjistila, že na ni upřeně hledí. Začala si nervózně třít chodidlo o kotník
druhé nohy a snažila se přitom nevypadat moc provinile.
„Do prkýnka, Nino!“
Zamrkala. „Neudělala jsem to schválně, jenom… no, zmínila jsem se o tom kurzu před jednou holkou z
Anglie, kterou jsem potkala, a ona se toho hned chytila a…“
„A nenapadlo tě prostě říct, že už máme obsazeno nebo něco,“ zavrčel tak procítěně, že najednou
netušila, co odpovědět. Snad se zas tak moc nestalo.
„Doprčic,“ štěkl a popadl svoje berle. „Mám toho dost. Zavolej taxík, budu venku.“
Jakmile odešel, Nina chvíli stála a usilovně mrkala. Ne, nebude brečet. Kvůli němu opravdu ne, je to
blbeček, ale za tohle jí nestojí. Nenávidí ho. Kdo by si byl pomyslel, že se zamiluje do takového
arogantního, hrubého, navrčeného, kyselého, namyšleného pitomce?

˜
Do hotelu se vraceli taxíkem za naprostého ticha, Sebastian znovu obsadil zadní sedadlo. Nina celých
čtyřicet pět minut jízdy vytrvale hleděla z okna a v duchu si balila kufry. Tohle nemá zapotřebí. Jakmile
pomůže Sebastianovi zpátky na pokoj, okamžitě pojede do jeho bytu a ztratí se z tohohle města, kde ji
začíná pálit půda pod nohama. Ať si najde nějakou jinou výpomoc.
Taxík pohybující se v příšerném provozu prudce zastavil, až se jí pás bolestivě zaryl do ramene. Nebylo
pochyb, ruch na pařížských ulicích je úděsný. Zdálo se, že v autě plyne čas pomaleji než normálně a napjaté
ticho mezi ní a Sebastianem se tím protahovalo. Nijak tomu nepomáhalo, že se řidič jako kamikaze vrhal
na každé volné místo, a pak dupl na brzdy vždy několik centimetrů před něčím nárazníkem. Ulevilo se jí,
když to konečně zapíchl před hotelem, kam se dostal tak, že na poslední chvíli prudce strhnul auto přes tři
jízdní pruhy.
 Sebastian mu podal padesátieurovou bankovku a bolestivě se vymanévroval ze zadního sedadla, zatímco
Nina čekala s jeho berlemi. Když Sebastian kulhavě vykročil směrem k hotelu, vychrlil za ním taxikář
proud francouzštiny.
„Ty nechceš drobné?“ zeptala se ho Nina, která z řidičova sdělení vyrozuměla, že nemá dost nazpátek.
„Ne“, zavrčel Sebastian, aniž se ohlédl.
Pokrčila směrem k řidiči rameny, vzala tašku se Sebastianovým notebookem a šla za ním. Přitom zírala
na jeho záda a tiše si mumlala. Normálně odsud vypadne. Vždyť ten hrubián na ni ani nepočkal. Už byl na
půli cesty k výtahu.
Když Sebastian sahal po tlačítku výtahu, upadla mu berle, takže si s vervou zanadával. Nina tiše
povzdychla a žasla, jak je vůbec možné, aby byl ještě vzteklejší. Nina berli zvedla, podala mu ji a on ji div
nevyškubl z ruky. Kousla se do jazyka a zachovala nehybnou tvář. Už jen deset minut. Jen deset minut a
pak vyjde ven a už se na něj nikdy nebude muset ani podívat. Stačí ho jenom doprovodit k výtahu, otevřít
mu dveře, dát mu notebook – ještě si rozmyslí, jestli mu prostě neomotá tašku kolem krku – pak se rozloučí
a půjde. Zkusila s ním ažaž. Teď už se o sebe bude muset postarat sám.
Jakmile se dveře výtahu otevřely, vyrazil ven, za mocného klapání berlí se dovlekl k pokoji a tam svěsil
hlavou a čekal, až ho Nina dohoní a strčí kartu do zámku.
„Dík,“ zavrčel. „Nashle zítra.“ A bez ohlédnutí zmizel.
Nina chvíli stála se zaťatými pěstmi. Jak se opovažuje s ní takhle jednat? Nevděčný pacholek. Jasně,
udělala dneska dost hloupostí, ale nikdo neumřel a na zítra je všechno připraveno. Možná není dokonalá,
ale zaslouží si snad trochu víc než tohle, a neměla by dovolit, aby mu to prošlo. Potlačovaná zlost v ní
začínala vřít. Většinou snesla hodně. A konfrontace neměla zrovna v lásce, ale… tentokrát nemá co ztratit.
Do háje se vším.
Třemi kroky překonala chodbu hotelového apartmá a vtrhla mu do salónku. Nikde ho neviděla, ale
protože ji poháněla zlost, vyrazila k jeho ložnici, odkud zaslechla rachot berlí dopadajících na podlahu.
Vztekle rozrazila dveře a užuž se ho chystala oslovit, když tu ho zahlédla a strnula ve dveřích.
Ležel šikmo přes postel, na kterou se zhroutil, a tvář si zakrýval paží. Tiše u toho sténal a Nina se zarazila.
Veškerý nashromážděný vztek se najednou vytratil. Ten pitomej, pitomej, pitomej chlap. Teď najednou
viděla, jak je bledý v obličeji, jak ztuhlou má čelist v místech, kde zatínal zuby, a jak váhavě pohybuje
dolní částí těla.
„Sebastiane?“
Znehybněl.
„Je ti…?“
„Jdi pryč,“ zavrčel hrubým hlasem a dál schovával tvář pod rukou.
No jasně, jako by byl ve stavu, kdy od něj může odejít. Přistoupila k nočnímu stolku a všimla si několika
krabiček s léky.
Zamžourala po něm a prohlédla si ho pozorněji. Byl hodně strnulý a pleť mu znatelně zešedla. Ten idiot
se snaží být statečný. Nenapadlo ji, že má pořád ještě takové bolesti, ale na druhou stranu, ona nikdy nic
zlomeného neměla.
„Jak moc to bolí?“
Odpovědělo jí výmluvné ticho.
„Sebastiane?“ zkusila to něžnějším hlasem.
„No?“ Zvedl ruku a podíval se na ni, tak podloudně, jako malý chlapec přistižený při lži. V očích se mu
podezřele vlhce lesklo.
Na okamžik ji zachvátil pocit viny, když ho viděla tak zuboženého a zranitelného. Vždycky vypadal
neporazitelně, a vidět ho v takovém stavu ji děsilo.
„Kdy sis vzal naposledy prášky na bolest?“ Mít bratry se někdy vyplácelo. Všichni čtyři hráli ragby a
všichni odmítali užívat prášky na bolest. Bylo to tak typicky mužské. Jonathon si také jednou zlomil nohu,
a tak dlouho kňoural, že ho sádra svědí, až mu matka dala pletací jehlici.
Sebastian zvedl bradu a zatvářil se trucovitě. „Před nějakou dobou.“ Teď jasně viděla, že je kolem úst
bílý jak křída a celé tělo má napjaté.
„Jsou to tyhle?“
 Přikývl, a přitom sebou bolestně škubl.
„Kdy sis je bral naposledy?“ zopakovala otázku.
„Při snídani.“
„Propánakrále.“ Nasadila vyčítavý hlas, aby zakryla obavy, a popadla platíčko léků. „Kolik jich smíš
brát?“
„Mám brát dva každé čtyři až šest hodin, ale jsou moc silné. Je mi po nich mizerně.“
„Takže svíjet se bolestí je ti milejší?“ odsekla a teď už na něj měla opravdu vztek. Nebylo divu, že měl
celý den tak příšernou náladu.
Sebastian nic neřekl, jen se zavřenýma očima chabě zavrtěl hlavou a Nina si najednou uvědomila, jak je
ve skutečnosti bezmocný a jak hrozné musí mít bolesti. Vyloupla prášky z obalu a spěchala do koupelny
pro vodu, kde na sebe s kyselým výrazem pohlédla do zrcadla. Oslabený Sebastian byl sice mnohem
snesitelnější, ale neměla z toho žádné potěšení a věděla, že on by o její lítost stejně nestál.
Položila sklenici vody a prášky a zeptala se ho: „Řekli ti v nemocnici, jak se máš o sebe starat?“ Jestli
do něj má ty léky dostat, bude ho muset přimět, aby se posadil.
„Mám odpočívat a držet nohu zdviženou.“ Říkal to bezbarvým hlasem, zjevně si uvědomoval, že se
choval hloupě, a nestál o to, aby to Nina rozebírala.
„Dobře. Můžu ti nějak pomoct, aby ses cítil pohodlněji? Když se posadíš, můžu ti upravit polštáře a
nějaké ti dám pod nohu, aby byla trochu zvednutá. Pak si vezmeš prášky.“
Sebastian na ni sklesle pohlédl a vážně sevřená ústa se mu trochu zachvěla. Pak zamrkal a slabě přikývl,
jako by nemohl vyčerpáním ani mluvit. Nina k němu přistoupila a začala aranžovat polštáře.
„Myslíš, že se dokážeš zvednout?“ zeptala se ho.
„Dej mi chvilku. Promiň, ale ta jízda autem…“
Zdržela se, aby doplnila, co bylo jasné – a taky to, že jsi celé odpoledne na nohou a bez prášků.
Jakmile se usadil mezi polštáři a vzal si léky, Nina pokračovala v řešení situace. Snažila se zachovat si
přísný odstup, ale zároveň mu chtěla zajistit co největší pohodlí.
„Neměla bych ti sundat tu botu?“
Výhružně se na ni podíval.
Teď už obrátila oči v sloup. „Hele, Sebastiane, smiř se s tím, že potřebuješ pomoc.“ Přesunula se na
druhou stranu postele, rozvázala mu černou polobotku a stáhla mu ji z nohy. „Vidíš, nebyla to taková hrůza,
ne? Jsem tady a jsem ochotná ti pomoct. Na zbytek večera už nemám nic v plánu. Proč si nezdřímneš? A
na později ti můžu objednat hotelovou službu.“
Přikývl a zavřel oči, což považovala za malé vítězství. Aspoň se choval rozumně, i když měla podezření,
že ho možná jen udolala bolest. Chvíli nad ním stála a bojovala jednak s nutkáním odhrnout mu vlasy z
čela a také s podivnou touhou vlepit mu na stejné místo rychlou pusu.
S leknutím ucítila, jak ji najednou vzal za ruku, ale oči měl stále zavřené. Jemně jí stiskl prsty a zašeptal:
„Díky, Nino.“

˜
Vešla do salónku a přivřela za sebou dveře. Teď ho samozřejmě nemůže nechat ve štychu. Nejradši by si
nakopala, že nepoznala, jak je mu zle. Nebylo divu, že byl tak šíleně podrážděný. Tvrdil sice, že nechce
ošetřovatelku, ale zjevně potřeboval, aby na něj někdo dohlížel.
Našpulila rty a vytáhla poznámky, které připravil předem na zítřejší den. Podle receptů měli dělat
odpalované těsto, žloutkový krém, čokoládové profiterolky a kávové éclairky. Začaly se jí sbíhat sliny, což
jí připomnělo, že už nějakou dobu nic nejedla. Rozhodla se však počkat s jídlem ještě hodinku, pak ho
objedná a teprve až dorazí, vzbudí Sebastiana.
 ˜
Tiché zaklepání na dveře oznámilo příchod hotelové služby. Nina se rozhodla hrát na jistotu a objednala
pro sebe i pro Sebastiana burger s hranolky. Cestou ke dveřím k němu nakoukla a zjistila, že stále ještě spí
jak dudek. Chvilku ho pozorovala. Tvář mu ve spánku zjemněla, tmavé vlasy se shrnuly do čela a ústa
působila pokojně. Vypadal o hodně mladší, více jí připomínal toho chlapce, kterého si stále ještě
pamatovala, a vyděsilo ji, jak se jí z toho sevřelo srdce. Rychle se otočila a zamířila ke dveřím. Málem je
vyvrátila.
„Tady má někdo hlad,“ ozval se škádlivý skotský přízvuk.
„Ahoj Alexi. Ty děláš hotelovou službu?“
Zazubil se. „Obvykle ne, ale personál má instrukce, aby mi hlásil, když bude Sebastian něco potřebovat,
a pokud jsem poblíž, vezmu to za ně. Jak mu je?“
Nina couvla, aby mohl s podnosem dovnitř. „Přiznám se, že ne moc skvěle. Ten idiot to dneska přehnal.“
„To je celej Bas. Totální workoholik.“
Nina pozvedla obočí. „Taky nevypadáš jako flákač.“
„Nejsem jako on. On je tím posedlý.“ Alex pokrčil rameny. „Já pracuju tvrdě,“ na tvářích mu naskočily
dolíčky, „ale taky si pak pořádně vorazím, zatímco tady ten blázen je totálně umanutej. Chce za každou
cenu dokázat svýmu tátovi, že se spletl.“
Nina zamračeně následovala Alexe do obýváku, kde položil podnos na jídelní stůl u okna, odtáhl závěs
a vykoukl ven na osvětlenou noční Paříž.
„Jeho tátu si nepamatuju, ani nevím, jestli jsem ho někdy viděla, ale to není divu. Sebastian trávil snad
všechen volný čas u nás doma. Když máma zjistila, že dokáže vařit líp než ona, přenechala mu vládu nad
kuchyní. S vařením se vždycky trochu trápila, protože jí připadalo jednotvárné – měla totiž za strávníky
čtyři lidské popelnice, kterým úplně chyběly chuťové buňky. Bratři tehdy nebyli moc vybíraví a vždycky
dávali přednost kvantitě před kvalitou.“
„Sebastianův otec je…“ Alex se najednou zarazil. „Basi! Přinesl jsem ti večeři, ty povaleči. Prej spíš,
místo abys pracoval.“
„Zkus si někdy chodit o berlích. Budeš urvanej jak pes.“ Nina se otočila. Sebastian stál ve dveřích a
vypadal o ždibíček lépe – ale opravdu jen o nejždibíčkovatější ždibíček. „Co se podává?“
„Burger a hranolky.“ Nina omluvně pokrčila rameny. „Nebyla jsem si jistá, co bys chtěl.“
„Bezva. Díky.“
Všimla si, že se po pokoji pohybuje hodně pomalu, jako by za dnešek vyčerpal všechnu energii a ještě
se nestihl úplně dobít. Co by na to řekl, kdyby navrhla, ať se nají a zase se vrátí do postele? Zachytila
Alexův pohled. Zamračeně sledoval, jak namáhavě se Sebastian vleče.
„Panebože, to je jako koukat na oživlou mrtvolu. Ještěže jsem ti přidal hranolky.“
Nina postřehla, že si Alex sice ze Sebastiana utahuje, ale přitom mu nenápadně pomohl usednout a
převzal od něj berle. Zvedla podnos s jídlem, odebrala z něj svůj talíř a pak tác podala Sebastianovi, aby si
ho mohl dát na klín.
„Cpát se tolika hranolkama je to poslední, co potřebuju. Až zase budu schopnej hrát fotbal, budeš mě
moct použít místo míče.“
„To bude v pohodě, prostě tě strčíme do branky.“ Alex ukradl jeden hranolek a složil svou vytáhlou
postavu na protější pohovku. Vypadal, jako by mohl jíst hranolky celé dny bez jakýchkoliv následků.
Nina obrátila oči v sloup, posadila se vedle něj a položila si talíř na klín.
„Já to viděl,“ řekl Alex. Shodil boty, ukradl další hranolek a pohodlně se uvelebil.
„Vy dva mluvíte úplně jako mí bratři. Páni, ty jsou dobré.“ Zakousla se do hranolku a uvědomila si, jak
hrozný má hlad.
„Cha! Akorát že Nick by fotbal nezvládl, ani kdyby mu šlo o život.“ Sebastian jí velmi vzácně věnoval
spiklenecký úsměv. „Její bratři hrají ragby.“
„Vzpomínám si, že jsi byl docela hustej útočník,“ zareagovala Nina bez přemýšlení, pak rychle kousla
do hamburgeru a doufala, že si nikdo nevšiml slabého ruměnce, který jí naskočil při vzpomínce na všechny
ty zápasy, které sledovala jako láskou posedlá fanynka a předstírala, že fandí jen svým bratrům. Bože,
jakého pitomce ze sebe tehdy udělala!
Sebastian si povzdychl a ve tváři se mu mihla lítost. „Už je to dávno, ale chybí mi to.“
To Ninu zaujalo. „Tak proč jsi s tím přestal?“ Sebastian nepatřil k těm, kteří se vyhýbají výzvám, nebo
opouštějí věci, které mají rádi. Byla to škoda, vždyť hrál tak dobře. Musela počkat, až spolkl velké sousto
hranolků, které mu náramně chutnaly, přestože si předtím na hotelové jídlo stěžoval.
„Je mi líto, ale dělat nedělní obědové směny a cítit se přitom, jako by tě hodili do mixéru, se rychle
omrzí. A to, že jsem pracoval sedm dní v týdnu, tomu moc nepomáhalo.“
„Samá práce a žádná zábava udělaly ze Sebastiana suchara,“ řekl Alex a tentokrát se jeho ruka vkradla
do Nininých hranolků. „Ačkoliv ta blonďatá koč… Katrin z firmy, co dělá interiéry, vypadala jako někdo,
kdo rád míchá práci se zábavou. Co je s ní?“
„Bejvávalo,“ řekl Sebastian a najednou se začal horlivě zajímat o jedno místečko na sádře a třel ho tak
usilovně, až se mu tác nebezpečně rozkymácel. „Hodně cestuje. Uvidíme, co bude.“ Zvedl hlavu a podíval
se na ni. „A co ty, Nino? Nějaký přítel na scéně? Kam se poděl ten Joe, se kterým jsi chodila?“ Jeho úsečné
dotazy připomínaly výslech, jako by jen hledal fakta, která ho ovšem ve skutečnosti nezajímala.
Nina se přinutila k neosobnímu úsměvu. „Máš dost zastaralý informace. Joe a já jsme se přestali scházet
už před čtyřmi roky a zrovna nedávno se oženil. Byla jsem za družičku.“
„Ouha.“ Alex se zatvářil omluvně a účastně se k ní přisunul. „To muselo být nepříjemný.“ Vyjádřil se
natvrdo, ale hleděl na ni povzbudivě, a proto se při odpovědi dívala raději na něj než na Sebastiana.
„Ale ne, já sama ho Ali představila, je to skvělá kamarádka.“ Dokázala to říct věcně a nezúčastněně.
Měla z nich opravdu radost, ale nedokázala přiznat, že tím chtěla zahnat pocit viny z toho, že Joea
nedokázala milovat tak, jak potřeboval. Její srdce už patřilo někomu jinému. „Byla jsem z toho vážně
šťastná, protože já a Joe jsme vždycky byli spíš kamarádi.“ Modlila se, aby na ní nebylo nic znát.
„Takže zrovna teď není na scéně nikdo?“ naléhal Sebastian.
Nina zavrtěla hlavou. „Mám moc práce,“ odvětila suše a štvalo ji, že musí její osamělost tak zdůrazňovat.
Fakticky mizera.
„Tak to by sis rozhodně měla v Paříži někam vyrazit,“ navrhl Alex s náhlou srdečností v hlase. „Sebastian
dokáže být úplný otrokář. Nedovol, aby toho zneužíval. Musíš se trochu podívat na město. Popravdě, vím
o nějakých parádních místech.“ Zalovil v horní kapse. „Tady, vezmi si moji vizitku, nedokážu si
zapamatovat svůj mobil.“
Sebastian na něj vrhl nepřátelský pohled. „Nina je tady, aby pracovala! Potřebuju, aby byla k dispozici
podle toho, jak bude potřeba.“
Alex uličnicky pokrčil rameny a diskrétně na ni zamrkal. „Dej mi vědět, jestli bude moc nesnesitelný.
Můžu mu zatrhnout příděl jídla.“
Vzápětí uzobnul další z jejích hranolků a Nina s úsměvem odpověděla: „To zní jako dobrý plán.“
Sebastian sevřel rty. Nina se cítila nepatrně provinile, že se proti němu spolčuje, ale koneckonců byl celé
odpoledne tak protivný, zatímco Alexův humor byl osvěžující.
Když dojedli, Sebastian trochu hlučně zazíval. „Dobře, Nino, tak se uvidíme zítra. Přijď včas. Obstaráš
přivítání a seznámení.“
„Já?“
„Já nebudu ty schody riskovat a ty to zvládneš. Znáš jejich jména a… s jedním účastníkem se zjevně už
znáš,“ dodal kysele. „Stačí jenom počkat, až se všichni sejdou a pak je odvedeš do kuchyně.“
„Dobře,“ přikývla a sebrala svoje věci. „Tak se uvidíme zítra. Dobrou, Alexi.“
Alex k jejímu překvapení vyskočil, rychle sebral talíře a hbitě Sebastianovi odebral tác. „Doprovodím
tě a dám to do chodby.“
„Alexi,“ řekl rychle Sebastian. „Chci s tebou mluvit.“
„Hned jsem zpátky,“ odvětil Alex a ignoroval tak zcela zjevnou žádost, aby zůstal. Sebastian se zamračil
ještě víc. Nina se znovu podivila, jak je vůbec možné, aby se tvářil ještě protivněji.
Jakmile byli na chodbě, Alex položil tác na zem před dveře a na chvíli se zastavil. „Omlouvám se tady
za Jeho Veličenstvo. Nikdy jsem ho neviděl tak protivnýho. Neber si to osobně. Kašli na něj, a jestli si
chceš trochu oddechnout, tak to, že tě provedu po Paříži, jsem myslel úplně vážně. Máš moji vizitku. Pošli
mi esemeskou svoje číslo… tedy,“ začervenal se, „samozřejmě, jestli máš zájem.“
„Díky Alexi. To by bylo vážně moc pěkný.“ Vesele se na něj usmála a srdce se jí maličko stáhlo. Byl
opravdu milý… přátelský, hodný, byl to naprosto dokonalý protijed proti Sebastianovi a zároveň – musela
se zastydět, když si to přiznala – byl příliš podobný Joeovi. Za každou cenu se snažila vyhnout vztahu, kde
by druhá strana chtěla víc než ona sama. A není to nakonec úžasná ironie? Není divu, že si ji Sebastian drží
od těla.
„Alexi!“ zařval hlas z pokoje. „Nemám na to celý den! A Nina má na práci důležitější věci.“
„Něco ho opravdu žere,“ zašeptal Alex. „Radši půjdu. Brzy nashle.“

Kapitola 10
„Ahoj Nino.“ Maddie vtrhla do dveří jako první a potřásala přitom hlavou, až podlahu zkropily dešťové
kapky „z druhé ruky“, které s sebou přinesla spolu se závanem chladného jarního vzduchu.
„Dobré jitro. Jsi tady první.“ Nině její příchod okamžitě zvedl náladu. Zvlášť proto, že poslední
půlhodinu strávila instalováním kávovaru pro hosty na jeden ze stolů a Marcelova pomoc byla poněkud
apatická. Byl dnes opravdu zpomalený – popravdě, kdyby zpomalil ještě víc, začal by se vracet v čase. A
jako by to nestačilo, Sebastian se dosud neukázal a na její poslední esemesku neodpověděl.
„Já chodím vždycky brzo. To je z toho, když máš velkou rodinu. Když se je snažíš vypravit všechny z
domu, je to jako shánět kočky do houfu.“
„Znám ten pocit. Táta vždycky hrozil, že nás sežene dohromady pomocí ovčáckých psů. Dej si kafe a
posaď se. Počkáme, až dorazí všichni, a pak půjdeme do kuchyně. Za chvilku jsem zpátky.“ Nechala
Maddie, aby se obsloužila kávou, a uháněla po schodech dolů. Když míjela Marcela, tvářil se
neproniknutelně, ale ignorovala ho.
Kuchyně byla připravená, jenomže co Sebastian? Nervózně se podívala na hodinky a pak se vrátila k
Maddie zrovna ve chvíli, kdy dorazila Marguerite a hned za ní párek středního věku. „Bonjour, Nino,
podívejte, koho jsem potkala cestou. Tohle jsou monsieur a madame Ashmanovi.“
Dvojice se nesměle usmála. „Přijeli sem na prodloužené líbánky a vzali se před třemi týdny.“ Marguerite
vplula dovnitř jako vznešená labuť a ty dva vedla před sebou.
„Zdravím, já jsem Peter a tohle je Jane.“ Pořád se drželi za ruce, jako by se od sebe nedokázali odloučit,
což Nině připadalo roztomilé. Peter napřed odebral Jane deštník a pomohl jí z kabátu, a teprve potom si
sám odložil a poznamenal: „Venku opravdu není moc příjemně.“
„Ne, je tam hrozně, ale pojďte dál a dejte si kávu. Já jsem Nina. Počkáme ještě na jednu osobu a pak se
přemístíme do kuchyně, kde se seznámíte se Sebastianem, který vede dnešní kurz. Tam se pak všichni
navzájem představíme.“
„Smím vám vzít kabáty?“
Při zvuku Marcelova hlasu Nina prudce zvedla hlavu. Tvářil se bolestně, jako by se toho doopravdy
nechtěl účastnit, ale zároveň nemohl strpět, aby o zákazníka nebylo řádně postaráno. Usmála se na něj a
vysloužila si protivně povýšený pohled, a potom si Marcel přehodil kabáty přes ruku a odnesl je ke
staromódnímu věšáku z ohýbaného dřeva stojícímu v koutě.
„Jsem tady dobře?“ zahulákal mocný hlas s nepopíratelně severobritským přízvukem.
Nina se rychle podívala do dalšího papíru se Sebastianovými poznámkami. „Vy budete určitě Bill,“
pokývala hlavou k muži statné postavy, který se k ní přišoural.
„To souhlasí. Bill Sykes.“ Pozvedl dva prsty k čelu v gestu, které bylo míněné jako pozdrav pro všechny
kolem. „A vůbec nic neříkejte. Už znám ty narážky na Olivera Twista nazpaměť.“
Marguerite se zatvářila nechápavě a Maddie s Ninou potlačily úsměv.
Jakmile si všichni vypili kávu, odvedla je Nina do kuchyně. Sebastian tam už určitě bude. Jen se mu asi
nechtělo riskovat těch pár schodů z kuchyně do chodby, která vede do cukrárny.
Srdce jí sklouzlo až někam do bot. Kruci, pořád po něm nebylo ani vidu, ani slechu.
Všichni se nahrnuli do kuchyně a tvářili se nejistě. Nina pocítila tíhu zodpovědnosti.
 „Tak jo, lidi.“ Vykouzlila přátelský úsměv a modlila se, aby její rádoby veselý hlas zněl autoritativně a
přesvědčivě. „Díky vám všem, že jste dnes přišli. Jak už víte, jsem Nina a jsem tu jako…“ Jakou tu měla
vlastně roli? Vůbec to se Sebastianem neprobrali. „Já se o vás budu starat. Náš kuchař Sebastian je už na
cestě.“ Aspoň by ráda doufala, že je. Podívala se na hodinky a zdálo se jí, že už to dělá posté. Vzpomněla
si, jak jí připomínal, aby přišla včas, a pocítila osten křivdy. „Zdá se, že se cestou sem asi zdržel v zácpě,
ale určitě brzy dorazí.“
Všichni se na ni dívali, a tak se znovu usmála. „Ano, určitě tu bude každou chvilku.“
Ale co když nebude? Co by jim ještě řekla, aby nějak zaplnila to rostoucí ticho, když se na ni všichni
dívají, jako kdyby znala odpovědi na všechny otázky? Rychle zkontrolovala další ze Sebastianových
seznamů, který měla před sebou na pultě, a pokusila se vybavit si, co všechno včera říkal, ale nedokázala
přijít vůbec na nic. Cítila, jak jí na zádech vyráží pot a nepohodlně se zavrtěla.
„Víte co?“ Hledala rychle slova. „Bylo by hezké, kdyby… kdybychom se představili. A třeba si řekli
něco o vašich dosavadních zkušenostech s vařením a co byste se tu rádi naučili.“
Všichni se po sobě navzájem ostýchavě podívali a Nina polkla a modlila se, aby někdo prolomil ledy.
Ale hrobové ticho přetrvávalo. Dokonce i Maddie nejistě postávala a prohlížela si nehty.
„Tak tedy, já jsem Nina. A ehm… budu dnes Sebastianovi asistovat. Já…“ zachytila Maddiin
povzbudivý úsměv, „… nejsem zkušený cukrář. Ale peču často a pečení cukrovinek mě fascinuje. Takže
jsem se nabídla, že mu pomůžu… ehm, asi bych vám měla říct… Sebastian si zlomil nohu, takže mu
pomáhám a zároveň se snažím něco přiučit.“ Hlas se jí při pohledu na ostatní pomalu vytrácel. Všichni
vypadali trochu nejistě. Jestli si něco opravdu nepřála, pak to, aby byl někdo zklamaný, zvlášť když dvěma
lidem kurz sama doporučila.
„Nicméně,“ pokračovala pevným hlasem, „díky několika týdnům příprav tu dnes máte kurz, který vás
naučí všechny základní kameny cukrářství. Sebastian je skvělý učitel a velmi dobrý kuchař. Učil se v mnoha
restauracích oceněných michelinskou hvězdou, včetně Le Manoir v Oxfordshiru, a pracoval v kuchyních
těch nejlepších kuchařů. Vede vlastní řetězec restaurací a dvě nové bude otvírat i tady v Paříži.“ Rozhodla
se nezmiňovat jeho plán proměnit tuhle cukrárnu v bistro. „Mohu vás ujistit, že budete v těch nejlepších
rukou.“
„Jen ty nohy mu tak neslouží,“ zasmála se Maddie. Tím se ledy prolomily a všichni se nuceně pousmáli.
„Já jsem Maddie Ashcroftová, jsem studentka, která si vyjela na rok do Paříže. Řekla jsem si, že to
zkusím…“ Odmlčela se a sebeironicky se zasmála. „Se svým vařením díru do světa neudělám, a tak jsem
si říkala, že by nebylo špatný, kdybych se mohla vrátit domů a ohromit rodinu něčím parádním. Takže
doufám, že Sebastian fakt umí zázraky.“ Všichni se znovu zasmáli a Nina byla náramně vděčná, že na
Maddie na ulici narazila.
Ta ještě pokrčila rameny a dodala: „A popravdě, přišlo mi to jako dobrý způsob, jak strávit nudná
středeční rána.“
„V tom jsem s vámi zajedno. Když jste tak staří jako já, dny mohou být velmi jednotvárné.“ Marguerite
se rozhlédla po místnosti. „Jmenuji se Marguerite a vařit umím,“ – účastně se na Maddie usmála – „ale
nemám nikoho, pro koho bych vařila. V létě přijedou moje vnoučata a já – já…“ hlas se jí zachvěl a ta
královsky důstojná dáma najednou začala pomrkávat a vypadala dojemně křehce. „Několik let jsem je
neviděla. Chtěla bych, aby si tu návštěvu opravdu užila.“ Její hlas opět zesílil a ona nabyla své hrdé
sebejistoty. „Žijí v Anglii, tak jsem jim chtěla ukázat, jaké cukroví máme ve Francii. Aby okusila, jaké to
je být Francouz, a abych jim předvedla nějaké tradiční recepty.“
„To zní skvěle.“ Nina se na ni vřele usmála a uvědomila si, že ta vznešená stará dáma je mnohem křehčí
a nejistější, než se zdá. „Vašim vnoučatům to bude určitě moc chutnat.“
„Já jsem Bill Sykes… a navzdory svýmu jménu jsem hodnej člověk. No, aspoň myslím, že jsem. Nikdo
mi ještě neřekl, že bych nebyl.“ Proslov, do kterého se pustil, odříkával rychle, jako by to chtěl mít hned za
sebou. „Deset let jsem vařil pro armádu, ale…“ Odmlčel se, na všechny se usmál a pak se znovu rozpovídal.
„Asi si umíte představit, že tam moc nestáli o nějaký parádičky. Jsem teda zneuznanej cukrář a před rokem
jsem z armády odešel, abych se naučil něco novýho. Bydlím tu u kamaráda, kterýmu pomáhám zrestaurovat
jeden pařížskej barák. Takže teď jsem stavitel, elektrikář a takovej celkovej pomocník, popravdě ani nevím,
jestli mám na tohle dost jemný ruce.“ Trochu komicky zamával rukama s velkými buřtíkovitými prsty.
 Nina zavrtěla hlavou. „Určitě to zvládnete,“ ujistila ho a snažila se nesrovnávat se Sebastianovými
dlouhými elegantními prsty.
Otočila se k manželskému páru a kývnutím hlavy je vyzvala, aby se představili.
„Já jsem Peter Ashman a tohle je moje milovaná žena Jane. Nedávno jsme se vzali a oba rádi vaříme,
takže teď trávíme tři měsíce v Airbnb v Paříži, abychom mohli navštěvovat pařížské trhy. A abychom si na
chvíli odpočinuli od našich rodin, které nám nejsou moc nakloněné. Slyšeli jsme o tomhle kurzu a zatoužili
jsme to zkusit.“
Jane do něj šťouchla s uličnickým zábleskem v oku. „A taky… řekni jim to.“
Sebekriticky se usmál: „Na jedné z našich prvních schůzek jsem chtěl Jane udělat profiterolky, ale byla
to katastrofa. Zkusil jsem to třikrát a pokaždé mi vyšly placaté jak lívance. Napsal jsem si do kuchařské
knihy: UŽ TO NIKDY NEZKOUŠEJ!!!“
Všichni vybuchli veselím, ale jejich smích uťal strohý hlas. „Odpalované těsto vyžaduje absolutní
přesnost. Pokud víte jak, uděláte ho snadno a je základním kamenem celého cukrářství. Ručím za to, že na
konci dnešního dne budete umět dělat profiteroly i ve spánku.“
Nina se honem otočila a viděla, jak se Sebastian o berlích belhá k půlkruhu hostů. Okamžitě upoutal
jejich pozornost. Páni, vypadal o moc líp. Opravdu o moc líp, byl to takový rozdíl, že Nina stěží věřila svým
očím. A nešlo jenom o jeho vzhled, dokonce i Nina musela uznat, že tu svou image přitažlivého piráta
zvládá na jedničku, a navíc tu bylo to jeho charisma, cosi těžko popsatelného, co způsobilo, že na něj všichni
neustále hleděli a toužili po jeho pozornosti.
„Dobré ráno, jsem Sebastian Finlay a budu vás učit, jak péct francouzské cukroví. Musíte omluvit mou
částečnou nepohyblivost. Srazil jsem se s palubním kufrem, a jak všichni vidíte, palubní kufr vyhrál.“
Odhopkal k židli, kterou mu Nina připravila, a opatrně odložil berle stranou.
Všichni se zdvořile zasmáli, ale Nina viděla, že už propadli jeho kouzlu.
„Naštěstí tu však mám velmi zdatnou pomocnici Ninu, která se uvolila, že to tady za mě oběhá, když to
tak řeknu.“
Nečekaně vřele se na ni usmál, až se začervenala. Věděla, že to jen hraje před hosty, ale byl to vůbec
první opravdový úsměv, který jí po dlouhé době věnoval. Když se na něj podívala novýma očima,
uvědomila si, že toho unaveného, strhaného a celkově vyčerpaného muže ze včerejška nahradil někdo jiný.
Černé přiléhavé tričko zdůrazňovalo jeho široká ramena, jemně olivová pleť měla zdravou barvu, oči měl
jasné, a když se na svoje sdílné publikum usmíval, zářily mu. Popravdě, vypadal k nakousnutí, dokud jste
se nepodívali dolů. Nina se potměšile usmála. Černé pytlovité tepláky, které byly o několik čísel větší, mu
moc nelichotily.
Rychle všechny znovu představila.
„Dnes začneme s odpalovaným těstem, které, jak už jsem řekl, tvoří základ mnoha skvělých zákusků,
jako jsou věnečky Paris-Brest, dort Saint Honoré, éclairky, dezert zvaný Jeptiška, tedy La Religieuse a
samozřejmě profiteroly.“ Rychle se zazubil na Petera. „Budu na vás bedlivě dohlížet a doufejme, že to
všechno zvládnete.“
„Aleluja,“ zvolal Peter. „Udělám, co budu moct.“
Nina si nemohla pomoct – nějak z toho veselého a šarmantního muže, který se tu najednou zjevil,
nedokázala spustit oči. Sebastian byl autoritativní a uklidňující, vyzařovala z něj aura, která všechny
přesvědčila, že jsou v dobrých rukou. Tohle byl muž, který přesně ví, co dělá.
„Tak dobře, vrhneme se na to. Postavte se každý k jednomu pultíku. Vedle kuchařských pomůcek najdete
vytištěné recepty. Všechny suroviny jsou tady vedle vah.“
Zavládl blažený rozruch a příjemný pocit očekávání. Každý obsadil své pracovní místo u pultů
sestavených do U před Sebastianovým stolem. Marguerite a Bill okamžitě popadli své listy s recepty a
začetli se do nich.

˜
Ukázalo se, že Sebastian je mnohem lepší učitel, než Nina přepokládala, a rozeznala v něm pozůstatky toho
hodného a trpělivého kluka, kterým kdysi býval. Byl dobře naladěný, nešetřil informacemi, a přitom
projevoval tichou účast s každým, kdo měl nějaké potíže. Marguerite dlouho nemohla rozmíchat vejce a
Nina sledovala, jak se Sebastian opřel o berle a pomohl jí rozšlehat vejce do správné konzistence, přičemž
ji celou dobu povzbuzoval a odmítal její povzdechy, že je k ničemu. Jakmile měla svůj cukrářský sáček
plný, odvedla velmi dobrou práci s tvarováním éclairek, které byly jedna jako druhá.
Nina mrkla na druhou stranu. Chudák Maddie, s jazykem soustředěně vyplazeným, pořád ještě bojovala.
Éclairky jí vycházely jako velké beztvaré hroudy, nebo připomínaly podivné podlouhlé červy, ale nic mezi
tím. Nina s pobavením zjistila, že Peter rovněž nabral hroudovitý směr, zatímco Jane, coby jeho přesný
opak, vytvářela podlouhlé tvary. Kdyby to dali dohromady, byli by dokonalí. Vlastně to bylo docela
případné podobenství jejich vztahu.
„Můj bože, tohle vypadá jak mořský slimák,“ zasmála se Maddie. „Proč je to o tolik těžší, než to
vypadá?“ Zmáčkla sáček tak silně, že její další éclairka vyšla celá zvlněná. „Já jsem na tohle prostě levá,“
povzdychla si a obrátila oči v sloup.
„Chuděrko,“ prohodila k ní účastně Marguerite, která cukrářský sáček zjevně už někdy v ruce držela.
Těch pět éclairek, které zatím vyrobila, bylo stejně dokonalých.
„Jak to, že je máte tak perfektní?“ Maddie položila svůj sáček a přistoupila k Margueritině pultu.
„Omlouvá mě jenom to, že jsem nikdy v životě nic takovýho nedělala. Vy už jo? A hele, kolik už jich má
Bill.“
„To je to armádní vaření,“ vysvětlil Bill zápasící se svým sáčkem, který se v jeho obřích prstech skoro
ztrácel. Plech už měl plný, a přestože jeho cukroví nebylo na Sebastianově úrovni, vykazovalo určitou
strojovou pravidelnost. „Prostě přijdete a odvedete svoji práci.“
Sebastian udělil Billově plechu uznalé pokývnutí. „Kdybyste tak nespěchal, vyšly by ještě lépe. Ale na
první pokus je to velmi dobré.“ Postoupil dál, pak se zastavil a zavrtěl hlavou. „Maddie,“ oči mu zahořely
čertovinou, „řekl vám někdo, abyste nemačkala tak silně? Musíte uplatnit jemný a konstantní tlak.“
Maddie vybuchla smíchy. „Mluvíme o éclairkách?“
To už se Sebastian přesunul dál a zamumlal: „Velmi dobré, Marguerite.“
Pak dodal: „Nikdo si z toho nedělejte těžkou hlavu, potřebujete jenom trochu cviku a hlavně
nezapomeňte, že teprve začínáme. Máte sedm týdnů na to, abyste se zlepšili. Je mi jasné, že někteří z vás
ještě nikdy cukrářský sáček nepoužívali, a dnes se učíme hlavně vystihnout správnou konzistenci těsta.“
Poté, co všichni dotvarovali své éclairky, napsala Nina jejich jména na papír odolný proti tuku, položila
každý proužek na správný plech a zasunula je do trouby. Potom šli všichni na kávu. Stěží uvěřila, že už je
půl dvanácté. Když ostatní odešli, chopila se Nina Sebastianova odloženého cukrářského sáčku a znovu ho
naplnila, aby si to také vyzkoušela. Sebastian byl zabraný do svého notebooku, který zapnul v okamžiku,
kdy se všichni obrátili k odchodu.
Ze špičky sáčku vyrazil velký tlustý cucek, až to cáklo. „Kruci,“ zaklela Nina a ustoupila, přičemž stiskla
sáček silněji, což všechno jenom zhoršilo. Směs se vyřinula ven ve velké tlusté stopě a přelila se přes okraj
plechu jako červ na útěku. Bylo to těžší, než se zdálo, a teď ani nemohla pustit sáček, aniž by udělala ještě
větší nepořádek. Chvilku stála a připadala si jako dokonalé motovidlo, když v tom uslyšela, jak se k ní s
klapotem berlí blíží Sebastian.
„Takhle.“ Stoupl si za ni, a místo aby jí sáček vzal, položil ruku na její a přesunul ji tak, aby sáček držela
zespodu. „Levou rukou jemně podpírej sáček, ale nemačkej ho.“ Jeho mírný a povzbudivý hlas s jemným
nádechem čokolády v ní vyvolal vzpomínky. Jeho hlas vždycky milovala. Někdy, když mluvil docela
potichu, dosahoval takového zabarvení, které jí probíhalo kůží jako elektrický proud.
Natáhl se po její pravé ruce, a přitom se dotkli rameny. Nina si zřetelně uvědomovala jeho blízkost. Tyčil
se vedle ní, sametové chloupky jeho silných paží ji lechtaly na zápěstí a ona cítila teplo vyzařující z jeho
těla.
Uvědomila si, jak strnule stojí, a tak sklopila oči k jeho ruce a pokusila se vydechnout. Prsty jemně
posunul ty její po sáčku výš a ten prchavý dotek ji rozechvěl na místech, která se neměla co chvět.
„Tady, musíš to držet nahoře, abys mohla směs tlačit směrem dolů, a ne ji mačkat.“ Položil ruku na její
a mírně stiskl, aby demonstroval správný pohyb, a ona přitom pocítila, jak jí ten dotyk vystřelil do celé
paže. Možná by bylo nejlepší držet hlavu sklopenou, ignorovat všechny ty pocity a předstírat… že o nic
nejde, ale to ne, ona k němu prostě musela zvednout oči. Upřeně ji sledoval s vážným výrazem v očích a
na okamžik na sebe hleděli o trochu déle, než bylo nutné. Nina cítila, jak pootevírá rty a nejradši by se za
ten bezděčný pohyb kopla. Sebastian sklouzl pohledem k jejím ústům a na prchavou vteřinu se mu rozšířily
zornice. Potom otevřel ústa. „Musíš…“ Zněl ochraptěle a zarazil se, jako by mu slova uvázla v hrdle. Nina
cítila, jak její srdce uhání rychlostí milionů úderů za vteřinu.
„Musíš udržovat –“ polkl, až mu ohryzek poskočil, „jemný a stálý stisk.“ Zmáčkl jí ruku a ona se znovu
podívala dolů. Zaslechla jeho prudký výdech.
„Teď to zkus ty,“ vyhrkl a kvapně ustoupil.
Nina se soustředila na sáček ve svých rukou a nahnula se nad plechem zády k Sebastianovi. Opatrně
vytlačila perfektní éclairku.
„Vynikající,“ slyšela jeho hlas, jak přehnaně hlasitě a nadšeně chválí její jedinou obyčejnou éclairku. Už
se belhal zpátky k notebooku. Slyšela to vzdalující se klap, sun, klap, sun, klap, sun.
Předstírala, že se nic nestalo, a opatrně vytvořila dalších šest řad odpalovaného těsta, dokud směs v sáčku
nedošla. To už se její tep stihnul vrátit do normálu a Sebastian byl plně zaměstnaný ťukáním do notebooku.
Chviličku ho pozorovala. Přece mu neunikla ta jiskra, která mezi nimi přeskočila… nebo se rozhodl to
ignorovat?

Kapitola 11
Když se Nina připojila ke skupince shromážděné kolem jednoho kavárenského stolku, probíhající
konverzace jí okamžitě zvedla náladu. Všichni si docela pěkně padli do noty. Maddie a Bill spolu vesele
rozprávěli, protože se ukázalo, že oba jeden čas žili ve stejném kraji poblíž Salisbury. O kousek dál byla
Marguerite zabrána do hovoru s Peterem a Jane a vyptávala se jich na svatbu a jejich odrostlé děti z
předešlých manželství. Marcel podával kávu a k ní omezenou nabídku zákusků, a přestože se přímo
neusmíval, přece jen se zdálo, že má z obsluhování hostů skutečnou radost.
Škoda, že se Sebastian ani nepokusil vyjít sem nahoru, alespoň by měl příležitost trochu vylepšit vztahy
s Marcelem. Říkala si, zda se tu Marcel nechá zaměstnat, až tady z toho udělají nové bistro: byla by škoda
ho ztratit, se zákazníky to uměl.
„Nikdy jsi mi neřekla, že je Sebastian takovej borec,“ prohlásila Maddie a nepříliš jemně do ní dloubla.
Nina se ke svému obrovskému zahanbení začervenala.
„Ale!“ Maddie si okamžitě dala dvě a dvě dohromady a poznala, že trefila do černého.
„Ne,“ bránila se Nina. „Takhle to není. Znám ho odjakživa. Je to nejlepší kamarád mýho bráchy.“
„A?“ zeptala se Maddie sugestivně a Nina znovu zrudla.
„A vůbec nic.“
Maddie laškovně zvedla obočí.
„Dokonce ani nejsme kamarádi. Většinou se nemůžeme vystát. Dovolil, abych sem přijela jenom proto,
že byl v zoufalé situaci a já přišla jenom proto, že jsem se opravdu chtěla naučit cukrářství.“
Nina se začala zaobírat kávou, aby jí Maddie neviděla do tváře. Byla až moc vnímavá a neodbytná.
„Měla bych mu přinést něco k pití.“ Zvedla se a odběhla zpátky do kuchyně s jahodovým dortíkem a
hrnkem kávy.
Tenisky s měkkou podrážkou, které si vzala, aby lépe čelila nepřízni počasí, tlumily na schodišti její
kroky, takže přistihla Sebastiana se zakloněnou hlavou, zavřenýma očima a pevně stisknutými rty.
„Přinesla jsem ti kafe,“ pronesla tiše, aby ho nevylekala. „Budeš chtít taky sklenici vody?“
Přikývl a v koutcích úst měl přitom vepsanou bolest. Sarkasticky se na ni usmál. „Ano, sestři.“
Podívala se na hodinky. „Podle mého odhadu budeš zhruba teď někdy potřebovat další prášek.“
„Zbývá ještě devět minut a třicet šest sekund,“ odvětil Sebastian, když zkontroloval svoje hodinky.
„Možná budou víly, co ulevují od bolesti, tak laskavé, že ti těch pár minut odpustí,“ rýpla si Nina.
Sebastian nakrčil pusu, jako by se chtěl usmát. „Víly, co ulevují od bolesti?“
 „Neslyšel jsi o nich?“ Podala mu kávu a něco ji přimělo, aby na něj uličnicky mrkla. „Nevím, jestli si
ještě dáváš cukr. Jeden jsem ti dala. A ano, strážní andělé, kteří jsou tady pro lidi, co si ošklivě zlomí nohu,
skutečně existují.“

˜
„Takže ještě ke všemu strážní andělé? Kdo to kdy slyšel? A kdo tvrdí, že to byla ošklivá zlomenina?“
Váhavě se napil kávy. „Máš pravdu, že se mi nepodařilo zbavit se zlozvyku sladit. Když mám špatný den,
dávám si dvě kostky.“
„Alex zmínil, že tě operovali.“ Poznámku o cukru ignorovala a zalitovala, že o tom začala. Vrátily se jí
vzpomínky na to, jak jemu a Nickovi běhávala dělat kávu, kdykoliv se spolu vyskytli u nich doma. Zoufale
se snažila, aby si jí všiml. Bože, tenkrát byla tak průhledná, až to bylo trapné.
„Vykecal ti všechno, co? Jo, kdo by to byl řekl, že obyčejný palubní kufr způsobí takovou pohromu.
Museli mi tam dát titanovou destičku a pár šroubů.“
Nina zamrkala. Obvykle nebyla moc útlocitná, díky čtyřem bratrům ragbistům viděla pořádnou dávku
vykloubených palců, monoklů, natržených rtů a zlámaných žeber, ale nic z toho nevyžadovalo, aby se do
těla strkal kov. Připadalo jí to hrozně nepřirozené a bolestivé. Ještě horší byla představa ležet o samotě v
nemocnici, bez pomoci vlastní rodiny.
„Jak dlouho jsi byl v nemocnici?“
„Pět dní. Dokud jsem jim neřekl, že můžu zůstat u Alexe, nechtěli mě pustit.“
„Zůstat u Alexe? Trošku jsi změnil význam fráze zůstat u někoho.“
„Nesnáším nemocnice. Chtěl jsem pryč za každou cenu.“
„I kdyby pro tebe bylo lepší tam zůstat?“
Sebastianova tvář potemněla. „Víš, kolik času tam strávila moje máma? Ty návštěvy u ní… vždyť víš,
jak to bylo. Nebylo to moc hezký. Já… já opravdu hrozně…“ Rychle se zarazil, jako by prozradil příliš.
„Těžko ti to vyčítat,“ řekla rychle Nina a poplácala ho po ruce. Sebastianova matka byla chronicky
nemocná a otec měl moc práce s firmou, takže Sebastian od svých čtrnácti let prakticky žil v jejich domě,
dokud neodešel na univerzitu. Nemocnice a neustálá hrozba smrti nebyly pro dospívajícího chlapce zrovna
vhodnými společníky.
„Jak je mámě?“
„V mezích možností dobře. Musí s sebou pořád nosit kyslík, ale nestěžuje si.“
„A táta?“
Pokrčil rameny, dlouze se napil kávy a zase zavřel oči. „Přesně takový lék jsem potřeboval. Díky, Nino.“
Pokývl a ten jeho smutný a upřímný úsměv byl trefa do černého. Jako šíp, který zacílil přímo do středu
terče, a Nina se cítila… no, prostě báječně. Připadalo jí, že je Sebastian najednou zase sám sebou a nelámal
si hlavu s tím, jak by ji vyprovokoval, nebo si ji alespoň udržel od těla. Poprvé za dlouhou dobu cítila, že
jsou si rovni, že je jeho kolegyně a kamarádka. Žádné skryté narážky ani postranní úmysly.
„To nic.“ Otočila se. „Poklidím to tu.“
„Díky. A promiň. Tohle jsem vážně nedomyslel. Měl jsem si najmout víc pomocníků. Zapomněl jsem,
že je tu potřeba všechno vydrhnout a tak. Tolik jsem se soustředil na přípravy, že jsem úplně vypustil
všechny praktické věci.“
„Však já to zvládnu. Kromě toho,“ ohlédla se po něm, „vždycky můžeme nějak zlanařit Marcela.“
Sebastian odfrkl. „Myslíš?“
„Ne,“ řekla a snažila se zachovat vážnou tvář.
Oba vyprskli smíchy.
Sebastian s hlubokým povzdechem zavrtěl hlavou. „Nevím, co si s ním počnu. Jakmile rozjedu to bistro,
nejsem si jistý, co s ním. Na číšníka se chová moc povýšeně.“
„Nemohl by to tu vést?”
„Marcel? Neřekl bych, že jako rádoby vedoucí jedné malé cukrárny na to má zrovna kvalifikaci.“
 Nina se zachmuřila. „Víš, že pracoval v Savoji?“
„Cože, Marcel?“
„Jo. Vedl tam hotelovou restauraci.“
„Děláš si srandu.“ Teď se zase zakabonil Sebastian. „Jak to, že o tom nevím?“
Nina potlačila chuť obrátit oči v sloup a místo toho pokrčila rameny.
„Co tu teda dělá?“
„Nemám ponětí, ale o zákazníky se rozhodně postarat umí.“
Sebastian sevřel rty a jeho tvář zřetelně vyjadřovala pochybnosti.
„Myslím to vážně. Měl bys ho vidět, pobíhá tam jako kvočna. A na Marguerite nedá dopustit.“
Sebastian se pohroužil do svých myšlenek a Nina pokračovala v úklidu. Bylo to snadné, a tak rychle
umývala špinavé mísy, metličky a pánve, zatímco ostatní se mezitím trousili zpět.

Kapitola 12
Sebastian dosedl na stoličku a Nině přitom neušlo jeho tlumené zasténání. Druhá část dne byla mnohem
rušnější. Sebastian své studenty učil, jak dělat vanilkový krém, a míra jejich úspěšnosti se velmi lišila.
Marguerite dokázala jako jediná umíchat opravdu jemný krém. Bill si počínal celkem obstojně a Jane měla
v krému několik malých hrudek. Zato Maddie a Peter se předháněli, čí dílo bude víc připomínat míchaná
vejce.
„Netrapte se tím,“ řekl Sebastian, když se den nachýlil. „Cukrářství je celé jen o správném načasování a
chemii. Teprve jsme začali. A jak se říká, cukrárna nebyla postavena za den.“
Nině zacukalo v koutcích úst při pohledu na to, jak Maddie, Peter a Bill sborově zasténali, zatímco
Marguerite si vyměnila suchý úsměv s Jane, která malinko pohoršeně zamlaskala. Sebastian se všemi
pracoval opravdu skvěle, ale určitě už bude vyčerpaný. Byl na nohou až příliš dlouho.
„Proč už si neobjednáš taxík?“ navrhla mírně. Hádala, že asi bude nejvyšší čas na další prášek.
„Protože je tu ještě spousta práce,“ odpověděl Sebastian a se stisknutými rty hleděl na nepořádek v
místnosti.
„Jen trocha špinavého nádobí. Můžu se sem přece zítra vrátit a pořádně to tu vydrbat.“ Rychle se na něj
podívala, aby odhadla jeho náladu. „A říkala jsem si, že kdyby ti to nevadilo, zkusila bych si znovu udělat
odpalované těsto a procvičila si tvarování sáčkem.“
Pokrčil rameny. „Jestli chceš, tak klidně.“ Vypadal, že ho to vůbec nezajímá, a zvedl se, aby vzal jednu
špinavou misku. Přitom se bolestně ušklíbl, protože chůze o jedné berli ho namáhala.
„Ale prokrista, nech toho. Já to uklidím.“ Snaží se dokázat si, že je superman, nebo co? „Potřebuješ do
sebe hodit další prášky a dát si tu nohu nahoru.“
Se zařinčením upustil misku zpátky a zamračil se na Ninu, ale když spatřil, jak se tváří, přikývl. „Ano,
sestři.“
A protože se vzdal tak překvapivě rychle, odpustila si poznámku: „To bych prosila.“ Bylo jasné, že má
horší bolesti, než dává najevo.

˜
Teprve když se Sebastian vykulhal ven k taxíku s laptopem v tašce, která se mu houpala na krku jako
bernardýnovi (jeho volba, prý to tak bude jednodušší), Nina se konečně zastavila a klesla na stoličku.
Zatracený Sebastian. Proč sakra nemůže poslechnout doktory?
Panečku, kuchyně vypadala, jako by se jí prohnalo tornádo moučkového cukru. Navzdory teniskám,
které si tak prozíravě obula, ji bolely nohy a při pohledu na hromadu špinavého nádobí, která na ni čekala,
si připadala trochu jako Popelka. Mátožně se zvedla a rozhodla se, že otře všechny skřínky a začne s mytím.
Zítra se pak bude moct vrátit, dokončit nádobí a setřít ty lepkavé fleky z podlahy.
 „Nino, tady jsi.“ Mezi dveřmi se vynořila Maddiina hlava. „Pojď a sedni si na chvíli. Dej si kafe, sakra.
Zasloužíš si ho. A můžeš rozsoudit, kdo má nejlepší éclairky.“
„To přece nemůžu,“ řekla Nina s předstíranou hrůzou.
„Jasně, že jo,“ řekla Maddie. „Pojď.“
Nina krátce pohlédla na špinavé nádobí a pak si sundala zástěru – ošklivou plastovou věc, kterou
Sebastian každému rozdal na začátku lekce. Mrskla ji do nejbližšího koše a následovala Maddie.
Když se objevila, ozval se nadšený potlesk.
„Dobrá práce, Nino,“ přehlušil ten rámus Bill. „Jela jsi jako fretka. Seš opravdová bojovnice. Do svý
jednotky bych tě vzal kdykoliv.“
Potěšením celá zrůžověla.
Všichni si hověli kolem dvou stolků, které srazili k sobě. Maddie a Bill seděli u jednoho, Peter, Jane a
Marguerite u druhého.
„Byla jste báječná,“ řekla Marguerite a poplácala volnou židli vedle sebe. „Pojďte se posadit. Zasloužíte
si kávu a trošku odpočinku.“
„Zaslouží. I když by možná ocenila spíš něco pořádného k pití, nevím, jestli na to bude stačit káva,“ řekl
Peter, který právě dopil.
„Mně by teda nestačila. Mně stačí máloco,“ zasmál se Bill, sedící naproti Peterovi, a poplácal si břicho,
které mu viselo přes kalhoty.
„To je výborný nápad, Petere,“ řekla Marguerite. „Marceli, šampaňské prosím.“
„Šampaňské?“ Maddie se zatvářila poplašeně. „Na to můj studentský grant nestačí.“
„Nebojte se, drahoušku. Já to platím. Marcel pro mě vždy schovává nějakou tu láhev.“
Marcel obratem vyštrachal flétnové sklenky a společně s láhví se zlatou fólií kolem hrdla ji donesl na
tácu ke stolu.
„To je od vás moc laskavé, Marguerite, já zbožňuju šampaňské,“ řekla Jane se svým nenápadným
úsměvem.
„Je to tak,“ potvrdil Peter a krátce ji objal. „Kdyby dostala jen trochu příležitost, klidně by se v něm
koupala.“
Jane se zasmála. „To by bylo drahé.“
„A ty stojíš za všechny peníze.“ Zamrkal na ni.
„Ty jeden.“ Stiskla mu koleno.
Marguerite se na ně usmála. „Já myslím, že první přípitek by měl být na naše novomanžele. Mám z nich
velkou radost.“
Marcel odmotal drátek, odšpuntoval láhev a nalil šampaňské, aniž by přelil nebo ukápl jedinou kapku
vedle. S nenucenou profesionalitou naplnil a rozdal všech sedm sklenek. Nina se mezitím usadila.
„Na Petera a Jane,“ řekla Marguerite. „Ať je vaše manželství dlouhé a šťastné jako to moje s Henrim.“
Všichni pozvedli sklenky. „A na Ninu, která byla dnes tak skvělou průvodkyní a pracovala tak tvrdě.“
„Přesně tak,“ řekl Bill.
„Byl to opravdu báječný den,“ řekla Jane a opřela se o manžela. „A Peter teď může až do konce mého
života dělat denně profiterolky.“
Maddie se zatvářila trochu smutně a velmi hlasitě a hluboce si povzdychla.
„Netrap se, holčičko,“ poklepal jí Bill na rameno. „Sebastian slíbil, že odpalovaný těsto budeme dělat
ještě mockrát.“
„Jenže… tohle je strašný.“ Nahlédla do svojí krabice. „Vypadají jako…“ Pokrčila rameny a tvářila se
zahanbeně. „… jako éclairkové zombie. Moje nový heslo bude nejspíš: ‚Provařme se do apokalypsy, jídlo
pro všechny, kdo jsou bez šance‘.“
„Zlepšíš se,“ chlácholila ji Nina. „Uvědom si, jak se během sedmi týdnů zdokonalíš.“
„Ano, a támhle na obzoru uhání stádo jednorožců.“ Maddie vrhla poslední zoufalý pohled na svoje
éclairky.
Nakonec se všichni začali zvedat k odchodu. Jane se nabídla, že Marguerite doprovodí, protože měly
společnou cestu, a Peter s Billem, kteří došli k poněkud bizarnímu zjištění, že oba milují hokej, se dohodli,
že zaskočí na pivo a podívají se na mezinárodní utkání Kanady s Ruskem.
 „Fajn,“ vyhrnula si Maddie rukávy. „Tak abychom se daly do uklízení.“
Nina se na ni zděšeně podívala. „To přece nejde. Vždyť si tenhle kurz platíš.“
„Neblbni, přece tě tady nenechám s tou spouští.“
„Jsem za to placená.“
Maddie pokrčila rameny. „A co jako?“

˜
Když Nina dovytřela úplně poslední misku, snesl se s výborným načasováním soumrak. Maddie jí pomohla,
takže mytí upatlaných misek, metliček umazaných od krému a nožů potřísněných čokoládou uběhlo za
spousty smíchu a žertování.
„Nemůžu ani uvěřit, jaká to byla dnes zábava,“ řekla Maddie a sáhla po poslední misce.
„Bylo to dost fajn.“ Nina sama nemohla dost dobře pochopit, jak skvěle se jejich skupinka semkla. Po
jediném dni to vypadalo, že se z nich stanou velmi dobří přátelé.
„Líbilo se mi, jak si Marguerite vzala Jane pod křídla. Jsou obě moc hodné.“
„Mně se líbí, jak spolu s Billem pořád soutěžíte!“ zasmála se Nina. „A jak je Marguerite taková
důstojná… dokonce i když nadává. Nepotřebuješ se už vrátit domů?“ dodala s úsměvem, když viděla, jak
Maddie bere koště a začíná zametat podlahu. Sama se už těšila, jak si odpočine a bude si lebedit na
Sebastianově veliké pohovce. I když ještě lepší by bylo, kdyby věděla, co podnikne zítra. Pořád ještě
nesebrala dost odvahy, aby si sama vyšla do města.
„Ani ne,“ povzdychla si Maddie a začala energickými tahy zametat podlahu.
„Ale?“ podivila se Nina.
„No měla bych se vrátit, jenže… přihlásila jsem se pozdě, a tak na mě vyšla garsonka.“ Koště hlasitě
zaklinkalo o kovovou nohu jedné skříně. „A vypadá to, že samota mi nesvědčí.“
Zvedla oči a nešťastně se na Ninu podívala. „Hele, vím, že bych měla být ráda. Ale všichni ostatní tam
bydlí po šesti. Jeden by řekl, že to pro mě bude báječná změna, když jsem celej život trčela v jednom pokoji
se sestrama, a ještě pořád zakopávala o krámy svých bratrů.“ Protáhla obličej.
„Kdo by byl řekl, že mi bude chybět… jak se vždycky někdo přidá, kdykoliv postavím na čaj, a taky
všechny ty známky toho, že někdo bydlí s tebou, že na chodbě visí něčí kabát, že zakopnu o Brendanovy
boty, visí tam mámina nákupní taška a Terezin make-up je zase rozházený po celým domě. A když není
nikdo doma, vím, že každou chvilku někdo z nich přijde. Chybí mi to.“ Zkřivila tvář a přidušeně zavzlykala.
„Teď když za sebou zavřu dveře svýho pokoje, vím, že neuvidím nikoho, dokud zase druhý den nevyjdu
ven. Mám z toho takový svíravý pocit. Víš, takový jako neklid, jako když už tě nic nečeká.“ Opřela si bradu
o násadu koštěte a zuřivě mrkala. „Jsem směšná, co? Dneska jsem zažila jeden z nejlepších dnů od chvíle,
co jsem přijela do Paříže.“
„Ale Maddie.“ Nina upustila utěrku a honem ji šla obejmout.
„Jsem zatraceně pitomá,“ mumlala jí Maddie do šešulky.
Nina ji sevřela v náruči a pak vzhlédla – Maddie byla o hezkých pár centimetrů vyšší. „Ne, vůbec nejsi.
Je hrozný být sám. Za to se nemusíš omlouvat.“
„No jo, ale ty jsi sem přišla úplně sama. Zvládáš to.“
„Haha! To si jenom myslíš.“ Nina věděla, že když se Maddie svěří, nevysměje se jí. „V jednom kuse
koukám na Netflix.“
„Netflixu přece není nikdy dost,“ odporovala Maddie.
„Ale je, když si pustíš celý první tři řady seriálu Bylo nebylo najednou.“
„Jejda… a nemá každá z nich asi dvě stě dvacet milionů dílů?“
„Nejsi daleko od pravdy.“
„Holka, měla by ses trochu dostat z domu.“ Maddie se posadila na čistý pultík, který byl ještě před
necelou půlhodinou celý od mouky.
 Nina si zakryla tváře dlaněmi a zatvářila se zdrceně. „Jo, fakt bych měla, co? Můžu se vymluvit na
počasí?“
„Ne, ne, i když je fakt děsný. A tomu se říká jaro v Paříži, člověče. Ale nemůžu ti to vyčítat. Stýská se
ti po rodině?“
„Haha, děláš si srandu.“ Nina obrátila oči v sloup. „Ani chvilku mě nenechají na pokoji. Když se jim
neohlásím každou hodinu, vyhrožujou, že se obrátí na Interpol. Jsou jak noční můra.“
Maddie chvíli klátila nohama a pak se přiškrceně zasmála. „Rodina, viď? Člověk nedokáže žít ani s ní,
ani bez ní.“
„Věř mi, že já se bez té svojí obejdu,“ řekla Nina vážně. „Strašně rádi se mi do všeho pletou. Doufala
jsem, že tady v Paříži dostanu trochu prostor.“
„U nás doma se teď určitě každý den nadšeně poplácávají a radují se, že je nehoním, aby něco dělali,
aby pomáhali mámě a nenechávali ty svoje křápy válet tam, kde o ně každej zakopne.“
„Koukám, že s těma botama je to fakt vážný,“ poškádlila Nina rozohněnou Maddie.
Ta obrátila oči v sloup. „Přísahám, že Brendan má víc bot než nějaká zatracená Imelda Marcosová. Ten
kluk je určitě v kontaktu se svojí ženskou stránkou. Jeho botník vypadá jak obchod se sportovní obuví.“
„Bože,“ zvolala Nina procítěně, protože si vzpomněla na bratry a jejich propocené dresy. „Doufám, že
nesmrdí tak hrozně jako tenisky našich dvojčat. Do jejich pokoje se nedalo vejít bez plynový masky.“
Obě se usmály. „Díky, Nino. Spravilas mi náladu.“
„Hele víš co? Proč bychom se nemohly jednou v týdnu sejít, když zrovna nebudeš mít vyučování? Zatím
jsem z Paříže moc neviděla.“
„A co tvoje Bylo nebylo? Dokážeš se od toho odtrhnout?“
„Přežiju to.“
„Tak jo. Ale až příští týden. Musím odevzdat esej a ještě jsem ani nezačala. Kam bys chtěla jít? Do
Louvru, mrknout na Monu Lisu? To je dost šílený. Nebo se podívat na vlaky na Severním nádraží? Nebo
za impresionismem do muzea d’Orsay? To je hustý. A co si jít koupit voňavku do Lafayettovy galerie?
Tam mají boží střechu. Nebo Invalidovna? Ta je docela zajímavá. Nebo prostě budeme celý dopoledne
nasávat v baru víno.“ Maddiin nadšený výčet možností Ninu znovu rozesmál.
„Vůbec netuším. Je toho tolik. Já jsem… totiž… dost váhala, kde vůbec začít a taky toho moc nevím o
umění a tak, ale chtěla bych vidět všechno.“
„To bude docela makačka, ale uvidíme, co nám počasí dovolí. Dej mi číslo na mobil a já ti pošlu
esemesku.“

Kapitola 13
Zrovna když Nina podávala svoje eura prodavači, aby zaplatila sáček s jablky, zazvonil jí mobil.
Předpokládala, že je to Sebastian, a tak rychle přijala hovor, zatímco se snažila udržet peněženku i svůj
nákup. Od prvního dne kurzu o něm neslyšela, a protože uběhlo pár dní, čekala, že se každou chvíli ozve
kvůli další lekci, která měla být už tenhle týden.
„Ahoj.“
„Ahoj Nino, tady Alex.“
„Á, ahoj,“ napřímila se a zmocnilo se jí příjemné překvapení. „Jak se máš?“ Hned jak ho potkala, ocenila
jeho smysl pro humor – tehdy jí připadal jako dobrý protijed proti Sebastianovi, který byl ze začátku tak
děsivě vážný.
„Mám se fajn. Říkal jsem si…“ Odmlčel se přesně ve chvíli, kdy trhovec najednou hlasitě pozdravil
dvojici procházející kolem stánku. „Kde jsi? Zní to tam hlučně.“
„Jsem v Saxe-Breteuil.“ Vychutnala si ta slova na jazyku a připadala si u toho úžasně francouzsky. „Jsem
na tržišti a zrovna jsem si koupila úplně nádherná jablka, trochu úžasného sýra a naprosto božský chleba.“
A ta vůně jí připomněla, že od snídaně nic nejedla.
Už se rozhodla, že se ještě vrátí ke stánku, kde prodávali ploché bochníky chleba s libanonským salátem
tabbouleh, tymiánem a sezamovými semínky.
 V několika uplynulých dnech konečně začala zkoumat okolí, užívala si jarního sluníčka ve venkovních
kavárnách a sledovala okolní svět. Pozorovat Pařížany jí připadalo úchvatné, pořád se něco dělo, každou
chvíli se vynořil nějaký zajímavý člověk, jehož životní příběh si mohla domýšlet, anebo nějaký pejsek.
Francouzi si zjevně libovali v miniaturních plemenech.
„Už ses tu zabydlela, co?“ Zaslechla v jeho hlase pobavení a dokázala si hned představit jeho hezkou
usměvavou tvář.
„No, už bylo na čase. Lednička mi slibovala brzké vyhladovění, pokud nepomažu toute suite a la marché.
Začínám si říkat, jestli se Sebastian nestal upírem, protože nemá doma vůbec nic k jídlu.“ Chtěla nakoupit
zásoby, ale venku ji obklopovalo tolik pokušení, že se nechala trochu unést. Viděla kousky masa, o kterých
ani netušila, jak se připravují – i kdyby se jich snad odhodlala dotknout –, byly tu uzeniny, ze kterých by si
nedokázala vybrat jen pár kousků, čerstvé ryby a mořské plody, které přímo vybízely k vaření. Okouzlil ji
také proutěný košík, který našla v Sebastianově kuchyni, a který teď byl plný nejrůznějších věcí, které
nakoupila. Připadala si s ním jako rozená Francouzka.
„Tvoje francouzština je příšerná,“ zasmál se Alex a zněl úplně jako její bratr Dan, který si nikdy nenechal
ujít příležitost do ní rýpnout.
„Díky, dost jsem na ní pracovala.“
„Odvedla jsi skvělou práci.“
„To bych řekla. I když si nejsem jistá, jestli to zdejší trhovci oceňují. Většina z nich předstírá, že mi
nerozumí ani slovo. Deux pommes de terre je přece dost srozumitelné, ne?“
„No, to je, ale neříkala jsi právě, že jsi koupila jablka?“
„Jo. Pommes de terre,“ zopakovala Nina, kterou ještě pořád hnětlo, jak ten protivný Francouz obrátil oči
v sloup a vytrhl jí jablka z ruky, aby je dal do papírového sáčku.
Dobře slyšela, jak se Alex šklebí. „A víš, že přesný překlad zní jablka země?“
„No a?“
„Brambory. Pommes de terre jsou brambory.“
„Ale doháje… no jasně, že jo. Není divu, že se na mě podíval jako bych byla úplný idiot. Bože, příště se
mu musím vyhnout. Naštěstí je tady spousta stánků, tak se snad do odjezdu neztrapním před úplně všemi
prodavači.“
„Pořád je tu ještě trh u Bastilly. Koná se každou neděli a je fakt dobrý. A obrovský.“
„Tenhle je dost úžasný,“ ujistila ho Nina. Dokonce i během hovoru pořád nemohla odtrhnout oči od
nádherného kontrastu vytvářeného zelenými fazolkami nasypanými v bedně a obklopenými šarlatovými
rajčaty, pomeranči a citróny ještě ozdobenými listy. „Tohle doma prostě nemáme. Člověk má hned hroznou
chuť vařit.“
Zrovna minula stánek s obrovským výběrem listových salátů, které byly všechny rozdělené do zvláštních
bedýnek. Jasně zelený kozlíček polní a čekanka ležely vedle temně rubínového římského salátu, salátu lollo
roso a temně zeleného baby špenátu. Mezi nimi se jako třpytivý šperk vyjímala bedýnka červených, žlutých
a fialových cherry rajčátek. Všechno to vypadalo jako úžasně zdravá směs, a jí se z toho sbíhaly sliny.
„Když myslíš. Prozradím ti tajemství, já jsem spíš ten typ, co si opeče toust a k němu otevře plechovku
fazolí.“
„Ty nevaříš?“ zděsila se Nina a přitom naproti zahlédla výběr nejrůznějšího chleba. Jak dokáže nevařit,
když má tohle všechno k dispozici? Fougasse olive et lardons, flute tradition, grand campagne, cramique.
Všechno znělo tak poctivě francouzsky, až si ta slova přála vychutnat stejně jako všechny ty tradičně
vyhlížející bochníky.
„Profesionální averze. Za prvé, nemám na to moc čas… a za druhé, pravda je, že to vůbec není potřeba.
Když pracuješ v hotelu, jídlo je vždycky po ruce. A vždycky dost fajnové, takže tu a tam,“ teatrálně si
povzdychl, „opravdu zatoužím po toustu a fazolích a trošce haggis.“
Nina vyprskla smíchy nad jeho tragickým tónem. „Haggis? Fakt? Taháš mě za nos.“
„A jak rád.“ V jeho hlase cítila veselost a vřelost. „Ale každodenní domácí vaření mi chybí.“
„To chápu.“ Možná se tím vysvětluje, proč má Sebastian tak prázdnou kredenc. Vrtalo jí to hlavou od
chvíle, kdy tady na trhu uviděla všechny ty úžasné sýry, zeleninu čerstvou tak, že byla ještě od hlíny, a
obrovské kytice rozmarýnu a petržele. Samozřejmě, že doma nemusel. A ona už se strachovala, že k tomu
ztratil elán. Mezi její nejoblíbenější vzpomínky patřila ta, jak stával před jejich ledničkou, když ho její
máma, unavená z každodenního jednotvárného vaření, vyzvala, aby vymyslel něco nového.
„Haló, Nino?“
Kruci, uvědomila si, že ho přestala poslouchat.
„Promiň, přeslechla jsem to, signál mi nějak…“ Nechala tu větu viset, aby nezalhala přímo.
„No… jak říkám, pořád ještě bych chtěl zajít… na večeři. Hlavně pokud se mi podaří přesvědčit jednu
úchvatnou ženu, aby šla se mnou.“
„Ale,“ pronesla Nina, které to zalichotilo, nebyla na tak přímé lichotky zvyklá. „A kdo by to měl být?“
„Nejlépe Kylie Minogue, ale zrovna je v zahraničí, tak bys možná mohla jít místo ní.“
Usmála se, úžasně by si rozuměl s jejími bratry.
„Počkej, podívám se do diáře, mám ho teď dost plný. Budeš si muset stoupnout do fronty za Chrise
Hemswortha, který mě uhání o rande už celé týdny. Znáš to, člověk je na roztrhání.“
„A když ti slíbím, že nepřivedu žádné fotografy?“
„Á, tak tos měl říct hned. Tahle smíš na řadu jako první.“
„A co zajít na oběd?“
„Já…“ Málem ho odmítla, spíš už ze zvyku, ale už ji unavovalo každého muže srovnávat se Sebastianem.
Proč si pro změnu neužít příjemnou a veselou společnost? „To by bylo hezké.“ A taky bude, náladových a
otrávených chlapů už má po krk.
Ukončila hovor a pomalu se vracela trhem ke stánku, který si předtím vyhlédla. Na konci uličky si všimla
květinářství a široce se usmála. Hned se cítila mnohem líp a rozhodla se, že se trochu rozmazlí nějakou tou
kyticí.

