Texty 2020 – 2021

Adam Milka: Svět v obrazech

Dívám se z okna
Jaký je to pocit?
Řekni jaký je to pocit?
Dívám se z okna
Vzduch
Dýchám
V prostoru
S obrazy

Obraz
Dívám se na obraz
Velký obraz
Obraz světa
Je to zrcadlo
Jsem to já?

Kdo má ve vlasech všechnu špínu světa?

Kde je všechna špína světa?
Létá. Létá a lepí se
Vždy se na někoho nalepí
Nikdo se jí nezbaví
Špína se dostane všude
Nikdo se před ní neschová
Každému jednou projde rukama
Všechna špína světa

Obraz
Obraz někoho
Obraz něčeho
Obraz světa
Přírody
Stromu
Rostliny
Vody
Města noci

Obraz vzpomínky
Obraz prázdnoty
Obraz pravdy
Obraz pravdy zahalený černým závěsem
Kdo ho strhne?

Obraz nitra
Obraz všeho
Obraz ničeho
Obraz člověka
Obraz jednoho člověka
Obraz prázdného člověka

Čas
Obraz času
Neexistuje
Čas je…
je… všechno
Víc času?
Na co?
Na všechno

Čas nejde zastavit

Čas nejde zachytit
Čas proplouvá mezi prsty

Co všechno jsou obrazy?

Umělecké dílo
Zpráva o světě
Zrcadlo světa

Osobní výpověď člověka

Člověka
který se nebál
Nebál se tvořit
Obraz úspěšného člověka
Člověka
který v něco věřil
Člověka
který se nevzdával
Člověka
který něco dokázal
2020/2021

Eliška Jelenová: Po dešti

Vzduch po dešti
voní jako klamný neštěstí,
jako uklouznutí,
jako hodně tvrdý dopadnutí.

Voní jako nádech bez výdechu,

voní jako pravda bez výslechu.
Po dešti to kolem voní jako včerejšek,
jako zrcadlící se protějšek.

Cítím vůni, jakou má hlína,

která mé dlaně zlehka obepíná.
V dálce se vznáší kouř z cigaret.
Vzduch po dešti připomíná natržený ret.

Po dešti jako bych prokoukla,

jako bych přes okraj minulosti nakoukla.
Vzduch voní jako trsy trávy s kořeny,
voní jako knížky dávno zavřený.

Ten pocit vytržení ze spánku

nese se lehce šepotem ve vánku.
2020/2021

Ganga Maia Částková: Střípky životů

Dnes je 4. prosince 2017, den jako každý jiný. I když v něčem se přeci jen liší. Dnes se
obzvláště netěším do školy. Jak už jsem řekla, je 4. prosince a to znamená, že mi bude
doopravdy těžko. Mám totiž narozeniny. A jak je zvykem, mé narozeniny jsou většinou tím
nejhorším dnem v roce.
Jdu do školy. Snažím se jít co nejpomaleji, abych tam dorazila co nejpozději. Své spolužáky
bych ráda viděla pokud možno po co nejkratší dobu.
Proč nemohou pro jednou zapomenout a dát mi pokoj? Třeba jen letos. Letos je to snad
ještě horší než všechny roky předtím. Včera jsem se totiž pohádala s otcem víc než kdy dřív.
Domů se vrátil kolem jedenácté a byl příšerně opilý. Vykřikoval různé věci o mně a mojí
matce. Už jsem to nevydržela a také jsem mu sdělila svůj názor. On si ale sundal opasek a…
Modřiny mne pořád bolí.
Černého kocoura sedícího na rohu ulice tentokrát obejdu. Jindy ho hladím a dávám mu
kousek ze svačiny, ale dnes ne. Nemám na to náladu. Nemám na nic náladu.
Ještě jednou zahnu a přicházím ke škole. Už tady cítím všechny pohledy, směřované na mou
osobu. Po několika letech si ale zvyknete.
Ani jsem nestihla dojít do třídy a už jsem viděla, jak se ke mně blíží skupinka chlapců. Neměla
jsem ani šanci se skrýt, a tak jsem se zastavila uprostřed chodby a jen se na ně dívala. Chtěla
jsem to mít rychle z krku a po zbytek dne mít klid.
Když parta dorazila za mnou, nejvyšší chlapec mne chytil za vlasy a dotáhnul do tmavého
rohu chodby. Další začali vysypávat věci z mé tašky a trhat stránky ze sešitů a učebnic. Tak
jsem jen zavřela oči a snažila se nevnímat nic z toho, co se okolo mě dělo.
Přemýšlela jsem, jaké by to bylo nemít takové problémy. Nemuset se neustále ohlížet, zda
není v okolí někdo, kdo by mi chtěl ukrást svačinu nebo roztrhat domácí úkol. Jaké by to bylo
mít rodiče, kteří by se o mě starali. Mít nějakou dobrou kamarádku, která by mi se vším
pomohla. A nebo být třeba tím kocourem, kterého každodenně vídám. Ten nemá žádné
starosti, dostává od ostatních jídlo a celý den prospí. To musí být krásný život…

