Přeložila Drahomíra Michnová

GONE GIRL
Copyright © 2012 by Gillian Flynn
This translation published by arrangement
with Crown Publishers, an imprint of the
Crown Publishing Group, a division of Ran-
dom House, Inc.
Translation © Drahomíra Michnová, 2013

ISBN 978-80-242-4110-4
 VĚNOVÁNO BRETTOVI,
STARŠÍMU SVĚTLU MÉHO ŽIVOTA,
A FLYNNOVI, MLADŠÍMU SVĚTLU
MÉHO ŽIVOTA

Láska je nekonečná schopnost světa

všechno měnit; jsou do ní vetkány lži, nenáv-
ist, dokonce i vražda; nevyhnutelně v ní
kvetou její protiklady, je skvostnou růží,
která slabě voní krví.

Tony Kushner, ILUZE

 ČÁST PRVNÍ
JAK JI ZTRATIL
 NICK DUNNE
TOHO DNE
Když myslím na svou ženu, myslím
vždycky na její hlavu.
Především na její tvar. Při našem úplně
prvním setkání jsem vlastně nejdřív uviděl
zezadu její hlavu a bylo na ní cosi krásného,
na tom obrysu. Jako lesklé zrno pšenice nebo
zkamenělina na říčním dně. Měla to, co by
viktoriáni nazvali ušlechtile modelovanou
hlavou. Její lebku byste si dokázali docela le-
hce představit.
Poznal bych tu její hlavu kdekoli.
A to, co je v ní. I na to myslím: její mysl.
Její mozek, všechny ty závity, a myšlenky,
které v nich pendlují jako rychlé, horečně
pospíchající stonožky. Je to dětinské, ale
představuju si, že bych jí otevřel lebku, aniž
bych poškodil mozek, a pokusil se chytit a
 7/1030

pevně podržet její myšlenky. Co si myslíš,

Amy? Otázka, kterou jsem během našeho
manželství kladl nejčastěji, i když ne nahlas, i
když ne té osobě, která by na ni mohla
odpovědět. Počítám, že se nad každým
manželstvím jako mraky kupí tyto otázky: Co
si myslíš? Co cítíš? Kdo jsi? Co jsme si to
provedli? Co budeme dělat?

Otevřel jsem náhle oči přesně v šest. Žádné

motýlí třepotání víček, žádné jemné prol-
oupnutí očí do vědomí. Probuzení bylo
mechanické. Strašidelné mrknutí víček
loutky břichomluvce: svět je černý – a najed-
nou: Vysíláme! Budík mi přímo do obličeje
říkal: je šest nula nula, první věc, co jsem
toho dne uviděl. Bylo to nezvyklé. Málokdy
jsem se probudil v takovou zaokrouhlenou
hodinu. Budil jsem se různě: v 8.43, 11.51,
9.26. Nebyl jsem otrokem budíku.
V ten přesný okamžik, v šest nula nula,
zdolalo slunce hradbu dubů a odhalilo své
pravé letní já, podobu rozhněvaného boha.
 8/1030

Jeho odlesk zaplál na hladině řeky a letěl k

našemu domu, dlouhý, oslnivý prst na mě
mířil přes tenké záclony v ložnici. Hrozil mi:
Viděli tě. Uvidí tě.
Povaloval jsem se v posteli, v naší newyor-
ské posteli přestěhované do našeho nového
domu, kterému pořád říkáme nový dům, i
když tu bydlíme už dva roky. Je to pronajatý
dům hned u řeky Mississippi, dům ve stylu
předměstských zbohatlíků, bydlení, jaké
jsem si přál už jako kluk vyrůstající v domě
postaveném ve svahu, kde bylo několik pod-
laží a koberce s dlouhým vlasem. Takový
dům je vám okamžitě sympatický: vypadá
honosně, ale je nenáročný, nový, nový, přen-
ový dům, který bude moje manželka nes-
nášet – což se také stalo.
„Neměla bych se zbavit své duše, než tam
vejdu?“ Její první slova po příjezdu. Udělali
jsme předtím takový kompromis: Amy si
postavila hlavu, že si dům v mém malém
rodném městečku v Missouri jen
 9/1030

pronajmeme, nebudeme ho kupovat, protože

pevně doufala, že se tu neupíchneme nad-
louho. Ale jediné domy k pronajmutí byly
natěsnané v téhle profláknuté čtvrti
připomínající městečko duchů. Její sláva
skončila dřív, než začala: velké obytné domy
kvůli recesi klesly na ceně a propadly
bankám. Šlo o jakýsi kompromis, ale Amy to
tak nebrala, to tedy v žádném případě.
Považovala to za můj rozmar, který ji stál
velké sebezapření, za hnusný a sobecký
podraz z mé strany. Odvlekl jsem ji jako ně-
jaký neandrtálec za vlasy do města, kterému
se sveřepě bránila, a přinutil jsem ji bydlet v
domě, pro nějž měla jen pohrdavé úsměšky.
Myslím, že se nedá mluvit o kompromisu,
když ho za něj považuje jen jedna strana, ale
naše kompromisy většinou dopadaly takhle.
Jeden z nás byl vždycky naštvaný. Obvykle
Amy.
Nesváděj tuhle křivdu na mě, Amy. Mis-
sourijskou křivdu. Přičítej ji ekonomice,
 10/1030

smůle, mým rodičům, tvým rodičům, inter-

netu, lidem, co používají internet. Byl jsem
spisovatelem, který psal o televizi, o filmech
a o knihách. V době, kdy lidé četli to, co bylo
napsané na papíře, v době, kdy každého za-
jímalo, co si myslím. Přijel jsem do New
Yorku koncem devadesátých let, v posledním
záchvěvu slavné éry, což ovšem tenkrát ještě
nikdo netušil. New York byl přecpaný
spisovateli, opravdovými spisovateli, protože
tenkrát ještě existovaly časopisy, opravdové
časopisy, a byly jich tuny. Bylo to v době, kdy
internet ještě představoval ve vydavatelském
světě nějakého exotického mazlíčka, ne
každý si tak drahé zvířátko mohl dovolit –
hýčkejte si ho, ale taky chraňte pro sebe,
dívejte se, jak poskakuje na svém krátkém
vodítku, je docela roztomilý, ale určitě nás v
noci nezardousí. Jen si to představte: byla to
doba, kdy mohl čerstvý absolvent univerzity
přijít do New Yorku a dostal za své psaní za-
placeno. Vůbec jsme netušili, že
 11/1030

nastupujeme na loď, která během deseti let

klesne ke dnu.
Jedenáct let jsem měl práci a pak najed-
nou šlus, tak rychle to šlo. Po celé zemi se
rušily časopisy, podléhaly infekci, kterou
šířila zkrachovalá ekonomika. Spisovatelé
(mého typu: mladí začínající romanopisci,
hloubaví myslitelé, lidé, jejichž mozky ne-
fungují dost rychle, aby se svižně přeori-
entovali na blogy, webové stránky a Face-
book, většinou v podstatě staří a paličatí vej-
tahové) byli vyřízení. Dopadli jsme jako hub-
kaři – odzvonilo nám. Tři týdny po mém vy-
hazovu dostala padáka i Amy, tak rychle to
šlo. (Teď cítím, že mi Amy nakukuje přes ra-
meno, ušklíbá se nad tím, kolik času jsem
věnoval popisu své kariéry, své ráně osudu, a
komentuje to jednou větou. Řekla by vám: to
je normální. To je celý Nick, řekla by. Její ob-
líbená věta: To je celý Nick... a cokoli by
následovalo, cokoli bych byl celý já, to by
stálo za houby.) Coby dva dospělí
 12/1030

nezaměstnaní jsme strávili celé týdny blou-

máním jenom tak v ponožkách a pyžamu po
našem brooklynském bytě, odhazovali
neotevřenou poštu na stůl a na gauč,
dopoledne se cpali zmrzlinou a odpoledne
prospali.
Pak jednoho dne zazvonil telefon. Volala
moje sestra, dvojče. Margo se vrátila domů,
poté co ji v New Yorku rok předtím propust-
ili z práce – ta holka je vždycky o krok přede
mnou, i když jde o nějaký průšvih. Margo
volala ze starého dobrého Severního Kartága
v Missouri, z domu, kde jsme oba vyrůstali, a
když jsem naslouchal jejímu hlasu, viděl
jsem ji jako desetiletou, s kšticí tmavých
vlasů a v šortkách s kšandami, jak sedí na
dřevěné lávce za domem našeho dědečka a
babičky, zkroucená jak paragraf si máchá no-
hy ve vodě a dívá se, jak jí řeka omývá bílá
chodidla, a je tak soustředěná, tak klidná a
vyrovnaná už jako dítě.
 13/1030

Měla srdečný a zpěvavý hlas, i když mi

sdělovala nepříjemnou zprávu: naše nezdol-
ná matka umírá. Táta už byl skoro na prkně
jeho (nevraživý) mozek, jeho (bídné) srdce,
obojí temné a zakalené klikatě odplouvalo do
šedé věčnosti. Ale vypadalo to, že ho matka
předhoní. Asi za šest měsíců nebo možná za
rok se tak stalo. Go chodila za jejím lékařem,
dělala si pečlivé poznámky svým lajdáckým
rukopisem a pak slzela, když se snažila
rozluštit, co si to vlastně zapsala. Data a
dávky léků.
„Sakra, nemůžu to přečíst, je to devítka?
Dává to vůbec smysl?“ řekla a já ji přerušil.
Najednou tu byl úkol, jakýsi cíl, a moje sestra
mi ho podávala jako na stříbrném podnose.
Div jsem nevykřikl úlevou.
„Já se vrátím, Go. Nastěhujeme se zas
zpátky domů. Nebyla bys na to všechno
sama.“
Nevěřila mi. Mlčela, slyšel jsem na druhém
konci drátu jen její dech.
 14/1030

„Myslím to vážně, Go. Proč ne? Tady je to

o ničem.“
Dlouhý výdech. „A co Amy?“
O tom jsem nijak zvlášť neuvažoval. Prostě
jsem si myslel, že sbalím svou newyorskou
manželku s jejími newyorskými zájmy a s její
newyorskou pýchou a odvezu ji od jejích
newyorských rodičů – že dáme té horečné a
zběsilé budoucnosti na Manhattanu vale – a
že ji přesadím do malého města na řece Mis-
souri a všechno bude fajn.
Vůbec jsem si neuvědomil, jaký je to
pošetilý a optimistický nápad, a hlavně, že
tohle je celý Nick. Nenapadlo mě, že to
povede tak akorát k průšvihu.
„Amy to vadit nebude. Amy...“ Teď jsem
měl říct „Amy má mámu hrozně ráda.“ Ale
nemohl jsem Go říct, že Amy má naši mámu
hrozně ráda, protože Amy ji sotva znala.
Viděly se párkrát a obě byly z těch setkání
dost vedle. Amy pokaždé ještě několik dní
rozpitvávala jejich hovory – „A co myslela
 15/1030

tím, když říkala...“ – jako by moje matka byla

nějaká příslušnice prastarého kmene živícího
se zemědělstvím, přijela z tundry obtížená
jačím masem a chtěla od Amy získat něco, co
nebylo k mání, směnou za kovové knoflíky.
Amy moje rodina nezajímala, nechtěla
vědět, kde jsem se narodil, a přesto jsem si z
nějakého důvodu myslel, že mě nemohlo
napadnout nic lepšího, než abychom se
přestěhovali.

Polštář už byl teplý od mého ranního

dechu a já začal myslet na něco jiného. Dnes
nebyla vhodná chvíle, abych nad tím
přemýšlel nebo toho dokonce litoval, dnes
byl den, kdy bylo potřeba něco dělat. Zezdola
jsem slyšel zvuky, které se tu už dlouho
neozvaly: Amy připravovala snídani.
Rámusila dřevěnými prkénky (bouch bác!),
řinčela plechovkami a zavařovacími skleni-
cemi (cink břink!) a hlučně se přehrabovala
mezi kovovým nádobím a pánvemi (bim
bam!). Hudba kulinářského orchestru sílila, s
 16/1030

dynamickým rachotem spěla k finále, po

podlaze se kutálel plech na koláč a zastavil se
o zeď, ten zvuk se podobal úderu činelů.
Vyrábí se nějaká specialita, nejspíš francouz-
ské palačinky, protože ty jsou něčím extra a
Amy dnes bude chtít připravit něco extra.
Měli jsme páté výročí svatby.
Zastavil jsem se bosý nahoře na schodech
a naslouchal, prsty se mi bořily do plyšového
koberce od zdi ke zdi, který se Amy z prin-
cipu hnusil, a pokoušel jsem si ujasnit, jestli
jsem připraven se setkat se svou manželkou.
Amy byla v kuchyni, o mém váhání nic
netušila. Pobrukovala si nějakou melanchol-
ickou a známou písničku. Snažil jsem se
přijít na to, co je to za písničku – nějaká
lidová? Ukolébavka? – a pak jsem si uvě-
domil, že je to melodie z M.A.S.H. Sebev-
ražda nebolí. Sešel jsem dolů.
Zastavil jsem se ve dveřích a pozoroval
svou ženu. Vlasy barvy žlutého másla měla
vyčesané do ohonu, jehož konec se vesele
 17/1030

pohupoval jako švihadlo, roztržitě si cucala

spálenou špičku prstu a přitom si
pobrukovala. Pobrukovala si pro sebe, pro-
tože byla nepřekonatelný packal, pokud šlo o
texty písní. Při naší první schůzce zpívali v
rádiu zrovna Genesis: „Zdá se, že má nevid-
itelný dotek.“ A Amy si místo toho broukala:
„Bere mu klobouk, oprašuje oblek.“ Když
jsem se jí zeptal, jak si může myslet, že jsou
její slova aspoň vzdáleně, neurčitě správně,
řekla mi, že si vždycky myslela, že ta žena z
písně toho muže opravdu miluje, protože mu
přece oprašuje oblek. Věděl jsem tenkrát, že
ji mám rád, tu dívku, která měla pro všechno
vysvětlení.
Je něco znepokojivého na tom, když si
člověk vybaví hřejivou vzpomínku a cítí se
naprosto vychladle.
Amy se podívala na palačinku, která
prskala na pánvi, a slízla si něco ze zápěstí.
Vypadala vítězně, jako správná manželka.
 18/1030

Kdybych ji vzal do náruče, voněla by po

jahodách a vanilkovém cukru.
Když mě zahlédla, jak tam stojím ve
špinavých trenýrkách a s rozježenými vlasy,
opřela se o kredenc a řekla: „No ahoj,
krasavče.“
Žluč a děs ve mně vzkypěly. Pomyslel jsem
si: Dobrá, běž.

Do práce jsem se hrozně zpozdil. Udělali

jsme se sestrou takovou bláznivou věc, když
jsme se oba nastěhovali zase domů. Udělali
jsme to, co jsme vždycky plánovali. Otevřeli
jsme si bar. Vypůjčili jsme si na to od Amy,
osmdesát tisíc dolarů, což pro ni kdysi
nebylo nic, ale v té době už skoro všechno, co
měla. Přísahal jsem, že jí to vrátím, i s úroky.
Nikdy bych nebyl z těch, kdo si půjčují od své
manželky – úplně vidím, jak by se můj táta
při tom pomyšlení ušklíbl. No, existují různé
typy lidí, jeho oblíbené rčení, když někoho
odsuzoval. Druhá půlka zůstala nevyslovená:
a ty patříš k těm špatným.
 19/1030

Ale ve skutečnosti to bylo praktické

rozhodnutí, chytrý obchodní tah. Amy i já
jsme potřebovali začít nějakou novou
kariéru, no a tahle měla být moje. Amy si
taky časem něco najde nebo ne, ale kaž-
dopádně zatím tu byl aspoň nějaký příjem,
který nám umožnila Amy svými posledními
úsporami ve svěřeneckém fondu. O takovém
baru jsem snil už jako malý kluk – místo,
kam chodí pouze dospělí a dělají tam to, co
dělají jen dospělí. Možná proto mi tak
záleželo na tom, abychom bar koupili, když
jsem přišel o své dřívější živobytí. Je
připomínkou, že jsem nakonec přece jen
dospělý zralý muž, užitečná bytost, i když
jsem přišel o kariéru, která mi tohle všechno
přinášela. Už tu chybu znovu neudělám: ta
kdysi početná stáda žurnalistů se budou re-
dukovat – odstřelí je internet, recese, amer-
ická veřejnost, která bude raději zírat na tele-
vizi nebo hrát videohry či elektronicky infor-
movat přátele, že zase chčije! Ale není nad
 20/1030

to, když můžete za teplého dne zajít do

chládku příjemného baru na bourbon. Svět
bude mít vždycky chuť na skleničku.
Náš bar stojí na rohu a je zařízen s
nahodilým a rozmanitým vkusem. Nejhezčím
kouskem je tu masivní viktoriánský výčepní
pult – z dubového dřeva s vyřezávanými
hlavami draků a andělů – v době plastového
šmejdu mimořádně zajímavý kus dřevěného
nábytku. Zbytek zařízení je přehlídkou toho
nejošuntělejšího designu jednotlivých de-
setiletí: linoleum ještě z dob Eisenhowera s
okraji ohnutými jako připálený toast,
pochybné dřevěné obložení typické pro
domácí pornovideo sedmdesátých let, halo-
genové stojací lampy, které jsem měl v
devadesátých letech na kolejích ve svém
pokoji. Výsledný efekt je zvláštně domácký –
vypadá to tu útulně, ani ne jako v baru, ale
spíš jako v nějakém zchátralém domě, který
je pro svou ošuntělost na prodej za babku. A
vesele: parkoviště máme společné s místní
 21/1030

kuželkářskou dráhou, a když otevřeme dveře

dokořán, pozdraví příchozího veselý rachot
koulí.
Pojmenovali jsme bar Bar. „Lidi si budou
myslet, že je to ironie a ne nedostatek
fantazie,“ zdůvodnila to moje sestra.
Ano, mysleli jsme si, že jsme důvtipní
Newyorčané – že ten název je vtip, který nik-
do jiný tak úplně nepochopí, aspoň ne jako
my. My to metachápeme. Představovali jsme
si, jak se štamgasti škrábou na nose. Proč jste
to tu pojmenovali Bar? Ale naše první
zákaznice, šedovlasá žena s bifokálními
brýlemi a v růžové teplákovce, řekla: „Mně se
ten název líbí. Je to jako ve Snídani u
Tiffanyho, kde měla Audrey Hepburnová
kočku a pojmenovala ji Kočka.“
Pak už jsme si nepřipadali tak mimořádně
originální, což bylo dobře.
Zastavil jsem na parkovišti. Počkal jsem,
až se ozve klapot z kuželkářské dráhy – díky,
díky, přátelé a teprve pak jsem vystoupil.
 22/1030

Pokochal jsem se okolím, pořád mě ještě ne-

nudil ten neuspořádaný výhled: nízká pošta
ze žlutých cihel na protější straně ulice (teď
bývala v sobotu zavřená), nenápadná béžová
budova s nějakými kancelářemi (teď už ně-
jakou dobu taky zavřená). Město neprosper-
ovalo, už ne, tedy rozhodně ne. No, nebylo na
něm ani nic originálního, jedno ze dvou mis-
sourijských Kartág – to naše se jmenuje
Severní Kartágo, což zní, jako by bylo sou-
městím, ačkoli se nachází stovky kilometrů
od toho druhého a menšího: malebného
městečka z padesátých let minulého století,
které se rozrostlo na středně velké sídlo s
předměstími a rozvíjelo se. Ale přece jen je
místem, kde vyrůstala moje matka a kde vy-
chovala mě a Go, takže má nějakou historii.
Aspoň tu mou.
Cestou po betonovém parkovišti s pro-
růstající trávou jsem se podíval přes silnici a
uviděl jsem řeku. To se mi na našem městě
vždycky hrozně líbilo: není vystavěné na
 23/1030

nějakém bezpečném útesu s výhledem na

Mississippi – naše město leží na Mississippi.
Můžu přejít silnici a sestoupit na břeh, který
je pod ní necelý metr, a vydat se do Tenness-
ee. Každá budova ve městě má na zdi značku,
kam až dosáhla voda při povodních roku
1961, 1975, 1984, 1993, 2007, 2008, 2011. A
tak dále.
Hladina řeky teď nebyla vzedmutá, ale
voda se hnala rychle vpřed, v silných prou-
dech podobajících se provazům. Podél řeky
kráčela skupinka mužů, šli za sebou, pohled
upřený na nohy, ramena napjatá, mířili
vyrovnaným krokem nikam. Když jsem je po-
zoroval, jeden najednou vzhlédl, podíval se
na mě, obličej měl ve stínu, černý ovál. Od-
vrátil jsem se.
Pocítil jsem okamžité, intenzivní nutkání
jít dovnitř. Než jsem udělal dvacet kroků,
vyrazily mi na krku krůpěje potu. Slunce bylo
pořád rozhněvaným okem na obloze. Viděli
tě.
 24/1030

Sevřel se mi žaludek a zrychlil jsem krok.

Potřeboval jsem se napít.
 AMY ELLIOTTOVÁ
8. LEDNA 2005
DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Tra a la! Když tohle píšu, usmívám se

šťastným úsměvem adoptovaného sirotka. Je
mi trapně z toho, jakou mám radost,
vypadám jako nějaká karikatura puberťačky
z komiksu, která telefonuje, vlasy vyčesané
do ohonu a nad hlavou bublinu, kde je
napsáno: Seznámila jsem se s klukem!
Ale opravdu. Tohle je naprostá, empirická
pravda. Seznámila jsem se s klukem, skvělým
úžasným borcem, bezva týpkem. Dovolte,
abych to vylíčila, protože je potřeba, aby se to
zachovalo pro příští generace (ne, prosím
vás, nejsem tak praštěná, příští generace,
pche!). Ale stejně. Sice už není Nový rok, ale
z nového roku uplynul teprve týden. Je zima:
brzo tma, mrzne.
 26/1030

Carmen, moje celkem nová kamarádka –

tak napůl kamarádka, taková ta kamarádka,
co ji nemůžete jen tak odmítnout – mě
přemluvila, abych s ní šla do Brooklynu na
jeden z jejích spisovatelských večírků. No, já
mám ráda spisovatelské večírky, mám ráda
spisovatele, jsem dítě spisovatelů, jsem
spisovatelka. Pořád si hrozně ráda čmárám
to slovo – SPISOVATELKA – do všech for-
mulářů, dotazníků, dokumentů, kde mám
vyplnit kolonku povolání. No dobrá, píšu kv-
izy, nepíšu o Událostech dne, ale myslím, že
je fér, když řeknu, že jsem spisovatelka. Píšu
si tento deník proto, abych se zlepšila: vy-
brousila svůj styl, sesbírala podrobnosti a
postřehy. Abych napsala neuvěřitelné věci a
vůbec předvedla všechny ty spisovatelské
nesmysly. (Úsměv adoptovaného sirotka, to
přece není špatné, no řekněte.) Ale opravdu,
já si přece jen myslím, že mě ty moje kvizy už
samy o sobě staví aspoň na nějaký solidní
základ. Ne?
 27/1030

Na večírku jste obklopena skutečnými tal-

entovanými spisovateli, zaměstnanými u
nejčtenějších a uznávaných novin a časop-
isů. Vy pouze píšete osobnostní kvizy pro
hloupé ženské plátky. Když se vás někdo
zeptá, čím se živíte, tak

a) Upadnete do rozpaků a řeknete: „Já jen

píšu kvizy, je to pitomá práce!“

b) Jdete do útoku: „Jsem teď spisovatelka,

ale uvažuju o něčem náročnějším a
užitečnějším – a čím jste vy?“

c) Jste hrdí na své úspěchy: „Píšu osob-

nostní kvizy, využívám svých vědomostí
získaných při magisterském studiu psycholo-
gie – a ještě jeden zajímavý fakt: jsem inspir-
ací pro oblíbenou sérii dětských knih, Úžas-
ná Amy, určitě to znáte. Tak, a máš to,
snobe!“

Odpověď: C, rozhodně C
 28/1030

Ten večírek každopádně pořádá jeden z

Carmeniných dobrých přátel. Píše filmové
recenze do jakéhosi filmového časopisu a
podle Carmen je hrozně zajímavý a zábavný.
Na vteřinu se zaleknu, že nás chce dát dohro-
mady: nestojím o to, aby mě někdo dával s
někým dohromady. Potřebuju, aby si mě
dotyčný sám vyhlídl, vyjel po mně, nečekaně
zaútočil jako nějaký divoký šakal lásky. Jinak
jsem moc nesmělá. Vždycky cítím, že se
snažím být okouzlující, pak si uvědomím, že
se očividně snažím být okouzlující, pak se
snažím ještě víc, abych působila
okouzlujícím dojmem, načež se vždycky
změním v Lizu Minnelliovou: tančím v pun-
čocháčích a flitrových šatech a škemrám,
abys mě miloval. Pak dojde k nějakým
trapným pokusům, všude samé ruce a
spousta zubů.
Ale ne, z Carmenina nadšeného líčení
poznávám, že se ten kluk líbí jí. Fajn.
 29/1030

Zdoláme tři patra prošlapaných schodů a

ocitneme se v horku těl a spisovatelské at-
mosféře: mnoho brýlí s černými obroučkami
a bujných kšticí, košil ve westernovém stylu a
pestrobarevných roláků, černé tříčtvrteční
kabáty poházené na gauči i na zemi, celou
jednu oprýskanou zeď zakrývá nějaký
německý plakát k filmu Útěk (Ihre Chance
war gleich Null!). Franz Ferdinand právě
zpívají: „Vem mě pryč“.
Kolem karetního stolku postává hlouček
mladíků, na něm jsou vyrovnány všechny
láhve s alkoholem. Mladíci si po několika
doušcích neustále dolévají, všichni až moc
dobře vědí, jak málo toho zbude na ostatní.
Protlačím se ke stolku a natáhnu ruku s
plastovým kelímkem jako nějaký pouliční
muzikant, dostanu pár ledových kostek a tro-
chu vodky, nalévá mi ji nějaký hezounek v
tričku s nápisem Space Invaders.
Smrtonosně vyhlížející láhev likéru ze
zeleného jablka, kterou hostitel ironicky
 30/1030

zakoupil, se nám brzo stane osudnou, pokud

někdo neskočí pro další várku, a to se zdá
nepravděpodobné, protože každý si myslí, že
zrovna on kupoval pití posledně. Je to led-
nový večírek, všichni jsou ještě přecpaní a
přeslazení z vánočních prázdnin, líní a
zároveň podráždění. Večírek, kde lidé moc
pijí a vedou duchaplné slovní půtky, kouří u
otevřeného okna, i když je hostitel žádal, aby
chodili kouřit ven. Už jsme spolu tisíckrát
mluvili na tisíci podobných večírcích, už si
nemáme co říct, kolektivně se nudíme, ale
nechce se nám zpátky do lednové zimy, kosti
nás ještě bolí ze schodů v metru.
Carmen si odvedl krásný hostitel – jsou za-
braní do náruživého rozhovoru v rohu
kuchyně, oba hrbí ramena, obličeje u sebe,
tvoří tvar srdce. Dobrá. Uvažuju o tom, že
něco sním, abych měla co dělat a nestála tu
uprostřed místnosti a neusmívala se jako
nový žáček ve školní jídelně. Ale skoro
všechno je už pryč. Na dně obrovské plastové
 31/1030

mísy leží pár posledních bramborových

lupínků. Na konferenčním stolku se na pod-
nose z lahůdkářství nějakého supermarketu
vrší ovadlá mrkev a sukovitý celer, ser-
vírovaný s nechutně vyhlížejícím dresinkem,
připomíná sperma. Podnos je netknutý,
kolem se povalují rozsypané cigarety jako ně-
jaký bonus. Impulzivně mě napadne: Co
když teď skočím z divadelního balkonu? Co
když olíznu bezdomovce, který vedle mě stojí
v metru? Co když se tady posadím na zem a
sama sním všechno, co nabízí ten podnos,
včetně těch cigaret?
„Prosím tě, nejez nic, co se nachází v této
oblasti,“ říká. Je to on (bum, bum, BUM!),
ale já ještě nevím, že to je on (bumbumbum).
Vím, že je to nějaký mladík, který se se mnou
dá do řeči, nosí svou domýšlivost místo ně-
jakého trička s nápisem, ale sluší mu líp. Je
to ten týpek, který se tváří, že už přefiknul
spoustu holek, že se mu líbí ženy, a že mi to
nakonec pořádně udělá. Byla bych ráda,
 32/1030

kdyby mi to někdo pořádně udělal! Můj mi-

lostný život se zatím točí kolem tří typů
mužů: studentů věhlasných univerzit
Břečťanové ligy, kteří si hrají na hrdiny
Fitzgeraldových románů, uhlazených
mladíčků z Wall Street, kteří mají v očích, v
uších a ústech vepsaný znak dolaru, a ohle-
duplných chytráků, kteří si o sobě myslí to-
lik, že všechno pak vypadá jen jako nějaký
vtip. Fitzgeralďáci mají sklony provádět v
posteli jakési neúčinné porno, se spoustou
rámusu a akrobacie a zanedbatelným
výsledkem. Finančníci předstírají vášeň a
pak zvadnou. A chytrolíni si počínají, jako by
vytvářeli nějakou rockovou skladbu založen-
ou na matematice: Tahle ruka zadrnká tady a
tenhle prst nabízí pěkný basový rytmus...
Mluvím jako nějaká coura, ne? Počkat,
spočítám, kolik jsem jich... jedenáct. To není
špatné. Vždycky jsem si myslela, že
dvanáctka je solidní a rozumné číslo, kterým
se má skončit.
 33/1030

„Vážně,“ pokračuje Dvanáctka. (Cha!)

„Pryč od toho podnosu.
James má v ledničce ještě tři další potrav-
iny. Můžu ti nabídnout olivu s hořčicí. Ale
jen jednu olivu.“
Ale jen jednu olivu. Ta věta není moc
vtipná, ale už v sobě má nějaký skrytý hu-
mor, který se projeví naplno až nostalgickým
opakováním. Pomyslím si: Za rok se budeme
při západu slunce procházet po Brooklyn-
ském mostě a jeden z nás zašeptá: „Ale jen
jednu olivu,“ a oba se rozesmějeme. (Pak se
zarazím. Hrozné. Kdyby věděl, že si už v
duchu říkám za rok, utekl by a já bych ho k
tomu musela povzbudit.)
Především se usměju, to přiznám, protože
je nádherný. Tak rušivým způsobem nád-
herný, že od něj nemůžete odtrhnout oči, že
prostě neodoláte a řeknete: „Ty víš, že jsi
nádherný, že?“ A zase dál pokračujete v
rozhovoru. Vsadím se, že ho kámoši nesnáše-
jí: vypadá jako bohatý darebák z filmu pro
 34/1030

puberťáky z osmdesátých let – ten, kdo neza-

padá mezi ostatní, ten, kdo dostane šle-
hačkovým dortem do ksichtu, šlehačka mu
steče na vyhrnutý límeček a všichni v
cukrárně se chechtají.
Ale nechová se tak, to ne. Jmenuje se Nick.
To se mi hrozně líbí. Dělá to z něj sympaťáka
a normálního kluka, což taky je. Když se mi
představí, řeknu: „No, to je správné jméno.“
Rozzáří se a vychrlí: „Nick, to je chlap, se
kterým můžeš jít na pivo, chlap, kterému
nevadí, když se mu pobliješ v autě. Nick!“
Pokračuje sérií hrozných slovních hříček.
Pochytím tři čtvrtiny jeho citátů z filmů.
Možná dvě třetiny. (Umiňuju si: vypůjčit si
film Tutovka.) Naplní mi kalíšek, aniž ho o
to musím požádat, dokonce někde vyslídí
poslední kapku dobrého pití. Dělá si na mě
nárok, zapíchl do mě praporek: Já tu byl
první, ona je moje, moje. Je příjemné být do-
bytým územím po té mé nedávné sérii
nervózních, uctivých postfeministických
 35/1030

mužů. Má nádherný úsměv, takový kočičí.

Mohl by si mě s ním otočit kolem prstu.
Neptá se mě, co dělám, což je fajn, příjemná
změna. (Jsem spisovatelka, už jsem to
zmínila?) Mluví se mnou svým missour-
ijským přízvukem, připomíná vlny na řece.
Narodil se a vyrůstal nedaleko Hannibalu,
kde v dětství žil Mark Twain a místo ho in-
spirovalo k napsání Toma Sawyera. Vypráví
mi, že jako středoškolák pracoval na parníku,
večeře a jazz pro turisty. A když se směju
(rozmazlená, nevychovaná holka z New
Yorku, která si nikdy netroufla do těch
velkých těžkopádných centrálních států, těch
Států, Kde Žije Spousta Dalších Lidí), infor-
muje mě, že stará dobrá Missoura je kouzel-
né místo, nejkrásnější na světě, žádný stát jej
nepředčí. Má uličnický pohled, dlouhé řasy.
Dokážu si představit, jak asi vypadal, když
byl ještě malý kluk.
Domů jedeme společně taxíkem, pouliční
lampy vrhají rozmazané stíny a vůz uhání,
 36/1030

jako by nás někdo honil. Je jedna v noci,

když narazíme na jeden z newyorských
mrtvých bodů dvanáct ulic od mého bytu, tak
vyklouzneme z taxíku do venkovního chladu,
do skvělého Co dál? A Nick mě doprovází
domů, objímá mě kolem pasu, obličeje máme
ztuhlé mrazem. Když zahneme za roh,
vidíme, že do místní pekárny zrovna přivezli
práškový cukr, sypou ho velkým trychtýřem
ze sudu do sklepa, jako by to byl cement, a
my nevidíme nic než stíny závozníků v bílém,
sladkém mraku. Mrak se rozpíná ulicí a Nick
mě táhne blíž a usmívá se tím svým ús-
měvem, bere do prstů pramen mých vlasů a
jede po něm až na konec, pak dvakrát zatahá,
jako by zvonil na zvonek. Řasy má pokryté
bílým práškem, a než se ke mně nakloní, otře
mi cukr ze rtů, aby mě mohl ochutnat.
 NICK DUNNE
TOHO DNE
Otevřel jsem dokořán dveře svého baru,
vklouzl do tmy a poprvé se toho dne
zhluboka nadechl, nabral do nosu vůni cigar-
et a piva, kořeněnou ukápnutým bourbonem
a starým popcornem. V baru byla jediná
zákaznice, seděla sama ve vzdáleném koutě:
starší žena jménem Sue, která sem dřív
chodívala každý čtvrtek se svým manželem,
ale ten před dvěma měsíci zemřel. Teď sem
chodila každý čtvrtek sama, o hovor nestála,
sedávala u piva nad křížovkou, zachovávala
jakýsi rituál.
Moje sestra se už činila za barem, vlasy
měla sčesané dozadu a upevněné sponkami
do jakéhosi účesu vědátorské studentky a
předloktí zčervenalá, jak namáčela pivní
sklenice do horkých mydlinek a zase je z nich
vytahovala. Go je štíhlá a má zvláštní obličej,
 38/1030

čímž nechci říct, že nehezký. Chvilku to

prostě trvá, než její rysy začnou dávat smysl:
široká čelist, vyzáblý, krásný nos, velké
tmavé oči. Kdyby šlo o dobový film, nějaký
chlapík by si posunul klobouk, při pohledu
na ni by hvízdl a řekl: „Páni, to je ale kus!“
Tvář královny bláznivých komedií třicátých
let se nedá přirovnat k rošťáckým
princeznám doby dnešní, ale po letech, která
jsme prožili společně, vím, že se moje sestra
mužům hodně líbí, což mě staví do zvláštní
role bratra, který je na ni pyšný a zároveň
ostražitý.
„Vyrábějí ještě tupimento sekanou?“ řekla
mi místo pozdravu, ani nevzhlédla, jen
věděla, že to jsem já, a mně se ulevilo jako
vždycky, když jsem ji viděl: všechno nemusí
být skvělé, ale bude to dobré.
Moje dvojče, Go. Tohle jsem si říkal už to-
likrát, že se to pro mě stalo uklidňující man-
trou místo skutečných slov: Mojedvojčego.
Narodili jsme se v sedmdesátých letech, v
 39/1030

době, kdy se dvojčata rodila vzácně, trochu

magicky: bratranci a sestřenice jednorožce,
sourozenci skřítků. Občas mezi námi
dokonce funguje i telepatie. Go je opravdu
jediný člověk na celém světě, se kterým
úplně souzním. Cítím, že jí nemusím vys-
větlovat, co dělám. Neobjasňuju, nepochy-
buju, nedělám si starosti. Neříkám jí
všechno, to už ne, ale říkám jí mnohem víc
než komukoli jinému. Říkám jí toho co ne-
jvíc. Strávili jsme devět měsíců zády k sobě,
kryli jeden druhého. Nikdy mi nevadilo, že je
holka, což bylo zvláštní pro tak ostýchavé
děcko. Co ještě říct? Byla prostě vždycky
bezva.
„Pimento sekaná, to je něco jako lančmít,
ne? Myslím, že jo.“
„Měli bychom si ji koupit,“ řekla. Podívala
se na mě se zvednutým obočím. „To mě
zajímá.“
Bez zeptání mi natočila pivo PBR do ne
moc čistého půllitru. Když si všimla, že
 40/1030

zkoumám jeho okraj, zvedla půllitr a olízla

šmouhu, takže tam zůstalo trochu slin.
Postavila sklenici přímo přede mě. „Už je to
lepší, můj princi?“
Go pevně věří, že jsem od rodičů dostal to
nejlepší, že jsem já byl ten chlapeček, kter-
ého si plánovali, to jediné dítě, které si mohli
dovolit, a že ona proklouzla do tohoto světa,
protože se mě držela za kotník, jako nevítaná
a cizí. (Pro mého tátu obzvlášť nevítaná a
cizí.) Je přesvědčená, že byla celé dětství
odkázaná sama na sebe, žalostné stvoření v
obnošeném oblečení, které nic nesmělo, ne-
dostávalo žádné peníze a všichni ho jen
litovali. Tahle představa může být svým
způsobem pravdivá, já si ji hrozně nerad
připouštím.
„Ano, ty moje mrzká nevolnice,“ řekl jsem
a doprovodil svá slova královsky milostivým
gestem.
 41/1030

Sedl jsem si k pivu. Potřeboval jsem sedět

a dát si tak dvě tři. Nervy jsem měl od rána
pořád napjaté.
„Co je s tebou?“ zeptala se. „Vypadáš dost
vynervovaně.“ Cákla po mně, spíš vodu než
mydlinky. Klimatizace se spustila a čechrala
nám vlasy na temeni hlavy. Trávili jsme v
Baru víc času, než bylo nutné. Stal se nám
dětskou klubovnou, kterou jsme tenkrát
neměli. Loni jsme se jednou večer zmazali a
šli jsme doma do sklepa, otvírali jsme tam
krabice, ve kterých máma uchovávala staré
věci, to byla ještě naživu, i když už hodně
špatná, a my se potřebovali nějak utěšit, vy-
tahovali jsme staré hračky a hry a jásali nad
nimi a pili přitom pivo z plechovky. Vánoce v
srpnu. Když máma zemřela, Go se
nastěhovala do našeho starého domu a pos-
tupně jsme ty hračky kousek po kousku
stěhovali do Baru: panenka ze série Straw-
berry Shortcake, nyní už bez vůně, se jed-
noho dne objevila na barové stoličce (můj
 42/1030

dárek pro Go). Maličký model autíčka, bez

jednoho kola, stál na poličce v rohu (dostal
jsem ho od Go).
Uvažovali jsme o tom, že v baru zavedeme
stolní hry, i když většina našich hostů už byla
moc stará a asi by se nedojímali nad naší
stolní hrou z dětství, nad Hladovými hrochy,
kteří polykali kuličky, nebo nad jinou, která
spočívala v tom, že jste do malinkých
plastových autíček usazovali malinké
plastové mámy a táty a jejich mimina. Už si
ani nevzpomínám na pravidla té hry. (Jen že
s ní tenkrát slavně vyrukovala firma Hasbro.)
Go mi natočila další pivo, sobě taky. Levé
víčko měla trochu pokleslé. Bylo přesně
dvanáct, poledne, a já si říkal, odkdy už
dneska pije. Měla za sebou takovou dekádu
plnou kotrmelců. Moje hloubavá sestra,
které to výborně pálilo a měla neklidného
ducha, nechala koncem devadesátých let
školy a odstěhovala se na Manhattan. Praco-
vala přes internet, byla úplně fenomenální –
 43/1030

dva roky vydělávala nehorázné peníze, než se

v roce 2000 s podobnými kšefty roztrhl pytel
a převálcovalo ji to. Go se nevzrušovala, bylo
jí teprve přes dvacet, byla v pohodě. Dodělala
si školu a vstoupila do světa investičního
bankovnictví. Působila jako takový střední
kádr, žádná hvězda, ale ani žádná nula, jenže
přišla o práci – dost rychle – roku 2008, kdy
nastal finanční kolaps. Ani jsem nevěděl, že z
New Yorku odjela, dokud mi nezavolala od
mámy: vzdávám to. Přemlouval jsem ji,
hučel jsem do ní, aby se vrátila, ale na
druhém konci drátu panovalo jen naštvané
mlčení. Když jsem zavěsil, vydal jsem se plný
obav na trnitou pouť do jejího bytu v Bowery.
Na požárním schodišti jsem uviděl vyhozený
její milovaný fíkus, kterého pojmenovala
Gary, byl celý zežloutlý a uschlý, a já věděl, že
se Go už nikdy nevrátí.
Zdálo se, že se v Baru zase našla. Zvládala
účetnictví i práci za výčepem. Tu a tam něco
čmajzla z kasičky na spropitné, ale zase
 44/1030

pracovala víc než já. Nikdy jsme se nebavili o

tom, jak jsme žili předtím. Byli jsme
odepsaní, měli jsme za sebou kariéru a vy-
hazov a byli jsme s tím podivně spokojeni.
„Tak co?“ řekla Go. Byl to její obvyklý za-
čátek rozhovoru.
„Ale.“
„Ále co? Ále blbý? Vypadáš zdrchaně.“
Souhlasně jsem pokrčil rameny, zkoumavě
se na mě podívala.
„Amy?“ zeptala se. Byla to jednoduchá
otázka. Znovu jsem trhl rameny – tím jsem
to potvrdil, takové co naděláš?
Go se na mě pobaveně podívala, opřela se
lokty o bar, bradu v dlaních, nachystaná ně-
jak břitce zhodnotit mé manželství. Go, tým
odborníků v jedné osobě. „A co je s ní?“
„Špatný den. Prostě jen den blbec.“
„Nedělej si z ní těžkou hlavu.“ Go si zapá-
lila cigaretu. Kouřila přesně jednu denně.
„Ženský jsou blázni.“ Go se neřadila do
 45/1030

obecné kategorie žen, to slovo používala s

opovržením.
Odfoukl jsem kouř z cigarety směrem k ní.
„Máme dnes výročí. Pět let.“
„Páni!“ Moje sestra zaklonila hlavu. Byla
nám za družičku, celá ve fialové – „ta nád-
herná dáma s havraními vlasy, celá v
ametystové“ – vyjádřila se o ní tenkrát Amy-
ina matka – ale Go si žádná výročí nepam-
atovala. „Ježíši. Sakra. Ty vole, to to letí.“ Vy-
foukla směrem ke mně další obláček kouře,
snad aby mě poškádlila, že neuniknu rakov-
ině. „To zas nachystá takovou tu svou, ech,
jak tomu říkáš, ne vybírání popelnic -“
„Honba za pokladem,“ řekl jsem.
Moje manželka milovala hry, hlavně
takové, u nichž se muselo přemýšlet, ale taky
jen takové pro pobavení, a při každém našem
výročí svatby připravila velice pracnou
honbu za pokladem, kdy mě jedna stopa
vedla k další, až jsem se dobral konce, kde
mě čekal nějaký dárek. Podobnou hru
 46/1030

vždycky o výročí svatby přichystal její otec

pro matku, a myslím, že chápu tu roli poh-
laví, že chápu, co mi tím chce naznačit. Jenže
já nevyrůstal v Amyině rodině, měl jsem
svou, a pokud se pamatuju, posledním
dárkem, který můj táta mámě dal, byla
žehlička, stála nezabalená na kredenci v
kuchyni.
„Vsadíme se, jak moc se na tebe naštve le-
tos?“ zeptala se Go a usmívala se přes okraj
půllitru.
Ta Amyina hra měla jeden háček: nikdy
jsem nerozluštil nápovědu. Při našem
prvním výročí, ještě v New Yorku, jsem
vyluštil dvě ze sedmi. To byl můj ne-
júspěšnější rok. Na prvním lístečku bylo
napsáno:

Tuto skrýš možná otvor ve zdi odhalí,

loňský podzim v úterý jsme se tam krásně
líbali.
 47/1030

Soutěžili jste někdy v dětství v psaní slov?

Vzpomínáte na ten okamžik, kdy jste měli
před očima bílo, jakmile vám nadiktovali
slovo a vy jste pátrali v mozku, jestli ho
dokážete napsat? Bylo to jako sněhová
vánice, ten prázdný úlek.
„Irský bar na ne tak irském místě,“ na-
pověděla Amy.
S nepatrným úšklebkem a náznakem
pokrčení ramen jsem se začal rozhlížet po
obýváku, jako bych tam mohl najít odpověď.
„Zabloudili jsme v dešti,“ naléhá žadonivě
a zároveň se jí do hlasu vkrádá podrážděnost.
Teď už jsem pokrčil rameny doopravdy.
„Jmenovalo se to tam U McManna, Nicku.
Vzpomeň si, zabloudili jsme v čínské čtvrti a
pršelo, my jsme se snažili najít tu restauraci,
kde se prodávají čínské plněné knedlíčky,
mělo to být někde nedaleko Konfuciovy
sochy, ale nakonec se ukázalo, že tam jsou
dvě jeho sochy, a nakonec jsme celí pro-
močení zapadli do jakéhosi irského baru, dali
 48/1030

jsme si tam pár skleniček whisky, tys mě

popadl a líbal jsi mě a bylo to “
„Správně! Měla jsi dát do nápovědy Kon-
fucia a já bych na to přišel.“
„Nešlo o tu sochu. Šlo mi o to místo. O tu
chvíli. Prostě jsem si myslela, že byla taková
jedinečná.“ Poslední slova vyslovila dětinsky
zpěvavě, kdysi se mi to na ní líbilo.
„Byla jedinečná.“ Přitáhl jsem ji k sobě a
políbil. „Tohle byla moje speciální rekon-
strukce při příležitosti výročí svatby. Pojďme
tam a zopakujeme si to.“
U McManna nám barman, vousatý mladík
podobný medvědovi, nalil každému whisky a
vyrukoval s dalším lístečkem s nápovědou.

Když je mi nanic a cítím smutek,

mám jen jediné místo, kam bych utek.

Ukázalo se, že tím jediným místem je pro

Amy socha Alenky v říši divů, která se
nacházela v Central Parku a o které mi Amy
říkala, věděla, že mi říkala mockrát, že jí ta
 49/1030

socha v dětství často zlepšila náladu. Nepam-

atuju si ani na jeden náš rozhovor na toto
téma. Čestné slovo, prostě si to nepamatuju.
Asi se nedovedu soustředit a moje manželka
mi vždycky připadala trochu oslňující, v
pravém smyslu toho slova, hlavně když jsem
se na ni díval v jasném světle. Mně stačilo, že
jsem jí byl nablízku a ona něco mluvila,
nezáleželo vždycky na tom, co říká. Mělo mi
na tom záležet, ale nezáleželo.
Když jsme si na sklonku toho dne nakonec
předali dárky takové ty tradiční papírové
dárky, co se dávají při prvním výročí svatby
– Amy už se mnou nemluvila.
„Miluju tě, Amy. Ty víš, že tě miluju,“ řekl
jsem a proplétal jsem se za ní kolem hloučků
uchvácených turistů, kteří stáli uprostřed
cestiček s ústy nadšením dokořán. Amy byla
o pár kroků přede mnou, proplouvala davem
lidí v Central Parku, vyhýbala se běžcům s
laserovýma očima a bruslařům s nohama
jako nůžky, klečícím rodičům a batolatům
 50/1030

opilecky se ženoucím na nejistých nohou, rty

měla pevně stisknuté a spěchala nikam. Já se
ji snažil dohonit a popadnout ji za ruku.
Nakonec se zastavila, podívala se na mě s
výrazem, který svědčil o tom, že ji moje vys-
větlování nijak nedojímá, a který zchladil mé
podráždění: „Amy, já nechápu, proč ti
musím svou lásku dokazovat tím, že si budu
přesně pamatovat, co děláš a jak to děláš.
Když si to nepamatuju, neznamená to přece,
že s tebou nejsem hrozně rád!“
Opodál nějaký klaun nafukoval balonek ve
tvaru zvířátka, nějaký muž koupil růži, ně-
jaké dítě lízalo zmrzlinu v kornoutku a
zrodila se tradice, na kterou už nikdy neza-
pomenu: Amy, která vždycky všechno pře-
hání, jde do extrému, a já nikdy, protože mi
to nestojí za tu námahu. Všechno nejlepší k
našemu výročí, idiote.
„Řekla bych, že – po pěti letech – už může
být pořádně otrávená,“ pokračovala Go. „Tak
 51/1030

jen doufám, žes jí dal nějaký fakt pěkný

dárek.“
„Podle toho, co se patří.“
„Co se vlastně dává při pátém výročí? Z če-
ho má dárek být? Z papíru?“
„Dárky z papíru se mají dávat při prvním
výročí,“ poučil jsem ji. Tenkrát mi Amy po
nečekaně složité honbě za pokladem
darovala elegantní dopisní soupravu s mými
iniciálami v záhlaví a z tak smetanově
žlutého papíru, až jsem se bál, že mi ta
smetana ulpí na prstech. Já zase své
manželce věnoval jasně červeného
papírového draka, koupil jsem ho v laciném
krámku a vzbuzoval ve mně představu
pikniků v parku a teplé vůně léta. Ani jí, ani
mně se dárek nelíbil, víc by se nám líbilo to,
co dostal ten druhý. „Má to teda být stříbro?“
hádala Go. „Bronz? Něco ze dřeva? Tak mi
pomoz!“
„Dřevo,“ řekl jsem. „Žádný romantický
dárek ze dřeva neexistuje.“
 52/1030

Na opačném konci barového pultu složila

Sue pečlivě noviny, položila je na pult i s
pětidolarovou bankovkou, postavila na něj i
svůj dopitý půllitr a odcházela. Všichni tři
jsme se beze slova usmáli.
„Už to mám,“ prohlásila Go. „Běž domů,
pořádně jí to udělej a pak ji třískni přes ob-
ličej penisem a zařvi: ,Tady máš dárek ze
dřeva, ty děvko!‘“
Rozesmáli jsme se. Pak jsme se oba
zároveň začervenali. Byl to takový oplzlý
vtip, ne moc obvyklý od sestry, ale Go po
mně takovými s oblibou občas hodila jako
granátem. Z toho důvodu se o nás na střední
škole tu a tam šeptalo, že spolu tajně
šoustáme. Dvojčesmilstvo. Byli jsme si hod-
ně blízcí: vtipy, kterým jsme rozuměli jen my
dva, důvěrné špitání. Jsem si naprosto jistý,
že to nemusím říkat, ale vy nejste Go a mohli
byste si to vykládat špatně, takže to přece jen
řeknu: moje sestra a já jsme spolu nikdy nic
 53/1030

neměli a nikdy jsme na to ani nepomysleli.

Prostě jsme se měli rádi.
Go zrovna pantomimicky předváděla, jak
třískám manželku svým ptákem.
Ne, Amy a Go se nikdy nespřátelily. Obě si
příliš hájily své území. Go byla zvyklá, že v
mém životě mezi dívkami zaujímala první
místo, Amy byla zvyklá, že tohle místo za-
ujímala v životě každého. Na to, že bydlely ve
stejném městě – dokonce dvakrát: nejdřív v
New Yorku a teď tady – se skoro neznaly.
Pendlovaly mým životem jako dobře
načasované divadelní herečky, jedna
vycházela ze dveří, právě když druhá
vcházela, a při těch vzácných příležitostech,
když se obě náhodou ocitly ve stejné míst-
nosti, se zdálo, že je ta situace docela
pobavila.
Než jsme spolu s Amy začali vážně chodit,
pak se zasnoubili a vzali se, zachytil jsem tu a
tam nějakou Goinu myšlenku z náhodně
pronesené věty. Je to zvláštní, nějak se v ní
 54/1030

nevyznám, nevím, co je vlastně zač. A: Zdá

se mi, že když jsi s ní, nejsi to úplně ty. A: Je
rozdíl, jestli někoho opravdu miluješ, nebo
jestli miluješ jen představu, kterou o něm
máš. A nakonec: Důležitá věc je, jestli jsi s ní
šťastný.
Už je to dávno, co jsem byl s Amy opravdu
šťastný.
Amy se taky vytasila s postřehy o Go: Ona
je hodně... missourijská, že? A: Člověk musí
mít tu správnou náladu, aby s ní mohl být.
A: Chce tě mít tak trochu moc pro sebe, ale
asi nikoho jiného nemá.
Doufal jsem, že až budeme všichni pohro-
madě v Missouri, obě dvě to přejde – hrany
se obrousí a najdeme společnou řeč. Nestalo
se tak. S Go byla větší legrace, takže to byla
nerovná bitva. Amy byla chytrá, tvrdá a sar-
kastická. Dovedla mě naštvat, vytočit, pořád-
ně si rýpnout, ale Go mě vždycky uměla
rozesmát. Je nebezpečné smát se vlastní
ženě.
 55/1030

„Go, máme myslím dohodu, že už o mých

genitáliích nebudeš mluvit,“ řekl jsem. „Že v
rámci našeho sourozeneckého vztahu žádné
genitálie nemám.“
Zazvonil telefon. Go se napila piva a pak
zvedla sluchátko, obrátila oči v sloup a us-
mála se. „Ano, je tady, moment, prosím!“ Po-
hybem rtů mi naznačila: „Carl.“
Carl Pelley bydlel naproti nám přes ulici.
Byl už tři roky v důchodu. Dva roky
rozvedený. Nastěhoval se do naší čtvrti
krátce po nás. Předtím pracoval jako obchod-
ní cestující – prodával potřeby na dětské os-
lavy – a já z něj měl dojem, že po čtyřiceti
letech kočovného života po motelech se
doma necítí tak úplně doma. Skoro každý
den zašel k nám do baru s páchnoucí levnou
taškou a stěžoval si na nedostatek peněz,
dokud nedostal první pivo zdarma. (To byla
další věc, kterou jsem o něm z jeho návštěv
Baru zjistil – že sice funguje, ale je silný alko-
holik.) S velkorysou ochotou přijímal to,
 56/1030

čeho jsme se „chtěli zbavit“, a dělal to

opravdu poctivě: celý měsíc vydržel pít pivo z
roku 1992, které jsme objevili v zaprášených
lahvích ve sklepě. Když musel kvůli kocovině
zůstat doma, vždycky si našel nějakou
záminku, aby mohl aspoň zavolat: Dnes
máte hrozně nacpanou schránku, Nicky,
možná vám přišel nějaký balíček. Nebo: Asi
bude pršet, měli byste si zavřít okna.
Pokaždé šlo o nějakou blbost, kterou si
vymyslel. Potřeboval jen slyšet cinkot sklenic
a zurčení nalévaného nápoje.
Vzal jsem sluchátko a zachrastil v jeho
blízkosti sklenicí s ledem, aby si Carl mohl
představovat svůj gin.
„Ahoj, Nicky,“ ozval se jeho slabý hlas.
„Nezlobte se, že obtěžuju, jen jsem si říkal, že
byste to měl vědět... dveře vašeho domu jsou
dokořán a ta vaše kočka je venku. To asi
nemá být, že?“
Cosi jsem neartikulovaně zabručel.
 57/1030

„Šel bych se tam podívat, co se děje, ale je

mi dnes nějak mizerně,“ pokračoval Carl
ztěžka.
„Nedělejte si starosti,“ řekl jsem. „Stejně
už musím domů.“

Do naší čtvrti je to patnáct minut jízdy po

River Road. Občas se trochu zachvěju, když
sem vjedu a vidím ty domy zející prázdnotou,
bez světel – domy, v nichž ještě nikdo
nebydlel, nebo ty, které už obyvatele měly a
zažily jejich nedobrovolné vystěhování, domy
vítězoslavně pusté a prázdné, bez lidí.
Když jsme se sem s Amy nastěhovali, hned
se k nám nahrnuli naši nepočetní sousedé:
osamělá matka tří dětí, žena středních let,
nabídla hrnec dušeného masa se zeleninou,
mladý otec trojčat přinesl karton se šesti
plechovkami piva (manželka zůstala doma s
trojčaty), dorazil i starší manželský pár, který
bydlel o pár domů dál, a samozřejmě Carl z
domu naproti. Seděli jsme vzadu na dřevěné
lávce a koukali na řeku a oni všichni
 58/1030

posmutněle mluvili o hypotékách a nulovém

úroku a nulových výhodách a pak všichni
poznamenali, že my aspoň máme přístup k
řece a taky jediní z nich nemáme děti. „Vy
jste jen sami dva? V tak velkém domě?“ podi-
vila se osamělá matka a rozdělovala porce
míchaných vajec.
„Sami dva,“ potvrdil jsem s úsměvem a
pochvalně jsem přikývl, když jsem si nabral
do pusy lžíci vajec.
„Abyste se tu necítili osamělí.“
V tomto bodě měla pravdu.
Za čtyři měsíce pak paní „v tak velkém
domě?“ prohrála svůj boj s hypotékou a zm-
izela v temnotách i se svými třemi dětmi. Její
dům zůstal prázdný. Na okně obýváku
zůstala přilepená dětská kresba motýla, jeho
kdysi zářivé barvy sluncem zhnědly.
Nedávno jsem jel večer kolem a uviděl jsem
za sklem vousatého, zanedbaně vyhlížejícího
muže, hleděl přes obrázek do ulice a vypadal
v té tmě jako nějaká smutná ryba v akváriu.
 59/1030

Když si všiml, že se na něj dívám, rychle

odstoupil od okna a zmizel v hlubinách
domu. Následujícího dne jsem mu nechal na
schodu přede dveřmi papírovou tašku plnou
sendvičů; celý týden zůstala netknutá a
slunce na ni pražilo, sendviče se kazily a pro-
mastily papír, až jsem nakonec tašku zase
sebral a vyhodil.
Ticho. V této čtvrti vždycky panovalo
znepokojivé ticho. Když jsem se blížil k
našemu domu a uvědomoval jsem si zvuk
motoru auta, už zdálky jsem viděl, že kocour
sedí na schodech. Pořád na schodech, celých
dvacet minut poté, co Carl volal. To bylo di-
vné. Amy toho kocoura milovala, měl
ustřižené drápy, nikdy nesměl ven, v žádném
případě, protože Bleecker byl sice roztomilý,
ale mimořádně hloupý, a i když měl někde v
tlustém huňatém těle nastřelený čip, Amy
věděla, že by ho už nikdy neuviděla, kdyby se
dostal z domu. Kocour by se dokolébal rovn-
ou k Mississippi – ťap, ťap, žbluňk – a odplul
 60/1030

až do Mexického zálivu, přímo do tlamy ně-

jakého hladového žraloka.
Ale ukázalo se, že kocour nemá ani tolik
důvtipu, aby sešel po schodech. Seděl těsně
nad nimi přede dveřmi, vypasený, ale hrdý
strážce – soukromý hlídač. Když jsem za-
stavil u cestičky k domu, vyšel na zápraží i
Carl a já cítil, že mě oba – on i kocour sledují,
jak jsem vystoupil z auta a jdu ke dveřím po
cestičce lemované kopci červených pivoněk,
naducaných a svěžích a svádějících k tomu,
aby je člověk orval.
Už jsem se chystal zaujmout pozici k
odchytu kocoura, když jsem uviděl, že dveře
do domu jsou otevřené. Carl mi to sice řekl
už do telefonu, ale spatřit to na vlastní oči
bylo něco jiného. Dveře nebyly jen
pootevřené, takovým tím způsobem „šla jsem
vynést odpadky, hned jsem zpátky“. Byly
dokořán a ten pohled věstil něco neblahého.
Carl zevloval na protější straně, čekal, co
udělám, a já cítil, že hraju roli
 61/1030

Znepokojeného manžela, jako v nějaké

hrozné divadelní hře. Zastavil jsem se na
prostředním schodu a zamračil jsem se, pak
jsem vyrazil a bral schody po dvou, přitom
jsem volal manželčino jméno.
Ticho.
„Amy, jsi doma?“
Vyběhl jsem rovnou nahoru. Amy nikde.
Stálo tam žehlicí prkno, žehlička byla ještě
zapnutá, na prkně nachystané nějaké šaty na
vyžehlení.
„Amy!“
Běžel jsem zase dolů a viděl jsem, že Carl
pořád stojí ve dveřích, ruce v bok a sleduje,
co se děje. Vběhl jsem do obýváku a prudce
jsem se zastavil. Na koberci střepy skla, kon-
ferenční stolek vzhůru nohama. Odkládací
stolečky také převržené, knihy se rozletěly po
podlaze a připomínaly nějaký karetní trik.
I ten těžký starožitný otoman byl převrá-
cený, jeho čtyři krátké nožky trčely vzhůru
 62/1030

jako nějakému mrtvému zvířeti. A uprostřed

toho nepořádku se válely hodně ostré nůžky.
„Amy!“
Začal jsem pobíhat po domě, hulákal jsem
její jméno. Proběhl jsem kuchyní, kde se pá-
lila čajová konvice, seběhl do suterénu a
nahlédl do prázdného pokoje pro hosty a pak
vyběhl zadními dveřmi do zahrady. Supěl
jsem k naší dřevěné lávce vedoucí do řeky.
Nakoukl jsem přes okraj dolů, jestli Amy
není v našem člunu, jednou jsem ji takhle
našel, ležela v uvázané loďce, houpala se na
vodě, obličej nastavený slunci, oči zavřené, a
když jsem shlédl dolů na pableskující
hladinu řeky, která mě oslňovala, na Amyin
krásný klidný obličej, otevřela najednou své
modré oči a nic mi neřekla, já jí taky nic
neřekl a odešel jsem sám domů.
„Amy!“
Nebyla na řece, nebyla v domě. Amy tam
nebyla.
Amy zmizela.
 AMY ELLIOTTOVÁ
18. ZÁŘÍ 2005
DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Takže, tedy, nuže. Hádejte, kdo se vrátil?

Nick Dunne, ten kluk z brooklynského
večírku, který mě líbal v oblaku cukru a pak
zmizel jako kouzlem. Osm měsíců, dva týdny,
dva dny ani slovo, a pak se objeví, jako by to
všechno bylo takhle naplánované. Ukázalo
se, že ztratil mé telefonní číslo. Měl tenkrát
vybitý mobil, tak si ho napsal na kousek
papírku. Ten si strčil do kapsy džínsů, které
pak vypral a zjistil, že z papírku zbyl roz-
močený chuchvalec. Snažil se číslo rozluštit,
ale přečetl už jen 3 a 8. (Jak řekl.)
Pak byl zavalen prací a najednou už bylo
trapně pozdě na to, aby se mě snažil najít.
(Jak řekl.)
 64/1030

Samozřejmě že jsem byla naštvaná. Byla

jsem naštvaná už dávno předtím. Ale teď
nejsem. Dovolte, abych vám to vylíčila.
(Řekla.) Dneska. Nárazový zářijový vítr. Jdu
po Sedmé avenue, přemýšlím, co bych si tak
dala k obědu, koukám po nabídce okolních
bufetů a obchůdků – nekonečné plastové
bedny se žlutými a cukrovými a červenými
melouny rozloženými na ledě jako hit
dnešního dne – a cítím, že se ke mně někdo
přitočil a jde vedle mě, koutkem oka si toho
dotěru prohlédnu a uvědomím si, kdo to je.
Byl to on. Ten kluk ze zápisu „seznámila jsem
se s klukem!“
Nezvolnila jsem krok, jen jsem se k němu
otočila a řekla:

a) „Známe se?“ (manipulativně, vyzývavě)

b) „Jé, to jsem ráda, že tě vidím!“

(dychtivě, celá naměkko)

c) „Jdi do prdele.“ (agresivně, nenávistně)

 65/1030

d) „No, to sis ale dal na čas, Nicku, že?“

(bezstarostně, hravě, v pohodě)

Odpověď: D

A teď jsme spolu. Spolu, spolu. Tak snadné

to bylo.
To načasování je zajímavé. Příhodné, dalo
by se říct. (A já to říkám.) Zrovna včera večer
moji rodiče křtili svou novou knihu. Úžasná
Amy a její velký den. Jo, jasně, Rand a
Marybeth nedokázali odolat. Dali jmenov-
kyni své dcery to, co nedokázali dát své dceři:
manžela! Ano, ve dvacátém díle se Úžasná
Amy vdává! Jéééééé. Nikoho to nezajímá.
Nikdo nechtěl, aby byla Úžasná Amy
dospělá, já už vůbec ne. Ať zůstane v
podkolenkách a s mašličkami ve vlasech, a
mě nechte, ať dospěju, nezatížená svým liter-
árním druhým já, svou papírovou lepší po-
lovičkou, tou, kterou jsem se měla stát.
 66/1030

Ale Amy je živobytí rodiny Elliottových,

slouží nám dobře, takže bych asi neměla
litovat, že je tak dokonalá. Bere si samozře-
jmě svého starého dobrého Schopného
Andyho. A budou žít jako moji rodiče: šťast-
ně, přešťastně.
Přesto je znepokojivé, v jak malém nák-
ladu kniha vyšla. V osmdesátých letech činil
náklad prvního vydání nového dílu sto tisíc
výtisků. Teď deset tisíc. Křest knihy byl tím
pádem dost neslavný. Trochu mimo. Jak
pořádat oslavu pro fiktivní postavu, která za-
čala svůj život coby přemoudřelá malá holka,
a teď je z ní třicetiletá nastávající nevěsta,
která pořád mluví jako malé dítě? („Páni,“
pomyslela si Amy, „ten můj drahý snoube-
nec je hrozný škarohlíd, když není po jeho...“
To je doslovný citát. Celá knížka ve mně budí
chut praštit Amy přímo do té její stupidní,
neposkvrněné vagíny.) Je to nostalgická
záležitost, určená pro ženy, které s Úžasnou
Amy vyrůstaly, ale nevím, kdo by něco
 67/1030

takového skutečně chtěl číst. Já ji samozře-

jmě četla. Dala jsem jí své požehnání – mno-
hokrát. Rand a Marybeth se báli, že bych
mohla Amyinu svatbu považovat za nějaký
kritický výpad proti tomu, že jsem pořád
svobodná. („Osobně si myslím, že by se ženy
měly vdávat až po pětatřicítce,“ prohlásila
moje máma, která si tátu brala ve svých
třiadvaceti.)
Moji rodiče se pořád obávali, že budu Amy
brát moc osobně pořád mě přesvědčovali,
abych se s ní příliš neztotožňovala. A přesto
mi nikdy neuniklo, že když jsem něco zpack-
ala, Amy to hned udělala správně. Když jsem
ve dvanácti konečně praštila s hraním na
housle, Amy se hned v dalším díle projevila
jako hudební génius. („Páni, hrát na housle
je sice dřina, ale jen dřinou se člověk
zlepšuje!“) Když jsem se v šestnácti vykašlala
na tenisový turnaj a jela jsem místo toho
radši s kamarády na víkend na pláž, Amy
dala přednost tenisu. („Páni, vím, že s přáteli
 68/1030

je větší zábava, ale kdybych na ten turnaj ne-

jela, zradila bych sebe i všechny ostatní
hráče.“) Vždycky jsem nad tím zuřila, ale
když jsem pak nastoupila na Harvard (a Amy
si správně vybrala univerzitu, kterou
studovali mí rodiče), dospěla jsem k závěru,
že jsem směšná, když se tím užírám. To, že
moji rodiče, dva dětští psychologové, zvolili
tuto konkrétní veřejnou formu pasivní agres-
ivity vůči svému vlastnímu dítěti, bylo ne-
jenom hnusné, ale zároveň hloupé a ujeté a
jaksi legrační. Tak prosím.
Večírek byl stejně schizofrenický jako sam-
otná kniha – konal se v Bluenightu u Union
Square, v jednom z těch zšeřelých salonů s
ušáky a zrcadly ve stylu art deco, kde se máte
cítit „hrozně mladistvě“. Skleničky martini
cinkají na podnosu, číšníci se strnulým škle-
bem úsměvu je roznášejí na zdvižené ruce.
Lační novináři s vědoucími úsměvy a
plochýma nohama urvou několik drinků
zdarma, než odtáhnou někam jinam.
 69/1030

Moji rodiče ruku v ruce obcházejí hosty –

jejich příběh lásky je v pokračováních Úžas-
né Amy také zvěčněn: manželský pár, který
se po čtvrt století věnuje společné práci.
Spřízněné duše, blíženci. Oni si takhle
opravdu říkají a má to logiku, protože já
věřím, že takoví jsou. Můžu se za to zaručit,
mám je za ta léta, kdy jsem s nimi žila jako
osamělý jedináček, dobře přečtené. Nikdy se
nehádají, nemají mezi sebou žádné vyhro-
cené konflikty, proplouvají životem jako dvě
hladké medúzy – instinktivně se rozpínají a
smršťují, přelévají se do prostoru toho
druhého a zase se vracejí do svého. Vypadá
to jednoduše. V jejich podání takové
spříznění dušívypadá jednoduše. Říká se, že
to děti z rozvrácených rodin mají těžké, ale
děti ze vzorných manželství jsou nuceny řešit
ještě složitější problémy.
A já pochopitelně musela sedět na samet-
ovém taburetku v koutě, stranou toho ne-
jvětšího ruchu, abych mohla poskytovat
 70/1030

rozhovory smutné hrstce jakýchsi za-

čátečníků, kteří dostali od svých šéfredaktorů
za úkol „urvat nějaký citát“.
Jaký je to pocit, když vidíte, že se Amy na-
konec vdala za Andyho? Vy přece ještě
nejste vdaná, že?
Otázka, kterou vám položí:

a) nesmělý chlapeček s vykulenýma očima,

který si dělá poznámky do bloku položeného
na brašně přes rameno

b) vyšňořená slečinka s hladce ulízanými

vlasy a odpornými střevíčky na jehlových
podpatcích

c) dychtivá a potetovaná mladá rockerka,

která se podle všeho zajímá o Amy mnohem
víc, než by člověk od takové pokérované
mladé holky čekal

d) všichni výše uvedení

 71/1030

Správná odpověď: D

Já: „Samozřejmě jsem hrozně zvědavá,

jak to s Amy a Andym bude pokračovat.
Přeju jim jen to nejlepší! Ha ha.“
A na další otázky většinou odpovídám
takto, nehledě na pořadí:
„Pro některé části příběhu jsem posloužila
jako předloha, ale jiné jsou zase pouhá
fikce.“
„Momentálně jsem šťastně nezadaná, v
mém životě se žádný Schopný Andy
nevyskytuje!“
„Ne, nemyslím si, že Amy přehnaně zjed-
nodušuje dynamický vztah mezi mužem a
ženou!“
„No, neřekla bych, že je seriál o Amy za-
sazen do určité doby. Myslím, že jde o
klasický příběh.“
„Ano, jsem svobodná. Žádný Schopný
Andy se momentálně v mém životě
nevyskytuje.“
 72/1030

„Proč je Amy úžasná a Andy pouze

schopný? Copak neznáte spoustu
soběstačných a skvělých ženských, které si
vzaly nijak nezajímavé chlapy, jen takové
obyčejné, co akorát chodí do práce? Ne, to si
nepište, to byl jen takový vtip.“
„Ano, jsem svobodná.“
„Ano, moji rodiče jsou dvě naprosto
spřízněné duše.“
„Ano, moc bych si přála mít jednou taky
takový vztah.“
„Jo, svobodná, ty hajzle.“
Pořád dokola stejné otázky, já se snažím
předstírat, jak jsou duchaplné. A tazatelé se
snaží předstírat totéž. Bar je chválabohu v
provozu.
Pak se se mnou už nikdo bavit nechce –
najednou! – a slečna z PR předstírá, že je to
dobře: A teď se už můžete věnovat své
společnosti! Vklouznu zase do té (malé)
skupinky, které vévodí mí rodiče v roli
dokonalých hostitelů, tváře mají rozpálené
 73/1030

Rand cení zuby v úsměvu prehistorické

mořské příšery, Marybeth rozradostněně
potřásá hlavičkou jako mladá dívenka, oba se
drží za ruce, prsty propletené, všechno, co
říká ten druhý, připadá prvnímu nesmírně
zábavné, výborně se baví, jsou sebou nadšení
a já myslím jen na to, že jsem tak příšerně
sama!
Jdu domů a chvíli brečím. Je mi skoro
dvaatřicet. Není to moc, aspoň v New Yorku
se to tak nebere, ale je fakt, že od té doby, co
jsem měla opravdu někoho ráda, uplynuly už
celé roky. Tak jaká je asi pravděpodobnost,
že potkám někoho, koho budu milovat, tím
spíš milovat tak, abych si ho chtěla vzít? Už
mě unavuje, že nevím, s kým budu, nebo
jestli vůbec s někým budu.
Mám spoustu kamarádek, které už jsou
vdané – i když jen pár z nich šťastně, ale
zkrátka hodně jich je vdaných. Ta hrstka
šťastných jsou jako moji rodiče: nedovedou
pochopit, že jsem ještě svobodná. Taková
 74/1030

chytrá, hezká a sympatická holka jako já,

holka s tolika zájmy a nadšením pro spoustu
věcí, navíc má skvělou práci a milující rodiče.
A nebojme se to říct: i peníze. Kamarádky
vraští obočí a předstírají, že přemýšlejí, s
kým by mě tak mohly dát dohromady, ale
všechny víme, že nikdo takový nezbyl, nezbyl
nikdo dobrý, a já vím, že si všechny v skrytu
myslí, že jsem nějaká vadná, že se mnou něco
není v pořádku; nedokážu být spokojená a
zároveň učinit spokojeným toho druhého.
Kamarádky, které nejsou se svými manžely
jedno tělo, jedna duše – ty, které se takzvaně
usadily, mou situaci nechápou ještě víc:
Přece není tak těžké najít někoho, koho bych
si mohla vzít, říkají. Žádný vztah není dokon-
alý, prohlašují – právě ty, které považují sex
za manželskou povinnost, tráví se svým
partnerem plytké večery, musejí vzít zavděk
vysedáváním u televize, věří, že manželská
kapitulace – ano, miláčku, dobře, miláčku –
je projevem dokonalého souladu. Dělá, co
 75/1030

mu řekneš, protože se mu nechce se s tebou

hádat, myslím si. Tvoje pitomoučké požada-
vky ho utvrzují v přesvědčení, že tě
převyšuje, nebo mu jdou na nervy, a jed-
noho dne přefikne svou krásnou mladou
kolegyni, která po něm nic nechce, a to
budeš teprve koukat. Ukaž mi chlapa, který
se nebude chtít aspoň trochu vzepřít, který
bude pořád snášet nějaké kdákání. (Ale
zároveň mu to bude svým způsobem vyho-
vovat.) Nechtěj, abych skončila v takovém
tom vztahu, kdy jeden do druhého ustavičně
rýpe, uráží ho, jen jakoby z legrace, před
společnými známými obrací oči v sloup a rá-
doby vtipně jej neustále shazuje v naději, že
je přetáhne na svou stranu v nějakém
manželském sporu, který je ostatním úplně
ukradený. Ty hrozné vztahy prosáklé věčným
jen kdyby: Tohle manželství by bylo skvělé,
jen kdyby... a vy vycítíte, že seznam těch
kdyby je mnohem delší, než si oba zúčast-
nění vůbec uvědomují.
 76/1030

Takže vím, že jsem udělala dobře, když

jsem se ještě neusadila, ale nijak mě netěší,
že se moje kamarádky s někým spárovaly a já
sedím v pátek večer doma, otevřu si láhev
vína, uvařím si něco originálního k jídlu a
říkám si: To je perfektní, a mám rande sama
se sebou. Proto absolvuju nekonečné série
večírků a posezení v barech, kroužím po těch
místnostech a připadám si jako nějaký
pochybný zákusek, do kterého nemá nikdo
odvahu kousnout. Chodím na schůzky s
muži, kteří jsou sympatičtí a hezcí a chytří –
muži jako z románu a já mám pocit, že jsem
se ocitla někde v cizině, snažím se, aby
pochopili, co jsem zač, aby mě poznali. Pro-
tože copak není podstatou každého vztahu,
aby vás ten druhý poznal, aby vás pochopil?
On mi rozumí. Ona mi rozumí. Není to snad
to jednoduché zaklínadlo?
Takže protrpíte večer s dokonalým
papírovým hrdinou – nepochopíte jeho
vtipné bláboly, nahrává vám svými bonmoty
 77/1030

na smeč, ale vy ji nevyberete. Nebo pochopí,

že jste právě utrousila něco vtipného vy, ale
neví, co s tím, v dlani mu zůstane jakýsi kon-
verzační hlen, který si pak otře. Oba strávíte
další hodinu ve snaze vzájemně se najít,
poznat se, vypijete trochu víc, mírně se
odvážete. A pak odejdete sama domů do stu-
dené postele a říkáte si: Bylo to fajn. A váš
život se stane dlouhou šňůrou takových fajn.
A najednou se srazíte s Nickem Dunnem
na Sedmé avenue, když si jdete koupit žlutý
meloun nakrájený na kostky, a bác ho! On
vás zná, pozná, poznáte se. Oba si pam-
atujete stejné věci, které stojí za zapam-
atování. (Ale jen jednu olivu.) Máte stejný
rytmus. Cvak. Prostě se znáte. Najednou
vidíte, jak si spolu čtete v posteli a v neděli si
pečete k snídani vafle a smějete se blbostem,
vidíte jeho ústa na svých. A je to tak
neuvěřitelně fajn, že jen obyčejné fajn už
vám nikdy nebude stačit. Tak rychle to
 78/1030

přišlo. A pomyslíte si: Ach, tak takhle už do

konce života. Nakonec to přece jen nastalo.
 NICK DUNNE
TOHO DNE
Nejdřív jsem na policii čekal v kuchyni, ale
štiplavý zápach spálené konvice mě tak
dráždil v krku, že se mi nakonec chtělo zv-
racet, a tak jsem se přesunul na verandu
před vchodem, posadil se na horní schod a
nutil se do klidu. Pořád jsem Amy zkoušel
volat na mobil a pokaždé se mi ozvala
hlasová schránka, rychle a rytmicky se za-
přísahávala, že mi Amy ihned zavolá. Amy se
však neozvala. Uplynuly tři hodiny, odeslal
jsem jí během té doby pět textovek, ale neza-
volala mi.
Ani jsem to nečekal. Policii řeknu: Amy by
nikdy neodešla z domu s tím, že by nechala
zapnutou konvici. Nebo otevřené dveře.
Nebo nedožehlené prádlo. Byla sakrament-
sky pořádná a neodběhla by někam od ne-
dokončené práce (například od svého
 80/1030

nemožného, ale ne tak úplně nenapravitel-

ného manžela), i kdyby usoudila, že ji to ne-
baví. Když jsme trávili dva týdny líbánek na
pláži na Fidži, odhodlaně se prokousávala
milionem záhadných stránek Kroniky
ptáčka na klíček a na mě se tvářila naštvaně,
protože jsem hltal jeden thriller za druhým.
Od té doby, co přišla o práci a co jsme se pak
přestěhovali zpátky do Missouri, se točila
(topila?) v koloběhu neustálých nedůležitých
a chaotických činností. Ty šaty, co si nachys-
tala na žehlicí prkno, by zkrátka vyžehlila.
A pak tu byl náš obývák, nesl známky ně-
jakého zápasu. Bylo mi prostě jasné, že mi
Amy už nezavolá. Chtěl jsem, aby začalo další
dějství.
Nastala ta nejlepší část dne, červencové
nebe bez mráčku, paprsky pozvolna zapada-
jícího slunce mířily jako světlo reflektoru na
východ a dodávaly krajině zlatavě svěží ná-
dech, podobala se plátnu nějakého vlám-
ského malíře. Přijela policie. Působilo to
 81/1030

idylicky: já seděl na schodech, na stromě

zpívali ptáci, z auta beze spěchu vystoupila
mladá dvojice, jako by se stavili u známých
na pikniku. Ještě dětičky, něco přes dvacet,
sebejistí a nezajímaví, zvyklí chlácholit
zneklidněné rodiče, když jejich dospívající
ratolesti přetáhly vycházky. Hispánská dívka
s dlouhým tmavým copem a černý mladík
mariňáckého vzezření. V Kartágu za mé
nedávné nepřítomnosti trochu (ale jen
opravdu trošičku) ubylo bělošského obyva-
telstva, ale zůstávalo pořád tak přísně se-
gregované, že jedinými příslušníky tmavší
rasy, které jsem během dne vídal, byli většin-
ou zaměstnanci rozvážkových firem, zdravot-
níci a pošťáci. Poldové. („Tohle místo je tak
bílé, že mi to až vadí,“ nechala se slyšet Amy,
která předtím v tavicím kotli Manhattanu
měla mezi kamarády jen jednoho Afroamer-
ičana. Obvinil jsem ji, že touží po jakési
aranžérské úpravě výkladní skříně, kde
 82/1030

budou menšiny tvořit pozadí. Nepochodil

jsem.)
„Pan Dunne? Policistka Velásquezová,“
představila se žena, „a toto je můj kolega Ri-
ordan. Jde o vaši manželku, že?“
Riordan obhlížel silnici a cucal bonbon.
Viděl jsem, že sleduje ptáka, který letěl přes
řeku. Pak znenadání střelil pohledem po
mně, jeho sešpulené rty říkaly, že vidí
všechno, co ostatní dělají. Mám obličej, do
kterého byste s chutí udeřili pěstí; jsem Ir z
dělnické rodiny uvězněný v těle naprosto za-
zobaného kreténa. Hodně se usmívám, abych
to vykompenzoval, ale funguje to jen někdy.
Na vysoké jsem dokonce nosil brýle, takové
ty s obyčejnými skly, myslel jsem si, že mi
dodají na přívětivém a přátelském vzhledu.
„Uvědomuješ si, že v nich vypadáš jako ještě
větší pablb?“ vyjádřila se k tomu Go. Zahodil
jsem je tedy a ještě víc se usmíval.
Pokynul jsem těm dvěma: „Pojďte dovnitř
a podívejte se.“
 83/1030

Vyšli po schůdkách, slyšel jsem vrzání

jejich kožených opasků a pouzder. Zastavil
jsem se ve dveřích do obýváku a ukázal na tu
spoušť.
„Ale,“ prohlásil policista Riordan a rychle
zapraskal klouby na rukou. Najednou se
přestal tvářit tak znuděně.

Riordan s Velásquezovou seděli u jídelního

stolu a nakláněli se dopředu, když mi kladli
úvodní otázky: kdo, kde, jak dlouho. Uši měli
doslova našpicované. Někdo jim volal, ale
neslyšel jsem, co říká, a Riordan mě pak in-
formoval, že sem už jedou detektivové. Byl
jsem vážně hrdý, že mě berou vážně.
Riordan se mě podruhé zeptal, jestli jsem v
poslední době neviděl v naší čtvrti někoho
cizího, potřetí mi připomněl, že se v Kartágu
potulují bandy bezdomovců, a vtom zazvonil
telefon. Vrhl jsem se k němu.
Ozval se nevrlý ženský hlas: „Pane Dunne,
tady pečovatelský dům Comfort Hill.“ Tam
 84/1030

jsme s Go umístili našeho otce stiženého

Alzheimerovou chorobou.
„Nemůžu s vámi teď mluvit, zavolám vám
později,“ štěkl jsem a zavěsil. Opovrhoval
jsem těmi ženami, které tam pracovaly: nik-
dy se neusmály, nikdy nikoho neutěšily. Byly
špatně placené, dostávaly za tu vyčerpávající
práci mrzký peníz, proto se asi nikdy na
nikoho neusmály a neutěšily ho. Věděl jsem,
že ony si můj hněv nezaslouží – k naprosté
zuřivosti mě přivádělo pomyšlení, že otec
pořád žije, zatímco matka už je v hrobě.
Tenhle měsíc měla poslat šek Go. Byl jsem
si naprosto jistý, že červenec má platit ona. A
jsem si jistý, že ona je přesvědčená o opaku.
Už se nám to takhle stalo. Go říkala, že
musíme navzájem neuvědoměle zapomínat
posílat ty šeky, protože to, nač chceme
opravdu zapomenout, je náš táta.
Vyprávěl jsem Riordanovi o cizím chláp-
kovi, kterého jsem viděl v uprázdněném
domě v naší ulici, a vtom někdo zazvonil.
 85/1030

Zazvonil domovní zvonek. Znělo to tak

normálně, jako by mi vezli pizzu.
Vešla dvojice detektivů, byla na nich znát
únava, končila jim směna. Muž byl hubený
dlouhán, obličej se mu výrazně zužoval směr-
em k malé bradě. Žena zase překvapivě ošk-
livá – až nestoudně, její ošklivost
překračovala obvyklé hranice: malé kulaté
oči jako pevně přišité knoflíky, dlouhý
zahnutý nos, pleť měla posetou drobnými hr-
bolky, dlouhé zplihlé vlasy odstínu chuchval-
ců prachu, které se hromadí pod nábytkem.
Ošklivé ženy mě přitahují. Vychovávala mě
trojice nehezkých žen – moje babička, máma
a její sestra – a všechny byly inteligentní a
laskavé a tlusté a moc, moc hodné. Amy byla
první hezká holka, se kterou jsem kdy chodil,
vážně chodil.
Ošklivka promluvila první, řekla totéž co
slečna policistka Velásquezová. „Pan Dunne?
Jsem detektiv Rhonda Boneyová. Toto je můj
 86/1030

kolega, detektiv Jim Gilpin. Prý máte obavy o

svou manželku.“
Hlasitě mi zakručelo v břiše, všichni to
slyšeli, ale dělali jsme, že ne.
„Trochu se tu porozhlédneme, ano?“ řekl
Gilpin. Měl těžké váčky pod očima a knírek
prokvetlý bílými vousy. Košili neměl po-
mačkanou, ale ani vyžehlenou; vypadal, jako
by měl páchnout cigaretovým kouřem a na-
kyslou kávou, ale nepáchl. Voněl mýdlem.
Odvedl jsem je po několika schodech do
obýváku a opět ukázal na tu spoušť, oba poli-
cisté tam pilně klečeli, jako by čekali, až je
objevíme při nějaké užitečné činnosti.
Boneyová mě odvedla ke stolu v jídelně, dál
od těch známek zápasu, ale ne z jejich
dohledu.
Rhonda Boneyová se mě vyptala na stejné
základní informace jako Velásquezová a Ri-
ordan, nespustila ze mě při tom pozorný
pohled svých vrabčích očí. Gilpin si klekl na
jedno koleno a zkoumal obývák.
 87/1030

„Volal jste nějakým přátelům nebo

příbuzným, u kterých by vaše žena třeba
mohla být?“ zeptala se Rhonda Boneyová.
„Já... Ne. Ještě ne. Asi jsem čekal, až
všichni přijedete.“
„Aha...“ Usmála se. „Nechte mě hádat: ne-
jmladší dítě.“
„Cože?“
„Jste nejmladší v rodině.“
„Mám sestru, dvojče.“ Vycítil jsem, že si o
mně dělá nějaký obrázek. „Proč?“ Na zemi
ležela Amyina oblíbená váza, nedotčená, i
když narazila o stěnu. Byl to svatební dar,
mistrovská japonská práce, a Amy vázu
každý týden před příchodem uklízečky
schovávala, protože byla přesvědčená, že by
se mohla rozbít.
„Já se jen dohaduju, proč jste čekal na nás:
jste zvyklý, že vůdčí roli vždycky převezme
někdo jiný,“ řekla Boneyová. „Takový je můj
bratříček. S tím se už člověk narodí.“ Rychle
si něco zapsala do bloku.
 88/1030

„Dobrá,“ trhl jsem rozzlobeně rameny.

„Potřebujete i mé znamení zvěrokruhu nebo
už můžeme začít?“
Boneyová se na mě laskavě usmála, čekala.
„Předpokládal bych, že něco podniknete,
protože očividně není u kamarádky,“ řekl
jsem a ukázal na nepořádek v obýváku.
„Vy tu bydlíte jak dlouho, pane Dunne, dva
roky?“ zeptala se.
„V září to budou dva.“
„Odkud jste se přistěhovali?“
„Z New Yorku.“
„Z města?“
„Ano.“
Ukázala nahoru, ptala se na dovolení bez
ptaní, a já přikývl, šel za ní a Gilpin šel za
mnou.
„Psal jsem tam,“ vyhrkl jsem bez
přemýšlení. Ani teď, dva roky po návratu
sem, nesnesu pomyšlení, že by se někdo
mohl domnívat, že tohle je můj jediný život.
Boneyová: „To je zajímavé.“
 89/1030

Gilpin: „O čem?“
Načasoval jsem si odpověď podle počtu
schodů: psal jsem pro jeden časopis (schod),
psal jsem o popkultuře (schod) do jednoho
pánského časopisu (schod). Otočil jsem se a
viděl, že se Gilpin ještě ohlíží na obývák.
Fotil si ho.
„Popkultura?“ zavolal nahoru, když vyk-
ročil po schodech. „Co to přesně obnáší?“
„Populární kulturu,“ řekl jsem. Vyšli jsme
nahoru, Boneyová na nás čekala. „Film, tele-
vize, hudba, ale víte, ne žádné velké umění,
nic bombastického.“ Zašklebil jsem se: bom-
bastického? Jak povýšenecké. Vy dva burani
asi potřebujete, abych vám překládal svou
angličtinu, čárka, vytříbenou angličtinu z
východního pobřeží, do angličtiny, čárka, ho-
vorové angličtiny Středozápadu. Prostě sem
čmáral něco vo tom, co mě napadlo, když
sem zkouknul ňákej film.
„Ona miluje filmy,“ řekl Gilpin a ukázal na
Boneyovou. Boneyová přikývla: Jo.
 90/1030

„Teď mi patří ten Bar ve městě,“ dodal

jsem. Taky jsem učil v přípravném kurzu, ale
to už jsem nedodal, najednou mi to
připadalo takové nuzácké. A nebyl jsem na
rande.
Boneyová nakukovala do koupelny, mě a
Gilpina zastavila na chodbě. „Bar?“ řekla.
„Slyšela jsem o něm. Chci se tam někdy
podívat. Bezva jméno. Takový výstižný.“
„Zní to jak z ňákýho intelektuálskýho
filmu,“ soudil Gilpin. Boneyová zamířila do
ložnice a my ji následovali. „Když si jeden
může dát pivko, není ten život tak špatnej.“
„Někdy ta odpověď je na dně sklenice,“
řekl jsem a zase jsem sebou trhl, protože mi
to připadalo nepatřičné.
Vstoupili jsme do ložnice.
Gilpin se rozesmál. „Takovej pocit znám.“
„Vidíte, žehlička je pořád zapnutá,“ začal
jsem.
Boneyová přikývla, otevřela dveře naší
prostorné šatny a vešla dovnitř, cvakla
 91/1030

vypínačem, rukama v latexových rukavicích

rozhrnula košile a šaty na ramínkách, aby se
dostala až dozadu. Najednou vykřikla,
sehnula se, otočila se k nám – a v rukou
držela dokonale souměrnou krabičku úhled-
ně zabalenou ve stříbrném papíře.
Sevřel se mi žaludek.
„Někdo má narozeniny?“ zeptala se.
„Slavíme výročí svatby.“
Boneyová a Gilpin sebou škubli jako vy-
plašení pavouci a snažili se to honem zakrýt.

Když jsme se vrátili do obýváku, dvojice

mladých policistů byla pryč. Gilpin si klekl a
obhlížel převrácenou pohovku.
„No, jsem z toho teda úplně na mrtvici,“
začal jsem.
„Já vás vůbec z ničeho neviním, Nicku,“
řekl Gilpin vážně a znělo to upřímně. Měl
světlé modré oči, občas mu zacukalo víčko,
ten tik mě znervózňoval.
„Můžeme něco podniknout? Abychom
mou ženu našli. Protože je jasné, že tu není.“
 92/1030

Boneyová ukázala na naši svatební foto-

grafii pověšenou na zdi: já ve smokingu, zuby
vyceněné v úsměvu, křečovitě objímám Amy
kolem pasu, jak se to sluší; Amy s
natočenými vlasy dotuha nalakovanými, zá-
voj jí vlaje ve větru na pláži na mysu Cod, oči
má moc vykulené, protože vždycky při focení
v poslední chvíli mrkne a teď se hrozně
snažila nemrknout. Brali jsme se hned po
Dnu nezávislosti, ve slaném mořském vz-
duchu se ještě vznášel sirný pach ohňostroje
– léto.
Pobyt na mysu nám prospěl. Vzpomínám
si, že jsem během těch několika měsíců
zjišťoval, že moje přítelkyně Amy je docela
bohatý jedináček, kterého rodiče, tvůrčí
géniové, hýčkali. Byla pro ně jakousi ikonou,
díky stejnojmenné sérii knih, kterou jsem si
asi z dětství pamatoval. Úžasná Amy. Amy
mi to vysvětlila klidným, uvážlivým tónem,
jako nějakému pacientovi, který se probírá z
kómatu. Jako by to dělala už mnohokrát
 93/1030

předtím a nepovedlo se jí to – přiznání k bo-

hatství, které vyzní až příliš nadšeně,
odhalení tajné identity, kterou si sama
nevytvořila.
Amy mi řekla, kdo je a co je zač, a pak jsme
jeli do památkově chráněného sídla Elli-
ottových v Nantucket Sound, plachtili spolu
a já si v duchu říkal: Jsem obyčejný kluk z
Missouri, letím přes oceán s lidmi, kteří toho
už viděli mnohem víc než já. I když se mi teď
otevřely oči, i když si momentálně žiju na
vysoké noze, už je nedohoním. Nezáviděl
jsem jim. Byl jsem spokojený. Nikdy jsem
netoužil po bohatství a slávě. Mě nevychovali
rodiče, kteří by ve mně viděli budoucího
prezidenta. Byli to pragmatičtí lidi, kteří si
představovali, že jejich dítě bude dělat ně-
jakou úřednickou práci, bude se něčím živit.
Mě se točila hlava už jen z toho, že jsem se
dostal do rodiny Elliottových, že jsem se
někam podíval a zase se vrátil do nóbl
opraveného domu, který v roce 1822 postavil
 94/1030

nějaký kapitán zabývající se lovem velryb, že

se tam vařila jídla z ekologicky
vypěstovaných potravin, která byla zdravá a
jejichž názvy jsem skoro ani neuměl vyslovit.
Měli jsme třeba merlíka a já věděl jen to, že
jde o nějakou chilskou rybu.
Tak jsme se jednoho krásného letního dne,
kdy bylo nebe šmolkově modré, vzali, jedli a
pili pod bílým plátěným přístřeškem, který
se vzdouval jako plachta nějakého korábu, a
já se za pár hodin s Amy vytratil do
mořských vln, protože mi to všechno
připadalo tak neskutečné, jako bych byl jen
nějaký odlesk na mořské hladině. Chladný
mořský opar mě vrátil do reality, vrátila mě
tam i Amy, když mě zatáhla zpátky do zlatavé
záře tureckého stanu, kde hodovali ti bohové,
samozřejmě jen ambrózii. V tomhle duchu
probíhaly už i naše námluvy.
Boneyová se naklonila k Amyině fotografii
a pozorně si ji prohlížela. „Vaše manželka je
moc hezká.“
 95/1030

„Ano, to je, je krásná,“ řekl jsem a cítil

jsem odezvu svého žaludku.
„Kolikáté výročí svatby dnes slavíte?“
zeptala se.
„Páté.“
Nervózně jsem přešlápl, chtěl jsem už něco
dělat. Nechtěl jsem poslouchat jejich řeči o
tom, jak je moje žena krásná, chtěl jsem, aby
už sakra šli tu mou manželku hledat. Ale
nahlas jsem to nevyslovil; často neříkám věci
nahlas, i když bych měl. Dokážu všechno
držet v sobě a rozškatulkovat si to, až už je to
někdy k nevydržení: moje nitro je někdy jako
sklep, ve kterém jsou uloženy stovky lahví
vzteku, zoufalství a strachu, ale nikdo to na
mně pouhým pohledem nepozná.
„Pět let, to už něco znamená. Budu hádat:
zamluvil jste si stůl v Houston’s?“ zajímal se
Gilpin. To byla jediná nóbl restaurace ve
městě. Musíte si všichni zajít do Houston’s,
řekla máma, když jsme se sem vrátili,
prozradila nám to jako nějaké zdejší
 96/1030

tajemství a doufala, že tím mé ženě udělá

radost.
„Samozřejmě, kde jinde.“
To už jsem policii zalhal popáté. Teprve
jsem s lhaním začínal.
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
5. ČERVENCE 2008
DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Isem těhotná láskou! Láskou jen hořím!

Morbidně pukám oddaností! Šťastný bum-
brlíček s žaludkem plným nadšení do vdavek.
Poletuju kolem něj se spokojeným bzučením,
snáším na hnízdo a buduju ho. Přihodilo se
mi něco zvláštního. Stala jsem se manželkou.
Kormidluju loď konverzace – neohrabaně a
nepřirozeně – jen proto, abych mohla vyslov-
ovat jeho jméno nahlas. Stala jsem se
manželkou, stala jsem se nudou, musela
jsem odevzdat svůj průkaz nezávislé mladé
feministky. Nevadí mi to. Dohlížím na jeho
šekovou knížku, stříhám mu vlasy. Stala
jsem se tak staromódní, že to jednou možná
vyjádřím slovy, že jsem jeho peněženka, až se
 98/1030

budu ve volném tvídovém kabátě štrachat z

domu s červeně namalovanou pusou do
salonu krásy. Nic mi nevadí. Zdá se, že se
všechno v dobré obrátí, že se každá potíž
změní v zábavnou historku, které se zas-
mějeme u večeře. Dneska jsem si dala do
nosu, miláčku... hahaha! No to je legrace!
Nick je jako sklenička tvrdého: na všechno
se pak díváte správně. Ne jinak, ale správně.
Uvědomuju si, že když jsem s Nickem,
nezáleží na tom, jestli se o pár dní opozdíme
se zaplacením účtu za elektřinu, jestli byl
můj poslední kvíz v časopise trochu hloupý.
(V tom úplně posledním jsem se ptala – a to
si nedělám legraci : „Jakým stromem byste
chtěla být?“ Já, já jsem jabloň! To je jedno!)
Nezáleží na tom, že nové pokračování Úžas-
né Amy kritiky po zásluze ztrhaly a nešetřily
jedovatými útoky na plytkost příběhu, že
kniha byla přijata ze strany čtenářů vlažně a
brzy následoval rychlý propad. Nezáleželo na
tom, jakou barvou vymaluju náš pokoj, na
 99/1030

jak dlouho uvíznu v dopravní špičce nebo

jestli náš tříděný odpad skutečně recyklují.
(Jen ke mně buď upřímný, New Yorku, ano?)
Na tom všem nezáleží, protože jsem našla
své druhé já. Je to Nick, pohodář a kliďas, je
inteligentní a je s ním zábava, nemá složitou
povahu. Netýraný, šťastný. Milý a sym-
patický. S velkým penisem.
Všechno, co mi na sobě vadilo, bylo
odsunuto do nejzazšího kouta mozku. Možná
se mi na něm nejvíc líbí to, jaký na mě má
vliv. Neovlivňuje mě, jen na mě má vliv.
Jsem veselá. Jsem hravá. Jsem v pohodě.
Jsem přirozeně šťastná a naprosto spoko-
jená. Jsem manželka! Je to tak zvláštní, když
to vyslovím. (Ale vážně, New Yorku, to s tou
recyklací, New Yorku – no tak, vždyť to byla
jen legrace.)
Máme bláznivé nápady, jako třeba minulý
víkend: jeli jsme do Delaware, protože jsme
se oba v Delaware ještě nikdy s nikým
nepomilovali. Dovolte, abych to vylíčila,
 100/1030

protože to opravdu stojí za to. Přejeli jsme

státní hranici, Vítejte v Delaware!, hlásaly
cedule, a taky Malý zázrak! a ještě: Nak-
upujte bez daně!
Delaware, místo, kde bydlí spousta
bohatých.
Přiměla jsem Nicka, aby odbočil na první
lesní cestu, kterou jsem uviděla, asi pět
minut jsme se po ní kodrcali a pak dojeli na
místo, kde po obou stranách rostly borovice.
Nemluvíme. Sklopí sedadlo. Já si vyhrnu
sukni. Nemám kalhotky, vidím jeho
pootevřená ústa a uvolněný výraz v obličeji,
má ho vždycky, když je vzrušený. Sednu si na
něj, zády k němu a čelem k přednímu sklu.
Jsem přitisknutá k volantu a klakson se
občas zlehka připojí k mému sténání, ruka
mi klouže po skle a vydává skřípavý zvuk.
Můžeme to s Nickem dělat kdekoli, žádný z
nás nemá trému, je to něco, na co jsme oba
docela pyšní. Pak jedeme rovnou domů. Jím
 101/1030

kousky sušeného hovězího a bosýma nohama

se opírám o palubní desku.
Milujeme náš dům. Dům, který postavila
Úžasná Amy. Je v Brooklynu, z hnědých
cihel, koupili nám ho naši, stojí přímo na
Promenade a velké široké okno nám skýtá
výhled na Manhattan. Tak extravagantní, až
si připadám provinile, aleje dokonalý. Bojuju
s pocitem, že jsem rozmazlená holka z bo-
haté rodiny, kdekoli to jde. Spoustu věcí jsme
si v domě udělali sami. Dva víkendy jsme
malovali: pokoje jsou hráškově zelené, ble-
dožluté a sametově modré. Teoreticky. Žád-
ný odstín nám nevyšel, jak jsme si předsta-
vovali, ale tváříme se, že se nám barvy líbí i
tak. Zaplníme svůj domov věcmi pořízenými
na bleším trhu; nakupujeme desky a
přehráváme si je na Nickově gramofonu.
Včera večer jsme seděli na starém perském
koberečku a poslouchali poškrábané desky,
stmívalo se, Manhattan se rozsvítil a Nick
řekl: „Takhle jsem si to vždycky
 102/1030

představoval. Přesně takhle jsem si to

maloval.“
O víkendech si spolu v posteli povídáme,
jsme zachumlaní do čtyř vrstev přikrývek a
tváře máme pod žlutým přehozem
prozářeným sluníčkem krásně teplé. I prkna
v podlaze jsou ve veselé náladě: dvě z nich na
nás pokřikují, když přecházíme ke dveřím.
Hrozně se mi to líbí, jsem ráda, že je to tu
jenom naše, že si tu krásně žijeme pod
starožitnou stojací lampou, mám ráda ten ne
moc povedený keramický hrníček, který stojí
vedle naší konvice na kávu, nepijeme z něj,
na dně leží kancelářská svorka. Celé dny jen
přemýšlím nad tím, čím bych mu udělala ra-
dost třeba mu běžím koupit mátové mýdlo,
které mu vklouzne do ruky jako teplý
kamínek, nebo sháním plátek pstruha a pak
mu ho připravím a předložím jako ódu na
časy, kdy z loďky na řece chytal ryby. Vím, že
jsem směšná. Ale dělám to strašně ráda dřív
jsem nevěděla, že jsem schopná se kvůli
 103/1030

chlapovi pouštět do takových bláznivin. Je to

hrozně příjemné, je to pohoda. Dokonce mu i
nadšeně peru ponožky, které nacházím na
tak neuvěřitelných místech a tak zmuchlané,
jako by je po domě roznášel a schovával ně-
jaký skřítek.
Dnes máme první výročí svatby a já jsem
těhotná láskou, i když nám všichni kolem
celou tu dobu říkali, jak bude první rok
těžký, jako bychom byli nějací naivní
holobrádkové, kteří se nedokážou poprat s
problémy. Ten rok nebyl nijak těžký. Jsme si
prostě souzeni. Dnes slavíme první výročí
svatby, Nick to v poledne zapíchne v práci a
bude spěchat za mnou, čeká ho honba za
pokladem. Připravila jsem tuhle legrácku s
nápovědou, která se týká našeho života,
našeho prvního společného roku:

Když se můj miláček z práce zmrzlý vrátí,

může si hned dát něco pro zahřátí.
 104/1030

Odpověď: polévka tom yum, kterou

prodávají v thajské čtvrti na President Street.
Vedoucí restaurace tam dnes odpoledne na
nás bude čekat s ochutnávkou a další
nápovědou.
Hra nás povede k McMannovi v čínské
čtvrti a pak do Central Parku k soše Alenky.
Bude to skvělá procházka po New Yorku.
Skončíme na rybím trhu ve Fulton Street,
kde si koupíme dva báječné humry, a poje-
deme domů taxíkem a já budu držet krabici s
humry na klíně. Nick bude cestou celý ne-
dočkavý, pak poběžíme domů a já ty humry
dám do našeho nového hrnce a připravím je
na starém sporáku s veškerou zručností
holky, která má za sebou spoustu
prázdninových rybolovů na mysu Cod. A
Nick se bude smát a dělat, že se bojí, jak mo-
je kuchaření dopadne, uteče mezitím z
kuchyně a schová se za dveře.
Původně jsem navrhla, že si zajdeme
někam na hamburgery. Nick zase chtěl,
 105/1030

abychom povečeřeli v nějaké hogo fogo res-

tauraci – nejlíp pětihvězdičkové – kde se
podává několikero chodů v přísném pořadí a
kde se číšníci div nepřetrhnou uctivostí.
Takže ti humři jsou něco, co nám všichni
říkají (pořád a pořád dokola) o manželství: je
to kompromis!
Budeme jíst humry polité máslem a mi-
lovat se na podlaze, bude nám k tomu za-
střeným hlasem zpívat nějaká džezová
zpěvačka z našich starých gramofonových
desek. Pomalinku se trochu opijeme dobrou
skotskou, kterou má Nick tak rád. Já mu
dám dárek – dopisní soupravu s jeho
monogramem, od firmy Crane, kterou si tak
dlouho přál, ze silného papíru smetanové
barvy, na němž se pisatelova slova napsaná
sytým inkoustem tak pěkně vyjímají. Dopisní
papír pro spisovatele a jeho manželku, která
má možná políčeno na pár milostných
dopisů.
 106/1030

Pak se možná pomilujeme znovu. A v noci

si dáme hamburger. A další skotskou. Voilà:
nejšťastnější pár v celé čtvrti! A přitom
všichni říkají, jak je manželství těžké.
 NICK DUNNE
TOHO VEČERA
Boneyová a Gilpin přesunuli výslech na
policejní stanici, která vypadá jako chátrající
banka. Nechali mě čtyřicet minut samotného
v malé místnosti, snažil jsem se sedět klidně.
Když člověk předstírá, že je klidný, svým
způsobem klidný je. Položil jsem paže na stůl
a opřel si o ně hlavu. Čekal jsem.
„Nechcete zavolat Amyiným rodičům?“
zeptala se mě předtím Boneyová.
„Nerad bych je zbytečně plašil,“ řekl jsem.
„Jestli se Amy do hodiny neozve, zavolám
jim.“
Takhle se mě zeptala třikrát a já jí třikrát
odpověděl.
Nakonec za mnou oba přišli do místnosti a
posadili se ke stolu naproti mně. Musel jsem
se držet, abych se nerozesmál, protože jsem
si fakt připadal jako v nějakém televizním
 108/1030

seriálu. Místnost vypadala úplně stejně jako

v seriálech, které jsem si posledních deset let
pozdě večer občas pouštěl, a ti dva poldové –
unavení a soustředění – se chovali jako
herci. Boneyová měla dokonce kelímek s ká-
vou a papírovou složku, jako v těch seriálech.
Poldovy rekvizity. Na okamžik se mi úplně
zatočila hlava, jak jsem si představil, že jsme
jen jacísi herci: Zahrajme si v epizodě Po-
hřešovaná manželka!
„Není vám něco, Nicku?“
„Ne, jsem v pořádku, proč?“
„Usmíváte se.“
Vzrušující pocit se rozbil o dlážděnou pod-
lahu. „Promiňte, je to jen takový... “
„Já vím,“ řekla Boneyová a podívala se na
mě, jako by mě konejšivě pohladila po ra-
meni. „Je to hrozně zvláštní, chápu.“
Odkašlala si. „Především chceme, abyste se
tu cítil v pohodě. Kdybyste cokoli chtěl, stačí
říct. Čím víc informací nám teď poskytnete,
 109/1030

tím líp, ale taky můžete kdykoli odejít, o nic

nejde.“
„Jsem vám naprosto k dispozici.“
„Fajn, díky,“ řekla. „Tak dobrá. Chci co ne-
jdřív vyřešit to nejmíň příjemné. Tu nejhorší
část. Jestli vaši ženu někdo unesl – to sice
zatím nevíme, ale kdyby se ukázalo, že je to
tak, chceme toho, kdo to udělal, chytit, a až
ho chytíme, tak ho zmáčkneme, a to pořád-
ně. Nevykroutí se z toho. Žádné štráchy.“
„Rozumím.“
„Takže vás musíme rychle vyslechnout,
abyste byl ze hry. Aby na nás ten únosce
nemohl nastoupit s tím, že jsme to neudělali,
chápete, co myslím?“
Mechanicky jsem přikývl. Sice jsem
nechápal, o co jde, ale chtěl jsem působit
dojmem, že jim hodlám být maximálně ná-
pomocný. „Jsem vám naprosto k dispozici.“
„Nechceme vás nijak vystrašit,“ dodal
Gilpin. „Jen potřebujeme znát všechny pod-
statné věci.“
 110/1030

„To je zcela v pořádku.“ Vždycky je to

manžel, pomyslel jsem si. Všichni vědí, že je
to vždycky manžel, tak proč to nemůžou
prostě říct na rovinu: Podezíráme vás, pro-
tože jste manžel a vždycky je to ten manžel.
Stačí se dívat na pořad Dateline, Policie
pátrá, radí, informuje.
„Tak prima, Nicku,“ pokračovala Boney-
ová. „Nejdřív vám uděláme výtěr ústní
dutiny, abychom mohli ve vašem domě
odebrat vzorky DNA, které nejsou vaše.
Souhlasíte?“
„Jistě.“
„Taky bych vám chtěla z rukou odebrat
vzorek případného rezidua střelného prachu.
Jak říkám, je to jen pro případ “
„Počkat, počkat. Zjistili jste něco, co vás
vede k domněnce, že moji ženu někdo -“
„Nenene, Nicku,“ vložil se do toho Gilpin.
Přisunul si židli blíž ke stolu, otočil ji a sedl si
na ni opačně. Napadlo mě, jestli to takhle
poldové opravdu dělali. Nebo to vymyslel
 111/1030

nějaký chytrý herec a poldové se po něm za-

čali opičit, protože to viděli v televizi a
připadalo jim to efektní?
„Je to prostě takový postup,“ pokračoval
Gilpin. „Snažíme se od něčeho odpíchnout:
odebereme vám vzorky z rukou, uděláme
výtěr a taky bychom chtěli udělat prohlídku
vašeho auta...“
„Samozřejmě. Jak jsem řekl, jsem vám
plně k dispozici.“
„Díky, Nicku. Velice to oceňuju. Lidi nám
to někdy komplikujou jen proto, že vědí, že si
to můžou dovolit.“
Já byl přesně opačný případ. Otec mi v
dětství vnukl neustálý, byť nevyslovený pocit,
že jsem něco provedl; byl to člověk, který
pořád číhal, při čem by mě nachytal a mohl
se na mě zlobit. Go zaujala obranný postoj a
nikdy nebyla ochotná nechat se z něčeho
bezdůvodně obvinit. Ze mě otcovo chování
učinilo věčně se ponižujícího blbečka, choval
jsem se pokorně vůči všem autoritám. Vůči
 112/1030

mámě, tátovi, učitelům: Nebudu vám dělat

sebemenší problémy, pane nebo paní. Celou
dobu mi šlo o to, aby o mně všichni měli
dobré mínění, prahnul jsem po jejich přízni.
„Ty bys doslova lhal, podváděl a kradl – a
klidně i vraždil, sakra – jen abys lidi přes-
vědčil, že seš hodnej kluk,“ řekla mi jednou
Go. Stáli jsme zrovna ve frontě na plněné
taštičky v Yonah Shimmel’s, kousek od Goina
starého newyorského bytu – pamatuju si to
tak přesně, jako by to bylo včera – a mě po
jejích slovech úplně přešla chuť, protože to
vystihla tak trefně a já si to nikdy předtím
neuvědomil, a sotva to vyřkla, pomyslel jsem
si: Tohle si budu navždy pamatovat, je to
jeden z těch okamžiků, které se mi navěky
zapíšou do mozku.
Tlachali jsme s policisty o ohňostroji, který
se tu konal čtvrtého července při oslavách
Dne nezávislosti, taky o počasí, a oni mi při
tom sejmuli vzorky z rukou, jestli na nich
neulpěl střelný prach, a vatovým tamponem
 113/1030

mi udělali výtěr úst. Tvářili se, že o nic nejde,

jako bych byl u zubaře.
Když s tím skončili, Boneyová přede mě
postavila další kelímek kávy a stiskla mi ra-
meno. „Omlouvám se za to. To je nejhorší
část naší práce. Myslíte, že byste nám ještě
odpověděl na pár otázek? Fakt by nám to
pomohlo.“
„Ano, samozřejmě, dejte se do toho.“
Položila přede mě na stůl malý digitální
diktafon. „Nevadí vám to? Takhle nebudete
muset odpovídat pořád dokola na stejné
otázky...“ Chtěla si mé odpovědi nahrát,
abych nemohl svou výpověď měnit. Měl bych
si zavolat právníka, pomyslel jsem si, ale
právníky potřebují jen provinilci, tak jsem
přikývl: Vůbec ne.
„Takže Amy,“ začala. „Jak dlouho tu s ní
žijete?“
„Asi dva roky.“
„A ona pochází z New Yorku. Z města New
York.“
 114/1030

„Ano.“
„Pracuje? Má nějaké zaměstnání?“
„Ne. Dřív psala testy osobnosti.“
Detektivové si vyměnili udivený pohled:
Testy?
„Psala je do časopisů pro mládež a pro
ženy,“ vysvětlil jsem. „Víte, co myslím: Jste
žárlivá? Vyzkoušejte si náš test a uvidíte! Ma-
jí z vás vaši nápadníci strach? Zkuste náš test
a přesvědčte se!‘“
„Bezva, takové testy mám hrozně ráda,“
svěřila se Boneyová. „Jen jsem nevěděla, že
se tím může člověk živit. Že je píše. Teda jako
profesionálně.“
„No, už ne. Už se tím neuživíte. Na inter-
netu se to teď takovými testy jen hemží a
jsou zadarmo. Amy je měla lepší – byla psy-
choložka – tedy je psycholožka, studovala
psychologii na vysoké.“ Křečovitě jsem se
zasmál svému faux pas. „Ale když jste
odborník, nemůžete pracovat zadarmo.“
„A potom?“
 115/1030

Pokrčil jsem rameny. „Pak jsme se

přestěhovali sem. Teď je prostě žena v
domácnosti.“
„Ale! Takže máte děti!“ zašveholila Boney-
ová, jako by ji ta představa bůhvíjak potěšila.
„Ne.“
„Aha. No a co teda celý den dělá?“
To by mě taky zajímalo. Amy kdysi dělala
od všeho něco, v jednom kuse. Když jsme
spolu začali bydlet, posedla ji vášeň naučit se
vařit francouzská jídla, dokázala se zručně
ohánět nožem a připravit úžasné dušené
hovězí na červeném víně se zeleninou. Když
slavila čtyřiatřicáté narozeniny, letěli jsme do
Barcelony, kde mě úplně odrovnala svou
dokonalou znalostí hovorové španělštiny na
cesty, kterou se tajně dlouhou dobu učila. Mé
ženě to skvěle myslelo, měla paměť jako slon
a byla hrozně zvídavá. Ale byla to taková
posedlost živená soutěživostí: potřebovala
oslnit muže a vzbuzovat v ženách závist:
Amy samozřejmě ovládá francouzskou
 116/1030

kuchyni a plynně hovoří španělsky a

zahradničí a plete a běhá maraton a vyzná
se na burze a umí létat letadlem a vypadá
při tom jako nějaká modelka. Potřebovala
být tou Úžasnou Amy, a to pořád. Ale tady v
Missouri ženské nakupují v diskontních
prodejnách, vaří obyčejná sytá jídla, smějí se
tomu, jak málo si pamatují ze španělštiny,
kterou měly ve škole. Nemají zájem s někým
soutěžit. Amyině neúnavné snaze dosáhnout
něčeho víc sice fandily, ale taky v nich
vzbuzovala jakýsi soucit. Mou ženu nemohlo
potkat nic horšího než žít ve městě plném
nýmandů, kteří jsou se svým stavem
spokojeni.
„Má spoustu koníčků,“ dodal jsem.
„Nic vás na ní neznepokojuje?“ zeptala se
Boneyová a tvářila se starostlivě. „Nebojíte
se, že třeba bere nějaké prášky nebo pije?
Nechci se vás tím nijak dotknout. Ale
spousta takových žen v domácnosti, ani
nemáte tušení kolik, takhle tráví dny. Mají
 117/1030

dlouhou chvíli, když jsou doma samy. A často

se kromě pití dají ještě na drogy – a to teď
nemluvím o nějakém heroinu, ale jen o
obyčejných analgetikách, která běžně
dostanete na předpis tak to se nám tu pak
dějí pěkné věci! Je toho tady teď plno.“
„Situace se zhoršuje,“ řekl Gilpin. „I
spousta policistů dostala padáka kvůli dro-
gám – celá pětina, a šlo o tvrdé postihy. Je to
fakt hrůza, jak je to tu promořené.“
„Měli jsme tu případ ženy v domácnosti,
takové milé a sympatické paní, která se min-
ulý měsíc tak zfetovala prášky, až si vyrazila
zub,“ doplnila Boneyová.
„To ne, Amy si možná dá skleničku vína
nebo něco takového, ale drogy, to ne.“
Boneyová se na mě podívala, má odpověď
ji očividně neuspokojila. „Má tady nějaké
dobré kamarádky? Rádi bychom některé za-
volali, jen abychom se ujistili. Manžel nebo
manželka jsou často poslední, kdo se doví, že
 118/1030

jejich partner jede v drogách. Lidé se za to

stydí, hlavně ženy.“
Kamarádky. V New Yorku se Amy každou
chvíli s někým spřátelila a zvala si lidi i na
návštěvy, byly to takové její projekty. Byla
jimi vždycky hrozně nadšená: Paulou, která
jí dávala hodiny zpěvu a měla hříšně dobrý
hlas (Amy chodila do internátní školy v Mas-
sachusetts; hrozně se mi líbilo, když na mě
občas spustila něco tou novoanglickou
hantýrkou: hříšně dobrý). Byla celá pryč z
Jessie z návrhářského kurzu. Ale když jsem
se jí na ty dvě za měsíc zeptal, zírala na mě,
jako bych mluvil s cesty.
Pak tu byli muži, co pořád za Amy brousili
a s nadšením dělali věci, které jsem měl
správně udělat já, ale neudělal. Opravili
rozviklanou židli, sháněli pro ni její oblíbený
asijský čaj z dovozu. Muži, o kterých přísa-
hala, že jsou to jen kamarádi, dobří
kamarádi. Amy si je držela od těla – tak
akorát, abych se nemohl moc naštvat, a
 119/1030

zároveň aby stačilo kývnout prstíčkem a oni

udělali, co jí na očích viděli.
V Missouri... dobrý bože, tam jsem
opravdu o nikom takovém nevěděl. Došlo mi
to vlastně až teď. Ty jsi ale vůl, pomyslel
jsem si. Jsme tu už dva roky a po těch
počátečních seznamovacích večírcích se
sousedy, po těch pár šílených měsících neex-
istoval nikdo, s kým by se Amy pravidelně
vídala. Měla mou mámu, která je teď mrtvá,
a mě – a naší hlavní formou rozhovoru jsou
výpady a protiargumentace. Když jsme tu
bydleli asi rok, zeptal jsem sejí s hranou
galantností: „Tak jak se vám líbí Severní
Kartágo, paní Dunneová?“
„Chceš říct Nové Kartágo?“ odpověděla.
Odmítl jsem se dál vyptávat, ale věděl jsem,
že šlo o urážku.
„Má několik dobrých kamarádek, ale
většina z nich žije na východním pobřeží.“
„A její rodiče?“
„Bydlí v New Yorku. Ve městě.“
 120/1030

„A vy jste ještě nikomu z nich nezavolal?“

zeptala se Boneyová s nechápavým úsměvem
na tváři.
„Zatím jsem udělal všechno ostatní, oč jste
mě požádali. Ještě jsem to nestihl.“ Podepsal
jsem svolení, že mohou prověřit Amyiny
kreditní karty a výběr z bankomatu, telefonní
hovory z mobilu, poskytl jsem jim číslo na
Go a jméno Sue, té vdovy z Baru, která by
mohla dosvědčit, kdy jsem tam dorazil.
„Vy jste prostě benjamínek v rodině.“
Zavrtěla hlavou. „Opravdu mi připomínáte
mého malého bratra.“ Pauza. „To je míněno
jako poklona, věřte mi.“
„Ona ho úplně žere,“ přizvukoval Gilpin a
čmáral si něco do bloku. „Takže jste odjel z
domu tak kolem půl osmé a v Baru jste se ob-
jevil kolem poledne a mezitím jste byl na
pláži.“
Asi šestnáct kilometrů severním směrem
od našeho domu je pláž, ne moc příjemné
místo s naplaveným pískem a bahnem, plné
 121/1030

střepů z lahví od piva. Odpadkové koše

přetékají plastovými kelímky a použitými
dětskými plenami. Ale je tam i piknikový
stůl, kam krásně svítí slunce, a když se díváte
jen na řeku, nemusíte si okolního nepořádku
všímat.
„Někdy si tam jedu chvíli posedět s kávou
a novinami. Trochu si užít léta.“
Ne, s nikým jsem tam nemluvil. Ne, nikdo
mě tam neviděl.
„Ve všední den je tam docela hezky,“ souh-
lasil Gilpin.
Kdyby se policie zeptala někoho, kdo mě
zná, rychle by zjistili, že na tu pláž skoro nik-
dy nechodím a už vůbec si tam nejezdím
posedět s kávou a novinami a užívat si
dopoledne. Mám citlivou irskou pleť a nebaví
mě chytat bronz: nejsem žádný plážový typ.
Řekl jsem to detektivům proto, že to kdysi
napadlo Amy, abych si našel nějaké klidné
místo, kde bych mohl být sám a dívat se na
řeku, kterou mám tak rád, a rozjímat o
 122/1030

našem společném životě. Řekla mi to i dnes

ráno, když jsme posnídali její palačinky.
Naklonila se ke mně přes stůl a řekla: „Vím,
že teď prožíváme těžké období. Ale já tě
pořád hrozně miluju, Nicku, a vím, že se taky
mám v mnohém co zdokonalovat. Chci ti být
dobrou manželkou a chci, abys byl můj
manžel a byl šťastný. Ale musíš se rozhod-
nout, co chceš.“
Očividně si tu řeč předem nacvičovala;
hrdě se usmála, když ji pronesla. A i když mi
moje žena nabízela takovou laskavost, já si
celou dobu myslel: Samozřejmě si to takhle
vykreslila. Chce si mě představovat, jak
sedím u divoce proudící řeky, vítr mi čechrá
vlasy, já hledím k obzoru a přemýšlím o
našem společném životě. Místo toho, abych
si v klidu zašel do Dunkin’ Donuts.
Musíš se ale rozhodnout, co chceš. K Amy-
ině smůle jsem už byl rozhodnutý.
 123/1030

Boneyová zvedla pohled plný zájmu od

svých poznámek. „Můžete mi říct, jakou má
vaše žena krevní skupinu?“
„Ehm, ne, já to nevím.“
„Vy neznáte krevní skupinu své
manželky?“
„Možná nulu?“ tipnul jsem si.
Boneyová se zamračila, pak vydala jakýsi
jogínský zvuk svědčící o únavě. „Dobrá,
Nicku, tohle se snažíme udělat my, abychom
vám pomohli.“ Vyjmenovala kroky, které
policie prozatím podnikla: sledují Amyin
mobil, dali do oběhu její fotografii, mají pod
kontrolou její kreditní karty. Vyslýchají
známé sexuální útočníky z okolí. Prověřili
těch pár lidí, kteří bydlí v naší čtvrti. Napíchli
náš telefon pro případ, že by někdo žádal
výkupné.
Nevěděl jsem, co na to mám říct. Pátral
jsem v paměti: Co ve filmech manžel v této
situaci říká? Záleží na tom, jestli je vinen
nebo nevinen.
 124/1030

„Nemůžu říct, že by mě to nějak uklidnilo.

Jde o – je to únos nebo případ pohřešování
dané osoby nebo o co vlastně jde?“ Znal jsem
statistiky, znal jsem je ze stejného seriálu, v
kterém jsem teď hrál hlavní roli: když se
případ nevyřeší během prvních osmačtyřiceti
hodin, nejspíš se nevyřeší vůbec. Prvních os-
mačtyřicet hodin je klíčových. „Chci tím říct,
že moje žena zmizela. Moje žena zmizela!“
Uvědomil jsem si, že jsem to poprvé vyslovil
tak, jak se to mělo vyslovit: v hlase měla znít
panika a hněv. Můj otec dokázal hlasem
vyjádřit nekonečnou směsici nálad: trpkost,
vztek, znechucení. Celý život jsem bojoval o
to, abych nebyl stejný jako on, a dostal jsem
se do stavu, že nedokážu dát najevo žádné
negativní emoce. To byl další důvod, proč
jsem mohl vypadat jako idiot – mohlo mi být
na zvracení, ale z výrazu tváře a už vůbec z
mých slov byste to nepoznali. Můj věčný
problém: buď se ovládám až přehnaně, nebo
vůbec.
 125/1030

„Nicku, my to bereme mimořádně vážně,“

řekla Boneyová. „Laboratorní technici teď
právě pracují na plné obrátky a brzy nám
dodají další informace, abychom mohli
pokračovat. Momentálně se toho od vás
potřebujeme dozvědět co nejvíc o vaší ženě.
Jaká je?“
Hlavou mi bleskla otřepaná fráze, kterou
manžel o své ženě obvykle použije: Je
báječná, skvělá, milá, je mi oporou.
„Jaká je jak?“ zeptal jsem se.
„Přibližte nám její povahu,“ upřesnila
Boneyová. „Třeba, co jste jí dal k vašemu
výročí svatby? Nějaký šperk?“
„Ještě jsem jí nedal nic,“ řekl jsem. „Chtěl
jsem jí dát dárek až odpoledne.“ Čekal jsem,
že se zas rozesměje a řekne, že jsem přece ten
benjamínek, ale neudělala to.
„Dobrá. No tak mi o ní něco řekněte. Je
společenská? Je taková – teď nevím, jak to
říct – je prostě taková z New Yorku? Jakože
 126/1030

mohl by ji někdo pokládat za oprsklou? Že by

se mu její chování třeba nelíbilo?“
„Já nevím. Někteří lidé jí tady můžou
připadat divní, ale ona není z těch – není
taková, že by se k někomu chovala tak
povýšeně nebo neomaleně, aby jí chtěl...
ublížit.“
To byla moje jedenáctá lež. Dnešní Amy
byla dost neomalená a hrubá, že by jí člověk
někdy s chutí něco udělal. Ale teď opravdu
mluvím o tom, jaká je současná Amy, která
se už jen málo podobá ženě, do níž jsem se
kdysi zamiloval. Od té doby se hrozně
změnila, jako když mávnete nějakým kouzel-
ným proutkem. Za těch málo let z dřívější
Amy, děvčete, které se dokázalo všemu bez-
starostně smát, zůstala na podlaze jen
svlečená slupka kůže a odhozená duše a z
toho obalu vystoupila nová, břitká, zatrpklá
Amy. Moje žena už nebyla mou ženou, ale
stala se pevně utaženým uzlem drátu ostrého
jako břitva, chtěla, abych jej rozvázal, ale já
 127/1030

to těmi svými tlustými, neobratnými a

nervózními prsty nedokázal. Prsty ven-
kovského balíka. Těmi prsty, které nebyly
vycvičené ke složitému a nebezpečnému roz-
motávání Amy. Když jsem se o to snažně
pokoušel a pak ty své zakrvácené pahýly
zvedl, jen si povzdechla a uchýlila se k ta-
jnému deníku, kterému se svěřovala se všemi
mými nedostatky a vadami, neustále mu
líčila svá nová a nová zklamání, moje slabiny,
chyby. Moje někdejší Amy, s tou přece byla
krucinál zábava. Dokázala se bavit. Dokázala
mě rozesmát. Už jsem to úplně zapomněl. A
že se uměla smát. Smích jí vycházel hluboko
z hrdla, až z toho místa za čípkem v krku, což
je pro smích to nejlepší místo, kde se může
zrodit. Všechny pocity křivdy a důvody k
rozhořčenosti odhazovala pryč, rozhazovala
je jako hrsti zrní, když krmíte ptáčky: hodíte
je co nejdál a zrní je okamžitě pryč.
Nebyla tou, kterou se stala, tou, které jsem
se nejvíc bál: rozhněvanou ženou. S
 128/1030

rozhněvanými ženami jsem to neuměl. Vy-

volávaly ve mně cosi hnusného.
„Je panovačná?“ zeptal se Gilpin. „Takový
ten vůdčí typ?“
Pomyslel jsem na Amyin kalendář,
vyplněný jakoby na tři roky dopředu, a
kdybyste se podívali na následující rok,
skutečně byste tam našli poznámky typu:
kožní, zubař, veterinář. „Ona je zkrátka typ,
který má všechno naplánované. Ráda
sepisuje seznamy úkolů a kontroluje je.
Dodržuje. Proto mi nejde do hlavy – “
„To může být k zbláznění,“ řekla Boneyová
účastně. „Pokud nejste taky takový typ. Ale
zdá se, že jste spíš typ B.“
„Jsem asi spíš takový pohodář,“ přiznal
jsem. Pak jsem dodal, co se ode mě čekalo:
„Zkrátka se vzájemně doplňujeme.“
Podíval jsem se na hodiny na zdi a Boney-
ová mi stiskla ruku.
„Hele, zavolejte Amyiným rodičům. Určitě
to ocení.“
 129/1030

Už bylo po půlnoci. Amyini rodiče chodili

spát v devět; byli zvláštním způsobem pyšní
na to, že chodí na kutě tak brzo. Teď je
vytrhnu z hlubokého spánku, takže půjde o
naléhavý hovor uprostřed noci. Mobily
vypínají ve 20.45, takže Rand Elliott se bude
muset vyhrabat z postele a jít takový kus
cesty až na konec chodby a zvednout
sluchátko toho starého masivního telefonu;
bude si rozespale nasazovat brýle, šátrat po
vypínači malé stolní lampičky. Při tom se
bude uklidňovat, že není důvod mít strach z
nečekaného nočního telefonátu, rychle v
hlavě probírat nějaké neškodné důvody, proč
někdo tak pozdě volá.
Dvakrát jsem vytočil číslo a zavěsil dřív,
než telefon stačil někdo zvednout. Když jsem
zavolal potřetí, ozvala se na druhém konci
Marybeth, ne Rand. Její hluboký hlas mi za-
bzučel v uších. Zmohl jsem se jen na „Mary-
beth, tady Nick,“ a hlas se mi zadrhl.
„Co se děje, Nicku?“
 130/1030

Nadechl jsem se.

„Něco s Amy? Mluv.“
„Já, ech – promiňte, měl jsem zavolat -“
„Tak mi hergot řekni, co se děje!“
„Nnemůžeme Amy najít,“ vykoktal jsem.
„Nemůžete ji najít?“
„Já nevím “
„Amy zmizela?“
„Ještě to nevíme jistě, zatím jen-“
„Odkdy?“
„Nevíme to jistě. Já jsem ráno odjel z
domu, něco po sedmé -“
„A to nám voláš až teď?“
„Nezlobte se, nechtěl jsem “
„Ježíšikriste. Večer jsme hráli tenis. Tenis!
A mohli jsme být... Panebože. Už jsi infor-
moval policii? Oznámil jsi to?“
„Volám přímo odtamtud, jsem na stanici.“
„Předej mi někoho, kdo tam je, Nicku.
Prosím.“
 131/1030

Jako poslušný chlapečekjsem šel pro

Gilpina. Maminka mé ženy s vámi chce
mluvit.
To, že jsem zavolal Elliottovým, učinilo z
celé věci veřejnou úřední záležitost. Zpráva o
mimořádné události – Amy zmizela se
dostala na veřejnost.

