- T024: 12/ !

RENATA HEITELOVÁ

Amo Jones: Malum – část první

Vydání první
Copyright © 2019 by Amo Jones
Published by arrangement with Bookcase Literary Agency.
All rights reserved
Nevhodné pro osoby mladší 18 let.
Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4,
www.baronet.cz v roce 2019 jako svou 2298. publikaci
Přeloženo z anglického originálu Malum: Part 1 vydaného v roce 2019
Český překlad © 2019 Renata Heitelová
Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová
Korektorka Daniela Čermáková
Obálka © 2019 Emil Křižka
Přebal a vazba © 2019 Emil Křižka
Sazba a grafická úprava Ricardo
Veškerá práva vyhrazena.
Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována
či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.

Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané

Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.
ISBN 978-80-269-1191-3 (Formát ePub)
ISBN 978-80-269-1192-0 (Formát MobiPocket)
BARONET
Praha 2019
 Amo Jones
) $(. )
ČÁST PRVNÍ
Čtvrtý díl série
Elitní klub králů
 VĚNOVÁNÍ
4 XUTvV’
TaNZw‘ RWNSNW–NYZXLQvf NSx YNTUNV’
J UNaJ Twc WV aJ WLbSx(
 UPOZORNĚNÍ
Je to poprvé, co dávám na začátek knihy varování. Obvykle tvrdím, že pouhé mé
jméno je varováním. Víte, jak píšu, znáte příběhy, které vycházejí z mé představi-
vosti a krvácejí mi po klávesnici, ale tentokrát mám potřebu vás varovat. V této
knize je scéna, která je nejenže drsná, nýbrž také znepokojivá a reálná. Stává se to
a v životě mě to poznamenalo. Bylo pro mě velice obtížné tu scénu napsat
a během psaní románu jsem se tomu snažila vyhnout. Nadávala jsem a kňučela
před Chantal, jak moc to nechci udělat. Pokusila jsem se příběh vést jinou cestou,
ale nezáleželo na tom, protože jsem vždycky skončila u tohohle. Slibuju, že jsem
tu scénu ztlumila, co nejvíc to šlo, což obvykle není můj styl, ale v tomto případě
jsem měla pocit, že je důležité to udělat. Před tu scénu jsem vložila několik varov-
ných signálů, takže asi poznáte, kam mířím, a budete mít možnost ji přeskočit.
Vždycky jsem naslouchala svým postavám a tomu, jak v mé hlavě rozplétají
své příběhy. Nechtěla jsem jim to upřít a za to se omlouvám.
 PROLOG
Tillie, 6 let
Říká se: kolikrát za jeden život najdete svou spřízněnou duši? Je to jednou? Nebo
dvakrát? Třikrát? Jak jsem o tom přemýšlela, do krku mi sklouzla zmrzlina. Citát
naškrábaný na pozapomenutém kousku papíru zněl: F –RcXa WJ SMNz a RaeYe
Uv‘ Te( DJ YZcWx aRbTv–N’ LX czNLQWX S‘ RYXTJ f RU(0 ZbQv aRYZXf ZJ Mx’ SJ T Ke‘ V UK“a
VRUXcvW’J UN‘ aXb a Nax f SR‘axz’ SJ TwSNLxaRa ‘ NVZac“’ TMe– S‘ R‘ avUNWJ –Rcb( Nevěděla
jsem, proč můj šestiletý mozek uchopil tato slova a v hlavě mi je překroutil, ale
neznělo mi to správně. Proč bych chtěla milovat třikrát? Připadalo mi to moc vy-
čerpávající.
Radši budu lízat zmrzlinu.
„Tillie!“ zavolala na mě moje sestra Peyton a odvedla mou pozornost od výlo-
hy.
„Co je?“
Sestra byla mým pravým opakem. Já jsem byla blond, ona rusovláska. Měla
vlasy téměř červené a k tomu pihy. Ve škole byla oblíbená, především proto, že jí
až moc záleželo na tom, co si o ní lidi myslí, zatímco já jsem byla podivínka.
„Pospěš si, huso. Jestli přijdeme pozdě, táta se bude zlobit. A dobře víš, co se
stane, když se zlobí.“
Kornout se zmrzlinou mi spadl na špinavou zem, sotva mi to po jejím slovním
útoku došlo.
Otřela jsem si ruce do šortek a přikývla. „Dobře, tak jdeme.“
V ústech jsem ucítila krev, když jsem dopadla na zem. Všechno v místnosti se se
mnou zatočilo jako na příliš povědomém kolotoči.
„Přišly jste pozdě. Proč jdete pozdě?“ Těžká bota mi dopadla na žebra
a vzduch rozvibrovalo hlasité PRÁSK.
„Je… jedla jsem zmr… zmrzlinu.“
Uchechtl se tak hlasitě, až jsem sebou škubla. : NWvcRMxV ac S‘ VxLQ( Pach zvět-
ralé, levné whisky se smísil s pižmovým zápachem cigaret, vybuchl kolem mě
a vytvořil tak odporný smrad Darrena Lovetta, mého otce.
Soustředila jsem se na důlek v podlaze našeho karavanu. Pokaždé, když mě
zbil a skončila jsem v téhle pozici, jsem očima vyhledala to místo. Dřív jsem tu
pro zábavu cvrnkala kuličky, teď jsem ho používala jako ujištění, že jsem pořád
naživu.
Mlátil mě skoro hodinu. Byla to hodina čiré hrůzy. Hlavou se mi honilo, jestli
to tentokrát přežiju. Až to skončí, budu vůbec chtít být naživu?
„Je to moje vina, táto. Dovolila jsem jí, aby si koupila tu blbou zmrzlinu,“ brá-
nila mě Peyton.
Táta jí nevěnoval pozornost.
Jako obvykle.
Zavřela jsem oči a nechala myšlenky, aby mě odvedly do báječného světa, kde
bolest neexistuje.
Jenomže bolest je všudypřítomná. Vždycky je. Už v šesti letech jsem věděla, že
můj život nebude vyplněn ničím jiným než bolestí.
Říká se, že ztráta životní lásky vám může přinést tak nesnesitelnou agonii, že
pouhé pomyšlení na to vás ochromí.
Udělám váhavý krok k hrobu, položím kytici na náhrobní kámen a nevšímám
si lidí, kteří se tu dnes shromáždili.
Jsou to lži. Největší bolest nepřináší ztráta životní lásky, ale ztráta něčeho tak
drahocenného, co jste si ani nezasloužili mít.

Nate, 14 let
„Nesnáším tohle místo,“ zamumlal jsem směrem k Bishopovi s kuřecí paličkou
v puse. Opravdu jsem se snažil nevšímat si krámků, které na ostrově Perdita le-
mují hlavní třídu, a sledoval, jak se nám lidi klidí z cesty. Připadal jsem si jako
Mojžíš před rozestupujícím se Rudým mořem. Bojí se nás tady a mají k tomu
důvod. Naše reputace nás nikdy nezklamala. Ovšem kdykoli jsem tady byl, jedno
místo jsem ignorovat nedokázal – Caesarovo kuře. Ten chlap dovedl grilování
kuřat k dokonalosti, takže kdykoli jsme byli na Perditě, jako první jsem se zasta-
vil u Caesara. K čertu s naší misí nebo čímkoli jiným, co jsem tu musel dělat.
Jako první jsem vždycky zašel k Caesarovi. A všechny krále na sebe nechal čekat.
„Nemusíme tu bejt dlouho, uklidni se.“
Pořádně jsem se zakousl a odtrhl maso od kosti, zatímco jsem pozoroval žen-
skou, která se procházela s děckem. Nejsem fanda dětí. Jsou to otravní malí
šmejdi. Rychle vzala syna pod paži a táhla ho za sebou.
Vycenil jsem zuby a kousl, cvakl jsem po ní. Maličko vyjekla a utíkala pryč
jako vyděšená krysa.
Bishop zavrtěl hlavou. „Přestaň strašit místní.“
„Seru na ně.“ Nekonečná cesta přede mnou, na kterou jsem se těšil, vedla
přímo do Katsiina žaláře. Teda pokud by žalář vypadal jako sídlo postavené
z nejvzácnějšího mramoru a kamene a pak stlučené dohromady vyřezávanými
diamanty.
„Co chce?“ zeptal jsem se a odhodil kost do odpadkového koše.
„To ještě nevím. Asi tvoje péro.“
Ukázal jsem mu prostředník, ale to už jsme dorazili ke vstupní bráně. Pozlace-
né kovové kůly se vypínaly do výšky, dost vysoko, abyste jen stěží zahlédli pev-
nost ležící před vámi. Strážný udělal krok vpřed a stiskl tlačítko na odemknutí
závory. Pak ustoupil a pustil nás dál.
Jakmile jsme byli uvnitř jejího domova a minuli skalky, které vedou k jejím
hlavním dveřím, Katsia nás přivítala chůzí ze schodů v dlouhé róbě. Krvavě čer-
vené hedvábí spadalo z její slonovinové kůže ve vlnách krveprolití. Blýskla
po mně očima. „Nathaniali. Roste z tebe fešák…“
„Vždycky jsem byl fešák. Co to kecáš.“ Katsii jsem odjakživa nesnášel. Hleděla
na muže, jako by byli pěšáci. A taky byli. Jako že opravdu měla k dispozici vlastní
skupinu zajatců. To vyplývalo z její role CabYZbV, bylo to tak už celé generace
před ní a bude i generace po ní, bůh nám buď milostiv.
Bohyně pokušení.
Málem jsem se zadusil vlastními myšlenkami a slovy. Netvrdím, že nebyla
atraktivní, protože to fakt byla – na svůj věk – ale vyzařovalo z ní zoufalství.
Mám radši holky trochu kousavé, protože jakmile se naučí zakrýt svoje tesáky, líp
kouří ptáky.
Protočila panenky a ukázala k rozlehlému obýváku, který se nachází za dvou-
ramenným skleněným schodištěm, z něhož právě sešla. „Pořád tak domýšlivý,
Malume…“
Tělo mi při zmínce otcova příjmení ztuhlo, jejího rýpnutí jsem si ale nevšímal
a následoval Bishopa do pokoje. Posadila se do velkého křesla, které připomínalo
nóbl středověký trůn.
Uculila se a pak se zadívala přes moje rameno. „Ach, tady je. Hoši, chci, abyste
se seznámili s někým velice důležitým.“
Otočil jsem se, abych viděl, na koho se dívá. Ten kluk musel být o dobrý rok
mladší než já. Byl hubený a měl ostré rysy, tmavé vlasy a ty nejtemnější oči, co
jsem kdy viděl. Vypadaly skoro černé, jenže nebyla to ani tak jejich barva, proč
působily temně, spíš šlo o to, jak se na vás díval. Jako byste byli věc, ne člověk. Už
jsem takový pohled viděl. Můj brácha a král Brantley má přesně ten samý.
Jenomže Brantleyho jsem znal, zatímco tohohle šmejda ne. A proto, jak se
na mě a Bishopa díval, jsme teď seděli na okraji pohovky jako na trní.
 „Daemone, tohle jsou Bishop a Nate. Vůdci králů své generace.“
Daemon kráčel k nám. Napřáhl jsem k němu ruku, ale prošel kolem ní a odstr-
čil mou šlechetně napřaženou paži z cesty. Naklonil se ke Katsii a políbil ji na rty.
„Chlapeček je asi nadměrně fixovanej na maminku,“ zamumlal jsem a potřásl
hlavou.
Katsia si olízla rty a sledovala, jak se stáhl za její křeslo, aby tam stál na stráži
jako věrné štěně. Nespouštěla ho z očí. „Ach, nemáš ani tušení…“
Zvedl jsem nohu a opřel si ji o konferenční stolek. „Proč jsme tady?“
Chytila Daemona za ruku, kterou jí položil na rameno. Vzbuzovalo to hrůzu.
Ten kluk byl divný ve stylu Normana Batese. „Musím vám něco říct a chci vaše
slovo, že udržíte tohle tajemství i v nadcházejících letech.“
Bishop sebou ani necukl.
Zasmál jsem se. „Máš tu drzost žádat naše slovo ohledně tajemství, jako bys
byla král.“
Podívala se na mě. „Mám dceru. Ráda bych ji neměla. Chci vaše slovo, že až tu
jednou už nebudu, dohlédnete na to, že nebude existovat. Na oplátku vám dám
všechno, co chcete.“
Olízl jsem si rty a naklonil hlavu. Snažil jsem se v ní vyznat. Nelhala. Poznal
jsem to podle jejích očí, které na nás po každém slovu upírala. „Pokračuj.“
„Jestli a až opustím tento svět, dohlédnete na to, že se můj potomek neujme
tohoto trůnu. Na oplátku dám svému lidu vědět, že vládu na Perditě převezmete
vy. Vím, jak moc dlouho králové po tomhle toužili.“ Střídavě se dívala na nás
oba.
„Dobrej plán. Dej nám vědět, až to uděláš, a zabiju tě sám,“ odpověděl jsem
uhlazeně a pro sladší efekt jsem jí poslal vzdušný polibek.
„Ach, Nathaniale, jsi stále tak okouzlující.“ Pak zaměřila svou pozornost
na Bishopa. „Jestli zahynu rukou kteréhokoli krále, dohoda padá.“
Otevřel jsem pusu, abych ji trochu poškádlil, možná ji polechtal v těsných mís-
tech, až by celá zvlhla, než bych ji udeřil pérem do tváře a oznámil jí, ať se jde
bodnout.
Jenže Bishop mě předešel. „Platí.“
 1. kapitola
Tillie
P NMNQZJ
„Láska je divoká, láska je slepá, pro ty dva je možná navždy ukrytá…“
Kapky vody klouzají po skle, připomínají mi chvíli, kdy jsme se sestrou zůstaly
dlouho vzhůru a čekaly, až se máma vrátí z nákupu. Seděly jsme u okna skoro
dvě hodiny. Možná mi byly jenom čtyři roky, ale pamatuju si to tak živě, že bych
si to v hlavě mohla přehrávat v nejvyšším rozlišení po zbytek života. Pořád doko-
la. Neustále. Se všemi detaily, všemi pachy, s tichým tikáním starých hodin zvo-
nícím mi v hlavě.
Tik.
Tak.
Tik.
Tak.
Když od nás odešla, nezmizela jen ona sama, odnesla si s sebou i maličké čás-
tečky mé sestry a mě a zlomyslně i mého otce.
A tehdy začalo to bití.
Tehdy se proměnil z uctivého otce v nestydaté zlo.
Moc si na něj před tím dnem nepamatuju, jenom to dobré, ale každý den
potom je otištěný v mé paměti jako balvan zabořený do země po výbuchu sopky.
„Ty v pořádku, AbNUUJ?“
Zhluboka vydechnu, uvolním ramena a z mých svalů se při pouhém zvuku
jeho hlasu vyplaví napětí.
Olíznu si rty a otočím se k němu, položím ruku na tu jeho. „Jsem v pořádku,
Daemone.“
Sklopí oči k miminku v náruči, k mému dítěti, potom pohlédne zase na mě.
Když se na mě dívá, jeho krásné oči se rozsvítí, jako by byly celý jeho život mrtvé,
až do tohoto okamžiku.
„Už budeme brzy hotové, Tillie. Vedla sis opravdu dobře,“ ujistí mě Tulačka
tiše zpoza mých roztažených nohou. Dokázala jsem tu bolest nevnímat, nebo je
to možná tím, že jsem právě vytlačila obrovskou holčičku. Ať už je to jakkoli,
vím, že bych neměla sílu to udělat, kdyby nebylo jeho.
Daemon mi oplácí pohled, oči se mu třpytí, jak jsem si představovala, že se
budou třpytit jejímu otci. „Je nádherná, AbNUUJ.“
Nervozitou se koušu do rtu, když mi položí její tělíčko na hrudník. Maličko
vykřikne, přiloží si pěstičku k pusince a vrtí hlavičkou ze strany na stranu.
Tulačka se objeví vedle mě a sundá si chirurgické rukavice. „Ach, beruška. Má
hlad.“
„Nevím, jak to mám udělat.“ Opravdu nevím. Ve skutečnosti jsem si až
do téhle chvíle myslela, že v sobě nemám mateřský pud. Do chvíle, kdy mě ovlád-
la naprostá panika z pomyšlení, že nejsem schopná řádně nakrmit svého potom-
ka. Ovšem bez sebemenšího zrnka pochyb vím, že tohle dítě budu chránit, dokud
neumřu.
„Nic to není,“ uklidní mě Tulačka a posune miminko blíž ke mně. Její tvářička
se mačká k mému prsu. „Ona bude vědět, co má dělat. Nejdřív to může být ne-
příjemné, ale nemělo by to bolet. Kdyby to bolelo, jemně jí vsuň malíček
do pusinky a uvolni si bradavku. Pak začni znovu. Její ústa by měla zakrýt celou
tuhle část.“ Ukáže na prsní dvorec.
Pokusím se to udělat, tentokrát přesně podle Tulaččiných pokynů, a její pusin-
ka se přisaje. Bradavky mi zahoří, jako by se do těch vrcholků valila voda, pak
ticho prolomí její hlasité pití.
Tulačka se zasměje. „Má hlad!“
Sestra, která mě pomáhala tam dole zašít, se sbalí a odejde. Teprve když je
z doslechu, Tulačka mi prozradí: „Přicházejí, Tillie. Všichni přicházejí.“ Říká to
vyrovnaným, klidným tónem, mohla by stejně tak mluvit třeba o počasí, jak je
v klidu.
Ztuhnu. „Cože?“ Co se týče pocitů vůči Nateovi Riversideovi-Malumovi, moje
srdce a mozek už hrají celé měsíce přetahovanou. Některé dny, ty špatné, kdy
jsem zamčená v pokoji v Katsiině sídle na Perditě, nedělám nic, než že vzpomí-
nám na Natea a na to, jak jsme byli spolu. Používala jsem náš společný čas a své
city k němu jako útěchu. Není pochyb o tom, že jsem se do Natea zamilovala,
moje srdce i mozek to vědí, vím to i v morku kostí. Byl to a vždycky bude on,
jenže nejsem naivní. Věděla jsem, do čeho se zaplétám, ten den, kdy jsem otevře-
la brány, které mé city k němu zadržovaly.
Nate je hráč.
Ani v nejmenším nepochybuju o tom, že mnou bude totálně opovrhovat.
Nejen proto, že si pravděpodobně myslí, že jsem od něj utekla, ale protože teď,
z jeho pohledu, před ním skrývám jeho dceru.
„Tulačko,“ zašeptám důrazně a dcerušku pevněji sevřu. „Co myslíš tím, že při-
cházejí? Králové?“
 Tulačka pohladí holčičku po tvářičce a láskyplně se na ni usmívá, zatímco mi
odpovídá: „Ano. Nechápeš to, Tillie. Katsia chce tomuto dítěti ublížit.“
„Ublížit?“ málem zaječím. Z pouhého pomyšlení, že by se někdo k mému dítě-
ti přiblížil se zlými úmysly, vytasím drápy.
Tulačka střelí pohledem po Daemonovi.
Daemon mě chytí za ruku. „Mám plán, AbNUUJ.“
Očima přeletím po místnosti, podvědomě hledám východ. Dveře, které vedou
na hlavní chodbu, jsou nejspíš dobře střežené, stejně jako každá část v tomhle
podělaném velkém baráku.
„Není jiná možnost, Tillie. Vyslechni si Daemona, ano?“
Dveře se otevřou a zdravotní sestra, co tu byla dřív, vejde dovnitř. Svírá tele-
fon. Napnu se, ale Daemon mi položí ruku na rameno.
„Důvěřovat mi, AbNUUJ?“ zeptá se a zadívá se mi do očí. Ty jeho jsou jako neko-
nečné černé hlubiny, které bezpochyby skrývají ta nejznepokojivější tajemství,
jaká kdy člověk znal.
Polknu a přikývnu. „Ano, důvěřuju ti.“
Dá mi pusu na čelo a natáhne se po mobilu, co mu sestra podává. Ta si pak od-
kašle. „Máš asi pět minut, než se budou ptát, proč jsem se sem vrátila. Prosím,
pospěš si, Daemone.“
Nakloním hlavu a prohlédnu si ji. Patří taky k těm dobrým? Zdálo se mi, že tu
byli jen Tulačka a Daemon, ale možná jsem se spletla. Pohled mi sklouzne na její
jmenovku. Černými tiskacími písmeny tam stojí JESSICA.
Jessica.
„Nezvedá to.“ Daemon zavěsí a nervózně se ohlédne po Tulačce.
„Musíme získat čas.“ Tulačka se obrátí k sestře. „Můžeš pro nás získat čas?“
Sestra se na nás všechny zdráhavě podívá. Využiju toho, abych získala její po-
zornost. „Jessiko? Prosím. Kdybych pro tebe mohla někdy cokoli udělat, budu ti
navždy k službám.“
„Dobrá,“ vydechne. „Povím, že se to dítě ještě nenarodilo a že došlo ke kom-
plikacím, ale měli byste vědět, že opravdu musím po narození odnést tu holčičku
jednomu ze Ztracených chlapců. To, že jsem ji doposud neodnesla, mě i mou ro-
dinu uvrhlo do nebezpečí, Tulačko.“
„Slibuju ti, Jessiko, že ty i tvá rodina budete při tomhle pod ochranou,“ slíbí jí
sebejistě Tulačka. Poznám, že jsme Jessiku získali, když se jí uvolní koutky očí.
„Fajn.“ Znovu se rozhlédnu po místnosti. Po místnosti, kde mě ukrývali a dr-
želi několik posledních měsíců. Dokud se to týkalo jenom mě, moc mi na tom
nezáleželo. Přestože jsem byla těhotná, to, že budu mít dítě, mi nepřipadalo reál-
né – jenomže teď ho mám a bezpochyby udělám, co budu muset, abych nás
z téhle situace dostala.
„Fajn, co budeme dělat? Jessica ji musí odnést Ztracenému chlapci. A co pak?“
Daemon vzhlédne k Tulačce, pak se podívá zpátky na mě. „S tím ty nemuset
dělat starosti, AbNUUJ. Ona přinese to dítě ke mně. Já nedopustit, aby dítěti někdo
ublížit, a vrátit ji bezpečně tobě. Ale musíme dohlédnout, aby byla potichu
a v klidu, než dorazí králové. Rozumíš?“ Zajede si prsty do vlasů, ve stresu stáhne
obočí k sobě.
Natáhnu se po jeho ruce, abych ho zastavila. „Rozumím, Daemone. Udělám
cokoli, co budeš chtít, ano?“
Přikývne a spustí ruku. Telefon, který drží, se rozsvítí, a on hovor rychle při-
jme. Mluví latinsky.
Tulačka přistoupí blíž ke mně. „Nate bude naštvaný, Tillie, ale jenom proto, že
netuší, jak ovládnout své pocity. Je toho tolik, co o sobě a své rodinné linii nevíš.
Tolik se toho musíš naučit, tolik nastudovat – věci, se kterými by ti mohl pomoct
Nate, pokud mu to dovolíš. Nemůžeš bojovat s jeho životním stylem, Tillie. Ne-
dělej to, co udělala Madison, neignoruj znamení a pokládej otázky. Ty a tvoje ro-
dina máte v tomto světě moc. Chytni tu moc za pačesy a ujmi se jí.“
„O čem to mluvíš, Tulačko?“ Možná nakonec ztratila kolečka, která se jí
v hlavě uvolnila.
Omluvně se na mě usměje, i když netuším, za co se omlouvá. „Nepřísluší mi
to, ale pravda vyjde najevo, a až budeš vládnout, ochromí to systém.“
Než se můžu znovu zeptat, o čem to mluví, Daemon nás přeruší. „Je to domlu-
veno. Králové se připravují.“ Daemon se mi zadívá do očí a já sevřu dítě pevněji.
Všimne si toho. „Slibuju, Tillie. Nedovolím, aby jí někdo ublížit.“
Hrdlo se mi stáhne, z oka mi unikne jediná slza, sklouzne mi po tváři a dopad-
ne na hrudník. „Slibuješ?“
Daemon přikývne. „Slibuju.“
Skloní se a políbí mě na temeno. „Dala ty jí jméno?“
Zavrtím hlavou a otřu si slzu.
Daemon pohladí holčičku po tváři a zašeptá: „Micaela.“
Jakmile ty slabiky vyplují z jeho úst, okamžitě poznám, že je rozhodnuto.
„Micaela,“ zopakuju s úsměvem. Koutkem oka vzhlédnu k Daemonovi, srdce
mi v hrudi buší. Od chvíle, co jsem na Perditě, máme s Daemonem zvláštní
vztah. Ne sexuální, ale cítíme spojení. Na hluboké úrovni, na které jsem ho necí-
tila už – velice dlouho. Zatímco s Natem jsme měli silné, hluboké spojení, bylo
taky sexuální, ohnivé, výbušné a smíšené s nenávistí. Ovšem nenechte se Nateo-
vou pěknou tvářičkou ošálit. Ďábel obdařuje své nejtemnější duše nejkrásnějšími
úsměvy. Daemon a já, to je ryzí, pokorné, klidné spojení. Je to víc než přátelství,
ale nejde o spojení milenců, přestože ho mám moc ráda.
„Důvěřovat mi, AbNUUJ?“
„Za jediné podmínky,“ zašeptám, než mu podám Micaelu do čekající náruče.
„Nezemři.“
Daemon se na mě maličko usměje a sklouzne mi rty po čele. „Nezemřu. Nikdy
nezemřu, Tillie.“ Zabodne do mě pohled. „Věřit mi?“
Odkašlu si. „Vrať mi ji nezraněnou zpátky a pak ti odpovím.“
 2. kapitola
Tillie
Emoce. Lidské emoce, abych byla přesná, může být docela nepříjemné pochopit
a přijmout. Například když máte sestru. Ta moje byla vždycky vyšinutá, bláznivá
a tak trochu magor. Někde v zadním (velice vzdáleném) koutě mozku občas uva-
žuju, jestli jsme vůbec příbuzné.
„Znovu to děláš…,“ promluví Peyton a máchne vidličkou ve vzduchu, aby
zdůraznila svá slova. Nebo si aspoň myslím, že to je důvod, proč to dělá. „Ne-
chutná ti večeře, Till? Chci říct, měla bys být vděčná. Bůh ví, že Nate by tě už
dávno zabil, kdybys byla sama.“
Zatnu zuby, snažím se ignorovat rýpnutí na téma, o němž ve skutečnosti nemá
ani páru. „Ne, Peyton, nejde o večeři.“
Pokrčí buclatými rameny, konečky zrzavých vlasů jí při tom pohybu poskaku-
jí. Za poslední roky přibrala, ale sluší jí to. No samozřejmě. Právě to jsem tím
myslela – že nemůžeme být příbuzné.
„Dělej, jak myslíš.“
Pozoruju ji, jak si strká do pusy jednu lžíci jídla za druhou, když si Carter od-
kašle.
„Tillie, chápeš, co ti říkáme? Víš, jak je tohle důležitý?“
„Co je důležitý, Cartere? To, že chcete, abych se vrátila zpátky ke svýmu životu
s nejlepšími kamarády a chovala se, jako by se nic nestalo, protože doufáte, že
získáte informace pro Kruh?“ Dusím se svými slovy, dělá mi potíže říct je nahlas.
Zakření se. Pod stolem musím sevřít ruku v pěst, abych se držela a nenatáhla
se přes stůl a jednu mu nevrazila.
Nenávidím Cartera s takovým zápalem, že bych jím mohla spálit celý svět.
Seberu se, zvednu sklenici a napiju se vody. Nechám ji sklouznout do krku,
než dám dohromady další slova. „Neudělám to. Nejsem práskač, Peyton, a nevy-
lákám své kamarády do pasti, abyste jim ublížili.“
„Ale uděláš,“ namítne Carter, pomalu zvedne svoje pití a uculí se na mě. „Kde
je Micaela, Tillie?“
Při jeho tónu pohladí mé srdce cosi ostrého, ale polknu strach a odpovím:
„Ve svý postýlce.“
Zamrazí mě v kostech při pomyšlení, čeho jsou on a Peyton schopní. : NbKUx–RUR
Ke Sx’ DRUURN( 7 URM( Vystřelím od stolu.
Carterovi potemní oči a ďábelsky se zašklebí. Okamžitě vyletím z místnosti,
mých končetin se zmocní adrenalin. Stěny dlouhé tmavé chodby se promění
ve šmouhu, jak mi srdce buší v hrudi. Dva kroky. Jeden. Už jsem skoro tam.
Nedotkla by se jí. Neudělala by to. V Peytonině šílené mysli je Micaela páka,
kterou na mě má. Dokud má mou dceru, ví, že jsem loutka a ona tahá za prováz-
ky. Kdyby se jen dotkla vlásku na Micaelině hlavičce, všechny provázky by se
přetrhly a osvobodily by netvora, kterého pomohla vytvořit. Jako dítě mě mlátili.
Opakovaně. S týráním si nejenže tykám, známe se odjakživa.
Když dojdu k postýlce, prudce se nadechnu. Zavřu oči. Otevřu je… „Peyton!“
zaječím, otočím se na patě a běžím stejnou cestou zpátky. Jen tentokrát je ta krev,
která stéká po stěnách, můj vztek. Zabiju ji a každého, kdo se mi připlete
do cesty.
Peyton sedí v čele stolu, vidličku s bramborem má centimetr od úst. Pomalu
přistoupím blíž. „Přísahám bohu, Peyton, máš jen pět vteřin, abys mi kurva
řekla, kde je, než ti do prdele roztrhám hrdlo.“
Střelí očima přes moje rameno, kde stojí stráže ozbrojené automatickými puš-
kami. „Víš, myslím, že to neuděláš, protože nemůžeš, Till. Protože mi patříš.
Vždycky to tak bylo a popravdě asi i vždycky bude.“ Ubrouskem si osuší ústa.
„Teď, kdyby ses posadila, ti můžu přesně vysvětlit, co se odteď stane, a ty budeš
přikyvovat a souhlasit jako hodná malá holka, jinak…,“ probodne mě očima, „…
zničím to jediné, na čem ti záleží. / J YRLQN,“
Udělala to.
Sesunu se na židli, hrdlo se mi stáhne. „Bože můj, Peyton, kdy se z tebe stal tak
hroznej člověk.“ Jsem zklamaná sama sebou, že jsem nebrala její zlou stránku
vážně. Nikdy by mě nenapadlo, že by tak klesla, že by mi opravdu ublížila, natož
vyhrožovala své dvanáctitýdenní neteři. Jenže teď už to vidím. Pochopila jsem, že
ten, kdo tu tahá v pozadí za drátky, ji ovládl. Už ji není možné zachránit. Vím to.
To vědomí mě těžce udeří do obličeje. Je můj nepřítel a já jsem její.
Peyton se zahihňá a odhrne si vlasy z tváře. „Pravděpodobně ve stejnou dobu,
kdy ses mi pokusila ukrást mého přítele, Tillie. Hele, je mi opravdu líto, že ti to
musím udělat. Nebo možná není, nemůžu se rozhodnout.“ Nakloní se dopředu,
probodne mě očima. „Neseš vinu za život, který žiješ, napadlo tě to někdy?“
„Táhni do hajzlu!“
Pod kůží mi bublá vztek. „Jestli na ni jenom dýchneš, Peyton, zapálím tě
ve spánku a budu tančit kolem tvý mrtvoly. Jediným důvodem, proč jsem neudě-
lala nic šíleně drastickýho, je Micaela.“ Nakloním se k ní, opřu se lokty o tvrdý
dřevěný stůl. „Takže dej své neteři pusinku. Jenom díky ní ještě pořád dýcháš.“
Vím, že kdybych Peyton zabila, riskovala bych, že někdo Micaele ublíží. Nebudu
si zahrávat s její budoucností. Nezáleží mi na dokonalém rodičovství. Dokonalá
matka je ta, která je nejlepší verzí sebe samé, ne někým, kým média a společnost
říkají, že by měla být. Chci říct, podívejte se na to, kdo je Micaelin otec… a kdo
jsem já.
Vrátím se myšlenkami zpátky k Peyton a její hloupé poznámce o jejím… ať už
byl kdokoli. Její přítel? To sotva.
„Kterýho přítele?“
Za ty roky jich měla několik a jo, většinou bývali radši se mnou než s ní. A to
především proto, že Peyton se až moc snaží lidi potěšit. Zatímco ona se oblékala
do minisukní a malovala se na rande do kina, já jsem trávila čas v našem karava-
nu v pyžamu s postavičkami Rena a Stimpyho.
Obličej se jí zkřiví nenávistí a obočí stáhne tak, až se jí utvoří vrásky na čele.
„Jase tě měl vždycky radši,“ vydechne. Myslí Jase Venariho. Ten byl stěží její pří-
tel, dělil se o ni s několika dalšími kluky. „Seru na Jase i na tebe. Všechny vás zni-
čím. Udělám to pro naši matku, pro naše jméno jako CabYZbV, pro to všechno,“
zašeptá, vstane ze židle a zlostně na mě pohlédne. „Dostaneš svou dceru zpátky,
až uděláš, co jsem ti řekla. / XVYZNWMN,“
Zatnu zuby. „Jak mám vědět, že se o ni budeš starat, Peyton?“
Peyton luskne prsty. Když se dveře za mnou otevřou, otočím se na židli a vsta-
nu.
Do místnosti vejde s Micaelou v náručí Jessica, ta sestra, která mi pomáhala
přivést dítě na svět. Dcera se na Jessiku usmívá, zvedá ručičku k jejímu krku.
Mírně pootevřu ústa, jak bojuju tu největší niterní bitvu. Důvěra. Důvěru je
nejtěžší udělit, ale nejsnazší přijmout. Když se moje oči střetnou s Jessičinými,
vidím v nich tiché ujištění. Postará se o ni. Vím to. Aspoň do té doby, než vyho-
vím té sadistické mrše, svojí sestře. Strážný stáhne Jessiku dveřmi zpátky
na chodbu a já se otočím k Peyton.
„Co k čertu chceš?“ zasyčím a zatnu zuby.
Usměje se a klesne zpátky na židli, aby pokračovala v jídle. „Jsem ráda, že jsi
mi věrná, sestřičko. Posaď se.“
Udělám to. Zatímco si pomalu sedám zpátky, pevně svírám opěrky ze starého
dubového dřeva. „Tak co chceš?“
Řízne do pečeně. „Potřebuju, abys byla mýma očima a ušima. Rozumíš?“ vy-
štěkne Peyton a já sebou při jejím tónu škubnu.
Zadívám se na ni. „Jo, rozumím.“
 Nenávidím ji a nesnáším tuhle jídelnu. Je vším, co by Peyton chtěla, jen v po-
dělané kanceláři v té nejvyšší budově v New Yorku.
„Dobrá,“ zamumlá a opře se v židli. „Protože se tam zítra vrátíš. Tak se sbal
a buď připravená.“
„Peyton,“ pronesu kamenně a co nejvíc se snažím ji nerozhodit, zatímco se po-
kouším skrýt svou totální zlost a faleš klidným vystupováním. „Nemůžu prostě
jen tak nakráčet zpátky do jejich životů. Dá se očekávat, že se budou vyptávat. Co
Micaela, Peyton? No? Myslíš si, že se na ni Nate nebude sakra ptát?“
Peyton mě pozoruje, pak se ušklíbne. „Proto se objevíš u Madisoniných dveří
s pláčem, že jsem ti ukradla tvou dceru. Vlastně to ani nemusíš předstírat.“ Pokr-
čí rameny, jako by se nebylo proč stresovat. Pohlédne zpátky na mě. „Slitují se
nad tebou a zároveň budou chtít jít po mně. Pozvou tě zpátky do své exkluzivní
smečky a pak?“ Napije se. „Pak počkáš, až ti zavolám s dalšími pokyny.“
„Jsi blázen.“ Zavrtím hlavou. „Kdes sebrala jistotu, že jim všechno nevyklo-
pím?“
Probodne mě pohledem. „Protože pod všemi těmi hezkými rysy a pěkným tě-
líčkem jsi chytrá holka, Tillie. Jsi z nás dvou ta chytřejší a moc dobře víš, co se
stane, jestli to poděláš.“
Opřu se v židli a hlavou se mi honí všechny možnosti, jak si s touhle situací
poradit. Právě teď moc možností nemám. Všechny karty drží v ruce ona, takže
musím hrát podle jejích pravidel.
Vydechnu. „Fajn, udělám to.“
 3. kapitola
Tillie
Zaklepu třikrát, ale nikdo neotvírá, tak se sesunu na chladné schody před domo-
vem – panským sídlem v jižanském stylu – své nejlepší kamarádky. Na těchto
schodech jsem už byla tolikrát, a nikdy mi nepřipadaly tak prázdné jako teď.
Mezi stromy, které lemují dlouhou příjezdovou cestu, vane vítr a v lehkých mlž-
ných vlnách mi stříká do obličeje vodu z fontány.
Madison vyrůstala v bohatství, ale nemylte se, její život nebyl privilegovaný.
Myslím, že právě proto jsme si tak rychle a silně sedly. Na druhou stranu její
druhá nejlepší kamarádka Tate…
Nemám nic proti Tate, ale je přesně taková, jak byste od bohaté mrchy, která
vyrůstala se zlatou (jo, zlatou, ne stříbrnou) lžičkou v puse, čekali. Přestože však
s Tate nevycházíme, pořád máme něco, co nás spojuje – Madison.
Ponořím obličej do dlaní a poprvé mi začíná docházet realita téhle situace. Se-
brala mi dceru. Moje sestra je nepopiratelně zatraceně šílená a je velice reálné, že
by jí mohla ublížit, pokud neudělám přesně to, co mi řekne.
Ztratila jsem Daemona.
Ztratila jsem svou sestru – v podstatě.
Ztratila jsem svou dceru.
Nemám nikoho. Nejsem nikdo. Nate mě bude nenávidět, protože si myslí, že
jsem s jeho dcerou utekla. A jestli už to tak není, rozhodně mě nenávidět bude, až
vyjde pravda najevo. Tak či tak nemůžu vyhrát a mám pocit, že se stěny v mé
hlavě kolem mě uzavírají.
Slyším přijíždět auto. Mezi prsty mi proniknou světla reflektorů. Setřu si slzy
z tváří a zaostřím pohled na vozidlo. Uvidím matné černé audi s poznávací znač-
kou „KRALII“. Srdce se mi v hrudi rozbuší. Takovou poznávací značku může
mít jen jediná osoba.
Nate.
Vystřelím ze schodů a utřu si čerstvé slzy z očí. Zabouchnou se dveře a pak
druhé, vzápětí se ozve cvakání podpatků na kamenem vydlážděné příjezdové
cestě. Okamžitě vím, že to není Madison, protože ta vysoké podpatky nenosí.
Možná je to Tate. Rozhodnu se ignorovat všechny teorie a soustředit se.
„Tillie?“ Jeho kroky jsou záměrně pomalé. Nevidím nic než jeho siluetu.
Na sobě má tmavé džíny, těžké vysoké boty a pod koženou bundou mikinu s ka-
pucí.
Odkašlu si. Jsem ráda, že mu nevidím do obličeje ani do očí. „Vzala mi ji,
Nate, a nechce mi ji vrátit.“
Zastaví se a pak se ohlédne přes rameno. „Zalez kurva zpátky do auta.“
Při tom tónu sebou škubnu, než si uvědomím, že pro jednou není namířený
na mě. Potom se otočí zase ke mně. „Co myslíš tím, že ti ji vzala?“
Teď už nedokážu slzy zastavit. Nekontrolovatelně mi klouzají po tvářích. Sna-
žím se je otřít, jsem naštvaná, že je možná moje tělo vyplavuje automaticky
na Peytonin příkaz, abych se tu ukázala jako dáma v nesnázích. „Peyton mi se-
brala Micaelu a nechce mi…“ Dusím se slovy, mou řeč přeruší škytavka. „… ji
vrátit.“
Nate přiletí ke mně a prudce mě chytí za ruku. Přitáhne si mě na hrudník. To
jsem nečekala. Celá ztuhnu.
Chytí mě za bradu a sevře tak drsně, až sebou cuknu. Tohle jsem naopak čeka-
la. Zvedne mi hlavu k sobě. Teď už jeho oči vidím, aspoň jejich křivku. „Jestli
zjistím, že mi lžeš, Tillie, zabiju tě bez ohledu na to, že spolu máme dítě, rozumíš,
sakra? Nezahrávej si kurva se mnou, když jde o Micaelu, Tillie. Přísahám bohu –“
„Nate!“ Madisonin hlas prořízne vzduch jako blesk.
Vyprostím mu obličej ze sevření, zrovna když Madison odstrčí Natea stranou.
Nate zůstane líně stát vedle mě.
„Proboha!“ zaječí kamarádka a sevře mi tvář v dlaních. „Snažila jsem se jim
vysvětlit, že bys neutekla. Říkala jsem jim…“
Vydechnu úlevou a obejmu ji. „Neutekla bych, Madison, ale Peyton má Mica-
elu a nechce mi ji vrátit. Nemůžu nic dělat, jsem bezmocná.“ To není lež.
Madison se otočí k Bishopovi a pak k domu. „Pojď dál. Promluvíme si uvnitř.
Nate!“ štěkne po něm, když vykročí ke dveřím. „Zbav se tý svý štětky.“
Ukáže jí prostředník, pak si strčí prsty do pusy a hvízdne. Dívám se, jak zpoza
auta na straně spolujezdce vyleze blond holka. „Jo?“
- LQ’ YJ ZvMJ ’ XWJ OJTaRLTe ZNJ PbSNWJ SNQX Xa N‘WwzJ zTvZWe( 4 Wb‘ (
„Sežeň si odvoz domů.“ Otočí se a dál si jí nevšímá.
„Ráda vidím, že se moc nezměnil,“ zamumlám si pod nosem.
Madison si odfrkne a proplete se mnou paži. „Ale f V WRU.K horšímu.“
Přitáhnu si jednu z barových stoliček zastrčených pod obrovským žulovým
kuchyňským ostrůvkem, posadím se na ni a zvednu skleničku whisky, co mi Ma-
dison nalila.
„Hele, nejste obě moc mladý na to, abyste začaly takhle…“ Bishop ukáže
na skleničky.
Madison po něm střelí ošklivým pohledem.
Bishop na obranu zvedne ruce. „Fajn, fajn.“
„Mluv, Tillie. Přestaň zatraceně otálet.“ To se ozval Nate.
Dlouze se napiju jantarové tekutiny, a než ji polknu, nechám ji spočinout
na jazyku. Vychutnávám si její pálivou cestu hrdlem, než mi zahoří v žaludku.
„Vzala mi naši dceru a nehodlá mi ji vrátit. Po Daemonově pohřbu nás uvěznila
někde v New Yorku. Nevím přesně, kde to je, protože když mě převáželi, zavázali
mi oči.“ To je pravda. Není to tak zlé. Daemonova smrt dolehla na nás všechny.
Byl Madisoniným dlouho zmizelým dvojčetem, náčelníkem Ztracených chlapců,
drželi ho na ostrově Perdita. Na tom ostrově vládla moje vyšinutá matka a udržo-
vala ho v chodu pro krále. Měla na to právo díky své rodinné linii, ale nevím to
úplně jistě. Teprve nedávno jsem zjistila, že Katsia je moje matka. Daemon mlu-
vil plynně latinsky a jen lámanou angličtinou. Byl narušený. Tím typem poruchy,
o které nemluvíte, protože se k němu nikdy nedostanete dostatečně blízko, abys-
te si udělali názor.
Ovšem já jsem se dostala.
Konečně se zadívám na Natea a okamžitě toho zalituju. Má rozšířené zorničky
a kypí v něm vztek, naprosto zuří a všechen ten vztek je namířený na mě.
„Kdybys kurva neutekla, tak bych vás mohl do prdele ochránit!“
Přimhouřím oči. „Já jsem neutekla, Nate! Zmocnili se mě! V tom je sakra roz-
díl.“
Přistoupí blíž ke mně a já ihned ztuhnu, všechny varovné zvony ve mně vyzvá-
nějí, dávají mi signál, abych držela hubu, jinak mě tenhle kluk zabije. „Jo? Je
v tom rozdíl, jo? Co kdybysme tu teorii otestovali?“
„Nate!“ křikne po něm Madison, on však neustoupí.
Hledí jenom na mě a já mu pohled oplácím. Necouvnu, to odmítám. Může být
naštvaný, ale já už mám po krk toho, abych byla za tu špatnou jenom proto, že
mám svázané ruce a že jsou mé možnosti omezené v podstatě už od mého naro-
zení. Všichni nemáme tu svobodu, kterou poskytují peníze a moc. Někteří z nás
se musí sami osvobodit z řetězů, co nás poutají, a ne si cestu ven zaplatit.
„Možná bys měl…,“ vyzvu ho.
Síla v očích mu zeslábne a koutky úst mu zacukají v líném úsměvu. „Ale, ale,
princezno, nežádej o něco, co nevíš, jak zvládnout.“
„Co si pamatuju, tak posledně jsem to zvládla v pohodě, díky,“ zamumlám.
Konečně z něj spustím oči a soustředím se na své pití.
„Ahoj! Omlouvám se, že jdu pozdě, měla jsem ovšem…“ Tate se za mnou za-
razí. Neotočím se k ní, protože někde v koutku mysli vím, že se jí nelíbí, co jsme
spolu s Natem měli.
Madison se nakloní blíž ke mně, lokty se opře o ostrůvek. „Zůstaň tady, jak
dlouho potřebuješ, dobře? Dostaneme ji zpátky. Slibuju.“
Usměju se. „Díky, Madi. Cením si toho.“
Znovu vstane a obejde ostrůvek, aby mě chytila za ruku. „Pojď. Zavedu tě
do Daemonova starého pokoje. Můžeš spát tam, zatímco tu budeš.“
Na hrudi mě zabolí, ale polknu tu bolest, protože si uvědomuju, že na mě
všichni hledí.
Nikomu se nepodívám do očí. Držím hlavu skloněnou a nechám Madison, aby
mě zavedla do Daemonova pokoje.
Přede dveřmi se zastavíme a Madison mě pevněji sevře. „Vím o tobě a Daemo-
novi, Till.“
Prudce k ní zvednu hlavu. „Co tím myslíš?“
Madison polkne, než se mi pomalu zadívá do očí. „Vím o vás dvou, co se mezi
váma dvěma stalo.“
„Fajn,“ odpovím, protože opravdu nevím, co jiného říct, a skutečně nerada jí
lžu. Ze všech lidí na tomto světě je ona ta poslední, komu bych chtěla lhát.
Musím najít cestu ven z té zmatené situace, ve které jsem se ocitla.
„Jenom chci říct, že je v pořádku po něm truchlit. Nevešla jsem do toho pokoje
od chvíle, co se to stalo, hlavně proto, že jsem to nebyla schopná unést.“ Odmlčí
se a polkne. „Ale taky jsem měla pocit, jako bych neměla právo dotýkat se jeho
věcí.“
„To je nesmysl, Madi, byl to tvůj bratr, tvoje dvojče…“
Zavrtí hlavou a přeruší mě, aniž by mě skutečně přerušila. „Vím, že ti to tak
připadá, ale hluboko uvnitř jsem vždycky cítila, že to moje právo není. Vím, že je
to tvoje. Takže prosím, nikam nespěchej. Spi tady, a až budeš připravená, možná
bys mi mohla pomoct sbalit jeho věci?“
Hlasitě vydechnu. „Nevím, jestli to zvládnu. Myslím tady spát.“
Usměje se a natáhne se po klice. „Zvládneš to. Ale kdyby ne, víš, že se můžeš
přitulit k Bishopovi a ke mně.“
„To radši ne,“ zamumlám a usměju se na ni.
Uchechtne se, sevře kliku a otevře. „Víš, kde mě najdeš, kdybys mě potřebova-
la.“
 4. kapitola
Tillie
Měla by existovat barva tmavší než černá. Slovo „černá“ mi připadá nedostateč-
né, aby vystihlo barvu tak tmavou, jako je ta na stěnách Daemonovy ložnice. Ob-
ruby a okenní parapety jsou bílé, ale ty zdi zobrazují barvu tak temnou a bezútěš-
nou, že se skoro shodují s hlubinami jeho očí.
Sevřu dveře a pokusím se najít rovnováhu, než ztratím pevné místo pod noha-
ma. Zavřu oči a snažím se ignorovat lehkou vůni parfému, který nosíval. Čisté
mýdlo smíšené s cukrem a kořením. Udělám další krok dovnitř a pod mou vahou
zavrže podlaha. Zavřu dveře, opřu se o ně a otřu si slzy, které mi stékají po tvá-
řích. Nenávidím, že už není mezi námi. Nelíbí se mi, že jsem se s ním nemohla
rozloučit, a nesnáším, že mi lhal.
„Slíbil jsi mi, že neumřeš,“ zašeptám ochraptěle. Odkašlu si, odtáhnu se ode
dveří a přejdu k jeho posteli. Přikrývka v hedvábném černém povlečení není
ustlaná a to mě na okamžik zarazí. Než mě něco napadne, v kapse mi zavibruje
mobil. Vylovím ho a přijmu hovor, aniž bych se podívala, kdo volá.
„Prosím?“
„Jdi k oknu.“
„Kdo volá?“ zeptám se a rozhlédnu se po pokoji.
Tlumený hlas je mechanicky upravený, aby utajil hlas volajícího. „Velmi bedli-
vě poslouchej mé instrukce, Tillie. Teď jdi k oknu.“
Pomalu si přehodím telefon do druhé ruky a opatrně se vydám k oknu. Mezi
prsty sevřu záclonu, abych ji poodtáhla. Přímo za oknem roste tmavý strom,
který z velké části brání ve výhledu na příjezdovou cestu, ale když se podívám na-
pravo, zahlédnu tam stát tmavé SUV s rozsvícenými reflektory.
Zmateně pootočím hlavou, abych na něj líp viděla, když se otevřou dveře
na straně řidiče a vystoupí z nich muž v tmavém obleku.
„Teď otevři okno a vylez ven. Dávej pozor, abys neudělala rozruch.“
„Kdo jste? Nikam nepůjdu, dokud mi neřeknete, kdo jste.“
„Jsem někdo, kdo má daleko větší moc než tvoje sestra. Můžu ti pomoct, Tillie
CabYZbV, musíš však poslouchat moje instrukce a hnout sebou, hned.“
„Nemůžu. Sestra má mou dceru a sleduje každý můj pohyb.“
Zdá se, že se zarazil. Usedne zpátky do vozidla. „Vrátím se a pak budeš moje.“
 Zavěsí a já se dívám, jak se světla topí v temnotě, než zmizí směrem k silnici.
Nevím, kdo to byl, a myslím, že to ani nechci vědět.
Nevědomost tak trochu přináší blaženost, nebo jak se to říká. Protože když si
nevšímáte všech znamení, která před vámi blikají, můžete předstírat, že váš svět
neshoří na popel.
Pomalu se vrátím k Daemonově posteli, svalím se na ni, přitáhnu si přikrývku
blíž a omotám si ji okolo kotníků. Kéž by tu byl, jen aby mi připomněl, že všech-
no bude v pořádku. Aby zacelil ránu, kterou mi Nate vždycky způsobí, jak se zdá.
Aby zacelil mou rozbitou mysl. Víčka mi ztěžknou a pomalu upadnu do dřímoty.
i 6‘ RStuprum. C axV SVwWNV Y RLQvf x VXL’ J UNVb‘ xz ‘ NSRWJ b Ra XcUvMWXba’ DRU-
URN’ SRWJ T a f WR x ‘ aNSW SJ TX 7 J a‘ RR(g
i : N!g f J cZaxV QUJcXb J ZXf K QWb ‘ NaNVW“VRLQXMKJ VRSJ Tw‘ RXYbza WwKbMXce(
I MRS‘ Xb YXVJ UXcJ Ww‘ aJ Z“VRPZJ OORaRJ TJ –MwMcNNS‘ Xb ceZcJ Wwf YJ Wa (
i : NV –Nz bYZLQWXba Y NMaxVQUN–RcXaNV’ DRUURN!g 4 UJ‘ ‘ NVRce‘ Vxcv’ XMZv–x ‘ N
XM‘ a WJ YZXWRTv VRMX TX‘ ax c a UN( i : RTMe WNKbMNz ‘ LQXYWv Y NMaxVQUN–RcXaNV
bawLa( 9 e‘ Uxz ‘ R’ –Ncxz’ J UNWRL WNcxz( DNYZcNS‘ Rf J J UJ czNLQWX YXf WvcJ a(g
F ZJ f xV MX YZcWxLQf J c NW“LQMcNx’ LX cRMxV’ TaNZwWNS‘ Xb XaNc NWwJ QWb‘ Ww’
SN– SNYXa NKJ XaNc xa( A NMTUXWxV ‘ N’ f QUbKXTJ ‘ NWJ MNLQbSb J ceMNLQbSb( 7 XUNV
K RLQJ ‘ NVRXVXav YJ –NJ Sv f abQWb Mxc’ WN– ‘ Nc aXV XKSNax XaX xV( AXf WvV aNaX-
cvWx YZXON‘RXWvUW cecNMNWwWJ f UJaJ cwT –RJ XKZvaxV ‘ NT WVb(
i : J aN,g f J zNYavV f VJ aNW( 6NQX MXaNT SNSJ TX XQN RUNM’ YvUxV RVZJ f x f vZX-
cN (
I J aWN NUR‘aRaJ T’ –NVb VxZW ce‘ aXbYx’ J bYxZv WJ V X R( DXQUNWNWx aNWQZJ c“
: J aN’ aNWQUN‘ Nf UXKx( i 6‘ RV SWNY xaNU’DRUURN( 7 Zcx J aN RcUJ‘ aWxV ZXf QXMWbaxV(g
Vyletím z postele a silně si třu mokrou pokožku, abych se zbavila zbytků potu.
Ten sen byl jak živý, až moc skutečný, a ještě o několik minut později se snažím
dostat ty obrazy z hlavy. Poté co se dlouho vrtím a převracím, spánek vzdám
a vylezu zpod lepkavé přikrývky. Jeden z šuplíků v nočním stolku je mírně poo-
tevřený. Nepamatuju si, že by byl otevřený, když jsem šla spát, ale ani si nevzpo-
mínám, že bych se na něj dívala, abych si tím mohla být jistá. Rychle zkontroluju
dveře – jsou zavřené – než si kleknu a otevřu ho úplně.
Mám pocit, jako bych narušovala Daemonovo soukromí, a tak na okamžik
stáhnu ruku a polije mě stud. „Vlastně,“ zašeptám, jako by mě mohl slyšet, „jestli
jsi nechtěl, abych ti prolézala věci, měl jsi zůstat naživu.“ Na chvíli mě ovládne
zlost, proto trhnu šuplíkem a do oka mi padne středně velká dřevěná krabice.
Do ní jsou ve starodávném stylu vyryta slova AbNZ: J ab‘ s vypáleným, zaschlým
označením na okrajích. Vypadá tajemně, jak z jiného světa. Otevřu ji a najdu čer-
nou knihu se stejnými slovy ostře naškrábanými na povrchu. Přejedu prsty
po značkách, bříškem palce zachytím koženou klopu. Ať už to udělal kdokoli, vy-
řezal ta slova nožem.
Hlas v hlavě mi říká, abych ji vrátila zpátky. Abych neotvírala věci, co v tomhle
domě najdu. Že bych neměla otvírat krabice, které nemám v úmyslu zavřít. Jenže
slyším i další hlas, který žije v částečkách, jež plují ve vzduchu, co dýchám. A ten
má nutkání čeřit mi krev v žilách. Rychle zastrčím krabici, zavřu šuplík a vklouz-
nu zpátky pod přikrývku. Zavrtím se na matraci, zamáčknu všechny myšlenky,
co se mi honí hlavou, a dovolím té vnější zvítězit. Měkké světlo lampy mi stačí
akorát na čtení. Přesto nejdřív přejedu dlaní po slovech a srdce se mi v hrudi za-
drhne. Hrdlo se mi sevře podivným klubkem emocí a já v tu chvíli vím, že jde
o Daemonovo písmo.
Otevřu obálku. Na první stránce je kresba mladého chlapce stojícího před
malou chatou. Celé je to vystínované tužkou, stíny černé a šedé, žádné barvy.
Madison umí pěkně kreslit, takže hádám, že Daemon uměl taky. Ta kresba mě
rozesmutní, ani nevím proč. Na tom obrázku, který toho moc neukazuje, je cosi
prázdného, přitom mám zároveň pocit, že ukazuje právě dost. Okno v chatě je
prasklé, nevidím trávu, ani jiné detaily krajiny, jen malého kluka, který hledí
na maličkou chatrč. Naproti dveřím je staré křeslo a za ním ohniště.
Nad obrázkem visí slova / - A5DE 8E 9 5. Popadnu z nočního stolku mobil
a napíšu ta slova do překladače. 7 J YRaXUJ YZcWx(
Prudce se nadechnu. První kapitola? Jako v románu? Vím, že Daemon neuměl
moc dobře anglicky, ale latinsky hovořil plynně, tak proč nenapsal knihu latin-
sky, místo aby kreslil obrázky? Ptám se sama sebe, ovšem ve skutečnosti odpověď
znám. Daemonova mysl fungovala obráceně než u jiných lidí. Tam, kde jsme my
viděli čísla a slova, on jako by viděl obrazy a zlo.
Nechám to být a přejedu rukou po stránce. Je tohle on jako malý kluk? Ukazu-
je mi svou první vzpomínku?
„Zatraceně, Daemone.“ Otočím stránku a najdu další obrázek, tentokrát kluk
stojí uvnitř toho domu, dveře jsou mírně pootevřené a jeho stín dopadá na roz-
mlácenou verandu. Naproti němu před ohništěm znovu stojí tmavé houpací
křeslo, jen s velice málo detaily. Mám pocit, že ke kresbám nepřidával nic, co mu
nepřipadalo nezbytné, a proto je to, co zachytil, důležité. Přimhouřím oči a zadí-
vám se pořádně na to houpací křeslo. Je vystínované šedou tužkou, ale jestli –
Ztuhnu. Koukají na mě modré oči mandlového tvaru. Nejsou zřetelné, nicméně
jsou tam.
Olíznu si rty a víčka mi zase ztěžknou, jenže si chci z té knihy prohlédnout víc,
chci vidět, co v ní je. Na druhou stranu taky vím, že to nemůžu uspěchat. Každá
stránka je kapitola příběhu, o němž netuším, co vypráví. Příběhu, jenž je třeba
šeptat jako něžnou ukolébavku, abyste si byli jistí, že postřehnete všechna důleži-
tá slova, a ne rychle rapovat, až máte všeho nad hlavu.
 5. kapitola
Tillie
Probere mě vibrování mobilu na nočním stolku. Pořádně si vytřu spánek z očí.
Poslepu po přístroji sáhnu a přijmu hovor. „Co?“
„Chci znát novinky, sestřičko.“
„Poslouchej, dělám, cos mi řekla, Peyton. Vědí, že máš Micaelu, úspěšně jsi
probudila Nateovu divokou stránku, jaký je další krok?“
Chvíli mlčí. Sklouznu nohama z postele a odhrnu si vlasy z obličeje. „Touhle
dobou příští týden je potřebuju všechny – a Tillie, když říkám všechny, myslím
všechny – na místě, které ti upřesním noc předtím. Rozumíš?“
„Jo,“ zabručím.
Pak si všimnu, že jsou dveře otevřené. O zárubeň se opírá Nate jen v šedých
teplákových kraťasech značky Nike. Vypadá zpoceně, svaly se mu rýsují. Fakt si
nechal dát piercing do bradavek? I tetování na jeho těle se rozmnožilo od chvíle,
co jsem ho viděla naposledy. Přibyla dvě velká andělská křídla rozprostírající se
na jeho hrudi. Jsou nádherná a okamžitě přitáhnou můj pohled.
Odkašle si a já k němu zvednu oči. Cuknu sebou. Je těžké postavit se tváří
v tvář někomu, koho jste kdysi milovali. Je to jako velký kopanec do prdele
od boha lásky. Žaludek se mi sevře.
„Kdo je to?“ zeptá se a ukáže na můj mobil.
„Hm, musím jít…,“ zamumlám do telefonu, než rychle zavěsím. „Co chceš,
Nate?“
Olízne si spodní ret. „Odpověz mi na otázku, Tillie. Kdo to byl?“
No, vidím, že na jeho žárlivosti se nic nezměnilo, i když jsem od Madison sly-
šela, že se obvykle nechová jako neandrtálec a nemá problém se dělit.