˜
„Ach, nejsou nádherné?“ vydechla Marguerite, když Nina vešla do cukrárny se svým proutěným košíkem
a náručí alstromerií s dlouhými stonky, kterých bylo mnohem víc, než původně zamýšlela. Připadala si
přitom velmi francouzsky a romanticky.
„Vypadáš jako Červená karkulka, která někomu otrhala zahrádku,“ okomentovala to Maddie.
„Ale kruci,“ odpověděla Nina a odložila na stůl svazky temně rudých, světle růžových a smetanově
zbarvených květů. Byla ráda, že je v Margueritině oblíbeném koutku u okna potkala obě. „A já tolik doufala,
že jsem jako Audrey, která navštívila francouzský trh ve velkém stylu.“
„Na to by sis musela půjčit můj baret,“ zazubila se Maddie. „Ale ty kytky vypadají dobře.“
Nina se zasmála. „Chtěla jsem koupit jeden svazeček, ale trh už zavíral a některé z nich jsou trošku
poškozené, takže mi dali všechny. Je jich na mě moc, tak jsem si řekla, že sem nějaké přinesu.“
„A je to vítaná změna, jsou tak pestré a veselé,“ pochválila ji Marguerite. „Byl to dobrý nápad. Když
jsem sem chodila jako děvče, měli tu každý týden čerstvé květiny. Ty nejhezčí byly v takovém krásném
mramorovém květináči. Stával zrovna támhle.“ Ukázala na výklenek se zrcadlem na protější stěně.
„Zajímalo by mě, co se s ním stalo.“
Nina se na to místo zahleděla, ale než mohla něco říct, Maddie vyhrkla, „Božínku, přesně tam by se měly
dát. Hned by to tady vypadalo o moc líp. Je to tu trochu… pardon.“ V jejích očích bylo znát, že ji to příliš
nemrzí. „Někdy mi trochu ujede pusa.“
Nina se zasmála. „Máš pravdu. Je to tady trochu…“
Marguerite se nostalgicky usmála. „Zažilo to tu lepší dny, viďte Marceli?“
Položil na stůl před Maddie čerstvou kávu a zabručel.
„Ách, přesně to jsem potřebovala,“ pochvalovala si Maddie. „Dáš si se mnou taky, Nino? Mám teprve
druhé, to první mě probudilo. To jsem celá já, pohání mě kofein a sýr.“
Marguerite se promítlo v očích pobavení. „Pro mě je jedna ranní káva ažaž. Mám domluveného
kadeřníka.“ Diskrétně mávla rukou na Marcela, aby jí donesl účet. „Bylo mi velkým potěšením, Maddie, a
jsem ráda, že vás vidím, Nino. Uvidíme se zase při nějaké ranní kávě anebo při příští lekci.“ Pak se otočila
k Marcelovi a promluvila rychlou francouzštinou. Doprovodil ji ke dveřím, kde jim majestátně zamávala a
pak odešla.
S Maddie se tak dobře povídalo, že jim uběhla příjemná půlhodinka, než si Nina vzpomněla, že by měla
dát květiny do vody.
„Marceli, máme něco, do čeho by se daly dát ty kytky?“
Podíval se na pugét s obvyklým zachmuřeným výrazem.
„Myslela jsem, že by to tady mohly trochu oživit.“
„K tomu nestačí jenom květiny.“ Jeho ústa se zase scvrkla v obvyklou sušenou švestku. „Ve skladu
nahoře by mohlo být něco přijatelného.“ Kostnatým prstem ukázal na dveře, kterých si dřív nevšimla. Byly
ozdobené stejnou růžovou lištou a modrým nátěrem jako zbytek zdi, takže s ní dobře splývaly. Když se teď
podívala nahoru, viděla, kudy vede v tajné místnosti za pultem schodiště. Prostor byl chytře opatřený
skleněnými policemi a zrcadlem zabírajícím celou zadní stěnu, takže působil jako výstavní skříň, přestože
jedinými exponáty teď byly mrtvé mouchy.
„Ááaá. Tajná chodba. Jak z románů Enid Blytonové,“ zavětřila Maddie. „Půjdeme? Nebo by bylo lepší
vzít na cestu pár láhví zázvorové limonády?“
„Jsem příliš zvědavá, než abych se zdržovala zásobami,“ řekla Nina, už se nemohla dočkat průzkumnické
výpravy. Nejspíš to bylo tím, že v dětství četla až příliš často Správnou pětku. Byl to vždy skvělý únik z
hlasité a rušné domácnosti.

˜
„Páni, to je poklad,“ pronesla Nina přesně ve chvíli, kdy Maddie řekla zklamaně: „Páni, to je bordel.“
Obě se zasmály a prohlížely si první místnost, na kterou nahoře narazily.
Maddie ukázala na rozmanité kusy nábytku, které tu byly porůznu rozstrkané. „Většina těch věcí už má
to nejlepší za sebou.“
„Potřebovaly by jenom lepší péči.“ Nina otřela rukou jeden stůl a zvedla tak oblak prachu, který se
roztančil v proudu slunečního světla, vnikajícího dovnitř otevřeným oknem. „Podívej, jak je ta noha
vyřezávaná. Vypadá to pěkně.“
Vedle stolu byl stoh zažloutlých novin a časopisů, jejichž stránky se málem rozpadaly. Nina zvědavě
zvedla jedno vydání týdeníku Paris Match, čímž rozvířila další oblak prachu, a podívala se na datum: 1986.
„Ještě starší než já,“ řekla a udiveně se rozhlédla. Tiskovina jí přitom vyklouzla z prstů. „Myslíš, že jsou
tady všechny ty věci tak dlouho?“
„Asi to tak bude,“ usoudila Maddie a sehnula se k obrazu opřenému o zeď. Pokusila se z něj sfouknout
prach.
Zatímco Maddie studovala obraz, vydala se Nina k jedné z krabic. Bez ohledu na špinavou podlahu
poklekla a rozmotala cípy vzájemně přeložené přes sebe tak, aby krabici uzavíraly. Její prsty zanechávaly
na zaprášeném povrchu stopy. Vzrušeně vytáhla z krabice balíček zabalený v novinách.
„Tohle je jako o Vánocích, když rozbaluješ ozdoby na stromek a nevzpomínáš si, v které krabici je co,“
poznamenala Nina a začala z balíčků podivných tvarů odmotávat a otrhávat novinový papír jako listy
kapusty.
„No není to nádhera?“ zvolala, pozvedla krásně malovanou konvici z kostního porcelánu, a opět se dala
do přehrabávání krabice. „A tyhle jsou taky moc hezké,“ dodala, když našla křehké hrníčky ze světle
růžového porcelánu s pozlacenými okraji.
Nějakou dobu strávily prohledáváním krabic a s nadšením archeologů zkoumajících egyptské
vykopávky si navzájem předváděly své objevy. Našly desítky hrnečků s podšálky, porcelánových talířků,
spoustu stříbrných vidliček – alespoň Nina si myslela, že jsou stříbrné –, džbánky, cukřenky, krabičku s
malými stříbrnými kleštičkami na cukr a pár úžasných podstavců na dorty z krásného květovaného
porcelánu s krajkovým vzorem a ozdobným pozlaceným okrajem.
 „Páni, miluju tyhle starožitnosti,“ přiznala Nina se zářícíma očima. Vstala a oprášila si kolena. „Řekla
bych, že teď to asi patří Sebastianovi.“
Maddie se zachmuřila. „Myslíš, že něco z toho použije?“
„Haha! To sotva. Chce tady udělat bistro a všechno bude mít supermoderní. Servírovací tácy z břidlice
a bílý porcelán.“
„To mu nemůžeš vyčítat. Moc to tady nefrčí a výběr zákusků je ve srovnání s jinými podniky dost
omezený. A tyhle věci jsou děsně nepraktické. U mě doma by přežily sotva pět minut,“ usoudila Maddie.
„U nás taky. Mám čtyři starší bratry. Popravdě,“ Nina pomyslela na ty svoje hromotluky a potlačila
drobné zachvění, „pochybuji, že by se k nám domů něco takového vůbec dostalo. Neprošlo by to.“
„Čtyři bratři, to snad ne! Mám dva a už to je hrůza. Naštěstí mám dvě sestry, tak se to vyvažuje. Nedivím
se, že se ti nestýská.“
„A jak si doma vůbec stojíš?“
Maddie předvedla přehnaně zkormoucený obličej. „Jsem nejstarší. Proto všechny komanduju.“
„Aha! To jsem si mohla myslet,“ poškádlila ji Nina. „Já jsem nejmladší. Všichni si myslí, že vědí nejlíp,
co mám dělat, a pořád mě chtějí komandovat.“
„A proto jsi tak přímočará, když je to potřeba,“ zazubila se Maddie. „Víš, že to dělají proto, že jim na
tobě záleží. Oni už si to všechno prožili před tebou a vysloužili si ostruhy.“
Nina dobromyslně obrátila oči v sloup. „Ano, ale já nemám zájem nosit ostruhy jako moji bratři.“
„Na tom něco je,“ uznala Maddie.
Nina se probírala hromádkou nalezených pokladů. „A váza pořád nikde, i když několik těch kousků asi
vezmu dolů,“ řekla a zvedla jeden z těch hezkých dortových podstavců. „Marcelovi by se mohly hodit do
prodejny a bylo by hezké mít nějaké v kuchyni. Ostatní by si na nich mohli vystavit svoje hotové výrobky.
Kdo ví, třeba na Sebastiana udělá dojem, jak kvalitní ten porcelán je, a něco si nechá.“
Položily podstavce stranou a Nina pokračovala v prohrabávání poslední krabice.
„Hurá! Podívej.“ Trochu roztřesenýma rukama zvedla těžkou křišťálovou vázu se širokým hrdlem.
Vážila snad tunu. „Tohle je perfektní a…“ Musela ji rychle zase položit a pak ukázala na kus nábytku v v
rohu pokoje. „Tohle vypadá přesně jako ta věc, o které mluvila Marguerite. Ta váza se na tom bude dobře
vyjímat. Což mi připomíná, vážně bych měla dát ty kytky do vody.“
„A já už musím opravdu pohnout s tou esejí,“ řekla Maddie. „I když bych moc ráda věděla, co je v
ostatních místnostech.“
„Příště,“ slíbila Nina a zvedla se.
„Ale musíš na mě počkat. Nezkoumej to napřed. Chci vědět, co tam ještě najdeme.“
„Ale, ale, já myslela, že je to všechno jenom bordel na vyhození?“
„Snad můžu změnit názor, ne?“ opáčila Maddie. „Tak chceš, abych ti pomohla s tím podstavcem, nebo
ne?“

˜
Nakonec musely jít po schodech několikrát, protože Nina prostě nedokázala nechat ty hrnečky, talířky a
konvice nahoře. Mramorový podstavec na květináč nechaly v úzké chodbě za dveřmi, aby se pro něj vrátily
příště. Když se při poslední cestě vynořily zpět v kavárně, každá s jednou krabicí, Marcel na Ninu vrhl
pohled, který naznačoval: Ani neuvažuj o tom, že mi tady ty krámy necháš. Pokračovaly tedy rovnou do
kuchyně a dosud zabalené poklady nastrkaly pod dřez.
„Nevděčník jeden,“ zabručela Nina. „Ani nevím, jestli si v té kavárně nějaké kytky zaslouží. Nejspíš je
neocení.“
Byla však moc ráda, když zjistila, jak se mýlila. Jakmile přinesla květiny, Marcelova ústa se pohnula k
něčemu, co vypadalo jako neúspěšný pokus o úsměv. „Můžete je dát sem,“ určil a ukázal na výklenek, kde
se během té doby, kterou strávily v kuchyni, nějakým zázrakem objevil mramorový podstavec.
 Kapitola 14
„To je ale překvapení, Sebastiane. Je opravdu milé, že ses ozval.“ Poznal, že se na něj do telefonu mračí?
„Konečně.“
„Poslal jsem ti e-mail.“
Poslal přílohu bez textu, jen s komentářem v předmětu. To se prostě nepočítá. Jinak o něm od chvíle,
kdy se před necelým týdnem vbelhal do taxíku, vůbec neslyšela.
„Tomu říkáš e-mail?“ Sarkasmus byl nejlepší způsob, jak zakrýt zklamání, že s ní za celou dobu vůbec
nepromluvil. Byl to také způsob, jak se obrnit proti obvyklé tělesné reakci, která se dostavovala, kdykoliv
slyšela jeho hlas. Kdy už její srdce (či která část to měla na svědomí, protože mozek určitě ne) konečně
dostane rozum a pochopí, že tenhle vlak jí už dávno ujel?
„Moc vtipný. Měl jsem práci. Kde jsi?“
„Ve tvém bytě.“ Vstala od stolu, u kterého si právě v klidu užívala pozdní snídani, a přistoupila k oknu,
aby si vychutnala výhled na Eiffelovku. Každý den po příchodu do kuchyně se jí při pohledu na věž dostalo
příjemné připomínky, že sem přišla z vlastního rozhodnutí. Byl to symbol její nezávislosti, který ji postupně
smířil s tichými, neuspěchanými snídaněmi. Jen blázen by postrádal chaotický chumel Hadleyovic rodiny,
kdy ráno každý rychle vypil svůj hrnek silného čaje, kde jeden druhému rychle uhýbal z cesty, zatímco se
chápal svého toustu a cpal se do kabátu, kde se za zvuků rádia spěšně balily svačiny a sykot slaniny na
pánvi přerušovaly výkřiky: „Neviděli jste moje klíčky/mobil/nabíječku?!“
Nina si uvědomila, že i Sebastian se odmlčel. Představoval si svou kuchyni a její nádherný výhled, který
mu možná chyběl?
„Chtěl jsi něco?“ zeptala se. Jistěže chtěl, nevolal jí proto, aby si přátelsky poklábosili. Přísně vzato, byla
jeho zaměstnanec. A to byl jejich současný vztah v kostce.
„Vlastně ano. Můžeš mi zítra do cukrárny přinést můj kuchařský rondon? Měl jsem si ho minulý týden
vzít. Moučkový cukr nevypadá na černým oblečení moc pěkně.“ Nina si dopřála drobný úsměv. Pokud jde
o ni, byl oblečený velmi přijatelně. To černé tričko mu moc hezky obepínalo hrudník a ramena. Přece jenom
měl svaly na všech správných místech. Překvapivě dobře rýsované bicepsy. Dokonce i ty ohavné tepláky,
které měly správně učinit přítrž všem nepřístojným myšlenkám, mu pořád sjížděly a odhalovaly pevné
břicho s proužkem tmavých chloupků uprostřed. Opravdu se nemohl po několika týdnech snížené
pohyblivosti zbavit té své stereotypní pohlednosti a mít tu slušnost, aby mu trochu změklo břicho?
„Dobře. Kde ho najdu?“
„No… hele, víš co? Nejsem si stoprocentně jistý. Nějaké jsou možná v některé zásuvce, nebo nahoře v
šatníku. A kdyby ne, tak v jedné z krabic v prádelně. Když jsem se stěhoval do Francie, určitě jsem si vzal
to oblečení s sebou, ale nevzpomínám si, kam jsem ho dal.“
„To už je vůbec nenosíš?“ zeptala se Nina ohromeně.
„Mám moc práce a do kuchyně se tolik nedostanu. Hele, je všechno připravené na zítřek?“
„Ne,“ řekla Nina a obrátila oči v sloup, i když ji stejně neviděl.
„Co tím myslíš, že ne?“ Sebastianův hlas nabyl na intenzitě a Nina potlačila uličnický úsměv a na chvíli
zůstala výmluvně zticha.
„Samozřejmě, že je.“ To si vážně myslel, že se na něj snad schválně vykašlala? „Já umím číst,“ řekla
kousavě, aby mu naznačila, že ten jediný e-mail, který dostala předevčírem, ji naštval mnohem víc než to,
že se jí od prvního dne kurzu vůbec neozval.
„Upřímně, Nino, někteří z nás tady tvrdě pracují. Někdy je e-mail nejefektivnějším způsobem
komunikace. Jestli si vzpomínáš, kromě toho bistra se snažím rozjet dvě nové restaurace a zároveň řídím
ty, které mám v Anglii. Pokud vím, zaměstnal jsem tě, aby ses postarala o cukrárnu, a to tak, abych ji
nemusel pořád řešit. To jediné, co potřebuju udělat sám, je přijít na kurz a obstarat výuku. To ostatní je na
tobě.“
Nina se napřímila. Jeho drsná upřímnost ji překvapila. „Budu si to pamatovat.“
„Takže je všechno připravené?“
„Ano, všechno jsem koupila. Připravila jsem všechny pracovní stanice.“
 „Našla jsi v pohodě všechny dodavatele?“
„Hmm,“ přitakala provinile při vzpomínce na návštěvu něčeho, co považovala za nejlepší místo na světě
hned po cukrářském nebi.
„A účet jsi použila bez problémů?“
„Jo, jo.“ Dodavatelská prodejna ji úplně omráčila. Za celý život neviděla takový výběr speciálních
surovin.
„Dal jsem ti seznam.“
„Jo, dal.“
„Prosím tě, řekni, že ses ho držela. Vím, že se tam člověk snadno utrhne ze řetězu.“
„Možná jsem vzala pár věcí navíc, ale neutratila jsem zdaleka tolik, kolik bych mohla.“
„A čekáš, že ti za to budu vděčný?“
„A pořádně,“ řekla trochu potměšile. Měl opravdu kliku. Zlaté lístky vypadaly tak lákavě a stejně tak
čokoládová poleva a samozřejmě pralinková omáčka. Nedokázala odolat ani jednomu, a když se
přihlašovala na účet, doufala, že Sebastian nebude moc studovat výpis. Co si to namlouvala? Naštěstí ji
nepřeberný výběr specializovaných pomůcek tak zmátl, že nekoupila ani jedno tvořítko na cukrovou pastu,
ani silikonové formy nejrůznějších tvarů a velikostí a nevzala ani žádnou z různě tvarovaných forem na
dorty.
„To se mi ulevilo.“ Na okamžik by přísahala, že v jeho hlase zaslechla pobavený ton.

˜
Následujícího rána přispěchala do cukrárny i se Sebastianovým kuchařským stejnokrojem, celá vděčná, že
předpovídaný déšť dosud nedorazil. Touto dobou bývala široká, stromy lemovaná ulice velmi klidná a bez
chodců, jen občas její ticho narušil nějaký skútr. Trvalo jí celé věky, než našla bílý rondon se Sebastianovým
jménem, vyšitým červeným písmem. Mnohokrát ho proklela, než konečně ty zatracené krámy našla na dně
krabice v prádelně, společně s ohřívací láhví a neotevřeným balíčkem obyčejných černých ponožek,
takových, které obvykle dávají lidem matky.
Těšila se, že zase všechny uvidí. Všechny. Nejenom Sebastiana. Byla to taková příjemná parta lidí a
Nina byla moc ráda, že se teď v týdnu potkala s Maddie. Dokonce i Marcel se zdál maličko přístupnější, i
když jen relativně.
Co si to namlouvá? Navzdory přísnému kázání, které si pravidelně opakovala, se ta stará pošetilá část
jejího já jako obvykle zachvívala nadšením a v žilách jí tančil a zpíval ten důvěrně známý pocit očekávání.
Kéž by jen při zvuku jeho hlasu cítila to, co pociťuje například tehdy, když jí volá Alex. Sice ho znala jen
krátce, ale působil mile a nedalo se mu upřít, že je velmi pohledný a okouzlující. Proč se s ním nikdy necítila
tak rozechvěle?
„Dobré jitro, Nino.“
Jane jí jemně poklepala na rameno, a ona si uvědomila, že ji oba s Peterem už pozdravili.
„Ach, promiňte.“ Zastavila se na ulici. „Dobré ráno. Byla jsem duchem někde úplně jinde. Jste tu hodně
brzo. Jak se vám vede? Strávili jste příjemný týden?“
Peter vzal Jane za ruku. „Měli jsme báječný týden. Nikdo z rodiny nás neotravoval. Jen sami dva jsme
se toulali Paříží. Nakupovali. A vařili.“
„A až moc jedli,“ přiznala Jane a přejela si rukou svůj drobný pas. „Bylo to božské.“ Vyměnili si s
Peterem spiklenecký úsměv. „A rozhodně se nám vyplatilo jet do Paříže.“
Nina měla pocit, že se v těch slovech skrývá cosi dalšího, ale nechtěla být dotěrná. „Těšíte se na lekci
číslo dvě?“
Všichni tři se shlukli k sobě a kráčeli společně pod stromy lemujícími ulici.
„Jasně, nemohli jsme se dočkat. Jakmile Sebastian řekl, že je to všechno jen věda, začalo mi to dávat
mnohem větší smysl.“
 Jane si naoko povzdechla. „Nemá v sobě ani špetku romantiky. Prostě každým coulem inženýr. Aspoň
vidíte, co musím snášet.“
„Romantika, miláčku, je moje druhé jméno.“ Zaklesl její paži do svého rámě a poplácal ji.
Jakmile dorazili k cukrárně, ukázalo se, že ranní ptáčata jsou zřejmě všichni, ledaže, jak vytušila Nina,
byli prostě tak dychtiví se znovu vidět. Zdravili se navzájem jako staří přátelé. Maddie a Marguerite se
objaly, Jane si s Marguerite vyměnila rychlé polibky na tvář a Bill s Peterem si srdečně potřásli rukama.
Dokonce i Marcel se usmál, a když se všichni nahrnuli k pultu, aby si objednali kávu, vlídně na Petera
pokývl hlavou.
Protože do začátku kurzu zbývala spousta času, sedli si a s obdivuhodnou lehkostí si začali povídat. Nina
seděla mezi Maddie a Jane, a tak hrozně se smála, když Maddie svým příšerným velšským přízvukem
imitovala postavu ze seriálu Gavin a Stacey, že přeslechla svůj mobil. Sáhla po něm pozdě. Kruci, bylo po
desáté a Sebastian jí před pěti minutami poslal netrpělivou esemesku: Kde jsi?
Zabralo jí dalších pět minut, než všechny přiměla vstát a nahnala do chodby. Když sestupovala po malém
schodišti do kuchyně, připadala si jako neschopný ovčácký pes. Ostatní se mezitím rozestoupili ke svým
stanovištím rozmístěným stejně jako minule a stále si povídali. Sebastian zůstal sám pod schodištěm a jeho
upjatý výraz Nině připomínal smutné dítě, které si kvůli svému zranění nemůže hrát s kamarády.
Než stihla zformulovat nějakou omluvu, nahnul se k ní a zasyčel, „Chtěl jsem ten rondon, než začneme.“
„Promiň, narazila jsem na Jane a Petera a všichni už tady byli a tak –“
„Ušetři si výmluvy,“ povzdychl si a s rapidně změněným výrazem v tváři se otočil k ostatním. „Přeji
všem dobré ráno. Doufám, že jste měli příjemný začátek dne. Dnes budeme dělat moji oblíbenou specialitu.
Vanilkové řezy mille-feuilles.“
A hned začal vysvětlovat historii tohoto dezertu a různé způsoby jeho plnění a podávání. Dnešní lekce
byla víc o technice a praktických dovednostech a Nina cítila mnohem jistější půdu pod nohama. S těstem
to uměla. Nic zvláštního, ale věděla, co má dělat. Studené ruce, studený tuk, minimální dotek – základní
pravidla znala.
A tak je Sebastian celé ráno učil listové těsto a Nina pobíhala sem a tam, sbírala misky, otírala mouku a
rovnala nářadí, přitom ale také pomohla Jane správně vést ruce s válečkem, když se jí těsto snažilo prchnout
mimo pracovní plochu. Peterovi ukázala, že máslo se do mouky vtírá trochu jemněji, a Maddie zase
předvedla, že musí pořádně poprášit váleček moukou, aby se na těsto nelepil. Jak jim tak pomáhala, často
zachytila Sebastianův pohled a zdálo se jí, že vždy krátce přikývl, jako by říkal „dobrá práce“. I když se
snažil, pořád byl příliš pomalý, po kuchyni se mohl pohybovat jen velmi neohrabaně a nestačil včas
zasáhnout, když někdo válel těsto došišata. Nechal to tedy na Nině a zaměřil se na Billa a Marguerite, kteří
většinou věděli, co dělají. Oba už měli nějakou zkušenost.
„Dobrá práce, Nino,“ řekl Sebastian, když se ostatní vydali během přestávky na oběd ven.
„Díky,“ řekla, pořád ještě rozladěná z toho, jak se k ní předtím choval příkře. Odvrátila se od něj a začala
napouštět do dřezu horkou vodu se saponátem.
„Dlužím ti omluvu. A měl bych ti poděkovat, že ses o mě tenkrát postarala, když jsi se mnou přijela do
hotelu.“
Pokrčila rameny, ale neotočila se.
„Nino, prosím tě, podívej se na mě.“
S nevrlým povzdechem a sevřenými rty se pomalu otočila a založila si ruce na prsou.
„Omlouvám se. Dneska ráno jsem byl trošku nepříjemný.“
„Víš ty, co? Někdy omluva prostě nestačí.“ Opravdu to řekla? Ale krucinál, už měla dost toho, jak si na
ní pořád vylévá špatnou náladu. „A že jsi nepříjemný, to je slabé slovo. Chápu, že jsi rozladěný, že tě zlobí
ta noha, fajn. Ale k ostatním se dokážeš chovat slušně.“
Sebastian měl aspoň tu špetku studu, že zamrkal. „Než se do mě znovu pustíš, chtěl jsem ti říct, žes byla
ráno skvělá. Dokázala jsi předvídat a ušetřila jsi mi hodně pohybu. Zapomněl jsem, co všechno se může
pokazit, když dělá těsto začátečník.“
„V tom, co říkáš, se zřejmě skrývá nějaký kompliment,“ rýpla Nina, která si snažila přebrat, co vlastně
řekl. Musela uznat, že je velmi dobrý učitel a umí všechno trpělivě vysvětlit. Kdykoliv se někdo, dokonce
i ona, na něco zeptal, nikdy z nich nedělal hlupáky.
 „Já to myslím vážně. Už je to dlouho, co jsem dělal listové těsto, ale pořád je to pro mě jako druhá
přirozenost. Takže když tam někdo dá moc omastku nebo vody, chvilku mi trvá, než si to uvědomím,
zatímco ty jsi to postřehla hned.“
„To jsou ta léta neschopnosti,“ odvětila s kamennou tváří.
„V jednom kuse si špatně vykládáš, co říkám, zajímalo by mě, jestli to děláš schválně.“
„Možná proto, že mě tak často podceňuješ,“ odsekla Nina a okamžitě toho zalitovala. Uvědomila si, že
prozradila něco ze svých negativních pocitů vůči němu.
„Nikdy jsem tě nepodceňoval,“ bránil se Sebastian a vypadal trochu zmateně.
Nina na něj vrhla pronikavý pohled. „Chceš snad říct, že už ve mně nevidíš jen Nickovu sestřičku?“
Sebastian vypadal na okamžik dotčeně, a pak zabručel: „Snažím se o to ze všech sil.“

˜
Sebastian a Nina stáli na straně kuchyně, zatímco ostatní se shromáždili kolem jedné ze skřínek, na kterou
postavili poslední dokončenou várku řezů mille-feuilles a rozložili je na podstavce, aby je na závěr dne
mohli všichni ochutnat. Marcel zrovna přinesl kávu a byl vyzván, aby si vzal jako první.
Pečlivě je prostudoval a pak si vybral jeden kousek z prostředka. „Velmi dobré,“ řekl s obvyklou
důstojností. „Vynikající. Kdo dělal tenhle?“
Všichni se zasmáli a pak Maddie řekla: „To je jedna ze Sebastianových, samozřejmě.“ Obrátila oči v
sloup.
Marcel zacukal ústy, což byl možná náznak úsměvu. Sebastian udělal krok vpřed a se zářivým úsměvem
všem vysekl drobnou poklonu a opět ustoupil.
„Chtěl jsem se zeptat, odkud jsou ty podstavce na dorty? Byl to dobrý nápad.“
„Našla jsem je v jedné z místností nahoře. Je tam toho tuna. Porcelán, příbory, nábytek. To všechno –“
„Půjde do kontejneru. Zapomněl jsem, že to harampádí ještě zůstalo nahoře.“
„Ale některé ty věci vypadají moc hezky.“
„A jsou k ničemu.“
„Ale podstavce na dorty se ti líbí.“
„Jenom proto, že dneska se sem hodily.“
„Nemůžeš přece ty věci jen tak vyhodit.“
„Můžu, když už je nikdo nebude používat. Všechny je probrat by byla ztráta času. Musím řídit svou
firmu, kdybych se chtěl věnovat vetešnictví, tak bych ho dělal.“
Sebastian nedbal Ninina zděšeného pohledu, odbelhal se ke skupince a vzal si kávu.
Ten chlap je jako automat na byznys. Jak ho vůbec mohlo napadnout vyhodit všechen ten krásný
porcelán? Nina zavrtěla hlavou, vzala koště a začala zametat podlahu, na které mouka vytvořila málem
písečné duny. Když míjela zadní dveře, otevřely se a vstoupila velmi elegantní blondýna.
„Bonjour,“ řekla a začala něco drmolit rychlou francouzštinou. Nina rozeznala pouze slovo „Sebastian“,
ale vyslovené tak sexy způsobem, jako kdyby v tom jméně bylo alespoň deset ‚n‘.
„Támhle je.“ Kývla hlavou jeho směrem, pro případ, že by ta žena nerozuměla anglicky.
„Ah bon. Merci.“ Žena ji obdařila tisíciwattovým úsměvem a vzdálila se v nesmírně elegantních botách
s vysokým podpatkem, které úžasně podtrhovaly její beztak nádherné nohy.
„Sebastian, chéri,“ zavolala na něj bez špetky zaváhání, pak proplula mezi lidmi a přitiskla své plné,
růžově nalíčené rty na jeho.
„Katrin.“ Mrknul na hodinky. „Jdeš brzo.“
Pokrčila rameny a ten nedbalý pohyb byl nějakým způsobem přirozeně slušivý, jako by se jí tělem
přehnala jemná vlnka.
„Vážení, tohle je Katrin. Promiň, ještě minutku.“
„Ahoj všichni, ráda vás poznávám.“ Najednou měla bezchybnou angličtinu a zatřepetala řasami směrem
k Billovi a Peterovi, kteří oba vypadali trochu omámeně.
 Sebastian ukončil lekci, se všemi se rozloučil a Katrin se postavila u zadních dveří, trochu jako
vyhazovač. Zjevně se nemohla dočkat, až odsud Sebastian vypadne.
Nina se nikdy v životě necítila tak podřadně. Měla zplihlé vlasy, byla celá upocená a zaprášená od cukru
a nepříjemně intenzivně vnímala zářivě čisté lněné šaty fuchsiové barvy, které měla ta žena na sobě, i malou
černou koženou kabelku značky Chanel, kterou nesla zavěšenou na ruce, a nepřehlédla diskrétně draze
vyhlížející šperky na jejím zápěstí a v uších.
„Vy musíte být Nina, Nickova sestřička,“ odhodlala se Katrin, když spatřila Ninin zvědavý pohled. „Moc
jsem o vás slyšela.“ Usmívala se široce a zářivě a ukazovala přitom dokonalé zuby orámované leskle
růžovými rty.
„No ne,“ Nina vrhla na Sebastiana překvapený pohled.
Katrin se zachichotala. Nina sice tohle slovo bytostně nesnášela, ale v tomto okamžiku bylo zcela
namístě.
No, já zase o tobě slyšela velmi málo. Bohužel neměla v genetické výbavě zlomyslnost, a tak to
nedokázala říct nahlas.
„No ano, byla jsem u toho, když váš bratr, abych tak řekla, žebronil u Sebastiana, aby vám dal tuhle
práci.“ Zavrtěla hlavou, jako by jí to přišlo velmi zábavné. „Vážně to nechtěl udělat. Nemyslím, že vás má
zrovna v lásce.“ Její široký úsměv a až příliš jiskrné oči ostří té urážky nijak neotupily, ale Nina ani na
okamžik nepomyslela, že to snad měla Katrin v úmyslu.
„Sebastian je přítel mého bratra, a ne můj,“ řekla Nina a pořád svírala v rukou koště. Když se k nim
Sebastian blížil o berlích, připadala si úplně jako Popelka.
„Samozřejmě. Ach, Sebastiane, chéri, můžeme už jít? Chci tě vzít na večeři do úplně božské malé
restaurace. Bude se ti líbit. Je velmi exkluzivní.“
Uhladila si šaty, a přitom jí uniklo, jak Sebastian unaveně zamrkal. Nina to ovšem zahlédla. Ten člověk
byl úplně vyčerpaný. A jít na večeři bylo to poslední, co potřeboval. Pohyboval se také mnohem pomaleji,
noha ho očividně bolela. Nemohla si pomoci, přistoupila k němu.
„Jsi v pohodě?“ vyhrkla a pak dodala trochu odlehčeným tónem: „Vzal sis prášky na bolest?“
Sebastian se na ni nuceně usmál. „Přistihla jste mě, sestro Nino.“
„Prášky na bolest?“ Katrin ublíženě našpulila rty. „Ale miláčku, proč jsi nic neřekl?“ Zakousla se do
spodního rtu. „Nevím, jestli se mi tam ještě někdy podaří získat znovu rezervaci.“
„Nestarej se, budu v pořádku.“ Povzbudivě na ni kývl. „Vezmu si jeden prášek hned a budu zase jako
nový.“
Poplácala ho po paži. „Oui, ma chéri. Takový chlap jako ty něco vydrží.“ A vrhla na Ninu suchý pohled,
který si Nina vyložila jako: „Pche, co ty o tom můžeš vědět?“
Nina pokrčila rameny a sledovala, jak Sebastian vytáhl plato s prášky, vymáčknul z něj dvě tobolky a
pak se podíval ke dřezu na druhé straně kuchyně, kde si zbytek skupinky právě vymýval hrnky od kávy.
Nina zvedla koště a začala znovu zametat. Když míjela Sebastiana, řekla mu: „Nabídla bych ti sklenici
vody, ale vím, že jsi muž, co něco vydrží.“
Rezignovaně stiskl rty, chopil se berlí a pomalu se belhal ke dřezu. Nina rychle potlačila pocit viny.
Kdyby potřeboval pomoc, má tady Katrin.

Kapitola 15
„Bonjour.“ Marcel přispěchal, aby vzal Nině její odkapávající deštník.
„Bonjour. Brr, ten déšť je hrozný. Úplně jako doma. Co se stalo s jarní Paříží?“
„Tohle je jarní Paříž, nejsme od Londýna tak daleko. Co jste si myslela? Že nám tu bude v ulicích tančit
Leslie Caronová?“
Nina opatrně zamrkala. „Nevím, kdo je Leslie Caronová.“
„Tanečnice. Ve filmu. Američan v Paříži,“ vysvětlil Marcel s hlubokým povzdechem a jeho pochmurně
stočené koutky úst klesly ještě víc. „Co pro vás dnes ráno mohu udělat?“
„Já… totiž. Chtěla bych si něco upéct.“
 Marcela naštěstí nenapadlo, že by na tom mělo být něco divného, a tak jen přikývl. „Kávu?“
„Ano, prosím, au lait.“
„Vím, jak ji pijete.“ Otočil se k ní zády a Nina na chvíli zaváhala. „Donesu ji tam,“ dodal.
„Díky.“ Vycítila, že je hovor u konce, a tak si pospíšila do kuchyně. Od posledního kurzu uběhlo pár dní
a Nina se cestou do kuchyně rozhodla, že se procvičí ve výrobě odpalovaného těsta a udělá vlastní éclairky.
Bylo vážně příjemné mít kuchyni jen sama pro sebe, a protože měla v čerstvé paměti Sebastianovy rady
i kritiku, dokončila první várku odpalovaného těsta trochu spěšně, ale pozorně. Bedlivě číhala na správný
stupeň varu, a teprve pak přisypala mouku. Trochu snazší bylo rozšlehat vejce v lepkavou směs, a tentokrát
jí práce s cukrářským sáčkem ani nepřipadala jako krocení hada. Přesto však pochybovala, zda se těch
čtyřiadvacet éclairek, které vyrobila, aspoň blíží profesionálnímu standardu. Řekla si však, že je to dobrý
začátek. Zatímco se pekly v troubě, držela se toho, co uměla, a udělala dávku kávového krému jako náplň
a kávovou polevu na ozdobu.
„Ještě kávu?“ Vzhledem k tomu, že Marcel přinesl šálek i s talířkem a položil je na pracovní skřínku
vedle ní, usoudila, že jde jen o řečnickou otázku. Podle jeho chvějícího se chřípí také usoudila, že tahle
náhlá pozornost byla dílem zvědavosti.
„Co pečete?“
„Zkouším udělat éclairky, ovšem nedělejte si moc velké naděje.“ Pokynula hlavou k troubě. „Dělám je
poprvé sama, takže od toho moc nečekám, ale chtěla jsem se trochu procvičit.“
„Aspoň tu kuchyň někdo používá.“ Marcel se pomalu otočil kolem dokola. „Kdysi před dávnými časy
byla ta místnost plná lidí. Pracovali od půlnoci, aby připravili pečivo a bagety na příští den.“
„Všechno se peklo tady?“
„Ano. A teď to dovážejí nákladním autem z továrny na kraji Paříže,“ Marcel našpulil rty. „Já preferuji
ten starý způsob. Není divu, že nemáme zákazníky.“
Nina se domnívala, že to souvisí i s laciným vzhledem podniku, který nevypadal moc útulně.
„A co je v těch krabicích?“ zeptal se a ukázal na větší ze dvou krabic, které si Nina vytáhla zpod dřezu.
„Nějaké staré příbory a porcelán. Podívejte.“ Zvedla talíř a pak čajový šálek s podšálkem. „Nejsou
hezké?“
Marcelova tvář se rozjasnila a pohladil talíř jako povědomou věc. „Tyhle tu měli, když jsme sem chodili
se ženou.“
„No, když se Sebastian rozhodl, že se jich zbaví, nechtěla by vaše žena jeden jako suvenýr?“ navrhla
mu.
Oči mu strnuly a ztratily výraz, ústa se semkla. „Ona zemřela.“ Odtáhl ruku z talíře, jako by se spálil, a
opustil kuchyň s otočkou tak prudkou, že div nesrazil podpatky.

˜
Dobrá, první cena v pekařské soutěži jí asi nehrozila, ale přesto byla se svými éclairkami celkem spokojená,
a pokud mohla posoudit, mírně sladkokyselý kávový krém uvnitř vytvářel docela dobrou kombinaci se
sladkou kávovou polevou.
Ty nejlepší kousky rozložila na jeden z těch hezkých porcelánových stojánků na dorty a vzala je nahoru
do cukrárny, aby je ukázala Marcelovi. Sice se dál tvářil, že se ho to netýká, ale několikrát ještě nahlédl do
kuchyně, aby viděl, jak je daleko. Podezřívala ho, že docela rád mlsá, a chtěla na něm zákusky vyzkoušet.
„Tady mám něco pro vás, Marceli,“ zavolala, když vstoupila do obchodu.
Vytřeštil oči a jeho pochmurná ústa se najednou pozvedla do širokého úsměvu, který mu rozzářil celou
tvář.
„Ahoj Nino,“ ozval se z rohu veselý hlas Maddie, která tam seděla s Marguerite. „Jak se vede? A co tu
děláš? Je tu ten protiva Sebastian?“
„Čau Maddie,“ zasmála se Nina. „Ne, nejspíš je někde zalezlý s tou –“ ztišila hlas a šeptem dodala, „–
Katrin.“
 „Člověče, myslela jsem, že o ty řasy zakopne. Ty si žijou vlastním životem.“
„Hm, ale je opravdu nádherná. K Sebastianovi se dokonale hodí. On má rád tyhle oslnivé typy.“
Marguerite si velice elegantně odfrkla. „Nejsem si jistá, zda Sebastian ví, co chce, nebo spíš, co
potřebuje. Katrin je možná velmi atraktivní, ale nemyslím si, že se k němu dokonale hodí. Potřebuje někoho,
kdo se o něj dokáže lépe postarat a zajímá se o jeho potřeby.“
„Ale mně přijde, že se o jeho potřeby postará velmi ráda,“ nadzvedla Maddie obočí. „Jak ho hladila po
hrudi! I když nevím, co přesně si představovala, že s tou jeho sádrou budou dělat.“
Nina nakrčila nos a vzpomněla si na napůl použitý balíček kondomů. Pak si přála, aby ji to vůbec
nenapadlo.
„Myslela jsem, že musíš na něčem pracovat,“ prohodila najednou k Maddie, aby změnila téma.
Maddie se usmála. „To jo. Tohle je prokrastinace nejvyššího řádu. Přinesla jsem si notebook s sebou a
myslela si, že tady něco udělám, ale byla tu Marguerite a teď ty. Rozhodně je to lepší než sedět sama v
garsonce.“
„To je dobrý nápad. A já jsem tu sama. Bez Sebastiana. Jen jsem si chtěla něco prověřit.“ Podívala se
Maddie významně do očí. „A Bylo nebylo už mě trochu nudí.“ Obě se usmály, protože je spojovalo vědomí,
že tahle poněkud ošuntělá cukrárna je teď pro obě tím jediným místem, které považují za své útočiště. Nina
se tady právě teď cítila tak doma, jako nikde předtím, a bylo příjemné vidět přátelské tváře Marguerite,
Maddie a Marcela, ačkoliv ta Marcelova vlastně zase tak moc přátelsky nevypadala. Vykročila k jejich
stolu, ale když míjela Marcela, něco na ni koutkem úst zasyčel.
Nejistě se na něj podívala.
Znovu zasyčel. „Počkejte.“
„Páni, to vypadá k nakousnutí. Nevím, jestli by moje éclairky někdy vypadaly takhle, i kdybych je
trénovala každý den do konce života.“ Maddie přimhouřila oči a potměšile se usmála. „Fakt jsi je dělala
ty?“
„Dělala!“ Nina zakroutila hlavou. „Jsi drzá jak opice. Co říkáte vy, Marguerite?“
„Vypadají opravdu moc pěkně,“ ocenila je Marguerite majestátním pokynutím.
„To bych tak úplně neřekla. Chtěla byste ochutnat?“ zeptala se Nina a najednou byla na svoje maličko
zdeformované éclairky docela hrdá. „Jsou přímo z kuchyně.“
„Ó, prosím,“ žadonila Maddie. „Určitě chutnají skvěle.“
„Tím si nejsem úplně jistá,“ pochybovala Nina. „Ale doufám, že nechutnají špatně.“
„Excusez-moi.“ Marcel se vynořil zpoza pultu a přispěchal několika rychlými krůčky s výrazem takové
důležitosti, až připomínal Manuela ze seriálu Hotýlek. „Un moment, si’il-vous-plaît.“ Bez dalších cavyků
jí vzal talíř z ruky a zmizel s ním zpátky v kuchyni.
Všechny tři ženy si vyměnily nejisté pohledy.
„Myslíte, že jsme ho nějak urazily, nebo tak něco? Já vím, že nejsou tak dobré jako ty Sebastianovy,“
dumala Nina.
„Jo, jenže pořád jsou asi milionkrát lepší než ty, které kdokoliv z nás vytvořil na tom kurzu. Nikdy to
nezjistíš, dokud neochutnáš.“
„Což už asi nezjistíme, jestli je nepřinese zpátky. Co vůbec dělá?“ Náhle se za ní ozval nějaký pokřik.
Zachmuřeně se ohlédla do míst, odkud se náhle za náramného lomozu Marcel opět vynořil.
„Voilà!“ Jako mávnutím kouzelného proutku se před nimi zjevil v rachocení porcelánu a lžic a v rukou
držel narychlo připravený tác.
„Dovolte,“ pravil a s pýchou ho položil na stůl. Nina se usmála, když zahlédla porcelánové čajové talířky
a stříbrné vidličky, které zachránila z krabic nahoře. Teď ležely na podnose vedle úhledně složených
damaškových ubrousků. Marcel velmi elegantně vyložil talíře a vidličky na stůl před Marguerite a Maddie
a dal si pozor, aby vše leželo na správném místě. Pak to zopakoval u dvou dalších prázdných míst u stolu.
Povytáhl jednu z židlí, aby si Nina mohla sednout.
„Okamžik.“ S drobnou dokonalou úklonou se zlomil v pase a potom odspěchal ke dveřím, zastrčil horní
a spodní závoru, načež se zdviženým nosem zamířil zpět ke stolu a posadil se. „Měli bychom to udělat, jak
náleží. Toto je první cukroví po deseti letech, které bylo upečeno a snězeno zde. Tato příležitost by měla
být zaznamenána. Možná už k tomu nikdy nedojde.“
 „Je to hrozná škoda, že se to tady zavře,“ ozvala se Maddie. „Docela se mi líbí sem chodit. Jako, není to
bůhvíco… ale člověk si tady tak nějak připadá jako doma. Opravdu to není jiná cesta, než to zavřít?“
Nina najednou pocítila, že se musí Sebastiana zastat. „Myslím, že to tady vůbec nevydělává.“
Marguerite zvedla jedno ze svých pěstěných obočí, ale neřekla nic. Nina polkla a uvědomila si, že
Marguerite patří k těm lidem, kteří často nechají zaznít ticho mnohem výmluvněji než slova, a jejich tíha
pak na člověka dopadá tak tvrdě, že se k vlastnímu překvapení sám nabídne, že něco vykoná, nebo přispěje
na dobrou věc.
Po malé pauze, během níž, jak Nina předpokládala, Marguerite promyslela celý bojový plán, následovalo
zašustění, když stará dáma konečně sáhla po svém ubrousku. „Nu, tohle vypadá opravdu úžasně,“ řekla a
Marcel vyskočil na nohy.
„Dovolte, madam.“ Vzal její damaškový ubrousek, třepnul s ním s vážností matadora, který natřásá svou
plachtu a pak jí ho položil do klína. „Nino, ujmete se coby cukrářka servírování osobně?“ Podal jí dvě
vidličky.
Zatímco servírovala éclairky, nalil kávu z maličko otlučené kávové konvice.
„Bon appétit,“ popřál, chopil se vidličky a ostatní ho následovali.
Kov zacinkal o porcelán a pak nastalo několik vteřin ticha.
„Hmm.“
„Výtečné.“
„Très bien.“ Marcel přikývl a zavřel oči.
„Propána, Nino. To chutná božsky!“ vyhrkla Maddie.
„Je to velmi dobré, má milá,“ pochválila Marguerite. „Jemná rovnováha mezi hořkým a sladkým. Ten
kávový krém je výtečný a poleva není moc přeslazená. A těsto je chutné a lehké.“
Nina přikývla. „Povedly se. Příště je jen musím udělat trochu hezčí.“
„Vypadají dobře,“ řekla Maddie loajálně a Marguerite s Marcelem se usmáli.
„Nemyslím, že bych je prodala, když vypadají takhle,“ namítla Nina.
„To je jen věc praxe,“ ujistila ji Marguerite. „Důležitá je chuť.“

˜
Ze dvou šálků kávy byly nakonec tři a Maddie byla v půlce vyprávění o fascinující lekci, kterou navštívila
a která pojednávala o historii gilotiny a jejím využití v Paříži, když se ozvalo zaklepání na dveře.
Marcel se sebe vydal jeden ze svých typických povzdechů. „Asi bych je měl vpustit dovnitř.“
S těžko potlačovanou neochotou odkráčel ke dveřím, odsunul zástrčky a beze slova se přesunul na
obvyklou pozici za pultem.
„Myslíš, že je otevřeno?“ ozval se nejistý hlas s americkým přízvukem.
„Zlato, ten muž přece otevřel dveře, ne?“
„To ano, ale nevypadal moc nadšeně.“
„Nestarejte se o něj,“ zavolala Marguerite a královsky máchla rukou. „On je vždycky takový.“
Americký pár středního věku ve výletních kalhotách a teniskách složil mapy, jelikož měl každý svou,
jako by jeden druhému nevěřili, že nic nepřehlédne. Přikývli a zdrženlivě se na Marguerite usmáli, jako by
si nebyli jisti, zda žertuje. Potom se usadili u stolu na protější straně místnosti.
Téměř okamžitě se za nimi objevil další, trochu mladší pár a zabral druhý stůl.
„Páni, tolik lidí jsem tu ještě viděla,“ poznamenala Nina, „i když je pravda, že ještě prší. Asi se tu chtějí
schovat před deštěm.“
„Inu, tohle místo mělo kdysi docela dobrou pověst. Často tu potkávám turisty, které sem poslali přátelé
nebo příbuzní, kteří tu byli před deseti lety.“ Margueritiny oči potemněly. „Je to hrozná škoda, když vidíte,
jak jsou zklamaní. Bylo to jedno z nejkrásnějších míst.“ Rukou prokvetlou modrými žilkami poklepala na
porcelánový stojan na dorty. „A tohle jsem tu neviděla už tolik let. Vzpomínám si, jak jsem sem chodívala
se synem, když byl ještě malý. Manžel mu vždycky dal několik franků, aby mě syn mohl vzít na kávu a
cukroví. Byla to pro nás slavnostní chvilka a vždycky jsme si hodně dlouho vybírali.“ Ukázala na dlouhý
prosklený pult, který zel prázdnotou, kromě přední sekce, kde byl omezený výběr nevábných dortíků,
ovocných zákusků a croissantů. „Celý pult byl plný věnečků Paris-Brest, makronek, řezů mille-feuilles,
zákusků baba au rhum a spousty dalších. Bylo to takové pestré a hezké. Mattieu tu nejvíc miloval lustr.
Měli tu takový obrovský, zrovna tamhle.“ Vzhlédla k sádrové růžici uprostřed stropu. „Připadal mu jako
diamantový. Byl to takový šťastný chlapec.“ Ret se jí zachvěl a Nina měla chuť vzít ji za ruku. „A teď žije
v Anglii.“
„Jak často se vídáte?“ zeptala se Nina.
„Neviděla jsem ho už dva roky. Rozvádí se se ženou. Mají dvě děti, Emila a Agátu, ale protože se pořád
ještě dohadují o rozvod a opatrovnictví, on nesmí vyvézt svoje děti ze země a samozřejmě s nimi chce
strávit prázdniny.“
„Ale to je škoda. Vaše snacha vám nedovolí je navštívit?“
Marguerite pozvedla ramena v elegantním zoufalství. „Já nevím. Vždycky jsme spolu vycházely dobře.
Nemluvila jsem s ní od chvíle, kdy ji Mattieu opustil.“ Její ústa se zatvrdila. „Je to idiot. Nechci ho vidět.“
Maddie a Nina se zatvářily polekaně.
„Snad poznám idiota, když ho vidím, bez ohledu na to, jestli je to můj syn. Kdepak, ten ťulpas utekl se
svojí sekretářkou. Dobrá, ale když už musel provést něco takového, měl být diskrétní a nezatahovat do toho
děti. Vždycky to byl malý chamtivec. Copak? Koukáte na mě, jako kdybych nebyla dost mateřská. Chybí
mi jenom děti a jeho žena Sára. Byla to milá dívka.“
„Zkusila jste si s ní promluvit?“ zeptala se Maddie. „Kdybyste jí řekla, že si myslíte, že je váš syn idiot,
určitě by vás s láskou přijala.“
Marguerite zavrtěla hlavou. „Nejdřív jsem se mezi ně nechtěla míchat a teď už je to moc dlouho. Já
nevím… ale děti mi moc chybí. Hrozně se těším, že je v létě uvidím, ale bojím se, že mě nepoznají.“
„Měla byste jim zavolat přes Skype,“ navrhla Nina a najednou se cítila provinile, že se tomu v případě
své matky sama vyhýbá. „Bratr to dělával, když byl minulý rok v Austrálii. Myslím, že vaše snacha bude
určitě ráda, když se jí ozvete.“ Pak si uvědomila, že Marguerite je dobře přes sedmdesát a možná na to
nebude mít vybavení. „Máte počítač nebo tablet?“
„Mám notebook, který mi koupil syn. Všechno mi tam nastavil, abych mohla hrát online bridž,“ řekla s
určitou hrdostí a pak dodala: „Vždycky si ale stěžuje, že mu neodpovídám na maily. Netroufla jsem si mu
říct, že si nemůžu vzpomenout, jak se k nim dostat.“
„Nechcete pomoct?“ nabídla se Nina. „Nejsem sice počítačový expert, ale základy znám.“
„To by od vás bylo velmi laskavé. Je ale dost těžký, nevadilo by vám přijít ke mně do bytu?“
„Vůbec ne. Pokud to nevadí vám.“
„Inu, doma pečené cukroví vám asi neslíbím, ale možná byste se mohla stavit na nedělní oběd. Můžete
přijít obě.“
„Já jsem studentka,“ připomněla Maddie, „pozvánku na jídlo nikdy neodmítám. Ano, prosím. Potřebuju
nějaké povzbuzení, do tří dnů mám odevzdat esej a ještě jsem nezačala.“
„To by bylo skvělé, ale…“ Nina vrhla na Maddie rychlý pohled. Sice jí nechtěla upřít jídlo zdarma, ale
nepřála si, aby tu starou dámu příliš využívaly. „To opravdu nemusíte. Nechceme vám přidělávat žádné
starosti.“
„Všechno zkazíš,“ zasténala Maddie dobromyslně.
„Vůbec mi to nepřidělá starosti a společnost dvou mladých lidí bude příjemná změna.“ Oči jí zajiskřily.
„Většina mých sousedů je buď skoro po smrti, nebo jsou mimořádně nudní.“
Zatímco dohadovaly konečné formality Operace Skype, zjevil se Marcel a sebral jim dortový stojan.
Nina sledovala, jak ho nese ke stolu amerického páru a každému servíruje jednu éclairku.
„To přece nemůže,“ zašeptala zděšeně a přitiskla si dlaně na tvář.
„Už to udělal,“ zachechtala se Maddie.
„Ale vždyť nejsou…“
„Nejsou co? Způsobilé ke konzumaci lidmi?“ škádlila ji Maddie. „Mně chutnaly docela hodně.“
Nina se kousla do rtu. „Ale… já nemám… víš co, profesionální kvalifikaci.“
 Marguerite ji poplácala po ruce. „Tím bych se netrápila, n’est ce pas. Marcel je puntičkář. Kdyby si
nemyslel, že jsou dost dobré k jídlu, neservíroval by je.“
„Ale…“ Číšník právě odnášel dortový podstavec ke druhé dvojici! Co to dělá? Možná je nabízí jako
pozornost podniku. No, to by bylo v pořádku. Přece za ně nemůže nic účtovat.
Teprve když se rozloučila s Marguerite a Maddie a dokončila úklid kuchyně, zjistila Nina, že Marcel
nejenom, že zákazníkům éclairky naúčtoval, ale také trvá na tom, aby druhý den přišla upéct další várku.

Kapitola 16
Margueritin hlas ji přivítal z interkomu u pěkných dřevěných dveří vedoucích z ulice do hezoučkého
dvorečku plného stromků v květináčích a se spoustou štěrkových cestiček, takže připomínal tajnou zahradu.
Byl pěkně uspořádaný a silně kontrastoval se širokým bulvárem venku.
Nina podle Margueritiných instrukcí prošla dalším dvorkem k dalším dřevěným dveřím, kde na ni už
stará dáma čekala.
„Dobré ráno, Nino. Pojďte dál.“
„Děkuju. Tohle je vážně nádhera.“ Nina ukázala na dvorek. „Vůbec bych tu něco takového nečekala. Je
to krásné.“
„Díky.“ Marguerite pokynula hlavou a vedla Ninu dál. Svižně si přitom vykračovala v elegantních
lodičkách na nízkém podpatku a šedé vlasy s modravým nádechem měla perfektně upravené.
„Pozor na ten invalidní vozík. Minulý rok mi dávali umělý kyčelní kloub a ještě jsem se té příšernosti
nezbavila. Odmítla jsem to používat.“ Zvedla hlavu ještě výš, bylo-li to vůbec možné, a s očividným
opovržením prošla kolem toho pohoršujícího předmětu.
Přestože byla v domácím prostředí, ustrojila se do modrých hedvábných šatů a krátkého saka s širokým
límcem, které vypadalo tak klasicky a stylově, jako by bylo z módního domu Chanel. Nina si v duchu
pogratulovala, že si dala tu práci a vyměnila svoje obvyklé džíny za slušivé černé kalhoty. Prošly širokou
chodbou lehce provoněnou růžemi, naaranžovanými ve vysokých porcelánových vázách, stojících na
onyxových stolečcích před velkými pozlacenými zrcadly. Marguerite strčila do dalších vysokých dvojitých
dveří a ocitly se v pokoji s vysokým stropem. Na stole se povalovaly časopisy a knihy, na jednom křesle
leželo opuštěné háčkování a ve výklenku v rohu stál velký kulatý stůl, na jehož naleštěné desce byla
vystavená spousta rodinných fotografií ve stříbrných rámečcích. Na řadě z nich byla Marguerite s velmi
pohledným mužem a ještě hezčím, pokaždé jinak velikým chlapcem. Vpředu stály nejnovější fotografie,
kterých bylo pomálu. Z chlapce se stal muž a na fotografii byl zachycený i s nevěstou. Bylo tu několik
snímků miminek a pak dvou dětí zjevně školního věku s mezírkami mezi zuby, vyfocených na tradičně
oblíbeném mlhavě modrém pozadí.
„To je vaše rodina?“ zeptala se Nina, kterou to ke stolu okamžitě táhlo. Vzpomněla si na obrovskou
sbírku fotek u nich doma, pečlivě spravovanou její matkou, která navzdory dalším a dalším přírůstkům
dbala na to, aby věrně zachycovala dekády rodinného života.
„Tohle byl můj manžel Henri a tohle je můj syn Mattieu. Henri zemřel před šesti lety.“
„To je mi líto. Jak dlouho jste byli spolu?“
Margueritiny modré oči se zamžily. „Přes čtyřicet let.“
„Jistě vám chybí,“ podotkla Nina. Sama si nedokázala ani představit, jaké to asi je. Život o samotě jít
teď připadal vcelku zvláštní a poměrně dost osvobozující, ale skutečnost, že to nebude trvat napořád, jí
poskytovala určitou útěchu. Jaké to asi je, když se milovaná osoba už nikdy nemá vrátit?
„Chybí,“ odpověděla Marguerite. „Ale nedovedu si představit, že bych žila s někým jiným.“
„Nemáte jiné příbuzné?“ zeptala se Nina.
„Ne, moje sestra zemřela dřív než můj manžel. Měla dvě dcery, jedna žije ve Švýcarsku a druhá v
Americe.“
„Takže ve Francii nemáte žádnou rodinu?“
Marguerite se na ni statečně usmála. „Non, smutné, že? Vy máte rodinu?“
 Nina přikývla. „Velkou, hlučnou a dotěrnou. Mám je ráda, ale není špatné si od nich odpočinout. A být
sama sebou.“
Marguerite s poklidným úsměvem přikývla. „Ach, nikdy nejsme spokojení. Tak moc bych si přála mít
kolem sebe rodinu.“
Nina zavrtěla hlavou. „A já si přeju uniknout té svojí. Dneska se ale pokusíme dát vás zase dohromady
s tou vaší. Kde máte ten notebook?“

˜
Než Maddie dorazila ve víru šátků a mnoha vrstev oblečení a zasypala je omluvami, pomohla Nina
Marguerite nastavit skypový účet, stáhnout aplikaci pro notebook a dostat se do elektronické schránky.
„Tak to si zaslouží oběd,“ pravila Marguerite.
„Můžu pomáhat?“ nabídla se Nina.
„Popravdě, chtěla bych vás o něco požádat.“ Na rtech staré dámy zahrál prchavý úsměv.
Nina na ni upřela tázavý pohled. Marguerite vytáhla z konzolového stolku za sebou plnicí pero a zápisník
a otevřela je. Nádherným psacím písmem sestavila seznam pěti jmen. „Já teď půjdu zavolat své snaše Sáře
a vy se zatím podívejte, jestli dokážete najít tahle místa na…“ Mávla rukou k počítači.
„Na internetu,“ doplnila úslužně Maddie.
Marguerite přikývla a odešla z pokoje.
„Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli z ní mám trochu vítr, nebo ne.“
„Já taky ne,“ souhlasila Nina, „ale myslím, že je opravdu milá – jenom ze staré školy. A taky byla moc
dlouho sama a je asi zvyklá říkat věci na rovinu. V cizím jazyce zní vždycky všechno moc přímočaře,
nemyslíš?“
Nina musela updatovat Margueritin prohlížeč, který byl o několik verzí pozadu, a pak zadala do
vyhledávače první jméno.
„Ladurée, o tom jsem slyšela,“ řekla Maddie. „To je na Rue Royale, jenom kousek od náměstí Svornosti.
Většinou je venku fronta. Je to tam dost fajnový.“
„A je to slavná cukrárna. Páni, podívej na tohle.“ Obrazovka byla plná obrázků úžasných dortů. Nina
měla najednou pocit, že její včerejší éclairky byly hrozně neumělé.
„Bože, nedokážu pochopit, že Marcel ty moje zákusky včera fakt prodával. Nevím, co si myslel. Podívej
na tyhle čokoládové éclairky. Ty moje vedle nich vypadají jako trabant vedle ferrari.“
„Neblbni,“ odporovala Maddie, „chutnaly skvěle.“
„A navíc máte smysl pro vyváženou chuť, má milá.“ Marguerite se znovu objevila ve dveřích. „V
cukrářství jde mimo jiné taky o správné snoubení chutí, o jejich jemnou rovnováhu. Jen opravdový odborník
to dokáže vystihnout.“
Nina cítila, jak se jí po tváři rozlévá horko. Mockrát krémovou náplň ochutnávala a s výsledkem byla
spokojena, přesto bylo milé slyšet, jak někdo chválí její „jemnou rovnováhu“, ačkoliv si pořád myslela, že
v tom krému mělo být víc kávy.

