Texty 2022 – 2023

Barbora Turečková: Kdybys nebyl ty, nebyl bych ani já

Obyvatelé městečka Jakýjsi se nejspíš velmi liší od všech obyvatel městeček, která znáte.
Nejsou to totiž obyčejní lidé, ale vlastnosti. Až na tuhle drobnou abnormalitu je to však
městečko jako každé jiné. Vlastnosti žijí ve svých domech a některé se mají radši než jiné.
Vytvářejí skupinky přátel a večer při kafi pomlouvají jiné skupinky. Kromě drobných konfliktů
však žily vlastnosti po dlouhá léta v míru. Zdálo se, že nic nemůže narušit klidný chod
městečka. Osud však tomu chtěl, že se tohle mělo jednoho pozdně letního odpoledne
změnit.
Všechno začalo zdánlivě nevinně. Na tržnici na náměstí Osobnosti se začala hádat Přejícnost
se Závistí o poslední kousek chleba. „Mám vyšší společenské postavení,“ vytrhla Přejícnost
Závisti chleba z ruky, „celé městečko se za tebe stydí, jen tu zabíráš místo. Proto bochník
patří mně.“ „Jako zástupce špatných vlastností nemám žádná práva. Jsem přesto důležitou
součástí městečka jako ty, mám na bochník stejný nárok jako ty!“ vytrhla Závist bochník
z rukou Přejícnosti. To už se kolem nich začal tvořit hlouček. „Městečko má dost práce s tím,
aby vás, špatné vlastnosti, skrylo, aby si udrželo prestiž, kterou díky nám ctnostem má.
Nemáme čas se starat o vaše práva. Tropíte tu jen samé škody!“ Teď už se do hádky přidaly i
ostatní vlastnosti z obou skupin.
A tak se stalo, že se špatné vlastnosti vzbouřily a rozhodly se bojovat za své postavení.
„Chceme zlepšení naší prezentace v městečku i ve světě!“ křičela Závist. „Chceme, aby
vedení naslouchalo i našim potřebám a přáním!“ přidala se Lítost. „Už nechceme dělat, že
neexistujeme!“ prohlásil Vztek. „Bez nás nejste nic! Jsme právoplatnou součástí městečka!“
prohlásila sebejistě Sobeckost.
A tak se z malé hádky o bochník chleba stal velký souboj dobrých a špatných vlastností, kde si
obě strany tvrdě stály za důležitostí své funkce. „Mám nápad,“ řekla najednou Závist.
„Odejdeme. Uděláme si vlastní městečko a budeme si dělat vlastní chleba. Jsme jiné povahy
a není důvod, proč bychom tedy měli žít pohromadě. Vlastně nevím, proč jsme to neudělali
už dávno.“ Ještě toho dne odešly všechny špatné vlastnosti z městečka, nezbyla ani jedna
jediná. „Jen ať si jdou,“ řekla Trpělivost. „Však i nám budou naše bochníky chutnat lépe, bez
Závisti, Sobeckosti a všech špatných vlastností.“
Plynuly dny, týdny a měsíce, kdy v městečku Jakýjsi žily jen ctnosti. Zpočátku se zdálo, že
život bez špatných vlastností nemůže být lepší. Dny plné radosti, bez problémů a starostí.
Špatné vlastnosti byly v městečku nejspíš vážně k ničemu… nebo ne? No, ne tak docela.
Ctnosti začaly po nějaké době zjišťovat, že některé funkce, které v městečku zastávaly špatné
vlastnosti, nejsou tak lehko nahraditelné. Například zjistily, že odbor nových vylepšení už
