NA STOPĚ HRŮZY

JOHN SINCLAIR
Kniha 16

Jason Dark

1997

-2-
 Odehrálo se to v místě, kde oheň je
silnější neţ voda, kde stín zahání světlo, kde mrtví
zotročují ţivé a zlo vítězí
nad dobrem,
Z nekonečné hlubiny vystoupilo něco, co
vládlo schopností překonat dimenze a tvořit
nové.
Bylo to neutrum, tvar. Neměla to muţské
nebo ţenské pohlaví,
bylo to prostě ONO.
Bylo zde a vypudilo tmu, ačkoliv
samo bylo temné.
Bylo hladké, objemné a připomínalo kouli.
Zahrnovalo v sobě všechny protiklady. Bylo
podivné, ale existovalo.
Nepřetrţitě se měnilo. Vřelo, utichalo,
roztahovalo se jako vesmír.
Bylo silné a mocné: chvělo se
a prodíralo poznenáhlu kupředu jako obraz
vyvolávaný v temné komoře.
A ţilo.
Z čisté hmoty se formovalo něco,
co mělo zůstat neměnným.
Objekt, který se zobrazil na lidské sítnici
a vyvolal údiv.
Obličej!
Lidský?
Vytvořeny z kamene nebo jiného materiálu?
Nebo snad pouhý stín?
Nikdo nedokázal tu věc blíţe určit.
Jedno bylo jisté. Nebyl to normální obličej.
-3-
 Proti tmavému pozadí se rýsovala stejně
temná modř. Chladná a současně nepřirozeně
vyzývavá. Nebyl to obličej muţe ani ţeny. Byl
bezpohlavní. Nebyl ani hezký, ani ošklivý,
ale přitahoval svou vnitřní zlomyslností.
Prostě tam byl a vládl!
Nic nenarušovalo hladkost kůţe.
Pod vysokým čelem hleděly oči.
Dva ovály bez ţivota. Ve strašlivých,
chladně vyhlíţejících otvorech se zračila
hlubina všehomíra,
krutost vzdálených světů,
úděsnost smrti a apokalypsy.
K očím se náramně hodila i ústa. Dva rty,
které leţely na sobě, sevřené
v arogantním, zlověstném úšklebku.
Stálo to zde a nepohnulo se to.
Ale ze stejné hlubiny se před tím vynořilo
ještě něco. Vykonalo to dlouhou cestu a zářilo
bledým stříbrným světlem v neproniknutelné
tmě, aniţ by ji dokázalo rozjasnit.
Věc ve tvaru kříţe.
Se zaoblenými rohy a vepsanými písmeny.
K tomu patřila záhadná znamení, vyrytá
varování zanechaná moudrým Stvořitelem.
Kříţ stál proti obličeji.
Dva světy, dva protiklady.
Nelze si představit křiklavější rozpor.
Ústa se náhle zasmála.
Byl to příšerný, studený úsměv.
Zlo, které se v něm ukrývalo, roztavilo kříţ
-4-
 na beztvarou hmotu.
Obličej zvítězil. Vţdycky tomu tak bylo.
V něm se zrodilo i pojmenování zla.

LUCIFER!

1
Jistě to znáte. Člověk ráno vstane, pokud moţno levou
nohou a hned má špatný pocit. Jako by něco viselo ve
vzduchu. A skutečně se k něčemu schylovalo.
Na Londýnem bylo neuvěřitelně jasno. Slunce shlíţelo
z nebe a rozlévalo své dobrotivé teplo a světlo na nesčetné
střechy milionového města. Ještě v pyţamu jsem poodešel
k oknu, abych vyhlédl ven.
Příjemné počasí. Nadpřirozeně čistá obloha bez
jediného mráčku. Fantastické ráno, kterým se ze dne na
den ve městě ohlásilo jaro.
Svádivé počasí, které ovlivňovalo psychiku lidí a
nutilo je k věcem a činům, kterých by se normálně klidně
zřekli. Takové bylo kouzlo jara.
Vlastně jsem se měl radovat, protoţe nepatřím mezi
ty, kterým zima vyhovuje. V tomto případě se mi jeho
příchod zamlouval méně neţ jindy. Nemohl jsem přesně

-5-
vyjádřit, co mi vadilo. Pravděpodobně to byla moje vlastní
roztěkanost, se kterou jsem se musel vyrovnat.
Nejdříve jsem překotil šálek s narychlo spařenou
kávou, spálil jsem si spodní ret horkým nápojem a ztratil
jsem knoflíček od košile.
Vůbec se mi to nehodilo. Kromě toho jsem měl v
hlavě hotové vzduchoprázdno. Myšlenky se mi roztoulaly
jako ovce.
Skoro to nemohlo být horší.
Přesto jsem se vzchopil a připravil si prostou snídani.
Kávu a tmavý celozrnný chléb, salám z plechovky.
Kaţdodenní jídlo starého mládence.
Čekal mne den strávený v kanceláři. Momentálně
jsem neřešil ţádný naléhavý případ. Skutečnost, ţe budu
sedět zavřený mezi čtyřmi stěnami, se mi příliš
nezamlouvala, ale co mi zbývalo. Stejně jsem musel sepsat
písemnou zprávu o posledním případu.
Dopil jsem. Ještě se pořádně protáhnout a potom
vykročit do nového dne.
Svěţí, nabitý energií, naplněný optimismem aţ ke
kořínkům vlasů. Takhle nás nabádala předpověď počasí.
V mém případě to neplatilo. Káva mne příliš
nepovzbudila. Cítil jsem se nezvykle malátný, jako bych
ztratil litr krve.
To určitě nebylo normální. Spal jsem tvrdě celých šest
hodin. Vlastně bych měl být odpočinutý, ale opak byl
pravdou.
Způsobilo to snad počasí?
Ještě jednou jsem vyhlédl oknem. Opravdu, vůbec se
mi nezamlouvalo.
Vítr musel být horký.
-6-
 Příliš horký na tuhle roční dobu. Otevřel jsem okno,
vystrčil hlavu ven a nasával vůni vzduchu.
Bylo to tak.
Počasí mi nesedělo. Vítr jako teplý fén se proháněl
londýnskými ulicemi. Zavřel jsem okno a podíval se na
hodinky.
Měl jsem uţ zpoţdění. Ani Suko se ještě neukázal,
aby mě vyzvedl.
To mne udivilo.
Dříve neţ jsem se k němu vydal, otočil jsem se a
přelétl pohledem modrou oblohu. Nevěřil jsem vlastním
očím.
Na blankytu oblohy se něco objevilo. Obrovský
plochý předmět.
Kříţ!
Téměř téţe barvy jako obloha sama. Vypadalo to, ţe
je z určitého místa promítán proti jemné modři. Nebo se
mýlím?
Soustředil jsem se a opět vyhlédl.
Ne, nebylo to pouhé zdání. Ten kříţ mi připadal
důvěrně známý.
Zaoblené rohy, těţko rozeznatelná vybledlá znamení,
to vše jsem velmi dobře znal, protoţe i mně patřil stejný
kříţ ve zmenšené podobě.
Najednou se mne zmocnil divný pocit.
Pohled na oblohu mne fascinoval.
Znamení, které leţelo vysoko nad Londýnem,
pravděpodobně viděla spousta lidí, ale stejně bylo určeno
jediné osobě.
Tou osobou jsem byl já!

-7-
 Můj duševní stav se opět změnil. V hrdle mi vyschlo.
Srdce se rozbušilo rychleji. Rozhodně to nebylo způsobeno
kávou. Tady se dělo cosi jiného. Znamení se na obloze
neobjevilo bez příčiny. Má to snad být varování?
Ještě jednou jsem otevřel okno, ale uţ jsem se
nevyklonil, protoţe znamení zmizelo.
V jediném okamţiku bylo pryč, jako by je někdo
jednoduše smazal.
V dálce se pohybovaly bělavé závoje malých mráčků.
Stříbřitý trup letadla táhl za sebou viditelnou stopu
benzinových par. Stroj odstartoval z letiště Heathrow a
zamířil směrem na západ.
Přemýšlel jsem o tom jevu. Viděl jsem kříţ jenom já
nebo i jiní svědkové? Měl bych po tom pátrat a zeptat se
lidí?
Nesmysl! Zasmál jsem se v duchu podobným
myšlenkám. Uloţil jsem svá pozorování do paměti, protoţe
kříţ se uţ neobjevil.
Stalo se něco jiného....
Se smíšenými pocity jsem opustil byt a po pár krocích
se ocitl před Sukovými dveřmi. Zazvonil jsem.
Trvalo nezvykle dlouho, neţ můj přítel a kolega
konečně otevřel.
Podíval se na mne a řekl: „Pojď dál!“
„Jak se dnes cítíš?“ zeptal jsem se.“Mizerně, co?“
„Tak nějak.“
„Se mnou je to stejné.“
Uvolnil mi cestu. Se svěšenou hlavou kráčel přede
mnou. V obývacím pokoji se otočil, podíval se na mne a
pokrčil rameny. „Je to hrozné, Johne, vlastně ani sám
nevím, co se děje. Dnes ráno jsem vstal a od toho
-8-
okamţiku mám pocit, jako bych dostal ránu prknem do
hlavy.“ Chytil se za hlavu. „A ne jednu, to ti povím.“
„Bolí tě hlava?“
„Ne tak docela, spíš jako by mi do ní bušili ze všech
stran.“
Přikývl jsem. „Neříkáš mi nic nového. O tom bych
mohl povídat.“
„Ty taky?“
„Jistě.“
„V tom případě je to počasím. Uţ ses dnes podíval z
okna?“
„Podíval, Suko. Jenom mě udivuje, ţe to zasáhlo i
tebe. Vţdycky jsi tvrdil, ţe ti náhlé změny počasí nevadí.“
„Správně, Johne, ale dnes ráno je to něco jiného.“
Pomalu jsem kývnul. „Máš pravdu. Je v tom opravdu
něco jiného.“
„Co tím chceš říct?“
„Ještě nevím, ale moţná to souvisí s kříţem, který se
dnes ráno objevil na obloze. Viděls ho taky?“ Přistoupil
jsem k příteli a pozorně jsem se na něj zahleděl.
„Ne.“
„Na obloze se ukázal obrovský kříţ.“
Suko v tu chvíli vypadal, jako by nevěděl, zda se má
smát, či plakat. Kaţdopádně mu pocukávaly koutky úst.
Trpělivě čekal, co mu ještě sdělím.
Prokázal jsem mu tu laskavost. „Viděl jsem na obloze
obrovský kříţ. Vypadal jako namalovaný na modrém
plátně.“
„No a?“
„Byl to stejný kříţ, jako mám já, Suko.“

-9-
 „Ty ses snad zbláznil.“ Inspektor ustoupil o krok
dozadu. „To není moţné.“
„Ale ano, Suko, je to moţné. Na obloze byl věrný
obraz mého kříţe. Věř mi, poznal jsem ho naprosto
bezpečně.“
„Jistě, netvrdím přece opak. Ale jak to? Proč jsi viděl
na obloze svůj kříţ?“
„To bych také velmi rád věděl. Kaţdopádně jsem
dospěl k závěru, ţe tuhle příhodu musím povaţovat za jisté
znamení nebo ještě lépe varování. Jakási síla nebo mocnost
se z jistého důvodu zajímá o můj kříţ.“
Suko si mnul bradu. „Neumím si dost dobře
představit, o co jde, ale kříţ určitě skrývá nějaké
tajemství.“
„Ovšem. Myslím přitom na zmizelá znamení.“
„Asi máš pravdu, Johne.“
Zahloubal jsem se. „Domníváš se, ţe tento obraz by
mohl mít něco společného se znameními, která mi kdysi
ukradla Lilith?“
„Ano.“
Pročísl jsem si rukama vlasy. „Neshledávám k tomu
ţádný rozumný důvod.“
„Zatím ne. Ale moţná jde o víc. Zatím o tom nevíme.
Musí v tom být nějaká tajemná síla, Johne. Můţe za to
opravdu počasí, ţe se oba cítíme tak mizerně?“
„Nemám zdání.“
„Můţe to tak být, ale také nemusí. Prohlédl sis uţ
dneska svůj kříţ?“
„Dnes ráno ještě ne.“
„Tak se naň podívej.“

- 10 -
 Pousmál jsem se, kdyţ jsem ucítil v ruce tenký
řetízek, a přetáhl jej přes hlavu.
Suko mne přitom pozoroval. Jeho obličej zváţněl.
Necítil jsem se zcela ve své kůţi ani při tomto
jednoduchém pohybu, který jsem uţ prováděl
nesčíslněkrát.
Stáhl jsem drahocenný kousek, který jsem kdysi získal
od proroka Ezechiela, a nechal jej leţet na otevřené dlani.
Leţel tam, aniţ by se nějak změnil. Viděl jsem vyrytá
znamení na krajích, vševidoucí oko a posvátnou slabiku
AUM. Bylo na něm všechno, aţ na znamení v jeho středu,
která tam byla předtím, neţ se jich zmocnila Lilith.
Aţ do dneška jsem o nich neměl ţádnou informaci.
Neviděl jsem nic dobrého v jejich zmizení. Kříţ sice
fungoval stejně jako dřív, ale nemohl jsem si pomoci.
Kdesi hluboko ve mně od počátku klíčilo podezření, ţe za
nitky tahá někdo, ke komu Lilith vzhlíţí jako k modle. V
něm se soustředilo prapůvodní zlo. Jeho jméno znělo
Lucifer!
Suko přistoupil blíţ, aby si kříţ zevrubně prohlédl.
„Co mu říkáš?“ zeptal jsem se. „Máš pocit, ţe se nějak
změnil?“
„Ne“
„Také nic nevidím.“ Abych byl zcela jistý, otočil jsem
jej a prohlédl si druhou stranu. Ani hladký zadní povrch
nevykazovala ţádné změny. Stáli jsme před záhadou.
Pověsil jsem si kříţ opět na krk.
Suko pokrčil rameny. „Tady je dobrá rada drahá, starý
brachu. Nebo to vidíš jinak?“
„Stejně jako ty.“
„Tak nám zbývá varování.“
- 11 -
 Přikývl jsem. „Správně. Ale stejně bych rád zajel do
kanceláře. Tak co? Pojedeš se mnou? Jsi ochoten mi dělat
společnost?“
Ušklíbl se. „Přece si nemyslíš, ţe bych tě teď nechal
samotného.“
„Děkuji, jsi opravdový přítel.“
„Kdybych nevěděl, jak umíš být jízlivý, skoro bych ti
uvěřil...“

2
Seděla předkloněná s obličejem v dlaních. Zírala
strnule na podlahu, zatímco v kávovaru bouřila voda.
Při našem příchodu ani nevzhlédla. Zůstali jsme
uţasle stát, dokud jsem se nezeptal: „Proboha, Glendo, co
se děje?“
Teprve nyní se Glenda Parkinsová, naše sekretářka,
pohnula. Zvedla hlavu jako ve zpomaleném filmu. V jejích
očích jsem zahlédl únavu. Přes její rty přelétl nepatrný
úsměv.
„Uţ jste tady?“ zeptala se.
„Tohle je mi pěkné přivítání,“ zahartusil Suko.
Unaveně se otočila. „Vůbec se nepoznávám. Lituji, ale
cítím se, jako bych procestovala půl světa. Jsem úplně
mimo.“
- 12 -
 „Proč?“
„Kvůli dnešní noci, Johne. Byla příšerná. Ani jsem
oka nezamhouřila.“ Glenda kývla směrem k oknu. „To
bude tím počasím.“
„Určitě.“
„Vy jste na tom lépe?“
„Ne,“ místo mě odpověděl Suko. „I my jsme jako po
opici.“
„Dnešní den bude určitě hrozný pro kaţdého
Londýňana.“
„Pro kaţdého?“ opáčil jsem.
„Proč se ptáš?“ Glenda zavrtěla nechápavě hlavou.
„Myslíš, ţe ta bolest hlavy postihla jenom nás tři?“
„Moţná.“
„Tomu nerozumím.“
Odkašlal jsem si. „Dívala ses dnes na oblohu?“
„Ano.“
„Nebylo ti nic nápadného?“
„Jenom barva se mi zdála taková nepřirozená.
Bleděmodrá, skoro bez mráčků. Prostě zvláštní.“
„Máš pravdu, ale já jsem viděl ještě něco jiného.“
„A co?“
„Obrovský kříţ přes celou oblohu. Vypadal stejně
jako ten, který nosím na krku. Jenţe byl větší.“
Zhluboka se nadechla. „To přece není moţné,“
zašeptala.
„Je to tak. Na obloze se zjevil můj kříţ. Obrovský,
nesmírný. Neumím si při nejlepší vůli představit, co by
mohlo být příčinou toho jevu. Kaţdopádně to nemá nic
společného s mým vlastním kříţem.“

- 13 -
 Pokrčila pochybovačně rameny. „Věřím, ale nevím, co
bych na to řekla. Jenom mě udivuje, ţe by to mělo mít něco
společného s mou včerejší nespavostí.“
„O tom ještě musíme podumat,“ řekl Suko. „V
kaţdém případě máme pocit, ţe se nad námi vznáší nějaké
nebezpečí. Někdo se nás chce zmocnit.“
„Máš nějaké podezření?“
Suko nadzvedl tázavě ramena.
„Lilith?“ zeptala se Glenda, která věděla o spoustě
našich případů a dokázala z nich vyvodit závěry.
„Moţná,“ připustil jsem. „Uţ jsme mysleli i na
nejhorší.“
„Lucifer,“ řekl Suko.
Glenda polkla naprázdno. Rukou si přihladila
světlemodrý pulovr a tmavou sukni.
„Ztratila jsi řeč?“ Usmál jsem se na ni.
„Nediv se,“ zašeptala.
Vydal jsem se na cestu ke kávovaru. „Dal bych si
šálek toho tvého ţivotabudiče. Třeba potom na něco
přijdeme.“
„Také si myslím.“
I Suko se vzdal svého obvyklého šálku čaje a vzal si
kávu.
Měl jsem pocit, jako bych tančil mezi vejci. Jako by se
svět kolem mne rozplýval, jako by něco ovlivňovalo rotaci
Země.
Ztěţka jsem dopadl na ţidličku. Šálek jsem předtím
postavil na stůl.
„Co podnikneme dál,“ zeptal se Suko.
„Vypiju si kávu.“

- 14 -
 Káva mne příjemně vzpruţila. Malými doušky jsem
pomalu vyprázdnil šálek do dna.
„Glenda také,“ dumal Suko. „Podle všeho se kruh
rozšiřuje. Nebezpečí narůstá.“
„Odkdy jsi tak pesimistický?“
Pokrčil rameny. „Copak nemáme všechny důvody k
pesimismu?“
„Moţná.“
„Měli bychom o tom promluvit se Sirem Jamesem,
Johne.“
Přikývl jsem. „Také jsem o tom přemýšlel.“ První
šálek byl prázdný, ale dobře mi pořád nebylo. Nemohl
jsem se soustředit. Nohy mi zeslábly, jako by se o mne
pokoušela chřipka.
Moţná dokonce nějaká magická chřipka. Náš mocný
protivník nás pravděpodobně jiţ nakazil. Musel jsem
počítat se všemi moţnostmi.
Ve dveřích se objevila Glenda Perkinsová. „Pánové,
zapomněla jsem vám říci, ţe na vás čeká Sir James.“
„Teď hned?“
Souhlasně přikývla.
„Je v pořádku?“
„Nevím, Johne. Ještě jsem ho dnes ráno neviděla.
Volal mi.“
Unaveně jsem vstal. „Vykročme tedy cestou všech
cest,“ otočil jsem se k Sukovi, který se rovněţ zvedl ze
ţidle.
„Vezmeš si potom ještě kávu?“ zeptala se Glenda.
„Ještě jí trochu zůstalo v konvici.“
Souhlasil jsem. „Přihřej mi ji, prosím tě.“
„Pro mne taky,“ přidal se Suko.
- 15 -
 Znovu se mne zmocnil podobný pocit jako předtím.
Stál jsem sice oběma nohama na zemi, ale připadalo mi, ţe
se vznáším.
„Doufejme, ţe nevytáhne z rukávu nějaký nový
případ,“ poznamenal Suko. „Cítím se mizerně.“
„Ani nemluv.“
Sir James nás očekával. Většinou stával u okna, kdyţ
jsme vstoupili, tentokrát seděl za psacím stolem a hleděl na
nás zpod brýlí zasmušilýma, unavenýma očima. Jeho
pohled hodně napovídal.
„Posaďte se.“
Vtiskli jsme se polstrovaných ţidlí a pozorovali Sira
Jamese, jak s námahou potlačuje zívnutí.
„Pane, jistě mi potvrdíte domněnku, ţe i vás to
postihlo.“
Zarazil se. „Co mne postihlo?“
„Jste velmi unavený. Jako by vás někdo praštil po
hlavě. Nemůţete se soustředit na práci.“
„Jak to víte, Johne?“
„Protoţe jsme na tom všichni tři stejně,“ vysvětloval
Suko. „Nejsme ve své kůţi. Slečna Perkinsová se také cítí
bídně.“
Šéfovy ruce klesly na psací stůl. „A já si myslel, ţe to
postihlo jenom mne.“
„I nás, šéfe.“
„Nebude to tím počasím?“
Protáhl jsem koutek úst. „To by sice mohlo být, ale
stejně tomu nevěřím.“
„Proč ne?“

- 16 -
 „Protoţe je tu ještě jiná věc, která mi vadí. Kdyby ty
pocity měl jenom jeden z nás, prosím, ale všichni čtyři? To
je přece podezřelé.“
„Ani mně to nejde do hlavy.“
„Moţná to souvisí se zjevením kříţe. Viděl jsem jej na
obloze. Byl obrovský.“
Přivřel oči. „Opravdu tam byl kříţ, Johne? Můţete mi
to blíţe vysvětlit?“
Udělal jsem to a přitom našel v Siru Jamesovi
vynikajícího posluchače. Pozorně poslouchal, občas kývl
hlavou a na čele se mu objevily starostlivé vrásky.
„Vy, Johne, Suko, Glenda a já.“ Zhluboka se nadechl.
„To jsme čtyři.“
„A kolik dalších obyvatel Londýna?“ zeptal se
inspektor.
„To bohuţel nevím. Pravděpodobně to postihlo jenom
nás.“
Pozorně jsem naslouchal. „V tom případě se nejspíš
jedná o spiknutí.“
„Správně, Johne.“
„A kdo by podle vás mohl za tím vězet?“
„To bychom měli zjistit.“ Zvrátil se na opěradlo.
„Pravděpodobně to souvisí s příhodou, kvůli níţ jsem vás
sem zavolal.“
„Co to je?“
„Varování,“ odpověděl superintendant. „Dokonce
písemné varování, které je určeno vám, Johne. Drţím to uţ
dva dny pod pokličkou, protoţe jste byl zaneprázdněn
jinými případy. Ale uţ nemohu déle mlčet. Bohuţel v
poslední době se toho kolem vás hodně semlelo.“

- 17 -
 Zasmál se při slově semlelo. Jindy tak lehkováţně
nemluvil. „Mám na mysli zmizení vaší matky a objevení
nového superupíra.“
„Je zde nějaká souvislost?“
„Ne, Johne, v ţádném případě.“ Sir James otevřel
zásuvku a vytáhl z ní jakýsi dopis. Byl jiţ rozlepený. Kdyţ
jej zvedl, letmo jsme se Sukem zahlédli písmo na obálce.
„Je adresovaný mně?“
Sir James přikývl. „Jestli proti tomu nic nenamítáte,
tak jej přečtu nahlas.“
„Ano, buďte tak laskav.“
Sir James si posunul brýle a začal tichým hlasem číst:
Čas slitování pominul, Sinclaire. Zapomeň na vše, co jsi do
této chvíle prožil. Tentokrát zvítězí peklo. Ujme se tě
samotný Lucifer.
Víc v dopise nebylo.
Sir James jej nechal klesnout na stůl.
Mlčky jsme hleděli jeden na druhého. Mlčení se
prodluţovalo.
„Jak dlouho uţ máte ten dopis, pane?“ zeptal jsem se.
„Dva týdny.“
Přikývl jsem. „Pochopitelně jste zjišťovali, kdo jej
přinesl a podobně...“
„Nic jsme nevypátrali.“
„Kdo by podle vás mohl být jeho autorem?“
„Počítám s nejhorším.“
„Tedy Lucifer,“ vydechl Suko.
„Ano, peklo osobně.“
Sloţil jsem hlavu do dlaní. Podle mne se Sir James
zachoval správně. Dopis zapadal do dnešního rána jako

- 18 -
kamínek do mozaiky. Ale neviděl jsem naši budoucnost
pesimisticky.
„Proč mlčíte, Johne?“
Usmál jsem se nepříliš přesvědčivě. „Co mám na to
říci, pane? Takových výhruţek jsme uţ dostali spoustu.“
„Máte pravdu, ale tahle výhrůţka je jiná. Je reálná,
Johne, zatraceně reálná. A ještě něco.“ Otočil dopis,
abychom viděli přední stranu. „Podívejte se pozorně na to
písmo. Co vás přitom napadá?“
„Je psáno červeným inkoustem.“
„Co myslíte vy, Suko?“
Můj přítel se pousmál. „Kdyţ se mne ptáte takhle,
pane, tak bych řekl, ţe to není inkoust, nýbrţ krev.“
„Správně.“
Odpověď jako prásknutí bičem. Sir James se narovnal.
„Tento dopis byl napsán krví. A teď mě dobře
poslouchejte. Nezadrţel jsem ten dopis bezdůvodně.
Analyzovali jsme krev. Výsledek jsem dostal včera večer.
Co myslíte, ţe v něm bylo, pánové?“
„Nemám zdání,“ odvětil jsem.
Sir James se předklonil. „V první řadě se potvrdilo, ţe
dopis byl skutečně napsán krví. A sice lidskou krví. Ale to
není všechno. Přesná analýza krve, kterou na moje přání
opakovali třikrát, prokázala, ţe jde o krev starou
přinejmenším dvě stě let.“
To byla pecka.
Seděli jsme na ţidlích, hleděli nevěřícně na Sira
Jamese a nebyli schopni slova.
„To nemůţe být pravda,“ zašeptal jsem.
„Je to tak, Johne.“
„Samozřejmě - promiňte.“
- 19 -
 Suko do mne šťouchl. „Krev, Johne, přemýšlej.
Moţná stará krev.“
Konečně jsem se vzchopil. „Stará krev z Drákulovy
oběti? Krev, které se napil ?“
„Správně.“
„Ne!“ zazněl ostře hlas Sira Jamese. Jeho slova zničila
naše naděje. „Nemáte pravdu, inspektore. Kromě toho jsem
ještě neskončil. Nebylo pouze zjištěno, ţe se jedná o starou
krev, ale objevilo se ještě něco jiného. Odborníci ji
podrobili přesným chemickým a biologickým zkouškám a
konstatovali, Johne,“ obrátil se přímo na mne, „ţe tato krev
je shodná s vaší krví. Má stejnou skupinu a Rh faktor...“
Ticho - mlčení...
Seděli jsme před Sirem Jamesem a hleděli na dopis v
jeho ruce.
Po zádech mi přejíţděl mráz.
„Co tomu říkáte, Johne?“
Zíral jsem na svého šéfa. „Náhoda,“ zašeptal jsem.
„To vše musí být neuvěřitelná náhoda.“
„Opravdu?“
Prudce jsem přikývl, ale Suko zakroutil hlavou. On
tomu nevěřil.
„Ne,“ řekl superintendant. „Rozhodně nemohu uvěřit
tomu, ţe je to náhoda. To by bylo trochu moc náhod
najednou. Promiňte, ale za tím bude něco víc. Všechno
nasvědčuje tomu, ţe se jedná o rukopis nejvyššího
pekelníka, samotného Lucifera.“
V tomhle směru jsem mu neodporoval. Zarazila mne
jiná věc. „Pane, moje krev přece nemůţe být dvě stě let
stará. To je přece vyloučené.“
„Je to vaše krev a není to vaše krev, Johne.“
- 20 -
 „To je pro mne vyšší matematika, pane.“
„Vypadá to tak. Třeba jde o početní úlohu zadanou
nejvyšším vládcem Luciferem.“
„Myslíte, ţe za tím vším je opravdu on?“
„Ano.“
„A ty, Suko?“
„Já také.“
Souhlasil jsem s nimi. „Zdá se, ţe je to tak. Jestliţe si
dám do souvislosti tento dopis s tím, co se událo dnes ráno,
nemohu mít jiný názor. Kříţ na nebi, naše nevolnost.
Obávám se, ţe to do sebe zapadá.“
„Lov na vás právě začal, Johne.“
„Opravdu jenom na mě?“ Rozhlédl jsem se.
„Domnívám se, ţe si vzal na mušku kaţdého z nás.“
„Jsem stejného názoru, Johne,“ souhlasil Suko.
„Existuje nějaká zbraň proti Luciferovi?“ Sir James se
opět vrátil k podstatě věci.
Pokrčil jsem rameny. „Vlastně ne. Nelze jej zničit.
Představuje nejvyšší Zlo, které existuje, co svět světem
stojí. Netroufám si tvrdit, ţe bych mohl odstranit zlo ze
světa. To není v lidských silách.“
„Co vlastně můţeme proti tomu dělat?“
„Odrazit jeho útok. Vrátit jej do podsvětí, ačkoliv
tomu moc nevěřím. Lucifer není Asmodeus. Je to
Belzebub, Bafomet a Asmodeus dohromady. Ti tvoří
ďábelskou trojici. Museli bychom dostat ze světa všechny
tři, abychom něčeho dosáhli.“
„Máme vůbec nějakou šanci?“
„Nemůţeme jej zničit. Vycházím z toho, ţe čekal dost
dlouho, neţ mohl konečně udeřit. Podle mého názoru začal