O téhle jeho stránce se teprve musím přesvědčit.
Nevšímám si jeho rýpnutí, vstanu a zamířím přímo do koupelny. Nedostanu
se ovšem moc daleko, protože Nate se jako blesk objeví přede mnou, jednou paží
mě chytí kolem zad a druhou za vlasy. Zakloní mi hlavu a zlostně na mě shlíží.
„Kdo to kurva byl?“
Zatnu čelisti. „Nevzpomínám si, že bych se ti musela zodpovídat, tak táhni
do prdele.“
Nate ohrne rty a sevře mi vlasy pevněji. „Protože jsi mi zatraceně vtrhla do ži-
vota, nestrpím, aby kolem tebe čmuchali nějací zmrdi, zatímco jsi tady. Vlastně si
můžeš posbírat věci, co ti Madison nechala na posteli, a přesunout se do mýho
pokoje.“
„Nate!“ vřísknu a bojuju se vztekem, který se dere na povrch. Tohle bude
mnohem obtížnější, než jsem si představovala. „Nezůstanu v tvým podělaným
pokoji, a i když tu žádní zmrdi nejsou, pokud nepočítáš sebe, nemusím tě do pr-
dele poslouchat!“
Pustí mě a postrčí k Daemonově posteli. Vlasy se kolem mě rozletí, a právě
když se zvednu na lokty, zatlačí mě zpátky svým tělem a zvedne se nade mě jako
šelma. Položí mi ruce z obou stran hlavy a uvězní mě pod sebou. Držím nohy
u sebe a otočím hlavu stranou, abych se přestala ztrácet v jeho očích. : N‘Vxz ‘ N
c WRLQf WXcb f aZJ aRa’ DRUURN’ cf YXVxWvz, AZXaX–Na YJ T WNcZvax LNUXb(
„Poslouchej mě, princezno, budeš dělat, co ti řeknu, ať se ti to líbí, nebo ne,
vlastně je lepší, jestli se ti to nelíbí, protože sama víš, že mi z tvojí suverénnosti
tvrdne.“ Přitlačí se hrudníkem ke mně a přitiskne mi ústa k uchu. „Myslela sis, že
můžeš sakra jen tak nakráčet do mýho baráku a neřídit se mými pravidly? Ale no
tak, zlato, vím, že už je to dlouho, co jsem byl po koule v tobě.“ Strčí mi nohu
mezi stehna a přinutí mě je rozevřít.
Zasyčím a zavřu rychle oči. Sejde z očí, sejde z mysli.
Nate se uchechtne. Cítím, jak se jeho hruď proti té mé třese. „Ale víš, jak to
hraju.“
„Vlastně,“ otevřu oči a otočím se tváří k němu. Zvedne se na lokti a znovu
na mě shlíží.
Dívá se mi do očí, jeho obličej je tak blízko, že na rtech cítím jeho hluboký
dech.
Ach, tohle je na mě moc. Nate je na mě příliš.
„Vlastně co?“ vyzve mě s úšklebkem, v hlase se mu ozve tón, který mé nitro až
dobře zná. ? WSNWJ aNKNY xURz J ae S‘ RaN VXL ‘ UJKv(
Sakra. „Vlastně,“ pokračuju a chytím se jakéhosi falešného pocitu bezpečí,
které mé podvědomí vytvořilo z čirého strachu, který ve mně tenhle kluk vyvolá-
vá, „jsem slyšela, že tak ty obvykle nehraješ, takže ve skutečnosti nevím, jak ‚hra-
ješ‘.“
Zarazí se a hledí mi do očí. „Máš pravdu, Tillie, tak obvykle nehraju. Stejná
pravidla, která platí pro každou ženskou na týhle planetě, nikdy neplatila pro
tebe. Rozumíš?“
Rozumím. A cítím ho všude, což je velký problém. Hajzl.
„Ne, nerozumím. Říkal jsi, že vím, jak to hraješ, když ve skutečnosti –“
 Skočí mi do řeči. „Máš asi tři vteřiny, abys přestala mluvit, než tě ošukám
na Daemonově posteli. A my oba víme, jak rychle ten samotný skutek přivolá
zpátky k nám jeho ducha. A opravdu netoužím po tom, aby mě strašil, takže…“
Ztuhnu.
Seskočí ze mě, váha jeho těla se okamžitě vypaří. Nevšímám si toho, jak mi
břicho pulzuje prázdnotou, a pomalu se zvednu z postele – znovu.
Nate se zastaví u dveří a otočí se zpátky ke mně. „Bez ohledu na to, jakej si
myslíš, že jsem netvor, Tillie – a nepochybuj, že umím být zatracenej netvor –
nikdy nedovolím, aby se tě tahle moje stránka dotkla. Nikdy. Jestli ale zjistím, že
přede mnou něco tajíš, ta stránka se tě nejenže dotkne, ona tě sprovodí ze světa.“
S tím odejde a zabouchne za sebou dveře.
Zhluboka vydechnu, zcela jím přemožená. Nate Riverside je na mě prostě
moc. Je pro mě příliš vším, nedovolím však, aby ten pocit byl mojí slabinou.
Místo toho ho použiju jako zbraň.
Osprchuju se a hodím na sebe Madisonino oblečení sestávající z úzkých džín
a trička Harley Davidson, které až moc odhaluje moje břicho. Břicho, které není
po Micaele zrovna nejpevnější. Potom se vydám do přízemí, abych Madison
našla.
Z obývacího pokoje vedle kuchyně slyším tiché hlasy, tak zamířím tam. Když
do pokoje dojdu, opřu se o dveře.
Už tu jsou všichni králové, nejen Bishop a Nate.
Brantley, Cash, Chase, Ace, Hunter, Jase, Saint a Eli.
„Neruším?“ zeptám se a podívám se přímo na Madison. Nezvládla bych po-
hled na kohokoli z králů. Nejenže z nich mám zimnici, přímo mě děsí. Madison
si s nimi vždycky výtečně poradila, já ovšem ne.
Madison se usměje a ukáže na prázdné místo na pohovce. Někteří z králů po-
stávají, jiní posedávají na gauči ve tvaru U, zbytek znepokojeně přechází po míst-
nosti.
Koutkem oka vidím, že se na mě Brantley mračí. Rozvaluje se na pohovce
s jednou nohou opřenou o konferenční stolek.
„Tillie,“ pronese Brantley moje jméno dostatečně varovným tónem, aby mi dal
najevo, že jestli mu neodpovím, pravděpodobně se mi nebudou líbit následky. Ze
všech králů mám největší strach právě z Brantleyho. Větší než z Bishopa a Natea.
Otočím se k němu. „Jo?“
„Je něco, co nám neříkáš? Něco, co potřebujeme vědět ohledně toho prcka?
Protože ti právě teď dávám šanci promluvit a důvěřovat nám. Potom už bude
pozdě, a jestli zradíš tuhle důvěru, budeme se k tobě chovat jako k outsiderovi.“
 ANeaXWVv acXSRMLNZb’ DRUURN( Teď nemám jinou možnost než lhát. Kdo ví, co
Peyton tají. Kdo ví, jestli nemá přímo v tomhle domě kamery, o kterých nevíme.
Musíš lhát.
„Víte všechno. Unesla mě den před Daemonovým pohřbem a od té doby mě
věznila. Držela Micaelu a mě někde v New Yorku.“ Odmlčím se a sevřu prsty.
„Jo, počkat, s Peyton a Kruhem je taky Carter…“
„Pokud vím, potíže s Kruhem se řeší,“ ozve se Bishop. „A o Carterovi víme.“
„Ještě něco?“ zeptá se Nate a já k němu okamžitě stočím pohled. S jednou
nohou pokrčenou se opírá o zeď na opačné straně místnosti a prstem si přejíždí
po horním rtu.
„Nic mě teď nenapadá. Než jsem se sem dostala, sebrala mi Micaelu a odmítala
mi ji vrátit. Nevím, na co si to hraje, ale mám takovej pocit, že je tak trochu blá-
zen a myslí si, že převezme úlohu naší…,“ odmlčím se, protože nesnáším slovo,
které se právě chystám vypustit z úst, „… matky.“
„Počkat, ale to nemůže, ne?“ Madison se obrátí k Bishopovi, a když jí neodpo-
ví, otočí se k Nateovi.
Nate pokrčí rameny. „Ano i ne. Ano, protože je potřeba, aby na Perditě někdo
vládl, a jedinej, kdo tam může vládnout, je CabYZbV. Khales už tam ale nějakou
dobu pobývá. Ztracení chlapci jsou smrdutí malí zmetci. Jsou mnohem pokřive-
nější, než si dokážeš představit, a nepřijímají rozkazy od nikoho jinýho než
od CabYZbV. Je to jako kult, ale v takovém světě oni – a my – žijí. Ne, protože to
kurva nedovolíme.“
Promnu si spánky. „To se nemůže stát. Rozhodně ne. A co to má společného
s Kruhem? A navíc!“ Střelím očima po Nateovi. „Nedá se říct, že bys kvůli naší
dceři vyšiloval…“
Nate se narovná, zatáhne na obranu ramena. „Děláš si ze mě prdel, ženská?
Přijdeš si sem –“
„To stačí!“ zařve Madison na nás oba, pak její tvář zjihne, když se podívá
na mě. „Nate nevyšiluje, protože oni tomu dítěti neublíží, Tillie. Pro hodně lidí
znamená hrozně moc. Blafujou, ale dostaneme ji zpátky, ještě než skončí tahle
noc.“
Uslyším bouchnutí hlavních dveří a pak cvakání podpatků na podlaze. Jestli je
to Tate, nedokážu se teď proboha potýkat s tím, že tu bude přímo přede mnou
rozptylovat Natea.
„Kde je sakra moje vnučka?!“
Nate se na mě uculí.
Kruci.
 Odkašlu si. „Snažíme se na to přijít.“
Eleniny modré oči zaostří přímo na mě. Když už si myslím, že na mě začne
vřískat, rysy jí zjihnou. Vytáhne mě z pohovky na nohy a obejme.
„Na čí straně sakra jsi, mami?“ nadává za ní Nate.
Jeho matka si ho nevšímá.
Když se Elena odtáhne, chytí mou tvář do dlaní. „Dostaneme ji zpátky, dra-
houšku.“ Odmlčí se a rozhlédne se po místnosti. „A pak už nebude tak snadné ji
unést. Ty a můj syn musíte vyřešit svoje problémy a vytvořit pro ni aspoň trochu
zdravé prostředí.“
Zapudím prvotní myšlenku poukázat na její přehnaně aktivní mozek. Jediné,
na co teď dokážu myslet, je, že nemám dceru ve své náruči. Jakákoli diskuze
o mně a Nateovi bude muset počkat.
Elena se zadívá na svého syna. „Víte všechno, co potřebujete, o jejím místě po-
bytu?“
Přikývne. „Jo. Jsme připravení vyrazit.“
„Už?“ podivím se, nervy na pochodu. Jak můžou už vědět, kde je? Jak může
být tak sebejistý? Něco tu nesedí.
Do pokoje vejde Joseph, zamíří přímo k Madison a dá jí pusu na temeno. Šo-
kovalo ji, když zjistila, že není její biologický otec, jejich pouto to však nenaruši-
lo. „Kruh není váš problém. Postaráme se o ně.“
„Kruh je banda starých králů, kteří se odtrhli.“ Brantley musel vidět v mém
obličeji zmatek. Nutno říct, že mě stále děsí. Sleduje všechno, co se kolem něj
děje, aniž by se skutečně díval.
„Jasný,“ vydechnu. „No, aspoň něco, co jsem včera nevěděla.“
Joseph přikývne. „Řešíme to. Kruh nejsou naši nepřátelé, ale nejsou ani naši
spojenci. Zatím další věc, co potřebuje vědět, je, že po Novém roce začne chodit
na Akademii Riverside mladá generace. Po Vánocích, tedy za pár měsíců, se sa-
mozřejmě uskuteční iniciační ceremoniál, kterým začnou. Ačkoli vám bych to
nemusel připomínat…“
Nová generace králů. To rozhodně nezní jako legrace. Jsou taky všichni děsiví
šmejdi jako tihle zmetci?
Nechám si své myšlenky pro sebe.
Nate se uchechtne. „Bude zábava…“
V mysli se zatoulám zpátky k Daemonovi, ostatně jako obvykle. Málem jsem
úplně zapomněla na tu knihu, kterou jsem našla včera večer. Madison o ní oči-
vidně nemá páru a vím, že ji možná nedokážu rozluštit sama, jenže moje sobecké
já se o ni ještě nechce s nikým dělit. Možná potom, co získáme zpátky Micaelu, jí
knihu ukážu a důkladněji ji prozkoumáme, abychom zjistili, co znamená.
Nevšímám si, co se kolem mě děje, dokud mi v kapse nezavibruje mobil.
„Prosím?“
Neslyším hlas na druhém konci, proto se omluvím, zacpu si ucho prstem
a rychle vyběhnu prosklenými dveřmi, které vedou do zahrady a k bazénu.
Jakmile jsem z dosahu toho hluku, zopakuju: „Prosím?“
„Tillie!“
„Můj bože!“ Zakryju si rukou ústa. „Ridgi?“
„Jo, kotě, jsem to já. Poslední dobou je fakt těžký se s tebou spojit.“
Vydechnu a svalím se na jedno z lehátek u bazénu. „Nemáš ani tušení. No
vážně.“
„Není ti nic? Vím, že jsme spolu už dlouho nemluvili a máme toho spoustu co
dohánět.“
„Vlastně nejsem úplně v pořádku, ale snažím se dát dohromady.“
„Dobře poslouchej.“ Odkašle si. „Pošlu ti adresu, kde se můžem ve městě
sejít.“
Usměju se a dopolední slunce mi dopadne na tváře. „Dobrej nápad. Napiš mi.“
„Udělám to. Opatruj se, Tillie.“
„Pokusím se,“ zašeptám, zavěsím a sevřu mobil v ruce.
Když jsme vyrůstali, byli jsme s Ridgem nerozluční. Dal mi první polibek, byl
můj první – vlastně všechno. Když nám bylo čtrnáct, rozhodli jsme se, že může-
me být stejně tak jeden pro druhého „první“, chápete, prostě to mít za sebou,
abychom se mohli pohnout dál. Jenže on byl jako zlozvyk a já jako závislačka.
V podstatě jsme spolu dál spali, dokud jsem nepoznala Natea. Když zrovna cho-
dil s holkou nebo já s klukem, nic jsme spolu neměli. Nebylo to tak, že bychom se
na tom dohodli, bylo to prostě přirozené. Zkrátka když jsme byli oba zrovna ne-
zadaní, většinou jsme spolu spali.
„Hej!“ Madison za sebou zabouchne dveře a přiskočí ke mně, její dlouhé
tmavé vlasy za ní vlají. Zadívám se za její rameno a uvidím Bishopa. Stojí
za sklem a bedlivě ji z obýváku pozoruje.
Prošli si šílenstvím a přežili, možná to já dokážu taky. Chci říct, hůř než ona
na tom přece být nemůžu, že ne?
„Ahoj!“ Stáhnu si vlasy na temeni a smotám je do uzlu.
Podá mi hrnek kávy. „Máš hlad? Kdy jsi naposledy jedla?“
Zavrtím hlavou, fouknu do hrnku a pára mě udeří do špičky nosu. „Nemůžu.“
Posadí se vedle mě a strčí si nohy pod zadek. Dlouho je mezi námi ticho, než
promluví: „Vím, že Nate s tím, co se mu odehrává v tý jeho pomatený hlavě,
hodně bojuje, ale nevidělas ho, když jsi tu nebyla.“
Přikývnu. „A jsem za to ráda. Neumím si představit, že by se mi líbilo, jak
přede mnou s Tate předvádějí ten svůj podělanej vztah.“
Madison se zadívá na moje vlasy. „Jenže to nebylo jako s tebou,“ odfrkne si.
„Ve skutečnosti nebylo moc hezký je sledovat. Většinou jsem měla sto chutí ho
zabít za to, co jí dělal a jak se k ní choval.“
Zavrtím hlavou. „Opravdu nemám zájem to poslouchat, Madi.“
„Oukej,“ povzdychne si a zase vstane. „Ale musíme ti oživit barvu vlasů, takže
co kdybysme si udělaly holčičí den, zatímco se kluci budou připravovat
na večer?“
Kdybych si doopravdy myslela, že je Micaela v nebezpečí, šla bych si nechat
udělat novou hlavu? Odpověď zní ne. Třeba to ale odvede moje myšlenky
od toho, že lidi budou dneska asi umírat. Navíc všichni vědí, jaká je Madison,
když si něco umane. Jako Nate, například. DxVQUN‘ V ZNV ‘ NWNYXbza S’ DRUURN(
„Domluveno. Ale jestli mi Ridge napíše, půjdeš se mnou na oběd.“
Vrátíme se do domu, právě když Nate schází po schodech s jointem v ústech.
Vypadá čerstvě osprchovaný a má na sobě víc oblečení než dnes ráno.
„Už sis přestěhovala věci?“
„Cože? Ne. Říkala jsem ti, že ve tvým pokoji spát nebudu.“
Zadívá se na Madison a mě si vůbec nevšímá. „Ať je tam, než se dnes večer
vrátím.“
Pak seběhne schody a zmizí.
„Je zatraceně nemožnej.“ Zavrtím hlavou, otrávená, že mě sem Peyton nasadi-
la. Což mi připomíná, že musím něco udělat…
„Za minutku jsem zpátky, jen si musím něco vzít.“ Vyletím po schodech naho-
ru a nechám Madison čekat u hlavních dveří.
Vytáhnu mobil a vytočím Peytonino číslo. Zvedne to po čtvrtém zazvonění.
„Mluv.“
„Znovu mi připomeň, proč tohle dělám, aniž bys použila Micaelu…“
Chvíli mlčí. „Kvůli Micaele.“
Zavřu oči a klesnu na Daemonovu postel. „Nevěřím ti, Peyton. Právě teď ne-
důvěřuju nikomu a mozek mi z toho dělá v hlavě přemety, protože nevím, která
cesta je správná.“
„Tak mě poslouchej. Moje cesta je správná, takže jestli mi chceš něco říct, tak
povídej…“
Polknu velký knedlík, co mi uvízl v krku. Jestli to udělám, už nebude cesty
zpátky. Právě teď si můžu vybrat ze dvou možností. Můžu zavěsit a říct všechno
Madison, nebo můžu podat zprávu Peyton, ženě, která drží moji dceru a na níž
závisí její přežití. „Připravují se vás přepadnout dnes večer, Peyton. Chtějí získat
Micaelu. Takže ti nabízím dohodu. Jestli mi ji hned dáš, nepřipraví tě o život…“
Následuje dlouhé ticho, potom se zasměje. „Zlato, nemůžou mě zabít. Mám
Kruh –“
„Peyton! Kruh jsou jen staří králové, kteří se utrhli ze řetězu. Navzdory své
vzpouře jsou v srdci pořád králové. Kvůli své nevědomosti možná nechápeš, jak
je to důležitý, ale věř mi, když ti říkám, že tohle je válka, do který se nechceš za-
plést…“
Nevšímá si toho. „Tillie, Kruh nejsou jenom staří králové…“
Zavěsím, protože Madison otevře dveře. „Není ti nic?“
Usměju se, snažím se skrýt svou reakci. „Ne, to byl jenom Ridge. Sejdu se
s ním někdy jindy.“
„Fajn, tak už pojď! Musíme do těch vlasů přidat víc růžový.“
 6. kapitola
Nate
„Nevěřím jí.“ Vypnu motor a opřu se do sedadla. Pozoruju Tillie a Madison, jak
vcházejí do kadeřnictví.
„Chápu, proč ne, protože já taky ne. Něco skrejvá…,“ poznamená Brantley.
Od tý doby, co je Bishop celej zaláskovanej do Madison, Brantley jezdí skoro
vždycky se mnou. A navíc potom, co Madison zabila jeho tátu, mu zůstala velká
fůra prachů, domů a aut a on se většinu času nudí. „Ale co uděláš, jestli zjistíš, že
něco tají, brácho? Není to pro tebe jen tak ledajaká Tillie. Je to tvoje ženská. Jenže
tys sakra musel přijít o rozum a zbouchnout ji. Teď je z ní máma tvýho děcka a ty
teď budeš mít ty potvory celej život na krku.“
Zkroutím rty. „Seš dost chytrej na to, abys kecal takový voloviny.“
Vytáhne balíček cigaret a zapálí si. Otevřu okna a zapálím si jointa, abych vy-
vážil zápach nikotinu.
„Takže tu budem stát, dokud nebudou hotovej?“
Vyfouknu obláček dýmu. „Jo. Pak si s ní trochu pohraju, než odjedem. Něco
skrejvá, a já nehodám nakráčet do podělaný pasti.“
Brantley se zakření s rakovinovou tyčinkou mezi rty. „Nějaký nápady?“
Olíznu si rty a ušklíbnu se. „Jo. Tillie je, co se týká strachu, pravej opak Ma-
dison. Madi se krčí, bojí se a dělá takovou hromadu blbostí, že by každá jiná
holka na jejím místě už skončila pod drnem.“
Brantley se ke mně obrátí. „A co dělá Tillie?“
 7. kapitola
Tillie
„Víš, na to, že jsi brunetka, tvoje vlasy vyžadují docela velkou péči,“ rýpnu si
do Madison, zatímco odcházíme z kadeřnictví. Slunce už zapadá a barví oblohu
do ohniva. Je to krása, když se dotýká vaší pokožky.
„Protože nejsou čistě hnědý, slyšelas ji, jsou v nich i odstíny červený.“
Protočím panenky. „Proto nosím růžový vlasy. Když odrostou, mají takový
zašlý punkový odstín, který se úplně v pohodě dá nosit.“
Madison si odkašle. „Ty můžeš!“ Na dálku odemkne krásné tyrkysové lambor-
ghini a já vklouznu na místo spolujezdce. Chci se jí zeptat, proč se mě nevyptává
na Micaelu, ale hluboko uvnitř to vím. Je to proto, že nemá nejmenší pochyby
o Bishopových schopnostech.
„Jsem blondýna, takže na to je to asi fajn. Ozvala se ti Tatum?“
Tancovaly jsme okolo jejího jména celý den a všimla jsem si, že kdykoli jsem
k ní stočila hovor, Madison se uzavřela.
„Vlastně přijde dnes večer a je v pohodě. Jenom prostě nechci, aby to mezi
váma dvěma bylo divný, chápeš?“ Madison vyjede z parkoviště před kadeřnic-
tvím.
„Nebude. Upřímně, Madi, Nate není můj majetek. Bylo by ale skvělý, kdyby
mi v tom nemáchali hubu.“
Madison mlčí, jen pustí rádio. Rozumím tomu. Chápu, že pro ni musí být
těžké pohybovat se uprostřed téhle podělané situace, a v hloubi duše vím, že
v téhle trojici jsem outsider. Říká se, že tři jsou dav, a přestože Madison dělá, co
umí, aby to tak nepůsobilo, nezmění se tím to, jak se cítím, když jsou ty dvě
spolu. Ony spolu prostě… existují. A ačkoli mám s Madison pouto a taky s Tate,
když jsme všechny tři pohromadě, opravdu mám pocit, že do toho puzzle neza-
padám. Nebo za to možná může můj nedostatek sebevědomí.
Madison zabručí a pak vypne rádio, než zajede na okraj štěrkové silnice. Vy-
hlédnu z okna. Rozzuřená obloha je teď už dost temná, aby se probouzela noční
stvoření.
Zachvěju se. „Co to vyvádíš?“
„Něco ti povím,“ oznámí Madison. „Mám tě ráda a ty to víš. Mám taky ráda
Tate a nerada kterýkoli z vás lžu. Ona tě má taky ráda, jen abys věděla, ale…“
 „Ale co?“ pobídnu ji. Kéž by se už konečně vymáčkla.
„Nemůžu dýchat.“ Odepne si pás a vyskočí z auta.
Taky si odepnu pás a vystoupím ven. V téhle roční době není v New Yorku
chladno, ovšem ani žádné teplo, i když dneska mám pocit, že je trochu větší
zima, protože mi fouká silný vítr do vlasů.
„Madison!“
Přechází před autem tam a zpátky, vidím ji jen díky reflektorům.
Kolem nás profičí velký kamion a mrští mi čerstvě umyté a vyfoukané vlasy
do obličeje. „Vážně, Madison, nemůžeš se prostě vrátit do auta? Právě jsme utra-
tily prachy v salonu, nebo spíš jsi je utratila ty…“
„Ona je do něho zamilovaná!“ Madison se prudce otočí a máchá rukama.
„Bože, je mi to tak líto, Tillie, ale ona se do něj zabouchla. Tak moc, že ho nedo-
káže nechat jít.“
Oukej, takže to mezi nimi je očividně vážnější, než jsem si myslela.
Opřu se o kamarádčino auto, zhluboka vydechnu a založím si paže před sebou.
„No, co nadělám.“
„Ne.“ Madison zavrtí hlavou. „Pochop, protože on…“
Za autem zastaví velké černé SUV. Otočím se k němu a rukou si zastíním oči
proti světlu z reflektorů.
„Tillie, zalez do auta,“ zamumlá Madison tiše. Vidím, jak se jí obličej proměnil
– místo zlosti se v něm zračí totální strach.
„Cože?“ Obrátím se k SUV, než se otočím zpátky k ní. „Proč?“
Zbledne v obličeji a rozběhne se ke mně, ale je příliš pozdě, protože mi něčí
ruka zakryje ústa a přes hlavu mi někdo přetáhne černý pytel. Zaječím. Kopu
a máchám rukama do vzduchu.
„Přísahám bohu!“ vříská Madison, jenže pak zmlkne.
Někdo mě hodí na zadní sedadlo SUV, jako bych nevážila víc než peříčko.
„Co to sakra!“ křičím, ale vzápětí ucítím, jak mi kolem krku hodí lano a utáh-
nou. Do prdele! Sevře se mi hrdlo, dýchám jen mělce. Začínám panikařit, snažím
se víc nadechnout, jenže čím víc mě ovládá panika, tím hůř se mi dýchá.
Po spánku mi stéká pot. Odjíždíme rychle pryč. Kolem zápěstí se mi zacvaknou
pouta. „Kdo sakra jste?“
Odpovědí mi je znovu jen ticho.
Jedeme dalších deset nebo víc minut, než SUV odbočí ostře doleva a motor
ztichne. Někdo mě chytí za stehna a potáhne mě po sedadle. Za mnou se otevřou
dveře. Vyhodí mě ven a já se najednou válím po polámaných větvích a kamení.
„Dávám ti deset vteřin náskok…“ Hlas je mechanicky upravený.
 „Nevím, kam jdu!“ zaječím otráveně.
„Devět.“
Rozběhnu se. Ignoruju strach, že neúmyslně sletím přímo z útesu. Kolem mě
fučí vítr.
CNMV(
rN‘a(
Začnu odpočítávat, zatímco mé nohy zrychlují. Obloha se rozevře a rozzuřeně
udeří hrom, právě když mi první kapky deště začnou stékat po těle.
Maličko vykřiknu a prudce odbočím doprava. Nevidím, nemám tušení, kam
běžím, ale musím se aspoň pokusit utéct. Ovšem něco hluboko v mé mysli mi
říká, že bych neměla utíkat. Že možná přesně to chtějí – abych utíkala. Hlavou
mi probleskne vzpomínka na toho muže, který mi večer volal a chtěl, abych na-
sedla do jeho SUV. Znovu mě sevře strach a mé nohy běží rychleji.
6NMWJ (
Doženou mě. Dohaduju se sama se sebou, co mám dělat dál. Ukrýt se, i když
nevím, jestli budu opravdu ukrytá, nebo běžet dál, přestože strach z toho, že mě
někdo honí, je tak silný, že mi podlamuje nohy. Než můžu udělat další krok,
někdo do mě zezadu vrazí a já padám, bláto mi vyšplíchne až na hrudník.
Snažím se přeřvat déšť, který dopadá na pokroucené listí a kamení: „Co chce-
te?“
Provaz, který je uvázaný okolo pytle, co mám přes hlavu, se uvolní. Ze zápěstí
mi sundají pouta. Strhnu si pytel z hlavy a obklopí mě temnota lesa. Krucinál.
Déšť mi dopadá na obličej, stéká mi do očí, vlasy mi lepí k tvářím.
„Co mi tajíš, princezno…“
„Nate!“ vyjeknu, on mi však přitlačí obličej zpátky k zemi a převrátí mě
na záda. Pak mi přitiskne předloktí k hrdlu. Horečně mu hledím do očí. „Co tím
myslíš?“
„Vím, že nás vedeš do pasti, Tillie. To, jak ses tu zčistajasna objevila, klidná
a rozvážná, s tím, že ti tvá šílená sestra ukradla Micaelu, na tom mi něco zatrace-
ně nehraje.“
„Nevím, o čem to mluvíš!“
Znovu do mě strčí, přiblíží mi ústa ke krku. „Nelži mi, Tillie.“
„Já nelžu!“ zakřičím a zvednu se proti jeho obličeji, až se špičky našich nosů
dotknou. „Už jsem kurva řekla, že ti nelžu, Nate. Peyton mi ji sebrala a pak mě
vyhodila u Madisonina baráku. Co ode mě ještě chceš?“
„Tu otázku myslíš vážně?“ zavrčí a mně se srdce v hrudi rozbuší rychleji, když
mě konečkem prstu jemně pohladí po klíční kosti. „Protože právě teď…“ Otře se
o mě. Prudce zavřu oči, abych se v mysli zbavila přívalu pocitů, které ve mně vy-
volává. „… je toho kurva hodně, co od tebe chci, takže to, cos zatím okusila, se
nedá považovat ani za svačinku.“
Odvrátím od něj tvář. „Tvoje hry na mě nefungují, Nate. Nejsem jedna z tvých
bohatých princezen. Nemůžeš zničit, cos nevybudoval.“
Uchechtne se, pak mě chytí za bradu a trhne mi hlavou, takže mu zlostně
zírám přímo do obličeje. „Chceš mi říct, že jsem nepřispěl k těm podělaným ne-
smyslům, co se ti honí tvou krásnou hlavinkou, princezno?“
Přimhouřím oči. „To netvrdím, ale nezlomils mě, Nate. Byla jsem poničená
dřív, než jsi mě našel, jen jsi nadělal víc jizev.“ Jsem rozladěná, jak se na mě svou
váhou tlačí. Ne proto, že bych chtěla, aby ze mě slezl. Jsem rozladěná, protože WN-
LQLR, aby ze mě slezl.
Nate mlčí, jen zatíná čelisti. Z vlasů mu kape voda a dopadá na moje rty. Olíz-
nu je a ucítím chuť jeho kondicionéru, nebo co to měl ve vlasech, než mi to
sklouzlo do krku.
„Utekla jsi.“ Ta slova vyjdou z jeho úst skrz bolestně zkroucené rty. Na oka-
mžik to zastaví veškeré moje myšlenky.
„Neutekla jsem, Nate,“ odpovím tiše. Hruď mi ztěžkne a hrdlo se mi ucpe.
„Měla jsi utéct, Tillie.“
„Já, počkat – cože? Teď mi zase říkáš, že jsem měla utéct?“
Přiblíží ke mně ústa, ale ne dost na to, aby mě políbil, jen moje rty škádlí. Za-
bručí tak tiše, že to skoro přeslechnu. „Jo. Ke mně.“
Projede mnou bolest a hrozí, že se mě zmocní, když mi jemně položí ruku
na krk a sevře mi kolem něj prsty. „Ale neudělalas to.“ I J ‘ aJ c’ f J ‘ aJ c( Jeho tichý
tón teď nahradí zlost, z každé slabiky odkapává jed. „Teď jsi způsobila spoustu
sraček, kterým jsme se mohli vyhnout. Takže se tě zeptám znovu, jako já. Jako
zatracení Tillie a Nate.“ Tentokrát mě políbí. Jeho měkké rty se otřou o moje.
Nejdřív je neotevřu, bojím se, že když pustím jeho jazyk dovnitř, umožním mu
přístup i ke své duši. Mírně se odtáhne a já musím zklidnit svůj dech. Nate mi
upřeně hledí do očí. „Tajíš mi něco?“
Zavrtím hlavou, lež mi bez námahy vyklouzne z úst. „Ne.“
Nate zavrčí, sotva to však přes déšť bušící do listí slyším. Pak mi zatlačí kole-
nem mezi stehna a roztáhne mi je.
Polknu. „Nate…“
Přidá i druhou nohu a přidrží ty moje daleko od sebe, má tak volné pole pů-
sobnosti.
„Nate…,“ zopakuju. Doufám, že ho z toho proberu.
 „Drž hubu, Tillie. To, že mám teď péro přesně tam, kde chce bejt, vyvažuje
moji touhu tě zabít. Vidím teď kurva rudě, zlato, a ta červená vlajka visí přímo
z tvý slaďoučký prdelky.“
On to fakt hodlá udělat. Přímo tady a teď.
Škrábne mě po vnější straně stehna, zvedne si ho nad boky. Zakloní hlavu a za-
dívá se mi do očí. Z dlouhých řas mu kape voda. „Chceš, abych tě opíchal přímo
tady před Brantleym, možná abysme mu ukázali, jak hlasitě umíš ječet?“
Zatnu zuby a přimhouřím oči. „Proč zůstat u toho?“ Zakřením se a střelím
očima k Brantleymu, který se opírá o kmen stromu a přežvykuje párátko. „Proč
ho nenechat, ať se připojí? Vlastně jsem slyšela, že ti nevadí se dělit, ve skutečnos-
ti se všichni o svoje holky dělíte –“
Ruka mu vyletí k mému krku a svírá ho, až mám problém dýchat. „Nejsem
Bishop.“ Tahle Nateova stránka je ukrytá ve stínech za veselým úsměvem, který
světu předvádí. Jeho démoni tancují za uličnickýma očima, ne v popředí jako ti
Bishopovi nebo Brantleyho. Kluci jako Nate jsou smrtící, protože propadnete je-
jich šarmu, žertování a pěkné tvářičce. Jakmile jste ztracení v jejich temnotě a je-
jich démoni na vás číhají, už je pozdě. Přitáhnou vás k sobě osobním kouzlem
a s hříchem vyplivnou.
„Bishop ti to nedovolil, Nate, jenže tys to stejně udělal.“ Zatnu zuby. Poprvé
od chvíle, co jsem se vrátila, mě zamrzí Nateovo pokrytectví. Celé měsíce byl
s Tatum, scházeli se – doopravdy – a taky něco cítí k Madison. Bez ohledu na to,
že má teď Madison vztah s Bishopem, Nate k ní stále něco cítí. Než se dokážu za-
stavit, zuřím čirou nenávistí.
Pozoruje mě, a mně na tom najednou nezáleží. Zalétnu očima zpátky k Brant-
leymu. „Chceš mě opíchat, Brantley?“
Brantley sebou ani necukne, obličejem se mu nemihne ani ta nejmenší známka
překvapení. Zpomalí žvýkání párátka, přejede očima po mém těle, zastaví se a za-
dívá se mi do očí. Brantley je přesně ten kluk, o kterém vám rodiče říkali, abyste
před ním vzali nohy na ramena – pokud jste měli rodiče, což jsem já neměla.
Není jenom darebák, je přímo ztělesněné zlo. Vidíte mu to v očích, jak se dívá
na lidi. Je chladný a nenapravitelný, ale vsadím se, že sex mu jde dobře. Plusové
body jsou, že to Natea nasere.
„Neprovokuj mě, Tillie. Nechám ho, ať tě ošuká tak tvrdě, že týden nebudeš
schopná chodit rovně, jen abych ti dokázal, jak moc seš mi ukradená.“
„Tak to udělej.“ Zatnu zuby a pokusím se povařit vztek, který hrozí, že ze mě
vyletí. „Možná mu můžeš ukázat, jak jsi šukal Tate.“
Brantley musel od toho stromu odejít, protože najednou na mě shlíží, stojí
blízko mého obličeje.
„Nekecals. Je fakt pošahaná. To mě rajcuje.“
Nate se skloní a sevře mezi zuby můj ret. „Nemáš ani tušení.“
Omotám paži kolem Natea a přitisknu se k němu. Ztuhne, zadívá se mi do očí
a zavrčí. „Fakt to chceš udělat?“
Střelím očima po Brantleym a pak zpátky na Natea. „Zatímco jsi mě tlačil
ke špinavé zemi, nechal mě promočit na dešti potom, co jsem před tebou patnáct
vteřin utíkala, a pak mě znovu uvěznil, jsem došla k rozhodnutí, že jsem na tebe
nasraná. Takže jo, chci ho.“
Nate přimhouří oči.
„A tebe,“ dodám.
„Ani se tě nedotknu, Tillie.“ Bleskově vyskočí ze země a jeho teplo mě náhle
opustí.
Počkat. Cože? Neskrývám šok, který právě cítím. On mě nechce.
Tatum.
„No jasně.“ Uchechtnu se a vstanu ze země. Do hajzlu s Natem. Kromě všeho
ostatního ať táhne do prdele především kvůli tomuhle.
Obrátím pohled k Brantleymu, který přistoupí blíž, chytí mě za zápěstí a při-
táhne k sobě. Olíznu si spodní ret a nespouštím oči z těch jeho. Pohled mi oplácí
temnota. Vždycky jsem si myslela, že Brantley má tmavě hnědé oči, ale takhle
zblízka vidím, že jsou v nich taky modré flíčky. Nebo mám možná halucinace.
Nebo si se mnou pohrává měsíc.
Tlačí do mě, dokud zády nenarazím do kmenu stromu, pak mě chytí zezadu
za stehna.
„Nezmlátí tě po tomhle?“ zašeptám a střídavě hledím na jeho oči a rty.
„Je roztomilý, že si myslíš, že mu na tobě sejde.“
„Nesejde?“ Už vím, že nesejde, ale maličký kousek mého mozku zřejmě pořád
potřebuje, aby se mu to připomínalo.
Brantley mě přišpendlí tak chladným a odtažitým pohledem, že bych málem
utekla schovat se za další strom. Zastaví mě jenom to, že se na mě tlačí. „Využij
mě, abys mu dala na prdel, Tillie. Nemůže s tím nic udělat a neudělá. Ty to řídíš,
je to součástí pravidel…“ Nerozvede to podrobněji a já střelím rychlým pohle-
dem po Nateovi. Opírá se o stejný strom, u kterého stál předtím Brantley, a kření
se na mě. Ukazováčkem si přejíždí po horním rtu.
Myslí si, že to neudělám. To se plete. Vzal si do hlavy, že jsem jako Madison
a že stáhnu ocas mezi nohy, než dojde do tuhého. To se spletl, protože já nejsem
jeho majetek. Nedokážu bez sexu žít – používám ho, abych zamaskovala spoustu
svých problémů. A nejsem Madison. Nevyrostla jsem se stříbrnou lžičkou v puse,
ale se zakrvácenými noži. A holky jako já se je naučí používat jako zbraně. Láska
by neměla být nabízena jako dar jen tak někomu, měla by být uchovávána a pou-
žívána jako zbraň k ochraně našeho srdce.
S očima upřenýma na Natea vypláznu jazyk a olíznu Brantleymu krk až k ušní-
mu lalůčku. Potom s výrazným pohybem rtů, aby Nate poznal, co říkám, zašep-
tám: „Opíchej mě.“
Brantley zavrčí, přitiskne se ke mně a popadne mě za ruce. Zvedne mi je nad
hlavu a přirazí ke mně boky. Nate se mi vytratí z hlavy.
Brantley rukama najde opasek mých džín, odepne knoflík a stáhne mi je dolů.
Sevře mě mezi nohama, až zasténám, kousnu se do spodního rtu a zvrátím hlavu.
Odsune mi kalhotky stranou, když vtom se rozsvítí Nateův mobil, začne vyzvá-
nět a přeruší tím ten okamžik.
Brantley mě pustí a otočí se k Nateovi, jako bychom se právě nechystali šukat
ve jménu pomsty uprostřed lesa a v lijáku.
Realita a atmosféra té situace mi s ubíhajícími minutami začíná čím dál víc do-
cházet.
Strach zřejmě vyvádí s lidmi podivné věci. Zatímco někteří utíkají, já bojuju.
Jestli Nate touží po výzvě, dopřeju mu válku. Nedlužím mu věrnost, ani mu ji ne-
hodlám nabídnout jako mírovou ratolest.
Nate se na mě nepodívá, pohlédne přímo na Brantleyho. „Musíme jet.“
Oba dva se vydají pryč.
„Natáhni si kalhoty, princezno.“
Na cestě zpátky k Madisoninu domovu Nate pustí rádio. Řídí a já sedím vzadu
a to znamená, že mě vidí ve zpětném zrcátku, ovšem ne že by se na mě zatím po-
díval.
Začne hrát „There’s no way“ od Lauva.
Na dnešním večeru mi něco nesedí, jako by někdo něco zatajoval. Cvakají mi
zuby a rty už mám pravděpodobně fialové. Nate i Brantley dávno odhodili svá
trička a teď oba sedí ve vlhkých džínách a – Měla bych s tím přestat.
Střelím očima do zpětného zrcátka a srdce se mi zastaví, protože přistihnu
Natea, jak se na mě dívá. Oči má ploché jako oceán, ale stejně jako u oceánu víte,
že pod hladinou se děje spousta věcí, které nevidíte. Je to o nervy. Zahledí se
zpátky na cestu a já se opřu o dveře a třu si paže.
Na letmý okamžik cítím, jak do mě vtlouká výčitky. Kdybych byla lepší holka,
cítila bych se provinile. Ovšem lituju, že jsem se nechala tak vyprovokovat. Snaži-
la jsem se dokázat, že jsem jiná než Madison, zlobila se na něj, že něco cítí
k jiným holkám, a nechala se kvůli tomu ovládnout zuřivostí. Mezi drkotajícími
zuby a mrazivými kapkami skrápějícími mi mozek jsem se rozhodla, že nemůžu
změnit, co lidi k někomu cítí. Nemůžu zastavit, co Nate cítí k Tate a Madison.
Jenom se musím vymotat z té rovnice.
To se snadněji řekne, než udělá.
 8. kapitola
Nate
V pozadí hraje „Burbons and Lacs“ od Mastera P a z těla mi kape pot. Nastavím
si běžecký pás na úroveň třináct a zrychlím. Vrátili jsme se před dvaceti minuta-
mi a mám zhruba půl hodiny, než vyrazíme, abychom získali mou dceru zpátky.
Jenže to svinstvo mezi Tillie a Brantleym mi zanechalo hořkou pachuť v ústech,
a právě proto se tady snažím vypotit potlačovanou energii. Buď jsem mohl jít
běhat, nebo se porvat s Brantleym, jenže to by jenom dokázalo, že mě má Tillie
pořád zčásti v hrsti. Sice je to jenom hodně nerozumná, vyšinutá a divoká část,
ale i tak je to část mě.
A pak je tu to ostatní…
Seskočím z pásu a popadnu láhev vody. Přiložím si ji ke rtům, právě když se
prosklené posuvné dveře pootevřou a dovnitř vejde Tatum. Prosklená stěna posi-
lovny poskytuje výhled na bazén, zahradní domek naproti a hlavní kuchyň s při-
pojeným obývákem napravo.
„Co chceš?“ Sevřu rty okolo hrdla láhve, aniž bych z Tatum spustil oči.
Vrávoravě přistoupí blíž, prohrábne si dlouhé blond vlasy a odhrne si je z obli-
čeje. Tate vypadá jak typická holka odvedle, ale šuká jako profík. „Já… já…,“
mumlá a tehdy posilovnou zavane pach alkoholu, který se smísí s pachem mého
potu.
„Jsi opilá?“ Chytím ji, než na mě spadne.
Zvedne hlavu a pohlédne mi do očí. „Nate. Proč mě nemiluješ?“
Ach, prokrista. Vždycky jsem s Tate opatrný, protože jinak by mi Madison
zmáčkla koule. A jestli mi je nechce olizovat, jsem radši, když se od nich drží
sakra dál, jenže poslední dobou je zatraceně obtížné udržet od sebe dál Tate.
Z pohodové holky, která neměla problém si nezávazně zapíchat, se proměnila
v přísavku stupně pět.
„Protože já na lásku nehraju, už jsem ti to říkal…“ Chytím ji kolem zad, aby se
udržela na nohou.
Podívá se na mě lesklýma očima. Krucinál. Radši by neměla brečet, protože už
vidím Madison, jak je naštvaná. „Jsi lhář, Nate Riverside,“ zašeptá zlomeným hla-
sem.
„Já že jsem lhář?“ odpovím. / RaURc ’ LRaURc ’ SN‘aURLQLNz f J LQZvWRa ‘ cXSNWvMXKx -
TXj
„Viděla jsem, jak se díváš na Tillie.“
Dveře do posilovny se otevřou. „– fajn, dobrá, můžeme –“ Tillie se zarazí, pře-
létne očima ze mě na Tate, která se mi choulí v náruči, a pak zpátky na mě. „Tak
nic.“ Odejde a přirazí dveře tak silně, že se její žárlivost prakticky odráží mezi zá-
padkami a panty, jež drží dveře na místě.
Zabručím a zatnu zuby, pak shlédnu zpátky na Tate.
Pokrčí rameny. „Do háje.“
„Tate, nechápej mě špatně, nechci ti ublížit, ale jestli neskončíš s těmahle volo-
vinama, přestanu se starat o Madisoniny citečky k tobě a začnu se k tobě chovat
jako k ostatním courám, který se drží mýho péra zuby nehty…“ Přistoupím blíž
a v duchu se snažím sám sebe uklidnit, zatímco bojuju s nutkáním běžet za tou
nejpaličatější holkou, jakou jsem kdy poznal. „… a vytrhám ti je kurva ven.“
Celá povadne. Sleduju, jak se jí obličejem míhají emoce a nakonec se v něm
usadí smutek. „Nech to prostě být, Tate. Tillie je i tvoje kamarádka. Nebo jsi tak
oslepená mým dvaceticentimetrovým ptákem, že už to nevidíš?“
Hodím si tričko přes rameno a odejdu. Chci najít Tillie.
 9. kapitola
Tillie
Chovám se nerozumně. Vím to, opravdu. S Ridgem jsme spolu spali roky, viděla
jsem ho, jak ojíždí jiné, a pak se ke mně vracel, nebo naopak. Nikdy mi to nevadi-
lo – vůbec nikdy. Nikdy jsem nezažila bolest v břiše pulzující do rytmu Emine-
movy písničky „Love The Way You Lie“. Jenže právě teď mám pocit, jako bych
měla každou chvíli podpálit ty stěny ve své hlavě, vybudované okolo vzpomínek
na Natea.
Krucinál.
Prohrábnu si vlasy, a zatímco přecházím tam a zpátky, zatínám zuby.
„To nic, Tillie. Uklidni se.“
Stočím pohled k zemi, kde leží Daemonova kniha. Vrhnu se po ní a strčím ji
do malé cestovní tašky, kterou jsem našla v jeho šatně. Nevím, proč se teď cítím
tak křehce, ale nelíbí se mi to. Nemám ráda, když neovládám své pocity, což
pravděpodobně pramení z neschopnosti zvládnout mého otce a jeho vztek, když
jsem byla malá holka.
K tomu se teď vracet nebudu.
Hodím do tašky oblečení, které mi dala Madison, a zapnu ji. Fakt jsem čekala,
že tu zůstanu, budu žít v Madisonině stínu a nebudu mít vlastní život? Mám
dceru. Měla bych přemýšlet o našem životě a o tom, co budu dělat, jenže ne-
můžu. Můj život stojí za hovno, protože – Rozhlédnu se po místnosti. Kvůli to-
muhle. Mé děťátko mi chybí víc, než dokážu vysvětlit, ale zároveň jsem zklamaná
sama sebou, že jsem ji do tohoto světa přivedla. Nelituju její existence, to ani
omylem. Na tomhle světě není nic jiného, co dokáže probudit každičkou emoci
v mém těle, než moje dcera. A možná její otec… Ale přeju si… Přeju si, abych jí
mohla nabídnout lepší život.
Svalím se na zem, vyčerpaná z maratonu, který moje mysl běží, a opřu se
o matraci na posteli. Pohled se mi zastaví na vzorci vyrytém do stropu.
Otevřou se a zavřou dveře, nevěnuju tomu však pozornost. I když si přeju, ať je
to Madison, vím, že není.
„Přinesu ji zpátky,“ promluví tiše Nate, ale nepodívám se na něj.
„A pak co, Nate? Nemám nic, co bych naší dceři nabídla, a ona si zaslouží celý
svět. Mám štěstí, že jsem docela chytrá a mám dostatečně dobrý prospěch, abych
odmaturovala, jenže vysoká pro mě nepřichází v úvahu.“ Konečně k němu obrá-
tím pozornost. „Co jí můžu nabídnout? Zklamala jsem ji dřív, než jsem měla
šanci si ji užít.“
Posadí se na zem naproti mně a já mám co dělat, abych nesklouzla očima
na jeho nahý hrudník. Nate jakkoli nahý je pro holky zatracená pastva pro oči.
Vcucne vás do sebe a směje se, když se ztratíte v nekonečné spirále krásných
barev a extáze.
Opře se paží o koleno a hlavou o dveře, ovšem nespouští ze mě oči. „Nezkla-
malas ji, Tillie. Na všechno přijdeme, až bude tady.“
Zavrtím hlavou a otřu si slzy z očí. „Nechápeš to.“
„Jo, chápu, a jestli chceš jít na vysokou, tak můžeš jít kurva na vysokou. Víš za-
traceně dobře, že zaplatím –“
„Nate!“ vyštěknu a zadívám se na něj. „Nejsem do prdele případ pro charitu.“
„Ne.“ Přimhouří na mě oči. „Jsi sakra matka mýho děcka, a jestli budu chtít
protáhnout tvou prdel vysokou, tak to kurva udělám, takže už do prdele drž
hubu a pro jednou se ve svým podělaným životě uklidni.“
Vydechnu a zvrátím hlavu zpátky ke stropu. Nutkání se s ním dohadovat ze
mě vyprchalo. „Fakt tě nenávidím.“
„Jo, nápodobně, zlato, jenže spolu máme děcko. Takže až bude zpátky, musí-
me si vážně promluvit o tom, jaký máš dlouhodobý plány a jak je můžem usku-
tečnit. Ale taky se posadíme s mámou a Josephem a probereme nápady, jak udr-
žet Micaelu v bezpečí, dokud nevyřídíme to svinstvo s tvou sestrou. Můžem se
na tom shodnout?“
„Právě teď,“ vstanu z podlahy, „ji chci jenom zpátky. O tom ostatním si může-
me promluvit, až ji budu zase držet v náruči.“
„Domluveno.“
 10. kapitola
Nate
Nikdy jsem moc nepřemýšlel o dnu, kdy umřu. Myslím, že jsem předpokládal, že
do té doby získám nějakou superschopnost a přijdu na to, jak se stát nesmrtel-
ným. Ale zatímco se opírám v sedadle auta, kterým nás Bishop veze do New
Yorku, a otáčím v prstech bojový nůž, víc o tom přemýšlím a přicházím na to, že
nezáleží na tom, jak kdo z nás umře. Jde o to, pro koho umřeme. A já bych bez
rozmýšlení položil život, abych zachránil svou dceru. Sice jsem s ní od chvíle, co
se narodila, nestrávil moc času, ale vaše dítě by vždycky mělo být výjimkou, když
dojde na věc.
„Dostal jsi z ní něco?“ zeptá se Eli ze zadního sedadla.
Mlčím.
„To je fuk,“ vydechne Bishop a nakloní se v sedadle, zatímco odbočuje na dál-
nici. „Jsme dostatečně připravení.“
V tomhle autě jedeme Bishop, já, Eli, Cash a Spyder, Bishopův bratranec.
V roveru za námi sedí Brantley, Ace, Hunter, Chase a Jase. A v dalším SUV pak
jedou Joseph, Hector, Max, Raguel a Johan. V podstatě všichni starší.
„Hmm,“ zamumlám a zadívám se z okna.
„Zvládneš to, jestli zjistíš, že ti lhala?“ vyptává se dál Eli a já se musím držet,
abych po něm neštěkl.
„Já už kurva vím, že mi lhala.“
Bishop neodpoví, protože to ví taky.
„Cože?“ Eli se nakloní přes střední panel dopředu. „Jak?“
„Víme to celou dobu,“ odpoví Bishop místo mě.
Jedeme dál a Eli nakonec přestane dotírat, jakmile zjistí, že ani já, ani Bishop
nebudeme zabíhat do detailů. Za dalších pět minut nás už vítají jasná světla New
Yorku.
Mačkám tlačítka na GPS navigaci na přístrojové desce a zadám do ní adresu.
Začne žvanit a já zavřu oči, abych napočítal do desíti.
Na osm se nadechnu a ušklíbnu se. „Cítíte to? Voní to jako zabíjení.“
„Fajn, ale já myslel, že nemáme nadělat bordel…,“ ozve se Cash a rozhlédne se
po nás. Cash je z nás všech jediný, asi kromě Eliho, aspoň myslím, kdo se „nerad“
dopouští vraždy prvního stupně, nebo jakékoli vraždy. A obzvlášť nerad vidí
krev.
Spyder si vzadu odfrkne. „Existuje devadesát sedm způsobů, jak někoho zabít,
aniž by ukápla krev.“
„Nebudu se ptát, jak to víš, ale fajn,“ odpoví Cash. Je úplným opakem svého
bráchy Sainta, který patří do stejné sorty jako já a Bishop, když je potřeba stát se
smrťákem. Jsme jen o stupeň níž než Brantley, který je produktem někoho, kdo
prošel branou pekla živý, aby o tom mohl vyprávět.
Vjedeme do podzemních garáží mrakodrapu. Jakmile Bishop zastaví, všichni
vyskočíme z auta a hlasitě zabouchneme dveře.
Hector Hayes, Bishopův starouš a kmotr všech králů, trhne sakem a na všech-
ny se uculí. „Připravení si hrát?“
 11. kapitola
Tillie
„Přestaň chodit sem a tam a posaď se. Točí se mi z tebe hlava.“ Madison si protře
spánky a předkloní se. Všechny sedíme v obýváku. Připojily se k nám Elena
a Scarlett, Bishopova máma.
„Vážně.“ Jo, a taky Tate.
Svalím se do křesla a otáčím prsteny kolem prstů. „Promiňte.“
„Neomlouvej se,“ utěšuje mě Elena a laskavě se na mě usměje. Ten úsměv jí
však nedosáhne do očí. „Nedělej si starosti. Dcera se ti vrátí.“
„O to si vlastně starosti nedělám. Chci říct, že vím, že se mi vrátí. Vím, že ji
přivezou.“
„Tak o co jde?“ zeptá se Madison. Neštěkne po mně, její tón je dostatečně
vřelý, že skoro vyplaví z mých úst pravdu, než pevně stisknu rty.
Ztuhnu. „O nic.“
Tate se na pohovce stočí do klubíčka a za chvíli už tiše chrápe. Byla opilá,
hodně opilá. Nelogicky ji chci nenávidět za všechno, co kvůli ní cítím, ale pře-
můžu se. Proti ní vlastně nic moc nemám, spíš proti Nateovi. To on je děvkař
a přiměl mě, abych se cítila jen jako další holka v jeho životě, na které mu záleží.
Nebo jde jen o podvědomou nejistotu vycházející z mých problémů s tátou.
Kdoví. Tak či tak si povzdychnu, vstanu z křesla, abych popadla deku ležící
na opěradle pohovky, a přikryju Tatumino drobné tělo.
„Nechová se tak, jak se chová, úmyslně,“ zašeptá Madison.
„Já vím,“ přikývnu. Mám pocit, jako bychom tu teď byly samy. „Láska ji změ-
nila.“
Madison si povzdechne. „Až přijde na to, že to, co cítí, není láska, bude zase
jako dřív.“
„To doufám,“ odpovím tiše a vrátím se do svého křesla. Nejsem však schopná
sedět klidně a hraju si s prsty v klíně. „Myslíte, že budou v pořádku?“
Scarlett na mě pohlédne přes sklenku martini. „Ano.“
Všechna auta přijedou najednou a zastaví. Rover, bentley a konečně i to, ve kte-
rém odjel Nate, jak vím. Hryžu se do rtu, když se otevřou zadní dveře. Madison
mě chytí za ruku a sevře mi ji. „Všechno bude v pořádku.“
Přestanu dýchat a nohy se mi třesou jako želé. Když uvidím Natea, jak koneč-
ně vystoupí z auta a otočí se s Micaelou v náruči, maličko vydechnu. Rozletím se
k nim a natáhnu se po ní, ale Nate se s ní ode mě odvrátí.
„Běž dovnitř. Hned.“
„Cože?“ vyštěknu, spustím oči z dcery a zadívám se zpátky na Natea. „To ne-
můžeš.“ Sotva si všimnu skvrn od krve na Nateových rukou nebo na někom
z ostatních, kdo tu jsou, protože mi to v mysli zapadne do pozadí.
Nakonec se otočím a jdu zpátky dovnitř, do obývacího pokoje. V plynovém
krbu hoří rozzuřené plameny a tancují po stěně, což přesně odráží můj vlastní
vztek.
Nate vejde sám s Micaelou v náručí. Pomalu ji nese ke mně a já vyletím z křes-
la a vezmu si ji do náruče.
„Připadá mi to mnohem dýl než jen jeden den, co byla pryč.“
Nate mlčí a pomalu se posadí na gauč. „Posaď se, Tillie. Musím si s tebou
o něčem promluvit.“
Nadechnu se Micaeliny vůně a zavřu oči. „Jestli to má něco společnýho s tím,
cos musel udělat, abys ji získal, je mi to fuk.“
„Opravdu?“ zeptá se a opře se na gauči. Micaela se začne vrtět, tak s ní začnu
pohupovat. Nate se na ni zadívá. „Starala se o ni ta zdravotní sestra.“
Přikývnu a pohladím ji prstem po tváři. „Já vím. Proto jsem…“ Zarazím se
a kousnu se do jazyku. Jenže je příliš pozdě, protože to slyšel.
„Jo?“ Rychle se pohne vpřed, opře se pažemi o stehna. „Tys to věděla?“
Do prdele. Do prdele. „Věděla jsem, že Peyton pověří –“
„Přestaň kurva lhát, Tillie. Nedokážeš být zatraceně upřímná, ani když se to
týká naší dcery.“
Střelím po něm očima. „Takže tys nikdy nelhal?“
Přišpendlí mě zlostným pohledem, hledí mi přímo do duše. „O ní nikdy.“ Pak
se vytáhne do své skoro dvoumetrové výšky a vzpurně narovná ramena. Právě
v tom okamžiku si uvědomím, jak moc je naštvaný.
„Takže poslouchej, co se stane, zlato.“ Jenom Nate mi dokáže říkat f UJaX s ne-
vraživostí v hlase. „Nezabil jsem tvou zkurvenou blbou ségru, protože se ukázalo,
že to není potřeba.“
O krok couvnu. „Co tím chceš říct?“ Sevřu Micaelu pevněji.
„Chci tím říct,“ odpoví a přistoupí blíž, „že ona není CabYZbV, Tillie, není Kat-
siina dcera.“
Ztuhnu. „Cože? To není pravda. Byla se mnou celej život. Je moje sestra.“
Nate nakloní hlavu. „Máte stejnýho fotra, ale jinou matku. Kruh ji vykopl
na ulici. Nechtějí s ní mít nic společnýho a vlastně asi nepřežije týden.“
 „Tomu nerozumím.“
Nate pomalu zavrtí hlavou a oči mu potemní. „Dáš Micaelu mojí mámě, než
tohle vyřešíme.“
„Jdi do prdele,“ vyštěknu a znovu dcerku pevně sevřu.
„Nemám zájem, díky, a Tillie, drž hubu a nech mě domluvit.“ Natáhne k ní
ruce. „Je to jedinej způsob, jak ji teď udržíme v bezpečí. Přestaň být tak zatraceně
sobecká.“
Zaváhám, protože jeho slova pronikají do mé mysli jako poškrábaná gramode-
ska. Má pravdu? Jsem sobecká, že ji držím u sebe, protože to znamená, že obětuju
všechno, čím by mohla být?
Ne. Je moje dcera. Moje. To nejlepší, co dcera může mít, je její matka, a ne pe-
níze nebo možnosti.