dlouho nevyprodukoval žádné nápady na zlepšení od té doby, co v něm chybí Závist. Její
funkci se snažila zastoupit spousta ctností, ale žádná nedokázala najít tolik věcí, v kterých
jsou ostatní městečka lepší než to jejich. A tak v odboru pro vylepšení nevznikly od odchodu
špatných vlastností skoro žádné nové nápady. Zvláště Motivovanost s Disciplinovaností si na
odchod Závisti začaly brzy stěžovat.
Dokonce i Sobeckost a Tvrdohlavost začali obyvatelé brzy postrádat. Obě pracovaly
v oddělení pro zahraniční komunikaci a také oddělení pro dělání rozhodnutí. Vstřícnost,
nynější jediná vedoucí těchto oddělení, dostala městečko do značných dluhů, a to kvůli
přijetí nesmírně nákladných spoluprací s vedlejšími městečky, které bez pomoci Sobeckosti a
Tvrdohlavosti nebyla schopná odmítnout. Situace se naštěstí o něco zlepšila, když jí přišlo na
pomoc Kritické myšlení, ale pořád to nebylo ono.
Po několika měsících problémy stále přibývaly a ukázalo se, že byly vážnější, než si ctnosti ze
začátku připustily. Vypadalo to, že existuje jediné řešení. A tak se uspořádalo hlasování o
návratu špatných vlastností. Nejviditelněji pro byla Vstřícnost, která byla zoufalá z nátlaku
partnerských městeček, kterým za normálních okolností čelila Tvrdohlavost. Jen Přejícnost
nechtěla přijmout porážku. K její smůle však došlo k naprostému přehlasování. Ctnosti se
tedy rozhodly špatné vlastnosti vyhledat a poprosit o smíření.
Určitě si dokážete představit, že špatným vlastnostem se bez ctností nedařilo o nic lépe,
proto i ony uspořádaly hlasování o návratu do rodného městečka. I přes protestování Závisti,
která nechtěla před Přejícností vypadat jako ta poražená, hlasování pro návrat bylo
jednoznačné.
V městečku Jakýjsi se všechno zase brzy uchýlilo k normálu. Špatné vlastnosti se vrátily do
svých starých funkcí a všechny problémy nastřádané za poslední měsíce postupně mizely.
Vlastnosti se spolu přestaly hádat a co víc, dokonce se začaly přátelit a vice respektovat. To
vše díky tomu, že zjistily, jak se navzájem ke správnému chodu městečka potřebují.
Jednoho odpoledne se na tržnici na náměstí Osobnosti opět potkala Přejícnost se Závistí.
Závist se stále cítila trochu poníženě, že se musela společně se zbytkem špatných vlastností
vrátit zpátky. Ale stalo se něco, co nečekala. Přejícnost se měkce usmála a opatrně podala
Závisti ruku. „Nebylo fér předstírat, že neexistujete. Bylo hloupé myslet si, že by městečko
mohlo fungovat bez vás. A vůbec, kdybys nebyla ty, nebyla bych ani já.“ Přejícnost se znovu
usmála a pokračovala. „Jsme obyvatelé městečka Jakýjsi, no ne? A mít jen ctnosti… to přece
není, jaký jsi.“ Závist opětovala úsměv a kývla hlavou. A tak si Závist s Přejícností podaly ruce,
jako symbol konečného usmíření dobrých a špatných vlastností, nyní rovných obyvatel
městečka Jakýjsi.