- 21 -
tehdy, kdyţ zasáhl prostřednictvím Lilith, která mi ukradla
znamení z kříţe.“
„Takţe kříţ by na něj nepůsobil?“
„To je velmi dobrá otázka, pane. Bohuţel vám na ni
nemohu dát odpověď. Ďábel kříţ nenávidí jako mor, stejně
jako Belzebub a Bafomet. Ale všichni tři dohromady tvoří
podstatu Lucifera, který jej svou mocí pravděpodobně
překoná.“
„Nezbývá nám nic jiného neţ jako pštros schovat
hlavu do písku,“ podotkl Suko.
„To nemám v úmyslu, milý příteli.“
„A co tedy?“ dotazoval se superintendant.
Můj smích asi nezněl příliš přesvědčivě. „Budu
bojovat, pane.“
Pozorovali mě zepředu i ze strany. Šéf a Suko.
„Ale jak?“ zeptal se tiše superintendant.
„To ještě sám nevím. Nemohu jen tak leţet v posteli a
čekat, co bude dál. Lituji.“
Suko mě přátelsky uhodil do ramene. „Zachoval bych
se stejně jako ty. Otázka zní, kde začneme.“
Sir James zvedl dopis. „To je naše jediná stopa,“
prohlásil.
„Ne docela. Myslím na kříţ, který jsem viděl na
obloze. Musí mít nějakou souvislost s tím dopisem.“
„Jistě, Johne. Dokud reagoval, nemohl vládce pekel
nic dělat. Bude-li reagovat dál, musí některé věci urychlit,
aby dosáhl svého cíle, dřív neţ bude pozdě.“
„Chce nás zničit?“ zeptal se Suko.
„To také,“ odpověděl jsem. „A současně zničit můj
kříţ. To je hlavní zbraň, kterou proti němu mám. Ani
samotný Lucifer se nemůţe přiblíţit, protoţe na koncích
- 22 -
kříţe jsou vyrytí archandělé. Dej si to do souvislosti se
vznikem Dobra a Zla. Zlo bylo poraţeno. Archandělé jej,
jeho poddané i Lilith uvrhli do hlubin zapomnění. Takto se
zrodil prvopočátek všeho. Takto se vyvíjel náš svět i
veškerý ţivot. Tehdy došlo k velkému boji, který pokračuje
dodnes. Nejen v této dimenzi, ale i v jiných. V našem
kaţdodenním počínání.“
„Hezky řečeno.“
Trhl jsem rezignovaně rameny. „Jiné vysvětlení
neexistuje. Kaţdopádně počítám s tím, ţe v příštích dnech,
moţná uţ hodinách, budeme stát před váţným
rozhodnutím, zda vsadit všechno na jednu kartu. Buď
vyhrajeme, nebo podlehneme!“
„Lucifera nelze zcela porazit!“ odporoval Sir James.
„Správně. Ale je moţné zahnat jej tam, kam patří.
Zpátky do jeho proklatého světa.“
„A kdo nám pomůţe?“ zeptal se Suko.
Byl jsem tak zaujatý vlastními myšlenkami, ţe jsem
hned nepochopil, kam míří. „Jak to myslíš?“
„Zůstaneme v tom boji osamoceni?“
„Chceš vědět, kdo nám pomůţe?“ tiše jsem se usmál.
„Mám ti vypočítat své přátele?“
„To nemusíš. Ţádný z nich nemá takovou moc, aby se
mohl postavit Luciferovi.“
„Takţe jsme zůstali sami.“
Suko si mnul čelo. „Moţná ne, protoţe jsi na něco
zapomněl.“
„Tak ven s tím!“
„Myslel jsem spíš na pomocníky z říše duchů.
Proroka, archanděly, krále Šalamouna, Hectora de Valbis i
královnu ze Sáby, kteří stojí na naší straně. Moţná bys
- 23 -
něčeho dosáhl i se Svatým Grálem. Neměli bychom
zapomínat ani na Karu a Myxina.“
Kývl jsem. „To by ve skutečnosti byla velmi mocná
síla.“ Svěsil jsem bezmocně ramena. „Škoda...“
„Škoda čeho?“
„Nemůţeme je jednoduše přivolat lusknutím prstů.“
„Tropíš si ze mne legraci?“
„V ţádném případě. V podstatě ti dokonce dávám za
pravdu. Jenom realizace je podle mého názoru nemoţná.“
Sir James zvedl ukazováček. „Ne tak docela. Jestliţe
je kříţ v nebezpečí, jestliţe se něco děje v jeho okolí,
potom si toho musely všimnout i jiné tajemné síly.
Nedopustí, aby byl kříţ zničen.“
„Také to tak vidím,“ přidal se Suko.
Já jsem byl značně skeptický. „A opravdu si myslíš,
ţe nás prorok a ostatní podpoří? Ţe přijdou a v pravou
chvíli se nám zjeví?“
„Ne, musel bys je vyvolat.“
„A dokáţu to?“
Suko na mne nevěřícně hleděl. „Johne, co to je za
nápady! Jedině ty přece můţeš kříţ aktivovat. Vyřkni
formuli a...“
„Ano, ano, dobře, ale já se na to dívám jinak. Nemohu
prostě uvést do pohybu věc, která zatím po pravdě řečeno
spí. Dosud jsme měli co do činění s domněnkami. Není zde
nikdo, kdo by nám je mohl potvrdit. Nevím, jestli to, co
dělám, je správné, nebo špatné...“
„Johne, ty ses zbláznil.“
„Asi ano, Suko. Tohle ráno mne šokovalo. V této
chvíli nevím, co mám dělat. Promiň. V tomto okamţiku se
nemohu dobře zorientovat. Ten zatracený dopis, zkouška
- 24 -
krve, to vše mne vyvádí z rovnováhy. Nemohu dál,
rozumíš?“
Sir James zasáhl. „Dohodněme se takto, Johne.
Vyčkáme zatím, co bude dál. Nejsme přece ţádní
strašpytlové a tohle jsme mohli očekávat. Nebudeme před
Luciferem schovávat hlavu do písku. Musíme bojovat.“
Čekal, co na to řekneme. Suko si jeho slova vysvětlil
po svém. Já se s tím ještě nevyrovnal.
„Uvidíme, co dál.“
„Mohu si vzít ten dopis, pane?“
„Jistě, Johne.“
Vzal jsem jej od něj, ale neschoval jej. V chodbě jsem
si jej ještě jednou přečetl. Suko nakukoval přes rameno a
četl jej se mnou. „To je vyhlášení války,“ zašeptal. „K
čertu, peklo nám vyhlásilo válku.“
„Bohuţel to není Asmodeova záleţitost,“ dodal jsem.
„Lucifer stojí o tři stupínky výš.“
Zastrčil jsem dopis do kapsy. „Jak se cítíš?“ zeptal
jsem se přítele.
Přejel si rukou čelo. „Tlak je pryč. Naštěstí. Ale
nejsem ještě úplně fit. A ty?“
„Nic moc.“
„Vytáhnout na Lucifera,“ řekl přítel s šibeničním
humorem. „Paneboţe, to bude něco.“
Neodpověděl jsem a myslel tentokrát na tak přízemní
záleţitost, jakou byla Glendina káva, kterou nám slíbila
připravit. Byla otočená zády, kdyţ jsme vstoupili do
předpokoje. Stála skloněná nad regálem se spisy.
„Tak jsme tady,“ řekl jsem odhodlaně, abych jí dodal
odvahy.
„Uţ teď?“ zeptala se.
- 25 -
 Zarazil jsem se, jako kdyţ do mne hrom uhodí.
Zatraceně, ten hlas, to přece není Glenda Perkinsová. Za
dlouhá léta naší spolupráce jsem jej dobře znal. Utkvěl mi
navţdy v paměti.
Tento hlas patřil někomu jinému.
Lilith, první nevěstce pekla a Luciferově druţce.

3
Před ní se táhla chodba. Byla temná, zároveň tu však
probleskovalo jakési světlo. Modré stíny vyplňovaly
prostor mezi zdmi, valily se nehlučně jako ranní mlha, aniţ
by postupovaly vpřed.
Nerozplývaly se, ačkoliv znovu a znovu vycházely z
bezedných pramenů.
Chodba vypadala jako bez začátku a bez konce.
Byla aţ příliš skutečná.
Vznášela se někde v prostoru leţícím mezi světy.
Působila dojmem tunelu vedoucího k věčnosti.
V ní stála postava.
Ţena s plavými vlasy rozpuštěnými po obou stranách
a připomínajícími křídla. Splývaly aţ na ramena. Vlastně to
byl tehdy nemoderní účes, který se však mohl stát módní
vlnou. S takovým účesem se chodívalo spát.

- 26 -
 Také ţenino oblečení vyhlíţelo spíše jako noční úbor
neţ denní šaty. Bylo to dlouhé, bílé, průsvitné roucho z
tenkého materiálu, který se kolem ţenina těla tiše vlnil.
Ţena byla bosá.
Mizela a opět se vynořovala mezi modravými
mlţnými obláčky.
Rukávy sahaly k loktům. Stála tam se spuštěnýma
rukama nehnutě a strnule jako socha.
Bledý ospalý obličej hleděl do hloubky chodby, jako
by chtěl proniknout skrz všudypřítomnou mlhu. Nesvítilo
zde světlo, ale přesto tu nebyla tma. Tajemná mlha ţila,
jako by byla nasycena určitými mikroorganismy, které
dopravily k ţeninu mozku magické poselství.
„Pojď k nám. Běţ dál a dívej se kolem sebe...“
Obličej ţeny sebou škubl. Byl to hezký obličej, ne jiţ
mladý, s modrošedýma očima a oduševnělým výrazem v
očích. Ţena rozuměla slovům, jenom se neodvaţovala
udělat první krok.
Vyčkávala...
Opět zaslechla vábení. Četné hlasy, které ji volaly, jí
připomínaly zvony.
„Pojď, Jane Collinsová, pojď. Jsi vyvolena, abys mu
přinesla poselství. Vyznáš se v říši temnoty. Uţ jednou jsi
patřila k těm, kteří slouţili ďáblu. Nyní máš příleţitost
dokázat, ţe jsi na tu dobu nezapomněla.“
Jane chtěla křičet, bránit se, ale tajemná mocnější síla
zabránila tomu, aby z jejích rtů splynulo byť jen slovo.
Ovlivňovala její vůli a hnala ji vpřed.
Vykročila.
Její chůze připomínala vláčné pohyby tanečnice.
Natáhla nohu a ponořila ji do mléčné mlhy.
- 27 -
 Musela se pustit touto cestou. Do nitra tunelu
vedoucího k věčnosti.
Mlha, stěny, podlaha tvořily ponurou scénu. Ten, kdo
by zahlédl jedinou účinkující osobu, musel by ji povaţovat
za strašidelné zjevení, ale Jane Collinsová byla bytost z
masa a kostí.
Chodba ji spolkla. Při kaţdém kroku měla pocit, ţe se
jí dotýkají chladné prsty. Její vlastní ruce jí poletovaly
kolem těla jako dva poplašení ptáci.
Pravá ruka byla delší neţ levá. Z pěsti něco vyčnívalo.
Čepel noţe ostrého jako břitva!
Byla velmi dlouhá. Stékala po ní tmavá sirupovitá
tekutina a odkapávala z ostří na zem, kde zanechávala
krvavou stopu.
Na rukou jí rovněţ lpěla krev.
Krev, samá krev...
Jane vypadala jako vraţedkyně, která prchá před
hrůzným zločinem.
Nepohybovala se normální chůzi, nýbrţ toporně jako
robot, kterého vlečou na neviditelném provaze.
Urazila jiţ kus cesty, ale konec chodby byl stále v
nedohlednu.
Zdálo se, ţe stojí na místě, ačkoliv se pohybovala
vpřed.
Potom něco zaslechla.
Nejdříve to znělo jako vzdálené bzučení kdesi daleko
v mlze, která ji obklopovala. Jane napínala sluch a chtěla
zjistit, co tohle bzučení znamená. Vychází z nějakého
přístroje, nebo od lidí?
Jane Collinsová opět vykročila. Čepel noţe byla téměř
čistá, všechna krev jiţ odkapala.
- 28 -
 Krvavá stopa však zůstala. Nebyl zde nikdo, kdo by ji
odstranil. Značila cestu, kterou Jane Collinsová prošla,
kdyţ se přiblíţila ke zdroji těch podivných zvuků.
Bzučení se změnilo. Nyní zaslechla píseň z mnoha úst,
aniţ zahlédla zpěváky.
Slyšela pouze muţské hlasy. Sbor basů nerušil jediný
čistý ţenský soprán.
Píseň ji vábila a přitahovala.
Šla zpěvákům naproti. Chtěla zjistit, kdo ji vábí.
Jane se nezastavovala. Mlha ji pohltila, obklopila její
tělo jako těsný šat.
Náhle mohla vidět a rozeznávat věci kolem sebe.
Uvnitř modři se něco zobrazilo. Tmavý, téměř černý
obraz, který vyrůstal z podlahy a mizel v mlze u
neviditelného stropu.
Zeď, vrata, dveře? Moţná vchod do věčnosti? Jane
Collinsová to nedokázala posoudit. Soustředila se na
překáţku, za níţ se ozýval monotónní nápěv.
Šla stále vpřed s pocitem, ţe dveře nebo zeď
přicházejí k ní. Bylo to podivné.
Před zdí zůstala stát.
Neslyšela vlastní dech. Připadala si jako duch, který
nepotřebuje dýchat. V pravé ruce stále svírala dlouhý nůţ,
ale levou ruku zvedla jako na povel.
Chtěla zaklepat.
K tomu uţ nedošlo. Dveře se rozletěly, jako by je
rozrazily neviditelné ruce. Vstoupila do sklepení, které se
nacházelo za tajemnými dveřmi.
Váhavým krokem přestoupila práh. Zůstala stát za ním
a rozhlédla se po temném, ale přesto rozeznatelném

- 29 -
prostoru, kde se přítomní pohybovali jako nejasné stíny
těch, kteří ţili ve skutečném světě.
Otevřela se jí jiná, cizí říše.
Strašidelná a lidem nepřátelská. Brutální, odpudivá a
zároveň svůdná.
Její pohled krouţil pomalu místností.
Postavy uţ nebyly jenom pouhé stíny. Seděly kolem
ní v půlkruhu a zpívaly.
Předtím Jane vnímala zpěv jako vzdálené hučení.
Teprve nyní jej slyšela zblízka a vnímala jej jako
mohutnou akustickou bouři, která ji uchvátila, jakmile
chtěla překročit práh.
Nápěv z hrdel nehybných stínů. Divoká sprška tónů,
které neměly nic společného s písněmi zpívanými v
kostelích a chrámech.
Ne, tyto hlasy byly temné.
Jako by vycházely z hlubin hrobů.
Příšerná monotónní melodie vyplňovala kaţdý závit
jejího mozku. Zdálo se, ţe ji chce strhnout do světa bez
hranic.
Netušila, co je před ní, ale pevněji sevřela nůţ, aţ jí
zbělely kotníky.
Opět zazněl povel.
Platil jí - a noţi v její ruce!
Pokračovala v cestě. Tělo sebou trhlo, kdyţ překročila
práh. V obličeji se nehnul ani sval. Rty se pevně semknuly
a vytvořily úzkou čárku. Její tvář nabyla dravčího vzhledu.
Jane si připadala jako socha nebo stínu podobná postava,
ţila však.
Monotónní melodie se příliš neměnila. Střídavě
stoupala a opět klesala do hlubokého temného brumenda.
- 30 -
 Byla to vůbec místnost, ve které se ocitla? Jane
nerozeznávala zdi a prostor jí obklopoval tak, jako by byl
ohraničený a zároveň bez hranic. Byl to vesmír plný
protikladů, jak jej malují umělci ve své fantazii?
Vesmír v malém. Prostoupený zlem a chaosem tak
příznačným pro říší pekla.
Před ní se kdosi pohyboval. Kmitl se jako stín, jako
odraz světla na zrcadle. Jane nerozeznala jeho obličej, ale
postava měla obrysy lidského těla.
Přicházel k ní.
Nebylo to nehmotné zjevení jako Spuk, který vládne
říši stínů. Ne, byl to podle vzhledu muţ. Jane cítila chladný
dotyk na své ruce.
Odváděl ji.
Jane jej ochotně následovala v tomto ničím
neohraničeném prostoru.
Připadalo jí, ţe jí chce něco ukázat. Přitom kráčel
jinou cestou, neţ kterou přišel k ní.
Vtáhl ji do půlkruhu.
Stín zvedl její pravou ruku i s noţem tak, ţe mířil
šikmo do hloubky, kde dokonce viděla cíl.
Cíl se nacházel před ní. Byl kulatý, s podlouhlým
temnějším místem uprostřed. Nemohla bohuţel rozeznat, o
co se jedná. Přitom zaslechla rozkaz, který jí projel hlavou
jako blesk.
„Bodni!“
Neváhala a švihla čepelí dolů. I kdyby se bránila,
nebylo by to nic platné.
„Bodni! Bodni! Bodni!“
Šeptající hlasy stále opakovaly jedno a totéţ. A Jane
se nebránila. Něco jí stříklo do obličeje. Pravděpodobně
- 31 -
krev. V té tmě to nebylo dost dobře poznat. Udeřila znovu
a znovu.
„Stop!“
Ruka ztuhla uprostřed pohybu. Z levé strany jí stékala
po ruce krev. Utírala ji volnou rukou.
Její okolí prozářilo tajemné světlo, jako by z
neexistující podlahy vyrazily malé plamínky.
Světlo se soustřeďovalo na předmět, do něhoţ vší
silou bodala.
Ne, nebyl to předmět. Člověka, který tam leţel
přivázaný v kole, velmi dobře znala.
Muţe, po jehoţ obličeji stékala krev z četných ran,
které mu zasadila svým noţem, znala dlouhá léta. Byl to
John Sinclair!
Jane Collinsová vykřikla...

4
Londýnské letiště. Muţi ve věţi nechali stroj z
Bombaje krouţit ve vzduchu, aby mohl podle letového
řádu odstartovat kliper do New Yorku. Teprve potom dali
povolení k přistání. Těţký stříbrný pták opustil mraky a v
paprscích slunce poskakujících po jeho trupu se snášel k
zemi.

- 32 -
 Aţ na dvě místa byl plně obsazený. Seděli zde svorně
Evropané i Asiaté. Přistání probíhalo jako obvykle.
Pasaţéři seděli vmáčknuti do svých sedadel, dokud stroj
nepřistál a pomalu nedoroloval na stojánku. Někteří lidé
projevili své nadšení nad úspěšným ukončením letu
uznalým potleskem.
Kdyţ výkonné motory ztichly, lidé si vydechli a
kabinou zahlaholila směsice hlasů hovořících různými
jazyky.
Nepřipojil se k nim pouze urostlý Ind sedící v
oddělení pro nekuřáky. Zůstal sedět tak dlouho, dokud
všichni ostatní pasaţéři nevystoupili. Teprve potom se
zvedl.
I po dlouhém sezení byly jeho pohyby vláčné a
pruţné. Výškou přesahoval ostatní pasaţéry téměř o hlavu.
V jeho obličeji se nehnul ani sval. Do bronzova zbarvená
kůţe byla hladká jako samet. Věnoval letušce letmý úsměv
a ztratil se v odbavovacím tunelu.
V ruce nesl hnědý kufr. Ani mrknutím oka nedal
najevo známky pohnutí, kdyţ procházel celní kontrolou.
Otevřel kufr, a dříve neţ mohl úředník něco říci, upřel na
něho svůj pohled.
Jeho černé oči fascinovaly celníka jako kobra svou
oběť.
„Můţete jít, pane,“ řekl a zaklapl víko kufru, aniţ do
něj nahlédl.
„Děkuji.“ Muţ z Indie se otočil a odcházel.
Krátce nato se celník probral z hypnotického stavu a
na Inda si ani nevzpomněl.
Ten jiţ kráčel napříč halou. Jeho světlý turban nebylo
moţné přehlédnout. K tomu měl evropské oblečení, šedý
- 33 -
oblek s jemnými prouţky a růţovou košili. Vše doplňovala
kravata se vzorem různě se překrývá jích geometrických
tvarů.
Kam se pohnul, všude budil pozornost. Kupodivu i
tady na letišti v Heathrow, kde přistávala letadla z celého
světa.
Ind zamířil ke stanovišti taxíků a vzal si první, který
se mu namanul.
„Zavezte mne do Scotland Yardu,“ řekl Mandra
Korab...

5
Výkřik zněl příšerně. Udeřil ji plnou silou do uší a
zdálo se, ţe nikdy neskončí.
Dveře se rozletěly a ostrý hlas se pokusil jej přerušit.
„Proboha, Jane, co se stalo?“
Výkřik skončil tichým naříkáním Jane Collinsové.
Zůstala nehybně sedět. Doširoka otevřené oči hleděly
upřeně do tmy mezi stíny na mrtvého, kterým byl její přítel
John Sinclair. Viděla ho, ale nedovedla si to srovnat v
hlavě.
Jane Collinsová se podívala na strop pokoje, odkud
okénkem přicházelo denní světlo. Cítila, jak se prohnula

- 34 -
matrace pod osobou, která vstoupila do pokoje a přisedla
na lůţko.
Byla to Sarah Goldwynová. Říkalo se jí také hororová
babička, protoţe si libovala v záhadách a hororech, při
nichţ naskakovala husí kůţe. Jane Collinsová se k ní před
nějakým časem nastěhovala a obě ţeny ţily ve vzácné
shodě.
Sarah Goldwynová ztěţka dýchala, protoţe musela
vyběhnout do schodů, kdyţ zaslechla ten hrůzyplný výkřik.
V jejím věku to ovšem bylo pochopitelné.
Starostlivě si prohlíţela leţící Jane. „Dobrotivé nebe,
dítě, co jsi dělala?“
„Já...já...“ Jane obtíţně shledávala slova.
„Něco se ti zdálo, vid?“
„Ano,“ vyhrkla Jane.
„Nějaký příšerný sen?“
„Příšerný,“ zašeptala Jane. „Noční můra. Něco
podobného jsem ještě nezaţila.“
Lady Sarah přejela rukou její zpocený obličej.
Mladá ţena leţela na posteli a z očí se jí vyřinuly slzy.
„Uklidni se, Jane, prosím tě. Byl to jenom sen.“
„Já vím, Sarah. Ale byl tak příšerně skutečný. Ţivě
jsem cítila všechny podrobnosti.“
„Chceš si o tom popovídat?“
Jane pohybem hlavy ukázala na lehátko. „To bych
ráda.“
„Poslouchám.“
Jane Collinsová začala vyprávět. Mluvila tiše, takţe
Lady Sarah musela pořádně napnout sluch, aby vůbec
rozuměla.

- 35 -
 Jane hovořila v silném pohnutí mysli. Rty se jí chvěly
a slova mnohdy uvízla v krku.
„Bodala jsem, Sarah. Vráţela jsem nůţ do jeho těla.
Já... já jsem zabila Johna Sinclaira.“
„Ne, Jane, tys to neudělala.“ Sarah se pokusila o
úsměv. „Byl to jenom sen.“
„Byla to hrůza. Mám strach z toho, ţe se můţe
opakovat.“
„To se uvidí.“
„Hrozný den,“ vydechla Jane. „Dnes je příšerný den.
A přitom svítí slunce.“
„Moţná je to právě tím.“
„Jak to myslíš?“
Lady Sarah pokrčila rameny a pohlédla do okna, kde
se mezi záclonkami rýsovala malá štěrbina. „Třeba to
způsobilo počasí. Horko nedělá lidem dobře, zvláště v
tuhle roční dobu. Je jako vězení, do kterého nás uvrhli....“
„Já vím. Ale stejně mám děsný strach. Proč bych
vraţdila právě Johna Sinclaira? Řekni mi, prosím tě, proč,
proč?“
„Jste si blízcí, dítě. To se stává, ţe ve snech se
objevují lidé, s nimiţ se častěji stýkáš. To je běţné.“
„Ale ne tak ţivě. K tomu ještě to prostředí. Byla to
dlouhá, mlhou naplněná chodba, která končila u dveří,
které se náhle otevřely. Nevím, jestli to byla místnost, nebo
nekonečný prostor. Slyšela jsem hlasy, zpívající stíny a...“
„Fantazie nám mnohdy dovede pořádně zamotat
hlavu, Jane. Neber si to tak.“
„Moţná bys mluvila jinak, kdybys něco takového
sama ve snu proţila. Bylo to skutečně hrozné.“
„Chceš si o tom promluvit s Johnem?“
- 36 -
 „Samozřejmě, protoţe jsem přesvědčena o tom, ţe to
má hlubší význam. Docházím k závěru, ţe se tady děje
něco, o čem jsme dříve neměli potuchy. Cítím to ve
vzduchu. Uchvacuje nás to a sráţí na kolena.“
„Výhrůţka?“
„Ano - jenom...“
Lady Sarah přikývla. „Nechceš zůstat leţet a
odpočinout si? Bylo by lépe, kdyby...“
„Ne, nemohu. Chci...“ Zakoktala se a strnula.
„Co je ti?“ Lady Sarah se podivila náhlé změně v
Janině zděšeném obličeji.
„Nevím přesně, ale mám dojem, ţe se schyluje k
něčemu hroznému.“
Pomalu vytahovala ruce, které měla schované pod
dekou.
Znovu vykřikla a tentokrát ani Lady Sarah nemohla
potlačit své překvapení.
Jane měla ruce aţ k loktům umazané od krve. V pravé
ruce svírala rukojeť noţe, na jehoţ ostří bylo vidět zaschlé
krvavé skvrny...