Nate zřejmě dokáže přečíst můj výraz, protože mu oči zase potemní. Narovná
ramena a rozkročí se, změní postoj. Jako bych pozorovala temný mrak, jak se
plíží do teplého letního dne, pohlcuje všechny sluneční paprsky a nahrazuje je
příšeřím.
„Nemáš na vybranou, Tillie, je moje dcera stejně jako tvoje a situace se teď
změnila.“
„Cože? Co se změnilo?“
„Dej mi ji.“ Jsem tak zaneprázdněná tím, že se snažím přijít na to, co tím mys-
lel, že mu ji bezmyšlenkovitě podám.
„Co tím myslíš, Nate?“
Dveře za ním se otevřou a všichni králové se postaví do řady.
Polknu, obrátím oči zpátky k Nateovi. „Co se mnou chcete udělat?“
Přistoupí blíž a políbí Micaelu na hlavu. „Jdi nahoru, do mýho pokoje.“
Proběhnu kolem Natea, naštvaná nejen na něj, ale i na sebe, že jsem se do téhle
situace vůbec dostala. Toužila jsem mít kontrolu nad dcerou, jenže ta mi teď
uniká mezi prsty, protože Nate má pravdu. Je nejen moje, ale i jeho. Nemám
právo být jediná, kdo rozhoduje o jejím životě. Musím se naučit, jak čas s ní mezi
nás rozdělit.
Strčím do jeho dveří a ztuhnu. Při pohledu, co se mi naskytne, nejenže klopýt-
nu, ale zakolísají i mé myšlenky proklínající Natea. Tady, uprostřed Nateova
mládeneckého doupěte/bordelu s červenými stěnami a černým hedvábným po-
vlečením – sakra doufám, že čistým – stojí matně černá postýlka s černou dekou
a jasně růžovým prostěradlem. Je spíš oválná než obdélníková.
Bodne mě osten viny. Nedala jsem Nateovi šanci, aby byl tátou, jasně, jenže
sama jsem stěží matkou. Neustále v tom selhávám. Mohla bych to svést na svůj
věk nebo okolnosti, ale žádná situace není ideální. Jenom musím najít způsob,
jak se vyrovnat se svou současnou krizí.
„Ššš.“ Nate vejde dovnitř. Houpe Micaelu a střelí po mně ošklivým pohledem.
Její hlavička je zakloněná a buclaté rtíky má pootevřené, jak tiše dřímá v bezpečí
jeho náruče.
Nate ode mě odtrhne oči plné opovržení a sleduju, jak mu rysy změknou, když
se podívá zpátky na dceru. Nikdy jsem nežila v mylných představách, že kvůli
tomu, že máme s Natem dítě, spolu zázrakem začneme vycházet a budeme šťast-
ná rodina. Tato rodina není jako ostatní a náš svět, ve kterém žijeme, v tom hraje
velkou roli. Naštěstí je Micaela stále ještě dítě, není dost stará, aby viděla, jak jsou
její rodiče jedovatí. Snad dokážeme něco vymyslet, než začne mluvit a jejím prv-
ním slovem bude „kurva“.
Když ji Nate položí do postýlky, natáhne se po ovladači a pustí televizi. Střelím
očima po Micaele, ale klidně spí. Nate ztlumí zvuk, abychom si mohli promluvit
a neprobudili ji.
„Nebudu tu spát, Nate,“ oznámím mu, když si sundá těžké boty a odhodí je
do kouta. Sáhne po límci trička a přetáhne si ho přes hlavu. Všimnu si, že na jeho
oblečení není žádná krev, vidím však rudé kapky za jeho krkem a na rukou. Vím,
že právě z tohoto důvodu bojují polonazí, ale něco mě sevře na hrudi. Musím to
vědět.
„Co se dnes večer stalo?“
Nate vstane a otočí se ke mně. Hrudník má široký a opálený, s krásným teto-
váním na kůži. Nate nemá boule svalů, je štíhlý, na svou výšku dokonale stavěný.
Na hruď si nechal vytetovat velká andělská křídla, potetovanou má i celou jednu
paži a na žebrech slova starým anglickým písmem. „Přinesl jsem naši dceru zpát-
ky, to se stalo. A odteď neopustí tenhle podělanej barák, je ti to jasný?“
Otevřu ústa a zase je zavřu. „Chápu, že jsi její táta, Nate, ale je taky moje –“
„Jo?“ Rozepne si pásek a uvolní knoflík, až mu džíny volně visí na štíhlých bo-
cích. Odvrátím oči, protože jsem nervózní, že si všimne, že na něj zírám. „S tebou
fakt vyhrála parádní vstup do života, Tillie. Skvělá práce.“
„Jdi do prdele.“ Jsem naštvaná a nebezpečně blízko tomu, abych si přestala
dávat pozor na pusu a řekla, co chci. „Dělala jsem pro ni, co jsem mohla –
pořád!“
Nespouští ze mě oči. „Jako žes mi třeba lhala?“
Ztuhnu a uhladím si dlaněmi džíny. „Já…“
„Ušetři mě toho. Jdi se osprchovat, hoď na sebe moje tričko a zalez do postele.
Potřebuju se vyspat a zítra si promluvíme o tom, co bude dál.“
 Vydechnu, vyčerpaná z celého dne, ale cítím úlevu, že mám dceru zpátky.
Musím uznat, že díky Nateovi, ovšem znervózňuje mě, že nevím, o které z mých
lží teď ví. Zamířím k jeho šatně, otevřu přihrádku s tričky a zapadnu do koupel-
ny. Zamknu za sebou dveře. Otočím kohoutkem a odložím Nateovo tričko
na skříňku. Sevřu okraj umyvadla a pomalu počítám do deseti.
Při sedmi se otevřou Madisoniny dveře a ona ztuhne. „Sakra, promiň!“
Zavrtím hlavou a usměju se na ni. „To nic.“
Vejde do koupelny. Opravdu nesmím zapomínat, že je třeba zamykat i její
dveře. Tahle koupelna a tajemství obsažená mezi těmito stěnami by stačily na to,
aby i kněz shořel v plamenech.
Sklopím poklop na záchodové míse a posadím se.
Madison zaletí očima k Nateovým dveřím a nakloní se blíž ke mně. „Není ti
nic? Odsud nic neuslyší. Tyhle zdi jsou vlastně celkem zvukotěsný.“
Uchechtnu se a zastrčím si vlasy za ucho. Z oka mi ukápne slza, rychle ji však
otřu.
„Tillie,“ povzdechne si Madison a položí mi ruku na koleno. „On dostane
rozum. Co kdybys mu dala čas?“
„Nate?“ zeptám se zmateně. „Aha, ne, kvůli němu tak rozhozená nejsem.
I když vím, že to tak většinu času vypadá, protože se pořád hádáme, dokážu ho
zvládnout.“
Rysy jí změknou a kolem očí se jí zvlní vrásky. „Já vím.“ Posadí se na zem.
„Vlastně jsi jedna z mála lidí, kdo to dokáže.“
Olíznu si rty a na špičce jazyka ucítím sůl.
„Tak co se děje, brouku? Víš, že jsme prakticky sestry, takže…,“ zavtipkuje
a strčí mě do nohou.
Kéž by to jen byla pravda.
„Vlastně nevím, Madi. Připadá mi, že nedokážu nic udělat správně. Jsem
jedno velký selhání. Co teď budu dělat? Co se týká Micaely, Nate drží v rukou
všechny karty. A to se ani nezmiňuju o svým bláznivým, podělaným životě. Jsem
na mizině a po prázdninách nenastoupím s váma ostatníma na vysokou. Stojím
za hovno.“ Zavrtím hlavou, myšlenky mi plují nebezpečně blízko temné strany
oceánu. Myslím, že jdou všichni na Newyorskou univerzitu. Dokonce i Tatum
a Nate, asi. Nate a Tatum… do háje.
„No, Bishop na vysokou nepůjde, jestli ti to pomůže, aby ses cítila líp.“
Protočím panenky. „Protože on se musí postarat o rodinný dědictví nebo co
a hrát tátu všech králů.“
Madison vybuchne smíchy a já se k ní zanedlouho připojím. Slzy mi brzy
oschnou a bolí mě břicho. „Bože, tohle mi chybělo.“
Madison mi položí ruku na koleno. „Mně taky. Hele, nenaštvi se, ale bydlet
můžeš tady. Slyšela jsem Elenu a tátu, jak spolu mluví. Chtějí ti nabídnout, abys
bydlela v tom domku u bazénu. Jenom… hraj překvapenou, až se tě zeptají.“
Ztuhnu a vykulím oči. „Nikdy bych nemohla –“
„Tillie,“ přeruší mě Madison. Třpytí se jí oči. To se stává vždycky, když mluví
vážně. „Patříš teď do naší rodiny. Tvoje dcera je moje neteř, Elenina vnučka
a Nateovo dítě. Každý rozhodnutí, co uděláš, má na ni vliv. Tak prosím, jen…
mysli i na ni, až se budeš rozhodovat. Ten zahradní domek je dost daleko
od Natea, ovšem ne moc daleko, aby se znepokojoval, že Micaela není s ním, pro-
tože to by se stalo. Nespustí ji z dohledu – pravděpodobně nikdy.“
Povzdechnu si a vstanu. „Myslím, že mám hodně o čem přemýšlet.“
Přikývne, zvedne se na nohy a obejme mě. „Prosím, rozhodni se správně.“ Pak
odejde a nechá mě tu samotnou s mými myšlenkami. Svléknu se a zapadnu
do sprchy, užívám si horkou vodu.
Mohla bych tady bydlet? Jako doopravdy. Jestli zůstanu v zahradním domku,
tak v podstatě nebudu ve stejném domě. V pondělí se musím okamžitě pustit do
hledání práce. Aspoň mám kde začít. Použiju Madisonin šampon a kondicionér
a pak se namydlím a umyju. Vyjdu ze sprchy, osuším se a vklouznu do Nateova
trička a boxerek. Musím je několikrát zahnout v pase, aby mi nespadly, ale jinak
dobrý. Opravdu musím jít na nákupy a pořídit si nějaké oblečení. Když jsem teď
zpátky v civilizaci, poté co jsem strávila několik měsíců na Perditě a pak uvězně-
ná s Peyton, uvědomím si, kolik jsem ztratila času.
Když vstoupím do ložnice, přivítá mě absolutní tma a v pozadí Eminem rapuje
„Stronger Than I Was“. Nechal naši dceru spát při Eminemovi. Nevím, jestli ho
mám praštit, nebo jestli se mi podlamují kolena. Zatímco jsem byla ve sprše,
Nate musel vypnout televizi. Odhodím své špinavé oblečení do koše na prádlo
u dveří, zhasnu světlo v koupelně a vydám se k posteli. Díkybohu spí Micaela
dobře. Je neskutečné dítě. Na to, jaký měla rušný start do života, je velice klidná.
Odtáhnu přikrývku a vklouznu na opačnou stranu, než leží Nate. Jsem si vědo-
ma, že má postýlku na svojí straně. Ležím na zádech a snažím se nedýchat hlasitě,
ani se moc nehýbat. Bojím se, že mi vynadá, nebo tak něco. S mrzutým Natem
není legrace. Chybí mi, jací jsme spolu bývali dřív.
„Nate?“ zašeptám a přitáhnu si přikrývku k bradě. Po místnosti tancují barev-
né tečky, jak moje oči přivykají tmě.
„Spi, Tillie.“
„Zabils dneska někoho?“
Ticho. A když už si myslím, že neodpoví, zamumlá: „Víc než jednoho.“
„Musím se zbavit tvýho oblečení?“
Zase ticho. „Spi, Tillie.“
Udělám, co mi řekne, a ponořím se do spánku.
 12. kapitola
Daemon, minulost
S každým krokem se mi do chodidel zarývalo kamení. Slunce mi spalovalo kůži
a pot mi stékal po obličeji jako už mnohokrát předtím. Trestá mě. Jsem trestán
za to, jaký bych neměl být. Vychovali mě a od malička do mě vtloukali řadu pra-
videl, jedním z nich jsou city. Je lidskou přirozeností cítit, nebo mi to aspoň říka-
li. Potíme se, když je horko, třeseme se, když je nám zima. Ale emoce, láskyplné
city – ty jsou dobrovolné.
„Nebudeš to znovu kreslit, Daemone!“ řekla Katsia plynnou latinou.
„Co nemám kreslit?“ zeptal jsem se latinsky, jediným jazykem, kterým jsme
mluvili, tak prostě, že to setřelo Katsii překvapení z obličeje.
Ukázala na mou nejnovější kresbu. Šestou kapitolu. „Toto!“
Shlížel jsem na ty zelené oči. Měly stejný tvar jako moje, ale byly zelenější.
S mandlovým tvarem a dlouhými řasami. Jen dvě oči, lesklé. „Proč?“
Katsia nemohla nebo nechtěla odpovědět. Jenom mě bedlivě pozorovala.
„Zahoď to! Nechci, abys dál kreslil!“ Dveře auta se zabouchly a pneumatiky při
rozjezdu podklouzly, jak odjížděla. Co jsem provedl? Nevím, co jsem udělal špat-
ného…
Lidskou přirozeností je cítit, proto mě proměnili v stroj.
Zastínil jsem si oči před sluncem a pozoroval karavan, který stál přímo u vjez-
du do parku. Houpal se tam a zpátky, zatímco se z rozbitých oken valil křik
a vřískot. Rozběhl jsem se k němu a vylezl na staré květináče s chřadnoucími kvě-
tinami jako na podstavec. Nakoukl jsem oknem dovnitř, ale dělalo mi potíže
něco zahlédnout. Ze spár se po okrajích šířila plíseň. Viděl jsem malou holku
schoulenou na podlaze. Musela být o něco mladší než já. Blond vlasy měla špina-
vé od krve a lepily se jí k obličeji. I její oblečení pokrývaly tmavé skvrny od krve
a ret se jí třásl, zatímco si pažemi zakrývala oči a chránila hlavu.
Dívčiny oči se setkaly s mými. Byly tyrkysově modré, měly stejnou barvu jako
tropický oceán obklopující Perditu. Všechno se zpomalilo, když zamrkala, husté
řasy vlhké od slz jí ovívaly napuchlé tváře.
„Daemone!“ zamumlala za mnou Katsia.
Otočil jsem se k ní, k ženě, které jsem měl důvěřovat. Ale jak bych jí mohl dů-
věřovat, jestli tohle provedla vlastní dceři? „Proč jí nepomůžeš?“
 Katsiiny oči potemněly. „Není můj problém.“
„Jsi její matka.“
„To nic neznamená. Jsem především CabYZbV.“
„A nemůžeš být třeba obojí?“ snažil jsem se s ní dohodnout, protože jsem
nebyl schopný dostat ty dívčiny oči z hlavy.
„To je nemožné,“ odsekla, pak trhla za mou paži a vedla mě k čekajícímu tma-
vému SUV.
Jednou tu dívku zachráním. Zachráním tu holku s tak potlučenou duší, že jí
z vyděšených očí prosakuje krev.
Jednou, pomyslím si. Ano. Jednoho dne to udělám.
 13. kapitola
Tillie
Další den ráno se probudím s lehkostí v duši. Nate v posteli neleží, pravděpodob-
ně vstal dřív, aby prováděl něco hrozného, jako třeba cvičil. Slyším, že se Micaela
v postýlce vrtí a otáčí. Vyskočím z postele a dojdu k ní.
„Ahoj, holčičko,“ broukám na ni a její oči se střetnou s mýma. Je každým
dnem větší. Nemůžu uvěřit, že jsou to už tři měsíce, co jsem ji porodila, ale když
se teď na ni podívám, opravdu podívám, vidím, že už ztratila novorozenecké
rysy. Její kůže je pevnější a její rysy výraznější. A její oči. Ach, bože, ty její oči.
Jako bych se dívala do těch Nateových. To vědomí mi sevře hruď jako železná
pěst. Ne že by se mi to nelíbilo, ale protože… no.
„Už je vzhůru?“ zeptá se Nate, když projde dveřmi s tričkem – jo, zastrčeným
zezadu za sportovní kraťasy. Hruď mu pokrývá pot. Přes pokoj hodí láhev vody
na malý dvoumístný gauč v koutě.
Odkašlu si. „Jo.“
Nevšímá si mě, jde přímo k ní. Musím se držet, abych po něm neštěkla a ne-
řekla mu, ať odprejskne, protože se s ní chci pomazlit.
Nate trhne hlavou ke dveřím. „Máma připravila snídani. Králové jsou tady.“
Nepohnu se. Především nevím, co mám dělat. Co tím…
„Tillie, to znamená, že máš jít dolů a že s ní přijdu hned za tebou.“
„Aha,“ zašeptám, prsty si prohrábnu vlasy a stáhnu si je na temeni do culíku.
Další gumičkou uvážu uzel na Nateově tričku, co mám na sobě, aby na mně ne-
vypadalo tak směšně. Takhle mi povyjede nad pupek a jeho srolované boxerky
mi sedí pod boky. Čekám na něj u dveří, zatímco přebaluje Micaelu. Ano, Nate
Riverside-Malum vyměňuje své dceři plenu. Znovu se musím držet, aby se mi
nepodlomila kolena. Tenhle kluk mě nenávidí – ne, pohrdá mnou. Nesmí se mi
kvůli němu podlamovat kolena. Proč by vlastně měla být ženská celá rozechvělá,
že chlap dělá své otcovské povinnosti?
Když se konečně se špinavou plenou sbalenou v ruce otočí a je připravený ji
odnést dolů, úsměv, který věnoval Micaele, mu sklouzne z tváře.
„Co je?“ vyštěknu s rukama na bocích.
Přejede očima po mém těle. „Kdy se to sakra stalo?“
„Co?“ zopakuju, protože jsem dokonale zmatená.
 „Nic,“ zavrčí, projde přímo kolem mě a zamíří ke schodišti.
Jdu po schodech za ním, zase celá zmatená, když nás z přízemí pozdraví Elena.
Tvář se jí rozzáří, když uvidí Micaelu.
„Nate, dej mi ji.“
„Ne,“ odmítne a odtáhne ji z dosahu své panovačné matky.
Elena se nafoukne. „Nate, hned. Prosím. Proboha, nikdy jsem si nemyslela, že
bych mohla milovat někoho víc než tebe, Nate, ale ona to změnila…“
Uchechtnu se a vtáhnu spodní ret do úst, abych zakryla úsměv, který se mi
snaží rozlít po tváři.
„A mně to ani nevadí,“ zakření se Nate, když konečně vysvobodí svou matku
z trápení a opatrně jí Micaelu předá.
Eleniny oči se rozsvítí a pak se se stejným úsměvem podívá na mě. „Dobré
ráno, Tillie. Připravila jsem palačinky a vafle. Měla by sis je co nejdřív vzít, než je
sežere ta armáda hladových vlků.“
Maličko se na ni usměju. „Děkuju. To jste opravdu nemusela.“ Zakručí mi
v žaludku, jako by chtěl říct: Jo, opravdu musela, teď jdi jíst, ty potvoro. Nevzpo-
mínám si, kdy jsem naposledy jedla, proto se pomalu vydám do kuchyně. Elena
zatím odnese Micaelu do obývacího pokoje a přitulí se k Josephovi. Pořád je po-
zoruju, když vcházím do kuchyně, a nevšímám si toho hustě obsazeného jídelní-
ho stolu napravo.
Joseph se kření na Micaelu a já jsem si skoro jistá, že mu ona úsměv oplácí.
Srdce mi poklesne. Když ty tři vidím, zabolí mě u srdce, ani nevím proč.
„Tillie,“ vyštěkne Nate.
Konečně se k němu otočím, ovšem ztuhnu, když uvidím všechna ta těla. Jo.
Jsou tu všichni. Nejenom králové, ale taky Madison (samozřejmě) a… Tate.
„Co je?“ Chovám se, jako by o nic nešlo, je toho však na mě moc. Pouhý jeden
z nich vyzařuje tolik síly, že se holka cítí nepříjemně. Představte si jich deset plus
holku, která je, obecně řečeno, jedna z mých nejlepších kamarádek, jenže právě
teď je prostě zamilovaná do mého bývalého milence a otce mého dítěte.
Drama fakt nesnáším. Už jsem to zmínila? A přesto je tenhle svět jako mýdlo-
vá opera, která se zvrtla. Chápete, jako kdyby ji natáčel Quentin Tarantino.
„Najez se,“ nařídí mi Nate a ukáže před sebe. Jídelní stůl je tak velký, že by se
k němu vešlo snad třicet lidí, protože tu je ještě několik prázdných míst, Nate
však odstrčí židli přímo vedle sebe a významně se na mě zahledí.
Všichni ztichnou.
Zatnu čelisti a nespouštím z něj oči, zatímco přemýšlím, jestli bych si neměla
schválně sednout někam jinam. Možná vedle Brantleyho.
 Rozhodnu se, že takhle brzy ráno se nechci hádat, a posadím se vedle něj. Pří-
sahala bych, že jsem slyšela několik oddechnutí, když jsem to udělala.
Nandám si na talíř vafle a obložím si je čerstvým ovocem.
„Takže!“ promluví Cash a tleskne rukama tak silně, že jeho těžké rolexky nara-
zí do kubánského zlatého řetězu okolo jeho zápěstí. Není tak silný jako ten, co
nosí kolem krku Nate, ale jsem si skoro jistá, že je posázený diamanty.
Zakousnu se do vafle a zuby ji odtrhnu. Tihle lidi mají až moc peněz.
„Co budem dneska dělat? Musím si zapíchat, už je to celkem dlouho, tak mě
napadlo, co kdybysme večer někam vyrazili?“
„Jo,“ přidá se Brantley a já k němu zaletím očima. Překvapí mě, když zjistím,
že mě pozoruje. „Já taky. Víte, jak jsem po zabíjení nadrženej,“ řekne s pohledem
upřeným na mě.
Zakašlu, protože mi vafle zaskočí.
„V pohodě, zlato?“ zeptá se Madison a pohladí mě po zádech.
Vzhlédnu k ní a napiju se Nateova džusu. Očí jí zajiskří poznáním. Měla jsem
tušit, že si té krátké výměny mezi mnou a Brantleym všimne. Nic jí neunikne.
Pokud nejste Bishop. Ach, ne. Ten pohled znám. Přísahám, že se ta holka
proměňuje v jednu z nich, aspoň podle toho, co hraje za hry.
„Je mi fajn.“ Usměju se a olíznu si spodní ret. Očima znovu vyhledám Brant-
leyho. „Myslím, že mi něco zaskočilo v krku.“ Dobrá, tak není jediná, kdo je tu
a tam rád škádlí, ale to hecování se s Brantleym na okamžik přeruší moje myšlen-
ky na Natea a jeho náladové chování nedostupného frajera.
Madison se odtáhne a uculí se nad svou – „To je mimosa?“
Zakření se. Zadívám se na Bishopa, který se na ni přes stůl mračí.
„No jasně,“ zamumlá a okatě Bishopa ignoruje. „Chceš taky?“
„Nechce, díky,“ odpoví Nate za mě, mrzutý jako poslední dobou pořád.
„Jo, chci.“ Natea si ani jedna nevšímáme.
Madison se zahihňá a popadne mě za ruku. „Pojď. Tate, ty taky.“
Zvednu ze stolu svůj talíř, ještě nejsem připravená se toho skvělého jídla vzdát.
Madison se pořád směje, když vejdeme do kuchyně, a její oči přeskakují z jedné
z nás na druhou.
„Fajn, posaďte se. Musíme probrat dnešní večer. Kluci vyrazí ven, ale já mám
pocit, že potřebujeme dámskou jízdu. Strávit nějaký čas spolu, chápete.“
To nezní dobře. Kousnu do jahody, obemknu ji rty. Po palci mi steče šťáva.
Pomalu ho zvednu k ústům a vcucnu mezi rty. S Madison se očividně něco děje.
Vím, že se snaží pomoct Tate a mně –
„Tillie!“ křikne po mně Nate od stolu v jídelně a já k němu okamžitě obrátím
pozornost. Zatracený otevřený prostor.
„Co je?“ Co jsem teď jako provedla? Mračí se na mě, zírá na moje prsty. Roz-
hlédnu se kolem stolu po nich všech – kromě Bishopa mě všichni sledují.
Bishopova záda se třesou, jako by se smál.
„Hej, přestaň s tím, Nate! Jestli nedokážeš zvládnout, jak je sexy, možná bys
měl…“ Madison se zarazí a vydechne. „To je fuk.“
Otočím se k Madison a nevšímám si toho, co se právě stalo. Není přece
možné, aby šlo o tohle. „I když bych moc ráda, nemůžu. Mám teď Micaelu.“
Do kuchyně vejde Elena. „Tillie, můžu si s tebou na chvíli promluvit?“
Odložím jahodu a otřu si ruce do utěrky. „Jasně.“
Madison mi sevře paži, když procházím kolem ní.
Vejdu do obývacího pokoje a zalétnu očima k Madisoninu tátovi. „Dobré
ráno, pane Montgomery.“
Žoviálně se na mě usměje. „Prosím, říkej mi Josephe.“
Vím, že není Madisonin skutečný otec, ale přísahám, že jsou si podobní.
Posadím se na pohovku naproti němu a Elena si s Micaelou v náruči sedne
vedle mě. Vrátí mi dcerku. Vezmu si ji a opřu si ji o břicho.
„Tillie, nevím, jak to mám vlastně říct, takže s tím prostě nebudu otálet.“ Vy-
dechne. „Chceme ti pomoct, jakkoli budeme moct, a myslím to co nejupřímněji.“
Micaela mi sevře prsty okolo ukazováčku a já ji pohoupu na nohách. „Dobře.“
Elena se podívá na Josepha a pak zpátky na mě. „Chceme ti nabídnout bydlení
v domku u bazénu. Nemusí to být napořád, ale je tvůj, na jak dlouho budeš po-
třebovat. Nechci, aby to vyznělo, že tě do něčeho nutím,“ dodá a mně něco sevře
hrdlo. Pozoruju ty dva a jejich vzájemná láska kolem mě vybuchne. Kéž bych
měla takovou rodinu. Nate má zatracené štěstí. „Ale chceme, abys věděla, že jsme
teď tvoje rodina. Bez ohledu na tvůj vztah s Nathanialem, tohle je stejně tak tvůj
domov jako jeho a Madisonin.“
Bojuju se slzami, které hrozí, že mi vyhrknou z očí. Žít s Natem asi není nej-
lepší nápad, ovšem v hlavě mi zazní Madisonina slova. 9 b‘ xz aN Ve‘ UNa RWJ WR(
Elena pokračuje: „Taky bych ti ráda řekla, že, no, budu pořád tady. Joseph
jezdí na služební cesty, ale i on teď bude víc doma. Tillie, chceme ti pomoct, jak-
koli budeme moct, a proto…“ Kousne se do spodního rtu. Nikdy dřív jsem ji ne-
viděla tak nervózní, srdce se mi však dme z vědomí, že se mi snaží pomoct. Elena
vydechne. „Chci ti říct, že můžeš jít na vysokou, jestli chceš. Ráda bych, aby Mi-
caela měla ten nejlepší život, a to znamená, že chci, abys i ty měla ten nejlepší
život.“ Joseph si poposedne, usmívá se teď trochu nakřivo. Možná s Elenou ne-
souhlasí. Tak či tak nepřipadá v úvahu, abych přijala nabídku jít na vysokou.
Toho snu už jsem se dávno vzdala. Elena ovšem ještě neskončila. „Víme, že od-
maturuješ s nadprůměrným prospěchem, a můžeme na Newyorské univerzitě
zatahat za nitky, aby ses dostala na obor, jaký chceš…“
Olíznu si rty. „Já… nevím, co na to říct. Děkuju za nabídku jít na vysokou,
opravdu si toho moc vážím, ale nepřipadá v úvahu, abych to přijala. Nebylo by
mi to příjemné. Už dávno jsem se snu o vysoké škole vzdala.“ Elena se zatváří
zklamaně a sklopí pohled na ruce v klíně. Joseph se natáhne, aby ji pohladil
po zádech. Je to vřelé, láskyplné gesto, které si se sebou nedokážu spojit. „Nicmé-
ně bych moc ráda přijala tu nabídku bydlení v domku u bazénu.“
Elena ke mně prudce vzhlédne a široce se usměje. „Opravdu?“
Přikývnu a vtáhnu rty mezi zuby. „Jo. Najdu si práci a budu platit nájem –“
Elena zavrtí hlavou. „Ne, žádný nájem není třeba. Můžu tě požádat ještě
o něco?“
Proč ne? Přikývnu. Jsem nervózní, co po mně bude chtít. Zalétne očima k Jo-
sephovi, který vypadá skoro jako socha. „Víš, že jsem aktivní ve světě králů.
Takže, prostě –“
„Drahá, s tím ji neobtěžuj.“
Vycítím, že mi něco tají, ale asi to má něco společného s Natem a jeho straš-
ným chováním.
Elena po něm střelí očima, než se otočí zpátky ke mně a Micaele, která se mi
začala v náruči vrtět. Musí mít hlad.
„Já… prosím tě, využij mě ohledně pomoci s Micaelou. Vím, že ti Nate řekl, že
se o ni rádi postaráme. Jestli se cokoli přihodí nebo vyvstane, víš, že bychom ji
bránili vlastními životy…“ Způsob, jakým to říká, mi v hlavě spustí varovný
alarm, ale pomalu přikývnu.
„Já vím.“
„Taky chci, abys chodila ven mezi lidi, co to jen jde, Tillie. Je ti osmnáct, měla
by sis občas vyrazit a pobavit se. Prosím, dovol mi se o ni starat, co jen budu
moct. Jak už jsem řekla, jsem teď tady a…“ Zadívá se na Micaelu a oči se jí za-
lesknou. „Bože, jak já tu holčičku miluju. Je jako omluva za Natea,“ zavtipkuje
a já se zasměju.
„Hele!“ vykřikne Nate ode dveří. Opírá se o ně a dívá se na mě a Micaelu.
Vedle Natea se objeví Tate, zvedne se na špičky a pošeptá mu něco do ucha.
Nate se zazubí a obejme ji.
Srdce se mi v hrudi roztřese. Bublá ve mně žárlivost a vztek. : NLQXcNS‘ NSJ TX
‘ UJKXLQ( : NLQXcNS‘ NSJ TX ‘ UJKXLQ(
Nate se s Tate vytratí.
 „Omlouvám se,“ zamumlá Elena a já k ní zvednu oči.
„Za co?“ Odkašlu si. Bojím se, abych nevybuchla. Myslím, že začínám mít pro-
blém se zvládáním vzteku.
„Za Natea.“
Zavrtím hlavou. „Ne, neomlouvejte se. On a já nikdy nebudeme spolu a jedno-
ho dne se pravděpodobně navzájem zabijeme. Takže bych asi měla napsat po-
slední vůli, co?“ Zasměju se, ale oni se ke mně nepřipojí. Povzdychnu si. „Každo-
pádně vám děkuju za nabídku bydlet v zahradním domku. Myslím, že kdyby šlo
o pokoj tady, nepřijala bych to. Pochopte…“ Hlas se mi vytratí.
Elena mi položí ruku na koleno. „Omlouvám se,“ zopakuje.
Nesnáším to. Nesnáším, jak mě každý kvůli Nateovi lituje.
Tentokrát ji ignoruju. Budu jim prostě muset dokázat, že Nateovo chování
na mě nemá vliv. Stává se z něj úžasný táta a na tom jediném mi záleží. „Takže,
hm, myslím, že Madison chce, abysme –“
„Ano!“ Elena zatleská a vyskočí z pohovky.
„Počkat, jak vůbec víte, o co jsem vás chtěla požádat?“ Je fakt roztomilá.
Elena se na mě široce zazubí. Usmívá se podobně jako Nate. „Chci ji hlídat
každý den. Ano, myslím to vážně, Tillie. Užívej si, jsi mladá. Máš mě a Josepha,
pomůžeme ti. Využij nás.“
Olíznu si rty a vydechnu. „Děkuju.“
Elena přistoupí blíž. „Chceš, abych ji nakrmila?“
„To nemusíte.“ Usměju se. Potřebuju se s Micaelou pomazlit. V duchu si spí-
lám za to, že jsem nadávala kvůli kojení. „Udělám to sama a pak byste si ji mohla
vzít?“
Radostně přikývne a kouše se do rtu, aby se neusmívala tak široce.
Ježíši. Nejsem si jistá, jestli je normální, aby se prarodiče takhle chovali, ale
Elena je Micaelou rozkošně posedlá.
„A Tillie?“ zavolá za mnou, než vejdu do kuchyně.
Otočím se zpátky.
„Co kdybychom jely zítra nakoupit pár věcí do zahradního domku?“
„Ach, to není třeba. Nevadí mi…“
Elena zavrtí hlavou. „Prosím.“
Prokrista.
„Tak dobrá.“
Rychle se omluvím, než mě požádá o něco dalšího, a zamířím do kuchyně.
„Její láhev se ohřívá. Nate ji připravil, než odešel,“ oznámí mi Madison
a vezme si ode mě Micaelu.
 Sundám víko z ohřívače a protřepu láhev. „No, asi bych měla být vděčná.“
Vrátíme se k jídelnímu stolu. Kluci už zmizeli, ve vzduchu po nich zůstala jen
vůně kolínské. Madison mě pozoruje.
„Všichni odjeli k Brantleymu. Dohodli jsme se, že kvůli princezničce princez-
novaté,“ utahuje si Madison z její přezdívky, „by nebylo dobré, aby se párty dál
pořádaly v tomhle domě. A jak víš, Brantley je v tom obrovském strašidelném
domě sám…“
Přikývnu, vezmu Micaelu z Madisoniny náruče a strčím jí savičku do úst.
„Tillie, jak zvládáš to mezi Natem a Tate? Mrzí mě to. Jako vážně, oba s tím
na chvíli přestali a netuším, co to tu dnes ráno předváděli, ani proč odešli spolu,
ale…“ Slova jí na rtech odumřou.
Bože, je mi z toho na blití.
Zavrtím hlavou. „Madison, opravdu se teď o těch dvou nechci bavit. Tate si
může dělat, co chce. Jestli se jí líbí, že se k ní chová jako k couře, ať si mu klidně
dělá couru.“ Přehlížím, jak se mi při vlastních slovech převrací žaludek. „Fakt
bych ocenila, kdyby mě lidi přestali litovat.“
Nelíbí se mi, že mám omezené možnosti a že se Nate chová jako loutkář.
Opravdu potřebuju plán. Můžu zůstat v tom zahradním domku, aspoň se nebu-
du muset dívat na všechny ty holky, co si vodí domů, ale potřebuju dlouhodobý
plán.
Cinkne mi mobil.
Ridge: Měli jsme se sejít!
„Kruci.“ Začnu psát jednou rukou odpověď.
Madison nakloní hlavu. „Kdo je to?“
„Ridge,“ zamumlám a stisknu odeslat.
Já: Omlouvám se. Mám život vzhůru nohama.
„Pozvi ho na dnešní večer!“ Madison uličnicky zajiskří oči.
„Cože?“ odfrknu si a nevšímám si další zprávy, co mi přišla. „Myslela jsem, že
máme dámskou jízdu, ne?“
Micaela dopije lahvičku a Madison natáhne ruce, dychtivá ji nosit. Položím jí
dcerku do náruče a znovu se posadím.
„No, to jo, ale je to tvůj kámoš. Může sem přijít a nasávat s námi v domku
u bazénu, zatímco se budeme připravovat. A může se seznámit s touhle rozkoš-
nou dušičkou.“ Madison sevře Micaele líčka.
„To je fakt,“ uznám. „Hele, tak mě napadlo,“ rozhlédnu se po místnosti, než se
na ni zadívám, „nechtěla bys být Micaelinou kmotrou?“
Madison se maličko zalesknou oči a pak se jí na tváři objeví ten nejširší úsměv.
„Netuším, co to znamená, ale jo!“
„No, vlastně nevím, co to znamená. Myslím, že na ni v podstatě musíš celý
život dohlížet. Jako pozemský anděl. Chtěla jsem požádat Ridge, aby byl jejím
kmotrem, jenže jsem si docela jistá, že tu roli bude chtít zvolit Nate a že o to po-
žádá Bishopa.“
Madison se uchechtne, odloží láhev na stůl a zvedne Micaelu, aby ji poklepala
po zádech. „Jsi v tom fakt dobrá.“ Ukážu na dcerku.
Madison se zasměje, ale pak posmutní. „Myslím, že to je něco, co přijde přiro-
zeně.“
Hmmm. Budu si s ní muset promluvit o tom smutném výrazu, ovšem znám
Madi. Musí se opít, než se z ní začne řinout pravda. Otevřu si Ridgeovu zprávu.
Ridge: Chápu. Ale chybíš mi.
Já: Chceš se za mnou stavit a seznámit se s Micaelou? A večer vyrážíme ven. Chtěl by ses při-
dat?
Odpoví skoro okamžitě.
Ridge: Domluveno. Napiš mi adresu.
Pošlu mu adresu a pak si vezmu Micaelu. „Půjdu ji nahoru převléct a potom
můžeme přestěhovat těch pár věcí, co mám, do zahradního domku. Ale musím
jet nakupovat. Na účtě mám ještě nějaké peníze z dřívějška. Pojedeš se mnou?“
Madison se usměje. „Rozhodně.“
 14. kapitola
Tillie
„Jsem vyčerpaná. Pořád nakupování nesnáším,“ zavrčí Madison a odhodí si vlasy
z obličeje.
Uchechtnu se. „Myslím ale, že jsme to zvládly.“
Madison pohne hlavou, kterou spočinula na opěrce křesla, a pohlédne na mě
ospalýma očima. „Jo, myslím, že jo.“
Objednáme si oběd a pustíme se do jídla. Nakupování by se mělo počítat jako
kardio cvičení. „Nemůžu se rozhodnout mezi těmi červenými a černými.“
„Vezmi si červené,“ odpoví Madison se soustem sushi v puse. „Červená ti
sluší, což je divný, protože máš růžový vlasy, ale prostě je to tak.“
Po obědě zamíříme zpátky k Madisoninu modrozelenému lamborghini. Pořád
nemůžu pochopit, že jí Bishop koupil tuhle káru. Vklouzneme dovnitř, a jakmile
nastartuje, rádio začne vyhrávat „Slow motion“ a já to zesílím.
Madison se uchechtne. „Snapchat, hned!“
Zasměju se, svážu si vlasy vysoko do culíku a na oči si dám brýle značky Ray-
Ban. Našpulím rty a roztančím se na sedadle. Kameru namířím na Madison. Za-
řadí trojku a šlápne na plyn. Video končí tím, jak se naplno řehtáme. Přidám ho
ke svému příběhu a připíšu „Večer dámská jízda“ se slavícím smajlíkem a šam-
puskami.
„Bože, můžeme na dnešek stanovit pravidlo?“ zeptá se a hudbu malinko ztiší.
„Jasně.“ Zadívám se z okna.
„Nebudeme mluvit o králích.“
„Madi…,“ napomenu ji a začnu si dělat starosti. „Jste s Bishopem v pohodě?“
Mám Bishopa ráda a nemá to absolutně nic společného s tím, že Madison nikdy
nezahýbal. Nebo možná jo.
„Co?“ Madison se ke mně otočí, povzdechne si a zadívá se zpátky na cestu.
„Jsme asi pohádaní.“
„Chceš si o tom promluvit?“
Zavrtí hlavou. „Vlastně ne.“
Zesílím hudbu. „Tak se prostě napijem.“
Vyneseme z auta všechny nákupní tašky a rychle přeběhneme přes zadní dvůr
k zahradnímu domku. Uvnitř je zařízený jako malý byt s prosklenými stěnami
s výhledem přímo na bazén. Byla jsem tu jenom jednou nebo dvakrát, a když
rozsvítím, vidím, že se to tu moc nezměnilo. Vybavení je laděno do bílé a červené
barvy. Prosklená stěna u bazénu je kvůli soukromí tónovaná. Obývací pokoj
a malou kuchyni tak trochu odděluje malý kožený gauč ve tvaru L. Přímo upro-
střed stojí mramorový konferenční stolek, pod ním leží bílý kobereček. Napravo
se nachází velká postel s bílým přehozem a tolika polštáři, že by to stačilo na dvě
lůžka. Elena tu očividně byla uklidit, protože na stolku hoří voňavá svíčka, ze
které se do vzduchu vznáší sladká cedrová vůně. Působí to srdečně a přívětivě.
Vedle postele stojí taky postýlka, ne však stejná jako ta v Nateově ložnici. Pře-
mýšlím, kdy našla čas ji koupit a umístit ji sem. Dveře napravo od postele vedou
do koupelny. Udělám k nim krok a nahlédnu dovnitř. Všude je bílý mramor a je
tu i malý pult s krásnými mýdly. Vím, že mají tenhle domek pro hosty, ale vypa-
dá to tu fakt pěkně.
„No!“ zvolá Madison a svalí se na pohovku. „Jsem připravená se opít.“
Mám nutkání se zeptat, co se s ní děje, ovšem vím, že mi stejně nic neřekne,
dokud nebude sama chtít.
Rozhodnu se proto změnit téma a zeptám se na to, co mi není moc příjemné.
„Přijde Tate?“
Madison neodpoví, dál hledí do stropu s hlavou zakloněnou přes okraj gauče.
„Setká se s námi asi tady.“ Potom pohlédne přímo na mě. „Poslední dobou není
sama sebou. Nate a ona… Já nevím. Nevadí, že o tom mluvím?“ Nakloní se blíž
a zadívá se mi do očí.
Připadá mi, že jsem možná na tenhle rozhovor moc střízlivá, přesto přikývnu,
protože nechci vypadat… nevím, asi zranitelně. Kromě toho už i tak kolem mě
všichni chodí po špičkách, co se týká Natea. Nepotřebuju, aby mě pořád litovali.
„Jasně že ne.“
Madison vydechne. „Fajn. Takže Tate se vyspala s Bishopovým bratrancem
Spyderem a pak se zničehonic vrátila k Nateovi, jenže tentokrát víc tlačí na pilu.
Je to fakt divný. ? WJ se teď chová zatraceně divně.“
Nevím, co na to říct. Nepřekvapuje mě, že se Tate vyspala s Bishopovým bra-
trancem, protože ta holka je ženská verze Natea.
Pokrčím rameny, nasadím pokerový výraz. „No, jsem si jistá, že není jediná,
se kterou si to Nate rozdával, takže…“ Sakra, opravdu ho nesnáším.
Madison si povzdechne, zvedne se z pohovky a vydá se do kuchyně. „To je
fakt.“ Podívá se na mě. „Omlouvám se, jestli tě tenhle rozhovor nějak ranil…“
Zavrtím hlavou. „Je mi to fuk.“ Lžu. „Pro Micaelu je dobrej táta a za to jsem
vděčná. Mezi ním a mnou je to prostě, jak to je. Jsme jako benzin a oheň, a když
se střetneme, dojde k výbuchu a lidi kolem nás zasáhnou šrapnely. Takový, jaký
je s tebou, se mnou není. No,“ odmlčím se a v duchu zalétnu zpátky do minulos-
ti, kdy jsme se poprvé setkali, „teda už nějakou dobu.“ : NceKJ cbS‘ Rae cf YXVxW-
Te( Upřu pozornost zpátky na Madison, která mě pozoruje se zvláštním výrazem.
Odkašle si a odloží na linku svůj hrnek. „To už by o nich stačilo, co?“
Usměju se. „To by bylo super.“
Zadívám se na hodinky a ukážu ke koupelně. „Půjdu si dát sprchu jako první.
Ty zatím namixuj ty koktejly, o kterých jsi pořád žvanila.“
Madison se zakření a dá se v kuchyni do práce. Poté co se osprchuju, omotám
kolem sebe osušku a popadnu nové šminky. Šminky miluju – opravdu moc. Ne-
maluju se moc často, ale když už jo, myslím, že jsem v tom docela dobrá. Začnu
hydratačním krémem, pak použiju dobrý póry vyplňující podklad a make-up
a nakonec pudr. Madison vejde do koupelny, zastaví se a vyprskne pití.
„Co to máš k čertu na obličeji?“
Protočím panenky. „Banánový pudr k zafixování make-upu, aby mi do hodiny
neroztál.“ Začnu si malovat oči. Rozhodnu se pro stíny tak tmavé, jakou mám
náladu.
„Aha, pak mě rozhodně musíš namalovat. Úplně jsem zapomněla, jak jsi v tom
úžasná. Musíš natočit líčicí videa na YouTube.“
Odfrknu si. „Ne, díky. Ale jo, namaluju tě. Dopřej mi čtyřicet minut, než tohle
dokončím. Jdi se osprchovat.“
O dvě hodiny později jsme obě připravené. Mám silně namalované oči a rty
jen přirozené, zatímco Madi má oči zvýrazněné jen lehce, zato temně rudé rty.
Vlasy jí v měkkých vlnách spadají po zádech. Já je mám hladce vyžehlené, konce
mi sahají až po zadek. Zatím nemám to srdce si je ostříhat.
„Bože, ty šaty ti fakt seknou!“ zopakuje Madison snad posté a zakloní hlavu,
než se napije své ledové břečky.
Šaty mi opravdu sluší. Koupila jsem si hedvábné mini bez ramínek, které mi
končí hned pod zadkem. Na levé straně je malý rozparek a látka mi přiléhá těsně
k tělu. Podařilo se mi za dobrou cenu sehnat i push-up podprsenku, takže se
moje holky zvedají do nebeských výšin. Obula jsem si obyčejné černé páskové
sandály na podpatku. Nic zdobeného, protože šaty vynikají samy o sobě.
Popadnu kabelku a vytáhnu mobil. „Ridge už je skoro tady.“
Madison zatleská. Vypila o dvě skleničky víc než já, protože chlastá, jako by to
byla voda a ona umírala žízní na Sahaře. Opravdu z ní musím vypáčit, co se mezi
ní a Bishopem děje.
Zvednu sklenici a dopiju zbytek, takže se posunu na třetí. Právě si nalévám ze
džbánku, který je naplněný jakousi břečkou, která chutná jako každý alkohol, co
vás jen napadne, když někdo zaklepe na dveře. Dojdu k nim a otevřu Ridgeovi.
„Prokrista,“ je první, co řekne, když po mně přejede očima. „Ježíši, Smítko.“
Ridge vejde dovnitř a já se při té přezdívce začervenám.
„Vypadáš dokonale, Holube.“
Nad svou přezdívkou obrátí oči v sloup. Nesnáší ji. Ale fakt mu to sekne. Oblé-
kl si hezké džíny a košili – vypadá docela jinak než ten kluk, se kterým jsem vy-
rostla. Starší, dospělejší. Žádná kšiltovka otočená dozadu ani sportovní kraťasy.
Samozřejmě má pořád tetování, jeho styl se ovšem změnil. Taky nosí o něco delší
vlasy, teď mu spadají do čela. To je pravděpodobně dobře, aspoň mi jeho styl ne-
bude připomínat jistého pitomce.
„Sakra, královno, vypadáš k nakousnutí. Budu muset povolat posily. Nezvlád-
nu od vás dvou sám odhánět všechny chlapy.“
Madison se zasměje, přehodí si nohu přes nohu a přejede očima po Ridgeovi.
Nemusím si s ní však dělat starosti, protože i když se s Bishopem zrovna háda-
jí, vždycky se udobří. Ona by nikdy…
Olízne si rty.
Že ne?
„Takže!“ vykřiknu a zabouchnu dveře. „Chceš se podívat na Micaelu? Nevím
jistě, jestli je ještě vzhůru, ale můžeme tam vklouznout.“ Je devět večer, a tak vím,
že už bude spát. Ridge přikývne a začne se uculovat.
„Jo, to bych moc rád.“
Madison vstane a uhladí si černé šaty, než ukáže ke dveřím. „Připravenej vidět
tu nejnádhernější holku na světě?“
Ridge mrkne. „Jestli je aspoň trochu jako Tillie…“
„No, je spíš podobná Nateovi, ale nepovíme mu to,“ zamumlá Madison.
Zasměju se a všichni klopýtáme k hlavnímu domu. Když dojdeme ke dveřím,
otevřou se. Elena sedí na pohovce, tváře má zrůžovělé, pokožka jí září. Jak je
možné, že na ni má moje dítě takový účinek?
„Ahoj, omlouvám se, že rušíme. Tohle je Ridge, vyrůstali jsme spolu. Ještě ne-
viděl Micaelu.“
Elena se na nás z pohovky usměje a mávne rukou ke schodišti. „Je v naší ložni-
ci. Mám tam pro ni postýlku, víš, když bude se mnou. Nechtěla jsem ji dnes
dávat do Nateova pokoje, když tam nejsi.“
Vydechnu a uvolní se mi ramena. Chápe mě. „Děkuju.“ S Elenou si rozumíme
i beze slov. Jsem ráda, že na to myslela. Ovšem přivedl by si sem teď Nate něko-
ho? Když je tady Micaela? Nechci být naivní a tvrdit, že ne, ale fakt si nemyslím,
že by to udělal. Tate je něco jiného, patří do naší party, jenže ani tak si nedokážu
představit, že by si ji přivedl do své ložnice, která je teď v podstatě i Micaeliným
pokojem.
Zamíříme nahoru, do ložnice Eleny a Josepha. Ridge potřese hlavou a vydech-
ne, zatímco Micaelu hladí prstem po tváři. Klidně spinká, zabalená v mušelínové
peřince. Vykukuje jí z ní jen tvářička, vlásky má sčesané dozadu.
„Bude mít spoustu vlasů,“ povím Ridgeovi a srdce se mi v hrudi sevře. Bože,
miluju ji tak moc, až mě to ochromuje. Nemám tušení, jaký mám pocit z toho, že
ji tak miluju a ona musí žít v tomhle krutém světě.
„Je ti hodně podobná, Smítko.“
Po pěti minutách odejdeme a vrátíme se do zahradního domku. Hraje tu
hudba. Madison pustí „Bad bitch“ od Bebe Rexhy a já tancuju na konferenčním
stolku a popíjím u toho. Otáčím se do rytmu a pak se zadívám přímo do Madiso-
nina telefonu, kterým na mě míří z kuchyně. Tanec jsem vždycky milovala
a nejsem v tom špatná. Je to jedna z prvních věcí, kterých si Nate všiml.
: NKbMb WJ WSVe‘ UNaj
Ridge se přitočí za mě a předvádí do telefonu blbosti.
Madison se zasměje, když písnička skončí a začne hrát jiná. Skloní mobil a ob-
rátí do sebe zbytek skleničky. Myslím, že jsme každá už u šesté. „Tak fajn! Vyra-
zíme.“
„Kam pojedem prvně?“ zeptám se a popadnu kabelku.
„Musím u Brantleyho vyzvednout Tate.“ Madison protočí panenky. „Doufám,
že to nevadí?“
„Jasně že ne!“ odpovím a mávnu rukou. Snažím se ignorovat, jak se mi žaludek
kroutí z představy, že asi uvidím Natea. Bože, co když po sobě polezou?
Kašlu na to. Přece jsem pila na kuráž. Všichni se šouráme z domku, vlečeme se
před dům, kde už na nás čeká limuzína, protože jak jinak.
Madison se zavrtí, než vklouzne na zadní sedadlo.
„Pane jo, Smítko,“ žertuje Ridge, když se vydá za ní. „Tohle je pořádnej po-
krok od toho starýho nissanu, co?“
Zasměju se a strčím do něj, jak nastupuje dovnitř. Vklouznu vedle Madison
a vzápětí mi v kabelce zavibruje mobil. Je to Snapchat od Tate.
Zamračím se.
„Co je to?“ zeptá se Madison a nakloní se, aby se podívala do mého mobilu.
„Ach.“
Ridge nás chvíli pozoruje, pak z chladicího boxu vytáhne láhev šampaňského
a odstraní špunt.
 „Otevři to,“ pobízí mě Madison.
„Co když je tam ona s Natem?“
„Myslela jsem, že je ti to fuk?“ Povytáhne obočí, ale ne zlomyslně.
Otevřu aplikaci a spustí se video. V pozadí hlasitě vyhrává „Welcome to Det-
roit“ od Trick-Tricka a Eminema, než Tate položí mobil na konferenční stolek,
kde je vedle dolarovky připravená čára bílého prášku. Telefon pak sklouzne a za-
bere ruku svírající její opálené stehno. Podle vytetované lebky a písmen E L I T
A poznám, že ta ruka patří Nateovi.
„Hajzl jeden.“ Vypnu to, na to video se nedodívám, protože to nedokážu snést.
Nenávidím Natea tak moc, že bych blila. Seberu Ridgeovi šampaňské a pořádně
se napiju. Podle toho, do čeho se chystám vejít, to budu potřebovat.
„Jestli si dnes Bishop hraje ve sněhu, tak se od něj fakt musím držet dál. Začne
mě osahávat a pak, no, skončím s ním v posteli,“ poznamená Madison k té lajně
kokainu.
Vydechnu a zadívám se z okna. „Nesnáším, že mi není ukradenej.“
Madison mi položí ruku na nohu. „Jsem ráda, že není. Ty jemu taky ne, víš…“
Zalknu se vínem. „Si děláš prdel.“
Smutně se na mě usměje, ale uhne pohledem, aniž by to rozvedla.
Když přijíždíme k Brantleyho domu, ozve se Ridge: „Hej, Smítko, musím ti
něco říct.“
Zadívám se na něj.
Ridge si olízne rty. „Budu se ženit.“
Ztuhnu. „Cože?“
Usměje se tak široce, až se skoro cítím provinile, že jsem na něj tak šokovaně
vyštěkla.
„Koho si bereš?“
„Jmenuje se Ashley. Neznáš ji, pochází z Austrálie. Můžeme si o tom popoví-
dat pozdějc, až…“ Ukáže přes rameno a mé oči zabloudí na velké kamenné sídlo.
Připomíná mi dům Addamsovy rodiny. Samý tmavý kámen s okny ve viktorián-
ském stylu. Po puklinách se nahoru plazí popínavé rostliny a květiny jsou omota-
né i kolem čtyř kamenných pilířů před vchodem. Samotná zahrada a okolní po-
zemky jsou udržované, takže vím, že pro ten dům je to prostě styl, ne že by byl
zanedbaný.
Všichni začneme vylézat ven a Madison se nakloní k řidiči. „Pokusíme se tu
moc dlouho nedržet. Nezdržet? Počkat, jsem opilá.“
Já zatím popadnu Ridge za paži, z toho prvotního šoku už jsem se vzpamato-
vala.
 „Jsi s ní šťastnej?“
Oči mu zajiskří a přikývne. „Jo, Smítko. Jinak bych si ji nebral.“
Povzdechnu si. „No tak dobrá, předpokládám, že ti půjdu za svědka. Ví, že
jsme spolu…“
Ridge se uchechtne, a zatímco se blížíme ke schodům, vezme mě pod paží.
Když uslyším, jak domem otřásá muzika a valí se z oken ven, srdce mi v hrudi
začne rychle bušit. Z prostoru za domem se ozývá smích a třeskot láhví a já sama
sebe na okamžik musím přesvědčovat, abych šla dál a připravila se na to, co uvi-
dím.
„Jsem rád, žes věděla, že tě o to požádám. A ne, Ashley o tom neví.“
Maličko mu sevřu paži. „U mě je to tajemství v bezpečí.“
Madison strčí do dveří a zlostně se rozhlédne kolem, jako by byla nějaká krá-
lovna. Je tu všude plno lidí, ale je vtipné sledovat, jak nás každá holka (a kluk)
pozoruje. Vědí, kdo Madison je, a nikdo se k ní neodváží přiblížit.
Zasměju se a pustím se Ridge. Hlava se mi po tom alkoholu trochu točí, ale
aspoň mi ta nešťastná situace, ve které jsme se ocitli, není tak nepříjemná. No,
nebo spíš ta, v níž jsem se ocitla já. Asi je to díky tomu hecování před pár minu-
tami a taky mi pomáhá sebejistota, která vyzařuje z Madison. Když vstoupíme
do obývacího pokoje, z reproduktorů vyřvává „Adrenaline Rush“ od Twisty.
Všechny stěny jsou temně červené s lakovaným dřevěným obložením uprostřed.
Velké dveře vedou k plácku u bazénu, kde je další dav lidí. Hudba vyhrává z to-
hoto pokoje, takže mnou ty hluboké basy otřásají až v kostech, když Twista rych-
le rapuje.
„Připravená?“ zařve Madison někam nalevo ode mě. Někam, kam se nedívám,
protože vím, že je tam Nate, pravděpodobně pod Tate.
Olíznu si rty a oči mi začnou bloudit.
: NTXbTNSaJ V(
Podívám se. Oči mi dopadnou na Natea, který mě už pozoruje. Na hlavě má
kšiltovku otočenou dozadu a je do půl těla nahý. Ukazuje štíhlé svaly a svaly
a svaly… Černé džíny mají na kolenou díry a bílé tenisky má zavázané jen leda-
byle.
Zatraceně.
Zvednu pohled zpátky k jeho očím, znuděným. Pak si olízne ret a koutek úst
mu povyjede do potutelného úsměvu. Hajzl. Samozřejmě mě nezklame –
na klíně mu sedí Tate. Pohled mi sklouzne na jeho ruku na jejím stehně a sledu-
ju, jak ho pevně sevře.
Madison naruší mou pozornost, když se ke mně nakloní. „Ještě není připrave-
ná, tak pár minut počkáme.“
Přikývnu. „Jasně.“ Otočím se a rozhodnu se najít si něco k pití, když narazím
do Brantleyho, který ve foyer schází ze schodů.
„Co je?“ Nakloní hlavu. „Sakra, holka.“
Nedokážu zabránit zahihňání, které mi unikne ze rtů. Brantley je tichý, rezer-
vovaný a před tím malým dramatem v lese se mnou nikdy nepromluvil ani slovo.
Spíš se vždycky choval, jako bych byla neviditelná, jako to dělá se všemi.
„Potřebuju se napít a musím do sebe dostat něco silnějšího než kokain, abych
přežila dnešní noc.“
Nezasměje se, protože mi očima stále přejíždí po těle. Podá mi svoje pití a já si
ho vezmu. „Vždycky jsi byla sexy, nechápej mě špatně, ale právě teď mám přímo
chuť tě sníst.“
Než se můžu zasmát, přitáhne si mě k hrudi a vede mě do pokoje, kde jsou
Nate a ostatní.
Brantley se nakloní k mému uchu. „Hraj se mnou.“
Jakmile vejdeme do místnosti, Brantley mě obejme kolem ramen a přitáhne si
mě blíž. Bishop po nás střelí pohledem a Madison se zakloní, protože si právě
šňupla koksu. Paráda. Ta bude dneska extra divoká. Ne že bych nenáviděla
drogy, ovšem pocházím ze čtvrti, kde to svinstvo zničilo celé rodiny. A nemyslím
tak, že dětem zůstaly miliony dolarů ve svěřeneckém fondu, ale že děti kvůli dro-
gové závislosti rodičů přišly o domov. Prostě mě to nikdy nelákalo.
Madison si odfrkne a podá mi srolovanou bankovku. Zavrtím hlavou.
Když nás Nate uvidí, odstrčí Tate z klína a oči mu zledovatí. Přiloží si sklenič-
ku ke rtům a pořád mě pozoruje.
„Co říkáte, že bysme holkám tu dámskou jízdu překazili?“ pronese Brantley
ke všem, vím však, že hledí na Natea.
Počkat.
„Ne!“ Zavrtím hlavou a vyvléknu se Brantleymu.
„Dobrej nápad.“ Nate vstane z pohovky, vezme ze stolu jointa a strčí si ho
za ucho. Pak popadne z opěradla svoje tričko a sundá si kšiltovku, aby si ho oblé-
kl.
„Ne!“ Madison položí Brantleymu ruku na hrudník, jenže pozdě, protože Bis-
hop si ji stáhne na klín a pokryje jí zátylek polibky.
Ježíši, přísahám, že tahle banda je šílená.
Pak Bishop vstane a vezme Madison za ruku. „Pojďme.“
Nevím, co to tu Brantley hraje, ale podřídím se.
 15. kapitola
Tillie
Neměla jsem se podřídit. Všichni se mačkáme v limuzíně, já sedím naproti Nate-
ovi, Brantley vedle mě z jedné strany a Ridge ze druhé. Tate sedí na podlaze mezi
Nateovýma nohama a Bishop s Madison vedle něj.
Jase se nakloní do dveří a zamračí se na Madison. „Vyřešte si to, Madi. Poje-
dem za váma.“ Pak zabouchne dveře.
Paráda. Jedou všichni, no jasně že jo.
