Copyright © Cyril Valšík, 2009

ISBN 978-80-204-1964-4
 Mladá fronta

Obsah

Než začnete číst

1. Boro 2. Groffy 3. Láďa 4. Petr 5. Viktor 6. Dvojka 7. Tunte 8.
Banán 9. Petr pro Viktora 10. Boro s otazníkem 11. Dvojka vedle
Tunteho 12. Petr v hlavních rolích 13. Groffy mimo hlavní cestu 14.
Dvojka nad nebem 15. Petr pod rotami
Dočetli jste
P. S.
 Než začnete číst

Chápu jako svou povinnost (a snad i jako projev mého alibizmu)

vás důrazně upozornit, že kniha, již berete do rukou, zobrazuje
naprosto realisticky skutečnosti (a to i ty trestné, amorální a
zavrženíhodné) ze života prostituujících se nedospělců.
Pokud se domníváte, že by vám líčení těchto jevů mohlo jakkoliv
ublížit, nečtěte je prosím. Přiznám se, že sám jsem měl problémy o
některých pasážích třeba jen uvažovat, natož o nich psát.
Omlouvám se za vulgarizmy, které v knize používám, ale pro
většinu aktérů jsou naprosto typické.
Omlouvám se také za popisy nejrůznějšího (mnohdy odpudivého)
sexuálního chování, kterým se však nedalo vyhnout. Vypovídají, oč
vlastně velmi často jde. Snažil jsem se je podat tak, aby byly jakžtakž
stravitelné, i když v reálném životě nejsou…
 1.

Boro

Nebylo to jeho pravé jméno.

K jeho zkomolenině došlo někde na severovýchodě Polska, kdy
mu zřejmě totálně zpitý úředník nebo pop vepsal roztřesenou rukou
do rodného listu příjmení Boborowowski a jméno Jeremiáš. (Matka
tvrdila, že se měl jmenovat Jeroným po dědečkovi, jemuž to slíbila,
ale když přišla s tímhle paskvilem slavného rodového jména, hrozně
se na ni rozzlobil. Bobrovský – to bylo jméno jejich šlechtického
rodu, jemuž kdysi patřily lesy, pole a rybníky, vlastnil hrady i
rozhlednu. Dcera otci nedokázala vysvětlit, proč rodila někde na
severovýchodě Polska a proč tam dala syna pokřtít. A tak ji zavrhl i s
vnukem, což ovšem nemělo prakticky žádný význam, protože ve
skutečnosti žádný majetek dávno neměl a žil z důchodu.)
Avšak Borovi jeho jméno značně ztrpčovalo život už od školky.
Děti na sebe pokřikovaly:
Michal – do zadku se píchal, Cyril – hovno vyryl, Ivánek – má
vaničku čůránek, ale on poslouchal: Jeremiáš – co mi dáš, Jeremiáši,
dej nám kaši, Jeremiáši – z huby se ti práší, Jeremiáši – v hlavě ti
starší, Jeremiáši – kde tě našli, Jeremák – sere mák… V jeho případě
dětská tvořivost neznala mezí.
Ani na základce tomu nebylo jinak. Jeho příjmení dráždilo
spolužáky i učitele. Nebylo kantora, aby se ho nevyptával, jak k
něčemu takovému (rozuměj: obludnému) přišel a jestli je Polák.
Musel své jméno hláskovat, a stejně je psali chybně… Tělocvikář v
šesté třídě to k radosti spolužáků řekl naplno: „To je ale hodně blbé
jméno – Boboboboro!“
Zůstalo mu to a všichni, včetně učitelek, mu tak říkali a on až do
konce povinné školní docházky poslouchal:
Boro, k tabuli!, Boro, nech toho, nebo dostaneš poznámku!, Boro,
zase je to za pět.
Máma o otci nikdy nemluvila a on se jí ani neptal. Byl rád, když
byla doma, protože pracovala na směny, a tak často po příchodu ze
školy našel jen lístek: Ohřej si jitrnici, kup máslo a chleba, peníze
jsou víš kde.
Hrdá řidička tramvaje – tak ji nazvaly závodní noviny
Socialistický tramvaják, a přestože na uveřejněné fotografii nebyla k
poznání a výtisk byl z roku 1988, pořád ho starostlivě opatrovala.
Psalo se o ní, že je členkou KSČ a Brigády socialistické práce, a ta že
má družbu s polskými socialistickými tramvajáky, bylo tam uvedeno
i jméno města ležícího na severovýchodě Polska, kam si socialistické
kolektivy jezdí vyměňovat zkušenosti, a že je to právě deset let, kdy
tato družba začala…
Boro to neví, a také se to nikdy nedozví, ale pravděpodobně se ho
to socialistické „družbování“ osudově týká. (Vždyť ruku na srdce –
družilo se, chlastalo i souložilo se tehdy ve velkém.)
Ale před necelým rokem se máma, která dosud chodila (a to i
doma) v tramvajácké uniformě a málokdy se převlékla do šatů –
nejspíš jen v létě, když spolu někam šli – začala měnit na kočku.
Obarvila si vlasy na rudo, úplně změnila účes (začala nosit vysoký
drdol), pečlivě si upravovala obočí a lakovala nehty, na krku jí
cinkaly přívěsky… A co si oblékala, tak to byla teda síla: černé
upnuté kožené kalhoty (škoda, že měla výrazně krátké nohy), jakési
bláznivé tričko s lebkou, motorkou a nápisem Co, Harley Davidson!
a ocvočkovanou černou koženou bundu. Ale to nebylo všechno:
najednou měla neustále dobrou náladu a Boro ji poprvé v životě
slyšel zpívat.
Čerešničky, čerešničky, čerešně, vy ste sa mi rozsypali na cestě,
kdo vás nájde, nech vás posbírá, já som mala večer včera Frajíra…
zpívala si při mytí nádobí. Měla vysoký, příjemný, hlas, hleděla
nepřítomně před sebe a zvláštně se usmívala. I Boro se usmíval: měl
super maminu.
„Hele, Myšáku,“ řekla mu před začátkem prázdnin, „potřebovala
bych tak na týden vypadnout. Moc by ti vadilo, kdybys tu byl sám?
Jsi už velký kluk. Můžu se na tebe spolehnout?“
Přikývl a udělal na ni králíka. To dělal vždy, když ji chtěl
rozesmát, nebo jí prostě udělat radost. Což – jak říkala – dělal vlastně
pořád, jen ty výsledky ve škole byly horší. Mamina z toho byla dost
smutná, jenže jemu učení prostě nešlo a hotovo.
 „No tak jsem natvrdlej, tak to tak ber,“ opakoval jí. Věděl, že ona
to tak vezme, protože nic jiného jí stejně nezbývá.
„S tím nic neuděláte, paní kolegyně,“ kroutila hlavou zástupkyně
ředitelky nad úvahami jeho mladé třídní, která ve sborovně dumala,
jak mu pomoci, protože byl milý, slušný, ochotný… „Er ist ein
Zuruckgeblieber,“ konstatovala odborně, ale hned si uvědomila, že ta
mladá německy nerozumí, a tak dodala: „Je poněkud opožděný.“
Nemýlila se. Borův projev byl dost infantilní, ovšem byla jen
otázka času, kdy se to změní a kdy bude i nad tím, co se ho týká jen
okrajově, přemýšlet. A co se týká učení, nechtělo se mu do něj a s
úspěchem dělal ze sebe hlupáka.
„Takže mě pustíš, ty můj chlape?“ zeptala se matka trochu
koketně.
Jak by ne! Miloval maminu a samozřejmě souhlasil, jen když
bude spokojená. Ani se jí nezeptal, kam vůbec jede, kde bude. Pro
něho bylo důležité, že se těšila.
„Až se vrátím, někoho ti přivedu,“ slíbila a on se dál neptal. Znal
ji, věděl, že by to stejně neřekla, a potom… všechno, čím ho dosud
překvapovala, bylo fajn. Tak co!
Podívala se na hodinky, vzala bundu, dala mu pusu na čelo a ve
dveřích oznámila:
„Vrátím se co nejdřív,“ a vyběhla z domku. Ten dostala k
pronajmutí za odměnu jako vzorná soudružka-řidička, členka BSP
podniku XII. sjezdu KSČ a svobodná matka. Po nastolení
kapitalistického systému v roce 1989 ho za laciný peníz odkoupila.
Vypadal stejně jako všechny sousední domky – dole pokoj, kuchyně,
plus jeden pokojík nahoře vedle maličké půdy. Tam se lezlo po
strmých dřevěných schodech, které dělaly hrozný rámus, a mamina
říkala: „To by probudilo i mrtvého hluchého.“ Odjížděla nabalená jak
na Aljašku. Boro tak usoudil podle množství oblečení nacpaného do
dvou velkých batohů. Neuniklo mu, že jsou v nich i mužské věci, ale
nepřemýšlel o tom.
Když přišel druhý den ze školy, byla pryč. Přečetl si lístek s
dlouhým seznamem toho, co má a nemá dělat, zkontroloval, zda jsou
peníze na svém místě. Prověřil stav zásob potravin a uřízl si krajíc
chleba, namazal ho sádlem se škvarky, posypal solí a oloupal si
cibuli… Mmm, to byla pochoutka!
Bez maminy Boro prožil dlouhý a nudný týden. Celé dny se
proválel doma. S kluky se moc nekamarádil, vlastně ani nevěděl
proč, holky se pořád jen hloupě hihňaly a stranily se ho a dospěláci o
něj neměli zájem. A tak chodil denně do zoo, líbilo se mu tam,
kupoval zvířatům rohlíky a chleba, a asi ho měla i ráda, protože mu
připadalo, že už na něj čekají, vyhlížejí, kdy přijde. Bavilo ho
vymýšlet pro ně zvláštní jména – žirafa byla paní Pušková, slon pan
Plesky-Plesky a opice bez ohledu na pohlaví a druh se jmenovaly
Sabina, Gita, Gabriela a také Saskia a Vlasta – to byla jména jeho
nejhezčích spolužaček.
Když se mamina vrátila, nebyla sama. Byl s ní mladý (minimálně
o patnáct let mladší než ona, čtyřicátnice), vytáhlý a vlasatý chlapík v
kožené kombinéze, v ruce držel dvě motocyklové přilby a dva
narvané batohy.
Sílu teda má, ohodnotil ho v duchu Boro. Vlasáč se na něho
zazubil, natáhl k němu ruku: „Já jsem Ondřej, Ondra. A jak mám
říkat tobě?“
„Třeba Boro,“ odpověděl a Ondra se podíval tázavě na maminu.
Ta se usmála a řekla: „Všichni mu tak říkají, ve škole i sousedi…“
Když se všichni sešli druhý den u snídaně, Ondra se zeptal: „Tak, a
co dnes budeme dělat?“ Brzo ráno odjel někam na motorce, právě se
vrátil a zdálo se, že je ochotný dělat cokoliv, co bude veselé,
zábavné, fajn.
„Vy dva,“ řekla mamina, „teď někam vypadněte, já budu prát a
uklízet, nechci vás tu vidět!“ Boro na ni udělal králíka a potom i na
Ondru. Zajímalo ho, jak se zatváří a… překvapením skoro spadl ze
židle. Ondra na něj udělal opici zvědavou. Všichni tři se smáli, až se
prohýbali. A Ondra v Borových očích vyrostl alespoň o tři metry.
(Opice zvědavá se dělá tak, že se našklebí ústa – podstatné je
vyšpulit rty, dlaně se přiloží k spánkům, hýbe se prsty, jako když
hrajete na piáno, pořádně se zašilhá a vydá zvuk s otazníkem na
konci: Knininíííííík?)
„Vem si plavky, ručník, mamina nám dá deku, jdeme se koupat!“
zavelel Ondra a ani nečekal na Borův souhlas. (Ten samozřejmě
netušil, že Ondřej už dávno důkladně zjistil, co má Boro rád a co ne,
a mamina byla ráda, že se tenhle štíhlý, vlasatý fešák, její chlap, o
syna tak zajímá.)
Byl to perfektní den. Boro předtím nikdy neseděl na motorce, ani
neměl na hlavě takovou super přilbu, ani úžasné závodnické brýle, co
mu Ondra nasadil. Sedl si za něho, jak mu Ondra nakázal, pevně ho
obejmul v pase a držel se ho jako klíště – a to bylo dobře, protože
Ondra to pěkně kalil. Boro se raději ani nerozhlížel, kudy jedou,
celým tělem se mačkal k muži před sebou, cítil neznámou vůni
kožené bundy, užíval si tu jízdu a cítil se suprově. Měl pocit jistoty a
bezpečí. Nic se mu nemohlo stát.
Jeli překvapivě dlouho, z okresní silnice najednou odbočili na
úzkou lesní cestu a dostali se k nevelkému, vysokými borovicemi
obklopenému jezeru.
Když slezli z motorky, Ondra řekl:
„Tu máš deku, roztáhni ji támhle vedle keře, hned přijdu!“ A jako
by věděl, že ho tu potká, šel rovnou ke kulaťoučkému pánovi, který
měl s sebou hubenou paní a dvě malá děcka, podali si ruce a ještě
cosi, krátce pohovořili a hned se zase rozešli.
A potom se Ondra věnoval už jenom Borovi, kterého učil stylově
plavat prsa.
„Velmi dobře, skvěle, tempa můžeš dělat i prudčeji, pořádně ten
výdech, to je ono…“ vykřikoval ze břehu a Boro měl radost, že
všichni vidí, jak mu to perfektně jde. Potom skočil do vody i Ondra,
plavali, závodili, potápěli se, Ondra ho vyhazoval jako raketová
rampa a Boro létal nahoru a z výšky padal do vody… fantastický!
Když se vrátili domů, mamina už končila s úklidem a poslouchala
nadšeného Bora, který se jí snažil všechno povyprávět a přitom
skákal od jednoho k druhému…
„Fakt mu to šlo. Byl dobrej. Příště zkusíme znak. Ten je těžší.“
Ondra vytáhl z kapsy hrst bankovek, podal je mamině a řekl, že je to
doplatek za dobu, když dělal na pumpě, a teď si dá pár dní pohov,
protože má v merku něco lepšího.
Mamina peníze přepočítala, zvedla k němu oči a řekla:
„To tam tak dobře platí?“ Ondra se zasmál, objal maminu, dal jí
pusana a Boro rychle prohlásil (možná i proto, že trochu žárlil):
 „Mám hlad!“
„On taky!“ oznámil Ondra a ukázal si na břicho: „Řekl, že chce
něco moc dobrýho!“
„Kdo?“ divil se Boro.
„No přece strejda Bříško!“ zasmál se Ondra a oba se rychle
posadili ke stolu, jako by se báli, aby o něco nepřišli. Měli svíčkovou
na smetaně a Boro snědl o tři knedlíky víc než obvykle.
Perfektní dny utíkaly, ale jednoho dne mamině skončila dovolená
a hned nastoupila na odpolední šichtu. Znamenalo to, že se celý
týden bude vracet až okolo půlnoci.
Ondra s Borem jeli na jezero a plavali prsa a znak a zase blbli
jako malí. Potom leželi spolu na dece, sušili se, lehce se vzájemně
dotýkali mokrými rameny a Ondřej se náhle otočil k Borovi:
„Hele, ty jsi už pomalu dospělej, za pár měsíců je ti čtrnáct, viď?“
Boro horlivě přikývl a čekal, s čím přijde.
„Dobře, tak večer se na tebe podívám, souhlasíš?“ A aniž Boro
stačil zareagovat (byl by přikývl stejně, i když neměl tušení, o čem
Ondra mluví), pokračoval: „Fajn, jsme domluveni.“
Když se vrátili domů a Boro chtěl jít do pokoje (sloužil jako
obývák a maminina – teď už i Ondrova – ložnice) zapnout televizor,
Ondřej ho zarazil:
„Ne, ne, víš co jsme si řekli. Chci se na tebe podívat. Jdeme
nahoru!“
Vyšlapali dřevěné schody, které pod jejich nohama hlasitě vrzaly,
a vešli do pokojíku, kam se jen tak tak vtěsnala postel, skříň a jedna
židle. Na ni si Ondřej sedl, a zeptal se:
„Boro, je ti jasný, že jde o mužský věci? O těch se ženským, ani
maminám, neříká. Víš to?“
Boro pochopil, že Ondro chce od něho slib, že nic neřekne, a tak
jen trochu pokrčil rameny:
„Copak kecám, nebo co?“
„Fajn,“ usmál se Ondřej, „jsi třída. Tak si svlíkni to tričko a
džíny. Podívám se ti na svaly!“
Boro bez zaváhání poslechl, postavil se těsně k Ondrovi tak, jak
mu naznačil (ocitl se tak mezi Ondrovými stehny) a ten si ho
prohlížel zepředu, zezadu, z boku a občas řekl:
 „Napni sval.“ Nebo: „Uvolni sval.“
„Jako u doktora,“ zasmál se trochu nejisté Boro a Ondřej přikývl:
„Jo, skoro jo.“ Chytil Bora za boky, obrátil ho čelem k sobě a
jediným pohybem mu stáhl červené trenýrky až ke kotníkům. Boro
se rychle přikrčil, chtěl si trenky zase natáhnout, ale Ondřej ho chytil
za zápěstí, zblízka mu pohlédl do očí a pousmál se:
„Klídek, to je v pohodě, neboj se!“
Boro váhal jen chvilku. Cítil, že něco není v pořádku, ale
důvěřoval tomuhle vlasáči, který se mu tolik věnuje a s nímž je fajn,
a tak pustil trenýrky, narovnal se a čekal, co se bude dít. Najednou
mu bylo jasné, že se vlastně ani nebojí, že se jen trochu stydí, ale
jinak je v pohodě, a aby o tom Ondru přesvědčil, udělal králíka.
„Jasně!“
Ondra na něj znova položil dlaně, a pohyboval jimi po jeho těle,
ale jinak než předtím. Nedotýkal se jednotlivých svalů či svalových
partií, ale jemně ho hladil. Po zádech, po zadku, po stehnech, jeho
dlaně se dotýkaly i Borová pohlaví, intenzita tlaku se střídala, až
došlo k tomu, k čemu dojít muselo.
„No teda,“ řekl s obdivem, „ty jsi už hotovej chlap!“ Pak
přikázal: „A teď nahlas dýchej, chci tě slyšet!“
Boro poslechl, dýchal hlasitě a díval se na Ondrovu kmitající
ruku. Za chvíli dvakrát zavzdychal, a bylo hotovo.
„Tak co, jaký to bylo?“ zeptal se Ondra, když dal všechno do
pořádku, „ty trenky si můžeš oblíct, tričko taky.“
„Dobrý,“ řekl Boro a nelhal. Opravdu, bylo to to nejpříjemnější,
co zatím zažil. Hlavně že Ondra s ním byl spokojený. Teď mají spolu
tajemství a on ho neprozradí.
„Výborně,“ zazubil se Ondra, „jsi třída, zítra budem pokračovat.
A teď se jdeme koukat na detektivku.“ Vyskočil ze židle a sdusal po
dřevěných schodech na přízemí, až to domkem otřásalo. Boro ho
okamžitě napodobil. Dělat takový randál by mu mamina určitě
zatrhla. Jenže nebyla doma.
Druhý den byli zase na jezeře, ale odpoledne zajeli do nějaké
vesnice, kde byla pouť (Ondra se tam chvíli bavil se dvěma chlápky,
ale nezdálo se, že by to byl přátelský rozhovor) a Boro
 se marně pokoušel vystřelit nějaký umělohmotný hnus na špejli.
Znechuceně předal pušku Ondřejovi a ten střílel jako pánbůh.
„Hele, nauč mě to,“ zažadonil a tak mu Ondra vysvětlil, jak má
mířit, jak stát a dýchat… a po několika pokusech Boro slavil svůj
první střelecký úspěch. Měl ohromnou radost.
Když přišli domů, sám se Ondry zeptal:
„Půjdeme nahoru?“
„No jasně,“ zasmál se Ondřej a chytil Bora za zadek.
Jako nějakou babu, prolétlo Borovi hlavou a šel.
Musel udělat Ondřejovi to, co on včera dělal jemu. Moc mu to
nešlo, ale snažil se, a Ondra ke konci hodně vzdychal. Zřejmě se mu
to líbilo, a tak byl Boro s výsledkem spokojený.
Jinak to ale Bora nijak neoslovilo. Kdyby nepozoroval Ondřeje,
jak to prožívá, asi by se u toho nudil.
Jiné bylo, když totéž udělal Ondra jemu. To bylo fakt příjemné.
Ještě lepší než včera.
„Zítra tě naučím zase něco nového,“ řekl spokojeně Ondra, když
opět likvidoval stopy jejich činnosti v Borově pokojíku. „Uvidíme,
jak obstojíš.“
„Naučíš mě kraula?“
„Zkusíme to,“ opověděl Ondra, i když na plavání v tu chvíli
nemyslel.
Boro spokojeně pokýval hlavou: „Neboj, zvládnu to.“
„To doufám,“ řekl spíš pro sebe Ondra.
Ráno Boro seběhl dolů ze schodů (nedusal, protože mamina po
noční ještě spala), vlítl do kuchyně, nakoukl do pokoje, do koupelny,
nikde nikdo. Vyběhl do kůlny – motorka byla pryč… To ho zarazilo
a zamrzelo.
Přece nejel k jezeru beze mě, takový není, to by neudělal, říkal si,
ale přesto měl totálně zkaženou náladu.
Ani mu to nepřišlo, ale za těch pár dní, co u nich Ondra byl, si na
něho zvykl tak, že si svůj den bez něho vůbec neuměl představit. A
teď také: nevěděl, co má dělat, přemýšlel, čím by se zabavil, a
otráveně putoval z kuchyně do pokoje a zpátky,
 protože nechtěl odejít. Co kdyby se Ondra pro něj vrátil? Co by si
pomyslel? Že se mu něco stalo, nebo že ho někdo unesl, a třeba by
měl o něj strach…
Najednou si uvědomil, že se sám o Ondru bojí. Co když se někde
vymlátil na motorce, leží na silnici a nikdo mu nepomůže, nebo jel k
jezeru, vlezl do vody a utopil se…
Z chmurného fantazírování ho vytrhl přibližující se rachot
motorky. Boro vyletěl ven a skočil na Ondru, div ho neporazil:
„To je fajn, žes přijel! Kdes byl, já se bál, že ses na mě vykašlal,“
chrlil ze sebe a Ondřej ho chytil, zvedl nad hlavu, zatočil se s ním a
smál se:
„Nema problema, boyáku. Nema problema… Byl jsem udělat
nějaký peníze, mamina bude ráda, a my teď půjdeme nakupovat,“
oznámil mu.
„Nakupovat?“ nechápal Boro. O nakupování nebyla řeč, dnes se
má učit kraula, a nepotřebuje nic, alespoň o ničem neví, o jeho
oblečení se stará mamina a tahat se po obchodech, tak to ho fakt
neláká…
„Překvápko, boyáku, překvapeníčko!“ pokýval Ondřej hlavou a
udělal na něho opici zvědavou. „Opičáku zvědavej!“ řehtal se na celé
kolo.
Boro předpokládal, že pojedou na motorce, ale mýlil se. Šli pěšky
a ne daleko, jen do Staré čtvrti a Ondra zahnul hned k prvnímu ze
starých činžáků. Byly už hodně sešlé, vybydlené, ale přesto v nich
žili lidé, jako před mnoha desítkami let.
Zůstali stát před nevábným vchodem, ze kterého se táhl podivný
puch. Ondra zapískal na prsty a za chviličku se v prvním patře
otevřelo okno, vykoukl z něho jakýsi šedivý, kolozubý chlap a křikl:
„No jo, běž ke garážím, přijdu tam!“
Šli k řadě garážových plecháčů, všechny byly oprýskané,
otlučené, některé i pokroucené, jak do nich občas autem někdo
naboural, a čekali. Ondřej se naklonil k Borovi a zatvářil se velice
spiklenecky:
„Teď koupíme něco, co se ti určitě bude líbit. Vsadíš se?“
Boro zvedl ramena a znechuceně prohlásil:
„Jó, já se s tebou vsadím, a prohraju, to určitě!“
 Ondra se smál, až se mu natřásala kštice. „Ty si ale numero!“
zakroutil jakoby nevěřícně hlavou, ale potom hned zvážněl, protože
se přiblížil ten šedivý, kolozubý chlap. Divně napadal na jednu nohu
a zamračeně ukázal na jednu z garáží.
„Tady je to,“ řekl a otevřel ji.
Vzadu, kam nebylo dobře vidět, se povalovalo nějaké harampádí
a zbytky jakési dřevěné skřínky. Ale vepředu, přímo před nimi stála
tři opravdová závodní horská kola.
Ohromený Boro měl pocit, že se mu to zdá. Koktal:
„To… to jsou… to je Merida, Merida, nejlepší kola na světě, jsou
z Tchaj-wanu, koukej na ty rámy, mají třístupňovou přehazovačku a
tady na zadních šestistupňovou…“ A dál mlčel, protože už nedokázal
mluvit. Jen zíral. Byl úplně mimo.
Ondra ho pozoroval. Od maminy věděl, že horské kolo je Borův
největší a vzhledem k ceně nesplnitelný sen. Věděl, proč mu ho plní.
Boro bude určitě ještě ochotněji plnit jeho sny.
„Jsou tři, jak jsi chtěl,“ ozval se šedivý chlap.
„Řekl jsem, že jedno z nich bude dámský,“ chladně opáčil Ondra.
Boro k němu tázavě vzhlédl. Takového ho ještě neviděl: tvrdé
oči, jakoby ztuhlá, nepřátelská tvář…
„Takže si je klidně nech, koupím jinde!“ Otočil se a dal tak
chlapovi najevo, že s ním skončil. A šel.
„No neblbni,“ začal se doprošovat šedivák, „seženu ho, do dvou
dnů ho máš, pošlu kluky za hranice, vydrž!“ Trapně za ním pajdal a
hučel mu do zad: „Hele, mám v tom prachy…“
Boro div neumřel strachem, že Ondra ta kola tady nechá. Rozběhl
se k němu, chytil ho za ruku a zvedl k němu tvář. Nadechl se, že ho
poprosí, aby… Ale nemusel nic říkat.
Ondra kývl na znamení, že mu rozumí, otočil se ke kulhajícímu
chlapovi a řekl: „Ale jen kvůli klukovi, jasný?! Takže vezmu dvě.
Teď ti dám zálohu, až bude to třetí, dorovnám. Ale máš na to dva
dny. Dva!“ zdůraznil tvrdě. Podal šedivákovi nějaké bankovky a
vybídl Bora:
„Tak si vyber, které chceš.“
„To je jedno, já nevím… třeba červené,“ vzdychl Boro a Ondra
nařídil šedivákovi:
 „Uprav mu ho! Hned!“
„Už na to jdu,“ zamumlal a zašel hlouběji do garáže pro klíče a
ostatní nástroje.
Boro se zalykal štěstím:
„Jsou fakt naše, Ondro? Ty jsi… já… děkuju, strašně moc… já…
a mamina… ty jseš tak hrozně hodnej…“
Ondřejovi se vybavil citát, který jim napsal kdysi na tabuli
dějepisář a který pak drmolila celá třída:
La lllahu lllalahu va Muhamedu rasul lllahi. Znamenalo to, že
není boha kromě Alláha a Mohamed je jeho prorok.
A Boro se na něho díval jako na pánaboha. Přímo zbožně. A tak
se musel smát. Měl rád tohohle kluka. Fakt rád.
Když přišel večer, oba šli po večeři bez řečí nahoru do Borova
pokoje.
„Mám se…?“ Boro nedokončil, ale Ondřej věděl, nač se chlapec
ptá, a přikývl:
„Jasně.“
„Tak jo,“ souhlasil Boro a ve chvilce stál před ním nahý.
K jeho překvapení se však svlékl i Ondra a řekl:
„Vlez si do postele, lehnu si k tobě.“ Potom vytáhl z kapsy na
zemi pohozených džin kelímek s krémem, otočil Bora na břicho,
roztáhl mu nohy a Boro se rozklepal, protože mu napadlo, co s ním
asi Ondřej zamýšlí provádět…
„Co… co to děláš?“ zeptal se s pláčem na krajíčku.
„Klídek, boyáku,“ řekl Ondra a pohladil ho po zádech. „Neboj
se!“
Boro nerozuměl, nechápal, co a proč mu to dělá, ale když si na
něho Ondřej lehl, bylo mu jasné, že jeho tušení bylo správné a že to,
co bude následovat, bude bolet.
Dostal strach, celý se sevřel – ale Ondra to věděl, byl klidný,
trpělivý, čekal, až se Boro uklidní a přestane se bát, ťukal svou
hlavou o jeho, neustále ho hladil a jemně kousal do ucha. To Bora
lechtalo, a tak se musel smát.
I když to potom nebolelo, cítil, že nechce, aby s ním Ondra tohle
dělal. Už mu chtěl říct, ať s tím přestane, že se mu to nelíbí, ale
napadlo ho, že právě na tomhle Ondrovi hrozně záleží, že si v tom
libuje a… a nechtěl mu to kazit. Proto mu nakonec neřekl nic, jen si
pomyslel: A co, nebolí to, tak ať si užije. A zavřel oči.
Ležel, snášel mužovy pohyby a poslouchal jeho vzrušené hekání.
Vzpomněl si na kola, která dnes koupili, a zeptal se:
„Hele, pojedeme zejtra na výlet?“
„Ježíši jo, ale teď mlč!“ téměř zoufale zareagoval Ondra a tak se
Boro naučil, že není vhodné u toho mluvit. (Alespoň o výletu na
kolech ne.)
Týden uplynul a mamině zase začaly ranní služby. Pro Bora se
změnilo pouze to, že ráno, když ještě spal, přicházel k němu do
pokojíku Ondřej, svlékl se a lehnul si i s kelímkem krému v ruce k
němu do postele a prováděl s ním všechno, na co měl chuť.
Boro se dlouho nemohl zbavit pocitu, že není správné, když s ním
Ondřej dělá to, co by měl dělat s maminou. Horečně o tom přemýšlel
a přišel na to, že mamina to možná nechce, a tak…
Zpočátku se s tím nedokázal vyrovnat, ale po pár týdnech si zvykl
a pak už to neřešil.
Prázdniny spadly pod stůl a začala škola.
Všechno bylo jako předtím – jen Ondřej to měl občas
komplikovanější: když měla mamina ranní, vracela se ve stejnou
dobu
jako Boro ze školy, takže ten den to už nešlo. Byl z toho zjevně
bez nálady:
„Zas nemůžu být s tebou…“ stěžoval si Borovi smutně.
A Borovi to bylo hodně líto.
Jednou to už Boro nevydržel, přitočil se k němu, a přestože o tom
spolu nikdy nemluvili (jen když byli spolu nahoře v pokojíku, ale
tam Boro mlčel, Ondřej jen přikazoval: Otoč se!, Klekni si!, Sedni
si!, Pomalu!, Buď bujný!), spiklenecky mu zašeptal:
„Nedělej smutnej čumák, příští týden má mamina odpolední!“
Ondra se na něj podíval, radostně se usmál a taky šeptem
odpověděl:
„Ty ani netušíš, jak jsi fajn!“
Ale potom se stalo něco, co rázem změnilo zaběhnutý koloběh
jejich domácnosti: nějací neznámí chlapi Ondru zbili tak, až skončil
v nemocnici. A kdyby náhodou nejeli kolem hasiči, kteří zahlédli, jak
do něho mlátí bejsbolkami, byli by ho snad utloukli.
Mamina strašně plakala, Boro ji hladil a utěšoval, jak jen uměl,
ale moc to nepomáhalo, stále naříkala:
„Vždyť mi ho mohli zabít, už tu nemusel být!“
Boro si také uvědomil svou závislost na Ondrovi. I on brečel. Ale
jen když byl sám ve svém pokoji, aby mamina nevěděla. Protože
brečel taky kvůli ní – ze samého žalu se hrozně opila a bylo jí špatně.
Pila i následující dny – a ne málo. Když potom ráno na ni naléhal:
„Už to nepij, mami, prosím,“ vysvětlovala: „Piju, abych se
nezbláznila, abych žalem neumřela. Přece nechceš, abych umřela?“
A zase moc a dlouho plakala.
Denně ho chodili navštěvovat do nemocnice, a když se konečně
dozvěděli, že za pár dní už ho budou mít doma, všechno bylo hned
veselejší.
Avšak ještě předtím, než se Ondřej vrátil, je navštívili policajti.
Chtěli vidět Ondrovy věci, a tak jim je mamina ukázala – s láskou
vyprané a vyžehlené prádlo a oblečení.
„A jeho věci?“ ptali se.
„Jaké věci?“ zlobila se. „Všechno má u sebe!“
I na Bora se obrátili, jestli o něčem neví.
Nevěděl.
Lhal. Věděl přece o tom lesklém kovovém kufříku, který si o
prázdninách dal Ondra k němu pod postel úplně dozadu, do
zvláštního nenápadného výklenku. Když mu ho Boro ukázal, Ondra
měl velkou radost.
Policajtům řekl, že Ondřej chodí pomáhat známým na benzínky a
má i jiné brigády, ale většinou že je pořád doma, jeho kamarády
nezná, nikdy nikoho neviděl, možná ani žádné nemá…
Oba lhali. Mamina proto, že policie je mocenský nástroj vlády
kapitálu, který slouží k potlačení práv dělnické třídy (na stranické
schůzi jejich obvodního výboru KSČM se o tom loni zmínil soudruh
lektor) a ona přece tyhle sluhy buržoazie podporovat nebude, a Boro
proto, že mu jednou Ondra řekl: „Zapamatuj si jednou provždy, že
když nic nevíš, nemůžeš nic prozradit.“
 Boro si to zapamatoval. Už proto, že mu Ondra právě tenkrát
vyprávěl o italské mafii, jak je organizovaná, jaké používá zbraně, o
její hierarchii, prostě všechno. Bylo to ohromně zajímavé, a protože
Ondra viděl jeho nadšení, slíbil mu, že v létě vezmou maminu a
pojedou společně do Itálie, podívat se do míst, kde mafie pořád ještě
řádí. (Boro si byl jistý, že ho čeká velké dobrodružství.)
Když se Ondra vrátil, chodil o francouzské holi, stále ho bolela
žebra, nemohl pořádně dýchat a hlavu měl zavázanou tak, že si ji ani
nemohl opřít v noci o polštář. Přesto začal vyvíjet nebývalou činnost.
Poslal Bora, aby mu koupil plnicí pero na bombičky, obálky, archy
bílého papíru a průhlednou lepicí pásku. Ondřej psal a Boro mu dělal
pošťáka – roznášel dopisy a někdy i čekal na odpovědi.
Jednou vpodvečer, když mamina nebyla doma, Ondra řekl:
„Hele, boyáku, vzpomínáš si na toho chlápka, když jsme byli
spolu poprvé u jezera? Byl tam s rodinou, takovej nižší, trochu
kulatej, měl ten nadupaný béemvé v metalíze…“
„Jo,“ vzpomněl si Boro. „Měl s sebou takovou hubenou ženskou
a dvě malý holčičky.“
„Výborně, jsi všímavej,“ pochválil ho Ondřej, „ale teď musíš bejt
taky chytrej – a můj kámoš.“
„Vždyť jsem tvůj kámoš, ne?“ ohradil se Boro, ale Ondra ho
nenechal domluvit.
„To zjistíš až podle toho, co jsi ochotný pro toho druhého udělat,“
řekl a pátravě se zadíval chlapci do očí.
Boro cítil, že přijde něco fakt vážného a tak jen pokýval hlavou:
„No jo, to je jasný.“ A potom dodal: „Hele, já jsem tvůj kámoš!“
Ondřej mu všechno podrobně vysvětlil. Jel autobusem skoro až
na konečnou, bez problémů našel velký dům se zahradou ohrazený
vysokou cihlovou zdí a šel ke kovovým dvoukřídlým vratům.
Je to tu jako na zámku! Připomnělo mu to pohádku – a v
pohádkách přece všechno dobře skončí. Ovšem tady ho dobrý konec
nečekal, to věděl, a už dopředu se mu z toho dělalo špatně.
Jenže Ondra mu to objasnil:
„Jestli získám na svou stranu tohohle chlapa, tak ti, co mě chtěli
zlikvidovat, se o to už nikdy nepokusí.“
 „Ale Ondro, já s ním nechci…!“ Nedořekl. Do očí mu vyhrkly
slzy a sklonil hlavu. Ondřej k němu přistoupil, pohladil ho po vlasech
a pak ještě jednou po tváři a přesvědčoval ho:
„Pochop mě, jinak to nejde. Líbí se mu takoví kluci jako ty, ale i
když je to boháč a má všechno, nač si vzpomene, nemůže si dovolit
seznamovat se s nimi.“
Boro stál před ním, hlavu sklopenou a znělo v něm pevné a
rozhodné:
Ne, tohle ne!
Ale dolehl k němu i tichý, skoro až prosebný Ondrův hlas:
„Ty jsi to jediné, kvůli čemu mi ten chlap bude ochotný pomoct.
Jinak…“
Boro na to neřekl nic, pomalu zvedl k němu oči a ty se setkaly s
Ondrovými. Dívali se na sebe.
„Kdy tam mám jít?“ zeptal se smutně.
Stál před železnou bránou a očima hledal zvonek, když vtom ho
vyděsil hluboký mužský hlas:
„Jsi přesný. To je dobře. Teď půjdeš vpravo okolo zdi, najdeš v ní
hnědou kovovou branku. Až se ozve bzučák, zatlačíš a vstoupíš.
Uvidíš zahradní domek. Půjdeš dovnitř.“
Boro si uvědomil, že teď má poslední možnost utéct. A když
neuteče, tak…
Odmítl na to myslet, kašlal na to, kašlal na všechno, šel kolem
vysoké zdi a našel hnědou kovovou branku. Jen co před ní zůstal stát,
ozval se bzučák.
Zatlačil a vstoupil.
Okolo něho rostly pečlivě ošetřované nízké i vysoké keře, záhony
byly plné barevných květin, tvořily obrazce a vzory, vzadu bílá
fontánka… ale on si ničeho z toho nevšímal.
Šel do zahradního domku a dělal všechno, co mu pán nařídil.
Ten mu potom řekl:
„No, nebylo to úplně ono, ale chápu, že napoprvé… se bojíš.
Fajn. Odteď sem budeš chodit každou středu v tuto hodinu. Ale ne k
hlavnímu vchodu, rovnou zazvoníš u boční branky. Jako dnes.
Jasné?“
Boro mlčel, a to se pánovi nelíbilo:
 „Je to jasné?“ zavrčel.
Boro přikývl. A pán se na něho díval, potom se zahleděl kamsi za
něho a řekl:
„Dobře. Ondřejovi vyřiď, že ano. Jo, a…“ sáhl do kapsy saka pro
obálku, „… tohle je pro tebe.“ V obálce byly dvě stomarkové
bankovky.
Těch dvě stě marek dostával od pána vždy, když za ním přišel,
což bylo každou středu v pět odpoledne. Pán byl spokojený, dával
mu povely jako Ondra (Otoč se/, Klekni si!, Sedni si!, Pomalu!, Buď
bujný!), ale po čase přišel s novým požadavkem:
„Počurej mě!“ nařídil, když vešli spolu do sprchy a pán si před
něho klekl. „Krásně mě počurej tím svým malým čuráčkem!“
zopakoval.
Ale Borovi to nešlo, byl jako zazátkovaný.
Cítil se hrozně trapně, zdálo se mu to praštěné, hnusné, tohle snad
neřekne ani Ondrovi. Nakonec se to ale poddalo a udělal, oč pán
žádal. Dokonce s chutí. Čurání na klečícího pána – to byla jeho
pomsta za to, co s ním dělal předtím a co Boro nikdy dělat nechtěl.
Pokud to šlo, mířil mu do očí, což pána potom štípalo.
Tu máš, tu máš! říkal si v duchu.
Až později si všiml, že stejně jako jeho semeno pije pán i jeho
moč. Tím se mu absolutně a definitivně zhnusil a nejraději by už
nikdy k němu nešel. Proto také naléhal na Ondřeje, aby toho mohl
nechat, ale ten odmítl:
„Na to zapomeň. Pro nás oba by to skončilo špatně!“ A řekl to
tak, že Boro se raději neptal, co tím myslí. Avšak zůstalo to v něm a
jeho zhnusení z pána to neoslabilo. Spíše naopak.
Doma všechno běželo jako po drátkách, mamina byla do Ondry
snad ještě zamilovanější, pokud to ovšem ještě vůbec šlo, pořád ho
hladila, pusinkovala, česala ho, tulila se k němu, a byla tak šťastná!
Také to Borovi přiznávala:
„Myšáku, jsem šťastná jako želva! Děkuju ti, žes ho tak hezky
přijal…“
Přímo idylicky proběhly Vánoce, Nový rok, Velikonoce, a přede
dveřmi byly Borový narozeniny (byl duben), když tu si mamina
vzpomněla, že si vezme pár dní volno a vyrazí si s Ondrou někam za
hranice – do Itálie.
Boro zesmutněl. Jedou si sami, nechají ho tady zrovna na čtrnácté
narozky, a žádná oslava… A kdo mu slíbil Itálii, že navštíví mafiány,
co!? Ondra sice řekl až o prázdninách, ale on by se přece mohl klidně
ulít ze školy.
Ze smutku ho trochu dostal Ondřej, když se jednoho dne objevil s
novým Volkswagenem Passat.
„Ani nebyl drahý, byla to taková výhodná koupě,“ tvrdil Ondřej
mamině, která se opakovaně ptala, kolik takové krásné auto stálo a
kde na to vzal. Nechala se přesvědčit argumentem výhodné koupě,
ale Boro ne. Především Ondru už dost znal a pochyboval, že mluví
pravdu.
Ten auťák je určitě kradený, řekl si, když v zadní boční přihrádce,
úplně vespod, objevil útržek papíru, snad obálky, kde stálo: J. Säble,
Massage f – zbytek byl odtržený.
Možná to Ondra ani neví, uvažoval. A nebo … Vzpomněl si na ta
tři perfektní kola, která jsou starostlivě zamčená v kůlně a jen čekají,
až vyschnou silnice. A nebo…
Dál už o tom radši nepřemýšlel a hodil vše za hlavu. Zbytečně by
se trápil.
Mamina s Ondrou odjeli v krásně naleštěném Volkswagenu
Passat a on si pozval domů Jarušu.
Jaruša (doma jí říkali Jaruna nebo Jaruš, ale jí se líbilo Jaruša)
bydlela asi v patnáctém domku od jejich, byla skoro o dva roky
starší, měla velká prsa a podivně kudrnaté světlešedé vlasy. A co
bylo zvláštní – nenosila jako holky u nich ve třídě džíny, vždycky jen
šaty; ne sukni a blůzu, ale šaty.
Protože se přes prázdniny vytáhl – byl nyní vyšší než ona – a
zmužněl (pánovi to také neuniklo a kroutil nad tím hlavou: No, no,
nějak nám stárneš, tady chlupatíš…). Pokukovala po něm a s chutí se
s ním pouštěla do plkání o všem a o ničem.
Možná i proto přišla ochotně k němu domů – bylo jí s ním prostě
fajn.
Když vstoupila, rozhlížela se pomalu a důkladně – po chodbičce,
po kuchyni a když se podívala na stůl v obýváku, řekla jenom:
 „No Bořku!“
Na stole byl veliký dort, láhev šampaňského, sklenice na pivo
(jiné ani neměli) a otvírák.
„Ty něco slavíš?“ zeptala se, a když jí to pověděl, smutně
pronesla: „Ale já to nevěděla… nemám pro tebe dárek. Tak všechno
nejlepší!“ A vlepila mu rychlého hubana na ústa. (Byla to první
pusa od holky a moc se mu to líbilo.)
Vypili tři čtvrtě lahve šampusu, oba měli náladičku, lehli si na
manželskou postel, líbali se, mazlili a Boro byl ukrutně vzrušený.
„Víš, co mi můžeš dát k narozkám?“ vyhrkl zadýchaně a podíval
se jí do očí. Mlčky si ho prohlížela.
„Dáš mi dárek? Víš, co bych chtěl vidět, ne?… No víš, ne?!“
Neřekla nic, vstala z postele a zvedla si šaty až k bradě. Boro
uviděl její malé bílé kalhotky a vzrušením zasípal:
Stáhni si je, prosím, jen na chvilku, chci ji vidět, ukaž…!“
„Ale budeš hodnej!“ pohrozila mu a stáhla si kalhotky až ke
kolenům.
Avšak když se Boro pohnul, aby ji objal nebo aspoň dotkl toho,
co se mu nabízelo, rychle si je natáhla a řekla:
„Už je pozdě. Musím jít. Jsi fajn.“ Poslala mu vzdušný polibek a
zmizela ve dveřích.
Večer v posteli musel na ni pořád myslet.
Když se mamina s Ondrou vrátili, našli docela jiného Bora. Jistě,
fyzicky se nezměnil, ale jako by od nich získal odstup. Nejdřív si
toho nevšimli, ale když Ondřej zase přišel za Borem ráno do pokoje,
uhodil na něj: „Co je to s tebou?“
Boro odsekl: „Nic, jen už to s tebou nechci dělat.“
Ondřej zůstal jako zkamenělý:
„Proč, proboha?“
„Stačilo to,“ odvětil Boro. „Najdi si na to někoho jinýho!“ dodal
a přísně si Ondřeje měřil. Ano, takového už ho jednou viděl: tvrdé
oči, jako by ztuhlá, nepřátelská tvář…
A potom dostal takovou facku, až na vteřinu ztratil vědomí. V
hlavě mu hučelo, udělalo se mu zle od žaludku a jakoby z dálky
slyšel Ondrův chladný, mrazivý hlas:
„Opakuj to!“
 Pak ještě jednou a hlasitěji:
„Opakuj to!“
Když místo odpovědi Boro tiše poplakával, Ondra sešel dolů,
vzal z mrazáku led a z koupelny ručník, vrátil se k Borovi a ošetřil
mu tvář.
„Nepůjdeš do školy,“ rozhodl. „Uklouzls na schodech, jasný?“
Ani nečekal na Borův souhlas. Znal ho. Věděl, že ho poslechne, a
on dál bude k němu chodit do pokojíku a užívat si s ním. Jen musí
zjistit, co tomu pitomému klukovi vlezlo do hlavy.
Uplynuly dva dny a bylo to tak, jak předpokládal. Boro v
pokojíku dál poslušně plnil jeho požadavky, dál chodil k pánovi,
jezdili i s maminou na výlety na kolech, ale už to nebyl on. Stáhl se
do sebe.
„To ho přejde, je v pubertě,“ rozhodla mamina a víc se tím
nezabývala. Ale Ondřejovi to vysvětlení nesedělo. Musí za tím být
něco jiného.
Jenže potom časně ráno vrazili do jejich domku policajti a
odvedli Ondřeje v poutech. Na smrt vyděšená mamina na ně jako
šílená řvala neuvěřitelné nadávky a vzápětí se zhroutila.
Boro musel zavolat sanitku.
Od té chvíle to šlo u nich z kopce. A pěkně rychle.
Mamina začala znovu pít tak, že ani ne týden poté, co policajti
odvedli Ondru, musela pryč z tramvaje. Zaměstnali ji v dílně. Jenže
za dva týdny skončila i tam. Někdy přišla, někdy ne, pila i na
pracovišti… Propustili ji. (Dohodou, samozřejmě.) Ona však dál
večer co večer hostila hospodské ožraly a zapíjela s nimi svou
jedinou, velikou životní lásku.
Ani jednou ji za Ondřejkem, Ondřejíčkem, jejím milým,
milovaným nepustili.
Za dva měsíce zestárla, zpustla a utratila všechno, co měli.
Jako by se mělo potvrdit staré přísloví Pro jednoho radost, pro
druhého žal – Ondřejovo uvěznění přineslo Borovi významný efekt:
konečně to přestal dělat s ním i s pánem.
Měl pocit, že ze sebe strhal cosi hnusného, že je svobodný a silný,
a snad i proto na Ondru ani moc nevzpomínal a mámino opilství
zlehčoval:
 Však ona se z toho dostane, přesvědčoval sám sebe, jen aby o
tom nemusel přemýšlet. Čas všechny rány zhojí, říkal si, aby mu jí
nebylo příliš líto a – aby si o ni nemusel dělat starost…
Kam zmizel jejich vztah, skoro ideální, rozhodně ale krásný,
hřejivý, dávající oběma jistotu a pocit bezpečí? Kde je Borová až
přehnaná závislost na mamině? Kde jsou jeho králíci, které dělal, aby
se smála?
Jeho mysl zcela ovládla Jaruša. Dělal u ní pokroky. Dovolila mu,
aby ji hladil po stehnech, ba dokonce aby jí sám stahoval kalhotky,
díval se jí tam a – i když vždy jen krátce – něžně se jí dotýkal.
Ale jinak… Konec školy byl na spadnutí, jeho vysvědčení
nikoho, ani jeho samotného, nezajímalo, i tak ho přijali do učení na
zedníka. Ovšem stejně byl přesvědčen, že tuhle profesi nikdy dělat
nebude. (Buď tak usuzoval proto, že věděl, jak je líný, nebo měl
prostě správnou předtuchu… kdo ví.) Jisté je, že si s budoucností
hlavu nedělal.
Co ho však začalo opravdu trápit, byl kritický nedostatek peněz.
Neměli z čeho žít. Doma už žádné peníze dávno nebyly, Ondrovo
auto odvezli policajti a jeho motorku mamina odmítla prodat, protože
– „Co by Ondřejíček řekl, až se vrátí?“
Ten Ondřejíček se mu teda zvlášť líbil. (Zpočátku si
neuvědomoval, že Ondru obviňuje, že do tohohle marastu je dostal
on, ale i tak v něm sílil odpor pomalu přerůstající v nenávist.)
Matčiny výlevy lásky k zabásnutému vlasáči mu šly neuvěřitelně
na nervy, kdykoliv to šlo, vypadl z domu. Když nemohl být s
Jarunou, flákal se bezcílně městem. Jen tak.
Zoufale potřebovali peníze. Ale jako by byla ďáblem posedlá –
už nepila, ale chlastala. A když se v hospodě zadlužila, poodvážela
tam postupně všechna tři horská kola. Takže jim nezbylo vůbec nic.
A aby tomu všemu ještě nebyl konec, Jaruša musela s rodiči na
prázdniny. Jeli někam k příbuzným na venkov a budou tam celý
měsíc, možná déle.
Měsíc bez Jaruši! To si neuměl představit.
Ale postupně ho začalo sužovat něco aktuálnějšího: hlad.
Rozhodl se, že až mamina nebude doma, někomu prodá Ondrovu
motorku, ale jako by to vycítila, odtlačila ji z kůlny do domku, přes
kuchyň k sobě do pokoje, a postavila ji k posteli, kde Ondra spával.
Z motorky se stala relikvie, už ji prodat nemohl.
Maminy mu bylo hlavně líto, nedokázal ji nenávidět. Dlouho
měla pouze příležitostné a velice krátkodobé známosti, chlapi po ni
zrovna nešíleli, a najednou se objeví tenhle vlasatý kluk – mladý,
hezký, pozorný – a začne ji balit. Ji, nehezkou stárnoucí tramvajačku.
On, který mohl mít krásných mladých holek, kolik se mu zachtělo. S
ním se cítila opět jako žena – úžasně jí zvedl sebevědomí, a proto ho
milovala jako muže, jako milence (se kterým milování sice nebylo
moc časté a ani nijak skvělé, ale co na tom?), a také trochu jako
svého velkého syna, kterého chtěla respektovat, rozmazlovat a být na
něho hrdá.
Tím, že jí vzali Ondřeje, se v ní všechno rozbilo. Tahle příšerná
prázdnota z ní jako by zaživa rvala kusy masa, k uzoufání bolela. Stal
se z ní odkopnutý, poplivaný mrzák. Pozvolna docházela k
přesvědčení, že život pro ni nemá cenu.
Přitom vůbec nemyslela na Bora. Ale ona teď nemyslela na
nikoho a na nic. Jenom na Ondřeje. A to ji nejenže nepomáhalo, ale
tlačilo pořád níž a níž.
Boro byl odkázaný sám na sebe. Předevčírem snědl to poslední,
co doma našel, včera se mu podařilo v samoobsluze ukrást tři rohlíky
a hořkou čokoládu, a to bylo všechno, co jedl.
Dnes se vypravil opět krást.
Bylo mu jasné, že takhle to dál nepůjde, a začal uvažovat, jestli
nemá zajít k pánovi a dostat se tak k penězům… Zvláštní, při té
myšlence necítil žádný odpor, zahanbení, nic. Jako by situace, v níž
se nacházel, úplně změnila jeho dosavadní postoje:
Dám – dostanu, řekl si v duchu. A rozhodl se, že u pána bude
dělat cokoliv, jen aby přestal mít ten příšerný hlad. Neměl ani na
autobus, ale mohl by jet na černo; když ho chytnou, řekne, že ještě
nemá občanku.
Jenže městské hodiny mu ukázaly, že je příliš brzo a navíc si
uvědomil, že není středa.
„Takže do sámošky!“ zavelel sám sobě a s nepříjemným pocitem,
že bude muset zase krást, a co se stane, když ho chytí, vykročil.
 Jen co zahnul za roh, překvapením zůstal stát: přímo proti němu
si to vykračoval Groffy se dvěma neznámými chlapci.
„Ohoho, johoho, kohoho, no koho to nevidí moje krásné modré
oči? Zdravstvuj, tovaryše…! Tak jak se vede, jede-mede? To koukáš,
to jsou moji bodybodyguards,“ vesele hulákal Groffy a ukázal na ty
dva, co šli vedle něho.
Ti se jen nejisté zasmáli. Oba (Dvojka i Leon) si přeložili, že jako
mají být jeho osobní stráž, ale nechápali, jak to myslí a proč říká
bodybody, když má být jen body.
Kdyby se Groffyho zeptali, vysmál by se jim:
„Volové, bodybody je tělo na těle, né? A co se asi bude
konat…?!“