Spěchal jsem zpátky do výslechovny a

vtom jsem zaslechl hlas svého otce. Občas je-
ho hlas v duchu slyším, hlavně v nějakých
trapných situacích. Ale tohle byl jeho
skutečný hlas – tady. Slintavé blábolení, jako
z nějakého smradlavého močálu. Děvko,
děvko, děvko. Můj otec, který už byl úplně
beze smyslů, tak oslovoval každou ženskou,
která ho jen trochu rozčilovala: děvko,
děvko, děvko. Nakoukl jsem do zasedací
místnosti a otec tam seděl na lavici u zdi.
Kdysi to byl hezký muž, měl pronikavý
pohled a důlek na bradě. Dráždivě zasněný,
prohlásila o něm jednou moje teta. Teď tam
seděl zhroucený a něco si mumlal do země,
 132/1030

světlé vlasy měl zplihlé, kalhoty zablácené a

ruce poškrábané, jako by se prodíral trnitým
houštím. Po bradě mu stékal pramínek slin,
připomínal šnečí cestičku, a v bezmocných
svalech mu cukalo. Vedle něj strnule seděla
nervózní ošetřovatelka, rty rozzlobeně
sevřené, a snažila se ignorovat jeho: Děvko,
děvko, děvko, to ti povídám.
„Co se děje?“ zeptal jsem se jí. „To je můj
otec.“
„Dostal jste náš vzkaz?“
„Jaký vzkaz?“
„Volali jsme vám, abyste si pro otce přijel.“
Zřetelně artikulovala, jako bych byl nějaký
desetiletý blbeček.
„Já – moje manželka se pohřešuje. Jsem
skoro celý večer tady.“
Civěla na mě, nedocházelo jí to. Viděl
jsem, jak se v ní sváří rozporuplné pocity,
jestli mě má zmáčknout nebo se omluvit, za-
jímat se, co se mi stalo. Ale otec pak zase
 133/1030

začal s tím svým děvko, děvko, děvko, a ona

se přiklonila k tomu, že mě vydusí.
„Pane, celý den se vám snažíme dovolat.
Váš otec nám dnes brzy ráno utekl únikovým
východem. Je poškrábaný a odřený, jak
vidíte. Ale nic vážného se mu nestalo. Před
pár hodinami jsme ho chytili, bloumal po
River Road, úplně dezorientovaný. Snažili
jsme se vás vyhledat.“
„Vždyť jsem celou dobu tady,“ řekl jsem.
„Ve vedlejší místnosti. Tak proč mě na vás
sakra nikdo nepřepojil?“
Děvko, děvko, děvko, opakoval můj otec.
„Pane, vyprošuji si, abyste se mnou mluvil
tímhle tónem.“
Děvko, děvko, děvko.

Boneyová zavolala jednoho policistu, aby

odvezl otce zpátky do útulku a já to tu s nimi
mohl dořešit. Stáli jsme na schodech před
policejní budovou, díval jsem se, jak ho na-
kládají do vozu, pořád si brblal svoje. Za
 134/1030

celou dobu si neuvědomil, že tu jsem. Když

se rozjeli, ani se neohlédl.
„Vy spolu nemluvíte?“ zeptala se
Boneyová.
„Jsme zářným příkladem toho, když spolu
lidi nemluví.“
Policie ukončila výslech a nahnala mě do
hlídkového vozu asi ve dvě ráno. Doporučili
mi, ať se dobře vyspím a vrátím se sem v
jedenáct, protože ve dvanáct začne tiskovka.
Neřekl jsem jim, aby mě odvezli domů.
Nechal jsem se zavézt ke Go, protože jsem
věděl, že ještě nebude spát a dá si se mnou
skleničku a udělá mi aspoň sendvič. V té
chvíli to bylo moje jediné a dojemné přání:
aby mi nějaká ženská připravila sendvič a na
nic se mě neptala.

„Nechceš ji jet hledat?“ zeptala se Go, když

jsem jedl. „Můžeme to tady projet.“
„To je nejspíš blbost,“ řekl jsem tupě. „Kde
bych ji asi tak hledal?“
„Nicku, tohle je sakra vážná věc.“
 135/1030

„Já vím, Go.“

„Tak se podle toho chovej, jo, Lanci? A
žádné pitomé ehmehmehm.“ Napodobila
moje huhlání, ke kterému jsem se vždycky
uchyloval, když jsem si nevěděl rady, obrátila
oči ke stropu a oslovila mě mým úředním
křestním jménem. Nikdo s mým ksichtem se
nepotřeboval jmenovat Lance. Podala mi
pořádného panáka skotské. „A vypij to, ale
jenom jednu. Ať nemáš zítra kocovinu. Kde
ta kráva může být? Páni, je mi z toho úplně
špatně.“ Nalila si taky panáka, pořádně si
lokla a pak jen usrkávala a chodila po
kuchyni. „Copak nemáš strach, Nicku? Že ji
nějakej chlápek třeba jen tak zmerčil na ulici
a napadlo ho, že ji unese? Křápnul ji po ke-
buli a -“
Trhl jsem sebou. „Proč jsi řekla křápnul ji
po kebuli, co tím sakra myslíš?“
„Promiň, nemyslela jsem to doslova, já
jen... nevím, prostě jen tak uvažuju. Co když
 136/1030

to byl nějakej cvok?“ Chrstla si do skleničky

další dávku skotské.
„Když už mluvíš o cvocích, tak i náš táta
dnes vyrazil do ulic, našli ho, jak se motá po
River Road. Ale už ho odvezli zpátky.“
Trhla rameny: no a? Během posledního
půl roku to už bylo potřetí, co jim táta takhle
nepozorovaně utekl. Go si zapálila, myšlen-
kami byla pořád u Amy. „Není tu třeba něk-
do, za kým bychom mohli zajet a zeptat se na
ni?“ navrhla. „Nemůžeme něco podniknout?“
„Kristepane, Go! Opravdu ze mě chceš
udělat ještě neschopnějšího idiota, než jak si
teď připadám?“ vyletěl jsem. „Já vůbec
nevím, co mám dělat. Je to trochu jinak než v
nějaké detektivce v televizi. Policajti mi řekli,
že můžu jít domů. Tak jsem šel. Dělám jen,
co mi řekli.“
„No samo,“ zabručela Go, která se ze mě
kdysi dlouhé roky snažila udělat rebela. Ne-
povedlo se. I na střední škole jsem poslechl,
když mi řekli, že mám být večer doma tehdy
 137/1030

a tehdy, jako novinář jsem dodržoval ter-

míny, dokonce i ty, na kterých nezáleželo. Já
pravidla respektuju, protože když to děláte,
obvykle jde všechno líp.
„Sakra, Go, za pár hodin mám být zase na
stanici, chápeš? Můžeš na mě být chvilku
hodná? Mám z toho pořádně nahnáno.“
Zapíchla se mi pohledem do očí, zírali
jsme na sebe asi pět vteřin, pak mi znovu
dolila skleničku, byla to jakási omluva.
Posadila se ke mně a vzala mě kolem ramen.
„Chudák Amy,“ řekla.
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
21. DUBNA 2009
DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Chudák já. Dovolte, abych to vylíčila:

Campbellová, Insleyová a já jsme se šly najíst
do Soho, povečeřet v Tableau. Spousta
slaných koláčků s kozím sýrem, jehněčí karb-
anátky a záplava zeleninové oblohy, jaksi
nechápu, co je na tom tak úžasného. Ale
zpátky k věci: nejdřív jsme povečeřely, pak
jsme se šly napít do jednoho malého baru,
který zamluvila Campbellová, takový mrňavý
zašitý bar, kde pak zaplatíte majlant, a
přitom to tam není o nic moc hezčí než u vás
doma v obýváku. Ale co na tom, někdy je to
legrace, když děláte hlouposti, které se
zrovna nosí. Jsme vyšňořené v třpytivých
šatičkách a lodičkách na vysokém podpatku a
 139/1030

zobeme z malých talířků jednohubky, které

jsou tak nazdobené a éterické jako my.
Domluvily jsme se, že sem už za námi
dorazí naši manželé, že společně posedíme a
popijeme. Tak teď tu sedíme, jsme po večeři,
pohodlně uvelebené každá ve svém koutku a
servírka s tvářemi krev a mlíko nám už
přinesla mochito, martini a bourbon pro mě.
Už jsme vyčerpaly témata k hovoru; je
úterý a žádná z nás nemá pocit, že se děje
něco mimořádného. Pijeme zvolna a
opatrně: Insleyová a Campbellová mají ráno
nějaké blíže nedefinované schůzky, takže to
nemůžeme nijak roztočit, naopak upadáme
do jakési otupělosti, začínáme se nudit. Už
bychom to asi zapíchly, kdybychom nečekaly,
že za chvíli asi dorazí naše drahé polovičky.
Campbellová občas nenápadně mrkne na
mobil, Insleyová si ze všech stran prohlíží
svá pěkně tvarovaná lýtka. Nejdřív přichází
John – hrozně se Campbellové omlouvá, že
se opozdil, a všechny nás bouřlivě líbá, muž,
 140/1030

který se nemohl dočkat, až tu bude s námi,

celý šťastný, že se mohl trmácet přes celé
město, aby s námi stihl ještě vypít skleničku
a odjet s manželkou domů. George se objeví
asi dvacet minut po něm – rozpačitý a
nervózní, stručně se omluví, že měl nějaké
problémy v práci, ale Insleyová ho zpraží:
„Máš čtyřicet minut zpoždění,“ a on jí
odsekne: „Promiň, že jsem pro nás vydělával
peníze.“ Pak spolu už sotva promluví, každý
se baví s někým jiným.
Nick se neobjeví, ani nezavolá. Čekáme
další třičtvrtěhodinu, Campbellová je hrozně
starostlivá („Možná musel na poslední chvíli
dopsat nějaký článek,“ podotkne a s ús-
měvem se podívá na starého dobrého Johna,
který svou ženu nikdy nezanedbá kvůli tomu,
že by musel na poslední chvíli něco v práci
dodělat); Insleyová přestává být naštvaná na
svého manžela, uvědomuje si, že zaujímá až
druhé místo v žebříčku pitomců ve skupině
 141/1030

(„Opravdu ti neposlal aspoň esemesku,

drahoušku?“).
Já se jen usměju: „Kdoví, kde je – uvidíme
se až doma.“ A na to se zase oba muži ve
skupince zatváří nevěřícně: Myslíte, že se na
to zkrátka vykašlal? A že mu to jen tak pro-
jde, žádné hubování? Nikdo mu nebude nic
vyčítat, zlobit se na něj, nikdo nebude
uražený?
No, tohle asi, pánové, neznáte, co?
S Nickem se často smějeme, a smějeme se
nahlas, jaké hrozné věci si ženy na svých
manželech vynucují jako důkaz jejich lásky.
Nesmyslné úkoly, spousta obětí, nekonečná
řada hloupostí, ve kterých musejí pánové
ustoupit. Takovým mužům říkáme cvičené
opice.
Nick se vrátí domů, zpocený a slaný a
vonící pivem po dni stráveném na base-
ballovém hřišti a já se mu schoulím do klína,
zeptám se, jak hráli, zeptám se, jestli se měl
jeho kamarád Jack dobře, a on řekne: „Ále,
 142/1030

ten musel dělat opici – chudák Jennifer měla

,fakt náročný týden‘ a fakt potřebovala, aby
zůstal doma.“
Nebo jeho kamarád z práce, který nemůže
jít do hospody, protože jeho přítelkyně nutně
potřebuje, aby se stavil v jakémsi bistru, kde
vždycky večeří s nějakou kamarádkou z ven-
kova. Tak se tam můžou konečně sejít. A ona
se chlubí, jakje její opička ochočená: Přijde
na zavolání a podívej, jak je vyfiknutý!
Obleč si tohle, tohle nenos. Udělej tohle a
nejlíp hned čili okamžitě. A každopádně
kvůli mně přestaň dělat věci, které jsi dělal
rád, ať mám důkaz, že nejraději ze všeho
máš mě. Je to taková pitomá ženská soutěž –
když se poflakujeme po různých dýcháncích,
máloco děláme raději, než že dopodrobna
líčíme, jaké oběti nám naši muži přinášejí.
Zavelíme a hned je vykonáno, ještě i s
nadšeným: „Óóó, to je taková nádhera.“
Jsem ráda, že mezi takové ženy nepatřím.
Neúčastním se, neprovozuju citové vydírání,
 143/1030

nenutím Nicka, aby hrál roli poslušného

pejsánka – poddajného, veselého a pilného
vynašeče odpadků. Sen každé manželky,
protipól snu každého muže o báječné,
vášnivé a pohodové ženě, která miluje sex a s
chutí si dá pořádného panáka.
Těší mě pomyšlení na to, že mám
dostatečnou jistotu, pokud jde o Nickovu
lásku, že jsem dostatečně zralá, abych si uvě-
domovala, že mě Nick opravdu miluje, aniž
by mi to musel neustále dokazovat. Nepotře-
buju se kamarádkám chlubit, jakou mám
doma cvičenou opičku; stačí mi, že je takový,
jaký je, že je svůj.
Nevím, proč je to pro některé ženy takový
problém.
Když se vracím domů z večeře, můj taxík
zastavuje právě ve chvíli, kdy z dalšího vys-
tupuje Nick, stojí na ulici s rozevřenou
náručí, úsměv od ucha k uchu – „Miláčku!“ –
a já letím a skočím mu do náruče a on mě
svým strništěm poškrábe na tváři.
 144/1030

„Cos dnes večer dělal?“ ptám se.

„Pár kolegů si šlo po práci zahrát poker,
tak jsem se chvilku díval. Doufám, že ti to
nevadí.“
„Vůbec ne,“ říkám. „Určitě ses bavil líp než
já.“
„Kdo tam byl?“
„Ále, Campbellová a Insleyová s těmi
svými cvičenými opicemi. Otrava. Ještě že jsi
nepřišel. Pekelně by ses nudil.“
Přitiskne mě k sobě – těma silnýma
rukama – a popohání mě domů po schodech.
„Bože, jak já tě miluju,“ řekne.
Pak následuje sex a pořádný panák a
vyčerpaní usínáme navzájem krásně
propletení v naší velké měkké posteli.
Chudák já.
 NICK DUNNE
DEN POTÉ
Neposlechl jsem Go ohledně pití. Dopil
jsem zpola plnou láhev, seděl jsem sám na
jejím gauči, ve chvíli, kdy jsem si myslel, že
už konečně usnu, se dostavil snad osmnáctý
nával adrenalinu: oči se mi klížily, natřásl
jsem si znovu polštář, zavřel jsem oči a pak
jsem uviděl svou ženu, blond vlasy potřís-
něné krví, jak se plačící a oslepená bolestí
plazí po podlaze v naší kuchyni. Volá mě.
Nicku, Nicku, Nicku!
Znovu si přihýbám z láhve, chci se otupit,
abych usnul, marná snaha. Spánek je jako
kočka: přijde za vámi jen tehdy, když ho ig-
norujete. Pil jsem dál a opakoval svou man-
tru. Přestaň myslet, lok, vyprázdni si hlavu,
lok, teď už vážně, vyprázdni si hlavu, hned
teď, lok. Zítra potřebuješ být ve formě,
musíš spát! Lok. Neklidně jsem dřímal, než
 146/1030

začalo svítat, pak jsem se za hodinu probudil

s kocovinou. Ne s nějakou hroznou, jen tako-
vou decentní. Byl jsem rozbolavělý a otupělý.
Možná ještě trochu opilý. Doklopýtal jsem ke
Goině subaru, vlastní pohyby mi připadaly
nezvyklé, nohy jako by se opožďovaly za
mnou. Go mi půjčila své auto; policie si
laskavě ponechala mou mírně ojetou jettu
kvůli prohlídce, taktéž můj notebook – je to
jen taková formalita, ujistili mě. Jel jsem se
domů převléknout do slušného oblečení.
V naší ulici parkovaly tři hlídkové vozy, ta
hrstka našich sousedů očumovala kolem.
Carl mezi nimi nebyl, ale zahlédl jsem Jan
Tevererovou – tu křesťanku – a Mikea, otce
tříletých trojčat ze zkumavky – Trinity,
Topher a Tallulah. („Nesnáším už jen ta
jejich jména,“ prohlásila o nich Amy, tvrdá
soudkyně všeho, co bylo zrovna módní. Když
jsem poznamenal, že Amy bylo taky kdysi
módní jméno, moje žena mi odpověděla:
 147/1030

„Nicku, ty víš, jak to s mým jménem bylo.“

Nepamatuju si, že by mi to někdy vyprávěla.)
Jan mi zdálky kývla na pozdrav, ale uhnula
pohledem, Mike ke mně naopak došel, když
jsem vystoupil z auta. „Je mi to líto,
kamaráde, kdybys něco potřeboval, stačí říct.
Cokoli. Dneska ráno jsem posekal trávu, tak
aspoň s tím si nemusíš dělat starosti.“
Střídali jsme se s Mikem v sekání všech
trávníků před opuštěnými domy v naší čtvrti
– vydatné jarní deště je změnily v džungli,
která sem lákala mývaly. Úplně to tu za-
plavili, měli jsme je všude, v noci si pochut-
návali na odpadcích, vloudili se i do sklepů,
potulovali se po verandách jako nějací líní
domácí mazlíčkové. Nezdálo se, že je
posekané trávníky odradí, ale aspoň jsme je
líp viděli.
„Díky, díky moc,“ řekl jsem.
„Páni, moje žena je úplně hysterická, co se
to dozvěděla. Totálně hysterická.“
 148/1030

„To je mi moc líto,“ řekl jsem. „Musím -“

Ukázal jsem na dveře našeho domu.
„Jen sedí a brečí nad Amyinýma fotkama.“
Nepochyboval jsem, že se na internetu
během noci objevily stovky Amyiných fotek,
jen k ukojení sentimentálních potřeb
ženských, jako je Mikeova manželka. Pro
takové tragédky jsem neměl žádné
pochopení.
„Hele, musím se zeptat “ začal Mike.
Stiskl jsem mu zápěstí a ukázal znovu na
dveře, jako že mám něco neodkladného.
Otočil jsem se, než stačil cokoli říct, a zakle-
pal jsem na dveře vlastního domu.
Policistka Velásquezová mě doprovodila
nahoru, do mé vlastní ložnice, k mé vlastní
skříni s oblečením – kolem krabice s dárkem,
úhledně zabalené do stříbrného papíru – a
nechala mě, abych si vyhrabal něco na sebe.
Znervózňovalo mě vybírat si oblečení pod
dohledem této mladé ženy s dlouhým
hnědým copem, ženy, která mě musela
 149/1030

posuzovat, dělat si na mě názor. Nakonec

jsem namátkou něco vytáhl: byly to nijak
sváteční volné kalhoty a košile s krátkým
rukávem, jako bych se chystal na nějakou
schůzi. Bylo by to zajímavé téma na esej,
pomyslel jsem si, jak si člověk vybírá
patřičné oblečení, když se jeho manželka po-
hřešuje. Nenasytný, lačný spisovatel ve mně
se zase ozval, nedal se umlčet.
Nacpal jsem oblečení do tašky a otočil se,
díval jsem se na krabici s dárkem, která stála
na podlaze. „Mohl bych se podívat?“ zeptal
jsem se policistky.
Velásquezová zaváhala, ale rychle se
ovládla. „Je mi líto, pane. Teď raději ne.“
Dárkový papír byl na jedné straně opatrně
odchlípnutý. „Už se na to někdo díval?“
Přikývla.
Obešel jsem ji a přistoupil ke krabici.
„Pokud se už někdo díval dovnitř, tak -“
Zastoupila mi cestu. „Nemůžu vám to
dovolit, pane.“
 150/1030

„To je směšné. Je to přece dárek pro mě.

Od mé ženy “
Obešel jsem ji, shýbl se a sáhl na krabici,
ale ona mě okamžitě popadla zezadu kolem
hrudníku. Na chvíli mě popadl vztek, že si
tahle ženská myslí, že mi bude rozkazovat, co
můžu dělat ve svém vlastním domě. I když
jsem se snažil být maminčin chlapeček, ozval
se mi v hlavě otcův hlas, nepozván, a
našeptával mi hrozné myšlenky, ošklivá
slova.
„Pane, toto je místo činu, nesmíte -“
Krávo blbá!
Najednou tu byl i její kolega Riordan, taky
se na mě vrhl, a já je setřásal – dobrá, dobrá,
sakra – a oba mě vedli dolů po schodech.
U vstupních dveří lezla po čtyřech nějaká
žena, pečlivě zkoumala prkna podlahy,
usoudil jsem, že hledá nějaké skvrny od krve.
Přejela mě lhostejným pohledem a zase se
věnovala podlaze.
 151/1030

Cestou zpátky ke Go, kde jsem se chtěl

převléknout, jsem se nutil do klidu. Tohle byl
jen jeden z dlouhé řady otravných a stupid-
ních úkonů, které bude policie během
vyšetřování dělat (mám rád logická pravidla,
ne taková, co postrádají logiku), tak jsem se
potřeboval uklidnit: Neklaď policistům
odpor, říkal jsem si. Pořád si to opakuj:
neklaď policistům odpor.

Sotva jsem vešel do policejní služebny,

srazil jsem se s Boneyovou. Oznámila mi
nadšeně, jako by mi nabízela teplý vdolek:
„Je tu váš tchán a tchyně!“
Marybeth a Rand Elliottovi tam stáli a
jeden druhého objímali kolem pasu.
Uprostřed policejní stanice opět působili
dojmem, jako by pózovali pro nějakého foto-
grafa. Takhle jsem je vždycky viděl, hladili se
po rukou, tulili se k sobě, dotýkali se tváří
tváře toho druhého. Kdykoli jsem byl u nich
na návštěvě, stal se ze mě chronický
odkašlávač – pozor, už jdu! – protože
 152/1030

Elliottovi mohli být za kterýmkoli rohem a

miliskovat se. Při loučení si vždycky dali
pořádnou pusu na rty a Rand svou ženu
pokaždé pohladil po zadku, když šel kolem
ní. To mi bylo cizí. Moji rodiče se rozvedli,
když mi bylo dvanáct, a já si vybavuju, že
když jsem byl ještě moc malý, viděl jsem, jak
se někdy letmo políbili, když nebylo vyhnutí.
O Vánocích, při narozeninách. Nasucho. V
době, kdy jejich manželství ještě jakžtakž
fungovalo, bavili se jen o praktických
záležitostech: Zas došlo mlíko. (Koupím ho
dneska.) Potřebuju tohle pořádně vyžehlit.
(Udělám to dneska.) Je tak těžký koupit
mlíko? (Ticho.) Zapomněla jsi zavolat toho
instalatéra. (Povzdech.) Sakra, obleč si
kabát a dojdi pro to zatracený mlíko. Ihned!
Tyhle vzkazy a rozkazy pronášel můj otec, šé-
foval jednomu úseku jakési telefonní firmy a
s matkou jednal v nejlepším případě jako s
nějakým neschopným zaměstnancem. A v
nejhorším? Nikdy ji nebil, ale jeho němý,
 153/1030

neartikulovaný vztek naplňoval dům někdy

celé dny i týdny, vzduch tam zhoustl a nedalo
se dýchat, otec chodil po domě s bojovně vys-
trčenou bradou, vypadal jako zraněný, poms-
tychtivý boxer a skřípal zuby, že jste to slyšeli
na hony daleko. Házel po ní ledasčím, ale
nemířil přímo na ni. Jsem přesvědčený, že si
řekl: Nikdy ji neuhodím. Jsem si tím jistý,
protože díky tomu si nikdy nepřipadal jako
tyran. Ale změnil náš rodinný život v
nekonečnou jízdu autem, kdy řidič nezná
cestu a vztekle bloudí, v jakousi dovolenou,
na které nikdy není legrace a zábava. Nenuť
mě to auto otočit. Prosím tě, fakt to otoč.
Myslím, že otce neštvala konkrétně naše
máma. On prostě neměl rád ženy. Byl toho
názoru, že jsou hloupé, nemají logiku, jsou
otravné. Ta kráva blbá! To bylo jeho ob-
líbené označení pro kteroukoli ženu, která ho
vydráždila: řidička, servírka, naše učitelky ze
základky, i když se se žádnou vlastně osobně
nesetkal, třídní schůzky pro něj znamenaly
 154/1030

právě ten pitomý ženský svět. Dodnes si

pamatuju, když se Geraldine Ferrarová stala
roku 1984 kandidátkou na viceprezidentku,
všichni jsme se dívali před večeří na zprávy.
Moje matka, moje drobounká milá maminka,
pohladila tenkrát Go po hlavě a řekla: No,
myslím, že je to báječné. A otec prudce vyp-
nul televizi a řekl: To je jen vtip. Víte, že je to
blbý vtip. Jako když se díváte na opici, která
jede na kole.
Trvalo dalších pět let, než se moje matka
konečně rozhodla, že už toho má dost. Jed-
nou jsem přišel ze školy a otec byl pryč.
Máma nás posadila ke stolu a oznámila nám:
„Váš otec a já jsme se rozhodli, že pro nás
všechny bude lepší, když budeme žít zvlášť,“
a Go propukla v pláč a řekla: „Dobrá,
nenávidím vás oba!“ a pak místo aby prchla
do svého pokoje, jak kázal scénář, šla k
mámě a objala ji.
Tak otec odešel a moje hubeňoučká,
ztrápená matka ztloustla a byla šťastná –
 155/1030

ztloustla hodně a šťastná byla extrémně –

jako by taková měla být celou dobu: vy-
puštěný balonek se zase nafoukl. Do roka se
změnila v činorodou, srdečnou a veselou
paní, kterou zůstala až do smrti, a její sestra
se nechala slyšet: „Díkybohu, že zas máme tu
někdejší Maureen,“ jako by ta žena, která nás
vychovala, byla nějaká maskovaná
podvodnice.
Pokud jde o otce, celé roky jsem s ním jed-
nou za měsíc mluvil po telefonu, byl to
zdvořilý rozhovor o tom, co je nového, recitál
toho, co se událo. Jediné, na co se mě otec
kdy zeptal ohledně Amy, bylo: „Jak se má
Amy?“ Na což se nedalo odpovědět nic jiného
než „Amy se má dobře“. Zůstal paličatě
odtažitý i potom, co po šedesátce trpěl de-
mencí. Když jsi všude vždycky včas, nikdy
nepřijdeš pozdě. Mantra mého táty, která
dobře vystihla i počátek jeho Alzheimera –
pomalý postup k náhlému prudkému pádu,
jenž nás přinutil umístit našeho dosud
 156/1030

samostatného misogyna do obrovského

domu, který páchl kuřecím vývarem a močí,
kde měl být obklopen ženami, co mu budou
pomáhat při všech úkonech. Cha.
Tátovy schopnosti byly omezené. To nám
vždycky říkala naše dobrosrdečná maminka.
Nedovedl překročit svůj stín, ale nechtěl
nikomu ublížit. Takhle nám to vždycky
říkala, ale on nám prostě ubližoval, ne že ne.
Pochybuju, že se moje sestra někdy vdá: když
je smutná nebo rozhozená nebo naštvaná,
potřebuje být sama – bojí se, že nějakému
chlapovi budou její ženské slzy ukradené. Já
jsem taky takový darebák. To, co je ve mně
dobrého, mám po mámě. Umím dělat le-
graci, dokážu se smát, škádlit někoho,
dovedu slavit a pomáhat a chválit – funguju,
když je pohoda – ale neumím to s
rozzlobenými nebo ubrečenými ženskými. To
cítím, jak ve mně začíná kypět otcův vztek,
tím nejhnusnějším způsobem. Amy by vám o
 157/1030

tom mohla vyprávět. A určitě by to udělala,

kdyby tu byla.
Chvilku jsem Randa a Marybeth pozorov-
al, než si mě všimli. Spáchal jsem něco neod-
pustitelného, když jsem jim tak dlouho nedal
vědět. Kvůli mé zbabělosti budou teď mít ten
den strávený tenisem navždy vrytý do
paměti: teplý večer, žluté míčky se líně
odrážejí od kurtu, občas je slyšet zavrzání
bot, prožili ho jako obvykle a přitom jejich
dcera už byla pohřešovaná.
„Nicku,“ řekl Rand Elliott, když mě
zahlédl. Třemi dlouhými kroky byl u mě a já
se přikrčil jako před ránou, ale on mě zoufale
pevně objal.
„Jak to zvládáš?“ dýchl mi šeptem na krk a
začal mě kolébat. Nakonec nasucho polkl,
potlačil vzlyk a ještě víc mě sevřel do kleští
svých paží. „Najdeme ji, Nicku. Jinak to
nemůže dopadnout. Věř tomu, ano?“ Chvíli
se na mě upřeně zadíval svýma modrýma
očima, pak se zase zlomil – natřikrát se
 158/1030

holčičím způsobem trhaně nadechl, vypadalo

to, jako by měl škytavku – to už k nám
přistoupila Marybeth, přitiskla se k němu a
zabořila mu obličej do ramene.
Když mě Rand pustil, podívala se na mě
vytřeštěnýma strnulýma očima. „To je snad-
nějaká příšerná noční můra,“ řekla. „Jak ti je,
Nicku?“
Když se Marybeth takhle někoho zeptala,
nešlo o pouhou zdvořilostní frázi, byla to ex-
istenciální otázka. Pozorně se mi zadívala do
obličeje a já si byl jistý, že mě zkoumá a zaz-
namená každou mou další myšlenku a čin.
Elliottovi žili v přesvědčení, že každou vlast-
nost je potřeba zvážit, posoudit, zaškat-
ulkovat. Všechno má nějaký význam,
všechno se dá využít. Máma, táta, dítě, tři
vzdělaní lidé se třemi tituly z oboru psycho-
logie – vyplodili denně do devíti do večera
víc myšlenek než většina lidí za celý měsíc.
Vzpomínám si, jak jsem jednou u nich
zdvořile odmítl po večeři třešňový koláč a
 159/1030

Rand naklonil hlavu na stranu se slovy:

„Aha! Obrazoborec. Pohrdá prostým, sym-
bolickým vlastenectvím.“ A když jsem se to
snažil zlehčit smíchem a řekl jsem, že
nemám rád ani třešňový piškot, Marybeth
mu položila ruku na tu jeho a řekla: „To je
kvůli tomu rozvodu. Všechna tahle jedno-
duchá jídla, moučníky, které rodina vždycky
jí společně, v Nickovi vyvolávají jen špatné
vzpomínky.“
Bylo to hloupé, ale neuvěřitelně milé, že
tihle lidi vydávali tolik energie, aby rozluštili
moje pohnutky. Správná odpověď: nemám
rád třešně.

O půl dvanácté už byl na služebně pořádný

rámus. Telefony řinčely, lidé na sebe
pokřikovali přes celou místnost. Najednou
jsem vedle sebe objevil nějakou ženu, jejíž
jméno jsem přeslechl, zaregistroval jsem ji
jen jako brebentící figurku s bujnou hřívou.
Neměl jsem ponětí, jak dlouho už tam je:
„...a hlavně jde o to, Nicku, přimět ty lidi, aby
 160/1030

Amy hledali a aby věděli, že má příbuzné,

kteří ji mají moc rádi a chtějí ji najít. Tohle se
bude velice sledovat, Nicku, budete muset –
Nicku?“
„Jo.“
„Lidi budou chtít slyšet krátké vyjádření
jejího manžela.“
Na opačném konci místnosti jsem zahlédl
Go, hnala se ke mně. Předtím mě dovezla na
stanici, pak spěchala na půl hodinky do
Baru, aby se postarala, o co je potřeba, a teď
dělala, jako bychom se neviděli snad týden,
proplétala se mezi stoly a ignorovala
mladého policistu, který měl očividně na
starosti, aby ji za mnou přivedl, uhlazeně, v
klidu a důstojně.
„Tak co, dobrý?“ vyhrkla a objala mě jed-
nou rukou, po kamarádsku. Dunneovy děti
se neumějí moc objímat. Její palec jsem měl
na pravé bradavce. „Kéž by tu byla
maminka,“ zašeptala. Přesně na to jsem
myslel. „Nic novýho?“
 161/1030

„Nic, ksakru, nic “

„Vypadá to, že ti je hrozně.“
„Je mi k zblití blbě.“ Chtěl jsem dodat, jaký
jsem idiot, že jsem ji s tím pitím neposlechl.
„Já bych tu flašku taky dorazila.“ Poplácala
mě po zádech.
„Už je skoro čas,“ řekla ta PR, která se
znovu objevila jak mávnutím proutku. „Účast
je dost dobrá na to, že je svátek.“ Začala nás
nahánět do bezútěšné zasedací místnosti –
hliníkové žaluzie a sklápěcí sedadla a smečka
znuděných novinářů – a šup na pódium.
Připadal jsem si jako špatný řečník na nějaké
nevalné konferenci, v ležérním modrém ob-
leku, teď musí promluvit k obecenstvu, které
je tu nedobrovolně, trpí pásmovou nemocí a
zaobírá se myšlenkami, co si dát k obědu. Ale
viděl jsem, že novináři ožili, když mě zahlédli
– jen si to přiznejme: mladý, slušně vyhlíže-
jící chlap – a pak ta PR žena připevnila na
stojan zvětšenou fotografii Amy nalepenou
na kartonovém podkladu, tak oslnivě
 162/1030

nádhernou, až jste zapochybovali: Přece

nemůže být tak krásná, nebo jo? Mohla,
byla, a já zíral na fotku své ženy a slyšel
cvakání fotoaparátů, které mě zachytily v
momentě, jak zírám na fotografii své ženy.
Myslel jsem na ten den, kdy jsem ji v New
Yorku znovu našel: blond vlasy, její týl, nic
víc jsem z ní neviděl, ale věděl jsem, že je to
ona, a viděl jsem v tom znamení. Viděl jsem
za svůj život tolik milionů hlav, ale hned
jsem věděl, že se to přede mnou na Sedmé
avenue nadnáší právě Amyina krásná hlava.
Věděl jsem, že je to ona a že budeme spolu.
Blesky fotoaparátů vystřelovaly jeden za
druhým. Odvrátil jsem se a viděl před očima
oslnivé skvrny. Bylo to neskutečné, bizarní.
Takhle lidi vždycky nazývají okamžiky, které
jsou pouze neobvyklé. Pomyslel jsem si:
Nemáš ani páru, co je to bizarní. Moje ko-
covina teď nabývala na síle, levé oko mi
pulzovalo jako srdce.
 163/1030

Foťáky pořád cvakaly a my, členové dvou

rodin, jsme tam stáli jako skupinka, všichni
jsme měli jen úzkou štěrbinu mezi rty a jed-
ině Go se podobala skutečnému člověku z
masa a kostí. My tři jsme spíš připomínali
nějaké zástupné symboly lidí, figuríny, které
sem někdo přivezl jako divadelní rekvizity a
rozestavil je na pódiu. I Amy vypadala na
tom stojanu reálněji než my. Všichni jsme už
takové tiskovky někdy v televizi viděli – když
se pohřešovaly jiné ženy. Nutili nás sehrát
scénu, kterou televizní diváci očekávají:
ztrápená rodina, která však neztrácí naději.
Unavený pohled povzbuzený kofeinem a ruce
jako hadrové panenky.
V místnosti teď padlo moje jméno; všichni
kolektivně zatajili dech a čekali, co bude.
Program začíná!
Když jsem pak ten šot viděl v televizi,
nepoznával jsem svůj hlas. Sotva jsem poznal
svůj obličej. Nasáklý alkoholem, rozbředlý
obličej, jako bych měl hned pod kůží bahno,
 164/1030

takže jsem vypadal jako odulý flamendr,

požitkář, působící podezřelým dojmem. Měl
jsem strach, že se mi bude třást hlas, tak
jsem se přehnaně snažil mluvit zřetelně a
moje slova působila úsečně, jako bych četl
nějaký seznam suchopárných bodů. „My si
jen přejeme, aby se Amy vrátila v pořádku
domů...“ Naprosto nepřesvědčivé, nesouvis-
lé. Stejně tak bych mohl namátkou odříkávat
nějaká čísla.
Rand Elliott předstoupil přede mě a snažil
se mě zachránit: „Naše dcera Amy je naše
zlatíčko, je plná života. Máme jenom ji, je
chytrá, krásná a milá. Je to opravdu Úžasná
Amy. A my ji chceme zpátky. Nick ji chce
zpátky.“ Položil mi ruku na rameno, otřel si
oči a já nedobrovolně ztuhl. Můj otec se ve
mně zase ozval: Chlapi nebrečí.
Rand mluvil dál: „Všichni chceme, aby se
vrátila tam, kam patří, ke své rodině. Zřídili
jsme velitelské centrum tady v restauraci
Days Inn...“
 165/1030

Zpravodajské relace ukážou Nicka Dun-

nea, manžela pohřešované ženy, jak prkenně
stojí vedle svého tchána, paže zkřížené, skel-
ný pohled, vypadá skoro znuděně, zatímco
Amyini rodiče pláčou. A pak ještě něco
horšího. Moje dlouhodobá reakce, potřeba
připomenout lidem, že nejsem idiot, že jsem
sympatický chlapík, i když takhle bez emocí
civím, s bohorovným výrazem kreténa.
Takže pak to přišlo, zničehonic, když Rand
prosil o návrat své dcery: zabijákův úsměv.
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
5. ČERVENCE 2010
DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Nebudu to Nickovi mít za zlé. Nemám mu

to za zlé. Odmítám – odmítám! – se změnit v
nějakou hubatou semetriku. Slíbila jsem si
dvě věci, když jsem si Nicka vzala. Za prvé:
žádné požadavky, které by z něj dělaly
cvičenou opičku. Za druhé: Nikdy, nikdy
neřeknu: Jasně, mně to vůbec nevadí (jestli
se zdržíš déle v hospodě, jestli půjdeš o
víkendu na tah s kamarády, jestli chceš
dělat něco, na co máš chuť) a potom ho po-
trestám za něco, o čem jsem se předtím
vyjádřila, že mi to nevadí. Obávám se, že
jsem nebezpečně blízko porušení obou slibů.
Ale stejně. Dnes máme třetí výročí svatby a
já sedím sama doma, s obličejem opuchlým
 167/1030

od pláče, protože, no, protože: odpoledne

jsem dostala hlasovou zprávu od Nicka a už
vím, že to bude špatné, vím to hned v té
vteřině, kdy hlasovka začíná, protože v poza-
dí slyším mužské hlasy, slyším, jak dělá
dlouhé pauzy, jako by se rozhodoval, co má
říct, a pak slyším jeho hlas z taxíku, hlas,
který už je vláčný a zmalátnělý pitím, a vím,
že se naštvu – dech se mi zrychlí, rty mám
pevně sevřené, ramena zdvižená, ten pocit,
že nechci zuřit, ale budu. Copak muži ten po-
cit neznají? Nechcete zuřit, ale vlastně skoro
musíte. Protože někdo porušil pravidlo,
dobré pravidlo, hezké pravidlo. No, pravidlo
je možná špatné slovo. Protokol? Drobný de-
tail? Ale to pravidlo/protokol/drobný detail
se porušuje z dobrého důvodu, chápu to,
ano, chápu. Fámy, které už nějakou dobu ko-
lovaly, se změnily ve skutečnost: šestnáct
publicistů z Nickova časopisu dostalo vy-
hazov. Třetina zaměstnanců. Nicka ušetřili,
prozatím, ale on se samozřejmě cítí
 168/1030

povinován vytáhnout ostatní někam do baru

a solidárně se s nimi zmrskat. Teď jedou
namačkaní v taxíku po Druhé avenue a dělají
ze sebe hrdiny. Pár propuštěnců šlo domů za
svými manželkami, ale překvapivá většina
zůstala. Nick stráví večer našeho výročí tím,
že bude kamarádům kupovat panáky, vymet-
ou pár striptýzových klubů a ošuntělých
barů, budou flirtovat s dvacítkami. (Mýho
kamaráda právě vyhodili z práce, potřebuje
nějakou útěchu.) Ti chlapi bez práce budou
Nicka vynášet do nebe za to, že jim kupuje
panáky a platí kreditní kartou z mého
bankovního účtu. Nick si užije jako za
starých dobrých časů zrovna v den našeho
výročí, o kterém se v té zprávě ani nezmínil.
Místo toho řekl: Vím, že jsme měli jiné
plány, ale...
Chovám se jako malá holka. Jen jsem si
myslela, že se z toho stane tradice: po celém
městě jsem rozmístila malé zamilované
vzkazy, připomínky našeho společného roku,
 169/1030

svoji honbu za pokladem. Vidím svůj třetí

lísteček s nápovědou, jak se třepotá s
kouskem viněty od skotské, obojí je za-
strčené v ohybu písmene V na soše Roberta
Indiany nazvané Love, která stojí blízko Cen-
tral Parku. Zítra ho nějaký znuděný
dvanáctiletý turista, který tam bude bloumat
s rodiči, sebere, přečte si ho, nechápavě
pokrčí rameny a odhodí ho jako obal od
žvýkačky.
Moje finále honby za pokladem bylo
dokonale vymyšlené, ale teď je po všem.
Nádherná klasická aktovka. Kožená. Při
třetím výročí svatby má být dárek z kůže.
Dárek, který nějak souvisí s Nickovou prací,
asi není dobrý nápad, vzhledem k tomu, že je
to s jeho zaměstnáním zrovna takové
nahnuté. V kuchyni mám dva živé humry,
jako obvykle. Teda aspoň jsem předpok-
ládala, že tento den proběhne jako obvykle.
Musím zavolat mámě a zeptat se jí, jestli
humři vydrží živí do zítřka, plavou v
 170/1030

přepravce trochu zmateně a omámeně, nebo

jestli budu muset v tom vinném opojení
vstát, ulovit je a zabít a pak je uvařit, aniž k
tomu teď mám nějaký důvod. Zabiju dva
humry, které ani nebudu jíst.
Volal táta, aby nám popřál k výročí, vzala
jsem telefon a chtěla být v pohodě, ale sotva
jsem s ním začala mluvit, rozbrečela jsem se
jako nějaká bábovka: vzlykala jsem a mezi
přerývaným bé, bůů jsem mu musela říct, co
se stalo, a on mi poradil, ať si otevřu láhev
vína a trochu se v tom rochním. Táta je
vždycky pro, aby se naoko trucovalo. Nick
bude navíc naštvaný, že jsem to Randovi
řekla, a Rand se samozřejmě zachová otcov-
sky, poplácá Nicka po rameni a řekne: „Tak
jsem, Nicku, slyšel, žes v den výročí vaší
svatby dělal nějaký záchranářský večírek.“ A
rozesměje se. Takže Nick bude vědět, bude se
na mě zlobit, protože chce, aby byli moji
rodiče přesvědčení o tom, že je dokonalý –
 171/1030

Nick vždycky září, když našim líčím, že jejich

zeť nemá jedinou chybu.
Kromě dnešního večera. Já vím, já vím,
chovám se jako malá holka.

Je pět ráno. Vychází slunce, téměř stejně

jasné, jako byly pouliční lampy, které právě
zhasly. Tenhle přechod mám ráda, pokud
jsem tedy už v tu dobu vzhůru. Když někdy
nemůžu spát, přiměju se vylézt z postele a
procházím se za svítání ulicemi, a jak lampy
zhasnou, všechny najednou ve stejném
okamžiku, mám vždycky pocit, že jsem viděla
něco zvláštního. Hele, lampy už zhasly! chce
se mi ohlásit. V New Yorku není ve tři nebo
ve čtyři ráno klid – z barů se trousí opozdilci,
pokřikují na sebe, než se složí na sedadlo
taxíku a kňučí do svých mobilů a pak lačně
kouří poslední cigaretu před spaním. Ne-
jlepší je to v pět ráno, kdy klapot podpatků
na chodníku zní jako něco zakázaného. To už
všichni lidé zalezli do svých kutlochů a vy
máte celý prostor pro sebe.
 172/1030

Vylíčím, co se stalo: Nick dorazil domů

krátce po čtvrté ráno, nasáklý kouřem z ci-
garet, pachem piva a smažených vajec, v
jakési placentě smradů. Byla jsem ještě
vzhůru, čekala jsem na něj, mozek mě brněl
ze sledování seriálu Zákon a pořádek.
Posadil se na kanape, podíval se na dárek,
který ležel na stole, a neřekl nic. Já na něj
taky mlčky zírala. Očividně se nehodlal ani
pokusit o nějakou omluvu – hele, promiň,
dneska se všechno zvrtlo. To jediné jsem od
něj čekala: aby to aspoň uznal, bez dlouhých
řečí.
„Všechno nejlepší k našemu včerejšímu
výročí,“ začala jsem.
Vzdychl, vlastně spíš ukřivděně zasténal.
„Amy, mám za sebou naprosto příšerný den.
Tak mi prosím tě nezačni ještě něco vyčítat.“
Nick vyrůstal s otcem, který se v životě
nikdy za nic neomluvil, takže když Nick ví, že
něco podělal, přejde do útoku. Vím to o něm,
vím, že to od něj můžu obvykle čekat.
 173/1030

„Jen jsem ti popřála všechno nejlepší k

našemu výročí.“
„Všechno nejlepší, ty debile, který ses na
mě v tak významný den vykašlal.“
Chvilku sedíme mlčky, žaludek se mi svírá.
Nechci být ta špatná. Nezasloužím si to. Nick
vstane.
„Tak jaké to bylo?“ zeptám se hloupě.
„Jaké to bylo? Děs a hrůza. Šestnáct mých
kámošů je teď bez práce. Dost příšerné. Mě
asi taky vyhodí, je to otázka pár měsíců.“
Kámoši. Nepřátelil se ani s polovinou z
těch svých dnešních kumpánů, ale neřekla
jsem to.
„Vím, že ti to teď připadá jako nějaká kata-
strofa, Nicku. Ale -“
„Pro tebe to žádná katastrofa není, Amy.
Ne, pro tebe to nikdy žádná katastrofa neb-
ude. Ale pro nás ostatní? To je něco jiného.“
Stará písnička. Nick nelibě nese, že jsem si
nikdy nemusela dělat starosti o peníze. A
nikdy nebudu muset. Myslí si, že jsem díky
 174/1030

tomu zhýčkanější než ostatní, a já mu to neb-

udu vymlouvat. Ale přesto pracuju. Chodím
normálně do práce. Některé moje kamarádky
nikdy nepracovaly a o lidech, kteří chodí
pravidelně do práce, mluví podobně soucit-
ným tónem, jako se mluví o tlustých
holčičkách s „tak hezkým obličejem“. Nak-
loní se dopředu a řeknou: „No jistě, Ellen
musí chodit do práce,“ což zní jako z nějaké
hry Noela Cowarda. Na mě se takhle nedíva-
jí, protože já můžu kdykoli s prací seknout,
když budu chtít. Mohla bych trávit dny v
dobročinných spolcích, vylepšovat dům, pra-
covat na zahradě a jako dobrovolnice a
nevidím na takovém způsobu života nic špat-
ného. Lidé se nad tím ušklíbají, ale tyhle
ženy dělají krásné a užitečné věci. Ale já
chodím do práce.
„Nicku, vždyť máš přece mě. Zvládneme
to, ať se stane cokoli. Moje peníze jsou tvoje
peníze.“
„Podle předmanželské smlouvy ne.“
 175/1030

Je opilý. To vždycky začne o předmanžel-

ské smlouvě. A je zatrpklý a vzteklý. Přitom
jsem mu už stokrát, doslova stokrát říkala
pořád totéž: Předmanželská smlouva je čistě
úřední záležitost. Není pro mě, není dokonce
ani pro mé rodiče, je určena pro právníky
mých rodičů. Nic se v ní o nás nepíše, o tobě
a o mně.
Zamíří do kuchyně, hodí na stolek svou
peněženku a zmuchlané dolarovky, zmačká
jakýsi kousek papíru a zahodí ho do koše s
hrstí účtenek placených kreditní kartou.
„To jsou hnusná slova, Nicku.“
„Ten pocit je taky hnusný, Amy.“
Přejde k našemu baru – opatrným, vrá-
voravým krokem opilého člověka – a
opravdu si nalije další skleničku.
„Bude ti blbě,“ řeknu.
Pozvedne skleničku, jako že mi připíjí na
zdraví. „Ty to prostě nechápeš, Amy.
Nemůžeš to pochopit. Já pracuju od čtrnácti.
Nejezdil jsem na pitomé tenisové tábory a
 176/1030

tábory tvůrčího psaní a na přípravné kurzy

na zkoušky a podobné kraviny, jako to zjevně
dělal každý, kdo bydlel v New Yorku, protože
jsem chodil na brigádu do obchoďáku a sekal
jsem trávníky a jezdil jsem do Hannibalu a
šaškoval tam na lodích pro turisty převlečený
za Hucka Finna a o půlnoci jsem čistil plechy
od koláčů.“
Měla jsem chuť se rozesmát, vyprsknout
smíchy. Divoce se rozesmát a nakazit tím
smíchem Nicka, smáli bychom se oba a
přestali s těmi hloupými řečmi. Zase ta litan-
ie o mizerné práci. V manželství s Nickem
jsem nikdy nezapomínala na to, že lidé
musejí dělat hrozné věci, aby si vydělali
peníze. Od té doby, co jsem si ho vzala,
vždycky mávám těm, kteří si musí vydělávat
tím, že chodí po ulicích převlečení za nějaké
jídlo.
„Musel jsem dřít mnohem víc než všichni
ostatní, co pracujou v redakci, abych se
vůbec do toho časopisu dostal. Dvacet let
 177/1030

jsem makal, abych se dostal tam, kde jsem, a

teď to všechno půjde do háje a mě nenapadá
vůbec nic jiného, co potom budu dělat,
ledaže se vrátím domů a zas budu pracovat
na řece.“
„Na Hucka Finna jsi asi už moc starý,“
podotknu.
„Jdi do prdele, Amy.“
A pak odejde do ložnice. Ještě mi nikdy nic
takového neřekl, ale vyslovil to tak snadno,
že si myslím – a dřív mě to ani ve snu
nenapadlo – že to mínil vážně. Že si to
myslel už mockrát. Mě by zas naopak
nenapadlo, že budu jednou z žen, které
manžel pošle do prdele. A to jsme si
svatosvatě slíbili, že nebudeme nikdy
odcházet spát s tím, že jsme na sebe
naštvaní. Kompromis, komunikace a nikdy
nejít spát pohádaní – tyhle tři rady dostávají
všichni novomanželé svatebním darem. Ale v
poslední době se zdá, že jedině já jsem
schopna kompromisu, že naše komunikace
 178/1030

nevyřeší nic a Nickovi nedělá problém jít po

hádce spát. Dokáže své emoce vypnout jako
televizi. A už dokonce chrápe.
Mně to pak nedá, i když mi do toho nic
není, i když by se Nick rozzuřil, kdyby to
věděl: jdu ke koši a vytáhnu z něj ty účtenky,
abych se podívala, kde celou noc byl. Dva
bary, dva striptýzové bary. A vidím ho, jak
tam sedí a mluví se svými přáteli o mně, pro-
tože určitě musel mluvit o tom, jaká jsem
protivná a otravná, když mu pak bez
problémů vyletí z pusy taková věta. Před-
stavuju si je všechny v jednom z těch drahých
striptýzových klubů, v těch nóbl podnicích,
které vedou muže k domněnce, že jsou na
světě pořád proto, aby ženám vládli, že ženy
jsou tu od toho, aby jim sloužily, je tam
záměrně špatná akustika a hlučná hudba,
aby si lidé nemohli povídat, nějaká žena s ob-
naženými ňadry si sedá mému manželovi
rozkročmo na klín (ten přísahá, že je to jen
legrace), vlasy jí splývají na záda, rty má
 179/1030

vlhké vrstvou lesku, ale já se nemusím bát,

ne, je to jen taková klukovina, měla bych se
tomu smát, vždyť jsem přece fajn holka.
Pak rozbalím zmuchlaný lístek vytržený z
nějakého zápisníku a vidím ženský rukopis –
Hannah – a telefonní číslo. Přeju si, aby to
bylo jako v těch filmech, aby tam bylo
napsané nějaké hloupé jméno, Vandre nebo
Bambie, nad kterým jen obrátíte oči v sloup.
Misti se dvěma srdíčky místo teček nad i. Ale
je tu Hannah, což je skutečná žena, nejspíš
něco jako já. Nick mi nikdy nezahnul,
odpřísáhl mi to, ale já zároveň vím, že má
spoustu příležitostí. Mohla bych se ho na
Hannah zeptat a on by řekl: Nechápu, proč
mi dala své číslo, ale já nechtěl být
nezdvořilý, tak jsem si ho vzal. Což je možná
pravda. Nebo taky ne. Může mě podvádět a
nikdy mi to neřekne a bude mnou víc a víc
pohrdat, protože na to nepřijdu. Bude sedět
proti mně u stolu u snídaně a nevinně se
 180/1030

krmit vločkami a vědět, že jsem hlupačka, a

kdo by si vážil hloupé ženské?
Znovu brečím, lísteček s Hanniným číslem
v ruce.
Je to velice ženská záležitost, vzít jeden
flám s kamarády a udělat z toho sněhovou
kouli nevěry, která zničí naše manželství, že?
Nevím, co mám dělat. Připadám si jako
uječená trhovkyně nebo ošoupaná rohožka –
nevím, co víc. Nechci být naštvaná. Ani totiž
nevím, jestli mám být naštvaná. Uvažuju o
tom, že se ubytuju v hotelu a nechám ho, aby
si pro změnu lámal hlavu on, kde asi jsem.
Chvilku ještě zůstanu v pokoji, pak se na-
dechnu a přebrodím se do ložnice naplněné
alkoholovými výpary, a když už jsem v
posteli, Nick se ke mně otočí, obejme mě,
přitiskne se mi obličejem zezadu ke krku a ve
stejné chvíli oba vyslovíme: „Promiň.“
 NICK DUNNE
DEN POTÉ
Blesky fotoaparátů vyšlehly a já se přestal
usmívat, ale nestihl jsem to včas. Cítil jsem,
jak se mi až ke kořínkům vlasů rozlévá vlna
horka a na nose mi vyrazily krůpěje potu. Bl-
bec, blbec Nick. A pak tiskovka skončila,
právě když jsem se začal dávat dohromady,
ale už bylo pozdě vzbudit nějaký jiný dojem.
Odcházel jsem z místnosti s Elliottovými,
hlavu skloněnou, protože ještě cvakaly další
fotoaparáty. Už jsem byl skoro u dveří, vtom
ke mně přiklusal Gilpin a zastavil mě: „Můžu
na vteřinku, Nicku?“
Zamířili jsme do zadní kanceláře a on mě
cestou informoval: „Prohlédli jsme ten dům
ve vaší čtvrti, do kterého se někdo vloupal.
Vypadá to, že se tam utábořili nějací lidi, tak
jsme odebrali vzorky pro laboratoř. A zjistili
 182/1030

jsme, že v dalším domě na konci čtvrti taky

někdo přebýval.“
„No, to mě právě zneklidňuje,“ řekl jsem.
„Všude se poflakujou nějací týpkové. Celé
tohle město je zamořené naštvanými
nezaměstnanými.“
Kartágo bylo až do minulého roku městem
pro návštěvníky. Ti měli přijíždět do
rozrůstajícího se Riverway Mall, nákupního
centra, které bylo samo o sobě malým
městečkem zaměstnávajícím čtyři tisíce
místních lidí – pětinu zdejší populace. Cen-
trum postavili roku 1985, počítalo se s tím, že
bude lákat k nákupům lidi z celého Stře-
dozápadu. Vzpomínám si, jak ho tenkrát
otvírali: sledovali jsme s Go a oběma rodiči
slavnostní ceremoniál, stáli jsme až vzadu na
velkém asfaltovém parkovišti, na konci
shromážděného davu, protože náš otec
vždycky chtěl mít možnost rychle odejít,
odkudkoli. I na baseballových zápasech jsme
parkovali u východu a odjížděli při osmé
 183/1030

směně, byli jsme s Go vždycky umazaní od

hořčice, měli úžeh a kňourali jsme: Nikdy
nevidíme, jak to dopadne. Ale tentokrát jsme
stáli vzadu schválně, abychom tu Velkou
událost dobře viděli: ten netrpělivý dav,
který kolektivně přešlapoval z nohy na nohu,
starostu na pódiu potaženém červenomod-
robílým plátnem, slyšeli jsme ho hřímat –
pýcha, růst, prosperita, úspěch – ta slova
nám letěla nad hlavami, my byli vojáci na
bitevním poli konzumu, vyzbrojení šekovými
knížkami v průhledném obalu a kabelkami z
různobarevných kousků kůže. A dveře se
otvíraly. Úprk do klimatizovaných prostor,
náladová hudba, usmívající se prodavači,
naši sousedé. Otec nám tenkrát opravdu
dovolil jít dovnitř, opravdu čekal ve frontě a
něco nám koupil: napěněný pomerančový
koktejl v upatlaných kelímkách.
Riverway Mall prosperoval po čtvrt století.
Pak přišla recese a spláchla postupně obchod
za obchodem, až nakonec celé centrum
 184/1030

zkrachovalo. Teď je na rozloze dvou milionů

čtverečních stop slyšet jen ozvěna. Žádná
společnost se komplexu neujala, žádný pod-
nikatel neslíbil, že ho vzkřísí z mrtvých, nik-
do si nevěděl rady, co bude s lidmi, kteří tam
pracovali. Dělala tam i moje matka, která
přišla o zaměstnání v obchodě s obuví, v
ShoeBeDooBe – po dvaceti letech dřiny, kdy
klečela na kolenou, zkoušela lidem boty,
čichala pach jejich nohou, třídila krabice a
pak jednoduše dostala výpověď.
Krach obchodního centra znamenal i
naprostý krach Kartága. Lidé přišli o práci,
přišli o své domy. Nikdo neviděl ani záblesk
lepších zítřků. Nikdy neuvidíme, jak to
dopadne. I když se zdá, že my to teď s Go
uvidíme. Že to všichni uvidíme.
Ten bankrot dobře zapadal do mého
psychického rozpoložení. Několik let jsem se
nudil. Nešlo o ukňouranou nudu dítěte, které
nemá co dělat (ačkoli tu jsem taky ještě
neměl úplně za sebou), ale o jakousi
 185/1030

malátnost, která na vás padla jako deka.

Zdálo se mi, že se už nikdy neobjeví nic
nového. Naše společnost byla naprosto zn-
ičujícím způsobem okopírovaná (ačkoli slovo
okopírovaná je jako výraz myšlený coby
kritika také sám o sobě nepůvodní). Byly
jsme první lidské bytosti, které nikdy nic
neviděly poprvé. Hleděli jsme na divy světa
netečnýma očima, bez zájmu. Mona Lisa,
pyramidy, Empire State Building. Ohrožená
zvířata v džungli, tající prastaré ledovce, vy-
buchující sopky. Nepamatuju si, že bych
něco, co jsem se dozvěděl, slyšel nebo viděl
poprvé, z první ruky. Že by mě hned
nenapadlo, že už to znám z nějakého filmu
nebo televizního pořadu. Z nějaké pitomé
reklamy. Znáte ten hrozný tón blazeované
věty: To už jsem viděěěl... Doslova jsem
všechno už někdy viděl, a co je nejhorší, z če-
ho se div nezblázním: zkušenosti z druhé
ruky jsou vždycky lepší. Představa je jasnější,
pohled nadšenější, úhel kamery a zvukový
 186/1030

záznam ovlivňuje mé city tak, jak to

skutečnost už nedokáže. Nevím, jestli jsme v
tomhle bodě skutečně lidskými bytostmi, ti z
nás, kdo jsme jako většina z nás, my, kdo
jsme vyrůstali s televizí, filmy a teď s inter-
netem. Když nás někdo zradí, víme, co máme
říct, když nám někdo drahý zemře, víme, co
máme říct. Když si chceme hrát na borce,
chytráka nebo idiota, víme, co máme říct.
Všichni používáme tentýž scénář s listy, které
mají oslí uši.
Je to velice těžká doba k tomu, abyste byli
člověkem, opravdovým, skutečným
člověkem, a ne jen souborem lidských vlast-
ností zvolených z nekonečného automatu
povah.
A jestli všichni jen hrajeme, nemůže ex-
istovat něco takového, jako je spřízněná
duše, protože nemáme ryzí duši.
Dostal jsem se do bodu, kdy se mi zdá, že
na ničem nezáleží, protože nejsem skutečná
osoba a všichni kolem taky ne.
 187/1030

Udělal bych cokoli, abych si zas připadal

skutečný.
Gilpin otevřel dveře stejné kanceláře, kde
mě vyslýchali předchozího večera. Na stole
stála krabice s dárkem od Amy, zabalená ve
stříbřitém papíře.
Zůstal jsem na ni zírat, jak tam leží up-
rostřed stolu, jak zlověstně působí v tom
novém aranžmá. Zmocnila se mě hrůza. Proč
jsem ji nenašel dřív? Měl jsem ji najít. „Tak
pojďte,“ řekl Gilpin. „Chceme, abyste se na to
podíval.“ Rozbalil jsem ji tak opatrně, jako by
v ní mohla být třeba lidská hlava. Našel jsem
jen lesklou modrou obálku označenou slovy
PRVNÍ NÁPOVĚDA.
Gilpin se uculoval. „Představte si, jak nás
to zmátlo: případ pohřešované osoby a my
najdeme obálku s nápisem PRVNÍ
NÁPOVĚDA.“
„To se týká hry hledání pokladu, kterou
moje žena “ „Jasně. K vašemu výročí. Váš
tchán se o tom zmínil.“ Otevřel jsem obálku a
 188/1030

vyndal silný šmolkově modrý list papíru –

Amyina dopisní souprava – přeložený napůl.
Ta hra ve mně vždycky vyvolala jedinou
otázku: Kdo je Amy? (Co si moje žena myslí?
Co pro ni bylo v uplynulém roce důležité? Z
čeho měla největší radost? Amy, Amy, Amy,
přemýšlejme o Amy.)
Se zaťatými zuby jsem si přečetl první
vodítko. Vzhledem k tomu, jaká nálada mezi
námi během posledního roku manželství
panovala, z toho vyjdu hrozně. Nepotřeboval
jsem už nic dalšího k tomu, abych vypadal
hrozně.

Vidím se jako tvoje studentka,

je tolik moudra v tvé krásné hlavě!
Mozek se mi doširoka otvírá
(a o stehnech raděj nemluvě!)
Jsem tvoje žačka, co nestojí o květiny,
ale chce využít konzultační hodiny,
tak dělej, jdem na to, snažně tě poprosím,
a tentokrát tě já pár věcí naučím.
 189/1030

Byl to itinerář alternativního života. Kdyby

šlo všechno podle představ mé ženy, byla by
mi včera nakukovala přes rameno, když bych
si tu básničku četl, pohled plný očekávání, z
každého jejího póru by vyzařovala naděje,
jako horečka: Prosím tě, pochop to. Pochop
mě.
A nakonec by řekla: No? A já teď řekl:
„Aha, už to mám! Určitě myslí můj kabin-
et. Na fakultě. Jsem tam externím učitelem.
Cha. Musí to tak být, ne?“ Mhouřil jsem oči a
četl si ty řádky znova. „Tenhle rok to
neudělala tak těžké.“
„Chcete, abych vás svezl?“ zeptal se Gilpin.
„Ne, mám Goino auto.“
„Tak pojedu za vámi.“
„Myslíte, že je to důležité?“
„No, poznáme z toho, kde se den nebo dva
před svým zmizením pohybovala. Takže to
není nedůležité.“ Podíval se na papír. „Je to
hezké, ne? Jako z nějakého filmu: honba za
pokladem. S mou manželkou si o výročí
 190/1030

vyměníme blahopřání a nanejvýš si dáme

něco dobrého k snědku. Zdá se, že to děláte
správně. Nezapomínáte na romantiku.“
Po těch slovech sklopil hlavu, zrozpačitěl a
zacinkal klíči na povel k odchodu.

Fakulta mi poměrně štědře poskytla

kabinet o něco málo větší než rakev, vešel se
tam jen psací stůl se dvěma židlemi a pár
poliček. V areálu školy jsme minuli skupinky
studentů letních kurzů, směsici hodně
mladých lidí (nudili se, ale činorodě odesílali
textovky nebo poslouchali hudbu z mobilu) a
vážných starších lidí, podle mě těch, co přišli
o práci v nákupním centru a snažili se o ně-
jakou rekvalifikaci.
„Co učíte?“ zajímal se Gilpin.
„Žurnalistiku, časopiseckou žurnalistiku.“
Nějaká dívka, která při chůzi psala textovku,
zapomněla na úskalí té první činnosti a
málem do mě vrazila. Ustoupila stranou, an-
iž vzhlédla. Podráždilo mě to jako nerudného
dědka – pryč z mého trávníku!
 191/1030

„Myslel jsem, že už jste novinařinu pověsil

na hřebík.“
„Kdo umí, umí, kdo neumí...“ usmál jsem
se.
Odemkl jsem kabinet a vešel dovnitř,
ovanul mě odér dlouho zavřené a zaprášené
místnosti. Na léto jsem si vzal volno, už jsem
tu nebyl několik týdnů. Na stole ležela další
obálka s nápisem DRUHÁ NÁPOVĚDA.
„Klíč máte pořád na svazku s ostatními?“
zeptal se Gilpin.
„Jo.“
„Takže Amy si ho mohla vypůjčit?“
Roztrhl jsem okraj obálky.
„A doma máme náhradní.“ Amy pořídila
ode všeho důležitého kopii, duplikát, náhrad-
ní kus – já často ztrácím klíče, kreditky, mo-
bily, ale nechtěl jsem to Gilpinovi říkat,
abych nezavdal další příčinu k poznámce, že
jsem jako malý kluk. „Proč?“
 192/1030

„Ale, jen jsem se chtěl ujistit, že neměla

problém se sem dostat, že nemusela žádat
třeba školníka, aby jí otevřel.“
„Ne, tady žádný Freddy Krueger a podobní
týpkové nejsou, pokud vím.“
„Tyhle filmy jsem nikdy neviděl,“
odpověděl Gilpin.
V obálce byly dva složené listy papíru. Na
jednom bylo nakreslené srdíčko, na druhém
stálo NÁPOVĚDA.
Dva vzkazy. Různé. Žaludek se mi sevřel.
Bůhví, co z Amy vypadne. Rozložil jsem
papír se srdíčkem. Zatoužil jsem po tom,
abych sem nebyl Gilpina vzal, a pak jsem si
přečetl první slova.

Můj miláčku manželi,

napadlo mě, že tohle bude dokonalé místo
– ty posvátné síně vědění! – kde ti můžu říct,
že si myslím, že jsi skvělý člověk. Nedokážu
to slovy vypovědět, ale žasnu nad tvým
mozkem: nad těmi zvláštními statistikami a
anekdotami, neobvyklými fakty,
 193/1030

neuvěřitelnou schopností citovat z jakéhokoli

filmu, ostrovtipem, nad tím, jak krásně
dokážeš vyjádřit věci slovy. Myslím si, že po
těch společně strávených letech se může stát,
že manželé zapomenou, jak skvělí jeden
druhému připadali. Vzpomínám si na to, jak
jsme se poprvé setkali, jak jsem z tebe byla
celá pryč, takže ti chci jen říct, že pořád jsem
a že je to jedna z věcí, které se mi na tobě tak
líbí: Jsi BÁJEČNÝ.

Přestal jsem mít vyprahlo v ústech. Gilpin

mi četl přes rameno a opravdu vzdychl.
„Úžasná ženská,“ poznamenal. Pak si
odkašlal. „Ehm, tohle je vaše?“
Do jedné ruky vzal gumu a do druhé tužku
a opatrně uchopil dámské spodní prádlo
(konkrétně to byly kalhotky – tanga, kra-
jková, červená – ale já vím, že ženy to slovo
nemají rády – dokonce ani Google nemá rád
slovo kalhotky). Visely na vypínači klimatiz-
ace. „Panebože. To je trapas.“ Gilpin čekal
nějaké vysvětlení.
 194/1030

„No, jednou jsme s Amy... ale vždyť jste to

četl. My jsme takoví, víte, prostě si někdy
chceme některé věci trochu zpestřit.“
Gilpin se zazubil. „Jo, chápu, nadržený
profesor a nemravná studentka. To se vám
oběma fakt povedlo.“ Natáhl jsem se po kal-
hotkách, ale Gilpin už vyndal z kapsy sáček
na důkazní materiál a uložil je do něj. „Jen
pro jistotu,“ řekl bez dalšího vysvětlování.
„Prosím vás, nedělejte to,“ řekl jsem. „Amy
by zemřela -“ zarazil jsem se.
„Nebojte se, Nicku, je to jen úřední postup,
příteli. Nevěřil byste, co všechno jsme při
naší práci už viděli. Jen pro jistotu, jen pro
jistotu. Směšné. A co říká nápověda?“
Nechal jsem ho zase číst mi přes rameno,
jeho dráždivě svěží vůně mě rozčilovala.
„Tak co znamená tohle?“
„Nemám tušení,“ zalhal jsem.

Konečně jsem se Gilpina zbavil a pak jsem

jel jen tak nazdařbůh po dálnici, abych si
mohl v klidu zavolat. Nikdo to nezvedl.
 195/1030

Nezanechal jsem vzkaz. Pokračoval jsem

rychle ještě o kus dál, jako bych mohl někam
dojet, pak jsem se otočil a jel těch
pětačtyřicet minut zpátky za Elliottovými do
Days Inn. Vešel jsem do vestibulu
přecpaného členy Sdružení placených
stánkařů Středozápadu – všude tašky na
kolečkách a jejich majitelé srkali z malých
plastových kalíšků nápoje zdarma, smáli se
hrdelním smíchem a lovili po kapsách
navštívenky. Vyjel jsem výtahem se čtyřmi
muži, všichni byli plešatí, měli khaki kalhoty
a golfové košile a na kulatých tatíkovských
pupcích se jim houpaly šňůrky na krk.
Marybeth otevřela dveře, současně s
někým telefonovala mobilem; ukázala směr-
em k televizi a pošeptala mi: „Máme studen-
ou mísu, vezmi si, jestli chceš, zlatíčko,“ pak
šla do koupelny a zavřela za sebou dveře,
přes které bylo dál slyšet její mumlání.
Vynořila se odtamtud za pár minut, právě
včas, aby stihla místní zpravodajskou relaci o
 196/1030

páté vysílanou ze St. Louis, které dominovalo

Amyino zmizení. „Krásná fotka,“ zamumlala
Marybeth s pohledem na obrazovku, z níž na
nás Amy upřeně hleděla. „Lidi to uvidí a
budou vědět, jak Amy vypadá.“
Ten portrét – Amyina hlava ustřižená z ně-
jaké momentky, kdy se krátce věnovala
herectví – byl krásný, ale zneklidňoval mě.
Její fotky vzbuzovaly pocit, že vás skutečně
pozoruje, jako to bývalo na starých
portrétech ve strašidelných domech, kdy se
oči pohybovaly zleva doprava.
„Měli bychom jim dodat nějaké normální
fotky,“ řekl jsem. „Nějaké obyčejné.“
Elliottovi přikývli, oba současně, ale
neřekli nic a sledovali obrazovku. Když vstup
skončil, Rand prolomil ticho: „Je mi špatně.“
„Já vím,“ řekla Marybeth.
„Jak jsi na tom, Nicku?“ zeptal se Rand,
nahrbil se, dlaně na kolenou, jako by chtěl
vstát z gauče, ale nedařilo se mu to.
 197/1030

„Jsem úplně vyřízený, abych řekl pravdu.

Připadám si tak zbytečný.“
„Víš, chtěl jsem se tě zeptat: co tvoji
zaměstnanci, Nicku?“ Rand konečně vstal.
Šel k minibaru, nalil si zázvorovou limonádu,
pak se otočil ke mně a Marybeth. „Dáte si
někdo? Něco?“ Zavrtěl jsem hlavou; Mary-
beth požádala o sodovku.
„Chceš k tomu trochu ginu, miláčku?“
zeptal se Rand svým hlubokým hlasem, ale
při posledním slově o tóninu výš.
„Jistě. Ano. Dám si.“ Marybeth zavřela oči,
předklonila se, až měla obličej mezi koleny;
pak se zhluboka nadechla a zaujala přesně
svou předchozí pozici, jako by šlo o nějaký
jogínský cvik.
„Dal jsem jim seznamy všech lidí,“ řekl
jsem. „Ale je to hrozně nudná práce, Rande.
Já myslím, že tam je zbytečné pátrat.“
Rand si položil dlaň na ústa a přejel si jí
obličej směrem nahoru, až mu lícní svaly vyt-
vořily pod očima záhyby. „Ovšem, my
 198/1030

děláme totéž, pokud jde o náš byznys,

Nicku.“
Rand s Marybeth vždycky mluvili o sérii
Úžasná Amy jako o svém byznysu, což mi
pokaždé přišlo hrozně hloupé: jsou to knížky
pro děti, o dokonalé malé holce, která je vyo-
brazená na každé obálce, kreslená verze mé
Amy. Ale jistě, ty knihy jsou (byly) byznys,
velký byznys. Skoro dvacet let patřily k
zásadním knihám na základních školách, z
velké části proto, že na konci každé kapitoly
čekal na čtenáře test.
Ve třetím díle například Úžasná Amy
přistihla svého kamaráda Briana, že překr-
muje jejich třídní želvu. Snažila se mu dom-
luvit, ale když Brian dál trval na svém, Amy
nezbylo nic jiného než to na něj žalovat
učitelce: „Paní Tibbleová, nechci být žalob-
níček, ale nevím, co mám dělat. Snažila jsem
se o tom s Brianem promluvit sama, ale
teď... asi potřebuju pomoc od někoho
dospělého..“ Následek:
 199/1030

1) Brian řekl Amy, že je falešná

kamarádka, a přestal s ní mluvit.

2) Amyina plachá kamarádka Suzy jí

řekla, že to Amy neměla jít žalovat; že měla
tajně žrádlo želvě sebrat, aby to Brian
nevěděl.

3) Amyina úhlavní soupeřka Joanna

řekla, že to Amy udělala ze závisti a že jí jde
jen o to, aby mohla želvu krmit sama.

4) Amy odmítla ustoupit – cítila se v

právu.

Kdo má pravdu?!
No, je to snadné, protože Amy vždycky
jedná správně, v každém díle série. (Nemys-
lete si, že jsem to nevytáhl při hádkách se
svou skutečnou Amy, protože jsem musel, a
nejednou.)
Ty testy – sepsané dvěma psychology,
kteří jsou zároveň rodiči jako vy! – měly
 200/1030

prokázat charakterové vlastnosti dětí: Je ten

váš mrňous urážlivý a nedokáže přijmout
kritiku jako Brian? Bezpáteřní pokrytec jako
Suzy? Vyvolává konflikty jako Joanna? Nebo
je dokonalý jako Amy? Mezi vznikající
vrstvou yuppies byly ty knihy velice módní:
staly se jakýmisi příručkami o rodičovství.
Rubikovou kostkou výchovy. Elliottovi zbo-
hatli. V jedné chvíli se odhadovalo, že se v
každé školní knihovně v Americe nachází
alespoň jeden díl Úžasné Amy.
„Máte strach, že to může mít nějakou
spojitost s vaším knižním byznysem?“ zeptal
jsem se.
„Opravdu máme pár lidí, které by podle
našeho názoru stálo za to prověřit,“ začal
Rand.
Zasmál jsem se. „Myslíte, že Judith Vior-
stová unesla Amy kvůli Alexandrovi, aby už
neměl ty své Hrozné, Strašné, Špatné, Velmi
špatné dny?“
 201/1030

Rand i Marybeth se na mě podívali, oba

měli ve tváři stejný výraz, výraz překvapení a
zklamání. Ta poznámka byla neomluvitelná,
nevkusná – můj mozek vždycky vyříhl ně-
jakou nemístnou myšlenku v nevhodnou
dobu. Duševní prd, který jsem nemohl pot-
lačit. Jako když jsem si začal v duchu zpívat
„Bony Moronie“, pokaždé když jsem viděl
svého kamaráda poldu. Je hubená jak žížala,
začal můj mozek notovat, když mi detektiv
Rhonda Boneyová říkala, že pročesávají řeku
a hledají mou pohřešovanou ženu. Obranný
mechanismus, říkal jsem si, je to jen nějaký
divný obranný mechanismus. Byl bych rád,
kdyby to přestalo.
Opatrně jsem přešlápl a decentně, jako by
moje slova byla těžko ovladatelným sloupem
na sebe naskládaných talířů z jemného por-
celánu, jsem se omluvil. „Promiňte, nevím,
proč jsem to řekl.“
„Všichni jsme unavení,“ zamluvil to Rand.
 202/1030

„Musíme policii navést na Viorstovou,“

poznamenala Marybeth. „A taky na tu mrchu
Beverly Clearyovou.“ Nebyl to ani tak vtip
jako odpuštění.
„Myslím, že bych vám to měl říct,“ začal
jsem. „Policie v těchto případech, a je to
normální “
„Nejdřív prověří manžela, já vím,“ přerušil
mě Rand. „Řekl jsem jim, že je to jen ztráta
času. Otázky, které nám kladli “
„Byly urážlivé,“ doplnila Marybeth.
„Takže už s vámi mluvili? O mně?“ Popošel
jsem k minibaru a bez okolků si nalil gin.
Polkl jsem tři doušky najednou a okamžitě se
cítil hůř. Žaludek mi stoupl až k jícnu. „Na co
se vás ptali?“
„Jestli jsi někdy Amy ublížil, jestli se někdy
zmínila, žes ji ohrožoval,“ odříkávala Mary-
beth. „Jsi sukničkář, zmínila se Amy někdy o
tom, žes jí byl nevěrný? Protože to je celá
Amy, že? Řekla jsem jim jasně, že jsme nevy-
chovali žádnou onuci.“
 203/1030

Rand mi položil ruku na rameno. „Nicku,

především jsme jim museli říct toto: Víme,
žes nikdy Amy neublížil. Já dokonce policii
vyprávěl tu příhodu o tom, jak jsi zachránil
na chatě tu myš, jak jsi ji zachránil z pasti.“
Ohlédl se po Marybeth, jako by ten příběh
neznala, a Marybeth poslušně nasadila výraz
fascinovaného soustředění. „Pak jsi tu zatra-
cenou myš nejmíň hodinu honil a doslova ji
vyvedl jako krysu z města. Copak by někdo,
kdo tohle udělá, ublížil své ženě?“
Zmocnil se mě intenzivně provinilý pocit,
hnusil jsem se sám sobě. Na okamžik jsem si
myslel, že se nakonec rozbrečím.
„Máme tě moc rádi, Nicku,“ prohlásil
Rand a ještě jednou mi stiskl rameno.
„Máme, Nicku,“ opakovala po něm Mary-
beth. „Jsi náš syn. Je nám hrozně líto, že
ještě k tomu všemu, co se stalo, musíš čelit
tomuhle – stínu podezření.“
 204/1030

Stín podezření, ten výraz se mi nelíbil. To

už raději rutinní vyšetřování nebo pouhá
formalita.
„Divili se té tvé rezervaci v restauraci,“
řekla Marybeth s přehnaně lhostejným
pohledem.
„Mé rezervaci?“
„Prý jsi jim říkal, žes měl zamluvený stůl v
Houston’s, ale když to prověřovali, zjistili, že
jsi tam nic nezamlouval.“
Neměl jsem zamluvený stůl, ani žádný
dárek. Protože pokud jsem si plánoval, že
Amy toho dne zabiju, nepotřeboval jsem mít
na večer zamluvený stůl ani žádný dárek,
který bych jí stejně nedal. Typický rukopis
mimořádně pragmatického zabijáka.
Jsem nezdravě pragmatický – moji
kamarádi by o tom mohli policii vyprávět!
„Ale ne. Ne, nic jsem nezamlouval. Asi mě
nějak špatně pochopili. Řeknu jim to.“
Sklesl jsem na gauč vedle Marybeth.
Nechtěl jsem, aby se mě Rand zase dotýkal.
 205/1030

„No dobrá. Dobrá,“ řekla Mary. „Měli jste,

ehm, hráli jste letos zase tu hru na poklad?“
Oči jí zase zčervenaly. „Než...“
„Jo, dnes mi dali první nápovědu. Našli
jsme s Gilpinem druhou u mě v kabinetě na
fakultě. Pořád se ji snažím rozluštit...“
„Můžeme se podívat?“ zeptala se moje
tchyně.
„Nemám to s sebou,“ zalhal jsem.
„Pokusíš se... pokusíš se ji rozluštit,
Nicku?“ zeptala se Marybeth.
„Ano, Marybeth. Rozluštím ji.“
„Nesnesu představu těch věcí, kterých se
dotýkala, nechala je tam, opuštěné “
Zazvonil mi mobil a já zběžně mrkl na dis-
plej, pak to típnul. Potřeboval jsem se té věci
zbavit, ale ještě jsem nemohl.
„Měl bys brát všechny hovory, Nicku,“
podotkla Marybeth.
„Poznal jsem, kdo volá – někdo z fakulty
kvůli jakési sbírce.“
 206/1030

Rand se posadil vedle mě na gauč. Staré

opotřebované polštáře se pod naší váhou
povážlivě prohnuly, takže jsme se teď sesuli
k sobě a dotýkali se pažemi, což Randovi vy-
hovovalo. Byl jeden z těch, kdo o sobě tvrdí,
že jsou objímači, aniž se zajímají o to, jestli je
to ostatním příjemné.
Marybeth se vrátila k jádru věci. „Myslíme
si, že je možné, že Amy unesl někdo, kdo byl
posedlý její románovou postavou.“ Obrátila
se ke mně, jako by mě prosila o souhlas. „Za
ty roky jsme s takovými lidmi měli co do
činění.“
Amy ráda mluvila o případech, kdy jí byli
muži posedlí. Během našeho manželství mi
častokrát nad sklenkou vína šeptem líčila,
jak ji někdo sleduje – vyprávěla o mužích,
kteří tu pořád někde jsou, pořád na ni myslí
a chtějí ji. Podezříval jsem ji, že to trochu
přehání: ti její stalkeři byli vždycky ne-
bezpeční do určité přesné míry – natolik,
abych o ni měl obavy, ale ne zas tak moc, aby
 207/1030

bylo nutné oznámit celou věc policii. Krátce

řečeno, šlo o nějaké pohádky, kde jsem mohl
vystupovat jako její udatný ochránce bránící
její čest. Amy byla příliš samostatná a příliš
moderní, než aby dokázala přiznat pravdu:
chtěla hrát křehkou květinku.
„Někdy v poslední době?“
„No v poslední době ne,“ připustila Mary-
beth a skousla ret. „Ale na střední školu s ní
chodila jedna hodně psychicky narušená
dívka.“
„Jak narušená?“
„Byla Amy posedlá. Tedy Úžasnou Amy.
Jmenovala se Hilary Handyová – a ve všem
se chtěla podobat Suzy, Amyině nejlepší
kamarádce z knížky. Nejdřív to bylo
roztomilé, řekla bych. Ale pak jí to už
nestačilo – chtěla být přímo Úžasnou Amy a
ne jen kamarádkou Suzy. Tak začala na-
podobovat naši Amy. Oblékala se jako Amy,
obarvila si vlasy na blond a pořád se
potloukala kolem našeho domu v New
 208/1030

Yorku. Jednou jsem šla po ulici a ta bláznivá

holka se ke mně rozběhla, objala mě a řekla:
,Teď budu vaší dcerou já. Zabiju Amy a budu
vaše nová Amy. Vám to přece nevadí, že?
Pokud budete mít nějakou Amy. Jako by
naše dcera byla jen nějaký kus textu, který by
mohla přepsat.“
„Nakonec jsme si vyžádali zákaz, aby se k
Amy nemohla přiblížit, protože ji jednou
shodila ve škole ze schodů,“ doplnil Rand.
„Velice nebezpečné děvče. Taková mentalita
v člověku zůstane.“
„A pak ten Desi,“ připomněla Marybeth.
„A Desi,“ opakoval Rand.
O Desim jsem věděl i já. Amy chodila na
soukromou internátní školu v Massachu-
setts, jmenovala se Wickshireská akademie
viděl jsem fotky, Amy v lakrosových
sukýnkách a čelenkách, v pozadí vždycky
stromy s barevným podzimním listím, jako
by ta škola nebyla ani tak v nějakém městě,
ale v ročním období. V říjnu. Desi Collings
 209/1030

chodil do sousední chlapecké školy. Podle

Amyina vyprávění to byl bledý, romanticky
založený chlapec a jejich románek se nijak
nelišil od běžných školních lásek: zima na
fotbale a žár při tanci, růžová přiléhavá
trička a projížďky ve starém jaguaru.
Všechno tak trochu jako z poloviny minulého
století.
Amy s Desim chodila docela vážně asi rok.
Ale něco ji na něm pak začalo znepokojovat:
mluvil, jako by byli zasnoubeni, věděl, kolik
budou mít dětí a jakého pohlaví. Budou mít
čtyři děti, samé kluky. Což podezřele
připomínalo Desiho vlastní rodinu, a když
Amy seznámil se svou matkou, Amy se až
sevřel žaludek, jak moc si byly s paní Colling-
sovou podobné. Starší žena ji chladně políb-
ila a klidným tónem jí zamumlala do ucha:
„Hodně štěstí.“ Amy nedokázala říct, jestli to
bylo varování nebo hrozba.
Když se Amy s Desim rozešla, hoch se
pořád potuloval po areálu její školy,
 210/1030

přízračná postava v tmavém sáčku, opřená o

některý kmen holých dubů v zimě. Amy se
jednou v únoru vrátila z nějaké diskotéky a
našla ho ve své posteli, ležel nahý na
přikrývce, omámený nějakými ne příliš ne-
bezpečnými prášky. Krátce nato pak ze školy
odešel.
Ale pořád jí telefonoval, dokonce i teď, a
několikrát do roka jí posílal dopisy, nadité
obálky s výplní, které mi Amy vždycky ukáz-
ala a pak je rovnou zahodila, aniž je otevřela.
Poštovní razítko měly ze St. Louis. Čtyřicet
minut jízdy odsud. „Je to prostě hrozná,
pitomá náhoda,“ řekla mi. Desi tam měl
rodinné vazby z matčiny strany. To jediné o
něm věděla a nesnažila se zjistit víc. Jednou
jsem z koše jeden dopis vytáhl a přečetl si ho,
s rukama upatlanýma od sýrové omáčky, byl
úplně banální: tlachy o tenise a cestování a
dalších konvenčních záležitostech. Zkusil
jsem si představit, jak ten hubený dandy s
motýlkem a v brýlích s obroučkami z
 211/1030

želvoviny vtrhne do našeho domu a popadne

Amy rukama s pěstěnými nehty. Hodí ji do
kufru svého starodávného jaguaru a odveze
ji... do staromódního Vermontu. Mohl by
někdo uvěřit, že to byl Desi?
„Desi popravdě bydlí nedaleko,“ řekl jsem.
„V St. Louis.“
„No vidíš?“ nadhodil Rand. „Proč se o to
policie nezajímá?“
„Někdo to určitě prověřuje,“ opáčil jsem.
„Tak já půjdu. Zítra se stavím.“
„Policie si určitě myslí, že je to... někdo z
blízkého okolí,“ řekla Marybeth. Podívala se
na mě, byl to trochu dlouhý pohled, pak se
zachvěla, jako by ze sebe setřásala nějakou
myšlenku.
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
23. SRPNA 2010
DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Léto. Ptáčkové. Slunce. Dneska jsem se

courala po Prospect Parku, kůži mám
citlivou, kosti křehké. Boj s mizérií. Je to
zlepšení, protože předešlé tři dny jsem
strávila v našem domě v tom samém tuhém
pyžamu a počítala hodiny do pěti, kdy si
budu moct dát skleničku. Snažím se myslet
na to utrpení v Dárfúru. Vidět věci z jiného
úhlu. Což asi znamená jen další využívání lidí
v Dárfúru.
Za poslední týden se toho tolik rozpadlo.
Myslím, že tím, jak to je, jak se to všechno
semlelo tak najednou, mám nějaký emoční
blok. Nick přišel o práci před měsícem. Re-
cese by měla ustupovat, ale nikdo to pořádně
 213/1030

neví. Takže Nick ztratil zaměstnání. Během

druhé vlny propouštění, přesně jak předvídal
pouhých pár týdnů po té první. Ouha, nevy-
házelijsme dostatek lidí. Idioti.
Nejdřív jsem si myslela, že Nick bude v po-
hodě. Sepisuje si dlouhé seznamy věcí, které
chtěl vždycky udělat. Něco z toho jsou drob-
nosti: vyměňuje baterie v hodinkách a nař-
izuje hodiny v domácnosti, vymění odpado-
vou trubku pod dřezem a znovu vymaluje
všechny místnosti, které jsme tenkrát
vymalovali a mně se to nelíbilo. Jednoduše
dělá spoustu věcí znovu. Je pěkné něco
předělávat, když zrovna nemáte napilno
jinde. A pak se pouští do náročnějších čin-
ností. Čte Vojnu a mír. Pohrává si s myšlen-
kou, že se bude učit arabsky. Tráví spoustu
času zkoumáním, co bude v příštích de-
setiletích žádané na trhu práce. Drásá mi to
srdce, ale předstírám, že to není kvůli němu.
Často se ho ptám: „Víš určitě, že jsi v
pohodě?“
 214/1030

Nejdřív to říkám vážně, u kávy, dívám se

mu do očí, položím svou dlaň na jeho. Pak se
ptám vesele, jakoby nic, jen tak. Pak to
zkouším něžně, v posteli, hladím ho při tom
po vlasech.
Vždycky stejná odpověď: „Jsem. Ale
nechci o tom mluvit.“
Napsala jsem test, který se pro tu dobu
dokonale hodil: „Jak zvládáte ztrátu svého
zaměstnání?“

a) Sedím v pyžamu a cpu se zmrzlinou –

trucování léčí!

b) Píšu na internet ošklivé věci o svém

bývalém zaměstnavateli na všechny strany –
je skvělé takhle si ulevit!

c) Než získám jiné zaměstnání, snažím se v

nově nalezeném volném čase dělat něco
užitečného, jako třeba naučit se nějaký cizí
jazyk nebo přečíst Vojnu a mír.
 215/1030

Byla to poklona Nickovi – správná

odpověď bylo c) – ale ten se jen kysele us-
mál, když jsem mu test ukázala.
Za pár týdnů ho činorodost opustila,
přestal se snažit být užitečný, jako by se jed-
noho dne probudil pod omšelou zaprášenou
tabulí s nápisem Proč se ksakru snažit? Na-
jednou upadl do netečnosti, otupěl. Teď se
dívá na televizi, surfuje na internetu a hledá
porno, dívá se na porno v televizi. Jí spoustu
jídel, které vám rozvážková služba doručí až
do domu, pěnové krabičky jsou naskládané
do komínků vedle přetékajícího
odpadkového koše. Nebaví se se mnou,
chová se, jako by mu mluvení působilo fy-
zickou bolest a já jsem krutá, když to po něm
chci.
Jen lhostejně pokrčí rameny, když mu
oznámím, že mě taky propustili z práce. Min-
ulý týden.
 216/1030

„To je hrozné, mrzí mě to,“ řekne. „Ale ty

máš aspoň svoje peníze, ze kterých můžeš
žít.“
„My máme peníze. Ale měla jsem svou
práci ráda.“
Začne zpívat „Nemůžeš mít vždycky to, co
chceš“, zpívá falešně, moc vysoko, tančí při
tom a trochu vrávorá a já si uvědomuju, že je
opilý. Je pozdní odpoledne, venku krásný
letní den s modrou oblohou, a náš dům je
prosáklý nasládlým smradem z hnijících
zbytků čínských jídel a všechny závěsy jsou
zatažené, a já začnu chodit z místnosti do
místnosti a větrat, rozhrnu závěsy, zametám
chuchvalce prachu, a když se propracuju do
ztemnělé pracovny, zakopnu o nějakou tašku
na zemi, pak o další a další, jako nějaká
kočka z kresleného seriálu, která vejde do
místnosti plné pastí na myši. Rozsvítím a
uvidím spousty papírových tašek z obchodů,
kam lidi bez práce obvykle nechodí nak-
upovat. Jsou z prvotřídních obchodů pro
 217/1030

muže, kde se prodávají obleky šité na míru,

kde vám prodavač předvádí kravaty jednu po
druhé a každou vám přinese zvlášť, pře-
hozenou přes předloktí, a vy přitom sedíte
pohodlně usazení v koženém křesle. Všechno
zboží je tu zakázkové.
„Co to tu je, Nicku?“
„To mám na pracovní pohovory. Jestli zas
někdo začne přijímat do práce.“
„A to toho potřebuješ tolik?“
„My přece máme peníze.“ Nevesele se na
mě se založenýma rukama usměje.
„Nechceš si to aspoň pověsit na ramínko?“
Několik igelitek už rozkousal Bleecker. Vedle
obleku za tři tisíce dolarů vidím malé
hromádky kočičích zvratků; bílá zakázková
košile je celá od rezatých chlupů, jak na ní
kocour spal.
„Ani ne,“ řekne. Zubí se na mě.
Nikdy jsem nikoho nekomandovala.
Vždycky jsem na to byla hrdá. Proto mě
hrozně štve, že mě k tomu Nick nutí. Jsem
 218/1030

ochotná tolerovat určitou dávku nepořádku,

lajdáctví, lenosti nebo nezájmu o některé
věci. Uvědomuju si, že jsem víc osobnost ty-
pu A než Nick, a snažím se dávat si pozor,
abych na něj nepřenesla svou pořádkumi-
lovnou povahu se smyslem pro povinnosti.
Nick není z těch, kdo bude přemýšlet o tom,
jestli má vyluxovat nebo umýt ledničku. On
tyhle věci opravdu nevidí. Fajn. Opravdu. Ale
já mám ráda určitý životní standard –
myslím, že je správné upozornit na to, že by
odpadky nemusely doslova přetékat z koše a
že by dřez nemusel být týden plný talířů se
zaschlými zbytky kukuřičných placek
plněných fazolemi. To je přece zásada
dobrého společného bydlení. A Nick už teď
nedělá nic, takže musím otravovat, což mě
štve. Děláš ze mě to, čím jsem nikdy nebyla
a nechtěla být, otravu, která pořád
sekýruje, protože neděláš nic pořádně, ani
ty základní věci. Nedělej to, není to správné.
 219/1030

Já vím, já vím, já vím, že ztratit práci je

neuvěřitelně stresující, obzvlášť pro muže,
říká se, že je to jako úmrtí v rodině, a hlavně
pro Nicka, který vždycky pracoval, tak se
zhluboka nadechnu, zmačkám svůj hněv do
podoby červeného gumového míčku a v
duchu jej odkopnu do vesmíru. „Tak ti neb-
ude vadit, když to pověsím? Aby se ti to
neponičilo?“
„Klidně.“
On i ona přišli o práci, není to nádherné?
Vím, že jsme na tom líp než většina ostat-
ních: kdykoli znervózním, zkontroluju přes
internet svůj svěřenecký fond. Nikdy jsem
tomu tak neříkala, přišel s tím až Nick; není
to zas tak velkolepá suma. Ale je to dobré, je
to skvělé – naši mi naspořili 785 404 dolarů.
Ale nepředstavuje to sumu, která by vám
umožnila přestat pracovat navždy, hlavně ne
v New Yorku. Našim šlo o to, abych se cítila
dostatečně zabezpečená a nemusela se při
různých rozhodováních ohlížet na peníze –
 220/1030

ať už šlo o školu nebo o kariéru – ale nebylo

to tolik, aby mě to svádělo k nicnedělání.
Nick si z toho dělá legraci, ale já si myslím, že
je to od rodičů pěkné gesto. (A taky náležité,
vzhledem k tomu, že plagovali mé dětství pro
své knihy.)
Ale stejně mi z toho vyhazovu není dobře,
z našich vyhazovů, když mi volá otec a ptá
se, jestli se můžou s mámou zastavit na
návštěvu. Potřebují s námi mluvit. Ještě dnes
odpoledne, jestli to nevadí. Jistěže to nevadí,
říkám, a hlavou mi proběhne: Rakovina,
rakovina, rakovina.
Pak naši stojí ve dveřích a vypadá to, že je
to stálo hodně sil. Otec dokonale nažehlený,
nikde žádný záhyb, boty naleštěné, zkrátka
bez poskvrnky, až na tmavé kruhy pod
očima. Matka má na sobě zářivě rudé šaty,
které nosívala na besedy a oslavy, když je
ještě na takové akce zvali. Říká, že tahle
barva vyžaduje od své nositelky sebejistotu.
 221/1030

Oba vypadají skvěle, ale zdá se, že se stydí.

Pozvu je dál a usadím na gauč, chvilku
všichni sedíme mlčky.
„Děti, vaše matka a já podle všeho máme
-“ začne konečně otec a odmlčí se, aby si
odkašlal. Položí si ruce na kolena, zaťaté
velké klouby mu zbělají. „No, zdá se, že jsme
se dostali do obrovských finančních
problémů.“
Nevím, jaká reakce se ode mě na tohle
očekává: mám být v šoku, chlácholit je, pro-
jevit zklamání? Rodiče se mi nikdy nes-
věřovali s žádnými problémy. Myslím, že jich
zatím moc neměli.
„Jde o to, že jsme byli nezodpovědní,“
pokračuje Marybeth. „Žili jsme si posledních
deset let, jako bychom vydělávali stejné
peníze jako ty dvě dekády předtím, ale nevy-
dělávali jsme je. Nevydělávali jsme ani po-
lovinu, ale nechtěli jsme si to připustit. Byli
jsme... optimisti, tak by se to dalo říct. Pořád
jsme si mysleli, že další pokračování Amy
 222/1030

přinese obrat k lepšímu. Ale nestalo se. A

udělali jsme řadu chybných kroků. Špatně
jsme investovali. Hloupě jsme utráceli. A
teď...“
„Jsme v podstatě švorc,“ dodává Rand.
„Náš dům i tento dům jsou pod vodou.“
Vždycky jsem si myslela – předpokládala
jsem – že nám tenhle dům koupili za hotové.
Netušila jsem, že ho splácejí. Cítím se trapně,
že jsem byla tak bezstarostná, jak o mně Nick
tvrdí.
„Jak jsem řekla, udělali jsme při našem
rozhodování několik vážných chyb,“
pokračuje Marybeth. „Měli bychom napsat
knihu: Úžasná Amy a hypotéka s nastavitel-
nou úrokovou mírou. Nezvládli bychom žád-
ný test. Byli bychom varovným příkladem.
Amyinou kamarádkou Wendy, co chce
všechno hned.“
„A Harrym s hlavou v písku,“ dodá Rand.
„Takže co teď?“
 223/1030

„Teď to záleží úplně na vás,“ říká táta.

Máma vyloví z kabelky doma vyrobené
lejstro a rozloží ho před námi na stůl – tab-
ulky a grafy a kruhové diagramy zpracované
na jejich domácím počítači. Úplně mě ničí
představa, jak moji rodiče mžourají do
příručky a snaží se, aby jejich návrhy pro mě
vypadaly pěkně.
Marybeth jde k věci. „Chtěli jsme se zeptat,
jestli bychom si mohli půjčit nějaké peníze z
tvých úspor, než vymyslíme, co dělat dál se
zbytkem svého života.“
Mí rodiče sedí před námi jako dva dychtiví
vysokoškoláci, kteří doufají, že jim škola
umožní pracovní stáž. Otci škube koleno, až
mu ho matka jemně špičkou prstu uklidní.
„No, vždyť ty úspory jsou přece vaše
peníze, tak si z nich samozřejmě můžete
vypůjčit,“ říkám. Chci to už mít za sebou,
nemůžu snést pohled na výraz plný naděje v
jejich tvářích. „Kolik myslíte, že byste
 224/1030

potřebovali, abyste mohli všechno splatit a

měli na čas klid?“
Otec se dívá na své boty. Matka se
zhluboka nadechne. „Šest set padesát tisíc,“
řekne.
„Aha.“ Na víc se nezmůžu. Je to skoro
všechno, co máme.
„Amy, možná bychom si o tom měli spolu
promluvit “ začne Nick.
„Ne, ne, to můžeme udělat,“ řeknu. „Dojdu
pro šekovou knížku.“
„Víš,“ říká Marybeth, „bylo by nejlepší,
kdybys nám to mohla zítra poslat na účet.
Jinak je tam desetidenní čekací lhůta.“
Až v té chvíli jsem pochopila, že mají
opravdu vážné problémy.
 NICK DUNNE
DVA DNY POTÉ
Probudil jsem se na rozkládacím gauči v
hotelovém pokoji Elliottových, vyčerpaný.
Trvali na tom, abych u nich přespal – do
mého domu mě ještě policie nepustila –
trvali na tom se stejnou naléhavostí, s jakou
jednou chtěli zaplatit společnou večeři: po-
hostinnost coby divoká síla přírody. Musíš
nám dovolit, abychom to pro tebe udělali.
Tak jsem jim to dovolil. Strávil jsem noc tím,
že jsem poslouchal jejich chrápání pronika-
jící dveřmi ložnice, jedno pravidelné a
hluboké – takové dřevorubecké, druhé přer-
ývané a nerytmické, jako by se spícímu zdálo,
že se topí.
Vždycky jsem se dokázal vypnout, zhas-
nout jako světlo. Budu spát, řekl jsem si, sep-
jatými dlaněmi si podložil tvář, zzzzzzzz,
hluboký spánek dítěte utlumeného prášky –
 226/1030

zatímco se moje žena trpící nespavostí

neklidně převaluje vedle mě. Tuto noc jsem
se však cítil jako Amy, mozek mi pořád pra-
coval, tělo napjaté. Většinou jsem byl člověk,
který se ve své kůži cítí dobře. Seděli jsme s
Amy na gauči u televize a já vždycky úplně
zvláčněl jako rozpuštěný vosk, moje žena se
vedle mě neustále vrtěla a poposedávala si.
Jednou jsem se jí zeptal, jestli třeba nemůže
trpět syndromem neklidných nohou – pro-
tože v televizi zrovna dávali reklamu o této
nemoci, kde herci vraštili obličej bolestí,
protřepávali si lýtka a masírovali stehna – a
Amy řekla: Já mám syndrom neklidného
všeho.
Díval jsem se do stropu hotelového pokoje,
ten postupně zešedl, pak zrůžověl, zežloutl a
já se nakonec probral, protože slunce zářilo
zase přímo na mě, přes řeku, třetí stupeň
sluneční aktivity. Pak mi v hlavě vyskočila
jména – lup! Hilary Handyová. Hilary
Šikovná. Takové pěkné jméno na to, aby
 227/1030

člověka obvinili z tak ošklivých činů. Desi

Collings, někdejší posedlík, který žije hodinu
cesty odsud. Dělal jsem si na oba nárok.
Dnešní doba je taková, že si člověk musí za-
řídit všechno sám: zdravotní péči, bydlení,
policejní vyšetřování. Jdi na internet a
všechno si zjisti sám, protože každý má práce
nad hlavu a nejsou lidi. Byl jsem novinář.
Víc než deset let jsem strávil tím, že jsem se
živil rozhovory s lidmi a snažil jsem se, aby
se odhalili. Ten úkol je na mně a Marybeth s
Randem jsou stejného názoru. Byl jsem jim
vděčný, že mi i nadále důvěřují, manželovi,
na kterého padl lehký stín podezření. Nebo si
to jen nalhávám, když používám slovo lehký?

Hotel Days Inn dal k dispozici

nepoužívaný taneční sál, kde vznikl hlavní
štáb Pátrání po Amy Dunneové. Byl ošklivý
hnědé skvrny na podlaze a pach prázdných
plechovek od nápojů – ale Marybeth se hned
po rozednění pustila do práce, vyluxovala
tam a všechno umyla, rozestavila stolky s
 228/1030

letáky a seznamy telefonních čísel, na jednu

zeď pověsila velkou Amyinu fotografii. Ten
plakát – ze kterého na vás Amy hleděla klid-
ným, sebevědomým pohledem a její oči vás
všude provázely – vypadal jako z nějaké
prezidentské kampaně. Ale pravda je, že když
s tím Marybeth končila, už to v sále hučelo
jako v úle – vládla tu činorodá atmosféra
jako při volbách nějakého zaťatého politika a
jeho příznivců, kteří se nehodlají vzdát.
Hned po desáté dorazila Boneyová, mobil
u ucha. Poplácala mě po rameni a něco kutila
s tiskárnou. Přicházely skupinky dobrovol-
níků: Go s půltuctem kamarádek naší zes-
nulé matky.
Hlouček dalších žen, něco kolem
pětačtyřiceti, všechny v tříčtvrtečních kal-
hotách, jako by šly na generálku nějakého
tanečního vystoupení: dvě z nich – štíhlé,
blond a opálené – se snažily ujmout se
velení, ostatní se vesele smířily s
druhořadým postavením. Dorazil houf
 229/1030

hlučných bělovlasých babiček, každá se

snažila ty ostatní překřičet, některé posílaly
textovky, byly to takové ty stařenky, co mají
energie, až to člověka zaráží, překypují
mladickým elánem, až si říkáte, kde se to v
nich bere. Dostavil se jen jediný muž, hezký a
dobře oblečený, asi v mém věku, nenapadlo
ho svou přítomnost nějak objasnit. Sledoval
jsem Osamělce, jak zkoumá sladkosti na
talířcích a pokradmu si prohlíží portrét Amy.
Boneyová uvedla do chodu tiskárnu, vzala
si z nabídky jakýsi ovesný koláček a
přistoupila ke mně.
„Máte přehled o lidech, co se hlásí jako
dobrovolníci?“ zeptal jsem se. „Pro případ, že
by to byl někdo “
„Někdo, kdo by se o to nějak podezřele sil-
ně zajímal? Samozřejmě.“ Ulomila okraj
koláčku a strčila si ho do pusy. Ztišila hlas.
„Ale abych řekla pravdu, sérioví vrazi se
dívají na stejné seriály jako my. Vědí, že my
víme, že se rádi “
 230/1030

„Vloudí do vyšetřování.“
„Jo. Správně.“ Přikývla. „Takže jsou v tom
teď opatrnější. Ale samozřejmě prosíváme
všechny ty podivné týpky, abychom se
ujistili, že jsou to jen prostě divní týpkové.“
Zvedl jsem obočí.
„No, byli jsme s Gilpinem před pár lety
hlavní detektivové v případě Kayly Holman-
ové. Pamatujete ten případ, ne?“
Zavrtěl jsem hlavou: nic mi to jméno
neříkalo.
„To nevadí, zjistíte, že takovéhle případy
vždycky přilákají nějaké ty vykradače hrobů.
A dejte si pozor na tamty dvě.“ Boneyová
ukázala na ty dvě hezké pětačtyřicátnice.
„Protože ty na to zrovna vypadají. Že je až
moc zajímá, jak utěšit znepokojeného
manžela.“
„Ale jděte “
„To byste se divil. Takový hezký chlap jako
vy. To se stává.“
 231/1030

Právě v té chvíli se jedna z nich, ta

blonďatější a opálenější, podívala naším
směrem, zahleděla se mi do očí a mírně,
plaše se usmála, pak sklonila hlavu jako
kočka, která chce, aby ji někdo pohladil.
„Ale bude pracovat do roztrhání těla; bude
taková Slečna snaživka,“ řekla Boneyová. „A
to je dobře.“
„Jak skončil ten případ Kayly Holman-
ové?“ zeptal jsem se.
Zavrtěla hlavou: ne.
Přišly další čtyři ženy, podávaly si mezi se-
bou lahvičku opalovacího mléka, natíraly si
nahé paže, ramena a nosy. V místnosti to
zavonělo kokosem.
„Mimochodem, Nicku,“ pokračovala
Boneyová, „pamatujete se, jak jsem se vás
ptala, jestli má Amy ve městě nějaké
kamarádky – co třeba Noelle Hawthorneová?
Nezmínil jste se o ní. Nechala nám dva
vzkazy.“
Nechápavě jsem se na ni podíval.
 232/1030

„Noelle z vaší čtvrti? Matka trojčat?“

„Ne, nejsou kamarádky.“
„No to je divné. Ona je přesvědčená, že
jsou.“
„To se Amy často stává,“ řekl jsem. „Jed-
nou s někým promluví a ta osoba se pak na
ni nalepí. Je to příšerné.“
„To říkali i její rodiče.“
Uvažoval jsem, jestli se jí mám rovnou
zeptat na Hilary Handyovou a Desiho
Collingse. Pak jsem se rozhodl, že ne; bude to
vypadat líp, když si to vezmu na starost já.
Chtěl jsem, aby mě Rand s Marybeth viděli
jako akčního hrdinu. Nemohl jsem se zbavit
toho Marybethina: Policie je přesvědčená, že
je to někdo... z blízkého okolí.
„Lidi si myslí, že ji znají, protože v dětství
četli ty knížky,“ podotkl jsem.
„To chápu,“ přisvědčila Boneyová. „Lidi
chtějí věřit, že znají ostatní lidi. Rodiče chtějí
věřit, že znají své děti. Manželky chtějí věřit,
že znají své manžele.“
 233/1030

Uběhla další hodina a v dobrovolnickém

centru to vypadalo jako na rodinném
pikniku. Přišlo za mnou několik dívek, s kter-
ými jsem kdysi chodil, zdravily se se mnou a
ukazovaly mi své děti. Jedna z nejlepších
kamarádek mé mámy, Vicky, dorazila se
třemi vnučkami, stydlivými holčičkami ob-
lečenými v růžových šatičkách.
Vnoučata. Máma často mluvila o vnoučat-
ech, jako by bylo bez debat, že je bude mít –
kdykoli koupila nějaký nový kus nábytku,
vysvětlovala, že se jí líbí právě ten, protože
„se bude hodit, až přijdou vnoučata“. Chtěla
se dožít několika vnoučat. Všechny její
kamarádky už nějaké měly. Jednou jsme s
Amy pozvali Go a mámu na večeři, protože
jsme chtěli oslavit nejúspěšnější týden v his-
torii Baru. Oznámil jsem, že máme důvod k
oslavě, a máma vyskočila ze židle, vyhrkly jí
slzy a objímala Amy, která se taky rozplakala
a mumlala mámě do uslzeného obličeje: „On
mluví o Baru, mluví jen o Baru.“ A máma se
 234/1030

pak hrozně snažila předstírat, že ji tak

rozrušila právě ta zpráva o Baru. „Na děti
máte spoustu času,“ prohlásila tak
chlácholivým tónem, že se Amy znovu roz-
plakala. Což bylo divné, protože Amy se
rozhodla, že děti nechce, a několikrát ten fakt
opakovala, ale její slzy mi dodaly perverzní
špetku naděje, že mění názor. Protože žádná
spousta času ve skutečnosti nebyla. Když
jsme se přestěhovali do Kartága, měla Amy
sedmatřicet. V říjnu jí tedy bude třicet devět
let.
A pak jsem si pomyslel: Budeme muset
uspořádat nějakou falešnou oslavu narozen-
in nebo něco, pokud to takhle půjde dál. Bu-
deme to muset nějak nazvat, udělat z toho
nějaký obřad, pro ty dobrovolníky, pro tisk
něco, co by oživilo pozornost. Budu muset
předstírat, že nepřestávám doufat.
„Návrat marnoztraceného syna,“ ozval se
nosový hlas, a když jsem se otočil, uviděl
jsem vedle sebe hubeného muže ve
 235/1030

vytahaném tričku, škrábal se v kníru

připomínajícím řídítka. Můj starý kamarád
Stucks Buckley mě asi chtěl nazvat marno-
tratným synem, ale takhle to zkomolil, pro-
tože stejně nevěděl, co to slovo znamená.
Nejspíš to myslel jako nadávku, nějaké eleg-
antnější synonymum pro idiota. Stucks
Buckley, jméno, které se hodilo pro base-
ballového hráče, a Stucks se jím měl stát,
jenže neměl dostatek talentu, proto zůstalo
jen u zbožného přání. V mládí byl nejlepším
hráčem ve městě, jenže to nestačilo. Zažil
pak největší šok svého života, když ho na
vysoké vyřadili z týmu, a pak šlo i všechno
ostatní do háje. Teď z něj byl příležitostný
pracovník, ale ledajaká práce mu nevoněla.
Párkrát se ucházel o zaměstnání v Baru, ale
vždycky jen zavrtěl odmítavě hlavou nad ně-
jakým otravným každodenním úkolem, který
jsem mu nabídl, vcucnul tvář a znechuceně
se zeptal: No tak neblbni, vole, co tam ještě
 236/1030

máš jinýho, přece musíš mít ještě něco

jinýho.
„Stucksi!“ řekl jsem mu místo pozdravu a
čekal jsem, jestli je v dobrém rozmaru.
„Tak jsem slyšel, jak to policajti mistrně
zpackali,“ řekl a vrazil si pěsti do podpaží.
„Na takové řeči je ještě trochu brzo.“
„Ale jdi, vole, tyhle břídilové? To se víc
snažili, když hledali starostova čokla.“ Stucks
měl spálený obličej; cítil jsem, jak z něj sálá
horko, když se ke mně naklonil, ovanula mě
vůně listerinu a žvýkacího tabáku. „Proč už
nezatkli nějaký lidi? Je tu z čeho vybírat,
proč ještě někoho nepředvedli? Ani jednoho?
A co Modrá parta? Ptal jsem se na to té
ženské, té detektivky: A co Modrá parta? Ani
mi neodpověděla.“
„Jaká Modrá parta, co je to? Nějaký gang?“
„Všichni ti chlapi, co je loni v zimě
propustili z tiskařskejch závodů. Žádný
odstupný, nic. Copak jsi neviděl, jak se po
městě poflakují skupinky bezdomovců a
 237/1030

vypadají dost naštvaně? Nejspíš Modrá

parta.“
„Pořád nechápu: tiskařské závody?“
„Ale víš přece: River Valley Printworks.
No, na kraji města! Dělali ty modrý sešity, co
se do nich na vysoký píšou eseje a testy a
tak.“
„Aha. To jsem nevěděl.“
„Na vysokejch se teď používaj všude
počítače, žejo, takže fííí! – pá pá, kluci z
Modrý party.“
„Bože, v celém městě to krachuje,“
zamumlal jsem.
„No a tihle hoši teď pijou, berou drogy a
obtěžujou lidi. Neříkám, že to nedělali i
předtím, ale vždycky to museli stopnout a
naklusat v pondělí do práce. Teď se jen
poflakujou.“
Stucks na mě v úsměvu vycenil řadu ulá-
maných zubů. Ve vlasech měl cákance barvy;
od střední školy vždycky v létě brigádničil,
natíral domy. Specializuju se na rukodělný
 238/1030

práce, říkával a čekal, jestli jeho vtip

pochopíte. Když jste se nerozesmáli, vysvětlil
vám ho.
„Tak udělali už poldové šťáru v
obchoďáku?“ zeptal se Stucks. Zmateně jsem
krčil rameny.
„Sakra, chlape, nebyl tys dřív novinář?“
Zdálo se, že Stuckse moje předchozí povolání
nějak štve, jako by šlo o nějakou
dlouhodobou lež. „Kluci z Modrý party si tam
založili svý městečko. Pěkný. Bydlej tam.
Prodávají drogy. Policie je občas vyžene, ale
druhej den jsou zase zpátky. Ale přesně to
jsem tý detektivce říkal: Prohledejte ten zat-
racenej obchoďák. Protože některý z nich
tam před měsícem provedli skupinový
znásilnění. Víš, když je víc naštvanejch
chlapů pohromadě a připlete se jim do cesty
nějaká ženská, nemusí to pro ni dobře
dopadnout.“

Když jsem mířil na místo, kde se

odpoledne mělo pátrat po Amy, zavolal jsem
 239/1030

už z auta Boneyové a spustil hned po

pozdravu:
„Proč se neprohledává nákupní centrum?“
„Bude se prohledávat, Nicku. Naši lidé tam
zrovna teď vyrážejí.“
„Aha. Dobře. Protože jeden můj kámoš “
„Já vím, Stucks, znám ho.“
„Mluvil o všech těch “
„Modrá parta, já vím. Věřte nám, Nicku,
máme to podchycené. Chceme Amy najít
stejně jako vy.“
„Dobrá, eh, děkuju.“
Můj pocit bezpráví splaskl, dopil jsem
kávu z velkého pěnového kelímku a odjel na
místo pátrání, které mi určili. To odpoledne
se měla prohledat tři místa: kotviště člunů
Gully (nyní známé jako Místo, kde Nick
strávil osamělé dopoledne nikým neviděn),
les u Millerovy zátoky (o žádný les vlastně
nešlo, bylo tam hlavně plno stánků s občer-
stvením) a Wolky Park, přírodní areál s
 240/1030

turistickými stezkami a stezkami pro koně.

Na mě připadl Wolky Park.
Když jsem tam dojel, nějaký místní poli-
cista mluvil ke skupině asi dvanácti lidí,
všichni měli tlusté nohy nacpané do těsných
šortek, sluneční brýle, klobouky, kšiltovky a
chránítka na nos. Vypadalo to tam jako první
den na letním táboře.
Nechyběly dva televizní štáby, které
natáčely pro místní stanice. Byl prodloužený
víkend svátku Čtvrtého července; Amy
vmáčknou mezi zprávy o státních oslavách a
grilování. Hned mě začal obtěžovat jakýsi re-
portérský začátečník, kladl mi nemastné
neslané otázky, tělo mi okamžitě ztuhlo, jako
by nebylo moje, nechtěl jsem budit po-
zornost, můj „ustaraný“ výraz působil stro-
jeně. Ve vzduchu bylo slabě cítit koňský
hnůj.
Novináři brzy odešli s ostatními dobrovol-
níky na trasu. (Co je to za novináře, který
narazí na podezřelého manžela, a místo aby
 241/1030

si to tučné sousto vychutnal, tak odejde? Je

to nějaký špatný a málo placený novinář,
který zbyl poté, co ty slušné propustili.)
Mladý policista v uniformě mi řekl, abych
zůstal rovnou tady, postavil mě k místu,
odkud se rozbíhaly cestičky různými směry,
vedle tabule polepené starými plakáty, kde
nechybělo ani oznámení o pohřešované Amy,
moje manželka na mě hleděla z fotky. Dnes
byla se mnou, kamkoli jsem se hnul.
„A co tu mám dělat?“ zeptal jsem se poli-
cisty. „Připadám si tu jako idiot. Potřebuju
něco dělat.“ Odněkud z lesa se ozvalo žalost-
né ržání koně.
„Opravdu vás potřebujeme tady, Nicku.
Jen se tvařte vlídně, povzbuzujte,“ řekl a
ukázal na jasně oranžové termosky vedle mě.
„Nabízejte vodu. Když někdo přijde, pošlete
ho za mnou.“ Otočil se a odcházel ke stájím.
Zdálo se mi, že mi všichni záměrně brání v
přístupu na jakékoli případné místo činu.
Nebyl jsem si jistý, co to znamená.
 242/1030

Když jsem tam tak lelkoval a předstíral, že

se zabývám chladicím boxem, přijel nějaký
opozdilec v SUV, leskle červeném jako lak na
nehty. Vyrojily se z něj ty pětačtyřicátnice z
hlavního stanu. Nejhezčí z nich, kterou
Boneyová určila za jasnou stíhačku, si držela
vlasy v ohonu, aby jí její kamarádky mohly
postříkat krk sprejem proti hmyzu. Žena
zuřivě odháněla výpary. Koutkem oka se na
mě podívala. Pak se odpojila od skupinky,
spustila si vlasy na ramena a zamířila ke
mně, na tváři soucitný úsměv plný účasti, ús-
měv značky je mi to tak líto. Velké hnědé
buličí oči, růžová blůzička jí sahala kousek
nad okraj sněhobílých šortek. Sandálky na
vysokém podpatku, natočené vlasy, v uších
zlaté kruhy. Takhle se člověk neobleče, když
jde hledat pohřešovanou do lesa, pomyslel
jsem si.
Prosím, nemluvte se mnou, paní.
„Ahoj, Nicku, jmenuju se Shawna Kelly-
ová, je mi to tak líto!“ Mluvila zbytečně
 243/1030

nahlas, skoro hýkala jako nějaký rozjařený,

rujný osel. Podávala mi ruku a já pocítil
záchvěv strachu, protože její kamarádky v té
chvíli zvolna vykročily po jedné z cestiček, ale
zároveň na nás vrhaly takové ty holčičí krad-
mé pohledy, jako bychom byli nějaký zami-
lovaný páreček.
Nabídl jsem jí, co jsem měl: své díky,
chlazenou vodu, rozpaky. Shawna se neměla
k odchodu, i když jsem se koukal jinam, na
tu cestičku, v jejímž ohybu zmizely její
kamarádky.
„Doufám, že máte přátele a příbuzné, kteří
vám v téhle chvíli pomůžou, Nicku,“ řekla a
zaplácla ováda. „Muži na sebe nedbají. Potře-
bujete se pořádně najíst.“
„Většinou si dáme něco studeného, ob-
ložený talíř, je to rychlé a příprava nezabere
moc času.“ Pořád jsem cítil v krku chuť
salámu, vracela se mi z žaludku zpátky do
krku. Uvědomil jsem si, že jsem si od rána
nečistil zuby.
 244/1030

„Ale chudáčku. Obložený talíř vám

nepomůže.“ Zavrtěla hlavou, až se jí zlaté
kruhy zablyštěly ve slunci. „Potřebujete nab-
rat sílu. Máte štěstí, protože já umím udělat
takové hrozně dobré zapečené kuře. Víte co?
Připravím ho na zítra a přinesu ho do dobro-
volnického centra. A vy si ho jen ohřejete v
mikrovlnce, až budete mít chuť dát si dobrý
teplý oběd.“
„Ale ne, nedělejte si starosti, opravdu. Nic
nepotřebujeme. Opravdu.“
„Bude vám to chutnat. A bude vám líp,
když si dáte něco dobrého,“ řekla a pohladila
mě po ruce.
Ticho. Zkusila to z jiného konce.
„Já jen doufám, že tohle nebude mít nic
společného.. s problémem zdejších bezdo-
movců,“ řekla. „Přísahám, že jsem už napsala
řadu stížností. Jeden bezdomovec se mi min-
ulý měsíc vloupal do zahrady. Spustil alarm,
takže jsem vyhlédla ven a on tam klečel v
záhoně a hltal rajčata. Hryzal je jako jablka a
 245/1030

obličej i košili měl úplně zapatlané od šťávy.

Snažila jsem se ho vylekat a zahnat, ale on si
jich nacpal ještě tak dvacet do kapes a za
košili, než utekl. To je prostě ta Modrá parta,
vždycky byli takoví. Nic jiného neumějí.“
Najednou jsem pocítil jakousi solidaritu s
těmi tiskařskými dělníky, představil jsem si,
jak vcházím do jejich neutěšeného ležení a
mávám bílou vlajkou: Jsem váš bratr, i já
pracoval v tisku. I mě počítače připravily o
práci.
„Neříkejte mi, že jste tak mladý, abyste si
je nepamatoval, Nicku,“ zapochybovala
Shawna. Dloubla mě do žeber a já se zkroutil
víc, než jsem měl.
„Jsem naopak tak starý, že bych na ně za-
pomněl, kdybyste mi je nepřipomněla.“
Rozesmála se: „Kolik vám je – jednatřicet,
dvaatřicet?“
„Zkuste čtyřiatřicet.“
„Děťátko.“
 246/1030

Právě v té chvíli dorazila trojice energick-

ých starších dam, rázně k nám mířily, jedna
zápasila s mobilním telefonem, všechny na
sobě měly zahradnické zástěry z hrubého
plátna, kecky a trička bez rukávů, která
odhalovala rosolovité paže. Uctivě mi
pokývly na pozdrav a zároveň se zatvářily ne-
souhlasně nad Shawninou přítomností.
Vypadali jsme jako dvojice pořádající
grilovačku na zahradě. Bylo to nemístné.
Odejděte, Shawno, prosím, pomyslel jsem
si.
„Takže ti bezdomovci můžou být dost
agresivní a nebezpeční pro ženy,“
pokračovala Shawna. „Říkala jsem to té
Boneyové, ale mám dojem, že mě nemá moc
v lásce.“
„Proč si to myslíte?“ zeptal jsem se, i když
jsem věděl, jak mi odpoví: otřepanou frází,
kterou používají všechny krásky.
 247/1030

„Ženy mě nemají moc v lásce.“ Pokrčila ra-

meny. „Prostě je to tak. Měla – má Amy ve
městě hodně kamarádek?“
Řada žen – přítelkyně mé mámy, Goiny
kamarádky – zvaly Amy do čtenářských
kroužků, na předváděčky prostředků Amway
a na dýchánky v Chili’s. Amy ta pozvání
prozíravě odmítala, zúčastnila se jen něko-
lika takových sešlostí a nenáviděla je: „Ob-
jednaly jsme si milion jakýchsi smažených
pitomostí a pily jsme koktejly ze zmrzliny.“
Shawna mě pozorovala, chtěla se něco
dozvědět o Amy, chtěla být kamarádkou mé
ženy, která by ji nesnášela.
„Myslím, že měla stejný problém jako vy,“
řekl jsem upjatě.
Usmála se.
Odejděte, Shawno.
„Je těžké přistěhovat se do nového města,“
prohlásila. „Je těžké najít si kamarádky, když
už nejste nejmladší. Je tak stará jako vy?“
„Osmatřicet.“
 248/1030

Zdálo se, že ji i tohle potěšilo.

Sakra, táhni.
„Inteligentní muž má rád starší ženy.“
Vyndala ze sytě zelenožluté obří kabelky
mobil, rozesmála se a řekla: „Pojďte sem,“ a
objala mě kolem ramen. „Věnujte mi jeden
velký krásný úsměv.“
Měl jsem chuť ji praštit, za tu její nedov-
tipnost, za to holčičí chování: snažila se
vytřískat něco pro sebe od manžela po-
hřešované ženy. Ale potlačil jsem svůj vztek,
snažil jsem se o opak, snažil jsem se přemoct
a být příjemný, takže jsem se usmál jako ro-
bot, když přitiskla svou tvář na moji a vy-
fotila nás svým mobilem, cvaknutí toho
falešného fotoaparátu mě probralo.
Ukázala mi snímek, viděl jsem dva
uvařené obličeje, které se usmívaly, jako by-
chom měli rande na nějakém baseballovém
zápase. Hleděl jsem na svůj servilní úsměv a
přivřené oči. Tohohle chlapa bych nenáviděl,
pomyslel jsem si.
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
15. ZÁŘÍ 2010
DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Píšu odněkud z Pensylvánie. Z jihozápadní

části. Z motelu u dálnice. Z našeho pokoje je
vidět na parkoviště, a když vykouknu zpoza
tuhých béžových závěsů na okně, vidím, jak
se tam pod světly zářivek hemží lidé. Tohle je
zrovna místo, kde se to hemží lidmi. Zase se
mi nějak zadrhly emoce. Stalo se toho tolik a
tak rychle a já se ocitla v jihozápadní
Pensylvánii a můj manžel drze spí mezi
rozházenými sáčky smažených brambůrků a
bonbonů, které si koupil v automatu na
chodbě. Je na mě naštvaný, že se mnou není
žádná zábava. Myslela jsem, že se mi daří
vypadat nadšeně – hurá, další nové dobrod-
ružství! – ale asi ne.
 250/1030

Když se teď ohlížím do minulosti, vidím,

že jsme čekali, až se něco stane. Jako bychom
s Nickem seděli pod obrovským skleněným
poklopem, který nás chránil před zvukem a
větrem, a ten poklop se najednou převrátil a
– my museli něco udělat.
Před dvěma týdny se ještě nacházíme ve
svém obvyklém stavu dvou nezaměstnaných:
nudíme se, chystáme se posnídat, nemlu-
víme, protože teď snídáme mlčky a dlouho a
čteme si přitom noviny od první do poslední
stránky. Teď si dokonce pročítáme i přílohu
pro motoristy.
V deset hodin zazvoní Nickův mobil a
podle tónu jeho hlasu poznám, že volá Go. S
ní vždycky mluví vesele, najednou celý
oživne a omládne. Takhle dřív mluvíval i se
mnou.
Zamíří s telefonem do ložnice a zavře
dveře, já držím dva talířky s volskými oky,
která jsem udělala tak akorát, aby nebyla ani
moc naměkko, ale ani natvrdo. Položím jeho
 251/1030

talířek na stůl a posadím se naproti, nevím,

jestli na něj mám čekat nebo začít jíst.
Kdybych byla na jeho místě, přišla bych, a
buď mu řekla, ať začne beze mě, nebo bych
zvedla prst a ukázala: Minutku! Myslela bych
na to, že ten druhý, můj choť, čeká v kuchyni
se dvěma talířky čerstvě připravených vol-
ských ok. Takhle uvažuju a mám z toho
výčitky svědomí. Protože brzy přes dveře
uslyším znepokojené mumlání a rozčilené
výkřiky, chlácholení a uklidňování a říkám si,
že Go má po návratu domů asi nějaké trable
s klukama. Go zažila už hodně rozchodů. I
když je sama iniciátorkou nějakého rozcho-
du, čeká od Nicka, že ji bude držet za ručičku
a utěšovat.
Proto nasadím svůj obvyklý soucitný
výraz, chudinka Go, jakmile se Nick vynoří z
ložnice, vajíčka mezitím ztuhla. Podívám se
na Nicka a vidím, že nejde o nějaký Goin
obvyklý problém.
 252/1030

„Máma,“ řekne a posadí se. „Kruci. Máma

má rakovinu. Čtvrté stadium, už ji má v
játrech a kostech. Což je blbý, je to...“
Zaboří obličej do dlaní, já jdu k němu a
obejmu ho. Když vzhlédne, oči má suché.
Klidné. Nikdy jsem svého manžela neviděla
plakat.
„To už je na Go trochu moc, ještě k otcovu
Alzheimerovi.“
„Alzheimer? Alzheimer? Odkdy?“
„No, není to dlouho. Nejdřív si mysleli, že
jde o nějakou počínající demenci. Ale ne, je
to něco horšího.“
Pomyslím si, ihned, že to mezi námi nějak
není v pořádku, možná nenapravitelně, když
mého manžela nenapadlo mi něco takového
říct. Někdy mám pocit, že je to taková jeho
osobní hra, nějaká nevyhlášená soutěž v
neproniknutelnosti. „Proč jsi mi nic neřekl?“
„Můj táta není někdo, o kom nějak moc
rád mluvím.“
„Ale stejně -“
 253/1030

„Amy. Prosím.“ Tváří se, jako bych se

chovala nerozumně, jako že je tak přes-
vědčen, že se chovám nerozumně, až si
říkám, jestli se tak nakonec opravdu
nechovám.
„Jenže teď. Go říká, že máma bude potře-
bovat chemoterapii, ale... že jí bude fakt
hrozně špatně. Bude potřebovat pomoc.“
„Neměli bychom jí začít hledat nějakou
domácí ošetřovatelku? Zdravotní sestru?“
„Nemá na to potřebné zdravotní pojištění.“
Upřeně na mě hledí, ruce zkřížené na pr-
sou, a já vím, k čemu mě tím vyzývá: vyzývá
mě, abych navrhla, že to budeme platit, ale
my to platit nemůžeme, protože jsem své
peníze dala rodičům.
„Tak dobře, miláčku,“ říkám. „Co chceš
dělat?“
Stojíme proti sobě, otevřená konfrontace,
jako bychom spolu bojovali a mě o tom nikdo
neinformoval. Natáhnu k němu ruku, chci se
ho dotknout, ale on se na ni jen podívá.
 254/1030

„Musíme se přestěhovat zpátky.“ Hledí na

mě zlostně a s vyvalenýma očima. Zatřepe
prsty, jako by se chtěl zbavit něčeho lep-
kavého. „Odstěhujeme se na rok a uděláme
správně. Nemáme práci, nemáme peníze, nic
nás tu nedrží. To musíš uznat i ty.“
„I já?“ Jako bych snad už kladla nějaký
odpor. Cítím, jak se ve mně vzdouvá hněv,
potlačím ho.
„Tohle uděláme. Uděláme správnou věc.
Tentokrát pomůžeme mým rodičům.“
Jistěže to musíme udělat, a kdyby mi ten
problém nenanesl tak, jako bych byla jeho
nepřítel, řekla bych samozřejmě totéž. Ale on
vyšel z ložnice, jako bych já byla ten problém,
který je potřeba vyřešit. Já byla ten
rozhořčený hlas, který bylo třeba umlčet.
Můj manžel je ten nejoddanější člověk na
této planetě, dokud takový nepřestane být.
Už jsem viděla, že jeho oči doslova o tón zt-
mavly, když měl pocit, že ho jeho kamarád
zradil, dokonce šlo o jeho drahého a
 255/1030

dlouholetého kamaráda, a od té doby už o

něm vůbec nemluví. Podíval se na mě jako
na nějakou věc, kterou je v případě nutnosti
potřeba vyhodit. Opravdu mě při tom
pohledu zamrazilo.