Dnes je zase další den. Stejný, jako ty, co byly a ty, co budou.
Jdu na kraj ulice ke svému oblíbenému keři. Jako každý jiný den tu čekám na malou
člověčici se srstí barvy kulatých předmětů, které padají ze stromů, když je vše
kolem oranžové. Mám ji rád. Je hodná. Často mi dokonce dává něco k snědku. Vždy
tu na ni čekám. Den co den, vždy v tento čas.
Už ji vidím v dálce, jak se přibližuje. Je čím dál blíž a blíž. Už je skoro tady! Teď se
určitě zastaví a pohladí mne. Já zapředu a - cože? Co stalo? Pokazil jsem snad
něco? Sedím na špatném místě nebo jsem si ji s někým spletl? Jsem snad
neupravený, že bych se jí nelíbil? Ne. Vše bylo, jako vždycky. Ale ona mne prostě
přešla. Pomalu se na mne ani nepodívala.
Mám z toho teď špatnou náladu. Navíc si začínám uvědomovat, že nejenže mi je
chladno, ale mám hrozný hlad. Včera jsem chytil jen dvě malé myšky a mám pocit,
že pořádné kořisti začíná být čím dál méně. Pokusil jsem se počíhat na nějakou
pořádnou myš nebo ptáčka. Nic. Jako by se po čemkoli k jídlu slehla zem. Zbývá
snad poslední možnost.
Pomalu se začínám šourat k nedalekému domu masa. Třeba by mi tam mohli dát
něco k snědku. Párkrát mé pronikavé mňoukání už zafungovalo.
Usadil jsem se před vchodem a začal škemrat, jak to umím jen já. Chvíli to vypadalo,
že mne nechají umřít hlady, ale po nějaké době se mladší z dvou lidí vydal směrem
ke mně.
Čekal jsem, že mi dá kousek masa. Klidně i na kůžičce bych si pochutnal. Jenže on
mne chytil za kožich a odnesl pryč, Ani si nedovedete představit, jak to bolelo! Býval
bych ho rozcupoval na kousíčky, ale držel mne moc pevně a já byl hladový a
vyčerpaný.
Co si ale teď počnu? Tohle byla má jediná naděje.
Schoulil jsem se do klubíčka a už jen doufal, že bez jídla přežiji. Říkal jsem si, jaké
by to bylo být tím člověkem, který mne sem donesl. Život má jednoduchý. Nemusí
řešit, jestli náhodou neumrzne nebo neumře hlady. Celý život je obklopen jídlem a
bydlí si v teple. Jak já bych si přál jím být…