2022/2023
Valentina Bee: Muž v černém
Skoro každý den naši velkou boudu navštíví několik cizích neštěkačů a občas si někoho
z mých spolubydlících odvedou. Kdykoli je někdo vybrán, vrtí ocasem a skáče radostí bez
sebe. Od toho mám odvozené, že být vybrán neštěkačem je určitě nejlepší věc, co se může
psovi ve velké boudě stát. Neštěkači, kteří se o nás starají, je odvedou do vedlejší místnosti,
které všichni říkáme bouda vybraných. Stává se, že se vybraný po několika týdnech vrátí do
velké boudy. Když to je poprvé, tak většinou dostane druhou šanci. Ale když se někdo vrátí
do velké boudy víckrát a nikdo si ho nechce nechat, přijde neštěkač, kterému všichni říkají
„muž v černém“.
Zcela upřímně nevím, co je to „muž“, ale nic dobrého nepřináší. Všichni ví, že když si
vás odvede muž v černém, čeká vás nejhorší možný osud. Nikdo se ještě z černé místnosti
nevrátil. Kdykoli tam někoho odvedou, všichni se schováme. Pokud jste ještě mladý pes a
máte vyšší šanci být vybraný, tak i když vás víckrát vrátí, do černé místnosti vás nejspíš
neodvedou. Ale starší psi to mají horší. Moc neštěkačů je nechce, a když si ty úplně nejstarší
nikdo nevybere, vezme si je muž v černém. Nováčci jsou chtění úplně nejvíc. Čím déle ve
velké boudě bydlíte, tím míň vás neštěkači chtějí. V naší velké boudě je hierarchie, ve které
jsem někde uprostřed, spíše níž. To znamená, že psa nahoře musíme všichni respektovat a
poslouchat. V našem případě to je fenka, která se jmenuje Coco. Coco je navrchu, protože je
nejstarší a z nás tu je nejdéle, ale do černé místnosti ji zatím neodvedli. Taková věc vám získá
hodně respektu.
Tohle všechno mi kdysi vysvětloval bratr. Jmenoval se Finn. Byl starší než já a
v hierarchii byl umístěn výš. Vzal si ho nějaký neštěkač, který ho brzy velmi vztekle vrátil.
Najednou si všichni začali šuškat o tom, jak je Finn hrozně nebezpečný a něco o nějaké malé
holčičce. Říkali, že jí prý Finn ublížil. Já jim to nevěřil, Finn by nikdy nikomu neublížil. Ale do
své klece se nevrátil. Přišel si pro něj muž v černém. Nechtěl jsem tomu věřit, štěkal jsem na
něj z plných plic. Nechte ho! On nikomu nic neudělal! Nechte ho! Vyprovokoval jsem tím
ostatní psy, kteří začali štěkat na mě. Dali mi kvůli tomu náhubek a dostal jsem novinami po
zádech. Finna jsem už nikdy neviděl. Od té doby mě skoro všichni v boudě začali bezdůvodně
odsuzovat, říkali, že jsem úplně stejný jako Finn, že za to můžou boxerské geny. Byly to
nepravdivé kecy. Finn by nikdy nikomu neublížil.
Kvůli tomuhle incidentu mě už nikdo nechtěl. Každý neštěkač, který kolem mě prošel,
se na mě rychle podíval, pak na nápis nad mojí klecí a šel dál. Na nápisu stálo:
NEBEZPEČNÝ! KOUŠE!
Není to fér. Já nikdy nikomu neublížil, v životě jsem nikoho nekousl. Ale jsem zároveň
Finnův bratr. A mám boxerské geny. Ve velké boudě to z vás dělá divoké, nebezpečné zvíře.
Takže „nejhorší možný osud“ byl přeci jen samozřejmý. Když muž v černém přišel, nebránil
jsem se. Neměli pravdu, nebyl to nejhorší osud. Nejhorší možný osud je žít ve velké boudě,
kde vás ignorují a nenávidějí kvůli předsudkům.
 Černý muž nebyl tak strašidelný a zlý, jak všichni říkali. Vlastně byl nejmilejším
stvořením v celé velké boudě. Usmíval se na mě a hladil mě. Poprvé mě někdo hladil. Viděl
jsem, že mu tečou slzy po tvářích. Nikdy jsem neviděl, že by plakal, když odváděl někoho
jiného. Lehl jsem si na stůl v černé místnosti, která byla vlastně celá bílá, což je dost ironické.
Bylo tam příjemné ticho a celou dobu mě muž v černém hladil. Začalo mě to uspávat, to
ticho a klid. A pak jsem…
„Usnul,“ řekl tiše Michal a setřel si slzy z tváří.
2022/2023