Otočím se k Brantleymu, ostatních si nevšímám. „A co tvůj barák?“
Pokrčí rameny a zvedne láhev k ústům. Pozoruju ho, jak obejme rty hrdlo
a pije. Z koutku úst mu unikne pár kapek a steče po krku. Je možné, aby krk pů-
sobil sexy? Zřejmě ano, protože přesně tak ten Brantleyho vypadá. Je sice rajcov-
ní, ale nebezpečný. Tahle jeho kombinace je smrtící. Ať už se jednou usadí
s kýmkoli, jeho protějšek bude muset být stejně narušený jako on, protože není
možné, aby kterékoli rozumné a normální – aspoň trochu normální – holce ne-
vadilo být s ním. Všechny by vyděsil k smrti.
Brantley na mě shlíží, rty se mu od pití lesknou. „Pravděpodobně bys na mě
měla přestat tak zírat, jestli nechceš opíchat, YZRWLNf WX.“
Pokrčím rameny a odtrhnu od něj oči. Pohled mi dopadne na Natea. Mračí se
na mě, ostatně jako vždycky. Z repráků začne hlasitě hrát „Or Nah“ od Ty Dolla
$igna, ale je to jiná verze. V pozadí je slyšet elektrická kytara, zní to živě. Líp než
ta původní verze.
Nate ze mě nespouští pohled, ruku však položí Tate na hlavu a olízne si ret.
Zakření se na mě a chytí Tate pod krkem.
Netuším, co dělá Tate, protože nedokážu přerušit oční kontakt s Natem. Za-
kloní jí hlavu, až mu spočívá mezi nohama, pak se skloní a s očima stále upřený-
ma na mě jí olízne rty. Mám pocit, jako by mě někdo praštil přímo do hrudi. Ob-
tížně se mi dýchá. Šaty jsou mi najednou moc těsné a nejsem dostatečně opilá.
Seru na něj i na ni. Rozhodnu se, že teď Tate nenávidím, a nepřipadá v úvahu,
abych se s ní snažila usmířit, ne, dokud nepřestane s tímhle svinstvem s Natem.
Je to proti holčičím pravidlům, ať je král, nebo ne.
Opřu se o Brantleyho a on mě obejme kolem ramen. Když se Nate opře zpátky
do sedadla, upře oči na Brantleyho. Není to žádná zábava, protože tohle Tate ne-
raní, a zdá se, že to netrápí ani Natea.
Nate zatne čelisti. Nebo možná jo.
Otočím se k Brantleymu a uculím se. „Nevím. Už je to nějaká doba, co mě
někdo opíchal –“ Pohlédnu na Natea. „Dobře.“
Madison vyprskne svoje pití. Nate se zamračí a Bishop se hlasitě zasměje.
Jakmile se Bishop přestane chechtat, strčí do Natea. „Bože, tohle je šílený. Zdá
se, že tvoje karma má růžový vlasy.“
Nate ze mě ještě pořád nespustil oči. Ohrne rty. „Jdi se bodnout.“
Pokrčím rameny. „Ty mě mít nemůžeš, ale Brantley jo.“
Nate zatíná čelisti a odtrhne ode mě oči. Zbytek cesty si spolu všichni povídají
a Madison se snaží plánovat Vánoce ve velkém. Jak typické.
Zastavíme před klubem, před nímž se vine dlouhá fronta lidí. U vchodu stojí
dva mohutní muži z ochranky s deskami v ruce. Teprve když vystupuju z limuzí-
ny, uvědomím si, jak moc jsem opilá. Chvíli trvá, než se se mnou přestane všech-
no točit, ale jsem rozjetá. Připravená se otírat o neznámé lidi uprostřed tanečního
parketu.
Protože je Madison přilepená k Bishopovi a Tate k Nateovi (ne že bych ji já
táhla s sebou), zůstanu pozadu mezi ostatními, dokud nás ochranka nepustí
dovnitř. Otočím se a vidím, že nás zbytek králů následuje s několika dalšími
kluky, které neznám.
Jase mi hodí paži přes rameno. „Tillie, tohle jsou Spyder a Ollie. Sainta už
znáš.“
Kývnu jim a očima sklouznu na toho, který je tak podobný Bishopovi, až to
není normální. Odlišuje je jenom to, že tenhle kluk má modročerné vlasy
a zvláštní oči.
„To je Spyder,“ pošeptá mi Jase do ucha. „A jestli si chceš trochu pohrát, on
a Tate spolu něco mají.“
„Fakt?“ Obočí mi vyletí vzhůru a všimnu si okamžiku, kdy si Spyder spočítá
dvě a dvě. Má na sobě modré džíny a bílé tričko.
Zakření se na mě. „Ty jsi máma toho mimča, že jo…“
Olíznu si rty. „Jo.“
Vytáhne krabičku cigaret a jednu stiskne mezi zuby. Zapálí si. „Jo, bude sran-
da.“ Přistoupí blíž a popadne mě za ruku. Přitáhne mě k sobě a já se nebráním.
Jase se za mnou směje a já jsem vděčná, že navzdory jeho podivné minulosti
s Peyton spolu pořád můžeme být dobří kamarádi.
Projdeme dveřmi do místnosti, odkud vyhrává „New York“ od Ja Rulea. Te-
nhle klub je poblíž Brooklynu, takže trochu dál od míst, kde králové obvykle paří.
 Cítím na sobě oči. Vzhlédnu k VIP sekci, která je na levé straně klubu, dál
od tanečního parketu a naproti baru, ale s dostatečným výhledem na celý pro-
stor. Všichni nás pozorují. No, Spydera a mě. Pomalu míříme dál i s Jasem a Sa-
intem, když ho zastavím a chytím za paži. Zvednu se k němu a pošeptám mu
do ucha. „Pojďme tančit.“
Vyšlu k šokované Tate a nerudnému Nateovi poslední zamračený pohled a po-
malu se na oba uculím. Musím bojovat s nutkáním ukázat jim prostředník. To si
ušetřím na jindy. Se Spyderem se vydáme k tanečnímu parketu a cestou popad-
neme pití.
„Ty a Tate?“ zeptám se Spydera s rukou stále na jeho paži. Je štíhlý, ovšem ne
tak vysoký jako Nate a Bishop. Spíš hubenější a šlachovitý.
„Jo,“ zabručí mi do ucha. „Ale protože taťka tvýho mimča se pořád motá
kolem, využívá ho proti mně.“
Uchechtnu se. „Nápodobně.“ Zastavíme se uprostřed parketu a on mi omotá
ruce kolem pasu. Sklopí ke mně oči a uculí se. Nevím proč, ale cítím se s ním
opravdu příjemně. Vím, že jeden druhého využíváme, a je to úžasný pocit. Nikdy
jsem netvrdila, že jsem vyzrálá, nebo dokonce rozumná. Moje duše je hluboká –
a čím jste hlouběji, tím je temnější. Jsem lehkomyslná, impulzivní a myslím, že
začínám mít problémy se zvládáním zlosti. Takže…
Chytím se Spydera kolem krku a pustíme se do tance.
Když skloní čelo k mému, s úsměvem si olíznu rty, když se však zvednu, abych
je přitiskla na ty jeho, někdo ho ode mě odtrhne a já se ocitnu tváří v tvář rozzu-
řenému Nateovi. Uhnu před ním pohledem a zadívám se k VIP sekci.
Bishop se řehtá tak silně, že to vypadá, jako by umíral, a ostatní se k němu při-
pojí. Dokonce i Brantley se tváří pobaveně.
Pohlédnu zpátky na Natea. „Co si sakra myslíš, že děláš?“
Chytí mě pod krkem a já si uvědomím, že musíme vypadat jako případ domá-
cího násilí. Nakloní se k mému uchu. „Co jsem ti kurva dřív říkal?“
Odstrčím mu ruku a on uvolní sevření a pustí mě. „Nemáš právo mi říkat,
s kým můžu nebo nemůžu šukat!“ Vím, že řvu, jenže jsem namol, otrávená a ra-
něná, sakra. Jo, zatraceně raněná, protože kromě toho, že jsem mu nepověděla
o Micaele, mám pocit, že jsem neprovedla nic, čím bych si od něj zasloužila tolik
zlosti.
Nate přistoupí blíž, natlačí se tělem na mě. „Padej tam do té sekce a zůstaň
tam, Tillie.“
Jsem z něj tak otrávená, že nemám slov. Otočím se, připravená ho poslechnout
a jít si sednout, protože jsem zatraceně unavená, ovšem místo toho prudce odbo-
čím doleva a zamířím přímo ke dveřím.
„Tillie!“ slyším hulákat Natea, ale nevšímám si ho.
Skopnu boty, popadnu je do ruky a rozběhnu se po poloprázdné ulici. Minu
dlouhou řadu čekajících. Běžím dál, rozmrzelá, opilá a připadám si ve svém živo-
tě tak trochu ztracená.
/ X ‘ NaX ‘ NVWXb ‘ J TZJ MSN, Proč je všechno tak zmatené a proč jsem se s ním
musela vyspat, myslím jako tenkrát, už je to tak dávno. . X–N’ S‘ NV OJTa WJ VXU(
Když dorazím na hlavní třídu vedoucí dál do centra, zpomalím. Tady jsou teď
davy lidí, září tu světla a jasné billboardy. Otřu si slzy z tváří. Nesnáším, když se
cítím takhle. Nemůžu své dceři nic nabídnout a někde vzadu v mysli vím, že si
musím dát život do pořádku. Jenže když je poblíž Nate, nedokážu rozumně uva-
žovat. Jsem tak opilá. On si se mnou neustále hraje. Obvykle mi nevadí si hrát,
oni všichni hrají ty svoje hry, ovšem právě teď si potřebuju dát šlofíka. 6X’ SX’ YX-
a NKbSb ‘ Rf MxVWXba( - WJ Yxa ‘ NcXMe( - b– WRTMe ‘ NWNXYxSNa( I J aZJ LNWv 9 J MR‘XW(
Zapadnu do malé pizzerie, kde to vypadá, že by to tu měla zkontrolovat hygie-
na, a objednám si špenátovou pizzu s kuřecím masem. Sedím a čekám na svou
objednávku, když mi na hořčicově žlutém ubruse začne vibrovat mobil, už snad
posté od chvíle, kdy jsem vypadla z toho klubu. Nepřestává vyzvánět a přichází
mi spousta zpráv. Nechci je číst, pro případ, že bych se rozhodla odpovědět.
„Smítko?“ zavolá na mě číšník a zvedne mou účtenku.
Vezmu si krabici, a než hodím dýško do sklenice, poděkuju mu. Potom se vrá-
tím na rušnou ulici. U obrubníku zahlédnu taxík, rychle otevřu dveře a vklouznu
na zadní sedadlo. Krabice s pizzou mě na stehnech pálí, ale to mi nevadí. Připo-
míná mi, že dokážu něco cítit, že jsem vzhůru a naživu. Nejsem mrtvola ve škar-
pě. Alkohol je zlý. Opravdu zlý.
Zadrmolím svou – teda Nateovu – adresu a taxík se rozjede. Mobil znovu
zvoní a na displeji uvidím, že volá Ridge.
Okamžitě to zvednu. Úplně jsem zapomněla, že jsem ho tam nechala.
„Omlouvám se, Holube, jenom tam teď prostě nedokážu být.“
„To nic, chápu to. Jedu teď domů. Myslím, že se na mě Ash zlobí, že jsem byl
pryč tak dlouho. Nate běžel hned za tebou. Ten kluk cítí ohromnej pocit křivdy.“
Nejsem si jistá, jestli se mi ta jeho holka zamlouvá, ale nechám si svoje velice
opilé myšlenky pro sebe. „No, já mu ukážu křivdu.“ Ridge se zasměje. Se soustem
pizzy v puse pokračuju: „Díky, žes přišel. Nerozpakuj se přijít na návštěvu, až
bude Micaela vzhůru.“
„Jo, mám to v plánu. A Tillie?“
Teď jsem Tillie, ne Smítko. „Jo?“
 „Neodpusť mu. Nevracej se k němu. Nikdy.“
Povzdychnu si a promnu si spánky, tak trochu zmatená, proč se tak silně staví
proti Nateovi. „Jasně, Holube. Jasňačka.“ Zavěsím, po Ridgeově komentáři ma-
linko naštvaná. Vždycky jsme byli Smítko a Holub. Ty přezdívky jsme si
vyměňovali jen mezi sebou, teď se však na něj zlobím. Vím, že to Nate nemá
v hlavě v pořádku, že je vyšinutý, drzý všeználek a horká hlava a občas trochu
majetnický, jenže – Zarazím své myšlenky. Tamtudy se teď nevydám. Holub má
pravdu, teda ne že bych se v té věci někdy musela rozhodovat, ale má recht. Ne-
můžu se k Nateovi nikdy vrátit.
 16. kapitola
Tillie
Poté co zaplatím za taxi, vytáhnu si další díl pizzy a nad každým soustem v ús-
tech zasténám. Nějak se mi podaří nést krabici v jedné ruce a boty s kabelkou
ve druhé. Obejdu hlavní dům a vydám se k zahradnímu domku, když mi mobil
znovu začne vibrovat.
„Trhni si,“ zamumlám, aniž bych se na něj podívala.
Zatímco jdu po schodech, hledím na plátek pizzy a najednou ztuhnu.
U mých dveří sedí Nate, bez trička a s krví na kloubech rukou. Jednu nohu má
ohnutou a opírá se o ni paží, druhou ruku má položenou vedle nohy a drží v ní
telefon.
Zlostně na mě zírá. Bože, jeho oči jsou ten typ, co nikdy nedostanete z hlavy.
Proniknou každým vaším myšlenkovým procesem, připraví vás o logickou strán-
ku a nahradí ji vším, co je on.
„Co tu děláš, Nate, a co se ti stalo s rukama?“
„Já tady bydlím, Tillie, a ty ruce nejsou nic ve srovnání se Spyderovým obliče-
jem.“
„Cos udělal?“ Polknu celé sousto. Pálení žáhy přijde za tři, jedna – ne, za tři,
dva, jedna.
Zamračí se na mě. „Jak to sakra děláš, Tillie? Jak to, že jsi to k čertu ty, kdo vy-
čaruje…“ Zarazí se, zavrtí hlavou a hryzne se do rtu. Opilá, nebo ne, to kousnutí
působí sexy.
Nevšímám si jeho ani těch sexy rtů a posadím se na studený schod. „Jsem una-
vená, takže ať už jsi přišel kvůli čemukoli, může to počkat do zítřka?“ Dál jím
pizzu a boty odhodím na zem.
Nate mlčí, tak k němu vzhlédnu. Pořád mě pozoruje s hlavou opřenou o dveře,
s prázdným výrazem. Nesnáším, že mně Nate ukazuje tuhle svou tvář, zatímco
všichni ostatní – včetně Madison a Tate – vidí tu zábavnou. „Proč jsi utekla?“
Olíznu si omáčku z prstu a on přimhouří oči. Okamžitě s tím přestanu. „Už
jsem ti to říkala, Nate. Neměla jsem na vybranou.“
„Ale měla. Vědělas, že bych tě…“ Zarazí se, zajede si rukou do vlasů a rozcu-
chá je, až mu trčí do všech stran. „Do prdele, víš co?“ Vstane, hodí tričko na zem
a strčí si mobil do kapsy. „Nezáleží na tom, k čertu. Dělej si kurva, co chceš, Til-
lie. Stejně to máš v úmyslu.“ Chystá se kolem mě projít, ale já jsem tak zatraceně
zmatená, že mi ruka vyletí k jeho paži.
Nate ztuhne a mně z toho dotyku naskočí husí kůže. Zadívá se na mou ruku.
Nevšímám si elektrického výboje, který do mě z něj pronikne, už jsem na to
zvyklá. To už je Nate. Pravděpodobně se mu to děje i s ostatními.
Zasměje se, není to však přátelský smích. Spíš sarkastický chechot, který mi
drásá hrudník ostrými drápy. Otočí se ke mně celým tělem a já se najednou
z pouhé jeho blízkosti a mohutnosti schoulím. Udělá krok ke mně a já o krok
couvnu, pizzu pořád držím v ruce.
„Vrátila ses zpátky do mýho života s naší dcerou a pak jsi s ní utekla. Potom
ses znovu vrátila bez ní – vinou svý bláznivé sestry – tak jsem ji přinesl zpátky,
a teď, teď máš tu drzost se mě kurva dotýkat, jako bych ti patřil?“ zařve a ve mně
něco praskne.
Narazím zády do zábradlí na schodech a jsem v pasti. Přimhouřím na něj oči.
Uteč, nebo bojuj. A já vždycky bojuju. „Neměla jsem sakra na vybranou, Nate!
Zapomněls, kdo je moje matka? Zapomněl jsi na všechno, co se v tomhle světě
děje?“ Máchám rukama a upustím při tom pizzu. To mě naštve ještě víc.
Položí mi ruku na tvář, malinko zatáhne ramena a rozkročí se. Všimnu si toho
postoje a změny v jeho očích. Zlobí se. Skloní ústa k mým, ovšem ne dost, aby se
naše rty dotkly, jen abych na rtech cítila jeho dech.
„Nedovolím, aby ses mi vrátila zpátky do života a znovu mi zamotala hlavu,
zlato.“ Sevře mi tváře pevněji, až se mi vyšpulí rty. Zatnu čelisti a vzdorně mu
hledím do očí. „Odešlas. Nemáš právo mi v hlavě běhat v kruzích. Podrazím ti
sakra nohy a budu se dívat, jak padáš na hubu.“
„Proč mě nenávidíš?!“ zaječím a ignoruju bolest v hrudi způsobenou jeho slov-
ním bodnutím. Hrdlo se mi kvůli potlačovaným emocím stáhne a musím fyzicky
bránit slzám, aby mi vyklouzly z očí. Bože, tahle noc byla ta nejhorší dámská
jízda v historii dámských jízd.
Nate přimhouří oči a něco mu v nich na okamžik probleskne. Když už si mys-
lím, že jsem se dotkla citlivého místa, zmizí to a on se zle ušklíbne.
„Protože jsi zatracená děvka z karavanu. Do tohohle světa nepatříš.“ Strčí
do mě. „Odejdi, Tillie. Nejsi tu vítaná a do tohohle světa se nehodíš. Mou dceru
ale nech tady. Jestli si pro ni přijdeš, potáhnu to k soudu. A kdo myslíš, že má víc
peněz na utrácení za právníka? Ach, správně, já. A i kdybych neměl, kdo má vět-
šinu tohohle proklatýho města v kapse? Ach, správně, my,“ zasyčí a probodne mě
očima. Ještě jednou si mě celou prohlédne, než se ke mně otočí zády a vydá se
k hlavnímu domu.
 Klesnu na kolena a vypustím zadržovaný dech. CxUJ SN‘ cJ U(7 Me– YX vMW YX‘ R-
UbSNz’ ‘ aJ WN‘ Nf aNKN‘ RUW“ KXZNL(
Jenže jsem pořád člověk a holka, takže mě drtí bolest, řeže do mě, otvírá mě
a vystavuje všechny mé špatnosti a nejistoty. Ještě nikdy ke mně nebyl tak krutý –
ani jednou. Jo, je to Nate Riverside, školní frajer, ale takhle krutý nikdy nebyl.
Mám pocit, jako by se můj svět přestal točit a gravitace hrozila, že mě pustí.
Zvednu krabici od pizzy a boty a zamířím do domku. Nateovo blbý tričko ne-
chám ležet na verandě.
Krabici upustím na konferenční stolek, svalím se na postel a zavřu oči. DJ T f J -
aZJ LNW WJ VXU(
Další den ráno se probudím v sedm hodin. Hlavu mám jako střep. Dám si rych-
lou sprchu, hodím na sebe úzké džíny, co jsem si včera koupila, a mírně volné
tričko. Sotva vkročím do hlavního domu, uslyším Micaelu, a tak prudce zahnu
za roh, co vede z obýváku do kuchyně. Když však uvidím, že má dceru na jídel-
ním stole položenou Nate, úsměv mi sklouzne z tváře.
Zvedne ke mně oči a zase je sklopí k Micaele, jako bych byla neviditelná.
„Ach, dobré ráno, Tillie!“ pozdraví mě Elena, když vejde do kuchyně s hrnkem
kávy v dlaních.
Je mi tu nepříjemně a slova, jež mi včera řekl Nate, mi zvoní v hlavě.
„Dobré ráno. Děkuju, že jste ji přes noc hlídala.“ Znovu se to už ale nestane.
„Ach,“ mávne rukou, „to ani není třeba zmiňovat. Užily jsme si to. Jak ses
měla včera večer ty?“
Mlčím, pak polknu a šoupnu nohama, protože je mi trapně. „Bylo to fajn,“
zalžu, protože právě teď nemám energii to rozebírat.
Nate mě stále ignoruje, když mě Elena znovu pobídne, abych si v kuchyni co-
koli vzala. Není mi to příjemné, proto zavrtím hlavou. Pojedu dnes nakoupit, až
se poohlédnu po nějaké práci. Stojí to za hovno.
Vejdu do jídelny a posadím se co nejdál od Natea.
Nate si olízne rty a vstane, pak mi dcerku podá. Nevšímám si bolesti, která mě
sevře, když se o mě otře paží, zatímco mi ji pokládá do náruče.
„Dnes večer tu nebudu. Napiš mi, kdybys mě potřebovala.“ Potom pohlédne
na mámu. „Sepsala jsi tu dohodu?“
Cože? Podívám se z jednoho na druhého, celá zmatená. Elena sebou s bolest-
ným výrazem trhne. „Zatím ne a ty ještě neodcházej. Posaď se. Musíme si všichni
promluvit.“
Nate zavrtí hlavou. „Ne, kašlu na to. Můj názor znáš.“
„Nathaniali! Posaď se!“ Jeho matka ukáže na židli.
 Bože, na tohle opravdu nejsem připravená. Nemůžu odejít, protože nesmím
odnést Micaelu s sebou. Nechal by mě zavřít za únos, kdybych to udělala, takže
můj život fakt stojí za prd.
Nate se na mě zamračí a sesune se na židli. „Mami, mám dnes nějakou práci.
Omlouvám se, ale mohla bys s tím pohnout? Zatraceně.“
Do místnosti vejde Joseph a rozhlédne se kolem stolu, než se zadívá na mě.
„Tillie, možná by bylo lepší, kdybych si Micaelu na chvíli vzal, co?“
Kousnu se do rtu, než přikývnu. Vím, že má pravdu. Jakmile Joseph odnese
šťastnou Micaelu z pokoje, pohlédnu přímo na Natea. „Co se děje?“
Probodne mě očima a odpoví: „Budeme se v péči o malou střídat. Jako při stří-
davé péči, kdybys tu nebydlela.“
Odkašlu si. „Proč? Copak ti bráním ji vidět?“
Jsem zmatená, proč má potřebu tohle udělat. Vždyť žijeme vedle sebe, kruci-
nál.
Nakloní se blíž, oči má prázdné. Předem vím, že se chystá říct něco, čím mě
raní. „Nechci tě vidět, Tillie.“
„Pohybujeme se ve stejných kruzích, Nate,“ střelím po něm zpátky stejným
tónem.
Nate se zadívá na svou mámu. „Má pravdu. Ale stejně chci mít zaručené noci,
kdy budu mít malou sám pro sebe.“
Připadá mi, že nás Elena oba pozoruje.
Pokrčím rameny. „S tím můžeš počítat, Nate.“ Cuknu sebou. „Stačilo se jen ze-
ptat. Víš, komunikovat se mnou.“
On mě skutečně nenávidí. Je tak vrtošivý, že mu ani za mák nerozumím.
„Dobrá, tak domluveno.“ Elena se natáhne po mojí ruce.
Nate ji při tom pozoruje, ale nedá najevo, jak se kvůli tomu cítí.
„Které dny ji chceš?“ zeptám se, v hlavě mi trochu duní.
„V úterý a ve čtvrtek v noci a pak celou neděli. Už jsem o tom mluvil s Hecto-
rem a nemá s tím problém.“
Zapomínám, že je král. Přikývnu. „Dobře.“ Nechci dělat těžkosti. Především
mě hádky s ním unavují a navíc se poslední dobou cítím dost lehkomyslně. Vsta-
nu od stolu, připravená odsud zmizet.
Elenina ruka mě zastaví. „Můžu si s tebou na vteřinku promluvit?“
Usměju se na ni. „Jasně.“
Nate taky vstane, ale nespouští ze mě oči. „Pochopil jsem správně, že dnes
večer budeš s Madison?“
Zavrtím hlavou. „Ne. Zůstanu s Micaelou doma.“
 Zakření se. „Dobře.“ Pak se vypaří a nechá mě tu pořádně zmatenou. A stále
nevím, jak přišel k těm odřeným kloubům na rukou.
Vydechnu a znovu se posadím na židli.
Elena si odkašle. „Víme, že teď nemáš auto, a protože my jich máme hodně…“
Popadne ze stolu svazek klíčů a podá mi je. „Vezmi si jedno z našich, až budeš
potřebovat někam zajet nebo si oddechnout od mého syna nebo jen prostě vzít
Micaelu na projížďku.“
Zavrtím hlavou. „To nemůžu přijmout, ale děkuju.“
„Tillie.“ Elena se mi zadívá do očí. Hodně se podobají Nateovým, jsou ovšem
laskavější. „Prosím. Byla bych nerada, aby sis myslela, že tu jsi zavřená, že se
odsud nemůžeš ani na chvíli hnout.“
Povzdechnu si, pomalu se natáhnu po klíčích a vezmu si je od ní. „Nikdy vám
to nebudu schopná splatit…“
„Hm.“ Elena se ohlédne přes rameno, ale povzdechne si. Nate už odešel.
„Ohledně toho…“
Ach, to ne.
Musí si přečíst výraz v mém obličeji, protože se zasměje. „Ne, ne, nebudu ti
nabízet ohromnou fůru peněz,“ odkašle si, „ovšem Nate ano, teda už to udělal.
Jsem si jistá, že když si zkontroluješ účet, uvidíš to. Je to první měsíční platba
na dítě, další dostaneš každý první den v měsíci. A další věc – už jsme Micaele za-
ložili svěřenecký fond. Zahrnuli jsme ji i ke stejným účtům, co má Nate, má však
i vlastní fond na vysokou školu a cokoli dalšího bude potřebovat, až bude starší.
Čím jsou děti starší, tím jsou náročnější.“
Jsem v šoku. Neschopná mluvit. Finanční podpora na dítě mi ani nepřišla
na mysl – ani v nejmenším, a to, že to Nate udělal, aniž by mi o tom řekl… „Po-
čkat!“ Ztuhnu. „Jak se dozvěděl číslo mého účtu?“
Elena vstane ze židle a vydá se ke kávovaru. „Není nic, co by ten kluk nevěděl
nebo si nedokázal zjistit, drahoušku.“
Joseph se vrátí s Micaelou, pohupuje s ní v náruči. Podá mi ji a já jim oběma
poděkuju za auto a znovu za to, že mi dovolili tady bydlet. Odnesu Micaelu zpát-
ky do zahradního domku. Ze všech těch informací se mi kouří z hlavy.
Poté malou přebalím, převleču ji do denního oblečení – roztomilé džínové
soupravy s několika dírami tu a tam – a uvědomím si, že je to jedna z věcí, co jí
koupil Nate. Pak si pustím televizi, přepnu na Netflix a nechám to běžet jako ku-
lisu. Přetočím Micaelu na břicho a otevřu si bankovní aplikaci, abych si zkontro-
lovala pohyby na účtu. Když uvidím zůstatek, vyletím z postele.
„Do prdele!“ Pohlédnu na šokovanou Micaelu. „Promiň, zlatíčko,“ zašeptám
a mrknu na ni. Usměje se a znovu začne cumlat svou ručičku. Bože, je tak rozto-
milá. A samozřejmě má dolíčky po tátovi. Podívám se zpátky na mobil.
Dostupný zůstatek: 20.468 $.
Těch 468 dolarů bylo mých, ale on mi poslal zatracených dvacet tisíc! Začnu
chodit tam a zpátky, pak převrátím Micaelu na záda, než zase pokračuju v pře-
cházení po malém bytě.
Musím mu zavolat.
Vytočím jeho číslo dřív, než si to rozmyslím. Nevím, proč to dělám. Dal přece
jasně najevo, že mě nenávidí, ale co teď můžu ztratit? Víc jeho lásky? To určitě.
„Není Micaele nic?“ zeptá se rovnou. Jelikož je skvělý táta, je pro mě čím dál
těžší ho nenávidět.
„Jo, ne, je v pořádku, ale musíme si promluvit o těch dvaceti tácech, cos mi po-
slal na účet.“
„Proč o tom musíme mluvit? Je to na dítě, Tillie. Uklidni se.“
Zavrtím hlavou. „Je to moc.“ Natáhnu si chlupaté ponožky a sevřu mobil mezi
ramenem a uchem.
„Není, k čertu. Dám na ni tolik, kolik budu chtít. Už jsi skončila?“ Slyším v po-
zadí holčičí hlasy.
„Jo,“ zamumlám. „Promiň, že jsem volala…“ Svalím se zpátky na pohovku.
Nate zakleje. „Do prdele. Počkej.“ Pak řekne lidem na svém konci, aby kurva
zmlkli. „Jsi tam?“
„Jo…“
Vydechne. „Neomlouvej se sakra za to, že mi voláš, Tillie. Můžeš mi zavolat
kdykoli, když se to týká Micaely.“
„Jenže to nebylo kvůli Micaele… ale kvůli penězům na dítě.“
„Seš zatraceně háklivá na někoho, kdo si pořád stěžuje, že jsem náladovej…“
Druhou rukou si promnu spánek a zamířím k posteli. „Zapomeň na to, vrať se
ke svým holkám.“
Zavěsím dřív, než může odpovědět, a okamžitě vím, že jsem to podělala, pro-
tože Nate nesnáší, když mu kdokoli zavěsí. Jenže mi nezavolá zpátky, což mě pře-
kvapí, protože to obvykle dělává.
Zadívám se zpátky na Micaelu. „No, holčičko, co budeme dneska dělat?“
F xz’ TMe– SNac SavaJ ‘ aNSW aJ T KXQJ a“ SJ TX YRaXV“(
Právě když balím s sebou na cestu pár náhradních plen a lahvičku, cinkne mi
mobil.
Madi: Co máš dnes v plánu?
Já: Jedeme s Micaelou na výlet.
Madi: Chci jet taky! Za 5 minut jsem tam!
Odložím telefon a zvednu Micaelu. „Tvoje teta Madi je trochu vlezlá, ale
k zbláznění tě miluje.“
Micaela se dívá mezi moje oči a ústa a na tváři se jí rozlije nádherný úsměv.
„Ne.“ Zavrtím hlavou. „Prosím, ne.“ Nakloním hlavu na stranu, když se Micaelin
úsměv promění v poloúšklebek, úplně se jí prohloubí dolíček a pořád na mě fas-
cinovaně hledí. „Sakra!“ vydechnu, než sebou škubne. „Promiň, broučku, ale
sakra,“ zašeptám otráveně.
„Co se děje?“ zeptá se Madison, když vejde do dveří.
„Má jeho úsměv.“
Madison vybuchne smíchy, sundá si brýle z očí a posadí si je na temeno. Celou
si mě prohlédne. „Nemůžu uvěřit, že jsi byla těhotná. Všechno se na tobě smršti-
lo, až na tvůj zadek, a to je velice, velice dobře…“
Protočím panenky, podám jí Micaelu a posbírám naše věci. „Mám strie, Madi.
Strie!“
Madison mě znovu přejede pohledem. „Na tvým břiše nic nevidím.“
„Na stehnech!“
Madison obrátí oči v sloup. „No a co, někteří lidi je mají, aniž by měli roztomi-
lou holčičku. Buď vděčná.“
„Já jsem!“ vyštěknu a zasunu si do vlasů sluneční brýle. „Jenom říkám, že
nejsem dokonalá a nejsem jedna z těch matek, kterým nezůstane nic a jsou hned
celý pěkný a štíhlý. Mě musela unést má šílená sestra, abych přestala jíst a shodila
kila.“
Vyjdeme ven, když se Madison zastaví a zadívá se na mě. „Počkat, kterým po-
jedeme autem?“
Zvednu před ní klíče a ona vykulí oči. „Ach, pane jo, oni ti dali géčko?“
„Nedali mi ho, jenom si ho vypůjčím.“
Madison se na mě usměje, jako bych se zbláznila. Dojdeme ke dveřím, které
vedou do jejich prosklené výstavní garáže.
Madison cvakne vypínačem a po pár bliknutích se tu rozsvítí.
„Proboha.“
Madison se zasměje. „Jo, naše rodina to trochu přehání. No, teda táta. Vždyc-
ky byl magor do aut, ale tohle ještě nic není. Měla bys vidět garáž Bishopova táty.
Je to šílený. Chci říct, má tam auta na podstavcích.“
Zavrtím hlavou a zadívám se na řadu odhadem tak dvanácti aut. Kromě mer-
cedesu třídy G tu stojí ještě porsche, range rover, další velké SUV, cadillac a ně-
kolik dalších malých sporťáků.
 „Šílenství.“
Otevřu na dálku to bílé géčko a pokusím se podívat do auta skrz tónovaná
skla. Vidím obrysy dětské autosedačky. Všechno je tak plně vybavené. Mám
pocit, že si nic z toho nezasloužím. Nevím proč, ale připadám si kvůli tomu špat-
ně. Jako bych plánovala mít s Natem dítě právě z tohohle důvodu.
Povzdychnu si, otevřu dveře a Madison malou připoutá do sedačky. Vyskočím
do sedadla řidiče a bojím se čehokoli dotknout. „Voní to nově.“
Madison vklouzne dovnitř a ukáže na přístrojovou desku. „Protože to nový je.
Pořídili ho teprve před pár týdny.“
To zní jako léčka.
„Kam pojedeme?“ zeptám se Madison, zatímco couvám z garáže. Dupnu
na brzdy, když za námi uvidím stát Tate. Po tvářích jí stékají slzy. „Ach, prokris-
ta. Nemůžeme mít jeden den klid.“
Vystoupím z auta, Madison je mi v patách. „Co se stalo, Tate?“ Přísahám, jestli
sem přišla, aby brečela, že se k ní Nate chová jako typický Nate, asi jí dám ránu.
Pořádnou.
Otře si oči. „Omlouvám se. Omlouvám se, jasný, neměla jsem blbnout
s Natem, když ses vrátila…“ Zaletí očima k autu, než se podívá zpátky na mě
a Madison.
„Poslal tě do prdele, co?“ zeptá se Madison a založí si paže.
Až doteď jsem si toho odstupu mezi nimi nevšimla. Postavila se Madison
v téhle záležitosti na moji stranu? To by mě překvapilo. Mám Madison ráda,
vždycky jsem měla, ale s Tate jsou si bližší. Jako opravdu hodně blízké. V naší
trojici jsem bývala ta lichá, vždycky jsem si připadala, že mezi ně nezapadám.
Přesně z těch důvodů, co včera v noci zmínil Nate. Pomyšlení na to mě otráví,
proto upřu pozornost na současný problém. Na další produkt Nateova hvězdné-
ho rozhodování.
„Jo,“ přizná Tate. „Ale proto tu nejsem. Chci říct, že mě posílá do prdele
pořád, navíc včera večer praštil Spydera za to, že se dotkl Tillie. Poslouchejte.“
Odkašle si.
Nemůžu si pomoct, musím myslet na to, že její tělo pokrývaly Nateovy rty.
Všude. Na krku, na rtech. Budu zvracet.
Musím si dát pohov. „Proč jsi sem přijela?“
Tate udělá krok ke mně a natáhne se po mých rukou, ale já jimi škubnu. „Ne-
dotýkej se mě.“
Cukne sebou. „Omlouvám se. Přísahám, že jsem to nechtěla. Prostě jsem ho
jenom opravdu měla ráda, a když jsi byla pryč, vídali jsme se, strašně dlouho.
A jsem jenom člověk, jasný? Jsem jenom člověk. Zamilovala jsem se do něho
s plným vědomím, že nejsem sakra ty, jenže se to stalo. A když ses vrátila, zamá-
valo to se mnou. Já…“
Vydechnu. „Tak zaprvý, je dobře, že nejsi já, protože na mým místě bys teď
fakt být nechtěla, ne co se týká Natea. Takže to neříkej. A zadruhý…“ Odmlčím
se a celou ji přejedu pohledem. Dlouhé blond vlasy má světlejší, než bývaly,
a z jejích jasně modrých očí vyzařuje upřímnost. „Nasedej do auta.“ Nedokážu
k ní cítit zášť, to dobře vím. Když jsem zmizela, Nate byl volný, můžu se na ni
však zlobit za to, jak se chovala potom, co jsem se vrátila. Na tom, hádám, zapra-
cujeme.
Když konečně sedíme všechny uvnitř, znovu se rozjedu. Tate vzadu vrká
na Micaelu a já ji vyhledám očima ve zpětném zrcátku. Micaela jen tak mimo-
chodem očarovala dalšího člověka.
V rádiu hraje „Lost In Paradise“ od Rihanny a Madison to pustí hlasitěji.
Zapne v mobilu kameru, aby natočila video. Začne mluvit do kamery: „Dámská
denní jízda, protože včerejší dámská noční jízda se nevydařila…“ Potom postup-
ně zabírá mobilem celé auto a já na ni vypláznu jazyk, než přístroj otočí dozadu.
„A samozřejmě bereme s sebou i maličkou princezničku!“
„Kam ji vezmem?“ zeptám se ztraceně.
„Hej, mohly bysme ji vzít do parku! Je tu jeden pěknej. Dám ti ho do naviga-
ce.“ Madison zadá adresu a pak už jsme na cestě do toho tajemného parku. O
patnáct minut později zastavím přímo před vstupem. „To není park, Madison, to
je lunapark!“
Madison pokrčí rameny. „Já vím, ale pro mou neteř jedině něco parádního.“
„Ty musíš mít vždycky něco extra,“ zamumlám a vyskočím z teréňáku.
Když obcházím auto, Tate už drží Micaelu v náruči. Usměje se na mě. „Dou-
fám, že ti to nevadí. Prostě jsem si nemohla pomoct. Je roztomilá, Tillie. Povedla
se ti.“
Polknu naštvanou poznámku o tom, že je jasné, že jí připadá roztomilá, proto-
že je podobná Nateovi.
Usměju se. „Díky.“ Všechny vykročíme k velké dřevěné bráně pokryté barev-
nými LED světly.
„Stůjte!“ Madison rozpaží a pak osloví náhodného kolemjdoucího s dcerou.
„Promiňte? Mohl byste nás vyfotit?“
„Madison,“ zakňourám.
Otočí se ke mně.
„Je to s ní čím dál horší,“ stěžuju si.
 „Já vím,“ zamumlá Tate.
Madison přiběhne zpátky, obejme nás obě kolem krku a přivine k sobě. Tate si
otočí Micaelu zády proti břichu, aby se dívala do foťáku, a pak se všechny usmě-
jeme. Podívám se potom na Madison a ona na mě, zatímco Tate hledí na usmíva-
jící se Micaelu. Madison odběhne pro svůj telefon a vrátí se k nám. Ukáže nám
fotky, protože ten muž jich udělal několik. Všechny jsou dobré, pár snímků vy-
padá přirozeně. Madison si otevře Instagram a drží prsty nad popiskem.
„Ani se neopovažuj,“ uchechtnu se, protože moc dobře vím, jak ona a Nate
s těmi popisky blbnou. Jako by mezi nimi šlo o neustálou soutěž.
Zakření se, než napíše: „Jednu miluje, jednu zbožňuje, jednu toleruje a jednu
nenávidí…“
„Madison!“ okřiknu ji. „To není hezký!“
„Co je?“ Pokrčí rameny. „Nevíš, která je která.“
Protočím panenky a potřesu hlavou. Tate pokrčí rameny, jako by jí to bylo
fuk, a možná je. Bože, doufám, že jo, protože tak by se jí odpouštělo mnohem
snadněji.
Celý den se přesunujeme z místa na místo. Madison vyhrála plyšového medvě-
da a Tate dala Micaele ochutnat cukrovou vatu. Praštila jsem ji za to, ne silně,
jenom do paže. Pak jsme ji všechny vzaly na jízdu na dětský kolotoč a usadily se
do šálku. Jelo to fakt pomalu a nudilo nás to, dokonce i Micaelu, ale pořídily jsme
při tom pěkné fotky, takže se to vyplatilo.
Slunce už zapadá a všechny máme hlad, proto se vydáme přes cestu k tlumeně
osvětlené čínské restauraci.
„Podváděla jsi, abys ho dostala.“ Tate ukáže na méďu.
Madison ho sevře pevněji. „Netuším, o čem to mluvíš.“
Obrátím oči v sloup a usměju se. Dnešní den byl báječný a poprvé za dlouhou
dobu jsem opravdu vděčná, že jsou obě holky součástí mého života. Dokonce
i když se hašteříme a hádáme a občas si nerozumíme, jsou to opravdové kama-
rádky.
Slunce mi hladí pokožku a vydává tak teplé a zářivé barvy, že to ve mně, zatím-
co rychle přebíháme cestu, vyvolá stesk po létě.
Když vejdeme do čínské restaurace, mladá holka nás doprovodí ke stolku,
podá nám jídelní lístky a zeptá se nás, jestli chceme vysokou židličku. Potom s ní
přispěchá zpátky a my se zadíváme do nápojového lístku. Holky si objednají
víno, ale já si dám jenom limonádu, protože řídím.
„No tak,“ kňourá Madison. „Pojď, bude to sranda!“
Zavrtím hlavou. „I kdybych ji neměla, stejně bych nešla. Potřebuju si jeden
den odpočinout. Příští víkend se přidám. Nejdřív musím vyřešit spoustu věcí.“
„Jak myslíš,“ prohodí Madison a upije vína.
„Nejspíš tam budu se Spyderem…,“ prohodí Tate.
Zalknu se pitím a ruka mi vyletí k ústům, abych všechno nepoprskala. „Aha,
jo?“
Tate si povzdechne a odhodí ubrousek na stůl. Vezmu Micaelu do náruče a za-
třepu její lahvičkou, než ji dcerce dám zpátky.
„Povídej.“
Jíme a smějeme se, zatímco Tate vypráví, co se dělo se Spyderem. Zdá se, že se
mu Tate skutečně líbí a že je to vzájemné. Nerozumím tomu, proč je Tate najed-
nou tak ostýchavá. Nikdy ostýchavá není.
Po večeři jedeme domů, po celém dni zničené. Zastavím teréňák před domem
a rozloučím se s holkami, které se jdou připravit na dnešní večer. Snažily se mě
přemluvit, aby mohly začít oslavu v zahradním domku, ale odmítla jsem. Jsem
z dneška tak vyčerpaná, že bych mohla pravděpodobně spát i celý zítřejší den.
Odnesu Micaelu dovnitř a zabouchnu dveře. Zamířím rovnou do koupelny,
abych ji rychle vykoupala. Je tu vana dost velká pro tři lidi. Pustím kohoutek
a pak vytáhnu z kabelky telefon. Uvidím zprávy od Madison s fotkami z dnešní-
ho dne.
Přihlásím se na Facebook a změním si profilovou fotku – použiju to selfíčko,
co jsme pořídily na dětském kolotoči. Všechny se tam smějeme a vlasy nám pole-
tují kolem, zatímco Micaela se tváří, jako by jí všechno bylo jedno. Jak typické.
Odložím telefon, zrovna když mi přijde zpráva.
Nate: Co je s těma fotkama?
Já: Co jako myslíš?
Neodpoví, tak odnesu Micaelu do vany, ale zarazím se. Taky se potřebuju vy-
koupat. Rychle se v koupelně svléknu a ponořím se do teplé vody i s ní v náruči.
Naliju do vody pěnu do koupele a zapálím pár relaxačních svíček. V duchu podě-
kuju Eleně, že je sem umístila. Z malého repráku v obýváku sem doléhá hudba.
Můj mobil se může zbláznit, ale nevšímám si ho. Ani mě nenapadne kvůli němu
vstávat z vany. Umyju Micaele vlasy a vetřu jí do nich sladký levandulový šam-
pon. Jakmile jsme obě hotové, vylezu i s ní ven a obě nás zabalím do osušky.
Sepnu si vlasy do nedbalého uzlu na temeni a obleču nejdřív ji. Předtím ji však
ještě posypu pudrem a dám jí plenu. Znovu se na mě usmívá, ale víčka má těžká.
Musí být hodně unavená.
Dveře se otevřou tak prudce, že poskočím. „Kruci!“ Stojí v nich Nate. Nejdřív
se zadívá na ni, potom na mě.
 „K čertu, Tillie. Neignoruj moje zprávy.“
„Koupaly jsme se!“ odseknu a úplně zapomenu, že tu stojím jenom v osušce.
Sklopí oči na moje tělo, než znovu pohlédne na Micaelu.
Mávnu rukou. „Mohl bys zavřít ty dveře? Jde sem zima.“ Zvednu mobil a pře-
čtu si jeho zprávu.
Nate: Chci sakra rodinnej den.
Nate kopne do dveří a přijde blíž. Sundá si koženou bundu a kšiltovku. Svou
přítomností okamžitě pohltí veškerý prostor v místnosti. Stačilo by, aby ze mě
strhl osušku, a budu nahá. Ani by mě to od něj nepřekvapilo.
„Ach, co si jako myslíš, že děláš? Nechovej se tu jako doma, Nate.“
Zamračí se na mě a zvedne Micaeulu. „Stejskalo se mi po ní.“
Nemám to srdce mu říct, aby vypadl, proto využiju toho času a popadnu dlou-
hé tričko, které mi sahá až po stehna, a kalhotky. Rychle se v koupelně převléknu
a rozpustím si vlasy, abych si je rozčesala.
„Už půjdeš?“ Nechci být nepřátelská, avšak získala jsem dnes pocit, že mě ne-
chce vidět moc často.
„Jo,“ vydechne Nate a vrátí mi ji.
Položím dcerku do postýlky, zhasnu hlavní světlo a nechám jen puštěnou tele-
vizi jako noční osvětlení.
„Pojď ven, ať si můžeme promluvit.“
„Už zase,“ zakňučím. „Na tohle nemám energii, Nate.“
Zatne čelisti. „Hned.“
Prokrista. Ťapkám za ním, a jakmile jsme venku, zavřu dveře. Je zatracená
zima, takže doufám, že ví, co mi chce říct, a rychle to ze sebe vysype.
Přejedu si rukama po pažích a posadím se na schod. Nate dosedne vedle mě,
čepici si dá na hlavu kšiltem dozadu a vklouzne zpátky do kožené bundy.
Olíznu si rty. Musím ho přestat tak fascinovaně pozorovat. „Co se děje, Nate?“
„Musíme si o něčem promluvit, o věcech, o kterých teď asi mluvit nechceš. Ale
nemělas poslední dobou nějaký divný telefonáty?“
Měla bych mu říct o tom prvním večeru tady, jak mi někdo volal, ať jdu ven,
než se přehnala ta věc s Peyton? Rozhodnu se, že ne. „Ne, proč?“
V čelisti mu zacuká tak, že jeho výrazná hranatá brada vypadá ještě mírně
větší. „Nic, jenom je teď nebezpečná situace a v pozadí se dějou věci, o kterých ti
teď ještě nemůžu říct. Až budu moct, povím ti o tom.“
Uchechtnu se a zavrtím hlavou. „Já nejsem Madison, Nate. Nemám ráda ta-
jemství. Buď to vyklop, nebo drž hubu.“
Probodne mě očima. „Budeš sakra dělat, co ti řeknu, protože se už nejedná
jenom o tebe, Tillie. Ty – my musíme myslet na ni!“
Vím, že má pravdu, proto mlčím. Nate vstane a zůstane stát přímo přede
mnou. Zip jeho džín mám teď před očima. Kruci. Chytí mě za bradu a zakloní mi
hlavu, aby mi viděl do očí. Připadám si tady dole tak maličká. Vtáhnu ret do úst
a on ten pohyb následuje palcem.
„Kurva,“ vydechne a otočí se k odchodu.
Pozoruju ho, jak pomalu mizí do temné noci. Zůstanu sedět, dokud neuslyším
startovat a odjet jeho hlasité auto.
Co to sakra mělo znamenat?
Nechám to být a vrátím se do domku. Svalím se na postel. Projíždím Netflix
a snažím se najít pořad, na který bych se dívala, jenže víčka mi ztěžknou a pohltí
mě spánek.
 17. kapitola
Tillie
Na otravnou melodii tančí pandy. Na melodii, kterou znám. Počkat, tu písničku
znám. Poslepu se snažím najít na nočním stolku telefon. Aniž bych otevřela oči,
svalím se zpátky do postele a přijmu hovor.
„Někdo by měl být radši mrtvej,“ zabručím.
„Někdo bude, jestli sem nepřijdeš – hned, Tillie,“ pobízí mě Madison trochu
hystericky, ale ne dost, abych opustila pohodlí postele.
„Kolik je hodin? Už jsem ti říkala, že nikam nejdu.“
„Tillie! Nate je nadranej jak prase a bije se. Musíš sem hned přijít.“
„A proč si sakra myslíš, že ho dokážu zastavit?“
Mlčí, asi přemýšlí, co říct. Nebo jak zalhat. Vytřu si spánek z očí. „Protože to
vím!“
Odhrnu přikrývku, otrávená, že přerušili můj spánek. „Oukej! Kde jste, lidi?“
„U Brantleyho. A Tillie, myslím to vážně, pospěš si.“
Od Tate mi na Snapchatu přijde upozornění. Otevřu si to a vidím polonahého
Natea s krví na hrudi, džíny mu visí nízko na bocích. Když to přiblížím, směje se,
ale oči má divoké. Je rozhodně opilý. Opilý a šílený. Nevím, jestli je dobrý nápad,
abych tam šla. Pak kamera sjede na chlápka na zemi, který se nehýbá. Lidi se
kolem něj srocují. Nakonec vstane, je na tom však špatně.
„Kdo je další?“ kření se Nate a široce rozpaží.
Vystřelím z postele a vyletím ze dveří k hlavnímu domu. Bože, fakt se mi
do tohohle nechce pouštět, ale vinou toho pitomého blázna nemám na vybranou.
Zaklepu na dveře Eleniny a Josephovy ložnice a zakřičím: „Eleno?“
Za pár vteřin se dveře otevřou a Elena si mne oči, aby se probrala.
„Omlouvám se,“ zašeptám opatrně, abych neprobudila Josepha. „Ale právě mi
volala Madison. Nate je opilej a rve se s nějakýma lidma a ona si kdovíproč myslí,
že ho můžu zastavit. Můžete…“
Rozevře oči. „Sakra. Jo, utíkej.“ Zastaví mě, než odběhnu zpátky, abych se pře-
vlékla. „Tillie? Buď opatrná, když je Nate v tomhle stavu…“
Snažím se potlačit strach, který se po jejím varování dere na povrch. Přikývnu
a odběhnu zpátky do svého pokoje.
Hodím na sebe černé legíny a tričko s Harleym, po straně ho trochu zastrčím.
Zavážu si tenisky, stáhnu vlasy do vysokého culíku a popadnu klíče.
Bože, fakt mám z toho špatný pocit.
Dojedu k Brantleymu v rekordním čase. Vyskočím z teréňáku a rozběhnu se
k domu. Protlačím se mezi těly puberťáků. Lidi mi začnou uhýbat z cesty, když
poznají, kdo jsem. Projdu kolem skupiny holek, jedna s hladkými černými vlasy
se zachichotá směrem ke své kamarádce. „To je máma jeho děcka. Tragédie, fakt,
že se ho pokusila uvázat.“
Kousnu se do jazyku a vydám se ven. Po potem čpícím dusném horku v domě
studený vzduch přivítám. Z reproduktorů vyřvává „Crank That“ od Travise Bar-
kera. Prudce otočím hlavou ke kroužku lidí za bazénem. Pořádně nic nevidím,
proto se tam rychle vydám, pak zahlédnu Madisonin obličej.
„Díkybohu!“ Táhne mě k tomu davu.
„Proč ho k čertu nezastavil Bishop nebo někdo z králů?“
„Si děláš prdel?“ odfrkne si Madison a prodírá se mezi lidmi doprostřed. „Ti
uzavírají sázky.“ Strčí do skupiny holek vepředu. „Uhněte, do hajzlu!“
Holky ustoupí stranou a já zalapám po dechu. Nate klečí na klukovi třikrát
větším než on a mlátí ho pěstí do obličeje. Všude kolem stříká krev. Očima
sklouznu na jeho hrudník a záda, které jsou pokryté zaschlou krví.
Nedostává se mi slov, protože co to sakra…
Něco uvnitř mě nakopne. „Nate!“ vyštěknu. Zaváhá, ale pokračuje.
Přijdu blíž. „Nate, slez z něj, do prdele, než ho zabiješ.“
Teď se zastaví a přes rameno se na mě ohlédne. Začne hrát „Forgot about
Dre“.
Nate mírně pootočí hlavou, než se z kluka zvedne. Je – „Co tady kurva děláš?“
Věděla jsem, že je to špatný nápad, ale kašlu na to. „Madison mi volala. A víš
ty co? To teď není ten problém!“
Oči mu hoří, sálá z nich vztek, zatímco jimi přejíždí po mém těle. Pak si olízne
rty a uculí se. „Vlastně jo, proč ne, zlato, zůstaň tady.“ Potom se otočí k davu
a popadne od Eliho svoje pití. Vedle něj stojí Bishop, který to celé natáčí.
„Nate…,“ varuju ho a zatínám čelisti.
„Co sakra chceš, Tillie? Už jsem ti kurva říkal, že tě u sebe nechci. Přestaň se
do prdele chovat jako moje holka jenom proto, že máme děcko!“
Ztuhnu a zalétnu očima k Madison, která se na mě omluvně zadívá. Zamračím
se a potřesu hlavou. „Víš ty co, Nate? Jasně, máš recht. Pro mě za mě ho klidně
zabij.“ Otočím se k odchodu, otrávená, že většina studentů Akademie Riverside
byla právě svědkem toho, jak na sebe s Natem vřískáme.
„Ach, ne, to ne!“ Popadne mě za paži a trhne mnou zpátky.
 Otočím se a zuřím. „Sundej ze mě ty svý zasraný pracky.“
Nate se ušklíbne a druhou ruku mi omotá kolem pasu, aby si mě přitáhl blíž.
Skloní ústa k mému uchu. Snažím se nevnímat jeho vůni. Sladkou, kořeněnou,
s aromatem kůže, jenom teď smíchanou s pachem tekutého kovu a potu. „Právě
jsi způsobila scénu, zlato. Nevím, proč tu jsi, ale teď budeš dělat přesně to, co ti
řeknu.“
S tím mě kousne do ucha a pak ustoupí, chytí mě za ruku a otočí. Táhne mě
k Bishopovi a králům. Obrátím se právě včas, abych zahlédla samolibě se tvářící
Madison. Je to zatracená potvora.
Nate ukáže na křesílko u bazénu. „Zůstaň tady.“
Protočím panenky, otrávená, že jsem sem přijela. Když se však rozhlédnu
po téhle párty, napočítám pět kluků s potlučenými obličeji. Takže mě možná až
tak neštve, že jsem jeho rvačky zastavila.
Nate stojí naproti mně a mluví s Jasem a Saintem. V pozadí začne hrát
„Numb“ od Rihanny. Nate se na mě zadívá, culí se jak sluníčko.
Nesnáším ho a jeho blbé rajcovní tělo a namyšlený úsměv jakbysmet. Dokonce
i celý pokrytý krví je zdaleka ten nejpřitažlivější chlap, co jsem v životě viděla.
Zvedne si láhev k ústům, aniž by ze mě spustil oči. Už v nich ovšem nevidím
zlost ani zuřivost, jsou mátožné, se ztěžklými víčky. Přesně tyhle oči mě dostaly
do jeho postele. A pravděpodobně i Madison a Tate.
Krucinál. Nate zakloní hlavu a dopije zbytek whisky. Tekutina mu stéká
po straně obličeje, kape mu na hrudník s dvěma velkými andělskými křídly. Ty se
mi líbí nejvíc. Nevím, proč si je nechal vytetovat, ale zamlouvají se mi. Pořád
mluví s kluky, ovšem nespouští ze mě oči.
Madison a Tate dosednou vedle mě, a když Nate uvidí Madison, olízne si ret,
pohne se však přímo ke mně. „Hodíš mě domů?“ zadrmolí, je hodně opilý.
Zatvářím se znuděně. „Jasně.“ Fakt už mám jeho hovadin po krk.
Chytí mě za ruku a zvedne mě na nohy, druhou paži mi omotá kolem pasu.
Zaboří mi hlavu do ohbí krku. „Hmmm, krásně voníš.“
Strčím do něj.
Olízne mi klíční kost. „Zatraceně, Tillie,“ zasténá a vydechne proti mé kůži.
„Proč mi z tebe jde hlava kolem?“
Celá ztuhnu a snažím se uklidnit zrychlený a nepravidelný tep. : RL’ LX xTv’ WN-
Ve‘ Uxcv–W’ YZXaX–NSNWJ VXU(„Seš pitomec,“ odpovím a zavrtím hlavou.
„Jsem?“ zavrčí a otře se mi rty o kůži.
Musím si připomínat, abych nepodlehla jeho hrám, když se ke mně pomalu
natlačí boky a přišpendlí mě na místě.
 „Připravenej?“ zeptám se a ustoupím. Když se na něj podívám, culí se na mě,
rty se mu lesknou od pití.
Nate pohlédne na někoho, kdo stojí za mnou. Popadne mě za ruku. „Jo, pojď-
me.“
Jakmile jsme venku u auta, musím ho strčit na sedadlo spolujezdce a připou-
tat. Zabouchnu dveře trochu vehementněji, než je potřeba.
„Tillie!“ Madison vyběhne z domu, právě když otevírám dveře auta.
„Fakt ti děkuju, žes mi zavolala.“ Protočím panenky.
Madison rozpačitě přešlápne. „Poslouchej, opravdu ti musím…“
„Madison!“ štěkne na ni Bishop od hlavních dveří.
Madison ztuhne a prosebně se na mě zadívá.
„Co je?“ pobídnu ji a založím si paže.
Nervózně se hryzne do rtu a pak se nepřirozeně usměje. „Nic. Promluvíme si
zítra.“ Otočí se a na odchodu vrazí ramenem do Bishopa, který mě pořád pozo-
ruje.
„Čau, Till.“
„Čau, Bí.“ Něco mu probleskne tváří, než to zmizí.
Moje dveře se otevřou. „Pohni zadkem!“
Znovu obrátím oči v sloup a nasednu do auta. Pustím topení a rozjedu se
po Brantleyho příjezdové cestě.
„Zlobíš se?“ zeptá se Nate líně, slyším v jeho hlase humor. Nateův opilý hlas je
ještě rajcovnější než jeho obyčejný.
„Ne, nezlobím. Proč ses rval?“
Koutkem oka vidím, že odvrátil hlavu. „Protože kurva nesnáším, co mi prová-
dí tvoje oči.“ Pustí rádio.
6‘ NV DRUURNCabYZbV J f aXQX’ SJ T ‘ Nb aXQXQUNTUbTJ ‘ a xMJ Sx WvUJMe’ S‘ NV f VJ aN-
Wv SJ T UN‘Wx c NUJ cNV ‘ a ( - UNaJ Te V aX aZXLQb cf ZbzbSN(
Vjedu na naši příjezdovou cestu a oba vystoupíme. Nate si domýšlivě vykraču-
je, skoro jako zápasník Connor McGregor, když míříme k zahradnímu domku.
Hlasitě se zasměje, když do něj strčím.
„Seš fakt pitomec.“
Prudce se otočí a celým tělem se na mě přitlačí. Zastavím se a tváře mi v temné
noci zrudnou. „To je už podruhý, cos mi řekla, že jsem pitomec, Tillie.“
Projdu kolem něj, otrávená z výkyvů jeho nálady. „Pravděpodobně to není na-
posledy.“
„Kde je Micaela?“ zeptá se, když stoupáme po schodech.
„Tvoje máma mi psala, že ji uložila k sobě do ložnice.“
 Prudce otevřu dveře, zdánlivě naštvaná, že mě kvůli němu vytáhli z postele, ale
sotva to udělám, Nate je s rukama vedle mé hlavy zabouchne a drží mě jako
v kleci. Cítím, jak z něj za mnou vyzařuje žár.