Dnes je nějaký zvláštní den. Do řeznictví dnes zavítala pouze paní Růžičková, která
šla jako každé jiné ráno nakoupit maso na oběd. Je to milá paní v důchodu, která nám
vždy ráda povypráví o svých vnoučatech nebo kočkách. Jinak k nám nikdo jiný
nakoupit maso nešel. Šéf byl kvůli tomu dnes ještě protivnější než jindy.
Najednou mne zaujala černá kočka, která seděla před obchodem a očividně se
dožadovala pozornosti. Třeba chce něco k snědku, napadlo mne.
„Černý kočky přinášej smůlu, běž jí někam odnýst. Odhání nám zákazníky,“ prohodil
šéf.
„A nemohl bych jí dát aspoň zbytek z nějakýho masa?“ pokusil jsem se zeptat, ale
předem jsem znal odpověď.
„Ne a už běž! Vem ji za kožich a odnes ji třeba k tý praštěný Růžičkový. Ta má koček,
že si ani nevšimne, když jí nějaká přibyde!“ zasmál se můj nadřízený hořkým
smíchem. Vzal jsem tedy černou kočku za hřbet, ale neodnesl ji za paní Růžičkovou.
Poponesl jsem ji pouze několik metrů od řeznictví a tam ji nechal.
Vrátil jsem se do obchodu a několik minut jen otálel. Najednou mi přišla SMS od
kolegy mého přítele Toma. Bylo mi to divné a tak jsem si ji hned přečetl. Byla velmi
stručná, ale já věděl, že kvůli ní už nikdy nic nebude jako dříve. Omluvil jsem se, že
jdu na toaletu, a teprve tam pustil nekonečný proud slz.
Tomas umrel – infarkt, stálo ve zprávě.
Nemohl jsem tomu uvěřit. Neustále jsem si opakoval ta tři slova. Tomáš umřel.
Infarkt.
S Tomem jsme byli skoro sedm let. Skoro sedm let jsme spolu byli šťastní. Za šestnáct
dní jsme měli mít výročí. Měli jsme se tak rádi! Tak proč musí být život tak nefér?!
Když jsem se trochu uklidnil, vylezl jsem z kabinky a zadíval se z okna na školu
naproti řeznictví. Pozoroval jsem žáky ve třídě a přejížděl očima z jednoho na
druhého. Přes slzy jsem neviděl příliš ostře, ale zaujala mne bledá dívenka
s kaštanově hnědými vlasy, která stála u okna a nepřítomně se dívala ven.
Jaké by to asi bylo, být takovou třináctiletou dívkou? Vsadím se, že řeší pouze, jakou
známku dostane z písemky z matiky, co si zítra obleče nebo u jaké kamarádky zrovna
přespí. Nemá opravdové problémy. Neví, jaké to je, když nemáte nikoho, na koho se
můžete spolehnout. Já bych opravdu chtěl mít takový život…

Dnes je 4. prosince 2017, den jako každý jiný. Jen střípky životů do sebe zapadají…
2020/2021

Geraldina Puková: To je on! (kafkovská variace)