2.

Groffy

Každému, a to i tomu, koho to naprosto nezajímalo, vykládal, že

jeho dědeček byl maďarský hrabě, neboli gróf, německy Graf a
anglicky earl, a jelikož jeho otec nežije, je nositelem tohoto titulu on.
Nebyla to pravda. Jmenoval se po otci František Řehůřek a jméno
matky také nebylo nic moc: Vojetá. Jenže to nikdo nevěděl. (Vlastně
někdo přece, ale s tím se český pária – kterému kvůli jeho
vyprávěnkám spolužáci už v páté třídě začali říkat Groffy – rozhodně
nechlubil.)
Doma peníze pro něho nebyly, ale nijak zvlášť ho to nemrzelo –
aspoň že byly pro dvojčata. Jelikož odmítl chodit do jakékoliv práce
včetně příležitostných brigád, jako je vykládání vagonů či roznášení
letáků, živil se krádežemi autorádií a všeho cenného, co uviděl za
okny zaparkovaných vozů, když se kolem nich plížil v dopoledních,
nebo naopak v pozdních nočních hodinách s baterkou v ruce.
Vloupal se dokonce i do policejního auta a sebral v něm
kompletní vysílačku i s autorádiem, bílou čepici, plácačku na
stopování, mapu města a okolí a klíče bůhví od čeho.
 Prťavý, smradlavý chlap, který od něho všechno, co nakradl,
kupoval a slušně za to platil, se radoval:
„A maj průser, kurvy policajtský!“
Jako vždy když měl peníze, vesele utrácel v hernách, na
diskotékách, s kamarády, a samozřejmě i s holkama, které – protože
byl nesporně velký frajer a čávo – úspěšně přemlouval, aby ho
ukájely ústy, nebo aspoň honily, a hlavně (a to bylo podstatné) aby se
od něho nechávaly prstovat. Když souhlasily, nutil je, aby své
vzrušení dávaly najevo hlasitým vzdycháním nebo přímo křikem. To
pak byl v sedmém nebi, považoval to za důkaz, jak je dobrý.
„… já ji dělám, ty koxo, dělám ji (to nevykládal o prstování,
jasně že ne, ale o souloži, která se však nekonala) a vona řve a řve,
sousedi tlučou na zdi a já jedu… hele, když se holka přestane
ovládat, to je peklo!“ popisoval, když našel někoho, kdo byl z jeho
povídaček na větvi. A tací byli hlavně mladí kluci, čehož pokaždé
využíval.
Jeho nespornou předností bylo, že kdykoliv o něčem rozprávěl, a
samozřejmě v tom figuroval jako hlavní postava, jako hrdina, dostal
se do takové extáze, až hlasem, gesty, mimikou a řečí těla přiváděl
své posluchače k vytržení, nakonec mu uvěřili každé slovo.
Co jim jaksi zapomněl říct, bylo, že když po takovém skvostném
prstování přišel domů a zjistil, že všichni spí, lehl si do postele,
představoval si, co dělal, a vzdychal i on.
(Samozřejmě měl za sebou i pár normálních souloží, jenže
prstování… prstování spojené s holčičím vzdycháním to nebylo. A
když se holka nedokázala, anebo dokonce odmítla na jeho přání
hlasitě projevovat, nechal ji být a šel nebo jí prostě vrazil pár facek a
seřval ji. Jeho zkušenost byla taková, že potom jí to obvykle šlo.)
O mladé kluky začal jevit zájem až poté, co se seznámil s pány,
kteří byli ochotni za to, že jim sežene nějakého povolného kloučka,
platit. Takže když měl peníze, zval klučiny – i takové, které viděl
poprvé – na vínečko, na pivečko a oblboval je vyprávěním, jak žil u
dědečka na zámku, kolik měli sluhů a ke všemu ochotných
komorných (stačilo kývnout, a stála před ním nahá), jak se
zúčastňoval mezinárodních šlechtických honů…
 Hrnul to na ty kluky tak úspěšně, že na něj pohlíželi jak na
nějakou celebritu, která se uvolila věnovat jim pár chvil ze svého
vzácného času. A když si je později páni odváděli, ocitali se tak – jak
jim tloukl do hlavy – ve vyšší společnosti a navíc si přišli na pěkné
peníze. Takže museli být rádi.
O vloupáních do aut s nikým nemluvil – není přece zloděj,
proboha! – avšak o své sexuální orientaci povídal rád. Měl verzi pro
ty pitomé zajíce, které prodával domácím zákazníkům, nebo – když
dobře vypadali a bylo jim mezi čtrnácti a sedmnácti – je vodil k
Láďovi, který mu vždy dobře zaplatil (sám je potom dodával
zámožným, většinou zahraničním klientům, kteří platili opravdu
královsky a někdy od těch kluků ani toho tak moc nechtěli).
Takže když se pustil do vyprávění na téma Já a ženy, začal tím,
že se tedy svěřuje, ale ovšem nerad, protože, vždyť chápete: Kurva,
ale nikomu to neříkejte, to by bylo trapný, kdyby se to dozvěděla!
Když slíbili, že to opravdu nikomu neřeknou, bájil o tom, že si ho
vydržuje jedna známá starší česká zpěvačka popmusic, které, když to
na něho přijde, to udělá i jedenáctkrát za sebou.
Kluci byli z něj hotoví a jen vyvalovali oči. A to měl rád.
Zákazníkům, kterým říkal ÚBB neboli úplně blbí buzeranti
(většinou to byli značně olezlí, afektovaní chlápci, kteří říkali
trošššičččku a božžžíčččku a šššup-šššup, šššupity-šššup), povídal to
samé, co těm klukům, jen počet milostných aktů poněkud snížil – na
čtyřikrát. Mnohé svým suverénním žvaněním unesl tak, že byli
dokonce štědřejší a dávali mu víc, než za klučinu požadoval.
Kunčafti chtěli i jeho, jistěže, nabízeli mu i velmi slušné částky za
to, že – jak se úchylně vyjádřil jeden z nich:… budešššnahatouččkýý,
bude ti strašššně strašššně stát brčččko a odevzdáššš se mi,
miláčččku, vezmu tě, hóóóšššo, a projedu tě jako šššigi-šššigi!…
Tento zákazník byl těžce primitivní femininní homosexuál,
pravděpodobně i psychopat, protože při popisování toho, co bude s
Groffym dělat, se tak vzrušil, že žádal, aby se to stalo teď hned, tady
– přičemž mu zcela uniklo, že je jedenáct dopoledne a jsou na
náměstí.
Groffy nevěděl, co je to šigi-šigi, a ani se nemínil toho praštěného
úchyla ptát. Bylo mu ze všech těch teplajznickejch pičičáren blbě, a
když se díval na tohohle BB, na jeho podělaný chtíč, na to, jak jím
cloumá chlípnost, připomnělo mu to ožralého železničáře, který ho
před pěti lety oslovil, normálně mu drze vlezl do cesty, bylo to v létě,
k večeru, chtěl na něm, aby mu s něčím pomohl, má to támhle v tom
odstaveném vagonu…
Když si to vybavil, obracel se mu žaludek.
Za toho „hošana“ by dotyčnému rád rozbil hubu.
Jakej je on kurva hošan, co si ten buzík dovoluje, jak to s ním
vůbec mluví, on je někdo, je hrabě, tak bacha!
Groffy bezvýhradně věřil tomu, co říkal, nebo co si myslel.
Kdyby byl třeba řekl, že zítra letí do Vietnamu hledat zmizelé
americké vojáky (mimochodem, co to tam ti chlapi vůbec dělali?),
byla by to pravda. Byl schopný říct přesnou hodinu odletu, co bude
mít na sobě, čím bude vyzbrojen, jak se jmenuje jejich náčelník a
kolik on, velitel, bude mít v družstvu lidí.
Groffy nedovolil, aby někdo o jeho slovech pochyboval. Rychle a
dovedně vyřazoval ze své blízkosti ty, kteří vyslovili třeba jen
nepatrné pochybnosti.
Ale přesto na žádnou nabídku k sexu za úplatu, ať přišla od
kohokoli, neřekl jasné ne. Proč také? Brkohulič se urazí, bude ho
mezi ostatními BBáky pomlouvat, zkazí mu kšefty… copak to
potřebuje? Takže se z toho vždy vykroutil a místo sebe naservíroval
zájemci nějakého nového pitomého zajdu, který byl momentálně bez
peněz a navíc zadlužený, protože hrál automaty nebo nedosáhl na
herák, anebo kluka, který byl na útěku z děcáku či od rodičů a neměl
co jíst.
Později, když už byl s Láďou tak nějak zaláskovaný, mu jednou
řekl (a bylo to poprvé a naposled, co promluvil o svém vztahu k
němu):
„Hele, já mám cenu, rozumíš cenu, mně nebude za pár stovek
osahávat zadek nějakej teploušskej nýmand. Ty jsi fajn, tak s tebou
šukám. To je celý!“
Bohaté a chytré zákazníky se pokoušel zmanipulovat tvrzením, že
je bisexuální, upřednostňuje sice styk se ženami, ale sex s mužem mu
nevadí: „… ovšem já to nedělám jen tak s někým, víš, jenom s
VIPkami, chápeš, jde mi především o duchovno, abych intelektuálně
dál rostl, to je možné jen častými styky s takovými osobnostmi, jako
jsi ty!“
(Už od třinácti věděl, že tady jede tykačka, že staří pánové se cítí
mladší, když jim koupení klučinové tykají.)
Někteří bohatí a profesně možná i zdatní zákazníci mu ten
nehorázný blábol sežrali (ti ovšem evidentně patřili mezi BB), jiní si
mysleli své a další reagovali naprosto neintelektuálně: „Jdi do prdele
s těma kecama a kuř!“
Neúspěch ho nikdy neodradil. Nevyšlo? Nevadí. Vyjde to příště.
Věděl, co chce. Hrál o to, aby ho někdo z těch bohatých vzal k
sobě, aby byl obklopen penězi a mohl si dovolit vše, co mu přijde na
mysl. Často snil o tom, že se svým přítelem a ochráncem (nejlépe
bohatým a mocným šlechticem, ovšem mohl by to být třeba i bankéř
nebo továrník – samozřejmě pěknej chlápek, ale Fakt teda Fakt kus,
něco jako Schwarzenegger nebo Rambo) bude bydlet na zámku, mít
kočár, koně, velbloudy i ty malé opičky, které ukazovali v televizi,
bude mít spousty sluhů a komorníků, kteří budou o něho pečovat, a
běda, když nebudou pracovat perfektně, to je nechá zmrskat bičem,
ne, on sám je bít nebude, přece se nebude zahazovat se služebnickou
lůzou… a pozor, není sadista!
Sny, naprosto infantilní sny právě osmnáctiletého mladíka a
hledání silné, dominantní osobnosti, autority, ke které bude vzhlížet a
jež se bude o něj starat, vést ho, vychovávat. Kdyby takovou
osobnost potkal, je téměř jisté, že by se jí podřídil.
Na tom, jaký je, se plně podepsal jeho poněkud kreaturní otec.
Policajt, major, nositel medailí, mezi nimi byla i Pamětní medaile
k 50. výročí založení KSČ, nebyl právě člověk, se kterým byste šli na
pivo. Groffy o něm dlouho téměř nic nevěděl, protože tatík se doma
nevyskytoval, a když náhodou ano, tak spal. Později o něm nechtěl
vědět, přestože žili ve společné domácnosti. Groffy měl představu
úplně jinak fungujícího otce. Ten jeho byl pro něj mimo. A tak ho
ignoroval.
Než přešel k SNB (socialistická policie – Sbor národní
bezpečnosti), sloužil Groffyho otec v armádě, samozřejmě také zcela
socialistické. Od té doby neříkal: „Kdy bude oběd?“, ale „Kdy je
nástup na oběd?“
 Když se matka chystala jít s dvojčaty k lékaři či do parku, ječel:
„Stát! Neudělil jsem vám propustku!“
Byl to rodinný tajtrlík, cvok, blázen, který nikomu fyzicky
neublížil, jen značně obtěžoval svou existencí.
Groffy se poprvé (a naposled) nad ním na chvíli zamyslel, když
na něho na konci sedmé třídy základní školy zničehonic zařval z
koupelny:
„Náááástup na prověrku vysvědčení!“
Tenkrát akorát zapřemýšlel, jestli si ho má dál nevšímat a klidně
si jít po svých, nebo to s ním ještě zkusit. Rozhodl se pro první
variantu a nic se nestalo.
Když se potom asi za půl roku vracel okolo druhé v noci domů,
zůstal v předsíni užasle stát a sledoval tatíka v bílých dlouhých
spodkách, jak s pistolí v ruce běhá z pokoje do pokoje a řve (nic
jiného ani neuměl):
„Skažitě pažalsta, nada skazat, tak, kto vy, kakoj otrijad…“ A
potom ještě něco jako: „Svoločadná… Nada strielat… Točno!…
Idite… v pizdu…“ a další sprosté nadávky, taky: „Vpjerjod na
směrtnyj boj, bruněnoscy!“
Po chvíli ho to opakované vyřvávání začalo nudit a šel spát. Bylo
to tak, že u nich doma ani nadávky, ani povely, co z něho padaly,
nikoho nevzrušovaly. Řval ty věty bez jakýchkoliv souvislostí a
smyslu, v různé intenzitě, rytmu, kadenci… A že je mlel rusky? Nad
tím se také nikdo nepozastavoval. Často mluvil doma rusky, nejvíce
sám se sebou. To noční běhání s pistolí a v podvlíkačkách byla
novinka, to tu dosud nebylo!
Groffymu zůstalo v paměti i to, že Tavarišč, jak mu doma za zády
říkali, dne 29. 12. 1989 v půl čtvrté ráno probudil kopáním do dveří
tehdy svou manželku (která se už dávno před ním zamykala) a řval
na ni, ať ihned zavolá soudruhům na ÚV, že jemu mohou věřit, stačí
mu rota samopalníků, a on už to zlikviduje.
Diagnóza jeho psychického onemocnění byla jasná, musel do
civilu. Dva dny byl doma zabarikádovaný v dětském pokoji, než se
zastřelil. Našli ho obklopeného plyšovými zvířátky a panenkami.
Patřily dvojčatům, která ale nebyla jeho, a on to věděl. Z prostřelené
hlavy mu ani nevyteklo moc krve.
 Groffy mu na pohřeb nešel. Pohrdal jím a styděl se za něho.
Avšak ani s ním samým nebylo všechno v pořádku. Ve dvanácti byl
neobvykle tělesně vyspělý, a tak si ho už ve čtrnácti brala do postele
otcova pětačtyřicetiletá sestra, ke které jezdil povinně na prázdniny.
Byla svobodná, bezdětná, nenáviděla chlapy a psala milostné
verše straně, které uveřejňoval místní tisk, protože byly krátké a ona
měla vliv.
Ty verše stály za přečtení: Třeste se kapitalisti, můžete si být jisti,
že nastal konce vašeho čas. Na obzoru rudě svítá, jen v pekle skončí
vaše suita a láska prýští z nás.
Tou láskou tedy zahrnula i Groffyho, i když mu zpočátku tvrdila,
že jen chce, aby ji zahříval.
A potom to s ním opakovaně dělal ten věčně zpitý nádražák,
který ho neustále uháněl a nutil, až se před ním musel schovávat, pak
jeden starší kluk, který hrával pozemní hokej… Pár jich ještě bylo,
než se na táboře seznámil s Láďou. Mezi mladými skauty a ještě
mladšími Vlčaty byl nejstarší a užíval si to.
Od jejich prvního sexuálního kontaktu měl potřebu být absolutní
táborová jednička, chtěl být šéf, měl obsedantní potřebu být veřejně
chválen, vyzdvihován, oceňován, vyznamenáván (což zřejmě podědil
po svém značně vylízaném taťkovi), z jeho chování bylo zřetelně
znát, jak mu záleží na tom, aby ho respektovali všichni – vedoucí,
zdravotnice, kuchařky, ostatní kluci…
A co bylo pozoruhodné – dařilo se mu to.
Láďa se do něho zabouchl, byl první člověk, pro kterého měl
opravdu význam, svou lásku mu dával najevo všemi způsoby.
A přesto: ubíjející pocit méněcennosti, který určoval jeho myšlení
a rozhodování a jenž pečlivě tajil před ostatními i před sebou (nikdy
by nepřipustil, že jím trpí, přestože se neustále cítil nejistý, malý,
zbytečný a neuznávaný), se projevoval stejně intenzivně jako
předtím. To, že vystupoval suverénně, byla dobře zvládnutá
přetvářka, kterou dosud nikdo neprokoukl; jeho rozhodnost, jíž si u
něho cenili hlavně nájemní klučinové, plynula ze směsice drzosti,
improvizačních schopností, odvahy zariskovat a… nepostradatelné
dávky štěstí, které ho zatím věrně provázelo.
 Žil s Láďou tři roky. Byla to dlouhá doba a bylo jim fajn. Láďa
byl pro něho možná ideální chlap, ale on to nakonec musel skončit.
Toužil mít volnost a Ladislav ho tou svou nekonečnou zamilovaností
a úsilím předělávat ho úplně otrávil.
Už nikdy! řekl si tenkrát.
Teď k němu vedl ty dva schopné zajíce a povede tam i tohoto
krasavce Bora, pokud bude svolný.
Měl by být, uvažoval. Je mladej, pěknej a má rajc. Líbil by se…
Za něj by mohl Láďa dostat víc a tím pádem i já…
Byl se svou úvahou spokojený, a proto rychle prohlásil:
„Hele, pojď s námi!“
Boro pokrčil rameny, a jen tak ledabyle prohodil:
„Musím se někde najíst!“
„No, dyť vo to přece gou, ne?“ rozhodil rukama Groffy, „tak
pojď!“
Instinkt mu řekl, aby dodal: „Je to zadara, jasný?!“
Všiml si, že to Bora potěšilo.
A hele, zaradoval se, takže s prachama zřejmě na tom nebude
nejlíp, což je nadějný. Boro nejspíš padne. A možná rovnou na
záda…
Nahlas se rozesmál a jeho společníkům Dvojce a Leonovi bylo
divné, co je mu najednou tak k smíchu, ale nezeptali se.
„Jdem, fešáci!“ prohlásil.
A tak šli.