„Chováš se, jako bych na tebe nijak nepůsobil,“ zašeptá mi u zátylku. Cítím
z něj silný pach whisky. „Jako by sis nepamatovala, jaký to je…,“ položí mi ruku
na břicho a roztáhne prsty, „když tě šukám.“ Přitáhne mé tělo ke svému, můj
zadek mezi své nohy.
On to fakt myslí vážně.
„Nate, seš namol. Jdi do svýho pokoje.“ Pokusím se znovu otevřít dveře, on mě
však nepustí. „Nate.“
Omotá mi paži kolem břicha a já se v jeho náruči otočím. Jsme blízko. Moc
blízko. Jeho nos se dotýká mého a jeho dech mi vane na rty.
Vzhlédnu k němu. „Jdi se vyspat.“
„To není to, co doopravdy chceš.“ Zakření se a sklopí oči na mé rty. Není důle-
žité, že teď vypadá rozkošně, ale je to tak.
„Chci, protože až se ráno probudíš…“
Jeho rty se dotknou mých – lehce, ne tvrdě. Jeho pohyby nepůsobí dychtivě,
protože to není třeba. Tohle je typický Nate. Nechová se zoufale, jako by po tom
dychtil, jen tak stojí jako návnada a hloupé holky jako já mu na to skočí, aniž by
věděly, že s prvním ochutnáním polknou jed. Holkám se o něm zdají erotické
sny a on si je toho moc dobře vědom.
Klouže rty po mých a každičký nerv, který mě drží pohromadě, se začíná po-
malu chvět.
„Přestaň mluvit, zlato,“ zašeptá a pak jemně vtáhne můj spodní ret do úst.
Sakra, sakra, sakra.
Cítím, jak se moje předsevzetí s každou uplynulou vteřinou pomalu rozpadá.
Jeho ústa se dotýkají mých.
„Polib mě,“ zašeptá a hluboké zadunění v jeho hrudi mnou otřese.
„Já…“ Vklouzne mi jazykem do úst a pode mnou se podlomí kolena.
Přitáhne mě k sobě a druhou rukou se natáhne kolem mě, aby otevřel dveře.
Chytí mě paží kolem pasu a zvedne a já kolem něj instinktivně omotám nohy.
Kašlu na to.
Oplácím mu polibek, srdce mi v hrudi buší a žaludek se převrací, jako by ho
hodili do mixéru. Nepřestáváme se líbat, a jakmile jsme uvnitř, Nate zabouchne
dveře a odnese mě k posteli. Položí mě a dopadne nade mě. Někde v koutku
mysli vím, že je tohle špatný nápad, a když se to vědomí vydere na povrch, zatla-
čím Natea do hrudi.
 On na mě zavrčí.
„Nevrč! Jenom chci říct, že tohle není dobrej nápad. Kdybys byl střízlivej,
tohle bys nechtěl.“
Usadí se mi mezi nohama a položí si jednu z nich na bok. „Jsi si tím jistá?“
škádlí mě a přirazí proti mně.
„Rozhodně, protože kdykoli jindy, když jsi střízlivej, se ke mně chováš chladně
a dáváš jasně najevo, co ke mně cítíš.“
Vjede mi rukou pod tričko a pod podprsenku. Sevře mi bradavku, zatímco se
opírá o druhou paži. Dívá se přímo na mě a já se hodně snažím nezvednout
k němu oči, ale selžu.
Nate si olízne rty a uculí se. „Jsem dost střízlivej na to, abych do tebe zasunul
péro, Tillie. Přestaň o tom tak moc přemýšlet.“
Začne proti mně kroutit boky. Kousnu se do rtu, abych zarazila sténání, které
mi uniká z úst. Nate se zvedne, popadne moje legíny a sundá mi je.
„Nate…,“ varuju ho, ale neuspěju, protože mi rukou zakryje ústa.
„Zmlkni, Tillie. Přestaň do prdele mluvit. Potřebuju tě hned teď.“
Sakra.
Nate pokračuje, přejede mi klouby prstů po těle. „Přikývni, jestli to chceš.“
Udělám to. Přikývnu a prohnu záda. Nate vklouzne prsty pod kalhotky a strh-
ne je ze mě. Prsty sevřu povlečení, prohnu záda ještě výš, a když ucítím na poště-
váčku jeho jazyk, jsem ztracená. Nate si hodí mou nohu přes rameno a vklouzne
do mě prstem.
„Nate, já –“
„Uvolni se, zlato. Chutnáš tak zatraceně dobře.“ Zavrčí proti mně a já ho chy-
tím za hlavu. Sundám mu kšiltovku a odhodím ji přes pokoj, než mu zabořím
prsty do vlasů.
„Podívej se na mě, Tillie,“ zamumlá zezdola. Zapomněla jsem, jaký v posteli je.
„Hned, zlato.“
Zvednu se maličko na loktech a zadívám se na jeho obličej zabořený mezi
stehny. Stíny mu dokonale rámují čelist, když proti mně přitlačí celý jazyk. Špl-
hám na vrchol, jsem blízko. „Zarajtuj mi na jazyku, Tillie. Rajtuj na něm jak
na mým péru.“ Svalím se na postel a zakloním hlavu, zatímco mnou v divokých
vlnách trhá orgasmus.
„Tak snadný jako obvykle,“ utahuje si ze mě, když na mě vyleze. „Můžu věřit
těm práškům, co bereš?“
Přikývnu a zrudnou mi tváře.
„Fajn.“ Chytí mě za boky a převrátí mě na břicho. Tvrdě mě plácne po zadku
a pak si omotá moje vlasy okolo pěsti, než mi trhne hlavou dozadu. Skloní se nad
mým tělem a otočí mi hlavu. Ústy se mi přisaje do ohbí krku. Prohnu záda a za-
tlačím zadkem proti němu – zoufale ho chci cítit. Vklouzne do mě zezadu prstem
a já zasténám. Dýchám jen ztěžka.
Vytáhne prst a přiloží mi ho k ústům. „Saj.“
Sevřu rty okolo jeho prstu a okamžitě mě zasáhne sladká chuť. Nate pak prst
vytáhne a znovu mi sevře boky. Cítím, jak klouže kolem otvoru, v podstatě teď
po něm vzdychám a hruď se mi svírá touhou. Potřebuju ho cítit všude. Zasune se
do mě a já se kolem něj okamžitě sevřu.
Nate do mě neúnavně přiráží, vypouští u toho nadávky. Z čela mi kape pot,
když se vytáhne a znovu mě převrátí na záda. Doširoka mi roztáhne stehna
a vklouzne zase dovnitř. Odsud na něj mám dokonalý výhled, na jeho svaly, které
se napínají, jak se pomalu zasouvá a vytahuje.
Olízne si rty a shlédne na mě. Opře se o lokty a tlačí mi pánevní kostí na klito-
ris, zatímco do mě bez přestání přiráží.
„Už…“
„Se mnou, zlato.“ Přisaje se mi na krk a drsně mě kousne. Udělám se, právě
když ztuhne a vystříká se do mě.
Nate se přetočí a setře si pot z čela. „No, sakra, teď už jsem střízlivej.“
Polije mě ledová sprcha. Otočím se k němu. „Byla to chyba.“
„Tillie.“ Nate zavrtí hlavou, než se na mě zamračí. „Proč to sakra říkáš?“
Sklouznu očima na jeho hrudník. „Vstávej!“
„Cože?“ Opře se o loket. „Jsou tři ráno, zatraceně. Nikam nejdu.“
Ušklíbnu se na něj. „Padej do sprchy, Nate.“
Vrávorá do koupelny, očividně není tak střízlivý, jak si myslel. Zatímco je tam
a minuty míjejí, dojde mi, že se teď musím osprchovat taky, protože…
Když vyjde ven s osuškou kolem pasu, pádím do koupelny a skočím do sprchy.
Rychle se vydrhnu. Sleduju, jak se voda barví kalně červeně, a snažím se nepoz-
vracet. Právě mě ošukal s hrudníkem pokrytým krví jiných lidí.
Hnus.
Vylezu ven a osuším si vlasy. Střelím očima po malé koupelně. Sakra. Zapo-
mněla jsem si sem přinést čisté oblečení. Otevřu dveře a vklouznu do temného
pokoje. Z horní zásuvky rychle popadnu kalhotky a první tričko, které najdu.
„Pojď sem,“ zamumlá Nate z postele tichým hlasem.
Trhnu sebou, pak se vydám k posteli a zalezu pod přikrývku. Nate mě chytí
kolem pasu a přitáhne mě k sobě. Za pár minut oba usneme.
 18. kapitola
Tillie
„Počkej!“ vykřikne Madison a zvedne ruku, aby mě zarazila. Přišly za mnou
s Tate dnes ráno. „Takže mi chceš říct, že jste se spolu v noci vyspali a on se ráno
vytratil?“
„Pane jo.“ Tate protočí panenky. „To je fakt šok…“
Nevím proč, ale rozladí mě, že to řekla. Jako bych nevěděla, o co si koleduju,
co se týká Natea, ale on je… no, je to Nate.
Hodím si do pusy cereálie a dívám se, jak Micaela sahá Madison na ústa. „Jo,
ale jak jsem řekla, tohle na věci nic nemění. Nejsem naivní,“ zamračím se
na Tate.
Ukáže mi prostředník. „Taky tě miluju.“ Uchechtne se a vrátí se ke své snídani.
Začne kňučet na Madison, že se chce s Micaelou pomazlit.
„Je to tvoje vina!“ řeknu s plnou pusou a ukážu vidličkou na Madison.
Vystrašeně na mě pohlédne.
Odkašlu si. „Dělám si legraci…“
Uvolní se a pak se zasměje. „Ou.“
/ X V UJ aJ QUNSNSx ZNJ TLNf WJ VNWJ a,
„Proč jsi tak ztuhla?“ zeptám se, jdu přímo k věci.
Madison se mírně usměje. „Toho si nevšímej. To jenom že Bishop a já – To je
fuk. Nedělej si s tím starosti. Promluvíme si o tom někdy jindy.“
Chci na ni zatlačit. Opravdu. Ale nejsem ten typ a ona je zvyklá, že na ni lidi
tlačí kvůli všemu, proto mi to připadá nespravedlivé.
„No, aspoň že škola už je za náma.“ Obrátím oči v sloup. Nedokážu si předsta-
vit, že bych se teď měla prát ještě se školou. Odešla jsem z ní v době, kdy jsem
otěhotněla a unesli mě, ale aspoň Madison a Tate už mají hotovo.
„Máš pravdu!“ vyhrkne Madison a znovu rozehraje svůj šarm. Zadívá se
na Tate, než si odkašle. „Tenhle týden se pojedem podívat na Newyorskou uni-
verzitu, prohlídnout si kampus. Teda já sice budu bydlet s Bishopem, ale chceš se
přidat?“
Zavrtím hlavou, protože svou odpověď už znám. „Ne. Já na vysokou nepůjdu.“
Madison se kousne do spodního rtu. Všimla jsem si, že se z toho asi stal pří-
znak nervozity. / X ‘ N‘ Wx T NZab MSN,
 „Hele,“ kývnu na ni. „Cos mi to chtěla v noci říct, než přišel Bishop?“
Sleduju, jak její pozornost pomalu odlétá do neprobádaného území. „Nevzpo-
mínám si,“ zamumlá zpoza hrnku a znovu se na mě usměje. „Promiň, Till. Muse-
la jsem být příšerně opilá. Co máš dneska v plánu?“
No, nevím. Snad si budu číst obrázkovou knihu, o které nemáš tušení.
Položím Micaelu do postýlky, aby si zdřímla, a začnu v domku uklízet. Nate tu
v noci nadělal nepořádek, povlečení je celé od krve. Nelíbí se mi, že jsem mu tak
snadno podlehla, ale zároveň vím, že nemůžu tomu, co se mezi námi děje, přiklá-
dat moc velkou váhu. S ním je to prostě, jak to je.
Hodím povlečení do pračky v hlavním domě, požádám hospodyni, ať mi ho
přinese, až bude vyprané, a ona souhlasí. Pořád mi připadá divné, že někomu
dávám příkazy, aby udělal něco, co sama zvládám dělat od čtyř let, ale to je fuk.
S povzdechem se svalím na postel a vytáhnu zpod matrace Daemonovu knihu.
Přetočím první dvě stránky, co už jsem viděla, a jdu rovnou na / - A5DE 8E 9 555.
Ten obrázek je divný. Jenom odvodňovací kanál s mírně odsunutým poklopem.
Všechno kolem je rozmazané, aby šeď splývala s poklopem. Do něj je bíle vyryto
slovo. ANZMRaJ ( Otočím zpátky na první stránku s klukem v domě a pak na dru-
hou, s těma ledově modrýma očima.
Nakreslil tohle na Perditě? Daemon tam vyrůstal, takže by to dávalo smysl.
Otočím list na / - A5DE 8E 9 5F a stejnou šedou tužkou je tam vystínováno číslo
446. Číslice zabírají celou stránku, jsou tučně zvýrazněné.
„To je divný,“ zamumlám si pro sebe a vyhrabu se z postele, abych si z lednič-
ky vzala láhev vody. 446 bylo totiž číslo našeho obytného karavanu. Totální ná-
hoda, já vím, přesto je to zvláštní.
Otevřu láhev a znovu nalistuju první stránku. Něco na téhle knize mi v hlavě
roztáčí kolečka. Proč by tohle Daemon dělal? Musel k tomu mít důvod. Daemon
byl na svůj věk až moc chytrý. Upiju vody a podívám se pozorněji na druhou
stránku. Všechno odpluje do pozadí mé mysli, zatímco hledím na ty modré oči
na stránce. „Kdo jsi…“ Zazvoní mi telefon a vytrhne mě z transu. Rychle vlezu
zpátky na postel, knihu hodím pod ni a přijmu hovor, než spadne do hlasové
schránky.
„Haló?“
Ticho.
Zadívám se na mobil – někdo volá z neznámého čísla. Znovu ho přiložím
k uchu. „Kdo je tam?“
Volající zavěsí a já sevřu telefon v ruce. Vzpomenu si, co mi Nate včera říkal
o podivných telefonátech.
 Otevřou se dveře, což mě vytrhne z horečnatých myšlenek. Když uvidím
Natea, ztuhnu. Jasně že je to on. Pouze on by sem vrazil, jako by mu to tady pat-
řilo – a vlastně patří.
„Ahoj,“ pozdravím a podívám se mu do očí.
Okamžitě na jeho tváři vidím, že má za lubem něco nekalého. Takže když vy-
razí přímo ke mně, zvedne mě z podlahy a omotá si moje nohy kolem pasu, ani
mě to moc nepřekvapí. Částečně však ano, protože se to začíná podobat tomu,
jak to vypadalo, když jsme si spolu poprvé začali. Znovuoživené lásky nemívají
moc velkou úspěšnost. Jediné, které vydrží druhé kolo, jsou ty, jejichž jiskra byla
dost silná, aby hořela a doutnala neustále. Měli jsme tohle my? Nejsem si tak
jistá.
Zašeptá mi do ohbí krku: „Potřebuju tě.“ Jeho prostá slova mě zbaví pochyb.
6X’ V UR(
Praštím ho, zakloním hlavu a zadržím smích. „Nemůžeš sem jen tak přijít, říct
,potřebuju tě‘ a očekávat, že pro tebe jen tak rozevřu nohy!“
Roztomile nakloní hlavu a kousne se do spodního rtu. Na obou tvářích se mu
prohloubí dolíčky. „Opravdu? Protože koukej…“ Sevře moje stehna – rozevřená
kolem něj. Uchechtne se a postaví mě zpátky na zem. „Dělám si prdel, Till, klid,
sakra. Přikládáš všemu moc velkou váhu. Rozhodně tě nežádám, abys byla moje
holka, nic takovýho.“ - QJ ’ aJ T S‘ VNaX VX–Wv WNV UR(
Otevřu šokovaně pusu, než ji zase zavřu, a pak ještě jednou, když si uvědo-
mím, co mi to právě řekl. Naštěstí teď Micaela spí, jinak bych mu to pěkně nan-
dala.
Nate přejde k její postýlce. „Stýskalo se mi po ní, zatraceně. Přivádí mě to k ší-
lenství.“
Pořád ještě se rozhoduju, jestli na něj mám, nebo nemám štěkat. „Nikdy jsem
neřekla, že chci být tvoje holka, Nate,“ zašeptám. Rozhodnu se pro neutrální tón,
ale kousavé zakončení každé slabiky dokazuje opak. Nate si toho všimne, protože
není hloupý. Nakloní se přes postýlku a paže se mu napnou, když sevře její okra-
je. Hlavu má skloněnou, pozoruje spící Micaelu, ale sotva mi ta slova uniknou
z úst, zvedne ke mně přimhouřené oči a ušklíbne se. „Fajn. Nechci, aby došlo
k nedorozumění.“
„K žádnýmu nedošlo,“ prohlásím. Možná jsem odpověděla až moc rychle.
„Odpovědělas moc rychle.“
„Táhni do prdele. Už jsi skončil?“ Nesnáším, jak se mi dostává pod kůži, ale
vždycky jsme byli odlišní. Právě proto si pořád myslím, že on a Tate by tvořili
lepší pár. Jejich vztah dává víc smysl, protože ani jeden nemá problém se zahýbá-
ním.
Nate ze mě nespouští oči. „Dnes večer pojedeš se mnou.“
„Cože?“ Založím si paže. „Kam?“
Nate se napřímí. V jeho obličeji nedokážu číst. Co to sakra je s ním a všemi
lidmi s nečitelnými výrazy? Tenhle svět je na pytel. „V devět buď nachystaná.
Máma už ví, že bude hlídat Micaelu.“ Otočí se k odchodu, ale než vyjde ven
a zavře dveře, ohlédne se přes rameno a uculí se. „Hoď na sebe něco krátkýho
a přiléhavýho.“
Odejde a zabouchne za sebou, než mu můžu vynadat. Daemonova kniha se teď
krčí někde v koutku mé mysli, i když její nitky se mě ještě nepustily.
Natáhnu se po mobilu a vytočím Madison. Po pár zazvoněních mi to zvedne.
„Ahojky.“
„Co se dneska večer koná a proč mě má Nate vyzvednout v devět?“
Jestli nedostanu žádné odpovědi z Natea, spoléhám na holčičí pravidla.
„Cože? On tě bere s sebou?“
Zarazím se. „Kam mě bere?“
Když už si myslím, že mi nic neřekne, hlasitě vydechne. „Páni. Fajn, no,
na akci. Začíná se na shromaždišti a – no, uvidíš sama. Bishop je teď tady, ale
hele, můžem si večer promluvit?“
„Proč ne?“ odpovím. Jsem zmatená, proč má potřebu se ptát, jestli si můžeme
promluvit. Obě zavěsíme a já jdu rychle všechno uklidit, dokud Micaela spí.
Už je šest večer, když konečně ležím s Micaelou v posteli a zírám do mobilu.
Vím, že bych neměla.
Chci říct, opravdu vím, že bych to neměla dělat.
Zvednu mobil a stisknu tlačítko volat.
„No, to jsem teda nečekala,“ zavrní do telefonu Peyton.
Vlastní slova mě na okamžik přidusí, proto si odkašlu. „Jo, no…“ Mám důvod,
proč jí volám, a potřebuju se k němu dostat hned. „Kde jsi?“
Odfrkne si a já si vzpomenu, proč ji nemám ráda, bez ohledu na to, jestli je
moje pokrevní sestra, nebo není. „Jako bych ti to snad měla prozradit.“
„Poslouchej.“ Otočím se na druhý bok, když přistihnu Micaelu, jak mě pozo-
ruje. „Musím něco vědět.“
„Hmm, a proč myslíš, že ti řeknu, cokoli potřebuješ vědět?“
„Je mi to fuk, Peyton. Poznám, kdy lžeš a kdy říkáš pravdu, takže se spolehnu
na to.“
Mlčí a pak vydechne. „Fajn, co chceš vědět?“
„Daemon…“
 Telefonem se ozve ječivý smích. Z představy, jak se právě teď tváří, se mi svíra-
jí pěsti. „Ach, drahoušku. O Daemonovi ti nic říct nemůžu. Ale něco ti povím…“
Zase se zarazí. Přetočím se na posteli a shodím nohy na zem. Visím na tom tichu
za konečky prstů. „Nate s tebou manipuluje, to vím. A ve velkým.“
„Proč si myslíš, že mi záleží na tom, jestli se mnou manipuluje? Mezi náma nic
není.“
Znovu se chechtá jako hyena. Fakt ten její smích nesnáším. Bylo to tak vždyc-
ky, nebo je to novinka? „Mezi váma dvěma vždycky něco bude.“ S tím zavěsí
a zanechá mě s tou tajemnou zprávou celou rozladěnou. Vytočím ji znovu, ale
ozve se mi nahraný vzkaz, který tvrdí, že volané číslo je nedostupné.
Typická Peyton. Otočí všechno vzhůru nohama a zmizí.
Ze snahy to rozšifrovat mě vytrhne zaklepání na dveře. Rychle vstanu a otevřu.
„Ahoj!“ povím Eleně, která tu stojí se širokým úsměvem na tváři. „Nejste tu
brzy?“
Zavrtí se a rozhlédne se po pokoji, pátrá po Micaele. „Jo, já vím, jenom se mi
po ní stýská, protože jsem ji celý den neviděla, a taky –“
„Pusť mě dovnitř! Její tetička je tady.“ Kolem nás se protlačí Scarlett, Bishopo-
va máma.
Elena si povzdechne. „– přišla ona.“
Odfrknu si a pokynu Eleně, ať jde za Scarlett dovnitř. Kopnutím dveře zavřu
a vydechnu.
„No, jste tu brzy, ale asi si najdu něco, čím zabiju čas.“
Připravím jim čaj, Scarlett však chtěla kávu, takže jí místo toho udělám kafe.
Ticho je nepříjemné, ovšem je jedině dobře, že je tu i Scarlett. Aspoň to Elenu za-
staví, aby mě obdarovávala auty za půl milionu dolarů nebo penězi.
„Je tak nádherná,“ rozplývá se Scarlett, zatímco svírá Micaelu v náruči.
„Děkuju.“ Usměju se na ni, než si mou pozornost ukradne Elena.
„Těšíš se na dnešní večer?“
Opravdu ne.
 19. kapitola
Tillie
„Kam jedem?“ zeptám se Natea, když vjede na hlavní silnici.
Uculí se, zařadí trojku a šlápne na to. „Na akci. Uvidíš tam Madison a všechny
ostatní.“
„Aha, fajn, ale proč jedu taky?“ Sevřu v prstech madlo dveří. Nenapadá mě je-
diný důvod, proč by mě měl brát s sebou, a zvedá se mi žaludek jednak z toho
rozhovoru s Peyton a jednak z Nateova rychlostního rekordu.
„Máš snad něco lepšího na práci?“ odsekne. Okamžitě k němu stočím pozor-
nost. Čelist má mírně napjatou a zatíná prsty do volantu.
„Cože? Ne. Jenom se divím, proč jsi mě vzal taky.“
Neodpoví, a tak pustím rádio a nechám mezi námi plynout muziku.
Jedeme asi dvacet minut a pak už odbočujeme na dlouhou štěrkovou příjezdo-
vou cestu. Stíní ji stromy a za nimi se do dáli táhne posečená tráva. Přímo
na konci vidím prosklený dům ve tvaru osmiúhelníku se světelnými řetězy rozvě-
šenými po okrajích, které ho jasně ozařují.
„Co je tohle za místo?“ zeptám se a předkloním se, abych líp viděla.
Nate ztlumí rádio, plech se však stále otřásá. „Tohle je místo srazu. Drž se
u mě a od nikoho si neber pití.“
„Cože?“ vydechnu vyděšeně. „Co to je za místo?“
„Říká se mu shromaždiště. Tady noc začíná a končí.“ Zajede před vchod, kde
stojí velký chlap celý v černém a s deskami v ruce.
„Nate!“ zašeptám, když vylézá z auta. Chytnu za kliku a doširoka otevřu dveře.
Uhladím si bílé šortky a hryznu se do rtu. Mám pochybnosti, jestli jsem se vhod-
ně oblékla. Je to neformální, ale tak trochu – těsné.
Nate si mě prohlédne odshora dolů, pomalu se ke mně přiblíží a přitlačí mě
na auto. V pozadí slyším hlasy lidí, ale jsem tak polapená jeho očima, že nedoká-
žu ten kontakt přerušit. Položí mi ruku na stehno a sevře. Z osmihranného bará-
ku se hlasitě rozléhá „The Artist“ od Jaye Seana. Nate mě chytí za stehna a zved-
ne, pak mi položí ruku na krk. Olízne mi spodní ret, než mě do něj drsně kousne.
„Nikam se dnes nezatoulej, YZRWLRYR‘‘ J VNJ ( Víš, komu tohle patří.“ Zakření se
a popadne mě za zadek, jako by chtěl zdůraznit svá slova. Políbí mě, než se
ohlédne. „Aspoň dokud jsem poblíž.“
 Postaví mě zpátky na nohy a zadívá se přes moje rameno. Otočím se, abych
zjistila, na co se kouká. Za námi se objeví Madison, Bishop a Brantley.
„Kde jsou všichni ostatní?“ zeptám se a kývnu hlavou.
Brantley se zazubí. „Tenhle týden jsme na řadě my.“ Zaletí očima k Nateovi.
„Jsi chamtivej parchant. Některý věci se fakt mění.“
Nate mu ukáže prostředník. „Jenom s ní.“
Brantley mu gesto oplatí. „Jo? Vzpomenu si na to příště, až nám bude Vrána
zase poskakovat na pérech.“
Prudce se nadechnu, doufám, že ne moc okatě. 7 MX SN‘ J TZJ F ZvWJ ,
Natea to očividně netrápí, proč by taky mělo. Věděla jsem, co je zač, když jsem
se rozhodla – jak to pěkně podal Brantley – poskakovat mu na péru. Ovšem ne-
můžu popřít, že mě to zabolelo.
Madison zatne zuby. „Nejsem si jistá, jestli se mi zamlouvá.“
„Kdo?“ zeptám se, otrávená, že nevím, o kom se mluví.
Bishop se uchechtne a přitáhne Madison k sobě. „Klid, kotě. Na tebe nemá.“
„Kecá.“ Brantley protočí panenky a projde kolem nás. „Je to ta nejrajcovnější
kost, co jsem kdy viděl. Není to tak, Nate?“ Skoro slyším, jak se Brantley kření.
Už toho mám dost, ale zároveň nesmím ukázat, že to na mě má sebemenší
vliv. Prostě musím zastavit Nateovu přílišnou aktivitu. Samozřejmě že blbnul
s holkami, ale vadí mi, že s touhle evidentně pravidelně a očividně se o ni dělil
s Brantleym – ne že by mě to překvapovalo – a přezdívá jí Vrána. Navíc i Ma-
dison si je kvůli ní nejistá, což není jen tak. Nikdo, a to myslím vážně, nikdo ne-
může způsobit, že si je Madison nejistá v kramflecích. Takže mě rozhodně zauja-
la.
Madison mě zatáhne za ruku. „Půjdem si dát něco k pití, ne? A Brantleyho si
nevšímej. Neudělal to, protože to by bylo odporný, a Nate taky ne. Škádlí tě, ten-
tokrát,“ pošeptá mi do ucha.
Mám nutkání se jí zeptat, co myslí tím XMYXZW“, ale to už mě táhne dál.
„Jo.“ Zadívám se přímo na Natea, zatímco mě Madison vede k prosklenému
domu. „Dobrej nápad.“
Nate ze mě nespouští oči, dokud neuhnu pohledem. 0 XQXMJ WNYUJax’ TvVX(
Rozhodně mu nedovolím, aby si se mnou pohrával.
Velký chlápek u vchodu na nás mávne, ať jdeme dovnitř. Za dveřmi hlasitě
duní „What’s Happenin!“ od skupiny Ying Yang Twins.
„To je diskotéka?“ nakloním se k Madison.
Zavrtí hlavou a táhne mě ke stolu, kde sedí čtyři kluci. Dva jsou mladí, oprav-
du ještě kluci. Musí jim být tak šestnáct. Jsou moc mladí, než aby byli tady. Celý
prostor zabírají stolky a malé bary, a když udělám pár kroků a – Nahnu se přes
zábradlí.
„Do prdele!“
Dole je obrovský zápasnický oktagon. Právě tam probíhá souboj a lidé pokři-
kují a rozhazují kolem sebe prachy. Ten hlučný dav mě ani tak nepřekvapuje,
ovšem ve stínech skryté stoly s bezvadně oblečenými muži ano. Ve vzduchu se
vznáší kouř, jak všichni pozorují souboj s bohorovným klidem. Jeden muž
v koutě s kloboukem na hlavě ke mně vzhlédne a já se zarazím. Okamžitě uhnu
očima.
Madison sleduje, kam se dívám, a podá mi láhev nějakého předem namíchané-
ho drinku. Napiju se a v krku mi okamžitě zahoří vodka.
„Jsi v pořádku?“ zeptá se Madison poté, co do sebe obrátí půlku svého pití.
Otočím se zpátky k zábradlí a dívám se, jak dva chlapi bojují uprostřed ringu.
Oba jsou do půl těla nazí, svalnatí a… „Au!“ Někdo dostal kopanec do obličeje.
Prostorem se vznáší pach potu, kolínské a kouře z doutníků a trávy.
„Tillie?“
„Hmm?“ Otočím se k ní, rty na hrdlu láhve. Dopiju zbytek a ukážu jí prázd-
nou flašku. „Potřebuju další.“
„Oukej, takže nejsi v pohodě,“ zamumlá Madison, pak mě chytí za paži a táhne
mě zpátky ke stolu, kde sedí ti kluci. Ani jednoho jsem v životě neviděla.
Všichni čtyři se na nás podívají a já věnuju jejich vzhledu asi vteřinu, protože
nemám náladu na cokoli hlubšího. Kromě těch dvou asi šestnáctiletých tu vyse-
dávají dva další, kteří musí být o něco starší, asi ve Spyderově věku. Takže jim
bude tak čtyřiadvacet. V uších slyším tiché hučení krve, jak alkohol začíná ovlá-
dat mé myšlenky, a svaly se mi mírně uvolní.
„Co máte za lubem, holky?“ Jeden z těch mladších se na nás usměje a přejede
očima po mém těle. Má hranatou čelist a drzé oči. Nos má mírně nakřivo, což
dodává jeho jinak pěkné tvářičce kousek drsnosti. Ten druhý kluk má dlouhé
vlasy, které se mu kroutí kolem krku, a hromadu svalů. Ti dva starší nosí vlasy
nakrátko, a pokud mám být upřímná, zdá se mi, že jsou si trochu podobní.
„Nic.“ Madison se usměje. „Hledáme něco k pití!“
Ten smělý s křivým nosem ukáže na prosklenou lednici vedle sebe. „Určitě si
něco vyberete, labuti, ale řekni mi…“ Nakloní se blíž a upře na mě oči. „Kdo je
sakra tahle kráska?“
Několik z nich si odfrkne, ale dál pokračují v pokeru.
„To je Tillie a je –“
Skočím Madison do řeči: „– opravdu dobrá v pokeru.“
 Kmitne jazykem a pak ukáže na židli vedle sebe, ale já si sednu na tu vedle jed-
noho ze starších kluků.
Madison mi podá pití a vklouzne na židli vedle toho drzouna. Zamračí se
na mě, ale s úsměvem. Pokrčím ramenem. Skončila jsem s hrou na hodnou
holku pro Natea. On se někde kurví a já mám trčet doma, protože jsem máma?
Přece to, že je holka máma, neznamená, že si nemůže užívat. Chápete, něco jiné-
ho kromě mateřství. Já to tak každopádně udělám.
„Jde na to trochu zhurta,“ zašeptá mi kluk vedle mě do ucha, poté co nám
rozdá karty.
Pokrčím rameny a napiju se. „Je mi to fuk. Hrajem Texas Holdem?“
Přikývnou a já seberu svoje karty. Hrajeme, zatímco dál duní hudba a mizí
v nás další pití.
„Dobrá, holky,“ ozve se drzoun, který se jmenuje Lennox. „Pojedeš se mnou?“
Zadívá se na mě a já se svým omámeným mozkem pokrčím rameny a vstanu
od stolu. Nevím, kam vlastně jedeme, ale teď je mi to úplně jedno. Natea jsem
celý večer neviděla a moje temná stránka si myslí, že pravděpodobně našel tu
svou černovlásku. Ať už je to kdokoli.
Madison mě chytí za ruku. „Neztrať hlavu…“
Vytrhnu se jí. „Nejsem ty, Madi. Nemám ráda hry, pokud sama nehraju.“
Nervózně se hryzne do rtu, pak vstane a nakloní se k mému uchu. „Hele,
musím ti něco říct, ale nechci, abys –“
„Pojď, krásko, pobavíme se…,“ přeruší ji Lennox a chytí mě kolem krku.
Hodím do sebe panáka, co je na stole, a dovolím mu, aby mě odtáhl z tohohle
proklatého proskleného baráku. Pravděpodobně jsem měla pít i vodu, jestli se
chci ráno probrat s nějakými vzpomínkami.
Několik kluků nás následuje ven, když Lennox na dálku otevře maserati. „Na-
skoč si, zlato.“
„Počkej.“ Položím mu ruku na hrudník. Právě zažívám vlnu upřímnosti
a cítím se špatně, že zatahuju toho ubohého kluka do problémů mezi mnou
a Natem. „Víš, kdo jsem?“
Připadá mi, že mě pozoruje, a já si poprvé všimnu modrých flíčků v jeho
očích. Fakt je to pěkný kluk, stejně jako ti ostatní. Za ten poslední rok jsem zjisti-
la, že lidi, co mají něco společného s králi, jsou tak či onak hezcí. Navenek.
Uvnitř jsou docela odporní.
Uculí se, nakloní se k mému uchu a rty se dotkne lalůčku. „Jo, maminko, vím.
Chceš si hrát, nebo co bude?“
Olíznu si rty a střelím očima po těch třech klucích, kteří mě pozorují. „Uvědo-
muješ si, že tě Nate zabije, jo?“ Blafuju. Nateovi jsem ukradená.
Lennox se znovu zakření. „Uvědomuješ si, že právě teď asi šuká Laken, jo?“
„Počkat!“ Zavrtím hlavou, snažím se zbavit té mlhy. „Kdo je to a kolik ti je?“
„Nasedni do auta, zlato.“ Ukáže k maserati.
Olíznu si rty. „Ne. Kdo je Laken?“ Vrána, Laken. Bez odpovědí nikam nejedu.
Chvíli mlčí a dívá se mi do očí, než se uculí. „Laken Sloanová. Tu neznáš –
zatím. A je mi šestnáct.“
Srazí mě realita. Je mu šestnáct a já přece kolébky nevykrádám. „Víš ty co?
Nemám zájem.“ Zamířím na štěrkovou cestu. Hlava se mi točí a dostatečně mi to
nemyslí, aby mi docházelo, co bylo řečeno. Vytáhnu mobil a uvidím zprávu
od Natea.
Nate: Kde sakra jsi?
Vypnu telefon, protože to je fakt chytré. Tohle byl stejně jeho blbý nápad.
Za mnou se objeví světla reflektorů, ale uslyším to auto dřív, než ho uvidím.
Ustoupím k okraji cesty a ukážu řidiči, ať jede dál, jenže nejede. Drží se za mnou
a motor burácí dost hlasitě, aby probudil samotného ďábla. Rozhodně je to V8.
Otočím se a zastíním si před světly oči. Černé s kruhovými reflektory, vypadá to
jako stará kára. Taková, jaké uvidíte v BeLQUNJ f K ‘ RUN. Zarachotí blíž, zastaví
přímo vedle mě. Okna jsou tónovaná, proto nevidím dovnitř, ale i kdyby nebyla,
stejně bych toho moc nerozeznala. Zadní okýnko sjede dolů, zatímco kolem mě
burácí hluboké vrčení motoru. Skoro si musím zacpat uši, jaký je to rachot.
Vzadu sedí tři kluci a – Přimhouřím oči. „Hm, jsem netušila, že je dnes
Halloween?“
Zadní dveře se otevřou a udeří mě do nohy.
„Auvajs!“
Znovu k nim zvednu oči, všichni mají pomalované tváře jako o svátku Día de
los muertos. Černou a bílou barvou s průsvitnými kontaktními čočkami. Ani
omylem bych je nepoznala, kdybych je viděla znovu.
„Tillie, nasedni sakra do auta.“
No, ten hlas poznám.
„Nate?“
Ruka mu vyletí a vtáhne mě na sedadlo.
„Co to děláš?“ ječím a spadnu nejen přes Nateův klín, ale přes nohy všech
ostatních, co tu sedí.
Nate zabouchne dveře, popadne mě za zátylek a plácne mě po zadku. Tvrdě.
Ozve se hlasité PLESK doprovázené mým výkřikem.
„Nate!“
 Moje krátké bílé šortky povyjely pravděpodobně dost vysoko, aby odhalily
křivky mého obřího zadku.
„Říkal jsem ti, kurva, aby ses ode všech držela dál, zatímco jsem tady, a tys
udělala co?“
Opřu se o loket, pokouším se napřímit, ale ten kluk, na kterém ležím, se
napne, když mu loket zabořím do tvrdých svalů na stehnu.
„Zvedni mě…,“ zasténám.
Shodí mi nohy z klína a přidrží je. Rty se mě dotkne na zátylku. „Cos udělala?“
Polknu a olíznu si rty. „Nech mě, ať si sednu.“
Nate odstrčí moje nohy, které dopadnou na podlahu, a posadí se.
Maličko se zvednu a zadívám se na kluka, na jehož klíně sedím. „Kdo jsi?“
Potom pohlédnu do zpětného zrcátka a oči mi sklouznou na řidičův krk, kde
uvidím povědomé tetování démona. Právě když mi dojde, kdo to je, všimnu si,
jak se Brantley do zrcátka uculí.
„To je tvoje kára?“ Mělo mě napadnout, že Brantley bude vlastnit něco takové-
ho.
Uchechtne se, zařadí dvojku a vystřelí s námi na silnici.
Otočím se a zamračím se na toho kluka, na němž sedím. „Kdo jsi ty?“
„Uklidni se, sakra. Bishop. Nemám v plánu do tebe zasunout…,“ odmlčí se,
„v tomhle životě.“
Maličko se uvolním, protože má pravdu. To by neudělal. Podívám se na Natea,
který z okna pozoruje stromy, ruce v klíně zatíná do pěstí.
„Kam jedem?“
Nate neodpoví, dál si hraje na nevšímavého. A já se velmi snažím neprohlížet
si jeho silnou čelist a krk.
„Seš na honu, bu-bu-bu, a nechtěl bych být tebou, protože to nikdy nekončí
dobře,“ odpoví kluk na předním sedadle. Jeho hlas okamžitě poznám. Je to Hun-
ter, Madisonin brácha. No, je to pro mě ještě stále novinka, takže netuším, jestli
mu můžu říkat její brácha, ale to je fuk. Navíc jsem pořád opilá.
„Je mi divně.“ Zakývám se Bishopovi na klíně.
Chytí mě kolem pasu. „Krucinál! Jsi v pohodě?“
„Hmm…“ Stisknu rty k sobě, abych to „hm“ ukončila. „Nejsem si jistá. Asi ne.
Není tu moc horko?“ Začnu si ovívat obličej, abych zchladila najednou horkou
pokožku. Tváře mi v tom vedru hoří.
Zvednu oči k Bishopovi. „V té masce vypadáš sexy. Nevím, nějak to ke mně
promlouvá.“ Pot mi stéká mezi ňadry. Chytnu lem trička do rukou, stáhnu ho ze
sebe a hodím dopředu, Brantleymu na klín.
 „Sakra!“ Brantley ho chytí a ve zpětném zrcátku se na mě zadívá. „Nate, podí-
vej se na ni. Hned.“
Nakloním se dopředu a prohnu záda, takže trio vzadu vidí jen můj zadek. Pus-
tím stereo. Z reproduktorů zaburácí „Devil’s Night“ od kapely D12. Zavřu oči,
zavrtím se a vrátím se zpátky Bishopovi na klín. Nate mě ovšem strhne k sobě.
Někdo se uchechtne. Nate mi sevře bradu a zakloní hlavu, aby mi viděl do tváře.
„Vzala sis něco?“
Vytrhnu se mu. „Co tím myslíš?“
„Šňupla sis něčeho, nebo něco spolkla?“
Zmateně stáhnu obočí. „Cože? Ne. Jenom jsem pila. Víš, že drogy nemám
ráda.“
Zadívá se na Bishopa, pak zavrtí hlavou a obrátí oči v sloup. „Jo, kotě, jasně.“
Otočí se zpátky k Bishopovi. „Když je na tom takhle, bude to celý trochu složitěj-
ší.“
Bishop se zasměje. „Bože, jak já teď miluju karmu.“
„Trhni si.“ Nate na něj vystrčí prostředník.
Muzika mě unáší. „Kam jedem?“
Nate na mě upře oči – konečně. Ale když teď mám jeho pozornost, nejsem si
jistá, jestli ji chci. Je naštvaný. „Uvidíš.“
Vím, že kvůli té dunící muzice v autě kluci neuslyší nic, co si mezi sebou řek-
neme. Hledím mu do očí a ignoruju to, jak se mi svírá žaludek, čím déle mě drží
jako v transu. Můj čas je limitovaný, stejně jako uvězněného motýla.
„Zlobíš se na mě?“ Nevím, proč je to to první, co ze mě vypadne, ale už je to
tak.
Nate zatne čelisti tak, že se mu na okrajích malinko rozšíří. Když mi dojde, že
mi neodpoví, položím mu hlavu na rameno. Je mi fuk, jestli ji tam nechce, prostě
ji tam nechám. Teď se musím jen držet, abych neusnula.
O dvacet minut později přijíždíme k domu s vysokou bránou. Dokonale pose-
čený trávník lemuje stará cihlová zeď. Brantley spustí okýnko, mírně se z něj vy-
kloní a zadívá se přímo do kamery. Nate má ruku položenou na mém stehně,
snažím se to však ignorovat a zavrtím se mu na klíně. Sevře mě pevněji a přitisk-
ne mi rty k zátylku.
„Ztrácím s tebou trpělivost, Tillie. Šel jsem na tebe zlehka, co se týká tohohle
světa, ale to se za chvíli změní. Až dnešní noc skončí, budeš přede mnou utíkat.“
Nejsem schopná se tím zaobírat, tak ho ignoruju. Brantley po mně hodí moje
tričko. „Tohle asi budeš potřebovat.“
O dvě minuty později už mám tričko na sobě a jedeme dál po štěrkové cestě.
Ta se pomalu zužuje a stromy se nad námi sklání. Naskočí mi husí kůže. Když
vás vezou do neznáma, začnete střízlivět. Brantley konečně zastaví, pod námi
však pořád burácí těžký motor a reflektory osvětlují řadu stromů před námi. Se
zastřenou myslí se v duchu ptám, co se dnes v noci vlastně děje, než o tom ovšem
můžu víc přemýšlet, Nate mi znovu přitiskne rty k zátylku. Cítím na kůži jeho
úsměv.
„Vzpomínáš, jak Madison nadávala na ty hry, co hrajem?“
Kousnu se do spodního rtu. „Jo.“ Zalétnu očima k Bishopovi, který mě bedlivě
pozoruje.
Nate se uchechtne, roztáhne mi ruku na břiše a druhou prudce otevře dveře.
„No, tak teď jsi hračkou ty. Utíkej.“ Vystrčí mě ze dveří. Otočím se a zlostně
na něj pohlédnu.
„Přivezl jsi mě sem v těchhle hadrech, abyste si se mnou hráli? Tak to teda ne,
Nate. Já nejsem Madison!“
Nate vystoupí z auta. Slyším, jak se zavírají i ostatní dveře. „Ne, proto to nedě-
láme. Ale když už jsi tady, tak si zahrajem, zlato. Deset.“
„Trhni si.“
Uculí se. „Pořád tak divoká. Osm.“
„Přeskočils devět.“ Protočím panenky. Ze všeho toho alkoholu jsem troufalá.
Rozhodně jsem ho neměla vypít tolik.
„Dva.“
Střelím po něm očima.
Ty jeho potemní. „Utíkej, princezno.“
Jak jsem omámená, prohlížím si umělecky vyvedenou lebku na jeho obličeji,
dokonale precizně namalovanou, a úplně zapomenu, co právě řekl. Pouze však
na vteřinu, protože odněkud za mnou se ozve srdceryvný výkřik a šokuje mě tak,
až se mi nohy dají samy do pohybu. Než si to pořádně uvědomím, běžím nezná-
mým lesem a po spánku mi stéká pot. Nohy mi bolestně kladou odpor, chodidla
trpí ve vysokých kozačkách a z toho rychlého pohybu se mi točí hlava. Poznání
do mě narazí jako nečekaná vlna pravdy, hrozí, že mě stáhne dolů a utopí v moři.
Jejich bláznivé hry mají vždycky důvod. Proč jsem tady?
„Ne! Ne! NE!“ ozývá se lesem znovu ten vřískot, až mi vstávají všechny chlupy
na těle.
/ X ‘ Nab TbZcJ MSN,
Zastavím se a setřu si pot z čela. Jak jsem se dostala od popíjení sem, k běhu
po zatraceném lese před těmi nejnebezpečnějšími kluky, co kdy žili, zatímco
někdo zpovzdálí vříská? Možná to jenom hraje?
 Otočím se a vteřinku zkoumám okolí. Všude je ticho, kromě toho, jak se ztěž-
ka nadechuju, neslyším nic. Běželi vůbec za mnou? Nebo i to pro ně byla hra?
Madison říkala, že rádi hrají hry, a v podstatě je přirovnala k Hádankáři, jenže já
si připadám spíš jako ve filmu CJ d ) 4 ZJ X Y N–Rax. Už jen chybí, aby sem přijela
loutka Billy na tříkolce.
„Pomoc! Prosím!“
Ten hlas vychází z jednoho místa, tak se rozhodnu jít za ním. Běžím směrem,
odkud se ozýval. Moje bílé šortky budou, než tahle noc skončí, zničené. Sevřu
kůru stromu a zpomalím, když zahlédnu oranžové třepotání burácející ve vzdu-
chu. Vatra. Sklouznu pohledem stranou, kde je v kleci zavřená holka. Paže má
omotané okolo kolen a houpe se na místě jako uvězněné zvíře. Kolem očí má za-
vázaný špinavý hadr a ruce a nohy má provazem svázané dohromady. Až odsud
vidím, že tam, kde se jí provaz otíral kůži, se jí vytvořily puchýře, jako by už tak
byla nějakou dobu. Sklopím oči k podlaze klece, kde přes okraje prosakují skvrny
od moči. Udělám krok vpřed, ale zarazím se. Příliš jsem se soustředila na ni a ne-
sledovala, co se děje kolem ní. Zadívám se na muže stojící okolo ohně. Všichni
na sobě mají pláště s kapucí staženou do obličeje. Spočítám je. Dostanu se k deví-
ti, když mám pocit, že se mi zvedne žaludek. Jeden z nich stojí přímo naproti
mně, na opačné straně vatry, a když pomalu zvedne hlavu, nevidím mu sice
do očí, ale rozeznávám z jeho tváře dost, abych poznala pomalovaný obličej Día
de los muertos. Uculí se a zadívá se na mě, dál však klopí hlavu. Ruka mi šokem
vyletí k ústům. Opravdu mě to však překvapuje?
„Ach, pojď sem, YZRWLRYR‘‘ J VNJ .“ Nate na mě ukáže prstem, ať jdu za ním.
Zavrtím hlavou a o krok ustoupím. Oči mi klesnou na jeho nahý hrudník, kde
má plášť zavázaný kolem krku.
Pobaveně nakloní hlavu. „Nemůžeš nám utéct, Tillie, to dobře víš.“
Ta holka znovu zakřičí. „Prosím, pomoz mi! Prosím!“
Ustoupím o další krok, jenže narazím do tvrdé hrudi. Zaječím a prudce se oto-
čím, právě když mi na ústech přistane ruka a zavře mi pusu. Zahlédnu tetování
na jeho krku. Je to Brantley. Madison je blázen, tihle kluci nejsou jen děsiví.
Slovo děsiví zdaleka nevystihuje úroveň temnoty, kterou šíří. Jsou to zvrhlí niče-
mové. Zatnou do vás drápy, aniž by se vás dotkli, a vysají z vás duši.
„Drž hubu, Tillie, a dělej, co se ti řekne.“ Otočí mě tváří k ostatním a postrčí
mě dopředu tak, že mě šťouchne pérem do zadku. Přiloží mi rty k uchu. „Chtěla
sis hrát s velkejma klukama, zlato, tak si pohrajem.“ Sevře mě silněji kolem úst.
„Víš, kdo je tahle holka?“
„Ššš,“ uchechtne se Hunter, který stojí vedle Natea. „Nepokaz to.“
 Zadívám se na tu holku, zatímco mi horko z plamenů olizuje kůži. Nepozná-
vám ji. Měla bych ji znát?
Nate pořád mlčí, jenom mě pozorně sleduje. Rozhlédnu se kolem. Za tou klecí
stojí velký pick-up, myslím, že je to Ford Raptor. Má vyklopená zadní dvířka.
Okolo ohně jsou rozmístěné obří kmeny, které slouží k sezení.
„Co se tu děje?“ zeptám se a odkašlu si.
„Tillie,“ ozve se z klece tichý šepot. „Ona je tady, že jo?“ zakřičí ta holka.
„Pusťte mě ven! Prosím, pusťte mě ven!“
Nahnu hlavu k té holce, celá se sevřu úzkostí. „Jak víš, kdo jsem?“
Nate se mi postaví do cesty, takže musím s analýzou té mladé holky přestat.
„Znám tě, znám tě! Znám tě. Zatraceněěě!“ vříská ta dívka zoufale.
Nate mi položí ruku na obličej, místo láskyplného gesta mi však sevře tváře.
Narovná ramena. Pozoruju ho, jak ohrne rty a vycení zuby. Znám tenhle postoj,
už jsem ho viděla mnohokrát. Jako by se na povrch vydral zcela jiný Nate. Děsí
mě to každým možným způsobem, kterým mě to děsit může. Právě tahle jeho
stránka z něj dělá druhého ve velení mezi králi. Proto je Bishopovou pravou
rukou.
„Sedni si,“ zavrčí na mě tiše příkaz. „Poslední varování, Tillie.“
O krok ustoupím a posadím se na kmen. Oči mi stále bloudí k té zajatkyni, ale
než se můžu na něco zeptat, z lesa se ozve smích. Přichází další banda mladých
lidí. Mají stejně pomalované tváře. Jejich smích ustane, když mě uvidí. Zvednou
oči ke králům. Těm, které znám.
„Pane jo,“ uchechtne se jeden z nich a zavrtí hlavou. „Vy jste fakt přivedli
CabYZbV na sraz?“ Zvedne oči k tomu, kdo si myslím, že je Bishop. „Tvůj fotr
o tom ví?“ Připadám si v nevýhodě. Jsme tu dvě holky, z toho jedna v kleci. Zby-
tek jsou kluci, a některé dokonce ani neznám. Ne že by na tom záleželo, protože
ti, které znám, jsou děsivější než kdokoli jiný, koho jsem v životě potkala. Mám
nutkání zeptat se Bishopa, kde je Madison, ale rty mám jako slepené, zapečetěné
strachem. Asi.
„Tohle mi nemůžete dělat!“ zakřičí holka mezi vzlyky. „Jsem… To nemůžete!“
„Co se tu děje?“ Zlostně pohlédnu na Natea.
Jeden z těch nových kluků se zasměje a posadí se vedle mě. „Je to labuť, samo-
zřejmě.“
„A co?“ odseknu, zlost mi dodá kuráž. „Madison všechny ty kraviny zrušila.“
„Až na…“ Kluk se ke mně nakloní, rty přiblíží k mému uchu.
Nate zavrčí. „Dávej pozor, co děláš, štěně, jinak ti ty rty vyrvu z obličeje.“
Kluk se malinko odtáhne, ale pořád je dost blízko, aby mohl šeptat. „Někteří
rodiče stojí za hovno, Tillie, a ti její jsou nejhorší.“
„Jak?“ Pohlédnu mu do očí. Protože mi odpovídá, hodlám toho z něj vymáčk-
nout co nejvíc. „Jak jsou ti její nejhorší?“
Odtáhne se ještě víc a sklopí oči k mým rtům. Teprve tehdy si uvědomím, kdo
to je. Ten kluk z dřívějška. Lenny? Lennox? Už jsem jeho jméno zapomněla. „Je
Vitiosusová.“
„A co?“ Čekám, co za bombu z něj vypadne, ale Nate nás přeruší.
Chytne mě za ruku a zvedne, pak mě otočí tváří k té holce a položí mi ruku
na břicho. Druhou mi sevře vlasy do pěsti a nakloní mi hlavu na stranu. „Podívej
se na ni, zlato,“ zašeptá slabě proti mému krku. „Podívej se. Jak je zoufalá, necha-
ná nám napospas. Je další známá labuť, jen o dva roky mladší než Madison. Víš,
co to znamená? Hmm?“
Neodpovím. Jsem v podstatě připravená ho kopnout do koulí a zachránit tu
ubohou holku.
„Odpověz mi, Tillie.“ Potáhne mě silněji za vlasy.
„Ne!“ vydechnu. „Netuším, co to znamená.“
Uchechtne se a vzápětí ucítím, jak mi zatne zuby do kůže na krku. Plácne mě
po zadku a odstrčí před sebe. „Znamená to, že její rodiče se rozhodli, že ji nechtě-
jí, a pokud se jí nikdo jiný z její rodové linie neujme,“ střelí očima po Brantleym,
než je zase sklopí ke mně, „bude poskakovat.“
„Poskakovat?“ odfrknu si. „Ale proč jsi sem přivedl mě? Proč, Nate?“
Zasměje se a z toho zvuku se mi útroby sevřou strachy. „Protože chci, abys vi-
děla, proč je důležitý mě poslouchat. Prohlídni si tuhle scénu, Tillie. Zapamatuj si
ji.“
Obrátím se k Brantleymu. Pozoruje tu holku a přejíždí si prstem po horním
rtu.
„Brantley!“
Nepodívá se na mě.
„Brantley!“ zopakuju ostřejším hlasem.
Konečně se ke mně otočí a přimhouří oči. „Co je?“
„Ty jsi Vitiosus. Ujmi se jí ty.“
Všichni zmlknou a já si toho nejdřív nevšímám. Ani mě nenapadne přemýšlet
nad tím, proč všichni najednou ztichli. Dokonce i ti noví kluci, kteří sem přišli
později, přestanou mezi sebou mluvit. Jako by jim nevadilo, že je tu holka v kleci,
připravená – ať už se jí mělo stát cokoli.
Brantley na mě dál zírá, ani nehne brvou. „Já nechci.“
Nate si strhne plášť a protáhne si krk, očima sjede po mém těle. Poprvé si
všimnu, že má hrudník od krve. Hřbetem ruky si otře pusu, nespouští ze mě při-
tom oči. „Nepleť se do toho, Tillie.“
„Přivedls mě sem ty, Nate,“ odseknu a otočím se zpátky k Brantleymu, který
mě pořád pozoruje.
„Chceš, abych ji zachránil?“ zeptá se Brantley s postřehnutelným zaváháním,
jako by se divil, proč bych měla chtít zachránit lidskou bytost. „Tillie, za to, že
nám spadla do klína, může tvoje matka. Kdyby tu byla a dělala svou práci, tak
bysme se nemuseli o tuhle holku postarat.“ Jeho poznámky o Katsii si nevšímám.
„Prosím,“ řeknu a nespouštím z něj oči. Brantley nemá nejbližší rodinu. Jeho
otce zabila Madison za to, co prováděl jí a Brantleymu, když byli ještě děti. Matka
mu zemřela, když byl malý. Přece mít aspoň někoho musí být lepší než nemít ni-
koho. „Jsi sám, Brantley. Můžeš vzít někoho k sobě.“
Brantley přimhouří oči a ďábelsky se ušklíbne. Nakloní se ke mně a pohladí
mě ukazováčkem po tváři. Po zádech mi přeběhne mráz. „Ts, ts, ts…“ Chytí mě
prsty za bradu a zakloní mi hlavu. „Pročpak si myslíš, že jsem sám?“ AZX V f aw
YXf WvVTe f J VZJ f x J – c VXZTb TX‘ ax,
Náš oční kontakt přeruší hlas, který jsem neslyšela už hodně dlouho.
„Čas vypršel. Udělejte to.“
Otočím se a zadívám se na ni. Vysoká, s dlouhými tmavými vlasy a takovou
vrstvou make-upu, že by mohla být modelkou ze Sephory. Podpatky má stejně
vysoké jako to pravítko, co má strčené v prdeli.
Khales.
Zatnu čelisti, napřímím se a rozběhnu se k ní. Uvidí mě a na vteřinu se jí
v očích mihne strach, než se rychle vzpamatuje. „Ale, ale, ale, jestlipak to není ten
malej růžovej skřítek.“
„Fakt roztomilý.“ Zasměju se, zavrčím a natlačím se na ni, nos na nos. „Ovšem
my dvě máme nedokončenej byznys.“
Khales zatne zuby. „Skončily jsme. Teď jsem s Hectorem, nebo jsi zapomněla?“
Ušklíbne se a já musím zatnout pěsti, abych ji nepraštila přímo do obličeje. „Ne-
můžeš se mě dotknout.“ Zalétne znuděnýma očima za moje rameno k Nateovi
a Bishopovi. „Ukončete to s ní. Potom sem pošlu úklidovou četu a nezapomínej-
te, kluci, dnes ještě máte práci.“ Rozhlédne se po nich všech. „A potřebujeme ji
mít hotovou celkem rychle.“ Mrkne na Bishopa. „Tak zatím.“ Zmizí stejně rych-
le, jako se tu objevila. Otráveně zaječím a pak se otočím k Bishopovi, který ji
s jedem v očích sleduje, jak odchází.
„Jak je možný, že tu čubku ještě nikdo nezabil?“ vykřiknu a máchnu kolem
sebe rukama.
 Bishop na mě pohlédne. „Dobrá otázka.“
Rázně vykročím k té holce v kleci, uchopím mříže a pomalu si kleknu. „Dosta-
nu tě ven, jasný?“
Neodpoví a ret se jí chvěje.
„Jak se jmenuješ?“ zeptám se, zatímco v duchu vymýšlím plán, který by nás
nedostal do klece obě.
„Bailey. Bailey Rose Vitiosusová.“
„Fajn, Bailey, dostanu tě odsud.“ Vstanu a otřu si bláto z kolen.
Brantley mě pozoruje. Zatne čelisti, potom protočí panenky a dlouhými kroky
mezi námi zkracuje vzdálenost. Ach, kruci.
„Dobrá, ale přísahám, Tillie, jsi za ni zodpovědná.“ Zadívá se na ty nové kluky,
kteří sem přišli později, na ty mladší. Zakření se – je to ten typ úšklebku, co by
odzbrojil i ďábla.
Dva kluci si vymění ustarané pohledy a přísahala bych, že jsem viděla, jak jim
párkrát poskočil ohryzek.
„Hádejte co, hoši?“ Všichni se zadívají na Brantleyho. „Zdá se, že budete mít
tu čest mít ve svém ročníku první holku z Elitního klubu králů, teda až celí po-
sraní projdete v prosinci iniciačním procesem.“
„Kolik je jí? Jak jsou staří?“ Jestli mi ti malí zmetci lhali…
Brantley se zasměje a vytáhne z kapsy klíče od visacího zámku. „Je jim šest-
náct. Mají za sebou první přijímací proces, ale druhý ceremoniál podstoupí až
posledního prosince. Tehdy se z nich oficiálně stanou králové. A protože Ma-
dison změnila historická pravidla, jedna rodina přišla s tím, že mají dceru a že ji
přestěhují do Riverside.“
Potřesu hlavou, informace se na mě valí, ale vpíjím je jako žíznivá děvka
prahnoucí po dalších. „Tenhle svět je postavenej na hlavu.“
„Jmenuje se Bailey, ale říkají jí taky Vrána…“
Zajímavé. Teď už chápu Madisoninu poznámku, že by to bylo XMYXZW“. „Podle
mě vypadají starší…“
Brantley obrátí oči v sloup. „Málem jsi šukala s šestnáctiletým, no co.“ Nebudu
si toho všímat, protože tohle je Brantley.