„To je on!“ vydechla Pavla, oči rozšířené úžasem. Zatahala manžela za rukáv a ukázala na
dům tyčící se nad nimi. Ten přimhouřil oči, oslněn slunečními paprsky, a přejel dům
pohledem od vrchu dolů, od střechy lemované svlačci, přes okna rámovaná rudými trubači a
chtěl pokračovat až ke dveřím, které jen tak tak vykukovaly zpoza břečťanu, jenž popínal celý
dům, jako by se jej snažil ochránit před kolemjdoucími s nečistými úmysly. Nebyl schopen
odrhnout oči od balkonu, který by jinak kompletně splynul se zbytkem domu, nebýt úžasně
pestrobarevného zbarvení květin, kompletně pokrývajících veškeré plochy tohoto
skvostného architektonického díla. Zkrátka řečeno, dům byl jako z pohádky o Šípkové
Růžence, jen růže byly nahrazeny jinými druhy popínavých rostlin.
„Ach, prosím, sem se musíme nastěhovat, že tu budeme bydlet?“ škemrala čerstvě vdaná
Pavla, vždy plná života a optimismu. David, za kterého se provdala před měsícem a kdo byl
podle ní tou nejdokonalejší osobou, kterou si mohla zvolit za svého partnera, si posunul na
nose brýle s tenkými obroučkami a obočí mu kleslo téměř na úroveň očí. Když se řeklo, že
budou vybírat byt, představoval si nějaký skromný strohý 2 + kk, kde by si zařídili jednoduchý
pohodlný život. Narovinu řečeno, rozhodně jeho představu nesplňovala obdoba květinářství,
ale než byl schopen cokoli namítnout, už ho drahá polovička táhla k hlavní bráně vedoucí do
zahrady, z níž se linula lehká vůně šeříků a akátů.
Pavla se rozplývala nad každým stéblem trávy, každým okvětním lístkem padajícím k zemi.
Přecházela od stromu ke stromu, od květiny ke květině, a neustále něco štěbetala o tom, jak
je to přesně takové, jako si vysnila. Bylo jí jasné, že toto není ani zdaleka Davidův styl, a jeho
tvář vyjadřovala tichý nesouhlas. Vešli do domu a zatímco je realitní agentka provázela
pokoji a ke každému něco nepodstatného řekla, Pavla byla v sedmém nebi. Rostliny zvenčí
dodávaly světlu v pokojích tropický nádech, stíny listů mírně se pohupujících ve větru tančily
po celé místnosti a ona se musela samým štěstím zatočit dokola, jako kdyby jí bylo znovu
sedm a hrála si na princeznu, co se prochází palácem. Jaké máme štěstí, pomyslela si a
zasmála se při myšlence, že by jí něco takového mohlo patřit.
Obrátila se k Davidovi. Stěny jsou mírně oprýskané, ano, ale to přece není žádný problém,
dají se znovu natřít. Květiny přece nepřerostou přes okenice, když se budou stříhat, a jako
vyučená kadeřnice přece bude vědět, jak na ně. Že se bude muset pravidelně starat o
zahradu? A to má být jako pro ni nějak obtížné? Má snad pocit, že se o věci nedovede
postarat? Rozhovor (díky bohu, pomyslel si David) utnula realitní agentka a vyřkla částku.
Pavla zbledla, otočila se k manželovi s tím, že něco takového si opravdu nemohou dovolit, že
na tom domě až tak nelpí, a myslela to upřímně. David se ovšem zcela proti očekávání
rozhodl, že dům přece jenom koupí. „Ano, budu muset být v práci přesčas, ale to mi zas tak
nevadí, hlavně když budeš šťastná,“ přivinul ji k sobě, pohladil po vlasech a Pavla to se svými
protesty definitivně vzdala.
Do čtrnácti dnů vyřídili papírování, následující týden začali dovnitř nosit nábytek. Vymalování
se rozhodli nechat na později, koncem dubna vybalili poslední krabici a konečně začali
bydlet. Jejich byt, kde až dosud spávali, jedli a pili, už nebyl jejich bytem, a nezbývalo nic
jiného, než si zvyknout, že žijí prakticky na zámku, až na to, že bez obsluhy a bez pokladnice.
To se projevovalo tak, že David se vracel domů prakticky za tmy, a Pavla se v momentě, kdy
přišla z práce, pustila do zahradničení. Zjistila, že to má s kadeřnictvím společného jen
opravdu málo, ruce měla už po pár dnech celé odřené, a hlína za dlouhými nehty jakoby si
také tvořila vlastní zahrádku.
Ovšem jeden z požitků, na který se stále těšila, byla venkovní snídaně. Nemohla se dočkat, až
ráno vyjde s teplým hrnkem kávy na terasu, úsvit ji pohladí po tváři, posadí se na proutěnou
židli a bude poslouchat cvrlikání ptáků a vdechovat vůni květin. Ta část s kávou byla jakž takž
uskutečnitelná, kdežto vysedávání na židli bylo téměř nemožné. Začalo období květu všech
těch nádherných rostlin, které Pavla tak obdivovala a o kterých posléze zjistila, že jí způsobují