3.

Láďa

Pro mnoho lidí byl Láďa slušný, příjemný chlapík, který se

bůhvíproč neoženil. Říkalo se o něm, že je spolehlivý, důsledný,
pracant, hezky se staral o svého dědečka a babičku, které předchozí
režim prakticky hned po jejich pětašedesátinách ocejchoval jako
přestárlé, a ti ho na oplátku (jistě nejen proto) veřejně označovali za
kriminální.
 Až na to, že je párkrát předvolali na místní oddělení, vyslýchali je
a vyhrožovali jim, aby s tím přestali, nebo že uvidí… (a oni
nepřestali a neuviděli), se jim nic nestalo.
Nemůžeme na ně, to je to! říkali si důvěrně soudruzi, místně
příslušní estébáci a do hlášení o důchodcích opakovaně psali, že
občané nic takového vlastně neřekli.
Ti dva přestárlí občané se s vnukem – jemuž rodiče zahynuli při
dopravní nehodě, když mu bylo deset a u nich pak vyrůstal – rozešli
téměř ve zlém, protože hned na začátku roku 1969 vstoupil do
komunistické strany a do přihlášky napsal: Vstupuji do strany na
podporu politiky Alexandra Dubčeka, za což ho ovšem rok a půl nato
komunisté kolaborující s okupanty (takzvané zdravé jádro strany) z
KSČ vyrazili, ale jelikož se za něho v prověrkové komisi někdo
postavil, zrušili mu pouze členství.
Mohl tedy zůstat na svém významném místě číšníka v závodní
jídelně na ministerstvu školství a nosit jídlo soudruhu ministrovi a
soudruhům náměstkům a jiným důležitým soudruhům. (Kdyby ho
byli ze strany vyloučili, soudruzi by mu nemohli důvěřovat. Co
kdyby jim na šunkofleky nasypal strychnin a oni by zhynuli strašnou
smrtí?)
K dobru mu zřejmě připočetli, že byl dlouholetým pionýrským
vedoucím. Po roce I989 samozřejmě vstoupil ke skautům – nebylo
třeba měnit kabát, stačilo košili (modrou s odznaky za hnědozelenou
s odznaky), což klukům bylo jedno, hlavně že chodili tábořit, spali ve
stanech, učili se vázat uzly, zakládat oheň, plnit bobříky a hrát bojové
hry.
Ano, klukům s ním bylo dobře. Některým, především těm
nejstarším, bylo s ním dobře až tak, že to bylo protizákonné. Ale on
to riziko přesto podstupoval, i když se mu přitom žaludek svíral
strachy.
Měl známé, kteří byli také obdivovateli chlapeckých půvabů, a
těm prodával ty nejochotnější pionýry, potom junáky – a to dost
draho. Byl to výhodný kšeft i pro ty kluky, protože se dostávali k
rychlým penězům (s oblibou říkali speed money), a navíc to, co
poskytovali, jim za ty prachy vůbec nebylo proti mysli.
 Mezi zákazníky, které Láďovi kluci nejraději navštěvovali, patřil
i pan ThLic. Julius Blažíček. Chodili k němu rádi jednak proto, že od
nich téměř nic nechtěl (to co chtěl, nestálo za řeč), ale i proto, že
potom jim vždy naservíroval výborné buchtičky se šodó.
(Proč právě buchtičky se šodó pan biskupský vikář neprozradil, i
když se ho na to kluci ptali, a dál touto kaloricky hodnotnou krmí
vytrvale hostil své mladé, penězchtivé milce.)
Největší zábava pro ně ovšem nastala, když jim předtím, než
odešli, přikázal, aby společně poklekli před symbolem na stěně, on
na klekátko, oni za ním na koberec, a modlili se za odpuštění hříchu,
kterého se právě vzájemně dopustili.
Kluci za jeho zády se zpočátku dusili smíchy, ale když už byli u
něho potřetí a počtvrté, a bylo to pořád stejné, krutě se nudili a už jen
čekali, kdy tahle klauniáda skončí. Je pravda, že nikdy netrvala
dlouho.
Ale ne vždy Láďovi všechno vyšlo.
Mezi jeho přáteli a zákazníky byl i baletní sólista s legračním
jménem – Bonifác Pankrác.
(Bonifácovi rodiče by měli být za tuto zhůvěřilost zastřeleni pro
výstrahu, jenže trest smrti se na začátku šedesátých let uděloval
především za velezradu na bolšánovi a prznění jmen do této
kategorie nespadá. Museli to být dobří lidé – nejenže syna takto
pojmenovali a vystavili ho v dětství bolestivému posměchu, posléze
ho dokonce, hanbu naší rodiny, toho odporného zvrácence,
chladnokrevně zavrhli.)
Tento vcelku příjemný sympaťák, vystupující často na
zahraničních pódiích, byl sexuálně vysazený především na kriminální
typy ve věku od dvaceti do třiceti.
Láďovi stačilo prolistovat velké deníky s vlepenými fotkami,
které si od začátku své práce s dětmi pečlivě vedl, vyhledat vhodné
hochy a zeptat se, zda si pamatují na tábor a jestli nepotřebují
finanční výpomoc…
(V denících měl kromě fotografií i jména a adresy kluků z
každého táborového turnusu a – což bylo podstatné – u některých
jmen se skvěly červené puntíky a podle jejich počtu věděl, kolikrát to
s nimi dělal. Navíc si tam často připsal hodnocení: jak kluk vypadal,
zda se mu to s ním líbilo a proč. Ovšem jestli se to líbilo těm dětem s
ním, tam poznamenané neměl.)
Zní to až neuvěřitelně, ale přibližně tři z pěti, které Láďa oslovil,
s jeho nabídkou souhlasili a navštívili baletního mistra u něj doma.
Nejméně jeden ze tří ho vždy zmlátil a okradl. Jeden týpek, a to
Bonifáce Pankráce hodně mrzelo, v záchvatu náhlého nesouhlasu s
tím, co v posteli musel provádět, mu při odchodu rozbil všechno, co
mu přišlo pod ruku, a bylo toho – jak uvedl – asi za devadesát tisíc.
O dalším návštěvníkovi Láďovi vyprávěl, že byl tak ožralý, že si
hned u dveří lehl a usnul. A přesto, že Mistr i nadále Láďu žádal o
dodávku mladíků od dvaceti do třiceti let, Láďa odmítl. Dostával
kopřivku už jen z toho, co od Mistra slyšel. Rozešli se ve zlém.
Samozřejmě finančně nejzajímavější byli pro Láďu a jeho
spermaboys cizinci, lačni českých chlapců. (Doma by za totéž platili
i sedminásobek.)
Mezi kluky, které Láďa směšně nadřazeným Němčourům a
Rakušákům někdy prodával, nebyl s určitostí ani jeden, který by si to
s nimi případně užíval. Všechno to hráli, obvykle až přehrávali,
zvedali oči k nebi, divoce vzdychali a vykřikovali ó mein Gott!,
někteří také dass ist gut!, a ti jazykově zdatnější dokonce ó, du bist
stark!, nebo mach es mir weiter!, případně fíck’mich, ó, fick’mich!
Kluci, kteří byli jednoznačně hetero (a těch byla v Láďově stáji
většina) měli to, co s nimi muži bez ohledu na národnost prováděli,
totálně na háku. Zajímaly je hlavně prachy, případně dárky, o které si
bezostyšně říkali: Hej, Du, kaufe mir…
Koho ale na háku neměli, byl Ladislav, protože jeho
prostřednictvím se k penězům dostávali. A tak, když projevil o ně
zájem, a to otravně stejnou pitomou výzvou: Tak pojď, ukážeš mi, jak
hezky to umíš, a snaž se!, nikdy neřekli ne a ve všem mu vyhověli.
Vždyť to byl vlastně jejich kámoš, a navíc jim i on dával nějaké
korunky.
Peníze až na prvním místě! bylo motto i těchto kluků.
„Guten Tag, bittte, sprechen Sie Deutsch?“ oslovil na náměstí
Láďu drobný elegantní muž.
Pod šedesát, zjevně bohatý – bleskurychle ho v duchu ohodnotil
Láďa a nahlas odvětil:
 „Ja, bitte, was kann ich für Sie tun?“
Gayové tvrdí, že homosexuál za pár vteřin pozná na úplně cizím
člověku stejnou orientaci. Hm. Možné to je, jenže oni toho o sobě
tvrdí víc a často jsou to nehorázné žvásty.
Avšak v tomto případě to bud zafungovalo, nebo si ti dva
jednoduše padli do oka. Strávili spolu celý den, setkali se dokonce i
nazítří a potom, když si ujasnili, že patří ke čtyřprocentní populaci a
že oba upřednostňují eféby – tedy kluky přibližně od patnácti do
sedmnácti, Wolfgang, spolumajitel malé firmy na smaltované nádobí,
překvapil Ladislava ohromující nabídkou. Představovala sice
mimořádné riziko, ale odmítnout se nedala – z jednoho zásadního
důvodu: peníze. Spoustu peněz.
Jediné, na co se Láďa v tu chvíli zmohl, bylo, že se zatvářil, že
přemýšlí. I když nejradši by řval nadšením, ale musel se krotit.
Zaprvé proto, že právě byli mezi spoustou lidí, a zadruhé proto, že se
Wolfgangovi představil jako ekonom, a ten přece na ulici nevyvádí.
(S tím ekonomem nelhal. Jen málokdo z jeho okolí věděl, že
dálkově studuje na vysoké škole ekonomické a titul inženýr měl být
dárek pro dědečka a babičku. Ti mu však mezitím zemřeli a tak
studoval už jen pro sebe. Příští rok měl promovat.)
Wolfgang ho soustředěně pozoroval a čekal, jak zareaguje.
Ladislav uvážlivě řekl, že je to velmi zajímavý a jistě i finančně
lukrativní návrh a jestli by nyní mohl Wolfganga pozvat k sobě
domů.
Byl si jistý, že na cizince zapůsobí.
Měl mimořádně prostorný čtyřpokojový byt – sto dvacet osm
metrů čtverečních. Původně jich v něm bydlelo šest, ale zůstal tu
nakonec sám.
Wolfgang byl unesen. Několikrát si byt prošel a nakonec řekl:
„Fantastisch! Das ist nicht zu glauben! Das ist genau das, wass
wir brauchen!“
Děti říkají: Jelito, kopyto, platí to! A přesně tahle říkanka z Ládi
téměř vyhrkla, když byla jejich domluva zpečetěna stiskem rukou a
předáním balíčku stomarkovek.
Musel ale začít co nejdřív.
 Druhý den ráno odkráčel ke svému závodnímu lékaři a stěžoval
si, že divně kašle, má urputný průjem, v noci se ho opakovaně snažil
zastavit černým uhlím, ale asi snědl něco pochybného… Dostal
neschopenku, neboť lékař přece nemohl dopustit, aby Láďa jako
případný nositel infekce kašlal na současného pana ministra, pány
náměstky a jiné důležité potentáty, kteří by mohli kvůli nákaze
zemřít strašnou smrtí.
Byl volný.
Doma vytáhl svůj poklad – deníkové sešity. Do malého
poznámkového bloku si zapisoval ty, kteří by mohli přicházet v
úvahu.
Dostal se i ke jménu František Řehůřek. Přezdívka Groffy. Dnes
je mu už osmnáct. Ale tenkrát…
Byl jedním z kluků, s nimiž si Láďa na táborech sexuálně užíval.
Takových byly desítky. Ale jen s Groffym to bylo jiné. Úplně jiné.
Hned mu padl do oka – štíhlé, proporcionálně dobře stavěné tělo,
elegantní, jakoby pážecí pohyby. Nevšední, zajímavá, vysloveně
inteligentní tvář.
Ten kluk je osobnost! řekl si, jen co ho poprvé zahlédl mezi
ostatními.
Prvních pár dní se od něho držel dál, ale sledoval ho, a tak mu
neuniklo, že mladému to po čertech rychle myslí a že toho využívá
ve svůj prospěch.
Uplynulo pár dní a Láďa (pro skauty to byl Bílý Šíp) si všiml, že
nejen on pozoruje Groffyho, ale že i Groffy stále častěji zvedá k
němu šedé, jakoby stále zasněné oči.
A tak ho jednou večer oslovil, pustili se do debaty a kluk skončil
u něho ve stanu. A také další večer a následující…
Už pro něj neexistoval nikdo jiný. Nemohl se ho nasytit. Láďa se
začal domnívat, že se snad zamiloval, a to ho přitáhlo ke Groffymu
ještě blíž.
Když tábor skončil, domluvil se s ním, že i po návratu do města
budou spolu.
Byli. Ne od rána do večera, protože Ladislav stéle ještě chodil
roznášet pánům jídlo a Groffy nastoupil do učení na prodavače
elektro zboží, ale odpoledne se setkávali a Groffy u Ládi přespával.
Někdy šel domů, aby si užil s dvojčaty, která pištěla radostí, když mu
mohla sedět na zádech a on s nimi rajtoval po bytě po čtyřech, anebo
dělal psa a štěkal na ně, očichával je, honil…
Ladislav, aniž by to tušil, čím dál víc věřil tomu, že to, co ho
potkalo v osobě tohoto sladkého chlapce, je láska, jeho první
opravdové, veliká… a tak ho ani nenapadlo prověřit si, co Groffy cítí
k němu.
Byl by hodně nemile překvapený.
Dokud mu Láďa neřekl, že před ním nikoho v životě nemiloval,
byl to vztah mladšího k staršímu, přičemž ten mladší si váží
staršího… Ale po neuváženém Láďově přiznání, které si opravdu
mohl odpustit, to Groffy pochopil po svém: Jestliže Láďa doteď fakt
nikdy nebyl zamilovaný a najednou se takhle šíleně zblázní právě do
mně, pořád mě líbá, hladí, tahá do postele, kupuje mi dárečky,
vyvařuje… tak to musím být jedinečný!
Začal mít nad Ladislavem navrch.
Kdykoli se ho zeptal, a ptal se ho k zblbnutí často:
„Groffinko, čumáčku, miluješ mě?“ odpovídal mu tónem vladaře,
udělujícího odsouzenému milost:
„Jasně že jo!“
Ale nebyl si tím vůbec jistý.
Samozřejmě že ho mám rád! přesvědčoval sám sebe, jenže jeho
chytrý (či spíše vychytralý) mozek mu říkal, že není všechno, jak by
mělo být. Avšak na otázku: V čem je to hnutý? si odpovědět
nedokázal a nakonec to uzavřel: Co bych to řešil, seru na to!
Ironií osudu bylo, že si toho o sobě namýšlel hodně, ale v čem
byl opravdu mimořádně dobrý, na to zatím nepřišel.
Byl to sex.
Spousta mužů je přesvědčena, že právě oni to v posteli umí, jsou
dobří, dokonce nadprůměrní. (Realita bývá ovšem jiná.)
Namýšlel si to i Láďa, dokud nepoznal Groffyho. Běžně
uspokojoval chlapce orálně i manuálně, a to bylo všechno, co s nimi
prováděl.
Jenže Groffy postupně přicházel s aktivitami, o kterých Ladislav
za čtyřicet tři let svého značně promiskuitního života ani neslyšel.
 Byl Groffym, jeho tělem, vůní, vášní, oddaností, vynalézavostí,
jeho nemravností bez zábran, jak nazýval jeho produkci ve své
posteli, totálně okouzlen. Přes jeho odpor ho Groffy nakonec přece
jenom přesvědčil, aby s ním provozoval i aktivní anální styk. Tvrdil,
že mu dá o mnoho víc rozkoše než všechno to, co praktikoval dosud.
A měl pravdu.
Láďa byl potom jako utržený z řetězu; teď už nemyslel opravdu
na nic než na Groffyho a jak to zařídit, aby to spolu dělali pořád…
Stojí za zmínku, že chlapcovy sexuální techniky, polohy a nápady
nebyly aplikací jeho předcházejících zkušeností – těch neměl mnoho
a byly rozhodně konvenční. Nebyly ani inspirovány sledováním
pornofilmů – viděl jen dva s klukama na základce, a to ještě
heteropéčka.
Groffy byl v této oblasti mimořádně tvořivý, měl fantazii, vnímal
toho druhého, jeho potřeby a nároky… a to i ty, o kterých jeho
partner sám neměl ani zdání. A třebaže to možná zní přehnaně, měl
cosi z podmaňujícího fluida pověstného Casanovy.
Čas od času se Groffy uvolil jít s nějakým zákazníkem, ovšem
jenom s takovým, co mu byl ochoten královsky zaplatit, (jeho taxa
byla 250 německých marek. Byl mezi ostatní prodejnými kluky
výjimečný, měl příjemné a milé vystupování a téměř panickou
podmanivost, to vše mu zaručovalo stabilní klientelu a nejméně
desítku dalších zájemců na čekací listině.)
Byl chytrý a nerozdával se. Chtěl být – a také byl – vzácný, a
proto i velmi, velmi žádaný.
Jenomže Ladislav trpěl jako zvíře, když Groffy odešel s některým
ze svých elitních zákazníků do pokoje, který Groffy vtipně nazval
Výdělečný. Žárlil tak, až mu bušilo mu srdce, měl sucho v ústech,
žaludek se mu převracel… Vší silou se musel nutit, aby nemyslel na
to, co se za dveřmi odehrává.
Bože, chudák kluk! Musí do postele s nějakým zbohatlíkem!
litoval Groffyho a neuvědomoval si, že žárlivost někdy zásadně mění
úhel pohledu.
Zabránit tomu ale nemohl. (To si ovšem namlouval! Mohl, jenže
nechtěl, neboť sumy, jaké Groffy dostával, byly pro oba více než
příjemné.) A tak ho vždy předtím alespoň prosil:
 „Tak dobře, Groffinku, udělej to s ním, zkasíruj ho a dál se s ním
už proboha nebav! Buď se mnou!“
Jenže Groffy dělal pravý opak.
Byl rád ve společnosti chytrých, vzdělaných lidí, mohl se od nich
leccos nového dozvědět, vždy je pozorně poslouchal. A vše, co mohl
od nich převzít (nezvyklá nebo cizí slova, působivé zvraty, bonmoty,
slovní spojení) začlenil do svého repertoáru, kterým úspěšně oslňoval
ostatní – i Láďu.
Snad to byla Láďova nesmyslná žárlivost, snad časté hysterické
scény, nepříjemná pedanterie, nebo třeba i to, že od Groffyho žádal
držet dané slovo, domluvený termín a mluvit pravdu, co způsobilo,
že se Groffy začal před ním uzavírat. Měl vždy po ruce tisíc pravdivě
znějících výmluv, proč nepřijde ze školy k němu, proč nepřespí…
Přicházel pak méně a často jen na hodinku, někdy se rozloučil
opravdu rychle – to když měl plné zuby Láďových neustálých nářků,
výčitek, otázek.
Takže se rozešli.
Bylo obdivuhodné, jak to Láďa zvládal – nikdo na pracovišti ani
jeho zákazníci, ani klučinové na něm nic nepoznali. Na Groffyho
však nepřestal myslet, zajímalo ho, co právě dělá, s kým je, jak se
cítí, jestli mu nehrozí nějaké nebezpečí…
Už neblbni, za chvíli nedokážeš normálně fungovat! říkal si, ale
moc to nepomáhalo.
Groffymu Láďa také chyběl. Ne nadarmo se říká, že zvyk je
železná košile, a on si na něho zvykl. Dokonce párkrát zalitoval, že
to skončilo – v celém svém osmnáctiletém životě nepoznal člověka,
který by ho měl rád jako Láďa.
Byl si jistý, že kdyby styk s ním úplně přerušil, ublížil by si. A
tak za ním přece jenom občas přicházel, buď aby mu ukázal nějakého
kluka, nebo jen tak na kus řeči, na kafe. A nejčastěji proto, aby se s
ním vyspal. Protože, jak zvláštní! Líbilo se mu to nejvíc právě s
Láďou.
„Chci jít s tebou do postele, ne poslouchat tvoje kňučení,“ říkal
obvykle hned ve dveřích.
Láďa jeho slova pochopil jako jasné ano – ne. A tak o svých
citech k němu přestal hovořit.
 Tento podivný vztah-nevztah by pravděpodobně netrval dlouho,
kdyby se na scéně neobjevil Wolfgang a spolu s ním i šance
dopracovat se skutečně k velkým penězům.
A protože peníze byly pro oba absolutní prioritou, museli si
rozdělit úlohy při jejich získávání. Nyní jeden druhého opravdu
potřebovali a byli, jak se říká, jedno tělo, jedna duše, jedna mysl.

4.