„Co bude s tou Vránou? Bude z ní král jako oni? Nebo královna?“
Brantley se ke mně otočí, prsty mě chytí za bradu. „Copak jsi na to ještě nepři-
šla, Tillie? Jsi přece zatraceně chytrá. Chytřejší než kterákoli holka, co znám.“
„To není zrovna kompliment, Brantley. Ty nešukáš moc chytrý holky.“
„Aha, opravdu?“ Povytáhne obočí, ale napůl se přitom usmívá.
Nevšímám si toho a on pokračuje: „V aXVQUNsvětě je jen SNMWJ královna.“
 „Madison.“ Přikývnu, tu odpověď už znám.
Brantley otráveně zabručí a přiloží mi ukazováček na čelo. „Ne, ne Madison.
Ta je Bishopova královna, ale to je všechno. V tomhle světě jsi královna ty. Prá-
vem i krví.“
? NV aX ‘ J TZJ VUbcx,
Brantley otevře dveře klece, ale ta holka mlčí, je zaražená. Otočí se ke mně
a ukáže na ni. „No, odvez ji ke mně. My ještě musíme na to setkání.“
„Jak? Nejsem tu autem. Přijela jsem s váma.“
Pokrčí rameny a hodí mi svoje klíče. „My máme čím odjet.“ Instinktivně se
rozhlédnu po Nateovi. Toužím po tom, aby mě utěšil. Moje tělo po něm prahne
jako těžký závislák, mohlo by se jím předávkovat. „Už je pryč, Tillie. Schovej si
ten dychtivej výraz.“
Zabručím a obrátím se k té holce, než se prudce otočím k Brantleymu. „Po-
čkej!“
Zastaví se, už by skoro zmizel v lese. „Co je?“
„Jak se dostanu zpátky?“
Ukáže k mýtině, odkud jsem přišla. „Jdi rovnou za nosem. Není to daleko, oči-
vidně.“
Mávnu na něj a pak klesnu na kolena, abych pomohla té dívce.
„Promiň, tohle může bolet.“
Sundám jí hadr z očí, pomalu ho rozvážu. Odhodím ho na zem a nevšímám si
pachu staré moči a výkalů. Obrátím pozornost zpátky k ní. „Pojďme…,“ odml-
čím se. Její oči. Jsou podmanivé, ale hlavně povědomé. „Neznám tě?“
Opatrně mě pozoruje, její jasně modrozelené oči hledí do mých. Povzdychne
si a zavrtí hlavou. „Ne.“
Je opravdu krásná. Teď už chápu, proč si je kvůli ní Madison nejistá. Přestože
byla v kleci, je špinavá a páchne močí, vypadá, jako by sešla z přehlídkového
mola spodního prádla.
„Ale předtím jsi řekla moje jméno, že?“
Připadá mi, jako by v mém obličeji něco hledala. Nebo se rozhoduje, jestli
ke mně má teď být upřímná, nebo lhát. „Slyšela jsem krále, jak o tobě mluví, to je
všechno…“
Mám pocit, že lže, jenže v tuhle chvíli nemám čas z ní vymáčknout pravdu.
Rozvážu jí provaz na kotnících a vezmu ji za ruku. „Pojď, odvezu tě domů.“
„Ale já tam nemůžu. Moje máma a táta, oni…“
Zavrtím hlavou. „Brantley – ať už je tvůj kdokoli – tě vezme k sobě.“
„Brantley je můj bratranec. Jenže proč by to dělal? Běhá mi z něj mráz po zá-
dech.“
Chytím ji za paži a vydám se s ní směrem, který mi ukázal Brantley. „To nám
oběma, holka, to nám oběma.“
Procházíme mezi popadanými větvemi, když uslyším šustot.
„Ššš,“ šeptnu a zastavím Bailey v pohybu. Nemluvila, ale aspoň je dost chytrá
a nenadělá víc hluku tím, že by mě na to upozornila. „Hmm.“ Pokrčím rameny
a znovu se vydáme dál mezi stromy. Zvedne se vítr, mrští mi vlasy do tváře.
Začne mi být zima. „Kdybysme si mohly pospíšit, bylo by to super.“
Najednou uslyším tak hlasité rány, až poskočím. Přísahám, moje hlava je pře-
hnaně dramatická. Bailey se ani nehne, jako by se ničeho nebála. Hlasité bouch-
nutí se ozve znovu. Zadívám se doprava, odkud to přichází.
„Prostě pojďme dál…,“ navrhne Bailey a vede mě opačným směrem.
AZv‘ T! Jako by neúnavně třískaly dveře. Zavíraly se a otvíraly.
„Vážně,“ odbude to Bailey. „Jsou to pravděpodobně jenom nějaká vrata
od stodoly, nebo tak něco.“
Než se můžu zamyslet nad tím, co říká, už mě nohy nesou za tím zvukem.
AZv‘ T!
AZv‘ T!
Zrychlím, dám se do klusu a Bailey táhnu za sebou.
Zvuk se ozývá čím dál blíž, srdce mi buší čím dál rychleji a po obličeji mi stéká
pot. Přede mnou je malá mýtina, a tak odstrčím větve stranou, sáhnu po mobilu
a rozsvítím baterku.
Natočím ji k tomu zvuku a ztuhnu. Ty zašlé dřevěné dveře, ty schody k nim.
Ta hliníková střecha na malé chatě.
Tohle je ta chatrč, kterou nakreslil Daemon do knihy.
„Co to je?“ vydechnu a nakloním hlavu, abych líp viděla.
„Tillie, měly bysme odsud vypadnout,“ řekne Bailey a rozhlíží se kolem.
Její strach chápu. Nedivím se jí. Vždyť byla kdovíjak dlouho zavřená v kleci
a čekala, až se naplní její osud.
„To nic. Už jsem tohle místo viděla…“ Přistoupím blíž, pod podrážkami mi
šustí vlhké listí. Vítr hvízdá sladkou ukolébavku, vplétá mi ji do vlasů, ale jako
přerušená nahrávka to náhle přestane, když se mě Bailey dotkne na paži.
Otočím se k ní. „Co je?“
Dívá se na mě se strachem v očích, horečnatě jimi zabloudí za moje rameno
k chatrči. „Musíme odejít, Tillie.“
Přimhouřím oči. Čím déle jsem s touhle holkou, tím víc roste moje podezření,
kolik toho ví. Vytrhnu se jí a otočím se zpátky k chatě. Nedá se tam bydlet, sotva
v tom větru stojí. Opatrně se k ní blížím, rozhlédnu se po dvorku. Je tu plechová
stříška, která vede ke staré garáži, ta však v knize nebyla. Vepředu je studna se
starým rozbitým vědrem visícím na provlhlém provazu. Střelím očima k před-
ním dveřím, přes které se mihne tmavý stín.
„Tillie!“ zaječí Bailey, ale moc pozdě.
Rozběhnu se přímo ke schodům, vezmu je po dvou, srdce mi v hrudi buší. Ne-
všímám si protestujících prken a staré dřevěné verandy a kopnu do dveří, které
tu tak třískaly. Stanu na prahu. Všechno na mě uvnitř křičí, ať vezmu nohy na ra-
mena, že sem nepatřím, jenže rebelka ve mně se mé logické stránce vzpouzí. Za-
sunu prst do dírky, co tu zbyla po klice. Po obloze se proženou blesky, zuřivě
udeří hrom, téměř jako by si příroda stěžovala, že tu jsem.
„Haló?“ zavolám a zatlačím do dveří.
Připadám si jako děsný pitomec – chápete, jako ten, kdo řekne haló, poté co
vejde tam, kde nemá co pohledávat. Je to taky obvykle pár minut předtím, než ho
někdo zavraždí. Posvítím si mobilem do místnosti a zalapám po dechu. Kolena se
mi třesou, hrozí, že se pode mnou podlomí. Před starým ohništěm stojí rozerva-
né křeslo. Z potrhaných švů vylézá molitan, dokazuje, že se nepoužívá. Je to stej-
né křeslo jako v té Daemonově knize. Oči mi padnou na ohniště, protože se zdá,
že tu není nic jiného, co se nábytku týče. Je tmavé, jako by proti jeho rámu byla
zabetonovaná omítnutá černá tabule, ale mhouřím oči, abych na to viděla líp.
Něco se uvnitř zatřepotá, je to příliš malé, a tak mě napadne, že se mi to možná
jenom zdálo, na druhou stranu to bylo dost velké, aby to upoutalo mou pozor-
nost. Vzlétne to a tehdy mi dojde, že je to světluška. Je podivné, že je světluška
tady, v tomhle počasí. Znovu se zatřepotá, dost, aby její světlo zasáhlo správný
úhel. Světlo broučka naruší nějaký obrys, a když udělám krůček blíž, skoro si
myslím…
„Kdo je tu?“
Udělám další krok, když mi na ústech přistane dlaň. Někdo mě vytáhne ven
z chatrče a přitlačí mě k vnější stěně. Mračí se na mě Nate, pevným tělem se tisk-
ne proti mně. Rozhlédnu se, kde je Bailey, ale nikde ji nevidím.
„Proč tě vždycky najdu, jak se dostáváš do maléru?“
Pokusím se vytrhnout mu tvář ze sevření, jenže mě nepustí. Povolí jen malin-
ko, abych mohla odpovědět. „Možná proto, že máš blbý zvyk nechávat mě sa-
motnou.“
Střelí očima po pootevřených dveřích. „Nechci sakra, aby ses tu potulovala
beze mě – zejména když jsme ti nařídili, že máš jet přímo k Brantleymu domů!“
Strčím do něj. „No, možná od tebe rozkazy nepřijímám!“
 Přitlačí se na mě ještě víc, jeho obličej mám tak blízko, že se dotýkáme špička-
mi nosů. Zavrčí: „No, možná bys měla.“
Vzdorovitě narovnám ramena. „Od tebe nikdy rozkazy přijímat nebudu.“
Tentokrát do mě vrazí silněji, tak tvrdě, až cítím, jak se proti mně pod džínami
tlačí jeho péro. „To má být výzva?“ Přestože jsem na něj naštvaná, úplně sakra
zuřím, stejně z něj pořád toužím strhat oblečení. Nesnáším se za to. Nate je čirý
sex a pokušení. Z něj se vám do žil vlévá adrenalin.
„Kdyby byla, nepatřila by tobě.“ Atmosféra ve vzduchu se změní, když mě
chytí za stehna, zvedne mě a omotá si moje nohy kolem pasu. Přestože má
na tváři stále namalovanou tu lebku, v přítmí stejně rozpoznám jeho výraz. Jedi-
né, co nám tu poskytuje světlo, jsou blesky a stále zapnutá baterka v mém mobi-
lu. Brzy začne pršet a radši bych do té doby byla v autě.
Nate se proti mně pohne, cítím to tření mezi nohama. Hryznu se do rtu, abych
nezasténala, ale je to marná snaha, protože mi unikne zadýchaný vzdech.
„Tohle nikdy nepřekrucuj, Tillie,“ zamumlá. Odhrne mi šortky stranou, prs-
tem mi vklouzne pod kalhotky a otočí jím ve mně. Postaví mě zpátky na nohy
a pak ze mě strhne šortky i s kalhotkami. Jsem najednou velice odhalená a je mi
zima. „Jsem jedinej, komu tohle patří.“ Znovu mě zvedne a mně hlava spadne
vzad a praštím se o stěnu chatrče. Nevím, co se to se mnou děje, ale jsem vybuze-
ná a chci jenom utíkat, šukat a ještě jednou šukat. Možná měli pravdu a něco
jsem si vzala. Možná můžu své pocity svést na nějakou drogu.
Chytím se Natea za zátylek a přisaju se na jeho ústa.
Jo, svedu to na to.
Nate otevře ústa, pronikne mi jazykem mezi rty a olízne ten můj. Vsaju jeho
spodní ret a okraj olíznu. Nate znovu strčí jazyk do mých úst a ucítím, jak stříbr-
ná kulička přejede po mých zubech. Zatahá mě za tričko a sundá ho ze mě, vysta-
ví chladnému vzduchu moje bradavky. Vsaje je do úst, než je zase pustí. Vzápětí
je surově bičuje ostrý vítr. Rozepnu mu kalhoty, kousnu ho do krku a popadnu
do ruky jeho ptáka. Drsně ho promnu. Jsem naštvaná a potřebuju opíchat.
„Nate, potřebuju, abys mě ošukal jednou provždy,“ prohlásím, když ho do mě
vrazí. Zaječím a on mi chytí vlasy do pěsti.
„To nepůjde. Zůstanu v tobě napořád. Komu patříš?“
Neodpovím, jen ho obejmu kolem krku a on zpomalí rytmus, důrazně se
do mě zasouvá, ale s jemnější silou. Hlava mi v tichém souladu naráží do zdi.
. bLQ( „Komu kurva patříš, Tillie? Pro čí péro tahle sladká kundička vlhne?“
Švihne mě do bradavky tak silně, až vykřiknu rozkoší i zařvu bolestí zároveň.
„Odpověz.“
 Zahoupe boky, paži mi omotá kolem zad a vysune se. Obrátí mě a zatlačí mi
do zad, až se dotýkám prstů na nohou. Vjede do mě zezadu a já musím zůstat
na špičkách, abych se přizpůsobila jeho výšce. Prsty mi noří do boků a maličko
mě poodtáhne, až stojíme přímo přede dveřmi.
„Na koho myslíš, když si to děláš, zlato? Na koho? Komu sakra patří tahle pr-
delka a vždycky bude?“ Teď se do mě zasouvá pomalu. Cítím, jak se o mě otírá
každý jeho centimetr, jak mě tlačí čím dál výš. Čím dál blíž. „Ke komu se vracíš
jako hodná holčička?“
Zase zrychlí, až do mě neúnavně buší. Hlouběji do mě zarývá prsty. 9 b‘ xV ‘ N
bMUJa( 9 –b ‘ NbMUJa( Jak vystoupám na vrchol své rozkoše, svaly se mi sevřou.
„Jsi moje.“
Vřískám na vlnách orgasmu, když zahřmí a na plechovou střechu začnou do-
padat dešťové kapky. „Jsem tvoje, zatraceně!“
Nate vystoupá na vrchol, vytáhne se a vystříká se mi na zadek. Pořád se snažím
popadnout dech, když ucítím, jak mi rukou vtírá teplé sperma do půlek. „Hmm,
tenhle pohled mi chyběl.“ Potom mi druhou rukou drsně trhne za vlasy a přiloží
mi vlhké prsty k ústům. „O tomhle přemýšlíš, když si to děláš sama, Tillie,
a právě proto budeš bez ohledu na cokoli, co se stane…,“ střelí očima do chaty,
zatímco mu olizuju sperma z prstů, a ušklíbne se, „vždycky moje.“
Když jedeme s Natem domů, nepanuje mezi námi trapné ticho. Myslím, že to je
jedna z věcí, kterou na nás dvou oceňuju – že to nikdy není trapné. Z reproduk-
torů tiše hraje „Something’s Gotta Give“ od Camilly. Snažím se nevnímat text,
který se mi pronikavě zavrtává do uší, když to Nate ztlumí.
„Máš hlad?“
Uchechtnu se, víčka mám ztěžklá. Vyčerpání cítím až v kostech. Opřu si hlavu
o chladné okno. „Vlastně hlady umírám.“ Hlavou mi běží, co všechno se během
dneška stalo – nebo spíš včera, aspoň podle hodin na přístrojové desce, které
ukazují, že je něco po jedné v noci. Stýská se mi po Micaele. Těším se domů za ní,
ale zároveň vím, že ji neuvidím dřív než ráno.
Nate odbočí k průjezdní restauraci nějakého řetězce, který neznám.
„To není možný!“ vyjeknu, když se podívám na budovu. Jasně červená světla
ozařují nápis xW‘TwKR‘aZX h SxMUX ‘ ‘ NKXb. Prudce se otočím k Nateovi. „Odkdy
mají čínu v nonstopu?“
Nate mě jenom fascinovaně pozoruje. Poté co mi chvíli hledí do očí, zavrtí hla-
vou a usměje se. Je to upřímný úsměv, který se na Nateových rtech neobjevuje
moc často. Málem zařinčí branami, za nimiž držím všechno, co k němu cítím.
Málem. Protože pak si vzpomenu, kdo je a jaký je, a zachvěju se, jako by mě
polili kýblem ledové vody.
„Máš ráda čínu?“
Zavrtím se na sedadle a vypnu topení, protože začínám mít zadek doslova jako
v ohni a netuším, jestli za to může ten sex a sperma, ale není to moc dobrý pocit.
„Miluju ji. Je to moje oblíbený jídlo. Chci jet do Číny, jenom abych mohla jíst je-
jich jídlo.“
Protočí panenky a popojede k výdejnímu okýnku. „Přestaň to dramatizovat,
tohle jídlo tu prodávají všude.“
„Kuře na medu!“ řeknu mu dřív, než otevře pusu. „A smaženou rýži s kuřecím
masem a smažený krevety – jo, a mongol–“
„Tillie?“ Zamračí se na mě přes rameno. Střelím očima přes něj ke znuděně
a velice unaveně vypadajícímu puberťákovi, který na mě zírá, jako bych byla ko-
touč pitomého romantického filmu.
„Hmm?“
„Zmlkni a nech mě, ať objednám.“
Svezu se do sedadla a nevšímám si toho, jak mi jen z pouhého pomyšlení
na jídlo kručí v žaludku. „Fajn.“
Uvelebili jsme se na mé posteli v zahradním domku. Právě jsem si svázala vlasy
do ledabylého uzlu a vyzula zablácené boty. Popadnu vidličku a zabořím ji
do jídla. „Můžu se tě na něco zeptat?“ začnu a strčím si velké sousto smaženého
kuřete na medu do úst.
Nate pokrčí rameny a olízne si šťávu z palce, zatímco dál kouše. Jak může něco
tak obyčejného vypadat tak pitomě sexy? Ach, jasně, protože je to zatracený Nate
Riverside.
„Měla jsem večer nějaký drogy?“
Nate se zarazí, prsty si nabere kousek kuřete a dá si ho do pusy. Nemá žádné
způsoby. Jako vůbec žádné. Odmítá dokonce používat vidličku. Nemělo by to být
sexy, ale je. „Nevím. Zjistím to.“
Svraštím obočí. „Kam jsi zmizel, zatímco jsem byla s Madison? Měli jste to se-
tkání?“
Nepodívá se mi do očí a dál jí. „Měl jsem nějakou práci.“ Oči mu potemní
a pak se uculí. „A to setkání se konalo. Bylo to dokonalý.“ Zamračí se na mě.
„Proč? Cos dělala ty, když jsi byla s Madison?“
Na vteřinu, kratičkou vteřinečku, mě napadne, že možná žárlí.
Potom se zasměje a zavrtí hlavou. „To je fuk, Tillie. Dělej si, co máš pocit, že
dělat musíš, jako obvykle, a já se ujistím, že zabiju každýho hajzla, kterej se tě do-
tkne bez mýho svolení, jako obvykle.“
 Mám chuť mu položit asi sto otázek a pak si vyjasnit, že nejsme pár, ale vlastně
teď jeden na druhého nevřískáme, užíváme si skvělé čínské jídlo a jsem po celé
noci vyčerpaná, takže to odložím na seznam věcí, na které se zeptám zítra.
Odstrčím misku a vklouznu pod přikrývku. „Jsem strašně unavená.“
„Hmm,“ uslyším ho zamumlat, zatímco dál jí.
„Můžeš zhasnout, až skončíš?“
„Jo.“
„Nate?“ Zívnu.
„Co, zlato?“
„Jsem moc unavená, než abych si ze zadku smyla tvoje sperma.“
Spánek se mě zmocní dřív, než uslyším jeho odpověď.
 20. kapitola
Nate
V životě nastanou chvíle, kdy bojujete sami se sebou. Vaše myšlenky jsou vašimi
zbraněmi a váš hněv brněním. Tahle bitva je jiná, protože nemáte dominující ar-
mádu. Máte jen to, co z vás zbylo, potom co jste sami sebe roztrhali na kusy.
Takže si pravděpodobně pomyslíte: kašlu na to, tahle bitva mi za to nestojí. Jenže
někdy, jenom velmi zřídka, někdo přijde a ukáže vám, že má cenu se pro něj obě-
tovat.
„Nate, synku, musím vědět, co ti běží hlavou,“ dotírá Hector ze svého kožené-
ho křesla. Opře se do něj a převalí doutník mezi zuby.
Moje hlava je teď mezi Tilliinýma nohama. „Jdu do toho.“
Hector se nakloní dopředu a Bishop vedle mě zašoupe nohama. Králové postá-
vají kolem celé jeho kanceláře. „Víš to jistě? Tohle je pro tebe citlivá záležitost,
protože se to týká tvého otce…“
Pokrčím rameny. „Je mi ukradenej. Jdu do toho.“
Hector mě pozoruje, hledí mi do očí. „Dobrá, synku. Věřím, že jsi na to při-
pravený.“
Jsem? Neviděl jsem otce asi od svých tří let. Ta vzpomínka je letmá, ale živá.
i : NVvz ab LX MUJa( xTJ UJ S‘ NV aR’ J ‘ NV WNLQXMxz!g ‘ UezNUS‘ NV VvVb X‘ a NzNY-
aJ a( A Rc NUJ VxZW McNNJ ‘ avUJ c VNf NNVNf RWRVR( : Nc MUS‘ NV’ ‘ T“V VUbcx’
J UNYX‘ J MRUS‘ NV ‘ NWJ cZLQXU‘ LQXMRza J WJ TXbTUzTcxZXb cNW(CavUaJ V Vb– c aVJ -
cwV XKUNTb( : J QUJc V UUNPZJ Wx TUXKXbT’ SJ TX aNW’LX WX‘ x 2ZNMMe 7 ZbNPNZ( : LX
f J VbVUJUJ VvVJ cRMRaNUW f abQUJ( E ‘ aXbYRUJ’ J Ke Vb f J KXbLQUJ McNNY NM
WX‘ NV’ J UNSNQX X R‘ NYZvc c J ‘ f cNMUe TNVW(
„Jen tak ze zvědavosti, proč on?“ zeptám se a přejedu si prstem po horním rtu.
„Nechápej mě špatně, je mi to u prdele, ale chci vědět, proč právě on.“
Připadá mi, že Hector moje slova zvažuje. Je v tom dobrý, přiměje vás, abyste
si mysleli, že jste ho pochopili, nebo že ho aspoň začínáte chápat.
„Protože po tomhle světě kráčí pouze jeden muž tak mocný jako já, a to tvůj
otec. Rozdíl mezi námi je ovšem ten, že já mám určité morální zásady. Záleží mi
na odkazu našeho světa – jemu ne.“
Pouštím jeho slova jedním uchem dovnitř a druhým ven.
„Takže chceš, abych zabil svýho starouše?“ zeptám se a povytáhnu obočí.
 Hector zavrtí hlavou. „Nemůžeš zabít někoho, kdo žije inkognito. Nikdo neví,
kde je, víme jenom to, že má své vlastní lidi. Jiné, než máme my.“
„Takže má Kruh?“ zeptá se Bishop a položí tak otázku, na kterou chceme znát
odpověď všichni.
Hector přikývne a odklepne popel z doutníku. „Ano, ale víc než to, má rebely.“
Rebelové jsou staří králové, kteří provedli něco, čím porušili přikázání elitních
králů, a byli vypovězeni ze své pozice, zatímco Kruh jsou králové, kteří odešli
z vlastní vůle. Opustit Elitní klub králů není ideální, vlastně na to ostatní zle po-
hlíží, ale aspoň muži v Kruhu měli oprávněné důvody, proč odešli.
Hector pokračuje: „Tohle bude fungovat v náš prospěch, jen pokud budeme
mít Perditu. Jenže ji zcela nemáme, vzhledem k tomu, jak Katsia přišla o život.
Máme štěstí, že jakž takž přijímají příkazy od Khales, ale to nevydrží dlouho.
Myslím, že ji poslouchají především proto, aby byl ostrov pod kontrolou a jejich
lidi v bezpečí. Právě teď tam nikdo proti králům nepracuje a ani nebude – přede-
vším jsou chytří a menším důvodem je i to, že jich není dost.“ Zadívá se přímo
na mě. „Gabriel Malum je jiná kategorie. Nemůže být zabit, a ani ho zabít ne-
chceme. Než dostaneme Perditu pod kontrolu, mnohem líp by nám posloužil
jako spojenec. Je tam spousta Ztracených chlapců a nikdo, kdo by jim vládl. Ost-
rov sám drží pohromadě díky Khales, jak všichni víte, ale jak už jsem řekl, to ne-
může vydržet napořád – přestože by se jí líbilo mít tu moc, není její, aby se jí
ujala.“
Vykopnu nohou, uvažuju nad jeho slovy. „Tak tam dosaď Peyton. To, že není
Katsiina skutečná dcera, víme jenom my. Oni to vědět nemusí a pořád ji máme
pod kontrolou.“
Hector se na mě podívá. „Peyton utekla. Hledáme ji, ovšem zdá se, že má
v kapse velice dobrého hackera, který po ní maže všechny stopy, dokonce i kame-
rové záznamy.“
Tiše zavrčím, jsem zatraceně otrávený, že jsem se od něj nechal přemluvit,
abych ji nechal naživu. Mohla utéct jenom díky tomu, že jsem jí nezlomil nohy,
sakra. Teď jsem nasraný. Nechám to být a obrátím se k Hectorovi.
„Kde chceš, abych se s Gabrielem setkal?“
 21. kapitola
Tillie
„Ááá…,“ foukám Micaele na kůži na bříšku. Už jsou jí čtyři měsíce a je každým
dnem krásnější. Hodně mi připomíná Natea, teda bez těch otravných částí.
V zadní kapse mi zavibruje mobil. Popadnu ho, aniž bych přestala mluvit
na Micaelu. Zvláštní číslo.
Máš to?
Cože? Kliknu na to číslo, ale ukáže se mi jenom 446.
Přesto odepíšu, protože mě přemůže zvědavost.
Já: Co mám mít? Kdo jste?
Čekám. Čekám dál. Po dvaceti minutách přecházení po místnosti mi dojde, že
mi pravděpodobně ten neznámý neodepíše. Odhodím mobil na gauč a vrátím se
k posteli. Zvednu Micaelu a položím ji do postýlky, aby si zdřímla. Jakmile leží
pod přikrývkou, popadnu Daemonovu knihu a listuju na místo, kde jsem skonči-
la. Zastavím se znovu u kapitoly první a druhé – u té chaty. Tentokrát přejíždím
prstem po každém detailu, snažím se najít vodítko. Takže Daemon tu kdysi byl,
ale proč tohle nakreslil? Proč vůbec tu knihu vytvořil? Daemon nikdy nedělá nic
bezdůvodně. Začínám mít špatný pocit z toho, že jsem se s tím nesvěřila Ma-
dison, ovšem moje sobecká stránka se s ní o to ještě nechce dělit. Nenajdu
na těch kresbách nic nového, proto listuju dál. / - A5DE 8E 9 F . Ruce svírají
mříže cely, jedna tyčka je prasklá a ohnutá. Podlaha je vystínovaná, aby obrázek
působil trojrozměrně. Zvednu si knihu blíž k obličeji, abych poznala, co to na té
zemi leží.
Krátká ohnutá hůlka napojená na oválný míček. Na něm jsou namalované ba-
revné čtverečky a kolečka. Je to první věc, na niž jsem v knize narazila, která má
barvy a takové detaily. Žaludek se mi však sevře, když si uvědomím, že je to dět-
ské chrastítko. Zabouchnu knihu a rozběhnu se do koupelny, odhrnu si vlasy
z obličeje a všechno, co jsem za posledních čtyřiadvacet hodin snědla, ze sebe vy-
vrhnu. Hřbetem ruky si otřu rty, spláchnu a dojdu k umyvadlu, kde si umyju
ruce. Vím to. Vím, co se děje. Znám povinnosti Ztracených chlapců a samozřej-
mě jsem věděla, že byl Daemon jejich náčelník. Mělo by mě to trápit. Kouknu
na sebe do zrcadla. Moje slonovinová pokožka už na tvářích zrůžověla. Naberu si
vodu do dlaní a vypláchnu si ústa. Proč to, co Daemon dělal, nemá vliv na moje
city vůči němu? Kdyby něco takového provedl Nate, trápilo by mě to tolik, že
bych pravděpodobně nechtíc pustila jeho auto ze srázu. S ním uvnitř. Tak proč
mi to nevadí u Daemona? Vidím, že kniha už nemá moc stránek do konce. Díky-
bohu, protože nevím, kolik bych toho ještě zvládla unést.
Vrátím se do obýváku, zkontroluju spící Micaelu a očima zabloudím zpátky
k AbNZ: J ab‘ (
Ne. Dnes už ne.
Zvednu knihu a schovám ji pod postel, otrávená vlastní zvědavostí.
Lehnu si na matraci a počítám čárky na stropě, dokud se pomalu nepropadnu
zpátky do spánku. Po včerejší noci jsem unavená.
Když mi bylo dvanáct, poprvé jsem se zbláznila do kluka. Myslím, že to bylo
prvně, co jsem se vůbec do někoho zabouchla. Svíral se mi žaludek, bolelo mě
u srdce, potily se mi ruce, toužila jsem po něm. Jmenoval se Jordan Samuel. Mys-
lela jsem si, že mě má taky rád, dokud mě nezesměšnil před celou školou. i : N’
DRUURN’ WNLQLR‘ aNKXb LQXMRaj : NLQV WJ YXTXSR( rYZaTX(g Pořád ještě cítím, jak
mi hořely tváře a jak se mi v břiše otáčela kudla. Rychle jsem zjistila, proč tomu
říkají zabouchnutí. Protože ty city, které se ve vás k té osobě rozvinou, jsou dost
silné, aby vás pěkně bouchly. Láska je něco zcela jiného, a ačkoli si nejsem jistá,
proč přesně si myslím, že je to něco úplně jiného, domnívám se, že důvod, proč
to vím, teď sedí na mé posteli a hraje si s naší dcerou.
„Co je?“ zeptá se, když mě přistihne, jak na něj zírám. Probudil nás z šlofíka,
aby se s ní pomazlil.
Zavrtím hlavou a pohlédnu na Micaelu. „Nic. Jenom se ráda dívám, když jsi
s ní.“
Nate neodpoví, proto přesunu pozornost zpátky k němu. Tváří se líně
a na rtech se mu vynoří úsměv. „Podlamujou se ti kolena?“
Ztuhnu. „Cože? Ne…“
Olízne si rty a uchechtne se. Zvedne Micaelu a přiloží si ji ke hrudi. „Maminka
je z táty u vytržení,“ zabrouká naší dceři u hlavy, ale dívá se pořád na mě. Tento-
krát na mě hledí jinak než jindy. Skoro v něm poznávám toho Natea, do kterého
jsem se loni zamilovala. On je fakt magické dílo. Je svůdný a ďábelský, jeho kouz-
lo a charisma jsou jako houževnatý magnet, který vás nakonec usmrtí.
„Ne, to teda ne…“ Zavrtím hlavou a pořádně se nadechnu.
Couvnu.
Nate udělá krok ke mně, chytí mě paží kolem zad a přitáhne mě k sobě. „Při-
znej to.“ Zakření se. „Myslíš si, že jsem rozkošnej.“
Protočím panenky. „Neřekla bych, že rozko–“
 Jeho rty se jemně dotknou mých, prsty mi zanoří do vlasů a pohladí mě
po hlavě. Malinko rozevřu ústa a on mi do nich vklouzne jazykem. Na obličeji mi
přistane Micaelina ručička a přeruší nás.
Oba se zasmějeme, odtáhneme se od sebe a zadíváme se na ni. „Je zatraceně
dokonalá,“ pronese Nate tiše.
„Jo, já vím,“ přikývnu a pohladím ji ukazováčkem po tváři. „Aspoň jednu věc
jsme udělali správně.“
„Jo.“ Usměje se a pak ukáže ven. „Hector dnes večer pořádá večeři u bazénu.
Budeme tam všichni, i Bishopův bratranec Spyder a pár králů ze starší generace.
Chci, abys šla se mnou.“
Obočí mi překvapením vylétne vzhůru. „Opravdu? Proč?“
„Protože tam chci nás všechny. Micaela teď do tohohle světa taky patří. Je jeho
součástí, ať se nám to líbí, nebo ne. Bude tam v bezpečí, zlato, nemusíš si dělat
starosti, že by se jí znovu něco stalo. Je teď se mnou.“
Hryžu se do spodního rtu. Vím, že v tomhle Nateovi důvěřuju a tak trochu dů-
věřuju i Bishopovi, ale co se ostatních týče – rozhodně ne. Všimnu si, jak se Nate
na Micaelu usmívá, jak je na ni hrdý. Nemůžu ho o to připravit. Můžeme si však
o budoucích „večeřích“ podrobněji promluvit po dnešku, protože nemám zájem,
aby se z toho stala pravidelná záležitost.
„Fajn,“ zašeptám, právě když ji pokládá na hrací podložku.
„Jo?“ Uculí se na mě.
Přikývnu. „Jasně. Jak hrozný to asi může být?“
Poté co jsem lítala po místnosti – balila Micaele tašku, chystala se, vybírala si šaty
a foukala si vlasy, jdeme oficiálně pozdě. Chtěla jsem si vzít černé šaty, ale Nate
mi řekl, že ženy mají jít v červené a muži v černé. Micaelu jsme oblékli do červe-
ných šatiček, které se jí kolem nožek rozšiřují, a byli připravení vyrazit.
Nate na to šlápne a vyjede na silnici. Co dvě vteřiny ale koukne na tachometr,
aby se ujistil, že nejede moc přes limit. Micaela je vzadu upoutaná v autosedačce.
O pár minut později už přijíždíme k Bishopovi. Nate se natáhne a podá mi červe-
nou sametovou krabičku. Přejedu po ní prsty a obrátím se k němu.
„Co je to?“
Pokrčí rameny. „Otevři to a dej si to na sebe.“ Rozevře příruční přihrádku
a vytáhne krabičku asi stejné velikosti, možná o něco větší.
Otevřu tu svou a oči mi přistanou na černé krajkové maškarní masce. Není to
však obyčejná maškarní maska s krásně stočenou krajkou. Tahle vypadá jinak.
Uvážu si ji kolem hlavy a sklopím zrcátko, abych se na sebe podívala. Měla jsem
pravdu, je velice výstřední. Každý proužek krajky je rozdělen přesně podle vzoru,
aby odhaloval lebku. Je to nádherné, ale i trochu děsivé. Líbí se mi to. Nate si
za hlavou zavazuje tu svou.
„Ukaž mi svou.“
Okamžitě vidím, že se uculuje. „Když mi ukážeš tu svou?“
Protočím panenky, chystám se mu říct, že je blbeček, když se obrátí čelem
ke mně a mně se zadrhne dech. „Prokrista.“
Na obličeji má bílou barvou vykreslenou lebku. Jsou v ní tři díry, dvě na jeho
oči a jedna na nos. Na horním rtu má namalované zuby i s vyjetými špičáky,
které se mu otírají o spodní ret. Jsou mu stále vidět ostré hrany jeho čelisti a plný
spodní ret. Působí to neskutečně sexy. Ta maska v kombinaci s oblekem od Ar-
maniho, dokonale střiženým, s rukávy vyhrnutými k loktům a s volně visícím
motýlkem kolem krku – moje ženské partie dnešní noc možná nepřežijí. Musím
se uklidnit.
Olíznu si rty. „Vypadáš dobře.“
Nate obrátí oči v sloup. „Vypadám víc než dobře, YZRWLRYR‘‘ J VNJ , přestaň
kecat.“ Vystoupí z auta a já vyklouznu hned po něm.
„Ale vážně. Z čeho je to vyrobený?“
Nate vzadu odpoutá Micaelu ze sedačky. Když se vrátí, zadívá se na mě. Podle
křivky na jeho tváři poznám, že se na mě kření.
„Kdybych ti to řekl, nevěřila bys mi.“ S tím zabouchne dveře.
„Vlastně věřila,“ zamumlám si pro sebe.
Nate hodí klíče obsluze, která postává poblíž dlouhé řady vozidel. Přísahám, že
ty klíče letí zpomaleně, dokud nespočinu očima přímo na tom klukovi z obsluhy,
který mě dychtivě pozoruje.
Je mladý, může mu být asi tak šestnáct. Vypadá hezky, má roztomilé rysy. Ra-
mena mu pokorně poklesnou. Pokrčí jednu nohu a sklopí hlavu.
Nate ho okřikne. „Nezačínej s tím, sráči. Jenom zaparkuj to auto.“
Celá zmatená se zadívám na Natea, ale on pouze zavrtí hlavou a pozvedne si
Micaelu v náruči. „Proč mám dojem, že se mi chtěl poklonit, nebo tak něco?“
Nate protočí panenky. „Jsi zatracená CabYZbV, Tillie. Zvykej si na to.“
„Jo,“ odpovím a srovnám s ním krok. „Ale proč by se mi klaněl on?“
Nate to odbude. „Nech to bejt.“
Nechám to být. Pro teď. Můžu to téma načít, až skončí tenhle večer.
Z foyer se řine ven tichá hudba a dveře jsou trochu pootevřené. Už jsem
v domě Bishopových rodičů párkrát byla, ale nikdy to tu nevypadalo takhle.
Přední dveře a vstupní halu osvětlují kroucené řetězy. Slyším štěbetání hostů
spolu s tichou klasickou hudbou. Nate mě vezme za ruku a vede mě dál
do domu. Nalevo od foyer je točité schodiště, celé ze skla a s průhledným zábrad-
lím, které vede do prvního patra.
„Pojď dál.“
Odkašlu si a všimnu si jemných červených světel, která se rozplývají po stě-
nách obývacího pokoje.
Než mě tam Nate může zavést, zatáhnu ho za ruku. „Hodí se vůbec, aby
na téhle párty byla Micaela?“
Přikývne. „Jo, je to v pohodě. Jestli se to změní, máma a Joseph jsou tady.“
Kousnu se do rtu a pak ho následuju do obýváku. Už je tu několik lidí, větši-
nou muži a pár starších žen. V krbu hoří oheň a u stěny směrem k foyer uvidím
muže v obleku a kovové masce s dlouhým nosem, jak hraje na klavír.
„Ach, zázračný syn je tady…,“ vytrhne mě ze zvídavých myšlenek něčí hlas.
Rychle se rozhlédnu, kdo všechno tady je. Muž, který promluvil, sedí v největším
křesle v místnosti s doutníkem mezi prsty. Má na sobě oblek a masku, která je
podobná té Nateově, jeho je však krvavě červená. Okamžitě vím, že je to Hector.
„Hoši jsou venku, ale pojď sem, chci, aby ses setkal s pár lidmi.“
Připadá mi, že se Nate vedle mě napjal. Sleduje muže sedícího vedle Hectora.
Nepohne se. Sáhnu po jeho ruce, ale nedovolí mi, abych ho za ni vzala. Kroužím
mu prstem po dlani a on pomalu vydechne. Cítím, jak se jeho prsty zvolna pro-
táhnou a pak se propletou s mými. Srdce mi v hrudi poskočí a ovládne mě ochra-
nitelský instinkt. Teď není čas určovat, odkud se ten instinkt lvice vzal, ale mám
z toho dobrý pocit. Cítím se silná. Tehdy si uvědomím, jak hluboké moje city
k tomuhle neskutečně frustrujícímu, bolestně přitažlivému kreténovi jsou. Skoči-
la bych kvůli němu do cesty kulce, položila bych za něj život a v tom okamžiku
mi dojde, že jsem do něj pořád zamilovaná. Jestli jsem teda z té kaše vůbec někdy
vylezla.
„Nepůjdeme ven za ostatníma?“ pokusím se Natea přemluvit, protože si s nově
nalezenými city připadám malinko odvážnější.
Nate zabručí a pak mě odtáhne z místnosti do kuchyně, odkud se prosklenou
stěnou vchází na zahradu a k bazénu. Jsou tady už všichni.
Posadím se vedle Madison, vedle níž sedí Bishop. Po druhé ruce má Brantley-
ho, který má na hlavě silnou černou masku, jež mu opravdu, ale opravdu sluší.
Při našem příchodu Brantley ze stolu vyšňupe poslední čáru kokainu. „Něco
mi tu dnes nesedí.“
„Co tím myslíš?“ zeptám se hlavně proto, že tu mám dceru a nechci, aby
vznikly nějaké potíže. Co se týká tohohle světa, Nate a já si musíme o hodně vě-
cech promluvit.
 Brantley zabloudí očima k Micaele. „Neměla by tu dneska bejt.“
Nate se vedle mě zavrtí. Podívám se přímo na něj a ignoruju Madison, která se
na něco ptá Bishopa a Brantleyho. Nate mě přišpendlí pohledem, než se zadívá
zpátky na Brantleyho. „Nevěděl jsem, že tu bude on.“
„Kdo?“ zeptá se Madison, očividně je zase na Bishopa naštvaná. Pravděpodob-
ně proto, že má před ní stále tajemství. Jaké překvapení.
Nate si olízne rty a pohlédne na ni. „Můj fotr.“
„Sakra.“ Opřu se do židle. „To byl tvůj táta?“
Nate zatne čelisti. Je poznat, že je rozhozený. Brantley má pravdu. Neměli jsme
sem dnes Micaelu brát. O Nateově tátovi nic nevím, protože jsme spolu o něm
nikdy nemluvili. Došlo mi, že se z Nateova života vytratil. Vysvětlovalo by se tím,
proč je Nate takový, jaký je.
„Jo, je to komplikovaný, takže Madison, než na mě začneš tlačit kvůli odpově-
dím, měla bys vědět, že nejsem Bishop a neřeknu ti ani hovno.“
Madison se prudce nadechne. „Nate! To bych neudělala!“
„Hej!“ Chytím Natea za ruku. Napůl čekám, že mě odstrčí, ale neudělá to. Za-
dívá se na mě a všimnu si, že se mu tváří mihne zranitelnost, ovšem vzápětí je to
pryč a znovu má na obličeji chladnou masku. „Neštěkej po ní.“
Zakloní hlavu proti opěradlu židle a zvedne oči k obloze. Micaela se mu kroutí
v náručí, proto mu ji vezmu a začnu ji malinko houpat.
„Co to teda znamená?“ vyzvídám. „Neptám se ze zvědavosti, ale protože mám
pocit, že mi dlužíš vysvětlení. Ptám se, protože bych ráda, aby dneska nikdo neu-
mřel.“ Vím moc dobře, jak pracují králové, neviděla jsem však v akci Hectora
a jeho generaci – tedy vůdčí smečku – a to mě k smrti děsí.
Nate zavrtí hlavou. „Znamená to, že po večeři pojede Micaela s mámou a Joem
domů.“
„Dobře.“ Přikývnu a všimnu si, že nás Brantley pozoruje.
„Jste vy dva konečně spolu?“
Nate obrátí oči v sloup. „Záleží na tom, zmrde?“
Brantley se zakření a oči mu potemní. „Vlastně ne.“
„Každopádně!“ ozve se Madison. „Co to vůbec znamená? Jak to, že mi o tvým
tátovi nikdo neřekl? Proč mi nikdo nic neříká?“
„Madi?“ Sevřu jí ruku. „Tohle není tvoje věc.“
„Děkuju!“ zvolá Bishop, než se zvedne ze židle a rázně odkráčí zpátky dovnitř.
„Tak díky, Tillie…“
Povzdechnu si. „Víš, že to tak nemyslím, ale přece znáš okolnosti. Vidíš, že se
snaží, jenže převezme žezlo po Hectorovi, Madison. Jsou prostě věci, o nichž nic
vědět nesmíš.“
Sklopí oči na ruce. „Já vím. A právě toho se bojím.“
V duchu si poznamenám, že si s ní musím promluvit o samotě, abych zjistila,
co se mezi těmi dvěma děje.
„Večeře je na stole!“ oznámí Scarlett ze dveří.
Když ji uvidím, celá zkamením. Bože, je fakt překrásná. Má na sobě jasně čer-
venou róbu, která ji obepíná tam, kde má, a jinde je volná. Její tmavě červená
maska podtrhuje i skrývá její rysy. Nádherná žena.
Všichni se odebereme do kuchyně, kde na nás čeká velký stůl, z nějž by se na-
jedlo na padesát lidí. Stojí na něm svíčky a leží talíře plné nejvybranějšího jídla.
Svíce jsou vlastně po celé místnosti. Některé u stěn, na obložení a další
na lustrech nad našimi hlavami.
Nate mi odtáhne židli a pro Micaelu přinese vysokou stoličku a sklopí ji víc
dozadu, aby se jí v ní pohodlněji sedělo. Aspoň někomu z nás je příjemně. Posa-
dím se. Madison sedí vedle mě, po její druhé ruce Bishop a v čele stolu Hector,
vedle svého syna. Na opačné straně stolu sedí Scarlett, vedle ní Elena a Joseph.
Naproti Hectorovi je Nateův otec, kterému se úmyslně vyhýbám, a vedle něj pak
několik dalších mužů, jež neznám, se svými ženami. Na mé straně sedí králové
naší generace, vedle Natea Brantley, pak Cash a tak dál.
„Tillie,“ osloví mě Hector, čímž mě překvapí.
„Ano?“ odpovím a podívám se na něj. Do pokoje vejdou dvě služebné a přine-
sou na stůl další jídlo.
„Doufám, že se po večeři zdržíš, na ples.“
„Zdržíme se,“ odpoví Nate za mě, než dodá, „ale máma s Joem odvezou Mica-
elu domů.“
„Samozřejmě,“ odtuší Hector, pak ukáže na jídlo. „Pusťte se do toho.“
Večeře proběhne bez zaškobrtnutí, ve vzduchu jsou však cítit rozpaky. Piju
třetí sklenici šampaňského, když očima konečně zabloudím k Nateovu otci.
Zjistím, že mě pozoruje. Málem mi upadne vidlička. Zdá se mi povědomý,
ovšem nejsem si úplně jistá.
Má skoro stejnou masku jako Nate, je až strašidelné, jak jsou si podobní.
Rychle uhnu pohledem a pořádně se napiju šampaňského. Odložím sklenici
na stůl a Nate ji ode mě odsune. Užuž ho chci praštit, když se ke mně nakloní
a otře se mi rty o ucho tak, až se mi z toho sevře podbřišek.
„Potřebuju, abys dnes byla ve střehu. Už to nepij.“
Má pravdu. Jsem lehkomyslná. Osuším si ubrouskem rty a kousek odsunu
talíř. Micaela se na židličce začne otáčet a vrtět, proto se k ní obrátím, abych si ji
vzala, a potáhnu si lem krátkých šatů bez ramínek níž.
„Je nádherná, synku.“ Při tom neznámém hlase ztuhnu. Vím, že to může být
pouze jediný člověk. Sevřu v rukou Micaelinu stoličku a promýšlím své možnos-
ti. Jestli ji budu mít v náručí, nebudu moct zkrotit Natea. Ne že bych si myslela,
že to dokážu, ale pomalu si začínám uvědomovat, jaký vliv na něj čas od času
mám.
Mírně pootočím hlavou přes rameno a zadívám se přímo na Elenu, která už
mě sleduje. Vstane ze židle a elegantně se loudá ke mně.
„Mohla byste ji vzít domů?“ zeptám se Eleny šeptem.
Přikývne. „Ovšem, drahoušku. Doufala jsem, že mě o to požádáš.“
Slyším za sebou Nateův hlas a v hlavě se mi rozezní poplašné zvony.
„Chceš, aby v noci spala v pokoji se mnou, nebo u tebe?“
„U vás to asi bude lepší, protože netuším, jak to tady dneska skončí.“
Elena přikývne, pak mě chytí prsty za bradu a zakloní mi hlavu. „Buď dnes
velmi opatrná, Tillie. Něco visí ve vzduchu.“
Polknu, protože už jsem na pozoru díky vlastním varovným instinktům.
„Budu.“
Vezme si Micaelu. Přitisknu rty k její měkké hlavičce a nadechnu se její vůně.
Udělala bych cokoli, abych ji mohla cítit navěky. Abych ji mohla unést z tohoto
světa a dopřát jí normální život.
Nate taky vstane, políbí Micaelu a poděkuje matce za to, že malou odveze, než
usedne zpátky ke stolu. Stále pozoruju Elenu, jak odchází, a srdce mi sevře stesk.
Kéž bychom s Natem mohli jít domů s ní a přivinout se k sobě. Jenom my tři.
V duchu si to poznamenám pro příště. Možná už zítra si dopřejeme náš první ro-
dinný den.
Nate mi sevře prsty a jemně mě stáhne zpátky na židli. „Tohle je Tillie.“
Pomalu se usadím. Srdce už mám klidnější, když tu teď Micaela není. Po jejím
odchodu se necítím tak zranitelná a tváře mám nyní pomalované neviditelnými
válečnými barvami.
„Já vím,“ odtuší Nateův otec a dál mě pozoruje.
„A jak to víš?“ chce vědět Nate a obrátí do sebe skleničku.
Hector si odkašle a přeruší je. „Pojďme vedle.“
Všichni si posbíráme svoje věci. Všimnu si, že Madison se na Bishopa zase
mračí, pak vyběhne ven. Chápu, že je na něj pořád naštvaná kvůli věcem, které
on nemůže změnit, ale upřímně, už i mě tím otravuje.
Zamíříme do stanu, který nechali postavit za bazénem.
„O co tu dneska jde?“ zeptám se Natea, a jak se blížíme k exoticky vypadající-
mu přístřešku, víc se o něj opřu. Vrcholky jsou vytažené vysoko, natahují se
k tmavé obloze. Okolo okrajů stanu se houpají světla, a jak přicházíme, hudba je
čím dál pronikavější a stráže stojící u vchodu mohutnější.
Nate si odkašle a obejme mě kolem ramen. „Netušíme. Tohle je novinka.“
„Co je novinka?“ zamumlám. Bojím se, kam nás dnešní večer možná zanese.
„Tohle celý, zatraceně,“ zabručí šeptem. Dotkne se mě dole na zádech, aby mě
zavedl do stanu.
Procházejí tu číšníci, balancují s tácy na rukou, někteří roznášejí sklenice
šampaňského s růžovou cukrovou vatou uvnitř, jiní malé nenapodobitelné jed-
nohubky. Vezmu si skleničku a napiju se.
Nate na mě zlostně pohlédne. „Co jsem ti předtím říkal?“
Odmávnu ho. „Mám pocit, že to budu potřebovat. A nejsem žádná muší váha,
tak se zklidni.“
Stále se na mě mračí, když se vedle nás objeví Bishop s Brantleym a Elim.
„Kde je Madison?“ zeptá se Nate Bishopa. A nemusíte vidět Nateovi do hlavy,
abyste poznali, že se mu nelíbí, co se mezi těmi dvěma holoubky děje.
„Pryč,“ je všechno, co Bishop řekne. Potom se zadívá na mě. Poprvé za dnešní
večer si všimnu jeho masky. Je černá se stříbrnými špičáky, zatímco ty Nateovy
jsou bílé. „Nevrátí se.“
Pokrčím rameny. Promluvím si s ní zítra, abych zjistila, co se mezi nimi oprav-
du děje. Jestli jde pořád o ta tajemství, myslím, že budu ještě víc naštvaná než
dřív. A ani si nejsem jistá na koho.
„Odkud se tu vzali všichni ti lidi?“ zeptám se Bishopa, protože jsme v domě
jeho rodičů.
Rozhlédne se kolem. „Jsou to spolupracovníci králů. Senátoři, dokonce je tu
někde i někdo od prezidenta. Zahlédl jsem i jednoho nebo dva členy Kruhu.“
Zatne čelisti a upře pozornost na Natea. „Právě to mě nejvíc mate. Proč by je sem
všechny pozval, kdyby chtěl zabít Gabriela?“
Zalknu se pitím a chytím se za krk. „Promiňte, ale cože a koho?“
„Gabriel je můj otec,“ vysvětlí Nate, než se obrátí k Bishopovi. „Protože ho
zabít nechce. To už dal jasně najevo. Ale proč tohle všechno… dnes večer?“
Brantleymu zazvoní telefon. Pohlédne na displej, zakleje a odemkne ho.
„Sakra, co je?“
Ticho.
„Ne, nech to bejt, Bailey.“
Skoro jsem na tu problémovou holku zapomněla. Budu si muset udělat čas
a navštívit ji.
 Povytáhnu na Brantleyho obočí a on mi ukáže prostředník. Protože tohle je
nakonec moje vina. Odfrknu si a dopiju zbytek šampaňského. Světla potemní
a lidé se utiší. Hector vyjde na pódium. Zasvítí na něj reflektor a on si povytáhne
límeček saka a uculí se.
„Děkuju vám všem, že jste dnes večer přišli na tuto na poslední chvíli uspořá-
danou událost.“ Hector se odmlčí a já cítím, jak mi Nate prsty sevře boky. Všich-
ni ho sledujeme a čekáme, co bude dál. Hector Hayes nedělá nic polovičatě. To,
že tu teď všichni stojíme, má důvod. Někdo buď umře, nebo padne. „Vsadím se,
že všichni přemýšlíte, proč jsem toto setkání uspořádal.“ Pak se jeho oči upřou
na mě. „Chci, abyste se seznámili s Tillie. Doprovází ji Nate Riverside Malum…“
Znovu se odmlčí a pak se zazubí. „Tillie je CabYZbV. Jediná žijící CabYZbV –
kromě své vlastní dcery.“
„Ten hajzl.“ Nate si mě přitáhne blíž.
Dav zalapá po dechu. Všimnu si postavy poblíž pódia. V černých šatech tu
stojí Khales, zlostně se na mě mračí. Myslela jsem, že všichni vědí, kdo jsem,
proto nechápu, proč z toho Hector dělá takové divadlo.
Hector pozvedne sklenici. „To je vše. Jenom jsem pro ni chtěl uspořádat párty,
aby všichni věděli, kdo je.“
Nate mě popadne za ruku a odvádí mě k východu. Několik kluků nám jde
v patách.
„Co se k čertu děje, Nate?“ zakřičím na něj, když mě venku ovane chladný
vzduch. „Proč mě táhneš pryč?“ Nezastaví se dřív, dokud nestojíme před
domem. Ten mladý kluk z obsluhy nám odběhne pro auto.
„Nemůžu uvěřit, že to kurva udělal. Nevím, co si mám o něm myslet. To není
sakra…“ Bishop si strhne z obličeje masku a odhodí ji na zem. Pochopím to tak,
že už si můžu sundat tu svou, a hned to udělám.
„Proč? Co je špatnýho na tom, že to oznámil?“
Brantley vedle Bishopa mlčí. Nate přechází tam a zpátky jako lev v kleci. Podí-
vám se na Brantleyho. „Proč?“
Zdá se, že přemýšlí, co odpoví. Pořád se tváří bezvýrazně. „Protože teď, když
všichni vědí, že jsi CabYZbV – nezapomínej, že o Peyton nikdo nevěděl, dokonce
ani předtím, než jsme zjistili, že není Katsiina dcera – tě budou pronásledovat,
lovit a pokusí se tě uvrhnout za mříže, dokud nebudeš schopná uplatnit nárok
na to, na co máš právo.“
Vyhodím ruce do vzduchu. „Já ale nechci řídit ten prokletej ostrov!“
 22. kapitola
Tillie
„Ne,“ vrtím hlavou. Teď už mi srdce v hrudi rychle buší a po tváři mi stéká pot.
„Žijem v jednadvacátým století! Nemůžete si, lidi, dělat, co chcete, ve své vlastní
malé komunitě a myslet si, že je to v pořádku!“
Nate popadne klíče od toho mladého kluka a já se mu tehdy podívám do očí.
Poznám ty prázdné studny, které mě jediným pohledem přivolávají. Vydechnu,
právě když mi Nate otevře dveře. „Jsi Ztracený chlapec.“
Nate mě strčí do auta a zabouchne dveře, pak nasedne za volant. Smykem se
rozjede po příjezdové cestě, zůstává za námi spálená guma a kouř.
„Nate! Zpomal!“
Nereaguje, jen zatíná čelisti a upírá oči na cestu.
„Nate!“
Zařadí trojku a šlápne na to, za chvíli už zastavujeme doma. Vystoupí z auta,
vyběhne schody k hlavním dveřím a ukáže k domku u bazénu. „Jdi dovnitř, za-
mkni dveře a neotvírej, pokud to nebudu já, máma nebo Joseph.“
„Fajn.“ Přikývnu a rozběhnu se k domku. Vím, kdy se vyptávat a kdy mlčet.
Právě teď není vhodná doba na otázky.
Po pěti minutách, kdy už jsem převlečená z šatů do volných šedých tepláků
a bílého tílka, se ozve klepání na dveře. Nahlédnu skrz žaluzie a uvidím Natea,
který nese Micaelu. Rychle odemknu a pustím ho dovnitř.
Dceruška spinká, schoulená v jeho náruči. Nate zamíří rovnou k postýlce
a opatrně ji položí dovnitř. Rozsvítím v místnosti a čekám, že něco řekne. Cokoli.
Sundá si masku a motýlka. „Zítra odjedeme.“
„Kam odjedeme?“ vyzvídám a bojím se, co dalšího z něj vypadne.
„Odjedem z tohohle podělanýho svinstva. Nedokážu tobě a jí zajistit bezpečí,
jestli zůstaneme v New Yorku. Situace se změnila.“
Povzdechnu si a posadím se na postel. „Nate, prostě to odmítnu…“
Cynicky se zasměje. „Nemůžeš odmítnout, Tillie. Nemáš na vybranou.“
„No, ale utíkat nemůžeme!“ zařvu celá vyčerpaná. „Nechci jí dát takovej
život.“
Zadívá se k postýlce. „Nemáš páru, co tenhle svět dokáže, Tillie. Bishop pořád
chodí kolem Madison po špičkách, co se toho týká, krmí ji polopravdama.“ Zadí-
vá se na mě a já v jeho očích poprvé vidím strach. Je tam, dere se na povrch v nej-
ryzejší formě, co lidstvo zná. Bolí mě, že se line z Natea. „Nebudu ti lhát. Nebudu
před tebou nic skrejvat, protože jednak vím, že ty to zvládneš, ale taky proto, že
takovej prostě nejsem. Takže ti teď něco povím, Tillie. Oni Micaele ublíží. Utopí
ji jako všechny ostatní.“
Neschopná pochopit krutá slova, která mi právě řekl, vyhrknu to první, co mi
přijde na mysl. „Ale ona není labuť, proč by jí ubližovali?“
Nate zavrtí hlavou. „Nechápeš to. Udělají to, aby se dostali k tobě, a to já nedo-
pustím.“
Vydechnu a vstanu, abych na Micaelu nakoukla, jak pokojně spí. Hrudník se jí
zvedá a klesá, krásné dlouhé řasy jí ovívají líčka. „Nemyslím, že bysme měli utí-
kat. Myslím, že bysme se měli vyspat a přemýšlet o tom zítra. Tvoje máma, do-
konce i Hector – mám dojem, že za tím, co dnes udělal, je víc. Nešlo mu jenom
o to mě všem ukázat. Měl i jinej důvod. Důvod, proč tam byl i tvůj otec, Nate.
Nemyslí ti to jasně.“
Dojdu k Nateovi, který sedí na posteli, a zastavím se mezi jeho nohama. Polo-
žím mu ruce na tváře a zakloním mu hlavu, aby se na mě podíval. Vypadá teď tak
zranitelně, když stojím nad ním. Dodává mi to pocit síly. Stejná reakce jako před
pár hodinami mě zaplaví druhou vlnou, jen nyní se koupu v touze.
„Chci, aby ses cítil líp,“ zašeptám a pohladím ho prstem po rtu. Skloním se
a něžně ho políbím. Pak se napřímím, sundám si tílko a odhodím ho přes pokoj.
„Dovol mi, ať ti udělám dobře.“ Pozoruju ho, jak se jeho ustrašený výraz promě-
ní v divoký, a pohled mu sjede na moje prsa.
Nedotkne se mě, zůstane, kde je, ale zavrčí. „Sundej si všechno.“
Podřídím se. Zaháknu prsty za pás tepláků i kalhotek a svléknu je. Stojím před
ním nahá. Čekám, čekám, potřebuju, aby se mě dotkl. Dotkl tak jako ještě nikdy
dřív. Natáhnu ruku ke knoflíkům jeho košile a rozepnu je. Odhalím jeho nahou
hruď. Přejedu prsty po dvou velkých křídlech na hrudníku. Chci se ho zeptat, co
znamenají, ale dost se bojím, že by to zničilo náladu, proto zvednu ruce k jeho
ramenům a stáhnu mu košili z napnutých paží.