příšernou alergii. Během ustavičného kýchání se pokusila vymalovat pokoje, aby zmizely
všechny neestetické prasklinky, jen aby zjistila, že jsou to hotové horizontální příkopy, kvůli
kterým jim pravděpodobně v zimě bude v domě pořádná zima. Mohla by pochopitelně říct
Davidovi, ať s tím něco udělá, jenže ten byl teď natolik zahlcen prací, že ho Pavla nechtěla
obtěžovat.
Snažila se tedy zaměřit na další problém, kterým bylo to, že nemůže otevřít okno kvůli
všelijaké té havěti, co se hemží mezi šlahouny obepínajícími celý ten zpropadený barák a
snaží se dostat dovnitř. To byla nepříjemnost, která jí nedala spát, která jí znechucovala
veškeré jídlo, protože vždy existovala možnost, že se nějaká malá potvora schová pod
pokličku, když se zrovna nebude dívat. Obecně hmyz neměla ráda, ale byla jedna věc, která ji
naháněla hrůzu, něco, co by nedokázala překonat, ani kdyby na tom závisel Davidův život.
Černé tenké nožičky kmitající po skoro jakémkoli povrchu pod jakýmkoli úhlem, drobná
lesklá očička, malinkatá kusadýlka a šimravý pocit v zátylku, kdykoli si to všechno jen
představila. Pavouci. Těch mrňavých nestvůr tu bylo plno. Člověk nikdy nevěděl, kde na něj
vyskočí. Ráno, když se probudila, měla strach, že otevře oči a nad sebou uvidí pavouka, a
proto se vždy poslepu skutálela z postele dolů na kobereček. Co si o tom myslí její manžel ji
nemuselo trápit, protože tomu začínala práce o hodinu dřív, tudíž jejího ranního rituálu
nebyl svědkem. Od doby, co se nastěhovali do vily, nebyl vlastně svědkem vůbec ničeho, co
Pavla prožívala. Vracel se domů okolo osmé, večeřel zpravidla v práci, a sotva přišel, hned
padl do postele a spal. Pavla už skoro zapomněla, jak zní jeho hlas, jediné, co měla dokonale
uložené v hlavě, bylo jeho chrápání, které poslouchala noc co noc a snažila se v něm hledat
různé věty, které jí říkával. Právě tak zjistila, že když se přetočí na levý bok, dá si ruce pod
hlavu a začne trochu slintat, zní jeho pochrupování trochu jako by říkal miluji tě. Občas ho
tak sama naaranžovala, jen aby ta slova mohla slyšet, když už nemohla jeho náklonnost cítit.
Nepochybně ji miloval, pořídil jí přece dům jejích snů, ale z nějakého důvodu už necítila to
neskonalé štěstí z toho, že dostala, co chtěla. Připadalo jí, že jeho oběť je zbytečná, ale co jí
přišlo ještě horší, bylo to, že mu to nemůže říct.
Jednoho rána se Pavla vzbudila s myšlenkou, že takhle už to dál nepůjde. Rozhodla se
pozměnit svůj přístup. Když ovšem otevřela oči, vykřikla z plných plic. Pár centimetrů nad její
hlavou se snášel drobný pavouček. Její křik ho natolik vyvedl z míry, že se spustil až na zem a
začal hledat útočiště. Pavla zatím stále ječela, vyskočila z postele a couvala na balkón.
Dostala se až k zábradlí, kterého se chytla oběma rukama. Pavouk se zatím usadil na rámu
dveří, jako by trpělivě vyčkával na moment, kdy se bude Pavla chtít vrátit zpátky. Nezbývalo
jí, než prostě počkat.
Minuty míjely a jak Pavla pozorovala pavouka, začala přemýšlet, jestli to náhodou nemá ten
pavouk všechno jednodušší. Čím víc nad tím uvažovala, tím víc mu záviděla. Jen tak si
prolézat kytičkami, nekýchat na každém kroku, nemuset se zaobírat stříháním… ucítila, že
něco není v pořádku. Zkusila pohnout prsty na rukou, ale žádné tam nebyly. Zkusila pohnout
prsty na nohou, ale taky tam žádné nebyly. Zkusila pohnout všemi končetinami. Čtyři páry
nohou se zavlnily kolem jejího kulatého těla. Její vyděšený výkřik nebylo nikde slyšet, jediný
výkřik, co byl ten den v domě slyšet, byl výkřik jejího manžela, když spatřil obřího pavouka
opírat se o zábradlí. Byl to také poslední výkřik, který kdy kdo od Davida slyšel. Poté jej Pavla
se slzami v očích, které mohla cítit jen ve svém srdci, postupně zamotala do pavoučí sítě a
odnesla do zahrady, kde jej schovala do nejzazšího rohu, mezi keře tak husté, že ho tam
nikdo nebude moct najít. Když vylezla zpátky na balkon, všimla si, že už je stejně maličká,
jako ten pavouk, který ji tolik vyděsil. Pozorovala skrz příčle vycházející slunce. Veškerá havěť
(krom mě, uvědomila si) byla někde z dohledu. Čas ubíhal a vůně květin byla čím dál
omamnější. Slunce dosáhlo nejvyššího bodu na obloze. „To je on!“ toužebný hlas dívky se
rozlehl ulicí.
2020/2021
Lucie Fišerová: Prach z růží