Petr

Podívala se na zelený hlasitě tikající budík, kterému už léta chybí

přední sklo (hodila ho po manželovi, když na ni řval ty kurvo
maďarská!, a protože ho netrefila, zaječela na něho
basomakečkekapsturo a loFasašegetbe, což byly nadávky už opravdu
těžkého kalibru, ale on jí neměl nadávat do kurev před dětmi), vyšla
z kuchyně, pidi chodbičkou přešla do malého pokoje a jemně
zavolala směrem k posteli:
„Petříčku! Péťo, vstávej!“
Petr ležel pod prošívanou dekou, kterou – když ji vyrazili z
nemocnice – suverénně čmajzla z doktorského pokoje, no co, brala to
jako odškodné, propustili ji neprávem, a nic jiného pořádného tam
stejně nebylo. Petr byl stočený do klubíčka jako pes: hlava u kolen,
paty u zadku, ruce u kotníků – takto spával odjakživa, i tu noc, kdy si
namol opilý otec spletl jeho postel s WC.
Povlečení už dávno není bílé. Jsou na něm otisky jeho
zablácených bot, zbytky vajíček k snídani, něčeho, co se nedá
identifikovat a samozřejmě stopy Petrovy činnosti, když je doma sám
a je si jistý, že nikdo hned tak nepřijde.
Mamička Vieročka, jak ji kdysi až po krk zamilovaný manžílek
Borísek oslovoval, to nevidí.
 „Nevidím, co nechci vidět, nevím, co nechci vědět,“ říkala s
jakousi hrdostí a fanfarónstvím, když jí hodná paní z masny
odnaproti špitala, s jakou ženskou zase Boríska potkala.
To však bylo dávno, ještě v Bratislavě.
Třináctiletý Petr procitl, slyší matčin hlas, ale její naléhání:
„Petříčku! Péťo, vstávej!“ se ho netýká. Dnes půjde do školy až na
přírodopis a tělák. Slyší, že matka odchází, a tak rychle vystrčí hlavu
a překvapivě melodickým hlasem poručí:
„Zavolej, že jdu na středisko a přijdu pozdějc!“
Neřekl středisko, ale šštředišško. Nedokáže říct soustředění,
sednout, soused…
Spolužáci na něj pořvávají: Šišlo!, Šišlo, hovno z tebe vyšlo!
Ale co může dělat? Nic. Musí to snášet, to jejich nechutné
ponižování, tu ostudu, tu hanbu, všechny je nenávidí, teda jenom
kluky, holky ne, ty mu říkají hezky: Petánku nebo Petříčku.
I když jemu by se víc líbilo, kdyby mu říkaly jednoduše Petře.
Na začátku školního roku mu svitla naděje – nová úča na
příroďák ho poslala prý k jejímu známému logopedovi, a on šel za
ním plný optimizmu. V ordinaci však nebyl žádnej chlap, ale tlustá
nesympatická babizna, která na něho natvrdle brejlila a chtěla, aby jí
dokolečka opakoval asi deset slov se spoustou s, a pak ho objednala
na totálně idiotský termín – za měsíc, za měsíc a půl a tak podobně.
Její vina, že na to Petr úplně zapomněl a nakonec tam už nešel.
Taková kráva by mu stejně nepomohla.
Petr chodí do áčka, Bachram do béčka. Ve škole jsou spolu jen o
velkých přestávkách nebo na tělocviku; ten mají společný a často
jsou soupeři. Když se závodí v atletice, áčkáři jsou na tom o něco lip,
i zásluhou dobře běhajícího Petra. Ovšem ve fotbale si ani neškrtnou
– kluci z béčka to válej.
Po škole je to jiné. Jsou skoro pořád spolu.
Čechosyřan je o dva roky starší, svalnatější, ramenatější, nejmíň o
deset centimetrů vyšší než on, ale Petra absolutně uznává, protože
když šli o prázdninách z letního kina a do Bachrama se začali
navážet nějací vyholení debilové, nejdřív hláškami Co tady smrdíš,
černá hubo, jdi do piči, ty zkurvenej negře, a Židáku, vyjebanej
židáku, a potom začali do něho strkat, Petr bez jediného slova kopl
toho nejagresivnějšího do rozkroku, ten strašlivě zaječel a šel do
kolen, a ještě dal pěstí klukovi, co stál hned vedle, ale víc nestačil; a i
když se i Bachram zuřivě bránil, dostali tvrdou nakládačku, protože
tamtěch bylo šest a oni jen dva.
Ale potom u Bachrama v přítmí zahradního altánu si přísahali
věrnost a zpečetili je tím, že skleněným střepem, co našli na zemi, se
řízli do palců levé ruky, přitlačili je k sobě, čímž se stali pokrevními
bratry. Petr z toho sice chytil infekci a museli mu palec řezat, ale měl
bráchu. Staršího, silnějšího, bohatšího…
Ještě před incidentem s debily v bomberech se stalo něco, co
Petra k Bachramovi zvláštně přimklo. Byl to zážitek, na který často
vzpomínal. (Rozhodně častěji než na rvačku, z níž si Petr odnesl krví
zalité oko a rozbitý ret, Bachram ošklivě natržené ucho, odřený loket,
rozervané tričko, oba plno pohmožděnin, špinavé džíny, ošetření na
pohotovosti, otravný výslech na policii a vysvětlování doma.) Ano,
pro ten zvláštní zážitek bránil Bachrama, teda Bachroše, jak mu říkal,
a byl si jistý, že takhle by to předtím určitě neřešil. Normálně by asi
zdrhl, ale možná taky ne, neví…
Byli u Bachroše doma (že jeho rodiče nejsou přítomni, bylo jasné
– před vilou nestál jejich stříbrný medák s označením CD) a dívali se
na tvrdé porno. Petr něco takového viděl poprvé a byl z toho mimo;
úplně přestal vnímat okolí.
„Jéééé, tobě stojí, vole!“ zařval mu najednou Bachroš do ucha a
řehtal se jako blázen.
„Nestojí…“ zamumlal Petr celý rudý, ale rozjetý Bachroš na něho
skočil, svalil ho na postel a zalehl celým tělem. A hned začal:
„Vždyť ti ho cejtím, vole, jseš kanec vole, nadržený kančisko,
šoustal bys co, vole…“
Petr dodnes přesně ví, jak se na něm Bachram přitom pohyboval
nebo spíš jezdil, jak dychtivě vnímal jeho tělo na svém, ještě i dnes
cítí vůni jeho dechu a… a horký tlak jeho ztuhlélo penisu na svém,
stejně ztopořeném. Vrací se k tomu, když je sám doma a dělá si to, a
přitom ho fantazie odnáší někam, kam se s Bachrošem ve skutečnosti
nikdy nedostane, ale je mu přitom krásně…
Dělá to často a často sní.
Sní…
 O nic přece nejde, jsou to jen představy.
„Hele, vole, jdem na dýzu, ne?“ řekl Bachroš, když spolu po
tělocviku vycházeli z šatny.
Zrezivělé sprchy pořád ještě nefungovaly, akorát k nim byly
bůhví odkdy ve zdi vysekané díry pro potrubí.
Přestože uplynulo víc než dva a půl roku od sametové revoluce
(kterou, což je jisté, stejně zorganizovali vychcaní komouši, když si
už dost nakradli a chtěli jít v pohodě od válu – cituje matka Vieročka
s oblibou svého pana doktora), reálný socializmus ve stavebnictví
vládl neochvějně dál. Lopaťáci se flákali, a proč by taky měli makat?
V bedně právě dnes hlásili, že byla dokončena kuponová privatizace,
takže ze všech 8 565 642 zaregistrovaných československých občanů
se můžou stát milionáři, a to i ti lopaťáci. Není to skvělé?!
Ale i tak, ty sprchy by se už konečně měly zprovoznit.
„Jdeme, ale já se jdu nejdřív domů ospršit, smrdím,“ odpověděl
Petr a čichl si k podpaží.
„Pojď k nám, vole, zakachníme, něco pojíme a dáme kafčo,
cigáro… lordi, ne?“ Bachram vzal Petra kolem ramen, jako by se bál,
že mu uletí.
„A pak se jde na hazard,“ vzpomněl si Petr na společně
prošustrované peníze v herně. Byla to pěkná hromádka, co jich už
nechali v automatech, které jim ne a ne nasypat, ale nebyly to jeho
prachy, kde by se on k takové sumě dostal! Bachroš vždy všechno
táhl. I proto ho měl rád.
„No jasně,“ zahlaholil Bachroš, „počkej, rozbijeme jim bank!“
Potom už šli mlčky. Bachram dumal, že musí Petra požádat, aby
na dnešní diskotéce šel za Alenou a nějak ji ukecal, aby se s ním zase
udobřila. Ne, že by to Petr pro něj neudělal, ale rozešli se tento měsíc
už počtvrté, teda ona se s ním rozešla, ale hlavně – tentokrát k tomu
měla sakra důvod. Parádně to pohnojil. Jen doufal, že se je Petrovi
podaří přece jenom nějak dát dohromady. Pohlédl na zadumaného
kamaráda a rozhodl se:
„Doma mu všechno řeknu!“
Zadumaný Petr řešil pomstu. To ponižování, ten výsměch dědka
Hanáčka z osmačtyřicítky nemůže dál snášet. Co si to vlastně ten
prďola dovoluje?! Kdykoliv ho potká a pozdraví, jak se patří: „Dobrý
den,“ jediné, co od dědka slyší je: „Ahoj, Pumprlíku, jak ti dupou
králíci?“
Zabít ho! Ve škole na něj řvou Prcku!, dědek Pumprlíku! No
kurva, copak může za to, že není Schwarzeneger?
(Petr netuší, že starému sousedovi z tmavé chodby jejich pomalu
se rozpadajícího paneláku je sympatický a že ho oslovuje přesně tak,
jako svého jedenáctiletého vnuka, a proto chudáka dědu samozřejmě
nemůže ani napadnout, co se v Petrovi odehrává.)
Ale teď už ví, co udělá – přišel na to při vyučování, když
probírali nějaké smradlavé brouky: Vytáhne z některé schránky
noviny, vykadí se do nich a celé to plácne tomu hajzlovi Hanáčkovi
na dveře.
Vytáhnout denní tisk nebude problém. Má tenké prsty i
zkušenost. Už aspoň dva roky se takto dostává k mamčině a sestřině
poště. A dobře dělá. Jedině tak ví, co se děje. Nejnověji – že matku
zase vyhodili z práce, i když ségře i jemu tloukla do hlavy, že je to
dočasné, že propustili všechny, protože nebylo do čeho píchnout, ale
ke konci měsíce tam zase nastoupí, blablabla.
Dočasné… To ať vykládá jiným. Bud se v práci absolutně
flákala, nebo něco čórla. A zase nebudou many a bude se šetřit. Do
prdele, dělá z něho zasranou socku!
Nejhorší ale bylo, když si pět dní před Vánocemi přečetl, že otec
popírá, že Petr je jeho syn, a tvrdí, že se jeho matka kurvila s
kdekým, že kluk se mu nepodobá, a on že na kukaččího haranta
nebude cálovat.
Dost kvůli tomu brečel.
S Bachramem začali zase klábosit, až když ve vile dupali po
bílých schodech vedoucích na poschodí.
Bachrošův pokoj, tak to bylo něco!
Byl určitě větší než jejich obývák, kde spala máma a kam si
vodila návštěvy. Stál zde perfektní širokoúhlý televizor, boží magič i
gramec a přehrávače, reproduktory, úžasný počítač a spousta PC her,
už to tu všechno znal a vyzkoušel, takže když vešel, ani se pořádně
nerozhlédl, automaticky se svalil do mohutného, žlutě čalouněného
křesla, které ho skoro pohltilo.
 „Tak jdem, ne?“ řekl a začal si rozvazovat tkaničky na
rozdrbaných teniskách.
Bachram se s těmi svými, super módními, značkovými, nepáral:
šláp levou nohou s teniskou na patu pravé a kop – pravá je dole, šláp
pravou nohou na levou patu a kop, pak džíny dolů, tričko dolů a s
výkřikem: „Jsem první, vole!“ vlítl do koupelny.
Petr vyrazil za ním.
Ale hned ve dveřích zůstal stát.
Něco takového ještě neviděl: celá místnost od stropu až po
podlahu byla vykachlíkovaná malými lesklými barevnými sklíčky,
která se v osvětlení několika diskrétních lamp krásně blýskala.
Hned u dveří byla dvě moderní černobílá hranatá umyvadla, nad
nimi obrovská zrcadla, kousek dál umělá zelená rostlina s velkými
listy v bílé, neuvěřitelně zdobné nádobě, dál bidet a polostěnou
oddělená mísa. Koupelně vévodila mohutná bílá, asi mramorová
vana, která stála přesně uprostřed.
Ale v rohu, jako by sem nepatřil, byl okrouhlý sprchový kout.
Jistě, Bachramovi rodiče ho sem nechali nainstalovat, aby se syn
alespoň sprchoval, když už se tak nerad koupe.
„Zavři, vole, a jeď!“ ozval se Bachroš. Jeho rozmazanou siluetu
uviděl skrze plexisklo, byl slyšet hluk naplno puštěné vody. Petr
poslechl, zavřel za sebou, a když na zemi uviděl kámošovy slipy,
stáhl si trenýrky a vyrazil za ním.
Jenže okamžitě mu došlo, že je v parádním hajzlu a že to neustojí.
Bachroš je nahý a on také, takže se mu určitě postaví a bude to
příšerně trapné. Bachroš si z něj bude dělat srandu, že je buzerant, ale
co horšího – co když si to fakt bude o něm myslet?
Jenže, právě tohle už napadlo i jeho samého – například proč
když si to dělá, nemyslí na baby a jejich škebličky – (ten výraz
pochytil od Bachroše, on furt s tím blbne: voňavý škebličky, uzoučký
škebličky, prstovat škebličky, vyšukat škebličky), ale představuje si
Bachrama, jak na něho skočil, svalil ho na postel a zalehl, jak cítil…
Jediné, co mi snad může pomoct, že se na něho ani nepodívám,
řekl si a se strachem otevřel posouvací dveře sprchového koutu.
 „To je dost,“ zahlaholil Bachram, přepnul sprchu ze stabilní,
která stříkala vodu z růžice nad jejich hlavami, na ruční, otočil se k
Petrovi a začal ho kropit.
„Tak se ukaž, volelemoune!“ zavelel, popadl Petra za rameno,
otočil ho čelem k sobě a hned se mu zadíval na přirození: „Hééé, ty
máš dobrou kládu, vole, skoro jako já,“ zasmál se.
Petr se na něho podíval, oči mu sklouzly po štíhlém, svalnatém
těle a potom už od něj nedokázal odtrhnout oči. Zhluboka dýchal,
voda mu stékala po jakoby zkamenělé tváři a vnikala do
pootevřených úst, a Bachroš najednou vyprskl:
„Ty vole, hučí ti v klacku, co?“
Petr se podíval dolů a zůstal jako opařený. Stalo se, čeho se bál.
Ale Bachram ho zachránil. Dal sprchu do stabilní polohy, stoupl si k
Petrovi tak těsně, až se ho dotýkal hrudníkem, stehny i údem, a
klidně řekl:
„To nic, vole, to je normální.“ A objal ho.
Když potom leželi vedle sebe na posteli s ručníky omotanými
okolo beder, Bachroš mu řekl:
„Hele, lemoune, nebuď z toho vyvalenej, u nás je tohle normální,
vole, rozumíš, u nás je spousta kluků, hlavně na vesnici, který si
poprvé sáhnou na ženskou fakt až o svatební noci, tak co maj dělat?
Chápeš, vole? Tomu se u nás říká nutkální, ne, nutukální, no tak
nějak blbě, onanie.“
(Bachram hovořil o mutuální onanii.)
Petr se rázem probral. Naplno se oddával omamujícímu pocitu
dosud nepoznaného uvolnění, ovládlo ho poznání, že už není sám, že
už nikdy nebude sám, ano, byl šťastný, téměř nevnímal, co mu
Bachram povídá, ale když vyslovil onanie, jako by ho polil. To slovo
bylo úplně mimo, cítil ho jako nadávku, jako plivnutí na to, co se
stalo, a úzkostí přiškrceným hlasem se tiše zeptal:
„Co je to nutukální?“
„To já přesně nevím, Gazím říkal, že když dva kluci…“
„Kdo je Gazím?“ přerušil ho Petr a zahleděl se mu do tváře. A
uvědomil si, že Bachram má husté černé lesklé vlasy, hnědožlutou,
jakoby opálenou pleť a fialkově modré oči. Zíral na kámoše, jako by
ho viděl poprvé; na jeho tmavě rudé rty, a řekl si ty vole, ty vole!
Vzpomněl si na Alenu, s níž Bachram chodí, a která si rukama
zakrývala tvář a skoro plakala, když říkala: „Já ho miluju! Já ho tak
strašně miluju…“
Bachram se zatahal za lalůček pravého ucha, podíval se ke
dveřím a řekl:
„Můj bratranec, vole, je mu osmnáct a chodí na konzervu v
Halabu, asi je to tam učili nebo co, že když si dva kluci udělaj dobře,
tak že se nic neděje, že je to v poho.“
Petr se zamyslel. A když Bachram pohlédl na jeho zamračenou
tvář, řekl si, že se měl na to asi vykašlat, když je Petr z toho doteďka
vyklepaný, a zeptal se: „Co je, vole? Jseš z toho na budku nebo co,
vole?“ Ale Petrova odpověď přišla rychle a okamžitě ho uklidnila:
„Ne, ne, klídek, bylo to totálně super, fakt, bomba! A hele, tys to
s ním dělal?“
Bachram se rozesmál:
„Myslíš jako s bratrancem? No jasně, vole, loni o prázdninách.
Naučil mě, jak se balej baby, jak se líbaj, co s nima máš dělat, aby ti
daly škebličku, aby se jim to líbilo, fakt všechno, rozumíš, vole, to
nejdůležitější – polohy a tak…“
Bachram se nadechl, že bude pokračovat v začaté tirádě o
bratranci-učiteli sexu, ale potom si vzpomněl na Alenu, zvážněl a
řekl:
„Hele, brácho, mám zase průser. S Alenou.“
To, co Bachroš Petrovi vyprávěl, to byla teda síla!
Ta protivná – ale fakt hezká Eva, která se považuje za hvězdu
školy, protože po ní jdou o mnoho starší kluci, nabonzovala Aleně,
že jí byl Bachram nevěrný s ní. Zatáhl ji večer pod Skalku a tam to s
ní dělal, a prý jen proto, aby od něj měla pokoj, mu dovolila, aby ji
prstoval a ona mu ho vyhonila. Jinak by ji byl určitě znásilnil. No a
Alena mu to dala totálně vyžrat. A nakonec přísahala při všem
svatém, jak to říkala její babička, že je konec, definitivní konec a
tečka.
Bachram se natáhl na záda, dal si ruce za hlavu a nešťastně
kroutil hlavou:
 „Kdyby, vole, ta kráva aspoň všechno nevykecala, ale vona
vykecala úplně všechno!“ Otočil se k Petrovi: „To se už nedá dát
dohromady, co, myslíš?“
Petr škubnul rameny, řekl:
„Tak to je hodně blbý.“ A odmlčel se.
Bachram věděl, že Petr teď usilovně přemýšlí. A to měl na něm
taky rád: blbne, blbne a najednou tohle soustředění, jako by se do
sebe úplně ponořil, a vždycky z něj vypadne něco konstruktivního.
Aby jen tak nečinně neležel, vstal a šel ke skříni, vytáhl z ní dvě
úplně nová trička zabalená v igelitových sáčcích a jedno hodil na
ležícího Petra:
„Jsou stejný, vole! Jsme bráchové, volelemoune, ne?“
„Jo, ty bejku, jsme!“ vyletěl z postele Petr a zasmál se: „Hele,
fakt jsi jí prstoval škebli?“
„Jo,“ řekl pyšně Bachram. „Byla mokrá a hrozně vzdychala.“
Vycházeli z vily, když přijel stříbrný mercedes s cedulkou CD.
Rychle z něj vystoupil Bachramův otec – štíhlý, v obleku, s tmavými
brýlemi – odkývl Petrovi na pozdrav, arabsky řekl něco synovi a
vběhl dovnitř. Bylo na něm vidět, že je rozčilený. Zaražený Bachram
jen řekl:
„Hele, lemoune, něco se děje, musím za ním, na dýze v pět, ok,
vole? A vyřiď to!“ zavolal a zmizel v domě za otcem.
K protějšímu chodníku pomalu přijelo auto s tmavými skly a
zůstalo stát se zapnutým motorem.
Bachram ale na diskotéku nedorazil. A druhý den nepřišel do
školy.
Poté, co přistáli na letišti v Dimashq ash-Shám, byl jeho otec
zatčen.
Za špionáž pro cizí stát byl odsouzen k trestu smrti. Trest byl
vykonán. Bachramově matce, přestože byla Češka, ani Bachramovi,
přestože měl i československé státní občanství, nebyl povolen návrat
do vlasti. K tomu došlo až po deseti letech, ale to už bylo všechno
jinak…
Petr začal pátrat, co se stalo, ale dozvěděl se jen, že Bachramovi
rodiče museli urychleně odletět do Sýrie a syna logicky vzali s sebou.
 Nebál se, že by se nevrátili, musí se přece s Bachrákem setkávat,
kecat, blbnout, poslouchat jeho volování, hlavně to směšné
volelemoune, i když mu tenkrát ve sprchovém koutě řekl lemounkul
Tohle mu strašně chybělo.
Ale najednou to začalo s Malinovkou. Jmenovala se Denisa
Malinová. Chodila do stejné třídy jako Petr a tak dlouho otravovala
spolužačky nekonečným ten je krásný, ten je roztomilý, ten je sladký,
ježíš, jak já ho miluju, holky co mám dělat, ať na mě nekašle, až
jedna z nich nevydržela, počkala si na Petra a spustila:
„To jseš úplně natvrdlej? Denisa po tobě jede a ty nic!“
Petr vyvalil oči, potěšilo ho to, ale hned zapochyboval:
„Děláš si srandu?“ smál se nejistě, ale věděl, že na tom určitě
něco je. V poslední době ji nápadně často potkával, ve škole na
chodbě ho oslovovala kvůli úplným kravinám a potom se ho
vyptávala, co dělá odpoledne…
Všechno by to bylo krásný, jenomže Denisa je vyšší než on a to
je katastrofa. Hezká je, to se musí uznat, ale co s tím? Když s ní
někam půjde, všichni se mu budou smát. Už to slyší: Hele, Prcek se
tahá se žirafou! No jo, asi potřebuje rozhlednu. Už jsi na ni vylezl?
Blbci blbí…!
Ale nakonec se odhodlal a když mu na chodbě zase zastoupila
cestu, aby se ho zeptala, jestli u nich v domě bydlí nějaká Tlučková,
řekl a byl za frajera:
„Vykašli se na nějakou Tlučkovou nebo Čučkovou, v sobotu je
velká dýza, jdeme, ne? Tak v pět, před, jasný?“ A šel dál, jako by
něco takového říkal každý den.
Byl se sebou absolutně spokojený. Zvládl to skvěle.
Když přišel ze školy domů, spustila matka Vieročka ještě ve
dveřích:
„No, tos tady měl být, to bylo rodeo! Starej Hanáček tady měl
syna, toho elektrikáře, co nám prodal ledničku, a ten šel za Hrubým,
víš, to je ten, jak jsem ti říkala, co se chudákovi dědovi vydělal před
dveře a chtěl ho zbít, on zavolal policii a mladej Hanáček mu
mezitím kopal do dveří, to byly rány, celej panelák se třásl a… a…
a…“
 Ale Petr ji neposlouchal. Vlastně už zapomněl, co dědkovi
vyvedl, a teď se ještě naštval na mamku, že to takhle prožívá.
Kdyby se místo takových blbostí radši snažila najít práci,
pomyslel si. Věděl, že do čistírny, kam by velice chtěla, ji nevzali a
nic dalšího nemá.
Pidi chodbou prošel vedle stále žvanící matky do kuchyně, sedl si
k odřenému stolu a popuzeně se zeptal:
„Dostanu něco k jídlu?“
Na odpověď nebyl zvědavý, něco mu určitě dá.
V hlavě měl jiný problém: Denisu.
Velice brzy zjistil, že neví co s ní. Kecala vždycky jen ona a jen
samý blbosti, ale pro ní důležitý: která holka co řekla, co dělala s
klukem, jak je nevkusně oblečená, jak se ti dva rozešli a zase
usmířili, co řekla ta a tamta, no samý pindy, ale aspoň nemusel
mluvit on, nevěděl by, co má říkat.
Bylo fajn, že přicházela s nápady kam jít – byli v zoo, na
hvězdárně, v botanické, asi čtyřikrát v kině, taky jednou byli plavat,
ale tam bylo hodně páry a Denisa se dusila, protože má něco s
plícemi.
Hodně se také courali jen tak po městě a koukali do výkladních
skříní a někdy vlezli i do obchodů, ale – už ho to všechno strašně
nudilo. Strašně. Navíc neměl peníze, bylo trapné, že skoro všechno
cálovala ona. No a ten sex!
Ne, že by se bránila, když ji zkoušel líbat, chytala ho za ruce,
když jí sahal na prsa (věděl, že dělá jen to, co dělat má), a tam dolů
ho vůbec nechtěla pustit (i když cítil, že by se to dalo překonat) –
horší bylo, že mu to vůbec, ale vůbec nic neříkalo. Denisa byla
hezká, to ano, blond vlasy jako on, velké hnědé oči, pršáček a
půvabně tvarovaná pusa, a vůbec bezva postavička s moc pěkným
okrouhlým zadečkem. (Ten se mu na ní líbil nejvíc a rád ji za něj
držel, což jí samozřejmě neuniklo, říkala mu ty chlípníku a
kamarádkám referovala: „Holky, tak včera to dělal zas, je hrozně
chlípnej a kdybych ho nechala, tak fakt nevím…“)
Jenže – nepřitahovala ho. Nevzrušovala ho. Ale věděl, že se musí
tvářit, že je z ní celý pryč, že je posedlý sexem, že ji chce ohnout a
vyšukat jí škebli, protože kdyby to nedělal, měl by ve třídě peklo.
Tím si je jistý, protože od doby, co se rozneslo, že chodí s Denisou,
má daleko vyšší status. Spolužáci se ho se směsí zvědavosti a závisti
vyptávají:
„Tak co, už jsi ji… a nechává tě, abys ji…?“
Kdyby se na to teď vykašlal, musel by si najít jinou holku a nic
by tím neřešil. Ale co by si asi o něm spolužáci pomysleli? No co
asi?!
Mysleli by si to, co je pravda. Jediné skutečné rozechvění, chuť,
touhu… to všechno cítí, jenom když myslí na Bachrama. Je to tak.
Jasně. Je odpornej buzerant, buk, úchyl, teplouš, homokláda. Ty
bulíku, buzno, ty zasraná bukvice, homouši, nejsi náhodou teplej
bratr, nejsi gay, nejsi ty náhodou peďák, že ty jsi hóša, Šišlo? Ty jsi
na chlapy, že jo, Prcku!
Bylo mu hrozně, je homouš. Proč? Jak to? Může si za to sám? Co
teď?
Otázky, otázky, otázky.
A hodně zoufalého pláče, když ho nikdo neviděl.
Uprostřed toho zdrcujícího stavu, trápení a neštěstí se v něm
zrodilo rozhodnutí, které si několikrát zopakoval i polohlasně, jako
když se někdy před rokem učil slovíčka na němčinu:
Nikdo se to nesmí nikdy dozvědět!
Stál před prasklým zrcadlem v koupelně a zase mu tekly slzy:
„Ať se to nikdo nikdy nedozví!“ šeptal.
Avšak jak šel čas, rostlo v něm přesvědčení, že to utajit dokáže,
že na to má – neprozradit se, a to ho trochu postavilo na nohy.
Už věděl jak na to: začal stupňovat tlak na Denisu, aby se nechala
osahávat, dokolečka jí opakoval, že když ho má ráda, tak ho nechá,
aby se s ní mazlil, že je to krásné a správné a že už není malá… A tak
kdykoliv byli spolu a byla příležitost, vyhrnoval jí tričko a jeho ruce
po ní jezdily jako zběsilé, a i když mu to bylo maličko příjemné, nic
z toho neměl. (A že by se mu postavil? Ani nápad!) Ale byl si jistý,
že Denisa se už postará o jeho pověst vášnivce a pořádnýho kance.
A nemýlil se.
Dva dny před svými čtrnáctými narozeninami se konečně rukou
dostal pod její džíny. A zažil něco, s čím už nepočítal – cítil skutečné
sexuální vzrušení. Byl z toho tak překvapený, že svou ohromnou
radost přenesl na Denisu – choval se jako nikdy před tím, objímal ji,
hladil, znovu a znovu ji líbal. Byla z něj unesená. A spolužačky a
kamarádky a její starší sestra Karolína, které všichni říkali Karla, ti
všichni se dozvěděli, že Petr je fantastický, perfektní, úžasný,
jedinečný: „Bože, jak já ho miluju, holky, to si neumíte představit, já
se z něj zblázním, jakej je sladkej…“
Jenže pět hodin poté, co přišla ze školy domů, ji odvezla
záchranka s podezřením na slepák. Čtvrtý den po operaci lékaři
zjistili vážný nález na plicích a jejím rodičům oznámili, že bude
převezena na jiné oddělení a pravděpodobně bude nutný další
chirurgický zákrok.
V sobotu šel Petr zase na diskotéku. Co měl dělat? Doma nikdo,
Bachram pryč, Denisa ve špitále. Jenže, zažil cosi podivného. Právě
za sebou zamykal bytové dveře, když se za ním ozvalo zakašlání.
Otočil se – a hele, dědek Hanáček. „Dobrý večer!“ pozdravil a
uslyšel známé: „Ahoj, Pumprlíku, jak ti dupou králíci?“ Zvláštní,
tentokrát ho to nenaštvalo, dokonce se na Hanáčka usmál. (Asi proto,
že na něj padala samota a stýskalo se mu jako štěněti, co si nemá s
kým hrát.) Starý muž trochu přiblížil vrásčitý obličej k jeho tváři a
tiše řekl:
„Řekli ti, co mi provedl,“ ukázal směrem k Hrubého dveřím,
„inženýr?“
Petr slabě kývl a děda pokračoval: „Já ale nevím, co jsem mu
udělal, že mě takhle urazil, to mě trápí, víš?“
Petra překvapilo, že se v něm najednou ozvaly výčitky: Tak tohle
jsi mu fakt neměl udělat, načti to bylo, celé to byla blbost… a rychle
přemýšlel, jak to napravit. Dokonce mu problesklo myslí, jestli se
nemá přiznat, ale pak mu svitlo, jak z toho vybruslit. Nadýchl se a se
spikleneckým výrazem začal povídat:
„No, já teda nevím, ale… víte, je možné, že to pan Hrubý vůbec
neudělal, tady po domě pořád lítají cizí kluci, třeba to byli oni.“
(Ještě že si vzpomněl na předvčerejší zpravodajství z domu a
okolí, které mu jeho matka servírovala, i když třeba seděl na
záchodě.)
 „Asi jste to slyšel: ve vedlejším vchodu se nějací malí kluci
dostali k hlavním pojistkám a spálili je nebo co, a všichni nájemníci
byli dvě hodiny bez proudu.“
Starý Hanáček ho pozorně vyslechl a hned se zaradoval:
„Vidíš, to je ono, nějací kluci pitomí, to mě nenapadlo, no tak to
se musím panu inženýrovi omluvit, vždyť je to solidní dospělý
člověk, proč by to dělal?“
„Jo, fajn,“ řekl Petr a chystal se jít, ale děda ho zastavil.
„Petře, Petříku,“ (Ty koxo, on ví, jak se jmenuju! zaradoval se v
duchu), „udělal jsi mi velkou radost, žes mi to takhle vysvětlil, mě to
trápilo, víš… prosím tě, kup si něco.“ A přestože Petr odmítal, vnutil
mu po chvíli handrkování padesátikorunu a spokojeně se odštrachal k
výtahu.
Petr seběhl po schodech a dál už na to raději nemyslel. Připadal si
jako ten největší hajzl. V hlavě mu ale pořád znělo Hanáčkovo Petře,
Petříku.
Nevěděl, co má dělat. Bachram se stále ještě nevrátil (chybí mu,
fakt hrozně mu chybí), za Denisou do nemocnice zatím nemůže
(řekla to třídní, která hovořila s její matkou), doma nikdo (proto taky
šel ven). Rozhodl se, že se půjde podívat k tenisovým kurtům. Dva
kluci z jeho třídy hrají tenis, možná je tam potká.
Když tady byl Bachram, úplně si stačili sami. Měli nabitý
program. Stále byla nějaká action. Jeho rodiče je dokonce párkrát
vzali stříbrným mercedesem na výlet. Měl fantastickou maminku, s
tou si moc rád povídal, a zkoušel to i s otcem, i když ten česky moc
neuměl, jen občas z ničeho nic řekl do prrrrdele, i když se to moc
nehodilo; všichni se tomu smáli.
Došel ke kurtům, na dvorcích právě probíhal turnaj nějakých
starých chlapů, někteří to vůbec neuměli, ale nikomu to zřejmě
nevadilo, lítali za míčky jako diví, vzdychali, hekali a nadšeně řvali
fiftýn lav a jako blázni se hádali o každý balon, i když byl nesporně v
kurtu nebo naopak out.
Ti, co čekali, až se pro ně uvolní kurt, seděli v nechutných bílých
křesílkách u bílých, nechutně přezdobených stolečků, popíjeli drinky
a vesele komentovali dění na dvorcích.
 Jeden z nich, světlovlasý štíhlák (v jistých kruzích mu říkali
Valentino), který se velice podobal jednomu českému herci (Petr si
ne a ne vzpomenout na jeho jméno), dokonce vyskočil a parodoval
hráče, který netrefil balon, vlítl do sítě a skoro sebou řízl na antuku.
Snažil se přitom vypadat jako postřelená kačena a docela se mu to
dařilo. I Petr za plotem se musel smát. Štíhlák asi zachytil jeho
smích, otočil se k němu, spiklenecky na něj zamrkal a zase se obrátil
ke své společnosti.
Petr už chtěl jít, ale do očí mu padl vysoký, ramenatý chlap,
opálený, jako kdyby se právě vrátil z rovníku, nesl si ke stolku kávu
jen v kelímku, asi ho to pálilo a tak hlaholil:
„Místo, rychle místo!“ a potom si foukal na prsty a oznamoval:
„Jsem zraněn, spálen, zcela ožehnut a tudíž hendikepován, je zde
lékař? A navíc nemohu hrát! Vyhrál jsem kontumačně, oslavujte
mě!“
Petr si řekl: A hele, Viktoři. S potěšením se na něj díval, jak
vesele žvaní a dělá opičky. Normálně ho zaujal. Líbil se mu.
jistě, byl to on – dívkami obletovaný pětatřicátník, fešák nad
fešáky, šéf diskotéky a majitel nízkého, mimořádně rychlého Opelu
Calibra Turbo.
Říkalo se o něm, že je těžký milionář, nebezpečný mafián a že je
na kluky. (Jen jedno z toho ale byla pravda.)
Petr pomalu obešel všechny tři kurty a když se vracel, Viktor
akorát nastupoval ke svému zápasu. Jeho soupeřem byl světlovlasý
štíhlák, který se tolik podobal jednomu českému herci, no a to, co ti
dva spolu začali předvádět, bylo všechno jiné, jen ne vážně míněný
tenisový zápas: do míčku, který se jim nepodařilo zahrát přes síť,
kopali, nebo do něj kousali a nadávali mu ty blbej žlutej degeši!,
hádali se, kdo vede a o kolik, a dožadovali se svědectví přihlížejících,
vzájemně se označovali za notorické šizuňky, nemravy a handlíře, za
vrahy tenisové hry, házeli raketami po nízko letících vrabcích, a
dožadovali se: „Opakovat hru kvůli vyrušení cizími předměty nad
kurtem přelétajícími!“ A štíhlák operně zapěl: „Opět jsem nezahrál
volej, takže jsem úplně blbej!“
Chovali se jako malí, což se Petrovi hrozně líbilo – že se staří
chlapi umí takhle odvázat. V jeho okolí nikdo takový nebyl.
 Když se potom blížil k veliké plechové diskotékové hale – což
nebylo nic jiného než upravený letecký hangár, už z dálky vyhlížel,
kdo z biletářů má službu. Měl smůlu. Jeho jmenovec, soused z domu,
fanatik do fotbalu, který bydlel jen s otcem a mladší sestrou, protože
mamku mu před rokem přejel vlak, tady dnes nebyl, a tak musí
cálovat. Ještě že mu děda Hanáček dal tu padesátku, jinak by se
dovnitř nedostal. Postavil se na konec hlučící řady a vyhlížel, jestli
náhodou neuvidí známou tvář.
Nikoho neviděl.
Bylo to k vzteku. Tolik lidí – a ani jedna spolužačka, ani
Bachramova Alena, nikdo.
A tak se rozhodl, že bude jen tak sledovat, jestli neuvidí něco
zajímavého, ale hned o tom zapochyboval. Co mohl vidět – už tu
viděl: jak se někdo ožral, poblil, olizování, osahávání, hádky, facky a
pár rvaček, po nichž byli aktéři okamžitě vyhozeni. (S rváči neměli
zdejší biletáři slitování.)
Pomalu procházel mezi bavícími se kluky, poslouchal, o čem je
řeč, ale byly to jen samé žvásty, avšak potom narazil na dva, kteří –
hlavy u sebe – sledovali příchod Viktora, jenž si energickým gestem
zavolal k sobě šéfa biletářů a zjevně mu dával kapky.
A Petr, který jim stál těsně za zády, slyšel, jak ten menší tiše říká:
„To je on!“
A ten vyšší, s černými brýlemi zapíchnutými ve vlasech se ptá:
„Tenhle? Velký boss, co? Co dělá?“
„No co, udělá ti to a jdeš. V pohodě.“
„Neblbni!“
„Jasně.“
„Teda na homouše nevypadá, vole! Fakt. A platí za to?“
„Jseš blbej? Vypije si s tebou něco na baru a když mu řekneš, tak
ti dá tři volný.“
„Jako tři vstupy na dýzu?! To je všechno?“
„A co bys chtěl? Mercedes?“
„Tak to bych s ním teda nešel… Hele, koukej, vole, támhle ta
kočka, jde sem, v tom zeleným, vidíš, tak tu jsem…“
 Petr poodešel a tím nenápadný odposlech pro něj skončil. Co s
kočkou v zeleném kluk s černými brýlemi ve vlasech dělal, či mínil
dělat, ho fakt nezajímalo.
Zajímal ho Viktor.
Rozhodl se, že si na něj posvítí. Musel se ale tomu slovnímu
spojení smát: Proč bych měl na něj svítit? Stačí, když si ho očuchám!
Nálada se mu zvedla o sto procent.

5.