˜
Nina byla ráda, že má s sebou Maddie, jinak by si možná připadala trochu nejistě. Obědvaly sice v kuchyni,
ale stůl vypadal jako nějaká fotka „Léto v Provensálsku“ ze Světa interiérů. Ubrus byl kostkovaný a
opatřený podložkami a ladícími ubrousky v hezkých porcelánových držáčcích, a také tlustými keramickými
miskami. Celé to vypadalo velmi rustikálně, rozjasněně a barevně, jako by po stole poskakoval sluneční
paprsek, a příjemně venkovský styl ještě podtrhovala hliněná miska s tučnými olivami a košík nakrájených
baget stojící uprostřed.
 „To vypadá úžasně, Marguerite,“ ocenila to Maddie. „Nemůžeme vám nějak pomoct?“
„Ne,“ pravila Marguerite pevně. „Jste mými hosty. Jen doufám, že žádná z vás není vegetariánka nebo
tak něco. Nenapadlo mě, abych se zeptala.“
„Já sním cokoliv,“ ujistila ji Maddie. „To je tím, že jsem z velký rodiny.“
„Já taky,“ zasmála se Nina. „Moji bratři mají náramnou chuť k jídlu. Takže se k němu musíte dostat
rychle. Minutu zaváháte a propásnete to.“
„To mi povídej. Můj bratr mi kradl yorkshirskej puding přímo z talíře.“
„Nebo poslední masový knedlíček, který jsem si nechávala nakonec.“
„Nebo ten nejlepší kus škvarku.“
„To je tak šíleně protivný!“
Obě se zasmály smíchem, v němž zaznívalo vzájemné porozumění. Pak se Nině najednou něco vybavilo:
Sebastian jim zas jednou na zkoušku uvařil a pak klukům zabránil, aby jí ukradli poslední kus párečku.
„Jak vás tak poslouchám, jsem ráda, že mám jen jedno dítě,“ řekla Marguerite. V rukou chráněných
chňapkami přinášela velký modrý kameninový hrnec.
„Ááá, to je vůně!“ zvolala Maddie, když Marguerite zvedla pokličku. „Co je to?“
„To je tradiční cassoulet. Můžete nandat, zatímco dojdu pro víno?“
Zatímco Nina servírovala horkou omáčku s kachním masem a fazolemi, odešla Marguerite do kuchyně
pro připravenou láhev červeného vína. Když zkušeným pohybem vytáhla korek, Maddie to okomentovala:
„Tohle je ten důvod, proč jsem tak ráda ve Francii. Člověk může pít při obědě a necítit se špatně. Doma to
vždycky vypadá děsně dekadentně a tady je to úplně normální.“
„Přijde mi lepší dát si skleničku k obědu, a piju-li večer, dávám si malou sklenku šampaňského,“
vysvětlila Marguerite a usedla. „A dnes mám důvod k oslavě.“
Marguerite se nezmínila o výsledku svého telefonního hovoru a Nina se nechtěla ptát pro případ, že to
nedopadlo dobře. Naštěstí Maddie takové zábrany neměla a na rovinu se zeptala: „Mluvila jste se svojí
snachou?“
„Mluvila,“ odpověděla Marguerite bez mrknutí oka a nabrala si lžíci nádherně vonící omáčky.
Maddie obrátila oči v sloup. „No a?“ Margueritina poklidná – a podle Niny poněkud nafoukaná – tvář
se pod vlivem Maddiina netrpělivého naléhání roztáhla v širokém úsměvu a v modrých očích se jí snad i
cosi vlhce zalesklo. Aniž by polkla sousto, upustila lžíci zpět do misky. „Bylo to… très… úžasné. Sára byla
moc ráda, že jsem se jí ozvala. Ještě dnes si pořídí Skype. Až se děti vrátí domů ze školy a vykoupou se,
promluvíme si všichni najednou.“
„To je báječné.“ Nina z Margueritiny neobvykle rychlé mluvy vycítila, jak je vzrušená a šťastná.
„Bon appétit.“
„Jídlo vypadá skvěle, díky. Je od vás milé, že jste si s tím dala takovou práci.“
„To nic není. Vařím ráda.“ Marguerite se na okamžik zatvářila nezvykle smutně. „Ale je to hezké, mít
pro změnu tak vděčné strávníky. Nebylo to včera pěkné?“ Niny se pod jejím přímým pohledem zmocnil
nepříjemný pocit, jako by se ocitla pod mikroskopem.
„Co?“
„Jak ti lidé jedli vaše éclairky. A to, že je Marcel nabídl zákazníkům.“
„Ano, ale byla bych bývala raději, kdyby to nedělal. Nejsou tak…“
„Ale jasně, že jsou,“ zavrtěla Maddie netrpělivě hlavou. „O co ti jde?“
„Měla bych se ještě zlepšit. Já… jednou jsem se učila na kuchařku.“
„Fakticky?“ podivila se Maddie. „Nezmínila ses o tom.“
„Vlastně mě inspiroval Sebastian. Byl tenkrát tak posedlý jídlem a vařením. Je nejlepší kamarád mého
nejmladšího bratra. Oba jsou o rok starší než já a chodili spolu do školky. Pamatuju se, že se neustále
potloukal kolem našeho domu. A máma ho měla ráda, hlavně když byl starší a začal s vařením. Využíval k
tomu naši kuchyni a my mu posloužili jako pokusní králíci. Jasně, kluci snědí všechno, ale on byl vážně
hodně dobrý.“
„A vy jste kurz nedokončila?“ zeptala se Marguerite se svou typickou jasnozřivostí.
„Ne,“ přiznala Nina. „Nevydržela jsem tam ani měsíc. Já… nedokážu se dotknout syrového masa. Mám
z toho trošku fobii.“
 Maddie se ušklíbla. „To jako fakt?“
Nina přikývla. „To jako fakt.“
„Můj bože, promiň.“ Maddie si zděšeně přitiskla ruce k obličeji. „Ty to myslíš vážně.“
Nina přikývla a ucítila na sobě Margueritin soucitný pohled. „Doma to vyvolalo náramné veselí.
Nepřestali si z toho dělat sr… legraci celý roky. Ještě dnes to vytahují.“
„To vás muselo velice zklamat.“
Nina pokrčila rameny. „Je to jedna z těch věcí.“ Tenkrát ji nejvíc mrzelo to, že nebude nadále schopná
sdílet Sebastianův koníček. Předtím si nadšeně představovala, jak se spolu budou vážně bavit, aniž by je
její bratři přerušovali pitomými otázkami, a jak jí bude naslouchat, až si budou vyměňovat poznatky a rady.
„Proto mě asi tak láká cukrářství, jelikož nehrozí, že bych musela pracovat se syrovým masem. Je to
mnohem bezpečnější.“
„Takže se budeš učit cukrařinu?“ zeptala se Maddie, jejíž pronikavé modré oči zjevně viděly víc, než by
měly.
Nina pokrčila rameny. „Ale ne. Nikdy bych nebyla tak dobrá. Já jenom… no, chtěla jsem… to zkusit.
Doma dělám často dorty pro náš obchůdek na farmě. Chtěla jsem vyzkoušet něco jiného, ale ne, že bych o
tom uvažovala jako o nové kariéře. Jen si vezmi ty moje pomačkané éclairky ze včerejška. Pořád nemůžu
uvěřit, že je Marcel prodal. Když jsem viděla tu webovou stránku, bylo mi hned jasný, že tak dobrá nikdy
nebudu.“
„Mám dojem, že existuje jedno anglické přísloví v tom smyslu, že žádný učený z nebe nespadl,“ podotkla
Marguerite.
Nina si rychle nabrala lžíci cassouletu a zamumlala: „Jen tady vypomáhám, než se Sebastian zase postaví
na nohy.“ Pak rychle strčila sousto do pusy a rozhodla se, že nikomu nepřizná, jak v příštích týdnech plánuje
v kuchyni trochu trénovat. Chtěla svoje experimenty provádět v soukromí a nedopustit, aby se k nim Marcel
nebo kdokoliv jiný přiblížil.
Mít kuchyni sama pro sebe byl nečekaný bonus. Může si vyhrát s přísadami a péct podle libosti, aniž by
ji někdo kritizoval. Proto přišla do Paříže, aby se věnovala cukrářství, zlepšila svou techniku a – jak si
musela přiznat – třeba udělala na Sebastiana trochu dojem.

Kapitola 17
Po dalším týdnu mlčení dostala Nina najednou v úterý záplavu esemesek od Sebastiana, který chtěl, aby
zkontrolovala zásoby na příští den.
Netušil přitom, že strávila několik posledních dnů v kuchyni, kde pilovala svoje éclairky. Včera i v neděli
vyrobila několik dávek odpalovaného těsta a nesmírně pečlivě je cukrářským sáčkem vytlačila na pečicí
papír v úhledných souběžných liniích, aby si pocvičila dokonalé zakončení. Vytvarované těsto uložila do
vzduchotěsných boxů a dnes je zamýšlela naplnit.
Druhá dávka již vypadala o moc lépe a třetí a čtvrtá by se téměř dala prodávat, ale Nina nic takového
neměla v úmyslu. Místo toho poslala Maddie esemesku a navrhla, aby je rozdala na ubytovně, a tím trochu
prolomila ledy a seznámila se s více lidmi.
Dnes experimentovala s několika příchutěmi náplně a polevy, a také vymyslela éclairky s moka příchutí,
se kterými byla velmi spokojená. Zkusila také trochu náročnější krém z čokolády a lískových oříšků, který
jí připomněl Nutellu. Zlepšovala se také v servírování. Prošla si internet, v pondělí si udělala krátký výlet
k dodavateli a přinesla si odtamtud dekorace v podobě příšerně drahých zlatých snítek a trochy drcených
lískových oříšků.

˜
Marcel se objevil ve dveřích s kouřícím šálkem, zrovna když psala Sebastianovi dlouhou zprávu, aby ho
ujistila, že je na příští ráno všechno připraveno. „Café?“
S povzdechem se vypravila přímo za tou nádhernou vůní. Poslední tři hodiny plnila éclairky a polévala
je, takže jí trocha odpočinku přijde vhod. Na jeden z dortových stojanů naskládala svoje výtvory, jen tak
pro vlastní potěšení, aby viděla, jak se tam budou vyjímat. Pořád ještě nebyly úplně rovné a pravidelné, ale
rozhodně se zlepšila.
„Moc vám děkuju, Marceli.“ Ten muž měl sice svoje chyby, ale kafe dělal báječné a přinášel jí ho v
pravidelných intervalech jako povzbuzující kofeinové injekce. Doufala, že se jí podaří zahradit mu cestu k
zákuskům, ale jakmile si od něj vzala svůj šálek, oběhl ji jako opice rozhodnutá páchat darebnosti.
„Marceli, ne.“
„Ale tyhle vypadají ještě lépe než posledně.“
„To vážně nejsou, nebo možná jen trošku.“
„Výborně.“ Marcel popadl dortový stojan.
„Ne! Nemůžete je prodávat. Slíbila jsem je Maddie. Pro ostatní studenty.“
„Proč by ne? Vy je děláte. Lidé je chtějí. Platí za ně.“
„Tak dobré opravdu nejsou.“
Marcel si rychle ukousl a blaženě přivřel oči.
„Délicieux. Jsou opravdu moc, moc dobré.“ Uznale na ni pohlédl. „Skutečně velmi znamenité. Čokoláda
s kávou. A vypadají dokonale. Udělala jste je bez přehánění dobře.“ Od něj to byla skutečně veliká
pochvala.
Nina měla pocit, jako by ji hluboko v prsou zahřála malinká kudrlinka štěstí. „Myslíte?“
„Vím to.“ Znovu si kousl a zavřel oči úplně. „Ano, výtečná příchuť. Hořkost kávy a tmavé čokolády
podtržená sladkostí. Máte pro to cit.“
„Stejně byste je neměl prodávat,“ namítla už s menším přesvědčením. „Chtěla jsem je dát Maddie pro
studenty na ubytovně.“
„Pche, na to jsou příliš dobré. Proč je radši neprodat?“
Vrhla na něj postranní spiklenecký pohled. „Protože Sebastian o tom neví.“
„Pff,“ odvětil Marcel s upřímným opovržením. „Jemu je to jedno.“
„Ale já tu jenom trénuju a ty zákusky nebyly na prodej.“
„Ale zákazníci si je žádají.“
„Jací zákazníci?“
„Ten americký pár se kvůli nim zase ukázal a poslali sem další lidi z hotelu za rohem. Zvěsti se šíří.“
„Dost pomalu. Čtyři lidé nejsou žádný zástup.“
Marcel povzneseně pokrčil rameny, prošel kolem ní a naložil poslední várku éclairek na další z
porcelánových podnosů. Když se vrátil pro ten druhý, jen ho rezignovaně sledovala. A teď se bude muset
postarat o následky všeho toho pečení.
Uprostřed úklidu jí zazvonil mobil.
„Chci, abys zkontrolovala, že máme cukrářské teploměry a že všechny fungují.“
„Cože? Dobré ráno Sebastiane, jak je ti? Co tvoje noha?“
Povzdychl si do telefonu. „Cukrářské teploměry. Můžeš je najít? Ideálně digitální, ty se nejlíp používají.“
„Nevzpomínám si, že bych nějaké viděla.“ Ne, že by měla vůbec ponětí, co má hledat.
„Budeme dělat makronky a je naprosto zásadní, aby měl cukrový roztok přesně tu správnou teplotu.
Jestli žádné nenajdeš, budeš muset jít a nějaké koupit.“
„Jasně. Protože mám fůru času, že jo? Kurz je zítra.“
„Máš na to celé odpoledne, nebo už sis něco naplánovala? Zvláštní, měl jsem totiž pocit, že pro mě
pracuješ.“
„Bude trvat celý věky, než uklidím kuchyň, abych ji mohla začít připravovat na zítra,“ řekla a přelétla
očima skříně, které byly po jejích pokusech celé od mouky a krému.
„Proč?“
 Kousla se do rtu. Kruci. On přece nemá ani tušení, že je dřez plný hrnců a pánví a že se všude povalují
skořápky ze spousty vajec. Výroba odpalovaného těsta byla hodně špinavá práce, zvlášť když člověk neměl
žádného pomocníka, který by po něm uklízel.
„J-já, to víš. Napadlo mě sem zaskočit a provést pořádný jarní úklid.“
„No, tak zrovna teď to dělat nemusíš, takže radši zaběhni koupit ty teploměry. Uvidíme se ráno.“
Než stačila něco říct, utnul hovor.
„Mizernej parchant,“ zamumlala si pro sebe.

Kapitola 18
Dveře se s prásknutím otevřely a vzápětí následovala rána a rachot padajících berlí. Nina si pospíšila za
zvukem a našla Sebastiana, jak se drží rámu dveří, taška s notebookem mu visí přes prsa a berle se mu válí
pod nohama.
„Blbý krámy,“ zavrčel, prohopkal dveřmi a okamžitě se opřel o nejbližší skříňku. „Můžeš mi je
zvednout?“
„Dobré ráno, Sebastiane,“ zatrylkovala schválně velmi přívětivě a vysloužila si zamračení. Uf, to tedy
bude zase den. Sebrala berle a podala mu je.
„Nino,“ zabručel, když se o ně zapřel a houpavě se vydal do přední části kuchyně. „Máš všechno
připravené? Oddělené bílky a žloutky? Zvážené přísady? Hrnec s cukrem a hrnec s vodou?“
„Ano,“ zavrčela v odpověď a byla v pokušení dodat: Já umím číst, víš? Místo toho řekla: „Udělala jsem
všechno, co bylo na seznamu.“ Rozhlédla se po kuchyni. Sebastian dorazil dřív, než čekala, ale byla si jistá,
že zakryla všechny stopy své činnosti z předchozích několika dnů. Nějak tušila, že by to byla další věc, se
kterou by nesouhlasil, a že by její sbírka éclairek neprošla jeho profesionálním standardem.
Už bez dalších řečí ze sebe stáhl popruh s notebookem a odložil ho. Potom si prohlédl pracovní plochy
na skřínkách, které Nina pečlivě připravila.
„Takže jsi nějaké sehnala,“ konstatoval a naklonil hlavu k nově zakoupeným cukrářským teploměrům.
„A digitální. Velmi dobře.“
Samozřejmě ani slovo díků. Místo toho se probelhal celou kuchyní jako pes obhlížející své teritorium a
zkontroloval, zda je každé stanoviště připravené podle jeho představ. Nedokázal si odpustit, aby
nepoopravil polohu vařečky a nesrovnal nůž rovnoběžně s metličkou. Puntičkář!
„Je skoro půl desáté. Neměla bys jít zkontrolovat dnešní účastníky? Ujisti se, že tu jsou všichni. Nestojím
o nějaké stížnosti, že někdo nedostal za svoje peníze to, co očekával.“
„Všichni jsou velmi milí a nedovedu si představit, že by to někdo z nich udělal.“ Sebastian se v odpověď
na její rychlou námitku zachmuřil. Nina se otočila na patě a odešla ze studené kuchyně.
Když vešla do obchodu, s překvapením zaznamenala teplo a příjemný ruch kavárny.
Všichni se bavili jako staří přátelé, a většina hovoru se točila kolem dramatické změny, které Marcel
dosáhl tím, že trochu přesunul nábytek.
„Vypadá to tu o moc líp,“ tvrdila Maddie nadšeně.
„Ano,“ přisvědčil Marcel beze špetky falešného studu. „A bude to ještě lepší, až přesunu i kávovar.“
„To bude dost práce,“ odhadoval Bill.
„Exactement.“ Marcel se bezostyšně zahleděl na Billa i Petera a na rtech mu přitom pohrával lehký
úsměv.
„A chcete, abychom vám pomohli,“ odtušil Peter.
Marcel přikývl.
„Pokud možno přes oběd, nebo až skončí vyučování.“
„Co vás přimělo k tomu, že jste to tu začal přerovnávat?“ zeptala se Maddie.
Marcel vrhl rychlý pohled na Ninu a ta nepatrně zavrtěla hlavou. Nechtěla, aby se to doneslo
Sebastianovi. Co oči nevidí, srdce nebolí a bude to stejně trvat jen pár týdnů.
Ve skutečnosti však byla docela hrdá na to, že když Marcel vystavil její éclairky do výlohy, všechny se
prodaly.
 Uvědomila si, že čas plyne a Sebastian má zase nevyzpytatelnou náladu, a tak se rozhodla, že je raději
vezme do kuchyně. Všichni rovnou zaujali svá místa u stolů vyrovnaných do tvaru U kolem Sebastiana,
který seděl vpředu s otevřeným notebookem a zápisníkem při ruce.
„Dobré ráno, vážení. Rád vás všechny znovu vidím. Tento týden se naučíme dělat francouzskou klasiku.“
Na chvíli se odmlčel, jako by očekával zavíření bubnů. „Makronky. Od poloviny devatenáctého století, kdy
se proslavily díky věhlasné cukrárně Ladurée, jsou klasikou francouzského cukrářství. V luxusních
pařížských cukrárnách je můžete často vidět naskládané v pyramidách. Jejich výroba není tak složitá –“
„Vám se to lehko řekne,“ přerušila ho Maddie s koketním pousmáním.
„– pokud se budete držet zásadních pravidel cukrářství, které je velmi exaktní vědou,“ pokračoval
Sebastian bez nejmenšího zaváhání, ale stihl přitom věnovat Maddie široký a laškovný úsměv. Nina měla
pocit, jako by jí malinko poskočil tep. Tohle byl Sebastian, kterého si pamatovala. Vzápětí pocítila silné
bodnutí lítosti. Už dlouho neviděla na jeho tváři tak otevřený a bezstarostný úsměv. Dnes se na ni usmíval
jen letmo a skoupě, jako by nechtěl vlídností moc plýtvat pro případ, že by si ji mohla špatně vyložit.
Zjistila, že to dost bolí. Pořád kolem sebe chodí po špičkách. Kdy už si propánakrále uvědomí, že se to
stalo skoro před deseti lety? Už není ta mladá holka jako tehdy. Byla to obrovská chyba, že sem přišla?
Nenalhává si celou dobu něco? Najednou si uvědomila, že vlastně ano. Chtěla se s ním usmířit, dokázat
mu, že už ho nemiluje a že by mohli být přátelé. Teď už si nebyla jistá, jestli je to vůbec možné.
„A s vědou vám vždycky nejlépe pomohou přístroje.“ Sebastian zvedl jeden z nově zakoupených
cukrářských teploměrů. „Víte někdo, co to je?“
„Nevím, jestli to chci vědět, kámo,“ poznamenal Bill s dramaticky bolestnou grimasou.
Všichni včetně Sebastiana se zasmáli. „No, jestli dneska nebudete odvádět prvotřídní výkon, tak to
možná zjistíte! Ale teď vážně, tohle je digitální teploměr, který je pro dnešní recept velmi důležitý. Při
výrobě makronek potřebujete vytvořit cukrový sirup a to tak, že svaříte vodu s cukrem. Musí mít přesně
114 stupňů.“
Nina se zas jednou podivila, kdo na tohle přišel. Existuje snad nějaká laboratoř, kde vědci svařovali vodu
s cukrem, aby odhalili její chemická tajemství? Představovala si je, jak dělají donekonečna další a další
makronky, zkoušejí je a měří teplotu. Jaképak série vědeckých testů při tom asi prováděli? Anebo se
spolehli na obyčejné ochut–
„Nino!“
Zjistila, že se na ni všichni dívají.
„Promiň. Byla jsem na míle daleko.“
Sebastian nesouhlasně semknul rty. Co má zase za problém?! Cítila, jak se jí nehty zarývají do dlaní.
Nikdo jiný ji nikdy nedokázal tak vytočit.
„Mohla bys navážit vaječné bílky? Vy ostatní zatím můžete začít vážit vlastní ingredience. U tohoto
receptu musíme dělat všechno velmi přesně, takže budeme odměřovat všechno.“
Jakmile byli všichni hotoví, vyzval je, aby sledovali, jak bude Nina šlehat bílky. „Musejí se našlehat tak,
aby se daly vytahovat do lehkých špiček. Pokud je budete šlehat příliš dlouho, začnou se bortit. Jeden ze
způsobů, jak zjistit, zda jsou bílky správně našlehané, je naklonit misku – bílky by měly zůstat na místě.
Zatímco Nina šlehá, já dám svařit vodu s cukrem.“
Nina pokračovala ve šlehání, dokud Sebastian nezvedl ruku na znamení, aby přestala, a ukázala všem,
jak našlehaná směs vypadá. Pak ji nechal předvést vidličkou, jak se hmota nechá vytahovat do jemných
špiček.
Potom jí dal teploměr. „Dávejte velký pozor, abyste se nepocákali, protože z toho mohou být hodně
ošklivé popáleniny. Co se týče našeho dalšího kroku, budete potřebovat trochu týmové práce, ledaže byste
ovšem měli k dispozici stolní robot, jako je Kenwood nebo KitchenAid. Musíte pořád míchat a zároveň
přilévat horký sirup. Lijte ho po straně misky, ne na metličku.“
Nina trochu posunula ruku s metličkou a držela ji nehnutě, zatímco Sebastian naléval sirup.
„Vidíte, směs začíná trochu sklovatět a mírně tuhnout.“
„Páni, s vámi to všechno vypadá tak jednoduše,“ pronesla Jane.
„Je to jednoduché, když víte, co děláte,“ odpověděl Sebastian a na její upřímný obdiv zareagoval dalším
pohodovým úsměvem. „A teď je řada na vás.“
 „Jo, přesně toho jsem se obávala,“ zasmála se. „Petere, ty bys mohl míchat.“
„Bojíš se, co?“ poškádlil ji.
Jejich škádlení jako by proběhlo celou místností a uvolnilo atmosféru. Bill a Maddie už si ze sebe začali
utahovat a Marguerite se přidala k Jane a Peterovi. Zdálo se, že si všichni počínají skvěle. Tedy kromě Niny
a Sebastiana, který s ní pořád zacházel škrobeně, což bylo ironické, vzhledem k tomu, že se znali nejméně
pětkrát déle než všichni ostatní navzájem.

˜
Jakmile nastala přestávka na oběd, Marcel si zabral Petera a Billa, aby mu pomohli přesunout kávovar,
takže byl nyní opět umístěn za pultem přesunutým tak, aby vitrína na jeho konci byla vidět z výlohy. Díky
této změně vypadala cukrárna útulněji a jedna dlouhá stěna se tak úplně odhalila.
„Co je tohle?“ zeptal se Peter a ukázal na skvrnu na zdi, kde zůstala mezi obložením mezera.
Marcel svým typickým způsobem pokrčil rameny. „Zřejmě stará omítka. Dříve byly všechny zdi ručně
malované,“ dodal a trochu zkroutil ústa.
„Vzpomínám si,“ řekla Marguerite. „Nebyl to Neptunův svět, kde se setkávalo moře a obloha? Bylo to
moc hezké a detailně provedené. Ale to už je dávno.“
„Asi to pokryli obložením, aby zakryli oprýskanou omítku,“ usoudil Peter znalecky. „Je to rychlejší než
si najít někoho, kdo malbu obnoví.“
„Je to škoda,“ podotkla Jane.
„Je, protože kdysi to tady bylo moc krásné,“ souhlasila Marguerite.
„Osobně si myslím,“ přidal se Bill, „že venku by to taky sneslo trochu omítnout. Nezabralo by to ani
moc času. Tak den dva pořádné práce.“
„Nevím, co s tím plánuje Sebastian udělat,“ ozvala se Nina, „ale –“
„Hele, stejně s tím venku bude muset něco provést,“ namítla Maddie. „A pořád sem ještě chodí platící
zákazníci.“
„A čím dál víc,“ upřesnil Marcel. „Ti Američané sem chodí každý den a vodí sem přátele. Zvěsti o
Nininých éclairkách se šíří.“
„Možná bychom mohli někdy o víkendu přetřít fasádu,“ navrhl Bill. „Brzy sem přijede pár mých
kamarádů. Aspoň budou mít co dělat.“
„Vaši kamarádi přijedou do Paříže a vy je hned zaměstnáte?“ zasmála se Nina. „To jako vážně?“
„Nino, holčičko. To nejsou takoví ti, co chodí po muzeích a výstavách. Přijeli se pobavit, napít levnýho
chlastu a najít si laciný ubytování.“
„To je od vás sice hezké, ale nemyslím –“
„To je bezva nápad,“ chytila se toho Maddie. „Mám většinu víkendů volných. Pomůžu ráda. Je někdo z
nich nezadaný?“
Bill se na ni zazubil. „Neříkej mi, že taková báječná holka jako ty nemá mládence.“
Maddie se taky zazubila a rukama naznačila svoje křivky. „Chápu, že je to šokující, když jsem taková
bohyně.“
„Nepodceňuj se, holka. Vypadáš senzačně přesně tak, jaká jsi.“
„To by bylo znamenité,“ odváděl Marcel rychle řeč zpátky k malování, aby se chopil šance dřív, než se
zamluví. „Potřebuje to tady trochu láskyplné péče.“
„Ale to nejde,“ namítla Nina, která měla pocit, že se jí všechno začíná vymykat z rukou. „Bez
Sebastianova svolení to nejde – navíc to tady chce během několika měsíců předělat, takže to bude úplná
ztráta času.“ Vzhledem k projektovým návrhům, která zahlédla na nástěnkách, se dalo soudit, že celý
vnitřek projde rekonstrukcí, aby odpovídal sofistikovanému stylu, jaký měl Sebastian v plánu. Ovšem žádné
návrhy exteriérů neviděla.
„Takže mu to nebude vadit,“ namítla Maddie. „Jestli to tady stejně všechno předělá, nemusí ho to trápit.“
„Ale… kdo zaplatí barvu? Nemůžu přece požádat jeho.“
 „Tržba za éclairky,“ pravil Marcel a vítězoslavně zamával zavařovačkou plnou eur.
„Cože?“
„Dávám ty peníze stranou. Můžeme je použít na materiál.“
„Paráda!“ zvolali Bill a Maddie a navzájem si ťukli pěstmi.
„Ne. To. Nemůžeme,“ zasténala Nina s nádechem zoufalství. „Pořád jsou to Sebastianovy peníze, on
platí za suroviny.“
„No tak je odečteme,“ navrhl Peter. „I když… co ta práce, co pro něj děláš? Platí ti za to?“
„Tak trochu.“
„Platí ti za plný úvazek?“
„No…“ Nina se zarazila. Sebastian jí platil za dva dny v týdnu. Rozhodně toho napracovala daleko víc,
i když na druhou stranu těžila z toho, že se mohla cvičit v cukrařině. A možná že by si cukrárna přece jen
zasloužila zakončit se ctí a slávou.
„Přesně!“
Koncem oběda viselo ve vzduchu potlačované nadšení. Operace Éclairka byla odsouhlasena a Bill se
ustanovil jejím velitelem.
„Můžem s klukama přijít brzo ráno. Pak s klukama sundáme starou omítku. Potom s klukama můžem
vybrousit zdi. Pak napustíme dřevo.“ Když otevřel pusu, aby se nadechl, všichni sborově doplnili: „S
klukama.“ Bill se zarazil a zazubil se. „Jsou to ohromný kluci. Z mý starý jednotky. Jsou to starý poctivci
a opravdový pracanti. A až doděláme všecku tu těžkou práci, tak vy ostatní můžete nastoupit se štětci.“
I Marguerite se chtěla zapojit a rozhodla se dodat proviant. Jane a Peter už měli na neděli něco v plánu,
ale slíbili pomoc na sobotu.
„A já bych mohla všechny řídit,“ navrhla Maddie. „Jsem rozená komandérka.“
Bill s Peterem si stejně skeptickým způsobem založili ruce na prsou.
„Někteří muži mají rádi, když se jim říká, co mají dělat,“ podotkla Jane s laškovným svitem v oku.
„A někteří ne,“ zavrčel naoko Peter.

Nina si pospíšila do kuchyně před ostatními, aby včas upozornila Sebastiana na jejich návrat. Zastihla
ho na mobilu a s otevřeným notebookem. „Nezájem, Patrice, tenhle pátek to musí být hotové. V pondělí
dorazí vařiče a elektrikáři musí mít hotové rozvody.“
Vzhlédl, mrknul na hodinky a semkl ústa v nespokojenou čárku. „Musím končit. Dělám ten pitomý kurz.
Probereme to později, ale postarej se, aby elektrikáři věděli, že nedostanou zaplaceno, jestli nebudou hotoví
včas na ty vařiče.“
Utnul hovor a odložil telefon. Očima teď spočinul na Nině.
„Pitomý kurz,“ zopakovala Nina.
Neodpověděl.
„Fakt?“
Sebastian si povzdechl. „A co jsem měl podle tebe říct? Nic proti těm lidem nemám, ale dělám to jenom
proto, abych dodržel podmínky smlouvy. Fakt na to nemám čas, potřebuju udělat stovku jiných věcí.“
„Každý z nich má svůj důvod, proč je tady. Měl bys to respektovat.“
„Já to respektuju.“
„Tak by ses možná mohl snažit trochu víc, abys je něco naučil.“
„O čem to mluvíš?“
„Makronky. Mají stovky příchutí a barev. A co děláš ty?“
Sebastian se na okamžik zatvářil uštvaně a Nině bylo jasné, že ho dostala. Od své návštěvy u Marguerite
toho o cukrářství hodně nastudovala na internetu. Makronky teď byly v Paříži velkým hitem.
Z držení jeho těla okamžitě vyčetla všechno, co potřebovala vědět, ale popravdě, znala ho příliš dobře a
bylo jí jasné, že on sám si uvědomuje, že bere věci trochu moc hopem.
„Učím je základy. Cukrářství vyžaduje roky praxe. Nikdo se nestane po sedmi týdnech odborníkem.“
„Jasně, ale ty se ani nesnažíš, abys jim předvedl, kam až by se mohli dostat, chápeš?“
Sebastian se zatvářil zatvrzele.
 „Chápeš to?“ Byla to zajímavá změna, být pro jednou v právu, a tak si tu výsadu užívala. „Ani jsi mě
neposlal koupit nějaké speciální barvy nebo ochucovadla.“
„Není třeba. Učím je, jak se dělají makronky. Co bys ještě chtěla?“
„Chci, aby ses trochu snažil. Jsou to fajn lidi. Odbýváš je lacino. Obyčejný makronky s vanilkovým
krémem – to není žádný dobrodružství.“
„Kdyby toužili po dobrodružství, šli by sjet Amazonku na kajaku nebo by vylezli na Machu Picchu,“
odsekl Sebastian.
„Anebo bys jim mohl ukázat, jak krásně růžový makronky uděláš přidáním malinovýho sirupu – nebo
jim předvést krém s příchutí juzu. Existujou neomezený možnosti.“
„Proto tady nejsou.“
Nina se na něj ostře podívala, překvapená tím, co řekl. Ona to přece ví, ale on? Každý z té skupiny má
nějaký cíl.
„Tak proč tu jsou?“ zkoušela ho.
„Aby se naučili základy.“
On nedokázal nahlédnout pod povrch, neviděl, že skoro každý z nich hledá cestu, jak dát do pořádku
svůj život.
„Ale ty bys je mohl inspirovat k tomu, aby se naučili mnohem víc.“
„Myslíš si, že Peter a Jane jsou tady proto, že chtějí vyrábět výstavní zákusky? Nebo že Bill se chce stát
cukrářem?“
„Krucipísek. Kdy se z tebe stal takový šílený snob, že ohrnuješ nos nad lidmi, kteří se chtějí něco naučit,
ale zatím k tomu neměli příležitost?“
„Nejsem žádný snob. Jsem prostě perfekcionista. Chci lidi vzdělávat.“
„Tak proč nemůžeš vzdělávat je? Proč jim nedáš a neukážeš to nejlepší, co v tobě je?“
Sebastian na ni vrhl pronikavý pohled. „A od kdy to bereš tak smrtelně vážně?“
„Já ne, ale ty jsi býval… mnohem víc.“
„Víc?“ zamračil se nechápavě.
„Ty jsi to brával smrtelně vážně. Byl jsi posedlý vařením a mícháním chutí. Experimentoval jsi. Já nevím,
ale tohle se mi…“ Pozvedla ramena a snažila se najít vhodná slova.
„Učím lidi základy. Základní kameny. Než začneš utíkat, musíš se naučit chodit.“ Navzdory tomu, co
říkal, se zdálo, že se sám na chvíli zamyslel. Vzpomněl si snad, jak jí kdysi vyprávěl o svých nadějích a
snech, o tom, že chce být špičkový kuchař? Že by chtěl, aby lidé dokázali ocenit dobré jídlo a místní
speciality a že je touží inspirovat, aby zkoušeli nové věci? Po chvilce se jejich oči setkaly a Sebastianovi
přes tvář přelétl nostalgický výraz, skoro jako by chtěl něco říct, ale vzápětí se začali dovnitř trousit ostatní,
a tak opět nasadil svůj „úsměv pro zákazníky“ a Nina se přesunula do pozadí.

˜
Po první lekci se poučila, že nejúčinnější je umývat nádobí už v průběhu vaření. Díky tomu se jí podařilo
dokončit úklid krátce poté, co se v půl čtvrté všichni rozloučili. Měla sice na nohou svoje pohodlné číšnické
boty, ale stejně byla pořádně unavená a bůhví, jak je na tom Sebastian. Většinu pobíhání po place sice
obstarala sama, ale Sebastian se stejně musel přesouvat sem a tam, aby dohlížel na lidi a radil jim.
„Dobrá práce, Nino,“ pravil Sebastian a plácl sebou zpátky na stoličku. „Přežili jsme další den.“
„Jak je ti?“
„Pěkně mizerně. Všechno mě bolí, jsem utahaný a mám hlad. To je ten problém, když se celý den
pohybuješ mezi jídlem a nemůžeš ani ochutnat.“
„Ty sis nic nevzal?“
„Ne. Kdybych někde okusil, musel bych vyzkoušet od všech pěti. Nechci, aby mě nařknuli, že někoho
protežuju. Taky jsem si říkal, že si ty ukázkové vezmeš domů.“
„Cože? Všechny? Až se budu vracet do Británie, budu jako balón.“
 Sebastian rychle přelétl její postavu hodnotícím pohledem, a přitom zamyšleně svraštil čelo, jako by si
jí všiml teprve teď. „Vždyť jsi jako nic. Pár kilo navíc by ti neuškodilo.“
Nina si v duchu povzdechla a malinko schlípla. Nečekala, že jí Sebastian bude zrovna nějak lichotit, ale
tohle neosobní ohodnocení ji docela zamrzelo.
„Promiň.“ Na okamžik se zatvářil upřímně. „Tím jsem nechtěl říct, že vypadáš… nějak špatně nebo tak.“
Nina pokrčila rameny a rychle šla sebrat poslední misky, aby je uložila do krychlové přihrádky, označené
štítkem. Naposledy se rozhlédla po kuchyni, jako by ji nic jiného nezajímalo, a spokojeně přikývla.
„Chtěl jsem říct –“ Sebastian si odkašlal a tentokrát se tvářil trochu nejistě „– dneska jsi odvedla fakt
dobrou práci. I kdybych měl nohy v pořádku, stejně bych tenhle kurz nezvládl sám. Zapomněl jsem, že
dokážeš věci dobře a metodicky zorganizovat.“
„V pohodě,“ broukla Nina a přehodila posledních pár utěrek přes topení, aby to vypadalo, že je plně
zaměstnaná.
„Myslím to vážně, Nino. Vždycky pracuješ fakt tvrdě.“
Pokrčila rameny.
„A určitě máš taky hlad. Dneska jsi makala celý den bez přestávky.“ Když ostatní účastníci odešli na
oběd, Nina zůstala, protože bylo potřeba umýt tunu nádobí a připravit pomůcky na odpoledne. Vyplatilo se
to, odpoledne pak všechno běželo jako na drátkách. Takže si nemohl na nic stěžovat ani takový pan
Perfekcionista jako Sebastian Finlay.
„A nekrč už těmi rameny,“ Sebastian se zvedl na nohy. „Udělala jsi opravdový kus práce a já se ti snažím
poděkovat.“
Střelila po něm rychlým pohledem. Mluvil pořád dál a zdálo se, že dost upřímně. „Jak říkám, padám
hlady a mezi námi, to zatracený hotelový menu už nechci ani vidět. Mám těch fajnových hamburgerů a
natřikrát smažených hranolků až nad hlavu a fakt netoužím po kuřeti na šafránu ani po Club sendvičích.
Víš co?“ Odmlčel se a na tváři se mu objevil mírně posmutnělý, skoro až provinilý úsměv. „Šel bych do
mekáče.“
„Do McDonalda?! Sebastiane Finlayi, ty si děláš srandu.“
„Pššt, nikomu to neříkej.“ Sebastian si přiložil prst na rty. „Můžeme říct taxikáři, aby nás u nějakýho
vyhodil, a pak si vezmem taxi zpátky do hotelu.“
„Asi nemám na vybranou,“ odpověděla Nina a v očích jí jen hrálo. „Ale mohla bych pořídit fotografické
důkazy.“
Sebastian potlačil úsměv, až mu zacukaly rty. „To bys přece zraněnýmu chlapovi neudělala, že ne?“
„Většině raněných asi ne, ale u tebe je to něco jiného,“ odpověděla trochu výhružně. „Ostatně, poslední
dobou se nějak víc pohybuješ a nemáš takový bolesti.“

Kapitola 19
Bylo to trochu bizarní, ale když zahlédla jasně osvětlenou restauraci v povědomých barvách, zavalila ji
vlna stesku po domově. Pařížský McDonald’s se až příliš podobal tomu, který stál u silnice osm kilometrů
od jejich domu, a kde se s oblibou stavovala, když měla volný večer. Jako mladá holka, v době, kdy ještě
nemohla řídit, často uplácela svoje bratry Big Macem za to, že ji tam svezou. Usmála se, když si vybavila,
jak málokdy dokázali odmítnout.
Sebastian se vbelhal dovnitř hned za ní a zabral si dvě plastové židle, aby si o jednu mohl opřít nohy.
Nina zatím zamířila k pokladně. Po troše zápolení s francouzštinou se vrátila s tácem s burgery, hranolkami,
cibulovými kroužky (Sebastianovo přání) a dvěma velkými kolami.
„Tady máš.“
„Jsi v pohodě?“
„Jo,“ řekla Nina a snažila se nemyslet na to, co se asi právě teď děje doma.
„Určitě?“
„Jen si říkám, co asi všichni doma dělají.“
„Proč jim necinkneš?“
 Nina důrazně zavrtěla hlavou. „Ne.“
Sebastian rozbaloval svůj hamburger, aniž se na ni díval, a zamyšleně přitom krčil čelo. „To zní dost
nesmlouvavě.“
Nina chvilku váhala a rozmýšlela se, zda se mu má svěřit, nebo ne. Nejsou zrovna přátelé. Možná, že
když s ním promluví upřímně, uvidí ji pak v trochu jiném světle.
„Já se jen snažím… když řeknu, udržet si je od těla, asi to bude znít drsně, ale potřebuju prostě trošku
vlastního prostoru. Máma, táta, Nick a všichni… já vím, že to všechno dělají jen proto, že jim na mně záleží,
ale někdy je to prostě moc. Říkají mi, co bych měla dělat. Nebo to rovnou dělají za mě, ať chci, nebo nechci.
A chápu, že to zní nevděčně, ale já chci šanci postavit se pro změnu na vlastní nohy.“
„Takže ta cesta do Paříže nebyla jenom rozmar?“ zeptal se Sebastian.
Úsečně na něj pohlédla a on zvedl ruce v obranném gestu. „Jen se ptám, neříkám, že si to myslím.“
„Ale myslel sis to,“ odporovala, protože cítila potřebu se bránit.
„Ok, nejdřív jo. Ale Nick…“
„Fajn, jasně. Vidíš, pořád se do všeho pletou. Co ti řekl? ‚Nina zrovna nemá do čeho píchnout. Nemohl
bys nám udělat laskavost? Přišla na ni krize středního věku o dvacet let dřív‘.“
Sebastian se ošil. „Něco takového, ale když jsi doopravdy přijela, tak jsem si říkal, že to možná nebyl
rozmar, a když jsem tě viděl… vypadala jsi o hodně jinak… než když jsme se viděli posledně.“
„Myslíš jako v broskvových šatech, ve kterých jsem vypadala jako přezrálý pomeranč, který všechno
kolem sebe zlil červeným vínem?“
Krátce a ostře se zasmál. „Bože, už jsem na to úplně zapomněl. To byla katastrofa. Už jsem tu košili v
životě nevypral. Ne myslel jsem, že vypadáš jinak, než když jsi byla mladší. Vypadáš…“ Odmlčel se a
zdálo se, že pečlivě hledá slova, což, jak si uvědomovala, dělal při hovoru s ní často. Zřejmě se bál, že si je
vyloží nesprávně. „Ty vlasy ti takhle sluší.“
Trošku nejistě se dotkla svého mikáda a najednou se jí ulevilo, že mu neutkvěla v paměti tím, co pro ni
byla jedna z nejostudnějších věcí v jejím životě. Dokonce si nevzpomněl na ty broskvové šaty a na příšerný
oranžový make-up. Najednou se však nemohla rozhodnout, jestli je to dobře, nebo špatně.
Radikální změna účesu se však rozhodně vyplatila. Zatímco tu seděla, najednou jí došlo, že ta pochůzka
ke kadeřníkovi byla první krůček na cestě ke vzpouře, vyjádřením její touhy po změně, i když tenkrát ji to
vůbec nenapadlo.

˜
Když se s kručícím žaludkem zakousla do vítaného jídla, uvědomila si, že ji Sebastian stále ještě pozoruje
a tváří se přitom zvláštně.
„Myslela jsem, že ses hrozně těšil na svůj Big Mac,“ připomněla mu.
„Jo,“ přitakal a pořád vypadal zamyšleně. „Padám hlady.“
Nastalo trapné ticho, kdy Sebastian rozbaloval hamburger a pečlivě přitom prsty rozkládal a uhlazoval
papír. Potom se hamburgeru konečně chopil a zakousl se do něj. Po tváři se mu rozlil spokojený výraz.
„Ach, to je dobrota.“
Nina nedokázala odolat. Vzala mobil a vyfotila ho. „Důkaz.“
„Nikdo ti neuvěří,“ zamrkal spiklenecky. „Navíc to může být nějaký speciální lahůdkový burger,“ škádlil
ji.
„To těžko, když máš přímo za hlavou velkou reklamní tabuli z mekáče,“ odvětila a suverénně pohodila
rameny.
Prudce se ohlédl a pak se rozesmál. „Dostalas mě. A co s tou fotkou hodláš dělat?“
„Ještě nejsem úplně rozhodnutá,“ škádlila ho na oplátku a měla radost, že se nálada uvolnila a že je
Sebastian v žertovném rozpoložení. Poslední dobou byl pořád hrozně vážný, div se ho nebála. Teď ho
poprvé po dlouhé době viděla v dobrém rozmaru. Většinou býval jak ocelové perko, utažené tak pevně, že
mohlo každou chvíli vyletět.
 „Teď je mi to celkem jedno. Jsem rád, že jsem vypadl z toho hotelovýho pokoje. Docela mě skličuje, že
se zase budu muset vrátit mezi ty čtyři zdi. Už mi z toho šibe. A trošku jsem si to asi vylil i na tobě.“
„Trošku?“ Nina významně pozvedla obočí.
„Fajn. Jsem navztekanej prevít a je mi to líto. Měla jsi mě poslat někam.“
„Ten první den –“ našpulila rty a zapřemýšlela, jestli to má přiznat „– jsem měla takhle blízko –“
naznačila mezi palcem a ukazováčkem „– abych tě poslala do háje a vykašlala se na to.“
„To jsem fakt rád, že jsi to neudělala. Dneska to šlo vážně dobře. Nemyslím ale, že někdo z nich vyhraje
v nejbližší době nějakou cukrářskou soutěž.“
„To asi ne, ale je to zajímavá skupinka.“
„Hmm,“ odtušil Sebastian bez zájmu. Nedokázala odolat a naléhavě dodala: „Nemyslíš? Rozhodně mají
každý svůj příběh a některé jsou asi docela smutné.“
Neprotočil oči v sloup, ale jako by se stalo. „Myslím, že vypadají jako docela příjemná parta, hlavně ti
novomanželé. Nejsem zvyklý učit úplné začátečníky. Pokud jde o mě, chtějí se naučit péct a zaplatili mi za
to. Je teda na mně, abych je to naučil.“ Ačkoliv to neřekl, jasně vycítila, co chce dodat. „A basta.“
Nina se usmála. „Myslím, že jsem ještě nikdy neviděla zamilovanější pár než Jane a Petera, ale nepřijde
ti, že to tak prožívají právě proto, že zažili něco hrozného? Tohle je přesně ten druh štěstí zrozený z
hlubokého smutku.“
Sebastian nakrčil čelo. „Když myslíš.“
„Myslím, takhle to prostě cítím, když je vidím.“
„Dobře, takže mají nějaký příběh, ale co ti ostatní?“ Sebastian založil ruce na prsou a poslouchal, zřejmě
aby jí vyhověl.
„Billa jsem ještě úplně neprokoukla a Marcel, ten je opravdová záhada.“
„Pokud je pravda, cos o něm řekla.“
„Proč by si vymýšlel, že pracoval v Savoji?“
„Třeba i pracoval. To, že tam skončil, může mít tisíce důvodů. Možná syndrom vyhoření. Je to těžká
práce. Časově náročná. A pokud chceš zůstat mezi nejlepšími, musíš pořád jet na sto procent. Anebo ho
třeba přistihli, že si přilepšuje z jejich pokladny a vyrazili ho.“
Když viděl, jak se Nina tváří, dodal: „Stává se to.“
Zavrtěla hlavou. „Myslím, že tady šlo o něco víc. Víš, že byl ženatý? Je vdovec.“
„Ne, nevím o něm vůbec nic. Zdědil jsem ho s vybavením.“
Nina obrátila oči v sloup.
„Dobrá, slečno chytrá,“ opáčil Sebastian, „co Maddie a Marguerite? Obě se mi zdají v pohodě.“
„Ach, tak to se opravdu mýlíš. Marguerite je moc smutná. Strašně jí chybí její rodina a vnoučata, ale učí
se používat Skype, aby s nimi mohla mluvit. Takže už není tolik smutná, ale stejně myslím, že je dost
osamělá. A Maddie si připadá opuštěná.“
„Takže podle tebe není šance, že přestanou chodit a my to budeme moct zrušit?“
Nina si nebyla jistá, zda si nedělá legraci. „Ne! To nemůžeš udělat. Neříkal jsi, že je tvou povinností je
učit?“
„To ano, jenže s tou pitomou nohou to není žádný med. Dneska jsi mi moc pomohla, ale stejně jsem
strávil na nohou víc času, než jsem měl v plánu. A řemeslníci už jsou skoro hotoví s těmi druhými dvěma
restauracemi. Jestli to dokončí do pěti týdnů, půjdou dělat něco jiného a já nebudu mít nikoho v pohotovosti
pro rekonstrukci tady.“
„A to bude takový problém?“
„Jasně, protože budu muset bistro otevřít později a o to později začne vydělávat.“
„Nemůžeš prostě nechat cukrárnu otevřenou déle?“
„Možná nejsem tak mobilní, abych se dostal dopředu do krámu, ale stejně je mi jasný, že tam není moc
našlapáno.“
„To je fakt.“ Pomyslela na nevábnou venkovní omítku a chabý výběr cukrovinek. Nebylo na tom nic
divného.
 „To mi připomíná… Můžeš zkontrolovat suroviny na příští týden? Soustředíme se na náplně – ganache
a krém Chantilly – a použijeme různé příchutě. Myslím, že dneska se všem dařilo dobře, kromě Petera. Ten
chlap je beznadějný.“
„Řekla bych, že dokud nepřišel na kurz, nikdy nedržel metličku v ruce.“ Nina zavrtěla hlavou. „Ale je
dost romantický. Dělá to proto, aby mohl péct pro Jane.“
Sebastian se ošil. „Věděl bych o romantičtějších gestech.“
„Třeba?“ tázala se Nina vyzývavě. „Pro tebe je vaření nebo pečení jednoduché. Ale pro Petera, který je
inženýr, je to opravdový oříšek, a proto se rozhodl, že to zvládne, aby mohl svojí ženě ukázat, jak moc ji
miluje. Co bys udělal ty? Třeba pro tu dívku, se kterou teď chodíš. Co by jí udělalo radost, nebo na ni
udělalo dojem?“ Okamžitě si přála, aby to neřekla. Znělo to, jako by vyzvídala.
Sebastian se zatvářil trošku ztrhaně. „Nějaký šperk.“
Nina skepticky pozvedla obočí.
„Koupil jsem jí ho k narozeninám a líbil se jí.“
„Dobře, tak má ráda šperky. A nebylo by milé jí sehnat nějaký speciální kousek, nebo najít takový, který
by měl určitý zvláštní význam? Jako památku na nějakou hezkou společnou chvíli?“
„Chodili jsme spolu často na večeře. Než jsem si zlomil nohu.“
„Asi ne do mekáče, co?“
Sebastian se zasmál. „Katrin by se nikdy nenechala načapat v takovým podniku. Navrhuje interiéry
restaurací a má rubriku, kam píše recenze.“
„Aha, proto ty večeře. Nebyla to ta dívka, se kterou ses objevil na té svatbě, kde jsem na tebe zvrhla to
víno a ty si to ani nepamatuješ?“
„Neříkal jsem, že si to nepamatuju, jenom to nebyla moje poslední vzpomínka na tebe. A pleteš se,
tenkrát to byla Yvette, psala recenze na restaurace.“
„Takže jsi sériový lovec recenzentek? Doufám, že ti daly dobré hodnocení.“ Nina se plácla rukou přes
pusu. „A vůbec jsem to nechtěla říct tak, jak to vyznělo.“
Sebastian zacukal rty a na tváři se mu objevil starý známý dolíček. Kdysi dávno tím byla posedlá,
pokoušela se ho stále dokola rozesmát, jen aby ten dolíček viděla.
„Nevím nic o tom, že by někdo hodnotil můj výkon.“
„Určitě bys měl plný počet bodů.“ Zavřela oči. A proč musela říct tohle?! „Já… chci říct za svoje vaření.
Jsi přece perfekcionista. A skvělý kuchař.“
„Poslední dny trávím spíš nad tabulkami než v kuchyni.“
„To je škoda. Nedovedu si představit nic horšího. Já jsem na tyhle věci levá, naštěstí v kavárně v našem
obchodě na farmě se o tyhle finanční věci stará švagrová.“
„Tyhle věci se musíš naučit, ať chceš, nebo ne. Je to cena, kterou platíš za úspěch,“ řekl najednou velmi
vážně. „Každý z nás si nemůže dovolit ten luxus, aby…“ Zarazil se a začal studovat prázdný obal před
sebou, jako by to byla ta nejúchvatnější věc na světě.
„Jaký luxus myslíš?“ zeptala se Nina tichým a bezbarvým tónem. Srdce jí pomalu těžklo úzkostí. Vážně
si přeje vědět, co si o ní Sebastian myslí?
Střelil po ní rychlým, kradmým pohledem. Zaťala čelist a dalšímu pohledu už čelila přímo a se zdviženou
bradou.
„No… víš přece. Vždycky tu máš tu svou rodinu, která tě podrží. Vždycky ti pomůžou se sebrat, když
se věci nevydaří. Chci říct, mohla jsi bez problémů nechat obchod obchodem a rozjet se sem. Věděla jsi, že
máma a švagrová utáhnou prodejnu za tebe. Neděláš žádné tabulky, protože to někdo udělá za tebe.
Nedokončila jsi tu cateringovou školu.“
„Měla jsem fobii,“ řekla naštvaně.
Sebastian zvedl obočí. „Nebo jsi pro to nebyla dost zapálená. Na tom není nic špatného, není to pro
každého. Je to dřina.“
„Já se dřiny nebojím.“
„Neřekl jsem, že jo, jen sis za tím nešla dost tvrdě a to, že jsi kurz nedokončila, nebyl takový problém,
protože jsi měla zázemí v rodině, která se o tebe postará. Snažím se říct, že každý z nás takový luxus nemá.
Já se musel naučit pracovat s tabulkami, ať jsem chtěl, nebo ne. A když už o tom mluvím, měl bych se k
nim vrátit. Dneska jsem promeškal drahocenný čas, který mi bude chybět. Snažím se rozjet dvě nové
restaurace, a to mě ještě čeká to bistro. Neměl bych se vůbec zabývat nějakými cukrářskými kurzy, a proto
se teď musím spoléhat na tebe.“
Nina se naježila, příliš šokovaná a dotčená, aby se zmohla na víc než: „Na mě se můžeš spolehnout.“
Takže tohle si o ní ve skutečnosti myslí? Že je rozmazlená princezna závislá na svojí rodině? Najednou
hrozilo, že jí vyhrknou slzy, a musela se pořádně obrnit. V žádném případě mu neposkytne to potěšení vidět
ji brečet.
„Výborně.“ Podíval se na hodinky. „Ještě máme deset minut na to, abychom prošli, co máš připravit na
příští týden, a pak musím vypadnout.“

Kapitola 20
Týden zběsile ubíhal a Nina strávila skoro každý den vylepšováním svých éclairek. Pořád ještě měla plnou
hlavu Sebastianových slov o tom, že si nikdy nemusela za ničím stát. Jakmile upekla várku, Marcel ji hned
rozprodal, což bylo nakonec dobře, protože jinak by je neměli kam dávat. Jak to říkala Marguerite? Žádný
učený z nebe nespadl.
Zrovna dokončili čtvrtou lekci, kde probírali plnění a také přidávání a použití různých příchutí. Byl
krásný slunečný den, a když se Sebastian otázal, jestli by jim nevadilo skončit dřív, nikdo neprotestoval.
Měl schůzku se svým architektem. Zřejmě nějaký problém se špatným tahem komína.
„Mně to celkem vyhovuje,“ řekla Marguerite, posadila se a pokusila se pozadu vmáčknout do jediného
kousíčku stínu před cukrárnou. „V kuchyni je dnes odpoledne moc horko.“
„Mně to naprosto vyhovuje,“ přidala se Maddie, „já prostě nezvládám šlehání smetany, vždycky se
bojím, že to přeženu a zkazím.“
I Nině to vyhovovalo, protože každý Sebastianův příchod do cukrárny představoval novou hrozbu. Mohl
by přijít na to, že Nina rozprodává svoje éclairky a že se tu začínají objevovat hosté. Nebyla si jistá, zda by
ho to zrovna nadchlo.
Marcel vyšel ven s objednávkovým blokem, přestože jejich preference dávno znal.
„Asi tu nemáme nějaký slunečník?“ zeptala se ho Nina, jelikož si všimla, že si Marguerite nepřipadá
zrovna pohodlně.
Marcel vrhnul na starou dámu krátký zamyšlený pohled. „Nějaký jsme tu měli.“
Maddie s rozzářenýma očima vyskočila. „Ještě jsme neprozkoumaly ty další místnosti.“
Nina trochu povadla. „Neblbni, je hrozné horko.“
„Ale no tak.“
„Vadilo by vám, kdybych se přidal?“ zeptal se Bill. „Docela rád bych se tu rozhlídl. Při práci na tom
baráku, co renovuju, jsem si uvědomil, jak se ty francouzské domy liší od našich. Chtěl bych se mrknout,
jestli tu nejsou nějaký původní prvky nebo ozdoby.“
Nahoře se trojice rozdělila a každý si zabral vlastní pokoj. Nina se rozhodla pro druhé dveře z chodby a
jakmile překročila práh, okamžitě se zarazila. Podlaha byla posetá balíčky v černé plastové fólii. Zvědavě
jeden rozbalila a našla v něm zářivě bílý damaškový ubrus s přibalenou sadou odpovídajících ubrousků,
které byly tuhé, jako naškrobené. Když sáhla po dalším balíku, uslyšela, jak ji Maddie volá.
„Nino! Nino! Pojď sem, tohle musíš vidět.“
Přispěchala k vedlejším dveřím a našla Maddie a Billa, jak s radostným úsměvem ukazují na podlahu.
„Podívej, co jsme objevili.“
„Propáníčka.“ Nina si přitiskla ruku na ústa a všichni tři zírali na skleněné a křišťálové monstrum
rozprostírající se po zemi jako zplihlá chobotnice. „To je úžasný. To musí být ten lustr, co o něm mluvila
Marguerite.“
„Musíme ho pověsit,“ naléhala Maddie, která se jako vždy vezla na vlně nadšení.
„Nejdřív se musí trochu vyčistit,“ mínil Bill a drhnul v prstech velký křišťálový přívěsek.
 Nina hleděla na lustr, který i ve svém zaprášeném stavu odrážel odlesky slunečního světla dopadajícího
dovnitř oknem. „To je…“ Přidřepla k němu a zatoužila přejíždět prsty po okrajích křišťálu. Dokonce i
takhle pohozený na podlaze, zaprášený a umaštěný, vypadal velkolepě.
„Ani nevím, jestli ho dokážeme pověsit. A jak.“ Ale lustr byl tak nádherný, že to prostě museli zkusit.
„Co myslíš ty, Bille?“ zeptala se Maddie.
„No, mně to připomíná scénu ze seriálu Jen blázni a koně. Nesmí nám to spadnout na zem a bude to
dobrý. Podívejte, ta věc na podlaze. Za tu to nejspíš bývalo přidělané. Tenhle pokoj bude určitě právě nad
místem, kde visel předtím. Nezavoláme sem Petera?“
Pak se konala spousta zamyšleného škrabání na hlavě a mumlání a nakonec se Bill i Peter shodli, že
pověsit lustr sice bude prácička, ale vaz jim to nezlomí. Usoudili, že je třeba ještě všechno důkladně
promyslet. Za tím účelem zamířili do nejbližšího baru, aby to pořádně prodiskutovali nad několika
sklenicemi ležáku.
Marguerite zůstala s Jane dole, ale byla velmi nadšená, když jí vyprávěli o svém objevu, a Marcel si
vykračoval kolem jako kočka, která si právě smlsla na smetaně.
„Bude se to muset vyčistit,“ zopakovala Nina Billova slova, když si přisedla s Maddie zpátky ke stolu.
Slunce se naštěstí posunulo a Marguerite se konečně dočkala stinného místečka – ve všem tom nadšení nad
objevem lustru se na slunečník už zapomnělo.
„Moc bych si přála vidět ho zase na místě,“ rozhovořila se Marguerite. „A Marcel by byl taky rád. Tolik
starých vzpomínek! Musím to říct synovi… až mu budu skypovat.“
„Vy si teď skypujete s vnoučaty i se synem?“ zajímala se Jane.
„Ano,“ přiznala Marguerite. „Děti mu řekly, že se mnou mluvily, a tak mi zavolal.“ Samým potěšením
zrůžověla ve tváři. „Pořád si myslím, že je hlupák… ale je to můj syn.“
„Takže skypování pokračuje dobře?“ zeptala se Nina. Ráda viděla starou dámu tak šťastnou.
„Ach ano, mluvím s Emilem a Agátou dvakrát týdně. Ani nevím, jak vám poděkovat, že jste mi pomohla
se znovu spojit s rodinou. Dokonce i se synem.“
„To je krásné,“ podotkla Jane trochu tesklivě. „My jsme si Skype z notebooku schválně odinstalovali.
Proto jsme taky přišli sem. Abychom na chvíli unikli.“
„Proč?“ vyzvídala Maddie, přímá jako vždycky. „Nedovedu si představit, že byste vy dva někoho
naštvali.“
Janin něžný úsměv povadl. „To jsme ani nechtěli.“ Upřeně se zahleděla na domy na protější straně ulice.
„Můj manžel velmi náhle zemřel… je to něco málo přes rok.“
Marguerite položila Jane ruku na rameno v tichém porozumění.
„Teda, to je hrozný. Na vdovu jste hrozně mladá,“ řekla Maddie.
„Je to hrozné, ale měla jsem štěstí. Dost brzy po tom jsem potkala Petera.“ Začala si kousat ret a krásné
oči se jí zalily slzami. „Nechtěli jsme nikomu ublížit… ale prostě, prostě se to stalo. Zamilovali jsme se.
Ani jedna z rodin to nevzala moc dobře. Myslí si, že je moc brzy. Peterova žena zemřela rok předtím.
Všichni byli dost… nepříjemní, tak jsme se rozhodli utéct a vzít se a držet se chvíli stranou. Proto jsme
přijeli do Paříže.“ Trochu se rozveselila.
„A jen vy sama víte nejlépe, jak byste se měla cítit,“ ujistila ji Marguerite. „Prožila jsem s Henrim
nádherných čtyřicet let a pořád mi chybí. Pokud najdu někoho, s kým se budu cítit stejně šťastná, určitě si
ho ráda vezmu.“
„Jak vysvětlit ostatním lidem, že je to takhle správné? Jak jim říct, že jste s někým, kdo vám dává pocit,
že do skládačky zapadl poslední kousek? Že je všechno hotovo. Dokončeno. Kompletní.“ Jane se odmlčela
a zatvářila se trochu rozpačitě. „Jak jim říct, aby mi naslouchali?“
„My to děláme,“ řekla Maddie. „A strašně vám závidíme. Já na svůj dílek skládačky pořád čekám.“
Nina si upřeně zírala na nohy. Byl Sebastian opravdu ten její dílek skládačky? Pokud ano, pak musela
být šílená masochistka, vždyť byl pořád tak protivný. Co jí vlastně dávalo jistotu, že je pro ni ten pravý?
Netoužila po něm až příliš dlouho, tak dlouho, že se z toho stal prostě jen zvyk? Přestala se kvůli tomu
dívat kolem sebe?
Pomalu se vyvázala z hovoru a nechala Maddie a Marguerite, aby Jane chlácholily kvůli její
„nepříjemné“ rodině, o které Maddie podotkla: „Když i ty tvrdíš, že jsou nepříjemní, Jane, tak musí být
opravdu úděsní.“ Nina mezitím vylovila mobil a poslala krátkou esemesku Alexovi. V uplynulých několika
dnech ji už dvakrát chtěl někam pozvat a ona mu pokaždé řekla, že má moc práce. Možná je nejvyšší čas.
Třeba by měla dát sama sobě šanci, aby už konečně a jednou provždy nechala Sebastiana minulosti.