Usušená poupata růží ve váze jsem stále nebyla s to oprášit, přestože nasbíraly smítek prachu víc
než já argumentů obhajujících moji prokrastinaci. A to už byl pro ty nehybné rostlinky
chvályhodný výkon. Slepě jsem na ně zírala a opakovala si, že musím přece něco dělat. Vybledlé a
rozpadající se květiny jsem tu však chtěla nechat jako ujištění, že jednou se odhodlám všechna ta
smítka smést.
Ledabyle jsem se usadila ke klavíru a začala hrát zadanou skladbu. Nad notami se psalo vivo, tedy
živě. Výslovně jsem dostala zadáno, že ji mám hrát, když mě někdo naštve. Většinou tuto
nebohou roli zastávali rodiče, ale ve skutečnosti jsem se vztekala jen sama kvůli sobě. Z prstů mi
vystřelila spoušť tónů ve staccatu, což na chvíli utlumilo ty otravné, neustále se opakující
myšlenky.
Už nějakou dobu mě přepadával pocit, že žiju v definici monotónnosti. Sama jsem si ji
vybudovala, což mě zčásti uklidňovalo a zčásti ubíjelo. Den za dnem to stejné, občas někdo
změnil svět, ale já pořád čekala ve frontě na nějakou možnost. Přede mnou vlastně ani nikdo
nestál. Tu frontu jsem si totiž taky vymyslela jako záminku k odkládání všech příležitostí.
Zatímco se rozbouřená řeka tónů rozšířila, připadalo mi, že hudba sebejistě a elegantně
pročišťuje okolní kyslík. A eleganci jsem si vždy přála ve své duši uchovávat – vdechovat ji z tónů
melodie, která v tuto dobu přežívala smrsknutá v jedné místnosti.
Eleganci jsem si též neodmyslitelně spojovala s dobovými fotografiemi. Fotografie dokážete
slyšet, stejně jako vidět hudbu. Ty staré černobílé zněly zřetelně, výrazně, elegantně. Jako jazz Elly
Fitzgerald nebo skladba, které jsem se v tuto chvíli věnovala. I když její tóny na chvíli ubraly na
dynamice, stále se pyšnily neutuchající duchapřítomností.
Vzpomněla jsem si na ty snímky, které má moje babička. Uchovává je v kazetě od příborů, se
kterou je mám už přirozeně spojené. Ta krabice se vším tím papírem se sotva dá zavřít, ale její
šarm to nijak nepoškozuje. Všechny ty fotografie jsou nasáknuté živými příběhy, které už ani
nelze dohledat. Když mi je babička vypráví, snažím se zapamatovat si každý detail – to, ze
kterého okna jako malá lezla, nebo že rozhodnutí jejího bratra nechat si vytetovat jméno
manželky nebyl dobrý nápad. S úsměvem jsem dokončila frázi na osminové notě a nadechla se u
nadcházející pomlky. Potom jsem opět nasadila.
Nedávno mi babička vyprávěla příběh o mém pradědečkovi, který pocházel z pěti dětí – jedna
holka a čtyři kluci. Žili na venkově a měli dost přísného otce.
Jednou, když pradědeček provedl něco, kvůli čemu se obával, že u otce zrovna dobře nepochodí,
raději se schoval na půdu ve stodole a tam přenocoval. V tu dobu panovala zima a mrzlo.
Navzdory tomu tam zůstal.
Dynamika mého klavíru klesla jako teplota té noci a já se připravila na prostřední část skladby –
tu nejtěžší.
Ráno ho jeho rodiče našli a s hrůzou zjistili, že má omrzlé nohy. Z půdy jej vynesli a později mu
lékaři museli ony končetiny zčásti amputovat. Tehdy byl ještě mladší než já dnes.
Hrát levou rukou hlavní melodii mi činilo větší problémy, než když tuto roli zastala pravá. Kolem
mě létaly obavy z toho, co nechci, a zděšeně jsem pozorovala, jak se všechny shlukují do víru a
chystají se zaútočit. Pak mi ale došlo, že jak příběh, tak ani skladba ještě nejsou zdaleka u konce.
Ačkoli jsem si přirozeně pomyslela, že pradědečka musel nějak silněji poznamenat nežádoucí
spád událostí, prý se jimi nenechal zlomit. Rozhodl se hledět dopředu.
Zkusila jsem následovat jeho příkladu a z víru obav zformovala vánek, který mi jen slabě
pocuchal vlasy. Teď už jsem hrála jen s čirou vizí úspěchu.
Vzpomínala jsem, jak dál babička popisovala průběh jeho života. Jako starší se vyučil řemeslu,
načež se v následujících letech stal ve svém oboru vyhledávaným odborníkem. Mimo to se naučil
jezdit na kole, tančit a od člověka bez handicapu se dal těžko rozeznat.
Svého pradědečka jsem bohužel nikdy nepoznala. Babička ho však popisovala jako člověka
oblíbeného ve společnosti s živou povahou. S tímto vědomím jsem si připomněla jeho tvář
z fotografií a dohrála skladbu.
Doznění posledních tónů mi přineslo spokojený poklid. Do klavírního virtuose jsem sice měla
daleko, ale s pohledem na svět jsem si přece mohla pohrávat jako s vypínačem – když jsem
toužila po světle, stačilo rozsvítit. A tak jsem se tedy po dlouhé době pochválila za malý úspěch a
pak nemilosrdně odfoukla prach z růží.