Viktor

Ti dva se snad od sebe víc lišit nemohli – Viktor a Josef. A přesto

byli bratři. I když jen nevlastní. Viktor štíhlý, dlouhonohý, elegantní,
hezký po matce, Josef nabušený svalovec s obrovskými pěstmi a
nápadně hranatou hlavou. (Ti, co ho neměli rádi, ho přezdívali
Kostka. Zřejmě měli na mysli kostku dlažební.)
Viktor byl strojní inženýr, o čtyři roky starší Josef jen s obtížemi
absolvoval průmyslovku. Společně koupili od zrušeného Svazarmu
hangár, nechali ho rozebrat a odvést na část pozemku, který získali v
restituci. Zde ho postavili, následně stavebně upravili, vybavili
velikým světelným parkem a zvukovou aparaturou. Josef obstaral
povolení od úředníků, kteří sice byli neúplatní, ale pozornosti ve
formě obálek s penězi přijímali ochotně.
Přišel den, kdy se jejich Discocosmos otevřel všem
zábavychtivým, a kšeft se rozběhl. Nejdřív se v práci střídali: jednou
měl službu pro děti a mládež Josef a Viktor dozoroval večer pro
dospělé, potom si to vyměnili, ale to jim nevyhovovalo a rozhodli se,
že Viktor bude mít na starosti odpoledne pro mladé a Josef vše
ostatní. Dohodli se i na dělení zisků, s ničím neměli problém.
Všechno šlo jako po drátkách, až jednou, když v sobotu odpoledne
Josef neočekávaně zaskočil za bráchou a vrazil do jejich společné
kanceláře, našel tam na gauči úplně nahého kluka v poloze tak
jednoznačné, že Viktor, který na něm ležel, se ani nepokoušel
vysvětlovat: Udělalo se mu blbě, tak jsem mu řekl, aby si tady na
chvíli odpočinul, nebo podobnou nejapnost.
Vlastně už dlouho stejně čekal, až se to provalí, a byl rád, že k
tomu – po tolika letech bratrovy zaslepenosti – konečně došlo.
Dokázal si představit, co bude následovat.
Po otci byl Josef nejen menší a silnější postavy, ale i neuvěřitelně
bigotní. A protože katolická církev, jíž byl oddanou a poslušnou
ovečkou, se mýlila ve svém hodnocení homosexuality (právě tak, jak
se kdysi mýlila ve tvaru Země) a vyhlašovala ji za odpornou
patologickou úchylku (nejčastěji ovšem ústy hodnostářů, kteří si svá
stařecká pohlaví nechávali po mši v sakristii ožižlávat devítiletými
ministranty), nebo také za nemoc, z níž je třeba se léčit (akorát
nepřiznala, že se z ní ještě nikdo nevyléčil), byl téhož názoru a
buzíky z duše opovrhoval.
A tak Josef prožil opravdový šok. Nedokázal to skousnout, a už
vůbec ne chápat, cítil jako křivdu a boží trest, že právě jeho bratr…
Zvážil, co může dělat, a potom omezil svou komunikaci s
Viktorem na to nejnutnější. Přestal ho zvát na rodinné oslavy, což
těžce nesly zejména jeho čtyři dcery, které strejdu Viktora
zbožňovaly. K tomu, co tenkrát v jejich kanceláři viděl, se už nikdy
nevrátil.
I Viktorovi se po děvčatech stýskalo, i po Josefově drobné,
štěbetající ženě, s níž si dobře rozuměl. Oceňoval však, že bratr na
něho nezanevřel úplně a zůstali obchodními partnery. Mohlo to
dopadnout mnohem hůř…
Nedlouho potom mu Josef zatelefonoval do kanceláře a byl velmi
stručný:
„Ahoj. Pokud jsi za stolem, otoč se k němu zády a podívej se do
pravého horního rohu.“
Překvapený Viktor neřekl ani ahoj a jen odpověděl:
„Dívám se.“
„Vidíš něco?“
„Ne, co bych měl vidět?“
„Polož sluchátko na stůl a podívej se na pravý horní roh obrazu.
Až to uvidíš, vrať se ke stolu.“
 On se snad zbláznil, pomyslel si Viktor, ale udělal, co bratr chtěl.
Až při pohledu zblízka uviděl oko miniaturní kamery. Začal
uvažovat, zda ji tam bratr snad nechal namontovat kvůli němu, aby
měl nad ním kontrolu, anebo aby mu tím dal najevo, že v kanceláři se
už nebude dít nic nemravného… Netušil.
Vrátil se zpátky ke stolu a řekl:
„Ano, Jožane, viděl jsem to.“
„Vypíná a zapíná se stisknutím toho výčnělku nad prostřední
zásuvkou. Našels ho?“
„Jo…,“ řekl a chtěl se ho zeptat… Jenže bratr, který zjevně
ignoroval oslovení Jožan (vázalo se k jejich vyvádění v dětství), mu
nedal příležitost:
„Když nebudeš chtít, aby kamera snímala prostor, vypni ji. Jinak
se všechno nahrává. Čau.“
Ozvalo se klapnutí. Tečka za rozhovorem.
Viktorovi nebylo do zpěvu. Je to jasné, brácha s ním skončil. Ale
proč je tu mini kamera?
Viktor toho o Jožanových vedlejších aktivitách moc nevěděl. Ani
to, kde byl zaměstnán. Prý v nějakém výzkumáku. Ví, že tam
pracoval do roku 1990, ale potom tam najednou skončil. Proto
tenkrát přišel za Viktorem s myšlenkou Discocosmosu. Všechno měl
rozmyšlené, ověřené, naplánované… Jako vždy. Byl už takový,
vlastně stále je.
Skutečnou příčinou umístění kamery bylo, že Josef dostal hlášku,
že ho navštíví výpalníci. Den mu trvalo, než získal kameru, a nazítří
už byla nainstalovaná a odzkoušená. A Josef začal nosit v podpaží
kvalitní výrobek České zbrojovky model 83 ráže 7,65. Uměl s ním
výborně zacházet.
Hláška nelhala. Přišli. Právě se vracel z WC, když zpozoroval dva
od pohledu vesnické burany, jak podupávají před jeho kanceláří. Tiše
se k nim zezadu přiblížil a zařval:
„Co je?!“
Ti dva sebou trhli, chvíli na něj zpitomělé zírali, takového řízka
jistě nečekali, a než stačili cokoliv říct, odemkl a tvrdě přikázal:
„Pojďte!“ A svalil se do křesla.
 Jak by si ti dva pořízci s krátkýma nohama a mdlého výrazu
mohli všimnout, že je tu kamera a že ji právě zapnul!
A tak začali vysvětlovat, že jsou tady pro jeho dobro, že je dnes
nevyhnutelné takový nový krásný objekt chránit, jistě do něj
investoval hromadu peněz a nechtěl by o něj přijít, a oni že jsou
spolehlivá firma, budou zde vykonávat strážní službu – za odměnu,
kterou si dohodnou příště, jde o to, že takový objekt vyhoří raz dva,
vždyť konkurence nespí.
Když skončili, chvíli se na ně mlčky díval, až trochu znervózněli,
a potom zamyšleně pronesl:
„Dobře… v mnohém máte pravdu…, uvážím… ale proč ne…“
Nedokončil, stále jim nepříjemně hleděl do očí a ozval se zase až po
pauze: „Přijďte za tři dny, v tuto hodinu, snad se domluvíme…“
Prudce vstal z křesla, přešel ke dveřím, mlčky je otevřel a oni nejisté
odpochodovali.
Netušili, že si zapsal značku, barvu a espézetku jejich luxusního
auta, že z kamery vyndal záznam, ověřil si, že je kvalitní, a potom
dvacet minut telefonoval. A už vůbec nemohli tušit, že týž den, kdy
měli přijít do kanceláře Discocosmosu za Jozefem, budou v půl páté
ráno zatčeni a ihned obviněni z několikamilionové krádeže auta,
které bylo zajištěno jako předmět doličný.
Za necelé dvě hodiny pověděli všechno.
Viktor neměl o ničem ani potuchy.
Nyní seděl u baru a bavil se s vysokým, urostlým mládencem s
vyčesanými, zjevně odbarvenými a extrémně nagelovanými vlasy,
oblečeném podle posledních trendů, který dívky i ženy okouzloval
svou andělskou tváří. Toho ten hoch s nevšedním jménem Vladan
také maximálně využíval. (Od kluků, kteří mu záviděli, dostal občas
na budku, ale nesl to statečně.)
Mezi Viktorem a Vladanem to byla taková hra. Oba věděli, oč
tomu druhému jde. Viktor si chtěl s ním užít, což Vladan naopak
neměl v úmyslu a chtěl mu dokázat, že u něj nemá šanci. A tak
seděli, žvanili o všem možném a vesele popíjeli.
Disko jelo, okolo nich se promenovaly holky nezletilé i
neplnoleté, vrhaly na kluka s andělskou tváří pohledy, o nichž si
namlouvaly, že jsou svůdné, nenáviděly Viktora, že může být v jeho
společnosti, smát se s ním, plácat ho přátelsky do zad a připíjet si s
ním na zdraví. Asi třináctiletá černovláska s brejličkami se dokonce
odvážila skočit jim do řeči a chvějícím se hlasem oslovila Vladana:
„Hele, nepůjdeš tančit?“
„Jedeš!“ vyjel na ni s dobráckým úsměvem a Viktorovi důvěrně
pošeptal: „Tak tahle je jen děcko, ale ženský, to je teda něco… Ale ty
o tom moc nevíš, co?“ rýpl si a dal tak najevo, že o Viktorově
orientaci ví a tím pádem má nad ním pořádně navrch.
Jenže Viktor ho šokoval:
„Vladane, hochu, až ty uvidíš tolik ženských kalhotek, včetně
těch, co visí na šňůrách, kolik já měl ženských, tak teprve budeš
skutečný frajer. Proti mně jsi učeň-začátečník, rozumíš? Pouhý
učeň!“
Mládenec s andělskou tváří na něj nedůvěřivě pohlédl a už už
otvíral ústa, aby něco namítl, ovšem Viktor šlápl na plyn:
„Vždyť ty ani nevíš, že jsem ženatý, mám dceru a nemanželskýho
syna!“ (Toho vymyšleného syna s úspěchem používal, dával totiž
jeho tvrzením větší pravdivost.)
Vladan na něho vyvalil oči a dostal výraz, jakému se říká čumí
jak puk.
„Nevíš, co?“ konstatoval Viktor spokojeně. Přátelsky do něj
šťouchl a vesele pokračoval: „Takže na mě nedělej ramena,
ty troubo, a radši dopij, dáme si ještě jednu! Nebo i v pití jsi
učeň?“ zašklebil se.
Na Vladanovi se pomalu začal projevovat požitý alkohol a tak
trochu koktal:
„No tak promiň, já myslel… víš, slyšel jsem… že… jako že
nejsi… že máš…“
„Copak jsi slyšel? Že mám perfektní kazety s péčkama? Tak to je
pravda, to mám.“
Vladan pornofilm dosud neviděl. Možná to bylo tím, že se pořád
vytahoval svými úspěchy a nebyl důvod, aby mu ho někdo nabízel
nebo zval na kolektivní sledování v nepřítomnosti rodičů. A do
videopůjčovny se Vladan styděl jít. Ano, styděl.
„Fakt? Půjčíš mi nějaký?“ zaprosil.
 „Třeba všechny. Chceš je najednou? Odneseš si je v lodním
kufru?“ smál se Viktor.
„Ne, ne, jen pár nejlepších,“ vyhrkl Vladan.
Viktorovi to bylo jasné, rozhlédl se po parketu, kde všichni sebou
rytmicky škubali, zakroutil oběma zápěstími, až mu v tom pravém
maličko zapraskalo, a vybídl ho jakoby bez zájmu:
„Tak si pojď vybrat.“ Nečekal na jeho reakci, vstal, otočil se a
rychle kráčel pryč.
Vladan zaváhal, ale pak se vydal za ním. V kanceláři si sedl na
gauč, sledoval, jak Viktor zasouvá do přehrávače kazetu, a za chvíli
už nemohl odtrhnout od obrazovky oči.
Viktor se usadil vedle něho, počkal, až ona a on se dostanou k
tomu nejlepšímu, a zeptal se:
„Tak co, líbí se ti to?“
Vladan polkl a přikývl.
„Už jsi vzrušený, co?“ otočil se na něj Viktor, ale Vladan mlčel.
„Tak ukaž,“ usmál se Viktor a vzápětí řekl s uznáním: „Ty brdo,
to je teda kus!“
Chvíli bylo v místnosti ticho, po němž následovala věta, kterou
říkával, když se s heteráckým klukem blížil do finále:“Pojď, uvolním
tě, určitě to bude lepší, než když si to doma děláš sám.“
Sedmnáctiletý Vladan s andělskou tváří a sošnou (jak by řekl
básník) postavou sice několikrát zadrmolil: „Nech toho, nechci…!“,
ale jinak neodporoval. Za pár minut byl nahý a dělal s Viktorem
právě to, co na těch nechutnejch teplouších – jak se mezi kamarády s
pohrdáním vyjadřoval – vždycky nejvíc odsuzoval.
Venku na chodbě, s uchem nalepeným na dveře kanceláře, stál
Petr a pokoušel se zachytit každý zvuk.
Vladan ho nezajímal. Líbil se mu Viktor.
Dole u baru seděl přímo vedle nich, otočený zády, aby si ho
nevšimli, a poslouchal, o čem spolu tiše mluví.
Měl velmi dobré uši. Slyšel všechno.
6.

Dvojka

Groffy byl se sebou náramně spokojený: vedl k Láďovi ty dva

velice schopné zajíce – Dvojku a Leona a navíc mimořádně
atraktivního Bora. A tak v duchu čile počítal, kolik by mu to – ovšem
pokud bude Boro rozumný – za dnešek hodilo, a když došel k úžasné
sumě, rozveselilo ho to.
„Támhle tím průchodem a jsme na místě,“ ukázal na samostatně
stojící blok domů na konci ulice. „A můžou se dít věci!“ dodal.
A jeden ze zajíců, ten vyšší, milý s nesmělým úsměvem, po něm
loupl trochu cikánskýma očima, upravil si červenočerný šátek na
hlavě ve stylu piráta Flinta a provokativně si olízl rty.
Hele, Dvojko, podivil se v duchu Groffy, tak ty ses mi pokoušel
natlačit do hlavy, že jsi nezkušenej, ale ono je to jinak! Ty dobře víš,
kam se choděj ptáčci dobře mít… Fajn, tebe si nechám, jseš pěknej,
držtičku máš hezkou, ó, jé, ty mi ho krásně vydudáš! To včera s tou
tlustou Marcelou, to fakt nebylo bůhvíco, kouřit teda neumí, ještě že
řvala, když jsem ji udělal mokrou… uvažoval a se zalíbením si
hezouna prohlížel.
Kluk, kterému kamarádi v ulici začali z jakýchsi záhadných
důvodů říkat Dvojka, po pár okamžicích pochopil Groffyho pohled
správně, zrudl a sklopil hlavu.
No Fajn, jsi navíc cudnej, to mají ti blbí buzíci rádi, připlatěj si,
zaradoval se Groffy, jak to naservíruje Láďovi, ale hlavně jak to
zaonačí, aby si s tímhle zajdou užil. Ale vedle něj se ozval otrávený
Boro: „To jako že se bude jíst, jo?“ Neříkal to rád, nechtěl působit
jako socka, ale měl už takový hlad, že by chroupal hřebíky. Kdyby si
byl ukradl v sámošce pár rohlíků, jak původně chtěl, měl by teď
pokoj.
Groffy se naštval. Ne na něho, ale na sebe: Na tomhle máš
největší zájem, mohl by ti vydělat absolutně nejvíc prašulí, a ty blbče
zapomeneš… Ještě že je tady telefonní budka! prolítlo mu hlavou a
nahlas řekl:
„Už na to jdu. Do deseti minut se bude jíst! Momentíček,
pánové?“ zacvrlikal koketně, což klidně mohl, neboť maďarští
šlechtici to občas dělají, a odkráčel k telefonní budce.
Zavolal Láďovi, který ho očekával s jedním novým zajícem. Jeho
informaci, že vede další dva, přijal se zjevným potěšením. Řekli si,
že Láďa hned zavolá pizzerii Blesk a objedná nějakou krmi a pitivo a
na dalším se dohodnou, až je Ladislav uvidí.
„Groffáči, dostal jsem něco velkýho a krásnýho, až to uvidíš,
sedneš si na tvou sladkou, mnou ještě stále nedostatečně proprcanou
dírku,“ oznámil Láďa Groffymu a zavěsil.
Ten menší zajda, co vypadal na třináct, ale měl patnáct a půl, a
pořád mlčel, se najednou otočil a prohlásil:
„Fuj, to jsem se lek! Myslel jsem, že támhle jde fotřík!“
„A co?“ zajímal se Dvojka, který měl se svým otcem neblahé
zkušenosti.
„Nic, jen že by se k nám asi rád přidal,“ vyprskl smíchy Leonek,
ale v hlase mu byla znát velká úleva, protože se svým otcem
nevycházel zrovna dobře. S mamkou na tom byl o mnoho líp, vůbec
celá jejich family byla v klídku, ale otec mu pořád něco vyčítal,
všechno připomínkoval, už ho nemohl poslouchat, proto se vždy
rychle z jeho přítomnosti vypařil. Rozhodně mu teď nemínil
vysvětlovat, kdo jsou tihle kluci a kam s nimi jde. Kdyby nedlužil
kámošům už tolik peněz, a taky bábině a dědovi, určitě by se na to
vykašlal, ale když slyšel, jaké prachy by mohl dostat… Jasně že mu
došlo, co se od něho asi bude chtít, ale jednu zkušenost už má, byl s
partou z vodáckého oddílu, kam chodil od osmi let, na narozkách
jedný kočky, a tolik tam toho splácal, že když šel domů přes park,
zbalil ho jeden starší kluk, vzal k sobě domů a tam s ním všelicos
prováděl… Takže tohle určitě zvládne a pak splatí všechny dluhy a s
automaty už nechce nikdy nic mít.
Chlapci stáli a v klidu čekali, jen Bora trápil hlad, až měl v břichu
křeče.
 Najednou si Groffy vzpomněl na Láďův v poslední době
nezvykle veselý hlas, a hned ho napadlo: Sakra, v telefonu zněl
zatraceně dobře naladěnej, to je divný…
Tuhle jeho náladu důvěrně znal: když byli spolu a vše klapalo.
Jemu dělalo dobře, když byl Láďa už od rána rozchechtaný a
uvolněný.
Sám si za to může, že se to posralo! ujišťoval se v duchu. Je sice
pravda, že když se to mezi dvěma pokazí, málokdy za to může jen
jeden, ale Groffy by to nikdy nepřiznal. Ne. On žádnou chybu
neudělal!
Co bylo, bylo, proč se k tomu vracet? uzavřel svůj vnitřní
monolog a zvedl ke třem čekajícím své nápadně chladné oči.
Je s podivem, že si jich dosud nikdo nevšiml: výrazných šedých
očí, studených jak psí čumák. I když se smál od ucha k uchu, oči
zůstávaly bez výrazu. A pokud by se v nich přece jen nějaký výraz
našel, pak s označením: zlý.
„Pajďom vot vpěrjod!“ zavelel nepřípadně. „Jsem očekáván a vy
taky.“
Vykročili.
Už to byl opravdu jenom kousek.
Dvojka neměl hlad, zato ukrutnou chuť na kávu. Nejlíp s
mlékem, nebo se smetanou… a hodně sladkou. Dostane ji u chlápka,
k němuž jdou? Má se na to zeptat Groffyho? Asi ne, když je teď
takovej divnej.
Kdykoliv si vzpomněl na kávu, musel myslet i na Wanga.
No ano, Wang…
Netušil, že takto se jmenoval jeden z prvních skříňových
počítačů, který se v Československu objevil. Tenkrát ještě davy
budovatelů (kteří se pár let nato, vedeni svým vrozeným davovým
instinktem, proměnili v nadšené zvoniče klíči a podbalkonové
tleskače) servilně pochodovaly s připitomělými úsměvy na rtech pod
rudými tribunami a snaživě tam vyřvávaly: Sovětský svaz – mírová
hráz!, což na Slovensku vyvolávalo těžkosti, neboť hrdý lid
podtatranský, ve snaze oprostit se od čechizmů, ba i od Čechů,
pořvával podivné: Sovietsky zváz – mierový múr, což se ovšem
nelíbilo slovenským oberkomunistům a múr zakázali. To ale měli
totálně u prdele východoslovenští pubescenti a dál vykřikovali na své
spolužačky: Oprieme vás o múry, vopcháme vám ho do dzúry!
Bez múrů to na Slovensku prostě nešlo.
Wang byl dvacetiletý, překvapivě svalnatý Asiat, vysokoškolák, s
nímž se před rokem setkal na nudistické pláži, kam Dvojka chodil
očumovat slunící se ženy.
„Už sis to udělal?“ zašklebil se na něho ironicky Wang, když se
Dvojka vymotával z hustého křoví, kde seděl na bobku, stehna
přitisknutá k sobě, a zíral na nahou statnou třicítku, která usnula a ve
spánku trochu roztáhla nohy, čímž poskytla voyeuru Dvojkovi přímo
ideální pohled.
„Tak co, udělal?“ smál se nahlas Wang.
Stál na vyšlapané pěšince se založenýma rukama, na sobě měl
modré trenýrky a přes rameno modro-bílo-zelenou osušku. Smál se
tomu, jak se ho Dvojka lekl, a smál se i proto, jak zrudl až ke
kořínkům vlasů, a strašně se styděl.
„Koukám, že ještě ne!“ prohlásil Wang, když pohledem sklouzl
níž. Dvojka byl pořádně podrážděný a to, co Wang zmínil, chtěl
vyřešit až na své dece. (Měl v lese těsně za pláží své místečko, kde si
mohl nerušeně dělat, co chtěl.)
„Tak pojď, jdeme!“ řekl Wang. „Kolik ti je?“ zeptal se.
„Bude mi šestnáct,“ řekl chraptivě Dvojka a odkašlal si.
Najednou měl sucho v ústech.
„Chodíš sem často?“ zajímal se Wang a Dvojka už měl
připravenou odpověď: Ne, nechodím, to je náhoda, že jsem dnes
tady. Ale pak se podíval na Wanga, přelétl očima jeho postavu a
pomyslel si: Určitě chodí do posilovny. Odpověděl po pravdě:
„Já tu bydlím… teda kousek odtud.“
„No tak to tady máš zmáknutý,“ řekl Wang perfektní hovorovou
češtinou, odbočil z pěšinky, která se – když vyběhla z lesa – táhla
podél nazelenalého jezera k dalšímu, v němž se ale nikdo nekoupal,
protože jeho voda páchla.
Udělali pět šest kroků a ocitli se mezi stromy. Okolo nich byla
spousta vysokého křoví. Wang šel vpředu a opatrně, aby se
nepoškrábal, a Dvojka se držel těsně za ním. Napadlo ho sice, proč s
tím klukem vůbec jde, ale to už byli na místě – na malé mýtince, kde
měl Wang rozprostřenou velkou modro-bílo-zelenou deku, na ní
super walkmana, nějaký časák a knihu, brýle proti slunci, krémy,
papírové ubrousky, velkou termosku a obrovskou slámovou tašku.
„Posaď se,“ vybídl ho Wang, „dáme si kafe?“ zeptal se a usadil
se k Dvojkoví. Odšrouboval z termosky víko, nalil do něj horký
nápoj a podal ho nahému chlapci vedle sebe. Ten poděkoval, opatrně
smočil v kávě rty a olízl si je.
„Chutná ti?“ zeptal se hostitel a stahoval si plavky.
Ve Dvojkoví trochu hrklo, ale tvářil se jakoby nic. Po očku se ale
podíval, jak Wang na tom je. Když zjistil, že nic moc, byl rád,
že on je na tom výrazně líp. A také ho napadlo: Ségra měla Fakt
pravdu. Největší mají černoši, potom běloši a nejmenší žlutí…
Po pravdě Wang žlutý nebyl, snad trochu nažloutlý rasový mix –
otec Japonec, který tady kdysi studoval, matka Polka, mluvící ale
pouze česky. Po svém zploditeli barvu kůže nezdědil, avšak to, nač
se Dvojka díval, nejspíš ano.
Seděli vedle sebe, Dvojka pomalu upíjel kávu, moc mu chutnala,
byla s mlékem, nebo možná se smetanou, a hodně sladká.
„Tak povídej, kam ses tý ženský díval?“ zeptal se najednou Wang
a otočil se k němu celým tělem.
Dvojka se zarazil a nevěděl, co má odpovědět. Wang mu položil
otevřenou dlaň pravé ruky na hruda zatlačil.
„Lehni si!“ řekl. „Díval ses jí na funidlo?“ zeptal se a rukou ho
jemně chytil za pohlaví.
„Lež!“ řekl přísně, když se chtěl Dvojka vztyčit do sedu. „Jen lež!
A dělej mi to!“ přikázal.
A potom mlčel, ani Dvojka nic neříkal, bylo slyšet jen jejich dech
a křik jakéhosi opeřence ve stromech za nimi.
Najednou se Wang ozval s novým příkazem:
„Lehni si na bok zády ke mně a skrč kolena pod bradu.“
Dvojka ho bez protestů poslechl a Wang tak dosáhl toho, co chtěl.
Potom téměř každý den si Dvojka užíval kávu s mlékem z
termosky.
Byla opravdu dobrá.
Jenže… pak se do toho namontoval otec.
A to byla katastrofa.
 „Nedupat po schodech!“ nařídil Groffy a dlouhými, tichými
skoky, které připomínaly pohyb divoké šelmy, vyběhl po šedivých
kamenných schodech do druhého poschodí. Ti tři se hnali za ním.
U vysokých hnědých dveří se zlatou klikou, zlatým kukátkem a
zlatým zvonkem udělil poslední příkazy: „Bejt zdvořilej, chovat se
slušně a dělat, co se řekne!… Ponimájem, druzja?!“ pronesl hlasem
starostlivého rodiče, promlouvajícího ke svým ratolestem.
Nečekal na jejich reakci, otočil se ke dveřím a zazvonil.
Za pár vteřin se dveře otevřely. Byli opravdu očekáváni.
K pizzám na stole postavil Láďa lahve piva a koly.
„Dobrou chuť!“ popřál všem.
Boro zareagoval tak, jak se má:
„Děkuju!“ téměř vykřikl a vrhl se na jídlo. Nehorázně se cpal.
Láďovo přání dobré chuti přeslechl jak Leon, tak Dvojka. Leon
se právě vracel z WC a Dvojka se zadíval na Groffyho a snažil se
zjistit, čím mu připomíná Wanga. Byli přibližně stejně urostlí, oba
rozhodní, energičtí…, ale to bylo všechno. Toho, čím se lišili, bylo
mnohem víc. A přece se Dvojka díval na Groffyho se zřejmým
zalíbením.
Ze tří objednaných pizz Margherita snědli nakonec jen dvě a
kousek. O největší kus se postaral samozřejmě Boro a také vypil na
něho nezvykle mnoho piva – dva lahváče. Teď byl úplně spokojený.
„Jsem napranej jako moučnej červ,“ prohlásil, ale nikdo
nereagoval.
Dostali ještě každý krabičku amerických cigaret, což Leon
okomentoval: „Dík, mám se dobře, akorát máte smůlu, sem budu
chodit!“
Láďovi bylo jeho vyjádření mimořádně sympatické.
Boro, Dvojka a Leon byli potom požádáni, aby čekali.
A tak čekali.
Leon s Dvojkou stáli na balkoně, kouřili, plivali dolů do zahrady
a soutěžili, kdo trefí placatý kámen, který trčel z hromady písku pod
nimi. Leon vedl jedna nula a hrozně machroval.
Boro seděl ještě v kuchyni a prohlížel si tlustý zahraniční
motoristický časopis s neuvěřitelnými bouráky. Ty obrázky přímo
vyzývaly, aby se člověk zasnil a představoval si, že v něm sedí a řídí
 ho, vedle něho nějaká krasavice, parádně prsatá v maximálním
mini, no jasně – s dlouhýma, štíhlýma nohama a rudými,
našpulenými rty…
Když Groffy opustil krmící se trojici a vešel do Ateliéru (jak
Ladislav včera poprvé nazval jeden ze svých čtyř pokojů), musel
ocenit, jak na něm od včerejška Láďa zapracoval.
Po stranách nevysokého pódia, které tu včera nebylo, stála jedno
vedle druhého vyrovnána stojanová filmařská světla – motýli i
bodové reflektory. Na paravánu, který se táhl od poloviny jedné
stěny pokoje až k druhé, bylo možno vytvářet textilem, papírem a
nebo jiným materiálem zajímavá pozadí. Trochu stranou stál stůl, na
kterém byly jako komínky na vojně vyrovnány různé textilie,
stanioly, provázky, a také zde bylo několik druhů židlí. Poslednímu
volnému rohu vévodila skříň. Byly v ní rekvizity, bižuterie a různé
cetky a doplňky.
Groffy se svalil do podivně tvarovaného stříbromodrého křesla a
Láďa se zeptal:
„Tak co tomu říkáš?“
„Nemá chybu!“ pronesl Groffy a Ladislav měl radost. Mladý
chválil málokdy. A tak se s chutí pustil do povídání o Wolfgangovi,
který tady byl a…
„Podívej se, co ještě donesl,“ řekl tónem, jako kdyby to byla jeho
zásluha, a ze šuplíku vytáhl velký černý fotoaparát. „Je to to
nejmodernější, co je u nich na trhu.“
„Já vím, že fotit umíš,“ usmál se Groffy, „na táboře jsi nám udělal
fakt perfektní fotky.“
To Láďu potěšilo, ale hned ho napadlo, jestli tím něco nesleduje,
Groffy byl schopný snad opravdu všeho, ale potom tu myšlenku
zavrhl: Má jen dobrou náladu, a navíc Fakt umím Fotit, konstatoval
skromně a byl na sebe pyšný. Ale musel se vrátit k byznysu. Začal o
tom, jak si rozdělí práci:
„Hele, ten Rakušák…“
„Je Němec,“ skočil mu do řeči Groffy. „Má na espézetce déčko!“
„Všímavý jako vždy,“ pochválil ho Ladislav a pokračoval: „On
sežene veškerý materiál a postará se kompletně o výrobu a prodej v
zahraničí. Ty zmákneš přísun zajíců. Já sice nějaký adresy z minula
mám, ale někteří kluci, zvlášť ti, který jsem měl v pionýru, už budou
na tohle staří, a vůbec mnozí to jistě odmítnou, s tím musíme počítat.
Takže nakonec to bude celý na tobě,“ řekl Groffymu a ten kývl:
„Jasný. Ponimáju,“ řekl vážně.
Ladislav pokračoval. Uváděl, kolik je za třicet šest kvalitně
nafocených polonahých, nahých a ztopořených kluků, kolik je za
šedesátiminutový pornofilm s pěti účinkujícími kluky a kolik
dostanou za stominutový film s více než osmi kluky… bylo toho
dost. Dost toho měl i Groffy a tak Láďu přerušil: „Jo, je to jasný, ale
teď musím za těma zajícema, aby se dali do pucu. Hned jsem
zpátky.“
Vrazil do kuchyně a vyšel i na balkon a už to jelo: „Támhle jsou
troje kartáčky na zuby, jo, v těch obalech. Pastu máte společnou, tu
červenou. Bacha! Zuby budou perfektní, čistý, bílý, rozumíme si?! A
vysprchovat. Všechno umejt mejdlem! Vocasy, krky, uši, fetokle…
ty vaše nechutný smradláky budou vonět, jasný? Všechny tenisky
odnesete na balkon. Nikdo to tady nebude čuchat! Támhle je pro
každýho osuška. Kdo bude první, vezme si župan, ostatní dva se
zamotají… ale ne, támhle je ještě jeden. Tak prostě ten poslední si
okolo sebe omotá osušku a bude.“
„Hele,“ ozval se Boro, „chtěl bych vědět, voč tu vlastně jde? Proč
se máme jako sprchovat?“
Dvojka a Leon mlčeli a koukali. Leon pravda s jistou dávkou
nervozity, ale říkal si, že hlavu ani nic jiného mu v tomhletom
luxusním sídle neutrhnou, a to ostatní určitě zvládne, hlavně aby
dostal prachy a zaplácl dluhy. Jeden z věřitelů už cosi naznačil:
Poslyš, nechci ti vyhrožovat, ale jestli do tří dnů ty prachy nenavalíš,
bude zle, já nekradu, a znáš bráchu?!
Leon jeho bráchu znal, takže mu bylo jasné, že je v hajzlu. A
stejně tak mu bylo jasné, že udělá všechno, aby v něm nebyl.
„Vo co jde?“ naštval se Groffy. „Jde vo prachy! Když vo ně
nemáš zájem, klidně odkráčej, já tě kurva přece neprosil, abys sem
chodil, takže tě nebudu prosit, abys zůstal, běž…!“
Boro nenechal Groffyho domluvit:
„To je v poho, klídek, jen jsem se ptal.“
 Groffy zmlkl a protože Boro si myslel, že je pořád ještě naštvaný,
s kyselým úsměvem dodal:
„Kdo by nechtěl prachy, ne?“
Otočil se na ty dva, čekal od nich souhlas, ale uhnuli pohledem.
Potížistu mezi sebou nepotřebovali.
A tak si Boro řekl, že bude raději držet zobák. Jasně že se chtěl
zeptat, co bude muset za ty prachy dělat. Od chvíle, co dojedl pizzu,
se mu honilo v hlavě, že to bude něco jako s Ondrou nebo s pánem, a
do toho se mu teda vůbec nechtělo, a navíc – moc rád by věděl, kolik
dostane, a nechápal, proč se to neřekne hned. Byl si však jistý, že ať
už půjde o jakoukoliv částku, sotva to bude tolik, co dostával od
pána. Ale i tak – cítil, že znejistěl, a začal uvažovat, jestli by přece
jen nebylo lepší vyrazit na autobus a jet skoro až na konečnou…
No jo, povzdechl si v duchu, stejně není středa…
Potom si ale řekl, že by bylo v poho, kdyby to tak neprožíval a
měl všechno na háku, dobře, je mužská kurva, fajn, bude dál dělat
mužskou kurvu, podstatný jsou prachy.
Boro cítil, že se v tuto chvíli dobral k důležitému rozhodnutí, a
uklidnil se.
„Tak jak s těmi chlapečky? Leon a Dvojka mají už nějaký
zkušenosti, Leon mi to sám řekl, a o Dvojkovi nepochybuju, jen o
Borovi nevím nic,“ řekl Groffy Ladislavovi.
„Hned se k tomu vrátíme,“ odvětil Láďa, „teď dávej pozor! To,
co ti teď řeknu, je fakt důležitý: Kluci pro foto a pro film musí mít
občanku. Když ji nemají, musí si ji půjčit od staršího bráchy.
Wolfgang s tím něco… nevím co… Je to jeho věc.“
„Takže my ty občanky ofotíme a dáme k těm fotkám a filmům,
aby bylo jasný, že jim není pod patnáct,“ pochopil Groffy.
„Přesně tak,“ Láďu potěšilo, že to Groffymu rychle myslí. A
dodal: „A další novinka: když chce zákazník kluka pod patnáct,
dostane ho. Klukovi sice bude patnáct pryč, ale my klientovi
řekneme, před měsícem mu bylo třináct. A pedofilek se vystříká v
kostkách a v národních barvách… Chachá!“
Zasmáli se a Groffy poznamenal: „Když to ten kluk neprokecne,
tak nemá šanci to zjistit… Jo, to je jasný.“
 Ladislav zvážněl, podíval se směrem k oknu a potom se zahleděl
na Groffa:
„Je tu ale jeden problém. Kluk nikdy nesmí říct, kde vzal prachy.
Nikomu! Chápeš? Do osmnácti nesmí vzít za sex s dědkama ani
korunu. To je trestný. A platí to i pro prachy za focení nebo za film.“
„Aha,“ nadechl se Groffy, „tak to je pěkně v hajzlu!“
„Podívej, když to pofrčí, za chvíli máme každej milion, možná i
víc.“
„Meloun,“ téměř zašeptal Groffy, „to je perfektní fáro!“
„To je,“ uzavřel toto téma Ladislav. „Ještě se k tomu vrátí –
//
me…
Groffy neřekl nic, hověl si opět v podivně tvarovaném
stříbromodrém křesle a vzpomínal, kolik mu vlastně bylo, když ho
sbalil přiopilý nádražák, vzal ho do opuštěného vagonu a… Potom si
řekl: No asi třináct, víc ne…, bylo to několikrát, možná až desetkrát,
číhal na mne, abych mu neutekl, a musel jsem s ním jít…
Před očima se mu objevovaly obrazy toho, co s ním ten člověk
prováděl, a nebylo mu z toho dvakrát dobře.
„Do patnácti je to hustý, fakt to není bůhvíco…“ Narážel tím na
zážitky, na které nikdy nezapomene – vzrušený ochlasta v modré
špinavé uniformě ho násilně líbá na ústa – on sám pak vylézá z
opuštěného vagonu celý oslintaný, potřísněný semenem, špinavý…
Dodnes to cítí: ponížení a hnus.
„A teď – co provedeme s těmahle klukama?“ přerušil jeho
myšlenky Ladislav. „Už jsou umytý?“ zeptal se, ale protože
předpokládal kladnou odpověď, hned pokračoval: „Mně je jedno,
kterej to bude, ale snad abych zkusil nafotit Leona, ne?“
„Klidně,“ usmál se Groffy a trochu zlomyslně dodal: „A pak si s
ním trochu pohraješ, že?“
„Možná,“ ušklíbl se Ladislav. Věděl, že Groffymu je jasné, že se
mu Leon líbí.
„Vsjo jasno, daragoj fotoopjerátor,“ nesmyslně zablábolil Groffy.
„Pro toho druhýho…“ pokračoval Ladislav.
„… říká si Dvojka,“ napověděl Groffy.
 „No a pro tuhletu číslici, ale spíš to bude pěkný číslo… to o něm
jsme spolu ráno telefonovali, ne…?!“
„Jo,“ přikývl Groffy.
„… tak pro něj mám zákazníka už dnes. Chce si pro něj přijít, ale
až za hodinu a půl. To je za dlouho, co teď s ním?“
„Postarám se o něj,“ pronesl Groffy a zase se musel usmát, vždyť
s Dvojkou má svůj plán.
„Čemu se pochechtáváš?“ zajímal se Ladislav, vstal a začal
rozestavovat světla.
„Kašli na to,“ odbyl ho poněkud velkopanským tónem Groffy,
„raději mi řekni, jak se ti líbí Boro? Zatím ses o něm slovem
nezmínil, a jak tě znám, jsi z něj vedle, jenže se to stydíš říct, že jo?
Podle mě je to extratřída,“ konstatoval s uznáním.
„Krásnej kluk, má půvab, sex-apeal, postavu, no a ten kukuč…
jenže se ani jednou neusmál.“
„Jo, vím, taky jsem si všiml, nějak není v pohodě. No co,
uvidíme, ne?“ pokrčil nosem Groffy, „ale bude ok, uvidíš.“
„Určitě je to heterák a jestli nemá žádné zkušenosti, nic s ním
nebude. Já ho tedy lámat nebudu. Co když dostane hysterák?
Pamatuješ na toho šílenýho Viléma nebo Vilíma, nebo jak se
jmenoval? Nerad bych, aby se to opakovalo, skutečně ne!“
Vzpomínka na Viléma byla pro Ladislava cosi jako noční můra:
Kluka se ještě nikdo ani nedotkl, ale když mu řekli, co má dělat,
začal ječet, potom chroptěl, praštil sebou na koberec, dusil se…
Láďa nevěděl co s ním, vypadalo to, že kluk ztrácí vědomí, třásl se,
házel sebou, z úst mu šla pěna…
„Neblbni, to nebyl hysterák, sám jsi říkal, že dostal epilepťák,“
řekl chladně Groffy, protože neměl rád Láďovo věčné sýčkování. Šel
mu tím dost na nervy.
„Ale…,“ chtěl něco namítnout Láďa, jenže Groffy se prosadil:
„Neboj, proklepnu ho, jak je na tom.“
„Fajn,“ souhlasil Ladislav, „ale opatrně, protože jak jsem si ho
prohlídl, může hrát hlavní roli – s tou postavou, ksichtem, tím jak
působí, rozumíš, vyzařuje něco dětskýho, nezkaženýho… prostě
ideální pro film… a pro focení samozřejmě! Mohl by být velká
hvězda, má obrovský charizma,“ dodal a odmlčel se. A najednou
vystřelil: „Doufám, že je mu patnáct?!“
„Ježíš, jasně,“ chytil se za hlavu Groffy, „všichni jsou nad…“ A
najednou dostal nápad a hned s ním vyrukoval: „Víš co, dnes
necháme Bora být. Ale dostane od nás pětikilo!“ Láďa okamžitě
pochopil jeho záměr, obdivné pokýval hlavou a Groffy se usmál:
„Jsem myslitel, golubčik moj sivěsrinij, ja dumátěl balšoj,
dostane pětistovku za nic a bude nás mít rád,“ uzavřel Groffy. Vstal,
rozhlédl se po Ateliéru a znovu zablábolil česko-rusky: „Idu pro
učenika Leona! Dobrou zábavu!“ spiklenecky se zašklebil a zmizel
ve dveřích.
Když Leona dopravil k Láďovi do Ateliéru a vysvětlil mu, co se
od něho očekává (Leon byl nadšený, že se bude jen fotit, ale říkal si,
že potom bude ještě něco, a měl pravdu), Láďa si počkal, až bude
nahý, téměř znalecky si ho prohlédl, a se vším, co viděl, byl
rozhodně spokojený. Vyjádřil to písmenkem o, které vytvořil palcem
a ukazovákem, ale tak, aby to Leon neviděl. (Uvidí to, a bude chtít
víc peněz, než mu slíbil. To tak!) Groffy se usmál. Souhlasil.
Vrátil se zpět k těm dvěma zbylým, podíval se na Bora,
zamotaného do koupacího pláště a řekl mu:
„Rád bych tě viděl nahého, budeš s tím mít nějaký problém?“
„Ne,“ řekl Boro, rozvázal si šňůru, svlékl si župan a přehodil ho
přes opěradlo pohovky. „Co dál?“ zeptal se. Tvářil se úplně klidně.
Ale klidný nebyl.
„Otoč se, ale pomalu,“ zavelel Groffy a Boro to provedl.
(Groffy na jeho postavě neobjevil jedinou chybu. Naopak. Zdála
se mu naprosto dokonalá.)
„Dobře,“ pochválil ho, „zůstaneš nahý. Budeš stát tam, kde
stojíš.“
Boro se snažil nedat najevo překvapení, dosud si byl téměř jistý,
že k něčemu dojde, a teď má jenom stát? Nechápal. Jenže vzápětí mu
Groffy řekl:
„Budeš se dívat, jenom dívat, rozumíš? Je možný, že se tě dotknu,
ale nic víc. Kapišto?“
Boro přikývl. Dobře, bude se dívat. Ale na co?
 Odpověď přišla velice rychle. Groffy si sundal tričko a Dvojce,
který také očumoval Borovu bezchybnou postavu, přikázal:
„Shoď ze sebe ten hadr a svlíkni mě!“
Dvojka odhodil osušku na pohovku, na kterou se vyvalil Groffy,
a ten nechal nahého Dvojku, aby mu stáhl džíny, slipy, tenisky a
ponožky. Potom se ho zeptal: „Víš, co máš dělat, ne?“
Dvojka se na něho usmál a přikývl.
Stejně ho mám většího! pomyslel si vítězně a sklonil hlavu, aby
udělal Groffymu, co od něho chtěl.
I když Groffy vzdychal a čím déle to trvalo, tím byl hlasitější,
Bora to naprosto nezajímalo, přestože na něj Groffy nadrženě zíral,
hlavně na jeho penis. Vadilo mu, že tu takhle blbě stojí, je
očumovaný a sám se musí koukat, jak kluk klukovi kouří, ale v
zásadě mu to připadalo směšné. Ovšem po tom, co ho Groffy seřval,
se raději ani neusmál. Přemýšlel, kolik asi dostane, když nic nedělá, a
viděl to docela černě. Ještě že se najedl. Ale co přinese mamině?
Snad mu někdo půjčí…
Groffy najednou oběma rukama chytil Dvojkoví hlavu a prudce si
ji přitlačil k tělu, škubal sebou, zaječel a dlouze vzlykal…
Představení skončilo a Boro se už nemusel dívat. Šel do kuchyně
napít se koly.
Když chvíli pomalu pil, objevil se mezi dveřmi nahý Dvojka.
„Máš jít za Groffym,“ řekl a odešel do koupelny. Zamkl za sebou
dveře, sedl si na nízkou bílou skřínku a myslel na to, co dělal s
Groffym, a hned zas na Wanga…
Nakonec se rozbrečel.
Nikdo se to však nedozvěděl.