Kapitola 21
Venku byla sice fronta, ale Nině to nevadilo, jelikož svítilo slunce a mezi čekajícími přeskakoval jiskřivý
pocit vzrušení a nedočkavosti, jako by snad čekali před divadlem nebo koncertním sálem, a ne ve frontě na
velice exkluzivní dort a šálek čaje.
„Představ si, že jsem tady za celou tu dobu, co jsem v Paříži, nebyl ani jednou,“ sdělil jí Alex, když se
připojili k čekajícím.
„Asi je to spíš turistická atrakce,“ mínila Nina, zatímco hleděla na vývěsní štít nad jejich hlavami. „A
díky, že jsi mě sem vzal. Marguerite – to je jedna paní, co chodí na náš kurz – mi dala tip. Je dost elegantní,
dovedu si představit, že si tady dává odpolední čaj. Od chvíle, kdy mi o tomhle místě řekla, jsem se sem
strašně moc chtěla podívat, takže vážně dík.“
„To nic, vždyť… ani nejde o oběd nebo večeři. A promiň, že mi trvalo tak dlouho, než jsem si udělal
čas. V hotelu byl ještě větší blázinec než obvykle.“
Když se totiž Alex zeptal Niny, kam by chtěla vyrazit, Ladurée bylo první místo, které ji napadlo.
Teď za to byla ráda, protože tenhle podnik v půvabně šedozelených a zlatých barvách byl dozajista
pravzorem všech cukráren a podle té fronty venku jistě stál za návštěvu.
„Vadilo by ti, kdybych zaskočila tady vedle a udělala si pár fotek?“
„Ne, ale jsem v pokušení zachovat se jako klasický Skot a navrhnout, že by nás vyšlo levněji, kdybychom
skoupili pár dortů tam a někde si je snědli.“
„A nebylo by to trochu nudné?“ zasmála se Nina a odskočila si do vedlejší prodejny, kde byla v dlouhé
skleněné vitríně vyložená duhová směska dortíků a nápadných, nadýchaných makronek v pastelových
barvách. Když se dostatečně vyřádila fotografováním, Alex už byl v čele fronty.
Jen co na ně přišla řada, odvedli je po schodišti do důstojně vyhlížejícího salónu, kde se ozýval jen tichý
hovor a jemné cinkání porcelánu. Víc než sto osmdesát centimetrů vysoký Alex tu se svými džínsy a tričkem
s potiskem Hvězdných válek vypadal jako pěst na oko, zvlášť když usedl ke křehce vypadajícímu stolečku.
„Náramně nóbl.“ Rozhlédl se a šeptem dodal: „A trochu holčičí.“
Nina se zasmála. „Takže přesně pro mě.“ Jak by někdo mohl neocenit to světlé dřevěné obložení, jež
zdobilo zdi nyní a zřejmě i dobrou stovku let předtím? A copak šlo nemyslet na všechny ty tváře, které se
v průběhu let zhlížely v těch kropenatých zrcadlech? Zdalipak tu popíjely čaj a pojídaly makronky vznešené
dámy minulosti v hedvábí a krajkách?
„Země volá Ninu! Jsi tu ještě?“ zažertoval Alex.
„Promiň, je to tu kouzelné. Úplně všechno.“ Vzhlédla ke stropu pomalovanému jako obloha plná
ducatých mráčků. Zatímco obdivovala tuto nádhernou výzdobu, vybavila si, co řekla Marguerite o Cukrárně
C. Bylo by zajímavé zjistit, zda to ohavné umělé obložení nezakrývá původní krásu.
„A to jsi ještě nic neochutnala!“ škádlil ji Alex.
Nina zvedla jídelní lístek, který jim právě donesl číšník. „Ó! Kde mám začít? Asi začnu slintat. Myslíš,
že by mě za to vyhodili?“
„Určitě ne, pokud si můžeš dovolit zaplatit ty jejich ceny. Deset euro za jeden dortík? Tolik neúčtujeme
ani v mým hotelu.“
„A máte tam takové dobroty? Navíc, tohle je něco, co si dopřeješ jen jednou za čas.“
Alex se smíchem položil lístek na stůl. „Je prima vyjít si s holkou, která ocení dobré jídlo a nebojí se to
ukázat. Před pár měsíci jsem vzal jednu na večeři, a když jsme dorazili do restaurace, tak jí musel číšník
hlásit, kolik je v každém jednotlivém jídle kalorií, než si konečně vybrala.“
„Hoho, já se cpu bez zábran, jen se neboj. Ale docela vážně, jak si mám z tohohle něco vybrat? Chci
všechno!“
 Byly tu výtvory Claire Heitzlerové – Fleur Noire a cheesecake s rybízem a borůvkami, což znělo
nebesky, nebo jeden z klasických výtvorů Ladurée – pistáciové Religieuses čili Jeptišky, věnečky Saint-
Honoré, čokoládové řezy plaisir sucré či vanilkové mille-feuilles, které byly jistě vynikající.
„Tak se jdi podívat.“ Alex ukázal na mramorový pult po její pravici a Nina si uvědomila, že jsou tam
všechny ty božské dorty z nabídky vystavené.
Jenže když se na ně podívala zblízka, nebyla na tom bohužel o moc líp.
„Chci ochutnat všechny,“ postěžovala si Alexovi, který stál hned za ní.
Každý dortík vypadal jako miniaturní umělecké dílo.
„Kolik bys jich tak dokázala sníst, než by se ti udělalo špatně?“ zeptal se s hlavou mírně nakloněnou,
jako by ho ta otázka skutečně zajímala.
Nina zavrtěla hlavou, uchechtla se a drcla do něj loktem. „Ty jsi jako můj brácha Toby. Ten by se zeptal
na něco podobného.“
Když dorazil číšník, aby přijal jejich objednávku, Alex odpověděl hned a Nina s pobavením zjistila, že
si vybral ten největší zákusek z vitrínky. Ona sama se ještě nerozhodla. „Co byste mi doporučil?“
„Všechno.“ Číšníkova kamenná tvář povolila do lehkého úsměvu. „Všechno je dobré.“
„To mi nepomůže,“ podotkla s rozmrzelým úsměvem. Znovu se zahleděla na jídelní lístek a tentokrát jí
zrak utkvěl na něčem, co ji zaujalo. Co dělá na takovém menu obyčejný cheesecake?
Když si konečně objednala, usadila se pohodlněji a uvolnila se.
„Tak co, jak se ti líbí Paříž?“ zeptal se Alex.
„No… je skvělá, ale…“ Rozhlédla se kolem a snížila hlas. „Nikomu to neříkej, ale zatím jsem z ní toho
moc neviděla.“ Teď, když se její éclairky tak dobře prodávaly, trávila skoro celý čas v kuchyni.
„Sebastian je hrozný otrokář, co? Nemám si ho podat?“
„Ne, ten se ozve jen čas od času. Já jenom… víš co, je jednodušší věci odkládat, než se do nich pustit
úplně sama. I když na kurzu jsem potkala pár fajn lidí a s Maddie oběhneme nějaká ta muzea a tak.“
„Mělas něco říct, já bych…“ Protáhl obličej.
Nina se musela zasmát. „Ne, ty sotva. Nevypadáš na typ, co chodí do muzeí a galerií.“
„To je fakt. Radši jsem venku. A něco dělám. Paříž je výborná na procházky. A všechno je docela blízko
u sebe. Nemusíš nachodit kilometry, abys viděla hodně věcí.“
Jejich rozhovor přerušil příchod číšníka, který jim trochu pompézně vyložil z podnosu objednané
zákusky, a každý přitom pečlivě umístil na patřičné místo, jako by na správném umístění stříbrné konvice
na čaj a džbánku s mlékem závisel jeho život. Všechno vypadalo naprosto senzačně, hlavně Alexův dortík
pokrytý matnou čokoládou, ozdobený zlatým logem Ladurée a dokonale symetricky nanesenou šlehačkou.
Avšak když Nině číšník téměř nábožně naservíroval její drobounký cheesecake, poznala, že zvolila nejlépe.
Dotkla se prsty zlatého lemování na porcelánovém talířku. Byl hezoučký, s pastelově modrým proužkem,
zatímco hrníček s podšálkem měly proužek pastelově růžový, ale stejně se nedokázala ubránit myšlence,
že porcelán doma – usmála se tomu, protože tím „doma“ myslela svou cukrárnu – je přece jen hezčí.
Alex sedící naproti zvedl vidličku a podržel ji ve vzduchu, jako by čekal, že dá někdo povel ke startu.
Nebyla v tom žádná posvátná úcta, už se třásl nedočkavostí, až začne jíst, ale čekal na Ninu, jelikož byl
slušné vychovaný.
„Budeš to vůbec jíst? Nebo na to hodláš jenom zírat?“ zeptal se jí po chvíli.
Nina naklonila hlavu ke straně. „Vypadá příliš dobře, než abych ho snědla.“ Napila se voňavého čaje s
jasmínem a pomerančem, který si vybrala, a přitom skryla úsměv.
Alex s bolestným výrazem položil vidličku.
Nina se zasmála.
„Dostala jsem tě!“
„Tak to bylo nefér.“
„Promiň, nemohla jsem odolat. Jsem nejmladší ze čtyř dětí, jsem zvyklá využít každou příležitost, jak
svoje bratry potrápit.“
Konečně se dala do jídla a samou rozkoší zasténala. Kulinářský triumf v podobě cheesecaku tvořeného
základem z hutných máslových sušenek a nahoře zdobeného smetanovokrémovou čepicí měl v sobě tajnou
kapsičku s rybízem a borůvkami, což byla snad nejlahodnější možná kombinace.
 „Chceš ochutnat můj?“ nabídl jí Alex.
Chamtivě se zahleděla na čokoládový dortík a zapomněla na dobré způsoby – musela ho okusit.
„Jseš si jistý?“ zeptala se, ale to už jí nabízel na vidličce sousto.
„Páni, to je dobrota.“ Olízla si rty a vychutnávala si bohatou čokoládovou ganache, delikátní ořechovou
příchuť lískooříškového pudinkového základu i jemný krém Chantilly. Obdivovala přitom nejen jeho chuť,
ale i dokonalý tvar. Jak tohle u všech všudy dělají? Musí mít opravdu ostrý nůž.
„Chtěl bys ochutnat můj?“ zeptala se a smutně se podívala na svůj maličký dort.
Zasmál se. „To si asi netroufnu. A ten můj je dobrý ažaž, i když bych dokázal sníst ještě tak tři.“
Dost rychle svůj zákusek spořádal a teď trochu zádumčivě hleděl na prázdný talíř.
„Já taky. Teda ne zrovna tři, ale chtěla bych zkusit něco dalšího. Myslíš, že to vypadá moc nenasytně?“
„Ne,“ zazubil se Alex. „Myslím, že to vypadá naprosto normálně.“
„Tohle místo je kouzelné, Cukrárna C vedle něj působí trochu žalostně.“
„To je to místo, co koupil Sebastian?“
„Jo. Ve své době muselo být dost parádní.“
„Víš, Sebastian o tu cukrárnu především vůbec nestál. Zbavil by se jí, kdyby mohl.“
Nina se zachmuřila. „Myslela jsem, že z toho chce udělat bistro.“
„Ale jen proto, že ho má teď na krku. Když si pořizoval ty druhé dvě provozovny, tahle byla součástí
obchodu. Za každou cenu chtěl urvat místa na Canal Saint-Martin a Marais – tam otevře ty druhé dvě –, a
tak nemohl odmítnout. Ty plány vypadají skvěle. Vidělas je už?“
„Jen letmo.“ Nina nepřítomně kývla hlavou, myslela pořád na to, že Sebastian získal cukrárnu úplnou
náhodou. Znovu si zamyšleně prohlédla přepychový interiér kolem.
Číšník se vrátil a zeptal se jich, zda si dají něco dalšího. Nina pobídla očima Alexe.
„Chtěli bychom se znovu podívat na jídelní lístek,“ požádal Alex, a jakmile číšník odchvátal, dodal:
„Pořád ještě mám hlad.“
Nina se zasmála. „A já umírám touhou ochutnat ještě něco. Jsem ráda, že jsi tady, sama bych si asi
netroufla.“
„Na něco se hodím. Ti sofistikovaní Pařížané ani nepoznají, že jsi nenasytné malé prasátko, budou si jen
myslet, že tě ten urostlý skotský mladík svedl na scestí.“
„Pak budu muset jít na hodně dlouhou procházku, abych spálila ty miliardy kalorií.“
„Nemyslím, že se s tím musíš trápit, ale s radostí tě doprovodím domů. Můžeme to vzít přes náměstí
Svornosti, přejít přes řeku přes most Svornosti a pak kolem Bourbonského paláce do sedmého
arrondissementu.“
„To zní báječně.“
Když se podruhé zahleděla do menu, zůstala rozervána mezi pistáciovými Religieuses a růžovým
věnečkem Saint-Honoré.
„Nemůžu se rozhodnout.“ Nasadila truchlivý obličej, který Alexe rozesmál. „Musím si odskočit. A jestli
si myslíš, že je to tak srandovní, tak tě nechám vybrat. Oba budou vynikající, ale vyber to za mě.“

˜
Když se vrátila, tvářil se Alex tak tajemně, až se zdálo, že samým napětím praskne.
„Co je?“ zeptala se ho Nina podezřívavě. Zdálo se, že na ni něco šije.
„Nic.“ Hleděl na ni nevinnýma, doširoka otevřenýma očima, což mu ve skutečnosti moc důvěryhodnosti
nepřidávalo.
„Tak cos mi objednal?“ zeptala se ho a pak ji náhle něco napadlo. „Neříkej, že jsi objednal oba?“
„Počkej a uvidíš,“ řekl Alex s uličnickým úsměvem, který byl nakažlivý.
Zasmála se a uvědomila si, že to asi opravdu udělal.
„Byla to na mě příliš velká zodpovědnost.“
 Po pár minutách se objevil číšník s malým stolečkem a za ním dva další, kteří nesli každý jeden podnos.
Chvilku všichni zdvořile kmitali sem a tam a pak na nově postavený stolek vyložili deset talířků.
„Alexi! To snad ne!“ Nina se rozesmála při pohledu na to množství barevných dobrot. Na světle zelenou
pistáciovou polevu na dvojité Jeptišce, na svěže růžovou barvu Ispahanu – malinové makronky plněné
krémem z růží a přizdobené temně rudými okvětními plátky – a na lesklé karamelové glazé baba au rhum.
Rozmařilé šlehačkové kudrlinky se střídaly s jemnými nadýchanými pusinkami. „Ty jsi objednal kousek
od každého dezertu, co tu mají!“
Alex se zářivě usmíval a očividně byl sám se sebou spokojený. „Říkal jsem si, že co nesníme, to si
vždycky můžeme vzít s sebou.“
„Ty… trdlo!“ Zahihňala se. Byla to šílená rozmařilost, ale zároveň to bylo kouzelně spontánní gesto.
„Ale je to úžasný. Všechny vypadají tak božsky… je skoro škoda je jíst.“
Dali si na čas a s pocitem, že si počínají náramně dekadentně, zobli tu do jednoho a pak zase do druhého,
ale naštěstí zákusky nebyly moc velké. Nina si zrovna vychutnávala druhé sousto vanilkového mille-feuilles
a téměř vzdychala blahem, když se náhle ozval její telefon a svým hlasitým vřeštěním narušil komorní
atmosféru podniku.
Alex se rozesmál a Nina rychle šmátrala po tlačítku na ztlumení zvuku.
„Taková ostuda,“ řekla a koukala se na displej. „Á, to je Sebastian, to by mě zajímalo, co chce. Zavolám
mu později.“
„Tak doufám, že bude mít lepší náladu. Když jsem k němu ráno zaskočil, byl dost nevrlý.“
„Možná má pořád ještě bolesti.“ Popravdě, díky jejímu sekýrování teď bral prášky pravidelně a vypadal
o moc líp, i když byl pořád nabručený.
„To ne, jenom se nudí. Chtěl, abych ho dneska vzal někam ven. Pěkně ho dopálilo, když jsem mu řekl,
že nemůžu, protože už jdu s tebou. Nejspíš už je ukousaný nudou.“
Nina prudce vzhlédla.
„Asi jsem měl být trochu soucitnější, je tam zavřený už kolik dní. Já bych se na jeho místě zcvoknul.
Možná vezmu toho troubu později někam do baru. Změna prostředí ho třeba rozveselí.“
O pět minut později zazvonil Alexův telefon.
„Kruci, nevadí, když to vezmu? To je nevýhoda ředitelování, pořád jsi na ráně.“
Bylo legrační pozorovat, jak se jí Alex přímo před očima najednou napřímil a přepnul do manažerského
módu. Zase jí to připomnělo bratry, Nick a Toby byli doma pořád samá legrácka, ale jakmile šlo o práci,
stavěli se k ní zodpovědně a rozumně.
„Do háje. Jestli vážně dělá takový dusno, tak mu zkuste nabídnout prezidentské apartmá. Jinak bude
muset čekat několik hodin, nám nezbyde než přesunout Sebastiana a služba zase bude muset urychleně
uklízet pokoj. Přesně to si myslím. Hned tam budu.“
„Sakra.“ Odtáhl mobil od ucha a upřímně se na něj zaškaredil. „Musím říct, že bez těchhle věcí býval
život snadnější.“ Zašklebil se. „Obávám se, že povinnosti volají. Mám tam naštvanýho zákazníka, který si
na svoje výročí zabukoval Sebastianův pokoj. Budu tam muset jít a nějak ho uchlácholit a uvidíme, jestli
ho uspokojí lepší pokoj. Jinak budu muset přestěhovat Seba. Dát kámošovi košem, když jde o procházku,
je jedna věc, ale vypakovat ho, to je něco úplně jinýho.“
Když vyšli ven z cukrárny – předtím svedli velkou bitvu nad účtenkou, kterou k Ninině nelibosti vyhrál
Alex, s příslibem, že ji nechá zaplatit příště –, políbil ji na tvář a upřel na ni pohled plný naděje. „Bylo to
skvělý, Nino, je mi vážně líto, že jsem to musel takhle zkrátit a vypadnout. Radši bych–“
Dost se jí ulevilo, když mu znovu zapípal mobil.
„Musím jít, zavolám ti.“ Ve spěchu ji letmo políbil na rty a pak odchvátal.

˜
Nina se beze spěchu loudala k mostu Svornosti, nastavovala tvář slunci a snažila se nemyslet na to, co
řekne, až se Alex ozve příště. Co se to s ní děje? Vždyť je kouzelný a skoupil pro ni celý regál dortů, jak
by to nemohl být ten pravý? Jenže z něj neměla ani husí kůži, ani se jí nikdy nezhoupl žaludek, jako když
zmizí půda pod nohama. Ale je to skutečně tak důležité? Nemělo by bohatě stačit, že je s někým, kdo ji
dokáže rozesmát a postarat se o ni? Naštvaná sama na sebe zamířila k mostu, jehož nízkou balustrádu
obléhali fotící se lidé, a zastavila se tam, aby se podívala na řeku v celé její šíři i na hausbóty a bárky,
pomalu a líně se táhnoucí po vodní hladině. Pluly si svou cestou tak klidně a bez potíží. Proč není život
stejně jednoduchý? Jedna z lodí, která právě podplouvala most ji pobavila, protože měla na horní palubě
zcela bizarně umístěné malé auto, a tak to celé rychle vyfotila pro Jonathona, jelikož věděla, že to ocení
jako všechno, neobvyklé a komické. Jen co mu odeslala snímek přes WhatsApp, rozbzučel se jí v ruce
telefon tak náhle, že ho div neupustila do řeky.
Typické. Byl to Sebastian. Připadala si poněkud podrážděná, a tak ho vzala lehce nerudně:
„Čau.“
„Čau Nino.“ Odmlčel se. Tak co zase?
„Já… ehm, jen jsem se chtěl zeptat, jestli… nemáš nějaké dotazy k příští lekci.“
Nina udiveně nakrčila čelo. Cože? Na chvíli oddálila mobil a tázavě se na něj zahleděla.
„Nino? Jsi tam ještě?“
„Jo.“
„Kde jsi? Je tam nějaký hluk.“ Po pravici měla skupinku puberťáků, kteří mezi sebou blbnuli a
pokřikovali, a navíc tam právě nějaký průvodce hovořil s hlasitým americkým přízvukem k výpravě turistů
ve středním věku.
„Stojím na mostě a koukám dolů na Seinu,“ odpověděla mu a sledovala bárku s autem na palubě, jak
mizí pod dalším mostem rozkročeným přes řeku.
„To je romantický,“ odvětil s nepopiratelnou výtkou v hlase.
„Ani ne. Všude kolem mě jsou turisti a zrovna telefonuju se šéfem.“
„Alex ti určitě všechno vynahradí.“
„Ten uhání zpátky do hotelu, aby zabránil tvému vystěhování kvůli jednomu hodně nepříjemnému
zákazníkovi.“
„Fakt jo?“ Sebastian zněl potěšeně.
„Je ti tam smutno, co?“ zeptala se Nina.
„Ne.“
Pozvedla obočí, i když to nemohl vidět. Tady je někdo trošku ukřivděný.
„Takže, co teď hodláš podniknout?“
„Akorát se vracím do tvého bytu. Pěšky. Ráda chodím po Paříži pěšky. Myslím, že už se tady docela
vyznám.“
„A je všechno dobrý? Našla jsi v bytě všechno, co je potřeba?“
„Nemyslíš, že se na to ptáš trošku pozdě? Už jsem tu několik týdnů,“ namítla Nina, mírně pobavená jeho
netypicky zmateným projevem.
„A přípravy na příští lekci probíhají bez problémů?“
„Ano, Sebastiane. Už bude pátá a myslím, že teď už fakt vím, co a jak.“
„A nezapomeň, že budeme pracovat s cukrovou hmotou.“
Nina se zachmuřila, jelikož jí tento rozhovor totálně mátl. „Paměť mi ještě slouží a tvoje seznamy mám
taky.“
„Jen si to ověřuju.“
„Dobře.“ Opřela se o zábradlí. Začínalo ji to bavit. „Skutečně se na to těším, vážně. Z cukrové hmoty se
dají dělat báječné věci. Bude to fajn,“ dodala s opravdovým nadšením. „Všem se ten kurz moc líbí.
Neuvažoval jsi někdy o tom, že bys nechal cukrárnu otevřenou?“
„Ne.“
„Svého času byla dost vyhlášená, jak se zdá. Marguerite i Marcel pamatují, že to býval dost vybraný
podnik.“
„I George Best míval svoje dny slávy, ale časy se mění. Už je to minulost. Žalostná a utahaná. Musel by
se stát zázrak, aby to tam nějak prokouklo.“
„Ale mohl bys to přece dát do pořádku…“
 Sebastian si odfrkl. „Nino, při vší úctě, já dělám v téhle branži už patnáct let a řekl bych, že v tom asi
mám o něco větší praxi než ty.“ Sice to neřekl, ale skoro ho slyšela… „a ty jsi nedokázala dokončit ani
první rok na škole cateringu.“
„Tak co jsi viděla pěkného?“ zeptal se najednou.
„Prosím?“ Ten náhlý obrat v konverzaci ji zarazil tak, že se zastavila přímo uprostřed na chodníku a
vysloužila si proto od lidí za sebou několikeré pohoršené zamlaskání.
Znovu zachmuřila čelo a kráčela dál. Tohle je tedy vážně divné. Sebastian si s ní povídá. Co se mu stalo?
„Ne, ale zítra půjdeme s Maddie do muzea d’Orsay.“
„Zítra?“ zopakoval po ní. „Aha. To zní dobře. Já tam ještě nebyl.“ Zdálo se jí to, nebo zněl závistivě?
„Tak fajn. Uvidíme se příští týden.“
„Ehm, Nino,“ začal znovu. „Vlastně bych… potřeboval bych něco přinést z bytu. Říkal jsem si, jestli by
ti nevadilo, kdybys mi to donesla.“
„No jasně, ale bude to muset být až pozítří.“
„To je v pohodě. A třeba bychom mohli zajít na oběd, nebo tak.“
„A co potřebuješ?“
„No… totiž… knihu. Jo, svoji knihu. Tu, co mám rozečtenou. Asi bude na… eh… stolku.“
„Nic víc?“ To je všechno?
„Ne.“
„Viděla jsem nějakou knihu u… postele.“ Ještě, že neviděl, jak přitom zrudla – málem totiž řekla u naší
postele.
„Jo, to bude ona,“ souhlasil Sebastian trošku moc rychle. Nina se zamračila. Ví ten člověk vůbec, jak se
ta kniha jmenuje, nebo o čem je? Kdyby byla na jeho místě ona nebo její knihomolská matka, řekly by si o
knihu hned první den.
Najednou jí to došlo. Že by se Sebastian nudil? Vsadila by poslední peníze, že vůbec netuší, jak se ta
kniha jmenuje a o čem je.
„Je to napínavá knížka?“
„Jo.“
„Takže se ti líbí, jo?“ vyptávala se dál a měla radost, že má nad ním pro jednou převahu.
„Jo, je moc dobrá.“
„A o čem teda je?“
„Nino, na tohle nemám čas. Budu rád, když ji přineseš.“
„Nic dalšího?“
„Jenom tu knihu. Kolem oběda?“
„Uvidím, jestli si na to najdu chvilku,“ slíbila neurčitě a dobře se bavila.
„Takže přijdeš ve dvanáct?“
Zaslechla v jeho hlase nádech zoufalství?
„Uvidíme se.“
„Díky. Měj se.“
A najednou hovor skončil a Nina byla totálně zmatená. Zjevně na něj přes den nemá čas ani jeho
přítelkyně, ani ostatní známí, ledaže byli zaměstnaní v hotelu. Nepochybně se tak nudí, že se spokojí i s její
společností.

Kapitola 22
Nina upírala zrak na thriller ležící na nočním stolu a pořád ještě přemýšlela o tom včerejším podivném
rozhovoru se Sebastianem. Protáhla se a rychle vstala. Později dopoledne se měla sejít s Maddie, aby spolu
šly do muzea, ale od návštěvy v Ladurée jí kromě Sebastianova telefonátu vrtalo hlavou ještě něco dalšího.
Před odchodem z bytu posbírala pár kusů nářadí, které předtím zahlédla v jedné z kuchyňských skříněk, a
vyrazila do cukrárny.
 „Bonjour, Marceli,“ pozdravila, jakmile vešla do dveří. Cukrárna byla po ránu prázdná, ale ještě bylo
hodně brzy. Podívala se na hodinky. Sotva pár minut po desáté. Najednou si uvědomila, že vlastně netuší,
odkdy Marcel pracuje, nebo v kolik končí. Zdálo, že je prostě pořád tady.
„Bonjour, Nino.“ Věnoval jí jedno ze svých pokynutí hlavou, což byl asi tak nejpřátelštější projev, jakého
se u něj mohla nadát. „Kávu?“
„Ano, prosím.“ Se zařinčením položila na stůl igelitku s nářadím. Marcel vzhlédl a letmo se zamračil.
Nápadněji svou zvědavost zřejmě projevit nedokázal.
Nina si dřepla k obložení, které se táhlo přes celou délku zdi pod růžovou lištou. Nad lištou byly zdi
vymalované světle modře a visela na nich dvě velká zrcadla v pozlaceném rámu, která vypadala docela
pěkně a také značně staře vinou drobných tmavých skvrnek v místech, kde se odřel stříbrný nátěr.
Připomínala jí zrcadla z Ladurée a jen ji utvrdily v jejím přesvědčení.
„Tyhle tu byly vždycky?“ zeptala se.
„Ne, aspoň ne tam. Bývaly vzadu. Když tady visel lustr –“ ukázal na prázdnou sádrovou růži nahoře,
nyní sytě pomalovanou, a trochu se ušklíbl, „– byla rozestavena na opačných stranách salónu, aby odrážela
křišťál a světla.“
„No, jestli se to Billovi a Peterovi povede, tak každou chvíli ten lustr zase pověsí,“ zatvářila se
spiklenecky Nina.
„Ano,“ přisvědčil Marcel a znovu se maličko ušklíbl.
„Co o tom víte?“ zeptala se s náhlým podezřením.
„Zdá se, že Bill hledá příhodný žebřík. Myslím, že jsem v tom směru už učinil nějaké kroky.“
S ohledem na to, co se chystala udělat, mohla jen stěží protestovat.
„Vadilo by vám, kdybych se mrkla za tenhle panel?“ zeptala se.
Marcel na okamžik vytřeštil oči, ale pak opět nasadil svůj obvyklý netečný výraz. „Moje cukrárna to
není.“
Nina vylovila z igelitky velký šroubovák, zarazila ho shora pod uvolněný panel, opřela rukojeť o růžovou
lištu a zapáčila. Ozvalo se zaskřípání, ze kterého jí zatrnuly zuby, ale podařilo se jí odchlípnout panel od
zdi. I když nahoře trochu odstával, nakonec vzdoroval víc, než čekala, a trvalo dobrých pět minut, než
odtáhla plast dostatečně daleko od stěny, aby pod něj mohla nahlédnout. Popadla telefon, zapnula baterku
a posvítila si do mezery mezi panelem a zdí. Nechtěla odstranit panel celý, pro případ, že nic neskrývá, ale
protože za něj pořádně neviděla, věděla, že to bude muset risknout a odtrhnout ho ode zdi. S povzdechem
usedla na paty.
Marcel jí přinesl kávu a položil ji na nejbližší stolek.
„Jste si opravdu jistý, že za tím panelem bude původní výzdoba?“ zeptala se ho.
Svým typicky galským způsobem pokrčil rameny. „Nevím to jistě, ale vzpomínám si, že dekoratéři svou
práci velmi odbývali. Malovali kolem zrcadel.“
„Opravdu?“
Vstala, přistoupila k nejbližšímu zrcadlu a posunula ho trochu do strany. Zeď za zrcadlem byla
vymalována bledší, křehčí modrou, nahoře posetou drobnými chumáčky oblak. Tohle místo muselo být
kdysi překrásné.
Otočila se, znovu zasunula šroubovák pod panel, zapáčila u okraje a celý panel s dalším strašlivým
zaskřípáním odskočil ode zdi.
„Uf.“ Překvapením padla na zadek, svírala panel oběma rukama jako štít a připadala si přitom jako
překocená želva.
Marcel přispěchal, pomohl jí na nohy a oba pak zůstali hledět na obnaženou zeď.
„Můžu si půjčit váš hadr?“ požádala ho a Marcel jí podal hadřík, který měl vždycky zastrčený vpředu za
zástěrou. Nina jím jemně setřela vrstvu zaprášené mastnoty. „No, panečku.“ Malá očištěná plocha odhalila
azurově modré oko obkroužené zlatými řasami a smetanově bílou pletí okolo. Byl to vábivý příslib věcí
příštích.
Marcel se dokonce usmál. Tedy, dalo se to téměř nazvat úsměvem.
„To je krása.“ Sklonila se a dotkla se malovaného povrchu. Prstem přitom setřela další vrstvu prachu a
barva na odhaleném kousku malby ještě zvýrazněla.
 „Proč by někdo zakrýval něco takového?“ nechápala Nina. Oči se jí zaleskly náhlým přívalem slz, které
zůstaly neprolité.
Marcel znovu pokrčil rameny, přestože šlo o řečnickou otázku.
Vsedě na patách obhlížela malbu skrývající se pod vrstvou špíny. Bude potřebovat ještě pořádně vyčistit,
ale vypadalo to nadějně.
Skousla ret a pak se podívala na ostatní umělohmotné panely na zdi. Nato pohlédla na Marcela.
„Co myslíte?“
Věnoval jí další polovičatý úsměv, ale neřekl nic a vrátil se na svoje místo za pultem.
Zůstala sedět ještě několik minut a přemýšlela, co dál. Co když strhne všechny panely a zjistí, že je malba
někde poškozená? Co potom?
Něco jí káplo na záda, otočila se a za ní stál Marcel s velkou mísou saponátové vody.
„Myslíte, že můžeme? Nepoškodí to kresbu?“
Marcel zavrtěl hlavou. „Ne, viděl jsem, jak ji někteří číšníci omývali. Dal jsem tam jen trochu mýdla.“
Nina váhavě namočila hadřík do vody, vyždímala ho, aby byl spíš vlhký než mokrý, a nesmírně opatrně
začala čistit malbu. Během chvilky se barvy osvobozené od nánosu špíny vyjasnily a Nina začala
rozeznávat drobné tahy štětce.
Po povrchu stěny se vlnily zelené a modré barvy moře a ukázala se horní polovina mořské panny se
stříbřitými rozevlátými vlasy, stydlivě nabízející perlové lastury, jež držela v rukou. Scénu doplňovaly malé
rybky, dovádějící kolem trojzubce, který svírala ruka postavy, jejíž zbytek byl skrytý za dalším panelem.
Nina zatoužila, aby se víc vyznala v umění.
„Maddie!“ vykřikla najednou a otočila se k Marcelovi. „Maddie se přece v umění vyzná.“ Spěšně vytáhla
mobil a rychle přejela prstem přes displej.
„Ahoj, to jsem já. Vadilo by ti, kdybychom se sešly v cukrárně místo v muzeu? Musím ti něco ukázat.“
„Bezva. Padám hlady,“ odpověděla Maddie. Nina se usmála – nemohla se dočkat, až uvidí, jak se na
tohle bude Maddie tvářit. Její přítelkyně tu najde mnohem víc, než by čekala.
Teď když vrstva mastného prachu zmizela a konečně se ukázaly zářivé barvy podkladu, všimla si Nina
míst, kde malba vybledla, nebo se odškrábla, ale přesto to vypadalo nádherně. Vycítila, že si Marcel dřepl
vedle ní.
„Můžeme?“ zeptal se a pozvedl malé páčidlo.
Pracovali společně a mlčky jen za sténání panelů vylamovaných z usazení. Zatímco Marcel odstraňoval
obložení, Nina za ním opatrně čistila povrch.
„Můžu se na něco zeptat?“ oslovila ho najednou. Mlčení jí nevyhovovalo.
„Můžete.“
„Kdysi jste byl v Savoji. Jak to, že jste skončil tady? Chci říct, mohl jste přece jít kamkoliv, nebo ne?“
Teď když to vyslovila nahlas, připadalo jí to strašlivě vlezlé.
„Promiňte, vím, že mi do toho nic není.“
„Pracoval jsem v Grosvenoru. V Dorchesteru. V Chewton Glen. V Gleneagles.“ Trpce se zasmál.
„Vydělával jsem dost, ale zaplatil jsem za to. Ztratil jsem ženu. Měli jsme jet na dovolenou, ale musel jsem
pracovat, a tak jsme se dohodli, že se sejdeme v Brittany. Jenže v práci jsem se zdržel. Vždycky jsem se
zdržel moc dlouho. Žena si na to pořád stěžovala. Zmeškal jsem přívoz. Moje žena zemřela při autonehodě,
když jsem byl zrovna na lodi. Kdybych přijel včas, nebyla by řídila ona.“
„To je mi líto,“ řekla Nina. Tváří v tvář jeho netečnému odevzdání si připadala neschopně a nedokázala
ze sebe vypravit ani klišovité ujištění, že to nebyla jeho vina. On zjevně věřil, že byla.
„Už je to dávno.“ Pokrčil rameny. „Žiji se sestrou. Je sama. Je svobodná matka a pracuje na směny. Je
to ironie.“ Ohrnul rty. „Pomáhám jí s dětmi. Aspoň si nemusí dělat starosti, že přijde pozdě.“
Přestože byl jedním z nejškrobenějších a nejnecitlivějších lidí, jaké kdy potkala, neodolala a jemně se
dotkla jeho ramene.
„Určitě je moc ráda, že má takovou podporu od vlastní rodiny.“
Poprvé od chvíle, kdy ho poznala, se Marcelova smutná basetí tvář roztáhla do skutečného úsměvu a oči
mu zazářily pýchou. „Jsou to úžasné děti.“
Marcel pak několik dlouhých minut mluvil o svých dvou synovcích, které zjevně zbožňoval.
 „Měl byste jim vzít nějaké éclairky,“ navrhla Nina.
„Děkuji. Vezmu si je, jestli mohu, ale…“ Marcel našpulil pusu a v očích se mu mihl káravý výraz. „Je
na čase, abyste trochu roztáhla křídla. Éclairky už jste zvládla. Potřebujeme pro zákazníky něco nového.“
Pokynul směrem ke zdi. „Něco, co by bylo hodno tohoto skvostného umění.“

˜
Když dorazila Maddie, měli už odkrytou celou jednu stěnu.
„Ach můj bože.“ Maddie se zarazila hned, jak vešla dovnitř. „Ach můj bože.“ Pomalu došla až k Nině.
„To je prostě ohromné.“ Chvíli zírala na první část nástěnné malby a pak pomalu prošla podél celé zdi.
„Připomíná mi to Johna Williamse Waterhouse, ale víc hozeného do impresionismu. Je to… je to…“
Pozvedla ruce v němém gestu.
„Kdo to je?“ Nina si při té otázce připadala jako nevzdělanec.
„Jeho věci bys poznala na první pohled. Namaloval tu slavnou Paní ze Shallot a několik Ofélií. Byl
prerafaelita. Angličan, ale inspiroval se Itálií.“ Maddie od malby nedokázala odtrhnout oči. Natáhla se a
přejela prsty hedvábný pramen zlatorudých vlasů jedné z mořských panen. „Mořské panny nebo nymfy. To
je prostě úžasné. Proč by to chtěl někdo schovávat?“
„Asi to vyšlo z módy,“ usoudila Nina. „A místy, hele –“ ukázala na jeden značně vybledlý kousek, „–
by na tom bylo třeba trochu zapracovat. Možná si to nemohli dovolit nechat zrestaurovat… nebo se jim to
tak moc nelíbilo.“
„Hmch,“ ozval se Marcel. Oddusal zpátky za pult a něco si přitom tiše mumlal. Krátká a křehká shoda,
která mezi nimi zavládla, se zjevně zbortila, ale Nina už věděla, jak na něj. Pod zamračeným a nabručeným
zevnějškem vedoucího cukrárny se skrýval muž, který rozhodně měl srdce. Možná ne zrovna nejměkčí, ale
srdce to bylo. A to prozatím stačilo.
„Co kdybys měla někoho, kdo by to zrestauroval, a navíc by mu na tom záleželo natolik, že by odvedl
skvělou práci?“ Maddie naklonila hlavu ke straně. „Nechci být skromná, ale jsem zatraceně dobrá malířka.“
„Vážně?“
„Jo… teda aspoň dost dobrá na tohle. Proč sis myslela, že studuju historii umění? Obrazy miluju.“
„Jsi umělkyně?“
„Haha! Ne. Nejsem špatná se štětcem a zvládnu pracovat s uhlem, ale… blázníš? Lidi jako já se nestávají
umělci.“ Upřímně se zasmála. „My musíme vydělávat. Historie umění je už tak dost špatný obor… kdoví,
jestli mě s takovým vzděláním někdo zaměstná?“
„Myslíš, že bys dokázala…“ Nina pokynula hlavou k mořské panně.
Maddie na chvilku semknula rty, pak přistoupila k malbě a sehnula se, aby prostudovala vybledlý kus
obrazu. Prstem přejela obrys na zdi a pak zamyšleně promluvila. „Jo, myslím, že by to šlo. Vypadá to na
malbu na bázi oleje. Jediný problém bude sehnat odpovídající barvu a pigmenty. Dost by pomohlo, kdybych
věděla, jak je to staré.“
„Myslíš, že by to mohla být hodně stará malba? Mohla by být cenná? Omyli jsme ji…“ Nina se chytla
za hlavu. „Možná jsme neměli.“
Maddie se podívala na misku s vodou a poplácala Ninu po ruce. „Nevyšiluj. Troška vody s mýdlem tomu
neublíží a promiň, holka, ale tohle není žádná stará památka. Žádný schovaný poklad. Je to rozhodně
poválečné. Mám docela dobrou představu, ale…“ Znovu se nahnula, aby prozkoumala mořskou pannu.
„Marceli!“ zavolala Nina v naději, že by mohl něco vědět. „Nevíte, kdy to bylo namalované?“
Viděla, že začíná mumlat, a úplně čekala, že začne odpočítávat na prstech. S tváří zakaboněnou
soustředěním se k nim opět připojil.
„Myslím, že to muselo být koncem padesátek. Tehdy cukrárnu otevřeli. Vzpomínám si, jak matka říkala,
že tam býval… un cordonnier … že tam spravovali boty.“
 Maddie si nadšeně plácla s Ninou. „Říkala jsem ti, že jsem dobrá, a tohle je úžasné, protože tím pádem
museli použít celkem moderní barvy a pigmenty a já je dokážu sehnat.“ Vytáhla mobil a začala malbu fotit.
„Potřebuju si udělat představu, jaké barvy budu potřebovat.“
Po půlhodině fotografování, rychlém psaní poznámek a mnohém mumlání se Maddie konečně posadila,
aby si vypila kávu, kterou jí Marcel přinesl.
„Škoda, že je tu ta růžová lišta,“ konstatovala Maddie, „a ta malba nahoře. Zajímalo by mě, jak to
vypadalo předtím. Jestli to chceme zrestaurovat, měli bychom to udělat pořádně.“
„Můžu ti to ukázat.“ Nina přistoupila k jednomu z pozlacených zrcadel a pokynula Maddie, aby ji
následovala. „Tadá!“
O hodinu později už byla Maddie zpátky, vyzbrojená barvami, štětci, porcelánovými paletami a dalšími
pomůckami, které rezolutně odmítla nechat Ninu zaplatit. „Nekupovala jsem toho tak moc, podařilo se mi
něco vydyndat z jednoho studenta na našem patře. A tohle bude tak úžasná zábava, že bych měla platit já
tobě,“ řekla a rozložila si věci po podlaze. „Kromě jednoho hodně vybledlýho místa to bude stačit jen
obtáhnout.“
Nina měla podezření, že to bude chtít určitě mnohem víc práce a že se Maddie jen snaží vypadat skromně.
Tubiček s barvou si rozhodně přinesla víc než dost.
Na chvíli nechala hluboce soustředěnou Maddie být a stáhla se do kuchyně. Když za naprostého ticha
scházela po schodech do velké místnosti, musela se usmát. Ještě nikdy svou kamarádku nezažila tak
mlčenlivou a nehybnou.

˜
„A jak se má náš znamenitý Sebastian?“ zeptala se Maddie s potměšilým výrazem ve tváři, když se usadily
v kavárně na sklenku červeného vína.
Obě tvrdě pracovaly celý den a udělaly si pauzu jenom na oběd, když Marcel trval na tom, aby si přišly
sníst sendviče, které jim připravil. Teď večer byla Nina trochu rozčarovaná. Přes den se pokoušela rozšířit
svůj repertoár a upéct něco nového, ale moc velký úspěch nezaznamenala. Pokusila se o Jeptišky, jaké
viděla v Ladurée, a docela trefila polevu i krém, ale… co se týkalo vzhledu, měla ještě co vylepšovat. Každý
kousek sám o sobě vypadal dobře, ale nepodařilo se jí dosáhnout toho, aby ty bochánky z odpalovaného
těsta byly jeden jako druhý. Popravdě, připomínaly spíš sněhuláky než hlavu a tělo jeptišky, kterou podle
svého názvu představovaly. Jemná bílá poleva mezi oběma bochánky měla odkazovat na starosvětský
jeptiškovský límec.
„Nic moc,“ odpověděla Nina, která pořád ještě myslela na svoje pokažené pečivo.
„Jakto?“
Nina si uvědomila, že to Maddie zajímá, a tak se konečně začala soustředit na rozhovor. „Volal mi a pak
jen tak plácal o ničem. Nakonec mě požádal, abych mu přinesla knížku, a přitom bych se vsadila, že o ni
nijak zvlášť nestojí.“
„Možná, že tě chce jenom vidět,“ navrhla Maddie škádlivě.
„To si nemyslím.“ Nina rezolutně zavrtěla hlavou. „Asi se jenom nudí a všichni jeho známí z Paříže jsou
pravděpodobně v práci. Myslí si, že když pro něj pracuju, tak všeho hned nechám a poběžím za ním.“
„No jo, ale on trčí v tom hotelovým pokoji. Třeba má ponorku.“
Sedět zavřený v pokoji, dokonce i tak luxusním, bylo pro Sebastiana jistě něco nemyslitelného, vždyť
byl zvyklý neustále se pohybovat. Dokonce i během kurzu, kdy měl správně sedět na místě, to nikdy
nevydržel déle než deset minut.
„Bože, já jsem tak nedůvtipná. Tím se to samozřejmě vysvětluje. Vůbec nestojí o mě, je jenom zoufalý
a ví, že mám k němu povinnosti a nemůžu ho odmítnout.“
Maddie se zasmála. „To s ním nemáš ani trošku soucitu?“
„Ne,“ řekla Nina. „Ani ne. No, možná trošku. No dobře, tak mám.“
 „Víš, že pokaždé když o něm mluvíš, tak jsi najednou taková strnulá a hrbíš se v ramenou?“ Maddie se
na ni zpříma zadívala. „Mně přijde vážně fajn. Trošku zavilý. Ale je dost fešák. Takže, jak je to s vámi
dvěma?“
„Jak to myslíš?“ Její blesková obranná reakce vyvolala na Maddiině tváři vítězný výraz.
„Myslela jsem si to.“
„Nic mezi námi není. Nikdy nebylo. A nikdy nebude.“
„Přijde mi, že jsi o tom uvažovala.“
„Je to nejlepší kamarád mého bráchy. Vyskytuje se v mým životě odjakživa. Nesnášíme se. To je celý
příběh. A už toho nech!“ Když viděla, jak se Maddie úlisně zubí, ohnala se po její ruce, kterou měla
položenou na stole.
„Tak co se stalo?“
„Maddie!“ Nina sevřela rty. „Bože, ty jsi jak pes, který ucítil kost.“
„Jojo, jsem jak sveřepý teriér, to jsem celá já. Takže mezi tebou a sexy Sebastianem k něčemu došlo.“
„Ach jo, bože netrestej mě. Sebastian… Dobře, tak teda má něco do sebe.“
„I Marguerite si myslí, že je pěkně hustej.“
„Vážně? Takhle to řekla ona?“ Nina skepticky zvedla obočí a musela se usmát.
Maddie zabublala smíchy. „Ne, vyjádřila se spíš v tom smyslu, že je velmi pohledný a že kdyby byla o
čtyřicet let mladší, tak by hned oprášila svou ženskou rafinovanost. A Jane řekla, samozřejmě, aby to
neslyšel Peter, že má určité je ne sais quoi.“
„Řekněme,“ odfrkla si Nina, „že nevypadá špatně.“ Obrátila oči v sloup a Maddie při tom pohledu
zacukalo v koutku úst. „Zdá se, že dokáže dělat dojem na štíhlé a oslnivé blondýnky, co mají nohy až do
podpaží a považují ho za božský kuchařský talent.“
„Aha, ale jestlipak má ten božský talent i v jiných ohledech? To bychom rádi věděli.“ Maddie zvedla
obočí jako Groucho Marx a Nina vyprskla smíchy.
„Tak to opravdu nevím.“
„Ále, něco určitě víš.“
„Bože, tebe by měli zaměstnat u MI6. Tohle jsem ještě nikomu neřekla.“ Nina přejížděla prstem po
kovovém okraji stolu a cítila, jak se jí hrne krev do tváře. „Políbila jsem ho. Jednou.“
„Ty jsi ho políbila.“
„Jo.“ Nina zamrkala. Dokonce i teď ji ta vzpomínka trápila. Okamžik, kdy s bušícím srdcem posbírala
veškerou svoji kuráž, zvedla se na špičky a políbila ho přímo na rty. V několika prvních vteřinách svého
nemotorného pokusu si dokonce namlouvala, že jeho rty zjemněly, snad se i pohnuly a že k ní možná
přistoupil blíž. V ten jediný nádherný okamžik se jí zdálo, že všechno vyšlo a její sny a fantazie se staly
skutečností. A pak se všechno zhroutilo ve zdrcujícím odmítnutí, když ji pevně vzal za ruce a odstrčil ji.
„Ach bože.“ Nina položila hlavu do dlaní. „Neopětoval to. Nikdy v životě mi nebylo tak trapně. Byla
jsem pitomá zamilovaná puberťačka a namlouvala jsem si, že on to cítí stejně. Tak jsem do toho šla.“
Zavrtěla hlavou. „Kdybys viděla, jak se tvářil. Byl úplně v šoku.“
Maddie se zatvářila soustrastně. „Ojoj. A cos udělala pak?“
„To jediný, co jsem mohla. Zdrhla jsem. Utekla jsem ven z domu. Schovala jsem se ve stodole, dokud
nebylo hodně pozdě večer. Naštěstí si všichni mysleli, že jsem šla po škole ke kamarádce, takže mě
nepostrádali.“
„Ale cos udělala, když jste se znovu potkali?“
„V tom jsem měla naštěstí kliku. Úplnou náhodou, protože se mnou to určitě nemělo co dělat, se hned
druhý den vrátil na univerzitu. Až do Londýna. Pak jsme se neviděli celé roky. A už nikdy jsme o tom
nemluvili.“
„A ty jsi to nikomu neřekla?“
„Ne, i když můj brácha Nick asi něco tušil, protože kdykoliv se Sebastian vrátil z univerzity, vyhýbala
jsem se mu za každou cenu a ani on už se k nám tolik nehrnul. Jo, Nick rozhodně musel vědět, že je něco
špatně.“
„Vypadá to… jak je to dlouho, co se to stalo.“
 „Skoro deset let. A vím, že je to hloupý, měla jsem mu někdy později říct něco jako: ‚Promiň, byla jsem
pitomá. Omlouvám se, že jsem po tobě vyjela.‘ Ale když jsem ho od té doby poprvé uviděla, bylo to na
svatbě a měl s sebou tu parádní, oslnivou a okouzlující dospělou ženskou.“ Ženu, patřící k tomu druhu žen,
které mají všechno, co jí chybí, a Sebastian si zřejmě ani neuvědomoval, jak jí to dal pořádně a beze zbytku
sežrat, skoro jako by jí chtěl říct – vidíš, tohle je to, co mám rád, a to ty nejsi. „A tak jsem to v dalších letech
zkoušela kompenzovat tak, že jsem se k němu chovala hodně odměřeně. Aby mu bylo jasný, že mě
absolutně nezajímá.“ Zasténala. „Akorát, že vždycky, když se potkáme, tak se mi ze sebe nějak podaří
udělat úplnýho blbce.“
„Můj bože.“
„Jako fakt. Byla jsem kamarádce na svatbě. Mám ji moc ráda, ale šaty pro družičku vymyslela fakt… no
zkus si představit meruňkovou pusinku z takové té látky, která má tolik statické elektřiny, že by mohla
zásobovat menší elektrárnu, a budeš v obraze. A ty šaty byly tak nabité, že se mi přilepily na nohy a já se
zapotácela, což by tolik nevadilo, kdybych zrovna nenesla dvě skleničky červeného vína a Sebastian mi
zrovna nevstoupil do cesty s další svojí superkočkou.“
„Au. A cos udělala?“
„No, chtěla jsem se normálně omluvit a nabídnout, že jí to pomůžu očistit a půjčím jí něco na převlečení,
ale neměla jsem šanci, protože okamžitě dostala záchvat a div ji netrefil šlak.“ Tu scénu měla navždy
vypálenou v hlavě jako zkázonosnou smyčku – blondýna ječící na celé kolo: „Ty náno pitomá! Nemůžeš
se koukat na cestu?!“
„Pak už jsem těžko mohla něco dělat, tak jsem jenom koktala neslané a nemastné omluvy jako infantilní
blbeček.“
„To je pěkně hnusný.“
„Bylo to hnusný, protože ječela tak, že si toho hned všichni všimli. Chtělo se mi umřít. Jako by nestačilo,
že jsem tenkrát vypadala asi nejhůř ve svým životě – asi jsem nezmínila, že jsem měla zrovna oční infekci,
takže jsem vypadala jak Quasimodo, a navíc jsem tam musela stát a všichni na mě zírali, jak jsem celá
politá červeným vínem. Fakticky hrůza hrůz. Takže takhle to bylo. To je důvod, proč se já a Sebastian
prostě nemusíme.“
„Takže kdyby byl v tom hotelovým pokoji zavřenej někdo jinej než Sebastian, tak bys udělala co?“
Maddie se už zase tvářila podloudně.
„Zas ho tolik nelituj. Je v apartmá.“
„Ninooo.“
„Jak to jenom děláš?“
„Co dělám? A neuhýbej od tématu.“
„Jsi stejně stará jako já, ale stejně umíš takový ten maminkovský hlas rozumu.“
Maddie se zakřenila. „Protože jsem nejstarší ze čtyř sourozenců, nevzpomínáš si?“
„A tím pádem nemáš ponětí, jaké to je, být nejmladší ze čtyř sourozenců. A kdyby byl v hotelu kdokoliv
jiný, tak bych poprosila Marguerite, aby mi půjčila invalidní vozík, a někam bych ho vyvezla.“
Maddie se na ni drze usmála. „Tak jdi. Udělej to. Víš přece, že to chceš.“
Nina se na ni předstíraně zamračila. „Nevím, jestli to chci. A on to pravděpodobně ani neocení.“
„To nikdy nezjistíš, dokud to nezkusíš,“ řekla Maddie a zatvářila se až příliš vědoucně.

Kapitola 23
Teprve když Nina nakládala prázdný invalidní vozík do výtahu – předtím se jí v hotelové lobby dostalo
několika pobavených pohledů, takže si připadala jako popletená zdravotní sestra bez pacienta –,
zapochybovala, zda je její návrh skutečně nejmoudřejší. Ten Sebastian z jejího mládí, bratrův kamarád, by
jízdu v invalidním vozíku určitě považoval za náramnou švandu, a živě si představovala, jak by ho Nick
bleskovou rychlostí vozil sem tam. Ovšem velevážený občan hogo fogo Sebastian se k tomu určitě tak
nadšeně stavět nebude, a vlastně je to dost pravděpodobně úplná ztráta času. Nemluvě o tom, že tu jeho
pitomou knihu zapomněla doma. I když stejně ani na vteřinu nevěřila, že ji opravdu chce.
 Nechala vozík přede dveřmi a důrazně zaťukala, aby ohlásila svůj příchod.
„Chválabohu, přišla jsi včas.“
„Dobré jitro, jak je?“
„Fajn,“ zavrčel. „Nudím se. Všichni buď pracují, nebo jsou někde pryč.“
Všechna okna byla otevřená a lehký větřík si pohrával se záclonami a dovádivě jimi povlával směrem
dovnitř kolem Sebastiana.
„Venku je nádherně.“ Na zlomek vteřiny zaváhala, ale pak se rozhodla nechodit kolem horké kaše.
„Nechtěl bys jít ven?“
„A kam bychom šli?“ Z jeho bezbarvého tónu bylo těžko soudit, co si o jejím návrhu myslí – neznělo to
sarkasticky jako „nebuď směšná“, ani jako „super, kam půjdem?“, ale také z toho nečišelo přímé odmítnutí.
„No, říkala jsem si, že už jsi tady zavřený dost dlouho. Takže… teda… jde o to…“
Otočil se a upřel na ni ten svůj pronikavý zrak, kvůli kterému si okamžitě začala připadat stejně pitomě
a nemotorně jako obvykle. „Jde o to, že jsem si půjčila vozík, protože jsem si říkala, že bych tě mohla
vytáhnout ven. Na čerstvý vzduch.“ Sebastianovi zacukalo v koutku úst a Nina nejistě pokračovala. „Abys
měl trochu změnu. A na chvíli dosud vypadl. Venku je hezky a svítí sluníčko a ty už tady trčíš celý věky a
je, no, venku je tak pěkně, tak bys mohl, víš…“
„Ty sis půjčila vozík? Fakt?“ Jeho tváří proběhla směsice výrazů a nakonec vyhrál jeden jediný, který ji
dost potěšil, protože to byl výraz obdivu. To bylo poprvé.
Přikývla a smetla si z černých džínsů neexistující smítko.
Váhavě se zasmál. „To je…“
Pevně semknula rty a čekala se zatajeným dechem. Teď přijde ta rána.
„Geniální.“
„Vážně?“ Zvedla k němu hlavu.
„Jo. I když musím říct, že s tímhle projevem z tebe nikdy nebude obchodník, Nino.“ Široce se zazubil.
„A nevím, jestli na to máš dost síly, ale pokud se nezatouláme až k bazilice Sacré-Coeur, tak jdu do toho.“
„Vážně?“
„Netvař se tak překvapeně.“ Usmál se na ni. „Nejsem přece nelida. Kdyby lilo jako z konve a já byl
úplně nemohoucí, asi bych se dost rozmýšlel, ale když bude potřeba, dokážu vstát a chvíli jít. A odkud jsi
vyčarovala vozík?“
S nedbalým úsměvem pokrčila rameny. „Zůstaneme u toho, že jsem ho vyčarovala, a já si aspoň trochu
užiju tenhle nevídaný projev souhlasu.“
„To jsem vážně tak hrozný?“ Škádlivě přimhouřil oči.
Podívala se na něj chladně. „Ano, jsi.“
Na chvilku se vzpamatoval. „To je mi líto. Neumím tak dobře přepínat z pracovního módu a taky tě
znám příliš dobře, takže to někdy neubrzdím. Víš, že když znáš někoho příliš dobře…“
„Tak si ho nevážíš? Ne, že bys mě dneska znal tak dobře.“ Odhodlaně se na něj zadívala. „Za deset let
jsem se dost změnila. Už nejsem hloupá puberťačka, co se pitomě zakoukala.“ Tak, konečně to řekla
otevřeně.
„To rozhodně není pravda, že si tě nevážím, ale člověk prostě bere některý věci jako samozřejmost. To
je mi líto. Vím, že jsem byl trošku podrážděný.“
„Trošku podrážděný!“ vykvikla. Jak to, že mu absolutně unikla její snaha vyčistit mezi nimi vzduch?
„Vedle tebe by ten žralok z Čelistí vypadal jak krotká akvarijní rybička.“
Sebastian se zaculil. „Už jsem řekl, že je mi to líto. Takže vezmeš mě ven v tom svým skvostným kočáře,
nebo mi tu budeš dál vyčítat, jakej jsem neotesanej mizera?“
„No, zas tak moc toho nečekej. Co se týče invalidních vozíků, tohle bude takový slabý průměr. Spíš fiat
než ferrari.“
„Jestli mě dostane odsud, je mi to jedno. Prostě to pro dnešek bude moje vozidlo.“
„Mavis,“ řekla Nina najednou. „Jmenuje se Mavis.“
Sebastian zasténal a přešel to mlčením.
 ˜
„Tak jo, kam mě zavezeš?“ zeptal se, když se uvelebil v křesle. Berle si uložil po straně dolů a nohu měl
podepřenou před sebou. Pro jednou vypadal docela uvolněně. Ninu ta jeho důvěra dost povzbudila. Nebyla
si jistá, zda by dokázala být tak nenucená, kdyby byla situace opačná.
Urazili jen kousek cesty po ulici a Nina už si uvědomila, jak nová zkušenost je tlačení invalidního vozíku,
zvlášť pro někoho, kdo si nikdy předtím nemusel dělat starosti s obrubníky nebo s lidmi pletoucími se do
cesty. Rychle vozík zastavit nebo ho pootočit jí připadalo jako řízení zaoceánského parníku. Nebylo to
vůbec jednoduché. Naštěstí si do něj Sebastian sedl až venku před hotelem, protože při sjíždění po rampě
jí vozík málem ujel, ačkoliv on si toho zřejmě ani nevšiml.
„S touhle věcí jedu poprvé, takže se moc neraduj. Nezdá se mi, že při její konstrukci někdo myslel na
rychlost nebo na to, aby se s ní dalo snadno manévrovat.“
„S tím se netrap, dneska splynu se svým vnitřním Ben Hurem. Tohle je můj vozík. Moje svoboda. A
taky den volna. Už si ani nepamatuju, kdy se mi naposledy podařilo utéct od těch tabulek, hovorů s nájemci
a pracovních rozvrhů.“
„Nepředávkoval ses těmi prášky?“ Nina s úsměvem popadla držadla vozíku a začala ho tlačit po ulici.
Na takhle dobře naladěného Sebastiana nebyla zvyklá.
„Kdepak, to je jen dávka slunečního záření, která mi zvedla hladinu vitamínu D a dobré nálady v krvi.“
Vrhnul na ni přes rameno další oslnivý úsměv. Byl tak blízko, že rozeznávala slabé strniště, které mu
začínalo rašit na bradě, i drobné oříškové skvrnky v jeho očích, které v ní vyvolaly vzpomínku tak silnou a
jasnou, že málem zalapala po dechu. Sebastian tehdy chtěl, aby ochutnala čokoládovou mousse.
Naservíroval jí dobrotu lžící přímo do pusy a usmíval se přitom tak, že jí srdce poskakovalo blahem a ona
mu řekla, že to chutná přímo orgasticky. Ne, že by ve svých šestnácti letech vůbec tušila, jaké to může být.
Zběžně zavrtěla hlavou, aby se od těch vzpomínek oprostila, zvedla bradu, a přestože už měla sama
naplánováno, kam půjdou, rázně pronesla: „Můžeš dělat hlavního navigátora. Napadlo mě, že bychom
vyjeli směrem k náměstí Svornosti a prošli si Tuilerijské zahrady, když je tak hezky. A pak, podle toho, jak
se budeš cítit, se můžeme někde stavit na oběd, nebo si jenom koupit le sandwich a sníst ho za pochodu.“
„To zní dobře, tak vyjeď a nešetři koně.“
Tuilerijské zahrady byly ideální, přestože světlé štěrkové cestičky odrážely ostré sluneční světlo až
trochu moc zářivě, ale Nina měla naštěstí dost předvídavosti a vzala si s sebou sluneční brýle.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se, když viděla, jak si Sebastian stíní oči.
„Jo, jenom nejsem zvyklý na denní světlo. Připadám si jak upír, který vyšel poprvé na slunce. Bojím se,
že vyschnu a rozpadnu se v hromádku popela.“
Když už se potulovali po zahradách asi půl hodiny, Nina zastavila.
„V pořádku?“ zeptal se Sebastian.
„Hm,“ přisvědčila neurčitě. Popravdě se trochu nudila, protože bavit se se Sebastianovým týlem nebylo
moc zábavné a v posledních deseti minutách už toho moc neřekl. „Ty taky?“
„Jo… je to prima být venku.“
„Ale?“
„Asi budu zase znít jako nevděčný neotesaný mizera, ale je to trošku nuda. A už mě bolí krk, jak se
snažím mluvit s někým, kdo jde za mnou. Nevadilo by ti, kdybych se chvilku odstrkoval sám? Mohla bys
jít vedle mě.“
„Jak chceš.“ Pustila držadla.
„Myslíš, že bys do mě mohla trošku strčit, abych se rozjel? Je to lepší, než se rozjíždět z místa. Po pravdě
–“ otočil se a uličnicky se na ni podíval „– jsem dost v pokušení zjistit, jak rychle se dá s tímhle jet. Takže
mě klidně odstrč, co nejsilněji to jde.“
„Ty jsi šílenec.“ Obrátila oči v sloup.
„Myslím to vážně. No tak, troufni si!“ Pátravě se na ni podíval.
„To není fér.“
To lehounké zacukání obočím bylo jasným znamením, že je mu to fuk.
 „Kolik ti je, prosím tě?“
„Třicet. Tak co, srabe?“
Na chvíli se zarazila a přemýšlela. V Hadleyovic rodině před hecováním nikdy nikdo necouvl a ona sama
už vůbec ne. Všichni čtyři bratři jí neustále šli po krku a podobné sázky byly jednou z mála příležitostí, kdy
mohla vyhrát. Málokdy se jim dokázala vyrovnat výškou nebo silou. Sázka však vždycky představovala
příležitost k vítězství.
„Nikdy jsem nebyla srab, Sebastiane Finlayi, a tohle je pěkně podlý trik.“ Na rtech jí zahrál úsměv.
„Pořád ještě chodíš běhat?“
„Tady ne, běhat po městě mě nebaví.“ Zazubila se na něj. „Není tu dost bláta.“
„Takže přitom pořád padáš?“
„Jo, ale ne tak ošklivě.“ Jako malá závodila v okresním přespolním běhu. Její bratři – blázni do ragby –
nikdy nedokázali pochopit, co na tom vidí. Sport pro ně znamenal týmovou pospolitost. Samota je nelákala
a Nina se jim nikdy nenamáhala vysvětlit, že běžet sama za sebe pro ni znamená mít trochu volnosti a
soukromí. Příležitost být o samotě se svými myšlenkami.
„Vždycky mi to připadalo postavený na hlavu, byla jsi přece taková útlá a vždycky pěkně upravená, ale
stejně jsi pádila jak maličký umanutý dynamo a pak ses vrátila zablácená od hlavy k patě jako nějaká víla
z bažin.“
„Víla z bažin.“ Nina se zasmála až příliš hlasitě. Vzpomněla si na fotku, kterou našla u něj v bytě. A taky
na to, jak na ni čekal za cílovou čárou. „Ze které školy šarmu tě to vyhodili? Běhání byla moje šance dělat
si věci po svém. Šance uniknout klukům, kteří mi pořád říkali, jak mám co dělat. Mohla jsem být sama,
dělat všechno vlastním tempem, na chvíli jsem existovala jen já.“ A taky on, když jí přišel fandit, kolikrát
že to bylo? Pětkrát? Nemusela si nic namlouvat, věděla moc dobře, že to bylo pětkrát, protože se jí to
pokaždé pevně vrylo do paměti.
Těch pět příležitostí bylo důkazem pro porotu, když se rozhodovala, zda má všechno risknout a políbit
ho.
„Tak do toho. Ukaž, co umíš, Hadleyová.“
„Opravdu mám?“
„Jasně, chci nějaký vzrůšo. Po dvou týdnech nicnedělání na cimře se nemůžu dočkat trochy akce. Tady
kolem je klid. Do nikoho nevrazíme. A je tu docela pěkná dlouhá rovinka.“
„Dobře, ale co když tě vyklopím?“
„Budu se pevně držet. Nebo jsi vážně srab?“
„Drž mi kabelku.“ Hodila mu ji na klín a okázala si vykasala rukávy.
„Máš poslední šanci z toho vycouvat, Finlayi.“

˜
Musel být na ně zajímavý pohled, když se tak řítili širokou stezkou za Sebastianova křiku: „Rychleji,
rychleji! Nešetři koně!“
Uháněla po cestě a štěrk odletující od kol ji štípal do kotníků. Chvilku trvalo, než nabrala rychlost, napřed
musela své obvyklé běžecké tempo trochu přizpůsobit, aby si neotloukla kolena o vozík, ale brzy to zvládla
a ztratila veškeré zábrany.
Vítr jí házel vlasy do obličeje, Sebastian nadšeně výskal a Niny se zmocňovala euforie, která jí dovolila
sebrat odvahu a zrychlit.
„Juchú!“ halekal Sebastian. A najednou jim bylo zase osmnáct a dvacet a ona si vzpomněla na všechny
hezké společné chvíle před tím, než všechno pokazila. Vzpomínky se vracely spolu s větrem šlehajícím ji
do tváře. Jak s ní šel Sebastian jednoho letního dne trénovat. Jak ji Sebastian učil válet těsto. Jak jí Sebastian
pomohl dostat se po mejdanu domů a uožil ji do postele, aby si bratři a rodiče nevšimli, jak strašně a ostudně
se tehdy ztřískala. A nikdy jim to ani slovem neprozradil. Nebylo divu, že byl pro ni takovým hrdinou. Kam
jen se ten Sebastian poděl?
 „Zatoč, zatoč!“ křičel Sebastian nadšeně, když se přiblížili ke konci pěšiny, kde vyhlídku doplňovala
veliká fontána. Nina vzala zatáčku co největším obloukem a fontánu oběhla, ačkoliv se bála, že se jedno
kolo každou chvíli ocitne ve vzduchu. Mavis však byla poctivá věcička a ani v té ohromné rychlosti
neztratila rovnováhu. Řízení ovšem bylo dost obtížné a tak se zapřela a postupně zpomalovala, až vozík
nakonec zastavil vedle fontány.
„To byla senzace, Nino, fakt senzace,“ smál se Sebastian, až zakláněl hlavu, a celá tvář mu zářila
nadšením. „To byla ohromná legrace.“
„To jsem ráda, protože jsem úplně vyflusaná,“ zasípala Nina a zlomila se v pase, vděčná za vítané
osvěžení v podobě jemné vodní mlhy stoupající z fontány. Ztěžka dosedla na její kamenný okraj.
„Trošku z kondice, co, Hadleyová?“
„Až sundáš tu věc z nohy, tak mě můžeš vozit po Paříži ty a pak uvidíme, drzoune. Vážíš tunu. Nejspíš
sis trochu moc dopřával dortů.“
Takhle to bylo lepší, vést s ním uvolněný kamarádský rozhovor. Takhle mu nejlépe ukáže, že už má to
svoje hloupé zamilování za sebou. Možná by na to měla zavést řeč.
„Ne dortů, ale tartes, mladá dámo,“ opáčil. „A kéž by. Popravdě, pořád jsem Alexe prosil, aby změnil
hotelové menu. Vlastně,“ zasvítilo mu v očích, „co má pařížská výprava Niny Hadleyové na programu
dál?“
„Myslela jsem, že bychom se mohli projet lodí. Aspoň trochu ušetřím svoje chudinky ruce. Na
Tuilerijském nábřeží můžeme chytit Batobus, ale budeme muset nejdřív koupit lístky na Rue des
Pyramides, to není daleko. Batobus je něco jako autobus, ale je to loď.“
„Myslím, že mi to došlo.“ Škádlivě se na ni usmál.
Ignorovala to. „A můžeš vystoupit na různých místech. Myslím, že bychom urazili větší kus cesty a bylo
by to jednodušší než tě v metru tahat nahoru a zase dolů.“
Možná, že až budou na lodi, bude moci využít téhle odlehčené nálady, která mezi nimi zavládla, a
zažertovat o tom, jaký byla v osmnácti blázen, a pak si o tom konečně promluví otevřeně. Dokáže mu, že
už to překonala a že to pro ni nic neznamená.
„Výborný nápad. Překvapilas mě. Je vidět, že sis to nastudovala.“
„Obávám se, že tuhle pochvalu nemůžu přijmout. To mi navrhla Maddie. Zná Paříž dost dobře.“
„Výborně. To mě přivedlo na nápad. Zavolám si. Vím přesně o místě, kam zajít na pozdní oběd.“ Vytáhl
mobil a pak s někým krátce hovořil velmi rychlou a dobrou francouzštinou.

˜
Výlet na lodi byl dobrý způsob podívat se na město z úplně jiného úhlu a Nina přitom mohla nechat
odpočinout svým bolavým rukám.
Loď nabrala rychlost a zacouvala zpátky na širokou řeku. Nina se pohodlně usadila a s potěšením
sledovala odvíjející se scenerii. Byla ráda, že svítí jarní slunce, protože tady na vodě bylo mnohem
chladněji. Za sebou slyšela skupinku živě se bavících německých turistů, kterým ovšem nerozuměla ani
slovo, a v řadě před ní zase škádlila anglická rodinka tatínka za to, že se bojí výšek, a dohadovala se, zda s
nimi vyjde na vrchol Eifellovky.
Sebastian skláněl tmavou kštici nad mobilem a čímsi listoval. Chvíli se na něj dívala a pak pod stehnem
pověrčivě zkřížila prsty. „Sebastiane… pamatuješ si…“
„Hele,“ řekl a zvedl mobil. „Když vystoupíme na Saint-Germain-des-Prés, bude tahle restaurace jen o
pár ulic dál. A cestou uvidíme ještě spoustu věcí.“ Ukázal mapu, kterou měl na obrazovce. „Vede to tam
jeden starý přítel a chtěl jsem tam zajít od chvíle, co jsem v Paříži, ale nikdy prostě nebyl čas.“
Nina uvolnila prsty a pocítila, jak jí z ramen spadlo napětí. Možná bude lepší to probrat u oběda, až
budou jen sami dva.
„A odkud ho znáš?“
 „Když jsem vychodil univerzitu, pracoval jsem v několika anglických restauracích a tam jsem Rogera
potkal. Jeho otec vedl v Lyonu restauraci, která měla michelinskou hvězdu. Pak se vrátil, aby pracoval pro
otce, ale zůstali jsme v kontaktu. Později se mi poštěstilo dostat v té lyonské restauraci jeho otce místo.“
Nina si vzpomněla, jak Nick oznámil, že Sebastian odjel za prací do Francie. Tehdy jí ta zpráva přinesla
podivnou směsici zklamání a úlevy zároveň.
„Dělal jsem tam šest měsíců, když mi nabídli místo zástupce šéfkuchaře. To byla ta nejlepší praxe, jakou
jsem mohl dostat. Naučil jsem se toho spoustu. Ani ne tak o vaření, Marc byl hlavně výborný byznysman.
Spousta restaurací skončí na tom, že nevydělávají. On mě naučil, jak hlídat příjmy, aniž bych ošidil kvalitu,
a taky jak pracovat s jídelním lístkem a co zvedne počet hostů na maximum. Když jsem si otevřel první
restauraci, pojmenoval jsem ji na jeho počest U Marca, jako poděkování za všechno, co mě naučil.“
„To od tebe bylo moc hezký, určitě ho to dojalo.“
„Určitě. Přinejmenším Roger z toho brečel. Marc se ke mně choval jako vlastní otec, i když na mě nejspíš
řval tisíckrát častěji než vlastní táta.“ Nina mu ani nepotřebovala vidět do tváře, aby pochopila, že se mu
změnila nálada. Najednou měl nepřirozeně ztuhlá ramena. „Umřel zanedlouho potom, ale s Rogerem jsme
pořád ve spojení. Už jsem měl k němu zajít dávno, ale víš, jak to chodí a teď mám tu pitomou nohu. Snad
se ti tam bude líbit. Promiň, ani jsem se tě nezeptal, jestli jsi měla na oběd jiné plány.“
Nina uvítala, že o tom nemusela rozhodovat sama. Kdyby to bylo na ní, zřejmě by si vybrala některou z
kaváren v parku.
Když loď míjela Île Saint-Louis a Île de la Cité, všichni se nahrnuli dopředu, aby zahlédli katedrálu
Notre Dame. Kamenné věže zůstaly v celku, ale plachty natažené na střeše mrazivě připomínaly nedávnou
zkázu, kdy oheň během krátké chvíle zničil ikonickou sanktusovou věž a starodávnou dřevěnou střechu.
„Smutné pomyšlení, kolik toho oheň zničil,“ pronesla Nina.
„To ano, je to už pár týdnů, ale Pařížané tu ztrátu pořád ještě dost prožívají.“
„To si umím představit. Je zvláštní spatřit to na vlastní oči,“ přiznala, když loď míjela trochu opuštěně
trčící kamenné věže. „Viděla jsem to ve zprávách těsně předtím, než jsem odjížděla. A teď jsem přímo na
místě. Je to trochu neskutečné.“
„Chápu, co myslíš. Skoro čekáš, že bude vypadat pořád stejně, tak jak ji znáš ze spousty filmů a knih.“
„Jo, myslíš si, že ji znáš nazpaměť.“
„Určitě ji zrekonstruují. Vybrali na to spoustu peněz.“
„To doufám,“ řekla Nina a naklonila hlavu, aby se ještě naposledy podívala.

