Léto

lásky
Copyright © 2021 by Bastei Lübbe AG, Köln

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu nakladatele.

Translation © Zora Fráterová, 2022

Cover © Kreativní bojovníci s.r.o., 2022
© DOBROVSKÝ s.r.o., 2022

twitter.com/knihydobrovsky
www.facebook.com/KnihyDobrovsky.cz

ISBN 978-80-277-2792-6 (pdf)

HELEN PARIS

Léto
lásky
 1

Hope
New York

Narkóza pomalu přestávala působit. Velké uši fenky francouzského

buldočka se lehce pohnuly. Hope se k ní sklonila, poškrábala ji
na masivním krku a zašeptala: „Tak to má hodná holka za sebou.
Teď už nezbývá než nějak šetrně přesvědčit tvoji paničku, aby tě
trochu rozumněji krmila.“
Hope se podívala na hodiny, které ukazovaly půl třetí, a kývla
na svou odbornou veterinární pomocnici Laru s koutky úst po-
zdviženými do lehkého úsměvu. „Žilní sondu už můžete vyndat.
A dejte prosím vědět paní Carringtonové, že po třetí hodině může
přijít, kdykoli se jí to bude hodit. Řekněte mi prosím, až bude dole
u vchodu.“
Lara se usmála. „Určitě, paní doktorko.“
Hope tak získala dost času, aby se ještě podívala na výsledky
magnetické rezonance a věnovala se papírům na psacím stole.
Spěchala po chodbě směrem ke své kanceláři a vrzání jejích pod-
rážek na břidlicově zbarveném linoleu přehlušilo decentní klasic-
kou hudbu linoucí se ze skrytých reproduktorů. Odněkud k ní
zavanula vůně kávy, požitkářsky zvedla nos a nasála vůni. Kávu
by si teď také dala.
Poprosila sekretářku o cappuccino a zavřela za sebou dveře.
Naleštěný bílý nábytek se koupal v jasném světle slunečního svitu.
Dnes byl nádherný den, konečně počasí dělalo květnu všechnu
čest.
 Hope přistoupila k oknu. Elegantní zařízení působilo světle
a příjemně nejen tady uvnitř, i venku se severní část Centrálního
parku po vytrvalých deštích posledních týdnů třpytila, jako by byla
čerstvě umytá. Hope jen nerada ­odtrhla pohled od slunečného dne
a klesla do měkké bílé kůže kancelářské židle. Sklopila ji dozadu
a na okamžik zavřela oči.
Dopoledne bylo namáhavé, především operace křížového vazu
u té bordeauxské dogy. Hope s námahou odolala pokušení položit
si nohy na skleněnou desku psacího stolu, ale za chvíli jí určitě
donesou kávu. Rezolutně se narovnala, práce bylo dost. Z kapsy
kalhot vytáhla mobilní telefon. Vzpomněla si, že jí předtím blue-
tooth hodinky hlásily příchozí hovor. Že by se ohlásil Colin? Avšak
displej neukazoval číslo přítele, bylo to zmeškané volání od matky.
Krátce zauvažovala, že hovor odsune až na večer, ale třeba to
bylo důležité. Matka jí během dne volala jen výjimečně. Přepadl
ji neklid a zmáčkla tlačítko zpětného hovoru.
Mary Archerová se ohlásila hned při prvním zvonění, jako
kdyby u telefonu seděla. Což bylo dost dobře možné. Veterinární
ordinace jejích rodičů měla víceméně trvale obsazeno.
„Zlatíčko! Jsi hodná, že voláš!“ V pětapadesáti zněla její matka
ještě jako mladé děvče a radost v jejím hlase byla zřejmá. Alespoň
nemá žádné starosti! Hope si oddychla.
„Ahoj, mami! Viděla jsem, že jsi mě zkoušela volat. Děje se
něco důležitého?“
Matka se zasmála, ale v její veselosti zazněl zvláštní odstín,
který Hope nedokázala zařadit. „Musím mít vždy něco důležitého,
abych se mohla ozvat dceři?“ zeptala se s vlídným popíchnutím.
„No, do práce mi voláš zřídka.“ Hope se smíchem pokoušela
zakrýt lehkou výčitku, kterou v odpovědi zaslechla.
 „Copak ty pracuješ v sobotu? Nějaký neodkladný případ?“
Hope nechtěně ohrnula spodní ret. Myslí si snad matka, že
být k zastižení ve dne v noci je privilegium venkovské ordinace,
jako je ta jejich? Kdyby dcera trvala na pracovní době od devíti do
pěti, nebyla by ve třiceti letech jmenována vedoucí ortopedické-
ho oddělení na jedné z nejznámějších veterinárních klinik v celé
severovýchodní oblasti Spojených států. Se sídlem v Upper East
Side v New Yorku – jak to jen zní! Úspěch si musela ale také tvr-
dě zasloužit. To se nakonec vyplatilo; její jméno bylo pochvalně
zmiňováno v odborných časopisech. Doktorka Hope Archerová
byla někdo, o kom se mluví! To ale raději neřekla.
„Neodkladný případ?“ papouškovala místo toho.
Bylo špatné držení těla malé opičky, způsobené tím, že jí krejčí
ušil příliš těsnou vestičku, opravdu neodkladným případem? Nebo
křivá chůze čivavy, co měla z věčného nošení v tašce příliš dlouhé
drápky? Byl ten francouzský buldoček nutný případ jenom proto,
že si majitelka paní Carringtonová právě dnes odskočila ze svého
sídla na Long Islandu, aby fenku nechala prohlédnout? Protože
vždy v sobotu chodila nakupovat na Pátou avenue, sousedící s kli-
nikou, a nechtěla svého miláčka poslat na prohlídku samotného,
pouze v doprovodu hlídačky, a protože si o výsledcích chtěla poz-
ději pohovořit osobně?
„Měla jsem ráno operaci,“ zamumlala nakonec Hope, aniž
zmínila, že to byl křížový vaz, který v zásadě nebyl tak důležitý,
aby se musel operovat v sobotu. Musela se ale řídit požadavky ma-
jitele oplývajícího financemi a tam nebyly výjimky nic zvláštního.
Přestože si byla s rodiči velmi blízká a nikdy od nich neslyšela žádné
výčitky – oba ji dokonce v její kariéře podporovali – instinktivně
cítila, že by jim bylo milejší, kdyby nastoupila do jejich ordinace,
tak jak to na počátku jejích veterinárních studií plánovali.
Dřív než matka stačila zareagovat a začít se na jednotlivé přípa-
dy vyptávat, Hope rychle dodala: „Jak je u vás? Co táta?“
„Starý Hank narazil autem do březí losí krávy. Tvůj otec a Ryan
tam ještě jsou. Myslím, že museli to tele vytáhnout.“
„Ach jo!“ vyhrkla Hope zděšeně a namlouvala si, že se jí tep
zrychlil pomyšlením na neštěstí a ne tím, že uslyšela jméno svého
bývalého přítele. Ten nyní nastoupil do ordinace rodičů místo ní.
Ryan. Její láska z mládí. První opravdový přítel. Podvědomě ucítila
vůni borovic, měkkou lesní půdu v zádech, uslyšela něžné šumění
říčky Williams Creek a šustění větru ve stromech. Uviděla před
sebou Ryanovy rozcuchané kaštanově hnědé vlasy a jeho rozver-
ný úšklebek, který mu propůjčoval mazaný výraz a rozsvěcoval
tmavé jiskrné oči. Když se nad ní skláněl, viděla v jeho pohledu
hluboké city…
„Víš už o té losí krávě něco víc?“ řekla rychle a zapřemýšlela,
proč ji při rozhovorech s matkou pokaždé přepadají všemožné
úvahy o vlastním životě.
„Ne, to se dozvím pak, až se oba vrátí,“ zaznělo pragmaticky
jako vždy. Utrpení zvířat se její matky velmi dotýkalo, přesto by
to nikdy nedala najevo, v tom byla dostatečně profesionální.
V tom okamžiku se ozvalo klepání na dveře a vešla sekretářka
s hrnkem kávy, který postavila na psací stůl. V mléčné pěně byl zná-
zorněn list kapradí. Hope se na ni usmála a rty naznačila Děkuju.
„Mami, ještě musím pár věcí vyřídit. Co kdybychom dnes
večer…“ Vtom ji napadlo, že se má večer sejít s přítelem. „Ne,
dnes večer jdu s Colinem na violoncellový koncert do Madison
Square Garden. Máme pozvání od důležitých donátorů naší
kliniky.“ Nepodařilo se jí úplně potlačit pýchu v hlase. Konec-
konců bylo na pozvánkách její vlastní jméno, od té doby, co je
sama jedním z vedoucích odborných zvěrolékařů, a ne jen pří-
věskem velkého doktora Colina Harpera, hlavního kardiologa
veterinární ­k li­niky.
„To je ale pěkné!“ Pravé nadšení ale z matčiných slov neznělo.
Hope potlačila rezignovaný povzdech. Sama cítila, jak se její
zájmy tady ve velkoměstě postupně vzdalují od těch, co mají rodiče
na venkově. „Zavoláme si ještě ráno, ano?“
Odpověď nepřišla hned. „Samozřejmě, zlato. A pokud jsi o ví-
kendu tak zaměstnaná…“
„Na telefonování si čas najdu,“ přerušila ji Hope a nezvládla
úplně potlačit podrážděnost.
„Tak fajn. Měj se hezky.“ Zněl hlas matky zklamaně?
„Mám tě ráda, mami,“ ustoupila Hope. A bylo to od srdce.
„Já tebe taky, drahoušku.“ Tón hlasu byl teď zase vlídnější.
Když Hope položila telefon, napadlo ji, že vůbec neví, co její
matka vlastně chtěla. Podvědomě cítila, že to bylo něco důležité-
ho. To ale raději vypátrá v klidu; na hloubání teď není čas. Paní
Carringtonovou člověk nemůže nechat čekat, přestože čekárna
kliniky interiérem připomíná spíš nějaký VIP salonek s křesly, ve
kterých se člověk téměř utápí.

***
Než ji Lara zavolala, Hope se stihla podívat na rentgenové snímky
a výsledky magnetické rezonance dalšího čtyřnohého pacienta
a nadiktovat sekretářce dvě nejdůležitější zprávy, které musí mít pri-
mář v pondělí na stole. Rychle si navlékla čistý vrchní díl oblečení.
 Také místnost na zotavení, kde převažovaly světle modré barvy,
působila spíš jako útulný obývací pokoj s hebkou sedací soupra-
vou. Když paní Carringtonová, obklopená oblakem drahého
parfému, vklouzla dovnitř, fenka už ležela před ní na měkké dece
a ospale mžourala. Další rozličné exkluzivní parfémové vody si
pravděpodobně našly cestu do nákupních tašek, které měla paní
s sebou.
Malá šlachovitá žena vyzařovala na svůj věk – bylo jí jistě hod-
ně přes šedesát – nakažlivou energii, která člověka chtě nechtě
strhávala s sebou.
Hope se sklonila a poplácala nadměrné tukové záhyby na krku
fenky. „Podívej, Whoopey, tvoje panička je tu!“
„Má moje zlatíčko nějakou hroznou nemoc, paní doktorko?“
Paní Carringtonová měla ve tváři vepsaný strach o svého miláč-
ka. Do liftingem vyhlazeného čela se jí vryly starostlivé vrásky.
Nervózně si sedla na okraj křesla a perlový náhrdelník si obtáčela
kolem ukazováčku.
Fenka zpozorněla, pohnula velkýma ušima, jako by nechtěla,
aby jí něco uniklo. Útrpně zachroptěla. Hope ji laskala po krku,
za což jí fenka vděčně olizovala ruku a vrtěla pahýlkem ocásku.
To, co si Hope skutečně myslela, s námahou ukryla pod roušku
profesionality. Velmi ráda by se té štíhlé dámy zeptala, proč vlastně
svého psa vykrmuje tak, že to hraničí s týráním. U Whoopey už
nebyla ani známka po spíš šlachovité tělesné stavbě francouzské-
ho buldočka. Fenka se spíš podobala mopsovi. Hope se sebrala
a na majitelku psa se usmála. „Jsou tu první náznaky artrózy, ale
ještě žádná relevantní poškození.“ Avšak v zájmu fenky nemohla
paní Carringtonovou záležitostí ohledně výživy ušetřit. „Těžká
nadváha Whoopey je pro její klouby jed. V budoucnu byste měla
bezpodmínečně dbát na její výživu. Existují různé druhy dietní
stravy pro psy, které…“
„Moje kuchařka připravuje pokrmy pro Whoopey sama,“ přeru-
šila ji rozhořčeně paní Carringtonová a našpulila decentně růžově
namalované rty.
„To je úžasné,“ chválila Hope. „Nechám vám tedy vytisknout
dietní plán.“
Zatímco paní Carringtonová dostávala tipy o výživě a zvýšení
množství pohybu, upírala pohled na abstraktní malbu psa na stěně,
jako by baseta s kloboukem ještě nikdy neviděla. Připadaly jí rady
jako kritika? Koneckonců za tloušťku je zodpovědná majitelka;
tady se nedalo nic zastírat, i když Hope výčitky formulovala tak
decentně, jak to jen bylo možné.
Nakonec pokračovala: „Doporučuji, aby se vaše kuchařka čtyři
týdny řídila dietním plánem a abyste fenku nechala častěji vyvést
ven. Pokud by se při další prohlídce měly objevit nějaké nesrov-
nalosti, podívá se náš kardiolog, doktor Colin Harper, Whoopey
ještě podrobněji na srdce. Kdyby se vyskytly nějaké potíže dříve,
přijďte okamžitě.“
Zdálo se, že zmínka o Colinovi paní Carringtonovou uklidnila,
a ona shovívavě přikývla.
Když Hope sahala po vlněném oblečku vínové barvy, který měla
Whoopey při příchodu na sobě, stará paní ji zarazila. „Počkejte,
přinesla jsem jí něco čistého.“ Ve vodnatě modrých očích se jí
pyšně zablesklo, a jak horlivě přikyvovala, její odbarvené lokny
poskakovaly. „Víte, oblečení pro svou princeznu háčkuji sama.“
Princezně se Whoopey moc nepodobala. Vecpaná do něčeho
ozdobeného volánky vypadala spíš jako růžový bonbon. Hope jen
stěží přenesla přes rty přehnaný chvalozpěv na její háčkovací umění.
 Stará dáma se přece jen rozzářila. „Děkuji mnohokrát.“
Hope ještě jednou podrbala Whoopey a s dalším připomenutím
diety pro fenku svěřila její paničku do rukou odborné asistentky.
Poté roztáhla žaluzie a chvilku si na obličeji vychutnávala teplé
sluneční paprsky.
Když znovu pomyslela na svou čtyřnohou pacientku, přepadl
ji vztek. Proč to se svými zvířaty mnozí jejich majitelé myslí tak
„dobře“? Nevšimnou si, že z čistého egoismu své svěřence umilují
k smrti? Hope se otřásla, pak napomenula sama sebe. Neměla
by naříkat. Bylo načase, aby zašla za svou vlastní fenkou, Miss
Sophie, kterou během pracovní doby dávala do velké místnosti
v suterénu, která se spíš podobala psí herně. Byla ráda, že se o fenu
labradora personál kliniky postará, když sama nemůže. Když na
ni teď Miss Sophie plná euforie skákala, jako by se neviděly roky,
a ne pouze několik hodin, nebylo po utrpení z útulku, odkud si ji
Hope vzala, ani stopy.
Hope ji se smíchem drbala za ušima a na okamžik strpěla, aby
jí její miláček olizoval bradu, pak ji s napomenutím odstrčila.
„Nesmíš na mě skákat, ty blázínku!“
Po rychlém pohledu na fitness hodinky, ukazující krátce po
čtvrté hodině, se rozhodla využít krásného počasí a vydat se domů
pěšky, což trvalo dobrou hodinu. To udělá oběma dobře. Dnes
v poledne s ní nebyla v Centrálním parku, což většinou činila.
Ještě má dost času, než se bude muset připravit na violoncellový
koncert v Madison Square Garden. Krátce zapřemýšlela, že se staví
u Colina a pozdraví se s ním, ale přítel neměl rád, když ho při práci
někdo ruší, tak myšlenku opět zavrhla. Uvidí ho koneckonců večer.
Když s Miss Sophie na vodítku vyšla hlavním vchodem na
Madison Avenue, uvítal je typický dopravní ruch smíšený s útržky
hovorů a zápachem výfuků. Teplé sluneční paprsky je příjemně
zahalily jako hřejivá vesta. Bylo určitě kolem pětadvaceti stupňů.
Hope do sebe jako houba nasávala život v ulicích New Yorku.
Zcela v duchu místního motta Keep on moving, tedy Pokračujte
v pohybu následovala proud kolemjdoucích, spěchajících po pře-
plněných chodnících. Ti dbali na to, aby nezůstali nikde stát,
a než aby se zastavili na červenou, raději přešli na druhou stranu.
Tady, kde člověk slyšel všechny možné jazyky, bylo zastavení cizím
slovem. Ve městě, které nikdy nespalo, byl člověk přímo na tepu
života. Působilo jako šampaňské v krvi. Hope se již stala součástí
této multikulturní směsky. Už si nedokázala představit, že kdy
mohla žít na malém městě, i když svůj domov v Lynnwood Falls
milovala a svou rodinu postrádala.
Ráznými kroky zabočila do 97. východní ulice směrem k Páté
avenue. Naproti ní zazářila zeleň Centrálního parku. Zdálo se,
že v tento první slunečný den vyrazil po dlouhých týdnech do
„svého“ parku snad celý New York. Míjeli je hlídači psů, často
s pěti nebo více svěřenci na vodítku, avšak Miss Sophie se o ně
jako vždy nezajímala. Pro labradorku bylo mnohem napínavější
očichávat zem a pátrat po vzrušujících stopách.
Asi padesátiletý pár, který jí něčím připomínal rodiče, tu stál
v těsném objetí. Oba měli obličeje pozvednuté ke slunci a po-
slouchali muže, který hrál na kytaru vlastní verzi Blowing in the
Wind. Ve tvářích měli jasně vepsáno štěstí. Hope se musela chtě
nechtě pousmát.
Dobrá nálada jí vydržela až k jejímu apartmánu na 23. vý-
chodní ulici. Horní patra mrakodrapu s kabřincovými zdmi
patřila klinice a Hope měla to štěstí, že získala jeden z nejžá-
danějších bytů na Manhattanu, s nijak nerušeným výhledem
na severně ležící Empire State Building, což byla běžně zcela
nemožná věc.
Výtah se opět povážlivě otřásal, ale už si z toho nic nedělala.
Hlavně že fungoval, do jednadvacátého patra musela vystoupat
jen jednou. Budova byla stará, její byt nebyl nijak velký, celkem
dvacet pět čtverečních metrů, obytná kuchyň, ložnice a koupel-
na, ale i to bylo normálně nezaplatitelné. Naštěstí klinika část
nákladů hradila, vlastní podíl jejího nájmu už byl i tak dost znát,
přestože jako vedoucí ortopedického oddělení vydělávala slušně.
Nebude to takhle navždy. Colin vlastní kompletně zrenovovaný
elegantní apartmán v Brooklynu a dřív nebo později se k němu
určitě nastěhuje, i když o tom doposud nikdy nemluvili.
Když otevřela dveře apartmánu, uvítalo ji vedro. Topení, které
se dalo bohužel regulovat pouze otevřením či zavřením okna, stále
běželo na plné obrátky, poslední večery byly ještě chladné. Hope
spěchala k oknům a otevřela větračky. Dokonce i tady, vysoko
nad městem, byla doprava, doprovázená troubením a zvýšenými
hlasy lidí, kteří se v tom hluku chtěli dorozumět, zřetelně slyšet.
Vše teď přehlušilo zrychlené dýchání Miss Sophie, které bylo
nejspíš také ­horko.
Hope rychle naplnila misku s vodou, kterou labradorka dychtivě
vychlemtala.
Hope si umyla ruce, vyndala ze skříňky plechovku s krmením
pro psy, naplnila nedočkavě čekající Miss Sophie misku a sama si
z ledničky vyndala malé mrkvičky. Violoncellový koncert, na který
jsou pozváni, začíná až v devět hodin. Jídlo bude následovat až
po koncertě, ale nechtěla předtím umírat hlady. V ledničce našla
ještě sladkou tyčinku plněnou arašídovým máslem a čokoládou,
kterou si nechala rozplynout na jazyku. Naštěstí zdědila postavu
po štíhlé matce a nemusí dbát na linii. Také nezkrotné hnědé vlasy
a jantarově zbarvené oči má po ní, od otce převzala spíš poněkud
nezvyklý humor, který není pro každého a který se při práci naučila
mít pod kontrolou.
Čas utekl jako nic. Dopřála si ještě jedno malé občerstvení
skládající se z velkého sendviče se šunkou, sýrem a rajčaty, k tomu
láhev vychlazeného piva. Ve spěchu přeleštila několik otisků prstů
na lesklém povrchu černo-bílých kuchyňských skříněk. Vypadaly
sice velmi elegantně, při koupi dala na radu Colina, který byl toho
názoru, že starší byt potřebuje nějaké moderní doplňky, ale lesklý
povrch byl velmi choulostivý a každý dotek byl vidět.
S představou, že ji Colin, který miluje eleganci, sleduje svým
káravým pohledem, položila pod talíř korkovou podložku, a jak
to jen šlo, rozvalila se na chaise-longue, jak nazýval Le Corbusier
gauč, který jí Colin přenechal. Byl sice vysoce módní, ale určitě
ne zrovna pohodlný, obzvláště ne společně s Miss Sophie, která
se – samozřejmě! – nacpala k ní. Stejně tu ale Hope při svém pře-
plněném kalendáři většinou nemohla setrvat dlouho.
Vysprchovala se a vklouzla do tmavě modrého hedvábného
prádla, které jí Colin daroval k Velikonocům. Otáčela se před
zrcadlem sem a tam. Není to špatné, musela přiznat sama sobě.
Horní díl vhodně zvýrazňoval její poprsí a také kalhotky seděly
jako ulité, Colin měl dobrý odhad velikosti. Při myšlence, kolik
si musel dát námahy, aby našel něco tak vhodného, ji zahřálo
u srdce.
Nalíčila se jen decentně. Vlasy protáhla pramen po prameni
žehličkou a svázala je do přísného uzlu, přesto se jí už zakrátko
kolem uší objevily první vlnky. Povzdychla si. Už dávno vzdala
pokusy vlasy usměrnit. Navíc už nezbýval čas. Venku se stmívalo,
na obloze se krátce před západem slunce objevil svítivě rudý pruh.
Bylo skoro osm hodin.
Pohled jí zabloudil k oknu, za kterým se právě jasným světlem
rozzářila špička na Empire State Building. Ale ne jako vždy bíle,
nýbrž v amerických barvách, červeně, bíle a modře, tak jak se to
dělalo při zvláštních svátcích. Hope polilo horko a chlad zároveň.
Zatraceně! Byl poslední víkend v květnu. V pondělí bude
Memorial Day, svátek, kdy se vzdává čest vojákům padlým ve
válkách. Den, kdy se schází rodina. Původně chtěla jet za rodiči
do Lynnwood Falls. Přestože se vídali zřídka, bylo několik svátků
jako Den díkůvzdání nebo Vánoce, kdy normálně jezdila domů.
A právě tak na Memorial Day. Tento den byl pro všechny v jejím
rodném městě, kde také žilo několik válečných veteránů, povinný
piknik, takřka svatý. Kvůli samé práci a kvůli snaze vyškrábat se
na kariérním žebříčku až nahoru ho Hope úplně zazdila. Proto
tedy matka volala! A pravděpodobně doufala, že to dceru napadne.
Už asi vzdala, aby svou dceru o něco prosila.
Přepadlo ji špatné svědomí, a právě když chtěla sáhnout po tele-
fonu a ještě jednou matce zavolat, Miss Sophie vyštěkla a rozezněl
se zvonek u dveří. Hope sice Colinovi vnutila klíč, ale nikdy ho
nepoužíval. Na okamžik zapřemýšlela, že si přes sebe něco přehodí,
ale pohled na hodiny jí říkal, že by pár minut ještě mohli vyšetřit.
Něco ji napadlo. Třeba by si mohli s přítelem ještě chvilku užít?
Když otevírala, ukryla se za dveřním rámem a vystrčila jen
hlavu. Při pohledu na Colinovu sněhobílou košili a tmavomodrý,
na míru šitý oblek od Davida Reevese, který zvýrazňoval ledovou
modř jeho očí, a kravatu s jednoduchým vzorkem ve stejném
odstínu se jí podlomila kolena. Tento muž byl jednoduše řeče-
no zosobněný styl. Černé vlasy měl jako vždy pečlivě rozdělené
pěšinkou a byl hladce oholen, což zdůrazňovalo jeho výraznou
bradu. Zahalila ji vzrušující, trpká pánská vůně Dolce & Gabbana.
Když si ji prohlížel ve spodním prádle, jedinou neatraktivní věcí
na něm byl lehce nesouhlasný rys kolem jeho rtů.
„Ještě nejsi hotová?“
Hope zvedla paže, aby mu padla kolem krku, ale nechala je
hned zase klesnout. Proklínala se, že se v jeho přítomnosti někdy
chová jako malá, nevychovaná holka, které někdo vyčinil. Vždyť
je Colin jen o šest let starší.
Vyzývavě zvedla bradu. „Co kdybys mě nejdřív pořádně po-
zdravil?“
Najednou viditelně vypadl z módu podnikatele, ve kterém se
téměř neustále pohyboval. „Samozřejmě! Odpusť, miláčku!“
Konečně ji držel v náručí. Ucítila jeho teplé rty na svých. Látka
obleku ji dřela na břiše. Příliš brzy se odtáhl.
„Měli bychom hned vyrazit, nerad bych přišel pozdě. Dole
čeká taxík. Coldwellovi jsou aktivními podporovateli naší kliniky;
v žádném případě bychom je neměli nechat čekat. Koncert je vy-
prodaný a u Madison Square Garden bude určitě dopravní zácpa.“
Kdepak, velký doktor Colin Harper by asi nikdy nepřišel pozdě.
Byl zosobněná spolehlivost. Vše fungovalo přímočaře. Nebylo to
právě to, co se jí na něm tak líbilo? Co jí samotné tolik napomohlo
k úspěchu? Jeho nesmlouvavé úsilí, aby vše bylo perfektní. Bylo
toho tolik, za co mu byla vděčná!
Smířlivě přikývla. „Máš pravdu. Hned si něco obléknu.“ Přesto
si nedokázala odpustit poznámku spojenou s patřičným pohledem:
„Líbím se ti alespoň v tvém dárku?“
Z Colinova hrdla se ozvalo potlačené zasténání, které se jí dosta-
lo pod kůži. „A jak! Hned jak ten večer skončí, ukážu ti, jak moc.“
 V břiše se jí rozlilo teplo a rozptýlilo vzrůstající zklamání. Měla
to přece tušit. Colin není spontánní typ. Avšak přesně tuto spo-
lehlivost a cílevědomost na něm tolik oceňuje. Koneckonců ji na
později zahrnul do svého plánu. Až uplyne večer, přijde si na své.
Colin byl dobrý ve všem, co dělal, a byl i dobrý milenec. Dělat
něco špatně nebo selhat by bylo pod jeho úroveň.
Když vklouzla do původně hříšně drahých modrých koktejlo-
vých šatů, které se jí minulý podzim podařilo ukořistit za snesi-
telnou cenu ve výprodeji na Páté avenue, a doplnila je perlovým
náhrdelníkem po babičce, vrátilo se jí sebevědomí.
Naposledy podrbala světlou srst Miss Sophie, nazula si páskové
boty na vysokých podpatcích, popadla stříbrnou večerní kabelku
a v dobré náladě se zavěsila do Colina.
Ve výtahu si Hope opět vzpomněla na rodiče. „Co je zač ten
pondělní výlet na plachetnicích na Long Island? Nemohli bychom
to posunout? Moc ráda bych na Memorial Day navštívila rodiče.
Mohli bychom letět do Portlandu, to je sotva hodina a půl letu,
pak už je to do Lynnwood Falls jen tři čtvrtě hodiny pronajatým
autem.“
Rodiče si s jejím přítelem nebyli nijak blízcí, to ale časem jistě
přijde, až Colina lépe poznají. Hope tušila, že se jejich antipatie
zakládá na podezření, že se jejich dcera nevrátila domů kvůli němu,
což byl samozřejmě nesmysl. Možná by uvolněný sváteční den
mohl přispět k tomu, aby se trochu sblížili.
Colin si ji mlčky prohlížel. Nikdo, koho znala, nedokázal tak
minimální změnou výrazu obličeje vyjádřit tolik nesouhlasu.
Obočí se nadzvedlo jen o kousíček, rty měl jen neznatelně ohr-
nuté. Ani výtka v hlase nebyla úplně zřejmá, když řekl: „Mělo
to být překvapení. Jsme pozváni na jachtu Paula Edwardse.
Jde přitom o financování nového fyzioterapeutického oddělení
pro tebe, které hodlá sponzorovat. Předpokládám, že to pro tebe
důležité je?“
Zaplavil ji stud. Colin pro ni obětoval svůj volný den, aby jí
dopomohl k vytouženému oddělení! Její přítel je tak skvělý. „Jsi
ten nejlepší, děkuju!“ zamumlala rozpačitě.
„Pojedeš jindy,“ ujistil ji s mírným úsměvem. Potlačovaný ne-
souhlas mu ale ještě zcela nezmizel z očí.
Hope se nuceně zasmála. „Máš pravdu. Plavba na plachetnici
bude určitě nádherná. Už se na to moc těším.“ Překvapivě dobře se
jí podařilo vložit do hlasu nadšení. „Doufejme, že Paula Edwardse
dokážeme přesvědčit.“ Colinovi se to ale podaří zcela určitě.
Její rodiče tedy musejí počkat. Jako už tolikrát. Bude lépe,
když se teď soustředí na nadcházející večer, který by ji mohl opět
posunout na kariérním žebříčku o stupínek výš; Colinovi to dluží.
Nakonec pro ni dělá všechno.

Ryan
Lynnwood Falls

Se zelenou šestkou zmizela z kulečníkového stolu třetí plná koule.

Brandon hlasitě vřeštěl společně s písní Michaela Jacksona „Beat
it“, která zněla ze staromódních reproduktorů, a tancoval kolem
tága. Diskotéková koule na stropě mu na blond vlasech a na svět-
lých vousech vytvářela barevné fleky.
Ryan si se smíchem zakrýval uši. „Přestaň už! To je ohrožení
zdraví! Zpívat jsi vážně nikdy neuměl.“
 Brandon pokrčil rameny. „Máš jen strach, že tě porazím. Tři
na jeden šťouch. Beat it, doktore Coopere!“ Netečně si broukal
dál, předklonil se přitom a odhadoval polohu koulí. Když bílou
koulí posunul tu červenou, mechově zelené tričko se stylizovaným
bobrem a logem Beavers se mu na širokém trupu napjalo. O kousek
minul a koule doprovázená Brandonovým klením se odrazila od
hrany stolu.
„Chceš mě porazit? Ty mě? Tomu přece sám nevěříš. To by
bylo v tomhle měsíci poprvé,“ nedokázal si Ryan odpustit trochu
škádlení.
Brandon pozvedl obočí, hnědé oči mu blýskaly. „Výzva přijata!“
Než se Ryan stačil pustit do koulí, přistoupila k nim Susan.
I dnes na sobě měla staromódní džíny, kovbojské boty a kostko-
vanou košili, což sice neodpovídalo stoprocentně poslední módě,
ale hodilo se to k prostředí její hospody z osmdesátek – a slušelo jí
to moc; i když jí už táhlo na padesátku, měla stále dívčí postavu.
Dlouhé blonďaté lokny jí splývaly přes záda. Ona sama se nazý-
vala dítětem osmdesátek. Velmi trefné, musel Ryan s úsměvem
připustit.
Fascinovalo ho, jak dlouho už se tahle hospoda v Lynnwood
Falls drží a slouží jako místo setkávání. Susan ji otevřela společně
s manželem Curtisem téměř před dvaceti lety. Od té doby fantas-
ticky prosperuje – a chodí sem všechny věkové skupiny. Vydýchaný
vzduch byl naplněný hlasy četných hostů, to k tomu ale patřilo.
Ryan se zamyšleně rozhlížel. Zařízení už mělo svá léta, ale bylo
skrznaskrz autentické. Stěny zdobily regály plné cédéček, i když
se už nepoužívala a hudba byla ze streamu. Mezi nimi visely ob-
rázky Madonny, Michaela Jacksona a George Michaela, k tomu
scény z filmů Top Gun, Flash Gordon a Hříšný tanec. Vedle dvou
kulečníkových stolů stálo několik hracích automatů. Na druhé
straně se kupily sedací soupravy s těžkými dubovými stoly. Lavice
byly potažené červenou umělou kůží, která už byla na mnoha
místech potrhaná.
Susan ukázala na jeviště na čelní straně, které teď bylo prázd-
né. „Přijdete v neděli večer? Máme živou kapelu, která bude hrát
staré fláky. Hoši jsou v oboru noví, ale po čertech dobří. Směska
z osmdesátek,“ dodala, aniž to bylo nutné.
Jak jinak? Ryan nedokázal potlačit úšklebek. „Uvidím, ještě si
to rozmyslím.“
„Já s Elly určitě přijdeme,“ ozval se Brandon. „Hele, překonej
se, potřebuješ se trochu odreagovat.“
Ryan si zamyšleně třel třídenní vous. Už dlouho se s ostatními
nepobavil, a bylo načase. Taneční parket si ho pravděpodobně
moc neužije, ale proti dobré hudbě nic neměl. „Jasně, když mě
neodvolají, přijdu!“
„Hodní hoši!“ Susan spokojeně přikývla. „Dáte si ještě jedno
pivo?“
Ryan vypil poslední lok, hřbetem ruky si setřel pěnu z pusy
a podal jí půllitr. Chvilku sám se sebou bojoval, potom zavrtěl
hlavou. „Ne, děkuju! Jsem vyřízený, zralý svalit se na gauč. Měl
jsem těžký den. Včera v noci měl Carlův kůň vážnou koliku, byl
jsem u něj až do rána. A dnes dopoledne porazil Hank autem
kousek odsud na sever březí losí krávu. Museli jsme ji nouzově
odrodit, matka je i s teletem momentálně v péči Mary na veteri-
nární stanici.“
Susan s nadějí přikyvovala. „Mary to zvládne, ta na to má cit.
Často už vypiplala zvířata, která Glenn odepsal!“
„No, to máš pravdu,“ usmál se Ryan.
 Byl až zázrak, jaké divy její magické ruce dokázaly, byla prostě
dobrou duší veterinární kliniky. Mary se vždycky jen smála, když ji
její „oba muži“, jak ráda nazývala Ryana a svého manžela Glenna,
kvůli kouzelným rukám škádlili.
Susan se ho přátelsky dotkla na paži. „Tak si dnes večer dobře
odpočiň a nenech se zase vytáhnout z postele.“
„Tak to plánuju.“ Sklonil se ke svému bobtailovi, který posluš-
ně ležel v blízkosti kulečníkového stolu, a pohladil ho po hlavě.
„Kromě toho mě Chief zabije, pokud se ještě zdržím a nedám mu
brzy nažrat.“
Chief ze sebe vydal souhlasné štěknutí.
Susan se zasmála. „Tvůj pes by neublížil ani mouše.“
To měla určitě pravdu. Naštěstí. Chief byl prostě dobrá duše
a Ryan starého psa zbožňoval.
Bude lepší to ukončit. Několika šťouchy Ryan zvládl poslat
všechny zbývající koule do děr.
„Nechtěl jsi mě porazit?“ zeptal se jako svatoušek Brandona,
což mu vyneslo dobrosrdečnou ránu do zad.
„Potřebuju holt delší dobu na rozehřátí, ale ty vždycky hned
zmizíš.“
„Hned? To byla dvě kola a jsem jasný vítěz. Jdu jenom proto,
aby ses vrátil ke své ženě. Elly už na tebe určitě čeká s jídlem!“
„K přítelkyni,“ opravil ho Brandon.
„Co není, brzy může být.“
„Říká věčný single,“ zněla lakonická odpověď.
Ryan se rozhodl, že o tom nebude diskutovat, a pouze zvedl
prst. „Příště mi dlužíš pivo! Pojď, Chiefe! Vítězové odcházejí!“
Cestou ven ještě tu a tam potřásl někomu rukou a obdržel
několik přátelských poklepání po zádech. Veterinární ordinace
Hopiných rodičů, ve které od konce studií pracoval, byla v Lynn­
wood Falls oblíbená a náklonnost se rozšířila i na něj.
Bobtail za ním trpělivě capkal do vlahého večerního vzduchu
vonícího po borovicích.
Rozloučení s Brandonem ale Ryana nenechalo v klidu.
Věčný single! Jeho přítel zasáhl bolavé místo. Nechtěně se mu
myšlenky zatoulaly k Hope. Viděl před sebou její vyzývavý pohled,
tmavé oči, které mu zdánlivě dohlédly až na dno duše. Barva pře-
cházela z hnědé do zelené; podle nálady zářily jako jantar. Plné rty,
které přímo sváděly k líbání, a když se jí něco nezdálo, dokázala je
tak svůdně ohrnout. To se stávalo často, byla dost svéhlavá. Stejně
jako její husté tmavé vlasy, které nikdy nedělaly to, co Hope chtěla.
Alespoň podle jejího názoru – Ryanovi připadala její divoká hříva
okouzlující. Lákala ho, aby do ní vnořil ruce.
Věčný single! Rozhořčeně si odfrkl. Nebyl vždycky single. Ale
od rozchodu s Hope před šesti lety se nikdy nedokázal vázat déle
než několik týdnů. Samozřejmě že měl potřeby. Ty příležitostně
ukájel při výletech do Portlandu nebo do sousedních městeček.
Pokud si na to našel čas, což bylo stále obtížnější. Pokaždé ho
po krátké době přepadly pochybnosti. A bezděčně porovnával.
S Hope. S láskou svého života, která bude trvat věčně, jak si dřív
myslel.
Rázně se odpoutal od přemítání a otevřel dvířka auta. Chief
zatím vyskočil na korbičku rezavě hnědého pick-upu a očichával
ji. Pravděpodobně ještě cítil losa, přestože Ryan vše ostříkal hadicí.
„Tak pojď, Chiefe, pojď dopředu! Otevřu ti okno.“
Pes miloval, když mu na čumák foukal vítr. Ryanovi se dnes
nějak nechtělo nechat ho jet na korbičce. Ještě pořád měl před
očima dopolední nehodu.
 Starý vůz několikrát zakvílel a Ryan ho musel přemlouvat, aby
naskočil. Dnes večer bylo vlastně docela teplo; v zimě auto dělalo
větší cavyky.
Farma, kterou zdědil po rodičích, ležela na okraji města. Ča-
sem se z ní stala farma pro stará zvířata, protože Ryan nepřenesl
přes srdce, aby stará užitková zvířata, která už nemohla pracovat,
uspal. Hlavní budova a stáje se topily ve tmě, jen nad garáží
svítilo světlo. To znamenalo, že zvířata už jsou nakrmená. Starý
Angus se nikdy neodebral do svého pokoje, aniž by se postaral
o své svěřence.
Ryan s úlevou vydechl. Vlastně chtěl poskytnout domov pouze
starým zvířatům, ale když už se Angus ze zdravotních důvodů
nemohl starat o svoji farmu a dostal se do těžkých finančních
problémů, Ryan se ho zkrátka ujal. V domově důchodců, kam
ho jeho děti chtěly umístit, protože je těžká práce v hospodářství
nezajímala, by dříve tak pracovitý farmář jednoduše zemřel. Pro
Ryanův statek byl ale požehnáním. Angus byl nesmírně rád, že
může být ještě užitečný, a pomáhal se zvířaty, jak jen mohl.
Kvůli postižení dnou potřeboval na všechno víc času, toho měl
ale dost, protože nemusel dělat nic jiného. Angus byl vděčný za
mnohem víc než jen za nevalný plat, který mu Ryan mohl vyplácet.
Postačoval jakž takž na jídlo, na večerní pivo a občasnou špetku
Angusova oblíbeného žvýkacího tabáku. Avšak Ryan pochopil, jak
je pro starého muže důležité, že ho ještě někdo potřebuje. To byla
odměna, o kterou tu Angusovi šlo. Ryanova úleva, že je o zvířata
postaráno, když se vrátil z práce často pozdě nebo když musel
v noci odjet a do rána se nevrátil, by vlastně měla stát mnohem
víc. Dokázal si to otevřeně přiznat, dovolit ale ne. Prakticky vše,
co vydělal, spolkla farma.
 Ale alespoň mohl nechat starého muže u sebe bydlet, aniž by
platil nájem. Pokojík nad garáží byl stejně prázdný, a protože tam
byl přívod vody, nebylo nijak těžké vybudovat tam jednoduché
příslušenství. Úmluva s Angusem byla pravá výhra pro oba.
Sotva Ryan zaparkoval před garáží a vystoupil, ozvalo se z při-
lehlé pastviny zařehtání a následně nepravidelné údery kopyt. Stará
klisna plemene Quarter horse Suzie asi zase kulhá o něco víc. Z při-
praveného sudu sebral mrkev, a to už Suzie natahovala hlavu nad
plotem a vyzývavě řehtala. Ryan jí se smíchem pohladil tmavou
hřívu, přejel přes měkoučké nozdry a na otevřené dlani jí podal
mrkev. Hlavu si položil na její krk. „Ahoj, má krásko, zdravím tě.
Zítra ráno, až bude světlo, se ti ještě jednou podívám na ten kloub.“
Souhlasně odfrkla, jako by mu rozuměla.
Chief došel k závěru, že už se páníček se Suzie-Q pomazlil
dostatečně, a vyzývavě do něj strčil.
„Jo, jo, dobrá, hned dostaneš papáníčko.“ S pobaveným úsmě-
vem ho následoval do domu. V posledních dnech Ryan zatápěl
v krbu, ještě to tu příjemně vonělo dřevem. Jako vždy se radoval ze
svého jednoduchého, ale útulného příbytku, který mohl nazývat
svým majetkem. Zařízení bylo převážně ze světlého dřeva, proto
celek působil teplým dojmem.
Zatímco Chief do sebe soukal žrádlo, Ryan si vzal colu, zapnul
televizi a svalil se na gauč. Péra pod náhlou vahou zasténala.
Příležitostně by se měl určitě porozhlédnout po nové sedačce.
Tehdy ji získal velmi levně a pravděpodobně ne právě kvalitní
tmavomodrý potah byl již vybledlý. Ale čas, aby se podíval po
nové, mu chyběl, zrovna tak jako na spoustu jiných věcí. I peníze
byly zapotřebí na něco důležitějšího. Gauč byl přinejmenším
pohodlný a to bylo to hlavní.
 S požitkem nechal chladný nápoj klokotat v hrdle. Zápasil
sám se sebou a přemýšlel, jestli ještě nemá dojít do stáje, přinést
pár vajec a hodit je na pánev. Angus jistě nějaká posbíral. Ale byl
příliš unavený. Naštěstí mu Annabella pozdě odpoledne připravila
sendvič s rostbífem o rozměrech kola u vozu, díky kterému byl
stále ještě sytý. Ačkoliv v kavárně vlastně nabízela pouze snídani,
lehký oběd a odpolední koláč, pokaždé, když se u ní stavil třeba
i později, předložila mu něco pořádného a vydatného. Klíčilo
v něm podezření, že to extra pro něj dává stranou a očekává ho,
raději o tom ale nechtěl přemýšlet. Annabellu měl velmi rád. Se
svou snědou pletí, která v kombinaci s přirozeně světlými vlasy
vytvářela exotický kontrast, byla také výjimečně hezká, ale choval
k ní pouze přátelské city. Snad to ona ze své strany vidí také tak.
Ryan sáhl po dálkovém ovládání, chvíli se díval na zprávy a pak
přepínal dál. Zůstal u dokumentu o zvířatech v Serengeti. Chief
si k němu vyskočil na sedačku, postěžoval si táhlým povzdechem
a uvelebil se v oblouku kolen svého páníčka, s hlavou na jeho
stehně. Ryan ho drbal za ušima.
„Musíme tě ještě vykartáčovat,“ zamumlal a za zvuků Chiefova
chrápání se i on propadl do spánku.

***
Nedokázal určit, jak dlouho dřímal. Pronikavý zvuk telefonu ho
vytrhl z hlubokého spánku. Také Chief s úlekem vyštěkl. Ryan
spěšně nahmátl mobil.
Číslo ordinace! Potlačil zasténání. Ale ne, už zase nějaký urgentní
noční případ!
„Mary, copak je?“ ohlásil se a snažil se, aby to znělo pokud
možno čile.
 Místo odpovědi uslyšel pouhé vzlyknutí. Zpozorněl a posa-
dil se, což mu vyneslo Chiefovo nespokojené zabručení. „Co se
stalo?“
Mary si osudy zvířat brala hodně k srdci, především pak těch,
která byla svěřena do její péče. Přesto si ale nemohl vzpomenout,
že by ji někdy slyšel plakat. Muselo se stát něco zlého.
„Ne, to…,“ popotáhla. „Jde o Glenna.“
„O Glenna?“ Ryan ztuhl. Najednou měl zase před očima smrt
svých rodičů. Jako by znovu slyšel hlas babičky, která telefonovala
s policistou z New Yorku, zatímco on sám zíral jako paralyzovaný
na televizi a obrazy, které tam viděl, ale nechápal. To, co mělo být
pro rodiče veselým výletem do města – poprvé v životě – skončilo
tragicky. Chodil tehdy teprve do páté třídy. Od té doby se pro něj
Glenn stal svým způsobem náhradním otcem. Ryanovo srdce
sevřela ledová pěst. Zalapal po dechu.
„Co je s ním?“ vykoktal a cestou ven hmátl po klíčích na věšáku.
Chief mu byl v patách.
Zdálo se, že se Mary trochu sebrala; slova byla jasnější. „Najed-
nou necítil nohy, byl úplně ochrnutý! Jsou to záda…, asi se dnes
v poledne namohl?“ Zdůraznila to jako otázku.
„Ta losí kráva, sakra!“ zaklel Ryan mrazivěji, než zamýšlel.
„S Hankem ji společně nakládali na nosítka, já jsem se staral o tele.
Ještě jsem viděl, jak se Glenn chytil za záda, ale říkal, že to nic
není. Ten starý paličák! Sakra, měl jsem hned zareagovat! Nebo
kdybychom společně…“
„Hlavně si to nedávej za vinu!“ skočila mu Mary do řeči. Ale
právě to dělal. Na diskusi teď ovšem nebyl čas. „Kde je?“
„Hned jsem zavolala záchranku. Předpokládají, že jsou to plo-
týnky. Jsme právě na cestě do nemocnice v Portlandu. Možná
budou Glenna operovat, lékař něco takového naznačoval. Jinak
by mohl mít trvalé následky. Ochrnutí…“ Znovu popotáhla.
Ryanovi před očima prolétly obrázky dříve tak aktivního Glen-
na na kolečkovém křesle. Otřásl se. „Hned přijedu!“
„Já… To nemusíš!“ Ale neznělo to právě přesvědčivě. „Francy
jede za námi; byla u nás. Chtěla jsem ti jen…“
„Nezlob, to je přece samozřejmé,“ vylétlo mu z pusy, možná
trochu hrubě, ale starost o otcovského přítele mu stále silněji sta-
hovala hrdlo. „Jen rychle předám Chiefa Angusovi a hned jedu.
Vezmu si harleye, půjde to rychleji.“ Bylo dobře, že Maryina nejlep-
ší kamarádka, místní obchodnice s potřebami pro zvířata a jejich
velká podporovatelka, je tam také. Možná by mohl udělat ještě
něco z lékařského hlediska. Doma by stejně neměl žádný klid.
„Děkuju!“ řekla Mary potichu, v jejím hlase zaslechl úlevu.
„Děkuju, že jsi mi dala vědět.“ Ryan váhal. „Zavolala… zavolala
jsi Hope?“
„Ano, ale má vypnutý mobil. Říkala něco o koncertě. Myslíš,
že přijede? Má právě teď nějak moc práce.“ Jindy tak odolná Mary,
která s rezolutní rozhodností řídila ordinaci, zněla najednou ne-
zvykle bezmocně.
„Samozřejmě! Bude chtít navštívit otce a zůstane u tebe,“ řekl
přesvědčivým tónem. Přinejmenším ta Hope, kterou znal dřív,
by vše nechala ležet a běžet a rozjela by se domů. Předtím, než se
stala městským dítětem. Kvůli jejím rodičům doufal, že i teď se
vší slávou přijede.
 2

Hope
Portland

Když Hope vystupovala z letadla, zářivý sluneční svit se k jejímu

rozpoložení vůbec nehodil. Na zábradlí se ještě leskla ranní rosa, do
Portlandu letěla hned prvním letadlem. V hlavě jí vířily myšlenky.
Pravděpodobnost, že by došlo k trvalému ochrnutí, nebyla sice
nijak vysoká, přesto jí starost o otce doslova svírala hrdlo a ležela
v žaludku jako pytel cementu.
Netrpělivě se se svým ruksakem protáhla kolem staršího man-
želského páru, který vypadal, že má všechen čas světa. Dobře že
si nevzala kufr na kolečkách, takto je mnohem rychlejší! Colin,
který byl tak hodný, že ji ráno odvezl jaguárem na letiště a vzal
si pro dnešek na starost Miss Sophie, předpokládal, že večer zase
poletí zpátky. Hope si ale pro jistotu přibalila rezervní prádlo.
Šatní skříň u rodičů byla pořád ještě plná nadčasového šatstva pro
volný čas, které v New Yorku užila jen zřídka, protože tam byly
její volnočasové aktivity spíš kulturního rázu a na to potřebovala
hlavně elegantní oblečení. Avšak spodní prádlo z té doby bylo
přece jen jiné, než jaké nosila nyní.
Naštěstí hned chytila taxík. Dnes nevěnovala žádnou pozornost
ani bílému majáku, který se tyčil k modrému nebi, ani krásným
budovám z kabřince v přístavu Old Port z devatenáctého sto-
letí. Nebo předsunutým ostrůvkům Národního parku Acadia,
šedozeleným tečkám uprostřed tmavomodrého Atlantiku. Při
předchozích návštěvách ji z letiště vyzvedávali rodiče a vždy si
okénko landroveru stáhla dolů, aby mohla vdechovat slaný vzduch
Atlantiku. Dnes se spokojila s klimatizací taxíku, který jel na její
vkus příliš pomalu.
Přechodná paralýza, ochrnutí, trvalé následky, honilo se jí hlavou.
Rodiče pro ni vždy byli nezranitelní. Najednou si uvědomila, že
stárnou. Kdyby otec skutečně zůstal po vyhřeznutí plotýnek nějak
handicapovaný, byla by to katastrofa. Jak to vlastně vypadá s jejich
pojištěním? Jsou pro takové případy zajištěni? Je dům splacený?
Hlavou jí kroužily zmatené myšlenky, jako by se točily na neko-
nečném kole štěstí, nabízejícím jen nuly.
Konečně se před nimi vynořil komplex nemocničních budov.
Hope řidiči vtiskla dvacetidolarovou bankovku a spěchala k hlav-
nímu vchodu, aniž počkala na vrácení peněz. Slyšela ještě, jak za
ní řidič volá téměř ponížené poděkování za velkorysé spropitné,
a pak už ji spolkly otočné dveře hlavního vchodu.
Závan dezinfekčních prostředků byl důvěrně známý, ale přece
jen nějak jiný. Tady, na klinice, která již sloužila mnoho let, se
k němu přidružily výpary nesčetných nemocných. Hope se pro-
klínala, že se matky zapomněla zeptat, o které oddělení se jedná,
a postavila se do fronty u informačního okénka. Naštěstí před ní
stály jen dvě osoby.
„Pokoj doktora Glenna Archera, prosím,“ požádala, když přišla
na řadu.
Přestože počítala s nejhorším, polekala se, když uslyšela, že otec
je právě v pooperačním pokoji. Než se recepční dozvěděla číslo
místnosti, musela se několikrát nechat přepojit; ještě ho nezanesli
do počítače. Operace byla asi obtížnější, než se očekávalo. Hope
se řídila podle pokynů sestry a krátce nato zazvonila u dveří od-
dělení.
 Chvilku trvalo, než se u dveří objevil ošetřovatel v modrém
zdravotnickém oblečení a mezi pootevřenými dveřmi se zeptal,
co si přeje.
„Jsem doktorka Hope Archerová, můj otec Glenn Archer tu
u vás leží,“ řekla tak rozhodně, jak jen dokázala. Ošetřovatel dle
očekávání ihned otevřel dveře. Nepatřila k tomu druhu lidí, kteří
se svým titulem honosí, ale v tomto případě se jí to zdálo vhodné,
aby se co nejrychleji dostala k informacím. V bílých džínách a bílé
polokošili snad působí dostatečně seriózně a kompetentně.
U dveří do otcova pokoje se Hope krátce zastavila a zhluboka se
nadechla. Zaslechla tiché hlasy. Zaváhala, pak nakonec zaklepala
a opatrně otevřela dveře.
Skrz závěs rozeznala dvě postavy, které seděly vedle postele.
Sousední postel byla naštěstí prázdná, dokonce zakrytá fólií. Pí-
pání přístrojů, které muselo přicházet od otcova lůžka, jí drásalo
nervy. Vtom se rozhrnul závěs a před ní stála matka.
„Mami!“ S povzdechem, který se téměř podobal vzlyku, padla
matce do rozpřažených rukou. Okamžitě pocítila, že je doma.
„Hope, zlato, jsem tak ráda, že jsi přijela!“
„Trvalo to hodně dlouho, ale byl to první možný let,“ mumlala
do matčina krku, než se od ní odtáhla. Pod jantarově zbarvený-
ma očima, které byly pravděpodobně od pláče protkané rudými
žilkami, měla tmavé kruhy. Kolem plných rtů se objevily jemné
vrásky, kterých si Hope při poslední návštěvě nevšimla. A v tma-
vých loknách se objevilo víc stříbrných nitek než dřív.
„Jak se daří tátovi?“ Hope opatrně odhrnula závěs o kousek ke
straně a podívala se do otcova popelavého obličeje, který se bar-
vou téměř nelišil od běloby nemocničního oblečení. To na sobě
mělo alespoň modré kytičky, zatímco otcova pleť vypadala jako
z vosku. Měl i tak spíš protáhlý obličej – byl to šlachovitý typ – ale
nyní působil úplně vpadle. Zavřená víčka vězela hluboko v očních
důlcích.
Otce měla vždy před očima jako blonďáka. Teď si poprvé všim-
la, že vlasy dostaly šedý nádech. Ve dvaašedesáti to sice nebylo nijak
brzy, ale najednou to v ní vzbudilo podivný pocit.
„Spí. Polovinu noci ho operovali,“ řekla matka potichu.
„A?“
„Z operačního sálu ho přivezli teprve před chvílí; lékař sem
musí přijít každým okamžikem. Pak se snad dozvíme víc.“ Matka
si povzdechla. V každém jejím napjatém pohybu byla znát potla-
čovaná nervozita.
Druhou osobu u otcovy postele Hope zaregistrovala, teprve
když na linoleu zaskřípala židle.
A už ležela v měkkém náručí, které ji objalo jako teplý kabát
v chladném podzimním dni. Nabízelo bezpečí.
„Francy! To je hezké, že tu jsi!“
„Přece nenechám tvou matku samotnou,“ ozvala se rezolutní
odpověď.
Hope se musela bezděčně usmát. Její kmotra Francine, matčina
nejlepší přítelkyně, byla prostě jedinečná. Přestože nebyla nijak
velká, sálala z ní činorodost a dokázala vzít pořádně za práci. Což
také musela, protože v místním obchodě se zvířecími potřebami,
který vedla, se těžká práce našla často. Plnoštíhlá, ale ne tlustá,
s módně zastřiženými nazrzlými vlasy, ve kterých se, navzdory
blížící se padesátce, ještě ani neobjevily šediny. Francy vyzařovala
dobrosrdečnost, která všechny kolem ní usměrňovala. Co si Hope
pamatovala, byla součástí jejího života, jako kdyby skutečně patřila
k rodině – což byla do jisté míry pravda.
 Pohled jí padl na třetí, prázdnou židli, na které visela trochu
povědomá kožená bunda. Najednou ji její vyschlá ústa upozornila,
že dnes ještě téměř nic nepila. Byl to…?
V tom okamžiku se ozvalo zaklepání na dveře, které se vzápětí
otevřely.
Stál tam. Osobně. Ryan.
Na tohle roční období nezvykle opálený; pravděpodobně trávil
hodně času venku. Třídenní vous, který předtím nenosil, mu velmi
slušel a vypadal mužněji, než si ho pamatovala.
Jedním pohledem tu štíhlou postavu vstřebala. Seprané džíny
těsně obepínající boky, nohy v kotníkových botách, khaki tričko
napnuté na ramenou, která se také zdála širší než dřív. Jeho výška
působila téměř odstrašujícím dojmem, ale určitě to nebylo tím, že
by vyrostl. Colin byl jen o kousek větší než ona, Ryan ji ale téměř
o hlavu převyšoval.
Tep jí pulzoval v uších tak hlasitě, že měla pocit, že ho každý
v místnosti musí slyšet. Přehlušil i pípání přístrojů u otcovy postele.
Zdálo se, že končetiny jí ztuhly jako beton, a jen na něj zírala,
neschopná se pohnout nebo něco říct.
I on strnul a beze slova si ji prohlížel. Pohled v jeho hnědých
očích nedokázala rozluštit. Skrývala se v jeho potlačeném úsměvu
bolest?
Jejich rozchod se uskutečnil na dálku, po čtyřech letech vztahu,
kdy se vídali jen o semestrálních prázdninách. Bylo to poprvé, kdy
ho od té doby viděla tváří v tvář. Uplynulých šest let jeho pěknému
vzhledu neubralo, naopak. Mužnost mu nesmírně slušela. Nemohl
prostě ztloustnout a vyplešatět?
„Ahoj, Hope,“ řekl nakonec chraptivě, aniž se namáhal podat
jí ruku. „Jak se máš?“
 Odkašlala si. „Ahoj. Byl to šok, to s tátou.“
Starostlivě přikývl. Do tváře se mu vryly vrásky. Zdálo se, že
ho to také zasáhlo.
„Co se stalo, Ryane?“ vmísila se do hovoru matka. „Kdo volal?“
Oklepal se, jako by se musel znovu přesunout do přítomnosti.
„Pes paní Bloombergové šlápl nešťastnou náhodou do nějaké díry
a asi si zlomil nohu. Měl bych hned vyrazit.“
„Zvládneš to sám?“
„Zvládnu.“ Krátce položil ruku na otcovu paži, něco zadrmo-
lil a ze židle stáhl koženou bundu. Hope si krátce pomyslela, že
zachytila vůni borovic a santalového dřeva, ale možná si to jen
namlouvala.
Když ho matka objala, kožená bunda zapraskala. „Vyřiď paní
Bloombergové vše dobré a srdečné pozdravy. Děkuju, že se o nás
staráš.“
Něžně ji popleskal po zádech. „Není za co děkovat, to je sa-
mozřejmé. Rád bych zůstal a dozvěděl se výsledky. Podívám se,
jestli venku zastihnu ještě nějakého lékaře. Ozvi se prosím, hned
jak se o Glennovi dozvíte něco nového.“ Obejmul i Francy a kývl
na Hope. „Měj se hezky! Přeju ti všechno dobré.“ S náznakem
úsměvu vyšel ze dveří.
Hope klesla na uvolněnou židli, měla dojem, že ještě cítí Ryano-
vo teplo, a uchopila otce za ruku, opatrně, aby se nedotkla kanyly.
Měl studené prsty. Namlouvala si, že ten podivný pocit v břiše
souvisí se starostí o otce.
„Škoda že Ryan musel odejít,“ pronesla Francy s politováním
v hlase.
Hope bezděčně strnula. Tolik toho zase nelitovala. Při posled-
ních návštěvách se mu obezřetně vyhýbala. Nebo on jí, protože
když přijela do Lynnwood Falls, byl většinou „náhodou“ na ces-
tách. Nabádala se k rozumu. Bože! Je přece dospělá žena, která je
pevně zakotvená ve své profesi a žije v pevném vztahu, ve kterém
je šťastná. Proč si nechává poplést hlavu? Možná je to tím, že je
přetažená, starost o otce jí nedala spát.
Matka si povzdechla. „Zase nějaký nutný případ! Chudák
Ryan si nikdy neodpočine. Už předešlou noc toho moc nenaspal.“
Zaklepání na dveře ji naštěstí zprostilo nutnosti odpovědět.
Lékař, který se představil květinovým jménem Rose, doktor
Růže, byl ještě hodně mladý, tak kolem pětadvaceti. Přestože měl
mladistvý obličej, únava mu do pleti vykreslila vrásky a jeho špi-
navě blonďaté vlasy byly rozcuchané, jako kdyby už delší dobu
nestál před zrcadlem. Služba mu pravděpodobně trvala už déle
než osm hodin. Ruka, kterou jim podal, byla měkká, ale stisk
měl přesto silný.
Požádal je, jestli by nemohli jít ven, aby nerušili pacienta.
„Doktorka Hope Archerová, já jsem dcera, a to je moje matka
Mary Archerová,“ představila je obě Hope.
„Těší mě. Právě jsem mluvil s doktorem Cooperem. Vašemu
otci a manželovi se daří s ohledem na okolnosti dobře. Operace
byla těžká. Měli jsme velké štěstí, že jste tak rychle zareagovala,
paní Archerová.“ S uznáním kývl na matku. „Pokud by plotén-
ka tlačila na nerv déle, mohlo jeho pohmoždění způsobit trvalé
poškození. Ale naštěstí se nám nerv podařilo zachránit, aniž by
došlo k nevratným změnám.“
Hope vydechla vzduch, který patrně celou dobu zadržovala
a ani o tom nevěděla.
I její matka slyšitelně zalapala po dechu. „Znamená to, že bude
zase úplně zdravý?“ Její rysy váhavě pookřály.
 Lékař přikývl.
„Vy jste ho operoval, doktore Rosi?“ zeptala se Hope.
Jeho úsměv působil unaveně. „Ne, byl to obtížný případ a ope-
raci převzal sám profesor Vanderbilt, ale asistoval jsem mu. Zítra
si s vámi promluví sám, bohužel musel hned odejít.“
Stáhla obočí. „Co myslíte tím obtížný? Mohl byste mi sdělit
nějaké podrobnosti?“
„Jste z oboru, paní doktorko?“ Jeho modré oči teď působily
živěji.
„Ortopedie,“ zamumlala, aniž by se zmínila, že se jedná o ve-
terinární medicínu. Nakonec vyhřeznutí plotýnek u člověka se
v podstatě nijak neliší od zvířete; princip zůstává stejný.
„Ploténka byla vyklenutá, spinální kanál příliš úzký a musel
se frézovat. Museli jsme také odebrat kousek obratle, abychom se
k ploténce dostali. Přitom jsme ještě z páteře odstranili několik
cyst.“
Když mu kladla cílené otázky k operaci, vypadalo to, že na
pana doktora udělaly její odborné vědomosti dojem, a věnoval jí
čas, aby na vše podrobně odpověděl.
„Nejdůležitější teď je,“ kývl s uznáním na Hope, „jak sama
dobře víte, doktorko Archerová, aby se váš otec šetřil…“
„To byste měl vysvětlit mému muži,“ vzdychla matka.
„Tady jde o jeho zdraví. Chce to čas.“
Unaveně se usmál. „Vím, že lékaři jsou ti nejhorší pacienti, ale
doufám, že se nebude přetěžovat. Zpočátku musí jen ležet a dělat
nejvýše několik kroků; v žádném případě nesmí sedět. Doporučil
bych mu okamžitou rehabilitaci. Na pobřeží, v blízkosti Bathu,
je jedno výtečné zařízení. Pak bude také pryč z domu a nic ho
nebude svádět k tomu, aby pomáhal s prací. Následná fyzioterapie
je velmi důležitá.“
„O to se osobně postarám,“ slíbila Hope.
„To je báječné. Tak to bychom měli,“ rozzářil se a jeho obličej
hned působil mladším dojmem. Uchopil ji za ruku. „Velmi mě
těší, že jsem vás poznal, paní doktorko Archerová.“
„Děkuji mnohokrát za všechno, doktore Rosi.“
„Není zač!“ Potřásl rukou i matce a pak se na skřípajících pod-
rážkách vzdálil.
To už se k ní řítila i Francy, která se předtím diskrétně stáhla.
V očích měla starost. „No tak jak se mu daří?“ Když uslyšela, že
Glenn bude muset na několik týdnů do rehabilitačního zařízení,
ruka jí vyletěla k ústům. „Obávala jsem se, že nás na chvíli opustí.
Zvládne to Ryan? Vždyť i ve dvou mají co dělat…“
Matka s popelavým obličejem pokrčila rameny. „Ten chudák
se tak jako tak dře od rána do večera. Vážně nevím, co bychom si
bez něho počali. Nedávno jsme převzali lékařskou péči o zvířata
z Wellingtonova statku, to znamená příjem navíc, který v nynější
situaci jistě upotřebíme. Ale myslím, že bude nejlepší, když se zase
něčeho vzdáme.“ Zhluboka si povzdechla.
„A co starý doktor Morris?“ zeptala se Hope. „Ten přece tátu
vždycky zastupoval.“
„Ten má parkinsona, silný třas. V žádném případě nemůže
operovat. Ryan jeho práci na statcích prakticky převzal.“
„Než se rozhodneš, promluv si nejdřív s Ryanem. Je to zlatý
hoch, něco ho napadne,“ navrhla Francy. „Možná zná někoho ze
studií, kdo by mu mohl pomoct.“
Matka unaveně přikývla.
 V Hope se mísily rozporuplné pocity. Zraňovalo ji, že nikdo
nepomyslel na ni. To by bylo to nejpřirozenější. A pak si před-
stavila Colinův obličej. Nesouhlasně stažený. Jako kdyby se ptal
Vážně o tom uvažuješ?
„Já vám pomůžu,“ vyhrkla, aniž tu myšlenku dotáhla do konce.
„Cože?“ Matce se rozzářil obličej, následkem čehož se Hope
v krku opět usadil knedlík, který tam pociťovala ráno.
Protáhla si záda. „Nenechám vás teď na holičkách. Jsme rodina
a držíme spolu. To jste mě přece učili.“
Za víčky ji začalo šimrat. Chodba kolem ní se najednou otočila,
stěny se přiblížily k sobě. Hrozilo, že ji po náhlém rozhodnutí
přemůže panika. Musí vést v New Yorku oddělení, má tam pa­
cienty. Co to tu dělá? Několikrát se nadechla a vydechla. Hluboko
v srdci však pocítila klid, který ji překvapil. To, co řekla, bylo
správné.
„Ale zlatíčko, máš přece své vlastní povolání, pozici v New
Yorku. Jak…“ Matka si protřela oči.
„Blíží se léto. Majetní lidé budou New York opouštět; budou
se stěhovat do chladnějších venkovských sídel. Na klinice se toho
pak tolik neděje. Požádám o neplacenou dovolenou. Měla jsem
asistentku, která má koncem měsíce skončit. Možná by si moh-
la smlouvu ještě prodloužit a zastoupit mě. Je už zapracovaná.
Pravděpodobně budu muset do New Yorku příležitostně zaletět
nebo alespoň něco vyřizovat odsud, ale většinou tu budu. Hned
se tím začnu zabývat,“ slíbila Hope s větší rozhodností, než jakou
pociťovala.
A už zase zmizela ve Francyině útěšném objetí. „Věděla jsem,
že můj miláček nenechá rodinu na holičkách.“ I ona si musela
setřít slzy z očí.
 Hope jí položila ruku na tvář. „Samozřejmě že ne.“ Ale hrůza
z toho, že dělá strašnou chybu, jí stahovala hrdlo. Co bude s Miss
Sophie? Hope v žádném případě nechtěla, aby musela do letadla.
Určitě o ni bude na přechodnou dobu velmi dobře postaráno, ale
už nyní ji hrozně postrádala.
Pak tu byl ještě její primář, kterého bude muset o novém uspo-
řádání přesvědčit. A leccos bude muset vysvětlit také Colinovi.
Nejen to, že se dnes večer už nevrátí a zítra vynechá plavbu na
plachetnici, kterou domluvil kvůli ní. Bude mu muset také pro-
zradit, že vypadne rovnou na dva nebo tři měsíce.
Colinova rodina je jiná než ta její. Jeho elegantní matka je chlad-
nější než arktická ryba a otec má obchodní prozíravost. Bude mít
Colin pro jejich rodinnou záležitost porozumění? Pravděpodobně
ne. Jeho nesouhlasný pohled ji propíchne jako dýka.
Ale pokud k sobě má být upřímná, nebouří se jí žaludek jen
kvůli tomu. Je tu ještě Ryan. Se kterým teď bude spolupracovat.
Kdysi dávno to byl jejich společný velký sen: bok po boku v ordi­
naci. A teď má z té představy čirý, ničím nepodložený strach.