7.

Tunte

Jeho matka si vzala otce, protože musela. Sbalil ji jen proto, že si

namlouval, že když bude souložit s ní a s dalšími dívkami, zažene
nutkání dělat to s muži. (To si namlouvá hodně homosexuálů, než
poznají, že se krutě mýlili, a o to víc je to žene tím nežádoucím
směrem.)
Vzali se, narodil se jim syn. Manželství fungovalo dost bídně a
navíc přišla tragédie: pětiletého chlapečka jim zahubila trestuhodně
pozdě rozpoznaná klíšťová encefalitida. Následovalo další
těhotenství – a dvojčata. Kluka pojmenovali Richard, holku Erika.
Šest či sedm let po jejich narození otec vlezl se svým mladým
vedoucím, s nímž to táhl od svých jednadvaceti let, z opilecké
rozpustilosti do své manželské postele. Jenže je načapala žena a byl
to výbuch, jaký nikdo ze sousedů dosud nezažil: ječela, svíjela se na
zemi, skákala z okna (pod ním se shromažďovali náhodní chodci, ale
ne proto, aby ji snad chytali, ale že si to megašou nechtěli nechat
ujít), házela po manželovi, co jí přišlo pod ruku, chtěla mu vyškrábat
oči, tloukla ho, sprostě mu nadávala, vyhazovala ho z bytu – a to vše
před vyjevenými, brečícími dvojčaty, jen ať vědí, jakého mají tátu!
Odstěhoval se, následoval nevyhnutelný rozvod.
Možná proto, že se ocitl mimo její dosah a ona si na něm
nemohla vybíjet svou uraženost, potupu, zklamání, tu strašnou
nenávist, které byla plná, přenesla vše na syna. Zatímco Erika byla
její štěstí, láska, její všechno, z Richarda se stal nemilovaný syn:
cokoliv udělal špatně, sváděla na dědictví a špatnou výchovu jeho
odporného otce, toho chlípného úchyla, hnusného hajzla. Richarda
tvrdě bila a s chutí ho ponižovala, jako kdyby před ní stál bývalý
muž.
Propastný rozdíl ve vztahu k dceři a synovi vyústil v nesoulad
mezi dvojčaty. Erika se cítila být celým svým já vysoko nad bratrem-
ubožákem. On jí zase záviděl matčinu přízeň a lásku a kde mohl, tam
všechno zlé, co se mu dostávalo od matky, deponoval u ní: kradl jí
peníze, zahazoval klíče, ničil jí panenky, poškozoval nové boty… a
od matky za to dostával nářez. Vzhledem k jeho věku a svému podílu
viny na tom, co se u nich odehrávalo, ho trestala naprosto neúměrně.
Bylo to fyzické a psychické týrání – tedy trestný čin.
Když dvojčatům bylo dvanáct, byla si naprosto cizí.
Kdykoli byly s Richardem potíže ve škole, nebo se na něho už
zkrátka nemohla dívat – rostl do podoby jejího exmanžela – posílala
ho za otcem, do vesnice, kde žil v upravené maringotce se svým
mladým vedoucím. Ať mu promluví do duše, postaví do latě, zjedná
nápravu!
Přitom si škodolibě představovala, jak se její exmanžel s
Richardem moří: jak se s ním učí, jak mu vaří – což neumí, jak pere a
jak to jeho frajera štve a jak se hádají…
Tyhle představy jí dělaly dobře. Moc dobře.
Jenže všechno bylo jinak.
S Richardem se učil Lukky – tedy Lukáš, bavilo ho to, vařili si
guláš z konzervy a kupovali vepřová kolena, která pojídali se
spoustou křenu a hořčice a bílého chleba – vše hojně zapíjeli pivem a
pak si zpívali, nejraději: Ogaři idú, hej, ogaři idú, ogaři spievajú, a
baby za rohem, hej baby za plotem, za pecú mudrujú…
Přicházeli za nimi kamarádi, které vztah těch dvou nezajímal,
nebo o něm ani nevěděli, hráli karty, pili, hádali se, soutěžili v
šipkách a házení pneumatikou, všichni společně chodili na fotbal a
vášnivě fandili, přičemž nadávat rozhodčím byla společenská
povinnost, a tak jim s nasazením a pěkně sprostě nadával i Richard.
Li otce bylo veselo.
Richard tam jezdil moc rád, ale snažil se, aby si matka myslela
opak, jinak by mu možnost být alespoň pár dní s tátou okamžitě
zatrhla.
Jak to už mezi lidmi, kteří spolu žijí, bývá, měli ti dva dospělí
muži společnou postel a když k nim přišel na návštěvu Ríša, spal u
stěny a oni se trochu zmáčkli.
Bylo mu už třináct, když se v noci probudil a vyděšeně se díval,
jak jeho táta leží pod Lukkym, nohy má zapřené o strop maringotky,
oba tiše, ale náruživě vzdychají, a jak potom jejich vzdechy zesílily a
najednou ustaly. Registroval ještě jakýsi unavený smích,
nesrozumitelné šeptání a snad i zvuky líbání.
Ležel bez pohnutí a hleděl do tmy dlouho potom, co ti dva vedle
něj už dávno usnuli. Ihned pochopil, oč jde, jen nemohl uvěřit tomu,
že zrovna táta a Lukky… Ale bylo to nad slunce jasné. Najednou
všechno do sebe zapadlo: rozchod rodičů, matčiny nadávky… Necítil
pohoršení, spíš naopak – podivné uspokojení, ale znejistěl: má ho
táta vůbec rád, když s Lukkym…?
 Protože všechno dál běželo jako dosud, jeho obavy se rychle
vytrácely.
I když cosi bylo přece jenom jiné: v mysli se pořád musel vracet
k nočnímu výjevu táty s Lukášem. Stačilo, aby si promítnul to, co
viděl a slyšel, a vzrušil se, chtěl být na místě jeho otce, chtěl, aby
Lukky…
Přistihl se, jak se před vedoucím skladníkem, kterému na temeni
už zřídly vlasy, předvádí, producíruje, úplně nesmyslně se před ním
převléká – jen aby mu ukázal své svalnaté tělo – a když na to Lukky
nereagoval, začal si provokativně před ním převlékat i slipy, jen aby
vzbudil jeho zájem.
(Nedokázal říct, oč přesně mu jde – cokoliv ho napadlo, připadalo
mu nevhodné a vlastně to ani nechtěl, ale touha zaimponovat
Lukášovi, zaujmout ho, byla čím dál tím víc naléhavější.)
Zato Lukáš pochopil rychle, o co Ríšovi jde, a dost ho to otrávilo.
Ocitl se v prekérní situaci. Kdyby mu řekl: Hele, Ríšo, nech toho,
dobře?, ten puberťák by se mohl tvářit jako nevinnost sama zeptat se:
Čeho mám nechat? Co dělám? Převlíkám se, no a? A jeho otec, před
nímž tyhle exhibice samozřejmě neprováděl, by mohl získat dojem,
že si Lukáš vymýšlí a že možná má o jeho syna zájem…
Vždyť víme, jak je žárlívej, sice nemá proč, ale vytloukej mu to z
hlavy! řekl si Lukáš. Raději si počkal a ve vhodné situaci ho nechal,
aby sám na vlastní oči uviděl, co Richard před Lukkym provádí. A
stalo se, s čím počítal.
„Viděl jsi ho? Viděl jsi co dělal?“ ohromeně se ho ptal, když se
za Richardem zavřely dveře poté, co ho poslali pro pivo.
„Ríša? A co? Co dělal?“ Lukáš hrál nechápavého.
„Vždyť on se ti ukazoval, kroutil zadkem a předváděl se, jak mu
narostl…“ popisoval situaci otec a z jeho tónu bylo zřejmé, že to v
něm začíná vřít.
„Fakt? To jsem si nevšimnul. Myslel jsem, že se převléká… Proč
by to proboha dělal?!“
Richardův otec neodpověděl. Přece nebude svého partnera
upozorňovat, že po něm jede mladý nezkušený kluk. To tak! Ještě by
to mohlo Lukkyho přivést k zbytečným nápadům.
 Protože ho začala pronásledovat představa, že syn je pro jeho
vztah nebezpečný, citově k němu značně ochladí a rozhodl se:
Možná syn je, nebo není jako on, to je jedno, každopádně musí k
matce a to hned!
Jistě se na to dá nahlížet, že odvrhnutí vlastního syna je surové,
zbabělé, sobecké, ale na druhou stranu…
„Neděje se nic, akorát pojede zpátky k ní, ona má pevnější ruku,
zvládne ho. My ho jen rozmazlujeme,“ překvapil Lukáše svými
argumenty. Ten pochopil, že je to strach, co Ríšova otce přimělo k
tomuto kroku, a musel se v duchu usmát: Tak hloupě žárlit! A na
vlastního syna!
Jenže matka Richarda také nechtěla a tak si ho začali přehazovat
jako horký brambor a zuřivě se přitom hádali. Ríšu začali
pronásledovat děsivě deprimující pocity bezprizornosti, osamělosti,
vyřazenosti… a zbytečnosti. A tehdy ho poprvé napadlo, že by měl
umřít.
Není se co divit. Nikdo ho nechtěl, nikdo o něj nestál, pro nikoho
neměl žádnou cenu.
Odmítání, které mu oba rodiče cíleně servírovali, ho nakonec
přivedlo k rozhodnutí jít do učení na tesaře, oč absolutně neměl
zájem, ale mohl bydlet na internátě, dost daleko od obou.
Poslední srpnový den se sebral a odjel a rodičům se ulevilo.
Jenže jemu nastaly problémy. A jaké! Nedokázal mezi učni utajit
svůj zájem o sblížení s některými z nich, dokonce vlezl v noci
někomu do postele, jiného osahával ve sprchách, jindy zase nutil
spolužáka, aby ho znásilnil, a když to dotyčný vyjeveně vyprávěl
ostatním, lhal:
„Hahaha, to byl vtip!“
Byl jiný, divný, proto jim byl cizí a brali ho jako ideální objekt
pokořování. Udělali mu ze života peklo. Okusil snad všechny druhy
šikany – a všichni, dokonce i vychovatelé, to pokládali za správné.
Museli ho z toho buzeranství přece vyléčit!
Richard byl nejen v tom nejubožejším postavení, jaké mohl mezi
chlapci mít, ale žil hlavně zcela izolovaně, v naprostém citovém
chaosu.
 Nikdo mě nechce, nikomu na mě nezáleží, všichni mi jen ubližují,
jsem sám, nebo snad mě jednou máma nebo otec budou mít rádi?
Všechno se to promítalo i do jeho až nenormálně působících
projevů: to, co chtěl, vzápětí zase nechtěl a vůbec si neustále
protiřečil, čímž ve svém okolí vzbuzoval nedůvěru a odmítání.
Toužil poznat někoho, kdo by mu pomohl dostat se ze zoufalé
situace, a proto se do každého, kdo o něj projevil sebemenší zájem,
ihned zaláskoval.
A pak jednou, v městském parku nedaleko veřejného WC, potkal
Dalimila, který zde byl na jednom ze svých pravidelných lovů beze
zbraní.
Padesátiletý nemocniční zřízenec, v zásadě zachovalý chlap s
pivním břichem, ho pod nějakou záminkou oslovil, jen aby se mohl s
tím mimořádně hezkým chlapcem s dívčím obličejem pustit do řeči.
Brzy zjistil, že mládeneček nejen že zde není na holandě, ale
dokonce nemá ani tušení, že se právě pohybuje v místech, kde se
setkává gró homosexuálů nevalné úrovně z města a okolních vesnic.
Dalimil šel rovnou na věc a za chvíli už měl Ríšu doma…
A Richard? Byl unesený. Nadšený. Šťastný. A hned se do něj
zamiloval. Jak jinak. Vždyť tento muž ho uvedl nejen do světa sexu,
ale projevil o něho zájem jako dosud nikdo.
Jak?
Dalimil se vyptával na všechno v jeho životě a blažený Richard,
kterému Dalimil bůhvíproč začal láskyplně říkat Tunte, mu vyklopil,
co mohl. Lhal, samozřejmě, hlavně proto, aby se Dalimilovi ukázal v
lepším světle (tvrdil, že jeho otec je inženýr, že bydlí ve vile…),
avšak právě tohle na nemocničního zřízence velký dojem neudělalo.
Důležité bylo, že pochopil, že Tunte by měl odejít z internátu.
Když se rozloučili (Richard měl v očích slzy), bylo mu jasné, že
mu Tunte po všech, opravdu po všech stránkách vyhovuje, a říkal si:
Tak takovýhodle kluka jsem v životě neměl. Je hodnej, milej,
krásnej, ta pusinka, to tělo a ten obrovskej ocas, ježíši, to je úžasný!
A dělá úplně všechno!
(Zvláště ty tři poslední přednosti měly pro něho – jako ostatně
pro většinu emocionálně a inteligenčně ne zrovna obdařených gayů –
mimořádný význam.)
 Dalimil dlouho a úporně přemýšlel o možných řešeních. Jedno,
které se mu nejvíc zamlouvalo, bylo ale téměř absurdní. Zvážil
všechna rizika a rozhodl se pro nejodvážnější čin ve svém životě:
Hned v sobotu ráno nasedne s Richardem na autobus, půjdou spolu k
nim domů a on si pohovoří s jeho matkou. A navrhne jí, aby Tunte
bydlel u něho.
(Když tohle později vyprávěl svým homopřátelům, byl obdivován
a veleben: No Dali, teda holka, já ti řeknu, tak tohle bych nesvedla,
tuhle tvou odvahu bych teda neměla… To ses nebála, že tě jako
starou, profláknutou buznu ta ženská vyhodí? Dívko, když jsem byla
mladá, a to je hodně dávno, dávali sovětský Film Odvážná školačka.
Ty jsi teď naše Odvážná Dalila. Na tvé zdraví, děvče, ať ti to s tím
sličným hochem klape!)
Nikdy předtím a nikdy potom se Dalimilovi nedostalo takového
uznání. Snad když dostal diplom Vzorný nemocniční pracovník, ale
to bylo od heteráků, což se nepočítá.
Tunte ho odrazoval, prosil ho, aby za jeho matkou nejezdili, byl
přesvědčen, že to skončí špatně. Dalimil však udělal na Richardovu
matku dobrý dojem a v průběhu rozhovoru se mu podařilo rozptýlit
její počáteční nedůvěru a podezíravost. I tím, že hned na úvod řekl:
„Vy i já pracujeme ve zdravotnictví. Víme toho o lidech a jejich
trápení víc než je běžné. (Tuhle větu si pečlivě opsal z nějakého
plátku a naučil se ji nazpaměť.) Myslím, že tušíte nebo víte, že váš
syn je homosexuálně orientovaný, a že…“
Rychle mu skočila do řeči:
„To má po svém otci, má to po něm, zkazil mu život, nám všem
ho zkazil, mně i dceři…“ A už to jelo, už se to řítilo, obvinění,
stížnosti, odsudky, nářky, přehánění a lži.
Ani na chvíli ji nepřerušil, pozorně ji poslouchal, když se
dojímala a chvěl se jí hlas, soucitně ji chytil za předloktí, čímž
pochopila, že je dobrý člověk, a souhlasila se vším, co jí navrhnul.
Především jí vyhovovalo, že nemilovaný syn ji už nebude stát ani
korunu, vše bude platit tento Dalimil, i když zdůraznil:
„Nemyslete, on si to odpracuje, z mé strany to zase není
velkorysost, musí mít disciplínu, ale co vám to povídám, vždyť to
víte sama nejlíp!“
 Ovšem nejdůležitější ze všeho pro ni bylo, že ji tento neznámý
člověk natolik respektuje, že se vůbec nemíní bavit s jeho otcem, jak
zdůraznil, jenom s ní a že jí bude referovat o Ríšovi, jak se má a jak
si vede v učení.
(Divné bylo, že se ho ani nezeptala, proč to vůbec chce udělat,
proč mu na Ríšovi tolik záleží. Vycítila snad jeho orientaci a smířila
se s tím? Nebo naopak jí vůbec nedošlo, o co tu Dalimil hraje?
Rozhodně ji daleko víc zajímaly poměry u nich v nemocnici, platy
sester a jací jsou tam lékaři.)
Zatímco matka s Dalimilem probírali vážné životní záležitosti,
Tunte zatáhl čtrnáctiletého Honzu od sousedů do sklepa, kde měla
matka roztahovací postel ještě z doby, kdy k nim jezdila babička, a
tam mu podal výklad o intimních záležitostech s velice názornými
ukázkami, které se naprosto neinformovanému Honzovi tak zalíbily,
že si na místě vyžádal jejich opakování.
(Byl Dalimilovi nevěrný? Ale kdepak! Tunte Dalimila miluje,
chtěl Honzu jenom poučit!)
Přes velký věkový rozdíl to těm dvěma dlouho klapalo. Tunte byl
obšťastňován každé ráno, než Dalimil odešel do práce, každé
odpoledne se něco dělo – chodili na návštěvy nebo naopak měli
hosty, byli na výstavě holubů, stříleli z luku, zkoušeli to s kuželkami,
chodili plavat a na fotbal… no a večer následovalo další
obšťastňování.
Všechno bylo fajn, jen peněz nebylo dost. A tak když Tunte
dostal na jedné návštěvě od hostitele diskrétní nabídku, že by si u
sice obstarožního, leč zámožného Ing.arch. Dušana Sekaniny, CSc.,
mohl přivydělávat, nadšeně souhlasil.
Ovšem Dalimil se to nesměl dozvědět, nepochopil by, že takto
vydělané peníze jsou Tunteho příspěvkem do domácnosti – šetří
přece jeho peníze, když si za své kupuje ty krásné značkové věci,
kterými byl přímo posedlý, protože když nosíte značky, jste Někdo!
A tak každé úterý cestou ze školy zazvonil u dveří malé vilky, z
níž vyšel starý drobný pán, Tunte mu posloužil a hup – už byl v
obchodě.
To se to nakupovalo, ne jako s Dalimilem, který třikrát obrátil
každou korunu a pořád jen vzdychal, jak je všechno drahé! Sice se
divil, odkud má Tunte najednou všechny ty věci, ale ten mu něco
nalhal a Dalimil (jak jinak, láska je mocná čarodějka a navíc často
úplně blbá) mu rád uvěřil.
Jenže – starý pán Ing.arch Dušan Sekanina, CSc., po osmé
Tunteho návštěvě dostal infarkt. Zřejmě ho hrátky s výkonným
samečkem přespříliš zmáhaly. A Tunte byl najednou bez peněz.
Rozhodl se jako téměř vždy – impulzivně. Tedy rychle, bez
rozmyšlení: všechna svá značková trička, dvě perfektní (samozřejmě
značkové) bundy, svetry, džíny, slipy, ponožky, a tři páry (také
značkových) tenisek, walkmana a holicí strojek nacpal do velké
cestovní tašky, do boční přihrádky vložil všechny Dalimilovy peníze,
co doma našel (a nebylo jich zase tak málo – to má za to, že mu
nekupoval dost věd, které potřeboval, lakomec starej!) a z opatrnosti
je přikryl starými účty soustředěného inkasa plateb obyvatelstva,
pečlivě zatáhl zipy, do druhé ruky vzal kolečkové brusle (dostal je od
Dalimila pod stromeček a samozřejmě nebyly značkové) a bez
jediného slova rozloučení či vzkazu odešel.
Netrvalo dlouho a hověl si ve vagonu první třídy (proboha, jak
jinak by měl cestovat? potřebuje přece pohodlí, luxus!), průvodčí
rychlíku ho zdvořile pozdravil (což se mu velice líbilo), zkrátka bylo
mu skvěle a na to, co nechal za sebou, nemyslel.
Dalimil… no jo, jo…
Učiliště? Ale on přece nebude dělat tesaře! Jistě, postavu na to
má, sílu taky, ale má vyšší cíle, i když zatím neví přesně jaké.
Vystoupil z vlaku, z nástupiště přešel do haly plné lidí a najednou
se před něj postavila drobná tmavá dívčina, v rukách mapu a začala
cosi nesrozumitelného brebentit a povzbudivě se na něho usmívat.
Okolo ní bylo plno velkých i malých dětí, které štěbetaly a zuřivě
kousaly do párku v rohlíku, za nimi stáli dospělí, kteří k dívce určitě
patřili, protože všichni na něho hleděli a také se usmívali, zřejmě byli
odkázáni na jeho pomoc, jenže si nebyl jistý, jestli jim pomoct
dokáže. S povzdechem postavil tašku i kolečkové brusle na zem, a
protože byl v centru jejich pozornosti (což mu dělalo dobře), záleželo
mu, aby jim poradil správně. Převzal od usměvavé dívčiny mapu a
začal ji studovat.
Chviličku to trvalo, než zjistil, že je to mapa Bukurešti.
 Chtěl na to děvče upozornit, ale ta už před ním nestála. Zmizely i
ty děti i dospělí… A zmizely i jeho kolečkové brusle a taška se
značkovým oblečením a penězi.
Naletěl zlodějskému klanu.
Ale za sebou měl příliš mnoho zlých a krutých zážitků, než aby
ho tenhle položil.
Bylo – není.
Bude, ne?
Vzpomněl si na Dalimilovo povídání, že nádražní WC jsou
místem, kde jedni pánové hledají buď jiné pány, nebo kluky. Tak jo.
Ještě než přistoupil k mušli, měl tři obdivovatele. Vyjeveně mu
civěli do tváře, bez zábran očumovali jeho postavu a všichni se
snažili spatřit jeho penis. Jeden z nich, takový čilouš, rychle přeběhl
přes celou místnost a postavil se na volné místo vpravo vedle něho,
aby měl lepší výhled. Culil se jako dement a bezzubými ústy šeptal:
„Hele, zaplatím ti.“
Tunte jediným pohledem zhodnotil Čiloušovo oblečení a zasyčel:
„Vypadni, chudáku!“ A aby svým slovům dodal dostatečnou razanci,
vytáhl celý penis ze slipů a předvedl mu – i tomu vysokému v
brýlích, co stál vedle vlevo a jen koukal – svou výbavičku.
„Kolik chceš?“ zašeptal ten v brýlích.
„Kolik dáš?“ zeptal se Tunte, trochu sklopil oči a zjistil, že
soused je vzrušený.
Vysoký v brýlích řekl sumu a Tunte se na něho ještě jednou
podíval a trochu se k němu otočil, aby brejlovec měl na jeho věcičku
lepší výhled, a tiše se zeptal:
„Kde?“
„V hotelu,“ odpověděl rychle.
Tunte chvíli přemýšlel a aby potencionálního zákazníka udržel ve
varu, hrál si jakoby mimochodem sám se sebou. Fascinovaný soused
dýchal pootevřenými ústy, což Tantemu neuniklo, a s milý úsměvem
se jal šroubovat cenu:
„Tak koukej, když dáš jednou tolik, můžeš mě mít do rána a dělat
to třeba pořád a jak budeš chtít.“
(Kde se naučil všechny tyhle obchodní triky? Asi to už bylo v
něm. Stejně jako vědomí, že když je se zákazníkem, nesmí nic
odfláknout, protože dobrá práce je jeho vizitka, a žil přece dost
dlouho mezi Dalimilovými známými, aby věděl, co si o klucích
povídali, jak je hodnotili. Reference o něm musí být pouze
prvotřídní.)
V následujících dnech byl Tunte na nádražním WC velmi častým
hostem. Za jeden den uspokojil i tři zákazníky, kteří splnili dvě
podmínky: museli mít kde (nejraději s nimi chodil do hotelů, protože
ráno vstával, kdy se mu chtělo, a mohl se dosyta čvachtat ve vaně), a
museli dobře platit!
Měl své nároky a nebavil se s těmi, kteří je nedokázali splnit. Byl
prostě frajer a fešák.
Samozřejmě přišel na to, že není sám, kdo si touto snadnou prací
přichází na slušné peníze. Objevovali se tu i jiní kluci, ale to nebyla
jeho úroveň. Mnozí z nich nebyli hezcí, nebo byli opilí, objevovali se
zde i feťáci a od pohledu zlodějské typy. S žádným z nich se nebavil,
přesto, že ho oslovovali. Proč?
Jednou slyšel v rádiu: Když nejsi bohatý, nikdy se nedrž těch, co
mají méně než ty! Pohybuj se jen ve společnosti bohatých! Budeš mít
blíž k tomu stát se jedním z nich.
Dokonce sem občas zabloudili i dva gymnazisté, mohlo jim být
maximálně sedmnáct, vždy přicházeli ve dvojici a spolu taky s
kunčaftem odcházeli.
Možná se navzájem hlídají, bavil se Tunte, anebo jeden žárlí na
druhého a je s ním jen proto, aby viděl, jestli partner s klientem
nedělá víc, než na čem se dohodli!
Vlastně ho moc nezajímali. Nekonkurovali mu.
Ty dva mohl mít každý.
Jeho ne.
Jiné bylo, když sem začal přicházet Dvojka. Kluk s cikánskýma
očima, nesmělým úsměvem a většinou s červenočerným šátkem na
hlavě. Tuntemu se moc líbil a byl rozhodnutý, že jen co se najde
příležitost…
Skamarádili se.
Jistě proto, že si vzájemně nepřetahovali sexuchtivé zájemce,
protože Dvojka odmítal dělat se zákazníky některé příliš zvrácené
praktiky, jež naopak s přehledem prováděl Tunte. A určitě i proto, že
při tomhle džobu je život bez kamaráda těžký.
Vydělané peníze chodili spolu probendit do heren a barů,
vyměňovali si informace o zákaznících, o jejich solventnosti,
zálibách, zvláštnostech, nač je třeba dávat si pozor, o zkušenostech s
taxikáři, o kvalitě a vybavenosti různých hotelů.
(Tunte navrhl Dvojkovi, aby si určili jeden hotel a to ten s
bazénem, že si budou moci třeba i se zákazníky zaplavat, a když se
těm blbcům nebude chtít, půjdou si zaplavat sami, budou před nimi
dovádět, osahávat se před nimi a vzájemně si stahovat plavky, a
vzrušení zákazníci se potom rychleji udělají a oni budou mít od nich
pokoj.)
Dvojka souhlasil, zase jednou byli zajedno.
Ale ještě předtím Dvojka seznámil Tunteho s mařenkou,
marjánkou, trávou, zvanou také kanabis, matroš a maryangela.
Kouřívali ji společně a byli krásně zhulení.
Ty koxo, to bylo něco!
8.