˜
Rogerův zděšený výraz utkvěl Nině nadlouho v paměti a Sebastian mu musel nějakou chvíli vysvětlovat,
že ten vozík není napořád. Nina věděla, že i to červené víno si už navždy zapamatuje. Dopřála si další
doušek, pohodlně se opřela ve velkém koženém křesle a naslouchala, jak se ti dva vybavují o kuchařských
záležitostech, chrlí ze sebe slova rychlostí tisíce kilometrů za hodinu a bez potíží přepínají mezi
francouzštinou a angličtinou. Prošli a důkladně rozebrali menu a Ninu fascinovalo, jak je Sebastian
najednou čilý. Menu jim stejně k ničemu nebylo, protože si z něj nesměli vybrat – Roger jim místo toho
dával ochutnat ze všeho možného, aby mu to Sebastian mohl ohodnotit. Plátek hovězího s úžasným salátem
ze zelených paprik a s troškou hořčice, kousek kuřete politého tou nejbáječnější citronovou omáčkou,
mořský jazyk rozplývající se na jazyku, lžíci rajčatového rizota, které přímo vybuchovalo chutí, a mističku
žampionů zapečených v parmazánovém suflé. Dopřávala si jako nikdy a brala to jako velkou poctu, hlavně
proto, že si všimla děsivých cen na jídelním lístku.
Roger se od nich vzdálil, teprve když do restaurace dorazila velká skupina hostů, která zabrala jeden z
velkých kulatých stolů vzadu.
„Musíš nás omluvit.“ Sebastian sáhl po své sklence a zavířil sytě tmavým vínem, které jim Roger vnutil
na účet podniku. „Když se potkáme, často se necháme trochu unést.“
„Když se přitom můžu napít takovýho vína,“ řekla a uznale přičichla, „tak mi to ani trochu nevadí.“
 Sebastian se odmlčel a položil sklenku. „Tohle se mi na tobě vždycky líbilo, Nino. Odjakživa jsi byla
tak trpělivá a měla pochopení. Občas až moc. Tvoji bratři toho někdy zneužívali a to mě vždycky štvalo.“
A už to tu bylo zase, další vzpomínka se drala na povrch. Sebastian býval jejím hrdinou. Svezl ji domů,
když na to Nick zapomněl. Vynadal Nickovi, když potřebovala odvézt ke kamarádům a musela na něj čekat
celých padesát minut, než dohraje hru na Xboxu. Život uprostřed divočiny měl svoje nevýhody, dokud
člověk nezískal řidičák. Teď by byla vhodná chvíle na její doznání, jenže…
„Katrin by asi bývalo naštvalo, kdybych si jí celých –“ mrknul na hodinky na zápěstí „– jejda, promiň,
dvacet minut nevšímal.“
Při zmínce o té elegantní Francouzce se Nina trochu zarazila. Bývalo? To mluví v minulém čase? Nebo
je to jen podmiňovací způsob?
„To přece nebylo o tom, že sis mě nevšímal, prostě ses zapovídal a popravdě, uvítala jsem…“ odmlčela
se a znovu pod stehnem nepozorovaně zkřížila prsty, „uvítala jsem, že se bavíš. Jídlo byla vždycky tvoje
vášeň. Pokaždé jsi mě tím inspiroval. A už dlouho jsem tě takhle neviděla.“
Sebastian pokrčil rameny, možná v poněkud obranném gestu.
„Takže, kolik už ti patří restaurací?“
Smutně se zasmál a zavrtěl hlavou. „Žádná není jenom moje, mám docela dost investorů. Popravdě,
Roger s Alexem zainvestovali do těch nových dvou, které tu otvírám. Obě plánuju otevřít příští měsíc a ten
další se vrhnu na to bistro, jen co zavřu cukrárnu a seženu dodavatele. Pak mám čtyři v Británii, a do těch
mi investují Briti – jsou v Oxfordu, Stratfordu, Towcesteru a Olney. Všechny šlapou docela slušně, a tak
jsem se rozhodl vyrazit do zahraničí.“
„Protože pořád nemáš dost?“
Sebastian zamrkal. „To bude ono.“
„Co tě teda motivuje?“ Nina byla sama překvapená, že se k té otázce odvážila. Ale zajímalo ji to.
Vypadalo to, že Sebastian pořád ještě není se svými úspěchy spokojený. I Nick se divil, když se odstěhoval
do Francie.
Sebastian znovu přelétl očima jídelní lístek a trochu sevřel rty. „Asi chci budovat svůj byznys. Nestačí
být jen kuchař. Je potřeba mít vyšší cíle.“
„Copak jsi odjakživa nechtěl být právě kuchař?“
„No to jistě, ale… Můj táta dělal ve městě bankéře. Dělat kuchaře je požitek, ale prostě to nestačí.
Potřebuješ mít vlastní restauraci. A starat se o administrativu je úplně stejně důležité.“
Přerušil je přicházející číšník, který jim donesl dezertní lístek a zeptal se, zda si dají kávu.

˜
„Fakt ti za to děkuju, Nino,“ pronesl Sebastian potichu, když ji přistihl, jak si mne rozbolavělý biceps.
Mezitím už dojedli a poslední šálek kávy byl sklizen ze stolu. „Oceňuju, že jsi přitáhla ten vozík, bylo to
fakt chytrý a byl jsem rád, že můžu vypadnout. Nečekal jsem, že mi obětuješ celý den.“
„To je dobrý a… nikomu to neříkej, ale procházet se po Paříži s někým dalším je mnohem zábavnější.“
„Aha, už tě ta tvoje kampaň za samotářský život unavila.“
„Ne, to fakt ne. Nejde totiž o to, že chci být sama. Chci být jenom nezávislá, bez toho, aby se pořád
někdo strachoval, nebo aby mi každých pět minut vnucoval svůj názor. Ale ani to není tak snadné.“ Vzala
svůj mobil a ukázala mu všechny příchozí záznamy na WhatsApp.
„Auvajs.“ Potlačil smích. „Vždycky jsem ti tu tvou rodinu záviděl. Všichni se o sebe navzájem staráte,
ale… jo, chápu, že někdy je to trochu moc. Kruci, to všechno je ze dneška?“ listoval chatem. „To je šílený.“
Byly tam zprávy od všech členů rodiny.
„Jo. A pokud se neohlásím aspoň jednou za hodinu, začnou posílat esemesky.“
„No, ale zase je vidět, že jim na tobě záleží.“
„To jo, ale…“ Povzdychla si. „Mám pocit, že není úniku.“
„Nemusíš přece odpovídat.“
 „To jsem zkusila.“
„Já vím.“
Udiveně se na něj podívala, takže si pospíšil s vysvětlením. „Minulý úterý mi začali posílat vyděšené
textovky.“
„Ale, do pr…kýnka.“
„Nino Hadleyová, chystala ses říct sprosté slovo?“
„To teda sakra jo. Vážně, jsi stejně strašný jako bráchové. Pořád si představují, že jsem jako panenka, o
kterou se musí starat.“
„Mohl bych si s nimi promluvit.“
„Jo, mohl, a bude to znamenat, že se o mě stará zase někdo jiný.“
„Snažím se ti jen pomoct. Tak to udělej ty.“
Povzdychla si. „Nemůžu, nechci nikomu ublížit.“
„No, ale oboje mít nemůžeš. Jednou s tím budeš muset něco udělat, až tě to začne opravdu moc
otravovat.“
„Díky, Einsteine. A proč myslíš, že jsem asi přijela sem?“
Vesele se zazubil. „Myslel jsem, že mě běžíš zachránit. Že jsi neodolala mému kouzlu.“
Ztuhla a znovu pod stehny zkřížila pověrčivě prsty. Bylo to tady. Přišla šance všechno si vyjasnit a
konečně se přenést přes to, co se stalo před deseti lety. „Sebastiane, když mi bylo osmnáct, tak jsem si
namlouvala, že jsem do tebe šíleně zamilovaná, protože jsi byl na mě hodnější než vlastní bratři. Dneska
chápu, že jsem byla jenom poblázněná. Nerada to říkám, ale rozhodně nejsi můj typ. A je mi líto, že jsem
ti dala pusu, bylo to hloupé a unáhlené a nic to neznamenalo. V pubertě s člověkem mlátí hormony a dneska
je mi to trapné a vím, že to bylo trapné i tobě. Takže, promiň, ale já tě… víš, co… hned jak jsi zmizel,
zamilovala jsem se do jiného kluka. To holky v tomhle věku dělají.“ Donutila se k sebekritickému smíchu.
„Bože, musela jsem vypadat tak hloupě. Ta hloupá holčička ti chtěla dát opravdovou pusu. Musel ses tomu
pak asi pořádně zasmát. Ale co, od té doby už uplynulo hodně vody. Docela to sedí k té naší vyjížďce na
lodi, ne?“ Cítila, že se čím dál víc červená a tváře ji bolely, jak se neustále nutila k úsměvu. Vyletělo to z
ní všechno najednou a nedokázala to zastavit. Viděla, že se zatvářil soucitně a to byla poslední věc, o kterou
stála. V panice ještě vyhrkla: „Vážně už o tebe nestojím. Ani si nemyslím, že jsi nějak přitažlivý, nebo
tak…“ Její hlas se vytratil do ztracena. Sebastian změnil výraz.
„To je dobré vědět,“ podotkl chladně. „Neslyším to zrovna každý den.“
„Kruci, promiň, to znělo hrozně, ale víš, jak to myslím, prostě jen nejsi můj typ. Určitě jsou ale ženy,
kterým přijdeš, víš co, dobrý – teda – jako – atraktivní… ale já to nejsem. Ne, že bys nebyl, ale…“ Proč
nemůže držet zobák? „Jenom jsem si to chtěla vyjasnit, víš, aby mezi námi nezůstalo žádný dusno.“
„Tak to byl teda proslov.“ Nevypadal vůbec pobaveně, přestože se o to snažila. „A jen pro přesnost,
tenkrát jsem se tomu nesmál.“
Sebral mobil a začal si procházet poštu.
Takže tohle je všechno? Zrovna mu odhalila nejostudnější okamžik svého života a on si čte e-maily?
„A sakra. Omluvíš mě na minutku? Musím vyřídit pár hovorů. Vypadá to, že firma, co mi dělá podlahu,
dodala špatné dlaždice.“
Nina upřeně zírala na zářivě bílý ubrus a byla ráda, že se úplně ponořil do hovoru o injektážích a
čtverečních metrech. V prsou jí pulzovala bolest, jako by do nich někdo dlabal lžící na zmrzlinu.
Neopětovaná láska je prevít. Když se teď přesvědčila, že ten okamžik, co se jí tak vryl do paměti, pro něj
neznamenal nic, cítila se ještě hůř. Jestli dosud pochybovala, tak teď už věděla s jistotou, že ho její
pomýlená láska vůbec nezajímala. Ve tváři měl zřetelně vepsán nezájem a bylo to jasné už z toho, že k té
příhodě vůbec nic neřekl a bez okolků se začal věnovat zase svojí práci. Co si vůbec myslela, když si s ním
vyšla? Vždyť je do toho mizerného pitomce zamilovaná stejně jako dřív. Hlavně, že si myslela, jak je
statečná. Nikdy se necítila tak rozčarovaně.

Kapitola 24
„Bože, ty jsou hrozný.“ Maddie dloubla do lepkavé, drobivé hmoty ohavně hnědofialové barvy. „Fakt, fakt,
příšerný.“ Nina viděla, že se kouše do rtů, aby potlačila smích.
„Díky,“ odvětila Nina poněkud rozechvěle a měla sto chutí Maddie říct, že s tou barvou, co jí teče po
tváři a s jasně žlutým flekem na nose taky nevypadá zrovna oslnivě, ale nepřišlo jí to fér, protože Maddie
zrovna opravovala kresbu mořské panny.
Měla však trochu potíže dívat se na celou věc s humorem, jelikož právě vyplýtvala skoro celý tucet vajec
a tunu cukru a výsledkem bylo pět chladnoucích plechů rozteklých cukrových placek. Sebastianovým
krásně kulatým a nadýchaným makronkám se nepodobaly ani v nejmenším. Maddie do ní drcla a v očích jí
pobaveně hrálo. Nina nejdřív uraženě našpulila pusu, ale potom připustila: „No dobře, vypadají hrozně.“
Pak se usmála. „Jak to, že nejsou ani trochu růžové? Nasypala jsem tam tolik barviva, kolik plech unesl.“
„Vypadají jako zvratky,“ vtipkovala Maddie a pokoušela se z pečicího papíru jednu makronku
odloupnout. Byly tak lepkavé, že musela nejdřív z prstů odloubat všechen papír, který se na ně přilepil, a
teprve pak mohla konečně strčit makronku do pusy. „Mmm, chutnají dobře.“
„Když je dokážeš dostat z toho papíru.“
„Jo, to je fakt. Mají konzistenci vteřinovýho lepidla.“ Srdnatě žvýkala a přitom se prstem dloubala mezi
zuby.
„Nechápu, kde jsem udělala chybu. Možná jsem neměla ztrojnásobit původní množství z receptu. Jenže
když to budeme dělat po malých dávkách, tak se nehneme z kuchyně.“ Povzdychla si. „Když to připravuje
Sebastian, vždycky to vypadá tak jednoduše. Stejně jako s tím taženým cukrem.“
„To byla opravdová katastrofa, ještě včera jsem našla ve vlasech kousky karamelu. Vůbec netuším, jestli
tuhle pekařinu někdy pochopím,“ zabědovala Maddie, ale pak s širokým úsměvem dodala: „Ale hrozně se
u toho bavím.“
„Kéž bych se bavila,“ řekla Nina sklesle. „Co si teď počnu? Marcel na mě dneska spoléhá.“
„Bude lepší, když se budeš držet éclairek,“ řekla Maddie, praktická jako vždy. „Ty ti jdou úžasně.“
„Nemůžu přece dělat donekonečna jenom éclairky.“
„Marcelovi by to určitě nevadilo. Má hroznou radost, že může prodat něco čerstvého. Myslím, že se za
ty kupované strašně stydí. Sotva se podívá řidiči dodávky do očí.“
„Tak se s tím bude muset vyrovnat, zvlášť když už to nebude dlouho trvat,“ řekla Nina a okamžitě toho
zalitovala. Ten chudák přece přijde o práci. „A výroba éclairek mi moc nevylepší repertoár.“
„To ne, ale zákazníci je zbožňují. Hlavně ty s tou kombinací čokolády a lískových oříšků.“
„Ty byly fakt dobré, co?“
„Člověče, byly absolutně božský.“ Maddie zamlaskala.
„Což mi připomíná, co bys řekla kávové příchuti s vlašskými ořechy? Jako když si dáš doma ořechový
koláč a kafe.“
„To je geniální! Úžasnej nápad. Vidíš, můžeš dělat éclairky donekonečna.“
Nina obrátila oči v sloup.
„No fakt, je to kouzlo Británie ve spojení s francouzskou tradicí. Anglo-francouzská fúze. Mohla bys s
tím jít na trh.“
„Anglo-francouzská fúze,“ Nina se zasmála. „Myslím, že by to Francouze spíš pohoršilo, a já nemám v
úmyslu nic prodávat. Jenom jsem skočila po tom, že mám k dispozici velkou kuchyň a chci se procvičit v
pečení, Marcel toho jen nestydatě využívá. Nemůžu uvěřit, že odvolal dnešní dodávku.“
Najednou se k Maddie zděšeně otočila, jelikož si uvědomila, že regály cukrárny zejí naprostou
prázdnotou. „Musím vymyslet něco jiného, a to rychle.“
Nina začala dávat dohromady suroviny na přípravu náplně pro pečený základ, který už měla připravený.
Postupovala rutinně, vždycky udělala velkou dávku odpalovaného těsta a napekla dost korpusů, aby
vydržely pár dní, než se dozdobí. Brala to ale spíš jako jednorázovou činnost, jen aby udělala Marcelovi
radost – když zrušil dodávku, dost ji to vyděsilo. Jak jenom dokáže ten výpadek zaplnit? Doma by prostě
udělala nějaké bochánky, trochu máslových sušenek a piškotový dort, tohle všechno by dokázala upéct i ve
spánku. Jenže Marcel si potrpěl na francouzskou tradici, a kdyby se mu snažila vnutit něco takového, asi
by byl k neutišení.
 Na chvíli se zarazila a obrátila se k Maddie. „Anglo-francouzská fúze. Myslím, že mě něco napadlo.
Není to úplně klasicky cukrářské, ale…“ Čím víc na to myslela, tím víc se jí ten nápad líbil, pokud se ovšem
povede.
„Když jsem byla v Ladurée, měli tam úžasný cheesecake, ale v moderní variaci. Bylo to fakt chytrý.
Možná bychom mohli udělat nějakou cukrářskou variaci na to, co dělám doma.“
Maddie to velmi zaujalo. Vyhoupla se na jeden z pultíků, upřela na ni oči a naklonila hlavu jako
nedočkavý ptáček. „Ven s tím.“
Nina zamrkala. Nápad byl příliš čerstvý na to, aby ho hned vyklopila. Možná to bude úplná katastrofa,
ale Maddie tak zářila nadšením, že bylo těžké se nepochlubit.
„Napadlo mě, že bych udělala variaci na máslové řezy s karamelem – takové ty, jak se jim říká
‚milionářův koláček‘. Vezmu cheesecakeový základ, který se dělá z rozdrobených sušenek, použiju nějaké
hodně máslové. Takže bych udělala máslový piškot, na ten mám skvělý recept, pak ho celý rozdrobím,
přidám ještě víc másla a udělám základ, na něj dám tenkou vrstvu slaného karamelu, pak silnou vrstvu
čokoládové mousse, na té udělám kůrčičku z křupavé čokolády a ozdobím to několika zlatými lístky.“
„Jéééé, to bude dobrota. Zbožňuju milionářův koláček a tohle zní úžasně.“
„Jo, ale ještě je tu otázka, jestli to dokážu udělat tak, aby všechno drželo pohromadě.“
„Zahodíme tuhle ostudu a pustíme se do toho,“ rozhodla Maddie a seskočila z pultíku.
„Cože, teď hned?“ Nina se rozhlédla po zaneřáděné kuchyni.
„Já začnu mýt nádobí, ty připravíš éclairky, aby měl Marcel něco do začátku, a pak uděláš ten svůj
karamelový řez. Nemůžu se dočkat, až to ochutnám.“ To už se Maddie chopila plechů s nepodařenými
makronkami a začala je i s pečicím papírem vyklápět do koše.
„Nemusíš mi pomáhat,“ ujistila ji Nina. „Neměla bys studovat, nebo tak něco?“
„Nebo tak něco,“ odpověděla Maddie uličnicky. „Mám pracovat na eseji, ale já vždycky všechno řeším
na poslední chvíli. Do odevzdání mám ještě týden. Tohle mě baví mnohem víc. A ještě se při tom najím,
což je vždycky výhoda.“

˜
„Zdá se, že fakt víš, co děláš,“ poznamenala Maddie od dřezu, kde tajně vylizovala pánev od karamelové
polevy. „Tohle je dobrůtka.“
„A tobě bude pěkně špatně,“ zasmála se Nina. „Bože, zním jako moje matka.“
„Pro mě za mě,“ zakřenila se Maddie a znovu přejela pánev prstem, aby si nabrala další sousto. „A já
zním úplně jako můj mladší brácha, když se mu snažím domluvit. Vůbec se mi nestýská po tom, že jsem
pořád ta zodpovědná. Ale stejně mi všichni šíleně chybí. Díky, že jsi mě nechala pomáhat.“
Nina se musela zasmát. „Chceš říct, že jsem měla na vybranou?“
„No, to vlastně ne,“ řekla Maddie spokojeně. „Ale vypadáš nějak jinak.“
„Jak?“ zeptala se Nina a nakrčila nos soustředěním, protože právě roztírala vrstvu karamelu na podklad
z máslového těsta. K jeho upečení si vybrala malé kovové formy, které našla vzadu v kuchyni v zásuvce.
Chtěla, aby byl dort úhledně malý a vypadal profesionálněji.
„Jsi rozhodnější a sebevědomější.“
„Asi proto, že vím, co dělám. Vím, jak má každá součást vypadat. Doma jsem dělávala podobné věci. Je
to skoro moje přirozenost. A taky tu není Sebastian.“
„Aha!“ poznamenala Maddie.
„Jsem z něj nervózní, protože je profík.“
„Jsem z něj nervózní, protože vypadá k sežrání. Když se na něj podívám, moje hormony z něj omdlívají.“
„Tak to se budou muset ovládat,“ řekla Nina s trpkým úsměvem, když si vybavila včerejší konverzaci u
oběda. Jakmile Sebastian dokončil telefonát, ihned zavolal taxík, aby je odvezl zpátky do hotelu, invalidní
vozík složili do kufru, jejich bezstarostný smích společně stráveného dne byl zapomenut a on strávil většinu
jízdy s mobilem v ruce.
 Začala se chichotat. „Zrovna jsem si – vzpomněla…“ Přitiskla si ruku na ústa, aby potlačila pobavené
zachrochtání. „Já – já mu – řekla…“ Snažila se nadechnout, ale znovu se začala smát.
Maddie se na ni netrpělivě zahleděla a přitom naposledy olízla prst, kterým vytírala pánev.
„Já ř-řekla…“ Teď už se musela smíchy popadnout za břicho.
„Víš, jak je to protivný?“ řekla Maddie vyčítavě a obrátila oči v sloup, zatímco Nina se dál chichotala,
až ji bolelo břicho.
„P-promiň,“ Nina lapala po dechu. „Ve skutečnosti to není moc k s-smíchu.“
„Neodvažuju se pomyslet, jak bys vypadala, kdyby to k smíchu bylo,“ zasmála se Maddie a přistoupila
ke dřezu, aby pustila vodu.
Nina se nadechla a začala sbírat špinavé nářadí. „Řekla jsem Sebastianovi, že není moc přitažlivý.“
Maddie se usilovně snažila zachovat kamennou tvář. „Fakticky?“
Nina popadla šlehač upatlaný od čokolády a shrábla vařečky obalené cukrem. Pak přikývla a obličej ji
skoro bolel, jak moc se snažila nesmát.
Pak obě vybuchly smíchy naráz.
„A kdy? To na to jako jen tak přišla řeč? Totiž, nezlob se, ale jak dojde k tomu, že někomu začneš
vykládat, že není přitažlivý?“ Maddie ponořila ruce do horké vody se saponátem a nasadila legračně
pisklavý hlas. „Hele Sebastiane, víš o tom, že nejsi moc přitažlivý?“
Nina hodila šlehač i vařečky do vody a zarazila se. „Ale …ne, takhle to nebylo, ale… můj bože, najednou
nemůžu uvěřit, že jsem to fakt řekla.“
„Ale jak na něco takovýho vůbec přišla řeč?“ naléhala Maddie a hbitě se pustila do hromady nádobí.
„Ono je to ještě horší.“ Nina stáhla obličej. „Taky jsem mu řekla, že se mi vůbec nelíbí.“
„No páni, to v kódový řeči znamená: Hrozně se mi líbíš. Popření je hned druhý nejlepší způsob po
vyznání.“ Maddie se zařinčením položila na odkapávač hrst vidliček pokrytých mydlinami.
Nina zasténala a popadla utěrku. „Ne! To teda neznamená. Jenom jsem se snažila uvolnit napětí a
vysvětlit mu, že už jsem dávno za pubertou.“
„Takže jsi mu řekla, že není moc hezký a že se ti nelíbí,“ Maddie se k ní otočila a tvář jí pobaveně cukala.
„Skvělá práce. A co ti na to odpověděl?“
Nina se zatvářila zahanbeně a na chvíli se odmlčela, aby vytřela misku dosucha. „Řekl mi, že takovou
věc je dobré vědět a že to neslyší zrovna každý den.“
Maddie se začala pochechtávat.
„To fakt není moc veselý,“ namítla Nina.
„Ale je. Je to na-pros-to k popukání.“ A obě se bezmocně rozhihňaly.

˜
„Bože slituj se, musela jsem umřít a přijít do nebe,“ ozvalo se rozvláčně se silným americkým přízvukem.
Ta mladá žena měla jeden z těch hlasů, co se přímo dožadují pozornosti, a už pět minut hlasitě komentovala
své instagramové vysílání. Každou chvíli svůj monolog přerušovala, aby si vyfotila cukrárnu.
„Tohle je pecka,“ pronesla a vyfotila si selfíčko se soustem z karamelu a čokoládové mousse.
Maddie rýpla do Niny a ta se navzdory bolavým nohám usmála. Pocitu uznání, když lidem chutnalo její
jídlo, se nevyrovnalo nic. Dopila kávu a zahlédla Marcelův pohled. Zdálo se jí to, nebo se skoro usmíval?
„Má to úspěch,“ zašeptala Maddie.
„Musím přiznat, že…“ Nina potlačila úsměv, který hrozil, že se nekontrolovatelně rozšíří po celé její
tváři. „Jsem s nimi celkem spokojená.“ Multimilionářův chlebíček, jak ho Maddie vytrvale nazývala, se
docela povedl. „Ale musíme tomu přece jenom vymyslet nějaké lepší jméno. Potřebujeme, aby to znělo víc
francouzsky.“
„Co třeba milionářovo gâteaux?“ navrhla Maddie. Opřela se v židli a protáhla ramena.
„Čokoládový karamel suprême,“ pravil Marcel, který se zničehonic vynořil za Ninou. Jeho tón hlasu
naznačoval, že jsou obě příliš hloupé na to, aby byly schopné samostatného života, natož aby je napadl tak
samozřejmý název. Prolétl kolem nich se svou obvyklou úhlednou účelností a sebral jim prázdné šálky.
„Navíc už jsou skoro vyprodané, takže budete muset udělat další.“
Nina se na něj podívala úkosem. „Ale musíte mi slíbit, že nezrušíte dodávku na příští den.“
„Takový slib nemohu dát,“ řekl a jeho zasmušilou tvář přelétl stín úsměvu. Jejich pozornost upoutaly
další výkřiky a Marcel se s pohoršeným zamlaskáním napřímil. „Co to ta ženská dělá?“
„Řekla bych, že imituje Meg Ryanovou v té slavné scéně s orgasmem,“ ušklíbla se Maddie potměšile.
Marcel se vůbec neobtěžoval nějak zareagovat, a raději se vrhl k jinému stolu, aby odnesl použité šálky
a talířky páru, který právě odcházel.
„Musím uznat, že je opravdu supervýkonný,“ ocenila ho Nina. „Je to hrozná škoda, že mrhá talentem
tady.“
„Taky se chová jak otrokář. Nedáme se do toho? Měla bys asi udělat další várku na zítra.“
„Asi bych měla, zítra se koná to velké natírání průčelí kavárny. Ani nevím, kolik budu mít času na
pečení.“

Kapitola 25
Když Nina dorazila následující ráno do cukrárny, uvítalo ji vytí brusek a asi kilometrová fronta.
„Dobré jitro!“ křikla na Billa, který měl na chodníku postavených několik dřevěných koz a na nich
připravenou barvu, podkladový nátěr, štětce a další kusy nářadí, které neznala. Zřejmě ji neslyšel, protože
právě otevíral plechovku s barvou. V hnědém pracovním obleku a s baseballovou čepicí pevně naraženou
na hlavě vypadal velmi profesionálně. V masité ruce svíral dost oficiálně vyhlížející papírový blok, na jehož
zadní straně rozeznala nápis Operace Éclairka.
„Dobrý ráno, Nino!“ překřičel rámus, když ji zahlédl.
„Chystáme se malovat,“ kývl hlavou ke kabelům a prodlužovačkám, které se jako klubko hadů táhly
dovnitř do cukrárny. Nina sebou polekaně trhla – vypadalo to na větší akci, než očekávala.
Ještě větší starost jí dělalo, kdo jsou všichni ti lidé, kteří čekají před cukrárnou.
„To vidím,“ odpověděla, chabě zamávala a pak zamrkala, protože se jí do očí dostal zvířený prach. Když
viděla, jak se Cukrárna C probírá k životu, udělalo se jí najednou trochu mdlo a měla pocit, že se jí věci
začínají vymykat z rukou. Najednou se zdálo, že jde o daleko víc než jenom o oživení podniku trochou
barvy. Tohle byla hodně zásadní úprava, o které nemohla sama rozhodovat. Sebastian měl sice v plánu
tohle místo za pár měsíců úplně předělat, ale nemohla si namlouvat, že by s tímhle souhlasil. Kousala se do
rtu a s hrůzou si začínala uvědomovat situaci. Tohle je přesně ten unáhlený přístup, který jí vyčítal –
zbrklost, které se dopouštěla s vědomím, že nakonec stejně někdo přijde, dá všechno do pořádku a zbaví ji
odpovědnosti. Pustila se do toho, schválně mu o tom nic neřekla, což bylo samo o sobě dost drzé a hrubé,
a jako by to nestačilo, snažila se svoje chování ospravedlnit předpokladem, že to nakonec nebude nijak
vadit, protože tu stejně proběhne rekonstrukce. Bože, co to provedla? A teď už je pozdě to zastavit, polovina
starého nátěru budovy byla obroušena na popelavě hnědou barvu.
„Dovol, abych ti představil ty svoje ‚s klukama‘,“ řekl Bill, sejmul z obličeje roušku proti prachu, která
mu kryla nos, a vykouzlil potěšený úsměv. „Už jsme zvládli pořádný kus.“
„Jo,“ přitakala Nina trochu omámeně. „Kdy jste začali? Neříkalo se, že začneme v deset?“
„Nojo, ale když už jsme byli vzhůru a celí natěšený… a kluci by se chtěli odpoledne podívat v baru na
fotbal. Tak jsme si řekli, že přijdem dřív a začali jsme v osm. Hele, tohle je Tone.“ Vytáhlý chlapík,
oškrabující starou omítku, se otočil a kývl na pozdrav. Bill přeřval hluk: „Jizzere!“ a muž, který přejížděl
bruskou panely na pravé části průčelí, se podíval přes rameno, trochu jím hodil na pozdrav a vypnul brusku.
Potom Bill ukázal na trochu děsivě vyhlížejícího plešatce, jehož silný krk pokrývalo tetování, a který
usilovně otíral panely na druhé straně, která už byla obroušená. „A tohle je Mucker.“ Mucker se zazubil a
ustal v práci, aby pozdravil. „Těší mě,“ pronesl nečekaně nóbl hlasem.
„Tak to jsou ‚s klukama‘,“ uzavřel to Bill.
„Ahoj všichni.“ Nina zdravila celou tu nesourodou partu vstřícným úsměvem a muži mezitím odložili
nářadí a utvořili kolem ní hlouček. Sice by teď nejradši ze všeho šla zjistit, co tady dělá ta fronta lidí, ale
nechtěla být nespolečenská k Billovým kamarádům, zvlášť když jí prokazovali takovou laskavost. „Moc
vám děkuju, že jste přišli.“
„Potěšení je na naší straně,“ řekl Mucker. „Bill nám říkal, že jste náramně šikovná. A že byste
potřebovala trochu vypomoct.“
„Taky říkal, že děláte fakt hustý éclairky,“ přidal se Tone hlubokým bručivým hlasem, který doprovodil
nečekaně uličnickým úsměvem.
„On je hrozně mlsnej,“ vysvětlil Jizzer a zvedl lem trička, aby si s ním otřel čelo. „Ten by pro kus dortu
udělal cokoliv.“
„A pro pivo, nezapomínej na pivo,“ doplnil ho Tone.
„Já tu žádné pivo nemám,“ řekla omluvně Nina a najednou ji napadlo, zda by neměla jít nějaké koupit.
I když byla přesvědčená, že k práci s elektrickým nářadím pivo nepatří.
„S tím se netrapte, holčičko,“ řekl rychle Mucker. „Aspoň nebudem dělat hlouposti. Úplně nám stačí ke
štěstí, když budeme do oběda v baru. Bill platí prvních šest rund.“
„Šest?“ zaprotestoval Bill. „Vím určitě, že jsme se dohodli na pěti.“ Všichni čtyři se začali pošťuchovat
a strkat, úplně jako rodní bratři.
Rychle jim pokynula hlavou a pospíšila si do kavárny.
„Bonjour, Marceli,“ řekla, a když ho viděla, musela se usmát. I on se pro tuhle příležitost náležitě
vystrojil, přestože bylo jasné, že se do malování zapojit nehodlá. Přes klasickou vestu a černé kalhoty, které
si vzal místo obvyklých bílých, si navlékl igelitovou zástěru. „Co se tu děje?“ zašeptala při pohledu na
plnou cukrárnu.
„Dobré ráno, Nino. Přejete si kávu pro Billovu společnost?“
„Ano, díky. Odnesu jim to ven. A taky se dožadují éclairek.“
„V tom případě musí do fronty,“ řekl Marcel nekompromisně. „Mám dost napilno.“
„Ale jak to?“ Nina zmateně rozhodila ruce.
„Když jsem přišel, ti lidé čekali venku a dožadovali se čokoládového karamelu suprême. Mám skoro
vyprodáno. Budete muset udělat novou várku.“
Protože zatím nikdo další nedorazil a Marcel zřejmě zvládal i ten nenadálý příliv zákazníků, odchvátala
do kuchyně pro zásoby a rozmýšlela, jestli má nechat ostatní svému osudu a pustit se do pečení.

˜
„Skvělý,“ prohlásil Bill o dvacet minut později, když se rozhlížel po své pestré skupince, zatímco Nina
rozdávala kávu. Jane, Peter a Maddie dorazili, když se činila v kuchyni, a byli z něčeho náramně nadšení.
„Hele,“ řekla Maddie a vytáhla mobil. Na obrazovce se skvěla fotka čokoládového karamelu suprême s
popiskem „Nejlepší dort v Paříži“. „Tohle jsem zahlídla na Instagramu.“
„To je úžasný.“
„Jo a mrkni, kolik to má lajků.“
„Krucinál. Čtyři tisíce. To je šílený.“
„Je to šílený, ale je to dobrá publicita. Proto ta ranní fronta.“
„Kruci, tak to abych jich udělala ještě o něco víc. Zrovna jsem koukala, že nemám dost surovin,“
vysvětlovala. „Nevadilo by, kdybych se z té práce vyvlíkla? Musím jít nakupovat a pak strávím skoro celý
den v kuchyni,“ pohlédla Nina tázavě na Billa.
„Vůbec ne. S klukama jsme udělali většinu přípravných prací. Teď je čas pustit se do zbytku. Můžeme
začít malovat. Máme dobrý barvy, takže není potřeba dělat přípravnej nátěr. A je tohle to, cos chtěla, Nino?“
Ukázal jí otevřenou plechovku barvy.
„Páni, to vypadá jako dost dobrá trefa,“ řekla uznale při pohledu na tmavě šedou barvu. Vize nového
průčelí a všechny ty nadšené tváře kolem způsobily, že svoje obavy potlačila. Bude si muset najít vhodnou
chvíli, kdy Sebastianovi přizná, co provedla. „Tahle stará dáma bude vypadat tak skvěle, že ani nebude
vědět, odkud to přišlo.“
 „Možná, že až to uvidí Sebastian, rozhodne se nechat cukrárnu otevřenou,“ řekla vlídně Jane, stojící za
Billem, s vlasy omotanými duhově pruhovaným šátkem. Měla na sobě obrovské džíny převázané v pase
dalším šátkem. Sama by se vešla do jedné nohavice. Jednou rukou si je pořád popotahovala, jako klaun,
který se bojí, že mu spadnou, a vůbec přitom nezpozorovala, že za ně Peter občas zlomyslně tahá.
Nina se na ni usmála. Líbilo se jí, jak Jane viděla v lidech vždycky jen to dobré. „Bohužel, něco takového
nehrozí. Sebastian se vždycky řídí jen hlavou. Tuhle možnost by nikdy nepřipustil.“
„Tak jo, dáme se do toho, ať můžeme s klukama co nejdřív do baru. A ty se neboj, Nino, je nás tady
dost.“
Bill všem rozdělil štětce i práci. Už od rána se ho zmocňovaly jeho seržantské manýry, ale Nina ho nikdy
neviděla šťastnějšího. Peter měl za úkol přelepit všechna okna, aby se sklo nepocákalo barvou, a pak měl
natřít velké panely pod okny. Jane dostala přikázáno natřít „lištičky“, jak říkala dřevěným lištám kolem
dveří, a Bill se svým týmem odstraňoval poslední zbytky barvy. Maddie pokračovala v malování mořské
panny, které věnovala každou volnou minutu a doufala, že se brzy dostane k tomu, aby natřela vršek zdí
světle modrou, aby je pak mohla doplnit bílými oblaky.
Nina vyrazila k nejbližšímu supermarketu za účelem doplnění zásoby šlehačky a másla, ale připadala si
provinile, že nechala všechnu špinavou práci na ostatních.

˜
Do oběda, zrovna když Marguerite dorazila s proviantem, už Nina zvládla udělat rychlou dávku
odpalovaného těsta a upéct pár desítek éclairek, vymyslet jednu novou variantu a ještě připravit přes tři
desítky čokoládového karamelu suprême. Naštěstí Marguerite dorazila včas, aby jí vypomohla, a když
všichni připochodovali na oběd, byla kuchyně bez poskvrnky.
„Pojďte. Je tu dost pro všechny. Fromage, jambon, du pain.“ Marguerite rozmáchlým gestem ukázala
na velice lákavě vypadající nabídku. Pracovní četa se shromáždila kolem dřezu, aby si umyla ruce a
načerpala nové síly. Billovi přátelé dokončili broušení, zamumlali něco o příliš mnoha kuchařích a odpojili
se, aby si někam zašli na pivo a hranolky. Bill zůstal, aby dohlížel na zbytek prací.
„Marguerite, vy jste musela vykoupit na trhu celý jeden stánek,“ žasla Nina.
„Naštěstí jsem měla Doris,“ usmála se stará dáma. Myslela tím nákupní vozík, který se již stal
neodmyslitelnou součástí cukrárny. „A strašně ráda vybírám zboží. Nechystala jsem žádný večírek už tak
dlouho. S Henrim jsme pořádali večírky každou chvíli,“ přiznala s nostalgickým úsměvem.
„Také jste dneska odvedla skvělou práci,“ ujistila ji Jane. „Není to nádherné?“
„To udělal Marcel,“ vysvětlila Marguerite.
Nina se usmála. Marcel si zjevně nemohl pomoct. Sice byl hrozný bručoun, ale o lidi se staral rád. Stačilo
přehodit přes pracovní ocelové pulty bílý ubrus, naaranžovat na dva velké talíře výběr různých lahůdek,
naservírovat na prkýnko směs sýrů a do malého košíku nakrájet silné krajíčky baget, a obyčejný oběd rázem
vypadal jako hostina. Dokonce nelitoval času a zabalil příbory do barevných ubrousků, které rozmístil po
ubruse spolu s malými dózičkami paštiky a drobnými hliněnými miskami s olivami a nakládanými
okurkami. Doprostřed naaranžoval vázu s květinami, která vkusně doplňovala celek a dodávala mu velmi
slavnostní vzhled.
„Asi vás miluju, Marguerite,“ řekl Bill a zakousl se do tlustého skrojku bagety potřeného paštikou.
„Tohle je dobrota.“
„Díky, Marguerite,“ přidala se Nina a přemítala, kolik za to stará dáma asi utratila peněz a jak by ji co
nejdiplomatičtěji odškodnila. Všichni do dnešní akce investovali tolik soukromého času.
Zatímco se ostatní míhali sem tam, aby si naplnili talíře a přitom klábosili, Nina se opřela o jednu stoličku
a poslouchala, jak se Maddie a Bill škádlí a Jane a Peter se přidávají.
Všichni se pustili do jídla a Marcel zmizel, aby udělal kávu. Když se vrátil s velkou konvicí, Nina šla k
ledničce a vytáhla svou poslední várku éclairek, aby si je dali ke kávě. Položila je doprostřed stolu a Marcel
šel hned shánět talířky a dezertní vidličky.
 „Vypadá to moc pěkně,“ řekl Marguerite.
„Myslím, že už jsem ovládla techniku,“ odtušila Nina. „Tyhle jsou s jahodami a čokoládou.“
„Jahody a čokoláda?“ zopakovala Maddie. „To musí být mňamka.“
Jane vedle ní nadšeně přikývla. „Jak jsi je udělala?“
„Smíchala jsem jahodové pyré se smetanou a pak polila vršek čokoládou.“
„Je neuvěřitelné, jak úžasně ses zlepšila,“ prohlásila Jane uznale.
„Jo.“ Maddie máchla napůl snězenou éclairkou ve vzduchu. „Dneska bychom to mohli dokončit.“
„Jestli vydrží počasí,“ mínil Peter, který se vždycky snažil uvažovat střízlivě.
„Zlato, dneska je nádherně. Myslím, že jsme v pohodě.“
„Zítra na to asi budem muset hodit další nátěr,“ usoudil Bill. „Nemá smysl dělat polovičatou práci. Ale
byl bych radši, kdybychom to mohli dodělat dneska, abychom se nemuseli trápit s čištěním… čištěním…“
Billův hlas zněl najednou přiškrceně. „Nemuseli znovu čistit kuchyň.“
Nina se zatvářila nechápavě, domnívala se, že vzhledem k tomu, kolik toho napekla, odvedla při úklidu
dost slušnou práci. „O kuchyň se nestarej, k tomu se dostanu později. Měli bychom se spíš soustředit na ma
–“
„Ano, to měli, ať je ta kuchyň opravdu čistá,“ kroutila Maddie neskutečným způsobem očima.
„No dobře, jsem vám všem opravdu moc vděčná,“ řekla Nina a přemýšlela, jestli jí něco neuniká.
Najednou si uvědomila, jaký má Maddie strnulý výraz a Jane vytřeštěné oči a srdce se jí málem zastavilo.
Ozvalo se kradmé zašustění a všichni zmlkli jako hrob.
Nina polkla a otočila se.
„Sebastiane, to je ale…“
„Překvapení?“
„Jo, jo. Překvapení.“
„Koukám, že tu máte malý mejdan, co?“ zeptal se podezřívavým hlasem suchým jako troud.
„No, víš, mysleli jsme…“ Nina se odmlčela, protože jí mozek vypověděl službu.
„Oběd,“ řekla Maddie rychle a široce se na Sebastiana usmála. „Řekli jsme si, že si dáme oběd.“
„Tady?“ Sebastian nespouštěl oči z Niny.
„Mám dnes narozeniny,“ pravila Marguerite bez mrknutí oka a Nině to připadalo geniální. Nikdo by se
neodvážil o Marguerite pochybovat.
„Takže jsme se u příležitosti Margueritiných narozenin rozhodli dát si oběd, viďte?“ řekla Maddie
zvesela.
„V kuchyni?“
„Víte, co se říká, ne? Nejlepší večírky jsou v kuchyni,“ přidal se Bill.
„Nenapadlo mě, že by ti to vadilo,“ řekla Nina zoufalým hlasem.
„Vadilo? Proč by mi to mělo vadit?“ zeptal se Sebastian zdánlivě klidným hlasem. „Jenom mi přijde
trochu divné, že se mačkáte zrovna tady, když po celé Paříži je tolik restaurací a barů.“
„Moc rádi vás mezi sebou přivítáme,“ řekla Marguerite. „Neposadíte se?“
Bill mu nabídl stoličku.
„Měl byste vyzkoušet ty božský éclairky, co Nina udělala.“
Nina sebou trhla.
Sebastian zvedl obočí.
„Chtěla jsem se procvičit.“
Marcel přinesl talířky a vidličky, a když spatřil Sebastiana, málem se zastavil. Položil nádobí a plynule
se zase vzdálil.
„Nechci vám kazit večírek,“ řekl Sebastian.
„Nedáš si kafe?“ zeptala se Nina a cítila, jak její srdce uhání kamsi pryč a odnáší s sebou veškerou její
příčetnost. Co tady u všech všudy dělá? Proč zrovna dneska?
„To by bylo prima. Nenabídneš mi jednu svoji božskou éclairku?“
Jednu nabrala, podala mu ji a přitom si všimla, že se jí trochu třesou ruce.
„Takže, copak tě sem dneska přivedlo?“ zeptala se.
„Je snad nějaký důvod, proč bych se nemohl zastavit ve vlastní provozovně?“
 „Ne, ne, jenom… víš…“
„To mimochodem není ten důvod.“
Všichni začali předstírat hovor a ptát se na úplně zbytečné věci. Bylo to dost mučivé a Nina by se užuž
málem přiznala, že v „jeho provozovně“ udělali nějaké úpravy, když vtom Sebastian zasténal.
„Páni!“
Všichni se k němu otočili. Éclairku držel před sebou a na tváři měl mírně blažený výraz. „Ty jsou
vynikající.“
Nina ztuhla v příjemném překvapení.
„Kdo dělal tyhle? Marcel má nového dodavatele?“
„Ty dělala Nina,“ přispěchala jí Maddie na pomoc a skoro ji postrčila vpřed jako nějaké děcko, kterému
se nechce vystoupit před třídou.
Pomalu a uznale na Ninu pohlédl, znovu si kousl, zvolna žvýkal a tvářil se ohromeně. „To je…
neuvěřitelný. Fakt jsi je dělala ty?“
Přikývla. Najednou jí věnoval zcela nečekaně zářivý úsměv. „Nino, tyhle jsou opravdu vynikající. Takže
proto sem chodíš? Trénuješ?“
„Ano,“ přitakala horlivě. „A pozvala jsem ostatní, aby je přišli ochutnat. Chtěla jsem vědět, co na ně
řeknou.“
„A oni přinesli oběd,“ odtušil.
„Ve skutečnosti jsme byli zrovna na odchodu,“ řekla Maddie a s pomocí Jane začala balit jídlo a ukládat
ho do Doris.
Nastala chvilka horečné aktivity a během deseti minut to vypadalo, jako by tu žádný piknik nikdy nebyl,
jen tu a tam zbylo na zemi pár drobečků.
„Vyprovodím vás, ano?“ navrhla Nina zády k Sebastianovi a rozšířenýma očima naznačovala otázku:
Co teď uděláme?
Vyšla za Billem do kavárny a ostatní se pomalu loudali za nimi.
„Co budeme dělat?“ zasykla.
„Neboj se, holčičko. Ty ho zdržíš v kuchyni a my s tím pohneme.“
„Ale co když vyleze?“ Ohlédla se přes rameno a zahlédla, jak z kuchyně vyšla Maddie a Marguerite.
„Necháme Marcela hlídkovat,“ navrhla Marguerite. „A jestli se Sebastian dostane až sem, Marcel ho
určitě zastaví.“
„Jo.“ Nina se zakousla do rtu. „Jenže to už uvidí ty zdi. Uvidí, že jsme sundali obložení. Můj bože,
myslíte, že se o něčem doslechl?“
Maddie rozšířila oči hrůzou. „To by snad něco řekl, ne?“
„Na tom nezáleží,“ pravila Marguerite pevně. „Ty zdi si zaslouží, aby je někdo viděl.“
„Netrap se tím, holka. Přesuneme všechen vercajk doleva, takže nebude při pohledu z okna vidět. Nejspíš
si toho ani nevšimne,“ ujišťoval ji Bill.
Nina byla toho názoru, že to bude marná snaha. Ochranná páska kolem oken byla přece jen dost nápadná.
„Mohla bych tu zůstat s Marcelem, a když bude potřeba, zdržíme Sebastiana oba,“ dodala Marguerite a
poplácala Ninu po ruce.
„Uvědomujete si, že jednou to prostě musí zjistit?“ ozval se vždy praktický Peter.
Jane do něj dloubla.
„Já vím, ale…když to zjistí až po skončení kurzu, tak už tady nebudeme, no a pak začne rekonstrukce a
on si toho možná nevšimne.“ Nina pokrčila rameny. Maddie zafuněla. Jane si zakryla úsměv rukou a Peter
obrátil oči v sloup.
„Vykládám hlouposti, co?“
„Jo, kočko,“ souhlasil Bill a popleskal ji po zádech. „A myslím, že by nám mohl být vděčný, už teď to
tu vypadá o moc líp.“
„To by možná mohl,“ připustila Nina slabým hlasem.
„Neboj, není vůbec jistý, že vyjde z kuchyně. Zatím sem ještě nedošel.“
Jenže Sebastian už se o berlích pohyboval mnohem čileji.
„Ale je docela pravděpodobný, že by sem mohl přijít za tebou.“
 „Máte pravdu. Měla bych se tam vrátit. Přijdu vám pomoct hned, jak se ho zbavím.“

˜
„Co tady děláš?“ Nina se snažila, aby její hlas zněl vlídně a nenuceně a neprozradil to, co si skutečně
myslela – co tady sakra zrovna dneska děláš?
„Už mě omrzela vlastní společnost a… donutila jsi mě k zamyšlení, když sis tenkrát stěžovala, že jsou
moje makronky nudné.“
Pozvedl škádlivě obočí a její tep začal zpomalovat.
„Došlo mi, že jsem možná trošku ustrnul. Ještě jsem ani nevymyslel menu pro bistro, tak mě napadlo,
že bych se podíval na nějaké recepty pro dezertové menu.“
„Začínám mít dojem, že se ocitám mimo realitu. Nechtěl jsi právě říct, že jsem měla pravdu, že ne?“
Sebastian se zasmál. „Ty mi nic neodpustíš, viď?“
„Ne. Měla bych?“
Znovu se zasmál. „Když jsi nablízku, tak si prostě nikdy nemůžu připadat dost dobrý.“
„Chm. To se mi vůbec nezdá.“
„Odpustíš mi někdy vůbec, že jsem byl tak protivný, když jsi přijela?“
„Porota se stále ještě radí,“ oznámila mu s úšklebkem. „Budeš se teď muset několik týdnů chovat
vzorně.“
„To už nám zbývá tak málo?“ Zavrtěl hlavou. „Co budeš dělat, až se vrátíš?“
Nina sevřela rty a protáhla obličej. „Nemám nejmenší ponětí.“
„Jestli se vážně chceš stát cukrářkou, měla by ses dál učit.“
„To bych mohla.“ Uhnula očima a nahnula se, aby posunula jednu éclairku zpátky do středu talíře.
„Ale možná to nemyslíš vážně.“
„Nechceš pomoct?“ Nina se významně podívala na jeho nohu. „Myslím, že bys ji měl pořád ještě
podpírat, když to jde.“
Sebastian po ní vrhl nerudný pohled, ale pak unaveně kapituloval a posadil se na stoličku. „Nějakou
pomoc bych ocenil, ta hrozná sádra mi už leze krkem. Dost mě zaujala náplň těch éclairek. Jak jsi na to
přišla? Je to výborná volba.“ Opřel se loktem o stůl a natáhl se, aby dosáhl na další kousek a hned se do něj
zakousl.
„Uvažovala jsem o oblíbených dezertech, jako jsou jahody namočené v čokoládě a pak…“ Zkroušeně se
na něj usmála. „Chceš vědět pravdu?“
Přikývl, soustředěně se na ni zahleděl svýma tmavýma očima a najednou se usmál tak vřele, až se mu
celá tvář rozzářila.
Cítila, jak jí přeskakuje srdce a tluče jí v prsou jako na poplach. Tím jeho upřeným pohledem už se
nechala oklamat dřív, ale teď to dělal znovu a ona se jako hloupá nechávala strhnout ještě rychleji. Jak
snadné by bylo naklonit se k němu, podívat se mu do očí a políbit ho… Nino, dost, dost, dost. Co se to s ní
sakra děje? Tohle už se přece jednou stalo, už je to zažito, odbyto, víme, jak to skončilo.
Člověk by si myslel, že už se vážně poučila. Jediný důvod, proč tu je – a konečně, za celou dobu, co
přijela, si to přiznala –, spočíval v tom, že si chtěla dokázat, že už to překonala. Chtěla mu dokázat, že už
je docela jiná.
„Abych byla úplně upřímná…“ snažila se všechny ty úvahy potlačit, ale bylo to těžké, když se na ni
pořád tak usmíval. Usmíval se stejně jako dřív, takovým tím svým úchvatným způsobem, díky kterému si
připadala jako jediná v místnosti. „Moje makronky… skončily příšerně. Myslela jsem, že budu
experimentovat s příchutí a náplní. Měla jsem spoustu skvělých nápadů, ale hned první neúspěch mě
odradil. Jak sám říkáš, nešla jsem za tím dost tvrdě.“
„Nebo jsi prostě neměla moc dobrého učitele,“ řekl Sebastian a nepřestal se na ni pořád tak zatraceně
usmívat.
„Myslíš?“
 „Řekni mi, co se ti na nich nepovedlo.“
„Spíš se ptej, co se mi na nich povedlo. I když jsem do nich nacpala kvanta potravinového barviva,
nebyly červené, ale hnusně hnědofialové.“
„Aha,“ přikývl. „Použila jsi tekutou potravinářskou barvu?“
Přikývla.
„Množství, které potřebuješ k vytvoření tak syté barvy, může narušit strukturu celé směsi.“
„Taky mi nevyběhly a byly tak lepkavé, že jsme je… ani nemohly seškrabat z pečicího papíru. Maddie
mi přišla pomoct péct,“ dodala rychle. Její polopravdy se začínaly vršit jedna na druhou a najednou jí bylo
dost nepříjemné, že k němu není poctivá.
„Makronky jsou na pečení dost zrádné,“ pravil Sebastian soucitně. „A kdybych měl být upřímný, nevím,
jestli stojí za tu námahu. Nemám je moc rád. I když dneska mám zvláštní nápad, takže bych chtěl nějaké
zkusit.“
„Ale vypadají tak pěkně. Chtěla jsem je prod… pro dny, pro slavnostní dny, oslavy. Víš, jako narozeniny,
dárky, dárečky.“ Ach jo, už zase začala blábolit, aby zakryla svoje podřeknutí.
„No, může ti být útěchou, že jsi zvládla odpalované těsto. To je dobrá věc. Můžu si tvůj nápad ukrást?“
„Chceš ukrást můj nápad?“ Nina se málem zakuckala.
„Jenom, jestli ti to nevadí.“ Zase se na ni tak vřele a škádlivě usmál, až se jí pošetile zhoupl žaludek.
„Jasně, že ne. Vlastně je to pro mě i trošku pocta.“ A taky trošku šok.

˜
Sebastian se vytasil se seznamem svých vlastních nápadů, které chtěl vyzkoušet. Vzhledem k tomu, co se
dělo venku před cukrárnou, ho velmi vstřícně povzbuzovala. Naštěstí se hned pustil do práce a začal míchat
máslový základ v italském stylu, což zřejmě znamenalo, že pustil celou tu podezřelou záležitost s jejími
přáteli z hlavy.
Při práci se rozhovořil a Nině po prvních deseti minutách začalo povolovat napětí v ramenou a trochu se
uklidnila. Pokud se bude Sebastian držet v kuchyni, všechno bude v suchu a zatím ještě nezažila, že by se
zajímal o cokoliv nahoře nad schody. Stačí jenom dohlédnout na to, aby se soustředil na svou práci tady v
kuchyni.
„Chtěl bych vytvořit nějaké opravdu jemné příchuti a jejich kombinace. Lidé si po jídle většinou dají
trochu kávy nebo čaje, ale zákusky poslední dobou moc neletí, takže mě napadlo, nabídnout jim čaj a místo
dortu výběr makronek.“ Odmlčel se a pokýval hlavou, jako by sám sebe ujišťoval, že je to dobrý nápad.
„Má to svůj finanční přínos. Takže mě napadlo udělat náplně s květinovou a čajovou příchutí jako jasmín,
Earl Grey a zelený čaj v kombinaci s levandulí, ibiškem a růží.“
„Zajímavé,“ pronesla Nina a snažila se tvářit neutrálně. Nic z toho jí nepřipadalo jako pořádná náplň.
Cukrářské výrobky, ať to byly sušenky, dorty, pusinky nebo éclairky, přece mají být svůdné, zajímavé a
vyvolávat v člověku touhu zabořit do nich rty jako v lahodném polibku.
„Co?“
„Nic?“
„Zase máš ten výraz.“
„Ne, nemám… vážně jsem se snažila, abych žádný neměla.“ Povzdychla si a přiznala se. „Ptáš se asi
nesprávné osoby. Já chci, aby moje dorty měly pořádnou a sytou chuť…“ Kývla ke svým éclairkám. „Ty
tvoje kombinace vypadají hodně jemně a promyšleně, prostě takové serepetičky.“ Rozhodla se říct to
naplno. „Ale abych byla upřímná, zní to nudně a… taky trošku nevýrazně… jsou to takové málo odvážné
příchutě, jen aby se neřeklo. Sofistikované, ale bez nápadu.“
„Děkuji za případné připomínky,“ zamračil se Sebastian.
„Nechtěla jsem být hrubá… jen upřímná. Jako potenciální zákazník.“
Sebastian se zachmuřil, znovu se podíval na éclairky a do očí se mu přitom vkradl ustaraný výraz.
„Hmm.“
 „Ale já asi nebudu tvoje cílová skupina. Já bych si připadala podvedená, kdybych si k jídlu nedala
moučník. Chci čokoládu. Chci pořádnou chuť. Lidé z tvých restaurací jsou asi kultivovanější a zřejmě mají
vybranější chutě.“
Sebastian se na chvíli zamyslel. Pak si rozpačitě prohrábl vlasy. „Koncept pro tohle bistro mi pořád nějak
nevychází. A teď zůstanu dva měsíce bez dělníků. Návrhy nejsou dokončené a vůbec nemám vymyšlené
menu. Hrozně mě to frustruje, zvlášť proto, že ty restaurace v Marais a Canal Saint-Martin šly tak dobře.
Měl jsem jasnou vizi. A návrhář interiérů to trefil, hned jak jsem mu ukázal první návrh. Tady –“ setřásl
neposlušnou kadeř z obličeje a Nina si uvědomila, že by potřeboval ostříhat „– jsou od prvního dne jenom
problémy.“
„Nemůžeš použít stejný návrh a nápady?“
„Nemůžu, protože tahle budova má úplně špatný tvar a stojí na blbým místě. V mých původních plánech
tohle místo nemá co dělat.“
„V tvých plánech na ovládnutí světa?“ popíchla ho Nina. „Není tohle ta chvíle, kdy se máš zlomyslně
zachechtat a zlověstně si zamnout ruce jako génius zla?“
„Ty jsi fakt stejná jak tvůj brácha.“ V očích mu probleskla vřelost, i když mluvil odměřeně. „Stejně
hloupý smysl pro humor.“
„Obávám se, že je to v genech.“
„Aspoň vypadáš o moc líp než on.“ Sebastian se zarazil, na chvíli vypadal, jako by spolknul něco
nestravitelného, a pak se najednou začervenal.
Nastala strašlivá chvíle hutného ticha, kdy se na sebe jenom dívali, ale Nina ho v tom nedokázala nechat
a přispěchala mu na pomoc, protože věděla, že to nemyslel tak, jak by si bývala moc přála.
„No jasně. Jsem mladší, mám míň chlupů a rozhodně voním líp.“
„To bude ono,“ souhlasil Sebastian s očividnou vděčností. „A teď se vrátíme k mým plánům na ovládnutí
restaurací. Tohle místo mi zůstalo na krku, protože bych jinak nemohl dostat smlouvu na ty dvě restaurace,
které jsem chtěl, takže jsem musel přibrat i tuhle. A tím pádem mám na starosti Marcela i ten cukrářský
kurz.“
Nina chvilinku vyčkala, zvážila, jestli má něco říct, nebo ne, a konečně rozhodně posbírala veškerou
kuráž a promluvila: „Víš, že tohle byla kdysi dost proslulá cukrárna? Marcel i Marguerite ji zažili v jejích
nejlepších časech.“
„To už jsi říkala.“
„Říkala, protože to byla opravdu skvělá cukrárna. Byla by škoda to všechno zahodit. Možná by sis ji měl
nechat jako cukrárnu.“
„Ne.“ Sebastian se k ní obrátil zády a začal si připravovat misky a přitom pročítal lístky s recepty.
„Ne? Vůbec o té možnosti neuvažuješ?“
„Ne.“ Otočil list papíru.
„Ani trochu?“
Vůbec se na ni nepodíval, zdálo se, že je plně pohroužený do své práce a jen si tiše mumlá: „Earl Grey
a levandule. To bude jedna. Jasmín a… nejspíš růže, jestli to není moc kytek najednou?“
„Takže říkáš ne,“ naléhala Nina.
„Co si myslíš o růži s levandulí?“
„Ujde to,“ odbyla ho, nijak ji to neoslňovalo. Už se zase pohroužil do svých receptů. Upřeně hleděla na
jeho zátylek. Umíněný pitomec.
Možná by ho měla vzít do Ladurée, aby viděl nějakou vyhlášenou pařížskou cukrárnu. Neuvažovat vůbec
nad tím, že by tu ta cukrárna mohla zůstat, bylo zbytečné a sebedestruktivní. Proč obětovat vrabce v hrsti
kvůli holubům na střeše? Snad kdyby mu dokázala, že je to potenciálně dobrý obchodní plán, změnil by
názor. Koneckonců, co může ztratit?

˜
Přemýšlela o tom celou dobu, kdy mu pomáhala připravovat makronky, které samozřejmě vyšly zázračně
dokonalé a velké právě tak do pusy. Jak to jen dělá? Přísahala by, že postupovala úplně stejně a dělala tytéž
věci, co on.
„Jsi v pohodě?“
„Jo.“ Odsekla. Jeho přítomnost ji rozlaďovala, nebo ji možná rozčiloval jeho dech.
„Šklebíš se.“
„Jenom se snažím přijít na to, co jsem mohla tak děsně pokazit a jak se tobě povedlo udělat tak dokonale
růžové makronky.“
„Aha. To je praxe. Víš přece, že jsem dělal v hotelu ve Wells a tam podávali odpolední čajové menu.
Tohle byla jedna z položek. Hele, pomůžeš mi rozhodnout, jakou udělat tu náplň?“ Jeho makronky měly
jemnou příchuť růže a dokonce nějak dokázal, že byly růžové jako ruměnec. Vypadaly žensky půvabně a
Nina moc dobře věděla, že by ani za milion let nedokázala, aby její výtvory vypadaly takhle… a že by to
stejně ani nechtěla.
Ne, vážně by to nechtěla. Nechce péct takové věci.
Bylo to šokující zjištění. Vaření je přece o tom, aby se lidé nasytili a aby si jídlo pořádně vychutnali a
prožili. Ona jim chce dělat pomyšlení. Uspokojit tu syrovou touhu po utišení hladu a potěšení. Chce svádět
lidi dohromady. Jemná příchuť a drobná, téměř neexistující makronka vůbec nesplňovala její představu
mlsání.
Během další hodiny pomáhala vyrábět máslový krém, ale neustále měla plnou hlavu dortů a dezertů,
které chtěla dělat doopravdy. Silné a odvážné příchuti vyzkoušených a osvědčených kombinací, vylepšené
novým způsobem prezentace. Její karamelový řez je veliký hit. Čím intenzivněji o tom přemýšlela, tím víc
měla chuť udělat drobné dezertní verze oblíbených britských sladkostí. Mohla by připravit jemňounké
linecké těsto s džemem, jemné máslové sušenky proložené krémem Chantilly a ovocným pyré, miniaturní
piškotový dort s jahodovou polevou plněný čerstvým ovocem a řezy mille-feuilles ve stylu džemových
košíčků.
Hlavou jí vířily nápady a přitom sledovala, jak Sebastian rozděluje máslový krém do různých misek,
které si připravil, aby mohl začít přidávat příchuti, počínaje výluhem z několika sáčků Earl Greye a růžovou
vodou se sušenými drcenými jasmínovými květy konče. Bylo zajímavé sledovat, jak vytváří tyhle jemné
chutě, ale jeho úzkostlivě přesný, téměř vědecký přístup ji ani neinspiroval, ani nevzrušoval.
„Nino?“
„No?“ Trhla sebou, když zjistila, že se na ni dívá.
„Jsi v pořádku? Zase se šklebíš. A tentokrát fakt divně.“
„Promiň, jen jsem se zamyslela.“ Usmála se, jelikož nedokázala úplně potlačit nadšení nad svým
nápadem, a tak raději popadla misku a šla ji umýt ke dřezu.
Sebastian se po ní ohlédl a tvářil se přitom nesporně podezíravě.
Balancoval na jedné berli a zároveň kombinoval, ochutnával a přidával, zcela soustředěný na svou práci.
Navzdory tomu jasnozřivému prohlédnutí, které na Ninu sestoupilo, ji pořád ještě fascinovalo ho sledovat.
Vždycky byl takový, měl elán a soustředění, jaké ještě u nikoho jiného nepozorovala. Přemítala, jestli to je
ten důvod jeho osamělosti, jestli se kvůli tomu odcizil přátelům. Když byl mladší, vždycky ho s pomocí
Nicka a ostatních kluků dokázala z jeho transu nějakým žertem vytrhnout. Vytáhnout ho za přátelského
žertování z kuchyně a k něčemu ho vyhecovat.
„Tumáš.“ Nabídl jí lžičku a druhou ruku jí umístil pod bradu, jako by ji chtěl podepřít. Vinou toho
nečekaně intimního dotyku jí vyschlo v ústech, a jakmile se jí lžička dotkla rtů, úlekem podvědomě otevřela
ústa. Zvedla k němu oči a v tom okamžiku mezi nimi proběhl zvláštní pocit, kdy si oba jasně uvědomovali
přítomnost toho druhého. Vzápětí Nina horním rtem pomalounku nabrala trochu sladké směsi. Sice na ni
upřeně hleděl, ale stejně nedokázala zabránit tomu, aby si olízla rty, přestože se to zdálo strašlivě smyslné
a směšné. Když viděla, jak mu poskočil ohryzek, tep jí zakolísal.
„Co tomu říkáš?“ Sebastianův hluboký hlas zněl maličko ochraptěle.
Ztěžka polkla a bylo jí najednou horko, cítila se rozechvěle a nejistě. „Prima, dost… jemné. To je Earl
Grey?“ Měla pocit, že trochu blábolí, jako by se její myšlenky pohybovaly miliony kilometrů od
ochuceného krému. Pořád upřeně sledoval její rty a ona cítila, že se její tělesná teplota musela zbláznit.
Najednou jí bylo hrozné, strašlivé horko, ale nedokázala se na něj přestat dívat.
Dotkl se jejího rtu a setřel nepatrný kousek krému, který jí tam zůstal. Zatajila dech a žaludek se jí
propadl až někam pod podlahu. Sledovala, jak si uvědomuje situaci a pomalu začíná vraštit obočí. Pak se
stáhl.
„A co tahle?“ Ponořil lžičku do další misky, nabral obsah a tentokrát jí ho podal docela normálně, snad
aby si to nevyložila špatně, až na to, že jeho oči pořád bloudily k jejím rtům.
Kruci, cítila, že se jí do tváře opět plíží ruměnec, ke kterému nikdy neměla moc daleko. Sáhla po lžičce
a raději než na něj se zahleděla na její obsah. Sebastian už se natahoval po třetí misce.
„Já… eh… jen spojím pár makronek s různou příchutí.“ Rychle se přesunul k druhé straně pracovního
stolu, jako by měl přitom náramně naspěch.
Sledovala, jak rychlými pohyby štíhlých, elegantních prstů pomocí špachtle spěšně roztírá náplň na
hotové makronky. Nikdy si neosvojí tak zkušený postup. Pracoval hodně tvrdě, aby se dostal tam, kde je
teď, a bylo to znát. Jeho makronky vypadaly jako kouzelné umělecké miniatury. Světlá náplň z Earl Greye
nádherně kontrastovala s růžově uzardělými polovinami zákusku, stejně skvěle vypadal bledý jasmín a pak
slabě růžový krém z růží.
Sledovala, jak je naaranžoval na jednom z dortových stojanů, všechny tři barvy spolu dohromady krásně
ladily. Určitě strávil hodně času nejen vymýšlením příchutí, ale i toho, jak budou všechny složky spolu
ladit. Vypadaly úžasně. Pochopitelně, protože tohle byl Sebastian, perfekcionista až do posledního dechu.
„Zkus jednu,“ nabídl jí a podržel před sebou dortový stojan úplně jako štít. Vzala si jednu makronku a
ďobla do ní. „Prima.“
„Prima? To je všechno, co mi řekneš? Hm, možná bych se měl zeptat spíš Marcela, jestli je takový
odborník, jak si myslíš.“ Sebastian zvedl dortový stojan a s pomocí jedné berle se belhal ke schodům.
„Počkej, já jim to… neměl bys… upadnout na schodech nebo tak.“
„Tak vezmi ten stojan.“
Pospíšila k němu a vzala stojan. „Odnesu je tam, chceš?“
Jakmile se vydala po schodech, slyšela, jak se souká za ní.
„Co to děláš?“ křikla na něj s vršku schodiště.
„Chci slyšet, co na to řekne.“ Opřel berle o první schod a vyhoupl se na něj. Nina ztuhla.
„Opatrně,“ řekla mu.
„To nic,“ ujistil ji, zvedl berle a chystal se vyskočit na další schod.
Nina úzkostlivě vykoukla dveřmi, nahlédla do chodby, vedoucí do cukrárny a pak řekla velmi hlasitě:
„Vypadají opravdu úžasně.“
Sebastian se na ni překvapeně podíval a pak se vytáhl na další schod.
Nina zaváhala a pocítila nepříjemně zrychlený tep až v krku. Ušní lalůčky se jí zbarvily do sytě růžova.
Má nechat Sebastiana na schodech a utíkat napřed, aby řekla Marcelovi, že má varovat ostatní? Nebo by
měla spíš zdržovat a doufat, že je Marcel zaslechne?
„Já nepochybuju, že Marcel tvoje makronky rád ochutná,“ řekla co nejhlasitěji.
„Přece na nás nečeká na chodbě?“
„Jo, já ho jenom nechci vyděsit, víš, až se tam najednou vynoříme.“
„Určitě není hluchý.“
„No… on neslyší moc dobře,“ řekla rychle. „Jojo, má dost špatný sluch.“
„Nevšiml jsem si,“ řekl Sebastian a zase zapřel berle o další schod.
Váhavě udělala další krok do cukrárny a přitom se jí bota zachytila o uvolněný kus linolea, takže zakopla
a začala se řítit dopředu. V posledním okamžiku se narovnala a podařilo se jí udržet dortový stojan. Na
chvíli počkala, až se jí přestane houpat v ruce a narovnala nejbližší makronku, které hrozilo, že přepadne
přes okraj.
„To bylo o fous,“ poznamenal Sebastian a stáhl berle zpátky ze čtvrtého schodu. „To by byla tragédie,
kdybys to upustila.“
„Uf. Ale ty si taky dávej pozor.“
 „Já to zvládnu, Nino, jen mi to chvíli trvá. Ale není žádný spěch. Popravdě, dneska je docela pěkně,
mohli bychom si ty makronky vychutnat hezky venku na sluníčku s šálkem kávy.“
Vytřeštila oči zděšením a snažila se honem vymyslet, jak ho odradit.
„Děje se něco, Nino?“
Stál teď na pátém schodu, oči měl právě ve stejné výšce jako ona a byl tak blízko, že mohla sledovat
jemné vrásky kolem jeho úst. Proč se na ně tak kouká? Na okamžik se zasnila a představila si, že by se k
němu jen nepatrně naklonila a jen lehce se ho dotkla rty. Co by řekl? Co by udělal? A co si vůbec namlouvá?
Vzpamatuj se. To už tu přece jednou bylo. A pak si uvědomila, že to on se naklání k ní, docela nepatrně, a
upřeně ji přitom sleduje. Srdce se jí zatetelilo absurdním nadšením a on se naklonil ještě blíž, až ucítila na
svých rtech jeho dech. Ve chvíli, kdy se jeho ústa dotkla jejích, ten jemný dotek kůže vyslal tisíce
elektrických impulsů, které se rozvířily celým jejím tělem. Vtom se Sebastian náhle naklonil ke straně a
nebezpečně se zakymácel. Polekaně vztáhla volnou ruku, aby ho ustálila, popadla ho za paži a pak se ozvalo
klap, klap, buch, buch, buch, jak se jedna berle skutálela po schodech dolů a Nině se stojan na dorty
riskantně zakýval v ruce.
„Kruci,“ vypravil ze sebe Sebastian vzápětí a polekaně třeštil oči.
„To je dobrý, držím tě,“ ujistila ho Nina. Pod prsty cítila jemné chvění a nebyla si jistá, jestli se třese ona
nebo on. „Proč si nesedneš?“ Položila dortový stojan nahoru nad schody a pomohla mu, aby se pomalu
otočil, v zoufale opatrné choreografii, berle, krok, berle, krok, berle a krok, až se mu konečně podařilo
klesnout dolů a posadit se na schody.
„Jsi v pořádku?“ Posadila se vedle něj a znepokojilo ji, že je tak bledý, veškerá barva mu zmizela z
obličeje a zůstaly jen vytřeštěné, polekané oči.
„Bylo to jen tak tak, už jsem myslel, že přepadnu dozadu.“ Otřásl se a na chvíli zavřel oči, jako by to
prožíval znovu i s možnými následky. „Najednou mi podklouzla berle.“ Položil tu druhou na schody, opřel
se loktem o koleno a podepřel si bradu dlaní. „Dej mi chvilku, srdce mi uhání jak motorák. Ta představa,
že bych znovu spadl… mě dost děsí.“
Naklonila se k němu blíž a objala ho paží kolem ramen. Najednou byl jako ztracený, opuštěný chlapec
a jí se v okamžiku vrátila zcela jasná vzpomínka, jako by se to stalo včera, jak všichni sedí u stolu u večeře,
chlapci se mezi sebou hašteří a on si myslí, že na něj nikdo nekouká, ale ona na něj přitom vrhá kradmé
pohledy.
„Hele,“ řekla mu něžně. „To bude dobrý.“
„Promiň.“ Polkl. Cítila pod rukou, jak má křečovitě ztuhlé svaly na zádech. „Já už zapomněl… na tu
nehodu. Najednou se mi všechno vrátilo.“ Nevěděla, jestli si to uvědomuje, ale přitiskl se k ní ještě víc.
„Víš, ten ohavný pocit, když padáš a už víš, že tomu nezabráníš a jen se snažíš připravit na náraz.“ Zamrkal.
„A pak to křupnutí. Do hajzlu.“ Zavrtěl hlavou. „A ten pocit, když jsi úplně bezmocná, k ničemu, najednou
jsi tak příšerně křehká. Musel jsem vypadat jak úplná troska, když jsem tam ležel na zádech a lidi na mě
koukali. Ta pitomá nána s kufrem jenom zakňourala něco jako omluvu a že musí spěchat na vlak.“
„To snad ne!“
„Pro mě za mě. Stejně by mi sotva nějak pomohla.“
„Někdo snad zavolal záchranku?“
„Ale jo, samozřejmě až po tom, co jsem všecky ujistil, že jsem v pořádku a potřebuju jen chvilku, abych
se vzpamatoval. Pochopitelně jsem se to snažil rozhýbat… a asi jsem při tom omdlel. Když jsem zase přišel
k sobě, bylo tam několik lidí a snažili se mi pomoct. Najednou je mi skoro hanba, byla tam jedna žena a
nějaký muž, nepatřili k sobě, ale zůstali u mě, dokud nepřijela sanitka. Nedozvěděl jsem se jejich jména.
Moc rád bych jim poděkoval.“
„Takže ta zlomenina byla opravdu ošklivá.“
„Tak ošklivá, že jsem musel zůstat v nemocnici a jít na operaci.“ Zaťal pěsti. „Děsí mě pomyšlení, že se
tam budu muset vrátit. Hrozně nesnáším nemocnice.“
„Mohla bych jít s tebou,“ nabídla.
Otočil k ní hlavu a najednou měl ve tváři výraz dychtivé naděje. „Udělala bys to?“
„No jasně.“
 „Díky, Nino.“ Jeho sladký úsměv jí projel tělem, a když se dívala na tu známou tvář, na každý její tah a
rys, které měla pevně vryté do paměti, věděla, že ho nemiluje o nic míň než dřív.