Jane Collinsová zavřela oči. Lapala po vzduchu a

nebyla schopna jediného slova. Kdyţ se její dech zklidnil,
mohla konečně zašeptat.
„Já... to nechápu. Omlouvám se. Je to příšerné.
Podívej se, Sarah, podívej se. Ta krev na mých rukou...“
- 37 -
 „Ano, ano, vidím ji.“ Také Sarah Goldwynová byla
ohromená. S tím nepočítala. Krev se jí vehnala do obličeje.
Chvěla se bázní, zavřela oči a přitiskla si ruce na ústa.
„Proč?“ zaštkala Jane. „Proč mám na rukou krev,
Sarah? Odkud se vzal ten nůţ? Můţeš mi to, prosím tě,
vysvětlit? Co jsem to udělala?“
„Nic, Jane, vůbec nic.“
„Ale tady je krev.“
„Musíš se nejdřív uklidnit, dítě.“
„Kdo mi dal ten nůţ - kdo? Já jsem s ním zabila
Johna...“
„Ve snu, Jane, bylo to ve snu.“
„Ano i ne. Nebyl to pravý sen. Ale bylo to tak
přesvědčivé, ţe... paneboţe, nerozumím tomu.“
Sarah Goldwynová vstala. Cítila však, ţe ji přepadla
slabá nevolnost. Musela se zachytit opěradla ţidle.
„Samá krev,“ šeptala Jane Collinsová. Kdyţ jsem
bodala, stříkala krev. Zabila jsem jej tímhle noţem!“
Sarah Goldwynová se pomalu otočila. Jane vypadala
hrozně. Pokoj se nacházel na slunečné jiţní straně. V
místnosti byl světlý nábytek a tapety stejné barvy. Sarah
Goldwynová měla k tomu své důvody. Přála si, aby Jane
zapomněla na svůj krutý osud.
Ale opravdu mohla zapomenout?
Vypadalo to, ţe ne. Nebylo snadné vyrovnat se s
ranami, které jí osud znovu a znovu zasazoval.
Proč právě Jane musí tak trpět? A kdo jí podstrčil nůţ?
Nebo se opět přihlásila doba, kdy byla čarodějnicí a
povaţovala ďábla za svého pána?
Lady Sarah se znovu otočila. Jane stále leţela bez
hnutí.
- 38 -
 Krví zbrocená předloktí se odráţela na pozadí bílých
prostěradel.
„Chceš si umýt ruce?“
„Ano, hned...“ Zvedla se na posteli. Kamenný výraz
jejího obličeje děsil. Její pohled byl prázdný a vyhaslý.
Zůstala sedět na pelesti a zírala na své tmavými skvrnami
poseté ruce. Nůţ upadl s lehkým bouchnutím na zem.
„Nevím, jak se to mohlo stát. Opravdu nevím.“
„To se vysvětlí.“
Jane pokrčila rameny. „Přitom si umím všechno ţivě
vybavit, rozumíš? Prostředí, tu chodbu, mlhu, namodralé
světlo...“ Pohodila hlavou a podívala se zpříma na Lady
Sarah. „Dokonce mám i stejné oblečení, svou noční
košili...“
„Zůstaň ještě v posteli.“
„Uţ ne.“ Pochybovačně se usmála. „Uţ budu v
pořádku. Podívej se na moje ruce. Viděla jsi je?“
„Přirozeně.“
„Není na nich ţádné zranění, ze kterého by vytékala
krev. Kůţe je stejně hladká jako předtím. Neumím si to
vysvětlit.“
„To není tvoje krev, Jane.“
„Ale čí potom?“
„Nevím.“
„Johna Sinclaira.“
„Ne!“ Sarah Goldwynová ji téměř rozčileně okřikla.
„Tomu nevěřím. On přece není mrtev. O tom se můţeš
přesvědčit, Jane.“
„Jsi si jistá, ţe ještě ţije?“
„No, vycházím z toho, ţe ano.“

- 39 -
 „Nevím, Sarah.“ Jane sklopila hlavu a svěsila přitom
ramena. „Víc uţ opravdu nevím, Sarah. „Mám v hlavě
všechno hrozně pomotané.“
„Ano, to vidím.“
Jane se zvedla. S obličejem bledým jako křída se
mechanicky vydala ke dveřím vedoucím do koupelny.
„Chtěla bych se osprchovat, Sarah. Buď, prosím tě,
nablízku.“
„Neměj obavy.“
Sarah Goldwynová kráčela za Jane. Obě důkladně
prohlédly koupelnu, v níţ se nacházela i sprcha. I sem
malým okénkem dopadal denní jas. Místnůstka byla světlá
a působila přátelským dojmem. Janiny ruce zde působily
jaksi nepatřičně.
Jane se ještě jednou otočila a spatřila na tvářích Lady
Sarah úsměv. Hororová babička chtěla ještě něco říci, ale
vtom se ozval telefon.
V kaţdém ze tří podlaţí byl aparát. I pod střechou, kde
měla Lady Sarah svůj strašidelný archiv.
„Omluvme, Jane.“
„Samozřejmě.“
Po pátém zazvonění zvedla Lady Sarah sluchátko.
Ohlásil se jí cizí muţský hlas. Zdvořile se dotazoval, zda
můţe hovořit s Jane Collinsovou.
„Ne, pane, právě se sprchuje.“
„To je škoda. Zavolám tedy ještě jednou.“
„Můţete mi sdělit své jméno?“
„Ach pardon, zapomněl jsem se představit. Jmenuji se
Mandra Korab.“
„Tak to jste vy? Jste Ind, nemýlím-li se.“
„Vy mne znáte?“
- 40 -
 „Bohuţel ne osobně, ale John Sinclair se nejednou
zmiňoval o vašich hrdinských činech.“
„Jistě přeháněl.“
„Nu, to nevím. Máte nějaký zvláštní důvod, proč s ní
potřebujete hovořit?“
„Ano, ale mohu jej sdělit jenom jí osobně. Jedu do
Scotland Yardu. Tam bychom se mohli sejít.“
„Řeknu jí, kam má jet. Stejně se chtěla setkat s
Johnem Sinclairem.“
„Má k tomu důvod?“
„Zajisté. A velmi váţný.“
„Mohu se jej dozvědět?“
Lady Sarah okamţik otálela, ale potom se rozhodla.
„Jedná se o sen.“
„Stejně jako v mém případě. Řekněte jí, prosím, ať
spěchá.
„O co jde?“
„O peklo, paní Goldwynová, o nic menšího neţ o
peklo.“ S těmito váţným tónem vyřčenými slovy zavěsil.
Úsměv, který jí pohrával kolem koutku úst, se vytratil.
S váţným obličejem poodešla ke koupelně.
„Kdo to byl?“ Jane se snaţila křikem přerušit šumění
sprchy.
Lady Sarah otevřela dveře. Jane ucítila průvan a
prostrčila hlavu skulinou zasouvacích dveří.
„Řekni mi, kdo to byl?“
„Mandra Korab!“
„Coţe?“ vykřikla Jane.
„Ano, ten Ind. Chtěl s tebou mluvit. Bude tě čekat u
Johna Sinclaira ve Scotland Yardu. Myslím, Jane, ţe půjde
o tvůj sen, protoţe i on chtěl hovořit o nějakém snu.“
- 41 -
 Jane vystoupila ze sprchy. V obličeji se jí zračilo
překvapení. „To... to nemůţe být pravda.“
„Na mou duši, nelţu.“
Prohrábla si mokré vlasy. „On měl sen, já jsem měla
sen. Jak tohle můţe skončit?“
Lady Sarah pokrčila bezmocně rameny. Potom řekla:
„Doufejme, ţe se vaše sny rozplynou jako tahle pěna.“
„Tomu příliš nevěřím,“ odvětila Jane...

6
Ten prokletý hlas mě rozčílil tak, ţe jsem byl mírně
šokovaný a chvíli jsem nebyl schopen se pohnout.
Lilith a Glenda. Glenda promluvila Lilithiným hlasem.
Jak je to moţné?
Suko se drţel zpátky. Věděl najisto, ţe tuhle záleţitost
mohu vyřešit jenom já sám. Glenda byla stále otočená
zády. Připlíţil jsem se po špičkách k ní a chtěl jí poklepat
na rameno. Vtom se dívka otočila.
„Johne,“ vyhrkla. „Paneboţe, tys mě vylekal.“
Vytřeštěně jsem na ni hleděl. Víc jsem nemohl dělat.
Její hlas zněl opět normálně. Nikde ani stopy po Lilith.
Glenda zvedla ruku a zamávala mi jí před obličejem.
„Haló, jsi při smyslech?“
„Ovšem,“ zašeptal jsem.
- 42 -
 „No a?“
„Co má být?“
„Zíráš na mě, jako bys neměl všech pět pohromadě.
Připadá mi, ţe mne dnes vidíš poprvé. Asi ti to počasí
opravdu leze na mozek, jinak...“
„Glendo, před chvíli jsi mluvila jako někdo úplně
jiný.“
„Paneboţe,“ odmítavě mávala rukama. Potom rychle
uskočila stranou. „Tenhle chlap mě uţírá nervy. Já z něj
nakonec onemocním.“
„Glendo, prosím tě, já neţertuji.“
„Suko, řekni mu něco.“ Postavila se ke kávovaru.
„Bylo to opravdu velmi zvláštní.“
„Co bylo zvláštní?“
„Ta věc s tebou.“
„Nic jsem nedělala.“
„Téměř nic, Glendo. Jenom jsi promluvila cizím
hlasem, kdyţ jsme vstoupili.“
Její pohled zřetelně napovídal, ţe si myslí, ţe jsme se
oba zbláznili. „A co jsem řekla?“
„Řekla jsi: Uţ teď.“
„A dál, Johne?“
„Dál nic. Jenom tvůj hlas zněl jinak. Poznal jsem ho.“
Glenda se chtěla ušklíbnout, ale nepodařilo se jí to.
„Zajímavé,“ řekla. „Smím se zeptat, jakým hlasem jsem
vlastně promluvila? Snad ne jako Margaret Thatcherová?“
„Ne, je to horší. Byl to hlas jisté Lilith.“
„Coţe?“ vykřikla Glenda, která o její existenci rovněţ
věděla. „Hlasem Luciferovy nevěstky?“
„Ano.“

- 43 -
 Zasmála se. Lehce, zvonivě, ale potom se smích
zlomil a v očích jí blýsklo poznání. Pokrčila rameny. „To
je opravdu velmi neobvyklé,“ řekla. „Ale já si skutečně nic
takového neuvědomuji.“
Posadil jsem se. „Myslíš teď na Lilith?“
„Ano, přirozeně. Jestliţe jsem promluvila jejím
hlasem, potom musí...“ Udeřila se rukou do čela.
„Nicméně, Johne, něco by na tom mohlo být.“
„A co?“
„Mám takový zvláštní pocit...“ Prsty si pročísla vlasy.
„Co s pocitem, Glendo.“
„Já vím. Proto se to snaţím vyjádřit slovy... Bylo to
chvilkové zatemnění mysli...“
Zvedla hlavu. V jejích očích jsem viděl prosbu.
„Rozumíš mi, Johne?“
„Ne úplně. To můţe správně popsat jenom ten, koho
to postihlo.“
„O co přesně šlo?“ zeptal se Suko. „Můţeš si na to
vzpomenout? Přišlo to náhle...?“
„Ano, jako blesk.“ Podívala se směrem ke skříni na
spisy. „Chtěla jsem vytáhnout jeden dopis staršího data. Uţ
jsem se sklonila, kdyţ se mne to zčistajasna zmocnilo. Jako
šok.“ Hleděla na nás. „Trvalo to jen pár vteřin.“
„To právě udeřila Lilith,“ řekl jsem.
„Jak je to moţné?“
Bezmocně jsem pokrčil rameny. „Zeptej se mne na
něco jednoduššího, Glendo. Opravdu nemám zdání.“
„Ale můţeme si to domyslit,“ ozval se Suko.
Zamířil ukazováčkem na mou hruď. „Máš na krku
kříţ, Johne. Předtím tě vţdycky ochránil, teď se nám

- 44 -
ovšem můţe stát osudným, protoţe nás spojuje s
Luciferem. Je to tvůj kříţ, Johne, to přece nemůţeš popřít.“
„Ne. to opravdu nechci.“
„Jaké moţnosti nám ještě zbývají? O ţádných jiných
nevím.“
„Předpokládejme, ţe se nemýlíš, Suko. Co mám podle
tebe udělat?“
„Odloţ jej.“
„Ale tím bych byl bezbranný. Moţná, ţe Lucifer čeká
právě na to. Moţná se dosud neobjevil, protoţe ještě
vlastním kříţ a jsem pod jeho ochranou.“ Můj hlas zazněl o
poznání ostřeji. Sukový poznámky mě poněkud rozčílily a
nechtěl jsem si připustit, ţe by mohl mít pravdu.
„Nerozčiluj se, Johne. Je to jedna z moţností. Jenom
mne to tak napadlo.“
„Ne, na to nemohu přistoupit.“
Přerušilo mne zazvonění telefonu. Glenda zvedla
sluchátko, ohlásila se a usmála. „Ahoj, Jane.“
Díval jsem se po očku a všiml si, jak Glenda sevřela
rty. „To je pro tebe,“ řekla a předala mi sluchátko.
„Je to Jane a zdá se mi nějaká divná.“
„To je moţné.“
Ohlásil jsem se. Glenda nelhala. Janin hlas nezněl
podle mého názoru divně, ale připadala mi rozrušená.
„Johne, musím se tebou ihned sejít ve tvé kanceláří.
Potřebuji s tebou mluvit.“
„O co jde?“
„Jedná se o sen.“
„Sny jsou...“

- 45 -
 „Neţertuj, prosím tě. Byl to příšerný sen a ty jsi v něm
hrál jednu z hlavních rolí. Ale nejsem sama, kdo tě chce
navštívit. Jede k tobě také Mandra Korab...“
„Mandra?“ vykřikl jsem. „Z Indie?“
„Volal mi.“
„Proč mi nic neřekl?“
„Zeptej se ho sám. Zatím na shledanou.“ Rychle
zavěsila a já zůstal stát se sluchátkem v ruce jako opařený.
„Co se děje?“ chtěl vědět Suko.
„Hm,“ řekl jsem zamyšleně a vrátil se k nim. Suko
zopakoval otázku.
Usmál jsem se. „Dostaneme návštěvu.“
„A koho?“ zeptala se Glenda. „Myslela jsem, ţe přijde
Jane. Objeví se tady ještě někdo jiný?“
„Ano - Mandra Korab!“
„To nemůţe být pravda,“ zašeptal Suko.
„Proč by Jane Collinsová měla lhát?“
„Mandra.“ Inspektor pokýval hlavou. „Proboha, co ten
tady chce?“
„Určitě tu není na výletě. On i Jane měli zvláštní sen,
pokud se nemýlím.“
„Tomu nerozumím,“ řekl Suko.
„Já také ne, ale musíme se s tím smířit. Jde o sny.“
„Jaké sny?“
„To mi neřekla.“
Glenda se vmísila do hovoru. „Nerozumím tomu, proč
nám Mandra nedal vědět, ţe má v úmyslu přiletět.“
„To je zatím záhada,“ odpověděl jsem. „Kaţdopádně k
tomu jistě měl pádný důvod.“

- 46 -
 „Má to něco společného s tím, co jsme proţili?“
vydechla Glenda. Otřepala se jako pod ledovou sprškou.
„Já mluvím cizím hlasem, ty, Johne, vidíš kříţ na obloze...“
„A od Sira Jamese jsem dostal dopis psaný krví o tom,
ţe na mne Lucifer pořádá hon.“
Tato věta Glendu šokovala. „Co jsi dostal?“
„Přečti si jej sama.“
Podal jsem jí dopis. Přeletěla jej pohledem. „To je
zlé,“ zašeptala. „Paneboţe, to je opravdu zlé. Co chceš
proti tomu podniknout?“
„Nic, Glendo. Musíme čekat. Vycházím z toho, ţe
Lucifer na nás nalíčil past a teď čeká, kdy se do ní
chytíme.“
„Myslíš?“
„Nejsme uţ náhodou v ní?“ podotkl Suko.
„To není vyloučeno. Kromě toho se domnívám, ţe
také Jane Collinsová a Mandra Korab se chytili do sítě.
Zatím o tom nevědí.“
Glenda zdvihla obočí. „Nezbývá nám vlastně nic
jiného neţ čekat na Mandru Koraba.“
„Jistě.“
Uvaţoval jsem. Cesta z Indie do Londýna není ţádnou
procházkou. Jestliţe se Mandra vydal na tak dlouhou pouť,
určitě k tomu měl závaţný důvod. Co by to ale mohlo být?
Lámal jsem si hlavu, aniţ bych došel k nějakému
řešení. Mandra nebyl Evropan. Pocházel z úplně jiné
kultury. Bojoval sice proti zlu, ale jinými prostředky neţ já.
S kříţem nebo křesťanskou mytologií to nemělo nic
společného. Jeho světem byly indické a asijské báje.
Jestliţe se objevil zde, znamenalo to, ţe se naše dva okruhy
překryly.
- 47 -
 To by ostatně nebylo poprvé. S Mandrou jsem uţ v
minulosti častěji spolupracoval při hledání způsobu jak
potlačit moc démonů.
Vzpomněl jsem si na dopis. Lucifer jej napsal krví.
Krví, která byla shodná s mojí vlastní. Náhoda?
Nevěřil bych na náhodu, pokud se týkalo Lucifera.
Byl příliš rafinovaný. Peklu není radno důvěřovat.
Čekali jsme na Mandru.
Nikdo z nás nepromluvil. Ale v kaţdém to vřelo. Suko
se trochu křečovitě nutil do úsměvu. Glenda znovu a znovu
zajíţděla prsty do vlasů. Já jsem naopak nervózně
pohyboval prsty. Suko sloţil hlavu do dlaní, jako by
přemýšlel o velmi sloţitém problému.
A venku se usmívala čistá obloha prozářená sluncem.
Na můj vkus bylo poněkud nepřirozené světlo. Ţluté, místy
s načervenalými paprsky, které všemu dodávaly neobvyklý
lesk.
Glenda se podívala na hodinky. „Uţ by tu měli být,“
zašeptala.
„To záleţí na dopravní situaci.“
„Ano, Suko.“ Vstala. „Připravím čerstvou kávu.“
„To je výborný nápad, Glendo. „A nezapomeň na čaj,“
poradil jsem jí. „Mandra jej zboţňuje a Suko taky.“
„Samozřejmě.“
Sotva opustila místnost, aby se postarala o vodu, ozval
se telefon. Suko seděl nejblíţ. Zvedl sluchátko a kývnul na
mne.
Mandra uţ dorazil.
Suko se nabídl, ţe jej vyzvedne dole v hale.
Zamnul si ruce. „Teď jsem skutečně zvědav, o co
běţí.“
- 48 -
 Setkal se s Glendou mezi dveřmi. Glenda zčervenala,
kdyţ zaslechal, ţe Mandra je uţ tady. Trpěla slabostí pro
našeho urostlého indického přítele s očima jako uhel.
Byl jako vţdy plný ţivota. Světlý turban měl
perfektně zapletený kolem hlavy. Oblékl si šedý módní
oblek s bílou košilí. Glendě téměř znachověly tváře, kdyţ ji
Mandra obřadně a přitom dvorně pozdravil.
Hleděli jsme chvilku na sebe a potom se objali. Slyšel
jsem, jak si Mandra zhluboka oddechl. „Vy ţijete,“ řekl
radostně. A dodal: „To je strašně důleţité.“
„Proč bychom neměli ţít?“
Mandra postavil kufr na zem. Jeho oči potemněly.
„Nepřijel jsem za vámi bez příčiny. Vím, ţe dozrál čas.“
„Do jaké míry?“
„Naplnil se můj sen. Sen o krvi, smrti a umírání.“
„A my v něm hrajeme hlavní roli, Mandro?“
„Tak jest, Johne.“
Glenda servírovala kávu a čaj. Kdyţ ji Mandra obdařil
děkovným úsměvem, opět se začervenala. Kromě toho jí
pochválil čaj, takţe Glenda roztávala jako jarní sníh.
I přes váţnost svého postavení jsem nebyl schopen
potlačit shovívavý úsměv.
Uvidíme, co bude dál.
Ind usrkl první doušek a obrátil se na mne. „Vlastně
jde o tebe, Johne.“
„Pokračuj.“
Přejel si rukou čelo. „Musím ti připomenout případ,
který jsme spolu kdysi řešili.“
„Takových byla spousta.“
„Správně. Mám na mysli jenom jeden z nich.
Připomenu ti jej jediným slovem: Aibon.“
- 49 -
 Přikývl jsem.
Mandra pokračoval. „Chtěli mne tehdy připravit o
mých sedm dýk. To je pryč, překonal jsem to a mám své
dýky opět ve svém drţení. Ale nechme to, protoţe tato věc
není v této chvíli rozhodující. Jinak je tomu však s kolem
času.“
Strnul jsem. Na tohle jsem měl přece přijít sám. Ano,
kolo času se nacházelo na Aibonu. Bylo to div magie, který
lze těţko vysvětlit. Kdo s ním byl spojený, mohl proţít
budoucnost, jestliţe se kolo otočilo napravo. Otočilo-li se
doleva, mohl hledět do minulosti. Já jsem to nikdy nezaţil
na vlastní kůţi, ale Mandra ano.
Zahlédl můj pohled a řekl: „Uţ si vzpomínáš, Johne?“
„Aby ne,“ vydechl jsem.
„Potom si také vzpomeneš, ţe i já jsem se jednou
spojil s kolem času.“
„To je pravda.“
Mandra přešel velmi opatrně k jádru věci. „Připoutal
jsem se k němu a kolo se otočilo.“
„Napravo.“
„Správně. Nahlédl jsem do budoucnosti.“
Glenda a Suko se ani nepohnuli. V jejich obličejích se
zračilo napětí a mně běhal mráz po zádech. „Mandro,
prosím tě, mluv dál.“
„Bude to pro tebe kruté, Johne.“
„Pokračuj.“
„Tak dobrá. Otočil jsem se doprava. Co jsem přitom
cítil, to vám nebudu vysvětlovat, ale mohl jsem pohlédnout
do budoucnosti.“ Jeho hlas se nepozorovaně zvýšil. „Díval
jsem se a viděl jsem, co se má stát. Byl jsem tím zdrcen,
já...“
- 50 -
 Odmlčel se.
„Ty jsi to zapomněl,“ vykřikl jsem.
„Ano,“ odpověděl, „opravdu jsem to zapomněl nebo
nevědomky potlačil v paměti. To ti teď, Johne,
nevysvětlím. Kaţdopádně to bylo příšerné. Před několika
dny se vše změnilo. Měl jsem sen, který mi vše opět
připomněl. Ten sen mi připadá jako poselství. Závěs, který
rozhrneš, abys vyhlédl do ranního rozbřesku. Znovu jsem
nahlédl do hlubin času, pohyboval jsem se v minulosti. Ve
snu jsem znovu proţil příběhy z krajiny Aibon.“
„To znamená, ţe se ti vrátila paměť.“
„Správně, Johne. Ale bylo to ještě horší neţ poprvé.
Všechno mi opět proběhlo před očima a já se nevýslovně
zděsil.“
„Co se stalo?“ křikl jsem netrpělivě.
„Jane Collinsová. Ano, viděl jsem Jane Collinsovou.
V pravé ruce drţela dlouhý nůţ. Jako smyslů zbavená
bodala do nějaké leţící postavy, aţ ji zabila. Musím ti říkat,
kdo to byl, Johne?“
Podíval jsem se mu zpříma do obličeje. „Ne, Mandro,
nemusíš mi to říkat. Tuším to. To do mne Jane bodala.“
„Správně, Johne, Jane Collinsová tě zabila.“

- 51 -
 7
Dlouhé vteřiny neříkal nikdo nic. Potom jsem přerušil
pochmurné mlčení. „Sen,“ zašeptal jsem. „Jane Collinsová
měla také nějaký sen.“
„Byl to stejný sen?“ zeptal se Mandra.
„To nevím. Hovořila o nějakém strašném snu. O noční
můře, která ji k smrti vyděsila.“
„Potom pravděpodobně viděla vraţdu, kterou na tobě
spáchala, Johne. Nic jiného si opravdu neumím představit.“
„Zeptáme se jí, aţ přijde. Bude tady za pár minut.“
Suko přistoupil ke mně. Poloţil mi ruku na rameno.
„Johne, jsme tady s tebou. Uděláme, co je v našich silách,
abychom ti pomohli. Postavíme se spolu s tebou proti
osudu.“
„Je to vůbec moţné, kdyţ Lucifer v pozadí tahá za
provázky? Umínil si, ţe mne zničí, a vtahuje do toho kruhu
kaţdého z nás.“
„Ať se snaţí,“ řekl Suko plný optimismu. „Kromě
toho víme o blíţícím se nebezpečí. Tím je méně
nebezpečné.“
„To neplatí v případě Lucifera.“
„Johne, nebuď tak skeptický.“
„Ale mně nic jiného nezbývá. Tentokrát je to velmi
váţné. Kromě toho jsem přesvědčen, ţe náš protivník je o
všem, co podnikáme, dobře informován. Věř mi, ţe je to
tak...“
„Jak jsi na to přišel?“ zeptal se Mandra.
„Díky svému kříţku.“

- 52 -
 Tohle nečekal. Ustoupil o krok. „Můţeš mi to
vysvětlit podrobněji?“
„Ano. Uţ delší dobu cítím, ţe mne někdo vodí na
provázku jako loutku. Nezapomeň, ţe Lucifer nezůstává
osamocen. Také on má pomocníka. Nemám teď na mysli
armádu démonů, kteří mu donášejí. Pro mne je
nejdůleţitější jiná osoba, která je rovněţ na jeho straně.
Lilith!“
Mandra souhlasně přikývl. „Ano, to jméno je mi
povědomé. Nenazývá se tak jeho první nevěstka?“
„Správně.“
Odkašlal si. „Přirozeně nebude jednoduché bojovat
proti oběma.“
Mluvil jsem dál: „A Lilith se postarala, aby z mého
kříţe zmizela jistá znamení. Zaţil jsem, ţe se ve středu
kříţe něco zjevilo. Byl to její obličej, z něhoţ vyzařovala
stejně krutá síla jako z Lucifera. Byl jsem neustále pod
jejím vlivem, aniţ bych to zpozoroval, a přitom jsem
vybojoval četné vítězné bitvy. Drţela mě na oprati. Lucifer
ji uţ nepotřebuje. Chce mě zničit. Viděl jsi to přece na kole
času. Je to velmi jednoduché.“
„A Jane má být tím, kdo to provede.“
„Jestliţe se temná věštba naplní.“
„Mandra přikývl. Odkašlal si a černé obočí se mu
stáhlo. „Co můţeme proti tomu dělat?“
„Bránit se, pokud to půjde!“
„To znamená, ţe to chceš zkusit?“ dotíral Suko.
„Mám snad jinou volbu? Musím se nechat spojit s
kolem času. Musím se připravit.“
„Budeš bojovat proti samotnému osudu,“ konstatoval
Mandra.
- 53 -
 „Jistě.“ Pokrčil jsem rameny. V tomto okamţiku jsem
navenek působil velmi odhodlaně, ale v nitru jsem
potlačoval obavy. Zřetelně jsem cítil, jak ve mně narůstá
úzkost. „Co je to osud?“ poloţil jsem řečnickou otázku.
„Dá se ve spojení s osudem hovořit o náhodě? V poslední
době jsem se touto otázkou trochu zabýval, protoţe jsem
tušil, co se na mne řítí. Matematici, fyzikové i filosofové
jsou toho názoru, ţe náhoda neexistuje. A také neexistuje
ţádný nezvratitelný osud. V současné době se vědci snaţí
připravit takový model myšlení, aby se náš svět mohl opět
postavit na základy, které jej sjednocují. Odporují
Einsteinovi, ale zdá se mi, ţe právem.“
„To je těţké pochopit,“ ozval se Suko.
„Já to také přirozeně neberu naprosto váţně, ale ani to
úplně neodmítám. Je třeba experimentovat, soustřeďovat
výsledky, které skutečně budou svědčit o tom, ţe je moţno
náhodu vyloučit. Ţe je všechno v pohybu a vše souvisí se
vším. Je to koloběh minulosti, přítomnosti a budoucnosti.
Všechno tu uţ jednou bylo, všechno se znovu vrátí.“
„Týká se to i vraţdy spáchané na tobě?“ zeptala se
Glenda.
„Moţná.“
„To je tučné sousto,“ přidal se Suko. „Filosofie pro
pokročilé.“
„Pokouším se v tom vyznat.“
„Pro mne za mne, proti tomu bych nic neměl, ale ty se
chceš dostat do toho koloběhu!“
„Ano, protoţe vím, ţe z něj nemohu uniknout. Lituji,
Suko, ale jinak to nejde. Nemá smysl před tím utíkat.“
„Asi máš pravdu.“ Přítel jen pokrčil rameny. „Dovolíš
nám aspoň, abychom hledali způsob, jak ti pomoci?“
- 54 -
 „Dokonce v to doufám.“
„Ale jsme příliš slabí,“ šeptla Glenda. „Musel by sis
najít ještě jiné pomocníky.“
„Ano, proroka, archanděly, svůj kříţ...“ Optimisticky
jsem se zasmál. „Všechno je moţné. Jenom stále ještě
nevím, kdo je prorok. Tvoří jej tři osoby, trojlístek osob či
duchů, jejichţ jména zatím neznám.“
Mandra Korab se optimisticky pousmál. „Jistě na to
brzy přijdeš.“
„Tím by se splnilo jedno z mých velkých přání.“
Dostali jsme návštěvu. Jane Collinsová se z vrátnice
neohlásila. Šla rovnou nahoru, otevřela dveře, překročila
práh a byla zde.
„Co se děje?“ zeptal jsem se.
Ztěţka oddychovala. „Nebudeš mi věřit, jak jsem
ráda, ţe vás tu vidím ţivé a zdravé.“ Vstoupila dovnitř a
zavřela za sebou dveře.
„Proč bychom měli být mrtví?“ ptal jsem se.
„Johne, ty nevíš, co se mi zdálo.“
„Ale Jane, vím to. Tys mne ve snu zabila.“
Ulekla se. „Tys uţ o tom uţ slyšel?“
„Dokázal jsem si to domyslit. Mandra Korab proţil
stejný sen jako ty.“
„Ach tak...“ Sklopila odevzdaně hlavu a vzala si šálek
kávy. Jane vypadala rozcuchaně. Asi velmi spěchala a
nestačila se učesat. Přes kalhoty a pulovr měla přehozený
tenký plášť.
Napila se, potom odloţila šálek a zašeptala: „Byl to
příšerný sen, Johne. Aţ hrozivě skutečný. Měla jsem nůţ a
dělala jsem věci, nad kterými ještě teď kroutím hlavou.