Ryan
Lynnwood Falls

Když Ryan ve stoupání přeřadil a přidal plyn, důvěrný rachot har-

leye zesílil. Celým tělem vnímal vibrace. Sluneční svit prostupující
vysokými borovicemi vytvářel prudké změny mezi jasným světlem
a stínem. Jel příliš rychle, nejen s ohledem na možné policejní kon-
troly; těch se dnešního nedělního rána neobával. Šerif Thomson
měl v současnosti pravděpodobně na práci něco jiného, než aby
své hochy stavěl k silnici do Portlandu, kde tou dobou nebyla nijak
hustá doprava. Ale Ryan byl přetažený, a přestože se vlivem adre-
nalinu cítil v daném okamžiku nabuzený, vzpomínky na dnešní
ráno odváděly jeho pozornost. Glennova operace. Nutný případ.
A shledání s Hope.
Zírala na něj, jako by byl někdo úplně cizí, kdo jí skočil do řeči.
Neviděl žádné stopy radosti z opětovného shledání.
Ryan se zhluboka nadechl a nasál kořeněný letní vzduch, vonící
půdou a borovicemi. Nemohl si dovolit, aby měl navíc také nehodu
a vypadl ještě i on. Přesto se musel doslova nutit, aby ubral plyn,
dokud harley zase nepřešel ke zvučnému brumlání. Les končil,
v údolí se rozkládalo městečko Lynnwood Falls. Jako vždy ho
při pohledu na domov obestřel hřejivý pocit. Portland nebyl se
svými pětašedesáti tisíci obyvatel žádné nepříjemné velkoměsto,
přesto mu byl venkovský život milejší. Statky rozeseté na rozsáhlé
rovině, střed městečka s pestrobarevnými domy v pastelově modré,
mátově zelené a světle žluté, s bílými verandami – vše vydechovalo
útulnou čistotu, přestože mnohé z domů už byly staré a zub času
na nich, respektive na fasádách a nátěrech, zanechal své stopy.
Paní Bloombergová bydlela jen několik domů od ordinace.
Ryan zaparkoval přímo před verandou a spěchal po dřevěných
schodech do domu. Otevřela, ještě než stačil zazvonit.
„Děkuju, že jste přijel tak rychle, Ryane…“
Vrásčitým obličejem jí přelétl jemný ruměnec. „Doktore Coo­
pere,“ opravila se rychle.
Ryan se usmál. „Známe se celý můj život. Říkejte mi klidně
jen Ryane, paní Bloombergová. Hned se na vaši fenku podíváme.
Dáme ji zase rychle do pořádku.“
 „Jak se daří doktoru Archerovi?“
„Vzhledem k okolnostem dobře. Operace se podařila. Mám
vás pozdravovat od Mary.“
„Děkuju! Pojďte dál, Missy je uvnitř. Řádila v zahradě a zřej-
mě šlápla do králičí díry. Hrozně kňučela a nemohla si na nohu
stoupnout, tak jsem ji musela odnést dovnitř.“
Tmavým dřevem obložená chodba působila po přechodu ze
slunce dvojnásob ponuře. Uvnitř to zavánělo také trochu zatuchle,
po starém nábytku, který měl už své nejlepší časy za sebou. Ani
­leštidlo, které bylo rovněž cítit, nedokázalo zatuchlinu zcela pře-
krýt.
Křehká stará žena, působící trochu jako vyschlá dřevěná posta-
vička, nějak dokázala dovléct patnáctikilovou fenku pouličního
voříška do domu a uložit ji na květinový gauč. Když k ní přistoupil,
zvedla hlavu, ale její zaštěkání znělo utrápeně. Když se dotkl její
nohy, zakňučela.
„Nevím, jestli jsem to udělala správně.“ Hlas paní Bloomber-
gové se chvěl.
„Ano, položit ji bylo naprosto správné. Příště raději na podla-
hu, na deku, aby se při skoku dolů ještě víc neporanila. Ale je to
hodná holka a zůstala ležet,“ uklidňoval ji. „Chladit trochou ledu,
v podstatě stejně jako u lidí.“
Podrbal fenku, mumlal několik uklidňujících slov, dokud ne-
cítil, že ho akceptuje. Pak jí nohu opatrně prohlédl. Kost lehce
zaskřípala. „Vezmu ji do ordinace a tam ji prohlídnu. Chtěla byste
jít se mnou?“
„Ráda!“ Staré paní se viditelně ulevilo. Pravděpodobně byla
Missy to jediné, co jí po smrti muže zůstalo. Chtěla se svou ‚pří-
buznou‘ zůstat.
 Vzal Missy do náruče.
Paní Bloombergová si kolem ramen přehodila šátek, nasadila
si klobouk – koneckonců dnes byla neděle – na ruku si pověsila
starodávnou kabelku a cupitala za ním směrem k ordinaci.
Začal si jí vážit ještě víc. Fenka nebyla velká, ale přesto se časem
pronesla. Ryan začal cítit svaly na pažích. Byl rád, když se zátěží
zdolal schody k ordinaci.
„Mohla byste mi prosím sáhnout do pravé kapsy u bundy –
mám tam klíče – a otevřít dveře?“ zeptal se zadýchaně.
Ačkoli se jí třásla ruka, paní Bloombergová naštěstí zvládla
rychle odemknout a otevřela mu.
Opatrně položil fenku na ordinační stůl, Missy přitom krátce
zakňučela. Pohladil ji a znovu uklidnil několika něžnými slovy.
Pak jí na nohu přiložil chladící obklad, aby utlumil bolest, a me-
zitím natáhl injekci. Protože ho paní Bloombergová pátravým
pohledem pozorovala, snažil se, aby neměl příliš ustaraný v­ ýraz.
Co nejklidněji řekl: „Mary Archerová je ještě pryč. Paní Bloom-
bergová, smíte být mou asistentkou. Teď dám Missy uklidňující
prostředek. Mohla byste ji přitom krátce přidržet? Potom udělám
rentgen, abych věděl, co se stalo.“ Vše říkal co nejjednodušeji.
Ryan čekal, až bude hotový rentgenový snímek. Naštěstí to byla
jednoduchá zlomenina vřetenní kosti, kterou bylo možné srovnat
a zafixovat zvenčí, kloub poraněný nebyl.
Vklouzl do bílého pláště, pečlivě si umyl ruce a vtiskl paní
Bloombergové do ruky Maryinu zástěru a požádal ji, aby si rovněž
vydezinfikovala ruce. Bylo vidět, jak důležitě se stará dáma cítí.
Měla pocit, že je potřebná, a to jí dělalo dobře. Tak, jak to zamýšlel.
Paní Bloombergová mu pomohla s dlahami a s ochranným
obvazem. Dělala svou práci dobře, aniž by toho mnoho namluvila.
 „Z vás by byla výborná asistentka,“ chválil ji Ryan a vyneslo
mu to šťastný, zářivý úsměv.
Vrásčité tváře se začervenaly. „Myslíte?“
„V každém případě,“ ujistil ji s úsměvem.
Při fixaci obvazu byla překvapivě velmi šikovná, a tak ji pochvá-
lil znovu, zatímco Missy dostala injekci na probuzení.
„Víte, když můj Alfréd tehdy ve Vietnamu padl, nebyla jsem
ještě vůbec stará. Neměla jsem žádné povolání. Tak jsem začala
pracovat jako švadlena. S několika vrstvami látky tedy umím
zacházet.“
Ryan se smál. „To je vidět. Děláte to vážně bezvadně.“
Fenka jí ospale olízla ruku, jako by to chtěla potvrdit. Ryan
hrábl do připravené krabice a dal jí několik pochoutek, pak ji
podrbal na krku.
„Byla jsi hodná holka,“ pochválil i ji a obrátil se pak na paní
Bloombergovou: „Dbejte na to, aby Missy teď a v nejbližších dnech
moc neřádila. Může chodit na krátké procházky. Bude tu nohu
automaticky zatěžovat jen tolik, aby ji to nebolelo. Ale mějte ji na
vodítku. Obvaz se musí pravidelně vyměňovat. Domluvte si prosím
v pondělí termíny s Mary Archerovou. Dám vám léky na bolest,
které musí Missy několik týdnů brát. Dávkování vám napíšu. Je
důležité, aby je fenka brala pravidelně.“
„Děkuju, děkuju mnohokrát, doktore Coopere!“ Zase se vrátila
k formálnímu oslovení. „Co vám dlužím?“
Ryan váhal. Vypadalo to, že paní Bloombergová dostává jen
malý vdovský důchod a že už kvůli špatným očím nemůže na
zakázku šít. Navíc jí už bylo hodně přes sedmdesát. Jako osoba
samostatně výdělečně činná určitě nemá žádný vysoký důchod
a zcela jistě se nijak zvlášť nezabezpečila. Mary a Glenn to měli
zařízené tak, že pokud majitel zvířete neměl dost peněz, pracovali
i bezplatně. Avšak něco mu říkalo, že kdyby si o nic neřekl, paní
Bloombergové by se to dotklo.
„Dělá to třicet dolarů za rentgen a za materiál,“ řekl nakonec.
Tváře se jí opět zabarvily. „Ale… ale… to přece nestačí! Přijel
jste extra z Portlandu a vaše práce…“
„Vy jste přece taky pilně pracovala,“ odpověděl s úsměvem.
„Ne, ale… to bych nechtěla,“ řekla rozhodně.
Mávl rukou. „To se dá zařídit. Víte co? Mary miluje váš vyni-
kající tvarohový dort a já bych za něj dal život. Co kdybyste nám
příští týden vyčarovala některý z těch vašich báječných dortů?
To je pro nás podstatně cennější,“ navrhl a mrkl na ni. „Něco tak
lahodného se nedá nikde koupit. Při poslední slavnosti u kostela
jsem neukořistil ani kousek, tak rychle zmizely.“
„To ráda udělám.“ Tváře jí zčervenaly jako zralá jablka. „Jste
si jistý, že to bude stačit?“
Ryan přikývl. „Rozhodně ano. Už teď se mi sbíhají sliny, jak
se těším.“
Paní Bloombergová otevřela obnošenou kabelku, která už
toho určitě hodně zažila, a vytáhla peněženku. Když viděl, jak
vybírá poslední bankovky, aby mu zaplatila, ujistilo ho to, že se
rozhodl správně.
Peníze uzamkl do kazety pro Mary a položil ji zpět do sejfu.
Byl si jistý, že s ním Glennova manželka bude souhlasit, až se to
dozví. Nemluvě o tom, že se také určitě těší na dort.
Zvedl Missy ze stolu a jemně ji postavil na zem, kde opatrně
udělala několik kulhavých kroků. „Je ještě trochu omámená, ale
to se rychle spraví.“ Obrátil se k fence a pokračoval: „Tak, mladá
dámo. Příště si dávej lepší pozor, kam šlapeš.“
 „Ještě jednou mnohokrát děkuju, doktore Coopere.“ Paní
Bloom­bergová ho chytila za paži. „A teď mi ještě dejte ten váš
plášť; máte natrženou pravou kapsu. Přišiju vám to.“
Ryan se rozpačitě pousmál. „No, to máte pravdu. Včera jsem ji
roztrhl a chtěl jsem ten plášť už dát pryč. To je báječný obchod!“
Spontánně starou paní na rozloučenou objal. „Přeju vám zítra
hezký Memorial Day.“
Zamyšleně se za ní díval. Od smrti manžela před více než pa-
desáti lety zůstala sama. Zítra na něj bude vzpomínat. Jestlipak
byl její velká láska a už pak nikoho vhodného nenašla?
Otřásl se. Proč ho proboha přepadají tak sentimentální myš-
lenky? Určitě je to z únavy. Překontroluje ještě losici a její tele,
pak zavolá Mary a konečně pojede domů, vysprchuje se, něco sní
a nakonec si s Chiefem po obědě schrupne. A bude doufat, že ho
nikdo nevyruší. Slíbil přece Susan a Brandonovi, že se večer staví
v Osmdesátkách. Na večer s přáteli se už těšil.
 3

Hope
Portland/Lynnwood Falls

Hope ukončila telefonní hovor a sesunula se po stěně hotelového

pokoje, který si s matkou na víkend pronajaly.
Nejdřív měla špatné svědomí, že kolegyni volá v neděli a ptá
se, jestli by za ni mohla zaskočit, kdyby primář souhlasil. Ale její
asistentka se z nabídky i na časově omezené místo tak radovala, že
to vlastně bylo relativní. Proběhlo to podstatně lépe, než si myslela.
Natasha byla přešťastná, že ji bude zastupovat, a hned se nabídla,
že když všechno vyjde, převezme i její byt a bude se podílet na
nájemném, a také slíbila, že hned pošle spěšně bednu s oblečením.
Navíc se postará i o Miss Sophie; alespoň nebude vytržená ze
svého navyklého prostředí. Její fenka jí už nyní bolestně chyběla.
Samozřejmě stejně jako Colin. Při myšlence na něj jí ztěžklo
srdce. Tolik toho pro ni udělal. Cítila se mizerně a nevděčně, pro-
tože ho zítra při plavbě na plachetnici nechá samotného.
Rozhodla se, že nejprve požádá svého šéfa o neplacenou dovo-
lenou. Také on byl dříč, který neznal žádné neděle nebo svátky,
a chtěla to mít rychle za sebou. Naštěstí rychle překonal počáteční
nevoli, a když mu předestřela hotové řešení, souhlasil, aby Nata-
sha převzala zástup. Hope mu přislíbila, že se bude telefonicky
o všem pravidelně informovat a klinice pomůže, kdykoliv to bude
zapotřebí.
Hovor s Colinem byl nejtěžší.
 Jak očekávala, opakoval po ní nechápavě: „Ty si bereš volno? Až
do prvního srpna? A všechno už jsi zařídila, aniž bys mi předtím
dala vědět?“
„Zůstanu do půlky srpna, pak přece máme naplánovanou spo-
lečnou letní dovolenou a s tou samozřejmě počítám,“ ujistila ho
rychle.
„Nemluvím o naší dovolené,“ ozvalo se chladně.
Hope si zdrceně kousala nehet na palci. „Je mi to líto. Jsem ještě
celá pryč starostmi o otce. Ale je pro mě moc důležité, abych u něj
byla a pomohla rodině, tak jsem ihned musela najít nějaké řešení.“
Ticho na druhé straně bylo velmi tíživé. „Tak dobře. Je to tvoje
rozhodnutí.“ Colinova nesouhlasná intonace nepřipouštěla žádnou
pochybnost, co si o tom myslí. „Já se zítra té plavby v každém pří-
padě zúčastním a budu za tvé fyzioterapeutické oddělení bojovat.“
I nyní bylo zcela zřejmé, co si myslí: že o to měla bojovat sama.
„Jsi ten nejlepší, moc ti děkuju. Až se uvidíme, odvděčím se ti.“
Snažila se znít svůdně. „Tak, že na všechno ostatní zapomeneš.“
Colin zněl trošinku smířlivěji. Přesto si to asi nedokázal od-
pustit a řekl: „Doufám, že úplně nezapomeneš na své povinnosti
a priority.“
„Ne, samozřejmě že ne. A už teď mi chybíš.“
„To sis možná měla rozmyslet dřív, než ses rozhodla, aniž bys
mi dala vědět.“ Zdálo se, že ho to skutečně zasáhlo.
V průběhu hovoru ho dokázala ještě trošku usmířit. Zítra večer
mu zase zavolá. Až se znovu uvidí, bude mu to muset opravdu
hodně vynahradit.

***
Další ráno obstaraly v supermarketu nějaké místní lahůdky, jako je
uzená treska, naložená zelenina, kterou otec tolik miloval, koblihy
s růžovou polevou, jak je měla ráda matka, a limonády značky
Mountain Dew, protože otec nesměl pít žádný alkohol. Chtěly
mu na dnešní sváteční den připravit alespoň malý tradiční piknik.
Do nemocnice jely taxíkem. Cesta vedla kolem moře. Někde
tam venku na Atlantiku, o kousek jižněji, teď právě plachtí Colin.
Hope se styděla za to, že si tento den užívá v rodinném kruhu.
Jenže rodiče neviděla od Vánoc, to byla dost dlouhá doba.
Otec sice mohl – a měl – udělat několik kroků, ale na delší
vzdálenost mu obstaraly polohovací kolečkové křeslo. Našly lavičku
a postavily ho před ni. Dnes již vypadal mnohem lépe, obličej se
mu na slunci rychle zabarvil. Přestože byl nanejvýš netrpělivý
pacient, dnes se kvůli nim vědomě překonával a v přítomnosti
„svých dvou žen“, jak je nazýval, se částečně vrátil i ke svému
starému smyslu pro humor.
Čas rychle ubíhal.
A už tu byla Francy, která na noc jela zpět do Lynnwood Falls,
aby je pak mohla odvézt autem domů.
Otec vzal Hope za ruku. „Děkuju, zlato, že mě zastoupíš a po-
můžeš matce a Ryanovi. Moc to pro mě znamená.“ Vypadal ne-
zvykle dojatě. Normálně se pokoušel taková hnutí mysli skrýt.
Pohladila ho po strništěm zarostlých tvářích. Bylo dost ne-
zvyklé, že nebyl oholený. „Jsi si jistý, že u tebe nemá máma zůstat?
Jinak se s Ryanem pokusíme…“ Jen při myšlence na to, že je sama
s Ryanem, ji přepadl stísněný pocit.
„Absolutně jistý,“ zabručel naštěstí otec. „Už se tu okolo mě
točí lidí, kteří to se mnou myslí dobře, víc než dost.“ Zdůraznil to
tak, jako by mu někdo šel po krku.
 Matka se zasmála. „Ty starý bručoune! Už teď mi chybíš.“ Při-
táhla si jeho ruku k tváři a přitulila se k ní. Oba se na sebe okamžik
beze slov dívali a bylo doslova cítit, jak pevné pouto mezi nimi je.
Hope vždy obdivovala, jak dobře si její rodiče rozumějí, přestože
spolu trávili téměř celé dny. Samozřejmě že se také občas hádali.
Přesto tvořili nerozlučnou dvojici. Jako dítě si myslela, že to tak
je u rodičů běžné, dokud neviděla u jiných, že hluboká láska není
žádnou samozřejmostí. Rozvodovost byla v Lynnwood Falls sice
poměrně nízká, ale přesto se z rodičů jejích přátel tu a tam někdo
rozešel. Nechtěně jí přes obličej přelétl bolestný úsměv.
Byla ráda, že cestou do Lynnwood Falls seděla v autě vzadu
a mohla nechat myšlenky volně plynout.
Colinův a její život byl poznamenaný budováním kariéry obou.
Jistě si jednoho dne budou také tak blízcí, spojuje je koneckonců
mnoho společných zájmů.
Když jí zavibrovaly hodinky, polekala se. Kdo by to mohl být?
Bylo teprve časné odpoledne. Je to už zpráva o jejím novém oddě-
lení, které si vysnila? Srdce jí začalo tlouct rychleji.
Ale byla to překvapivě zpráva od Elly. Její bývalé nejlepší pří-
telkyně. Dřív si byly velmi blízké. Nějaký kontakt sice ještě dnes
udržovaly, přály si navzájem k narozeninám nebo si posílaly vá-
noční a novoroční přání, nesčetněkrát si předsevzaly, že se sejdou,
ale pokaždé to nějak nevyšlo. Rychlé návštěvy doma trávila Hope
pouze s rodiči – kromě Francy ji nikdo neviděl – a ani Elly zatím
nedodržela slib, že ji jednou navštíví v New Yorku.
Hope se zvědavostí otevřela messenger.

Heeeej! Doneslo se mi, že jsi tady! Uvidíme se? Co kdybys dnes

večer přišla do Osmdesátek? Nebo si skočíme na jedno pivo
 někam jinam? Slavnost tady brzy skončí. To už jsi prošvihla.
Uklízí se, vypadá to na déšť. Hoši už stejně všechny burgery
a párky v rohlíku spořádali. Pusu, Elly

Hope se musela nechtěně pousmát. Měla svou neposednou

přítelkyni přímo před očima. Pohlédla na oblohu. Skutečně se
tam kupily hory tmavých mraků, ocelově modrých a ztěžklých
nadcházejícím deštěm.
Najednou před sebou viděla slavnostní prostranství v Lynn-
wood Falls, jako kdyby tam sama stála. Velká zatravněná plocha
uprostřed městečka, která střídavě sloužila jako sportoviště, místo
na pikniky a místní slavnosti. Dnešního odpoledne jistě přetékala
intenzivním životem. O svátku Memorial Day putovalo po boho-
službě obyvatelstvo, alespoň mnoho z těch starších, kteří ztratili
milovaného člověka ve válce, společně na hřbitov. Poté se mnozí
z nich shromáždili na prostranství, aby uspořádali piknik. Někteří
si jídlo zajistili sami. Ale byly tam také pojízdné stánky, párky
v rohlíku, burgery, a nabízely se i doma pečené koláče.
Hope byla původně ráda, že s matkou zůstaly v Portlandu. Od
té doby, co se odstěhovala, se nějak místní společnosti vyhýbala,
aniž by věděla proč. Najednou se v ní ozval lehký stesk po tom
všem.
Vzala do ruky telefon, aby odpověděla.
Velmi ráda! Zarazila se. Musela sama sebe postrčit. Přijdu do
Osmdesátek. Tak kolem osmé. Už se těším!
Pokud hodlá v Lynnwood Falls zůstat déle, musí se přece někdy
mezi lidi odvážit. A najednou se na to těšila.

***
Když konečně o několik hodin později zastavila v zeleném land­
roveru před oblíbenou hospodou v Lynnwood Falls, měla srdce
v krku. Do střechy bubnoval déšť.
Ve skutečnosti lilo jako z konve a déšť „zaléval zemi“, jak se tady
v Lynnwood Falls říkalo. Častý déšť v Maine byl zdrojem kypré
půdy, která živila zvířata a farmářům nadělovala bohaté sklizně.
Tady si nikdo na počasí nestěžoval, pokud se ovšem nejednalo
o ten či onen extrém jako sucho nebo záplavy. Lidé přijímali jak
slunce, tak i déšť. Byl totiž pro půdu potřebný a důležitý.
Hope zapnula stěrače, které sotva zvládaly přívaly vody. Uviděla
zvědavé pohledy neoblomných kuřáků, kteří se mačkali v ohraniče-
ném prostoru pro kuřáky v sousedním pavilonku, aby se i při dešti
mohli ze svého požitku radovat. Nemohla v autě zůstat sedět věčně.
S povzdechem hmátla po pogumované pláštěnce, která patřila
matce. V New Yorku by nikdo takovou křiklavě žlutou věc na sebe
nevzal. Ale tady se tím nikdo nezabýval. Při dnešním počasí to
bylo nejpraktičtější oblečení, to bylo to hlavní.
Hope se pokoušela překontrolovat svůj vzhled ve zpětném zr-
cátku, avšak uvnitř vozu bylo příliš temno. Nalíčila se jen střídmě,
oční linky a řasenka, bezbarvý lesk na rty. Vlasy, které se při
deštivém počasí tak jako tak zkroutily, nechala volně splývat.
Tmavomodré tričko a seprané džíny byly dostatečně nenápadné,
aby se nijak neodlišovala.
Několikrát se zhluboka nadechla a otevřela dveře od auta. Boty
jí pleskaly v loužích. Jak spěchala ke vchodu, voda jí stříkala až
ke kolenům.
„Hope! Dlouho jsme se neviděli!“
Na rameno jí dopadla silná tlapa. Na řasách se jí třpytily kapky
deště a doufala, že voděodolná řasenka vydrží, co slibovala. Musela
zaklonit hlavu, aby se podívala, kdo to je. Pihy, neurčitý úsměv
a zrzavé, rovněž vlhké vlasy jí pomohly si vzpomenout.
„Pane jo, Iane, jsi to ty? Byl jsi vždycky tak velký?“
Její o rok mladší kamarád ze školky, který nemohl zapřít své
irské předky, býval dřív spíš vyzáblý hoch, avšak nyní se z něj stal
skutečný obr. S burácivým smíchem.
„No, doufám, že ne. To by mé matce při porodu jistě způsobilo
potíže.“
Hope se smíchem zmizela v jeho objetí a poté byla vsunuta do
náruče neznámé tmavovlasé ženy s mohutně vyklenutým břichem.
„To je moje žena Rebecca, Becky. Čekáme dvojčata, holčičky.“
Dmul se pýchou. Obrátil se ke své ženě a dodal: „Hope je ta, se
kterou jsem pořád stavěl hráze na říčce Williams Creek.“
Hope se okamžitě zalíbil Rebečin sympatický, srdečný smích.
„Tak to vám oběma moc gratuluju! Kdy se mají narodit?“
Ianova žena si něžně poklepala na břicho. „Až za tři a půl mě-
síce, vypadá to hůř, než to je.“ Znovu se nakažlivě zasmála. „Ráda
tě poznávám! Už jsem toho o tobě tolik slyšela.“
„Becky je učitelka na základní škole, tady u nás,“ dodal Ian,
rovněž s patřičnou pýchou.
„Ó, vzpomínám si, že už v první třídě ses zabouchl do učitelky.
Zdá se, že máš pro ženy s tímhle povoláním slabost,“ škádli-
la ho.
„Ty jedna žalobnice!“ postěžoval si Ian, ale Becky se spiklenecky
naklonila k Hope.
„To už mi přiznal.“
„Je to veřejné tajemství.“ Hope by si s Ianovou sympatickou
ženou ráda ještě chvíli povídala, ale už se blížili další, kteří ji sr-
dečně zdravili.
 Brzy byla obklopená lidmi, starými i mladými, které už dlouho
neviděla, ale měla pocit, jako by to bylo teprve včera. Poznámky
typu Dlouho jsme se neviděli a Fajn, že jsi tady vystřídaly otázky
na otce a na to, jak se mu daří. Všude narážela na upřímnou sr-
dečnost, která ji doslova přemáhala. Pomrkávala a slzy v koutcích
očí sváděla na déšť. Jak to, že si myslela, že už sem nepatří? Proč
se těm lidem vyhýbala? Protože předpokládala, že jí budou mít za
zlé, že se k Lynnwood Falls otočila zády?
Otevřela dveře. Uvítalo ji teplo, pivní výpary a hlasitá hudba.
„I want to break free“ hřmělo z reproduktorů a z mnohých hrdel.
Zase musela pomrkávat. V Osmdesátkách se během její nepřítom-
nosti nezměnilo vůbec nic. I Susan, která k ní spěchala a objala ji,
vypadala úplně stejně jako před lety. V sympatickém obličeji se jí
objevilo pouze trochu víc vrásek od smíchu.
Modré oči si ji prohlížely. „Vypadáš dobře!“
Hope se smála. „To samé jsem chtěla říct tobě. Vůbec ses ne-
změnila.“
„Ty lichotnice! Sbírám vrásky, jako jiní sbírají slevové kupó-
ny.“ Otočila se k výčepu. „Curtisi, podívej, kdo tu je!“ Susanin
manžel opustil výčep, kde za rušných večerů čepoval pivo jako
na běžícím páse. „Hope! Jsi čím dál podobnější matce.“ A zase se
ztratila v širokém objetí.
Hope se pokoušela si vzpomenout, kdy ji naposled objalo tolik
lidí. Nedokázala si nic vybavit. Znovu se před ní vyklenulo kulaté
břicho. Ale určitě bez dvojčat, proběhlo jí s pobavením hlavou.
Hospodský si během let nezachoval tak dobrou postavu jako
jeho žena, břicho mu viselo přes džíny a roztahovalo obličej
­Homera Simpsona na tričku tak, že vypadal, jako by se šklebil.
Hope se musela chtě nechtě pousmát. Po Curtisových tmavých
vlasech, které mu dřív spadaly do týla, nebylo ani památky. Nevy-
padalo to, že by se pod kovbojským kloboukem ukrývala nějaké
bohatá kštice. Jeho srdečné způsoby, kterými se vyznačovala i jeho
žena, však zůstaly beze změny.
„Dáš si pivo?“
Hope přikývla.
„Točené?“
Znovu přikývla a očekávala, že jí bude nabízet všechny mož-
né druhy, jak byla zvyklá z New Yorku, ale hned zase zmizel za
výčepem.
Potlačila úsměv. Vítej zpátky v Lynnwood Falls! Už úplně zapo-
mněla. Tady se čepoval jen jeden druh točeného piva: lager. Kdo
by chtěl plzeň, pivo light nebo nealkoholické pivo, ten se musel
spokojit s láhví, i tady byl ale výběr omezený. Právě jen to, co se
většinou pilo. Bylo to stále stejné.
Také cesta k výčepu byla lemována objetími, klepáním na ra-
meno a potřásáním rukou, dokud k ní nedolehl výkřik, který
přehlušil i hlasitou hudbu.
„Hope!“
Se smíchem se vymanila z alkoholového sevření staršího souseda
Geoffreye, který se pravděpodobně napájel už od odpoledne – ne-
byli si natolik blízcí, aby se tak vřele objímali – a otočila se.
Elly poskakovala jako gumový míček nahoru a dolů, její vlasy
po ramena létaly kolem ní. „To je dobře, že jsi zase tady!“
Zase tady? Je tu přece jen přechodně, ale než ji stačila opravit,
Elly jí padla kolem krku a Hope automaticky poskakovala s ní,
dokud se smíchem málem neupadly. Probudila se v ní dlouho za-
pomenutá lehkost. Kdyby je nezachytil Brandon do svých silných
paží, byly by se svalily na zem.
 „No tomu říkám radost ze shledání!“ okomentoval to suše.
„Ahoj, Hope!“
„Ahoj!“ Když mu oplácela pusu na tvář, přepadly ji na okamžik
nečekané rozpaky.
Brandon býval v Lynnwood Falls oslavovanou fotbalovou hvěz-
dou. Už v mládí se stal nejúspěšnějším rozehrávačem celého státu
a všichni do něj vkládali velké naděje. Každý počítal s tím, že
skončí v národní lize. A všechny dívky snily o bystrém blonďákovi
se širokými rameny. Kariéru mu náhle ukončilo zranění kolene,
ke kterému došlo až poté, co Hope z Lynnwood Falls odešla. Od
matky se dozvěděla, že se s ním Elly dala dohromady. Její přítel-
kyně jí od něj příležitostně vyřizovala pozdravy, ale společně je
nikdy neviděla. Byl to hezký pár; když se na sebe dívali, působili
dojmem, že jsou na sebe silně napojení, zamilovaní.
„Vypadáš výtečně,“ chválila ji Hope a myslela to zcela vážně.
Odsunula přítelkyni od sebe, aby si ji mohla lépe prohlédnout.
Dřív byla Elly vždy trochu hubená. Rychle vyrostla a sama sebe
nazývala tyčkou na fazole, ale nyní měla ženskou postavu. Elly to
v úzkých džínách a smaragdově zelené blůze moc slušelo.
Důvěrně se naklonila blíž. „To je tou barvou na vlasy. Jahodově
blond. Nejnovější výkřik módy.“ Zahihňala se tak nakažlivě, že se
Hope nevědomky připojila, až ji bolelo v boku.
„Ty bláznivko jedna,“ kuckala a nechala se odvléct ke kuleč-
níkovému stolu.
Ian a Becky, kteří pravděpodobně mezitím kolem ní prošli,
stáli vedle Brandonovy mladší sestry Lizzy, která v osmadvaceti
vypadala, jako by bratrovi z oka vypadla. Musela patřit k jednomu
z Fullerovic dvojčat; jeden z nich jí položil ruku kolem ramen.
Jmenovali se Jim a Jack a Hope je ani dnes od sebe nedokázala
rozpoznat. Oba si z toho navíc ještě dělali legraci a nosili stejný
účes a stejné oblečení.
„Jim-Jack,“ řekla Hope s úsměvem a objala oba, aby ze situace
vybruslila.
Smáli se oba.
„Ty je dokážeš rozeznat?“ zeptala se Hope Lizzy a políbila ji
na tvář.
„Doufám, že ano. Alespoň na poslední chvíli,“ odpověděla
a smála se. „Jim má přesně tady mateřské znaménko,“ naznačila
s potutelným úsměvem Lizzy a ukázala na místo mezi podbřiškem
a stehnem. „Jack ho nemá.“
„No, nemůžu vám pokaždé stahovat kalhoty, abych viděla, kdo
je kdo,“ vyklouzlo Hope a sklidila burácivý smích těch, kteří stáli
okolo. Tady si opravdu nemusí brát servítky.
„Jdeš právě včas. Ryan zrovna odešel a potřebujeme ještě jed-
noho hráče. Nebo hráčku,“ připojil s úšklebkem Brandon. Elly se
na něj káravě podívala.
„Ráda. Nevím ale, jestli to ještě umím, odpověděla Hope a sna-
žila se znít nenuceně. Co když Ryan odešel kvůli mně? proběhlo
jí hlavou. Snažila se podivný pocit v břiše ignorovat. Naštěstí jí
Susan právě přinesla pivo, a tak byla ráda, že se po přípitku může
pořádně napít.
Jako partner do týmu jí byl přidělen Jack. Rozhodla se, že si
rozdíl mezi nimi bude pamatovat: ten, který drží v objetí Lizzy, je
Jim. Hráli ve skupinách po čtyřech u dvou stolů, oni dva v prvním
kole proti Elly a Brandonovi.
Zatímco byli na tahu chlapi, její přítelkyně se do ní zahákla
a odtáhla ji kousek stranou. „Tak povídej, jak se ti daří? Máš v New
Yorku docela úspěch, říká tvá matka.“
 Hope si všimla, že uvnitř celá ztuhla, avšak v zelených očích
Elly, kterým žertem říkala „kočičí oči“, nebyla žádná zlomyslnost.
Zdálo se, že má upřímnou radost, a Hope se zase uvolnila. „Ano.
Vedu ortopedické oddělení veterinární kliniky v New Yorku.“
„To je úžasné! Splnil se ti sen.“ Elly si její ruku přitiskla k sobě.
„A co děláš ty? Ty jsi přece studovala práva, ne?“ Alespoň začala,
ale Hope nechtěla otevírat staré rány, pokud nějaké byly.
Elly krátce pohlédla na Brandona, ale ten soustředěně sledoval
kulečníkový stůl, a navíc hudba hrála tak hlasitě, že jejich rozhovor
nemohl nikdo slyšet. „V nejlepším jsem toho nechala. Před pěti
lety jsem trávila Halloween doma, otec měl narozeniny. Bylo to
bezprostředně po Brandonově úrazu.“
„Stalo se to při tréninku, nebo při zápase?“
Elly si povzdechla. „Ne, to je právě ten problém. Myslím, že
by se s tím vyrovnal lépe, kdyby takzvaně padl v boji. Srazilo ho
auto, když jel v noci na kole.“
V tom okamžiku ji Brandon zavolal. „Tady nejste na babinci,
teď se hraje. Jste na řadě, krásná dámo.“ V očích se mu rošťácky
zablesklo.
Elly ho plácla po zadku, odnesla si polibek a soustředila se na
kulečník.
Hope se postavila vedle Jacka ke stolu, jehož zelený filc svědčil
o tom, jak často se používá. „Už jsi to tu dobře vyklidil.“
„Děkuju!“ Pochvala ho nejspíš potěšila; chrpově modré oči se
mu rozzářily.
Vzala si od něj tágo a přemýšlivě přejížděla špičku křídou.
Brandon působil vyrovnaně. Zdálo se, že v Lynnwood Falls nalezl
štěstí. Asi to byla také zásluha Elly, která pro něj zřejmě mnoho
znamenala.
 Zmocnilo se jí napjaté očekávání. A nesouviselo to jen s tím,
že už dlouho nehrála. Najednou zjistila, že by ráda věděla, jak se
jejím přátelům daří.
Také Elly se podařilo odklidit dvě koule.
Hope si otřela ruce o kalhoty a hodnotila polohu koulí. „Ta
modrá dvojka?“ pošeptala Jackovi.
„Raději bych zkusil oranžovou pětku,“ špitl Jack. „Ta dvojka
není v dobrém úhlu. Mohla by se odrazit od kraje.“
Brandon se odtáhl od Elly, kterou právě políbil. „Haló, do-
mlouvat se nesmí.“
„Jsme v jednom týmu a už dlouho jsem nehrála. Pro mě ještě
platí ochrana štěňátek,“ odvětila Hope.
Brandon se zasmál. „Když to říká zvěrolékařka…“
Jack měl pravdu. Oranžová pětka ležela na vhodné pozici a zmi-
zela v levé zadní díře. Hope se radovala a řádně se napila ze sklenice.
Jack si s ní plácnul rukou. Bohužel ale neměla tolik štěstí u dvojky.
Jak Jack předvídal, odrazila se od okraje stolu.
„Sorry,“ zamumlala Hope sklíčeně a podala tágo Jackovi.
Nebral to ale nijak vážně a zasmál se. „Nevadí. To není tvoje
vina. Jak se to říká? Jedna je lepší než žádná.“
Tentokrát se zavěsila Hope do Elly a táhla ji stranou. „A pak?“
Elly se lišácky pousmála. „Brandona jsem potkala tady, v Osm-
desátkách. Určitě si ještě pamatuješ, jak nám všem připadal nedo-
stupný, taková hvězda.“ Zahihňala se. „A víš ty co? Vůbec si to
neuvědomoval.“ Naklonila se až těsně k ní a pošeptala jí do ucha:
„On je totiž trochu stydlivý.“
Hope se smíchem potřásla hlavou. „Jak moc se člověk může
mýlit. Vždycky jsme si mysleli, že je ten velký nedostižný, nad
všechno povznesený, přestože se k nám v zásadě choval velmi mile.“
 „Přesně tak! V každém případě byl toho večera úplně vyřízený.
Byl čerstvě propuštěný z nemocnice, všechny sny smetené autem,
které ho porazilo. Seděl se svými berlemi na baru, pil a bavil se
s Ryanem, spíš mu plakal na rameni. Pak Ryan musel odejít, nějaký
urgentní případ. Nevím, kde jsem sebrala tu odvahu, že jsem si
k němu sedla. Však víš sama, ve velké skupině lidí to s ním bylo
vždy jednoduché, všichni jsme dělali různé skopičiny. Ale nikdy
jsem s ním nebyla o samotě. Do noci jsme si povídali.“ Rozpačité
pousmání jí rozzářilo obličej. „A protože to k nám domů bylo blíž,
vzala jsem ho s sebou.“ Zase se naklonila blíž a zamumlala: „Hned
první noc jsme spolu spali.“
„I s berlemi?“ pozlobila ji Hope.
„Všechno jde, když se chce.“ Diskotéková koule vrhala na pro-
hnaný výraz Elly barevné odlesky. „A přes všechna má svatosvatá
předsevzetí, že musím nejdřív někoho trochu poznat, než… Víš,
jak slušné jsme dřív byly.“
Hope se souhlasně zasmála.
Výraz Elly se proměnil na zasněný. „Dřív jsem si nikdy nepo-
myslela, že je tak něžný. Oba nás to úplně přemohlo. Od té doby
jsme spolu.“
Elly zasněně přikývla.
Hope se usmála a v hrudi se jí rozlil příjemný, hřejivý pocit.
Její přítelkyně byla dobrosrdečný člověk; moc si zasloužila, aby
byla šťastná. Brandon a Elly se hodně škádlili, ale bylo zřejmé, že
jejich škádlení vychází z hluboké náklonnosti.
Přišel Brandon, a jako by vycítil, na co Elly právě myslí, uklonil
se jí, balancoval tágem položeným přes obě ruce a řekl: „Má lady,
smím vás vyrušit ve vašem důležitém rozhovoru a požádat, abyste
se odebrala ke stolu?“
 S povzneseným přikývnutím si Elly vzala tágo, sehnula se pře-
hnaně nad stolem a zadkem se jakoby náhodně otřela o Brandona.
Uchopil ji za boky, pevně ji držel a přitlačil se k ní. „Jestli
nechceš, aby nám Susan navždy udělila zákaz návštěv, tak toho
raději nech,“ bránil se Brandon, a než ji odstrčil, uštědřil jí něžné
plácnutí na zadek.
Hope vyprskla a také Jack se zasmál, přidali se i Elly a Brandon.
Zase ji přemohla lehkost, jakou už tak dlouho nezažila. Strach,
že už sem nepatří, že je tu za „exota“, byl najednou jako mávnutím
proutku pryč. Nikdo jí nepřipisoval žádné zvláštní postavení. Byla
součástí skupiny, jako kdyby to nikdy nebylo jinak.
Vůbec jí také nevadilo, že kolo proti Elly a Brandonovi prohrá-
li. I Jack to vzal s humorem. V odvetném kole se jí už zpočátku
podařilo umístit hned dvě koule.
„A když ses dala dohromady s Brandonem, tak jsi studium
ukončila?“ informovala se Hope, když měly zase obě přestávku
ve hře.
„Přesně tak! Nechtěla jsem být daleko od něj. Nevím, jak jsi to
zvládla ty s Ryanem, když jste tak dlouho od sebe… “ Odmlčela
se, zřetelně zaskočená.
„Jak asi. Vůbec ne,“ komentovala Hope suše.
„To je mi tak líto!“ Elly jí soucitně přejížděla po paži. „Byli jste vždy
můj ideál. Myslela jsem, že vy dva jste perfektní a nerozlučný pár.“
„Tak vidíš,“ snažila se ji ukolébat Hope a cítila, jak v jejím nitru
při té myšlence opět narůstá zeď. Stálo ji hodně síly, aby si toho
nikdo nevšiml. „Radši mi vyprávěj, co děláte teď.“
„Brandon se věnuje obchodu. Od té doby, co starý Bowman
odešel do důchodu, vede zahradní centrum s potřebami pro do-
mácnost. Je to tam celé zmodernizované a obchod jen kvete.“
 Hope přikývla. Dovedla si to dobře představit. Tady na venkově
to tam dobře fungovalo i dřív. Přesto jí bylo Brandona líto. Byl
to – ve srovnání s kariérou v národním mužstvu – samozřejmě
ohromný krok zpět. Ve stejném okamžiku se za tu myšlenku za-
styděla. Nechtěla jeho místo nijak znevažovat. Snad si Elly ničeho
v jejím výrazu nevšimla. Ta se ale naštěstí právě věnovala hernímu
stolu, kde Jack dobře postupoval, a povídala dál:
„Těch pár semestrů právničiny nebylo tak úplně k ničemu,
jsem teď asistentkou v advokátní kanceláři. Pamatuješ se na Willa
McGintyho?“
Hope nakrčila čelo. „Nebyl starý McGinty ten odporný tý-
pek…?“
„Přesně tak!“ potvrdila Elly.
Hope se otřásla. „Vzpomínám si. Hrozný chlap. Will je jeho
potomek? Ten byl spíš zakřiknutý, že ano?“
„To ano, byl to knihomol. Dřív jsme o něm moc nevěděli. Me-
zitím se ale vážně vyklubal. Je to opravdu…,“ vložila dramatickou
přestávku, „fešácký typ, který je navíc hodně inteligentní.“
Hope se pousmála. Nikdo kromě Elly dnes nepoužíval s­ lovo
„fešácký“. Z nějaké legrace se stalo jejím nejoblíbenějším slo-
vem.
„Má advokátní kancelář v Portlandu a řeší tam velké případy.
Tady v Lynnwood Falls má pobočku, kterou vedu. V mnoha vě-
cech mi ponechává volnou ruku, je to velmi loajální šéf. Nedávno
jsme měli vzrušující případ, ve kterém zažaloval jménem zaměst-
nanců firmu Obligon Chemicals. Ta své lidi vystavovala působení
chemikálií. Směla jsem vypracovat celou přípravu. Bylo to velmi
napínavé. Těm šmejdům jsme to nandali! Bylo z toho tučné od-
škodnění.“ Obličej jí zářil nadšením.
 „Jsi úplná Erin Brockovich, která bojuje za chudé a proti jejich
zneužívání,“ škádlila ji Hope.
„Ale jistě! To klidně můžeš říkat nahlas!“ Elly se smála.
„Zní to báječně.“
„Ano, však jsem také šťastná.“ To, co z ní vyzařovalo, její slova
jen potvrdilo. „Will je báječný šéf.“
Hope si přemýšlivě prohrábla vlasy. „Doneslo se mi, že starý
McGinty zemřel. Kdo převzal jeho farmu? Slyšela jsem, že oba
jeho starší synové jsou ve vězení.“ Sama byla překvapená, kolik
místních drbů za krátkou dobu nasbírala, přestože její matka vůbec
nebyla typ člověka, který by roznášel klevety, a sama jinak sotva
měla nějaké kontakty.
„Přesně, Willovi bratři ještě sedí, v Portlandu. Ozbrojené vlou-
pání, krádež. Patrně se vyvedli po otci, ovšem ten prostřední syn,
A. J., se nejspíš obrátil na víru a otočil o sto osmdesát stupňů.
Ne, farmu teď taky řídí Will. Přebudovává ji na biofarmu. Jen
tak mimochodem. Prostě klasa. Na farmě má dobré lidi, nemůže
tam být pořád.“
„To je fakt, vzpomínám si, že moji rodiče se starají i o zvířata
z jeho farmy. Máma jednou říkala, že se jim ve srovnání s minulostí
daří velmi dobře.“
„Je to tak, Will se o všechno stará skvěle.“
„Co je vlastně s jeho matkou? Byla to taková jemná žena. Vždy
mi připomínala ptáčátko vypadlé z hnízda.“
Elly se usmála. „To přirovnání sedí. Bohužel je teď v Saint
Andrew’s Manor, v domově důchodců – onemocněla poměrně
brzy, má demenci.“ Její přítelkyně se naklonila blíž. „Lidé tvrdí,
že ji její manžel často bil do hlavy.“
Hope se otřásla. „To je strašné.“
 „Will ji jednou až dvakrát týdně navštěvuje; příkladně se o ni
stará. Zpočátku se o ni s pomocí pečovatelky dokonce staral sám,
pak už to nešlo.“
„Zdá se, že je to fascinující člověk, už se těším, až ho zase
uvidím.“
„Máš vlastně někoho?“ zeptala se Elly s nepřeslechnutelnou
zvědavostí v hlase.
Hope vydechla. Pohnulo se v ní špatné svědomí. Už nějakou
chvíli na svého přítele nepomyslela. „Ano, je to kolega. Primář
kardiologie na naší klinice. Colin je ohromný, hodně mi pomohl
a podporoval mě,“ vychvalovala ho. Když se jí to stále ještě zdálo
málo, připojila: „Vypadá fantasticky. Dobře se doplňujeme.“
„To je hezké,“ řekla Elly, ale její zamyšlený výraz říkal Hope
něco jiného.
Bude ji to stát ještě hodně přesvědčovacího umění, aby své
přítelkyni ukázala, jak je s Colinem šťastná. Jak moc jí pomáhal.
Ona už ale mávala na Brandona.
Hope ji pevně chytla za ruku. „Bylo by mi milejší, kdybys
o mém příteli nikomu nevyprávěla. Nechtěla bych, aby mě lidé,
kromě tebe samozřejmě, zahrnovali různými otázkami. Už takhle
je těžké, že jsme od sebe tak dalek!“
„Jasně,“ slíbila Elly a s porozuměním jí stiskla ruku.
Hope byla ráda, že Jack toho moc nenamluvil, když se k němu
zase postavila. Divila se sama sobě, proč takovou prosbu vůbec
vyslovila. Neměla co skrývat a něco jí říkalo, že by Elly v opačném
případě ze srdce ráda o Brandonovi mluvila od rána do večera.
Ale naštěstí byla Elly brzy se hrou hotová a na řadu přišla Hope.
Musela se soustředit a už na to nemyslela. Jednu kouli se jí dokon-
ce podařilo umístit. Přesto zase vyhráli Elly s Brandonem. Jako
odškodné zaplatila Hope Jackovi pivo a trvala na tom, že převezme
dluh z prohry vyplácený v pivní měně i u Elly a Brandona, cítila,
že za prohru může ona.
„To nebylo nutné,“ uklidňoval ji. Když mu ale navrhovala, že by
ji mohl trochu trénovat, aby znovu obnovila své bývalé schopnosti,
nechal se přesvědčit.
„Tak dobře. Nejdřív budeme nacvičovat tajně a zase se do toho
rychle dostaneš,“ slíbil jí s bujným jiskřením v očích, které ji ro-
zesmálo.
Na povídání s Elly už nedošlo, protože ji její přítelkyně uchopila
za paži a táhla na taneční plochu.
„To je naše písnička,“ křičela, aby přehlušila dunění zesilovačů,
a hlasitě prozpěvovala: „Girls just wanna have fun“.
Hope se se smíchem přidala a tancovaly, dokud je nezačaly
bolet nohy.
Ostatní se stáhli k jednomu stolu a sedli si. Ani tady se pak už
k žádnému povídání nedostaly, ale příležitostí budou mít v příštích
dnech ještě dost. Bylo hezké mít zase přítelkyni. V New Yorku
Hope sice také nějaká přátelství navázala, ale byly to spíš lepší
známosti. Přítelkyně z mládí byla a je něco jiného.
I ve velkém kruhu probíhal hovor velmi zábavně a všichni se
snažili, aby nemluvili pouze o aktuálních záležitostech, nechtěli
Hope vyloučit z rozhovoru. Občas někdo dokonce vyhrabal ten
či onen zábavný okamžik z jejího mládí.
„Víš ještě je dnes večer ten nejpoužívanější začátek věty,“ ko-
mentovala se smíchem Elly.
Došlo jen k jednomu nepříjemnému okamžiku, když Becky
vstala a se sténáním si masírovala záda. „Musím domů, přátelé.
Iane, miláčku, klidně tu ještě zůstaň, já…“
 Veselé rysy ve tváři Elly zkameněly. „Odvedeš přece svou ženu
domů, že, Iane?“ vpadla mu rozhořčeně do řeči a sevřela rty.
Z ohromení ve tvářích ostatních šel strach, všechny to sebralo.
Než se Hope stačila zeptat, co to má znamenat, Ian už své ženě
položil ruku kolem ramen.
„Samozřejmě. Už mi to pro dnešek stačí. Musím ráno vstávat
a včera jsem šel taky pozdě spát.“
Lizzy a Jim se k nim připojili a začalo velké loučení, takže se
Hope ani pak nedostala k dalším otázkám. Teprve později, když
nechala auto stát a vydala se pěšky domů – po čtyřech pivech se
necítila způsobilá řídit – si znovu celou událost připomněla. Avšak
nikdo nevypadal, že by si dělal starosti, pak se po několika metrech
odloučila od ostatních, kteří se rovněž pěšky rozcházeli do různých
směrů. Uklidňovala sama sebe, že nejspíš celou záležitost přecenila.
Lynnwood Falls se určitě nestalo nebezpečným místem. Možná že
to celé mělo něco společného s Rebečiným těhotenstvím.
Noční ticho bylo nezvyklé. Auta byla slyšet jen zřídka. Někde
zaštěkal pes, který v ní hned vyvolat stesk po Miss Sophie, a o kus
dál srdceryvně zavřískl kocour. Pravděpodobně tam zanechala
voňavou značku nějaká roztoužená kočka; zdálo se, že kocour je
opravdu nažhavený. V přestávkách mezi jeho zpěvy slyšela Hope
jen ozvěnu svých vlastních kroků na dláždění, přestože měla boty
s gumovými podrážkami. Dokonce i cákání v loužích bylo hlasité.
Bylo to uklidňující a zároveň i vzrušující.
Naštěstí přestalo pršet. Hope slastně nasávala vůni vlhké země
a květin. Pohled jí putoval po upravených předních zahrádkách
s přepečlivě zastřiženými trávníky a keři, utopenými v teplém světle
žlutě svítících pouličních lamp. Tady byl jiný život. Příští týdny
budou určitě příjemnou změnou. Než se vrátí do New Yorku,
mohla by se opájet nostalgickými okamžiky. Tam ji pak čeká
kromě Miss Sophie a Colina uznání a náročné úkoly.
Podívala se na hodinky. Bylo teprve půl jedenácté. Až bude ve
svém pokoji, zavolá Colinovi. Jistě bude ještě vzhůru, Hope už se
na to těšila.

Ryan
Lynnwood Falls

Když se Ryan probudil, otevřeným vitrážovým oknem proni-

kalo načervenalé světlo. Slunce se už nejspíš posouvalo směrem
k horizontu. Vítr si pohrával s šustícím listím sukovitého javoru
stojícího za domem. V nohách mu zařezával Chief. S přibývajícími
roky začal hodně chrápat. Naštěstí Ryan spal tvrdě. Dokázal ho
vzbudit pouze jeho mobilní telefon nebo budík. Ten nyní ukazoval
krátce po páté.
Ryan se rozkošnicky protahoval, cítil ale, že je zcela vzhůru,
plný zvláštního očekávání. Bylo to pravděpodobně tím, že dnes
v noci spal téměř devět hodin. Koneckonců šel obzvlášť brzy domů,
aby se pořádně vyspal. Bylo to přinejmenším vysvětlení jeho vnitř-
ního neklidu, které mu vyhovovalo.
Chtěl dnes vstávat brzy. Slíbil Willovi McGintymu, že prohléd-
ne jeho prasata, než půjdou k řezníkovi. Přestože prohlídky masa
nebyly vlastně oficiálně jejich úkolem, příležitostně to s Glennem
pro místní malé farmáře dělali. Zkontrolovali alespoň všeobecný
zdravotní stav zvířat. Byl to dobrý dodatečný příjem, který byl
v ordinaci vždy vítaný.
 Chief samozřejmě okamžitě zjistil, že už je jeho pán vzhůru,
a vzrušeně se mu packami postavil na břicho.
Ryan zasténal a odstrčil ho. „Rozmačkáš mi vnitřnosti. Proč
si, hochu, pořád myslíš, že jsi lehoučký pejsek na mazlení? Jsi
pořádný kus psa!“
Ryan se zasmál a podrbal ho za ušima. „Ty starý šmajchlíři!“
Zatímco se myl a oblékal, Chief, který během vteřiny spolykal
svou snídani, rozčileně šmejdil kolem. Cítil snad jeho vnitřní
napětí?
„Ano, budu dnes pravděpodobně většinou v ordinaci,“ ujistil
ho, když si před zrcadlem upravoval vousy.
„Haf,“ odpověděl Chief s pozorně pozvednutou hlavou a signa-
lizoval tak, že rozuměl. Hnědé oči mu zářily a vrtěl ocasem tak,
že málem shodil čisté ručníky z police.
„Glenn je nemocný, ale jeho dcera ho bude zastupovat,“ zmínil
se Ryan jakoby mimochodem a kartáčem si projel vlasy.
Chief v očekávání dýchal s vyplazeným jazykem.
„Nezůstane tu dlouho, takže se na ni nijak neupínej,“ usměrnil
ho Ryan.
Odpovědí byla šikmo nakloněná psí hlava.
„Jsi nemožný.“ Zavrtěl hlavou a odsunul ho ke straně. „Tak už
pojď. Máme dost práce.“
Jako vždy vypustil Chiefa ven, aby se mohl vyvenčit. Ryan
rychle prošel stájemi a ujistil se, že jsou všechna zvířata v pořád-
ku. Angus se o ně později sice dobře postará, přesto se za ně cítil
zodpovědný.
Suzie-Q si jako vždy vzala mrkvičku.
Poplácal ji po krku a vlezl za ní do výběhu. „Tak mi ukaž tu tvoji
spěnku.“ Dobrosrdečná klisna strpěla, aby si její kopyto položil
na koleno. Zkušenými prsty ohmatal kloub. Otok tu stále ještě
byl, ale jinak vypadal zřetelně lépe než před několika dny. Jemně
jí tam vetřel koňskou mast a kopyto opět položil na zem.
„Hodná holka.“ Za odměnu dostala ještě jedno jablko.
Ohradil kus výběhu a přenechal ho kousavé mule, která se sem
nastěhovala před pár dny. Předsevzal si, že ji ochočí. Žádné zvíře
není bezdůvodně zlé. Její předchozí majitel ji kvůli její údajné
zlomyslnosti nazýval Voldemortka a chtěl ji nechat uspat. Ryan
ji nazýval jenom „Lady V“. Každopádně už sama od sebe přišla
váhavě k plotu. A dostala mrkev – s náležitou opatrností. Jednou
ho bude i Lady V s radostí zdravit. Malé jehně Marion, pocháze-
jící z dvojčat, bylo odstrčeno matkou, ale krásně rostlo, i když na
dlouhých tenkých nohou ještě působilo poněkud vratce. Možná
by se někdy mohlo vrátit ke stádu.
Také losí matka a její tele, které Ryan ubytoval v sousední stáji,
si vedly skvěle. Malému se ještě podlamovaly nohy, ale už sálo
mateřské mléko. Pravděpodobně bude brzy možné přestat s přikr-
mováním. Držel se stranou a nemluvil, v jejich zájmu nechtěl, aby
si jinak tak plachá zvířata uvykla na lidskou přítomnost. Přesto se
zdálo, že si ho dospělé zvíře nějak pamatuje. Na okamžik na něm
spočinul něžný pohled jejích hnědých očí. Za pár dní je určitě
bude moct dopravit zpět do lesa.
Když Ryan nastupoval do starého pick-upu a stahoval okénko
pro Chiefa, slunce se právě posouvalo nad východními kopci
a utápělo šťavnaté zelené louky ve světle růžovém světle.
Ze sousedních polí slabě zaváněl zápach hnojůvky. Farmáři
před deštěm pohnojili.
Jízda netrvala dlouho. Chief by strašně rád ve dvoře McGin-
tyho všechno očichal, a než si Ryan obul holínky, už se chtěl
kolem něj protlačit ven. Nechal ho raději ve voze. Hlídací pes,
který pocházel ještě z časů starého McGintyho a který je zdravil
ohlušujícím štěkotem, byl ostrý a Ryan nechtěl riskovat žádnou
rvačku. Popadl přenosnou kryotechnickou schránku na vzorky
a trmácel se k nabílené hlavní budově, kterou Will po smrti otce
kompletně přestavěl.
Will, který trávil víkend a sváteční den v Lynnwood Falls, byl
už rovněž vzhůru a vyšel dřív, než Ryan stačil zazvonit. Černé
vlasy měl po sprchování ještě vlhké. Oblékl si černé džíny a bílé
tričko, přes ruku měl ale šedý oblek a naškrobenou bílou košili,
které pověsil do černého chryslera ještě dřív, než ho přivítal.
„Ryane! Děkuju, že sis našel čas.“
Potřásl nabízenou rukou. „Vždyť to dělám rád.“
„Dal by sis kávu nebo něco?“
„Ne, děkuju, právě jsem jednu vypil a v ordinaci jich ještě
několik bude.“
Will s úsměvem souhlasil. „To znám.“ Opět zvážněl. „Bohužel
musím hned vyrazit, mám dnes v Portlandu jednání. Ale Bob je
ve stáji, ví o všem a může ti pomoct.“
„To je v pořádku, už si poradím. Přeju mnoho úspěchů!“
Will na něj vítězoslavně mrkl, šedé oči mu bujně zasvítily.
„Předpokládám, že úspěšný budu.“
Šel zpátky do domu a Ryan se za ním zamyšleně díval. Jejich
přátelství se vyvinulo teprve v posledních letech, hlavně po smrti
Ryanovy babičky před třemi lety, kdy mu Will pomáhal se vše-
mi dědickými záležitostmi. Od té doby už u něj strávil několik
víkendů v Portlandu nebo spolu navštěvovali festivaly. Dřív byl
Will tichý, téměř zarputilý mladík. Ryana ale fascinovalo, jak moc
se změnil k lepšímu. Pravděpodobně je sblížila i skutečnost, že se
Will tak staral, aby se jeho zvířatům dařilo dobře. Ryan mu radil
při přebírání farmy a při její přeměně na přirozenější prostředí
pro zvířata a Willova starostlivost o všechny svěřence na něj velmi
zapůsobila.
Ryan se vytrhl z přemýšlení a šel do stáje, kde ho přivítalo hlasité
chrochtání a kvikání. Od smrti Willova otce, pro kterého bylo
dobré zacházení se zvířaty neznámým pojmem, se bývalá výkrmna
dobytka změnila k nepoznání. Kam člověk dohlédl, uviděl čisté
ohrady, ve kterých měla zvířata dost místa, pokud byla ve stáji.
Will dbal na to, aby strávila co nejvíce času venku. Krmení se
jim nesypalo jednoduše do žlabů. Prasata měla možnost – jako
v přírodě – vyhrabávat si ho ze země.
Samozřejmě že i čistá stáj byla cítit hnojem, ale Ryana takový
zápach nerušil, prostě patřil k životu na venkově. Byl mu mnohem
milejší než dusivé výfukové plyny.
Vedoucí farmy Bob právě připravoval krmení a prasata se ne-
dočkavě tlačila u východu do krmicí ohrady.
Bob odpověděl na pozdrav úsečným „Ránko, doktore“, čímž
byla pravděpodobně veškerá konverzace pro dnešek vyčerpána.
Ryan potlačil úsměv. Vedoucí farmy byl nemluvný patron,
který byl ve svém živlu jen mezi prasaty. A zdálo se, že i prasata
k němu mají zvláštní vztah. Ryan vlezl společně s Bobem do vý-
běhu a v sousedním výběhu se pak věnoval jednomu zvířeti za
druhým. Ta se nechala překvapivě klidně Bobem přidržet a Ryan
jim mohl prohlédnout oči, tlamu, zkontrolovat celkový zdravotní
stav a také odebrat krev.
Díky klidnému průběhu byl rychle hotový a mohl se vydat dál.
Když procházel kolem Annabelliny kavárny, majitelka právě
otevírala dveře, aby vyvětrala.
 Zastrčila si světlý pramínek vlasů za ucho a celá se rozzářila.
„Haló, dobré ráno! Dnes jsi tu nějak brzy.“
„Dobré ráno!“ Oplatil jí úsměv. „Ano, byl jsem hotový dřív,
než jsem si myslel. Mám se stavit později?“
„Ne, pojď dál, něco ti rychle připravím. Co bys dnes rád?“
zeptala se a zdravila se s Chiefem, který čile vrtěl ocasem, neboť
přesně věděl, že dnes dostane plátek šunky nebo nějakou jinou
dobrotu.
„Čerstvý sýr, prosím!“
Zručnými pohyby otrhala z hlávky salátové listy, omyla je
a otřepala, aby oschly. Ryan si zatím prohlížel kavárnu, kterou
měla útulně zařízenou v černé, bílé a červené ve stylu francouzské
pouliční kavárny. Byly tu obrázky Eiffelovy věže, Seiny a tehdy
ještě nepoškozené katedrály Notre Dame; nechyběla ani věro-
hodná kresba francouzského bezdomovce – clocharda – ležícího
na lavičce.
„Včera jsi šel brzy domů, že?“ zeptala se jakoby mimochodem,
pak rozřízla sezamový bagel a bohatě ho namazala čerstvým sýrem.
„Byl jsem vyřízený, ten víkend byl namáhavý,“ odpověděl vy-
hýbavě. Neměl chuť vysvětlovat, proč se v Osmdesátkách stavil
jen na skok.
Zdálo se, že je soustředěná na pokládání salátu a rajčatových
plátků na bagel, a nepodívala se na něj, když řekla: „Viděla jsem,
že je tu zase Hope.“
„Zůstane tu jen tak dlouho, dokud nebude Glenn zase praco-
vat,“ opravil ji Ryan automaticky.
Annabella se opět rozzářila, sklapla dvě půlky bagelu dohroma-
dy, zabalila ho do papíru a podávala mu ho. „Nechceš dnes ještě
jeden donut pro Mary?“
 „Ne. Dej mi…“ Zaváhal. „Dej mi prosím tři skořicové rolky,
tak lákavě voní,“ řekl nakonec.
„Stavíš se později?“ zeptala se, když mu vracela peníze.
Jeden dolar strčil do kasičky na spropitné. „Ještě přesně nevím,
co se dnes bude dít. Nijak s tím nepočítej. Jinak sním, co zbude,“
řekl a zamrkal na ni.
„Jasně,“ zasmála se.
Něco mu říkalo, že se už postará, aby tu ještě něco bylo, až
přijde.
Maryino auto nestálo přede dveřmi, třeba jela nakupovat. Po-
ložil tedy sáček s ještě teplým pečivem na její psací stůl, jednu sko-
řicovou rolku si strčil do pusy a umístil vzorky krve do centrifugy,
aby je připravil pro laboratoř. Pak se chopil kalendáře.
Samozřejmě že ani Hope ještě nebyla vzhůru; ve městě se určitě
začíná později. Zamyšleně se kousl do jazyka. Opravdu nebylo
moc milé, že takto přemýšlí.
Skleněnou konvicí nalil vodu do staromódního kávovaru,
vložil do něj papírový filtr a vrchovatě přidal kávu. Brzy začala
bublat a slibně to vonělo.
S Chiefem u nohou se usadil u psacího stolu a prohlédl si
termíny, které sem Mary úhledným písmem na dnešek zapsala.
Bylo tam několik lehkých rutinních prací jako očkování a dvě
předoperační vyšetření před kastrací kocourů. Copak se asi Hope
„ve městě“ naučila? Chytrá je a určitě také ve svém oboru výborná,
ale zvládne práci na venkově? Byl na to zvědavý.
 4