Vítězslav Srba: Mol

To jsem takhle jednou dostal chuť na buchtu. Žádnou jsme ale doma neměli. Táta sice říká, ať
jdu nakoupit, když není co jíst, ale mě napadlo si upéct svou vlastní. Na tom přece nemůže být nic
složitého. Zašel jsem do kuchyně a vyhledal jsem si recept na internetu. První ingrediencí byla tři
vejce. Nevěděl jsem ale, kde je v kuchyni máme. Chvíli jsem přemýšlel, co s tím a jelikož jsem jako
vždycky na nic nepřišel, tak jsem jako vždycky přešel k dalšímu zadání. Tři hrnky polohrubé mouky.
Tak jsem vytáhl tři hrnky, našel mouku a nasypal ji do nich.

Když jsem se však na mouku podíval pozorněji, všiml jsem si, že z ní najednou vylézá takové
bílé nic. Najednou se to otřepalo, roztáhlo křídla a vzletělo vzhůru. Z mouky se vyklubal mol. Mol,
který si myslí, že je v pořádku terorizovat naše ingredience a mlsat naši pracně koupenou mouku.
Věděl jsem, že mol do kuchyně nepatří. Ať si letí mlsat mouku někoho jiného! Popadl jsem plácačku
na mouchy a běžel za ním.

Mol kličkoval sem a tam, zpomaloval a zrychloval a já se oháněl plácačkou všude možně, někdy
i správným směrem. Mol si to namířil k mé židli, pak k solničce, ke zdi a pak k lednici. A já za ním. Pak
letěl znova k mé židli, opět k solničce, zase ke zdi a podruhé k lednici. A já za ním. Při třetím oběhnutí
jídelního stolu jsem ho však ztratil. Hledal jsem ho všude možně. Před sebou, za sebou, pod stolem,
nad stolem… Aha! Vyletěl nahoru a zbaběle se schoval na strop.

Co teď? Nedosáhnu na něj. Co kdybych vylezl na stůl? Ne, to by bylo naprosto riskantní. A co
takhle po něm něco hodit? No jistě! Když na zahradě létám s letadlem, tak se mi v jednom kuse
zachytává na větvi. A já na něj házím věci, dokud nespadne, na to mám trénink. Zul jsem si levou
pantofli a hodil ji na strop. Vedle. Znervózněl jsem. První pokus a mně už začínaly docházet pantofle.
Zul jsem si tedy i tu pravou a hodil. A trefil jsem se! Samozřejmě, zvyk dělá hodně. Mol se lekl, vzletěl
a zamířil ke spíži. Asi odtud cítil další potraviny. Běžel jsem přímo za ním. Ten určitě neuhne, myslel
jsem si pro sebe. K mému velkému překvapení ale uhnul, já narazil do poličky s ovocem a najednou
jsem měl náruč plnou pomerančů. Některé se navíc rozkutálely po zemi a já spadl. Zatraceně, tohle
jsem opravdu podělal. V tom jsem si všiml, jak mol letí do mého pokoje. Spěchal jsem za ním.
V pokoji jsem měl rozházené oblečení a věci z prázdnin, ani kufr jsem ještě neuklidil. Normálně bych
na sebe byl naštvaný, protože se tam skoro nedalo hnout. Už to vypadalo, že se nedostanu na druhý
konec pokoje a mol mi zatím uletí otevřeným oknem ven. Pak se ale stalo něco, díky čemuž jsem byl
dokonce rád za ten nepořádek. Mol totiž vletěl přímo do mého neuklizeného kufru. Přiskočil jsem
k němu a kufr jsem zavřel. Máš to mít, brouku! V tom se ale z kufru ozval pištivý hlas. Ten mol mluví!
Pomalu jsem kufr otevřel a skutečně. Mol se na mě naštvaně díval a pištěl: „Co si to dovolujete?
Náhodou mám trochu hlad a vy mě hned naháníte s plácačkou a zavíráte do kufru?“

„Omlouvám se. Nechtěl jsem tě sbalit, nic takového. Jen jsem tě v tom kufru chtěl odnést na
zahradu. Tam by ses měl určitě lépe než u nás v kuchyni.“ To ale mol nechtěl ani slyšet. „Já jsem
přece kuchyňský mol! Shánět jídlo je těžké a vy lidé ho máte hromady!“

„Já vím, ale to jídlo není tvoje. Tohle přece musíš pochopit! Musíš si najít nějaký jiný zdroj
obživy!“ „A to jako proč? Vaše jídlo mi chutná a když ho neumím vytvořit, tak ho budu krást vám!“
Mol se vztekal a hádal se. Vyložil mi snad padesát důvodů, proč bych ho měl nechat jíst naši mouku.
O nějakém příměří nechtěl ani slyšet. Začínal jsem ho mít tak akorát dost.
 „Tak si to zkuste vy! Zkuste si najít nějaký vlastní zdroj obživy a já zůstanu ve vaší kuchyni,“
posmíval se mi, „schválně kdo přežije déle! Haha!“ Tak jsem ho zaplácnul, neřáda.

2022/2023