˜
„Mm.“ Marcel uvolnil svou trvale nabručenou tvář. „Earl Grey je velmi jemný. Delikátní a dokonce by se
dalo říct, hravý. Chuť té růžové makronky je mimořádně dobře vyvážená. Musím vám gratulovat.“
„Díky, Marceli.“ Sebastian vrhl posměšný úsměv na Ninu a Marcel se sklonil k talíři, aby si vybral další
kousek.
Po incidentu na schodech pozvala Nina Marcela dolů do kuchyně, a i když byl Sebastian asi překvapený
jeho nezvykle přátelskou spoluprací, nedal to na sobě znát, za což mu byla Nina vděčná. Už teď se cítila
hodně provinile.
Když mu Nina pomohla zpátky po schodech dolů do kuchyně a usadila ho tam, Sebastian byl nejdřív
dost povolný. Na chvíli ho opustila, aby přivedla Marcela a přinesla z cukrárny další židli, na kterou by si
Sebastian mohl položit nohu. To už Marcel přicházel s kávou, a když do kuchyně donesli jeden stolek
seshora a další dvě židle, Sebastianovi se už vrátila barva do tváře a byl trochu víc sám sebou.
„Jakou příchuť má tahle?“ zeptal se Marcel a zvedl jednu z makronek ochucených růží a jasmínem.
„Možná na to přijdete sám?“
Francouz vložil cukroví do úst, jako by ochutnával drahé víno, zavřel oči a užil si sladkou chuť. „Hmm,
růže a… ách, vynikající jemná chuť. To se mi líbí. Tohle mám moc rád. Po té druhé je to jako lahodná tečka
pro chuťové buňky.“
Sebastian přikývl a rychle popadl svůj všudypřítomný notýsek. „To se mi líbí, rád bych to použil ve
svých degustačních poznámkách k menu. Nevadí vám to?“
„Byl bych poctěn,“ Marcel velmi vážně a prkenně přikývl. „Růže a jasmín, předpokládám.“
„Správně.“
„Příjemný přídavek k tomu Earl Greyi, a co tu máme na zakončení této triumfální trilogie?“
„Triumfální trilogie!“ vykřikl Sebastian se smíchem a oči mu zářily nadšením. Nině se při pohledu na
něj dost ulevilo. Šok z nehody, k níž málem došlo, a pak jeho nečekaná zranitelnost, která ji velmi zasáhla,
se začaly vytrácet.
„Marceli! Vy jste hotový básník. Tohle si asi taky půjčím.“ Sebastian naklonil hlavu na stranu. „Možná
vás požádám, abyste to menu sepsal za mě.“
Marcel nepatrně povytáhl obočí a Nina se usmála sama pro sebe. Od začátku si byla jistá, že to nadšené
vychvalování jemných chutí a delikátně vyvážených kombinací mělo jako prvotní účel udržet Sebastiana
stranou pěkně v kuchyni.
Marcel vyzkoušel poslední makronku a zavrtěl hlavou. „Ne. Závěr musí být ještě úchvatnější. Něco
chytrého a komplikovanějšího. Růžová makronka s růžovým krémem, to je… příliš snadné.“
Sebastian přikývl. „Kruci, máte pravdu.“
A najednou spolu probírali do detailu kombinace příchutí, vyměňovali si nápady a živě naslouchali jeden
druhému. Nina se s velkým úsměvem na tváři vytratila a prošla cukrárnou za pracanty před podnikem.
„Jak to jde?“ zeptala se potichu.
„Skoro hotovo,“ Jane se napřímila z podřepu a zamnula si záda. Zbývalo natřít ještě kousíček panelu.
„Do půlhodinky jsme hotoví,“ hlásil Bill. „Ale bylo by dobrý, kdybychom mohli do kuchyně a trochu
se umyli. Je tam ještě šéf?“
„Jo, zrovna se baví s Marcelem o pečení, ale doufám, že brzo odejde.“ Mrkla na hodinky, už bylo půl
šesté. „Radši se vrátím, než se po mně začne shánět.“

˜
 „Už jsi hotový?“ zeptala se Sebastiana a začala odnášet mísy do dřezu.
„Jo. Ale nemusíš mýt nádobí. Oceňuju tvojí pomoc, ale… nečekal jsem, že budeš dneska pracovat.“
Významně se podívala na jeho ruce balancující na berlích a zvedla jedno obočí. „Cože? A jak chceš jako
umýt to nádobí?“
Zatvářil se tak provinile, až se musela usmát. „Můžeš mi to vynahradit jindy.“ Jejda, to znělo daleko
koketněji, než zamýšlela.
„To bych mohl, viď?“ Díval se na ni a na rtech mu lpěl drobný náznak úsměvu. Vzápětí jeho tvář
zněžněla takovým způsobem, že jí to proměnilo vnitřnosti v rosol a její hormony začaly šílet. „Možná bych
tě mohl vzít na večeři?“
Nech toho, řekla sama sobě. Prostě je jenom vděčný.
Naplnila dřez horkou saponátovou vodou a držela se zády k němu, aby jí neviděl do tváře. „Už zase máš
po krk toho jídla z hotelu?“ zeptala se klidně a žertovně.
„Ne.“
„Aha, takže chceš vyzkoušet nějakou restauraci? Podívat se na konkurenci?“
„Ne, Nino.“ Zaslechla v jeho hlase náznak podráždění, zariskovala tedy a otočila se. Opíral se o pracovní
stůl, berle mu volně visely na loktech a zarýval se do ní pohledem jiskřivých očí.
„Chceš do McDonald’s?“ zeptala se.
„Kristepane Nino,“ pronesl s popuzeným úsměvem. „Možná, že tě chci prostě vzít na večeři, abych ti
poděkoval. Za to, že jsi mi vyšla vstříc a udělala ještě víc… a že jsi mě vyvezla v tom vozíku. To bylo
vážně fajn.“ Jejich oči se setkaly. „Vždycky jsi v tomhle byla dobrá, myslela jsi na m–, tedy na ostatní.
Totiž… ne každý by to pro mě udělal. Ten den jsem si fakt užil. Užil jsem si být s tebou. Chtěl bych teda…
víš co, strávit s tebou víc času. Co já vím, říkejme tomu třeba rande.“
Zdálo se, že je trochu šokovaný, jako by mu ta slova uklouzla mimoděk a teď tam stál s uštvaným
výrazem ve tváři a zjevně přemýšlel, jestli z toho má vycouvat, nebo ne, ale Nina ho nechtěla propustit tak
lacino.
„Rande?“ zeptala se tak tichým hlasem, jako by sama nemohla uvěřit, že to říká.
Protáhl obličej. „Promiň, to jsem řekl trochu nevhodně.“
Samozřejmě, že ano. Žádné rande rozhodně neplánoval.
„Chtěl jsem říct, že tě vezmu na večeři, abych ti poděkoval za všechnu tvou pomoc.“ Jeho hlas zněl
rozhodněji a už ne tak podrážděně jako předtím. „A že chci, aby to byl opravdu… zážitek. Víš, něco opravdu
plánovaného. Chci tě vzít na nějaký hezký místo, abych ti poděkoval, takže to nebude rande, ale bude to
jako bychom šli na rande,“ dokončil a velice seriózně pokývl hlavou.
Ach ano, to už se víc podobá Sebastianovi, kterého zná. Zpátky na pevnou zem. Když ho předtím viděla
tak zranitelného, znejistilo ji to. S přísným, hrubým a arogantním Sebastianem si poradí mnohem lépe.
Bude snadnější snažit se nemít ho ráda. Koneckonců, on neměl ani ponětí, co k němu cítí.
„To nemusíš,“ řekla stručně a bez emocí. „Nevzpomínáš si, že mě za to platíš?“
„Přijď do hotelu v sedm, Nino.“
Při jeho strohém tónu jí proběhlo náhlé nadšení.
„Dobře.“ Vyslovila to jako zakvíknutí. Proč se v jeho přítomnosti aspoň jednou nedokážu zachovat
opravdu nenuceně, zatoužila, když si všimla jeho letmého uštěpačného úsměvu.

Kapitola 26
„Ahoj Nino,“ pozdravila ji Jane, když vešla do cukrárny a našla tam všechny sedět u stolu s velkými
sklenicemi citronády.
„Nazdar lidi. Už jste skončili?“
„Jo,“ přisvědčila Maddie s širokým úsměvem. „Odvedli jsme skvělou práci.“
„To se hned pozná,“ odtušila Nina, „podle tý barvy, co máš po celým obličeji.“
Maddie si začala ohmatávat obličej. „Kde?“
„To nevadí, šedivý pihy teď frčí,“ poznamenal Peter po její pravici.
 Jane se zasmála a šťouchla ho. „Odkdy se ty vyznáš v módě?“
„Mám své skryté kvality,“ zamrkal na ni a pak se otočil zpátky k Nině. „A musím ti pogratulovat, jak jsi
udržela pana Důležitého stranou. Musel to být pěkný nervák, i když jsme si tu všichni tak trochu připadali
jako v Mission Impossible, což bylo napínavé. Bill nám tu melodii jednou dokonce i pustil na iPhonu.“
„To jsem ráda, že jste zažili takové vzrušení. To já…“ Popravdě si teď připadala hodně provinile, že se
do toho všeho pustila, aniž by mu cokoliv řekla. „Jednu chvíli to bylo fakt o fous. Chtěl vyjít nahoru do
cukrárny.“
Srdce ji zabolelo, když si vzpomněla, jak seděli se Sebastianem na schodech. Měla na sebe vztek. Jak
mohla dovolit, aby se do něj znovu zamilovala? Co to s ní je? A proč mu prostě nedokázala říct, co se v
cukrárně děje?
„A cos udělala?“ vyzvídala Maddie. „Já bych mu dala pusu.“
Nina se začervenala.
„Takže jsi mu ji nedala!“
„Ne, jasně, že ne.“ Polkla a při pomyšlení na to, jak se málem políbili, pocítila nával horka. Tehdy, při
tom stěží patrném doteku jeho úst, na tyhle myšlenky vůbec nebyl čas.
„Škoda. Je docela k nakousnutí.“
„Jenže na tebe je trochu moc kultivovanej,“ řekl Bill podle Ninina názoru trochu neomaleně, ale Maddie
to podle všeho nevadilo a poplácala ho po jeho velké ruce. „Vůbec není můj typ, ale ráda se podívám. Jsem
studentka historie umění, my máme rádi krásné věci. A když o tom mluvím…“ Hrdě se napřímila.
„Dokončila jsem restaurování nástěnné malby a zbývá mi jenom už jenom načmárat pár mráčků.“
Všichni se otočili ke zdi, na které se skvěl oceán, zářivě se usmívající mořské panny a rybičky tak
barevné, až se zdálo, že stačí mrknout a uplavou.
„Božínku, to je absolutně překrásné,“ vydechla Jane.
„Je úžasné vidět to znovu,“ řekla Marguerite. „Už jsem zapomněla, jak úchvatná ta malba byla. Teď,
když ji zase vidím, vybavuje se mi hodně šťastných vzpomínek. Bude to krásné, až dostaneme na místo i
lustr,“ dodala a toužebně vzhlédla k sádrové růžici nahoře.
Nina měla pocit, jako by stála v cestě rozjetému vlaku – ostatně měla zhruba podobné šance tohle
všechno zarazit. Zvedla výstražně ruku. „Poslyšte, tohle všechno je skvělé a já moc oceňuju práci, kterou
jste tu dnes udělali.“
„Počkej, zlatíčko, ještě jsi to ani neviděla. Pojď, musíme ti ukázat, jak jsme to provedli.“
Všichni pokývali hlavami a jako jeden muž vstali a společně ji vyvedli ven z obchodu.
„Tak co myslíš?“ zeptal se Bill, když vyšli ven do slunečního jasu.
„Propáníčka! To jste udělali senzačně. Vypadá to…“ Nedokončila větu, její široký úsměv byl dostatečně
výmluvný. Odvedli skvělou práci a průčelí cukrárny teď mělo tmavě šedý nátěr, který je zásadně změnil.
Najednou to bylo místo, které vám stálo i za druhý pohled, a které byste zvážili navštívit. Utahaná a omšelá
stařenka zmizela a na jejím místě se objevila pohlednější a elegantnější dáma. Nině se hlavně líbilo, že nový
nátěr nebyl žádnou lacinou a křiklavou náhradou, ale pouze vylepšením, které respektovalo původní vzhled
a nepůsobilo na okolí vyzývavě.
Výlohy se blýskaly v pozdně odpoledním slunci, a byly skrz ně vidět skleněné vitríny u hlavního pultu.
Taková změna. Pak se Nina zasmála, když zahlédla v nabídce Sebastianovy nedávno udělané makronky.
„Moc vám děkuju, vám všem. Bille, vyřiď moje ohromné díky klukům. Já…“ najednou se jí oči zalily
slzami. „Nemůžu ani uvěřit, jak se to tu změnilo, a já jsem k tomu vůbec nepřispěla. Je mi to teď líto.“
„S tím se netrap, zlatíčko.“
„Užili jsme si u toho spoustu legrace, viď, Petere, miláčku?“
„Co?“ Peter předstíral, že byl v myšlenkách na míle daleko a teprve teď se vrací. „Jasně, zlato,“ řekl
škádlivě.
„Vážně, Nino, byla tu spoustu legrace, ale…“ Jane nedokončila větu.
„Někteří z nás si myslí…“ začal Bill a podíval se na Petera.
Peter přikývl, zřejmě byl zvolen za jejich mluvčího. „Jde o to, Nino, že jsme si tu práci na tomhle domě
fakt užili. Vidět takovou proměnu pro nás byla vážně čest, zvlášť když připočítám odhalení té malby na
stěnách, a dost jsme k tomuhle místu přilnuli. Rádi bychom, aby se mu navrátila jeho dřívější sláva. A
abychom ho mohli vidět tak, jak by mělo vypadat. Zítra bychom chtěli pokračovat uvnitř v budově.“
„Přemýšleli jsme, co s podlahou,“ řekla Marguerite. „Stačilo by jenom odlepit dlaždice, pořádně je
vyčistit a zase je zasadit na místo. Když na tom budeme pracovat všichni, dokážeme to udělat za den a
cukrárnu bychom mohli zatím zavřít.“
„A s Peterem jsme sehnali žebřík, takže zítra pověsíme lustr,“ dodal Bill.
„Počkat! Počkat!“ Nina zvedla ruce, aby zadržela tu vlnu nadšení. „Není to moje cukrárna. Patří
Sebastianovi. A nezapomínejte, že ji chce zavřít a předělat.“ Přestože ještě nemá jasný plán, co s tímhle
podnikem provede.
„Nojo, ale až uvidí, jaký má tohle místo potenciál, možná si to rozmyslí,“ namítala Maddie. „Lidi milují
tvoje cukrářské umění s anglickou fúzí.“
„To jo, ale musela bych toho každý den upéct daleko víc.“ Ačkoliv, kdyby si dobře rozvrhla práci, tak
by to šlo.
„Pomohla bych ti,“ nabídla se Maddie. „Vyučování začíná až za deset dní.“
„Také bych mohla,“ přidala se Marguerite. „Vždycky vstávám brzy.“
„Mohli bychom udělat malou výrobní linku,“ navrhla Maddie.
„I my můžeme pomoct,“ řekla Jane.
„Královský plurál,“ povzdechl si Peter s odevzdaným pohledem a pak jej pokazil tím, že zamrkal na
svou ženu.
„Ano, ale…“ Nina se zachmuřila. „Nemůžete tu přece všichni dělat. A já jsem tady jenom na…“
Zatvářila se zděšeně při pomyšlení, jak rychle to uteklo. „Jsem tady už jen na týden a půl. Po lekci v tomhle
týdnu už bude jenom jedna. A já se pak vrátím domů. Ale… mám takových nápadů, které bych chtěla
vyzkoušet.“ Začala jim vyprávět o svých variacích na tradiční recepty.
„No, tak to tak uděláme,“ rozhodla Maddie. „Fajnové linecké koláčky, počítej se mnou.“
„A spařený smetanový krém a jahodové éclairky, to zní božsky,“ řekla Marguerite.
„Ale já po vás nemůžu chtít, abyste dělali všechnu tuhle práci, a už vůbec ne zadarmo,“ zoufala si Nina,
která už nevěděla kudy kam.
„Jistěže to můžeme dělat,“ odpověděla Marguerite pevně a s takovým tím královským pohybem hlavy,
který nepřipouštěl žádnou diskuzi.
„Uvědomujete si, že Sebastianovi tu sádru nakonec sundají a pak…“
„Takže nám zbývá čas do konce týdne, abychom tohle místo probudili zase k životu. Až ho pak Sebastian
uvidí, pochopí, jaký má potenciál, a rozmyslí si to.“
Nina zaváhala. Opravdu bylo špatné je v tom podpořit? Co kdyby mohla opravdu pořádně pracovat a
tvořit své cukrářské nápady? Kdyby cukrárnu naplnila svými anglo-francouzskými výtvory, možná by to
udělalo na Sebastiana dojem.
„No.“ Neměla by o tom vůbec uvažovat, ale pak se otočila a viděla, jak Maddie září oči nadějí a
nadšením. „Pravda je, že…“ Má jim to říkat? Bill si založil ruce na břiše. Když promluvila, její dech
hvízdal. „Sebastianovi dělníci se zdrželi na jiné práci, takže ta rekonstrukce tu ještě nějakou dobu nezačne.“
„To znamená, že cukrárna zůstane otevřená déle, a když mu dokážete, že vydělává, mohl by si to
rozmyslet,“ uzavřela to Marguerite a sepjala ruce na prsou v gestu, které zahnalo veškeré zbývající Nininy
pochybnosti.
Vlastně, čím víc o tom uvažovala, tím víc se utvrzovala v tom, že je to dobrý nápad. Ať je obchod raději
plný zákazníků a vydělává peníze, než aby tu zel prázdnotou.
„Takže jdeme do toho?“ ujišťovala se Maddie.
„Dobře,“ svolila Nina, „ale nemáme žádnou záruku, že to vyjde.“
„Ale ty už ho určitě přesvědčíš, jsem si jistá.“ Jane spojila svou paži s Peterovou a povzbudivě se na
Ninu usmála.
„Jane, Jane, Jane. Ty jsi ale zkažená ženská.“ Peter zavrtěl pohoršeně hlavou a zamrkal na Billa.
„Navádět Ninu, aby použila svoje ženské triky.“
„Proč ne?“ oponovala mu s uličnickým úsměvem. „Na tebe to zabralo.“
 Všichni se zasmáli. „Dobře, jednotko. Čas na večeři. Padám hlady. Půjdeš taky, Nino? Jdeme si něco
zakousnout do brasserie za rohem.“
„Ráda bych…“ Opravdu by ráda šla, ale i když jejich popracovní přátelská nálada byla velmi nakažlivá,
večeře se Sebastianem představovala příliš velké lákadlo. Potřebovala zjistit, o co jde.
„No tak pojď, Nino,“ Maddiin hlas se ozýval ve spršce protestů nejhlasitěji.
„Dobře, půjdu s vámi na jednu skleničku.“ Řekla si, že by jí to aspoň pomohlo uklidnit nervy rozjitřené
pomyšlením na schůzku se Sebastianem.

Kapitola 27
Nina sice nešla na žádné rande, ale stejně se nevyvarovala onoho nedočkavého typického klopýtnutí přes
kalhotky, které se snažila sundat ještě za chůze.
Ze šatníku, jehož třetinku si zabrala pro sebe, vytáhla dlouhé hedvábné šaty oranžové barvy. Když se
podívala na Sebastianovy obleky zabírající zbytek skříně, znovu se jí zmocnil pocit, že se vtírá do něčího
soukromí. Pořád jí připadalo, že se tu může každým dnem objevit. Mimoděk se dotkla rukávu jedné z jeho
košil. Nemá tady co dělat. S nepříjemně zahanbujícím pocitem si uvědomila, že se těm svým šatům trochu
podobá – i po tak dlouhé době se pořád pokouší najít v jeho životě svoje místo.
Je pitomá. Opravdu totálně pitomá. Už včera bylo pozdě, aby se konečně přestala upínat k naději, že si
Sebastian jednoho dne všimne, že už dávnou není tou poblázněnou puberťačkou.
Potřásla ramínkem, prohlédla si oranžové šaty, které si zabalila v poslední minutě, a pak je položila na
postel. Na večeři, která není rande, se hodily dost dobře, měla je na sobě jen jednou, a to na svatbě
sestřenice. Té z movitější části rodiny. Při vzpomínce na ten den se ošila. Tehdy si díky těm elegantním a
drahým šatům připadala, že zapadá, jenže jí byly moc těsné v oblasti prsou, na zádech trochu škrábaly, a
když si v nich sedla, škrtily ji.
Osvěžená rychlou sprchou popadla žehličku na vlasy a přistoupila k zrcadlu, aby tu svedla bitvu se svými
loknami, které se trošku kroutily. Když vtrhla do bytu poté, co se nechala přáteli zdržet na jednu skleničku,
měla v úmyslu vlasy narovnat a znovu se pokusit o to dokonale hladké mikádo, se kterým vyšla od
kadeřníka, ale které už bez žehličky na vlasy nikdy nedokázala zopakovat. Zašklebila se a rozhodným
gestem žehličku odložila. Život je moc krátký na to, aby jím člověk plýtval na tyhle věci, a pokud bylo
hlavním cílem jejího výletu předvést Sebastianovi své nové zralejší já, pak stejně tragicky selhala. Viděl ji
v kuchyni pobíhat sem a tam s červeným a zpoceným obličejem, což nebylo zrovna lichotivé. Navíc ji za
všechny ty roky viděl ve všech možných podobách, takže jeden večer v dokonalých šatech a s lesklými
vlasy to nevytrhne. Najednou posmutněla, protože si uvědomila, že ji vždycky viděl v tom horším světle.
Takže ačkoliv se dnes večer mohla vystrojit, nalíčit, zkrotit vlasy do uhlazené dokonalosti a ukázat mu,
že rozmazlená Nina má i svou kultivovanou stránku, odložila žehličku na vlasy a odstrčila tašku s líčidly.
Proč se namáhat, aby mu předvedla někoho, kdo neexistuje? Jako puberťačka se na něj zoufale snažila
udělat dojem. I proto se zapsala na ten kurz vaření… a víme, jak to skončilo. Dodnes se jí doma smějí, jak
omdlela při pohledu na syrové maso.
Pevně zavrtěla hlavou, sáhla po kartáči, a zatímco pročesávala vlasy, neslyšně hovořila směrem k
zrcadlu: „Tohle není rande. Nezapomeň. Je to jako rande, ale není to rande.“
Oranžové šaty ignorovala, vytáhla obyčejnou bílou bavlněnou halenku, spárovala ji s modrými
tříčtvrtečními kalhotami a svými oblíbenými červenými balerínkami. Tohle je ona a není důvod, aby se
pokoušela být někým jiným. Stejně by to prohlédl a ona by se pak cítila ještě mnohem hloupěji.
Od teď musí na Sebastiana Finlaye nějak zapomenout.

˜
Přese všechno odhodlání a sliby, které sama sobě dala, se její tělo zjevně pokoušelo z téhle dohody
vykroutit. Když uviděla Sebastiana čekajícího dole v hotelové vstupní hale, nedokázala zabránit srdci ve
zběsilém poskakování. Měl na sobě světle modrou košili a tmavě šedé kalhoty, až obscénně napnuté přes
sádru. Potlačila úsměv při pohledu na jeho nesourodé nohy, jednu širší než druhou. Dal si tu práci, že se
pěkně oblékl a upravil a podle toho, jak se tvářila Ninina oblíbená recepční, se mu to vyplatilo. Vrhala na
něj od své přepážky na protější straně haly toužebné pohledy. Nina musela uznat, že vypadá až moc
atraktivně.
„Nino, vypadáš… hezky.“ Díval se na její uhlazené kalhoty a zářivě bílou halenku a na rtech mu pohrával
pobavený úsměv, jako by něco tajil.
„Co je?“ zeptala se podezřívavě.
„Nic,“ odpověděl. „Půjdeme?“
Přísně se na něj podívala a on její pohled nevinně opětoval, a tak se rozhodla, že to nechá být. Něco ho
ale zjevně pobavilo.
„Docela hezky ses vystrojil, ale –“ kývla hlavou k jeho noze „– dokážeš ty kalhoty pak sundat?“
„Nabízíš se jako dobrovolník?“ zeptal se a už zase měl ten pobavený úsměv.
„Ne!“ vykvikla a sklopila hlavu. O co mu jde? Nejdou přece na rande a on je samý potměšilý úsměv.
„Tudy.“ Otočil se a zamířil k výtahu.
Ještě že nepodlehla pokušení se vyšňořit, večeře v jeho pokoji by nestála za to nepohodlí, které oranžové
šaty představovaly, přestože v nich vypadala dobře.
K jejímu překvapení výtah minul třetí patro. Tázavě se na něj podívala, zatímco čísla pater problikávala
dál, čtyři, pět, šest, až se nakonec výtah zastavil na sedmičce.
Jeho tvář pořád vibrovala tím lehce potlačovaným úsměvem, který hrozil každou chvíli prorazit stavidla.
„Až po tobě,“ řekl, když se dveře otevřely. Vystoupili do malé čtvercové bílé chodby, která zjevně
sloužila personálu. Potom však kývl hlavou ke dveřím, které byly nějakých šest nebo sedm kroků doprava.
Dveře se otevřely a odhalily plochou střechu, lemovanou nízkou balustrádou. Ohlédla se na Sebastiana.
„Slíbil jsem Alexovi, že se nepřiblížíme na míň než dva metry ke kraji. Právě teď porušujeme všechna
bezpečnostní pravidla. Tudy.“ Naznačil berlí cestu a Nina zahnula doleva kolem cihlového bloku
obezdívajícího schodiště.
„Ach!“ Zarazila se. „Ach!“ vydechla znovu, když si všimla výhledu na Paříž a svítících řetězů,
rozvěšených kolem malé oázy na střeše. Na zemi byla prostřená deka, na níž se skvěly polštářky zářivě
jasných barev, a vpředu stála malá pohovka ohraničená na každé straně stolkem a vysokou vázou temně
modrých kosatců. Kolem deky byly hezké skleněné nádobky se svíčkami, poblikávajícími v prvním šeru
raného večera.
„Ach,“ řekla potřetí, neschopná dát dohromady normální větu. Její mozek byl příliš přetížený, jak se
snažil vyhodnotit, co se to tady děje. Bylo to stejně obtížné jako plavat proti proudu.
„Říkal jsem si, že to bude jednodušší než jet někam do restaurace,“ vysvětloval Sebastian s váhavým
úsměvem. „Chtěl jsem udělat něco zvláštního… jako poděkování.“
Přes všechno odhodlání v ní okamžitě vzplála naděje.
„Ber to tak, že jsi mi poděkoval naprosto bezvadně,“ pravila upřímně. Myšlenky mezitím sváděly v její
hlavě urputný boj, protože mozek vypracovával jednu nepravděpodobnou možnost za druhou, které vzápětí
musela odmítat, protože neměla ponětí, zda jsou správné. „Tohle je nádherné. A úplně nečekané. Dostat
sem tu pohovku musela být pěkná prácička.“ Sjela pohledem k jeho berlím.
„Přiznávám, že za odvedenou práci si připsat zásluhy nemůžu. Pomohl mi Alex a jeho tým, ale… byl to
můj nápad.“
„Je to krása. Díky.“
„Posaď se.“
Vydali se k pohovce, Sebastian přitom mrknul na hodinky a Nina se zatím usadila na samý krajíček –
nechtěla si dělat příliš velké pohodlí, aby zase nepovolila v ostražitosti a její mozek nezačal opět vymýšlet
unáhlené závěry.
Výhled kolem nich byl dechberoucí, a když se vynadívala na všechna ta zlatá světla a tmavé obrysy,
soustředila se na jednotlivé prvky – na temnou cestičku Seiny vinoucí se pod mosty a ozdobenou jasem
pouličních světel, elegantně vysokou Eiffelovku tyčící se proti potemnělé obloze a úhledné přímé čáry
širokých bulvárů, vějířovitě se rozbíhajících městem.
„Dala by sis něco k pití?“
„Jo, prosím tě.“ Nina se v očekávání rozhlédla, ale nespatřila žádný kbelík se šampaňským – který by se
sem tak dokonale hodil – ani žádné slavnostní sklenice nebo láhve. To ji uklidnilo. Vyložila si to správně.
Nejde o řádnou romantiku.
Sebastian jí podal menu.
„Budeme si objednávat přes esemesky. Nebyl jsem si jistý, co si dáš.“ Věnoval jí netypicky nejistý
úsměv, který ji opět zmátl. „Alex nám přidělil číšníka.“
„To je šikovné.“
„Je to báječné, když se znáš s ředitelem… a ledacos na něj víš.“
„To bude asi nějaká mužská záležitost, mně přišel jako dost hodný člověk.“
Sebastian se zatvářil vážně. „Je to úžasný chlap. A je opravdu hodný. Ve skutečnosti na něj nic nemám.
Je to jenom hodný člověk a skvělý kamarád. Kdybych chtěl být poctivý, řekl bych, že je zřejmě o moc lepší
než já, ale na tom teď už nezáleží.“
Pokrčila zamyšleně obočí. Zdálo se, že se tím snaží něco říct, ale neměla nejmenší ponětí, na co naráží.
„On… by si s tebou chtěl znovu někam vyrazit.“
„Já vím,“ řekla Nina provinile, avšak s jistou nadějí. Srdce se jí znovu rozbušilo, ale přinutila se k otázce:
„A je to problém?“
„Ano,“ potvrdil Sebastian.
Složité rovnice v její hlavě pomalu spěly k výsledku a Nina měla pocit, že když tomu trochu vyjde vstříc,
získá pevnější půdu pod nohama.
„Zníš jako Nick.“ Zašklebila se pobaveně a zároveň znechuceně. Oba by se pořád jen starali a chránili
ji.
„Nick. Doprčic. Nick.“ Sebastian si zamnul prstem obočí, jako by si ho chtěl vygumovat.
Bylo by to všechno dost legrační, kdyby nevypadal tak rozčileně. Nina najednou zatoužila promluvit si
na rovinu. Sice se toho dalo hodně vyčíst mezi řádky, ale už jednou Sebastiana špatně odhadla.
„Sebastiane. Já… budu upřímná. Jsem z toho trochu zmatená.“
Zarazil se s prstem nad obočím jako klišovitá komiksová postavička ztuhlá obavami.
„Zmatená?“
„Ano, Sebastiane. Zmatená. Pozval jsi mě na večeři. Která má být jako rande, ale ne rande.“ Pronikavě
se na něj zadívala, aby mu naznačila, že už od něj nepřijme žádné legrácky. „Tohle se nepodobá žádné
večeři, na které jsem kdy byla, ať už to bylo rande, nebo ne. Mně to připadá jako rande. Jako romantický
večer.“ Zvedla obě obočí a založila ruce na prsou. Když čekala, až promluví, hruď se jí skoro bolestivě
svírala.
„A byl by… byl by to problém, kdyby to tak bylo? Já vím, že se scházíš s Alexem.“ Vztáhl ruku a uhladil
jí neposlušnou loknu povlávající v mírném větru.
Ten letmý dotek jí skoro vyrazil dech. „My… my jsme se sešli jenom párkrát… je milý, ale…“
„Kdyby to bylo rande, myslíš, že by to Nickovi vadilo?“ zeptal se a oči mu najednou potemněly.
Překvapeně se napřímila, takový náhlý zlom v jeho myšlenkách ji udivil.
„Nick! Tobě fakt záleží na tom, co si myslí?“ otázala se podmračeně a přitom zírala na špičku jednoho
z jeho bílých zubů, jímž si lehce přejížděl rty. To jako vážně? Najednou pocítila sžíravou bolest v žaludku
a spolu s ní i nával hněvu a roztrpčení. V tu chvíli si vůbec nepřipadala jako na rande, v tu chvíli měla jen
chuť ho zaškrtit. „Má snad Nick něco společného s tím… no, je celkem jasný, že před lety jsem se do tebe
zakoukala. Myslela jsem si, že ty možná… byl jsi na mě tenkrát tak hodný.“
Sebastian se kousl do rtu. „Je mi líto, že jsem byl ze začátku tak protivný. Proto jsem tě dneska pozval…
abych se ti omluvil a poděkoval ti.“ Promnul si rukou tvář a podíval se stranou někam přes střechu.
„Uhýbáš před mou otázkou,“ oponovala mu Nina, která trvala na odpovědi, i když si byla jistá, že z ní
nebude mít radost.
 „Právě teď a tady, by možná bylo –“ uličnicky se usmál „– prima, kdybych tě políbil a setřel ti ten
naštvaný výraz z tváře. Ale když se k tomu postavíme s chladnou hlavou, tak ano, záleží na tom, co si
myslí.“
Během okamžiku Ninina naděje vzrostla a zase klesla, a teď jí nezbylo než potlačit trpké zklamání a
nechat za sebe mluvit výmluvné ticho.
Zamrkal. „Teď jsi na mě naštvaná… promiň, já v tomhle nejsem moc dobrý. Musíš mít se mnou
trpělivost.“
Zdržela se komentáře a rozhodla se mu dát ještě poslední šanci všechno vysvětlit. „Ty se v lidech vyznáš.
Vycházíš s nimi o moc líp než já. Já umím dobře dělat šéfa. Jsem taky dobrý kuchař. V ostatních věcech
jsem dost podprůměrný. Vždycky řeknu něco špatně. Hlavně, když mě cokoli vyvádí z míry. Zatímco ty…
tebe mají lidi rádi. Dost rádi. Vždycky kolem sebe šíříš radost a štěstí. Lidi s tebou rádi mluví. Otvírají se
ti.“
Nina trochu rozpačitě pokrčila rameny. Nemyslela si, že by byla nějak mimořádná. Rozhodně nikdy nic
pořádného nedokázala.
„Když jsme byli mladší, cítil jsem se díky tobě jako superhrdina. A na chvíli jsem uvěřil, že bychom
mohli… ale pak mě Nick varoval. Ten poslední týden. Zrovna když jsem se měl vrátit na univerzitu.“
„Varoval tě? Cože, abys mě nechal?“ Nina zaťala pěst a zaryla nehty do dlaní.
„Ne, že by řekl: ‚Nech moji sestru na pokoji, nebo si usteleš s rybama‘, ale spíš ve smyslu: ‚Haha! Není
to sranda, jak se do tebe ségra zabouchla? Úplně stejně jako před půl rokem do učitele a předtím do
pošťáka.‘“
Nehty zaryté do dlaně už ji štípaly.
„A ty jsi mu věřil.“
„Taky mi naznačil, že jestli se chci vážně stát šéfkuchařem, tak budu dost často pryč.“ Znovu si promnul
obočí. „Tak jsem si uvědomil, že ať už jsi do mě zamilovaná, nebo ne, potřebuješ někoho, kdo bude s tebou.
Někoho, kdo bude čekat u cílové čáry, někoho, kdo tě bude brát na večeře. Já jsem měl odejít a nebylo fér
chtít, abys na mě celé roky čekala. A tak jsem si říkal, že se přes to přeneseš.“ Sebastian se zatvářil nejistě
a znovu se rychle podíval na hodinky. „A když jsem se vrátil z univerzity, skoro jsi se mnou nepromluvila.“
Nina se znovu zamračila. „Skoro jsem s tebou nepromluvila, protože mi bylo tak šíleně trapně. Totálně
jsem se znemožnila.“
Sebastian pokrčil rameny a podíval se na obzor a pak znovu mrknul na zápěstí.
„Jestli se ještě jednou podíváš na ty hodinky, tak ti ty berle shodím ze střechy a nechám tě tu.“
„Otoč se.“ Sebastian ji zničehonic popadl za ramena a otočil ji směrem k městu.
Nina se rozhlédla, ale nikde nic… a pak. „Ach! Ach to je krása!“
Eiffelovka na obzoru se rozblikala jako kouzelný ohňostroj. Pomrkávající záblesky oslnivě jasného
světla vyšlehovaly a tryskaly nocí.
„Páni,“ vydechla uchváceně. „Nevěděla jsem, že tohle dělá.“
„Každou noc, prvních pět minut každé hodiny.“
„Jak mi tohle mohlo uniknout?“ otočila se zpátky k němu se slzami v očích.
Sebastianův pohled se střetl s jejím. „Občas se stane, že nevidíme věci, které jsou přímo před námi,
ale…“ Povzdychl si a zahleděl se stranou. Viděla, jak se mu ve tváři sledující světelnou show míhají stíny.
Vzal ji za ruku a stiskl, ale ten krátký dotyk nevymazal pochmurný pohled jeho očí.
„Nino, vážně… mám tě moc rád, ale…“
„To je dobrý, Sebastiane.“ Utnula ho rychle a úsečně, jako když se vypaluje rána. Jeho ale bylo
výmluvné, a pokud to bylo něco na způsob: „Nepřitahuješ mě, nechci s tebou chodit“ nebo: „Nejsi pro mě
ta pravá,“ pak to netoužila slyšet. „To už je dávno a oba jsme od té doby hodně vyrostli.“
Otočila se pod záminkou, že sleduje blikající světla na noční obloze, a přitom se snažila potlačit hloupé
slzy, které vůbec nebyly namístě. Její mozek se však chtěl stále ve všem vrtat a přijít věci na kloub, jako by
dával dohromady kousky skládačky, a dvě věci mu pořád neseděly. Zaprvé, proč ji Sebastian pořád ještě
drží za ruku, a zadruhé, co ten jeho posmutnělý výraz. Proč to všechno?
Zrovna se ho chtěla zeptat na to jeho ale, když tu nad střechou zaburácel něčí hlas, takovým tím hlučným
způsobem, jako by dotyčný předem varoval, že přichází, aby náhodou v něčem nevyrušil.
 „Dobrý večer všem!“
Sebastian odtáhl ruku a oba se otočili k Alexovi, který jim na podnose přinášel kbelík s lahví
šampaňského a dvě vysoké sklenky.
„Ahoj… aha, to jsi ty, Nino.“ Zamrkal a zavrtěl hlavou. „Myslel jsem, že to bude Ka…“ Široce se na ni
usmál. „Promiň Basi, bál jsem se, že tady nechytáš signál. Říkal jsi, že pošleš esemesku kvůli pití, ale
nepřišlo nic, tak jsem to risknul a přinesl nějaký šampus.“
„Ještě jsme se k výběru pití nedostali,“ vysvětlil Sebastian. „Povídali jsme si.“
I když to řekl dost významně, Alex se zazubil. „A teď, když vidím, že je tu s tebou Nina, možná, že
šampaňské není na místě,“ dodal. „Promiň, myslel jsem…“ Zamrkal na Ninu. „I když je fakt, že jsem se
divil, že neobjednal něco tak romantického, jako Kir Royal. Teď už chápu. Jak se vede, Nino?“
„Fajn.“ Podařilo se jí vynutit úsměv. Alex nemusí vědět, že vlezl do něčeho, co ještě není vyřešené. A
jak mohla zapomenout na superkrásku Katrin?
„Tak já ho zase odnesu, ledaže bys měla chuť na bublinky, Nino? Sebe, co si dáš?“
„Malý pivo. Nino, jestli chceš, dej si šampaňské.“
Zavrtěla hlavou, bylo to opravdu žalostně nevhodné. „Dám si jenom skleničku červeného vína, prosím,“
řekla chabým hlasem. Takže se Sebastianem zjevně zůstane vše při starém.
„A jaký druh bys chtěla? Mohu doporučit výborné Bordeaux nebo příjemně ovocné Vins de Pay d’Oc.
Nebo tam máme –“
„Alexi.“ Sebastian se na něj zamračil.
„Dám si jenom denní nabídku,“ řekla Nina.
„A můžu vám už poslat jídlo?“ zeptal se Alex. Nina si nebyla jistá, zda mu zcela uniklo, že se ho
Sebastian pokouší zbavit, nebo zda tady zdržuje schválně. V každém případě se nemohla ubránit
nepříjemnému pocitu z toho, jak Alex s takovou samozřejmostí předpokládal, že tady najde božskou a
dokonalou Katrin.
„To bude prima, díky.“ Sebastianův úsečný tón na Alexe nijak neúčinkoval. Jenom mrknul na Ninu,
zamířil ke dveřím výtahu a už služebním telefonem objednával víno a pivo.
Když byl konečně pryč, Sebastian se otočil k Nině a zašeptal koutkem úst jako špión v nějakém filmu:
„A pořádně se seknul. Katrin už je mimo hru.“
Alex, poslušen svému neotřesitelnému smyslu pro špatné načasování, se znovu vynořil s vozíkem plným
talířů zakrytých stříbrnými poklopy, a to právě ve chvíli, kdy se Nina snažila strávit jak informaci, kterou
právě obdržela, tak ten naléhavý tón, s jakým ji Sebastian sděloval.
„Mám podávat?“
„Ne, díky, dál už to přeberu,“ řekl Sebastian a dost neohrabaně se začal zvedat.
„Neblbni.“ Alex vzal ubrousek, velmi profesionálně ho roztřásl a pak zvedl jeden z poklopů. „Dnes večer
jsme pro vás připravili –“ odmlčel se pro větší efekt „– vepřová žebírka v barbecue omáčce se salátem
coleslaw a hranolky.“
Nina vrhla pohled na Sebastiana – že by se začervenal? – a pak se začala hihňat. Pokrčil rameny, jako
by chtěl říct: „No a co?“
„Věřím, že vám bude chutnat, madam,“ pokračoval Alex, který si vůbec nevšiml, jak se Nina na
Sebastiana uculuje.
„To je moje nejmilejší jídlo,“ řekla a už nezadržela široký úsměv, který se jí rozlil po tváři.
„Vynikající vkus,“ ocenil Alex a naložil několik žebírek na talíř z kostního porcelánu se zlatým
lemováním, který se pro tuto příležitost přece jen příliš nehodil.
Sebastian opětoval Ninin pobavený pohled a pohodlně se opřel, zatímco Alex naservíroval oba talíře a
hovořil dál:
„Bude vám to stačit, přátelé? Brzy dorazí vaše pití.“
„To je všechno, díky,“ řekla kvapně Nina, než se dostane ke slovu Sebastian. Obávala se, že Sebastian
každou chvíli Alexovi doporučí, aby skočil ze střechy s rozběhem.
Když Alex konečně vypadl, obrátila se k Sebastianovi. „Žebírka?“
„Mívalas je ráda.“
 „A nemyslíš, že se moje chutě mohly za posledních pár let změnit? Víš co, třeba jsou teď o něco
vytříbenější?“
Sebastian se zachmuřil. „To má být chyták?“
„Jo,“ zahihňala se Nina, i když ji stejně dojalo, jak pro ni připravil jídlo, které měla kdysi ze všech
nejraději. „Teď mám nejradši špagety se škeblemi…“
„Aha.“ Sebastianovo zklamání bylo skoro hmatatelné. „Jak říkáš, bylo to už dávno a oba jsme od té doby
hodně vyrostli.“
„Tak to aspoň každému říkám…“ Zlomyslně se na něj usmála, byla ráda, že se jí ho podařilo rozhodit.
Pak se zatvářila smírněji. „Ale některé věci se nikdy nemění…“ Kousla se do rtu a podívala se na něj, čekala
dlouho, až se na ni konečně taky podíval. „Zapomněla jsem, jak moc jsem milovala žebírka a coleslaw.
Díky.“
Bylo skoro legrační ho sledovat, jak si dává všechno dohromady a pak najednou lehce trhnul hlavou…
když konečně uhodl správnou odpověď.
„Takže…“ Zadumaně nakrčil obočí, jako by pořád ještě řešil složitou rovnici. „Když jsem řekl, že tě
mám vážně moc rád, ale… snažil jsem se říct… nechci se plést mezi tebe a tvou rodinu.“
Nina zavrtěla hlavou, usmála se na něj a dotkla se jeho ruky. „Mezi mne a mou rodinu se nemůže plést
nic… nikdy.“ Obrátila oči v sloup. „Ale… budou si na to prostě muset zvyknout.“ Srdce se jí zhouplo, když
ucítila, jak proplétá prsty těmi jejími.
„A co Alex?“
Soustředila pozornost na jeho teplou, suchou ruku, těžce spočívající v její dlani. Nešlo sice o žádné
vyznání, ale stejně ji vnímala jako bezpečnou kotvu. Do začátku to úplně stačilo.
Stiskla mu ruku. „Je moc milý, ale dalšího bratra opravdu nepotřebuju.“
„To je fakt, těch máš dost.“ V jeho tónu bylo něco, co jí přimělo prudce otočit hlavu.
„O tobě jsem nikdy neuvažovala jako o bratrovi.“
Sebastianovi mírně zrůžověly líce. „D-dobře. To je dobře. To bych ani nechtěl.“ Stiskl jí ruku a pak se
vyprostil z jejího sevření, znovu ohromně zpraktičtěl a sáhl po jednom ze servírovacích talířů. „Nepustíme
se do toho vysoce vytříbeného pokrmu, dokud je horký?“
Nina potlačila povzdech. Dozví se někdy doopravdy, jak na tom vlastně s tímhle chlapem je?

Kapitola 28
Nina vjela do hotelové haly s invalidním vozíkem a zářivě se přitom usmála na svou oblíbenou recepční.
Teď jsou se Sebastianem zase kamarádi. To je krok vpřed. Obrovský krok vpřed. A je to dobrá věc. Být
přátelé je lepší než… no, to sice ne, ale aspoň něco.
Chvílemi měla pocit, že ji má Sebastian možná opravdu rád, a jindy zase uvažovala, zda není přátelství
to jediné, co jí může nabídnout. Podruhé už ale ze sebe blázna neudělá. Nenechá na sobě ten vnitřní rozpor
znát.
V neděli se odvážila zeptat, zda by nestál o další výlet na vozíku. Až do dnešního dne měl nějakou práci,
ale to jí vyhovovalo, protože tak měla dost času na vlastní výzkum.
„Dobré jitro,“ zazpívala úmyslně vesele, když otvírala dveře jeho pokoje. „Váš kočár čeká.“
„Dobré ráno. To jsem rád, že tě vidím!“ Sebastian se objevil ve dveřích ložnice, balancoval na berlích a
obdařil ji tak zářivým úsměvem, ze kterého přímo čišelo, že je tu jen pro ni, až se jí z toho kroutily palce u
nohou. „Je úžasné ráno a je moc hezky na to, abych se tady zavřel s hromadou výkresů.“
„Je mi potěšením vám posloužit,“ odvětila a usmívala se tak usilovně, že si div nenatáhla sval v obličeji.
Bylo dobré vědět, že mu může být užitečná. „Vypadáš o moc líp,“ dodala, protože v hloubi duše byla přece
jenom potvora, která si nedá zklamání tak docela líbit.
„Díky. Asi myslíš v protikladu k mém předchozímu nemytému já. Je úžasné, oč lépe se člověk cítí po
pořádné sprše. I když už jsem spotřeboval přímo tovární množství potravinářské fólie.“
Nina se kvůli své významné poznámce ihned cítila trochu provinile. „A s pomocí Alexe, nebo bez něj?
Když jsem tě viděla podruhé, byl tam zřetelný posun k lepšímu.“
 „Díky. Pravda je, že když někdo začne komentovat tvou osobní hygienu, je opravdu nejvyšší čas s tím
něco udělat.“ Škádlivě zamrkal.
„To jsem neudělala!“ ohradila se uraženě.
„Hmm, a já myslel, že když jsi navrhla, že bys mi pomohla s mytím vlasů, bylo to docela významné.“
„No…“ Věnovala mu letmý úšklebek. „Trošku jsi zaváněl.“
„Hele!“
„Promiň, ale… rozhodně jsi moc nevoněl. A teď dost planých řečí. Jsi připravený?“
„Jo. A kam půjdeme?“
„Jdeme na velkou gastronomickou procházku městem.“
„Myslíš na projížďku s vozíkem.“
„Ano, naštěstí je většina Paříže dost placatá. Už mám stanovenou trasu.“
„A co ta procházka zahrnuje?“
„Cukrárny – tradiční a avantgardní.“
Od své návštěvy Ladurée Nina prováděla doma po večerech vlastní výzkum a poznamenávala si místa,
kam by se chtěla podívat. Dnešek jí poskytoval výbornou příležitost, a navíc tu možná byly jisté postranní
úmysly.
„Dobře, máš nějaký zvláštní důvod?“
„Ano,“ řekla Nina pevně. „Chci… chci toho vidět víc a naučit se víc.“ Ve skutečnosti toužila po tom,
aby toho on sám viděl víc. Někde na jeho cestě za úspěchem ho opustila jiskra kreativity. „A chci to ukázat
i tobě.“
„Mně?“
„Ano,“ řekla rozhodným tónem, který nepřipouštěl debatu.
„Moje makronky tě neuchvátily, co?“
Její úsměv zakolísal. „Trefa.“
„A co na nich bylo špatně?“
„Nic. Byly dokonalé… jenom trochu… však víš…“
„Marcel je nazval triumfální trilogií.“
„Pokud jde o Marcela, cokoliv, co je čerstvě upečené, má u něj veliké plus. Strašně se mu příčí prodávat
kupované cukrovinky. Docela se divím, že se ještě nepopral s řidičem zásobovací dodávky.“
Sebastian se zamračil.
„Člověk by řekl, že tam trávíš celé týdny.“
Nininy oči se trošku rozšířily. „No, chodím se tam podívat. To víš. Zkontrolovat to tam. Však víš.
Scházíme se s Marguerite a Maddie na kafe. A tak.“
V jeho hlase zaznělo pobavení. „A tak. To je od tebe hezký. Staráš se mi tam o všechno? Měl jsem si
uvědomit, že budeš často úplně sama a nebudeš mít do čeho píchnout. Promiň, měl jsem –“
Už se nedozvěděla, cože to měl udělat, protože ho rychle přerušila a pod vlivem špatného svědomí začala
blábolit. „To je dobrý. Měla jsem spoustu práce. Prozkoumávala jsem okolí. Ani tam tak moc nechodím. A
když, tak… tam uklízím, připravuju to tam.“
Částečně doufala, že by na něj mohlo udělat dojem, že věnovala tolik času zlepšování svého cukrářského
umění, ale nemohla mu to prozradit, aniž by vysvětlila, že její výtvory Marcel prodává v obchodě.

˜
Výzkum se vyplatil a teď měla vypracovanou dokonalou trasu, která je zavede z hotelu přímo do Fauchon,
což byla cukrárna naproti kostelu La Madeleine, pak přes Place de la Madeleine do Rue Royale a Ladurée,
potom projdou náměstí Svornosti, přejdou Seinu a pak je čeká pořádná štreka ke dvěma dalším, tentokrát
o dost modernějším cukrárnám.
„Zajímavé,“ řekl Sebastian, když se dívali do výlohy Fauchonu, jejíž růžové sklo bylo zasazeno v černém
rámu. „Tohle musí být enfant terrible cukrářského světa.“
 Cukrárna vypadala suverénně, barevně a křiklavě. Police byly plné čokoládových bonbonů ve
značkových obalech Fauchon s bílým nápisem na černém pozadí s trochou růžové. V zadní části obchodu
našli široké mělké chladicí boxy, opatřené exoticky vyhlížejícími cedulkami popisujícími všechny ty bohatě
vrstvené dorty – sablé breton, créme à la vanille de Madagascar, framboises, éclats de pistaches a crémeux
caramel au beurre salé. Nina si chtěla psát poznámky, ale spokojila se s pořízením spousty fotografií,
především těch dlouhých lesklých éclairek posetých zlatými snítkami, jejichž čokoláda byla tmavá skoro
do černa. Vpravo byl výběr makronek snad v každé barvě a příchuti, jakou si dokázala představit. Byly
úhledně uspořádané do řad jako malá nerozmotaná joja.
Odsud se vydali do poněkud usedlejší Ladurée, která byla stále Nininou nejoblíbenější cukrárnou. „Tohle
je jako vévodkyně vdova v porovnání s drzým mladým princem,“ okomentovala to Nina, když se zahleděli
do okna. „Ale mám ji radši. Před pár týdny jsem tu byla.“
„A co tomu říkáš?“ Sebastian se po ní ohlédl.
„Myslím, že pro jejich cheesecake by stálo za to umřít a stejně tak pro jejich plaisir sucré,“ zazubila se.
„A to platí i pro Saint-Honoré a Ispahan a baba au rhum a pistáciové Jeptišky.“
„Kolik zákusků jsi tu měla?“
„Alex mi objednal všechny.“
„Alex?“ Sebastian překvapeně zvedl hlas.
Nina to však ignorovala. „A…“ Zatvářila se zkroušeně. „Já je všechny ochutnala.“ Ulevilo se jí, když
viděla, jak Sebastianovi pobaveně hraje v očích. Také se zazubil. „Tomu docela dobře věřím.“ Odmlčel se
a pak s tím rošťáckým úsměvem, po kterém se jí vždycky rozechvěl žaludek, dodal: „Nikdy jsem tě neviděl
z ničeho vycouvat.“
Nina sklonila hlavu. Totéž kdysi platilo pro něj.

˜
Zařadili se do fronty, která postupovala mimořádně rychle, a tak netrvalo dlouho a byli usazeni ke stolu.
„Takže, co mi doporučíte, slečno Znám-každý-dort-v-obchodě Hadleyová?“
„Musíš vyzkoušet cheesecake, ten je božský.“ Nadšeně ukázala do horní části jídelního lístku. Pro ten
malý dortík měla opravdu slabost. Rozhodně ji inspiroval a zákazníci z obchodu zjevně milovali její anglo-
francouzské fúze. Marcel se vždycky tvářil velmi vítězoslavně, když se vyprodaly.
„Obyčejný cheesecake?“
Když viděla na jeho tváři pochyby, přikývla. „Obyčejný cheesecake s překvapením. Vylepšená verze.“
„Rozhodně tu dělají něco správně,“ řekl Sebastian, když se rozhlédl po obsazených stolech. „A nejsou
levní.“
„Jak se ti líbí interiér?“ zeptala se ho, a tajně se uvnitř zachvěla radostí, když si vzpomněla na kouzelné
mořské panny zdobící stěny jeho cukrárny.
„Odpovídá jejich typu. Asi to má svůj půvab. Výzdoba je nesmírně důležitá. Utratil jsem hodně peněz
za návrhy interiérů.“
„Takže opravdu krásný interiér může přivést zákazníky?“ zeptala se a opřela se v křesle ve snaze vypadat
nenuceně.
„Rozhodně. Lidé potřebují pocit, že jsou na zvláštním místě, to dodává podniku atmosféru.“
„Teď mluvíš jako podnikatel, nebo jako zákazník?“
„Oba dva. Vždycky se zajímám, co nabízejí jiné restaurace a jiná místa a v čem jsou dobrá, abych se od
nich mohl něco přiučit.“
„Takže kdyby nějaké místo vydělávalo, tak bys ho příliš neměnil?“ zeptala se.
„Pokud výnosy vypadají dobře a podnik má dobrý obchodní model, tak ne. Což tady zjevně mají.“
„Takže věříš tomu, že cukrárna může vydělávat peníze,“ tlačila dál.
Zvedl obočí. „Cukrárna C nevydělala peníze už celé roky. A práce v cukrárně je tvrdá. Tady nehodlám
měnit svůj názor. Marcel se tě snaží svést na temnou stranu?“
 Pokrčila nezávazně rameny.
„Tohle místo je tu už dvě stě let. Má svou reputaci. Díky tomu si mohou dovolit účtovat dvanáct euro za
zákusek.“ Rezolutně zaklapl jídelní lístek. „Vyzkouším ten tvůj slavný cheesecake. Co si dáš ty?“

˜
Od chvíle, kdy přišli, se fronta zdvojnásobila a dvě ženy ve velkých slunečních brýlích a v noblesních
vlněných pláštích až na zem po Sebastianovi opakovaně pokukovaly a se soucitnými úsměvy sledovaly,
jak se belhá o berlích, zatímco Nina postrčila vozík na méně rušné místo na chodníku. „Kam nás zavede
naše gastronomické dobrodružství teď?“ zeptal se Sebastian, když se za všetečného přihlížení obou žen
usazoval do vozíku.
Nina musela přiznat, že vypadá opravdu přitažlivě, a cítila se trošku majetnicky. Ty ženy se dívaly na
jeho hezkou tvář, ale nechápaly, že potřebuje, aby se teď o něj někdo postaral. Nemohla popřít, že na první
pohled vypadá úspěšně a cílevědomě, a tudíž je pro ženy lákavou kořistí, ale někdo by ho měl osvobodit
od té neutuchající touhy si něco dokázat a znovu ho naučit se normálně bavit.
„Nino?“ oslovil ji tázavě, a přerušil tak tok jejích myšlenek. Znovu k němu obrátila pozornost.
„Kam mě teď bereš? Na tohle bych si rychle zvykl, nechat se takhle vozit.“
Nina mu připlácla mapu na hruď. „Můžeš navigovat, když už tady sedíš a nic neděláš,“ odbyla ho
suverénně a pokoušela se ignorovat ten vibrující pocit uvnitř, který ji vybízel k tomu, aby si buď šla pořádně
zaběhat, nebo aby Sebastiana zvedla na nohy a zlíbala do bezvědomí.
Sice mu neprozradila, kam přesně míří, ale celou cestu si předem naplánovala.
„Tady je to docela povědomé,“ řekl Sebastian, když jeli po ulici Předměstí svatého Honoria. „Zapomněl
jsem, jak je v Paříži všechno na dosah.“
„A já zapomněla, že pomalým tempem jde všechno líp,“ škádlila ho Nina. „Tenkrát mi málem upadla
ramena.“
Vydali se mírně okružní cestou, aby mohli projít kolem Louvru a jeho slavné skleněné pyramidy, a pak
zahnuli dolů na nábřeží Francoise Mitteranda, překročili Seinu přes Královský most, kde slunce
poskakovalo po drobných vlnkách, jimiž projíždělo mnoho člunů a bárek. Pak pokračovali k Rue du Bac.
V teplém slunečním svitu bylo snadné se jen tak procházet a užívat si atmosféru. Skupina turistů je ve
spěchu minula, někteří z nich slezli z chodníku, aby dohnali průvodkyni, která pochodovala rázně svou
cestou a průběžně vykřikovala různé zajímavosti.