- 55 -
Zabila jsem tě. To vše jsem musela vytrpět. Potom jsem se
probudila a vykřikla.“
„Co se stalo?“ ptala se Glenda.
„Leţela jsem v posteli. Lady Sarah slyšela můj křik.
Přišla a sedla si na okraj postele. Po nějaké •chvíli odkryla
deku a uviděly jsme tu hrůznou podívanou současně. Moje
ruce byly aţ po lokty od krve.“
Zbledl jsem. „Co to povídáš, Jane?“
„Ano, zbrocené krví. To ale není všechno. V pravé
ruce jsem drţela vraţednou zbraň.“
„Neuvěřitelné!“ vzdychla Glenda.
„Můţeš se zeptat Lady Sarah.“
„Věřím ti. Ale - jak je to moţné?“
„Přesné vysvětlení neexistuje,“ řekl Mandra. „Ale
vím, ţe podobné sny jsou jiţ zdokumentovány. Jsou aţ
neskutečně opravdové. Vyjevují budoucnost, kterou snící
lidé ve spánku proţívají neuvěřitelně realisticky. Z toho
musíme bohuţel vycházet. Kdyţ uváţíme, jakou mocí
vládne Lucifer, není tento sen nijak neobvyklý.“
Byla to slova k zamyšlení. Chtěl jsem vědět víc, a
proto jsem se zeptal: „Jane, proţila jsi hrozné okamţiky.
Chtěla jsi mne zabít?“
„Ano.“
„Kde se to odehrálo?“
„V nějaké místnosti, v hale, prázdnotě, v jiné dimenzi,
nevím. To všechno je moţné, Johne. Nemohu to říci
přesně. Spala jsem a přitom byla uvrţena do toho strašného
světa. Tam jsem proţila všechnu tu hrůzu. Šla jsem
dlouhým tunelem, ve kterém se válela modročerná mlha.
Potom jsem narazila na dveře, které se otevřely. Ocitla
jsem se v prostoru, kde se pohybovaly tajemné stíny.
- 56 -
Promlouvaly ke mně. Rozkázaly mi, abych šla k muţi
připoutanému na kolo.“
„Kolo času,“ poznamenal jsem.
„Myslím, ţe ano.“
Sloţil jsem hlavu do dlaní. „Tys tedy také viděla kolo
času. Ale nestálo v Aibonu? Je moţné, Jane, ţe ses ocitla v
Aibonu?“
„Ne, tomu nevěřím.“
„Proč ne?“
„Protoţe Aibon vypadá jinak. Mluvil jsi o zelené
krajině. Já jsem kráčela tunelem a potom se za dveřmi
objevil svět stínů. Určitě se nejednalo o Aibon.“
„Kdo zná tu krajinu dopodrobna?“ vmísil se Suko.
„Johne, ty jsi tam býval dost často. Znáš tam opravdu
kaţdý kout, kaţdý kámen?“
„Ne.“
„No prosím.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Kromě toho nemohu uvěřit
tomu, ţe se jednalo o Aibon, protoţe i Mandra byl v té
krajině upoután na kolo času.“
„Máš lepší nápad?“ pokračoval Suko.
„Moţná. Za vším vězí Lucifer. On tahá za nitky.
Domnívám se, ţe se kolo času nachází v jeho říši.“
„Potom je ovšem musel v Aibonu ukrást.“
„Správně, Suko.“
Mandra rovněţ přispěchal s otázkou. „Co je to ta jeho
říše? Jak se jmenuje svět, kde panuje Lucifer?“
„Říká se mu peklo.“
„Ty to tam znáš?“
Skromně jsem se usmál. „Částečně. Ale kdo z nás by
je mohl přesně určit či popsat?“
- 57 -
 „Ano,“ dal mi Mandra ochotně za pravdu. „Je všude.
Peklo je bez hranic. Můţe se nacházet v duších lidí stejně
jako v tisícimetrové hlubině.“
„Přesně tak.“
„Mám strach,“ zašeptala Jane. „Mám příšerný strach.
Musíme něco udělat, aby se ten děsivý sen nestal
skutečností. Já... nevím, co mám dělat!“ Pohledem prosila
o radu.
Nemohl jsem jí pomoci.
Přesto jsem jí odpověděl. „Jane, jsem připraven
přijmout svůj osud. Co tomu říkáš?“
Rozšířily se jí oči. „Opravdu chceš, aby tě Lucifer
chytil do pasti?“
„Chci, aby se ta záleţitost s konečnou platností
rozhodla.“
„Jsi si vědom, Johne, ţe můţeš prohrát?“
„S tím musím vţdy počítat. Je jedno, o jaký případ se
jedná. Kaţdý nový úkol, kaţdé nové nasazení pro mne
znamená ohroţení ţivota. Promiň, ale je to tak.“
„Rozdíl je jenom v tom, ţe Lucifer není nějaké
venkovské strašidlo. Představuje absolutní zlo,“ podotkl
Suko.
„Já vím.“
„Existuje něco, co by tě od toho mohlo odradit?“
zeptala se Glenda.
„Určitě ne.“
„Máš proti sobě také Lilith,“ pokusila se ještě jednou
Jane Collinsová.
„To je mi jasné.“
„Já,“ zastal se mě Mandra Korab, „bych na Johnově
místě jednal jako on.“
- 58 -
 „Omrzel tě snad ţivot?“ vykřikla Jane.
„Ne, ale kaţdý si má zvolit svou cestu. John nebude
sám. Nevydal jsem se na cestu s prázdnýma rukama.“
Sklonil se, vzal kufr a poloţil jej na Glendin psací stůl.
Otevřel zámky a zvedl víko kufru. Otočil jej tak, abychom
se mohli podívat dovnitř. „Co vidíte?“ zeptal se.
„Sedm dýk,“ šeptla rychle Glenda.
Přikývl. „Ano, sedm dýk určených ďáblovi. Víte sami
dobře, ţe nejsou tak neškodné, jak vypadají. Poslední dvě
jsem přinesl z Aibonu. Jsou stejně účinné jako předtím.“
Dýky byly zasunuty do speciálního pouzdra, takţe
jsme zahlédli jen jejich rukojeti. Jejich tmavočervená barva
připomínala krev.
„Jistě.“ zašeptal jsem. „Sedm dýk proti ďáblovi. Ale
budou účinné i proti samotnému Luciferovi?“
Pokrčil pochybovačně rameny. „To se uvidí, Johne.
Doufám, ţe je budu moci pouţít.“
„Ale nejdříve ho musíš najít,“ poznamenal Suko.
„Ovšem,“ přidala se Jane. „Moţná bys měl jít do
pekla, Mandro.“
„Takovou příleţitost si nenechám ujít.“
„A kdo ti ukáţe cestu?“
„Ty, Jane.“
„Já?“ Zasmála se. „Jak to?“
„Protoţe ji znáš ze svého snu. A nebyla jsi uţ ostatně
jednou čarodějnicí a neslouţila jsi ďáblovi?“
„Ano, ale...“
„Ţádné ale, prosím. Tobě jako bývalé čarodějnici se
jistě podaří spojit se s Lilith, pramátí všech čarodějnic.
Proto bych tě chtěl poprosit, abys ještě jednou prošla cestu
ze svého snu. To by bylo jisté řešení.“
- 59 -
 „Ale ne příliš dobré,“ odporovala Jane a obrátila se na
mne. „Co tomu říkáš, Johne?“
„Také se mi to příliš nezamlouvá.“
„Potom ovšem musíš najít lepší způsob,“ řekl rázně
Mandra.
„Uţ jsem jej našel.“
„A jaký?“ zvolala Jane.
Všichni napjatě hleděli, co odpovím. „Nebudu se
přece dívat, jak se pro mne obětujete, přátelé. Je to
jednoduché. Půjdu sám. Pokusím se spojit s Luciferem. Je
jasné, ţe ode mne něco ţádá. Dal mi i jistá znamení.
Rozhodl se mě zničit. Dobrá, postavím se mu.“
„Krásně řečeno,“ zatleskal Suko. „Smím se zeptat, jak
to chceš provést? Vţdyť neznáš cestu.“
„Něco mě napadlo.“
„Myslíš na kříţ?“
„Moţná.“
Glenda vstala a šla ke dveřím. „Musím se napít vody,“
řekla.
Glenda Perkinsová byla tak bledá, ţe jsem se ulekl.
Něco s ní nebylo v pořádku. Znovu jsem si uvědomil, ţe
předtím mluvila jako Lilith. Snad se to nebude opakovat.
Dřív neţ jsem zareagoval, zavřela za sebou dveře.
Vyběhl jsem za ní a zastihl ji v chodbě. Stála jiţ před
dveřmi toalety. „Glendo, co je s tebou?“
Bleskurychle otevřela dveře a zmizela za nimi.
V duchu jsem vyhlásil nejvyšší pohotovost.
Lehce jsem zatlačil do dveří. V naléhavém, krajním
případě smí i muţ vstoupit na dámskou toaletu.
Velmi opatrně jsem nakoukl skulinou dovnitř. Glendu
jsem neviděl.
- 60 -
 Opatrně jsem se vsoukal dovnitř a zavřel dveře.
„Glendo!“ zavolal jsem.
Ţádná odpověď.
Na prsou jsem cítil zvláštní tlak. Jako bych uvnitř
hořel plamenem.
Kříţ! Rychle jsem jej vytáhl. Sotva jsem jej stačil
stisknout v dlani. Ani jsem se nedostal k tomu, abych si jej
důkladně prohlédl, kdyţ se rozletěly dveře jedné ze tří
kabinek.
Z nich vyrazila Glenda.
„Peklo!“ zaječela. „Peklo si tě vezme!“
Nebyl jsem tak rychlý, jak bylo zapotřebí. Glenda
Perkinsová uţ nebyla sama sebou. Pod vlivem pekelného
ohně se změnila v hrůznou kreaturu.
Bleskurychle po mně sáhla a přitom promluvila
vřískavým, cizím, nicméně mně dobře známým hlasem.
„Teď patříš mně, Sinclaire!“
Nepromluvila Glenda, ale Lilith. S její pomocí
nastraţil Lucifer past. Jeho prokletá říše mě pohltila!

8
Jane Collinsová řekla: „Glendě se něco přihodilo. Proč
by jinak tak rychle odešla z kanceláře? Je mi to divné.“

- 61 -
 Mandra odpověděl: „Třeba se jí udělalo nevolno.
Nevidím na tom nic zvláštního.“
„Nevím,“ Jane pochybovačně zavrtěla hlavou.
„Neměla bych se za ní podívat?“
„John uţ tam šel,“ zasáhl Suko.
„Ale stejně bych ráda...“
Glenda se vracela. Jako by se nechumelilo, otevřela
dveře a vstoupila do místnosti. Hleděla na nás upřeně a
vrtěla hlavou. „Co je to s vámi? Stalo se snad něco?“
„Měli jsme o tebe starost,“ řekl Suko.
„Proč?“
„Vytratila ses tak náhle.“
Glenda rozpačitě pokrčila rameny. „Musela jsem na
toaletu. Lituji.“
„Za to se nemusíš omlouvat. Jenom nás to trochu
překvapilo.“
„Ano, já vím.“
„A kam odešel John?“ zeptala se Jane.
Glenda nakrčila čelo. „John?“ usmála se. „Kam by
měl odejít?“
„Vyšel hned za tebou.“
„Poslouchej, Jane, to bych ho přece viděla. Ne, nikdo
za mnou nešel. Váţně.“
„Ale on odtud vyšel kvůli tobě a uţ se nevrátil,“
vysvětloval Suko.
„Já jsem ho neviděla.“
„Ale muselas ho vidět,“ nedala se Jane.
„Lituji, vyletěla jsem jako blesk. Náhle se mi udělalo
nevolno. Zkrátka... přišlo to na mne.“

- 62 -
 Suko to ponechal bez komentáře. Uchopil telefonní
sluchátko a po očku sledoval Glendu. Byla stále bledá jako
předtím.
Inspektor vytočil číslo ústředny, aby zjistil, zda jeho
přítel neopustil budovu.
„Ne, pane. Kolem nás určitě neprošel.“
„Děkuji.“ Poloţil sluchátko. „John se musí nacházet
někde v budově. V kaţdém případě neodešel ven.“
Mandra svraštil čelo. „Kde by se mohl schovat a proč
by to dělal?“
„Právě, proč by se vůbec měl schovávat ?“ zeptala se
Jane Collinsová. „To nedává ţádný smysl, nemohu si
pomoci.“
„Máš samozřejmě pravdu,“ řekl Suko a obrátil se na
Glendu Parkinsovou.
Přitom přešel aţ k ní a ona ustoupila o dva kroky
zpátky.
„Co je, Suko ?“
„Zatím nic.“
„Tvůj výraz, Suko, se mi nezdá. Hrozně divně se
díváš. Takhle jsem tě ještě neviděla.“
„Správně Glendo. Mám totiţ jakési špatné tušení,
omlouvám se.“
„Tomu nerozumím.“
„Já ti to vysvětlím. Myslím si, ţe máš s tím zmizením
něco společného.“
Zasmála se. Znělo to naprosto upřímně. „Já? Ne. Já
jsem byla na toaletě.“
„To ti nezazlíváme, ale pravděpodobně jsi tam proţila
výpadek paměti.“

- 63 -
 Glenda zjevně znervózněla a prudce zamţikala. „To je
hrozné obvinění, Suko, uvědomuješ si vlastně, co říkáš ?“
„Ano, Glendo, já to moc dobře vím. Ale nemám to
podezření bezdůvodně. Ty uţ jsi měla ten výpadek paměti
jednou a mluvila jsi cizím hlasem, to přece všichni víme.“
„Ano, ano,“ připustila. „To je pravda. Ale podle toho
nemůţeš všechno posuzovat, Suko.“
„A co si mám myslet?“
„Bylo mi trochu zle.“
„Kdy?“
„Při tom výpadku.“
„A na té toaletě ti nebylo zle?“ nedal se odbýt
inspektor. Ne „
„Tak mi vysvětli, co se tam stalo.“
„Suko, prosím tě,“ řekla Jane, „nezacházíš ve své
horlivosti příliš daleko? To jsou snad naprosto intimní
záleţitosti.“
„Je mi líto, Jane, ale musím mít dostatek informací.
Jak uţ John předtím řekl, Lucifer rozhodil sítě, aby nás do
nich polapil. Doba hájení nenávratně skončila. Jsme v
pořádné bryndě. Musíme se bránit stůj co stůj.“
Mandra si odvedl Suka stranou. „Smím?“ zeptal se
tiše.
„Prosím.“
Ind se podíval na Glendu a usmál se. Pod jeho
pohledem znejistěla. Koutky úst sebou trhly, ale bylo to
spíše vyjádření rozpaků.
„Posaď se, prosím!“
„Proč?“
„Udělej mi tu laskavost.“

- 64 -
 Pokrčila rameny a podívala se na ostatní, jako by u
nich hledala zastání.
„Kdyţ myslíš.“ Glenda se posadila na okraj ţidle, coţ
se Mandrovi Korabovi nelíbilo. Naznačil jí, aby si udělala
pohodlí.
Tmavovláska se pomaloučku posouvala dozadu, aţ
narazila zády na opěradlo. Také Mandra si přitáhl ţidli a
posadil se naproti tak, ţe se téměř dotýkali koleny.
Jane Collinsová a Suko se drţeli v pozadí. Oba tušili,
k čemu se Mandra chystá. Nebylo to poprvé co viděli
Mandru Koraba při práci.
Ind patřil k těm lidem, kteří perfektně ovládají umění
hypnózy. Svým pronikavým pohledem a silou vůle ovládal
lidi. Avšak pouze zřídka, v naléhavých případech, pouţil
své neobyčejné nadání.
Takový okamţik právě nadešel.
Glenda nic netušila. Nervózně se tahala za vlasy.
Indova blízkost ji zneklidňovala. Ano, měla ráda toho
neobvyklého muţe se záhadnýma tmavýma očima. Mandra
Korab pocházel ze staré indické šlechty, ke které patřilo v
dřívějších dobách i mnoho maharádţů. Tomu odpovídalo i
jeho vznešené chování. Byl to nepochybně kaţdým coulem
aristokrat.
„Je všechno v pořádku?“ zeptal se tiše.
„Ano, ale stále nevím, proč tu vlastně sedím.“
Mandra ji uchopil za ruku. Neodtáhla ji. Cítila tlak
silných prstů, který na ni působil konejšivě. „Musíš teď
udělat jedno jediné, Glendo. Důvěřovat mi, ţe ti opravdu
nechci ublíţit.“
„Pokusím se.“

- 65 -
 „Nestačí jen se o to pokusit. Musíš mi věřit, jinak
všechno ztrácí smysl.“
„Co ode mne chceš?“
„Rád bych si s tebou promluvil. Nic víc. Budeme si
spolu povídat.“
„A o čem?“
„O tobě, Glendo. O tobě a tvém osudu, také o Johnovi
a tvém selhání paměti.“
Náhle se uzavřela do sebe. „Ano, selhala mi paměť.
Proč mi nikdo nevěří?“
„Ale my ti věříme, Glendo. Já dokonce ještě víc neţ
ostatní. Všechno je v pořádku.“
„Ne, nic není v pořádku. Nevěříte mi. Připadá mi, jako
byste mne zavrhli.“
„Jistěţe ne, Glendo!“
Chtěla protestovat, prudce odporovat. Místo toho se
vpila pohledem do Indových očí.
Něco se v nich změnilo.
Navenek sice zůstaly stejné, ale odněkud z hlubin
vyšlehly plamínky.
Byl to oheň? Vůle nebo duševní síla?
Nedovedla by to přesně říci. V kaţdém případě
neudělala nic, aby se odvrátila od jeho pohledu. Byl příliš
naléhavý. Vpálil se jí hluboko do mozkových závitů a
pronikl i do její duše, kde zanechal svoji ozvěnu.
Ozvěnu, proti níţ byla Glenda Perkinsová bezmocná.
Seděla stále na ţidli, ale bylo jí, jako by někam odplouvala.
Slyšela Indův měkký, hluboký a uklidňující hlas.
„Uvolni se, soustřeď se pouze na můj hlas. Neexistuje
nic jiného neţ můj hlas. Rozumíš, Glendo? Jenom můj
hlas.“
- 66 -
 „Ano, slyším tě. Jenom tvůj hlas. Všechno ostatní je
pryč. Poslouchám jen tebe.“
„Vidíš něco?“
„Ne,“ zašeptala. „Nic nevidím. Všechno je hrozně
temné. Jako by se svět ponořil do černého inkoustu.“
„To je dobře, Glendo. Nesmíš se nechat zmást jinou
silou. Jsem tu jenom já.“
„Ano, jenom ty.“
„Potom jsem spokojený.“
Jane Collinsová a Suko si vyměnili pohledy.
Detektivka se nenápadně usmála. Bylo jí jasné, ţe se
Mandra Korab pokusí o hypnózu. Jiným způsobem by
nezískali potřebné informace.
Zatím se na nic neptal. Ind cítil, ţe Glenda potřebuje
čas. „Klid,“ řekl a přitom nepouštěl její ruce. „Musíš se
dokonale uvolnit. To je velmi důleţité. Ţádné pohyby,
napětí, myšlení. Klid a můj hlas musí vytvořit vzájemnou
harmonii.“
„Ano, pozoruji to. Zmocňují se mne jako říční proud.“
„Přesně toho jsem chtěl dosáhnout.“ Mandra
spokojeně přikývl, aniţ by to dívka sedící proti němu
zpozorovala.
Podařilo se mu uvolnit ji. Uţ na první pohled bylo
zřetelně patrné, ţe nesedí na ţidli tak ztuhlá jako na
začátku seance.
Pohodlně se opřela. Oči měla přivřené, dýchala klidně
a pravidelně.
Dřív neţ Mandra začal s vlastním dotazováním, otočil
se na Jane a Suka s naléhavým výrazem ve svých temných
očích.

- 67 -
 „Můţe se stát, ţe překročím hranice. V hlubinách
podvědomí bych mohl narazit na něco, co by se dalo
přirovnat k bariéře, kterou musíme prolomit.“
„Je to normální?“ informoval se Suko.
„Ne, to opravdu není.“
„Takţe počítáš s tím, ţe je, řekněme, posedlá?“
„To je příliš silný výraz. Můţe být ovlivněná ďáblem,
ale ne posedlá. Mějte na paměti tenhle rozdíl. Je
podstatný.“
„Pochopitelně.“
Mandra se opět obrátil ke své ‚pacientce‘. „Slyšíš mě,
Glendo?“
„Ano, vnímám tvůj hlas.“
„Je ti příjemný?“
„Ano, chci mu dál naslouchat.“
„To můţeš. Vysvětli mi přesně, kdo jsi.“
„Jmenuji se Glenda Perkinsová...“
„A dál...“
Glenda vyprávěla svůj ţivotopis. Uváděla čísla a
údaje. Protoţe se nacházela v kruhu důvěryhodných přátel,
mohla to bez okolků udělat.
Mandra Korab postupně přecházel k tématu, které jej
zajímalo nejvíce. „Chtěl bych vědět, co soudíš o pekelných
mocnostech.“
„Nenávidím je.“
„My všichni je nenávidíme.“
„Ano, nenávidím je.“ Glenda zhnuseně protáhla
obličej. Na čele se jí zaperlil pot.
„Chtěla by ses spojit s peklem?“ chtěl vědět.
„Ne! Nikdy! Hnusí se mi. Vím, ţe s ním musím
bojovat.“
- 68 -
 „Tak jako John Sinclair?“
„Ano.“
„To je výborné. Vím, ţe máš Johna Sinclaira ráda.“
Glenda se usmála, coţ zpozorovala také Jane. Na
prsou ucítila slabé píchnutí. Mezi oběma ţenami panovala
uţ léta jistá řevnivost, která nikdy úplně nevyprchala.
„On tě má také rád, Glendo.“
„Já vím.“
„Nemůţe vidět, kdyţ se ti vede špatně nebo kdyţ
trpíš. Proto šel za tebou, kdyţ jsi opustila tuto místnost.
Vzpomínáš si na to?“
Glenda Perkinsová uvaţovala. Svraštila přitom čelo.
„Uţ tomu věřím.“
„Ty jsi šla na toaletu?“
„Cítila jsem se tak špatně.“
„To byl od tebe dobrý nápad. My všichni jsme viděli,
ţe ti není zrovna nejlépe. John Sinclair utíkal za tebou.
Našel tě?“
Rty jí zacukaly, jako by se chtěla zasmát. „Ne, on
pouze přišel.“
„On tě neviděl?“
Potřásla hlavou. „Nemohl mě vidět. Já... já jsem se
schovala.“
„Před ním?“
„Ano...“
„To mě udivuje. Proč ses před ním ukryla?“
„To je těţké. Musela jsem to prostě udělat. Zamkla
jsem se v kabině. Nešlo to jinak. Nějaký hlas mi to poručil.
Musela jsem se schovat.“
„Můţeš nám vysvětlit, kdo to byl?“
„Ne, to nemohu.“
- 69 -
 „Proč jsi tedy poslechla?“
„Slyšela jsem ten hlas. Ona... ona ke mně
promlouvala. Poručila mi, abych šla na toaletu a schovala
se před Johnem Sinclairem.“
„Kdo to tedy byl? Kdo k tobě promlouval? Určitě jsi
ten hlas poznala - nebo ne?“
„Ne.“
„Řekni pravdu, Glendo.“
„Je to pravda. Opravdu jsem ten hlas nepoznala.
Neznám ho.“
„Ale ty jsi poslechla?“
„To je právě to. Nemohla jsem dělat nic jiného. Ten
hlas tak naléhal. Bylo to silnější neţ já. Nedovedu si to
vysvětlit, ale je to tak.“
„Promlouval k tobě muţ nebo ţena?“
„Ten hlas zněl tak zvláštně, tak podivně. Myslím, ţe
to byla ţena.“
„Co to znamená, ţe to znělo zvláštně?“ zašeptal
Mandra.
„Uţ jsem to řekla.“
„Ne, Glendo, musíš to říci přesně. Nepřipadal ti ten
hlas třeba povědomý?“
„Ne, nepřipadal. Já... já jsem jej nikdy předtím
neslyšela. Ale byl velmi přesvědčivý.“
„Co od tebe ten hlas chtěl potom?“
„Měla jsem otevřít dveře a vyjít ven.“
„Udělala jsi to, Glendo?“
Náhle přestala tmavovláska dál mluvit. Vypadalo to,
jako by chtěla odpovědět, potom se však zarazila a pevně
sevřela rty.

- 70 -
 Mandra Korab zopakoval ještě jednou svoji otázku,
tentokrát naléhavěji. Glenda uţ nic neřekla. Její stav se
rovněţ změnil. Nesetrvala v klidné pozici. Něco ji
nepochybně zevnitř drásalo.
I Suko a Jane si toho všimli. Oba kvapně přešli za
Mandrou.
„Co je s ní?“ zeptala se Jane.
Mandra odpověděl šeptem: „To je zábrana, kterou
nemůţe překonat.“
„Ani ty ji nezdoláš?“
„To nevím. Kdyţ se o to pokusím, můţe to znamenat,
ţe způsobím nějakou škodu.“
„To za to riziko nestojí.“
„Právě.“
„Za tím bude určitě ten hlas, který promlouval ke
Glendě. Patrně se ozval znovu. Nebo se na to dívám
špatně?“
„Ne, Suko, máš pravdu. Jakási cizí moc tady převzala
kontrolu.“
„Nemůţeš to opatrně zjistit?“ zeptala se Jane. „Jsem
přesvědčena, ţe Glenda má nepřímo podíl na Johnově
zmizení.“
„To je mi jasné. Ale současně myslím na obrovské
riziko, které je s tím spojené.“
„Prosím tě o to.“
Mandra pokrčil rameny a otočil se ke své „pacientce“.
Glenda se stále chvěla. Kapky potu se spojovaly a tvořily
jednu velkou hladkou a lesklou plochu na jejím čele.
Ind přikývl a sklonil se ke Glendě. „Glendo,“ řekl tiše.
„Soustřeď se jenom na můj hlas. Slyšíš mě, Glendo?
Rozumíš mi?“
- 71 -
 „Slyším tě, Mandro.“
„Víš ještě, co jsi mi chtěla sdělit? Dokáţeš si na to
vzpomenout?“
„Ne.“
„Slyšela jsi hlas. Patrně ţenský hlas. Něco ti
nařizoval.“
„Nevím...“
„Ale Glendo!“ řekl Mandra pronikavě. „Určitě to víš.
Jenom si srovnej myšlenky. Jsem přesvědčený, ţe to víš,
dítě.“
„Ale jak bych mohla...“ Nedořekla a zalapala po
dechu.
Jane, Mandra i Suko se zděsili výrazu jejího obličeje.
Před nimi sice seděla Glenda Perkinsová, ale vypadala
úplně jinak neţ před několika minutami.
Obličej se protáhl v ohyzdnou grimasu. Z úst se ři-
nula pěna a hrdlo se jí svíralo, jako by ji něco dusilo.
„Řekl jsem příliš mnoho,“ vzdychl Mandra. „Podcenil
jsem sílu, která ji ovládá.“
„Podívejte se,“ vykřikla Jane, „její oči! Podívejte se na
její oči.“ Pevně se přimkla k Sukovi.
Všichni to viděli.
Glendiny oči se příšerným způsobem změnily. Z
dosud tmavých zřítelnic zablýsklo tajemné červené světlo.
Mělo barvu krve, ale současně bylo mrazivě studené.
I Mandra ustoupil o krok dozadu, jakmile je zahlédl.
Rychle pustil Glendiny ruce, jako by jej pálily. „Démon,
který ji ovládl, je bohuţel silnější neţ já!“ Mandra vybuchl.
Ztratil svůj vnitřní klid. Byl zmaten.
„S tím jsi musel počítat,“ řekl Suko, který stejně jako
Jane ostře pozoroval Glendu.
- 72 -
 Ještě seděla, ale přitom posunovala dopředu.
Vypadala jako šelma před skokem.
Suko si netroufal zaútočit na Glendu posedlou
ďábelskou mocí. Ne, nemohl pouţít svou zbraň. Bylo to
příliš nebezpečné. Mohl by Glendě ublíţit.
Nejen oči změnily svůj vzhled, ale i obličej.
Z pórů kůţe vystupovaly stíny, které se velmi rychle
rozdělily po celém obličeji. Nebyly beztvaré, postupně
vytvořily obrysy jiného obličeje.
Byl to obličej ţeny!
Hleděl chladně a krutě jako ocelová maska s
jiskřícíma, krvavě rudýma očima.
Pozorovatel v nich mohl zahlédnout všechna pekelná
muka, oheň mísící se s ledovým chladem. Při té podívané
divákům běhal mráz po zádech.
Ustoupili hrůzou. Suko se vzpamatoval jako první.
„To je ona,“ zašeptal. „To je Lilith. Byl to její hlas. To
ona poručila Glendě, co má dělat.“
Glenda Perkinsová dosud nepromluvila. Postavila se.
Její pravý obličej ustoupil novým rysům.
Lilith ji zcela ovládla a zotročila.
Mandra byl první, kdo zpozoroval ten šramot. A
pouze proto, ţe bylo ticho.
Ind se otočil.
Nevěděl přesně, odkud zvuk vychází. Jiţ v pohybu
zjistil, ţe otevřený kufr na stole se otáčí, jako by jej vedly
neviditelné ruce.
Současně natáhla Glenda ruce před sebe a rozevřela
vějířovitě prsty. I její kůţe najednou zprůsvitněla. Ţilami se
jí něco hnalo jako proud, aţ to dosáhlo do konečků prstů.