Banán

Vybíhá z domu jen v košili a džínách, na bosých nohách jen

šlapky, celý zkrvavený, za ním se ozývá řev. Pokud netrvá dlouho,
sousedi nereagují, a jestliže ano, vykouknou, kdo to zase běsní.
Zjistí, že je to Révay ze třetího, ten rváč a výtržník, který zbil i
místostarostu a zfackoval paní Zemánkovou, až se leknutím a bolestí
pomočila, a bůhví koho ještě zmlátil a vůbec nic se mu nestalo, ale to
nikoho nepřekvapuje. Každý tady ví, že s policajtama je kamarád, s
jejich velitelem byl na vojně, snad dokonce v jednom družstvu,
sloužili u paragánů, a je teda tvrdá vojna. Takže rychle zase dveře
zavřou, kdo by se s ním natahoval – pomyslí si a nebo to poví
manželce v obýváku a ta to odsouhlasí, máš pravdu, s takovým
primitivem, a dál koukají na telku.
Jirka už neběží, jde, ještě se ale ohlíží, pořád si utírá krev z brady
a z tváře, ta rána nad uchem hodně krvácí, fotr ho bil řemenem s
velkou kovovou přezkou, ta ho zranila nad uchem a rozsekla mu
bradu, bil ho s jasným úmyslem ublížit mu, nejlíp zmlátit ho do
bezvědomí, přece ho musí vychovávat, je jeho otec, má za něj
zodpovědnost. Jirka mu řekl, že ta míchaná vajíčka, která fotr
tradičně dělá k večeři, protože nic jiného neumí, dnes strašně
přesolil, nedají se jíst, v opilosti mu nejspíš ujela ruka…
Jirka jde, neví kam a klepe se zimou, teploměr sice ukazuje
jenom čtyři stupně pod nulou, ale i tak by to chtělo jiné oblečení, než
co má na sobě. Je mu do breku, protože je mu zima, hlavně na bosé
nohy, a neví kam jít.
Už ho napadlo, že by mohl někoho poprosit o pomoc, ale ulice je
prázdná, proč by se lidé měli procházet po sídlišti v zimě a za tmy? A
zazvonit na někoho se neodváží. Občas tu projede auto, ale lidé z něj
rychle vystoupí a běží domů, tahají s sebou rozespalá děcka a plné
nákupní tašky.
Počkat, tady jde nějaký chlap, ve dveřích se loučí s jiným, ten tu
zřejmě bydlí, jde ke svému autu… Jirka to zkusí a koktavě ho osloví.
Chlap si ho nedůvěřivě měří, vyptává se na všechno možné a potom
řekne:
„Ta rána na bradě se ti už zatahuje, na tu nad uchem se musíme
podívat. Jsem lékař. Sedni si… jo, a prosím tě, dávej pozor, ať mi
neumažeš sedáky, krev se z potahů špatně odstraňuje,“ usmál se.
Jirka byl tak šťastný, že se s ním něco děje a nemusí už mrznout
venku, že mu ani nepoděkoval.
Už byli téměř před nemocnicí, když doktor Drobný prohlásil:
„Budu muset kvůli tobě maličko lhát. Tak ne abys říkal něco
jiného než já, dobře?“
„Dobře,“ odpověděl Jirka a bylo mu úplně jedno, co se bude dít.
Před ambulancí chirurgie čekalo několik lidí. Doktor nahlas
pozdravil:
„Dobrý večer!“ Zaklepal rázně na dveře a když mu sestřička
otevřela, nakoukl dovnitř a zeptal se: „Není tu nějaká žena? Tak fajn,
vedu chlapa, teda spíše polochlapa,“ a vtáhl Jirku dovnitř.
Za závěsem, rozdělující místnost na dvě části, se ozvalo bručivé:
„Myslím, že slyším neblahého Vorvaně!“ a potom hurónský
smích, závěs odlétl a před nimi se objevila ohromná, snad metr
devadesát vysoká, ramenatá lékařka v brýlích, a radovala se:
„Vorvani,sto let jsem tě neviděla, ty kluku ušatá ošklivá, už jsem se
radovala, že jsi mrtvej!“
Doktor si to nenechal líbit a častoval ji podobně: „No to snad není
pravda, Trpajzlice! To mám zase jednou štěstí, jsi pořád krásnější, a
kdyby jen to, tebe by mi měli zakázat, nebo špatně skončím!“
hlaholil a stoupl si na špičky, objal ji a vlepil jí pusu na levou i na
pravou tvář a sestřička se smála, ale potají, aby neurazila.
Jirka stál uprostřed ordinace jak ztělesnění všeho neštěstí.
„Co tady děláš?“ zajímal se Drobný: „Nepovídej, že jsi přešla na
naši chirurgii?!“ Trpajzlice energicky zakroutila hlavou:
„To ti vysvětlím, až budeme sami,“ zahučela a zeptala se: „On je
s tebou?“
„Jo, sousedovic kluk. Porval se s kamarády a dostal přes hubu.“
Dvoumetrová lékařka přistoupila k Jirkovi, podívala se mu na
bradu, potom na ránu nad uchem, obrátila se na Drobného a řekla:
„Sem dám jeden štych, ale jen kvůli tobě,“ a potom se naoko
přísně podívala na Jirku a oznámila mu: „Máš protekci, člověče
nešťastná, víš to? A neboxuj, když to neumíš. Kdybys chodil na
karate, dopadl bys jinak.“ Znovu se na něj usmála a potom i na
sestřičku: „Jarko, jdeme na to!“
Netrvalo to ani deset minut a odcházeli z nemocnice. Jirka měl
bradu zalepenou malou náplastí a větší náplast překrývala ránu nad
uchem. Doktor Drobný se ho zeptal:
„A teď kam?“
Jirka obrátil dlaně vzhůru:
„Já nevím. Domů nemůžu…“
A tak se ho šéf zdejší gynekologie znovu začal vyptávat, ale k
ničemu to nevedlo. Nakonec si řekl: Když ho odvezu na policii,
předají ho otci a pravděpodobně dostane znovu nakládačku, možná
ještě větší… Ale kam jinam ho mám…? Otázku nedokončil. Podíval
se totiž na kluka a zjistil, že se třese zimou, a rozhodl se: „Vezmu tě
k sobě a zítra se po něčem podíváme, souhlas?“
Jirka zopakoval: „Souhlas!“ A zase neřekl víc, ani bú, je prostě
nevychovaný. Možná je to i tím, že je mu úplně jedno, kde bude, jen
ne proboha v té zimě, už mu začínají drkotat zuby.
 Doktor Drobný to všechno registruje, bez dalších řečí ho vede
zpátky k autu, nasedají a jedou. Začíná drobně sněžit.
Ten kluk by na tom byl hodně špatně, konstatoval v duchu a
myslel tím na mráz, zimu a sníh. To by mohlo skončit těžkým
zápalem plic, nebo i exitem, umrzl by…
Ubral rychlost, protože cítil, že to začalo klouzat. Doktora
Drobného ještě napadlo, že by kluka mohl šoupnout do nemocnice:
Třeba k sobě na oddělení, to by bylo…!
Ten nápad ho značně rozveselil, protože si představil, jak by asi
pacientky na gyndě vyváděly, kdyby na ně ráno zpod peřiny vyjukl
vlasatý kluk. A potom se zeptal:
„Jak se jmenuješ?“
„Jirka,“ odpověděl a dodal: „Ale říkají mi Banán.“
„Proč zrovna Banán?“
„Sem měl žloutenku, tak proto.“
„A to ti bylo kolik?“
„Sem byl malej…“
Pravdivá odpověď by zněla poněkud jinak:
Začali mi tak říkat v šestce spolužáci, protože jednou v pondělí
jsem přišel do školy s ovázanou půlkou tváře, jak mi ji ošetřili na
pohotovosti. Byl jsem tak domlácený, že si mě do neděle nechali na
pozorování, a když mi pak sundali obvazy a jak se to hojilo,
zmodralo to a potom zežloutlo…
Banán se styděl za to, že ho fotr bije. Neuměl říct proč, ale z
nějakého záhadného důvodu se domníval, že si za to může sám. Fotr
má pravdu – je zlý a budižkničemu, visí mu na krku a musí ho živit a
starat se o něj, máma utekla se závozníkem. Jen by ho nemusel tak
strašně, tak bolestivě řezat, možná ho jednou dočista zabije a bude
pokoj, stejně je na hovno, nedělá fotrovi žádnou radost.
(Kdyby primář MUDr. Drobný věděl, jaká neskutečná série
tragédií Jirkova otce postihla, snad by pochopil… Ne, nepochopil by
– protože tak kruté zacházení s dítětem se opravdu pochopit nedá.
Snad jediné možné vysvětlení bylo, že se otec svá neustálá trápení
pokoušel utopit v alkoholu, který pak naplno uvolnil jeho potlačenou
agresivitu, možná i těžkou psychickou poruchu…)
 Do jejich mlčení zachrčel motor: Heup, heup, krrrrrch, a doktor
věděl, že je zle. Ještěže ho napadlo, že není tak daleko od malé
autodílny, kde mu kdysi dávali do pořádku jeho starý vůz, a on
potom „spravoval“ na sále manželku jejího majitele. Obojí dalo dost
práce.
To by byla smůla, kdyby mi nepomohli, i když je pozdě, uvažoval
a s vozem, kterému se snad zbláznily všechny kontrolky a jenž stále
hlasitěji vydával podivné zvuky, zabočil do vedlejší ulice a začal se
proplétat úzkými uličkami.
Majitel autodílny nebyl doma, ale jeho paní pana primáře srdečně
přivítala, slíbila, že až se ten její vrátí z pohřbu kamaráda (umřel na
rakovinu, chudák), hned se na to podívá. Zavolala syna:
„Vezmeš náklaďák a zavezeš našeho pana primáře domů, jdi se
oblíknout!“ Objevil se mladík v tričku a teplákách, který si zřejmě
nechával narůst na hlavě číro. Nadechl se a začal:
„Ale mami, teď se…“
„Ano, oblečeš se a pojedeš! Hned!“
Řekla to tónem, že už nic nenamítal a šel se obléct.
„Mám s ním problémy,“ svěřila se potichu boubelatá manželka
majitele autoopravny, podívala se na klimbajícího Banána a pro
jistotu přistoupila blíž k Drobnému, „v poslední době nemyslí na nic
jiného jen na ženský, nic ho nezajímá, jenom ženský, až mám strach,
jestli je to vůbec normální,“ řekla a tázavě se zahleděla na doktora.
„Kolik mu je?“ zeptal se primář. „Dvacet?“
„Kdepak, nedávno bylo našemu Zdendovi osmnáct, právě že je
ještě napůl dítě.“
„To bude asi v pořádku,“ uklidňoval ji doktor Drobný. „Kluk je
přesně ve věku, kdy zájem o druhé pohlaví akceleruje, jen ho klidně
nechte, tím stadiem prošel víceméně každý muž, někdo s větší, jiný s
menší intenzitou… A, tu ho máme!“ zvedl hlas, když se ve dveřích
objevil ten, o němž byla řeč.
„Můžeme jet,“ oznámil mladík doktorovi.
„Okamžik,“ řekl Drobný a odmlčel se.
„Jdi napřed!“ přikázala matka synovi; správně pochopila, že
doktor chce s ní ještě o něčem hovořit a to mezi čtyřma očima.
 Doktor Drobný jí krátce vylíčil Jirkovu anabázi a požádal ji o
radu – co s ním teď. Může ho sice vzít na noc k sobě, ale nemá, do
čeho by ho oblékl, ráno musí být na oddělení a teď je navíc bez
auta…
„Jen ho nechte u nás, až se vrátí manžel, poradíme se, to
zvládneme, žádné strachy, pane primáři, jen už jeďte, dobrou noc,“
vyprovodila ho a šla k Jirkovi, který už spal. Jemně ho vzbudila a
zeptala se: „Máš hlad?“
Když se Zdenda vrátil, našel ve svém pokoji na roztaženém gauči
ovázaného kluka, který se právě ukládal k spánku. Šel do kuchyně a
řekl matce:
„Furt se mě ptáš, čím chci bejt. Tak já ti to povím. Zařídím si
odchytnou stanici zatoulanejch kluků a ty v ní budeš správcová!“
zasmál se, matka po něm hodila utěrkou, kterou zrovna držela v ruce,
ale on ji chytil v letu a řehtal se dál. Najednou zvážněla:
„Podívej, zítra nemáte školu, tak se o něho postarej. Dej mu
nějaké oblečení, to, co měl na sobě, jsem už hodila do pračky, měl
všechno zakrvácené.“
„A proč je vlastně u nás?“ zeptal se Zdenda a vzal si koláč, který
matka odpoledne upekla.
„Zítra ti to řeknu, je pozdě, jde se spát.“
„Mami, řekni mi to hned,“ protestoval, „chci to vědět!“
Pomyslela si, že má pravdu, je to přece jenom cizí kluk u něho v
pokoji, a tak mu řekla vše, co věděla. Když skončila, zeptal se jí:
„Dobře, a co chceš dělat?“
„Myslela jsem, že bychom s tátou zašli za jeho otcem, a uvidíme.
Když s ním nebude řeč, skočím za Friedmanovou, kluka mu vezmou
a pošlou ho do děcáku. Není to bůhvíco, ale pořád bude na tom líp.
Ne?“
„Asi jo,“ netrápil se tím Zdenda.
Vešel do pokoje, nezvaný návštěvník už ležel a koukal.
„Ahoj,“ přišel k němu. „Já jsem Zdenda. Podebatujeme zítra, jo?
Teď jdeme chrápat.“
„Dobrou noc,“ řekl svou první zdvořilost za tento den Banán,
zívl, zavrtal se pod peřinu a okamžitě usnul.
 Když se ráno probudil, Zdenda už v posteli nebyl. Ale z kuchyně
se ozývaly zvuky připomínající řev zraněného medvěda. Zdenda stál
nad sporákem a připravoval cosi jako míchaná vajíčka. A zpíval. No,
zpíval… řval tak, že neslyšel, jak Baňám vstoupil do kuchyně. Když
si ho konečně všiml, spustil:
„Ahoj, táta je v dílně a máma šla něco… nevím co. Byli už za
tvým fotříkem a prej byl tak vožralej, sorry, no, že se s ním nedalo
mluvit. Tak za ním máma skočí odpoledne. Zatím budeš tady –
rozhodla generalita.“
„Kdo?“ lekl se Banán.
„No kdo asi? Naše máma, ne? My se teď najíme, já tě do něčeho
navlíknu a jde se do Tutu. Tam jsou kámoši.“
Tutu byl opuštěný a už značně zdevastovaný železniční strážní
domek, kde měl kdysi své pracoviště děda výhybkář. Staral se o šest
záhonů květin a zeleniny, choval dvě příšerně tlusté kočky a když mu
zatelefonovali, přehodil výhybku.
Teď se tady usadila mládež, která nechtěla být dospělákům příliš
na očích. Byla tu v létě v zimě, a pokud nebyl příliš tuhý mráz,
někteří tu i přespávali.
Sem tedy zavedl Zdenda Banána; bylo to místo, kde mohl v klidu
holdovat své tajné vášni, ovšem doma vždycky řekl, že jde za
holkama, a tak v rodičích úspěšně vytvářel neradostné představy o
své hypersexualitě. Bylo ovšem daleko lepší, když si rodiče o svém
synkovi mysleli, že má v hlavě jen nemravnosti, než kdyby věděli, že
už druhý rok jede v drogách. Jak je Zdenda znal, hnali by ho na
léčení, ale oni tomu vůbec nerozumí, je v pohodě, má to pod
kontrolou.
Neměl. Už dlouho ne. Ale nevěděl o tom.
V Tutu (jméno vzniklo asi jako odezva na signalizaci staré parní
lokomotivy, která, když najížděla do odbočky, vždy intenzivně
troubila) byli jenom dva hubení, sjetí kluci a vyflusnutá holka.
Vypadala, jako kdyby spala, ale byla vzhůru, jenže mnoho toho
nevnímala.
„Ahoj, Zdenále!“ vyštěkl jeden z dvojice, „… a hele, ty jdeš
dvakrát?“ dělal překvapeného a pokračoval v žertování. „No ale to
nejsi ty, co?“ natáhl k Zdendovi a potom i k Jirkovi ruku.
 „Máš?“ zeptal se Zdenda a usadil se vedle Dalajlámy, což byla
přezdívka tohoto starousedlíka, zkráceně se mu říkalo Dalaj. A kývl
na Jirku, aby se posadil: „To je Banán,“ oznámil jen tak
mimochodem a naléhavě zopakoval: „Máš?“
„Mám a dost,“ pochlubil se Dalajláma. „Byl jsem si udělat peníze
a tak jsem nafasoval.“
„A máš i pro něho?“ zeptal se Zdenál.
„Tak hele, pro něho možná, ale pro tebe ne, už mi visíš pět,“
zvážněl Dalaj. „Jseš kámoš, to jo, ale plať! Nebo vrať! Nebo se
ztrať!“
„Já vím,“ řekl prosebně Zdenál, „hele dej jemu, ještě to neměl, a
dej i mně, já to s ním zařídím. Potom ti splatíme dluh a koupíme
flanděru, jo?“
Banán vůbec nechápal, o čem je řeč. A nebavilo ho to. Koukal po
holce, která se zvolna podivně kymácela doleva, doprava, bim-bam,
bim-bam, hleděla mu do očí, ale současně jakoby skrz něj, nevěděl,
co si má o tom myslet, byla celkem hezká, díval se na ni tak upřeně,
že to Dalajovi neuniklo a zahlaholil:
„Co čumíš, brácho, je sjetá jako kolejnice, můžeš ji přefiknout,
ani o tom nebude vědět, to je jasný,“ zasmál se. „Bože, tu snad vojeli
už úplně všichni! I policajti.“ Obrátil se na Zdenála: „A to je jí teprve
třináct. Co ta bude dělat, až jí bude patnáct, to teda nevím!“
„Tak jdem na to, ne?“ Zdenda teď už skoro žadonil. Znělo to jako
kňučení.
Dalajláma po něm loupl očima, zašklebil se, znovu se podíval na
Banána a důvěrně mu sdělil:
„Zdenál je nadrženej, víš, ale ne na šukačku, vo tý ví houby… A
co ty, už jsi šukal, mladej, nebo jsi takovej honiprut jako on?“ zeptal
se, ale o odpověď se nezajímal, bylo to takové žvanění, jen aby
Zdendu držel v napětí.
To ovšem Banánovi nedošlo a tak se chtěl Dalajlámovi pochlubit,
že už jo, bylo to v létě o prázdninách, když byl s klukama na čundru,
a s tou babou to dělali všichni čtyři, šli jeden po druhým, a jemu
řekla, že byl z nich nejlepší. Ale Dalaj už o něj nejevil zájem, a tak
nic neřekl, stejně by to nebyla pravda, povídal by něco, co slyšel od
jednoho kluka, když kouřili vzadu za kinem a hádali se, jestli může
mít chlap dítě, když má jen jednu kouli.
Mezitím Dalaj vytáhl odněkud špinavou lžíci, nasypal na ni bílý
prášek a přilil trochu vody. Zdenda už držel v ruce citron.
(Banán si všiml, že ho sebral doma v kuchyni, ale absolutně
nechápal na co, napadla ho taková pitomost, že třeba půjdou na ryby
a Zdenál ho napíchne na háček… To ale byla fakt ptákovina, přece
řekl, že zažije něco úžasnýho, že zapomene na všechno a bude lítat.
„Budeš se normálně vznášet.“ Ale to byly taky jen kecy, přece by šli
na letiště, nebo na nějakej tobogán a zatím jsou tady.)
Zdenda do té nevábné tekutiny nakapal trochu citronové šťávy,
ten druhý, určitě ještě ne patnáctiletý, který zatím neřekl jediné
slovo, vytáhl ze zohýbaného uhláku, co tu sloužil zřejmě jako
skřínka, svíčku, zapálil ji a postavil na cihlu. Dalajláma nad ní chvíli
držel lžíci a potom prohlásil: „Už je to.“
Banán sebou leknutím trhl, když holka vedle něj zničehonic ožila
a zachroptěla: „Mně dejte taky!“
„Hovno dostaneš, píčo,“ zarazil ji Dalaj, „jedině kdyby zbylo, a
to nehrozí. Tak ukaž kundu a bud hodná!“ přikázal jí, jen aby byl od
ní pokoj, a dál se o ni nestaral.
Ona to ale vzala vážně, stáhla si až pod lýtka džíny a kalhotky,
které možná někdy v minulosti byly růžové, dala od sebe i kolena a
zase tak divně zachroptěla: „Tak dělej, je tu kosa!“
Ale nikdo si jí nevšímal. Banán vytřeštěně zíral na dívčino
pohlaví, cítil mohutné vzrušení, jaké určitě dosud nezažil, a aniž by
zaváhal nebo bral ohled na kluky vedle, rychle si rozepnul od Zdendy
půjčené džíny, stáhl slipy, ale jen tak, aby uvolnil penis, nemotorně
se k holce přiblížil a pokoušel se ho do ní strčit. Po několika
pokusech se mu to podařilo.
Do tekutiny na lžičce dali opatrně nevelký chumáč vaty, kterou
po chvíli do ni zase důkladně vyždímali, a Banán slyšel, jak Zdenda
vrčí:
„Kurva, nemáme gumu, minule se nám přetrhla.“
Namísto gumy použili cár nějaké látky, Zdenda sevřel pěst,
zacvičil jako u doktora a díval se, jak mu injekční stříkačka vniká
skrz kůži do žíly a jak Dalaj pomalu zatlačil píst…
 „Dobrý?“ zeptal se Dalaj.
„Jo, dobrej štof, dělej!“ zasípal. Dalajláma tlačil píst dál a Zdenda
cítil, jak do něj tekutina vniká, jak ho to pomalu povznáší.--–
Za několik vteřin byl mimo realitu.
„Ty vole, dyť von s ní mrdá!“ vyjekl ten malý, ani ne patnáctiletý
kluk, který dosud neřekl slovo, když zahlédl Banánův nahý zadek.
„No a co,“ pronesl rozšafně Dalaj a natahoval do stříkačky další
dávku.
„Vole, je to moje ségra! Ať to nedělá přede mnou, ne vole‘?!“
„Hele, nekecej, dyť s ní šoustáš taky, tak tady nedělej vlny,"
zarazil ho Dalajláma a dodal: „Teď dostaneš ty, potom udělám novou
várku,“ a podal mu kus látky, aby si stáhl paži. V loketní jamce mu
vystouply žíly.
Ten ani ne patnáctiletý zmlknul.
Jenže Banán s holkou už nesouložil. Jen na ní vyčerpaně ležel.
Vnikl do ní, několikrát se v ní pohnul a byl konec.
Ale stalo se to, udělal to! Zaťukal si!
Ve chvíli, kdy se to stalo (a ani nikdy potom) ho nenapadlo, že by
ji mohl oplodnit.
Banána napadlo máloco.
Poté, co Dalaj vyrobil další dávku, aplikoval injekční stříkačkou
heroin i jemu.
Po pár vteřinách se Banán rychle a měkce propadal sám do sebe,
zřetelně cítil, že vše je krásné a laskavé, jako by ho hladilo tisíc
hebkých dívčích dlaní, absolutní pohoda, byl úplně bezstarostný,
šťastný, vyrovnaný a také příjemně unavený a malátný, snad i trochu
ospalý, bylo mu nádherně, nikdy se necítil líp.
Přesto, že později trochu zvracel, své heroinové nanebevzetí
ohodnotil tím nejvyšším slovem uznání: „Labuť!“ Tomu se ani
zážitek s holkou nevyrovnal.
Když se se Zdendou vrátili pozdě odpoledne domů, nebylo ani na
jednom z nich nic vidět. Banán možná vypadal poněkud zdrchaně,
ale to se dalo přičíst včerejším traumatickým zážitkům.
Dostali vynadáno, že jdou pozdě, ohřáté vepřo-knedlo-zelo a
příkaz uklidit před dílnou. Manželka majitele autodílny během jídla
Jirkovi pověděla, že byla znovu za jeho otcem, ale doma ho
nezastihla, nechala mu tedy za dveřmi lístek, že jeho syn musel být
ošetřen v nemocnici a – až bude v pořádku – ozve se sám. A potom
nenápadně sledovala, jak Banán se Zdenálem pracují, a líbilo se jí,
jak přesně a bez řečí Jirka plní Zdenálovy pokyny. Její syn se jednou
stane majitelem servisu a možná bude mít podřízené…
„Zdá se, že je už v pořádku, neměl by už jít domů?“ zeptala se
syna a byla velice zvědavá, co odpoví.
„Ne, mami, ještě ho tu nech, byla s ním sranda, hráli jsme s
klukama fotbal, byl celkem dobrej… Vidělas, jak maká, ne? Aspoň
pomůže. Kdoví, co ho doma čeká.“
Zdenál potřeboval, aby Banán ještě zůstal. Musí přece
Dalajlámovi splatit dluh.
Druhý den je matka vyhnala z postelí už v půl osmé, bylo třeba
pomoct s odvozem železa do sběrny.
„Uděláme to sami, otec s námi jezdit nemusí, má dost svý práce,“
řekl její syn a hnal se ven. Banán za ním.
Zdendovi šlo o to, aby rychle složili ve sběrně pomačkané plechy
z havarovaných aut a další kovový odpad, dostali peníze a
zatelefonovali Šarkymu, jestli můžou přijít. Kdyby s nimi jel táta,
bylo by to v háji, je se šéfíkem sběrny kamarád.
„Našeho tátu odtrhneš od všeho, jen od žvanění s chlapama ne,“
prozradil Banánovi, kterému se líbilo, že se pořád něco děje. Na to
nebyl zvyklý. A myslel na tu holku, jen mu bylo blbé se na ni ptát.
„Zatím všechno klape,“ řekl spokojeně Zdenda, když s
omláceným náklaďáčkem vyjížděl ze sběrny. „Za deset minut jsme u
Šárky ho.“
„To je tvůj kámoš?“ zeptal se Banán.
„Ne, to je jeden cikán, prodává štof, chápeš? Herák. Včera to bylo
bezva, ne?“
„No jasně! Absolutně bombový. Totál labužo,“ začal se rozplývat
Banán.
„Jenže ho musíme Dalajovi vrátit.“
Měkce zastavil, na semaforu svítila červená a Zdenda věděl, že je
nejvyšší čas mu to říct. A tak začal: „Ale nemáme prachy… Nebo ty
máš?“ zeptal se, i když předem znal odpověď.
 „Kde bych je vzal?“ podivil se Banán, co je to za nápad. „Jasně
že žádný nemám,“ zdůraznil.
„Já taky ne. Takže co?“
„Co… já nevím,“ řekl vyjeveně Banán a jen doufal, že to Zdenál
řekne sám.
„Musíme mu dát to, co chce. On nám potom dá štof zadara.
Chápeš?“ Zařadil rychlost a rozjeli se. A v duchu si pomyslel: Tak,
teď se musí zeptat, co ten starej buk od nás chce.
Jako jeho vlastní ozvěna se Banán zeptal:
„No a co od nás chce?“
„Takový pičičárny – abysme se mu ukázali, a tak… Hlína. Potom
tě vykouří, nebo… co ho napadne.“
„Ty vole, von je jako teplej?“ vyděsil se Banán a Zdenál věděl, že
ho musí rychle uklidnit, jinak začne přemýšlet a celé to půjde do
hoven.
„Jen trochu,“ prohodil jakoby otráveně. A tak tak, že se nahlas
nerozesmál. Ty vole, řekl si v duchu, to je hláška – trochu teplejl. To
je jako trochu mrtvej, nebo trochu panna…
„Cože?! To jako mám s teploušem…?“
„Kurva neser mě, já jsem nevěděl, že jsi ještě bosej!“ vyjel na něj
Zdenál a aby dal svým slovům patřičný důraz, prudce dupl na brzdu,
až pneumatiky kvíkly. Rázem zůstali stát.
„Tak to můžem otočit a jet domů,“ řekl podrážděně a díval se
kamsi dopředu.
„Co je to bosej?“ zeptal se opatrně Banán. Za žádných okolností
nechtěl Zdendu naštvat.
„No, žes ještě nebyl s buzíkem… To je neuvěřitelný!“ zakroutil
hlavou. „Před klukama to radši ani neříkej, byl bys za blbce.“
„Hele,“ tiše se zeptal Banán, „a tys už…“
„No jasně, vole, vodkaď bych asi bral prachy na zboží?! Já našim
nekradu!“ prohlásil hrdě.
„Tak já teda…“ řekl tiše Banán, „ale… nepřenese se to nějak i na
mně?“
„Jako že když to s ním párkrát uděláš, stane se z tebe… Copak
jseš dement? Jednou jseš na holky, tak budeš do smrti na holky. A
když jseš na kluky, tak zůstaneš bukáč, a nepomůže ti ani hovno…
Jasný?“
„Jasný,“ vydechl si už zjevně uklidněný Banán, že se z něho
nestane bukáč. Protože jinak – jinak je mu to vlastně jedno. No tak
mu bude nějakej blbec čumět na ptáka. Bóže!
Zřejmě to byl signál – dlouhé-krátké-dlouhé-krátké zazvonění,
které jim otevřelo dveře do bytu. Ocitli se v zapáchajícím paneláku, v
pátém poschodí, které bylo stejně tmavé a nevlídné jako všechna
ostatní. Otevřel jim mohutný, tlustý chlap, který vypadal jako
vysloužilý zápasník, měl krátké, žlutě nabarvené vlasy sčesané
dopředu (asi aby zakryl pokročilou čelní pleš), a nebýt tmavší pleti,
člověk by neřekl, že je to Rom. Ale ať Rom nebo cikán – byl to
dealer, za kterým chodily snad stovky feťáků, aby si od něho koupily
svou cestu do blaženosti.
Pokud to byly mladé a hezké feťačky (ideální věk byl tak dvanáct
až šestnáct let), které si samy neuměly sehnat peníze, měl Šárky,
neboli Šándor Sarkozy značný počet zákazníků, kteří mu velmi
slušně platili za distribuci holek, no a holčiny si také vydělaly, ovšem
musely být hodně poslušné. Což také byly, takže všichni byli
spokojeni.
S kluky to bylo jinak. Na nich měl Šárky svůj zájem. Líbili se
mu, ale jen když jim bylo mezi patnácti a dvaceti; ostatní
přenechával za dobré peníze zájemcům, kteří by se k tak ochotným
chlapečkům bez jeho pomoci vůbec nedostali.
Feťákům, kteří Šarkyho uspokojovali, dával zboží zadarmo.
Neprodělal na tom, měl to dobře spočítané. A nijak mu nevadilo, že
jeho obšťastňovatelé potom získaná psaníčka s heroinem buď sami
prodali dál se ziskem, nebo si „háčko“ nechávali pro sebe.
K těm patřil i Zdenda, který si dvakrát týdně chodil pro štof a
dělal to bud se Šarkym, nebo s některým z jeho klientů. Měl štěstí,
protože nejen oni, ale především sám stotřicetikilový dealer
označoval jeho služby za mimořádné, takže se mu Zdenál ještě stále
nepřejedl, což se stalo doposud každému před ním (ti si pak museli
svou white lady kupovat od Šarkyho za peníze).
Sex s dealerem byl pro Zdendu legrace, moucha, co proletěla
kolem. Řídil se poněkud obskurní zásadou: Na co nemyslím, to
neexistuje. Zřejmě jedině tak mohl docházet za tím veleodpudivým
člověkem a provádět s ním… Ale ať už to bylo cokoliv, v okamžiku,
kdy od něho odcházel a zavíral za sebou dveře, vyhodil vše, co se za
nimi odehrálo, z hlavy.
Obézní dealer je přivítal brebentěním, že je už očekával a že
Zdenda měl pravdu, že:
„… tento nový hoch je ale k sežrání, no pojď sem, chlapečku,
ukaž se, jak ti říkají? Banán? A máš i v kalhotech banán? Ano?
Ukážeš mi ho? Ukážeš mi ten svůj banán?“
Mezitím vešli z chodby do obýváku, který připomínal maringotku
kočovníků, světských lidí, prostě kolotoče, snad tím, že pokoj včetně
stropu byl podivně obložen dřevem: na všechny panelové stěny byly
připevněny široké nažloutlé latě ohoblovaného dřeva, štědře natřené
průsvitným lakem, který – jak byl neodborně nanášen – vytvářel
stékající čůrky zakončené velkými kapkami. Na dřevěných stěnách
visely příšerné ručně vyšívané obrazy s jeleny a bledými děvami na
paloučku, pantáta s panímámou s obrovskými klečícími dětmi, visela
tu i zátiší s ovocem, stejně zlatě zarámována, a také fotografie
jakéhosi hulána v pozoru.
„Vítejte v mém skrovném příbytečku, copak nabídneme hezkým
chlapcům připraveným oddat se neřestem, co?“ zažvatlal Šárky a
podíval se za Zdenálova záda.
Odtud se ozval pevný hlas:
„Já jsem tu taky!“
Oba kluci se jako na povel otočili. Před nimi stál chlapík ve
drahém, temně modrém obleku, bílé košili a tmavé, šedomodře
proužkované kravatě.
Poliš! blesklo Zdendovi hlavou.
Nikdy se s ním nesetkal, ale předcházela ho divná pověst.
Kámoši, kteří s ním byli, nechtěli o něm mluvit.
„Vykašli se na něho, Polišovi se radši vyhni, rozumíš? Je to
zvrácený, odporný prase, on ani normální buk není, neptej se, doteď
z něj bliju!“ řekl jeden kluk.
To bylo všechno, co slyšel. A potom ještě, že je policajt – nějaký
hlavoun nebo snad šéf strážní služby, snad mafiánský boss či
dokonce soudce.
 „Dobrý den,“ projevilo se Zdendovo dobré vychování. Po něm
pozdravil i Banán a dál mlčeli. Čekali, co bude.
(Zdenda později – až bude ve vedlejším pokoji ležet nahý, pevně
svázaný na zemi, pod hlavou a pod částí hrudníku silný igelit a Poliš
si bude odkládat svršky – nepřehlédne, že na všem, co ten děsný
chlap nosí, jsou viněty značkového pánského oblečení.)
„Tak řekněte, chlapci, co chcete pít, nemáte hlad?“ kvíkal Šárky,
„copak vám dáme do pusinky, no co to bude? Hehehe, však vy víte,
ale ještě před tím, copak…?“
„Díky, Šárky, nemáme hlad,“ zmohl se na odpověď Zdenál a
myslel si: Panebože přestaň už žvanit a něco dělej, ať je to za náma,
naval háčko, ty hnusný prase, a jdeme…
Jenže tak rychle to jít nemohlo. Už proto ne, že dealer Sarkozy
měl ukecaný den. Přistoupil k Banánovi, jenž ho zjevně zaujal, chytil
očko zipu na jeho džínech, stáhl ho na doraz dolů a vsunul mu ruku
do poklopce. A zase tak protivně zakňučel:
„Banán má banána!“ Zřejmě se mu ta průpovídka ukrutně líbila a
tak ji zopakoval ještě dvakrát a řehtal se tomu jako blázen. Potom si
vzpomněl na vtip a hned jim ho řekl: „Tak tenhle určitě neznáte. Ale
musíte dávat pozor, jinak ho nepochopíte. Tak. Nejdřív je ruka v
ruce. Dál je ruka kdesi. Pak je cosi v ruce. A nakonec je cosi
kdesi…!“ a začal se smát, až se celý otřásal: „Dobrý, co?“
Poliš si ho vůbec nevšímal, ignoroval ho. Stál podivně vzpřímený
před otevřenými dveřmi do sousedního pokoje, díval se střídavě na
Banána a na Zdendu, a i když se slizký tlusťoch pořád ještě smál,
Poliš energickým gestem kývl na Zdenála:
„Pojď se mnou!“
Ten s rozpačitým úsměvem pohlédl na Banána a vydechl:
„Tak čau, brácho.“
Banán ho sledoval, dokud se za ním a za Polišem nezavřely
dveře.
Na široké posteli přikryté několika pestrými dekami s velkými
ornamenty chtěl potom nahý a nechutný Šárky dělat nahému
Banánoví to, co řekl Zdenál.
Jenže… ono to nešlo.
Dealer se snažil, jak mohl – nic.
 „Tak co je to s tebou? To ses už dnes desetkrát udělal?“ Ale nic
nepomáhalo. Až když si Banán vzpomněl na holku z Tutu, jak měla
džíny a kalhotky stažené pod lýtka, jak dala od sebe kolena a jak jí
potom strkal… přišlo tak mohutné vzrušení, až to Šarkyho zaskočilo:
„Ježíšku, co tak najednou? Ježíšku, to je ale kusanec!“ radoval se,
„jujky, jujky, to je nádhera!“
Když bylo po všem a nasedli do auta, v kapsách psaníčka s
drogou, propadli se do stísněného mlčení. Během jízdy se na sebe ani
jednou nepodívali. Najednou si byli úplně cizí. Jako by to, co
dobrovolně dělali s těmi muži, mezi ně postavilo zeď. Možná to byl
pocit hlubokého studu, provinění, snad ohrožení, že ten druhý ví… U
obou převládal stejný pocit: Teď chci být sám\
Divné to bylo především u Zdenála. Vždyť pokaždé, když byl s
obézním dealerem, se mu pak vrátila bezstarostná nálada. A teď
najednou tohle!
K čemu došlo, když se za ním a za tím divným mužem s
přezdívkou Poliš zavřely dveře? Co se tam dělo, že je jako tělo bez
duše, má prázdný pohled a třesou se mu ruce?
„Tady mi zastav,“ ozval se najednou Banán. A když náklaďáček
rachotivě zastavil, otevřel dveře a aniž by se na Zdendu podíval, řekl:
„Jdu domů. Čau.“
„Čau,“ broukl Zdenál.
Když Banán vyšel do třetího patra – výtah zase nefungoval,
zjistil, že dveře do jejich bytu jsou otevřené a před nimi stojí nějaká
cizí hubená ženská, u nohou kýbl s vodou a saponátem, myje dveře a
pohvizduje si.
Aha, zas nějaká kurva, co si ten vožrala někde narazil, usoudil
Banán.
Když k ní vykročil, ucítila za sebou pohyb, otočila se, postavila
se proti němu a vyštěkla:
„Stát! Kam jdeš?“
„Uhni!“ dral se dovnitř, ale ona se zády opřela o veřeje a rukou
jako spuštěnou závorou na železničním přejezdu mu zahradila cestu.
„Nikam! Tam nemáš co dělat!“ zaštěkala.
Neudělala dobře, že na něho zaútočila. Banána zalila vlna
nekontrolovatelného vzteku, (jistě, nemohla vědět, že kluk má za
sebou hrátky se Šarkym, nepřátelské mlčení Zdenála, že je v napětí,
protože očekával nakládačku od fotra…)
Jako když karatista předvádí, kolik cihel dokáže jediným úderem
přerazit – rozkročil se a bleskurychle ji vší silou sekl hranou dlaně do
napřažené ruky. Měla štěstí, že se dveří jen přidržovala, jinak by ji
určitě měla zlomenou.
Rána ji však zabolela tak ukrutně, až zavyla a sesunula se po
rámu dveří na paty, držela si zraněné předloktí a bolestí se
rozplakala.
Ani na ni nepohlédl.
Vešel dovnitř.
Rychle pochopil, co se stalo: něco vařila v tlakáči, zapomněla na
něj, šla si lehnout, čuměla na telku nebo třeba na chvíli odešla, hrnec
vybouchl a rozmetal svůj obsah po kuchyni, zasáhlo to i část
předsíně, celá podlaha byla mastná, klouzalo to…
Tohle se mámě nikdy nestalo! řekl si a rozzlobil se na tu kurvu
ještě víc.
Když přišel otec, zkoumavě se na Jirku podíval a řekl:
„Pomoz jí s tím!“
Tak to ani náhodou.
Šel do Tutu.
Bylo tam prázdno, jen ta holka seděla v rohu a tupě zírala před
sebe. Ani se na něj nepodívala, asi vůbec nevěděla, kdo to přišel, jen
se zeptala: „Máš?“
Chvíli na ni zíral, byla opravdu hezká, a když se na něj konečně
podívala, řekl:
„Hele, nejdřív mi dáš ty, potom já.“
Rychle ze sebe stáhla džíny a kalhotky, které možná někdy v
minulosti byly růžové, roztáhla nohy, lehla si a divně zachroptěla:
„Tak dělej, je tu kosa!“
Rád by to s ní dělal každý den, jenže vždy za to chtěla fet – a on
tuto potřebu neměl. Jako feťák byl ještě jezule. Dával jí teda, co měl,
ale brzy mu došla i poslední dávka…
Zoufale přemýšlel o jiném řešení, než byl Šárky, ale na nic
nepřišel.
 A tak šel za ním. Byl bouřlivě přivítán, udělal, co se po něm
chtělo, a pospíchal za ní.
Nosil jí jídlo, které čmajznul doma, ale skoro nic nejedla.
Už to takhle táhl třetí týden a neuniklo mu, že je stále hubenější,
že se jí propadají oči, je apatická, jakoby bez života. Nemluvila. I tak
mu ale výměnou za dávky poskytovala to, po čem nyní už nezřízeně
toužil. A pak zase putoval k Šarkymu a od něho rovnou k ní…
Dealer mu přihrál zákazníka, kterému pro sebe říkal Metr. U něho
se musel svléknout donaha, postavit se na štokrle před dlouhé
zrcadlo, a než se začalo něco dít, byl – jak to ten úchyl nazýval –
přeměřován. Pobíhal (také úplně nahý) okolo něj s krejčovským
metrem, měřil mu tu paži, tu obvod kolena, tu délku dlaně nebo šířku
chodidla. Měřil pokaždé něco jiného, cosi si brumlal pod nosem a
podivně sebou šil. To všechno dohromady ho tak rozpumprlíkovalo,
že se vzrušil, a až potom žádal od Banána, aby ho (předem
dohodnutým způsobem) ukojil.
Z nějakého důvodu si ho Metr oblíbil a tak s ním byl dost často.
Jednou se při tom podíval na sebe do zrcadla a všiml si, že hodně
zhubnul: ve tváři, přes hrudník a nejvíc v nohách, a musel se smát:
ztrácela se mu stehna. A vzpomněli si, že Holka (neřekla mu, jak se
jmenuje, i když na ni naléhal) je také hrozně hubená, takže musí oba
víc jíst.
Rovnou od Metra zamířil do sámošky, koupil dvě velké bagety se
salámem a sýrem a šel za ní.
Ale Holka v Tutu nebyla. Jen ta kostkovaná deka po ní zůstala.
A i když ji tam chodil hledat denně i několikrát a určitě déle než
měsíc, neobjevila se. Ale nepotkal ani Dalajlámu, ani toho určitě
ještě ne patnáctiletého kluka. Marně si lámal hlavu, kde by mohla
být, co se s ní a s těma dvěma mohlo stát.
Nic z toho se nedozvěděl.
S fotrem se moc nebavil, jeden druhému se vyhýbali a ta jeho
nová kurva, která jim zničila papiňák (jmenovala se prý Ivona), se u
nich utábořila, jako by tam byla doma, je teda pravda, že mu moc
nešla na oči, chovala se ve stylu já tady vlastně nejsem. Avšak
Banánoví i tak vadilo, že tam je, že se válí v mámině posteli a sedí na
její židli. Takže doma pobýval co nejmíň.
 Z ničeho nic mu došlo, že fet potřebuje stále častěji a že nemůže
přestat. Blbost, říkal si, kdybych fakt chtěl přestat, tak přestanu!
Jenže nikdy nepřestal. Ani to nezkusil.
Chtěl se rychle a měkce propadat do sebe, zřetelně cítit, že
všechno je krásné a laskavé, to hebké a něžné hlazení tisíců dívčích
dlaní, všude klid, absolutní pohoda, být úplně bezstarostný, šťastný,
vyrovnaný i příjemně unavený a malátný, chtěl, aby mu zase bylo tak
nádherně…
Jenže čím dál víc se mu protivilo dělat to s chlapama, a Šárky
stále častěji poslouchal:
„Co je s ním? Už není tak vstřícný, jak býval!“
„Byli jsme domluvení, a on nepřišel, to je už podruhé!“
„On se snad zbláznil, prý to dělat nebude, ale ať mu dám peníze!“
„Šárky, tak to teda prrr! Přišel nadrogovaný, tak ho už ke mně
neposílej, bud tak hodný!“
Stotřicetikilový dealer se žlutými vlasy věděl, oč jde. Už spousta
chlapců se takhle odrovnala, vlastně úplně všichni, které znal. I
Zdendu to čeká, ovšem zatím se drží.
Když pak k němu Banán přišel, sdělil mu:
„Nemám pro tebe nikoho, to je blbý, vid? Ale klofni někoho ve
městě a prodám ti…“
Banán byl z toho vedle. Nikdy ho nenapadlo, že by k něčemu
takovému mohlo dojít. Co teď?
„Jdi na veřejný hajzly, už jsi tam někdy byl?“
Banán zakroutil hlavou.
„Postavíš se, vytáhneš ho… a je to. Tak ahoj.“
Banán se pouze zmohl na: „A nemohl bys mi dát na dluh, já
potřebuju, já ti to…“
Tlusťoch ho ani nenechal dokončit větu – vždyť kolikrát ji už
slyšel!
„Na dluh zboží nedávám. Nikdy a nikomu. Teď jdi!“ řekl a
vyšoupl ho ze dveří.
Co teď?
Jediná možnost – jít za Zdenálem!
 „Zdenál,“ řekla mu jeho matka, manželka majitele autoopravny,
„není doma. Odjel k babičce. Je nemocná. Musí se o ni starat. Kdy se
vrátí? To nevím.“
Když vešla zpátky do domu, řekla synovi:
„Máš pravdu, vypadá hrozně. No, když bere ty drogy… Jsem
ráda, že ses s ním přestal kamarádit! Kdoví, co bys od takového
feťáka mohl chytit!“
Zdenál byl spokojený. Banán si už od něho přestane půjčovat,
zvlášť když nebude mít jak vracet.
Šárky si na něj dost stěžoval a také ho varoval:
„Dej si pozor, ať neskončíš jako on!“
A Zdenál se zasmál:
„Neboj, Šárky, mám to pod kontrolou!“
„To je dobře!“ povzdechl si dealer. Bože, kolikrát už tuhletu větu
slyšel! A úplně nesmyslně šeptem zopakoval: „To je dobře.“
Když na široké posteli přikryté několika pestrými dekami s
velkými ornamenty poskytl Šarkymu vše, co od něj žádal, šel domů a
do myšlenek se mu vedral Banán. Ano, on ho k tomu přivedl, to je
pravda, ale nemůže přece za to, že Banán je slaboch. Má to mít pod
kontrolou jako on! Vlastně ho nikdy neměl rád. Už se s ním nechce
setkat.
Banán byl v koncích. Potřeboval štof, celým tělem cítil, jak
hrozně ho potřebuje, bylo mu zle, všechno, doslova všechno ho krutě
bolelo, sotva se vlekl, musel sehnat dávku, i kdyby měl někoho zabít,
a tak chodil od hajzlu k hajzlu, stál tam u mušle, ukazoval se, ale
valný zájem o něj nebyl, a když, tak za mizerných pár korun, ale i ty
hned profetil. A co dál? No přece zpátky na WC, ze zoufalství se tam
sám nabízel, oslovoval každého, o kom si myslel, že by mohl mít
zájem: „Chceš mě, dám ti lacino, můžeš všechno…“ Ale nikdo ho
nechtěl, dvakrát dostal málem přes hubu, protože omylem oslovil
chlapy s většinovou orientací, neměl prachy, neměl herák, byl na
dně, v koncích, třásl se, potil, zapáchal, takže i pro ty nejméně
náročné kunčafty byl nepřijatelný.
Zkusil se jen tak procházet po centru města, co kdyby ho někdo
oslovil, napadlo ho zajít na záchod do obchodního domu – také nic,
ale podařilo se mu vytáhnout nějakému starci z kapsy pláště
vyčuhující peněženku. Co nejrychleji se vydal za Šarkym, aby si
konečně nakoupil háčko, ale na schodech narazil na kluka a ten se ho
zeptal:
„Jdeš k Šarkymu tankovat?“
Přikývl a kluk pokračoval:
„Mám štyry psága, perfektní štof. Fakt síla. Silnej. Dám je o dvě
lacinějc. Bereš?“
Vzal, jasně.
A potom seděl v rohu Tutu na kostkované dece, na které sedávala
Holka, připravil si roztok, natáhl ho do stříkačky a snažil se najít
nějakou nerozpíchanou žílu, do níž by dostal jehlu. Chvíli to trvalo.
Nakonec ji našel a vstříkl do ní obsah válce. Vzápětí ho napadlo,
jestli to tentokrát s tou dávkou nepřehnal. Lehl si, schoulil se a
důkladně se přikryl.
Konečně mu začalo být dobře.
Zdálo se mu, že usíná.
Otevřel oči a uviděl sklánět se nad sebou svého otce. Nebyl opilý
a ani agresivní, naopak. Usmíval se na něj, jako když mu bylo pět, a
zpíval v obýváku u vánočního stromečku Skákal pes přes oves, přes
zelenou louku, vedle něj stála máma a napovídala mu šel za ním
myslivec, péro… A taky tady byl brácha v uniformě, na vojně spadl
pod tank, právě přijel na dovolenou a přivezl mu odznáčky, a kousek
dál stála ségra, ta se o něho starala, když máma od nich odešla, ale
jen krátce, protože se utopila, bulharské moře ji odneslo a už ji
nenašli, ale teď je tady i ona, táta se usmívá a říká mu jsem na tebe
hrdej a jsem na tebe pyšnej a ztrácí se ve světle, je to moc krásné a
silné světlo, hřeje ho a kolébá, nyní je malý, maličký a zavírá oči.
Ležel v Tutu na kostkované dece stočený do klubíčka, když ho
objevil důchodce s malým psíkem, který vytrvale štěkal.

