Texty 2014-2015

Barbora Březinová: Beznaděj

Tolik forem lidství

a všechny poztrácené
v zmatečných kruzích
němých výkřiků o pomoc
Otevřené rány bez konce
zející do tmy
stále čekají
Zlomené naděje
ztratily sílu
Bez boje
Bez vůle
Bez sil
Bez světla
Helena Friedlová: Moře

Stále stoupají,
výš a výš,
divoké, slané vlny
rozbouřeného moře.

Chystají se očistit a zničit,

smýt a znovu vybudovat,
rozdrásat a přitom uzdravit.

Ta ničivá síla a pohled na ni,

vědomí vlastní bezbrannosti,
studená a těžká voda
na kůži.

Kapky se ve mně shlukují

v očekávání nové bouře,
padají, sténají,
pláčou.

A masa tyrkysově modrého oceánu

chystá se do sebe pohltit
nahou písečnou pláž.

Obklopit ji,
zmocnit se jí,
osvobodit ji.

2014/2015
Jiří Truhlář: Alter ego

byli dva
a přece jeden
utkali se v turnaji
oba dva měli argumenty
jedem na sebe plivali
faulovali
podváděli
přesto z toho vyšli celí
lepší nežli předtím byli
to když jeden divy tvořil
druhý neustále bořil
vše co první postavil
revoltoval proti zaběhlému řádu
a neskutečně drze vystrkoval bradu
na věci staré, přežité a konvenční
na tradice, na zvyky a na předsudky
nedával na „dobrou radu“
proto se dali do další půtky

2014/2015

Jiří Truhlář: Lev letní

Nebe je modré jak naděje

růže jsou rudé jak krev
letošní víno dobré je
v poli je líno
v ulicích řev
a z člověk rázem je
barů a špeluněk lev.

2014/2015

Jiří Truhlář: Nemocnice

Budova
stavitelů pýcha
do mraků se tyčí
uvnitř (někdo dýchá)
šlápoty v závějích ticha (bolestí křičí)
do vraků živých chlad se vkrádá
stojí hůl dva hadi syčí (vlastních orgánů klíčí zrada)
hrobaři čekají se svými rýči
na operačním sále (odstraněná vada)
noc je ještě mladá stále
na čekající chmura padá
a náhle se ozve: Dále!

2014/2015

Jiří Truhlář: Ryby v pivě

Toto je báseň o rybách

které plavou
vprostřed pivní pěny
trochu tím pivem pozměněny

Toto je báseň o rybách

které plavou v snách
protože skrze pivo plují
v kádi ve skladu
natěsnané
až ploutvičky jim vyčuhují

Toto je báseň o rybách

co plavou
napospas hladu
s opilou hlavou
a se svým břichem vydutým
plavou vzhůru
vrhají stín
na dno

Toto je báseň o rybách

o rybách v pivě
nic víc
nic míň
popisuji vám je živě
přestože já sám jsem lín
2014/2015

Jiří Truhlář: Světlostín

I. Svět na okraji vesmíru, tam, kde je stín, světlostín

Světlostín
Světlostín (Jméno? Jména?)
Tužka. Papír. (Piš!)
Nic víc. (Pýcha poraněna.)
Kolik? (Kde je skrýš?)
Nekonečno, tam na okraji. (Víš?)
(Máte pro mě rakev na míru?)
Na okraji vesmíru
myriády zářících očí
sledují (každou myš a kdo kde močí.)
Co? (Svět se točí, padá stín.)
Kontrast (Splín)
Světlostín (Koncept)
Světlostín

II. Hvězdy jak reflektory září na čísla domů

Jak rychlá je želva?

Nevím. (Zvláštní otázka.)
Je rychlejší v noci či ve dne?
Nevím. (Předtucha se ve mně vzedme.)
Máš tak krásné oči (tupých nožů ukázka).
Lesknou se ve tmě... jak hvězdy?
Jak hvězdy.(Snad tomu věří.)
Reflektory září na pódium z látky, peří
a těl mrtvých stromů.
Pódium žhavé jak jádro hvězdy
(chceme i čísla domů...).