- 73 -
 Nebyla to krev, ale čistá nebezpečná magie, která ze
špiček prstů bleskurychle vystřelila ven.
Záblesk prolétl mezi Sukem a Jane.
Mandra okamţitě vytušil, kde má být cíl.
Byl to jeho kufr.
Záření jej omotalo jako pavučina. Současně se
zmocnilo i jeho dýk.
Zbraně se zlověstným syčením opustily kufr a náhle se
vznášely ve vzduchu.
Patřily Mandrovi Korabovi, ale uţ nemohly plnit jeho
rozkazy, neboť moc nad nimi převzala Glenda-Lilith. Kdyţ
Mandra zaslechl její úděsný smích, pochopil, ţe jejich
ţivoty jsou smrtelně ohroţeny....

9
Zařval: „Rychle pryč! Proboha, musíme pryč!“ Jeho
hlas proletěl místností a vyburcoval Suka i Jane. První
zareagoval inspektor.
Podíval se nahoru a uviděl dýky. Jedna z nich se
oddělila a svištěla k Sukovi.
Jako šelma vyrazil přes pokoj, strhl přitom Jane na
zem a zaslechl, jak těţká čepel udeřila o podlahu.

- 74 -
 Druhá dýka se hnala na Inda. Ten se bleskurychle
schoval za psací stůl, který jej ochránil. Dýka s třesknutím
narazila na jeho desku.
Jane leţela vedle Suka. Všem zněl v uších pronikavý,
ječivý smích Glendy-Lilith.
Lilith ovládala smrtící zbraně a v jejich veselém reji
oslavovala své vítězství.
Vyletěla další dýka.
Ve výši kolenou se hnala nad podlahou přímo na
Suka. Ten se přitiskl k podlaze. Kdyby to bylo moţné, tak
by se do ní zavrtal jako červotoč.
Dýka jej minula.
Dříve neţ ji mohla démonická síla opět pouţít, obtočil
Suko prsty pevně kolem rukojeti. Chtěl ji vyrvat z moci
Lilith, ale podcenil situaci.
Ruka s dýkou mu vyletěla do výšky, jako by se jí chtěl
dotknout stropu.
Dýka se zabodla a Suko se začal otáčet kolem ní.
Nebyl schopen vlastními silami přerušit kouzlo. Při otáčení
si letmo povšiml, ţe Mandra uhýbá dalším dvěma dýkám.
Glenda ovládla hrůzné jeviště. Vlastně ne ona sama,
ale ta, která se usadila v jejím těle. Ve skutečnosti byla
hlavní postavou Lilith. Její pekelné síle nemohli slabí lidé
dlouho odolávat.
Mandra se pokusil o radikální řešení. Zvedl těţký stůl,
přičemţ odrazil další dýky, a hodil jej na Glendu.
Zasáhl ji.
Pod nárazem se překotila dozadu. Přepadla přes ţidli,
na níţ předtím seděla. Tato příhoda na okamţik přerušila
sílu pekelné magie.

- 75 -
 Suko se přestal otáčet. Stál opět nohama na zemi, ale
byl tak zesláblý, ţe se doslova vpotácel Indovi do náručí.
Mandra pochopil, ţe má jedinou šanci, jak uniknout
létajícím dýkám. Neprodleně opustit místnost a vynésti
Suka.
Dveře do kanceláře obou lovců duchů zůstaly
otevřené. Mandra vrazil rychle dovnitř, v náručí
bezvládného Suka, a kopancem za sebou přirazil těţké
dveře.
Oba zůstali leţet na zemi. Mandra zaslechl tupý úder,
jak se dýka zabodla do dřeva.
Suko se stočil na bok. Opřel se o ruce a chtěl se
zvednout, kdyţ Mandra zděšeně vykřikl: „Dobrotivé nebe,
Jane!“
Vyskočil. Bez ohledu na nebezpečí se hnal ke dveřím,
aby je otevřel. Ruka prudce sjela na kliku.
Dveře byly zamčené a z předpokoje se ozval Janin
výkřik!

10
Kdyţ se Suko ocitl v moci té obrovské síly, vzchopila
se Jane Collinsová. První úlek byl pryč a rozhodně se
nechtěla stát terčem pro jednu z těch hrozných zbraní.
Musela se stále pohybovat.
- 76 -
 Suko se pořád ještě otáčel.
Jane se zvedla. Ještě se nenarovnala, kdyţ se to stalo.
Nůţ projel kolem ní tak blízko, aţ se ulekla. Upadla opět
na zem, otočila se na záda a sledovala další dva noţe, které
mířily na ni.
Dostihly ji.
Měla smůlu, ţe si oblékla plášť i pulovr se širokými
rukávy, které skýtaly pro hvízdající čepele příhodný cíl.
První nůţ zasáhl plášť a přibil jej k podlaze na pravé
straně. Druhá dýka se zabodla do levého rukávu, třetí
přiletěla jako smrtící šíp a probodla látku ve výši pasu. I
čtvrtá dýka zasáhla. Čtyři čepele nebohou zcela
znehybnily.
Leţela na zádech a nemohla proti tomu nic
podniknout. Noţe se na ni sypaly jako déšť. Další tři se
připravovaly ke svému smrtonosnému letu, kdyţ Mandra
hodil na Glendu-Lilith psací stůl.
Pro Suka to bylo vysvobození. Upadl kousek od ní na
podlahu, aniţ by cokoliv vnímal. Zato jednal Mandra.
Odvlekl bezvládného Suka do vedlejší kanceláře.
Jane zůstala v místnosti sama.
Sama se třemi dýkami, z nichţ jedna se prudce
zabodla do zavřených dveří a ještě hodnou chvíli se chvěla.
Glenda-Lilith se zase vztyčila. Její pohyby nebyly
lidské. Vymrštila se, jako by ji vystřelil neviditelný
katapult.
Otočila se k Jane, která leţela na zemi obkrouţena
dýkami jako Jupiter svými měsíci.
Jane se nemohla pohnout. Leţela na zádech a zírala
strnule na Glendu-Lilith. Zbývající tři dýky ji naštěstí

- 77 -
nezranily. Byla jen bezbranná, neschopná jakéhokoliv
pohybu.
Proměněná Glenda měla v rukou všechny trumfy.
Věděla to. Úsměv na obou obličejích vyzařoval
nafoukanost a také nesmírnou krutost. Nebyla to uţ
zdaleka ta dívka, kterou znala Jane. Zlo ovládlo její tělo i
duši. Zachvátilo ji jako jed, proti němuţ není léku.
Glenda se postavila před Jane. Rozváţným pohybem
zvedla nohu, zatímco tři poslední dýky se rozletěly do
různých stran.
Jane Collinsová vykřikla, protoţe jedna čepel zamířila
proti její hrudi. Naštěstí netrefila. Jane pocítila náhlý tlak
na prsou. Glenda se o ni opřela podpatkem. Čepel
zasvištěla vedle ní a zabodla se do koberce.
Nikdo nepřicházel, aby jí pomohl. Jane připadalo, ţe
se s Lilith nacházejí na pustém ostrově. Byla jí vydána na
milost a nemilost.
Mandra a Suko bušili ve vedlejší místnosti na dveře.
Za normálních okolností by je vyrazili, ale teď tomu něco
bránilo.
Kdyţ Jane trochu pootočila hlavu, poznala pravý
důvod. Na koţenkových dveřích tančila světlá skvrnka.
Glenda neboli Lilith se postarala o to, aby je magické síly
zavřely.
Glenda si všimla Janina pohledu. „Ne,“ řekla, „ti dva
nemají ţádnou šanci. Ani ty ne, Jane. Tvůj osud je
zpečetěn. Zabiješ ho! Zabodneš nůţ do těla Johna
Sinclaira. Nemáš jiné východisko ani moţnost uniknout.
Musíš jej zabít!“
„Nikdy!“ vykřikla Jane. Aţ se sama podivila, odkud
se v ní vzala odvaha vzepřít se. „Nikdy Johnovi
- 78 -
neublíţím!“ Detektivka myslela na dobu, kterou proţila
jako čarodějnice, kdy se jí mnohé věci kladly za vinu. Byly
to hrozné roky a měsíce. Uţ by je nikdy nechtěla znovu
proţít.
„Nemáš jinou volbu,“ prohlásila Glenda-Lilith.
„Musíš to udělat. Je to prostě psáno v knize osudu a nic s
tím nenaděláš. Musela jsem dlouho čekat na tuhle chvíli.
Ale ty doby jsou pryč. Máme konečně Johna Sinclaira.
Míra Luciferovy i mé trpělivosti je dovršena.“
„Zůstanu tady, já...“
Glenda stáhla nohu zpět. Jane mohla opět volně
vydechnout. Glenda na ni pánovitě namířila ukazováčkem.
Čišela z ní zloba a zároveň jakési zvrácené potěšení z
vývoje situace. Hlas jako nůţ prořízl vzduch.
„Vstaň!“
„Já zůstanu...“
„Nebudeš uţ leţet,“ řekla osoba stojící před ní. Neţ se
Jane nadálá, ucítila tlak v zádech. Nemohla se mu ubránit.
Proti své vůli musela vstát, jakkoliv se slabostí chvěla.
Těsně před ní se míhaly oba obličeje Glendy
Perkinsové. Lilith měla hodně síly, ale i tak jen s obtíţemi
dokázala překrýt původní Glendiny rysy. Jane si nemohla
nevšimnout chladného cizího fluida. Jako závan pekla se
pohybovalo nebezpečně blízko ní.
Potom sáhlo po ní.
Sto neviditelných rukou ji uchopilo a táhlo pryč.
Vrávoravě se potácela napříč pokojem směrem k oknu.
Za oknem probleskovala obloha aţ nepřirozeně
modrá, zalitá slunečními paprsky. Glenda alias Lilith Jane
popostrčila, protoţe si nepřála, aby její bezmocná
zajatkyně volila jinou cestu neţ k tomuto oknu.
- 79 -
 Nemusela je otvírat. Na zlomek sekundy obkres-lilo
tajemné světlo jeho obrysy a okno se prudce otevřelo bez
jejího doteku.
Do místnosti vrazil vítr. Rozcuchal Jane zpocené zlaté
vlasy, opřel se jí do obličeje a hladil celé její tělo.
Jane Collinsová nejenţe tušila, dokonce věděla, co po
ní Glenda chce.
„Skoč!“ potvrdila ďáblice její neblahé tušení. „Postav
se na římsu a skoč. Rozumíš, milá Jane? Skoč dolů!“
„Ne, já...“
Glenda se jí dotkla. Jane pocítila tlak její ruky v
zádech. Poté Glenda pohnula prsty, jako by se chystala hrát
na klavír. Dotýkala se určitých míst a předávala bezbranné
Jane ochromující dávky hrůzné magie.
Janin vnitřní odpor slábl. I kdyby se chtěla vzepřít,
nebylo by to nic platné. Ovlivňovala ji prastará síla, stará
jako svět. Té nemohl normální člověk odolat.
Těsně před oknem se Jane zastavila. Dotýkala se
téměř římsy. Teď uţ mohla skutečně vypadnout ven.Stačil
by jediný pohyb, jediný dotek.
„Na římsu!“
Glenda-Lilith promluvila tiše, ale důrazně. Nemusela
udělat nic víc, protoţe Jane bez odporu uposlechla.
Jane ucítila pod nohou římsu. Opřela se, sklonila
hlavu a vyhoupla se nahoru. Její silueta se temně rýsovala
proti sluncem ozářené obloze.
Glenda se zasmála.
„Teď!“ přikázala.
Jane neskočila hned. Jednu nebo dvě vteřiny se dívala
do hlubiny pod sebou. Hluboko pod ní panoval kaţdodenní
velkoměstský ruch. Viděla spoustu aut, která jí připadala
- 80 -
jako dětské hračky. Všechno se v ní vzbouřilo. Propast pod
ní jí připadala jako hrob. Proti síle, která ji vedla a
ovládala, nesvedla nic a zřítila se dolů.
Jane padala rovně - a přímo do plamenů, které se
náhle objevily jako záchranná plachta mezi nebem a zemí.
Praskot ohně pohltil zoufalý, bezmocný, bolestný
výkřik nebohé.

11
Snaţili se ze všech sil.
Nejdříve se o to pokusil Suko, potom Mandra Korab.
Ţádnému z nich se nepodařilo vyrazit dveře. Kdyţ se proti
nim vrhli, dveře se sice otřásly, ale neotevřely.
Bylo to k zlosti.
„Určitě je ovládají nějaké magické síly,“ zhluboka
oddechoval Suko a otíral si pot z čela. „S tím nic
nenaděláme.“ Podíval se na Mandru, jako by od něj
očekával nějaký nápad, ale ten jen bezmocně pokrčil
rameny.
„Také nic,“ zašeptal Suko.
„A co tvůj bič?“
Suko přikývl. „Pokusím se.“ Myslel přitom na Janin
výkřik, který oba zaslechli. Věděli, ţe Glenda Perkinsová

- 81 -
alias Lilith můţe s Jane nakládat podle libosti. Jinou
moţnost neţ bič stejně neměli.
Suko vytáhl nástroj a šlehl jím nad podlahou.
Tři řemeny z kůţe démona se rozvinuly. Potom zvedl
Suko bič do výše a udeřil.
Řemeny vyšlehly proti cíli. Sukův obličej se zkřivil
vnitřním napětím. Počítal s magickou explozí při dotyku s
překáţkou, ale nestalo se vůbec nic.
Dveře sice na okamţik zprůsvitněly, ale magická síla
vyvolaná Lilith odolala.
„Nemáme ţádnou šanci,“ řekl Mandra, kdyţ Suko
odstoupil od dveří. „Jsme tady jako na ztracené vartě.“
Suko, ač nerad, přikývl. Zesmutněl. Cítil se náhle
bezmocný. Prokázalo se, ţe i jejich moc má své hranice.
„Lucifer je příliš silný,“ zašeptal Suko. „Vezme si nás,
kdy bude chtít. Jednoho po druhém. Promiň, Mandro, ale
nezvládnu to.“
Ind se tiše a hořce usmál. „Nemusíš se omlouvat. Mně
se přece vedlo stejně.“
„A Jane?“
Mandrův obličej vyjadřoval pohnutí. V jeho očích se
usadila beznaděj. „Je po Johnovi druhou obětí. Vzpomeň si
na můj a její sen. Zmocní se Johna. Je připoutaný na tom
zpropadeném kole času. V pravou chvíli se tam objeví
Jane, aby jej zabila. Viděl jsem to zcela zřetelně, kdyţ jsem
byl tenkrát jako zajatec v Aibonu připoután na kolo času.
Na tu příhodu nemohu zapomenout.“
„Prostřednictvím toho snu se stane skutečností,“ řekl
tiše Suko. „Jenom díky tomu snu.“

- 82 -
 Mandra souhlasně kývl. Prošel kolem Suka ke dveřím.
Ruce měl předpaţené, jako by si chtěl něco ověřit. „Je to
pryč,“ zašeptal, „neznámé kouzlo pominulo...“
„Tak otevři!“
Ind ani nečekal na jeho výzvu a rozrazil dveře. Oba
muţi vtrhli do předpokoje. Spatřili Glendu, která stála
nehybně jako socha uprostřed místnosti, přičemţ upírala
strnulý zrak do otevřeného okna.
Na římse stála Jane Collinsová ve velmi vratkém
postoji.
Suko zařval její jméno, vrhl se k oknu, ale stačil uţ jen
vykřiknout slovo „Topar“.
Jane byla rychlejší.
Náhle přepadla a římsa zůstala prázdná. Přímo do
stěny ohně, která ji polkla, jako by ji chtěla spálit na
prach...
Suko při skoku uklouzl, padl na podlahu a několikrát
se otočil, neţ se opět postavil na nohy.
Mandra pevně svíral Glendu Perkinsovou. Chvějící se,
ţivou a plačící Glendu, která se nemohla vzpamatovat ze
strašného záţitku. Oční víčka měla pevně sevřená, ale slzy
si stejně našly cestu a koulely se jí po tvářích jako hrachy.
„Glendo, ty za to nemůţeš,“ utišoval ji Mandra Korab.
Suko přikývl a potom se k nim otočil zády, aby
vyhlédl z okna.
Před očima měl ještě stěnu z ohně. Toho obrazu se
nemohl jednoduše zbavit. Viděl také, jak Jane proletěla tou
stěnou a chtěl se přesvědčit, co se tam dole děje.
Pod ním pulzoval normální městský ţivot. Ţádný řidič
nezastavil, ţádný chodec nevzhlédl vzhůru. Lidé si zkrátka

- 83 -
ničeho nevšimli. Brutální úder pekla proběhl tak rychle, ţe
Suko ani Mandra neměli ţádnou moţnost zasáhnout.
Otočil se. V jeho nitru háral pocit, který neuměl
popsat. Unaveným pohybem si protřel oči.
Glenda se stále opírala o Korabovo rámě. Suko viděl,
ţe se lehce chvěje. Tiše, téměř neslyšně vzlykala a Mandra
ji přitom hladil po vlasech. Jeho dýky vězely zabodnuty na
všech moţných místech předpokoje. Mandra upíral zrak na
podlahu a vypadal stejně bezradně jako Suko.
I přes svůj stav Glenda pochopila, ţe také ona má na
situaci svůj podíl. Pustila se Mandry, vysmrkala se a její
pohled přeletěl po obou přátelích.
„Na co si vzpomínáš?“ zeptal se Suko.
Glenda bezmocně pokrčila rameny. „To ti neřeknu,
Suko. Všechno bylo tak neskutečně strašné, rozumíš?
Nemohu se z toho vzpamatovat.“
„Dostala tě do své moci, ţe?“
„Ano. Byla to síla pekla. Síla, které jsem se nemohla
ubránit. Najednou jsem byla někdo úplně jiný.“
„Rozumím ti.“
„Lilith...“ Glenda se otřásla při vyslovení toho jména.
„Zřetelně jsem cítila, jak si mne podmaňuje. Nebyla to
tělesná bolest, ale něco hrozného, co jsem ještě nezaţila.
Znám stavy úzkosti, ale tohle...“ Polkla a otřela si oči.
„Bylo to nepředstavitelně silné. S ničím takovým se u lidí
nesetkáš. Poprvé jsem cítila, jakou silou vládne peklo.“
„Ale ţiješ. Přeţila jsi to,“ prohlásil Suko. „To je
nejdůleţitější.“
„Myslíš?“
„Máš snad jiný názor?“ zeptal se Mandra.

- 84 -
 Glenda byla bezradná. „Nevím. Myslím na to, ţe ţivot
ztrácí cenu, kdyţ vím, ţe jsem někoho jiného vehnala do
náručí smrti.“
„Jane není mrtvá.“
„Ano, Suko, máš pravdu. Není mrtvá. Ţije.“ Její hlas
zněl náhle znepokojeně. „A jak víš, ţe ţije?“
„Vím to.“
„Ale já to musím říci. Ţije přece jen proto, aby zabila
Johna Sinclaira, kterého jsem já vlákala do pasti.“ Glenda
zalomila rukama. „Teď mi dochází, jak ďábelský plán si
vymyslel Lucifer. On a Lilith vyuţili nás dvě, protoţe
věděli o naší dřívější rivalitě, kterou jsme uţ dávno
pohřbily. Poslali Jane, aby zabila Johna. Jí se o tom zdálo a
ty, Mandro, jsi to potvrdil.“
„To je pravda.“
„Co budeme dělat?“ zeptala se Glenda. „Vyuţili nás.
Druhá strana zvítězila a zanechala nás s pocitem naprosté
bezmocnosti.“
Protoţe oba mlčeli, mlčela i Glenda. Po chvilce
ukázala na dýky. „Podívej se, Mandro. To byly tvoje dýky,
které se rovněţ dostaly do vlivu pekla. Sedm dýk.
Vzpomínáš si? Sedm dýk pro ďábla, tak jsi to řekl. To uţ je
za námi.“
„Ne tak docela,“ řekl Ind. „Tentokrát nás Lucifer a
Lilith překvapili. Podruhé se jim to nepovede, to
přísahám.“
„Počítáš s tím, ţe se ještě vrátí?“ zeptala se tiše
Glenda.
„O tom jsem přesvědčen. Ne tvým prostřednictvím,
ale dají o sobě vědět.“
„Jak?“
- 85 -
 Mandra pohlédl na Suka. „Nehodíš se k tomu právě
ty?“ zeptal se tiše.
Inspektor dopadl na ţidli. Zvedl jednu dýku a zběţně
ji prohlédl. „Kaţdý, kdo by mu chtěl pomoci, se jiţ nevrátí
do našeho středu. John si pomůţe sám.“
„Jak si můţeš být tak jistý?“
„Dokáţe to pomocí kříţe, Mandro. To je jediná
moţnost, jak se postavit pradávnému zlu.“
„Takţe bychom mohli být klidní,“ mínil Ind, „protoţe
John má kříţ s sebou.“
„Věříš tomu, co říkáš?“
„Vlastně ani ne.“
„Já tomu také nevěřím.“ Suko zamyšleně přikývl.
„John má sice kříţ s sebou, ale musím ti připomenout, ţe u
jednoho případu mu Lilith ukradla znamení ze středu kříţe.
Nikdo z nás dosud neví, jaký to pro ni mělo význam. To je
na celé věci fatální. Pocházela stejně jako ostatní znamení
od Ezechiela, nebo tam byla vyryta dodatečně? To bych
opravdu rád věděl.“
„Okamţik,“ řekl Mandra a i Glenda zpozorněla.
„Soudíš, ţe na vytvoření Johnova kříţe se podílel ještě
někdo jiný?“
„Nesoudím, Mandro, počítám s tím. Je potřeba to mít
na zřeteli.“
„Potom by byl uţ samého počátku manipulován mocí
zla.“
Suko přikývl.
„Ale to byste nemohli nic dělat,“ řekla Glenda.
„Vzpomínáš si, jak velkých úspěchů dosáhl John právě
pomocí kříţe?“
„Samozřejmě.“
- 86 -
 Suko pokyvoval pochybovačně hlavou. „Nesmíš
zapomínat, ţe měli dostatek času. Lucifer a Lilith čekali na
vhodný okamţik. Poctivě řečeno, ještě nás čekají zlé časy.“
„Jaké zlé časy?“ Sir James zaslechl poslední
inspektorova slova, právě kdyţ otvíral dveře.
Všichni tři se ulekli tak, ţe i superintendant zůstal stát,
kdyţ uviděl, jaký chaos zavládl po jeho nečekaném
příchodu. „Co se děje? A kde máte Johna? Slyšel jsem, ţe
zde má být i Jane Collinsová...“
„Oba tu byli, pane.“
Sir James pozdravil kývnutím Mandru, se kterým se
dosud nesetkal.
„Kde jsou nyní?“
„V pekle,“ zašeptal inspektor.
Sir James nejdříve zavřel dveře a potom se zeptal:
„Můţete mi to zopakovat, Suko?“
„Ano, v pekle.“
„Znám vás uţ dost dlouho, abych věděl, ţe neţer- ¦
tujete.“
„Vskutku neţertuji. Promiňte, pane, rád bych ţertoval,
ale bohuţel, nejde to. Tady se udaly věci, které nelze ani
popsat, a vy jste si přitom ničeho nevšiml.“
„Skutečně? Mohu se dozvědět, co se odehrálo v mém
úřadě?“
„Samozřejmě, pane.“ Suko podal hlášení o všem, čeho
byl svědkem.
Další důleţité informace doplnila Glenda Perkinsová.
Sir James nevycházel z údivu. Neřekl ani slovo, pokašlával
a potom se posadil na ţidli.
„Vidím, ţe jste bezradní,“ shrnul nakonec.
„To opravdu jsme,“ připustil Suko.
- 87 -
 „A co vy, Mandro?“
„Ani já nevidím ţádné řešení.“
Sir James přemýšlel. „Předpokládám, ţe vaše návštěva
není náhodná...“
„Máte pravdu, pane. Přijel jsem kvůli snu, velmi
důleţitému snu. Má souvislost s jedním mým dávným
záţitkem. Jistě si vzpomínáte, ţe jsem byl v Aibonu
přivázán na kolo času...“
„Samozřejmě.“
„Tam jsem nahlédl do budoucnosti, avšak vzápětí
jsem zapomněl, co jsem viděl. Teprve před několika dny
jsem si opět vzpomněl na svoje tehdejší proţitky.
Prostřednictvím snu...“
Mandra vysvětlil, o jaké proţitky šlo a připomněl, ţe
podobný sen měla i Jane Collinsová. „Nemyslím, ţe se
jednalo o náhodu. To je záměr, pane. Lucifer se rozhodl
znovu udeřit.“
Sir James souhlasil. „Máte pravdu, také nás to
napadlo. Jistě by neposlal ten dopis, kdyby k tomu neměl
důvod. Navíc je psán staletí starou krví, a ta je stejného
sloţení, jaké má krev Johna Sinclaira. Mám-li být upřímný,
nenašel jsem ţádné pravděpodobné vysvětlení a domnívám
se, ţe ten dopis nehraje v tomto případě hlavní roli.
Musíme najít Johna. Pochopitelně i Jane. To je velmi
důleţité, protoţe nevěřím, ţe by se tomu, co ji čeká,
dokázala účinně vzepřít.“
„Ne proti Luciferovi a Lilith,“ řekla Glenda.
„S tím souhlasím.“
„Ale jak se jim dostaneme na stopu?“ zajímal se
Mandra. „Jak se dostaneme do pekelného kníţectví?