2020/2021

Identifikace díla:
Prach z růží
Lucie Fišerová
Kubíčkova 9, Brno, 635 00
RČ: 066020/7955
lucie.fiserova@gymum.cz
734 430 499
Petr Komínek: Stále jsem to já

Pod maskou, kterou všichni vidíte,

skrývám se já.
Já a duše, co šrámy měla,
maska tohle všechno ukrýt směla.
Že mne znáte, si jen myslíte!
vykřikl jsem do ticha.
Oči měl jsem slzami v ten moment zalité,
to, co pod maskou je, myslím že už nedýchá.

Přijdu domů, masku sundám,

oddechnu si od všeho.
Chovám se jinak, když jsem sám,
nebo když potkám někoho nového.
Říkáte si, jak to dělá, že je pořad veselý.
Nebyl jsem to já, koho zrovna jste viděli.
Strach, že poznáte mne, tíží mě natolik,
důvodů, proč obávám se, je hned několik.
Pokud otevřu se před tebou
a masku svou si na obličej nedám,
jsi pro mne důležitou osobou.
Zatím se však stále hledám.
2020/2021

Sára Sojáková: Letní bouřka

Miluju letní bouřkové mraky, když se nad městem prohání.

A vítr, jak silně fučí. Začínám myslet na přání.

Přání, co občas mívám, když v ulicích je klid.

O tom, že všichni šťastní mohli by jednou být.

Když slyším v dálce hromy a vzduch čistší se má zdát,

nevím, jestli je věc jiná, kterou chtěla bych si přát.

Blesky z oblohy slétají prozářit tento svět,

i když jen na chviličku, pak musí zase zpět.

Zpět tam, kde slyšíš jen kapky deště a nikdo nikam nespěchá.
Co ke štěstí ti chybí ještě? Déšť sotva stopu zanechá.

Však dýchat se ti bude líp, na svět jinak se budeš dívat.

O dni, jako byl tady ten, si necháš celý rok snívat.
2020/2021
Veronika Martinů: Jak je to s pravdou?
Jak je to s pravdou?
Nevládne světem, jak by měla.
Skryta za mohutnou hradbou,
nemůže vylézt, i kdyby chtěla.

Možná existuje pádný důvod.

Šetříme s ní na horší časy?
A tak chodí lží ve světě průvod,
vánek polopravd čechrá nám vlasy.

Lež. Pravda svedená na scestí

pomalu klíčí ve všem živém.
Holt, pravda u nás neměla štěstí,
nechala nás v klubku lživém.

Jako
Jako v hrsti.
Sevřeni v pařátech dravých ptáků.
Každým směrem proti srsti,
a pokaždé jen z pohledu diváků.

Jako v kleci.
Lvi pochodující sem a tam.
Ta zoufalá touha utéci,
ale co když není kam?

Jako za sklem.
S účelem pouze okrasným.
Všechno vlastně pouhým snem,
tak vzdáleným a nejasným.

Jako v pasti.
Svázáni provazy konvencí.
Touha padnout k nohám vlasti.
Bezbranní, naivní šílenci.

2020/2021