Nate se mi zadívá do očí a zajede si prsty do vlasů. „Ani tobě, ani Micaele se
nesmí nic stát, Tillie.“
„Ššš.“ Přitisknu mu ukazováček na rty. „Nic se nestane.“
Chystám se mu vlézt na klín, on však skloní ústa k mému rozkroku. Foukne
mi na poštěváček a pak ho zasype polibky. Zanořím mu prsty do vlasů a zaklo-
ním hlavu. Zasténám. Vklouzne jazykem dovnitř, pak zase ven a sevře mi
v rukou zadek. Nejsem schopná to dál snést, proto mu vlezu na klín a skloním se
nad jeho tělem.
Nate se temně uchechtne a zvrátí oči. Olízne si rty a na kuličku v jazyku do-
padne tlumené světlo z koupelny. „Myslíš si, že mi sakra budeš celá kluzká takhle
sedět na péru, jo?“
Ušklíbnu se a zhoupnu se na něm. Pták mu napíná kalhoty. Nate mě převalí
na postel. Zakřičím a on se na mě vrhne. Pokouším se mu chodidly stáhnout
kalhoty dolů, zatímco si rozepíná knoflík. Do ticha zazpívá zip.
Nate se mi přisaje na bradavku. Zasténám a zvednu se proti němu.
Doufám, že zítra bude líp.
Následující ráno se přetočím k Nateovi, který spí s paží přehozenou přes oči. Na-
hlédnu pod přikrývku a prohlížím si jeho tetování, když se Micaela v postýlce
začne vrtět. Vstanu, hodím na sebe tílko a kalhotky a svážu si vlasy do ledabylého
uzlu.
„Dobré ráno, holčičko!“ usměju se na ni. Tvářička se jí rozzáří, jako bych byla
její osobní andílek. Široce roztáhne rtíky a obdaří mě tím nejkrásnějším úsmě-
vem. Stejným, jaký má její tatínek. Zvednu ji a přinesu do postele, položím ji
na přikrývku.
Nate se ospale otočí a zazubí se. „Je to moje holčička?“
Omotá paži kolem Micaely a přitáhne si ji na hruď. Srdce mi city vybuchne,
proto se rychle natáhnu po mobilu a pořídím několik fotek. Jednoho dne ty
vzpomínky možná vyblednou a já je nechci zapomenout, pokud se to stane.
„Cítíš se dnes líp?“ zeptám se, když si Nate promne oči a je už očividně vzhů-
ru.
„Jo.“ Odkašle si. „Zajdu dnes za Hectorem a zjistím, co měl ten včerejší večer
znamenat. Promiň, že jsem večer tak vypěnil, jenom nechci, co se týká vás dvou,
nic riskovat.“
„Nate,“ povzdechnu si a zavrtím hlavou. „Jsem ráda, že bys to pro ni udělal –“
„– a pro tebe…“
Usměju se a snažím se ignorovat, jak se kvůli tomu cítím. Když jste někoho
a něco chtěli tak dlouho, tak když to konečně máte, připadá vám to neuvěřitelné.
„A pro mě. Ale tohle je tvůj svět. Tvoje rodina.“
Zavrtí hlavou. „Zlato, jestli půjdou po tobě, nebo po ní, nic takovýho už pro
mě nebudou. Vlastně budou mí nepřátelé.“
To mě děsí. Ne proto, že bych tušila, že by se Nate neubránil, protože bůh ví,
že by to dokázal, ale mluvíme tu o králích. Není to možné.
„Fajn,“ vydechnu místo toho a svoje zoufalé myšlenky si nechám pro sebe.
„No, co kdybys zavolal Hectorovi a sešel se s ním později? Chtěla bych si dnes
totiž užít rodinnej den. Víš, když jsme si ještě žádnej takovej neudělali.“
Líně se usměje. „Jo, to by se mi líbilo. Dej mi minutku.“ Natáhne se po mobilu.
Zvednu Micaelu a odnesu ji do koupelny, abych ji přebalila. Když se vrátím
do ložnice, Nate pořád ještě mluví, ale ne nepřátelsky, což mi připadá jako dobré
znamení.
„Jo, dobrá,“ zamumlá a zavěsí.
Po pravdě netuším, co vlastně spolu máme nebo kam to směřuje, ale za po-
sledních čtyřiadvacet hodin došlo k pokroku. Takže s tím nebojuju a uvidím,
kam nás to zavede.
„Jakej je plán? Máš nějakej, nebo jsi to ještě tak daleko nedomyslela?“ zajímá se
Nate. Vezme mi Micaelu a zamíří s ní do kuchyně, aby ji nakrmil.
„Ještě ne, ale jsem si jistá, že něco vymyslíme.“ Něco obyčejného. Chci jeden
obyčejný den.
Den uběhne jako voda. Nate se rozhodl, že vezmeme dcerku na malou pláž, kam
s ním, když byl malý kluk, chodila jeho máma. Když jsme procházeli kolem pro-
dejny Tiffany & Co, nedokázal odolat a koupil pro Micaelu malý stříbrný nára-
mek. První z mnoha, byla jeho přesná slova. Nadělali jsme hromadu fotek, a do-
konce jsme zahrabali Natea do písku. Micaela ležela na osušce vedle něj a smála
se. Její oči jsou pořád upřené na tátu a ty jeho zase na ni. Jejich pouto je nepopsa-
telné. Neochvějné. Z pláže jsme si zašli na zmrzlinu a Nate ji nakrmil spoustou
cukru a jídlem, které by dítě v jejím věku vůbec jíst nemělo. Konečně míříme
domů, slunce už zapadá a Micaela zívá. Nate bere schody po dvou, a když vchá-
zím do zahradního domku, dotkne se mé ruky.
„Hej.“
„Ano?“ Zadívám se mu do očí. Dnes jsem Natea viděla. Skutečně jsem ho vi-
děla, když byl s naší dcerou sám sebou. Byla to opravdu nádhera.
Pohladí mě prsty po tváři. „Možná dnes dorazím domů pozdě, ale přijdu
za váma ráno.“
Usměju se. Vím, že teď jsem k němu pravděpodobně nejblíž, jak jsem se kdy
cítila. Chtěla bych se tím pocitem obalit a udržet si ho navždy. „Dobře.“
Než odejde, políbí mě i Micaelu na rty. Potom jí připravím koupel. Pustím
do reproduktorů náhodně vybraný playlist a vykoupu ji, pak jí obleču pěkné
teplé pyžámko. Když je čas, aby šla spát, vytáhnu dětskou knížku, kterou jsem
našla ve skříni. Ošoupané pokroucené rohy stránek dokazují, jak je stará. Hádám
tak sto let.
i 0 XZXaTJ –RUJ b ‘ cwQX ‘ aZ“ TJ 4 NWZeQX bYZX‘ a NMTJ W‘J ‘ TwYZwZRNj g
Příběh mě za pár minut pohltí, když najednou uslyším Micaelu, jak tiše po-
chrupuje a tělíčko má uvolněné. Omotám si jeden pramen jejích vlasů kolem
prstu a usměju se na ni. Přišla na svět sice neočekávaně a s jejím tátou bojujeme
jako v románu F XSWJ J VxZ, ale jestli mě to všechno, co jsem zažila, dovedlo k to-
muhle okamžiku, prošla bych si tím klidně ještě několikrát, jen abych ji držela
v náručí jako teď. S přetékajícím srdcem a po celém dni rozbolavělýma nohama ji
opatrně uložím do postýlky a zasypu jí teplé čelíčko nepočítaně polibky. Zavřu
oči, když mi tvář ovanou její slabé výdechy. Dala bych život, a stejně tak někomu
život i vzala, abych ji zachránila.
„Miluju tě, andílku. Navždy a věčně.“
S úsměvem na tváři vklouznu pod přikrývku, zhasnu lampu a upadnu
do spánku. Někde v zadním koutku mysli se dohaduju sama se sebou, jestli jsem
zamkla dveře, nebo ne, a právě když vstanu, vzpomenu si, že jsem zamkla poté,
co jsem Micaelu vykoupala. Přemůže mě spánek.
Když mi bylo třináct, zamilovala jsem se do kluka. Bylo to jiné než s tím posled-
ním. Jordan Samuel byl nevinný. Tak nevinný jako motýlci třepotající se vám
v břiše. Tenhle ale byl jako elektřina, svíraly se mi z něj vnitřnosti.
i 6J T ‘ NSVNWbSNz, g f NYaJ UJ S‘ NV ‘ NaXQX TUbTJ (
/ QXMRUf J VWXb XMV“LQMcJ WvLa“LQWJ ZXf NWRW(F zRVUJ S‘ NV ‘ RQX SNMWXQX MWN’
TMe ‘ avUb zTXUWx KZvWe( F eYJ MJ UMRcW’ SRWJ T WN– X‘ aJ aWx’ ‘ aZWbUNYX‘ avcJ Uc NZWw
TXVKRWwf NJ YXMWx WX‘ RU‘ YXUN NW‘TXb TXzRUR( 9 b‘ NUK“a X WLX VUJMzx WN– Sv( : N-
KvUJ S‘ NV ‘ NQX( DNWYZcWx MNWb zTXUe V YXf XZXcJ U’SJ T YZXLQvf xV KZvWXb
J Vx xV f YvaTe T WJ zNVb TJ ZJ cJ Wb( rNULNUXb LN‘ab f J VWXb( : NcxV YZX ’ J UN
WRTMe S‘ NV ‘ NQX WNf NYaJ UJ’ LX LQLN( DZcJ UX aX LNUwa“MWe( : NVUbcRURS‘ VN‘ YXUb’
SNWXV V TJ –M“ MNW‘ UNMXcJ U’SJ T SMb MXV ( / QXMxcJ UTXb‘ NT f J VWXb( rN‘a“
a“MNWS‘ NV ‘ NZXf QXMUJ’ –NY SMb cNMUNWS(
I J ‘ NS‘ VNVUNUR( 6NWXV S‘ NV zUJ cNMUNWQX’ MXTbMS‘ VNWNMXZJ f RURTNTJ ZJ cJ -
Wb( AXaXV XMNzNU(: NabzxV TJ V( 0 WN‘ S‘ NV WJ WSYXYZcwYZXVUbcRUJ( : J LRf xQX
TUbTJ ’ WJ TaNZwQX S‘ NV ‘ RaJ T f ceTUJ’ MX WQX– S‘ NV ‘ Nf J TXbTJ UJ( - – MX MWNzWxQX
MWNS‘ NV ‘ RWNczRVUJ’ SJ T ‘ NVb MUXbQw J ‘ e TZXbax TXUNV aVJ c“LQTXZvUTXc“LQX x(
: NKX SJ T SNSNQX ‘ UXWXcRWXc KUNMv T –NMXTXWJ Uv J SJ T ae J WMU‘TwZae ‘ avUN‘ cxZv
c ZXcWwURWLN( I KUvf WRUJ S‘ NV ‘ NMX WS’ J aX YX vMW( E K QUX zN‘a V ‘ xL ( - Sv S‘ NV
‘ NQX YXYZcwf NYaJ UJ’ SJ T ‘ NSVNWbSN(
I J ‘ aJ cRU‘ N’ WNMJ UNTX XMKZvWe TJ ZJ cJ WXcwQX YJ ZTb( ? aNc NU ‘ aJ ’ SNQX X R‘ N
‘ WJ –RUe xLa ‘ UXcJ ’ SN– SNQX ‘ aJ ce‘ UXcRa WNMXTvf J UJ( NTJ UJ S‘ NV’ J – YZXVUbcx(
CWRUJ S‘ NV X aXV’ SJ T J ‘ RSNQX QUJ‘ f Wx( . bMNQX Vxa ZXf aXVRU“, 6NWXV–N‘ NXaX RU
J XMNzNU(? KUXQb f J QJ URUe VZJ Te J ‘ Yb‘ aRU‘ NMwz (
To bylo naposledy, co jsem ho viděla.
 Nikdy jsem nezjistila, jak se jmenoval.
Další den ráno se probudím a protáhnu si paže. V noci jsem spala docela trhaně,
nevím proč, ale prostě jsem se celou noc vrtěla a převracela. Ve 3:05 jsem se
vzbudila, a dokonce zkontrolovala zprávy v mobilu, než jsem se znovu schoulila
a usnula. Nikdy se v noci nebudím. Jakmile jednou usnu, spím, ale něco mě
v noci přinutilo se posadit, i když jsem si to naplno neuvědomovala. Buď to mělo
něco společného s tou párty u Hectora, nebo s tím, že jsem si vzpomněla na toho
kluka, do kterého jsem se zamilovala.
Všimnu si, že se Micaela v postýlce nevrtí, jak mívá ve zvyku, usměju se a sho-
dím z nohou přikrývku.
„No, aspoň někdo dneska spinkal jako andílek.“
Po špičkách dojdu k postýlce a úsměv mi okamžitě zmizí z tváře. Celou mě po-
lije hrůza, když vidím, že se nejenže nehýbá, ale že je její kůže fialová.
„Micaelo?“ zašeptám. Mých rukou se zmocní šok. Horečnatě z ní strhnu při-
krývku, zvednu její tělíčko a všimnu si, jak je těžká. : N’ WN’ WN( DX WNWx MXKZ“’
WLX ‘ Wx WNWx c YX vMTb( „Micaelo!“ zařvu a přiložím si ji k hrudi. „Ne. Ne. Ne.“
Vrtím hlavou a houpám se s ní na zemi tam a zpátky. „To se mi zdá. Je to jenom
sen. Probudím se. Tohle je noční můra.“ Pevně zavřu oči a pak je otevřu. Jsem
pořád tady, v domku u bazénu, s Micaelou v náruči. Zadívám se na její sladkou
tvářičku, rtíky má mírně pootevřené s linkami okolo úst. Očička má mírumilov-
ně zavřená a líčka nateklá a fialová. Přejedu po nich prstem, jsou nezvykle tvrdá.
„Ne.“ Po tvářích mi stékají slzy. „Jenom se mi to zdá.“
Vstanu z podlahy a opatrně položím Micaelu na svou postel. Omotám jí její
malou deku kolem těla a vletím do koupelny. Prudce otvírám skříňky a šuplíky,
hledám něco, co mě z toho snu probudí. Z té noční můry. Oči mi přistanou
na žiletce. Popadnu ji a vrátím se rychle do ložnice. Dokonce ani ve svém snu ne-
chci, aby byla sama. To nic. Probudím se a moje krásné děťátko bude zase tady.
Andělíčci ji ještě mít nemůžou. Je moje. Přiložím si žiletku k zápěstí a sleduju, jak
z řezu vytéká krev. Pak trhnu čepelí dolů, směrem k loktu.
 23. kapitola
Nate
Rozerval vám někdo váš svět na kusy tak urputně, že vám nezůstalo nic, jenom
skořápka
člověka, kterým jste býval?
Právě to se mi totiž stalo.
 24. kapitola
Tillie
Mezi prázdnými stěnami se odráží pípání hodin. Zvuk vtíravých kostelních
zvonů o nedělní noční mši. Bolest. Prázdné myšlenky z mluvících úst. Otevřu
oči, nepohnu se. Pulzující bodání v paži je dostatečným důkazem, že se včerejší
noc stala. CaJ UX ‘ NaX( Posadím se na lůžku a vyrvu si trubičky z paže. Madison
a Tate leží schoulené na malé pohovce a spí.
„Kde je moje dcera? Kde je?“ Strhnu ze sebe přikrývku a shodím nohy z poste-
le.
„Tillie!“ Madison ke mně přiletí a chytí mě kolem zad.
„Kde je? Musím ji vidět. Musím. My, já… Četla jsem jí včera J ZXMSNf Nf NV
? f . Musí vědět, jak to skončí. Potřebuje znát konec příběhu. Musím jí říct –“
„Tillie.“ Madison má tváře vlhké od slz, ale je mi to fuk. Potřebuju ji. Potřebu-
ju Micaelu.
„Brzy ji uvidíme. Ale ne hned, dobrá?“ Její chlácholení mě jen ještě víc naštve.
Zadívám se na Tate, která se posadila a teď popotahuje. „Já… moc mě to mrzí,
Tillie.“ Tate propukne v pláč a vyběhne ze dveří.
Nemám, kam bych se ve své hlavě schovala. Všude jsou vzpomínky na Micae-
lu. Uvědomím si, že zírám přímo Madison do očí. Jsou jako zelený matcha prá-
šek smíchaný s medem. „Kde je?“
„Je mi to líto, Tillie…“
„Přestaň sakra opakovat, že je ti to líto, a řekni mi, kde je!“ Chytím se za hrud-
ník a stisknu ho. Čekám. Čekám, až mě prostá slova roztrhají na kusy.
„Umřela ve spánku…“
Nohy se pode mnou podlomí, dopadnu na zem. Ztrácím vědomí a zase se pro-
bouzím. Byla přímo tady. Byla moje a já jsem byla její. Měla jsem ji doprovázet
první den do školy, být její zoubková víla, až jí vypadne první zub. Měla jsem ji
sledovat, jak roste a dospívá v dívku, kterou se měla stát. Nikdy se nedozvím, jak
by vypadala, až by vyrostla. Jestli by byla drzá a chytrá, jak by zněl její hlas, až by
mě požádala o další sušenku.V hrudi mě zase bolestivě bodne, dech se mi zpo-
malí, dýchám jen s námahou. Slyším, jak mi v uších proudí krev.
„Nemůžou ji mít andělé,“ zašeptám a houpu se na podlaze tam a zpátky.
Koutkem oka vidím, jak Madison hystericky brečí, zatímco se mě snaží vytáh-
nout na nohy. Pohybuje se děsně pomalu. Můj kdysi barevný svět je teď bledě sé-
piový.
Ztratila jsem andílka, teď chci hřešit.
Vstanu ze země a narovnám ramena. Madison si z tváří setře slzy.
„Tillie, můžeme odejít. Pojď.“
Zavrtím hlavou. Snažím se postavit zeď kolem svého zlomeného srdce, které
leží a buší do zvuku brnkání smrti. „Nemůžu odejít bez ní.“
„Dobře,“ vydechne Madison a vydá se ke stejným dveřím, ve kterých zmizela
Tate. „Dej mi minutku.“
„Madison.“ Zastavím ji. Zarazí se s rukou na klice. Jako by věděla, co se chys-
tám říct, a bála se toho. „Kde je Nate?“
Prudce se nadechne. Vidím, jak se jí chvějí ramena.
„Je mi to líto, Tillie.“
S tím odejde, zůstanou tu po ní jen houpající se dveře. Zavřu oči, opřu se o po-
stel a položím si ruku na břicho. Po tom všem, čím si prošla. Bolí mě hlava
a svědí mě prsty. Toužím po něčem, co by tu bolest zahnalo. Co by zničilo tu
prázdnou jámu, z které teď prosakují zbytky ven z mé hrudi. Madison se vrátí
s mužem v dlouhém bílém plášti a ženou oblečenou v modrých kostkovaných ša-
tech, které jí sahají až po lýtka.
„Dobrý den, Tillie. Jsem doktor McIntyre a tohle je Jenny, jedna ze zdravot-
ních sester. Je mi velice líto vaší ztráty. Jste připravená si o tom promluvit, nebo
to odložíme na jindy?“
Posadím se na postel, zavrtím hlavou a naštvaně si setřu slzy. „Chci všechno
vědět teď hned.“
Vypnu mysl, ale zároveň visím na každém slově, co z toho chlapa vypadne.
„Příčiny syndromu náhlého úmrtí kojenců nejsou známé, pouze nedávné vý-
zkumy ukázaly, že to může mít spojitost s poruchou v části mozku dítěte, která
ovládá dýchání…“ Slyším slovo „zdravá“ asi každé dvě vteřiny a taky, že je to
u dětí do jednoho roku velice „běžné“.
: LX ab WNQZJ SN( Zamrkám, abych zahnala slzy, a zvednu k doktorovi oči.
Cítím, jak jsou těžké a líné, unavené, jak jsou dlouho vzhůru. Unavené ze života.
Unavené z dýchání vzduchu, který si dýchat nezasloužím. To ona by měla dý-
chat, ne já.
„Kdy ji můžu vidět?“
Sepne ruce před tělem a pozoruju ho, jak krouží palci – jako by to byla malá
tornáda. Možná je to příznak nervozity. Kdoví.
„Můžeme ji propustit do péče rodiny už dnes večer.“
 Pohlédnu na Madison. „Její pohřeb.“
Madison nepřestává brečet a já musím bojovat s nutkáním se na ni rozkřičet.
Vím, že měla Mi… mou dceru ráda. Ale potřebuju ji, potřebuju někoho, aby
právě teď byl pro mě silný, protože já teď moc nezlomná nejsem. Připadám si
jako Ikaros, který se vznesl příliš blízko ke slunci, jenže mně se má křídla neroz-
pustila jako jemu, já jsem totiž letěla přímo do středu a shořela na popel. Potře-
buju být schopná se zhroutit. Zhluboka se nadechnu.
„Vrátím se do domu jejího otce a všechno naplánuju.“
„Ještě jedna věc,“ zarazí mě doktor a sklopí oči k mé paži. Sleduju jeho pohled
a zatlačím na tlustý obvaz.
„Nechtěla jsem se zabít. Myslela jsem si, že se mi to zdá. Snažila jsem se probu-
dit,“ přiznám popravdě.
Přimhouří oči. „Dobrá.“
Poté co se převléknu do věcí, které mi přinesla Tate, mě Madison odhlásí z ne-
mocnice. Tipuju, že s tím, jak rychle mě propustili, mají co do činění králové, ale
nezeptám se na to.
Tate přijede ke vchodu svým autem. Ticho mě pronásleduje a s každým kilo-
metrem, který od nemocnice ujedeme, mám pocit, že jsem ji zklamala. Že jsem ji
tam nechala samotnou. Beze mě. Co se stane na druhé straně, když lidi zemřou?
Bude sedět v očistci a divit se, kde je její máma? Bude si hrát s andílky? Budou
vědět, že má ráda mlíčko teplejší, než je běžné, a že jsem jí nedočetla J ZXMSNf N
f NV ? f ? Budou jí ho číst místo mě?
Otřu si slzy, které se mi kutálejí po tváři.
„Je tam úplně sama,“ zašeptám a skloním hlavu mezi kolena. „Proč se mi to
stalo? Proč ona? Proč? Proč by to Bůh udělal, proč mi vzal dcerušku? Kdo může
být tak krutej?“ Nikdy jsem se nepovažovala za věřícího člověka, ale vždycky
jsem pohazovala slovem „bůh“, když jsem potřebovala zdůraznit otázku bezpečí
a klidu. Teď jediné místo, kam hodím jeho jméno, bude koš na smetí. Jsem zatra-
cená ateistka, neznabožka, prokletá ďáblice bez duše.
 25. kapitola
Tillie
Sedm. Tolik lidí se mě zeptalo, kde je Nate. Dalšího, kdo vysloví jeho jméno,
praštím do ksichtu. Přijely jsme do Nateova domu asi před dvěma hodinami
a od té doby, co tu jsem, Elena s Josephem připravují dům pro návštěvníky. Chci
ji přinést domů, aby se s ní všichni její blízcí mohli naposledy rozloučit. Elena
a Joseph s tím souhlasili. Elena nepřestává brečet a Joseph má neustále bolestný
pohled v očích.
Poslední hodinu ležím schoulená v koutě v obýváku, odkud je výhled na za-
hradu a bazén, s láhví Jacka Danielse v ruce. Nikdy jsem se neuchylovala k alko-
holu, vlastně ve srovnání s ostatními holkami ve svém věku – včetně kamarádek
– tak moc nepiju. Prostě něco potřebuju. Cokoli, co by otupilo tu neustávající
bolest na hrudi. Ale kdykoli se napiju, moje pocity se zostří a udeří do mě realita.
Nešla jsem do zahradního domku a ani nepůjdu. Místo toho jsem prohrabala
šatnu v Daemonově pokoji, abych na sebe hodila nějakou jeho mikinu, jenže Da-
emon nosil saka, ne mikiny. A tak jsem popadla sametově černé sako, mírně si
vykasala rukávy a vrátila se zpátky na své místo. Nemůžu jít do Nateova pokoje,
protože bych tam uviděla Mi… dceřinu postýlku a věci, co tam má. Mohla jsem
jít do Madisoniny ložnice, jenže ta se tam potom, co jsme se vrátily, zamkla. Ne-
chci ji rušit. Nikdy dřív jsem takový zármutek necítila. Daemon byl jediný,
o koho jsem přišla, kdo pro mě něco znamenal, ale dokonce i jeho smrt je
ve srovnání s tímhle plytká. Můj hrudník je prázdný, otevřená díra zeje tam, kde
bývalo moje srdce.
„Tillie?“ promluví Elena a posadí se vedle mě. Pohladí mě po paži, aby se po-
kusila zmírnit mou bolest, a moje raněná část duše, což je vlastně každá část, se jí
chce vysmát do tváře a nadávat jí. Ale neudělám to. Místo toho se zhluboka napi-
ju whisky. „Bude tu brzy. Co kdybys vstala a počkala na ni u dveří s námi?“
Polknu pálivou jantarovou tekutinu, která mi propaluje vnitřnosti. 7 MeKeLQ
‘ UbYUJ f J YvUNWXb ‘ RZTb’ ceKbLQUJ KeLQ,
Neodpovím, ale vstanu. Protože samozřejmě že jo. Udělám cokoli a všechno,
co můžu, dokud ji… Znovu se napiju a protáhnu se kolem Eleny k hlavním dve-
řím. Jejich barák připomíná Bílý dům, moderní sídlo v jižanském stylu. Verandu,
která obepíná celou stavbu, vepředu ohraničuje šest velkých sloupů. Je dost velká,
aby tu stála malá armáda.
Když vyjdu ven, uvidím Madison, jak sedí na houpačce, kolena si tiskne
k hrudi a opírá se o ně čelem. Ramena se jí chvějí. Střelím očima k Tate. Stojí
na opačné straně verandy s pažemi omotanými kolem břicha. Joseph vezme
Elenu za ruku a přitáhne si ji pod paži. Elena se mu zhroutí do náruče a neovla-
datelně pláče. Přijíždí bílý cadillac, po straně má název pohřební služby. Teprve
teď mi dojde, že za mě Joseph asi všechno zařídil. V duchu si poznamenám, že
mu později, až nebudu mít pocit, že mi každý prudký pohyb serve maso z kostí,
musím poděkovat. Zadívám se na pohřebák, když si všimnu, že za ním přijíždí
Nateovo Audi R8, pak Brantleyho osmiválec a Bishopovo maserati. Za Bishopem
se objeví také dva černé range rovery. Je těžké mít radost, že vidím Natea, proto-
že nejsem šťastná. Necítím nic než bolest, ale vím, že jsem vděčná, že je tady. Po-
chybovat o něm v téhle situaci bylo nerozumné. Všichni vystoupí z aut, já však
nedokážu odtrhnout oči od Natea.
Vidím pouze ostré hrany jeho čelisti, protože má na sobě černou mikinu znač-
ky Nike s kapucí na hlavě, která mu zakrývá tvář. Na nohou má roztrhané černé
džíny a vojenské boty. Čelist jako by měl z kamene, a přestože mu nevidím
do očí, vím, že ani nechci. Nechci, protože to jediné, ta osoba, kterou Nate opat-
roval a miloval víc než cokoli na tomto světě, je teď pryč. Bojím se, co z něj teď
zbylo.
Kluci zamíří k zadním dveřím pohřebního vozu a řidič ustoupí dál, cítí náhlou
nevraživost. O krok couvnu a narazím zády do zdi. Nádech, výdech, nádech. Po-
zoruju kluky, jak obestoupí zadek auta jako smečka věrných vlků, pak Nate něco
opatrně potáhne a já zahlédnu kousek malé růžové rakve. Propuknu v pláč, chy-
tím se za hrudník, chci si vyrvat srdce, aby mě přestalo bolet. Nezvládnu to. Ne-
přežiju to. Pevně zavřu víčka a znovu nacvičuju dýchání. Když je však otevřu,
uvidím scénu před sebou. Nate jde před rakví, drží ji zepředu napravo, Bishop ji
drží zezadu za ním. Brantley ji nese vpředu nalevo a za ním následuje Cash. Sou-
středím se jen na tu rakev, takže když vzhlédnu k Nateovi, ztuhnu. Zlostně na mě
zírá, okraj kapuce mu padá do očí.
Ohrne rty.
Tady mám svou odpověď.
Zachvěju se, narovnám ramena a čekám, až kolem mě projdou a zamíří
do domu. Jdu za nimi až ke kuchyni. Vím, že Elena říkala, že nechají rakev zavře-
nou, protože jsem na tom trvala. Nechci, aby na ni všichni vzpomínali tak, jak je
teď. Chci, aby si pamatovali její krásné úsměvy.
Zamířím do obýváku. Kluci už odložili malou rakev na stojan. Okamžik kont-
roluju své sebeovládání. Zatřepou se mi řasy a zavřu oči. Nedokážu už tu bolest
dál unést. Nesvedu vůbec nic. Vím, že teď je chvíle, kdy mám být silná, ale mám
pocit, jako bych chodila bez duše. S maskou absolutní tragédie. Všichni mě pozo-
rují, čekají na mou reakci. Nesnáším to. Pohrdám tím. Ona byla v mém životě
konstantou. Mou věčností. Ustoupím, potřesu hlavou a srdce se mi v hrudi sevře.
Narazím do něčeho tvrdého a kolem břicha se mi omotají paže.
„Pojď se posadit,“ řekne mi do ucha Brantley. Vezme mě za ruku a táhne mě
k obrovské sedačce ve tvaru U, kterou otočili směrem k rakvi. Brantley se posadí
a stáhne mě vedle sebe. Zadívám se na Natea, který sedí vedle rakve, opírá se o ni
lokty a hlavu má zabořenou v dlaních. Nehýbe se. Zůstává v té pozici. Strnule.
„Nechci se takhle pořád cítit.“
Když Brantley neodpoví, pohlédnu přímo na něj. Jeho obličej je jen centimetry
od mého, jeho teplý dech mi dopadá na opuchlé rty.
Olízne si ty svoje a pak se do nich kousne. „Nebudeš. Vždycky to budeš cítit,
ale nebude to pořád tak moc bolet.“
„To jsou kecy, Brantley.“ Odvrátím od něj pohled a podívám se zpátky
na Natea. Má teď hlavu položenou na rakvi, čelem od nás. „Bojím se o něj.“
Brantley se opře o pohovku a natáhne si paži za mnou. „To bys měla.“
Do pokoje vejdou Madison s Bishopem a posadí se vedle mě. Madison mi po-
loží ruku na koleno. „Nevím, co říct.“
„Není třeba nic říkat. To by bylo milý,“ odtuším. Z mluvení a odpovídání
na otázky se mi dělá zle.
„Dobře,“ zašeptá a položí mi hlavu na rameno. „Víš jistě, že ji chceš pohřbít už
zítra?“
S prázdným výrazem přikývnu. „Jo.“
Vystřelím z gauče a zamířím do kuchyně. Začnu procházet skříňky. Hledám
starého kámoše.
„Jacku. Ahoj.“ Odšroubuju a sundám víčko, popadnu skleničku a naliju si až
po okraj. Nechám tam láhev stát a vrátím se do obýváku. Posadím se znovu vedle
Brantleyho, který si skleničku skepticky prohlíží.
„Teď není vhodná chvíle takhle zírat,“ štěknu po něm, aniž bych na něj po-
hlédla. „To bys měl vědět.“
Odfrkne si. „Nekritizuju tě. Rozhodně ne.“
Olíznu si pálivou tekutinu ze rtů a podívám se na něj. Jako že doopravdy podí-
vám. Na jeho nestydatou, nápadnou čelist a kypré rty. Na jeho tmavé řasy, obočí
a pokožku, která vypadá, jako by se několik dní opékal na slunci. Jenže takový už
Brantley je. Pohlédne mi přímo do očí.
 „Myslel jsem, že jsme už mluvili o tom, že se na mě nemáš takhle dívat, Tillie.
Věř mi, tvoje ztráta mě mrzí, ale nepokoušej mou sebekázeň, protože žádnou
nemám.“
Zbytek večera se táhne. Bolestně pomalu. Všichni kolem se pohybují, zatímco já
se ani nehnu, ustrnula jsem ve vlastním strašidelném poklidu. Piju. Když udeří
půlnoc a každý buď v obýváku spí, nebo už odešel, tiše vykřiknu. Sklenička mi
vyklouzne z prstů a dopadne na zem. Madison s Bishopem usnuli na pohovce,
Brantley dřímá hned vedle mě s paží přes oči. Eli s Hunterem se natáhli na pod-
laze a Tate je schoulená v Jaseově náruči vedle nich.
Nate se nepohnul. Pořád sedí vedle rakve s hlavou otočenou na opačnou stra-
nu. Stráží ji jako lev. Když je tu teď ticho a místnost nešumí provozem, nechám
slzy volně stékat po tvářích. Ramena se mi třesou, žaludek se mi kroutí a svírá mé
vnitřnosti v dlaních zármutku. Hrudník ani necítím. Buď je otupělý alkoholem,
nebo mám zcela zničený práh bolesti. Všechno je umrtveno mým utrpením. Oči
mě pálí z toho, jak jsou napuchlé, a tváře mi hoří, jako by je někdo celý den drsně
otíral brusným papírem. Brantleyho noha se opírá o mou, vysílá do ní teplé vlny.
To jediné teď cítím. Možná je to záchranné lano. Nejsem si jistá.
Okem zachytím Nateův pohyb. Jediné světlo sem proniká z venkovních lamp
u bazénu skrz od podlahy po strop vysoká okna a dveře. Nate otočí obličej
ke mně, jeho oči se střetnou s mýma.
Neuvěřitelnou rychlostí do mě narazí strach. Otevřu a zase zavřu ústa. Kašlu
na to. Už přece vím, že mnou absolutně pohrdá, a tak se ho můžu rovnou zeptat,
když jsme spolu sami.
„Obviňuješ mě z toho?“
Nate neodpoví, ale ani ode mě neodvrátí oči.
„Nejde tu o tebe, Tillie.“ Z každé jeho slabiky odkapává jed. Nemusí říkat nic
dalšího, vím to. „Ale dávám ti čas do pozítří, aby ses do prdele vystěhovala
z mýho domu a mýho života.“
Trhnu sebou, přestože jsem částečně tušila, že to přijde. „Udělám to.“ 5 SNQX aX
ZJ WRUX’ DRUURN( DJ Te QX aX KXUx(
Nate se napřímí a strčí si ruce do kapes mikiny. „Jsi to nejhorší, co se mi v ži-
votě přihodilo.“ Nereaguju, protože vím, že ještě neskončil. „Dalas mi život.“ Za-
dívá se na rakev a potom zpátky na mě. „A pak jsi mi ho vyrvala jako zatracená
smrtka.“
„Nate…“
„Ušetři mě toho,“ vydechne klidně, zakloní hlavu a opře si ji o křeslo. „Nechci
slyšet ani hovno.“
 „I já jsem ji ztratila,“ zašeptám. Poprvé to vyslovím nahlas. Dusím se vlastními
slovy. „Ani jsem jí nestihla dočíst J ZXMSNf Nf NV ? f . Začaly jsme včera večer
a…“ Slova se mi vytratí, nedokážu pokračovat.
Nate vstane a vyběhne z pokoje. Naštvala jsem ho. Mluvila jsem, když jsem ne-
měla. Pevně zavřu oči a vstanu, přesunu se k jeho křeslu, teď prázdnému. Ruce se
mi chvějí, když je natáhnu, abych se dotkla hladké, lesklé rakve.
Jenže mi dojde, že se jí dotknout nedokážu, a sevřu ruce v pěst. Drtí mě strach.
Jak přežijete válku, v níž jediným nepřítelem jste vy?
Když zahlédnu okraj knihy, kterou jsem jí včera večer četla, poskočím
na místě. Vidím Nateovu potetovanou ruku, na prstech roztažených přes obálku
je vyvedené slovo E L I T A. Olíznu si rty a setřu slzy.
„Dokonči to.“
Sáhnu po knize, Nate se posadí do křesla a přitáhne si mě na klín. V jeho náru-
či se cítím doma, ovšem pocit, který do mě naráží, je daleko vzdálenější. Jako by
tohle byl začátek konce mezi námi dvěma. Jednou provždy.
Hledím na tu knihu, nevím, jak dlouho. Když jsem ji držela naposledy, seděly
jsme spolu na mé posteli. Všimnu si malého škrábance kousek od lví hřívy. Te-
nhle kaz tam byl i včera. Než se tohle všechno událo. Zní to hloupě, ale všechno
do mě naráží v krutých vlnách a já vím jistě, že se utopím.
„Dokonči to, Tillie,“ pobídne mě Nate a popadne láhev whisky, která stála
na stolku vedle křesla.
Odkašlu si, jenže knedlík mi v krku znovu naroste a z očí mi vyhrknou slzy.
Nalistuju stránku, kde jsem skončila, a začnu číst. Čteme dceři její poslední po-
hádku, přestože ta její skončila převelice brzy. Jako nedokončený projekt.
i DJ T aX KbMNJ ‘ RaxV’ –NcNcf MUJW“LQf NVxLQWNS‘ Xb’ YXTbMcxV’ b– –vMWw J -
ZXMSWRLNJ WR J ZXMSXcw’ NZWXTW–Te J WR NZWXTW–WxLR( - UNf NV ? f ’ J Ke‘ c M-
UJ’ cf MUJWX‘ a f J axV SNza WNYXf WJ UJ’ YZXaX–NS‘ VNXMxf WbaRXMXTXUWxQX ‘ c aJ j g
Zamyslím se nad ironií té věty. Protože sama také znám místo podobné zemi
Oz…
 26. kapitola
Tillie
Když se další den ráno probudím, obklopuje mě vůně cedru, kůže a mýdla a po-
vědomé potetované paže. Ruka mi majetnicky svírá stehno. Nate si mě přivinul
k hrudi jako miminko. Pomalu se zvednu a vidím, že má hlavu zakloněnou a že
spí s kapucí spadlou přes oči až k nosu. Opatrně se mu vykroutím z náruče, než
se rozhlédnu po všech, kteří tu včera večer usnuli a teď nás pozorují.
Uhnu pohledem a rychle sklouznu Nateovi z klína. Už si nedělám starosti,
jestli ho probudím.
Madison zase brečí.
Prohrábnu si vlasy a seberu z podlahy téměř prázdnou láhev Jacka, než z ní
upiju.
„Nech to bejt.“
Všichni jsou zticha. Pomalu se odbelhám do kuchyně. Vím, že bych se měla
umýt a dát se do pořádku, ale proč. Jaký má smysl se malovat, když mi make-up
zase smyje můj žal. Před pohřbem chci ještě něco vyřešit. Musím sbalit její věci
a radši to udělám dřív než později. Bude to jako strhnout náplast, jenže já přitom
můžu vykrvácet na podlahu tak, aby to všichni viděli.
Do kuchyně vejde Elena. „Ahoj, zlato. Dáš si kávu?“
Zavrtím hlavou a sevřu v prstech láhev.
Elena si toho všimne, ale malinko se na mě usměje, místo aby mě kritizovala.
„Jak chceš.“
„Mohla bych dnes sbalit její věci, jestli to nevadí? Jestli mám odsud do zítřka
zmizet, ráda bych tuhle věc vyřešila hned. Aspoň dokud k tomu mám odvahu.
Vím, že po dnešku se už moc odvážně cítit nebudu.“
Elena chvíli mlčí, oči má zarudlé a temné kruhy pod nimi se jí prohloubily.
„Nemusíš odcházet, Tillie. Do naší rodiny budeš patřit navždy.“
„Vážím si všeho, co jste udělala pro Mi… pro nás. Opravdu. Děkuju vám. Ale
už není třeba, abych tu dál zůstávala.“ Vím, že žádnou rodinu nemám. Nemám
kde bydlet. Ovšem to si nechám pro sebe, protože navzdory všemu vím, co
musím udělat. Taky vím, že to, co chci udělat, změní směr, jímž se věci budou
ubírat.
Elena mi neodporuje, jen přikývne a pokračuje v práci. Odejde mi najít krabi-
ce, co potřebuju. Jakmile je pryč, zastrčím si mobil do zadní kapsy, stáhnu si
vlasy ledabyle do culíku a vydám se k domu u bazénu.
Zastavím se před schody. Srdce se mi v hrudi prudce rozbuší. Dobré vědět, že
ho tam stále mám.
Pomalu vyjdu schody a zůstanu stát tváří ke dveřím. Položím ruku na kliku
a sevřu ji. Potom vstoupím dovnitř a rozsvítím.
Nadechnu se a zadržuju dech.
6NMWJ (
Rozhlédnu se po místnosti. Pokoj stále nevinně voní po dětském pudru nesou-
cím se ve vzduchu. 0 cJ ( Zalétnu očima k postýlce. Hlavou mi problesknou obra-
zy, jak jsem ji našla. Pak shlédnu na krev na podlaze – pozůstatek toho, jak jsem
se pořezala. D R( Ruka mi okamžitě vyletí k obvazu. Podívám se na dětské obleče-
ní, tašku pro miminko, hračky. ae R(
A a( Při pěti vydechnu a o krok ustoupím. Narazím však do pevného těla.
Se slzami na tvářích se prudce otočím a uvidím Natea. Hledí mi do obličeje.
„Nenávidím tě. Zatraceně tě nenávidím, Tillie. Ale budu tady pro tebe, dokud
ona nebude pryč, protože vím, že teď tu jde o ni.“ Obejde mě a vstoupí do ložni-
ce. „Nebudu to dělat sám.“
Ani to po něm nechci. Přestože nerozumím tomu, proč mě teď tak moc nená-
vidí – dokonce víc než dřív – vejdu do pokoje a zabouchnu za sebou dveře. Nate
zapne reproduktor a nalistuje v mobilu nějakou písničku. Pustí ji nahlas, až se
stěny otřásají. Sundá si mikinu a začne v pokoji sbírat všechny její věci.
Chápu, proč pustil muziku tak hlasitě. Aby utopila naše emoce a mohli jsme
udělat, co je třeba. Oceňuju to. Roztřeseně vydechnu a pustím se do úklidu skvrn
od krve. Jakmile jsem hotová, začnu skládat deky z její postýlky. Slzy mi přitom
stékají po tvářích v nekonečném vodopádu. Ne a ne přestat. Začne hrát „Lost in
Paradise“ od Evanescence a já musím bojovat s nutkáním tu písničku přeskočit.
Rychle přikrývky složím a hodím je do krabice. Potom se pustím do rozebírání
postýlky, zatímco Nate přehrabuje pokoj tak rychle, že si sotva všimnu, co vlast-
ně dělá.
O dvě hodiny později je všechno, co pro mě něco znamená, sbaleno v bezvý-
znamných krabicích. Je to vše, co mi po dceři zbylo.
„Osprchuj se. Odjíždíme odsud za čtyřicet minut.“
Chystám se říct, že nemám zájem, že je mi to fuk. Místo toho však zamířím
do koupelny, vklouznu do sprchy a zase z ní vylezu. Tehdy na podlaze spatřím
stříbrný náramek. Ten, co jí Nate koupil ten den, který jsme strávili jako rodina.
Měl být prvním z mnoha dalších. Seberu ho a sevřu v pěsti. Zvednu oči k zrcadlu.
Nechám si ho navždycky. Bude pro mě připomínkou toho, kým jsem bývala.
Cesta na hřbitov trvá dlouho, protože pozemek Malumových je na opačné straně
New Yorku. Neptala jsem se, proč ji pohřbí u Malumových, a ne u Riversideo-
vých. Došlo mi, že Nate dělá, co si myslí, že je potřeba, a kdyby to byli Riverside-
ovi, byli by to Riversideovi. Řada vozidel je trochu přehnaná. Jsem si docela jistá,
že jsem se s některými lidmi ještě nikdy nesetkala, ale Nate zřejmě ano. Kdo by
tušil, že členové Elitního klubu králů mají srdce.
Vystoupím ze zadních dveří auta, ve kterém jsme sem přijeli s Natem, jeho
mámou, Madison a jejím otcem. Vydám se přímo k hrobu.
Potřebuju, aby už tenhle den skončil. Moc dlouho to nezvládnu. Musím ji ulo-
žit k odpočinku. Čím blíž k tomu uložení jsem, tím silnější mám pocit, že mi v ži-
lách místo krve koluje jed.
Postavím se co nejblíž k jámě a čekám.
A čekám.
Lidé se shromáždí kolem a rakev konečně stojí na stříbrných tyčích. Pozoruju
ji a vůbec nikoho nevnímám, zatímco ji pomalu spouštějí do země. Farář u toho
odříkává slova z proklaté bible. Od té doby, co je pryč, mám pocit, že jsem snad
tisíckrát zemřela. Jenže pokaždé, když zemřu, se zase probudím a ona tu není.
Zvednu tulipán, přitisknu rty k hladkým okvětním lístkům a hodím ho dolů.
„Maminka tě miluje, holčičko. Navždy a věčně.“
Otočím se a odkráčím pryč. Počkám na ně v autě.
Čekám snad hodinu, než se Nate a jeho rodina začnou trousit zpátky. Má
na sobě oblek hodný krále. Při té myšlence se v duchu zasměju. 7 ZvUN( Ušitý, aby
mu na všech místech dokonale padl. K němu si vzal růžovou kravatu.
Růžovou. Její oblíbenou barvu. Tedy aspoň jsem to předpokládala. Nate o tom
jednou vtipkoval, protože mě pořád chytala za vlasy.
Upiju whisky, když se všechny dveře limuzíny otevřou.
Lidi nasednou, ale vnímám je pouze jako šmouhu. Je mi horko, potím se a trá-
pím. Všechno mě bolí. Už je mi z té věčné bolesti na blití. Chci mít svou dceru
zpátky v náručí. Ta myšlenka mě ničí. Prudce zavřu oči, zvednu láhev k ústům
a pořádně si loknu.
Elena se posadí vedle mě a Nate si sedne naproti, vedle Madison. Nedívám se
na něj, protože nemůžu. Cesta domů trvá ještě déle než cesta sem. S každým uje-
tým kilometrem mám pocit, že se z auta vytrácí kyslík.
Jsem neklidná.
Připadám si ztracená.
Ale především se necítím jako já.
 27. kapitola
Tillie
Ten večer se všichni povalujeme v domku u bazénu, většina z nás otupělá dra-
hým alkoholem.
„Zítra odjedu,“ zamumlám. Stojím na konferenčním stolku. Nate a Brantley
leží na gauči za mnou a Bishop s Madison na pohovce přede mnou. Byli tu
i Hunter, Jase a Eli, ale už se vytratili, pravděpodobně když zjistili, jak temně se
všichni cítíme. Lidé truchlí různými způsoby, to je pravda, mám však taky pocit,
že to záleží na dravosti, s jakou ve vás člověk, který vás opustí, zanechá díru. Čím
větší díra, tím větší zmatek.
Zvednu paži do výšky a slzy mi tiše stékají po tvářích. Není to už takové tsuna-
mi jako dřív.
„Zmlkni, Tillie,“ uslyším za sebou. Nemusím se otáčet, abych věděla, kdo pro-
mluvil.
Nevšímám si Natea a dál tancuju na „Deuces“ od Chrise Browna. Pomalá pís-
nička se zmocní každého mého údu. Kéž by jen muzika dokázala ovládnout
i každou mou myšlenku a přeměnit ji v obyčejné noty, a ne v duchy, kteří mě
pronásledují za zavřenýma očima. Z její ztráty se nikdy nevzpamatuju. Nikdy.
Nemá smysl, abych prožila zbytek života spoutaná. Je čas zbavit se pout. Chci se
prostě cítit dobře. Tancuju a pot mi stéká mezi ňadra. Uklouznu a spadnu, ná-
sledně přistanu Brantleymu na klíně. Jako další začne hrát „Talk the Talk“ od Ri-
hanny. Olíznu si rty a sklopím oči k Brantleyho ústům.
Brantley se ušklíbne a chytí mě kolem zad. Přikloní se blíž a dotkne se rty
mého ucha. „Opatrně, princezno. Teď jsi lovná zvěř.“
Střelím očima po Nateovi, který nás pozorně sleduje a usmívá se u toho. Má
na sobě jen volné, vybledlé modré džíny, s tričkem se neobtěžoval. S každým po-
hybem se mu zatínají svaly. Vím, že má vypracované tělo, na to teď však nehle-
dím. Právě v tuhle chvíli jsem se ztratila v jeho pitomých, podělaných očích.
„Lovná zvěř?“ zopakuju příliš slabým hlasem. Dokonce mě to ani neraní. Celá
se teď koupu v bolesti, takže nic, opravdu nic, se nemůže dotknout té kupy svin-
stva, co už mám uvnitř. Ani Nate. Zdá se však, že je téměř ochotný tu teorii otes-
tovat.
Ludacris začne zpívat „Blueberry Yum Yum“, zrovna když Nate vyfoukne ob-
láček kouře poté, co si potáhl z jointa.
„Jo, jsi kořist.“ Nate švihne zápěstím a ukáže na mé tělo, dívá se však na Brant-
leyho. „Jdi na to. Vy dva po sobě jedete od začátku. Tak jen do toho.“ Rozvalí se
na gauči, nohy doširoka roztažené, joint mu visí mezi prsty.
Odfrknu si a otočím se k Madison a Bishopovi, z Brantleyho se ovšem nezved-
nu. Nedotýká se mě. Jenom mě nechá na sobě sedět. Dovolí mi, abych krášlila
jeho klín svým tělem. Věřte mi, že kdyby Brantley nechtěl mít holku na klíně, tak
by ji tam neměl. Je vybíravý, koho po sobě nechá lézt, dokonce víc než Bishop.
Přísahám, že tihle kluci jsou ti největší gauneři, co kdy chodili po tomhle posra-
ném, zatraceném světě.
Dívám se, jak si Madison šňupne kokainu, pak si odfrkne a zakření se na mě.
„Chceš to zkusit?“
/ QLR(
Ne, nechci.
6X’ LQLR(
Počkat. „Dá mě to do pořádku?“
Madison nakloní hlavu. „Ne. Drogy nedaj lidi do pořádku. Jenom otupí ty zni-
čený.“
Nějaké znecitlivění by se mi teď hodilo. Ukážu na srolovanou stodolarovku
a natáhnu se pro ni. Když jsem to udělala naposledy, Nate mi ji vyrazil z ruky –
přestože jsem to tenkrát nehodlala zkusit. Teď mě však ignoruje. Jsem mu ukra-
dená. Je chladný a vzdálený. Nedivím se mu.
Skloním se a vyšňupu lajnu, chuť ostré látky mě nejdřív udeří vzadu do hrdla.
Odfrknu si, nakloním se a vrátím bankovku zpátky Madison. Všechno se mi
zdá malinko lepší. Jako že dokážu být naživu ještě o chvíli déle. Možná to není
tak špatné. Zvládnu to. Zatím. Otočím se k Brantleymu. Kření se na mě svým ty-
pickým úsměvem. Nestává se to moc často, protože většinou bývá vážný. Když
roztáhne nohy a zadívá se na svoje nádobíčko, než ke mně přimhouřenýma
očima vzhlédne, málem na něj skočím. Začne hrát „Gods and Monsters“ od Lany
Del Ray a já se pomalu na Brantleym zavlním, přitisknu mu zadek do rozkroku.
Cítím, jak se mi pod prdelkou zvedá, a zachvátí mě silná energie. S energií je
ovšem ten problém, že dojde. Brantley mě chytí za krk a přitáhne si mě k hrudi,
druhou ruku mi položí na stehno. „Chceš mě ošukat, ZNPRWJ VNJ ?“
Polknu, oči se mi zavřou a zase otevřou. Před sebou vidím, jak se Madison
s Bishopem na pohovce muchlují. Madison vstane a pomalu si svlékne tričko.
Zůstane tu stát jen v malých bílých kalhotkách a krajkové podprsence. Mrkne
na mě a otočí hlavou zleva doprava. Bishop z ní nespouští líný pohled.
 Olíznu si rty. „Jo.“
Nate se vedle mě uchechtne, pak se přesune do středu pokoje. Vydá se ke stol-
ku s kokainem. Brantley mi vyjede rukou po stehně nahoru a malíčkem mi
vklouzne pod kalhotky. Nate na mě hledí, zatímco se sklání a přikládá si srolova-
nou bankovku k nosní dírce. Nespouští mě z očí, ani když přiloží druhý konec
k bílé cestičce, ani když šňupe lajnu. Zrovna když skončí, Brantley vklouzne prs-
tem do mě. Zasténám a kousnu se do spodního rtu. Střelím očima po Madison,
která sedí Bishopovi obkročmo na klíně. Ten ji drží za zadek a tiskne si ji do roz-
kroku. Madison zakloní hlavu, konečky vlasů se dotýkají jejích zad, a právě když
mi Brantley přitlačí palec na poštěváček, Bishop jí rozepne podprsenku.
Pokojem se rozezní „I Was Never There“ od The Weeknda. V hlavě mi tepe,
jsem v té chvíli ztracená. Když znovu otevřu oči, Nate stojí přímo přede mnou.
Rozbuší se mi srdce. Chytí mě za bradu a zakloní mi hlavu k sobě. Brantley
ve mně prsty tvrdě maká, palcem mi tlačí na klitoris. Ztěžka a trhaně dýchám, ale
hledím na Natea.
Sklopím oči k jeho rozkroku a kousnu se do rtu.
Nate se uchechtne, pak se ke mně sehne. „Líbí se ti to?“ zeptá se a nakloní
hlavu. Dívá se přímo na Brantleyho ruku pod mými šaty. Dotkne se mého druhé-
ho stehna a dál na mě upírá oči.
„Hraj si s jejíma kozama. Má to ráda, ale musíš na to drsně.“
Vím, že bez opony bolesti by mě to, co se teď děje, ranilo. Ranilo by mě vidět
jeho nezájem a taky to, že se ke mně chová jako k jedné z cour, co se pořád kolem
králů motají. Teď mi to však neubližuje, protože bolest ze ztráty nejdůležitějšího
člověka v mém životě vytvořila tak ponurou temnotu, že se v ní všechno ostatní
ztrácí.
Stisknu nohy k sobě a svíjím se. Popadnu lem šatů. Když si Brantley uvědomí,
o co se snažím, vytáhne ze mě prsty. Sundám si šaty a stojím tu teď jen v kalhot-
kách z Victoria Secret, které mají nápis SECRET na přední straně.
„Shoď je…,“ nařídí Brantley. Otočím se k němu. Vím moc dobře, že Nate stojí
přímo za mnou, že má můj zadek před očima. A bude ho mít ještě blíž, protože
zaháknu prsty za lem kalhotek a stáhnu si je z nohou. Pořádně se ohnu, oči ale
dál upírám na Brantleyho. Položím ruce z každé strany vedle něj, otevřu ústa
a malinko vypláznu jazyk. Brantley se zazubí a překvapeně povytáhne obočí. Strčí
mi prst, stále kluzký od mých šťáv, do pusy a zasténá. „Sakra, ta je ale zkažená.“
Sevřu rty okolo jeho prstu a saju z něj svou chuť. „Otupělá. To slovo, které hle-
dáš, není zkažená, ale otupělá.“
Nate mi prsty sevře boky a pouhý jeho dotyk mě zasáhne až na hrudi. Vím, že
mě teď využívá a že to, co se tady nyní děje, by se nestalo za dne, kdy si myslí, že
mu na mně záleží. Tedy záleží dost na to, aby se o mě nedělil. Ale možná ho já
využívám taky. I Brantleyho. V pozadí slyším Madisonino sténání a zvuk o sebe
pleskajících těl. Voní to jako těžký parfém, kolínská, tráva, cigarety a sladkosti.
Sex. Voní to jako sex. Ucítím, jak se ke mně zezadu přitiskne Nateův penis. Za-
sténám a zakloním hlavu.
Brantley se napije whisky a zadívá se za mě. Párkrát zatne čelisti a zamumlá:
„Může se mě sakra aspoň dotknout?“
Cože? Něco mi uniklo.
Brantley si rozepne džíny a já sklopím oči k jeho rozkroku. Nate se do mě za-
sune. Tiše vykřiknu a prohnu záda. Cítím, jak se kolem něj svírám, a oči se mi
zvrátí. Temné myšlenky se ztratí v rozkoši, která mě ovládne. A v Nateovi. Jsem
ztracená v Nateovi, ale trochu mě rozptyluje Brantleyho pták. Po stranách hlavič-
ky má dvě stříbrné kuličky, dolů po penisu mu vede žebřík. Prokrista. Nečekala
jsem, že bude mít v péru piercing. Spíš bych to čekala u Natea, protože má i jiné
piercingy. V nose, jazyce a v bradavkách. Brantley jiné nemá – jen v ptákovi.
Proberou se ve mně motýlci, krví mi proletí vzrušení jako smrtící injekce he-
roinu. Natáhnu se po něm, chytím jeho tvrdý klacek do ruky. Cítím, jak mi Nate
pevněji sevře boky, a trhnu sebou bolestí. To je sakra bolavé místo. Naštvaná
na něj začnu Brantleyho penis hladit a svírat a sleduju, jak se jeden z nejděsivěj-
ších chlapů, co jsem kdy poznala, pod mou rukou blíží k vrcholu. Prudce se na-
dechne, svraští obočí a zadívá se mi do očí. Seběhnou se mi sliny. Zatoužím ho
vzít do úst a vsát ho hluboko do krku. Nate do mě zezadu prudce udeří a já
znovu zasténám. Ujíždím na větru rozkoše, který mnou trhá jako dravé tsunami.
Do prdele. Skloním hlavu blíž k jeho péru, jenže Nate mě chytí za krk a sevře.
Trhne mi hlavou dozadu a přiloží mi rty k uchu. „Jestli chceš být schopná
po tom, co s tebou skončím, chodit, radím ti, abys ty svoje pěkný rty nesevřela
kolem jeho ptáka.“
Brantley protočí panenky a opře si hlavu o gauč. „Srabe.“
Dál Brantleymu leštím péro, až se mu zatínají svaly na stehnech. Z žaludu mu
unikne kapka a já ji bříškem palce rozetřu. Jsem tak blízko. Nate mě chytí
za prso, zatímco do mě neúnavně buší, jeho koule mi přitom narážejí do poště-
váčku. Z toho masakru cítím tam dole slabé pálení, ale nevšímám si toho a dál
tancuju na té hranici mezi bolestí a rozkoší. Z Brantleyho ptáka vystříkne horké
sperma. Zvolním, jen ho jemně masíruju a namířím si ho na prsa. Brantley se za-
kření a mrkne na mě. Je to malé rýpnutí do Natea. Jenže pak už křičím vlastní
rozkoší, protože mě bleskovou rychlostí strhne vlastní orgasmus a cítím, jak
ve mně Nateův klacek pulzuje. Všichni prudce oddechujeme, náš dech se postup-
ně zpomalí. Nate se ze mě vytáhne a jeho horké sperma mi steče na stehna. Otře
ho prstem a ten mi pak přiloží k ústům. S očima na Brantleym kolem něj ovinu
jazyk a saju.
Brantley zasténá, popadne z gauče balíček cigaret a strčí si jednu do pusy.
„Do prdele. Seš šťastnej parchant.“
Nate zmizí a mně okamžitě chybí.
„Byl jsem. Už je to minulost,“ opraví ho, když se vrátí. Hodí na sebe džíny, ale
nechá si je rozepnuté viset na bocích. Strčí si do úst cigaretu, přestože vím, že je
nemá rád. Zapálí si a vyfoukne kouř, pak si lehne na záda na zem a hledí do stro-
pu. Toužím mu vlézt na klín. Chci ho. Chybí mi jeho dotek. Chci, aby mi řekl, že
se přes tohle dostaneme společně. Ale to si jen něco namlouvám. Hraje si s mobi-
lem a za chvíli začne hrát „American Psycho“ od kapely D12. Když přijde refrén
s Eminemem, dokonale ho rapuje.
Madison se zasměje, což mě šokuje, protože jsem skoro zapomněla, že si to
přímo naproti mně rozdávala s Bishopem. Kdokoli jiný by se styděl, možná by
byl trochu v rozpacích, ale s námi to tak není. Necítíme to tak. Madison přijde
ke mně, totálně vyřízená a až na kalhotky úplně nahá. Chytí mě za ruku a vytáh-
ne mě na nohy.