Takže se to rozhodlo takhle rychle, bez

velkých diskusí: opouštíme New York.
Stěhujeme se do Missouri. Do domu u řeky v
Missouri, kde budeme bydlet. Je to bizarní a
já nejsem z těch, kdo nevědí, co to slovo
znamená.
Vím, že to bude dobré. Je to jen tak
vzdálené tomu, co jsem si představovala.
Když jsem si představovala svůj život. Nez-
namená to, že je to špatné, ale... kdybyste mě
nechali milionkrát hádat, kam mě život
zanese, nehádala bych, že tam. To mě
zneklidňuje.
Nakládání věcí do stěhovacího auta je
malá tragédie: dělá to Nick, odhodlaný a
provinilý, rty pevně stisknuté. Auto stojí před
domem dlouhé hodiny, blokuje dopravu v
 256/1030

naší malé ulici, výstražná světla blikají – ne-

bezpečí, nebezpečí, nebezpečí – a Nick chodí
nahoru a dolů po schodech, jediný člověk
obsluhující montážní linku, odnáší krabice
plné knih, krabice s nádobím, židle, stolky.
Budeme stěhovat náš starožitný gauč – naši
širokou starou chesterfieldku, kterou táta
nazývá naším domácím mazlíčkem, tak ji
zbožňujeme. Naložíme ji jako poslední, je to
namáhavá práce pro dva, pořádně se za-
potíme. Dostat to monstrum dolů ze schodů
(Počkej, musím si odpočinout. Toč to
doprava. Počkej, jdeš moc rychle. Bacha,
mám tam prsty!) bude samo o sobě takovým
potřebným cvičením na stmelení týmu. Až
bude gauč v autě, koupíme si v lahůdkářství
na rohu něco k obědu, obložené chleby, které
sníme po cestě. Studenou sodovku.
Nick mi dovolí přestěhovat do nového do-
mova gauč, ale naše ostatní velké kusy ná-
bytku zůstávají v New Yorku. Jeden Nickův
kamarád zdědí naši postel; přijde si pro ni
 257/1030

později do našeho prázdného bytu – kde

zbude jen prach a elektrické šňůry a odveze
si ji, a pak si bude žít svým newyorským
životem v naší newyorské posteli, ve dvě v
noci se v ní bude cpát čínským jídlem a líně
se milovat s kondomem s trochu
nalíznutýma a drzýma holkama, které prac-
ují v PR. (V našem domě budou bydlet hluční
manželé, oba právníci, kteří se bezostyšně,
nestydatě radují, jaký se jim podařil kup.
Nenávidím je.)
Já odnáším jednu krabici, zatímco Nick
mezitím s hekáním stihne čtyři. Pohybuju se
pomalu, šourám se, jako by mě bolely kosti,
bolí mě všechno, jako při horečce. Nick
kolem mě probíhá nahoru dolů, mračí se na
mě, štěkne: „Jsi v pořádku?“ a zase letí dál,
než stihnu odpovědět, nechává mě tam s
otevřenou pusou, karikaturu s velkou černou
dírou místo úst. Nejsem v pořádku. Budu v
pořádku, ale momentálně nejsem. Přeju si,
 258/1030

aby mě můj manžel objal, utěšil mě, trochu

mě pochoval. Jen na vteřinku.
Nick vzadu v autě přerovnává krabice. Je
hrdý na to, jak šikovně umí rovnat věci:
vždycky dává (dával) nádobí do myčky, balil
tašky, když jsme jeli na dovolenou. Po třech
hodinách je jasné, že jsme prodali nebo
rozdali zbytečně mnoho věcí. Velký nákladní
prostor stěhovacího vozu je zaplněný jen
zpola. Cítím jediné uspokojení z celého toho
dne, horký a podlý pocit uspokojení přímo v
břiše, je jako kulička rtuti. Dobrá, myslím si,
dobrá.
„Můžeme vzít tu postel, jestli opravdu
chceš,“ říká Nick a dívá se někam za mě na
ulici. „Místa máme dost.“
„Ne, slíbil jsi ji Wallymu, měl bys mu ji
nechat,“ odpovím upjatě.
Spletl jsem se. Stačí, když řekneš: Spletl
jsem se, mrzí mě to, vezmeme tu postel.
Měla bys mít v tom novém domově svou
 259/1030

starou, příjemnou postel. Usměj se na mě a

buď na mě milý. Buď na mě dnes milý.
Nick vzdychne. „Dobrá, jestli to tak chceš,
Amy? Chceš to?“ Stojí trochu udýchaný a
opírá se o hromadu krabic, nahoře leží jedna,
na níž je fixem naškrábáno: AMY ZIMNÍ
OBLEČENÍ. „Už potom o té posteli
neuslyším, Amy? Protože ti to teď nabízím.
Rád tu postel pro tebe naložím.“
„To je od tebe velice šlechetné,“ řeknu, spíš
to jen vydechnu, takhle mu většinou vždycky
odpovídám, když chci být ironická: jako bych
nepatrně stříkla parfémem ve spreji. Jsem
zbabělec. Nemám ráda konflikty. Zvednu kr-
abici a vykročím k autu.
„Co jsi říkala?“
Zavrtím hlavou. Nechci, aby viděl, že
brečím, protože by ho to ještě víc naštvalo.
Za deset minut rachot na schodech – bum!
bum! bum! To Nick sám vleče dolů naši
pohovku.
 260/1030

Nemůžu se ani ohlédnout, když opouštíme

New York, protože náklaďák nemá zadní
okénko. Ve zpětném zrcátku vidím panor-
áma města (vzdalující se panoráma – nepíše
se to tak ve viktoriánských románech, když je
nebohá hrdinka přinucena opustit otcovský
dům?), ale nevidím žádnou z těch typických
budov mrakodrapy Chrysler nebo Empire
State nebo Flatiron, ty se v tom malém
lesklém trojúhelníčku neobjeví.
Moji rodiče se u nás zastavili předešlého
večera, obdarovali nás kukačkovými hodin-
ami, rodinnou památkou, které jsem měla
jako dítě tak ráda, my tři jsme se v slzách ob-
jímali a Nick vrazil ruce do kapes a slíbil, že
se o mě bude starat.
Slíbil, že se o mě bude starat, a já mám
přesto strach. Cítím, že se něco nedobrého
děje, hodně nedobrého, a že se to bude ještě
zhoršovat. Nepřipadám si jako Nickova
manželka. Nepřipadám si vůbec jako člověk:
jsem něco, co se naloží a vyloží, jako nějaký
 261/1030

gauč nebo kukačkové hodiny. Jsem něco, co

se odhodí na smetiště nebo do řeky, když to
bude nutné. Nepřipadám si skutečná.
Připadám si, jako bych mohla zmizet.
 NICK DUNNE
TŘI DNY POTÉ
Policie Amy nenajde, pokud někdo nechce,
aby se našla.
Tolik bylo jasné. Bylo prohledáno všechno
zelené a hnědé: kilometry rozbahněné řeky
Mississippi, každá cestička a turistická
stezka, naše ubohé roztroušené lesíky. Kdyby
byla naživu, někdo by ji musel vrátit. Kdyby
byla mrtvá, příroda by ji vydala. To byla
hmatatelná pravda, jako kyselá chuť na
špičce jazyka. Přijel jsem do dobrovolnického
centra a uvědomil si, že všichni ostatní to
vědí taky: zavládla tam apatie, pocit porážky.
Bezcílně jsem došel k nabídce pečiva a snažil
jsem se přimět, abych něco snědl. Kynutý
koláček s náplní. Dospěl jsem k závěru, že
neexistuje depresivnější druh pečiva než
tohle, které vypadá okorale už od okamžiku,
kdy je vyndají z trouby.
 263/1030

„Pořád tvrdím, že je to řeka,“ prohlásil

jeden dobrovolník směrem ke kamarádovi,
společně se špinavýma rukama přehrabovali
v nabídce pekařských výrobků. „Přímo za
domem, kde ten chlápek bydlí. Copak exis-
tuje něco snadnějšího?“
„To by se už objevila na hladině, je tam
protiproud, někde by uvízla nebo tak.“
„Ne kdyby byla rozřezaná. Useknuté nohy,
ruce. tělo může doplavat až do Zálivu. Aspoň
do Tuniky.“
Vzdálil jsem se dřív, než si mě všimli.
Můj bývalý učitel, pan Coleman seděl u
karetního stolku, hrbil se u telefonu, na který
mohli volat případní svědci, a hbitě zapisoval
informace. Když jsem zachytil jeho pohled,
udělal na mě pomatený posuněk: zakroužil
prstem kolem ucha a pak ukázal na telefon.
Včera mě pozdravil se slovy: „Mou dceru
zabil opilý řidič, takže.“ Chvilku jsme si tlu-
meně povídali a poplácávali se rozpačitě po
zádech.
 264/1030

Zazvonil mi mobil, můj osobní – nevěděl

jsem, kam s ním, tak jsem ho nosil u sebe.
Zavolal jsem někam a teď mi volali zpátky,
ale já to nemohl vzít. Tak jsem mobil vypnul
a rozhlédl se po místnosti, jestli mě při tom
neviděli Elliottovi. Marybeth psala nějakou
textovku na svém mobilu, pak natáhla ruku,
aby si ji mohla přečíst. Když mě zahlédla,
vyrazila ke mně rychlými drobnými krůčky,
mobil před sebou držela jako nějaký
talisman.
„Jak daleko je to odsud do Memphisu?“
zeptala se.
„Necelých pět hodin autem. Co je v
Memphisu?“
„Bydlí tam Hilary Handyová. Amyina fan-
atická pronásledovatelka ze střední školy. Je
v tom nějaká souvislost?“
Nevěděl jsem, co říct: žádná?
„Jo, Gilpin mi to taky vymluvil. Nemůžeme
dát souhlas s výdaji za něco, co se stalo před
více než dvaceti lety. Blbec. Ten chlap se
 265/1030

mnou pořád jedná, jako bych byla nějaká

hysterka; vždycky mluví jen s Randem, mě
úplně ignoruje, můj manžel mu musí
všechno vysvětlovat za mě. Idiot.“
„Město je švorc,“ řekl jsem. „Věřím jim, že
na to nemají peníze, Marybeth.“
„No, ale my je máme. Myslím to vážně,
Nicku, ta holka byla úplně pomatená. A já
vím, že se během těch let snažila navázat s
Amy kontakt. Amy mi to říkala.“
„Mně se s tím nikdy nesvěřila.“
„Kolik bude stát benzin? Padesát babek?
Fajn. Pojedeš tam? Říkal jsi, že bys jel.
Prosím! Nedokážu na to přestat myslet, dok-
ud nebudu vědět, že s ní někdo mluvil.“
Věděl jsem, že je to pravda, protože její
dcera trpěla stejným syndromem neklidu:
Amy se dokázala celý večer, když jsme někde
byli, nervovat pomyšlením, že nechala
zapnutou plotýnku na sporáku, i když jsme
ten den ani nic nevařili. A zamkli jsme? Vím
to určitě? Vytvářela katastrofické scénáře
 266/1030

velkých rozměrů. Protože nešlo jen o to, že

jsme nechali odemčeno, ale o to, že jsme
nechali odemčeno, do bytu vlezli nějací
chlapi a teď čekají, až ji budou moct znásilnit
a zabít.
Po těle mi vyrazil pot, když jsem si uvě-
domil, že obavy mé ženy se nakonec vyplnily.
Představte si to děsivé uspokojení, když
zjistíte, že se všechna ta léta strachu nakonec
potvrdila.
„Ovšemže pojedu. A stavím se cestou v St.
Louis za tím druhým, za Desim. Považujte to
za vyřešené.“ Otočil jsem se a teatrálně
odcházel, ale udělal jsem sotva deset kroků a
najednou se zas odněkud vynořil Stucks,
vypadal rozespale.
„Slyšel jsem, že poldové včera prohledali
obchoďák,“ řekl a škrábal se na bradě. V
druhé ruce držel nenakousnutou koblihu s
polevou. Přední kapsu kalhot s laclem měl
vyboulenou, asi si tam uložil další zásoby.
 267/1030

Málem jsem zavtipkoval: Máš v té kapse

pečivo nebo...
„Jo. Nic nenašli.“
„Včera. Ve dne. Ti debilové tam šli ve dne.“
Přikrčil se a rozhlédl, jako by se bál, že ho
policisté slyšeli. Naklonil se ke mně blíž.
„Musíš tam jít v noci, když tam jsou. Ve dne,
to jsou u řeky nebo někde mávají práporem.“
„Mávají praporem?“
„No chápej: sedí u výjezdů z dálnice s ced-
ulema: Propuštěn, Pomozte prosím, Potře-
buju pivo, peníze, tak nějak,“ vysvětloval a
rozhlížel se ostražitě po místnosti. „Mávají
práporem.“
„Aha.“
„V obchoďáku jsou v noci.“
„Tak tam dneska večer pojďme,“ řekl jsem.
„Ty a já a ještě někoho vezmeme.“
„Joe a Mikey Hillsamovi,“ řekl Stucks. „Ti
by do toho šli.“ Hillsamovi byli bratři, asi o
čtyři roky starší než já, místní výlupkové.
 268/1030

Chlapi, co se narodili bez jediného genu

strachu, odolní vůči bolesti. Sportovali už
odmala, byli samý sval, v dětství celé léto
lítali po městě a hráli baseball, později pili
pivo a podnikali odvážné kousky: projížděli
se na skateboardu odvodňovacími
strouhami, nahatí prolézali vodárenské věže.
Chlapi, kteří se zničehonic někde objevili
během nudné sobotní noci, v očích divoký
pohled, a vy jste věděli, že se něco semele, asi
nic dobrého, ale něco se bude dít. Jistě, Hill-
samovi by do toho šli.
„Dobrá,“ řekl jsem. „Dnes večer tam
jdeme.“
V kapse mi zase zazvonil mobil. Nevypnul
jsem ho pořádně. Zazvonil znovu.
„Vezmeš to?“ zeptal se Stucks.
„Ne.“
„Měl bys brát každej hovor, vole. Fakt.“

Po zbytek dne nebylo co dělat. Žádné další

pátrání nebylo v plánu, nebylo třeba
rozdávat další letáky, u každého telefonu
 269/1030

někdo seděl. Marybeth začala posílat dobro-

volníky domů; jen postávali kolem a z nudy
jedli. Měl jsem podezření, že Stucks odešel s
tím, že si nacpal do kapes aspoň polovinu
toho, co bylo na stole v nabídce k snídani.
„Slyšeli jste něco nového od detektivů?“
zeptal se Rand.
„Nic,“ odpověděli jsme s Marybeth
jednohlasně.
„To je možná dobře, ne?“ zeptal se Rand s
výrazem plným naděje a my jsme ho v tom
oba jen podpořili. Ano, jistě.
„Kdy pojedeš do toho Memphisu?“ zeptala
se mě.
„Zítra. Dnes večer jdeme s kamarády
znovu prohledat nákupní centrum. Myslíme
si, že to včera neudělali pořádně.“
„Výborně,“ řekla Marybeth. „Takové akce
potřebujeme. Máme podezření, že se to
poprvé neudělalo pořádně, tak to provedeme
sami. Protože já – já prostě nejsem nějak
moc spokojená s tím, co se zatím udělalo.“
 270/1030

Rand položil manželce konejšivě ruku na

rameno, signál, že tuhle písničku neslyší
poprvé ani podruhé.
„Rád bych šel s tebou, Nicku,“ prohlásil.
„Dnes večer. Rád bych tam šel.“ Měl na sobě
světlemodrou golfovou košili a olivově zelené
pohodlné kalhoty, tmavé vlasy se mu leskly
jako přílba. Představil jsem si ho, jak se snaží
bodře pozdravit bratry Hillsamovy, trochu
zoufale se mezi ně pokouší zapadnout – ahoj,
já mám taky rád dobré pivo, a co ty vaše tý-
mové sporty? – a zmocnil se mě sílící pocit
trapnosti. „Jistě, Rande. Samozřejmě.“

Měl jsem nečekaných deset hodin k dobru.

Policie mi už hodlala vrátit moje auto –
předpokládal jsem, že ho důkladně prohlédli,
vyluxovali a sňali otisky prstů – takže jsem
požádal jednu starší dobrovolnici, takovou
čilou babičku, aby mě hodila na stanici, i
když se zdálo, že je trochu nervózní z toho, že
se má se mnou ocitnout sama.
 271/1030

„Já jen odvezu pana Dunnea na policejní

stanici, ale do půl hodiny jsem zpátky,“ infor-
movala jednu svou kamarádku. „Vrátím se
nejpozději za půl hodinky.“
Gilpin si nevzal Amyinu druhou nápovědu
jako důkazní materiál; mnohem víc ho za-
ujaly ty kalhotky. Nastoupil jsem do svého
auta, otevřel dvířka dokořán a posadil se v
tom vedru na sedadlo, že si druhou ná-
povědu své ženy přečtu podruhé:

Představ si mě: jsem do tebe blázen,

má budoucnost s tebou, ta mě staví na
zem.
Vzal jsi mě sem, abych poslouchala tvé
klukovské příhody,
prožité v odřených džínách a kšiltovce u
vody.
Kašli na ostatní, proč bychom o ně stáli?
A dejme si pusu... dělejme, že jsme se
právě vzali.
 272/1030

Byl to Hannibal v Missouri, město, kde

Mark Twain prožil své dětství a kde jsem já v
mládí každé léto brigádničil a vydělával si
převlečený za Hucka Finna. Měl jsem na
hlavě starý slamák, roztrhané kalhoty,
uličnicky jsem se usmíval na lidi a přes-
vědčoval je, aby navštívili cukrárnu Ice
Cream Shoppe. Byla to taková historka, kter-
ou vyprávíte u večeře, aspoň teda v New
Yorku, protože tam nikdo nic podobného
nezažil. Nikdo nemohl vykřiknout: No jó, já
taky!
Zmínka o „kšiltovce“ byl takový vtípek,
který jsme znali jen my dva: Když jsem Amy
poprvé vyprávěl o tom, jak jsem hrál Hucka,
byli jsme někde na večeři v restauraci, pili
jsme už druhou láhev vína a ona byla
roztomile líznutá. To jí vždycky zčervenaly
tváře a usmívala se od ucha k uchu.
Nakláněla se ke mně přes stůl, jako bych ji
přitahoval nějakým magnetem. Pořád se mě
ptala, jestli ještě mám tu kšiltovku, jestli
 273/1030

bych ji kvůli ní zase nosil, a když jsem se jí

zeptal, proč si proboha myslí, že Huck Finn
nosil kšiltovku, polkla a řekla: „Ale já myslela
slamák!“ Jako by to bylo úplně totéž. Kdykoli
jsme se pak dívali na tenis, chválili jsme
hráče, jaké mají pěkné sportovní slamáky.
Hannibal byl ale pro Amy dost zvláštní
volbou, protože si nevzpomínám, že bychom
tam prožili nějaké obzvlášť dobré nebo špat-
né chvíle, prostě jen nějaké. Vzpomínám si,
jak jsme se tam skoro před rokem procházeli,
ukazovali jsme na to, co jsme viděli, četli
jsme si plakáty a vývěsky a říkali: „To je za-
jímavé,“ a ten druhý vždycky přitakal: „To
jo.“ Od té doby jsem tam byl bez Amy (nos-
talgie mi nedala) a strávil jsem tam báječný
den, radoval jsem se z něj, byl jsem otevřený
okolnímu světu. Ale s Amy to tam bylo
takové klidné, tak trochu o ničem, nemělo to
jiskru. Trochu trapné. Vzpomínám si, že
jsem jí v jedné chvíli začal vyprávět jakousi
pitomou historku o svém školním výletě sem,
 274/1030

a všiml jsem si, že to poslouchá úplně bez

zájmu, a já se tajně rozzuřil, deset minut
jsem v sobě rozdmychával ten vztek – pro-
tože v tom období našeho manželství jsem
byl tak zvyklý se na ni zlobit, že mi to až
dělalo dobře, jako když si okusujete kůžičku
kolem nehtu: víte, že byste měli přestat, že to
není zas tak dobré, jak si myslíte, ale
nemůžete toho nechat. Ona samozřejmě nic
nepoznala. Šli jsme dál, četli jsme si nápisy a
ukazovali na všechno kolem.
Byla to dost hrozná připomínka, svědčilo
to o krajním nedostatku dobrých vzpomínek,
kterým jsme od našeho přestěhování trpěli,
že si moje žena musela pro svou hru na pok-
lad vybrat právě Hannibal.
Dojel jsem tam za dvacet minut, minul
jsem budovu soudu ze slavné doby, kdy v
tomhle městě byla spousta cechů, v přízemí
se tu teď prodávala smažená kuřecí křídla,
ale jinak jsem projížděl jen kolem řady za-
vřených obchodů a firem – zruinovaných
 275/1030

bank a kin, která už dávno nepromítala –

mířil jsem k řece. Zastavil jsem na parkovišti
přímo u Mississippi, hned proti parníku
Mark Twain. Parkování bylo zadarmo. (Bez-
platné parkováníbyla novinka a projev
štědrosti, který mě pořád dokázal radostně
rozechvět.) Na stožárech lamp schlíple visely
vlaječky s hlavou toho bělovlasého muže,
plakáty byly zkroucené vedrem. Byl horký
den, foukal teplý větřík, ale i přesto tu vládlo
podivné ticho. Prošel jsem se několika uli-
cemi, kde se prodávaly suvenýry – sešívané
deky a starožitnosti a karamely – a viděl
jsem další nápisy „Na prodej“. Dům Becky
Thatcherové byl kvůli opravám zavřený,
peníze na rekonstrukci však bylo třeba
napřed vybrat. Za deset dolarů jste mohli
nastříkat sprejem své jméno na plot Toma
Sawyera natřený vápnem, ale zájemců moc
nebylo.
Posadil jsem se na schůdek jednoho
prázdného obchodu. Zdálo se mi, že jsem
 276/1030

přivedl Amy na konec všeho. Doslova jsme

zažívali konec jednoho způsobu života, což je
výraz, který jsem dosud používal jen v
souvislosti s domorodými kmeny na Nové
Guinei a appalačskými foukači skla. Recese
zlikvidovala nákupní centrum. Počítače
přivedly ke krachu tiskařské závody. Kartágo
padlo, jeho sesterské město Hannibal
ztrácelo své postavení v konkurenci barev-
nějších, hlučnějších a kýčovitějších turistick-
ých center. Moji milovanou řeku Mississippi
pohlcoval lov asijských kaprů na
Michiganském jezeře. Úžasná Amy vzala za
své. Moje kariéra skončila, její taky, skončil
můj otec, skončila moje máma. Nastal konec
našeho manželství. Konec Amy.
Od řeky se ozvalo strašidelné zahoukání
lodní sirény. Košili jsem měl na zádech pro-
pocenou. Přinutil jsem se vstát a koupit si
lístek na prohlídku. Prošel jsem trasu, kterou
jsme tenkrát šli s Amy, v myšlenkách byla
pořád se mnou. I tenkrát bylo horko. Jsi
 277/1030

BÁJEČNÝ. Kráčela teď v mých představách

vedle mě a tentokrát se usmívala. Žaludek se
mi svíral.
Provedl jsem v duchu svou ženu hlavní
turistickou trasou. Nějaký prošedivělý
manželský pár nakukoval do domu Huckle-
berryho Finna, ale dovnitř se jim nechtělo.
Na konci ulice nějaký muž, oblečenýjako
Twain – bělovlasý a v bílém obleku –
vystoupil z Fordu Focusu, protáhl se,
rozhlédl se opuštěnou ulicí a vešel do malé
pizzerie. A už jsme tu, u domu pobitého
překládanými prkny, kde soudcoval tatínek
Samuela Clemense. Na průčelí byl nápis: J.
M. Clemens, smírčí soudce.
A dejme si pusu... dělejme, že jsme se
právě vzali.
Děláš ty nápovědy tak hezké a snadné,
Amy. Jako bys skutečně chtěla, abych je
našel, abych měl ze sebe dobrý pocit. Jen tak
dála já překonám svůj rekord.
 278/1030

Uvnitř nikdo nebyl. Klekl jsem si na kolena

na zaprášená prkna a nahlédl pod první
lavici. Když Amy nechávala nápovědu na ně-
jakém veřejném místě, obvykle ji přilepila na
spodní stranu věcí, mezi sežmoulané
žvýkačky a prach, a vždycky to bylo správně,
protože nikdo se nedívá rád na spodní stranu
věcí. Pod první lavicí jsem nenašel nic, ale
pod tou druhou bylo něco přilepeného.
Přelezl jsem tam a odtrhl Amyinu modrou
obálku, visel z ní kousek lepicí pásky.
Ahoj miláčku manželi,
našel jsi to! Báječný muž. Možná je dobré,
že jsem se rozhodla neudělat z letošní honby
za pokladem nějaký násilný a mučivý pochod
mými tajemnými osobními vzpomínkami.
Nechala jsem se inspirovat tvým mi-
lovaným Markem Twainem:
„Co udělat s člověkem, který vynalezl os-
lavy výročí? Zabít ho, to by byl příliš lehký
trest.“
 279/1030

Nakonec jsem pochopila to, co jsi každý

rok říkal, že tahle honba za pokladem by
měla být oslavou nás dvou a ne zkouškou,
jestli si pamatuješ všechno, co jsem si během
roku myslela nebo řekla. Člověk by si myslel,
že na něco takového by dospělá žena měla
přijít sama, ale...myslím, že právě od toho
jsou manželé. Aby poukázali na to, co nám
samotným nedojde, i když to trvá pět let.
Tak jsem chtěla využít této chvilky, na
místě, kde v dětství pobíhal Mark Twain, a
poděkovat ti za tvůj DŮVTIP. Jsi opravdu
ten nejchytřejší, nejzábavnější člověk, kter-
ého znám. Mám dokonalou smyslovou
paměť: pamatuju si, jak ses za ty roky
vždycky naklonil k mému uchu – i teď, když
to píšu, cítím, jak mě tvůj dech šimrá na
ušním lalůčku – a něco jsi mi pošeptal, jen
abys mě rozesmál. Uvědomuju si, jaký je to
dar, když se manžel snaží rozesmát svou
ženu. A ty sis vždycky vybral ty nejlepší
okamžiky. Vzpomínáš, když nás Insleyová a
 280/1030

její poslušný manžílek přinutili, abychom

přišli obdivovat jejich mimino, a my vykonali
povinnou návštěvu toho jejich podivně
dokonalého domu přecpaného kytkami a
vdolečky, přišli jsme tam na dopolední
svačinu a podívat se na děťátko a oni se
chovali tak bohorovně a shovívavě, že
nemáme potomka, a byl tam ten jejich ošk-
livý chlapeček, celý uslintaný a upatlaný od
dušené mrkve a možná i hovínek – nahatý
kromě nabíraného bryndáčku a pletených
bačkůrků – a když jsem popíjela pomerančo-
vou šťávu, ty ses ke mně naklonil a pošeptal
mi: „Tohle budu později nosit.“ A já doslova
vyprskla smíchy. Byl to jeden z těch
okamžiků, kdy jsi mě zachránil, rozesmál jsi
mě v pravou chvíli. Ale jen jednu olivu. Tak
dovol, ať to řeknu ještě jednou: Jsi VTIPNÝ!
A teď mě polib!

Cítil jsem, jak mi duše poklesla. Amy vy-

užívala hru na poklad k tomu, aby nás zase
svedla dohromady. A bylo pozdě. Když psala
 281/1030

tyto řádky, nevěděla o mém duševním rozpo-

ložení. Proč jsi to, Amy, nemohla udělat
dřív?
Vždycky jsme všechno špatně načasovali.

Otevřel jsem další nápovědu, zastrčil ji do

kapsy a zamířil domů. Věděl jsem, kam jít,
ale ještě jsem nebyl připravený. Nedokázal
jsem přijmout další kompliment, další vlídné
slovo od své ženy, další olivovou snítku. Moje
city k ní se příliš rychle měnily ze zatrpklých
k něžným.
Vrátil jsem se do Goina bytu, strávil něko-
lik hodin sám, pil kávu a přepínal televizi,
nervózní a naštvaný jsem zabíjel čas, než
bude jedenáct večer a pojedeme autem do
nákupního centra.
Moje sestřička dvojče přišla domů po sed-
mé a vypadala znaveně po šichtě v baru,
kterou musela zvládnout sama. Vrhla rychlý
pohled na televizi a já pochopil, že bych ji
měl vypnout.
 282/1030

„Cos dneska dělal?“ zeptala se, zapálila si

cigaretu a ztěžka dosedla na mámin starý
karetní stolek.
„Obsluhoval jsem dobrovolnické centrum.
a v jedenáct jedeme prohledat obchoďák,“
odpověděl jsem. Nechtěl jsem jí říkat o Amy-
ině nápovědě. Už tak jsem se cítil dost
provinile.
Go rozkládala karty na solitér,
stejnoměrné pleskání působilo jako výčitka.
Začal jsem přecházet po pokoji. Nevšímala si
mě. „Díval jsem se teď na televizi, abych se
odreagoval.“ „Já vím, jo.“ Otočila spodka.
„Musí existovat něco, co můžu udělat,“
řekl jsem a chodil po jejím obýváku.
„No vždyť jdeš za pár hodin prohledávat
obchoďák,“ namítla Go a nic k tomu ne-
dodala. Otočila další tři karty.
„Říkáš to, jako bys to považovala za ztrátu
času.“
 283/1030

„Aha. Ne. Hele, všechno stojí za prozkou-

mání. Samova syna, Davida Berkowitze,
dostali na parkovací lístek, ne?“
Go už byla třetí člověk, který se mi o
tomhle sériovém vrahovi zmínil, je to určitě
mantra pro případy, které se táhnou. Posadil
jsem se naproti ní.
„Nejsem ze zmizení Amy dostatečně rozči-
lený,“ řekl jsem. „Vím to.“
„Možná ne.“ Konečně se na mě podívala.
„Chováš se divně.“
„Myslím, že místo panikaření jsem se
soustředil na to, že jsem na ni naštvaný. Pro-
tože v poslední době jsme na tom nebyli moc
dobře. Jako by mi nepřipadalo správné dělat
si přílišné starosti, protože na to nemám
právo. Aspoň si to myslím.“
„Choval ses divně, nemůžu ti lhát,“ řekla
Go. „Ale je to divná situace.“ Típla cigaretu.
„Mně je jedno, jak se chováš přede mnou. Ale
dej pozor, jak vystupuješ před ostatními, jas-
ný? Lidi soudí. A rychle.“
 284/1030

Vrátila se ke hře, ale já chtěl, aby mě

poslouchala. Mluvil jsem dál.
„Asi bych se taky měl podívat za tátou,“
řekl jsem. „Nevím, jestli mu to o Amy řeknu.“
„Ne,“ odpověděla, „neříkej mu to. On k ní
měl ještě divnější vztah než ty.“
„Vždycky se mi zdálo, že mu musí
připomínat nějakou dávnou přítelkyni – ně-
jakou, co ho opustila. Když “ udělal jsem
gesto rukou s palcem směřujícím dolů, čímž
jsem označil jeho Alzheimera – „byl takový
nezdvořilý a hrozný, ale.“
„Jo, ale zároveň se na ni snažil jaksi udělat
dojem,“ řekla. „Choval se jak dvanáctiletej
kluk uvězněnej v těle osmašedesátiletýho
blbce.“
„Copak si ženské nemyslí, že je to tak se
všema chlapama?“
„To jo, když je i srdce na stejném stupni
vývoje.“

Ve 23.08 na nás Rand čekal u automatick-

ých dveří hotelu, mžoural do tmy, aby nás
 285/1030

vůbec poznal. Bratři Hillsamovi vzali svůj

pickup; Stucks a já jsme seděli vzadu. Rand k
nám doklusal v khaki golfových kraťasech a
čistém nažehleném tričku s nápisem Middle-
bury. Překvapivě křepce vyskočil dozadu a
usadil se na kryt kola a hned se všem před-
stavil, jako by byl nějakým moderátorem
svého vlastního pojízdného diskusního
pořadu.
„Fakt mě to s tou Amy moc mrzí, Rande,“
řekl Stucks nahlas, když jsme se zbytečně
rychle odpíchli z parkoviště a uháněli po dál-
nici. „Je taková hrozně milá. Jednou mě
viděla, jak natírám barák, potil jsem se až na
pr, no hodně, a ona zajela do obchodu a
přivezla mi obrovskej nanuk a vylezla s ním
až na žebřík.“
Byla to lež. Amy byl Stucks úplně
ukradený, natož jeho občerstvení, i kdyby
tam umíral žízní, neobtěžovala by se mu ani
vyčurat do kelímku.
 286/1030

„To je celá ona,“ řekl Rand a já zrudl

nechtěným, nedžentlmenským hněvem.
Možná se ve mně ozval novinář, ale fakta
jsou fakta a lidé si nebudou z Amy dělat svou
milovanou kamarádku, jen aby nám teď hráli
na city.
„Middlebury, co?“ pokračoval Stucks a
ukázal na Randovo tričko. „Tam byl sakra-
mentsky dobrej ragbyovej tým.“
„Dělali jsme, co jsme mohli,“ odpověděl
Rand, zase se usmál od ucha k uchu a Stucks
začal neuvěřitelně blábolit o ragby na uni-
verzitě, překřikoval hluk motoru a vítr mu
rval slova od úst a odnášel je do noci, kterou
jsme ujížděli k obchodnímu centru.
Joe Hillsam zaparkoval u obrovského ro-
hového obchodu. Vyskákali jsme, protáhli si
nohy a protřepali tělo. Noc byla teplá a dus-
ná, na nebi jen srpek měsíce. Všiml jsem si,
že Stucks má na sobě tričko s nápisem –
možná to mínil jako vtip, ale spíš ne Šetřete
plynem, prdte do sklenice.
 287/1030

„Teď pudeme někam, kde je to zatraceně

nebezpečný, nebudu vám nic nalhávat,“ začal
Mikey Hillsam. Za ty roky se z něj stal řádný
pořízek, stejně jako z jeho bratra; neměli jen
břicho jako sud, zesudovatělo jim celé tělo.
Jak tak stáli vedle sebe, viděli jste dvě stě
padesát kilo živé váhy.
„Jednou jsme tu s Mikeym byli, kvůli – už
ani nevím proč, jen se asi tak podívat, jak to
tu vypadá, a málem jsme to pořádně
schytali,“ řekl Joe. „Takže dneska žádný
cavyky.“ Vyndal z kabiny dlouhou plátěnou
kabelu, rozepnul zip a my uviděli, že jsou v ní
baseballové pálky. Obřadně nám je rozdal.
Jen u Randa zaváhal: „Chcete taky?“
„No samo, že chci,“ řekl Rand a všichni
přikývli a pochvalně se usmáli, najednou
jsme byli parta kamarádů, seš borec, starej.
„Tak pojďte,“ řekl Mickey a vedl nás kolem
objektu. „Tady ve Spenceru je vylomenej
zámek.“
 288/1030

Zrovna jsme procházeli kolem ztemnělých

výloh obchodu ShoeBeDooBe, kde kdysi
prodávala moje máma a strávila tam víc jak
půlku mého života. Ještě teď jsem si pam-
atoval, s jakým rozechvěním se šla ucházet o
to místo, o tu pohádkovou práci v obchod-
ním centru! – jedné soboty ráno odcházela
na konkurz ve svém broskvově růžovém kal-
hotovém kostýmu, čtyřicetiletá žena, která si
šla poprvé hledat zaměstnání, a jak se pak
vrátila domů s radostným úsměvem: ne-
dokážeme si představit, jak je v tom centru
živo, tolik různých obchodů! A kdoví, ve kter-
ém z nich možná bude pracovat? Dala si žá-
dost do devíti z nich! Oděvy, elektronika, a
dokonce i do prodejny různých druhů pop-
cornu. Když nám za týden oznámila, že ji
vybrali do prodejny obuvi, nebyli jsme z toho
s Go moc nadšení.
„Budeš muset šahat na smradlavé nohy,“
řekla znechuceně Go.
 289/1030

„Poznám spoustu zajímavých lidí,“

opravila ji máma.
Podíval jsem se do ztemnělé výlohy.
Obchod byl úplně prázdný, jen u zdi zůstal
stát neužitečný měřák na boty.
„Tady pracovala moje máma,“ řekl jsem
Randovi a přinutil ho, aby se se mnou
chvilku zastavil.
„Jaké to bylo místo?“
„Dobré, byli tu na ni hodní.“
„Myslel jsem, co tu dělala.“
„Aha, boty. Prodávala boty.“
„To je správně! Boty. To se mi líbí. Něco,
co lidi opravdu potřebují. A na konci pracov-
ního dne víš, cos udělal: prodal jsi pěti lidem
boty. To není jako psaní, co?“
„Dunne, pohněte!“ Stucks se vpředu opíral
o otevřené dveře; ostatní už vešli dovnitř.
Když jsme vešli, čekal jsem, že to tam bude
cítit jako v nákupním centru: ta prázdnota a
řízená teplota. Místo toho jsem ucítil starou
trávu a prach, uvnitř to vonělo jako venku, ta
 290/1030

vůně tu neměla co dělat. Budova byla

rozpálená, téměř chundelatá, jako vnitřek
matrace. Tři z nás měli obrovské tábornické
baterky, jejich zář vyvolala nepříjemně
působící představy: byla to periferie, doba po
průletu komety, po zombie apokalypse, po
konci lidstva. Na bílé podlaze stála
nepřirozeně stočená řada nákupních vozíků
se zablácenými kolečky. Mýval chroupal psí
lahůdku u vchodu na dámské záchody, oči se
mu třpytily jako měďáky.
V celém komplexu bylo ticho; Mikeyho
hlas se nesl ozvěnou, naše kroky se rozléhaly,
rozléhal se Stucksův opilý smích. Nebudeme
představovat nečekaný útok, pokud jsme
mínili útočit.
Když jsme došli na hlavní promenádu,
prostor se vzdul jako balon: čtyři patra,
eskalátory a výtahy se křižovaly ve tmě.
Shromáždili jsme se u vyschlé fontány a
čekali, že se někdo ujme vedení.
 291/1030

„Tak pánové,“ ozval se Rand pochy-

bovačně, „jaký je plán? Vy to tu znáte, já ne.
Musíme vymyslet, jak systematicky -“
Přímo za námi se ozval hlasitý plechový ra-
chot, bezpečnostní vrata se zvedala.
„Hele, tam je jeden!“ zaječel Stucks.
Namířil baterkou na muže ve vlajícím
pršiplášti, který vyrazil ze vchodu do Claire’s
a pádil jako střela pryč od nás.
„Zastavte ho!“ zařval Joe a hnal se za ním,
tlusté podrážky tenisek pleskaly o keramické
dlaždice, Mikey mu byl v patách, baterkou
mířil na neznámého, oba bratři na něj drsně
pokřikovali – počkej, zastav se, chlape,
chceme se jen na něco zeptat. Muž se ani
neohlédl. Povídám, stůj, ty hajzle! Běžec na
nic neodpovídal, jen zrychlil a uháněl chod-
bou, střídavě vbíhal do světla a zase z něj vy-
bíhal, plášť za ním vlál jako kápě. Pak před-
vedl akrobatický kousek: přeskočil
odpadkový koš, vyhnul se fontáně a nakonec
 292/1030

proklouzl škvírou pod bezpečnostními vraty

a zmizel.
„Čuráku!“ Hillsamovi byli na infarkt, rudí
v obličeji, na krku, na rukou. S hekáním se
vystřídali u vrat, snažili se je zvednout.
Přispěchal jsem jim na pomoc, ale ani
jsme s nimi nehnuli. Lehl jsem si na zem a
snažil jsem se škvírou protáhnout: chodidla,
lýtka, ale od pasu dál už to nešlo.
„Ne, nejde to,“ zabručel jsem. „Sakra!“ Vy-
soukal jsem se a posvítil baterkou do obcho-
du. Byl prázdný, viděl jsem jen stojany na
šaty, které někdo natahal doprostřed, jako by
si chtěl dělat ohýnek. „Všechny obchody jsou
vzadu spojené chodbou kvůli vyvážení
odpadků a rozvodům vody a plynu,“ řekl
jsem. „On je už teď asi na druhém konci
obchoďáku.“
„Nu tak pojďme na druhý konec,“ navrhl
Rand.
„Vylezte, hajzlové!“ zařval Joe z plných
plic, hlavu zvrácenou, oči přivřené. Vydali
 293/1030

jsme se na cestu, pálky jsme táhli za sebou,

jen bratři Hillsamovi jimi bouchali do
bezpečnostních mříží a dveří, jako by byli na
nějakém vojenském průzkumu v obzvlášť ne-
bezpečné válečné zóně.
„Radši přijďte vy za náma než my k vám!“
zahulákal Mickey. „Ále, nazdárek!“ U vchodu
do zverimexu se k sobě choulili nějaký muž a
žena na pár vrstvách vojenských přikrývek,
vlasy mokré potem. Mikey se nad nimi tyčil,
namáhavě dýchal, otíral si obočí. Byla to
scéna z válečného filmu, kdy zoufalí vojáci
narazí na nějaké nevinné vesničany a dějí se
hrozné věci.
„Co ksakru chcete?“ zeptal se muž na zemi.
Byl vyzáblý, obličej měl tak hubený a
ztrhaný, že vypadal, jako by se rozpouštěl.
Vlasy měl rozcuchané, sahaly mu po ramena,
díval se nahoru zmučeným pohledem:
zdecimovaný Ježíš. Žena na tom byla líp,
baculaté ruce a nohy měla čisté, vlasy sice
mastné a zplihlé, ale učesané.
 294/1030

„Jsi od kluků z Modrý party?“ zeptal se

Stucks.
„Nejsem žádnej kluk,“ zamumlal muž a za-
ložil si ruce na prsou.
„Chovejte se sakra slušně,“ štěkla žena.
Pak se zatvářila, jako by měla slzy na kra-
jíčku. Odvrátila se od nás a předstírala, že se
dívá na něco v dálce. „Je mi nanic z toho, že
nikdo nemá žádnou úctu.“
„Na něco jsme se tě ptali, kámo,“ řekl
Mikey, postoupil k muži blíž a kopl ho do
chodidla.
„Nejsem od Modrejch,“ řekl muž. „Jen
jsem měl pech.“
„Blbost.“
„Je tu spousta různejch lidí, nejen Modrý.
Ale jestli hledáte je...“
„Tak do toho a najděte je,“ dokončila žena
a koutky úst se jí stáhly. „Běžte na ně.“
„Ti tábořej v Díře,“ dodal muž. Když jsme
se tvářili nechápavě, upřesnil: „V Mervyns,
na opačným konci, tam co bejval kolotoč.“
 295/1030

„A vlezte nám už na záda,“ zamumlala

žena.
Po kolotoči zbyl jen obrys na zemi. Svezli
jsme se na něm s Amy těsně předtím, než
centrum zavřeli. Dva dospělí, seděli jsme
vedle sebe na vznášejících se zajících, pro-
tože moje žena chtěla vidět nákupní
centrum, kde jsem strávil takový kus svého
dětství. Chtěla slyšet moje historky. Tenkrát
to mezi námi ještě občas klapalo.
Stahovací roleta obchodu Mervyns byla
celá rozmlácená, takže obchod byl otevřený
dokořán a lákal k návštěvě jako o Dni prez-
identů, když tu býval výprodej. Uvnitř však
zel prázdnotou, zůstaly tu jen ostrůvky, kde
stávaly pokladny, a teď poskytoval útočiště
asi tuctu různě zfetovaných lidí, povalujících
se pod nápisy Bižuterie a Kosmetika a Ložní
prádlo. Svítili si tábornickými plynovými
lampami, blikaly jako maorské pochodně.
Když jsme kolem nich procházeli, někteří
sotva pootevřeli oko, pár jich bylo úplně
 296/1030

mimo. V protějším koutě nějací dva puber-

ťáci horečně odříkávali Lincolnův Gettys-
burský projev. Teď jsme vstoupili do velké
občanské války... Jeden muž ležel natažený
na rohoži, na sobě čisťounké džínové šortky a
bílé tenisky, tatínek na cestě na sportovní zá-
pas svého potomka. Rand na něj upřeně
hleděl, jako by ho mohl znát.
Kartágo mělo větší problém s drogami, než
jsem dosud věděl: policie tu byla včera a
feťáci se už zase slétli jako odhodlané
mouchy. Jak jsme mezi nimi procházeli,
přišustila k nám nějaká tlustá žena na
elektrické koloběžce. Měla poďobaný a zpo-
cený obličej, zuby jako kočka.
„Kupte nebo vypadněte, tady není nic k
prohlížení,“ řekla.
Stuck jí posvítil baterkou do obličeje.
„Dej tu zatracenou věc pryč.“ Udělal to.
„Hledám svou manželku,“ řekl jsem. „Amy
Dunneovou. Je od čtvrtka pohřešovaná.“
 297/1030

„Však ona se najde. Až se probere, přijde

domů.“
„Nemáme obavy, že se zfetovala,“
pokračoval jsem. „Máme daleko větší obavy z
některých zdejších chlapů. Něco jsme
zaslechli.“
„To je v pořádku, Melanie,“ zavolal nějaký
hlas. Na kraji oddělení dětských oděvů se
opíral o poprsí nahé manekýny šlachovitý
muž a pozoroval nás s křivým úsměvem.
Melanie pokrčila rameny, znuděně,
naštvaně, a odfrčela.
Nespustil z nás pohled, ale zavolal směrem
dozadu, kde z převlékacích kabinek trčely
čtyři páry nohou, muži utáboření v indi-
viduálních kójích.
„Hej, Lonnie! Ti blbci jsou zpátky. Je jich
pět,“ řekl. Odkopl směrem k nám prázdnou
plechovku od piva. Tři páry nohou za ním se
pohnuly, muži se začali zvedat. Ten poslední
pár se nehnul, jejich majitel buď spal, nebo
zemřel.
 298/1030

„Jo, vy hajzlové, jsme zpátky,“ řekl Mikey

Hillsam. Zvedl pálku jako tágo a šťouchl
manekýnu mezi ňadra. Skácela se na zem,
muž z Modré party z ní elegantním pohybem
sundal ruku, když padala, jako by to byla ně-
jaká nacvičená scénka. „Chceme nějaký in-
formace ohledně jedný pohřešovaný holky.“
Ti tři z kabinek přistoupili ke svým
přátelům. Všichni měli trička s řeckými
nápisy: Pi Phi TieDye a Fiji Island. Místní
SOS obchody jimi byly letošní léto zaplavené
– absolventi univerzit se zbavovali svých
starých relikvií.
Všichni byli šlachovití, na svalnatých
pažích jim vystupovaly provazy žil. Za nimi
se z největší rohové kabinky vynořil muž s
dlouhým zplihlým knírem a vlasy svázanými
do ohonu – Lonnie – táhl za sebou dlouhý
kus trubky, byl oblečený v tričku Gamma
Phi. Stáli jsme před ochrankou nákupního
centra.
„Co se děje?“ zavolal.
 299/1030

Nemůžeme zasvětit, nemůžeme posvětit,

nemůžeme vysvětit tuto zemi... odříkávaly ty
děcka tak vysokým hlasem, že se blížil křiku.
„Hledáme Amy Dunneovou, možná jste ji
viděli ve zprávách, pohřešuje se od čtvrtka,“
řekl Joe Hillsam. „Milá, hezká, hodná paní,
ukradli ji přímo z jejího domu.“
„Slyšel jsem o tom. Takže?“ zeptal se
Lonnie.
„Je to moje manželka,“ řekl jsem.
„Víme, co jste tu provedli,“ pokračoval Joe,
mluvil jen k Lonniemu, který si odhodil ohon
dozadu a zaťal čelisti. Na prstech měl
vybledlé zelené tetování. „Víme o tom
skupinovým znásilnění.“
Rychle jsem pohlédl na Randa, jestli je v
pořádku; upřeně hleděl na nahou manekýnu
na podlaze.
„Skupinový znásilnění,“ zopakoval Lonnie
a trhl hlavou dozadu. „Proč tu sakra mluvíte
o skupinovým znásilnění?“
„To vy,“ řekl Joe. „Vy kluci z Modrý party “
 300/1030

„Kluci z Modrý party, jako bysme byli ně-

jaká sebranka.“ Lonnie se pohrdavě ušklíbl.
„Nejsme zvířata, ty pitomče. Nekrademe
ženský. Lidi nám nepomáhají, ale chtějí mít
čistý svědomí. Vidíte, oni si to nezaslouží, je
to jen banda násilníků. No, hovno. Já bych
se na tohle město vykašlal, kdyby mi fabrika
vyplatila odstupný. Ale nedostal jsem nic.
Žádnej z nás nic nedostal. Tak jsme tady.“
„Dáme vám peníze, slušné peníze, když
nám budete moct říct cokoli kolem Amyina
zmizení,“ řekl jsem. „Znáte spoustu lidí,
možná jste něco zaslechli.“
Vyndal jsem její fotku. Hillsamovi a Stucks
vypadali překvapeně a já si uvědomil – sam-
ozřejmě – považovali to jen za chlapské
odvádění pozornosti. Strčil jsem fotku Lon-
niemu před obličej, ani jsem nečekal, že si ji
pořádně prohlédne. Ale on se k ní naopak
pozorně sklonil.
„Ale sakra,“ vyhrkl. „Tahle?“
„Poznáváte ji?“
 301/1030

Vypadal doopravdy ohromeně. „Chtěla si

koupit zbraň.“
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
16. ŘÍJNA 2010
DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Všechno nejlepší mně! Mám výročí,

strávila jsem v Missouri už celý měsíc a jsem
na cestě stát se správnou Středozápaďankou.
Prošla jsem odvykací kúrou od závislosti na
východním pobřeží, a získala jsem svůj
měsíční žeton (tady by to byl bramborový
žeton). Dělám si poznámky, ctím tradice.
Jsem Margaret Meadová té zatracené
Mississippi.
Tak se podívejme, co je nového. Nick a já
jsme momentálně zapleteni do něčeho, co
nazývám (jen tak pro sebe) Kukačkovým
rébusem. Vzácné dědictví od rodičů vypadá v
novém domě legračně. Ale tak ostatně
vypadají všechny věci, co jsme přestěhovali z
 303/1030

New Yorku. Naše důstojná sloní pohovka

chesterfieldka, kterou doplňuje malý oto-
man, trůní v obýváku a vypadá ohromeně,
jako by ji v jejím přirozeném prostředí uspali
a ona se pak probudila v tomto novém zajetí,
obklopená napodobeninou falešného
koberce a syntetickým dřevem a nestylovými
zdmi. Stýská se mi po našem starém bytě –
po všech těch hrbolech a vyvýšeninách a
šrámech, která tam zanechala desetiletí.
(Pauza pro změnu postoje.) Ale to nové je
taky pěkné! Jen jiné. Ty hodiny by nesouh-
lasily. Kukačka má taky problém zvyknout si
na nový prostor: ten malý ptáček opile vyvrá-
vorá deset minut po celé, sedmnáct minut
před, jednačtyřicet minut po. Vyloudí sten
umírajícího – kukrrrr – který pokaždé vy-
budí Bleeckera, ať je kdekoli, ten přikluše,
oči mu planou loveckou vášní, ocas má na-
ježený jako štětku na vymývání láhví a s nak-
loněnou hlavou pozoruje opeřence vydáva-
jícího kňouravé zvuky.
 304/1030

„Páni, ti vaši mě ale musí nenávidět,“

řekne Nick, když jsme na doslech toho
zvuku, ačkoli je natolik slušný, že nenavrhne,
abychom se toho předmětu okamžitě zbavili.
Já ty hodiny chci ve skutečnosti taky vyhodit.
Já jsem ta (bez práce), která je celý den
doma, jen čeká na jejich zaskřehotání, jako
napjatý návštěvník kina, který se připravuje
na další výpad toho šíleného patrona za
svými zády – pak se mu uleví (tady je!) a
zároveň je rozzlobený (tady je!).
Při oslavě nastěhování se do nového
domu, na které máma Maureen Dunneová
trvala, se nad hodinami všichni rozplývali
(no podívejte se, starožitné hodiny!). Vlastně
na ní netrvala; máma Mo nás nikdy do niče-
ho nenutí. Máma Mo prostě věci realizuje,
protože má za to, že to tak má být: od
prvního rána po přestěhování, kdy se ob-
jevila u našich dveří s míchanými vajíčky na
uvítanou a rodinným balením toaletního
papíru (který snad byl nějakým varováním
 305/1030

před těmi vajíčky), mluvila o té oslavě jako o

hotové věci. Tak kdy chcete dělat oslavu? Už
jste přemýšleli, koho pozvete na oslavu? Ch-
cete dělat tradiční oslavu nebo raději ně-
jakou pijatyku, kdy každý z hostů přinese
láhev do vašeho domácího baru? Ale
tradiční oslava je vždycky pěkná.
A pak tu najednou bylo datum a to datum
bylo dnešní a Dunneova rodina a přátelé si
setřásali z deštníků říjnové mrholení a
pečlivě, svědomitě si otírali boty na rohožce,
kterou nám Maureen dnes ráno donesla. Je
na ní napsáno: Všichni, kdo sem vstupují,
jsou přátelé. Je z Costca. Už jsem za ty čtyři
týdny tady v obraze, pokud jde o nákupy ve
velkém. Republikáni nakupují v obchodě
zvaném Sam’s Club, demokrati preferují
Costco. Ale každý nakupuje ve velkém, pro-
tože – na rozdíl od lidí bydlících na Manhat-
tanu – mají všichni dost místa na to, aby
mohli skladovat čtyřiadvacet sklenic na-
kládané zeleniny. A – na rozdíl od
 306/1030

Manhattaňanů – se tady těch čtyřiadvacet

sklenic spotřebuje.
(Žádná sešlost se neobejde bez otočného
stojánku na stole naplněného nakládanou
zeleninou, bez oliv, co se loví přímo ze
sklenice. A bez solničky.)
Nastíním to: Je jeden z těch voňavých dnů,
kdy lidé přinášejí vůni zvenčí až do domu,
vůni deště na rukávech a ve vlasech. Starší
ženy – Maureeniny kamarádky – přicházejí s
různými pochoutkami v plastových dózách,
ty se můžou dávat do myčky, a při odchodu
mi ženy připomenou, abych jim je nezapom-
něla vrátit. Všechny to tak dělají. Teď už vím,
že mám ty krabičky umýt a svědomitě je
rozvézt do jejich původních domovů, ale
když jsem sem přišla poprvé, tenhle postup
jsem neznala. Svědomitě jsem všechny
plastové krabičky recyklovala, takže jsem pak
musela koupit nové. Maureenina nejlepší
kamarádka Vicky si hned všimla, že jsem jí
vrátila jinou krabičku, úplně novou z
 307/1030

obchodu, a když jsem jí vysvětlila, co jsem

provedla s tou její původní, vykulila v úžasu
oči: Aha, tak takhle to v tom New Yorku
dělají.
Ale k té oslavě: starší ženy jsou Maureen-
iny kamarádky z dávných třídních schůzek,
ze čtenářských kroužků, z obchodu s obuví z
dob, kdy pracovala v centru, kde trávila
čtyřicet hodin týdně tím, že nazouvala bytel-
né boty ženám určitého věku. (Pouhým okem
hned pozná, jakou má žena velikost boty
pětku, přesně! – vždycky tím na každém
večírku někoho ohromí.) Všechny její
kamarádky Nicka milují a každá může
vyprávět spoustu historek, kdy pro ni Nick za
ta léta něco pěkného udělal.
Mladší ženy, které by případně mohly být
Amyinými kamarádkami, mají všechny
stejné účesy, vlasy odbarvené na blond, a
všechny nosí stejný typ pantoflí. Jsou to
dcery Maureeniných kamarádek, všechny
Nicka milují a každá může vyprávět spoustu
 308/1030

historek, kdy pro ni Nick za ta léta něco

pěkného udělal. Většina z nich je bez práce
od té doby, co zavřeli centrum, nebo jejich
manžel je bez práce od té doby, co zavřeli
centrum, tak mi všechny nabízejí recepty na
nějaké „levné a rychlé jídlo“, což je většinou
něco zapečeného v troubě, třeba těstoviny
vylepšené konzervou a máslem.
Muži jsou milí a tiší a dřepí v kroužcích,
mluví o sportu a laskavě se na mě usmívají.
Všichni jsou milí. Jsou doslova tak milí,
jak jen to jde. Maureen, pacientka s těžkou
rakovinou, mě představuje svým
kamarádkám stejným způsobem, jakým
byste předváděli trochu nebezpečné nové
domácí zvířátko: „To je Nickova manželka
Amy, která se narodila a vyrůstala v New
Yorku.“ A s jejími kamarádkami, kyprými a
srdečnými, se hned stane něco divného:
opakují ta slova – New York! – ruce sepjaté a
říkají něco, na co se nedá nijak odpovědět:
To muselo být prima. Nebo začnou tenkými
 309/1030

hlásky zpívat „New York, New York“ a

houpou se v bocích a třepotají rukama.
Maureenina kamarádka z obchodu, Barb,
řekne a protahuje při tom každou slabiku:
„Núúú Jóóók Sííídy! Přineste provaz!“ A
když na ni zmateně hledím, říká: „Ále, to je
ta stará reklama na salsu!“, a když pořád
nechápu, začervená se, položí mi ruku na
paži a řekne: „Já bych vás doopravdy
neoběsila!“
Nakonec se všichni smějí a přiznávají se,
že nikdy v New Yorku nebyli. Já pak řeknu
něco jako: Tam by se vám líbilo, nebo Určitě
to tam není pro všechny, nebo Mmmm, pro-
tože nám už došla témata k hovoru.
„Buď srdečná, Amy,“ prskne mi Nick do
ucha, když v kuchyni doléváme skleničky
(Středozápaďáci milují dva litry sodovky,
vždycky dva litry, a musíte je nalít do velkých
džbánů z červeného plastu, vždycky).
„Vždyť jsem,“ zakňourám. Opravdu to
zraňuje mé city, protože kdybyste se zeptali
 310/1030

někoho z hostů, jestli jsem se chovala mile,

vím, že by odpověděli ano.
Někdy mám pocit, jako by se Nick rozhodl,
že mám být taková, jaká nejsem. Od té doby,
co jsme se přistěhovali, jsem už absolvovala
dívčí dýchánky, dobročinné pochody, vařila
dušené maso se zeleninou pro jeho otce a
pomáhala prodávat lístky do tomboly.
Vybrala jsem své poslední peníze a dala je
Nickovi a Go na bar, po kterém odjakživa
toužili, a dokonce jsem ten šek vložila do
blahopřání v podobě pivní sklenice a připsala
k tomu Na zdraví! a Nick jen zabručel jakési
poděkování. Nevím, co mám dělat. Snažím
se.
Přinášíme džbány se sodou, já se usmívám
a směju ještě víc, ztělesněný půvab a dobrá
nálada, ptám se všech, jestli jim můžu ještě
něco nabídnout, chválím ženám lahodné
saláty a dipy na kraba a plátky nakládané zel-
eniny obalené ve smetanovém sýru, to vše
zabalené do kolečka salámu.
 311/1030

Přichází Nickův táta s Go. Stojí tiše ve

dveřích, gotici ze Středozápadu, Bill Dunne
šlachovitý a pořád hezký muž, na čele má
malou náplast, Go se tváří ponuře, vlasy
sepnuté sponkami a pohled odvrácený od
otce.
„Nicku,“ říká Bill Dunne, podává mu ruku
a vkročí dovnitř, mračí se na mě. Go jde za
ním, popadne Nicka za rukáv a vytáhne ho
před dveře, šeptá mu: „Nevím, co má mo-
mentálně v hlavě. Jako by měl špatný den
nebo ze sebe jen tak dělá blbce. Netuším.“
„Dobrá, to nic. Já na něj dohlídnu.“
Go naštvaně pokrčí rameny.
„Myslím to vážně, Go. Vem si pivo a dej si
pohov. Máš volno, já si tátu vezmu na
starost.“
Pomyslím si: Kdybych to udělala já, řekl
by mi, že jsem moc velká citlivka.
Starší ženy se kolem mě nepřestávaly točit
a pořád opakovaly, že Maureen vždycky říká,
jaký jsme s Nickem báječný pár, a že má
 312/1030

pravdu, je vidět, že jsme stvořeni jeden pro

druhého.
Tyhle otřepané fráze jsou mi milejší než
řeči, které jsme slýchali před svatbou.
Manželství je kompromis a dřina, a pak
ještě víc dřiny a komunikace a kompromisu.
A pak práce. Zanech všech nadějí, kdo
vcházíš.
Oslava zásnub tenkrát v New Yorku byla
po téhle stránce ještě horší, hosté byli
rozpálení vínem a roztrpčení, jako kdyby se
každý manželský pár cestou do klubu po-
hádal. Nebo si na nějakou hádku vzpomněl.
Jako Binks. Binks Moriartyová, osmaosm-
desátiletá matka nejlepší kamarádky mojí
mámy, mě zastavila u baru – zařvala: „Amy!
Musím s vámi mluvit!“ Jako by se stalo něco
hrozného. Otáčela svými vzácnými prsteny
na kloubnatých prstech – otočit, zpátky, vrz
– a chytila mě za zápěstí (ten dotyk ruky
stařeny – studené prsty prahnou po vaší
pěkné, hebké, teplé, mladé kůži) a pak mi
 313/1030

řekla, že její manžel, se kterým byla tři-

ašedesát let, měl problém „udržet ho v kal-
hotách“. Binks se mi s tím svěřila s úsměvem
a očima zamlženýma šedým zákalem, už
jsem skoro na onom světě, takže takovou věc
můžu klidně říct. „Zkrátka ho nedokázal
udržet v kalhotách,“ řekla mi naléhavě a její
chladná ruka mě svírala, jako by na mě sáhla
smrt. „Ale miloval mě víc než ty druhé. Já to
vím a vy to víte.“ Z toho plynulo poučení: její
manžel byl sice nenapravitelný záletník, ale
to víte, manželství je kompromis.
Rychle jsem se zase vrátila k ostatním a
proplétala se davem, usmívala jsem se na tu
řadu vrásčitých obličejů, s vyhaslým, vyčer-
paným, zklamaným výrazem, jaký lidé střed-
ního věku dostanou, a takové byly všechny ty
obličeje. Většina z nich byla také opilá –
kymáceli se v rytmu country – což bylo ještě
horší. Prodírala jsem se k francouzským
dveřím, nadýchat se trochu čerstvého vz-
duchu, a nějaká ruka mi sevřela předloktí.
 314/1030

Nickova máma, Máma Maureen, s velkýma

černýma očima jako laser, s dychtivým ob-
ličejem mopslíka. Strčila si do pusy několik
plátků kozího sýra a slaných krekrů a s plnou
pusou se jí podařilo říct: „Není jednoduché
dát se s někým navždy dohromady. Je to ob-
divuhodné a já jsem ráda, že to oba děláte,
ale božíčku, přijdou dny, kdy si budete přát,
abyste to nikdy nebyli udělali. A to bude ještě
dobré, když toho budete litovat jen některý
den a ne celé měsíce.“ Musela jsem vypadat
vyděšeně – určitě mě to vyděsilo – protože
rychle dodala: „Ale vy se budete mít dobře.
Já to vím. Vy dva. Hodně dobře. Tak... tak
mi odpusť, zlatíčko, co jsem ti předtím říkala.
Chovám se jako hloupá rozvedená ženská.
Jemináčku, asi jsem vypila moc vína.“ A
zamávala mi na rozloučenou a odhopsala
mezi ty další zklamané dvojice.

„Ty tu nemáš být,“ řekl Bill Dunne zniče-

honic a platilo to mně. „Proč tu jsi? Nikdo ti
to nedovolil.“
 315/1030

„Jsem Amy,“ říkám a dotknu se jeho ruky,

jako bych ho tím mohla probudit. Bill mě
měl vždycky rád; i když ho nikdy nenapadlo
nic, co by mi řekl, domnívám se, že mě měl
rád, vždycky se na mě díval jako na nějakého
vzácného ptáka. Teď se mračí a naparuje se,
karikatura mladého námořníka, který se chce
prát. Pár kroků od nás Go odloží svůj talířek
s jídlem a chystá se vykročit směrem k nám,
tiše, jako by chtěla chytit mouchu.
„Proč jsi v našem domě?“ říká Bill Dunne a
šklebí se přitom. „Ty máš ale drzost.“
„Nicku?“ zavolá Go za sebe, ne hlasitě, ale
naléhavě.
„Dobrý,“ říká Nick, sotva se objeví. „Hele,
tati, to je moje žena Amy. Pamatuješ si na
Amy? Přestěhovali jsme se zpátky domů,
abychom se s tebou mohli častěji vídat. Tohle
je náš nový dům.“
Nick se na mě mračí: to já trvala na tom,
abychom jeho tátu taky pozvali.
 316/1030

„Já ti říkám, Nicku,“ nedá si Bill Dunne

pokoj, ukazuje na mě, míří mi ukazováčkem
do obličeje, hosté se ztiší, několik mužů
přichází z vedlejší místnosti, pomalu,
opatrně, poškubávají rukama, jsou při-
praveni k činu, „že ona sem nepatří. Ta malá
čubka si myslí, že si může dělat, co chce.“
To už je tu máma Mo, obejme manžela
kolem ramen, vždycky, vždycky si umí
poradit. „Ovšem že sem patří, Bille. Je to její
dům. Je to manželka tvého syna.
Vzpomínáš?“
„Chci, aby šla pryč, rozumíš, Maureen?“
Setřese její paži a zase postoupí ke mně.
„Děvka blbá. Děvka blbá.“
Není jasné, jestli tím myslí mě nebo Maur-
een, ale pak se podívá na mě a stiskne rty.
„Ona sem nepatří.“
„Půjdu,“ řeknu a otočím se, vyjdu rovnou
ze dveří, do deště. Vždyť je to člověk
nemocný Alzheimerem, pomyslím si, snažím
se nic si z toho nedělat. Obcházím naši čtvrť,
 317/1030

čekám, že se objeví Nick, že mě odvede

zpátky k našemu domu. Opravdu věřím, že
za mnou Nick přijde. Otočím se k domu a
vidím jen zavřené dveře.
 NICK DUNNE
ČTYŘI DNY POTÉ
Seděli jsme s Randem v prázdném
hlavním štábu Pátrání po Amy Dunneové,
bylo pět ráno, pili jsme kávu a čekali, až pol-
icajti vyslechnou Lonnieho. Amy na nás
hleděla z plakátu na zdi. Její fotka vypadala
usouženě.
„Já prostě nechápu, proč ti nic neřekla,
když měla strach,“ mudroval Rand. „Proč ti
nic neřekla?“
Amy si přišla do obchodního centra koupit
zbraň přímo na svátek svatého Valentýna,
jak tvrdil náš přítel Lonnie. Byla trochu nes-
vá, nervózní: Možná se chovám hloupě, ale...
opravdu si myslím, že potřebuju zbraň. Ale
hlavně byla vystrašená. Někdo ji zneklidňuje,
řekla Lonniemu. Neuvedla žádné další po-
drobnosti, ale když se jí zeptal, jakou zbraň
chce, odpověděla: Nějakou, která každého
 319/1030

rychle zastaví. Řekl jí, aby přišla za pár dní,

a ona přišla. Nedokázal jí zbraň sehnat („To
fakt není moje branže“), ale teď si přál, aby
se mu to bylo povedlo. Pamatoval si ji dobře;
i po těch několika měsících ji uměl přesně
popsat, tu krásnou blondýnku s ustrašeným
výrazem ve tváři, která se snaží o svatém
Valentýnu sehnat zbraň.
„Koho by se mohla bát?“ zeptal se Rand.
„Vyprávěj mi ještě jednou o Desim,
Rande,“ požádal jsem ho. „Setkal ses s ním
někdy?“
„Párkrát přišel k nám domů.“ Rand se při
té vzpomínce zamračil. „Byl to na pohled
milý kluk, k Amy se choval hrozně starostlivě
– jednal s ní jako s princeznou. Ale já ho nik-
dy neměl rád. I když jim to klapalo – mladá
láska, Amyina první láska hned od počátku
jsem ho neměl rád. Choval se ke mně
nezdvořile, nedokážu to pořádně vysvětlit.
Měl k Amy takový velice vlastnický vztah,
pořád ji objímal a tak. Mně to přišlo divné,
 320/1030

moc divné, že se k nám nesnažil být milý.

Většina mladíků to chce mít u rodičů své
dívky dobré.“
„Já chtěl.“
„A taky se ti to podařilo!“ Usmál se. „Tys
měl tu správnou dávku nervozity, to bylo
velmi roztomilé. Ale Desi byl jen
nepříjemný.“
„Desi bydlí necelou hodinu jízdy odsud.“
„To je pravda. A Hilary Handyová?“ řekl
Rand a mnul si oči. „Nechci být sexista – ale
z té šel ještě větší strach než z Desiho. Pro-
tože ten Lonnie z obchoďáku přece neříkal,
že se Amy bála nějakého muže.“
„Ne, říkal jenom, že se bála,“ souhlasil
jsem. „Je tu taky ta Noelle Hawthorneová –
co bydlí vedle nás. Tvrdila policii, že je Amy-
ina nejlepší kamarádka, ale já vím, že není.
Vždyť ty dvě nebyly ani obyčejné kamarádky.
Její manžel mi řekl, že je úplně hysterická.
Dívá se prý na Amyiny fotky a brečí. A to
jsem si myslel, že jde o fotky na internetu,
 321/1030

ale...co když si Amy vyfotila sama? Co když ji

sledovala?“
„Pokoušela se se mnou včera mluvit, ale
zrovna jsem měl něco na práci,“ řekl Rand.
„Citovala mi něco z Úžasné Amy. Konkrétně
z příběhu Úžasná Amy a válka s nejlepší
kamarádkou. ,Nejlepší kamarádi jsou lidi,
kteří nás znají nejlíp.‘“
„To vypadá na Hilary,“ řekl jsem. „Zní to
tak dospělácky.“

Setkali jsme se s Boneyovou a Gilpinem

něco po sedmé ráno v jednom IHOPu u dál-
nice, mělo jít o otevřený souboj: bylo absurd-
ní, že za ně děláme jejich práci. Nebylo
normální, že jsme to byli my, kdo objevoval
nějaká vodítka. Bylo načase povolat FBI,
když místní policie případ nezvládá.
Baculatá servírka s jantarově hnědýma
očima přijala naše objednávky, nalila nám
kávu, a protože mě zcela evidentně poznala,
zůstávala na doslech, až ji musel Gilpin
odehnat. Ale byla jako dotěrná moucha. Mezi
 322/1030

doléváním kávy a příchodem s příbory a pak

i nezvykle rychlým dodáním objednané
snídaně náš rozhovor dospěl k vyčerpaným
výlevům. To je nepřijatelné... díky, už nechci
kávu... je neuvěřitelné, že... ano, jistě, žitný...
Během jídla Boneyová řekla: „Chápu,
pánové, že se přirozeně chcete zapojit. Ale to,
co jste udělali, bylo nebezpečné. Tuhle věc
musíte nechat na nás.“
„Jenže potíž je v tom, že vy to nezvládáte,“
řekl jsem. „Nikdy byste se k té informaci o
zbrani nedostali, kdybychom tam v noci
nešli. Co vám Lonnie řekl, když jste s ním
mluvili?“
„Totéž, co říkáte vy, že řekl,“ odpověděl
Gilpin. „Že Amy sháněla zbraň, že se něčeho
bála.“
„Nezdá se, že by na vás ta informace nějak
zapůsobila,“ utrhl jsem se na něj. „Myslíte, že
ten chlap lhal?“
„Myslíme si, že nelhal,“ řekla Boneyová.
„Nemá důvod na sebe poutat pozornost
 323/1030

policie. Zdá se, že ho ta událost dost zasáhla.

Nevím. ale jako by jím otřáslo, co se jí stalo.
Pamatoval si různé podrobnosti. Nicku,
říkal, že měla ten den zelený šál. Víte, ne zi-
mní šálu, ale takový módní šál.“ Zatřepala
prsty, aby naznačila, že módu považuje za
něco dětinského, za něco, čím se nehodlá za-
bývat. „Smaragdově zelený. Říká vám to
něco?“
Přikývl jsem. „Má takový šál a dost často
ho nosí k džínám.“
„A na saku měla zlatou brož – psací pís-
menko A.“
„Ano.“
Boneyová pokrčila rameny: No, tak to
sedí.
„Nemyslíte, že na něj tak silně zapůsobila,
že ji. že ji unesl?“ zeptal jsem se.
„Má alibi. Naprosto spolehlivé,“ řekla
Boneyová a vrhla na mě pronikavý pohled.
„Abych řekla pravdu, začali jsme hledat.
úplně jiný motiv.“
 324/1030

„Něco. osobnějšího,“ dodal Gilpin. Pochy-

bovačně se podíval na své lívance ozdobené
jahodami a kopečkem šlehačky. Začal je sun-
out k okraji talíře.
„Osobnějšího,“ opakoval jsem. „Takže to
znamená, že konečně promluvíte s Desim
Collingsem nebo Hilary Handyovou? Nebo
to musím udělat já?“ Vlastně jsem slíbil
Marybeth, že tam dnes pojedu.
„Samozřejmě že to uděláme,“ řekla Boney-
ová. Chlácholivým tónem, jakým malá
holčička slibuje mamince, že bude víc jíst.
„Pochybujeme, že je to nějaké vodítko – ale
promluvíme s nimi.“
„No tak skvěle, díky, že děláte svou práci.
Tak nějak,“ řekl jsem. „A co Noelle
Hawthorneová? Jestli chcete mluvit s někým
z našeho blízkého okolí, Noelle bydlí přímo v
naší čtvrti a zdá se, že je Amy trochu
posedlá.“
„Já vím, už nám volala a máme ji na sez-
namu.“ Gilpin přikývl. „Dnes.“
 325/1030

„Dobře. Co ještě uděláte?“

„Nicku, my bychom si opravdu chtěli víc
popovídat s vámi, dovolte nám, abychom se
vás zeptali na další věci,“ řekla Boneyová.
„Manželé či manželky často vědí víc, než si
uvědomují. Chtěli bychom, abyste se trochu
zamyslel nad tou hádkou – šlo o nějakou os-
trou hádku mezi vámi dvěma, kterou vaše
sousedka, eh, paní Tevererová zaslechla
večer předtím, než Amy zmizela.“
Rand ke mně prudce otočil hlavu.
Jan Tevererová, ta křesťanka, co přinesla
na uvítanou hrnec dušeného masa se zelen-
inou a která se mi už nepodívá do očí.
„Nemohlo to být proto – vím, že je
nepříjemné něco takového slyšet, pane Elli-
otte , že třeba byla pod vlivem něčeho?“
zeptala se Boneyová. S nevinným výrazem.
„Že třeba opravdu byla v kontaktu s ně-
jakými podivnými týpky ve městě. Je tu
spousta prodejců drog. Možná se jí to vymklo
z ruky, a proto sháněla zbraň. Musí existovat
 326/1030

nějaký důvod, proč chce zbraň na svou

ochranu a manželovi neřekne ani slovo. A
Nicku, chtěli bychom, abyste si připomněl,
kde jste byl mezi tím – mezi jedenáctou
večer, kdy došlo k té hádce a poslední člověk
slyšel Amyin hlas “
„Kromě mě.“
„Kromě vás – a polednem, kdy jste přijel
do svého baru. Jestli jste byl někde ve městě
a jel jste na pláž, jestli jste se pohyboval něk-
de u přístaviště, někdo vás určitě viděl. I
kdyby to byl třeba člověk, co tam zrovna
venčil psa. Kdybyste nám s tímhle mohl
pomoct, myslím si, že by to bylo opravdu.“
„Užitečné,“ doplnil Gilpin. Napíchl si na
vidličku jahodu.
Oba se na mě pozorně dívali, v jejich
pohledech se zračily sympatie. „Velice by
nám to pomohlo, Nicku,“ opakoval Gilpin o
něco příjemnějším tónem. Bylo to poprvé, co
jsem slyšel o té hádce – že o ní věděli – a oni
se rozhodli mi o tom říct před Randem – a
 327/1030

rozhodli se předstírat, že to není nic, na čem

by mě chtěli dostat.
„Jistě,“ řekl jsem.
„Mohl byste nám k té hádce říct něco
bližšího?“ zeptala se Boneyová. „Oč šlo?“
„Co vám o ní řekla paní Tevererová?“
„Nechci opakovat její slova, když vás tady
takhle máme.“ Nalila si do kávy trochu
smetany.
„Nešlo vlastně o nic,“ začal jsem. „Proto
jsem se o tom ani nezmínil. Jen jsme se tak
handrkovali, jak to někdy manželé dělají.“
Rand se na mě podíval, jako by nechápal, o
čem to mluvím: Handrkovali? Co znamená
to handrkování, o kterém tu mluvíš?
„Bylo to jen – kvůli večeři,“ zalhal jsem.
„Co si uděláme k večeři, až budeme slavit
naše výročí. Víte, Amy je v těchhle věcech
tradicionalistka “ „Humra!“ skočil mi do řeči
Rand. Obrátil se k policistům. „Amy každý
rok Nickovi uvaří humra.“
 328/1030

„Správně. Ale tady se humr nedá sehnat,

tedy ne čerstvý, přímo z nádrže, takže Amy z
toho byla otrávená. Já měl objednaný ten
stůl v Houston’s – “
„Mám za to, že jsi říkal, že jsi ho neobjed-
nal,“ zamračil se Rand.
„Jo, pardon, už se mi to začíná plést.
Prostě mě napadlo, že rezervuju stůl v Hous-
ton’s. Ale spíš jsem měl objednat humra,
dodali by nám ho letecky.“
Oba detektivové překvapeně zvedli obočí.
No to jsou teda nápady!
„Není to až tak drahá záležitost. Každopád-
ně jsme se kvůli tomu úplně hloupě po-
hádali, byla to zbytečně vyostřená hádka.“
Ukrojil jsem si kousek lívance. Cítil jsem, jak
mě pod límcem zalévá horko. „Za hodinu
jsme se tomu už jen zasmáli.“
„Mhm,“ utrousila Boneyová.
„A jak jste daleko s hledáním pokladu?“
zeptal se Gilpin.
 329/1030

Vstal jsem, položil na stůl peníze za

snídani a chystal jsem se odejít. Neměl jsem
pocit, že jsem to já, kdo se má obhajovat.
„Nijak, ještě jsem ho nenašel – je těžké se na
to teď v tom zmatku soustředit.“
„Dobrá,“ prohlásil Gilpin. „Asi by to stejně
nepřineslo nic důležitého, když teď víme, že
se cítila ohrožená už před několika měsíci.
Ale každopádně mě o tom informujte, ano?“
Všichni jsme se zvedli a pomalu vyšli do
venkovního vedra. Když jsme s Randem nas-
tupovali do auta, Boneyová na mě ještě za-
volala: „Nicku, má Amy pořád dvojku?“
Nechápavě jsem svraštil obličej.
„Myslím velikost dvojku,“ opakovala.
„Ano, má,“ řekl jsem. „Ano. Má.“
Boneyová se zatvářila jakože Hmmm a
nastoupila do svého auta.
„Proč myslíš, že se tě na to ptala?“ zajímal
se Rand.
„Kdoví, nemám tušení.“
 330/1030

Většinu zpáteční cesty do hotelu jsme

mlčeli, Rand hleděl z okna na řadu blika-
jících restaurací s rychlým občerstvením,
které kolem nás ubíhaly dozadu, já přemýšlel
o své lži – o svých lžích. U Days Inn jsme
museli pracně hledat místo k zaparkování;
na ten sjezd stánkařů zjevně dorazil kdekdo.
„Víš, je to zvláštní, jak tíhnu k venkovu, i
když jsem celý život bydlel v New Yorku,“
řekl Rand s rukou na klice. „Když Amy mlu-
vila o tom, že se sem bude stěhovat, k té
staré dobré Mississippi, s tebou, představov-
al jsem si. krajinu plnou zeleně, pole a louky,
jabloně a ty krásné staré červené stodoly.
Musím ti říct, že je to tu opravdu dost ošk-
livé.“ Rozesmál se. „Nenapadá mě naprosto
nic, co bych v tomhle městě označil za hezké.
Kromě své dcery.“
Vystoupil a rychle kráčel k hotelu a já se ho
ani nesnažil dohonit. Vešel jsem do hlavního
štábu pár minut po něm a usadil se u
osamělého stolu vzadu. Potřeboval jsem
 331/1030

dořešit honbu za pokladem, než zmizí

všechny nápovědy, zjistit, kam mě Amy
vedla. Po pár hodinách tady vyrazím hledat
třetí hádanku. Mezitím jsem si zatelefonoval.
„Ano,“ ozval se netrpělivý hlas. V pozadí
plakalo nějaké dítě. Slyšel jsem, jak si ta žena
odfoukla vlasy, které jí spadly do obličeje.
„Dobrý den, je to – je to Hilary
Handyová?“
Zavěsila. Vytočil jsem číslo znovu.
„Halo?“
„Dobrý den. Myslím, že nás někdo předtím
přerušil.“
„Mohl byste si tohle číslo vyřadit ze svého
seznamu “
„Hilary, nejsem žádný prodejce. Volám
vám kvůli Amy Dunneové – Amy Elliottové.“
Ticho. Dítě znovu zavřísklo, byl to zvuk,
který nebezpečně kolísal mezi smíchem a
záchvatem vzteku.
„A co je s ní?“ „Nevím, jestli jste to viděla v
televizi, ale pohřešuje se. Od pátého
 332/1030

července, kdy zmizela za možných násilných

okolností.“
„Ach, to je mi líto.“
„Jsem Nick Dunne, její manžel. Ob-
volávám teď její dřívější přátele.“
„Jo takhle.“
„Chtěl jsem se zeptat, jestli jste s ní nebyla
v nějakém kontaktu. V poslední době.“
V telefonu byl slyšet její hlasitý dech, tři
hluboké nádechy. „To se ptáte kvůli tomu,
kvůli té volovině tenkrát na střední?“ Dětský
hlásek zpovzdálí prosebně zavolal: „Máámíí,
póójď séém.“
„Hned přijdu, Jacku,“ zavolala někam za
sebe. Pak zase promluvila na mě, teď už
dopáleně. „Ano? Kvůli tomu mi voláte? Pro-
tože to se hergot stalo před dvaceti lety.
Vlastně před víc než dvaceti.“
„Já vím. Já vím. Podívejte, musím se
zeptat. Byl bych blbec, kdybych se nezeptal.“
„Jéžišikriste! Jsem teď matka tří dětí. S
Amy jsem od střední školy nemluvila.
 333/1030

Poučila jsem se. Kdybych ji potkala na ulici,

obloukem se jí vyhnu.“ Dítě začalo kvílet.
„Musím končit.“
„Už jen rychle, Hilary -“
Zavěsila a v tom okamžiku mi zavibroval
mobil. Ignoroval jsem ho. Musím najít ně-
jaké místo, kam ho odložím.
Cítil jsem, že vedle mě někdo stojí, nějaká
žena, ale nevzhlédl jsem, doufal jsem, že
odejde.
„Ještě ani není poledne a vy už vypadáte,
že za sebou máte perný den, chudáčku.“
Shawna Kellyová. Vlasy měla vysoko
vyčesané do holčičího ohonu. Soucitně na mě
špulila rty natřené leskem. „Dáte si kousek
mého zapečeného kuřete?“ Držela v náručí
zapékací hrnec, těsně pod prsy, fólie navrchu
byla zamlžená. Pronesla tu větu, jako by
hrála v nějaké reklamě z osmdesátých let:
Chcete trochu mého zapečeného kuřete?
„Měl jsem vydatnou snídani. Každopádně
díky. Je to od vás moc milé.“
 334/1030

Neodešla, ale naopak se posadila. Měla na

sobě krátkou tyrkysově modrou sukénku a
nohy si natřela nějakým pleťovým mlékem
tak dokonale, až se jí leskly. Lehce do mě ko-
pla špičkou čisťounké tenisky. „Spíte,
zlatíčko?“
„Držím se.“
„Měl byste se vyspat, Nicku. Nejste
nikomu nic platný, když jste vyčerpaný.“
„Možná za chvilku odejdu a zkusím se tro-
chu prospat.“
„Myslím, že byste to měl udělat. Opravdu.“
Pocítil jsem náhlý záchvěv vděčnosti. Zase
se ve mně probudil maminčin chlapeček. To
bylo nebezpečné. Pryč s tím, Nicku.
Čekal jsem, až odejde. Musela odejít – lidé
se po nás začali dívat.
„Jestli chcete, odvezu vás ihned domů,“
nabídla se. „Trochu si zdřímnout, to je přes-
ně to, co potřebujete.“
Naklonila se, že mě pohladí po koleně, a já
pocítil vztek, že si neuvědomila, že má odejít.
 335/1030

Nech tu ten kastrol, ty dotěrná děvko, a zm-

iz. To se ve mně ozval tatínkův chlapeček.
Taky špatně.
„Přihlaste se u Marybeth,“ vyzval jsem ji
příkře a ukázal na svou tchyni u xeroxu, kde
tiskla nekonečnou sérii Amyiných fotek.
„Dobře.“ Ještě pořád otálela, tak jsem si jí
prostě přestal všímat. „Nechám to kuře tady.
Doufám, že vám bude chutnat.“
Můj nezájem se jí dotkl, to jsem viděl, pro-
tože se na mě při odchodu už ani nepodívala,
jen se otočila a loudala se pryč. Měl jsem z
toho špatný pocit, uvažoval jsem, jestli se jí
mám omluvit, být milý. Nechoď za tou
ženskou, poručil jsem si.
„Je něco nového?“ Byla to Noelle
Hawthorneová a zaujala místo, které Shawna
právě opustila. Byla mladší než ona, ale
vypadala starší – nakynutá, s dvěma
rozplácnutými bochníky místo poprsí.
Mračila se.
„Ani ne.“
 336/1030

„Vypadáte vskutku, že to dobře zvládáte.“

Podíval jsem se na ni, nevěděl jsem, co mám
říct. „Víte vůbec, kdo jsem?“ zeptala se.
„Ovšem. Noelle Hawthorneová.“ „Jsem Amy-
ina zdejší nejlepší kamarádka.“ Nesmím za-
pomenout policii upozornit: v případě Noelle
jsou dvě možnosti. Buď je to prolhaná
mrcha, která na sebe chce upoutat pozornost
– chce si hrát na kamarádku pohřešované
ženy – nebo je blázen. Pronásledovala Amy a
chtěla se s ní skamarádit, a když se jí Amy
vyhýbala. „Máte nějaké informace o Amy,
Noelle?“ zeptal jsem se. „Samozřejmě že
mám, Nicku. Byla to moje nejlepší
kamarádka.“ Několik vteřin jsme na sebe
upřeně hleděli. „Hodláte se o ně podělit?“
zeptal jsem se. „Policie ví, kde mě najde.
Pokud to tedy vůbec zvládnou.“ „To je velice
užitečné, Noelle. Postarám se, aby s vámi
promluvili.“
Tváře jí zahořely, dva expresionistické
cákance barvy. Odešla. Pomyslel jsem si něco
 337/1030

nelichotivého, byla to jedna z těch myšlenek,

které vybublají na povrch, aniž je můžu
ovládnout. Pomyslel jsem si: Ženy jsou zat-
racený cvoci. Žádný modifikátor: Ne některé
ženy, ne většina žen. Ženy jsou cvoci.

Když nastal večer, jel jsem do otcova

prázdného domu, na sedadle vedle sebe jsem
měl Amyinu nápovědu.

Možná si vyčítáš, žes mě vzal sem,

je to tu vskutku bizarní sen,
nebylo dlouze co rozmýšlet,
rozhodli jsme se: zde je teď náš svět.
Přenesme lásku sem, do hnědého stavení,
měj dobrou vůli, měj se mnou strpení!

Tahle nápověda byla záhadnější než ostat-

ní, ale byl jsem si jistý, že jsem pochopil
správně. Amy brala Kartágo na milost, na-
konec mi odpustila, že jsme se sem
přestěhovali. Možná si vyčítáš, žes mě vzal
sem... (ale) zde je teď náš svět. To hnědé
 338/1030

stavení byl otcův dům, který byl ve

skutečnosti modrý, ale zase šlo o Amyinu
narážku na něco, čemu jsme rozuměli jen my
dva. Měl jsem tyhle narážky vždycky nejradši
– spojovaly nás oba víc než jakákoli se-
bepravdivější zpověď nebo vášnivé milování
či povídání si až do svítání. Příběh o
„hnědém stavení“ se týkal mého otce a Amy
je jediná, komu jsem to kdy řekl: že jsem otce
po rozvodu vídal tak málo, až jsem ho začal
považovat za nějakou pohádkovou postavu.
Nebyl mým skutečným otcem – který by mě
miloval a trávil se mnou čas – ale panem
Brownem, panem Hnědým, který se věnoval
dobročinné práci a já věděl, že je to nějaká
významná činnost, protože měl pořád
napilno s důležitými úkoly pro Spojené státy
a občas, (velice) málokdy mě používal jako
maskovací prostředek, aby se mohl snadněji
pohybovat po městě. Amy vhrkly slzy do očí,
když jsem jí to vyprávěl, což jsem nechtěl,
chtěl jsem, aby to vyznělo, jako že děti mají
 339/1030

legrační nápady. Řekla mi, že ona je teď mo-

je rodina, že mě miluje tak, aby mi to vy-
nahradilo deset nevydařených otců, a že my
jsme teď Dunneovi, my dva. A pak mi
pošeptala do ucha: „Mám úkol, který bys
mohl dobře zvládnout.“
Pokud šlo o tu dobrou vůli, byla to další
narážka na smíření. Když mého otce
Alzheimer úplně přemohl a museli jsme ho
umístit do ústavu, rozhodli jsme se jeho dům
prodat a šli jsme tam připravit nějaké věci
pro charitativní organizaci Dobrá vůle. Amy
byla samozřejmě se vším hned hotová –
sbalit, uskladnit, vyhodit – ale já se otcovými
věcmi probíral hrozně pomalu. V každém
kousku jsem hledal nějaký klíč, vodítko k je-
ho životu. Velký hrnek zašlý od kávy víc než
ostatní musel být jeho oblíbený. Byl to
dárek? Kdo mu ho dal? Nebo si ho koupil
sám? Měl jsem za to, že otec považoval nak-
upování za něco nemužného.
 340/1030

Prohlídka jeho šatny však odhalila pět

párů bot lesknoucích se novotou, ještě ani
nevybalených z krabic. Koupil si je sám, chtěl
se stát jiným, společenštějším Billem Dun-
nem než tím, který pomalu upadá do
osamělosti? Šel do ShoeBeDooBe a požádal
matku, aby mu s nákupem pomohla, byl to
další projev její nekonečné laskavosti?
Samozřejmě jsem se Amy se svými úvahami
nesvěřil, tak jsem před ní asi vypadal jako
někdo, kdo se nedokáže rozloučit se starými
bezcennými krámy, což se mi stává často.
„Hele. Tady je krabice. Pro Dobrou vůli,“
řekla, když mě přistihla, jak sedím na zemi,
opírám se o zeď a upřeně zírám na botu. „Dej
ty boty do ní. Ano?“ Bylo mi trapně, zavrčel
jsem na ni, ona mi odsekla a. zas jako
obvykle.
Měl bych na Amyinu obranu dodat, že se
mě dvakrát ptala, jestli si o tom chci promlu-
vit, jestli to vážně chci udělat. Někdy takové
detaily vynechávám. Je to pro mě
 341/1030

pohodlnější. Po pravdě jsem po ní chtěl, aby

mi četla myšlenky, abych se nemusel
snižovat k ženskému způsobu vyjadřování.
Vlastně jsem si stejně jako Amy často hrál na
záhadného a chtěl jsem, aby sama přišla na
to, co chci. Tuhle informaci jsem taky zatím
neuvedl.
Velice rád lžu tak, že věci neříkám.
Zastavil jsem před tátovým domem krátce
po desáté večer. Byla to úpravná malá
budova, ideální do začátku (nebo na dožití).
Dva pokoje, dvě koupelny, jídelna, letitá, ale
slušná kuchyně. Před domem rezavěla tab-
ulka s nápisem „Na prodej“. Byla tu už rok a
zatím ani ťuk.
Vešel jsem do dusného nevětraného
prostoru, objalo mě horko. Bezpečnostní za-
řízení, které jsme instalovali po třetím
vloupání, začalo pípat jako časovač nějaké
bomby. Zadal jsem kód, z kterého Amy šílela,
protože odporoval všem pravidlům o
 342/1030

bezpečnostních kódech. Bylo to datum mého

narození: 81577.
Kód odmítnut. Zkusil jsem to znovu. Kód
odmítnut. Pot se mi řinul po zádech. Amy
vždycky vyhrožovala, že kód změní. Říkala,
že je nesmysl mít takový, který se dá snadno
uhodnout, ale já znal pravý důvod. Nelibě
nesla, že to bylo datum mého narození a ne
naší svatby: zase jsem upřednostnil sebe na
úkor nás. Sladkobolná nostalgie nad Amy mě
rázem opustila. Znovu jsem prudce vyťukal
čísla, začal jsem ještě víc propadat panice,
protože alarm pípal a pípal a odpočítával
vteřiny – až se naplno rozezněl a ohlašoval
vetřelce.
Uííííííííí-uííííííííí-uíííííííííí!
Teď mi měl zazvonit mobil, abych mohl
odvolat poplach: To jsem jen já, ten idiot. Ale
telefon nezazvonil. Čekal jsem celou minutu,
alarm mi připomněl nějaký film o ponorce
zasažené torpédem. Konzervované vedro
uzavřeného domu na počátku července se
 343/1030

nade mnou tetelilo. Košili jsem měl na zá-

dech úplně mokrou. Ksakru, Amy. Prohlédl
jsem alarm, jestli nenajdu číslo výrobce, ale
nikde nic. Přistavil jsem si ke zdi židli a vzal
to zařízení útokem; vyrval jsem alarm ze zdi,
zůstal viset na drátech a vtom mobil konečně
zazvonil. Nějaká kráva na druhém konci
drátu po mně chtěla jméno Amyina prvního
domácího mazlíčka.
Uíííííííííí-uííííííííí-uíííííííí!
Byl to přesně ten nesprávný tón – arogant-
ní, nevrlý, naprosto lhostejný – a přesně ta
nesprávná otázka, protože jsem neznal
odpověď, což mě rozzuřilo. I když jsem už
rozluštil několik nápověd, budu teď postaven
před nějakou Amyinu trivialitu, kterou
nevím a která mě položí na lopatky.
„Poslyšte, tady Nick Dunne, tohle je dům
mého otce, tenhle účet jsem založil já,“ obořil
jsem se na tu ženu. „Takže je mi úplně fuk,
jak se jmenovalo první zvířátko mé ženy.“
Uíííííííííí-uíííííííí-uíííííííí!
 344/1030

„Pane, vyprošuji si takový tón!“

„Podívejte se, přišel jsem si sem vyzved-
nout jednu věc a teď odcházím, ano?“
„Musím okamžitě uvědomit policii.“
„Mohla byste aspoň vypnout ten alarm,
abych mohl myslet?“
Uíííííííííí-uíííííííí-uíííííííí! „Alarm je vyp-
nutý.“ „Není vypnutý.“
„Pane, už jsem vás varovala, abyste se
mnou nemluvil tímhle tónem.“
Ty zatracená děvko.
„Víte co? Do hajzlu s tím, do hajzlu, do
hajzlu!“ Típl jsem to v okamžiku, kdy jsem si
vzpomněl na jméno Amyina úplně prvního
kocoura: Stuart.
Zavolal jsem zpátky, ozvala se mi jiná op-
erátorka, rozumná ženská, která alarm vyp-
nula a díkybohu i odvolala policii. Opravdu
jsem neměl náladu jim něco vysvětlovat.
Posadil jsem se na tenký laciný koberec a
zhluboka dýchal, srdce mi splašeně bušilo.
Asi za minutu, když se mi ramena uvolnila,
 345/1030

zaťaté zuby a pěsti povolily a srdeční tep se

vrátil do normálu, jsem vstal a na okamžik
zauvažoval, že rovnou odejdu, jako bych tím
mohl Amy nějak vytrestat. Ale když jsem se
postavil, uviděl jsem na kuchyňské lince mo-
drou obálku jako dopis na rozloučenou.
Zhluboka jsem se nadechl, vydechl – nový
postoj – roztrhl obálku a vyndal dopisní
papír označený srdíčkem.

Ahoj miláčku,
tak máme oba něco, na čem chceme praco-
vat. V mém případě to bude můj perfekcion-
ismus, moje občasná (zbožné přání?) nese-
bekritičnost. A u tebe? Vím, že tě trápí, že jsi
někdy tak odtažitý, tak vzdálený, nedokážeš
být něžný a pozorný. No, chci ti říct tady v
domě tvého otce – že to není pravda. Ty nejsi
jako tvůj otec. Musíš vědět, že jsi dobrý
člověk, báječný muž, jsi laskavý. Trestala
jsem tě za to, že jsi mi někdy nedokázal číst
myšlenky, že ses nedokázal chovat přesně
tak, jak jsem chtěla v přesně dané chvíli.
 346/1030

Trestala jsem tě za to, že jsi skutečný člověk z

masa a kostí.
Pořád jsem tě do něčeho nutila, místo
abych ti důvěřovala, že si najdeš svou cestu.
Neulehčila jsem ti v tvých pochybnostech: že
i když to oba packáme, ty mě pořád miluješ a
chceš, abych byla šťastná. A to by mělo každé
holce stačit, ne? Bojím se, že jsem ti o tobě
řekla věci, které nejsou pravda, a tys jim za-
čal věřit. Tak teď jsem tady a chci říct: Jsi
TEPLÍČKO. Jsi moje sluníčko.

Kdyby tu Amy byla se mnou, jak si při

psaní dopisu plánovala, přitulila by se teď ke
mně, zabořila by mi obličej pod bradu, pak
by mě políbila, usmála se a řekla: Jsi, a ty to
víš. Moje sluníčko. Hrdlo se mi sevřelo, ještě
jednou jsem se rozhlédl po otcově domě a
odešel jsem, zavřel za tím horkem dveře. V
autě jsem zápolil s další obálkou, nadepsan-
ou ČTVRTÁ NÁPOVĚDA. Blížili jsme se k
cíli.
 347/1030

Jsem zlobivá holka a říkám to jasně,

potřebuju potrestat a myslím to vážně,
je to tam, kde schováváš dárečky pro páté
výročí,
promiň, snad tě ta složitost poněkud
vytočí!
V slunečném poledni jsme si tam užili,
pak jsme si na koktejl zvesela skočili.
Tak tam hned utíkej a slastně vzdychej,
za dveřmi čeká tě překvápko – spěchej!

Sevřel se mi žaludek. Nevěděl jsem, co to

má znamenat. Přečetl jsem si říkanku znovu.
Nic mě nenapadalo. Amy už skončila s jed-
noduchými úkoly. Nakonec se mi ten poklad
nepodaří najít.
Zmocnila se mě náhlá úzkost. Takový
pitomý den! Boneyová mě chtěla dostat,
Noelle se chovala jako blázen, Shawna se
naštvala, Hilary se taky nakrkla, operátorka
se chovala jako kráva a moje žena mě na-
konec dorazila. Nejvyšší čas ten podělaný
den ukončit. Momentálně existovala jen
 348/1030

jedna žena, kterou bych ve své blízkosti

snesl.

Go stačilo, aby se na mě jen podívala –

zdeptaného, rty sevřené, vyčerpaného vedr-
em v otcově domě – a usadila mě na gauč se
slovy, že udělá něco k večeři. Za pět minut už
opatrně balancovala se starým podnosem k
televizi a nesla mi jídlo. Stará dunneovská
klasika: grilovaný sýr s hranolky, plastový
kelímek s.
„Není to nápoj z prášku,“ řekla Go. „Je to
pivo. Limča mi připadala trochu moc
regresivní.“
„Je to od tebe velice milé a nezvyklé, Go.“
„Zítra vaříš ty.“
„Doufám, že máš ráda polívku z konzervy.“
Posadila se vedle mě na gauč, uzobla mi z
talíře jeden hranolek a zeptala se s přílišnou
ledabylostí: „Nemáš tušení, proč se policajti
ptali zrovna mě, jestli má Amy pořád velikost
dvě?“
„Bóže, oni toho nenechají,“ řekl jsem.
 349/1030

„Copak tě to neznervóznilo? Že třeba našli

nějaké její oblečení nebo tak něco?“
„To by mě přece požádali, abych ho identi-
fikoval. Ne?“
Chvilku o tom přemýšlela, vraštila obličej.
„To zní logicky,“ připustila. Obličej měla
pořád stažený, až si všimla, že se na ni
dívám, a usmála se. „Nahrála jsem ten base-
ball, chceš se dívat? Je ti dobře?“
„Je mi dobře.“ Bylo mi hrozně, žaludek
jsem měl jak na vodě, psychika utrpěla zn-
ačné trhliny. Možná to způsobila ta ná-
pověda, kterou jsem nedokázal rozluštit, ale
najednou jsem měl pocit, že jsem něco
přehlédl. Že jsem udělal nějakou obrovskou
chybu a ta bude mít katastrofální následky.
Možná to bylo moje svědomí, které se drápa-
lo na povrch ze své tajné podzemní kobky.
Go pustila baseball a následujících deset
minut jen komentovala hru, a to ještě mezi
doušky piva. Neměla ráda grilovaný sýr;
 350/1030

sobě přinesla burskou pomazánku a

mazala si ji na slané krekry. Když došlo na
reklamu, přestala a řekla: „Kdybych měla
péro, píchala bych s touhle pomazánkou,“ a
schválně mě poprskala drobečky z krekrů.
„Kdybys měla péro, tak by se asi děly
hrozné věci.“ Posunula záznam dopředu,
přeskočila směnu, kde se nestalo nic
důležitého, Cards vedli o pět bodů. Když
nadešel čas pro další reklamu, Go zastavila
záznam a řekla: „Tak jsem si dneska chtěla
změnit tarif v mobilu a hrála tam písnička od
Lionela Ritchieho – posloucháš někdy
Lionela Ritchieho? Mně se líbí ,Penny Lover‘,
ale nebyla to ,Penny Lover‘, ale pak se mi
ozvala nějaká ženská a řekla, že zákaznická
služba sídlí v Baton Rouge, což bylo divné,
protože neměla žádný přízvuk, ale řekla mi,
že vyrůstala v New Orleans a málokdo ví, že
– jak se vlastně říká někomu z New Orleans,
Neworleansan? – oni nemají nějaký výrazný
přízvuk. Tak mi nabídla balíček, balíček A.“
 351/1030

Měli jsme s Go takovou hru, inspirovala

nás k ní naše máma, která měla ve zvyku
vyprávět tak neskutečně nezáživné a
nekonečné každodenní zážitky, až ji Go
právem podezírala, že si tím z nás dělá
srandu. A už asi deset let, když se nějaký náš
rozhovor dostane do mrtvého bodu, spustí
jeden z nás nějakou historku o opravě něče-
ho nebo o vyplnění nějakého kupónu. Ale Go
v tom má větší výdrž než já. Dokázala bez
přerušení pokračovat ve svém brebentění
donekonečna – tak dlouho, až vám to šlo
neskutečně na nervy a pak vám to začalo
připadat strašně legrační.
Go pokračovala drmolením o světle v led-
ničce a nedávala najevo žádné známky
únavy. Najednou jsem k ní pocítil hroznou
vděčnost, tak jsem se k ní naklonil a políbil ji
na tvář.
„Za co?“
„Jen tak, díky.“ Do očí se mi tlačily slzy.
Odvrátil jsem na chvíli pohled a mrkal a Go
 352/1030

pokračovala: „Tak jsem potřebovala trojitou

alkalickou baterii, ale jak se ukázalo, to je
něco jiného než tranzistorová baterie, kterou
jsem měla, takže jsem musela najít účtenku a
jít tu tranzistorovou baterii vrátit.“
Dodívali jsme se na baseball. Cards
prohráli. Go pak ztlumila zvuk. „Chceš si
povídat nebo chceš nějaké další rozptýlení?
Řekni si.“
„Běž už spát, Go. Já se natáhnu tady. Asi
budu spát. Potřebuju se vyspat.“
„Chceš prášek na spaní?“ Moje sestřička
dvojče byla skalním příznivcem nejjed-
nodušších postupů. Žádné relaxační
nahrávky, žádný velrybí zpěv; lupni si pilulku
a odpadni.
„Ne.“
„Jsou v lékárničce, kdyby sis to rozmyslel.
Kéž by tak někdy byl čas se pořádně vyspat.“
Ještě nade mnou chvíli postála a pak svým
typickým způsobem odklusala do předsíně,
očividně nebyla ospalá, a zavřela za sebou
 353/1030

dveře své ložnice, protože věděla, že nejlepší,

co pro mě teď může udělat, je nechat mě
samotného.
Spousta lidí tenhle dar nemá: vědět, kdy
mají vypadnout. Lidi hrozně rádi mluví a já
nikdy nebyl žádný velký debatér. Vedu si
neustále nějaký vnitřní monolog, ale slova se
mi často nedostanou až ke rtům. Dnes jí to
sluší, myslím si, ale nějak mě nenapadne říct
to nahlas. Moje máma mluvila, moje sestra
mluvila, já byl vychován k tomu, abych
poslouchal. Tak jsem teď seděl sám na gauči,
nemluvil, připadal si dekadentně. Listoval
jsem si v jednom Goině časopise, projížděl
televizní kanály, nakonec jsem zůstal u ně-
jakého starého černobílého filmu, muži v
klobouku si něco rychle zapisovali, hezká
ženuška v domácnosti jim vysvětlovala, že
manžel odjel do Fresna, což přimělo dva
policisty, aby se na sebe významně podívali a
přikývli. Pomyslel jsem na Gilpina a Boney-
ovou a žaludek se mi zhoupnul.
 354/1030

V kapse mi pípnul mobil, což znamenalo,

že mi přišla textovka:

jsem venku otevři dveře

 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
28. DUBNA 2011
DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Jen se drž a vydrž, to je heslo Mámy Mo, a

když ho říká, s důrazem na každém slově, je
to něco jako opravdu životaschopná strategie
– to klišé přestává být pouhými slovy a stává
se něčím skutečným. Hodnotným. Drž se a
vydrž, přesně tak! myslím si.
To mám na Středozápadě opravdu ráda:
lidé nedělají z ničeho vědu. Dokonce ani ze
smrti. Máma Mose bude držet, aby vydržela,
než ji rakovina sklátí a ona pak zemře.
Tak skláním hlavu a snažím se na všem
zlém najít něco dobré, a myslím to v tom
hlubokém, doslovném významu jako máma
Mo. Skloním hlavu a dělám svou práci:
vozím mámu Mo po doktorech a na
 356/1030

chemoterapie. Vyměňuju starou vodu ve

váze v pokoji Nickova otce a nosím sestrám
sušenky, aby se o něj dobře staraly.
Snažím se najít něco dobrého na opravdu
zlé situaci, a ta situace je skutečně špatná,
protože se zdá, že můj manžel, který mě sem
odvezl, který mě vytrhl z kořenů, abych byla
blíž jeho churavějícím rodičům, ztratil zájem
jak o mě, tak o své výše zmíněné churavějící
rodiče.
Nick svého otce úplně odepsal: už ani
nevysloví starcovo jméno. Vím, že Nick
pokaždé, když nám volají z Comfort Hillu,
bere telefon s nadějí, že nám už oznámí úm-
rtí jeho otce. Pokud jde o Mo, tak s ní Nick
strávil jednu chemoterapii a prohlásil, že je
to nesnesitelné. Řekl, že nesnáší nemocnice,
nesnáší nemocné lidi, nesnáší to vleklé
odtikávání času, to pomalé odkapávání ni-
trožilní infuzní tekutiny. Prostě to nemůže
dělat. A když jsem se mu snažila domluvit,
donutit ho k tomu slovy musíš dělat, co
 357/1030

musíš, řekl mi, abych to dělala já. Tak to

dělám, musím. Máma Mo samozřejmě bere
jeho vinu na sebe. Jednou jsme tak seděly a
částečně sledovaly nějakou romantickou
komedii na mém počítači, ale spíš jsme si
povídaly, intravenózní tekutina pomalu
odkapávala. tak... pomalu, a když odvážná
hrdinka zakopla o gauč, Mo se ke mně
otočila a řekla: „Nezlob se na Nicka. Za to, že
nechce tyhle věci dělat. Já se v něm vždycky
viděla, rozmazlovala jsem ho – jak jinak? Ta
jeho tvářička. A tak má problémy řešit ně-
jaké těžkosti. Ale mně to opravdu nevadí,
Amy. Opravdu.“
„Mělo by vám to vadit,“ řekla jsem.
„Nick mi nemusí dokazovat svou lásku,“
prohlásila a pohladila mě po ruce. „Vím, že
mě miluje.“
Obdivuju Moinu bezvýhradnou lásku, to
teda jo. Tak jí ani neřeknu, co jsem objevila v
Nickově počítači, náčrt knihy vzpomínek
spisovatele, který přispíval do jednoho
 358/1030

manhattanského časopisu a pak se vrátil ke

svým missourijským kořenům, aby pečoval o
nemocné rodiče. Nickmá v počítači spoustu
bizarních věcí a já někdy neodolám a trochu
mu je prošmejdím – abych věděla, o čem
můj manžel přemýšlí. Zkoumala jsem his-
torii stránek, které poslední dobou navštívil,
a zjistila jsem: kriminálky typu noir, webové
stránky jeho někdejšího časopisu a pojed-
nání o řece Mississippi, jestli je po ní možné
volně doplout do Zálivu. Vím, co si před-
stavuje: jak pluje po Mississippi, jako Huck
Finn, a píše o tom článek. Nick vždycky hledá
nějaký úhel pohledu.
Právě při tomhle šmejdění jsem objevila
náčrt knihy.
Dvojí životy: Vzpomínky na konce a za-
čátky se budou týkat hlavně mužů generace
X, originálních mužů s duší chlapce, co právě
začínají prožívat stres a těžkosti spojené s
péčí o stárnoucí rodiče. Ve Dvojích životech
se podrobně zaměřím na:
 359/1030

• své rostoucí porozumění svému prob-

lematickému, kdysi vzdálenému otci
• svůj bolestný přerod z bezstarostného
mladíka v hlavu rodiny, protože se
vyrovnávám s faktem blížící se smrti
milované matky
• roztrpčení, jaké moje manhattanská
manželka pociťuje po vytržení z
dřívějšího příjemného života. Nutno
podotknout, že moje manželka je
Amy Elliottová Dunneová, živá in-
spirace pro vznik série bestsellerů
nazvaných Úžasná Amy

Tento náčrt knihy nebyl nikdy dokončen,

patrně proto, že si Nick uvědomil, že nikdy
neporozumí svému kdysi vzdálenému otci,
dále protože se vyhýbal všem povinnostem
„hlavy rodiny“ a protože jsem nikdy nedala
najevo, že mě můj nový život štve. Ano, byla
jsem trochu zklamaná, ale nikdy nešlo o
vztek, o jakém by bylo třeba napsat knihu.
Můj manžel tolik let vychvaloval citovou
 360/1030

solidnost obyvatel Středozápadu: stoičtí, sk-

romní, pokorní, žádná přetvářka! Jenže tihle
lidé neposkytují dobrý materiál pro vz-
pomínkovou knihu. Představte si text na
obálce: Lidé se chovali většinou dobře a pak
zemřeli.
Přesto mě to trochu píchlo, „roztrpčení,
které moje manhattanská manželka po-
ciťuje“. Možná ho opravdu pociťuju. jsem
paličatá. Myslím na to, jak je Maureen
neustále milujícím člověkem, a mám obavy,
že jsme se s Nickem neměli brát. Že by byl
šťastnější s nějakou ženou, která se jen třese
na to, aby mohla pečovat o manžela a o
domácnost, a já tyhle schopnosti nijak ne-
shazuju: kéž bych je měla. Kéž bych víc dbala
o to, aby měl Nick vždycky svou oblíbenou
pastu na zuby, abych bez zaváhání znala ve-
likost jeho košile, i kdyby mě probudili o půl-
noci, abych byla ženou, která svého manžela
bezvýhradně miluje a jejímž největším
štěstím je učinit šťastným jeho.
 361/1030

Chvilku se mi s Nickem dařilo taková být.

Ale bylo to dlouhodobě neudržitelné. Nejsem
dostatečně nesobecká a nezištná. Vždyť jsem
jedináček, jak Nick pravidelně připomíná.
Ale snažím se. Držím se, abych vydržela, a
Nick běhá po městě jako kdysi, když byl
malý. Je šťastný, že je zas ve svém právoplat-
ném postavení krále školního plesu, zhubl
asi pět kilo, má nový sestřih, koupil si nové
džíny, vypadá zatraceně skvěle. Ale já o tom
vím jen z jeho krátkých zastávek doma, pro-
tože hned zase někam odchází, předstírá, jak
má naspěch. To by tě nebavilo, jeho stand-
ardní odpověď, kdykoli se zeptám, jestli
můžu jít s ním. Tak jako vyškrtl své rodiče,
když je k ničemu nepotřeboval, kašle i na mě,
protože nezapadám do jeho nového života.
Musel by se trochu namáhat, abych se tam
cítila dobře, a to se mu nechce. Chce se bavit
sám.
Nech toho, přestaň. Musím se na to
podívat z té světlé stránky. Doslova. Musím
 362/1030

vyvést svého manžela ze svých temných

myšlenek a zazářit na něj nějakým radost-
ným zlatým světlem. Musím se víc snažit, víc
ho zbožňovat, než jsem to dělávala. Nick slyší
na zbožňování. Jen si přeju, aby to bylo
rovnocennější. Můj mozek se tolik zabývá
Nickovými myšlenkami, je to jako mít v
hlavě roj včel: Nicknicknicknicknick! A když
si představím jeho mysl, slyším tam svoje
jméno jako nesmělé zacinkání nějakého
krystalu, které tam zazní tak jednou dvakrát
denně, a rychle utichne. Já si jen přeju, aby o
mně přemýšlel tak moc jako já o něm.
Je to špatně? Já už ani nevím.
 NICK DUNNE
ČTYŘI DNY POTÉ
Stála tam v oranžovém světle pouliční
lampy, v tenoučkých letních šatech, vlasy se
jí ve vlhkém vzduchu zvlnily. Andie. Vběhla
do dveří, rozpřáhla paže, aby mě objala, a já
sykl: „Počkej, počkej!“ a zavřel jsem dveře
těsně předtím, než se ke mně pevně přitiskla.
Přitlačila mi tvář na hruď, já jí položil dlaň
na nahá záda a zavřel jsem oči. Pocítil jsem
nepříjemnou směsici úlevy a hrůzy: když vás
konečně přestane svědit nějaké místo a vy si
uvědomíte, že je to proto, že jste si
rozškrábali kůži až do masa.
Mám milenku. Teď nastává chvíle, kdy
vám musím říct, že mám milenku, a vy mě
přestanete mít rádi. Tedy pokud jste mě
vůbec měli rádi. Mám hezkou, mladou, velice
mladou milenku a jmenuje se Andie.
Já vím. Je to špatné.
 364/1030

„Miláčku, proč jsi mi ksakru nezavolal?“

řekla, obličej stále přitisknutý k mé hrudi.
„Já vím, beruško, já vím. Nedovedeš si to
představit. Je to jako zlý sen. Jak jsi mě
našla?“
Pořád mě objímala. „U tebe doma byla
tma, tak mě napadlo, že budeš u Go.“
Andie znala mé zvyky, věděla, na jakých
místech se vyskytuju. Jsme spolu už nějakou
dobu. Mám krásnou, velmi mladou milenku,
a jsme spolu už nějaký čas.
„Měla jsem o tebe strach, Nicku. Šílený.
Sedím u Madi, je tam puštěná televize a na-
jednou tam vidím prostě chlápka, co vypadá
jako ty a mluví o své pohřešované manželce.
A pak si uvědomím: jsi to ty. Dovedeš si
představit, jak jsem vyšilovala? A ty ses ani
nesnažil mi zavolat!“
„Volal jsem ti.“
„Nic neříkej, čekej, nic neříkej, dokud si
nepromluvíme. To je rozkaz, a ne žes mi
volal.“
 365/1030

„Nebyl jsem sám, pořád se kolem mě něk-

do motal. Amyini rodiče, Go, policie.“ Vy-
dechl jsem jí do vlasů.
„Amy prostě zmizela?“ zeptala se.
„Prostě zmizela.“ Odtáhl jsem se od ní,
posadil se na gauč a ona si sedla vedle mě,
přitiskla se nohou k mé, paží se dotýkala mé.
„Někdo ji unesl.“
„Nicku? Jsi v pořádku?“
Její čokoládově hnědé vlasy jí padaly až na
bradu, klíční kost, na prsa a já se díval, jak se
jeden uvolněný pramínek chvěje v rytmu je-
jího dechu.
„Ne, moc ne.“ Položil jsem si prst na pusu
a ukázal směrem do chodby. „Moje sestra.“
Seděli jsme vedle sebe, mlčky, v televizi
běžel nějaký starý film o policajtech, muži v
kloboucích někoho zatýkali. Cítil jsem, jak je-
jí dlaň vklouzla do mé. Opřela se o mě, jako
bychom se chystali strávit večer u televize,
líný, bezstarostný pár, pak si přitáhla můj
obličej blíž k sobě a políbila mě.
 366/1030

„Andie, ne,“ zašeptal jsem.

„Ano, potřebuju tě.“ Znovu mě políbila a
vylezla mi na klín, sedla si rozkročmo, bavl-
něné šaty se jí vyhrnuly nad kolena, sandály
spadly na zem. „Nicku, já o tebe měla takový
strach. Potřebuju na sobě cítit tvoje ruce, na
to jsem celou dobu myslela. Bojím se.“
Andie byla fyzicky založená, což není šifra,
že je to jenom o sexu. Ráda mě objímala,
dotýkala se mě, často mi vjížděla rukama do
vlasů nebo mě jen tak přátelsky poškrábala
na zádech. Dotek ji uklidňoval a dělal jí
dobře. A no tak dobrá, sex měla taky ráda.
Jediným rychlým škubnutím shodila vrchní
díl šatů a položila si moje ruce na prsa. Můj
věrný chtíč se ozval.
Chci tě ošukat, řekl jsem málem nahlas.
Jsi TEPLÍČKO, pošeptala mi moje žena do
ucha. Zakymácel jsem se. Byl jsem tak un-
avený, pokoj mi plaval před očima.
 367/1030

„Nicku?“ Spodní ret měla mokrý od mých

slin. „Co? Není nám dobře? Je to kvůli
Amy?“
Andie mi vždycky připadala mladá – bylo
jí třiadvacet, samozřejmě mi připadala
mladá – ale právě v té chvíli jsem si uvě-
domil, jak absurdně je mladá, jak nezod-
povědně, katastrofálně je mladá. Zničujícím
způsobem mladá. Vždycky mi bylo nepříjem-
né, když jsem ji slyšel vyslovit jméno své
ženy. Dělala to často. Ráda se o Amy bavila,
jako by Amy byla hrdinka nějakého
nekonečného seriálu, který dávají večer v
televizi. Andie v Amy neviděla nepřítele,
viděla v ní filmovou postavu. Pořád se mě
vyptávala, jak jsme spolu žili, vyptávala se na
Amy: A co jste spolu dělali v New Yorku, co
jste třeba podnikali o víkendech? Když jsem
jí jednou řekl, že jsme chodili na operu,
otevřela pusu úžasem. Vy jste chodili do
opery? A co měla na sobě? Dlouhé šaty? A
kožešinový přehoz? A co šperky a účes ? A
 368/1030

taky: Jaké byly Amyiny kamarádky? O čem

jsme si povídali? Jaká Amy byla, jako ve
skutečnosti? Byla jako ta holka z knížek,
dokonalá? To byla Andiina nejoblíbenější po-
hádka: o Amy.
„Moje sestra je ve vedlejším pokoji, zlato.
Neměla bys tu vůbec být. Bože, chci, abys tu
byla, ale opravdu jsi sem neměla chodit,
kotě. Dokud nebudeme vědět, co se vlastně
děje.“
JSI BÁJEČNÝ JSI VTIPNÝ JSI
TEPLÍČKO. A teď mě polib!
Andie mi pořád seděla na klíně, prsa obn-
ažená, bradavky jí tuhly, protože byla
zapnutá klimatizace.
„Miláčku, teď se děje to, že potřebuju mít
jistotu, že je nám dobře. To je všechno, co
potřebuju.“ Přitiskla se ke mně, teplá a svěží.
„To jediné potřebuju. Nicku, prosím, já úplně
šílím. Znám tě: vím, že si nechceš promluvit
teď hned, a to je dobře. Ale já potřebuju.
abys byl se mnou.“
 369/1030

A já ji v té chvíli chtěl políbit, stejně jako

úplně poprvé: naše zuby na sebe narazily, její
obličej se naklonil k mému, šimrala mě
svými vlasy na pažích, byl to mokrý polibek,
naše jazyky se setkaly, já myslel jenom na
něj, protože bylo nebezpečné myslet na něco
jiného než na jeho chuť. Jediné, co mě teď
brzdilo v tom, abych ji odtáhl do ložnice,
nebylo pomyšlení, že je to špatnost to už
jsem si během našeho vztahu pomyslel víck-
rát – ale že to bylo v tuhle chvíli opravdu
nebezpečné.
A protože tu byla Amy. Nakonec tu byla
Amy, která se už před pěti lety zabydlela v
mém uchu, hlas mé manželky, ale teď mě
nepeskoval, byl zase milý. Nesnášel jsem ty
tři větičky, kterými mě moje žena dokázala
dostat do tohohle rozpoložení, uslzeného a
sentimentálního.
Neměl jsem naprosto žádné právo být
sentimentální.
 370/1030

Andie se mi zavrtala do náruče a já si říkal,

jestli policie Goin dům sleduje a jestli mám
čekat, že se brzy ozve zaklepání na dveře.
Mám velice mladou, velice krásnou milenku.
Moje matka vždycky svým dětem říkávala:
když se chystáte něco udělat a nevíte, jestli je
to dobrý nebo špatný nápad, představte si ho
vytištěný v novinách, kde si ho celý svět
může přečíst.
Nick Dunne, někdejší přispěvatel do jed-
noho časopisu, který stále považuje svůj vy-
hazov v roce 2010 za křivdu, souhlasil, že
bude vyučovat žurnalistiku na vysoké škole
v Severním Kartágu. Tento starší ženatý
muž obratem zneužil svého postavení a za-
hájil vášnivý sexuální vztah s jednou ze
svých půvabných mladých studentek.
Byl jsem ztělesněním toho, čeho se každý
spisovatel nejvíc obával: klišé.
Dovolte, abych pro vaše pobavení uvedl
řadu dalších klišé: došlo k tomu postupně.
Nikdy jsem neměl v úmyslu nikomu ublížit.
 371/1030

Zabředl jsem do toho hlouběji, než jsem si

původně myslel. Ale nešlo jen o nějakou
povrchní aférku. Šlo o víc než o pouhé
hýčkání si svého ega. Opravdu Andie miluju.
Ano.
Předmět, který jsem učil – „Jak zahájit
časopiseckou dráhu“, navštěvovalo čtrnáct
studentek, každá byla na jiné úrovni, pokud
šlo o jejich schopnosti. Tedy samé dívky. Měl
bych říct ženy, ale myslím, že slovo dívky
lépe vystihuje daný fakt. Všechny chtěly pra-
covat v časopise. Nestály o práci v nějakých
umouněných novinách, chtěly do elegantních
časopisů. Viděly se jako v nějakém filmu:
pobíhají po Manhattanu, v jedné ruce latté, v
druhé mobil, mávají na taxík a přitom si
roztomile ulomí podpatek značkových
střevíčků a padají do náruče nějakého
neodolatelně okouzlujícího mladíka,
spřízněné duše, s podmanivě poddajnými
vlasy. Neměly tušení, jak jsou bláhové a
nevědomé, když si jako hlavní obor zvolily
 372/1030

právě tohle. Měl jsem v plánu jim to objasnit

a použít svého propuštění jako varovného
příkladu. Ačkoli jsem ze sebe nechtěl dělat
nějakou tragickou postavu. Představoval
jsem si, že jim ten příběh vylíčím nonšalant-
ně, s humorem – nic hrozného se nestalo.
Mám aspoň víc času pracovat na svém
románu.
Pak jsem strávil první hodinu tím, že jsem
odpovídal na spoustu obdivných otázek, a
okamžitě se ze mě stal chvástavý žvanil,
naprosto nepostradatelný pro okolní svět, a
přestalo se mi chtít vyrukovat s pravdou ven:
jak si mě šéfredaktor zavolal do kanceláře při
druhém kole propouštění, jak jsem klopýtal
uličkou mezi dlouhými řadami kójí, všechny
oči se na mě upíraly, už jsem byl mrtvý muž,
ale pořád jsem doufal, že se dozvím něco
jiného – že mě teď časopis potřebuje víc než
kdy jindy – ano! bude to rozhovor o zvýšení
platu, o tom, jak je teď potřebná každá ruka!
Ale ne, můj šéf jen řekl: Myslím, že víte, proč
 373/1030

jsem si vás bohužel zavolal, a mnul si oči

pod brýlemi, aby ukázal, jak je vyčerpaný a
skleslý.
Chtěl jsem si připadat jako vítěz, tak jsem
svým studentkám o svém padáku neřekl.
Řekl jsem, že je v rodině někdo nemocný, což
vyžaduje mou přítomnost zde, což byla
pravda, ano, říkal jsem si, to je naprostá
pravda a velké hrdinství. A krásná pihatá An-
die seděla jen pár kroků přede mnou, kulila
na mě své široko posazené oči zpod čokolá-
dových kučer, měkké rty měla trochu
pootevřené, také měla absurdně velká,
nevylepšená prsa a dlouhé hubené nohy a
ruce – musím říct, že dost zvláštní holka na
šoustání, tak odlišná od mé patricijské ženy,
jak jen to bylo možné – z Andie vyzařovalo
tělesné teplo a levandule, dělala si poznámky
do notebooku a zastřeným hlasem mi kladla
otázky typu: „A jak získáte zdroj, který vám
důvěřuje, který se vám otevře?“ A já si v té
 374/1030

chvíli myslel: Odkud se tu sakra ta holka vz-

ala? Dělá si ze mě srandu?
Ptáte se sami sebe: Proč? Vždycky jsem byl
Amy věrný. Byl jsem z těch, kdo zavčas odej-
dou z baru, když s nimi nějaká žena začne
příliš flirtovat, když jsou její doteky už moc
důvěrné. Nezahýbal jsem své ženě. Nemám
(neměl jsem?) rád záletníky: neférové, neuct-
ivé ke své partnerce, přízemní, rozmazlené.
Nikdy dřív jsem nepodlehl pokušení. Ale to
bylo v době, kdy jsem byl šťastný. Nerad
myslím na to, že odpověď je tak jednoduchá,
ale byl jsem šťastný celý svůj život a teď ne, a
Andie tam po hodině zůstala, vyptávala se
mě na spoustu věcí o mně, což Amy nedělala,
aspoň teda v poslední době ne. Začal jsem se
v její blízkosti zase cítit jako užitečný člověk,
ne jako ten idiot, co ho vyhodili z práce, bl-
beček, co věčně zapomíná sklopit záchodové
sedátko, vrták, co nic pořádně neumí, ať
sáhne na cokoli.
 375/1030

Jednou mi Andie přinesla jablko. Red De-

licious (název vzpomínkové knihy o našem
románku, kdybych měl někdy nějakou
napsat). Požádala mě, abych si předběžně
přečetl její článek. Byl to profil nějaké
striptérky z jednoho klubu v St. Louis, četl se
jako nějaký příspěvek do fóra časopisu Pent-
house, a Andie začala během toho, co jsem
četl, chroustat to mé jablko, šťáva jí směšně
ulpívala na rtech a já si pomyslel, Sakra, ta
holka se mě pokouší svést, byl jsem z toho
vedle, stárnoucí Benjamin Braddock.
Zafungovalo to. Začal jsem o Andie
uvažovat jako o úniku, příležitosti. Možnosti.
Vracel jsem se domů a nacházel jsem tam
Amy schoulenou do klubíčka na gauči, Amy s
pohledem upřeným do zdi, nemluvnou, nik-
dy na mě nepromluvila první, vždycky jen
čekala, byla to nekonečná hra na prolomení
ledů, neustálá duševní trýzeň – co dnes udělá
Amy šťastnou? Pomyslel jsem si: tak tohle by
Andie neudělala. Jako bych Andie nějak
 376/1030

znal. Andie by se tomuhle fóru zasmála, líb-

ila by sejí tahle historka. Andie byla milá,
hezká Irka, holka z mého rodného města v
plném rozpuku mládí, nekomplikovaná a
veselá. Seděla v první lavici v mé třídě,
vypadala jemně a vypadala, že ji můj před-
mět zajímá.
Když jsem na Andie pomyslel, nesevřel se
mi žaludek tak, jako když jsem pomyslel na
svou ženu – měl jsem neustálý strach z náv-
ratu domů, do svého vlastního domova, kde
jsem nebyl vítán.
Začal jsem si představovat, jak by k tomu
mohlo dojít. Začal jsem prahnout po jejím
doteku – ano, tak to bylo, jako v nějaké
hloupé písni z osmdesátých let – dychtil jsem
po jejím doteku, a vůbec jsem toužil po tom,
aby se mě někdo dotýkal, protože moje žena
se mým dotekům vyhýbala: doma kolem mě
pokaždé proklouzla jako ryba, uchýlila se do
bezpečné vzdálenosti, kde nehrozilo, že se o
sebe aspoň otřeme: do kuchyně, na schody.
 377/1030

Mlčky jsme se dívali na televizi, každý seděl

na své půlce gauče, každý sám jako na zá-
chranném člunu vzdáleném daleko od toho
druhého. V posteli se ke mně otočila zády a
odtáhla se, nacpala mezi nás přikrývky a
deky. Jednou jsem se v noci probudil a věděl
jsem, že spí, odhrnul jsem trochu ramínko
její noční košilky a přitiskl na to místo tvář a
dlaň. Už jsem pak nemohl usnout, bylo mi ze
sebe úplně nanic. Vstal jsem a odešel do
koupelny, masturboval jsem ve sprše a před-
stavoval si Amy, ten její smyslný pohled,
kterým se na mě kdysi dívala, víčka přivřená,
ale oči jako půlměsíčky, kterými mě sle-
dovala, a já cítil, že mě vidí. Když jsem se
udělal, posadil jsem se na okraj vany a díval
se na odtékající vodu ze sprchy. Penis mi
ležel na levém stehně, byl na něj dojemný,
žalostný pohled, jako na nějaké zvířátko
vyvržené na břeh. Seděl jsem na okraji vany,
ponížený, snažil jsem se, abych se
nerozbrečel.
 378/1030

Tak se to stalo. Během podivné, nenadálé

sněhové bouře začátkem dubna. Ne letošního
dubna, loňského. Pracoval jsem v baru sám,
protože Go měla Noc s mámou; střídali jsme
se, jeden z nás s ní vždycky zůstal doma a
díval se na něco pitomého v televizi. S má-
mou to šlo rychle z kopce, vypadalo to, že už
nevydrží ani rok, možná ještě míň.
Vlastně mi v té chvíli bylo docela dobře –
máma a Go se k sobě tulí doma u televize a
koukají na nějaký film s Annette Funicello, a
v Baru bylo zrovna plno a živo, byl to jeden z
těch večerů, kdy se všichni chtějí bavit.
Hezké dívky se chovají pěkně k obyčejným
chlápkům. Lidé kupují rundy cizím lidem,
jen tak. Bylo to takové sváteční a veselé. A
pak noc končila, byl čas zavírat, všichni
odešli. Zrovna jsem chtěl zamknout dveře,
když je dokořán otevřela Andie a vešla dovn-
itř, málem do mě vrazila, a já z jejího dechu
ucítil sladkou vůni světlého piva, z jejích
vlasů vůni kouře z ohýnku. Na okamžik jsem
 379/1030

se zarazil, byl to takový ten drásavý moment,

kdy se snažíte zpracovat přítomnost někoho,
koho jste zatím viděli jen v jednom určitém
prostředí, a zařazujete si ho do nového kon-
textu. Andie v Baru. Dobrá. Zasmála se smí-
chem pirátské děvky a strčila mě zpátky
dovnitř.
„Zrovna jsem měla fantasticky hrozné
rande a vy si se mnou musíte dát skleničku.“
Ve vlasech se jí rozpouštěly sněhové vločky,
rozeseté pihy jí zářily, tváře jasně červené,
jako by jí někdo z každé strany jednu vrazil.
Mluvila tím skvělým hlasem, hlasem och-
mýřeného housátka, který je zpočátku le-
gračně roztomilý a nakonec hrozně sexy.
„Nicku, prosím, musím spláchnout tu chuť
nevydařeného rande.“
Vzpomínám si, že jsme se smáli, a já si
pomyslel, jaká je to úleva být s nějakou žen-
ou a slyšet její smích. Měla na sobě džíny a
kašmírové véčko; je jedna z těch dívek, které
vypadají líp v džínách než v šatech. Její
 380/1030

obličej, její tělo jsou v tom nejlepším slova

smyslu přirozené. Vrátil jsem se za bar a ona
se vyhoupla na stoličku a pohledem pře-
jížděla po lahvích za mnou.
„Co si dáte, slečno?“
„Překvapte mě něčím,“ řekla.
„Búú,“ udělal jsem s rty našpulenými jako
k polibku.
„Teď mě překvapte nějakým drinkem.“
Naklonila se dopředu, rýha mezi ňadry
směřovala kolmo k pultu a prsa trčela
dopředu. Měla tenký zlatý řetízek s
přívěskem; vklouzl jí mezi ňadra pod svetr-
em. Nebuď takový, pomyslel jsem si. Chlap,
co touží vědět, kde ten přívěsek skončil.
„Jakou byste chtěla příchuť?“ zeptal jsem
se.
„Bude mi chutnat cokoli, co mi nabídnete.“
To byla věta, která mě dostala, svou jedno-
duchostí. Pomyšlení, že můžu něco udělat a
potěším tím nějakou ženu, a že to bude snad-
né. Bude mi chutnat cokoli, co mi nabídnete.
 381/1030

Zaplavila mě obrovská vlna úlevy. A tenkrát

jsem věděl, že už Amy nemiluju.
Už nemiluju svou ženu, pomyslel jsem si,
otočil jsem se a uchopil dvě sklenice. Ani tro-
chu. Jsem čistě vyleštěný od lásky, úplně bez
poskvrnky. Namíchal jsem svůj oblíbený ná-
poj zvaný Vánoční ráno: horkou kávu s pe-
prmintovým šnapsem. Dal jsem si s ní, a
když se otřepala a rozesmála – zavýskla
smíchy – nalil jsem nám další. Pili jsme
spolu hodinu po zavíračce a já zmínil slovo
manželka třikrát, protože jsem se díval na
Andie a představoval jsem si, že ji svlékám.
Bylo to varování pro ni, to nejmenší, co jsem
mohl udělat: Mám manželku. Dělej si s tím,
co chceš.
Seděla přede mnou, bradu v dlaních, us-
mívala se na mě.
„Doprovodíte mě domů?“ řekla. Už
předtím se zmínila, že bydlí blízko centra, jak
se chtěla stavit někdy večer v Baru a
pozdravit mě, a říkala, jak blízko Baru bydlí?
 382/1030

Moje mysl byla připravená: už mockrát jsem

v duchu šel k tomu nevýraznému cihlovému
činžáku, kde bydlela. Takže když jsem najed-
nou vyšel ze dveří a doprovázel ji domů,
nepřišlo mi to nijak neobvyklé – neměl jsem
v hlavě ten výstražný zvonek, který by mi
řekl: Tohle je neobvyklé, to se nedělá.
Doprovodil jsem ji k domu, šli jsme proti
větru, všude vířil sníh, pomohl jsem jí
omotat červenou pletenou šálu kolem krku,
jednou, dvakrát, třikrát, pořádně jsem ji zab-
abušil a naše obličeje byly blízko sebe, její
tváře vesele růžové jako při sáňkování, bylo
to něco, co by se nemohlo stát v žádné ze sta
jiných nocí, ale v tu noc ano. Ten rozhovor,
pití, vánice, šála.
Popadli jsme jeden druhého ve stejném
okamžiku, já ji přitiskl ke stromu pro lepší
oporu, z jehličnatých větví se na nás sesypala
hromada sněhu, neskutečný, komický
okamžik, který mě jen víc ponoukl, abych se
jí dotýkal, abych se dotýkal všeho zároveň,
 383/1030

jednu ruku jsem jí vsunul pod svetr a druhou

mezi nohy. A ona mě nechala.
Odtáhla se ode mě, zuby jí drkotaly. „Pojď
se mnou nahoru.“
Zarazil jsem se.
„Pojď se mnou nahoru,“ opakovala. „Chci
být s tebou.“

Sex nebyl tak skvělý, poprvé ne. Byli jsme

dvě těla zvyklá na rozdílný rytmus, neshodli
jsme se úplně a já už tak dlouho nebyl v ženě,
že jsem měl vyvrcholení první a rychle,
nepřestával jsem se pohybovat, třicet rozho-
dujících vteřin, protože jsem v ní začal och-
abovat, právě tak dlouho, aby z toho taky
něco měla, než jsem úplně zvadl.
Takže to bylo pěkné, ale neuspokojivé, an-
tiklimaxové, jak to dívky určitě zažívají, když
přijdou o panenství: A kvůli tomuhle se
nadělalo tolik cavyků? Ale líbilo se mi, jak se
kolem mě ovinula, a líbilo se mi, že byla tak
hebká, jak jsem si představoval. Nová kůže.
Mladá, pomyslel jsem si hanebně, když jsem
 384/1030

si představil Amy, která se věčně natírala

pleťovým mlékem, seděla v posteli a
rozzlobeně si vklepávala mléko do kůže.
Šel jsem na záchod, vymočil jsem se,
podíval se na sebe do zrcadla a přinutil se,
abych to řekl: Jsi podvodník. Propadl jsi u
jedné z nejzákladnějších mužských zkoušek.
Nejsi dobrý chlap. A když mě to nenaštvalo,
pomyslel jsem si: Opravdu nejsi dobrý chlap.
Děsivé bylo, že kdyby ten sex byl úplně
šíleně fantastický, možná by to byla moje
jediná nerozvážnost. Ale on byl pouze slušný
a já teď byl podvodník a nemohl jsem si zru-
inovat svou bezúhonnost něčím pouze
průměrným. Takže jsem věděl, že bude ještě
nějaké příště. Neslíbil jsem si, že to už
neudělám. A příště to bylo velice, velice
dobré a to další příště bylo skvělé. Andie se
brzy stala protipólem všeho s Amy. Smála se
se mnou a rozesmávala mě, neodporovala mi
hned ve všem, nekritizovala. Nikdy se na mě
nemračila. Bylo to všechno tak zatraceně
 385/1030

jednoduché. A já si myslel: Láska v tobě

vzbuzuje chuť být lepším chlapem –
správně, správně. Ale láska, skutečná láska,
ti možná taky dovoluje být právě takovým,
jakým jsi.
Chystal jsem se to říct Amy. Věděl jsem, že
se to musí stát. Ale pořád jsem jí to neříkal,
měsíce a měsíce. A pak další měsíce. Bylo to
hlavně ze zbabělosti. Nemohl jsem se k tomu
rozhovoru odhodlat, nechtěl jsem, abych se
musel ospravedlňovat. Nedovedl jsem si
představit, že se budu o rozvodu bavit i s
Randem a Marybeth, kteří by se do toho také
určitě vložili. Ale částečně jsem to neříkal
taky z pragmatičnosti – bylo až groteskní, jak
jsem dokázal být praktický (vypočítavý?).
Nepožádaljsem Amy o rozvod zčásti proto, že
její peníze financovaly Bar. V podstatě byl je-
jí, určitě by ho chtěla zpátky. A nemohl jsem
snést, abych se díval na svou sestru, jak se
snaží statečně nést, že zase ztratila pár let
svého života. Tak jsem té mizerné situaci
 386/1030

nechal volný průběh, počítal jsem s tím, že

Amy se toho v jednu chvíli ujme, že se bude
chtít rozvést a já pak budu moct být ten
hodný.
Ta touha – vyváznout z té situace bez viny
– byla opovrženíhodná. Čím jsem byl op-
ovrženíhodnější, tím víc jsem prahl po An-
die, která věděla, že nejsem tak špatný, jak se
mi zdálo, kdyby byl můj příběh publikován v
novinách a četli si ho cizí lidé. Amy se s te-
bou rozvede, myslel jsem si pořád. Nemůže
to takhle nechat. Ale pak jaro skončilo a
nastalo léto, pak podzim, pak zima a já Amy
podváděl v každém ročním období – pod-
váděl jsem ji s příjemně netrpělivou milen-
kou – začalo být jasné, že k něčemu bude
muset dojít.
„Chci ti říct, že tě miluju, Nicku,“ řekla teď
Andie na gauči mé sestry a bylo to bizarní.
„Ať se děje, co se děje. Vlastně nevím, co
mám ještě říct, připadám si pěkně.“
Rozhodila rukama. „Blbá.“
 387/1030

„Nepřipadej si tak,“ řekl jsem. „Já taky

nevím, co mám říct. Není co říct.“
„Můžeš mi říct, že mě miluješ, ať se děje,
co se děje.“
Pomyslel jsem si: To už nedokážu říct nah-
las. Jednou nebo dvakrát jsem to vyslovil,
zamumlal to uslintanými rty přitisknutými k
její šíji, po něčem se mi stýskalo. Spíš jsem
přemýšlel o naší stopě, kterou jsme
zanechávali, o naší horečné, napůl utajené
milostné aféře, se kterou jsem si nedělal moc
těžkou hlavu. Jestli je na jejím domě
bezpečnostní kamera, určitě tam jsem.
Koupil jsem si mobil, ze kterého jsem volal a
esemeskoval jen jí, ale ona mé vzkazy
přijímala na svém běžném mobilu. Napsal
jsem jí necudné přání k Valentýnu a už jsem
ho viděl rozmáznuté ve zprávách, zrýmoval
jsem tam slova bžunda a kunda. A navíc: An-
die je třiadvacet. Předpokládal jsem, že moje
slova, můj hlas a dokonce i moje fotky někam
elektronicky uložila, zachovala je. Jednou v
 388/1030

noci jsem si prohlížel její fotky na mobilu,

žárlil jsem, choval jsem se vlastnicky, byl
jsem zvědavý, a našel jsem spoustu snímků
jednoho nebo dvou bývalých partnerů, kteří
se hrdě usmívali z její postele, a v jednu
chvíli jsem předpokládal, že jsem se stal čle-
nem nějakého klubu – tak trochu jsem chtěl
vstoupit do klubu – a z nějakého důvodu mi
to nevadilo, i když se ty
fotky daly stáhnout a rozeslat milionu lidí
během vteřiny, kdyby se někdy třeba chtěla
mstít.
„Tohle je mimořádně zvláštní situace, An-
die. Potřebuju, abys byla trpělivá.“
Odtáhla se ode mě. „Copak nemůžeš říct,
že mě miluješ, ať se děje, co se děje?“
„Miluju tě, Andie. Fakt.“ Díval jsem se jí
do očí. Říkat právě v téhle chvíli, že ji miluju,
bylo nebezpečné, ale stejně nebezpečné bylo
to neříct.
„Tak mě ošukej,“ zašeptala. Začala mi
rozepínat pásek.
 389/1030

„Musíme teď být opravdu opatrní. Já.