- 88 -
Zaříkáváním? Ne, tomu nemohu uvěřit. To je prostě
nemoţné.“
„To by bylo příliš jednoduché,“ souhlasil Sir James.
Otočil se k Sukovi, posunul si brýle a řekl: „Vy jste, Suko,
byli s Johnem stále spolu, fiešili jste společně téměř
všechny případy. Do vás vkládáme všechny naděje.“
Inspektor se usmál. „Naděje umírá poslední, pane.
Mám však pocit, ţe jsem v kleštích.“
„To jsme všichni.“
„Ale kde máme začít?“
„U Lilith,“ ozvala se Glenda.
Suko se překvapeně ozval. „Jak jsi na to přišla?“
„Protoţe podle mého názoru je právě ona nejslabším
článkem v síti. K ní by mohlo vést spojení přes někoho
třetího. Vzpomínám si na jisté věci, které mi John
vysvětloval. Ani ty, Suko, bys na ně neměl zapomínat.“
„Smím se tě zeptat, Glendo, co tím myslíš?“
„Jistě. Ěíká se, ţe Lilith byla první nevěstkou v nebi.“
„To říká křesťanská mytologie,“ prohlásil Sir James.
„Vycházím z toho, ale existují i jiná vysvětlení.
Tenkrát, při spáchání prvotního hříchu, účinkovali tři
účastníci. Adam, Eva a také had, který svedl ţenu. John jel
toho názoru, ţe údajně bezejmenný had měl přesto své
jméno...“
Suko přerušil Glendu a uhodil se přitom pěstí do
hlavy. „Správně, Lilith.“
„To pro mne není nic nového,“ řekl Sir James.
Glenda přikývla Sukovi. „Teď jsi vlastně na řadě ty,
protoţe jsi byl u toho, kdyţ jste hledali a našli královnu ze
Sáby.“

- 89 -
 Suko ji přerušil. „Uţ nemusíš nic říkat. Vím, kam
míříš.“
„Můţete to laskavě vysvětlit mně i Mandrovi
Korabovi, prosím?“ poţádal Sir James mírně nazlobeným
tónem.
„Hned, pane. Kdyţ jsme hledali hrobku, nebyli jsme
sami. Také Morgana Laytonová ji chtěla najít. Tenkrát se jí
podařilo odcizit nám Grál. Našli jsme hrobku, ale předtím
nasadila Johnovi brouka do hlavy, kdyţ hovořila o tom, ţe
mezi královnou ze Sáby a Lilith bylo nějaké pouto. Nechce
se mi ale věřit, ţe by to byla jedna a táţ osoba. To nechám
těm, co věří čemukoliv.“
„K těm vy nepatříte, Suko?“
„V ţádném případě.“
Mandra se připojil. „Je ale jisté, ţe přesto musí mezi
královnou ze Sáby a první nevěstkou Lilith existovat
nějaké spojení. Nebo se mýlím?“
„Tobychneřekl.“
„Mohli bychom toto spojení obnovit? Mohlo by se
nám podařit, ţe bychom mu dodali takovou sílu, abychom
se nakonec dostali do blízkosti Lilith i samotného
Lucifera?“
Skvělý nápad. Glenda, která to postřehla, se ulekla a
zbledla. Také Suko ucítil slabé lechtání v ţaludeční krajině.
„Čekám na vaši odpověď,“ řekl Sir James s jistou
netrpělivostí.
Inspektor si odkašlal, neţ přikývl. „Ovšem,“ zabručel.
„Kdyţ se tak na to dívám, zbývá nám jediná moţnost.
Královna ze Sáby.“

- 90 -
 „Ale nemůţete teď cestovat do Sáby, vţdyť je to
někde v Jemenu,“ vykřikla Glenda. „Tolik času přece
nemáme.“
„Myslím, ţe to nebude zapotřebí.“ Suko se zvedl. S
kamennou tváří pokračoval. Pohybovaly se jenom jeho rty.
„Domnívám se, ţe i v Londýně bychom mohli něčeho
dosáhnout. Máme ještě k dispozici Tajemný Grál. Je v
Johnově bytě.“
Pochopili. Mandra svíral dýky a ukládal je do pouzder
leţících v kufru.
Sir James se zhluboka nadechl. „Opravdu, Suko, to je
jediná moţnost.“
„Ale já bych ráda byla u toho,“ zaútočila Glenda na
svého šéfa.
Sir James přikývl. „Ano, slečno Perkinsová. Můţete
být při tom. Moţná vás budeme potřebovat.“
„A vy, pane?“ chtěl vědět Suko.
V očích za brýlemi se rozzlobeně zablýskalo. „Váţně
si myslíte, ţe bych vás v tom nechal samotné?“
„To bych si nedovolil, pane.“
„Takţe vyrazíme!“

12
Ta zatraceně triumfální věta mi nešla z mysli.
„Konečně jsi můj, Sinclaire!“ Raději bych myslil na něco
- 91 -
jiného, ale byl jsem v situaci, kdy jsem se bohuţel nemohl
proti tomu bránit.
Glenda či spíše Lilith v její podobě mě přivábila do
říše Lucifera. Vadil mi především pocit úplné bezmocnosti.
Všechno se rázem změnilo.
Zmizel Scotland Yard a vyvstal kolem mne jiný svět,
do něhoţ jsem byl proti své vůli uvrţen.
Tady neplatily fyzikální zákony, tady se střídaly
dimenze a skulinami mezi nimi vedla cesta do hrozné říše
tmy.
Jímala mne hrůza, protoţe tady bylo peklo, říše zla
ovládaná Luciferem.
Před sebou jsem nic neviděl.
Jenom inkoustovou čerň, stejnou jako ve Spukově říši.
Lucifer miloval temnotu. Viděl jsem ho uţ častěji.
Vlastně je obtíţné jej popsat. Je to duch, fluidum. Pokud
ovšem chtěl dokončit svůj triumf, musel se nějakým
způsobem zhmotnit. Vyuţíval přitom studenou modř a
obličej, který uţ nemohl být hroznější.
Obličej jsem dosud nezahlédl. Věděl jsem, ţe se
Lucifer nevzdálil, ţe jenom čeká na vhodný okamţik, aby
se mi zjevil.
Svět kolem mne byl liduprázdný. Nerozuměl jsem
tomu. Kolem mne byla jen nekonečná modř. Nevadilo mi
to, protoţe jsem se mohl soustředit na svůj kříţ.
Talisman byl pro mne odjakţiva varovným
ochráncem. Majákem, který mi ukazoval, odkud přichází
zlo. V tomto světě by vlastně měl reagovat, nestalo se však.
Kříţ leţel dál pokojně na mé hrudi. Cítil jsem jen lehký
dotyk kovu.

- 92 -
 Příčina byla prostá. Stačilo si jen připomenout střed
kříţe. Byl ovlivněn pradávnou mocí zla a choval se tak, jak
si přál můj protivník.
Neměl jsem příliš růţové vyhlídky. Nezbývalo mi nic
jiného neţ vyčkat, co se bude dít dál. Jednou musí přijít.
Jak tahle cesta skončí?
Pokusil jsem se pohnout, ale nešlo to. Zdálo se mi, ţe
mám na nohou olověná závaţí. Byl jsem v moci sil, které
mne vedly dál.
Vůbec se mi nelíbil sen, o kterém mluvila Jane.
Zmiňovala se o modrém světle a mlhou naplněné svatyni.
Prošla jí aţ ke dveřím. Za těmi bylo centrum všeho dění.
Svět strnulých stínů, které jí svou monotónní písní
jednoznačně ukazovaly cestu.
Neuměl jsem si představit jiný cíl a očekával jsem
prakticky totéţ, jakmile dosáhnu konce chodby.
Horko nebo chlad pro mne neměly ţádný význam.
Proletěl jsem vzduchoprázdnem.
Kdyţ jsem otevřel oči, nespatřil jsem ţádné světlo.
Obklopovala mne stále ta zatracená modrá,
neproniknutelná tma. Byla všude, ale proměňovala se.
Pod nohama jsem ucítil odpor. Připadal jsem si, jako
bych stál na obrovském magnetu.
Obklopen nicotou, moţná mezi dimenzemi, moţná v
pekle. Něco takového nelze popsat.
Vzpomněl jsem si na Janino vyprávění. Prošla ve snu
cestu, kterou jsem teď proţíval na vlastní kůţi. Jestliţe byl
její sen pravdivý, nemohlo mé dobrodruţství skončit jinak.
Proto jsem byl napjatý a necítil strach před tím, co
mělo přijít.
Mám před sebou tunel, kterým prošla Jane?
- 93 -
 Ano, musel to být on. Byl osvětlený, i kdyţ jsem
netušil, odkud světlo přichází. V kaţdém případě se přede
mnou táhlo cosi, co mi tunel připomínalo.
Napravo i nalevo jej ohraničovaly zdi táhnoucí se do
nekonečna. Kdyţ jsem se otočil, neviděl jsem ani vstup do
něj.
Tento tunel sice neměl vchod nebo východ, ale byl
tady. Bylo to jednoduché a současně velmi sloţité. Takový
jev se těţko popisuje. Bylo zcela jedno, kterým směrem
jsem se podíval. Rozum mi však velel, ţe musím dopředu.
Dokáţu se vůbec pohnout?
Muselo to vypadat komicky, kdyţ jsem zvedl pravou
nohu. Případnému pozorovateli by to muselo připadat, jako
kdyţ se batole s postavou dospělého pokouší o první
krůčky. Opatrně jsem vykročil, aniţ jsem vlastně věděl
kam.
Při kaţdém novém kroku se odkudsi vyvalil obláček
mlhy. Moje pohyby a jejich objevení určitě vzájemně
souviselo.
Mlha zůstávala.
Nebyla nijak hustá, jenom její cáry se zlověstně tiše
valily proti mně.
Moje pocity nelze popsat. Vnitřní napětí přirozeně
zůstávalo dál. Jako by mi kůţi probíhal elektrický, proud.
Něco mne obklopilo...
Šel jsem dál tunelem. Náhle jsem ucítil nezvykle svěţí
a čistý vzduch. Byl jiný neţ v tajemné krajině Aibonu, ale
byl bez prachu s podivnou příchutí. Byla to pachuť kovu
nebo síry?
Uţ jsem o tom dál nepřemýšlel a vytáhl jsem konečně
svůj kříţ.
- 94 -
 Jakmile by se kříţe dotkla magie krajiny Aibonu,
zelené záření by překrylo jeho jindy matný lesk. Pokud
jsem se však dobře díval, v tomto světě vypadalo vše jinak.
Stříbro pokrýval stín. Šedý, kovový stín, který
vyplňoval kaţdou skulinu, kaţdé znamení. Pochopil jsem,
ţe nebude reagovat tak, jak jsem byl zvyklý. Moc Lucifera,
absolutního vládce zla, jej drţela ve svých spárech.
Jak by asi reagoval, kdybych vyslovil formuli? Ta
myšlenka mě zaujala. Uţ jsem o tom déle nepřemýšlel,
neboť jsem chtěl zjistit, jestli se mi vyslovením formule
podaří narušit jednotu tohoto záhrobního světa.
Zastavil jsem se a poloţil kříţ na dlaň pravé ruky.
Potom jsem vyslovil formuli. Ani příliš hlasitě, ani
příliš potichu. Naprosto normálním hlasem.
„Terra pestem teneto - Salus hic maneto!“
Teď to přijde. Očekával jsem záblesk světla, výron
energie bílé magie - a nestalo se nic.
Můj kříţ poprvé úplně selhal.

13
Ne, nemohu říci, ţe bych dostal strach. Tak daleko to
nedošlo. Ale cítil jsem se neobyčejně zklamaný a zrazený.
Jistě, měl jsem spoustu pomocníků, ke kterým patřili
archandělé, prorok, také Hector de Valois i král Šalamoun,
- 95 -
protoţe jsem se mnohokrát narodil a tento ţivot nebyl mým
prvním. Kříţ však nereagoval, a to bylo zlé. Současně to
dokazovalo, jak obrovskou moc má Lucifer. Jako
představitel absolutního zla se zřejmě nemusel tohoto
symbolu nikterak obávat. To bych musel pouţít něco
jiného.
Letmý pohledem jsem přelétl kříţ a snaţil se objevit
nějaké změny mezi znameními. Neobjevil jsem ani stopu
po zásahu černé magie. Ba ani obličej nevěstky Lilith se
neobjevil tam, kde chyběla znamení.
Taková pasivita kříţe mne zaráţela.
Co dělat?
Jít dál a přitom doufat, ţe se Jane Collinsová nenechá
oklamat a já se nějakým způsobem dostanu za tajemné
dveře, kde se pravděpodobně skrývá řešení? Doufal jsem,
ţe mne to nebude stát ţivot.
Chtěl jsem sevřít prsty dlaně, na níţ leţel kříţ, kdyţ
jsem v poslední chvíli něco zpozoroval.
Přesně v místě, kde byla dříve znamení, se objevil
obličej. Ţeny, či muţe? Nejdříve jsem se v tom nemohl
vyznat. Tahy obličeje se však po chvíli zvýraznily a já
viděl, ţe je to Lilith.
Potom jsem uslyšel její hlas. Kovem kříţe pronikala
šeptaná slova: „Johne Sinclaire, srdečně tě vítám v říši
Lucifera, představitele věčného zla!“
„A co dál?“
Lilith se dokonce zasmála. „Čekali jsme velmi dlouho.
Čas se naplnil.“
„Jaký čas?“

- 96 -
 „Tvůj, Johne. Hodinový stroj došel. Tvůj osud je
zpečetěn. Ne,“ opravila se, „zpečetil jej tvůj příchod do
tohoto světa.“
„Uţ mnohokrát jsem slyšel podobné řeči,“ odporoval
jsem jí. „Ještě ţiji, Lilith.“
„Pro nás jsi uţ mrtvý.“
„Dovolíš, abych ti odporoval? Musí ti přece být jasné,
ţe se jen tak nevzdám.“
„Co chceš dělat? Uţ jsi to zkusil. Vyslovil jsi
formuli...“
„To byl jen pokus.“
„Nic si nenalhávej,“ ozvalo se ze středu kříţe, kde z
temného obličeje probleskovala malá očka. „to nebyl ţádný
pokus. Chtěl jsi otevřít bránu tohoto světa, abys mohl
uniknout. Cítili jsme to.“
To jsem si mohl domyslit. Ovládala umění číst
myšlenky druhých, včetně svých nepřátel, proto věděla o
našich plánech.
Změnil jsem téma a zeptal se, co mají za lubem.
„Neřekli ti to?“
„Myslíš Jane Collinsovou?“
„Je uţ na cestě, po níţ jsi přišel. Ta vede přímo do
středu pekla, lovce duchů.“
„K Luciferovi?“
„Ano.“
Přesně tohle jsem chtěl vědět. Číhal tedy za
tajemnými dveřmi, aby se se mnou vypořádal. Klamal mě
zrak nebo se obličej na kříţi opravdu chladně usmál? Jistě,
protoţe Lilith a Lucifer pracovali společně, tvořili
nerozlučný celek. Napadla mne znovu ztracená znamení.
Připomněl jsem to Lilith, která mi odpověděla.
- 97 -
 „Ráda věřím, ţe jsi na ně nezapomněl. Jejich zmizení
patří k tvým největším prohrám a mým největším
úspěchům.
„Co znamenala?“
„Byla to tvoje osudová znamení, Sinclaire.“
„Copak je znal i starý prorok Ezechiel?“
„Ezechiel?“ Ačkoliv šeptala, znělo to pohrdavě.
„Ano. To on vytvořil kříţ v babylonském zajetí. Není
to ţádná legenda.“
„Já ti to dokonce i věřím. Stvořil sice tvoji ochranu,
ale ne všechna znamení pocházejí od něj. Především ta,
která byla uprostřed kříţe. Vytvořil je někdo jiný.“
„Kdo?“
Vysmála se mi. Znělo to jako varovné zasyčení zmije.
„Já to vím, ale zatím si dám pozor, abych ti to neřekla.
Nesmím tě přece připravit o všechna překvapení,, rozumíš?
Dostal ses na konec své cesty. Jen pár kroků a tvůj osud se
naplní. Kniha tvého osudu se zavře. Nic není náhodné, i
kdyţ vy lidé tomu nevěříte. Příroda a její mocné síly
nepřipustí náhodu. Ale to tě, Johne Sinclaire, nemusí
zajímat. Tvůj čas se naplnil. Kráčej dál. Čeká se jen na
tebe. Všechno je jiţ připraveno. Jenom pro tebe, Sinclaire,
jenom pro tebe.“
Lilith mluvila v hádankách a s nimi mne také v
následujících okamţicích nechala o samotě.
Zíral jsem na kříţ a nedočkal se vysvětlení. Na dlani
mi leţel opět jen kus ryzího kovu.
„Jak mám zemřít?“ vydechl jsem proti kříţi.
„Vyčkej, Sinclaire, vyčkej...“ Odpověď zněla jakoby z
velké dálky. Lilithin obličej se na kříţi neobjevil.

- 98 -
 Byl jsem opět sám.. Ze zvyku jsem přemýšlel o svých
šancích. Můj policajtský mozek zklamal.
Teď byl nesmysl dumat o nějakých moţnostech,
pokud vůbec existovaly.
Vpřed!
Do nitra osudového tunelu, který přece jen měl své
hranice.
Mlha. Vystupovala přede mnou jako tajemný zdroj
síly, která se přes mne převalila a dále unášela povědomí o
konci a smrti. Uvaţoval jsem, jak se musí cítit člověk,
který sám kráčí na popraviště.
Podobně jsem se cítil i já. Všemi opuštěný, bez
pomoci, sám v pekle. Příšerné postavem, nad kterým jsem
uţ nechtěl dál přemýšlet. Ještě bych z toho mohl dostat
deprese. Potřeboval jsem si zanadávat. Na osud, na náhodu,
která prý neexistuje.
Bylo mi chladno. Chlad však nepřicházel zvenčí.
Zachvátil mé nitro a obalil mé srdce jako pavučina.
Jane Collinsová hovořila o tajemné písni. Do této
chvíle jsem nic neslyšel a nyní leţel cíl dozajista někde
nablízku. Co však tady představoval pojem vzdálenosti?
Nic. Tady nemohl člověk počítat s pozemskými rozměry.
Kdyţ jsem vykročil, nebylo nic slyšet. Nemohu říci,
kdo nebo co tlumilo mé kroky. Ani jsem to nezpozoroval.
Všude leţela černá tma. I kdyţ tu nebylo vidět podlahu,
cítil jsem odpor pod nohama. Připadalo mi, ţe se vznáším
ve vzduchoprázdnu.
Vtom jsem to uslyšel.
Bylo to tajemně znějící hučení z nevelké dálky.
Vycházelo z neviditelného zdroje někde přede mnou. Hluk,

- 99 -
který jsem znal z Janina vyprávění. Jenţe teď jsem byl
oběť a ona vraţedkyně.
Pokračoval jsem v cestě.
Doprovázela mne monotónní melodie, která vycházela
z hrdel neviditelných stínů, duchů nebo osob, moţná
soudců černé magie.
Cestu ozařovalo tlumené světlo. I kdyţ jsem neviděl
stěny tunelu, cítil jsem podvědomě, ţe tu jsou, protoţe
mlha plynula kolem nich.
A také jsem uviděl dveře!
Bylo to jako vosí píchnutí. Předtím jsem na ně jen
myslel, ale při pohledu na ně jsem si uvědomil, ţe vedou k
mému konci. Tep se mi zrychloval kaţdým krokem.
Teprve teď se mne začal zmocňovat strach. Takto
jsem si svůj osud nepředstavoval. Konec za dveřmi v
prázdnotě dimenzí.
Zastavil jsem před nimi. Ještě jednou jsem podrţel
kříţ v dlani, ale neviděl jsem nic neţ tmavý stín
překrývající znamení. Snad mi chtěli ukázat, jak je
neúčinný.
V duchu jsem se loučil se ţivotem. Rozčileně jsem
polkl, rty se mi chvěly. Muselo to dojít aţ tak daleko?
Dříve neţ jsem poloţil ruku na dveře, abych otevřel,
otřel jsem si studený pot, který mi vyrazil na čele. Kliku
ani knoflík jsem nenašel.
Uţ při prvním lehkém dotyku jsem cítil, ţe se dveře
chvějí. O chvilku později se pohnuly a otevřely dovnitř.
Zpěv zesílil.
Hučení zmizelo. Dveře se rozevřely dokořán, jako by
za nimi někdo stál a strhával je dovnitř.

- 100 -
 Ještě jsem nešel dál. Můj pohled přelétl prostor a
zdálo se mi, ţe vidím halu bez konce. Místo posledního
soudu, který zasedal kvůli mně.
Zatím jsem neviděl nic.
Cosi se vysoukalo z temnoty, a bylo to ještě temnější
neţ temnota sama. Musely to být stíny, o nichţ se
zmiňovala Jane.
Nepohnuly se.
Nehybně číhaly, aţ vstoupím.
Předtím jsem je slyšel. Teď jsem je i cítil. Bylo to
chvění, ďábelské záření, které pronikalo hlavou do mého
vědomí.
Dosáhl jsem jeho říše, jeho světa, pekla.
„Pojď blíţ, lovce duchů. Vykroč vstříc svému osudu!“
Hlasy mne zasáhly jako ohlušující burácení hromu.
Doznívalo v mých uších, i kdyţ jako ozvěna odlétlo do
prázdna. Náhle se ve mně probudil strach. Hrůza opanovala
mé tělo i mysl. Nechtělo se mi jít dál. Otočil jsem se a
viděl jsem, ţe nemám ţádnou šanci.
Tunel zmizel!
V této chvíli jsem si připadal jako na okraji propast.
Jeden falešný krok a propast by mne spolkla!
Otočil jsem se zpátky, protoţe jsem neměl jinou
moţnost. Vtom jsem jej uviděl.
Povstal z nicoty. Hlasy nehybných zpěváků
vystoupaly k hučivému infernu. Jejich zpěv byl ještě
hrozivější, temnější a tísnivější.
Byl to nejskvělejší hudební doprovod pro jeho
vystoupení, pro absolutní zlo, které ovládalo svět a
nezměrné prostory vesmíru.
Poté se mi zjevil.
- 101 -
 Na počátku věků poraţený, nyní vítěz a vládce ve své
říši.
Lucifer!

14
Ano, byl to on. Ukázal se mi tak zblízka, ţe jsem se
jej mohl dotknout.
Čím více rostl, tím více slábl zpěv. Jakmile dosáhl své
velikosti, zpěv zcela ustal.
Rozhostilo se ticho.
Něco mne přinutilo zvednout hlavu.
Vtom jsem uviděl jeho obličej.
Ano, pouze obličej. Nebyl pro mne ničím novým,
protoţe jsem věděl přesně, jak Lucifer vypadá, lidé jiţ
ztvárnili jeho podobu.
Obličej, který mi z přízemní lidské perspektivy
připadal jako hora. Ovládl prostor i čas. Byl tu a všechno
ostatní bylo náhle nicotné a nedůleţité. Pro mne existoval
pouze obličej.
Bylo to trojjediné zlo, spojení Asmodea, Bafometa a
Belzebuba, kteří dohromady zplodili vše, co potlačuje
dobro.
Byl to muţ nebo ţena?

- 102 -
 Ne, bylo to něco neutrálního, anděl v negativním slova
smyslu. Ani u nebeských tvorů není jisté, ke kterému
pohlaví patří. Jsou prostě bezpohlavní.
Stejně tak Lucifer.
Vlasy jsem neviděl. Jeho obličej mi připomínal sochu
vytvořenou umělcem. S kamenným výrazem vyjadřujícím
chlad, který mne obklopoval. Byla to ţivná půda veškeré
hrůzy a zla, prapůvodní zárodek špatnosti, ačkoliv to tak
nevypadalo. To jsem si musel přiznat.
Přede mnou nestálo ţádné monstrum, zpotvořená
lidská postava. Jenom holá hlava s obličejem, v němţ se
zračila krutost a pohrdání.
Byla to pýcha a arogance, která mu vyzařovala z očí
stejně jako z pevně sevřených rtů.
Egoismus, opovrţení ţivotem na jedné straně proti
kráse na straně druhé. To byla pravá tvář Lucifera, tak se
jevil případnému pozorovateli.
Slyšel jsem, ţe někteří lidé při spatření jeho obličeje
zešíleli.
U mne k něčemu takovému nedošlo, protoţe jsem byl
na tu podívanou připraven. Ale přece jen jsem cítil lehké
mrazení v zádech.
Bylo to varování, které jsem musel vzít v úvahu.
Nejraději bych vytáhl kříţ z kapsy a zahodil jej. Místo
toho jsem tady stál a nehýbal se. Strnule jsem zíral před
sebe.
Zdálo se mi, ţe obličej se pohybuje ve dvou
dimenzích. V tomto světě však rozměry nehrály ţádnou
roli. Pojmy jako délka, šířka či výška tu byly
bezvýznamné. Jediným měřítkem byla hlava.
Otočil jsem se.
- 103 -
 Ano, nemýlil jsem se. Luciferův obličej byl všude.
Vpravo i vlevo, vpředu i vzadu. Obklopil mne bariérou
hrůzy, která mne, člověka, činila ještě menším a mé
postavení beznadějnějším.
Netušil jsem, kolik času uběhlo. Místo toho jsem
uslyšel Lucifera. Mluvil, aniţ přitom pohyboval rty.
„Přišels, lovče duchů, protoţe jsi neměl jinou volbu.
Odporoval jsi peklu. Naše trpělivost je u konce. Zlo, které
ztělesňuji, se rozhodlo tě zničit. Já a Lilith, která jiţ před
mnoha léty poznamenala tvůj kříţ, jsme se rozhodli tě
popravit. Víš, jakou smrtí zemřeš, protoţe jsme ti o tom
poslali zprávu. Vzpomeň si na jisté věci, které se udaly.
Vzpomínej, Johne Sinclaire.“
„Co po mně chceš?“
„Měl by sis vzpomenout na kolo času. Sebral jsem je
v krajině Aibon, kterou vy, lidé, nazýváte očistcem.
Rozhodl jsem se tě k němu připoutat. Unikl jsi Satanovi,
ale kolu času neunikneš. Jeden z tvých přátel to jiţ zaţil,
ale zapomněl, co viděl. Moţná ti ani nechtěl nic říci.“
„Kde stojí to kolo?“ vykřikl jsem.
„Ne tak ukvapeně, Sinclaire. Také my máme zákony,
které jsem osobně sestavil. Vnutil jsem tvé přítelkyni sen,
takţe ví, co tě očekává. Kdyby zůstala věrná Satanovi,
nemusela proţít ţádné utrpení. Nedělalo by jí problémy tě
zničit. Takhle tě zabije jako normální člověk. Předtím však
zasedne soud, který vynese rozsudek.“
„Chceš mě soudit?“
„Já ne, já pouze nařizuji. Jsou tady druzí, kteří si to
nenechají vzít.“
„Kdo je to?“

- 104 -
 „Patří ke sboru duchů, které jsi slyšel. Cekali na tebe
stejně jako já. Já jsem oni, oni jsou já.“
„Asmodeus....“
„Belzebub a Bafomet!“ Ta tři jména zahřměla proti
mně. Ještě neţ dozněla, v nekonečných dvoranách se něco
stalo.
Objevilo se světlo.
Nebylo to světlo v pravém slova smyslu. Bylo to spíše
přítmí, v němţ jsem však uviděl obrysy stínů v
nekonečných prostorách.
Zdálo se, ţe sedí vedle sebe na dlouhé lavici. Přitom
seděli v prázdnotě té hrozné dimenze a šklebili se na mne.
Tři mocní démoni, vtělení zla.
Viděl jsem Bafometa, démona s rohy a plnovousem
cihlové barvy jakoby utkaným z plamenů.
Vedle něj seděl Asmodeus. Vychytralý, s
trojúhelníkovitým obličejem, širokým čelem a tlamou
plnou ohyzdných zubů.
Viděl jsem také Belzebuba. Vlasaté, shrbené
monstrum se ţhnoucíma očima a obličejem ne
nepodobným gorile.
Světlo doletělo aţ k nim a ozářilo je, takţe vypadali
jako postavy z filmového plátna. Bohuţel byli skuteční, i
kdyţ se ani nepohnuli a jen na mne strnule hleděli.
Chtěli nade mnou vyřknout svůj ortel. Vůbec se mi
nelíbilo, ţe kromě tří ďáblů, kteří tvoří podstatu Lucifera,
se zde navíc objevila ještě čtvrtá postava.
Světlo putovalo dál a vylouplo z pozadí další postavy,
které jsem znal. Ony mne také.
Stěţí jsem tomu mohl uvěřit, kdyţ jsem je uviděl. Ale
v tomto světě bylo moţné všechno.
- 105 -
 Za třemi ďábly stály čtyři postavy.
Rytíři Apokalypsy, zvaní téţ AEBA. Poslové smrti,
kteří ve středověku roznášeli mor, aby lidstvo povolně
slouţilo Satanovi.
Neseděli na svých vranících, ale zvedli se ve
třmenech, aby viděli přes sedící.
Měli u sebe svou zbroj a hledí přileb zdviţené.
Slouţili mocným démonům. Na hrudi by měli mít znamení
své poddanosti, avšak tentokrát jsem neviděl ţádné
písmeno.
Pochopil jsem, ţe jsou tu jako stráţci a svědkové mé
popravy a ţe byli vybráni samotným Luciferem.
Jeho ohromný obličej se vznášel nad celou scénou.
„Viděl jsi je, Johne Sinclaire?“
„Ano.“
„Chtějí být svědky okamţiku, kdy zemře ten, který se
proti nim odváţil vystoupit. Oni tě přeţijí, Sinclaire.“
Neodpověděl jsem, beze slova jsem vytáhl kříţ a
pověsil si jej na krk. Kdyţ to spatřil, začal se smát, a jeho
poddaní se přidali k němu. Pro mne osobně to byla
zničující poráţka. Byl to hrozný, nepopsatelný pocit
naprosté bezmocnosti.
Smích sílil. Hlasy se různily. Jednou temné výhrůţky,
jindy ječeni. Protivné, jízlivé a především odporné jako
celý tento svět. V tomto ohledu se mocní démoni chovali
velmi lidsky, neboť se vysmívali mé bezmocnosti. Cítil
jsem, ţe je jim můj kříţ pro smích.
Kříţ, který byl v tomto světě bezcenný, protoţe
nereagoval, i kdyţ jsem vyslovil zaklínači formuli. Něco
takového se mi dosud nestalo.
Smích ustal.
- 106 -
 Ještě jeden ostrý výkřik a opět ticho.
Co se bude dít dál? Kdo mě zabije? Smrtonoši,
Asmodeus, nebo zbývající dva? Nebo se otevře kniha
osudu, aby poslední stránka vyjevila hořkou a
neodvratitelnou skutečnost?
Ano, Lucifer se řídil pravidly. Do ticha zahřměl jeho
hlas: „A nyní ti, Johne Sinclaire, ukáţi osobu, která tě
zabije.“
Světlo se nezměnilo. Jenom se přesunulo na druhou
stranu a vylouplo ze stínu postavu, s jejíţ přítomností jsem
vlastně musel počítat.
Byla to ţena, a stála tam jako vytesaná z kamene bez
jediného hnutí.
Hleděla upřeně na mne. Pokusila se pohnout rty, ale
nepodařilo se jí vyslovit jediné slovo.
Jane Collinsová!
Lucifer se chtěl řídit starými zákony a neodchýlil se
ani o vlas, protoţe Jane Collinsová svírala v pravé ruce
vraţedný nůţ s dlouhou čepelí...
Oba jsme mlčeli. Pouze jsme na sebe hleděli a oba
jsme patrně mysleli na totéţ, i kdyţ kaţdý pravděpodobně
jiným způsobem.
Nezvyklé bylo to, ţe jsem rozeznával její rysy.
Bleděmodré světlo se vědomě soustředilo na její obličej. V
jejích očích jsem zahlédl neskonalý smutek. Byla to
známka velkého boje, který probíhal v jejím nitru.
„To je tvoje vraţedkyně,“ vykřikl Lucifer. „Museli
jsme čekat dlouhou dobu, ale nyní tě tvůj osud dohonil.“
„Něco podobného jsem uţ slyšel,“ vyštěkl jsem proti
studenému modrému obličeji. „Uţ před nějakou dobou mi
bylo vysvětleno, ţe moje svíce dohořela. Pokusila se o to
- 107 -
ztělesněná smrt s kosou. Byl jsem stejně bezbranný jako
teď, a přece ţiji, Lucifere. Ţiji, jak sám vidíš.“
Unikl jsem tenkrát o vlásek. S hrůzou jsem si
vzpomněl na komturství v Belgii, kde jsem na poslední
chvíli unikl Zubaté a ani prorok mne nebyl schopen
zachránit.
Nu ano, unikl jsem, nikoliv naposledy, s pomocí abbé
Blocha. Dveře k věčnosti se zase jednou přede mnou
zavřely.
Ačkoliv jsem uţ delší dobu hleděl na Luciferův
obličej, nemohl jsem si na něj zvyknout. Byl příliš chladný
a krutý. Sklonil jsem hlavu a prohlédl si kříţ.
Neviděl jsem na něm ţádné změny. S tím jsem mohl
počítat, kdyţ se v něm objevil obraz Lilith.
Vytratil se stejně rychle jako onen pověstný had v ráji.
Ani pekelní rytíři se nepohnuli z místa. Podobali se
kostlivcům. Věděl jsem, co se skrývá pod brněním, protoţe
jsem proti nim mnohokrát bojoval a vţdy jejich útok
odrazil. Ale teď stáli na straně Lucifera a byli prosyceni
jeho temnou energií.
Jane byla uvrţena do tohoto světa proti své vůli. Stála
tam a plakala. Její osud byl nyní velmi těsně spjatý s mým.
Slzy jí stékaly po tvářích. Připomínaly kulaté průhledné
perly.
„To není sen, Johne,“ zašeptala. „Tentokrát jsem zde a
ty...“
„Já vím, Jane.“
„Pokusím se ti neublíţit. Nechci tě zabít. Princezna z
hvězd mi vrátila obličej a já uţ nechci slouţit těm
zatraceným mocnostem temnot.“