III. Něčí hřích, kost a srdce

Štěstí. Bolest.
Slzy. Smích.
Světlostín (A něčí hřích se dere na světlo.)
Železné nářadí (hlas v hlavě ztich).
Kostky ledu (krev a sníh).
Noc mnohdy divné věci kryje.
Au! (Pár voltů nikoho nezabije.)
Světlostín (jeho srdce stále bije)
Světlostín
IV. Pasti vět a iluzí

Světlostín (Koncept)
Je tam na okraji (propasti vlastní bezmoci)
mezi světlem a stínem.
Světlostín (vábí iluzí pomoci).
Světlostín (zrazuje silným vínem)
omamný jak vina přenašeče nemoci.

V. Málem ho uviděl, plný hladu

Mučili ho. (Ona jeho.)

On chtěl být mučen?
Ano. (Ne.)
Střelili ho do paty.
Revolverem. (Bezradně.)
Tak to chtěl. (Málem utek z lopaty.)
A pak se divil tomu chladu.
A pak ho uviděl.
Světlostín (Plný... hladu.)
Světlostín (Hladu po duších.)
Umírat bylo těžší, než se zdálo.
Přesto se mu to vprostřed noci stalo.

VI. Jméno kůže

Světlostín
Světlostín (Jméno? Jména?)
Krev. Kůže. (Piš!)
Nic víc. (Duše poraněna.)
Trny růže.
Milenců skrýš.
A rakev (na míru).
Rakev z kůže (a papíru).
A myriády zářících očí
sledují
světlostín (na okraji vesmíru).

2014/2015

Julie-Anna Levínská: Letec

Vlhký beton studil do holého ramene a husí kůže se rozlézala po celé paži až ke konečkům prstů. Zima
mu zježila krátké vlasy v zátylku. Borytová modř nad horizontem vysloužilých lhostejných paneláků
zvolna bledla a první světlo se mísilo s blikavou září pouličních lamp. Těkavým očím se zdálo, jako by
se temná okna, nečinně přihlížející scéně o jednom herci, lenivě otvírala, podobna velkým hladovým
hubám, pohltivším už nejeden marný život.
Tělo sláblo, ale mysl zůstávala čistá.
Uvnitř hlavy, uložené na tvrdém polštáři zkrabacené asfaltové záplaty, vyvstávaly vzpomínky, celá
historie krátké, bláhové existence. Útržky obrazů, melodií a vůní, vybublávající jako pramen za
modrými prstenci duhovek, jejichž střed skelně hleděl kamsi za zenit.

Myslím na svou matku. Byla baletkou. Skvělá, lehounká. Když chodila, jako by se ani nedotýkala
země, měkce našlapovala na vzduch, létala. Při tanci opouštěla vnější realitu, přesouvala se do
jakéhosi jiného vesmíru a zanechávala po sobě pouze otisk fyzické existence. Jeviště pro ni bylo
bránou do zcela jiného světa. Opustit náš obyčejný svět navždy by ji stálo příliš mnoho sil, tak se
smyslem jejího života stalo, být mi stále otevřena a dělit se se mnou o vše, co si ze svého snového
světa přinášela. Odmalička jsem tím žil s ní, vůbec jsem nevnímal věci a činnosti, zaneprázdňující mé
vrstevníky. Orientovat se ve společnosti jiných lidí pro mě bylo neskutečně těžké. Téměř fyzicky mě
bolelo každé ráno opouštět náš soukromý, nehmotný svět a stávat se součástí toho omezeného a
nechápajícího, který nás dva obklopoval. Nakonec jsem ale začal okoušet všechny rychlé a jednoduše
dostupné slasti obyčejného dětského života a byl jimi stále silněji přitahován.
Jak jsem dospíval, vzdaloval jsem se své matce čím dál víc. Odpoutával se od všeho kouzelného. Tolik
ji bolelo, když mě ztrácela. I já to cítil, ale nebylo mi dáno to pochopit. Byl jsem již příliš ztráven
světem, do kterého jsem nikdy nepatřil.