Vrhne to na mě špatné světlo, když se o nás
policie dozví. Vypadá to víc než špatně.“
„Tak čeho se bojíš?“
„Jsem muž, jehož žena se pohřešuje a
který má. tajnou milenku. Ano, to vypadá
špatně. Zločinecky.“
„Jako by to byla nějaká špinavost.“ Prsa
měla pořád venku ze šatů.
„Lidi nás neznají, Andie. Budou to
považovat za špinavost.“
„Bože, to je jak z nějakého špatného filmu
noir.“
Usmál jsem se. Seznámil jsem Andie s
filmy noir – s Bogartem a Hlubokým
spánkem a Pojistkou smrti, se vší klasikou.
To byla jedna z věcí, které se mi v našem vz-
tahu nejvíc líbily, že jsem jí mohl ukazovat
něco, co neznala.
„Proč to teda policii neřekneme?“ zeptala
se. „Nebylo by to lepší “
 390/1030

„Ne, Andie, na to nesmíš ani pomyslet.

Ne.“
„Oni to o nás zjistí -“
„Proč? Proč by měli? Řekla jsi o nás
někomu, zlato?“
Vrhla na mě vyplašený pohled. Připadal
jsem si blbě: Takhle si tu noc nepředsta-
vovala. Toužila se se mnou vidět, předsta-
vovala si vášnivé setkání, to, že ji fyzicky uk-
lidním, a já se tady místo toho strachuju o
svůj zadek.
„Promiň, miláčku, já to jen potřebuju
vědět.“ „Jmenovitě ne.“
„Co to znamená, jmenovitě ne?“
„Znamená to,“ konečně si natáhla šaty, „že
jsem řekla kamarádkám a mámě, že s někým
chodím, ale jméno jsem jim neprozradila.“
„Ani jsi mě jim nijak nepopsala, že ne?“
zeptal jsem se naléhavěji, než jsem chtěl, a
měl jsem pocit, že podpírám hroutící se
strop. „Dva lidé o tom vědí, Andie. Ty a já.
Když mi pomůžeš, jestli mě miluješ, zůstane
 391/1030

to jen mezi námi dvěma a pak to policie nik-

dy nezjistí.“
Přejela mi prstem po tváři. „A co když – co
když Amy nikdy nenajdou?“
„Ty a já, Andie, budeme spolu, ať se stane
cokoli. Ale pouze tehdy, když budeme
opatrní. Když opatrní nebudeme, je možné –
Vypadá to dost zle, takže bych klidně mohl jít
i do vězení.“
„Možná s někým utekla,“ řekla a opřela si
tvář o mé rameno. „Možná “
Cítil jsem, jak její dívčí mozek šrotuje na
plné obrátky, přetváří Amyino zmizení na
frivolní, skandální románek a ignoruje
jakoukoli skutečnost, která se do takového
příběhu nehodí.
„Neutekla. Situace je mnohem vážnější než
tohle.“ Vzal jsem ji za bradu a zvedl jí hlavu,
aby se na mě musela podívat. „Andie? Potře-
buju, abys to brala velice vážně, ano?“
 392/1030

„Samozřejmě že to beru vážně. Ale potře-

buju mít možnost s tebou častěji mluvit.
Vidět tě. Já úplně šílím, Nicku.“
„Teď se prostě musíme uklidnit.“ Vzal
jsem ji za ramena, aby se na mě musela
podívat. „Moje žena se pohřešuje, Andie.“
„Ale ty ji přece – “
Věděl jsem, co chtěla říct – ty ji přece
nemiluješ, ale byla natolik chytrá, že se
zarazila.
Objala mě. „Podívej, nechci se hádat. Já
vím, že máš o Amy starost, vím, že jsi určitě
opravdu vyděšený. Já taky. Já vím, že jsi. ne-
dokážu si představit ten tlak. Mně bude
stačit ještě míň než dřív, jestli je to možné.
Ale nezapomeň, že to působí i na mě. Potře-
buju, aby ses mi ozýval. Jednou denně. Za-
volej, kdy budeš moct, třeba jen na dvě
vteřiny, jen ať tě slyším. Jednou za den,
Nicku. Každý den. Jinak zešílím. Zešílím.“
Usmála se na mě a zašeptala: „A teď mě
polib.“
 393/1030

Velmi něžně jsem ji políbil.

„Miluju tě,“ řekla a já ji líbal na krk a
mumlal nějakou odpověď. Pak jsme seděli
mlčky, televize blikala.
Zavřel jsem oči. A teď mě polib, kdo to
řekl?

S trhnutím jsem se probudil krátce po

páté. Go už vstala, slyšel jsem ji v předsíni, v
koupelně tekla voda. Zatřásl jsem Andie Je
pět ráno, je pět ráno – a se sliby o lásce a o
tom, že jí budu volat, jsem ji postrkoval ke
dveřím, jako nějaký zahanbený záletník,
který si přivedl domů holku na jednu noc.
„Nezapomeň, každý den volej,“ šeptala
Andie.
Slyšel jsem, že se dveře koupelny otvírají.
„Každý den,“ řekl jsem a schoval jsem se za
dveře, když jsem je otevřel a Andie odešla.
Pak jsem se otočil, Go stála v obýváku.
Pusu měla pootevřenou úžasem, stála jak
zkamenělá, ale tělo jí vřelo vzteky, ruce v
bok, obočí stažené do úplného V.
 394/1030

„Nicku. Ty zasranej idiote.“

 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
21. ČERVENCE 2011
DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Jsem takový idiot. Někdy se na sebe

podívám a pomyslím si: Není divu, že Nick-
ovi připadám ve srovnání s jeho mámou
směšná, frivolní a rozmazlená. Maureen
umírá. Schovává svou nemoc za široké ús-
měvy a volné mikiny, na každou otázku
ohledně svého zdraví odpovídá: „Ale jo, mám
se docela dobře, ale jak se daří tobě,
drahoušku?“ Umírá, ale nehodlá to přiznat,
ještě ne. Tak například včera mi zavolá a ptá
se, jestli nechci jet s ní a jejími kamarádkami
na výlet – je jí dobře, chce vypadnout z
domu, kdykoli to jen jde – a já ihned souh-
lasím, i když vím, že nebudou podnikat nic,
co by mě nějak zvlášť bavilo: zahrají si karty,
 396/1030

bridž, bude se tam dít i něco pro církev,

většinou třídění nějakých věcí.
„Budeme tam za patnáct minut,“ říká.
„Vezmi si něco s krátkým rukávem.“
Úklid. Určitě se bude uklízet. Nějaká
pořádná makačka. Hodím na sebe tričko s
krátkým rukávem a přesně za patnáct minut
otvírám dveře Maureen, na holé hlavě má
pletenou čapku, všechny tři kamarádky se
vesele chichotají. Jsou oblečené ve sladěných
tričkách s aplikací, samé rolničky a stužky,
přes hruď mají nastříkaný nápis The
PlasMamas.
Pomyslím si, že založily nějakou bláznivou
kapelu. Ale pak se všechny nasoukáme do
Roseina starého chryslera – prastarého, jed-
noho z těch, co mají přední sedadlo po celé
šířce, babičkovské auto, voní dámskými ci-
garetami – a vesele se rozjedeme do
střediska dárců plazmy.
„Máme tam pondělky a čtvrtky,“ vysvětlí
mi Rose a dívá se na mě ve zpětném zrcátku.
 397/1030

„Aha,“ řeknu. Co jiného má člověk

odpovědět? Ó, to jsou úžasné plazmové dny!
„Můžeš darovat dvakrát týdně,“ říká Maur-
een a rolničky na tričku jí zvoní. „Poprvé
dostaneš dvacet a podruhé třicet dolarů.
Proto dnes máme tak dobrou náladu.“
„Bude se ti to hrozně líbit,“ dodává Vicky.
„Každá jen sedíme a klábosíme, je to jako v
kosmetickém salonu.“
Maureen mi stiskne loket a šeptá: „Já už
dávat nemůžu, ale myslela jsem, že bys
mohla být moje nástupkyně. Byl by to hezký
způsob, jak by sis mohla vydělat nějaké
kapesné – pro holku je dobré, když má pár
dolarů jen pro sebe na přilepšenou.“
Spolkla jsem rozhněvanou odpověď, která
se mi drala na rty: Mívala jsem víc než jen
pár dolarů, a byly moje, jenže jsem je dala
tvému synovi.
Po parkovišti se poflakuje nějaký vychrtlý
muž v o číslo menší džínové bundě, jako
toulavý pes. Uvnitř je však čisto. Budova je
 398/1030

dobře osvětlená, voní borovým dřevem, na

zdi jsou křesťanské plakáty, samé holubice a
mlha. Ale vím, že to nedokážu udělat. Jehly.
Krev. Nesnáším obojí. Netrpím strachem z
ničeho jiného, ale tyhle dva jsou silné – om-
dlévám, když se říznu o papír. Dělá mi zle
všechno, co souvisí s porušením kůže:
loupání, krájení, propichování. Na chemoter-
apii s Maureen jsem se nikdy nemohla dívat,
jak jí zavádějí jehlu.
„Ahoj, Cayleese!“ volá Maureen, sotva vej-
deme, a tělnatá černá žena v jakési zdravot-
nické uniformě odpoví: „Ahoj, Maureen! Jak
se cítíš?“
„Ale jo, dobře – ale jak se máš ty?“
„Jak dlouho to děláš?“ ptám se.
„Chvilku,“ říká Maureen. „Cayleese tady
má každý rád, dokáže píchnout úplně hladce.
Což pro mě bylo vždycky dobré, protože moje
žíly nejdou tak snadno.“ Ukáže mi předloktí s
vystouplými modrými žílami. Když jsem Mo
 399/1030

viděla poprvé, byla tlustá, ale teď už ne.

„Podívej, sáhni si.“
Rozhlédnu se v naději, že nás Cayleese
přijde uvítat.
„No tak, zkus.“
Dotknu se špičkou prstu žíly a cítím, jak je
vystouplá. Zalije mě horko.
„Tak to je naše nová zájemkyně?“ ptá se
Cayleese, najednou se objeví vedle mě.
„Maureen tady o vás pořád básní. No, budete
muset vyplnit nějaké formuláře “
„Promiňte, já nemůžu. Nesnáším jehly,
nesnáším krev. Mám opravdovou fobii.
Doslova to nemůžu.“
Uvědomuju si, že jsem dneska ještě ne-
jedla, a pocítím nával slabosti. Krk mám
úplně ochablý.
„Všechno je tu velice hygienické, jste v
dobrých rukou,“ ujišťuje mě Cayleese.
„Ne, o to vážně nejde. Já jsem nikdy
nedávala krev. Můj lékař se na mě vždycky
 400/1030

zlobí, protože nezvládám ani každoroční

odběry třeba kvůli cholesterolu.“
Místo toho čekáme. Trvá to dvě hodiny,
Vicky a Rose jsou připoutány k vířivým
přístrojům. Jako by na nich někdo sklízel
úrodu. Dokonce jim označkovali prsty, aby
nemohly dávat víckrát než dvakrát týdně,
třeba někde jinde – ty značky jsou vidět,
když se na ně posvítí.
„Jako z nějaké bondovky,“ říká Vicky a
všechny se hihňají. Maureen si pobrukuje
nějakou melodii z bondovky (myslím si), a
Rose naznačí prsty pistoli.
„Nemůžete toho aspoň jednou nechat, vy
babizny?“ volá na ně nějaká bělovlasá žena o
čtyři lůžka dál. Naklání se nad ležícími těly
tří mastných mužů – na pažích mají zelen-
omodré tetování, na bradách strniště vousů,
takové ty typy, které jsem si vždycky předsta-
vovala jako dárce krve – a volnou rukou nám
zahrozí.
 401/1030

„Mary! Myslela jsem, že tu máš být až

zítra!“
„Měla jsem, ale moje podpora mi nevystačí
na týden, a už jsem doma měla jen krabici
lupínků a plechovku kukuřice!“
Všechny se rozesmějí, jako že být na
pokraji smrti hladem je hrozná psina – tohle
město je někdy až moc, tolik zoufalství, a
přitom to nedává najevo. Začíná se mi dělat
špatně, ze zvuku vířící krve, z dlouhých
plastových hadiček vedoucích z těl do
přístrojů, z toho, že ti lidé jsou jako, no co,
jako dojená zvířata. Krev všude, kam se
podívám, takhle na očích, tam, kde krev
nemá být vidět. Sytě tmavá, téměř nachová.
Vstanu, že půjdu na záchod a pošplíchám
si obličej studenou vodou. Udělám však jen
dva kroky a přestanu slyšet, zatmí se mi před
očima, cítím tlukot svého srdce, svou vlastní
krev, a když se kácím k zemi, hlesnu:
„Promiňte.“
 402/1030

Na cestu domů si pamatuju jen mlhavě.

Maureen mě ukládá do postele, na nočním
stolku stojí sklenice jablečného džusu a
miska polévky. Snažíme se dovolat Nickovi.
Go říká, že v Baru není, Nick telefon nebere.
Ten muž mizí.
„Byl takový, už když byl malý – je to
tulák,“ říká Maureen. „Nejhorší, co bys mu
mohla udělat, je zavřít ho někam do pokoje.“
Přikládá mi na čelo studenou žínku; z jejího
dechu cítím palčivou příchuť aspirinu. „Ty
máš teď za úkol odpočívat, jasné? A já budu
volat tak dlouho, dokud toho kluka nenaženu
domů.“
Když Nick přijde, spím. Probudím se a
slyším, že se sprchuje. Mrknu na hodinky:
23.04. Nakonec musel být v Baru – rád se po
směně sprchuje, aby z kůže smyl pach piva a
slaného popcornu. (Říká on.)
Vklouzne do postele, a když se k němu
otočím s otevřenýma očima, vypadá zděšeně,
že jsem vzhůru.
 403/1030

„Několik hodin jsme se snažily zastihnout

tě na telefonu,“ říkám.
„Měl jsem vybitý mobil. Tys omdlela?“
„Vždyť jsi říkal, žes měl vybitý mobil.“
Zarazí se a já vím, že se mi chystá něco
nalhat. Nejhorší pocit: když musíte jen čekat
a připravovat se, že uslyšíte nějakou lež. Nick
je staromódní, potřebuje svou svobodu,
nerad se ospravedlňuje nebo něco vysvětluje.
Týden ví o tom, že má v plánu jít s kamarády
hrát poker, ale teprve hodinu před akcí mi
nonšalantně oznámí: „Hele, říkal jsem si, že
si dneska skočím s klukama zahrát poker,
jestli ti to nevadí,“ a nechá mě, abych byla já
ta špatná, pokud jsem už měla jiné plány. Vy
nechcete být taková manželka, která brání
svému muži, aby si šel zahrát poker nechcete
být ta semetrika v natáčkách s válečkem na
nudle v ruce. Tak jen potlačíte své zklamání a
řeknete, že vám to nevadí. Myslím, že to
nedělá proto, že by byl zlý, zkrátka ho tak vy-
chovali. Jeho otec si vždycky dělal, co chtěl, a
 404/1030

jeho máma se s tím smířila. Dokud se

nerozvedla.
Začíná se svou lží. Ani ho neposlouchám.
 NICK DUNNE
PĚT DNŮ POTÉ
Opírám se o dveře, zírám na svou sestru.
Pořád cítím Andiinu vůni a chci si ten
okamžik ještě vteřinu uchovat pro sebe, pro-
tože teď, když je pryč, se můžu těšit
pomyšlením na ni. Vždycky chutnala jako
karamela a voněla levandulí. Levandulovým
šampónem, levandulovým pleťovým
mlékem. Levandule nosí štěstí, vysvětlila mi
jednou. Potřeboval bych ho.
„Jak je stará?“ ptala se Go s rukama v bok.
„Tím chceš začít?“
„Jak je stará, Nicku?“
„Třiadvacet.“
„Třiadvacet. Skvělý.“
„Go, ne -“
„Nicku. Ty si neuvědomuješ, jakej jsi
hajzl?“ řekla Go. „Hajzl a blbeček.“ Použila
 406/1030

slovo blbeček – dětské slovo – aby mě ťala

tak silně, jako by mi zase bylo deset.
„Není to ideální situace,“ přiznal jsem tiše.
„Ideální situace! Ty jsi. ty jsi podvodník,
Nicku. Co se to s tebou proboha stalo?
Vždycky jsi byl dobrej kluk. Nebo jsem byla
celou dobu blbá já?“
„Ne.“ Zíral jsem do podlahy, přesně na to
místo, kam jsem vždycky hleděl, když si mě
máma posadila na gauč a řekla mi, že jsem
přece lepší, než abych musel provádět to či
ono.
„A teď? Jsi chlap, který zahejbá své ženě,
to nemůžeš nikdy odčinit,“ pokračovala Go.
„Bože, ani táta nezahejbal. Ty jsi tak prostě
tvoje žena se pohřešuje, Amy je bůhvíkde, a
ty si tady užíváš s nějakou mlaďounkou -“
„Go, mě baví to tvoje divadýlko, jak na
Amy najednou nedáš dopustit. Víš, nikdy jsi
ji neměla ráda, ani aspoň zpočátku, a od té
doby, co se tohle všechno stalo, se chováš
jako -“
 407/1030

„Jako by mi bylo tvé zmizelé ženy líto,

Nicku. Ano, mám o ni strach. Ano, mám. Vz-
pomínáš, jak jsem ti říkala, že se chováš di-
vně? Ty jsi – to je šílený, jak se chováš.“
Přecházela po pokoji a hryzala si nehet na
palci. „Policie se to doví a já pak teda nevím,“
řekla. „Mám sakramentskej strach, Nicku.
Tohle je poprvé, co mám o tebe fakt strach.
Nevěřím, že to ještě nezjistili. Určitě si už
stáhli tvůj výpis hovorů.“
„Používal jsem jiné číslo.“
Zarazilo ji to. „To je ještě horší. To je. jako
předem naplánované.“
„Předem naplánovaná nevěra, Go. Ano,
tím jsem vinen.“
Sebralo ji to, sklesla na gauč, musela si to
srovnat v hlavě. Popravdě se mi ulevilo, že to
Go ví.
„Jak dlouho?“
„Něco přes rok.“ Přinutil jsem se
odtrhnout pohled od podlahy a podívat se na
ni zpříma.
 408/1030

„Přes rok? A nikdy jsi mi nic neřekl.“

„Bál jsem se, že mi řekneš, abych toho
nechal. Že si o mně budeš myslet něco špat-
ného a já toho budu muset nechat. A to jsem
nechtěl. Můj vztah s Amy “
„Přes rok,“ opakovala Go. „A mě něco
takového ani ve snu nenapadlo. Osm tisíc
opileckých rozhovorů a tys mi nikdy natolik
nedůvěřoval, abys mi to řekl. Nevěděla jsem,
že jsi toho schopen, že přede mnou dokážeš
něco tajit.“
„To je jediná věc.“
Go pokrčila rameny: Jak ti teď můžu
věřit? „Miluješ ji?“ Řekla to trochu pos-
měšným tónem, aby ukázala, jak je to
nepravděpodobné.
„Ano. Opravdu si myslím, že ano. Myslel
jsem si. Myslím.“
„Myslíš si, že kdybys s ní opravdu chodil,
pravidelně se s ní vídal, žil s ní, že by na tobě
nenašla nějakou chybu? Že by na tobě nen-
ašla nic, z čeho by šílela? Že by po tobě
 409/1030

nevyžadovala věci, které by se ti nelíbily? Že

by se na tebe nenaštvala?“
„Není mi deset, Go, vím, jak vztahy
fungují.“
Znovu pokrčila rameny: Opravdu? „Potře-
bujeme právníka,“ řekla. „Dobrého právníka,
který se vyzná ve styku s veřejností, protože
televizní stanice, kabelovky začínají čmuchat
kolem. Musíme mít jistotu, že z tebe média
neudělají zlého záletnického manžela, pro-
tože jestli se to stane, tak podle mě bude
všechno v háji.“
„Go, ty to vidíš trochu drasticky.“ Vlastně
jsem s ní souhlasil, ale nemohl jsem snést
slyšet ta slova nahlas, od Go. Musel jsem je
zpochybnit.
„Nicku, tohle je trochu drastické. Jdu
někam zavolat.“
„Dělej, jak chceš, když ti to pomůže.“
Go mě bolestivě dloubla dvěma prsty do
prsou. „Netvař se ksakru na mě takhle,
Lanci. ,Ach, holky všechno tak přehánějí.‘ To
 410/1030

je blbost. Jsi v pořádné bryndě, kamaráde.

Vystrč hlavu z písku a začni mi pomáhat dát
věci do pořádku.“
Pod košilí mě začalo pálit místo, kam mě
píchla, ale to už se díkybohu otočila a vrátila
se do svého pokoje. Posadil jsem se na gauč,
úplně otupělý. Pak jsem si lehl, když jsem si
slíbil, že vstanu.

Zdálo se mi o Amy: plazila se po podlaze v

naší kuchyni, lezla po čtyřech a snažila se
dostat se k zadním dveřím, ale byla oslepená
krví a pohybovala se tak pomalu, příliš
pomalu. Svou krásnou hlavu měla podivně
zdeformovanou, na pravé straně
promáčknutou. Z dlouhého pramene vlasů jí
kapala krev, naříkavým hlasem mě volala.
Probudil jsem se a věděl jsem, že je načase
jít domů. Potřeboval jsem vidět to místo –
místo činu – potřeboval jsem ho vidět tváří v
tvář.
 411/1030

Venku v tom vedru nikdo nebyl. Naše čtvrť

byla stejně vylidněná a opuštěná jako v den,
kdy Amy zmizela. Vstoupil jsem do dveří a
přinutil jsem se dýchat. Bylo divné, že náš
tak nový dům dokázal působit dojmem, že v
něm straší, ale ne tak romanticky, jak se píše
ve viktoriánských příbězích, ale hrůzně, na
posrání. Dům s historií, přitom byl teprve tři
roky starý. Laboratorní technici prolezli
všechno; na každém povrchu byly nějaké
šmouhy, něco lepkavého a rozmazaného.
Posadil jsem se na gauč, smrděl jako někdo,
jako nějaká skutečná osoba, s neznámým pa-
chem nějaké kořeněné vody po holení. Navz-
dory vedru jsem otevřel okna, aby to tu tro-
chu vyvětralo. Bleecker seběhl ze schodů,
zvedl jsem ho a hladil a on spokojeně předl.
Někdo, nějaký polda, mu za mě vrchovatě
naplnil misku žrádlem. Pěkné gesto poté, co
mi rozbili můj domov. Opatrně jsem ho
postavil na dolní schod, pak jsem vyšel do
ložnice, přitom jsem si rozepínal košili. Lehl
 412/1030

jsem si napříč a položil si obličej na polštář,

na týž tmavomodrý polštář, do kterého jsem
civěl ráno v den našeho výročí. Toho rána.
Zazvonil mi mobil. Go. Vzal jsem to.
„Ellen Abbottová vysílá mimořádný poled-
ní pořad. Je o Amy. A o tobě. Já, ech,
nevypadá to dobře. Chceš, abych přijela?“
„Ne, můžu se na to dívat sám, díky.“
Oba jsme zůstávali na drátě. Čekali jsme,
že se ten druhý omluví.
„Tak jo, pohovoříme potom,“ řekla Go.
Ellen Abbottová živě byl pořad na ka-
belovce, který se zaměřoval na pohřešované,
zavražděné ženy, hlavní roli v něm hrála
věčně rozzuřená Ellen Abbottová, bývalá
prokurátorka a advokátka práv obětí. V
úvodu se objevila Ellen, načesaná a s leskem
na rtech a nevraživě se dívala do kamery.
„Dnes pro vás máme šokující zprávu: krásná
mladá žena, která byla inspirací pro sérii
knih Úžasná Amy. Pohřešovaná. Dům zpře-
házený. Manžel Lance Nicholas Dunne,
 413/1030

nezaměstnaný spisovatel, nyní vlastník

baru, jejž si koupil za peníze své manželky.
Chcete vědět, jak se o ni strachuje? Toto jsou
fotografie pořízené v den, kdy jeho manželka,
Amy Elliottová Dunneová zmizela, pátého
července – v den jejich pátého výročí
svatby.“
Záběr na mou fotku z tiskové konference,
úsměv blba. Na další fotce jsem mával a culil
se jako královna krásy, když jsem vystupoval
z auta (odpovídal jsem tím na Marybethino
mávání; usmíval jsem se, protože se us-
mívám, když na někoho mávám). Pak se ob-
jevila fotka z mobilu, já a Shawna Kellyová,
autorka zapečeného kuřete. Tvář na tvář, ús-
měv jak z reklamy na zubní pastu. Pak se na
obrazovce objevila skutečná Shawna,
opálená a sošná a vážná, když ji Ellen před-
stavovala Americe. Po celém těle mi vyrazily
krůpěje potu.

ELLEN: Tak, Lance Nicholas Dunne –

můžete nám popsat jeho chování, Shawno?
 414/1030

Setkáváte se s ním v okamžiku, kdy jsou

všichni v terénu a hledají jeho pohřešovanou
ženu, a Lance Nicholas Dunne je. jaký?

SHAWNA: Byl velice klidný, velmi milý.

ELLEN: Promiňte, prosím vás. Byl milý a

klidný? Jeho žena se pohřešuje, Shawno.
Který muž je milý a klidný v takové situaci?

Na obrazovce se zase objevila ta absurdní

fotka. Vypadali jsme snad ještě veseleji.

SHAWNA: Vlastně i trochu flirtoval.

Měl jsi být ještě milejší, Nicku. Měl jsi

sníst to zatracené kuře.

ELLEN: Flirtoval? Když je jeho žena

bůhvíkde, tak Lance Dunne. no, promiňte,
Shawno, ale tahle fotka je prostě. nenapadá
mě lepší slovo než nechutná. Takhle přece
nevypadá nevinný muž...
 415/1030

Zbytek dílu se odehrával zcela v duchu El-

len Abbottové, profesionální nenávistnice,
posedlé mým nedostatečným alibi: „Proč
nemá Lance Nicholas Dunne až do oběda
alibi? Kdepak byl toho rána?“ protáhla s
přízvukem texaského šerifa. Skupina jejích
hostů souhlasila s tím, že to nevypadá dobře.
Zavolal jsem Go a ona řekla: „No, skoro
týden se ti dařilo uniknout jejich pozornosti,“
a chvilku jsme nadávali a kleli. Zasraná
Shawna, děvka zatracená.
„Udělej dnes něco opravdu moc
užitečného, aktivního,“ radila Go. „Lidi to
teď budou sledovat.“
„Nemohl bych jen tak nečinně sedět, i
kdybych chtěl.“

Jel jsem do St. Louis úplně vzteklý,

přehrával jsem si v hlavě ten pořad,
odpovídal na Elleniny otázky, snažil se ji um-
lčet. Dneska, Ellen Abbottová, ty zasraná
kundo, jsem vystopoval jednoho z Amyiných
pronásledovatelů, Desiho Collingse.
 416/1030

Vypátral jsem ho, abych se dozvěděl

pravdu. Já, manžel hrdina. Kdybych měl ně-
jakou vzletnou hudbu, pustil bych ji. Já, kluk
z dělnické třídy, se utkám s rozmazleným bo-
hatým chlapečkem. Média budou mít pořád-
né sousto: takoví posedlí stalkeři jsou pro ně
zajímavější než tuctoví vrazi svých manželek.
Přinejmenším Elliottovi to ocení. Zavolal
jsem Marybeth, ale ozvala se jen hlasová
schránka. Vpřed.
Když jsem vjel do čtvrti, kde bydlel, musel
jsem přehodnotit svou vizi Desiho coby bo-
hatého chlapečka na nechutně zazobaného
chlapa. Ten člověk bydlel v luxusním sídle,
které stálo nejspíš tak pět milionů dolarů.
Bíle omítnuté zdi, černě nalakované okenice,
plynové lampy a břečťan. Pořádně jsem se na
to setkání vystrojil, decentní oblek a kravata,
ale když jsem zazvonil, uvědomil jsem si, že
objevit se v téhle čtvrti v obleku za čtyři sta
dolarů je dojemně ubožejší, než kdybych si
vzal džíny. Uslyšel jsem blížící se klapot
 417/1030

podpatků a dveře se otevřely s podobným

zvukem, jako se otvírá lednička. Ovanul mě
studený vzduch.
Desi vypadal tak, jak jsem vždycky chtěl
vypadat já: velmi hezký, decentní muž. Něco
měl v očích, nebo v linii brady. Hluboko
posazené mandlové oči, oči plyšového med-
vídka, a v obou tvářích dolíčky. Kdybyste nás
viděli vedle sebe, soudili byste, že on je ten
klaďas.
„Och,“ řekl a pozorně si mě prohlížel. „Vy
jste Nick. Nick Dunne. Dobrý bože, je mi to s
Amy tak líto. Pojďte dál, pojďte.“
Uvedl mě do střízlivě zařízeného obýváku,
nějaký návrhář jej zařídil v pánském stylu.
Spousta tmavé, nepříjemně působící kůže.
Nabídl mi křeslo s obzvlášť vzpřímeným
opěradlem; snažil jsem si udělat pohodlí, jak
mě nabádal, ale zjistil jsem, že tento kus ná-
bytku umožňuje jen takové pohodlí, jaké je
dopřáno káranému studentovi: Dávej pozor
a seď rovně.
 418/1030

Desi se mě neptal, proč jsem se ocitl v jeho

obýváku. Ani nevysvětlil, jak to, že mě
okamžitě poznal. I když opožděné reakce a
postranní šeptání jsem zažíval stále běžněji.
„Můžu vám nabídnout něco k pití?“ zeptal
se Desi a spojil dlaně.
„To nemusí být, děkuji.“
Posadil se naproti mně. Byl dokonale ob-
lečen v odstínech tmavomodré a smetanové,
naprosto bez poskvrnky; i tkaničky od bot
vypadaly vyžehlené. Ale všechno to sedělo.
Nebyl to žádný politováníhodnýblázen,
jakého jsem čekal. Desi byl ztělesněním
džentlmena: muž, který by dokázal citovat
nějakého velkého básníka, objednat vzácnou
skotskou a koupit ženě ten správný kvalitní
šperk. Ve skutečnosti se zdálo, že je to muž,
který svou podstatou ví, co ženy potřebují –
ve srovnání s ním mi můj oblek připadal zp-
lihlý a mé způsoby zoufale neohrabané. Měl
jsem neodolatelné nutkání začít žvanit o
 419/1030

fotbale a prdnout si. Patřil k typu chlapů, co

na mě vždycky udělali dojem.
„Amy. Nějaké stopy?“ zeptal se.
Vypadal jako někdo známý, možná jako
nějaký herec.
„Nic dobrého.“
„Unesli ji. z domu. Je to tak?“
„Ano, z našeho domu.“
Pak jsem si uvědomil, kdo Desi je: je to ten
chlap, který se objevil sám během prvního
dne pátrání, který si tam nenápadně
prohlížel Amyinu fotku.
„Byl jste v dobrovolnickém centru, že? Ten
první den.“
„Ano, byl,“ odpověděl Desi uvážlivě.
„Zrovna jsem to chtěl říct. Kéž bych se s vámi
mohl toho dne setkat a vyjádřit vám svou
účast.“
„Je to dlouhá cesta.“
„Mohl bych vám říct totéž.“ Usmál se.
„Podívejte se, já mám Amy opravdu rád.
Když jsem slyšel, co se stalo, tak jsem musel
 420/1030

něco udělat. Já jen – je hrozné něco

takového říct, Nicku, ale když jsem to viděl
ve zprávách, pomyslel jsem si jediné:
samozřejmě.“
„Samozřejmě?“
„Samozřejměji někdo bude. chtít,“ dořekl.
Měl hluboký hlas, takový nenucený. „Víte, u
ní to bylo vždycky tak. Vyvolávala v lidech
touhu ji vlastnit. Vždycky. Znáte to staré
klišé: Muži ji chtějí a ženy chtějí být jí. V
Amyině případě to byla pravda.“
Desi si položil velké dlaně na kalhoty. Byly
to prvotřídní kalhoty, ne nějaké ledajaké.
Nevěděl jsem, jestli mě nevodí za nos. Řekl
jsem si, že budu postupovat opatrně. Je to
pravidlo všech ošemetných rozhovorů:
nechoď do útoku, dokud nemusíš, nejdřív
počkej, jestli se nechytí sami.
„Měli jste s Amy velice intenzivní vztah,
že?“ zeptal jsem se.
„Nešlo jen o její krásu,“ řekl Desi. Opřel se
loktem o koleno, pohled zaměřil někam do
 421/1030

dálky. „Hodně jsem o tom samozřejmě

přemýšlel. První láska. Přemýšlel jsem o tom
opravdu hodně. Byla pro mě středem světa.
Příliš mnoho filozofie.“ Plaše se usmál.
Dolíčky se prohloubily. „Víte, když vás má
Amy ráda, když se o vás zajímá, je její po-
zornost tak hřejivá a uklidňující a celého vás
obestře. Jako teplá koupel.“
Zvedl jsem obočí.
„Mějte se mnou strpení,“ pokračoval.
„Máte ze sebe dobrý pocit. Absolutně dobrý,
možná poprvé. A ona pak uvidí vaše ne-
dostatky, uvědomí si, že jste jen další běžný
člověk, se kterým se musí vyrovnat – jste
vlastně Schopný Andy, a ve skutečném životě
to Schopný Andy s Úžasnou Amy vůbec
nezvládne. Proto její zájem opadne, už si
nepřipadáte tak dobře, cítíte zas ten starý
známý chlad, jako když stojíte nahý na
dlaždicích v koupelně, a jediné, co chcete, je
vrátit se znovu do té teplé koupele.“
 422/1030

Znal jsem ten pocit – já stál na studené

podlaze koupelny asi tři roky – a pocítil jsem
náhlou nechuť sdílet tu emoci s tímhle
dalším mužem.
„Určitě víte, co mám na mysli,“ dodal Desi
a spiklenecky se na mě usmál.
To je ale zvláštní chlap, pomyslel jsem si.
Kdo přirovnává něčí manželku ke koupeli,
do které se chce ponořit? Pohřešovanou
manželku cizího muže?
Za Desim byl dlouhý naleštěný konfer-
enční stolek a na něm několik fotografií ve
stříbrných rámečcích. Uprostřed stál
zvětšený snímek, na něm on a Amy v bílém
tenisovém úboru, ještě v době středoškol-
ských studií – oba tak směšně styloví, takové
bohaté dětičky, že to vypadalo jako snímek z
nějakého Hitchcockova filmu. Představil
jsem si Desiho, dospívajícího Desiho, jak vk-
louzl do Amyina pokoje na internátě, shodil
šaty na podlahu, lehl si na studené přikrývky
a spolykal nějaké potahované pilulky. Čekal,
 423/1030

až ho najdou. Byla to forma trestu, vzteku,

ale ne taková, která se přihodila v mém
domě. Chápal jsem, proč to policii moc neza-
jímalo. Desi si všiml, kam se dívám.
„Ach, nesmíte mi to mít za zlé.“ Usmál se.
„Chci říct, vyhodil byste tak dokonalou
fotku?“
„Dívky, kterou jsem dvacet let neznal?“
vyhrkl jsem bez přemýšlení. Uvědomil jsem
si, že mluvím mnohem agresivnějším tónem,
než je moudré.
„Znám Amy,“ odsekl. Nadechl se. „Znal
jsem ji. Znal jsem ji velmi dobře. Copak
neexistují žádná vodítka? Musím se zeptat.
Její otec, je. tam?“
„Samozřejmě že tam je.“
„Nepředpokládám. Byl určitě v New
Yorku, když se to stalo?“
„Byl v New Yorku. Proč?“
Desi pokrčil rameny: Ptám se jen ze zvě-
davosti, jen tak. Půl minuty jsme seděli
 424/1030

mlčky a dívali se jeden druhému do očí. Žád-

ný z nás nemrkl.
„Vlastně jsem sem přijel, Desi, abych
zjistil, co byste mi mohl říct.“
Znovu jsem se snažil představit si Desiho,
jak unáší Amy. Měl tu někde nedaleko ně-
jakou chatu u jezera? Všichni tihle týpkové je
mívali. Je vůbec možné, že by tenhle
uhlazený, kultivovaný muž držel Amy někde
v nějaké sklepní místnosti, Amy by
přecházela po koberci, spala na zaprášeném
kanapi v barvě módní kdysi v šedesátých
letech, citronově žluté nebo korálově čer-
vené. Přál jsem si, aby tu byla Boneyová a
Gilpin, aby byli svědky toho korektního tónu
v Desiho hlase: Znám Amy.
„Já?“ rozesmál se Desi. Sytým smíchem.
Dokonalý výraz, jak ten zvuk popsat. „Já vám
nemůžu říct nic. Jak jste poznamenal,
neznám ji.“
„Ale právě jste řekl, že ji znáte.“
„Určitě ji neznám tak jako vy.“
 425/1030

„Pronásledoval jste ji na střední škole.“

„Já že ji pronásledoval? Nicku. Byla to
moje dívka.“
„A pak už ne,“ řekl jsem. „A vy jste jí nedal
pokoj.“
„Ach, asi jsem po ní toužil. Ale nechoval
jsem se nijak neobvykle.“
„To, že jste se chtěl v jejím pokoji otrávit
prášky, nepovažujete za nic neobvyklého?“
Trhl hlavou, přimhouřil oči. Otevřel ústa,
chtěl něco říct, ale pak se zahleděl na své
ruce. „Nechápu, o čem to mluvíte, Nicku,“
řekl nakonec.
„Mluvím o tom, že jste pronásledoval mou
ženu. Na střední škole. Tak.“
„Tak opravdu jde o tohle?“ rozesmál se
znovu. „Dobrý bože, myslel jsem, že pořádáte
sbírku na případnou odměnu nebo něco
takového. Na což mimochodem velice rád
přispěju. Jak jsem už řekl, vždycky jsem Amy
přál jen to nejlepší. Jestli ji miluju? Ne. Už ji
neznám, opravdu ne. Občas si vyměníme
 426/1030

dopis. Ale je zajímavé, že jste sem přijel.

Vnášíte do toho zmatek. Protože vám musím
říct, Nicku, že v té televizi, ale sakra i tady,
nepůsobíte dojmem truchlícího, vyděšeného
manžela. Působíte... nafoukaně, arogantně.
Mimochodem policie se mnou už mluvila,
můj dík asi patří vám. Nebo Amyiným
rodičům. Divné, že o tom nevíte – člověk by
si myslel, že budou manžela o všem infor-
movat, pokud je jasně mimo podezření.“
Žaludek se mi sevřel. „Jsem tu proto, že
jsem chtěl na vlastní oči vidět, jak se budete
tvářit, až budete mluvit o Amy,“ řekl jsem.
„Musím vám říct, že mě to znepokojuje.
Vypadáte přitom trochu. zasněně.“
„Někdo z nás musí,“ řekl Desi, opět
uvážlivě.
„Zlato?“ Ten hlas se ozval někde vzadu v
domě a směrem k obýváku klapaly podpatky
dalších drahých bot. „Jak se jmenovala ta
kniha “
 427/1030

Ta žena byla rozostřenou podobou Amy,

Amy v zamlženém zrcadle – přesné barvy,
mimořádně shodné rysy, ale o čtvrt století
starší, tělo, rysy trochu jako z jemné tkaniny.
Byla pořád krásná, žena, která se rozhodla
stárnout elegantně. Vytvarovaná jako nějaké
origami: lokty mimořádně špičaté, klíční
kost ve tvaru ramínka na šaty. Na sobě měla
porcelánově modré pouzdrové šaty a měla
stejné kouzlo jako Amy: když byla v míst-
nosti, museli jste pořád otáčet hlavu směrem
k ní. Obdařila mě trochu dravčím úsměvem.
„Dobrý den, jsem Jacqueline Collingsová.“
„Matko, to je Amyin manžel,“ řekl Desi.
„Amy.“ Žena se opět usmála. Měla hlas,
jako by mluvila ze studny, hluboký a zvláštně
rezonující. „Dost jsme se zajímali o to, co se
stalo. Ano, velice nás to zaujalo.“ Chladně se
otočila k synovi. „Nemůžeme přestat myslet
na tu dokonalou Amy Elliottovou, že?“
„Nyní Amy Dunneovou,“ řekl jsem.
 428/1030

„Ovšem,“ souhlasila Jacqueline. „Moc mě

mrzí, Nicku, co teď prožíváte.“ Chvilku na
mě upřeně hleděla. „Promiňte, musím.
Nepředstavovala jsem si Amy po boku
takového. amerického chlapce.“ Zdálo se, že
to neříká ani mně, ani Desimu. „Dobrý bože,
on má dokonce důlek na bradě.“
„Přijel jsem se zeptat vašeho syna, jestli
nemá nějaké informace,“ řekl jsem. „Vím, že
za ty roky napsal mé manželce spoustu
dopisů.“
„Ach, ty dopisy!“ usmála se rozzlobeně.
„Takový zajímavý způsob, jak trávit čas,
nemyslíte?“
„Amy vám je ukazovala?“ ptal se Desi. „To
mě překvapuje.“
„Ne,“ řekl jsem a otočil se k němu.
„Vždycky je neotevřené vyhodila.“
„Všechny? Vždycky? Vy to víte?“ ptal se
znovu Desi, stále s úsměvem.
 429/1030

„Jednou jsem dopis vytáhl z koše a přečetl

si ho.“ Otočil jsem se zase k Jacqueline. „Jen
abych věděl, co se přesně děje.“
„To vás šlechtí,“ řekla sladce Jacqueline.
„Od svého manžela bych očekávala totéž.“
„Vždycky jsme si s Amy psali,“ řekl Desi.
Měl matčinu kadenci, způsob mluvy, který
naznačoval, že všechno, co říká, budete chtít
slyšet. „Byl to takový náš způsob. Email mi
připadá tak... laciný. A nikdo si maily neuk-
ládá. Nikdo si je neschovává, protože jsou ve
své podstatě tak neosobní. Mám celkově
obavy o naše příští generace. Všichni velikáni
hrozně rádi píší dopisy Simone de Beauvoir
psala Sartreovi, Samuel Clemens své ženě
Olivii – já nevím, ale vždycky přemýšlím, co
všechno bude ztraceno – “
„Máš schované všechny moje dopisy?“
zeptala se Jacqueline. Stála u krbu, dívala se
na nás, dlouhou štíhlou rukou přejížděla po
krbové římse.
„Ovšem.“
 430/1030

Otočila se ke mně a elegantně pokrčila ra-

meny. „Jen ze zvědavosti.“
Zachvěl jsem se, málem jsem už chtěl
přistoupit ke krbu, abych se ohřál, ale vz-
pomněl jsem si, že je červenec. „Zdá se mi
trochu zvláštní, že jí celé ty roky tak věrně
píšete,“ řekl jsem. „Vždyť ona vám
neodepisovala.“
Desimu se rozsvítily oči. „Ó,“ udělal a
neřekl nic víc, zvuk jako když někdo najed-
nou nečekaně uvidí ohňostroj.
„Přijde mi to divné, Nicku, že jste sem
přijel a ptáte se Desiho na jeho vztah – nebo
spíš nevztah – s vaší manželkou,“ řekla Jac-
queline Collingsová. „Copak si s Amy
všechno vzájemně neříkáte? Můžu vám
garantovat: Desi se s Amy osobně neviděl
desítky let. Desítky.“
„Já si to jen ověřuju, Jacqueline. Někdy
musíte některé věci vidět a slyšet na vlastní
oči a uši.“
 431/1030

Jacqueline vykročila ke dveřím, otočila se

a jediným pohybem hlavy mě ujistila, že je
čas, abych šel.
„Chováte se velice neohroženě, Nicku.
Velmi samostatně. Nesestavujete si taky svou
vlastní přepadovku?“ Zasmála se tomu slovu
a otevřela mi dveře. Díval jsem se na její krk
nad klíční kostí a říkal jsem si, proč nenosí
perly. Takové ženy si jich vždycky omotávají
kolem krku několikero šňůr, aby jimi mohly
chřestit. Ale cítil jsem její tělesný pach,
ženský pach, vaginální a podivně vulgární.
„Ráda jsem vás poznala, Nicku,“ řekla.
„Doufejme, že se Amy v pořádku vrátí domů.
A do té doby, kdybyste chtěl ještě Desiho
kontaktovat,“ vtiskla mi do ruky tuhou
kartičku smetanové barvy, „tak prosím za-
volejte našemu právníkovi.“
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
17. SRPNA 2011
DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Vím, že to možná vypadá jako třeštění ně-

jaké puberťačky, ale zaznamenávám si Nick-
ovy nálady. Ve vztahu ke mně. Abych se
prostě ujistila, že nejsem blázen. Mám na to
kalendář a udělám srdíčko ke dni, kdy se zdá,
že mě Nick zase miluje, a černý čtvereček,
když ne. Uplynulý rok je plný černých
čtverečků, je jich tam fakt hodně.
Ale teď? Devět srdíček za sebou. Možná
jen potřeboval vědět, jak moc ho miluju a jak
jsem bývala nešťastná. Možná měnil na
srdce. Nikdy se mi ten karetní výraz nelíbil
tak jako teď.
Test: Po více než roce chladu se najednou
zdá, že vás váš manžel zase miluje. Vy:
 433/1030

a) Pořád mu opakujete, jak vám předtím

ublížil, aby se mohl víc a víc omlouvat.

b) Chováte se k němu ještě nějakou dobu

chladně – jen ať dostane za vyučenou!

c) Netlačíte na něj, aby vám vysvětlil dů-

vod té změny – víte, že se vám svěří, až
nastane ta pravá chvíle, a zatím ho
zahrnujete láskou, aby se cítil v bezpečí a mi-
lován, protože tak se to v manželství patří.

d) Vyžadujete, aby vám vysvětlil, co se

stalo; nutíte ho, aby o tom neustále mluvil,
abyste uklidnila svou vlastní neurózu.

Správná odpověď: C

Je srpen, tak nádherný, že bych už nes-

nesla další černé čtverečky, ale ne, teď jen
samá srdíčka, Nick se chová jako můj
manžel, báječný a pozorný a bláznivě
 434/1030

zamilovaný. Objedná mi čokoládové bon-

bóny z mého oblíbeného obchodu v New
Yorku, jen tak, pro radost, a napíše mi k
tomu dárku bláznivou básničku. Je to vlastně
limerick:

Byla jednou jedna dívka z Manhattanu,

která spala jen v poduškách ze saténu.
Její muž uklouzl a spadl,
své tělo tím na její kladl,
a tak pak skotačili v saténu.

Bylo by hezčí, kdyby náš sexuální život byl

tak bezstarostný jako v té básničce. Ale min-
ulý týden jsme... šoustali? Dělali to? Něco
romantičtějšího než souložili, ale ne tak
hezkého jako milovali se. Přišel domů a
políbil mě pořádně na rty a dotýkal se mě,
jako bych tam opravdu byla. Div jsem se ner-
ozplakala, byla jsem předtím tak osamělá.
Polibek od vlastního manžela na ústa je něco
naprosto dekadentního.
 435/1030

Co ještě? Jedeme se koupat k rybníku,

kam chodil od dětství. Představuju si malého
Nicka, jak kolem sebe plácá ve vodě, obličej a
ramena spálené sluncem dočervena, protože
(stejně jako teď) se odmítá mazat ochran-
ným krémem, takže máma Mo ho s ním musí
honit a on jí ho vždycky vyrazí z ruky, sotva
ho dostihne.
Provedl mě všemi místy, kde v dětství
pobíhal, o což jsem tak
dlouho škemrala. Procházíme se po břehu
řeky, on mě líbá a vítr mi čechrá vlasy („Mé
dvě nejoblíbenější věci na světě, na které se
rád dívám,“ šeptá mi do ucha). Líbá mě u le-
grační pevnůstky na dětském hřišti, kterou
kdysi považoval za svou klubovnu („Vždycky
jsem si sem chtěl přivést dívku, nádhernou a
dokonalou, a vidíš, je to tady!“ šeptá mi do
ucha). Dva dny předtím, než definitivně za-
vřou nákupní středisko, se spolu točíme na
kolotoči, sedíme vedle sebe na zajících a náš
 436/1030

smích se prázdným prostorem rozléhá na

míle daleko.
Pak mě vezme na zmrzlinový pohár do své
oblíbené cukrárny, máme ji to dopoledne
celou pro sebe a vzduch úplně lepkavě voní
sladkostmi. Líbá mě a říká, že tady koktal a
trpěl při mnohých rande, a přeje si, aby mohl
říct svému středoškolskému já, že tu jednou
bude sedět s dívkou svých snů. Jíme zmrz-
linu a pak se odkulíme domů a zalezeme pod
peřinu. Zdřímneme si, mám jeho ruku po-
loženou na břiše.
Neurotička ve mně se samozřejmě ptá: O
co jde? Nick se změnil tak náhle a velkolepě,
že mám pocit. mám pocit, že bude určitě
něco chtít. Nebo něco provedl a preventivně
se snaží být co nejhodnější, než se to dozvím.
Mám obavy. Minulý týden jsem ho přistihla,
jak se přehrabuje v mé krabici s papíry
nadepsané DUNNEOVI! (krasopisně jsem to
na ni napsala ještě v těch šťastnějších
dobách), v krabici plné různých podivných
 437/1030

listin, které tvoří manželství, společný život.

Bojím se, že mě chce požádat o druhou hypo-
téku na Bar nebo si vzít půjčku proti našemu
životnímu pojištění nebo prodat nějaké
akcie, na které by se nemělo třicet let sáh-
nout. Vysvětlil mi, že se jen chtěl přesvědčit,
že je všechno v pořádku, ale bylo vidět, že je
nervózní. Mně by puklo srdce, kdyby se na
mě v půli sousta žvýkačkové zmrzliny podíval
a řekl: Víš, na druhé hypotéce je zajímavé,
že...
Musela jsem to napsat, musela jsem to
ventilovat. A když to teď vidím, vím, že to zní
šíleně. Jako od nějaké neurotičky, která si
není ničím jistá a je podezíravá.
Nedopustím, aby mi mé nejhorší já zničilo
manželství. Můj manžel mě miluje. Miluje
mě a vrátil se ke mně, proto se ke mně tak
hezky chová. To je ten jediný důvod. Je to
prostě takhle: Tohle je můj život. Konečně se
vrátil.
 NICK DUNNE
PĚT DNŮ POTÉ
Seděl jsem v tetelícím se vedru svého auta
před Desiho domem, okénka stažená, a díval
se na svůj telefon. Zpráva od Gilpina:
„Zdravím, Nicku. Potřebujeme s vámi dnes
mluvit, informovat vás o pár věcech, položit
pár otázek. Čekejte nás u vás doma ve čtyři,
ano? Díky.“
Bylo to poprvé, co jsem dostal nějaký
rozkaz. Žádné mohli bychom, velice rádi by-
chom, pokud je to možné. Ale potřebujeme.
Čekejte nás.
Podíval jsem se na hodinky. Tři hodiny.
Neměl bych se opozdit.

Letní letecká show – přehlídka tryskáčů a

vrtulníků dělajících otočky nad Mississippi,
parníky plné přihlížejících turistů, drkotající
zuby – se měla konat za tři dny a tréninkové
 439/1030

lety byly v plném proudu, když Gilpin a

Rhonda přijeli. Byli jsme poprvé od Toho
Osudného Dne u mě v obýváku.
Můj dům stál přímo pod letovou trasou;
síla hluku se pohybovala v rozmezí sbíječky a
laviny. Moji kamarádi policisté a já jsme se
snažili náš rozhovor vměstnat do pauz mezi
burácivým rámusem. Rhonda víc než obvykle
připomínala nějakého ptáka – střídavě
přešlapovala z nohy na nohu, aby té druhé
ulevila, rozhlížela se po pokoji a pohled se jí
rozjasnil pokaždé, když zaznamenala nějaký
zajímavý předmět nebo úhel – straka, která
se rozhlíží, čím si vystele hnízdo. Gilpin
postával vedle ní, kousal se do rtu, poklepáv-
al špičkou boty. I místnost jako by působila
nervózním dojmem: odpoledníslunce os-
větlovalo drobné chuchvalečky prachu. Kaž-
dou chvíli se nad domem ozvala rána z
tryskového motoru, hrozný zvuk trhající
oblohu.
 440/1030

„Tak, máme tu pár věcí,“ řekla Rhonda,

když zase nastalo ticho. Oba se posadili, jako
by se náhle rozhodli, že tu chvíli pobudou.
„Něco je potřeba vyjasnit, něco vám musíme
říct. A samozřejmě, pokud si přejete
právníka “
Jenže já věděl z televizních pořadů a krim-
inálních filmů, že právníka žádají jen
provinilci. Ti praví, zarmoucení, ustaraní,
nevinní manželé to nedělají.
„Nechci, děkuju,“ řekl jsem. „Vlastně mám
nějaké informace, o které bych se s vámi
chtěl podělit. O tom Amyině stalkerovi,
klukovi, co s ním chodila na střední škole.“
„Desi – eh, Collings,“ začal Gilpin.
„Collings. Vím, že jste s ním mluvili, vím,
že vás z nějakých důvodů nezajímá, tak jsem
ho dnes jel navštívit sám. Ujistit se, že je.
neškodný. A myslím si, že není. Myslím si, že
je to někdo, na koho byste se měli zaměřit. A
důkladně. Tak on se odstěhuje do St. Louis -“
 441/1030

„Bydlel v St. Louis už tři roky předtím, než

jste přišli z New Yorku sem,“ řekl Gilpin.
„Dobře, ale je v St. Louis. Odtamtud není
problém dojet sem. Amy si koupila zbraň,
protože se bála -“
„Desi je pořádku, Nicku. Je to milý
chlapík,“ řekla Rhonda. „Nemyslíte? Vlastně
mi připomíná vás. Opravdu zlatý kluk, mam-
inčin mazánek.“
„Já jsem z dvojčat. Nejsem nejmladší.
Dokonce jsem o tři minuty starší.“
Rhonda se mi zcela očividně snažila
uštědřit políček, zkoušela, jestli získá
převahu, ale i když mi to bylo jasné,
neubránil jsem se tomu, aby se mi zlostí
nestáhl žaludek pokaždé, když mě nazvala
benjamínkem rodiny.
„V každém případě,“ promluvil Gilpin, „on
i jeho matka shodně popírají, že by kdy Amy
pronásledoval nebo s ní dokonce byl v
posledních letech v nějakém kontaktu
přesahujícím rámec toho, že jí občas napsal.“
 442/1030

„Moje žena by vám řekla něco jiného. Psal

Amy celá léta roky – a pak se objeví tady při
tom pátrání, Rhondo. Věděla jste to? Byl tu
hned první den. Sama jste říkala, že si máme
všímat mužů, kteří se chtějí zapojit do
vyšetřování -“
„Desi Collings není podezřelý,“ umlčela mě
se zdviženou rukou.
„Ale “
„Desi Collings není podezřelý,“ opakovala.
Ta zpráva na mě působila jako bodnutí.
Chtěl jsem ji nařknout z toho, že je spolčená
s Ellen Abbottovou, ale tu bylo asi lepší
nezmiňovat.
„No dobrá, a co ti chlapi, kteří zahltili naši
linku, na kterou se měly volat informace?“
Přešel jsem k jídelnímu stolu, kam jsem
předtím ledabyle pohodil seznam jmen a
telefonních čísel. „Do pátrání se zapojili:
David Samson, Murphy Clark – s těmi kdysi
chodila – Tommy O’Hara, Tommy O’Hara,
 443/1030

Tommy O’Hara, volal třikrát, Tito Puente –

to je jen nějaký hloupý vtip.“
„Volal jste někomu z nich?“ zeptala se
Boneyová.
„Ne. Není to snad vaše práce? Já nevím,
kteří za to stojí a kteří jsou naopak jen nějací
cvoci. Nemám čas volat pitomcovi, co se
představí jako Tito Puente.“
„Já bych té informační lince nepřikládala
nějak velký význam, Nicku,“ řekla Rhonda.
„Může na ni zavolat kdekdo. Ozvala se třeba i
spousta vašich bývalých přítelkyní. Chtěly
vás jen pozdravit. Zjistit, jak se máte. Lidé
jsou zvláštní.“
„Snad bychom mohli přejít k našim
otázkám,“ pobídl ji Gilpin.
„Správně. No, tak já myslím, že bychom
měli začít tím, kde jste byl toho dopoledne,
co vaše manželka zmizela,“ řekla Boneyová,
najednou tak nějak omluvným a uctivým
tónem. Hrála teď hodného policajta a oba
jsme věděli, že ho hraje. Pokud teda nebyla
 444/1030

opravdu na mé straně. Je možné, že policajt

je někdy na vaší straně. Že?
„To jsem byl na té pláži.“
„A pořád si nemůžete vzpomenout na
někoho, kdo vás tam viděl?“ zeptala se
Boneyová. „Hrozně by nám pomohlo, kdyby-
chom tuhle maličkost mohli vyškrtnout z
našeho seznamu.“ Účastně se odmlčela.
Rhonda nedokázala být jen tak normálně
zticha, vždycky musela zbarvit místnost
náladou dle své volby, jako chobotnice svým
inkoustem.
„Věřte mi, že bych byl stejně rád jako vy,
kdybych si na někoho vzpomněl. Ale ne.
Nevzpomínám si, že bych někoho viděl.“
Boneyová se ustaraně usmála. „Je to di-
vné, my se zmínili pár lidem – jen tak mezi
řečí – že jste byl na pláži, a oni všichni říkali.
Byli překvapení, abych tak řekla. Nesedělo
jim to na vás. Prý nejste plážový typ.“
Pokrčil jsem rameny. „Netvrdím, že jedu
na pláž a celý den tam ležím a opaluju se. Ale
 445/1030

proč bych si tam ráno nevypil kávu? Jasně že

jo.“
„Hele, tohle by nám možná pomohlo,“
rozzářila se Boneyová. „Kde jste si tu kávu
toho dne koupil?“ Obrátila se na Gilpina,
čekala na souhlas. „Mohlo by to aspoň upřes-
nit časový rámec, že ano?“
„Uvařil jsem si ji tady,“ řekl jsem.
„Aha.“ Zamračila se. „To je divné, protože
tady žádnou kávu nemáte. V celém domě
není ani špetka. Vzpomínám si, jak mi to
přišlo divné. Závislák na kávě si takových
věcí hned všimne.“
No dobrá, něco, čeho sis náhodou všimla,
pomyslel jsem si. Znal jsem policajtku
jménem Bony Moronie. Ty její chytáky jsou
hodně vohraný...
„Měl jsem v ledničce v hrnku zbytek kávy z
kelímku, tak jsem si ji ohřál.“ Znovu jsem
pokrčil rameny: Co je na tom.
 446/1030

„Hm. Musela být pěkně stará – protože v

odpadkovém koši jsme žádný kelímek od
kávy nenašli.“
„Pár dní. Ale pořád byla dobrá.“
Usmáli jsme se na sebe: Já vím a ty víš.
Hra pokračuje. Fakt jsem si v duchu řekl ta
debilní slova: Hra pokračuje. Přesto jsem
měl svým způsobem radost: začínala další
část.
Boneyová se otočila na Gilpina, s rukama
na kolenou, a mírně pokývla hlavou. Gilpin si
skousl ret ještě víc a pak ukázal: na pohovku,
na konferenční stolek, na teď už uklizený
obývák. „Víte, problém je v tomhle, Nicku,“
začal. „My jsme už viděli hodně přepadených
bytů “
„Desítky desítek desítek,“ skočila mu do
řeči Boneyová.
„Zkrátka hodně domácností, do kterých
někdo násilně vnikl. Tenhle pokoj – celý ten
obývák – vzpomínáte? Pohovka nohama
vzhůru, převrácený konferenční stolek, ta
 447/1030

váza na zemi“ – položil přede mě fotku místa

činu – „celé tohle místo mělo vypadat, jako
by tu došlo k potyčce, že?“
Hlava se mi zvětšila a zase se vrátila do pů-
vodního stavu. Zůstaň v klidu. „Mělo
vypadat?“
„Vypadalo to tu divně,“ pokračoval Gilpin.
„Od první chvíle, co jsme to viděli. Upřímně
řečeno, působilo to na nás tak, jako by to tu
někdo naaranžoval. Především jde o to, že
všechno bylo soustředěno na tohle jediné
místo. Proč nebyl nepořádek ještě někde
jinde, jen v tomhle pokoji? To je divné.“
Předložil další fotku, záběr zblízka. „A
podívejte se tadyhle na tu hromádku knih.
Měla by být před stolkem – tam přece
předtím knihy ležely, ne?“
Přikývl jsem.
„Když se tedy ale stolek převrátil, tak by se
přece sesypaly před něj, po směru pohybu
padajícího stolku. Místo toho jsou za ním,
 448/1030

jako by je někdo předtím, než stolek

převrátil, ze stolku smetl.“
Tupě jsem zíral na fotku.
„A podívejte se na tohle. To mi právě
připadá velice divné,“ pokračoval Gilpin.
Ukázal na tři starožitné obrázky v rámečku
na krbové římse. Silně zadupal a obrázky se
okamžitě překlopily dopředu. „Ale ty obrázky
zůstaly při tom všem stát.“
Ukázal mi fotku, kde obrázky opravdu
stály. Předtím jsem doufal – dokonce i když
mě nachytali na omylu s rezervací v Hous-
ton’s – že to jsou hloupí policajti, policajti z
filmu, venkovští balíci, co chtějí potěšit míst-
ního chlapa, věřit mu: Cokoli řekneš, kámo.
Nedostal jsem žádné tupé poldy.
„Nevím, co ode mě chcete slyšet,“ zamum-
lal jsem. „Je to naprosto – prostě nevím, co
si o tom mám myslet. Chci jen najít svou
ženu.“
„My taky, Nicku, my taky,“ řekla Rhonda.
„Ale je tu další věc. Ta pohovka –
 449/1030

vzpomínáte, jak byla převrácená nohama

vzhůru?“ Poplácala na masivní kus nábytku,
ukázala na jeho čtyři špalíčkovité nohy,
každá měřila jen asi tři centimetry. „Víte, je
hrozně těžká, protože má tak krátké nohy.
Vlastně leží na zemi. Zkuste ji převrátit.“
Zaváhal jsem. „No pojďte, zkuste to,“
naléhala Boneyová.
Strčil jsem do pohovky, ale ta jen popojela
po koberci, než aby se převrátila. Přikývl
jsem. Souhlasil jsem. Byla těžká jako cent.
„Ale vážně, chytněte ji zespodu a převraťte
ji vzhůru nohama,“ nařídila Boneyová.
Klekl jsem si, opřel jsem se do pohovky
zespodu, níž a níž, nakonec jsem posunul
ruce až pod ni a převrátil ji nazad. Ale sotva
jsem ji pustil, pohovka se překlopila zase na
všechny čtyři; nakonec jsem ji musel znovu
zvednout a převrátit ji vzhůru nohama vlast-
ním úsilím.
„Divné, co?“ řekla Boneyová nijak
překvapeně.
 450/1030

„Nicku, uklízel jste tu toho dne, co vaše

žena zmizela?“ zeptal se Gilpin.
„Ne.“
„Dobrá, protože náš technik udělal
zkoušku luminolem a musím vám bohužel
říct, že kuchyňská podlaha svítila. Bylo na ní
dost velké množství krve.“
„Amyina skupina – B+,“ dodala Boneyová.
„A to nemluvím o nějakém škrábnutí, mlu-
vím o krvi.“
„Ach bože.“ Horko mi zalilo hruď. „Ale “
„Ano, takže vaše žena se dostala z této
místnosti,“ řekl Gilpin. „Nějak se jí teoreticky
podařilo dopotácet se do kuchyně – aniž
shodila ty tretky na stolečku před kuchyní –
a tam se zhroutila na zem a ztratila spoustu
krve.“
„A někdo to pak pečlivě umyl,“ řekla
Rhonda a upřeně mě pozorovala.
„Počkat, počkat. Proč by se někdo snažil
umýt krev, ale zároveň nechal takovou
spoušť v obýváku “
 451/1030

„To zjistíme, nebojte se, Nicku,“ řekla

Rhonda tiše.
„To nechápu. Já to prostě “
„Posaďme se,“ řekla Boneyová. Ukázala na
židli v jídelně. „Jedl jste něco? Nechcete
sendvič nebo tak?“
Zavrtěl jsem hlavou. Boneyová střídala
různé ženské role: roli mocné ženy s rolí
slepě milující ženy, zkoušela, co nejvíc
zapůsobí.
„A co vaše manželství, Nicku?“ zeptala se
Rhonda. „Pět let, to není daleko k sedmileté
krizi.“
„Naše manželství bylo dobré,“ opakoval
jsem. „Je dobré. Ne dokonalé, ale dobré,
dobré.“
Nakrčila nos. Lžeš.
„Myslíte, že třeba utekla?“ zeptal jsem se s
přílišnou nadějí. „Narafičila to tu jako místo
činu a utekla? Případ uprchlé manželky?“
Boneyová začala vypočítávat důvody proč
ne: „Doteď nepoužila mobil, kreditní karty,
 452/1030

karty do bankomatu. Ani předtím neudělala

výběr žádné větší hotovosti.“
„A pak je tu ta krev,“ dodal Gilpin. „A
znovu opakuju, nechci, aby to vyznělo nějak
surově, ale co to množství krve na podlaze?
To by znamenalo nějaké vážné. prostě, já
bych to sám sobě neudělal. Viděl bych to na
docela hluboké rány. Vaše žena má pevné
nervy?“
„Ano. Má.“ Taky má fobii z krve, ale to jim
neřeknu a počkám, až na to ti skvělí detekt-
ivové přijdou sami.
„Zdá se to hrozně nepravděpodobné,“ řekl
Gilpin. „Kdyby se sama tak vážně zranila,
proč by to utírala?“
„Tak doopravdy, Nicku, buďme upřímní,“
řekla Boneyová, naklonila se až ke kolenům,
aby se mi mohla podívat do očí, protože jsem
civěl do podlahy. „Jaké bylo vaše manželství
v současné době? Stojíme při vás, ale potře-
bujeme znát pravdu. Jediná věc, která vás
 453/1030

staví do špatného světla, je to, že nám

vzdorujete.“
„Měli jsme neshody.“ Viděl jsem Amy v
ložnici toho posledního večera, na tvářích jí
naskákaly ty červené skvrny jako vždycky,
když byla rozzlobená. Plivala slova – zlá,
krutá slova a já ji poslouchal, snažil jsem se
ta slova přijmout, protože to byla pravda,
přísně vzato bylo všechno, co říkala, pravda.
„Popište nám ty neshody,“ vyzvala mě
Boneyová.
„Nic zvláštního, jen tahanice. Víte, Amy je
taková, že to v sobě nějakou dobu drží.
Vždycky si nasbírá zásobu nějakých prkotin a
pak – prásk! – vybuchne, ale tím je po všem.
Nikdy jsme nechodili se svým hněvem spát.“
„Ani ve středu večer?“ zeptala se
Boneyová.
„Kdepak,“ zalhal jsem.
„Hádáte se hlavně kvůli penězům?“
„Ani nedokážu říct, kvůli čemu se vlastně
hádáme. Jsou to takové hlouposti.“
 454/1030

„A kvůli jaké hlouposti jste se hádali toho

večera, než zmizela?“ zeptal se Gilpin s le-
hkým úsměvem, jako kdyby tím chtěl říct to
neuvěřitelné mám tě.
„Už jsem vám říkal, že to bylo kvůli tomu
humrovi.“
„A co dál? Určitě jste na sebe hodinu
neřvali kvůli humrovi.“
V tu chvíli se do půli schodiště přikolébal
Bleecker a pozoroval nás přes zábradlí.
„Kvůli takovým běžným věcem v
domácnosti. Jak to mezi manželi bývá. Třeba
kvůli kočičímu kakáči,“ řekl jsem. „Kdo ho
bude čistit.“
„Takže jste na sebe řvali kvůli kočičímu
kakáči,“ řekla Boneyová.
„Víte, šlo spíš o princip. Já jsem spoustu
hodin v práci a Amy ne, tak si myslím, že by
pro ni bylo dobré, kdyby se věnovala
domácnosti. Myslím tím takovou tu běžnou
péči.“
 455/1030

Gilpin sebou trhl jako invalida probuzený z

odpoledního šlofíka. „Vy jste takový
staromódní typ, že? Já jsem stejný. Pořád své
ženě říkám: ,Neumím žehlit, neumím
umývat nádobí. Neumím vařit. Tak,
drahoušku, já tedy budu chytat darebáky, to
umím, a ty občas hoď nějaké prádlo do
pračky.‘ Rhondo, tys byla vdaná: dělala jsi
domácí práce?“
Boneyová se zatvářila doopravdy naštvaně.
„Já taky honím darebáky, ty idiote.“
Gilpin na mě zakoulel očima; úplně jsem
čekal, že zavtipkuje vypadá to, jako by se tu
někdo chtěl hádat – ten chlap to opravdu
dost přeháněl.
Teď si mnul svou lišáckou bradu. „Takže
vy jste prostě chtěl mít doma hospodyňku,“
řekl takovým tónem, aby to vyznělo
rozumně.
„Já jsem chtěl – chtěl jsem cokoli, co by
chtěla Amy. Bylo mi jedno, co to bude.“ Teď
jsem tím mířil na Boneyovou, na detektiva
 456/1030

Rhondu Boneyovou, která mi projevovala

účast, nebo to tak aspoň z velké části věro-
hodně působilo. (Není to tak, připomněl
jsem si.) „Amy se nemohla rozhodnout, co tu
má dělat. Nemohla sehnat práci a Bar ji
nezajímal. Je to fajn, jestli chceš zůstat
doma, bude to v pořádku, říkal jsem jí. Ale
když zůstala doma, byla taky nešťastná. A
čekala ode mě, že to nějak spravím. Jako
bych já rozhodoval o jejím štěstí.“
Boneyová neřekla nic, podívala se na mě
úplně bez výrazu.
„A jasně, je to fajn být chvilku tím hrdinou,
takovým tím rytířem, ale ono to nefunguje
dlouho. Tak jsem si myslel, že když se začne
starat o pár praktických věcí -“
„Jako o ten kočičí kakáč,“ přerušila mě
Boneyová.
„Ano, čistit kočičí kakáč, udělat menší
nákup, zavolat instalatéra, když kape ko-
houtek, to všechno ji šíleně rozčilovalo.“
 457/1030

„Hm, to zní jako skutečný plán na štěstí.

Spousta nepříjemných věcí.“
„Ale mně šlo jen o to, aby něco dělala.
Cokoli, ale prostě něco dělej. Zkus z té situ-
ace něco vytěžit. Neseď s rukama v klíně a
nečekej, že to všechno udělám za tebe.“ Uvě-
domil jsem si, že mluvím nahlas, že to zní
skoro rozzlobeně, určitě je to spravedlivý
hněv, ale byla to taková úleva. Začal jsem lží
– o tom kočičím kakáči – a obrátil ji v přek-
vapivý výbuch čisté pravdy a uvědomil si,
proč zločinci tolik mluví, je to totiž tak
příjemné, vyprávět svůj příběh někomu
cizímu, někomu, kdo to nenazve nesmysly,
někomu, kdo musí naslouchat vaší verzi.
(Někomu, kdo předstírá, že poslouchá vaši
verzi, opravil jsem se.)
„Takže ten návrat do Missouri?“ zeptala se
Boneyová. „Vy jste sem Amy přestěhoval
proti její vůli?“
 458/1030

„Protijejí vůli? Ne. Udělali jsme, co jsme

museli. Amy neměla práci, moje matka byla
nemocná. Udělal bych pro Amy totéž.“
„To je pěkné, že to říkáte,“ zabručela
Boneyová. A najednou mi do puntíku
připomněla Amy: tím zatraceným bručením
pod vousy, utrousila vždycky nějakou
poznámku, jen tak hlasitě, abych ji slyšel, ale
nemohl to odpřísáhnout. A když jsem se
zeptal, jak se čekalo – Co jsi říkala? , vždycky
odpověděla: Nic. Nevraživě jsem se na
Boneyovou podíval, rty sevřené, a pak jsem
si pomyslel: Možná je to součástí plánu,
vidět, jak reaguju vůči rozzlobeným,
nespokojeným ženám. Přinutil jsem se k ús-
měvu, ale to ji nejspíš odpudilo ještě víc.
„A vy si to můžete dovolit, aby Amy chvíli
pracovala, chvíli nepracovala, zvládáte to fin-
ančně?“ zeptal se Gilpin.
„Měli jsme v poslední době nějaké finanční
problémy,“ přiznal jsem. „Když jsme se vzali,
Amy byla bohatá, tedy mimořádně bohatá.“
 459/1030

„Ano,“ přikývl Gilpin, „to ty knihy o Úžas-

né Amy.“
„Ano, v osmdesátých a devadesátých
letech vydělávaly hory peněz. Ale vydavatel s
tím pak přestal. A všechno šlo do háje. Amy-
ini rodiče si od nás museli vypůjčit, aby se
udrželi nad vodou.“
„Chcete říct od vaší ženy, ne?“
„Dobře, je to tak. A pak jsme použili zbytek
Amyiných peněz na koupi toho baru a od té
doby nás živím já.“
„Takže když jste si Amy vzal, byla velice
bohatá,“ řekl Gilpin. Přikývl jsem. Uvažoval
jsem o hrdinském vyprávění: manžel, který
věrně stojí po boku své ženy během
hrozného finančního krachu její rodiny.
„Takže jste si žili na velice pěkné úrovni.“
„Ano, bylo to skvělé, bylo to úžasné.“
„A ona je teď téměř švorc a vaše životní
úroveň je úplně jiná, než když jste vstupovali
do manželství. Než ta, kterou jste si tenkrát
stvrdili svými podpisy.“
 460/1030

Uvědomil jsem si, že se mi můj pokus o

hrdinský epos naprosto nezdařil.
„Protože, abyste věděl, prověřili jsme si
vaši finanční situaci, Nicku, a ta vypadá
sakra bledě,“ začal Gilpin a skoro se mu
podařilo tohle nařčení pronést ustaraným,
účastným tónem.
„Bar si vede slušně,“ řekljsem. „Když za-
čnete nějaké nové podnikání, obvykle to trvá
tak tři čtyři roky, než se dostanete z čer-
vených čísel.“
„Mě spíš zaujaly ty kreditní karty,“ řekla
Boneyová. „Dvě stě dvanáct tisíc dolarů
dluhu na kreditních kartách. To mi teda vz-
alo dech.“ Rozevřela přede mnou červeně
popsanou hromádku papírů jako vějíř.
Moji rodiče byli úplní fanatici, pokud šlo o
kreditní karty používali je jen ke zvláštním
účelům, a každý měsíc vše pečlivě uhradili.
Nekupujeme si nic, na co nemáme. To bylo
motto rodiny Dunneových.
 461/1030

„My jsme ne – aspoň tedy já ne – ale

myslím, že by Amy ne Můžu se na to
podívat?“ koktal jsem a tabulky v oknech
přitom drnčely, protože nad námi nízko
letělo nějaké bombardovací letadlo. Z kytky
na krbové římse ihned upadlo pět krásných
červených lístků. Byli jsme tím hlukem do-
nuceni deset vteřin mlčet, drnčely nám při
tom mozky, tak jsme všichni tři sledovali, jak
se okvětní lístky snášejí k zemi.
„A došlo tu k takové potyčce, jak předpok-
ládáme, a na podlaze nebyl ani lísteček,“ zab-
ručel znechuceně Gilpin.
Vzal jsem si od Boneyové ty papíry a uviděl
jsem na nich jen svoje jméno, pouze verze
svého jména – Nick Dunne, Lance Dunne,
Lance N. Dunne, Lance Nicholas Dunne,
byly na tuctu kreditních karet, dlužná částka
narůstala od 62,78 dolaru až po 45 602,33
dolaru, všechny částky byly v různé fázi
zpoždění, v záhlaví stručná výhrůžka zlověst-
nými písmeny: ZAPLAŤTE IHNED.
 462/1030

„Do prdele! To je nějaká krádež identity

nebo co!“ vybuchl jsem. „To nejsou moje
platby. Zatraceně, podívejte se na to: já
nehraju golf.“ Někdo zaplatil přes sedm tisíc
dolarů za soupravu golfových holí. „Kdokoli
vám to řekne: já opravdu nehraju golf.“ Sn-
ažil jsem se, aby to vyznělo, že se sám sobě
vysmívám – golf je další věc, ve které nijak
nevynikám – Ale detektivové mi na to
neskočili.
„Znáte Noelle Hawthorneovou?“ zeptala se
Boneyová. „Tu Amyinu kamarádku, o které
jste nám říkal, že ji máme prověřit?“
„Počkejte, já s vámi chci mluvit o těch
účtech, protože nejsou moje,“ řekl jsem.
„Prosím vás, myslím to vážně, musíme to
vypátrat.“
„My to zjistíme, to není problém,“ řekla
Boneyová s neproniknutelným výrazem.
„Noelle Hawthorneová?“
 463/1030

„Ano. Řekl jsem vám, abyste se na ni

zaměřili, protože po celém městě naříkala
kvůli Amy.“
Boneyová zvedla obočí. „Zdá se, že vás to
štve.“
„Ne, jak jsem vám řekl, zdá se mi až
přehnaně zdrcená, takovým tím hraným
způsobem. Ostentativním. Chce na sebe up-
outat pozornost. Trochu obsedantní.“
„Mluvili jsme s Noelle,“ pokračovala
Boneyová. „Řekla nám, že se vaše žena velice
trápila kvůli manželství, byla znepokojená
kvůli penězům, nechala se slyšet, že má
obavy, že jste si ji vzal jen pro peníze. Tvrdí,
že Amy měla strach i z vaší prchlivé povahy.“
„Nevím, proč by něco takového Noelle
řekla; myslím, že si s Amy za celou tu dobu
vyměnily tak pět slov.“
„To je zvláštní, protože Hawthorneovi mají
v obýváku fotky, na kterých je Noelle s vaší
ženou.“ Boneyová se zamračila. Já se taky
 464/1030

zamračil: opravdu skutečné fotky, kde je

Noelle s Amy?
Boneyová pokračovala: „Fotku z loňského
října ze zoologické zahrady v St. Louis, z ně-
jakého pikniku s trojčaty, z víkendového vý-
letu na lodičkách z června. Tedy z minulého
měsíce.“
„Amy za celou tu dobu, co tu bydlíme,
nevyslovila její jméno. Myslím to vážně.“
Rychle jsem vzpomínal, co jsem dělal v čer-
vnu, a uvědomil jsem si, že jsem byl jeden
víkend pryč s Andie, Amy jsem namluvil, že
máme pánskou jízdu v St. Louis. Když jsem
se vrátil domů, našel jsem ji s planoucími
tvářemi a rozzlobenou, stěžovala si, že se celý
víkend nudila u televize a četla si na lávce u
řeky nějakou hloupou knížku. A ona byla na
výletě na člunu? Ne. Nedovedl jsem si před-
stavit nic, oč by Amy stála míň než o typický
středozápaďácký výlet na loďkách: ke
kánoím jsou uvázané chladicí boxy s
plechovkami piva, hraje hlučná hudba, opilá
 465/1030

pánská společnost, místa k táboření na

každém kroku pozvracená. „Víte určitě, že na
těch fotkách byla moje manželka?“
Podívali se na sebe a jejich pohledy říkaly:
Myslí to vážně?
„Nicku,“ promluvila Boneyová, „nemáme
žádný důvod si myslet, že ta žena na fotkách,
která vypadá úplně přesně jako vaše
manželka a o které Noelle Hawthorneová,
matka trojčat a nejlepší kamarádka vaší ženy
tady ve městě, tvrdí, že je to vaše žena, vaše
manželka není.“
„Vaše manželka, kterou – měl bych to říct
– jste si podle Noelle vzal jen kvůli
penězům,“ dodal Gilpin.
„Nedělám si legraci,“ řekl jsem. „Dneska
umí kdokoli pomocí počítače všelijak
zfalšovat fotky.“
„Dobrá, takže ještě před minutou jste si byl
jistý, že v tom má prsty Desi Collings, a teď
jste se zase zaměřil na Noelle Hawthorneo-
vou,“ shrnul Gilpin. „Zdá se, jako byste
 466/1030

opravdu hledal někoho, na koho to můžete

svést.“
„Kromě sebe? Ano, dělám to. Podívejte se,
já si Amy nevzal kvůli jejím penězům. Měli
byste si opravdu víc promluvit s Amyinými
rodiči. Ti mě znají, znají mou povahu.“
Nevědí všechno, pomyslel jsem si a žaludek
se mi sevřel. Boneyová mě pozorovala;
vypadalo to, že mě tak nějak lituje. Gilpin,
ten snad ani neposlouchal.
„Zvýšil jste životní pojistku své ženy na
jeden milion dvě stě tisíc,“ řekl s hranou
únavou. Dokonce si i unaveně přejel dlaní
přes obličej.
„To udělala sama Amy!“ vyhrkl jsem
rychle. Oba policisté se na mě jen podívali a
čekali. „Teda já jsem vyplnil ty formuláře, ale
byl to její nápad. Trvala na tom. Přísahám, že
mně by něco takového bylo úplně fuk, ale
Amy říkala – říkala, že vzhledem k jejímu
změněnému příjmu si takhle bude připadat
klidnější nebo co, nebo to byl nějaký chytrý
 467/1030

finanční tah. Ksakru, já nevím, já nevím,

proč to chtěla. Neptal jsem se jí na to.“
„Před dvěma měsíci někdo na vašem
počítači hledal něco na internetu,“
pokračovala Boneyová. „Tělo plout Missis-
sippi. Můžete to nějak vysvětlit?“
„Bože, to se týkalo toho pitomého nápadu
o knize,“ řekl jsem. „Uvažoval jsem o tom, že
napíšu knížku.“
„Hm,“ odpověděla Boneyová.
„Podívejte se, myslím si, že jde o tohle,“
začal jsem. „Myslím si, že spousta lidí sleduje
v televizi pořady, kde manžel je vždycky ten
hnusák, co zabije svou manželku, a oni se na
mě dívají přes tyhle brýle a některé opravdu
nevinné, normální věci se zkreslují. Vzniká z
toho hon na čarodějnice.“
„Takhle vysvětlujete ty účty z kreditních
karet?“ zeptal se Gilpin.
„Řekl jsem vám, že ty zatracené účty ne-
dokážu vysvětlit, protože s nimi nemám nic
 468/1030

společného. To je přece hergot vaše věc,

abyste zjistili, kde se to tam vzalo!“
Seděli tiše vedle sebe a čekali.
„Co se teď momentálně dělá proto, aby se
moje žena našla?“ zeptal jsem se. „Jaké stopy
prozkoumáváte, kromě mě?“
Dům se začal třást, obloha se rozčísla a
zadním oknem jsme viděli, jak přímo nad
řekou proletěl tryskáč, úplně nás ohlušil.
„F10,“ řekla Rhonda.
„Ne, ten je větší,“ odporoval Gilpin. „To
musí být “
„Je to F10.“
Boneyová se ke mně naklonila, prsty rukou
měla propletené. „Je to naše práce, Nicku,
abychom měli jistotu, že jste stoprocentně
čistý,“ řekla. „Vím, že to chcete taky. Takže
kdybyste nám mohl pomoct s několika
zamotanými maličkostmi – protože právě o
ně pořád zakopáváme.“
„Možná je načase, abych si vzal právníka.“
 469/1030

Znovu se na sebe podívali, jako by se

předtím vsadili, jestli k tomu dojde.
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
21. ŘÍJNA 2011
DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Nickova máma je mrtvá. Nebyla jsem

schopná psát, protože Nickova máma je
mrtvá a její syn uvolnil kotvu. Milá, statečná
Maureen. Byla na nohou a pořád v pohybu
skoro až do dne, kdy zemřela, odmítala se
bavit o tom, že má víc odpočívat. „Chci
prostě žít do té doby, až už nebudu moct,“
prohlásila. Pustila se do pletení čapek pro
další pacientky s chemoterapií (ona sama
byla hotová, hotová, hotová, hotová po jed-
né sérii, neměla zájem si prodlužovat život,
kdyby to mělo znamenat „další hadičky“),
takže si ji budu pamatovat věčně obloženou
klubíčky pestrých zbytků vlny: červené a
žluté a zelené, s míhajícími se prsty a
 471/1030

cinkáním jehlic, budu si pamatovat její hlas

spokojené kočky, hlas jako hluboké, ospalé
předení.
A pak se jednoho rána v září probudila, ale
vlastně se doopravdy neprobudila, nestala se
Maureen. Přes noc se změnila v malého
ptáčka, vrásky se prohloubily a tělo scvrklo,
těkala očima po místnosti a nevěděla, co je
kolem ní a kde je. Potom přišel hospic, tlu-
meně osvětlené příjemně působící místo s
obrázky žen v čepcích a zvlněné krajiny s ho-
jnou úrodou, automaty na oplatky a malá
kafíčka. Od hospicu se neočekávalo, že ji
uzdraví nebo jí pomůže, měl jen zajistit, aby
zemřela v pohodlí, což se taky po třech dnech
pobytu stalo. Objektivně řečeno, zemřela tak,
jak by si to přála (i když jsem si jistá, že by
obrátila oči v sloup nad výrokem: tak jak by
si to Maureen přála).
Pohřeb byl skromný, ale pěkný – přišly
stovky lidí, její sestra z Omahy, která jí byla
velice podobná, se starala o hosty, nalévala
 472/1030

kávu a nabízela cukroví a vyprávěla o Mo

zábavné historky. Pohřbili jsme ji během
větrného, teplého dopoledne, Go a Nick se
opírali jeden o druhého a já stála opodál a
připadala si jako vetřelec. Toho večera mě
Nick nechal, abych ho objala, byl ke mně
otočený zády, ale po pár minutách vstal, za-
šeptal: „Musím na čerstvý vzduch,“ a odešel z
domu.
Jeho maminka ho vždycky hýčkala –
nedala jinak a jednou týdně k nám chodila
žehlit a vždycky při tom řekla: „Já vám jen
pomůžu s pořádkem,“ a když odešla,
podívala jsem se do ledničky a zjistila jsem,
že mu oloupala grapefruit, rozdělila na dílky
a uložila ho do krabičky s víčkem, a když
jsem pak rozbalila chleba, objevila jsem, že z
každého krajíce odkrojila kůrku a okrájené
plátky zas vrátila do sáčku. Jsem vdaná za
čtyřiatřicetiletého muže, který se ještě
nenaučil jíst chlebovou kůrku.
 473/1030

Ale snažila jsem se ty první týdny po její

smrti dělat totéž. Odkrajovala jsem mu
kůrku z chleba, žehlila mu trička, pekla
borůvkový koláč podle receptu jeho
maminky. „Nepotřebuju, abys mě
rozmazlovala, Amy,“ řekl mi, když uviděl
plátky okrájeného chleba. „Nechal jsem
mámu, aby to dělala, protože jí to působilo
radost, ale vím, že ty nemáš ráda takové
opečovávání.“
Tak jsme zase zpátky u černých čtverečků.
Milý, zbožňující, milující Nick je tentam.
Vrátil se Nick nevrlý, věčně naštvaný, rozh-
něvaný. Člověk se většinou opře o svého
partnera v těžkých chvílích, ale Nick se mi
jen ještě víc vzdálil. Je maminčin chlapeček a
jeho maminka je teď mrtvá. Se mnou nechce
mít nic společného.
Když potřebuje, použije mě k sexu. Ohne
mě přes stůl nebo pelest postele a dělá mi to,
mlčky až na těch posledních pár okamžiků,
na těch pár rychlých heknutí, pak mě pustí,
 474/1030

položí mi dlaň na záda, jeho jediné důvěrné

gesto, a řekne něco, co má znít jako nějaká
hra: „Jsi tak sexy, že se někdy nedokážu
ovládnout.“ Ale říká to mrtvým hlasem.
Test: Váš manžel, s kterým jste kdysi měla
báječný sexuální život, je nyní odtažitý a
chladnývyžaduje sex způsobem a v době, jak
to vyhovuje jen jemu. Vy:

a) odmítáte sex – nenecháte ho tuhle hru

vyhrát!

b) pláčete a naříkáte a dožadujete se

odpovědí, které vám nedokáže dát, jen ho
tím dál od sebe vzdalujete.

c) věříte, že je to jen kolize v dlouhém

manželství – on má nějaké špatné období –
tak se snažíte mít pochopení a přečkat to.

Správná odpověď: C. Správně?

 475/1030

Štve mě, že se mi manželství rozpadá, a

nevím, co mám dělat. Možná byste si mysleli,
že bych si o tom měla popovídat s rodiči, oba
jsou přece vystudovaní psychologové, ale v
tom mi brání moje hrdost. A oni by nebyli
dobří manželští poradci: jsou přece
spřízněné duše, vzpomínáte? Jsou vždy jen
na vrcholu, ne v údolíjediný, nekonečný
výbuch manželské extáze. Nemůžu jim říct,
že mrvím tu poslední věc, která mi zůstala:
své manželství. Byli by schopni o tom napsat
další knihu, fiktivní výtku, ve které by Úžas-
ná Amy prožívala to nejfantastičtější,
naplňující manželstvíčko bez jediného
otřesu. protože by se na ně soustředila.
Ale já si dělám starosti. Pořád. Vím, že na
jeho vkus už jsem moc stará manželka. Pro-
tože jsem bývala jeho ideál, před šesti lety, a
tak poslouchám jeho kruté poznámky na ad-
resu žen, kterým táhne na čtyřicítku: jak mu
připadají ubohé, přehnaně se strojí, chodí do
barů, neuvědomují si, že už ztratily
 476/1030

přitažlivost. Když se vrací z flámu se svými

kamarády a já se zeptám, jaké to tam bylo,
často mi odpoví: „Naprosto zaplavené ztra-
cenými případy,“ což je jeho šifra pro ženy
mého věku. Kdysi, jako čerstvá třicátnice,
jsem se tomu pochichtávala s ním, jako by se
mi to nikdy nemělo stát. A teď jsem já jeho
ztracený případ, je se mnou v pasti a možná
proto je tak nešťastný.
Oddávám se terapii batolaty. Chodím den-
ně k Noelle a nechávám její trojčata, aby se
mě dotýkala. Mám jejich buclaté ručičky ve
vlasech, na krku cítím jejich vlhký teplý dech.
Už chápete, proč ženy vždycky hrozí, že své
dětičky sežerou: Já bych ji nejradši snědla!
Snědla bych ho lžičkou! Ačkoli dívat se na to,
jak se k ní ty její tři batolí, ještě zrůžovělé
spánkem, protírají si oči a spěchají k mámě,
ručičkama ji chytají za koleno nebo za ruku,
jako by byla domácí pevnost, jako by věděly,
že jsou u ní v bezpečí. někdy mě ten pohled
bolí.
 477/1030

Včera jsem obzvlášť potřebovala jít k

Noelle, byla jsem tam celé odpoledne, možná
proto jsem pak udělala takovou blbost.
Nick přichází domů a najde mě v ložnici,
svěží ze sprchy, a netrvá dlouho a už mě
tiskne ke zdi a dere se do mě. Když skončí a
pustí mě, vidím na modré zdi vlhkou skvrnu
od svých úst. Nick si sedne na kraj postele,
prudce oddychuje a říká: „Promiň mi to.
Prostě jsem tě potřeboval.“
Ani se na mě nepodívá.
Jdu k němu, obejmu ho, předstírám, že to,
co jsme právě dělali, byl normální, příjemný
manželský rituál, a říkám: „Přemýšlela
jsem.“
„Jo, a o čem?“
„No, že teď je možná ten pravý čas. Založit
rodinu. Pokusit se otěhotnět.“ Už když to
vyslovuju, vím, že je to šílené, ale nemůžu si
pomoct – stala jsem se tou bláznivou
ženskou, která chce otěhotnět, protože to za-
chrání její manželství.
 478/1030

Je to ponižující, stát se tím, čím jste kdysi

pohrdali.
Odtrhne se ode mě. „Teď? Teď je spíš ten
nejhorší čas k zakládání rodiny, Amy. Nemáš
práci “ „Já vím, ale stejně bych nejdřív chtěla
zůstat doma s miminkem “
„Moje máma právě umřela, Amy.“
„A to by byl nový život, nový začátek.“
Popadne mě za obě paže a poprvé v tomto
týdnu se mi podívá přímo do očí. „Amy, já si
myslím, že si myslíš, že když je teď máma
mrtvá, zase se vesele vrátíme do New Yorku
a budeme mít několik dětí, a ty se zase vrátíš
ke svému dřívějšímu životu. Ale nemáme
dost peněz. Máme sotva tolik, abychom my
dva mohli žít tady. Nedovedeš si představit,
jaký tlak denně pociťuju, když se snažím,
abychom se vybabrali z toho, v čem jsme.
Abychom se sakra zabezpečili. Nemůžu uživ-
it tebe a sebe a ještě pár dětí. Budeš jim chtít
dopřát všechno, co jsi měla ty, když jsi
vyrůstala, a to já nedokážu. Žádné soukromé
 479/1030

školy pro malé Dunneovic dětičky, žádný

tenis a hraní na housle, žádné letní sídlo.
Nelíbilo by se ti, jak bychom byli chudí.
Nelíbilo by se ti to.“
„Nejsem tak povrchní, Nicku -“
„Opravdu si myslíš, že jsme na tom zrovna
teď tak skvěle, abychom měli děti?“
Tím se dostal blízko ke zhodnocení stavu
našeho manželství a já viděla, jak už lituje, že
vůbec něco řekl.
„Máme teď hodně starostí, miláčku,“ řekla
jsem. „Pár problémů tu bylo a já vím, že z
velké části za to můžu já. Tím by se podle mě
naše situace vyřešila.“
„Takže budeme jedna z těch dvojic, která si
pořídí dítě, aby si upevnila manželství? Pro-
tože to vždycky funguje tak dobře.“
„Budeme mít dítě, protože -“
Oči mu ztmavnou, pohled šelmy, znovu mě
popadne za paže.
„Prostě. Ne, Amy. Teď zrovna ne. Já už
další stres nezvládnu. Nezvládnu žádnou
 480/1030

další starost navíc. Já už se hroutím pod

vším tím tlakem. Prasknu.“
Aspoň jednou vím, že mluví pravdu.
 NICK DUNNE
ŠEST DNŮ POTÉ
Prvních osmačtyřicet hodin je při každém
vyšetřování rozhodujících. Amy je teď už
skoro týden pryč. Dnes večer se bude v parku
Toma Sawyera, který byl podle novinářů „ob-
líbeným místem Amy Elliottové Dunneové“,
konat vigilie se svíčkami. (Nevím o tom, že
by tam Amy kdy vkročila; park není navz-
dory svému jménu ani trochu malebný.
Typický, téměř bez stromů, s pískovištěm,
které je pokaždé plné psích výkalů; je
naprosto netwainovský.) Během posledních
čtyřiadvaceti hodin už o Amyině zmizení
věděla celá země – bylo to úplně všude.
Bůh žehnej věrným Elliottovým. Včera
večer mi volala Marybeth, zatímco jsem se
snažil vzpamatovat z nepříjemného police-
jního výslechu. Moje tchyně viděla pořad El-
len Abbottové a nazvala tu ženu
 482/1030

„oportunistickou děvkou, které jde o žebříček

sledovanosti“. Nicméně jsme většinu
dnešního dne strávili tím, jak strategicky
zvládnout média.
Média (moje bývalá rodina, moji lidé!)
vytvářela svou verzi příběhu založenou na
Úžasné Amy a dlouholetém manželství Elli-
ottových. Žádné mrzoutské poznámky, že
série přestala vycházet nebo že její autoři
jsou na pokraji bankrotu – právě teď byli El-
liottovi milováni a oslavováni. Média je
zbožňovala.
Mě tak moc ne. Média se v mém případě
zabývala znepokojivými fakty. Nejenom tím,
co už prosáklo na veřejnost – že nemám
alibi, že místo činu bylo „narafičené“ – ale
skutečně osobními vlastnostmi. Psalo se, že
na střední škole jsem s žádnou dívkou
nechodil déle než pár měsíců, takže jsem byl
určitě sukničkář. Novináři zjistili, že mám
otce v léčebně Comfort Hill a že ho málo
navštěvuju, a tak jsem byl nevděčným
 483/1030

synem. „Je to problém – nemají tě rádi,“

řekla Go po každé nové zprávě. „To je
opravdu, opravdu problém, Lanci.“ Média
vzkřísila moje křestní jméno, které jsem
nenáviděl od základky, vždycky jsem se mu
bránil, když na začátku školního roku
učitelka četla seznam žáků: „Jmenuju se
Nick! Říkají mi Nick!“ A o přestávce se
pokaždé našel nějaký chytrák, který kroužil
po třídě a afektovaným tónem džentlmena
protáhle opakoval: „Ahoj, já jsem
Laaaaance.“ Pak se na to jméno zapomnělo
až do následujícího školního roku.
Ale ne teď. Teď bylo všude ve zprávách,
ten hrozný tříjmenný rozsudek vyhrazený
pro sériové a úkladné vrahy – Lance Nich-
olas Dunne – a nebyl nikdo, koho bych s tím
mohl utnout.

Rand a Marybeth Elliottovi, Go a já jsme

jeli na vigilii společně jedním autem. Nebylo
jasné, kolik informací Elliottovi obdrželi, ko-
lik zatracujících aktualizací o svém zeťovi.
 484/1030

Věděl jsem, že oni vědí o tom „zinscenov-

aném místě činu“: „Pošlu tam nějaké svoje
lidi a ti nám řeknou pravý opak – že tam
zcela jasně došlo k potyčce,“ prohlásil Rand
sebejistě. „Pravda je tvárná; potřebuješ jen
najít správného odborníka.“
Rand nevěděl o dalších záležitostech, o
kreditních kartách a životní pojistce a o krvi
a o Noelle, zatrpklé nejlepší kamarádce mé
ženy, která o mně prohlašovala zničující věci:
že jsem ji využil z hrabivosti, budil v ní
strach. Noelle dnes večer měla promluvit v
pořadu Ellen Abbottová, po vigilii. Mohly by
se k radosti diváků vzájemně doplňovat v
projevech znechucení nad mou osobou.
Ne všichni mě však zavrhovali. Minulý
týden bylo v Baru natřískáno: přicházely
stovky hostů, aby si dali pár piv a popcorn v
podniku, který patří Lanci Nicholasovi Dun-
neovi, možnému vrahovi. Go musela naj-
mout čtyři nové mladé servírky; najednou
odpadla a řekla, že už nemůže, že už nesnáší
 485/1030

pohled na přecpaný Bar, na ty senzacechtivé

čumily, jak chlastají v našem podniku a
přetřásají historky o mně. Je to nechutné.
Přesto rozumně soudila, že by se nám ty
peníze mohly hodit, kdyby.
Kdyby. Amy je šest dní pryč a my všichni
uvažujeme o nějakém kdyby.
Dorazili jsme na parkoviště mlčky, jen
Marybeth neustále bubnovala prsty na
okénko.
„Vypadá to skoro jako dvojité rande,“
rozesmál se Rand, znělo to skoro hystericky:
takový vysoký a pištivý smích. Rand Elliott,
geniální psycholog, jeden z nej-
prodávanějších autorů knih, přítel všech, se
rozpadal. Marybeth zahájila samoléčbu:
požívala přesně odměřené dávky čirého alko-
holu, tak, aby se trochu uklidnila, ale zůstala
bdělá. Rand na rozdíl od ní doslova ztrácel
hlavu; trochu jsem očekával, že mu vyskočí z
ramen na nějaké pružině jako čertíkovi z kr-
abičky – kuku! Jeho sklon k tlachání se
 486/1030

vymknul kontrole: zoufale žvanil s každým,

koho potkal, objímal policisty, novináře,
dobrovolníky. Měl velkou slabost pro
neohrabanou puberťačku, která nám
pomáhala v Days Inn, jmenovala se Donnie a
Rand si ji rád dobíral a zároveň jí zdůrazňov-
al, že jen tak žertuje. „Já si jen dělám legraci,
Donnie,“ říkal jí pořád a Donnie se vždycky
vesele smála.
„Nemůže ta holka být užitečná někde
jinde?“ zavrčel jsem onehdy večer na Go.
Řekla mi, že tchánovi závidím, že působí
lepším dojmem. Měla pravdu.

Marybeth cestou do parku pohladila

Randa po ramenou a já si pomyslel, jak
hrozně chci, aby mě taky někdo takhle poh-
ladil, jen takový letmý dotek, a najednou
jsem vzlykl, byl to jen takový přerývaný sten.
Chtěl jsem někoho, ale nebyl jsem si jistý,
jestli je to Andie nebo Amy.
„Nicku?“ řekla Go. Chtěla mi položit ruku
na rameno, ale já se jí vytrhl.
 487/1030

„Promiň. Jejda, promiň mi to,“ zamumlal

jsem. „Byl to jen takový divný výlev, velice
nedunneovský.“
„Nic se neděje. Oba jsme nějací
rozhození,“ řekla Go a podívala se jinam. Od
té doby, co odhalila mou situaci – jak jsme
nazvali mou nevěru , začala se ke mně chovat
trochu odtažitě, měla chladný pohled a věčně
zamyšlený výraz. Musel jsem se hodně
snažit, aby mě to neštvalo.
Když jsme vešli do parku, všude byly
skupinky novinářů s kamerami, nejen z míst-
ní televize, ale i z ostatních zpravodajských
stanic. Dunneovi a Elliottovi kráčeli podél
shromážděného davu, Rand se usmíval a
zdravil na všechny strany jako nějaký vysoký
vládní představitel na návštěvě. Okamžitě se
objevila Boneyová s Gilpinem a pověsili se
nám na paty po vzoru věrných ohařů; stávali
se už důvěrně známými, patřili k inventáři, o
což zcela zřejmě šlo. Boneyová na sobě měla
to, co pokaždé při nějaké veřejné události:
 488/1030

střízlivou černou sukni, halenku s šedým

proužkem, zplihlé vlasy po obou stranách
sepnuté vlásenkami. Mám holku jménem
Bony Moronie... Noc byla horká a parná, v
podpaží se jí vytvořily tmavé skvrny potu.
Usmála se na mě, jako by k jejím včerejším
obviněním – byla to obvinění, ne? – vůbec
nedošlo.
Vystoupil jsem s Elliottovými po
schůdkách na jakési vratké improvizované
pódium. Ohlédl jsem se po svém dvojčeti a
sestra na mě kývla a naznačila hluboký ná-
dech, takže j sem si vzpomněl, že mám
dýchat. Stovky obličejů byly obrácené k nám,
ozvalo se cvakání fotoaparátů a tmu osvětlila
spousta blesků. Neusmívej se, řekl jsem si.
Neusmívej se.
Někteří z přítomných měli trička s
nápisem Najděte Amy a s její fotkou, moje
žena se z nich na mě zkoumavě dívala.
Go mi předtím říkala, že budu muset
promluvit („potřebuješ rychle zapůsobit
 489/1030

lidsky“), tak jsem to udělal, přistoupil jsem k

mikrofonu. Byl nízko, měl jsem ho někde v
úrovni břicha a pár vteřin jsem s ním zápolil,
jenže se mi podařilo zvednout ho jen asi o tři
centimetry, tahle závada by mě za normál-
ních okolností rozzuřila, ale já už nesměl na
veřejnosti zuřit, tak jsem se zhluboka na-
dechl, předklonil se a přečetl slova, která mi
moje sestra napsala: „Moje manželka, Amy
Dunneová, se už skoro týden pohřešuje. Ne-
dokážu vyjádřit muka, která naše rodina
prožívá, po jejím zmizení zůstává v našich
srdcích hluboká rána. Amy je mou životní
láskou, je duší své rodiny. Všichni, kdo se s
ní znají, vědí, že je zábavná, okouzlující a
milá. Je moudrá a srdečná. Je mou věrnou
pomocnicí a životní družkou v každém
směru.“
Podíval jsem se do davu a jako nějakým
kouzlem zahlédl Andie, tvářila se znechuceně
a já se honem zas podíval do svých
poznámek.
 490/1030

„Amy je žena, s níž chci zestárnout, a vím,

že se tak stane.“
PAUZA. DÝCHAT. NEUSMÍVAT SE. Go
mi to dokonce do poznámek napsala. Stane
stane stane. Můj hlas se nesl ozvěnou re-
produktorů směrem k řece.
„Žádáme vás, abyste nás kontaktovali s
jakýmikoli informacemi. Dnes večer za-
pálíme svíčky v naději, že se Amy brzy a v
pořádku vrátí domů. Miluju tě, Amy.“
Bloudil jsem pohledem všude jinde než
směrem k Andie. Park zajiskřil plamínky
svíček. Měl nastat okamžik ticha, ale kolem
plakala mimina a jeden potácející se bezdo-
movec se pořád hlasitě ptal: „Hej, co se to
děje? Vo co de?“ a někdo zašeptal Amyino
jméno a ten chlap se ptal ještě hlasitěji:
„Cože? Kvůli čemu to je?“
Ze středu davu se začala drát dopředu
Noelle Hawthorneová, se svými trojčaty,
jedno držela v náručí, ostatní dvě jí visely na
sukni, všechny tři připadaly člověku, který
 491/1030

nežil v blízkosti dětí, směšně malé. Noelle

donutila dav, aby se rozestoupil a udělal jí a
jejím dětem cestu, pak připochodovala přímo
pod pódium a podívala se nahoru na mě.
Zamračil jsem se na ni – ta žena mě očernila
– a pak jsem si poprvé všiml jejího vzdutého
břicha a uvědomil jsem si, že je zase těhotná.
Na okamžik mi spadla brada – čtyři děti
mladší čtyř let, jéžišikriste! – a později bude
tento můj výraz rozebírán a považován za
projev hněvu a strachu.
„Hej, Nicku.“ Sklopený mikrofon zachytil
její hlas a burácivě ho předal publiku.
Začal jsem s ním opět zápasit, ale nemohl
jsem najít vypínač.
„Jen jsem chtěla vidět tvůj obličej,“ řekla a
propukla v pláč. Mokré vzlyky se nesly nad
hlavami shromážděných, všichni byli úplně
uchváceni. „Kde je? Co jsi s Amy udělal? Co
jsi provedl se svou manželkou!“
Manželkou, manželkou, neslo se ozvěnou.
Dvě z jejích vyděšených dětí začaly plakat.
 492/1030

Noelle nedokázala vteřinu mluvit, tak

mocně plakala, jak byla vzteklá, rozvášněná,
pak popadla stojan s mikrofonem a strhla ho
na zem k sobě. Uvažoval jsem o tom, že jí ho
vytrhnu zpátky, ale věděl jsem, že nemůžu
udělat nic proti téhle ženě v těhotenských
šatech a se třemi batolaty. Pátral jsem
zrakem v davu, jestli neuvidím Mikea
Hawthornea – ujmi se své ženy , ale nikde
nebyl. Noelle se otočila a oslovila dav.
„Jsem Amyina nejlepší kamarádka!“
Kamarádka kamarádka kamarádka. Ta
slova hřměla parkem spolu s nářkem jejích
dětí. „Navzdory mému úsilí mě policie podle
všeho nebere vážně. Tak předkládám její
případ tomuto městu, městu, které Amy mi-
lovala a které ji taky miluje! Tento muž, Nick
Dunne, musí odpovědět na nějaké otázky.
Musí nám říct, co udělal své manželce!“
Zpoza pódia vyrazila Boneyová, aby ji ut-
nula, Noelle se otočila a jejich pohledy se do
 493/1030

sebe zaklesly. Boneyová udělala prudký po-

hyb rukou: Přestaňte mluvit!
„Své těhotné manželce!“
A svíčky už nikdo neviděl, protože blesky
fotoaparátů spustily ohnivou palbu. Rand
vedle mě vydal zvuk jako propíchnutý
balónek. Boneyová pode mnou si položila
prsty mezi obočí, jako by jí třeštila hlava. Já
každého viděl v oslňující záři blesků, jejichž
rytmus ladil s mým tepem.
Podíval jsem se do davu na Andie, viděl
jsem, jak na mě zírá, obličej měla rudý a zk-
roucený, tváře vlhké, a když se naše pohledy
setkaly, viděl jsem, že její rty říkají: „Hajzle!“,
než se odpotácela z davu.
„Měli bychom jít.“ Moje sestra, najednou
mi stála po boku, šeptala mi do ucha a tahala
mě za rukáv. Fotoaparáty mě zabíraly, jak
jsem tam stál v podobě nějaké frankenstein-
ské příšery, vystrašené a zneklidněné
pochodněmi vesničanů. Blik, blik. Začali
jsme se pohybovat, rozdělili jsme se na dvě
 494/1030

skupiny: moje sestra a já jsme prchali ke

Goinu autu, Elliottovi stáli s pusou dokořán,
pořád na pódiu, opuštění, zachraňte se sami.
Novináři na mě pálili jednu otázku přes
druhou. Nicku, byla Amy těhotná? Nicku,
byl jste naštvaný, že byla Amy těhotná? A já
pádil z parku a krčil se, jako by nastalo
krupobití: Těhotná, těhotná, těhotná, to
slovo bzučelo letní nocí spolu s cvrkotem
cikád.
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
15. ÚNORA 2012
DENÍKOVÝ ZÁZNAM

To je ale divné období. Musím na to myslet

takhle, musím se snažit prozkoumat ho s
odstupem: Ha ha, to bude divné období, až
na něj jednou budu vzpomínat, nebude to k
smíchu, až mi bude osmdesát, budu oblečená
ve vybledlých levandulových šatech, moudrá,
pobavená postava popíjející martini, a neb-
ude to na román? Podivný, hrozný román o
něčem, co jsem přežila.
Protože s mým manželem se děje něco
hrozného, tím jsem si teď už jistá. Ano, má
smutek po své matce, ale je v tom něco víc.
Cítím, že se to týká mě, není to smutek,
ale...někdy cítím, že mě pozoruje, a když
vzhlédnu, má v obličeji znechucený výraz,
 496/1030

jako by mě přistihl při něčem hrozném, a

přitom třeba zrovna snídám vločky nebo si
večer rozčesávám vlasy. Je tak vzteklý, tak
nevyrovnaný, už si říkám, jestli ty jeho
nálady nesouvisejí s nějakým fyzickým
problémem – třeba s tou alergií na pšenici,
ze které lidi začnou bláznit, nebo s nějakou
kolonií spór plísně, která napadla jeho
mozek.
Onehdy večer jsem přišla dolů a našla ho u
stolu v jídelně, seděl tam s hlavou v dlaních a
hleděl na hromádku účtů z kreditních karet.
Sledovala jsem svého manžela, úplně samot-
ného pod světlem lustru. Chtěla jsem jít k
němu, posadit se vedle něj a společně to s
ním vyřešit. Ale nešla jsem tam, věděla jsem,
že by ho to naštvalo. Někdy si říkám, jestli v
tom tkví jeho averze vůči mně: nechal mě
poznat své nedostatky a teď mě nenávidí, že
o nich vím.
Strčil do mě. Prudce. Před dvěma dny mě
odstrčil, až jsem upadla a praštila se do hlavy
 497/1030

o kuchyňský pult a tři vteřiny jsem vůbec

neviděla. Opravdu nevím, co o tom říct. Spíš
mě to vyděsilo, než bolelo. Říkala jsem mu,
že bych si mohla sehnat práci, něco na volné
noze, abychom mohli založit rodinu, žít
skutečný život...
„A tohle je podle tebe co?“ ptal se.
Očistec, pomyslela jsem si. Ale mlčela
jsem.
„Co je to podle tebe, Amy? Hm? Jak tomu
říkáš? Toto není život podle Slečny Úžasné?“
„Není to život, jak si ho představuju já,“
odpověděla jsem a on ke mně udělal tři velké
kroky a já si pomyslela: Vypadá, jako že mě
hodlá... A pak mě praštil a já padala.
Oba jsme zatajili dech. Držel si pěst
druhou rukou a zdálo se, že se rozbrečí. Ne-
jenom že toho litoval, byl jako opařený. Ale
jedna věc by měla být jasná: já věděla, co
dělám, zkoušela jsem to na něj všemi
způsoby. Pozorovala jsem, jak se stahuje víc
a víc do sebe – chtěla jsem, aby konečně něco
 498/1030

řekl, něco udělal. I když to bude špatné, i

když to bude nejhorší, udělej něco, Nicku.
Nechovej se ke mně, jako bych byla duch.
Jen jsem si neuvědomila, že to udělá.
Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, co bych
dělala, kdyby mě můj manžel napadl, protože
jsem nepatřila mezi bité manželky. (Já vím,
Životní příběh, já vím: Násilí překonává
všechny socioekonomické bariéry. Ale stejně:
Nick?) Vypadá to, že to zlehčuju. Jen se mi to
zdá tak neuvěřitelně směšné: jsem bitá
manželka. ÚžasnáAmy a domácí násilník.
Vydatně se omlouval. (Dělá někdo něco
vydatně kromě omlouvání? Leda se potí,
myslím.) Souhlasil, že bude uvažovat o
poradě s odborníkem, což bylo něco, o čem
jsem si myslela, že by se nikdy nemohlo stát.
Což je dobré. Je to tak hodný člověk, v jádru,
že jsem ochotná to přejít, věřit, že opravdu
šlo o nějaké náhlé selhání způsobené
stresem, ve kterém žijeme. Někdy za-
pomínám, že všechen ten stres, který cítím,
 499/1030

cítí Nick taky: nese celou tíhu toho, že mě

sem přestěhoval, prožívá obrovský tlak, pro-
tože hrozně chce, abych byla spokojená, a
pro muže, jako je Nick – který věří v dokon-
alé štěstí – to může být nesnesitelné.
Takže to, že do mě tak prudce strčil, rychle
a nečekaně, mě samo o sobě nevylekalo. To,
co mě vyděsilo, byl výraz jeho tváře, když
jsem tam ležela na zemi a mrkala, v hlavě mi
zvonilo. Ten výraz prozrazoval, jak se musí
držet, aby mě nepraštil ještě jednou. Jak moc
mě chce ještě jednou udeřit. Jak je těžké to
neudělat. Od té doby se tak na mě dívá:
provinile a zároveň znechuceně z toho pocitu
viny. Naprosto znechuceně.
A tady je ta nejhorší část. Včera jsem jela
do nákupního centra, kde si asi půlka města
kupuje drogy a je to tak snadné, jako vyzved-
nout si lékařský předpis; vím to, protože mi
to říkala Noelle: její manžel se tam občas
staví a koupí si příležitostného jointa. Já ale
nechtěla jointa, chtěla jsem zbraň, jen tak,
 500/1030

pro všechny případy. Pro případ, že by se to s

Nickem opravdu zhoršilo. Uvědomila jsem si
až skoro tam, že je svátek svatého Valentýna.
Bylo Valentýna a já si jela koupit zbraň a pak
uvařit manželovi večeři. A pomyslela jsem si:
Nickův táta měl pravdu. Jsi děvka blbá.
Protože jestli si myslíš, že ti tvůj manžel
ublíží, odejdi. A přesto nedokážeš opustit
svého manžela, který truchlí nad smrtí své
matky. Nemůžeš. Musela bys být biblicky
špatná žena, abys to udělala, pokud to neb-
ude opravdu hrozné. Musela bys opravdu
věřit, že ti tvůj manžel hodlá ublížit.
Ale já nevěřím, že mi Nick opravdu ublíží.
Jen bych se s tou zbraní cítila bezpečněji.
 NICK DUNNE
ŠEST DNŮ POTÉ
Go mě strčila do auta a odpíchla se od
parku. Proletěli jsme kolem Noelle, kráčela s
Boneyovou a Gilpinem k jejich služebnímu
vozu, její pečlivě nastrojená trojčata za ní
poskakovala jako stužky papírového draka.
Se skřípěním jsme proletěli kolem davu:
stovky obličejů, lidský pointilismus hněvu
namířeného přímo na mě. V podstatě jsme
utekli. Doslova.
„Páni, útok ze zálohy,“ zabručela Go.
„Útok?“ opakoval jsem, mozek úplně
ochromený.
„Ty si myslíš, že to byla náhoda, Nicku?
Trojčatová pizda už učinila svědecké
prohlášení na policii. A o těhotenství tam
vůbec nemluvila.“
„Nebo mají ty šokující zprávy přesně
načasované.“
 502/1030

Boneyová a Gilpin už slyšeli, že je moje

žena těhotná, a rozhodli se, že z toho udělají
strategii. Bylo naprosto jasné, že opravdu
věří, že jsem ji zabil.
„Noelle bude příští týden na všech ka-
belových stanicích a bude mluvit o tom, že ty
jsi vrah, zatímco ona je Amyina nejlepší
kamarádka, která jedná v zájmu nemilosrdné
spravedlnosti. Čubka, jde jí o publicitu. Zat-
racená děvka, pase po slávě.“
Opřel jsem si tvář o okénko a sesul se
hlouběji do sedadla. Jelo za námi několik
dodávek s novináři. Ujížděli jsme mlčky, za-
dýchaná Go se pomalu zklidňovala. Díval
jsem se na řeku, po její hladině plavala ně-
jaká větev směrem na jih.
„Nicku?“ řekla konečně. „Je to – ehm. Víš
–“
„Nevím, Go. Amy mi nic neřekla. Kdyby
byla těhotná, proč by se svěřila Noelle a mně
nic neřekla?“
 503/1030

„Proč se snažila opatřit si zbraň a nic ti

neřekla?“ opáčila Go. „Ani jedno nemá
logiku.“

Uchýlili jsme se domů ke Go – kolem

mého domu se určitě rojili novináři s kam-
erami – a jakmile jsem vkročil do dveří, za-
zvonil mi mobil, ten pravý. Volali Elliottovi.
Nadechl jsem se, vklouzl do svého někde-
jšího pokoje a přijal jsem hovor.
„Musím se tě zeptat na tohle, Nicku.“ Byl
to Rand, v pozadí jsem slyšel mumlání telev-
ize. „Potřebuju, abys mi to řekl. Věděl jsi, že
je Amy těhotná?“
Odmlčel jsem se, přemýšlel jsem, jak to
formulovat, tu nepravděpodobnost jejího
těhotenství.
„Odpověz mi, sakra!“
Randův křik mě přiměl mluvit tišeji. Od-
pověděl jsem tichým, konejšivým hlasem,
hlasem v měkké teplé vestě. „Amy a já jsme
se nesnažili, aby otěhotněla. Nechtěla otěhot-
nět, Rande, já nevím, jestli někdy bude chtít.
 504/1030

Dokonce jsme. dokonce jsme ani spolu moc

často nespali. Já bych byl. velice překvapený,
kdyby byla těhotná.“
„Noelle říkala, že Amy byla u doktora, aby
jí těhotenství potvrdil. Policie už poslala ob-
sílku ohledně lékařské zprávy. Budeme to
vědět dnes večer.“
Našel jsem Go v obýváku, seděla s hrnkem
studené kávy u matčina karetního stolku.
Otočila se ke mně jen tak, aby mi dala na-
jevo, že ví, že tam jsem, ale do obličeje jsem jí
neviděl.
„Proč pořád lžeš, Nicku?“ zeptala se. „Elli-
ottovi nejsou tví nepřátelé. Neměl bys jim
aspoň říct, že to ty jsi nechtěl děti? Proč to
házet na Amy?“
Znovu jsem spolkl vztek. Žaludek mi
vztekem jen hořel. „Jsem hrozně utahaný,
Go. Ksakru. Musíme to řešit teď?“
„A bude k tomu vhodnější chvíle?“
„Já děti chtěl. Nějakou dobu jsme se o to
pokoušeli, bezvýsledně. Dokonce jsme začali
 505/1030

uvažovat o léčbě neplodnosti. Ale pak se Amy

rozhodla, že děti nechce.“
„Říkal jsi mi, že je nechceš ty.“
„Snažil jsem se ji neočernit.“
„No úžasně, další lež,“ řekla Go. „Nevěděla
jsem, že jsi takový... To, co říkáš, Nicku,
nemá logiku. Byla jsem přece na té večeři,
když jsme oslavovali Bar, a máma si to špat-
ně vyložila a myslela si, že chcete oznámit, že
čekáte dítě, a to Amy rozbrečelo.“
„No, já nedokážu vysvětlit všechno, co
Amy kdy udělala, Go. Nevím, proč sakra před
rokem takhle brečela. Stačí?“
Go seděla tiše, oranžové světlo pouliční
lampy jí vytvářelo kolem profilu svatozář ně-
jaké rockové hvězdy. „Tohle pro tebe bude
opravdová zkouška, Nicku,“ zamumlala, aniž
se na mě podívala. „Tys měl vždycky problém
říkat pravdu – vždycky ses uchyloval k ně-
jaké drobné lži, když sis myslel, že se tím
vyhneš hádce. Vždycky jsi šel tou snadnější
cestičkou. Tvrdil jsi mámě, žes byl na
 506/1030

tréninku, přitom ses už na baseball vykašlal;

tvrdil jsi mámě, žes byl v kostele, a místo
toho jsi šel do kina. Je to nějaké podivné
nutkání.“
„Tohle je něco dost jiného než baseball,
Go.“
„Je to hodně něco jiného. Ale pořád lžeš
jako malý kluk. Pořád tak zoufale chceš, aby
si o tobě všichni mysleli, že jsi dokonalý. Nik-
dy nechceš být ten špatný. Tak namluvíš
Amyiným rodičům, že ona nechtěla děti.
Neřekneš mi, že podvádíš svou ženu.
Přísaháš, že ty kreditky na tvoje jméno nej-
sou tvoje, přísaháš, že ses povaloval na pláži,
i když pláž nesnášíš, přísaháš, že tvoje
manželství bylo šťastné. Já teď prostě nevím,
co ti mám věřit.“
„To si děláš srandu, že jo?“
„Od té doby, co Amy zmizela, jenom lžeš.
To mi dělá starost. Mám strach, co se děje.“
Okamžik naprostého ticha.
 507/1030

„Go, říkáš to, co si myslím, že říkáš? Pro-

tože jestli jo, tak mezi náma něco sakrament-
sky zemřelo.“
„Vzpomínáš na tu hru, co jsi vždycky hrál s
mámou, když jsme byli malí: Měla bys mě
pořád ráda, kdyby? Měla bys mě pořád
ráda, kdybych praštil Go? Měla bys mě
pořád ráda, kdybych vyloupil banku? Měla
bys mě pořád ráda, kdybych někoho zabil?“
Neřekl jsem nic. Dech se mi prudce
zrychlil.
„Měla bych tě pořád ráda,“ řekla Go.
„Go, opravdu potřebuješ, abych to řekl?“
Mlčela.
„Já jsem Amy nezabil.“
Mlčela.
„Věříš mi?“ zeptal jsem se.
„Mám tě moc ráda.“
Položila mi ruku na rameno a pak odešla
do svého pokoje, zavřela za sebou dveře.
Čekal jsem, že uvidím, že rozsvítila, ale
zůstala potmě.
 508/1030

Dvě vteřiny nato mi zazvonil mobil. Ten-

tokrát to byl ten druhý, kterého jsem se
potřeboval zbavit, ale nemohl jsem, protože
jsem vždycky, vždycky, vždycky musel hovor
od Andie přijmout. Jednou denně, Nicku.
Musíme spolu jednou denně mluvit.
Uvědomil jsem si, že skřípu zuby.
Nadechl jsem se.

Daleko na kraji města byly trosky staré

pevnosti, kde se teď rozkládal další park,
kam nikdo nechodil. Zůstala tam jen
dvoupatrová dřevěná rozhledna, obklopená
zrezivělými houpačkami. Jednou jsme se tam
s Andie sešli a muchlovali se v přítmí
rozhledny.
Objel jsem v mámině starém autě velkým
okruhem třikrát město, abych měl jistotu, že
mě nikdo nesleduje. Bylo to šílenství jet –
ještě nebylo ani deset , ale já už o našich
schůzkách nerozhodoval. Musím tě vidět,
Nicku, dnes večer, ihned, nebo přísahám, že
to nezvládnu. Když jsem zastavil u pevnosti,
 509/1030

uvědomil jsem si její osamělost a co to zna-

mená: Andie je pořád ochotná setkat se se
mnou na opuštěném, neosvětleném místě, se
mnou, vrahem těhotné manželky. Kráčel
jsem hustou, ostrou trávou k rozhledně a v
malém okénku dřevěné věže jsem zahlédl
Andiinu siluetu.
Ona tě zničí, Nicku. Na posledním úseku
cesty jsem zrychlil krok.

O hodinu později jsem se choulil ve svém

paparazzii obleženém domě a čekal. Rand
říkal, že budou do půlnoci vědět, jestli je mo-
je žena těhotná. Když zazvonil telefon, skočil
jsem po něm, jen abych zjistil, že mi zas vola-
jí z toho zatraceného Comfort Hillu. Otec
opět utekl. Vyrozuměli o tom policii. Jako
vždy to podali tak, abych z toho vyšel jako
ten největší blbec. Jestli se to bude opakovat,
budeme muset pobyt vašeho otce u nás
ukončit. Obešel mě mráz: můj táta se
nastěhuje ke mně – dva dojemně ubozí,
naštvaní bastardi – to by byl dokonalý námět
 510/1030

na tu nejhorší komedii o kamarádství na

světě. Končila by vraždou a sebevraždou.
Padadá! Narážka na dramatickou hudbu.
Končil jsem hovor a koukal přitom zadním
oknem na řeku zůstaň klidný, Nicku – a
vtom jsem uviděl u přístřešku na loďky
přikrčenou postavu. Nejdřív jsem si myslel,
že je to nějaký zbloudilý novinář, ale pak mi
bylo na těch zaťatých pěstích a zdvižených
ramenou něco povědomého. Comfort Hill byl
vzdálený asi třicet minut chůze po Říční
ulici. Otec si nějak zapamatoval náš dům,
když si nepamatoval mě.
Vyšel jsem ven do tmy a našel jsem ho
sedět na břehu a kinklat nohama, hleděl na
řeku. Nebyl tak umolousaný jako posledně, i
když čpěl potem.
„Tati? Co tu děláš? Všichni o tebe mají
strach.“
Podíval se na mě tmavýma hnědýma
očima, jasnýma, neměl je mléčně zakalené,
jak to u některých starých lidí bývá. Kdyby
 511/1030

měl pohled zakalený, neznervózňovalo by mě

to tak.
„Řekla mi, abych přišel,“ odsekl. „Řekla
mi, abych přišel. Tohle je můj dům, můžu
přijít, kdy chci.“
„Ty jsi sem došel pěšky?“
„Můžu sem přijít kdykoli. Ty mě možná
nenávidíš, ale ona mě miluje.“
Div jsem se nerozesmál. Dokonce i můj
otec přetváří svůj vztah s Amy.
Pár fotografů na trávníku před domem za-
čalo fotit. Musel jsem dostat svého otce
zpátky do domova. Dovedl jsem si představit,
jaké články se zase objeví s těmihle exkluz-
ivními fotografiemi: jakým otcem byl Bill
Dunne, jakého syna vychoval? Dobrý bože,
jestli táta zase spustí tu svou tirádu o
děvkách. zavolal jsem na Comfort Hill a po
chvilce handrkování pro něj poslali zřízence.
Předvedl jsem co nejohleduplnější nalodění
otce do auta, tiše jsem ho při tom konejšil a
fotografové si pořizovali snímky.
 512/1030

Můj táta. Usmál jsem se, když odjel. Snažil

jsem se vypadat jako velice hrdý syn. Nov-
ináři se mě zeptali, jestli jsem zabil svou
ženu. Vracel jsem se do domu a v té chvíli u
něj zastavilo policejní auto.