˜
La Pâtisserie du Rêves – Cukrárna snů – byla úplným opakem Ladurée. Vytvářela dojem dokonalého
minimalismu, pod skleněnými poklopy spuštěnými ze stropu bylo vystaveno několik nejlepších kousků a
vedle nich se nacházel pod speciálním poklopem veliký dort. Všechny dezerty byly jednoduché, ale
strašlivě elegantní a odrážely tak ducha celého obchodu.
Nina si tu připadala spíš jako v galerii umění. Nebylo tu mnoho k vidění, ale Sebastian zanechal vozík
venku a teď se šoural kolem a každý vystavený dort zkoumal. Ninu dost uchvátily sablés à la rose, malé
máslové sušenky s růžovou polevou, a také Paris-Brest, věneček bochánků z odpalovaného těsta plněných
pralinkovým krémem, s vnitřní pralinkovou vrstvou. Pak ale uviděla cenu.
„Devadesát čtyři euro!“ zašeptala pohoršeně a Sebastian se naklonil, aby se podíval zblízka.
„Ten stačí pro dvanáct lidí,“ řekl.
„To jo, ale… prodají ho vůbec někdy?“
„Ale ano,“ poklepal na sklo. „Francouzská kultura je hodně jiná. Lidé kupují cukrovinky jako dárky,
když je někdo pozve na oběd nebo večeři. Tohle místo má v Paříži hodně solidní pověst. Zdejší šéfkuchař
Phillipe Conticini je dost slavný, je často v televizi a má mezinárodní reputaci. Když se někde vytasíš s
dortem z téhle cukrárny, tvoji hosté budou úplně bez sebe, bude to opravdu bomba.“
Sklonil hlavu, aby si znovu prohlédl Paris-Brest. „Tohle je úžasné.“
Nina obešla celou prodejnu, a když se vrátila, Sebastian pořád ještě studoval dorty s nadšením
entomologa, který zkoumá pod mikroskopem brouka. Při pohledu na jeho soustředěný výraz se usmála a
trpělivě čekala, zatímco bedlivě zkoumal každý vystavený dort a pak se dvěma bíle oblečenými
zaměstnanci zapředl dlouhý odborný rozhovor.
Když pak o dortech vášnivě vykládal ještě cestou do další cukrárny, cítila tajné zadostiučinění.
Dorty v Des Gâteaux et du Pain byly ještě úchvatnější než v přechozím obchodě a utvrdily Ninu jednou
pro vždy v jejím přesvědčení, že z ní nebude profesionální cukrářka. Přečetla si hodně o Claire Damonové,
cukrářské mistryni, která si otevřela cukrárnu před dvanácti lety, a předtím se učila deset let s největšími
francouzskými cukráři.
Nina se rozhlížela kolem a věděla, že nemá tu trpělivost ani palčivou touhu vytvářet dokonalá díla, jako
jsou tahle, a… netrápilo ji to. S náhlým vnitřním prozřením si uvědomila, že to, co dělá, jí stačí. Pořád ještě
tak úplně nechápala, že lidé stojí před Cukrárnou C fronty na její karamelový řez suprême a že má Marcel
každý den ve čtyři vyprodané všechny její éclairky s jahodami a čokoládou.
Tahle ledově strohá dokonalost Ninu trochu odstrašovala. Vzpomněla si na ten vřelý pocit sounáležitosti,
když se minulý týden všichni sešli v cukrárně, aby zkrášlili její průčelí. To bylo mnohem víc podle jejího
gusta. Neměla zapotřebí předstírat, že je někým, kým není.
Sebastian byl ale jako v transu a když kroužil kolem pultů, Nina se usmívala jako hrdá kvočna.
„Tak co tomu říkáš?“ zeptala se ho, když byl zpátky na vozíku a ona s ním opět vyjela na cestu.
„Myslím, že moje Triumfální trilogie je pěkná pitomost,“ prohlásil. „Tohle je úžasné. Úplně si
uvědomuju, že už netrávím v kuchyni dost času.“ Ohlédl se po ní. „Co má znamenat ten samolibý výraz?“
„Na to prostě nemůžu odpovědět,“ potlačila Nina úsměv.
„Připomínáš mi tvou matku,“ řekl a pořád za ní otáčel hlavu.
„Ne!“
„Teda ne že bys vypadala jako ona, to samozřejmě nevypadáš,“ dodal Sebastian spěšně. „Ale máš ten
vědoucí úsměv, takové to vidíš-že-jsem-měla-pravdu, které ti přímo visí na rtech, a je laskavější a mírnější,
než abys řekla natvrdo: ‚Neříkala jsem ti to?‘“ Zase se otočil dopředu, zvedl nohu a poklepal na sádru.
„Kruci, nemůžu se dočkat, až tohle půjde dolů. Najednou mám spoustu nápadů. Chci jít do kuchyně.“
Znovu se na ni podíval. „Předpokládám, že si nechceš přidat nějaké hodiny navíc? Učit se od mistra při
práci.“
„Chceš říct, dělat zadarmo,“ poškádlila ho se zdviženým obočím.
„Jo, něco takového. I když ve skutečnosti platí lidi mně. Řekněme, že když nebudeš dokonale spokojená,
vrátím ti peníze.“ Teď už mu hrozilo, že si opravdu natáhne krk, když se pořád otáčel, aby k ní mohl mluvit.
„Chtěl bych si trošku zaexperimentovat. Dnešek mi dodal spoustu duševní potravy.“
Nina zasténala nad důrazem, s jakým ta slova pronesl. „To je hrůza.“
Legračně na ni zamrkal a pak zase otočil hlavu po směru jízdy.
Tahle jeho hravost jí chyběla. Tak dlouho jí ukazoval jenom svou usedlou, vážnou stránku. Dnes vypadal
mladší a po dlouhé době mnohem bezstarostnější. „Jak můžeš vědět, že nebudu chtít pořádný plat?“ škádlila
ho na oplátku a dopřála si přitom pohled na jeho tmavé uhlazené vlasy i myšlenku, jak by asi zareagoval,
kdyby podlehla impulsu a odhrnula mu kadeře spadající na límec. Už potřebuje ostříhat. I když to teď asi
nebude priorita.
Otočil k ní hlavu. „Jsi v pořádku?“
„Jo,“ odpověděla spěšně a uvědomila si, že ji přistihl, jak mu zírá na krk.
Výraz mu zjemněl a ztišil hlas. „Pomohla bys mi zítra po kurzu, až všichni odejdou?“
Pevněji sevřela rukojeť vozíku. Nebyl důvod, aby se jí po takové prosté žádosti začal svíjet žaludek, ale
začal.
„Zítra?“ opakovala a nedokázala uhnout pohledem, dokonce si zachovala klidný hlas, přestože uvnitř
křičela: „Zítra?! To ne!“
 Kruci, na zítra naplánovali celou směnu před a po kurzu, aby nahradili čas, o který přijde, až tam bude
Sebastian. Maddie i Bill se přihlásili, že pomohou od šesti hodin, než začne kurz, a Peter s Jane nabídli, že
zůstanou několik hodin po něm.
„Dnešek mě opravdu inspiroval.“ Ta slova ji hřála. „Díky, Nino. Najednou mám spoustu nápadů.“
Věnoval jí další z těch vážných a intenzívních pohledů přes rameno. „Rád bych, abys mi pomohla. Ta
kombinace chuti v tvých éclairkách byla geniální.“
„S lichotkami nejdál dojdeš,“ řekla a snažila si jeho slova nebrat příliš k srdci.
„Opravdu Nino, máš v sobě skutečnou jiskru.“ Dívaly se jeho oči až příliš vřele, nebo to bylo jenom
zbožné přání? Tohle už zažila tolikrát.
„Dokonce jsem si díky tobě rozmyslel poslední lekci kurzu na příští týden.“
Nina se po těch upřímných slovech na okamžik zastavila a… opravdu zaslechla v jeho hlase obdiv?
„Co bys řekla tomu, kdybychom připravili pořádný dort a každý by udělal kousek s použitím technik,
které se naučil v kurzu?“
Nejdřív si myslela, že šlo o řečnickou otázku, ale ne, vzhlížel k ní a čekal, co mu na to odpoví. Nemohla
se ubránit úsměvu.
„To… to zní jako skvělý nápad.“
„Croquembouche?“
Zalapala po dechu. „To by bylo úžasné. I když, nebude to trošku moc… odvážné?“ Znala profiterolkové
věžičky z fotek. Vypadaly úchvatně, ale určitě se vytvářely hodně obtížně.
„To jo, ale…“ Sebastianův pozvolný úsměv prováděl šílené věci s jejím tepem. „Chci, aby ta poslední
hodina byla parádní. Společná týmová práce při vybírání příchutí, náplní a celkového vzhledu. Chci, aby to
zakončili ve velkém stylu a měli opravdový pocit, že něco dokázali.“
„To je krásný.“ Usmála se na něj také a jeho nápad ji nadchnul. „Jsou to úžasní lidé, bude se jim to líbit.“
„To doufám a zítra bude docela jednoduchá hodina. Budeme dělat malé dortíky ve francouzském stylu,
jako madlenky a mandlové koláčky, myslím, že to všechny bude bavit.“
Rychle potlačila úsměv, ale přistihl ji.
„Co?“ zasmál se podezřívavě.
„To ty. Změnil jsi přístup. Teď to zní, jako by ses na tu hodinu skoro těšil.“
„A víš ty co? Těším.“ Zavrtěl hlavou, jako by ho to samotného překvapilo.
„A taky už to skoro končí. Příští týden ti sundají sádru. Budeš zase stát na vlastních nohou.“ Nině ta
slova zadrhávala v krku.
„Řekla jsi, že půjdeš se mnou. Do nemocnice. V úterý. Platí to pořád?“ I Sebastian se zdál trochu
zamrzlý.
„V úterý?“ zopakovala zmateně. „Příští týden?“
Přikývl, až mu přitom poskočil ohryzek.
Tíseň ji tvrdě popadla za ramena. Měla tolik práce a myslela jenom na cukrárnu, že si vůbec
nepřipouštěla, co se stane, až bude Sebastian zase na nohou.
„Tak půjdeš?“ naléhal.
„Ano, samozřejmě.“ Z jejího hlasu se vytratila živost. „Zapomněla jsem, že už brzo pojedu domů.“
Sebastian protáhl obličej. „Jo… to asi pojedeš.“ Zatěkal očima po její tváři a pak jimi uhnul. „Přijde mi
to, jako… jako kdyby se nám ten písek v přesýpacích hodinách sypal mnohem rychleji…“ Znovu se jí
podíval do očí a promluvil nečekaně ochraptěle. „Došel nám čas.“
Nina těžce polkla a zachovala dokonale kamennou tvář.
„Nino.“ Popadl ji za ruku a přitáhl si ji před vozík, pak se zvedl na nohy a mumlal něco o „pitomé blbé
noze“.
Cítila, jak jí temně duní srdce. Zvedla k němu oči a on se sklonil, aby se dotkl svým čelem jejího. „Do
háje, Nino. Nechci, abys odjela.“
Teď jí srdce bilo tak silně, že by přehlušilo i bubny v rockové skladbě.
„Ani já to nechci,“ zašeptala.
Chvíli se dívali jeden druhému do očí, dlouze a pátravě. Nina si přála uchovat navždy v paměti ten sladký
úsměv, který Sebastianovi pomalu vykvetl v obličeji. Natáhl ruku a dotkl se její tváře.
 „Lidi! Nemůžete se posunout? Zabíráte celý ten pitomý chodník.“ Na cestě stál rozčilený americký
průvodce a jeho skupinka za ním po nich zvědavě pokukovala.
Nina se zmateně odsunula a Sebastian zamračeně klesl zpět do vozíku. Nina musela několikrát zabrat,
než vozík zase uvedla do pohybu. Připadala si jako někdo, kdo zastavil s vozem na rušné křižovatce.
Trošku jim to pokazilo náladu, a tak se vraceli potichu, oba zatoulaní ve vlastních myšlenkách. Sebastian
se schoulil ve vozíku a Nina pořád přemýšlela, co jí chtěl asi ještě říct.
Když dorazili k hotelu, otočil se k ní. „Chtěla bys –“
„Měl ti dneska dorazit asi dvoutunový sporák Molteni?“ zeptal se Alex, který se okamžitě odněkud
vynořil. Vlasy měl tak rozcuchané, že skoro stály. „Do tvého pokoje?“
„Cože!?“ Sebastian prudce zvedl hlavu. „Co tím myslíš?“
„Straší mi tady jeden řidič a tři chlápci, co trvají na tom, že ti měli dneska doručit sporák. Sem.“
„To jsou pitomci. Ten měl jít do restaurace.“
„Nojo, já to chápu, ale když jsi tu nebyl, byl dost problém jim to vysvětlit. A ty jsi ani nebral telefon.“
Alex se podíval na Ninu a do hlasu se mu vkradl vyčítavý tón.
Sebastian pokrčil rameny. „Vypnul jsem ho.“
Alex se na něj podíval trochu úkosem. „Kvůli práci?“
„Ne, Nina mě vzala na výlet po cukrárnách.“
Měla chuť ho zabít, když s vítězoslavným úsměvem dodal: „Ukázala mi Ladurée.“
Alex pozvedl své elegantní obočí a jeho skotský přízvuk zmohutněl. „Ach ták?“
„Jo. Bylo to moc prima.“ Sebastianův hlas zněl zřetelně vychloubačně.
„A koupil jsi Nině všechny dorty, co byly na jídelním lístku?“
Sebastian ohrnul rty. „Ne. Vypadá to, že ses na ni snažil zapůsobit.“ Jeho líně jízlivý tón naznačoval, že
se Alex snažil až příliš.
Nina měla chuť jim třísknout hlavami o sebe. Na porovnávání pindíků byla zvyklá, i když to bylo poprvé,
co ho sama vyprovokovala, byť nepřímo. Protočila oči v sloup nad jejich dětinským chováním a usoudila,
že jediný způsob, jak je zastavit, bude ignorovat je.
Už byla na půli cesty přes vstupní halu, když slyšela, jak oba zavolali: „Nino!“
Aniž by se otočila, zamávala rukou a proplula hotelovými dveřmi ven, s ulehčením, že bude mít trochu
klidu a míru, aby si promyslela, co se toho dne všechno stalo.

Kapitola 29
„Ne!“ zděsila se Nina. „V žádném případě.“ Prudce položila svůj šálek kávy, až se talířek zatřásl.
„Proč ne?“ nechápala Maddie a se vzrušeným výrazem hledala podporu u Billa a Jane, sedících naproti.
„Cukrárnu C by pak lidi mohli najít na mapě.“
„Protože… Už teď je mi mizerně, protože Sebastian netuší, co tu vyvádíme, a tohle je jako kdybychom
na něj přímo vyvíjeli nátlak.“
Kromě toho nechtěla ohrozit to, co… co se s ním zrovna dělo, ať to bylo cokoliv. Včerejší lekce byla –
a srdce jí při tom pomyšlení nadšeně tančilo – zatím nejlepší. Sebastian se proměnil v toho Sebastiana,
jakého znala, se všemi se srdečně bavil a žertoval a k ní byl pozorný a ohleduplný. Věnoval jí hodně
úsměvů, často se dotýkal její paže, a také ji pohladil po tváři, když jí z culíku vyklouzl pramínek vlasů. Ke
konci dne už to v ní vřelo potlačovanou touhou a doufala, že až lekce skončí, budou moct být chvíli spolu.
A pak mu znovu zavolali kvůli té pitomé troubě a on musel odchvátat pryč.
„Musím jít, Nino.“ Než odešel, dotkl se její ruky a pohladil ji po kloubu. „Zítra mě čekají samé schůzky,
ale nešla bys v pátek na večeři?“
Celý den v sobě zanechal jakýsi magický náboj a Nina si hýčkala svoje pocity, připomínala si každé
slovo a upínala se k těm, která předevčírem tak procítěně zašeptal. „Nechci, abys odjela.“
A ona se cítila o to hůř, že k němu není upřímná. Po probdělé noci ji řezaly a pálily oči. Kombinace viny
a očekávání nebyla dobrým společníkem do postele. A všechno bylo o to horší, že bydlela v Sebastianově
bytě. Kam se podívala, všude jí ho něco připomínalo a pokaždé si uvědomila, jak jí utíká čas – a cukrárně
také.
Nina najednou vycítila, že se na ni Maddie i Marguerite dívají. Muselo jí uniknout něco z hovoru.
„Ano, a pokud přijdou, ohodnotí ji a cukrárna bude nominovaná, získá hodně publicity. Sebastian uvidí,
že se vyplatí ji nechat otevřenou,“ argumentovala Marguerite.
Nina se rychle snažila navázat nit.
„Ne,“ řekla pevně. „On to tak nechce. Budeme to muset odmítnout, kromě toho –“ pokusila se to vzít z
druhé strany „– nemyslím si, že je velká šance, že by nás opravdu vybrali.“
„Kategorie pro nejlepší nováčky nebude tak náročná,“ namítl Bill. „Myslím, že máme dobrou šanci.
Hlavně teď, když jsme zavěsili ten lustr. Vsadím se, že nikdo jiný takový mít nebude.“
Nina málem ustoupila. Billovi a Peterovi se nepodařilo pověsit lustr přes víkend, jak doufali, zjistili totiž,
že čistění bude trvat o dost déle, ale pracovali na něm několik dní s úzkostlivou pečlivostí, aby vyčistili
každičký kousek křišťálu, a pak ten výstavní exemplář konečně zavěsili na místo.
„Přesto musím říct ne,“ trvala na svém Nina a mnula si oči.
Maddie sklapla pusu s výrazem vzdorovité želvy, zatímco poklepávala nožem o šálek.
„Ale co Marcel?“ připomněla jí Marguerite mírně.
„Sebastian mu nabídne místo,“ vysvětlila Nina a spěšně zabloudila očima k pultu, kde Marcel postával
jako obvykle. Vzhlédl a zachytil její pohled, ale nezměnil svůj zarputilý výraz. „Už to slíbil.“
„Ale Marcel má tohle místo rád tak, jak je.“
„Já vím…“ odpověděla Nina nešťastně. Marcelův výraz se poslední dobou daleko častěji blížil úsměvu
a se zákazníky mu to šlo skvěle. „Ale třeba se mu tady bude líbit, až se to změní.“ V hloubi duše však
věděla, že se ten nabručený konzervativní číšník tak snadno nepřizpůsobí. Byl už příliš usedlý ve svých
způsobech a zvyklý dělat věci postaru.
„No, tak teď už je pozdě, protože jsem vyplnila přihlášku a v úterý přijdou na ohodnocení,“ řekla Maddie,
odstrčila šálek a vstala. Ze statného těla v široce rozkročeném postoji vyzařoval zuřivý odpor.
Nina se svezla v židli ještě níž. Připadala si utahaná a vyčerpaná. Neměla v úmyslu se s nikým hádat,
tím méně s Maddie. „Je mi to líto, ale musíš jim to odřeknout.“
„Ale jaký v tom bude rozdíl?“ naléhala Maddie zvýšeným hlasem a rozhodila přitom rukama. „Sebastian
stejně začne od příštího týdne chodit. Cos pak chtěla udělat?“ Ušklíbla se. „Uvidí změny, které jsme tu
udělali. Není to přece jenom o něm. Co my všichni? Každý z nás do tohohle místa vložil kousek sebe. Ty
to máš dobrý, ty si odjedeš domů. Zřejmě ti vůbec nezáleží, co se tady s tím barákem stane, až odsud
zmizíš.“
„Maddie,“ ozvala se Jane mírně káravě.
„To není pravda!“ vykřikla Nina a vyskočila na nohy. Maddie začínala rudnout ve tváři.
„Není? Se vším jsi souhlasila. Nechala jsi Marcela, aby si začal dělat naděje. Nechala jsi nás udělat
všechnu práci. A teď z toho chceš vycouvat. Držíš prostě se Sebastianem.“
„Tohle není o tom, kdo je s kým. Nechci, aby tohle místo zavřel. Ale od začátku bylo jasné, že to jednou
skončí.“
„Nemuselo by to skončit, kdybys byla ochotná za to bojovat. Ale ty se lísáš k Sebastianovi. Jsi prostě
obyčejnej srab. Pořád se jenom třeseš na to, aby si tě všiml. Už se s tím konečně vyrovnej. Kdyby o tebe
fakt stál, tak by s tím něco udělal. Jsi jenom výhodná pracovní síla.“
„To je od tebe opravdu hnusný,“ řekla Nina a ostře se nadechla, protože Maddiina slova zasáhla cíl se
šokující silou. Zaplavila ji vlna strachu. Co když má Maddie pravdu a on v ní vidí jen užitečnou pracovní
sílu? Celá léta čekala, až si jí Sebastian všimne. Kdyby cítil totéž, proč za ní nikdy nepřišel? Co když je
tohle celé jen souhra náhod? A co když si Sebastian po jejím návratu do Anglie uvědomí, že ji vůbec
nepotřebuje?
„Ona to tak nemyslela,“ uklidňovala ji Jane a natáhla se po Ninině paži.
„Jo, to teda myslela,“ trvala na svém Maddie a zapřela ruce v bok. „Jsi jak sobecký děcko. Tohle není o
tobě. Je to o Marcelovi a Marguerite. A o nás všech. Všichni jsme tvrdě pracovali a pomáhali ti. Měla bys
tomuhle místu dát aspoň šanci bojovat za svoji existenci.“
 Marcel zaslechl svoje jméno a podíval se jejich směrem, tvář měl nehybnou jako vždycky, ale Nina si
vybavila, kolik v ní zahlédla bolesti, když jí řekl o své ženě. Teď už neměl ty odměřeně sešpulené rty, a i
když se usmíval jen málo a zřídka, pokaždé to vypadalo, jako by někdo rozsvítil světla.
Sobecký děcko. Nina se zvedla, aby se postavila proti Maddie, ruce sevřela v pěst a nebezpečně
přimhouřila oči. Poslední člověk, který ji nazval děckem, byl Dan a vysloužil si za to rozbitý ret, ačkoliv ji
pak matka poslala spát bez večeře. A že je sobecká jí neřekl nikdy nikdo.
„Fajn!“ štěkla. „Udělám to. A teď, když dovolíš, musím péct dorty.“ Oddusala do kuchyně a v očích ji
štípaly slzy.

˜
Odpalované těsto bylo v nebezpečí, že ho ubije k smrti. Jestli to tak půjde dál, tak jí nevykyne. Nina se
zarazila a vytáhla šlehač z misky.
„Jsi v pořádku?“ přerušil její myšlenky něžný hlas patřící Jane.
„Jo,“ řekla Nina chabě. „Nerada se hádám s lidmi.“
„Já taky. Myslím, že tě Maddie nechtěla naštvat. Patří prostě k těm lidem, co nejdřív mluví a pak
přemýšlejí.“
„Bohužel má asi pravdu. Byla jsem srab. Měla jsem Sebastianovi říct, co děláme, ale bylo mi jasný, že
by to zarazil. Nechala jsem všechny při tom, aby pokračovali, protože Marcel byl rád, a teď nevím, co mám
dělat.“
„Udělej to, co považuješ za nejlepší. Udělej, co si ty sama myslíš, že je správné, a ne to, co ti říká někdo
jiný. Netrap se tím, co si kdokoliv myslí. Jdi za svým srdcem. Poslouchej!“ Její něžné hnědé oči se
zablýskly. „Než jsem poznala Petera, vždycky jsem se držela dost při zemi.“
„Vy dva se opravdu milujete. Jste rozkošný pár.“ Nina potlačila osten závisti. Dokázal by k ní Sebastian
někdy cítit něco podobného? Bylo to vážně směšné, milovat někoho tak dlouho jen zpovzdálí. A teď
vypadalo skoro neuvěřitelně, že by k ní cítil pouhý zlomek toho, co ona k němu.
„Napodruhé to bývá mnohem cennější, protože už víš, jak je to hrozné, když se všechno pokazí. Víc se
pak staráte jeden o druhého.“ Jane ji rychle objala. „S Maddie se netrap. Určitě je sama ze sebe stejně
vyjukaná jako teď ty. A nechtěla bys pomoct?“
Nina se na ni usmála. „Neřeknu ne, a navíc teď děláš docela dobrý karamel.“
„Protože ho mám tak strašně ráda. Upřímně si myslím, že za chvíli budu vypadat jako slon. Ještě že se
brzy vracíme domů.“
„Rozhodli jste se vrátit do Anglie?“
„Ano.“ Jane se smutně zasmála. „V Paříži je nádherně, ale není to domov. A díky tomu odloučení už
naše rodiny zapomněly, jak moc je náš sňatek naštval.“
„Vždycky jste plánovali, že se vrátíte?“ zeptala se Nina s náhlým zájmem.
„Ano, ale neříkej to Peterovi,“ zamrkala. „Chci, aby si myslel, že to byl jeho nápad.“

˜
Nina s Janinou pomocí usilovně pracovala až do tří, kdy Jane a Peter odešli. Nina byla sice totálně
vyčerpaná, ale rozhodla se umíchat poslední dávku dortové směsi, aby mohla udělat svoje miniaturní
kávové a ořechové dortíky. Naštěstí dodavatel doručil ořechy, protože jich tenhle týden spotřebovala celé
kilo, o obrovských kvantech čokolády ani nemluvě. Usmála se sama pro sebe, když si vzpomněla na svůj
první výlet s Doris. Páni, od té doby ušla opravdu kus cesty. Její éclairky teď mohly vzhledem soupeřit s
kterýmikoliv jinými a zákazníci milovali její chuťové variace.
 „Nino.“ Maddiin hlas ji vyděsil. Srdce jí nepříjemně poskočilo, ale než stačila něco říct, Maddie ji
obejmula. „Prosím, prosím, prosím, prosíííím, odpusť mi to. Promiň, že jsem taková mrcha a hrozně
užvaněná a vlezlá kráva. Já to tak nemyslela. Byla jsi úžasná a pracovala jsi z nás všech nejvíc a pořád jsi
nám říkala, že Sebastian s tím nebude souhlasit, a teďka jsi v hrozný situaci. A myslím si, že tě má fakt rád,
protože z tebe nespustí oči. Asi na tebe trošku žárlím. Vlastně žárlím docela dost.“
„Ach Maddie,“ Nina opětovala její objetí a v očích ji zaštípaly slzy. Z Maddiina přiznání čišela velká
zranitelnost. „Mně je to taky líto. Máš pravdu. Byla jsem hrozně zbabělá.“
„Ne, to teda nebyla. Takový věci o mojí kamarádce nikdy neříkej.“
Nina se zasmála, zajíkavě se nadechla a setřela slzu.
„Promiň mi to, Nino. Můžeme tu návštěvu komise zrušit, jestli to chceš.“
„Ale já jsem o tom už uvažovala. Myslím, že je to správné. Hodně jsme se tu nadřeli, a kdybych v tuhle
cukrárnu nevěřila, řekla bych to už dřív. Musíme jí dát poslední šanci, ukázat Sebastianovi, že může být
úspěšná. I když už jsem mu měla dávno něco říct.“ Těžce polkla. „A teď už je pozdě. Bude zuřit.“
„A záleží na tom tolik?“ zeptala se Maddie a zadívala se Nině do očí.
Nina přikývla a ztěžka polkla. „Já ho pořád… miluju. Vím, že je to hloupý, ale chci, aby o mě stál. Aby
se mu líbilo, co dělám. Pořád se na něj snažím udělat dojem a tohle… to na něj dojem neudělá.“
„A proč vlastně ne? Podívej, jak se to tady změnilo. Vypadá to úžasně –“
„To jenom díky vám.“
Maddie to ignorovala s rychlým pokrčením ramenou. „A je tu rušno. Lidi mají rádi tvoje dorty. Sebastian
by ti měl zatraceně líbat nohy a být nadšením bez sebe. Jsi úžasná. Tohle místo je úžasný. A neudělalas
vůbec nic špatnýho. Jak říkáš, jestli bude chtít cukrárnu zavřít, tak stejně může. I když to by byl pěkně
pitomej. Lidi tady stojí fronty. Nic špatnýho se nestalo.“ Zahihňala se. „Při provozu této cukrárny a vlivem
činnosti všech lidí uvnitř nebylo nikomu ublíženo.“
Nina se váhavě usmála. „Asi máš pravdu.“
Maddie ji znovu obejmula. „Poslouchej starší sestru. Jestli vážně udělá scénu, tak musí být na hlavu. Až
uvidí, jak se to tady nádherný, tak se umoudří.“

˜
Její prst zaváhal nad displejem. S povzdechem se zahryzla do rtu a položila mobil. O dvě vteřiny později
ho zase zvedla. Pak ho položila na stůl a odstrčila z dosahu. Místo toho se zvedla a začala chodit po bytě.
Bylo to lákavé, ale tohle je její průšvih. Nezavolá mamince.
Všechno v pokoji už jí bylo tak blízké, že přestávala vidět detaily. Na okamžik se rozhlédla a pokusila
se na místnost podívat novýma očima. Když sem přišla poprvé, připadala si jako vetřelec, ale teď se tu cítila
doma a zvykla si žít se Sebastianovými věcmi, sledovat jeho život. Přejela prstem po hřbetech jedné z jeho
sbírek receptů seřazených podle tématu – Čína, Thajsko, Maso, Veganství –, různě vysoké knihy
neuspořádaně seřazené za sebou. Pobavilo ji, když viděla, jak má svou sadu ostrých nožů Sabarier uloženou
v jedné zásuvce ve vzorném pořádku, zatímco příbory v jiné přihrádce ležely v neuspořádaném shluku,
vidličky, lžíce a nože dohromady. Úklid byl otázkou priorit, utěrky byly úhledně složené ve skřínce, káva
roztříděná do zvláštních dóziček, zatímco čajové sáčky byly ponechané v natrženém balíčku a paracetamol,
pastilky proti kašli a antihistaminové tablety v pomačkaných krabičkách byly naházené halabala do
porcelánové mísy na kredenci.
Zastavila se u fotky Sebastiana, kde si ve svém bílém rondonu strnule potřásá rukou s mužem v obleku
a přebírá veliký zarámovaný certifikát. První kuchařská soutěž, kterou vyhrál. Stačilo se na ten snímek
podívat a hned si vybavila vůni vepřového bůčku, který vařil znovu a znovu, dokud ho nepovažoval za
dokonalý. Dokonce i Nick už měl ke konci bůčku po krk.
S těžkým povzdychem si odhrnula vlasy z tváře. Nebylo třeba, aby volala matce a slyšela to od ní, už
sama věděla, co musí udělat. Sebastian je perfekcionista. Má rád pořádek. Má rád dobrou přípravu. Má rád
pevný plán. Bude muset vyjít s pravdou ven a říct mu o tom, jak se cukrárna změnila.
 Kapitola 30
Každý krok hotelovou vstupní halou jí připadal jako krok odsouzence na smrt. Ale bylo to tak správné. S
poctivostí nejdál dojdeš a tak dále. A taky to na něj jen tak nevysype, nejdřív ho na to připraví. Nejdřív ho
dostaneš do nálady? ponoukal ji cynický hlásek v její hlavě.
Hluboce se nadechla a zastrčila kartu do slotu. To bude dobré. Bude naštvaný, ale pak se umoudří.
Samozřejmě bude nejdřív vrčet a ona mu dá za pravdu, ale vysvětlí mu, že měla dobré důvody.
„Čau!“
Nikdo jí neodpověděl. Chodba byla hrozivě tichá. Došla tedy ke dveřím a otevřela je.
„Překvápko!“
Nastal menší rozruch, změť pohybů a hlasů. Nina v tom všem vyhledala Sebastiana, který seděl na
pohovce s výrazem naprostého odevzdání.
„Nicku! Dane! Gail! Co tady děláte?“
„Napadlo nás, že přijedeme a překvapíme tě,“ pravil Nick a uchvátil ji v mohutném objetí.
„Tak to se vám fakt povedlo,“ souhlasila Nina a pevně bratra sevřela.
„Doufám, že ti to nevadí,“ řekla Gail omluvně. „Ale tihle dva se rozhodli, že sem pojedou –“ najednou
se široce zazubila „– takže jsem si to nemohla nechat ujít. Tenhle pitomec mi sliboval víkend v Paříži už
roky.“
„Takhle se mluví s milovaným manželem?“ ohradil se Dan, popadl ji a přitulil se jí ke krku.
„Tak dost, vy dva.“ Nick obrátil oči v sloup. „Myslím, že Sebastian ocení nějakou společnost a mně se
najednou sešlo pár volných dní, jinak už nebudu mít čas až do podzimu, tak jsem zamluvil lístky na
Eurostar… a tenhle pitomec se rozhodl, že pojede taky. Jediné, co mu slouží ke cti, je jeho báječná
manželka.“
„Proč by mi to mělo vadit?“ namítla Nina, ignorovala bratry a šla svou švagrovou rychle obejmout. „Moc
ráda tě vidím. Škoda, že jsi sebou vzala ty dva pitomce.“ Navzdory svým slovům si najednou uvědomila,
jak moc jí všichni chyběli.
„Já vím,“ řekla Gail a zavěsila se do Niny, „jenže občas je musíš pustit ven. A jak se ti vede? Vypadáš
skvěle.“ Rychle si ji prohlédla hodnotícím pohledem, pozvedla přitom obočí, ale nic neřekla. Její výraz
naznačoval: Pak mi všechno povíš. Gail se podívala na Sebastiana a pak zpátky na Ninu. Nina našpulila rty
– její švagrové nic neuniklo, ale mohla se spolehnout, že nic neřekne.
Nina zariskovala a rychle zalétla pohledem k Sebastianovi. Smál se něčemu, co řekl Nick, ale když
vzhlédl a zachytil její pohled, usmál se a rychle obrátil svou pozornost zase k Nickovi.
„Tak jo, Nino, přišla jsi zrovna akorát na oběd. Chtěli jsme se jít někam najíst. Dan něco našel na
TripAdvisoru.“
Nina se zasmála. „O tom nepochybuju.“
„A taky bydlíme skoro za rohem. Nemůžeme si dovolit takový fajnový místo, jako je tohle.“ Nick
poklepal klouby Sebastianovi na hlavu.
„Kuš,“ bránil se Sebastian a odstrčil Nickovu ruku, přitom se smál a jeho hezká tvář byla uvolněná a
bezstarostná a kolem očí měl pobavené vrásky.
Nině se málem obrátilo srdce naruby. Byl úžasný a ona měla pocit, jako by jí bylo zase osmnáct, byla
Nickovou malou sestřičkou a Sebastian byl stejně nedostupný jako vždycky.
„Máme objednaný stůl na půl sedmou. To znamená tak akorát čas se převléct.“ Nick se podíval na čas
na mobilu. „Kruci Nino, nemáš nabíječku, kterou bys mi mohla půjčit, zapomněl jsem svoji a Dan má ten
svůj křáp od Apple.“
„Jo, momentík.“ Chvíli hrabala v kabelce. „Tady máš, ale budu ji chtít zpátky.“
„Jasně, žádnej problém.“ Znovu se podíval na svůj mobil. „No, radši bychom měli vyrazit. Uvidíme se
za půl hodiny dole, Basi?“
„Jasně.“
Dan a Gail už stáli u dveří a Nick je následoval, ale pak se otočil. „Půjdeš, Nino?“
 „Vlastně, potřeboval bych projít nějaké věci na středeční kurz,“ řekl Sebastian hbitě, „požádal jsem Ninu
o rychlou pracovní schůzku.“
„Tak to jsme tě zachránili, ségra,“ řekl Nick. „Teď to budeš mít i s obědem.“
Nina se snažila nehnout ani brvou.
„Bonus.“
„Pracovní věci si můžete vyřídit u oběda,“ oznámil Nick, který pořád čekal u dveří na Ninu. „Budu dole,
jestli si teda dokážeš poradit s těma krámama.“ Napodobil chůzi o berlích a šklebil se přitom jako
Quasimodo.
Nina otevřela ústa, ale Sebastian byl rychlejší.
„Jestli ti to nevadí, bude jednodušší, když projdeme rychle pár věcí na notebooku.“
Nastalo krátké ticho a Nick chvíli zíral na Sebastiana a potom na Ninu. Samozřejmě se začervenala.
Pochopitelně, jako na potvoru. Nick zaťal čelist.
„Děje se něco, o čem bych měl vědět?“ zeptal se a najednou vypadal jako šelma, která se chystá ke
skoku.
Jeho hlas se v okamžiku podivně a netypicky změnil, zněl jako mafián a Nina stísněně polkla.
„Ne,“ řekla a přistoupila blíž s rukama v bok. „Ale i kdyby ano, stejně by se tě to netýkalo.“
„Nino,“ udělal krok k ní.
„Nemáš se čeho bát,“ řekl Sebastian velmi vážně. „Tvoje sestra je se mnou v bezpečí.“
„Tak jo.“ Nick se k její úlevě konečně obrátil k odchodu, a aby celou situaci trochu opožděně odlehčil,
nepřesvědčivě zavtipkoval: „Ale ne, že budeš šéfovi sedět na klíně, Nino.“
„Prokristapána, kolik ti je?!“ vyštěkla Nina a uvědomovala si, že jí hoří tváře.
„Uvidíme se, ségra.“
Jakmile zmizel, zvedla oči k Sebastianovi, který na ni upřeně hleděl a čelist měl tak pevně zaťatou, že
jeho vnitřní napětí vyplňovalo skoro celý pokoj.
„Tak to bychom měli,“ řekl.
Ignorovala to. Jestli si myslí, že příjezd její rodiny něco mění, tak je větší idiot, než si myslela.
„Když jsi tenkrát řekl, že nechceš, abych odjela, myslel jsi to vážně?“ vyhrkla.
Teď se zatvářil nejistě on.
„Fakticky?“ řekla, obrátila oči v sloup a pak se posadila na gauč vedle něj. Čeho bylo moc, toho bylo
příliš. Aniž by mu dala šanci na odpověď, naklonila se k němu, lehce ho vzala za krk, pevně opětovala jeho
náhle znepokojený pohled a políbila ho na rty. Na okamžik se nepohnul, ale tentokrát mu nedovolí z toho
vycouvat. Pak se stala ta zázračná věc a on její polibek opětoval. Opravdu ho opětoval. Líbal ji s hladovou
vášní, která ji zbavila dechu a celá ji zachvátila vlnou horka. Líbal ji se skutečnou chutí.
V její hlavě vybuchl ohňostroj. Líbání s ním bylo přesně tak skvělé, jak předpokládala, a ještě lepší.
„Bože, myslel jsem, že nikdy nevypadne,“ mumlal Sebastian a opřel svoje čelo o její. „Mám ho fakticky
rád, ale kruci, někdy je fakt jak osina v zadku.“ Odtáhl se a usmál se na ni. Měl v očích ten pohled, který
říkal: „teď jsi tu jen ty a já“ a srdce se jí z toho málem zastavilo.
„Vítej do mého světa,“ usmála se Nina, která už nedokázala svou radost zadržet. Byl naprosto úžasný a
docela možná uměl líbat nejlíp na celé planetě.
„A tohle jsem na dnešní večer fakt neplánoval.“ Zasténal a vzal ji za ruku, propletl prsty s jejími a zvedl
je k ústům.
Trošku bez dechu rozšířila oči. „A cos měl v plánu?“
„Líbání.“ Přitáhl ji k sobě. „Zdá se, že jsme se stali oběťmi neustálých vyrušení. Chtěl jsem tě sem pozvat
hned druhý den, po tom výletu s vozíkem, ale Alex… no, byl nějak divný.“
Nina dost nepůvabně zachrochtala. „Oba jste se chovali dost hloupě.“
„Nojo, chovali, viď?“ Jeho hlas zněžněl.
„Jo, chovali, ale už jsem to vyřešila.“
„Vážně?“ Sebastiana překvapil její rozhodný tón.
„Alex je prima kluk. Vycházeli jsme spolu dobře, ale zasloužil si ode mě slyšet, že…“
„Že?“ Sebastian žertovně zvedl obočí.
„Vždyť víš,“ nesdílně naklonila hlavu.
 Sebastian se usmál. „Vím…“ Znovu ji políbil něžně svůdným polibkem, který se postupně prohloubil.
Jeho rty začaly zkoumat ty její a jazykem podnikl nesmělý útok na její spodní ret. Cítila, jak se v jejím nitru
rozpaluje oheň a jak se polibek stával vášnivějším, otevřela ústa. Jednou rukou ho hladila vzadu na krku,
prsty probírala krátké vlasy docela vzadu a přitiskla se k němu blíž. Odpověděl tlumeným zasténáním a
Nina s potěšením zaznamenala svůj úspěch. Byla ráda, že i ona má na něj vliv, když on sám jí obracel celé
nitro naruby.
S velmi dlouhým povzdechem ji odstrčil. „Uvědomuješ si, že budeme muset přestat, jinak se na nás
ostatní jenom podívají a okamžitě jim dojde, co se stalo.“
„Můžeme prostě utéct. Nebo zamknout dveře.“
„Oboje zní skvěle.“ Zašklebil se. „Akorát, že když to uděláme, nebudu z tebe schopný spustit ruce.“
„A říkal někdo, že bys měl?“ zeptala se ho Nina s mazaným úsměvem.
„Nejsi ty náhodou pěkně prohnaná potvůrka?“ zeptal se a jeho ruka jí škádlivě sjela po žebrech.
„Myslím, že asi budu. Vadí ti to snad?“
„Sakra Nino, vůbec ne. Já jen… jsi Nickova sestřička… Chtěl jsem počkat a svést tě trošku elegantněji,
a bez toho krámu na noze.“
Jeho slova jí prolétla jako žhavá vlna, takže se ocitla na těsném pokraji vzrušení, a přitom jí měkla kolena.
„Takže tys to plánoval?“ zeptala se ho potměšile.
Začervenal se. „Ve svých představách… už dlouho.“
Při jeho chvatných slovech jí poskočil tep.
„No, zdá se, že moje rodina opravdu překazila, co mohla.“
„To ano.“ Zhluboka si povzdechl a zamnul si čelo. „Budeme muset…“
„Předpokládám, že nechceš, aby se to dozvěděli,“ řekla Nina a bedlivě pozorovala jeho tvář.
„Ne, to ne…“
Ta slova ji zabolela.
„Nick se s tím bude muset vyrovnat.“
„Nino!“
„Myslím to vážně. Tohle není o něm, je to o nás.“
„Ano, ale… on je taky moje rodina. Kruci, tvoje máma, táta, bratři, jsou pro mě rodina víc než moje
vlastní. Co když se se mnou Nick už nikdy nebude bavit?“
„Nehloupni. Samozřejmě, že bude.“
„No dobře, ale co když nám to nevyjde a rozejdeme se?“
Nina polkla. Tak dlouho na něj čekala a o tomhle teď nechtěla ani uvažovat.
„Promiň.“ Přejel jí prsty po tváři, jako by se snažil uhladit její zděšený výraz. „Chci, aby nám to vyšlo.
My… když jsi mi tenkrát v noci v kuchyni dala pusu, tu noc, než jsem se vracel… bylo to jako nebe a peklo.
Jako by se všechny moje nejbáječnější chvilky protnuly s mými nejhoršími nočními můrami. Chtěl jsem tě
políbit a líbat tě dál, ale… Nick. Tvoje rodina. Jsou pro mě důležití. A myslel jsem jenom na to, co když to
necítíš stejně jako já? A pokud ano, tak to není správné. Věděl jsem, že se musím úplně soustředit na svou
kariéru, jestli mám být dobrý. Nesnesl bych pomyšlení, že ti ublížím. A pak jsem si řekl, že holka jako ty
by stejně nestála o někoho, jako jsem já. Takže se mi docela hodilo, že mě Nick odradil. Co bych to byl za
nejlepšího kamaráda, kdybych se na něj vykašlal?“
„Páni. A já si říkala, že už je dost na tom, že jsi mi zlomil srdce,“ vydechla Nina, která se to pokoušela
všechno strávit. „Částečně mám vztek, že jsi poslechl Nicka. A jednou si to s ním vyříkám. Částečně jsem…
docela mě sebralo, že jsi takhle uvažoval.“
„Promiň.“ Zamrkal. „Prostě jsi to dost nešťastně načasovala. Dala jsi mi příležitost utéct a zahrabat se
na univerzitě. A když jsem se vrátil, sotva jsi se mnou promluvila. Tak jsem si myslel, že měl Nick pravdu
a že to bylo jenom přechodný.“
Nina se znovu zamračila. „Sotva jsem s tebou promluvila, protože jsi mě odmítl.“
„Nevzpomínám si, že by ten polibek byl odmítnutí.“ Položil jí prst na spodní ret a jemně jej přejel.
Nina zvedla obočí a zachmuřila se. „Já… ty jsi hned potom dost rychle zdrhnul.“
 „Protože mě to uzemnilo.“ Pohladil ji po tváři, vklouzl rukou pod vlasy a prsty jí něžně probíral pěšinku.
Neodvážila se pohnout pro případ, že se jí to všechno zdá, nebo že to celé špatně pochopila. „Už tak dlouho
jsem tě chtěl políbit.“
„Ale… proč jsi nikdy nic neřekl?“
„Nino.“ Shovívavě se zasmál sám sobě a jí se hned ulevilo a skoro se také usmála. „Od té doby jsi na
mě byla hrozně protivná. Myslel jsem, že mě nenávidíš. Říkal jsem si, že se stydíš za to, že jsi mě vůbec
políbila. Nebo že jsi jenom chtěla někoho mně podobného.“
„Přestaň říkat takové věci,“ namítla, podrážděná tou volbou slov. „Na tobě přece není nic špatného. Jdeš
si tvrdě za svým, jsi trochu bručoun a detailista, ale podívej se na lidi ve svém okolí. Alex, Nick a moje
máma tě vždycky zbožňovali. A když už to musíš vědět,“ dodala naštvaně, „snažila jsem se tě brát normálně
jako jednoho z bratrů, předvést ti, že pro mě nic neznamenáš, akorát, že jsem celých těch deset let hledala
nějakýho chlapa, který by se ti dokázal vyrovnat.“ Pak se k němu naklonila a tvrdě ho políbila, protože ji
rozčílilo, že byl celou dobu takový pitomec. Byl to asi nejméně romantický polibek na světě.
„Ufff.“ Sebastian zasténal zpod jejích rtů, ale ona se zase odtáhla a mračila se na něj.
Zasmál se. „Můžeme to zkusit ještě jednou?“ A hned to udělal.
Když se od sebe konečně odtrhli, oba byli zrudlí a bez dechu a Nina nemohla říct, komu srdce pádí
rychleji.
„Taky proto nechci říkat nic Nickovi a ostatním, protože tohle je něco nového a já se o to ještě nechci s
nikým dělit. Jsem rád, když jsme v tom jen sami dva. Chci, abychom se naučili být spolu, aniž by nás někdo
pozoroval a dělal závěry… pokud s tím vyjdeme najevo, ještě než si zvykneme být jenom my dva, nebudeš
si připadat, jako bychom se ocitli pod mikroskopem?“
Nině zakolísalo srdce. Tohle byl ten důvod, proč ho tak dlouho zbožňovala. Sice to byl dost arogantní
bručoun, ale také byl ohleduplný a pozorný k věcem, které pro něj byly důležité.
Něžně se na něj usmála. „Tak tohle už zní jako o moc lepší důvod.“
Nespokojeně se zamračil a dotkl se jejích rtů. „Což znamená, že teď musíme přestat a pokusit se vypadat
nenápadně. Myslíš, že stihnu studenou sprchu?“

˜
Bylo sice milé, že se opět shledala se svou rodinou, ale společný oběd byl utrpení. Jinak se to nedalo říct.
Uvnitř stále ještě zurčela vzrušením a vzpomínala na všechny ty polibky. Odtrhnout se od Sebastiana bylo
těžké.
Teprve v polovině oběda si Nina uvědomila, že měla říct Sebastianovi o cukrárně. Nenápadně se na něj
podívala, jak se živě vybavuje s Danem, cítila stále ještě teplo jeho polibků i jeho slov a to jí dávalo naději,
že jí odpustí. Určitě pomůže, když se mu omluví a přizná svou vinu, ale najednou se cítila mnohem
sebevědoměji.
„Tak jaké to bylo, v té veselé Paříži?“ zeptal se Nick, který seděl vedle ní. „Líbilo se ti tu?“
„Musím přiznat, že to nebylo tak veselý. Dost jsem pracovala.“
„Sebastian byl vždycky hroznej otrokář.“ Nick už zlikvidoval obrovský steak a teď položil nůž a
vidličku. „Ale myslel jsem, že pracuješ jenom pár dní v týdnu.“
„No –“ Sebastian byl pořád ponořený do rozhovoru s Danem „– já jsem si tady cvičila svoje kuchařský
umění. Hodně jsem pekla. Chtěla jsem ten čas tady opravdu využít.“
„To je dobře. Takže máš nějaký plány, co budeš dělat, až se vrátíš?“
„Ne,“ řekla Nina stroze.
Nick se ušklíbl. „Takže jo, ale nechceš mi to říct.“
Ohnala se po něm ubrouskem. „Jak to jenom děláš, jsi s tím fakt protivnej. Mám něco v plánu, ale…
Ještě si to chci trochu rozmyslet.“
„To je fajn. A,“ znovu se zatvářil posměšně, „vždycky odpovíš moc rychle, když nechceš, abychom v
tom moc šťourali.“
 „To si budu muset zapamatovat,“ řekla s hranou nelibostí.
„No a jak se vede Sebastianovi? Není to moc velká sranda, zůstat takhle mimo hru.“
„Už je mu líp,“ Nina se zatvářila soustrastně. „Když jsem přijela, byl jako medvěd s bolavou prackou.“
„A vycházeli jste spolu dobře?“ zeptal se se lstivým úsměvem a zvedl sklenku vína. „Nebyla jsi v
pokušení vytlouct mu válečkem mozek z hlavy?“
Nina si dala s odpovědí na čas. „Fungovali jsme. Celé to vedl hodně profesionálně a lidi z kurzu jsou
všichni hrozně milí. Dost jsme se nasmáli. Je tam holka mého věku, Maddie, a opravdu jsme se skamarádily.
Bydlí tu, takže mi ukazuje Paříž.“
Pokud si všiml, jak změnila téma, nekomentoval to a ona mu pak několik dalších minut vykládala o
Maddie, Marguerite, Marcelovi a ostatních.
„To je výborný, tak to bys nám mohla dát nějaké tipy. Chceš se k nám zítra přidat?“
„Já nemůžu, já…“ Mrkla na Sebastiana, který se teď bavil s Gail. „Mám práci.“
„A to jakou?“
„Pracuju.“
„Sebastian ti dá den volno.“
Nina prudce nasála vzduch. „A už to zase děláš.“
„Co?“
„Snažíš se mi organizovat život.“
„Jenom jsem pro tebe chtěl něco udělat,“ řekl Nick a tvářil se totálně zmateně.
„Já vím, že jo, ale kdybych měla jiného šéfa, nebyl by to Sebastian, tak bys mu taky vesele navrhnul,
aby mi dal den volna, protože jste se nečekaně objevili ve městě? Kdyby šlo o tebe, jak by ti bylo, kdybych
ti oznámila, že jsem ti zařídila u šéfa den volna?“
„Jo, rozumím, ségra. Promiň. Síla zvyku.“
„Jo, zvyku, po kterým se mi fakt nestýskalo. I když, shodou okolností, zítra pro Sebastiana nepracuju.“
„Takže si můžeš vzít den volna.“
„Ne, mám práci… můžeme se sejít po obědě.“ Ráno bude muset začít v kuchyni brzy, aby napekla na
celý den, a Maddie s Billem budou dokončovat na zdech poslední mráčky a kousky nebe. Jak přibývalo
zákazníků, museli pokračovat každý den po menších úsecích, aby příliš nerušili, i když mnoho hostů bylo
jejich prací fascinováno a často se zastavili, aby si popovídali s Maddie a vyptávali se jí, zatímco visela ze
žebříku s druhým štětcem v zubech a střídala modrou a bílou barvu.
„Máš práci.“
Nina po něm střelila pohledem.
„Promiň.“ Pozvedl ruce na znamení, že se vzdává. „Nic mi do toho není. Takže samostatný život se ti
líbí, co?“
Nina se zasmála. „Víš ty co? Vlastně jsem skoro celou dobu nebyla sama. Vyměnila jsem vás za další
rodinu. I když oni si nemyslí, že vědí, co je pro mě nejlepší. A taky se mě nesnaží pořád jenom chránit.“
Vybavila si, jak Maddie vždycky mluví na rovinu a jak skvělá je Jane, která s ní mluví jako se sobě rovnou,
přestože jí už minula padesátka.
„A jak to vypadá u Sebastiana doma?“
„Vážně pěkně,“ řekla Nina a oči jí zářily.
„Určitě se moc těší, až se tam vrátí. Počítám, že příští týden dorazíš domů. Sebastianovi mají sundat
sádru zrovna příští týden, ne?“
„Jo, ale zůstanu tady ještě pár dní, do posledního dne kurzu. Já…“ Krucinál! Pořádně se napila vína.
Sundají mu sádru přesně v ten den, kdy přijde do cukrárny porota, aby s ní udělala rozhovor a provedla
svoje hodnocení. Zrovna v tu chvíli se na ni Sebastian přes stůl podíval a ona se okamžitě zakuckala vínem.
Nick ji s bratrskou párou plácl přes záda a pak se obrátil na Sebastiana. „Zrovna jsem se Niny ptal, kdy
se tvoje noha přestane ukrývat?“
„Příští úterý,“ odvětil Sebastian a zběžně se na Ninu usmál. „Jsi v pořádku?“
„J-jo, dobrý. Víno vlítlo, kam nemělo.“
„Určitě si oddechneš, až ta sádra půjde dolů. Nejspíš ti překazila veškerý spády,“ zasmál se Nick.
Sebastian sešpulil rty, ale Nickovi vůbec nedošlo, že je mu tenhle směr hovoru nepříjemný.
 „Už pár týdnů jsi to neměl, co?“
Sebastian se začervenal.
„To nic, kámo,“ připojil se Dan. „Tvoje holka ocení, že se jí vrátíš celý. Brzy se ti zas uleví.“
Nina se vůbec neodvažovala na Sebastiana podívat.
„Dane!“ Gail manžela ostře a nesouhlasně rýpla do žeber.
„Co je?“ s předstíranou nevinností se usmál jako idiot, a potom ji jednou paží obejmul a přitáhl k sobě.
„Pořád se scházíš s tou Katrinou?“ zeptal se Nick a uhnul na stranu, aby se mezi ním a Ninou mohl
protáhnout číšník a sebrat prázdné talíře.
„Jmenuje se Katrin a ne, nescházím.“
„Škoda, byl to vážně kus. Neříkej, že ti dala kopačky?“
Nina upřeně zírala dolů na klín.
„Ne, jenom jsme se dohodli, že půjdeme každý svou cestou.“
„Takže jsi dal kopačky jí? Proč?“
Sebastian pokrčil rameny a pohrával si s příborem.
„Potkal jsi nějakou novou,“ usoudil Nick. „Jak se jmenuje?“
Sebastian si uvědomil, že vedle něj stojí číšník a čeká na jeho talíř. Neochotně odložil příbor.
„Nikdo, koho znáš.“
Nick se otočil k Nině. „Trochu nezvyk, jak si dává pozor, aby mu nikdo nekoukal do karet. Ty něco
víš?“
„Ne,“ řekla příliš rychle a vysloužila si tak bratrův podezřívavý pohled. „Jak říkám, kromě dnů, kdy
pracuju, se skoro nevídáme.“
„Nino, co bys nám doporučila? Eiffelovku nebo Louvre?“
Nina měla chuť svou švagrovou políbit.

˜
„Doprovodím tě domů,“ řekl Nick, když se vynořili z restaurace, takže zmařil jakoukoliv šanci, aby se
odplížila zpátky do Sebastianova hotelového pokoje. Ne že by měla v úmyslu se tam vplížit. Kvapně se po
Sebastianovi ohlédla. S ostentativním zájmem naslouchal Danovi a Gail, takže pravděpodobně věděl, že se
na něj dívá.
Nina chtěla doprovod odmítnout, ale viděla bratrovu umíněně sevřenou čelist a bylo jí jasné, že by to
bylo marné. Kromě toho byl příjemný večer a procházka přes řeku a změtí uliček za muzeem d’Orsay byla
lepší volbou než metro.
Vesele se rozloučila se Sebastianem a přitom potlačila nepříjemnou vyhlídku, že ho díky své rodině až
do úterý neuvidí. Připadalo jí, že kdykoliv to mezi nimi zajde někam dál, něco se jim postaví do cesty.
Určitě se k nim na prohlídku města nepřipojí, jistě na něj čeká obvyklá tuna práce.
Příjezd rodiny skutečně a naprosto zkazil, co mohl.
„Dobrou, Nino.“ Dan ji obejmul.
„Uvidíme se zítra,“ přidala se Gail, políbila ji na tvář a pak se přitulila k manželovi. Když Nina viděla,
jak Dan svou ženu vášnivě políbil a pak ji popadl za zadek, pocítila osten žárlivosti.
„Dobrou, Nino,“ řekl Sebastian prkenně.
„Dobrou, Sebastiane.“ Poklesla na mysli. Tohle všechno je úplně špatně. Jako by mezi nimi zela propast,
přitom správně by měla mít právo jít k němu, obejmout ho a zasypat mu celou bradu polibky.
Gail s Danem čekali na Sebastiana, který si připravoval berle a ani se na Ninu nepodíval. Trvalo celou
nepříjemnou minutu, než na ni kývl a kulhavým krokem vyrazil s těmi dvěma.
Vykročila mlčky s Nickem. Šli asi pět minut a ticho začínalo vypadat děsivě. Když překročili Seinu,
Nina chabě ukázala na několik zajímavých míst. Znala svého bratra dobře, takže jí bylo jasné, že se k
něčemu sbírá.
„Neřekneš mi, co se děje mezi tebou a Sebastianem?“ zeptal se tiše.
 „Ne,“ řekla Nina. „Řekla jsem to snad jasně. Jsi můj bratr, ne opatrovník.“
„Takže se něco děje?“
„To jsem neřekla.“
„Ale nepopřela jsi to.“
„Nicku, ať se děje, nebo neděje cokoliv, nemá to s tebou co dělat.“
„Ano, má.“
„Ne, to nemá.“
„On… je můj nejlepší kamarád.“
„A na tom se nic nezmění, pokud to sám nedopustíš.“
„Takže se něco děje.“ Popadl ji za ruku a otočil ji k sobě.
Nina si povzdychla a setřásla ho. „Krucinál, nemůžeš to nechat být!“
„Spíš s ním?“
„Nicku!“
Měl aspoň tu slušnost, že se trochu zastyděl, když uslyšel její rozhořčený tón a Ninu to naladilo trochu
smířlivěji. „Nespím s ním, ale i kdybych spala, s tebou to nemá co dělat.“
„Promiň, trošku jsem to přehnal.“
„Trošku?!“
„Jenom proto, že mi na tobě záleží. Nechci, aby ti někdo ublížil.“
„A já se ti už dlouhou dobu pokouším říct, že už jsem velká holka. A proč by mi Sebastian měl ublížit?“
„No… vím, že jsi do něj byla zabouchlá, když jsi byla mladší. Ale ty nejsi jeho typ.“
„Děkuju mockrát,“ odsekla a všechna její nejistota se zase vracela. „Takže si nemyslíš, že bych se mu
mohla líbit?“
Nick se zarazil a chvíli se různě šklebil, protože si uvědomil, že se vydal na tenký led. „Jen na tebe
dávám pozor.“
„A já ti říkám, že jsem velká holka.“ Protože ji jeho slova zasáhla, promluvila teď nepříjemným hlasem.
„Hele, je mi to líto. Síla zvyku.“
„Jasně, ale budeš to muset zlomit,“ odsekla Nina. „Vážně si užívám, že jsem tady, že jsem poznala nové
lidi a dělám si svoje věci.“
„To mi došlo. A řekneš mi, co děláš zítra ráno?“
Nina se kousla do rtu. Nebylo by správné přiznat se Nickovi dřív než Sebastianovi.
„Mám sraz s Maddie, jednou z kamarádek, které jsem poznala na kurzu. Ale po obědě na vás budu mít
čas.“
„To zní fér.“

Kapitola 31
Proběhlo to s Nickem v pořádku? Nemá žádné podezření?
Nina si sedla na kraj postele a tápala, jak formulovat odpověď Sebastianovi. I když její bratr trapně
vyzvídal věci, které se ho opravdu netýkaly, nechtěla mu lhát. A nemínila lhát ani Sebastianovi, alespoň o
tomhle ne. A ještě k tomu ji podráždila tahle esemeska, která nevypadala moc zamilovaně.
Dával mi nepříjemný otázky, na který jsem mu odmítla odpovědět.
Promiň, že jsem tě dostal do nepříjemný situace. Moc bych si přál, aby ses mohla vrátit sem ke mně.
Chybíš mi. xxx
No, tak to už bylo lepší.
Dobře. xxx Taky mi chybíš.
Jak se tohle mohlo stát? Jak to, že mi chybíš teď a přitom jsme byli celé roky od sebe? Kéž bys tu byla.
xxx
Nina se podívala na jeho slova na displeji a její srdce maličko poskočilo. Usmála se a její prsty se rychle
rozběhly po displeji. Taky bych tam chtěla být. Je to divný, když jsem teď ve tvým bytě a ve tvojí posteli. xxx
Co se týče tebe a mojí postele, měl jsem pár nápadů. xxx
 Tak tohle jí opravdu rozbušilo srdce. Podívala se na sadu polštářů na druhé straně postele, nedotkla se
jich, co byla tady.
Sex po esemeskách? xxx
Radši ne, dávat si studenou sprchu takhle v noci a s tou sádrou je docela nebezpečný. xxx
Hlasitě si povzdychla.
Nechci, abys kvůli mně tak trpěl. Dobrou xxx
Dobrou Nino. Sladký sny (v mojí posteli) xxx
Dobrou xxx

˜
Nina spala s mobilem vedle polštáře a usmívala se, přestože se probudila šíleně brzo. Brzy si zvykla na
nákupy v pekárně od sedmi hodin a zvládla taky rychle upéct dost zákusků do začátku dne. Byl to Marcel,
kdo jí navrhl, aby omezila množství, které dělá, a dodala tak výrobkům exkluzivity. Cukrárna se otevírala
od deseti a často před ní už čekala fronta, do druhé odpolední pak většinou všechno prodali.
Dnes si chtěla procvičit pár způsobů zdobení, aby dortíky vypadaly trochu lépe a mohly tak příští týden
udělat na komisi dojem. Zároveň si bude muset všechno perfektně naplánovat, aby v úterý ráno upekla svou
dávku sladkostí, než komise dorazí. Ach bože, to byla další věc, kterou Sebastianovi tajila. Věděla, že je to
zbabělost, neříct mu o tom, jak cukrárnu změnili, ale teď když… byli konečně na jedné lodi, nedokázala
riskovat, že ho zase ztratí.
Snad to bylo špatné, ale čekala tak dlouho, že si nyní toužila vychutnat ty kouzelné pocity, které jí
přebíhaly po páteři.
Dokonalé pařížské počasí, pomyslela si, když svěže vyběhla po schodech, aby se setkala s Nickem,
Danem a Gail před muzeem d’Orsay. Byl nádherný slunečný den. Už tolikrát šla kolem toho muzea, aniž
by ho navštívila, a proto ho navrhla jako místo, kam se musí všichni jít podívat.
Teď toho ale začínala trochu litovat, protože to bylo obrovské místo a ona už strávila několik rušných
hodin v cukrárně. Ani si nedovedla představit, jak by to dnes bez Maddie a Jane zvládla. Pokud tohle bude
muset dělat na plný úvazek, bude potřebovat výpomoc.
Zahlédla, jak bratři s Gail už stojí ve frontě, a při pohledu na svou švagrovou se zamyslela, co by asi na
její nápad řekla. Dokázala by přemluvit rodinu, aby svou farmářskou kavárnu proměnila v mnohem
lákavější čajovnu, ve které by Nina prodávala své speciální anglo-francouzské dortíky? Teď to byla jenom
kavárna s několika druhy dortů a sušenek, místo, kde se mohly stavit turistické výpravy či několik místních,
kteří si chtěli dát kávu venku, ale dalo by se z toho udělat mnohem víc.
„Hej, Nino.“
„Sebastiane!“ Když k nim vykročila, vůbec si nevšimla Sebastiana, jak za ostatními sedí na vozíku a teď
z něj měla problém spustit oči. Díky té plátěné košili se jeho oči zdály ještě modřejší a byly tak vřelé, až
těžce polkla a při pouhém pohledu na něj jí poskočilo srdce.
Rozzářila se a pak si uvědomila, že se na ni Nick dívá, a tak se otočila, aby předvedla, jakou má radost,
že je všechny vidí.
„Ahoj lidi, jak jste se od rána měli?“ zabreptala a ignorovala Nickův podezřívavý pohled.
„Dobrý poledne,“ řekl Nick, přistoupil, až zakryl tělem Sebastiana, pak ji sevřel v medvědím objetí a
zvedl do výšky.
„Pusť mě,“ zamumlala mu do prsou. „Co jste dělali?“
„Kouzelné věci,“ řekl Nick a Gail se zasmála a doplnila: „Ráno jsme byli v Lafayettově galerii.“
„Že je to tam úžasný?“ zareagovala Nina nadšeně. Maddie ji tam vzala jednou odpoledne minulý týden.
„Pěkně drahý,“ přitakal Dan a Gail ukázala malou kabelku s řetízkovou rukojetí a logem Chanel na boku.
Gail se zavěsila do Niny. „Užili jsme si úžasné ráno.“
Nina střelila pohledem po Sebastianovi, kterého vezl Dan. Bylo to opravdové utrpení, být tak blízko,
aniž by se ho mohla dotknout nebo s ním mluvit.
 Když se v návalu lidí stavěli do vstupní fronty, otřela se o něj paží. Bylo to hloupé, ale zoufale toužila
po kontaktu, aby se ujistila, že si minulou noc nevymyslela.
Cítila, jak jí jeho prsty přejely po ruce směrem nahoru v mlčenlivém gestu a maličko si vydechla
ulehčením, ačkoliv se na sebe přitom ani nepodívali.

˜
První pohled na ten velký vzdušný prostor, na zakřivenou skleněnou střechu a extravagantní zlaté hodiny
byl tak totálně úchvatný, až ji rozbolelo na prsou, a dokonce i její bratři zmlkli. Zdvižené oblouky střechy,
dokonalá symetrie dosažená pomocí ryzího umění i techniky zároveň ji omráčila. Malování nebo sochařství
pro ni sice byly španělskou vesnicí, ale na tom teď nezáleželo, protože se totálně a naprosto zamilovala do
téhle úžasné, bombastické, obrovské, nádherné budovy.
Stála a dívala se vzhůru jako uhranutá.
„To je panečku něco, viď?“ zamumlal vedle ní Sebastian. Ruku měl položenou na kole vozíku a přitom
natáhl ukazováček, co nejdál mohl, aby se lehounce dotkl její nohy těsně nad kolenem.
„Teda, tady je to obrovský,“ řekla uznale Gail s hlavou zdviženou vzhůru, ale pak ji zabořila do svého
tištěného průvodce. „Takže, kde začneme?“
Začali se s Danem dohadovat, co by chtěli vidět, a Nick schválně přidal, aby mohl do obou rýpat.
Nina je ignorovala a spokojeně stála, rozhlížela se po obrovských obloucích, kde tisíce skleněných
tabulek propouštěly proud světla dovnitř, a přitom si uvědomovala, jak je jí Sebastian v tichosti nablízku.
„Neuvěřitelný, viď?“ řekl jí tichým hlasem.
Přikývla. Oba se naladili na posvátný klid muzea. Sice jím chodily davy lidí, ale díky tomu ohromnému
prostoru se zdálo, že se všichni snaží mluvit jen šeptem, jako by jim úžas nedovolil riskovat, že naruší
vznešenost tohoto místa.
Její pozornost znovu přitáhly zlaté hodiny, tvořící dominantu velké klenuté skleněné zdi na konci
bývalého nádraží, a člověk si snadno představil spěchajícího cestujícího, jak jedním okem sleduje hodiny,
a vlaky vypouštějí oblaka kouře jako nějací kouzelní železní draci čekající na vypuštění.
„Když to bývalo nádraží, muselo to vypadat ohromně,“ podotkl Sebastian sledující její pohled.
„Ty mi čteš myšlenky,“ podivila se Nina. „Je to krásné, mohla bych tu vydržet celý den.“
„Já taky.“ Podíval se po její rodině. „I když támhleta banda splašenců se nemůže dočkat, až vyrazí.“
„Barbaři,“ zabručela Nina s úsměvem a začala se soustředit na jejich rozhovor.
„Chci vidět nějakého Moneta,“ říkala Gail a Dan se díval na mapu, kterou se mu Nick pokoušel sebrat.
„Maddie říkala, že jedna z nejlepších věcí, jestli máte rádi impresionismus, je jít do pátého patra,“
zapojila se Nina do hovoru.
„Tak jo, půjdeme tam,“ souhlasil Nick a ukázal na ceduli s obrázkem schodiště.
Sebastian založil ruce na prsou a pozvedl obočí.
„Sorry, kámo,“ opravil se Nick. „Zapomněl jsem. To musí bejt fakt opruz.“
„To mi povídej, ale už je to šest týdnů, takže jsem si tak nějak zvykl. Pojedu výtahem.“
„Dáme si závod,“ navrhl Nick okamžitě. „Deset euro, že tam budeme dřív.“
„Tak do toho,“ souhlasil Sebastian a otočil se na kolech směrem k výtahům v pozadí vstupní haly.
„Nemám jít s tebou, kdybys… potřeboval s něčím pomoct?“ nabídla se Nina.
„To budeš zlatá,“ přitakal Sebastian. „Tak jo, Nicku, čas běží.“ Mocně se odrazil a začal se postrkovat k
výtahu.
„Nezdolnej prevít,“ ulevil si Nick. „Jdeme, Dane.“ Začali se podle cedulí rychle proplétat davem na
vzdálený konec obrovského prostoru.
Gail zachytila Ninin pohled a zasmála se. „Když je nemůžeš porazit, přidej se k nim,“ zafilozofovala a
pak vyrazila za manželem. „Uvidíme se nahoře.“
Sebastian měl slušný náskok, takže ho dohonila až u výtahů. Když dorazila, chtěla zmáčknout knoflík a
přivolat výtah, ale on ji chytil za ruku a ležérně ji políbil na dlaň.
 „Není kam spěchat,“ řekl s uličnickým mrknutím, po kterém se jí bezhlavě rozvířily hormony.
„Ale… co ta sázka?“
Přitáhl ji za ruku k sobě, až měli hlavy oba ve stejné výšce, a oči mu vesele zářily. „To bude nejlíp
utracených deset euro v celém mém životě,“ řekl a rychle ji políbil na rty.
Bohužel u výtahu bylo příliš rušno, takže je dav brzy zatlačil dovnitř, ale Sebastian ji celou cestu nahoru
držel za ruku a jemně jí svíral prsty. Když výtah zastavil, políbil jí klouby těsně předtím, než se dveře
otevřely.
„Bože, už aby zase šli. Opravdu hrozný načasování. A k tomu musím zítra jet do Lyonu a nevrátím se
dřív než pozdě večer v pondělí.“ Vzdychl a Nina ho vytlačila s vozíkem ven z výtahu.
„Neboj. Stejně mám hodně práce.“
Vrhl na ni rychlý tázavý pohled.
„Já… mám schůzku s Maddie, chceme pomoct Marguerite s něčím na počítači.“ Nasadila zářivý úsměv,
přestože se jí svíral žaludek. Pořád ještě mu neřekla o cukrárně.
„Dost ses s nimi skamarádila. To je dobře. Neuvidím tě dřív než v úterý.“ Zklamaně zavrtěl hlavou.
„Naše první pořádný rande bude na oddělení zlomenin v nemocnici.“ Protáhl obličej. „To není zrovna…“
„Vyhrál jsem!“ zafuněl Nick, který se objevil s Danem v závěsu. „Dlužíš mi deset euro, kámo.“ „A
skleničku vychlazenýho piva,“ dodal Dan. „Kde je nejbližší bar?“
„Vždyť jsme sem sotva dorazili,“ namítla Nina, která ho znala moc dobře. Sledovala, jak se její švagrová
důstojně vynořila za svým mužem, a nezdálo se, že by byla udýchaná. „Aspoň se podívej na nějaký obraz,
než se zase vypaříš.“
Dan něco zabručel a Gail ho něžně sevřela do kravaty.
Nina za nimi pomalu kráčela směrem ke galerii, držela se za Sebastianem a v hlavě se jí svářely
protichůdné pocity.

Kapitola 32
Toho rána, kdy měla přijít komise, se rozbřesklo do dalšího dne s modrou oblohou a slunečním svitem,
který prosvítal alejí lemující bulvár a kreslil šmouhy na chodník. Nina měla trošku pocit, jako by všechno
pozorovala z odstupu a její rozpoložení kolísalo mezi nervozitou a děsivými předtuchami. Dnes bude den
zúčtování.
Včera večer celá rodina po několika vyčerpávajících dnech konečně odjela. Nina měla pocit, že prošla
snad každý centimetr Paříže. Podstoupila také křížový výslech od Nicka, který zaslechl, jak Gail říká
Danovi, že není možné, aby mezi ní a Sebastianem něco nebylo.
Když už byla naštvaná na nejvyšší míru, konečně toho měla dost a řekla mu, ano, něco mezi nimi je.
Pochopitelně chtěl vědět podrobnosti, které odmítla sdělit, popravdě, ani nebylo moc co říct, když jejich
vztah sotva začal, ale to mu za žádnou cenu nehodlala vykládat.
Dnes ráno byla dvojnásobně naštvaná, když zjistila, že odjel s její nabíječkou. Ukazatel baterie v mobilu
už byl na několika posledních čárkách a hrozilo, že přístroj se každou chvíli vybije. Dnes si bude muset
koupit novou, ledaže by Nick nezapomněl a nechal ji u Sebastiana.
Sebastian se předešlého večera vrátil z Lyonu někdy pozdě v noci, a tak pořád ještě neměla šanci si s
ním o cukrárně promluvit. Dneska ho ale uvidí, setkají se v nemocnici. Došla k závěru, že by mohla dorazit
včas, pokud se komise nezdrží déle než hodinu. Hodina přece musí na takovou návštěvu stačit. Zas tak moc
k vidění tu toho není.
Měla se sejít brzy ráno s Maddie a Billem, aby cukrárnu trošku uklidili a načančali, ale už teď měla
zpoždění. Nemocnice byla naštěstí hned vedle katedrály Notre Dame, takže ji snadno najde i bez mobilní
aplikace.