Hope
Lynnwood Falls

Pot jí stékal proudem po zádech a mezi prsy. Ohon se jí pohupo-

val v taktu, jak pravidelnými kroky běžela ulicí. Chodníky ještě
zcela neuschly, ale slunce se již odvažovalo vykouknout ze zbylých
mraků a natahovalo k ní paprsky jako hřejivé prsty.
Neušly jí zvědavé pohledy za tou či onou zataženou záclonou.
Obyvatelé si pravděpodobně mysleli, že „ta z města“ tu teď bude
pravidelně běhat okolo.
Hope potlačila zahihňání, nestačil jí na to dech. Kdyby jen
věděli!
Běhání jí vůbec nebylo vlastní. Příležitostně povinně běhala
několik koleček v Centrálním parku s Colinem, protože ten na
sebe velmi dbal. Daroval jí také kondiční hodinky. Avšak skutečné
potěšení z takového mučení, od kterého si někteří slibovali pravé
osvícení nebo stav transu, se stále ještě nedostavilo.
Hope chtěla vlastně jen dojít pro matčino auto, aby bylo zpět
dřív, než ho bude potřebovat, a byla ráda, že ještě našla staré tříčtvr-
teční legíny. Tričko se časem srazilo; neustále se jí vytahovalo
nahoru nad břicho. Uvědomila si, že si ho pořád stahuje, jako by
neměla dost starostí s vlastním potem. Jaká škoda, že tu nebyla
Miss Sophie! Té by se ranní běh určitě líbil. Fenka jí opravdu
bolestně chyběla.
Maryino auto stálo beze změny před Osmdesátkami, kde bylo
po ránu jako po vymření. Dřevěné laťky působily bez červeného
blikajícího nápisu téměř bezbarvě. Hope položila na sedačku starou
deku, aby ji ochránila před potem, a jela domů.
Ve vjezdu parkoval rezavě hnědý pick-up, hned vedle parko-
vacího místa její matky. Zhluboka se nadechla. Ryan tu už tedy
byl. S vystupováním trochu zaváhala, avšak nedalo se nic dělat.
Sotva otevřela dveře a vystoupila, už se k ní s radostným
poštěkáváním přiřítil šedivý blesk ve tvaru bobtaila. Krátce se
zarazil, pravděpodobně očekával Mary, potom ale poskakoval
kolem Hope a vrtěl ocasem.
„Kdopak ty seš?“ smála se a nastavila mu ruku, aby si ji mohl
očichat. Byl to už první pacient? To, co cítil, se mu nejspíš líbilo,
protože na ni nadšeně vyskočil.
Od své fenky labradora byla na podobnou váhu zvyklá; také
Miss Sophie byla velká a silná. Přesto měla co dělat, aby ji nepo-
razil. Podrbala psa za ušima a tvář mu přitiskla na vlhký čumák.
„No tomu říkám bouřlivé přivítání! Ty jsi ale hezký pejsek,“ řekla
se smíchem.
Když zaznělo pronikavé zapískání, trhla sebou.
„Chiefe! Zbláznil ses? Od kdy se skáče na lidi? Co je to za
chování?“ volal Ryan přísným tónem.
Se zřejmým pocitem viny zatáhl Chief, jak se bobtail asi jme-
noval, ocas mezi nohy a přes rameno se důvěřivě podíval na svého
páníčka.
Hope se musela nechtěně znovu zasmát. „To je dobré, mně to
nevadí.“
Ryan se zamračil. „Ale mně ano. Nechtěl bych, aby si něco
takového navykl.“ Zdálo se, že se opravdu zlobí.
Hope si sedla na bobek. „No, tak se tedy budeme mazlit takhle,“
šuškala psovi a muchlovala mu hlavu. Vděčně jí olízl tvář.
 „Dost, Chiefe!“ zaznělo ze schodů. „Nezačínej s tím, že mu
projde olizování, ještě aby se rozmohlo tohle!“ bručel Ryan a s no-
vým zapísknutím, které Chief zřetelně nerad uposlechl, se vrátil
do ordinace.
Co mu to přelítlo přes nos?
Dobře, také pečlivě dbala na to, aby Miss Sophie neskákala
a neolizovala cizí lidi, ale pokud to někdo toleroval, nebo k tomu
dokonce fenku vybízel, tak vždy přimhouřila oči. Ačkoliv…
­má-li být upřímná, ještě nezažila, že by to fenka u cizích lidí
zkou­šela.
S pokrčením ramen si stáhla tričko, které se jí při poskakování
s Chiefem vytáhlo nad břicho, a následovala Ryana do ordinace.
Vzhůru do boje! Nedá se svítit.
Seděl u psacího stolu, pes mu ležel u nohou. Zvedl hlavu a nad-
šeně dýchal s vyplazeným jazykem, ocas mu rytmicky bouchal
do podlahy. Po přísném pohledu svého páníčka, který nevypadal,
že sdílí radost z její přítomnosti, zůstal klidně ležet. Ryan dbal
u všech svých psů na to, aby byli poslušní. Chiefa nejspíš už dostal
staršího, ale oba očividně tvořili nerozlučnou dvojici a bobtail
poslouchal na slovo.
„Dobré ráno,“ řekla tak mile, jak dokázala.
„Dobré ráno.“ Ryan strojeně přikývl. „Musím se za svého psa
omluvit…“
„To nic, nemám s tím problém.“
„Chief něco takového běžně nedělá. Nevím, co to do něj vjelo,“
pokračoval nerušeně dál a jejím námitkám nevěnoval sebemenší
pozornost.
 Zatímco se na svého bobtaila přísně díval, Hope na něj za
Ryanovými zády, která vypadala vskutku dobře, spiklenecky po-
mrkávala.
„Dám pozor, aby se to už nestalo,“ pronesla přehnaně podří-
zeným tónem.
„Klidně se mi posmívej…“
„Tak dobře!“ ukončila to Hope. Co se to jen s nimi děje? Patrně
i u britské královny panuje trochu uvolněnější atmosféra. Rozhodla
se vrátit k pracovním záležitostem. „Rychle se vysprchuju a přijdu
dolů. Co je dnes v plánu?“
Ryan jí beze slova podal stolní kalendář, na kterém rozeznala
matčin bezchybný rukopis.
Hope vykulila oči. „Papírový kalendář? V jakém století to ži-
jeme? Máma je přece schopná pracovat s počítačem.“
„No tak si s ní promluv, jestli to chceš změnit. Já s tím problém
nemám, tak ani tak,“ řekl s nezúčastněným výrazem. „Pokud
bys chtěla vědět, co nás dnes čeká, všechno tu najdeš,“ ukázal na
kalendář. „Můžeme se potom domluvit, jak si to rozdělíme. Nebo
bys dnes radši nejdřív pracovala se mnou?“
Celý den po Ryanově boku? Jeho výraz prozrazoval, že je tou
představou nadšený stejně málo jako ona.
„Myslím, že to zvládnu. Když ne, tak se zeptám,“ odpověděla
rychle.
„Dobře, všechny termíny, které bylo možné odříct, jsem zrušil
a dnes dopoledne budu převážně v ordinaci, pokud ovšem nepřijde
nějaký nutný případ. Možná si ještě vzpomínáš, že tvůj otec pra-
coval napůl v ordinaci a napůl chodil po farmách. O pohotovostní
služby se dělil s doktorem Morrisem. Převzali jsme kompletně
všechny jeho pacienty a rozdělili jsme se tak, že jsem ošetřoval
všechny případy venku na farmách a tvůj otec se tady staral o malá
zvířata. Úterky a čtvrtky byly operační dny. Navrhoval bych, abys
prozatím převzala Glennovu ordinaci.“
Hope si teprve nyní uvědomila, jak to kolem ní vypadá. Dosud
se její pozornost soustředila výhradně na Ryana. Rozdíl mezi tím,
co viděla tady, a její elegantní ordinací na Upper East Side, byl
nápadný. Jak to, že si toho nikdy nevšimla?
Stěny byly už za jejích časů, když tady ještě bydlela, natřené
tou světle zelenou barvou, která byla moderní před více než deseti
lety. Pokud s novým vymalováním ještě chvíli počkají, mohla by se
opět stát posledním výkřikem módy, pomyslela si ironicky. Stěny
byly zaplněné kresbami zvířat, zhotovenými dětskou rukou. Také
skříně v barvě vaječné skořápky tu zůstaly. Vše bylo čisté, povrchy
se leskly, ale jinak tu nebylo opravdu nic, co by stálo za pozornost.
Před Ryanem sice stál na staromódním psacím stole moderní
počítač, avšak vedle něj trůnila obstarožní kartotéka, která byla
patrně dosud v provozu.
„Máš k tomu ještě něco?“ optal se s výsměšným výrazem Ryan,
který si nejspíš všiml, jak si vše prohlíží.
Hope stiskla rty a zavrtěla hlavou. Bylo opravdu na čase, aby
tu zavál svěží vítr. Ale změny, které ji spontánně napadly, probere
s matkou.
Jedna otázka jí však ještě ležela na jazyku. Ukázala na jeho džíny
a černé tričko. „Pracuješ v ordinaci takhle, jak jsi právě oblečený?“
Ryan pozvedl obočí. „Něco se ti na mém oblečení nelíbí?“
Hope se kousla do rtu. „Nelíbí“ nebyl ten správný výraz. Oble­
čení mu slušelo až moc. Seprané džíny tvarovaly jeho přitažlivý
zadek a černé tričko zdůrazňovalo mužný trup. „Ne, mám na
mysli, jestli tu máme pracovní oblečení.“
 „Máme zvláštní oblečení na operace. Můj plášť visí vedle v ordi­
naci. Pokud s sebou žádný nemáš, určitě ti nějaký půjčí matka.
Moje by ti byly moc velké.“
Nechtěl jí rozumět, nebo jí skutečně nerozuměl? Nosí tedy
v ordinaci džíny a tričko. Pod pláštěm. Poznámku si ušetřila.
U nich na klinice panovaly přísné předpisy, pracovní oblečení
sestávalo z kalhot na gumu a vršku v seriózní tmavě modré barvě.
Na horním díle se skvěl emblém kliniky v bílé barvě, a to se jí líbilo.
Vypadalo to velmi elegantně. Sestřičky nosily stejné oblečení, ale
v bledě modré barvě, horní díly měly potištěné zvířecími motivy
nebo packami. Rozhodla se, že se pracovního oblečení nevzdá.
Ryan si klidně může se svým svůdným zadkem zapózovat v dží-
nách, pokud se mu to líbí.
Měla za to, že Colin v modrém pracovním oblečení vypadá
velkolepě, a jeho bílý plášť zůstával i při práci neustále sněhobílý.
Působivé. Hned ji to zahřálo u srdce.
Zadními dveřmi vyšla rychle nahoru, kde byly obytné míst-
nosti. Naštěstí měla celé podkroví pro sebe, dokonce s vlastní
koupelnou, se skvělou sprchou, pod kterou se teď s potěšením
postavila a potom se zavinula do měkoučkého ručníku. Už na
střední škole si užívala toho, že má celé patro pro sebe. Vedle jejího
vlastního pokoje tu ještě byl pokoj pro hosty, ve kterém nocovaly
její kamarádky. Horní patro bylo větší než její bydlení v New
Yorku. Pokud tu ale chvíli zůstane, bude muset i tady ve svém
pokoji něco podniknout. Byl zcela přeplněný skříňovou stěnou,
nacpanou knihami. Hope byla dříve úplný knihomol.
Špičkou prstů jemně přejela po různobarevných hřbetech
knih. Už jako dítě dávala přednost příběhům o zvířatech, ale
v regálech bylo k nalezení také hodně milostných románů z jejího
romantického období. Hope vrtěla hlavou. Radostné sny mladých
dívek! Z toho už ale vyrostla. A z těch četných plyšových zvířátek,
která se mačkala mezi knihami, také. Na stěnách dokonce ještě
visely zvířecí plakáty. Ve srovnání s jejím jednoduše zařízeným
apartmánem v New Yorku ji tahle přeplněnost doslova dusila.
Z postele se ozvalo zamňoukání. Černo-bílý kocour Romeo,
který se mezitím dostal do let, se s požitkem protahoval na shrnu-
tém přehozu postele. Když ho podrbala na břiše, předl jako sekačka
na trávu. Dnes v noci si jako za starých časů vlezl do nohou postele.
Alespoň malá náhrada za Miss Sophie.
Přitiskla nos do jeho srsti a vzdychla. „Romeo, tady je tolik
práce.“
Odpovědí jí ale bylo jen řádné zívnutí, špička jazyka mu málem
sahala až ke krku.
„Ty to máš dobré, tebe to všechno vůbec nezajímá,“ řekla
s úsměvem, natáhla si džíny a tmavě modrou polokošili, kterou
naštěstí včera večer přeprala. Do nosu jí stoupla jemná vůně pra-
cího prášku. Hned si objedná pracovní oblečení. Je jedno, jak se
Ryan chce oblékat, ona si svůj styl pohlídá.
Když přišla dolů, uslyšela hlasy.
Mary otočila hlavu, a jakmile Hope vstoupila do předsíně,
přátelsky se usmála. Alespoň ona na sobě měla pracovní úbor ve
světle zelené barvě. „Zlato, ty už jsi vyzvedla to auto, to je báječné!
Bylo to včera večer hezké?“
Hope sama nevěděla, proč jí není po chuti o tom před Ryanem
mluvit. „Ano, byla legrace,“ řekla proto poněkud toporně.
Matka si ji přemýšlivě prohlížela, nic k tomu ale nedodala. „Chtě-
la bys něco k snídani? Právě jsem od Betty přinesla čerstvá vejce.“
„To zní dobře. Snad později.“
 „Ryan přinesl skořicové rolky, ty máš přece tak ráda.“
Hope se na něj podívala, ale působil nezúčastněně. Byla to určitě
jen náhoda. Jistě si už nepamatuje, že to bylo její oblíbené pečivo.
„Myslím, že nejlepší bude, když tě Ryan do všeho zasvětí a sami
si rozdělíte, kdo jaké případy převezme. Tak to s Glennem… tvým
otcem,“ opravila se matka, „vždycky dělají.“
Hope strnule přikývla. „Už jsme o tom mluvili.“
„Ano, tak tedy…,“ zaváhala matka. „Pak vás tu nechám o samotě.
První na řadě je paní Delawarová. Její pes Foxy už nějak nechce žrát.“
„Díky,“ řekli Hope i Ryan jednohlasně.
A dnes poprvé viděla, jak se mu pozvedly koutky úst a zněl
alespoň o trochu veseleji. „Dobře, čím začneme?“
„Kávou,“ navrhla Hope. Pátravě se rozhlédla. „Mám dojem, že
jsem předtím nějakou cítila.“
Ryan ukázal do předsíně na nízkou šedou kredenc. Stál tam
starý kávovar na filtry.
Automaticky ohrnula nos.
„Něco se ti nezdá?“
„A hrnečky?“ zeptala se rychle.
„Stojí vedle,“ řekl tónem, který zněl, jako kdyby jeho trpělivost
pomalu přetekla.
„Děkuju,“ zašveholila. Nalila si trochu černého patoku do bílé-
ho hrnečku potištěného reklamním nápisem nějaké farmaceutické
společnosti. Pohled jí padl na smetanu do kávy v prášku. Krátce
zapřemýšlela, jestli by neměla jít nahoru a obstarat mléko, ale Rya-
novy pohledy ji pálily v zádech. S nechutí tak nabrala práškovou
smetanu na lžičku. Jak to, že její matka pije jen čaj? Zdálo se, že
Ryan teď dává přednost černé kávě, jak napovídal černý okraj na
jeho hrnečku se stejným reklamním nápisem farmaceutické firmy.
 Ani po třetí lžičce prášku, naložené téměř do výšky hory Mount
Washington, však káva nijak podstatně nezesvětlala. Pro jistotu si
Hope ještě nabrala lžičku cukru, přestože se běžně spokojila pouze
s mlékem. Co to asi bude za patok?
Opatrně usrkla a málem by kávu hned zase vyplivla zpět do
hrnku, kdyby jí v tom nezabránilo dobré vychování. S odporem
tekutinu spolkla.
„Vše v pořádku?“ optal se Ryan.
„Jak dlouho už tu stojí?“ zakuckala se. „Je hořká jako žluč.“
„Jsem tu tak hodinu a půl.“
Zazněla mu v hlase výčitka?
„Mám ti udělat čerstvou?“ dodal a zjevně se pokoušel udržet
přátelský tón.
„Ne, děkuju, stejně je pro mě moc silná. A filtrovaná káva…“
Zmlkla.
„U Annabelly dostaneš latté macchiato bez tuku a bez kofeinu,
navrch s karamelem, kdybys chtěla,“ navrhl s výsměšným jiskřením
v hnědých očích.
Samozřejmě! Považuje ji za zpovykanou dámičku z města! Mu-
sela ale připustit, že ještě nikdy tolik nepostrádala svou sekretářku
s lístkem kapradí na cappuccinu.
Dobře, když už má takovou pověst…
„Obstarám pořádný kávovar. Takový, který vyplivne jednotlivé
hrnky kávy tak, jak si kdo přeje. Má varianty pro tvrdé mužské
povahy i něco pro měkkoty, jako jsem já.“
A s integrovaným šlehačem mléka, to ale raději nevyslovila.
Ryan pokrčil rameny. „Jak myslíš, pokud sem ovšem nepo-
stavíš tu věc s kapslemi, která produkuje hromady hliníkového
odpadu.“
 Pozvedla obočí. „Za co mě máš?“ Nemohla si odpustit, aby
ještě nedodala: „Ostatně dnes už existují i kapsle, které se dají
znovu naplnit.“
Na okamžik neuhnul očima a její pohled vydržel, ucítila ho
málem až v břiše. Naštěstí odvrátil pohled jako první.
„Tak to je v pořádku,“ podotkl nakonec, aniž by jí přímo od-
pověděl.
I když vlastně chtěla snídat až později, sáhla po sáčku s čerst­
vými skořicovými rolkami. Potřebovala něčím zahnat zlobu a trp-
kou chuť, přestože sama vlastně nedokázala zdůvodnit, proč tak
přehnaně reagovala. Byla jinak vcelku pohodový typ.
Pocuchané nervy jí patrně zklidnila báječná skořicová rolka
a cukr, anebo se uvolnil i Ryan – prohlídka ordinace a vysvětlová-
ní, kde co najde, proběhlo víceméně přátelsky. I když Hope měla
dojem, že jí Ryan dokáže číst myšlenky. Totiž to, že jí v ordinaci
připadá všechno nesmírně zastaralé. Možná bylo dobře, že je teď
tady. Bylo tu opravdu zapotřebí, aby to tu někdo zmodernizoval.
Rodiče už v ordinaci pracovali po desetiletí, zvykli si na to a nic
jim na tom nepřišlo divné.
Ale proč se Ryan, když sem nastoupil, už dávno nepostaral, aby
se tu alespoň tu a tam něco obnovilo? Jen s obtížemi se ovládala,
aby nekroutila hlavou a nedala navenek najevo svou nelibost.
Když se pak ptala po přístroji na narkózu a on jí ukázal injekce,
nedokázala už skrýt, jak je šokovaná. „Tady se ještě dávají injekce?“
Stála tam s otevřenou pusou.
„Máš s injekcemi nějaký problém? To ses snad ještě učila?“
Mluvil klidně, ale pod povrchem cítila, že to v něm vře.
„Narkóza prostřednictvím inhalace je pro zvířata mnohem
lepší a šetrnější,“ odvětila pichlavě.
 „No, tak se tedy obávám, že ti nyní přístrojem na narkózu
nemůžu posloužit. Kdybys chtěla, tak takové případy převezmu.“
Svaly ve tváři mu zacukaly.
„To je dobré,“ dala si ruce v bok, „ale řekni mi upřímně: sou-
hlasíš, že by tu nějaké modernizace přišly vhod?“
Ráda by si Ryanovu odpověď poslechla a proklínala paní Dela-
warovou, která se musela se svým maďarským pasteveckým psem
Foxym objevit na scéně právě v tom okamžiku.
Dopoledne bylo plno práce a Hope se už nedostala k tomu, aby
se Ryana na dané téma dál vyptávala. Když se ho zeptala na něco
odborného, odpovídal jí velmi slušně a byl velmi nápomocný, ale
zcela zjevně se vyhýbal každé osobní poznámce. Hope se rozhodla,
že si o tom promluví s matkou a že se s Ryanem už o tom bavit
nebude. Nic neřekl, ale zcela jasně na něm viděla, že ji považuje
za rozmazlenou městskou květinku.
Krátce po jedenácté hodině strčil Ryan hlavu do dveří. „Právě
volali Tuckerovi. Kráva má horečku a je apatická. Asi má zanícené
vemeno, musím se na to podívat.“
„Potřebuješ pomoc?“
„Ne, to zvládnu. Ale mám na seznamu ještě kokršpaněla Chuc-
ka pana Albrighta – anální žlázky.“ Jako by se jeho trochu posměš-
ný pohled ptal, jestli je toho schopná.
Působí na něj tak, že by si nerada ušpinila ruce? „To zvládnu,“
řekla upjatě.
„Dobrá, nerad bych se zdržoval, kdyby to bylo vážné…“
„To opravdu není problém,“ ujistila ho Hope a nutila se k přá-
telskému výrazu.
„Děkuju!“ Usmál se. Byl to pouze vděčný úsměv, přesto první
pravý úsměv od jejich shledání. I oči se mu usmívaly a vřele zářily.
 Jen na okamžik se objevil starý Ryan a sama se podivila, jaké
rozporuplné pocity to v ní vyvolalo. Nostalgii, radost – ale byla
v tom i neurčitá sklíčenost.
Podobné myšlenky ji pronásledovaly, dokud nepřišel další pa­
cient. Dobře, než spolu začali chodit, byli koneckonců léta nej-
lepšími přáteli. Je přece přirozené, že mě ztráta přátelství zasáhla,
říkala si. A rychle se soustředila na to, aby kokršpanělovi odstranila
ještě klíště, které mu našla na zadní noze.
„Tak, byl jsi statečný pes, Chucku,“ chválila ho a dala mu po-
choutku z plechovky, čímž si vysloužila vděčný pohled. „Už zase
můžeš utíkat za páníčkem.“
Pan Albright se na ni ohromeně díval, prohrábl si rukou pro-
řídlé šedivé vlasy a převzal psa. Úsečně poděkoval, vytáhl z kapsy
modrých pracovních kalhot peněženku a šel ven k matce, aby
zaplatil účet.
Své city ke zvířeti pravděpodobně držel na uzdě.
Při šití velké tržné rány na zadní noze kocoura jí asistovala
matka, která byla celé dopoledne střídavě u ní, u Ryana nebo na
příjmu, prostě tam, kde jí bylo právě zapotřebí.
Jakmile byla rána čistě zašitá, byl malý rezavě tygrovaný kocou-
rek po injekci na probuzení, položen do kočičí přepravky a předán
Billu Jenkinsovi s nutnými pokyny, že nesmí v příštích dnech moc
řádit, aby se rána dobře zahojila. Potom se Hope obrátila na matku.
Ale dříve, než jí mohla své návrhy ohledně modernizace ordi-
nace předložit, začala ji rozzářená Mary chválit. „Ty ses dnes do-
poledne tak neuvěřitelně dobře osvědčila, jsem na tebe tak pyšná.“
Políbila ji na tvář.
„Děkuju, mami! To je od tebe hezké.“ Podívala se na její šťastný
obličej. Na pýchu v něm. A nedokázala nic kritizovat.
 „Budeš mě ještě potřebovat u paní Baxterové? Má roztomilé
štěňátko.“ Mary jí přistrčila tác s připraveným očkováním.
Hope zavrtěla hlavou. „Ne, to zvládnu.“
„Dobře, tak půjdu nahoru a udělám oběd. Máme masové kulič-
ky se sýrem a zelný salát.“
Teprve nyní si Hope uvědomila, jak je hladová. Jako dítě tohle
jídlo milovala a žaludek jí kručel, jak se těšila. „Děkuju, mami.“
Spontánně ji objala.
„O účet se starat nemusíš. Paní Baxterové ho pošlu, všechno
jsem si poznamenala.“

***
Když šla Hope po dvaceti minutách nahoru po schodech, už to
vábně vonělo. V puse se jí sbíhaly sliny. Velká kuchyň s jídelním
stolem rodičů byla útulně zařízená nábytkem ze světlého boro-
vicového dřeva. Na jedné straně dominovala velká rohová lavice
obložená světlemodrými polštáři. Protilehlou stranu zabíral ku-
chyňský nábytek ve stejné barvě dřeva. I tady byly modré doplňky
v podobě čajové konvice nebo modrých kořenek, což kuchyni
dodávalo příjemnou, domáckou atmosféru.
Dokonce i nádobí na vaření bylo potaženo modrým emailem.
Matka už prostřela stůl. Ležely tu tři talíře.
Hope zářila. „Přijde na oběd Francy?“ Stávalo se často, že se její
kmotra v poledne stavila. Někdy také něco uvařila, pokud byla
Mary příliš zaměstnaná.
Matka si zastrčila neposlušný pramínek vlasů za ucho a ne­
ochvějně promíchávala sýrové nudle, aby se nespálily.
„Cože? Ne, pokud vím. Říkala něco? Jak jsi na to přišla?“ Sun-
dala hrnec z plotny a postavila ho na podložku.
 „Prostřela jsi pro tři.“
„Ach ano! To je Ryanův talíř.“
Hope strnula. Jedna věc byla mít ho celé dopoledne v sousední
místnosti a občas se ovládnout, ale i o polední přestávce? Najednou
to bylo víc, než mohla snést.
„Ryan bude jíst s námi?“ opakovala úplně zděšená.
Ještě než do místnosti vrazil Chief a s vyplazeným jazykem se
jí začal motat kolem nohou, sdělil jí matčin šokovaný výraz, že je
její bývalý přítel ve dveřích za ní. Stála tu jak přikovaná, neschopná
se pohnout. Tváře jí polila horkost.
Mechanicky drbala Chiefa za ušima a cítila, jak se jí Ryanovy
pohledy zavrtávají do zad. Jak to, že byl Chief tak hodný pes
a skoro vůbec neštěkal? A proč neslyšela přijíždět auto? Příliš si
navykla na pouliční hluk.
„Hope!“ Hlas matky zněl téměř pronikavě. Tak rozhořčeně už
dlouho její jméno nikdo nevyslovil. A tak rozzlobená na ni matka
bývala jen zřídka.
„Jen klid, nezůstanu tu. Annabella se ptala, jestli se stavím na
oběd,“ uslyšela Ryanův hluboký hlas. Zapískal na Chiefa, který
od ní nerad, ale poslušně odběhl.
Hope se stále ještě nedokázala otočit. Zalil ji stud. Přála si, aby
se země otevřela a spolkla ji.
Matka spěšně seběhla za Ryanem dolů. Přes zavřené dveře Hope
slyšela, jak ho prosí, aby zůstal a najedl se s nimi.
„Nech to být, Mary, dlouho jste se s Hope neviděly. Tvá dcera
by s tebou prostě chtěla být chvíli sama, to je přece samo­zřejmé.“
Zmocnil se jí vztek. Proč se jí chce ještě zastávat? Aby se ještě víc
zastyděla? Nejraději by odsud vypadla, kdyby jí ovšem nepodkle-
sávala kolena, která se podobala sýrovým nudlím.
 Slyšela, jak Ryanův pick-up odjíždí.
Matka se vrátila do kuchyně, v očích měla blesky.
Ruce si dala v bok. „Hope Francine Archerová! Od kdy u nás
nejsou dveře pro všechny otevřené? V tomto domě ses tak mizerně
zacházet s hosty nenaučila. Je to tak neslušné!! Co to jen do tebe
vjelo?“
„Přece jsem se jen zeptala, jestli bude jíst s námi.“ I jejím vlast-
ním uším to neznělo dobře.
Matka okamžitě odpověděla: „Důležité je, jak se to řekne,
milostivá!“
Takhle ji matka už celou věčnost neoslovila a staré výchovné
průpovídky vyhrabala jen proto, že byla opravdu rozezlená. Hope
vysunula spodní ret. „Nestačí, že s ním musím trávit celý den
v práci? Musí to být i v soukromí?“
„Ryanovi rodiče byli naši nejlepší přátelé. Je pro nás skoro jako
syn. I oni by se tě ujali, kdybys osiřela. Vždyť jste si přece celý život
rozuměli, byli jste nejlepší přátelé. Člověk se po ukončení vztahu
k tomu druhému může chovat slušně. Nemusíte se hádat jenom
proto, že ses s ním rozešla…“
„Moment! On opustil mě!“ Teď se jí zmocnilo rozhořčení.
Matčino překvapení nebylo hrané, vztek z ní okamžitě vy­
prchal. „Tenkrát jsi o tom nemluvila. Vždycky jsem si myslela…“
Hope sevřela ruce v pěst. „Co sis myslela? Že já jsem ta zlá?“
„Zlá? Nikdo není zlý, protože ukončí vztah. Jen mě pořád
udivovalo, že jste …“ Váhala. „Proč?“
„Tvůj milovaný Ryan měl jinou.“ Chtěla to říct normálně, ale
znělo to spíš jako zasyčení.
„Cože?“ Mary v úžasu rozevřela oči. „To řekl? Seš si jistá? Nikdy
jsem ho s nikým jiným neviděla, alespoň zpočátku dlouho ne.“
 „Ne, to neřekl! Neměl ani dost odvahy, aby to přiznal,“ vypadlo
z ní hořce.
„Ale jak to, že pak…“
„Mám své informace,“ přerušila ji Hope ostře. Zkřížila ruce
na prsou, jako kdyby tím mohla zarazit bouři za hrudní kostí.
„Ale nepokoušela ses s ním o tom alespoň promluvit? Třeba to
bylo nedorozumění. Není ten typ…“
Hope si odfrkla. „K čemu by to bylo? I kdyby to nebyl ten dů-
vod… Jak jsem řekla, ukončil to on. Ať už měl jakékoliv důvody,
neřekl je, sdělil jen, že bude nejlepší, když se rozejdeme. O čem
bychom se ještě měli bavit?“ Vzkypěl v ní vztek. Matka teď způso-
bila, že se ta prokletá stěna, kterou si tak pracně vybudovala, začala
drolit. Hrozilo, že se stará bolest zase v plné síle vrátí.
Mary zamyšleně míchala zelný salát. Jako kdyby mluvila sama
pro sebe, řekla: „A já si vždycky myslela, že to bylo, protože jsi šla
do New Yorku…“
Hope si rozčileně odfrkla. „Samozřejmě! Zase ten New York,
viď? Všichni mi to pořád vyčítáte!“ vypálila. Mluvila nahlas, té-
měř křičela, takže Romeo, který právě vylizoval svou misku, se
s úlekem stáhl na rohovou lavici. Napětí nashromážděné za do-
poledne se začalo projevovat. Hope si sama uvědomila, že to byla
nepřiměřená reakce.
„Zlatíčko!“ Matka ji vzala za ramena. „To si nesmíš myslet.
Lynnwood Falls byl náš sen, můj sen a sen tvého otce. Možná
i Ryanův. Milujeme zdejší život a jsme tu šťastní. Je to náš do-
mov. Samozřejmě, že nám chybíš, když jsi v New Yorku. Ale
jak tě proboha mohlo napadnout, že ti chceme vnutit náš sen?“
Najednou působila sebevědomě. „Vždycky jsem si myslela, že
pro nás bylo důležité, aby každý rozhodoval sám za sebe. Měla
jsi snad někdy pocit, že musíš žít život, pro který jsme se roz-
hodli my?“
Hope pokrčila rameny. Pocit tlaku na prsou narůstal.
„Pojď se mnou.“ Matka ji vzala za ruku a táhla ji za sebou do
obývacího pokoje. „Tvůj otec a já jsme na tebe neskonale pyšní. Na
všechno, co jsi dokázala.“ Sáhla do obytné stěny a vytáhla album.
„Tvůj otec sbírá každičký z tvých článků, které se kdy objevily
v odborných časopisech. Tady, jen se podívej!“ Otevřela album
a Hope uviděla všechny své články, pečlivě vystřižené a nalepené.
Byly tu dokonce fotografie její ordinace, které jim poslala mailem
a které si otec vytiskl.
Začalo ji svědit pod víčky. Zamrkala. Nebyla schopná říct nic
jiného než: „Páni!“
„Prosím tě, zlato, neměj žádné špatné svědomí. Stojíme při
tobě, ať děláš cokoliv. Máme tě rádi!“
Hope se ponořila do matčina útěšného objetí. Jak bylo hezké
být zase doma. A přesto se hrozila toho, až znovu uvidí Ryana.
Musí se mu bezodkladně omluvit!

Ryan
„Ty jsi mi ale nevděčný společník, víš to, že jo?“ Ryan chytil Chiefa
něžně za uši a drbal je.
Odpovědí mu bylo pyšné „Haf“.
„Neříkej, že z toho máš ještě radost! Co to do tebe vjelo? Tak
tě vůbec neznám, že se tak motáš kolem cizích lidí. Nemysli si,
že nevím, že Hope byla přes den několikrát tajně u tebe. A jak
jste se mazlili! Jinak se sotva hýbeš, ale s ní jsi při házení klacíku
řádil jako štěně. Leze na tebe druhé jaro? Nebo jsi jí chtěl impo-
novat?“
Chief dal hlavu na stranu a s vyplazeným jazykem na něj vy-
dechoval oblaka dršťkových výparů.
„Zapácháš psím žrádlem.“
Ryan ho něžně plácl přes nos a strčil ho pod stůl, kde mu Chief
položil hlavu na holou nohu. Prsty u nohou zabořil do měkké
srsti. Bylo to opravdu zvláštní. Jeho pes se běžně řídil podle toho,
koho měl nebo neměl rád on. A s Hope to určitě dnes nešlo nijak
dobře. Při pomyšlení na to, jak se při prohlídce ordinace nad vším
ošklíbala, v něm vřelo.
Ten rentgen je ještě analogový? Dal by se přece seřídit na digitální.
Tam pak postačí menší dávka záření, napodoboval ji v myšlenkách.
Nejhorší na tom bylo, že jí v zásadě musel dát za pravdu. Sám
zpočátku považoval to či ono za staromódní; samozřejmě, že při
studiích pracoval s nejmodernějšími přístroji. Ale praxi už absolvo-
val na venkově. V jedné ordinaci, v porovnání s níž byly prostory
Mary a Glenna vysoce moderní. V té ordinaci nebyl rentgen žádný,
natož pak digitální.
Nejvíce ho zlobilo, že měl pocit, že to dává za vinu jemu, a ne
rodičům. Myslí si snad, že ordinaci mohl předělat?
S povzdechem si loknul koly a otevřel prohlížeč. Zadal typ
rentgenového přístroje a hledal informace, jestli by se dal se­
řídit.
Neustále se mu před očima zjevoval Hopin obličej. Alespoň
po obědě působila hodně zdrceně a s upřímně působící lítostí se
mu omluvila. Musel si přiznat, že ani jemu pomyšlení na společný
oběd a vynucenou společenskou konverzaci nedělalo dobře. Mu-
sel by si nejspíš vyslechnout, jak je klinika v New Yorku úžasná,
a především moderní. Nálada byla ráno velmi napjatá, možná to
byla i jeho vina, jak si musel nerad přiznat.
Zase měl před sebou její obraz. Rozpálená během, v krátkém
tričku, které odkrývalo pevné břicho a navlhlé a nalepené jí zdů-
razňovalo prsa. Jak to, že ho to hned od prvního okamžiku tolik
popudilo? Určitě ho tímto způsobem nechtěla dráždit, to vůbec
nebyl její způsob.
Vlastně ani on nebyl ten typ, který ostatním lidem ztěžuje
situaci. Pravděpodobně by každého cizího kolegu přijal přátelštěji.
Takhle se vůbec neznal. Je možné, že by Hope u Chiefa probudila
jeho nejlepší stránky a u něj ty nejhorší?
Lamentování nijak nepomohlo. Donutil se soustředit na mo-
nitor a přečetl si, co by znamenal přechod na digitalizaci. I když
se Hope tak rozčilovala nad kalendářem, kam Mary ještě všechny
termíny zaznamenávala ručně, alespoň správa pacientů už běžela na
digitální úrovni. Tedy částečně. Možná by ani nebylo tak obtížné
to celé přebudovat. I když neměl ještě ani tušení, jak by se to mělo
zaplatit, potřeboval získat informace.
Podíval se na hodinky. Fullerovic dvojčata působí v oboru
IT poradenství. Potřeby pro domácnost se zahradním centrem
jsou nyní, když je převzal Brandon, zcela nově digitalizované.
Nebylo ještě tak pozdě, aby jim zavolal. Třeba budou mít nějaký
nápad.
Hned po prvním zazvonění se ozval Jim. Poté, co mu Ryan vylí-
čil, co by potřeboval, řekl: „Počkej chvilku, hned tě předám Jacko­
vi. Ten digitalizoval zubařskou ordinaci doktora Lessingtona.“
Šlo to lépe, než si představoval. Jack tam dokonce převedl pů-
vodně analogový rentgen na digitální a všechny místnosti zasíťoval.
„Udělal by mi nějakou cenovou nabídku?“
 Jack se zasmál. „Pro tebe i dobrou.“ Zase zvážněl. „Příští týden
ale máme ještě velkou zakázku v knihovně. Hned potom tě připíšu
na seznam.“
„To nebude problém, nespěcháme.“
Ryan po chvilce spokojeně ukončil hovor.
To bude Hope koukat. Rozhodně se od ní nenechá zaškatul-
kovat do skupiny omezenců.
 5

Hope
Unaveně postavila lékařský kufřík na zadní sedadlo landroveru.
Poklidný život na tržním náměstí, kde se shromáždilo několik
farmářských žen, aby si popovídaly, ji dnes nijak nezaujal. Zářivé
slunce osvětlující červené, modré a žluté květiny v terakotových
květináčích před Annabellinou kavárnou se dnes nehodilo k její
pochmurné náladě. Musela uspat jednoho ze svých svěřenců,
a to se jí vždy velmi dotklo, přestože to bylo pro zvíře to nejlepší.
A život už pro starou border kolii Randy, jejíž tělo bylo doslova
protkáno metastázami, skutečně nebyl žádná radost. Teď už byla
bolestí zbavena.
A přesto se jí zármutek rodiny Manningových dotýkal. Pes
s nimi koneckonců strávil čtrnáct let života jako člen rodiny a teď
ho museli nechat odejít. Přestože se o psa starala jen něco přes
týden, i jí se to dotklo.
Zarazila se. Je tu už opravdu tak dlouho? To už je zase polovina
týdne pryč? Dny letěly jako splašené.
Napjatá atmosféra v ordinaci ji také znervózňovala. Ryan byl
sice většinou na okolních farmách, ale když trávil čas v její blízkosti,
choval se k ní s chladnou zdvořilostí.
Útěchu jí neposkytl ani Colin. Měl špatnou náladu, protože
minulý víkend nepřijela do New Yorku, jenže tady bylo tolik práce
a sobotu strávila s matkou v rehabilitačním zařízení u otce.
 Opět se v ní probudilo špatné svědomí. Colin toho pro ni tolik
udělal. I teď ji podporoval, přestože by mu bylo samozřejmě milejší,
kdyby byla v New Yorku.
Spontánně zajela na parkoviště u Rollyho železářství a vytáhla
mobil. Možná bude mít štěstí a Colin bude mít právě volno.
Oproti očekávání zvedl telefon už po druhém zazvonění.
„Hope?“
„Ahoj. Ruším?“
„Stalo se něco?“ zeptal se starostlivě.
Obava v jeho hlase způsobila, že se jí rozbušilo srdce. Tak ráda
by se mu teď vrhla do náručí.
„Ne, jen se mi po tobě právě zastesklo.“
„No tak to doufám, že ti do toho tentokrát o víkendu nic ne-
vleze,“ odvětil, stále ještě s rozmrzelým tónem v hlase.
Hope si olízla rty. Dobře, vždyť věděla, že Colin nerad telefonuje.
Možná s ním je v místnosti ještě někdo, takže nemůže přímo říct,
jak moc mu chybí. Jeho odpověď nějak obsahovala zprávu, že si
přeje, abych byla u něj, a že mě tudíž taky postrádá, uklidňovala se.
„Taky doufám,“ řekla měkce. „A co právě děláš?“
„Zrovna jsme dělali bypass u feny irského setra profesora Ru-
bena,“ odpověděl krátce.
Colin měl vždy důležité úkoly, neustále zachraňoval životy
zvířat. Proto na něj byla tak pyšná.
Povzdechla si. „Já jsem musela uspat starou fenu. Byla plná
metastáz.“
„To je mi líto,“ řekl. „Promiň, miláčku, mám dalšího pacienta.
O víkendu tě čekám.“
Než stačila ještě něco říct, zavěsil. „Ano, taky tě miluju,“ za-
šeptala a moc si přála, aby Colin dokázal své city lépe vyjádřit.
Okamžitě se cítila jako nevděčnice. Copak není dost to, co pro
ni dělá, jak ji podporuje? Že ji prosil, aby přijela, a byl zklamaný,
když to nevyšlo? Tady přece vidí, jak důležitá pro něj je.
Sama nevěděla, proč má najednou oči plné slz. Že by to byly
hormony? Za chvíli by se měla dostavit perioda. Nebo na ni za-
působilo dnešní dopoledne? Napětí posledních dní?
Rezolutně se posadila, zamžikala a nastartovala vůz. Starosti
jí také dělal stav ordinace. Ryan i ona byli celý den v jednom
kole. Určitě to nebylo jiné, když tu ještě byl otec. Proč tu je tolik
nedostatků, vždyť musejí vydělávat dost peněz?
Zaparkovala vedle Ryanova pick-upu a vlekla se po schodech
nahoru do ordinace. Z operačního sálu zazněl veselý smích, až ji
zabolely uši. Když ale zaslechla hlas Francy, usmála se.
Hope špehovala okénkem ve dveřích. Její matka, Francy a Ryan,
vybaveni operačními plášti a rouškami, se skláněli nad operačním
stolem. V prvním okamžiku Hope nedokázala rozeznat, co je ten
šedý uzlíček, který leží na operačním stole.
Když ji Francy uviděla, blýsklo jí v očích a šla ke dveřím. „Před-
stav si, zlato, že jsem našla postřeleného mývala. Ryan mu právě
vyoperoval kulku.“
„Mývala?“ opakovala Hope. „Víš, kdo na něj střílel?“
„To netuším. Dobelhal se k mému skladu. Pravděpodobně ho
nalákala vůně krmení pro zvířata.“
Mary odstřihla nit, kterou Ryan právě dovedně zavázal, a zvedla
hlavu. Podívala se Hope do obličeje.
„Uspali jste Randy?“
Hope tiše přikývla.
V matčině obličeji se objevil soucit. „Udělám ti horkou čoko-
ládu.“ Rozhlédla se. „Kdo by chtěl taky?“
 „Chudáci Manningovi!“ mumlala Francy sklíčeně. „Já si dám,
to bude teď to pravé.“
Dokonce i Ryan se na ni účastně podíval, potom položil mývala
do velké psí přepravky, aby se tam vzbudil. „Já si nedám, musím
hned vyrazit. Hope, prosím tě, mohla bys na okamžik ke mně?
Musíme si domluvit, co nás ještě čeká.“ Zase ihned přešel k obvyklé
chladné, věcné konverzaci posledních dní.
Strnule přikývla. „Samozřejmě.“
Hope šla za Ryanem do jeho ordinace a pozdravila Chiefa,
který se svalil na záda a nechal se od ní drbat na břiše. Jeho radost
působila na duši jako balzám.
„Později přijde šerif Thomson s německým ovčákem. Myslím,
že bude nejlepší, když se na toho psa podíváš ty. Má problémy
s kyčlemi. To je tvůj obor.“
Hope se na Ryana nedůvěřivě podívala. Chtěl ji popudit, nebo
to skutečně bylo něco jako kompliment? Z jeho výrazu ale nic
nevyčetla. Sklonil se nad taškou a pokračoval:
„Je možné, že se zdržím. Mohla bys prosím pohlídat mývala,
až se vzbudí? Pravděpodobně bude v kleci řádit. Možná bychom
mu ještě mohli dát něco na uklidnění.“
„Jistě. Jak je to vlastně s náklady na léčení u zvířat, která ošet-
říme jen tak, jako nedávno toho havrana se zlomeným křídlem
nebo teď mývala?“ zeptala se jakoby mimochodem.
Ryan, který právě zavíral tašku, se zarazil. „Jak to myslíš?“
Hope pokrčila rameny. „Jen jsem přemýšlela nahlas.“
Rysy mu ztvrdly. „Mohla bys vystavit účet Francy. Jen bych tě
rád upozornil, že je to jedna z našich největších podporovatelek.
Dostáváme od ní hromady krmení, obvazový materiál a taky léky.
Žádný účet nám na to nevystavuje,“ zdůraznil.
 Než stačila cokoliv odpovědět, písknul na Chiefa, který se jen
nerad odloučil od drbajících rukou a poslušně vyšel za páníčkem.
Proč Ryan reaguje tak podrážděně, když je řeč o penězích?
Samozřejmě nemyslela Francy; sama dobře věděla, kolik toho její
kmotra pro všechny dělá. Ale ordinace není žádný dobročinný
spolek. Náklady na léčení otce jsou vysoké. Ona sice v posledních
letech něco našetřila, protože až nastane čas, nechtěla se ke Colino-
vi nastěhovat bez prostředků. Ale kdyby bylo potřeba, samozřejmě
by své úspory obětovala rodičům.
Výpovědní lhůta úspor činí šest týdnů. Možná by s tím už měla
něco udělat. Ale dokud to vypadá, že je tu leccos v nepořádku,
musí se to vyřešit přednostně. Není přece slepá. To, že paní Bloom­
bergová přinesla ten úžasný dort, přece znamená, že za léčení také
nedostala účet v plné výši.
Hope stiskla rty. Musí nutně něco podniknout. Chtěla ordinaci
postavit na nohy tak, aby se rovněž vyplácela. Není přece možné,
aby u nich ten či onen farmář dostal „úvěr“, když sami nemají
nadbytek a potřebují se nutně zmodernizovat.
Událost příštího rána byla poslední kapkou. Hope si právě
připravovala na novém kávovaru cappuccino – darovala ordinaci
nový automat na kávu – a zrovna otevřela vchodové dveře, aby
vyvětrala, když k ní s popotahováním přiběhl malý Kevin Bolder.
V náručí měl v ručníku něco chlupatého, z čehož se zblízka vy-
klubala kočka. Lépe řečeno kocour, jak se hned dozvěděla, když
jí Kevin s pláčem sdělil:
„Můj Socks se dnes v noci porval s jiným kocourem. Krvácí.“
Právě si chtěla od chlapce kocoura převzít a Kevina poslat za
matkou, aby se u ní ohlásil, když vtom ze své ordinace vyšel Ryan,
musel je slyšet.
 Usmál se na Kevina. „Pojď dovnitř, na Sockse se podívám.
Dáme ho zas dohromady.“
Hope pokrčila rameny a šla s hrnkem kávy v ruce za nimi. Tak
se tedy ohlásí potom.
Malý kocourek naříkavě mňoukal, byl zřejmě ještě hodně
mladý. Roztomilý, celý černý, s bílým flíčkem na nose a s jednou
bílou packou. Vypadalo to skutečně jako ponožka, proto se asi
jmenoval Socks. Ten druhý kocour ho ošklivě zřídil. Jedno ucho
měl roztržené, na tváři hluboký škrábanec a také krvácel na zadní
pacce.
„Potřebuješ pomoct?“ zeptala se Hope, když nakoukla do před-
síně a zjistila, že matka musí být ještě nahoře. Oficiální provoz
začínal až za čtvrt hodiny.
„Pokud máš chvilku čas…“ Ryan se na ni tázavě podíval.
„Samozřejmě.“
Neustále ji udivovalo, jak něžně Ryan dokáže svýma silnýma
rukama zacházet se zvířaty. Ačkoliv malý kocourek prskal, jakmile
se Ryan dotkl jeho zadní packy, hned se nechal jeho něžnými
slovy zase uklidnit. Také na lidi, alespoň na ty ostatní, dokázal
její bývalý přítel působit podobně.
Podal Kevinovi papírový kapesník. „Tumáš, vysmrkej se.“ Poté
ho požádal, aby si vydezinfikoval ruce. Vtáhl ho do ošetřování,
pravděpodobně aby ho přivedl na jiné myšlenky.
Hope Ryanovi mlčky podala dezinfekční prostředek, místní
umrtvení a sterilní polštářky.
Když byl hotov, pocuchal Ryan Kevinovi jeho blonďaté vlasy.
„Podívej, všechno je zase v pořádku. V příštích dnech bude po-
třebovat antibiotika a prostředky proti bolesti, napíšu ti, jak mu je
budeš dávat. Zkus ho taky v příštích dnech udržet v noci doma.
V sousedství je právě několik koček v říji, a to způsobuje hodně
kočičích bitev. Socks by si měl pořádně odpočinout a ještě trochu
vyrůst, než se pustí do křížku s velkými kocoury.“ V jeho hlase
a úsměvu bylo tolik tepla, že nevědomky zalilo i Hope.
Kevin rovněž zářil. „Děkuju, doktore Coopere.“ Tváře mu
zčervenaly. „A kolik to teď bude stát?“
Ryanův úsměv se nezměnil. „Kolik tak máš?“
Kevin zalovil v kapse u kalhot a položil na skříňku hrst mincí.
„Šest dolarů padesát pět. Vybral jsem celou svoji kasičku,“ řekl.
Ustrašeně na ně pohlédl. „Stačí to?“
Ryan vážně přikývl. „Dělá to přesně šest dolarů padesát. Pětník
si můžeš nechat.“
Ten malý kluk se radoval, až to působilo dojemně. Popadl
kocoura do náručí a spěchal ven. „Děkuju, pane doktore. A paní
doktorko Archerová.“ Dokonce i ji do toho zahrnul. Takový slušný
chlapec!
Hope se také mimoděk usmála. Přesto se musela zeptat na to,
co ji pálilo na jazyku: „Proč jsi to udělal?“
Ryan, který se právě chystal připravit si na novém automatu
espresso, se zarazil a otočil se. „Co máš na mysli?“
Podle cukání v jeho tváři, které jí bylo důvěrně známé, poznala,
že pravděpodobně přesně ví, co myslela.
„Kevinova matka pracuje dole v restauraci Diner. Dostává tam
dobré spropitné. Kolem poledne jim obchod jen kvete díky lidem
z Obligon Chemicals, kteří všichni slušně vydělávají a rozhodně tam
něco z toho nechávají. I když je samoživitelka, můžou si určitě
návštěvu u zvěrolékaře dovolit.“
Už se ani nenamáhal skrývat svou zlobu. Tmavé oči se mu
blýskaly, hlas byl silnější: „Kevinovi je deset. Nevšimla sis, jak
je teď pyšný, že se úplně sám dokáže postarat o kocoura? Jeho
matka byla proti zvířeti v domě, protože celý den pracuje. On ale
nepřestal škemrat a teď smí jedno mít. Dovolila mu to pouze pod
tou podmínkou, že se o něj bude starat sám. A teď kvůli zvířeti
obětuje celé kapesné, všechno, co našetřil.“ Ryan vzteklým pohy-
bem vytáhl peněženku z kapsy kalhot. „Chtěla bys svůj podíl?“
Vytáhl dvě dvacetidolarové bankovky a mrsknul s nimi na skříňku.
„To by mělo stačit.“
Teď dostala vztek i Hope. Sebrala bankovky a připlácla mu
je na hrudník, odkud sklouzly na podlahu. „Ty víš moc dobře,
že o to mi nejde. U nás na klinice taky někdy pracujeme bez…“
„Ach, vážně? Na vaší parádní, noblesní klinice?“ poškleboval se.
„Ano, vážně!“ Bylo lepší, že neřekla, že kvůli tomu chodí na
cizí kliniky, protože od elegantních paniček a páníčků zvířat by
nemohli požadovat, aby v čekárně seděli pohromadě se špatně
situovaným obyvatelstvem. Místo toho ale pokračovala: „Ale taky
si to můžeme dovolit.“ Rozmáchlým gestem poukázala na ordinaci.
„Ostatně je tady tolik urgentního, na co bychom nutně potřebovali
peníze. A vy naše služby rozdáváte.“
Jakmile otevřel pusu, zvedla ruku.
„Počkej, ještě jsem nedomluvila! Vím, že to není jen tvá chyba,
určitě jde i – nebo dokonce hlavně – o moje rodiče. Ale nevidíte,
že bychom ty peníze taky mohli upotřebit? A že si lidé naší práce
už vůbec neváží, když to děláme zadarmo nebo za dumpingové
ceny? Co nic nestojí, nemá žádnou cenu.“ Vystrčila spodní ret.
Ryanův hlas zněl nebezpečně klidně. „Tak to tedy vidíš?“ Za-
vrtěl hlavou. „Co se jen stalo z té Hope, kterou jsem znal dřív?
Pojď, Chiefe, práce čeká.“ Úplně potichu brumlal: „I když nic
nestojí.“
 Vztek se v ní vařil. „Neopovažuj se teď jednoduše odejít, Ryane
Coopere! Myslím to smrtelně vážně.“
Otočil se, najednou působil unaveně. „Vím, že to myslíš vážně.
Máš jiné priority než já. A taky netvrdím, že mám pravdu. Můžu
ti ustoupit v mnoha věcech; klidně můžeme zmodernizovat or-
dinaci. Ale pokud by to mělo ohrozit naše zásady a pokud chceš
začít s tím, že budeš tahat peníze z kapsy malého kluka, tak se
mnou nepočítej. Podporuju tvé rodiče v názoru, že když je to
nutné, pracujeme bezplatně, alespoň dokud se nedostaneme do
dluhů. I Francy s tím souhlasí. Ty ses to naučila jinak, jako od-
borná lékařka bereš zcela jiné honoráře. Je rovněž v pořádku, že
z toho nechceš ustoupit. Postarám se, abys v budoucnosti dostávala
případy, které jsou dostatečně honorované.“
Hope zalapala po dechu.
Zcela vědomě ji nechtěl pochopit. Dřív, než se mohla vzpama-
tovat z rozhořčení a něco říct, zabouchl dvířka auta. Motor zařval
a auto vyrazilo ze dvora.
Dívala se za ním vzteky bez sebe. Poslední slovo ještě nebylo
řečeno. Určitě jí nešlo o Kevina. Také by v tomto případě přivřela
obě oči. Nebo u lidí, kteří opravdu nic nemají a zvíře je pro ně vším.
Že ji Ryan považuje za hrabivou a povrchní, ji znovu rozzuřilo.
Nejraději by jela za ním a věc vyjasnila. Ale to už přicházela na
prohlídku paní Bloombergová s fenkou.
Hope rychle zvedla bankovky, které ležely na zemi, a zastrčila
je do náprsní kapsy Ryanova pláště.
Matka právě také scházela dolů a zamyšleně se na ni podívala.
Pravděpodobně tu hádku slyšela.
Začala o tom mluvit, až když jely pozdě odpoledne k pobřeží
navštívit otce.
 „Vy jste se s Ryanem dneska ráno pohádali, že ano?“
Hope si povzdechla. „To se nedalo přeslechnout, viď?“
Matka se usmála. „Pravděpodobně by mi nepomohly ani špunty
do uší.“ Hned však zase zvážněla. „Jednalo se o peníze?“
Hope nedokázala říct, proč je pro ni jednodušší předhazovat
záležitosti, které se jí nelíbí, Ryanovi. Je za tím snad pocit, že je
proti všem výtkám netečný? Zatímco u matky má obavy, že ji
zraní?
Přesto sebrala odvahu. „Proč pracujeme v tolika případech
zadarmo a jen u málo lidí si počítáme tolik, kolik by to mělo
stát?“
Matka se pousmála. „Ach, dítě!“ Tak už ji dlouho nenazvala.
„Tihle lidé jsou naši přátelé a sousedé. Dostává se nám od nich
spousty podpory. Tak to u nás chodí: ruka ruku myje. Když nám
minulý rok bouřka strhla ze střechy několik tašek, přišel starý
Hank a zadarmo střechu opravil, dokonce nějaké tašky na vlastní
náklady dokoupil. Za to jsme mu pomohli, když porazil tu losí
krávu. Tady u nás to prostě funguje takhle.“
„Ale i pro lidi by bylo lepší, kdyby byla naše ordinace moder-
nější. Kdybychom měli nové přístroje,“ trvala na svém Hope.
Matka si povzdechla. „Nejdřív potřebujeme vědět, jaká finanční
zátěž nás čeká s otcovou rehabilitací, pak si o tom promluvíme.“
Hope polkla. Najednou si připadala egoistická a bezcitná. Ro-
diče teď mají opravdu dost jiných problémů. Pár dní přece nehraje
při modernizaci žádnou roli. Rozhodla se, že o tom už nebude
během svého pobytu mluvit.
Ale nepočítala přitom s otcem. Čekal na ně na lehátku v za-
hradě. Dnes už vypadal o hodně lépe, do obličeje se mu vrátila
barva. Protože trávil pravděpodobně většinu času venku a počasí
blížícího se léta se vydařilo, jeho vyzáblý obličej získal hezkou,
zdravější barvu.
Hope ho políbila na tváře. „Ahoj, tati. Vypadáš dobře.“
Zašklebil se. „Ale vůbec se tak necítím.“
Hope se zasmála. „To bude tím, že tady nemůžeš nic kutit.“
Zase zvážněla. „Máš bolesti?“
„Jde to. Cpou do mě silné prostředky proti bolestem. Ale ne-
mysli si, že tu mám klid nebo čas užívat si okolí. Celý den mě
honí se cvičením, to je šílené! A tyhle punčochy proti trombóze…“
Opovržlivě si odfrkl.
Hope se znovu zasmála. To už se jí líbilo mnohem víc než jeho
počáteční apatie.
Vtom už přicházela i matka. Ti dva se zdravili tak vřele, jako by
se neviděli naposledy před pouhými třemi dny. Hope se mezitím
rozhlížela kolem. Rehabilitační centrum bylo nádherně položené
na vršku s výhledem na pískově zbarvené příkré pobřeží a na tmavě
modrý Atlantický oceán, kde se na vrcholcích vln třpytily záblesky
slunce. I odsud shora byl slyšet příboj. Lačně se nadechla slaného
vzduchu, naplněného vůní chaluh.
„Jak to jde v ordinaci?“ optal se otec.
„Oba pilně pracují,“ pochvalovala si matka.
Ale otec „své dvě ženy“ moc dobře znal. Obě si je prohlížel
a jeho šedé oči jim snad viděly až do žaludku. „Ale?“
Tatínek se vlastně k novinkám stavěl vždy otevřeně. Hope si
dodala odvahy. „Ordinace je zastaralá. Myslím, že kdybychom
tu a tam něco zmodernizovali, měli bychom z toho v budoucnu
prospěch,“ řekla opatrně.
Vypadalo, že návrh zvažuje. „Co přesně máš na mysli?“
„Digitalizací a zasíťováním by máma měla méně práce.“
 „Už jsi o tom mluvila s Ryanem?“
Vysunula spodní ret. Toho to přece vůbec nezajímá. „Ano, ně-
kolik podnětů jsem mu už dala,“ odpověděla vyhýbavě.
„Hope si myslí, že bychom měli být při účtování přísnější,“
vložila se do hovoru matka a tázavě se na svého muže podívala.
Otec položil Hope ruku na tvář.
„Zlato, podíváme se, co by se dalo udělat. Máme nějaké úspo-
ry, plánoval jsem, že budeme později cestovat. Za dva roky mi
vyplatí životní pojistku. Možná bychom se pak mohli pustit do
modernizace,“ navrhl. „Ale na systému účtování bych nic neměnil.
Daří se nám více než dobře. Nechceme se zbytečně obohacovat.“
Dva roky? Zacházení s majiteli jejích pacientů v New Yorku
Hope naučilo, jak ovládat výraz v obličeji a skrýt vlastní myšlen-
ky. Doufala, že jí to teď také postačí. Zaplavila ji hořkost. Otec
se nemusel ani zmiňovat, že to dosud docela dobře fungovalo,
mohla to vytušit. A že nechce nic slyšet o tom, aby své služby
adekvátně vyúčtoval. Vždy si myslela, že má pokrokové rodiče,
ale nyní se nestačila divit. Zestárli? Zpohodlněli? Nebo se vůči
pokroku uzavřeli?
Životní pojištění bylo určené na stáří rodičů. Použít tyto peníze
na modernizaci ordinace by Hope ani nenapadlo. Bude muset
nalézt jiný způsob.
„V pořádku,“ řekla nakonec. „A teď mi vyprávěj o těch cviče-
ních, co s tebou dělají,“ převedla hovor jinam.
Večer se nakonec vydařil. O penězích ani o modernizaci už
se nemluvilo.
Když jely domů, byla už tma.
„Ráda bych za tvým otcem o víkendu zajela znovu. Myslíš, že
bys mohla převzít službu v ordinaci?“ zeptala se matka.
 Hope sevřela ruce v pěst. Ihned se před ní vynořil Colinův
obličej. A věrné hnědé oči Miss Sophie.
Pravděpodobně trochu déle váhala, a tak matka pokračovala:
„Jinak je tu samozřejmě taky Ryan.“
„To nebude problém, klidně jeď,“ řekla Hope. „To zvládneme.“
Pohnula se v ní ctižádostivost. Ona je ta, kdo patří do rodiny.
Ona měla vlastně zastupování rodičů převzít. Stráví tu maximálně
dva a půl měsíce. Tak dlouho musí Colin i ona zatnout zuby. Zato
pak budou napořád spolu, mají na to celý zbytek života. Takovou
zkoušku musí vztah přežít. A také přežije.
„Budu držet pozice,“ připojila rozhodným hlasem.