Vycházející slunce se odráželo od rozbitého skla, rozesetého po zemi tak, jak na ni dopadlo. Každého
střepu na zvlněném, rozpraskaném chodníku se paprsky dotýkaly pod jiným úhlem, každý zářil jinou
barvou. Z dostatečné výšky by se mohlo zdát, že jde o expresionistickou mozaiku, díky podivnému
hnutí mysli autora umístěnou uprostřed vybydleného sídliště.
Těžce pootočil hlavu a jeho unavený pohled padl na toulavými psy pomočený bodlák, rostoucí ze
spáry asfaltu. Právě kvetl. Na velkou fialovou korunu dosedla včela a rozbalila sosák do jednoho z
drobounkých kvítků. Udivovala ho životaschopnost té podivné dvojice. Ve stávajícím prostředí
působili značně nepatřičně. Přemýšlel, jestli se mu nezdají.

Když jsem opustil náš domov, abych si stvořil svůj vlastní, matku to hluboce zranilo. Definitivně jsem
se od ní odtrhnul, přestal ji chápat. Veškerá moudrost, kterou jsem kdy v sobě měl, zmizela, vytlačena
všestranným přívalem všedních starostí a povrchní spokojenosti. Spojení přítomnosti s minulostí se
přetrhlo. Své dětství jsem vnímal tak zamlženě, až mě přepadaly pochyby, zda jsem ho kdy žil.
Ve spánku se ke mně ale stále vracelo. Zdály se mi sny naplněné klidem a radostí, znovu jsem cítil
něhu matčina nepřítomného úsměvu, slzy dojetí, tekoucí mi po tváři, kdykoliv jsem se dotknul toho
neohraničeného, dokonalého bytí, ve kterém matka permanentně napůl žila a dokázala mi ho přiblížit
jen prostřednictvím myšlenky. To bezchybné propojení, které mezi námi fungovalo...
Po probuzení mě vždy zaplavil zmatek, vše bylo najednou tak nepochopitelné, cítil jsem se uvržen do
jakési děsivé nereality. A pak jsem na chvíli milosrdně zapomínal. Tak jako se člověk probudí ze
strašlivé noční můry, okamžik lapá po dechu a najednou tu hrůza přestane a on se uklidní.
Jenže já se neuklidnil. Po zbytek nocí jsem nespal a zíral do stropu, zatímco mě uvnitř svíral ten
nepříjemně vlezlý a sžíravý pocit pochybností a prázdnoty z čehosi dávno ztraceného. Nosil jsem ho
pak v sobě stále, celý den. Rozpínal se a tlačil mě v nohou, rukou, hrudi i v hlavě. Nenechal mě se
soustředit a stále si vynucoval pozornost. Nerozuměl jsem mu. Nikdy však neslábl.
 Tu zimu jsem se dozvěděl, že matka zemřela.

Oči se mu klížily. Chtěl usnout, ale příval vzpomínek ho nenechal. Byl unavený. Pokusil se pohnout
rukou, necítil ji. Necítil nic. Napadlo ho, zda má ještě vůbec tělo.
Okenní tabulka, opřená o stěnu domu, přelila na mladou tvář odlesk paprsků a po zavřených víčkách
se mu rozběhla barevná přehlídka. Viděl růžově, modře, zeleně a červeně. Rozplakal se.