- 108 -
 „Na to se tě nikdo neptal,“ zasyčel chladný obličej.
Tady budeš jednat podle mé vůle. Neubráníš se mé síle,
Jane Collinsová.“
„A co se stane, kdyţ to udělám?“ Její hlas zněl ostře,
ale roztřeseně. Její vnitřní neklid se stupňoval.
„Potom tě předám někomu, kdo čeká, aby tě mohl
potrestat.“
Okamţitě bylo jasné, o koho jde. To potěšení mělo
patřit Asmodeovi. Otevřel tlamu tak, ţe z jeho útrob
vyletěly ţlutočervené ohnivé jazyky. Olízly tmu a zmizely.
„Ano, Jane Collinsová. Uţ jednou jsi slouţila peklu a
odvrátila ses od něj. Něco takového neodpouštím. Kdo byl
poddaným pekla, ten se do něj opět vrátí.“
Věřili jsme mu oba. V tomto světě jsme neměli naději
uniknout. Měl jsem dojem, ţe se nacházím v obrovské
soudní síni.
Lucifer ještě neskončil s vysvětlováním. „Ještě něco ti
řeknu, lovce duchů. Dosud jsi viděl jen nás a ji. Ale to
hlavní teprve přijde. Na tvém místě bych se otočil
doprava.“
„A potom?“
„Otoč se!“
Také Jane přikývla. Přitom se chvěla a trýzeň z jejích
očí zmizela. Bylo jasné, ţe mne čeká překvapení.
Otočil jsem se.
Náhle se rozhostilo ticho.
Ano, přesně tak mi to připadlo. Mrazivé ticho, které
nenarušovalo ani vydechnutí. Ale i mně přejíţděl mráz po
zádech. Nemohl jsem se toho pocitu zbavit.
Zatím jsem nemohl nic rozeznat, ale pode mnou a
vedle mne se něco dělo.
- 109 -
 Z hlubiny se opět vynořil kuţel mdlého světla. Vytáhl
z temnoty to, s čím jsem počítal, ale stejně mne to
překvapilo. Bylo to kolo času!
Věděl jsem, ţe stávalo v Aibonu a patřilo
nebezpečnému druidovi Guywanovi. Byl to příšerný
nástroj. Mandra Korab stěţí přeţil, kdyţ na ně byl
připoután. Zachránil jej Ţelezný anděl.
Kolo času...
Uţ samotné toto označení vyvolávalo strach a hrůzu.
Jenom ďábelská inteligence mohla něco takového vytvořit.
Jednalo se ve skutečnosti o velmi zvláštní zařízení.
Kolo času se skládalo ze dvou kol spojených dohromady.
Spojovala je velká druidská hvězda. Byl to symbol, který
jsem dobře znal. Nacházel se i na mém kříţi, neţ mi jej
Lilith uloupila.
Tato hvězda byla spojovacím článkem.
Jedno kolo pro minulost, druhé pro budoucnost. Kdo
byl přivázán na kolo, přišel do styku s druidskou hvězdou.
Kolo se otáčelo jak napravo, tak i nalevo.
Jestliţe se kolo otočilo napravo, hleděl vězeň do
budoucnosti, kde mohl vyčíst svůj budoucí osud.
Jestliţe se kolo otočilo opačným směrem, proţíval
vězněný svou minulost.
Byla to ďábelská hračka, kterou mohl vymyslet jen
zvrácený duch.
Můj indický přítel mi nesdělil, co viděl, kdyţ se kolo
otočilo. Nyní jsem věděl, ţe se jednalo o můj konec. Byl
svědkem, jak mne Jane Collinsová zabila.
Všechno se vyplnilo.

- 110 -
 Tato tři slova mě deprimovala. V podstatě jsem
neviděl ţádnou naději, jak uniknout svému osudu, přesněji
řečeno smrti. Bylo to zkrátka nemoţné.
Nerozeznal jsem dobře, z jakého materiálu je
vyrobeno. Mohlo být sestaveno z kostí nebo také z kovu.
Viděl jsem tajná znamení, která pro mne osobně měla jistý
význam, a také do sebe vsunuté trojúhelníky s tajuplnými
symboly.
Symboly jsem znal.
Viděl jsem malé srdce probleskující podobně jako můj
kříţ. Skládalo se z číslice čtyři a písmen U a M
zapadajících do sebe.
Uvnitř obou trojúhelníků se proti sobě leskla písmena
J a S.
Byla to počáteční písmena mého jména a příjmení.
Bylo jasné, ţe kolo je připraveno pro mne.
„To je tvé popraviště, vstup do věčné nicoty,“
vysvětloval Lucifer. Slyšel jsem, jak se jeho hlas za-chvívá
rozkoší. Jistě se celá léta těšil na to, aţ je konečně bude
moci vyslovit.
„Proč?“ zeptal jsem se. „Proč mám zemřít na kole
času? To mi nedává ţádný smysl.“
„Vţdyť je to pentakel neboli sigillum, v němţ jsou
zvěčněna počáteční písmena tvého jména. Od počátku
připomínají, ţe toto místo je určeno k umírání. Osud,
Sinclaire...“
„Nevěřím na osud, Lucifere. Nevěřím ani na náhodu.
Je mnoho faktů, které mluví proti tomu. V knize je psáno,
ţe uniknu svému osudu. A ty o něm opět hovoříš. Ne,
Lucifere, všechno můţeš ovládnout. Tento svět i svět snů a
nočních můr. Jedno však kontrolovat nemůţeš. Mou duši.
- 111 -
Duši člověka, který ti nepodlehl. Takový člověk má svou
vůli, a tu nezlomíš.“
„Zlomím, Sinclaire.“
„Tomu nevěřím.“
Lucifer si byl jistý vítězstvím. „Sinclaire, jsi
posledním nositelem toho proklatého kříţe. Po tobě uţ
nebude patřit nikomu. Znovu uţ se nenarodíš. Aţ tě
zničím, dosáhnu vítězství, po němţ jsem tolik prahl.“
„Nezvítězíš. Krátce po zrození světa tě archanděl
Gabriel uvrhl do pekla. On a jeho přátelé jsou silnější neţ
peklo. Můţeš mě zničit, ale nikdy se ti nepodaří zničit
Dobro. Na něm si peklo vyláme zuby.“
Lucifera jsem však nevyvedl z míry. Ani jeho tři
ďábly, kteří přihlíţeli.
„Tvoje smrt, Sinclaire, je jenom počátek. Peklo
vytáhne do boje. Zpočátku nenápadně, ale účinně. Podívej
se na lidi, jak snadno je lze ovlivnit. Ve vašem zpustlém
světě není místo, kterého by se Zlo nemohlo zmocnit. Jsi
smělý, jestliţe se tomu pokoušíš zabránit. Dokonce bych
řekl velmi smělý.“
„My, lidé, umíme také bojovat, Lucifere.“
„Já vím, ale teď to skončí. Tvůj čas minul. Moje past
je perfektní. Okusíš kolo času, ale před smrtí ještě uvidíš
věci, které jsi dosud nespatřil.“
Zdrţel jsem se a dál se nevyptával. Pro Lucifera jsem
přestal existovat. Neodvrátil sice ode mne svůj příšerný
obličej, ale vydal neslyšný rozkaz čtyřem stráţcům.
Smrtonoši přicházeli. Neměl jsem ani ponětí, jak se ke
mně dostali. Přilétli černou tmou kolem stínů, které opět
spustily svou hučivou melodii.

- 112 -
 Stejný temný nápěv, který jsem vnímal při svém
příchodu.
Na cestě k popravišti mě doprovázel chór zemřelých,
při němţ mi běhal mráz po zádech.
Hledal jsem cestu ven, i kdyţ jsem věděl, ţe nic
takového neexistuje.
Čtyři poslové smrti mě vzali mezi sebe. Dva šli přede
mnou, dva za mnou.
Jane trpěla zároveň se mnou. Za chvíli bude hlavní
postavou dramatu, kterému zatím pouze přihlíţela. Její
pohled vyjadřoval strach a současně vůli k odporu.
Momentálně nebyla pod přímým vlivem Lucifera. Její
pravá ruka s noţem sebou potrhávala. Chystala se
napadnout jednoho z mých stráţců.
Zavrtěl jsem hlavou. Jane zahlédla mé znamení.
Přikývla na souhlas a spustila ruku s dýkou.
Smrtonoši prošli kolem ní. Teď, kdyţ neseděli na
svých vranících, nevypadali tak nebezpečně. Zjistil jsem,
ţe jsem vyšší neţ oni. Jenom brnění je činilo mohutnějšími
a hrozivějšími. Zpod zvednutého hledí bylo vidět bílé
lebky s prázdnými očními důlky.
Stál jsem a ani se nepohnul.
Vlasy na hlavě se mi zjeţily, kdyţ dva ze smrtonošů
přistoupili ke mně a pevně mne uchopili.
Kostěná klepeta mi nemilosrdně obemkla paţe pod
rameny. Cítil jsem, jak z nich vane smrtelný chlad.
Slyšel jsem jejich hlasy, ale nerozuměl jsem tomu, co
povídají. Připadalo mi, ţe odříkávají nějaké staré
zaklínadlo, aby mne ovlivnili.

- 113 -
 Náhle jsem se otočil kolem své osy. Musel jsem něco
udělat, protoţe ve mně narůstal vztek. Prudkými pohyby
jsem se snaţil uvolnit ze sevření.
Před sebou jsem uviděl šklebící se lebku. Chtěl jsem
do ní uhodit a přitom vytáhnout svoji beretu, kdyţ mě
zasáhla rána do zátylku. Ještě jsem zaslechl Janin výkřik.
Přepadl jsem dopředu.
Neupadl jsem do bezvědomí. Připadalo mi, ţe se
vznáším a plachtím přímo proti smrtonošům, kteří mě
chytili a uţ nepustili. Zpěv mrtvých duchů zesílil, aţ zněl
jako temné dunění.
Kolo času stálo vpravo ode mne. Za chvilku mne
dovlečou aţ k němu, aby mě tam pevně přivázali.
Vzpíral jsem se nohama o zem, která prakticky
neexistovala, i kdyţ jsem cítil určitý odpor.
Všechno bylo jiné neţ ve světě tam nahoře. Tady
panoval prvotní chaos, který ovládaly Satanovy zákony.
Asmodeus, Belzebub a Bafomet se zvedli, aby
sledovali, co se přesně stalo. Nikdo z nich nezasáhl,
ačkoliv všichni dohromady tvořili toho, jehoţ obličej se
vznášel nad námi.
Triumvirát, který se však mohl rozdělit. Přemýšlel
jsem o tom, ale ţádné vysvětlení mne nenapadlo. Něco
nesouhlasilo. Narazil jsem na věci neměřitelné lidskými
měřítky.
Nebo měly černé duše těch tří tvořit Zlo a tělo zůstalo
rozdělené?
Přede mnou vyrostlo kolo času. Bylo ohromné.
Mandra jiţ pocítil jeho účinky, na mne to teprve čekalo.
Tlak zesílil. Ještě jeden krok a jsme u toho vraţdícího kola.

- 114 -
 Nebránil jsem se, ani kdyţ mne zvedli a já na zádech
ucítil dotek něčeho pevného.
Byl to symbol, který obě části kola spojoval. Znamení,
které se ztratilo z mého kříţe.
Smrtonoši mě připoutali za ruce a nohy tak, ţe moje
tělo tvořilo velké písmeno X.
Lepší polohu, jak někoho učinit bezmocným, není
moţno vymyslit.
Neprojevovali ţádné nadšení. Vytratili se jako němí
otroci. Pohltila je temnota.
Svou práci vykonali. Vše ostatní bylo záleţitostí
Lucifera, Jane Collinsové a mojí maličkosti.
Předtím ke mně přišla návštěva.. Asmodeus, Bafomet
a Belzebub opustili svá místa a kráčeli ke mně.
Kaţdý z nich na mne pohlédl.
V čele šel Asmodeus. Zůstal stát přede mnou a
posměšně se uklonil. „Rozloučíme se, lovce duchů. Jsi
ztracen. Dlouholetá bitva ti neprospěla. Nejraději bych tě
roztrhal.“ Odcházel a zanechával za sebou pach síry, která
vycházela z jeho smrduté tlamy.
Jeho místo zaujal Bafomet, démon s rubínovýma
očima a cihlově červenou bradou. „Nezničil jsi mne,“
zasupěl, „tenkrát, kdyţ jsi zabil Garingu. Vrátili jsme se.
Van Akkeren a já jsme se postarali o to, aby opět vzrostla
síla templářů. Tvůj abbé nemá šanci.“ Zachechtal se a
odplíţil se pryč.
Zůstal Belzebub, vlasatý démon, odporný na první
pohled. S ním jsem se předtím téměř nesetkal. Věděl jsem
však, ţe je přítelem oţivlých mrtvol, z kterých se stali
zombiové. Kdyţ jsem se díval na jeho shrbenou postavu,
karikaturu člověka a zvířete, musel jsem dát za pravdu
- 115 -
středověkému umělci. Zobrazil Belzebuba tak, jak ve
skutečnosti vypadal.
Lidé většinou nemají ponětí o Luciferově trojjedinosti,
kterou neumějí popsat ani zařadit do svých vědomostí.
Belzebub se odplíţil jako divoké zvíře.
„Teď jsme sami,“ ozval se hlas absolutního vládce
pekla. „Odsoudil ses. Od této chvíle začíná rituál černé
magie. Hned poté se zmocním Klíče světů, který mi vydá
tvoje smrt.“
Nechápal jsem. „O jakém klíči to mluvíš?“
„Buď bez obav, Sinclaire, uvidíš jej.“ Nic jsem
neslyšel, a přesto musel cosi silou vůle přikázat Jane,
protoţe přicházela ke mně.
Klíč byl pro tuto chvíli zapomenut. Moje pozornost
platila osobě, která mě měla zabít.
Paneboţe, Jane Collinsová! Představil jsem si dobu,
kdy jsme oba prošli nebem i zemí. Myslel jsem na Jane,
která stála po mém boku. Potom však přišel ďábel, zmocnil
se jí a zle poznamenal.
To všechno bylo za námi. Jane se od té doby změnila
zásluhou Consuely, princezny z hvězd, ale v tomto
okamţiku byla pod vlivem jiného kouzla, které vše ostatní
překrylo.
Lucifer!
V něm se koncentrovalo všechno. Nebyl osobou
muţského ani ţenského pohlaví. Byl ztělesněním hrůzy a
zla.
Jak by se mohla Jane vzepřít jeho rozkazu?
Musel jsem se usmát při pomyšlení na kříţ, který visel
na mé hrudi. Nebyl mi k ničemu, i kdyţ jsem se pokoušel
vyslovit zaklínači formuli. Jeho reakce byla nulová.
- 116 -
 V tomto světě vládl pevnou rukou sám Lucifer.
Moţná se na počátku věků stala chyba, ţe se obě
nejdůleţitější věci oddělily, protoţe světlo nemohlo
proniknout temnotou podsvětí.
Janin obličej se mi rozplýval před očima. Zakoušela
hrůzu a děs. Nedovedla se vzepřít Luciferovu rozkazu.
Byli jsme tu jen my tři.
On, ona a já!
Ale on měl více moci neţ všichni démoni, proti nimţ
jsem ve svém ţivotě bojoval, dohromady.
Udivilo mě, ţe nepociťuji ţádný strach ze smrti. Bylo
by zcela normální, kdyby mne přepadl tento těţko
popsatelný pocit a přivedl mě k šílenství. Opak byl
pravdou. Téměř klidný hleděl jsem vstříc Jane Collinsové,
která se nacházela přede mnou na vzdálenost paţe.
Měla snad Luciferova moc způsobit, ţe jsem nepocítil
ţádný strach? Chtěl, abych všechno společně proţil nebo
měl strach přijít později?
Můj pohled padl na nůţ.
Z drţadla vyrůstala široká, patrně oboustranně
broušená čepel. Uţ jednou proţila Jane hrůzu, kdyţ viděla
své krví zbrocené ruce v děsivém snu, který jí přivodil
Lucifer.
Jane se zastavila.
Její obličej se nacházel v těsné blízkosti mého.
Kdybych se chtěl na ní podívat, musel bych sklonit hlavu.
Její rysy ztvrdly. Z očí se vytratil zápal, který jsem dobře
znal. Její oči jejichţ barvu jsem nedokázal blíţe rozeznat,
neklidně těkaly.

- 117 -
 Čepel zatím visela volně dolů. Lucifer si dával na čas.
Proč ne, vţdyť byl pánem věčnosti. Mohl si se svou obětí
pohrávat podle libosti.
Jane Collinsová pohnula rty. Zaslechl jsem ji tiše
vyslovit své jméno. V jejích očích se náhle objevil
neobyčejně smutný výraz.
V zádech jsem cítil tlak obou trojúhelníků. Kaţdý ze
symbolů, které se tam nacházely, jako by se chtěl vpálit do
mé kůţe a zanechat tam vzpomínku. Měl jsem pocit, ţe se
znamení pohnula, ţe ţijí. Pokusil jsem se uvolnit aspoň o
kousek. Bohuţel, bez úspěchu. Nepohnul jsem se ani o
milimetr. Magické kouzlo, kterým mne Lucifer připoutal
ke kříţi, bylo příliš pevné.
„Já vím, ţe to nechceš udělat, Jane,“ zašeptal jsem
směrem k ní. „Nebudu ti nic vyčítat. Nevím, co mne čeká,
a nevidím ţádnou šanci, jak se z této situace dostat. Chtěl
bych ti přesto říci, ţe čas, který jsme spolu strávili, byl
nádherný i přes všechny hrozné události, kterými jsme
prošli.“
Přikývla.
V tomto okamţiku byla velmi statečná. To, co musela
udělat, bylo nad její síly. Jinému by jiţ dávno selhaly
nervy.
Divil jsem se, ţe byla ještě relativně klidná. Bylo pro
ni těţké shledávat slova v hodině loučení. Mluvila jako
malé dítě, které se krátce předtím naučilo mateřské řeči.
„Aţ to budu mít za sebou, Johne, můj ţivot uţ nebude
takový jako dřív. Vím, ţe se vydám na stejně dlouhou,
nekonečnou cestu jako ty. Upadnu do nicoty a nikdo mne
odtud nevytáhne. Nedostanu šanci jako většina lidí. Lucifer
čeká, aby mne také mohl zničit.“
- 118 -
 „Je to tak,“ zaslechli jsme oba jeho chladný,
nebezpečně znějící hlas. „Po vaší smrti nebude následovat
nic, jak také jinak. Ty jsi můj začátek, ostatní budou
následovat. Jane Collinsová, po ní ostatní tvoji přátelé.
Zničím tým Johna Siclaira do posledního muţe.“
Stočil jsem oči šikmo nahoru, kde jsem tušil jeho
obličej.
Modrý škleb se ani nehnul. Stál tam jako vytesaný.
Nevyjadřoval ţádné pocity. Nevěděl jsem, zda
triumfuje, zda se raduje nebo zlobí, ţe jsem v minulosti
připravil peklu mnoho poráţek. Obličej byl naprosto
nečitelný.
Lucifer došel k závěru, ţe naše loučení trvá příliš
dlouho a opět beze slov vydal Jane povel, aby vše ukončila.
Zvedla ruku.
Ne, nebyla to pravá ruka. v níţ svírala nůţ. Opatrně
zvedla levou ruku a prsty se svíraly, jako by se chtěly
kolem něčeho obemknout. Sledoval jsem ten pohyb a
pochopil, ţe osudný okamţik se přiblíţil.
„Kolo, Johne,“ zašeptala. „Můţeš mi vůbec odpustit?
Musím pohnout kolem času, jinou moţnost nemám.“
„Udělej to.“
„Johne, milovala jsem tě...“ Tuto jedinou větu téměř
vykřikla. Náhle jsem ucítil tlak, který mi sevřel hruď. Byl
to pocit, který na člověka dolehne ve chvíli, kdy ztrácí
nejbliţší přátele. Hlas se mi zadrhl.
Janina levička pevně zachytila kolo času.
Potom jím otočila doleva.
Paneboţe, to znamená minulost! Opravdu se
nezmýlila? Ne, nemohla. Pro mne uţ budoucnost
neexistovala. Zůstala pouze minulost.
- 119 -
 Kolo se otočilo. A já se otočil s ním...

15
Před dveřmi bytu dostal Suko nápad. Klíč uţ drţel v
ruce, ale přesto se otočil a podíval na Mandru Koraba,
který stál těsně za ním.
„Co se děje?“
„Mandro, něco mě napadlo. Ty ještě máš těch sedm
dýk, které jsi nám ukazoval, ne?“
„Ano, mám.“
„Ale pokud si dobře vzpomínám, bylo jich pět zničeno
v Aibonu. Musel to udělat Ţelezný anděl. Ty bys tedy měl
mít jenom dvě.“
Mandra se vlídně usmál.
„Dával jsi dobrý pozor a všechno sis zapamatoval.
Suko, obdivuji tě. Uţ jsme se potom delší dobu neviděli,
milý příteli. Podařilo se mi narazit na pět dalších dýk.
Nechal jsem je vysvětit u jednoho starého mudrce.“
„A uţ jsi je pouţil?“
„Zatím jsem k tomu neměl důvod, protoţe bohyně
Kálí, moje nepřítelkyně na ţivot a na smrt, se v posledních
měsících drţela zpátky. Kdybych je pouţil, byl by to křest
ohněm.“

- 120 -
 „Nezbývá nám neţ doufat, ţe mají stejnou sílu jako ty
původní.“
„To mají.“
Sir James se prodral dopředu. „Suko, prosím vás.
Spěcháme.“
„Jistě, pane.“
Suko, který si vţdy zachoval pevné nervy, náhle
zjistil, ţe jej opouští obvyklý klid. Ruka se mu chvěla a
trvalo chvíli, neţ se mu podařilo zastrčit klíč do zámku.
Otočil klíčem a zatlačil do dveří. Přitom naznačil
ostatním, aby ještě nevstupovali do bytu. Museli stále
počítat s nemilým překvapením.
Slunce příjemně vyhřálo pokoj. Paprsky
probleskovaly oknem a v širokých pruzích poletovaly po
pokoji, na jehoţ prahu zůstal inspektor stát. Rozhlíţel se,
zda neuvidí něco podezřelého.
Nikdo na ně nečíhal. Suko pokynul ostatním, a ti po
špičkách vcházeli za ním do obývacího pokoje. Působili
jako zloději, kteří pasou po majitelově dobře zaplněném
trezoru.
Suko poodešel k oknu a stáhl ţaluzie. Větší část
pokoje teď leţela v přítmí.
Nikdo si netroufal sednout, aţ Sir James se osmělil a
přitáhl si ţidli. Glenda se rovněţ posadila na ţidli a Mandra
se uvelebil na pohovce. Jenom Suko zůstal stát.
„Kde má John schovaný Tajemný Grál?“ zeptal se
Ind.
„Moment!“ Suko si otřel pot z obličeje. Potom
přistoupil k malé úzké skříňce a otevřel dvířka.
Uviděl tam nejen Tajemný Grál, ale i bumerang.

- 121 -
 Suko oběma rukama uchopil drahocennou nádobu,
zvedl ji a otočil. Byl silně rozrušený a dalo mu hodně
námahy potlačit chvění, které je v té chvíli přemohlo.
Špičkou jazyka si navlhčil rty.
Rovněţ ostatní mlčeli. Téměř uctivě hleděli na Grál,
na tu drahocennou nádobu, která kolem sebe házela zlaté
záblesky. Nebylo to nic jiného neţ Ohňový kalich, který se
jiţ dlouhou nacházel v Johnově vlastnictví a o jehoţ
poslání se přesvědčil teprve nedávno.
Ke Grálu však nepatřil pouze Ohňový kalich, ale ještě
jedna věc.
Koule věštkyně Tanith!
Měla své místo v oblině kalicha a doplňovala jej.
Suko postavil magický předmět na stůl, kolem něhoţ
se všichni sesedli. Teprve potom se posadil i on. Vpravo od
něj seděl Mandra Korab.
Glenda Perkinsová dosud nepromluvila. Seděla na
kraji ţidle, ruce poloţené na kolenou. I na ní bylo vidět, jak
silné vzrušení proţívá. Dělala si výčitky kvůli tomu, co se
stalo. Nemluvila o tom, ale v jejich očích bylo moţno číst
jako v otevřené knize.
„Jak chcete postupovat?“ Sir James poloţil otázku
relativně klidným hlasem.
Suko na něj pohlédl přes Grál. „Musím se přiblíţit k
pradávnému Zlu.“
„K samotnému Luciferovi?“
„To by bylo nejlepší řešení, ale rád bych zkusil jinou
cestu.“
„Jakou?“
„Obrátím se na královnu ze Sáby.“

- 122 -
 Všem naskočila husí kůţe, kdyţ Suko vyslovil její
jméno. Sir James potřásl pochybovačně hlavou. „Je to
vůbec moţné? Královna ze Sáby přece nepředstavuje
pradávné Zlo.“
„Ale zná je.“
„Ona nemohla ţít - jako Lilith...“
„Pane, Johnovi to prozradil duch krále Šalamouna,
kdyţ jsme stáli před jeho hrobem v rozpálené poušti.“
„Můţeme se na to spolehnout, Suko?“
Inspektor se zhluboka nadechl. „Pane, vy jste to
nezaţil. Byly to minuty, na které ţádný z nás nezapomněl.
Nerad bych hovořil o nějakém posvátném okamţiku, ale
opravdu to tak bylo. Viděli jsme a slyšeli věci, které ani
nelze popsat. Vlastnili jsme sice Grál, ale věděli jsme tak
málo. Templáři byli v tomto směru vzdělanější, především
Hector de Valois, jemuţ se tenkrát zdařilo zavřít dveře na
věčnost, které John neprozřetelně otevřel.“
„Co to má společného s Grálem?“
„Právě proto, ţe o něm tak málo víme a můţeme se
dohadovat jen v naráţkách, musíme jej pouţít. O králi
Šalamounovi je známo, ţe on a královna měli velmi úzké
kontakty. V ústním podání se traduje, ţe královna a Grál
tvořili protipól Lilith a Luciferovi, kteří jiţ ve starověku
představovali pradávné Zlo. Legenda Grálu dosud nebyla
vysvětlena. Existují různé verze a některé mohou být
identické s těmi, které kolují o královně. I kdyţ pocházejí z
různých koutů světa, jedno je jisté. Královna ze Sáby patří
k osobnostem, které jsou Johnu Sinclairovi příznivě
nakloněny. Ti dva jsou vlastně přátelé. A přátelé si
navzájem pomáhají. John a Jane se nacházejí ve spárech
Lucifera a Lilith. Ona zmanipulovala Johnův kříţ. Jestliţe
- 123 -
existuje spojení mezi královnou a Lilith, mohlo by se
rozšířit i na kříţ, a tím i na Johna Sinclaira.“
Sir James přikývl.
Mandra Korab zašeptal: „Má to rozhodně hlavu a
patu, to musím přiznat.“
„Také si to myslím.“
„Jste si jistý, ţe by to mohlo vyjít?“ znovu se ujišťoval
Sir James.
„Co je teď jisté, pane? Je to pokus, jakási šance,
naděje. Musíme vyjít z toho, ţe se náš přítel John ocitl v
nebezpečí ţivota. Kdyţ se člověk ocitne v takové hrozné
situaci, uvolňuje se síla a energie, kterou lze těţko popsat.
Jsou nám však k dispozici a já doufám, ţe se
prostřednictvím Grálu ještě zesílí. Pokusíme se probudit ze
spánku toho, jenţ se označuje za jeho pomocníka.“
„Proroka?“
„Ano,“ přikývl prudce Suko. „Toho myslím.“
„Nikdo přesně neví, kdo to vlastně je,“ vmísila se do
hovoru Glenda.
„To není v této chvíli důleţité, děvče. Podstatné je,
jestli se prorok zjeví a je jedno, kdo to je a odkud pochází.“
„Bude na to mít vliv královna ze Sáby?“
„Moţná.“
Sir James svíral pěsti a potom se obrátil na Suka. „Tak
se o to pokuste, Suko. Prokaţte nám tu laskavost. Udělejte,
co je ve vašich silách.“
„Budu se snaţit, pane.“
Všichni věděli, co si inspektor usmyslil. Byl to velmi
těţký, téměř neřešitelný úkol, který by se mohl podařit,
kdyby John Sinclair nevědomky spolupracoval. Pokud by

- 124 -
se uvolněná energie zesílila pomocí kříţe a spoluúčasti
královny.
Suko se předklonil. Poloţil ruce na kouli věštkyně
Tanith a soustředil se na události a osoby, které měly své
místo kdesi v prostoru a čase.