Tu zprávu mi přijela sdělit Boneyová, ud-

atně čelila paparazziům. Udělala to laskavě,
dokonale jemným tónem.
Amy je těhotná.
Moje žena zmizela i s mým dítětem v břiše.
Boneyová mě pozorovala, čekala, jak zare-
aguju – bude to součástí policejního hlášení
– tak jsem si řekl, jednej korektně, nezvorej
to, chovej se tak, jak se chová muž, když
slyší takovou zprávu. Skryl jsem obličej v
dlaních a mumlal jsem, ach bože, ach bože, a
když jsem to dělal, viděl jsem svou ženu na
podlaze naší kuchyně, rukama se držela za
břicho a hlavu měla rozmlácenou.
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
26. ČERVNA 2012
DENÍKOVÝ ZÁZNAM

Nikdy v životě jsem se necítila tak živá. Je

slunečný den, modré nebe, ptáci z toho tepla
úplně blázní, řeka za domem šumí a valí se
dál a já jsem naprosto živá. Vystrašená,
rozrušená, ale živá.
Když jsem se dnes ráno vzbudila, Nick byl
pryč. Posadila jsem se v posteli a hleděla do
stropu, dívala jsem se, jak ho postupně
pozlacuje slunce, před naším oknem zpívali
ptáci a mně se chtělo zvracet. Hrdlo se mi
svíralo a rozvíralo jako pumpující srdce.
Řekla jsem si, že zvracet nebudu, pak jsem
utíkala do koupelny a zvracela: žaludeční
šťávy a teplou vodu a jeden malý pohupující
se hrášek. Žaludek se mi svíral a slzely mi
 514/1030

oči, lapala jsem po dechu a začala jsem zk-

roucená nad záchodovou mísou počítat, jak
to ženy dělají. Beru prášky, ale nedávno jsem
na to jednou dvakrát zapomněla – je to
jedno, je mi osmatřicet, beru je už skoro
dvacet let. Nehodlám otěhotnět jen tak
neplánovaně.
Uviděla jsem těhotenské testy v zasklené
zamčené vitríně. Musela jsem požádat
uštvanou ženu s knírkem, aby vitrínu
odemkla, netrpělivě čekala, než jsem ukázala
na ten, který jsem chtěla. Podala mi ho, up-
írala na mě pohled prostý všech emocí a
řekla: „Hodně štěstí.“
Nevěděla jsem, co bude štěstí: jestli pozit-
ivní nebo negativní výsledek. Odjela jsem
domů, třikrát si přečetla návod a podržela
tyčinku v předepsaném úhlu předepsaný
počet vteřin, pak jsem ji položila na
umyvadlo a utekla z koupelny jako před
časovanou bombou. Tři minuty, tak jsem
pustila rádio a samozřejmě se ozvala píseň
 515/1030

Toma Pettyho – existuje nějaká doba, kdy

zapnete rádio a neuslyšíte zpívat Toma
Pettyho – tak jsem si s ním slovo od slova za-
zpívala „Americkou holku“ a pak se zase
kradla do koupelny, jako by ten test byl něco,
k čemu se musím nepozorovaně připlížit, a
byla jsem těhotná.
A pak jsem najednou běžela přes letní
trávník a po ulici, zabušila jsem na dveře u
Noelle, a když otevřela, propukla jsem v pláč,
ukázala jí tyčinku a křičela: „Jsem těhotná!“
A pak to věděl ještě někdo kromě mě, a
proto jsem dostala strach.
Když jsem se vrátila domů, měla jsem v
hlavě dvě věci.
Za prvé: Naše výročí připadá na příští
týden. Nápovědou budou zamilované dopisy
a na konci hry bude čekat krásná starožitná
vyřezávaná kolébka. Přesvědčím ho, že
patříme k sobě. Jako rodina.
Za druhé: Kéž bych si byla dokázala opatřit
tu zbraň.
 516/1030

Někdy teď mám strach, když můj manžel

přijde domů. Před pár týdny mě Nick vyzval,
abych si s ním vyjela na člunu, plula s ním po
proudu řeky pod modrou oblohou. Popravdě
jsem se pověsila na zábradlí, když mi tohle
navrhl, doslova jsem se ho držela jako klíště.
Protože jsem si představila, že člun rozhoupe
nejdřív z legrace, bude se smát mému
strachu, a pak mu obličej ztuhne, začne se
tvářit odhodlaně, viděla jsem se, jak padám
do vody, do té bahnité hnědé vody plné
drsných klacků a písku, Nick je nade mnou a
drží mě silnou rukou pod hladinou, až sebou
přestanu zmítat.
Nemůžu si pomoct. Nick si mě vzal, když
jsem byla mladá, bohatá a krásná ženská, a
teď jsem chudá, bez práce, táhne mi na
čtyřicítku; už nejsem hezká, jsem hezká na
svůj věk. Je to pravda: moje cena klesla.
Poznám to z toho, jak se na mě Nick dívá. Ale
není to pohled muže, který počítal s tím, že
spolu budeme snášet dobré i zlé. Je to pohled
 517/1030

člověka, který se cítí podvedený. Brzy to

může být pohled muže, který se ocitl v pasti.
Dřív by se se mnou možná dokázal rozvést,
než bylo dítě na cestě. Ale teď by to neudělal,
ten hodný kluk Nick. Nesnesl by, aby si v
tomhle městě, které ctí rodinné hodnoty, o
něm někdo myslel, že opustil svou manželku
a dítě. To raději zůstane a bude po mém
boku trpět. Trpět a nesnášet mě a zuřit.
Nepůjdu na potrat. To dítě dnes už nosím
v břiše šest týdnů, je velké jako zrnko čočky,
rostou mu oči a plíce a uši. Před pár hodin-
ami jsem šla do kuchyně a našla krabičku
suchých fazolí, které mi Maureen dala na
Nickovu oblíbenou polévku, vyndala jsem
jedno zrnko a položila je na stůl. Bylo menší
než můj nehet na malíčku. Nesnesla jsem
pomyšlení, že leží na studeném stole, tak
jsem ho vzala do dlaně a hladila špičkou
prstu. Teď ho mám v kapse trička, abych ho
měla při sobě.
 518/1030

Nepůjdu na potrat a nerozvedu se s Nick-

em, ještě ne, protože si pořád ještě pamatuju,
jak se jednoho letního dne potápěl v moři,
stál na rukou a nohy mu trčely nad hladinu, a
pak se vynořil s tou nejkrásnější mušlí jen
pro mě, já se nechala oslepit sluncem, pak
jsem zavřela oči a viděla pod víčky mihotavé
barvy jako dešťové kapky, Nick mě líbal
slanými rty a já si myslela: Mám takové
štěstí, tohle je můj manžel, tenhle muž bude
otcem mých dětí. A všichni budeme tak
štastní.
Ale možná se pletu, možná se moc a moc
pletu. Protože to, jak se na mě někdy dívá?
Ten báječný kluk z pláže, muž mých snů, otec
mého dítěte? Zachytím jeho ostražitý pohled,
podobá se nějakému hmyzu, je v něm čirá
vypočítavost, a pomyslím si: Tenhle člověk
mě možná zabije.
Takže jestli tohle najdete a já budu mrtvá,
tak...
Promiňte, není to legrační.
 NICK DUNNE
SEDM DNŮ POTÉ
Nastal čas. Přesně v osm ráno centrálního
čili v devět newyorského času jsem zvedl
telefon. Moje žena byla zcela prokazatelně
těhotná. Já jsem tedy prokazatelně hlavní –
jediný – podezřelý. Obstaral jsem si
právníka, dnes, a měl to být právě ten
právník, kterého jsem nechtěl a absolutně
nepotřeboval.
Tanner Bolt. Neradostná nezbytnost. Na-
jděte si kteroukoli webovou stránku s
právnickými službami, podívejte se na ně-
jaký pořad o skutečném zločinu, a hned se
tam objeví opálená tvář Tannera Bolta, z níž
vyzařuje zápal a zájem o jakéhokoli exota,
kterého zastupuje. Ve čtyřiatřiceti se
proslavil zastupováním Codyho Olsena,
majitele jedné restaurace v Chicagu obv-
iněného z toho, že uškrtil svou ženu ve
 520/1030

vysokém stupni těhotenství a její mrtvolu

ukryl na skládce. Služební psi zachytili pach
mrtvoly v kufru jeho mercedesu, prohlídka
jeho notebooku přinesla mapu nejbližší
skládky, kterou si někdo vytiskl toho rána, co
manželka zmizela. Naprosto jasná věc. Když
Tanner Bolt skončil svou práci, všichni –
včetně policejního oddělení, dvou členů ně-
jakého gangu z chicagského West Side a nab-
ručeného vyhazovače z nočního klubu – byli
obviněni, jen Cody Olsen ne, ten vyšel ze
soudní síně a všem okolo kupoval koktejly.
V následujících deseti letech se Tanner
Bolt proslavil jako Manžílkovský jestřáb –
vrhal se na velké případy zavražděných
manželek a zastupoval v nich manžely obv-
iněné z vraždy. Ve více než polovině z nich
uspěl, což nebylo špatné vzhledem k tomu, že
ty případy byly obvykle hrozné, obvinění
mimořádně nesympatičtí lidé – záletníci,
narcisové, sociopati. Tannerova další
přezdívka byla Obhájce čuráků.
 521/1030

Měl jsem se s ním sejít ve dvě odpoledne.

„Tady Marybeth Elliottová. Prosím,

zanechejte vzkaz a já se vám co nejdříve
ozvu.“ řekla hlasem stejným jako Amy. Amy,
která se neozvala co nejdřív.
Hnal jsem se na letiště, abych odletěl do
New Yorku a setkal se tam s Tannerem Bol-
tem. Když jsem žádal Boneyovou o povolení
opustit město, zřejmě ji to pobavilo: To pol-
icajti ve skutečnosti nedělají. To je jen ve
filmech.
„Haló, Marybeth, tady zase Nick. Musím s
vámi nutně mluvit. Chtěl jsem vám říct. ech,
že jsem o tom těhotenství opravdu nevěděl,
jsem tím stejně překvapený, jako musíte být
vy. ehm, a taky si najímám právníka, to jen
abyste o tom věděli. I Rand to myslím
navrhoval. Takže. víte, že neumím
zanechávat vzkazy. Doufám, že mi zavoláte.“

Boltova kancelář byla ve středu města,

nedaleko od místa, kde jsem dřív pracoval.
 522/1030

Výtah mě rychle vyvezl do šestadvacátého

poschodí, ale jel tak hladce, že jsem si nebyl
jistý, jestli se pohybuju, dokud mi nezalehly
uši. Tam přistoupila nějaká blondýnka s
pevně semknutými rty v elegantním
kostýmku. Netrpělivě poklepávala špičkou
boty, čekala, až se dveře zavřou, pak na mě
štěkla: „Proč nezmáčknete zavírání dveří?“
Obdařil jsem ji úsměvem, kterým obdařuju
podrážděné ženy, Amy ho nazývala „úsměv
miláčka Nickyho“, a ona mě pak poznala.
Zatvářila se, jako by ucítila nějaký hrozný
smrad. Zdálo se, že to považuje za svou osob-
ní pomstu, když jsem v Tannerově patře vys-
třelil z výtahu.
Ten chlápek byl nejlepší a já potřeboval
toho nejlepšího, ale taky se mi protivilo mít s
ním cokoli společného – s takovým
hnusákem, exhibicionistou, advokátem vin-
ných. Už předem jsem k němu cítil takovou
nechuť, že jsem čekal, že jeho kancelář bude
vypadat jako třeba v Miami Vice. Ale firma
 523/1030

Bolt & Bolt byla pravým opakem – důstojná,

měla právnickou atmosféru. Za vyleštěnými
skleněnými dveřmi čile pobíhali mezi
kancelářemi zaměstnanci v kvalitních
oblecích.
Přivítal mě mladý hezký muž s kravatou
barvy tropického ovoce a usadil mě do
naleštěné recepce samé sklo a zrcadla a
velkoryse mi nabídl vodu (odmítl jsem), pak
odešel k naleštěnému psacímu stolu a zvedl
nablýskaný telefon. Seděl jsem na pohovce,
sledoval jsem panoráma města, jeřáby, které
skláněly a zvedaly svá ramena jako mechan-
ičtí ptáci. Pak jsem vyndal z kapsy Amyinu
poslední nápovědu a rozložil papír. Pět let, to
je dřevo. Bude to konečná cena honby za
pokladem? Něco pro mimino: vyřezávaná
dubová kolébka, dřevěné chrastítko? Něco
pro naše dítě a pro nás, pro nový začátek,
Dunneovi zase spolu.
Go zavolala v okamžiku, kdy jsem ještě
hleděl do papíru.
 524/1030

„Je to s náma v pořádku?“ zeptala se

ihned.
Moje sestra si myslela, že jsem možná vrah
své ženy.
„Je to s náma v pořádku, jako vždycky,
řekl bych.“
„Nicku. Omlouvám se. Volám ti, abych ti
řekla, že mě to mrzí,“ pokračovala Go.
„Probudila jsem se a připadala si jak úplný
blázen. A bylo mi hrozně. Ztratila jsem
hlavu. Byl to nějaký chvilkový úlet. Já se fakt
opravdu omlouvám.“
Mlčel jsem.
„Musíš mě pochopit, Nicku: to vyčerpání a
stres a... mrzí mě to. Opravdu.“
„To nic,“ zalhal jsem.
„Ale vlastně jsem ráda. Vyčistil se vzduch
–“
„Byla prokazatelně těhotná.“
Obrátil se mi žaludek. Znovu jsem měl po-
cit, že jsem zapomněl na něco naprosto
 525/1030

zásadního. Něco jsem přehlédl a budu za to

platit.
„To je mi líto,“ řekla Go. Několik vteřin
mlčela. „Jde o to, že -“
„Nemůžu o tom mluvit. Nemůžu.“
„Dobře.“
„Vlastně jsem v New Yorku,“ řekl jsem.
„Mám schůzku s Tannerem Boltem.“
Užasle vydechla.
„Díkybohu. To se ti podařilo tak rychle
domluvit?“
„Můj případ je tak velký průser.“ S Tan-
nerem mě spojili hned – sotva jsem se před-
stavil, čekal jsem jen tři vteřiny – a když
jsem mu řekl o výslechu u nás v obýváku a o
tom těhotenství, nařídil mi, ať za ním
dorazím prvním letadlem.
„Mám trochu strach,“ dodal jsem.
„Děláš rozumnou věc. Vážně.“
Další pauza.
 526/1030

„Nejmenuje se Tanner Bolt doopravdy, že

ne?“ řekl jsem, abych to zlehčil. „Opálený
blesk.“
„Slyšela jsem, že je to anagram pro Ratner
Tolb.“
„Fakt?“
„Ne.“
Rozesmál jsem se, bylo to nemístné, ale fa-
jn. Pak ke mně z opačného konce místnosti
ten anagram přicházel – v černém obleku s
proužkem, limetkově zelenou kravatou a
žraločím úsměvem. Napřahoval ruku k
pozdravu.
„Nicku Dunne, jsem Tanner Bolt. Pojďte
se mnou a dejme se do práce.“

Boltova kancelář byla zařízena tak, že se

spíš podobala pánské klubovně nějakého ex-
kluzivního golfového klubu – pohodlná
kožená křesla, police plné tlustých právnick-
ých knih, plynový krb, ve kterém se při
zapnuté klimatizaci mihotaly plameny.
 527/1030

Posaďte se, poslužte si doutníkem,

postěžujte si na manželku, řekněte pár košil-
atých vtipů, jsme tu přece samí chlapi.
Bolt si schválně nesedl ke svému psacímu
stolu. Uvedl mě k malému stolku pro dva,
jako bychom si měli zahrát šachy. Pop-
ovídáme si jako partneři, řekl Bolt beze slov.
Posadíme se ke stolku v našem hlavním
stanu a pustíme se do toho.
„Moje záloha na honorář, pane Dunne, činí
sto tisíc dolarů. To je samozřejmě spousta
peněz. Takže vám chci jasně vyložit, co
nabízím a zároveň co budu očekávat od vás,
ano?“
Podíval se na mě bez mrknutí oka, účastně
se usmál a čekal, až přikývnu. Pouze Tanner
Bolt dokázal, že přinutil mě, klienta, abych
za ním přiletěl, pak mi řekl, že budu tanco-
vat, jak bude pískat, a on mi pak dovolí,
abych mu za to dal své peníze.
„Já vyhrávám, pane Dunne. Vyhrávám
případy, které nelze vyhrát, a případ,
 528/1030

kterému budete brzo čelit – nechci vás nějak

poučovat, je zapeklitý. Finanční problémy,
neshody v manželství, těhotná žena. Pustila
se do vás média i veřejnost.“
Otáčel pečetním prstenem na pravé ruce a
čekal, až dám najevo, že poslouchám. Často
jsem slýchal výrok: Ve čtyřiceti letech má
člověk takový obličej, jaký si dosud
zasloužil. Boltův obličej čtyřicátníka byl
pěstěný, téměř bez jediné vrásky, příjemně
baculatý svým egem. Seděl přede mnou se-
bevědomý muž, nejlepší ve svém oboru, muž,
který měl svůj život rád.
„Nedojde už k žádným policejním
výslechům bez mé přítomnosti,“ říkal Bolt.
„Vážně lituju toho, že jste něco takového
udělal. Ale než se dostaneme k právní
stránce, musíme začít řešit veřejné mínění,
protože jak to vypadá, musíme počítat s tím,
že se všechno provalí: to s těmi vašimi kred-
itními kartami, životní pojistkou, s pravdě-
podobně zinscenovaným místem činu, s
 529/1030

podlahou, ze které někdo smyl krev. Vypadá

to velice zle, příteli. Veřejnost je pobouřena.
Požaduje, abyste šel do vazby. Takže za prvé:
musíme najít alternativního podezřelého. Za
druhé: musíme si i nadále udržet podporu
Amyiných rodičů, na to kladu největší důraz.
A za třetí: musíme napravit váš image, pro-
tože kdybyste takhle přišel k soudu, ovlivnilo
by to porotu. Změnit dění dnes není žádný
problém – kabelovky jedou čtyřiadvacet hod-
in denně, je tu internet, máte k dispozici celý
svět. Tak vám snad nemusím říkat, jak je
důležité začít celou tuhle záležitost obracet k
lepšímu.“
„To bych taky rád, věřte mi.“
„Jak to vypadá s Amyinými rodiči?
Můžeme je přimět, aby učinili nějaké
prohlášení, ve kterém vás podpoří?“
„Nemluvil jsem s nimi od té doby, co se
potvrdilo, že Amy byla těhotná.“
 530/1030

„Je těhotná.“ Tanner se na mě zamračil.

„Je. Ona je těhotná. V žádném případě o své
ženě nikdy nemluvte v minulém čase.“
„Sakra.“ Na okamžik jsem zabořil obličej
do dlaní. Ani jsem si nevšiml, co jsem plácl.
„V mé přítomnosti si s tím nedělejte
hlavu,“ řekl Bolt a velkoryse nad tím mávl
rukou. „Ale všude jinde si dávejte pozor. A
dobrý pozor. Nechci, abyste od této chvíle
cokoli řekl, pokud to nemáte promyšlené.
Takže jste s Amyinými rodiči ještě nemluvil.
To se mi nelíbí. Předpokládám, že jste se je
aspoň snažil kontaktovat?“
„Nechal jsem jim pár vzkazů.“
Bolt si něco načmáral do žlutého
linkovaného bloku. „Dobrá, musíme před-
pokládat, že to je pro nás špatná zpráva. Ale
musíte je vyhledat. Ne někde na veřejnosti,
kde vás může nějaký pitomec s mobilem vy-
fotit a nahrát si vás – nemůžeme si dovolit
nic podobného jako se Shawnou Kellyovou.
Nebo vyšlete na průzkum svou sestru, ať
 531/1030

zjistí, co se děje. Vlastně, udělejte to tak, to

bude lepší.“
„Dobře.“
„Potřebuju, abyste mi sepsal takový sez-
nam, Nicku. Seznam všeho pěkného, co jste
pro Amy za ty roky udělal. Romantických
věcí, hlavně v tomhle roce. Uvařil jste jí
kuřecí polévku, když byla nemocná, nebo jste
jí ze služební cesty posílal milostné dopisy.
Nic příliš okázalého nebo nevkusného. Neza-
jímají mě žádné šperky, pokud jste jí je
ovšem nekoupil někde na společné dovolené
nebo tak. Potřebujeme něco skutečně osob-
ního, jako z romantického filmu.“
„A co když nejsem žádný hrdina z ro-
mantického filmu?“
Tanner stiskl rty, pak je zase povolil. „S
něčím se vytaste, Nicku, ano? Vypadáte jako
hodný chlap. Určitě jste letos udělal něco, co
od vás bylo pozorné a ohleduplné.“
Nedokázal jsem si vzpomenout, že bych
udělal jedinou takovou věc třeba aspoň loni,
 532/1030

natož letos. V New Yorku, v prvních letech

našeho manželství, jsem se zoufale snažil
dělat své ženě radost, vrátit se k těm uvol-
něným dnům, kdy běžela po parkovišti u
drogerie a skočila mi do náruče, jen tak z ra-
dosti, že si třeba koupila lak na vlasy. Její ob-
ličej každou chvíli přitisknutý k mému, mod-
ré oči doširoka otevřené, její žluté řasy
dotýkající se mých, její horký dech hned pod
mým nosem, pošetilost toho všeho. Dva roky
jsem se snažil, když mi moje dřívější Amy
unikala, a snažil jsem se tak moc – žádný
hněv, žádné hádky, neustálé podlézání,
kapitulace, jako nějaký mužíček ze sitcomu:
Ano, miláčku. Jistě, drahoušku. Kolik ener-
gie mě to stálo, když mi hlavou vířily myšlen-
ky jako vyplašení králíci, jak jsem se snažil
přijít na to, čím ji udělat šťastnou, a každý
můj čin, každý můj pokus byl odměněn tím,
že zvedla oči ke stropu nebo si smutně
vzdychla. Ty to prostě nechápeš, říkal její
vzdech.
 533/1030

Když jsme se odstěhovali do Missouri, byl

jsem už akorát naštvaný. Styděl jsem se, když
jsem si vzpomněl na to, jaký jsem dřív byl – z
normálního chlapa se stal poslušný, doléza-
jící, pokorně shrbený kašpar. Takže jsem
přestal být romantický, nebyl jsem už ani
milý.
„Taky potřebuju seznam lidí, kteří možná
Amy ublížili, kteří proti ní něco měli.“
„Měl bych vám říct, že se Amy začátkem
letošního roku zřejmě pokoušela obstarat si
zbraň.“
„Policie to ví?“
„Ano.“
„Věděl jste to vy?“
„Až když mi to řekl chlápek, za kterým
kvůli tomu byla.“
Dvě vteřiny o tom přemýšlel. „Takže se
vsadím, že jejich názor zní, že chtěla zbraň
proto, aby se chránila před vámi,“ řekl. „Byla
izolovaná, bála se. Chtěla věřit ve vás, ale
zároveň cítila, že se děje něco velice vážného,
 534/1030

tak chtěla mít zbraň pro případ, že by se její

nejhorší obavy potvrdily.“
„Páni, vy jste dobrý.“
„Můj táta byl polda,“ řekl. „Ale ten nápad
se zbraní se mi líbí teď jen potřebujeme mít
někoho, ne však vás, kvůli komu by si ji
pořídila. Hodí se cokoli. Jestli se pořád
hádala se sousedem kvůli štěkajícímu psu,
jestli byla nucena odmítat nějakého
dotěrného chlapa, potřebuju cokoli, co bu-
dete mít. Co víte o Tommym O’Harovi?“
„Správně! Vím, že několikrát volal na in-
formační linku.“
„V roce 2005 byl obviněn, že Amy na jedné
schůzce znásilnil.“
Cítil jsem, že jsem údivem otevřel pusu,
ale neřekl jsem nic.
„Občas s ním šla na rande. Pozval ji k sobě
na večeři, nějak se to vymklo a on ji znásilnil.
Aspoň podle mých zdrojů.“
„Kdy v roce 2005?“
„V květnu.“
 535/1030

Bylo to během těch osmi měsíců, co jsem

Amy ztratil – v době mezi silvestrovským
večírkem a dnem, kdy jsem ji potkal na Sed-
mé avenue.
Tanner si utáhl uzel kravaty, zatočil snub-
ním prstenem s diamantem a zkoumavě se
na mě zadíval. „Tohle vám nikdy neřekla.“
„Neslyšel jsem o tom ani slovo,“ přiznal
jsem. „Od nikoho. Ale hlavně ne od Amy.“
„Překvapilo by vás, kolik žen to stále
považuje za jakési stigma. Stydí se za to.“
„Nemůžu uvěřit, že – “
„Snažím se, abych měl na každé schůzce
pro svého klienta nějakou novou informaci,“
vysvětlil. „Chci vám ukázat, že váš případ
opravdu beru velice vážně. A jak moc mě
potřebujete.“
„Tenhle člověk by mohl být podezřelý?“
„Jistě, proč ne,“ řekl Tanner až příliš
žoviálně. „Má na svém kontě záznam o násilí
vůči vaší ženě.“
„Byl ve vězení?“
 536/1030

„Stáhla žalobu. Podle mě nechtěla jít

svědčit. Když se spolu dohodneme na spo-
lupráci, nechám ho prověřit. Mezitím vz-
pomínejte na kohokoli, kdo se zajímal o vaši
ženu. Ale nejlépe, kdyby to byl někdo z
Kartága. Je to věrohodnější. A teď – “ Tanner
si přehodil nohu přes nohu, odhalil spodní
řadu zubů, nepříjemně křivých a zašlých ve
srovnání s dokonale rovnou horní řadou. Na
okamžik si jimi skousl horní ret. „Teď
nastává ta obtížnější část, Nicku,“ řekl.
„Potřebuju, abyste ke mně byl naprosto up-
římný, jinak to nebude fungovat. Takže mi
řekněte všechno o vašem manželství, řekněte
mi to nejhorší. Protože pokud znám to ne-
jhorší, můžu se na všechno připravit. Ale
pokud mě něco překvapí, jsme v háji. A jestli
jsme v háji, jste tam vy. Protože já jen
odletím ve svém G4.“
Nadechl jsem se. Podíval jsem se mu do
očí. „Podvedl jsem Amy. Jsem jí nevěrný.“
„Dobrá. S více ženami nebo jen s jednou?“
 537/1030

„Ne, ne s více ženami. Předtím jsem ji

nepodváděl.“
„Takže s jednou ženou?“ zeptal se Bolt a
odvrátil pohled, zadíval se na akvarel s
plachetnicí a otáčel snubním prstenem.
Dovedl jsem si ho představit, jak později volá
své ženě a říká: Jen jednou, jen jednou chci
chlapa, který není debil.
„Ano, jen s jednou holkou, je moc “
„Neříkejte holkou, nikdy neříkejte holkou,“
řekl Bolt. „Ženou.“
S jednou ženou, která pro vás hodně zna-
mená. Tohle jste chtěl říct?“
Samozřejmě.
„Vy přece víte, Nicku, že mimořádná žena,
to je vlastně horší než – no dobrá. Jak
dlouho?“
„Něco málo přes rok.“
„Mluvil jste s ní od Amyina zmizení?“
„Ano, mám mobil na jedno použití. Osob-
ně jsem s ní mluvil jednou. Dvakrát. Ale “
„Osobně.“
 538/1030

„Nikdo nás neviděl. Na to můžu přísahat.

Jen moje sestra.“
Nadechl se, znovu se zadíval na plachet-
nici. „A co si ta – jak se jmenuje?“
„Andie.“
„Co na to všechno říká? Jak se k tomu
staví?“
„Byla skvělá – až do... do toho oznámení o
těhotenství. Teď si myslím, že je trochu.
nervózní. Velice napružená. Velice, eh. mě
potřebuje. To asi není ten správný výraz.“
„Řekněte, co chcete říct, Nicku. Jestli vás
potřebuje, tak -“
„Potřebuje mě. Visí na mě. Chce, abych ji
pořád uklidňoval a ujišťoval o své lásce. Je to
opravdu milá holka, ale je mladá a to je, to
očividně není lehké.“
Tanner Bolt šel k minibaru a vyndal clam-
ato. Měl jich plnou ledničku. Otevřel láhev a
vyprázdnil ji třemi doušky, pak si otřel ústa
plátěným ubrouskem. „Budete muset
ukončit, zcela a navždy, veškeré kontakty s
 539/1030

Andie,“ řekl. Začal jsem mluvit a on na mě

namířil dlaní. „Okamžitě.“
„Nemůžu to s ní takhle skončit.
Zničehonic.“
„Toto je bez debaty. Nicku. No tak,
kamaráde, musím to opravdu říkat?
Nemůžete s nikým chodit, když se vaše
těhotná manželka pohřešuje. To byste šel za
katr. Teď jde o to udělat to tak, abyste ji proti
nám nepoštval. Aby se nechtěla mstít, aby to
nechtěla zveřejnit, zkrátka aby jí zůstaly jen
příjemné vzpomínky.
Přesvědčit ji, že je to slušnost, dosáhnout
toho, aby jí šlo o to, že budete v bezpečí. Jak
jste na tom s rozchody?“
Otevřel jsem pusu, ale nečekal na mou
odpověď.
„Připravíme vás na ten rozhovor stejně,
jako vás připravíme na křížový výslech, ano?
A teď, jestli mě chcete, odletím do Missouri,
utábořím se tam a můžeme se do toho
 540/1030

opravdu pustit. Zítra už můžu být s vámi,

jestli mě chcete za svého právníka. Chcete?“
„Chci.“

Do Kartága jsem se vrátil k večeru. Bylo to

zvláštní, ale když Tanner smetl Andie ze
scény – když mi objasnil, že tam prostě
nemůže zůstat , překvapivě rychle jsem to
přijal a nijak jsem ji neoplakával. Během
dvouhodinového letu jsem přešel ze stavu
zamilován do Andie do stavu nezamilován
do Andie. Jako bych prošel dveřmi. Náš vz-
tah okamžitě dostal barvu staré zahnědlé fo-
tografie – stal se minulostí. Jak zvláštní, že
jsem si dokázal zničit manželství kvůli té
dívence, se kterou jsem neměl nic
společného než to, že jsme se oba rádi smáli
a po sexu si s chutí dali studené pivo.
Samozřejmě že se ti uleví, když to skončí,
řekla Go. Začalo jít do tuhého.
Ale existoval lepší důvod: Amy mi rozk-
vétala v mysli. Byla sice pryč, ale zároveň
přítomnější než kdokoli jiný. Tenkrát jsem se
 541/1030

do Amy zamiloval proto, že s ní jsem byl ten

nejlepší možný Nick. To, že jsemji miloval, ve
mně zmobilizovalo nadlidské síly, cítil jsem,
že žiju. I v těch nejsnadnějších věcech byla
složitá, protože její mozek pořád pracoval,
pracoval, pracoval – musel jsem se hodně
snažit, abych s ní udržel tempo. Trvalo mi
hodinu, než jsem jí pracně napsal nenucený
email, stal jsem se studentem tajných věd,
abych udržel její zájem: jezerní básníci,
pravidla souboje, Francouzská revoluce. Její
myšlení mělo široký záběr a šlo do hloubky a
já se vedle ní stával chytřejší. A ohleduplnější
a aktivnější a živější a téměř nabitý elektřin-
ou, protože pro Amy byla láska něco jako
droga, chlast nebo porno: neexistovalo žádné
dosažené maximum. Každý projev lásky
musel být intenzivnější než ten předchozí,
aby bylo dosaženo stejného výsledku.
Amy mě přiměla věřit, že jsem výjimečný,
že jsem jejím rovnocenným spoluhráčem. To
nás spojovalo a rozdělovalo. Protože já
 542/1030

nemohl zvládnout požadavky na to, abych

byl skvělý. Začal jsem toužit po jednoduch-
osti a průměrnosti a nenáviděl se za to, a na-
konec, jak jsem si uvědomil, jsem ji za to po-
trestal. Změnil jsem ji v tvrdou, nedůtklivou
a urýpanou osobu. Nejdřív jsem předstíral,
že jsem skvělý, a pakjsem se projevil jako
pravý opak. A co je horší, namluvil jsem si, že
za naši tragédii může jen a pouze ona. Strávil
jsem roky tím, že se ze mě stalo to, za co jsem
neochvějně považoval ji: ztělesnění spraved-
livé nenávisti.

Během letu domů jsem si tak dlouho

znovu a znovu četl čtvrtou nápovědu, že jsem
se ji naučil nazpaměť. Chtěl jsem se mučit.
Není divu, že ty její vzkazy byly tentokrát tak
jiné: moje žena byla těhotná, chtěla začít
znovu, chtěla, abychom se vrátili k našemu
úžasnému, šťastnému žití. Dovedl jsem si
představit, jak pobíhá po městě a snaží se
někam schovat ty láskyplné textíky, jak se
těší jako malá holka, až se proluštím až na
 543/1030

konec – kde mě bude čekat oznámení, že

čeká moje dítě. Dřevo. To bude určitě nějaká
staromódní kolébka. Znal jsem svou ženu:
musí to být starožitná kolébka. I když ta bás-
nička nebyla napsaná tak úplně v tónu, který
by prozrazoval budoucí matku.

Jsem zlobivá holka a říkám to jasně,

potřebuju potrestat a myslím to vážně,
je to tam, kde schováváš dárečky pro páté
výročí,
promiň, snad tě ta složitost poněkud
vytočí!
V slunečném poledni jsme si tam užili,
pak jsme si na koktejl zvesela skočili.
Tak tam hned utíkej a slastně vzdychej,
za dveřmi čeká tě překvápko – spěchej!

Už jsem byl skoro doma, když jsem na to

přišel. Schováváš dárečky pro páté výročí:
ty dárečky, to bude něco ze dřeva. Potrestat,
to znamená vzít někoho do kůlny. Byla to ta
kůlna za sestřiným domem – místo, kam se
 544/1030

odkládá rozbitá sekačka a rezavé nářadí –

zchátralá stará bouda jako z nějakého
hororového krváku, kde vrah postupně a
pomalu zabíjí nějaké táborníky. Go tam od
návratu do domu ani jednou nevešla; často
žertovala, že tu kůlnu zapálí. Ale zatím ji
nechala jen ještě víc zarůst plevelem a
pavučinami. Vždycky jsme vtipkovali, že by
se tam dala dobře zakopat mrtvola. To není
možné.
Jel jsem přes město, obličej jsem měl
ztuhlý, ruce ledové. Goino auto stálo před
domem, ale já proklouzl kolem rozsvícených
oken v obýváku a sešel z prudkého svahu,
brzy jsem byl mimo dohled z domu, na
místě, kde by mě nikdo neviděl. Na místě,
kde jsem měl naprosté soukromí.
Na vzdáleném konci zahrady, tam, kde už
začínal les, stála ta bouda. Otevřel jsem
dveře. Nenenenene.
 ČÁST DRUHÁ
JAK JI POTKAL
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
TOHO DNE
Jsem teď o tolik šťastnější, když jsem
mrtvá.
Formálně jsem pohřešovaná. Brzy se bude
mít za to, že jsem pravděpodobně mrtvá. Ale
zkráceně budeme říkat mrtvá. Je to jen pár
hodin, ale už se cítím líp: uvolněné klouby,
zvlněné svaly. V jedné chvíli dnes ráno jsem
si uvědomila, že mi můj obličej připadá di-
vný, jiný. Podívala jsem se do zpětného zr-
cátka hrozné Kartágo jsem už měla čtyřicet
tři mil za zády, můj samolibý manžel se po-
flakoval ve svém umolousaném baru a nad
jeho podělanou, nic netušící hlavou se mu na
tenké struně od piána houpala blížící se mela
– a já si uvědomila, že se usmívám. Cha! To
je novinka.
 547/1030

Vedle mě na sedadle spolujezdce leží sez-

nam úkolů pro dnešek – jeden z mnoha,
který jsem si v uplynulém roce sepsala
zrovna ubodu 22: „pořezat se“ je kapka krve.
Ale Amy se bojí krve, řeknou si čtenáři
deníku. (Deník, ano! K mému skvělému
deníku se dostaneme.) Ne, nebojím se krve,
ani trochu, ale celý rok tvrdím, že ano. Řekla
jsem Nickovi snad desetkrát, jak se bojím
krve, a když namítl: „Nevzpomínám si, že bys
nesnášela krev,“ odpověděla jsem mu:
„Vždyť jsem ti to říkala, už jsem ti to říkala
tolikrát!“ Nick má tak špatnou paměť, pokud
jde o problémy druhých, že si prostě myslel,
že je to pravda. To, že jsem omdlela v dárcov-
ském středisku, byl dobrý tah. To jsem
opravdu udělala, ne že jsem to jen napsala.
(Nebojte se, to vyřešíme: co je pravda a co
není a co by mohla být pravda.)
Bod 22, pořezat se, byl na seznamu
dlouho. Teď je to pravda a mě bolí ruka.
Hodně. Vyžaduje to velice zvláštní kázeň,
 548/1030

říznout se do těla, až do svalu. Potřebujete

totiž spoustu krve, ale ne tolik, abyste om-
dleli a aby vás po několika hodinách našli
ležet v tratolišti a vy byste museli všechno
vysvětlovat. Nejdřív jsem si přidržela nůž na
karton u zápěstí, ale když jsem viděla tu spleť
žil, připadala jsem si jako pyrotechnik v ně-
jakém akčním filmu: přeřízni nesprávný drát
a zemřeš. Tak jsem se rozhodla říznout se do
vnitřní strany nadloktí, pevně jsem přitom
zaťala zuby do kusu hadru, abych neřvala.
Jeden dlouhý, správně hluboký řez. Deset
minut jsem pak seděla se zkříženýma no-
hama na podlaze v kuchyni a nechala krev
pravidelně kapat, až vznikla pěkná hustá
louže. Pak jsem to utřela stejně nedbale jako
Nick, kdyby mi rozbil hlavu. Chtěla jsem, aby
dům vyprávěl příběh o střetu pravdy a lži. V
obýváku to vypadá nafingovaně, ale krev
někdo utřel: To nemohla být Amy!
Takže to sebepoškození stálo za to. Přesto
mě i po několika hodinách rána pekelně bolí,
 549/1030

i pod tlakovým obvazem zakrytým rukávem.

(Bod 30: pečlivě ovázat ránu a dbát na to,
aby ani kapka krve nedopadla někam, kde
nemá být. Zabalit nůž a strčit si ho do kapsy,
později ho někde zahodit.)
Bod 18: Naaranžovat obývák. Převrátit po-
hovku. Odfajfkováno.
Bod 12: Zabalit první nápovědu do krabice
a tu schovat tak šikovně, aby ji policie stihla
najít dřív, než otřeseného manžela napadne
ji hledat. To musí být součástí policejního
hlášení. Chci ho přinutit, aby se pustil do
hledání pokladu (jeho ego mu nedá pokoje,
dokud to nedokončí). Odfajfkováno.
Bod 32: Převléct se do obyčejného ob-
lečení, vlasy zastrčit pod klobouk, slézt po
břehu až k řece a podél šplouchající vody
přeběhnout až na konec naší čtvrti. Udělat to
takhle, i když vím, že Tevererovi, jediní
sousedé, kteří mají taky výhled na řeku, jsou
v kostele. Udělat to takhle, protože jeden nik-
dy neví. Vždycky udělám nějaký krok navíc,
 550/1030

který ostatní neudělají, protože taková prostě

jsem.
Bod 29: Rozloučit se s Bleeckerem. Na-
posledy si čichnout k jeho trochu pách-
noucímu kočičímu dechu. Naplnit mu misku
žrádlem pro případ, že na něj všichni zapo-
menou, až to začne.
Bod 33: Zbavit se toho zatraceného dodge.
Fajfka, fajfka, fajfka.

Můžu vám prozradit víc, jak jsem to

všechno udělala, ale byla bych ráda, abyste
mě nejdřív poznali. Ne tu Deníkovou Amy,
literární postavu (a Nick říkal, že nejsem
žádná spisovatelka, ale proč jsem ho vůbec
kdy poslouchala?), ale mě, Skutečnou Amy.
Která žena by něco takového udělala? Do-
volte, abych vám vyprávěla příběh, pravdivý
příběh, abyste to začali chápat.
Začnu tímhle: neměla jsem se nikdy
narodit.
Moje matka měla před mým narozením
pět samovolných potratů a dvakrát se
 551/1030

narodilo mrtvé dítě. Jednou za rok, vždycky

na podzim, jako by to byla záležitost ročního
období, podobně jako třeba žně. Všechno to
byly holčičky; všechny dostaly jméno Hope –
Naděje. Jsem si jistá, že to navrhl otec – v
návalu optimismu, s upřímnou vážností:
Nemůžeme se vzdát naděje, Marybeth. Ale
vzdávali se Hope, Naděje, pořád dokola.
Lékaři jim nařídili, aby se přestali o dítě
snažit; rodiče odmítli. Nejsou z těch, kdo
házejí flintu do žita. Zkoušeli to znovu a
znovu, až jsem nakonec přišla já. Matka ani
nepočítala, že budu naživu, nedokázala na
mě myslet jako na skutečné miminko,
živoucí dítě, holčičku, kterou si přiveze
domů. Měla jsem být Hope 8, kdyby všechno
zase špatně dopadlo. Ale já přišla s křikem
na svět – plná života, neonově růžová. Moji
rodiče byli tak překvapeni, že si až v té chvíli
uvědomili, že nikdy neuvažovali o tom, jak se
bude dítě jmenovat, nikdy neměli vymyšlené
jméno pro skutečné dítě. Během prvních
 552/1030

dvou dnů v porodnici jsem ještě neměla

jméno. Každé ráno matka slyšela, jak se
dveře jejího nemocničního pokoje otevřely,
cítila, že v nich postává ošetřovatelka
(vždycky jsem si ji představovala klasicky, v
bílé naškrobené zástěře s tím skládacím
čepečkem podobným krabičce, v jakých se v
čínských restauracích prodává jídlo s sebou).
Ošetřovatelka postávala ve dveřích a máma
se zeptala, aniž vzhlédla: „Ještě žije?“
Když jsem zůstala naživu, dali mi jméno
Amy, protože to bylo běžné dívčí jméno, ob-
líbené jméno, jméno, které toho roku dostalo
tisíc dalších novorozených holčiček, takže
možná si bohové mezi všemi ostatními to-
hohle jednoho miminka nevšimnou. Mary-
beth později říkala, že kdyby pro mě měla
ještě jednou vybírat jméno, byla bych Lydia.
Vyrůstala jsem s takovým zvláštním po-
citem hrdosti. Byla jsem ta holčička, s jejímž
narozením se už ani nepočítalo, ale já zvítěz-
ila. Naděje, že budu žít, byla jedno procento,
 553/1030

ale já to dokázala. Při tom jsem matce zničila

dělohu – byl to můj vlastní prenatální Sher-
manův pochod. Marybeth už nikdy nebude
mít další dítě. Když jsem byla malá, po-
ciťovala jsem nad tím vzrušující radost: jen
já, jen já, pouze já.
V den každého výročí, kdy přišla o někter-
ou očekávanou Hope, sedávala moje matka
vždycky v houpacím křesle s přikrývkou a
horkým čajem a říkala, že „potřebuje chvilku
pro sebe“. Nechovala se nijak dramaticky,
moje matka je natolik rozumná, že nezpívala
žádné pohřební písně, ale byla zadumaná,
zabraná do svých myšlenek, jenže já to
nechápala, vyžadovala jsem její pozornost.
Vylezla jsem jí na klín nebo jsem jí strkala
před obličej obrázek, co jsem nakreslila,
nebo jsem po ní něco chtěla, co muselo být
hned. Otec se mě snažil odlákat k nějakému
filmu nebo mě uplácel cukrovím. Ale nikdy
mě neobelstil. Já prostě matce těch pár
minut klidu nedopřála.
 554/1030

Vždycky jsem byla lepší než všechny ty

Hope, já jediná dokázala zůstat naživu. Ale
vždycky jsem taky žárlila, vždycky – na těch
sedm mrtvých tančících princezniček. Ony
byly dokonalé, aniž se musely snažit, aniž če-
lily jedinému okamžiku své existence, a já
jsem tady na světě a musím se snažit každý
den a každý den se může stát, že nebudu
úplně dokonalá.
Takový způsob života je vyčerpávající. A já
takhle žila do svých jednatřiceti.
A pak, asi dva roky, bylo všechno dobré.
Kvůli Nickovi.
Nick mě miloval. Hróóóóóóózně moc. Ale
nemiloval mě, mě. Nick miloval dívku, která
neexistuje. Já předstírala, tak jako to dělám
často, já předstírala, že mám osobnost.
Nemůžu si pomoct, dělám to pořád: tak jako
některé ženy pravidelně střídají módu, já
střídám povahu. Jaká image působí dobře, o
co je zájem, co se zrovna nosí? Myslím, že to
dělá většina lidí, jen to nepřiznají, nebo se
 555/1030

naopak ustálí na jedné, protože jsou příliš

líní nebo hloupí, aby přehodili výhybku.
Toho dne na večírku v Brooklynu jsem
hrála stylovou dívku, dívku, jakou muž jako
Nick chce: Super holku. Muži to slovo přece
používají jako takové pochvalné označení,
ne? Ona je super holka. Být Super holka zna-
mená, že jsem hrozně zajímavá, chytrá a
zábavná žena, která zbožňuje fotbal, poker,
sprosté vtipy a říhání, která hraje videohry,
pije levné pivo, miluje sex ve třech a anální
sex a láduje se párky v rohlíku a hamburgery
jako na soutěži jedlíků, a přesto si dokáže
uchovat štíhlou postavu, protože Super holky
jsou především sexy. Sexy a v pohodě. Super
holka se nikdy nenaštve; jen se rozladěně us-
měje a nechá svého muže, aby si dělal, co
chce. Do toho, chovej se ke mně jako hovado,
mně to nevadí, já jsem Super holka.
Chlapi si opravdu myslí, že takový typ exis-
tuje. Možná se nechají oblbnout, protože ex-
istuje tolik žen ochotných předstírat, že jsou
 556/1030

takové. Postava Super holky mě dlouho

urážela. Vídala jsem muže – kamarády,
kolegy, i ty neznámé – jak jsou z tohohle děs-
ného typu dívek úplně u vytržení, a vždycky
jsem měla sto chutí jim říct, aby si sedli, a
pak jim klidným hlasem vysvětlit: Ty
nechodíš se ženskou, ale se ženskou, která
viděla příliš mnoho filmů napsaných
společensky nejistými muži, kteří by rádi
věřili, že takový typ ženy existuje a možná je
i políbí. Vždycky jsem takového chlapa chtěla
popadnout za klopy nebo za plátěnou brašnu
přes rameno, zacloumat jím a říct: Ta kráva
ve skutečnosti zas tolik nemiluje pálivé
klobásky – nikdo je tak strašně nemiluje! A
ty Super holky jsou ještě žalostnější: ony ani
nepředstírají, že jsou takové, jaké chtějí být,
ony předstírají, že jsou takové, jaké je nějaký
muž chce mít. Ach, a pokud nejste Super
holka, tak prosím nevěřte, že váš chlap
takový typ ženy nechce. Může existovat i tro-
chu odlišná verze – on je třeba vegetarián,
 557/1030

takže Super holka miluje seitan a psy; nebo

on je hipsterský umělec, takže Super holka je
potetovaný obrýlený magor a miluje ko-
miksy. V přikrášlování existují různé vari-
anty, ale věřte mi, že On chce Super holku,
což je v podstatě holka, která má ráda kaž-
dou blbost, kterou má rád on, a nikdy si na
nic nestěžuje. (Jak poznáte, že nejste Super
holka? Když on začne prohlašovat: „Líbí se
mi ženy se silnou osobností.“ Pokud vám to
řekne, dříve nebo později se vyspí s nějakou
jinou. Protože věta „líbí se mi ženy se silnou
osobností“ je šifra pro „nesnáším ženy se sil-
nou osobností“.)
Trpělivě jsem čekala – roky , až se kyvadlo
vychýlí opačným směrem, až muži začnou
číst Jane Austenovou, naučí se plést, budou
dělat, že milují vesmír, budou pořádat
večírky, na kterých si budou lepit výstřižky
do sešitů, a vystačí si mezi sebou, zatímco my
po nich budeme žádostivě pošilhávat. A pak
řekneme: Jo, on je Super kluk.
 558/1030

Ale nic takového se nestalo. Místo toho

ženy celého národa uzavřely tajnou dohodu o
naší degradaci! Velice brzy se Super holka
stala standardem. Muži uvěřili, že existuje –
nebyla to pouze dívka snů, jedna z milionu.
Od každé dívky se očekávalo, že taková bude,
a když jste taková nebyla, nebylo něco v
pořádku s vámi.
Ale je lákavé stát se Super holkou. Pro
někoho, jako jsem já, kdo rád vítězí, zna-
mená být dívkou, kterou každý chlap chce,
velké pokušení. Když jsem se seznámila s
Nickem, věděla jsem okamžitě, že on právě
něco takového chce, a myslím, že jsem byla
ochotná se o to kvůli němu snažit. Přijmu
svůj podíl viny. Pravda je, že jsem do něj byla
zpočátku úplně zblázněná. Připadal mi per-
verzně exotický, kluk ze starého dobrého
Missouri. Bylo tak zatraceně prima s ním
být. Vybudil ve mně vlastnosti, o kterých
jsem nevěděla, že je mám: lehkost, humor,
uvolněnost. Jako by mě vydlabal a naplnil
 559/1030

peřím. Pomohl mi, aby se ze mě stala Super

holka – s kýmkoli jiným bych se takovou stát
nedokázala. Nechtěla bych. Nemůžu říct, že
se mi něco z toho nelíbilo: jedla jsem čokolá-
dové koláčky, chodila bosá, přestala jsem si
dělat starosti. Dívala jsem se na pitomé filmy
a cpala se potravinami plnými chemie.
Nepřemýšlela jsem o ničem dopředu, to byla
ta zásadní věc. Pila jsem kolu a nedělala si
hlavu s recyklací plechovky nebo s tím, kolik
mám v břiše kyseliny, kyseliny tak silné, že
by se v ní rozpustil desetník. Šli jsme na ně-
jaký hloupý film a já si nedělala hlavu z
útočného sexismu nebo z toho, že hlavní role
nehráli příslušníci národnostních menšin.
Dokonce mě ani netrápilo, že ten film nebyl o
ničem. Nedělala jsem si hlavu z toho, co
bude. Žila jsem pro přítomný okamžik a
cítila jsem, jak se stávám povrchnější a
hloupější. Ale taky šťastnou.
Až do Nicka jsem si nikdy doopravdy
nepřipadala jako člověk, ale jako produkt.
 560/1030

Úžasná Amy musí být vynikající, kreativní,

milá, ohleduplná, vtipná a šťastná. My si jen
přejeme, abys byla šťastná. Rand a Mary-
beth mi to říkali pořád, ale nikdy mi nevys-
větlili jak. Tolik lekcí a příležitostí a výhod, a
oni mě nikdy nenaučili, jak být šťastná. Vz-
pomínám si, že mě vždycky vyváděly z míry
ostatní děti. Byla jsem na nějaké narozen-
inové oslavě a sledovala, jak se děti kolem
mě smějí a šklebí, a snažila jsem se to dělat
taky, ale nikdy jsem nepochopila proč.
Seděla jsem tam v narozeninovém klobouku
uvázaném pod bradou, tenká guma mě škr-
tila, zuby jsem měla modré od cukrové
polevy narozeninového dortu a snažila se
přijít na to, proč to má být zábavné.
S Nickem jsem to nakonec pochopila. Pro-
tože s ním byla taková legrace! Bylo to jako
chodit s mořskou vydrou. První přirozeně
šťastný člověk a můj vrstevník, kterého jsem
v životě potkala. Byl skvělý a senzační a
zábavný a šarmantní a kouzelný. Lidé ho
 561/1030

měli rádi. Ženy ho milovaly. Myslela jsem si,

že stvoříme ten nejdokonalejší svazek: ne-
jšťastnější pár na světě. Ne že by láska byla
nějaká soutěž. Ale nechápu, proč byste měli s
někým být, když s ním nejste nejšťastnější.
Asi jsem byla během těch let šťastnější –
když jsem předstírala, že jsem někdo jiný –
než kdykoli předtím nebo potom. Nemůžu
přesně říct, co to znamená.
Ale pak to muselo přestat, protože to
nebylo skutečné, nebyla jsem to já. Nebyla
jsem to já, Nicku! Myslela jsem si, že to víš.
Myslela jsem si, že je to trochu taková hra. Že
jsme takoví dva spiklenci, mrkneme na sebe,
na nic se neptej, nic neříkej. Tolik jsem se
snažila být v pohodě. Ale bylo to neudržitel-
né. A ukázalo se, že i na jeho straně je to
neudržitelné: to vtipné laškování, chytré hry,
romantika a namlouvání. Všechno se začalo
samo od sebe hroutit. Nenáviděla jsem Nicka
za to, že ho překvapilo, když jsem se stala
sama sebou. Nenáviděla jsem ho za to, že
 562/1030

nevěděl, že to musí skončit, že opravdu věřil,

že si vzal tohle stvoření, tenhle výplod
fantazie milionu onanistů s rukama od se-
mene a sebeuspokojení. Opravdu se zdálo, že
žasne, když jsem ho požádala, aby mě
poslouchal. Nemohl uvěřit, že si neholím
frndu voskem úplně dohola pro radost a že
mu ho nevykouřím na požádání. Že mi fakt
vadí, když někde sedím s kamarádkami a on
se nezastaví na skleničku. Ten směšný
deníkový zápis? Nepotřebuju se
kamarádkám chlubit, jakou mám doma
cvičenou opičku, stačí mi, že je takový, jaký
je, že je svůj. Přesně takhle hloupě žvaní
Super holka. Taková kráva! Ale stejně to
nechápu: pokud muži dovolíte, aby mařil
vaše plány nebo odmítal udělat něco kvůli
vám, prohráváte. Nedostáváte to, co chcete.
To je naprosto jasné. Jistě, on může být
šťastný, může tvrdit, že jste ta nejsuprovější
holka na světě, ale říká to proto, že dosáhl
svého. Nazývá vás Super holkou, aby vás
 563/1030

oblbnul! Tohle muži dělají: snaží se na vás

hrát, že jste Super holka, abyste pak skákala,
jak si pískne. Jako když prodejce auta říká:
Kolik chcete zaplatit za tu krásu?, a vy jste se
s ním ještě ani nedohodli, že vůz koupíte. Ta
hrozná věta, kterou muži používají: „Hele, já
vím, že by ti nevadilo, kdybych.“ Ne, vadilo
by mi to. Jen to řekněte. Neprohrávejte, vy
hloupé husy.
Takže to muselo skončit. To, že jsem byla
Nickovi oddaná, že jsem se s ním cítila v
bezpečí a byla šťastná, vedlo k tomu, že jsem
si uvědomila, že je v tom Skutečná Amy, a ta
byla o tolik lepší, zajímavější a složitější než
Super Amy. Nick stejně chtěl mít Super Amy.
Dovedete si představit, že konečně ukážete
svému choti, své spřízněné duši, své pravé já,
a tím dosáhnete toho, že vás nemá rád?
Takže takhle ta nenávist začíná. Hodně jsem
o tom přemýšlela a podle mě to začalo tam.
 NICK DUNNE
SEDM DNŮ POTÉ
Podařilo se mi udělat několik kroků do
kůlny a tam jsem se musel opřít o stěnu a
nabrat dech.
Věděl jsem, že to bude špatné. Věděl jsem
to hned, jakmile jsem rozluštil tu nápovědu:
kůlna. V poledne jsme si tam užili. Koktejl.
Protože to se netýkalo mě a Amy. Týkalo se
to mě a Andie. Ta kůlna byla jedním z mnoha
podivných míst, kde jsem měl sex s Andie.
Měli jsme omezené pole působnosti. Do je-
jího bytu v domě plném lidí se téměř nedalo
jít. Motely by prozradila kreditní karta a mo-
je žena nebyla ani důvěřivá, ani hloupá. (An-
die měla MasterCard, ale výpis z účtu chodil
její mámě.) Takže ta kůlna daleko za ses-
třiným domem představovala velice
bezpečné místo, když byla Go v práci. Stejně
tak opuštěný dům mého otce (Možná si
 565/1030

vyčítáš, žes mě vzal sem/je to tu vskutku biz-

arní sen/ nebylo dlouze co rozmýšlet/
rozhodli jsme se: zde je teď náš svět) a
párkrát v mém kabinetě ve škole (Vidím se
jako tvoje studentka/ je tolik moudra v tvé
krásné hlavě!/Mozek se mi doširoka otvírá/
(a o stehnech raděj nemluvě)) a jednou v
Andiině autě zaparkovaném u polní cesty v
Hannibalu, kam jsem s ní vyrazil na výlet,
mnohem úspěšnější opakování svého banál-
ního výletu s Amy (Vzal jsi mě sem, abych
poslouchala tvé klukovské příhody/prožité v
odřených džínách a kšiltovce u vody).
Každá nápověda byla schovaná na ně-
jakém místě, kde jsem
Amy zahnul. Využila hledání pokladu k
tomu, aby mě vzala na okružní cestu po
všech mých nevěrách. Udělalo se mi nevolno,
když jsem si představil, jak mě, úplně
slepého, Amy sleduje ve svém autě – k tátovu
domu, ke Go, do toho zatraceného Hanni-
balu – dívá se, jak šukám tu nádhernou
 566/1030

mladou holku, a zhnuseně i vítězoslavně

tiskne rty.
Protože věděla, že mě dokonale potrestá. V
téhle poslední skrýši mi Amy chtěla ukázat,
jak je chytrá. Protože ta kůlna byla plná věcí,
o nichž jsem Boneyové a Gilpinovi přísahal,
že jsem je nenakoupil z kreditních karet a že
o nich nic nevím. Byly tu ty šíleně drahé
golfové hole, hodinky, herní konzole, zn-
ačkové oblečení, to všechno tu na mě čekalo
na sestřině pozemku. A vypadalo to, jako
bych si to sem schoval, než bude moje žena
mrtvá, a pak si těch věcí mohl spokojeně
užívat.

Zaklepal jsem u Go na dveře, a když mi s

cigaretou v ruce otevřela, řekl jsem jí, že jí
musím něco ukázat, otočil jsem se a beze
slova ji vedl ke kůlně.
„Podívej,“ řekl jsem a popostrčil jsem ji k
otevřeným dveřím.
„To je – to jsou ty věci. z těch kreditek?“
promluvila vysokým a rozzuřeným tónem.
 567/1030

Přikryla si dlaní ústa a couvla přede mnou, a

já si uvědomil, že si aspoň vteřinku myslela,
že se jí přiznávám.
Nikdy to nedokážeme smazat, ten
okamžik. Už jen za něj jsem svou ženu
nenáviděl.
„Amy na mě ušila boudu, Go,“ řekl jsem.
„Go, tohle všechno nakoupila ona. Chce to na
mě narafičit.“
Pochopila. Jednou dvakrát mrkla a mírně
zatřepala hlavou, jako by chtěla setřást tu
představu: Nick jako vrah své ženy.
„Amy to na mě nastražila, aby to vypadalo,
že jsem ji zabil. Chápeš? Její poslední ná-
pověda mě zavedla přímo sem, a ne, já neměl
tušení o jediné z těch věcí. To je její velkolepá
svědecká výpověď. Dále uvidíte: Nick půjde
do lochu!“ V hrdle se mi utvořila obrovská
vzduchová bublina – vzlyknu nebo se rozes-
měju. Rozesmál jsem se. „Chápeš už? Sakra,
chápeš?“
 568/1030

Tak dělej, jdem na to, snažně tě poprosím,

a tentokrát tě já pár věcí naučím. Poslední
slova Amyiny první nápovědy. Jak to, že mi
to nedošlo?
„Jestli to na tebe narafičila, proč ti o tom
dává vědět?“ Go pořád vyjeveně hleděla,
ohromená obsahem své kůlny.
„Protože to udělala tak dokonale...Vždycky
chtěla slyšet ocenění, pochvalu, v jednom
kuse. Jde jí o to, abych věděl, jak mě dostala.
Nemůže odolat. Jinak by to pro ni nebyla
žádná zábava.“
„Ne,“ řekla Go a hryzala si nehet. „Jde o
něco jiného. Jde o víc. Už jsi na něco sahal?“
„Ne.“
„Dobře. Pak se tedy naskýtá otázka.“
„Co podle ní udělám, až to najdu, ten us-
vědčující důkaz, na pozemku své sestry,“ řekl
jsem. „To je otázka, protože ať předpokládá
cokoli, ať chce, abych udělal to či ono, já
musím udělat pravý opak. Jestli si myslí, že
se vyděsím a budu se těch věcí snažit zbavit,
 569/1030

ručím ti za to, že má něco vymyšleného,

abych na to dojel.“
„No ale nemůžeš to tu nechat,“ prohlásila
Go. „Tím by ses stoprocentně zničil. Víš
určitě, že je to poslední nápověda? Kde je
dárek pro tebe?“
„Aha. Sakra. Ne. Musí tady někde být.“
„Nechoď tam,“ řekla Go.
„Musím. Bůhví, co tam ještě nachystala.“
Opatrně jsem vstoupil do zatuchlé kůlny,
ruce jsem měl pevně přitisknuté k tělu a zle-
hka našlapoval na špičky, abych nezanechal
stopy. Hned za televizí s plochou obrazovkou
jsem zahlédl Amyinu modrou obálku, ležela
na velké krabici zabalené do jejího krásného
stříbrného papíru. Vynesl jsem obálku i kr-
abici ven do teplého vzduchu. Ta věc v krab-
ici byla těžká, vážila dobrých patnáct kilo,
sestávala z několika kusů, které podivně za-
rachotily, když jsem položil krabici na zem k
našim nohám. Go před ní bezděčně o krok
ucouvla. Otevřel jsem obálku.
 570/1030

Miláčku manželi,
teď nastal čas, abych ti řekla, že tě znám
líp, než si dovedeš vůbec představit. Já vím,
že si někdy myslíš, že tímhle světem kráčíš
sám, že tě nikdo nevidí a nevšímá si tě. Ale
tomu nevěř ani na vteřinu. Vím, co uděláš,
ještě dřív, než se do toho vůbec pustíš. Vím,
kde jsi byl a kam půjdeš. K tomuto výročí
jsem zorganizovala výlet: vydej se vzhůru po
své milované řece, vzhůru, vzhůru! A
dokonce si ani nemusíš dělat starosti s
hledáním svého dárku k výročí. Tentokrát k
tobě dárek přijde sám. Tak se posaď a
odpočiň si, protože jsi VYŘÍZENÝ.

„Co myslí tím vzhůru po řece?“ zeptala se

Go a já pak zanaříkal.
„Je to přece opak rčení poslat někoho ke
dnu.“ „Kašli na ni. Otevři tu krabici.“
Klekl jsem si a odchlípl víko špičkami
prstů, jako bych čekal výbuch. Ticho.
Nakoukl jsem dovnitř. Na dně krabice ležely
dvě dřevěné loutky, vedle sebe. Vypadaly
 571/1030

jako manžel a manželka. Panák měl na sobě

nesourodé strakaté oblečení, jakýsi
šaškovský kostým, a nepříčetně se zubil,
držel rákosku nebo hůl. Vyndal jsem ho z kr-
abice a jeho končetiny se divoce rozkývaly,
tanečník, který se rozcvičuje. Manželka byla
hezčí, jemnější a ne tak ohebná. V obličeji
měla vyděšený výraz, jako by uviděla něco
strašlivého. Pod ní leželo mrňavé děťátko,
které se k ní dalo přivázat stužkou. Loutky
byly starodávné, těžké a velké, skoro jako ty,
co používají břichomluvci. Zvedl jsem
panáka, uchopil silnou tyč, kterou se dal
ovládat, a jeho ruce a nohy sebou začaly
zběsile škubat. „Hrozné,“ řekla Go.
„Přestaň.“
Pod loutkami ležel napůl složený lesklý
modrý papír. Amyin hranatý rukopis, samé
trojúhelníky a tečky. Stálo tam:

Začátek báječného nového příběhu, Nicku!

„Takhle se to musí dělat!“
Užij si to.
 572/1030

Rozložili jsme na mámině kuchyňském

stole všechny Amyiny nápovědy a krabici s
loutkami postavili vedle nich. Hleděli jsme
na všechny ty předměty jako na papírové
puzzle.
„Proč se piplala s tou hrou, když měla v
plánu svůj plán,“ poznamenala Go.
Její plán se okamžitě stal označením pro
její fingované zmizení a to, že všechno
narafičila tak, aby to vypadalo, žes ji zabil.
Aspoň to neznělo tak šíleně.
„Chtěla mě zmást, to je jeden z důvodů.
Vzbudit ve mně dojem, že mě pořád miluje.
Já lítám po všech čertech a hledám její
lístečky s nápovědou, věřím, že moje žena
chce všechno napravit, chce, abychom začali
znovu.“
Ten zasněný, až holčičí stav, do kterého mě
její dopisy dostaly, dělalo se mi z toho špat-
ně. Bylo mi trapně. Trapně až do morku
kostí, pocit, který se stane součástí vaší DNA,
který vás změní. Po všech těch letech mě
 573/1030

Amy zase dokázala napálit. Stačilo napsat

pár vzkazů a zas mě úplně dostala. Byl jsem
její loutkou a ona tahala za provázky.
Já tě najdu, Amy. Roztoužená slova,
nenávistné úmysly.
„Aby mě nenapadlo: Hele, to opravdu
vypadá, jako bych svou ženu zabil, to bych
rád věděl proč?“
„A policii by to připadalo divné – a tobě by
to připadalo divné , kdyby neuspořádala hon
za pokladem, kdyby porušila takovou
tradici,“ zdůvodnila to Go. „Vypadalo by to,
že věděla, že zmizí.“
„Ale tohle mi dělá starost,“ řekl jsem a
ukázal na loutky. „Jsou dost neobvyklé, musí
to mít nějaký význam. Víš, kdyby mě chtěla
jenom na chvíli zmást, mohla mi dát jako
vítězný dárek cokoli, jen aby to prostě bylo ze
dřeva.“
Go přejela prstem po šaškovském kostýmu
loutky. „Jsou očividně hodně staré. Starožit-
né.“ Odhrnula loutkám oblečení a dívala se
 574/1030

na panákovu ovládací tyč. Panna měla jen

čtvercový otvor v hlavě. „Má to mít nějaký
sexuální význam? Ten panák má tuhle
velkou dřevěnou rukojeť, má to snad být
péro. A panna to nemá. Má jen tu díru.“
„Chtěla tím jasně vyjádřit, že muži mají
penis a ženy vagínu?“
Go strčila prst do díry v hlavě loutky a
přesvědčila se, že tam není nic schované.
„Tak co tím Amy říká?“
„Při prvním pohledu jsem si pomyslel:
Koupila hračky pro dítě. Máma, táta, mim-
inko. Protože byla těhotná.“
„A je vůbec těhotná?“
Zalila mě vlna zoufalství. Nebo vlastně
opačně. Nezalila mě žádná vlna, nepřevalila
se přese mě, byla to spíš odlivová vlna,
vzdalovala se a stáhla mě s sebou. Už jsem
nemohl doufat, že je moje žena těhotná, ale
taky jsem se nedokázal přimět doufat, že
není.
 575/1030

Go vyndala loutku šaška, poškrábala se na

nose a svitlo jí. „Jsi loutka na provázku.“
Rozesmál jsem se. „Přesně tohle jsem si
myslel. Ale proč muž a žena? Amy přece není
loutka, Amy je vodič.“
„A co znamená to: ,Takhle se to musí
dělat‘? Dělat co?“
„Zprasit mi celý život?“
„Není to nějaký slovní obrat, který Amy
používala? Nebo nějaký citát z knížek o Amy
nebo.“ Odběhla k počítači a zadala do
vyhledávače Takhle se to musí dělat. Objevil
se text písně od kapely Madness. „Á, vz-
pomínám si na ně. Fantastická ska kapela.“
„Ska,“ řekl jsem a málem jsem propukl v
šílený řehot. „Skvělý.“
Text byl o nějakém zručném chlápkovi,
takovém všeumělovi – vyznal se i v elektřině
a instalatérských pracích – a nechával si za
to platit hotově.
„Páni, jak já nesnáším osmdesátá léta,“
řekl jsem. „Ty texty neměly hlavu ani patu.“
 576/1030

„,Reflex je jedináček‘,“ řekla Go a přikývla.

„,Čeká u parku‘,“ zamumlal jsem
automaticky.
„Jestli myslela tohle, co to znamená?“
zeptala se Go, otočila se ke mně a pozorně se
mi dívala do očí. „Je to písnička o nějakém
šikulkovi. O někom, kdo možná chodil k vám
domů opravovat nějaké věci. Nebo je
smontovat. A nechal si platit na ruku, aby o
tom neexistoval žádný záznam.“
„Někdo, kdo instaloval videokamery?“
zeptal jsem se. „Amy několikrát odjela mimo
město během té – té aféry. Možná si myslela,
že nás nachytá na videozáznamu.“
Go na mě vypálila otázku.
„Ne, nikdy, nikdy jsme to nedělali u nás
doma.“
„Nemůžou to být nějaké tajné dveře?“
napadlo Go. „Nějaký tajný panel, který se dá
odsunout a kam schovala něco, co tě. já
nevím, zprostí viny?“
 577/1030

„Jo, to bude ono. Amy použila tu písničku,

aby mi poskytla vodítko k mé vlastní
svobodě, jen kdybych dokázal rozluštit ty
jejich lišácké ska šifry.“
Go se po mých slovech taky rozesmála.
„Jéžiši, možná jsme ti naprostí cvoci my.
Myslíš, že jo? Je to úplná šílenost?“
„Není. Narafičila to na mě. Jinak se nedá
vysvětlit, že ty věci narovnala do kůlny na
tvém pozemku. A je jí podobné, že tě do toho
chce zatáhnout taky, hodit trochu té mé
špíny i na tebe. Ano, to je celá Amy. Ten
dárek, ten euforický, mazaný vzkaz, který
mám pochopit. A ano, musí to nějak souviset
s těmi loutkami. Najdi ten verš se slovem
marionety.“
Zhroutil jsem se na gauč, celým tělem mi
škubalo. Go se vrátila k počítači. „Panebože!
To jsou loutky Kašpárek a Judy! Nicku! My
jsme ale idioti! Ten verš, to je Kašpárkova
typická věta. Takhle se to musí!“ „No dobře.
 578/1030

A ta stará loutková hra – je dost drsná, že?“

zeptal jsem se.
„To je v prdeli.“
„Go, že je to příběh plný násilí?“
„Jo. Násilí. Páni, ta ženská je teda šílená!“
„On ji bije, ne?“
„Počkej, čtu to. Kašpárek zavraždí jejich
dítě.“ Podívá se na mě. „A když mu Judy
předloží důkaz, zbije ji. Ubije k smrti.“
Hrdlo mi zvlhlo slinami.
„A pokaždé když Kašpárek udělá něco
hrozného a projde mu to, řekne: ,Takhle se
to musí!‘“ Popadla Kašpárka a posadila si ho
na klín, držela ho prsty za dřevěné ruce, jako
by to bylo dítě. „Je nenucený, i když zabije
svou ženu a dítě.“
Podíval jsem se na loutky. „Takže mi
předkládá příběh té boudy, co na mě ušila.“
„Já to nedokážu pochopit. Zatracenej
cvok.“
„Go?“
 579/1030

„Ano, správně. Tys nechtěl, aby byla těhot-

ná, tak ses naštval a zabil jsi ji i to nen-
arozené dítě.“
„Trochu antiklimax, ne?“ nadhodil jsem.
„Klimax nastane, až dostaneš lekci, kterou
Kašpárek nikdy nedostal, a to, že tě chytí a
obviní z vraždy.“
„A v Missouri existuje trest smrti,“ dodal
jsem. „Zábavná hra.“
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
TOHO DNE
Víte, jak jsem to zjistila? Viděla jsem je.
Takhle hloupý je můj manžel. Jedné dubnové
noci, kdy hustě sněžilo, jsem si připadala
hrozně osamělá. Pila jsem teplé amaretto a
četla jsem si s Bleeckerem, ležela jsem na
zemi a padal sníh, poslouchala jsem stará
poškrábaná elpíčka, jakjsme to dělávali s
Nickem (ten deníkový zápis byl pravdivý).
Najednou jsem dostala romantický nápad:
překvapím ho v Baru, dáme si pár panáků a
pak půjdeme spolu prázdnými ulicemi, bu-
deme se držet za ruce v palčácích. Projdeme
ztichlým centrem a on mě přitiskne ke zdi a
políbí mě v těch sněhových vločkách, které
vypadaly jako oblaka cukru. To je pravda, já
ho tak moc chtěla získat zpátky, že jsem byla
ochotná znovu vytvořit ten dávný okamžik.
 581/1030

Byla jsem ochotná zase předstírat, že jsem

někdo jiný. Vzpomínám si, že jsem si
myslela: Ještě pořád můžeme najít nějaký
způsob, aby nám to klapalo. Věřit! Násle-
dovala jsem ho až do Missouri, protože jsem
pořád věřila, že mě zase bude milovat, mi-
lovat tak intenzivně, naplno, jako to bývalo,
tak, že bylo všechno dobré. Věřit!
Došla jsem tam právě včas, abych viděla,
jak s ní odchází. Já byla na tom zatraceném
parkovišti, šest kroků za nimi, a on mě vůbec
nezaregistroval, byla jsem duch. Nedržel ji,
ještě ne, ale já hned věděla. Poznala jsem to
podle toho, jak si jí všímal. Šla jsem za nimi
a on ji najednou opřel o strom – uprostřed
města – a líbal ji. Nick mě podvádí,
pomyslela jsem si ochromeně, a než jsem se
zmohla, abych něco řekla, už stoupali po
schodech do jejího bytu. Čekala jsem hodinu,
seděla jsem na schodu u dveří, pak už mi
byla hrozná zima – nehty promodralé, zuby
 582/1030

mi cvakaly a šla jsem domů. Nikdy se ne-

dozvěděl, že o tom vím.
Měla jsem novou image, kterou jsem si
však nevybrala já. Byla jsem Průměrná
hloupá ženská vdaná za Průměrného hajzla.
Podařilo se mu bez námahy odúžasnit Úžas-
nou Amy.
Znám ženy, jejichž celá osobnost je up-
ředena z neškodné tuctovosti. Jejich život je
seznamem nedostatků: mají přítele, který je
nedokáže ocenit, pět kilo nadváhy,
přezíravého šéfa, vychytralou sestru,
toulavého manžela. Vždycky jsem byla nad
tyhle příběhy povznesená, soucitně jsem
přikyvovala a v duchu jsem si říkala, jak jsou
tyhle ženy hloupé, že takové věci vůbec
dopustí, jak jsou neukázněné. A teď se mám
stát jednou z nich! Jednou z těch žen s
nekonečnými příběhy, které lidi nutí, aby
nad nimi účastně pokyvovali hlavou a mysleli
si: Chudák hloupá husa.
 583/1030

Úplně jsem slyšela, jak o tom bude každý s

chutí vyprávět: jak se ta Úžasná Amy, dívka,
která nikdy nechybila, nechala zavléct bez
peněz kamsi do vnitrozemí, kde ji manžel
opustil kvůli mladší. Jak předvídatelné, jak
dokonale průměrné, jak legrační. A její
manžel? Nikdy nebyl tak šťastný. Ne. To
bych nemohla připustit. Ne. Nikdy. Nesmí
mi tohle udělat, a ještě z toho vyjít jako vítěz.
Ne.
Já si kvůli tomuhle srabovi změnila jméno.
Historické záznamy byly pozměněny – z
Amy Elliottové na Amy Dunneovou – jako by
to nic neznamenalo. Ne, nesmí vyhrát.
A tak jsem začala uvažovat o jiném
příběhu, lepším, který by Nicka za to, co mi
provedl, zničil. O příběhu, který mi vrátí mou
dokonalost. Udělá ze mě hrdinku, bez posk-
vrnky a zbožňovanou.
Protože každý miluje Mrtvou Dívku.
Je to trochu extrémní záležitost, narafičit
na vlastního manžela, že vás zavraždil. Chci,
 584/1030

abyste věděli, že jsem si toho vědoma.

Všichni, kdo nad tím budou povážlivě kroutit
hlavou, budou zároveň říkat: Měla se prostě
sbalit a odejít, zachovat si zbytek důsto-
jnosti. Buď nad věcí. Neoplácej zlé zlým!
Všechny ty řeči, které vedou bezpáteřní ženy
a zastírají svou slabost morálkou.
Nerozvedu se s ním, protože to je přesně
to, co by chtěl. A neodpustím mu, protože
nemám chuť nastavit druhou tvář. Není to
už dost jasné? S takovým koncem bych
nebyla spokojená. Aby ten darebák vyhrál?
To tak.
Už víc než rok na jeho prstech cítím tu její
kundu, kdykoli vedle mě vklouzne do
postele. Pozoruju ho, jak se šlechtí před zr-
cadlem, nadržený opičák se chystá na rande.
Poslouchám jeho lži, lži, lži – od nejjed-
nodušších dětinských báchorek až po
promyšlené lsti. Cítím chuť karamelu na jeho
rtech, když mě nasucho políbí, přeslazená
chuť, která tu předtím nebyla. Škrábe mě
 585/1030

svým strništěm na tváři, ví, že to nemám

ráda, ale ta druhá očividně ano. Cítím jeho
zradu všemi pěti smysly. Už víc než rok.
Tak jsem možná trochu zešílela. Přece vím,
že nastrojit na manžela svou vlastní vraždu
přece jen přesahuje hranice toho, co by
mohla průměrná žena udělat.
Ale je to tak nutné. Nick musí dostat za vy-
učenou. Nikdy nedostal! Proplouvá životem s
úsměvem okouzlujícího Nicka, s právem mi-
lovaného dítěte, se svými lžemi a vykrucov-
áním, se všemi nedostatky a sobectvím a nik-
do ho za nic nepokárá. Myslím, že z něj tahle
zkušenost udělá lepšího člověka. Nebo aspoň
zalituje svých činů. Hajzl.

Vždycky jsem si myslela, že bych dokázala

spáchat dokonalou vraždu. Lidé, které
chytili, se nechali chytit proto, že neměli dost
trpělivosti; odmítli plánovat. Znovu se us-
měju a přeřadím na pětku (ujíždím v
mizerném autě a Kartágo už zůstalo sedm-
desát osm mil za mnou v oblacích prachu),
 586/1030

připravím se na setkání s rychle jedoucím

náklaďákem – můj vůz jako by chtěl každou
chvíli vzlétnout. Ale přesto se usmívám, pro-
tože tohle autíčko ukazuje, jak jsem chytrá:
koupila jsem ho za dvanáct stovek na inzerát.
Před pěti měsíci, aby si ho nikdo už nepam-
atoval. Ford Festiva, ročník 1992, nejmenší a
nejnenápadnější autíčko na světě. S prodejci
jsem se sešla v noci na parkovišti před Wal-
martem v arkansaském Jonesboro. Jela jsem
tam vlakem a v kabelce jsem měla balík
peněz – jedna cesta trvala osm hodin, Nick
byl zrovna na flámu s kamarády. (A tím
flámem s kamarády myslím, že šukal tu
děvku.) Ve vlaku jsem si v jídelním voze dala
kousek listu hlávkového salátu s dvěma
cherry rajčátky, což jídelní lístek hrdě ozn-
ačoval jako zeleninový salát. Seděla jsem s
nějakým melancholickým farmářem, vracel
se z návštěvy své novorozené vnučky.
Dvojice, která mi ford prodávala, měla
podle všeho stejný zájem o diskrétnost jako
 587/1030

já. Žena zůstala celou dobu sedět v autě, v

náručí držela batole s dudlíkem v puse a sle-
dovala, jak si její manžel a já vyměňujeme
klíčky od vozu za peníze. (Víte, to je gra-
maticky správně: její manžel a já.) Pak
vystoupila a já nastoupila. Tak rychle. Ve
zpětném zrcátku jsem viděla, jak dvojice se
svými penězi zamířila do Walmartu. Pak
jsem auto dlouhodobě parkovala v St. Louis.
Dvakrát do měsíce jsem tam zajela a pře-
parkovala ho. Platila hotově. Na hlavě jsem
měla baseballovou čapku. Dost snadné.
Tak to byl jen příklad. Trpělivosti,
plánování a vynalézavosti. Mám ze sebe ra-
dost; zbývají mi tři hodiny cesty, než dorazím
do hustých lesů missourijských Ozarks a do
cíle své cesty, tam se nacházejí dřevěné
chatky, které se dají na týden pronajmout za
hotové a je v nich kabelová televize, nezbyt-
nost. Mám v plánu se tam zašít na týden
nebo dva; nechci být na cestě, až se ta zpráva
dostane na veřejnost, a Nicka by ani ve snu
 588/1030

nenapadlo, aby mě tu hledal, až mu dojde, že

se někde skrývám.
Tenhle úsek dálnice je obzvlášť ošklivý.
Středoamerická pohroma. Po dalších dvaceti
mílích zahlédnu u sjezdu nějakou opuštěnou
rodinnou benzinku, je prázdná, ale nez-
atlučená prkny, a když přijedu k ní, vidím, že
dveře na dámskou toaletu jsou otevřené
dokořán. Vejdu tam – elektřina už ne-
funguje, ale je tu pokroucené kovové zrcadlo
a voda ještě teče. V odpoledním slunci a
vedru jako v sauně vyndám z kabelky nůžky a
hnědou barvu na vlasy. Stříhám si dlouhé
prameny vlasů. Blond záplava končí v igel-
itové tašce. Vzadu na krku cítím vzduch,
hlavu mám lehkou jako nafukovací balonek
– několikrát jí pohodím a raduju se z toho
pocitu. Nanesu barvu, podívám se na
hodinky a postávám ve dveřích, dívám se na
míle rovné krajiny poseté restauracemi s
rychlým občerstvením a řetězci motelů.
Cítím pláč indiánů. (Nickovi by se ten vtip
 589/1030

nelíbil. Okopírované! A pak by dodal: „Ačkoli

slovo okopírované jako kritický výraz je
samo o sobě nepůvodní.“ Musím ho vyhnat z
hlavy – pořád se mi tam motá, i když je sto
mil daleko.) Opláchnu si hlavu v umyvadle,
teče teplá voda a já se začínám potit, a pak
zase zpátky do auta s taškou vlasů a
odpadků. Nasadím si nemoderní brýle s ko-
vovými obroučkami, podívám se do zpětného
zrcátka a zase se usměju. Nick a já bychom se
nikdy nebyli vzali, kdybych v době našeho
seznámení vypadala takhle. Všemu tomuhle
jsem se mohla vyhnout, kdybych byla míň
hezká.
Bod 34: Změnit vzhled. Odfajfkovat.

Nejsem si tak úplně jistá, jak se stát

Mrtvou Amy. Snažím se přijít na to, co to pro
mě znamená, čím se stanu následujících pár
měsíců. Předpokládám, že kýmkoli, jen ne
těmi, kterými jsem už byla: Úžasnou Amy.
Studentkou přípravky z osmdesátých let.
Hvězdou frisbee a dalších sportů a
 590/1030

Červenající se naivkou a Vtipnou

sofistikovanou Hepburnkou. Chytrou iron-
ičkou a Bohémským kotětem (nejnovější
verze Hvězdy frisbee). Super holkou a
Milovanou manželkou a Nemilovanou
manželkou a Pomstychtivou zavrženou
manželkou. Deníkovou Amy.
Doufám, že se vám Deníková Amy líbila.
Měla se totiž líbit. Je určena někomu, jako
jste vy, a měla se vám líbit. Je snadné si ji
oblíbit. Nikdy jsem nechápala, proč se to
považuje za kompliment – že vás budou mít
všichni rádi. To je jedno. Chtěla jsem, aby ty
deníkové záznamy působily sympaticky, a
nebylo to jednoduché. Musela jsem se snažit,
aby působila jako milá, i když trochu naivní
osoba, žena, která miluje svého manžela a
vidí některé jeho nedostatky (jinak by byla až
příliš naivní, skoro blbá), ale byla mu upřím-
ně oddaná – a celou dobu vedla čtenáře (v
tomto případě policisty, nemůžu se dočkat,
až deník najdou) k závěru, že si Nick
 591/1030

skutečně plánoval, že mě zabije. A ještě je

čeká tolik stop, tolik překvapení!
Nick se vždycky posmíval mým
nekonečným seznamům úkolů. („Budí to
dojem, že nechceš být nikdy spokojená, že je
vždycky potřeba něco dotáhnout k dokon-
alosti, místo aby ses radovala z přítomného
okamžiku.“) Ale kdo bude v tomto případě
vítěz? Já, protože můj seznam, můj mis-
trovský seznam nadepsaný Zničit Nicka
Dunnea, byl dokonalý – byl to nejpodrob-
nější, nejpečlivější seznam úkolů, jaký byl
kdy vytvořen. Jeden z bodů zněl Napsat
deníkové záznamy od roku 2005 až do roku
2012. Sedm let deníkových záznamů, ne z
každého dne, ale mít tam za každý měsíc
aspoň dva zápisy. Víte, kolik to vyžaduje
kázně? Dokázala by Super holka Amy něco
takového? Dohledat běžné události daného
týdne, listovat ve starých plánovacích
kalendářích, abych měla jistotu, že jsem na
nic důležitého nezapomněla, a pak to
 592/1030

všechno předělat do podoby, jak Deníková

Amy na každou událost reagovala? Většinou
mě to bavilo. Čekala jsem, až Nick vypadne
do Baru nebo za svou milenkou, která věčně
píše esemesky, žvýká žvýkačku, není ničím
zajímavá, má nalepené nehty a nosí tepláky s
nápisem na zadku (asi není úplně přesně
taková, ale mohla by být), pak jsem si uvařila
kávu nebo otevřela láhev vína, vzala jednu ze
svých dvaatřiceti různých propisek a trochu
přepsala svůj život.
Je pravda, že někdy jsem při tom Nicka
nenáviděla míň. Bylo to tím, že jsem se styl-
izovala do postavy euforické Super holky.
Nick někdy přišel domů a smrděl pivem nebo
tekutým mýdlem na ruce, kterým se po koitu
umyl (ale nikdy ten pach nesmyl úplně – ta
její kunda musela mít silný odér), provinile
se na mě usmíval, choval se ke mně podléza-
vě jako spráskaný pes a já si už málem
myslela: Já to snad nezvládnu. Ale pak jsem
si ho s ní představila, představila jsem si ji v
 593/1030

striptérských tangách, jak mu dovolí, aby ji

ponižoval, protože před ním hraje Super
holku, předstírá, že nemá nic raději než to, že
mu ho může vykouřit, že miluje fotbal a ráda
se nechá využívat. A pomyslela jsem si, jsem
vdaná za imbecila. Vzala jsem si muže,
který si vždycky vybere něco takového, a až
ho tahle hloupá pinda začne nudit, najde si
jinou holku, která zase bude dělat, že je
taková, a on se nebude muset v životě nijak
namáhat.
Jen jsem se ve svém odhodlání utvrdila.
Napsala jsem celkem sto padesát
deníkových záznamů a myslím, že jsem to
pokaždé vystihla. Vytvořila jsem Deníkovou
Amy velice pečlivě. Má dobře zapůsobit na
policisty i na veřejnost, pokud jí budou něk-
teré části deníku zpřístupněny. Budou ten
deník číst jako nějakou gotickou tragédii.
Báječná a hodná ženská – celý život měla
před sebou, mohla mít všechno, nebo co se
tak říká o ženách, které zemřou – si vybrala
 594/1030

špatného partnera a zaplatila za to tu ne-

jvyšší cenu. Musejí mě mít rádi. Teda ji.
Moji rodiče se samozřejmě trápí, ale jak mi
jich má být líto, když mě takhle vychovali a
pak mě opustili? Nikdy si úplně nepřiznali,
že tyli z mé existence, že jsem měla z jejich
honorářů také něco dostávat. Když mi moji
„feminističtí“ rodiče pak sebrali moje peníze,
nechali Nicka, aby mě odstěhoval do Mis-
souri, jako bych byla nějaký movitý majetek,
nějaká nevěsta na objednávku, věc, která se
vyhandluje. Dali mi ty pitomé hodiny s
kukačkou, abych na ně vzpomínala. Díky za
šestatřicet let služby! Zaslouží si, aby si
mysleli, že jsem mrtvá, protože to je vlastně
stav, ke kterému mě odsoudili: jsem bez
peněz, bez domova, bez přátel. Taky si
zaslouží, aby trpěli. Když se o mě nedokážete
postarat, dokud jsem naživu, stejně jste mě
zabili. Přesně jako Nick, který mě kousek po
kousku ničil a odmítal mé pravé já jsi moc
nervózní, Amy, moc nad vším přemýšlíš,
 595/1030

všechno moc rozebíráš, už s tebou není le-

grace, připadám si tvou vinou zbytečný,
Amy, nutíš mě, abych si připadal špatně,
Amy. Rval ze mě kusy, znuděný životem:
mou nezávislost, mou hrdost, mou sebeúctu.
Já dávala a on jen bral a bral. Vymazal mě ze
světa.
Ta děvka, dal přednost té děvce přede
mnou. Zabil mou duši, což by měl být zločin.
Je to vlastně zločin. Aspoň podle mě.
 NICK DUNNE
SEDM DNŮ POTÉ
Musel jsem zavolat Tannerovi, svému
zbrusu novému právníkovi, jen pár hodin
poté, co jsem si ho najal, a říct mu slova, po
kterých bude litovat, že si ode mě nechá za-
platit: Myslím si, že to na mě moje žena
narafičila. Neviděl jsem, jak se tváří, ale
dovedl jsem si to představit – jak obrátí oči v
sloup, výraz člověka, kterého unavuje, že se
živí tím, že pořád poslouchá jen nějaké lži.
„No,“ řekl po užaslé odmlce, „budu tam
hned zítra časně ráno a vyřešíme to –
všechno si řekneme – ale zatím nic nedělejte,
jasné? Běžte spát a nikomu ani slovo.“
Go si jeho radu vzala k srdci; slupla dva
prášky na spaní a odebrala se do postele před
jedenáctou, já se doslova ani nehnul, uzlík
vzteku na jejím gauči. Každou chvíli jsem ale
vyšel ven a zamračeně se díval směrem ke
 597/1030

kůlně, jako by to byl nějaký dravec, před

kterým se musím mít na pozoru. Nevím, proč
jsem to dělal, ale nemohl jsem si pomoct. Vy-
držel jsem sedět tak pět minut, celý nervózní,
a pak jsem zas vyšel ven a upřeně hleděl na
boudu.
Zrovna jsem se vrátil zvenčí, když jsem
uslyšel hlasité klepání na zadní dveře. Pro
všechny svaté. Už je skoro půlnoc. Policajti
by přišli předem – ne? – a novináři ještě
Goin dům neobjevili (to se změní během
několika dní nebo hodin). Stál jsem ner-
ozhodně v obýváku, celý vynervovaný,
klepání se ozvalo znovu a ještě hlasitěji, tiše
jsem zaklel a spíš mě to naštvalo, než vy-
děsilo. Poraď si s tím, Dunne.
Prudce jsem otevřel dveře. Byla to Andie.
Ta zpropadená Andie, krásná jako obrázek,
hezky oblečená a vůbec jí to zatím ne-
docházelo – že mi navléká oprátku na krk.
„Tohle je cesta rovnou na šibenici, Andie.“
Prudce jsem ji strhl dovnitř, užasle hleděla
 598/1030

na mou ruku, kterou jsem ji držel za paži. „Ty

mě chceš dostat rovnou do oprátky.“
„Přišla jsem zezadu,“ řekla. Když jsem se
na ni upřeně zadíval, neomluvila se, zatvrdila
se. Úplně jsem viděl, jak jí ztvrdly rysy. „Mu-
sela jsem tě vidět, Nicku. Říkala jsem ti to.
Říkala jsem ti, že tě musím vidět nebo s te-
bou mluvit každý den, a dneska jsi zmizel.
Hlasová schránka, hlasová schránka, hlasová
schránka.“
„Když se ti neozvu, znamená to, že nemůžu
mluvit, Andie. Bože, byl jsem v New Yorku,
sháněl jsem právníka. Bude tu zítra hned
ráno.“
„Sháněl jsi právníka. To ti dalo tolik práce,
žes mi nemohl věnovat deset vteřin a
zavolat?“
Chtěl jsem ji praštit. Nadechl jsem se.
Musím to s Andie ukončit. A nebylo to jen
Tannerovo varování, na které jsem myslel.
Moje žena mě znala: Věděla, že udělám
téměř všechno, abych se vyhnul konfliktu.
 599/1030

Spoléhala na to, že budu tak hloupý a vztah

neukončím – až mě nakonec chytí. Muselo to
skončit. Ale bylo třeba to provést dokonale...
Přesvědčte ji, že je to slušné.
„Dal mi vlastně několik důležitých rad,“
začal jsem. „Rad, které nemůžu ignorovat.“
Byl jsem včera večer tak milý a milující na
své povinné schůzce v pevnosti. Tolik jsem
toho nasliboval, snažil jsem se ji uklidnit.
Neviděla, že se tohle blíží. Nepřijme to
dobře.
„Rad? Dobrá. Aby ses ke mně přestal
chovat jako hajzl?“
Cítiljsem,jakseve mně zvedá vztek; že se to
už mění v jakousi vyčítavou hádku jako na
střední škole. Čtyřiatřicetiletý chlap prožívá
nejhorší noc svého života a ona se chová,
jako když naštvaná holka řekne klukovi
počkej na mě v šatně! a pak mu to tam vyt-
maví. Zacloumal jsem jí, tvrdě, kapička slin jí
přistála na spodním rtu.
 600/1030

„Já – Ty to nechápeš, Andie. Tohle není

žádný vtip, je to můj život.“
„Já jen... já tě potřebuju,“ řekla s pohle-
dem upřeným na ruce. „Já vím, že to melu
pořád dokola, ale je to tak. Já to nezvládám,
Nicku. Nemůžu takhle pokračovat. Úplně se
sypu. Pořád mám takový strach.“
Ona má strach. Představoval jsem si, jak
tu zaklepe na dveře policie, a stojím tu s
holkou, kterou jsem šukal toho dopoledne,
když moje žena zmizela. Tenkrát jsem ji
vyhledal – od naší první společné noci jsem v
jejím bytě nebyl, ale toho rána jsem jel rovn-
ou tam, protože jsem předtím strávil několik
hodin s bušícím srdcem a třeštící hlavou, jak
jsem se snažil sebrat odvahu a říct Amy: Chci
se rozvést. Musíme to skončit. Nedokážu
předstírat, že tě miluju, nechci slavit výročí
– to by bylo ještě horší, než když tě pod-
vádím. (Já vím: je to sporné.) Ale jak jsem se
k tomu chystal, Amy mě předešla se svým
proslovem, jak mě pořád miluje (děvka
 601/1030

prolhaná!), a já ztratil nervy. Připadal jsem si

jako vrcholný podvodník a zbabělec a – hlava
22 – zatoužil jsem po Andie, aby mi bylo líp.
Ale Andie už nebyla lékem na mé
pocuchané nervy. Přesně naopak.
Ta dívka se teď ke mně vinula, netečná
jako plevel.
„Podívej, Andy,“ řekl jsem a zhluboka
vzdychl, nenechal jsem ji, aby se posadila,
držel jsem ji v dosahu dveří. „Ty jsi pro mě
takový mimořádný člověk. Zvládáš to tak
úžasně dobře -“ Přimějte ji, aby chtěla,
abyste byl v bezpečí.
„Já.“ Hlas se jí zachvěl. „Je mi Amy líto.
Což je šílené. Vím, že vůbec nemám právo
být smutná z toho, co se jí stalo, ani si dělat
starosti. A kromě toho, že jsem smutná, si
připadám tak provinile.“ Položila mi hlavu
na prsa. Odtáhl jsem se a podržel ji kousek
před sebou, aby se na mě musela podívat.
„No, to je jedna z věcí, kterou bychom
podle mě měli dát do pořádku. Myslím, že to
 602/1030

musíme napravit,“ řekl jsem, použil jsem

Tannerova slova.
„Měli bychom jít na policii,“ navrhla. „Já
jsem přece tvoje alibi na to dopoledne, tak
jim to řekneme.“
„Ty jsi mé alibi tak na hodinu z toho
dopoledne,“ opravil jsem ji. „Ale Amy nikdo
neviděl a neslyšel od jedenácti večer předešlé
noci. Policie může říct, že jsem ji zabil, než
jsem se sešel s tebou.“
„To je nechutné.“
Pokrčil jsem rameny. Na chvilku mě
napadlo, že jí řeknu o Amy – moje žena na
mě šije boudu , a rychle jsem to zavrhl. Andie
by nedokázala hrát tu hru na Amyině úrovni.
Chtěla by být mou spoluhráčkou a stáhla by
mě dolů. Andie by byla překážkou postupu
vpřed. Znovu jsem ji vzal za ramena a opět
spustil svou řeč.
„Podívej se, Andie, oba jsme v šíleném
stresu a pod hrozným tlakem a příčinou je z
velké části náš pocit viny. Andie, jde o to, že
 603/1030

jsme dobří lidé. Táhne nás to k sobě, protože

ctíme podobné hodnoty. Chovat se k ostat-
ním správně, dělat správné věci. A právě teď
víme, že to, co děláme, je špatné.“
Její ztrápený výraz plný naděje se změnil –
vlhké oči a jemný dotek byly tytam: podivný
zákmit, roleta se stáhla, obličej jí potemněl.
„Musíme to skončit, Andie. Myslím, že to
oba víme. Je to tak těžké, ale je to slušné.
Myslím, že je to rada, kterou bychom sami
sobě dali, kdybychom dokázali myslet jasně.
I když tě tak moc miluju, jsem pořád ženatý s
Amy. Musím se zachovat správně.“
„A když ji najdou?“ Neřekla mrtvou nebo
živou.
„O tom můžeme diskutovat, až se to
stane.“
„Až! A co do té doby?“
Bezmocně jsem pokrčil rameny. Do té
doby nic.
„Cože, Nicku? Do té doby mám jít do
hajzlu?“
 604/1030

„To není hezky řečeno.“

„Ale tak to myslíš.“ Ušklíbla se.
„Promiň, Andie. Myslím, že pro mě není
správné, abych s tebou právě teď byl. Je to
nebezpečné pro tebe, je to nebezpečné pro
mě. Nejde to tak úplně dohromady s mým
svědomím.“
„Jo? Víš, jak si připadám?“ Vyvalila oči a
po tvářích jí stékaly slzy. „Připadám si jako
nějaká pitomá studentka, kterou jsi začal
šukat, protože ses se svou ženou nudil a se
mnou to bylo úžasně pohodlné. Mohl jsi jet
hezky domů k Amy a povečeřet s ní, vy-
dovádět se v tom svém malém barečku, který
sis koupil za její prachy, a pak ses mohl
scházet se mnou v domě svého umírajícího
táty a stříkat mi na kozy, protože jsi
chudáček a tvoje žena by ti to nikdy
nedovolila.“
„Andie, víš přece, že to není -“
„Ty jsi ale hajzl. Co jsi to za chlapa?“
 605/1030

„Andie, prosím tě.“ Zvládni to, Nicku. „Já

myslím, že protože jsi o těchhle věcech
nemohla mluvit, trochu to zveličuješ, trochu
“
„Jdi do prdele. Myslíš si, že jsem nějaká
hloupá holka, nějaká ubohá studentka, kter-
ou jen tak zmákneš? Já to s tebou celé
prožívám – ty řeči o tom, že bys mohl být
vrah – a najednou je to pro tebe trochu
těžké? Ne, ne. Nemusíš mi tu kecat o svě-
domí a slušnosti a vině, a že chceš jednat
správně. Rozumíš? Protože ty jsi podvodník,
zbabělec a sobeckej hajzl.“
Otočila se ke mně zády, vzlykala a hlasitě
popotahovala, při výdechu vydávala
mňoukavé zvuky a já ji chtěl zarazit, tak jsem
ji popadl za paži. „Andie, já takhle nechci -“
„Nešahej na mě! Nešahej na mě!“
Otočila se ke dveřím a já viděl, co se stane,
nenávist a ponížení z ní sálaly jak horko,
věděl jsem, že si otevře láhev vína nebo dvě a
 606/1030

pak to vyklopí kamarádce nebo matce a

všechno se rozšíří jako nějaká infekce.
Zastoupil jsem jí cestu, aby nemohla
otevřít dveře – Andie, prosím – a ona se
rozpřáhla a vlepila mi facku a já ji chňapl za
ruku, ale jen jsem se tak bránil. Šermovali
jsme pažemi nahoru dolů, nahoru dolů jako
nějací šílení tanečníci. „Pusť mě, Nicku, nebo
přísahám.“ „Počkej minutku. Vyslechni mě.“
„Hele, pusť mě!“
Naklonila ke mně tvář, jako by mě chtěla
políbit. Kousla mě. Uskočil jsem a ona vys-
třelila ze dveří.
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
PĚT DNŮ POTÉ
Můžete mi říkat Ozarková Amy. Zabydlela
jsem se v místě zvaném Ukryté chatky (jak
příhodné jméno!) a sedím tiše, koukám na
všechny ty páky a táhla, které uvádím do
chodu, aby vykonávaly svou funkci.
Schovala jsem se před Nickem, a stejně o
něm přemýšlím víc než kdy jindy. Včera
večer ve 22.40 mi zazvonil můj mobil na
jedno použití. (Přesně tak, Nicku, nejsi jed-
iný, kdo zná ten starý trik s „tajným mo-
bilem“.) Byla to firma s bezpečnostním za-
řízením. Samozřejmě jsem to nevzala, ale tím
pádem jsem věděla, že se Nick už dostal do
tátova domu. K nápovědě číslo tři. Změnila
jsem bezpečnostní kód dva týdny před zm-
izením a číslo svého tajného telefonu jsem
uvedla do seznamu jako první. Představuju si
 608/1030

Nicka s mou nápovědou v ruce, jak vchází do

zaprášeného a zatuchlého domu svého táty a
zápolí s kódem, pak čas vyprší. Píp píp pííííp!
Jeho číslo mobilu je v seznamu jako rezerva
pro případ, že nejsem k zastižení (což očivid-
ně nejsem).
Takže spustil alarm a mluvil s někým z
bezpečnostní firmy, tím pádem je v záznamu,
že byl v otcově domě po mém zmizení. Což je
pro můj plán dobré. Není to sice nic
rafinovaného, ale taky to rafinované být
nemusí, i tak jsem toho tam nechala policii
dost, aby proti Nickovi mohli vznést pořádné
obvinění: rozházený obývák, setřenou krev,
účty z kreditních karet. To všechno objeví i to
nejneschopnější policejní oddělení. Noelle
brzy rozšíří zvěst o mém těhotenství (pokud
tak už neučinila). To bohatě stačí, hlavně
když ještě policie objeví Schopnou Andie
(schopnou kouřit péro na povel). Takže
všechny tyhle věci navíc jsou jen takový bo-
nus, abych Nicka ještě víc převezla. Zábavné
 609/1030

nastražené pasti. Jsem moc ráda, že jsem

žena, která umí nastražit pasti.
Ellen Abbottová je taky součástí mého
plánu. Největší zpravodajský pořad o
zločinech v této zemi, na kabelové televizi.
Zbožňuju Ellen Abbottovou, hrozně se mi
líbí, jak ochranitelsky a mateřsky mluví ve
svém pořadu o všech těch pohřešovaných
ženách a jak jde po podezřelém, kterým je
obvykle manžel, jako vzteklý pes. Je hlasem
Ameriky, pokud jde o práva žen. Proto bych
byla moc ráda, kdyby se věnovala mému
případu. Veřejnost se musí obrátit proti
Nickovi. To ho vytrestá stejně jako vězení,
drahouška Nickyho – který stráví tolik času
obavami, jestli ho lidi mají rádi – když bude
vědět, že je všeobecně nenáviděný. A potře-
buju, aby mě Ellen informovala o průběhu
vyšetřování. Už policie našla můj deník?
Vědí o Andie? Objevili zvýšení životní
pojistky? To je na tom všem nejhorší: čekat,
až hlupáci na něco přijdou.
 610/1030

Každou hodinu zapnu ve svém pokojíčku

televizi, nemůžu se dočkat, jestli si Ellen
vybrala můj příběh. Musí to udělat, nechápu,
jak by mohla odolat. Jsem hezká, Nick je
hezký a já mám navíc punc Úžasné Amy.
Těsně před polednem se objeví na obrazovce
a slibuje mimořádnou reportáž. Nechávám
televizi puštěnou, mračím se na ni: Pospěš,
Ellen. Nebo: Pospěš, Ellen. To máme
společné: obě jsme lidé i entity. Amy a Amy,
Ellen a Ellen.
Reklama na tampóny, reklama na prací
prášek, reklama na vložky, reklama na
okenu. Zdálo by se, že ženy nedělají nic
jiného, než uklízejí a menstruují.
No konečně! Jsem tam! Můj debut!
Od okamžiku, kdy se objeví Ellen, zam-
račená jak Elvis, vím, že to bude dobré. Pár
mých krásných fotek, záběr na Nicka s jeho
šíleným úsměvem značky milujte mě! z první
tiskovky. Zpráva: Neúspěšné rozsáhlé
pátrání po „krásné mladé ženě, které se
 611/1030

všechno daří“. Zpráva: Nick si to už pohnojil.

Fotil se při pátrání po mně s nějakou
ženskou z města. To Ellen očividně zaujalo,
protože je naštvaná. A tady je, Nick ve své
usměvavé podobě, hleďte, jsem miláček
všech žen, tiskne se tváří k nějaké neznámé
ženské, jako ke staré kamarádce.
To je ale idiot! Moc se mi to líbí.
Ellen Abbottová se hodně zabývá faktem,
že naše zahrada vede až k řece Mississippi.
Říkám si, jestli se to už dostalo na veřejnost
– historie hledání na Nickově počítači, kam
jsem zanesla i studii o zdymadlech a
přehradách na Mississippi a hledání na Goo-
glu zadané jako tělo plout Mississippi. Moc
na to nesázet. Mohlo by se to stát – možná, je
to nepravděpodobné, ale existuje precedens
– že by řeka zanesla mé tělo až k oceánu.
Vlastně jsem se nad sebou rozesmutnila,
když jsem si představila své štíhlé, nahé,
bledé tělo, jak pluje pod hladinou, na jedné
bosé noze přicucnutá kolonie plžů, vlasy se
 612/1030

za mnou táhnou jako chaluhy, nakonec

dopluju k oceánu a potápím se dolů, dolů,
dolů až na dno, mé vodou nasáklé maso se
odlupuje v měkkých cárech, pomalu se
rozplývám v proudu jako nějaký akvarel, až
ze mě zbudou jen kosti.
Ale jsem romantická. Kdyby mě Nick zabil,
ve skutečném životě, myslím, že by mě jen
nacpal do pytle a odvezl na nějakou skládku
v okruhu šedesáti mil. Prostě by mě vyhodil.
Ještě by vzal i pár dalších věcí na vyhození –
pokažený topinkovač, který už nestojí za to
spravovat, a hromadu starých videokazet,
které už chtěl zahodit – aby se mu ten výlet
vyplatil.
Sama se taky učím žít dost efektivně.
Dívka musí počítat, když je mrtvá. Měla jsem
čas plánovat, udělat si finanční rezervu:
dopřála jsem si dobrých dvanáct měsíců mezi
tím, co jsem se rozhodla zmizet, a zmizela.
Proto většinu lidí po vraždě dopadnou: nej-
sou dost ukáznění, aby čekali. Mám deset
 613/1030

tisíc dvě stě dolarů v hotovosti. Kdybych je

vybrala z účtu během měsíce, bylo by to
nápadné. Ale já si našetřila postupně, vy-
bírala jsem z kreditních karet na Nickovo
jméno – z karet, které z něj udělají nenasyt-
ného podvodníčka – a další čtyři tisíce čtyři
sta dolarů jsem vybrala během těch měsíců z
bankovních účtů v drobných částkách: po
dvou nebo třech stovkách, nic, co by up-
outalo něčí pozornost. Kradla jsem Nickovi z
kapes, tu dvacet, tu deset dolarů, pomalé
záměrné spoření – je to jako plán na šetření,
kdy dáváte do pokladničky peníze ušetřené
za ranní kávu, kterou si nekoupíte, a na
konci roku máte tisíc pět set dolarů. A když
jsem šla do Baru, kradla jsem tam peníze ze
džbánku, kam se dávalo spropitné. Nick
určitě podezíral Go a ta zase jeho, ale žádný
tomu druhému nic neřekl, protože mu ho
bylo líto.
Ale jsem opatrná na peníze, to je moje
výhoda. Mám dost, abych s nimi vystačila,
 614/1030

než se zabiju. Hodlám se skrývat tak dlouho,

než uvidím, že se z Lance Nicholase Dunnea
stal světový vyvrhel, budu sledovat, jak ho
zatknou, odsoudí a on pomašíruje do vězení,
celý zmatený v oranžové teplákové soupravě
s pouty na rukou. Budu se dívat, jak se ošívá
a potí a přísahá, že je nevinný, ale stejně ho
zabásnou. Pak odcestuju po řece na jih, kde
se setkám se svým tělem, setkám se v Mex-
ickém zálivu se svým jako plujícím tělem Té
druhé Amy. Přihlásím se na výletní plavbu s
pitím – tak se dostanu až do hlubokých vod,
aniž po mně někdo bude chtít, abych se iden-
tifikovala. Vypiju pořádnou orosenou sklen-
ici ginu s ledem a spolknu prášky na spaní, a
až se nikdo nebude dívat, tiše spadnu do
vody, kapsy budu mít plné kamení jako Vir-
ginia Woolfová. Utopit se, to vyžaduje kázeň,
ale té mám na rozdávání. Moje tělo asi nikdo
nikdy neobjeví, nebo po několika týdnech vy-
plave na povrch – to už bude v takovém
stavu, že bude těžké určit datum smrti – a já
 615/1030

poskytnu poslední důkaz, abych zajistila, že

Nick půjde na polstrovaný kříž, čili na
vězeňský stůl, kde ho napumpují jedem a on
zemře.
Ráda bych čekala a viděla ho mrtvého, ale
vzhledem ke stavu našeho systému soud-
nictví to může trvat roky a já nemám ani
peníze, ani výdrž. Jsem připravena přidat se
ke svým sestřičkám Hope.
Už jsem se svým rozpočtem trochu
pohnula. Utratila jsem pět set dolarů za pár
věcí, kterými jsem zkrášlila svou chatku kval-
itní povlečení, slušnou lampu a ručníky, ne
takové, které kvůli dlouhodobému bělení ne-
jdou ani složit. Ale snažím se přijímat, co se
mi nabízí. O pár chatek dál bydlí málomlu-
vný muž, hippie následovník Grizzlyho
Adamse, taková podomácku vyrobená verze
lesního muže – plnovous a tyrkysové
prstýnky a kytara, na kterou někdy večer
hraje na zadní verandě. Říká, že se jmenuje
Jeff, já se zase představuju jako Lydia. Jen se
 616/1030

tak na sebe usmějeme, když se potkáme, ale

nosí mi ryby. Párkrát mi přinesl rybu, čerstvě
voní, je zbavená šupin a hlavy, a předá mi ji
ve velké mrazicí tašce. „Čerstvá ryba!“ řekne,
zaklepe, a když hned neotevřu, postaví tašku
na schodek u dveří. Udělám si ji na nové
pánvi, kterou jsem si koupila v ještě jiném
Walmartu, a není špatná a je zadarmo.
„Kde ty ryby berete?“ ptám se ho.
„Tam, kde se ryby berou,“ odpovídá.
Dorothy, která pracuje na recepci a už si
mě oblíbila, mi nosí ze své zahrady rajčata.
Jím rajčata, která voní zemí, a rybu, která
voní jezerem. Myslím si, že do roka bude
Nick zavřený na místě, které voní jen uza-
vřeným prostorem. Umělé pachy: deodorant
a staré boty a škrobové jídlo, zatuchlé mat-
race. Jeho nejhorší obava, jeho vlastní zlý
sen: Nachází se ve vězení, ví, že neudělal nic
špatného, ale nemůže to dokázat. Nickovy
noční můry se vždycky točily kolem toho, že
 617/1030

je někde omylem, že je v pasti, obětí sil, které

nemůže řídit.
Po takovém snu pokaždé vstane, chodí po
domě, pak se obleče a jde ven, chodí po
ulicích blízko našeho domu, jde do parku v
Missouri nebo v New Yorku – jde, kam chce.
Je venkovní typ, i když není milovníkem
přírody. Není turista, táborník, neuměl by
rozdělat oheň. Neuměl by chytat ryby a nosit
mi je. Ale má rád tu možnost, má rád tu
volbu. Chce vědět, že může jít ven, i když se
místo toho rozhodne sedět na gauči a tři
hodiny koukat na zápasy v kleci.
Taky přemýšlím o té malé couře. Andie.
Myslela jsem, že to vydrží tak tři dny. Pak
neodolá sdílení. Vím, že ráda sdílí, protože
jsem jedna z jejích kamarádek na Facebooku
– jméno v profilu je vymyšlené (Madeleine
Elsterová, cha!), fotku jsem ukradla z nějaké
reklamy na hypotéky (blond, usmívající se,
profitující z historicky nízkých úrokových
sazeb). Před čtyřmi měsíci Madeleine
 618/1030

náhodně požádala Andie, jestli může být její

kamarádkou, a Andie jako hloupoučké
štěňátko souhlasila, takže tu holčičku docela
dobře znám, včetně jejích kamarádek, které
si tak libují v maličkostech, často spí a milují
řecký jogurt a rulandské šedé a rády to
vzájemně sdílejí. Andie je hodná holka, což
znamená, že neposílá své fotky z večírků
nebo nějaké lascivní vzkazy. Což je smůla.
Kdyby se odhalila jako Nickova přítelkyně,
byla bych ráda, kdyby novináři vyštrachali
nějaké její fotky, kde do sebe leje panáky
nebo se líbá s holkama nebo ukazuje svoje
tanga; tím by se jen potvrdilo, jak dokáže
rozvrátit domov.
Rozvrátit domov. Můj domov byl
narušený, ale ještě ne rozvrácený, když za-
čala mého manžela líbat, sahat mu do pok-
lopce a lézt s ním do postele. Brát si jeho
péro do pusy, až ke kořenu, aby si připadal
velký, když ji dusí. Strkat si ho hluboko do
řiti. Nechat si postříkat obličej a kozy
 619/1030

semenem a pak to lízat, mňam. Jo, určitě to

dělala. Je takový typ. Jsou spolu už přes rok.
Každý volný den. Prošla jsem jeho výpisy z
účtu (ty skutečné) a hledala jsem, co jí koupil
k Vánocům, ale je překvapivě opatrný. Za-
jímalo by mě, jaké to je, být ženou, které se
musí vánoční dárek kupovat za hotové. Os-
vobozující. Být milenkou znamená nemuset
volat instalatéra nebo poslouchat jeho nářky
na práci nebo mu neustále připomínat, aby
koupil to zatracené žrádlo pro kocoura.
Potřebuju, aby se to s ní provalilo. Potře-
buju 1) aby Noelle někomu řekla, že jsem
těhotná, 2) aby policie našla ten deník, 3)
aby Andie někomu řekla o tom románku. Asi
jsem ji viděla stereotypně – holka, která
pětkrát denně posílá novinky ze svého života,
aby si je každý mohl přečíst, nejspíš nebude
tak úplně chápat, co je to tajemství. Občas
něco online naznačila o mém manželovi:
Dnes jsem viděla pana Ohromného.
(Ne, no tak povídej!)
 620/1030

(Kdy nás s tím kancem seznámíš?)

(Bridget se to líbí!)
Polibek od muže snů a svět je rázem mno-
hem krásnější.
(Až moc pravdivé!)
(Kdy nás seznámíš s Mužem snů?!)
(Bridget se to líbí!)
Ale ona byla na holku své generace přek-
vapivě diskrétní. Je to hodné děvče (na to, že
je kunda). Dovedu si ji představit, ten srd-
covitý obličej nakloněný na stranu, jemně sv-
raštělé obočí. Já jen chci, abys věděl, že sto-
jím při tobě, Nicku. Jsem tu pro tebe.
Nejspíš mu upekla sušenky.
Kamery pořadu teď zabírají Dobrovolnické
centrum, vypadá trochu ošuntěle. Nějaká re-
portérka mluví o tom, že mé zmizení „otřáslo
tímhle malým městečkem“, a za ní vidím sto-
ly pokryté hrnci s domácím dušeným masem
a sladkým pečivem pro chudáka Nickyho. I
teď se o toho hajzla ženské starají. Zoufalé
ženy, které zahlédly skulinu. Hezký, citlivý
 621/1030

muž – no co, možná zabil svou ženu, ale to

my nevíme. Ne určitě. Teď je fajn mít chlapa,
kterému můžeme vařit, je to taková čtyřicát-
nická obdoba toho, když se mladé holky pro-
jíždějí na kole před domem nějakého
hezkého chlapce.
Znovu ukazují fotku Nicka zubícího se do
mobilu. Dovedu si představit tu couru v její
osamělé, nablýskané kuchyni – vítězoslavně
si ji koupila z alimentů – míchá a peče a vede
s Nickem imaginární rozhovor: Ne, je mi
vlastně třiačtyřicet. Ne, opravdu, je to tak!
Ne, muži se kolem mě nerojí, to opravdu ne,
muži tady ve městě nejsou moc zajímaví,
většina z nich...
Pocítím nával žárlivosti na tu ženskou,
která tiskne svou tvář k tváři mého manžela.
Je hezčí než já teď. Jím čokoládové tyčinky a
cachtám se celé hodiny v bazénu na horkém
slunci, chlórem mi zgumovělo maso jako
tuleňovi. Jsem opálená, což jsem nikdy dřív
nebyla – aspoň ne tak moc, úplně dohněda.
 622/1030

Opálená kůže je poškozená kůže a vrásčitá

holka se nikomu nelíbí; strávila jsem celý
život pod ochranou opalovacího krému. Ale
než jsem zmizela, trochu jsem se opálila, a
teď, po pěti dnech tady už hnědnu. „Hnědá
jako čokoláda!“ říká stará Dorothy, vedoucí
střediska. „Ty jsi hnědá jako čokoláda,
děvče!“ konstatuje s potěšením, když jí
přijdu v hotovosti zaplatit nájem na další
týden.
Mám tmavou kůži, krátké vlasy myší
barvy, brýle jako pilná školačka. Před zm-
izením jsem nabrala šest kilo – pečlivě jsem
je schovávala pod volnými letními šaty, ne že
by si toho můj nevšímavý manžel všiml – a
teď ještě kilo. Dávala jsem si pozor, aby mě v
těch měsících před zmizením nikdo nefotil,
takže veřejnost bude znát jen hubenou Amy s
bílou pletí. Taková už dávno nejsem. Když
jdu, cítím, jak se mi někdy houpe zadek.
Pěkně oplácaná, neříká se to tak? Nikdy dřív
jsem taková nebyla. Měla jsem krásné,
 623/1030

souměrné tělo, každou část pěkně tvarovan-

ou, všechno v rovnováze. Nechybí mi to.
Nechybí mi mužské pohledy. Je to úleva,
vejít do sámošky a zase vyjít ven, aniž by po
mně nějaký pobuda v nátělníku chlípně pok-
ukoval a zabručel něco nenávistného proti
ženám, jako když si říhnete. Teď se ke mně
nikdo nechová nezdvořile, ale nikdo na mě
taky není milý. Nikdo se kolem mě netočí, ne
přehnaně, ne doopravdy, ne tak, jak tomu
bývalo.
Jsem pravý opak Amy.
 NICK DUNNE
OSM DNŮ POTÉ
Když vyšlo slunce, přiložil jsem si na tvář
kostku ledu. Uplynulo už několik hodin a já
pořád to kousnutí cítil: dva malé obloukovité
otisky. Nemohl jsem za Andie jet – to byl
větší risk než její hněv, tak jsem jí nakonec
zavolal. Hlasová schránka.
Vydrž, tohle se musí vydržet.
„Andie, moc mě to mrzí, nevím, co mám
dělat, nevím, co se děje. Prosím odpusť mi.
Prosím.“
Neměl jsem nechávat vzkaz, ale pak jsem
si pomyslel: Možná má uložené stovky mých
vzkazů. Dobrý bože, jestli přehraje některé z
těch nejsprostších, nejoplzlejších,
nejroztouženějších... kterákoli porotkyně mě
naprosto odepíše jen za tohle. Jsem
nevěrník, to je jedna věc, ale slyšet svůj
 625/1030

vážný učitelský hlas, jak popisuje mladé stu-

dentce svůj obrovský, tvrdý...
Zrudl jsem ve světle probouzejícího se
rána. Led se rozpustil.
Posadil jsem se na schůdky před domem a
zkoušel Andie volat každých deset minut, ale
bez odezvy. Nebyl jsem ospalý, nervy jsem
měl zjitřené a v 6.12 zastavila na příjezdové
cestě Boneyová. Neřekl jsem nic, kráčela ke
mně a nesla dva pěnové kelímky.
„Ahoj, Nicku, dovezla jsem vám trochu
kávy. Jen jsem vás přijela zkontrolovat.“
„To věřím.“
„Vím, že vám asi jde hlava kolem. Z té
zprávy o těhotenství.“ Předvedla náročný
kousek s dvěma smetanami do kávy, obě na-
lila do mého kelímku, mám to tak rád, a
podala mi pohárek. „Co je to?“ řekla a ukáz-
ala mi na tvář.
„Co jako?“
 626/1030

„No co to máte na tváři, Nicku? Takovou

velkou červenou.“ Naklonila se blíž a chytila
mě za bradu. „Je to jako kousnutí.“
„To bude nějaká vyrážka. Vždycky mi
naskočí, když jsem ve stresu.“
„Mhmmm.“ Míchala si kávu. „Víte, že jsem
na vaší straně, Nicku, že jo?“
„Jo.“
„Jsem. Opravdu. Přála bych si, abyste mi
důvěřoval – dostávám se – dostávám se k
bodu, kdy vám nebudu moct pomoct, pokud
mi nebudete důvěřovat. Vím, že to zní jako
policajtská fráze, ale je to pravda.“
Seděli jsme mlčky skoro jako nějací
kamarádi a upíjeli kávu.
„Hele, chci, abyste to věděl, než se vám to
odněkud donese,“ řekla rozjasněně. „Našli
jsme Amyinu kabelku.“
„Cože?“
„Ano, nebyly v ní žádné peníze, ale
občanka a mobil. Představte si, že v Hanni-
balu. Na břehu řeky, jižně od kotviště
 627/1030

parníků. Někdo chtěl, aby to vypadalo, že ji

pachatel hodil do řeky, když odjížděl z města
po mostě do Illinois.“
„Aby to vypadalo?“
„Nepotopila se úplně. Jsou na ní ještě ot-
isky prstů, kolem zipu. Otisky prstů někdy
přetrvají i ve vodě, ale...nebudu vás zatěžovat
technickými záležitostmi, jen říkám, že
máme za to, že tu kabelku někdo umístil na
břeh tak, aby měl jistotu, že se najde.“
„Zdá se, že mi to neříkáte jen tak,“ pro-
hodil jsem.
„Ty otisky prstů na kabelce jsou vaše,
Nicku. Na tom není nic divného – muži se
svým manželkám často přehrabují v kabelce.
Ale stejně “ Rozesmála se, jako by ji napadlo
něco skvělého. „Musím se zeptat: Nebyl jste
teď někdy v Hannibalu, že?“
Řekla to s takovým nenuceným přes-
vědčením, že mi svitlo: aha, namontovali mi
do podvozku nějaké zařízení, aby mě mohli
 628/1030

sledovat, když mi toho rána, kdy jsem jel do

Hannibalu, vydali mé auto.
„Proč bych jel zrovna do Hannibalu,
kdybych se chtěl zbavit manželčiny kabelky?“
„Řekněme, že jste zabil svou ženu a
naaranžoval to ve vašem domě tak, aby to
vypadalo, že ji napadl nějaký vetřelec. Ale
pak jste si uvědomil, že začínáme podezírat
vás, tak jste chtěl vymyslet něco, co by nás
vedlo k tomu, abychom zase hledali někoho
zvenčí. To je teorie. Ale v tomhle případě
jsou si naši lidé tak jistí, že jste to udělal, že
by našli jakékoli vhodné vysvětlení. Tak mi
dovolte, ať vám pomůžu: Byl jste v poslední
době v Hannibalu?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Musíte mluvit s mým
právníkem. S Tannerem Boltem.“
„S Tannerem Boltem? Víte určitě, že tohle
je cesta, kterou se chcete ubírat, Nicku? Mám
dojem, že jsme se k vám až doteď chovali
dost férově, dost upřímně. Bolt, to je přece
 629/1030

ten... největší darebák. Toho si berou lidé,

kteří něco provedli.“
„Cha. No vždyť jsem přece váš hlavní
podezřelý, Rhondo. Musím se o sebe
postarat.“
„Pojďme si to všechno probrat, až dorazí,
ano? Promluvit si o tom.“
„Určitě – to máme v plánu.“
„Muž, který má plán,“ řekla Boneyová.
„Tak to se těším.“ Vstala a na odchodu se
ještě ohlédla a zavolala na mě: „Na tu
vyrážku pomáhá vilín.“

Za hodinu někdo zazvonil. Ve dveřích stál

Tanner Bolt ve světlemodrém obleku a něco
mi říkalo, že se takhle strojí, když vyráží „na
jih“. Rozhlížel se po ulici, po autech, která
parkovala na příjezdových cestách, a hod-
notil domy. Připomínal mi trochu Elliottovy
– pořád něco zkoumal a analyzoval. Jeho
mozek nikdy nevypínal.
„Ukažte mi to,“ řekl, než jsem ho vůbec
mohl pozdravit. „Kudy sejde k té kůlně – vy
 630/1030

tam se mnou nechoďte a už se k ní vůbec

nepřibližujte. Pak mi všechno řeknete.“

Usadili jsme se ke stolu v kuchyni – já,

Tanner a Go, která se právě probudila a
choulila se nad prvním šálkem kávy. Rozložil
jsem na stole všechny Amyiny nápovědy jako
nějaká hrozná kartářka.
Tanner se ke mně naklonil, svaly na šíji
měl napjaté. „Tak, Nicku, vyložte mi to,“ řekl.
„Vaše žena tohle všechno nafingovala. Tak
mi to dokažte!“ Píchl ukazováčkem do stolu.
„Protože já se nebudu do ničeho pouštět s
nějakou polovičatou báchorkou o tom, že to
na vás někdo narafičil. Pokud mě o tom
nepřesvědčíte. Pokud to nebude sedět.“
Zhluboka jsem se nadechl a rovnal si
myšlenky. Vždycky se mi líp psalo než mlu-
vilo. „Než začneme,“ řekl jsem, „musíte
pochopit jednu naprosto zásadní věc o Amy:
je zatraceně chytrá. Její mozek jede na plné
obrátky, nikdy nepracuje jen v jedné rovině.
Je to jako v archeologii: když si myslíte, že
 631/1030

jste se už prokopal k poslední vrstvě a

kopnete naposled, narazíte na další novou
sloj. S bludištěm chodeb a bezedných jam.“
„Fajn,“ řekl Tanner. „Takže...“
„Druhá věc, kterou o Amy potřebujete
vědět: Amy je vždycky v právu. Je jedna z
těch, kdo se nikdy nemýlí, a hrozně ráda vám
uštědří lekci, vymyslí nějaký trest.“
„No dobře, fajn, takže...“
„Dovolte mi, abych vám vyprávěl jednu
příhodu, takovou krátkou. Asi před třemi
roky jsme jeli autem do Massachusetts. Bylo
to hrozné, hustý provoz, jeden náklaďák
chtěl Amy předjet – ona ho nechtěla pustit –
tak se na ni nalepil a vytlačil ji. Nic ne-
bezpečného, ale na okamžik z toho šel strach.
Víte, jak mají kamiony vzadu tu cedulku: Jak
řídím? Přinutila mě, abych tam zavolal a
nahlásil jim tu poznávací značku. Myslel
jsem si, že to tím skončilo. Za dva měsíce –
za dva měsíce! – jsem přišel do ložnice a
Amy zrovna telefonovala, opakovala to číslo
 632/1030

poznávací značky. Měla už vymyšlený celý

příběh: jela v autě s dvouletým dítětem a ten
řidič ji málem smetl ze silnice. Řekla mi, že
jim už kvůli tomu volá počtvrté. Že si
dokonce zjistila, po kterých silnicích kami-
ony té firmy jezdí, aby mohla uvést správné
dálnice, kde málem došlo k nehodám. Byla
na sebe opravdu hrdá. Chtěla dosáhnout
toho, aby ten řidič dostal vyhazov.“
„Jéžiši, Nicku,“ zamumlala Go.
„To... ten příběh hodně vysvětluje,“ řekl
Tanner.
„To je jen příklad.“
„Tak teď mi to pomozte dát všechno
dohromady,“ pokračoval. „Amy zjistí, že jste
jí nevěrný. Nafinguje svou smrt. Podaří se jí
naaranžovat místo činu tak dokonale, aby to
opravdu vypadalo podezřele. Narafičí to na
vás s kreditními kartami, životní pojistkou a
kůlnou.“
 633/1030

„Vyvolá večer před zmizením hádku a stojí

při tom u otevřeného okna, aby to sousedka
slyšela.“
„Kvůli čemu jste se hádali?“
„Že jsem sobecký hajzl. V podstatě stejné
téma jako vždycky. Naše sousedka už ale
neslyšela, že se mi pak Amy omluvila Amy
samozřejmě nechtěla, aby to slyšela. Víte, vz-
pomínám si, jak jsem se tenkrát divil, pro-
tože takhle rychle jsme se nikdy předtím
neusmířili. Ráno mi pak zase s hraným
zápalem dělala palačinky, za to, že na mě tak
řvala.“
Znovu jsem si ji vybavil u sporáku, jak si
olizuje palec od práškového cukru a
prozpěvuje si, pak jsem viděl sebe, jak k ní
jdu a zacloumám jí, až...
„Dobrá, a ta honba za pokladem?“ zeptal
se Tanner. „Jak tu mi vysvětlíte?“
Všechny nápovědy ležely rozložené na
stole. Tanner vzal několik papírů do ruky a
zase je odložil.
 634/1030

„To jsou jen další triky namířené proti

mně,“ řekl jsem. „Znám svou ženu, věřte mi.
Věděla, že tu hru bude muset připravit, jinak
by to vypadalo podezřele. Tak to udělá a
každá ta básnička má samozřejmě několik
různých významů. Podívejte se na první
nápovědu.“

Vidím se jako tvoje studentka,

je tolik moudra v tvé krásné hlavě!
Mozek se mi doširoka otvírá
(a o stehnech raděj nemluvě!)
Jsem tvoje žačka, co nestojí o květiny,
ale chce využít konzultační hodiny, tak
dělej,
jdem na to, snažně tě poprosím,
a tentokrát tě já pár věcí naučím.

„To je přesně Amy. Čtu to a říkám si:

Hleďme, moje žena se mnou flirtuje. Ne. Ve
skutečnosti píše o mé... nevěře s Andie. Vy-
drbávka číslo jedna. Tak tam s Gilpinem
jedu, do svého kabinetu, a co mě tam čeká?
 635/1030

Dámské spodní prádlo. Vůbec ne Amyina ve-

likost – policajti se mě pořád vyptávali, jaké
číslo oblečení Amy má, a já nechápal proč.“
„Ale Amy přece nemohla vědět, že tam s
vámi bude Gilpin,“ zamračil se Tanner.
„Je to zatraceně dobře vymyšlené,“ vložila
se do hovoru Go. „Nápověda číslo jedna byla
součástí skutečného místa činu aby se o tom
policajti dověděli – proto tam je ten výraz
konzultační hodiny. Je logické, že tam půj-
dou, ať už s Nickem nebo bez něj.“
„Tak čí ty kalhotky jsou?“ zeptal se Tanner.
Go při slově kalhotky nakrčila nos.
„Kdoví?“ řekl jsem. „Myslel jsem, že jsou
Andiiny, ale... Amy je nejspíš koupila.
Hlavně jde o to, že to není Amyina velikost.
Každého to pak vede k přesvědčení, že se v
mém kabinetě dělo něco nepatřičného s
někým jiným než s mou manželkou. Vy-
drbávka číslo dvě.“
 636/1030

„A kdyby s vámi policajti v tom kabinetě

nebyli?“ zeptal se Tanner. „Nebo kdyby si
těch kalhotek nikdo nevšiml?“
„Ale to je jí jedno, Tannere! Tahle honba
za pokladem slouží především k její zábavě!
Amy nepotřebuje, aby si jich někdo všiml.
Nastražila toho víc než dost, postarala se, aby
všude byla spousta drobných náznaků
poukazujících na totéž. Jak říkám, to byste
musel mou ženu znát. Neopomene jediný
detail.“
„Dobrá. Nápověda číslo dvě,“ vybídl mě
Tanner.