***
Další večer měla schůzku s Elly v Diner na severním konci městeč-
ka. Annabellina kavárna byla večer zavřená a v Osmdesátkách bylo
příliš hlučno, než aby si mohly pořádně popovídat. O víkendu se
sice setkaly ve velké skupině a byl to veselý večer, ale k povídání
se vlastně nedostaly.
Lokál byl původně registrován pod jménem Bobbyho Burger,
avšak v Lynnwood Falls ho každý nazýval Diner. Byla to typická
restaurace rychlého občerstvení s křiklavými neonovými světly
na stropě, s šedým linoleem na podlaze, dlouhým pultem podél
široké stěny, proti kterému stála řada stolů s rohovými lavicemi
potaženými zelenou koženkou. Stoly byly z hnědé imitace dřeva,
avšak slunečnicově žluté prostírání místu propůjčovalo veselý
vzhled. Pokud tu vůbec hrála hudba, nebyla nijak hlasitá a člověk
se mohl bez potíží bavit.
Burgery, kterými lokál proslul, chutnaly stejně jako dřív bá-
ječně, byly vždy čerstvé, z čistého mletého hovězího masa od
místních farmářů, a také hranolky tu připravovali opravdu
z brambor. Protože neměli licenci na prodej alkoholu, nebývalo
tu večer přeplněno, i když návštěvnost byla vždy dobrá, jako dnes
večer. U jednoho stolu seděla rodina, která tudy pravděpodobně
projížděla, Hope je alespoň neznala. U jiného si povídali dva muži
v pracovních kalhotách s laclem. U zbylých stolů sedělo několik
mladých párečků a také skupinka přátel. Tři stoly byly volné.
Elly tu ještě nebyla, bylo ostatně teprve krátce před osmou.
Kevinova matka Samantha, která dnes patrně měla odpolední
směnu, zamířila přímo k ní. Působila unaveně, vypadala podstatně
starší než na třiatřicet. Chodila o tři třídy výš než Hope. Když ji
však poznala, obličej se jí rozzářil.
„Hope! Ráda tě vidím! Kevin mi vyprávěl, že byl u vás. Ještě
jednou mockrát děkuju, že jste se postarali o Sockse!“ Tváře jí
zčervenaly. „Říkal, že to stálo šest dolarů padesát. To přece není
možné. Kolik ještě dlužím?“
Hope se donutila k úsměvu, zastyděla se. „To je v pořádku!
Udělali jsme to rádi a Kevin byl moc pyšný, že se o kocoura sám
postaral. Máš úžasného kluka.“
Samantha si rozpačitě zastrčila světlý pramínek vlasů za ucho,
ale bylo na ní vidět, jak je na syna pyšná. „Děkuju ti. Snažím se.
Není to pro něj vždy jednoduché. Musí být samostatný často, když
jsem v práci. Ale když mám odpolední, stará se o něj příležitostně
Francy, jako třeba teď.“
Hope se zasmála. Její kmotra! Proč ji neudivovalo, že se Francy,
která se ujímá každého zraněného nebo nemocného zvířete, stará
také o děti? Sama u ní často bývala, když si rodiče večer někam
vyrazili. Někdy tam přespával i Ryan. Přenocování u „tetičky
Fran“, jak ji jako dítě nazývala, bylo vždy zážitkem. Směla se u ní
dívat na Disneyho filmy a někdy si s Francy na zahradě opékaly
na otevřeném ohni žužu. „Dělá to určitě ráda. Asi by bez toho
nemohla být. Předpokládám, že je ti za to vděčná stejně jako ty jí.“
Samantha se také smála. „To máš asi pravdu. Trochu to mírní
mé špatné svědomí.“ Ukázala na rohové lavice. „Nemusíme tu ale
stát, posaď se přece. Čekáš ještě na někoho?“
„Ano, hned přijde Elly Johnsonová.“
Samantha spěšně vylovila zpoza pultu dva jídelní lístky a při-
nesla džbán vody se dvěma sklenicemi. „Chtěla by sis už objednat
něco k pití? Máme bohužel jen nealkoholické…“
„To je v pořádku. Ráda si dám domácí citronovou limo­
nádu.“
„Přinesu vám džbán. Elly si ji taky většinou dává,“ rozhodla
s úsměvem Samantha.
Jako na povel se Elly objevila ve dveřích; rozevlátá jako vždy,
vnesla do klidného lokálu rozruch.
Políbila Samanthu na obě tváře, pak srdečně objala Hope a rov-
něž ji políbila na tváře.
„To je fajn, že máme někdy večer pro sebe! Jak se máš?“ Pozorně
si Hope prohlédla. „Vypadáš unaveně.“
„Děkuju za kompliment. Zato ty jsi jako vždy plná energie,“
odvětila Hope s úsměvem.
Elly se krátce zašklebila a opět zvážněla. „No ne, upřímně, jak
se ti daří?“
Hope zamyšleně vysunula spodní ret. Jak se jí vlastně daří? Ni-
kdy si nepomyslela, že o tom bude mluvit, sama byla překvapená,
když vyhrkla: „Ale… Ordinace mi dělá starosti.“
„Do jaké míry? Práce na venkově je něco jiného, než jsi zvyklá,
že?“ Zelené oči se dívaly starostlivě.
 „Ale ne, to vůbec není problém. Se zvířaty a s jejich potížemi to
umím dobře. Tam všechno funguje. Přebírám hlavně malá zvířata
a Ryan jezdí po farmách.“ Krátce zapřemýšlela. „V zásadě se mi ta
práce dokonce hodně líbí. Jsou to většinou normální případy, ne
nemoci přešlechtěných zvířat.“
Zarazila se. Opravdu to řekla, aniž by to předtím nějak uvážila?
Avšak Elly si ničeho nevšimla. „Pak je to tedy… Ryan, s kým
máš starosti?“
Hope si povzdechla. „Ten mě vůbec nebere vážně. Myslím, že
ve mně vidí zpovykanou městskou květinku.“
„Vážně?“ Elly nakrčila čelo. „Dosud jsem si u Ryana nevšimla,
že by lidi řadil do škatulek. Nebo že by to byl ten typ, který si
myslí, že ženy nic nedokážou.“
Hope si hrála se stojánkem na koření uprostřed stolu, kde byl
kečup, hořčice, ocet, párátka a olej. „Každopádně máme na mnoho
věcí rozdílné názory,“ vysvětlila nakonec stručně.
Avšak Elly by nebyla Elly, kdyby se tím nechala ukonejšit.
Počkala, až Samantha postaví na stůl citronovou limonádu a pře-
vezme jejich objednávku – dva samurajské burgery, které Elly
doporučila – a opět se stáhne. Pak si Hope důkladně prohlížela.
„V jakých věcech nejste zajedno?“
„Moc ráda bych něco zmodernizovala. Ale on je spokojený
s tím, jak to je,“ vypadlo z ní.
„Seš si jistá? Slyšela jsem, jak včera mluvil s Jackem o nějakých
počítačových novotách u vás v ordinaci.“
Hope vykulila oči. „Co že dělal?“
Elly si zkroušeně položila ruku na pusu. „Prozradila jsem něco,
co jsem ještě nesměla říkat? Možná že to mělo být pro tebe pře-
kvapení.“
 Proč by jí Ryan chystal překvapení? Zloba a radost z novin-
ky byly v rovnováze. Radovala se, že o jejích návrzích skutečně
přemýšlel. A neuvěřitelně ji zlobilo, že se ani neobtěžoval, aby ji
obeznámil s tím, že už podnikl první kroky. Nejraději by se ho
na to okamžitě zeptala.
„Teď vypadáš, že má štěstí, že zrovna není v tvé blízkosti,“
zašklebila se Elly.
„Ach jo, musím na svém výrazu zapracovat! To jsem si myslela,
že už ho umím ovládnout.“
Přítelkyně se zahihňala. „U cizích lidí možná ano. Mně nemů-
žeš nic předstírat, zlatíčko. Moc dobře tě znám. Ale pověz mi,“
odbočila, „co dalšího jsi plánovala?“
„Potřebujeme pár přístrojů, které nám ulehčí práci. Například
ultrazvuk – a ordinace vypadá prostě hrozně. Ta staromódní li-
metkově zelená mi způsobuje deprese.“ Hope se ušklíbla.
„Hele, limetkově zelená není zas tak nemoderní,“ protestovala
Elly a ukázala na své tričko, které ladilo s jejíma zelenýma očima.
„Tahle zelená ne. Naše stěny. Barvy neurčité.“
„Tak proč je prostě nevymalujeme?“ navrhla Elly. „Pomůžu ti,
malování mám hrozně ráda!“
„Ale…!“
Elly ji odmítla mávnutím ruky; už byla pro tu myšlenku zjevně
zapálená. „Jasně. V sobotu uspořádáme renovační party. Řeknu
Brandonovi, aby přinesl několik kyblíků barvy a náčiní, a vyma-
lujeme. Bude legrace. Jakou barvu bys ráda?“
„Nejradši meruňkovou. Zvířata mají ráda uklidňující pastelové
barvy. Ale to…“
„Žádné ale.“ Šibalsky se zašklebila. „Jinak mě tu budeš zase
zahrnovat nářky.“
 „Vždyť jsem nenaříka–,“ začala zaraženě Hope a byla znovu se
smíchem přerušena.
„Blbost, jen tě zlobím. A ano, uděláme to tak. Ty obstaráš pivo.
Nebo ať to zařídí Ryan. Přesně tak!“
„Ne, to už obstarám sama. Ale…“
„Jak jsem řekla: žádné ale, je to domluvené. V sobotu bude party
a malování. Od jedné odpoledne. A večer si objednáme pizzu.
A abys to neměla zase tak jednoduché, v neděli se bude hrát fotbal.
Brandon přece trénuje tým mladých hráčů, nazývají se Beavers,
a jeho kluci hrají proti Hawks. Budu prodávat koláče. Můžeš mi
to oplatit a pomoct mi. Nesnáším, když stojím ve stánku sama,“
rozhodla Elly rezolutně.
„Dobře, vzdávám se.“ Hope si přehnaně dramaticky povzdychla
a zahnala pomyšlení na to, jak sdělit Colinovi, že do New Yorku
opět nepřijede.
Elly ji žďuchla do paže. „Vidím přece, že se ti ten nápad líbí.
Mě neošálíš.“
Ne, její přítelkyně se skutečně ošálit nedala. V břiše se jí rozlilo
teplo. Spontánně Elly popadla za ruku. „Jsem moc ráda, že tě
mám.“
„To říkám Brandonovi stále. Tedy že může být rád, že mě má,“
žertovala, ale ruku Hope stiskla rovněž vroucně.
Rozhovor se stočil opět k neutrálním tématům. Hope se do-
zvěděla, že rodinka u vedlejšího stolu tu už dva roky bydlí, a Elly
se s nimi krátce pobavila.
„A ten mladý páreček tam vzadu?“ zeptala se Hope potichu
a hlavou ukázala na ženu se světlými vlasy svázanými do uzlu
a na její rovněž blonďatý doprovod. „Ti dva mi nejsou povědomí.“
Turisté tu sice byli, ale protože Lynnwood Falls neleží na dopravní
spojnici a v blízkosti není dostatek národních parků, skupin tou-
žících po zážitcích se sem zatoulalo jen pomálu.
„To je Melanie Rowlingová, knihovnice z Carly Martin Me-
morial Library. Je o něco mladší než my, myslím tak osmadvacet,“
odpověděla Elly potichu. „Ten… fešák naproti ní je její bratr Marc.
Je tu jen na pár dní na návštěvě.“
Hope se okamžitě vybavila důstojná vůně knihovny v Lynn­
wood Falls, umístěné v bílé, samostatně stojící dřevěné stavbě ne-
daleko centra, v nose ucítila vůni papíru a příběhy, které dřív přímo
hltala. A vydýchaný vzduch těch dvou set let její existence. Nesla
jméno první knihovnice, která se velmi zasadila o její založení.
Najednou před sebou Hope uviděla předchozí vedoucí knihovny.
„Paní Duboisová už je v penzi?“ Tato přísná dáma v těch dobách
bedlivě střežila každou výpůjčku.
„Pracuje ještě jako výpomoc, ale Melanie postupně přebírá
velení.“ Elly se zasmála. „Je hrozně milá. Teď si můžeš beztrest-
ně a bez odsuzujících pohledů klidně vypůjčit i nějaký hříšný
román.“
Hope se zahihňala.
Nadále se bavily o Lynnwood Falls a přítelkyně ji zasvětila
do všech novinek, aniž by někoho pomlouvala. Toho si Hope na
kamarádce vždy cenila. Jejich společným mottem bylo žít a nechat
žít a to se naštěstí dodnes nezměnilo.
Přijelo několik výrostků na mopedech. Nejspíš byly mopedy
nějak upravené, každopádně ten či onen výfuk nepřirozeně nahlas
rachotil.
Elly se pousmála. „Páni, to byly časy, pamatuješ? Seděly jsme
vzadu za klukama a připadaly jsme si dospěle. Proč jsme my holky
nikdy žádný moped neměly?“
 „Máš pravdu. To netuším. Každopádně jsme měly koně, ales­
poň v péči,“ odvětila se smíchem Hope.
„Tak bychom si mohly někdy vyjet, co myslíš? Zeptám se Willa,
jestli by nám nepůjčil dva koně. Tento víkend ne, to už jsme plně
vytížené, ale co hned ten další?“
„Budu ráda!“ Oblast kolem Lynnwood Falls se k vyjížďkám
přímo nabízela. Mírné kopce, lesy s cestami pokrytými mechem.
Na chvilku si Hope pomyslela, že cítí vůni vlhké lesní půdy. Silně
po tom zatoužila a zahnala myšlenku na další zabraný víkend. „To
by bylo krásné.“
„Bylo by krásné rozhodně ne, to prostě uděláme!“ řekla Elly
rozhodně.
„Ano, paní vedoucí!“
Večer byl plný smíchu a žertování, i samurajské burgery chut-
naly skvěle. S Colinem navštěvovali většinou elegantní podniky –
nově otevřenou restauraci v Soho, nejmodernější brunch lokál
v Meatpacking Districtu – ve kterých se musela rezervace na sushi
nebo jiné ušlechtilé pokrmy provádět dny či týdny dopředu. Proto
si jaksepatří užívala, že může jíst burger rukama a pak si olizovat
prsty, aby si do posledního zbytku vychutnala lahodnou omáčku.
Cítila se hned o deset let mladší. Minimálně!
Posléze se podívala na hodinky. „Jé, už je skoro jedenáct. My-
slím, že Samantha bude chtít brzy zavřít.“ Hlavou ukázala na
chlapce, kteří právě spolykali burgery. „Taky za chvilku půjdou.“
„Máš pravdu. Kromě toho musím brzy ráno vstávat. Pojedu za
Willem do Portlandu, máme nějaké jednání u soudu.“
„Příště mi musíš vyprávět o své práci, vypadá hrozně napínavě,“
poprosila Hope.
„To ano. Co jsem dlužná?“ zeptala se Elly Samanthy.
 Zaplatila a Hope také lovila peněženku v kabelce.
„Platím to samé,“ prohodila, a jak byla zvyklá, položila na stůl
kreditní kartu.
Samantha mávla rukou. „To je na účet podniku. Vlastně na
můj účet.“
„Jak to myslíš?“ zeptala se Hope ohromeně.
„To je poděkování za to, že jste se postarali o Sockse.“
„Ale… to je moc,“ koktala zcela zostuzená Hope. „A vůbec
to není nutné.“
Samantha se k ní spiklenecky naklonila. „Mám zaměstnanec-
kou slevu a můžu ji výjimečně využít,“ zašeptala s pomrkáváním.
„Šéf mi to povolil, právě jsem s ním mluvila. Ryan se mu taky
levně postaral o boxera.“
„To ale nemůžu přijmout…,“ protestovala Hope, ale Samantha
ji odbyla.
„Bla bla bla.“ Usmívala se. „Jak tak našeho divokého Sockse
znám, Kevin k vám s ním určitě zase přijde.“
„Tak… tedy děkuju!“ Hope při vycházení strčila štědré spro-
pitné do připravené plechovky stojící vedle pokladny.
Stud ji pálil. Byla ráda, že se ten večer zřetelně ochladilo,
a ­zvedla rozpálený obličej do lehkého vánku, který přinášel ko-
řeněnou vůni čerstvě posekané trávy. Slunce zapadlo krátce po
jejich příchodu; vysoko na obloze visel srpek měsíce. Ojedině-
le projelo auto, někde zařvalo pár mopedů, dolétly k ní útržky
hovoru z Diner. Nad tím vším se ale v Lynnwood Falls vznášel
mírumilovný klid.
Hope si polovinu noci lámala hlavu, jak sdělit Colinovi, že
zase nepřijede. A jak má říct Ryanovi o tom, že ji Samantha po-
zvala.
 Problém s Colinem se vyřešil sám od sebe hned ráno. Zavolal
a zněl dost ochraptěle. „Miláčku, něco na mě leze. Asi bude lepší,
když se neuvidíme. Jinak bych tě nakazil.“
„Ó jé, chudáčku můj. Seš si jistý, že mě nepotřebuješ?“ zeptala
se starostlivě.
„Juanita se o mě postará,“ uklidňoval ji. „Zásobuje mě po­
domácku uvařenou slepičí polévkou a čajem.“
Ulevilo se jí, že společný víkend nemusí odřeknout ona, a byla
ráda, že se jeho hospodyně o něj stará, přesto by chtěla slyšet, že
ji potřebuje. Spolkla rozčarování.
„Tak ti přeju rychlé uzdravení. Posílám ti virtuální polibky.“
Kýchl. „Děkuju, miláčku.“
Ještě chvilku si povídali, pak řekl, že ho bolí v krku a že musí
přestat mluvit. Hope ihned zavolala kolegyni Natashe a byla ráda,
když slyšela, že se jí daří dobře a že zatím nechytla žádnou letní
chřipku, která zřejmě právě v New Yorku kolovala.
„Co dělá Miss Sophie?“ zeptala se a pociťovala přitom tlak na
prsou.
„Ta se má dobře,“ uklidnila ji Natasha. „Samozřejmě tě po-
strádá,“ dodala rychle, jako kdyby cítila, že Hope při těch slovech
píchlo u srdce.
Hope si povzdechla. „Kdyby to jen autem nebylo tak daleko!
Nechci, aby ji v letadle nacpali do bedny. Od té doby, co byla
v útulku, má panickou hrůzu z malých prostor. Do přepravky ji
prostě nedostanu, musela bych ji přispat. A to bych nerada.“
„Nedělej si starosti, dám na ni dobrý pozor,“ uklidňovala ji Na-
tasha. „Každý den chodíme běhat do Centrálního parku. A mluvím
o tobě. Pokaždé když uslyší tvé jméno, tak štěká. Nezapomene na tebe.“
„Děkuju,“ zašeptala Hope a zamrkala.
 Ještě chvíli hovořily o aktuálních případech na klinice. Přestože
zdejší práce Hope skutečně uspokojovala, příležitostně postrádala
i práci v New Yorku. Tu zodpovědnost. Uznání. Spolupracovníky.
Už to nepotrvá dlouho. Už je skoro červenec, čas letí.
K rozhovoru s Ryanem o Samantině pozvání ostatně nedošlo.
Od rána do večera nebyl v ordinaci, ale objížděl farmy a dělal
návštěvy.
Byl to dlouhý den. Hope se večer právě rozloučila se starou
paní Lovegoodovou a s její poloslepou kočkou, které vyoperovala
nádor, když k ní přišla matka.
„Musím vyrazit. Jsem domluvená se Cindy Dowdeswellovou
kvůli organizaci slavností ke čtvrtému červenci. Romeo je už
nakrmený. V kuchyni v ledničce je ještě trochu nákypu s novými
bramborami, můžeš si ho ohřát v mikrovlnce.“
„Děkuju, mami, už si poradím.“ S úsměvem matku políbila
na tvář.
Od té doby, co zase bydlela doma, měla matka často pocit, že
musí dítěti vyvařovat, a zapomněla, že se Hope už přes deset let
o sebe stará sama. Pořekadlo dítě zůstane dítětem zřejmě platilo
i pro ni.
Hope si s ohřátým jídlem udělala pohodlí na rozkládacím gauči
v obýváku rodičů a zapnula televizi. Romeo ihned ulehl vedle ní
a s předením si jí otíral hlavu o lýtko.
„Vždyť já vím, ty bys chtěl trochu mého lahodného nákypu,
hlavně ten sýr. Ale už jsi měl své krmení a kořeněné jídlo není pro
malé kocoury dobré.“ Drbala ho za krkem. „Za chvilku dostaneš
ještě nějakou pochoutku.“
Romeo spokojeně předl a přitiskl se k ní. Hope přepínala progra-
my. Dávala většinou přednost akčním filmům nebo dokumentům,
příležitostně se ráda dívala na politické debaty, avšak dnes měla
chuť na něco zábavného. Film s Reese Witherspoonovou byl přesně
to pravé k odpočinku. Tu herečku měla ráda, i proto, že se jako
producentka také zasazovala o práva žen. Ve filmech, ve kterých
hrála, působila na první pohled jako povrchní typ, ale mimo film
se z ní vyklubala přemýšlivá osoba. Bylo hezké sledovat její vývoj.
V reklamní přestávce nastrkala nádobí do myčky, přinesla si
plechovku makadamových oříšků firmy Häagen Dazs a jedla je
přímo z dózy. Byla tak ponořená do děje, že si ani nevšimla, že
plechovku vyprázdnila celou.
„Jéje, Romeo, to budeme ráno muset paničce obstarat nové
balení.“ Nechala ho, aby jí olízal prsty, jeho hrubý jazyk ji šimral.
Příjemně sytá se svalila do měkkých polštářů.
Když uslyšela, že přijíždí Ryanův pick-up, polekala se. Rychle
vypnula televizi a spěchala ven.
Ryan stál přímo přede dveřmi a právě se chystal zazvonit.
Oba sebou trhli.
Působil uštvaně. „Je tu Mary?“
„Ne, je na večírku, kde se připravuje oslava Dne nezávislosti.
Potřebuješ něco?“
„Lawrencova klisna má problémy s porodem hříběte. Na
mobilu jsem Mary nezastihl.“
„Myslím, že se scházejí v suterénu Obecního centra. Nejspíš
tam kvůli tlustým zdem nemají signál. Mám jet s tebou?“ zeptala
se Hope spontánně.
Ryanovy rysy se zakabonily – nebo si to jen namlouvala?
„Nebylo by to špatné, kdyby byl zapotřebí císařský řez, což
snad nenastane. Tak si dones své věci, počkám v autě.“ Vyběhl
ven.
 Své věci? Co tím myslel? Hope spěchala do ordinace, na-
táhla si zelené operační oblečení a sáhla po lékařské brašně. Už
pomohla na svět bezpočtu zvířecích miminek a v mládí se jako
tichý pozorovatel dostala i k porodům hříbat, ale u žádného ni-
kdy nebyly problémy. Jak je to daleko? Jak vědí, že se dá počítat
s problémy, když nemají žádný ultrazvuk? Nahmatal Lawrence
polohu hříběte? Když šla za Ryanem do auta, hlavou se jí honilo
nesčetně otázek.
Ještě ani pořádně nezavřela dvířka, když se na ni nechápavě
zadíval. „Chceš jet takhle? Nemáš žádnou kombinézu? Totálně
se zašpiníš.“
„Nejsem z cukru, se špínou si poradím. S operačním obleče-
ním to tak bývá, že se zamaže.“ Vystrčila bradu. „Nevím, kde
má máma kombinézu. Já žádnou nemám.“
Na okamžik to vypadalo, že ji zase pošle pryč, pak ale zavrtěl
hlavou a rozjel se tak prudce, že ji to až zatlačilo do sedačky.
Zamumlal něco jako „Není času nazbyt“. V obličeji měl napětí.
„Dobře, s čím se dá počítat?“ zeptala se Hope a v duchu se
na sebe zlobila, že si prostě nevzala džíny a tričko, když je mu
to milejší.
„Klisna už posledně porodila mrtvé hříbě, šlo ven obráce-
ně, pupeční šňůra byla příliš krátká a přetrhla se, takže ho už
nezásobovala placenta. Udusilo se dřív, než se samo dokázalo
nadechnout. Proto nás chce mít Lawrence u toho. I tentokrát je
to špatná poloha.“
„Mají tam ultrazvuk?“
Ryanova tvář zacukala. „Ne, žádný nemají. A my taky ne, jak
víš,“ dodal podrážděně. „Však ono už se ven dostane. Lawren-
ce přivedl za život na svět dost hříbat; dokáže to nahmátnout.
Hledají se přitom nozdry nebo se dají najít karpální – nebo
hlezenní – klouby.“
Informace, že už se to stalo, by jí také stačila. Byla v pokušení
ho upozornit, že i ona studovala veterinu. Všechno alespoň teo-
reticky ovládala. Místo toho se zeptala: „Myslíš, že ho dokážeš
otočit?“
„Pokusím se,“ odvětil stroze.
Naštěstí byli na Lawrencově farmě ani ne za deset minut.
Sally, dcera, které muselo být asi čtrnáct nebo patnáct let, je
už očekávala před stájí. „Včera jsme Cinderellu odvedli do po-
rodního boxu,“ vysvětlila krátce a jasně, což bylo pro místní tak
typické.
Hope popadla brašnu a šla směrem ke vchodu.
„Počkej, ty nemáš holínky?“ Ryan se zděšeně díval na její bílé
tenisky.
„Nedělej si starosti. I boty se dají hodit do pračky,“ odvětila
Hope jízlivě a zase se v duchu vztekala, že nepomyslela na to, aby
si vzala holínky, které ležely v matčině autě.
Ignoroval její odpověď a obrátil se na dceru. „Sally, buď tak
hodná a obstarej pro Hope nějaké holínky. Velikost?“
„Pět a půl,“ pípla Hope nesměle.
„To jí budou nějaké moje, mám velikost šest.“
Sally rychle odešla.
Ryan si přes hlavu stáhl košili, pod níž měl tmavé tričko bez
rukávů, a natáhl si pogumovanou kombinézu, které sundal ru-
kávy. Hope se snažila ignorovat pocity, které v ní jeho nahé paže
vyvolaly.
Vtiskl jí do ruky gumovou zástěru. „Ta je moje, bude ti trochu
velká, ale lepší než nic. Nech si ji na sobě. Může se stát, že budeš
nějakou dobu klečet v mokru, až praskne plodová voda,“ procedil
Ryan mezi zuby a sáhl po své brašně.
Hope si oblékla zástěru a rychle si obula donesené holínky.
Už když otevřeli dveře do stáje, uslyšela Cinderellu funět a du-
pat, zatímco farmář Lawrence klisnu uklidňoval tichými slovy.
Šeptem oslovil Ryana: „Nechal jsem ji, aby si stoupla, aby hříbě
nepostupovalo dál.“
Hope teď uviděla, jak z otevřených porodních cest vykukují
kopyta, a nechtěně se otřásla.
„To jsi udělal výborně,“ pochválil farmáře Ryan. Opět ztěles-
ňoval klid, po jeho předešlé netrpělivosti nebylo ani stopy. „Tak
to teď převezmeme. Máš připravené kolostrum?“
Lawrence to potvrdil.
Ryan spokojeně přikývl a i Hope s úlevou vydechla. Lawrence,
který měl kromě koní i několik krav, už klisně předem oddojil
trochu mléka, měl patrně zkušeností dost. Alespoň bylo postaráno
o dostatečné množství prvního mléka pro případ, kdyby hříbě
nedostatečně pilo, protože jen z prvního mateřského mléka získá
dostatek protilátek. Nyní jen museli hříbě dostat živé ven.
Hope jim oběma nasadila roušku a šla za Ryanem do porodního
boxu, který byl bohatě vystlán slámou. Tam polaskala Cinderellu
na krku.
„Hodná holka. To zvládneme. Nechal bych tě o samotě, vím,
že by ti to bylo milejší. Ale obávám se, že budeš potřebovat trochu
pomoct.“ Mluvil monotónně a něžně, Hope nechtěně zaplavil
příjemný pocit. Přestože sama pociťovala napětí, uklidnila se.
„Pojď, lehni si.“ Chytil Cinderellu za ohlávku a jemně ji stahoval
dolů. Vzpírala se. Ryan povolil tah a ponechal klisně čas, ta hned
poté sama klesla k zemi.
 Ryan si klekl vedle její zadní nohy. Stejně klidným hlasem řekl:
„Prosím dezinfekci.“
Hope mu ji rozetřela po rukou a po pažích až k ramenům,
což bylo dost příjemné, pak vydezinfikovala i sebe. „Rukavice?“
zašeptala stejně monotónním hlasem.
„Mohly by se roztrhnout nebo sklouznout,“ mumlal a zavrtěl
hlavou.
Hope si klekla s otevřenou brašnou vedle něj na zástěru. Jednu
ruku položila něžně na zpocený krk klisny a pod konečky prstů
ucítila napjaté chvění, druhou ruku jí položila na břicho a ucítila
přicházející nový stah.
Ryanovi, který právě strčil ruce do klisny, se zkřivil obličej.
Bolelo to? Chvíli počkal, dokud stah nepřešel, pak se zavřenýma
očima nahmatával polohu hříběte.
„Nejenže leží zadkem napřed. Ještě navíc je zády dolů,“ mumlal.
Hope stiskla rty. Riziko, že se hříbě narodí mrtvé, bylo velké.
Ryan opatrně zastrčil kopyta zpět do matčina břicha. Když začal
hříbě otáčet, v obličeji se mu zračilo plné soustředění.
Cinderella začala být neklidná. Hope jí přitlačila krk k zemi
a šeptala jí uklidňující slova.
Znovu ucítila přicházející stah. Klisna se potila, břicho se stáhlo.
Ryan stiskl rty, jeho napjaté svaly na pažích se třásly. Do očí mu
stékal pot. Hope opatrně uchopila kus gázy a osušila mu kapky
potu na čele. Když stah povolil, pracoval rychle dál. Jeho potlačené
hekání jí prozradilo, že je na otočení hříběte zapotřebí hodně síly.
Znovu Ryanovi osušila čelo a něžně mu z něj odsunula několik
pramínků vlasů.
Hope nedokázala určit, kolik stahů se dostavilo a kolik uběhlo
času, než na ni Ryan s úsměvem kývl.
 Rovněž tiše přikývla.
Následoval další stah. Tentokrát byla kopyta ve správné poloze.
Ryan jemně a beze spěchu napomáhal porodu hříběte. Stahy teď
probíhaly v krátkých odstupech. S každým z nich se to malé –
s podporou Ryana – dostalo o kousek dál ven.
Když Ryan zamrkal, Hope mu znovu osušila pot z čela a vlhké
vlasy odsunula ke straně, což mu propůjčilo neohrožený vzhled.
S posledním Cinderelliným odfrknutím hříbě vyklouzlo v hle-
novém obalu ven.
Ryan opatrně osvobodil nozdry, otřel je slámou a prohlédl si
sliznici v tlamě. Byla růžová. Překontroloval srdeční tep a spoko-
jeně přikývl.
Hlavou naznačil Hope, že se má stáhnout. Nyní by zasáhli
pouze v případě, že by se matka nebyla schopná o malé postarat.
Zatímco si Ryan omýval krví a hlenem potřísněné paže v připra-
vené nádobě s vodou a pak si čerstvou vodou z hadice oplachoval
obličej, Hope zase přepadla nervozita. Kdyby klisna hříbě brzy
neolízala, nebude se pak moct hýbat. Zaryla nehty do dlaní.
Minuty se nekonečně táhly, až se nakonec zřetelně vyčerpaná
klisna sebrala a vstala. Pupeční šňůra se přetrhla. Hope se tázavě
podívala na Ryana, ale ten jen zvedl ruku na znamení, že má
počkat.
„Vidíš ten jazyk? Není modrý, to znamená, že je v krvi dost
kyslíku, ještě můžeme počkat,“ šeptal.
Hope by přesto nejraději vrazila do boxu a otřela hříbě slámou.
Ale matka konečně otočila hlavu a začala potomka váhavě olizovat.
Plodový obal hříběte byl tuhý. Cinderella si musela pomoct zuby.
Konečně obal povolil, hříbě zvedlo hlavu a nadechlo se. Hope na
oplátku vydechla, pravděpodobně celou dobu zadržovala dech.
 Bylo to hezké zvíře, celé černé, a ačkoliv bylo ještě vlhké, lesklo
se jako samet. Vypadalo prostě rozkošně.
Radostí uchopila Ryanovu paži a zmáčkla ji. Svaly se mu pod
jejími prsty napjaly a vyvolaly v ní zmatené pocity. S pohledem
upřeným na hříbě ho zase rychle pustila. Dobře že ve stáji bylo
šero! Tváře jí hořely.
Klisna se sklonila ještě o něco hlouběji a olízala hříbě i vzadu.
Hope teď uviděla, že to je malý hřebeček. Při otáčení z klisny
vyklouzla placenta. Na první pohled vše vypadalo dobře. Teď se
hříbě muselo ještě pohnout. Zatím ale nevstávalo, přitom se přece
už potřebovalo nutně napít! Že by bylo moc slabé?
Hope opět přepadla nervozita. Ryan to musel vycítit; položil
jí uklidňující ruku kolem ramen.
„Dáme mu ještě dvě minuty. Pro rozvoj svalstva je důležité,
aby se postavil sám,“ šeptal jí do ucha. Ucítila jeho teplý dech na
krku. Po zádech se jí přelil příjemný pocit. Ruku z jejích ramen
nesundal, stál těsně vedle ní. Hope ho cítila každou částí svého
těla. Nechtěla se ale pohnout, aby nevyrušila hříbě. Bylo to alespoň
vysvětlení, které se jí zamlouvalo nejvíc.
Konečně, po dlouze se táhnoucích vteřinách, se hřebeček nad-
zvedl. Nožičky měl tenké jako jehly na špíz. Potrvá několik dní, než
pořádně zesílí. S roztaženýma nohama mu hrudník klesl k zemi.
Hope se musela bezděčně pousmát, vypadalo to roztomile. Avšak
pokus postavit se na zadní nohy nevyšel a koník se celý vyčerpaný
svalil. Hope se okamžitě chystala zasáhnout, ale Ryanova ruka
na rameni ji znovu zarazila. Jeho chápavý úsměv jí rozvibroval
nervy v žaludku.
Hlavou pokývl k boxu. Matka své mládě něžně postrčila
tlamou. Teď se hřebeček pokoušel postavit nejprve na zadní.
Tentokrát se mu to podařilo. Hříbě stálo na rozviklaných, lehce
roztažených nohou a vypadalo prostě rozkošně. Příroda, která
už od nepaměti všemu dává logický průběh, se postarala, aby
mu instinkt napověděl, co teď musí udělat a kde najde k životu
nezbytné mléko. Začal lačně sát z vemene matky.
V Hope se probudila něha.
Teprve až když vedle sebe uslyšela hluboké oddechnutí, všimla
si, že Pete Lawrence už musel stát hodnou chvíli vedle ní. Tolik se
soustředila na hřebečka a na Ryana, že ho nepostřehla.
Počkali, dokud se hříbě alespoň na první pohled dostatečně
nenapilo, pak si Ryan natáhl rukavice a vrátil se zpět do boxu, aby
přinesl placentu, kterou museli prohlédnout. Roztáhl ji. Naštěstí
byla celá, v klisně tedy nic nezůstalo.
Ještě chvíli zůstali tiše stát u boxu a pak vyšli za farmářem
Lawrencem ven.
Ryan mu znovu podal čerstvě umytou ruku. „Moc gratuluju
k malému hřebečkovi! Dej mi vědět, kdyby něco bylo, jinak
se přijdu podívat v pondělí a prohlédnu ho. Jak se bude jme­
novat?“
Zdálo se, že Lawrencovi se velmi ulevilo. „Děkuju za zname-
nitou práci. V pondělí se to hodí, jinak dám vědět.“ Rozpačitě
se usmál. „Tentokrát jsme o jméně raději nepřemýšleli, kdyby…“
Zmlknul.
„Pokud se bude tělesně podobat matce, pak bude velmi rychlý,“
řekla Hope.
„Máš snad nějaký návrh, jak by se mohl jmenovat?“
Hope zvedla překvapeně obočí. „Co třeba Černý Pegas?“ navrhla
spontánně, sama překvapená, jak na to přišla. „Říká se, že Pegas
je zdrojem moudrosti. A kromě toho je to okřídlený kůň. To se
pro rychlého hřebce hodí,“ vysvětlila a nebyla si jistá, jestli mluví
sama k sobě, nebo k mužům.
„Černý Pegas se mi líbí!“ Lawrence se s potěšením plácl do
stehen. Potom, jako by si vzpomněl: „Na to si musíme přiťuknout.
Co si dáte k pití? Třeba pivo? Mám z domácí výroby.“
„To zní moc dobře, ale musím ještě řídit. Rád si dám kolu
nebo vodu.“
Lawrence přikývl. „Kola tu bude hned.“
„Taky si dám,“ připojila se Hope. Bylo už pozdě, chvíli po
půlnoci, a hodinku by ještě měli držet stráž u klisny s hříbětem,
aby si mohli být jistí, že je všechno v pořádku. Nemusela sice řídit,
ale nechtěla, aby byla po alkoholu unavená. Kromě toho se tím
zážitkem cítila povzbuzená až dost.
Dobrá nálada zůstala i poté, co po kontrole obou zvířat, která
byla v pořádku, zase nasedli do auta. Bylo už krátce po půl druhé.
Hope si položila hlavu na opěrku. „To byl ale zážitek! Byl jsi
úžasný. Tomu hříběti jsi zachránil život.“
„Děkuju.“ Podle hlasu poznala, že se usmívá. „To mě těší. Ale
ty jsi byla taky dobrá.“
Hope se zasmála. „Já jsem toho tak udělala. Jen jsem ti utírala
pot z čela.“
Přestože byla tma, mohla ve světle palubní desky rozpoznat, že
se mu v obličeji objevilo napětí. Co zase tak najednou?
Že by už byl opět se smírem konec?
Narůstala v ní rozmrzelost a ona vyrukovala s myšlenkou, která
se jí celý večer honila hlavou: „I tak bych považovala za důležité,
abychom měli ultrazvuk. Dalo by se pak předem určit, v jaké
poloze hříbě leží. Už mi několikrát v ordinaci chyběl. Třeba dnes,
při operaci toho psa s jedním varletem…“
 „Už ses zmiňovala, že ti chybí. Řekl jsem ti, že si to promyslí-
me,“ přerušil ji příkře.
Hope stiskla rty. Sbohem, poklide!
Zbytek cesty strávili nepříjemným mlčením.
Neutěšilo ji ani, že se rozloučil se slovy: „Dobrou noc! A děkuju
za pomoc.“
Proč Ryan musí vždycky všechno zničit?
Ze všeho nejvíc ji rozčilovalo, že ji čirý vztek v posteli opustil.
Po celou dobu musela myslet na pocit, který v ní vyvolala jeho
blízkost. Celá zmatená usnula až po dlouhé době.

Ryan
Ultrazvuk. Tak teď to byl ultrazvukový přístroj, který tak nutně
potřebovali. Dobře, sám už na to delší dobu pomýšlel, ale ten tón,
kterým ho požadovala, ho doháněl k šílenství.
Praštil vidlemi do kolečka. Jak je oklepával, vznesl se zápach
hnoje, pak je znovu zabořil do znečištěné slámy. Náklad za ná-
kladem. Ale ani fyzická práce mu nepomohla zbavit se vzteku. To
byla zase typická Hope! Měla talent se nečekaně objevit, do všeho
vnést zmatek a zase zmizet. A ani si nevšimnout, co za sebou zane-
chala za spoušť. Skřípal zuby v rytmu hrotů vidlí, které škrábaly
o zem.
Včera večer si myslel, že je to zase ta stará Hope, hlavně když
byla tak nadšená z narození malého Černého Pegase. A ano, vůbec
nechce myslet na to, jak se cítil, když mu odsouvala vlasy z čela.
Zlobilo ho, že to v tom okamžiku nebral jako gesto při výkonu
povolání a že na to jeho tělo zareagovalo. Ale ona nejspíš nemyslela
na nic jiného než na modernizaci ordinace.
Určitě neměl nic proti tomu, že chce ordinaci vymalovat. Jenže
způsob, jakým chtěla kompletně změnit vše zaběhnuté a přizpů-
sobit to vlastním potřebám, jen aby za chvíli zase zmizela, ho
popravdě rozpaloval doběla.
Nebyl přitom vůbec ten typ, jejž by něco mohlo rychle roz-
čílit. Avšak Hope se to pravidelně dařilo. S ní se člověk nikdy
neuklidnil. Bylo to tak už dřív, když do hry pokaždé vnášela
nové nápady a bláznivé projekty. Nikdy ho to nerušilo. Naopak.
Vytrhla ho z letargie, která ho někdy po smrti rodičů přepadala.
Často se ani nedostal k tomu, aby smutnil, jako kdyby si před-
sevzala, že ho přivede na jiné myšlenky, a to už v křehkém věku
deseti let.
Ryan házel vidlemi, až se mu včerejší námahou unavené svaly
na pažích třásly. Možná se měl raději trochu šetřit. Jinak nebude
schopný udržet později v rukou štětku nebo váleček. A ulívat se
nechtěl, když už Hope na pomoc přivolala celou partu. Přijde Elly,
Brandon, dokonce Ian a Fullerovic dvojčata, možná i Brandonova
sestra Lizzy. Hope se nezdráhala zapojit ani Francy.
Mary bude valit oči, až se zítra večer vrátí od Glenna a uvidí
vymalovaný dům. Hope ho upozornila, že to pro ni má být pře-
kvapení. Stejně jako pro něj, když ho seznámila s plánem a vůbec
se ho nezeptala na jeho názor.
A jemu předhazuje, že jí nic neřekl o tom, že mluvil s Jackem
Fullerem o převedení na počítače. Ordinace přitom v zásadě pat-
řila jejím rodičům a jemu, už od té doby, kdy v ní zakoupil podíl.
Hope vlastně vůbec nemusel do věci zatahovat, bylo to ale spíš
obráceně. Naštěstí nebude při digitalizaci nutné, aby se pokládaly
nové kabely, protože v každé místnosti už přípojka na počítač je.
Kdyby se v opačném případě začalo dnes s malováním, byl by to
nesmysl.
Pot mu stékal do očí, když jako zuřivec napichoval nevinnou
slámu. Předloktím si přejel po čele. A pokoušel se zahnat vzpomín-
ku, jak mu Hope včera v noci něžně odsouvala vlasy z čela. Přitom
se měl soustředit na práci. Stále ještě ho zlobilo, jak na její dotyk
zareagoval.
Měl by se raději věnovat svému úkolu. Vykydat celou stáj byla
jeho běžná sobotní práce. Angus během týdne pouze sbíral koňské
koblihy určené na hnojení a vyměňoval jen jednotlivé vrstvy slámy.
Na takové velké množství mu už chyběly síly a Ryan neměl nic
proti tomu, občas fyzicky pracovat. Už proto, že sílu potřeboval
i při své práci, když musel hýbat s velkými zvířaty, která to sama
nedokázala.
Po nějakou dobu měl dokonce předplatné do místního fitka,
ve kterém trénoval i Brandon, protože měl stále ještě problémy se
svalstvem na noze. Jelikož tam ale nechodil dost často, předplatné
zase vypověděl. Teď toho litoval; jak byl momentálně napružený,
hodilo by se mu tam trochu odbourat stres.
Chopil se kolečka a strkal ho po úzkém prkně na návěs, který
každý týden vyzvedával mladý Tucker a vyklápěl jeho obsah do
sila zařízení na bioplyn. Ryan ale při své touze po pohybu kolečko
přeplnil; hrozilo, že se na úzkém prkně překlopí. Chief, který ho
při práci neustále pozoroval, vyděšeně vyštěkl.
Na okamžik se Ryan obával, že i s nákladem spadne a že ho
hnůj doslova zasype, ale podařilo se mu rozhoupané kolečko ještě
vyrovnat. Rychle zašpiněnou slámu vysypal k ostatnímu hnoji,
seběhl z návěsu a cípem trička si setřel pot z očí.
 Zahřála ho nejen práce – teploty se dnes zase určitě dostanou
nad pětadvacet stupňů. Bylo krátce před jedenáctou a už bylo
jistě přes dvacet.
Ryan se rozhlížel kolem sebe. Na chvíli ho zklidnil pohled na
šťavnaté zelené louky a na zeleninovou zahradu, ve které se listy
hladově natáčely ke slunci a plody se začínaly bujně rozrůstat.
Angus už sklidil a přinesl první lahodné jahody; dozrávaly už
i maliny. U rajčat se začaly objevovat první zelené plody, které se
nejpozději v příštím měsíci zabarví.
Zhluboka se nadechl. Pokud by k sobě měl být upřímný, ne-
pocházela jeho zloba patrně pouze z toho, že Hope plánuje zmo-
dernizovat ordinaci. V zásadě byl pro, i když mu na srdci ležela
otázka peněz. Bude asi muset prodat nějaký pozemek. Avšak „mo-
dernizace“ a změna, která se stala s Hope, ho nesmírně zklamala.
Co se z té malé divošky, kterou kdysi bývala, stalo? Z té Hope
s ideály, která přitáhla každé nemocné zvíře, aniž by se ptala, co by
to přineslo nebo jestli se to finančně vyplatí. Z té, která vždy bojo-
vala proti nespravedlnosti. Vždy snila o tom, že se přidá k nějaké
organizaci, která se zabývá ochranou zvířat. Přiměla ho, aby s ní
před laboratořemi demonstroval za propuštění pokusných zvířat
a proti jejich strašnému týrání.
Jednou ho dokonce přemluvila, aby se do jedné z laboratoří
vloupali a ta týraná zvířata vypustili, avšak naneštěstí pro ta ubohá
stvoření – a možná naštěstí pro ni – je uslyšela stráž, takže k po-
rušení zákona nedošlo. Ryan byl ještě dnes na vážkách, jestli toho
má litovat, anebo mít radost. Peníze u ní nikdy nehrály roli; Hope
byla odjakživa dítě přírody. Kam se ty ideály poděly?
Ano, je to výtečná veterinářka, to se jí musí nechat. Zdědila
„kouzelné ruce“ své matky. Ty měla vždy, už i dřív, když vypiplávala
malinké, z hnízda vypadlé ptáčky, které každý považoval za mrtvé.
I dnes zklidní jakékoli zvíře, na které položí ruku. Ta klisna včera
se zřetelně uvolnila. A Chief jí úplně propadl. Doposud bravurně
zvládla každé ošetření, včetně nejkomplikovanějších operací.
Ryan se chopil balíku slámy a rozděloval čerstvou podestýlku
do jednotlivých boxů, myšlenky se mu přitom dál honily hlavou.
Způsobila její orientace na výkon, že je tak dobrá? Zdálo se, že
Hope nyní jde jen o úspěch a peníze, nic jiného už nehraje roli. Že
by se v ní dřív mýlil? Byla tahle povrchní osoba, v ordinaci vždy
dokonale oblečená, ta pravá Hope? Nebo co ji tak změnilo?
Znal fotografie její ordinace v New Yorku, Mary mu je pyšně
ukazovala. Klinika na něj přes uměle dotvořenou útulnost působila
chladně jako palác ledové královny. Není divu, že to tu Hope,
v porovnání s tím, co viděl, chce modernizovat. Ale nezamrzlo
jí i srdce?
 6

Hope
Místnostmi se táhl závan ředidla, jak Brandon za pomoci vrtačky
přeměněné na kvedlačku míchal barvy. Elly zatím rozdávala obleky
na malování a – s hihňáním – z novin vyrobené pokrývky hlavy.
Hope mezitím s Francy sklidila vše, co tu bylo, do stěhovacích
krabic, které obstaral Brandon, a přikrývala skříně i linoleum na
podlaze fólií a starými novinami. Samozřejmě také přenosnou
ledničku přeplněnou ledovými kostkami, ve které byla uložena
minerálka a plechovky koly a piva.
„Jéé, to jste ale byly pilné!“ chválila je Elly a rozhlížela se. „To
budeme hotovi rychleji, než jsem si myslela.“
„Jen počkej, je to celkem osm místností: kancelář, vstupní hala,
čekárna, obě ordinace, místnost na probouzení a na rentgen a dva
operační sálky,“ varovala Hope. „A to nesmíme zapomenout na
chodbu.“
„Jen si nemysli, děvče! Tady jsi mezi profesionály.“ Ian jí pře-
hnaně blahosklonně položil ruku na rameno a mrkl na ni.
„Ano? Kolik jsi toho už v životě vymaloval?“ Hope se na něj
vyzývavě podívala. Ian pravděpodobně umí dobře opravovat auta –
řídí místní servis – možná umí i lakovat, ale že by se proto měl
považovat za profesionála v malování?
„Zásah, potopeno! Svůj vlastní dům, jinak nic. Ale to už bylo
práce dost, hlavně dětský pokoj, tam jsem se musel dokonce umě-
lecky angažovat a malovat na stěny disneyovská autíčka s očima,“
přiznal se smíchem.
 Žertovně do něj žďuchla a koutkem oka zahlédla, jak ji Ryan se
vzteklým výrazem pozoruje. Nakrátko ji málem přemohl dětský
reflex vypláznout na něj jazyk. Co jen to do něj vjelo? Znala ho
téměř od narození. Prošel si různými fázemi, také tou vzpurnou
v pubertě, dlouho po smrti rodičů. Jako by se zatvrdil vůči sobě
i světu. Ale většinou byl nadmíru vstřícný, ke každému přátelský
a ochotný zúčastnit se každého darebáctví. Když o tom tak pře-
mýšlela, choval se téměř na hranici nevlídnosti jen vůči ní.
Hope setřásla nedobrý pocit. Dnes by to neměl být její problém,
práce má až dost. Vyšla ven na terasu, kde Ryan uvázal Chiefa,
a přinesla mu pochoutku. Vypadalo to, že se mu vůbec nelíbí, že
se nesmí zapojit. Asi by tím chlupatým ocasem strašně rád roz-
mazával barvu po zdech.
Francy si s úsměvem prohlédla samu sebe a pak si je pohledem
změřila obě. „Jako holka jsem se chtěla stát astronautkou. Teď
vypadáme, skoro jako bychom na sobě měly oblečení do kosmu.“
Hope s úšklebkem ukázala na čapku z novin. „Hlavně ty hel-
my, ty vážně vypadají futuristicky.“ Namočila váleček do kbelíku
a otřela ho o mřížku, poté roztáhla teleskopickou násadu a začala
natírat strop na bílo. Zamyšleně ohrnula rty. „Já začnu vzadu,
a až budu mít kus hotový, můžete jít za mnou, jinak bych vás
postříkala.“
„Proto jsem vám vyrobila ty módní kloboučky, vlastně ty fu-
turistické helmy,“ hihňala se Elly.
Brandon ji musel zaslechnout. „Holky, nechte to být. Já nejdřív
natřu ty stropy. Na to potřebujete velkého, silného muže. Hned
pak se můžete postarat o stěny.“
„Já mám tak velkého a silného muže! Jsem tak pyšná,“ ševelila
Elly a přehnaně toužebně přitom koulela očima.
 „Když budeš drzá, tak tě ten velký, silný muž vykoupe v kyblíku
s barvou, zlatíčko.“ Plácnul ji po zadku, což vypadalo spíš jako
pohlazení, a políbil ji na špičku nosu.
A už je vyprovodil ven.
Hope se s válečkem přidružila k Lizzy, Jimovi a Jackovi, kteří se
pustili do chodby. Měla ta dvojčata, která vypadala, že mají stále
dobrou náladu, ráda. Jack dodržel slib a už dvakrát s ní večer hrál
kulečník, od té doby si docela dobře rozuměli.
Dřív o dva roky mladší chlapci v jejich partě nebyli, ani Bran-
donova sestra ne, v té době měli jiné zájmy. I hezká blondýnka
Lizzy byla, stejně jako její bratr, v mladistvém věku obletovaná,
byla ale méně stydlivá a prošla si nestálou fází, ve které zlomila
několik srdcí.
Zdálo se ale, že se nyní usadila; vypadala zamilovaně. Snad Jim
její city opětoval. Byl to spíš ten typ, který pocity ukrývá za vtípky,
a proto se to dalo těžko odhadnout. Jack byl o trochu vážnější.
Hope si už myslela, že je od sebe dokáže rozeznat. Alespoň tehdy,
když jsou oba v jedné místnosti.
„Jak dlouho už jste spolu?“ zeptala se Hope Lizzy, zatímco
rychlými pohyby natírala stěnu.
„Půl roku.“ Lizzy se na ni podívala a rozesmála se. „Máš pihy
meruňkové barvy.“
I Jack se široce usmíval. Přistoupil k ní. „Musíš ten váleček
nejdřív líp otřít. Pokud je příliš mokrý, stříká to. Možná bys ho
měla i trochu pomaleji válet. Podívej, takhle.“
„Chtěl by někdo…“ Ryan vešel do chodby a zarazil se.
Hope rozpačitě vytáhla ruku z té Jackovy a zamumlala: „Děkuju.“
„Jasně že chceme. Ať už nabízíš cokoliv,“ dělal hlouposti Jim.
 „Hudbu,“ doplnil Ryan a zavadil o Hope pohledem, který
nedokázala přečíst. Přátelský ale vypadal rozhodně jinak.
„No jasně přece!“ Lizzy zatrylkovala: „Hudba je má první
l­áska…“
„A poslední jsem, doufejme, já,“ odpověděl Jim falešným tónem.
Hope vyprskla. Přesto se necítila tak uvolněně, jak předstírala.
Rozladěnost mezi ní a Ryanem ji zatěžovala víc, než si připouštěla.
Když pak ale krátce nato z mobilního reproduktoru, který Ryan
spojil s mobilem, zazněly nejnovější songy a zaplavily místnosti
hudbou, nechala se dobrou náladou nakazit. Znovu se připojila
k Francy a Elly do čekárny a k té či oné písničce se společně při-
dávaly. Co se hudby týče, byla Francy v obraze a silným hlasem
zpívala s nimi. Zaměstnávala ve svém skladu dva mladé pomocníky
a celý den tam vyhrávalo rádio.
Hope zabloudila pohledem do sluncem zalité zahrady, kde na
jabloních vyrážela první jablíčka. Její rodiče měli často návštěvy,
a tak uprostřed postavili dřevěnou sedací soupravu, na které mohlo
pohodlně sedět až osm lidí. Vedle stála velká nádoba na oheň.
„Víte co? Je tak nádherně teplo. Večer se najíme v zahradě a po-
tom bychom mohli grilovat žužu.“ Šibalsky pohlédla na svou kmo-
tru. „Jak znám tetičku Francy, má doma určitě nějaké v zásobě.“
Francy se smála. „To znáš tetičku velmi dobře.“ Položila jí ruku
kolem ramen. „Ráda bych ti dala pusu na tvář, ale taková krycí
rtěnka mi nevyhovuje.“
„Vypadám tak strašně?“ Hope se zakřenila.
„Ještě hůř,“ potvrdila Elly s hihňáním.
Ianova žena Rebecca, která s břichem nemohla při malování po-
máhat, přinesla o něco později velký plech s brownies a odpískala
tím přestávku. Když šla Hope do koupelny, aby si umyla ruce,
uviděla v zrcadle to nadělení a musela se sama smát.
„Tomu uměleckému směru v mém obličeji se myslím říká poin­
tilismus,“ sdělila s chichotáním Elly, která si také myla ruce.
„No tak zůstaň, tak jak jsi, vystavíme tě jako umělecké dílo
v Kyliině galerii,“ navrhla Elly se šibalským úsměvem.

***
Díky mnoha pomocným rukám byli hotovi už brzy odpoledne.
„Co byste řekly tomu, že bychom se daly rychle do pořádku
a potom bychom ještě zajely koupit nějaké nové podsedáky do
čekárny? Ty mechově zelené už neladí se stěnami,“ navrhla Francy.
„Výborný nápad!“ Elly byla ihned zapálená pro věc a Hope se
s nadšením přidala.
Centrum pro dům a zahradu mělo v sobotu otevřeno celý den
až do osmnácti hodin. Hope byla příjemně překvapená, jak se
centrum pod Brandonovým vedením zlepšilo.
Dřív to bylo něco jako krám s regály z oranžového plechu,
ze kterých se slupovala barva. Dnes zářila velká hala moderním
leskem. Regály vyrobené ze dřeva a ušlechtilého kovu působily
vskutku elegantně, nářadí v oddělení železářství bylo v regálech
přehledně uspořádáno v průsvitných zásuvkách.
„Vypadá to tu skvěle,“ chválila nadšeně Hope.
Elly pyšně zářila, jako by to tu vlastnoručně zrenovovala. „Taky
myslím. Kromě toho kompletně změnili skladový systém. Všechny
objednávky se teď uskutečňují víceméně automaticky.“
„Vážně velmi pěkné!“ Hope uznale přikyvovala.
V oddělení bytových doplňků našly pohodlné polštářky v teplé
rezavohnědé barvě. Elly ji ještě odtáhla do zahradního oddělení,
kde pořídily dvě vysoké pokojové rostliny. Hope namítala, že dosud
žádné neměli kvůli zvířatům, která se ráda na rostliny v květináčích
vrhají, Elly ji ale odbyla mávnutím ruky.
„Tak koupíme ještě stoličku a postavíme je na ni.“
Hope našla ještě několik hezkých obrázků, které se jí líbily
a o kterých si byla jistá, že vytvoří příjemné prostředí a budou se
líbit i matce.
„Co myslíš, Francy?“
„Krajinky se zvířaty v každém případě odpovídají jejímu vku-
su,“ potvrdila.
Když jely k pokladně, byl velký nákupní vozík plný až po okraj.
Elly ukázala svoji členskou kartičku a získaly tak slevu. Když
Hope chtěla vytáhnout kreditní kartu, Francy ji nekompromisně
chytla za paži.
„To si beru na starost já,“ řekla rozhodným tónem, který Hope
znala z dětských let. Nepřipouštěl žádné námitky.
Hope to přesto zkusila. „Hloupost, to platím já. Je to naše
ordinace…“
„Ty polštáře byly můj nápad a vůbec to nepřichází v úvahu,“
odmítla Francy. „Ty jsi platila barvu, nech mě, abych taky přispěla.
Tvoji rodiče pro mě tolik dělají,“ nenechala se odbýt.
„Když je řeč o barvě, ještě čekám na účet – nesmíš mi zapome-
nout říct, kolik ti dám,“ obrátila se Hope na Elly.
„To se načekáš.“ Přítelkyně se zašklebila. „To je dárek pro ordi-
naci od Brandona a ode mě. Tvoji rodiče toho tolik pro všechny
tady dělají. Dosud jsem zaplatila za ošetření mých zvířat jen fak-
tické náklady. Barva je naše malé poděkování.“
Hope zahanbeně protestovala, ale ani její nejlepší kamarádka,
ani Francy se nenechaly zviklat.
 Cestou domů Hope poprosila kmotru, aby na chvilku zastavila
před Kyliinou galerií. Nedávno tam viděla obraz bobtaila, který
vypadal jako Chief.
Naštěstí měla i galerie v sobotu dlouho otevřeno, byl to je-
jich hlavní prodejní den, zato měli zavřeno v pondělí. Její bývalá
spolužačka ze základní školy ji srdečně přivítala a Hope jí sdělila
své přání.
Kylie si prohrábla krátké, ježaté černé vlasy a usmála se. „Budeš
se smát, ale hned když mi ten obraz nabízeli, musela jsem myslet
na Chiefa. Myslím, že jsem ho vzala do komise jen proto. Počkej
chvilku, zavolám té malířce a zeptám se na cenu pro dobrého
přítele.“
Obraz byl dokonce mnohem levnější, než očekávala – o srov-
nání s obrazy na klinice, které měly všechny mnohem vyšší,
pětimístnou cenu, nemluvě. Byl ale jako živý a Hope si skoro
myslela, že se jí ten bobtail dívá do očí.
„Musím si jméno toho malíře zapamatovat.“
„Malířky: Bellamy Karms,“ odpověděla Kylie s milým úsmě-
vem. „Pochází tady odsud.“
„Trochu spěchám, ale určitě se ještě stavím. Možná tu ještě
něco objevím.“
„Jsi vždy vítána,“ řekla Kylie s očividnou radostí.
Hope poděkovala a nechala vyřídit srdečné pozdravy neznámé
malířce. Také Francy a Elly byly tím nákupem úplně nadšené.
„Kdyby ho Ryan nechtěl, pověsím ho mamince do vstupní
haly. Chief koneckonců patří k ordinaci.“
Alespoň něčím finančně přispěla. A večer také zvládla zaplatit
pizzu pro všechny pilné pomocníky, kteří se u ní v sedm hodin
setkali na zahradě. Hned při objednání udala číslo kreditní karty.
To bylo dobře, protože právě když s Francy přinášely talíře, přijel
poslíček z Toniho pizzerie a muži od něj přebírali pizzy.
„Co jsem dlužen?“ slyšela Ryana se ptát.
„Už je zaplaceno,“ odpověděl řidič. Pokud ho Hope dobře roz-
poznala, byl to Toniho synovec Giacomo, který mezitím dozrál
v muže. Když ho viděla naposledy, byl to ještě chlapec.
„A kdo to zaplatil?“ chtěl vědět Ryan.
„To netuším, bylo to kreditní kartou,“ odvětil Giacomo a po-
krčil rameny.
Francy mezitím rychle míchala salát ze svého skleníku. Hope
se právě znovu vrátila do kuchyně, potřebovala ještě příbory na
salát, když vtom se ve dveřích objevil Ryan.
„Ty jsi zaplatila tu pizzu?“ Jeho výraz byl chladný jako vždy.
Hope pozvedla bradu. „Ano, proč?“
„To převezmu já,“ řekl rozhodně.
„Ne,“ odvětila Hope se stejnou neústupností. „To je na mě.
A nebudeme o tom diskutovat.“
„Chceš se se mnou hádat?“ zeptal se nebezpečně klidně.
Ano! Odpověď měla na jazyku. V tom okamžiku jí připadalo
dobré cokoli, co by jeho chladné chování prolomilo.
„Jestli hledáš příležitost k hádce, tak jdi jinam,“ řekla místo toho
kousavě a s příbory v ruce se kolem něj protáhla. Avšak uvnitř se
to v ní opět vařilo.
Vmáčkla se na konec lavice vedle Jacka, daleko od Ryana, a po-
řádně se napila z láhve s pivem, kterou jí Jack podal. A hned zase
znovu.
Láhev byla rychle prázdná a stejně rychle vypila i druhou.
Kromě brownies toho Hope dnes mnoho nesnědla. Pivo jí stouplo
do hlavy a přemohla ji příjemná lehkost.
 Hope se bavila, smála se na správných místech a vyměňova-
la si s Jackem různé kousky pizzy, aby mohli ochutnat všechny
druhy.
Samozřejmě jí neuniklo, že s ní flirtuje, ale bylo to jen neškodné
škádlení mezi přáteli. Nebylo přece nic na tom, že s ním tu hru
hraje. S Ryanem se žertovat nedalo, pokazil jí náladu. Nechtěla si
jeho mrzutými pohledy nechat zprotivit hezký večer.
Když vstala, aby odnesla prázdné talíře do kuchyně, musela
se ovládat, aby šla rovně a nezakopla o Chiefa, který ji provázel
a rozrušeně kolem ní poskakoval. Kolik piv už vypila? Byla vděčná,
když jí Francy talíře odebrala a ponechala jí jen příbory. Alespoň
nedošlo na střepy na schodech.
Hope otevřela myčku a vytáhla přihrádku na příbory. Odstrčila
přitom Chiefův čumák, který by tak rád prozkoumal obsah myčky.
Francy se jí podívala přes rameno a tiše se zeptala: „Co je vlastně
s tvým přítelem?“
„Ten má naštěstí letní chřipku,“ vyklouzlo Hope z úst. Ve
stejném okamžiku jí došlo, jak to muselo znít, a zakryla si pusu.
„Hopla. Samozřejmě tím myslím, že je chudáček nemocný.“
„Co tím chceš říct?“ chtěla vědět Francy se zřejmým údivem.
Teď zas byla překvapená Hope. „Ptáš se přece, protože bych
za ním jinak letěla, nebo ne? Ale takhle jsme mohli vymalovat,“
vysvětlila. „Tím naštěstí jsem měla na mysli, že odřekl, a tudíž
jsem nemusela odříkat já. Příští víkend v každém případě pojedu.“
Alkohol jí nejen znesnadnil výslovnost, ale zamlžil i smysly.
Zvlášť rychle jí to nemyslelo.
„Vlastně jsem se neptala kvůli tomu.“ Francy zaváhala. „Myslela
jsem spíš na Jacka.“
„Na Jacka?“ opakovala udiveně Hope.
 „Já vím, že jsem pro tebe jen stará ženská…“
„Hloupost, to není pravda!“ Hope rozhořčeně zvedla vidličku,
kterou právě měla v ruce. „Ty jsi navždy mladá a…“
Francy ji se smíchem přerušila. „Nechtěla jsem slyšet kompli-
menty.“ Pak zvážněla. „Vypadá to ale, že se do tebe chlapec trochu
zakoukal. Nedávej mu žádné naděje, pokud to nemyslíš vážně. Je
to milý kluk. Vím, že byl nějakou dobu taky trochu rošťák, ale
vypadá to, že se mu opravdu líbíš.“
Hope měla s pivem v hlavě potíže zpracovat to, co slyšela. Jack?
Zamilovaný do ní? Tomu nevěřila. Sešli se na kulečníku a v partě
spolu často dělali hlouposti, ale jistě na to pohlížel stejně kama-
rádsky jako ona. Podívala se na Francy. V dobrotivém výrazu
kmotry uviděla starost.
„To jsem nechtěla,“ řekla Hope zdrceně. „S někým si pohrávat
vážně není můj styl.“
„To přece vím, zlato.“ Francy se s úsměvem dotkla její tváře.
Zdálo se ale, že má na srdci ještě něco. Zjevně se musela donutit,
když dodala: „Má to něco společného s Ryanem?“
„S Ryanem?“ zopakovala Hope a všimla si, že se uvnitř nechtě-
ně naježila. Sklonila se k Chiefovi, který při zmínce o páníčkovi
našpicoval uši, a drbala ho v měkké srsti.
„Miláčku, nemám vlastní děti. Ty a Ryan jste pro mě vždy byli
jako dcera a syn.“
Hope si často kladla otázku, z jakého důvodu nemá tak dobro-
srdečná osoba jako Francy žádnou rodinu. Ještě nikdy ji neviděla
s nějakým partnerem. Proslýchalo se, že kdysi někoho měla…
Než se stačila zeptat, Francy pokračovala: „Jsem kmotra vás
obou. I Ryanovi rodiče byli mí blízcí přátelé; znám vás od narození.
Miluju vás oba. A bolí mě srdce, když vidím, že se k sobě máte
jako pes s kočkou. A ti si v porovnání s vámi báječně rozumějí.
Není mi nic do toho, co se mezi vámi stalo, ale…“ Povzdechla
si. „Bylo by hezké, kdybyste se zase snášeli. I po ukončení vztahu
se lidé mohou přátelit. Podívej se na tvou matku a Curtise. Ti si
přece rozumějí…“
Hope vykulila oči. „Máma chodila s Curtisem? Se Susaniným
mužem?“ Věděla, že oba pocházejí z Lynnwood Falls a že se sem
její otec přistěhoval, až když tu byl zapotřebí zvěrolékař. Znala tu
historku, jak se do něj matka bláznivě zamilovala, a proto se vyučila
veterinární asistentkou. Ale o jejím životě předtím nic nevěděla.
Francy si rozpačitě položila ruku na pusu. „Ach, myslela jsem,
že ti to vyprávěla. Dřív alespoň zmiňovala, že ti o tom poví. Určitě
se k tomu jenom nedostala. Není to žádné tajemství. Mrzí mě, že
jsem ti to teď prozradila. Už je to hodně dávno, když dospívala.“
Působila hodně zdrceně.
„To nevadí, neřeknu jí, že to vím.“ Naštěstí se její kmotra už
nebavila o Ryanovi, tak byla rozpačitá z toho, že tajemství přítel-
kyně vyzradila.
Elly měla zřejmě podobné myšlenky, přišla s prázdnými mísami
od salátu do kuchyně a dívala se z jedné na druhou. „Jé, vyrušila
jsem vás?“
„Ne, jen jsme se tak bavily, ale už jsme skončily,“ řekla Francy.
„Nechám vás o samotě.“
Obě si vyměnily významné pohledy, které Hope ani v podrou-
šeném stavu neunikly.
Elly hned začala: „Co se to vlastně mezi tebou a Ryanem děje?
Chodíte kolem sebe jako kočka se psem…“
„Už zase psi a kočky? Proč to musí být pořád tahle ubohá
zvířata? Znám mnoho z nich, kteří si dobře rozumějí,“ přerušila
ji mrzutě Hope. „Podívej se na Chiefa a Romea.“ Ukázala na ty
dva, kteří se právě přátelsky dělili o misku.
„Cože?“ Elly s podivem nadzvedla obočí.
„Chceš mi taky udělat přednášku o tvém přátelství s Rya-
nem a se mnou?“ Hope pokrčila čelo. „Vždycky jsem si myslela,
že tvá přítelkyně jsem já.“
Elly ji objala. „Bylas, jsi a vždycky budeš má přítelkyně.“ Styd-
livě sklopila oči. „Ale Ryan byl v posledních letech taky náš dobrý
přítel. Pomáhal Brandonovi postavit se na nohy, když byl nešťastný
z toho, že se mu zhroutily všechny plány. Motivoval ho, aby tré-
noval místní fotbalové družstvo mladých, a dokonce mu přitom
pomáhal, když Brandon ještě nemohl tak dobře běhat. Kdykoliv
ho člověk potřebuje, je vždy připraven pomoct, a…“
„A já jsem byla pryč, už jsem to pochopila,“ skočila jí s hořkostí
Hope do řeči.
„Přestaň s tím! To ti nikdo nevyčítá,“ řekla Elly a poprvé od
jejich shledání působila rozzlobeně. „Jednoduše bych nechtěla,
abych si mezi vámi musela vybírat. Chci jen, abyste byli oba naši
přátelé a abychom mohli být i v partě bezstarostní, aniž by přitom
probíhala tichá válka. A abys ubohému Jackovi nemotala hlavu
jen proto, abys dráždila Ryana.“
Hope si dala rozčileně ruce v bok. „Co všichni máte s Jackem?
Myslela jsem, že jsme všichni přátelé a můžeme se škádlit. Dob-
ře, nechám toho. Ale proč na mě každý chodí s Ryanem? Tak si
promluv s ním!“
Ellyin rozpačitý výraz mluvil za vše.
„Ty jsi s ním mluvila?“ Hope musela doslova přinutit spodní
čelist, aby se zavřela.
„Před chvílí.“
 „No a co říkal?“
„Vážně, nechci se stavět na ničí stranu. Promluv si s ním sama.“
„To už jsem zkoušela tisíckrát.“ Hope našpulila rty.
„A seš si jistá, že…“
„Já?“ Hope pozvedla obočí.
„Tak dobře. Pokud budete potřebovat prostředníka, který vám
rozhovor domluví, dejte mi vědět.“ Ve tváři se jí opět objevil bujný
úšklebek, který byl pro ni tak typický. „Pro Willa jsem už taky
zprostředkovávala manželské rozhovory.“ Vtom si uvědomila, co
řekla. „Takže na zprostředkování rozhovoru mezi přáteli jsem
rovněž použitelná,“ zkoušela z toho vybruslit.
Hope se musela nechtěně smát, vztek se rozplynul. Ačkoliv ji
rozčilovalo, když se jí někdo ptal na Ryana, v zásadě ji mnohem
víc zatěžovala ta napjatá situace. Možná by se přece jen měla ještě
jednou pokusit s ním v klidu promluvit. Už je tu tři týdny. A má
před sebou v Lynnwood Falls téměř ještě celé léto. Takhle už to
dlouho nevydrží, její mírumilovnou duši to příliš zatěžuje.
„Fajn, budu o tom přemýšlet,“ slíbila.
„Přísahali jste si přátelství na věčné časy,“ upozornila ji Elly
s úsměvem a zase zmizela dolů. Hope tu zůstala s vlastními my-
šlenkami o samotě.