Bishop cvakne vypínačem a zhasne, do pokoje dopadá jen zář z vnějšího osvět-
lení bazénu. K posílení uvolněné atmosféry to stačí a není tu úplná tma. Líbí se
mi to, připadám si tu tak v ústraní. Musím přiznat, že ten kokain mě teda nepře-
svědčil. Nechápu, proč ho Madison poslední dobou tak často bere. Chci tím říct,
že kluci to vždycky dělají, aby „povznesli“ párty, ale proč Madison? Musím si s ní
o tom někdy promluvit. Až se tím budu chtít obtěžovat. Natáhnu si kalhotky,
protože jsem byla dosud úplně nahá, a tancuju s Madison na písničku, dokud ne-
přestane hrát.
Madison mi položí ruce na tváře. „Mrzí mě to.“
„Zmlkni, Madi,“ zašeptám a zavrtím hlavou.
Políbí mě na rty, její prsa se přitisknou k mým. Odtáhne se a zadívá se mi
do očí. „Fajn. Zmlknu. Budem jenom tančit.“
Tancujeme celé hodiny, dokud z nás nekape pot a oblohy se nedotkne slabá
oranžová zář.
„Zlato,“ uslyším z postele Nateův tichý hlas.
Zadívám se na něj a nakloním hlavu. Přežila jsem noc a teď jsem střízlivá.
„Pojď sem.“
Jako poslušné štěně jdu za ním. Ještě naposledy, protože později už nebudu
mít v krvi alkohol, který by mi kalil myšlenky. A rozhodně žádné drogy. A nako-
nec už nebudeme ani my, Nate a Tillie.
 28. kapitola
Nate
Nedokážu rozumně uvažovat. A ani nechci. Mám sto chutí roztrhat každou za-
tracenou rozumnou věc v tomhle podělaným světě a rozdrtit ji na padrť.
V žaludku mi hoří vztek, co se nedá zkrotit.
Otočím se na bok a zatnu čelisti, na povrch probublá nenávist. 6NaX WNWvcR‘a’
TMe– cvV Tc URWx cJ zNYZXTUJa“ ‘ ZMLNKbzx ZeLQUNSL, Oči mi sklouznou na její do-
konale měkký rty, který se na správných místech vlní a kroutí. Její hustý řasy jsou
přirozeně načechraný, ale zkrocený a pěkně ohnutý – vím, že za tohle by ženský
rády platily. Její bezchybná pokožka přirozeně září a pleť je jak malířský plátno.
Hustý tmavý řasy jí ovívají vysoký lícní kosti a vím, že když otevře ty dokonale
mandlový oči, utopím se v jasně modrým oceánu. Vlasy má stále růžový, i když
už mírně vybledlý, ale kde už nejsou růžový, vidíte, že byly blond. Stejný, jako
měla Micaela. Všechno na Tillie mi připomíná Micaelu.
Srdce se mi v hrudi sevře. Vyletím z postele, v koutcích očí mě znovu pálí slzy
a hrozí, že vyklouznou. Nesnáším, že nevydržím být jí nablízku. Je neustálou při-
pomínkou, že jsem byl obdařen tou nejkrásnější holkou na světě a zničil to. Moje
ruce nejsou stvořený k tomu, aby nosily pěkný věci, jsou určený k ničení. Nedo-
kázal jsem se ani postarat o svou dceru, a to je něco, co musí dělat každej táta.
Sakra, dokonce i feťáci a povaleči dokážou nepřijít o dítě tak, jak se to povedlo
mně.
Zvednu mobil a vyhnu se Brantleymu, kterej se rozvalil na podlaze. Hajzl. Za-
vrtím hlavou, ale uchechtnu se. Nevím, jestli to, co se stalo včera v noci, byl dob-
rej nápad. Vím, že mu pták z Tillie tvrdne, a myslím, že jsem to jenom zhoršil,
když jsem přispěl k jejich předehře. Znovu zavrtím hlavou, když koutkem oka
zahlédnu pod postelí něco hnědýho. Natáhnu se pro to a zkontroluju, že Tillie
pořád spí. Má mírně pootevřená ústa a maličko chrápe. : N’ WRTMX ‘ Na WNMXaTWN’
LX KbMNz –xa( Na to dohlídnu. Přinejmenším by nesměl bejt takovej zmetek jako
já.
Vytáhnu tu krabici a uvidím do dřeva vyrytá slova AbNZ: J ab‘ . Ztuhnu. Vím,
co to kurva je a proč to tady je. Ale jak k tomu Tillie sakra přišla a proč do prdele
nic neřekla? Střelím očima po jejím těle a pak prolistuju stránky knihy. Jedna
kresba za druhou.
 Schovám krabici s knihou zpátky pod postel, vstanu a odejdu z domku. Ne,
tohle není dobrý. Měli jsme dohodu, sakra.
Vystoupám po schodech a zamířím do svýho pokoje, zatímco vytáčím cizí číslo.
„Ano?“ ozve se Peyton.
Zatnu čelisti. „Musíme si kurva promluvit.“
„Víš, kde mě najdeš…“
Zavěsím a rychle se osprchuju. Smyju ze sebe pach cigaret, co jsem včera kou-
řil, a kokainu, kterýho se sotva kdy dotknu. Jakmile jsem hotovej, cestou ven vy-
točím Hectora. Už odemykám na dálku auto, když to zvedne.
„Musím s tebou mluvit. Hned.“
Šlápnu na to a pomocí rychlořazení dojedu až do New Yorku, otrávený duchy,
kteří šeptají ze svých hrobů a svěřují se s tajemstvími, s nimiž by neměli. Jestli
Tillie zjistí, co je na konci tý knihy, a jestli převezme svoje místo, jak by měla
a jak je to psáno, jsme všichni v prdeli. Včetně jí samotný.
Vjedu do podzemní garáže jedné z budov, které pro nás Hector ve městě staví.
Bude tu nový velitelství Elitního klubu králů, protože si Bishop nechtěl tahat
práci domů. Typickej Bishop, i po roce s Madison jejich vztah zamořuje tajem-
stvími. Nevím, jak to dělá. Já bych se radši otevřel a ta tajemství vyklopil. Pak
bych viděl, jestli se v nich moje holka utopí, nebo se v nich naučí plavat. Jestli se
utopí, tak ať se utopí, ale jestli poplave, čekal bych na druhý straně, připravenej si
hrát s jejíma kozama.
Předem vím, co z toho by dělala Tillie. Opakovaně dokazuje, že může zvlád-
nout všechno. Jenže nebude schopná zvládnout konec tý knihy – ani já ne.
Zabouchnu dveře a zamířím rovnou k výtahu. Jsou tu tři podlaží, a i když ještě
nejsou hotová, třetí je skoro dokončený, a přesně tam budeme řešit svoje záleži-
tosti. S Brantleym jsme se už rozhodli, že až Hector příští rok uvolní svoje místo,
nastoupíme jako Bishopova pravá a levá ruka. Ostatní kluci jdou na vysokou,
nicméně stále zůstanou králi. Jenom mají možnost se vzdálit a vést vlastní život.
Mít rodinu a práci. Ale když se rozezní zvony, vždycky musí přiběhnout. Pokud
teda nechtějí být zesměšňováni a dát se k rebelům. Naše generace je dobrá. Je
na nás spolehnutí. Vím, že Hunter do toho chce jít s náma, jenže Jase mu to ne-
dovolí, protože chce, aby si jeho bratr vyzkoušel „normální“ život.
Když výtah vyjede do patra, cinkne. Vystoupím z něj a okamžitě uvidím Hec-
tora a Peyton. „Tillie má AbNZ: J ab‘ .“
Oba ztuhnou.
Peyton si položí ruku na čelo. „Sakra!“ Začne přecházet po místnosti.
Hector se zadívá na mě. „Jak se k tomu dostala?“
 Pokrčím rameny a prohrábnu si vlasy. „Nemám páru. Našel jsem tu knihu
dnes ráno pod její postelí.“
„Synku.“ Hector na mě pohlédne a vrásky kolem jeho očí se uvolní. „Nemusíš
to dělat teď hned. Právě jsi přišel o dítě.“
Zavrtím hlavou a zatnu čelisti. „Musím se něčím zaměstnat.“
Hector ke mně hodí složku a ta přistane na konstrukčním stole vedle pily. „Po-
třebuju, abys prověřil rebely. Dělají rozruch, šustí listím před několika velice
mocnými lidmi, kteří nevybočují z nalajnovaných cest. Nestojíme o to, aby strka-
li nosy do našich záležitostí.“
Přikývnu. „Postarám se o to.“ Prolistuju složku. Zahlédnu fotky mladých lidí
ve špinavých pokojích, holek v obnošeném oblečení s jehlami heroinu zabodnu-
tými v pažích. Některé ty fotky jsou staré, z doby, kdy jsme všichni byli ještě děti.
U jedné fotky se zastavím. Je na ní malá holka s těmi nejbělejšími vlasy, co jsem
kdy viděl. Padají jí do obličeje. Porcelánovou pokožku jí pokrývá bláto. Musí jí
být tak čtyři roky, na sobě má špinavé bílé šaty. Její oči mě zaujmou, dokonce mě
zadrží. Ne kvůli jejich barvě, protože tu z fotky nepoznám, ale kvůli jejich tvaru.
Taky tím, jak se na vás z fotky dívají. Je to strašidelný. Pak si všimnu hluboké
rány po straně jejího krku. Je tak moc hluboká, že musela zanechat ošklivou
jizvu. Zavrtím hlavou, znechucenej rebely a tím, v čem mají pořád namočený
prsty.
„Ještě jedou v obchodě s bílým masem?“ zeptám se a povytáhnu na Hectora
obočí.
Rebelové žijí ve stínech, v puklinách mezi horami a písečnými dunami, pořád
se plíží kolem a pozorují dění. Máme zákon, že nesmíme sejmout jednoho z na-
šich, a ten zákon bereme velice vážně – ostatně proto existují rebelové. Ovšem
teď to vypadá, že je Hector chce vymazat z povrchu země. Vždycky žili celkem
diskrétně, jenže poslední rok dělají vlny. Mysleli byste si, že jsou všichni nečestní
a ztracení, že žijí ve slumech, ale tak to není. Působí jako obyčejní lidi s pravidel-
ným zaměstnáním, kteří dělají ne až tak pravidelné svinstvo. Žijí v malém sou-
sedství na okraji Syracuse.
Hector kousne do doutníku. „Vypadá to tak. Jsou lehkovážní. Chci se jich
všech zbavit.“
„Myslíš jako odkráglovat?“
„Ty musíš vždycky mluvit jako gangster, Malume. Jo, chci je mít pod drnem.“
Uchechtnu se. „Jasně, oukej. A co Duch? Chceš, abych mu nejdřív poslal varo-
vání?“
Hector se ušklíbne podobně, jako to dělává jeho syn. „Copak někdy někoho
varujeme?“ Zatváří se vážně. „Musí se to dát do pořádku. Ukázat mu, kde je jeho
místo. Zjistit, jestli o tom něco neví.“
Odejdu ze schůzky s čistou hlavou. Peyton je stále s Hectorem, když se vydám
k autu. Celou dobu jsou s ní jenom nepříjemnosti a pořád tak docela nevím, proč
ji Hector nechává naživu. Ten chlap vládne s neklidným prstem na spoušti. Kdo-
koli jinej by byl mrtvej už ten den, kdy jsme u ní našli Micaelu.
„Nate!“ zavolá Peyton a na odchodu mě zastaví.
Sevřu kliku, neobtěžuju se k ní otočit. „Co je?“
„To s Micaelou mě mrzí…“
Odfrknu si a otevřu dveře. „Táhni do prdele, Peyton.“
Nasednu do auta a zamířím domů, abych se připravil na výlet.
 29. kapitola
Tillie
Poté co všichni z domku odešli, osprchovala jsem se a oblékla. Zpod postele vy-
táhnu knihu, protože zoufale hledám jakékoli rozptýlení. Rozhodla jsem se, že ji
projdu celou, ale nejenom to – pokusím se najít ta místa, jež Daemon nakreslil,
a budu doufat, že objevím cokoli, co spojí ty průhledné tečky, které se mi, jak se
zdá, ztrácejí před očima. Strčím knížku do sportovní tašky, již jsem našla v šatně.
Hodím si ji přes rameno a svážu si dlouhé vlasy do culíku. Vydám se před hlavní
dům, abych si přivolala taxi, když vyjde ven Elena, v legínách a volném svetru.
„Ahoj,“ pozdravím. Nejsem si jistá, o čem si s ní mám teď povídat.
„Dobré ráno, Tillie. Můžeme si spolu minutku promluvit?“
Olíznu si rty. „Dobře.“ Následuju ji do domu a posadím se u jídelního stolu.
„Je všechno v pořádku?“ Bože, fakt doufám, že nechce, abych odešla už dnes.
Vím, že mi to Nate tak řekl, ale ještě jsem si nestihla najít nové bydlení, ani kou-
pit auto. Vím, že mám na účtu pořád Nateovy peníze, a možná bych část z nich
mohla použít na nákup auta, když mi Elena nedovolila, abych zaplatila pohřeb.
Postaví přede mě černou kávu. Poposednu si na židli a připravuju se na to, co
mi chce říct.
„Chci, abys tu zůstala, jak dlouho budeš chtít.“
Vydechnu a ramena mi po té potlačované nervozitě, ke které jsem se dopraco-
vala, poklesnou. „Vážím si toho, ale myslím, že vy i já známe vašeho syna. Chce,
abych odsud vypadla, a ani se mu nedivím.“
„Můj syn je raněný, Tillie, nenávratně zlomený, stejně jako ty, ale nepleť se.
Miluje tě a nikdy by nechtěl, abys neměla kde bydlet a musela se spoléhat jen
sama na sebe.“
Jsem ráda, že mi to říká, jenže s Natem jsme si nikdy navzájem neřekli, že
jeden druhého milujeme. Proto mi nedělá dobře, že to slovo tak bezstarostně po-
užívá. Netuší, co její syn cítí, a já jsem si celkem jistá, že Nate necítí vůbec nic.
„Pane jo.“ Zhluboka vydechnu. Musím se uklidnit a pamatovat na to, že Elena
není můj nepřítel a že mi vždycky pomáhala. Upiju kávy a pokusím se o to.
Jakmile odložím hrnek zpátky na stůl a ovinu prsty okolo teplého porcelánu,
usměju se na ni. „Děkuju. Zůstanu tu ještě nějakou dobu, než si seženu něco jiný-
ho. Ale asi tady během příštích několika dní občas nebudu a nechci, abyste si dě-
lala starosti. Jenom se budu snažit sehnat si auto.“
Posune ke mně klíče. „To SUV je tvoje, Tillie. Prosím, nech si ho.“
Zavrtím se.
„Prosím.“
Popadnu klíče a pohlédnu na ni. „Děkuju za všechno, co jste pro mě udělala
a s čím jste mi pomohla, Eleno. Svou matku jsem vlastně neznala.“
„To je jedině dobře,“ zamumlá.
Uchechtnu se, je to první úsměv, který se dotkl mých rtů od chvíle, co jsem ji
ztratila. „Jo, ale vy jste úžasná. Nate má velký štěstí, že vás má.“
Elena si otře tváře. „Prosím, přijď za mnou, kdyby sis kdykoli potřebovala
o Micaele promluvit.“
Krev mi v žilách ztuhne a čelisti ztvrdnou. „Díky.“ Prudce vstanu a vydám se
ke dveřím. Srdce mi naráží do hrudního koše, a když vyjdu ven a zabouchnu
dveře, sklouznu na zem a posadím se na studenou dlažbu verandy. 9 RLJ NUJ( Je to
poprvé od chvíle, co jsem o ni přišla, co jsem slyšela říct její jméno nahlas. Do-
konce jsem odmítala na její jméno byť jen pomyslet, protože mě to příliš bolí. To
jediné slovo mě dokáže mrknutím oka roztrhat na kusy.
Při té opětovné připomínce, kolik jsem toho ztratila, se mi zase začnou z očí ři-
nout slzy. Když jste otupělí, čas jako by neubíhal. Ztratíte o něm a jeho významu
přehled. Jako proč rostliny kvetou, když stejně uvadnou? Doba mezi prvním kvě-
tem a prvním uvadnutím je bezvýznamná. Všechno čeká stejný osud. Jako mě.
Jako lidský život.
Zvednu se ze země, otřu si slzy z tváří a odemknu mercedes. Naskočím do něj,
vytáhnu mobil ze zadní kapsy a vytočím Brantleyho. Zvedne to po šestém zazvo-
nění. rN‘awV(
„AZRWLRYR‘‘ J j “
Té jeho přezdívky si nevšímám. Myslím, že bych ji kdykoli vyměnila za Ma-
disonino „kotě“. „Ta chata…“
Brantley ztichne. „Jo…“
„Kde to je?“ zeptám se otevřeně a ujíždím od domu hrůzy. Nedokážu tu zůstat
o moc déle. Vím to. Všechno mi tu připomíná Micaelu a hodně to bolí.
„Poblíž dálnice. Proč?“
Zavěsím. Vím, že ji dokážu najít sama, pokud se pořádně prohrabu svými
vzpomínkami.
Trvá mi to přes dvě hodiny, ale nakonec vjíždím na stejnou příjezdovou cestu,
po které jsme tehdy jeli, než mě začali honit po lese. Ta budova, kde se konaly zá-
pasy, nevypadá ani zdaleka tak strašidelně jako tenkrát v noci. Ovšem ta noc mi
připadá velice vzdálená.
Je to strašné.
Vypnu motor a strčím si klíče do kapsy. Když se rozhlédnu kolem, oči mi pad-
nou na hodiny. Je po čtvrté odpoledne. Mám dost času, abych zjistila, co potře-
buju. Hodím si tašku přes rameno a zamířím do lesa. Vítr mi čechrá vlasy, na-
skočí mi husí kůže. Připadá mi to tu temnější, protože vás tu stromy od všeho
oddělují a stíní před sluncem. O deset minut později se proderu rozložitým křo-
vím a ocitnu se před stejnou chatou. Vydám se k ní. Stále ji drží pohromadě se-
schlá prkna a drnčící plechová střecha. Otevřu dveře a najdu vše ve stejném
stavu, jako když jsem tu byla naposledy. Jediné, co tu chybí, je ta světluška
v ohništi. Vejdu dovnitř a ignoruju nervozitu, která ve mně narostla. Posadím se
do houpacího křesla, zhoupnu se dopředu a dozadu. Vrzání starého dřeva
na prknech podlahy je jediným zvukem v místnosti. Otevřu knihu.
To číslo. Přejedu po něm prstem, po křivce každého úhlu. Řekla bych, že je
stejné, jaké měl náš obytný karavan, v němž jsem vyrůstala, ale proč? Proč by tu
bylo číslo našeho karavanu? Na dvou kresbách je tahle chata, největší zájem
ve mně však vyvolává poklop kanálu s vyrytým nápisem ANZMRaJ . Nalistuju další
stránku, kterou jsem zatím neviděla. Je to kresba brány na Perditě. Té, která vede
do městečka. Jemné šedé stíny jsou vytažené vysoko, hrany jsou ostré, jako má ta
skutečná brána. Otočím na další kapitolu – je to ten žalář. Dole si všimnu malého
popisku. Je to naškrábáno, musím proto přimhouřit oči, abych to slovo přečetla.
ANZMRaJ ( Vstanu ze starého křesla a strčím knihu zpátky do tašky.
Vím, kam musím jet, ale potřebuju někoho, kdo by mě tam vzal.
A vím, co musím udělat, abych toho dosáhla.
Ujíždím po dálnici a vytočím přes bluetooth Madisonino číslo. Zvedne mi to.
„Ahoj, zrovna jsem ti chtěla zavolat…“
„Kde jsi? Musím ti něco ukázat.“
Minutku mlčí. „U Bishopa.“
„Dobře, za chvíli jsem tam.“
Zavěsím a zamířím do New Yorku. Nervy mám nadranc. Aspoň je to dobré
rozptýlení od té bolesti.
Střelím očima do zpětného zrcátka a všimnu si, že mě sleduje tmavé SUV.
Mám ho za zadkem, co jsem vjela na dálnici. Hryžu se do rtu, snažím se vymys-
let, co mám dělat. Přede mnou se rozšiřuje krajnice, tak na ni vjedu. Pneumatiky
sklouznou po asfaltu.
SUV mě následuje. Chvilku jen sedím a hledím do zpětného zrcátka. Nemám
však šanci v něm rozpoznat řidiče, protože skla auta jsou tónovaná. Popadnu
mobil a pošlu Madison zprávu.
Já: Jestli se ti neozvu, sledovalo mě tmavé SUV a zastavila jsem na krajnici. Myslím, že je to stej-
ný auto, co přijelo k Nateovu domu tu první noc, co jsem tu byla. Řidič mě tenkrát vyzval, ať vyjdu
ven a setkám se s ním. Promiň, že jsem ti o tom neřekla dřív. Nechávala jsem si toho tolik pro
sebe. Hádám, že miluju tajnosti stejně jako ti kluci… Každopádně jsem za tebou jela, abych ti
něco ukázala. Když jsem přespávala v Daemonově pokoji, našla jsem tam jeho skicák. Chtěla
jsem s tebou odletět na Perditu, protože spousta kreseb je odtamtud, ale jsou tam i kresby jedný
polorozpadlý chaty v lesích a číslo mého karavanu – divný, co? Teď vyskočím z auta, abych zjisti-
la, kdo jsou ti šmejdi, co mě sledují. Mám tě ráda. Prosím, dohlídni na Natea, Brantleyho a Bailey.
Zapomněla jsem ti říct o Bailey. Bishop tě zasvětí. Pa.
Vylezu z auta, zabouchnu za sebou dveře a sevřu popruh tašky. Zadní dveře
SUV se otevřou, vykoukne z nich naleštěná bota a přistane na prašné silnici.
Zastrčím si vlasy za ucho, právě když se dveře zavřou. Stoupám očima po těle
a poznám – Nateova tátu?
Zmateně udělám krok vpřed a olíznu si rty. Zamíří přímo ke mně a popotáhne
si límeček.
„Tillie, jsem rád, že tě formálně poznávám…“
„Neříkala bych tomu formálně, ale to je fuk. Proč mě sledujete?“
„Kdybych ti řekl, ať jedeš se mnou, poslechla bys? Nechci ti ublížit. Nic se ti
nestane.“
Uvažuju nad jeho slovy, zatímco mu hledím do očí. „Proč?“
Ohlédne se přes rameno zpátky ke cadillacu, potom se zase podívá na mě.
„Protože mám informace, o které stojíš. Slibuju, že až skončíme, přivezu tě zpát-
ky k tvému autu. Pokud teda budeš chtít…“
Proč bych to chtít WNV UJ?
Kdyby mě chtěl mrtvou, měl už k tomu spoustu příležitostí.
Nakloním hlavu. „Proč jste chtěl, abych vyšla ven, když jste přijel k Nateovu
domovu?“
Ukáže k čekajícímu SUV, právě když kolem prosviští velký náklaďák. Vlasy se
mi rozletí a vítr mě téměř srazí k zemi.
„Dobrá,“ zamumlám a vydám se k jeho autu. „Oceňuju, že se mě nesnažíte
unést.“
„Ach, věř mi, málem jsem k tomu přikročil…“
Protočím panenky, chytím za kliku a vklouznu do vyhřátého interiéru. Roz-
hlédnu se a zhodnotím svou situaci. Vpředu sedí dva muži v oblecích. Oba mají
na očích tmavé brýle, které jim stíní oči. Gabriel nasedne vedle mě a auto vyjede
zpátky na dálnici.
Cítím, že mi v tašce vibruje mobil, ale nevšímám si toho. Své už jsem napsala.
Madison o tom ví.
 „Tak mluvte.“
Gabriel si protáhne krk a zadívá se na mě. V tomhle světle jsou si s Natem
hodně podobní. Mají stejnou hranatou čelist, jen Gabriel ji má zarostlou šedivým
strništěm. Na staršího chlápka je hezký. „Začnu u tvé matky, Katsie.“ Položí si
na klín koženou aktovku a otevře ji. Vytáhne z ní papír a podá mi ho. „Zanechala
ti tenhle bankovní účet.“
Sklouznu očima na papír. Je to svěřenecký fond s tolika penězi, že by mi to vy-
stačilo na tři životy. „Cože?“ Ztuhnu. V životě jsem tolik cifer neviděla.
„Je to pravda. Chtěla, abys to měla, ale jen až budeš připravená, Tillie.“
„Připravená na co?“ zeptám se a podívám se na něj.
Maličko se usměje. „Připravená provést to, co bys měla podle toho, co je
psáno. To, v čem se ti králové snaží zabránit. Nechtějí, abys toho docílila.“
„A co to je?“ vyzvídám a vyčkávám, co řekne.
Ústa se mu roztáhnou do nemilosrdného úsměvu. „Usednout na trůn, samo-
zřejmě.“
„Na co? Mluvte anglicky, ne po královsku.“
Gabriel napne prsty. 6MNX WNZcyf Wx aRT, „Musíš převzít vládu na Perditě, Tillie.
Pouze ty. Nikdo jiný se pro tuhle funkci nenarodil.“
„V žádným případě.“ Zavrtím hlavou. „O tenhle džob nestojím. Dejte ho ně-
komu jinýmu.“
Uchechtne se, vytáhne ze saka doutník, ucvakne ho a přiloží si konec k ústům.
„Nemáš na vybranou.“
„Ty prachy nechci.“
„Musíš to udělat s penězi, nebo bez nich.“
Zamyslím se nad vším, co se během posledních několika dní stalo, jak se můj
svět zřítil, a mám pocit, jako by mě někdo otrávil.
„Tillie, právě teď tam králové mají Khales, která to řídí od desíti k pěti. Zavřela
většinu Ztracených chlapců do vězení a nedává jim jíst, zatímco si drží nablízku
svoje oblíbence. Opakovaně dokazuje, že je na obtíž. Hraje si tam na královnu,
ale ničí všechno, k čemu byla Perdita vybudována.“
„A to je co přesně?“ štěknu, jak ve mně narůstá zlost. „Místo, kde se zabíjejí
narozené holčičky? Společenství, které drží lidi v ústraní a daleko od skutečného
světa? Ti lidi ani netuší, že tenhle svět existuje!“
„Tak to tam chodí, Tillie.“
Vydechnu a olíznu si rty. „Já vím. Jen bych tomu ráda líp rozuměla.“
„Porozumíš tomu,“ odtuší a položí mi ruku na koleno. Zvednu k němu oči, je-
jich modré hlubiny mi silně připomínají jeho syna. „Jsi chytřejší než ostatní.
Znáš život na ulici líp než tvoje matka, díky tvrdé výchově jsi houževnatější. Teď,
když se ti nabízí tahle moc, přijmeš ji?“
Uvažuju nad jeho slovy a cítím v hrudi stejnou pulzující bolest jako ze ztráty
Micaely. Všechno mi ji připomíná. „Odvezte mě na Perditu. Potom se rozhod-
nu.“
Dopředu vím, co zvolím.
Gabriel povytáhne koutek rtů do úsměvu. „Domluveno.“ Pak mi podá malý
kožený váček. Otevřu ho a nakouknu dovnitř. Jsou v něm tři kreditní karty a ně-
kolik listů papíru. „Ten účet je každopádně tvůj, Tillie. Ať už se rozhodneš při-
jmout tu funkci, nebo ne. Nebudu ti tím vyhrožovat.“
„Proč ne?“
Zadívá se ven z okna. „Protože už nejsem král.“
 30. kapitola
Nate
„Co sakra myslíš tím, že ti poslala zprávu?“ Skřípám zuby, když přicházím domů.
Nařídil jsem útok na rebely. Králové nedělají špinavou práci, pokud to není
osobní. A rebelové nejsou osobní. Nejsou hodni toho, abychom si jimi špinili
ruce. Proto jsem na ně poslal Roba. Rob se podobá Tonymu z filmu AXMOb$L&T.
S přízvukem a se vším. Je nemilosrdnej, drahej a stejně smrtící jako panna
u striptérský tyče.
„Myslím tím, že mi poslala zprávu, že ji někdo sleduje.“
Tělo mi ztuhne, noha se mi zastaví na třetím schodu. „Musím jít.“
Hned jak zavěsím Madison, vytočím Hectora. Zvedne to. „Ano?“
„Máme problém.“ Zasvětím ho do všeho, co mi Madison řekla. Povím mu i to,
že chtěla letět na Perditu, aby podle Daemonovy proklaté, blbé knihy hledala
stopy.
„Svolej poradu!“ zařve Hector do telefonu a zavěsí. Není z toho šťastnej. Má
k tomu dobrej důvod. Hector chce Perditu zavřít už nějakou dobu. Odkládal to,
dokud nepřijde na to, jak to udělat, a nechal to tam zatím na starost svýmu osob-
nímu zahřívadlu. Jestli to tam převezme Tillie – jak se předpokládalo – znamena-
lo by to, že už nebudeme mít kontrolu nad Perditou, ani vojáky a tamějšími
lidmi. Teda i přesto tam pořád máme moc a vliv, ale oni poslouchají pouze
CabYZbV. Dát někomu jako Tillie tolik moci může skončit katastrofou. A to se
nezmiňuju…
Pošlu hromadnou zprávu.
Já: H svolal poradu u sebe doma. Buďte tam co nejdřív.
Když procházím kolem Daemonova pokoje, zastavím se. Otevřu jeho dveře
a ty narazí do zdi. Rozhlédnu se po místnosti. „Zmrd jeden.“
Hector je jedním z těch lidí, ze kterých vyzařuje moc, ostatně jako většina z nás.
Ať je kdekoli a s kýmkoli. Mohl by sedět přímo vedle prezidenta, a stejně by z něj
sálala větší nadřazenost než z hlavy státu a jeho lidí.
„Za tím musí být Gabriel…,“ zamumlám, jakmile jsme všichni v Hectorově
kanceláři.
Brantley si odkašle. „Proč? Proč by to mělo mít něco společnýho s Gabrie-
lem?“
Nehnu ani brvou.
 Nehnu ani brvou.
„Protože…,“ Hector se zadívá na mě. „Dovolte mi, abych vám povyprávěl pří-
běh o Gabrielovi a Katsii…“
„Cože?“ To upoutá mou pozornost. „Jestli mi řekneš, že Tillie je moje dlouho
ztracená sestra, přísahám při zatraceným Judovi, že podřežu všechny zmrdy v to-
mhle pokoji a pak i sebe, než si na tebe počkám ve Valhalle.“
Hector obrátí oči v sloup. „Malume, posaď se. Tillie není tvoje sestra, ale její
matka měla krátký poměr s Gabrielem. Jak všichni víte, často se dělíme o dívky,
které přijmeme mezi sebe.“
Brantley kopne do mé židle.
Bez ohlédnutí mu ukážu prostředník.
Bishop se zasměje, tak na něj vystrčím prostředník taky. „Nechtěj, abych začal
o Madison.“ Zakřením se na Bishopa a on přimhouří oči.
Hector vydechne. „Pochopili jste…“ Zapálí si doutník. „Jenže mezi Katsií
a Gabrielem to bylo jiné. Chtěla, aby jí byl věrný. Což je fajn, většina žen to tak
chce, ale ty, které žvaní do našeho světa, nevydrží dlouho, pokud nemají aspoň
otevřenou mysl. To Katsia nikdy neměla, dokud nezjistila, že má právo na trůn.
Není na mně, abych vyprávěl její příběh, a jsem si jistý, že se ho Tillie jednoho
dne dozví, ale jejich láska dosadila Katsii na trůn. A vím jistě,“ pohlédne na mě,
„že ta Tilliina to udělá taky. Musíme to zastavit.“
Do prdele.
 31. kapitola
Tillie
Následuju tři stráže a Gabriela, kteří mě vedou k bráně, za níž se nachází městeč-
ko Perdita. Zase mám napjaté nervy. Netuším, co tu dělám, ale existuje pouze je-
diný důvod, proč bych ochotně letěla spoustu kilometrů na tenhle malý ostrov
uprostřed oceánu.
Vytáhnu Daemonův skicák a listuju stránkami, zatímco Gabrielovi strážci vy-
kládají něco těm u brány.
„Kde jsi to našla?“ Gabriel ukáže na knihu.
Letmo k němu vzhlédnu, než se zadívám zpátky a najdu kapitolu, kterou chci.
„V Daemonově ložnici.“
Před námi je nějaký rozruch, proto knihu zaklapnu a proderu se mezi našimi
strážci, jen abych stanula tváří v tvář urostlým vlasatcům, takzvaným strážným
z pekla. Nejsou opravdu z pekla, jenom tak tohle místo ráda nazývám.
Narovnám ramena. „Pusťte nás dovnitř.“
Zlostně na mě zírají, ohrnují rty. „Ty nám nemáš co rozkazovat.“
„Opravdu?“ Povytáhnu obočí. „A kdo vám teda může rozkazovat? Protože
pokud vím, ta ženská, která tu vládla, je po smrti. Je to tak?“
Ten, co vypadá jako velký blonďatý viking, na mě přimhouří oči. „To nemůžu
popřít, ani potvrdit.“
Sladce se usměju. „Já můžu. Protože ta ženská byla moje matka a moje nejlepší
kamarádka ji zabila. Teď…“ Nakloním hlavu na stranu. Sklopí ke mně oči a vzá-
pětí se napřímí, zřejmě si všimli něčeho důležitého. „Pusťte nás sakra dovnitř.“
Ten velký brunet se obrátí k zámkům a rychle je odemkne. Oba strážní mají
oblečené černé kalhoty a černá tílka. Otevřou brány a my vstoupíme dovnitř.
Když se ke strážným znovu otočím, oba klopí hlavu.
Jako první prolomí ticho ten blonďák. „Prosím, odpusť nám, YZRWLRYR‘‘ J VNJ .
Nemínili jsme ti ublížit.“
Střelím očima po Gabrielovi, který se na mě usmívá. Oči se mu třpytí a září.
„Přivést tě sem bylo to nejlepší, co jsem kdy udělal.“
Olíznu si rty. „Nedělejte si s tím starosti.“ Otočím se k dlouhé mramorové
cestě, která vede ke stavbě, jež byla Katsiiným domovem. Perdita je malé město.
Velice staré městečko, kde lidi spí během dne a žijí a pracují v noci. Teď je den,
proto je ulice prázdná. Malé krámky po obou stranách lesklého mramorového
chodníku mají na dveřích cedule oznamující, že je zavřeno.
Vykročíme k našemu cíli na konci dlouhé cesty a míjíme všechny obchody.
Využiju ten čas, abych se rozhlédla kolem. Jsou tu prodejny se smíšeným zbožím,
s noži, se zbraněmi, pekařství, butik s oblečením, a dokonce krámek s alkoholem.
Páni. No, aspoň že si můžou dopřát něco z našeho světa.
Jakmile jsme v polovině cesty, Gabriel promluví: „Víš, že je tu Khales?“
Zatnu čelisti. „Slyšela jsem.“ Taky ji nesnáším.
„Jak předpokládáš, že se s ní vypořádáme, YZRWLRYR‘‘ J VNJ ?“
Protočím panenky. „Gabrieli, prosím vás, nezačínejte s tou blbostí YZRWLRYR‘‘ J
VNJ . Jako by nestačilo, že mi variacemi na ,moji princeznu‘ a ,královnu‘ říkají
králové a teď i ti strážní u brány.“ Jakmile tu větu dokončím, ztuhnu.
Všechno se zastaví.
Obrátím se ke Gabrielovi. „Co to má znamenat?“
Gabriel se mi dívá do očí, v zorničkách mu mazaně zasvítí. „Ach, nejen že se
neztratí na ulici, je i inteligentní.“
„Nezahrávejte si se mnou. Jsem teď trochu napružená.“
Gabriel vydechne a protáhne si krk. „Jo. Oni všichni vědí, že je potřeba, abys
tu byla. Všichni s tím uvnitř bojovali, snažili se zabránit, aby k tomu došlo. Chtěli
tě zastavit, aby ses sem vrátila.“
Přimhouřím oči. „Proč?“
Gabriel ukáže k bráně Katsiina sídla. Konce zubatého skla jsou ostré jako čepe-
le. Brána připomíná led. Čirý, ale zvenku není vidět dovnitř. Jsem skálopevně
přesvědčená, že Perdita je dílem magie. Tyhle čarodějnice jsou mé předchůdky-
ně, ty, které nemohly být upáleny.
„Protože když jsi tady ty, nemají už nad ostrovem kontrolu. Perdita je samo-
statný svět, Tillie. Králové se tu snažili převzít vládu po celé generace, ale vždy se-
lhali.“
„Tak proč mě prostě nezabili?“
Gabriel se na mě zadívá. „Kvůli tvému vztahu s tou labutí. Ale nepleť se, Tillie,
Hectora WNUfNbrát na lehkou váhu. Vládne železnou pěstí a nemá problém rozdr-
tit věci i URMR, aby dostal, co chce.“
„To mi připadá, že hrozně riskují, jen aby nenaštvali holku, kterou dennoden-
ně rozčiluju. A co tím myslíte? Vím, že je Hector krutej, ale co to má společnýho
se mnou?“
„No, než jsi zmizela, žila jsi na velice šikmé ploše, Tillie. Lidi chtěli tvou hlavu
už nějakou dobu, někteří víc než jiní a někteří to skrývali líp než ostatní. Když ses
vrátila s Nateovou dcerou, byla tvým záchranným lanem. Ale…“
„… teď už není,“ dokončím za něj a pak vzhlédnu k bráně.
„Ano. Opravdu nevím, na které straně stojí můj syn a jeho generace králů, co
se týká loajality vůči tobě, ovšem můžu ti teď říct, že…“ Gabriel se odmlčí. Na-
dechnu se, čekám, jak bude pokračovat. „Děje se tu toho mnohem víc, než tušíš.
Ocitla ses uprostřed světa, který stěží znáš. Jsi v něm cizinka, dá se říct. Ale můžu
ti pomoct.“
„Můžeme ten rozhovor dokončit pozdějc,“ zamumlám a obrátím oči k sídlu.
„Až tu nebudeme tak na ráně.“
Přikývne.
Znovu projdu mezi našimi strážci a dlaní udeřím do domovního zvonku.
„Ale, ale, ale, podívejme se, koho to sem čerti nesou,“ zavrní z bzučáku Khales.
Zatnu zuby. „Pusť mě dovnitř, Khales. Máme nedořešený záležitosti…“
 32. kapitola
Tillie, minulost
„Důvěřovat mi, AbNUUJ?“
„Za jediné podmínky,“ zašeptala jsem, než jsem mu podala Micaelu do čekající
náruče. „Nezemři.“
Daemon se na mě maličko usmál a sklouzl mi rty po čele. „Nezemřu. Nikdy
nezemřu, Tillie.“ Zabodl do mě pohled. „Věřit mi?“
Ne. „Ano.“
Dívala jsem se, jak jeho záda mizí ve dveřích. Chodila jsem sem a tam dobrou
hodinu a čekala, co se stane, když se moje dveře otevřely a dovnitř vešla Khales
s úsměvem na tváři.
„Co tady děláš?“ zeptala jsem se zmateně. Kruci. To znamenalo, že tu už jsou
králové.
Khales přistoupila blíž ke mně, až jsme se dotkly hrudníky. „Až bude po všem
a až se zbavím lidí, kterých se zbavit potřebuju, budu na tomhle ostrově vládnout
já. Pamatuj si to!“
Škubla jsem sebou, zmatená z toho, o čem to mluví. „Když myslíš, Khales. Je
mi to fuk.“
Strčila do mě, až jsem upadla na zadek, a zamračila se na mě seshora. „Jsi od-
porná. Ty a ty tvoje kamarádky si myslíte, že víte o tomhle světě všechno, ale ple-
tete se. Jsem v téhle bandě jediná holka a vždycky to tak bude.“ Plivne mi
do tváře.
Otřu si obličej a ona zase zmizí ve dveřích.
Mrcha.
Neznala jsem ji dobře, jenom jsem ji párkrát zahlédla na ostrově s Katsií.
Kromě toho, že jsme chodily na stejnou střední školu, vím taky to, že to jednu
dobu táhla s Bishopem. Vždycky jsem si myslela, že bude na jejich straně, ale
možná jsem se mýlila.
Někdo zaklepal na okno. Přiběhla jsem k němu a otevřela ho. Nakoukla jsem
dolů – odkud ke mně vzhlížela Tulačka. Vtipné, jak se z knihovnice na Akademii
Riverside vyklubala drsná potvora, která je na naší straně. „Jsou tady. Máme Mi-
caelu. Jen poslouchej pokyny,“ odmlčela se a podívala se mi do očí, „a opatruj se,
Tillie.“
 Zavřela jsem okno a nadechla se. „Jasně.“ Opřela jsem se zády o chladivé sklo
a zaklonila hlavu. Podbřišek mi sevřely křeče. Trhla jsem sebou a předklonila se.
Po stehně mi něco stékalo. Otřela jsem to prstem a zvedla si ho k obličeji.
Krev.
Dobelhala jsem se k posteli a posadila se. Dveře se prudce rozletěly, tentokrát
však dovnitř vrazila Jessica. Zabouchla za sebou. Okamžitě jsem věděla, že dnes
k něčemu dojde. K něčemu velkému.
„Musíme tě umýt. Katsia tě nepochybně brzy zavolá k sobě. Všichni sedí
v obývacím pokoji.“
Ztuhla jsem. „Kdo czRLQWR?“
Pohlédla na mě. „Králové.“
 33. kapitola
Tillie, současnost
Obejdu vkusně umístěné kameny, které vedou k hlavnímu vchodu sídla. Gabriel
zvedne ruku, aby zaklepal, ale zastavím ho a sáhnu po klice. Je otevřeno. Zatla-
čím do dveří, až narazí do zdi. Právě když udělám krok dovnitř, nad hlavami
nám zaburácí letadlo.
„Mám takový pocit, že je to tryskáč plný rozhněvaných mužů…“
Zatnu čelisti a vejdu dál. Něco čekám. Cokoli. Jenže mě obklopuje ticho. Když
na Perditě vládla Katsia, všude byl pořád ruch – neustále. Hrála hudba, procháze-
li se tu polonazí muži a podobné šílenosti. Plahočím se dál do domu a zahlédnu
točité schodiště.
„Proč je tu takový ticho?“
Na obličeji mi přistane ruka a přidusí mě. Kopu kolem sebe a oháním se pěst-
mi. Tělo za mnou je mohutné, drží mě velkou silou. Ucítím pach benzinu a vzá-
pětí všechno pomalu zahalí tma.
Tělo mám ztěžklé, víčka se mi odmítají otevřít. Slyším někde něco hrát. Není to
hudba, ale ukolébavka. Brnkají na silné struny, zdeformovaný nářek je pravděpo-
dobně způsoben téměř vybitou baterií. Ve tváři mi pulzuje bolestí, tlačí na ni
něco studeného. Nakonec se mi podaří otevřít oči. Místnost je nakřivo. Tmavé
betonové zdi. Žádná okna. Vyletím na nohy a pár kroků vrávorám. Natáhnu
paži, abych získala rovnováhu, dotknu se přitom mříže cely. Vidím rozostřeně,
oslepuje mě kalná, načechraná mlha. Snažím se rozeznat, co je přede mnou,
proto sevřu studenou mříž a druhou rukou si protřu oči. Najednou se mi všech-
no ukáže. Zaletím očima k cele naproti té svojí. V koutě tam leží dětské chrastít-
ko, špinavé, rozbité. Podle komplikovaného vzoru na plastu poznám, že je to
totéž, které je nakreslené v Daemonově knize.
0 J NVXWXcJ TWRQJ !
Prudce se otočím a rozhlédnu se, jestli tu neleží moje sportovní taška. Nevidím
však nic než kaluž na betonové podlaze. Na stejné podlaze, na které jsem se pro-
budila. 2bS(
V dlouhé chodbě, která vypadá jako vězeňský sektor, zaslechnu ozvěnu šepotu.
Netuším, kolik je tu celkem cel.
„Kdo je tam?“ zavolám a přitisknu tvář k chladné mříži, abych líp viděla.
 „Oni ti neodpoví,“ odpoví na mou ukvapenou otázku mechanický hlas.
Vykřiknu a rychle se otočím po směru, odkud ten cizí hlas promluvil. Bylo to
z mé cely, ale nikoho tu nevidím. „Kdo je to?“
V tmavém koutě na opačné straně zahlédnu pohyb. Tehdy si všimnu něčího
obrysu. „Co ode mě chceš?“
Dlouho je ticho, až na ten šepot v dálce, který neustává. Do vzduchu se vznese
temný smích, jako špatná frekvence, jež hrozí, že znehodnotí všechno, co jste si
mysleli, že víte. „Od tebe nechci nic.“
Kousnu se do rtu. „No, můžeš aspoň vyjít z toho stínu, ať na tebe líp vidím?“
„Ne.“
Sesunu se podél dveří cely, až dosednu na studenou podlahu. „Jsi vězeň?“
„Jo.“ Hovoří zvláštním hrubým hlasem. Fascinuje mě to. Nemluvě o tom me-
chanickém tónu.
„Bože, jak já tu čubku nenávidím.“ Rozhodnu se změnit téma, zatímco si masí-
ruju spánky. „Zabiju ji.“
„Jo?“ zeptá se. Chladným hlasem, všimnu si. „Nezapomeň mi nechat její kozy,
ať jí je můžu urvat a nakrmit jima svýho psa.“
Neobtěžuju se na něj podívat. Vím, že bych ho neviděla. „Tvůj pes má rád sili-
kon?“
Neodpoví.
„Jak se jmenuješ?“
Ohlédnu se přes rameno, zpátky na to dětské chrastítko ležící uprostřed cely.
Je to strašidelná připomínka toho, co jsem ztratila a co také potřebuju najít.
„Nemám jméno.“
Otočím se zpátky ke stínu. „No, to je smutný…“
To jsem řekla pěknou blbost. Svedu to na stres a zmatek, který prožívám.
Ticho. Studený prostor mezi námi naplňuje pouze ticho.
Je to čím dál divnější – mluvit k někomu, koho nevidím a kdo má divný hlas.
„Tohle je směšný. Nemůžu uvěřit, že jsem zavřená v týhle podělaný cele.“ I VUT-
WR’ DRUURN( A N‘aJ VUbcRa( F eVe‘ UR’ SJ T ‘ NMX‘ aJ a cNW(Bolí mě hlava. Prudce zavřu
oči a přitáhnu nohy k sobě, abych si opřela hlavu o kolena.
„Víš, proč jsi tady?“ zeptá se ten hlas. Měla bych mu říkat Stín. Když stejně
není nic jiného.
Obrátím se k němu. „Ano i ne. Ty to víš?“ Kde je sakra Gabriel?
„… jo.“ Ten jeho hlas. Něco na něm ve mně cosi vyvolává.
Uslyším zvuk otvíraných dveří a pak těžké podpatky na betonové podlaze
v chodbě. Vstanu a ustoupím dozadu, až narazím do muže ve stínu. Nedošlo mi,
že jsem zacouvala až k němu. „Promiň.“
Zády se dotýkám jeho hrudníku. Cítím každý jeho nádech a výdech. Taky vní-
mám, jak pevná ta hruď je. Je vysoký a… mohutný.
Přiloží mi rty k uchu. „Jsi YZRWLRYR‘‘ J VNJ ?“
Tělo mi ztuhne. Ustoupím, ale ten chlap mi položí ruku na ploché břicho
a přidrží mě u sebe. „Chceš ji zabít, YZRWLRYR‘‘ J ? Udělej to.“ Jeho hlas nás obklo-
puje jako tmavá klec. Cítím se v jeho sevření v bezpečí. „Ukaž mi, co v tobě je…“
Na břiše mě zastudí chladný kov a sklouzne mi po kůži až do kalhot. Okamžitě
poznám, že je to nůž.
Do prdele.
Na zátylku cítím, jak se usmívá, právě když se dveře cely odemknou a před
sebou spatřím Khales. Má na sobě krátké tílko a koženou minisukni. Černé vlasy
si vyčesala vysoko do culíku. Dívá se přímo na ten stín.
Uculí se. „Připravená na setkání se svou matkou, Tillie?“
Vypnu ramena.
Muž ve stínu se uchechtne. „Do nich, holka.“
Netuším, proč to řekl. Dokonce neznám ani ten stín, ale vlil do mě sebedůvě-
ru. A tu právě teď potřebuju.
Zakloním hlavu a přejedu očima po jejím těle. „Víš, mohlas mít s Hectorem
něco hezkýho.“ Pohlédnu na dva strážce za ní. Stojí pevně s nohama mírně
od sebe. Jenže tu a tam zakolísají, možná si nejsou jistí svou loajalitou?
Khales se zasměje. „Ach, ani ti nemůžu povykládat, jak se pleteš.“ Skočí
po mně, sevře mi ruku kolem krku. Než si uvědomím, co se děje, přirazí mě
k chladné zdi. „Viděla jsem, žes našla Daemonovu knihu.“ Nakloní hlavu a pro-
hlédne si mě od hlavy po paty.
„No a co?“
Mírně se usměje. „No nic, jenom že s Daemonem je to… složitý.“
Pomalu sunu ruku k přední straně džín. Sevřu rukojeť, dívám se jí přitom
do očí. Je mi ukradené, co říká, jenom se snažím udržet její oči dál od toho, co
dělám.
„Jo? A proč jako?“ Vím proč, a jak je složitý, ale to, že si ona myslí, že ví, o čem
mluví, je skoro k smíchu. Říkám skoro, myslím však totálně.
Khales vydechne a napne prsty na mém krku. „No, protože je nemocnej,
zlato.“
Vytáhnu nůž a jediným pohybem jí zabodnu špičku čepele ze strany do krku.
Sleduju, jak překvapením vytřeští oči a jak mi teplá krev stéká po ruce. Nakonec
povolí sevření na mém hrdle a přiloží ruku na svůj krk, aby osahala ránu.
 „Nevíš ani hovno.“ Zabořím nůž hlouběji a ona chraplavě vykřikne. „O Dae-
monovi. A nikdo tě nemá rád…“ Odstrčím od sebe její tělo, až dopadne bezvlád-
ně na zem. „Mrcho.“ Otřu si krev z čepele do trička a vzhlédnu ke strážcům, kteří
stojí u dveří mé cely. „Víte, kdo jsem?“
Podívají se jeden na druhého a pak zpátky na mě. „Ano.“
Nakloním hlavu. „A?“ zeptám se a přimhouřím oči.
Připadá mi, jako by ticho kolem nás vibrovalo v ozvěně, kterou neslyšíme.
Čekám, až něco řeknou. Cokoli. Možná mě popadnou a pokusí se mě odsud od-
táhnout, aby mě zabili. Nebo mě v horším případě zabijou na místě. Co jsem
však nečekala, je, že oba pokleknou a skloní hlavy.
„Ne…“ Zavrtím hlavou, srdce mi sevře panika.
K zádům se mi přitiskne povědomé tělo. CaxW(
„Nevzpírej se tomu, YZRWLRYR‘‘ J VNJ . Cítíš to?“ zašeptá za mnou a já zavřu oči.
Pohladí mě konečky prstů po pažích a vznítí ve mně plamen.
Má pravdu. Tohle je můj svět, nepatří jen králům. Cítím, jak mi v žilách šeptá
krev mých předků. Proměním ten šepot v řev a přinutím všechny lidi poklek-
nout.
Sevře se mi žaludek, naskočí mi husí kůže.
Stín mi přejede rukou po břiše až k hrdlu. „Otoč se, Tillie…“
Zaslechnu další kroky. Blíží se. Ozvěna těžkých bot za mnou teď hlasitě duní.
Pak ten zvuk zmizí. Otočím se k tomu muži, oči mám pořád zavřené.
„Otevři oči.“
Poslechnu ho a zadívám se na jeho ruce, které mu vykukují z rukávů. Jsou po-
kryté tetováním.
Tetováním, které znám.
Na prstech levé ruky vidím písmena E L I T A, na té pravé K R Á L I.
Do prdele.
Zvednu oči a přestanu dýchat. „Nate!“ Jeho ruka se sevře kolem okraje kapuce.
Shodí si ji dozadu na zátylek. Ušklíbne se, oči má temné a smrtící. DX WNWx MXKZ“(
Obrátím se, abych zjistila, kdo přišel, a uvidím za sebou stát Bishopa, Brantley-
ho, Eliho a Huntera. „Co se tu sakra děje?“
Nate mě chytí za ruku a stiskne ji tak, až mi v ní zastaví krevní oběh. Přitáhne
si mě k hrudi a omotá si moje vlasy kolem pěsti. „Perdita je teď územím králů.“
Uculí se a sevře mi hrdlo. „Všechno, čím sis dosud prošla, Tillie, bylo naplánova-
ný. Jsi teď poslední žijící CabYZbV – ale ne na dlouho.“ Všimnu si, že sebou ani
necukne, když mu ta slova přejdou přes rty. „Jsi královna bez království. Jako za-
tracenej pes bez boudy.“ Zadívá se mi do očí a já poznám, že je pryč. Ten, koho
jsem znala jako Natea, už v hlubinách toho muže přede mnou nežije. Je pouhá
skořápka toho, kým dřív býval, skořápka postavená z kamene.
Strčí do mě, až narazím zády do studené zdi. „Doufám, že máš ráda pouta,
zlato, protože odteď jsi náš vězeň.“ Přistoupí ke mně, olízne si rty a zazubí se.
Otočí mě, abych stála čelem k cele naproti té svojí, s tím chrastítkem uvnitř.
„Otevři oči, YZRWLRYR‘‘ J VNJ …“
Poslechnu a otevřu je.
„Podívej se pořádně,“ zašeptá mi u ušního lalůčku. „Sleduj ty světlušky…“
Jakmile to vysloví, zmateně stáhnu obočí. V nejtmavším koutě cely poletují zá-
řící světlušky.
„Ukaž se!“ přikáže Nate. Jeho hruď proti mým zádům vibruje.
Králové se rozestoupí, abych líp viděla. Z temnoty té cely se dopředu plazí ně-
jaká postava a odstrčí z cesty to dětské chrastítko.
Nohy se pode mnou podlomí, jak se pokusím vrhnout vpřed, a pak zavřískám.
„Daemone!“
PŘIPRAVUJEME
 MALUM – ČÁST DRUHÁ
Když bylo Tillie osmnáct, zamilovala se. Okamžitě mu propadla. Narazila
na skalnaté dno rychlostí světla. Ten náraz ji rozerval na kusy. Ale dovolila jeho
slovům, aby ji pomalu zahojila. To, jak se na ni Nate Riverside-Malum díval, za-
šilo všechny rány. To, jak ji líbal, vymazalo všechny modřiny. To, jak se v jeho
náruči cítila v bezpečí, vyhladilo všechny jizvy. Stejné ruce, které ji zlomily, ji vy-
léčily. Ty ruce nad ní mají moc a je to její vina. Měla s ním dítě a obětovala by
pro něj život. Už nemusí, protože ji o něj asi připraví.
Když jí bylo osmnáct, zamilovala se. Jenže pak přišel pád. A kam že spadla,
ptáte se? Dva metry pod zem.
 PODĚKOVÁNÍ
Mému manželovi, který toleruje, že jsem zhýčkaná princezna, jež neustále touží
po pozornosti a lásce, a že ráda jím a spím. Zasloužíš si mnohem víc, než ti doká-
žu dát, ale máš smůlu, protože jsi dostal mě, a jestli se zatouláš, měl bys vědět, že
díky téhle knize teď vím, jak tě připravit o ty dvě kulaté věci, co ti visí mezi noha-
ma.
Mým dětem, jež mě přivádějí k šílenství tak moc, že dychtím po těch temných
místech ve své hlavě, jen abych vytvořila chaos, který na mě nemá přímý vliv.
Na vaše zdraví, moje malé příšery. Nezbavíte se mě.
Mé přítelkyni Chantal Fernandové, která stojí stále při mně. Nevím, kde bych
bez tebe byla. Pravděpodobně bych na sociálních sítích psala zcela nepatřičné po-
známky a všechny tím štvala. Děkuju ti, že jsi taková, jaká jsi. Ani ty se mě nezba-
víš. Viz odstavec věnovaný manželovi o kousek výš.
Sarah Grim Sentzové, mojí malé smrtce. Ten den, kdy ses čtením vetřela
do mého života, byl jedním z nejbáječnějších v mém spisovatelském životě. Jsi
moje beta, moje alfa a holka, které stoprocentně věřím se svými slovy, svým svě-
tem a postavami. Děkuju ti, že mi vždycky ukážeš, kde je moje místo, když je to
potřeba, a že jsi se mnou, nejen když píšu, ale i v každodenním životě. Stala se
z tebe jedna z mých nejlepších kamarádek a žena, na kterou se obracím. Děkuju
ti, že jsi trpělivá beta, když mi píšeš poznámky, a že miluješ moje příběhy, jako by
byly tvoje vlastní. Taky tě odkazuju na odstavec věnovaný manželovi o kousek
výš. Nezbavíš se mě.
Ellie McLoveové. Já ti nevím, holka. Mám pocit, že kdybych vysvětlovala, co
všechno mám na tobě ráda, budu tady celý den. Částečně chci, jen aby ses cítila
v rozpacích, ale neudělám to. Jsi opravdová nejužitečnější hráčka. Vezmeš má
slova a jednotlivě je vyladíš, aniž bys zasáhla do mého autorského hlasu. Jsi
všechno, co potřebujeme. Štve mě, že mi trvalo tak dlouho tě najít, ale to je fuk,
protože teď, jo, hádáš správně, se mě nezbavíš.
Petro Gleasonová, děkuju ti za korekturu mého textu. Za tvé přátelství
a smích. Moje temnota by si ráda připila s tvou temnotou. Nezbavíš se mě.
Isis, Nichole, Lylo, Caro, Amirio, Jacq, Nikito – můj malý kroužku domácích
přátel. Mé nejlepší přítelkyně, vy znáte mé bláznovství, a stejně mě tolerujete.
Nezbavíte se mě, očividně.
Leigh Shenová, jsi moje nejoblíbenější potvora. Jsi stejně sexy, jako jsi talento-
vaná. To není fér, ty mrško jedna. Děkuju ti, že jsi taková, jaká jsi. Stala ses jed-
nou z mých nejbližších kamarádek, které v tomto oboru věřím. Ani ty se mě ne-
zbavíš.
Anne Malcomová, má nejlepší kamarádko. Jsi mnohem víc, než si uvědomu-
ješ. Zasloužíš si celý svět, a i kdybych ti ho měla dát sama, dám ti ho. Ovšem ty jsi
královna a umíš se o sebe postarat, tak se vrhni za tou zatracenou věcí. A hádej co
– já budu přímo vedle tebe. Proč? Protože se mě nezbavíš.
Blogerům, kteří čtou a propagují mé knihy. Vaši podporu a čas, který věnujete
čtení a recenzování, nikdy nepřejdu bez povšimnutí. Každého z vás zbožňuju.
Děkuju vám. Moc vám děkuju.
Mé vlčí smečce a mým čtenářům! Nezbavíte se mě! Nepokoušejte mě. Mám
vás všechny moc ráda. Děkuju, že mě na této cestě provázíte. Děkuju za vaši ne-
hynoucí podporu a lásku. Budu vás ctít až do konce svých dní.
Jay Aheerové, mé designérce, která je pro mě vším. Děkuju ti, že si poradíš
s mými požadavky. Tvé obálky jsou pro mě výzvou, jakou jsem nikdy dřív neza-
žila. Kdykoli mi pošleš novou obálku, chvěju se očekáváním. Doufám, že se mi
daří tvoje nádherné obálky svými slovy dobře vystihnout. Nezbavíš se mě.
Sarah Valantinová a Kaylo Thomasonová! Jsem z vás unesená. Děkuju za ty
hodiny, které věnujete tvorbě dokonalých upoutávek a plakátů. Byly doby, kdy
mi vaše upoutávky pomohly probrat se ze špatného autorského bloku. Mám vás
ráda. Nezbavíte se mě.
Děkuju Stacey ze společnosti Champagne formatting, že dala tomuhle textu
tak pěknou podobu. Nezbavíš se mě.
Myslím, že jsem úspěšně pohrozila všem lidem, které mám ráda. Jestli to nevy-
povídá něco o Amo Jones, pak už nevím co. Hodně štěstí.
 POZNÁMKA PŘEKLADATELKY
V knize je citováno z románu Lymana Franka Bauma J ZXMSf Nf NV ? f . Přelo-
žila Monika Vosková. Praha: Svoboda, 1995. ISBN 80-205-0476-1.