Představ si mě: jsem do tebe blázen,

má budoucnost s tebou, ta mě staví na
zem.
Vzal jsi mě sem, abych poslouchala tvé
klukovské příhody,
prožité v odřených džínách a kšiltovce u
vody.
Kašli na ostatní, proč bychom o ně stáli?
 637/1030

A dejme si pusu... dělejme, že jsme se

právě vzali.

„To je Hannibal,“ řekl jsem. „Jednou jsme

tam s Amy byli, takže jsem si to vykládal
takhle, ale zároveň je to další místo, kde...
jsem něco měl s Andie.“
„A to vám nedošlo?“ zeptal se Tanner.
„Ne, v té chvíli ještě ne, měl jsem plnou
hlavu dopisů, co mi Amy napsala. Bože, ta
holka mě zná jak své boty. Přesně ví, co chci
slyšet. Jsi báječný. Jsi vtipný. A jak se mu-
sela bavit tím, že věděla, jak mi ještě po tom
všem poplete hlavu. Dokonce i na dálku.
Víte, já... páni, já se do ní vlastně znovu
zamilovával.“
Na okamžik se mi stáhlo hrdlo. Ta její le-
grační historka o nahatém a upatlaném mim-
inku její kamarádky Insleyové. Amy věděla,
že tohle jsem měl nejradši, když jsme se ještě
milovali: ne nějaké velké okamžiky, ne ro-
mantiku s velkým R, ale naše tajné vtípky,
 638/1030

kterým jsme rozuměli jen my dva. A teď

právě tohle použila proti mně.
„A hádejte co,“ řekl jsem. „Právě našli
Amyinu kabelku. V Hannibalu. Jsem si jistý,
že si mě někdo s tím místem může spojit.
Platil jsem svou vstupenku kreditní kartou.
Takže zase, je tu důkaz a Amy si je jistá, že
mě s tím budou spojovat.“ „Co kdyby tu ka-
belku nikdo nenašel?“ zeptal se Tanner. „To
je jedno,“ řekla Go. „Amy nechává Nicka
pobíhat v kruhu, baví se. Jsem přesvědčená,
že jí stačilo k radosti pouhé vědomí, jak
provinile se musel Nick cítit při čtení těch je-
jích zamilovaných vzkazů, když věděl, že ji
podvádí a ona je pohřešovaná.“
Snažil jsem se nehnout ani brvou nad
znechuceným tónem, s jakým vyslovila slovo
podvádí.
„Co kdyby byl Gilpin ještě s Nickem, když
jel do Hannibalu?“ nedal si pokoj Tanner.
„Co kdyby byl Gilpin s Nickem celou tu dobu,
takže věděl, že Nick tam tu kabelku nedal?“
 639/1030

„Amy mě zná dost dobře, aby věděla, že

bych Gilpina odpálkoval. Ví, že bych nechtěl,
aby mě někdo při čtení těch vzkazů pozorov-
al a sledoval moje reakce.“ „Opravdu? Jak to
víte?“
„Prostě to vím.“ Pokrčil jsem rameny.
Věděl jsem to. Prostě jsem to věděl.
„Nápověda tři,“ řekl jsem a podal jsem ji
Tannerovi.

Možná si vyčítáš, žes mě vzal sem,

je to tu vskutku bizarní sen,
nebylo dlouze co rozmýšlet,
rozhodli jsme se: zde je teď náš svět.
Přenesme lásku sem, do hnědého stavení,
měj dobrou vůli, měj se mnou strpení!

„Vidíte, i tohle jsem si špatně vyložil,

myslel jsem, že tím žes mě vzal sem myslí
Kartágo, ale zase: tady naráží na dům mého
otce a -“ „To je další místo, kde jste píchali s
Andie,“ řekl Tanner. Obrátil se k mé sestře.
„Promiňte mi to vulgární slovo.“
 640/1030

Go jen mávla rukou, jako že se nic neděje.

Tanner pokračoval: „Takže, Nicku. Ve
vašem kabinetě, kde jste šukal Andie, jsou
usvědčující dámské kalhotky, v Hannibalu,
kde jste šukal Andie, je usvědčující kabelka a
v kůlně, kde jste šukal Andie, je usvědčující
poklad tajně nakoupený kreditními kartami.“
„Eh, jo. Ano, to je pravda.“
„A co je v domě vašeho otce?“
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
SEDM DNŮ POTÉ
Jsem těhotná! Díky, Noelle
Hawthorneová, ví to teď celý svět, ty idiotko.
Toho dne, kdy ztropila scénu na mé vigilii
(ale kéž by to byla neudělala – ošklivé holky
vás dokážou předběhnout a ukrást vám
slávu), nenávist veřejnosti k Nickovi
obrovsky vzrostla. Jestlipak vůbec může
dýchat, obklopen takovou atmosférou
vzteku.
Věděla jsem, že klíčovou roli v tak
důležitém pořadu Ellen Abbottová, jehož
autorka bude postupovat s neutuchající
dávkou krvežíznivosti, sehraje moje těhoten-
ství. Úžasná Amy je velice přitažlivá. Těhotná
Úžasná Amy je neodolatelná. Američané ma-
jí rádi jednoduché věci a mít rád těhotné
ženy je snadné – jsou jako káčátka nebo
 642/1030

králíčci nebo pejskové. Ale stejně mě pořád

zaráží, za co si tyhle kolébavé kachny, pyšné
na sebe a považující se div ne za božstvo,
zaslouží takové zvláštní zacházení. Jako by
bylo tak těžké roztáhnout nohy a nechat
muže, aby mezi ně ejakuloval.
Ale víte, co je těžké? Předstírat těhotenství.
Dávejte pozor, protože tohle se vážně
povedlo. Začalo to mou vygumovanou
kamarádkou Noelle. Středozápad je takových
typů lidí plný: těch hrozně milých. Hrozně
milých, ale s duší jako z plastu – dá se
snadno zpracovat, modelovat. Ta ženská se
spokojí s několika cédéčky nějaké pitomé
hudby, která se nedá poslouchat. Její kni-
hovnička se honosí tituly jako: Irové v
Americe. Dějiny fotbalu na missourijské
univerzitě v obrazech. Nezapomeneme 11.
září. Péče o kočky. Věděla jsem, že pro svůj
plán potřebuju nějakou tvárnou kamarádku,
někoho, koho můžu zahrnout hroznými
vyprávěnkami o Nickovi, někoho, kdo ke
 643/1030

mně až moc přilne, koho budu moct manipu-

lovat, kdo nebude nijak důkladně přemýšlet
o ničem, co mu řeknu, protože už to, že se
mu svěřuju, bude považovat za velkou poctu.
Takže bylo jasné, že si k tomuto účelu vyberu
právě Noelle, a když mi řekla, že je zase
těhotná – mít trojčata zřejmě ještě nestačilo ,
napadlo mě, že bych mohla být těhotná taky.
Najít na internetu: jak odstranit ze zácho-
du veškerou vodu, aby to vypadalo, že je
porouchaný.
Pozvat Noelle domů na limonádu. Spoustu
limonády.
Noelle musí čurat, v mém záchodě není
voda, nesplachuje, oběma nám to je tak
trapné!
Já a malá lahvička, moč z mého záchodu
putuje do ní.
Já a moje dobře vymyšlená báchorka o
nepřekonatelném strachu z jehly/krve.
Já a nádobka s močí v kabelce, návštěva
lékaře (ach, nezvládnu krevní test, mám
 644/1030

naprostou fobii z jehel... bude stačit test

moči, děkuju).
Já a záznam o mém těhotenství ve zdra-
votní kartě.
Běžím s tou radostnou zprávou k Noelle.
Dokonalé. Nick bude mít další motiv, já se
stanu krásnou pohřešovanou paní, která je
těhotná, mí rodiče trpí ještě víc, Ellen Ab-
bottová nedokáže odolat. Ale čestné slovo,
bylo to hrozně vzrušující, když ze stovek
případů nakonec pro ten pořad oficiálně
vybrali ten můj. Je to něco jako talentová
zkouška: předvedete to nejlepší, co umíte, ale
pak už to není ve vašich rukou, už je to na
porotě.
A ach, jak Ellen nenávidí Nicka a miluje
mě! Jen kdyby se do toho moji rodiče tak
neangažovali. Dívám se na ně ve zprávách,
máma je pohublá jako třtina, šlachy na
vyzáblém krku napjaté. Táta je celý zrudlý
strachem, oči má trochu moc vykulené,
křečovitě se usmívá. Obvykle je to hezký
 645/1030

muž, ale začíná vypadat jako karikatura,

posedlý šašek. Vím, že by mi jich mělo být
líto, ale není. Stejně jsem pro ně vždycky
znamenala jen nějaký symbol, chodící ideál.
Úžasná Amy z masa a kostí. Nic nepokaz, jsi
Úžasná Amy. Naše jediná. Být jedináčkem s
sebou nese takovou nefér odpovědnost –
vyrůstáte s vědomím, že nesmíte v ničem zk-
lamat, dokonce ani nesmíte umřít. Nemá vás
kdo další nahradit; vy jste to jediné dítě.
Zoufale se snažíte být dokonalí, zároveň se
stáváte opilí mocí. Takhle se rodí despota.

Dnes ráno jsem si zašla do kanceláře k

Dorothy koupit sodovku. Je to taková malá
místnost obložená dřevem. Recepční pult
zřejmě slouží jen k jedinému účelu, Dorothy
na něm má vystavené skleněné koule, ve
kterých sněží, z míst, která snad nestojí za
vzpomínku: Gulf Shores, Alabama. Hilo,
Arkansas. Když se na ně dívám, nepřed-
stavuju si ráj, vidím uřícené burany spálené
sluncem, co s sebou vláčejí uřvané
 646/1030

neohrabané děti, jednou rukou je pohlavkují

a v druhé drží obří neekologické pěnové
kelímky s nějakým zteplalým přeslazeným
nápojem.
Dorothy tam taky má jeden z těch plakátů
ze sedmdesátých let, s koťaty visícími na
stromě – Vydrž! Upřímně si ho považuje.
Představuju si ji, jak se setká s nějakou na-
foukanou krávou z Williamsburgu, která má
taky spoustu cetek a nečekaně i stejný plakát.
Chtěla bych je slyšet, jak o něm diskutují.
Ironií je, jak lidé vždycky roztají, když se
setkají s upřímností, je to jejich kryptonit.
Dorothy má na stěně u přístroje na sodovku
další skvost – plakát s nějakým batoletem,
které usnulo na záchodě Příliš unavený.
Uvažovala jsem, že jí ho ukradnu, už jsem
nehtem odlupovala starou zažloutlou lepicí
pásku a rozptylovala Dorothy nějakým
klábosením. Dal by se docela slušně prodat
na internetu – nějaké peníze by se mi hodily,
ale nemůžu to udělat, protože bych tím
 647/1030

vytvořila elektronickou stopu, o tom jsem

hodně četla, mám spoustu knížek se
skutečnými kriminálními případy.
Elektronické stopy jsou špatné: nepoužívejte
mobil, který je zaregistrovaný na vaše jméno,
protože vás vysílače můžou vypátrat. Ne-
používejte kartu do bankomatu nebo kred-
itku. Používejte jen veřejné počítače. Mějte
se na pozoru před kamerami, mohou být v
každé ulici, hlavně u nějakých bank,
důležitých křižovatek a benzinových pump.
Ne že by zrovna tady taková místa hrozila. V
našem rekreačním středisku není ani jedna
kamera. Vím to – ptala jsem se Dorothy,
předstírala jsem, že kvůli bezpečnosti.
„Naši klienti nejsou tak úplně typy pro
Velkého bratra,“ řekla. „Ne že by to byli
kriminálníci, ale obvykle nemají rádi, aby je
hlídala nějaká kamera.“
Ano, nezdá se, že by z toho měli radost.
Třeba můj přítel Jeff, ten vždycky někam zm-
izí a pak se vrací se spoustou napytlačených
 648/1030

ryb a skladuje je ve velkých mrazácích. O

tom, kde je bere, mlčí doslova jako ryba. V
další chatce bydlí nějaký muž a žena, může
jim být tak kolem čtyřiceti, ale vypadají na
šedesát, protože berou nějaké drogy. Většin-
ou nevycházejí, jen občas se s divokým
pohledem vydají do prádelny – spěchají po
štěrkovém parkovišti a prádlo nosí v pytlích
na odpadky, jako by dělali jarní úklid.
Dobrýdendobrýden, dvojí pokývnutí hlavou
a pokračují v cestě. Muž má někdy kolem
krku omotaného hroznýše královského, ale
ani on, ani já to nijak nekomentujeme.
Kromě těchto stálých obyvatel se to tu docela
hemží osamělými ženami, obvykle mají mod-
řiny. Některé se tváří zahanbeně, některé
jsou hrozně smutné.
Jedna se nastěhovala včera, velice mladá
blondýnka s hnědýma očima a rozbitým
rtem. Seděla na verandě sousední chatky
kouřila, a když se naše pohledy setkaly,
napřímila se a hrdě zvedla bradu. Žádný
 649/1030

omluvný postoj. Pomyslela jsem si: Musím

být jako ona. Pořádně si ji prostuduju:
taková bych mohla být – týraná statečná
holka, co se schová, než se bouře přežene.

Po pár hodinách ranní televize – hledám

jakékoli zprávy o případu Amy Elliottové
Dunneové – si obleču své dvoudílné plavky.
Jdu k bazénu. Trochu si zaplavu, uvolním
napjatou mysl. Zpráva o těhotenství mě
uspokojila, ale pořád toho ještě hodně
nevím. Plánovala jsem pečlivě, jenže jsou
věci, které nemůžu ovlivnit, proto nemám
představu, co se bude dít dál. Andie se ještě
neprojevila. Deník asi nebude tak jedno-
duché najít. Policie zatím Nicka nezatkla.
Nevím, co všechno se už zjistilo, a to se mi
nelíbí. Jsem v pokušení zavolat na tu jejich
linku a popostrčit je správným směrem. Ale
ještě pár dní počkám. Mám na stěně
kalendář a k datu za tři dny ode dneška jsem
si poznamenala ZAVOLAT. Takže vím, že
 650/1030

takhle dlouho jsem ochotná čekat. Až najdou

deník, půjde všechno rychleji.
Venku je zase tropické vedro, cikády se
ozývají ze všech stran. Moje růžová nafuko-
vací matrace s mořskými pannami je pro mě
trochu malá – lýtka mám ponořená do vody,
ale můžu na ní dobrou hodinu bezcílně plout
po bazénu, o čemž jsem až tady zjistila, že mě
to baví.
Vidím, že se po parkovišti pohupuje
blonďatá hlava, a po chvíli vejde brankou
zajištěnou řetízkem ta blondýnka s
rozraženým rtem, nese si malý ručník z
chatky, krabičku meritsek, nějakou knihu a
opalovací mléko 120. Bude mít rakovinu plic,
ne kůže. Usadí se na ručník a začne se pečlivě
natírat mlékem, čímž se liší od ostatních
bitých žen, které sem chodí – ty se mažou
dětským olejíčkem a nechávají po sobě mast-
né otisky na lehátkách.
Dívka na mě kývne, takhle zdraví chlapi,
když přijdou někam do baru. Čte
 651/1030

Marťanskou kroniku od Bradburyho.

Milovnice scifi. Týrané ženy samozřejmě
rády unikají před skutečností.
„Dobrá knížka,“ prohodím směrem k ní,
neškodný slovní plážový volejbal.
„Někdo ji nechal v mé chatce. Tuhle a
Černého krasavce.“ Nasadí si levné sluneční
brýle s tlustými obroučkami.
„Taky ujde. Ale Černý hřebec je lepší.“
Podívá se na mě přes brýle. Vypadá v nich
jak velkooká včela. „Hm.“
Obrátí se ke knížce, ostentativní gesto já si
teď čtu, jaké vidíte v nacpaném letadle. A já
jsem ten otrava vedle ní, který si zabral
opěradlo a vede řeči typu: „Pracovně nebo na
dovolenou?“
„Jmenuju se Nancy,“ říkám. Nové jméno –
ne Lydia – což není chytré v těchto stís-
něných podmínkách dělat, ale už mi to uk-
louzlo. Můj mozek někdy pracuje příliš
rychle a to pro mě není dobré. Myslela jsem
na rozbitý ret té dívky, na její smutný pocit
 652/1030

něčího vlastnictví a pak jsem myslela na

zneužívání a prostituci a pak jsem myslela na
svůj oblíbený muzikál z dětství, Oliver!, a na
šlapku jménem Nancy, odsouzenou k
záhubě, která milovala svého násilníka až do
chvíle, kdy ji zabil, a pak jsem si říkala, jak
jsme mohly s mou feministickou matkou na
ten muzikál vůbec koukat, píseň „Dokud mě
potřebuje“ vlastně zhudebněný chvalozpěv
na domácí násilí, a pak jsem pomyslela na to,
že Deníkovou Amy taky zabil její muž, že
byla vlastně hodně podobná
„Jsem Nancy,“ říkám.
„Greta.“
Vypadá to, že jsme se seznámily.
„Těší mě, Greto.“
Odplouvám. Slyším za sebou škrtnutí
Gretina zapalovače a nad hlavou mi pomalu
proletí obláček kouře.
O čtyřicet minut později se Greta posadí
na okraj bazénu a máchá si nohy ve vodě. „Je
 653/1030

horká,“ řekne. „Ta voda.“ Má chraptivý, silný

hlas z cigaret a prérijního prachu.
„Jako ve vaně.“ „Moc neosvěží.“
„V jezeře není voda o moc studenější.“
„Stejně neumím plavat,“ řekne.
Nikdy předtím jsem se nesetkala s ne-
plavcem. „Já umím jen trochu,“ zalžu.
„Čubičku.“
Komíhá nohama, vlnky mi trochu
rozhoupou matraci. „Tak jaké to tu je?“ ptá
se.
„Pěkné. Klid.“
„Fajn, to zrovna potřebuju.“
Otočím se a podívám se na ni. Má dva zlaté
řetízky, dokonale kulatou modřinu velikosti
švestky u levého ňadra a nad gumou spod-
ního dílu plavek vytetovaný trojlístek. Plavky
jsou úplně nové, třešňově červené, laciné. Z
obchodu v přístavišti, kde jsem si koupila
nafukovací lehátko.
„Jsi tu sama?“
„Velmi.“
 654/1030

Nevím, na co se mám dál zeptat. Existuje

nějaký šifrovaný jazyk, kterým se týrané ženy
mezi sebou baví, jazyk, který neznám?
„Problémy s chlapem?“
Zvedne obočí, podle všeho to znamená
ano.
„Já taky,“ řeknu.
„Ne že by nás nevarovali,“ říká. Nabere si
do dlaní vodu a cáká si ji na krk a na břicho.
„Když jsem začala chodit do školy, máma mi
hned radila: Drž se dál od kluků. Budou po
tobě buď házet kamením, nebo ti koukat pod
sukni.“
„Měla by sis to napsat na tričko.“
Zasmála se. „Ale je to pravda. Je to
vždycky pravda. Máma žije v jedné lesbické
vesničce dole v Texasu. Uvažuju o tom, že se
tam taky přestěhuju. Zdá se, že jsou tam
všechny šťastné.“
„Lesbická vesnička?“
„Něco podobnýho jako komuna. Skupina
lesbiček si koupila pozemek a založila
 655/1030

takovou vlastní společnost. Mužům vstup za-

kázán. Připadá mi to skvělý, svět bez chlapů.“
Znovu si nabere do dlaní vodu, posune si
brýle a ovlaží si obličej. „Ale je blbý, že
nemám ráda číči.“
Rozesměje se, štěkavým rozzlobeným smí-
chem stařeny. „Takže, jsou tady kreténi v
kalhotách, s kterejma bych mohla začít chod-
it?“ zeptá se. „To je něco jako takovej můj
model. Od jednoho uteču a na druhýho
narazím.“
„Je to tu většinou poloprázdné. Bydlí tu
Jeff, ten vousatý chlápek, je vlastně docela
fajn,“ řeknu. „Je tu dýl než já.“
„Jak dlouho tady budeš?“ ptá se.
Zarazím se. Je to divné, ale nevím přesně,
jak dlouho tu zůstanu. Plánovala jsem si svůj
zdejší pobyt do doby, než Nicka zatknou, ale
vůbec netuším, jestli to bude brzy.
„Než tě přestane hledat, co?“ hádá Greta.
„Nějak tak.“
 656/1030

Pozorně si mě prohlíží, mračí se. Žaludek

se mi sevře. Čekám, že řekne: Někoho mi
připomínáš.
„Nikdy se nevracej k chlapovi, dokud máš
ještě čerstvý modřiny. Tu radost mu
neudělej,“ deklamuje Greta. Vstane, posbírá
si věci. Utře si nohy do malého ručníku.
„Zas jeden den v čudu,“ poznamená.
Z nějakého důvodu jí ukážu zvednutý pa-
lec, gesto, které jsem v životě neudělala.
„Přijď ke mně do chatky, až vylezeš, jestli
budeš chtít,“ řekne. „Můžem koukat na
telku.“

Přináším čerstvé rajče od Dorothy, držím

ho na dlani jako lesklý dárek do nové
domácnosti. Greta mi přijde otevřít a netváří
se nijak překvapeně, jako bych sem chodila
celé roky. Chňapne po rajčeti.
„Bezva, zrovna jsem udělala sendviče.
Posaď se.“ Ukáže na postel – v chatkách nej-
sou žádné obýváky – a vrátí se ke kredenci,
leží na něm stejné plastové prkénko a stejně
 657/1030

tupý nůž, jako mám já. Krájí rajče na plátky.

Na kredenci stojí kulatá plastová miska s
lančmítem, v místnosti to lákavě voní. Položí
dva klouzající sendviče na papírové tácky,
přidá hrst krekrů ve tvaru rybiček a přinese
je k posteli, přitom už přepíná z kanálu na
kanál. Sedíme na kraji postele, vedle sebe, a
díváme se, co televize nabízí.
„Stopni mě, kdyby tě něco zaujalo,“ řekne
Greta.
Ukousnu si ze sendviče. Rajče z něj
vypadne a plácne mi na stehno.
Burani z Beverly Hills, Správná Susan,
Armageddon.
Ellen Abbottová živě. Obrazovku zaplní
moje fotka. Pořad je hlavně o mně. Zase.
Vypadám skvěle.
„Už jsi to viděla?“ ptá se Greta, nedívá se
na mě, mluví, jako by moje zmizení byla ně-
jaká repríza kvalitního televizního filmu.
„Tahle ženská zmizí v den svého pátého
výročí svatby. Manžel se od začátku chová
 658/1030

divně, usmívá se jak blbec. Vyjde najevo, že

zvýšil její životní pojistku, a oni právě zjistili,
že ta ženská byla těhotná. A ten chlap to
nechtěl.“
Fotka na obrazovce se změní v obrázek
Úžasné Amy.
Greta se ke mně otočí. „Vzpomínáš si na ty
knížky?“
„Jistě!“
„A líbí se ti?“
„Každému se líbí, jsou tak roztomilé,“
říkám.
Greta se pohrdavě ušklíbne. „Jsou tak
prolhaný.“
Detailní záběr mého obličeje.
Čekám, že řekne, jak jsem krásná.
„No, na svůj věk nevypadá špatně,“ zhod-
notí mě. „Doufám, že budu ve čtyřiceti taky
tak vypadat.“
Ellen seznamuje diváky s mým příběhem;
moje fotka zůstává na obrazovce.
 659/1030

„Mně se zdá, že to byla nějaká rozmazlená

bohatá holčička,“ říká Greta. „Zvyklá na to,
že kolem ní všichni skáčou. Protivná.“
To prostě není fér. Neposkytla jsem jediný
důkaz, aby si o mně tohle někdo myslel. Od
té doby, co jsem se odstěhovala do Missouri
– no, vlastně od té doby, co jsem vymyslela
ten plán , jsem si dávala velký pozor, abych
byla skromná, vyrovnaná, veselá, zkrátka
taková, jak si lidé přejí od žen. Mávala jsem
na sousedy, vyřizovala pochůzky pro Moiny
kamarádky, jednou jsem přivezla kolu věčně
umouněnému Stucksu Buckleyovi. Navště-
vovala jsem Nickova tátu, aby všechny
ošetřovatelky mohly dosvědčit, jak jsem
milá, takže jsem mohla do Billova zastřeného
mozku pořád dokola šeptat: miluju tě, přijď
k nám bydlet, miluju tě, přijď k nám bydlet.
Jen jsem chtěla vidět, jestli se to chytne.
Nickův táta je ten typ, kterému personál z
Comfort Hillu říká tulák – pořád jim utíká.
Hrozně se kochám představou, jak se Bill
 660/1030

Dunne, živoucí totem veškerého Nickova

strachu (bojí se, že tak jednou dopadne),
příčina Nickova nejhlubšího zoufalství, bude
neustále objevovat u našich dveří.
„V jakém smyslu je protivná?“ ptám se.
Greta pokrčí rameny. V televizi běží
reklama na osvěžovač vzduchu. Nějaká žena
jej rozprašuje a její rodina bude šťastná.
Následuje reklama na velmi tenké slipové
vložky, aby žena mohla nosit šaty a tančit a
seznámit se s mužem, kvůli kterému bude
později rozprašovat osvěžovač.
Uklízej a krvácej. Krvácej a uklízej.
„Prostě mi tak připadá,“ říká Greta.
„Vypadá jako bohatá znuděná kráva. Jako
všechny ty bohatý krávy, co si za manželovy
prachy založí třeba cukrárnu nebo prodejnu
pohlednic a další blbosti. Butiky.“
V New Yorku jsem měla kamarádky, které
takové obchůdky měly – byly hrozně rády, že
můžou říkat, že pracují, i když dělaly jen to,
co je bavilo: pojmenovaly nějaké košíčky
 661/1030

nebo cukroví, objednaly psací potřeby, nosily

krásné šaty z vlastního obchodu.
„Určitě je to jedna z nich,“ řekla Greta.
„Bohatá kráva, která chce dělat dojem.“
Greta si odskočí na záchod a já po špičkách
přejdu k její ledničce, otevřu ji, plivnu jí do
mléka, do pomerančového džusu a do kr-
abičky s bramborovým salátem, pak se zas po
špičkách vrátím k posteli.
Spláchnutí. Greta se vrací. „Ale to všechno
neznamená, že je v pořádku, že ji zabil. Je to
jen další ženská, která si hrozně špatně
vybrala chlapa.“
Dívá se přímo na mě a já čekám, že řekne:
„Hele, počkej.“
Ale obrátí se zase k televizi, lehne si teď na
břicho jako malé dítě, bradu v dlaních, ob-
ličej obrácený k mé fotce na obrazovce.
„A do hajzlu, tady to máme,“ říká Greta.
„Lidi toho chlapa úplně nenáviděj.“
Pořad pokračuje a já se cítím o něco líp. Je
to apoteóza Amy.
 662/1030

Campbell MacIntoshová, kamarádka z dět-

ství: „Amy je prostě milující, mateřský typ.
Hrozně chtěla být manželkou. A já vím, že by
byla i výbornou matkou. Ale Nick – víte, s
Nickem nebylo něco v pořádku. Chladný a
odměřený a opravdu vypočítavý – měli jste
pocit, že si moc dobře uvědomuje, kolik má
Amy peněz.“
(Campbell lže: Byla z Nicka celá pryč,
úplně ho zbožňovala. Ale jsem si jistá, že se jí
myšlenka, že si mě Nick vzal jen pro peníze,
velice zamlouvala.)
Shawna Kellyová, obyvatelka Severního
Kartága: „Připadá mi opravdu velice divné,
že byl při pátrání po své ženě tak naprosto
lhostejný. Jen tak klábosil, krátil si dlouhou
chvíli. Flirtoval se mnou, přitom mě vůbec
neznal. Snažila jsem se zavést řeč na Amy,
ale on neprojevil vůbec žádný zájem.“
(Jsem si jistá, že se tahle zoufalá stará
štětka naprosto nesnažila zavést řeč na mou
osobu.)
 663/1030

Steven „Stucks“ Buckley, dlouholetý přítel

Nicka Dunnea: „Ona byla miláček.
Roztomilá. Srdečná. A Nick? Nezdálo se, že
ho Amyino zmizení nějak zneklidnilo. Ten
chlap byl vždycky takový: sebestředný. Tro-
chu namyšlený. Jako by v New Yorku dokáz-
al bůhvíco a my se mu teď máme všichni
klanět.“ (Pohrdám Stucksem Buckleym, a co
je to sakra za jméno?)
Noelle Hawthorneová, vypadá, jako by
měla nové melíry: „Já myslím, že ji zabil.
Nikdo to nevysloví, ale já to řeknu. Týral ji a
šikanoval a nakonec ji zabil.“
(Hodný pejsek.)
Greta se na mě poočku podívá, tváře má
schované v dlaních, na obličeji odlesk z telev-
izní obrazovky.
„Doufám, že to není pravda,“ řekne. „Že ji
zabil. Bylo by pěkný si myslet, že třeba jen
odešla, že od něj utekla a živá a zdravá se
schovává na nějakým bezpečným místě.“
 664/1030

Kope nohama dopředu a dozadu jako líný

plavec. Nedokážu říct, jestli si ze mě utahuje.
 NICK DUNNE
OSM DNŮ POTÉ
Prohledali jsme každý kout otcova domu,
což netrvalo dlouho, protože je tak žalostně
prázdný. Skříňky, šatníky. Škubal jsem za ro-
hy koberců, jestli se neodchlipují. Nakoukl
jsem do pračky a sušičky, strčil ruku do
komína. Dokonce jsem se podíval i za
splachovače.
„Chováš se jako Kmotr,“ poznamenala Go.
„Kdybych byl opravdu jako Kmotr, našel
bych, co hledáme, a začal střílet.“
Tanner stál uprostřed otcova obýváku a
potahoval se za konec limetkové kravaty. Já a
Go jsme byli špinaví jako kominíci, ale jeho
sněhobílá košile vyloženě zářila, jako by si
podržela stroboskopický lesk New Yorku.
Hleděl na roh skříňky, kousal se do rtu, po-
tahoval si kravatu, přemýšlel. Ten člověk
nejspíš strávil roky, aby si dokonale
 666/1030

vypěstoval tenhle vzhled: Mlčte, kliente, já

teď přemýšlím.
„Mně se to nelíbí,“ řekl nakonec. „Máme tu
spoustu nedotažených věcí a já nepůjdu za
policajty dřív, než bude všechno, všecičko
kompletní. Můj první popud je předejít poli-
cii – oznámit jim tu záležitost s kůlnou dřív,
než nás to pošle ke dnu. Ale když nevíme, co
Amy chce, abychom tady našli, a když
nevíme, v jakém rozpoložení je Andie,..
Nicku, máte aspoň tušení, jak se k tomu An-
die staví?“
Pokrčil jsem rameny. „Je naštvaná.“ „Víte,
z toho jsem velmi, velmi nervózní. V podstatě
jsme v hrozně ošemetné situaci. Musíme s
tím objevem vyrukovat první. Ale chci vám
nastínit, co se bude dít, až to uděláme. A
bude se dít toto: Půjdou po Go. Nastane
jedna ze dvou možností: Za prvé: Go je váš
komplic, pomáhala vám tyhle věci schovat u
sebe a se vší pravděpodobností ví, že jste
Amy zabil.“
 667/1030

„Prosím vás, to nemůžete myslet vážně,“

bránil jsem se.
„Nicku, tahle verze by pro nás byla ještě
dobrá,“ řekl Tanner. „Oni si to můžou vyložit
jakkoli. Co třeba takhle: Byla to Go, kdo vám
ukradl identitu, kdo se dostal k těm kredit-
ním kartám. Všechny ty věci si nakoupila
ona. Amy to zjistila, došlo ke střetu a Go Amy
zabila.“
„Tak tomu pojďme předejít ještě mnohem
víc,“ řekl jsem. „Řekneme jim o té kůlně a
řekneme jim, že to na mě Amy narafičila.“
„Myslím, že tenhle nápad je celkově špat-
ný, ale hlavně je opravdu špatný v okamžiku,
kdy nemáme Andie na své straně, protože
bychom museli policajtům o Andie říct.“
„Proč?“
„Protože když na policii vyrukujeme s tou
vaší historkou, že to na vás Amy nastrojila “
„Proč tomu pořád říkáte moje historka,
jako by to bylo něco, co jsem si vymyslel?“
 668/1030

„Tak. Dobrá připomínka. Když policajtům

vysvětlíme, jakou na vás Amy ušila boudu,
budeme jim taky muset vysvětlit, proč to
udělala. Proč: protože zjistila, že jste si našel
velice hezkou a velice mladou milenku.“
„A opravdu bychom jim to museli říct?“
zeptal jsem se.
„Amy na vás narafičila to, že jste ji zav-
raždil, protože. protože co? Protože se
nudila?“
Vtáhl jsem rty.
„Musíme jim poskytnout nějaký motiv,
proč to Amy udělala, jinak nepochodíme. Ale
problém je, že když jim předložíme sebelíp
naservírovanou Andie až pod nos a oni nám
neskočí na tu teorii s boudou, poskytneme
jim tím váš motiv k vraždě. Finanční
problémy, odfajfkováno. Těhotná manželka,
taky. Přítelkyně, taktéž. To je vrahův trium-
virát. Budete na cucky. Ženské se na vás
vrhnou a rozsápají vás.“ Začal přecházet sem
 669/1030

a tam. „Ale když nic nepodnikneme a Andie

za nimi půjde sama.“
„Tak co teda uděláme?“ zeptal jsem se.
„Já si myslím, že se nám policajti vysmě-
jou, když jim teď řekneme, že to na vás Amy
takhle nastrojila. Je to příliš chatrné. Já vám
věřím, ale je to chatrné.“
„Ale ty nápovědy “ začal jsem.
„Nicku, těm nerozumím ani já,“ řekla Go.
„To jsou jen takové vaše slovní hříčky, mezi
tebou a Amy. To jenom ty tvrdíš, že vedou
k... inkriminujícím situacím. No vážně: co-
pak ošuntělé džíny a kšiltovka znamenají
Hannibal?“
„Malý hnědý domek znamená dům vašeho
otce, který je modrý,“ dodal Tanner.
Cítil jsem, že má pochybnosti. Potřeboval
jsem mu opravdu odkrýt Amyinu povahu.
Potřeboval jsem, aby mě zaštítili další lidé –
aby se ukázalo, že moje žena není Úžasná
Amy, ale Mstivá Amy.
 670/1030

„Zkusme se dnes nějak spojit s Andie,“

navrhl Tanner nakonec.
„Není to riskantní, když budeme čekat?“
zeptala se Go.
Tanner přikývl. „Je to riskantní. Musíme
jednat rychle. Jestli se objeví nějaký další
důkaz, jestli dá policie prohledat kůlnu, jestli
Andie zajde na policii “
„Nezajde,“ řekl jsem.
„Kousla vás, Nicku.“
„Nepůjde tam. Teď je naštvaná, ale je.
Nevěřím, že by mi to udělala. Ví, že jsem
nevinný.“
„Nicku, říkal jste, že jste byl s Andie asi
hodinu toho dopoledne, co Amy zmizela, je
to tak?“ „Ano. Asi od půl jedenácté skoro do
dvanácti.“
„A kde jste byl mezi půl osmou a desátou?“
zeptal se Tanner. „Říkal jste, že jste odjel z
domu o půl osmé, ne? Kam jste jel?“
Kousl jsem se do tváře.
„Kam jste jel, Nicku – musím to vědět.“
 671/1030

„To není relevantní.“

„Nicku!“ vyštěkla Go.
„Dělal jsem to, co někdy dopoledne
dělávám. Předstíral jsem, že odjíždím, pak
jsem zajel do té nejopuštěnější části naší
čtvrti a. v jednom prázdném domě je
nezamčená garáž.“
„A?“ řekl Tanner.
„A četl jsem si tam časopisy.“
„Prosím?“
„Stará čísla mého bývalého časopisu.“
Pořád se mi stýskalo po mém časopise –
schovával jsem si jeho čísla jako porno a ta-
jně jsem si je pak četl, protože jsem nechtěl,
aby mě někdo litoval.
Vzhlédl jsem a viděl jsem, že mě Tanner i
Go velmi, velmi litují.

Jel jsem k sobě domů hned po poledni,

přivítala mě řada novinářských aut
lemujících ulici, reportéři tábořili na
trávníku před domem. Nemohl jsem se
dostat na svou příjezdovou cestu, musel jsem
 672/1030

zaparkovat u silnice. Nadechl jsem se a

vyrazil z auta. Vrhli se na mě jak hladoví
ptáci, klovali a doráželi, mluvili jeden přes
druhého. Nicku, věděl jste, že je Amy těhot-
ná? Nicku, jaké máte alibi? Nicku, zabil jste
Amy?
Podařilo se mi dostat se dovnitř, zamkl
jsem se. Na každé straně domu byla okna,
tak jsem sebral odvahu a rychle jsem stáhl
žaluzie, všechny fotoaparáty cvakaly, nov-
ináři na mě pokřikovali. Nicku, zabil jste
Amy? Když bylo zataženo, připomínalo to
přikrytí kanárka na noc: Hluk zvenčí ustal.
Šel jsem nahoru a dal jsem si vytouženou
sprchu. Zavřel jsem oči a proud vody ze mě
smýval špínu z otcova domu. Když jsem je
zas otevřel, první, co jsem uviděl, byl Amyin
růžový holicí strojek v držáku na mýdlo.
Vypadal zlověstně, zlomyslně. Moje žena
byla blázen. Byl jsem ženatý s bláznivou
ženskou. Mantra všech kreténů: Oženil jsem
se s pomatenou krávou. Ale přece jen jsem
 673/1030

pocítil trochu nepěkného uspokojení: já se

opravdu oženil s pravou, nefalšovanou
bláznivou krávou. Nicku, seznam se se svou
manželkou, světovou jedničkou mezi
vyšinutými mrchami. Já nebyl tak velký
hajzl, jak jsem si myslel. Hajzl, to jo, ale žád-
ný velký formát. Ta nevěra, to byla pre-
ventivní, podvědomá reakce na pětileté ujař-
mení s šílenou ženskou: samozřejmě že mě
přitahovala nekomplikovaná a přátelská
holka z rodného města. Jako lidé trpící ne-
dostatkem železa touží po červeném mase.
Utíral jsem se a vtom zazvonil domovní
zvonek. Vyklonil jsem se ze dveří koupelny a
uslyšel jsem zase křik novinářů: Věříte
svému zeti, Marybeth? Jaký je to pocit,
vědět, že budete dědečkem, Rande? Myslíte,
že Nick zabil vaši dceru, Marybeth?
Stáli vedle sebe na schodku přede dveřmi,
zasmušilí, záda toporně vzpřímená. Kolem
nich asi deset novinářů, paparazziů, ale
každý dělal hluk za dva. Věříte svému zeti,
 674/1030

Marybeth? Jaký je to pocit, vědět, že budete

dědečkem, Rande? Elliottovi vstoupili a jen
něco zamumlali na pozdrav, oči sklopené, a
já zabouchl dveře před fotoaparáty. Rand mi
položil ruku na rameno, ale hned ji pod
Marybethiným upřeným pohledem odtáhl.
„Promiňte, sprchoval jsem se.“ Z vlasů mi
ještě kapalo, tričko jsem měl na ramenou
mokré. Marybeth měla mastné vlasy, ob-
lečení nevyžehlené. Podívala se na mě jako
na šílence.
„Tanner Bolt? To myslíš vážně?“ zeptala
se.
„Jak to myslíš?“
„Jak to říkám, Nicku: jestli to s tím Tan-
nerem Boltem myslíš vážně. Vždyť ten zas-
tupuje jen provinilce.“ Naklonila se blíž a
chytila mě za bradu. „Co to máš na tváři?“
„Vyrážku. Stres.“ Odvrátil jsem se od ní.
„To není pravda o tom
 675/1030

Tannerovi, Marybeth. Je nejlepší ve svém

oboru. Já ho teď potřebuju. Policie –
všechno, co dělají, ukazuje na mě.“
„To určitě,“ řekla. „Vypadá to jako
kousnutí.“
„Je to vyrážka.“
Marybeth naštvaně vzdychla a odešla za
roh do obýváku. „Tady se to stalo?“ zeptala
se. Obličej měla zbrázděný a samý fald vaky
pod očima a ochablé tváře, rty povislé.
„Myslíme si to. Nějaký ostrý spor, střet, se
taky odehrál v kuchyni.“
„Proto ta krev.“ Marybeth se dotkla po-
hovky, zkusila ji kousek popozvednout a zase
ji nechala klesnout. „Neměl jsi to uklízet. Teď
to vypadá, jako by tu nikdy k ničemu
nedošlo.“
„Marybeth, vždyť tu musí bydlet,“ řekl
Rand.
„Já pořád nechápu, jak – prostě co když
policie nenašla všechno? Co když... já nevím.
 676/1030

Zdá se, že to vzdali. Jako kdyby se na ten

dům vykašlali. Může sem kdokoli.“
„Jsem přesvědčený, že našli všechno,“ řekl
Rand a stiskl jí ruku. „Co kdybychom se
zeptali, jestli se můžeme podívat na Amyiny
věci, aby sis mohla vzít něco speciálního, co
ty na to?“ Podíval se na mě. „Nevadilo by ti
to, Nicku? Bylo by nám útěchou, kdybychom
měli něco jejího.“ Znovu se obrátil na
manželku. „Ten modrý svetr, co jí upletla
babička.“
„Já ten zatracený svetr nechci, Rande!“
Vytrhla mu ruku, začala přecházet po
pokoji a brát do ruky různé věci. Špičkou
boty rýpla do pohovky. „To je ta pohovka,
Nicku?“ zeptala se. „Ta, co prý byla převrá-
cená, ale neměla být?“
„To je ona.“
Přestala přecházet, znovu kopla do po-
hovky a sledovala, že se ten kus nábytku ani
nepohnul.
 677/1030

„Marybeth, Nick je určitě unavený“ –

Rand se na mě výmluvně usmál – „jako my
všichni. Myslím, že bychom měli udělat to,
kvůli čemu jsme sem přišli, a -“
„Já jsem přišla kvůli tomuhle, Rande. Ne
pro nějaký hloupý
Amyin svetr, abych se s ním mazlila jako
tříletá. Chci svoji dceru. Nechci její věci. Ty
pro mě nic neznamenají. Chci, aby nám Nick
řekl, co se děje, protože celá ta věc začíná
smrdět. Nikdy, nikdy nikdy v životě jsem si
nepřipadala tak směšná.“ Začala plakat,
prudce si utírala slzy, očividně na sebe byla
naštvaná, že brečí. „Svěřilijsme ti naši dceru.
Důvěřovalijsme ti, Nicku. Taknám řekni
pravdu!“ Namířila mi chvějící se ukazováček
pod nos. „Je to pravda? Že jsi to dítě nechtěl?
Že jsi už Amy nemiloval? Ublížil jsi jí?“
Měl jsem chuť ji praštit. Marybeth a Rand
Amy vychovali. Byla doslova výsledkem
jejich práce. Vytvořili ji. Chtělo se mi říct:
vaše dcera je zrůda, ale nemohl jsem – ne
 678/1030

dokud to neřekneme policii , a tak jsem

zůstal oněmělý a snažil jsem se vymyslet
něco, co bych mohl říct. Ale vypadalo to, jako
bych zkameněl. „Marybeth, já bych nikdy “
„Já bych nikdy, já bych nikdy nedokázal,
to je všechno, co ti z té zatracené huby
vypadne. Já už se na tebe nemůžu ani
podívat! Opravdu. Něco s tebou je. Něco ti
najednou chybí, nedokážeš se chovat jako
dřív. I když se ukáže, že jsi naprosto nevinný,
nikdy ti neodpustím, jak lhostejně se k tomu
stavíš. Jako bys někde zapomněl nějaký
pitomý deštník! Po tom všem, co ti Amy dala,
co pro tebe udělala, si od tebe vysloužila
tohle. To – ty – já ti nevěřím, Nicku. To jsem
ti sem přišla říct. Nevěřím ti. Už ne.“
Rozvzlykala se, obrátila se a vyrazila ven
před dům, kde si ji hned kameraman
nadšeně natočil. Nastoupila do auta, dva
novináři se tlačili na okénko, klepali na něj a
snažili se ji přimět, aby něco řekla. Až v
 679/1030

obýváku jsme slyšeli, jak opakují její jméno.

Marybeth – Marybeth
Rand zůstal, ruce v kapsách, snažil se přijít
na to, jakou roli má hrát. Tannerův hlas –
musíme udržet Elliottovy na své straně – mi
zněl v uších jako řecký chór.
Rand otevřel pusu, ale já ho předešel.
„Rande, řekni mi, co můžu dělat.“ „Prostě to
řekni.“
„Co mám říct?“
„Já se nechci ptát a ty nechceš odpovídat.
Já to chápu. Ale potřebuju to od tebe slyšet.
Že jsi nezabil naši dceru.“
Rozesmál se a rozplakal zároveň.
„Ježíšikriste, já už nedokážu rozumně
uvažovat,“ řekl Rand. Zrůžověl, zrudl, zbrun-
átněl. „Nechápu, jak se tohle může stát.
Nechápu to!“ Pořád se usmíval. Slza se mu
dokutálela až k bradě a skanula na límec jeho
košile. „Jen to řekni, Nicku.“
 680/1030

„Rande, já Amy nezabil ani jsem jí nijak

jinak neublížil.“ Pořád se na mě díval. „Věříš
mi, že jsem jí nijak fyzicky neublížil?“
Rand se znovu zasmál. „Víš, co jsem už
chtěl říct? Chtěl jsem říct, že už nevím, čemu
mám věřit. A pak jsem si pomyslel, že je to
věta, kterou řekl někdo jiný. Že je to věta z
nějakého filmu, ne něco, co bych měl říct já,
a na chvilku jsem si nebyl jistý, jestli nejsem
ve filmu. Můžu přestat být v tom filmu? Pak
jsem věděl, že nemůžu. Ale na vteřinku si
člověk pomyslí: Řeknu něco jiného a tohle
všechno se změní. Ale ono se to nezmění, že
ne?“
Zavrtěl rychle hlavou, jako když se otřepe
pes, a vyšel za svou ženou do auta.
Místo aby mi bylo smutno, znepokojilo mě
to. Ještě než Elliottovi odjeli od domu, už mě
napadlo: Musíme na policii rychle, co ne-
jdřív. Než Elliottovi začnou veřejně proh-
lašovat, že mi přestali věřit. Potřeboval jsem
dokázat, že moje žena není taková, jakou se
 681/1030

dělá. Že není Úžasná Amy, ale Mstivá Amy.

Na okamžik jsem si vzpomněl na Tommyho
O’Haru – na toho muže, který třikrát volal na
horkou linku, kterého Amy kdysi obvinila z
toho, že ji znásilnil. Tanner o něm něco
zjistil: nebyl to žádný chlapácký Ir, jak jsem
si podle jména představoval, ani hasič nebo
polda. Přispíval na jednu webovou stránku v
Brooklynu, takovou slušnou, a fotka tohoto
přispěvatele ukazovala hubeného muže s
brýlemi s černými obroučkami a neposednou
kšticí hustých černých vlasů, s trochu sarka-
stickým úsměvem a tričkem propagujícím
kapelu Bingos.
Ozval se mi do telefonu hned po prvním
zazvonění. „Ano?“
„Tady Nick Dunne. Volal jste mi ohledně
mé ženy. Amy Dunneové. Dříve Elliottové.
Musím s vámi mluvit.“
Odmlka, už jsem čekal, že típne telefon
jako Hilary Handyová.
„Zavolejte mi za deset minut.“
 682/1030

Zavolal jsem. Zřejmě byl někde v baru, zn-

al jsem ty zvuky v pozadí dobře: mumlání
hostů, cinkot kostek ledu, tlumené volání
lidí, kteří si objednávali nápoje nebo se
zdravili s kamarády. Na okamžik se mi za-
stesklo po mém vlastním baru.
„Tak díky,“ řekl. „Musel jsem zajít do baru.
Vypadá to, že to bude chtít panáka.“ Jeho
hlas zněl zblízka, tlumeně: představoval jsem
si, jak sedí nad skleničkou a dlaní si zakrývá
pusu, aby ho okolí neslyšelo.
„Tak,“ začal jsem, „dostal jsem vaše
vzkazy.“
„Dobře. Ona se pořád pohřešuje, že?
Amy.“
„Ano.“
„Můžu se vás zeptat, co se podle vás
stalo?“ pokračoval. „Co se Amy stalo?“
Ksakru, potřeboval jsem se napít. Šel jsem
do kuchyně – druhého nejlepšího místa hned
po mém baru – a nalil jsem si. Dával jsem si
v posledních dnech na pití větší pozor, ale
 683/1030

bylo to tak dobré: chuť skotské v ztemnělé

místnosti se zataženými žaluziemi, za kter-
ými pražilo slunce.
„Můžu se zeptat, proč jste volal?“
odpověděl jsem otázkou.
„Sledoval jsem to v televizi,“ řekl. „Jste v
průseru.“
„To jsem. Chtěl jsem s vámi mluvit, pro-
tože jsem si myslel, že je to, zajímavé, že jste
se mi pokoušel zavolat. Vzhledem k tomu
obvinění ze znásilnění.“
„Á, vy o tom víte,“ poznamenal.
„Vím, že došlo k obvinění ze znásilnění, ale
tak úplně nevěřím, že jste to udělal. Chtěl
bych slyšet, co mi k tomu řeknete vy.“
„Jo.“ Slyšel jsem, jak se napil své skotské,
polkl, kostky ledu zazvonily o sklenici. „Jed-
nou večer jsem to zaslechl ve zprávách.
Ten váš příběh. Amyin. Ležel jsem v
posteli a jedl thajské nudle. Staral jsem se o
svoje věci. A najednou jsem to tam uslyšel,
úplně mě to ohromilo. Ona po tolika letech.“
 684/1030

Zavolal na barmana o další skleničku. „Takže

můj právník mi řekl, aby mě ani ve snu
nenapadlo s vámi mluvit, ale... co můžu říct?
Jsem tak zatraceně hodný. Nemůžu vás v
tom nechat. Bože, kéž by se ještě mohlo v
barech kouřit. Tohle je rozhovor, kdy je
potřeba dát si skotskou a cigaretu.“
„Povídejte,“ vyzval jsem ho. „O tom obv-
inění. Znásilnění.“
„Jak už jsem řekl, viděl jsem ty zprávy a to,
jak na vás média kydají. Jako že jste ten
podezřelý. Neměl bych se do toho teda plést
– nepotřebuju si na tuhle holku oživovat ně-
jaké vzpomínky. I když se mě to přímo
netýká. Ale kašlu na to. Tenkrát bych dal
nevím co za to, kdyby mi někdo pomohl.“
„Tak mi pomozte,“ řekl jsem.
„Tak především, ona nakonec tu žalobu
stáhla – to víte, ne?“
„Vím. Udělal jste to?“
„Jděte do háje. Udělal jste to vy?“
„Ne.“
 685/1030

„Dobře.“
Tommy si objednal další skotskou. „Do-
volte mi otázku: bylo vaše manželství dobré?
Byla Amy šťastná?“
Mlčel jsem.
„Nemusíte mi odpovídat, ale já budu hád-
at, že ne. Amy nebyla šťastná. Z jakéhokoli
důvodu. Nebudu se ani ptát. Můžu hádat, ale
ptát se nebudu. Ale vím, že určitě víte tohle:
Amy si ráda hraje na boha, když není šťastná.
Na starozákonního boha.“
„Co to znamená?“
„Trestá,“ vysvětlil Tommy. „Tvrdě.“ Rozes-
mál se do telefonu. „Víte, měl byste mě
vidět,“ řekl. „Nevypadám jako nějaký
znásilňovač žen. Vypadám jako ňouma, bl-
beček. Jsem ňouma. Brečím u písničky
,Sestro Christian‘. Bulím u filmu Kmotr II.
Pokaždé.“ Napil se a rozkašlal se. Zdálo se, že
se uvolňuje.
„Fredo?“ zeptal jsem se.
„Jo, Fredo, kamaráde. Chudák Fredo.“
 686/1030

„Zašlápnutý.“
Většina mužů se mezi sebou dokáže dom-
luvit díky sportu. My jsme byli filmoví
nadšenci a tohle byl pro nás ekvivalent ně-
jaké skvělé akce ve slavném fotbalovém
utkání. Oba jsme ten film znali a právě to, že
jsme ho znali, nám umožňovalo bavit se
spolu jako dva staří dobří kámoši, kteří jsou
v pohodě.
Znovu se napil. „Bylo to tak šíleně
absurdní.“
„Povídejte.“
„Nenahráváte si to nebo tak něco, že ne?
Nikdo nás neposlouchá? Protože to teda
nechci.“
„Jsme sami. Jsem na vaší straně.“
„Takže jsem se seznámil s Amy na jednom
večírku – dneska je to už sedm let – a ona
byla tak zatraceně super. Veselá a ujetá a...
super. Prostě jsme si hned padli do noty,
víte, a to se mi s holkama moc často nestává,
aspoň ne s takovýma, jako je Amy. Nejdřív
 687/1030

jsem si myslel. no, myslel jsem si, že je to

jenom nějaký fórek. Kde to má háček, víte?
Ale začali jsme spolu chodit, byli jsme spolu
tak dva tři měsíce, a já na to pak přišel: ona
není taková, za koho jsem ji původně
považoval. Dokázala citovat různé fóry, ale
ve skutečnosti legraci ráda neměla. Nejradši
by se vůbec nesmála. A ještě radši by byla,
kdybych se taky nesmál a nedělal srandu, ale
to nešlo, protože je to moje práce, jenže jí to
připadalo jako ztráta času. Vlastně jsem v
první řadě vůbec nevěděl, proč se mnou za-
čala chodit, protože se zdálo dost jasné, že se
jí ani nelíbím. Rozumíte, co chci říct?“
Přikývl jsem a napil jsem se. „Jo.
Rozumím.“
„Tak jsem se začal trochu vymlouvat,
nechtěl jsem s ní randit tak často. Ale
nezrušil jsem to, to ne, moc dobře jsem
věděl, že jsem jen takový idiot a ona hvězda.
Prostě jsem doufal, že se to možná ještě ně-
jak vyvrbí. Ale víte, dost často jsem se na
 688/1030

něco vymluvil: mám moc práce, něco hoří,

přijel mi kamarád, onemocněl mi papoušek a
tak. A začal jsem se vídat s jednou další
holkou, nic vážného, jen jsme se tak občas
sešli, zkrátka o nic nešlo. Aspoň jsem si to
tak myslel. Ale Amy to zjistila – dodnes
nevím jak, možná že sledovala, kdo ke mně
chodí. Jenže... sakra...“
„Napijte se.“
Oba jsme si lokli.
„Pak ke mně jednou večer přišla – to jsem
s tou druhou byl tak měsíc – Amy teda přišla
a byla zas celá taková jako dřív. Přinesla
DVD s pirátskou kopií jedné divadelní
komedie, která se mi líbila, bylo to under-
groundové představení v Durhamu, balík
hamburgerů a dívali jsme se na to, pak se ke
mně měla, tulila se ke mně a... promiňte. Je
to vaše žena. Chci říct jen tolik: ta holka
věděla, jak na mě. A skončilo to tak, že...“
„Jste se spolu vyspali.“
 689/1030

„Ano, ale chtěli jsme to oba. Pak odešla,

všechno bylo v pohodě. Ještě pusa na
rozloučenou ve dveřích a všechny tyhle
serepetičky.“
„A pak?“
„Pak se u mě najednou objevili dva pol-
dové, a že jdou vyšetřit znásilnění Amy a že
měla ,zranění odpovídající surovému znásil-
nění‘. A že měla na zápěstí podlitiny, a když
prohledali můj byt, našli v čele postele pod
matrací dvě pouta – obyčejné kravaty – a ta
pouta, cituji, ,odpovídala modřinám, které
měla na zápěstí‘.“
„A přivázal jste ji?“
„Ne, vůbec nic takového. nic takového
jsme spolu nedělali, rozumíte? Byl jsem z
toho úplně vedle. Musela tam ta pouta
přivázat, když jsem odešel na záchod nebo
tak. No, byl jsem v pořádném průseru.
Vypadalo to hodně špatně. A ona pak najed-
nou tu žalobu stáhla. Za pár týdnů jsem
dostal vzkaz, anonymní, napsaný na stroji, a
 690/1030

tam stálo: Příště si to možná dobře

rozmyslíš.“
„A pak jste už o ní neslyšel?“
„Už jsem o ní nikdy neslyšel.“
„A neuvažoval jste, že na ni podáte žalobu
vy?“
„Páni, to ne. V žádném případě. Byl jsem
akorát rád, že ji mám z krku. No a minulý
týden tak sedím na posteli, jím thajské nudle
a dívám se přitom na zprávy. Na Amy. Na
vás. Dokonalá manželka, výročí svatby, tělo
se nenašlo, opravdický průser. Čestné slovo,
úplně jsem se zpotil. Říkám si: To je celá
Amy, už pokročila k vraždě. Do hajzlu.
Myslím to vážně, kámo: vsadím se, že ať na
vás ušila cokoli, bude to kurva drsný. Měl
byste mít kurevsky nahnáno.“
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
OSM DNŮ POTÉ
Jsem mokrá po divoké jízdě na mo-
torových lodičkách; zaplatili jsme pět dolarů,
ale blbli jsme mnohem déle, protože ty vě
mladé holky z půjčovny si raději na sluníčku
listovaly v bulvárních časopisech a kouřily,
než aby nás hnaly z vody. Tak jsme dobrou
půlhodinu řádili na lodičkách s nárazníky a
motorem ze sekačky, vráželi do sebe a dělali
prudké otočky, až nás to samotné přestalo
bavit a vrátili jsme se na břeh.
Greta, Jeff a já, podivná posádka na podi-
vném místě. Z Grety a Jeffa se během dne
stali dobří kamarádi, lidi to tady tak dělají,
protože se tu nic jiného ani dělat nedá.
Myslím, že Greta uvažuje o tom, jestli si má z
Jeffa udělat dalšího partnera, s kterým to
dovede do katastrofálních konců. Jeff by rád.
 692/1030

Líbí se mu. Je mnohem hezčí než já teď, na

tomhle místě. Lacině hezká. Nosí vrchní díl
plavek a džínové šortky, v zadní kapse má
strčené tričko pro případ, že by chtěla zajít
do obchodu (s tričky, suvenýry vyřezanými
ze dřeva a ozdobnými kameny) nebo do res-
taurace (na hamburger, grilovanou klobásu,
karamely). Chce, abychom se vyfotili v ohozu
ve stylu starého Západu, ale já z jistých dů-
vodů odmítám, navíc nechci dostat vši z ně-
jakého špinavého buranského klobouku.
Pak se přesuneme na zchátralé golfové
hřišťátko. Umělá tráva je na mnoha místech
vyšlapaná, aligátoři a větrné mlýny, co se
kdysi mechanicky pohybovali, teď stojí. Jeff
se toho ujme, roztočí lopatky větrného
mlýnu, otvírá a zavírá aligátorovi tlamu. Do
některých jamek se nedá strefit – tráva je
zvlněná jako koberec, farma s lákavou myší
dírou se sama rozpadla. Tak si vybíráme jen
ty zachovalé jamky a hrajeme bez nějakého
zvláštního pořadí. Nikdo ani nepočítá skóre.
 693/1030

Starou Amy by něco takového neskutečně

štvalo: ta chaotičnost a bezcílnost všeho. Ale
učím se nechat se jen tak unášet. Jsem víc
než dobrá v lelkování, jsem typ A, prvotřídní
louda, vůdce party zlomených srdcí, která se
vyžívá v této osamělé zábavě, každý z nás se
poučil ze zrady milovanou osobou. Přistihnu
Jeffa (podváděného, rozvedeného, platícího
nemalé alimenty), jak se mračí, když míjíme
Tester lásky: stiskněte kovovou rukojeť a sle-
dujte, jak teplota stoupá z hodnoty „povrchní
známost“ na „spřízněná duše“. Podivná
rovnice – drtivý stisk znamená opravdovou
lásku – připomíná mi to chudáka zbitou
Gretu, často si přejede palcem modřinu na
hrudi, jako by to bylo nějaké tlačítko, které
může zmáčknout.
„Jsi na řadě,“ říká mi Greta. Otírá si míček
o šortky – dvakrát se trefila do strouhy se
špinavou vodou.
Zaujmu postavení a pošlu svůj jasně čer-
vený míček přímo do otvoru ptačí budky. Na
 694/1030

okamžik tam zmizí, pak se zas objeví a znovu

zmizí v otvoru. Zmizí, objeví se. Pocítím
záchvěv úzkosti – všechno se v určitém mo-
mentu znovu objeví, i já. Cítím úzkost, pro-
tože si myslím, že se moje plány změnily.
Zatím jsem je změnila jen dvakrát. Poprvé
s tou zbraní. Chtěla jsem si pořídit zbraň a
pak se toho dopoledne, co jsem zmizela,
postřelit. Nijak vážně: do lýtka nebo do
zápěstí. Zanechala bych tam po sobě náboj,
bylo by na něm moje maso a krev. Došlo k
zápasu! Amy někdo postřelil! Ale pak jsem si
uvědomila, že by to bylo trochu moc hrdin-
ské i na mě. Bolelo by mě to celé týdny a já
nemám ráda bolest (s rozřezanou rukou je to
teď už lepší, děkuji pěkně). Ale i přesto se mi
ten nápad se zbraní líbil. Vyšlo to dobře. Ne
Amy někdo postřelil, ale Amy měla strach.
Tak jsem se hodila do gala a zajela do
nákupního centra právě o svátku Valentýna,
aby si mě pamatovali. Zbraň jsem nakonec
 695/1030

nesehnala, ale to nevadí, pokud mi změněný

plán vyjde.
Ta druhá změna je mnohem extrémnější.
Rozhodla jsem se totiž, že nezemřu.
Našla bych v sobě dostatek kázně něco
takového udělat, ale nemůžu se smířit s tím,
jak je to nespravedlivé. Není to fér, abych
musela zemřít. Doopravdy zemřít. Nechci.
Já přece nic neprovedla.
Problémem jsou teď peníze. Je to směšné,
že zrovna peníze pro mě budou problém. Ale
mám jen omezené množství – v této chvíli
devět tisíc sto třicet dva dolarů. Budu potře-
bovat víc. Dnes ráno jsem šla na kus řeči s
Dorothy, jako vždy s kapesníkem v ruce,
abych nezanechala otisky prstů (řekla jsem
jí, že je po babičce – snažím se v ní vzbudit
nejasný dojem jižanského bohatství, které
někdo prohýřil, jsem taková Blanche
DuBoisová). Opírala jsem se o pult a ona mi
s mnohými byrokratickými podrobnostmi
vyprávěla, že si nemůže dovolit koupit léky
 696/1030

na ředění krve – ta ženská je encyklopedií

nedostupných léků , a já pak řekla, jen abych
oťukla situaci: „Vím, o čem mluvíte. Mě by
taky zajímalo, kde vezmu za týden nebo za
dva na nájem své chatičky.“
Mrkla na mě, pak mrkla zas na televizi,
kde běžela nějaká soutěžní hra doprovázená
hlasitými výkřiky a celkovým řevem. Chovala
se ke mně po celou dobu babičkovsky, určitě
by mě tu nechala bydlet dál, na neurčito:
chatky byly zpola prázdné, takže žádná
škoda.
„Měla byste si teda sehnat nějakou práci,“
řekla Dorothy, aniž se otočila od televize.
Soutěžící udělala chybu, přišla tím o cenu,
ozval se zvukový efekt vyjadřující její
zklamání.
„Jakou práci? Co tady v okolí můžu
sehnat?“
„Úklid, hlídání dětí.“
 697/1030

Čili bych se měla stát placenou ženou v

domácnosti. Připadalo mi to směšnější než
milion plakátů s koťaty visícími na stromě.
Je pravda, že ani v našem chudém státě
Missouri jsem nemusela obracet každý dolar.
Sice jsem nemohla jít a jen tak si koupit auto,
protože ho chci, ale taky jsem nemusela den-
ně počítat, co si můžu dovolit, nemusela jsem
kupovat jen levné potraviny a přemýšlet,
jestli mám na mléko. Moji rodiče se nikdy
neobtěžovali, aby mě to naučili, takže mě
vůbec nepřipravili na reálný svět. Když mi
například Greta řekla, že v obchodě u
přístaviště stojí čtyřlitrová bandaska mléka
pět dolarů, překvapilo mě to, protože mi ty
mladé holky vždycky účtovaly deset. Říkala
jsem si, že to je dost, ale nenapadlo mě, že to
na mě ta uhrovitá slečinka jen tak zkouší a
čeká, jestli jí na to skočím.
Tak jsem se snažila šetřit, ale můj rozpočet
– podle internetu zaručeně dostačující na
 698/1030

šest až devět měsíců – je očividně v háji. A já

tím pádem taky.

Když dohrajeme golf – samozřejmě jsem

vyhrála, vím to, protože jsem v duchu
počítala skóre, zamíříme ke stánku s párky v
rohlíku dát si něco k obědu a já vklouznu za
roh a zalovím pod košilí ve svém váčku na
peníze, který nosím na opasku, a když se
ohlédnu, vidím, že mě Greta sleduje a vidí,
odkud ty peníze tahám.
„Slyšela jsi už někdy o peněžence, ty Mošn-
ičko?“ zavtipkuje. To bude přetrvávající
problém – osoba na útěku potřebuje spoustu
peněz v hotovosti, ale zároveň si je nemá kde
pořádně schovat. Greta se naštěstí dál na nic
nevyptává – ví, že jsme na tom obě stejně:
oběti. Sedíme na kovové piknikové lavičce a
jíme párek v rohlíku, fosfátový váleček v bílé
housce s tak zelenou čalamádou, že vypadá
úplně jedovatě, ale možná je to ta největší
pochoutka, co jsem kdy jedla, protože jsem
Mrtvá Amy a je mi to fuk.
 699/1030

„Hádej, co pro mě Jeff našel ve své

chatce,“ řekne Greta. „Další knížku od autora
Marťanské kroniky.“
„Ray Bradbora,“ doplní Jeff. Bradbury,
pomyslím si.
„Jo, správně. Tudy přijde něco zlého,“ říká
Greta. „Je to dobré,“ zacvrliká, jako by stačilo
říct o knize jen tohle: je dobrá nebo je špat-
ná. Líbila se mi nebo nelíbila. Žádná diskuse
o stylu, tématech, nuancích, kompozici. Jen
dobrý nebo špatný. Jako ten párek v rohlíku.
„Četl jsem to, když jsem se sem nastěhov-
al,“ říká Jeff. „Je to dobrá knížka. Strašidel-
ná.“ Všimne si, že se na něj dívám, a udělá
grimasu skřeta, vykulí oči a vyplázne jazyk.
Není můj typ vousy má moc rozježené,
kdovíkde bere ty ryby – ale je hezký. Přit-
ažlivý. Oči má takové hrozně přátelské, ne le-
dově modré jako Nick. Přemýšlím, jestli bych
se s ním „já“ chtěla vyspat pěkně pomalu se s
ním pomilovat, jeho tělo přitisknuté k
mému, v uchu bych slyšela jeho dech, vousy
 700/1030

by mě šimraly po tváři, ne takové osamělé

šukání jako s Nickem, kdy se naše těla sotva
dotýkala: pravý úhel zezadu, do elka
zepředu, Nick pak téměř okamžitě vyskočí z
postele a uhání do koupelny pod sprchu a
nechává mě v posteli v jeho mokré skvrně.
„Ztratila jsi řeč?“ říká Jeff. Nikdy mě
neoslovuje jménem, jako by věděl, že oba
víme, že jsem mu ho nalhala. Nazývá mě tato
paní nebo krásná paní nebo ty. To by mě za-
jímalo, jak by mi říkal v posteli. Možná
miláčku.
„Jen přemýšlím.“
„Ahá!“ řekne a zase se usměje.
„Myslela jsi na nějakého kluka, řekla
bych,“ ozve se Greta.
„Možná.“
„Myslela jsem, že si dáme na chvilku od
těch idiotů pokoj,“ říká. „Že se budeme starat
o naše slepičky.“ Včera večer po Ellen Ab-
bottovéjsem byla příliš rozčilená, než abych
šla rovnou domů, tak jsme se ještě podělily o
 701/1030

karton se šesti plechovkami piva a předsta-

vovaly jsme si, jak vedeme poustevnický
život v lesbické vesničce mezi samými že-
nami, kde žije Gretina matka, jak chováme
slepice a sušíme prádlo na sluníčku. Jsme
objektem něžného, platonického dvoření ze
strany starších žen s pokroucenými klouby a
shovívavým smíchem. Džíny a manšestráky a
dřeváky, žádná starost s líčením, vlasy nebo
nehty, objemem hrudníku nebo boků, žádné
předstírání, že jsme chápající manželky nebo
oddané přítelkyně, které milují všechno, co
jejich chlap dělá.
„Ne všichni chlapi jsou hajzlové,“ řekne
Jeff. Greta něco vyhýbavě zahučí.
Vracíme se do našich chatek úplně
rozpuštění. Připadám si jako zmrzlina na
slunci. Chci si tak akorát sednout pod kašla-
jící okenní klimatizaci a vystavit kůži příjem-
nému chládku a dívat se na televizi. Objevila
jsem kanál, kde dávají staré filmy a seriály ze
sedmdesátých a osmdesátých let, ale nejdřív
 702/1030

přichází Ellen Abbottová, můj nový oblíbený

pořad!
Nic nového, stále nic nového. Ellen ráda
spekuluje, to mi věřte, zve do studia celou
řadu neznámých lidí z mé minulosti, kteří
přísahají, že jsou mí přátelé, a všichni o mně
mají co hezkého říct, dokonce i ti, co mě
neměli nijak zvlášť rádi. Posmrtná láska.
Zaklepání na dveře a já vím, že to bude
Greta s Jeffem. Vypnu televizi a ti dva stojí
bezcílně na schodku.
„Co děláš?“ ptá se Jeff.
„Čtu si,“ zalžu.
Postaví na kredenc balení šesti piv, Greta
ťapká za ním. „Měla jsem dojem, že slyším
televizi.“
V těchhle malých chatičkách je ve třech li-
dech doslova narváno. Chvilku blokují
vchod, trochu mě to znervózní – proč blokují
vchod? – a pak se pohnou dál a zase blokují
můj noční stolek. V něm mám opasek s
penězi, je tam osm tisíc v hotovosti.
 703/1030

Stodolarové, padesátidolarové a dvacetidol-

arové bankovky. Ten opasek je ošklivý, tělové
barvy a takový nařasený. Nemůžu u sebe
nosit všechny peníze – nějaké nechávám
různě poschovávané v chatce – ale snažím se
mít většinu peněz u sebe a to jsem pak
nervózní jak holka na pláži s velkou menstru-
ační vložkou. Ta zvrácená část mého já ráda
utrácí, protože pokaždé když rozházím
svazek dvacetidolarovek, nemusím už
schovávat tolik peněz a mít strach, že mi je
někdo ukradne nebo je ztratím.
Jeff zapne televizi a na obrazovce se objeví
Ellen Abbottová a Amy.
„Chceš se dívat... na Amy?“ ptá se Greta.
Nedokážu říct, jestli se nechtěla spíš
zeptat: Chceš se dívat, Amy? místo Chceš se
dívat na Amy?
„Ne. Jeffe, nechceš přinést kytaru?
Můžeme si sednout dozadu na verandu.“
Jeff a Greta se na sebe podívají.
 704/1030

„Ale dívala ses na tohle, že?“ říká Greta.

Ukáže na obrazovku, jsem tam s Nickem na
nějaké benefiční akci, v dlouhých šatech,
vlasy mám vyčesané do drdolu a vypadám víc
tak jako teď s krátkými vlasy.
„Je to nuda,“ prohlásím.
„No já si vůbec nemyslím, že je to nuda,“
říká Greta a plácne sebou na mou postel.
Pomyslím si, jaký jsem blázen, že si tyhle
dva lidi pouštím dovnitř. Je hloupost myslet
si, že je dokážu kontrolovat, když jsou to
divoké bytosti, lidé zvyklí se vetřít, využít
slabosti toho druhého, pořád něco potřebují,
zatímco pro mě je tenhle postoj cosi nového.
Pořád něco potřebovat. Lidé, co chovají na
zahradě pumy a doma šimpanze – takhle si
musí připadat, když je jejich roztomilé
zvířátko rozpáře.
„Nezlobte se, ale víte... je mi nějak blbě.
Asi jsem byla moc na sluníčku.“
Vypadají překvapeně a trochu uraženě a já
si říkám, jestli jsem to nepřehnala – oni jsou
 705/1030

neškodní a já jen trpím stihomamem. Ráda

bych tomu věřila.
„Jasně, jasně, samozřejmě,“ říká Jeff.
Pomalu se štrachají ven, Jeff si cestou zas
vezme to pivo, co přinesl. Za minutu už
slyším z Gretiny chatky Ellen Abbottovou. Ty
obviňující otázky. Proč jste... Jak vysvětlíte,
že...
Proč jsem se tu vůbec s někým sez-
namovala? Proč jsem nezůstala v ústraní?
Jak vysvětlím své činy, jestli mě odhalí?
Nemůžou mě odhalit. Kdyby se to někdy
stalo, byla bych ta nejnenáviděnější žena na
téhle planetě. Z krásné, milé a k záhubě
odsouzené těhotné oběti sobeckého
nevěrného darebáka by se rázem stala hnus-
ná potvora, která zneužila dobrá srdce všech
amerických občanů. Ellen Abbottová by mi
věnovala sérii pořadů a rozhněvaní diváci by
tam ventilovali svou nenávist: „Tohle je jen
další případ rozmazlené bohaté holčičky,
která si dělá, co chce, a vůbec nepřemýšlí o
 706/1030

pocitech ostatních, Ellen. Myslím, že by měla

na celý život zmizet – do vězení!“ Takhle,
takhle by to bylo. Četla jsem na internetu
rozporuplné informace o trestech za to, když
někdo nafinguje smrt nebo nastrojí vraždu
na svého manžela či manželku, ale vím, že
veřejné mínění by bylo kruté. I kdybych pak
dělala cokoli – starala se o sirotky a
ošetřovala malomocné – až bych zemřela,
mluvilo by se o mně jako o Té, co předstírala
svou smrt a hodila to na svého manžela,
nezapomeňte.
To si nemůžu dovolit.

Za pár hodin jsem ještě vzhůru, potmě

přemýšlím, vtom zarachotí dveře, lehké
bouchnutí, Jeffovo. Uvažuju, pak otevřu,
jsem připravená se omluvit za svou před-
chozí nezdvořilost. Popotahuje si vousy,
hledí na rohožku, pak ke mně zvedne své
jantarové oči.
„Dorothy říkala, že sháníš práci,“ řekl.
„Jo. Asi jo. Sháním.“
 707/1030

„Něco pro tebe dnes večer mám, zaplatím

ti padesát babek.“
Amy Elliottová Dunneová by pro padesát
babek z chatky nevylezla, ale Lydia anebo
Nancy potřebuje práci. Musím souhlasit.
„Je to pár hodin, padesát dolarů.“ Pokrčí
rameny. „Mně na tom nesejde, jen jsem si
řekl, že ti to nabídnu.“
„O co se jedná?“
„O rybaření.“

Myslela jsem, že Jeff pojede dodávkou, ale

vede mě k nablýskanému fordu, nádhernému
autu, jaké mívá čerstvý absolvent univerzity s
velkými plány a skromným rozpočtem, ne
auto, které by měl mít dospělý muž. Pod šaty
mám plavky, jak mi bylo přikázáno. („Ne
dvoudílné, ale vcelku, ty, ve kterých můžeš
normálně plavat,“ řekl; nikdy jsem si
nevšimla, že by se motal kolem bazénu, ale
ví, jaké mám plavky, což mi lichotilo a
zároveň mě to zneklidňovalo.)
 708/1030

Stahuje okénka a jedeme zalesněnými

kopci, na krátké vlasy mi usedá prach. Je to
jako scéna z nějakého country videoklipu:
dívka v letních šatech se vyklání z okénka a
nechá se ovívat vzduchem letní noci v jakém-
si venkovském státě. Vidím hvězdy. Jeff si
chvílemi něco prozpěvuje.
Zaparkuje u silnice nedaleko restaurace,
která stojí na dřevěných kůlech nad jezerem,
je známá tím, že se tu griluje a dostanete tu
obrovské upomínkové kelímky s alkoholick-
ými nápoji podezřelých názvů: Aligátoří džus
a Okounova huba. Vím to, protože odhozené
pomačkané kelímky se válejí všude kolem
břehu jezera, mají neonové barvy a je na nich
logo restaurace: U Sumce Karla. Nad hladinu
jezera vybíhá ještě dřevěná lávka hosté si
můžou ze strojů na kliku naplnit kornouty
žrádlem a pak ho házet do otevřených tlam
stovek velkých sumců, kteří čekají pod
lávkou.
„Co konkrétně budeme dělat, Jeffe?“
 709/1030

„Ty je budeš chytat do sítě, já je budu za-

bíjet.“ Vystoupí z auta a já jdu za ním
dozadu, kde má chladicí boxy. „Dáme je sem,
na led, a pak je prodáme.“
„Prodáme. Kdo kupuje kradené ryby?“
Jeff se usměje jako líná kočka. „Mám svou
klientelu.“
A já si pak uvědomím: Jeff vůbec není jako
Grizzly Adams, hráč na kytaru a ochránce
přírody. Je to tuctový zloděj a myslí si o sobě,
že je něco lepšího než tohle.
Vyndá z auta síť, krabici s návnadou a
špinavý plastový kbelík.
Nemám naprosto v úmyslu podílet se na
nezákonném rybolovu, ale ta nová „já“ se na
to docela těší. Kolik žen se může pochlubit,
že jsou členkami pytlácké rybářské bandy?
„Já“ jsem jen taková hra. Stala jsem se hrou,
od té doby, co jsem zemřela. Všechno, co
jsem neměla ráda a čeho jsem se bála,
všechny zábrany ze mě spadly. „Já“ můžu
 710/1030

dělat skoro všechno. Duch má takovou

svobodu.
Sejdeme z kopce pod lávku restaurace a na
molo, o které šplouchají vlnky rozvířené pro-
jíždějícím motorovým člunem, na něm
vyřvává hudba Jimmyho Buffetta.
Jeff mi podá podběrák. „Musíme být rychlí
– ty skočíš do vody, zabereš podběrákem,
lapneš ryby a pak mi síť podáš. Ryby budou
těžké a budou sebou mrskat, tak se na to při-
prav. A neječ nebo tak něco.“
„Nebudu ječet. Ale nechci do vody. Můžu
to dělat z lávky.“
„Tak si aspoň sundej šaty, nebo si je
zničíš.“
„To je dobrý.“
Chvilku vypadá naštvaně – on je šéf a já
zaměstnanec a zatím ho vůbec ne-
poslouchám, ale pak se už klidně otočí a
stáhne si košili, podá mi krabici s návnadou,
nedívá se na mě, jako by se styděl. Držím kr-
abici s násypkou nad vodou a okamžitě se ke
 711/1030

mně hrne stovka lesklých rybích hřbetů,

hejno hadích těl zuřivě mrskajících ocasy
nad hladinou, jedna ryba se dere přes
druhou a polyká granule pro kočky a pak se
na mě všechny podívají jako způsobná
zvířátka a čekají na další příděl.
Strčím podběrák doprostřed hejna a tvrdě
dosednu na lávku, abych pákovým pohybem
podběrák vytáhla. Když jím trhnu, je v něm
asi šest vousatých, hladkých sumců, všichni
se zoufale snaží dostat se zpátky do vody,
otvírají a zavírají tlamy lapené do nylonové
sítě, jejich kolektivní mrskání cloumá pod-
běrákem nahoru a dolů.
„Zvedej, zvedej, holka!“
Opřu si držadlo podběráku o koleno a
nadzvednu ho, Jeff do něj sáhne rukama ve
froté rukavicích na manikúru, aby měl
pevnější úchop. Sevře rybu kolem ocasu, pak
jí mávne jako kyjem a rozbije jí hlavu o okraj
lávky. Vystříkne krev. Na nohy mi dopadne
cár kůže, do vlasů mi vletí tvrdý kousek
 712/1030

masa. Jeff hodí rybu do kbelíku a pokračuje

plynule jako automatická linka.
Pracujeme s hekáním a funěním asi půl
hodiny, vylovíme čtyři plné sítě, až mi už
zdřevění ruce a chladicí boxy jsou plné. Jeff
vezme prázdné vědro a nabere do něj vodu z
jezera, chrstne ji na vyvržené vnitřnosti, aby
spadly do rybí sádky. Sumci hltají pozůstatky
svých padlých bratří. Lávka je čistá. Ještě
nám oběma poleje vodou z jezera zakrvácené
nohy.
„Proč je musíš zabíjet?“ ptám se.
„Nemůžu se dívat, jak zvíře trpí,“ řekne.
„Chceš se rychle smočit?“
„To je dobrý,“ odpovím.
„Takhle nemůžeš do auta – pojď, rychle se
opláchneme, máš na sobě víc svinstva, než si
myslíš.“
Seběhneme z lávky k nedaleké kamenité
pláži. Brodím se ve vodě po kotníky, Jeff se
rozběhne obřími skoky do vody, cáká kolem
sebe, pak se vrhne vpřed a zuřivě plave. Když
 713/1030

je ode mě dost daleko, odepnu si opasek s

penězi a přikryju ho šaty u kraje jezera.
Nahoru na hromádku položím brýle.
Ponořím se do jezera, cítím, jak mi teplá
voda stoupá od stehen přes břicho až ke
krku, pak zadržím dech a jdu pod hladinu.
Plavu daleko a rychle, jsem pod vodou
déle, než bych měla, abych si připomněla,
jaký je to pocit, když se člověk topí – vím, že
bych to dokázala udělat, kdybych musela – a
když se vynořím a jediným ukázněným náde-
chem zase naberu vzduch, vidím, jak Jeff
rychle míří ke břehu, musím plavat rychle
jako sviňucha zpátky ke svému opasku s
penězi a vyškrábat se na kamenitý břeh dřív
než on.
 NICK DUNNE
OSM DNŮ POTÉ
Jakmile dotelefonuju s Tommym, volám
Hilary Handyové. Pokud je moje „vražda“
Amy lež a O’Harovo „znásilnění“ Amy taky,
proč by nemohlo být její „pronásledování“
Amy taky vylhané? Sociopatka musí někde
začít, třeba i na strohých mramorových
chodbách Wickshirské akademie.
Hned jak to zvedla, vyhrkl jsem: „Tady
Nick Dunne, manžel Amy Elliottové.
Opravdu s vámi musím mluvit.“
„Proč?“
„Opravdu, opravdu potřebuju víc inform-
ací. O vašem -“
„Neříkejte přátelství.“ Slyším v jejím hlase
hněvivý úšklebek.
„Ne. Nebudu. Jen chci slyšet váš názor.
Nevolám proto, že si myslím, že byste měla
něco – cokoli – společného s mou ženou, s
 715/1030

její situací, v současné době. Ale já bych

opravdu rád slyšel, co se tenkrát stalo.
Pravdu. Protože si myslím, že možná
dokážete vrhnout světlo na... model Amyina
chování.“
„Na jaký model?“
„Když se něco hodně zlého stane lidem,
kteří ji naštvou.“
Slyšel jsem, jak ztěžka dýchá. „Před dvěma
dny bych se s vámi nebavila,“ začala. „Ale
pakjsembyla na skleničce s pár známými,
byla tam puštěná televize a v ní vy, a mluvilo
se o Amyině těhotenství. Všichni, s kým jsem
tam byla, se na vás hrozně zlobili. Nenáviděli
vás. A já si pomyslela: vím, jaké to je. Pro-
tože ona není mrtvá, že? Pořád se pohřešuje?
Tělo se nenašlo?“
„To je pravda.“
„Tak já vám to řeknu. O Amy. A o střední
škole. A co se stalo. Vydržte.“ Slyšel jsem, že
u ní hraje televize, kreslené pohádky pit-
vořící se hlasy a pištivá hudba – pak
 716/1030

najednou ticho. Pak dětský pláč. Běžte se

dívat dolů. Dolů, prosím.
„Takže první ročník. Já jsem holka z Mem-
phisu. Všechny ostatní jsou z východního
pobřeží, přísahám. Připadám si divně, taková
jiná, rozumíte? Všechny ty holky ve Wick-
shire vypadaly, jako by je vychovávali hro-
madně – stejná mluva, oblečení, vlasy. Ne že
bych si připadala jako nějaký vyvrhel, byla
jsem jen taková. nejistá, přesně řečeno bez
sebevědomí. Amy byla už od počátku Někdo.
Vzpomínám si, že hned první den ji už
všichni znali, všichni o ní mluvili. Byla to
Úžasná Amy – všechny jsme v dětství četly ty
knížky – plus byla prostě nádherná. Víte,
byla -“
„Jo, já vím.“
„Tak. A dost brzy se o mě začala zajímat,
tak nějak mě brala pod svou ochranu nebo
jak to říct. Ráda z legrace říkala, že ona je ta
Úžasná Amy a já její věrná kamarádka Suzy,
začala mi i říkat Suzy a ostatní brzy taky.
 717/1030

Mně to vyhovovalo. Víte, byla jsem taková

patolízalka: donesla jsem Amy pití, když
měla žízeň, vyprala jí prádlo, když potře-
bovala čisté. Vydržte.“
Znovu jsem slyšel, jak její vlasy šustí o
sluchátko. Marybeth přivezla všechna alba
Elliottových pro případ, že bychom potře-
bovali další fotografie. Ukazovala mi fotku
Amy s Hilary, tváře u sebe, usmívaly se.
Proto jsem si Hilary teď dokázal představit,
stejně máslové blond vlasy jako moje žena,
obličej ne tak hezký, oříškově hnědé oči.
Jasone, já telefonuju – dej jim nanuky, to
snad není taková hrozná práce.
„Promiňte. Naše děti nejsou ve škole a
manžel se o ně nikdy nestará, tak je asi celý
zmatený, co si s nimi má počít těch deset
minut, co s vámi telefonuju. Promiňte.
Takže... takže, jo. Byla jsem ta malá Suzy,
hrály jsme tu hru dál a pár měsíců – srpen,
září, říjen – to bylo moc prima. Jako takové
intenzivní přátelství, byly jsme pořád spolu.
 718/1030

A pak se stalo několik zvláštních věcí najed-

nou a já věděla, že ji jaksi naštvaly.“
„Co?“
„Na podzimním plese, kde byli i kluci ze
sousední školy, jsme se seznámily s jedním z
nich a on druhý den zavolal mně místo Amy.
Jsem si jistá, že to udělal proto, že před Amy
se kluci nedokázali tak osmělit, ale stejně, a
za pár dní pak bylo čtvrtletní hodnocení
prospěchu a já ho měla o trochu lepší než
Amy, řekněme, že jedna celá nula proti jedna
celá jedna. A nedlouho potom mě jedna naše
kamarádka pozvala, abych k nim jela na Den
díkůvzdání. Mě, ne Amy. Znovu říkám: jsem
si jistá, že to bylo proto, že před Amy měli
všichni respekt. Nebylo jednoduché být v její
blízkosti, každý měl pořád pocit, že na ni
musí udělat dojem. Ale já cítila, že se tím
všechno trochu změnilo. Viděla jsem, že ji to
opravdu štve, i když to nahlas nepřiznala.
Místo toho mě začala nutit dělat nějaké
věci. Já si to tenkrát neuvědomovala, ale
 719/1030

začala na mě šít všelijaké boudy. Zeptala se

mě, jestli mi může obarvit vlasy na stejný
odstín blond, jako má ona, že mám takovou
myší barvu a světlejší odstín mi bude tak
slušet. A začala si stěžovat na rodiče. Ona si
na ně stěžovala vždycky, ale teď opravdu
přitvrdila – říkala, že ji mají rádi jen jako ně-
jakou představu a ne takovou, jaká je – takže
je chce naštvat. Navedla mě, abych jim z
žertu volala, že jsem nová Úžasná Amy. Něk-
dy jsme o víkendu jely vlakem do New Yorku
a ona mě navedla, abych postávala před
jejich domem jednou jsem zase musela
utíkat za její mámou a říct jí, že se chci Amy
zbavit a být sama jejich novou Amy a takové
blbosti.“
„A vy jste to udělala?“
„Byly to takové vylomeniny, co holky něk-
dy dělají. To ještě neexistovaly mobily a ky-
beršikana. Dělaly jsme takové legrácky kaž-
dou chvíli, byly to takové pitomosti. Chtěly
jsme jedna druhou trumfnout, soutěžily
 720/1030

jsme, která z nás je odvážnější a má

bláznivější nápady.“
„A pak?“
„Pak se ode mě začala odtahovat. Och-
ladla. A já si myslela myslela jsem si, že mě
už nemá ráda. Holky ve škole se na mě začaly
dívat tak divně. Najednou mě vyloučily z
našeho prima kroužku. No dobrá. Ale pak si
mě jednoho dne zavolala ředitelka školy.
Amy měla vážný úraz – vymknutý kotník,
zlomenou ruku, zlomená žebra. Spadla z
toho dlouhého schodiště a řekla, že jsem do
ní strčila já. Moment.“
Běžte hned zpátky dolů. Běžte. Dolů.
Dóóóóólůůů.
„Promiňte, už jsem zpátky. Nikdy si nepoř-
izujte děti.“
„Takže Amy řekla, že jste ji z těch schodů
srazila?“ zeptal jsem se.
„Jo. Protože jsem blááááázen. Že jsem jí
úplně posedlá, nejdřív jsem chtěla být Suzy,
ale pak mi to už nestačilo – musela jsem být
 721/1030

Amy. A samozřejmě pro to měla veškeré

důkazy, protože mě v těch předchozích
měsících přinutila, abych jí je poskytla. Její
rodiče mě samozřejmě viděli číhat před
jejich domem. Obtěžovala jsem její matku.
Vlasy jsem měla stejně blond jako Amy a
kupovala jsem si stejné oblečení, jako měla
Amy – oblečení, které jsem nakupovala s ní,
ale to jsem nemohla dokázat. Všechny její
kamarádky se přidaly a tvrdily, že se mě Amy
během posledního měsíce hrozně bála.
Zkrátka všechny tyhle nesmysly. Udělali ze
mě naprostého blázna. Úplného šílence. Její
rodiče se postarali, abych dostala zákaz
přiblížení se k Amy. Já jen pořád přísahala,
že jsem to neudělala, ale to už mi bylo tak
hrozně, že jsem stejně chtěla odejít ze školy.
Takže naši nakonec proti mému vyloučení
nijak neprotestovali. Tenkrát jsem už od ní
chtěla být co nejdál. Rozumíte, ta holka si
sama zlomila žebra. Děsilo mě to –
 722/1030

patnáctiletá holka je něčeho takového

schopná! A oblbla tím kamarádky, rodiče i
učitele.“
„A tohle všechno bylo jen kvůli tomu
klukovi, známkám a pozvání na Den
díkůvzdání?“ „Asi za měsíc, co jsem se vrátila
do Memphisu, jsem dostala dopis. Bez pod-
pisu, napsaný na stroji, ale zcela jasně od
Amy. Byl to seznam věcí, kterými jsem jí
ublížila. Šílenosti: Zapomněla jsi na mě
počkat po angličtině. Dvakrát. Zapomněla
jsi, že mám alergii na jahody. Dvakrát.“
„Bože.“
„Ale já cítila, že ani to nebyl ten pravý
důvod.“
„A co teda?“
„Měla jsem pocit, že Amy chce, aby všichni
věřili, že je opravdu dokonalá. A když jsme se
skamarádily, tak jsem ji poznala. A ona
nebyla dokonalá. Rozumíte? Byla chytrá a
okouzlující a tohle všechno, ale taky byla
panovačná a trpěla obsesivně kompulzivní
 723/1030

poruchou, hrála divadlo a trochu lhala. Což

mně nevadilo. Ale vadilo to jí. Zbavila se mě
proto, že jsem věděla, že není dokonalá.
Proto jsem uvažovala o vás.“
„O mně? Proč?“
„Kamarádka vidí většinu chyb, které má ta
druhá. Manžel nebo manželka vidí úplně
každou, i tu nejhorší. Když potrestala
kamarádku, se kterou se znala jen tři měsíce,
tím, že schválně spadla ze schodů, co asi
provede muži, který byl tak hloupý, že si ji
vzal?“

Zavěsil jsem, protože jedno z Hilaryiných

dětí vzalo druhý telefon a začalo do něj
prozpěvovat nějakou dětskou písničku.
Ihned jsem zavolal Tannerovi a reprodukoval
mu své telefonáty s Hilary a Tommym.
„Takže máme pár příběhů, to je skvělé,“
řekl Tanner, „to bude opravdu skvělé!“ Řekl
to ale tónem, který prozrazoval, že to tak sk-
vělé nebude. „Už se vám ozvala Andie?“
Ne.
 724/1030

„Jeden můj člověk na ni čeká v jejím

domě,“ řekl. „Diskrétně.“
„Nevěděl jsem, že máte své lidi.“
„To, co opravdu potřebujeme, je najít
Amy,“ pokračoval a ignoroval mě. „Taková
žena jako ona, nedovedu si představit, že by
se někde mohla dlouho schovávat. Nenapadá
vás něco?“
Pořád jsem si ji představoval, jak sedí na
balkoně nějakého luxusního hotelu u moře,
zabalená do bílého županu tlustého jako
koberec, popíjí velice dobré montrachet a
sleduje na internetu, kabelovce a v novinách
mou zkázu. Jak si vychutnává ta nekonečná
zpravodajství a nadšené ódy na Amy Elliotto-
vou Dunneovou. Jakjde na svůj vlastní po-
hřeb. Říkal jsem si, jestli si je vůbec schopná
uvědomit, že vykradla scénu z Marka
Twaina.
„Představuju si ji někde u moře,“ řekl
jsem. Pakjsem se zarazil, připadal jsem si
jako nějaký bláznivý jasnovidec. „Ne. Nic mě
 725/1030

nenapadá. Může být doslova kdekoli.

Myslím, že ji neuvidíme, dokud se sama ner-
ozhodne, že se vrátí.“
„To se zdá nepravděpodobné,“ vzdychl
Tanner, naštvaně. „Tak zkusme najít Andie a
zjistit, co ona na to. Ať už se z té šlamastiky
vyhrabeme!“

Pak nastal čas večeře a slunce zapadlo a já

byl zase sám ve svém strašidelném domě.
Přemýšlel jsem o všech těch Amyiných lžích
ajestliknim patří i její těhotenství.
Počítaljsem. Spali jsme spolu tak málo, že to
nebylo možné. Ale pak by i ona věděla, že si
to lehce spočítám.
Pravda nebo lež? Jestli je to lež, má mě
zničit.
Vždycky jsem předpokládal, že s Amy bu-
deme mít děti. Byl to jeden z důvodů, proč
jsem věděl, že si ji vezmu, protože jsem si
představoval, jak spolu máme děti. Vz-
pomínám si, že jsem si to představoval už ani
ne po dvou měsících naší známosti: kráčel
 726/1030

jsem ze svého bytu v Kips Bay do jednoho

parčíku u East River, cesta vedla kolem
obrovské Lego stavebnice budovy OSN,
spousta vlajek jednotlivých zemí se třepotala
ve větru. Nějakému dítěti by se to líbilo, říkal
jsem si. Ta pestrá paleta barev, ta zajímavá
hra na státy a jejich vlajky. Tamto je Finsko a
tamto Nový Zéland. Jednooký úsměv
Mauretánie. A pak jsem si uvědomil, že to
není nějaké dítě, ale naše dítě, moje a
Amyino, kterému se to bude líbit. Naše dítě
natažené na podlaze s velkou starou encyklo-
pedií, jako jsem to dělával já, ale to dítě neb-
ude samo, já budu ležet vedle něj. Pomáhat
mu s jeho začínající vexilologií, učit ho znát
vlajky a nebýt přitom otrávený, otrávenost,
to byl postoj mého otce ke mně. Ale ne můj k
mému synovi. Představoval jsem si, jak si k
nám lehne i Amy, natáhne se na břicho, bude
kývat nohama ve vzduchu a ukáže na vlajku
Palauské republiky, žlutou tečku kousek od
 727/1030

středu na azurovém pozadí, o které jsem byl

přesvědčený, že by se jí nejvíc líbila.
Od té doby byl ten chlapeček skutečný
(někdy holčička, ale většinou kluk). Musel
přijít. Trpěl jsem pravidelnými úpornými
rodičovskými touhami. Několik měsíců po
svatbě jsem měl takovou zvláštní chvilku
před zrcadlem v koupelně, nit mezi zuby a
pomyslel jsem si: Chce mít děti, ne? Měl
bych se zeptat. Samozřejmě že bych se měl
zeptat. Když jsem tu otázku pak položil – ok-
likou, vágně , řekla: Ovšem, samozřejmě,
jednou, ale každé ráno dál stála u umyvadla a
polykala pilulku. Tři roky dělala každé ráno
totéž a já pořád kroužil kolem toho tématu,
ale nepodařilo se mi jasně říct: Chci, aby-
chom měli dítě.
Když jsme pak byli oba bez práce,
vypadalo to, že se to možná stane. Najednou
jsme měli neuvěřitelnou spoustu času a jed-
noho rána Amy zvedla hlavu od topinky a
řekla: Už neberu prášky. Jen tak. Nebrala je
 728/1030

pak tři měsíce a nic se nestalo a zanedlouho

po příjezdu do Missouri nás objednala k
lékaři, abychom se začali léčit. Když Amy
něco začala, nikdy nebyla žádný troškař:
„Řekneme, že se o to pokoušíme už rok,“
rozhodla. Já pošetile souhlasil – tenkrát jsme
se jeden druhého už sotva kdy dotkli, ale
pořád jsme si mysleli, že dítě je dobrý nápad.
Jistě.
„Ty se budeš muset taky zhostit své role,“
prohlásila, když jsme jeli do St. Louis.
„Budeš muset poskytnout semeno.“
„Já vím. Proč mi to takhle říkáš?“
„Jen jsem si myslela, že budeš na něco
takového příliš hrdý. Rozpačitý a hrdý.“
Byl jsem poněkud nechutnou směsicí obou
vlastností, ale v centru umělého oplodnění
jsem poslušně vešel do zvláštní malé míst-
nůstky určené k samohaně, kam vstupovaly
stovky mužů za jediným účelem: vyhonit si
ho, mastit si péro, natřít tágo, vytřepat se.
(Někdy používám humor v sebeobraně.)
 729/1030

V místnůstce bylo koženkové křeslo, telev-

ize a stolek s hromadou pornočasopisů a kr-
abičkou papírových ubrousků. Porno bylo z
počátku devadesátých let, soudě podle
ženských sestřihů (ano: vršek a spodek), a
nešlo o vyložené tvrdé porno, ale jen takové
střední. (Další dobrý esej: Kdo vybírá porno
pro centra umělého oplodnění? Kdo posu-
zuje, co muže vyrajcuje a zároveň neponíží
všechny ty ženy mimo ten kamrlík, sestry a
lékařky a doufající manželky s popletenými
hormony?)
Navštívil jsem tu místnůstku celkem
třikrát – lékaři mají raději dostatečnou
zásobu – a Amy nedělala nic. Měla začít brát
léky, ale nebrala je a pak nebrala nějaké
další. To ona měla otěhotnět, připravit své
tělo na děťátko, tak jsem na ni nějakou dobu
přestal naléhat a jen jsem sledoval lahvičku,
jestli pilulek ubývá. Nakonec jsem jedné zim-
ní noci po několika pivech vyšel po schodech
našeho domu, setřepal sníh z oblečení a
 730/1030

schoulil jsem se k ní do postele, obličej jsem

přitiskl na její rameno, vdechoval její vůni a
ohříval si studený nos o její kůži. Šeptal jsem
– Pojďme to udělat, Amy, pojďme mít dítě –
a ona řekla ne. Čekal jsem, že bude nervózní,
opatrná, plná obav – Nicku, budu dobrá
máma? ale dostalo se mi úsečného, chlad-
ného ne. Neprůstřelného ne. Nic dramatick-
ého, žádný velký problém, ale už o to neměla
zájem. „Protože jsem si uvědomila, žeby
všechna těžká práce zůstala na mně,“ zdů-
vodnila. „Všechny plenky a doktoři a výchova
a ty bys jen tak poletoval kolem a dělal
Zábavného tatínka. Já bych se je snažila řád-
ně vychovat, ty bys je kazil, tebe by milovaly
a mě nesnášely.“
Řekl jsem Amy, že to není pravda, ale
nevěřila mi. Řekl jsem jí, že to dítě nejen
chci, ale i potřebuju. Musel jsem vědět, že
dokážu někoho bezvýhradně milovat, že
tomu tvorečkovi dokážu dát najevo, že je
neustále vítaný a chtěný, ať se děje co se děje.
 731/1030

Že bych dokázal být jiný otec, než byl ten

můj. Že bych dokázal vychovat kluka, který
by nebyl jako já.
Prosil jsem ji, žadonil. Amy zůstala
neoblomná.
Za rok mi přišel dopis: klinika moje se-
meno vyřadí, pokud se jim neozveme. Nechal
jsem dopis na stole v jídelně jako otevřenou
výtku. Za tři dni jsem si ho všiml v koši. To
byla naše poslední „debata“ na toto téma.
Ale v té době jsem už několik měsíců tajně
chodil s Andie, tak jsem neměl právo být
naštvaný. Bolest tím však neustala, snil jsem
dál o našem klukovi, mém a Amyině. Byl
jsem k němu připoutaný. Faktem bylo, že by-
chom s Amy zplodili skvělé dítě.

Marionety mě pozorovaly vyděšenýma

černýma očima. Vykoukl jsem z okna, uviděl,
že to novináři zabalili, tak jsem vyšel do teplé
noci. Čas na procházku. Možná mě špehoval
nějaký osamocený bulvární novinář; jestli
ano, bylo mi to jedno. Prošel jsem naší čtvrtí,
 732/1030

pak třičtvrtěhodinku po Říční ulici, pak jsem

se dostal na dálnici, která vedla přímo stře-
dem Kartága. Třicet minut rámusu a vý-
fukových zplodin – kolem bazarů nabíze-
jících náklaďáky jako nějaké dortíky, kolem
podniků s rychlým občerstvením a obchůdků
s lihovinami, s potravinami a dalšími nezbyt-
nostmi – až jsem došel k odbočce do centra.
Za celou tu dobu jsem nepotkal ani živáčka,
jen mě míjela auta s rozmazanými obličeji za
sklem.
Byla už skoro půlnoc. Prošel jsem kolem
Baru, měl jsem chuť zajít dovnitř, ale
odradilo mě, že tam bylo natřískáno. Mohli
tam sedět nějací novináři. Na jejich místě
bych to taky udělal. Jenže mně se chtělo do
nějakého baru. Chtělo se mi být mezi lidmi,
bavit se, uvolnit se. Pokračoval jsem dalších
patnáct minut na opačný konec centra, do
jednoho obyčejnějšího, divočejšího podniku,
kam chodili mladí a kde byly vždycky v so-
botu pořádně poblité záchody. Chodili do něj
 733/1030

lidi z Andiina okruhu a možná ji dneska ně-

jací známí vytáhli ven. Byla by to klika,
kdybych tam na ni narazil. Aspoň bych pozn-
al, v jaké je náladě, i kdybych seděl jinde. A i
když tam nebude, tak si prostě dám sakra
skleničku.
Prošel jsem bar až na konec – Andie tam
nebyla, nebylo po ní ani stopy. Měl jsem
kšiltovku staženou hluboko do očí. Ale i tak
jsem cítil, že mě několik pijáků poznalo, když
jsem kolem nich procházel: pár hlav se za
mnou otočilo, oči vykulené. To je on!
Že jo?
Půlka července. Říkal jsem si, že jestli
tenhle poprask vydrží až do října, budou děti
na Halloween pobíhat v blonďaté paruce, v
podpaží knížku Úžasná Amy. Go mi říkala,
že jí volala spousta lidí, jestli se v Baru
prodávají nějaká reklamní trička. (Naštěstí
nás nic takového nenapadlo.)
Posadil jsem se a objednal jsem si u bar-
mana skotskou, byl to chlápek v mém věku,
 734/1030

prohlížel si mě až moc dlouho a rozmýšlel se,

jestli mě má obsloužit. Nakonec přede mě
nasupeně postavil malou skleničku, chřípí se
mu chvělo. Když jsem vytáhl peněženku, za-
razil mě odmítavým gestem. „Nechci vaše
peníze. Ani náhodou.“
Stejně jsem nechal peníze na stole. Idiot.
Když jsem se ho snažil znovu přivolat a dát
si ještě jednu, podíval se mým směrem, za-
vrtěl hlavou a naklonil se k nějaké ženě, se
kterou se bavil. Ta se za pár vteřin na mě
podívala, předstírala, že se protahuje. To je
on. Nick Dunne. Barman se už u mého stolu
neobjevil.
Nemůžete řvát, nemůžete se na něj obořit:
Hej, ty debile, tak doneseš mi tu zatracenou
skotskou nebo ne? Nemůžete být takový
hajzl, za jakého vás mají. Ale neodešel jsem.
Seděl jsem tam dál, před sebou prázdnou
skleničku, předstíral jsem, že usilovně
přemýšlím. Podíval jsem se na svůj tajný mo-
bil, jestli nevolala Andie. Ne. Pak jsem
 735/1030

vyndal normální mobil a zahrál jsem si jednu

hru solitéra, tvářil jsem se, že mě to hrozně
zaujalo. Tohle ze mě udělala moje žena: stal
jsem se mužem, který si nemůže zajít ve
svém rodném městě na skleničku. Bože, jak
já ji nenáviděl!
„Měl jste skotskou?“
Stála přede mnou dívka asi v Andiině
věku. Asiatka, černé vlasy jí sahaly po ra-
mena, štíhlá.
„Prosím?“
„Co jste pil? Skotskou?“
„Jo. Jenže mi nechtěli -“
Odběhla, stála na konci barového pultu a
dívala se do barmanova zorného pole s ús-
měvem vyjadřujícím pomozte mi, dívka,
která se nenechávala přehlédnout, a pak se
vrátila k mému stolu a v ruce držela pořádně
velkou sklenici skotské.
„Dejte si,“ vybídla mě a já to přijal. „Na
zdraví.“ Zvedla svoji skleničku s nějakým
 736/1030

průzračným bublinkovým nápojem. Přiťukli

jsme si. „Můžu si přisednout?“
„Nebudu tu dlouho, vlastně –“ Rozhlédl
jsem se, abych se ujistil, že nás nikdo nen-
atáčí ani nenahrává.
„Takže,“ řekla s omluvným úsměvem. „Ne-
budu předstírat, že nevím, že jste Nick
Dunne, ale nehodlám vás urážet. Mimocho-
dem vám držím palce. Dostáváte pěknou
sodu.“
„Díky. Je to – ehm – taková divná doba.“
„Myslím to vážně. Víte, jak se mluví o neg-
ativním působení kriminálních seriálů na
činnost trestních orgánů? Že se všichni
porotci dívají na Kriminálku New York a
podobně a pak věří, že se pomocí moderní
techniky dá dokázat úplně všechno?“
„Jo.“
„No tak já si myslím, že můžeme mluvit o
takzvaném efektu Zlého manžela. Každý už
viděl tolik pravdivých příběhů, kde je vrahem
 737/1030

jen a pouze manžel, že lidi automaticky před-

pokládají, že manžel rovná se padouch.“
„Je to přesně tak, jak říkáte,“ souhlasil
jsem. „Díky. Přesně tak to je. A Ellen Ab-
bottová -“
„Ať jde do prdele,“ dokončila větu moje
nová přítelkyně. „Ta ženská kudy chodí, tudy
žvaní o tom, jak nenávidí muže. Je dokon-
alým příkladem toho, jak je náš soudní sys-
tém perverzní.“ Znovu pozvedla skleničku.
„Jak se jmenujete?“
„Ještě jednu skotskou?“
„To je nádherné jméno.“

Jak se ukázalo, jmenovala se Rebecca.

Měla po ruce kreditku a dobrý splávek. (Ještě
jednu? Ještě jednu? Ještě jednu?) Pocházela
z Muscatinu v Iowě (z dalšího města na řece
Mississippi) a po studiu na vysoké se
odstěhovala do New Yorku, protože chtěla
psát pro časopis (jako já). Pracovala jako zás-
tupce šéfredaktora ve třech různých period-
ikách – v magazínu pro budoucí nevěsty,
 738/1030

pracující matky a puberťačky – všechny

časopisy v posledních letech zkrachovaly,
takže teď přispívala do jednoho blogu o
zločinech, který se jmenoval Detektivka, a
přijela sem kvůli tomu (zahihňala se), aby se
se mnou pokusila udělat rozhovor. Páni,
musel jsem to její mladické nadšení ob-
divovat: Vyšlete mě do Kartága – ty největší
televizní stanice ho neodchytly, ale já to
určitě dokážu!
„Čekala jsem na vás před domem s ostat-
ními novináři, pak na policejní stanici, pak
jsem si řekla, že si potřebuju dát skleničku. A
vy sem najednou napochodujete. No to je sk-
vělé. Až moc zvláštní, ne?“ řekla. V uších
měla malé zlaté kroužky, pořád si s nimi
pohrávala, vlasy odhrnuté za uši.
„Měl bych už jít,“ usoudil jsem. Jazyk mi
už trochu dřevěněl, začínal jsem být opilý.
„Ještě jste mi neřekl, proč jste tady,“
vyzvala mě Rebecca. „Musím uznat, že to
podle mě vyžaduje dost odvahy přijít sem
 739/1030

sám, bez nějakého kamaráda nebo někoho,

kdo by vám kryl záda. Vsadím se, že se na vás
tady nedívali přátelsky.“
Pokrčil jsem rameny: No a co.
„Lidé vás soudí, aniž o vás něco vědí. Jako
s tou fotkou z mobilu v tom parku. Asi jste
podobný typ člověka jako já: vychovali vás,
abyste se choval slušně. Ale nikoho nezajímá,
jak to doopravdy bylo. Jde jim jen o to, aby
vás, dostali. Víte?“
„Už mě prostě unavují všichni, co mě
posuzují podle toho, že pasuju do nějaké
formy.“
Zvedla obočí, náušnice se jí rozhoupaly.
Pomyslel jsem na Amy, jak sedí v nějakém
záhadném kontrolním centru, sleduje mě a
posuzuje ze všech stran, chce mě i na tu
dálku dostat. Existuje něco, co bych mohl
udělat, aby ji to zbavilo jejího šílenství?
Pokračoval jsem: „Víte, lidé si myslí, že
jsme žili v konvenčním manželství, ale ona
pro mě ve skutečnosti před svým zmizením
 740/1030

vymyslela takovou hru zvanou honba za

pokladem.“
Amy šlo o dvě věci: abych dostal za vy-
učenou a odskákal si své lumpárny; nebo
abych dostal za vyučenou a miloval ji tak, jak
si zaslouží: abych byl hodný, poslušný, po-
trestaný chlapeček, který se neodváží ani
pípnout.
„Ta báječná hra na hledání pokladu.“ Us-
mál jsem se. Rebecca zavrtěla hlavou a
vraštila obočí. „Moje žena ji pro mě při
každém našem výročí svatby nachystala. Pr-
vní nápověda mě zavedla na nějaké zvláštní
místo, kde jsem našel druhou a tak dále.
Amy,“ Snažil jsem se, abych zaslzel, byl jsem
připraven slzu zamáčknout. Hodiny nade
dveřmi ukazovaly 00.37. „Než jsme ji začali
pohřešovat, schovala všechny nápovědy do
různých skrýší. Pro tento rok.“ „Než v den
vašeho výročí zmizela.“
„A to je všechno, co mě drží nad vodou.
Měl jsem pocit, že jsem jí blíž.“
 741/1030

Rebecca vyrukovala s kamerou. „Dovolte

mi, abych s vámi udělala rozhovor. Na
kameru.“
„To není dobrý nápad.“
„Dám to do souvislostí,“ řekla. „Přesně
tohle potřebujete, Nicku. Kontext. Hrozně by
vám to pomohlo. No tak, aspoň pár slov.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Je to příliš
nebezpečné.“
„Řekněte jen to, co jste mi právě povídal.
Myslím to vážně, Nicku. Já jsem pravý opak
Ellen Abbottové. Potřebujete mě ve svém
životě.“ Zvedla kameru, červená kontrolka
mířila přímo na mě.
„Vážně, vypněte to.“
„Pomozte mladé holce nahoru. Natočím
rozhovor s Nickem Dunnem? V tom případě
mám kariéru zajištěnou. Uděláte dobrý
skutek roku. Próóóóósííím. Nijak vám to
neublíží, Nicku, jen minutečku. Přísahám, že
vás vykreslím jen v dobrém.“
 742/1030

Ukázala k sousednímu boxu, kde bychom

byli schovaní před zvědavými pohledy ču-
milů. Přikývl jsem a přemístili jsme se, celou
dobu na mě mířilo to červené světýlko.
„Co chcete vědět?“ zeptal jsem se.
„Řekněte mi o té honbě za pokladem. To
zní romanticky. Tak neotřele, ohromně,
prostě romanticky.“
Měj to všechno pod kontrolou, Nicku.
Pořád měj před očima velké vé jako veřejnost
a velké pé jako pi. manželka. Právě teď,
myslel jsem si, jsem muž, který miluje svou
ženu a najde ji. Jsem muž, který miluje svou
ženu, a jsem dobrý člověk. Jsem ten, kter-
ému je třeba držet palce. Nejsem dokonalý,
ale moje manželka je a budu od této chvíle
velice převelice poslušný.
Mohl bych to zvládnout snadnějším
způsobem, než předstírat smutek. Jak jsem
řekl, dokážu fungovat, když se se mnou
zachází po dobrém. Přesto se mi stáhlo
hrdlo, než jsem ze sebe ta slova vypravil.
 743/1030

„Moje manželka je prostě ta nejsuprovější

holka, jakou jsem kdy potkal. Kolik chlapů
může něco takového říct? Vzal jsem si tu
nejsuprovější holku, kterou jsem kdy
potkal.“
Tyzasranákrávotyzasranákrávotyzas-
ranákrávo. Vrať se domů, ať tě můžu zabít.
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
DEVĚT DNŮ POTÉ
Probudila jsem se a okamžitě jsem začala
být nervózní. Mimo. Nemůžu se nechat lapn-
out tady, s tou myšlenkou jsem se už
probudila, byl to výkřik podobný blesku, pro-
jel mi mozkem. Vyšetřování neprobíhá tak
rychle, jak jsem si myslela, a moje finanční
situace je přesně opačná, Jeff a Greta vys-
trkují žraločí tykadla. A já smrdím jako ryba.
Nebylo to jen tak, že Jeff té noci tolik
spěchal ke břehu, k hromádce mých šatů,
pod kterými jsem schovávala v gumovém
opasku všechny svoje peníze. Není to jen tak,
že Greta neustále mluví o pořadu Ellen Ab-
bottová. Znervózňuje mě to. Nebo jsem
paranoidní? Připomínám Deníkovou Amy:
Hodlá mě můj manžel zabít, nebo si to jen
 745/1030

tak namlouvám?!?! Poprvé je mi jí skutečně

líto.
Dvakrát jsem zavolala na horkou linku
Amy Dunneové, mluvila jsem se dvěma lidmi
a dala každému jiný tip. Těžko říct, za jak
dlouho ho policie dostane – ty dobrovolníky
jako by to nezajímalo. Jedu do knihovny a
náladu mám mizernou. Musím se sbalit a
vypadnout. Vydezinfikovat chatku, ze všeho
setřít své otisky prstů, vyluxovat, aby tam po
mně nezůstal jediný vlas nebo chlup.
Vymazat Amy (a Lydii a Nancy) a odjet.
Jestli odjedu, budu v bezpečí. I kdyby měli
Greta a Jeff podezření, kdo jsem, pokud mě
někdo nechytí, nic mi nehrozí. Amy Elli-
ottová Dunneová je jako yetti – jen taková le-
genda – a oni jsou dva ozarkovští podvod-
níci, jejichž bláboly hned někdo vyvrátí. Od-
jedu dneska. Rozhodnu se pro to, když s hla-
vou sklopenou vcházím do studené, téměř
prázdné knihovny s třemi neobsazenými
počítači, a najedu na Nicka.
 746/1030

Od té vigilie o něm nejsou žádné nové

zprávy – pořád totéž, stále dokola, s větším
povykem, ale nikde žádné nové informace.
Jenže dnes je něco jinak. Napíšu Nickovo
jméno do vyhledávače a objeví se spousta
rozvášněných blogů, protože můj manžel se
opil a poskytl šílený rozhovor v nějakém
baru, jakési náhodné mladé holce s příruční
kamerou. Bože, ten idiot se nikdy nepoučí.
VIDEOPŘIZNÁNÍ NICKA DUNNEA!!!
NICK DUNNE A JEHO OPILECKÉ
PROHLÁŠENÍ!!!
Srdce mi radostí skáče, ve spáncích mi
buší krev. Můj manžel si pod sebou podřezal
další větev.
Video naběhne a je tam Nick. Má ten os-
palý pohled, jako vždycky, když je opilý,
ztěžklá víčka a křivý úsměv, mluví o mně a
vypadá jako lidská bytost. Vypadá šťastný.
„Moje manželka je prostě ta nejsuprovější
holka, jakou jsem kdy potkal,“ říká. „Kolik
chlapů může něco takového říct? Vzal jsem si
 747/1030

tu nejsuprovější holku, kterou jsem kdy

potkal.“
V žaludku mě jemně zašimrá. To jsem
nečekala. Málem se usměju.
„Proč je tak super?“ ptá se dívka mimo
záběr. Má vysoký hlas, takový holčičí a
veselý.
Nick mluví o naší honbě za pokladem, že
to byla naše tradice, o tom, jak jsem si
vždycky pamatovala naše společné vtípky,
kterým jsme rozuměli jen my dva a které teď
jsou tím jediným, co mu po mně zůstalo,
takže musel doluštit tu hru. Byl to jeho úkol,
takové poslání.
„Dořešil jsem to teprve dnes ráno,“ říká.
Hlas má chraptivý. Musí překřikovat hluk.
Půjde domů a bude kloktat teplou slanou
vodu, jak ho to vždycky jeho matka nutila
dělat. Kdybych byla doma s ním, požádal by
mě, abych mu ohřála vodu a namíchala mu
to, protože nikdy nevěděl, kolik té soli má
správně být. „A díky tomu. jsem si hodně
 748/1030

uvědomil. Ona je jediná bytost na světě,

která mě dokázala překvapit, víte? U všech
ostatních jsem vždycky věděl, co řeknou,
protože všichni říkají totéž. Všichni se
díváme na stejné filmy, čteme stejné věci,
recyklujeme všechno. Ale Amy je dokonale
svá. Má prostě nade mnou moc.“
„Kde myslíte, že teď je, Nicku?“
Můj manžel se podívá na svůj snubní
prsten a dvakrát jím otočí.
„Jste v pořádku, Nicku?“
„Chcete slyšet pravdu? Ne. Já svou ženu
naprosto prohrál. Tolik jsem se mýlil. Jen
doufám, že není příliš pozdě. Pro mě. Pro
nás.“
„Jste na konci sil. Citově.“
Nick se podívá přímo do kamery. „Chci
svou ženu. Chci, aby byla tady.“ Nadechne se.
„Neumím moc dávat najevo city. Vím to. Ale
miluju ji. Potřebuju, aby byla v pořádku.
Musí být v pořádku. Mám jí toho tolik co
vracet.“
 749/1030

„Jako co?“
Rozesměje se, tím zklamaným smíchem,
který mi i dnes pořád připadá přitažlivý. V
lepších časech jsem ho nazývala diskusní
smích: rychle sklopil pohled, poškrábal se
prstem v koutku úst a vdechl zasmání, jako
to vždycky udělá okouzlující filmová hvězda,
než začne vyprávět skvělou historku.
„Do toho vám nic není.“ Usměje se.
„Prostě jí toho mám tolik co vracet. Nebyl
jsem takový manžel, jaký jsem mohl být.
Měli jsme pár těžkých let a já. já to prohrál.
Přestal jsem se snažit. Víte, slyšel jsem tu
větu tisíckrát: Přestali jsme se snažit. Každý
ví, že to znamená konec manželství – učeb-
nicová věta. Ale já se přestal snažit. To já
přestal. Nebyl jsem takový, jaký jsem měl
být.“ Nick má těžká víčka, jeho řeč je
opilecké blábolení, jazyk má už trochu
zdřevěnělý. Není jen stříknutý, ještě sklen-
ičku a bude namol. Tváře mu alkoholem
zčervenaly. Špičky prstů mě pálí, když si
 750/1030

vzpomenu na horko jeho kůže po několika

koktejlech.
„Tak jak byste jí to vrátil?“ Kamera na
okamžik zakolísá; dívka sahá po své
skleničce.
„Jak jí to vrátím. Tak především ji najdu a
přivedu domů. To se můžeme vsadit. A po-
tom? Dám jí všechno, co ode mě bude chtít.
Už navždy. Protože jsem došel na konec
honby za pokladem a ocitl jsem se na kolen-
ou. Pokořený. Moje žena mi nikdy nic nedala
tak jasně najevo jako tentokrát. Nikdy jsem
nevěděl tak jistě, co mám udělat.“
„Kdybyste mohl v této chvíli s Amy mluvit,
co byste jí řekl?“
„Miluju tě. Najdu tě. Najdu...“
Řekla bych, že se chystá použít větu
Daniela DayLewise z Posledního mohykána:
„Zůstaň naživu... najdu tě.“ On prostě
neodolá, aby každou vážnou řeč stočil k ně-
jakému krátkému citátu z filmu. Cítím, že se
k tomu užuž schyluje. Zarazí se.
 751/1030

„Miluju tě navždy, Amy.“

Jak upřímné. Jak nepodobné mému
manželovi.

Mezi mnou a mou ranní kávou stojí tři

morbidně tlustí lidé, kteří přijeli z hor na
motorových koloběžkách. Zadky jim přetéka-
jí ze sedátek toho vynálezu, nicméně si nutně
musejí dát velký vajíčkový hamburger. Tři
lidé doslova parkují ve frontě přede mnou
uvnitř McDonaldu.
Vlastně mi to nevadí. Jsem podivuhodně
veselá, i když nastala změna plánu. Na inter-
netu už běží to video a reakce jsou překvap-
ivě pozitivní. Opatrně optimistické: Ten
chlap svou manželku nakonec možná nezab-
il. To je slovo od slova nejběžnější refrén.
Protože když se Nick přestane hlídat a dá na-
jevo nějaké emoce, je tam všechno. Nikdo se
na to video nemůže dívat a myslet si, že Nick
něco hraje. Nebylo to žádné ufňukané di-
vadýlko. Můj manžel mě miluje. Nebo mě
přinejmenším miloval včera večer.
 752/1030

Zatímco jsem ve své chatce páchnoucí

plesnivým ručníkem osnovala jeho zkázu,
miloval mě.
Ale to nestačí. To samozřejmě vím.
Nemůžu svůj plán změnit. Přesto maličko
váhám. Můj manžel dokončil honbu za pok-
ladem a miluje mě. Taky je ve velkém stresu:
mohla bych přísahat, že měl na jedné tváři
vyrážku.

Přijíždím ke své chatce a vidím, že Dorothy

klepe na dveře. Vlasy má mokré horkem a
ulíznuté dozadu jako ti slizouni z Wall Street.
Má ve zvyku otřít si pot z horního rtu a pak si
ho olíznout z prstů, takže když se ke mně
otočí, má ukazováček strčený v puse jako
kukuřičný klas.
„Tady je,“ řekne. „Záškolačka.“
Nezaplatila jsem včas nájem. Mám dva
dny zpoždění. Div se nerozesměju: ne-
platička nájemného.
„Moc se omlouvám, Dorothy. Stavím se za
vámi během deseti minut.“
 753/1030

„Já si počkám, jestli to nevadí.“

„Nevím určitě, jestli tu ještě zůstanu. Asi
odjedu.“
„I tak mi dlužíte za dva dny. Osmdesát
dolarů, prosím.“
Vklouznu do chatky a rozepnu svůj
chatrný opasek s penězi. Ráno jsem na
posteli počítala peníze, dlouho jsem rovnala
bankovky, dráždivý ekonomický striptýz, a
pak jsem s údivem zjistila, že mám, nějak, že
mám už jenom osm tisíc osm set čtyřicet
devět dolarů. Živobytí je hrozně drahé.
Když otevřu dveře a podávám Dorothy
požadovaný obnos (zbylo mi osm tisíc sedm
set šedesát devět dolarů), vidím, že Jeff s
Gretou lelkují na verandě před Gretinou
chatkou a pozorují, jak předávám Dorothy
peníze. Jeff nehraje na kytaru, Greta
nekouří. Zdá se, že stojí na verandě jen
proto, aby na mě líp viděli. Oba na mě
zamávají, ahój, a já ochable zamávám taky.
Zavřu dveře a začnu balit.
 754/1030

Je zvláštní, jak málo věcí mám na tomhle

světě, když jsem toho mívala tolik. Nemám
metličku na šlehání vajec ani polévkovou
mísu. Mám povlečení a ručníky, ale nemám
slušnou přikrývku. Mám nůžky, takže si
můžu stříhat vlasy. Musím se tomu usmát,
protože Nick ani neměl nůžky, když jsme
spolu začali bydlet. Neměl nůžky, žehličku,
sešívačku a já si pamatuju, že jsem se ho
zeptala, jak může žít bez nůžek, a on řekl, že
samozřejmě nemůže, popadl mě do náruče,
hodil mě na postel a padl na mě a já se
smála, protože to jsem ještě byla Super
holka. A smála jsem se tomu, místo abych se
nad tím zamyslela.
Nikdy byste se neměla vdát za muže, který
nemá slušné nůžky. To je moje rada. Vede to
ke špatným koncům.
Složím oblečení a sbalím ho do malého
batůžku – totéž troje oblečení, které jsem si
pořídila před měsícem a schovávala v autě
zakoupeném k útěku, abych si nemusela brát
 755/1030

nic z domu. Přihodím kartáček na zuby,

kalendář, hřeben, pleťové mléko a prášky na
spaní, které jsem si koupila, když jsem
uvažovala o tom, že je všechny sním a
utopím se. Laciné plavky. Celá ta záležitost s
balením trvá jen chvilku.
Navléknu si gumové rukavice a všechno
umyju. Odstraním z odpadu každý vlas.
Nemyslím si, že Greta a Jeff vědí, kdo jsem,
ale jestli to vědí, nechci zanechat žádnou
průkaznou stopu, a celou dobu, co to dělám,
si říkám: To máš za to, že si nedáváš pozor,
to máš za to, že zapomínáš pořád a pořád
přemýšlet. Zasloužíš si, aby tě chytili, holku,
která jedná tak hloupě, a co když jsi
zanechala vlasy v recepci, co když jsi
zanechala otisky prstů v Jeffově autě nebo
na kredenci u Grety, co potom, jak sis mohla
někdy myslet, že nemusíš dávat pozor?
Představuju si, jak policie prohledává chatky
a nic nenajde a pak, jako ve filmu, najede
kamera na detailní záběr mého jediného
 756/1030

myšího vlasu, který se vznáší kousek od

betonového dna bazénu a čeká tam, aby mě
zničil.
Pak se mé úvahy ubírají opačnou cestou:
Samozřejmě že tě tady nebude nikdo hledat.
Policie se nebude zabývat tím, že pár tuláků
vyrukuje se svědeckou výpovědí, že viděli
Amy Elliottovou Dunneovou v nějaké
zchátralé chatce uprostřed pustiny. Nějací
bezvýznamní lidé se chtějí udělat za-
jímavými, to je všechno, řeknou si.
Ozve se asertivní zaklepání na dveře. Jako
když zaklepe rodič a pak prudce otevře: Mně
to tady patří. Stojím uprostřed místnosti a
uvažuju, že neotevřu. Buch, buch, buch.
Chápu, proč tolik hororů využívá tohohle
prvku – tajemného zaklepání na dveře, pro-
tože má váhu něčeho hrozného. Nevíte, co je
tam venku, ale víte, že otevřete. Pomyslíte si,
co si myslím já: Nikdo zlý nikdy neklepe.
Haló, děvčátko, my víme, že jsi doma,
otevři!
 757/1030

Sundám si rukavice, otevřu a přede dveřmi

stojí Jeff s Gretou se sluncem v zádech, ob-
ličeje ve stínu.
„Ahoj, krásná paní, můžeme dál?“ ptá se
Jeff.
„Já vlastně – právě jsem chtěla jít za
vámi,“ říkám a snažím se, aby to znělo
přirozeně uštvaně. „Dnes večer odjíždím –
zítra nebo dnes večer. Volali mi z domova,
musím se vrátit domů.“
„Domů do Louisiany nebo domů do Savan-
nah?“ ptá se Greta. Mluvili o mně s Jeffem.
„Louisi -“
„Na tom nezáleží,“ říká Jeff, „pusť nás na
chvilku dál, rozloučíme se.“
Pokročí ke mně a já uvažuju, že začnu
křičet nebo přibouchnu dveře, ale myslím si,
že ani jedno by nedopadlo dobře. Lepší bude
předstírat, že je všechno v pořádku, a doufat,
že je to pravda.
 758/1030

Greta za nimi zavře dveře a opře se o ně,

Jeff obchází po místnosti a tlachá o počasí.
Otvírá dvířka skříněk.
„Musíš po sobě všechno uklidit, jinak ti
Dorothy nevrátí zálohu,“ říká. „Je
puntičkářka.“ Otevře ledničku, nakoukne do
šuplíku a do mrazáku. „Nesmíš tu nechat ani
láhev kečupu. Vždycky jsem se tomu divil.
Kečup se přece nezkazí.“
Otevře skříň a vyndá povlečení, které jsem
složila, vytřepává ho. „Já to pokaždé takhle
vytřepu,“ říká. „Abych se ujistil, že tam nic
nezůstalo, třeba ponožka nebo spoďáry a
tak.“
Otevře zásuvku nočního stolku, klekne si a
dívá se až dozadu. „No, vypadá to, žes to
udělala dobře,“ řekne, vstane a otře si ruce o
džíny. „Sbalila jsi všechno.“
Pozorně si mě prohlédne od hlavy až k
patě. „Kde to je, holčičko?“
„Co jako?“
 759/1030

„Ty peníze.“ Pokrčí rameny. „Nekomplikuj

to. Já a ona je fakt potřebujeme.“
Greta za mými zády mlčí.
„Mám tu asi dvacet babek.“
„Nekecej,“ řekne Jeff. „Všechno platíš v
hotovosti, dokonce i nájem. Greta tě viděla s
tím paklem peněz. Tak mi ho předej a můžeš
jít a nikdy se už nemusíme vidět.“
„Zavolám policii.“
„Prosím. Jak je libo.“ Jeff čeká s rukama
založenýma na prsou, palce v podpaží.
„Ty tvoje brýle jsou falešné,“ řekne Greta.
„Jenom obyčejné sklo.“
Neříkám nic, upřeně se na ni dívám,
doufám, že ji to zarazí. Oba mi připadají dost
nervózní, takže od toho třeba ještě upustí,
řeknou, že si ze mě dělali srandu, všichni tři
se zasmějeme, budeme vědět svoje, ale
všichni budeme předstírat, že tomu věříme.
„A ty tvoje vlasy, odrůstají ti a u kořínků je
máš blond, mnohem hezčí než tu barvu –
jako křeček – to, jak jsi ostříhaná, vypadá
 760/1030

hrozně, jen tak mimochodem,“ pokračuje

Greta. „Schováváš se – před něčím. Nevím,
jestli opravdu před chlapem nebo před
něčím jiným, ale policii určitě volat ne-
hodláš. Tak nám dej ty prachy.“
„To tě navedl Jeff?“ ptám se.
„Já navedla jeho.“
Zamířila jsem ke dveřím, které Greta
blokovala. „Pusť mě ven.“
„Dej nám ty prachy.“
Chňapnu po klice a Greta po mně skočí,
přirazí mě ke stěně, jednu ruku mi přitiskne
na obličej, druhou mi rychle vyhrne šaty a
škubne za opasek s penězi.
„Nech toho, Greto, myslím to vážně.
Přestaň!“
Mám na obličeji její horkou slanou dlaň,
drtí mi nos; nehtem mě drápe do oka. Přirazí
mi znovu hlavu ke stěně, až se kousnu do
špičky jazyka. Všechno probíhá velmi
potichu.
 761/1030

Jednou rukou držím konec opasku, ale

nemůžu se s ní prát, oko mi hrozně slzí,
vyrve mi opasek a ještě mě přitom až do krve
drápne. Znovu mě odstrčí, rozepne zip a
přehrabuje se v penězích.
„Kruci,“ říká. „To je“ – počítá – „víc než
tisícovka nebo dvě nebo tři. Sakra! Zatracená
holka! Vyloupila jsi banku?“
„Možná jo,“ ozve se Jeff. „Zpronevěra.“
Ve filmu, v nějakém Nickově filmu bych
praštila Gretu do nosu, poslala ji k zemi zkr-
vavenou a v bezvědomí, pak bych nakopla
Jeffa. Ale pravda je, že se neumím rvát, a oni
jsou dva a asi to nemá cenu. Vrhnu se na ně a
oni mě popadnou za zápěstí a já se budu
zmítat a kopat kolem sebe jako malé děcko
nebo se fakt naštvou a vymlátí ze mě duši. V
životě mě nikdo nepraštil. Bojím se té před-
stavy, že mě někdo zraní.
„Zavolej policii, běž a zavolej je,“ opakuje
Jeff.
„Jdi do prdele,“ zašeptám.
 762/1030

„Promiň nám to,“ řekne Greta. „Až budeš

někde jinde, buď opatrnější, jo? Nesmíš
vypadat jako holka, která cestuje sama a
před něčím se schovává.“
„To bude dobrý,“ řekne Jeff.
Na odchodu mě poplácá po rameni.
Na nočním stolku leží čtvrťák a deseticent.
To jsou všechny moje peníze na tomhle
světě.
 NICK DUNNE
DEVĚT DNŮ POTÉ
Dobré ráno! Seděl jsem v posteli s note-
bookem po boku a radoval se z internetových
reakcí na svůj předem nepřipravený rozho-
vor. V levém oku mi trochu škubalo, lehká
kocovina z levné skotské, ale zbytek mě se
cítil dost spokojeně. Včera večer jsem udělal
první krok, abych přilákal svou manželku
zpátky. Je mi to líto, všechno ti vynahradím,
od nynějška udělám, cokoli si budeš přát,
rozhlásím do celého světa, jak jsi skvělá.
Protože budu v prdeli, pokud se Amy
rozhodne, že se neobjeví. Tannerův detektiv
(šlachovitý a silný muž s ostře řezanými rysy,
ne ten filmový tichošlápek, co se rád napije)
zatím nic nevypátral – moje žena se nechala
zmizet dokonale... Musel jsem Amy přes-
vědčit, aby se ke mně vrátila, zahrnout ji li-
chotkami a kapitulovat.
 764/1030

Jestli se dalo soudit podle ohlasů, udělal

jsem dobrý tah, protože názory čtenářů byly
dobré.
Ledový muž roztál!
VĚDĚL JSEM, že je to hodný chlap.
In vino veritas!
Možná ji nakonec nezabil.
Možná ji nakonec nezabil.
Možná ji nakonec nezabil.
A přestali mi říkat Lance.
Kameramani a novináři před mým domem
byli neúnavní, chtěli nějaké prohlášení od
Chlapa, který ji možná nakonec nezabil.
Řvali na mě přes stažené žaluzie: Hej, Nicku,
nechte toho a pojďte ven, řekněte nám o
Amy. Hej, Nicku, řekněte nám o vaší honbě
za pokladem. Bylo to pro ně jen něco
nového, co zase zvýší sledovanost, ale pořád
to bylo lepší než Nicku, zabil jste svou ženu?
A pak najednou řvali Goino jméno – mi-
lovali Go, protože neměla tvář hráče pokeru,
věděli jste, kdy je smutná, rozzlobená,
 765/1030

znepokojená; přidejte k jejímu obrázku ně-

jaký titulek a máte celý příběh. Margo, je váš
bratr nevinný? Margo, řekněte nám o...
Tannere, je váš klient nevinný? Tannere -
Zazvonil zvonek a já otevřel dveře, ale
schoval jsem se za ně, protože jsem byl ještě
neupravený; rozježené vlasy a pomačkané
trenýrky by byly vodou na mlýn novinářů.
Včera večer jsem byl svou beznadějnou zami-
lovaností roztomilý, trochu stříknutý, upřím-
ný dle přísloví in vino veritas. Ale teď jsem
vypadal jen jako opilec. Zavřel jsem dveře a
čekal další dvě recenze svého veřejného
vystoupení.
„Už nikdy – nikdy – nic podobného
nedělejte,“ začal Tanner. „Co to s vámi ksak-
ru, Nicku, je? Mám pocit, že vás budu muset
uvázat na takové ty kšíry, jako mají batolata.
Jak můžete udělat takovou blbost?“
„Viděl jste všechny ty komentáře na inter-
netu? Lidem se to hrozně líbí. Já jen obracím
veřejné mínění, jak jste chtěl.“
 766/1030

„Nedělejte takové věci v prostředí, které

neznáte,“ řekl. „Jak můžete vědět, že ta holka
nepracuje pro Ellen Abbottovou? Co kdyby
vám začala dávat složitější otázky než Co
chcete vzkázat své roztomilé ženušce?“ za-
zpíval holčičím hláskem. Obličej měl pod
opálením brunátný, dodávalo mu to ra-
dioaktivní odstín.
„Věřil jsem svým instinktům. Jsem nov-
inář, Tannere, musíte mi trochu věřit, že
mám čich na podrazy. Tahle byla upřímně
milá.“
Posadil se na gauč a hodil si nohy na po-
hovku, která by se nikdy sama o sobě
nepřekotila. „No, vaše žena taková byla kdysi
taky,“ prohodil. „Taková byla kdysi i Andie.
Co ta vaše tvář?“
Kousnutí pořád bolelo; sotva mi to
připomněl, ucítil jsem, jak mi to v ráně
pulzuje. Otočil jsem se ke Go, čekal jsem
pomoc.
 767/1030

„Nebylo to chytré, Nicku,“ řekla a posadila

se naproti Tannerovi. „Měl jsi opravdu,
opravdu kliku – dopadlo to nakonec fakt
dobře, ale nemuselo.“
„Vy dva fakt přeháníte. Můžeme si dopřát
krátký okamžik dobrých zpráv? Jen třicet
vteřin dobrých zpráv za posledních devět
dní? Prosím?“
Tanner se významně podíval na hodinky.
„No tak dobře.“
Začal jsem mluvit a on zvedl ukazováček a
udělal ehm, ehm, jako to dělají dospělí, když
jim dítě skáče do řeči. Pak pomalu spustil
ruku a ukázal na hodinky.
„Tak, třicet vteřin. Užil jste si to?“ Odmlčel
se a čekal, jestli něco řeknu – takové to vým-
luvné ticho, které nastane, když učitel napo-
mene žáka, co vyrušuje: Už jsi domluvil?
„Teď si potřebujeme popovídat. Jsme ve fázi,
kdy je výborné načasování naprosto klíčové.“
„Souhlasím.“
 768/1030

„Páni, děkuju.“ Podíval se na mě se

zdviženým obočím. „Chci jít na policii brzy,
brzičko a říct jim, co je v té kůlně. Dokud je
vám ta lůza -“
Lůza s kroužkem nad u, pomyslel jsem si,
ne s čárkou jako múza. To mě naučila Amy.
„- zase příznivě nakloněná. Vlastně prom-
iňte. Ne zase. Konečně. Novináři už objevili
Goin dům a mně nepřipadá bezpečné nechat
tu kůlnu s jejím obsahem delší dobu jen tak
odemčenou. Elliottovi jsou...?“
„S jejich podporou už nemůžeme počítat,“
řekl jsem. „Vůbec.“
Další odmlka. Tanner se rozhodl, že mě už
nebude poučovat nebo se dokonce ptát, co se
stalo.
„Takže potřebujeme útok,“ dodal jsem,
cítil jsem se nedotknutelný, rozzlobený,
připravený.
„Nicku, jedna věc se obrátila k lepšímu, ale
nepropadej kvůli tomu hned pocitu, že jsi
nezničitelný,“ řekla Go. Vtiskla mi do dlaně
 769/1030

hodně silné prášky. „Zbav se své kocoviny.