Ryan
Přísahali jste si přátelství na věčné časy, zněla Ryanovi v uších Ellyina
slova. Jak jen přišla na to, že Hope a on jsou dnes nepřátelé? Dobře,
už to nebylo to přátelství, které je kdysi spojovalo. Dnes byli spíš
kolegové. Měli rozdílné názory. Ale nepřátelé nebyli.
 Že by Elly udělala Hope tu samou přednášku? Ryan byl pře-
kvapený, že se na něj Hope najednou usmála, sedla si k Becky
a bavila se s ní o jejích žácích a o práci učitelky tady v Lynnwood
Falls, místo aby dál pletla hlavu Jackovi.
Zamyšleně drbal Chiefa za ušima a postranním okénkem džípu,
který patřil Ianovi a Becky, pozoroval noční městečko. Bylo už poz-
dě, všude panovalo ospalé ticho. Byl rád, že ho Becky svezla, i když
mu pomyšlení, že tam nechal své auto stát, nebylo zcela po chuti.
Protože ordinace nebyla v provozu, požádali zvěrolékaře ze
sousedství, vzdáleného skoro dvacet kilometrů, aby v případě
nutnosti zaskočil. Kolega byl rád, že může také někdy pomoct. Byl
ve své ordinaci sám, a proto ho Glenn nebo příležitostně i on občas
zastupovali. Přesto Ryan rád zůstával mobilní. Ačkoliv by teď nerad
řídil, v případě nutnosti by si mohl vzít harleye. Nevypil toho zas
tolik jako Hope nebo Ian, který právě začal na předním sedadle
chrápat. Střízlivý ale také nebyl a řidičský průkaz potřeboval.
Myšlenky se mu opět zatoulaly k Hope. Nejlepší přátelé! Proč
ho právě teď napadá ta stará příhoda? Jeho babička, stále ještě pod
vlivem šoku, odjela do New Yorku, aby zařídila potřebné detaily
převozu rodičů. Ryan přenocoval u Glenna a Mary, nejlepších
přátel jeho rodičů. V hostinském pokoji v podkroví, vedle pokoje
Hope. Oběma bylo deset let.
Ještě dnes si myslel, že si tehdy vedl statečně, když si navenek
zakázal uronit jedinou slzu. Zato noci byly kruté. Někdy si vlezl
do postele k babičce, vždy ho zavolala, když křičel ze spaní. Avšak
té noci u Archerových byl sám. Možná plakal. Tajně.
Najednou mu u postele stála Hope, neslyšel ji přicházet. Ještě
dnes ji má před očima, s velkýma hnědýma, od spánku unavený-
ma očima a s rozježenými vlasy, v bílé noční košili, sahající téměř
až k zemi, na které se skvěl veliký kovbojský šerif Woody z filmu
Příběh hraček. Vždy měla s Woodym, který byl hned zpočátku
zavržen, soucit; prohlásila ho za svého oblíbence. Srdce malé Hope
bylo neustále plné soucitu, se vším a s každým.
A s ním také.
Skoro jako by jejich konverzaci ještě uměl nazpaměť.
„Slyšela jsem tě,“ řekla.
„Já nepláču,“ byla jeho strohá odpověď.
Jednoduše si k němu vlezla pod deku, tenkýma ručkama ho
objala a šeptala mu do ucha: „Je v pořádku, když kluci někdy
pláčou. Pokud je člověk moc smutný, tak se to smí. Jinak by bylo
v hrudníku málo místa, říká tetička Fran.“
Měl v hrudníku málo místa, velmi málo. Jako kdyby mu tam
někdo dal pytel obilí a ten nasákl vodou a okamžitě ztěžkl. Často
si kladl otázku, jestli ten tlak vůbec někdy povolí. Ještě dnes, když
pomýšlel na své rodiče, ho někdy cítil.
Hope byla tehdy pravděpodobně o kousek větší než on, i když ji
rychle dohonil. Zatlačil hlavu do polštáře a i on ji neobratně objal.
„Já jsem taky moc smutná. Musím kvůli tvým rodičům opravdu
hodně plakat,“ šeptala Hope a dala mu tak pocit, že ji také smí
utěšovat.
A pak společně plakali. Bezhlesně.
Jako kdyby mu dokázala číst myšlenky, někdy později špitla:
„Ale nejsi sám. Máš přece nás. My jsme teď tvoje rodina. A my
dva budeme vždy přátelé. Až navěky.“
Možná že už tehdy se do Hope trošku zamiloval, i když trvalo
ještě hodně let, než si to uvědomil.
Jak Becky brzdila, trhl sebou. Vůbec si nevšiml, že už jsou
u něj doma.
 Ian se polekaně probudil. „Už jsme tam?“ brblal.
„Jestli tvoje žena dnes nesnese chrápání – což je dost dobře
možné, zní totiž strašně – tak už tam nejspíš budeš. U Voldemortky
ve výběhu je ještě místo,“ dobíral si ho Ryan. „V opačném případě
vystoupím já.“
Předklonil se, políbil Rebeccu na tvář. „Děkuju za svezení.“
Pobaveně se zasmála. „Rádo se stalo. Možná tvoji nabídku
s Voldemortkou ještě přijmu.“
Ryan poklepal Iana po rameni a následován Chiefem vystoupil.
Jako vždy ještě obešel stáje. V noci čilý sameček mývala, které-
ho nazývali podle slavného vzoru Rocket, šramotil ve velké kleci.
Vypadalo to, že se drbe. Jeho černá maska vystupovala z temnoty.
Pravděpodobně ho bude moct brzy vypustit – co možná nejdál
od lidských příbytků, aby zase mezi lidmi nenašel nějakého ne-
přítele.
V pondělí ráno Ryan vytáhne stehy losí krávě a i ona s teletem
budou smět zpět na svobodu. Teplo posledních dní pomalu ohřálo
stáj, také výběh je příliš slunečný a losi jsou na teplo citliví, nemají
dostatek potních žláz. V lese se budou cítit podstatně lépe.
Škoda že u toho nemůže být Glenn. Návraty do divočiny mi-
loval. Ryan si třel tváře. Možná by mohl vzít Hope. Nejspíš by
se jí to líbilo.
Ten malý losí býček byl neskutečně roztomilý. Měl stejně jako
matka něžné hnědé oči, které ho teď ze tmy úzkostlivě pozorovaly.
Přestože byli losi téměř slepí, byla to zvířata aktivní ve dne i v noci
a vnímala ho asi podstatně lépe než on je.
Nohy telete ještě nebyly tak stříbřitě bílé jako u matky, jejíž
končetiny se ve tmě světle vyjímaly. S převislým horním pyskem
losi vypadali, jako by se ošklíbali.
 Ryan k nim za ohradu zakutálel dvě jablka, která přes zimu
skladoval. Losi jablka nade vše milovali. Jinak tak plachá zvířata
někdy dokonce přicházela do zahrad a přelézala ploty, aby se k té
pochoutce dostala. Matka se na ně ihned vrhla, zatímco malý
býček, který ještě dával přednost mateřskému mléku, horlivě sál.
Ryan se rychle stáhl zpátky, aby je nerušil.
Ano, vzít Hope s sebou, až je poveze zpět do lesa, asi není špatný
nápad. Pomocná ruka se vždycky hodí a Hope dokáže přiložit
ruku k dílu. Alespoň v tom se nezměnila.
V myšlenkách to zařadil do plánů na nadcházející víkend.
 7

Hope
Někdo jí musel dát do pusy mrtvého bobra – alespoň jí to tak
připadalo, bylo to něco oteklého, chlupatého a nahnilého. Něco
nechutného. I hlava jí duněla. Vypila toho včera víc, než si původně
myslela? Zteplalá voda z plastové láhve na nočním stolku oproti
tomu chutnala lahodně.
Nutně potřebovala sprchu. A kávu. V tomto pořadí.
Osvěžení bylo báječné a zase ji vrátilo do života. Sprchovala
se střídavě horkou a studenou vodou, dokud jí nenaskočila husí
kůže. V New Yorku si většinou uhlazovala vlasy – alespoň se o to
pokoušela. Colin měl rád, když je měla řádně upravené. Tady je
jen krátce vytřela ručníkem, nechala uschnout na vzduchu a hřívu
sepnula do ohonu.
I dnes vypadalo časné léto tak, jak má. V ranním slunci vše
zářilo bujnou zelení, respektive všemi barvami.
Dole ji uvítal závan čerstvých barev. Avšak radost netrvala
dlouho. Hope zaklela. Kávovar zabalila a odnesla s ostatními
přístroji pryč. Momentálně jí chyběla potřebná energie, aby kra-
bice vybalila.
U Annabelly dostaneš latté macchiato…, zněla jí v uších Ryanova
uštěpačná poznámka.
Hope vysunula spodní ret. „Přesně to udělám,“ řekla trucovitě
a sáhla po klíčkách od otcova chrysleru.
 Právě když se rozjela, šla okolo paní Bloombergová, svátečně
ustrojená a v kloboučku cupitala podél silnice. Hope u ní zabrzdila
a stáhla okénko.
„Dobré ráno, paní Bloombergová. Jdete do kostela? Můžu vás
svézt, jedu k náměstí.“
„Ach, malá Hope!“ Paní Bloombergová se radostně usmála.
„Dobré ráno, to by bylo milé.“
„Jak se daří Missy?“ Před pár dny fenku prohlížela a měnila jí
obvaz. Zlomenina se dobře hojila. Teď už s ní mohla vykonávat
i pár cviků, aby se posílily svaly.
„Dobře, děkuju za optání, Hop…, ach ano, paní doktorko
Archerová,“ povzdechla si paní Bloombergová. „Děti tak rychle
rostou a jsou z nich lékaři a právníci a uznávaní lidé.“
Hope se usmála. „To je v pořádku, stejně se pořád jmenuju
Hope a tak mi taky prosím říkejte.“
„To mi Ryan, tedy doktor Cooper, říkal taky, ale nechtěla bych
být neuctivá.“ Když na ni Hope krátce pohlédla, vypadala stará
paní rozpačitě, musela se ale soustředit na cestu.
„Nechala jste Missy doma?“ odvedla Hope řeč jinam.
„Ano, tam je v navyklém prostředí. A reverend Pickert uvazuje
svého psa často před kostelem, je to mastif. Ten se s ostatními psy
nesnáší.“
Nejen pes, prolétlo Hope hlavou. Přísný duchovní všem dřív
naháněl strach.
„Vůbec jsem nevěděla, že reverend ještě aktivně pracuje. Nemá
už být dávno v důchodu?“
Paní Bloombergová přikývla a vypadalo to, že by to bylo mi-
lejší i jí. „Dobrovolně pracuje ještě dál,“ řekla bez velkého nadšení
v hlase. „Ale slyšela jsem, že církev už za něj má náhradu. Nedávno
tu byl nějaký mladý muž, reverend Daniel Owens, který působil
velmi mile. Sympatický a srdečný.“ Rysy se jí nadějně rozjasnily.
„To je moc dobře. Někdy je čerstvý vítr dobrý,“ odpověděla
co možná diplomaticky Hope, ale její spolujezdkyně upřímně
souhlasila.
Hope zastavila před kostelem, což byla jednoduchá bílá stavba
s omšelou věží, která už téměř po tři staletí vzdorovala veškerým
bouřím.
„Děkuju za svezení, paní doktorko Archerová.“
„Rádo se stalo! Přeju vám hezký den, paní Bloombergová.“
„Díky a nápodobně.“
Hope zajela na parkoviště vedle radnice, jejíž bílé latě jen zářily.
Nádherné počasí vykouzlilo slunce i v obličejích obyvatel Lynn­
wood Falls. Mnozí ji cestou do jednoho z kostelů nebo jinam
vesele zdravili.
Již z dálky udeřila Hope do nosu vůně kávy a čerstvého pečiva,
přidala do kroku.
Tou dobou byly stolky v Annabellině kavárně jen spoře obsaze-
né. V neděli ráno snídala většina obyvatel v kruhu rodiny. Jestlipak
se dnes vůbec vyplatí kavárnu otevírat? přemýšlela Hope. Avšak
uvnitř stála u pokladny fronta; zdálo se, že si přece jen někdo ráno
přišel pro čerstvé pečivo.
Hope se uznale rozhlédla. Dřív, když tu ještě bydlela, to byl
obchod s kávou, odkud si člověk mohl odnést kelímek hořké
kávy a nějaké suché pečivo. Bývalý majitel Freddy ho vytáhl svý-
mi od nikotinu zažloutlými prsty z plastového obalu se značkou
Nejlevnější zboží. Obchod se držel jen proto, že nebyla žádná jiná
možnost. Diner otevíral až v poledne a pekárna tehdy žádnou
kávu neprodávala.
 Annabella Marksová měla vkus. Podlaha byla vyložená černo-bí-
lými dlaždicemi; půvabné židle, vyrobené z antracitově zabarveného
kovu, působily elegantně a díky tlustým červeným podsedákům
a širokým opěradlům i pohodlně. Před nimi stály kulaté stoly na
podstavcích ze stejného materiálu jako židle, s bílými mramorovými
deskami vhodně ozdobenými červenými ubrousky. Jedna ze stěn
byla v kontrastu s ostatními bílými vymalována do malinově čer-
vené a ozdobena obrázky s francouzskými motivy. U široké stěny
stál skleněný pult, ve kterém bylo lákavě vyložené pečivo, obložené
bagely a sendviče. Kavárna působila velmi čistě, vskutku lákavě.
Annabella, která byla se svými světlými vlasy a snědou pletí
krásná odjakživa, ve svých černých šatech s červenými knoflíčky,
červeným šátkem a bílou, volánky ozdobenou zástěrou propůjčo-
vala podniku dodatečný lesk.
„Máš to tu nádherné, Annabello. Je neuvěřitelné, co jsi tu ze
starého obchodu vykouzlila!“ chválila ji nadšeně Hope.
„Hope! Děkuju.“ Zdálo se, že ji pochvala potěšila. „Už jsem
slyšela, že jsi zase tady.“ V jejích slovech zaznělo něco, co Hope
nedokázala zařadit. Znělo to nějak neradostně. Možná se hněvá,
že Hope nepřišla už dřív.
„Už dávno jsem se chtěla stavit. Tvoje skořicové rolky jsou sen,“
pospíšila si s ujištěním.
„Díky, peče je moje matka.“ Její úsměv se změnil na profesio-
nální. „Co by sis přála?“
Hope musela skrýt překvapení. Protože Annabella bydlela na
druhém konci Lynnwood Falls, byly dříve v rozdílných partách
a nijak úzce se nepřátelily, ale vždy si docela dobře rozuměly. Stre-
sem, že musí rychle obsluhovat dál, to také nebylo, za Hope právě
nikdo nestál. Nu což, možná že za sebou má bujarý večer a ranní
práce pro ni není jednoduchá. Hope v každém případě nutně
potřebovala kávu a objednala si ji.
„Vezmeš si ji s sebou?“
Hope váhala. Později bude možná potřebovat ještě další. „Ne,
vypiju ji tady,“ rozhodla se a ukázala směrem ven, kde ještě byly
tři volné stoly. Už dávno se neposadila do žádné pouliční kavárny,
a když už se ten hezký zvyk dostal i do Lynnwood Falls, chtěla
toho v každém případě využít.
„Najdi si nějaký klidný stůl, kávu a skořicovou rolku ti přinesu
ven.“
„Ne, děkuju, počkám tady a vychutnám si tu lákavou vůni
tady uvnitř,“ odvětila s úsměvem.
Najednou se Annabellin spíš uzavřený obličej rozzářil. Udělalo
jí to, co řekla, takovou radost? Hope chtěla právě něco dodat, když
jí došlo, že to neplatilo jí.
Než stačila otočit hlavu, uslyšela známé štěkání a následně
hluboký Ryanův hlas: „Dobré ráno, dámy.“
Chief se vrhl k Hope a rozjařeně ji zdravil, jako by se naposledy
viděli přes sto lety, a ne před několika hodinami.
Hope si s úsměvem sedla do dřepu a hladila ho, přitom koutkem
oka sledovala, jak Annabella pospíchá zpoza pultu a líbá Ryana
na tváře. Jen se jí to zdálo, nebo se ti dva k sobě měli víc, než je
zvykem? V každém případě se k sobě chovali dost důvěrně. V Hope
se pohnulo něco neznámého, něco, co nedokázala zařadit.
„Pojď sem, Chiefe, dostaneš nějakou pochoutku,“ lákala ho
Annabella.
Se zadostiučiněním Hope uviděla, že Chief naklonil hlavu ke
straně a tázavě se na ni podíval, jako by se chtěl ujistit, že bude
v pořádku, když ji opustí.
 Přitiskla mu tvář k čumáku a odstrčila ho. „Tak utíkej.“
S vrtěním ocasu splnil povel a opatrně si vzal plátek šunky, který
mu Annabella podstrčila, pak se zase vrátil k Hope.
Alespoň někdo chce být se mnou, proběhlo Hope hlavou, zatímco
se Ryan plně soustředil na Annabellu, která se právě ptala:
„Jako vždy?“
„Ano, prosím, s čedarem.“ Ryanův pohled padl na talíř ležící
před Hope. „Skořicové šneky dnes nepotřebuju,“ řekl s mazaným
úsměvem, který jí připadal tak důvěrně známý, že jí srdce začalo
tlouct rychleji.
Bezděky mu úsměv vrátila a na okamžik se nesrovnalosti mezi
nimi rozplynuly. Jejich pohledy se spojily; chlad z jeho hnědých
očí zmizel. Hope se v břiše rozlilo teplo.
„Zabalím ti to, ano?“ přerušila Annabella jejich bezhlesný roz-
hovor a Ryan se na ni znovu obrátil.
Váhal. „Přijel jsem s Angusem…“
Hope sama nevěděla, co ji pohání, když se slyšela říkat: „Na­
snídám se tady, venku je tak hezky. Kdybys chtěl, odvezu tě potom
k tvému autu.“
Panebože, copak je stále ještě opilá? Co to tu říká? Zve ho snad,
aby tu s ní zůstal?
Ryan působil stejně překvapeně jako ona sama. „Dobře, tak…
Dej mi prosím taky jeden talíř,“ obrátil se nakonec na Annabellu.
„A dvojité espresso.“
Chief nadšeně vyštěkl, jako kdyby se mu ten nápad moc líbil.
Annabella postavila před Hope velkou sklenici, ve které tmavá
káva lákavě kontrastovala s našlehanou mléčnou pěnou. „Tady,
jednou latté macchiato s vanilkovou příchutí,“ řekla čistě ob-
chodním tónem.
 Ryan lehce pozvedl koutek úst. Hope se musela smát.
Zvedla prst. „Ale s kofeinem a plnotučným mlékem, bez ka-
ramelu.“
Ryan se připojil k jejímu smíchu a v obraně zvedl obě ruce.
„Nic jsem neřekl.“
Pohledy, které Annabella věnovala Ryanovi, mluvily za vše.
Ryan se jí přinejmenším líbil. Ale jak to vypadalo s ním? Měl ji
rád, to bylo zřejmé. Avšak byly ve hře i hlubší city?
Hope už v podstatě mohla popadnout talíř a sklenici a jít ven.
Přesto se na Annabellu široce usmála a dělala, že je úplně samo-
zřejmé, aby počkala na Ryana, dokud nedostane to svoje „jako
vždy“ s čedarem, ať už je to cokoliv. Vypadalo to jako sezamový
bagel, Annabella alespoň jeden rozřízla, přestože již na pultě ležely
hotové. Protahovala tak čas, který mohla s Ryanem strávit?
„Co dělá to telátko? Už zase uteklo?“ zeptala se Annabella.
Jaké telátko? Hope předstírala, že soustředěně míchá svou kávu,
uši ale měla nastražené.
„Ano, předevčírem. Přivezli jsme ho zpátky, ale Tucker říkal,
že pokud se to stane znovu, dá matku i s mládětem pryč.“
Pravděpodobně nedokázala dost dobře skrývat zvědavost anebo
ji Ryan tak dobře znal. Obrátil se k ní. „Tucker tele odstavil. Od
té doby kráva celé dny a noci kvůli teleti bučí. Telátko už třikrát
uteklo, přeskočilo plot a běželo za matkou.“
Jak to, že o tom nic neví, a Annabella ano? Pomyslela na Ellyiny
poznámky a přinutila se potlačit svou nelibost. Slíbila, že se bude
lépe ovládat. „Chudáci, oddělili je příliš brzy,“ zamumlala.
„Co budeš dělat, když je Tucker dá oba pryč? Vezmeš si je
k sobě?“ zeptala se Annabella a podívala se upřeně na Ryana, jako
by tam Hope nebyla.
 Jak to, že k němu? Pokud věděla, od smrti jeho rodičů už na
farmě Cooperových žádná zvířata nebyla. Jeho babička měla ně-
kolik slepic a Ryan měl poníka, ten už ale před lety pošel. Teh-
dy spolu ještě chodili. Hope však zachovala výraz hráče pokeru
a předstírala, že všechno ví.
Ryan pokrčil rameny. „To uvidíme.“
Hope popadla talíř a sklenici. „Počkám venku, hezky tam svítí
sluníčko.“
Už měla těch důvěrností dost, najednou se cítila osamocená.
Věrný Chief kráčel poslušně za ní a svezl se jí k nohám. Hope se
sklonila a podrbala ho na hlavě. „Ty jsi ten nejlepší. Víš to, že ano?“
Chief spokojeně zamručel.
„Přinejmenším ten nejlepší pes. Moje fenka Miss Sophie je
taky skvělá. Jsem si jistá, že by se ti líbila.“ Při pomyšlení na fenku
labradora jí zase ztěžklo srdce. Když se narovnala a opřela si záda
o židli, položil jí čumák na kolena. „Tak dobře, budu tě drbat dál,“
zasmála se Hope.
Přestože seděla s hlavou směrem k interiéru restaurace, nerozu-
měla, co si ti dva říkají, ale Annabella se zvonivě smála.
„Tak dlouho přece mazání bagelu nemůže trvat!“ bručela si
pro sebe pochmurně.
Konečně se čedar dostal na své místo v bohatě obloženém bage-
lu a Ryan s ním a se svým šálkem vyšel ven. Hope se začaly sbíhat
sliny. Možná si měla dát také něco pořádného.
Zdálo se, že jí Ryan zase čte myšlenky. V očích se mu pobaveně
zablesklo. „Chceš ochutnat?“
Hope chtěla nejprve slušně odmítnout, ale když uviděla, že je
Annabella zevnitř pozoruje, zatrylkovala: „Ráda!“ a pořádně si
ukousla. „No tedy, je to vážně skvělé!“ řekla s plnou pusou.
 „Chtěla bys půlku?“
„Ne, to je dobré, mám přece dva skořicové šneky,“ řekla roz-
pačitě. „Chtěl bys?“
„Ne, děkuju.“ Ryan se usmál a zamyšleně si ji prohlížel.
Jestlipak také právě vzpomíná na to, jak se dřív vždycky dělili
o svačiny? Přepadl ji teskný pocit.
„Bylo Tuckerovo tele od té krávy s mastitidou?“ zeptala se, když
všechno spolkla a foukala do ještě horké kávy. Ze sklenice stoupala
lákavá vůně kávy a vanilky.
„Ne, ta nemocná kráva měla naštěstí větší tele, to už je prodané.“
„Je těžké, když se dojnice musí tak brzy rozloučit s telaty,“ po-
horšovala se Hope.
„Určitě.“ Ryan pochmurně přikývl, ale tentokrát jeho změna
nálady nepatřila jí.
Hope sebrala veškerou odvahu. „Bylo by milé, kdybys mě mohl
o takových případech informovat.“ Pokusila se, aby jí v hlase ne-
zazněla žádná výčitka, nechtěla však, aby ji lidé považovali za
nevědomého hlupáka, pokud by se někdo na nějaký případ zeptal.
Na okamžik měla dojem, že chtěl odmítnout, ale pak mlčky
přikývl.
Hope odevzdaně usrkávala kávu, aby nemusela zase jako první
přispět do rozhovoru. Avšak Ryan mlčky pojídal bagel. Na jejich
mlčení vlastně nebylo nic špatného, ale Hope zjistila, že ji začíná
znervózňovat.
Byla skoro ráda, když Annabella vyšla s velkou stříbřitou mis-
kou plnou vody a postavila ji před Chiefa, který začal dychtivě
chlemtat. Jen to, že při předklánění položila Ryanovi ruku na paži
a zářivě se na něj usmála, už nemuselo být.
A Ryan se na ni také radostně usmíval. „Děkuju ti, to je milé.“
 Hope si ukousla kousek skořicového šneku a doufala, že žvýkání
zaměstná její obličejové svaly natolik, aby dokázala skrýt myšlenky,
které nebyly právě přívětivé.
Když Annabella zase odešla, Ryan pohlédl na nebe. Tmavá
modř posledních dní byla vysoko nahoře protkaná bílými cáry,
které připomínaly bílé peří. „Doufejme, že počasí ještě dnes kvůli
fotbalovému zápasu vydrží,“ řekl. „Mohlo by pršet, blíží se teplá
fronta.“
Už jsme se tedy dostali k rozpačitým rozhovorům o počasí? měla
Hope chuť odpovědět, zároveň ale dobře věděla, že počasí je
v Lynn­wood Falls pro lidi, a obzvlášť pro farmáře, skutečně váž-
ným tématem. Místo toho řekla: „Taky doufám. Elly se tak těší
a pro Brandona je to důležitý zápas, že ano?“
Ryan přikývl. „Poslední a rozhodující zápas týmů mladých před
letní přestávkou. Tým Beaverů má o čtyři body méně, ale dnes
mají dobré šance vyrovnat. Hawkové nejsou tak silní.“
Chvíli se drželi tématu americký fotbal.
Hope si přinesla ještě jedno latté, aby hladinu kofeinu pozvedla
na snesitelnou úroveň. Ryan se připojil s dvojitým espressem. Te-
prve když Hope chtěla zaplatit, zjistila, že Ryan už účet vyrovnal,
patrně když byl na toaletě, a rozpačitě na něj mžourala. „To jsi
nemusel.“
Pokrčil rameny. „Já vím.“ Ušklíbl se. „Ale ty jsi taky včera
nemusela platit ty pizzy.“
Znovu se musela napomenout, aby zůstala klidná. Proč ji to-
lik vytáčí? Dřív se přece k sobě chovali vždy uvolněně a něco
takového by brala jako přátelské škádlení. Jediné uspokojení jí
přinášelo p­ omyšlení na to, že se Annabelle určitě nelíbilo, že za
ni Ryan zaplatil.
 K autu šli mlčky a mlčeli i během jízdy. Hope zaparkovala před
vjezdem, musela hned zase odjet.
„Děkuju za svezení,“ řekl Ryan odměřeně.
„Nechceš se podívat dovnitř?“ zeptala se. „Vypadá to opravdu
dobře.“
„Už jsem to viděl včera.“ Alespoň se přitom usmíval.
Hope se odvážila zeptat: „Modernizace ti jde na nervy, že je
to tak?“
Ryan váhal. „Nejde mi na nervy. Je dobře, že se něco dělá.
A taky se mi to líbí.“ Zase se zarazil, pak zjevně sám sebe postrčil
a vyzývavě se na ni podíval. „Jen se ptám, proč vynakládáš tolik
námahy, když stejně zase brzy zmizíš a pak se tu objevíš nejvýš
příležitostně na Vánoce nebo na Den díkůvzdání.“
Aniž by čekal na odpověď, otočil se a šel, s Chiefem v patách,
ke svému starému pick-upu.
Hope se za ním dívala s otevřenou pusou.

Ryan
„Proboha, uteč mu, sakra!“ syčel Ryan do širokého přijímače,
i když věděl, že ho neuslyší. Tým Beaverů sice právě o deset yardů
postoupil, ale každý bod byl zásadně důležitý.
Brandon stál rovněž zřetelně rozčilený na kraji hřiště a rval si
vlasy. Za normálních okolností na něm téměř nebylo znát, že by
kulhal, ale když rozrušeně pobíhal tam a zpět, tahal pravou nohu
za sebou.
Také Elly, která měla s Hope službu u stánku s koláči, rozčileně
poskakovala na místě.
 Naštěstí se Beaverům podařilo před herní přestávkou uhrát
dalších deset yardů a získat tak víc prostoru.
Nyní měly Hope s Elly plné ruce práce, všichni najednou se
hnali k jejich stánku a k vozům s jídlem.
Hra byla ještě pořádně napínavá. Nejen proto, že byl stav bodů
téměř vyrovnaný, ale i proto, že se neustále přibližovala temná
mračna. Stánky s jídlem se hekticky zavíraly a sklízely. Teplá fron-
ta před sebou hnala horký vítr. Přesně o další přestávce se první
slunečníky obrátily směrem vzhůru a ulétly. Ryan běžel za jedním
žlutým slunečníkem s reklamou na limonády.
Do poslední čtvrtiny bylo vše sklizené. Doris, majitelka místní-
ho obchodu s potravinami a delikatesami, odnášela zbytky koláčů
do chladírny.
Beaveři měli bodový náskok, byli ale ještě ve vzdálenosti tři-
ceti yardů od cílové čáry, pak však míč převzali Hawkové. Občas
z nebe spadly první kapky, těžké jako golfové míčky, doprovázené
temným hřměním.
Doslova v poslední minutě Beaveři opět získali míč. Kevin
Bolder, záložník, se podobal Brandonovi, když byl mladý. Uviděl
mezeru, předal míč a running back vyběhl.
Všichni vyskočili ze sedaček. Rozlehl se křik: „Touchdown!“
Ve výkřicích radosti se nebe za doprovodu mocných blesků
a hromů otevřelo. Za vteřinu byl Ryan promočený až na kost, bylo
mu to ale jedno. Běžel k Brandonovi, který skákal radostí, a dal
mu herdu do zad, až se kapky rozlétly na všechny strany.
„Gratuluju! Oslava vítězství dnes večer v Osmdesátkách!“
Diváci pospíchali k autům. Hope a Elly už musely být pryč.
Glennovo auto už tu nestálo. Při vítězství viděl ještě obě radující
se ženy, jak stojí namačkané pod jedním deštníkem.
 Zcela promočený nebyl ale pouze on, také Chief, který vodu
miloval, se očividně v dešti vyřádil. Ještěže má můj starý ford se-
dačky z umělé kůže, napadlo Ryana, když mu rezignovaně otevřel
dveře u spolujezdce.
„Ať tě ani nenapadne, že by ses tady uvnitř mohl oklepat,“
varoval ho. Ještě to ani nedořekl a už dostal sprchu dešťových
kapek. „Člověče, Chiefe!“ zaklel a otíral přední sklo, pes se na něj
jen důvěřivě s vyplazeným jazykem podíval. Skoro to vypadalo,
že se směje.
„No, no, jen si ze svého dobrotivého hlupáka páníčka dělej
legraci,“ vrčel a utíral si papírovým kapesníkem obličej a vlasy.
„A přestaň funět na okna. Vždyť vůbec nic nevidím.“
Klidně ale mohl mluvit do zdi. Teprve ostrý pohled vykouzlil
na Chiefově obličeji provinilý výraz a s krátkým zakňučením, které
znělo spíš jako povzdech, si lehl a položil Ryanovi hlavu na koleno.
Se smíchem drbal mokrou psí hlavu. „Proč se na tebe nikdy
nedokážu rozzlobit?“
Pustil větrání na nejvyšší stupeň, stejně jako stěrače. Přesto viděl
sotva na deset metrů. Naštěstí se parkoviště už hodně vyprázdnilo
a Ryan sledoval zadní světla Lawrencova olivově zeleného dodge,
který jel stejným směrem jako on.
Přestože stěrače pracovaly v půlvteřinovém intervalu, nedoká-
zaly s přívaly vody dostatečně bojovat. Naštěstí bylo v posledních
týdnech převážně hezké počasí, takže voda ve Williams Creeku
nebyla nijak vysoká, jako tomu bylo na jaře. Přinejmenším nedojde
k žádným záplavám. Přesto už byla silnice zalitá vodou, která se
hromadila ve vyjetých kolejích.
Pete Lawrence před ním najednou prudce zabrzdil. Ryan
rovněž šlápl na brzdy; auto se dostalo do smyku. Jednou rukou
automaticky sáhl po Chiefovi, druhou se pokoušel udržet řízení
v přímém směru. Na vodě to klouzalo jako na ledě. Zpotil se.
Auto se zastavilo jen několik milimetrů za Lawrencovým vozem.
Ulehčeně vydechl, také Chief štěkal.
Pak uviděl Lawrence vyskočit z auta a spěchat dopředu. Stalo
se něco?
„Tady zůstaneš,“ zavolal na Chiefa, zapnul varovná světla a spě-
chal ven. Ani si nevzal čepici proti dešti, mokřejší už nemohl být.
Lawrence se sklonil. Působil hodně rozrušeně.
„Co se stalo?“ řval Ryan, aby přehlušil burácení deště.
„Tamhle leží štěně. Poražené autem. Ale já jsem to nebyl, už tu
leželo.“ Lawrence nevěřícně kroutil hlavou a ukazoval na něco na
krajnici, co na první pohled vypadalo jako hromádka hadrů. Byl
to mladý pes, zlatý retrívr. Z rány na zadní noze mu crčela krev,
míchala se s množstvím vody. Ryan mu spěšně osahával hrudní
koš, aby nahmátl srdeční tep. Měl dojem, že slabý tep zaznamenal.
„Myslím, že ještě žije.“
Se světlem v mobilním telefonu překontroloval reakci zorniček
a sliznici v tlamě. Byla nebezpečně bledá. Pes musel krvácet ještě
někde jinde, rána na zadní noze nebyla to nejhorší. Pravděpodobně
měl vnitřní krvácení.
Myšlenky mu horečně létaly hlavou. Prohledal všechno, co měl
v autě. „Nemáš náhodou něco, na co bychom ho mohli položit?“
„Lillyin kuchyňský plech, počkej.“ Pete Lawrence pospíchal
k vozu a hned se vrátil s pečicím plechem a s kuchyňskou utěrkou.
„Výborně, pomůžeš mi?“ Společně psíka naložili na desku,
zabalili ho do utěrky, aby byl v teple, a položili ho na sedačku
spolujezdce, ze které vyhnali Chiefa. Ten sice rozčileně funěl, ale
poslušně se nacpal na podlahu před sedačkou.
 „Vezmu toho malého s sebou,“ řekl Ryan. „Tady nikdo zlatého
retrívra nemá, pokud vím. Zavoláš prosím Brandonovi? Měl by se
zeptat u mužstva protivníka, jestli někdo nepostrádá psa.“
„Zařídím to. Potřebuješ ještě nějakou pomoc?“
Ryan jen na vteřinu zaváhal. Operační sál v ordinaci ještě nebyl
připravený. Všechno bylo polepené a zabalené v bednách. U sebe
doma měl zařízený operační sál pro velká zvířata, aby byl připraven,
protože zvířata u něj doma byla většinou stará. „Už klidně jeď.
Zavolám Hope, aby mi pomohla.“
„Tak dobře, hodně úspěchů.“
„Děkuju, Pete.“
Posadil se do auta a vytočil její číslo. Obsazeno. Ryan zavolal
do ordinace, tam naskočil záznamník. Zanechal zprávu.
S klením vyjel. Kdyby se stavil pro Hope, ztratil by mnoho
­času.
Když se dostal na rozcestí, zkusil to znovu. Žádný signál. S láte-
řením otevřel dveře. Silný déšť naštěstí ustal a přešel do mrholení.
Může za špatný signál počasí? Snad to bude venku lepší…
Skutečně se dovolal, uslyšel ale jen obsazený tón. Pořád ještě
telefonovala!
„Proklatě, Hope, potřebuju tě! Přestaň konečně mluvit!“ láteřil.
„Už nemáme moc času!“
Najednou se Chief kolem něj protáhl, jedním skokem byl venku
a cválal podél silnice směrem k ordinaci.
Ryanova první reakce byla běžet na ním. „Chiefe, krucinál,
vrať se přece!“ Ale pes běžel umanutě dál, nereagoval na zavolání
a na pískání, na troubení také ne.
Pohled na štěně, které namáhavě dýchalo, mu řekl, že ten ma-
ličký už moc času nemá. Ryan šlápl s těžkým srdcem na plyn
a vyjel směrem ke své farmě. Ať už má Chief v úmyslu cokoliv,
později si to s ním vyřídí. Teď si musí navíc dělat starosti i o svého
vlastního psa!
Ryan prošlápl plyn a jel tak rychle, jak to jen blátivý povrch
cesty domů dovolil. Pro štěně to byla otázka života a smrti.
 8

Hope
„Tolik mi chybíš.“ Hope si povzdechla.
Následoval kašel. „Věř mi, teď bys u mě být nechtěla, zlatíčko.“
Hope sevřela rty a omotávala si pásek županu, který si přehodila
ihned po horké sprše, kolem prstu. „Máš ještě horečku?“
„Ano, třicet osm dva.“ Colin opět zakašlal. „Změňme téma.
Vlastně jsem ti to chtěl říct osobně a chtěl jsem přitom vidět, jak
se raduješ. Mluvil jsem právě s Paulem Edwardsem. Bude tu tvoji
novou fyzioterapeutickou stanici sponzorovat.“
Hope přemohl pocit štěstí, ale i studu. Její přítel ležel nemoc-
ný v posteli, a ještě kvůli ní všude možně telefonoval, a ona byla
zklamaná, protože hned neřekl, že mu také chybí.
Dokonce se chtěl při sdělení té novinky podílet na její radosti!
Dojatě polkla. Colin toho pro ni tolik udělal. Bez něj by to dodateč-
né studium oboru fyzioterapie jistě nezvládla. Přitom byla následná
péče při poranění kostí nebo u nemocí pohybového aparátu tak
důležitá. Nemilosrdně ji popoháněl a podporoval při kariérním po-
stupu, vždy jí pomáhal. Bez něj a bez jeho neochabujícího pobízení
by se nikdy nestala vedoucí oddělení. Dokonce při nemoci se pro
ni angažoval. Proč by to dělal, kdyby to nebylo z lásky?
„Děkuju! Miluju tě,“ řekla spontánně.
„Já vím, miláčku. A pokud příští týden nestihneš přijet, na-
vštívím já tebe.“
„To je od tebe milé!“ odpověděla Hope přemožená city a pokou-
šela se potlačit ten zvláštní pocit, který se přitom dostavil. Colin
už byl v Lynnwood Falls dvakrát. Hned na začátku jejich vztahu.
A pokaždé to proběhlo dost upjatě. Pokoušela se představit si ho
při hraní kulečníku v Osmdesátkách. Nebo v restauraci Diner, jak
jí tam dělá přednášku o působení transmastných kyselin na koro-
nární cévy, zatímco ona do sebe cpe mastné hranolky. Měla by ho
představit svým přátelům? Líbila by se mu Elly? Její přítelkyně byla
třída. Bodovala i v elegantním obchodním kostýmku před soudem.
Byla by i pro Colina dost dobrá? Nebo Ian se srdcem ze zlata a po-
někud zvláštním humorem, který tak milovala? Vedoucí autodílny,
kterému se občas nepodaří dostatečně odstranit černou špínu pod
nehty, zatímco Colin se může vždy pochlubit perfektní manikúrou?
Nový záchvat kašle se promíchal s rozčileným štěkáním přede
dveřmi. Hope spěchala k oknu. Dole stál úplně promočený Chief
a vzrušeně štěkal, Ryan ale nebyl nikde k vidění.
Jako by jí srdce sevřela železná pěst. Stalo se mu něco?
„Myslím, že bude nejlepší, když si teď odpočineš, chudáčku,“
řekla rychle a už spěchala dolů. „Brzy se uzdrav.“
„Děkuju, miláčku.“
S milým, ale krátkým pozdravem se rozloučila, hovor ukončila
a otevřela dveře. Chief letěl se štěkáním přímo k autu jejího otce
a vyzývavě se na ni díval.
Málem by vyrazila v županu, pak jí to došlo. „Hned jsem tu,
Chiefe. Jen okamžik.“
Vyběhla nahoru, bezhlavě vytáhla ze skříně džíny, tričko a prv-
ní spodní prádlo, které nahmátla, a v běhu se oblékla, pak si natáhla
holínky. Její fantazie jí předestřela hrůzné obrazy. Zraněný Ryan,
ležící na podlaze v louži krve, neschopný zavolat si pomoc.
Sáhla po lékařské brašně.
„Vydrž, Ryane!“ mumlala a strach ji málem připravil o dech.
 Hope se rozjela tak rychle, až se protočila kola; musela sama
sebe přimět ke klidu.
Přestože bylo teprve pozdní odpoledne, reflektory vrhaly na
zem zřetelné světelné kužely. Nad Lynnwood Falls se vznášela
ponurá šedá polévka. S námahou mžourala do šedého mrho­
lení.
„Kam jedeme, Chiefe?“ Byl Ryan ještě na parkovišti? Tam byli
ale i jiní lidé. Bydlel sám, přinejmenším z toho vycházela. Uklouzl?
Znovu musela sama sebe zklidnit, srdce jí bušilo jako o závod.
Na rozcestí zastavila. „K vám domů?“ ukázala doleva.
Brala Chiefovo zaštěkání jako souhlas, a protože zůstal klidný,
i když zabočila na polní cestu, předpokládala, že jede správně.
Naštěstí přestalo pršet. Vypnula stěrače.
Cestou k Ryanovi, kterou v mládí projela tisíckrát na kole, už
dlouho nejela, přesto jí najednou připadala důvěrně známá, tak
jako tomu bylo vždy.
Moc se toho nezměnilo – alespoň ne tady na cestě. Vinula se
lehce do kopce. Po pravé ruce byla rozlehlá louka, která patřila
k Lawrencově farmě. Na levé straně byl sráz protkaný skálami,
svažující se k údolím protékajícímu Williams Creeku. Za ním
začínal pozemek Legrandových.
Na Ryanově farmě uviděla světla, jeho pick-up stál přede dveř-
mi. Nevědomky šlápla na plyn. Je doma.
Její reflektory zachytily výběh, který navazoval na stáje. Vychá-
zel z nich právě nějaký kůň?
Její myšlenky byly ale tak soustředěné na Ryana, že o tom ne-
dokázala přemýšlet. Ještě ani pořádně nezabrzdila a už vypnula
motor, vyskočila z auta a běžela za štěkajícím Chiefem směrem ke
stájím. Holínky pleskaly v loužích.
 Najednou se otevřely dveře a Ryan stál před ní. V zeleném
operačním obleku.
„Hergot, Chiefe,“ pustil se do psa. „Co tě to napadá…?“
„Přivedl mě.“ Dřív než o tom Hope mohla přemýšlet, vrhla
se mu kolem krku, a když konečně povolil tlak v jejím hrudním
koši, lapala po dechu. „Myslela jsem, že se ti něco stalo! Chief byl
tak rozčilený.“
Ryan ji překvapeně odstrčil. „Jsem úplně v pořádku, máme tu
štěně poražené autem. Je dobře, že tu jsi. Zrovna jsem si vzal na
pomoc Anguse. Už jsem psa zrentgenoval. Právě jsem chtěl ope-
rovat. Hrozí, že přestane dýchat.“ V obličeji měl vepsanou starost.
Angus? Snad ne ten starý Angus Black? Operovat? Tady? Hla-
vou jí prolétlo příliš mnoho otázek, odpovědi ale mohou počkat.
„Co je s tím štěnětem?“
„Hemotorax, jedno zlomené žebro, plíce jsou pozvednuté. Páteř
je v pořádku, ale má vykloubenou kyčel.“
To neznělo moc dobře. „Proč jsi mi nezavolal?“
„Volal jsem ti, ale bylo obsazeno. A zanechal jsem ti zprávu na
záznamníku v ordinaci.“
Hope si najednou připadala hloupě. Kousla se do rtu.
Zdálo se, že jí Ryan opět čte myšlenky. Položil jí ruku na ra-
meno a usmál se na ni. Jeho hnědé oči byly teplé. „Děkuju, že sis
o mě dělala starosti a že jsi hned přijela. Rád tě potom obejmu, až
na sobě nebudu mít operační převlek.“
Hope by se nejraději praštila rukou do čela. Konečně se o slovo
přihlásila profesionalita. „Mám s sebou bohužel jen svou lékařskou
brašnu. Půjčíš mi něco na sebe?“
„Pojď se mnou.“
 V přístavbě vedle stájí byla světle vykachlíkovaná předsíň;
uvnitř stála světlá skříň. Ryan si vytáhl novou operační košili.
„Uvnitř je oblečení. To vlevo by ti mělo být. Jsou tu pro tebe
i boty.“
Za jejími zády si převlékl košili, tu znečištěnou nacpal do kon-
tejneru na špinavé prádlo, šel k umyvadlu, umyl si ruce a předlok­
tí, nasadil si čepec a roušku. „Jsme ve vedlejší místnosti.“ Ukázal
na bílé dveře.
Hope se svlékla do prádla. Zelené operační oblečení jí padlo
jako ulité. Boty také. Vzplanul v ní zvláštní pocit. Jak to, že má
Ryan ve skříni oblečení pro ženy? Rychle si vydrhla ruce a paže,
pak si rovněž nasadila roušku a čepec. Otevřela dveře pomocí
čistého ručníku a pak si natáhla latexové rukavice.
Co to vše mělo znamenat? Předsíň vypadala nově. Dojem
na ni udělal i operační sál. Byl obložený světle šedými kachlíky
a všechno zářilo čistotou. Na první pohled nic nechybělo, přes-
tože byl spartánsky vybavený jen nízkou skříňkou a vozíkem, na
kterém byly narovnány chirurgické nástroje a přístroje měřící
životní funkce.
Ryan už zavedl infuzi. Výškově nastavitelný operační stůl pů-
sobil ve srovnání se zlatavě zbarveným uzlíčkem obřím dojmem.
Pes byl kromě hlavy a již vyholeného hrudníku zabalen do zelené
operační roušky. Sem se skutečně mohlo vejít velké zvíře.
„Angusi, děkuju ti za pomoc,“ řekl Ryan. „Vzal by sis prosím
k sobě Chiefa? Je venku. Hned potom ho vyzvednu.“
Nad rouškou se blýskaly modré oči a husté obočí se mu kývalo.
„Samozřejmě, chlapče.“ Obrátil se k ní. „Ahoj, Hope! Dlouho
jsme se neviděli.“
 Usmála se, i když to pod rouškou možná nemohl vidět.
„­A ngu­si, jak se ti daří?“
Přestože měl latexové rukavice, všimla si, jak zmrzačené má
ruce. Pravděpodobně dna. Pocítila soucit, ale pak se soustředila
na štěně, které působilo hodně apaticky. Byly mu tak čtyři měsíce,
jestli vůbec. Jeho zadní noha byla v nepřirozené poloze.
„Největší starosti mi dělá krev v hrudníku,“ začal Ryan, ale
Hope ho poslouchala jen na půl ucha, studovala rentgenové
snímky pověšené na stěně, aby si o zraněních udělala vlastní
představu.
Její myšlení opět fungovalo a běželo na plné obrátky. Hladina
adrenalinu, který jí předtím proudil v těle, klesla a umožnila jí
plné soustředění.
„Je vše připravené na drenáž plic?“
Ryan přitakal a stáhl roušku z podnosu, na kterém bylo vy-
rovnáno lokální anestetikum, pinzeta, nůžky, materiál na šití,
skalpel, svorky, plicní katétr, jednocestný ventil a jedna objemná
injekční stříkačka.
„Výborně.“ Spokojeně přikývla. „Už jsi změřil potřebnou
délku?“
„To jsem právě chtěl udělat. Chceš to převzít?“
„Dobře.“
Jeho pohled byl laskavý. „Dobře, řekni mi, co potřebuješ.“
Chvíli soustředěně pracovali bok po boku. Její pomocnice Lara
byla výborná a už několik let tvořily sehraný tým, také s asistenční
lékařkou Natashou se jí výborně spolupracovalo, avšak musela
uznat, že i Ryan se na asistenta výtečně hodí.
Pravidelným pumpováním udržoval dech štěněte a neustále
kontroloval jeho srdeční tep. Věděl přesně, co od něj potřebuje,
a ještě než to řekla, už jí to podával. Byla to jemná práce, ale naštěstí
se s tenzním pneumotoraxem setkala zrovna nedávno.
Když udělala poslední steh a zajistila drenáž leukoplastí, věno-
vala se vykloubené kyčli. Se zavřenýma očima ohmatávala kyčelní
kloub. „Držíš ho pevně?“
Když ho Ryan uchopil, byly jeho ruce zároveň silné i jemné.
Čekala, až se svaly štěněte uvolní. Naštěstí to dovedným hma-
tem zvládla hned na první pokus a kyčel se vrátila na své místo,
což Ryan kvitoval obdivným hvízdnutím.
Protože Ryan neměl žádný tak malý límec, použila na ochranu
drenáže prozatím obvaz, dávala přitom velký pozor na zlomené
žebro.
Jako vždy při operacích, kdy soustředěně pracovala, ztratila
pojem o čase a prostoru. Teprve když se narovnala, všimla si, že
musela pracovat docela dlouho. Svaly na šíji měla úplně ztuhlé.
Zakroužila rameny.
„Dobře, pojďme to ještě jednou zrentgenovat.“
Měla pocit, že než byly snímky hotové, trvalo to opět příliš
dlouho. Ale naštěstí proběhlo vše dobře, drenáž byla zavedena
čistě a kyčel byla v pořádku.
Vzdychla. „Teď musíme jen doufat, že to jeho oslabený krevní
oběh vydrží.“
„Byla jsi úžasná.“ Na malých vráskách kolem Ryanových očí
poznala, že se usmívá. V očích měl uznání.
„Děkuju ti.“ Při jeho pochvale jí poskočilo srdce.
Ryan obešel stůl, obejmul ji a přitáhl k sobě. „Je mi líto, že sis
dělala zbytečně starosti,“ mumlal jí u ucha.
Přemohl ji pocit bezpečí a jistoty ve známém prostředí a musela
se skutečně donutit, aby se od něj odtrhla. „To je v pořádku. Jsem
ráda, že všechno proběhlo hladce. Ten maličký by v tom stavu
dlouhou narkózu jistě nevydržel.“
Společně ho uložili do mělkého koše, který Ryan přinesl. Hope
mu vzala stetoskop. Pejskovo srdce tlouklo klidně a pravidelně,
i když působil stále ještě apaticky.
„Zvládne to,“ řekl Ryan přesvědčivě.
„To doufám.“ Vtom si znovu vzpomněla na Chiefa. „A nehubuj
svého psa! Došel pro mě.“
Ryan kroutil zjevně nechápavě hlavou. „Nemám tušení, jak na
to přišel. Něco takového ještě nikdy neudělal.“
„Zvířata jsou tisíckrát chytřejší, než si myslíme,“ řekla Hope
a následovala ho do předsíně, kde odložila roušku a čepec.
„Můžeš dát to oblečení sem. Patří Mary.“ Ukázal na bílý kon-
tejner.
Asi to bylo kvůli napětí poslední hodiny – najednou se jí chtělo
smát. Samozřejmě že oblečení patřilo její matce, a ne nějaké jiné
ženě! Ale potlačovaný smích ji přešel v okamžiku, kdy si Ryan beze
studu stáhl horní díl přes hlavu a nacpal ho do špinavého prádla.
Byl svalnatější než dřív, hrudník měl jako předtím bez chloup-
ků. Jen od pupíku dolů se táhl úzký tmavý pruh. Když si z hro-
mádky vytahoval čerstvé tričko a natáhl si ho, svaly na pažích mu
jen hrály. Za tričkem následovaly do špíny kalhoty. Hope uviděla
lehce ochlupené nohy. Tričko naštěstí zakrývalo jeho černé spodky.
Přesto musela polknout.
Očekává snad, že se vedle něj svlékne? Ne že by ji ještě nikdy
neviděl nahou nebo jen lehce oblečenou a jistě nebyla prudérní.
Přesto jí bylo najednou nějak podivně smutno. Nedokázala říct,
jestli jí Ryan opět četl myšlenky, nebo postřehl její pohled. Když
si zapínal džíny, vypadal najednou rozpačitě.
 „Půjdu napřed,“ zamumlal a pak se psím košem v rukou doslova
upláchl. „Jsem naproti v domě. Klidně přijď.“
Hope vklouzla do svého oblečení, které bylo ještě vlhké, a na-
zula si i holínky. Z přilehlé stáje uslyšela frkání. Zvědavě otevřela
dveře a zůstala stát s otevřenou pusou. Bylo tam snad půl Noe-
movy archy!
Uslyšela nějaký zvuk a dveře zase rychle zavřela. Poprosí Ryana
o oficiální prohlídku. Co se tu jen děje?
Jakmile otevřela dveře obytného domu, uvítalo ji příjemné
teplo. Venku se za teplou frontou citelně ochladilo. Hope si teprve
teď uvědomila, že je jí zima. Vonělo to tu krásně dřevem. Zdálo
se, že Ryan zatopil v krbu.
S někým mluvil – byl tu ještě Angus? Ale pak uslyšela, jak
říká: „Smrdíš ještě i po koupání, přesně jako mokrý pes. Musíme
tě nejdřív usušit.“
Hope se usmála. To určitě neříkal Angusovi. Vyklouzla z holí-
nek, aby nezašpinila hezkou parketovou podlahu, a pohled jí padl
na stěnu vymalovanou v terakotové barvě. Matně si pamatovala,
že už Ryanova babička tady měla pověšené fotografie, ale Ryan je
patrně nově uspořádal.
Byly to jeho obrázky a obrázky jeho rodičů: malý Ryan, s roz-
cuchanými vlasy nad čelem, ze kterých mu neustále padal nějaký
pramen. To se mu stávalo ještě i dnes. Probudil se v ní neurčitý
pocit – částečně bolest kvůli jeho rodičům, částečně něha. Byly tu
fotografie jeho babičky: činorodá žena, která po smrti svého syna
a jeho ženy přes noc téměř zešedivěla, o svého muže přišla krátce
předtím. Přesto statečně a bez nářků vychovávala vnuka. Byla to
typická místní žena – poněkud nemluvná, dokázala vzít za práci
a srdce měla na správném místě.
 Byl tam dokonce jeden obrázek Ryana s jejími rodiči a s ní
a několik třídních fotografií a obrázků jeho bývalých zvířat. A –
překvapivě – fotografie ze závěrečného školního plesu. Ona s leg-
račně nakadeřenými vlasy a v modrých šatech z lesklé látky a Ryan
v obleku, ve kterém najednou působil dospěle. Ach jo, jak byli
mladí! Vzpomínky ji přemohly.
Závěrečný ples byl pro mnohé rozhodujícím zážitkem. Elly
už v té době chodila s Johnnym van Dykem a rozhodla se, že ten
večer přijde o panenství. Hope a Ryan už spolu chodili dobré dva
měsíce, Hope si ale chtěla závěrečný ples užít se vším všudy, aniž
by se musela zabývat něčím jiným. Proto sdělila Ryanovi, že by
si to měli „odbýt“ už pár dní předtím. Neměl žádné námitky,
právě naopak, ale trval na tom, že to musí být nezapomenutelný
zážitek.
Byl to nádherný letní den před téměř třinácti lety. Odpoledne
si vyšli s piknikovou dekou, s batohem s jídlem a pitím – přibalila
dokonce láhev sektu a pohárky – na své „místečko“ na osamělém
konci údolí v blízkosti Williams Creeku. Člověk se tam dostal
jen přechodem po kamenech přes řeku, byla to mechem porostlá
mýtina, obklopená vysokými borovicemi a smrky. V mládí ji tu
objevili čistě náhodně a udělali si z ní osobní skrýš. Nikdo je tam
nikdy nevyrušil.
Ryan s sebou vzal svého tehdejšího psa, černého míšence labra-
dora jménem McGuyver, a uvázal ho na druhé straně Williams
Creeku s tím, aby hlídal.
Když ji Ryan „učinil ženou“, jak jeho babička vždycky první
milování nazývala, nikdo je nevyrušil.
Teplo se jí rozlilo v břiše a pohled jí znovu zabloudil k fotogra-
fii. V den závěrečného plesu požádala matku, aby u ní Ryan směl
přenocovat. A jedním dechem ji rovnou informovala, že pokud
se obává o její počestnost, už je stejně pozdě.
Matka ji jen napůl s úsměvem a napůl s pláčem objala. „Ach,
dítě! Nedokážu si pro svou holčičku představit nikoho, kdo
by byl lepší než Ryan. Bereme ho jako syna. Jsem ráda, že je
to on.“
A tak směl přenocovat, přestože se na takové věci tady v Lynn­
wood Falls hledělo spíš konzervativně.
Nejdřív se milovali vášnivě, později ještě jednou pomalu a něž-
ně. A Ryan ji poprvé držel celou noc v náručí. Nikdy předtím se
necítila tak dobře.
Chiefovo spokojené mručení ji vrátilo do přítomnosti. Rozpa-
čitě spěchala do obývacího pokoje a také tady byla překvapená.
Ryan musel po smrti babičky všechno zrenovovat. I v této míst-
nosti byly všechny stěny vymalované teplou terakotovou barvou,
jen velmi lehce, takže nepůsobila temně, naopak, vyzařovala z ní
pohoda.
Na stěnách visely fotografie o velikosti plakátů z oblasti Lynn-
wood Falls v různých ročních obdobích. Byla tu jarní louka, pole
slunečnic, lesy během babího léta a pole pokrytá sněhem. Dřív tu
stál tmavý nábytek a sedačka s květinovým potahem, nyní tu byly
skříňky, truhly a stolek ze světlého, naolejovaného borovicového
dřeva. Uprostřed místnosti trůnila modrá pohovka, dostatečně
široká pro dvě osoby. Když jí došlo, na co právě myslela, stoupla
jí do tváří horkost.
Rychle se soustředila na štěně, které bylo zachumlané do deky.
A na Ryana a Chiefa, kteří seděli na měkkém koberci před kr-
bem, v němž praskala polena a plameny šířily nejen teplo, nýbrž
i útulné, příjemné světlo. Ryan měl v ruce ručník a utíral s ním
psa, který si to zjevně užíval. Ani se na ni nevrhl, jako to dělal
vždy. Hope se usmála.
„Nechceš suché tričko? Musí ti být zima. Pojď sem k ohni.“
„Ne, jde to, je jen vlhké.“ Hope rozpačitě zkřížila ruce na prsou.
Uhodl, nebo věděl, že je jí zima? Nebyla si jistá, jestli byly na vině
její myšlenky, nebo jen chlad venku, ale stáhly se jí prsní bradavky.
Poněkud upjatě si sedla vedle Chiefa.
Ryan jí strčil do ruky ručník. „Jestli chceš, můžeš to převzít,
přinesu nám něco k pití. Co bys chtěla?“
„Co máš?“
„Mám pivo, s alkoholem nebo bez, kolu, vodu, pomerančový
džus, kávu, čaj, whisky, rum, gin,“ s úšklebkem ukázal na její
tričko, „a dokonce energetický nápoj Moxie.“
Hope se podívala na své tričko. Doma si ani nevšimla, co si
obléká. Bylo to jedenáct let staré oranžové tričko z Moxie festivalu,
který se konal každé léto druhý víkend v červenci v Lisbon Falls,
asi dvě hodiny autem od Lynnwood Falls. Dřív tam pravidelně
jezdili.
Zasmála se. „Jejda, už léta jsem Moxie nepila. Jeden si dám.“
Koneckonců sladký nealkoholický nápoj s hořkou příchutí byl
už léta oficiálním národním nápojem státu Maine. Dlužila své
vlasti, aby si jeden vypila.
„Byli jste zase na festivalu?“ zeptala se, když jí Ryan podával
plechovku. Chief s nelibostí mručel, když ho přestala utírat ruč-
níkem. S úsměvem se omluvila a pilně ho utírala dál.
„Ano, vlastně skoro každý rok. V tomto roce musí vynechat
Ian s Becky; bylo by to pro ni moc. Taky Elly a Brandon spíš
nepojedou, ale Will a já jsme už přemýšleli, že se tam vypravíme.
Kdybys měla chuť…“
 „To zní bezvadně.“ Jeho přátelský úsměv způsobil, že ji najednou
přepadl ostych. Ignorovala Chiefovy stížnosti, že ho opět přestala
sušit, otevřela plechovku a napila se.
Extrémní sladkost vystřídala hořká, téměř křenová ostrost.
Nechtěně se jí z toho udělala husí kůže na pažích.
„Člověk si na to musí zvyknout,“ okomentovala se smíchem.
Ryan jejímu smíchu přitakal. „Taky to nemůžu pít pořád.“
V tom okamžiku mu zazvonil mobil.
Najednou si přála, aby to zase nebyl nějaký urgentní případ.
Právě si tak hezky povídali.
Ryan vzhlédl. „Promiň, to je Brandon.“
Oddechla si a pokoušela se domyslet si celý rozhovor z útržků,
které říkal Ryan.
Váhavě přikývla.
„Uvidíme, jak se bude malému dařit. Ještě se ozvu,“ řekl Ryan
nakonec a telefonát ukončil. „Neví, komu ten pes patří. Není
to nikdo z mužstva protivníka, Brandon se už ptal,“ vysvětlil jí.
„No, kamaráde,“ obrátil se na Chiefa. „Vypadá to, že dokud mu
nenajdeme nový domov, budeš mít kámoše na hraní. To ti ale
vůbec nebude vadit, viď?“
„Teď je hodně důležitá následná péče. Bude potřebovat fyzio-
terapii, aby nevznikl špatný postoj. Jinak může být i u mě. Ráda
si ho vezmu,“ řekla Hope a najednou jí to připadalo jako zrada
vůči Miss Sophie. Bude ji muset co nejrychleji přivézt. „Nebo se
budeme střídat,“ dodala poněkud chabě.
„To taky můžeme. Jak mu budeme říkat?“
„Co takhle Zeus? Koneckonců hřmělo, když jste ho našli.“
„Proč ne?“ Ryan se smál. „Vždycky jsi měla slabost pro řeckou
mytologii.“
 I ona se váhavě zasmála. „To je možné, pro mě je napínavá –
a staří Římané taky. Ale teď mě zajímá něco jiného. Máš venku
stáje a zvířata. Začínáš zase s chovem dobytka?“
Ryan se smál. „Ne, právě naopak. Beru si jen ta stará a nemocná.
Nebo ta, která už nikdo nechce.“
„Bereš zvířata na penzi?“ zeptala se Hope s úžasem.
Rozpačitě pokrčil rameny. „Můžeš tomu tak říkat.“
„Proto ten operační sál?“
„Ano, většina z nich potřebuje léčení a bylo příliš namáhavé
je pokaždé přepravovat do ordinace. Taky jsme nebyli pro velká
zvířata vybaveni. Mary pak přijede sem, a pokud dojde na operaci,
pomůže mi. Nebo Glenn. Když starý doktor Morris zavíral svou
ordinaci, získal jsem levně jeho přístroje.“
Hope vstala a přistoupila ke štěněti, které vypadalo, že ještě spí.
Srdeční tep a dech byl pravidelný. „Můžu se na ta zvířata podívat?“
Ryan také vstal. „Samozřejmě.“ Ukázal na psa. „Ty tady zůsta-
neš, Chiefe, a přijdeš pro nás, jestliže se ten malý vzbudí.“
„Haf,“ potvrdil Chief a pozorně si páníčka prohlížel. Zdálo se,
že skutečně rozumí každému slovu.
„Hodný pes, i když kvůli tvé poslední svévolné akci ještě ne-
padlo poslední slovo.“ Ryan to ovšem neřekl nijak zle, spíš pyšně.
Hope vklouzla s úsměvem do holínek.
Ryan ukázal na věšák. „Tady si vem moji bundu. Venku se
ochladilo.“
Podívala se na věšák z borového dřeva, kam ukazoval prstem.
Ryan opravdu ještě měl svou starou džínovou bundu, kterou jí
dřív občas půjčoval, když se i v létě večer ochladilo.
Jakmile si ji oblékla, zalily ji nostalgické pocity. Byla po něm
cítit. Nezaměnitelná vůně santalového dřeva, trpké džungle a…
prostě Ryana. Hope se zabalila do bundy a namlouvala si, že ten
příjemný pocit, který přitom má, je způsoben tím, že ji bunda tak
dobře chrání před chladem venku.
Ve stáji bylo příjemně teplo a nádherně to tam bylo cítit zví-
řaty. Hope viděla správně: hnědá klisna Quarter horse s tmavou
hřívou, jedna mula, mýval a roztomilé malé jehňátko, které bě-
želo okamžitě za Ryanem, a když je zvedl, přitisklo se k němu.
Šťastné zvířátko!
„To je Marion. Vypiplal jsem ji na láhvi.“
„Jé, losice s telátkem!“ šeptala nadšeně Hope. Dřív se sice
příležitostně stávalo, že nějakého losa spatřila, když byla s rodiči
na cestách, ale nikdy neviděla losí telátko tak zblízka. Stálo na
neohrabaných nohou, téměř jako malé hříbě, a nedůvěřivě si ji
prohlíželo. Ustoupili trochu stranou, aby je nerušili.
„Vůbec jsem nevěděla, že ti dva jsou ještě tady,“ šeptala, hlas
měla ochraptělý dojetím.
„Zítra vytáhnu stehy a v sobotu jsem ty dva chtěl odvézt zpátky
do lesa. Pojedeš se mnou?“ odpověděl rovněž velmi potichu Ryan.
Hope nadšeně přikývla. „Velmi ráda!“ Opravdu by se mohlo
podařit, že se vrátí ke starému přátelství? Bylo by to hezké!
Šla zamyšleně Ryanovi po boku zpět a zůstala stát u muly, která
v tom počasí setrvávala ve stáji, ačkoliv měla otevřeno do výběhu.
Jak to vypadalo, každé zvíře mělo dostatek místa.
„Je úžasné, co tu děláš,“ řekla. Určitě ho to něco stálo. To vy-
světluje, proč stále ještě jezdí tím starým fordem. Pravděpodobně
vrazil veškeré peníze do obživy zvířat. Jejich poslední diskuse ji
ale poučily, že o tom nemá mluvit.
Ryan působil rozpačitě, přesto ji asi pochopil. „Podporuje mě
Francy, vždyť ji znáš. Často přiváží krmení. A mnoho obyvatel
mě příležitostně finančně podpoří nebo pomůže. Tuckerovi na-
příklad odvážejí hnůj.
Momentálně to jde; někdy to tu bylo hodně plné. Donedávna
jsem měl prase, které se ode mě na krok nehnulo. Bohužel zemřelo
stářím.“ Bolestně se usmál. „Ale jak to vypadá, chce se Tucker
zbavit té krávy s telátkem, takže budu mít pravděpodobně brzy
zase přírůstek. Jsem rád, že mám Anguse; hodně mi pomáhá.“
„Angus tady bydlí?“ Jedno překvapení následovalo za druhým.
„Ano, nad garáží. Nemohl už udržet farmu a v domově dů-
chodců by nepřežil,“ řekl Ryan prostě.
Neujímal se tedy jen zvířat, nýbrž i lidí. Vždy měl zlaté srdce,
ale právě teď se cítila trochu zaskočená. Aby zakryla své dojetí,
přistoupila k mule. „Co ty?“
„Pozor, mohla by tě kousnout. Je tu krátce a ještě si musí na
nové prostředí zvyknout.“
Opatrně natáhla ruku. „Jestli mě kousneš, kousnu tě taky, víš
to? Jakpak se jmenuješ?“
„Lady V,“ zamumlal Ryan a odkašlal si. „Její původní majitel
ji nazýval Voldemortka, protože u něj tak kousala a všichni se
jí báli.“
Hope velmi opatrně posunula ruku směrem k nozdrám, aniž
by se jich dotkla. Nozdry Lady V se rozevřely a ukázaly se zuby,
avšak ani neuhnula, ani nekousla.
„Co ti tam udělali? Jaké špatné zkušenosti s lidmi máš, že jsi
tak nedůvěřivá?“ mumlala. Když mula najednou hodila hlavou
dozadu a zařvala, Hope se polekala.
Musela se donutit, aby ruku pomalu stáhla, a upřeně se na
ni dívala. Mula neuhnula, ale chvěla se. Hope znovu opatrně
natáhla ruku. Lady V na okamžik strpěla, aby se ruka skutečně
dotkla jejích nozder, pak se otočila a o několik kroků poodešla.
„Jen počkej, Lady V, ještě se skamarádíme,“ volala za ní Hope.
„Všechna čest!“ Ryan uznale přikývl. „Směla ses k ní přiblížit
víc než všichni ostatní. Já jsem se dostal jen tak daleko, že si ode
mě vezme mrkev.“
„Máš něco, co bych jí mohla dát?“
Ryan jí beze slova podal mrkev, kterou jí lákavě nabídla přes plot.
Lady V naklonila hlavu ke straně, jako by přemýšlela. Potom se
opatrně přiblížila, celou dobu připravená k útěku. Hope si mrkev
položila na dlaň.
„Jen si ji klidně vem, neublížím ti,“ lákala ji něžně.
Mula jen krátce zaváhala, pak si pochoutku vzala a s přežvy-
kováním se zase stáhla.
Ryan postavil jehňátko do boxu. „Nerad tě ruším, Hope, rád
bych se ale vrátil zpátky a překontroloval to štěně.“
„Samozřejmě,“ odpověděla bez rozmýšlení.
„Jestli tu chceš ještě zůstat…“
„Ne, to stačí.“ Usmála se.
Ryan váhal. „Rád bych… s tebou ještě o něčem promluvil.“
Najednou zvážněl. Přepadl ji špatný pocit. Vzal košík se štěně-
tem a vedl ji, s Chiefem v patách, do svého bývalého mládeneckého
pokoje, který přebudoval na kancelář. Krátce ji opět přemohly
vzpomínky na to, co všechno v tom pokoji zažila. Tady jako děti
společně trávili čas, smáli se a byli smutní a tady se jako dospělí
milovali.
Setřásla sentimentální vzpomínky a rozhlédla se. Stěny byly
vymalovány jemnou kouřově šedou barvou a nábytek byl také
zhotoven z naolejovaného borovicového dřeva. Celou jednu stěnu
zabírala vestavěná skříň a tam, kde dřív bývala postel, stál nyní
psací stůl s moderním počítačem a před ním kancelářská židle,
u které si Chief hned lehl.
„Krásně jsi to tu zrenovoval, hlavně ten nábytek je geniální.“
„Děkuju! Všechen je z místní truhlárny, je vyrobený z místního
dřeva.“ Se spokojeným úsměvem jí přitáhl židli, která měla sedák
potažený plátnem v kouřově šedé barvě, jen o něco tmavší než
stěny. „Posaď se.“
Sedla si na okraj židle a rozpačitě ucucávala svůj nápoj. Necítila
se nijak dobře.
Zdálo, že zase trochu otálí. „Řekl ti Jack, že zítra začne s di-
gitalizací?“
Hope přikývla. „Hmm.“
„Máš… máš pravdu, měli bychom leccos předělat. Vyhledal
jsem si přenosné ultrazvukové a inhalační přístroje a nechal si
k nim poslat podklady.“
Hope se pokoušela ukrýt úžas za neutrálním úsměvem. Dnes
ta překvapení nebrala konce. „Měla jsem dosud dojem, že to
nepovažuješ za nutné,“ vyklouzlo jí přece jen.
Jeho výraz krátce potemněl, pak se patrně donutil k neutrál-
nímu tónu. „Ne, ty… máš pravdu. Především s tou inhalační
narkózou. Další veterinární klinika je daleko a ultrazvuk vážně
pomůže. Jen jsem s ním… kromě studia… moc nepracoval. Ur-
čitě se v tom vyznáš líp,“ připustil a zřetelně nerad k ní přistrčil
prospekty.
„Ouha, na klinice máme jeden stacionární přístroj a na ná-
vštěvy určitě nějaký šíleně drahý!“ připustila a listovala prospekty.
Všechny přístroje byly bez údajů o ceně. „Kolik tak stojí tyhle?
Můžeme si to vůbec dovolit?“
„O to se nestarej. Vybral jsem jen ty, které jsou zaplatitelné.“
 „Byla bych nerada, kdyby otec kvůli tomu musel sáhnout do
nouzových rezerv…“
A byl tu zase, ten chladný Ryan posledních týdnů, který se na
ni nazlobeně díval. „Myslíš, že bych připustil, aby Glenn kvůli
tomu utratil peníze na stáří? Za co mě máš?“
Vyřkl to tak hlasitě, že Chief s úlekem vyskočil a vyštěkl.
Ryan ho podrbal na hlavě a stlačil ho dolů.
Hope vysunula spodní ret. „To říkal on, chtěla jsem jen…“
Ryanovy oči byly chladné. „Nedovolím, aby se sahalo na fi-
nanční rezervy tvého otce, je to jasné? Že tě to vůbec mohlo
napadnout…“ Rozhořčeně vrtěl hlavou a ukázal na prospekty.
„Chceš se tedy podílet na rozhodnutí, jaký přístroj vybereme,
nebo ne?“ Zněl téměř tak vzdorovitě jako malý Ryan zahnaný
do úzkých.
Hope by se ráda zeptala, odkud chce ty peníze vzít. Vzal by si
půjčku? Vzpomínala si, že jeho babička byla v tomto směru velmi
přísná. Nepřipadalo ani v úvahu, aby si vzal půjčku na studium.
Proto studovali na rozdílných univerzitách, Ryan dostal stipen-
dium na Michiganské státní a ona byla přijata na Cornellovu
univerzitu v Ithace.
„Taky jsem něco našetřila…“
Znovu ji ale chladně přerušil. „Tak si šetři hezky dál.“
Nyní Hope popadl vztek. Zkřížila paže na prsou. „Vždyť to
byl můj nápad! Nechtěla bych…“
„Hope!“ Teď zněl jeho hlas nebezpečně klidně. „Už mám vážně
toho hádání s tebou dost. Nedělá mi to dobře. O penězích s te-
bou nebudu diskutovat. Nemohli bychom se spolu dohodnout
jako dva dospělí kolegové, jaký přístroj by byl nejlepší? Jinak to
rozhodnu sám.“
 Velmi ráda by ještě o financování mluvila dál, ale cítila, že
by ji brzy z rozhodování vyloučil. Proto s námahou spolkla zlost
a soustředila se na technické podklady.
Nakonec se společně dohodli na ultrazvukovém přístroji, který
Ryanovi doporučil i jeden z kolegů, a na jednom inhalačním pří-
stroji. Přátelsky spolu diskutovali, ale důvěrná nálada z počátku
večera se už nedostavila.
Hope byla ráda, že štěně bylo v dobrém stavu a mohli ho nechat
u Anguse. V Osmdesátkách, mezi přáteli, se k sobě naštěstí zase
dokázali chovat bezstarostně.