16
Kolo se otočilo doleva!
Nic jsem necítil. Otočilo se lehce, neslyšně. Jenom
závan přeběhl přes můj rozpálený obličej.
Jane Collinsová ještě stála přede mnou. Ale potom se
změnila perspektiva, protoţe jsem se překlopil.
Náhle jsem se nacházel ve výši jejích kolen a viděl
zblízka čepel toho strašlivého noţe. Potom jsem se opět
dostal nahoru.
Celé zorné pole mi zabral Luciferův obličej. Ale ten
studený hrozný škleb se rozmazal, jako by z pozadí začala
působit ještě mocnější síla.
Začalo cosi jiného. Výlet do minulosti.
Bylo to fascinující a strašidelné zároveň. Proţil jsem
věci, o jejichţ existenci jsem neměl do této chvíle nejmenší
tušení. Určitě jsem je neviděl v současném ţivotě, moţná v
některém ze svých dřívějších.

- 125 -
 Pokusil jsem se o tom přemýšlet, ale stále rychlejší
otáčení kola mi v tom bránilo. Dokonce i v tomto světě
platily aţ na výjimky některé zákony fyziky. Měl jsem
dojem, ţe mne odstředivá síla vymrští daleko do nicoty
času.
Čekal jsem na obraz, který se přede mnou rozprostře.
Scéna, záţitek, který se přede mnou ještě jednou promítne.
Nic takového však nenastalo. Pohltila mě tma jako
obrovské černé moře a odmítla mě propustit.
Kolo se točilo dál, letopočty se vzájemně promísily.
Měl jsem pocit, ţe má duše a tělo se od sebe oddělují.
Teprve potom, za dlouhou chvíli, jsem se mohl
rozhlédnout.
Z mlhou zastřeného pozadí se něco vynořilo.
Mohutná postava, která měla bezprostředně vliv i na
mou existenci.
Největší z templářů. Francouz jménem Hector de
Valois.Znovu se ve mně narodil.
Hector de Valois se ke mně přiblíţil. Vţdy, kdyţ jsem
se s ním setkal, zdravil mě širokým úsměvem.
Teď ne.
Tvářil se velmi váţně. Dokonce bych přísahal, ţe jsem
v jeho velmi lidsky působících rysech zahlédl stopy
strádání. Pokrčil rameny, roztáhl paţe. Loučil se se mnou.
Aspoň mi to tak připadalo.
Jak se objevil, tak zmizel.
Kolo mě dál unášelo proudem času. Znovu jsem se
ocitl v temnotě, kde čas nemá ţádný význam.
Moţná to byl vesmír, moţná skulina mezi dimenzemi.
Místo zrození ducha a hmoty, kde čas nemá ţádný rozměr
a zákony fyziky vyvolávají shovívavý úsměv.
- 126 -
 Vůbec jsem necítil, ţe se kolo otáčí. Tento stav se mi
příliš nezamlouval, ale trpělivě jsem jej přijímal, protoţe
mě uváděl hlouběji do minulosti, která se mne osobně
dotýkala.
Kolem mne byl otevřený prostor. Bezvýchodná tma,
která mne obklopovala, měla však své trhliny, kde bylo
moţno objevit ţivot.
Část mé existence.
Kdosi další se objevil v temnotě. Muţ jedoucí na koni,
válečník, který tvořil dějiny a rovněţ patřil k templářům,
protoţe i jemu byla předurčena pečeť sjednocení.
Král Richard Lví srdce!
Jednou jsem se s ním uţ setkal, stejně jako s Hectorem
de Valois. Tenkrát jsme navázali spojení. Velký Richard
Lví srdce se vyřítil z tunelu a zamířil ke mně.
Zvedl ruku k pozdravu.
Ne, nebylo to kývnutí, jakým se zdraví přátelé.
Připadalo mi jako gesto na rozloučenou.
Můj ţivot končil...
Měl jsem zemřít. Můj ţivot měl vyhasnout a byla to
vina i mé nejsilnější zbraně. Kříţe, který uţ nebyl tím, čím
býval dřív.
Moţná se uţ brzy zařadím do kohorty duchů a setkám
se s těmi, které jsem v hlubinách staletí znával.
Neměl jsem téměř ţádnou jinou volbu. Lucifer pro
mne chystal jiný osud. To bylo jisté.
Kůň a statný rytíř se vyřítili proti mně. Kopí namířené
na mou hlavu, jako by ji chtělo rozdrtit, se krátce před
dosaţením cíle rozlomilo na tisíc kousků a zmizelo.
Jednotlivé kousky praskly jako mýdlové bubliny.

- 127 -
 A opět koloběh stínů v temnotě. Uplynulé zmizelo, ale
moje cesta ještě nekončila.
Poznenáhlu mi začalo svítat, jak ohavně se mnou
Lucifer jedná. Chtěl mi uloupit mé vědomosti a rozum,
protoţe chtěl, abych dokonale pocítil svou bezmocnost.
Měl jsem přijít na to, ţe nikdo z velikánů mi nedokáţe
pomoci. Lucifer mne s poţitkem nechal trpět dál.
Kolo času se otáčelo dál a unášelo mne do ještě
vzdálenější minulosti. Muselo jiţ uplynout tisíciletí.
Přiblíţil se čas Kristova narození.
Nic se nestalo.
Tma zhoustla a mezi stíny se neobjevila nejmenší
štěrbina. V této době se nic důleţitého nepřihodilo.
Nepochyboval jsem však, ţe se závoj tmy musí
nadzvednout a osvětlit scénu, protoţe já jsem existoval i ve
starověku.
Překročil jsem dobu Kristova narození. Kdyţ se tma
roztrhla, málem jsem vykřikl radostí.
Staré zdi, stráţci, kteří nosili bederní roušky, lýčené
sandály a jako ochranu proti slunci dlouhý ručník přes
hlavu.
Staří Egypťané.
V té době se Izraelité dostali do zajetí faraóna. Mezi
nimi se vyskytoval jeden velmi důleţitý člověk.
Jeden z velkých proroků. Ezechiel, tvůrce mého kříţe!
Věděl jsem, jak vypadá. Uţ jsem se s ním jednou
setkal. Při jedné cestě časem se mi dokonce podařilo
sledovat vznik kříţe.
Nyní jsem ho opět uviděl.
Jako tenkrát seděl osamělý a opuštěný v malé
vězeňské kobce, obklopen tlustými zdmi.
- 128 -
 Mohl by mi pomoci? Jestliţe ano, jakým způsobem,
kdyţ jsem připoután ke kolu času? Viděl jsem sice
všechno, ale minulost pro mne nebyla vůbec reálná.
Viděl jsem ho sedět. Zády se opíral o zeď. Na
oblečení se mu lepil prach. Vlasy na hlavě mu visely
zplihle jako provazce hluboko do obličeje.
Ale byl tady.
Lucifer, císař zla, vynesl při ovládání kola všechny
moţné triky, aby u mne vyvolal smrtelný strach. Nechal
mé pomocníky proběhnout minulostí, čímţ zesílil můj
pocit beznaděje.
Ezechiel, velký prorok, tvůrce mého kříţe, který
dokázal hledět do daleké budoucnosti, unaveným pohybem
zvedl hlavu a odhodil vlasy dozadu.
V tazích jeho obličeje se projevoval dlouhý pobyt ve
vězení. Dokonce i na povrchu vody v nádobě vedle něj
plavala šedá vrstva prachu.
Potom jsem uviděl jeho oči.
Byly čisté a jasné.
Nehodily se k truchlivému osudu národa Izraelitů,
upadnuvšího do zajetí. Náhle mi došlo, ţe naprosto přesně
ví, kdo stojí před jeho duševním zrakem.
Jeho pohled se změnil. Čelo se svraštilo, jako by o
něčem hluboce přemýšlel.
Jeho pohled se zakalil. Náhle sebou trhl. Vztáhl ruce
před sebe. Snad chtěl zahnat obraz, který se před ním
zjevil. Pravda byla aţ příliš krutá. Prorok mi nemohl
pomoci.
Na své cestě do středu říše zla jsem vyslovil zaklínači
formuli, aniţ bych dosáhl nějakého výsledku. Můj kříţ pro
neměl ţádnou cenu.
- 129 -
 A Ezechielův obraz zmizel v obrovském mlýně času,
zatímco kolo se otáčelo dál.
Prorok jiţ zmizel. Vlády se opět ujala tma. Sto let se
převalilo a já čekal, zda se v toku času objeví světlo.
Musí tam ještě někdo být, jinak by se kolo neotáčelo.
Ještě jedna mýtická postava se musí zjevit.
Král Šalamoun!
Zda jsem ţil ještě i dříve jako Torkan nebo barbar,
těţko říci. Pro mne byl moudrý král konečnou stanicí.
Jiţ při vzpomínce na toto jméno mi naskakovala husí
kůţe. On a tajemná královna ze Sáby, jejíţ hrobku jsme
před nedávném v poušti objevili, mi oba byli nakloněni.
Moudrý král Šalamoun.
Ano, viděl jsem jej, mluvil jsem s ním o Tajemném
Grálu, který rovněţ patřil královně. Znala tajemství Grálu,
které svěřila i králi Šalamounovi. Právě on tenkrát tvořil
protipól ke starověkému zlu.
V Orientu se nacházela kolébka civilizovaného
lidstva. To uţ věděl i Wolfram von Eschenbach, jehoţ
tajná poselství vypovídají o tajemstvích Grálu nejvíc.
Šalamoun byl moje poslední šance.
Kolo se otáčelo dál. Nevěděl jsem vlastně, jak je
moţné, ţe mne najednou v toku času přepadl příjemný
pocit optimismu. Byl však okamţitě brutálně potlačen,
protoţe Lucifer, který reţíroval tuto hru, to zpozoroval.
Ze tmy rychle vyrůstal obraz postavy Jane Collinsové
- a jejího noţe.
Zvedla ruku a čepel dlouhého noţe namířila na mne.
Hlavou mi proletěl hrůzu nahánějící šepot vládce pekel
Lucifera. „Nemáš ţádnou šanci, Sinclaire, ţádnou šanci...“

- 130 -
 Znovu jsem se nacházel v tunelu času. Temnota
dávných věků se hnala kolem mne.
Konečně se objevil!
Přede mnou stál můj zachránce zahalený v
načervenalém svitu.
Moudrý král Šalamoun!
Dosáhl jsem svého cíle. Uviděl jsem osobu, jejíţ ţivot
jsem rovněţ proţil.
Po něm uţ mne nečekalo nic - jen smrt!

17
A kolo se zastavilo.
Nevěděl jsem, zda ještě dýchám, či nikoliv. Všechno
mi připadalo tak cizí. Hleděl jsem dopředu a viděl jej v celé
jeho velikosti. Nebylo moţno jej srovnávat s Ezechielem.
Šalamoun věděl, co můţe očekávat. Hrdě vztyčený stál
přede mnou a hleděl na mne. Měl na sobě dlouhé roucho v
barvě pouštního písku a na hlavě cosi podobného štole,
takţe bylo moţno rozeznat obličej.
Jaký to byl obličej?
Nebyl poznamenán věkem. Odráţela se v něm veškerá
moudrost starověkého světa, zejména v očích, které hleděly
moudře a chápavě. Dál jsem o tom nepřemýšlel a soustředil
se na něj.
- 131 -
 Jeho vlasy měly šedomodrou barvu. Kadeře se draly
zpod štoly na vysoké čelo. Oči, nos, ústa i dlouhý vous, to
vše charakterizovalo tuto starozákonní postavu, jeţ byla
ztělesněním dobra, vůle a síly. Stál přede mnou a zdálo se,
ţe nahlíţí otevřeným oknem nebo skulinou ve zdi. Jeho oči
hleděly jen na mne. Hledal jsem v nich nějakou zprávu.
Díval se na mne stejně jako ostatní mí příznivci. Nedokáţe
snad ani on změnit můj osud?
Lucifer zcela zmizel z mého podvědomí. Začal jsem
se chvět obavami, ţe mne můj pomocník nemůţe zachránit.
Kývl mi na pozdrav.
„Opět se shledáváme, Johne Sinclaire!“
Paneboţe, on se mnou mluví! To mi připadalo
neuvěřitelné. Mluvil se mnou a nenacházeli jsme se
tentokrát v hrobce královny ze Sáby.
Bylo to vůbec moţné?
Odpověděl jsem. Slova mi jen s obtíţemi plynula přes
rty. Byl to spíše šepot. Ano, mluvil jsem na něj a byla to
slova zoufalství: „Smím tě ještě jednou vidět před smrtí?
Tebe, který jsi věděl o kříţi sto let předtím, neţ jej prorok
Ezechiel stvořil?“
Pověděl jsem mu, co jsem proţil, a přiznal svou
poráţku.
„Ano,“ řekl, „já to vím.“
„Jak se to mohlo stát?“
Usmál se. „Všechno je moţné, kdyţ člověk pochopí
koloběh věků. Nevím, jak daleko postoupilo lidstvo tvé
doby, Johne Sinclaire, ale mám dar určité věci pochopit.
Moţná se mi opravdu podaří vysvětlit ti světa běh,
Johne...“

- 132 -
 A tohle mi říká v mé situaci těsně před smrtí.
Připadalo mi to jako holý nesmysl, nicméně jsem souhlasil
„Všechno ve vesmíru vzájemně souvisí, Johne, takţe
vše, co se stalo, je spojeno s jinými událostmi. Poznání se
šíří rychleji neţ světlo. Musí se změnit představa o prostoru
a čase. Vše tvoří jednotu a jednota zahrnuje vše. Kaţdá část
obsahuje všechny informace celku. To je moje filozofie.
Kaţdá část vesmíru obsahuje všechny informace o celku.
Neexistuje nic, co by bylo nahodilé, co bys nevěděl. Musíš
pouze hledat cestu, která tě vyvede z tvého ohraničeného
myšlení. Kdyţ ti sdělím informaci, její pohyb skončil a
začíná její existence. Chtěl bych ti otevřít oči, a proto ti
pomohu. Musíš si uvědomit, ţe celý vesmír se chová tak,
jako by prostor a čas neexistovaly. Něco málo se od mých
dob změnilo. Ale ţe jsme se opět setkali, není náhoda.
Nikdy nebudeš mít lepší příleţitost neţ právě teď. Za
normálních okolností bys musel bojovat sám, ale v tomto
případě, kdy proti nám stojí absolutní zlo, sám nezůstaneš.
To, co proţiješ, zůstane pouze jednou z epizod tvého
ţivota...
Jeho hlas utichl. Objevily se ruce, které měl předtím
sloţené pod rouchem. Drţel v nich něco. Byla to otevřená
starozákonní kniha. Mlčel jsem. Pokynul mi a začal z ní
předčítat.
„Kdyţ Syn světla našel Tajemný Grál a Lucifer uvrhl
svět do temnot, kdyţ smrt se chopila spravedlnosti, nastal
čas přednést tyto řádky tomu, který jako Syn světla spojený
se znameními Universa, znameními, která se později
objevila na kříţi zhotoveném velkým prorokem, vykročí,
aby našel řešení této hádanky. Konfigurace hvězd je
zobrazena na kříţi. Spojená se dvěma trojúhelníky moci
- 133 -
tvoří tři důleţité prvky. Tato znamení jsou tvojí ochranou,
jsou důkazem ţivého vesmíru, v němţ se ocitne kaţdý
znovuzrozený. I já do něj vstoupil stejně jako jiní velcí
duchové, abychom se sjednotili proti moci zla. V tomto
znamení je síla tří, kteří tvoří jednu o-sobu. Víš, o čem
mluvím, Johne Sinclaire?“
„Ano.“ Měl jsem pocit, ţe musím to slovo vykřiknout,
ale místo toho mi splynulo ze rtů jen prázdné sípění.
„Řekni to.“
„Prorok.“
„Máš pravdu, prorok. Já jsem prorok, Nostradamus je
rovněţ prorok a prorokem se staneš i ty.“
„Já?“ zabručel jsem nedůvěřivě.
„Ano, Johne Sinclaire. Ještě to nevíš. Je to část tebe,
tvoje duše, která tě chrání a ukazuje ti cestu, jakmile se
ukáţe obličej. Oba trojúhelníky na kříţi, symboly
všehomíra, tvé iniciály, naše znamení, to vše dává klíč k
osudu světa, který se nalézá tam, kde právě dlíš ty...“
„Grál,“ vydechl jsem. „A také Ohňový kalich.“
„Ano. Tvoří protipól k pradávnému Zlu, ale Lilith a
Lucifer se nevzdali. Ukradli ta znamení, protoţe chtěli
ovládnout celý vesmír. A dokázali by to, Synu světla,
kdybys zemřel.“
„Ale já zemřu, Šalamoune. Jsem v jejich rukou.“
„Vím to.“ Mudrc přikývl. „A vím také, ţe tvoji přátelé
dělají vše, aby tě odtud dostali.“
„Oni přece nemohou...“
„Ale vykročili správnou cestou. Dělají přesně to, co je
potřeba.“
„Ale co to je?“

- 134 -
 „Vzali Tajemný Grál a probudili ducha královny ze
Sáby. Ona se musí postavit Lilith...“

Cítil jsem se jako v příboji. Jedno překvapení se valilo

za druhým.
Srdce mi bušilo, dostal jsem strach. Šalamoun mi ještě
jednou pokynul a zmizel. Zůstal jsem sám.
Vykřikl jsem do prázdna.
„Ne, Johne Sinclaire, Synu světla, nyní se musíš sám
rozhodnout. Řekl jsem ti vše, co jsem ti říci musel. Mnoho
hádanek zůstalo nevyřešených, ale znáš to nejdůleţitější.
Musíš získat zpět svá znamení, protoţe jen ona tě ochrání.“
Šalamoun zmizel. Pohltila jej bezedná hlubina
vesmíru a času.
A já?
Slyšel jsem svůj dech. Po obličeji mi stékaly slzy.
Nemělo ţádný smysl zírat do temnoty. Co jsem dosud
proţil, bylo hrozné. Byla to plavba mezi nadějí a
zoufalstvím, v níţ se náhle zjevil obličej.
Jane Collinsová - a Lilith! Obě byly spojeny v jedné
osobě.
A obě ţádaly moji smrt!

- 135 -
 18
Seděli v zešeřelém obývacím pokoji bytu Johna
Sinclaira kolem malého stolku.
„Je tam. Paneboţe, je tam. Vidím to...“ koktal Suko,
zatímco hleděl upřeně do koule. Stále znovu a znovu se
pokoušel soustředit na tajemství Grálu, chtěl vyvolat
královnu ze Sáby, aby ji v této bezvýchodné situaci
poţádal o pomoc.
„Kdo je tam?“
Suko zaslechl Mandrovu otázku, ale neodpověděl.
Pohled na kouli jej fascinoval tak, ţe nebyl schopen mluvit.
Viděl obličej.
Jasný a zřetelný, opovrhující lidstvem. Tak mohlo
vypadalo jen ztělesněné Zlo. Byl to sám Lucifer. Suko
zahlédl i kolo času, na němţ byl pevně připoután John
Sinclair.
John, Syn světla!
Připoután magickým kouzlem, nacházel se ve spárech
pekla a před ním stála jeho přítelkyně, jeho milovaná s
noţem.
Jane Collinsová, dříve čarodějnice, proţívala
nezměrná muka.
„Ona to udělá,“ zaúpěl Suko. „Paneboţe, není jiná
moţnost. Nevěřím, ţe se dokáţe vzepřít, Lucifer je příliš
silný.“
„Zabije Johna?“ zeptal se Sir James.
„Ano...“
Pro Suka to byla hrůzná podívaná. Viděl, ţe se kolo
času točí, a s ním i jeho nejlepší přítel. Byli si tak blízcí a
- 136 -
přitom na míle vzdálení. Grál nemohl zasáhnout, překáţka
byla příliš velká. Zůstávala pouze moţnost, ţe zasáhne
královna ze Sáby, která se jiţ kdysi postavila pradávnému
zlu, které představovala Lilith.
I ona se zjevila.
Janin obličej se změnil. Stíny halící její tvář od-vanul
neznámý dech.
Kolo se ještě točilo. V rysech Johna Sinclaira se stále
zračil ţivot. Suko viděl zcela zřetelně, ţe lovec duchů
prochází něčím strašlivým bez naděje na pomoc.
Kdy Jane udeří?
Vtom se kolo zastavilo.
Jane Collinsová ustoupila a napřáhla ruku se smrtící
zbraní.
Suko vykřikl a zhroutil se, zatímco se z koule valil
oslnivý, vše pohlcující jas...

19
Kolo času se zastavilo!
Pevně k němu připoután, byl jsem surově vrţen z
minulosti do přítomnosti a opět vtaţen do říše Luciferovy.
Ticho, smrt...
V pozadí jsem viděl obličej. Hledělo na mne samo Zlo
s číhavým, vskutku zlověstným úšklebkem na rtech.
- 137 -
 Spatřil jsem také Jane a Lilith.
První nevěstka pekla převzala opět moc nad mou
přítelkyní Jane. Vedla jí ruku, aby vrazila nůţ do mé hrudi.
Ne jednou, ale znovu a znovu...
Nemohl jsem vydechnout, nemohl jsem dělat vůbec
nic. Mohl jsem jen věřit, ţe v poslední chvíli nezůstanu
osamocen.
Ale kdo mi podá ruku?
Prorok jehoţ mysl byla jakýmsi tajemným způsobem
přes propast času napojena na mne? Nebo archandělovi, s
jehoţ podstatou jsem byl rovněţ neoddělitelně spojen?
Na tuto otázku jsem nenašel odpověď. Stál jsem sám
proti Zlu a tušil, co bude dál. Nevěřil jsem ve spásu ze
strany nebes.
Lucifer ke mně promluvil. „Udělal sis výlet na kole
času, Johne Sinclaire. Hodně jsi viděl, především svou
vlastní bezmocnost. Tolikrát ses znovu narodil. Tví
předchůdci přišli, viděli tě a opět odešli, protoţe se zalekli
mé síly.“
Stálo mne velkou námahu sledovat jeho slova. Ale
nehovořil o mém setkání se Šalamounem, coţ jsem
povaţoval za dobré znamení.
Je to opravdu poslední naděje?
„Je konec, Johne Sinclaire. Konec Syna světla. Musí
to tak být. A ty, Jane Collinsová, jej zabiješ. Poruč jí,
Lilith!“
Neslyšel jsem jediné slovo, a přece rozkaz
nepochybně zazněl.
Jane Collinsová vybuchla!

- 138 -
 Křičela: „Ne, Johne, já nechci... ne!“ Bránila se,
pokusila se vzepřít magii, která byla silnější neţ ona, neţ
kterýkoliv člověk, ale nakonec osudný pohyb udělala.
Čepel mířila na mou hruď. Jistě by jí pronikla, kdyby
ji něco nezastavilo. Kříţ mne přece nechránil, znamení
byla pryč...
Ale to se právě teď změnilo.
Mrkl jsem na něj. Něco jsem v jeho středu uviděl.
Obličej ţeny, který však nepatřil Lilith, ale královně ze
Sáby.
Mé patronce, andělu a ochránkyni, která jiţ v
pradávných dobách bojovala proti Zlu a teď zabránila
tomu, aby nůţ pronikl mou hrudí.
Střed kříţe ovládla královna ze Sáby a její magie
vyzařovala proti zlé moci Lilith.
Jane Collinsová se odpotácela zpět. Přitom se celá
nahrbila. Pustila nůţ a ruce si přitiskla na obličej. Zavládlo
naprosté ticho.
Z temnoty se něco vynořilo. Bylo to mohutnější neţ
Lucifer a skládalo se to ze dvou trojúhelníků se symboly.
Můj ochránce a klíč k Universu.
Přiblíţilo se to a obličej Lucifera se otřásl. Cítil jsem,
jak magické kouzlo proniká mou hrudí aţ do srdce.
Současně mě neznámá síla odtrhla od kola času a vrhla
směrem k Jane.

- 139 -
 Radostně jsme se objali, zatímco kolem nás poletovaly
rozzuřené stíny, teď uţ zbavené své proklaté moci.
Kříţ opět získal svá znamení a jeho původní moc byla
obnovena. Pekelná magie Lilith byla poraţena. Královna
ze Sáby zvítězila.
Zahlédl jsem její průzračnou postavu. Stála vznešeně,
jak se sluší na královnu, obklopena červeným jasem
vycházejícím z Tajemného Grálu. Zvedla nohu a poloţila ji
vítězně na leţící postavu poraţené Lilith.
„Prchněte,“ vykřikla. „Dříve neţ bude tento svět, který
vybudoval Lucifer, zničen.“
Za námi zuřily pekelné mocnosti. Lucifer zasáhl, aby
si vzal Lilith. Podíval jsem se do výše a v temnotě spatřil
světlo.
Stál tam prorok.
Natáhl k nám své nehmotné ruce. On a světlo Grálu
nás vyvedli z pekla....

20
Ne, ještě nenastala doba klidu. Nejdříve jsem nic
nechápal stejně jako Jane, která se ke mně přitiskla. Oba
jsme bezradně hleděli na lidi nacházející se v mém bytě.

- 140 -
 Postarala se o to síla Grálu. Stál na stole a v jeho kouli
se mi zjevila královna ze Sáby, jejíţ duch se se mnou
rozloučil milým úsměvem.
Kráčel jsem pokojem a nevěděl kam. Proţil jsem
strašné věci, které mi v této chvíli připadaly naprosto
nepravděpodobné. Ale byla to skutečnost; mí přátelé ji
proţili se mnou.
Drţel jsem svůj kříţ a s obavami jsem si jej prohlíţel.
Jeho střed byl opět plný.
Nebyl to sen. Lucifer přišel o kořist, kterou mi
prostřednictvím Lilith před časem uloupil.
Jane Collinsová stála u okna a tiše zašeptala: „Vidím
slunce, Johne. Tma odešla. Je tu den...“
„Nejen nový den, ale také nový ţivot, Jane...“
Souhlasně přikývla.
Seděli jsme potom dlouhé hodiny a hledali vysvětlení.
Moji přátelé však vycítili, ţe chci být sám se svými
myšlenkami, a pochopili to.
Rozloučili se.
„Promluvíme si později,“ řekl superintendant.
„Jistě, Sire Jamesi.“
Jane se zvedla současně s nimi. „Půjdu také, Johne.
Musím ještě...“ Zapomněla, co chtěla dodat. Všechno se jí
pletlo dohromady.
Společně s Glendou opustily můj byt.
Zůstal jsem sám obklopen tichem. Kdyţ se zešeřilo,
vstal jsem a šel jsem se projít...

KONEC

- 141 -