Dnes musíš být fit.“
„To bude dobré,“ řekl jsem jí. Spolkl jsem
prášky a otočil se k Tannerovi. „Co uděláme?
Vytvořme plán.“
„Skvěle, tady je,“ řekl Tanner. „Je
neuvěřitelně neortodoxní, ale já jsem takový.
Zítra uděláme rozhovor se Sharon
Schieberovou.“
„Páni, je to. jisté?“ Sharon Schieberová, to
bylo to nejlepší, co jsem si mohl přát: ne-
jlepší současná zpravodajka (důkaz, že si
považuju i lidí s vagínou) nejsledovanější (di-
váci od 30 do 55 let) televizní stanice (větší
záběr než kabelovka). Byla známá tím, že jen
velice občas zabrousila do špinavých vod
žurnalistiky týkající se zločinu, ale když už to
udělala, byla opravdu spravedlivá. Před
dvěma lety si vzala pod ochranné hedvábné
křídlo nějakou mladou matku, která byla
uvězněna za to, že svým miminem třásla tak,
až zemřelo. Sharon Schieberová po několik
 770/1030

večerů předkládala divákům celý případ

právní – a velmi emocionální – obhajoby. Ta
mladá žena je teď zpátky v Nebrasce, znovu
se vdala a čeká dítě.
„Je to jisté. Ozvala se poté, co se to video
tak rozšířilo.“
„Takže to video přece jenom pomohlo.“
Nemohl jsem odolat.
„Dalo vám zajímavý punc: před videem
bylo jasné, že jste to udělal. Teď je mírná
naděje, že jste to neudělal. Nevím, jak to, že
jste nakonec působil tak upřímně “
„Protože včera večer to posloužilo svému
účelu: přivést Amy zpátky,“ řekla Go. „Byl to
útočný manévr. Dřív tam vládl jen benevol-
entní, nezasloužený, pokrytecký cit.“
Vděčně jsem se na ni usmál.
„No, nezapomeňte, že to slouží svému
účelu,“ řekl Tanner. „Nicku, nemyslím to zle:
Tohle je víc než neobvyklé. Většina právníků
by vás nutila, abyste mlčel. Aleje to něco, co
už nějakou dobu chci zkusit. S internetem,
 771/1030

Facebookem a s YouTube už neexistuje nic

jako nepředpojatý soud. Žádný čistý štít. Os-
mdesát, devadesát procent případu je
rozhodnuto předtím, než vejdete do soudní
síně. Tak proč toho nevyužít – mít ten případ
pod kontrolou. Ale je to risk. Chci, abychom
každé slovo, každé gesto, každou sebemenší
informaci naplánovali předem. Ale vy musíte
být přirozený, sympatický, jinak nás stihne
pouze odvetná palba.“
„No, to zní jednoduše,“ řekl jsem. „Je to na
sto procent předem připravené, přesto to
působí absolutně opravdově.“
„Musíte být mimořádně opatrný, co a jak
řeknete, a upozorníme Sharon, že na jisté
otázky neodpovíte. Ona se vás stejně zeptá,
ale naučíme vás, co máte říct: Kvůli určitým
předpojatým krokům ze strany policie týka-
jících se tohoto případu vám na tohle bo-
hužel opravdu nemohu v této chvíli
odpovědět, i kdybych chtěl – a říct to
přesvědčivě.“
 772/1030

„Jako mluvící pejsek.“

„Jistě, jako mluvící pejsek, který nechce jít
do vězení. Jestli se nám, Nicku, podaří, aby
se Sharon Schieberová obula do vašeho
případu, bude to výhra. Je to neuvěřitelně
neobvyklý postup, ale to jsem prostě já,“
opakoval znovu Tanner. Měl ten obrat rád,
byla to jeho věčná písnička. Odmlčel se a
zachmuřil obočí, zase předstíral, že přemýšlí.
Hodlal dodat něco, co se mi nebude líbit.
„Co?“ zeptal jsem se.
„Musíte říct Sharon Schieberové o Andie –
protože se to provalí, zkrátka se to provalí.“
„Zrovna když mě lidé konečně začínají mít
rádi. Chcete, abych to prozradil?“
„Přísahám vám, Nicku – kolik případů
jsem už zvládl? Tohleto vždycky – nějak, ně-
jakým způsobem – ale vždycky vyjde najevo.
Takhle máme kontrolu. Řeknete jí o Andie a
omluvíte se. Omluvíte se doslova tak, jako by
na tom závisel váš život. Měl jste milenku,
jste muž, slabý a hloupý chlap. Ale milujete
 773/1030

svou ženu a všechno jí vynahradíte. Uděláte

ten rozhovor, následující večer ho odvysílají
v televizi. Na jeho obsah je uvaleno embargo
takže stanice nemůže použít aféru s Andie v
upoutávkách. Můžou použít jen slovo šok-
ující zpráva.“
„Takže vy jste jim už o Andie řekl?“
„Kdeže, to ne,“ ohradil se. „Řekl jsem jim:
Máme pro vás zajímavou šokující zprávu.
Takže udělejte ten rozhovor a pak máme asi
čtyřiadvacet hodin času. Než se to odvysílá,
řekneme Boneyové a Gilpinovi o Andie a o
našem objevu v kůlně. Páni, jak jsme to pro
vás dali všechno pěkně dohromady: Amy je
naživu a šije boudu na Nicka! Je blázen,
žárlí a šije boudu na Nicka! Och, jak
šlechetné!“
„Proč to teda neříct i Sharon Schieberové?
O tom, že to na mě Amy narafičila?“
„Důvod jedna. Přiznáte se k Andie, prosíte
o odpuštění, celý národ vám bude chtít
odpustit, budou vás litovat – Američané mají
 774/1030

hrozně rádi, když se hříšníci kají. Ale

nemůžete odhalit nic, co by vaši ženu
postavilo do špatného světla; nikdo nechce
slyšet, aby nevěrný manžel svou ženu za
cokoli obviňoval. Nechte to, aby to za vás
následující den udělal někdo jiný: zdroje
blízké policii odhalily, že Nickova žena – ta,
které přísahal, že ji miluje celým srdcem – to
na něj všechno narafičila! To se bude v telev-
izi líbit.“
„A důvod dvě?“
„Je hrozně složité přesně vysvětlit, jak vás
Amy převezla. Tohle rozumně nevysvětlíte.
To by v televizi vyznělo špatně.“
„Je mi z toho na zvracení,“ řekl jsem.
„Nicku, to je -“ začala Go.
„Já vím, já vím, musí se to udělat. Ale
dovedete si představit, že svoje největší ta-
jemství vytroubíte do světa? Já vím, že to
musím udělat. A myslím, že nám to nakonec
pomůže. Je to jediný způsob, jak možná
 775/1030

přimět Amy k návratu,“ řekl jsem. „Chce,

abych byl veřejně ponížen “
„Potrestán,“ opravil mě Tanner. „Ponížen,
to zní tak trochu, jako byste se litoval.“
„- a abych se veřejně omluvil,“ pokračoval
jsem. „Ale to bude sakra hrozné.“
„Než pokročíme, chci říct na rovinu tohle,“
oznámil Tanner. „Vyklopit policii všechno –
že to Amy na Nicka narafičila – je riskantní.
Většina poldů se rozhodne pro podezřelého a
pak už naprosto nechtějí změnit názor. Nej-
sou přístupní žádným dalším možnostem.
Takže existuje riziko, že jim to řekneme, oni
se nám vysmějou a vás zatknou – zároveň
jim taky teoreticky poskytneme předběžný
náhled na naši obhajobu. Takže si můžou
přesně naplánovat, jak ji pak u soudu zničit.“
„No tak počkejte, to vypadá opravdu moc
špatně, Tannere,“ ozvala se Go. „Tak špatně,
že se z toho nedá vybruslit.“
„Nechte mě domluvit,“ řekl Tanner. „Za
prvé, myslím, že máte pravdu, Nicku.
 776/1030

Myslím, že vás Boneyová nepovažuje za

vraha. Myslím, že bude přístupná alternat-
ivní teorii. Má dobrou pověst skutečně férové
policistky. S dobrým instinktem. Mluvil jsem
s ní. Mám z ní dobrý pocit. Důkazy sice
ukazují na vás, ale instinkt jí říká něco
jiného. A navíc, pokud přece jen půjdeme k
soudu, stejně bych nepoužil na vaši obhajobu
ten Amyin podfuk.“
„Co tím myslíte?“
„Jak už jsem řekl, je to příliš komp-
likované, porota to nepochopí. Když to není
jako dobrá detektivka v televizi, není to nic
pro porotu. Líp by se nám hodil OJ styl. Jed-
noduše řečeno: policie je nekompetentní a
chce vám to přišít, všechno to záleží na
okolnostech, když něco nesedí, bla bla bla.“
„Bla bla bla, to mi dodává hodně důvěry,“
poznamenal jsem.
Tanner se usmál. „Porotci mě milují,
Nicku. Jsem jedním z nich.“
„Vždyť stojíte proti nim, Tannere.“
 777/1030

„Otočte to: rádi by si mysleli, že jsou jed-

ním ze mě.“
Všemu, co jsme teď dělali, přihlížela hr-
stka paparazziů s foťáky, takže jsme s Go a
Tannerem odešli z domu za všeobecného
blikání blesků a výkřiků. („Nedívejte se do
země,“ poradil mi Tanner, „neusmívejte se,
ale taky se netvařte zahanbeně. Nespěchejte,
normálně běžte, nechte je, ať si vás vyfotí, a
než jim začnete nadávat, zabouchněte dvířka.
Pak jim můžete nadávat, jak chcete.“) Mířili
jsme do St. Louis, kde se mělo interview kon-
at, abych se na ně mohl připravit s Tannero-
vou manželkou Betsy, bývalou televizní mod-
erátorkou, ze které se stala právnička. Další
Boltová ve firmě Bolt & Bolt.
Byli jsme hrůzu nahánějící kolona: v jed-
nom autě Tanner a já, v těsném závěsu Go,
za ní v těsném závěsu šest aut s paparazzii,
ale ve chvíli, kdy se na obzoru objevil Gate-
way Arch, jsem je už pustil z hlavy.
 778/1030

Potom, už v Tannerově střešním hote-

lovém apartmá, jsem byl připraven dělat to,
co jsem musel, abych zvládl interview. Znovu
jsem zatoužil po své oblíbené činnosti: pří-
pravě na velký boj. Co je duševním ekviv-
alentem ponížení?
Dveře nám otevřela nádherná vysoká
černoška.
„Dobrý den, Nicku, jsem Betsy Boltová.“
Představoval jsem si ji jako droboučkou
blond krásku z Jihu.
„Nic si z toho nedělejte, každý je přek-
vapený, když se se mnou setká.“ Betsy si
všimla mého pohledu, rozesmála se a podala
mi ruku. „Tanner a Betsy, to zní jako z obálky
nějakého Průvodce slušného chování, že?“
„Příručky slušného chování,“ opravil ji
Tanner a políbil ji na tvář.
„Vidíte? On se opravdu vyzná,“ řekl.
Uvedla nás do nádherného střešního
apartmá – prosklený obývák byl plný slunce,
z každé strany se vcházelo do přilehlých
 779/1030

ložnic. Tanner se dušoval, že se nemůže

ubytovat v kartágském hotelu Days Inn z
úcty k Amyiným rodičům, ale my jsme ho s
Go podezírali, že by nešel jinam než do pěti-
hvězdičkového hotelu.
Chvíli jsme si povídali: Betsy se stručně
zmínila o své rodině a studiích na vysoké a
své kariéře (hvězdná, výborná studentka,
úchvatná), každý dostal něco k pití (sodovka
a clamato, o kterém jsme s Go soudili, že k
Tannerovi patří, je to takový jeho módní
doplněk, jako když jsem já na univerzitě
nosil brýle s obyčejnými skly). Pak jsme se s
Go zabořili do kožené pohovky, Betsy si sedla
proti nám, dlouhé nohy elegantně sklonila k
jedné straně, že se podobaly lomítku. Krás-
né/profesionální. Tanner za našimi zády
přecházel sem a tam.
„Tak, Nicku,“ zahájila Betsy, „budu upřím-
ná, ano?“
„Ano.“
 780/1030

„Vy a televize. Kromě toho blogu ze včere-

jška, Detektivka. com, jste hrozný.“
„Proto jsem se jako novinář věnoval tisku,“
vysvětlil jsem. „Když vidím kameru, obličej
mi úplně ztuhne.“
„Přesně tak,“ souhlasila Betsy. „Vypadáte
jako majitel pohřebního ústavu, tak prkenně.
Ale mám takový trik, který v tomhle
pomáhá.“
„Alkohol?“ zeptal jsem se. „Ten mi pomohl
s tím blogem.“
„V tomhle případě to nepůjde,“ ujistila mě
Betsy. Začala chystat videokameru. „Říkala
jsem si, že si to napřed vyzkoušíme
nanečisto. Já budu Sharon. Budu se vás ptát
na věci, na které se vás bude pravděpodobně
ptát ona, a vy odpovíte tak, jako byste
odpovídal jí. Pak budeme vědět, jak moc jste
mimo.“ Znovu se zasmála. „Vydržte.“ Měla
na sobě modré pouzdrové šaty a teď z velké
kabelky vyndala šňůru perel. Uniforma Shar-
on Schieberové. „Tannere?“
 781/1030

Manžel jí připnul perlový náhrdelník a

Betsy se znovu usmála. „Jde mi o naprostou
autentičnost. Až na můj jižanský přízvuk. A
to, že jsem černá.“
„Já před sebou vidím prostě Sharon
Schieberovou.“
Zapnula kameru, posadila se naproti mně,
vydechla, podívala se dolů a pak vzhlédla.
„Nicku, v tomto případě je spousta nesrovn-
alostí,“ začala televizním tónem Sharonina
hlasu. „Mohl byste na úvod seznámit diváky
s tím, co jste dělal toho dne, kdy vaše žena
zmizela?“
„Tady, Nicku, mluvte jen o tom, jak jste v
den vašeho výročí společně posnídali,“ vložil
se do toho Tanner. „Protože o tom se už ví.
Ale neuvádějte žádné časové údaje, nemluvte
o tom, co bylo před snídaní a po. Položte
důraz na tu krásnou poslední snídani. Tak,
jedem.“
„Ano.“ Odkašlal jsem si. Kamera červeně
blikala, Betsy se na mě dívala pohledem
 782/1030

zvědavé novinářky. „No, jak víte, měli jsme

páté výročí svatby a Amy brzy vstala a začala
připravovat palačinky -“
Betsy vymrštila ruku a já ucítil na tváři
palčivé štípnutí.
„Co je, ksakru?“ řekl jsem a snažil jsem se
zjistit, co se stalo. Na klíně mi ležel červený
gumový bonbon. Zvedl jsem ho.
„Pokaždé když vám ztuhne obličej, když se
ta vaše pěkná tvář začne podobat tváři hrob-
níka, tak vás trefím bonbonem,“ vysvětlila
Betsy, jako by to bylo něco naprosto
normálního.
„A to má jako uvolnit napětí?“
„Funguje to,“ řekl Tanner. „Takhle učila
mě. Akorát si myslím, že po mně házela ka-
mením.“ Usmáli se na sebe takovým tím
manželským úsměvem i ty jeden! Zdálo se,
že patří k párům, které vystupují ve svém
vlastním dopoledním diskusním pořadu.
„Začněte znovu, ale popovídejte trochu víc
o těch palačinkách,“ řekla Betsy. „Je to vaše
 783/1030

oblíbené jídlo? Nebo její? A co jste pro ni

toho rána udělal vy, když ona kvůli vám při-
pravovala palačinky?“
„Já jsem spal.“
„Jaký dárek jste jí koupil?“
„Ještě jsem žádný neměl.“
„Ach bože.“ Obrátila se k manželovi, oči v
sloup. „V tom případě opravdu co nejvíc
chvalte ty palačinky, ano? A pak mluvte o
tom, co jste jí ten den hodlal koupit. Protože
já vím, že byste se nevrátil domů bez dárku.“
Začali jsme znovu a já popisoval naši
palačinkovou tradici, což nebyla pravda, a
pak jsem vylíčil, jak pečlivě a báječně Amy
vybírala dárky (to jsem dostal dalším bon-
bonem, tentokrát přímo do nosu, a hned
jsem uvolnil tvář) a jak jsem se já, v tomhle
směru beznadějný případ („každopádně hra-
jte manžela, který si neví rady s dárky,“
radila Betsy) pořád snažil vymyslet něco
ohromujícího.
 784/1030

„Ne že by Amy někdy vyžadovala drahé

nebo luxusní dárky,“ začal jsem a dostal jsem
od Tannera zásah papírem zmačkaným do
kuličky.
„Co je?“
„Minulý čas. Přestaňte už ksakru mluvit o
své ženě v minulém čase.“
„Jestli tomu dobře rozumím, měli jste s
manželkou nějaké krizové momenty,“
pokračovala Betsy.
„Už pár let to bylo těžké. Oba jsme přišli o
práci.“
„Dobře, ano!“ vykřikl Tanner. „Oba jste o
ni přišli.“
„Přestěhovali jsme se zpátky sem, aby-
chom se mohli starat o mého otce, který má
Alzheimera, a o mou dnes už zesnulou
matku, zemřela na rakovinu, a k tomu všemu
jsem já tvrdě pracoval ve své nové práci.“
„Dobře, Nicku, dobře,“ chválil mě Tanner.
„Nezapomeňte zdůraznit, jaký jste měl
pěkný vztah k mamince,“ připomněla Betsy, i
 785/1030

když jsem se jí o své mámě předtím vůbec

nezmínil. „To snad nikdo nepopře, ne? Žád-
né konflikty nebo vyostřené situace?“
„Ne, měli jsme mezi sebou opravdu vřelý
vztah.“
„Dobře,“ pochválila Betsy. „Tak o tom hod-
ně mluvte. A že ten bar máte společně se ses-
trou – vždycky se zmiňte o sestře, když bu-
dete mluvit o baru. Kdyby patřil jenom vám,
jste hráč, ale pokud ho máte napůl se svou
milovanou sestrou, dvojčetem, jste -“ „Ir.“
„Pokračujte.“
„A všechno tohle vedlo “
„Ne,“ zarazil mě Tanner. „To slovo před-
jímá nějaký výbuch.“
„Tak jsme na sebe trochu přestali mít čas,
ale já chtěl to páté výročí svatby využít k
oživení našeho vztahu “
„Osvěžení našeho vztahu,“ zvolal Tanner.
„Oživuje se něco, co je mrtvé.“
„K osvěžení našeho vztahu “
 786/1030

„Jak potom do toho osvěžení zapadá ta

zatracená třiadvacetiletá osoba?“ zeptala se
Betsy.
Tanner po ní hodil želé. „Bets, to se
nedělá.“
„Nezlobte se, pánové, ale já jsem žena a
tohle mi smrdí, na hony smrdí. Proboha, os-
věžit vztah! Ta holka tu figurovala ještě i v
den, kdy Amy zmizela. Ženy vás budou
nenávidět, Nicku, pokud jim nepolezete do
zadku. Buďte upřímný, sebekritický. Můžete
to podat takhle: Přišli jsme o práci,
přestěhovali jsme se, moji rodiče umírali. Já
to pak zvoral. Zvoral jsem to pořádně. Na-
jednou jsem nevěděl, kdo jsem, a bohužel
jsem musel ztratit Amy, abych si to zase
uvědomil. Musíte přiznat, že jste debil a že
všechno byla vaše chyba.“
„Čili to, co mají obecně dělat všichni
chlapi,“ řekl jsem.
 787/1030

Betsy se naštvaně podívala ke stropu. „A to

je postoj, Nicku, na jaký byste měl být
opravdu opatrný.“
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
DEVĚT DNŮ POTÉ
Jsem bez peněz a na útěku. To je teda situ-
ace! Sedím ve své festivě na kraji parkoviště
u velkého komplexu restaurací rychlého
občerstvení na břehu řeky Mississippi, teplý
vítr ke mně přináší slanou vůni průmyslově
zpracovaného masa. Už je večer marním celé
hodiny – ale nemůžu se pohnout dál. Nevím
kam. Auto se hodinu od hodiny zmenšuje –
musím se schoulit do fetální polohy nebo mi
zdřevění nohy. Dneska určitě neusnu. Dvířka
vozu jsou zamčená, ale pořád čekám, že se
ozve zaklepání na okénko a já uvidím
křivozubého sériového vraha, který ke mně
bude sladce promlouvat (nebude to ironie,
jestli mě někdo skutečně zamorduje?), nebo
přísného policistu, který po mně bude chtít
občanku (nebylo by to ještě horší, jestli mě
 789/1030

chytnou na parkovišti jako nějakého bezdo-

movce?). Neonové nápisy na restauracích
pořád svítí; parkoviště je osvětlené jako fot-
balové hřiště – znovu pomyslím na sebev-
raždu, na to, jak nějaký vězeň musí trávit
čtyřiadvacet hodin v plném světle, protože ho
hlídají, aby sebevraždu nespáchal, hrozné
pomyšlení. Nádrž je plná sotva do čtvrtiny,
ještě horší pomyšlení je to, že zvládnu ujet
ještě tak hodinu cesty kterýmkoli směrem,
takže si ten směr musím zvolit pečlivě. Na ji-
hu je Arkansas, na severu Iowa, cesta na
západ vede zpátky do Ozarku. Nebo můžu jet
na východ, přes řeku do Illinois. Kamkoli po-
jedu, tam je řeka. Vede mě nebo já vedu ji.
A najednou vím, co musím udělat.
 NICK DUNNE
DESET DNŮ POTÉ
Den, kdy se mělo natáčet to interview,
jsme strávili v rezervní ložnici Tannerova
apartmá, připravovali jsme, co řeknu, upra-
vovali můj vzhled. Betsy mi vybírala ob-
lečení, Go mi nůžkami na nehty trochu
přistřihla vlasy kolem uší, Betsy se mě
snažila přesvědčit, abych použil makeup –
pudr – aby se mi neleskla pleť. Všichni jsme
mluvili potichu, protože za dveřmi se už při-
pravoval Sharonin štáb; interview se mělo
natáčet v obýváku, odkud byl výhled na
Gateway Arch. Brána na západ. Nevím, k
čemu měl ten objekt sloužit, snad jen aby
neurčitě připomínal, že jste uprostřed země:
Jste tady.
„Potřebujete aspoň trochu přepudrovat,
Nicku,“ řekla Betsy nakonec a přistoupila ke
mně s pudřenkou. „Potí se vám nos, když jste
 791/1030

nervózní. Nixon kvůli zpocenému nosu

prohrál volby.“ Tanner na to dohlížel jako
nějaký dirigent. „Na té straně mu to moc
nestříhejte, Go,“ volal. „Bets, opatrně s tím
pudrem, radši míň než víc.“
„Měli jsme mu dát botox,“ řekla. Botox
podle všeho odstraní pot i vrásky – někteří
jejich klienti dostali sérii injekcí do podpaží,
než šli k soudu, a mně to už nabízeli taky.
Jemně, nenápadně, kdybychom museli k
soudu.
„Jo, opravdu potřebuju, aby se novináři
chytli toho, že jsem dostával botox v době,
kdy se moje žena pohřešovala,“ řekl jsem.
„Pohřešuje,“ opravil jsem se. Věděl jsem, že
Amy není mrtvá, ale taky jsem věděl, že je
tak daleko z mého dosahu, že klidně mohla
být. Manželka v minulém čase.
„Dobrý postřeh,“ pochválil mě Tanner.
„Ale příště to udělejte dřív, než to vypustíte z
pusy.“
 792/1030

V pět odpoledne zazvonil Tannerovi mobil

a on se podíval na displej. „Boneyová.“ Poslal
to do hlasové schránky. „Zavolám jí potom.“
Nechtěl, aby nás nějaké nové informace,
otázky či zvěsti donutily předělat náš výstup.
Souhlasil jsem: ani já v té chvíli nechtěl mys-
let na Boneyovou.
„Neměli bychom se přece jenom zeptat, co
chce?“ navrhla Go.
„Chce mě akorát ještě víc naštvat,“ řekl
jsem. „Zavoláme jí. Za pár hodin. Může
počkat.“
Všichni jsme se na tom shodli, hromadně
jsme se ujistili, že nešlo o telefonát, se kter-
ým bychom si měli dělat starosti. Na půl
minuty se v pokoji rozhostilo ticho.
„Musím říct, že se docela těším na setkání
se Sharon Schieberovou,“ přiznala se na-
konec Go. „Je hrozně nóbl. Nejako ta Connie
Chungová.“
Rozesmál jsem se, o to jí šlo. Naše máma
milovala Sharon Schieberovou a nesnášela
 793/1030

Connie Chungovou – nikdy jí neodpustila, že

v televizi ztrapnila matku Newta Gingriche,
který se prý vyjádřil o Hillary Clintonové, že
je kráva. Já si ten rozhovor nepamatuju, ale
vím, jak se nad tím máma rozhořčovala.
V šest jsme vstoupili do obýváku, kde byly
připravené dvě židle proti sobě, v pozadí
Gateway Arch, všechno bylo načasováno tak,
aby oblouk zářil v zapadajícím slunci, ale aby
slunce nesvítilo do oken. Jeden z ne-
jdůležitějších okamžiků mého života,
pomyslel jsem si, diktovaný úhlem slun-
ečních paprsků. Producentka, jejíž jméno
jsem si nezapamatoval, k nám přicupitala v
lodičkách na nebezpečně vysokém podpatku
a vysvětlila mi, co mě čeká. Otázky se mohou
klást několikrát, aby rozhovor probíhal
hladce a aby byl prostor na Sharoniny
reakce. Před tím, než odpovím, nemůžu mlu-
vit se svým právníkem.
 794/1030

Můžu svou odpověď přeformulovat, ale

nesmím změnit její obsah. Tady je voda,
zkusme si to na mikrofon.
Vykročili jsme k židlím a Betsy mě zlehka
drcla do ruky. Podíval jsem se na ni, ukázala
mi sáček gumových bonbonů.
„Nezapomeňte.“ řekla a pohrozila mi prstem.
Najednou se otevřely dveře apartmá a
vešla Sharon Schieberová, tak lehce, jako by
ji na svých křídlech neslo hejno labutí. Byla
to krásná žena, žena, která asi nikdy
nevypadala jako holčička. Žena, které se asi
nikdy nepotil nos. Měla husté tmavé vlasy a
obrovské hnědé oči, které se dokázaly dívat
laním nebo strašlivým pohledem.
„To je Sharon!“ zašeptala Go nadšeně, na-
podobila naši mámu.
Sharon se k ní otočila a vznešeně pokývla,
pak nás přišla pozdravit. „Jsem Sharon,“
řekla srdečným hlubokým hlasem a vzala Go
za obě ruce.
„Naše matka vás milovala,“ řekla Go.
 795/1030

„To jsem moc ráda,“ řekla Sharon a

podařilo se jí, aby to zaznělo srdečně. Otočila
se ke mně a chtěla se mnou začít mluvit, ale v
té chvíli k ní přiklapala producentka na vyso-
kých podpatcích a pošeptala jí něco. Pak
čekala na Sharoninu reakci, pak jí pošeptala
ještě něco.
„Bože. Ach bože,“ řekla Sharon. Když se
zase otočila ke mně, už se vůbec neusmívala.
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
DESET DNŮ POTÉ
Zavolala jsem: domluvila si schůzku. K
setkání může dojít až dnes večer – existují
předvídatelné komplikace , tak trávím den
úpravami a přípravami.
Umyju se u McDonalda – pomocí zeleného
gelu a mokrých papírových ručníků – a
převleču se do laciných letních šatů z ten-
oučké látky. Přemýšlím, co řeknu. Jsem
překvapivě nedočkavá. Život v té díře mě un-
avoval: společná pračka, která se pokaždé za-
sekla nebo ucpala nějakou zapomenutou
ponožkou a museli jste se do ní dobývat
kleštěmi, roh koberce v chatce, který byl
pořád záhadně mokrý, kapající kohoutek v
koupelně.
V pět hodin vyrážím na sever na místo
setkání, do kasina u řeky, které se jmenuje U
 797/1030

Podkovy. Vynoří se zničehonic, blikající

neonový nápis uprostřed prořídlého lesa.
Vjedu tam v oblaku kouře – klišé, které jsem
nikdy nepraktikovala, zaparkuju auto a
prohlížím si to tam: směsice starých lidí, po-
hybují se o holích nebo pomocí chodítek jako
poraněný hmyz, táhnou kyslíkové láhve k
zářícím světlům. Mezi skupinami osmdesát-
níků se rychle proplétají vyšňoření mladíci,
kteří se asi moc dívali na filmy z Las Vegas a
nevědí, jak jsou dojemní, když se snaží
vypadat jako legendární Rat Pack z Las Ve-
gas, tady, v missourijských lesích a v těch
levných oblecích.
Vcházím pod zářící billboard slibující – jen
na dva večery opětovné setkání nějaké slavné
doowop kapely z padesátých let. Uvnitř
působí kasino chladně a stěsnaným dojmem.
Automaty na mince cinkají, veselé
elektronické pípání nejde dohromady s po-
haslými, svěšenými tvářemi lidí sedících
před hracími automaty, kouří cigarety a
 798/1030

zároveň jsou vybaveni kyslíkovými maskami.

Mince dovnitř mince dovnitř mince dovnitř
mince dovnitř mince dovnitř cinkcinkcink!
mince dovnitř mince dovnitř. Peníze, které
tady vyhodí, jdou na nedostatečně financov-
ané státní školy, kam chodí jejich znudění
ospalí vnuci. Mince dovnitř mince dovnitř.
Kolem se potácí skupinka opilých mladíků,
někdo se loučí se svobodou, rty mají vlhké od
panáků; ani si mě nevšimnou, šedé myši os-
tříhané na Hamilla. Mluví o dívkách, sežeňte
nějaký holky, ale kromě mě má většina míst-
ních děvčat tak přes šedesát. Kluci zapijí své
zklamání a cestou domů se budou snažit nez-
abít nějakého jiného motoristu.
Čekám v malém baru nalevo od vchodu do
kasina, dle plánu, a sleduju kapelu složenou
z obstarožních pánů, vyhrává početnému
bělovlasému publiku, posluchači luskají
prsty a tleskají do rytmu, zkroucené prsty
šmejdí v miskách s buráky. Kostliví zpěváci,
seschlí pod oslnivými smokingy, se pomalu a
 799/1030

opatrně točí, mají umělé klouby, je to tanec

skomírajících.
To kasino se nejdřív zdálo jako dobrý
nápad – hned u dálnice, plné opilců a starých
lidí, obě tyto skupiny mají problémy se
zrakem. Ale cítím se tu stísněná a nesvá, vím,
že v každém rohu je kamera, že se dveře
můžou zaklapnout.
Už se chystám odejít, když ke mně pomalu
dojde.
„Amy.“

Přivolala jsem si na pomoc (a podporu)

oddaného Desiho. Desiho, se kterým jsem
nikdy úplně nepřerušila kontakt a který mě –
navzdory tomu, co jsem nakecala Nickovi a
rodičům – ani v nejmenším neznervózňuje.
Desi, další muž od Mississippi. Vždycky jsem
věděla, že by se mi někdy mohl hodit. Je fajn
mít aspoň jednoho člověka, kterého můžete
využít k čemukoli. Desi je takový rytířský typ.
Miluje ženy v nesnázích. Během těch let po
škole, když jsme spolu mluvili a já se ho
 800/1030

zeptala na jeho současnou přítelkyni,

vždycky odpovídal, ať šlo o kteroukoli z nich:
„No, bohužel se jí nedaří moc dobře.“ Ale
vím, že to je něco pro Desiho – poruchy
příjmu potravy, závislost na analgetikách,
ochromující deprese. Nikdy není šťastnější,
než když může sedět u lůžka. Nestojí o to být
v posteli, ale být nablízku nemocné, s vývar-
em, šťávou a jemně škrobeným hlasem.
Chudák holka.
Teď je tady, v elegantním bílém obleku pro
polovinu léta (Desi obměňuje šatník co měsíc
– to, co se hodilo nosit v červnu, už nevy-
hovuje pro červenec – vždycky jsem ob-
divovala preciznost, s jakou se Collingsovi
oblékali). Vypadá dobře. Já ne. Jsem si příliš
vědoma svých nemoderních brýlí a nad-
bytečných kil v pase.
„Amy.“ Dotkne se mé tváře, pak mě k sobě
přitáhne a obejme. Není to medvědí stisk, to
Desi nedělá, je to takové přivinutí k sobě,
jako ušité právě a jen vám na míru.
 801/1030

„Drahoušku. Nedovedeš si to ani představit.

Když jsi zavolala. Myslel jsem, že zešílím.
Připadalo mi, že se mi to zdá! Snil jsem o
tom, že jsi živá, a potom jsi opravdu zavolala!
Jsi v pořádku?“
„Teď ano,“ řekla jsem. „Teď už se cítím v
bezpečí. Bylo to hrozné.“ A propuknu v slzy,
skutečné slzy, neměla jsem je v plánu, ale
přinášejí mi takovou úlevu a tolik se k
tomuhle momentu hodí, že se jim úplně pod-
dám. Odplavují stres: nervy, že musím
dodržet svůj plán, strach, že mě chytí, ztrátu
peněz, zradu, hrubé zacházení, čirý děs, že se
o sebe poprvé v životě musím postarat sama.
Vypadám docela hezky po asi dvou-
minutovém pláči – kdybych brečela déle, za-
čalo by mi téct z nosu a obličej by mi opuchl,
ale takhle se mi jen zvětšily rty a oči, tváře
zrůžověly. S tváří zabořenou do Desiho ra-
mene jsem počítala, jedna Mississippi, dvě
Mississippi – zas ta řeka – a zastavila jsem
 802/1030

slzy po jedné minutě a čtyřiceti osmi

vteřinách.
„Je mi líto, že jsem se sem nedostal dřív,
drahoušku,“ říká Desi.
„Vím, jak tě Jacqueline zaměstnává,“ za-
huhlám. Jeho matka je ožehavým tématem v
našem vztahu.
Pozorně si mě prohlíží. „Vypadáš velice.
jinak,“ řekne. „Taková plnější, hlavně v ob-
ličeji. A ty tvoje vlasy “ zarazí se. „Amy. Nik-
dy by mě nenapadlo, že budu moct být za
něco tak vděčný. Řekni mi, co se stalo.“
Vyprávím mu děsivý příběh o vlastnickém
vztahu a hněvu, o krutosti buranů ze Stře-
dozápadu, o bědném těhotenství, bestiální
dominanci. O znásilnění a pilulkách a alko-
holu a pěstech. O špičatých kovbojských
botách kopajících do žeber, o strachu a
zradě, lhostejnosti rodičů, izolaci a o tom, jak
mi Nick na závěr řekl: „Nikdy ode mě
nemůžeš odejít. Zabiju tě. Najdu si tě
kdekoli. Jsi moje.“
 803/1030

Jak jsem musela zmizet, abych byla v

bezpečí já i moje nenarozené dítě. Jak jsem
potřebovala Desiho pomoc. Svého spasitele.
Můj příběh nasytil jeho hlad po zničených
ženách – já jsem teď byla ta nejubožejší z
nich. Před mnoha lety, ještě na škole, jsem
mu vyprávěla o otcových nočních návštěvách
mého pokojíčku, já v růžové noční košilce s
volánky, zírám do stropu, dokud to neskončí.
Desi mě od té lži miluje, vím, že si před-
stavuje, jak se milujeme, jak je něžný a po-
zorný, když do mě pronikne, jak mě hladí po
vlasech. Vím, že si představuje, jak tiše pláču,
když se mu vzdávám.
„Nemůžu se nikdy vrátit ke svému před-
chozímu životu, Desi. Nick mě zabije. Nikdy
se nebudu cítit v bezpečí. Ale nemůžu ho
nechat jít do vězení. Jen jsem chtěla zmizet.
Neuvědomila jsem si, že si policie bude mys-
let, že to udělal on.“
Podívala jsem se pěkně na ty hudebníky na
pódiu, osmdesátiletý kostlivec pěje o lásce.
 804/1030

Nedaleko od našeho stolu jakýsi toporný

chlapík s přistřiženým knírkem odhazuje
svůj kelímek do koše a vytuhne (termín,
který jsem se naučila od Nicka). Kéž bych
viděla něco barvitějšího. A teď se dívá na mě,
hlavu nakloněnou na stranu, v přehnaném
zmatku. Kdyby to bylo v kresleném filmu,
škrábal by se na hlavě a pitvorně by to
pištělo. Z nějakého důvodu si pomyslím:
Vypadá jako polda. Otočím se k němu zády.
„Nick je ten poslední, z koho bys měla mít
strach,“ řekl Desi. „Předej tu starost mně a já
to zařídím.“ Natáhne ruku, staré známé
gesto. Přebírá moje trápení; je to rituální
hra, hráli jsme ji v době našich studií. Před-
stírám, že mu něco kladu do nastavené
dlaně, on pak sevře prsty a mně je opravdu
líp.
„Ne, já se tím nebudu zabývat. Doufám, že
Nick za to, co ti provedl, zemře,“ prohlásil.
„V normální společnosti by se tak stalo.“
 805/1030

„Ale my žijeme v nenormální společnosti,

takže musím zůstat schovaná,“ řekla jsem.
„Myslíš, že je to ode mě hrozné?“ Odpověď
už znám předem.
„Drahoušku, to určitě ne. Děláš to, k čemu
jsi byla donucena. Bylo by šílenství udělat
něco jiného.“
Neptá se na nic kolem těhotenství. Věděla
jsem, že se na to ptát nebude.
„Jsi jediný, kdo to ví,“ řeknu.
„Postarám se o tebe. Co můžu udělat?“
Předstírám, že mě jeho otázka zarazila,
koušu se do rtu, dívám se jinam a pak zase
na Desiho. „Potřebuju peníze, abych chvíli
přežila. Uvažovala jsem, že si najdu nějakou
práci, ale “
„Ne ne, to nedělej. Teď jsi všude, Amy – ve
všech zprávách, ve všech časopisech. Někdo
by tě mohl poznat. I s tím -“ dotkne se mých
vlasů – „novým sportovním sestřihem. Jsi
krásná žena a pro takové je těžké zmizet.“
 806/1030

„Bohužel máš asi pravdu,“ říkám. „Jen

nechci, aby sis myslel, že tě hodlám využívat.
Ale nevěděla jsem, kam jinam jít “
Ke stolu přijde servírka, nevýrazná bru-
netka namaskovaná jako krásná brunetka, a
postaví na stůl naše pití. Odvrátím se od ní a
vidím, že ten zvědavý chlap s knírkem už sto-
jí o něco blíž a s mírným úsměvem mě pozor-
uje. Vypadávám z role. Stará Amy by sem
nikdy nevkročila. Mozek mám zamlžený diet-
ní kolou a pachem svého těla.
„Objednala jsem ti džin s tonikem,“ řeknu.
Desi se mírně ušklíbne.
„Co?“ ptám se, ale už vím.
„To je moje jarní pití. Teď si dávám whisky
a zázvorovou limonádu.“
„Tak ti to objednám a ten džin vypiju
sama.“
„Ne, to je v pořádku, nedělej si starosti.“
Koutkem oka zase zaznamenám toho čum-
ila. „Ten chlápek s knírkem – teď se tam
nedívej – kouká na mě?“
 807/1030

Desi se nenápadně ohlédne a zavrtí hla-

vou. „Dívá se na ty... zpěváky.“ Vysloví to
slovo pochybovačně. „Ty nepotřebuješ jen
trochu peněz. Budeš mít toho skrývání plné
zuby. Nebudeš se moct podívat nikomu do
obličeje. Žít mezi“ – rozhodí rukama na celé
kasino „lidmi, s kterými podle mě nemáš
skoro nic společného. Žít pod svou úroveň.“
„Takhle to bude dalších deset let. Než
zestárnu a ta věc vyšumí a já se zase budu
moct cítit klidná.“
„Cha! Ty jsi ochotná takhle žít deset let,
Amy?“
„Psst, nevyslovuj to jméno.“
„Cathy nebo Jenny nebo Megan či co, neb-
uď směšná.“ Servírka se vrací a Desi jí podá
dvacetidolarovku a mávne rukou, že je to v
pořádku. Dívka odchází a usmívá se. Drží tu
dvacku jako vzácnost. Napiju se. Děťátku to
neublíží.
„Myslím, že Nick tě neobviní, když se
vrátíš,“ řekne Desi.
 808/1030

„Cože?“
„Přijel za mnou. Myslím, že ví, že za to
může on -“
„On byl za tebou? Kdy?“
„Minulý týden. Naštěstí než jsem s tebou
mluvil.“
Nick o mě během uplynulých deseti dnů
projevil víc zájmu než za těch pár posledních
let. Vždycky jsem si přála muže, který by se o
mě popral – brutálně, do krve. Nick přijel
vyslechnout Desiho, to je dobrý začátek.
„Co říkal?“ ptám se. „Jak působil?“
„Jako prvotřídní kretén. Chtěl to hodit na
mě. Vyprávěl mi nějakou šílenou historku o
tom, jak jsem -“
Tu lež o Desim, který se kvůli mně chtěl
zabít, jsem měla vždycky ráda. Byl z našeho
rozchodu opravdu zničený, otravoval, doléz-
al, pořád se potloukal kolem a doufal, že ho
vezmu zpátky. Takže se i klidně mohl pokusit
o sebevraždu.
„Co ti Nick o mně povídal?“
 809/1030

„Myslím si, že ví, že ti teď nemůže ublížit,

když tě zná celý svět a má o tebe starost.
Nechal by tě, aby ses bezpečně vrátila, a pak
by ses mohla rozvést a vzít si toho pravého.“
Dlouze se napil. „Konečně.“
„Nemůžu se vrátit, Desi. I kdyby lidé věřili
tomu, že mě Nick tak týral. Pořád by mě
nenáviděli – byla bych ta, kdo ho podvedl.
Byla bych ten největší vyvrhel na světě.“
„Byla bys můj vyvrhel a já bych tě miloval,
ať by se dělo cokoli, a před vším bych tě
ochránil,“ řekl Desi. „Nikdy by ses tím už
nemusela zabývat.“
„Nikdy bychom se už nemohli s nikým
stýkat.“
„Mohli bychom odsud odjet, kdybys
chtěla. Bydlet ve Španělsku, Itálii, kdekoli by
se ti líbilo, jíst celý den mango a ležet na
slunci. Dlouho spát, hrát scrabble, jen tak si
prohlížet knihy, plavat v moři.“
„A až bych zemřela, stala by se ze mě ně-
jaká bizarní poznámka pod čarou – ukázka
 810/1030

šílenství. Ne, přece jen ještě mám svou hr-

dost, Desi.“
„Nedovolím ti, aby ses vrátila k tomu
kočovnému životu. To ne. Pojeď se mnou,
ubytuju tě v domě u jezera. Je na velice
odlehlém místě. Budu ti tam vozit jídlo a
všechno, co budeš potřebovat. Můžeš se tam
schovat, být tam sama, dokud se nerozhod-
neme co dál.“
Desiho dům u jezera byl honosné sídlo a
vozit jídlo znamenalo stát se mým milencem.
Pocítila jsem, jak z něj sálá palčivá touha.
Trochu se pod oblekem vrtěl, jak chtěl, aby
se tak stalo. Desi byl sběratel: měl čtyři auta,
tři domy, neskutečné množství obleků a bot.
Hrozně rád by věděl, že mě má někde
schovanou ve vitríně. Nejfantastičtější před-
stava bílého rytíře: ukradne týranou
princeznu z jejího špinavého prostředí a
umístí ji pod svou pozlacenou ochranu na
hradě, kam se kromě něj nikdo nedostane.
 811/1030

„To nemůžu udělat. Co když to policie ně-

jak zjistí a přijde dům prohledat?“
„Amy, policie si myslí, že jsi mrtvá.“
„Ne, já se teď o sebe musím postarat sama.
Můžu tě jen poprosit o trochu peněz?“
„Co když řeknu ne?“
„Pak budu vědět, že tvoje nabídka pomoci
není upřímná. Že jsi jako Nick a jen nade
mnou chceš mít moc a je ti jedno, jak to
dokážeš.“
Desi mlčel, s napjatým výrazem se napil.
„To, co říkáš, je dost příšerné.“
„Příšerné je se tak chovat.“
„Já se tak nechovám,“ bránil se. „Mám o
tebe strach. Zkus to aspoň, ten dům u jezera.
Když ze mě budeš mít nějaký stísněný pocit,
bude ti to nějak nepříjemné, odejdeš.
Nemůže se ti stát nic horšího, než že si pár
dní odpočineš a uvolníš se.“
Chlápek s knírkem je najednou u našeho
stolu, tváří se mu mihl úsměv. „Madam, asi
nejste do přízně s Enloeovými, že?“ ptá se.
 812/1030

„Ne,“ řeknu a odvrátím se.

„Promiňte, prostě vypadáte jako jedna “
„Jsme z Kanady, a teď nás omluvte,“ přer-
uší ho příkře Desi, chlap obrátí oči v sloup,
zamumlá ježíši a vrací se k baru. Ale pořád
po mně pokukuje.
„Měli bychom odejít,“ navrhuje Desi. „Po-
jeď do toho domu u jezera. Vezmu tě tam
teď.“ Vstane.
Desiho dům u jezera bude mít nádhernou
kuchyň, budou tam pokoje, kterými se budu
moct procházet, budu tam moct tančit, tak
jsou velké. Bude tam wifi a kabelovka –
všechno, co mé velitelské stanoviště potře-
buje – a obrovská vana a plyšové župany a
postel, která nehrozí zhroucením.
Bude tam i Desi, ale Desiho zvládnu.
Ten chlápek u baru na mě pořád civí, už ne
tak laskavě.
Nakloním se a zlehka Desiho políbím na
rty. Musí to vypadat jako moje rozhodnutí.
 813/1030

„Ty jsi tak báječný muž. Mrzí mě, že tě za-

tahuju do téhle situace.“
„Já v ní chci být, Amy.“

Jsme na odchodu, procházíme obzvlášť de-

presivním barem, ze všech koutů bzučí telev-
ize, vtom uvidím tu Děvku.
Děvka je na tiskové konferenci.
Andie vypadá drobná a neškodná. Jako
dívka na hlídání dětí a ne taková ta sexy z ně-
jakého pornofilmu, ale jako obyčejná holka
ze sousedství, která si s dětmi opravdu hraje.
Vím, že to není skutečná Andie, protože
skutečnou Andie jsem přece v jejím
skutečném životě špehovala. Ve skutečném
životě nosí přiléhavá trička, která zdůrazňují
její prsa, a upnuté džíny, vlasy má dlouhé a
vlnité. Ve skutečném životě vypadá svůdně a
láká k šukání.
Teď má na sobě volánkové šatičky a vlasy
zastrčené za uši a vypadá, že až doteď
brečela, podle zčervenalých váčků pod
očima. Působí vyčerpaně a nervózně, ale je
 814/1030

velmi hezká. Hezčí, než jsem si myslela dřív.

Nikdy jsem ji takhle zblízka neviděla. Má
pihy.
„A sáááákra,“ říká nějaká žena své
kamarádce, nějaké obyčejné ženské s ma-
hagonovým přelivem.
„No néééé, mně už toho chlapa začínalo
bejt líto,“ říká ta kamarádka.
„I to, co mám v ledničce, je starší než ta
holka. Takovej hajzl.“
Andie stojí u mikrofonu a se sklopenými
tmavými řasami čte prohlášení, třese se jí v
ruce jako osikový list. Horní ret má vlhký,
leskne se ve světlech kamery. Setře si pot
ukazováčkem. „Ehm. Mé prohlášení zní
takto: Měla jsem poměr s Nickem Dunnem
od dubna roku 2011 do července letošního
roku, kdy jeho manželka, Amy Dunneová,
zmizela. Nick byl můj profesor na univerzitě
v Severním Kartágu, spřátelili jsme se a pak
jsme se sblížili.“
 815/1030

Andie se odmlčí a odkašle si. Nějaká tma-

vovlasá žena za ní, ne o moc starší než já, jí
podává sklenici vody, Andie ji rychle vypije,
sklenice se třese.
„Hluboce se stydím, že jsem se zapletla se
ženatým mužem. Odporuje to mým morál-
ním hodnotám. Opravdu jsem věřila, že jsem
do Nicka Dunnea zamilovaná “ začne brečet,
hlas se jí chvěje – „a že on miluje mě. Řekl
mi, že jeho vztah s manželkou skončil a že se
brzy rozvedou. Nevěděla jsem, že je Amy
Dunneová těhotná. Spolupracuju s policií při
vyšetřování jejího zmizení a udělám vše, co je
v mých silách, abych pomohla.“
Má tenký hlásek, takový dětský. Vzhlédne
na zeď kamer v řadě před sebou a vypadá v
šoku, zase sklopí zrak. Na kulatých tvářích jí
naskočí dvě červené skvrny jako jablíčka.
„Já. já.“ Začne vzlykat a její matka – ta
žena musí být její matka, obě mají stejné
velké oči – ji obejme kolem ramen. Andie čte
dál. „Je mi to tak líto a stydím se za to, co
 816/1030

jsem udělala. A chci se omluvit Amyině rod-

ině za to, jakou roli jsem sehrála v jejich
trápení. Spolupracuju s policií při vyše Ach,
to jsem už říkala.“
Slabě se usměje, je to rozpačitý úsměv, a
novináři se povzbudivě zahihňají.
„Chudák malá,“ řekne ta s mahagonovým
přelivem.
Je to kurvička, nezaslouží si lítost.
Nemůžu uvěřit, že by Andie mohl někdo
litovat. Doslova tomu odmítám věřit.
„Jsem třiadvacetiletá studentka,“
pokračuje. „Žádám jen o trochu soukromí,
než se mi tahle bolavá rána zahojí.“
„Hodně štěstí,“ zamumlám, když Andie
odstoupí od mikrofonu a nějaký policista
odmítne jakékoli otázky a odcházejí mimo
kameru. Přistihnu se, že se nakláním doleva,
jako bych mohla jít za nimi.
„Chudák malá,“ říká ta starší žena.
„Vypadala tak vyděšeně.“
„Myslím si, že to nakonec udělal.“
 817/1030

„Byl s ní víc než rok!“

„Slizoun.“
Desi do mě lehce šťouchne a vykulí oči v
otázce: Věděla jsem o tom? Jsem v pořádku?
Můj obličej je maskou vzteku – chudák
malá, proboha ale dokážu to kvůli téhle
zradě předstírat. Přikývnu, slabě se usměju.
Jsem v pořádku. Už chceme odejít, ale vtom
uvidím své rodiče, jako vždy se drží za ruce a
předstupují k mikrofonu v tandemu. Matka
vypadá, že se zrovna nechala ostříhat. Říkám
si, jestli mám být naštvaná, že má během
mého zmizení myšlenky na parádu. Když
někdo zemře a příbuzní se dají do řeči,
vždycky slyšíte, jak tvrdí: Ten a ten by si to
přál takhle. Já to takhle nechci.
Mluví matka. „Naše prohlášení je krátké a
nebudeme po něm odpovídat na žádné
otázky. Nejdříve děkuji za obrovské projevy
sympatií k naší rodině. Zdá se, že svět Amy
miluje stejně jako my. Amy: chybí nám tvůj
milý hlas a humor, tvůj ostrovtip a dobré
 818/1030

srdce. Jsi vskutku úžasná. Vrátíme tě do naší

rodiny. Vím to. Za druhé: až do dnešního
rána jsme nevěděli, že náš zeť, Nick Dunne,
má mimomanželský poměr. Od počátku této
hrozné události se o celou věc nezajímal to-
lik, jak by měl, neprojevil náležité obavy. I
když jsme byli na pochybách, přičítali jsme
jeho chování šoku. S tímto novým zjištěním
se už na tu věc takhle nedíváme. Vzhledem k
tomu jsme přestali Nicka podporovat.
S pokračujícím vyšetřováním můžeme jen
doufat, že se nám Amy vrátí. Její příběh musí
pokračovat. Svět čeká na další kapitolu.“
Amen, řekne někdo.
 NICK DUNNE
DESET DNŮ POTÉ
Představení skončilo, Andie a Elliottovi
zmizeli z dohledu. Sharonina producentka
vypnula špičkou boty televizi. Všichni
přítomní na mě hleděli, čekali na vysvětlení,
host na večírku, který se právě vykadil na
zem. Sharon se na mě až příliš zářivě usmála,
rozzlobený úsměv, který jen napjal její botox.
Na obličeji se jí vytvořily vrásky na ne-
správných místech.
„No?“ řekla svým klidným sametovým
hlasem. „Co to ksakru bylo?“
Tanner se ozval. „To byla ta bomba. Nick
byl a je zcela připraven odhalit a prod-
iskutovat své skutky. Je mi líto, že to přišlo
právě teď, ale svým způsobem je to pro vás
lepší, Sharon. Budete mít od Nicka jeho
první reakci.“
 820/1030

„Bylo by dobře, kdybyste teda měl nějaké

zatraceně zajímavé sdělení, Nicku.“ Odplula
a ještě zavolala: „Připravte mikrofon,
uděláme to teď,“ na nikoho konkrétního.

Sharon Schieberová, mě, jak se ukázalo,

zatraceně zbožňovala. V New Yorku jsem
vždycky slýchal zvěsti, že se sama dopustila
nevěry, ale pak se vrátila k manželovi,
šeptalo se o tom spíš jen mezi novináři. Stalo
se to skoro před deseti lety, ale já si říkal, že
by ještě mohla cítit nutkání zprostit mě viny.
Cítila. Zářila úsměvy, jednala se mnou jako
ve vatičce, lichotila a škádlila. Upřímně na
mě špulila své plné rty natřené leskem –
kloubnatou ruku pod bradou – a pálila na
mě ty svoje otázky na tělo a já je pro ten-
tokrát zodpověděl dobře. Nejsem lhář tak os-
lnivého kalibru jako Amy, ale na druhé
straně to taky umím, když to musí být.
Působil jsem jako muž, který miluje svou
ženu, který se za svou nevěru stydí a chce už
být hodný. Předchozího večera, když jsem
 821/1030

nervozitou nemohl spát, jsem si na internetu

pustil Hugha Granta v show Jaye Lena z
roku 1995, kde se omlouval národu, že si za-
dal s prostitutkou. Koktal, zajíkal se a ošíval,
jako by měl kůži o dvě čísla menší. Ale žádné
výmluvy: „Myslím, že každý z nás ví, co je v
životě správné a co ne, a já udělal něco špat-
ného. a tady to říkám.“ Sakra, ten chlap byl
dobrý – vypadal zahanbeně, nervózně, byl
tak roztřesený, že se vám chtělo vzít ho za
ruku a říct: Kámo, vždyť se nic tak hrozného
nestalo, nemusíš se tak trýznit. Což byl
účinek, kterého jsem chtěl dosáhnout. Díval
jsem se na ten klip tolikrát, že mi už hrozilo,
že od něj pochytím i ten jeho britský přízvuk.
Byl jsem úplně obyčejný chlap: manžel, o
kterém Amy vždycky tvrdila, že se neumí
omluvit, a já to nakonec udělal, použil jsem
slova a emoce vypůjčené od herce.
Ale fungovalo to. Sharon, udělal jsem něco
špatného, neodpustitelného. Nemůžu to
ničím omluvit. Sám sebe jsem zklamal –
 822/1030

nikdy jsem si o sobě nemyslel, že jsem pod-

vodník. Je to neomluvitelné, neodpustitelné
a já jen chci, aby Amy přišla domů, abych
mohl zbytek života strávit tím, že jí to vy-
nahradím, že se k ní budu chovat, jak si
zaslouží.
Ano, hrozně rád bych se k ní choval, jak si
zaslouží.
Ale jde o to, Sharon: já Amy nezabil. Nik-
dy bych jí neublížil. To, co se tu děje,
nazývám v duchu (zasmání) abbottovský
efekt. Ten trapný, nezodpovědný druh žurn-
alismu. Jsme tak zvyklí dívat se na tyto
vraždy žen, je nám to předkládané jako
druh zábavy, což je nechutné, a kdo je v
těchto pořadech viníkem? Je to vždycky
manžel. Proto si myslím, že veřejnost a v
určité míře dokonce i policie postupně
dospěly k přesvědčení, že je tomu tak
pokaždé. Od samého počátku se vlastně
předpokládalo, že jsem svou ženu zabil já –
protože nám tyhle příběhy vykládají pořád
 823/1030

dokola – a to je špatně, je to morálně špat-

ně. Já jsem svou ženu nezabil. Chci, aby se
vrátila domů.
Věděl jsem, že Sharon uvítá příležitost vy-
podobnit Ellen Abbottovou jako krávu, které
jde jen o senzaci. Věděl jsem, že královskou
Sharon s její dvacetiletou novinářskou praxí,
Sharon, která má za sebou rozhovory s Ara-
fatem, Sarkozym a Obamou, urazí jen pouhá
představa Ellen Abbottové. Jsem (byl jsem)
novinář, znám ten dril, takže když jsem
použil obratu abbottovský efekt poznal jsem,
že to Sharon zacukalo v koutcích, decentně
zvedla obočí, celé její vzezření se rozjasnilo.
Byl to pohled, z kterého poznáte: Trefil jsem
se.
Na konci rozhovoru mě Sharon vzala za
obě ruce – měla je chladné, trochu mozol-
naté, řekl bych, že je náruživá hráčka golfu –
a popřála mi hodně štěstí. „Budu vás mít na
očích, příteli,“ řekla, pak políbila Go na tvář a
odšustila od nás, zadní část šatů měla
 824/1030

posetou sponami do kravaty, aby se jí vpředu

nekrčily.
„Udělal jsi to bezvadně,“ řekla mi Go, když
zamířila ke dveřím. „Jsi úplně jiný než dřív.
Takový sebejistý, ale ne nafoukaný. Ani tu
čelist už nemáš tak... hajzlovskou.“
„Už nemám ten důlek na bradě.“
„Jo, skoro. Uvidíme se doma.“ Poplácala
mě po rameni jako nějakého vítěze.
Po rozhovoru se Sharon Schieberovou
následovaly ještě dvě rychlovky – jedna pro
kabelovku a jedna pro televizní společnost.
Zítra se bude vysílat Schieberová a pak
budou následovat ty další, takové domino
omluv a lítosti. Teď jsem to měl ve svých
rukou. Už nikdy jsem nehodlal působit jako
potenciálně vinný manžel nebo manžel bez
emocí nebo manžel, který bezcitně podvádí
svou ženu. Byl jsem ten chlap, kterého každý
zná – ten typ stejný jako mnoho mužů (a
žen): podváděl jsem, cítím se mizerně,
 825/1030

udělám, co je potřeba, abych napravil

situaci, protože jsem opravdový muž.
„Stojíme si docela dobře,“ prohlásil Tan-
ner, když jsme skončili. „Ta záležitost s An-
die nebude tak hrozná, jak mohla být, díky
tomu interview se Sharon. Jen odteď
musíme mít vždycky náskok.“
Zavolala Go a já to zvedl. Hlas měla tenký
a vysoký.
„Je tu policie s povolením k prohlídce
kůlny, jsou taky v tátově domě. Jsou. mám
strach.“

Když jsme dorazili, Go byla v kuchyni a

kouřila a soudě podle množství nedopalků v
kýčovitém popelníku ze sedmdesátých let už
kouřila druhou krabičku. Na barové stoličce
seděl mladý policista, neměl skoro žádná ra-
mena, vlasy na ježka a tvářil se rozpačitě.
„To je Tyler,“ představila ho. „Pochází z
Tennessee, má koně jménem Custard -“
„Custer,“ opravil ji.
 826/1030

„Custer, je alergický na buráky. Ne ten

kůň, ale Tyler. Jo, a taky má natržený vaz ra-
menního kloubu, což je zranění, které mívají
nadhazovači v baseballu, ale on neví jistě, jak
k tomu přišel.“ Potáhla z cigarety. Oči se jí
zarosily. „Už je tu dlouho.“
Tyler se na mě pokusil vrhnout pohled
drsňáka, přestal pozorovat své naleštěné
boty.
Zadními lítačkami vešla Boneyová. „To je
den, lidi,“ řekla. „Škoda, že jste nám, Nicku,
neuznal za vhodné sdělit, že máte milenku.
Ušetřilo by nám to spoustu času.“
„Rádi to s vámi prodiskutujeme, stejně
jako obsah té kůlny, právě jsme byli na cestě
k vám a chtěli vám o obojím říct,“ ozval se
Tanner. „Upřímně řečeno, kdybyste nám
prokázali laskavost a dali nám o Andie vědět,
mohli jsme předejít mnohému trápení. Ale
vy jste potřebovali uspořádat tiskovku,
museli jste získat publicitu. Bylo to nechut-
né, vystavit tu holku něčemu takovému.“
 827/1030

„Správně,“ řekla Boneyová. „Tak, ta kůlna.

Chcete jít všichni se mnou?“ Otočila se k
nám zády a vykročila po vyprahlé trávě ke
kůlně. Z vlasů jí visela pavučina jako závoj.
Netrpělivě na mě mávla, když viděla, že ne-
jdu. „Pojďte,“ řekla. „Já vás neukousnu.“
Kůlna byla osvětlená několika přenosnými
světly, takže vypadala ještě zlověstněji.
„Kdy jste tu byl naposledy, Nicku?“
„Byl jsem tu nedávno, když mě sem
dovedla nápověda mé ženy v souvislosti s
honbou za pokladem. Ale ty věci nejsou moje
a ničeho jsem se tu nedotkl -“
Tanner mě přerušil: „Můj klient a já máme
převratnou novou teorii “ začal a pak se za-
razil. Jeho televizní tón byl tak neuvěřitelně
hrozný a nevhodný, až jsme sebou všichni
trhli.
„Och, převratnou, no to je vzrušující,“
řekla Boneyová.
„Zrovna jsme vás chtěli informovat -“
 828/1030

„Opravdu? To teda skutečně v tu nejvhod-

nější dobu,“ řekla. „Zůstaňte tam, prosím.“
Dveře volně visely v pantech, rozbitý zámek
byl zkřivený. Gilpin byl v kůlně a pořizoval
soupis věcí.
„Tohle jsou ty golfové hole, se kterými jste
nikdy nehrál?“ řekl a ukázal na třpytící se
kov.
„Nic z toho není moje – nic jsem sem já
nedal.“
„To je zvláštní, protože tohle všechno
odpovídá nákupům na kreditních kartách,
které taky nejsou vaše,“ štěkla Boneyová.
„Tohle je, jak se tomu říká, pánské doupě?
Pánské doupě ve vývoji, které jen čeká na to,
až manželka odejde navždy. To jste si dopřál
pěknou zábavu, Nicku.“ Vyndala tři velké
kartonové krabice a postavila mi je k nohám.
„Co to je?“
Boneyová je štítivě otevřela špičkami
prstů, i když měla rukavice. Uvnitř byly
 829/1030

desítky pornokazet, na obalech příslušné

části lidského těla všech barev a velikostí.
Gilpin se rozesmál. „To se musí nechat,
Nicku, chlap má svoje potřeby -“
„Muži jsou velice vizuálně založení, to
vždycky říkal můj bývalý, když jsem ho
přistihla,“ dodala Boneyová.
„Muži jsou velice vizuálně založení, Nicku,
ale nad tímhle svinstvem se musím červen-
at,“ řekl Gilpin. „Z některých je mi i trochu
špatně, a to nemám tak slabý žaludek.“
Rozložil několik DVD jako ošklivý balíček
karet. Většina titulů prozrazovala násilí:
Brutální anál, Brutální kouření, Ponížené
kurvy, Sadistický sex s děvkou, Skupinově
znásilněné děvky a série kazet nazvaná
Zranit kurvu, díly 118, na každém byl
obrázek ženy svíjející se bolestí, protože do
nich chlípní rozesmátí muži vráželi nějaké
předměty.
Odvrátil jsem se.
„No, teď se stydí,“ zasmál se Gilpin.
 830/1030

Ale já neodpověděl, protože jsem viděl, jak

usazují Go dozadu do policejního vozu.

Sešli jsme se za hodinu na policejní stanici.

Tanner s tím nesouhlasil – já na tom trval.
Apeloval jsem na jeho obrazoborecké,
milionářské ego rodeového kovboje.
Řekneme policii pravdu. Je čas.
Já bych ty jejich manýry zvládl – ale
nechtěl jsem jim vystavovat svoji sestru.
„Souhlasím s tím proto, že si myslím, že
vaše zatčení je nevyhnutelné, Nicku, ať
uděláme cokoli,“ řekl. „Když jim dáme vědět,
že jsme připraveni mluvit, možná dostaneme
nějaké další informace o kauze, kterou mají
proti vám. Tělo nemají, tak po vás opravdu
budou chtít přiznání, proto vás zahrnou
důkazy. Což nám možná poskytne dost k
tomu, abychom odstartovali vaši obhajobu.“
„A dáme jim všechno, ano?“ řekl jsem.
„Dáme jim ty nápovědy a ty marionety a
Amy.“ Byl jsem v panice, chtěl jsem co ne-
jdřív jít – dovedl jsem si představit, jak
 831/1030

poldové teď ve světle holé žárovky mou ses-

tru vyslýchají.
„Pokud necháte mluvit mě,“ řekl Tanner.
„Když jim o tom falešném obvinění řeknu já,
nemůžou to pak proti nám použít u soudu.
jestli vyrukujeme s jinou obhajobou.“
Zneklidňovalo mě, že pravda je pro mého
právníka tak naprosto neuvěřitelná.

Gilpin na nás čekal na schodech stanice, v

ruce kolu, pozdní večeře. Když se točil zády a
vedl nás dovnitř, viděl jsem, že má košili na
zádech úplně propocenou. Slunce už dávno
zapadlo, ale vlhkost ve vzduchu zůstala.
Zamával pažemi a košile se zatřepotala, ale
zase se mu přilepila na kůži.
„Pořád je horko,“ řekl. „Přes noc snad
bude ještě větší.“
Boneyová na nás čekala v zasedačce, jako
toho prvního večera. Toho večera. Zplihlé
vlasy si spletla do francouzského copu a ten
si připevnila do týla sponkou, takže vznikl
jakýsi dojemný drdol, měla namalované rty.
 832/1030

Napadlo mě, jestli nemá rande. Popůlnoční

rande.
„Máte děti?“ zeptal jsem se a nabídl si
židli.
Otázka ji vylekala, zvedla prst. „Jedno.“
Neřekla jméno ani věk nebo něco víc. Boney-
ová byla v pracovní náladě. Čekala, s čím
přijdeme.
„Nejdřív vy,“ vyzval ji Tanner. „Řekněte
nám, co máte.“
„Jistě,“ souhlasila. „Ano.“ Zapnula mag-
netofon, připravila se. „Tak vy tvrdíte, Nicku,
že jste ty věci uložené v kůlně na pozemku
vaší sestry nenakoupil a ani se jich nedotkl.“
„To souhlasí,“ řekl Tanner za mě.
„Nicku, téměř na všem jsou vaše otisky
prstů.“
„To je lež! Já se nedotkl ničeho, ani jedné
věci! Kromě svého dárku k výročí, který Amy
nechala uvnitř.“
Tanner se dotkl mé paže: Mlčte, sakra.
 833/1030

„Nicku, vaše otisky jsou na těch pornokaz-

etách, na golfových holích, na hodinkách a
dokonce i na té televizi.“
A pak mi to došlo, jak si to Amy užila: můj
hluboký, spokojený spánek (který jsem jí
samolibě předhazoval v přesvědčení, že
kdyby byla klidnější a uvolněnější, víc jako
já, netrpěla by nespavostí) se obrátil proti
mně. Viděl jsem to: Amy klečí, mé chrápání
jí rozpaluje tváře, přikládá mé prsty k tomu a
onomu, celé měsíce pořizuje mé otisky na
těch věcech. Mohla mi předtím i nenápadně
dát něco na spaní. Vzpomínám si, jak se na
mě jednou ráno dívala, když jsem se probudil
a rozespalostí ještě ani nemohl pořádně mlu-
vit, a ona řekla: „Ty spíš spánkem zatra-
cených. Nebo zdrogovaných.“ Byl jsem obojí
a vůbec o tom nevěděl.
„Chcete nám to s těmi otisky nějak vysvět-
lit?“ zeptal se Gilpin.
„Řekněte nám ten zbytek,“ požádal
Tanner.
 834/1030

Boneyová před nás položila nějakou bichli

v kožených deskách, na okrajích ohořelých.
„Poznáváte tohle?“
Pokrčil jsem rameny a zavrtěl hlavou.
„To je deník vaší manželky.“
„Ale to ne. Amy si nepsala deník.“
„Ve skutečnosti ano, Nicku. Psala si ho asi
sedm let,“ řekla Boneyová.
Mělo se stát zase něco zlého. Amy mě opět
přechytračila.
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
DESET DNŮ POTÉ
Odvezli jsme moje auto za hranice státu
Illinois, do jedné obzvlášť hrozné čtvrti ně-
jakého zkrachovalého města u řeky, asi
hodinu jsme ho tam čistili a pak ho tam
nechali s klíčky v zapalování. Nazývejme to
podivným koloběhem: ten arkansaský pár,
který vůz vlastnil přede mnou, byl jakýsi po-
divný, Ozarková Amy byla očividně pochyb-
ná; doufejme, že se z něj nějaký illinoiský
zkrachovanec bude chvíli radovat.
Pak jsme se přes zvlněné kopce vrátili zase
do Missouri, až jsem před sebou mezi stromy
zahlédla lesklou hladinu jezera Hannafan.
Protože Desi má v St. Louis příbuzné, rád si
namlouvá, že je tenhle kraj starý, starý jako
východní pobřeží, ale v tom se mýlí. Jezero
Hannafan není pojmenováno po nějakém
 836/1030

státníkovi z devatenáctého století nebo

hrdinovi občanské války. Je to soukromé
jezero, dal ho vyhloubit roku 2002 naftař
Mike Hannafan, z něhož se později vyklubal
čilý melouchář vlastnící černé skládky ne-
bezpečného odpadu. Rozčilená obec teď chce
jezero přejmenovat. Řekla bych, že se ho na-
konec nazvou Collingsovo.
Takže navzdory dobře naprojektovanému
jezeru – na kterém mohlo několik vy-
volených místních obyvatel jezdit na plachet-
nici, ne však na motorovém člunu – a Desiho
vkusnému velkolepému domu – švý-
carskému zámečku v americkém měřítku
nejsem tímhle místem nijak uchvácená. To
byl vždycky Desiho problém – nezáleží na
tom, jestli jsi z Missouri nebo ne, ale netvař
se, že „Collingsovo“ jezero je jezero Como.
Opře se o svého jaguara a zadívá se na
dům, abych jej taky měla čas obdivovat.
„Vystavěli jsme ho podle té nádherné hor-
ské chaty, kde jsme s matkou bydleli u
 837/1030

Brienského jezera,“ říká. „Jediné, co tu chybí,

jsou ty hory.“
Dost výrazný nedostatek, pomyslím si, ale
položím mu ruku na paži a řeknu: „Proveď
mě domem. Určitě je pohádkový.“
Jdeme na prohlídku, vstupné není nijak
vysoké, směje se té myšlence vybírat vs-
tupné. Obrovská kuchyň – samá žula a
chrom – obývák se dvěma krby pro ni a pro
něho, z něhož se dá vyjít na venkovní terasu
(Středozápaďané říkají zahrádka) s výhle-
dem na les a jezero. V suterénu je
společenská místnost, kde se můžete zabavit
hraním kulečníku a šipek, s dokonale vy-
baveným barem, z místnosti se opět dá vyjít
na venkovní terasu (Středozápaďané jí říkají
další zahrádka). Vedle je sauna a pak vinný
sklep. V poschodí pět ložnic, Desi mi
propůjčí druhou největší.
„Nechal jsem ji přemalovat,“ říká. „Vím, že
miluješ růžovou do lila.“
 838/1030

Tu barvu už dávno nemám ráda; líbila se

mi kdysi na střední škole. „Jsi tak báječný,
Desi, díky,“ říkám co nejsrdečněji. Moje díky
jsou vždycky poněkud vydřené. Často
neděkuju vůbec. Lidé dělají to, co mají dělat,
a pak čekají, že je zahrnete díky jsou jako
zmrzlináři, kteří mají na pultě nastražený
kelímek na spropitné.
Ale pro Desiho jsou slova díků jako
pohlazení pro kočku; div nenahrbí blahem
hřbet. Momentálně se vyplatí ho chválit.
Odložím si ve svém pokoji zavazadlo,
snažím se tím naznačit, že bych si přála
strávit večer v ústraní – potřebuju se
podívat, jak lidé reagují na Andiino přiznání
a jestli už Nicka zatkli – ale zdá se, že ještě
zdaleka nenastal konec děkování. Desi za-
řídil, abych mu byla věčným dlužníkem. Jeho
úsměv prozrazuje, že pro mě má nějaké
překvapení, bere mě za ruku (musím ti ukáz-
at ještě něco) a táhne mě zase dolů ze schodů
(doufám, že se ti to bude líbit) do chodby
 839/1030

před kuchyní (dalo to spoustu práce, ale sto-

jí to za to).
„Opravdu doufám, že se ti to bude líbit,“
říká znovu a otevře dveře.
Prosklená místnost, skleník, uvědomuju si.
Uvnitř jsou tulipány, stovky tulipánů všech
barev. Uprostřed července kvetou v Desiho
domě u jezera tulipány. Ve vlastní speciální
místnosti pro velmi speciální dívku.
„Vím, že máš ráda tulipány, ale jejich
sezona je tak krátká,“ říká Desi. „Tak jsem
pro tebe zařídil tohle. Tady budou kvést celý
rok.“
Obejme mě kolem pasu a vede mě ke květ-
inám, abych je mohla obdivovat zblízka.
„Tulipány kterýkoli den v roce,“ říkám a
snažím se tvářit rozzářeně. Na střední škole
jsem je měla ráda. Každému se líbily, ty ger-
bery konce osmdesátých let. Teď mám ráda
orchideje, v podstatě pravý opak tulipánů.
„Vymyslel by Nick pro tebe někdy něco
takového?“ šeptá mi Desi do ucha a tulipány
 840/1030

se lehce kývají pod jemným popraškem vody,

který na ně shora dopadá z rozprašovače.
„Nick si nikdy ani nezapamatoval, že mám
ráda tulipány,“ říkám, protože to je ta
správná odpověď.
Je to krásné, víc než krásné gesto. Mám
vlastní květinový pokoj, jako v pohádce. Ale
zároveň cítím záchvěv nervozity: zavolala
jsem Desimu teprve před čtyřiadvaceti hodi-
nami a tohle nejsou čerstvě vysazené
tulipány a ložnice nevoní jako čerstvě
vymalovaná. Musím nad tím přemýšlet: nad
naléhavostí jeho dopisů v uplynulém roce,
nad jejich žalostným tónem. jak dlouho mě
sem už chce přivést? A jak dlouho si myslí, že
tu zůstanu? Dost dlouho, abych se mohla
radovat z kvetoucích tulipánů každý den v
roce.
„Můj bože, Desi,“ říkám. „To je jako
pohádka.“
„Pohádka pro tebe,“ řekne. „Chci, abys
viděla, jaký život může být.“
 841/1030

V pohádkách je vždycky zlato. Čekám, že

mi dá paklík bankovek, tenkou kreditku,
něco užitečného. Prohlídka vede zase zpátky
přes všechny místnosti, abych mohla
nadšeně a obdivně vzdychat nad detaily,
kterých jsem si napoprvé nevšimla, a pak se
vracíme do mé ložnice, samý satén a hed-
vábí, růžový plyš, dívčí pokoj jako z cukrové
vaty a žužu. Když vyhlédnu z okna, všimnu si
vysoké zdi, kterou je dům obehnán.
Nervózně vyhrknu: „Desi, mohl bys mi tu
nechat nějaké peníze?“
Skutečně předstírá překvapení. „Teď
peníze nepotřebuješ, ne?“ říká. „Už nemusíš
platit nájem; dům bude plný jídla. Přivezu ti
i nové oblečení. Ne že by ses mi v těch
modelech z rybářského krámku nelíbila.“
„Kdybych měla trochu peněz, byla bych
klidnější. Může se něco přihodit. Může se
stát, že se odsud třeba budu muset rychle
dostat.“
 842/1030

Otevře peněženku a vyndá dvě dvacetidol-

arové bankovky. „Tady máš,“ řekne
benevolentně.
Říkám si, jestli jsem neudělala nějakou
velkou chybu.
 NICK DUNNE
DESET DNŮ POTÉ
Udělal jsem chybu, že jsem se cítil tak
suverénně. Ať už v tom deníku bude cokoli,
zničí mě to. Už jsem viděl román podle
skutečného kriminálního příběhu: na pře-
balu knihy černobílá svatební fotka na kr-
vavě rudém pozadí: včetně šestnácti stran
nikdy nezveřejněných fotografií a autentick-
ých deníkových záznamů Amy Elliottové
Dunneové hlas ze záhrobí... Kdysi mi to
připadalo zvláštní a i takové roztomilé,
Amyino potěšení, za které se trochu stydí, ty
knížky s lacinými kriminálními příběhy
podle skutečné události, které jsem tu a tam
doma objevil. Myslel jsem, že si chce dopřát
nějakou oddechovou četbu, odreagovat se.
Ne. Amy studovala.
Gilpin si vzal židli, otočil ji, sedl si na ni
opačně, opřel si zkřížené paže o opěradlo a
 844/1030

naklonil se ke mně – obraz filmového poldy.

Už byla skoro půlnoc, vypadalo to, že je víc.
„Řekněte nám o té nemoci vaší ženy během
posledních pár měsíců,“ vyzval mě.
„Nemoci? Amy nikdy nemocná nebyla.
Možná tak jednou za rok nějaké nachlazení.“
Boneyová vzala knihu a nalistovala ozn-
ačenou stránku. „Minulý měsíc jste namíchal
sobě a Amy něco k pití, seděli jste vzadu na
verandě. Tady píše, že ty drinky byly hrozně
sladké, a popisuje něco, co považuje za aler-
gickou reakci: Srdce mi rychle bušilo, jazyk
mi zdřevěněl, přilepil se mi na dolní patro.
Nohy jsem měla jako z vaty, když mě Nick
vedl nahoru.“ Založila stránku deníku
prstem a vzhlédla, jestli dávám pozor. „Když
se druhý den probudila: Bolela mě hlava a
žaludek jsem měla jako na vodě, nehty
namodralé, a když jsem se podívala do zr-
cadla, rty jsem měla také promodralé. Dva
dny jsem ani nečůrala. Cítila jsem se tak
slabá!“
 845/1030

Znechuceně jsem zavrtěl hlavou. Boneyová

mi už za tu dobu začala být sympatická; tohle
bych od ní nečekal.
„Je to rukopis vaší ženy?“ naklonila ke
mně sešit a já uviděl Amyino černé písmo,
špičaté jak graf se záznamy o teplotě.
„Ano, myslím, že jo.“
„Náš grafolog si to myslí taky.“
Boneyová to řekla s určitou dávkou pýchy
a já si uvědomil: Tohle je jejich první případ,
kdy museli přivolat odborníky zvenčí,
odborníky, kteří se zabývají tak exotickými
věcmi jako analýzou rukopisu.
„Víte, co dalšího jsme se dozvěděli, když
jsme tento zápis ukázali našemu lékařskému
odborníkovi?“
„Otrava,“ vyhrkl jsem. Tanner se na mě
zamračil: v klidu.
Boneyová se na okamžik zarazila; tuhle in-
formaci ode mě nečekala.
 846/1030

„Ano, Nicku, děkuju: otrava nemrznoucí

směsí,“ řekla. „Učebnicový příklad. Má štěstí,
že to přežila.“
„Ona to nepřežila, protože tohle se nikdy
nestalo,“ opravil jsem ji. „Jak jste řekla, je to
učebnicový příklad – našla si to na
internetu.“
Boneyová se zamračila, ale nevyjela na mě.
„Ten deník o vás nepodává pěkný obrázek,
Nicku,“ pokračovala a jedním prstem si pře-
jela po copu. „Týrání - komandoval jste ji.
Stres – dokázal jste se rychle rozčilit. Sexuál-
ní praktiky, které hraničí se znásilněním.
Měla z vás velký strach, jak prozrazuje konec
toho deníku. Smutné čtení. Tu zbraň, o které
jsme mluvili, chtěla proto, že se vás bála.
Tady je její poslední deníkový zápis: Tenhle
člověk mě možná zabije. Tenhle člověk mě
možná zabije, její vlastní slova.“
Hrdlo se mi sevřelo. Měl jsem pocit, že se
možná pozvracím.
 847/1030

Byl to hlavně strach, pak nával vzteku.

Děvka mizerná, děvka mizerná, piča, piča,
piča.
„Jaká chytrá a příhodná poznámka na
závěr,“ řekl jsem. Tanner mi položil ruku na
moji, aby mě umlčel.
„Vypadáte, jako byste ji chtěl zabít znovu,
právě teď,“ řekla Boneyová.
„Vy jste nám akorát pořád lhal, Nicku,“
ozval se Gilpin. „Tvrdíte, že jste byl toho
dopoledne na pláži. Všichni, s kým jsme mlu-
vili, nám řekli, že pláž nesnášíte. Říkáte, že
netušíte, kde se vzaly ty nákupy na vašich
zcela vyčerpaných kreditních kartách, a teď
máme plnou kůlnu právě těchto věcí a jsou
na nich všude vaše otisky prstů. Máme tady
manželku, která utrpí něco jako otravu nem-
rznoucí směsí týdny předtím, než zmizí.
Prosím vás, nechte toho.“ Významně se
odmlčí.
„Chcete dodat ještě něco?“ zeptal se
Tanner.
 848/1030

„Víme, že jste byl v Hannibalu a za pár dní

se tam najde kabelka vaší ženy,“ řekla
Boneyová. „Máme sousedku, která večer
před zmizením slyšela vaši hádku. Těhoten-
ství, které nechcete. Bar, který jste si pořídil
za peníze své ženy, které byste jí v případě
rozvodu musel vrátit. A samozřejmě, sam-
ozřejmě: tajnou milenku víc než rok.“
„Teď vám, Nicku, můžeme pomoct,“ řekl
Gilpin. „Až vás zatkneme, tak už ne.“
„Kde jste našli ten deník? V domě Nickova
otce?“ zeptal se Tanner.
„Ano,“ odpověděla Boneyová.
Tanner na mě kývl: To je to, co jsme nen-
ašli. „Nechte mě hádat: anonymní tip.“
Oba policisté mlčeli.
„Můžete mi říct, kde v domě jste ho našli?“
zeptal jsem se.
„V kotli. Vím, že jste si myslel, že jste ho
spálil. Chytil, ale plamínek byl moc slabý;
zadusil se. Tak deník ohořel jen zvenčí,“ řekl
Gilpin. „To jsme měli obrovské štěstí.“
 849/1030

Ten kotel – další vtip od Amy, který

chápeme jen my dva. Vždycky nahlas žasla,
jak málo rozumím věcem, ve kterých by se
měli chlapi vyznat. Když jsme otcův dům
prohledávali, dokonce jsem se do toho
starého otcova kotle podíval, na ty trubky a
dráty a kohoutky, ale pak jsem zastrašeně
ucouvl.
„To nebylo štěstí. Vy jste ho měli najít,“
řekl jsem.
Boneyová se usmála koutkem úst. Opřela
se a čekala, uvolněná jako ta hvězda v
reklamě na ledový čaj. Hněvivě jsem kývl na
Tannera: Tak do toho.
„Amy Elliottová Dunneová je naživu a
křivě obviňuje Nicka Dunnea z toho, že ji
zabil,“ řekl. Spojil jsem dlaně a seděl zpříma,
snažil jsem se udělat cokoli, co by působilo
rozumně. Boneyová na mě zírala. Potřeboval
jsem dýmku, dioptrické brýle, které bych si
mohl rychle na efekt sundat, u lokte
 850/1030

hromadu encyklopedií. Pocítil jsem euforii.

Nesměj se.
Boneyová se zamračila. „Co je zas tohle?“
„Amy je naživu a má se dobře a všechno na
Nicka tahle nastrojila,“ opakoval můj právní
zástupce.
Policisté si vyměnili pohledy a shrbili se
nad stolem: Je ten chlap normální?
„Proč by to dělala?“ zeptal se Gilpin a
mnul si oči.
„Protože ho nenávidí. Očividně. Byl to
manžel na hovno.“
Boneyová se upřeně dívala do podlahy,
vzdychla. „V tomhle s vámi určitě
souhlasím.“
Gilpin současně s ní řekl: „Ach,
prokristapána.“
„Je snad šílená, Nicku?“ zeptala se Boney-
ová a naklonila se ke mně. „To, o čem mlu-
víte, je šílené. Slyšíte mě? Trvalo by jí to ko-
lik, šest měsíců, rok, aby to všechno takhle
připravila. To by vás musela nenávidět, chtít
 851/1030

vám ublížit – definitivně, vážně, hrozně –

celý rok! Víte, jak je těžké takovou nenávist
tak dlouho skrývat?“
Dokázala to. Amy to dokázala.
„Proč by se s vámi radši nerozvedla?“ vy-
bafla Boneyová.
„To by neodpovídalo jejímu, smyslu pro
spravedlnost,“ odpověděl jsem. Tanner se na
mě zase podíval.
„Ježíšikriste, Nicku, že vás to ještě baví,“
řekl Gilpin. „Máme to tady od ní černé na
bílém: Myslím, že mě možná zabije.“
Někdo je možná kdysi učil: Oslovujte
podezřelého jménem co nejčastěji, bude se
cítit příjemně, bude mít pocit, že se znáte.
Stejný postup jako při prodeji.
„Byl jste v poslední době v otcově domě,
Nicku?“ zeptala se Boneyová. „Například
devátého července?“
Sakra. Proto Amy změnila ten kód
bezpečnostního zařízení. Bojoval jsem s no-
vou vlnou znechucení sebou samým: že mě
 852/1030

moje žena napálila dvakrát. Nejenže mě obl-

bla tak, že jsem uvěřil, že mě pořád miluje,
ale vlastně mě donutila, abych se sám učinil
podezřelým z její vraždy. Podlá, zlomyslná
holka. Dobrý bože, jak já ji nenáviděl, ale
museli jste tu čubku obdivovat.
Tanner začal: „Amy využila svoje ná-
povědy, aby mého klienta donutila jít na
místa, kde nechala stopy – do Hannibalu, do
otcova domu – aby se sám usvědčil. Můj kli-
ent a já jsme vám ty nápovědy přinesli. Jako
takovou laskavost.“
Vyndal nápovědy a zamilované dopisy a
rozložil je před policisty do vějíře jako nějaký
karetní trik. Potil jsem se, když si je četli,
přál jsem si, aby zvedli hlavy a řekli mi, že
jsem odteďka čistý.
„Dobrá. Tvrdíte, že vás Amy natolik
nenáviděla, že strávila několik měsíců pří-
pravou křivého obvinění z vraždy?“ zeptala
se Boneyová tiše uvážlivým tónem zk-
lamaného rodiče.
 853/1030

Nechápavě jsem se na ni podíval.

„Tohle nevypadá na rozhněvanou ženu,
Nicku,“ řekla. „Dělá, co může, aby se vám
omluvila, navrhuje, abyste začali znovu, píše
vám, jak moc vás miluje: Jsi teplíčko – jsi
moje sluníčko. Jsi báječný, jsi vtipný.“
„Ale ať jde do prdele.“
„Nicku, opět taková hrozně divná reakce
od nevinného člověka,“ řekla Boneyová.
„Tady čteme krásná slova, možná poslední,
která vám manželka napsala, a vy jste
naštvaný. Pořád si pamatuju ten úplně první
večer: Amy se pohřešuje, vy sem přijedete,
my vás usadíme na tři čtvrtě hodiny sem, do
téhle místnosti, a vy vypadáte, že se nudíte.
Sledovali jsme vás na kameře, vy jste málem
usnul.“
„To nemá nic společného s -“ začal Tanner.
„Snažil jsem se zůstat klidný.“
„Vypadal jste velice, skutečně velice klid-
ně,“ řekla Boneyová. „Celou dobu jste se
 854/1030

choval. nepatřičně. Žádné emoce, jako by se

nic nestalo.“
„Já takový jsem, copak to nechápete? Jsem
stoik. Až je to na škodu. Amy to ví. pořád si
na to stěžovala. Že nedokážu dostatečně pro-
jevit účast, že se uzavírám do sebe, že ne-
dokážu zvládnout složité emoce – smutek,
vinu. Věděla, že budu působit hrozně
podezřele. Pro všechno na světě! Promluvte
si s Hilary Handyovou, ano? Promluvte si s
Tommym O’Harou. Já s nimi mluvil! Oni
vám řeknou, jaká je.“
„Už jsme s nimi mluvili,“ řekl Gilpin.
„A?“
„Hilary Handyová se od střední školy
dvakrát pokusila o sebevraždu. Tommy
O’Hara byl dvakrát na protialkoholním
léčení.“
„Možná kvůli Amy.“
„Nebo proto, že jsou to hluboce nevyrovn-
ané bytosti pronásledované pocitem viny.“
 855/1030

Gilpin nahlas přečetl nápovědu číslo dvě,

záměrně monotónním hlasem.

Představ si mě: jsem do tebe blázen,

má budoucnost s tebou, ta mě staví na
zem.
Vzal jsi mě sem, abych poslouchala tvé
klukovské příhody,
prožité v odřených džínách a kšiltovce u
vody.
Kašli na ostatní, proč bychom o ně stáli?
A dejme si pusu... dělejme, že jsme se
právě vzali.

„Říkáte, že tohle napsala, aby vás donutila

jet do Hannibalu?“ zeptala se Boneyová.
Přikývl jsem.
„Nikde tu o Hannibalu není ani zmínka,“
řekla. „Dokonce ani žádný náznak.“
„Čepice s kšiltem, to je taková naše stará
narážka na -“
„Aha, narážka,“ opakoval Gilpin.
 856/1030

„A co ta další nápověda, to hnědé stavení?“

zeptala se Boneyová.
„Znamená to, že mám jít do tátova domu,“
řekl jsem.
Boneyová se zas zatvářila přísně. „Nicku,
dům vašeho otce je přece modrý.“ Obrátila se
k Tannerovi, obrátila oči v sloup: Tak s
tímhle jste za mnou přišli?
„Mně se zdá, že to vy v těch nápovědách
vidíte nějaké ,skryté narážky‘,“ řekla Boney-
ová. „Chcete se vykrucovat: my jsme zjistili,
že jste byl v Hannibalu, a vy tvrdíte, že v té
nápovědě je zašifrováno, že máte jet do
Hannibalu.“
„Ten závěrečný dárek tady,“ řekl Tanner a
postavil na stůl krabici, „není tak skrytá
narážka. Loutky Kašpárka a Judy. Jak jistě
víte, Kašpárek zabije Judy a její dítě. To ob-
jevil můj klient. Chtěli jsme vám to předat.“
Boneyová si přitáhla krabici k sobě,
navlékla si latexové rukavice a vyndala
loutky. „Těžké,“ řekla, „bytelné.“ Prohlížela si
 857/1030

šaty ženské loutky, pak Kašpárkův šaškovský

kostým. Zvedla ho a zkoumala silnou dřevěn-
ou rukojeť opatřenou žlábky na prsty.
Ztuhla, zamračila se, držela loutku
Kašpárka v rukou. Pak obrátila ženskou
loutku vzhůru nohama, až se jí sukně
přehrnula přes hlavu.
„Tady ta nemá žádné držadlo.“ Otočila se
ke mně. „Bylo tu nějaké držadlo?“ „Jak to
mám vědět?“
„Rukojeť pět centimetrů silná a metr
dlouhá, tlustá a těžká, s vyhloubenými žlábky
na prsty, aby se dala pevně uchopit?“
vyštěkla. „Držadlo nebo spíš pořádná hůl?“
Zírala na mě a já věděl, co si myslí: Vodíš
nás za nos. Jsi sociopat. Jsi vrah.
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
JEDENÁCT DNŮ POTÉ
Dnes večer vysílají Nickův podlézavý
rozhovor se Sharon Schieberovou. Chtěla
jsem si dát horkou koupel a pak se na to
dívat s láhví dobrého vína, zároveň si to
nahrávat, abych si mohla poznamenat
všechny ty jeho lži. Chtěla jsem si zapsat
všechny přehnané informace, polopravdy,
klukovské lži a hlouposti, které tam nažvaní,
abych znovu obnovila svůj vztek na něj.
Který mě přešel po jeho rozhovoru na blogu
– jediném opilém, náhodném rozhovoru! –
což si nemůžu v žádném případě dovolit. Ne-
hodlám vyměknout. Nejsem trouba. Přesto
chci slyšet jeho mínění o Andie, když se teď
sesypala. Jeho interpretaci.
Chci se na to dívat sama, ale Desi se ode
mě celý den nehne, pořád se na mě lepí, ať se
 859/1030

vrtnu do kteréhokoli pokoje, jako nenadálé

špatné počasí, před kterým se nedá utéct.
Nemůžu mu říct, aby vypadl, je to jeho dům.
Už jsem to zkusila, nefunguje to. Vždycky se
vymluví, že musí zkontrolovat něco ve
sklepě, nebo zkoumá ledničku, aby věděl,
jaké potraviny má dokoupit.
Takhle to půjde dál, myslím si. Takový
bude můj život. Desi se tu objeví, kdy se mu
zachce, a zůstane tu tak dlouho, jak se mu
zachce, bude se tu motat a chtít o něčem
žvanit, pak se posadí a vyzve mě, abych si
taky sedla, otevře láhev vína a najednou
spolu budeme večeřet a nebude šance to
utnout.
„Jsem fakt unavená,“ říkám.
„Dopřej si ještě trochu péče svého me-
cenáše,“ odpoví a prstem si žehlí záhyb na
kalhotách.
Ví o Nickově dnešním interview, takže
odchází a vrací se s mými oblíbenými
pochoutkami: sýrem manchego a
 860/1030

čokoládovými bonbony s lanýžovou náplní a

láhví vychlazeného sancerre a s nesouhlasně
nakrčeným obočím se dokonce vytasí se
sýrovopaprikovými čipsy, na kterých jsem
byla závislá coby Ozarková Amy. Nalévá
víno. Máme tichou dohodu, že nebudeme
mluvit o miminku, oba víme, jak potraty poz-
namenaly mou rodinu, jak by to bylo hrozné,
kdybych o tom musela mluvit.
„Zajímalo by mě, co ta svině řekne na svou
obhajobu,“ prohlásí. Desi málokdy použije
ostřejších výrazů, jako třeba hajzl nebo
čurák; vystačí si se sviní, což právě z jeho úst
zní hůř než nějaké vulgární nadávky.
Za hodinu už máme po lehké večeři, kter-
ou Desi uvařil, a popíjíme víno, které Desi
přinesl. Dopřál mi sousto sýra a čokoládové
bonbony snědl napůl se mnou. Zobla jsem si
deset čipsů, pak tajně sáček odklidil. Nemá
rád jejich vůni; uráží ho, jak tvrdí, ale ve
skutečnosti se mu nelíbí, že vážím, kolik
vážím. Teď sedíme vedle sebe na gauči,
 861/1030

přikrytí měkkou tkanou dekou, protože Desi

zapnul klimatizaci, takže tu máme místo čer-
vence podzim. Myslím, že to udělal kvůli
tomu, aby mohl zatopit v krbu a nahnat nás
oba pod deku; zdá se, že má nějakou říjno-
vou vizi o nás dvou. Dokonce mi přinesl
dárek – svetr s rolákem barvy vřesu a já si
všimla, jak ladí s barvou přikrývky a Desiho
tmavozeleným svetrem.
„Víš, mizerní slaboši už po celá staletí týra-
jí silné ženy, protože ony ohrožují jejich
mužnost,“ říká Desi. „Psychika takových
ubožáků je tak křehká, že potřebují ženy
ovládat,“
Přemýšlím o jiném druhu ovládání. O tom,
jak někdo někoho ovládá a maskuje to
láskyplnou péčí: Tady máš svetr, aby ti
nebyla zima, moje drahá, teď si ho obleč,
protože tě v něm chci vidět.
Nick aspoň tohle nedělal. Nick mě nechal,
abych si dělala, co chci.
 862/1030

Přeju si jen to, aby Desi klidně seděl a byl

zticha. Pořád sebou šije a je nervózní, jako by
tu jeho sok byl s námi ve stejné místnosti.
„Pst,“ řeknu, když se na obrazovce objeví
můj krásný obličej, pak další a další fotka,
jako padající listí, Amyina koláž.
„Byla to dívka, které se všechny chtěly
podobat,“ říká Sharon zastřeným hlasem.
„Krásná, chytrá, inspirativní a velmi bohatá.
On byl muž, kterého ostatní muži
obdivovali.“
„Já tedy ne,“ zabručel Desi.
„... hezký, zábavný, chytrý a okouzlující.
Ale pátého července se jejich zdánlivě
dokonalý svět zhroutil, když Amy Elliottová
Dunneová v den pátého výročí jejich svatby
zmizela.“
Rekapitulace, rekapitulace, pořád dokola.
Moje fotky, Andiiny, Nickovy. Snímky
těhotenského testu a nezaplacených účtů.
Odvedla jsem fakt dobrou práci. Je to jako
 863/1030

tvořit nástěnnou malbu a odstoupit a říct si:

Dokonalé.
„A nyní, exkluzivně, Nick Dunne přerušuje
své mlčení, nejen o zmizení své ženy, ale i o
své nevěře a všech těch pomluvách.“
Cítím závan vřelosti k Nickovi, protože má
na sobě kravatu, kterou jsem mu koupila,
kterou považuje nebo považoval za moc křik-
lavou. Má barvu pavího peří a zbarvuje mu
oči téměř do fialova. Během posledního
měsíce ztratil punc spokojeného idiota:
břicho mu splasklo a i ve tváři je pohublý,
důlek na bradě není tak výrazný. Vlasy má
upravené, ne však ostříhané – Go si ho asi
vzala do parády, aby mohl před kameru,
sehrála roli mámy Mo a nasliněným prstem
mu vlasy kolem spánků přihladila. Má tedy
tu kravatu ode mě, a když zvedne ruku a
udělá nějaké gesto, vidím, že má i hodinky
ode mě, klasické Bulova Spaceview, dárek k
třiatřicátým narozeninám, které předtím
 864/1030

nenosil, protože se k němu nehodily, i když

se k němu naopak hodily velice.
„Je dokonale vyšňořený na muže, který si
myslí, že se jeho žena pohřešuje,“ kritizuje
Desi. „Ještě že si nezašel na manikúru.“
„Nick na manikúru nikdy nechodil,“ řeknu
a letmo pohlédnu na Desiho naleštěné nehty.
„Pojďme přímo k věci, Nicku,“ říká Shar-
on. „Měl jste něco společného se zmizením
vaší ženy?“
„Ne. Ne. Absolutně, stoprocentně ne,“
odpoví Nick a neuhne pohledem ani o
kousek. „Ale dovolte mi, Sharon, abych řekl,
že zdaleka nejsem nevinný či dokonalý nebo
aspoň hodný manžel. Kdybych o Amy neměl
takový strach, řekl bych, že je svým
způsobem dobře, že zmizela -“
„Promiňte, Nicku, ale myslím, že spousta
lidí nebude věřit svým uším, že můžete
takhle mluvit, když se vaše žena pohřešuje.“
„To je ten nejhorší pocit na světě a já si nic
tak nepřeju, než aby se vrátila. Chtěl jsem
 865/1030

tím jen říct, že mi ta událost otevřela oči tím

nejkrutějším způsobem. Člověku se nechce
věřit, že je tak hrozný, že se musí stát něco
takového, aby vás to vyburcovalo z vašeho
sobectví a pocitu, že máte na světě takové
štěstí. Chtěl jsem říct, že jsem měl ženu,
která byla mým druhým já, mým lepším já, a
pak jsem dopustil, aby moje problémy –
ztráta zaměstnání, neschopnost postarat se o
rodinu, přibývající roky všechno to krásné
zatemnily.“
„Ale prosím tě – “ začne Desi a já na něj
udělám pst. To, že Nick světu přiznává, že
není hodný člověk, je pro něj opravdu hodně
trpké sousto, žádná maličkost.
„A Sharon, dovolte, abych to řekl. Dovolte,
abych to řekl hned: podváděl jsem. Nevážil
jsem si své ženy. Nechtěl jsem se takovým
stát, ale místo toho, abych na sobě pracoval,
zvolil jsem si snadnější řešení. Podváděl jsem
manželku s mladou ženou, která mě skoro
neznala. Takže jsem mohl předstírat, že jsem
 866/1030

takový, jaký jsem chtěl být – chytrý a se-

bejistý a úspěšný , protože tahle mladá žena
mě neznala jiného. Ta mě neviděla, jak
brečím do ručníku uprostřed noci, zavřený v
koupelně, protože jsem přišel o práci. Taky
nevěděla o všech mých chybách a ne-
dostatcích. Byl jsem hlupák, který si myslel,
že když nebudu dokonalý, nebude mě moje
žena milovat. Chtěl jsem být před Amy
hrdina, a když jsem ztratil práci, ztratil jsem i
sebeúctu. Už jsem tím hrdinou nemohl
zůstat. Sharon, já vím, co je správné a co ne.
A zkrátka jsem se zachoval – nesprávně.“
„Co byste vzkázal své ženě, jestli je teď
někde, kde vás může slyšet a vidět?“
„Řekl bych jí: Amy, miluju tě. Jsi ta ne-
jlepší žena, jakou jsem kdy poznal. Vůbec si
tě nezasloužím, a jestli se vrátíš, strávím
zbytek života tím, že ti všechno vrátím. Naj-
deme způsob, jak na tuhle hrůzu zapomen-
out, a já pro tebe budu tím nejlepším mužem
 867/1030

na světě. Prosím, vrať se ke mně domů,

Amy.“
Na okamžik se dotkne špičkou ukazováčku
důlku na bradě, je to naše tajné znamení,
dělávali jsme to vždycky, když jsme chtěli
jeden druhému přísahat, že mu nekecáme –
ty šaty jsou fakt pěkné, ten článek je fakt
dobrý. Teď jsem k tobě naprosto, stopro-
centně upřímný/upřímná – stojím při tobě
a nelhal/nelhala bych ti.
Desi se nakloní přede mě a zacloní mi
výhled na obrazovku. Sáhne po láhvi. „Dáš si
ještě víno, miláčku?“
„Pssst.“
Zastaví záznam. „Amy, ty jsi hrozně hodná
žena. Vím, že snadno podlehneš. prosbám.
Ale všechno, co tady Nick říká, jsou lži.“
Nick říká přesně to, co chci slyšet.
Konečně.
Desi se ještě víc nakloní, aby mi hleděl
zpříma do obličeje, a já teď na televizi vůbec
nevidím. „Nick se teď dělá lepším, než je.
 868/1030

Chce z toho vyjít jako hodný chlapeček, který

lituje toho, co provedl. Musím přiznat, že mu
to jde dobře. Ale není to pravda – vždyť se
ani nezmínil, že tě bil, že se k tobě choval
násilnicky.
Nevím, proč nad tebou má takovou moc.
Musí to být nějaký stockholmský syndrom,
rukojmí miluje svého věznitele.“
„Já vím,“ přikývnu. Vím přesně, jaká slova
ode mě chce Desi slyšet. „Máš pravdu. Máš
naprostou pravdu. Už dlouho jsem se necítila
tak v bezpečí jako teď, Desi, ale jsem pořád.
vidím ho a. bojuju s tím, ale on mi ubližoval.
roky.“
„Asi bychom se na to už neměli dál dívat,“
řekne, hladí mě po vlasech, naklání se až
moc blízko.
„Ne, nevypínej to,“ říkám. „Musím tomu
čelit. S tebou. S tebou to zvládnu.“ Vezmu ho
za ruku. A teď už ksakru drž zobák.

Já jen chci, aby se Amy vrátila domů,

abych mohl strávit zbytek života tím, že jí to
 869/1030

splatím, že se k ní budu chovat tak, jak si

zaslouží.
Nick mi odpouští – já tě podvedl, tys mě
podvedla, pojďme se usmířit. Co když je jeho
tajné znamení pravda? Nick chce, abych se
vrátila. Chce, abych se vrátila, aby se ke mně
mohl chovat správně. Aby mohl strávit
zbytek života tím, že se ke mně bude chovat,
jak má. Zní to dost krásně. Mohli bychom se
vrátit do New Yorku. Knížky o Úžasné Amy
jdou od mého zmizení zase na dračku. Tři
generace čtenářů si vzpomněly, jak mě mi-
lovaly. Moji chtiví, hloupí a nezodpovědní
rodiče mi budou konečně moct vrátit peníze,
co si ode mě vypůjčili. I s úroky.
Protože já se chci vrátit ke svému
bývalému životu. Neboli k bývalému životu s
bývalými penězi a Novým Nickem. S
Milujícím a Poslušným Nickem, který mě
uctívá. Možná se z toho všeho poučil. Možná
zas bude takový, jako byl ze začátku. Protože
jsem hodně snila – uvězněná v chatce v
 870/1030

Ozarku, uvězněná v Desiho zámečku jsem

měla spoustu času snít a snila jsem o tom,
jaký Nick byl v těch dávných časech. Myslela
jsem, že budu spíš snít o tom, jak Nick hnije
někde ve vězení, ale v poslední době mě to
docela pustilo, moc na to nemyslím. Myslím
na to počáteční, dávné období, kdy jsme
vedle sebe leželi v posteli, na chladivý dotyk
prostěradla na nahé kůži, na to, jak mě up-
řeně pozoroval, jak mi zlehka přejížděl
prstem od brady až k uchu, lechtalo to,
lechtal mě na ušním lalůčku, objel mi prstem
celé ucho až k vlasům, vzal jeden pramen a
sjel prsty až ke konečkům vlasů, jako to
udělal, když jsme se poprvé políbili, pak
dvakrát jemně zatahal, jako by zvonil na
zvon. A řekl: „Jsi lepší než nějaká knížka, jsi
lepší než všechno, co by si někdo dokázal
vymyslet.“
Nick mě postavil nohama pevně na zem.
Nick nebyl jako Desi, nenosil mi věci, co
jsem chtěla (tulipány, víno), aby mě přiměl
 871/1030

dělat to, co on chce (milovat ho). Nick jen

chtěl, abych byla šťastná, to je všechno, a je
to tak normální a ryzí. Já to možná mylně
považovala za lenost. Já jen chci, abys byla
šťastná, Amy, protože to mi nedá tolik
práce. Ale možná jsem nebyla férová. No, ne
férová, ale vykulená. Každý, koho jsem kdy
milovala, měl se mnou svoje plány. Tak jak
jsem to mohla vědět?
Je to fakt pravda. Museli jsme se dostat do
téhle hrozné situace, abychom si to uvě-
domili. Nick a já k sobě patříme. Já jsem tro-
chu moc, on je trochu málo. Já jsem trnitý
keř, ty trny mi narostly kvůli přehnané péči
mých rodičů, on je zase muž, který má milion
ranek způsobených vlastním otcem, a moje
trny do nich dokonale zapadnou.
Musím se vrátit domů, k němu.
 NICK DUNNE
ČTRNÁCT DNŮ POTÉ
Probudil jsem se na gauči své sestry s
úpornou kocovinou a nutkavou potřebou za-
bít svou ženu. To je docela běžné po
Deníkovém interview s policií. Představuju
si, jak Amy vypátrám, zašitou v nějakých
lázních na západním pobřeží, leží na divanu
a popíjí ananasový džus, její myšlenky se
vznášejí daleko, vysoko nad dokonale mod-
rou oblohou, já přicházím, špinavý a zpocený
bezodkladnou jízdou přes celou zem,
postavím se před ni, zastíním slunce, dokud
Amy nevzhlédne, pak sevřu rukama její
dokonalé hrdlo, cítím její tepny a prohlubně
a rychle pulzující krev, která se pak zpomalí,
když se naposled podíváme jeden druhému
do očí a konečně pochopíme.
Budu zatčený. Jestli ne dnes, tak zítra;
jestli ne zítra, tak pozítří. Považoval jsem
 873/1030

fakt, že mě policisté nechali odejít, za dobré

znamení, ale Tanner mě vyvedl z omylu: „Bez
mrtvého těla je uznání vinným neuvěřitelně
těžké. Oni jen pečlivě dodržují postup. Takže
si v těchto dnech vyřiďte, co potřebujete,
protože až vás zatknou, nebude na to už čas.“

Hned za oknem slyším tlumený hovor nov-

inářů s fotoaparáty zahájili další pracovní
den, jako u píchaček v nějaké továrně. Fo-
toaparáty neúnavně cvakají a kamery cvrčí,
podobají se lučním kobylkám, zajímá je teď
Goin dům. Někdo prozradil, že policie ob-
jevila moje „doupě“, kůlnu na sestřině
pozemku nacpanou mými věcmi, a že mi
hrozí bezprostřední zatčení. Ani já, ani Go
jsme se neodvážili aspoň odtáhnout závěsy.
Go vešla do obýváku ve flanelových
šortkách a tričku ze střední školy s nápisem
Butthole Surfers, pod paží nesla notebook.
„Všichni tě zas nenávidí,“ oznámila mi.
„Hajzlové přelétaví.“
 874/1030

„Včera večer někdo vynesl informace o té

kůlně, o Amyině kabelce a deníku. Takže teď
je zase všude: Nick je Lhář, Nick je Vrah,
Nick je Prolhaný vrah. Sharon Schieberová
se právě nechala oficiálně slyšet, že je velice
šokovaná a zklamaná tím, kam se případ
ubírá. Jo, a každý ví o tom pornu – Zabijte
kurvy.“
„Zranit kurvu.“
„Aha, promiň,“ řekla. „Zranit kurvu. Takže
Nick je Prolhaný vrah říznutý Sexuálním
sadistou. Ellen Abbottová bude nepříčetná.
Šílená bojovnice proti pornu.“
„Ovšemže je,“ přisvědčil jsem. „Amy to
určitě moc dobře ví.“
„Nicku?“ řekla tím tónem, který vždycky
znamenal probuď se. „To je zlé.“
„Go, je jedno, co si ostatní myslí, na to nes-
míme zapomínat,“ řekl jsem. „Teď záleží na
tom, co si myslí Amy. Jestli ona ke mně za-
ujala mírnější postoj.“
 875/1030

„Nicku. Ty si fakt myslíš, že se dokáže tak

rychle přeladit z obrovské nenávisti vůči tobě
a že tě bude zase milovat?“
Tohle téma jsme probírali už popáté.
„Go, jo, myslím. Amy nikdy neměla detekt-
or lži, nemá čuch na to, aby poznala, že ji
někdo jen oblbuje. Když jí někdo řekl, že
vypadá nádherně, věděla, že je to fakt. Když
jí někdo řekl, že je skvělá, nebrala to jako li-
chotku, bylo to tak. Takže jo, já si myslím, že
z velké části opravdu věří, že když celou tu
dobu nacházím chyby jen u sebe, budu ji zase
samozřejmě milovat. Proč bych proboha
neměl?“
„A co když se ukáže, že se mezitím naučila
rozpoznat oblbující kecy?“ „Znáš Amy; potře-
buje vyhrávat. Ani ji tak neštve, že jsem jí
zahnul, jako to, že jsem dal před ní přednost
nějaké jiné. Bude mě chtít získat zpátky
právě proto, aby ukázala, že vítězkou je ona.
Nerozumíš? Bude těžko odolávat tomu, že
před ní klečím na kolenou a škemrám, aby se
 876/1030

vrátila, abych ji mohl řádně zbožňovat.

Nemyslíš?“
„Myslím, že je to přijatelný nápad,“ řekla
tónem, jakým někomu přejeme štěstí v
loterii.
„Hele, jestli máš lepší nápad, tak ho sakra
řekni.“
Takhle jsme na sebe v poslední době
štěkali. Dřív jsme to nikdy nedělali. Když
policie objevila tu kůlnu, pořádně Go
zmáčkla, přesně tak, jakTanner předpovídal:
Věděla to? Pomáhala mu při tom?
Toho večera jsem předpokládal, že se vrátí
domů pořádně vzteklá a bude sprostě
nadávat jak námořník, ale ona se na mě jen
rozpačitě usmála a proklouzla kolem mě do
svého pokoje, ve svém domě, který zatížila
dvojnásobnou hypotékou, aby bylo na zálohu
pro Tannera.
Svými pitomými činy jsem svou sestru
přivedl do finančních potíží a konfliktu se
zákonem. Go z toho byla naštvaná a já se
 877/1030

styděl, smrtelná kombinace pro dva lidi

uvězněné na tak malém prostoru.
Zkusil jsem nadhodit jiné téma: „Říkal
jsem si, že zavolám Andie, když teď “
„Jo, to by bylo chytré, téměř geniální,
Nicku. Ona by se pak mohla vrátit do pořadu
Ellen Abbottová “
„Nevystoupila přece v tom pořadu. Jen na
tiskovce, kterou svolala Ellen Abbottová.
Není přece zlá, Go.“
„Šla na tu tiskovku proto, že na tebe byla
naštvaná. Svým způsobem lituju, žes s ní
přestal šukat.“
„Moc pěkné.“
„Co bys jí asi tak řekl?“
„Že mě to mrzí.“
„Tebe to fakt sakra mrzí,“ zamumlala.
„Já jen – hrozně mě štve, jak to skončilo.“
„Když ses s ní naposledy viděl, tak tě
kousla,“ připomněla Go přehnaně trpělivým
tónem. „Myslím, že vy dva si už nemáte co
říct. Vždyť jsi hlavní podezřelý z vraždy.
 878/1030

Vzdal ses práva na hladký rozchod. Sakra,

Nicku.“
Začínali jsme mít jeden druhého plné
zuby, nikdy by mě nenapadlo, že by se něco
takového mohlo stát. Bylo to něco víc než jen
obyčejný stres, víc než nebezpečí, do kterého
jsem Go zatáhl. Těch deset vteřin před týd-
nem, kdy jsem otevřel tu kůlnu a čekal jsem,
že mi Go bude jako obvykle číst myšlenky, a
ona si místo toho myslela, že jsem zabil svou
ženu: nemohl jsem se přes to přenést a ona
taky ne. Tu a tam jsem ji teď přistihl, že se na
mě dívá se stejným ocelovým chladem, jako
se dívá na našeho otce: zas jen další zatra-
cený chlap, který jí ubírá prostor. Já se na ni
zase určitě někdy díval hnusnýma očima
našeho otce: zas další ukňouraná ženská,
která ke mně cítí odpor.
Vydechl jsem, vstal a stiskl jí ruku,
opětovala můj stisk.
 879/1030

„Asi bych měl jet domů,“ řekl jsem. Dělalo

se mi zle. „Už to nemůžu snést. Čekat na to,
až mě zatknou, nemůžu to snést.“
Než mě mohla zarazit, popadl jsem klíče,
prudce otevřel dveře a foťáky začaly šílet, z
davu, který byl ještě větší, než jsem se obáv-
al, se ozvaly výkřiky: Hej, Nicku, zabil jste
svou ženu? Hej, Margo, pomáhala jste
bratrovi schovat důkazy?
„Hajzli zasraní,“ ulevila si Go. Solidárně
stála vedle mě, v těch šortkách a tričku se
sprostým názvem kapely. Pár protestujících
mělo transparenty. Nějaká žena s vlasy jako
myší ocásky a slunečními brýlemi zamávala
tím svým: Nicku, kde je AMY?
Výkřiky sílily, nepřátelsky útočily na mou
sestru: Margo, je váš bratr vrah své ženy?
Zabil svou ženu a dítě? Margo, jste
podezřelá? Zabil Nick svou ženu? Zabil své
dítě?
Stál jsem, snažil jsem se necouvnout,
odmítal jsem zapadnout zpátky do domu. Go
 880/1030

se najednou skrčila za mě a popadla zahradní

hadici u schodů. Otočila kohoutkem na plné
obrátky z hadice vyrazil prudký a
rovnoměrný proud vody – namířila ho na
všechny ty kameramany, fotografy a protes-
tující, na krásné novináře v oblecích do telev-
ize, a zlila je, že rázem vypadali jak zmoklé
slepice.
Kryla mi záda nikoli ohněm, ale vodou.
Skočil jsem do auta a vyrazil pryč, z novinářů
crčela voda na trávník a Go se pronikavě
smála.

Trvalo mi deset minut, než jsem zajel s

autem z příjezdové cesty do garáže, centi-
metr po centimetru jsem se pomaličku sunul
vpřed, rozhrnoval rozbouřený oceán lidských
bytostí – před mým domem jich protestovalo
nejmíň dvacet, kromě nich tam ještě byly
televizní štáby. Uviděl jsem mezi nimi i svou
sousedku, Jan Tevererovou. Naše pohledy se
setkaly a ona na mě namířila svým plakátem:
KDE JE AMY, NICKU?
 881/1030

Konečně jsem byl uvnitř a dveře garáže se

s bzučením zavřely. Seděl jsem v horku
betonové krabice, prudce oddechoval.
Všude jsem si teď připadal jako ve vězení
– dveře se otvíraly a zavíraly, otvíraly a za-
víraly a já se nikde necítil v bezpečí.

Zbytek dne jsem strávil představami, jak

Amy zabiju. Na nic jiného jsem nedokázal
myslet: chtěl jsem přijít na to, jak s ní skon-
covat. Jak jí roztřískám ten její věčně šro-
tující mozek. Musím jí dát, co si zaslouží:
možná jsem těch posledních pár let dřímal,
ale teď jsem se sakra probral ze spánku. Byl
jsem nabitý elektřinou jako v počátečních
dnech našeho manželství.
Chtěl jsem něco udělat, něco podniknout,
ale nebylo co. Bylo už pozdě večer, novináři s
foťáky a kamerami odjeli, ale nemohl jsem
riskovat a odejít z domu. Chtěl jsem se jít
projít. Musel jsem se spokojit s přecházením
po místnosti. Nervy jsem měl nebezpečně
napjaté.
 882/1030

Andie mě vypekla, Marybeth se obrátila

proti mně, v případě Go jsem přišel o pod-
statnou část její důvěry. Boneyová mě chytila
do pasti. Amy mě zničila. Nalil jsem si
whisky. Dal jsem si velký lok, pak jsem sklen-
ici pevně sevřel v prstech a mrštil jsem jí o
zeď, díval jsem se, jak se roztříštila, slyšel
jsem ten senzační třesk, ucítil pronikavou
vůni bourbonu. Vztek pociťovaný všemi pěti
smysly. Ty zatracené děvky.
Celý život jsem se snažil být slušným
člověkem, mužem, který miloval a ctil ženy,
mužem bez problémů. A teď tu sedím,
myslím si nepěkné věci o své sestředvojčeti,
o tchyni, o své milence. A představuju si, jak
své ženě rozmlátím lebku.
Ozvalo se zaklepání na dveře, hlasité a
zuřivé zabouchání, které mě vytrhlo z těch
příšerných úvah.
Otevřel jsem dveře, prudce a dokořán,
přivítal jsem vztek vztekem.
 883/1030

Byl to můj otec, stál na prahu jako nějaký

hrozný přízrak přivolaný mou nenávistí.
Ztěžka oddychoval a potil se. Rukáv košile
měl roztržený a vlasy rozcuchané, ale v očích
měl ten svůj obvyklý a temný ostražitý výraz,
který budil zdání, že je při smyslech a pro-
lezlý zlomyslností.
„Je tady?“ vyštěkl.
„Kdo, tati, koho hledáš?“
„Ty víš koho.“ Odstrčil mě a vešel dovnitř,
pochodoval po obýváku, padalo z něj bláto,
ruce zaťaté v pěst, tělo nebezpečně nak-
loněné dopředu, takže musel chodit, aby
nepřepadl, a jen si pořád mumlal
děvkaděvkaděvka. Byla z něj cítit máta.
Skutečná máta, ne nějaká průmyslově
vyrobená, a viděl jsem, že kalhoty má samou
zelenou šmouhu, asi prošel něčí zahradou.
Ta malá děvka ta malá děvka, mumlal si
neustále. Prohnal se obývákem do kuchyně,
rozsvítil světlo. Po stěně prchala rybenka.
 884/1030

Šel jsem mu v patách, snažil jsem se ho zk-

lidnit. Tati, tati, posaď se, tati, nechceš tro-
chu vody, tati... Dupal dolů, z bot mu pořád
opadávaly kousky bláta. Zaťal jsem pěsti.
Samozřejmě že se tu ten hajzl musel objevit a
jen ještě všechno zhoršit.
„Tati! Ksakru, tati! Nikdo tu není, jen já.
Jen já.“ Rozrazil dveře pokoje pro hosty, pak
se vrátil do obýváku, nevšímal si mě „Tati!“
Nechtěl jsem se ho dotknout. Bál jsem se,
že ho praštím. Bál jsem se, že se rozbrečím.
Zastoupil jsem mu cestu, když se chtěl vy-
dat po schodech nahoru do ložnice. Jednou
rukou jsem se opřel o zeď, druhou se chytil
zábradlí – lidská barikáda. „Tati! Podívej se
na mě.“
Vztekle na mě začal chrlit slova, prskal při
tom. „Řekni jí, řekni té hnusné malé děvce,
že to ještě neskončilo. Není lepší než já, řekni
jí to. Nesahá mi ani po kotníky. Nebude mít
poslední slovo. Ta hnusná děvka se bude
muset naučit -“
 885/1030

Přísahám, že jsem na vteřinu viděl jen bílé

světlo, byl to okamžik naprostého vyjasnění,
prozření. Přestal jsem se jeho hlasu bránit,
nechal jsem ho znít v uších. Nebyl jsem
takový: nebyl jsem ten, kdo nenávidí všechny
ženy, kdo se jich všech bojí. Byl jsem miso-
gyn jen v případě jedné. Když budu op-
ovrhovat jenom Amy, když soustředím
všechen svůj vztek a hněv a nenávist jen na
tu jedinou, která si to zaslouží, nestanu se
stejným, jako je můj otec. Tím jsem si
zachoval zdravý rozum.
Ta malá děvka malá děvka malá děvka.
Nikdy jsem svého otce nenáviděl víc, za to,
že mě donutil, abych si tohle myslel s
rozkoší.
Zasraná děvka zasraná děvka.
Popadl jsem ho za rameno, tvrdě, vyvlekl
jsem ho do auta a zabouchl dvířka. Opakoval
to své zaklínadlo celou cestu až do Comfort
Hillu. Zastavil jsem u vchodu vyhrazeného
pro sanitky, vedl jsem otce vedle sebe,
 886/1030

prudce jsem otevřel dveře, vpochodoval jsem

s ním dovnitř.
Pak jsem se otočil a odjel jsem domů.
Zasraná děvka zasraná děvka.
Jenže jsem nemohl dělat nic jiného než
škemrat. Ta mrcha moje manželka mě svým
odchodem dostala do naprostého průseru,
nezbývalo mi než žadonit, aby se vrátila
domů. Mohl jsem prostřednictvím tisku, in-
ternetu a televize jen prosit a doufat, že mě
uvidí, jak si hraju na hodného manžílka, že
uslyší slova, která ode mě chtěla slyšet:
vzdávám se, naprosto kapituluju. Ty máš
vždycky pravdu, já zas nikdy. Vrať se domů,
ke mně (ty děvko zasraná). Vrať se domů, ať
tě můžu zabít.
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
DVACET ŠEST DNŮ POTÉ
Desi je tu zas. Je tu skoro každý den, s
přihlouplým úsměvem se motá po domě,
postává v kuchyni, když zapadá slunce,
abych mohla obdivovat jeho ozářený profil,
vodí mě za ruku do skleníku s tulipány,
abych mu mohla donekonečna děkovat,
neustále mi připomíná, jak mě miluje a jak
jsem tu v bezpečí.
Říká, že jsem v bezpečí a že mě miluje,
ačkoli mě nenechá odejít, takže si
nepřipadám milovaná a v bezpečí. Nenechal
mi žádné klíčky od auta. Nemám ani klíče od
domu, neznám bezpečnostní kód, kterým
bych si mohla otevřít vrata. Jsem doslova ve
vězení – brána je skoro pět metrů vysoká a v
domě není jediný žebřík (hledala jsem ho).
Možná bych mohla k bráně přitáhnout
 888/1030

nějaký nábytek, naskládat ho na sebe a

přelézt na druhou stranu, seskočit dolů a
odkulhat nebo se odplazit, ale o to nejde. Jde
o to, že jsem jeho vzácný, milovaný host, a
host by měl mít možnost odejít, když chce.
Nanesla jsem to téma před několika dny. „Co
když budu muset odejít? Okamžitě?“
„Možná bych se sem měl nastěhovat,“
opáčil. „Pak bych tu mohl být pořád a chránit
tě, a kdyby se něco stalo, odjeli bychom oba.“
„Co když tvoje matka začne mít nějaké
podezření, přijede sem a zjistí, že mě tu
schováváš? To by bylo hrozné.“
Jeho matka. Zemřela bych, kdyby se tu ob-
jevila, protože by okamžitě zavolala policii.
Ta žena mnou opovrhuje, to všechno kvůli
tomu incidentu na střední škole – je to už tak
dávno, ale ona ke mně pořád chová tu zášť.
Tenkrát jsem si poškrábala obličej a řekla
Desimu, že mě napadla (ta žena se chovala k
Desimu tak majetnicky a ke mně tak chlad-
ně, že to klidně mohla udělat). Tehdy se
 889/1030

spolu měsíc nebavili. Ale je jasné, že se

usmířili.
„Jacqueline nezná bezpečnostní kód,“
řekne. „Tohle je můj dům.“ Odmlčí se, dělá,
že přemýšlí. „Opravdu bych se sem měl
nastěhovat. Není to pro tebe zdravé, že tu
býváš tak dlouho sama.“
Ale já tu nejsem sama, aspoň ne tak moc.
Za pouhé dva týdny tu vznikl jakýsi pravidel-
ný řád. Zavedl ho Desi, můj nóbl žalářník,
můj rozmazlený nápadník. Desi přijíždí hned
po poledni, vždycky voní drahým obědem,
který si dopřáli s Jacqueline v nějaké res-
tauraci se stoly pokrytými bílými ubrusy, v
takové restauraci, kam by mě mohl brát,
kdybychom se odstěhovali do Řecka. (To je
další možnost, o které pořád mluví: Mohli
bychom se odstěhovat do Řecka. Z nějakého
důvodu věří, že by mě nikdo nikdy nepoznal
v jedné malé rybářské vesničce v Řecku, kde
už tolikrát trávil dovolenou, a já vím, že si
představuje, jak tam pijeme víno, dlouho se
 890/1030

milujeme při západu slunce, předtím jsme se

nacpali chobotnicemi.) Pokaždé když vejde,
voní obědem, vane to z něj. Určitě si za uši
kápne trochu esence z husích jatýrek (tak
byla vždycky cítit jeho matka, slabě vaginál-
ně – jídlo a sex, collingsovský odér, docela
dobrá strategie).
Vchází a mně se začnou sbíhat sliny. Ta
vůně. Přináší mi něco dobrého k jídlu, ale už
ne takové lahůdky jako dřív: chce, abych
zhubla, vždycky dával přednost ženám až
příliš štíhlým. Tak nese nádhernou zelenou
karambolu, artyčoky a bodlinatého kraba,
potraviny, které vyžadují pracnou přípravu a
moc se jimi nezasytíte. Už mám zase skoro
svou normální váhu a rostou mi dlouhé
vlasy. Nosím je sčesané dozadu, pod čelen-
kou, kterou mi koupil, a zase jsem si je obar-
vila na svou obvyklou blond, kterou mi taky
koupil: „Myslím, že se budeš cítit líp, když
zase budeš vypadat jako ty, miláčku,“ říká.
Ano, jde přece o moje blaho, ne o to, že on
 891/1030

chce, abych vypadala přesně tak jako dřív.