Ryan
Příštího rána vyrazil zvlášť brzy pro případ, že by se v ordinaci
ještě muselo něco dodělat, a když vstoupil do čerstvě vymalované
místnosti, zůstal stát jako přimrazený. Ze zdi se na něj usmíval
Chief. Jako živý. Nebo tedy jako pes, který mu byl nachlup po-
dobný. Byla to nádherná malba. Zíral na obraz jako očarovaný.
Jak to Hope dokázala?
I jinak byla pilná. Včera pozdě večer mu ještě volala Mary
a úplně uchvácená mu děkovala za renovování. Dcera musela dát
ještě včera večer, po návratu domů, všechno do pořádku.
V čekárně svítily rezavě hnědé polštáře, všude na stěnách visely
obrazy, vše vypadalo nově a čistě. Nezapomněla ani na obrázky
nakreslené dětmi. Obstarala pro ně dvě velké magnetické tabule
a pověsila je i s kresbami do chodby.
Když se Chief rozběhl, otočil se. Hope se objevila ve svém ob-
vyklém modrém převleku – v podstatě ale vypadal hezky a čistě,
stejně jako nově vymalované stěny. S úsměvem se sklonila k psovi
a pozdravila ho. Chief se obrátil na záda a nechal se drbat na břiše.
Ti dva se vážně dlouho hledali.
„Dobré ráno,“ řekl nakonec.
„Dobré.“ Její úsměv působil poněkud plaše. „Jak se daří štěněti?“
„Prima, už by řádilo. Angus na něj dává pozor. Později ho
vezmu s sebou. Ten obraz na stěně…“
Ukázal do své ordinace.
„Pokud bys ho nechtěl…“ V očích měla opět náznak strachu
a plachosti, která se ho zvláštně dotýkala.
„Ne, je úžasný, ale jak…?“ Zmlkl.
Zdálo se, že uhodla, co chtěl říct. „Bohužel to není Chief.“ Tvář
se jí rozzářila. „Ale bobtail přece v originále vypadá stejně jako on,
že je to tak? Viděla jsem ho u Kylie a…“ Polkla.
Poloviční věty dnes asi nebyly pouze jeho záležitost.
U Kylie? V galerii?
„Moc rád si ho vezmu. Musíš mi jen říct, kolik…“
Jantarové oči nyní zajiskřily zlobou. „Nedokážeš prostě při-
jmout dárek? Kdo tu nechtěl mluvit o penězích?“
Narychlo ho nenapadl žádný argument a naštěstí mu odpověď
ušetřila Mary, která k němu spěchala s telefonem v ruce.
„Volá Wellington. Jeho býk se chtěl dostat přes plot ke kravám.
Zranil se. Mohl bys tam okamžitě zajet?“
„Řekni, že tam budu hned. Chiefa nechám tady.“ V běhu se
ještě jednou otočil. „Hope, děkuju, ten obraz je nádherný!“
Během celé jízdy se zabýval jejím úlevným úsměvem.
Dopoledne bylo ale tak náročné, že už se k přemýšlení vlastně
nedostal. Po Wellingtonovi jel k Lawrencovi, kde hned vrátil plech
na pečení. Malé hříbě Černý Pegas pěkně rostlo.
 „Za pár dní ho přijedu naočkovat,“ slíbil Peteu Lawrencovi
při loučení.
„Výborně. Copak dělá štěně?“
„Všechno v nejlepším pořádku. Hope ho operovala, vrátila kyčel
na své místo. I hemotorax dobře zvládlo; bylo předtím pravděpo-
dobně v dobrém stavu. Dnes ráno už chtělo skákat; museli jsme
ho jaksepatří brzdit. Majitele jsme ale ještě nenašli. Právě teď je
u Anguse; ten se už do toho malého zbláznil. Myslím, že už žádný
nový domov hledat nemusíme.“ Zašklebil se.
„To je dobře. Ten chudák malý mi včera nahnal strachu, jak
tam ležel.“
„Nejen tobě.“
Ryan se s Petem Lawrencem rozloučil herdou do zad. Na dnešní
dopoledne měl na seznamu ještě dvě farmy. Mezi jiným měl léčit
ucpané vemeno.
Ještě se stihl doma krátce osvěžit a překontrolovat štěně, které
se skutečně dobře zotavovalo. Pak už musel vyrazit na schůzku
s Willem McGintym. Domluvili si oběd v Diner.
Will se lidí spíš stranil, alespoň tomu tak bylo doma v městečku,
což pravděpodobně souviselo s tím, že jeho otec nebyl právě nej-
oblíbenější. Místům, kde se scházelo víc lidí, se většinou vyhýbal.
Avšak v Diner často obědvali zaměstnanci Obligon Chemicals, kteří
byli do jednoho Willovi vděční za odškodnění a zlepšené pracovní
podmínky, které jim vyjednal. To ho nejspíš přesvědčilo, že mu
tam nehrozí žádné nepřátelské výstupy.
Když ale Ryan dorazil k restauraci, bylo tam velké pozdvižení.
Stáli tam hasiči s pumpami, připravení k zásahu.
„Dnes je zavřeno. Praskla voda,“ mumlal jeden ze zaměstnanců
v zelených kalhotách s laclem.
 „Jéje, chudáci!“ řekl Ryan otřeseně.
„Pojeďme do sousedního města, tam je KFC a restaurace Den-
ny’s,“ uslyšel říkat jednoho z mužů. Většina z nich odjela.
V tom okamžiku přijel ve svém černém chrysleru Will. „Je
zavřeno. Praskla jim voda, je mi jich líto. Nepojedeme do Anna­
belliny kavárny? Mají tam v poledne vždy něco malého, ale chut-
ného k jídlu,“ navrhl Ryan.
Will váhal. „To je pro Diner nepříjemné. Snad nebudou škody
příliš vysoké!“
„Taky doufám.“ Ryan se na něj s očekáváním podíval.
Nakonec Will zjevně přesvědčil sám sebe. „Dobře, pak tedy…
pojedeme… k Annabelle.“ Něco v jeho výrazu bylo zvláštní, ale
Ryan se nechtěl ptát.
Annabella měla vždy před vchodem, vedle velkého květináče,
tabuli, na kterou psala, co v poledne nabízí. Dnes bylo dušené
hovězí s nudlemi nebo salát s kozím sýrem a samozřejmě obligátní
sendviče.
Všechny stoly venku byly obsazené, ale Ryanovi to nevadilo,
stejně nechtěl o svých záležitostech mluvit na veřejnosti.
„Půjdu si rychle umýt ruce,“ řekl Will.
„Okolo pultu a doprava. Co si dáš? Rovnou ti taky objednám.“
„Salát s kozím sýrem a dvojité espresso, prosím. Mám ti hned
dát peníze?“
„Ne, nech to být, dnes platím já.“
„Děkuju!“
Annabella vyšla jako vždy zpoza pultu, aby Ryana pozdravila
polibkem na tvář. Dnes ale nezářila tolik jako jindy.
„Viděla jsem dobře? Opravdu s tebou přišel Will McGinty?“
zasyčela.
 Ryan se na ni překvapeně podíval. Tak rozčilenou ji nevídal
často. Jistě, Hope také nepozdravila nijak bouřlivě – jaký k tomu
měla důvod, si ale mohl domyslet. Zdálo se však, že Will vzbuzuje
opravdovou antipatii.
„Nemáš ho ráda?“ zeptal se tiše.
Annabella uhnula pohledem. „Jeho otec nazýval mou matku
negerskou kurvou,“ procedila mezi zuby.
Matka Annabelly pocházela z Lynnwood Falls, ale její zemřelý
otec byl z Kapverd a měl tmavou pleť. Že byl Annabellin otec
narozený někde jinde, ovšem jinak nikoho nepohoršovalo. Přes-
tože bylo obyvatelstvo ve vnitrozemí Maine většinou bílé, často
s francouzskými, irskými anebo skandinávskými kořeny, byly tu
i dvě afroamerické rodiny, které však byly plně integrované.
„To byl ten starý. Ten proklínal všechno a taky každého, kdo se
mu nezamlouval. Ať už to byl bývalý prezident, nebo někdo odsud.
Protestant nebo žid. Starý baptista s rodinou to s ním měl zvlášť
těžké. Will za to ale přece nemůže. Rozhodně to není žádný rasista.“
„Tak pak je to zbabělec.“
„Will?“ Ryan se nechtěně zasmál. „Často ve svých případech
hodně riskuje. Při žalobě na Obligon dostával výhrůžky a nenechal
se zahnat do úzkých.“
„Ach, to je přece…“ Ať už chtěla říct cokoliv, nedořekla to,
protože do kavárny vešel mladý pár, který neznala.
„Máme jít někam jinam?“ obrátil se na ni. Nějak to celé ne-
chápal.
Annabella zavrtěla hlavou. „Ne, samozřejmě že ne.“ Teď půso-
bila nerozhodně. „Co si dáte?“
Ryan se připojil k Willovi a objednal dvakrát to samé. „A jednu
bylinkovou bagetu, prosím.“
 „Vezmi si s sebou džbán vody. Sklenice jsou na stole. Zby-
tek vám hned přinesu.“ Tentokrát ho obdařila běžným zářivým
úsměvem.
Ryan si vybral stůl v rohu, kde byli trochu stranou od lidí. Sotva
dosedl do pohodlné kovové židle, vrátil se Will a také se usadil.
„Trochu se divím, že ses přece jen rozhodl tu louku prodat,“
řekl Will s úsměvem, který byl těžko čitelný.
Ryan pokrčil rameny. „Ta louka je uprostřed Legrandových
pozemků. Už léta ji ode mě mají propachtovanou za hubičku.
Kupní cena, kterou mi nabízejí, je férová. Rozumím tomu, že by
chtěli mít jednolitou plochu,“ odpověděl vyhýbavě.
Will se napil vody. „Nemusíš se obhajovat. Chci s tebou mluvit
otevřeně. Ptám se jen proto, že mě napadlo, jestli nemáš finanční
potíže?“ Kladl důraz na otázku. „Elly mi vyprávěla, že renovujete
ordinaci. Pokud krátkodobě potřebuješ peníze, rád ti vypomůžu.
Dostaneš ode mě bezúročnou půjčku, kterou mi splatíš, až se ti
to bude hodit.“ Nyní měl v šedých očích starost.
Ryan se usmál. „To je od tebe moc hezké, děkuju mnohokrát!
Ale opravdu to není zapotřebí. Ano, říkal jsem pořád, že na po-
zemky rodičů nikdy nesáhnu. Už o tom přemýšlím delší dobu
a Legrand se mě pravidelně ptá, když platí pachtovné. Dobře, mu-
sím přiznat, že ty peníze právě teď upotřebím, ale je vážně hloupé
sedět si na kousku půdy, který je do jeho pozemků vražený jako
klín. Je to tak v pořádku,“ uklidňoval Willa. Nebo možná i sám
sebe.
Tento krok ho zpočátku stál hodně přemáhání. Ale teď se mu
zdálo, že je to správné rozhodnutí.
Will si povzdechl. „Dobrá, jak myslíš. Pokud jsi si jistý. Při-
pravil jsem smlouvy, jen je oba musíte podepsat.“ Ukázal na svou
aktovku, která stála vedle něj. „Projdeme si je společně, nebo si
je chceš v klidu prostudovat doma, a pokud budeš mít otázky,
zavoláš mi?“
Ryan pohlédl k sousednímu stolu, u kterého se právě usadili
noví hosté. „Podívám se na ně dnes večer; myslím, že to zvládnu.
Plně ti důvěřuju.“ Zašklebil se. „Vím přece, že už jsi několik tako-
vých podobných smluv vyhotovil.“
Will zaklonil hlavu a zasmál se. „A to byla celá pochvala.“
V tom okamžiku přišla Annabella s jídlem. Willův smích ustal.
Polkl. „Ahoj, Annabello. Děkuju, vypadá to lákavě!“
Dřív byl Will spíš plachý, nebo možná jen tichý, ale v posledních
letech Ryan pozoroval, že je stále sebevědomější, prostě úspěšný
právník. Také vůči ženám se choval šarmantně. Ale najednou
vypadal nejistě.
„Wille.“ Krátce na něj kývla. „Nechte si chutnat.“ Její úsměv
byl nicneříkající.
Něco se mezi nimi přihodilo, ale Ryan by se v životě nezeptal,
co to bylo.
Jako kdyby mu Will četl myšlenky, pronesl na vysvětlenou:
„Byli jsme na střední ve stejném kurzu literatury.“
Ryan přikývl, odlomil si kousek teplé bylinkové bagety a koš
s pečivem přistrčil k Willovi. Pokud jeho kamarád chtěl, aby se
dozvěděl detaily, bylo jisté, že mu je příležitostně prozradí. Teplý
kozí sýr na lůžku ze salátu, ozdobený fíkovou marmeládou, vše
ve zcela francouzském stylu, mu velmi chutnal.
Rozhovor se stočil na Willovu farmu, pak na nadcházející vol-
bu starosty a přešel k politice všeobecně. Will byl v rozhovoru
inspirujícím partnerem, který měl v mnoha oblastech výborné
znalosti – ne nadarmo ho v mládí označovali za knihomola.
 Ryanovi bylo téměř líto, že musí zase vyrazit, ale i Will měl
ještě nějaké schůzky.
„Přiložil jsi k tomu svůj účet?“ zeptal se Ryan, když od něj
přebíral podklady.
Will se zašklebil. „Můžeš si to proúčtovat s profesionálními
tipy k farmě, které jsem od tebe právě dostal.“
„To nejde…,“ chtěl protestovat Ryan.
Will se k němu důvěrně naklonil. „To je něco jako standardní
smlouva; měním na ní jen detaily. Zapomeň na to. A díky za jídlo!“
„Děkuju ti,“ zavolal na něj Ryan, než nastoupil do auta.
 9

Hope
Události se momentálně jen hrnuly; čas letěl jako splašený. New
York jí někdy připadal jako vzdálený sen.
Jak Elly slíbila, vypůjčila si pro obě od Willa koně a v sobotu
dopoledne si vyjely. Její jezdecké oblečení jí ještě vcelku padlo,
i když si musela přiznat, že kalhoty byly poněkud upnuté a necítila
se v nich úplně pohodlně.
Hope byla zpočátku celá nesvá, už několik let na koni nese-
děla, ale Willova krotká appalooská klisna jménem Pocahontas
ochotně reagovala na její příkazy, a tak zase rychle nabyla jistoty.
Nenechala se ani vyvést z míry světlou palomino klisnou, kterou
měla Elly a která se jako nějaká primadona chovala poněkud ná-
ladově a zpočátku trochu nervózně poskakovala. Elly jí posléze
dala energicky najevo, kdo je tady pánem.
Byl nádherný letní den, blankytně modrá obloha byla posetá
malými buclatými mráčky, jako kdyby někdo na nebe zavěsil
pohyblivé chomáče vaty.
Jely okolo starého mlýna na břehu Williams Creeku, jehož
velké vodní kolo bylo oblíbeným fotografickým motivem příle-
žitostných turistů.
Nečekaně si vzpomněla, jak si tu dřív přes zákaz hráli na
schovávanou. Jednou se tu také jako čerstvě zamilovaní muchlali
s Ryanem. Ve skrytu polorozpadlých zdí jí poprvé, velmi opatrně,
vsunul ruku pod tričko. Hope vzpomínku rychle zahnala, přesto
ji bezděčně zabrněly bradavky.
 Opuštěné zdi je všechny neodolatelně přitahovaly. Břeh potoka
lemovala tráva a příležitostně i úlomky skal. Avšak přilehlá stezka
byla po měnícím se počasí z počátku týdne opět suchá a dalo se
po ní dobře jet.
Následovala dlouhá rovina, na které mohly nechat koně bě-
žet. Cvalem svištěly po poli. Hope si vychutnávala pohyb klisny,
se kterou zcela srostla, vítr chladící její rozehřátý obličej a pocit
nekonečné svobody. Bylo to skoro jako létání. Teprve na návrší
koním zase přitáhly uzdu.
Cesta lesem byla pokrytá mechem a jehličím borovic, částečně
také kořeny, takže postupovaly uvážlivým krokem. Hope náruživě
nasávala vůni koní, země a borovic.
„Je to prostě úžasné,“ rozplývala se.
Elly s úsměvem přitakala, i její zelené oči zářily.
„Zítra mě ale bude všechno bolet,“ řekla Hope se smíchem.
„Zadek cítím už teď.“
Elly se hihňala. „To se mi taky může stát.“
Jakmile vyjely z lesa, Hope zastavila koně. Pod nimi se rozklá-
dalo Lynnwood Falls. Pestrobarevné domy obklopené poli.
Na Legrandově poli se právě sklízely brambory. Za traktorem
běžela skupinka mladistvých a sbírala hlízy. Rovněž slunečnice
byly díky příhodnému počasí posledních týdnů – hodně slunce
a dostatek vody – v plném květu. Žluté moře, které se pohupovalo
ve větru. Hopino srdce se naplnilo radostí. V dálce se jako tmavo-
modrý safír třpytilo jezero Bearhead, které svým tvarem skutečně
připomínalo hlavu medvěda.
„Úplně jsem zapomněla, jak je tu krásně.“ Úctou málem šeptala.
Elly se na ni ze strany zadívala. „Seš si jistá, že zase budeš chtít
odjet?“
 Ve tváři se jí mihl smutný úsměv. „Kvůli své současné pozici
jsem vážně tvrdě pracovala. Právě přichází další vzestup s novým
oddělením, které jsem si vybojovala. Které vybojoval můj přítel.“
Vyprávěla jí o fyzioterapeutickém oddělení. „A kromě toho je
v New Yorku Colin, ten odtamtud jistě nebude chtít odejít.“
„Tomu rozumím. Jen jsem to chtěla zkusit. Už teď mi hrozně
chybíš.“ Elly stáhla koutky úst směrem dolů.
„Slavnostně a svatosvatě ti slibuju, že sem budu v budoucnu
jezdit častěji,“ slíbila Hope a zahnala nedobrý pocit, že ji cestování
tam a zpátky určitě vnitřně rozpoltí.
Byly to dva úplně rozdílné světy. Milovala i pohled ze své-
ho apartmánu v jednadvacátém patře na světelné moře v New
Yorku. Výhled z kanceláře na zelený Centrální park. Pulzující
život. Kulturní možnosti. Dobře, vzduch v Lynnwood Falls byl
nesporně lepší, vůně luk, lesů a květin. Proč se jí právě teď před
očima vynořil obraz Ryana?
Spěšně pobídla koně. Hloubat o tom k ničemu nevedlo. Roz-
hodla se a tak to zůstane. Zbývá jí tady ještě šest týdnů, které si
chce užít.
Letěla nad loukami, okolo pšeničného pole. Klasy se na slunci
třpytily. Jela okolo chřestu, který vystrkoval špičky z hliněných
brázd, a kolem pole s nalitým ovsem. Kdy přišla ta změna, kdy se
z venkovského člověka stala tím městským?
Elly jí ale neposkytla žádný čas na přemýšlení. Když dojely
domů, hned ji hnala k čištění koní.
„Musíme si pospíšit, ještě pojedeme k jezeru. Máš nějaké bi-
kiny?
Hope se smála a plácala Pocahontas po skvrnitém krku. „Je
hezké, že mě informuješ. Musím se podívat, jestli mi ještě něco
bude, ale doufám, že ano. Ale kdo ti řekl, že dnes nemám nic
v plánu?“
„Co by mohlo být lepší než trávit čas se mnou?“ Elly se šibalsky
usmívala. „Kdyby ses včera večer v Osmdesátkách nevytratila…“
„Malá kočička Polly Benettonové spolkla při hraní gumičku
do vlasů,“ bránila se Hope. „A potom jsem se zapovídala s mámou
a s Francy,“ připustila trochu nesměle.
„Dobře, kdybys nepracovala, tak bys to věděla. Rozhodli jsme
to včera večer. Že odpoledne v ordinaci nemáte nic na práci, vím
od Ryana.“
„Ryan tam bude taky?“ vyslovila nahlas svůj údiv a rychle sáhla
po háčku na kopyta.
„Proč se tak ptáš? Myslela jsem, že už mezi vámi panuje mír!“
Hope zasáhl její kritický pohled.
„Ale ano,“ ujistila ji rychle. Svým způsobem. Ve skutečnosti by
se dal současný stav nazvat „kolegiálně-přátelským“. Mluvili spolu
kamarádským tónem.
Ryan se jí příležitostně zeptal na radu a nechal si od ní ukázat
několik cviků, aby mohl štěněti poskytnout fyzioterapii. Aby měla
přehled, snažil se ji informovat o všem, co se dělo na farmách. Vzal
ji dokonce s sebou na očkování Černého Pegase, aby viděla, jak se
jejímu černému svěřenci daří. Z hřebečka by se jednou mohl stát
opravdový krasavec.
Vzájemně se informovali o svých případech. Přesto to mezi
nimi ve skrytu ještě stále beze změny vřelo a Hope měla neustále
pocit, že sedí na bombě, která by mohla v každém okamžiku
vybuchnout.
 „Ptám se jen proto, že říkal, že bychom dnes měli odvézt do
lesa ty losy,“ napadlo ji naštěstí dřív, než Elly mohla z její váhavé
odpovědi pojmout podezření.
„Jo, to je pravda. Tak hned potom za námi přijedete. Chceme
dnes večer u jezera grilovat. Becky udělá svůj slavný salát ze slad-
kých brambor.“
„Mňam!“ Jen při té myšlence se Hope začaly sbíhat sliny. „A co
mám přinést já?“
„Dvojčata obstarají pivo, Ian pivo s limonádou, Brandon ne-
alkoholické nápoje. Možná trochu červeného vína? Nebo nějaké
pochutiny? Třeba brambůrky? Toho není nikdy dost. Lizzy udělá
zelný salát. Maso a uzeninu přinese Will; pochází z jeho šťastných
prasat. Obstará i ovčí sýr. Já mám nějaké dost přezrálé banány
a udělám z nich muffiny.“
„Tak fajn,“ přikývla Hope a zamyšleně pročesávala klisně hřívu.
Jak to, že do hry zatáhla losy? Ryan se jí sice před pár dny zeptal,
jestli by s ním chtěla jet, pak už se ale o té akci ani slovem nezmínil.
Teď se ho na to musí zeptat.
Když však dorazila domů, stál už jeho pick-up přede dveřmi
a on právě vytahoval z garáže přepravní přívěs. Rychle zaparkovala
a běžela za ním. Chief na ni s přátelským štěkotem vyskočil, div
že ji neporazil.
„Počkej chvilku, můj milý, hned jsem u tebe,“ slíbila mu a běžela
dál k Ryanovi.
Pousmál se. „To je ale milé uvítání.“
„Myslela jsem…“ Pak se musela také smát. „Blbečku.“
Rozpačitě sáhla po oji, aby mu pomohla táhnout. Společně
přívěs vytáhli a připojili na závěsné zařízení pick-upu.
„Už jsem si myslel, že jsi na losy zapomněla,“ nadhodil Ryan.
 „Byla jsem na vyjížďce s Elly. Nedomluvili jsme si žádnou ho-
dinu. Ale můžeme hned vyjet, pokud mě takhle vezmeš s sebou.“
Ryanův pohled po ní pomalu a dráždivě klouzal od hlavy až
k patě a najednou se v úzkých kalhotách cítila skoro jako nahá.
Tváře jí zalil ruměnec.
„Samozřejmě.“ Alespoň hlas mu zněl lhostejně.
Přesto měla pocit, že když se sklonila k Chiefovi, aby ho po­
drbala na břiše, koukal jí na zadek. Jakmile se ale otočila, díval
se jiným směrem.
„A jaká byla vyjížďka?“
„Úžasná, opravdu mi to chybělo,“ básnila. „Můžeš na svém
koni vlastně ještě jezdit?“
„Momentálně v žádném případě. Má zanícený kloub.“
„Mám se na to podívat? Někdy se dá tekutina v kloubu roz-
masírovat.“
„Kdybys chtěla, budu rád.“
Rozhovor utichl. Hope po několika minutách napadlo, proč
má u Ryana stále dojem, že musí něco říkat. Dřív to tak nikdy
nebylo. Mohli spolu báječně mlčet.
Najednou si uvědomila, jak málo místa v kabině je. Poté, co
se vedle ní nacpal Chief, aby mohl vystrčit hlavu z okénka, seděla
téměř uprostřed. Ryanova svalnatá paže se jí příležitostně při řízení
dotkla. Kradmo se na něj ze strany podívala. Jak mžoural do poled­
ního slunce, vytvořily se mu kolem očí malé vrásky. Přehraboval
se v přihrádce a hledal sluneční brýle, přitom se dotknul její nohy.
Hope přitiskla svou rozpálenou tvář k Chiefovi. Byla ráda, když
dorazili k Ryanově farmě.
Šikovně najel s přívěsem před stáj. „Teď už jen ty dva přesvědčit,
aby nastoupili.“
 Obratně hozeným lasem a několika jablky se mu nakonec po-
dařilo dostat losí matku do přívěsu. Tele šlo za ní. Rychle zavřel
dveře na závoru.
Hladil si třídenní vous. „Šlo to jednodušeji, než jsem předpo-
kládal. Myslel jsem, že ji budeme muset přispat.“
„Já taky,“ přiznala.
Hope nedokázala říct, jak přežila následující jízdu a především –
po vypuštění zvířat – emocionálně nabitou zpáteční cestu. Před
očima měla obrazy obou losů. Matku, jak se na ně ještě jednou
něžnýma hnědýma očima podívala, jako by chtěla poděkovat. A to
malé, které ještě nikdy pod nohama necítilo lesní půdu a které
na svých vachrlatých nožkách dělalo obří skoky, pravděpodobně
z nespoutané radosti. Na Hopině obličeji se objevil úsměv.
„Mám tě svézt k jezeru?“ zeptal se Ryan, když přívěs zase za-
strčili do garáže. „Nepotřebujeme přece dvě auta.“
„Musím ještě něco obstarat a přijedu později na kole.“
Když ale potom kolo poskakovalo po polní cestě a v každém
výmolu pocítila od ježdění rozbolavělý zadek, litovala, že Ryanovu
nabídku odmítla. Touto cestou jezdila v mládí na kole často, ale
ještě nikdy nebyla tak dlouhá jako dnes. Pot jí stékal z čela a mezi
prsy. Batoh měla plně naložený láhvemi vína, které o sebe cinkaly,
přestože neustále zastavovala a prokládala je ručníkem.
Západní břeh jezera Bearhead ležel na okraji lesa, musela jet
ještě kousek po lesní cestě, aby se dostala až k východnímu břehu,
kde byl příhodný vstup do jezera. Někde musela přejet přes větev
nebo něco jiného a najednou kolo drncalo ještě víc. Ještě tohle!
Píchla! Hope zaklela.
Za nějakou dobu dorazila úplně splavená a s kulháním k jezeru.
Přivítal ji smích a výkřiky Lizzy, kterou právě topil Jim.
 Jack uviděl Hope jako první, přispěchal k ní a sundal jí batoh.
„Ježiš, co se ti stalo? Proč jsi neřekla? Vždyť bychom tě vyzvedli!“
„To je tak vidět, že jsem vyřízená? Já blázen jsem dnes chtěla mít
sportovní den,“ odvětila. Přestože cítila každičký sval, musela se smát.
Jackova starostlivost jí dělala dobře. Strčil jí do ruky vychlazené
pivo s limonádou, které jí ve vyschlém krku jen zasyčelo.
Hope se podívala na své propocené tričko. „Myslím, že musím
nejdřív do vody.“
Rychle vyklouzla z džínových šortek a z trička. Přestože na sobě
měla zdrženlivé plavky vcelku, její staré bikiny byly přece jenom
trochu malé, uviděla v Jackově tváři obdiv. Měly Elly a Francy
přece jen pravdu v tom, že se o ni zajímá? Než o tom mohla déle
přemýšlet, chytil ji, zvedl ji do náručí a běžel s ní směrem k vodě.
„Chtěla by ses koupat? Může být!“
Polekaně vykřikla. „Hej, pusť mě dolů.“
V tom okamžiku dorazil Ryan. Ještě ani nezabrzdil a Chief už
vyskočil z okna a se štěkotem se k nim řítil.
Hope tloukla pěstmi do Jackova hrudníku.
„Mám dojem, že si Chief myslí, že tě musí bránit.“
Tak rozčileného ještě žádného psa neviděla. Jack ji nechal
sklouznout dolů a musela psa doslova chlácholit. Avšak ještě víc
ji překvapil Ryanův kamenný výraz.
„Všechno v pořádku, Chiefe, Jack jen dělá legraci,“ uklidňovala
psa. „Tak se mnou pojď do vody ty.“
To se bobtailovi nemuselo říkat dvakrát; ve vodě byl ve svém
živlu. Přestože se dobře bavili a také s Ryanem si dokázala více-
méně uvolněně povídat, v myšlenkách ji stále provázel Ryanův
pohled. Srdce jí bezděčně tlouklo rychleji. Je snad žárlivý? Bylo by
to možné? Musela se skutečně nutit, aby se zabývala něčím jiným.
 Do rány jí padl Brandon. Měl na sobě plavky, které mu sahaly
až ke kolenům. Přesto byla vidět jizva, která se táhla od stehna až
k lýtku. Když vylézal z vody, zase trochu kulhal.
To vzbudilo její profesionální zájem. „Můžu se podívat?“
Brandon ztuhl, pak plavky trochu povytáhl. Hope mu ohma-
tala koleno.
„Haló, paní, podívat se můžeš očima. Ruce pryč od mého
muže!“ škádlila ji Elly.
„Prakticky to zůstane v rodině,“ odpověděla Hope se smíchem.
Cítila zatuhlost ve svalu. „Tady to bolí, že ano?“
Brandon zavrčel. „Přesně tam.“
„Zatni zuby, teď zatlačím.“
Brandon zaúpěl.
„S naším štěnětem to dělá pořád,“ komentoval suše Ryan. „Ten
ale tolik jako ty nenaříká.“
Hope sklonila hlavu, aby nebylo vidět, jak se usmívá. Ještě chvíli
Brandona mučila, ale potom skutečně začal chodit lépe.
S neskrývaným překvapením nohou kýval sem tam. „Poslyš,
jsi dobrá,“ chválil ji.
„Já vím.“ Teď už se šklebila viditelně.
„Proto taky dostane fyzioterapeutické oddělení na své klinice
v New Yorku. K prvnímu září, je to tak?“ Zdálo se, že Elly je na
ni hodně pyšná.
Ryan překvapeně nadzvedl obočí. „Gratuluju,“ řekl, ale nezdálo
se, že by se z toho nějak přehnaně radoval.
„Děkuju,“ odpověděla Hope stejně vážně.
Před dvěma třemi týdny by ji to zlobilo. Byla by si kladla otázku,
jestli jí to nepřeje, nebo jestli jí dokonce nezávidí. Avšak nyní i v ní
doutnala nějaká jiskra, kterou nedokázala zařadit. Nebo nechtěla?
 Byl to moc hezký večer v kruhu přátel. Maso a v olivovém oleji
naložený ovčí sýr, který přinesl Will, chutnaly báječně, stejně jako
i všechno ostatní. Ukázalo se, že s Willem se dá zajímavě povídat,
a už chápala Elly, proč o svém šéfovi tak básní. Černé vlasy až do
týla a kouřově šedé oči z něj dělaly hezkého muže a ani jizva nad
pravým obočím mu na atraktivitě nijak neubírala. Přitažlivé bylo
i to, že z něj vyzařovalo něco duchaplného, což člověka svádělo,
aby se o něm dozvěděl víc.
Přesto to nebyl Will, kdo se jí později večer, když ležela v posteli,
objevoval před očima.

***
Nový ultrazvukový přístroj přivezli ve středu, Ryan byl celý den na
pochůzkách. Hope se nemohla dočkat, až ho bude moci po skonče-
ní ordinačních hodin vybalit. Romeo projevil pramálo ochoty stát
se pokusným králíkem a matka se musela opět zúčastnit plánovací
komise na přípravy oslav národního svátku čtvrtého července,
který připadal na tuto sobotu, takže Francy jí přišla právě vhod.
Objala svou kmotru. „Podívej, co dnes přišlo. A potřebuju
nějakou oběť. Nelehla by sis na vyšetřovací stůl?“
Francy se usmála. „Ach, zlato, ráda bych, ale i já musím hned
odejít, jsem taky v plánovací komisi. Jen jsem tvé matce přinesla
mleté lískové oříšky. U Doris v obchodě dnes došly. Mary by chtěla
tvému otci na uvítanou upéct oříškové řezy.“
„To říkala.“ Hope byla ráda, že otec smí na svátky domů, i když
se pak musí ještě na tři týdny vrátit a „pracovat“ v rehabilitačním
centru, jak to sám nazýval.
„Odnesu je nahoru.“ U dveří se Francy ještě jednou s úsměvem
otočila. „To je moje malá Hope. Září, jako kdyby byly Vánoce.
Dřív ses taky nejvíc radovala z mikroskopu nebo z Malého chemika.
Panenky v tobě radostný pokřik nevzbuzovaly.“
„To je možné.“ Hope se usmívala stále víc.
Jakmile se za Francy zaklaply dveře, zavolala co nejpřesvědčivěji:
„Romeo! Mám pro tebe něco dobrého.“ A tiše mumlala: „Ale budeš
přece jenom muset posloužit k pokusným účelům!“
„Co máš s tím chudákem za lubem?“ ozval se za ní najednou
Ryanův pobavený hlas.
Trhla sebou, musela se smát. „Už nic, když jsi tu ty. Potřebuju
nějakou oběť.“ Táhla ho za rukáv kožené bundy – zřejmě přijel na
harleyi – za sebou. Radostí přitom úplně zapomněla na všechny je-
jich předešlé neshody. „Podívej, co právě přišlo.“ Díval se na ni lásky-
plným pohledem. „Vždyť jsi z toho úplně vedle! Ale já jsem taky zvě-
davý.“ Měl šibalský úsměv. „No, možná ne tak jako ty, ale přece jen.“
„Chief je doma?“
„Ano, nechal jsem ho u Anguse. Pravděpodobně ukořistil o ví-
kendu nějaké grilované žebírko a teď má potíže se stolicí. Nebo
věděl, že hledáš nějakou oběť, a má výmluvu.“ Musel si všimnout,
že si dělá starosti, a jeho úšklebek přešel do uklidňujícího úsměvu.
„Předpokládám, že to není nic hrozného. Břicho má měkké, nic
ho nebolí, jednou sice zvracel, ale už zase žere. Proto jsem narychlo
přijel na harleyi; chci jet hned zase zpátky.“
„Tak za ním radši jeď. Já tu zatím prozkoumám, jestli všechno
funguje.“
Ryan pozvedl obočí. „V žádném případě, zůstanu tady. Angus
by zavolal, kdyby něco.“
„Dobře, jak chceš. Tak si svlékni košili.“
Když se odhalil, ptala se Hope sama sebe, co to vlastně dělá.
Podala mu gel. „Tumáš, namaž si to na břicho.“
 Nakrátko mu v očích zahlédla bujné jiskřičky, pak je zavřel
a svalil se na vyšetřovací stůl určený pro malá zvířata, který byl
právě tak dlouhý jako jeho záda. Nohy mu visely k podlaze. „Teď
jsem pacient. Říkáš tak i zvířatům?“
Hope polkla. Ultrazvukovou sondou mu kolem pupíku roztí-
rala gel, přestože ji svrběly prsty a ráda by se ho dotkla. Nicméně
poslední zbytek rozumu jí v tom zabránil.
Dřív, během růstu, byl Ryan spíš šlachovitý; ani dnes to nebyl
žádný nápadně vyvinutý svalovec jako Brandon. Avšak provazce
svalů se zřetelně rýsovaly, a když mu po břiše přejížděla ultrazvu-
kem, bylo příjemně pevné.
Naštěstí se jí podařilo dosáhnout toho, aby opět převážil vě-
decký zájem, a fascinovaně si prohlížela Ryanovy vnitřní orgány.
„A copak mi je, paní doktorko?“ Jeho šibalský úsměv a lehce
chraptivý hlas jí pronikaly pod kůži.
Spontánně ji napadlo, co chybí jí, totiž dotyk, ale na něm bylo
všechno perfektní.
Donutila se k vážnému výrazu. „Vidím ve vašich střevech
vzduch, doktore Coopere.“
Ryan se zasmál. „To by mohlo být tím chilli con carne, co jsem
snědl. Hlavně mi moc netlač na břicho.“
Teď už neudržela smích ani ona. Podepřel se rukou a posadil
se. „Teď jsem na řadě já. Taky si ten přístroj musím otestovat.“
Zase se vrátily vzpomínky. Ryan a ona jako děti. Jak se vplížili
do otcovy ordinace a hráli si na doktora. Hope si olízla rty. Když
mu vysvětlovala, jak fungují jednotlivé ultrazvukové hlavy, neměla
právě pevný hlas.
S divokým jiskřením v očích se chopil ultrazvukové hlavy, která
vypadala jako torpédo.
 „Ta je na rektální vyšetření krav nebo koní,“ protestovala.
Drze se šklebil. „Já vím.“
Nedokázala potlačit smích a tloukla ho do prsou. „Opovaž se!“
Zatímco si Ryan utíral gel a natáhl si tričko, Hope si lehla na
záda a vytáhla si horní díl až k prsům. Přestože byl gel studený
a Ryan používal na rozetření také plochou hlavu ultrazvuku, po
těle se jí rozlilo podivné teplo.
„Už je to dlouho,“ řekl chraptivě a krouživými pohyby jí pře-
jížděl po břiše.
To tedy ano, chtělo se jí říct. V žaludku cítila toužebné napětí,
ale jak se upřeně díval na obrazovku, došlo jí, že už je to dost
dlouho, kdy naposled používal ultrazvuk. Nevhodné zasmání
jí uvízlo v krku v okamžiku, kdy zamumlal „Promiň“, opatrně
povolil šňůrku a kalhoty jí stáhl o kousek níž.
Vyschlo jí v puse, ale Ryan byl zcela soustředěný na vyšetření.
Horečně přemýšlela, jaké kalhotky si ráno oblékla. Pod tma-
vomodrým oblečením nosila většinou černé hedvábné spodní
prádlo, některé mělo i krajku. Nebo si dnes natáhla něco star-
šího, bavlněného? Jen s námahou nepodlehla pokušení, aby se
podívala.
Vlastně se jí trochu dotklo, že to Ryana vůbec nezajímalo a že
u něj v popředí stál čistě profesionální zájem. Nedokázal odpoutat
pohled od monitoru. Sama nevěděla, proč jí připadalo tak intimní,
když se Ryan na okamžik zastavil na úrovni jejích vaječníků. Kdysi
dávno chtěli děti…
Energicky mu odsunula ruku a posadila se.
„Zdá se, že přístroj je v pořádku,“ řekla a neušlo jí, jak odměřeně
to znělo. „Mohli bychom v nejbližší době vyšetřit spěnkový kloub
u Suzie-Q,“ navrhla, aby situaci zase vylepšila.
 Překvapeně se na ni podíval. „Dobře,“ řekl nakonec, ale nemoh-
la se ubránit dojmu, že měl na mysli ještě něco jiného.
Hope se k němu otočila zády a utírala si břicho. Polekala se,
když na rameni ucítila jeho ruku.
„Je všechno v pořádku? Omlouvám se, jestli jsem zašel moc
daleko…, ale chtěl jsem se ti taky podívat na střeva.“
Bezděčně vyprskla. „Kdyby nás tak někdo slyšel…“
Zasmál se. „To je pravda.“
Otočila se k němu. Když se setkali pohledem, přestal se smát.
Na okamžik se ponořila do jeho tmavých očí, pak si uvědomila,
že ještě nemá úplně natažené kalhoty. Stydlivě si je vytáhla.
„Tak já zas půjdu a podívám se, jestli je Chief v pořádku.“ Ryan
sáhl po své kožené bundě. „Dobrou noc.“ Rozloučení znělo spíš
jako útěk.
Nechal ji tam stát zmatenou pocity, které v ní vyvolal. Na rozdíl
od příjezdu tentokrát důvěrně známé rachocení harleye uslyšela.
Z New Yorku byla prostě na dopravní hluk navyklá. I když se jí
město zdálo stále vzdálenější.
Rozhodně vytáhla z kapsy mobil. S Ryanem ji spojovalo hodně
věcí, proto bylo přirozené, že jí není lhostejný. Teď ale musela nutně
mluvit s Colinem, nakonec byl ten jediný, na kterého by se měla
citově soustředit. Vyprávěla mu o ultrazvuku, aniž by se zmínila
o podrobnostech jeho testování.
„Zdá se mi, že už bylo načase, aby tam někdo kompetentní
převzal velení,“ okomentoval to Colin.
Přestože si sama myslela, že bude závan čerstvého vzduchu pro
ordinaci přínosný, jeho slova jí najednou nebyla příjemná. Znělo
to tak pohrdavě. „Už jsi přemýšlel o tom, jestli tento víkend při-
jedeš?“ změnila téma a v očekávání odpovědi potlačila své obavy.
 „Nemyslíš, že by bylo načase, abys tady všechno překontrolo-
vala?“ Z jeho hlasu zazníval nesouhlas.
„Je Den nezávislosti. Přijede otec a těší se, že budeme konečně
slavit společně. Minulý rok jsme byli v New Yorku,“ připomněla
mu. „Kromě toho mi byl přidělen jeden ze stánků. Budu prodá-
vat borůvkové palačinky,“ dodala vzpurně, protože už tušila, co
odpoví.
„Borůvkové palačinky?“ opakoval a jasně si dokázala představit
jeho nesouhlasně stažená ústa. Byl zcela jistě přesvědčen, že práce
na prodejním stánku je pod její úroveň.
„Mám službu jen dvě hodiny. Slavíme tu tradičně. Pomáhá
každý. S palačinkovou snídaní, nespočetnými jídelními vozy, s ře-
meslnými dílnami a se závody starých traktorů. Samozřejmě že
bude i přehlídka, večer živá hudba a ohňostroj. Bude to zábava.“
Instinktivně ale věděla, že zábava vypadá v Colinově pojetí
jinak, pokud vůbec takový výraz v jeho slovníku existuje.
Pouliční zábava nemohla držet krok s mondénním slavením
Dne nezávislosti v minulém roce, který strávili na jachtě spon-
zorů. V koktejlových šatech a v obleku na East River, kde teklo
šampaňské proudem, jedl se kaviár a lososové jednohubky. Loď
byla zakotvená přímo v první řadě u mola 17, mezi ostatními
početnými elegantními loděmi, přímo pod obřím ohňostrojem.
Colin rychle řekl: „Přijmu pozvání pana Powella na večeři
v Rockefellerově centru. Budou tam různé důležité osobnosti. Je
smutné, že ti to teď nepřipadá podstatné. Chápu, chtěla bys být
s nemocným otcem. Tomu rozumím. Tento víkend jsi omluvená.
Ale možná si dokážeš představit, že bych taky rád strávil víkend
se svou přítelkyní. Lidé si tu už leccos povídají.“
Hope stiskla rty. Lidé! „Jde tu o lidi?“ vypadlo z ní.
 Colin určitě nebyl hloupý; hned věděl, co má na mysli. „Před-
pokládám, že je ti jasné, že tě miluju a že mi chybíš, nebo snad
ne? Myslíš, že bych to všechno snášel, kdyby tomu tak nebylo?“
Zase ji přemohlo špatné svědomí. „Ach, Coline, říkáš to tak
zřídka…“
„U nás doma se říká Ať mluví činy. Je třeba konat, ne žvanit.
Z toho vycházím a už jsem ti dostatečně ukázal, že jsi pro mě dů-
ležitá, podporuju tě, jsem tu pro tebe a napomáhám ti k úspěchu,
ne? Nebo si snad myslíš, že mám z fyzioterapeutického oddělení
nějaké výhody? Stojím při tobě, toleruju tvoje přání být s rodiči,
i když by mi samozřejmě bylo milejší, kdybys byla se mnou. Není
to snad dost?“
Teď si připadala strašně nevděčná.
„Ale ano, samozřejmě,“ připustila nesměle. „Je to jen proto,
že tě miluju.“
„Taky tě miluju, zlato.“ Konečně mu v hlase zazněla láska,
kterou tak postrádala. Najednou si toužebně přála, aby byl u ní
a vzal ji do náruče.
Po rozloučení pomalu odložila mobil. Nutně se k němu musí
dostat. Co nejrychleji. To, že ji stále napadaly hloupé myšlenky,
bylo určitě způsobeno dlouhým odloučením. Už ho neviděla déle
než čtyři týdny. Kromě toho jí velmi chyběla Miss Sophie.

***
Další den se s Ryanem nesetkala; byl zase celý den na pochůzkách
po farmách. Pozdě večer si právě natáhla tričko a boxerky, ve kte-
rých spala, a pohodlně se s knížkou uvelebila v posteli, když vtom
jí na nočním stolku zazvonil telefon. Kdo to může být? S Colinem
a s Natashou už dnes mluvila, jinak tu telefonovala málo.
 Podívala se na displej. Ryan, stálo tam. Srdeční tep se jí zrychlil.
„Co se děje?“ ohlásila se, aniž by se zdržovala formalitami.
„Tady Ryan,“ koktal.
„To jsem si všimla. Co je?“ Rozčilení způsobilo, že zněla po­
dráž­děněji, než chtěla.
„Chief. Není mu dobře. Včera to přece jen nebyl jen zkažený
žaludek. Předpokládám, že je to ucpané střevo. Promiň, že tě
ruším…“
Vyskočila z postele. „Hloupost. Kde jsi?“
„Doma. Je přispaný. Už jsem mu dal kontrastní látku a zrent-
genoval jsem ho. Druhý rentgen bude hned. Nerad bych ho pře-
vážel…“
„Přijedu. Co mám vzít s sebou?“
„Obávám se, že ho musíme operovat. Přivezeš ten nový přístroj
na narkózu?“
„Dobře. Jsem tam hned.“ Aniž by čekala na odpověď, hodila
mobil na postel, navlékla si první čisté spodní prádlo, které na-
hmátla, to modré hedvábné od Colina, džínové šortky a tričko.
Utíkala dolů, vzala si tašku s operačním oblečením a kromě pří-
stroje na narkózu přibalila pro jistotu i ultrazvuk, přestože na něm
pravděpodobně neuvidí tolik jako na rentgenu.
Srdce jí tlouklo jako o závod. Chief ! Ten pes jí v posledních
týdnech přirostl k srdci. Ucpané střevo by mohlo být smrtelné,
pokud by se nezakročilo včas.
Skočila do otcova auta. Venku již byla tma, ale cestu by našla
i ve spánku. Reflektory prořízly tmu jako dva meče; poslední
kousek cesty k farmě nebyl osvětlený. Když vyskakovala z auta,
všimla si, že se zřetelně ochladilo, ale byla natolik rozrušená, že
jí zima nebyla.
 Nedbale si z těla strhla oblečení a vklouzla do toho operačního.
Nasadila si na hlavu čepec a sáhla po roušce. Spěšně si vydrhla
ruce i celé paže a pak pomocí ručníku otevřela dveře.
Když vstoupila, Chief sotva znatelně nadzvedl hlavu, což bylo
špatné znamení, protože už měl být zklidněný. Ryan působil pod
opálením popelavě a láskyplně ho hladil po hlavě.
Chief už měl oholené břicho.
I ona apatického Chiefa podrbala a podívala se mu do tlamy,
kde uviděla znepokojivě bledou sliznici, pak spěchala k rentgeno-
vým snímkům. Kontrastní látka se nepohnula. Znamenalo to, že
je střevo opravdu ucpané. Zamrkala. Byl vidět pouze světlý stín,
nedalo se rozpoznat, o co se jedná.
„Co to spolkl?“
„Nevím. O ničem nevím.“ Ryan zněl zoufale. „Nejdřív jsem si
myslel, že je to kost z grilování. Včera měl drobivou bílou stolici
a od té doby už nic. Ten stín mi ale připadá jako něco jiného.“
Hope opatrně ohmatala Chiefovo břicho. Bylo celé zatvrdlé.
Bobtail zakňučel. „To bude dobré, můj malý, budu opatrná.“ Obrá­
tila se na Ryana a zeptala se: „Máš dezinfekci?“
Dal jí do ruky láhev.
„Děkuju. Podržíš ho?“
Ryan se ke psovi sklonil, položil tvář na jeho hlavu a objal ho.
Opatrně břicho otřela a nanesla na ně gel. Bylo to zvláštní,
že teď, po předešlém večeru, vyšetřovala právě Chiefovo břicho.
„Jsi moc hodný pejsek,“ chválila ho.
Přestože měl bolesti, klidně držel.
Ukázala na obraz v laptopu. „Tady se tvoří plyny; potrava ne-
postupuje dál.“ Ryan s pokrčeným čelem sledoval její prst. „Ani
tady nemůžu nic rozeznat.“ Povzdechla si. „Tak se do toho dejme.“
 Ryan stiskl rty a zavřel oči. Prsty se mu zaryly do Chiefovy
srsti. Jeho hlas zněl drsně. „Je mu jedenáct.“
„Však on to zvládne,“ řekla přesvědčivěji, než sama cítila. Pro
tak starého psa je celková narkóza vždy velké riziko.
„Znáš jeho hodnoty?“
„Včera jsem mu naštěstí preventivně odebral krev; všechno
vypadá dobře.“
Váhala. „A srdce?“
„Dosud bez nálezu.“
Hope připravila přístroj na narkózu. „Už jsi ho někdy operoval?“
Ryan přikývl. „Před třemi lety, nádor. Myslím, že se toho moc
nezměnilo.“
Oba ale věděli, že nádor je něco jiného, že je to jednodušší
operace. Jen by byla zapotřebí delší narkóza. I když měl dosud
srdce v pořádku, byla operace zátěží, kterou nelze podceňovat.
Hope se pokoušela takové myšlenky zahnat. Ne nadarmo se
všeobecně říká, že by nikdo neměl operovat nikoho blízkého, ať už
člověka, nebo zvíře. Chief jí přirostl k srdci, ale už vůbec si nedo-
vedla představit, jak se musí cítit Ryan. Neměli ovšem na vy­branou.
Hope vzala inhalační přístroj a v duchu děkovala Bohu – nebo
také Ryanovi – že ho mají; vše bylo díky němu jednodušší a bezpeč-
nější. Chiefa zaintubovala a na jazyk mu připnula pulzní oxymetr,
který ukazoval hladinu kyslíku, následovaly EKG svorky na lokty,
kolena a na hrudník. Ryan zatím zaváděl infuzi.
Obdivovala ho, že sám Chiefovi otevřel břicho. Pracovali mlč­
ky. Byla to zapeklitá operace. Museli zajistit, aby se do břicha
nedostalo nic nepatřičného. Přestože v jejím nitru řádil hurikán
pátého stupně, měla při odsávání ruce stejně klidné jako Ryan, ve
kterém to pravděpodobně vypadalo ještě hůř.
 Konečně se jim podařilo ucpání lokalizovat. Ryan postiženou
oblast sesvorkoval, nasadil skalpel a cizí těleso odstranil.
Vyoperovaný předmět položil na stranu a pinzetou roztáhl.
„Kousek umělé hmoty.“
„U jezera ležely odpadky,“ vzpomněla si Hope. „S Elly jsme je
sbíraly. Možná že někde byly i zbytky masa a Chief je našel.“ Byla
stejně zděšená jako Ryan.
„Kvůli nějakým hnusným prasatům,“ syčel. „A to ještě pravá
prasata urážím.“
Odložil kousek umělé hmoty stranou, pak zasvorkovaný úsek
střeva vypláchl sterilním fyziologickým roztokem a nakonec ho
dovedně zašil. Do břicha se nesmělo nic dostat. Zánět pobřišnice
by mohl rovněž skončit smrtelně.
Když byla zašito i břicho a Hope ránu zalepila, hodnota kys-
líku v Chiefově krvi nebezpečně klesla. Srdeční tep se zpomalil
a několik úderů vynechal. Hopin pulz se oproti tomu podstatně
zrychlil. Přiškrtila přívod isofluranu, přešla na čistý kyslík a dávala
Chiefovi umělé dýchání. Štípla ho do nosu, aby dýchání aktivovala,
a pravidelně mu pumpovala kyslík do plic.
„Adrenalin,“ vyhrkla a Ryan její pokyn okamžitě splnil, vstříkl
ho do infuzního vstupu.
Hope poklepávala na psí čumák. „Dýchej, Chiefe!“
Nebylo to její první oživování, ale prosím, teď ne!
Pak se na EKG znovu objevila křivka.
Píp. Píp. Pomalu, ale bez přerušení.
Teprve nyní dal Ryan najevo, jak moc ho to zasáhlo. Sklonil
se, přitiskl se k psovi a tvář mu zabořil do měkké srsti.
„Teď to nevzdávej, chlapče, slyšíš? Potřebuju tě.“ Měl přidušený
hlas a třásl se po celém těle.
 Stáhla si latexovou rukavici a položila mu ruku na rameno.
„Zvládne to, vím to určitě,“ řekla přesvědčivě, ale sama se tak
necítila.
Když přikývl, měl tvář jako vytesanou z kamene.
Než se hodnoty zase dostaly na přijatelnou úroveň, minuty se
nekonečně vlekly.
Počkali ještě, dokud se nedostavily první reflexy očních víček
a dokud nebyly hodnoty kyslíku a srdeční tep jakž takž stabilní.
Chief zamrkal, ale úplně se ještě nevzbudil.
„Pomůžeš mi ho ještě přenést do domu? Tam se může plně
probudit ve známém prostředí.“
„Samozřejmě.“ Upevnila přístroje k nosítkům a společně těžký
náklad odnesli do sousedního domu. Ryan psa uložil na jeho
oblíbené místo u krbu a dřepl si vedle něj.
Hope spěchala zpátky, aby alespoň nahrubo uklidila, kdyby
operační sál ještě potřebovali. Okamžitě si tu myšlenku zakázala.
Mysli pozitivně!
Rychle vyklouzla ze špinavého oblečení, umyla se a oblékla,
s sebou si vzala jen stetoskop a lékařský kufřík.
Našla Ryana beze změny v podřepu vedle Chiefa, jak ho usta-
vičně hladí. Přisedla si k němu a beze slova ho objala. Cítila, jak
je napnutý.
Zoufale se vzepřel, přitáhl si ji k sobě a obličej přitiskl k jejímu
krku. „Jestli to nezvládne…“
Hope ho něžně pohladila po zádech. „Na to nemysli. Chief je
silný, uzdraví se.“ Všimla si, že její slova neznějí právě přesvědčivě.
Ručičky stříbrných hodin na římse krbu se nemilosrdně po-
souvaly kousek po kousku kupředu a Chief setrvával v neurčité
dřímotě.
 Hope se honily hlavou myšlenky jedna přes druhou. I když
se Chief probudí, stále ještě hrozí nebezpečí infekce. Opravdu to
může tak starý pes zvládnout?
Dobře věděla, že Ryan přemýšlí podobným způsobem. Věděla,
jakou bolest prožívá, a způsobovalo jí to tupý tlak v žaludku. Bylo
tomu tak odjakživa. Pokud jeden z nich trpěl, trpěl i ten druhý,
jako by mezi nimi existovalo neviditelné pouto.
Ryan ukázal na hodiny. „Už je pozdě, skoro půl druhé. Kdybys
chtěla jít…“
„V žádném případě,“ přerušila ho. „Zůstanu tady, dokud se
neprobudí. Nenechám tě samotného.“
Všechny neshody, veškerý odstup a obtíže byly najednou za-
pomenuty. Jeden z nich potřeboval pomoc a bylo samozřejmé, že
ten druhý je u něj.
Ryan pozvedl koutky úst a chytil ji za ruku. Měl nezvykle
studené prsty. Hope vzala jeho pravačku mezi své dlaně a pevně
ji držela, dokud se zase neohřála.
Pak si ji položila na koleno, levačkou ji zakryla a druhou rukou
hladila Chiefa. Toho psa si zamilovala.
Ať už to bylo rozčilením, únavou, nebo prostě jen opodstatně-
nou starostí, najednou zjistila, že má vlhké oči. Zamrkala a hlavu
otočila na druhou stranu, ale Ryan si toho musel všimnout. Mlčky
ji k sobě přitáhl a přitiskl si její tvář ke krku, paži jí ovinul kolem
nahých ramen. Dlouhou chvíli tak setrvala, vdechovala jeho dů-
věrně známou vůni, která se mísila s dezinfekčními prostředky
použitými u Chiefa. Pak zamumlala „Děkuju“ a stáhla se zpátky.
„Jsem hňup,“ řekl chraptivě. „Dala by sis něco k pití?“
„Taky jsem na to nepomyslela, jinak bych si řekla.“
„Chtěla bys čaj?“
 Tváří se jí mihl smutný úsměv. Vždycky když byl nějaký pro-
blém, tak mu babička uvařila čaj. Byl to její lék na všechno. I když
to byla pouze otázka víry, často to opravdu pomohlo.
Rychle dodal: „Mám babiččin bylinkový. Krátce před smrtí mi
prozradila svůj tajný recept.“
Hope přikývla. „Moc ráda.“
Když vstával, zadržela ho. „Ryane…“
„Ano?“
„Moc mě mrzí, že jsem nebyla na babiččině pohřbu. Tehdy
jsem zrovna měla zkoušky, abych se mohla stát fyzioterapeutkou,
a máma mi to proto hned neřekla. Asi předpokládala, že nebudu
moct přijet. A potom…“ Hope zmlkla. Chtěla napsat, ale nikdy
nenašla ta správná slova. Její vlastní prarodiče z otcovy strany žili
v Seattlu, odkud pocházel otec. Vídala je zřídka. Rodiče její matky
se brzy vydali s obytným vozem na cesty a před několika lety oba
krátce po sobě zemřeli. Ryanova babička byla vždy součástí jejího
života. Tentokrát už nedokázala zadržet slzy a jedna jí stékala po
pravé tváři.
„Měla jsem ji tak ráda,“ šeptala.
Ryanův pohled byl plný lásky, oči se mu leskly. „To ona věděla,
taky tě měla ráda.“
Krátce jí položil ruku na tvář, palcem setřel slzu a pak spěchal
do kuchyně, kde ho slyšela lomozit. Záhy se objevil se dvěma
velkými modrými hrnky s bílými puntíky, do kterých se vešlo
nejméně půl litru tekutiny a které patřily ještě babičce. Lákavě to
zavonělo čerstvými bylinkami.
„Děkuju!“ usmála se na něj.
„Rádo se stalo. Pozor, je to horké!“ Posadil se zase vedle ní
a foukal do hrnku. Pak ho odstavil na římsu u krbu a znovu
překontroloval Chiefovy životní funkce. Něžně ho hladil; pohled
upíral do dálky.
Zase ji přepadl strach o milovaného psa a těžko se jí dýchalo.
Lokla si čaje a spálila si rty, což byla ve srovnání s bolestí v jejím
nitru téměř maličkost.
Najednou už to nemohla na podlaze vydržet. Musela vstát.
S hrnkem v ruce přecházela po místnosti. Zamířila ke knihovně
v rohu. Vedle různých odborných knih o zvířatech, rozličných
zvířecích příběhů z Ryanova mládí a nespočetných thrillerů stála
zvláštní edice kompletní řady Harryho Pottera.
Do tváře se jí opět vkradl smutný úsměv. Ryan se s tím ma-
lým chlapcem, který přišel v dětství o rodiče, cítil stále spojený.
K jedenáctým narozeninám si přál dětskou kouzelnickou sadu.
Od té doby ho často z legrace nazývala pan Cooperfield podle
známého mága Davida Copperfielda, avšak jen když byli spolu
sami. To byla její soukromá přezdívka. Nějakou dobu ji nepou-
žívala, ale když se dali dohromady, zase ožila, protože jak vždy
žertovně zdůrazňovala, měl magické ruce. Proč si musela právě
teď vzpomenout, jak příjemné bylo, když ji hladil?
Ze vzpomínek ji vytrhl nějaký zvuk. Znělo to jako povzdech
a vydralo se to z Chiefa. Hned u něj byla. Vyletěl jí pulz. Sama
nevěděla, proč ji napadl poslední vzdech. Chiefovy hodnoty byly
špatné jako předtím, ale naštěstí mu srdce tlouklo stále stejně,
i když ne tak silně jako jindy.
Vzplála v ní jiskřička naděje. „Možná se pomalu budí…“
Ryan tiše přikývl. Téměř fyzicky cítila, jak je napnutý. Pohled
jí zavadil o hodiny, ručičky neúprosně postupovaly, aniž by se
dostavily nějaké výsledky. Už bylo krátce po třetí. Chief už se měl
dávno zlepšovat, Ryan to také věděl. Otřásla se chladem.
 „Není ti v tom lehkém tričku zima? Chtěla bys nějaký svetr,
nebo mám zatopit…?“
„Ne, to je v pořádku.“ Hope si rukama obejmula trup. Noci tady
byly i v létě příjemně chladné. Venku bylo kolem čtrnácti stupňů,
ne jako ve velkoměstě, kde se vedro drželo v betonu. Neměla ani
nic proti tomu, že ji Ryan jednou rukou objal; bylo to jako útěcha.
Položila mu hlavu na rameno. Pomalu se začala projevovat úna-
va – i přes nervové vypětí. Tohle posedávání a nicnedělání ji ještě
připraví o rozum. Znovu vstala, chodila kolem dokola. Všimla si,
že tím Ryana znervózňuje, a zase si sedla vedle něj. Hrnky s čajem
byly dávno prázdné, avšak nabídku, že jí uvaří nový, odmítla.
Chief se najednou pohnul. Hope zadržela dech.
„Hej, ty můj pejsku, jsme tady, všechno je v pořádku,“ řekl Ryan
tak něžně, až jí na pažích naskočila husí kůže, a drbal ho za ušima.
Zabořila mu ruce do husté srsti.
Chief zamrkal. „Ano, ty jsi hodný pes, moc statečný. Pojď
k nám,“ lákala ho.
Krevní tlak trochu stoupl a Ryan odstranil svorky od EKG.
Chief mu vděčně olízal ruku a pak otočil hlavu směrem k ráně.
Ryan ho chytil za čumák. „Ne, to nesmíš. Jizva se nejdřív musí
zahojit.“
„Máš tu nějaký límec?“
„Nahoře v ložnici. Od jeho předchozí operace.“
Hope na něm viděla, že chce zůstat u Chiefa. „Půjdu a donesu
ho. Kam mám jít?“
„Po schodech nahoru a na konci chodby doprava. Bývalý pokoj
mých rodičů. Ve skříni, horní přihrádka.“
Spěchala po dřevěných schodech nahoru a pokoušela se ignoro-
vat postel královských rozměrů, která trůnila uprostřed místnosti.
Ložní prádlo mělo antracitovou barvu a Hope si nemohla ne-
všimnout polštáře a přikrývky na každé straně. Jestlipak má často
dámskou návštěvu? Potlačila podivný pocit a rychle otevřela starou
šatní skříň. Ucítila slabý závan pracího prostředku. Popadla límec
a pospíchala zpátky dolů.
Ryan tiše promlouval k Chiefovi. „Pomalu, pejsku. Pojď, po-
můžu ti.“ Vzal si od Hope límec. „Ano, já vím, že to nemáš rád,
ale vážně to musí být. Obvaz na těle není o nic lepší, že ne?“
Bobtail štěkl, ale znělo to trochu jako nezdařené mňouknutí.
Byl ještě velmi slabý. Ale zřejmě chtěl za každou cenu vstát. Nejspíš
musel ven, po infuzi se mu chtělo čůrat.
Společnými silami mu pomohli. Potácel se ze strany na stranu
jako loď v bouři. S jejich podporou neohrabaně ťapal ke dveřím.
Těsně před nimi se mu podlomily přední nohy. Ryan ho stihl
ještě zachytit.
Následovalo zoufalé zavytí. Pohled na tak bezmocného psa
rval srdce. Zvládl to jen tak tak přede dveře, kde se s Ryanovou
podporou u prvního keře vyprázdnil. Společně mu zase pomohli
do domu a zvedli ho na deku, kde se stočil. Hlavu s nepohodl-
ným límcem měl položenou na tlapách a vypadal jako hromádka
neštěstí.
Než se do něj zase vrátil život, čekala je ještě hodná chvíle
strachování.
Hope si ulehčeně vydechla. „Myslím, že to zvládl.“
Ryan přikývl a bylo na něm vidět, že mu spadl kámen ze srdce.
„Taky si myslím.“
Chief souhlasně štěkl, tentokrát to znělo podstatně silněji.
Ryan se podíval na hodiny. Bylo krátce po čtvrté. „Myslím, že
už si poradíme. Nebo bys tu chtěla zůstat?“
 Určitě to tak nemyslel, ale najednou měla jasně před očima jeho
širokánskou postel. Hope nasucho polkla.
Znovu jí dokázal číst myšlenky. Možná se jí v obličeji objevila
touha. Jeho chraptivě vyslovené „Hope“ to celé nijak neulehčovalo.
Nedokázala říct, kdo šel ke komu. Najednou se ocitla v jeho
náručí. Jeho rty našly ty její a veškeré napětí předchozí noci se
přetavilo do vášnivého polibku. Vzplanuly dávno zapomenuté
city. Zatímco ji Ryan k sobě žádostivě tiskl a jeho ústa dobývala
ta její, v oblasti břicha se jí rozprostřela horkost.
Pravou ruku zabořila do jeho hustých vlasů, levá se vydala na
průzkum pod jeho tričko. Konečně pod špičkami prstů ucítila
pevné svalstvo jeho zad. Tělem se jí honily vzpomínky.
Ústa měl něžná a zároveň žádostivá. Jak jen mohla zapomenout,
jak dobře uměl líbat? Kolik se v něm skrývalo vášně? Ryan neměl
žádný plán. Žil pro daný okamžik a vychutnával si ho. A byl vždy
připraven milovat se i spontánně.
Přepadla ji téměř bolestná touha, jako kdyby existovalo spojení
mezi ústy a zbytkem těla, celou ji prostoupila horkost. Nespoutaná
žádostivost, která v ní zahořela, ji samotnou polekala. Chtěla víc,
mnohem víc. Chtěla z jejich těl strhat to protivné oblečení.
Když jí Ryan vsunul ruku pod tričko a palcem ji hladil v pase,
zalapala po dechu. Aniž se od něj odpoutala rty, lehce se natočila,
aby se k ní lépe dostal.
Nevěděla, jestli za to mohl Chief, nebo Ryanovo potlačené
zasténání – najednou se vrátila zpět do reality. Zmocnilo se jí
zděšení. Co to tu dělá?
Odstrčila Ryana, vrávorala několik kroků zpět. Zmateně se ji
snažil zachytit, aby neupadla, ale jeho pomocnou ruku nepřijala.
Přepadl ji stud. Před očima měla Colinův odsuzující pohled.
 „Musím… musím jít.“ Sklonila se k Chiefovi, přitiskla studem
rozpálené tváře k jeho srsti. „Zavolej, kdybys mě potřeboval,“
koktala a pak vyběhla ven.
„Děkuju ti za pomoc!“ zavolal za ní chraptivě, ale nebyla schop-
ná odpovědět.
Pryč, jen pryč odsud! znělo jí bez ustání v hlavě. Srdce však
smýšlelo jinak.