Když mě ztratila, jedinou bytost, se kterou mohla plně sdílet to, co k ní přicházelo, zeslábla a
znejistěla. Za několik měsíců zestárla o celé roky. K tanci už se vrátit nedokázala a najednou neměla
jak ventilovat všehomír, bez ustání se do ní vlévající skrz otevřené brány. Tělo ji začalo tížit. Jednou
vykročila do noci, zrovna padal první sníh, a už se nevrátila. Našli ji až po několika dnech. Ležela v
závěji, oči skelné, s lehkým úsměvem na promodralých rtech.
Nemohl jsem to pochopit. Jak mohla, ona, která se vždycky zdála nesmrtelná? Dokonalá
mimozemská bytost. Takové neumírají. Začal jsem mít silný pocit, že to byla moje vina. Odešel jsem
od ní, stal se obyčejným člověkem a ji, uvězněnou v mimosvětě, tak tížila její samota, že zešílela a
rozplynula se. Byl jsem si svým proviněním jistý a cítil jsem potřebu ho odčinit. Vzpomenout si, znovu
rozkvést, oprostit se od všeho, nezemřít. Narodil jsem se jako neobyčejné dítě a zapomněl, ale v té
chvíli ke mně všechno znovu přišlo, opět jsem chtěl být spojen, vrátit se Tam... Musel jsem se učinit
nesmrtelným.

Dýchal pomalu a těžce. Ráno odeznělo. Z vnějších koutků očí mu klouzaly slzy, přebíhaly jedna za
druhou po spáncích a vpíjely se do tmavých vlasů. Kdyby někdo procházel kolem, skoro by toho
bláhovce politoval. S rukama doširoka roztaženýma a horečnatý, působil jako nebeský letec, který ve
výškách přišel o křídla a zřítil se na zem. Ikaros.

Přestěhoval jsem se do našeho starého domu a uzavřel se v něm. V době svého osobnostního úpadku
jsem studoval biochemii, a ačkoli jsem ji nyní považoval pouze za jednu z nepodstatností, kterými se
lidé zahlcují, byla zároveň i prostředkem k dosažení mého cíle. Naplnil jsem svůj bývalý pokoj knihami
a sklep přetvořil v laboratoř. Na zahradě jsem pak postavil velký skleník, určený ke kultivaci mnoha
druhů rostlin a drobných živočichů.
Dlouhé týdny jsem trávil teoretizováním, zpracováváním a přípravou jednotlivých složek, mísením
směsí, opravováním chyb a neúspěšnými pokusy. Chytal jsem do pastí malé ptáky, plnil jim hrdla
svými léky a zabíjel je. Pořád dokola. Žádný se znovu neprobudil. Má neschopnost mě rozčilovala a
ponižovala, přiváděl jsem sám sebe k šílenství, nenáviděl se. Připisoval jsem svou omezenost
několikaletému odloučení od matčiny moudrosti, kdy mi unikalo, jak moc se jí svým počínáním
vzdaluji.
Po několika měsících plýtvání silami a trpělivostí jsem se rozhodl, že přijmu spolupráci někoho, kdo je
mi blízký myšlením a mohl by odhalit, co mé mysli zůstávalo skryté. Hledal jsem. Zajímal se o nové
chemické a medicínské projekty, o lidi, kteří na nich pracovali, pročítal všechny přístupné záznamy.
Člověk, kterého jsem potřeboval, nesměl být příliš známý, snad nejlépe ještě student. Někdo
dostatečně zapálený a neskeptický, koho bych byl schopen nalákat na něco, co je ve své podstatě
nemožné.

Zdál se již nehybný. Slunce začínalo pražit, ale on to téměř nevnímal. Pomalu se odpoutával od sebe
samého, hrál si s časem a ten se kolem něj nerovnoměrně vznášel a vířil. Před mlžnýma očima se
šířilo temno jako ropná skvrna, rozestřená od obzoru k obzoru po hladině oceánu. Přestával
rozlišovat mezi minulostí a přítomností. Všechno se odehrávalo v jediném okamžiku.

Tomu člověku jsem důvěřoval. Tak naivně. Jeho způsob bytí se neslučoval s okolním světem, jeho
myšlenky přicházely z jakéhosi nepochopitelného prostoru. Z něj se narodil. Génius. Na první pohled
jsem poznal, že on je tím, koho hledám. Uchvátil mě a připomněl mi Ji. Matku. Jemné, uvolněné a
přitom cílené pohyby. Pohled, prozrazující vzdálenost mezi tělem a jeho vědomím. Neohraničený. Můj
Tvůrce.
Trávili jsme spolu veškerý čas. Byl nadšen mou myšlenkou i předchozími pokusy a s podivnou radostí
na ně navázal. Má práce najednou začínala dávat mnohem větší smysl. Staré se začalo rozvíjet a
zároveň vznikalo cosi nového. Společně jsme byli schopni čehokoli.
To ráno, ještě za tmy, jsem ho našel sedět v naší laboratoři. V rukou držel drobného skřivana.