Amy z roku 1987.
Obědvám a on je se mnou, čeká na slova
chvály. (Už nikdy nemuset říkat ta slova –
děkuju. Nepamatuju si, že by se Nick někdy
odmlčel, protože by čekal – nutil mě , abych
mu poděkovala.) Dojím a on po mně uklidí,
jak nejlíp umí. Jsme dva lidé, kteří nejsou
zvyklí po sobě uklízet; začíná to tu vypadat,
že se tu bydlí – tu a tam nějaké skvrny na ná-
bytku, prach na okenních parapetech.
Po obědě si se mnou Desi chvíli hraje: hra-
je si s mými vlasy, kůží, oblečením, s mou
myslí.
„Podívej se na sebe,“ řekne, když mi zastrčí
vlasy za uši, rozepne o jeden knoflíček na
košili víc a upraví límec tak, aby byla víc
vidět jamka nad klíční kostí. Položí mi tam
prst, zaplní ji. Je to obscénní. „Jak ti mohl
Nick ubližovat, jak tě mohl nemilovat, jak ti
mohl být nevěrný?“ Neustále to zmiňuje,
slovně tlačí na modřinu. „Nebylo by to
 892/1030

krásné, kdybys na něj prostě zapomněla, za-

pomněla na těch hrozných pět let a posunula
se dál? Víš, že teď máš možnost začít úplně
znovu s tím pravým mužem. Kolik lidí může
něco takového říct?“
Já přece chci začít znovu s tím pravým, s
Novým Nickem. Ale vypadá to s ním zle,
hrozně zle. Jen já ho můžu před sebou za-
chránit. Ale jsem v pasti.
„Kdybys odsud někdy odešla a já nevěděl,
kde jsi, musel bych jít na policii,“ říká.
„Neměl bych jinou možnost. Musel bych mít
jistotu, že jsi v bezpečí, že tě Nick. někde
nedrží proti tvé vůli. Násilím.“
Výhrůžka maskovaná péčí a starostí o mě.
Podívala jsem se teď na něj s neskrývaným
odporem. Někdy mám pocit, že mám kůži
úplně horkou tím, jak se snažím potlačit a
skrýt svou averzi. Za ty roky jsem zapomněla,
jaký je. Jak mě manipuloval, sladkými slovy
mě do něčeho nutil, nenápadně šikanoval.
Muž, kterého eroticky vzrušuje vina. A když
 893/1030

nedosáhne svého, začne tahat za ty svoje

malé páčky a vytrestá vás. Nick se aspoň
dokázal pořádně rozčilit. Desi bude pořád
nenápadně někam strkat ty svoje tenké
voskové prstíky, až mu dám, co chce.
Myslela jsem si, že ho zvládnu, ale ne-
dokážu to. Cítím, že se brzy stane něco velmi
zlého.
 NICK DUNNE
TŘIATŘICET DNŮ POTÉ
Ty dny byly uvolněné a dlouhé a pak se
roztříštily o zeď.
Jednoho srpnového rána jsem si šel na-
koupit nějaké potraviny, a když jsem se
vrátil, našel jsem ve svém obýváku Tannera s
Gilpinem a Boneyovou. Na stole, ve velkém
igelitovém sáčku na důkazy, ležela dlouhá
silná hůl s mělkými prohlubněmi na prsty.
„Tohle jsme našli u řeky pod vaším domem
při první prohlídce,“ řekla Boneyová. „Ten-
krát jsme nevěděli, co to je, a nepřikládali
tomu váhu. Nějaká hůlka, kterou sem
přinesla řeka. Ale všechno jsme tenkrát ses-
bírali. Když jste nám pak ukázal ty loutky,
bylo to najednou jasné. Tak jsme to vzali na
expertízu do laboratoře.“
„A?“ řekl jsem. Bezbarvě.
 895/1030

Boneyová vstala a podívala se mi zpříma

do očí. Smutně řekla: „Našli jsme na tom
Amyinu krev. Tato kauza je teď klasifikována
jako vražda. A my jsme přesvědčeni, že tohle
je vražedná zbraň.“
„Rhondo, neblázněte!“
„Je čas, Nicku,“ řekla. „Nastal čas.“
Začínalo další dějství.
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
ČTYŘICET DNŮ POTÉ
Našla jsem kousek starého provázku a
prázdnou láhev od vína a začala jsem obojího
používat pro svůj další plán. A taky samozře-
jmě trochu vermutu. Jsem připravená.
Kázeň. Tohle bude vyžadovat kázeň a
soustředění. Jsem na ten úkol připravená.
Vytvořím vzhled, který má Desi tak rád:
křehká květinka. Vlnité vlasy mám
rozpuštěné, navoněné. Kůže mi zesvětlala po
měsíčním pobytu v domě. Téměř se nelíčím:
trochu řasenky, růž na tváře a bezbarvý lesk
na rty. Vezmu si volné růžové šaty, které mi
koupil. Žádnou podprsenku. Ani kalhotky.
Žádné boty, i když je tu zima kvůli klimat-
izaci. V krbu hoří oheň a vzduch je navoněný,
a když Desi po obědě bez pozvání přijde, ra-
dostně ho přivítám. Obejmu ho a zabořím
 897/1030

mu obličej pod bradu. Otírám se tváří o jeho.

Během posledních dvou týdnů jsem k němu
stále milejší, ale tohle je nové, tohle
objímání.
„Copak, miláčku?“ řekne překvapeně a tak
šťastně, že se málem zastydím.
„V noci jsem měla ten nejpříšernější sen,“
zašeptám. „O Nickovi. Probudila jsem se a
nepřála jsem si nic jiného, než abys tu byl. A
ráno taky. celý den jsem nemyslela na nic
jiného, než abys byl tady.“
„Můžu tu být pořád, jestli chceš.“
„To bych chtěla,“ řeknu, zvednu k němu
tvář a nechám se políbit. Jeho polibek se mi
hnusí; jenom takové váhavé oždibování, jako
dotek ryby. Takhle Desi respektuje svou
znásilněnou, týranou ženu. Znovu se mě
dotkne, mokrými studenými rty, rukama se
mě naopak skoro nedotýká a já si přeju, aby
to už bylo za mnou, chci to mít z krku, tak si
ho přitáhnu k sobě a rozevřu mu rty jazykem.
Chci ho kousnout.
 898/1030

Odtáhne se. „Amy,“ říká. „Prožila sis svoje.

Tohle je moc rychlé. Nechci na tebe spěchat,
pokud to nechceš taky. Pokud si nejsi jistá.“
Vím, že se bude muset dotýkat mých pr-
sou, vím, že mi ho tam bude muset strčit, a
chci, aby to už bylo za mnou, stěží se
ovládám, abych ho nepoškrábala: když si
pomyslím, jak pomalu bude tohle všechno
dělat.
„Jsem si jistá,“ říkám. „Myslím, že jsem si
jistá už od svých šestnácti. Jen jsem se bála.“
Nic to neznamená, ale vím, že ho to pořád-
ně vezme.
Znovu ho políbím a pak se zeptám, jestli
mě odvede do naší ložnice.
Tam mě pak pomalounku svléká, líbá mě
na místa, která nemají se sexem nic
společného – na rameno, na ucho – zatímco
ho jemně odvádím od svých zápěstí a kot-
níků. Tak už na mě skoč, proboha. Uplyne
deset minut a já ho popadnu za ruku a
vrazím si ji mezi nohy.
 899/1030

„Jsi si jistá?“ řekne, odtáhne se ode mě,

celý zrudlý, do čela mu padá pramen vlasů
jako tenkrát na střední. Klidně bychom se
tam mohli podle jeho počínání vrátit, žádný
pokrok neudělal.
„Ano, miláčku,“ řeknu a zlehka uchopím
jeho penis.
Uplyne dalších deset minut a konečně je ve
mně, jemně se pohybuje, pomalu,
pomaloučku, on se se mnou miluje. Dělá
přestávky, aby mě zas líbal a hladil, až ho na-
konec pevně popadnu za zadek a začnu jím
lomcovat. „Šukej mě,“ zašeptám, „pořádně
mě vyšukej.“
Přestane. „Takhle to nesmí být, Amy.
Nejsem Nick.“
To je teda sakra pravda. „Já vím, miláčku,
jen bych chtěla, abys mě. naplnil. Připadám
si tak prázdná.“
Tím ho dostanu. Šklebím se mu přes ra-
meno, když udělá ještě pár pohybů a vys-
tříkne, uvědomím si to skoro až pozdě – Ó,
 900/1030

to je jeho dojemné vyvrcholení – rychle ze

sebe vyloudím několik stenů a vzdechů, tiché
kotěcí zamňoukání. Snažím se vytlačit pár
slz, protože vím, že si představuje, že budu
plakat, až to spolu prožijeme poprvé.
„Miláčku, ty pláčeš,“ všimne si, když ze mě
vyklouzne. Slíbá mi slzu.
„Jsem prostě šťastná,“ řeknu. Protože
takhle to určitý druh žen dělá.
Namíchala jsem nám martini, oznámím –
Desi miluje dekadentní odpolední drink, a
když si chce obléct košili a dojít pro ně,
trvám na tom, aby zůstal v posteli.
„Teď chci pro změnu zase já udělat něco
pro tebe,“ řeknu.
Tak běžím do kuchyně, vezmu dvě velké
sklenice na martini a do té své naleju gin a
přihodím olivu. Do jeho dám tři olivy, gin,
olivovou šťávu, vermut a poslední tři prášky
na spaní, které pečlivě rozdrtím.
 901/1030

Přináším martini a pak se zas hladíme a

mazlíme a já při tom usrkávám svůj gin.
Musím se trochu otupit.
„Nechutná ti moje martini?“ zeptám se,
když upije jen malý doušek. „Vždycky jsem si
představovala, že jsem tvoje manželka a při-
pravuju ti martini. Vím, že je to hloupé.“
Zklamaně našpulím rty.
„Ale miláčku, vůbec to není hloupé. Já jen
nespěchám, vychutnávám si to. Ale – “ vyhlt-
ne celou sklenici. „Jestli ti to udělá radost!“
Je v euforii, slaví vítězství. Jeho hladký
penis dobyl baštu. Desi je vlastně jako
všichni muži. Brzy začne být ospalý a potom
už chrápe.
A já se do toho můžu dát.
 ČÁST TŘETÍ
JAK JI ZÍSKAL ZPĚT
(NEBO NAOPAK)
 NICK DUNNE
ČTYŘICET DNŮ POTÉ
Propuštěn z vazby, čekám na soud.
Vyšetřovali mě a propustili – to odlidštěné
jednání, vzetí a propuštění z vazby, výslechy,
otisky prstů a fotky, koloběh vyšetřování a
čekání a zpracování případu; nepřipadal
jsem si jako zvíře, připadal jsem si jako věc,
výrobek, postupně kompletovaný na
montážní lince. Vyráběli Nicka Dunnea,
Vraha. Bude to trvat několik měsíců, než za-
čne můj proces (můj proces: stále hrozilo, že
mě to slovo úplně rozloží, že se ze mě stane
uchichtaný blázen). Měl jsem to považovat za
zvláštní výsadu, že jsem nemusel být ve
vazbě: zůstal jsem ve městě, už když bylo jas-
né, že mě do ní vezmou, takže se nepočítalo,
že se pokusím někam utéct. Boneyová za mě
taky možná ztratila dobré slovo. Mohl jsem
 904/1030

tedy strávit pár měsíců doma, než mě naloží

na káru a odvezou do vězení a státní mašin-
erie mě zabije.
Ano, měl jsem velkou, velkou kliku.
Byla polovina srpna, což mi stále připadalo
zvláštní: Pořád je ještě léto, říkal jsem si. Jak
to, že se toho mohlo tolik stát, a ještě není
ani podzim? Bylo nepředstavitelné vedro.
Počasí na tričko, jak by řekla moje máma,
která vždycky hleděla víc na to, aby byly její
děti patřičně oblečené, než na stupnici
teploměru. Počasí na tričko, počasí na
bundu, počasí na kabát, na parku – Rok
svrchních oděvů. Pro mě to letos bylo počasí
na pouta, pak asi nastane počasí na
vězeňskou teplákovou. Nebo počasí na oblek
do rakve, protože jsem neměl v plánu jít
sedět. To bych se raději zabil.
Tanner měl tým pěti detektivů, kteří se
pokoušeli vystopovat Amy. Zatím nic. Jako
by se snažili polapit tekoucí vodu. Po celé
týdny jsem plnil svůj každodenní otravný
 905/1030

úkol: natočil jsem na video vzkaz pro Amy a

poslal jsem ho mladé Rebecce do blogu
Detektivka. (Aspoň Rebecca mi zůstala
věrná.) Na těch videozáznamech jsem měl
vždycky na sobě oblečení, které mi koupila
Amy, učesal jsem se tak, jak to mívala ráda, a
snažil jsem se číst jí myšlenky. Můj hněv vůči
ní se podobal rozžhavenému drátu.
Na trávníku před mým domem parkovala
většinu dopolední novinářská auta. Byli jsme
jako nepřátelští vojáci, celé měsíce si budeme
vzdáleni na dostřel, budeme se pozorovat
přes území nikoho, vyvine se mezi námi vz-
tah jakéhosi zvráceného bratrství. Mezi nov-
ináři byl jeden, který mě zaujal, aniž by mě
viděl. Měl hlas siláka z kreslených filmů a
chodil s dívkou, kterou měl velice rád. Každé
ráno jsem přes okno slyšel, jak burácivým
hlasem rozebírá jejich rande; věci se podle
všeho vyvíjely velmi dobře. Chtěl jsem slyšet,
jak ten příběh dopadne.
 906/1030

Skončil jsem s večerním natáčením pro

Amy. Vzal jsem si na to zelenou košili,
vždycky ji na mně ráda viděla, a povídal jsem
jí o našem prvním setkání, na večírku v
Brooklynu, o mé hrozné úvodní větě, jen jed-
nu olivu, za kterou mi bylo trapně, pokaždé
když ji Amy zmínila. Vyprávěl jsem o tom,
jak jsme odešli z přecpaného bytu do ledové
noci, jakjsem ji držel za ruku, o polibku v ob-
laku cukru. Byla to jedna z mála příhod,
které jsme líčili stejně. Mluvil jsem, jako
bych vyprávěl pohádku na dobrou noc: kone-
jšivým a důvěrným hlasem, něco jsem i zo-
pakoval dvakrát. A jako vždy jsem závěrem
dodal: Vrať se ke mně domů, Amy.
Vypnul jsem kameru a posadil se zase na
gauč (vždycky jsem se filmoval vsedě na
gauči pod jejími zlomyslnými, nevypočitatel-
nými kukačkami, protože jsem věděl, že
kdyby je neviděla, vrtalo by jí hlavou, jestli
jsem se jich konečně zbavil, pak by si
přestala lámat hlavutím, jestli
 907/1030

jsemsejichkonečně zbavil, a prostě by

uvěřila, že je to tak, a mohl bych říkat
jakákoli sladká slova a ona by jen tiše
opakovala: „tak přece jen ty moje kukačky
vyhodil“). Kukačka se ve skutečnosti zrovna
chystala vyskočit, slyšel jsem, jak se mi nad
hlavou pomalu a skřípavě natahuje pérko –
zvuk, při kterém jsem vždycky zaťal zuby – a
vtom kameramani venku vydali hlasitý,
kolektivní výkřik podobný zaburácení vlny
oceánu. Někdo tam byl. Slyšel jsem, jak
několik moderátorek zaječelo, zvuky podob-
né křiku racků.
Něco se děje, pomyslel jsem si.
Zvonek zařinčel třikrát za sebou: Nicknick!
Nicknick! Nicknick!
Neváhal jsem. Během minulého měsíce
jsem přestal váhat: Tak se co nejdřív ukaž,
probléme.
Otevřel jsem dveře.
Byla to moje manželka.
Zpátky.
 908/1030

Amy Elliottová Dunneová stála bosá na

prahu mých dveří v tenkých růžových šatech,
lepily se jí na tělo, jako by byly mokré. Kolem
kotníků měla tmavofialové pruhy. Z bezvlád-
ného zápěstí jí visel kousek provázku. Vlasy
měla krátké a střapaté, jako by je někdo ned-
bale ostříhal tupými nůžkami. Obličej samou
modřinu, rty opuchlé. Vzlykala.
Když ke mně rozpřáhla paže, viděl jsem, že
má na šatech na břiše skvrny od zaschlé krve.
Pokusila se promluvit; otevřela pusu, jednou,
dvakrát, nevyšla z ní ani hláska, mořská
panna vyvržená na břeh.
„Nicku!“ zaúpěla konečně – to zakvílení se
neslo ozvěnou mezi prázdnými domy – a
padla mi do náruče.
Chtěl jsem ji zabít.
Kdybychom byli sami, moje dlaně by si asi
našly to správné místo na jejím krku, moje
prsty by se dokonale zabořily do žlábků. Cítit
tak pod prsty její divoký tep. ale nebyli jsme
sami, stáli jsme před objektivy fotoaparátů,
 909/1030

novináři si začali uvědomovat, kdo je ta podi-

vná ženská, probouzeli se jako ty kukačky
uvnitř, pár cvaknutí, pár otázek a pak už jen
lavina hluku a světel. Fotoaparáty blýskaly,
novináři se k nám vrhli s mikrofony, všichni
volali Amyino jméno, ječeli, doslova vřískali.
Tak jsem udělal správnou věc, přitiskl jsem ji
k sobě a zavyl jsem v odpověď: „Amy! Můj
bože! Můj bože! Miláčku!“ a zabořil jsem jí
hlavu do šíje, objímal ji a dopřál fo-
toaparátům těch patnáct vteřin, zatímco
jsem Amy pošeptal do ucha: „Ty mrcho zas-
raná.“ Pak jsem ji pohladil po vlasech, vzal
jsem jí láskyplně obličej do dlaní a vtáhl ji
dovnitř.

Před našimi dveřmi se rozjel rockový kon-

cert, fanoušci chtěli přídavek: Amy! Amy!
Amy! Někdo hodil do okna hrst kamínků.
Amy! Amy! Amy!
Moje žena nad tím povykem na její počest
jen pohrdavě mávla rukou. Otočila se ke mně
s unaveným, ale vítězoslavným úsměvem –
 910/1030

úsměv oběti znásilnění, úsměv té, které se

podařilo přežít týrání, úsměv hvězdy ze
starých filmů, kdy je padouch konečně po
zásluze potrestán, a my víme, že naše
hrdinka bude moct začít nový život! Obraz
znehybní.
Ukázal jsem na provázek, na oškubané
vlasy, na zaschlou krev. „Tak jaký příběh máš
připravený, ženo?“
„Jsem zpátky,“ zafňukala. „Podařilo se mi
se k tobě vrátit.“ Chtěla mě obejmout. Uhnul
jsem.
„Jaký příběh pro mě máš, Amy?“
„Desi,“ zašeptala, spodní ret se jí chvěl.
„Desi Collings mě unesl. To dopoledne. To.
Když jsme měli výročí. Někdo zvonil a já si
myslela. nevím, myslela jsem si, že mi posíláš
kytku.“
Trhl jsem sebou. Samozřejmě si zas našla
něco, čím mě mohla píchnout: že jsem jí
málokdy nechal poslat květiny, zatímco její
táta posílal mámě květiny každý týden od
 911/1030

chvíle, co se vzali. To je dva tisíce čtyři sta

čtyřicet čtyři kytic proti mým čtyřem.
„Květiny nebo... něco,“ pokračovala. „Tak
jsem úplně bez přemýšlení otevřela dveře. A
on tam stál, Desi, s tím výrazem ve tváři. Od-
hodlaným. Jako by se k té akci už dlouho
chystal. A já držela tu rukojeť... od loutky
Judy. Našel jsi ty loutky?“ Usmála se na mě
přes slzy. Vypadala tak roztomile.
„Našel jsem všechno, co jsi mi tu nechala,
Amy.“
„Já jsem zrovna našla tu rukojeť od té
loutky – předtím upadla, držela jsem ji, když
jsem otevřela dveře, a snažila jsem se ho
praštit, tak jsme zápasili a nakonec mě
praštil on. Pořádně. Dál už si pamatuju.“
„Žes na mě narafičila vraždu a zmizela jsi.“
„Můžu ti všechno vysvětlit, Nicku.“
Dlouho a přísně jsem na ni hleděl. Viděl
jsem dny pod horkým sluncem, ležíme na
písečné pláži, její dlaň na mé hrudi, viděl
jsem rodinné večeře u jejích rodičů, kdy mi
 912/1030

Rand neustále doléval skleničku a poplácával

mě po rameni, viděl jsem nás natažené na
koberečku ve svém laciném newyorském
bytě, povídáme si a hledíme na pomalu se
otáčející ventilátor na stropě, a viděl jsem
matku svého dítěte a ten úžasný život, který
jsem pro nás kdysi plánoval. Ten okamžik
trval dvě vteřiny, jedna, dvě, okamžik, kdy
jsem si zuřivě přál, aby mluvila pravdu.
„Myslím, že mi nemůžeš všechno vysvět-
lit,“ řekl jsem. „Ale moc rád se podívám, jak
se o to snažíš.“
„Ptej se hned.“
Pokusila se mě vzít za ruku, ale vytrhl jsem
se jí. Poodešel jsem od ní, nadechl se a pak se
k ní otočil čelem.
„Tak Nicku. Ptej se hned.“
„Dobrá, jistě. Proč byly všechny nápovědy
k hledání pokladu schované na nějakém
místě, kde jsem... něco měl s Andie?“
Vzdychla, dívala se do země. Kotníky měla
odřené do masa. „Já o Andie vůbec nevěděla
 913/1030

do chvíle, než jsem ji uviděla v televizi. když

jsem byla přivázaná k posteli, schovaná v je-
ho domě u jezera.“ „Takže to všechno byla.
náhoda?“
„Všechno to byla místa, která pro nás něco
znamenala,“ řekla. Po tváři jí sklouzla slza.
„Tvůj kabinet, kde jsi zas obnovil svou vášeň
pro žurnalistiku.“
Pohrdavě jsem zafrkal.
„Hannibal, kde jsem konečně pochopila,
jak moc pro tebe tohle místo znamená. Dům
tvého otce – konfrontace s mužem, který ti
tolik ublížil. Dům tvé matky, který teď patří
Go, ty dvě ženy, které z tebe udělaly tak
dobrého člověka. ale...myslím, že mě nepřek-
vapuje, že jsi chtěl na ta místa vzít někoho “
sklopila hlavu – „do koho ses zamiloval.
Vždycky jsi měl rád reprízy.“
„Proč byly na každém tom místě věci, které
mě usvědčovaly z toho, že jsem tě zavraždil?
Dámské kalhotky, tvoje kabelka, tvůj deník.
 914/1030

Vysvětli mi ten tvůj deník, Amy, všechny ty

lži, co v něm jsou.“
Jen se usmála a zavrtěla hlavou, jako by jí
mě bylo líto. „Všechno, všechno ti můžu vys-
větlit,“ řekla.
Podíval jsem se na ten hezký uslzený ob-
ličej. Pak na tu zaschlou krev. „Amy. Kde je
Desi?“
Znovu zavrtěla hlavou a smutně se
pousmála.
Pohnul jsem se, abych zavolal na policii,
ale zaklepání na dveře mi prozradilo, že už
jsou tady.
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
NOC NÁVRATU
Mám v sobě ještě Desiho semeno od
chvíle, kdy mě naposledy znásilnil, takže
lékařská prohlídka dopadne dobře. Zápěstí
rozedřená od provazu, poškozená vagína,
modřiny moje tělo je učebnicový příklad. Ně-
jaký starší lékař s vlhkým dechem a tlustými
prsty mi provádí pánevní prohlídku – škrábe
a zároveň hvízdavě dýchá – detektiv Rhonda
Boneyová mě při tom drží za ruku. Je to jako
sevření chladného ptačího pařátu. Nic uk-
lidňujícího. Jednou se dokonce usměje, když
si myslí, že se nedívám. Je úplně nadšená, že
Nick nakonec není vrah. Ano, ženy po celé
Americe si teď společně oddechly.
Policie byla odeslána do Desiho domu, kde
ho najdou nahého a vykrváceného, se
ztuhlým výrazem ve tváři, v sevřených
 916/1030

pěstích pár mých vlasů, postel prosáklá krví.

Nůž, který jsem použila na něj a na přeřezání
pout, bude ležet opodál na podlaze, kde jsem
ho upustila, napůl v šoku jsem odešla bosá, z
domu odnesla jen jeho klíče – od auta a
brány – nasoukala se ještě ulepená od jeho
krve do starého jaguaru a vrátila se jako
dlouho ztracený věrný pejsek rovnou domů k
svému manželovi. Stalo se ze mě zvířátko;
nemyslela jsem na nic jiného než na návrat k
Nickovi.
Starý lékař mi oznamuje dobrou zprávu;
nedošlo k žádnému trvalému poškození, není
potřeba důkladnější léčby – potratila jsem
příliš brzo. Boneyová mi svírá ruku a mumlá:
Můj bože, vy jste musela zkusit, myslíte, že
byste nám byla schopná odpovědět na pár
otázek? Tak rychle, od kondolence k úřed-
ním záležitostem. Zjišťuju, že ošklivé ženy
jsou obvykle buď přehnaně uctivé, nebo
neuvěřitelně hrubé.
 917/1030

Jste Úžasná Amy a právě jste přežila

brutální únos spojený s opakovaným
znásilňováním. Právě jste zabila svého úno-
sce a podařilo se vám vrátit se k manželovi,
právě jste zjistila, že vás delší dobu podváděl
s jinou:

a) Upřednostníte sebe a budete chtít být

nějaký čas sama, abyste se sebrala.

b) Ještě to nějakou dobu vydržíte, abyste

mohla pomoct policii.

c) Rozhodnete se, komu poskytnout rozho-

vor jako prvnímu možná byste z toho utrpení
taky mohla něco vyzískat pro sebe, třeba
smlouvu na knihu.

Odpověď: B. Úžasná Amy myslí vždycky

nejdřív na ostatní.

Umožní mi, abych se umyla v koupelně

pro personál nemocnice a převlékla se do
 918/1030

čistého oblečení, které mi Nick přivezl z

domu – džíny, které byly tak dlouho složené
ve skříni, že se na nich vytlačily záhyby, krás-
ná halenka je cítit prachem. Jedu s Boney-
ovou na stanici a téměř nemluvíme. Slabým
hlasem se zeptám na své rodiče.
„Čekají na vás na stanici,“ říká Boneyová.
„Plakali, když jsem jim to řekla. Radostí.
Čirou radostí a úlevou. Nebojte se, dopře-
jeme vám čas, abyste se s nimi mohla
přivítat, než začneme s otázkami.“
U policejní stanice už postávají novináři s
kamerami. Parkoviště je jasně osvětlené jako
nějaký stadion před nadějným utkáním. Nej-
sou tu žádné podzemní garáže, takže musíme
zajet přímo před šílící dav, který se ihned
semkne kolem vozu: vidím mokré rty a
prskající sliny, každý na mě pokřikuje nějaké
otázky, blesky fotoaparátů vystřelují jeden
přes druhý. Dav se vlní, tlačí se blíž, pak se
zas o kousek odlije, uhne doleva, pak
 919/1030

doprava, masa lidí a každý se ke mně snaží

dostat.
„Já to nezvládnu,“ řeknu Boneyové. Masitá
ruka nějakého fotografa se opře o okénko,
jak se snaží udržet rovnováhu. Popadnu
Boneyovou za chladnou dlaň. „Je toho na mě
moc.“
Pohladí mě po ruce a řekne počkejte.
Dveře stanice se otevřou a všichni policisté
vyjdou ven, utvoří pro mě uličku, zatlačují
novináře do pozadí, postaví mi čestnou stráž
a my pak s Rhondou ruku v ruce běžíme jako
prchající novomanželé přímo k mým
rodičům, kteří čekají hned za dveřmi, a
všichni si nás fotí, jak se objímáme, máma
mi šeptá do ucha
holčičkozlatáholčičkozlatáholčičkozlatá a
táta vzlyká tak hlasitě, že se div neudusí.

Zase mě někam vlečou, jako by toho

odvlékání už nebylo dost. Ocitnu se v malé
místnosti s pohodlnými, ale lacinými
kancelářskými židlemi, které vždycky působí
 920/1030

dojmem, že je jejich polstrování protkané

zbytky starého jídla. V rohu u stropu mrká
kamera, okna tu nejsou. To jsem si nepřed-
stavovala. Tady se nebudu cítit v bezpečí.
Kolem mě Boneyová, její kolega Gilpin a
dva agenti FBI ze St. Louis, kteří ještě
nepromluvili. Nabídnou mi vodu a Boneyová
začne.

B: Tak, Amy, nejdřív vám musíme upřím-

ně poděkovat za to, že jste ochotná mluvit s
námi tak brzy po tom všem, čím jste si
prošla. V takovémto případě je velice
důležité všechno zaznamenat, dokud jsou vz-
pomínky čerstvé. Nedovedete si představit,
jak důležité to je. Pokud získáme všechny po-
drobnosti, můžeme případ uzavřít a vy se s
Nickem vrátíte k vašemu životu.

A: To bych hrozně ráda.

B: Zasloužíte si to. Tak pokud jste při-

pravená, můžeme začít časovými údaji: V
 921/1030

kolik hodin se Desi objevil u vašich dveří?

Vzpomínáte si?

A: Asi kolem desáté. Trochu po, vz-

pomínám si, že jsem slyšela Tevererovy, jeli
do kostela a cestou k autu o něčem mluvili.

B: Co se stalo, když jste otevřela dveře?

A: Měla jsem okamžitě takový divný pocit.

Musím uvést, že mi Desi celý život psal. Ale
zdálo se, že se jeho posedlost za ty roky
zmírnila. Považoval se za mého dobrého
přítele, a protože s tím policie nemohla nic
dělat, smířila jsem se s tím. Nikdy jsem
neměla pocit, že by mi chtěl nějak aktivně
ublížit, ačkoli jsem mu ve skutečnosti
nechtěla být tak nablízku. Myslím zeměpis-
ně. To ho asi tak vybudilo. Vědomí, že jsem
tak blízko. Vešel do domu s takovým. Potil se
a byl nervózní, ale zároveň vypadal odhod-
laně. Já byla předtím nahoře, chtěla jsem si
vyžehlit šaty, ale zrovna jsem si všimla, že na
 922/1030

zemi leží ta velká rukojeť od loutky Judy –

asi vypadla a já si toho nevšimla. To bylo
hloupé, protože loutky jsem už schovala do
kůlny. Tak jsem ji sebrala a měla jsem ji v
ruce, když jsem otevřela.

B: Velmi dobrá paměť.

A: Díky.

B: Co se stalo pak?

A: Desi se vecpal dovnitř a chodil po

obýváku, celý nervózní a rozčilený, a pak se
zeptal: Tak jak slavíš výročí? Vyděsilo mě, že
ví, že ten den máme výročí, a zdálo se, že ho
to štve, pak vymrštil ruku a popadl mě za
zápěstí, zkroutil mi ruku za záda a začali
jsme se prát. Já jsem se urputně bránila.

B: A co dál?
 923/1030

A: Kopla jsem ho a na okamžik jsem se mu

vytrhla, utíkala jsem do kuchyně a tam jsme
zápasili dál a on mě praštil tou velkou ruko-
jetí od loutky Judy, až jsem odletěla, pak mě
praštil ještě dvakrát nebo třikrát. Pamatuju
si, že jsem na vteřinu vůbec neviděla, zat-
mělo se mi před očima, hlava mi třeštila a
snažila jsem se tu hůl popadnout, přitom
jsem se bodla do paže o jeho kapesní nůž,
který držel. Ještě tam mám jizvu. Vidíte?

B: Ano, bylo to i v lékařské zprávě. Měla

jste štěstí, že to bylo jen povrchové zranění.

A: Věřte mi, že to nevypadá na povrchové

zranění. B: Takže vás bodl? Ten úhel je -

A: Nejsem si jistá, jestli to udělal záměrně,

nebo jsem mu nešťastnou náhodou naběhla
na nůž sama – ztratila jsem rovnováhu. Vz-
pomínám si však, že hůl spadla na zem, já se
po ní podívala a viděla jsem, jak na ni z rány
crčí krev. Pak jsem asi omdlela.
 924/1030

B: Kde jste byla, když jste se probrala?

A: Byla jsem svázaná v našem obýváku.

B: Křičela jste, snažila jste se přivolat na

pomoc sousedy?

A: No ovšem, křičela jsem. Poslouchali jste

mě vůbec? Byla jsem zbitá, pobodaná a sváz-
aná. To všechno mi provedl muž, který mě
několik desetiletí pronásledoval, který se jed-
nou dokonce pokusil o sebevraždu v mém in-
ternátním pokoji.

B: Dobrá, dobrá, Amy, promiňte, ta otázka

nebyla v žádném případě míněna jako nějaké
obvinění; my jen potřebujeme získat přesný
obraz toho, co se stalo, abychom mohli uza-
vřít vyšetřování a nechat vás v klidu žít. Ch-
cete ještě vodu nebo kávu nebo něco?
 925/1030

A: Dala bych si něco teplého. Je mi taková

zima.

B: Není problém. Můžete jí přinést kávu?

Takže co se stalo potom?

A: Myslím, že jeho původní plán byl jen

spoutat mě a unést, chtěl, aby to vypadalo, že
jsem utekla z domu, protože když jsem se
probrala, zrovna domýval podlahu v kuchyni
a narovnal ten stolek se starožitnostmi, který
se převrátil, když jsem utíkala do kuchyně.
Té hole se už taky nějak zbavil. Ale čas běžel
a podle mě se stalo tohle: viděl, že v obýváku
je všechno rozházené, tak ho napadlo: Nech
to tak. Ať to vypadá, že tu k něčemu došlo.
Tak otevřel venkovní dveře a ještě něco v
obýváku rozházel. Převrátil pohovku. Proto
to tam vypadalo tak divně: napůl pravda,
napůl lež.

B: To Desi rozmístil inkriminující před-

měty na místa, kde se měl hledat poklad? Do
 926/1030

Nickova kabinetu, do Hannibalu, do domu

Nickova otce a do kůlny ke Go?

A: Nechápu, na co se teď ptáte?

B: V Nickově kabinetě se našlo nějaké

dámské spodní prádlo, ne však vaše velikost.

A: To asi patřilo té dívce, se kterou. chodil.

B: Její velikost to taky nebyla.

A: No, tak s tímhle vám nepomůžu. Třeba

měl těch dívek víc.

B: Váš deník se našel v domě jeho otce. V

kotli, zčásti ohořelý.

A: Vy jste ho četli? To je hrozné. Jsem si

jistá, že se ho Nick chtěl zbavit – nemám mu
to za zlé, vzhledem k tomu, že jste se na něj
tak rychle zaměřili.

B: Ráda bych věděla, proč ho šel spálit k

otci.
 927/1030

A: To byste se měli zeptat jeho. (Odmlka.)

Nick tam chodil často, chtěl být sám. Má rád
soukromí. Takže jsem přesvědčená, že mu to
nepřišlo nijak divné. Asi nechtěl deník pálit u
nás doma, na místě činu – co kdybyste ještě
přišli a našli něco v popelu. V otcově domě
měl přece jen klid. Myslím, že to byl chytrý
tah, vzhledem k tomu, že jste mu byli pořád v
patách.

B: Ten deník je velice znepokojující. V

deníku se zmiňujete o týrání a o tom, že máte
strach, že Nick to dítě nechce, že vás možná
bude chtít zabít.

A: Opravdu si přeju, aby ten deník býval

shořel. (Odmlka.) Řeknu vám to upřímně:
píšu v něm o neshodách, které jsme s Nick-
em mezi sebou v posledních letech měli. Ne-
podává nejpřesnější obraz o našem manžel-
ství nebo o Nickovi, ale musím se přiznat:
Nikdy jsem do deníku nic nepsala, pokud
 928/1030

jsem nebyla úplně superšťastná, nebo jsem

byla opravdu hodně nešťastná a chtěla jsem
si ulevit a pak. vidím to vždycky trochu moc
černě, když se něčím trápím sama. Tedy,
spousta toho je ošklivá pravda – jednou do
mě vztekle strčil, nechtěl mít dítě a měl fin-
anční problémy. Ale že bych se ho bála?
Musím se přiznat a je mi to trapné, ale to je
právě ten můj sklon věci dramatizovat. Podle
mě je problém v tom, že mě už několikrát v
životě někdo pronásledoval – je to můj
celoživotní problém – lidé jsou někdy mnou
úplně posedlí – a já pak trochu trpím
stihomamem.

B: Pokusila jste se obstarat si zbraň.

A: Tak tedy hodně trpím stihomamem,

ano? Je mi líto. Ale kdybyste zažila od dětství
to, co já, pochopila byste to.

B: Je tam taky zápis o večeru, kdy jste si

dali něco k pití, a celá ta věc vypadá jako
 929/1030

učebnicový příklad otravy nemrznoucí

kapalinou.

A: (Dlouhá odmlka.) To je absurdní. Ano,

onemocněla jsem.

B: Tak dobrá, vraťme se k hledání pokladu.

Vy jste tedy schovala loutky Kašpárka a Judy
do kůlny?
A: Ano.

B: Velká část našeho případu se točí kolem

Nickových dluhů, drahých nákupů kreditní
kartou a toho, že jsme všechny ty věci našli
schované v kůlně. Co jste si myslela, když jste
tu kůlnu otevřela a všechno tam uviděla?

A: Byla jsem v Goině kůlně a my spolu

nemáme nějaký vřelý vztah, tak jsem tam
hlavně nechtěla nějak čmuchat, protože jsem
věděla, že mi do toho nic není. Vzpomínám
si, že jsem si tenkrát myslela, že to jsou asi
 930/1030

věci, které si přestěhovala z New Yorku. A

pak jsem dozvěděla ve zprávách – Desi mě
nutil, abych se na všechno dívala , že to jsou
přesně ty věci, které odpovídají Nickovým
nákupům, a. věděla jsem, že Nick má nějaké
finanční problémy, utrácel rád. Myslím, že se
za to asi styděl. Nemohl odolat nutkání si ty
věci koupit, tak je přede mnou schoval a pak
je nejspíš chtěl po internetu prodat.

B: Ty loutky vypadají trochu děsivě na to,

že měly být dárkem k vašemu výročí.

A: Já vím! Teď už to vím. Nepamatovala

jsem si ten příběh o Kašpárkovi a Judy celý.
Viděla jsem jen manžela, manželku a dítě,
loutky byly ze dřeva a já byla těhotná.
Hledala jsem na internetu a uviděla tu
Kašpárkovu větu: Takhle se to musí! A mně
to připadalo hezké – nevěděla jsem, co to
znamená.
 931/1030

B: Takže jste byla spoutaná. Jak vás Desi

dostal do auta?

A: Zacouval s autem do garáže, spustil

dveře, dovlekl mě tam, hodil mě do kufru a
odjel.

B: A křičela jste?

A: Ano, to jsem sakra křičela! A kdybych

věděla, že mě pak Desi bude každý večer celý
měsíc znásilňovat a pak si ke mně lehne do
postele s tím, že si dá prášek na spaní a zap-
ije ho martinim, aby ho nebudilo mé
vzlykání, kdybych věděla, že ho policie bude
skutečně vyslýchat a pořád jí to nebude
docházet, pořád budou lelkovat s rukama v
kapsách, tak bych asi řvala ještě víc. Ano, to
asi jo.

B: Znovu se moc omlouvám. Podejte

prosím paní Dunneové papírové kapesníčky.
 932/1030

A kde má tu kávu? Díky. Tak dobře, kam jste

tedy odjeli, Amy?

A: Jeli jsme směrem na St. Louis a vz-

pomínám si, že se cestou zastavil v Hanni-
balu – slyšela jsem houkání parníku. Tam asi
zahodil mou kabelku. Další věc, kterou
udělal, aby to vypadalo jinak.

B: To je tak zajímavé. V tomhle případě je

tolik zvláštních náhod. Třeba že Desi tu ka-
belku zahodí právě v Hannibalu, kam Nicka
zavede vaše nápověda – a my si tím pádem
budeme myslet, že ji tam odhodil on. Nebo
jak jste se rozhodla schovat ten dárek právě
na místě, kde Nick ukrýval věci, které si na-
koupil z tajných kreditních karet.

A: Opravdu? Musím vám říct, že mně nic z

toho jako náhoda nepřipadá. Mně to
připadá, jako když se horda policajtů vrhne
na mého manžela, protože jsou přesvědčeni,
že je vinen, a jakmile zjistí, že jsem naživu a
 933/1030

manžel tedy jasně vinen není, vypadají jako

pořádní idioti a začnou do toho šťourat, aby
si zachránili zadky. Místo aby převzali
odpovědnost za to, že kdyby ten případ
zůstal ve vašich zatraceně nekompetentních
rukou, byl by Nick odsouzen k trestu smrti a
já přikurtovaná k posteli a denně
znásilňovaná až do smrti.

B: Promiňte, to je -

A: Já jsem se zachránila, čímž jsem za-

chránila Nicka, což vám zachránilo ty vaše
zatracené zadky.

B: To je neuvěřitelně výborný postřeh,

Amy. Je mi líto, že tak... že trávíme tolik času
nad tímto případem, že chceme zjistit kaž-
dou podrobnost, abychom v budoucnu neo-
pakovali stejné chyby. Ale máte naprostou
pravdu, uniká nám to hlavní, což je: Jste
hrdinka. Jste absolutní hrdinka.
 934/1030

A: Díky. Oceňuju, že to říkáte.

 NICK DUNNE
NOC NÁVRATU
Jel jsem na stanici vyzvednout svou ženu a
novináři mě vítali jako nějakou rockovou
hvězdu, prezidenta, který zvítězil drtivou
většinou hlasů, a toho, kdo poprvé vstoupil
na Měsíc, v jedné osobě. Musel jsem se držet,
abych nezvedl spojené ruce nad hlavu a nez-
atřásl jimi v gestu konečného vítězství. Aha,
pomyslel jsem si, teď budeme všichni před-
stírat, jací jsme kamarádi.
Ocitl jsem se na scéně, která připomínala
nějakou oslavu, na níž něco nehraje – na
stole stálo několik láhví šampaňského a malé
papírové kelímky. Poplácávání policistů po
zádech, jásot, pak ještě větší jásot, když jsem
se objevil, jako by mě tihle lidé ještě včera
nepronásledovali jak štvanou zvěř. Ale musel
jsem se k té hře přidat. Nastavit záda a
 936/1030

nechat se poplácat. No jo, teď jsme všichni

kámoši.
Hlavně že je Amy zase v bezpečí. Tu větu
jsem si dlouho trénoval, pořád dokola si ji
opakoval. Musel jsem vypadat jako milující
manžel, kterému se hrozně ulevilo; aspoň do
té doby, než poznám, kam se budou věci
ubírat. Dokud nebudu mít jistotu, že policie
odhalila ty její lži lepkavé jak pavučina. Dok-
ud ji nezatknou – až tak daleko jsem uvažov-
al, dokud ji nezatknou, a pak můžu současně
zajásat i zaplakat – moje vlastní hitchcock-
ovská scéna – a pomyslet si: Moje manželka
zavraždila chlapa.
„Podřezala ho,“ řekl mi mladý policista,
který byl pověřen fungovat jako styčný
důstojník s rodinou. (Doufal jsem, že už nik-
dy nebudu jednat s pověřenou osobou, s
nikým, z žádného důvodu.) Byl to tentýž
mladíček, který žvanil s Go o svém koni, o
přetrženém vazivu a alergii na buráky.
 937/1030

„Přeřízla mu přímo krční žílu. Takhle. Vykr-

vácel během šedesáti vteřin.“
Šedesát vteřin vědět, že umíráte, to je hod-
ně dlouho. Představil jsem si Desiho, jak si
rukama svírá hrdlo, cítí, jak mu mezi prsty
tryská jeho vlastní krev, s každým tepem je-
ho srdce, Desi je stále zděšenější a tím se
pulz ještě zrychlí. a pak se zpomalí a Desi ví,
že to zpomalení je horší. A Amy po celou tu
dobu stojí mimo jeho dosah, soustředěně ho
sleduje hněvivým, znechuceným pohledem
středoškoláka, jemuž v hodině biologie před-
ložili k pitvě mrtvý plod selete, z kterého
kape krev. A on pořád drží v ruce svůj malý
skalpel.
„Podřízla ho starým řeznickým nožem,“
pokračuje ten klučina. „Chlapa, který u ní
denně sedával na posteli, krájel jí maso a
krmil ji.“ Tímhle je znechucený víc než sam-
otným podříznutím. „Jednoho dne nůž zmizí
z talíře, on si toho nevšimne “
 938/1030

„Jak se mohla k tomu noži dostat, když

byla pořád spoutaná?“ zeptal jsem se.
Kluk se na mě podíval, jako bych mu řekl
nějaký vtip o jeho matce. „Já nevím, pane
Dunne, určitě to teď podrobně vyšetřují. Ale
hlavní je, že je vaše žena zase v bezpečí.“
Hurá. Ten kluk mluví za mě.
Otevřenými dveřmi do místnosti, kde jsme
před šesti týdny pořádali naši první tiskovku,
jsem zahlédl Marybeth a Randa. Jako vždy se
opírali jeden o druhého, Rand Marybeth líbal
na temeno hlavy, ona se k němu tulila, a já v
té chvíli pocítil takový nával prudkého
vzteku, že bych po nich s chutí mrskl
sešívačkou. To vy dva zbožňující, zbožšťující
hajzlové jste vytvořili tu stvůru tam na konci
chodby a vypustili jste ji volně do světa.
Páni, to je něco, taková dokonalá zrůda! A
budou za to potrestáni? Ne, nikdo na světě
nezpochybní jejich charakter; projevili pouze
nekonečnou lásku a podporu a Amy jim bude
 939/1030

vrácena a všichni ji budou jen ještě víc

milovat.
Moje žena byla předtím neukojitelná so-
ciopatka. Čím se stane teď?
Opatrně, Nicku, postupuj velice opatrně.
Rand mě zahlédne a mávne na mě, abych
za nimi přišel. Potřese mi rukou pro potěchu
několika exkluzivních novinářů, kterým
právě udělil audienci. Marybeth zachovává
svou pozici: pořád jsem chlap, který pod-
váděl její dceru. Tak mi jen zdvořile pokývne
na pozdrav a odvrátí se.
Rand se ke mně naopak nakloní, abych
mohl ucítit jeho mátovou žvýkačku. „Říkám
ti, Nicku, tolik se nám ulevilo, že zase máme
Amy zpátky. Taky ti dlužíme omluvu.
Velkou. Necháme Amy, ať se sama rozhodne,
co bude s vaším manželstvím dál, ale já se ti
aspoň chci omluvit za to, kam až to došlo.
Musíš pochopit -“
„Chápu,“ přerušil jsem ho. „Všechno
chápu.“
 940/1030

Než se mohl Rand omlouvat či rozpovídat

více, dorazili Tanner a Betsy, vypadali, jako
by právě sestoupili ze stránek časopisu
Vogue – nažehlené kalhoty a košile v bar-
vách drahých kamenů, blýskající se zlaté
hodinky a prsteny – a Tanner se naklonil a
pošeptal mi do ucha: Dovolte, ať se podívám,
kde jsme a pak se přihnala Go, oči navrch
hlavy a samá otázka: Co to znamená? Co se
stalo Desimu? Ona se prostě jen tak objevila
u tvých dveří? Co to znamená? Jsi v
pořádku? Co bude dál?
Bylo to bizarní shromáždění – ten pocit z
něj: nešlo o rodinnou sešlost, neodehrávalo
se v nemocniční čekárně, slavnostní a
zároveň rozpačité, jako nějaká salonní hra,
jejíž úplná pravidla nikdo nezná. Mezitím na
mě pálili otázky dva novináři, kterým Elli-
ottovi dovolili vstoupit do své svatyně: Jak
skvělý je to pocit, mít Amy zase zpátky? Jak
báječně se teď cítíte? Jak moc se vám
ulevilo, Nicku, že se Amy vrátila?
 941/1030

Obrovsky se mi ulevilo a jsem velmi šťast-

ný, říkal jsem, tvořil jsem své vlastní
prohlášení pro veřejnost, když vtom se
otevřely dveře a vešla Jacqueline Colling-
sová, rty jako tenkou rudou jizvu, na
napudrované tváři stružky po slzách.
„Kde je?“ uhodila na mě. „Ta prolhaná
mrcha, kde je? Zabila mi syna. Mého syna.“
Rozplakala se a novinář hbitě pořídil pár
snímků.
Jaký máte pocit z toho, že vašeho syna
obvinili z únosu a znásilnění? zeptal se jeden
novinář škrobeným tónem.
„Jaký mám pocit?“ obořila se na něho. „To
opravdu myslíte vážně? Copak lidi opravdu
na takové otázky odpovídají? Ta hnusná,
bezcitná holka manipulovala mého syna celý
život – to si zapište , manipulovala ho a lhala
a nakonec ho zavraždila, a dokonce i teď,
když už je mrtvý, ho využívá -“
„Paní Collingsová, jsme Amyini rodiče,“
začala Marybeth. Pokusila se položit
 942/1030

Jacqueline konejšivě ruku na rameno, ale ta

ji setřásla. „Soucítím s vaší bolestí.“
„Ale ne s mou ztrátou.“ Jacqueline byla o
dobrou hlavu větší než Marybeth; zle se na ni
ze své výšky mračila. „Ale ne s mou ztrátou,“
opakovala důrazně.
„Je mi líto... všeho,“ řekla Marybeth a už
tu byl Rand, o hlavu vyšší než Jacqueline.
„Co budete s vaší dcerou dělat?“ zeptala se
Jacqueline. Otočila se k našemu mladému
styčnému důstojníkovi, který se snažil
zachovat dekorum. „Co uděláte s Amy? Pro-
tože lže, když tvrdí, že ji můj syn unesl. Lže.
Zabila ho, zavraždila ho ve spánku, a zdá se,
že to nikdo nebere vážně.“
„Bereme to všechno skutečně velmi vážně,
madam,“ řekl jí ten klučina.
„Můžete se nám vyjádřit, paní Colling-
sová?“ zeptal se novinář.
„Já jsem se právě vyjádřila. Amy Elli-
ottová Dunneová zavraždila mého syna.
Nebylo to v sebeobraně. Ona ho zavraždila.“
 943/1030

„Máte pro to nějaký důkaz?“

Samozřejmě že neměla.
Novinář pak vylíčí mé vyčerpání coby
manžela (jeho ztrhaný obličej vypovídá o
mnoha nocích probdělých v obavách), úlevu
manželů Elliottových (oba rodiče se od sebe
nehnou, když čekají, až jim bude jejich jed-
iné dítě oficiálně vráceno). Článek probere
nekompetentnost policie (byl to jednostran-
ný případ, plný slepých uliček a ne-
správných kroků, policisté tvrdošíjně
podezírali nesprávného muže). Jacqueline
Collingsovou okomentuje jedinou větou: Po
trapném střetu s rodiči Elliottovými vyvedli
Jacqueline Collingsovou z místnosti, pořád
tvrdila, že její syn je nevinný.
Jacqueline opravdu odvedli do jiné míst-
nosti, tam zaznamenají její výpověď a bude
odklizena z cesty mnohem lepšímu příběhu:
Vítězný návrat Úžasné Amy.
Když Amy pustili za námi, začalo všechno
nanovo. Fotky a slzy, objímání a smích, to
 944/1030

všechno pro cizí lidi, kteří to chtěli vidět a

chtěli vědět: Jaké to bylo? Amy, jaký je to
pocit, uprchnout svému únosci a vrátit se k
manželovi? Nicku, jaký je to pocit, získat
zpátky svou ženu a současně i svobodu?
Většinou jsem mlčel. Hlavou se mi honily
mé vlastní otázky, ty, co se mi tam honily
roky, zlověstný refrén našeho manželství: Co
si myslíš, Amy? Co cítíš? Kdo jsi? Co jsme si
to provedli? Co budeme dělat?

Byl to od Amy velice laskavý, vznešený

počin, že se chce vrátit domů do našeho
manželského lože, že ho zase chce sdílet s
mužem, který jí byl nevěrný. Všichni se na
tom shodli. Novináři nás provázeli, byl to
svatební průvod královského páru, ujížděli
jsme ulicemi Kartága podél zářících neonů
podniků rychlého občerstvení k našemu
zámečku u řeky. Amy se pohybovala s tako-
vou grácií, s takovou statečností. A já byl
samozřejmě patolízalský mužíček, který se
bude klanět a plazit po zbytek svých dnů.
 945/1030

Dokud ji nezatknou. Pokud vůbec někdy

půjde sedět.
To, že ji vůbec propustili, bylo znepoko-
jující. Víc než znepokojující, byl to naprostý
šok. Viděl jsem je všechny vycházet ze
zasedačky, kde ji čtyři hodiny vyslýchali a
pak ji nechali odejít: dva agenti FBI s hodně
krátkými vlasy a nevyzpytatelným výrazem
ve tváři, Gilpin, který vypadal, jako by spolkl
ten největší steak v životě, a Boneyová, jed-
iná s pevně stisknutými tenkými rty a sv-
raštělým obočím. Rychle na mě pohlédla,
když šla kolem mě, zvedla jedno obočí a byla
pryč.
A najednou jsme se až moc rychle ocitli s
Amy doma, sami v našem obýváku, Bleecker
nás sledoval lesklýma očima. Světla telev-
izních kamer zůstala za zataženými okny, za-
plavovala náš obývák bizarně jasnou oranžo-
vou září. Vypadali jsme jako ve světle svíček,
romanticky. Amy byla naprosto krásná.
Nenáviděl jsem ji. Bál jsem se jí.
 946/1030

„Nemůžeme přece spát ve stejném domě “

začal jsem.
„Chci tu zůstat s tebou.“ Vzala mě za ruku.
„Chci být se svým manželem. Chci ti dát
šanci, aby ses stal takovým manželem, jakým
chceš být. Odpouštím ti.“
„Ty mi odpouštíš? Amy, proč ses vrátila?
Kvůli tomu, co jsem říkal v těch
rozhovorech? Na tom videu?“
„Copak jsi to nechtěl?“ zeptala se. „Copak v
tom videu nešlo o tohle? Tvoje vzkazy byly
dokonalé – připomněly mi, jaké jsme to mezi
sebou mívali, jako nikdo jiný.“
„To, co jsem říkal, jsem říkal jenom proto,
že jsem věděl, že to chceš slyšet.“
„Já vím – právě: vždyť mě tak dobře znáš!“
řekla Amy. Úplně zářila. Bleecker se jí začal
otírat o nohy. Vzala ho do náruče a hladila
ho. Jeho předení bylo ohlušující. „Jen si
pomysli, Nicku, jak jeden druhého známe.
Teď líp než kohokoli jiného na světě.“
 947/1030

To byla pravda, já měl taky ten pocit, min-

ulý měsíc, když jsem si nepřál, aby se Amy
něco zlého stalo. Přepadal mě v takových
zvláštních okamžicích – uprostřed noci, když
jsem se šel vyčurat, ráno nad miskou vloček
– vypozoroval jsem na sobě zákmit obdivu,
ba lásky ke své ženě, přímo uvnitř sebe sama,
hluboko v útrobách. Věděla přesně, co chci
slyšet, když mi psala ty zamilované vzkazy,
věděla přesně, jak mě k sobě zase přivábit,
dokonce předvídala mé chybné kroky... ta
ženská mě znala dokonale... Líp než kdokoli
na světě, tak mě znala. Celou tu dobu jsem si
myslel, že jsme si cizí, a ukázalo se, že se
známe intuitivně, až do morku kostí, až do
krve.
Bylo to svým způsobem romantické. Kata-
stroficky romantické.
„Nemůžeme jen tak navázat na to, kde
jsme předtím skončili, Amy.“
 948/1030

„Ne, tam ne,“ souhlasila. „Ale na to, kde

jsme teď. Kde mě miluješ a už nikdy
neuděláš nic špatného.“
„Ty jsi šílená, ty jsi doslova šílená, jestli si
myslíš, že zůstanu. Zabila jsi člověka,“ řekl
jsem. Obrátil jsem se k ní zády a pak jsem si
ji představil s nožem v ruce a vztekle
sevřenými rty, protože jsem ji neposlechl.
Otočil jsem se. Ano, musím mít svou ženu
pořád na očích.
„Abych mu utekla.“
„Zabila jsi Desiho, abys měla nový příběh,
aby ses mohla vrátit a stát se milovanou Amy
a nikdy na sebe nevzít vinu za to, co jsi
udělala. Copak to nechápeš, Amy? Tu ironii
toho všeho? Na mně jsi to přece vždycky nes-
nášela – to, že jsem se nedokázal vyrovnat s
důsledky svých činů, ne? No, já jsem si ty
důsledky dobře a poctivě vyžral. A co ty? Tys
zavraždila muže, muže, který tě, předpok-
ládám, miloval a pomáhal ti, a teď, teď chceš,
abych nastoupil na jeho místo a miloval tě a
 949/1030

pomáhal ti a... já nemůžu. Nemůžu to udělat.

Neudělám to.“
„Nicku, myslím, že máš nějaké špatné in-
formace,“ řekla. „Nepřekvapuje mě to, po
všech těch fámách, co tu kolují. Ale my na to
všechno musíme zapomenout. Pokud
chceme jít dál. A my půjdeme dál. Celá
Amerika chce, abychom šli dál. To je ten
příběh, který teď svět potřebuje. Nás. Desiho
jako padoucha. Nikdo nechce padouchy dva.
Oni tě chtějí mít rádi, Nicku. Jediná
možnost, jak tě zas může okolí milovat, je, že
zůstaneš se mnou. To je jediná cesta.“
„Řekni mi, co se stalo, Amy. Pomáhal ti
Desi celou tu dobu?“
Rozhorlila se: ona nepotřebuje pomoc od
nějakého muže, i když očividně pomoc ně-
jakého muže potřebovala. „Ovšem že ne!“
vyštěkla.
„Řekni mi to. I když to bude bolet, řekni
mi všechno, protože ty a já nemůžeme jít dál
s touhle vylhanou historkou. Budu se ti
 950/1030

vzpírat na každém kroku. Vím, že jsi o všem

přemýšlela. Nesnažím se tě podrazit – už mě
unavilo vymýšlet, jak tě přechytračit, nejsem
na to stavěný. Já jen chci vědět, co se stalo.
Byl jsem teď jen krok od smrti, Amy. Ty ses
vrátila a zachránila jsi mě, a já ti za to děkuju
– slyšíš mě? Děkuju ti za to, takže později
neříkej, že jsem ti nepoděkoval. Děkuju ti.
Ale musím to vědět. Ty víš, že to musím
vědět.“
„Svlékni se,“ řekla.

Chtěla se ujistit, že nikde nemám schovan-

ou vysílačku. Svlékl jsem se před ní, všechno
jsem si sundal do poslední nitky, ona mi pak
přejela dlaní po bradě, po hrudi, po zádech
až dolů. Vzala mi zadek do dlaní a vjela mi
rukou mezi nohy, uchopila do dlaně má var-
lata, stiskla mi penis, chvíli jej držela v ruce a
čekala, jestli se něco stane. Nestalo se nic.
„Jsi čistej,“ řekla. Měl to být vtip, fór,
hláška z filmu, které se máme oba zasmát.
Když jsem nic neříkal, ustoupila o krok
 951/1030

dozadu a řekla: „Vždycky jsem se na tebe

ráda dívala, když jsi byl nahý. Dělalo mě to
šťastnou.“
„Nic tě nedělalo šťastnou. Už se zas můžu
obléct?“
„Ne. Nechci se bát, že máš někde v
manžetě nebo lemu schované odposlouchá-
vací zařízení. Taky musíme jít do koupelny a
pustit vodu. Pro případ, že jsi napíchnul
dům.“
„Moc ses dívala na detektivky,“ řekl jsem.
„Cha! Nikdy jsem si nemyslela, že bys
tohle řekl.“
Stáli jsme ve vaně a pustili sprchu. Voda
mi cákala na nahá záda a Amy na košili, až si
ji svlékla. Sundala si všechno oblečení,
škodolibě veselý striptýz, a se stejným ús-
měvem a hravostí, jako když jsme se poprvé
sešli – Jsem pro cokoli!, ho přehodila přes
zástěnu, otočila se ke mně a já čekal, že si
přehodí vlasy přes ramena, jako to vždycky
 952/1030

dělávala, když se mnou flirtovala, ale měla je

moc krátké.
„Teď jsme na tom stejně,“ řekla. „Je
nezdvořilé být jediná, kdo je oblečený.“
„Myslím, že jsme už odložili veškerou
etiketu, Amy.“
Jen se jí dívej do očí, nedotýkej se jí,
nenechji, aby se tě dotkla.
Přistoupila ke mně, položila mi ruku na
hruď, voda jí cákala mezi prsy. Olízla si
kapku z horního rtu a usmála se. Amy nes-
nášela proud vody ze sprchy. Neměla ráda,
když jí voda cákala na obličej, neměla ráda
bušení kapek na kůži. Věděl jsem to, protože
jsem s ní byl ženatý, a dřív jsem ji mockrát
tahal a honil pod sprchu, ale vždycky to
odmítala. (Vím, že se to zdá být sexy, Nicku,
ale ve skutečnosti to tak není, to se dělá jen
ve filmech.) Teď předstírala pravý opak, jako
by zapomněla, že ji znám. Couvl jsem.
„Řekni mi všechno, Amy. Ale především:
čekala jsi vůbec to dítě?“
 953/1030

To dítě byla lež. To mě zdrtilo nejvíc. Moje

žena jako vražedkyně, to byla hrozná a
odporná představa, ale lež s dítětem jsem
téměř nemohl snést. Dítě byla lež, strach z
krve byla lež – celý uplynulý rok byla moje
manželka jedna jediná lež.
„Jak jsi to provedla s Desim?“ zeptal jsem
se.
„Našla jsem dole v suterénu kus provázku.
Nožem na maso jsem ho rozřízla na čtyři
části “
„On ti nechal nůž?“
„Byli jsme přátelé. Na to zapomínáš.“
Měla pravdu. Myslel jsem na příběh, který
napovídala policii: že ji Desi držel v zajetí.
Opravdu jsem zapomněl. Tak dobrá
vypravěčka byla.
„Když tam Desi nebyl, uvazovala jsem si ty
provázky pevně kolem zápěstí a kotníků, aby
mi vznikly ty otlaky.“
Ukázala mi nechutné šrámy na zápěstí,
jako náramky.
 954/1030

„Vzala jsem láhev od vína a každý den

jsem se jí trýznila, aby moje vagína vypadala
uvnitř... správně. Správně na oběť
znásilňování. Dnes jsem mu dovolila, aby se
se mnou vyspal, abych získala jeho semeno, a
do martini jsem mu vmíchala prášky na
spaní.“
„On ti nechal prášky na spaní?“
Vzdychla: zase jsem to nechápal.
„Správně, byli jste kamarádi.“
„Pak jsem...“ Pantomimicky naznačila, jak
ho podřízla.
„To bylo tak snadné, jo?“
„Musíš se prostě rozhodnout, co uděláš, a
pak to udělat,“ řekla. „Mít sebekázeň.
Dodržet plán. Ať děláš cokoli. Tomu tys nik-
dy nerozuměl.“
Cítil jsem, že se chová o něco chladněji.
Málo jsem ji chválil.
„Řekni mi víc,“ vyzval jsem ji. „Řekni mi,
jak jsi to udělala.“
 955/1030

Za hodinu už byla voda studená a Amy

vyhlásila konec naší diskuse.
„Musíš uznat, že je to dost dokonalé,“
řekla.
Hleděl jsem na ni.
„Tedy, musíš to aspoň trochu uznat,“
napověděla.
„Jak dlouho to trvalo, než Desi vykrvácel?“
„Je čas jít spát,“ prohlásila. „Ale můžeme si
zas popovídat zítra, jestli budeš chtít. Teď
bychom měli spát. Spolu. Myslím, že je to
důležité. Abychom to uzavřeli. Vlastně, pravý
opak závěru.“
„Amy, já tu dnes zůstanu, protože nemám
náladu odpovídat na nějaké otázky, kdybych
nezůstal. Ale spát budu dole.“
Naklonila hlavu na stranu, pozorně si mě
prohlížela.
„Nicku, pořád ti ještě můžu provést ošklivé
věci, nezapomeň na to.“
„Cha! Ještě něco horšího, než jsi už
udělala?“
 956/1030

Vypadala překvapeně. „No určitě!“

„O tom pochybuju, Amy.“
Vykročil jsem ze dveří.
„Pokus o vraždu,“ řekla.
Zarazil jsem se.
„To byl dřív můj původní plán: budu ubo-
há nemocná žena s opakujícími se nevol-
nostmi, najednou vždycky vypukne silný
záchvat nemoci, a pak se ukáže, že všechny ty
koktejly, co jí její manžel míchal.“
„Jako v tom deníku.“
„Ale pak jsem se rozhodla, že pokus o
vraždu pro tebe není dost dobrý. Muselo to
být něco většího. Přesto jsem ten nápad s je-
dem ještě tak docela nevypudila z hlavy. Ten
nápad, jak se mě snažíš zavraždit, se mi líbil.
Nejdřív to zkoušíš zbabělým způsobem. Tak
jsem to provedla.“
„Čekáš, že tomu budu věřit?“
„Všechno to zvracení, tak nečekané.
Nevinná, vystrašená manželka si může tro-
chu těch zvratků schovat, pro všechny
 957/1030

případy. To jí nemůžeš mít za zlé, vždyť je

trochu paranoidní.“ Spokojeně se usmála.
„Vždycky mám náhradní plán pro náhradní
plán.“
„Doopravdy ses otrávila.“
„Nicku, prosím tě, tebe to překvapuje? Já
se zabila.“
„Musím se napít,“ řekl jsem. Odešel jsem
dřív, než stihla promluvit.
Nalil jsem si skotskou a posadil se v
obýváku na gauč. Světla kamer za závěsy oza-
řovala zahradu. Brzy už nebude noc. Ráno mi
začalo připadat depresivní, to vědomí, že
přijde znovu a znovu.
Tanner zvedl telefon při prvním zazvonění.
„Zabila ho,“ vyhrkl jsem. „Zabila Desiho,
protože on ji v podstatě. štval ji, protože jí
ukázal sílu, a ona si uvědomila, že ho může
zabít, a tak se vrátit ke svému starému životu
a svést vinu na něj. Zavraždila ho, Tannere,
právě mi to řekla. Přiznala se.“
 958/1030

„Předpokládám, že jste nemohl něco z

toho nějak nahrát? Na mobil nebo tak?“
„Stáli jsme nazí ve sprše, voda byla
puštěná a ona mi to vyprávěla šeptem.“
„Ani se nechci ptát,“ řekl. „Vy dva jste ne-
jzapeklitější případy, s jakými jsem se v
životě setkal, a to se specializuju na ty
nejhorší.“
„Co bude s policií?“
Vzdychl. „Všechno vysvětlila. Ano, její
verze je absurdní, ale o nic víc než ta naše.
Amy v podstatě využívá sociopatovu
nejspolehlivější maximu.“
„Jakou?“
„Čím větší lež, tím víc tomu oni věří.“
„No tak, Tannere, něco přece musí
existovat.“
Přešel jsem ke schodišti, abych se ujistil, že
Amy není nikde nablízku. Šeptali jsme, ale
stejně. Musím teď být opatrný.
„Prozatím musíme být opatrní, Nicku.
Nechala na vás dost špíny: všechno, co stojí v
 959/1030

deníku, je pravda, tvrdí. Všechny ty věci v

kůlně byly vaše. Nakoupil jste je z kreditek a
teď je vám trapné se přiznat. Ona je přece
hýčkaná bohatá holčička, jak by mohla vědět
něco o tom, že se dají získat tajné kreditní
karty na manželovo jméno? A můj bože, ta
pornografie!“
„Řekla mi, že těhotná nikdy nebyla, ošidila
doktora močí Noelle Hawthorneové.“
„No proč jste to neřekl – To je bomba!
Zmáčkneme Noelle Hawthorneovou.“
„Noelle to nevěděla.“
Slyšel jsem jeho hluboký vzdech. Ani se
neptal, jak to. „Budeme přemýšlet, budeme
hledat,“ řekl. „Někde něco praskne.“
„Nemůžu zůstat pod jednou střechou s tou
zrůdou. Vyhrožuje mi “
„Pokusem o vraždu. nemrznoucí kapalin-
ou. Jo, slyšel jsem, že byla v tom koktejlu.“
„Za to mě nemůžou zatknout, ne? Ona
tvrdí, že si trochu zvratků schovala. Důkaz.
Ale můžou oni opravdu “
 960/1030

„Zatím nic nedělejte, Nicku, ano?“ řekl.

„Zatím dělejte hodného. Hrozně nerad to
říkám, hrozně nerad, ale to je momentálně
moje nejlepší právní rada: dělejte hodného.“
„Dělat hodného? To je vaše rada? Od
mého jednočlenného vysněného týmu
právníků? Dělat hodného? Běžte do háje.“
Vztekle jsem to típnul.
Zabijuji, pomyslel jsem si. Já tu mrchu
sakra zabiju.
Pohroužil jsem se do černých myšlenek, do
těch hrozných představ, které jsem spřádal v
posledních pár letech, kdy mě Amy tak dusila
a ponižovala: představoval jsem si, jak ji
praštím kladivem, jak jí rozmlátím lebku,
jestli nepřestane mluvit, jestli konečně
nepřestane s těmi slovy, kterými mě
častovala: průměrný, nudný, prostřední,
nepřekvapující, neuspokojující, nezajímavý.
Samá ne, v podstatě. V duchu jsem do ní
bušil kladivem, dokud nebyla jako rozbitá
hračka, která pořád opakuje ne, ne, ne, až se
 961/1030

dokoktá do konce. A pak mi to nestačilo, tak

jsem si ji zase znovu dokonale poskládal a za-
čal ji vraždit znovu: objal jsem ji prsty kolem
krku – vždycky přece toužila po
důvěrnostech – a pak jsem stiskl, silněji a sil-
něji, její tep -
„Nicku?“
Otočil jsem se, Amy stála v noční košili na
spodním schodě, hlavu nakloněnou na
stranu.
„Dělej hodného, Nicku.“
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
NOC NÁVRATU
Otočí se, a když mě tam uvidí stát, vypadá
vystrašeně. To je užitečná věc. Protože já ho
nehodlám nechat odejít. Možná si myslel, že
lže, když říkal všechny ty krásné věci, aby mě
přilákal domů. Ale já vím své. Vím, že Nick
nedokáže takhle lhát. Vím, že když ta slova
odříkával, uvědomil si pravdu. Pink! Protože
nemůžete být tak zamilovaní, jako jsme byli
my, aby vám to neproniklo až do morku
kostí. Naše láska může dočasně pominout,
ale vždycky čeká na to, až se vrátí. Jako ta
nejkrásnější rakovina na světě.
Nevěříte? Tak co to říct takhle? Ano, lhal.
Nic z toho, co říkal, nemyslel doopravdy. No
dobře, tak má smůlu, udělal to až moc dobře,
protože já ho takového chci, přesně
takového. Muže, jakým se dělá – ženy ho
 963/1030

takového milují. Já ho takového miluju. To je

muž, jakého chci za manžela. To je muž, pod
kterého jsem se podepsala. To je muž, jakého
si zasloužím.
Takže si může vybrat: buďto mě bude
doopravdy milovat tak jako kdysi, nebo ho
srazím na kolena a přinutím ho, aby byl
takový, jakého jsem si ho brala. Už mám plné
zuby těch jeho keců.
„Dělej hodného,“ řeknu.
Vypadá jako děcko, vzteklé děcko. Zatne
pěsti.
„Ne, Amy.“
„Můžu tě zničit, Nicku.“
„To jsi už udělala, Amy.“ Vidím, jak se
zachvěje vzteky. „Proč se mnou proboha
vůbec chceš být? Jsem nudný, průměrný,
nezajímavý, neinspirující. Nemůžu se ti
rovnat. To jsi mi pořád říkala během posled-
ních let.“
„Jen proto, že ses přestal snažit,“ říkám.
„Byl jsi tak skvělý, se mnou. Když jsme
 964/1030

začínali, byli jsme tak skvělý pár, a ty ses pak

přestal snažit. Proč jsi to udělal?“
„Přestal jsem tě milovat.“
„Proč?“
„Přestala jsi mě milovat. Jsme hnusná,
otrávená Mobiusova páska, Amy. Nebyli
jsme sami sebou, když jsme se do sebe zami-
lovali, a když jsme se stali sami sebou –
ejhle, překvapení! , zničili jsme to. Ty mě ve
skutečnosti nemiluješ, Amy. Ty mě dokonce
ani nemáš ráda. Rozveď se se mnou. Rozveď
se a pojďme se pokusit být šťastní.“
„Já se s tebou nerozvedu, Nicku.
Nerozvedu. A přísahám ti, že jestli se pokusíš
odejít, zasvětím celý svůj život tomu, abych
ten tvůj udělala co nejhorší. A ty víš, že to
dokážu.“
Začíná přecházet sem a tam jako medvěd v
kleci. „Přemýšlej o tom, Amy, jakým zlem
jsme jeden pro druhého: dva lidi, kteří tolik
potřebují lásku, a jsou k sobě připoutaní.
 965/1030

Jestli se se mnou nerozvedeš, rozvedu se já s

tebou.“
„Opravdu?“
„Rozvedu ses tebou. Ale měla by ses
rozvést ty. Protože já vím, na co už teď
myslíš, Amy. Myslíš na to, že z toho nebude
dobrý příběh: Úžasná Amy nakonec zabije
svého šíleného věznitele, který ji znásilňuje a
vrátí se domů. kde ji čeká nudný rozvod.
Myslíš si, že to není žádné vítězství.“
To není vítězství.
„Ale podívej se na to takhle: tvůj příběh
není nějaký uplakaný cajdák o někom, kdo
přežil vážné nebezpečí. Televize tak v roce
1992. Ty jsi statečná žena plná života, jsi
soběstačná. Zabila jsi svého únosce a pak se
pustíš do úklidu: zbavíš se toho idiotského
manžela, co tě podváděl. Ženy by nad tebou
jásaly! Nejsi vystrašená holčička. Přemýšlej
o tom. Ty víš, že mám pravdu: éra
odpouštění je pryč. Passé. Pomysli na
všechny ty ženy – manželky politiků, herečky
 966/1030

– všechny ty ženy, které veřejnost zná a které

manželé podváděli, s nimi dnes už nejsou. Už
neplatí stůj při svém muži, kdepak, teď platí
rozveď se s tím hajzlem.“
Pocítím k němu nával nenávisti, za to, že
se pořád snaží vykroutit se z našeho manžel-
ství, i když jsem mu řekla – už třikrát – že
nemůže. Pořád si myslí, že má moc.
„A když se s tebou nerozvedu, tak se
rozvedeš ty se mnou?“ ptám se.
„Nechci být ženatý se ženou, jako jsi ty.
Chci být ženatý s normálním člověkem.“
Blbost.
„Aha. Chceš se vrátit ke svému chromému,
ochablému, břídilskému já? Ne! Ty se nesmíš
stát nějakým tuctovým prostředním Amer-
ičanem a žít s nějakou tuctovou nudnou
holkou ze sousedství. Už jsi to zkusil – pam-
atuješ, miláčku? I kdybys chtěl, tak to teď
nemůžeš udělat. Budeš známý jako zálet-
nický parchant, který opustil svou unesenou,
znásilněnou ženu. Myslíš si, že se tě nějaká
 967/1030

hodná ženská někdy vůbec dotkne? Seženeš

jen “
„Psychopatky? Šílené psychopatické
děvky?“ Ukazuje na mě prstem.
„Neříkej mi tak.“
„Psychopatická děvko?“
To by se mu líbilo, takhle jednoduše mě
odepsat. Hrozně rád by se mě takhle lehce
zbavil.
„Všechno, co dělám, dělám z nějakého dů-
vodu, Nicku,“ říkám. „Všechno, co dělám,
vyžaduje plánování, preciznost a kázeň.“
„Jsi malicherná, sobecká, manipulativní,
ukázněná psychotická děvka -“
„Ty jsi muž,“ řeknu. „Jsi průměrný, líný,
nudný, zbabělý chlap, který se bojí žen. Beze
mě by z tebe zůstalo jen tohle, hnusné až k
zvracení. Ale já z tebe něco udělala. To ne-
jlepší, co v tobě bylo, jsem z tebe dokázala
dostat jen já. A ty to víš. Jediná doba v tvém
životě, kdy ses měl rád, byla ta, kdy jsi
 968/1030

předstíral, že jsi takový, jaký by ses mohl

líbit mně. Ale beze mě? Jsi jen jako tvůj
otec.“
„Neříkej to, Amy.“ Zatne pěsti.
„Ty si myslíš, že mu nějaká žena neublížila,
stejně jako tobě?“ řeknu co nejshovívavěji,
jako bych mluvila se štěnětem. „Ty si myslíš,
že nebyl přesvědčený, že si zaslouží něco
lepšího, než měl, tak jako ty? Ty si myslíš, že
tvoje máma byla jeho první? Proč vás asi
všechny tak nenáviděl?“
Pohne se směrem ke mně. „Mlč, Amy.“
„Přemýšlej, Nicku, víš, že mám pravdu: i
kdyby sis našel hodnou, obyčejnou holku,
myslel bys každý den na mě. Neříkej, že ne.“
„Ne.“
„Jak rychle jsi zapomněl na tu malou
Schopnou Andie, když sis myslel, že tě zase
miluju?“ zeptám se soucitným tónem.
Dokonce našpulím spodní ret. „Stačil jeden
zamilovaný dopis, miláčku? Způsobil to
jeden zamilovaný dopis? Nebo dva? Dva
 969/1030

dopisy, kde jsem ti přísahala, jak tě miluju a

jak tě chci získat zpátky a že si myslím i po
tom všem, že jsi skvělý – to ti stačilo? Jsi
VTIPNÝ, jsi TEPLÍČKO, jsi BÁJEČNÝ. Jsi k
politování. Ty si myslíš, že ještě někdy můžeš
být zas normální? Najdeš si hodnou holku a
stejně budeš myslet na mě, a budeš tak
hrozně nespokojený, uvězněný ve svém nud-
ném, normálním životě se svou obyčejnou
manželkou a dvěma průměrnými dětmi.
Pomyslíš na mě a pak se podíváš na svou
ženu a řekneš si: Děvka zatracená.“
„Sklapni, Amy. Myslím to vážně.“
„Přesně jako tvůj táta. Nakonec jsme
všechny mrchy, že, Nicku? Tupá kráva, šílená
kráva.“
Popadne mě za ruku a surově mnou
zalomcuje.
„Já jsem ta mrcha, která tě dělá lepším,
Nicku.“
Pak přestane mluvit. Zmobilizuje veškerou
energii, aby udržel ruce u těla. V očích má
 970/1030

slzy. Třese se. „Já jsem ta děvka, která z tebe

dělá chlapa.“ Najednou mám jeho ruce na
krku.
 NICK DUNNE
NOC NÁVRATU
Konečně jsem cítil pod prsty bušit její tep,
tak, jak jsem si to vždycky představoval. St-
iskl jsem pevněji a stáhl ji na zem. Vydávala
kdákavé zvuky a škrábala mě do zápěstí. Oba
jsme klečeli, modlitba tváří v tvář trvala de-
set vteřin.
Ty zasraná bláznivá děvko.
Z brady mi sklouzla slza a dopadla na zem.
Ty vraždící, odporná, zlá, šílenstvím
posedlá děvko.
Její jasně modré oči zíraly do mých, bez
mrknutí.
A pak se mi odněkud zezadu v mozku vyn-
ořila myšlenka a opile doklopýtala dopředu,
až mě oslepila: Jestli Amy zabiju, kým budu?
Uviděl jsem oslnivě bílý záblesk. Odhodil
jsem svou ženu jako kus rozžhaveného
železa.
 972/1030

Dopadla tvrdě na zem, lapala po dechu,

kašlala. Když se jí vrátil dech, byly to takové
přerývané vzdechy se skoro až erotickým
vypísknutím na konci.
Kým potom budu? Ta otázka nebyla jen
tak obyčejná. Nebyla to otázka, po které měla
následovat ta obyčejná odpověď: Pak budeš
vrah, Nicku. Budeš stejně špatný jako Amy.
Budeš tím, za koho tě donedávna všichni
považovali. Ne. Ta otázka mi děsivě pronikla
až do duše, byla tak doslovná: Kým bych byl,
kdybych nemusel reagovat na Amy? Protože
Amy měla pravdu, jako muž jsem byl nejza-
jímavější právě tehdy, když jsem ji miloval –
a mé druhé nejlepší já se projevilo, když jsem
ji nenáviděl. Znal jsem Amy pouze sedm let,
ale bez ní jsem se nemohl vrátit do života.
Protože měla pravdu: nemohl jsem se vrátit k
průměrnému životu. Věděl jsem to ještě dřív,
než to vyslovila. Opravdu jsem si představov-
al sám sebe po boku nějaké obyčejné ženy –
milé, normální holky ze sousedství – a už
 973/1030

jsem se viděl, jak téhle obyčejné ženské

vyprávím příběh o Amy, o tom, kam až
dokázala zajít, aby mě potrestala a vrátila se
ke mně. Už jsem si představoval, jak tahle
milá a průměrná holka řekne něco neza-
jímavého, jako třeba Ale néééééé, ach bože, a
takyjsem věděl, že část mého já by se na ni
podívala a pomyslela si: Tys kvůli mně nikdy
nevraždila. Tys kvůli mně nenastrojila
dokonalou fingovanou vraždu. Ty bys ani
nevěděla, jak máš začít s tím, co Amy
udělala. Tobě by na tom nikdy nemohlo tak
záležet. Ten rozmazlený maminčin chlapeček
ve mně by vedle takové normální ženy ne-
dokázal najít klid a hezky rychle by se stala
nejen normální, byla by pod hranicí normálu
a pak by se ozval otcův hlas – děvka pitomá
– a byl bych ztracený.
Amy měla naprostou pravdu.
Takže to pro mě možná nemohlo nikdy
skončit dobře.
 974/1030

Amy je jedovatá, přesto jsem si nedovedl

představit svůj svět úplně bez ní. Kým bych
byl, kdyby Amy prostě odešla? Už neex-
istovaly žádné možnosti, které mě zajímaly.
Ale je potřeba přimět ji k poslušnosti. Amy
ve vězení, to by pro ni byl dobrý konec.
Zavřená v krabici, odkud by na mě nemohla,
ale kde bych ji mohl čas od času navštívit.
Nebo si ji aspoň představovat. Tep, můj tep
zanechaný někde tam venku.
Musím to být já, kdo ji tam uloží. Je to mo-
je odpovědnost. Tak jako si Amy přičítala
zásluhy na tom, že ze mě vykřesala to ne-
jlepší, musím vzít já na sebe vinu za její
rozvinuté šílenství. Existuje milion mužů,
kteří by Amy milovali, ctili a poslouchali a
ještě by se považovali za šťastlivce, že to
můžou dělat. Sebevědomí, sebejistí, oprav-
doví chlapi, nenutili by ji, aby ze sebe dělala
něco jiného, než je: dokonalá, nezlomná,
náročná, skvělá, tvůrčí, fascinující, nenasyt-
ná, megalomanská.
 975/1030

Muži, kteří dokážou být pod pantoflem.

Muži, kteří ji dokážou udržet při smyslech.
Amyin příběh by mohl mít milion jiných
podob, ale potkala mě a došlo k těm
hrozným věcem. Takže bylo na mně, abych ji
zarazil.
Ne zabil, ale zarazil.
Abych ji uložil do jedné z jejích krabic.
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
PĚT DNŮ PO NÁVRATU
Vím, teď to vím jistě, že si musím na Nicka
dávat větší pozor.
Není tak krotký, jako býval. Je v něm něco
elektrického, něco se v něm zapnulo. Líbí se
mi to. Ale musím udělat nějaká preventivní
opatření.
Potřebuju udělat jedno velkolepé opatření.
Bude to trvat nějakou dobu, než ho za-
vedu, to opatření. Ale už jsem to dělala dřív,
to plánování. Mezitím můžeme pracovat na
naší přestavbě. Začít fasádou. Budeme mít
šťastné manželství, když se Nick bude snažit
ze všech sil.
„Budeš se muset snažit, abys mě zase mi-
loval,“ řekla jsem mu. To ráno poté, co mě
málem zabil. Byl to zrovna den jeho
pětatřicátých narozenin, ale on se o tom
 977/1030

vůbec nezmínil. Můj manžel má už mých

dárků dost.
„Odpouštím ti ten včerejšek,“ řekla jsem.
„Jsme oba pod velkým tlakem. Ale teď se
zase budeš muset snažit.“
„Já vím.“
„Všechno bude muset být jinak,“ řekla
jsem.
„Já vím,“ odpověděl.
Ve skutečnosti to neví. Ale dozví se to.
Moji rodiče chodí denně na návštěvu.
Rand a Marybeth a Nick mě zahrnují po-
zorností. Polštáře. Každý mi chce nabízet
polštáře: všichni podléháme masové
psychóze, že mě moje znásilnění a potrat
navždy rozbolavěly a udělaly ze mě křehkou
květinku.
Mám kosti jako vrabeček – musíte mě
držet zlehka v dlani, nebo se rozlámu. Tak si
pokládám nohy na tu neslavnou pohovku a
opatrně kráčím po kuchyňské podlaze, kde
jsem krvácela. Musíme se o mě dobře starat.
 978/1030

Přesto jsem podivně nervózní, když vidím

Nicka s někým jiným než se mnou. Pořád se
zdá, že každou chvíli něco vychrlí – jako by
měl plíce nabité k prasknutí slovy o mně,
slovy zatracení.
Uvědomuju si, že Nicka potřebuju.
Skutečně potřebuju, aby podepřel můj
příběh. Aby přestal se svým obviňováním a
zapíráním a přiznal se, že to byl on: s těmi
kreditkami, věcmi v kůlně, zvýšením životní
pojistky. Jinak se za mnou věčně potáhne
závan nejistoty. Mám jen pár nedořešených
věcí, a jsou to lidé. Policie a FBI se probírají
mým příběhem. Vím, že by mě Boneyová
hrozně ráda zatkla. Jenže všechno předtím
tak příšerně zvorali – vypadají jako velcí
hlupáci , že na mě nemůžou, dokud nebudou
mít nějaký důkaz. A oni ho nemají. Mají
Nicka, který přísahá, že neudělal ty věci, o
kterých já přísahám, že je udělal, což není
mnoho, ale je to víc, než je mi milé.
 979/1030

Už jsem se dokonce připravila na možnost,

že se tu objeví moji přátelé z Ozarku, Jeff a
Greta, že tu budou čmuchat, aby mi vyjádřili
uznání nebo ze mě tahali peníze. Už jsem
policii řekla: Desi nás neodvezl rovnou
domů. Několik dní, aspoň si myslím, že to
bylo několik dní – mě omámenou prášky, s
roubíkem v ústech a zavázanýma očima držel
v nějakém pokoji, možná to byl motel?
Možná nějaký byt? Nejsem si jistá, tahle vz-
pomínka je tak rozmazaná. Hrozně jsem se
bála, to víte, a ještě ty prášky na spaní. Jestli
sem Jeff s Gretou strčí ty svoje špičaté podlé
čumáky a nějak přesvědčí policii, aby do
mého bývalého úkrytu vyslala tým techniků,
a jestli se tam najdou nějaké moje otisky
prstů nebo jediný vlásek, tak bude tahle
záhada vyřešená. Zbytek budou jen lži.
Takže jediným problémem je Nick a toho
brzy dostanu na svou stranu. Byla jsem
chytrá, nenechala jsem žádné další stopy.
Policie mi možná tak úplně nevěří, ale nic
 980/1030

nezmůže. Vím to z podrážděného tónu hlasu

Boneyové – odteď bude neustále naštvaná, a
čím víc bude naštvaná, tím víc ji nikdo neb-
ude brát vážně. Už má tu spravedlivou
kadenci konspiračního cvoka, nad níž jen
každý obrací oči ke stropu. Stejně tak dobře
by si mohla obalit hlavu staniolem.

Ano, vyšetřování končí. Ale pro Úžasnou

Amy nastává pravý opak. Nakladatel mých
rodičů vyslovil rozpačitou prosbu o další kni-
hu série Úžasná Amy a moji rodiče se s ním
dohodli na nádherně tučném honoráři. Už
zase tyjí z mé duše a vydělávají peníze pro
sebe. Dnes ráno odjeli z Kartága. Řekli, že
pro Nicka a pro mne (správná gramatika) je
důležité, abychom spolu byli nějaký čas sami
a léčili se. Ale já znám pravdu. Chtějí se
pustit do práce. Říkají mi, že se snaží „najít
ten správný tón“. Tón, který zní: Naše dcera
byla unesena a opakovaně znásilňována
jednou zrůdou, které musela podříznout
 981/1030

krk... ale v žádném případě nám nejde o to,

abychom si nahrabali peníze.
Je mi jedno, že zase obnovují tu svou sen-
timentální říši, protože mně každý den volá
spousta lidí a chce slyšet můj příběh. Můj
příběh: můj, můj, můj. Potřebuju jen vybrat
to nejlepší a začít psát. Potřebuju pro ten
nápad získat i Nicka, abychom se dohodli,
jak tenhle příběh skončí. Šťastně.
Vím, že mě Nick ještě nemiluje, ale bude.
Já v to opravdu věřím. Hrej to, dokud to neb-
ude pravda, neříká se to tak? Zatím se chová
jako ten starý Nick a já jako ta stará Amy. Z
dob, kdy jsme byli šťastní. Kdy jsme neznali
jeden druhého tak dobře jako teď. Včera
jsem stála vzadu na verandě a dívala se, jak
nad řekou vychází slunce, bylo takové zvlášt-
ně chladné srpnové ráno, a když jsem se
otočila, Nick mě pozorně sledoval z okna
kuchyně a zvedl hrnek kávy s otázkou: Chceš
kafe? A já přikývla a za chvilku už stál vedle
mě, vzduch voněl trávou, pili jsme spolu
 982/1030

kávu a dívali se na řeku a všechno vypadalo

normálně a dobře.
Ještě se mnou nespí. Nocuje dole v pokoji
pro hosty, zamyká se tam. Ale jednou ho
zdolám, přistihnu ho nepřipraveného a on
ztratí energii k té každonoční bitvě a půjde se
mnou do postele. Uprostřed noci se k němu
otočím a přitisknu celým tělem. Budu se ho
držet jako plazivá, obtáčející liána, dokud se
nezmocním každičké jeho části a nebude
zase můj.
 NICK DUNNE
TŘICET DNŮ PO NÁVRATU
A my si myslí, že má navrch, ale to se
velice mýlí. Nebo: brzy se to ukáže.
Boneyová a Go a já pracujeme společně.
Policie, FBI ani nikdo další už neprojevují
příliš zájmu. Ale včera mi Boneyová zčista-
jasna zavolala. Nepředstavila se, ale když
jsem to vzal, začala jako stará dobrá
kamarádka: Nešli byste na kafe? Popadl
jsem Go a sešli jsme se s Boneyovou vzadu v
Pancake House, kam se chodilo na lívance.
Když jsme s Go dorazili, už seděla v boxu,
vstala a jaksi slabě se usmála. Novináři ji už
pěkně dlouho propírali v tisku. Trochu
rozpačitě jsme se pozdravili podáním ruky a
jakýmsi neohrabaným pokusem o objetí.
Boneyová se spokojila s pokývnutím.
První, co řekla, když nám přinesli jídlo:
„Mám jednu dceru. Třináctiletou. Mia. Jako
 984/1030

Mia Hammová. Narodila se v den, kdy jsme

vyhráli Světový pohár. Tak, to je moje dcera.“
Zvedl jsem obočí: To je zajímavé. Řekněte
mi víc.
„Jednou jste se mě na to ptal a já... byla
jsem na vás hrubá. Byla jsem si jistá, že jste
nevinný, a pak... všechno mluvilo proti vám,
tak jsem byla naštvaná. Že jsem se nechala
tak oblbnout. Tak jsem před vámi ani
nechtěla vyslovit jméno své dcery.“ Nalila
nám z termosky kávu.
„Takže se jmenuje Mia,“ řekla.
„No, díky,“ odpověděl jsem.
„Ne, víte. Blbost.“ Vydechla, spíš si mocně
odfoukla směrem nahoru, až se jí načechrala
ofina. „Chci říct, že vím, že to na vás Amy
narafičila. Vím, že zabila Desiho Collingse. Já
to vím. Jen to nemůžu dokázat.“
„Co dělají ostatní, když na tom případu
vlastně pracujete jenom vy?“ zeptala se Go.
„Žádný případ není. Jde se dál. Gilpin je už
úplně mimo hru. Já dostala příkaz z vyšších
 985/1030

míst: Uzavřete tenhle průšvih. Ukončete to.

Ve sdělovacích prostředcích vypadáme jako
naprostí venkovští idioti. Nemůžu nic dělat,
dokud od vás něco nedostanu, Nicku.
Nemáte něco, cokoli?“
Pokrčil jsem rameny. „Všechno, co vím,
víte taky. Přiznala se mi, ale -“
„Ona se přiznala?“ řekla. „No tak sakra,
Nicku, budeme vás odposlouchávat.“
„To nepůjde. To nebude fungovat. Ona
myslí na všechno. Víte, zná dobře postupy
policie. Má to nastudované, Rhondo.“
Polila si vafle sirupem modrým jako
elektřina. Já zapíchl vidličku do vypouklého
žloutku volského oka a zatočil jsem jí,
rozmazal jsem to slunce.
„Štve mě, když mě oslovujete Rhondo.“
„Má to nastudované, paní detektive
Boneyová.“
Opět vydechla směrem nahoru a opět si
rozfoukala ofinu. Vzala si sousto lívance.
 986/1030

„Stejně bych vás teď nemohla

odposlouchávat.“
„Přestaňte, přece musí existovat něco, co
se dá dělat,“ obořila se na nás Go. „Nicku,
proč sakra v tom domě jsi, když nic nevíš?“
„Chce to čas, Go. Musím v ní zase vzbudit
důvěru. Když mi to začne povídat normálně,
a ne když jsme oba nazí.“
Boneyová si promnula oči a obrátila se na
Go: „Mám se vůbec chtít ptát?“
„Oni si o tom vždycky povídají nazí ve
sprše a mají přitom puštěnou vodu,“ vysvět-
lila Go. „Nemůžete nějak napíchnout
sprchu?“
„Ona mi to šeptá do ucha a sprcha jede
naplno,“ řekl jsem.
„Ona to má opravdu nastudované,“ řekla
Boneyová. „To teda jo. Prohlížela jsem to
auto, kterým se vrátila, Desiho jaguara.
Nechala jsem zkontrolovat kufr, poté co
přísahala, že ji tam Desi hodil, když ji unesl.
Ona do něj opravdu vlezla a párkrát se tam
 987/1030

otočila, Nicku. Naši psi poznali její pach. A

našli jsme tam tři dlouhé blond vlasy. Dlouhé
blond vlasy. Její vlasy, než si je ostříhala. Jak
to udělala?“
„Předvídala. Jsem si jistý, že jich měla celý
sáček, aby je měla po ruce, kdyby je chtěla
nechat někde, aby mě mohla zničit.“
„Dobrý bože, dovedete si představit, že je
to vaše matka? Nikdy byste nemohl ani
nevinně lhát. Vždycky by byla tak tři kroky
před vámi.“
„Boneyová, dovedete si představit, že je to
vaše manželka?“
„Udělá chybu,“ řekla. „Jednou udělá
chybu.“
„Neudělá,“ řekl jsem. „Copak proti ní
nemůžu svědčit?“
„Nejste věrohodným svědkem,“ řekla
Boneyová. „Tím vás může učinit jen Amy.
Ona vás už bez cizí pomoci rehabilitovala. A
může to bez cizí pomoci zrušit. Když
 988/1030

vyrukuje s tou báchorkou o nemrznoucí

kapalině.“
„Musím najít ty zvratky,“ řekl jsem.
„Kdybych se jich zbavil a rozkryli bychom
další její lži.“
„Měli bychom projít ten deník,“ navrhla
Go. „Sedm let záznamů? Musí tam být nějaké
nesrovnalosti.“
„Požádali jsme Randa a Marybeth, aby ho
prohlédli a řekli nám, jestli se jim něco
nezdá,“ oznámila nám Boneyová. „Měli jste
vidět, jak to dopadlo. Myslela jsem, že mi
Marybeth vyškrábe oči.“
„A co Jacqueline Collingsová nebo Tommy
O’Hara nebo Hilary Handyová?“ navrhla Go.
„Ti přece znali Amyinu pravou tvář. To by
mohlo pomoct.“
Boneyová zavrtěla hlavou. „Věřte mi, že to
nestačí. Jsou ještě nevěrohodnější než Amy.
Jde čistě o veřejné mínění, ale právě k tomu
teď policie přihlíží: k veřejnému mínění.“
 989/1030

Měla pravdu. Jacqueline Collingsová se

objevila v několika pořadech na kabelovce,
trvala na tom, že její syn je nevinný. Vždycky
začala klidně, ale mateřská láska ji zradila:
brzy se změnila v nešťastnou matku zoufale
přesvědčenou, že její syn byl ten nejlepší, a
čím víc ji moderátoři litovali, tím víc se na ně
utrhovala a odsekávala jim, takže ztrácela di-
vácké sympatie. Brzy byla odepsaná. Tommy
O’Hara i Hilary Handyová mi oba volali,
zuřili, že Amy nikdo nepotrestal, chtěli vyr-
ukovat se svými příběhy, ale nikdo nechtěl
od nějakých potrhlých bývalých a navíc ještě
nul nic slyšet. Vydržte, řekl jsem jim, prac-
ujeme na tom. Hilary a Tommy a Jacqueline
a Boneyová a Go a já. A naše chvíle přijde.
Říkal jsem si, že tomu věřím.
„Co kdybychom aspoň získali Andie?“
zeptal jsem se. „Přesvědčili ji, aby dosvědčila,
že všude, kam Amy schovala nápovědu, jsme
se spolu vyspali? Andie je věrohodný svědek,
lidé ji milují.“
 990/1030

Andie se po Amyině návratu zase stala tou

veselou dívkou. Věděl jsem to jen z občas-
ných fotek v bulvárních plátcích. Odtamtud
jsem se taky dozvěděl, že chodí s chlapcem
svého věku, milým klukem s dredy a
sluchátky věčně kolem krku. Slušelo jim to
spolu, byli mladí a zdraví. Tisk je zbožňoval.
Nejlepší titulek: Láska si našla Andie
Hardy!, hláška z filmu Mickeyho Rooneyho z
roku 1938, kterou pochopilo tak dvacet lidí.
Poslal jsem jítextovku: Omlouvám se. Za
všechno. Neodpověděla. Dobře jí tak. Myslím
to upřímně.
„Náhoda.“ Boneyová pokrčila rameny.
„Víte, podivné náhody, ale... to nestačí, aby-
chom pokročili. Ne v této atmosféře. Musíte
přimět svou ženu, aby vám řekla něco
užitečného, Nicku. Vy jste naše jediná
šance.“
Go zprudka postavila šálek s kávou na stůl.
„Nechce se mi věřit, že vedeme tenhle rozho-
vor,“ řekla. „Nicku, už tě v tom domě nechci
 991/1030

vidět. Víš, že nejsi žádný tajný agent. To není

tvoje práce. Žiješ s vražedkyní. Sakra, odejdi.
Je mi to líto, ale co je mi do toho, že zabila
Desiho? Já nechci, aby zabila tebe. Víš, jed-
nou jí připálíš snídani a mně pak zazvoní
telefon a dozvím se, žes spadl ze střechy nebo
podobný nesmysl. Odejdi.“
„Nemůžu. Ještě ne. Ona mě nenechá nikdy
odejít. Ta hra se jí příliš líbí.“
„Tak ji přestaň hrát.“

Nemůžu. Začínám se v té hře tak

zlepšovat. Zůstanu Amy nablízku tak dlouho,
až ji zdolám. Jsem jediný, kdo zbyl, aby to
mohl udělat. Jednou jí to ujede a řekne mi
něco, co budu moct použít. Před týdnem
jsem se přestěhoval do naší ložnice. Nespíme
spolu, sotva se jeden druhého dotkneme, ale
jsme manžel a manželka v manželské posteli,
což Amy prozatím stačí. Hladím ji po
vlasech. Vezmu pramen jejích vlasů mezi dva
prsty, sjedu až na konec a zatahám, jako když
 992/1030

zvoním na zvoneček, oba to máme rádi. Což

je problém.
Předstíráme, že jsme zamilovaní, a děláme
věci, které jsme rádi dělali, když jsme byli
zamilovaní, a někdy to vypadá skoro jako
láska, protože jsme tak dokonale sehraní.
Oživujeme svalovou paměť dávné lásky. Když
zapomenu – někdy opravdu na okamžik za-
pomenu, co je moje žena zač , tak jsem s ní
vlastně rád. Nebo spíš s tou, kterou hraje.
Fakt je, že moje žena je vražedkyně, se kter-
ou je někdy vážně legrace. Můžu uvést jeden
příklad? Jednou jsem si zase nechal poslat
humra jako za starých časů a ona dělala, že
mě s ním honí, a já dělal, že se schovávám, a
pak jsme ve stejnou chvíli řekli stejný fór z
Annie Hallové, a bylo to tak dokonalé,
takové, jak to mělo být, že jsem musel na
chvíli odejít z pokoje. Srdce mi bušilo až v
uších. Musel jsem si opakovat svou mantru:
Amy zabila chlapa a zabije i tebe, pokud
nebudeš opravdu velmi opatrný. Moje žena,
 993/1030

ta veselá a krásná vražedkyně, mi ublíží, pok-

ud ji naštvu. Jsem ve svém domě nervózní a
napjatý jako struna: dělám si sendvič, stojím
v poledne v kuchyni a olizuju nůž od burské
pomazánky, a pak se otočím a zjistím, že
Amy je tu taky – přišla potichu jako kočka , a
zachvěju se. Já, Nick Dunne, člověk, který
zapomínal tolik detailů, si teď zpětně
přehrávám naše rozhovory, abych se ujistil,
že jsem ji neurazil, že jsem nějak nezranil její
city. Zapisuju si všechno, co v daný den
prožila, co se jí líbí a nelíbí, pro případ, že mě
bude zkoušet. Jsem báječný manžel, protože
se moc bojím, že mě může zabít.
Nikdy jsme se o mém strachu nebavili,
protože předstíráme, že jsme do sebe zami-
lovaní, a já předstírám, že se jí nebojím. Ale
ona si toho všímá a už mi říkala: Víš, Nicku,
můžeš se mnou spát v jedné posteli, jako
doopravdy spát. To bude v pořádku.
Slibuju. To, co se stalo s Desim, byl jen ojed-
inělý případ. Zavři oči a spi.
 994/1030

Ale já vím, že už nikdy nebudu spát.

Nemůžu zavřít oči, když jsem vedle ní. Je to
jako spát s pavoukem.
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
OSM TÝDNŮ PO NÁVRATU
Nikdo mě nezatkl. Policie ustala s
výslechy. Cítím se v bezpečí. Velmi brzy budu
v ještě větším bezpečí.
Je mi takhle dobře: Včera jsem sešla dolů
na snídani a na kredenci stála sklenice, v níž
jsem schovávala své zvratky, prázdná. Nick –
ten šmejdil – se zbavil toho, co jsem si ještě
schovávala jako případnou páku. Zamrkala
jsem a pak jsem sklenici vyhodila.
Teď už na tom sotva záleží.
Dějí se dobré věci.
Mám smlouvu na knihu: mám oficiálně
pod kontrolou náš příběh. Je to nádherně
symbolické. Není to beztak podstatou
každého manželství? Jen taková dlouhá hra
na on řekl, ona řekla? No, ona říká, a svět
bude poslouchat a Nick se bude muset jen
 996/1030

usmívat a souhlasit. Vylíčím ho takového,

jakého ho chci mít: romantického a po-
zorného a velmi, velmi kajícného – pokud
jde o ty kreditní karty, nákupy a kůlnu. Když
ho nemůžu přimět, aby to řekl nahlas, řekne
to v mé knize. Pak se mnou pojede na pro-
pagační turné a bude se usmívat a usmívat.
Nazvu tu knihu jednoduše: Úžasná.
Působící velký podiv nebo překvapení; ohro-
mující. Myslím, že to vystihuje můj příběh.
 NICK DUNNE
DEVĚT TÝDNŮ PO NÁVRATU
Našel jsem ty zvratky. Měla je schované
vzadu v mrazáku v zavařovací skleničce
uložené do krabice od růžičkové kapusty. Ta
krabička byla úplně zamrzlá, musela tam
ležet už celé měsíce. Věděl jsem, že to je zas
jeden z jejích vtípků určený jí samotné: Nick
nebude jíst zeleninu, Nick nikdy nečistí
mrazák, Nicka ani nenapadne, aby se sem
díval.
Ale Nick se podíval.
Ukazuje se, že Nick umí vymýt ledničku, a
Nick dokonce ví, jak něco rozmrazit: vylil
jsem ten hnus do výlevky a sklenici jsem
nechal stát na kredenci, aby věděla.
Vyhodila ji do koše. Nezmínila se o tom
ani slovem.
Něco se děje. Nevím co, ale děje se něco
velmi zlého.
 998/1030

Můj život nabyl podoby jakéhosi epilogu.

Tanner se ujal nového případu: jeden zpěvák
z Nashvillu zjistil, že je mu jeho žena
nevěrná, a druhý den našli její mrtvolu v
kontejneru na odpadky, spolu s kladívkem,
na kterém byly jeho otisky prstů. Tanner mě
využívá pro svou obhajobu. Vím, že to
vypadá špatně, ale i pro Nicka Dunnea to
vypadalo zle a víte, jak to dopadlo. Skoro
jsem cítil, jak na mě do kamery mrká. Občas
mi pošle textovku: Jste OK? Nebo: Něco?
Ne, nic.
Scházíme se s Boneyovou a Go tajně v Pan-
cake House, kde prosíváme špinavý písek
Amyina příběhu, snažíme se najít něco, co
bychom mohli použít. Propláchli jsme její
deník, byl to pro nás pracný návrat do dob
minulých. Zoufale jsme se nimrali i v nepod-
statných detailech: „Ona se tu zmiňuje o
Dárfúru, byl už roku 2010 na radaru?“ (Ano,
našli jsme krátký záznam ze zpravodajství z
roku 2006, kde o tom diskutuje George
 999/1030

Clooney.) Nebo můj vlastní nejlepší nejhorší:

„Amy se v záznamu z července 2008 vesele
zmiňuje o tom, že si dala do nosu, ale já mám
pocit, že tenhle výraz začala používat až v
roce 2009.“ Na což Boneyová odpověděla:
„Podejte mi ten sirup, vy kašpare.“
Lidé se přestali zajímat, vrátili se ke svým
životům. Boneyová zůstala. Go zůstala.

Pak se něco stalo. Můj otec konečně

zemřel. V noci, ve spánku. Nějaká žena ho
naposledy nakrmila lžičkou, nějaká žena ho
uložila do postele k poslednímu odpočinku,
nějaká žena ho po smrti umyla a nějaká žena
mi zavolala a sdělila mi tu zprávu.
„Byl to dobrý člověk,“ řekla, lhostejnost s
povinnou dávkou účasti.
„Ne, nebyl,“ odpověděl jsem a ona se
rozesmála tak, jak se podle všeho nezasmála
už aspoň měsíc.
Myslel jsem si, že mi bude líp, až tenhle
člověk zmizí z povrchu zemského, ale ve
skutečnosti se mi v hrudi rozhostila
 1000/1030

obrovská, děsivá prázdnota. Strávil jsem svůj

život tím, že jsem se srovnával se svým
otcem, a on je teď mrtvý a už mi zbývá jen
Amy, jako jediná, proti které můžu bojovat.
Po malém, zaprášeném obřadu, kterého se
zúčastnila jen hrstka lidí, jsem neodjel s Go,
vrátil jsem se domů s Amy a přitiskl jsem ji k
sobě. Přesně tak, vrátil jsem se domů se svou
ženou.
Musím se z tohohle domu dostat, pomyslel
jsem si. Musím se s Amy vypořádat jednou
provždy. Spálit ten dům, abych se do něj už
nikdy nemohl vrátit.
Kým bych byl bez tebe?
To jsem musel zjistit. Musel jsem vyprávět
svůj příběh. Bylo to tak jasné.

Druhého dne ráno, když Amy ve své pra-

covně ťukala do klávesnice a pracovala na
svém příběhu nazvaném Úžasná, jsem si
snesl svůj notebook dolů a zíral jsem na rozs-
vícenou bílou obrazovku.
Začal jsem psát úvodní stránku své knihy.
 1001/1030

Jsem bezpáteřní zbabělec, který se

dopustil nevěry a bojí se žen, a jsem také
hlavním hrdinou vašeho příběhu. Žena,
které jsem byl nevěrný, moje manželka Amy
Elliottová Dunneová, je sociopatka a
vražedkyně.
Ano. Takovou knížku bych si přečetl.
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
DESET TÝDNŮ PO NÁVRATU
Nick to na mě pořád hraje. Předstíráme, že
jsme šťastní a bezstarostní a zamilovaní. Ale
slyším, jak dlouho do noci ťuká na počítači.
Píše. Píše náš příběh ze svého pohledu, vím
to. Vím to, poznám to podle jeho horečného
tempa, klávesy ťukají jako miliony můr
dorážejících v noci na okno. Zkouším se k
tomu textu dostat, když spí (ačkoli teď spí
jako já, lehce a neklidně, a já spím jako on).
Jenže se poučil, ví, že už není milovaným
Nickym chráněným před nebezpečím – už
nepoužívá jako heslo datum narození, ať už
svoje, své mámy nebo Bleeckerovo. Nemůžu
si to tedy přečíst.
A přitom ho pořád slyším, jak píše, rychle
a bez přestávky, dovedu si představit, jak se
sklání nad klávesnicí, ramena zvednutá,
 1003/1030

vystrkuje špičku jazyka mezi zuby, a vím, že

jsem jednala správně, když jsem se před tím
ochránila. Když jsem prozřetelně učinila pre-
ventivní opatření.
Protože on nepíše milostný příběh.
 NICK DUNNE
DVACET TÝDNŮ PO
NÁVRATU
Neodstěhoval jsem se. Chtěl jsem připravit
překvapení své ženě, která nikdy překvapená
není. Chtěl jsem jí předat ten rukopis, až
budu vycházet ze dveří, až půjdu podepsat
smlouvu na knihu. Chtěl jsem, aby pocítila
nekonečnou hrůzu z pomyšlení, že se celý
svět už co nejdřív všechno dozví, že všechen
ten hnus konečně padne na její hlavu a ona s
tím nebude moct nic dělat. Ne, do vězení asi
nikdy nepůjde a vždycky to bude moje
tvrzení proti jejímu, ale můj příběh byl přes-
vědčivý. Měl aspoň emocionální odezvu,
když už ne právní.
Tak ať se každý rozhodne, komu bude fan-
dit. Jestli Nickově týmu nebo Amyinu.
Můžeme z toho udělat takové sportovní
 1005/1030

klání, a třeba i prodávat nějaká pitomá trička

s nápisem.

Nohy jsem měl jako z vaty, když jsem to šel

Amy oznámit: oznámit jí, že už dál nehodlám
figurovat v jejím příběhu.
Ukázal jsem jí rukopis s do očí bijícím tit-
ulem: Psychopatická děvka. Takový vtípek,
kterému rozumíme jen my dva. Oba máme
tyhle fórky rádi. Čekal jsem, že se na mě
vrhne, rozškrábe mi obličej, rozerve oblečení,
kousne mě.
„No ne! Nemohl sis vybrat příhodnější
chvíli,“ řekla vesele a usmívala se od ucha k
uchu. „Můžu ti něco ukázat?“
Přinutil jsem ji, aby mi to názorně před-
vedla ještě jednou, abych to viděl na vlastní
oči. Vyčurala se tedy na tu tyčinku, já vedle
ní klečel na zemi u záchodové mísy a díval
jsem se, jak moč dopadá na tyčinku a zbar-
vuje ji do modra – Amy je těhotná.
Pak jsem ji nahnal do auta a spěchali jsme
k lékaři, díval jsem se, jak jí bere krev –
 1006/1030

protože Amy se krve vůbec nebojí – a pak

jsme dvě hodiny čekali na výsledky.
Amy byla těhotná.
„Očividně to není moje,“ řekl jsem.
„Ale je.“ Usmála se. Chtěla se mi stulit do
náruče. „Gratuluju, tatínku.“
„Amy,“ začal jsem, protože to samozřejmě
nebyla pravda, ani jsem se své manželky od
té doby, co se vrátila domů, nedotkl. Ale pak
se mi to najednou vybavilo: krabice
ubrousků, koženkové křeslo, televize a porno
a moje semeno někde v nemocničním
mrazáku. Nechal jsem tenkrát doma na stole
jejich výzvu, abych se ozval, že jinak semeno
vyřadí, a ten dopis pak zmizel, protože moje
žena podnikla akci, což neznamenalo, že se té
věci zbavila, ale že ji zachránila. Jen tak pro
všechny případy.
Zmocnila se mě obrovská radost – nemohl
jsem si pomoct, a pak ji vystřídala mrazivá
hrůza.
 1007/1030

„Budu muset udělat pár věcí pro svou

bezpečnost, Nicku,“ oznámila mi. „Jen proto,
abych tak řekla, že se ti nedá moc důvěřovat.
V první řadě bude potřeba, abys smazal tu
svou knihu, to je jasné. A za druhé, budeme
potřebovat místopřísežné prohlášení, budeš
muset odpřísáhnout, že to tys koupil ty věci,
co jsou v kůlně, a schoval jsi je tam, a že sis
kdysi myslel, že tě křivě obviňuju, ale teď mě
miluješ a já miluju tebe a všechno je dobré.“
„Co když odmítnu?“
Položila si dlaň na malé, trochu vystouplé
bříško a zamračila se. „Myslím, že to by bylo
hrozné.“
Strávili jsme roky bojem o to, kdo bude šé-
fovat naše manželství, náš příběh lásky, náš
životní příběh. Nakonec jsem z toho vyšel
poražený na celé čáře. Vytvořil jsem rukopis
knihy, ona vytvořila život.
Mohl bych bojovat o svěření dítěte do své
péče, ale už teď jsem věděl, že bych prohrál.
Amy by se z té bitvy radovala – bůhví, jaká
 1008/1030

esa už zas měla v rukávě. Než by soud

rozhodl, vídal bych se se svým dítětem v ně-
jakých podivných místnostech pod dozorem
jeho opatrovnice, která by tam seděla s námi
a pila kávu. Možná ani to ne. Mohl bych být
totiž obviněn ze zneužívání nebo týrání a
věděl bych, že moje dítě je přede mnou něk-
de daleko schované a jeho matka mu
neustále šeptá do růžového ouška hnusné lži.
„Mimochodem je to kluk,“ řekla.
Nakonec jsem se tedy stal vězněm. Amy už
mě má navždy, nebo aspoň na tak dlouho,
jak bude chtít, protože já musím svého syna
zachránit, snažit se ho odháknout, vymotat,
vystříhat z ostnatého drátu všeho, co Amy
dělá. Doslova bych dal za své dítě život a
udělal bych to rád. Budu svého syna vy-
chovávat tak, aby se z něj stal dobrý člověk.
Vymazal jsem svůj příběh.

Boneyová vzala telefon po prvním

zazvonění.
 1009/1030

„Pancake House? Za dvacet minut?“

zeptala se.
„Ne.“
Informoval jsem Rhondu Boneyovou, že
budu otcem, takže už nemůžu dál pomáhat s
vyšetřováním – že mám vlastně v plánu
odvolat všechna svoje prohlášení, která jsem
učinil, když jsem se mylně domníval, že mě
moje žena křivě obvinila, a že se taky hodlám
přiznat k tomu, že jsem ty věci z kreditních
karet nakoupil já.
Na druhé straně nastalo dlouhé ticho.
„Mhm,“ ozvalo se potom. „Mhm.“
V duchu jsem viděl, jak si Boneyová
prohrábla rozpuštěné zplihlé vlasy, vcucla
tvář a skousla ji.
„Dejte na sebe teda pozor, Nicku, ano?“
řekla nakonec. „A dobře se o to malé stare-
jte.“ Pak se rozesmála. „Na Amy mi teda
sakra vůbec nezáleží!“
Jel jsem ke Go domů a řekl jí to osobně.
Snažil jsem se, aby to vyznělo jako radostná
 1010/1030

novina. Dítě, na dítě se přece nemůžete zlob-

it. Můžete nenávidět nějakou situaci, ale
nemůžete nenávidět dítě.
Myslel jsem, že mi Go jednu vrazí. Stála
tak blízko mě, že jsem cítil její dech. Zabodla
do mě ukazováček.
„Ty prostě chceš mít nějakou výmluvu,
abys s ní mohl zůstat,“ zašeptala. „Vy dva jste
na sobě tak zatraceně závislí. Nakonec teda
budete rodinka. Taková normální rodinka.
Povedená. Ty si fakt myslíš, že něco takového
budeš moct dělat řekněme dalších osmnáct
let? Ty si myslíš, že tě nezabije?“
„Nezabije, pokud budu takový, jakého si
mě brala. Chvilku jsem takový nebyl, ale
dokážu to.“
„Ty si myslíš, že nezabiješ ji? Ty se chceš
stát někým, jako byl náš táta?“
„Copak to nechápeš, Go? Tohle je pro mě
záruka, že se někým takovým nestanu. Budu
muset být tím nejlepším manželem a otcem
na světě.“
 1011/1030

Go pak propukla v pláč – neviděl jsem ji

plakat už od našeho dětství. Posadila se na
zem, spíš na ni doslova kecla, jako by se jí
podlomily nohy. Posadil jsem se vedle ní a
opřel si hlavu o její. Konečně potlačila
poslední vzlyk a podívala se na mě. „Vz-
pomínáš si, jak jsem ti říkala, Nicku, říkala
jsem ti, že bych tě pořád měla moc ráda,
kdyby? Že bych tě měla ráda, i kdyby se stalo
cokoli?“
„Ano.“
„Takže tě mám pořád moc ráda. Ale z to-
hohle mi puká srdce.“ Opět hrozně vzlykla,
jako malé dítě. „Takhle to všechno nemělo
dopadnout.“
„Je to zvláštní zvrat,“ řekl jsem a snažil
jsem se, aby to nevyznělo nějak ponuře. „Ona
se nás nebude snažit rozdělit, že ne?“ „Ne,“
ujistil jsem ji. „Nezapomeň, že i ona dělá, že
je lepší, než ve skutečnosti je.“

Ano, konečně se Amy vyrovnám. Onehdy

jsem se vedle ní ráno probudil a pozorně si
 1012/1030

zezadu prohlížel její hlavu. Snažil jsem se číst

její myšlenky. Poprvé jsem neměl pocit, že se
dívám do slunce. Dostávám se na její úroveň
šílenství. Protože cítím, že mě zase mění: ne-
jdřív jsem byl nezralý mladík a pak muž,
hodný a zlý. Teď jsem konečně hrdina. Ten,
komu se má fandit v nekonečném válečném
příběhu našeho manželství. Je to příběh, s
nímž dokážu žít. Ksakru, v téhle chvíli si
snad ani nedokážu svůj příběh představit bez
Amy. Je mým věčným protivníkem.
Jsme jedním dlouhým a děsivým
klimaxem.
 AMY ELLIOTTOVÁ
DUNNEOVÁ
DESET MĚSÍCŮ,
DVA TÝDNY A ŠEST DNŮ PO
NÁVRATU
Říkali mi, že láska by měla být bezvýhrad-
ná. Takové je pravidlo, to tvrdí každý. Ale
pokud láska nemá hranice, žádné limity, žád-
né podmínky, proč by se každý pořád snažil
jednat správně? Ode mě se čeká, že budu
Nicka milovat i s jeho nedostatky. A od něj
zase, že mě bude milovat i s mými vrtochy.
Ale očividně to nedělá ani jeden z nás. Což
mě vede k přesvědčení, že se všichni velice
mýlí, že láska by měla klást hodně podmínek.
Láska by měla vyžadovat, aby se oba partneři
pořád snažili být co nejlepší. Bezvýhradná
láska je láska bez kázně, a jak jsme všichni
viděli, taková láska vede ke katastrofě.
 1014/1030

Mé další názory na lásku si můžete přečíst

v mé knize Úžasná. Už co nevidět vyjde!
Ale především: mateřství. Zítra mám ter-
mín porodu. Zítra je taky zrovna výročí naší
svatby. Rok šest. Železo. Přemýšlela jsem o
tom, že Nickovi věnuju nějaká pěkná pouta,
ale možná by mu to ještě moc legrační
nepřipadalo. Je zvláštní, když si pomyslím:
před rokem jsem svého manžela rozebírala
na kousíčky. A dnes jsem už skoro hotová s
tím, jak jsem ho zase poskládala dohromady.
Během posledních měsíců Nick trávil svůj
veškerý volný čas tím, že mi mazal břicho
kakaovým máslem, běhal mi pro něco
kyselého a masíroval mi chodidla, dělal
zkrátka všechno, co mají správní budoucí ot-
cové dělat. Vidí se ve mně, zbožňuje mě. Učí
se mě bezpodmínečně milovat v souladu se
všemi mými podmínkami. Myslím, že jsme
konečně na cestě ke štěstí. Konečně jsem na
to přišla.
 1015/1030

Zakrátko se staneme tou nejlepší a ne-

jšťastnější rodinou na světě.
Jen si to musíme udržet. Nick to ještě
nezvládá úplně dokonale... Dnes ráno mě
hladil po vlasech a ptal se mě, co pro mě má
ještě udělat, a já řekla: „Propána, Nicku, proč
se ke mně tak fantasticky chováš?“ Správná
odpověď měla znít: Protože si to zasloužíš.
Miluju tě. Jenže on řekl: „Protože je mi tě
líto.“ „Proč?“
„Protože se musíš každé ráno probudit a
být sebou.“

Opravdu, skutečně si přeju, aby to nebyl

vyslovil. Musím o tom pořád přemýšlet. Ne-
dokážu na to přestat myslet.

Už nemám co dodat. Jen jsem chtěla mít

jistotu, že budu mít poslední slovo. Myslím,
že jsem toho dosáhla.
 PODĚKOVÁNÍ
Musím začít Kip Stephanií Rostanovou, je-
jíž moudré rady, rozumné názory a dobrá
nálada mě provázely už třemi knihami.
Je také opravdu příjemnou společnicí.
Díky za to, jak vynikajícím způsobem mě v
průběhu těch let vedla. Velký dík patří také
Jimu Levineovi a Danielu Greenbergovi a
všem z Levine Greenberg Literary Agency.
Děkuju své editorce, Lindsay Sagnetteové,
je pohádková: děkuji za to, že jste mi
odborně naslouchala, že jste mi dopřála
zdravou dávku tvrdohlavosti, podněcovala
mě, abych pracovala ještě lépe, a
povzbuzovala mě v závěrečné fázi – kdyby
nebylo vás, tak bych navždy zůstala jen „82,6
procentní“.
Velké díky Molly Sternové z vydavatelství
Crown za zpětnou vazbu, podporu, moudré
připomínky a nekonečnou energii.
 1017/1030

Můj vděk patří i Annsley Rosnerové,

Christine Koppraschové, Lindě Kaplanové,
Rachel Meierové, Jay Sonesové, Karin
Schulzeové, Cindy Bermanové, Jill Flaxman-
ové a E. Beth Thomasové. Můj dík patří jako
vždy i Kirsty Dunseathové a pracovnímu
týmu v Orionu.
S mnoha otázkami týkajícími se problem-
atiky policejních a soudních postupů jsem se
obracela na několik velmi laskavých
odborníků. V tomto směru patří velký dík
mému strýci, JUDr. Robertu M. Schieberovi,
a nadporučíku Emmetu B. Helrichovi, kteří
mi vždy odborně poradili s mými nápady.
Obrovský dík vzdávám obhájkyni Molly
Hastingsové z Kansas City, která mi gra-
ciézně a přesvědčivě vysvětlila náplň své
práce. A jsem také nesmírně vděčná detekt-
ivu Craigu Enloeovi z policejního oddělení
Overland Park za to, že mi v průběhu posled-
ních dvou let odepsal na mých 42 000
emailů (to je jen skromný odhad) a vždycky
 1018/1030

tak činil s trpělivostí, dobrou náladou a

poskytl mi přesně to pravé množství inform-
ací. Jakékoliv případné chyby mám na svě-
domí už jenom já.
Díky si také z mnoha různých důvodů
zaslouží následující lidé: Trish a Chris Bauer-
ovy, Katy Caldwellová, Jessica a Ryan Cox-
ovi, Sarah a Alex Eckertovi, Wade Elliott, Ry-
an Enright, Mike a Paula Hawthorneovi,
Mike Hillgamyer, Sean Kelly, Sally Kimová,
Sarah Knightová, Yocunda Lopezová,
Kameren a Sean Millerovi, Adam Nevens,
Josh Noel, Jess a Jack O’Donnellovi, Lauren
„Fake Party We’re Awesome“ Oliverová, Bri-
an „Map App“ Raftery, Javier Ramirez, Kev-
in Robinett, Julie Sabová, gg Sakey, Joe
Samson, Katie Sigelmanová, Matt Stearns,
Susan a Errol Stoneovi, Deborah Stoneová,
Tessa a Gary Toddovi, Jenny Williamsová,
Josh Wolk, Bill a Kelly Yeovi, dík si také
zaslouží Chicago’s Inner Town Pub (kde se
 1019/1030

konala vánoční nadílka), a nepotopitelný

Courtney Maguire.
Velký dík patří mým báječným missour-
ijským příbuzným rodině Schieberově,
Welshově a Flynnově a všem, kdo k nim
patří. Díky za veškerou lásku, podporu,
smích, šunkové rolky plněné smetanovým
sýrem a nakládanou okurkou a ledovou tříšť
s bourbon whisky. zkrátka za to, že udělali z
Missouri „kouzelné místo“, jak by řekl Nick.
Dostalo se mi také neuvěřitelně užitečné
zpětné vazby od několika čtenářů, kteří jsou
zároveň mí dobří přátelé. Marcus Sakey mi u
piva a specialit thajské kuchyně udílel hned
od počátku výstižné rady týkající se Nicka.
David MacLean a Emily Stoneová (zlatíčka!)
byli tak laskaví a četli Zmizelou během těch
měsíců, kdy činili přípravy na svatbu. Zdá se,
že vám to nezpůsobilo ani nejmenší újmu,
přátelé, a kniha je vaší zásluhou mnohem
lepší, takže díky. Nic vás nezastaví v cestě na
Kajmanské ostrovy!
 1020/1030

Scotte Browne: Díky za všechna ta

útočiště, která jsi mi během psaní Zmizelé
poskytl, hlavně za Ozarks. Jsem ráda, že se
naše loď nakonec nepotopila. Díky za tvé
neuvěřitelně bystré čtenářské postřehy a za
to, že jsi mi vždycky pomohl zformulovat, co
jsem se k čertu snažila říct. Jsi hodná Příšera
a skvělý kamarád.
Díky mému bratrovi, Travisu Flynnovi,
který byl vždycky nablízku, připraven
odpovědět mi na otázky, jak věci skutečně
fungují. Vřelý dík Ruth Flynnové, Brandonu
Flynnovi a Holly Baileyové.
Děkuji i své tchyni a tchánovi Cathy a
Jimovi Nolanovým, Jennifer Nolanové,
Megan, Pablovi a Xavymu Marroquinovi a
všem z rodiny Nolanovy a Samsonovy: jsem
si velmi dobře vědoma toho, jaké mám štěstí,
že jsem se přivdala do vaší rodiny. Díky za
všechno. Cathy, vždycky jsme věděli, že máš
zlaté srdce, ale tenhle rok toho byl největším
důkazem, a to v mnoha ohledech.
 1021/1030

Dík mým rodičům, Mattu a Judith Flyn-

novým. Dokážou povzbudit, jsou ohleduplní,
je s nimi legrace, jsou laskaví, mají dobré
nápady a vždycky pomůžou, navíc jsou do
sebe i po více než čtyřiceti letech společného
soužití stále šíleně zamilovaní. Já si vás obou
pořád nesmírně vážím. Díky, že jste na mě
tak hodní a vždy si uděláte čas na to, abyste
přesvědčili cizí lidi ke koupi mých knih. A
děkuji vám za to, že se tak nádherně chováte
k Flynnovi – stala jsem se lepším rodičem už
jen tím, že jsem vás pozorovala.
A závěrečný dík patří mé nejužší rodině.
Royi, jsi hodné koťátko.
Flynne, milovaný chlapečku, zbožňuju tě!
Ale pokud toto čteš před rokem 2024, jsi
ještě moc malý. Odlož to a vezmi si Frumble!
Brette, můj manželi! Otče mého dítěte!
Taneční partnere, kuchaři, který mi v
případě potřeby griluješ sýr. Jsi člověk, který
umí vybrat víno. Člověk, který vypadá skvěle
v smokingu. Taky v masce zombie.
 1022/1030

Muž, který se nádherně směje a píská.

Muž, který dokáže na všechno odpovědět.
Muž, který dokáže, aby se moje dítě válelo
smíchy. Muž, který dokáže, abych se i já
válela smíchy. Muž, který mi dovolí položit
mu všechny možné i nemožné, nevhodné a
rušivé otázky na téma, jaké to je být mužem.
Muž, který znovu a znovu a pořád dokola četl
a poskytl mi nejen rady, ale i bourbon. To jsi
ty, miláčku. Díky, že sis mě vzal. Děkuju ti.
Dvě slova, která platí navždy.
 Gillian Flynnová
ZMIZELÁ

Z anglického originálu Gone Girl,

vydaného nakladatelstvím Crown Publish-
ing – Random House v New Yorku roku
2012,
přeložila Drahomíra Michnová
Obálku navrhl Emil Křižka
Vydala Euromedia Group, k. s. – Knižní
klub,
Nádražní 32, 150 00 Praha 5
v roce 2013 jako svou 866. elektronickou
publikaci
www.euromedia.cz
Knihy lze zakoupit v internetovém knihku-
pectví www.bux.cz.
 Table of Contents
Start
ČÁST PRVNÍ JAK JI ZTRATIL
NICK DUNNE TOHO DNE
AMY ELLIOTTOVÁ 8. LEDNA 2005
NICK DUNNE TOHO DNE
AMY ELLIOTTOVÁ 18. ZÁŘÍ 2005
NICK DUNNE TOHO DNE
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ 5.
ČERVENCE 2008
NICK DUNNE TOHO VEČERA
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ 21.
DUBNA 2009
NICK DUNNE DEN POTÉ
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ 5.
ČERVENCE 2010
NICK DUNNE DEN POTÉ
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ 23.
SRPNA 2010
NICK DUNNE DVA DNY POTÉ
 1025/1030

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ 15. ZÁŘÍ

2010
NICK DUNNE TŘI DNY POTÉ
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ 16. ŘÍJNA
2010
NICK DUNNE ČTYŘI DNY POTÉ
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ 28.
DUBNA 2011
NICK DUNNE ČTYŘI DNY POTÉ
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ 21.
ČERVENCE 2011
NICK DUNNE PĚT DNŮ POTÉ
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ 17. SRPNA
2011
NICK DUNNE PĚT DNŮ POTÉ
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ 21. ŘÍJNA
2011
NICK DUNNE ŠEST DNŮ POTÉ
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ 15.
ÚNORA 2012
NICK DUNNE ŠEST DNŮ POTÉ
 1026/1030

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ 26.

ČERVNA 2012
NICK DUNNE SEDM DNŮ POTÉ
ČÁST DRUHÁ JAK JI POTKAL
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ TOHO
DNE
NICK DUNNE SEDM DNŮ POTÉ
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ TOHO
DNE
NICK DUNNE SEDM DNŮ POTÉ
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ PĚT DNŮ
POTÉ
NICK DUNNE OSM DNŮ POTÉ
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ SEDM
DNŮ POTÉ
NICK DUNNE OSM DNŮ POTÉ
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ OSM DNŮ
POTÉ
NICK DUNNE OSM DNŮ POTÉ
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ DEVĚT
DNŮ POTÉ
NICK DUNNE DEVĚT DNŮ POTÉ
 1027/1030

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ DEVĚT

DNŮ POTÉ
NICK DUNNE DESET DNŮ POTÉ
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ DESET
DNŮ POTÉ
NICK DUNNE DESET DNŮ POTÉ
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ DESET
DNŮ POTÉ
NICK DUNNE DESET DNŮ POTÉ
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ
JEDENÁCT DNŮ POTÉ
NICK DUNNE ČTRNÁCT DNŮ POTÉ
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ DVACET
ŠEST DNŮ POTÉ
NICK DUNNE TŘIATŘICET DNŮ POTÉ
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ ČTYŘICET
DNŮ POTÉ
ČÁST TŘETÍ JAK JI ZÍSKAL ZPĚT (NEBO
NAOPAK)
NICK DUNNE ČTYŘICET DNŮ POTÉ
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ NOC
NÁVRATU
 1028/1030

NICK DUNNE NOC NÁVRATU

AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ NOC
NÁVRATU
NICK DUNNE NOC NÁVRATU
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ PĚT DNŮ
PO NÁVRATU
NICK DUNNE TŘICET DNŮ PO NÁVRATU
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ OSM
TÝDNŮ PO NÁVRATU
NICK DUNNE DEVĚT TÝDNŮ PO
NÁVRATU
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ DESET
TÝDNŮ PO NÁVRATU
NICK DUNNE DVACET TÝDNŮ PO
NÁVRATU
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ DESET
MĚSÍCŮ, DVA TÝDNY A ŠEST DNŮ PO
NÁVRATU
PODĚKOVÁNÍ
@Created by PDF to ePub