Ryan
Vzbudil ho nějaký zvuk nebo Chiefův pohyb. Pes mu přisunul
­hlavu včetně límce až k břichu. Oknem se prodíralo jasné ranní
světlo.
Ryan vlastně neměl v úmyslu spát na podlaze, ale přesto musel
usnout. Ve strašlivé poloze, napůl vsedě, s vykroucenou hlavou.
Bolelo ho za krkem. Chief zíval. Zabarvení tlamy už vypadalo
podstatně lépe – zdravě, růžově.
„Pojď sem, můj pejsku, podívám se na tebe.“
Také hodnoty jeho vitálních funkcí a teplota byly v pořádku.
„Výborně. Jsi statečný chlapík.“ Při pomyšlení na to, že jeho pes
už je starý a že ho nebude mít věčně, ho bodlo u srdce.
Jako kdyby srdce bylo nějaké znamení, uslyšel u dveří nějaký
šramot a pulz se mu zrychlil. Chief vyštěkl. Vrátila se Hope? „Zů-
staň tady ležet, hned s tebou půjdu ven,“ řekl Ryan přísně, spěchal
ven a trhnutím otevřel dveře.
Ale byla to Francy, která se už otočila a zřejmě chtěla odejít.
„Dobré ráno! Promiň, nechtěla jsem tě rušit. Myslela jsem, že po
té vzrušující noci ještě spíš.“ Ukázala na dveře, kde se na klice
houpala taška. „Hope mi vyprávěla, co se stalo. Napadlo ji, že bys
na Chiefa mohl upotřebit postroj.“
„To je báječné, děkuju!“ Hlas měl drsný, odkašlal si. „Řekni,
kolik ti za něj dám.“
Francy mávla rukou. „To nestojí za řeč! Pak to přidej k inventáři
ordinace. Jak se mu daří?“
„Děkuju ti.“ Položil jí ruku na tvář. „Vzhledem k okolnostem
dobře. Myslím, že to bude v pořádku. Říkala ti Hope, že pravdě-
podobně sežral u jezera kus umělé hmoty?“
Opřela si ruce v bok. „K čertu s lidmi, kteří dělají takové pra-
sárny a všude nechávají válet odpadky. Vždyť je to pokus o vraždu!
V lese žijí i jiná zvířata, každé z nich se mohlo tím kouskem plastu
udusit nebo ho spolknout a pojít. Na co vůbec myslí?“
„Pořád Chiefovi kážu, že nesmí žrát nic, co najde na zemi. Do-
stává přece dost krmení. Jak…“ Vydechl. Hrozilo, že mu starostí
opět dojde dech.
„Nebuď na něj tak přísný. Je to prostě jenom pes, to jsou instink-
ty. Určitě tam byl ještě někde kousek masa.“ Francy ho popleskala
po tváři. „V poledne se stavím v ordinaci; už musím jít otevřít
obchod.“ Spěchala pryč.
Zamyšleně sebral tašku. Hope tedy na psa myslí. Jenom na něj?
Šel k Chiefovi, rozvázal uzly šátku, který kolem něj provizorně
uvázal, aby ho mohl podepírat, a natáhl mu na hrudník postroj.
Chief pozvedl čumák a čenichal směrem ke kuchyni.
„Ne, dnes se nebude žrát. Za to si můžeš sám. V příštích dnech
tě čeká tekutá strava; musíš se šetřit.“
Se srdceryvným povzdechem klesla Chiefovi hlava i s límcem
na tlapy a díval se na něj velkýma, věrnýma hnědýma očima, které
dnes byly nejisté a smutné.
 Ryan připravoval infuzi a myšlenky se mu zatoulaly k předešlé-
mu večeru. Pořád ještě nechápal, co se vlastně stalo. Proč Hope tak
rychle uprchla, jako kdyby se za ní hnal rozzuřený lev? Zčistajasna.
Udělal něco špatně?
Zničehonic si vzpomněl na jejich první polibek. Byl tenkrát
takový ťulpas. Říkalo se, že dívky jsou ve věku kolem patnácti
mnohem dál než kluci. U nich dvou to tak rozhodně bylo – při-
nejmenším ve vztahu. Už uběhlo patnáct let, ale měl pocit, jako
by se to stalo právě teď. Myšlenkami se vrátil do minulosti.
Bylo to po hodině tělocviku. Chlapci museli dívkám pomáhat
při uklízení. Rovnali s Hope sportovní podložky v nářaďovně.
Dělali přitom hlouposti. Povalil ji na hromadu podložek a lechtal
ji. Najednou ho pevně držela.
„Polib mě, Ryane.“
Ohromeně se na ni podíval. „Cože?“
Hope zakoulela očima. „Líbat. Víš přece, co to je?“
Dostala ho, nebyl na to vůbec připravený. Srdce mu tlouklo
až v krku. V jejím vyzývavém pohledu ale spatřil nejistotu, která
ho zasáhla. Nebyla tak ostřílená, jak se dělala. Opatrně se sehnul
a svými rty se dotkl jejích. Byly měkké a teplé.
Zasunula mu ruku do vlasů. „Myslela jsem políbit doopravdy.“
Teoreticky se na to připravil, na internetu se dočetl, co má dělat.
Přesto to nemělo nic společného se skutečností. Na pocity, které
se přitom dostavily, připravený nebyl. Cizí jazyk nebyl vůbec nic
odporného, jak si předtím představoval, naopak. Vsunul jí ruku
pod vlasy a palcem ji laskal na krku, zatímco Hope ho velmi po-
malu hladila.
Vyrušil je nějaký zvuk. Hope otevřela oči. Pohled do nich se mu
navěky vryl do paměti. Vyskočil a na okamžik přitom zapomněl,
že má na sobě ty pitomé černé lesklé sportovní kalhoty, které
nedokážou nic zakrýt. Rozpačitě si tahal za tričko.
Hope se mu přitočila k uchu. „Vůbec ti to nemusí být trapné.
Vadilo by mi, kdyby tě to nechalo chladným.“ S těmito slovy vy-
běhla ven a nechala ho tam stát s rozjitřenou myslí a posledními
neuklizenými podložkami.
Potom předstírala, že se nic nestalo. A cestou domů mu vyprá-
věla, že se jí Bobby Ray Carpenter ptal, jestli s ním nechce chodit.
Byl tenkrát takový hlupák! Vůbec tu narážku nepochopil, a ještě
jí gratuloval, přestože mu pomyšlení na to v nitru způsobovalo
zvláštní bolest. Co to jen bylo za hloupou falešnou pýchu!
Teprve o dva roky později, když už spolu chodili, se mu Hope
přiznala, že tehdy doufala, že se jí zeptá, jestli nechce chodit s ním.
A že alespoň chtěla, aby byl ten první, kdo ji políbí. Pak nějakou
dobu chodila s Bobby Rayem.
Ryan dal Chiefovi infuzi a drbáním ho uklidňoval. „Potom do-
staneš něco tekutého do žaludku, nejdřív ale musíš získat trochu síly.“
Měl by se soustředit výhradně na psa, přesto se mu do myšlenek
neustále vkrádala Hope. Dobře, nemělo by to s nimi dvěma žádný
smysl; už tady nebydlí. I tak o ní přemýšlel. Zase mu včera něco
uniklo? Udělal něco špatně, co ji přinutilo k útěku? Byl si v pod-
statě jistý, že si všechna znamení vyložil dobře, natolik zkušený
už byl. Jak by se k ní měl dnes v práci chovat?
Naštěstí má na dnešek naplánovaných hodně pochůzek. Musí
uměle oplodnit Wellingtonovy krávy. A vyzvednout to utíkající
tele s matkou. Už se zase dostalo ven a prchlo ke své bučící matce.
Tucker už toho má dost. Naštěstí se už Ryan připravil a s Angusem
natáhli plot, takže ti dva budou mít vlastní kousek pastvy, kde
budou moct zůstat spolu.
 Původně plánoval, že na vyzvednutí krávy a telete vezme Hope
s sebou. Když ale přišel do ordinace, kde se mu dostalo spíš zdr-
ženlivého pozdravu a Hopina pozornost se soustředila výhradně
na Chiefa, zase tu myšlenku zavrhl.
„Mohl bych tu dneska psa nechat? Nastupování a vystupování
z auta je pro něj namáhavé. Musím mu pomáhat.“
„Samozřejmě.“ Rysy jí změkly a sklonila se dolů k Chiefovi.
„Řekni mi jen, co už jsi mu dal, postarám se o něj.“
„Děkuju, všechno jsem ti napsal.“
Podal jí kus papíru. Na okamžik tu stáli jako dva cizí lidé, kteří
do sebe náhodou vrazili a nevědí, jak se omluvit.
„Tak já tedy půjdu,“ řekl Ryan a proklínal se, že mu přitom
zní hlas chraptivě.
„Hezký den,“ popřála mu s odstupem, který se mu jevil jako
nepřekonatelný.
 10

Hope
Přestože Hope poslední dvě noci sotva spala, ráno čtvrtého čer-
vence se vzbudila brzy. Přičítala to vzrušení, oslavy u příležitosti
národního svátku vždy milovala.
Dopřála si cappuccino s našlehaným mlékem z nového kávo-
varu, sáhla po jednom ze zbylých brownies a sedla si na terasu.
Tam naslouchala ptačímu koncertu.
Na ořešák vyšplhala veverka, krátce se zastavila, dívala se na
ni hnědýma očkama ve tvaru knoflíčků a hned se zase vypařila.
Pravděpodobně objevila Romea, který právě vyšel ven a s předením
se jí otíral o nohy. Zvedla ho a tvář mu zabořila do měkké srsti.
Kocour se jí potom uvelebil na klíně a nechal se hladit.
Byl tu klid a mír. Co asi dělá Miss Sophie? Nejspíš si zalezla pod
tu nepohodlnou Le Corbusier sedačku. Nesnáší zvuk ohňostroje.
Vlastně bych měla být s ní a ochraňovat ji, přemítala Hope. Zase
ji přepadlo špatné svědomí a mocný stesk.
Vyhýbala se zahanbujícím myšlenkám na Colina stejně jako
na Ryana, přesto se jí neustále vracela vzpomínka na jejich po­
libek.
Okno do ložnice nad ní bylo ještě zavřené. Rodiče byli ještě
v posteli. Na oslavě musí být až později, protože se účastní slav-
nostní přehlídky. Hope si najednou připadala jako narušitel,
rychle vyprázdnila šálek a odnesla ho do kuchyně. Otce za tři
týdny propustí z rehabilitace. Pak se bude muset ještě chvíli šetřit,
ale brzy tu bude přebytečná.
 Spěšně se vplížila nahoru a pochmurné myšlenky spláchla
sprchou. Vklouzla do džín ke kolenům a do tyrkysové blůzy bez
rukávů. Barva podtrhovala její opálení, které pocházelo z víkendu
u jezera.
Spontánně si pak na krk pověsila koženou šňůrku se zářivým
jantarem, který jí jednou věnoval Ryan, protože měl stejnou barvu
jako její oči, jak jí řekl. K jejich pátému výročí. Dosud ten šperk
schovávala v hlubinách skříně. Ale byla to hloupost. Byl příliš
hezký na to, aby na něj bez využití sedal prach. Vlasy si spletla
do jednoduchého copu a natáhla si sandály. Trochu očních linek
a řasenka a make-up byl hotový.
Bolest svalů a obolavělý zadek už se naštěstí daly do pořádku,
a protože nevěděla, jaké z aut rodičů by si měla vzít, vyskočila na
kolo, píchlou pneumatiku jí zalepil Ian. Ulice byly ještě prázdné,
později bude ta hlavní kvůli závodům a přehlídce uzavřená.
Od té doby, co je tady, zase ráda jezdí na kole. Možná by si
měla kolo pořídit i v New Yorku. Nějaké cyklisty tam viděla a je
tam i hodně kurýrů na kolech.
Elly, Francy a Doris, majitelka supermarketu, ji už očekávaly
na stánku. Její kmotra pilně připravovala těsto na palačinky. Prá-
vě dávala všechny ingredience do velkého elektrického mixéru.
Námahou jí hořely tváře.
Na prostranství určeném k oslavě se už proháněla polovina
obyvatel městečka, kteří se zabývali přípravami. Nedaleko objevila
Brandona a Ryana, kteří ještě s několika jinými muži stavěli velký
skákací hrad. Ryan právě zaklonil hlavu a hlasitě se smál všemu,
co ze sebe vypravil Brandon. Hopino srdce začalo bít rychleji.
Říkala si, že to bude tím rozčilením, protože zakrátko musí otevřít
stánek. Dnes byly tím prvním otevřeným stánkem, palačinková
snídaně totiž byla tradicí.
Hope postavila kyblík s javorovým sirupem na pult, Elly omý-
vala borůvky. Díky slunnému počasí byly ty první už zralé; jejich
sezóna právě začínala.
Elly si jich pár strčila do pusy. „Hmm, ty první jsou prostě
nejlepší!“
Několik jich z košíku štípla i Hope.
Doris zaklepala naběračkou o pánev. „Haló, děvčata, tady se
nemlsá! Jinak nám nezůstane nic pro zákazníky.“
Hope se otočila a prohlížela si tu malou, energickou ženu s vlasy
obarvenými na kaštanově hnědočervenou. „Musíme přece vy-
zkoušet, jestli jsou v pořádku.“ S úšklebkem ukázala na pánev, ve
které se už rozpouštěl tuk. „Neupekla bys nám jednu palačinku,
abychom viděly, jestli jsou dobré?“
Se smíchem o kousek uskočila, Doris jí totiž hrozila vařečkou.
Krátce nato se vzduch naplnil vůní pečeného těsta. Každá dostala
kousek na ochutnání a už přicházeli první zákazníci. Lawrenco-
vi s oběma dcerami a synem, za nimi následoval šerif Thomson
s manželkou.
Následující dvě hodiny si Hope ani nevydechla. Přes pult šla
jedna palačinka za druhou a Hope v souhře s Elly, která palačinky
vydávala, sotva stačila vybírat peníze.
Hope byla vděčná, když přišlo střídání. Jako další se na prodej
dostavila Melanie Rowlingová, která měla při pohledu zblízka ve
tvářích okouzlující dolíčky a působila velmi sympaticky, a Nora
Tuckerová, farmářka. Za přípravu zodpovídaly Rosemary Carmi-
chaelová, žena pekaře, a paní Bloombergová, ty vystřídaly Doris.
 „Tak přeju příjemnou zábavu a hodně úspěchů,“ popřála jim
Hope a z hromady si vzala jednu palačinku, kterou vydatně polila
javorovým sirupem. Zakousla se do ní. „Božské! Teď už vím, proč
si náš starosta vzal hned dvě,“ zahihňala se.
„Ten si musí zaplnit své kulaťoučké bříško.“ Elly si se smíchem
olizovala rty. „Ale taky bych klidně snědla ještě jednu. Musím si
ovšem šetřit místo na pozdější žebírka a kukuřičné klasy. A jeden
Slopy Joe taky musí být.“
„Máš pravdu. V obou případech.“ Měla ráda jak žebírka, tak
plněné hamburgerové housky s mletým hovězím a omáčkou, které
se zde podávaly se zelným salátem a zeleninou. „Ach jéé, už mám
zase hlad. Kdy bude poledne?“
Elly se smála. Hlavou ukázala směrem ke skákacímu hradu.
Ryan ležel na zádech na vzduchovém polštáři. Několik přibližně
desetiletých kluků skákalo kolem něj a katapultovali ho pokaždé
výš. Jeho smích doléhal až k nim. Vedle stál Brandon, pět kluků
mu viselo na pažích jako netopýři v jeskyni.
„Člověk si klade otázku, kdo je tu to největší dítě.“ Elly se
zašklebila, ale pak se sama musela smát.
„To se nemusíš ani ptát, odpověď přece znáš.“
Hopin úsměv byl trochu pokřivený. Nezdálo se ale, že by si
Elly něčeho všimla.
V očích přítelkyně se objevil toužebný pohled. „Oba budou
určitě dobrými otci.“
„Určitě.“ Hope potlačila zvláštní pocit, který ji přepadl. „Máte
už nějaké plány?“ odvedla rychle pozornost.
„Brandon chce ještě počkat do příští operace kolene. Ale alespoň
si myslí, že půda je na dětský pokoj dost velká.“ Obličej se jí roz-
jasnil. „Musíš nás konečně navštívit, ještě vůbec náš dům neznáš.“
 „To je pravda, dosud jsme si pokaždé někam vyrazily. Ráda se
stavím, jsem zvědavá.“ A možná i trochu závidím, pomyslela si,
přestože přítelkyni ze srdce přála štěstí. Colin nikdy o zakládání
rodiny nemluvil, nezmínil se ani o svatbě.
„Jak je to vlastně s Ryanem – má nebo měl někoho?“ zeptala
se jakoby mimochodem, když se procházely po životem kypícím
slavnostním prostranství. V hlavě jí pořád ještě strašily dvě sady
povlečení v Ryanově posteli.
Elly pokrčila rameny. „Nějaké ženy byly. Často byl s Willem
v Portlandu nebo na nějakém festivalu a vím, že oba tu a tam
nějakou známost měli. Nezávazně. Ryan se nějakou dobu stýkal
s Beatrice – dřív jsme jí říkali Trish. Tmavě zrzavé lokny. Chodila
s námi na základní školu, jestli si ještě pamatuješ. Teď bydlí na
předměstí Portlandu, a pokud vím, už pár let pracuje v muzeu
Maritim.“
Hope si ji pamatovala jen matně.
„Myslím, že to brala hodně vážně. Jednou ho navštívila v Osm-
desátkách a udělala mu scénu.“
„V jakém smyslu?“ Hope se snažila, aby na ní nebylo vidět,
jak je zvědavá.
Elly váhala. „Asi si přála, aby ji představil jako svou přítelkyni,
přičemž jí hned zpočátku dal jasně najevo, že se nechce vázat.
Alespoň mi něco takového říkal.“
Hope se kousla do spodního rtu. Platí to snad ještě i dnes? Moc
dobře chápala, že ho Trish nechtěla nechat jít, když uměl tak dobře
líbat… Přes záda jí přeběhlo příjemné zachvění.
„Pak už jsme ji nikdy neviděli. Předpokládám, že Ryan tu aférku
ukončil.“ Elly si ukazováčkem přejela přes špičku nosu. „Napadá
mě, že v posledních týdnech s Willem nikde nebyli.“
 „Možná je to proto, že je můj otec nemocný a Ryan by měl být
po ruce,“ napadlo Hope.
„Možná že ano. A možná taky ne, třeba má jiné důvody.“ Při
Ellyině významném pohledu Hope poskočilo srdce.
V tom okamžiku natáhla její přítelkyně krk a ukázala ke star-
tovní čáře závodu traktorů.
„Jé, tamhle je Jesse!“
Ellyin velký bratr! V dřívějších letech přítelkyni záviděla, že
má staršího bratra. I ona si přála sourozence. Ale bohužel matka
už žádné děti mít nemohla; ještě před ní prodělala dva potraty
a další těhotenství by bylo nebezpečné. Po smrti Ryanových rodičů
převzal roli bratra Ryan a už nic nepostrádala.
Najednou si uvědomila, že od té doby, co je v Lynnwood Falls,
Jesse ještě vůbec neviděla. Elly se párkrát zmínila, že se s ním
setkala. Kdysi byla Hope do Jesse chvíli zamilovaná. Také on teď
byl starší a mužnější. Pokud si dobře pamatovala, byl už ženatý
a měl děti.
Když přišel blíž, zarazila se. Vždy vypadal velmi dobře, ale
nyní působil nějak zpustle. Světle hnědé vlasy mu spadaly až na
ramena a byly protkané světlejšími pramínky od slunce. I on měl
vousy, ty ale nutně potřebovaly zastřihnout.
„Jesse, ahoj! Jak se máš?“ Věnovala mu zářivý úsměv.
„Hope!“ Úsměv se mu však neodrazil v zelenohnědých očích,
které postrádaly lesk. „Dlouho jsme se neviděli.“
Také ji na oplátku objal, ale chyběl mu veškerý elán. Lekla se.
Jak byl kostnatý! Teprve nyní si všimla, že mu na hubeném těle
plandají kalhoty i košile – dřív byl pěkně stavěný, alespoň poté,
co dospěl.
Rovněž Elly měla v obličeji starost. „Pojedeš ten závod taky?“
 „Proč ne? Máš něco proti tomu?“ Díval se trucovitě, svaly ve
tváři se mu pohybovaly.
Elly stiskla rty. „Hodně štěstí,“ řekla nakonec, pak uchopila
Hope za paži a táhla ji pryč.
„Pojede jak šílenec,“ vyhrkla mezi zuby. Hope se pokoušela
přítelkyni zadržet, protože se rozběhla, jako kdyby musela sama
závodit. „Co se vlastně děje?“
Elly se náhle zastavila, div že o ni Hope nezakopla. „Ty to
nevíš?“ Ohromeně se na ni podívala.
Hope zavrtěla hlavou. „Nevím. Co máš na mysli?“
„Jessova žena přišla minulý podzim o život. Ve vysokém stupni
těhotenství. Společně s mou malou tříletou neteří. Autonehoda.“
Oči se jí zalily slzami. „Jesse si to dává za vinu. Protože s nimi
nejel. Beth, moje švagrová, v noci špatně viděla. A byl to deštivý
den. Silnice byla plná listí. Brzy se stmívalo. Zřítily se s autem ze
srázu. Nevíme přesně…“
Elly zmlkla.
„Ale…“ Hope se zhluboka nadechla, nedokázala vůbec po-
chopit, co slyšela.
Zdálo se, že Elly je zcela ponořená do vzpomínek. „Jesse pra-
coval. Je přece mořský biolog. Měli někde u Rocklandu na pláži
vyplavenou velrybu. Nebyla to jeho chyba.“
„Samozřejmě to nebyla jeho chyba!“ Přestože teď, krátce po
jedenácté, pálilo slunce, Hope se zachvěla zimou. „To je mi tak
strašně líto.“
„Všechny nás to těžce zasáhlo, Beth jsme milovali. Ale Jesse
ztratil chuť do života. Nikoho k sobě nepustí. Mám o něj strach.“
Elly teď mluvila tak potichu, že se k ní Hope musela naklonit,
aby jí rozuměla.
 „To věřím!“ Pocítila s přítelkyní a s jejím bratrem hluboký
soucit. Bylo to tak nepochopitelné!
V tom okamžiku se před slunce nasunul velký černý mrak a zá-
řivý dopolední svit potemněl, jako by nebe vědělo, o čem mluví.
„Proto jsi nedávno řekla Ianovi, že má jít domů s Becky a nemá
ji nechat jet samotnou?“
Elly zaraženě zamrkala. „To je možné.“
„Proč jsi mi nenapsala? Přijela bych.“
„Ach, byla jsi tak vytížená, a sama jsem toho tehdy měla moc.“
Hope přítelkyni objala a bojovala s knedlíkem v krku. „Mrzí
mě, že jsem tě tenkrát nepodpořila.“
Elly přitiskla vlhkou tvář na její. „V budoucnu se to už nestane.
Už si nesejdeme z očí, to mi slib! Teprve nyní vidím, jak je důležité
každý den užívat života a mít přitom kolem sebe lidi, kteří pro
člověka něco znamenají.“
„Slavnostně slibuju,“ řekla Hope vážně. Zvláštním způsobem
ji to dojalo.
Pokoušela se představit si, jak se asi cítil Jesse. Tehdy, když ji
Ryan opustil, si myslela, že je konec světa. Ale ztratit někoho úplně,
jaké to asi muselo být? Ještě navíc manželku a vlastně dvě děti?
Hope se otřásla. Vůbec si to nedokázala představit.
Elly ji uchopila za paži. „Ale teď pojď. Dnes je Den nezávislosti.
Musíme žít dál…“ Její smích zněl vynuceně. „Alespoň nějakým
způsobem.“
Hope přikývla a instinktivně cítila, že si Elly už vytrpěla dost
a že je pro ni důležité, aby ta tragédie nezničila i její život stejně
jako ten bratrův. Když dál procházely kolem stánků a nasávaly
různé vůně, snažila se, aby Elly přišla na jiné myšlenky. Koupila jí
nebesky modrou cukrovou vatu a jednoznačně došly k závěru, že
ta sladká hmota chutnala v dětských letech podstatně lépe. Vrátily
se k předchozí nenucenosti; Hope to ale nepřestalo strašit v hlavě.
Nechtěně musela myslet na Ryana. Přišel o oba rodiče. I u něj
nějakou dobu trvalo, než se zase chytil. Jako kdyby ho ta myšlenka
přivolala, najednou s Brandonem stáli před ní.
Zatímco se Elly přitiskla ke svému příteli, Ryanův pohled spo-
činul na přívěsku, který Hope měla pověšený kolem krku.
„Dobré ráno.“ Zamyšleně se usmíval.
Hope najednou litovala, že si nevybrala nějaký jiný šperk. Už
ale bylo pozdě. Musela se ovládnout, aby si ho nezakryla rukou.
„Dobré ráno. Už vám skončila služba?“ zeptala se nakonec,
jen aby něco řekla.
„Později než vám. Doufali jsme, že po namáhavém ránu do-
staneme nějaké tlusťoučké palačinky navíc,“ vypadlo vyčítavě
z Brandona.
„Výtěžek jde ve prospěch obce. Tak si dvě kupte,“ odmítla ho
Elly se smíchem a žďuchla do něj.
Hope se pátravě rozhlížela. „Kde je Chief?“
Ryan ukázal dozadu, směrem ke skákacímu hradu. „Kevin ho
chtěl za každou cenu pohlídat a Chief si užívá jeho pozornosti.“
„Ví Kevin, že nesmí nic žrát a že na to musí dávat pozor?“
„Samozřejmě.“
Samozřejmě! Ryan už se postará, aby se psovi nic nestalo. Než
stačila odpovědět, dorazili k nim její rodiče. Otec šel sice pomalu, což
ho normálně rozčilovalo, ale když je uviděl, zářil. „Ahoj vespolek.“
Elly oba pozdravila a chytla za ruku Brandona. „Obstarám
tomu hladovému muži ještě něco k jídlu. Uvidíme se zase u zá-
vodní dráhy, že ano?“
Hope přikývla.
 Otec položil paži kolem jejích ramen a druhou kolem Ryano-
vých, najednou se to Hope zdálo až příliš těsné. Nebo také málo,
podle toho, jak se na to člověk díval.
„Už včera jsem to říkal Hope, Ryane. Je úžasné, jak se o ordi-
naci staráte, bylo to pro mě velké překvapení…“ Zjevně dojatý si
odkašlal. „To bych teoreticky mohl jít hned do důchodu a konečně
s Mary trochu cestovat.“
Hope strnula. Musela se doslova přinutit k lehkému tónu. „To
by se ti tak líbilo, tatínku. Nic takového! Ještě musíš trochu pra-
covat.“ Nějak ale nedokázala přenést přes rty, kdy nejpozději zase
musí být v New Yorku.
Ryan se na jejího otce usmál a bylo znát, že se mají rádi. „To
s vaší cestou už nějak zařídíme. Ale ještě tě potřebujeme.“ Najed-
nou se mu rozšířily oči. „Okamžik, musím se podívat po Chiefovi.
Tamhle právě přichází reverend se svou malou bestií. Ti dva psi
se nesnášejí.“ Rychle odběhl.
Hope by se nejraději rozběhla za ním, ale otec ji zadržel a nalé-
havě se na ni zadíval. „Hope, to, co jsem právě řekl, myslím vážně.
Už dlouho jsem tě neviděl tak rozzářenou jako tady. Pokud bys tu
chtěla zůstat, máme pro tebe vždy místo i práci.“
Hope polkla. Chvíli bojovala sama se sebou. „To je od tebe
hezké, tati. Ale jsem v New Yorku šťastná a moje úkoly mě tam
naplňují. Tohle tady je vážně jen na přechodnou dobu.“
„Jak myslíš. Pak ti můžu jen poděkovat, že jsi za mě zaskočila.
Chtěl jsem ti pouze dát vědět, že máš i tuto alternativu.“ V jeho
šedých očích viděla starostlivost. Sklopila víčka. Její otec v ní vždy
dokázal číst jako v otevřené knize.
„Děkuju, tati.“ Políbila ho na tvář a přitiskla k sobě i matku,
která ji láskyplně pohladila po vlasech.
 Proč ji neopouští myšlenka, že si člověk má vážit lidí, kteří jsou
pro něj důležití, a mít je kolem sebe?
Rychle pospíchala za Elly. Její přítelkyně ji asi nyní potřebuje
víc, když její bratr závodí.
Přivítal ji ohlušující rachot běžících traktorových motorů a nad
hlavní silnicí se vznášel zápach výfukových plynů. Brandon na-
štěstí převyšoval většinu přihlížejících, takže přítelkyni snadno
našla vedle starého červeného traktoru. Stála u Jesse a objímala ho.
„Dej na sebe pozor.“
Jeho úsměv ji měl patrně uklidnit. „Dám, neboj se.“
Hope Jesse také spontánně objala. „Hodně úspěchů!“
Stiskl jí rameno. „Děkuju, maličká.“
Zastesklo se jí. Dřív jí tak vždycky říkal.
Závody byly napínavé, Jesse se ale naštěstí nedostal do žádné
nebezpečné situace. Hope se přistihla, že neustále vyhlíží Ryana.
Až ho objevila o kousek dál vpředu s Annabellou, která fandila
svému bratranci.
Hope nevěděla, jestli to zase byl Ryanův šestý smysl, nebo jestli
vycítil její pohled, v každém případě otočil hlavu a podíval se na
ni. Rozpačitě pohledem uhnula a v tom okamžiku ji to rozčílilo.
Vypadalo to, že se cítí vinná!
Sama nedokázala říct, jak přežila zbytek dne. Neustále se dostá-
vala do jeho blízkosti, která v ní vyvolávala vzpomínky na polibek,
a nevěděla, jak s tím zacházet… Také Ryan působil zamyšleně.
Při přehlídce stál najednou vedle ní. Pohled mu utkvěl na jan-
tarovém šperku visícím kolem jejího krku. „Hope…“
Tep se jí zrychlil. Naštěstí právě okolo projížděl vůz s jejími
rodiči, a tak jim mávala. Když se zase obrátila na Ryana, bavil se
se svým sousedem Legrandem.
 Až do večera se co chvíli krátce potkávali. Nějakou dobu byl
pryč. Jak se dozvěděla od Elly, odvezl Chiefa k Angusovi.
Teprve u ohňostroje stál zase vedle ní a vedle Brandona, který
objímal Elly. Na okamžik si Hope pohrávala s myšlenkou, že se
k Ryanovi přitulí, ale naštěstí v sobě ještě neměla tolik piva, aby
úplně ztratila rozum.
Ohňostroj zanechával na nebi třpytivé hvězdičky a barvil ob-
ličeje přihlížejících na červeno, na zeleno, na žluto a na modro.
Hope, ponořená v myšlenkách, zírala na nebe. Den nezávislosti.
A jak nezávislí jsou lidé ve skutečnosti?

***
Během celého týdne prožívala Hope směs pocitů. Stud byl prostě
příliš velký. Měla přitom spíš větší strach sama ze sebe než z Ryana.
Její sebeovládání viselo na vlásku, proto se rozhodla, že mu raději
půjde z cesty.
Když se viděli, přátelsky se bavili. Jednou spolu dokonce hráli
v týmu kulečník. Avšak vzpomínku na polibek měla stále před
očima. Především když v noci ležela sama v posteli.
Napjatá situace ji znervózňovala. Byla ráda, když byl zase přede
dveřmi víkend. Ryan nezopakoval své pozvání na Moxie festival
a Hope se ho na to také nezeptala. Elly pozvala celou partu do
prázdninového domu rodičů na pláži, ve kterém dřív trávili to-
lik času, a Hope pozvání přijala – ačkoliv se vlastně chtěla sejít
s Colinem. Momentálně ale neměla odvahu podívat se mu do očí.
Příliš se styděla.
V sobotu přesně v sedm hodin ráno přijel ve svém vínově čer-
veném mitsubishi před dům Brandon. Hope vyběhla s batohem
ven a dobře naladěná nastoupila dozadu do auta.
 „Ještě musíme rychle vyzvednout Ryana a můžeme vyrazit,“
řekl Brandon.
Hope se cítila, jako kdyby narazila hlavou do trámu. „Ryana?“
opakovala.
Elly se k ní otočila a kriticky si ji prohlížela. „Snad jste se zase
nepohádali?“
„Ale ne, vůbec ne,“ ujišťovala ji Hope rychle. Ani to nebyla
lež. „Jen jsem trochu překvapená, protože chtěl jet s Willem na
Moxie festival.“
Zdálo se, že tím Elly přesvědčila, a její přítelkyně se zase otočila
dopředu. „Říkal, že by celá ta vřava byla na Chiefa ještě moc, a tak
jsme ho přemluvili, aby jel s námi. Will přijede s Fullerovic dvojčaty
a s Lizzy, Ian s Becky jedou zvlášť, protože chtějí být flexibilní.“
„To je prima!“ odpověděla Hope s co možná největším nadše-
ním, ale srdce jí přitom divoce tlouklo a napadaly ji úplně jiné vý-
roky. Nejšílenější bylo, že měla trochu i radost, že tam Ryan bude.
Když Ryan pomohl do auta Chiefovi a nakonec se nacpal mezi
něj a Hope, působil i on poněkud napjatě. Chief jako vždy trval
na tom, že vystrčí hlavu z okénka, a tak se Ryan dostal k Hope
velmi natěsno. I když se jí vlastně nedotýkal, svědil ji celý bok.
Když uviděla, s jakými obtížemi pod sebe na středním sedadle
skládá nohy, bylo jí ho líto.
„Pojďme si vyměnit místa. Mám mnohem kratší nohy než ty.“
Brandon se ale už rozjel, a tak ho musela přelézt. Uchopil ji při-
tom kolem pasu a vzpomínka na to, jak ji hladil, byla ohromující.
Nedokázala říct, jak jízdu do Cumbers Landing tak těsně vedle
Ryana přestála, aniž by uvnitř hořela. Stále ještě jí zmítal stud.
A ani city se nedaly jen tak potlačit. Alespoň že se mohla občas
přitulit k Chiefovi; to odvádělo její pozornost.
 K domu Ellyiných rodičů dorazili jako první. Bytelný vínově
natřený dřevěný dům s bíle nalakovanými okenními rámy byl
malebně položený na konci dlouhého fjordu, vsunutý mezi skály.
Měl vlastní písčitou pláž. Uvnitř se v poschodí skrývalo pět ložnic
se dvěma koupelnami a v přízemí byl velký obývací a jídelní prostor
s kuchyňským koutem. Byla tu také toaleta pro hosty.
Protože tu dlouho nikdo nebydlel, byla tu trochu cítit zatuch-
lina, tak jak je tomu často u domů v blízkosti moře, kde je vyšší
vlhkost vzduchu. Rychle otevřeli všechna okna, zásoby potravin
uložili do kuchyňských skříněk a ve svých pokojích si povlékli
postele. Hope dostala pokoj šikmo naproti Ryanovi a Elly s Bran-
donem si zabrali ten poslední na konci chodby vpravo.
„Tak, miláčkové, teď si můžete dělat, co chcete. My bychom si
rádi ještě chvíli zdřímli, než se tu všichni objeví. Dnes ráno jsme vstá-
vali dost brzy.“ Elly se zašklebila. „A večer se to jistě taky protáhne.“
„Šlofíček, tak se tomu dnes říká.“ Brandon ji vtáhl do místnosti.
Nastala rozpačitá odmlka.
Ryan ukázal hlavou směrem ven. „Chief se potřebuje trochu
proběhnout. Půjdu se s ním projít na pláž.“ Hlas mu zněl tá­
zavě.
Nechtěla tu zůstat. Na druhé straně pořád ještě nevěděla, jak
by se měla k Ryanovi chovat. Dodala si odvahy. „Půjdu s tebou,
jestli ti to nevadí.“
„Samozřejmě že ne.“ Hlas měl klidný, téměř vážný.
Hope za ním vyšla ven. Písek pod nohama byl příjemně teplý;
něžný větřík jí sfoukl do obličeje několik pramínků vlasů.
Ryan právě chytil Chiefa za uši a přísně se na něj podíval.
„Pustím tě z vodítka. Ale k moři se ani nepřiblížíš! S tou jizvou to
ještě není na koupání.“
 Chief dal hlavu ke straně a důvěřivě zakňučel.
„Ne, nemáš žádnou šanci, ať děláš, co děláš.“ V Ryanových
očích se pobaveně zablesklo, i Hope musela potlačit úsměv. Ten
pes byl prostě zlatý.
Modré moře ve slunci zářilo; na hřebenech vln se stříbřitě třpy-
tilo a tam, kde příboj se šuměním narážel na pobřeží, bylo tyr-
kysově zelené. Byl to opět krásný den, určitě kolem sedmadvaceti
stupňů, ale čerstvý vítr od moře byl příjemně chladivý.
Zabořit prsty u nohou do písku… Hope zavřela na okamžik
s požitkem oči a nasávala vůni soli a chaluh. „Nádhera.“
„To je.“ Ryan se na ni zamyšleně podíval. Chvilku se obávala, že
se zmíní o polibku, ale pak šel mlčky dál a Chief dováděl mezi nimi.
„Hele, ne tak divoce, musíš se šetřit,“ napomenula ho, ale ne-
chala se obměkčit a házela mu klacík, který jí nosil zpátky.
Jednou jí upadl, sehnula se, aby ho zvedla, ale současně po
něm chtěl chňapnout i Chief. Narazil do ní a povalil ji do písku.
Okamžitě byl na ní a olizoval jí tvář.
„Chiefe!“ řekl Ryan přísně a Hope se opět musela ovládnout,
aby se nesmála.
Chytila psa za uši, drbala ho. Ruce zabořila do husté srsti a maz-
lila se s ním.
„Ten pes s tebou zapomíná na veškeré vychování. Úplně po
tobě šílí,“ komentoval to Ryan, když zase vstala.
Hope nevěděla, co ji k tomu vedlo, když koketně pozvedla
obočí a zeptala se: „Jen ten pes?“ V tom okamžiku by se nejraději
kousla do jazyka.
Ryanovy oči potemněly. „Hope, já…“
Rychle mu položila ruku na rty. Tváře jí hořely. „Říkám hlou-
posti, zapomeň na to.“
 „Ne, Hope, musíme…“
Znovu mu rukou přikryla pusu. „Já mám přítele,“ vyrazila ze sebe
bez dechu. „V New Yorku. Je to kolega.“ Konečně to bylo venku.
Pomalu mu sundala ruku z úst a Ryan mohl vydechnout. Ze-
spodu se na něj dívala.
„Dobře, to mnohé vysvětluje,“ řekl po nekonečných vteřinách
mlčení.
Nevypadal, že je z toho nějak nešťastný.
„Ty z toho máš radost?“ zeptala se nechápavě.
„Máš přinejmenším konkrétní důvod se mi vyhýbat. Nebyla
to moje chyba.“ Lakonicky pozvedl kousek úst.
„To… mě mrzí, že jsem… Já… nevím, jak k tomu mohlo dojít,
já…“ Přitiskla si ruce na studem rozpálené tváře. „To se mi ještě
nestalo, že jsem… v podstatě zahnula.“
„To rád slyším,“ okomentoval suše.
„Co…“ Pak jí došel dech. Polkla. „Já jsem tě nikdy nepodvá-
děla.“ Nedokázala si to zdůraznění odpustit.
Ryan stáhl obočí. „Co mi tím chceš říct?“ Jeho hlas zněl ne-
bezpečně klidně.
„To přece musíš vědět sám,“ řekla ostřeji, než zamýšlela.
Chytil ji za paži, svaly ve tváři mu cukaly.
„Pojďme si to jasně říct! Podezíráš mě právě, že jsem tě pod-
váděl?“
Pozvedla bradu. „A podváděl?“
„Ne, sakra, nepodváděl!“ Nyní působil nazlobeně.
Mlčky pokrčila rameny.
„Prozradíš mi tedy důvod?“ Zkřížila ruce na prsou. Konečně
to bylo venku, otázka, která ji tak dlouho trápila, a nyní chtěla
odpovědi.
 Ryan ukázal na skupinu sluncem zalitých skal.
„Pojď, posadíme se tamhle.“
Opřela se o kámen, příjemně ji hřál do zad. Ryan si sedl do
tureckého sedu vedle ní a Chief se nacpal mezi ně. Něžně mu
hladila břicho, kde zase pomalu dorůstala srst.
Ryan se krátce usmál, pak ale zvážněl. Poškrábal si třídenní
vous. „Obávám se, že když řeknu, že jsem byl úplný idiot, tak to
jako vysvětlení nepostačí, co?“ zašklebil se.
„Alespoň je to nějaké vysvětlení. A shoduje se s mým názorem,“
odvětila Hope suše a musela se pak přesto usmát.
Pohledem zabloudil na moře, avšak viděla, že je v myšlenkách
mnohem dál. „Jednoho dne jsi začala básnit jenom o New Yorku.
O svém snu, že tam po škole odejdeš…“
K vlastnímu překvapení ji tento výrok nerozzlobil, snad
proto, že v jeho slovech nezazněla žádná výčitka. Znělo to spíš
­omluvně.
„Ale já jsem tam přece nechtěla jít sama! Bylo by tam místo
i pro tebe!“
„Hope, to byl ale tvůj sen! Pro mě to byl spíš zlý sen.“
„Ale New York není tak zlý, jak si myslíš. Není tam jen beton,
je tam Centrální park…“
„O to přece nejde,“ přerušil ji s kamennou tváří.
Poznání pro ni bylo jako rána do žaludku.
„Je to kvůli tvým rodičům?“ Dokázala jen šeptat.
Nehtem ryl do kamene. „Vím, že je hloupost svalovat zodpo-
vědnost na město, ale… nedokážu tam jít.“
„Ale proč jsi to neřekl?“
Teď se jí podíval do očí. „A co bys udělala pak?“
„Pak bych tam nešla ani já.“
 Ryan si povzdechl. „To jsem si taky myslel. A přesně to jsem po
tobě nechtěl. Byla to velká šance, kterou sis tolik přála. Jednoho
dne bys mě nenáviděla za to, že jsi svůj sen kvůli mně vzdala.
Navíc ses dost často zmiňovala, že se v Lynnwood Falls necítíš
svobodně, ale pro mě to bylo přesně to místo, kde jsem chtěl být.
Můj domov. Byla tady moje babička, kterou jsem nechtěl nechat
samotnou. Ty ses měla rozhodnout bez mého vlivu.“
„Napadlo tě někdy, že mým snem bylo taky být s tebou?“ od-
větila chraptivým hlasem.
„Tehdy jsem si už nebyl jistý…,“ mumlal.
Hope si položila hlavu na skálu a zamyšleně se dívala nahoru.
Vítr poháněl přes ocelově modré nebe útržky mraků. „Ale mohli
jsme přece i tak zůstat spolu – New York není tak daleko – a vi-
dět…“
„Čtyři roky vztahu na dálku mi připadaly těžké. Ano, byla
smůla, že jsme se dostali na různé univerzity, které byly od sebe
tak daleko. Tolik jsi mi chyběla. Nechtěl jsem tě vidět jednou za
uherský rok, neustále tě postrádat. Myslel jsem, že čistý řez bude
lepší.“ Nyní vypadal, že se cítí vinný.
„S nějakou jinou?“
„Dlouho žádná jiná nebyla, alespoň nic vážného.“ Zase si mnul
bradu. „Nikdy jsem tě nepovažoval za městské dítě. Upřímně
řečeno jsem si tehdy ještě myslel – nebo spíš doufal – že ti brzy
dojde, že New York nemůže s Lynnwood Falls držet krok, a že se
ke mně se vší slávou vrátíš. Ale asi jsem se hodně zmýlil.“
Hope sáhla do teplého písku a nechala zrnka propadávat mezi
prsty. „Tenkrát jsem se vrátila. Po dvou měsících v New Yorku.“
Ohromeně se na ni podíval. „Po studiu už jsem nikdy nebyl
pryč.“
 „Já vím.“ Stiskla rty a sklonila se k Chiefovi, který se jednoznačně
rád nechal drbat. „Moje máma říkala, že jsi jen krátce u Peggy Sue,
abys jí uspal psa. Chtěla jsem tě překvapit. A jela jsem k ní.“ Zhluboka
se nadechla. „Celou noc jsem stála před domem, a ty jsi vyšel až ráno.“
Ryan nevěřícně kroutil hlavou. „Vzpomínám si na to. Byl pod-
zim. A pořádná zima. A ty jsi tam venku byla celou noc?“
Hope pokrčila rameny.
„Ale jak to…“
Tušila, na co se chce zeptat. „Vyšli jste ven oba, v těsném objetí.“
„Prosila mě, abych u ní zůstal. Ten pes pro ni znamenal všech-
no. Jen jsem ji utěšoval.“
Jen utěšoval? Chiefovu srst si obtáčela kolem prstu. „Peggy Sue
mě viděla. Pak jsem odjela. Krátce nato ke mně přišla a zeptala se,
jestli se na ni zlobím. Říkala, že už spolu nějakou dobu chodíte
a že je to velká láska…“
„No to je vrchol! Nejradši bych ji uškrtil! Má štěstí, že se od-
stěhovala. Nikdy jsem s ní nechodil, to přísahám na hrob svých
rodičů,“ vyrazil ze sebe rozhořčeně Ryan.
„Ale spal jsi s ní…“
„Nikdy, ani náhodou. Už dřív mě pronásledovala…“
„Přece jste tehdy na té party u Kylie…“
„Ne.“ Stydlivě se zašklebil. „Došli jsme jen do třetího stupně.“
Ačkoliv se jí toho hlavou honilo tolik, otázka za otázkou, musela
se smát. Už dlouho neslyšela odstupňování, pocházející z košíkové,
které označuje, jak daleko se chlapec s dívkou dostal. Používá se
to srovnání vůbec ještě? První stupeň bylo líbání, druhý znamenal
ruku pod tričkem a třetí ruku v kalhotkách.
„Ty jsi pro mě byla první čtvrtý stupeň,“ řekl teď také. Lehce
ochraptělý hlas jí rozechvěl žaludek.
 Hope otevřela oči. „Vždycky jsem si myslela… Proč jsi mi to
nikdy neřekl?“
„Co? Byl jsem si jistý, že to víš! Byla to pro mě jasná věc.“ Ne-
byl o nic méně užaslý. „Pokud si dobře vzpomínám, mluvili jsme
tenkrát o prvním milování…“
„Vždycky jsem si myslela, že mluvíš o mně. Působil jsi tak
zkušeně,“ mumlala.
„Beru to jako kompliment.“ Tiše se zasmál. „Bylo to pravděpo-
dobně tím, že jsem si předtím už tisíckrát vymaloval, jaké to bude.“
V břiše se jí rozlilo teplo. Srdce bušilo do žeber. Jestli si to
maluje ještě dneska…?
„Kromě toho…“ Rozpačitě zmlkl.
„Co?“
„To není důležité.“
„Ne, řekni to! Když už o tom konečně mluvíme. Už jsme toho
tolik zamlčeli.“
Zase tu byl ten šibalský úsměv, při kterém jí poskočilo srdce.
„Tenkrát jsem pátral na internetu. Pane jo, nevím, jestli si vzpo-
mínáš, že jsem měl v té době rozbitý počítač?“
Hope přikývla.
„Chodil jsem do knihovny, tenkrát ještě vedené přísnou paní
Duboisovou, která tam vládla železnou rukou.“
Při pomyšlení, jak sedí u neúprosné dámy s drdolem a téměř
jí pod nosem vyhledává věci, které by považovala za škodlivé,
Hope vyprskla.
„Vždycky jsem na internetu otevřel dvě stránky – jednu s ně-
jakými matematickými příklady a druhou s tím, co mě zajímalo.
A pokaždé když se přiblížila, aby mě zkontrolovala, jsem přepnul.“
Hope se smíchy popadala za břicho a i Ryan se hlasitě smál.
 „Vymazal jsi alespoň historii vyhledávání?“ zalapala po dechu.
„Samozřejmě že ano.“ Pozvedl obočí. „Nejsem včerejší.“
„Proč jsi mi to tehdy neřekl?“
„Zpočátku mi to bylo trapné. V sedmnácti je člověk ještě roz-
pačitější…“
Smích ustal, jakmile se jejich pohledy setkaly. V břiše ji šimralo,
jako kdyby tam přebývala hromada mravenců.
Ryan jí položil dlaň na tvář a palcem jí něžně přejel přes spodní
ret. Na okamžik měla dojem, že ji chce políbit. Zmocnila se jí
touha.
Kouzelný okamžik zničil Colinův imaginární odsuzující po-
hled. „Ryane, já…“
Hned věděl, co měla na mysli. „Žádný strach, vždyť já vím.
A respektuju to.“
Navlhčila si rty a chytila ho za levou ruku. „Nemohli bychom
být zase opravdovými přáteli? Tak jako dřív?“
Stiskl jí prsty, palcem ji hladil na hřbetě ruky. „Samozřejmě.“
Jeho úsměv teď působil nějak bolestně.
„Děkuju,“ zašeptala. Chvilku váhala, pak se naklonila a políbila
ho na tvář. Jeho třídenní vous byl měkký, šimral ji na rtech. Něžně
po něm přejela špičkami prstů. „Ty vousy ti sluší,“ řekla.
„Děkuju.“
Vypadají vážně sexy. To ale neřekla.
Cestu zpět k domu urazili opět mlčky, ale tentokrát to bylo
svorné mlčení.
Ryan promluvil, teprve když míjeli kmen stromu, který vy-
plavilo moře.
„Naplavené dřevo je na oheň nejlepší. Zvládneme ho ve dvou
odnést?“
 „Můžeme to zkusit.“
Kmen se zdál zpočátku lehčí, než vypadal, avšak časem se Hope
pěkně zapotila. Vyčerpaně ho před domem položila.
„Musím do vody.“
„To zní jako velmi dobrý plán.“ Ryan se šklebil.
Elly a Brandon právě vycházeli z místnosti.
Elly byla hned zapálená pro věc. „Na můj povel, obléknout
plavky!“ volala.
Hope si spontánně natáhla bikiny, které si zabalila jako spodní
prádlo. Když se prohlížela v zrcadle, připadala si skoro nahá. Na
okamžik se pokoušela vidět se Ryanovýma očima, pak ji přepadly
výčitky svědomí. Potřebovala se nutně zchladit.
Právě si chtěla obléknout přece jen slušnější celé plavky, když
na dveře zaťukala Elly. Tak tedy ne. Vystrčila spodní ret a rychle
běžela za ostatními na pláž.
Teď těsně před polednem bylo slunce nejvýš a oni byli také
příjemně rozehřátí. Přesto Hope zalapala po dechu, jakmile jí
ledová voda Atlantiku omyla kotníky. Chlad píchal, jako kdyby
se procházela kaktusovým polem. „Ouha, proklatě, úplně jsem
zapomněla, jak studená voda tady je!“
„Nefňukej, má určitě takových čtrnáct stupňů,“ poznamenala
se smíchem Elly a hned pak sama vypískla, když jí vlna vystříkla
až ke stehnům.
„Kdo že je tady ta dámička?“ oplatila jí to Hope.
Ryan přivázal Chiefa k nějaké větvi, na což ten reagoval naří-
kavým kňučením.
„Chiefe?“ vyprskla Elly a ukázala na kňučícího psa.
Hope také nedokázala ovládnout smích, přestože s ním soucí-
tila. „Ty jsi ale ošklivý! Ubohý pes!“
 „Přestaňte si z mého psa dělat legraci, nebo si pro vás dojdu
a potopím vás obě,“ hrozil Ryan a pak se obrátil na Chiefa. „Ne-
poslouchej je, klidně můžeš být smutný. Vždyť je to tak těžké,
když jako jediný nesmíš do vody!“ Soucitně Chiefa drbal na krku.
„Hned zase přijdu.“
O kousek dál už Brandon popadl Elly a zmizel s ní v moři.
Oba s potěšením vřískali.
Ryan se narovnal a blížil se k Hope. „Co je? Čekáš na mě?“
Ďábelsky se zašklebil. „Nebo potřebuješ pomoct?“ Sáhl po ní.
„Opovaž se!“ Rukama se mu opřela o prsa a odstrkovala ho.
To už ji chytil kolem nahého pasu a nesmlouvavě ji tlačil do
přicházejících vln. Ledová voda ji brněla na nohou, přesto jí bylo
v Ryanově objetí teplo. Pak ji k její lítosti pustil.
„Nechci ti přivodit infarkt, jdi tam raději sama.“
Hope udělala dva kroky, narazila na nějaký kámen, klopýtla
a ztratila rovnováhu. Mávala rukama, hledala oporu u Ryana
a strhla ho s sebou do ledových vod. Vyrazilo jí to dech. S prskáním
se opět vynořili. Hope ucítila na rtech sůl.
Oklepal si mokré vlasy a smál se. „To bylo vážně zákeřné.“
„Omlouvám se. Ale zasloužil sis to.“ Nabrala vodu do hrsti
a chrstla mu ji do obličeje.
Na okamžik se mohla poddat iluzi, že je jim zase šestnáct a že
jsou nejlepší přátelé. Strkat se s ním v moři byl krásný pocit, i když
museli – kvůli chladu – zase rychle ven.
Když lovila měkký froté ručník, drkotaly jí zuby. A jako dřív jí
Ryan ručník vzal, zabalil ji do něj a vysoušel jí paže. Pak si teprve
sám kolem ramen položil tmavě modrý ručník.
Když krátce nato stála v kuchyni a připravovala s Elly nějaké
sendviče, Elly se na ni podívala.
 „Dnes ráno, když jste vzadu seděli jako dvě zaražené píky,
myslela jsem si, že to zas bude veselý víkend. Ale teď to vypadá,
že se opět snášíte, že jo?“ Z očí ji koukala zvědavost.
Hope se podívala z okna. Někde tam venku se ozývaly rytmické
rány. Chlapi sekerami štípali přinesený kmen. „Konečně jsme si
hodně věcí vyříkali. Už to bylo dlouho nutné.“
„To je moc dobře.“
Krátce zaváhala, pak si povzdechla. „Nedávno jsme se líbali.
Po Chiefově operaci.“
Elly uznale hvízdla. „To je super. Nebo snad nebylo?“
„Bylo to až moc hezké! Ale mám přítele,“ zdůraznila Hope.
„Řekneš mu to?“
„Ještě nevím. Colinovi to ublíží. Ale na druhé straně ho nechci
jednoduše podvést a obelhat.“ Znovu si povzdechla. „Od té doby
mám velké potíže si ním telefonovat.“ Poprvé byla ráda, že není
ten typ, který umí projevovat lásku. Nemusela mu předstírat nic,
co by nebylo od srdce. „Upřímně řečeno jsem ráda, že mám díky
tvému pozvání výmluvu, protože jsem vlastně měla jet k němu.“
„A co když to svému příteli řekneš a on váš vztah ukončí?“
Hope našpulila rty. „Vypadá to, že by se ti to líbilo.“
Elly ji objala. „Ach, bylo by nádherné, kdybys tu zase byla!
Ryan a ty, vy jste ti dva, které mám ze všech nejradši. Podívej, jak
je to hezké a jaký parádní čtyřčlenný tým bychom utvořili. Vážně
fešácká záležitost.“
Hope se zasmála, musela si ale přiznat, že už na to také pomýš-
lela. Na druhé straně jí Ryan ani náznakem nedal najevo, že se o ni
stále vážně zajímá. Nebo jestli je teď už zase na vztah připraven.
Dobře, předtím se na ni v bikinách obdivně díval, ale to ne-
muselo nic znamenat. Najednou litovala, že ho nenechala mluvit.
Copak jí asi chtěl říct, když se ho zeptala, jestli po ní šílí jen ten
pes? Kéž by ho byla nepřerušila!
A co chtěla ona sama? Chtěla všechno. Chtěla svou práci v New
Yorku, Colina. Fyzioterapeutické oddělení, její srdeční záležitost.
A chtěla tady své přátele. A Ryana, starého dobrého přítele, jehož
dotyk ji pokaždé rozechvěl.
„Jak dlouho tu ještě budeš?“ Elly ji vytrhla z přemítání.
„Proč se ptáš?“ vyhnula se odpovědi Hope, zdánlivě zcela sou-
středěná na obkládání sendvičů.
„S několika děvčaty bychom rády pro Becky uspořádaly mi-
minkovskou party. Bylo by moc hezké, kdybys mohla být při tom.“
„To by bylo fajn. Můžu tu zůstat do poloviny srpna, potom jsme
s Colinem plánovali dovolenou. A prvního září začíná práce v New
Yorku. Ráda bych se té party zúčastnila,“ řekla Hope radostně.
Ianova sympatická žena jí přirostla k srdci.
Najednou jí začalo být smutno. Bylo tolik událostí, které pro-
mešká, až zase bude v New Yorku.
Teď ale nebyl na přemítání ten správný okamžik. Právě přijela
Fullerovic dvojčata s Lizzy a s Willem, za nimi hned následovali
Ian a Becky.
„Jen doufám, že cestou už něco snědli. Máme sice rezervy,
ale když dvojčata dostanou hlad…“ Elly se zašklebila a s talířem
sendvičů zamířila ven, ke čtyřem lehátkům. Hope ji s chladicí
taškou s nápoji následovala.
Avšak Jack, Jim a Lizzy, kteří již měli cestou burgery, toužili
jen po pivu a pak se s frisbee diskem stáhli na pláž, zatímco Ian
a Becky zůstali s nimi. Becky upekla borůvkové muffiny, které
postavila na stůl vedle sendvičů. Will si jeden vzal a odešel za
těmi třemi na pláž.
 „Hoši, jídlo!“ zavolala Elly.
Ti dva se činili. Celý kmen už byl rozsekán na použitelné kusy.
Ryan si setřel pot z čela. „Musím se krátce osprchovat, pak přijdu.“
Brandon si s přehnaným úšklebkem očichával podpaží. „Jdu
taky, než mě moje milá vyžene.“
„Dobrý nápad! My už začneme. Však nás doženete,“ volala
rozesmátá Elly za nimi.
Hope se s požitkem natáhla na jedno z lehátek, drbala Chiefa,
který si lehl vedle, a zakousla se do lákavě vonícího borůvkového
muffinu. „To je život! Nechat si slunce svítit na břicho, naslouchat
šumění moře a jíst něco tak báječného.“
Elly okamžitě souhlasila, zatímco Becky, která se o lehátko děli-
la s Ianem, ležela mezi jeho nohama a třela si těhotné břicho, řekla:
„Skoro s tebou souhlasím. Jen kdyby se ty holčičky v mém břiše
nechtěly za každou cenu stát boxery, fotbalisty nebo ragbyovými
hvězdami.“ S hihňáním se obrátila na Elly. „Pošlu je pak k vám.
Brandon by taky jednou mohl trénovat dívčí družstvo.“
„Určitě to hrozně rád udělá,“ rozesmála se Elly.
Ian položil ruce na břicho své ženy. V obličeji měl uchvácený
výraz. „Cítím to.“
Hope se nadzvedla. „Můžu taky?“ Rychle si strčila do pusy
poslední sousto.
Becky se smála. „Samozřejmě, pojď sem.“
Hope jí opatrně položila ruce na břicho. Nejdřív cítila pouze
pevnou břišní stěnu, ale najednou ji něco koplo do dlaně. A hned
ještě jednou. „Óó, no to je super!“ Pravděpodobně vypadala stejně
nadšeně jako Ian.
Když vzhlédla, uviděla Ryana, jehož výraz nedokázala rozluštit.
Po sprchování měl ještě vlhké vlasy. Na hrudi měl kapky vody,
které by tak ráda setřela. Rychle se ukáznila. Jak to, že na něj
reaguje tímto způsobem?
„Děkuju, Becky. Ještě si musím pojistit jeden sendvič, než chlapi
všechno snědí,“ odvedla pozornost jinam a prchla zpět na své lehát-
ko. Brandon se nasunul za Elly. Natáhl nohy stejně jako Ian, aby se
mu Elly mohla opřít o břicho, a Ryan zamířil ke čtvrtému lehátku.
„Myslím, že je to právě to lehátko, které se posledně rozbilo.
Třeba tě Hope na kousek pustí,“ řekla Elly a Hope by ráda věděla,
jestli je to pravda. Anebo vsadila její přítelkyně vše na to, aby tu
zůstala? Elly si uchovala pokerový výraz, i když se na ni Ryan
zamyšleně podíval.
Váhavě se k ní blížil a Hope sklouzla do spodní části lehátka.
Posadil se vedle ní a drbal Chiefa, který ji přitom rytmicky mlátil
ocasem do holeně, a vzal si sendvič se šunkou a se sýrem.
„Ne, Chiefe, to bohužel není nic pro tebe. Ty víš proč!“
Zatímco Elly Brandonovi vyprávěla o Beckyiných plánech,
že by měl trénovat její holčičky, měla Hope najednou pocit, že
nepřirozeně nahlas kouše. Přestože se Ryana vůbec nedotýkala,
cítila ho každým milimetrem svého těla. Ruka se jí osamostatnila
a setřela mu kapky ze zad, které se leskly všemi barvami duhy.
„Byl jsi ještě mokrý.“ Rozpačitě ucucávala svůj nápoj.
„Děkuju.“
Pohled se jí zatoulal k pláži. Najednou ji přemohla chuť hýbat
se. Rychle si do pusy strčila poslední zbytek sendviče.
Chvíli se v poledním vedru honili za frisbee diskem. Také Chief
se chtěl zapojit do hry. Ryan ho musel usměrnit. Ještě nemohl tak
divoce řádit.
Hope fascinovalo, jak s ním Ryan mluví. Chief vypadal, že
rozumí každému slovu. Jakou nerozlučnou dvojici ti dva tvořili!
Nedovedla si představit, jak by to vypadalo, kdyby se Chiefovi
něco přihodilo.
Po hře se zase rozehřátí ochladili ve studeném Atlantiku a na-
konec se uvelebili na ručnících v teplém písku.
Lizzy listovala časopisem, který někdo nechal ležet u pumpy
a který vzala s sebou. „Nechápu, proč časopis pro ženy přináší tipy,
jak mohou muži své partnerky dovést k orgasmu. To by mělo být
v časopise pro muže,“ stěžovala si.
„Třeba je to myšleno jako společné čtení v posteli,“ hihňala
se Elly.
Brandon mlčky pozvedl obočí, ale pohledy, které si ti dva vy-
měňovali, mluvily za všechno.
„S vaší postelovou četbou bych se rád obeznámil,“ poznamenal
suše Jack, načež po něm Elly hodila svůj pantofel.
Jim se přitulil k Lizzy a rameno jí zasypával polibky. „Máš snad
nějaké stížnosti? Musím si to přečíst?“
Lizzy se smála. „Ne, to určitě ne.“ Oba se na sebe zamilovaně
podívali.
„Ženy musí takové časopisy jen otevřít a nechat ležet na zácho-
dě, muži si pak všechno přečtou,“ s úsměvem předhodila Becky
Ianovi.
Hope nevěděla, co ji k tomu vede, když řekla: „Muži si něco
takového spíš přečtou na internetu.“ Tvářila se sice nezúčastněně,
ale přesto Ryana tajně žďuchla do zad.
„Už ti nikdy nic neřeknu,“ zašeptal téměř bezhlesně, v očích
mu ale pobaveně jiskřilo.
Stále ještě považovala za dojemné, kolik snahy ho stálo, aby se
jí to také líbilo. Když se ostatní dívky zmiňovaly o bolestech při
prvním milování, jen krčila rameny. Svou pozornost zcela odvedla
od ohňostroje v hlavě a v břiše. Možná tehdy nedocenila, že Ryan
je něco zvláštního.
Nenápadně si ho zpoza přivřených víček prohlížela. Jeho hnědé
oči, které se tak něžně dívaly, a když došlo na city, potemněly.
Tváře, které se s lety zvýraznily. Jeho mužné tělo, které plavky ke
kolenům nijak nadbytečně nezakrývaly. Tolik let odsouvala stra-
nou fakt, že pro ni tolik znamenal, a najednou si kladla otázku,
jestli nedochází k tomu, že se do něj znovu zamiluje.
Rychle tu myšlenku potlačila. Přátelství! Jejich přátelství jí
bylo vším.
Když Lizzy k všeobecnému veselí komentovala nejrůznější člán-
ky, Hope pocítila takovou hřejivou spokojenost jako už dlouho ne.
Slunce intenzivně svítilo, ale lehký vánek od Atlantiku příjemně
chladil a nebylo příliš horko.
Až se polekala, když jí Ryan poklepal na břicho. „Myslím, že
by ses měla namazat nebo otočit. Už červenáš.“
Na okamžik se oddala snu, že ji namaže zepředu i zezadu, tak
jako to dělal dřív. Krátce podlehla pokušení ho o to požádat, pak
ale sáhla po opalovacím krému a namazala se sama.
„Když už jsi u toho, natřela bys mi záda?“ zeptal se Jack, který
se s Willem právě vrátil ze sběru dřeva.
„Jasně. Posaď se.“ Jakmile byla hotová, poklepala před sebe na
ručník. „Wille, ty taky?“
„Ano, to budu rád. Asi to bude lepší. Slunce je ještě hodně vyso-
ko.“ Will se potěšeně usmál a Hope si znovu všimla, jak zajímavou
má barvu očí. Šedou, uvnitř s přitažlivým leskem.
Pak sebrala veškerou odvahu. „Ryane, co ty?“
„Určitě to neuškodí,“ zabručel nesrozumitelně do ručníku a už
už se chystal vstát.
 „Zůstaň ležet,“ přikázala mu a sedla si obkročmo na jeho při-
tažlivý zadek. Cípem ručníku mu opatrně setřela z kůže písek a sůl
a rukama rozetřela krém. Ve zpomaleném tempu mu ho roztírala
po zádech. Cítila každý sval, jak se jí pod rukama napínal.
Při polibku už měla krátce tu možnost pocítit, jaké to je se ho
dotýkat, a něco jí říkalo, že hned tak tu možnost zase mít nebude.
Musela si to tedy vychutnat. Hope skutečně litovala, že už nenašla
žádné místo, které by ještě mohla namazat.
„Děkuju,“ řekl chraptivě.
„Rádo se stalo,“ odpověděla podobně chraptivým hlasem.
A konečně – měla pocit, že uběhly hodiny – se zeptal, jestli by
také nechtěla namazat záda. Přepadla ji nezvyklá nesmělost a jen
přikývla. Rychle se otočila na břicho; klekl si vedle ní.
Jak vytlačoval krém z lahvičky a unikal přitom vzduch, ozvaly
se legrační zvuky.
„To jsem nebyl já,“ zakňoural a Hope vyprskla.
„To doufám,“ otřásala se smíchy.
Přesto pocítila tlak v žaludku. Když byl Ryan rozpačitý, rád to
maskoval vtípky. Ruce měl teplé a stisk pevný, přesto ale něžný.
Nejraději by předla, tak příjemné to bylo. Když rozepnul sponku
jejích bikin, zrychlil se jí dech. Jednu bláznivou chvilku si přála,
aby se mu ruce posunuly dopředu. Avšak krátce nato sponku zase
zaklapl a nakrémoval jí páteř. Znovu ji přepadla touha, aby ji
hladil ještě trochu hlouběji směrem dolů. Chtěla ho cítit. Všude.
Najednou se v ní vzedmul vztek. Její život byl tak hezky naplá-
novaný, všechno jasně nalinkované. Na svou práci již vynaložila
tolik energie – mělo by to všechno být nadarmo? Fyzioterapeu-
tické oddělení, její kariéra. Jednoho dne se jí Colin zeptá, jestli
se k němu chce nastěhovat. Jestli se chce stát jeho ženou. A tak
hezky vymalovaná budoucnost by se měla sesypat jako domeček
z karet?
Ryan okamžitě poznal, že se něco změnilo. Zarazil se. „Je všech-
no v pořádku?“
„Ano, všechno je perfektní,“ odpověděla po pravdě. Jeho doteky
byly nakonec víc než to.
I když nic neřekl a beze změny pokračoval dál, měla najednou
dojem, že přesně ví, co se v ní děje. Kdyby tak tohle mohla říct
i naopak.
Přinejmenším zůstal celé odpoledne v její blízkosti. A se svým
mazaným úsměvem se postaral o to, aby se změť citů v jejím nitru
neuklidnila.