˜
„Vypadáš náramně šik,“ řekla Maddie, když Nina dorazila v široké námořnické sukni a pěkné bílé halence
s mašlemi na krátkých rukávech.
„Dík. Ale uvnitř jsem jen uzlíček nervů.“ Kritickým okem se rozhlédla po cukrárně.
„Neboj. Seš totální Audrey Hepburnová. Kdybys nebyla tak hodná holka, pořádně bych na tebe žárlila.
Komisaři tě budou zbožňovat.“
Nina se zatvářila polekaně. „Jsi si jistá, že nemám nechat mluvení na tobě?“
„Kdepak,“ zavrhla to Maddie s povzbudivým úsměvem a nesmlouvavě sevřela rty. „Všichni se musíme
držet toho, co nám jde nejlíp. Dneska jsem ozbrojená čisticími prostředky a neváhám je použít.“ Přehnaně
frajersky zvedla leštidlo ve spreji, namířila, vypálila na nejbližší stůl a pak jej začala s gustem leštit.
„Nechám to na tobě.“
„Bonjour, Marceli.“
„Bonjour. Dnes vypadáte velmi pěkně.“
Nina se na něj usmála, totálně zaskočená tím nečekaným komplimentem. „Díky, Marceli.“
Měl před sebou plnou vitrínu, která byla bez poskvrnky, na skle nebyl jediný otisk prstu, jediná šmouha
a všechno bylo nádherně naaranžované, i když bylo stále slyšet usilovný hukot chladící jednotky dole.
Projel jí hřejivý pocit hrdosti, když sledovala vyrovnané řady zákusků, zástup čokoládového karamelu
suprême ozdobeného zlatou snítkou, úhledné řady jahodových éclairek se smetanou, dokonale uspořádané
skupinky minidortíků s kávou a lískovým ořechem, červeně se lesknoucí řezy mille-feuilles ve stylu
lineckých koláčků, plněné malinami a krémem Chantilly.
„Nevypadá to úžasně?“
Sklonil hlavu. „Vypadá.“
„Je všechno připravený?“
Nina se prudce otočila, když uslyšela Billův hlas. „Jo, myslím, že jo. Ta nová světla ve vitríně vypadají
skvěle. Díky, že jsi to dal dohromady.“
„Bylo mi potěšením, holčičko. Nepovedlo se mi ztlumit to hučení. Ta stará holka už má svý léta. Ale
byla zábava se v tom hrabat. Popravdě, za poslední měsíc jsem si užil tolik zábavy, jako už dlouho ne. Tady
v Paříži to přece jenom není tak špatný. Legrační stará země,“ přemítal. „Nikdy jsem si nemyslel, že bych
tu zakotvil. Ale není to tak zlý. A taky se snažím zase dostat k elektrikařině. Peter mě doporučil
domovníkovi z toho místa, co maj pronajatý, a ten potřeboval zapojit nějaký světla.“
„Tak to je prima. Možná, že Sebastian bude potřebovat něco takového… vždycky si stěžuje, že je
problém sehnat dobrý řemeslníky.“
„Když se za mě přimluvíš, bude to paráda.“

˜
„Kolik je hodin?“ zeptala se Nina popáté a proklínala přitom bratra. Být bez telefonu ji dohánělo k šílenství.
Proč celý svět používá iPhony?
Kuchyně byla bez poskvrnky, všechno bylo uklizené. Neměla co na práci. Nemohla ani přerovnávat
zásuvky. Složila hadřík, položila ho úhledně za kohoutky dřezu a pak se přesunula na druhou stranu.
„Měla by sis pořídit hodinky,“ řekl Peter. „Naposledy ses ptala před deseti minutami.“
„Ale měli tu být už před půl hodinou.“ Znovu zvedla hadřík, rozložila ho a ještě jednou s ním otřela čistý
dřez. „Musím jít do nemocnice a setkat se se Sebastianem.“ Jestli neodejde do deseti minut, přijde pozdě,
a dokonce i takhle bude mít co dělat.
„Určitě sem brzy dorazí. Dneska obchází všechny soutěžící a tyhle věci vždycky trvají déle, než si každý
myslí.“
„No, tak by si je měli líp naplánovat,“ namítla a začala drhnout odkapávač.
„Nevyšiluj tolik, zlato,“ chlácholil ji Bill.
 „To se ti lehko řekne. Bože, promiň. Jsem hrozně nervózní a Sebastianovi jsem slíbila, že přijdu. Nesnáší
nemocnice.“ Nemohla mu ani poslat esemesku, že se opozdí, protože jejímu telefonu už definitivně umřela
baterka.
„A taky tam budeš.“ Bill ji poplácal po ruce a vzal jí hadr z ruky. „Nech už to být. Běž, dej si kafe a
seď.“
„Jestli vypiju ještě jedno kafe, budu čurat neředěný kofein.“
Maddie, Marguerite a Jane držely hlídku na ulici, a protože Nina nevydržela sedět, připojila se k nim.
„Vsadím se, že jsou to oni,“ ozvala se Maddie. „Na pěti hodinách. Modrý klobouk. Velká taška.“
„Ne,“ odporovala Marguerite. „Ta žena na to není dost nóbl.“
„Co na šesti hodinách?“ navrhla Jane. „Starší muž a žena.“
„On má na sobě kardigan,“ namítla Maddie. „Není možný, že by to byl komisař.“
Nina přecházela sem a tam před tmavě šedými okenicemi a dotýkala se hladkého nátěru. Odvedli tady
takovou dobrou práci… kruci, kolik je?
„Támhle, to musí být oni,“ zašeptala Maddie. Nina rychle otočila hlavu a spatřila elegantní brunetku na
vysokých podpatcích, jak poklusává k nim, doprovázena trochu starším prošedivělým mužem
připomínajícím lišáka.
„Opravdu myslíš, že v těch krásných botách od devíti ráno obchází po Paříži a hodnotí cukrárny?“ zeptala
se Jane mírně jako obvykle. „Jsou moc pěkné, ale nemožně nepraktické.“
„Hmm, asi máš pravdu. S takovou figurou nejspíš v životě k dortu ani nečuchla, natož aby ho jedla.“
Nina se nad Maddiinou posmutnělou poznámkou skoro usmála, ale už jí všechny tři začínaly jít na nervy.
Jako kdyby mohly vědět, jak komisaři vypadají, kolik jich bude nebo z jakého směru přijdou.
„Promiňte,“ řekla úsečně. „Jestli tu nebudou do dvou minut, musím jít.“
„Ale to nemůžeš,“ zakvílela Maddie.
„Musím. Slíbila jsem to Sebastianovi. Můžeš s komisí mluvit sama.“
„Ale…“ Maddie se podívala na Marguerite.
„Drahoušku, budou s vámi chtít mluvit o vaší inspiraci. Žádná pařížská cukrárna by nebyla ničím bez
práce, která je v ní vložena.“
Nina zamávala rukama a pokusila se o odpor, ale Marguerite se na ni dívala ocelovýma modrýma očima.
„Jdu dovnitř,“ řekla a otočila se na patě. Už se nikoho netroufla ptát na čas. Musí jít. Přistoupila k věšáku
s ramínky a sundala svůj kabát.
Bill a Peter se vynořili s Marcelem z kuchyně.
„Nedá se nic dělat, je mi líto, musím jít.“ Znovu sáhla po kabátu. „Já musím.“
„Ale zlatíčko.“
„Podívejte, přece můžete o cukrárně mluvit sami. Řekněte jim, co jsme tu udělali. Nešlo by to?“
Rozhlédla se po místnosti, dokázali toho tolik, ale byla to týmová práce. „Škoda, že nás nikdy nenapadlo
udělat fotky předtím a potom. Mohli jsme komisi ukázat, jak jsme to místo přivedli zpátky k životu.“
Marcel se usmál. Tentokrát doopravdy a úplně. „Počkejte.“ Natáhl se přes ni ke skobě na věšáku, kde
měl svůj kabát a klobouk, fešácký plstěný klobouk, který ho Nina nikdy neviděla nosit, ale vždycky tu visel.
Zpoza kabátu vytáhl plátěnou tašku, otevřel ji a trošku nesměle jí podal něco, co vypadalo jako fotoalbum.
„To… jsem udělal… pro vás. Na památku. Chtěl jsem vám to dát, až budete odcházet… ale když
myslíte…“ Se stydlivým pokrčením ramen jí to podal a pak odběhl zpátky za pult, aby se něčím zaměstnal.
Nebyla si jistá, co přesně tam dělá, ale ozvalo se cinkání porcelánu a lžiček klepajících o talířky.
Nina, totálně vyvedená z míry a vědoma si toho, jak čas ubíhá, položila knihu na stůl. Na obálce byl
stylizovaný stolek se dvěma zdobenými židlemi z bistra, kontrastující s modrým pozadím Seiny. Obrátila
první stránku. Na levé straně byl detailní záběr na oprýskanou tyrkysovou barvu okenic, a i když byl exteriér
mizerný, fotografie byla přesto mistrovsky provedená. Na druhé straně byla stejná okenice, natřená nyní
tmavě šedou matnou barvou a na jejím dřevě se odrážela zlatá sluneční aura.
Na každé straně byly obrázky ukazující před a po, tu strašlivě růžovou lištu, tajuplně zářící oči mořské
panny, prázdnou cukrárnu i frontu přede dveřmi, každá stránka tak vyprávěla svůj příběh.
Nina se posvátně dotýkala stránek, ty fotky byly mimořádně dobré.
„To je neuvěřitelné,“ vydechla. Víc ze sebe nedokázala vypravit, protože cítila v krku velký knedlík.
 To nezúčastněné galské pokrčení rameny, které bylo jeho jedinou reakcí, než pokračoval v tom, co
zrovna dělal, mohla s jistotou předvídat.
Šla za ním za pult. Leštil už dávno čisté lžičky, přesně jak tušila.
„Díky,“ řekla mu tiše. Naklonila se a rychle ho líbla na tvář. „Moc si toho vážím. Je to krásné. Počkám,
dokud nepřijde komise.“ Sebastian stejně stráví v nemocnici nějakou dobu. Přijde za ním jen o něco později.
Marcel přikývl, ale neřekl nic.
Věděla, že nestojí o žádné divadlo, a tak se stáhla a šla do kuchyně, měla přitom trochu sevřené hrdlo.
Jako by se všechny emoce, které v sobě uzamkl, vlily do jeho fotografií. A to ho přitom nikdy s foťákem
neviděla.
Chvilku postála v poklidně tiché kuchyni, vděčná za její chlad a najednou ji naplnilo absolutní
přesvědčení, že dělá správnou věc. Sebastianovi to vysvětlí. Možná, že je obchodník, ale hloubka emocí,
které vyzařovaly z těch obrázků a odhalovaly Marcelovu vášeň pro tuhle cukrárnu, by musely pohnout
úplně každým.

˜
„Nino! Nino!“ Maddie se zarazila v běhu a málem spadla ze schodů. „Jsou tady.“
„Ach bože.“
„To bude dobrý, zlatíčko. Jak ochutnají tvoje dorty, budou ti zobat z ruky.“ Bill zamrkal a poplácal ji po
zádech, takže ji skoro odstrčil.
Vyběhla po schodech s fotoalbem v jedné ruce, druhou si uhlazovala sukni a doufala, že vypadá
profesionálně.
„Bonjour, vítejte v Cukrárně C.“ Jakmile to vyslovila, okamžitě si přála, aby byli změnili jméno. Proč
na to nemyslela dřív? Cukrárna C znělo hrozně neosobně a nanicovatě.
„Už jsme o ní hodně slyšeli,“ řekla starší žena, jakmile se vzájemně představili. Díky svému vážnému
přístupu, elegantnímu šedému obleku a zápisníku vypadala spíš jako úřednice, zatímco mladý muž vedle
ní by se svou pletenou čepicí a brýlemi se silnou obroučkou mohl klidně pracovat pro hipsterský časopis.
Kvapně vysvětlili, že se nyní rozhlédnou po cukrárně, vyberou nějaké zákusky na ochutnání a pak jí
položí pár otázek.
Bill, Maddie, Marguerite, Peter a Jane seděli pohromadě u stolku u okna, uprostřed měli jeden ze stojanů
na dorty, a vypadali jako normální zákazníci, kteří si užívají zákusky k odpolednímu čaji. Nina jim záviděla
a přála si, aby mohla sedět s nimi, místo aby tu seděla sama a neklidně poklepávala nohou. Snažila se toho
nechat a pak si uvědomila, že kreslí palcem na stůl nekonečné kružnice. Pozorovala ty dva, jak mají hlavy
u sebe, přikyvují, ukazují, dělají si poznámky a něco si mumlají nevzrušenými hlasy a s tvářemi bez výrazu.
„Nelíbí se jim tu,“ zašeptala Nina k Maddie, která ji míjela cestou na toaletu.
„Nehloupni. Prostě se snaží nic neprozrazovat.“
„Nejsem si tak jistá.“
Maddie obrátila oči v sloup, pak si strčila prsty do pusy, roztáhla koutky a zašilhala.
Nina zachrochtala a začala se hihňat, což okamžitě ulevilo jejím nervům.
„Ty jsi cvok,“ řekla jí.
„A to ti došlo až teď?“ Maddie pobaveně zvedla obočí. „Bože, ty máš teda dlouhý vedení.“ Zavrtěla
hlavou a vrátila se k ostatním.
Nině pohasl úsměv, jakmile k ní přistoupili komisaři.
„Mohla byste nám říct, proč jste se rozhodla cukrárnu zrenovovat?“ Hlas té ženy zněl trochu jako
obvinění, takže si Nina připadala, jako by byla vyzvána policistkou, aby vysvětlila svoje chování.
Ruce schované pod stolem měla křečovitě stažené napětím. Na chvíli se zasekla.
Polkla. Všechna připravená slova byla pryč. Vypařila se.
„No… to bylo… ehm.“ Jazyk jí vypověděl službu a ona ucítila, jak se jí čelo pokrylo studeným potem.
 „Možná bych mohl posloužit,“ vynořil se najednou Marcel a uctivě se uklonil. „Už zde obsluhuji řadu
let a s potěšením jsem sledoval, jak Nina s nadšením a zápalem vrací této cukrárně její bývalou slávu.
Možná by vás zajímalo vidět, jak to tu vypadalo, než se Nina rozhodla renovovat.“
Roztřesenýma rukama k nim přisunula knihu a jen seděla a sledovala, jak je Marcel s tichou a důstojnou
autoritou provádí každou stránkou alba.
Když se dostali na konec, Nina se právě uklidnila a byla schopná mluvit normálně, když jí komisařka
sdělila, že by rádi vyzkoušeli její zákusky.
„Co byste chtěli ochutnat?“
„Všechno,“ řekla mladík, jehož angličtina měla velmi silný přízvuk. Chladný pohled jeho kolegyně ho
umlčel.
Vybrala dorty pro oba a Nina s radostí zaznamenala, že vyzkoušeli její čokoládový karamel suprême –
byl to pořád ještě její favorit.
Všechno probíhalo docela dobře a komisařka si psala spěšné poznámky po tom, co ochutnala velké
sousto éclairek s jahodami a smetanou, a ten mladý muž dokonce slabě zasténal potěšením, když okusil
čokoládový karamel suprême, když Nina najednou vzhlédla a zjistila, že ve dveřích stojí Sebastian.
Vypadal vztekle a na okamžik si ani nebyla jistá, jestli si něčeho všiml, protože se díval naštvaně přímo
na ni. Nejistě se na něj pokusila usmát, ale bylo to těžké, když na ni tak výhružně civěl s přimhouřenýma
očima. Polkla.
Komisařka položila dezertní vidličku. Nina se znovu podívala na Sebastiana, který se k nim kulhavě
vydal. Jeho sádra byla pryč. Kruci, ta jeho návštěva nemocnice musela být krátká. Opravdu věřila, že tam
dorazí ještě dřív, než tam Sebastian skončí.
„No, mademoiselle Hadley,“ řekla komisařka, když se Nina začala zvedat.
Očima jezdila mezi komisařkou a Sebastianem a ztuhla v pozici, kdy napůl seděla, napůl vstávala. Pocit
napětí se vystupňoval, když najednou ztichl stůl u okna, protože Maddie, Billovi, Jane, Peterovi a
Marguerite se postupně objevoval na tváři výraz zděšeného uvědomění.
Oba komisaři vstali a žena natáhla ruku, aby si s Ninou potřásla.
Když její ruku přijala, Sebastian došel k nim.
„Děkujeme za vaši pohostinnost. Dnes budeme rozhodovat. Děkujeme, že jste vaši cukrárnu přihlásili
do letošní ceny Pâtisserie Nouveau.“
Nemusela se ani dívat, aby věděla, že Sebastian celý ztuhl.
„Vítězové kategorie budou vyhlášeni dnes večer. Pojď, Pierre. Au revoir.“
„Au revoir,“ dokázala ze sebe Nina vypravit a musela v sobě potlačit zoufalou touhu popadnout tu ženu
a prosit ji, aby tu zůstala.

Kapitola 33
Sebastian neřekl vůbec nic, což bylo vlastně mnohem, mnohem horší. Když tam stál, ve tváři žádný výraz,
vypadalo to moc zle. Kdyby zuřil, anebo byl rozčilený, mohla by se začít bránit, ale on vypadal spíš trochu
zlomeně. V jeho postoji bylo něco nejistého, jako by očekával ránu, a to Ninu bolelo víc, než si dovedla
představit.
„Promiň,“ řekla nakonec. „Chtěla jsem přijít, ale…“
Nijak nepřispěl k tomu, aby porušil ticho.
„Vidíš, že…“ Když viděla, jak s trpělivým výrazem čeká na vysvětlení, zachvátil ji ještě mohutnější
pocit hanby. Vykašlala se na něj… kéž by mu mohla vysvětlit, že to bylo pro dobrou věc.
„My… já… cukrárna je přihlášená do soutěže.“ Nadechla se. Neexistoval způsob, jak tohle omluvit.
„Komisaři měli přijít ráno, jenže se opozdili a… normálně bych měla spoustu času dostat se do nemocnice,
ale… no, chystala jsem se odejít, ale oni zrovna dorazili a…“
Všiml si vymalované zdi, zachmuřil se a jeho pozornost přilákala mořská panna. „Kde se to tu vzalo?“
„No, totiž…“
Pomaloučku si obešel cukrárnu dokolečka a přitom vstřebával všechny změny.
 Nině se stáhlo hrdlo.
„Víš… ta malba. Zdi. Mořská panna. Vždycky tam byla. To v-všechno tam pořád bylo. Jenom schované
za obložením.“
„A ten lustr?“ Pozvedl obočí a tím jediným elegantním pohybem dokázal vyjádřit celou svou nelibost,
nebo snad, počkat, že by se v něm zmýlila? Že by ho to zaujalo? Zdálo se, že si lustr prohlíží stejně
uchváceně a zvědavě jako Peter a Bill, když poprvé navrhli jeho pověšení.
„Ze skladiště nahoře.“
„A porcelán?“ Naklonil se, zvedl jeden z těch hezkých šálků a podržel ho za ouško mezi palcem a
ukazovákem. „Vypadá draze. A značkově.“
„Ten byl taky nahoře,“ vysvětlila a pak na svou obranu dodala: „Takže nás nic nestál.“
„Nino.“ Pronesl to překvapeně, zdálo se, že ho její obranná reakce mrzela. „Jen obdivuju, jak je to
všechno autentické. Všechno to vypadá… krásně. A dokonale. Jako… no jako pořádná cukrárna. Udělala
jsi… skvělou práci.“ Rozhlédl se kolem a pak se na ni pomalu usmál. Nině poskočilo srdce nadějí. Byl na
ni pyšný?
„A vidím, že máš nového dodavatele. To je opravdu zlepšení.“
„Všechno je domácí výroba přímo na místě,“ odvážila se, když přistoupil k vitrínce, aby se podíval
zblízka. Marcel stál bděle a důstojně za pultem.
„Marceli, mohu jeden ochutnat? A co byste mi doporučil?“
„Cokoliv, pane. Ačkoliv, tohle je myslím Ninina specialita.“
Nina stiskla rty a vyčkávala, zatímco Marcel podal Sebastianovi talířek s její variací na karamelový řez.
„Ninina specialita?“ Sebastian po ní střelil pohledem. „To jsi dělala ty?“ Usmál se ještě více zeširoka.
„Jasně, že ano.“ Zavrtěl hlavou, jako by chtěl říct: „Jsem to ale hlupák, vždyť je to jasné,“ a na rtech mu
pohrával nevyzpytatelný úsměv, který ji nejprve vyděsil. Pak ale pomalu nabral sousto na vidličku a
pozorně ho prostudoval, než ho ochutnal. Nastala mučivá chvilka, mnohem napínavější než v kuchařské
televizní soutěži, a Nina se sepjatýma rukama vyčkávala.
Když Sebastian žvýkal a posuzoval sousto, jeho výraz se nezměnil. Nina polkla a on stále vážně přikývl.
Měla chuť s ním zatřást.
Naklonil hlavu na stranu a otočil se k ní, ústa se mu kroutila do pomalého úsměvu, který postupně
rozzářil celou jeho tvář, jako když slunce vyjde z mraků. „Páni, to je… úžasný.“ Při pohledu na ten oslnivý
uznalý úsměv jí vyrazila husí kůže na rukou. „Tohle je vážně, vážně dobrý. Líbí se mi ta vyváženost křupavé
sušenky a mousse a pak příjemná sladkost karamelu. Je to výborný nápad.“
Obrátil se zpátky k vitrínce a prohlížel si obsah. Zdálo se, že celé osazenstvo cukrárny drží jeden
společný dech.
„Chytré,“ komentoval. „Velmi chytré. Francouzská cukrárna se snoubí s anglickou čajovnou.“ Zasmál
se a ukázal prstem. „Nejsou to náhodou linecké koláčky s vanilkovým krémem?“
Nina přikývla a její napětí se začínalo trochu vytrácet. „Anglo-francouzská fúze.“
Sebastian překvapeně zavrtěl hlavou. „Je to vážně promyšlený nápad a provedení vypadá ohromně. Je
to trochu venkovské –“ zazubil se na ni „– ale zákusky jsou doslova k nakousnutí, místo aby byly až příliš
dokonalé.“
Nina to vzala jako poklonu.
„Vypadá to tu ohromně. To všechno ty?“
Pocítila v prsou jiskřičku hrdosti. „Nejenom já. My všichni. Bill, Maddie, Jane, Peter, Marguerite a
Marcel. My všichni jsme většinu věcí udělali sami. Vymalovali venku, dali pryč staré obložení. Všechno
už tady bylo, chtělo to jenom trochu oprášit.“
„A to se vám opravdu povedlo.“
Začal chodit sem a tam a všechno si prohlížet zblízka. Nina si nebyla jistá, jestli má jít s ním, ale nakonec
se rozhodla zůstat, kde je, a ignorovat ostatní, kteří živě přihlíželi a vysílali k ní pohledy typu: Co-si-o-tom-
myslíš?
Sebastian je ve svém soustředění přehlížel a nakonec dokončil svou inspekci.
„Vypadá to tu skvěle,“ řekl hlasitě, aby ho všichni mohli slyšet a pak dodal potichu jenom pro Ninu:
„Tvoje rodina…“ Hlas mu zaváhal. „Byli by na tebe moc pyšní.“
 Ninu pomalu zamrazilo, když si uvědomila, že se jeho postoj najednou proměnil, jeho poslední slova
zněla bezvýrazně, přestože měla být mnohem víc… a pak si Nina se strašlivou nevyhnutelností uvědomila,
že je navzdory všemu konec.
„Cože?“ vypravila ze sebe.
„Řekla jsi to Nickovi.“
Zavřela oči a tiše to přijala. Nebylo vyhnutí.
„Řekla jsi o nás Nickovi.“
Pozvedla ramena v tichém gestu: A co jsem měla dělat?
„On je… není z toho nadšený.“
„No, tak to je jeho problém,“ řekla Nina, kterou zasáhl nával vzteku, až musela pevně držet kolena, aby
ji udržela. Na okamžik zaváhala, kdo ji vlastně naštval nejvíc, jestli Nick, nebo Sebastian.
Zavrtěl hlavou. „Ne, to není. A teď je všechno…“
Nina cítila, jak se jí zastavilo srdce.
Když promluvil, slyšela v jeho hlase téměř prosebný tón. „Myslel jsem, že jsme se dohodli, že dokud
bude v Paříži, nikomu nic neřekneme.“
„Musela jsem,“ řekla Nina chabě. Předpokládala, a zjevně špatně, že jí to odpustí.
„Opravdu?“
Sebastian zavřel oči, a když viděla zlomený výraz na jeho tváři, jeho propadlá ramena a rezignovaně
svěšené rty, hned se cítila o něco provinileji.
„Uvědomuješ si, že Nick je na mě totálně naštvaný? Kdyby byly ještě v módě souboje, padl bych mrtvý,
než bych udělal první krok.“
Nina zamrkala. Nickovi chvíli trvalo, než se naštval, ale když už se to stalo, jeho hněv byl velmi výbušný.
„Před odjezdem mi volal do Lyonu. A dal mi jasně na srozuměnou, že na farmě už nejsem vítaný.“
„No to je dost hloupý, protože to by máma nedovolila.“
Sebastian se smutně usmál. „Ne, to ne, ale určitě by nechtěla, aby se její děti hádaly, nemyslíš? Nick
řekl, že jestli se někdy objevím, tak se mi zdálky vyhne.“
„Tvrdíš, že se s tebou Nick pohádal jenom kvůli nám?“
Sebastian přikývl. „Jasně mi řekl, abych se ho už nepokoušel kontaktovat.“
„Ach Sebastiane, to je mi líto.“ Ti dva byli kamarádi snad odjakživa. „On se umoudří.“
„To si nemyslím. Ale říkal jsem si… že to zvládnu, protože dobře, budu s Ninou, můžeme být spolu,
protože se na ni můžu spolehnout – ale teď už si nejsem jistý.“ Rozhlédl se po cukrárně. „Tohle všechno je
krásný, ale napůl si říkám, že jsi… že jsi ke mně nebyla moc poctivá, hrála sis tady na cukrářku, přestože
jsi sakra dobře věděla, že mám s tímhle místem svoje plány. Takže teď –“ pokynul k ostatním, kteří seděli
vepředu a v hlase mu stále vřely emoce „– před všemi tvými novými kámoši vypadám jako ten špatný,
který vám zavře vaši úžasnou cukrárnu.“
„Tak… takhle to vůbec nebylo.“ Ale pak si Nina zahanbeně přiznala, že to tak v podstatě bylo. Myslela,
že s Nickem to bude v pohodě. Vysnila si, jak Sebastian s trochou bručení uzná, co všechno v cukrárně
dokázala, a bude uchvácený jejími nápaditými dortíky. „Já myslela… no, že se tak moc nestane. Chtěl jsi
tady renovovat, takže jsem si ze začátku myslela, že na tom tak nesejde… a potom, no, pak se to nějak dalo
do pohybu…“
„Tak proč jsi mi o tom vůbec nic neřekla?“
Otevřela ústa, ale co na to mohla říct? Měla tisíce příležitostí, aby mu oznámila, co tam dělá.
„Víš, co si myslím? Myslím, že ses nechala unést a nemyslela na následky, protože… ty jsi nikdy
doopravdy nemusela čelit žádným následkům. Máš svoji velkou milující rodinu, která tě vždycky zachrání,
když se něco pokazí. S tebou Nick mluvit nepřestane, jsi přece jeho sestra. Tvoje rodina tě vždycky podrží
a pomůže ti všechno vyřešit. Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale ty jsi nikdy nemusela za nic doopravdy
bojovat. Když ti to nevyšlo na kurzu vaření, nevadilo to. Vrátila ses k rodině. Šla jsi pracovat do banky,
nevyšlo to. Pracovala jsi ve školce. Vzdala jsi to. Takových míst jsi vyzkoušela! A tvoje rodina ti vždycky
všechno usnadní. A jakmile je nějaká potíž, nebo ti něco nejde, vždycky přijde: ‚Netrap se s tím, Nino,‘
nebo: ‚Můžeš pracovat v obchodě na farmě.‘ ‚Chtěla bys jet do Francie, neboj se. My ti tu práci zařídíme.‘“
 „Takhle to není,“ bránila se Nina, kterou jeho poznámky zamrzely, zvlášť proto, že v nich byl stín
pravdy. „Jenom jsem nevěděla, co bych chtěla dělat.“
„A teď to víš?“
Nině klesla ramena, stiskla rty a zachvátila ji hanba a lítost. Hodně z toho, co řekl, byla pravda. A nejhorší
bylo, že většinou, když se snažila nějak vybudovat kariéru, najít něco, v čem bude dobrá, na něj chtěla
udělat dojem. Taková ztráta času. On kariéru měl, byl úspěšný a stejně kvůli tomu nebyl šťastný, ani
nepochopil, co je v jeho životě důležité.
„Nemáš co odpovědět, Nino?“ Zavrtěl hlavou a jeho oči se naplnily lítostí, jako by ho vlastní slova bolela
stejně jako ji. „Nikdy jsi nebojovala za nic, o co bys stála. Nikdy jsi nevydržela. Dokonce nejsi ani
připravená se začít učit cukrářkou. Zřejmě je to pro tebe moc velká dřina.“
„Vlastně…“ najednou se jí vrátil hlas. Byla v neprávu, to věděla, ale přece jenom se nadřela, aby z
cukrárny něco udělala. Vstala a postavila se proti němu. „Chci péct… ale ne tak jako ty. Já chci lidi nakrmit,
nasytit je. Nechci dělat načančaný makronky s příchutí růže, který jsou tak jemňounký, že potřebuješ být
cvičený sommelier, aby sis je dokázal užít. Ty makronky byly tak technický!“
„No dovol?“ Jeho náhlý úžas vypadal skoro komicky.
„Slyšel jsi dobře. Nechutnaly mi.“ Opatrně odměřovala slova. Poslední dobou kolem něj lidi chodili moc
po špičkách. Potřeboval pro změnu slyšet trochu konstruktivní kritiky. „Byl to vlastně podvod, sázka na
jistotu se složitě vykonstruovanou příchutí, která má udělat dojem, ale nezasytí. Jsi podvodník. Kam zmizel
ten zápal, který jsi měl kdysi? Co se stalo s tím starým Sebastianem, který chtěl lidi nakrmit? Který chtěl
lidem dát velký, pořádně dobrý porce jídla?“ Přísně se na něj podívala. „Přišel jsi o všechnu kreativitu a
chuť k vaření. Teď je všechno jenom byznys. Vydělat prachy a mít úspěch. Dokonce jsi ani neuvažoval, že
si tady necháš cukrárnu. Zajímá tě jenom konečný součet. Kdy jsi naposledy něco pořádného uvařil? A kdy
jsi při tom naposled cítil nějaký nadšení?“
Sebastian o krok ustoupil, jako by ho uhodila, a tentokrát ji to nemrzelo, ale měla z toho radost. Zasloužil
si pro změnu okusit vlastní medicínu. Nina nebyla dokonalá a ani to o sobě nikdy netvrdila, ale dokonalý
nebyl ani on.
Chvíli si užívala jeho šok, než si všimla, jak se v něm rychle sbírá hněv. Jeho ústa se sevřela, obočí stáhla
dohromady a spěšně se nadechl.
„A co jako? Od chvíle, kdy slečna Amatérka převzala podnik, to tady jenom kvete? Měla bys konečně
dospět, Nino. Jsi jako malá holčička, která si hraje na cukrárnu.“ Odmítavě máchl rukou k prosklenému
pultu. „Ale co nájem, obrat a účty, které shodou okolností platím já?“
„Ty se –“
„Ehm, excusez-moi?“ Nina a Sebastian se oba s leknutím otočili a zjistili, že za nimi stojí komisařka a
nejistě je pozoruje. „Je… já…“ Sklouzla do francouzštiny a Sebastian jí odpověděl a zápisník jí z ruky
skoro vyškubl.
Něco vztekle naškrábal na stránku a pak zápisník vrátil a celým tělem naznačoval, že je záležitost u
konce. Komisařka jej převzala, kývla na oba a pak důstojně, ale zmateně odkráčela.
„O co šlo?“ zeptala se Nina, která litovala, že tady nevěnovala víc času procvičování francouzštiny.
Sebastian by to bezpochyby vzal jako další promarněnou příležitost.
„Chtěla znát nacionále registrovaného vlastníka provozovny,“ řekl s hlubokým povzdechem. „Myslím,
že jsme tady hotovi. Chci zpátky klíče. Moji řemeslníci sem přijdou příští týden.“ Natáhl ruku.
„Fajn,“ přitakala Nina a vzala svou kabelku. „Tady máš.“
Mrskla mu klíče do dlaně a zamrkala, když se jí přitom zaryly do ruky.
„Díky. Asi cukrárnu okamžitě zavřu. Předpokládám, že raději odjedeš domů dřív než později.“
„Ale to nemůžeš. Co bude s…?“ Nina zalétla očima k Marcelovi, který leštil další sklenici a tvářil se
stoicky jako obvykle. Snížila hlas a skoro zašeptala. „Nenech ho odejít. Nemá, kam by šel.“
„To o mně máš opravdu tak nízký mínění?“ Netušila, že se dokáže zamračit ještě hůř. Pak ji nechal stát
a šel si promluvit s Marcelem. Proběhla krátká a nevzrušená debata v rychlé francouzštině, během níž
Marcel pravidelně přikyvoval a nic moc neříkal a pak mu Sebastian dal klíče.
„Výborně, tak tohle je vyřízeno. Není důvod, aby zůstala cukrárna po zbytek týdne otevřená. Dnes večer
ji zavřeme.“
 Konečnost jeho rozhodnutí Ninu zasáhla jako rána pěstí. Ne! Nedokázala si představit, že už se sem
nevrátí. Že už nepůjde do kuchyně. Že si nebude prozpěvovat s puštěnou hudbou, zatímco bude míchat a
šlehat. Neponese svoje upečené zákusky Marcelovi, aby je opatrně naskládal do vitrínky. Neuvidí jeho
náznak úsměvu, kdykoliv otevře cukrárnu a vpustí frontu lidí dovnitř.
„Dohodli jsme s Marcelem, že jakmile dnes všichni odejdou, zamkne to tu.“
Nina se na něj podívala a její oči se zamžily.
„O víkendu bych se chtěl vrátit zpátky do bytu. Zítra můžeš chytnout Eurostar domů a klíče necháš u
Valerie.“
„Dobře,“ řekla Nina a snažila se nerozsypat. Nebude. Přece. Brečet. Ne před ním. „Udělám to,“ procedila
skrz zaťaté zuby. Hodila si kabelku přes rameno a hleděla, aby vypadla. Sebastian i ona se pohnuli ke
dveřím současně, jako ve špatné komedii.
„Až po tobě,“ řekl.
„Ne, po tobě,“ řekla s přehnanou zdvořilostí.
Sebastian se otočil a odkulhal ke dveřím, přitom minul stůl, kde seděli Bill, Maddie, Marguerite, Jane a
Peter v ohromeném tichu.
„Představení skončilo, vážení.“
Bill vyskočil, ale Nina k němu přispěchala, naléhavě zavrtěla hlavou a vztáhla varovně ruku. Aby se do
toho kdokoliv z nich zapletl a pokusil se vzít vinu na sebe, bylo to poslední, co chtěla. Sebastian měl pravdu,
tohle byla pouze její zodpovědnost. Svěřil jí prodejnu jenom na záskok a ona neměla žádné právo dělat tu
zásadní změny bez jeho předchozího souhlasu. Nemělo smysl popírat, že má plné právo se zlobit. Ale
věděla, že ve skutečnosti ho nenaštvala ta cukrárna. Nick a Sebastian byli kamarádi od prvního školního
dne a celou školu prošli, jako by byli siamská dvojčata. Jejich přátelství bylo poutem stvrzeným
vzpomínkami, společnými zážitky a bratrskou láskou. A ona to zničila. No, ona a její pitomý bratr, umíněný
jako beran, se kterým si bude muset vážně promluvit.

˜
„Možná se uklidní,“ mínila Jane, když sledovali, jak se Sebastian šine ulicí pryč a trochu přitom šetří jednu
nohu.
„A možná ne,“ odpověděl Peter a ovinul kolem ní ruku, jako by ji chtěl uchránit dalších nepříjemností.
„Cítím se teď docela špatně… nenapadlo mě…“
„Prosím, netrapte se tím,“ namítla Nina. „Tohle celé je moje vina.“ Dívala se na všechny a smutně se
usmívala. „Myslím, že jsem se trošku zamilovala do téhle cukrárny a vás všech… a měla jsem pocit, že je
to v pořádku. Ale nebylo. Sebastian je v právu. Tohle je jeho budova. Měla jsem mu to říct.“
„Ale já nechápu, proč tak zuří,“ řekla Maddie spěšně a vztekle si odhrnula vlasy z tváře. „Měla jsi mu
říct, že lidi na tvoje slavný krémový řezy stojí fronty.“
„To by na tom nic nezměnilo.“ Teď, když adrenalin vyprchával, se Nina cítila prázdně. „Měl pravdu.
Jednala jsem za jeho zády.“ A zkazila jeho vztah s Nickem, což byla ta úplně nejhorší věc a ona jim to ani
nedokázala říct, protože se příliš styděla. Sebastian znal jejího bratra lépe než ona. Věděl přesně, jak na to
Nick zareaguje.
„Ale…“
„Maddie!“ Nina už to nemohla vydržet. „Já vím, že to myslíš dobře a že jsi na mojí straně, ale to, co
jsem udělala, bylo špatný. To se nedá nijak obejít,“ dodala s tichou jistotou.

˜
Nina naposledy přelétla očima kuchyň a připomněla si první den kurzu, kdy se všichni vzájemně
představovali. Bill mává svýma velkýma rukama. Maddie v crocsech. Marguerite se ukáže jako mnohem
zdatnější a zkušenější než všichni ostatní. Peter a Jane se něžně škádlí. Kdo by si pomyslel, že se stanou tak
dobrými přáteli? Když naposledy stoupala po schodech, vzpomněla si, jak Sebastian zavrávoral na
předposledním schodu, jak se skoro políbili. Hrozilo, že jí unikne vzlyknutí, a tak rychle zamrkala, otočila
se na posledním schodu a naposledy se podívala dolů. Místnost byla uklizená, nic nezůstalo nachystané na
příští den a místnost teď vypadala stejně holá a jalová jako ten první den, kdy do ní Nina vešla. Všechen
smích, barvy i teplo byly vymazané.
Cítila, jak se jí obličej křiví potlačovaným pláčem, a tak se otočila a vešla zpátky do krámu. Marcel čekal
u věšáku, přes ruku měl kabát a v ruce svůj plstěný klobouk. Všichni ostatní postávali u dveří a Peter měl
plnou náruč krabic na cukroví, obsahujících zbytek dnešních zásob. Chladicí box byl temný a prázdný,
elektřina vypnutá. Vypadalo to symbolicky. Ten vždy přítomný hukot navždy ztichl. Poslední věc, která
byla odpojena.
„Díky, Marceli. Za všechno. Doufám, že… se vám povede.“
Pohnul rameny v poraženeckém gestu a nasadil si klobouk, pak pomalu kráčel ke dveřím. Nina vyrazila
za ním, ale pak zpomalila, aby přejela rukou scénu z podmořského světa, vymalovanou na zdi, a zastavila
se u nakreslené mořské panny.
„Sbohem, Melodie,“ zašeptala, naposledy se podívala na lustr a jeho zářivé odlesky se rozmazávaly v
sbíhajících se slzách. Hlasitě popotáhla nosem a pak rychle zamířila ke dveřím, kde čekal Marcel.
Všichni se shromáždili před ním a Nina vyšla ven na chodník jako poslední. Zrovna začalo pršet a vzduch
byl plný toho navlhlého pachu časného večera, poskvrněný výpary dne a odpadky, které čekají na odvoz.
Všichni tiše čekali, zatímco Marcel vytáhl mohutný svazek klíčů a postupně zamkl zámek nahoře,
uprostřed a dole na dveřích. Pak se otočil a podíval se na ostatní s kamennou tváří a vzpřímeným, strnulým
postojem. Peter mu podal jednu z krabic na dezerty. „Bonsoir,“ řekl Marcel, strčil klíče do kapsy, vzal si
krabici a posunul si klobouk víc do čela. Než někdo stačil něco říct, otočil se doleva, a odkráčel rychlým,
svižným a seriózním krokem, aniž by se jedinkrát otočil. V tichosti ho sledovali, jak odchází, ošumělá,
osamělá figurka na širokém bulváru zalitém deštěm.

Kapitola 34
Jak si mohla myslet, že si se svým kufrem, kabelkou a velkou sportovní taškou poradí v metru úplně sama?
Při přestupu na stanici Republiky znervózněla a začala úzkostlivě sledovat čas. Zatím to vycházelo jen
taktak. K odbavení se měla dostavit nejméně půl hodiny před odjezdem, a když se vynořila na stanici
Severní nádraží, bylo už za dvacet minut tři.
Vypadalo to tu úplně jinak, než když sem přijela poprvé, a chvíli trvalo, než se rozkoukala. Uvědomila
si, že je v jiné části stanice, a pak začala hledat ukazatele k Eurostaru.
Zamířila k eskalátoru a pocítila úlevu, že už je skoro na místě. Bylo jí horko a byla rozčilená. Ve vlaku
si bude moci odpočinout a rozmyslet si, co dál. Poslední noc byla hrozná. Sotva se vyspala, celou noc
strávila uklízením a urovnáváním věcí, udělala, co mohla, aby vymazala ze Sebastianova bytu veškeré
známky svého pobytu, a přitom jí ho na každém kroku něco připomínalo.
Těžce odolávala pokušení rozebrat jeho rámeček s fotografiemi a odstranit svůj snímek, na kterém
vyhrála medaili za přespolní běh. Mnoho let si ho schovával, a když ho viděla, původně z něj čerpala tolik
naděje! Už by nespočítala, jak dlouho tady stála a dívala se na všechny jeho fotky. A taky na jeho tmavé
oči, které se na ni z těch fotek dívaly. Měla pocit, že se jí opravdu zlomí srdce. Byla to hloupost, protože
srdce se ve skutečnosti nelámou. Ale mohou dostat bolestivou ránu.
Povzdychla si, snažila se potlačit slzy a nastoupila na eskalátor. Pak zvedla hlavu a zírala na skleněný
strop vysoko nad sebou, ale nakonec neodolala a vytáhla svoji fotku z postranní kapsy kabelky. Dnes ráno
se v ní konečně něco zlomilo. Vzala tu fotku z rámečku. Zastrčila ji do své tašky. Jenže přesto tu bolest
pořád cítila.
 Připadala si, jako by se dotkla slunce a teď už nikdy nic nebude stejné jako předtím. Už nic nepředčí ten
nádherný, tep rozechvívající pocit, když jí řekl: „Tak dlouho jsem si tě přál znovu políbit.“ Nebo: „Nechci,
abys odjela.“
Najednou přesně chápala, jak to Jane myslela.
On byl tím posledním dílkem skládanky.
Jakmile vyjela po schodech nahoru, kde už ji čekaly tři uličky k bezpečnostní kontrole, prudce zahnula
doprava a začala scházet po schodech dolů. Cože jí to Sebastian řekl? „Nikdy jsi za nic nebojovala. Nikdy
jsi nevydržela.“ Dobře, tak tentokrát bojovat bude.
Vysvětlí mu, že udělala chybu. Udělala spoustu chyb a za každou se omluví. Neodjede domů, aniž by
bojovala za svůj život, i kdyby měla dát tomu nafoukanému chlapovi pěstí do nosu.
„Nino! Nino! Nino!“
Už byla napůl na cestě dolů, když dole zahlédla Billa a Maddie, jak křičí a mávají a oba jsou dost rudí v
obličeji a bez dechu.
Zastavila se na schodech a vysloužila si tím spoustu nespokojeného pomlaskávání od lidí, kteří se ji
snažili obejít, jak tam tak nešikovně stála a nebezpečně zápolila s kufrem a velkou taškou. Naštěstí Bill
vyběhl po schodech, sebral jí kufr a snesl ho dolů.
„Co tady děláte?“ zeptala se jich Nina, jakmile byla bezpečně dole a objala oba na pozdrav. „Jestli jste
mi přišli zamávat na rozloučenou, tak jste si mohli ušetřit cestu, protože…“ Usmála se na ně mnohem
sebevědoměji, než se ve skutečnosti cítila. „Rozhodla jsem se zůstat.“
„Ne, my jsme přišli pro tebe. Musíš jít okamžitě do cukrárny.“
„Vyhráli jsme tu soutěž začátečníků?“ zeptala se Nina.
„Ne.“ Maddie zavrtěla hlavou. „Vyhrála nějaká fajnová prodejna, co dělá jenom bio-eko věci, ale –“
Bill ji umlčel. „Pojď s námi.“ Odvedli ji ke stanovišti taxíků a pak všichni tři do jednoho nasedli.
Maddie vzadu v autě nedokázala vydržet v klidu a Bill k ní neustále vysílal varovné pohledy.
Nina si plánovala, že až vyřídí cukrárnu, půjde za Sebastianem do hotelu, a pokud tam nebude, tak do
jeho bytu. Musí ho najít a neodejde, dokud ji nevyslechne. Včera byla příliš spoutaná provinilými pocity,
aby dokázala bojovat. Dnes už přesně věděla, co mu musí říct, i když ještě úplně nevymyslela, jaká slova
k tomu zvolí.
Maddie pořád kontrolovala esemesky. Najednou poklepala taxikáři na rameno a dala mu nějaké instrukce
ve francouzštině. Řidič se zatvářil překvapeně, ale pak něco zamumlal v odpověď.
„Bon,“ řekla Maddie a pohodlně se usadila.
Jeli ještě asi deset minut. Nina otočila hlavu. Tohle bylo divné.
„Maddie,“ zašeptala. „Já myslím, že se nás řidič snaží natáhnout, touhle ulicí jsme už určitě jeli.“
„Ne, to si nemyslím.“
Jeli dalších pár minut a pak Nina uviděla znovu tu samou kavárnu.
Šťouchla do Maddie a zasyčela: „Tady už jsme tutově byli třikrát.“
Maddie rozšířila oči a podívala se na Billa, skoro jakoby prosebně.
„Na mě nekoukej. Já na podvůdky moc nejsem,“ řekl a opřel se zády o sedadlo. Taxikář se Maddie na
něco zeptal. Zavrtěla hlavou, ale pak se najednou rozmyslela, když jí zapípal mobil.
Nina založila ruce na prsou a podívala se z Maddie na Billa a zase na Maddie. „Tak řeknete mi, co se
děje?“
„My s tím nemáme nic společnýho. Asi se pořádá rozlučková party pro Marcela.“
Nina se zachmuřila. Marcel by s něčím takovým rozhodně nesouhlasil. Nestál o rozruch ani o pozornost.
„A ví o tom?“
„Ne.“ Maddie zavrtěla hlavou a najednou byla vtělená nevinnost.
„To rozhodně neví,“ řekl Bill s nově nalezenou jistotou.
„Tak to zní zajímavě. To naplánovala Marguerite?“
Maddie naznačila rukou, že má ústa na zip. Nina obrátila oči v sloup. „Bille?“
Bill zopakoval stejný pohyb.
 Nina si syčivě povzdechla. „Vy dva mě doháníte k šílenství.“ Nechtěla říct přímo: „Jestli jde o nějakou
kravinu…“ ale stejně, o co jim šlo? Jediné, co chtěla, bylo najít Sebastiana. Zauvažovala, zda by se nemohla
spojit s Alexem a zjistit, jestli už se vystěhoval z hotelu.
„Jsme tady,“ řekla Maddie uchváceně a pisklavě, jak byla nadšená.
Taxík je dovezl k zadnímu vchodu cukrárny.
„Předpokládám, že Sebastian o tomhle nic neví?“ zeptala se Nina a hryzala si ret. Dělat znovu něco za
jeho zády byla ta poslední věc, kterou si přála.
Bill a Maddie si vyměnili spiklenecké pohledy.
„Prokristapána. Už takhle mu mám co vysvětlovat a nepotřebuju mít na svědomí další zločin.“
„Jenom to vydrž, zlatíčko. Pojď s námi.“
Bill nechal Maddie, aby vyrovnala účet s řidičem, zatím otevřel zadní dveře a nakouknul dovnitř.
Nina obrátila oči v sloup. Už se tady nechtěla plížit jako zloděj. „No tak, pojďme, ať to máme za sebou.“
Bill naklonil hlavu, poslouchal a čekal, až se k nim připojí Maddie.
V kuchyni bylo znát, že ji někdo použil, na nerezových pultech byla voda a na podlaze drobečky. No,
teď už to nebyl její problém.
„Počkej tady chvilku.“
„Bille, už můžeme jít.“ Maddie na něj zamávala mobilem jako v nějakém sitkomu, a až příliš významně
potřásala hlavou ze strany na stranu. Ti dva se začali podobat komediální dvojici.
„Jo, dobře. Fajn. Tak můžeš jít.“

˜
Nina zvědavě, ale pořád trochu podrážděně udělala, co jí řekl. Čím rychleji si to odbyde, ať je to cokoliv,
tím rychleji bude moct mluvit se Sebastianem.
V tiché cukrárně nebylo Marcela nikde vidět. Nebylo vidět nikoho, ale uprostřed jednoho stolku stál
kbelík s ledem a láhví šampaňského. Nina užasla. U stolu na podlaze ležel papír A4 s velkou černou šipkou,
která ukazovala ke dveřím. Druhý papír s další šipkou byl na polovině vzdálenosti mezi ní a dveřmi. Třetí
šipka ukazovala pod dveře. Co to mělo být? A kde byli všichni ostatní? Předpokládala, že tu bude celá
parta.
Když vyšla ven, neviděla na ulici nikoho. Jen další šipka ukazovala doleva. Hned po jednom kroku byl
další lístek. Podívej se nahoru.
Nebyla si jistá, kam se má konkrétně dívat, a tak nejdřív vzhlédla k obloze. Mraky, modré nebe, slunce
svítí. Všechno je, jak má být. Podívala se níž a přelétla pohledem okna v prvním patře, kterým se nový šedý
nátěr vyhnul, ale naštěstí je nepostihla ona ohavná tyrkysová barva. Ani tady nebylo nic zajímavého.
Je to snad nějaká hádanka? Co jenom mohla přehlédnout? Otočila se a ohlédla přes rameno, napůl
očekávala, že tam najde televizní štáb z nějakého pořadu se skrytou kamerou.
A teprve, když se ohlédla, si toho všimla.
„Ach!“ zalapala po dechu a přitiskla si ruku na ústa. „Ach.“
Na tmavě šedém podkladu byl světle růžovými písmeny vymalovaný nápis U Niny.
„Ach,“ vypravila ze sebe znovu a couvla o krok.
Ypsilon se pořád ještě lesklo, jako by barva ještě neuschla.
V žaludku se jí roztočil nadšený vír, náhlý pocit naděje se roztřepetal jako hejno potrhlých motýlů. Ne,
to přece nemůže být pravda. Musí tu být nějaké jiné vysvětlení. Přece po tom včerejšku…
Jenom právoplatný majitel by mohl udělat něco takového.
Sepjala ruce a zírala na svoje jméno. U Niny.
„Co tomu říkáš?“ ozval se za ní tichý hlas.
Otočila se a usmála se na něj napůl úst. „Řekla bych, že je to lepší než šperky.“
„To má být omluva.“
 „Tohle předčí i moji omluvu, která měla být opravdu procítěná a upřímná. A je mi líto, že jsem to řekla
Nickovi a že jsem s tebou nejednala poctivě. Neměla jsem žádný právo se chovat, jako by to tu bylo moje
–“
Sebastian se upřímně usmál a položil jí prst na ústa, takže se její pokožka pod jeho dotykem zachvěla
blahem. „Mrzí mě, že se na mě Nick naštval… ale bude se s tím muset srovnat. S tebou jsem byl tak šťastný,
jako nikdy v životě. Ty jsi ta, na kom mi záleží.“
„Ach Sebastiane, já…“ Pochopila, že je mnohem zranitelnější, než se snaží dávat najevo.
„Zní to hloupě, ale po tom výstupu s Nickem a pak, když jsi nepřišla do nemocnice, já… Myslel jsem,
že ti na mně moc nezáleží. Sem jsem dorazil jenom proto, že jsem se chtěl něčím zaměstnat a vyčistit si
hlavu. Chtěl jsem se podívat na elektroměr a ani ve snu by mě nenapadlo, že tě tu najdu a že tu máš práci.
Popravdě, dělal jsem takový hlouposti, jakože jsem hledal milion vysvětlení, co se mohlo stát, a snažil jsem
si namlouvat, že třeba někde trčíš v metru. Nebo že jsi měla nehodu nebo se do něčeho připletla. A že tě
Nick donutil, abys mu to řekla.“
Nina musela potlačit úsměv. Teď zněl úplně jako její matka.
„No a ty si tady úplně klidně povídáš s těmi lidmi, jako bys ani nevěděla, že máš být někde jinde. Tak
jsem vylítnul.“
„Ach Sebastiane, to je mi líto, já už se chystala…“
„Marcel mi to řekl.“
„Marcel?“
Sebastian se trochu uvolnil. „Dnes ráno jsem měl zajímavou konverzaci s paní Cobertovou.“
Nina zavrtěla hlavou.
„Tou komisařkou.“
„Aha.“
„Ta ruční výroba s inovativním přístupem na ni udělala dojem a já si uvědomil, že jsem se nechal v
rozčilení moc unést. Úplně jsem přehlédl, jak moc jsi toho dokázala. Tak jsem zavolal Marcelovi, setkali
jsme se a trošku jsme si popovídali.“
Nina ztuhla a držela si zuby ret.
„Všechno, co jsi udělala, bylo zatraceně úžasný. Tvoje příchutě jsou neuvěřitelný. A ten nápad s anglo-
francouzskou fúzí se mi moc líbí. Je to promyšlený.“
„No, ne tak docela, protože kopíruju –“
„Ale jo. Příchuť, nápady, provedení. Všecko je tak originální. Vážně, dost mě to uchvátilo. Když jsem
sem ráno dorazil s Marcelem, našel jsem tu několik rozmrzelých zákazníků, kteří čekali na něco, čemu
říkali čokoládový karamel suprême.“
„S tím se nám fakt poštěstilo. Vypadá dobře na sociálních sítích.“
„Ne, to ty máš šťastnou ruku, protože chutná úžasně. A měla jsi pravdu, došlo mi, že jsem úplně ztratil
zápal pro věc a kreativitu. Inspirovala jsi mě, abych zkusil něco nového.“
Nina se na něj plaše usmála. „No, mně se to experimentování líbilo, ale stejně jsem to neměla dělat bez
tvého svolení.“
„No, tak teď už jsem ochotný nad tím přimhouřit oko.“ Přestal se tvářit ustaraně. „Zůstaneš tady? I přes
všechno, co jsem včera řekl? Zmýlil jsem se.“
„Ne, měl jsi pravdu. Dřív jsem věci moc snadno vzdávala. Došlo mi, že trávím příliš času tím, že hledám
nesprávné věci. Myslela jsem si, že chci uniknout svojí rodině, ale uvědomila jsem si, že kolem sebe rodinu
potřebuju. Lidi, kamarády, kteří jsou jako rodina. Jenom díky nim jsem schopná něco dokázat. Jenom za
ně jsem ochotná bojovat. Když mě Maddie a Bill našli, byla jsem na cestě zpátky. Vracela jsem se, abych
ti řekla, že bez tebe nikam nepůjdu.“
„Marcel mi řekl, že jsi tohle všechno udělala pro něj. A ostatní to potvrdili.“
„No, nebylo to jenom pro něj, byla jsem i trochu sobecká.“
„Řekl mi o svojí ženě a o sestře a synovcích.“
„Možná bys ho měl nechat pracovat jenom kolem oběda.“
„Nevím, co to má společného se mnou. Co myslíš, že tohle je?“ Sebastian se podíval na nápis na
cukrárně.
 Nině poskočilo srdce. „Myslela jsem, že to bylo… gesto, nebo omluva.“
„To taky je, ale přál bych si, abyste s Marcelem pokračovali dál, i když bych se chtěl taky zapojit… víš,
s těmi praktickými věci, jako placení účtů.“
„A co Nick?“ Zamrkala a hryzala se do rtu.
Sebastianovy oči se zatvářily mírně. „Bude si na to prostě muset zvyknout. Ale až si uvědomí, co pro
mě znamenáš a že máme společnou práci a že máme –“ s nadějí se na ni podíval „– společnou budoucnost,
snad se umoudří.“
Nina se něžně usmála. „Já Nicka znám, jakmile se uklidní a promyslí si to a jakmile mu dojde…“
Povytáhla ramena, radši nechtěla dělat závěry.
Sebastian ji vzal za obě ruce. „Jednou mu dojde, že tě miluju a že jsem na tohle čekal zatraceně dlouho.
Když jsme byli puberťáci, líbilo se mi být tvůj hrdina, co drží při tobě, když se proti tobě bratři spikli, ale…
ten den, když jsi přišla z toho přespolního běhu, a byla jsi celá umazaná od bláta a křenila ses od ucha k
uchu, něco ve mně zapípalo a najednou jsem to věděl. Ty jsi byla ta jediná. A pak…“ Povzdychl si. „Život
se nám připletl do cesty. Podělal jsem to. Vycouval jsem jako srab. Ale teď už to neudělám. Nicka mám
rád jako vlastního bráchu, ale jednou mu to dojde…“
Pod sílou jeho slov se v ní začalo rozlévat horko. „Jo, jakmile mu to dojde…“ Nedokázala vyjádřit ta
slova, která ji naplňovala tichou radostí. Měla pocit, jako když stojí na kraji útesu, kde stačí jediný chybný
krok a všechny naděje zmizí, ale Sebastian jí naštěstí přišel na pomoc.
„Jakmile mu dojde, že tě miluju.“
„A až na něj poštvu mámu.“
Sebastian obrátil oči v sloup.
„Já vím… ale být rozmazlená princezna má občas svoje výhody.“ Uličnicky se na něj usmála. „I když
tě to bude něco stát.“
„Bude?“ Sebastian se na ni podezřívavě podíval.
„Pro začátek stačí pusa.“
„No, to bych mohl,“ řekl a obličej se mu pomalu roztáhl v úsměvu, na jedné tváři se objevil dolíček a
kolem očí pobavené vrásky.
Když se zmocnil jejích rtů, bylo slyšet mohutné juchání a bouchání do oken. Ignorovali ten hluk a líbali
se dál. Když konečně vzhlédli a podívali se na ten rambajz, Bill, Maddie, Peter, Jane a dokonce i Marguerite,
všichni jásali a zvali je posunky dovnitř a Marcel na ně zamával láhví šampaňského.
„Myslím, že je čas jít dovnitř,“ řekl Sebastian, obejmul ji jednou rukou a vedl ji zpátky do cukrárny.
„Připíjím,“ řekl Marcel o pár minut později a velmi vzácně se usmíval. „Na Ninu a U Niny!“
„Na Ninu a U Niny,“ pronesli všichni jednohlasně.

Epilog
Když Nina namočila poslední profiterolku do čokolády a upevnila ji na vrchol pyramidy, ozval se nadšený
jásot. Croquembouche vypadal úžasně, naducané kuličky z odpalovaného těsta plněného krémem se
kroutily ve střídavých spirálách pokrytých jahodovým krémem a obyčejný smetanový krém politý hořkou
a bílou čokoládou se střídal s pravidelně rozmístěnými půlkami jahod, které vypadaly jako srdíčka.
Byl poslední den kurzu, který se o týden posunul. Ale byl to nějaký týden!
Nina ustoupila a ucítila, jak ji objaly Sebastianovy paže, když si ji přitáhl zády k sobě a vtiskl jí rychlý
polibek na zátylek, kde, jak rychle objevil, byla lechtivá a vždycky se začala cukat. Během posledního
týdne o ní zjistil hodně věcí a o většině z nich by nemohla mluvit na veřejnosti.
„Ovládejte se,“ křikla na ně Maddie, lízla si bílé čokolády a pak se přitočila k Nině. „Ten chlap je tebou
posedlej. Hnul se od tebe tenhle týden vůbec?“
„Kromě toho, že zajel domů na farmu, tak ne.“ Nina se musela usmát. „Nemůžu uvěřit, že to udělal.“
„Takže s tvým bráchou se to urovnalo?“
 „Jo, díky bohu. Naštěstí Nick už se pomalu začínal zklidňovat. Moje máma s ním asi taky trochu dala
řeč. Ale myslím, že teď už je s tím opravdu v pohodě. Možná jen trochu žárlí.“ Nině zakolísal hlas. „Moc
by mě mrzelo, kdyby Sebastian… Nicka ztratil.“
„Ale,“ Maddie do ní pořádně drcla, „byl připravený se s tím vyrovnat, což podle mě docela dost
znamená.“
„Ale já ne.“ Podívala se, jak něžně škádlí Marguerite, která ho s mateřským úsměvem plácá utěrkou.
„Sebastian lidi potřebuje, jenom si to vždycky neuvědomuje.“

˜
„A teď si dáme trochu šampaňského,“ komandovala Marguerite Marcela a vzala tác s připravenými
flétnovými sklenicemi.
Všichni čekali, až Marcel mistrně nalije skleničky, a stáli kolem úžasného dortu, který byl výsledkem
opravdové týmové práce. Každý z nich přispěl nějakým nápadem. Nina navrhla střídat náplně, Maddie
trvala na tom, že jedna z těch náplní musí být Ninin kouzelný jahodový krém, Bill chtěl bílou čokoládu a
Marguerite hořkou a Peter společně s Jane prosadili jahodové ozdoby.
Sebastian, stojící naproti Nině, pozvedl sklenku. „Chtěl bych připít vám všem. Není žádným tajemstvím,
že jsem neměl v úmyslu nechat cukrárnu otevřenou, a nevím, kolik z vás vědělo, že jsem ve skutečnosti ani
nechtěl učit tenhle kurz.“ Maddie pohoršeně zalapala po dechu a Marguerite nespokojeně zamlaskala.
Sebastian vrhl na starou dámu okouzlující úsměv a na Maddie zamrkal. „Ale byla to pro mě… veliká
čest, že jsem vás všechny poznal a že jsem pochopil, jak moc vám tahle cukrárna přirostla k srdci.“ Ušklíbl
se koutkem úst. „Ne vždycky přiznám chybu, ale… chci vám všem poděkovat, že jste mi ukázali kouzlo
tohohle místa. A za tu úžasnou práci, kterou jste tu odvedli. A především chci poděkovat Nině, která se tu
tak nadřela.“ Usmál se na ni a věnoval jí tak intenzivní pohled, že se jí trochu zamlžily oči. „A taky za to,
že mi vrátila kus mého starého já.“ Odmlčel se, těžce polkl a chvilku trvalo, než byl schopen pokračovat.
„Jedna moudrá žena mi řekla, že když jste s tím správným člověkem, je to, jako by poslední dílek skládačky
zapadl na místo.“ Naklonil sklenku směrem k Jane. „A měla pravdu.“
Nina rozšířila oči a bez hlasu naznačila Janiným směrem „cože?“, ale Jane to přešla s nevzrušeným
úsměvem, načež se zavěsila do Petera a přitáhla si ho blíž.
Sebastian šel k Nině a postavil se před ní, jeho hlas klesl níž a Nina v něm uslyšela ten božský odstín,
při kterém jí vstávaly vlasy vzadu na krku. Na okamžik stál bez pohnutí a díval se jí do očí. „Nino, ty jsi
poslední díl skládačky, který mi chyběl, abych byl opravdu celý.“
Najednou se všechno ostatní rozostřilo a ona viděla jenom jeho drahou a známou tvář a slyšela mohutné
pohvizdování, jásání a cinkání sklenic okolo. Naklonil se k ní, lehounce jí políbil rty a zašeptal: „Miluji tě.“
Nemohla udělat nic víc, než se na něj bezmocně usmívat, protože věděla, že se každou chvíli rozpláče.
Položila mu ruku na prsa, on ji překryl vlastní rukou a držel ji. Pak spolu s ostatními zvedl svou sklenku.
„Na nás.“ A ta prostá slova zněla jako slib.
„Na nás,“ opakovala a pořád se ještě křenila jako idiot. Oba se napili, aniž by od sebe dokázali odtrhnout
oči.
Pak se dotkl jejích rtů okrajem své sklenice. „Miluju tvůj úsměv. A –“ naklonil hlavu, zničehonic se
zatvářil pobaveně a žertovně zavrčel „– a tu fotku chci zpátky.“
„Netušila jsem, že si všimneš, že zmizela,“ zahihňala se a cítila se úžasně šťastná a bezstarostná.
„No jasně, že jsem si všiml, je to nejmilejší fotka tebe, kterou mám,“ řekl a pak dodal tím známým
svůdným hlasem. „Držela mě nad vodou celé ty roky.“
To už ji opravdu uzemnilo, ale dlouhý a něžný polibek ji naštěstí přivedl na jiné myšlenky.

Poděkování
Moji přátelé Shane a Jenny O’Neillovi každoročně organizují kvíz a tombolu na podporu Spolku pro léčbu
Alzheimerovy choroby a tento rok bylo rozhodnuto, že se jméno výherce první ceny objeví v mé příští
knize. Jen si představte moje překvapení, když se ukázalo, že vítězný lístek patří páru sedícímu v našem
kvízovém týmu hned vedle mě! Mnohokrát děkuji Peterovi a Jane Ashmanovým, že mi propůjčili svá
jména. Pevně doufám, že jsem je nezklamala, a že ti vymyšlení Peter a Jane jsou zrovna tak milí jako ti
opravdoví. Také dlužím zvláštní poděkování své milé kamarádce Alison Headové, která mi koupila
nádhernou knížku o pařížských cukrárnách, již jsem velice ocenila, obzvláště při plánování výzkumné cesty
do Paříže. Musím poděkovat i svému hrdinnému manželovi Nickovi, který mě trpělivě doprovázel na
vycházce po desítkách cukráren v centru Paříže, aniž by si jedinkrát postěžoval, ačkoliv myslím, že by si
byl raději dal někde v chládku pěkný půllitr studeného piva. Při sbírání materiálu pro tuto knihu jsem
potkala spoustu milých lidí, zvláště senzační Sophii Grigsonovou, spisovatelku a moderátorku pořadu o
jídle, která v Oxfordu vede kuchařské kurzy. Díky jejímu úžasnému kurzu Snadné cukrářství teď dokážu
upéct skvělé kávové éclairky, připravit crème pâtissière i lahodné madlenky. Nekonečné díky patří mé
kolegyni autorce Donně Ashcroftové, kamarádce spisovatelce, která mi poskytuje tolik podpory a také mi
velkoryse věnuje svůj čas, kdykoliv se snažím vyřešit problémy se zápletkou, nebo když se moje postavy
nechovají, jak mají, a také když trpím tím až příliš častým pocitem spisovatelské méněcennosti. Zvláštní
poděkování si zaslouží dva lidé, o které se mohu vždycky opřít – moje skvělá redaktorka Charlotte
Ledgerová a úžasná agentka Broo Dohertyová. Psaní je sice osamělá profese, ale dostat do širého světa
knihu vyžaduje týmovou práci. Bez těchto dvou laskavých, velkorysých a náramně talentovaných žen bych
to nezvládla. Díky, holky. A v neposlední řadě musím poděkovat všem svým čtenářům, obzvlášť těm, kteří
si najdou čas, aby mi dali vědět, jak moc se jim moje knížky líbí. Když se mořím za klávesnicí a nedaří se
mi nacházet ta pravá slova, vaše laskavé zprávy a milé recenze mě drží nad vodou. Pište je dál a doufám,
že se vám líbila i Cukrárna v Paříži.

Jules x

Obsah
Kapitola 1
Kapitola 2
Kapitola 3
Kapitola 4
Kapitola 5
Kapitola 6
Kapitola 7
Kapitola 8
Kapitola 9
Kapitola 10
Kapitola 11
Kapitola 12
Kapitola 13
Kapitola 14
Kapitola 15
Kapitola 16
Kapitola 17
Kapitola 18
Kapitola 19
Kapitola 20
Kapitola 21
Kapitola 22
Kapitola 23
Kapitola 24
Kapitola 25
Kapitola 26
Kapitola 27
Kapitola 28
Kapitola 29
Kapitola 30
Kapitola 31
Kapitola 32
Kapitola 33
Kapitola 34
Epilog
Poděkování