Dnešní ráno. Nebo jiné ráno? Zdálo se mu to tak neskutečně dávno. Ale slunce... vyšlo od té doby
jen jednou. Nebo ne?
Znejistěl. Tolik chaosu. Jak dlouho už? Jak dlouho ještě?

Oba se na mě dívali, bez hlesu. Pták měl hlavu pootočenou ve zvláštním úhlu. Páteř mu špatně
srostla. Včera. Včera jsem mu zlomil vaz... Ten lék... Rozbušilo se mi srdce, celé tělo se zachvělo
překvapením a napětím. Mou mysl naplnila radost. Ovládl jsem vesmír. Já, který byl předurčen k
nesmrtelnosti.
Oba měli vážné oči. Jeho tvář zářila bledostí. Proč se mnou nesdílel to vytržení? Co se stalo?
Pomalu se zvednul ze země a volným krokem opustil sklep. Neporozuměl jsem. Tiché šustění jeho
nohavic se rozléhalo po schodišti, pak nahoře na chodbě a pak utichlo. Opustil mě. Několik dalších
vteřin jsem zůstal nehybně stát, i myšlenky mi za očima zamrzly. Bez rozmyšlení jsem vyrazil za ním.
Snad jsem ani neběžel. Vzduch mi skučel kolem uší a lepil vlasy k hlavě jako za letu. On mezitím už
došel na druhý konec ulice a pustil se přes most k pobořenému sídlišti. Dostihnul jsem ho mezi starými
domy. Prázdné a temné okenní rámy připomínaly vypíchané oči.
Stál ke mně natočený z boku. Vrhnul jsem se k němu, když tu on pozvedl paže, rozevřel ulitu z dlaní a
nechal skřivánka vyletět. Pleskavý šum křídel se překvapivě v mnoha ozvěnách odrazil od oprýskaných
stěn. Potlesk pro nás. Uši nám naplnilo ptačí cvrlikání.
Ráno přicházelo ještě před světlem. Tvůrce rychlým, plavným pohybem vytáhl z kapsy kabátu nůž a s
rozmyslem mi ho vrazil mezi žebra. Mé tělo objalo čepel. Byla chladná.

Nedokázal říci, kolik času uplynulo od té doby, co tu zůstal sám. Už nedokázal s jistotou říci nic.
Dávno nevnímal cokoli, obklopující jeho mysl. Stále se ale necítil celistvý. Toužil ze sebe shodit i
poslední tíhu, bránící mu v pohybu. Tolik se chtěl dostat nad to tiché, šedé a smutné místo.

Nesmrtelný.

Všechno kolem se uvolňovalo a mizelo. Touha po svobodě ho naplňovala a hnala výš a výš. Cítil, jak z
něj stéká vnější realita. Prolínal se s nekonečnem. Byl šťastný.
Odpoutal se a vznesl.

Matko!

2014/2015
Julie-Anna Levínská: Smutek
Povadly květy, co lemovaly cestu,
zahradu vyplenila tichá bouře.
Nebe jen mlčí, je pokořené.
Neslyší tužby.

Běsy se vynořují a přichází noc,

rozpíná křídla, šíří svoji tmu.
Myšlenky prchají, poděšené,
v hrůze se vrhají do nicot.

Hladová temnota pevně obmyká svět,

lne ke stromům, vodě, zemi, dusí je.
Tíží a mate bláhovou mysl.
Neušetří.

2014/2015
 Julie-Anna Levínská

Tráva
kterou myslíš
má krásná zelená
stébla šumící ve větru
houpou se sem a tam
uhýbají před ostrými nelítostnými poryvy
taková by měla být
voňavá
čerstvě posečená
nic víc
Nemyslím
Vím

2014/2015