***
Večer muži na pláži v blízkosti skal zapálili oheň a připravili gri-
lovací rošt, Hope zatím dělala s ostatními děvčaty různé saláty.
Když právě strouhala mrkev do zelného salátu, Elly jí strčila
do pusy vidličku s bramborovým salátem. „Ochutnej ho, chybí
tam ještě něco?“
„Hm, je výborný! Možná ještě malinko soli nebo zeleninového
vývaru. Francy vždycky přidává trochu hořčice, myslím.“
„Dobrý nápad.“ Elly čiperně odběhla k ledničce.
Lizzy si ramenem odsunula pramínek vlasů z čela, právě krou-
hala okurku. „Chci taky ochutnat.“
A samozřejmě si malou ochutnávku musela vzít i Becky.
Maličká kuchyň byla plná smíchu.
Hope se podívala z okna, tam, kde v dálce blikal oheň. „Budeme
opravdu jíst tady venku, nebo si prostě sedneme k ohni s talířem
na klíně?“
 „Dobrý nápad,“ řekly Lizzy a Elly současně.
„Zvládneš to, Becky?“ zeptala se Hope starostlivě.
Odbyla je. „Jasně že ano!“ S úšklebkem si ohmatávala břicho.
„Mám to dokonce i s odkládacím stolkem.“
Elly otevřela okno a zapískala na prsty. Hope si se smíchem
zacpala uši.
Přiloudal se Brandon, s Willem v závěsu. „Madam si přála?“
Elly ho políbila. „Právě jsme se rozhodly, že budeme jíst u ohně.
Mohli byste tam donést lavičku, abychom na ni postavily saláty?“
„Jasně. To je plán podle mužských představ,“ pochvaloval si
Brandon a Will nadšeně přitakával.
Když vyzbrojené saláty přišly k ohni, už to tam vonělo peče-
ným masem.
Jakmile Hope odstavila mísu, Ryan jí vtiskl do ruky z chladi-
cího boxu Allagash Century Ale, který byl tak studený, že se jí na
něj málem přilepily prsty. „Nebo bys raději něco jiného?“
„Ne, studené pivo je přesně to pravé, děkuju!“ Pocítila radost.
Zjevně ještě věděl, že pivo pocházející z Portlandu je její oblíbená
značka.
Jak tak klackem dloubal do plamenů, aby řeřavé uhlíky měly
víc kyslíku, byl zcela ve svém živlu.
Gril byl provizorně vyroben z cihel a mřížky, na které se opékala
krkovice, žebírka a buřtíky a pak ještě v alobalu zabalený ovčí sýr
a plátky cukety, lákavě vonící česnekem.
Při jídle seděl vedle Hope Will. Zase si všimla, že si jako ne-
dávno u jezera nevzal žádné maso, ale drží se jen sýra, grilovaných
cuket a salátů.
„Ty nejíš maso?“ zeptala se.
Will s úsměvem zavrtěl hlavou.
 „A přesto chováš prasata?“
„Maso se bude jíst tak jako tak. Ale můžu se postarat o to, že
alespoň některá prasata mají příjemný život,“ řekl s nezměněným
úsměvem.
Hope by se ještě ráda vyptávala dál, ale měl v obličeji výraz,
kterého už si povšimla dřív. Zcela jasně říkal Až sem a ani o kousek
dál! To akceptovala. Avšak nějak tušila, že vegetariánství musela
způsobit nějaká událost z jeho života, že to není jen z důvodu
ochrany životního prostředí a zvířat.
„To se mi líbí. Tvoje žebírka sice miluju,“ přiznala a s rozpačitým
úsměvem ukázala na talíř, kde měla okousané kosti, „chutnají
prostě velkolepě, ten rozdíl je opravdu znát. Ale v New Yorku
jím maso taky jen zřídka, přinejmenším ne tehdy, když nevím,
odkud pochází.“
Koutkem oka zachytila, že Ryanovy rysy při zmínce o New
Yorku potemněly. Ráda by věděla, jestli je to tím, že pojede brzy
pryč, nebo jestli to souvisí s jeho rodiči.
Elly si olizovala omáčku z prstů. „Od té doby, co jsem s Willem,
si taky dávám pozor, co jím.“
„Ty jsi s Willem? To je dobré vědět,“ stěžoval si žertem Brandon.
„Pitomče.“ Praštila ho do žeber a políbila ho.
Will zvedl ruce. „Nikoho ale nechci přesvědčovat.“
Zdálo se, že je mu pozornost nepříjemná, proto Hope změnila
téma. „Mimochodem, vaše práce – máte tam něco napínavého,
o čem se už smí mluvit? Měli jste přece nedávno soudní řízení?“
Rozhovor se stočil na Willův poslední případ. Hope viděla, že
pokud se nemluvilo o něm, zřetelně se uvolnil.
Opřela se o sluncem vyhřáté kameny. Zase se cítila jaksepa-
tří omámená, a nebylo to těmi dvěma pivy. Vůbec se nemusela
zúčastnit rozhovoru. Stačilo jí naslouchat přátelům, jak se poš-
ťuchují a vyprávějí si, zatímco oheň vesele praskal. Vítr jí shodil
pramen vlasů do obličeje a ona ho hřbetem ruky strčila zpět.
V Ryanově obličeji se zase objevil onen šibalský úsměv, při
kterém jí pokaždé poskočilo srdce. „Potáhneš do války?“
Krátce se zarazila, pak se podívala na ruku, na které ještě lepila
grilovací omáčka, a nakrčila nos. „Umazala jsem se?“
Přikývl. „Hmm, ale sluší ti to.“
Při jeho něžném pohledu se jí zrychlil srdeční tep.
Sáhla po papírových utěrkách a kus odtrhla. „Kde, tady?“ Pře-
jela si přes tvář.
Vzal si od ní papír a omáčku setřel, pak ho odhodil do ohně,
kde se po krátkém vzplanutí proměnil v popel. Nakonec ji prstem
klepl přes nos. „Teď jsi zase čistá.“
„Děkuju!“ Přepadlo ji mocné přání opřít se o něj nebo se mu
stočit do náručí.
„Už všichni dojedli?“ zeptala se rychle. „Tak odnesu talíře,
dokud je ještě světlo.“ Nad zálivem se začalo stmívat; ani si ni-
jak nevymýšlela. Na západním horizontu se cáry mraků pomalu
barvily do červena.
Skutečně právě skončili, když se na obloze zatřpytily první
hvězdy. „Škoda že je záliv otevřený směrem na východ, jinak by-
chom viděli západ slunce,“ litovala Becky.
„Brzy musí vyjít měsíc. Právě ubývá, tak uvidíme východ mě-
síce,“ podotkl Will.
Bez slunce se rychle ochladilo, všichni si natáhli džíny a miki-
ny, Elly rozdělila podložky na sezení a deky přes záda, zepředu je
hřály plameny. Na každý pár připadla jedna deka, jen Jack a Will
dostali vlastní.
 „Hope, ty se můžeš podělit s Ryanem. Ještě máte jako topení
Chiefa,“ rozhodla Elly a tím se vyvlékla z podezření, že by je chtěla
dát dohromady.
Hope by měla být pobouřená, avšak když jí Ryan položil ruku
kolem ramen a spolu s ní se opřel o skálu, vše, co cítila, byla ra-
dost a vzrušení spojené s bušením srdce. Pečlivě dbal na to, aby ji
deka dostatečně zakrývala. Koutkem oka ho pozorovala. Oheň
mu změkčil rysy, přesto v něm cítila určité napětí. Jestlipak se mu
daří stejně jako jí?
Neustále se nakláněl dopředu, aby prohrábl plameny nebo
přiložil dřevo, v tom se střídali s Jimem. Pokaždé ji ale pečlivě
znovu zabalil do deky a Hope se k němu mohla přitulit.
Jack se na ně zamyšleně díval, přepadly ji výčitky svědomí. Snad
si nedělal žádné falešné naděje! Alespoň bezprostředně zareagoval
na její úsměv; ulevilo se jí.
Z auta přinesl kytaru a začal brnkat. Melancholické melodie,
které jí nepřipomínaly žádné známé písně, přesto se ale k roman-
tickému večeru hodily.
Will ukazoval Becky nějaká souhvězdí, která nad nimi zářila.
Oheň příležitostně zapraskal a k nebi vzlétly jiskry. Praskání ohně
se mísilo se šuměním vln, tichými zvuky kytary a útržky hovorů.
Najednou Will ukázal na vodu. „Tamhle!“
Z vody se vynořoval žhnoucí červený srpek.
„Jéé, to je nádhera!“ V Beckyině obličeji se zračilo nadšení.
„Východ měsíce jsem ještě neviděla.“
Všechny rozhovory na okamžik utichly, pak se měsíc pomalu
zbarvil do bíla a vrhal na vodní hladinu stříbrnou zář.
Hope zalil pocit štěstí a těsněji se přitulila k Ryanovi. Kdyby bylo
po jejím, mohl by ten večer trvat věčně. Ponořena v myšlenkách
drbala Chiefa na krku. Pes si zcela zjevně užíval, že je má oba. Pos-
pával jednou na její, pak zas na Ryanově straně. Jednou si také lehl
přes nohy obou, jako by chtěl svou pozornost spravedlivě rozdělit.
Becky byla první, kdo se krátce po půlnoci rozloučil. „Těhotné
ženy jsou pořád unavené,“ řekla s úsměvem. Za ní následovali
Lizzy s Jimem, kteří se poslední půlhodinu k sobě nápadně měli.
Rozhodně neodcházeli kvůli únavě. Hope trochu záviděla a přála
si, aby mohla Ryana také prostě popadnout a… Na druhé straně si
užívala, že tu venku sedí a příležitostně se podílí na rozhovorech.
Elly diskutovala s Brandonem, Ianem a Jackem o nadcházejících
prezidentských volbách a Will se bavil s Ryanem o chovu zvířat
a o mléčném hospodářství zohledňujícím potřeby zvířat. Hope
se podílela na obou rozhovorech, protože ji obě témata zajímala.
Chief jí zatím položil hlavu na nohu a spokojeně chrápal.
Bylo to proto, že pomyslela na Miss Sophie, nebo proč si najed-
nou vzpomněla na poslední večer s Colinem? Návštěva restaurace
po violoncellovém koncertě, kde se její přítel bavil s Coldwellem,
samozřejmě o penězích a o svých profesních cílech. Hope byla
nucena diskutovat s jeho překrásnou, ale duševně spíš méně osví-
cenou, významně mladší souložnicí. Ta považovala Verdiho za
německého skladatele a myslela si, že je v Evropě válka.
Kdy vlastně naposled zažila v New Yorku takový podnětný ve-
čer jako tento? Kde nešlo přednostně o peníze a podporu projektů?
Nedokázala si vzpomenout. Colinovi schůzky sloužily výhradně
k tomu, aby se profesně posunul dál.
Tady to nehrálo žádnou roli. Kdokoli z jejích přátel byl dobrým
partnerem k rozhovoru a měl v zásobě zajímavá témata. Ian právě
přešel s Jackem k svému koníčku, geologii, oba se bavili o místních
horninách a jejich uskupeních.
 Elly a Brandon se rozloučili kolem půl třetí v noci. Ian se k nim
přidal. Přestože se Hope chtělo spát, nehodlala se za žádnou cenu
vzdát místa po boku Ryana, dokud sám nepůjde.
Krátce nato i Jack zabalil kytaru. „Musím do postele. Měl jsem
namáhavý týden.“
„Půjdu taky,“ prohlásil Will.
Hope napjatě čekala, ale Ryan mlčel, dokud ti dva nebyli z do-
slechu.
„Jsi unavená?“
„Ujde to,“ řekla upřímně. Možná že to byla poslední noc, kte-
rou stráví po boku Ryana. Nechtěla, aby skončila. Hope sebrala
veškerou odvahu. „Pamatuješ, jak jsme jednou přenocovali na
pláži?“ Bylo jim sedmnáct, ale ještě spolu nechodili. Ale už tehdy
do něj byla až po uši zamilovaná. Ryan také, jak se dozvěděla
později.
Přikývl. V záři ohně působily jeho oči tmavě. „Chceš?“
„Hmm,“ přikývla.
Ryan na oheň přiložil ještě několik polen a připravoval z podlo-
žek a dek s její pomocí ležení, které bude pro oba dostatečně široké.
Hope byla na straně ohně a Ryan se namáčkl mezi ni a Chiefa.
„Je opravdu škoda, že takový oheň hřeje jenom zepředu. Mám
úplně studený zadek, i když mám deku,“ konstatovala Hope se
smíchem.
„Tak se přece otoč,“ navrhl Ryan a po krátkém zaváhání ji objal.
Bylo to v pořádku? Jsme přece přátelé, uklidňovala se Hope
a vděčně se k němu přitulila. Chief to také pochopil jako pozvání
a položil si hlavu na prsa svého páníčka. Do husté srsti mu zabo-
řila ruce.
„Jo, jo, všichni na mě,“ bručel Ryan, ale bylo slyšet, že se usmívá.
 Přestože si myslela, že s takovým bušením srdce nikdy nedokáže
usnout, a vlastně si chtěla každou minutu vychutnat, musela se
blaženě ponořit do spánku.
Na okamžik měla pocit, že se jí zdá, že se Ryanovy rty dotkly
jejího čela. Ale pak jí pošeptal:
„Vychází slunce. Chceš se podívat?“
„Ano, určitě,“ mumlala rozespale.
Oheň už jenom doutnal, ale pohled na rozespalého Ryana
s rozježenými vlasy a jeho něžný úsměv ji zahřál zevnitř.
Opřel se o skálu, přitáhl ji mezi své nohy a pažemi ji objal, aby
jí nesklouzla deka.
Nad horizontem se táhl stříbřitý pás. Hope nejdřív litovala, že
je zamračeno, ale když se za mraky objevily první zlaté paprsky
a rozprostřely se po nebi jako vějíř, musela zadržet dech. Neuvě-
řitelné divadlo.
Najednou se v mezeře mezi mraky objevila rudá záře a slunce
ukázalo, jaký ohnivý kotouč vlastně je. Zpočátku ojedinělý křik
racků přešel do koncertu a mísil se s šuměním moře. A najednou
se celé nebe rozzářilo zlatým světlem a slunce se vynořilo z mraků.
„No tohle,“ zašeptala Hope.
„To bylo divadlo,“ potvrdil Ryan. Jeho dech jí hřejivě zavadil
o krk a blaženě se zachvěla.
Ještě nějakou dobu zůstali tiše sedět, dokud se Chief nezačal
vrtět.
„Myslím, že se musí vyvenčit,“ řekl Ryan. „Asi si ještě na chví-
li lehnu v domě. Příští týden bude nejspíš namáhavý. Otelí se
pravděpodobně dvě krávy a taky by tento týden mohla mít jedna
klisna hříbě. Nikdy nevím, kdy mě k tomu zavolají, a ještě se mi
nepodařilo ta zvířata přemluvit, aby jednoduše rodila ve dne.“
 „Tak rychle do pelíšku,“ souhlasila Hope. I ona byla ještě una-
vená. Do snídaně zbývaly ještě skoro tři hodiny a spánek jí udělá
dobře.
Společně zatížili deky a podložky kusem dřeva a vzali s sebou
tolik, kolik dokázali unést.
Chief si své záležitosti vyřídil hned po několika metrech.
„Konečně má zase normální zažívání,“ komentoval to spokojeně
Ryan, když přispěchal se sáčkem na psí exkrementy. „Hodný pes.“
Polaskal mu hebkou psí hlavu.
„Brzy budeš zase moct pořádně žrát,“ slíbila Hope a Chief
nadšeně dýchal s vyplazeným jazykem.
Vše uklidili a šli nahoru.
Před pokojem se Hope obrátila k Ryanovi. „Děkuju ti za hezkou
noc.“
Ryanovi zacukalo kolem koutků úst.
„Vždyť víš, co myslím.“ Rozpačitě se usmívala.
Zase zvážněl, oči mu ztmavly.
„Taky se mi to moc líbilo.“
Hope se mu ponořila do očí. Srdce jí tlouklo až v krku. Obličej
měl jen několik centimetrů od jejího. Špičkou jazyka si přejela rty.
V podstatě se stačilo jen trochu naklonit…
„Chtěla bys jít se mnou do pokoje?“ zeptal se chraptivě.
Rozevřela oči. „Cože?“
Ryan se tiše smál. „To byla jen řečnická otázka. Respektuju, že
jsi zadaná, a vážím si našeho přátelství.“ Se smutným úsměvem
ji cvrnkl do špičky nosu. „Ale jsem jen muž. Když se na mě tak
díváš, může se stát, že ve mně zvítězí neandrtálec a že tě za vlasy
odtáhnu do jeskyně.“ Jeho měkké rty se jí lehce dotkly na spánku.
„Hezky se vyspi.“
 A už se otočil.
Jak se za ním dívala, motýli v břiše zmutovali do hejna ptáků.
Nějakou chvíli bojovala sama se sebou a pak se vkradla do svého
pokoje.
Přestože byla unavená, dlouho nemohla usnout.
 11

Hope
Hope připadalo, že se celý den vznáší v oblacích. Připisovala to
únavě. Pozdě odpoledne odjeli. Ostatní se ihned vydali na cestu
domů. Ale Elly navrhla, aby tady na pobřeží ještě něco snědli,
a Hope to považovala za prima nápad.
Zastavili u útulné restaurace na pláži a jedli čerstvě chycené
humry, kteří proslavili celý Maine. V úzkém kruhu čtyř přátel,
který Hope považovala za báječný a zároveň děsivý, protože prudce
otřásal jejími emočními zásadami.
Skvělá nálada jí vydržela ještě během dalšího pracovního týdne.
S Ryanem pracovali bok po boku. Když měla volné odpoledne,
vzal ji s sebou na Tuckerovu farmu, aby ultrazvukem prohlédli
březí krávu, jejíž tele bylo naštěstí ve správné poloze. A pak ještě
k Peteu Lawrencovi, protože musel „přemluvit“ jeho ryzku, aby
se nechala oplodnit přirozenou cestou hřebcem.
„Máš na koně uklidňující vliv, Hope,“ řekl Ryan. „Vždycky jsi
to tak měla.“
Klisna k sobě skutečně po nějaké době hřebce pustila.
„Proč to nešlo hned?“ mumlal Ryan.
„Že ty ženský musí pořád dělat drahoty,“ popichoval Pete Law­
rence.
Hope si rozhořčeně dala ruce v bok a zamračila se na něj. „To
ti musím oponovat.“
 Uslyšela Ryanův smích, který rychle přešel do pokašlávání, a os-
tře se na něj podívala. Jeho pohled ji doslova pálil na čele a kladla
si otázku, jestli vlastně dokáže myslet na něco jiného.
Další den s sebou Ryan do ordinace přivedl štěně Zeuse. O po-
lední přestávce se jí zeptal: „Ukážeš mi ještě nějaké cviky, které
by mu pomohly?“
„Jasně, pojď sem!“
Ryan si stoupl tak těsně vedle ní, až jí po zádech přeběhlo
příjemné zachvění.
Zlatavě zbarvené štěně se na ni podívalo velkýma hnědýma oči-
ma. Trochu jí ten pohled připomínal Ryana a musela se nechtěně
usmát. Drbala malému hebkou srst.
„Žádný strach, Zeusi, to nebude bolet. Ale kyčel musí zůstat
pohyblivá, abys později neměl potíže.“ Nejdřív udělala několik
pohybových cviků. Natáhla šlachy, pak vzala Ryanovu ruku
a umístila ji na zadní končetinu, tu svou položila na ni. „Cítíš
tady to zatvrdnutí? Tam jsou svaly zatuhlé; ty se musí uvolnit.
Tady odshora dolů.“
Zeus krátce zakňučel, nechal se ale hned zase zklidnit.
Ryanův trup byl nyní přitisknutý těsně k jejím zádům, jejich
ruce se dotýkaly. Pálila ji kůže, srdce se zrychlilo.
„Cítíš to?“ Otočila hlavu, jejich obličeje byly tak blízko, že se
téměř dotýkaly.
„Ano, cítím.“ Oči mu potemněly.
Najednou si nebyla jistá, jestli vůbec mluví o napětí svalů v Zeu­
sově noze. Na okamžik tu stáli bez hnutí, pohledy ponořené do
sebe. Zvuky kolem nich umlkly – hřmění motoru, Mary, která
něco říkala na příjmu, všechno kolem nich bylo jako v mlze. Hope
se cítila jako omámená. Nervózně si navlhčila rty.
 Když se najednou otevřely dveře, trhla sebou.
„Hope!“ uslyšela hlas matky a současně s ním jeden mužský.
„Co se to tady děje?“
Zeus vyštěkl. Odskočili od sebe.
Hope měla potíže pochopit, co právě viděla. Zdálo se jí to?
Pronásledovalo ji špatné svědomí? Nebo tu před ní skutečně stál
Colin?
To už ji ale Colin chytil za ramena. Ten, který byl k projevům
náklonnosti na veřejnosti spíš odtažitý, ji žádostivě políbil na ústa.
Bez dechu ho odstrčila. „Coline! Co tady děláš!?“
„Ach, zlatíčko. Když jsi mi včera večer řekla, že mě tak moc
postrádáš, bylo mi tě moc líto. A stále jsi mě prosila, abych byl
u tebe. Prostě jsem ti to přání musel splnit. Proto jsem dnes brzy
ráno sedl do auta.“ A zase ji přitáhl k sobě a ústy hledal její rty.
Hope se zmateně rozhlížela. Vůbec si nevzpomínala, že by
v poslední době něco podobného Colinovi říkala. Přinejmenším
po Ryanově polibku ne. Od té doby byla hodně zdrženlivá.
Ryan, který vzal do náruče Zeuse, se přinutil říct: „Mary, pojď,
necháme ty hrdličky o samotě.“
Dveře se za nimi zavřely a Hope měla potíže potlačit nutkání,
aby běžela za nimi.
O několik kroků ustoupila a prohlížela si Colina, jeho hladký
obličej, který také získal lehký nádech opálení. Snad z plachtění?
Přestože by po dlouhé jízdě musel vypadat pomačkaně, působil
čerstvě a jako nový. Jeho pečlivě učesané vlasy byly perfektní jako
vždy. Ačkoliv bylo teplo, měl přes světlemodrou polokošili od
Ralpha Laurena přes ramena ležérně přehozený svetr s véčkem.
Kalhoty v námořnické modré a tmavě modré boty barevně ladily
se zbytkem.
 Dřív se Hope takovým hochům spíš posmívala a označovala je
za college boys. Elly by to pravděpodobně udělala ještě dnes.
Hope se zhluboka nadechla a hned ji napadlo, jak opovrže-
níhodná ta myšlenka je, a zastyděla se. Co to s ní je? Měla by se
radovat! Colin kvůli ní ujel šest set kilometrů. Ano, miloval, když
mohl „vyvézt“ svého jaguára, jak to nazýval; často s ním o víkendu
hodiny jen tak jezdil. Přesto to byla daleká cesta, kterou kvůli ní
ujel. Protože mu chyběla! Byla pravděpodobně jen uražená.
Rychle k němu opět přistoupila a objala ho. Colin její objetí
opětoval. Hope čekala, že se dostaví dobrý pocit. Něco. Pocit dů-
věrnosti. Touha. Něco jiného. Ale jediné, co vnímala, byla vůně
jeho vody po holení, která jí málem vyrazila dech. Najednou jí
připadala vtíravá.
Tentokrát připustila, aby jí vsunul jazyk mezi rty, ale nedokázala
jeho polibek opětovat. Zase ho musela od sebe odstrčit.
„Já… jsem pořád ještě překvapená, že tu skutečně jsi,“ vymlu-
vila se.
Colinovy ledově modré oči se zúžily do škvírek. „To jsem si
předtím všiml.“ Hlas měl teď chladný. „Kdo to byl?“
Hope se okamžik pokoušela hrát nechápavou, ale nikam to ne-
vedlo. „To byl Ryan. Můj kolega. Ukazovala jsem mu nějaké cviky.
To štěně mělo vykloubenou kyčel,“ řekla co možná nejvyrovnaněji.
„Kolega?“ papouškoval Colin a opovržlivě ohrnul rty.
„Ano…, stará se většinou o velká zvířata na farmách.“
Colinův pohled putoval po ordinaci. S decentně pozvednutým
obočím. „Teď vím, proč jsi neměla čas a nepřijela za mnou. Tady
se toho musí ještě tolik udělat.“
„Jak to myslíš? Renovovali jsme to tu.“ V Hope se zvedlo roz-
hořčení.
 „Má to snad znamenat, že to považuješ za hotové?“ Zase se
ozval ten odstín pohrdání, které ji rozpalovalo.
Zkřížila ruce na prsou. „Ano, myslím, že se to moc povedlo.
A ordinace vzkvétá.“
„Hmm?“ I když to nevyslovil, věděla přesně, že o jejích slovech
pochybuje.
Najednou se polekala. Působila zpočátku na Ryana také tak
povýšeně, jako na ni teď působí Colin?
Přepadl ji stud, stiskl jí hrdlo jako had škrtič.
Sama nevěděla, proč pyšně pozvedla bradu a řekla: „Pracujeme
tu hodně zadarmo.“
Colin zase jen přikývl a zcela jistě si myslel, že to je vidět. Ale
najednou jí bylo jedno, co si myslí.
„Myslím si, miláčku, že je moc dobře, že jsem přijel,“ pronesl
samolibě a položil jí ruku kolem ramen.
Colin pro ni udělal mnoho. Tolik ji podporoval. Avšak na-
jednou už její vděčnost nestačila. Než k tomu mohla něco dodat,
usmál se na ni. Byl to ten šarmantní úsměv, který pro ni dřív tolik
znamenal, ale najednou ji zanechal chladnou.
„Pojď se mnou ven, ještě jsem ti něco přivezl.“
V tom okamžiku někdo zaklepal na dveře.
„Dále,“ zavolala a byla by se ráda vysvobodila z Colinova objetí,
avšak držel ji kolem ramen jako v železných poutech.
Ryan vztekle přivřel oči. „Předpokládám, že ta kára tam venku,
která stojí na přímém slunci, patří vám. Uvnitř je pes a štěká jako
pominutý. Měl byste co nejrychleji otevřít okénka.“ S těmito slovy
zase vyběhl. Hope ho jen ještě zaslechla, jak něco mumlá o trápení
zvířat. Krátce nato uslyšela motor pick-upu.
Pes? Colin žádného psa neměl. Pak se jí v hlavě rozsvítilo.
 „Miss Sophie!“ vykřikla a řítila se ven.
Netrpělivě čekala, až Colin zmáčkne otevírání, a prudce ote-
vřela dveře jaguáru.
Miss Sophie jedním skokem přelétla přes přední sedačku, což
Colin kvitoval rozhořčeným výkřikem – pravděpodobně se obával
o bílou kůži – a pak už měla fenku labradora v náručí. Možná
že Hope nestála dost pevně na nohou, nebo do ní Miss Sophie
při skoku nevhodně vrazila a porazila ji. Miss Sophie jí vzrušeně
olizovala tvář, po které jí stékaly slzy radosti.
„Moje zlatíčko!“ mumlala Hope a obličej tiskla do měkké srsti.
Natasha se o fenku dobře starala; srst se leskla a byla měkoučká.
„Hope!“ zazněl Colinův napomínající hlas. „Přece se tu před
všemi lidmi nebudeš válet se psem na trávníku a nenecháš se od
něj olizovat!“
Ale ano, budu, měla na jazyku. Místo toho Miss Sophie od-
strčila a vstala. Musí si s Colinem promluvit. Nutně. Aniž by ho
předtím rozčílila.
Na okamžik zauvažovala, že ho pozve k sobě, ale už při my-
šlence, že zas bude nad jejím domovem ohrnovat nos, se vnitřně
otřásla. Navíc s ním v žádném případě nechtěla zůstat sama.
„Máš za sebou dlouhou cestu. Pojďme se někam najíst,“ na-
vrhla. Už při jeho poslední návštěvě byli v All about meat, jediné
opravdu nóbl restauraci v Lynnwood Falls. Chodili tam většinou
turisté, kteří se sem zatoulali. Protože to bylo drahé, místní tam
většinou nechodili, nebo jen při zvláštních příležitostech. Re-
staurace inzerovala, že Na stůl přichází vše přímo z farem, a měla
pěknou nabídku masa, místní zeleniny a lokálních přísad. Tenkrát
vyhovovala i Colinovým kritickým nárokům.
„To je dobrý nápad,“ milostivě souhlasil.
 Krátce se rozmýšlela, jestli nepůjde k autu tak, jak je, ale pak
uviděla jeho pohled. Dobře, jestli s ním má ukončit vztah, tak si
zaslouží, aby se kvůli němu pořádně oblékla. Úkol, který měla
před sebou, jí tak jako tak ležel v žaludku, koneckonců pro ni
dřív mnoho znamenal.
Přinutila se k úsměvu. „Dám se rychle do pořádku, hned přijdu.“
Miss Sophie se od ní nehnula ani na krok.
Políbila matku na tvář, řekla jí, že s jídlem nemusí čekat, a na-
táhla si lehké květované letní šaty, které ještě našla ve skříni. Vý-
jimečně použila rtěnku.
„Pronajal jsem si tu v místním hotelu pokoj a rád bych se tam
ještě stavil, abych se upravil,“ dodal.
Jak ještě upravil? měla zase chuť říct, ale pouze se usmála.
Nelíbilo se mu, že se rozhodla čekat v hotelové hale, ale zdů-
vodnila to tím, že má Miss Sophie, která se od ní nehnula. Colin
pravděpodobně nechtěl před zaměstnankyní hotelu paní Black­
beardovou, která si je zvědavě prohlížela, nijak diskutovat. Hope
rozhodně netoužila po intimitě hotelového pokoje. To raději snesla
pomluvy a dotěrné otázky starší ženy.
Naštěstí dnes nebyla restaurace plná a dostali stůl v rohu, stra-
nou od ostatních hostů. Colin nebyl nijak nadšený, že s sebou vzala
Miss Sophie, ale majitel restaurace Chris Poppins neměl nic proti
tomu a hned fence donesl misku s vodou.
Během jídla – pro ni to byla šťavnatá vepřová pečeně s brambo-
rovou kaší a pórkem, Colin jedl steak se zeleninou a bramborem
v alobalu – ho nechala povídat o jeho operacích a o nejnovějších
sponzorech, které sehnal; takové rozhovory miloval. Chtěla, aby
se po cestě nejdřív uvolnil a posilnil. A tak si možná ani nevšiml,
že se do jídla musela doslova nutit.
 Následující krok nebude lehký. Bude muset Colinovi ublížit a to
si popravdě nezasloužil, po tom všem, co pro ni udělal. V žaludku
jí ležel kámen.
Hope čekala, dokud nebylo sklizeno ze stolu, a upíjela bílé víno.
„Děkuju, že jsi přivezl Miss Sophie,“ spustila.
„Začínám mít dojem, že tě shledání se psem těší víc než shledání
se mnou.“ Pohled měl chladný.
Hope si kousala spodní ret. Zhluboka se nadechla.
„Než mi něco ukvapeného řekneš, měli bychom si dát u mě na
pokoji dezert. Mám dojem, že jsme se poněkud odcizili. Ale uvidíš,
po milování bude zase vše v pořádku.“ Hlas mu zněl sladce, před
několika týdny by se určitě radovala, že je tak brzy „na programu“.
Ale právě teď neměla na milování s ním nejmenší chuť.
Najednou měla jasně před očima budoucnost s ním. „Chceš
vlastně mít děti?“ zeptala se tiše.
Zřetelně vyveden z rovnováhy zakroutil hlavou. „Proč o tom
teď mluvíš? Vysadila jsi antikoncepci?“
„Nikdy jsme o tom nemluvili. Myslím to vážně.“
„Ty máš ale otázky, miláčku! Nejdřív musíme pomyslet na
naši kariéru…“
„Už jsi uvažoval o svatbě? O tom, že bychom mohli bydlet
spolu?“
Zase asi vypadl z konceptu; hlas neměl tak pevný jako jindy.
„Samozřejmě že to někdy můžeme udělat, když to považuješ za
tak důležité. Myslel jsem, že by sis nejdřív chtěla udělat jméno.“
Zaslechla náznak výtky.
To pro něj bylo tedy tak důležité? Hope pomalu zavrtěla hlavou.
„Vždycky jsem si myslela, že máme stejné cíle a stejné plány, ale
asi to tak není.“ Polkla. „Kariéra je jedna věc, ale myslím, že pro
tebe je mnohem důležitější než pro mě. Chybí mi domov, Coline.
To jsem si v posledních týdnech jasně uvědomila. Patřím sem. Už
se nechci do New Yorku vrátit.“ Když to vyslovila, jako by jí ze
srdce spadl tunový náklad.
„Má to něco společného s tím chlapem? S tím Ryanem?“ vy-
letělo z Colina jako výstřel z pistole.
„Ne, nejen s ním. Jsem tady doma.“ A všimla si, že říká pravdu.
Chtěla být tady. U své rodiny a přátel, nezávisle na Ryanovi, i když
jí při pomyšlení na něj poskočilo srdce.
„Nemusíš nic předstírat. Viděl jsem, jak se na něj díváš.“ Jeho
obličej získal arogantní výraz. „Myslíš, že jsem si v telefonu ne-
všiml, že se chováš jinak? Proč myslíš, že jsem musel přijet a zkon-
trolovat, co se tu děje?“
„Vyrostli jsme spolu; Ryan byl odmalička jako můj bratr a ně-
jakou dobu jsme spolu taky chodili,“ připustila nakonec.
„Spala jsi s ním? Upřímně!“
„Ne, nespala!“ Alespoň při tom se mu mohla podívat do očí.
„Dřív přirozeně ano, ale teď ne, jestli máš tohle na mysli.“
Colin jí blahosklonně polaskal ruku. „Pak jsou to jen nostalgic-
ké pocity. To všichni známe. Vrať se se mnou jednoduše do New
Yorku a uvidíš, s odstupem času zase dostaneš rozum.“
Dostanu rozum? Neměla vůbec dojem, že by byla nějak omá-
mená – právě naopak. Najednou viděla věci tak jasně jako už
dlouho ne.
Donutila se k úsměvu. „Jsem ti neskutečně vděčná za všechno,
co jsi pro mě udělal.“
Samolibě se usmál.
Hope si mnula ruce. „Je mi hrozně líto, že jsi přijel zbytečně.“
Úsměv zmizel.
 „Ale mé rozhodnutí se nezmění: zůstanu tady. Doma, v Lynn­
wood Falls. A máš pravdu, miluju Ryana.“
Překvapil ji příval hlubokého štěstí, které ji při těch slovech
zaplavilo.
Colin sebral z klína ubrousek, zmačkal ho a hodil na stůl. „Jak
už jsem řekl, jsi rozrušená. Asi ti ten chlap popletl hlavu. Doufám,
že ti nebude trvat dlouho, než zase přijdeš k rozumu. Nebudu na
tebe čekat donekonečna.“
Nedbale hodil na stůl několik bankovek a vyběhl z restaurace.
Hope se zmocnil soucit. Moc dobře věděla, jaké to je, když
člověka někdo opustí, takto to určitě neplánovala. Tížilo ji špatné
svědomí.
„Miss Sophie, pojď, půjdeme domů.“ Domů. To znělo dobře.
„Jé, to je moc peněz,“ volal za ní Chris.
Hope se s úsměvem otočila. „Ne, to je v pořádku.“
„Žádný přínosný rozhovor to nebyl, co?“ dodal s politováním.
Chodil do stejné školy a dobře se znali. Proto jí nevadilo, že to
byla poněkud indiskrétní otázka. Když se někomu v Lynnwood
Falls nedařilo dobře, lidé se tu o sebe starali. Hope si byla jistá, že
Chris nebude roznášet drby.
„Ale ne, v určitém slova smyslu byl přínosný až dost!“ Skoro se
styděla za úlevu, kterou přitom pociťovala.
Poté, co se rozhodla, chtěla hned všechno vyřídit. Vytočila
Natashino číslo; musela mít právě polední přestávku. „Haló, má
milá, jak se ti daří?“
„Už je u tebe Colin? A byla Miss Sophie pěkné překvapení?“
„Určitě! Tolik jsem ji postrádala. Děkuju, že ses o ni starala!“
Váhala, ale proč by měla chodit kolem horké kaše? „Už jsi našla
nové místo?“
 „Ne, ještě ne, ale snažím se.“
„Chtěla bys zůstat na klinice?“
„Máš dojem, že ti chci vyfouknout místo?“ zeptala se Natasha
polekaně.
Hope se zasmála. „Ne, já dám výpověď. A musím vědět, jestli
tě můžu navrhnout jako svoji nástupkyni.“
„Ach.“ Natasha vzlykla. „Myslím, jestli seš si jistá…?“
„Jsem si jistá. V Lynnwood Falls jsem nechala srdce,“ řekla
pevným hlasem.
„Pak… ano, ráda.“ Zalapala po dechu. „Je to můj sen.“
Kdysi to byl i její sen…
Hope cítila, že je Natasha zvědavá na důvody a netroufá se
zeptat, proto řekla: „S Colinem jsme se rozešli.“
„To je mi moc líto.“
„Děkuju! Někdy to prostě nejde dohromady.“
„To je pravda!“ Její povzdech byl od srdce.
Hope věděla, že Natasha má za sebou těžký rozchod. Bylo to
v době její asistence.
„Přeju ti jen to nejlepší. Mohla bys mi poslat šaty a osobní věci,
které ještě zůstaly v bytě? Šlo by to? Náklady samozřejmě uhradím.
Nábytek si můžeš nechat.“
„Vůbec nevím, co na to říct. Děkuju! Ráda ho odkoupím. Sa-
mozřejmě ti všechno pošlu. Osobní věci si k sobě vzal Colin.“
„Vlastně ano.“ Tak ho bude muset ještě jednou kontaktovat.
„Dobře, tak… Musím toho ještě hodně zařídit. Ještě si zavoláme.“
Nejraději by okamžitě spěchala za Ryanem, ale jako naschvál ji
prosila Kylie, jestli by mohla už ve dvě, kdy galerie zavírá, přijít do
ordinace s kočkou. Měla zanícené oko a Hope jí to slíbila.
Co na to Ryan asi řekne? Byla rozrušená.
 Tak k němu tedy pojede dnes večer.
S Miss Sophie na vodítku šla domů. Ta si tu už patrně zami-
lovala místní pachy, určitě se jí bude v Lynnwood Falls líbit, tím
si Hope byla jistá.
Když tu novinku sdělila matce, utírala si slzy radosti a slzy si
z tváří stírala také Francy, která byla právě na návštěvě.
„Naše zlato je zase tady!“
Hope si musela s oběma připít malinovým likérem, který Francy
sama vyráběla.
„Už to ví Ryan?“ zeptala se matka.
„Dnes večer mu to řeknu.“ Hope neunikly spiklenecké pohledy,
které si ty dvě vyměňovaly. „Nechte si to prosím ještě pro sebe.
Ráda bych to i Elly sdělila osobně.“
„Samozřejmě, zlato!“ Matka se blaženě usmívala. „Smím to
říct tvému tátovi? Radost mu udělá dobře!“
Hope se smála. „Jasně.“
Francy si zase nebrala žádné servítky. „Jsem ráda, že jsi s tím
chlapem nezůstala!“
Hope zvedla ruku. „Colin pro mě hodně udělal. Nechtěla bych
o něm mluvit špatně.“
„Udělal to pro tebe, nebo spíš pro sebe? Aby se s tebou mohl
vychloubat?“ odvětila Francy, ale když se na ni Hope přísně po-
dívala, položila si prst na ústa. „Už mlčím.“
„To bude lepší!“ Hope se musela smát úšklebku, který se Francy
objevil ve tváři. Smích zněl i jejím uším úlevně.
 Ryan
Počítal s lecčím, ale ne s tím, že si namluvila takového fracka.
Vypadal, jako kdyby vypadl z módního časopisu. S jaguárem
model F. Jako zvěrolékař by měl možná používat méně voňav-
ky; ničí tím čichové buňky svých čtyřnohých pacientů. A pak
ještě nechal psa v pekelně rozpáleném autě – absolutně nepří­
pustné!
Ryan si odfrkl. A to si myslel, že Hope zná. Není divu, že byla
zpočátku tak zabedněná!
Pohled mu padl na hodiny. Bylo teprve krátce po čtvrté. Vlastně
se ještě chtěl podívat do ordinace. Ale neměl vůbec chuť se s tím
panákem znovu setkat.
Rozhodl se jet domů. Byla to dobrá příležitost vyhřebelcovat Su-
zie-Q. Trochu pohybu mu po tom bláznivém poledni udělá dobře.
Byl nádherný slunečný letní den; na pastvině bylo teplo. Ryan
si svlékl tričko, oblékl si džínové šortky a gumáky.
Když něžně promlouval k Suzie-Q a pravidelnými pohyby jí
hřbílkem přejížděl po krku, pozorně stříhala ušima. Najednou
Chief, který pospával ve stínu stodoly, zvedl hlavu a zaštěkal.
Zahřměl motor.
Ryan stiskl rty. To snad nemůže být pravda, že by sem Hope
toho chlápka přivedla! Navíc vjel tak rázně do dvora, že slepice
odletěly ke straně a Suzie-Q polekaně zařehtala a hodila hlavou.
Co to má být? Vztek se v něm rozlil jako tekuté železo.
Zatmavenými skly nedokázal nic rozeznat, ale to už ten fracek
vystoupil. A obdaroval ho falešným úsměvem, až se mu jeho uměle
vybělené zuby jen blýskaly.
 Chief štěkal tak hlasitě, že to Ryan u něj ještě nezažil. „Přestaň,
Chiefe! Místo!“ zavolal přísně. Pes váhavě poslechl.
„Dobrý den! Jsem doktor Colin Harper, primář kardiologie.“
A já jsem Ryan Cooper, podkoní, měl Ryan na jazyku, ale místo
toho řekl chladně: „Co pro vás můžu udělat, pane kolego?“
Podle očekávání se nafintěnému pánovi vůbec nelíbilo, že ho
oslovil přímo jako kolegu. Nesouhlasně našpulil rty; zcela jistě se
jako primář kardiologie cítil nadřazeně. Ryanovi najednou vadilo,
že na sobě nemá tričko, ale na tom už nemohl nic změnit.
„Jste doktor Cooperfield? Ale ne, tak vám jen říkala Hope, že,
doktore Coopere?“
Bylo to pro něj jako rána do žaludku. Hope prozradila svému
příteli jeho přezdívku? Na okamžik nebyl schopen slova.
„Jsem tu kvůli Hope…,“ pokračoval Harper.
Jestlipak také svému příteli vyprávěla, že ji políbil? Ale Harper
nepůsobil dojmem, že by se s ním kvůli tomu chtěl poprat. Poža-
dovat zadostiučinění, jak se to dříve tak pěkně nazývalo.
„Ano? A jak vám můžu pomoct?“ Ryan se nijak nesnažil pů-
sobit přátelsky.
„Já a Hope jsme si velmi blízcí. Říká, že jsem její spřízněná
duše,“ dodal Harper a znovu tím Ryana zasáhl. Tak Hope přece
vždycky říkala jemu. Ryan polkl.
„Hope je pro mě skutečně velmi důležitá…“
„To je pěkné,“ donutil se odpovědět Ryan, aniž tušil, kam roz-
hovor povede. Nepřál si už, aby na sobě měl tričko, ale spíš nějaký
krunýř, jako želva.
„Pro člověka, kterého její rodina tak srdečně přijala a starala
se o něj, by také měla něco znamenat,“ zdůraznil Harper s nepře­
slechnutelnou výčitkou v hlase.
 „Co vás vede k tomu, že to tak není?“ Ryanovi přišlo zatěžko
uchovat si slušný tón.
„Pojďme si to říct na rovinu: právě mi v hotelu plakala na ra-
meni.“ Pozvedl dvojsmyslně obočí, pravděpodobně aby naznačil,
co tam s Hope dělali.
Ryan se otřásl, avšak další slova to nijak nezlepšila.
„Ordinace rodičů je pro Hope velmi důležitá. Chtěla by z ní
udělat lukrativní podnik. A má dojem, že jí při tom překážíte.“
Ryanovi to vyrazilo dech. Je možné, že tohle Hope tomu chla-
povi řekla? Mělo to znamenat, že chce zůstat tady, v Lynnwood
Falls? A on by měl odejít? Zdálo se, že se ten chlap rozehřál, prav-
děpodobně se rád poslouchal.
„Myslí si, že ordinaci ničíte poskytováním služeb zadarmo.“
Ryanovy prsty pevně sevřely hřbílko, které stále ještě držel
v ruce. Ten chlap nemohl vědět, že občas pracují, aniž by si něco
účtovali; to mu musela říct Hope. Je tedy pravda i všechno ostatní,
co tu tvrdí? Nerozčilovala se kvůli práci zadarmo i ona sama?
V Ryanovi vzplál vztek obřích rozměrů.
„Měla dojem, že ji chcete z rodinného podniku vystrnadit. Má
strach, že všechny peníze stahujete tady na svou farmu.“ Obsáhle
přitom mávl rukou.
Jako kdyby vycítil Ryanův vztek, zvedl Harper chlácholivě
ruku. „Nechci se do toho míchat. Vím jen to, co mi Hope dnes
v poledne říkala. Byl to samozřejmě velmi citlivý okamžik…,
první intimní shledání po delší době, rozumíte, že?“ Zase ten
uštěpačný úsměv, který by mu Ryan nejraději vymazal z obličeje
hřbílkem.
„A proč vás sem Hope posílá, místo aby přišla sama, když je to
pro ni tak důležité?“ Musel se nutit, aby to znělo klidně.
 „Už ji přece znáte dost dlouho. Víte, jak přemýšlí. Je příliš
dobrosrdečná. Nejraději se konfliktům vyhýbá.“
Mluví oba o té samé osobě? Hope, kterou znal on, se konfron-
tací v žádném případě neobávala.
Avšak Harperova následující slova mu zasadila další trpkou
ránu. „Pro Hope jste stále ještě ten malý chlapec, který ztratil
rodiče. Přijměte ostatně mou soustrast. Ke kterému v deseti letech
lezla do postele a utěšovala ho. Nechce vám ublížit.“
To si měla Hope rozmyslet dřív. Skutečnost, že vyzradila všech-
na jejich soukromá tajemství, ho ranila víc, než očekával.
Ryan zkřížil ruce na prsou. „Přijedete sem a vykládáte mi tu
o nějakých záležitostech s Hope. Co tím chcete konkrétně říct?“
„Hope by ráda provozovala ordinaci s otcem. A to sama. Chtěla
by si ty roky, které by s ním ještě mohla pracovat, užít. Bez toho,
aby se někdo stavěl mezi ně a ohrožoval její místo. Už se i infor-
movala. V sousedním městě se uvolnila ordinace.“
Samozřejmě, ordinace doktora Morrise. Práci nemocného kole-
gy už přece převzali. Avšak Ryan se na Harpera jen s vyčkáváním
díval, i když by mu toho tolik rád řekl.
Výraz úhoří úlisnosti v Harperově obličeji byl ještě o něco
arogantnější, pokud to vůbec bylo možné. „Vidím na vás, že mi
nevěříte. Ale odkud bych to asi věděl, když ne od ní?“
To měl pravdu. Možná že se něco dozvěděl od upovídané paní
Blackbeardové z hotelu, intimní detaily ale ne.
„Možná si myslíte, že Hope znáte celý život. Hráli jste si spolu
na doktora, líbal jste ji v tělocvičně nebo ji s levným sektem odvlekl
do lesa, místo abyste se o ni ucházel jako čestný muž.“
Posměšně se zasmál. „Kdybyste Hope znal tak dobře, jak si
myslíte, už tenkrát byste věděl, jak moc si přála, aby se jí dostalo
odpovídajícího prostředí. Takového, jaké si taková žena zaslouží. Ale
vy jste ji odbyl tím nejlevnějším. Stálo mě mnoho času a náklon­
nosti, než se mi podařilo ten traumatický zážitek z její paměti
vymazat. Doufám jen, že si Hope natolik vážíte, že ji konečně
necháte užívat si života, jaký si zaslouží, místo abyste ji neustále
stahoval k sobě dolů. Dopřejte jí odpovídající důstojnost!“
Ryanův pohled padl na Chiefa, který vypadal, že jen čeká na
povel, aby mohl toho chlapa vyhnat ze dvora. Ale Ryan nenápadně
zavrtěl hlavou.
Stejným dílem jím zmítaly vztek a bolest. Co si ten člověk
myslí, že ho tu bude poučovat? Přesto ho jeho slova zasáhla až do
morku kostí. Míchal se do života Hope až příliš? Měla skutečně
pocit, že jí chce sebrat místo?
Měl toho na jazyku mnoho, ale nedůvěřoval ani svému hlasu,
ani sebeovládání. Vzpomněl si na slova své babičky: „Kdo se ob-
hajuje, obžalovává sám sebe.“ Proto, dle možností povýšeně, řekl:
„Už jste skončil? Mám ještě práci.“
Harper přejel odsuzujícím pohledem Ryanovi po hrudi a po
hřbílku v ruce. „Tak hodně úspěchů!“ Pozvedl prst. „Ale něco pro
mě udělejte: nemyslete jen sám na sebe, nýbrž také někdy na Hope.“
Teprve když Harper dusal zpět k autu, uviděl Ryan Anguse,
který dělal u žlabu něco s hadicí. Přede dveřmi auta se utvořila
blátivá louže.
„Nemůžete dát pozor?“ vyjel Harper na starého muže.
Angus si položil ruku za ucho a dělal mnohem rozklepanějšího,
než skutečně byl. „Hé?“ Stříkající hadice v jeho ruce nebezpečně
směřovala k Harperovi.
Dr. Harper netrpělivě mávl rukou a s odporem kráčel bah-
nem. Když se mu pak ještě při couvání protočila kola a postříkala
bahnem naleštěné zelené boky jaguára, poskytlo to Ryanovi ale-
spoň krátké zadostiučinění.
Chief, který statečně vytrval na číhané, zuřivě štěkal za autem.
„Děkuju, Angusi,“ řekl Ryan prostě.
„Rádo se stalo, hochu!“ Jeho zničená ruka mu poklepala po
rameni. „Nevypadal jsi nijak šťastně.“
Nijak šťastně byl eufemismus století. Dokázal odpustit mnohé,
ale Hopinu zradu, skutečnost, že vyzradila nejsoukromější ta-
jemství, to nezapomene. Chtěla by sama vybudovat „lukrativní“
ordinaci? To může!
 12

Hope
Když vyšla z ordinace, bylo už po šesté. Ještě si vlezla pod sprchu.
Měla potřebu ze sebe leccos smýt. Nakonec vklouzla do džín
a do olivově zeleného trička s véčkem, ke kterému přidala Ryanův
jantarový šperk. Vlasy si nechala rozpuštěné a nenamáhala se
s jejich žehlením. Možná že žehličku na vlasy brzy vyhodí nebo
ji někomu daruje.
Po krátkém zaváhání si do batůžku přibalila kartáček na zuby
a čisté spodní prádlo. Člověk nikdy neví…
Na rtech se jí mihl úsměv.
„Dala by sis ještě něco k jídlu?“ zeptala se jí matka, když se
loučila.
Jídlo? Na to byla příliš rozrušená. „Ne, děkuju! Vezmu si otcovo
auto a pojedu k Ryanovi, je to v pořádku?“
Matka zářila. „Ale samozřejmě. Dopřej si čas.“
Tak si to představovala! Na obličeji se jí objevil bujný úsměv.
Hope zabořila nos do měkké srsti Miss Sophie.
„Hned tě představím Ryanovi a Chiefovi. Budou se ti líbit,“
šeptala jí a šťastně se k fence tiskla. I oni budou jistě tvořit pěkné
čtyřspřeží.
Ve vjezdu k Ryanově farmě potkala Anguse v jeho starém dodgi.
Vesele mu mávala. Když přijela blíž, byla přece jen rozčilená. Ryan
se dosud nevyjádřil, co k ní cítí.
„V případě nouze ho budeme muset svést, Miss Sophie,“ řekla
přesvědčivěji, než se cítila.
 Vypadalo to, že přinejmenším fenka o ní nepochybuje; sou-
hlasně poštěkávala.
„Děkuju ti, zlatíčko!“
Ryanův pick-up stál před domem; naštěstí byl doma. Chief jí
běžel s nadšeným štěkotem naproti.
„Podívej se, Chiefe. To je moje fenka, Miss Sophie.“
Krátce to vypadalo, že oba žárlí, ale pak se očuchávali ze všech
stran a působili spokojeně. Hope si s ulehčením oddechla. Alespoň
tady nebudou žádné potíže.
Ryan ale nebyl nikde v dohledu.
Zvonila u dveří. Nic.
Hope volala do stáje. Žádná odpověď.
Vrátila se k autu a krátce zatroubila.
Dveře stáje se otevřely a vyřítil se vztekem rozpálený Ryan. „Co
má být to troubení? Právě jsem přesvědčil Lady V, aby se nechala
pohladit. Tak ti teda děkuju!“
Hope se překvapeně stáhla. „Ach, to mě mrzí. Taková škoda!
Volala jsem na tebe…“
„To jsem slyšel, ale když neodpovídám, tak to bude mít nějaký
důvod,“ odvětil vztekle.
„Je mi opravdu líto, že jsem ji vylekala. Můžu k ní?“
„Ne!“
To bylo víc než jasné. Hope polkla. „Mám přijít raději jindy?“
„Můžeš klidně rovnou říct, co chceš,“ odpověděl stále ještě
nepříjemně.
Na okamžik měla nutkání zase jednoduše odjet. Nechápala, co
Ryanovi přelétlo přes nos. Bylo to skutečně kvůli Lady V? Nebo to
mělo něco společného s Colinovou dopolední návštěvou, protože
ji před Ryanem políbil a říkal hlouposti?
 Sebrala veškerou odvahu. „Dala jsem v New Yorku výpověď
a zůstanu tady.“ Bedlivě ho při těch slovech pozorovala. Vypadalo
to, že to bere lhostejně. Nemá vůbec žádnou radost?
Dívala se na něj s očekáváním.
„No a? To je vše?“ zeptal se a chystal se zase odejít do stáje.
„To je všechno, co k tomu chceš říct?“ Byla tak překvapená,
že se ani nezlobila. Přesto ji tak bodlo u srdce, že to nedokázala
ignorovat.
„Už jsem o tom slyšel,“ odpověděl.
Byla rozčarovaná. Prozradila něco matka, nebo snad Francy?
„A? Co tomu říkáš?“ ptala se dál.
„Rozšířím ordinační prostory tady. Budu na to pár dní potře-
bovat, ale do té doby můžu pracovat na farmách,“ řekl.
„Cože? Proč?“
„Pak můžeš mít ordinaci společně s otcem, jakmile bude zase
fit.“
„Kvůli tomu se přece nemusí nic měnit. Táta by rád pracoval
méně, rád se specializuje na prohlídky masa, to mi říkala matka.“
Usmála se. „Tím se dá vydělat dost peněz a…“
„Je hezké, když se peníze točí, nebo ne?“ Znělo to nepřeslech-
nutelně cynicky.
Dala si ruce v bok. „Můžeš mi říct, co se tu vlastně děje?“ Jeho
chování ji zraňovalo, přesto se snažila, aby to na ní nebylo znát.
Rozhodně počítala s jinou reakcí.
Pokrčil rameny. „Co by mělo být? Ordinaci rozdělíme. Čistý
řez; pokud chceš mít všechno, porozhlédnu se jinde.“
„Proč bych měla chtít všechno?“ Nechápala, o čem mluví.
„Dobře, tak si ponechám farmy a vy se můžete starat o lukra-
tivní zakázky.“
 Už zase začínal s tou lukrativností. Ale tížilo ji něco jiného.
„Co bude s námi?“ vyhrkla.
„Snad nejsi najednou sentimentální a nebudeš vytahovat staré
záležitosti?“ Jak opovržlivě to řekl!
Kdyby jí vrazil dýku do břicha, bolelo by to méně.
„A… naše přátelství?“ zašeptala, protože jí selhal hlas.
„Máš snad na mysli tu záležitost se spřízněnými dušemi?“
Přemohly ji vzpomínky a přes veškerou bolest se musela usmát.
„Ano, myslela jsem, že to jsme my dva.“
Jeho smích zněl hořce. „No, ty budeš mít stále nové spřízněné
duše, nebo snad ne?“ Jeho pronikavý pohled nedokázala zařa-
dit.
Všechno v ní mělo tendenci utéct, ale to už jednou udělala.
Tentokrát se bez boje nevzdá. „A co když žádnou novou spřízněnou
duši nechci?“ Třásl se jí spodní ret, kousla se do něj.
Ryanovy rty se oproti tomu stáhly do tenké čáry. „Obávám se,
že je to rozhodnutí, které nemůžeš dělat sama.“
„Ale…“ Když zjistila, že se jí třese hlas, zmlkla.
Vzdychl, výraz měl o něco vlídnější.
„Poslyš! Vyřešíme to přátelsky. Práci v ordinaci si rozdělíme,
můžeme se i vzájemně zastupovat, pokud bude někdo na dovolené.
Budeme se snažit spolu vyjít. To zvládneme. A jinak si každý půjde
po svém. Bude to tak nejlepší.“
„Nejlepší?“ Nyní se v ní vzedmul vztek. „Nejlepší?“ vyjela.
„To jsi už jednou říkal, vzpomínáš si? Přestaň určovat, co je pro
nás nejlepší, Ryane Coopere! Tím jsi mi už jednou zlomil srdce!“
„Jaké srdce? Myslíš tu registrační pokladnu v tvé hrudi?“
 Hope se cítila, jako by ji polil ledovou vodou. Třásla se. Na
okamžik nebyla schopná myslet, mluvit, hýbat se. Z takové rány
se pravděpodobně nikdy nevzpamatuje.
Konečně – připadalo jí, že po hodinách, ale patrně uběhly jen
vteřiny – byla schopná odlepit nohy od země. Otočila se. „Miss
Sophie!“ Zavolání znělo jen jako naříkavé zaskuhrání.
Trvalo dva tři kroky, než se konečně rozešla, i když se to spíš
podobalo vrávorání. To si tedy o ní Ryan myslí? Jak by to mělo
pokračovat? Skutečně by zvládla žít v jeho blízkosti, vídat ho téměř
každý den, zatímco on by ji považoval za chamtivou kariéristku?
Miss Sophie, která řádila s Chiefem, přispěchala k ní a Chief
kolem ní se vzrušeným štěkotem poskakoval.
„Hope, počkej!“ Ryan zněl chraptivě, ale Hope spěšně pokra-
čovala dál.
Jak to, že auto zaparkovala tak daleko? Kvůli té hloupé louži
tady. Kdo ví, kde se tu vzala!
„Mrzí mě to, to jsem neměl říkat,“ volal za ní.
„Jen klidně řekni, co si myslíš, a nic nezatajuj! Alespoň vím,
na čem jsem.“
„Řekl jsem, že jsem to tak nemyslel, promiň! Na rozdíl od
tebe ale nepomlouvám lidi ze svého okolí,“ odvětil, nyní stejně
nazlobený.
„Aha? A s kým jsem o tobě mluvila? A co jsem řekla?“
„Že se vtírám do tvé rodiny, například?“ Rty měl vzteky té-
měř bílé.
Úžasem zapomněla na zlost. „Kdo tady říká takové nesmysly?“
„Tebe by to samozřejmě nikdy nenapadlo, že ano? Mám ti
připomenout, jak jsi reagovala, když jsem měl první den přijít
na oběd?“ Našpulil rty. „Ryan bude jíst s námi?“ opičil se po ní.
 Hope zavřela oči. „Je mi to moc líto! Byla jsem sama překvape-
ná, že jsem na tebe tak zareagovala. Ale nikdy jsem neříkala, že se
nám tlačíš do rodiny. Byl jsi vždy její součástí, tak jako Francy.“
„Samozřejmě!“ odfrknul si. „Taky jsi nikdy netvrdila, že ti za-
bírám místo v ordinaci a že jsem příživník, který financuje farmu
z peněz ordinace?“
„Co to tu vykládáš? Proč bych měla něco takového říkat? To je
nesmysl! Vím, že jsi prodal louku, abys zaplatil ty přístroje. Máma
mi to dnes odpoledne vyprávěla.“ Hope byla dojatá, myslela si, že
to udělal kvůli ní. A samozřejmě se styděla, protože něco takového
nikdy nechtěla.
„Odkud to Mary ví?“ Teď byl překvapený on.
„Potkala dnes paní Legrandovou.“
„A dokud ses to dnes odpoledne nedozvěděla, nikdy sis nic
takového nemyslela?“
„Co je to za hlouposti? Jistěže ne!“
„Proto jsi mi taky vyčítala, že pracujeme moc často zadar-
mo, ne?“
„To je mi líto. Opravdu jsem zapomněla, jak se tu žije. Sa-
mantha mě na oplátku pozvala na jídlo, já…“ Vzdychla. „Vím, že
jsem byla zpočátku protivná, ale…“
„Nech toho, Hope.“ Unaveně mávl rukou.
Neradostně se usmála. „Chtěla jsem toho nechat a zmizet, když
jsi mi dal tak hezky najevo, co si o mně myslíš. Ale zastavil jsi mě,
vzpomínáš?“
„Omluvil jsem se!“ vysvětlil upjatě. „A řekl, že jsem to tak
nemyslel.“
„Zraňuješ mě a myslíš si, že to jednoduchou omluvou sprovodíš
ze světa?“
 „Já tě zraňuju? Myslíš, že mě nemrzí, když dáváš k dobru naše
soukromé záležitosti?“ Jeho obličej působil ostře, svaly ve tvářích
mu cukaly.
„Ano? Co by to mělo být?“
„Co takhle například pan Cooperfield?“
„Nemyslím, že bych o tom Elly kdy řekla,“ odpověděla zmateně.
„Nebo o našem poprvé v lese,“ dodal, aniž by ji poslouchal.
„To jsem Elly vyprávěla, ano, ale…“
„Nemluvím o Elly.“
„Kromě ní to nikdo neví, a ona to jistě nikomu nevykládala.“
„Mluvím o tvém příteli!“
„Colin už není můj přítel; rozešli jsme se. To už jsem přece řekla!“
„Neřekla!“
„Co?“ Najednou se jí rozsvítilo. „Počkat! Colin byl tady?“
Podle jeho reakce viděla, že se strefila do černého.
„Co ti povídal?“ chtěla vědět.
Hořce si odfrkl. „Otázka spíš zní, co jsi mu o nás povídala ty!“
„Vůbec nic. Ne moc. Když jsem věděla, že to s ním ukončím,
zatajila jsem mu i náš polibek,“ přiznala stydlivě. „Nechtěla jsem
ještě sypat sůl do rány. Ale řekla jsem mu, že tě pořád miluju, a…“
Ryanův vztek ještě nevyprchal. „A nikdy jsi mu ty soukromé
záležitosti nevyprávěla? O nich ví jen tak náhodně, protože v noci
mluvíš ze spaní?“
„Můžeš mluvit jasně? Jaké soukromé záležitosti?“ ptala se po­
drážděně.
„Že jsi mě utěšovala, když zemřeli moji rodiče. Polibek v tělo-
cvičně. Že jsme tehdy v lese pili sekt. Vlastně všechno.“
Nevěřícně kroutila hlavou. „Dnes jsem s ním o tobě mluvila
poprvé. Colin není ten typ, kterého zajímá minulost.“ Najednou
si nebyla jistá, jestli se Colin zajímá o někoho jiného než sám
o sebe, ale to teď nebylo důležité. Náhle jí to došlo, jako kdyby do
ní uhodil blesk. Ruka jí vyletěla před pusu. „Panebože!“
Ve spěchu vytáhla z kapsy u kalhot mobil a prošla poslední
hovory. Zmáčkla opakovací tlačítko.
Colin to okamžitě zvedl. „Tak jsi konečně přišla k rozumu,“
řekl samolibým tónem.
„Ty jsi četl můj deník?!“ vypálila bez pozdravu. „Byl mezi mými
osobními věcmi.“
„Cože? Jak… jsi na to přišla?“ Prozradilo ho koktání, pro něj
netypické.
„Jak jsi jen mohl?“ Opovržení jí doslova bralo dech.
„No tak, Hope, to je přece dětinské. Jen jsem krátce nakoukl,
jestli tam není tvoje adresa. Zapomněl jsem jméno té díry tady –
vždyť ta ordinace nemá ani webovou stránku!“ A zase ten opovrž­
livý tón. „Teď si pospěš, ať už seš tady, potom…“
„Zcela. Jistě. Ne,“ zdůraznila každé slovo a zavěsila.
Ryan kroutil hlavou. „Přečetl si tvůj deník?“ zeptal se šokovaně.
Hope pokrčila rameny. „Po našem polibku už jsem mu do telefonu
nedokázala nic předstírat. Asi měl podezření. Proto nejspíš taky přijel.“
Ryan vydechl. Zdálo se, že se jeho vztek najednou rozplynul.
„Obávám se, že se ti zase musím omluvit.“
„Taky si myslím!“ Pozvedla koutek úst.
„Můžeš mi odpustit?“
Nebyla to ani slova, ani sklíčený pohled, co v jejím nitru roze-
hrálo tu správnou strunu. Byl to strach, který se v té otázce skrýval.
Odkašlala si. Sebrala veškerou odvahu.
„Vadilo by ti, kdybych to nedokázala?“
Tiše přikývl.
 Hope zamrkala. Pod víčky ji pálilo. „V deníku jsem o tobě ne-
psala nic špatného, to si vymyslel. Vždycky jsi patřil k mé rodině.
Byl jsi můj bratr, kterého jsem nikdy neměla, můj nejlepší přítel
a… má spřízněná duše.“
„On to nikdy nebyl?“
Zavrtěla hlavou. „Tvrdil to snad?“
Odpovědí jí bylo pokrčení rameny.
„Ne, to nikdy nebyl. Ani přibližně.“
„Tvoje poznámka před chvílí… Že jsi mu řekla, že mě pořád
ještě miluješ…“ Ryan působil nervózně.
„Proč myslíš, že jsem tady? Proč si to všechno nechám líbit
a pořád tu ještě jsem – jako úplný blázen – místo abych utekla, jak
by to udělal každý rozumný člověk?“ Unaveně se usmála. „Mám
strach, Ryane! Mám strach, že tě zase z falešné pýchy ztratím a že…
Nechci to prožít znovu.“
Jedním skokem byl u ní. Vzal do rukou její obličej. A konečně
ji políbil. Tiskl ji k sobě tak pevně, že málem nemohla dýchat, ale
vůbec jí to nevadilo.
Bez dechu ji po chvíli pustil, zatímco Miss Sophie a Chief
skákali se vzrušeným štěkotem okolo.
„To je tedy tvoje fena?“
„Ano, Miss Sophie.“ Ryan se sklonil a nechal fenku labradora,
aby mu olízla ruku, a pak ji něžně podrbal na krku, což Miss So-
phie komentovala nadšeným mručením. Hope se usmála.
Znovu se narovnal. Ohryzek na krku mu poskakoval nahoru
a dolů. „Byla jsi s ním dnes v hotelu?“
„Ano, proč?“ Když jí došlo, co měl na mysli, zděšeně zavrtěla
hlavou. „Panebože, ne! Samozřejmě že ne! Byla jsem jen dole v hale.
Co si o mně myslíš?“
 „Myslím si, že jsem vážně dítě štěstěny!“ Oči mu vášní ztmavly.
„Miluju tě, Hope Francine Archerová. Má malá lukostřelkyně! Tvůj
Amorův šíp mě zřejmě zasáhl už tehdy, když jsi poprvé vlezla ke mně
do postele, v noční košili s kovbojem Woodym. Nebo možná, už když
jsi mě při hře na doktora prohlížela a řekla jsi, že je velký.“ A zase tu
byl ten šibalský úsměv, který způsoboval, že jí srdce dělalo kotrmelce.
Hope se začala nahlas smát a smích s sebou odnesl tíži posled-
ních minut. Zaplavil ji pocit štěstí. Jak to, že zapomněla, že jejich
vztah nebyla jen spalující vášeň a neskonalá něžnost, ale že si spolu
užili i hodně legrace?
„To bylo přece srovnání se mnou,“ odpověděla s úsměvem.
„Neber mi iluze,“ protestoval a jeho pohled silně připomínal
malého Zeuse.
„Určitě jsem si nikdy nestěžovala. Ale z dnešního lékařského
pohledu bych se musela lépe podívat, jestli tomu tak stále je,“ řekla
profesionálním hlasem.
Jeho povzdech zněl jako výhružné bručení medvěda. „Dávej si
pozor, co říkáš, nebo tě hodím na korbu svého pick-upu a nedo-
jdeme ani do postele.“ V očích mu troufale jiskřilo.
Pořád se ještě musela smát. „Když už jsme u té postele: jak to,
že tam vlastně máš dvě sady povlečení? Je tu nějaká žena, u které
bych se musela obávat, že o tobě bude šířit nějaké lži?“ zeptala se
jen jakoby mimochodem.
Zavrtěl hlavou a úsměv se mu ještě rozšířil. „To jsem povlékl
poté, co jsme zkoušeli ten ultrazvuk. Bylo to tak hezké! Zase ta
stará Hope, která si s takovým nadšením hrála na doktora. Kdo
ví, co by se stalo, kdybys to nepřerušila! Když jsi říkala, že bys ráda
prohlídla Suzie-Q, nevěděl jsem, jestli to nebyl skrytý náznak.
Chtěl jsem být pro jistotu připravený.“
 Srdce jí opět poskočilo.
„Taky sis představoval, jaké to bude?“
„Ano, téměř nepřetržitě!“ Odkašlal si. „Víckrát jsem přemýšlel,
že tě získám zpět.“
„Jak to, že jsi to nezkusil?“
„Protože jsem cítil, jak důležitá pro tebe ta práce v New Yorku
je. Opustit ji mělo být tvoje rozhodnutí.“
„Ta klinika byl pouze jeden z mých snů. Můj největší sen je
ale stále ještě naše společná ordinace. Když jsi předtím říkal, že ji
chceš rozdělit…“
Pálení v hrudníku se vrátilo, musela polknout.
„Mrzí mě to. Jsi opravdu ten poslední člověk, kterému bych
chtěl ublížit. Zase to napravím.“ Jeho ruka se pomaloučku posu-
novala po jejích zádech dolů. Každý milimetr, kterého se dotkl,
hořel. Když ji rty laskal na krku a zabořil jí ruku do vlasů, ostře
se nadechla.
Po chvíli se trochu zaklonila. Tížila ji ještě jedna otázka. „Po-
važuješ mě za hrabivou? Víš, že mi jde…“
„Hloupost, v hloubi srdce přece vím, kdo je ta pravá Hope.“
Přitáhla ho k sobě a jejich rty se opět spojily do dlouhého,
vášnivého polibku. Nemohla se ho nabažit.
„Myslím, že když už jsi tu postel extra pro mě povlékl, byla by
škoda…“ Zamrkala řasami.
Jeho chraptivý vzdech jí v podbřišku rozlil blaženou horkost.
Postrkoval ji před sebou. „Odpověď asi znám, ale přesto se
tě ještě musím zeptat. Přála sis být tenkrát při našem poprvé na
nějakém jiném místě? V posteli, někde…“
„V žádném případě!“ Nakrčila nos. „Říkal snad…?“
„Ano!“ Znělo to nervózně. „Proč jsem mu všechno věřil?“
 „Protože umí působit velmi přesvědčivě. Tahá každý rok me-
cenášům kliniky z kapes miliony.“ Kousla se do spodního rtu.
„A pravděpodobně proto, že je tu stále ta obava. Ta pochybnost.
Jako jsem já věřila Peggy Sue, přestože jsem věděla, že není tvůj
typ.“
Láskyplně jí odsunul pramen vlasů z čela. „Asi máš pravdu.“
Jeho rty se dotkly jejích.
Odkašlala si. „Je tam ještě stále to naše místo?“
Ryan přikývl.
„Neměli bychom…?“ vyhrkli oba současně a vášeň v jeho po-
hledu jí tělem prohnala horké vlny. Hope si představila, jak pod
zády cítí měkkou lesní půdu, čerstvou vůni borovic a zachvěla se.
„Postel nám neuteče. Máme před sebou celou noc. Přinesu hned
deku,“ řekl. „Šampaňské tu nemám, zato ale tvé oblíbené pivo.“
„Báječné, to je mi milejší.“ Zářila.
Ukázal na předzahrádku. „Podíváš se, co tam uzrálo? Myslím,
že tam jsou maliny. Přibalím ještě mozzarellu a krekry. Máslové
tyčinky jsem už taky pro jistotu obstaral,“ ušklíbl se.
Dojalo ji, že si pamatuje všechny maličkosti, které měla ráda.
Měla mu ještě přinést gumové medvídky. Tak příště! Bylo tak
hezké myslet na to, kolik nespočetných možností ještě budou
mít.
Zdálo se, že vzrušení nakazilo i oba psy. Běhali kolem ní, dokud
nevyrazili. Ruku v ruce v mírném večerním slunci.
Museli jít přes pole do kopce kolem Ryanova výběhu a zadýchali
se, ale to je nijak neodrazovalo od neustálých polibků.
Tady shora měli krásný výhled na Ryanovu farmu; modrá bu-
dova vyzařovala něco poklidného. Výběh byl rozdělen do několika
úseků. V jednom z nich se tele tulilo ke své matce, vedle se krmila
Lady V svorně s jehňátkem Marion, jediným zvířetem, které snesla.
To se ještě změní. A Suzie-Q otočila hlavu, jako by zachytila jejich
pach. Tmavě hnědá hříva jí ve večerním větříku vlála.
Hope se přitiskla k Ryanovi. „Je tak hezké, že jim všem posky-
tuješ domov. A taky Angusovi.“
Ryan na ni šibalsky pomrkával. „Zbývá tu ještě dost místa pro
hezkou ženu s jantarovýma očima.“
Právě se znovu rozběhla a zůstala stát jako přimrazená, takže
o ni málem zakopl. Nevědomky se jí rozzářil obličej. „Chceš se
mnou být ve dne i v noci?“ ujišťovala se.
„No ano, nějakou uklízečku bych upotřebil,“ zlobil ji. A zas
tu byly ty žerty z rozpaků a neodolatelný úsměv. Jednou se snad
v jeho přítomnosti ještě přehřeje.
Plácla ho po zadku. „Já ti dám uklízečku! Možná bych ti mohla
ohřívat postel.“
„Dobře, přiznávám, že u mě uklízí paní Hemsworthová. Hle-
dala nějakou práci, aby si přilepšila k důchodu. Pokud souhlasíš,
nechal bych to tak. Ale postel tak dobře neohřívá, takže se to hodí.“
Roztančili se v ní skřítci štěstí. „Ty to s tím společným bydlením
myslíš opravdu vážně, je to tak?“
„Chtěla bys raději zůstat u rodičů?“ Ohromeně se na ni díval.
„Ne, samozřejmě že ne!“
„Myslím, že už toho vztahu na dálku bylo dost.“ Cvrnkl ji do
nosu. „U mě je dostatek volných místností, takže můžeš mít i sou-
kromí. Pokoj u rodičů máš ještě pro případ, že bych ti šel na nervy.“
„Každý den usínat a budit se v tvém náručí zní příliš hezky,
než aby to byla pravda.“ Zamrkala.
Ryan ji za to odměnil vášnivým polibkem, při kterém jí vsunul
ruku pod tričko a pomalu ji hladil po zádech. Těšila se tak, že se
musela doslova nutit, aby od něj dala ruce pryč. Konečně chtěla
cítit jeho kůži na té své, chtěla mu být co nejblíž.
Přitiskl ji k sobě tak silně, že ucítila jeho žádostivost. „Doufám,
že tam už brzy budeme,“ zašeptal. Pravděpodobně jí opět četl
myšlenky.
Přesto se na vrcholku kopce zastavil. Zezadu ji objal a díval se
s ní dolů do údolí. Williams Creek s malebným mlýnem se třpytil
ve večerním světle. Za ním už ležel jejich lesík; ukrýval paseku
před zvědavými pohledy. Borovice vypadaly ve večerním světle
jako začarované, slunce je zalilo zlatou září.
Ryan se otočil kolem vlastní osy, aniž by ji pustil. U nohou se
jim rozkládalo Lynnwood Falls. Nekonečné pastviny s pasoucími
se kravami, koňmi a ovcemi, pole, na kterých zářily klasy jako
utkané ze zlata, kvetoucí slunečnice a pestrobarevné domy, kde
bydleli lidé, kteří pro ni něco znamenali. Tady byly její kořeny
a všechny cenné vzpomínky.
Hope si položila tvář na Ryanovo rameno. Zalil ji pocit bezpečí.
Tady, na tomto místě a v jeho náručí je její domov!
„Počkej,“ zašeptala a vytáhla mobil. „Udělám nám a našim
psům selfíčko.“
Přikrčili se za Chiefa a Miss Sophie; slunce jim ohřívalo tváře.
Obličeje jim zářily zevnitř. Dokonce i psi vypadali, že jsou spo-
kojení a smějí se; byl to hezký obrázek.
Hope ho poslala Elly s poznámkou Jsem doma. Přítelkyně už
bude vědět, co tím myslí.
„Domov není jen slovo,“ zašeptala. Chief a Miss Sophie sou-
hlasně zaštěkali a Ryan ji znovu vřele objal.
OBSAH
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
 HEL EN PAR I S

Léto
lásky
Z německého originálu Lynnwood Falls: Sommer der Liebe
přeložila Zora Fráterová.
Vydal DOBROVSKÝ s.r.o.,
Květnového vítězství 332/31, 149 00 Praha 4,
v edici Red v roce 2022,
jako elektronickou knihu.
Odpovědná redaktorka: Kateřina Rubášová
Jazyková korektura: Martina Špičková
Obálka: Kreativní bojovníci s.r.o.
Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

ISBN 978-80-277-2792-6 (pdf)

Více informací o edici Red naleznete na:

www.nasenakladatelstvi.cz
www.knihydobrovsky.cz
e-mail: nakladatelstvi@knihydobrovsky.cz
tel.: +420 267 915 405