9.

Petr pro Viktora

 Taková povaha je k něčemu dobrá, ale ne vždy. Navíc bůhví po
kom ji zdědil: když se Petr pro něco rozhodne, jde za tím a nebere
ohled, jestli to, co si stanovil za cíl, stojí za námahu a čas, které do
toho investuje.
Ale jednou si řekl – a hotovo! Jde se na věc kočárem bílým podél
černých skal.
Rozhodnutí sledovat Viktora padlo ve chvíli, kdy si řekl:
No počkej, na tebe si posvítím! a potom se sám tomu slovnímu
spojení musel smát: Proč bych si měl na něj svítit? Stačí, že si ho
očichám!
Bachram ještě stále nebyl a Petr začínal mít strach, že se hned tak
nevrátí. Neznal jeho adresu v Sýrii – vlastně neznal ani jeho
příjmení, takže mu nemohl napsat, a Bachram neznal jeho adresu v
Československu. Petra sice napadlo, že by mu snad Bachroš mohl
napsat do školy, ale stejně by to asi nedošlo. Denisa byla dosud v
nemocnici, byl ji dvakrát navštívit, ale bylo to hrozné – byla bílá,
pohublá, vypadávaly jí vlasy a brečela, že má rakovinu a ví, že umře.
Nevěděl, jak ji utěšit, seděl tam jako blbec a byl za trapáka, její
rodiče na něj koukali a on nevěděl, co si s ní má před nimi povídat,
prostě to bylo trapné, trapné…
Takže měl čas a ten věnoval šmírování Viktora.
Líbil se mu čím dál víc. Sledoval ho na tenise, když nakupoval,
na diskotéce, už věděl, kde bydlí, že žije sám, ale občas si přivede
domů kluka, často je se svým kámošem – trochu oplácaným
dýdžejem, který perfektně zpívá. Slyšel, jak se tři holky bavily:
„… když oba byli mladší, měli spolu nějaké techtlemechtle, ale to
je určitě blbost, to jsou teda blbý pomluvy! Je ke klukům takovej
kamarádskej, jasně, a doplácí na to. Je nádhernej, ale trochu starej,
nemyslíš? Náhodou, mě se líbí…“
Petr ví své.
Co však zatím neví, co Viktor s těma klukama vlastně provádí,
když je vezme do kanceláře nebo domů, ale chtěl by, fakt děsně by
chtěl, aby ho k sobě pozval taky, často si tu situaci představuje, ale v
jeho představách se neděje nic víc než to, co dělali s Bachrošem, na
něho myslí také často, jak spolu provedli nutukání.
 Viktor o Petrově existenci nevěděl. A samozřejmě netušil, že je
sledován.
Josef, jeho starší brácha sice dostal hlášku, že se u něj v poslední
době objevuje nějakej malej blonďatej smrad, ale mávl nad tím
rukou – nezájem.
Takto to bylo mezi těmito bráchy vždycky: mladší si hrál a starší
na něho dával pozor. A protože zatknutím a následným tvrdým
vytěžováním těch dvou mygrifičů, co Josefa navštívili v kanceláři,
zjistili jméno, příjmení a adresu šéfa výpalníků, stejně tak značky
obou jeho aut, rodinné a majetkové poměry a jeho kontakty na
bezpečnostní složky a politiky (víceméně všech, kteří se pohybovali
v jeho skupině), bylo Josefovi jasné, co je třeba zařídit.
Ani ne za měsíc přinesly noviny informaci ČTK (Československé
tiskové kanceláře) s víceméně podobným titulkem:
Válka mezi gangy?
Dva mrtví, třetí ve vážném stavu…
Podivné na tom bylo, že i když policajti tvrdili, že po pachatelích
intenzivně pátrají, jako by bylo už dopředu jasné, že nevypátrají
vůbec nic.
A také nikdy nic nevypátrali.
Do jistých pater nemají a nikdy nebudou mít přístup.
Viktor o tom všem neměl ani páru.
Denně hrál tenis, popíjel s přáteli drinky, jezdil jako blázen svým
nízkým naleštěným fárem značky Opel Calibra Turbo a vodil si do
kanceláře ty nejhezčí mládence, kteří navštívili jeho a bráchův
Discocosmos.
Nic mu nechybělo.
Petr byl jiného názoru. Byl přesvědčen, že mu chybí právě on.
Uplyne ještě nějaký čas, než jedno pozdní nedělní ráno přeleze ze
své poloviny postele na Viktorovu, vklouzne pod jeho přikrývku,
opatrně se vyhrabe na polospícího muže, zadívá se mu zblízka do
tváře, a když otevře oči, řekne mu tiše:
„Ty si jako můj táta, musíš se o mě starat,“ a lehne si mu křížem
na hruď a stočí se do klubíčka jako pes: hlava u kolen, paty u zadku,
ruce u kotníků. Jako by si říkal, aby ho Viktor vzal do náruče, a on to
skutečně udělá, drží ho na prsou jako obrovské mimino a houpe zleva
doprava a zprava doleva, fouká mu za krk a na uši a šeptá:
„Ty si takovej můj blázínek, viď,“ a s narážkou na to, že si na něj
Petr vylezl: „Takovej malej lezoun lezounskej.“
Ale to všechno se teprve stane.
Zatím Viktora poctivě šmíroval a přitom objevil, na co by ho
mohl chytit. Neuniklo mu, že Viktor se ohlíží za každým psem, i
obyčejným vořechem, a zastaví se s každým jen trochu přátelským
pejskařem, sedá si na bobek a hladí jejich miláčky…
A na tom postavil svůj plán.
Vypadalo to, že nejméně týden bude krásné letní počasí, což
signalizovalo, že Viktor bude každý den dopoledne na kurtu. Od
dvanácti do jedné je pauza, to Viktor chodí něco sníst domů, nebo
do své oblíbené hospůdky U zpívající krysy. Po obědě je to už
nejisté, to by nemuselo vyjít, pokaždé má jiný program.
Takže teď musel ještě ulovit dědu Hanáčka z osmačtyřicítky,
vymyslet si pro něj nějakou povídačku a půjčit si jezevčici Maryšku,
kterou mu dal syn na hlídání, protože letěl s rodinou k moři do
Španělska, jak Petrovi referovala matka Vieročka, nadšená, že jí syn
konečně naslouchá.
S dědou Hanáckém mu to vyšlo jedna radost.
„Jen si ji půjč, ona ta tvoje slečna bude ráda, jít s takovým
fešákem a ještě takovou krásnou psí slečnou, Maryška je čistokrevný
jezevčík, víš, má papíry, ale prosím tě, Petříku, nechoď blízko ke
kraji chodníku, aby ji náhodou nezachytilo auto, víš jací jsou řidiči
bezohlední.“
„Nebojte se, pane Hanáček, u nich mají moc rádi psy, teď jim ale
jeden umřel, knírač to byl, bylo mu čtrnáct a…“
„To je smutné,“ vyjádřil politování děda Hanáček a do očí mu
vstoupily slzy.
„No právě, myslel jsem, že ji Maryška trochu potěší…“
„A to jo, Petříku, to jo, tak si ji vezmi, skočím ti pro ni, ale
náhubek ti nedám, víš, ona to nemá ráda, a prosím tě, nepouštěj ji z
vodítka…“
Padlo ještě mnoho slov a Petr si s potěšením uvědomil, jak bylo
dobře, že si řeč s Hanáčkem promyslel a připravil.
 Působil jsi opravdu věrohodně, volelemoune! pochválil se a s
čubičkou hladkosrstého jezevčíka na vodítku zamířil rovnou k
tenisovým kurtům.
Štěně se po něm zpočátku nedůvěřivě ohlíželo, ale když je párkrát
pohladil, usilovně ťapalo, občas něco horlivě očichávalo, ale bylo
poslušné, jako kdyby mu patřilo.
Bylo krátce po jedenácté, když Petr dorazil ke kurtům, a už z
dálky si hledal místo, odkud by mohl vše nepozorovaně sledovat.
Viktor hrál čtyřhru ve dvojici se světlovlasým štíhlákem, který se
nápadně podobal jednomu českému herci (Petr si ne a ne
vzpomenout na jeho jméno), proti naprosto nesourodému páru: hráč
na forhendu byl absolutní tyčka – neskutečně hubený a hrozně
vysoký, jeho spoluhráč byl naopak tlustý prdelatý mrňous s bambulí
místo nosu.
(Takovej bambulkatej Fujtajblík je to, pochválil se za přesnou
charakteristiku Petr a dál nenápadně sledoval zápas.)
Přestože se opravdu snažili, těm dvěma nesourodým to moc nešlo
a tak si neustále nadávali, práskali raketami o zem a jednu chvíli se
pan Tyčka tak rozčílil, že chtěl plivnout tomu malému na hlavu, ale
slina mu stekla na bradu.
Viktor a štíhlák se řehtali tak, až brečeli a museli si jít sednout na
lavičku, protože se drželi za břicha a nemohli se ani pohnout.
To se Petrovi, který se samozřejmě také smál, líbilo, ale hlavně se
mu líbil rozesmátý Viktor. Mohl na něm oči nechat.
Zápas spěl ke konci a Petr s Maryškou se vytratili. Šli na místo,
kde se podle pečlivě vypracovaného plánu měli setkat s Viktorem:
před dům, kde bydlel. (Petr si byl jistý, že Viktor zamíří po tenisu
domů; U zpívající krysy měli vždy v pondělí, což je dnes, zavřeno.)
Postavil se s jezevčíkem tak, aby je Viktor prostě nemohl
přehlédnout. Černý nablýskaný Opel Calibra Turbo se přiřítil na
malé parkoviště, vyskočil z něj ramenatý, opálený Viktor a Petr cítil,
jak mu pod jeho nejlepším tričkem (dárek od Bachroše, k němuž si
vzal perfektní kraťasy odhalující jeho dlouhé svalnaté nohy), buší
srdce.
 Petr se tvářil, že Viktora nevidí. Přesto ale registroval, že Viktor
zahlédl Maryšku, jak se blaženě převaluje na zádech a legračně si
olizuje tlapky, a už byl u ní.
„Jéje, ta je krásná! Jak se jmenuje? Můžu si ji pohladit?“ A aniž
počkal na odpověď, začal si s malou jezevčicí hrát.
Určitě to se psy uměl: štěně z něj bylo za chvíli úplně bez sebe,
kutálelo se před ním, pokoušelo se mu olízat ruce i obličej, štěkalo na
něj a on štěkal na ně, což tu malou tak překvapilo, až si kecla na
zadek a koukala.
Všechno zatím probíhalo tak, jak si to Petr naplánoval. Přišel čas,
aby řekl:
„Myslím, že má žízeň, nevíte prosím, kde bych pro ni tady…“
„No jasně, pojď, dáme jí napít!“ skočil mu do řeči Viktor a ještě
pořád se na Petra ani na okamžik nepodíval. Věnoval se jezevčici.
Až ve výtahu na něj pohlédl a řekl:
„Neviděli jsme se už?“
„To asi ano,“ zasmál se Petr, šťastný z jeho přítomnosti.
I když Petr držel Maryšku v náruči, pořád natahovala zapatlané
tlapky k Viktorovi, na jeho zelenobílou proužkovanou košili a
usilovně si o ni otírala i zaprášený čumák.
Ale Viktorovi to nevadilo. Hladil ji, jemně škrábal za ušima,
povídal jí jakési nesmysly… Měl oči jen pro ni.
S tím Petr nepočítal.
Tolik času věnoval svému zevnějšku, dvakrát si důkladně vyčistil
zuby – pokaždé jinou pastou (za tím účelem dokonce použil i
sestřinu speciální francouzskou bělicí, kterou si úzkostlivě šetřila –
on tedy ne), vymačkal si všechny pupínky, které se mu objevily nebo
mohly objevit na obličeji (naštěstí jich bylo málo), alespoň hodinu si
hrál s účesem, než s ním byl jakž takž spokojený… a teď tohle!
Vyrazil do útoku:
„Máte pocit, že já jsem vás už viděl?“ zeptal se provokativně.
A zabralo to. Viktor zvedl oči od psa, podíval se mu do tváře a
zeptal se trochu zmateně:
„Prosím? No, nevím jak to myslíš… Kde jako…“
Petr ho nenechal domluvit. V šachové hře je důležité, aby útočící
hráč neztratil tempo. To sice Petr nevěděl, ale instinktivně
pokračoval v útoku: „Jmenujete se Viktor, patří vám Diskokosmos,
hodně dobře hrajete tenis a říkají o vás, že jste fajn chlap.“
Viktor zkoprněl. Přestal hladit štěně a jen se zaraženě díval na
toho nevysokého a mimořádně hezkého blondýna s velkýma
modrýma očima a dlouhými tmavými řasami. Potom pohledem přejel
jeho souměrnou postavu, a protože nevěděl, jak má reagovat, zeptal
se nejisté:
„A ty jsi kdo?“
„Nevystoupíme?“ odpověděl Petr otázkou, protože už chvíli stáli
ve výtahu jako v nějaké čekárně.
„Jasně, samozřejmě, půjdu napřed,“ zasmál se sám sobě Viktor,
otevřel výtahové dveře a zamířil ke svému bytu. Cestou se ještě
nevěřícně ohlédl. To je teda kus! řekl si a hned ho napadlo, že by se
mohl pokusit…
Petrovi dosud všechno vycházelo podle plánu. Dostal se do
Viktorova bytu… ale dál musel postupovat podle situace. Nic
konkrétního připraveno neměl. Navíc znejistěl, pociťoval cosi jako
úzkost.
Viktorovi se v domácím prostředí rychle vrátilo sebevědomí. Dal
štěněti napít, dozvěděl se, že se jmenuje Maryška, a ten megarajcovní
superfešák slyší na jméno Petr. (V duchu ocenil, že je evidentně
hodný, protože – jak ze sličného hocha vytáhl – vzal jezevčici na
procházku, aby pomohl nějakému dědovi z jejich baráku, který má
něco s nohou.)
Zeptal se Petra:
„Koukám, že je půl jedné, víš co, něco zblájzneme, ne? Umíš
vařit?“
Petr pokrčil nosem:
„To ne…“
Zdálo se mu, že Viktor se ho zeptal jen tak, aby řeč nestála, a v
zápětí mu připadlo směšné, že by tady teď začal rachotit s hrnci.
„Vy umíte vařit?“ zeptal se provokativně.
„Moc ne,“ zašklebil se rádoby smutně Viktor. A potom pronesl
jako herec na jevišti: „Proboha, co s tím budeme dělat?“ Zasmál se a
zeptal se: „Nevykašlem se na vykání?“ a podal Petrovi ruku. Ten ji
pevně stiskl tak, jak ho to naučil Bachram ([Když někomu podáváš
svou ruku, musí to být stisk chlapa, ten druhý musí cítit, koho má
před sebou!) a podíval se mu přímo do očí (i to měl od Bachrama):
„Já jsem Petr.“
„Tak jo, fajn!“ Viktor mu pustil ruku a otočil se k ledničce.
„No, něco snad spolu splácáme, ne?“ vesele se na Petra zazubil.
Jenže v ledničce nenašel nic, na co by měl zrovna chuť.
„Máš rád lasagne?“ zeptal se, ale nepočkal na odpověď, „Italové
je dělají s kuřecím masem a žampiony. Je to hotové jídlo, jen ho
ohřeju v mikrovlnce, přidám žampiony z konzervy a ještě nějaké
ingredience, které ovšem nakladu tence, mezitím můžeš vít věnce,
nebo jezdit na panence…“
Petr ho neposlouchal. Přesto zdvořile počkal, až Viktor dobásní
své veselé kravinky a potom se zeptal:
„Můžu si někde umýt ruce?“
„Jasně, tamhle,“ ukázal rukou Viktor a soustředil se na přípravu
oběda.
Petr už věděl, co udělá. Viděl to v nějakém filmu a bylo to to
jediné, co si z něho zapamatoval.
Tam to zabralo, musí to zabrat i tady, přesvědčoval se v duchu, ve
filmu to provedla blonďatá krasavice, ale co, i já jsem blonďák – a
neodbarvený!
Viktor se mu neuvěřitelně líbil, úžasně ho přitahoval, nejraději by
se k němu přitiskl, objal ho… Viktor by ho potom asi vzal do
náruče… Chtěl být s ním, tady, v tomto bytě, ať už ho čeká cokoliv,
ať je to třeba jen na chvilku, ale hlavně ať se to stane!
Uvědomil si – a paradoxně z toho posmutněl – že se zamiloval.
Vstoupil do koupelny a tam na koberečku před umyvadlem spala
do klubíčka svinutá jezevčice Maryška. Když se k ní Petr přiblížil,
zvedla hlavu, ale větší aktivitu neprojevila; a hned zas pokračovala
ve spánku.
Petr si k ní dřepnul, hladil ji a najednou cítil, že mu po tvářích
tečou slzy. Bylo mu, jako by se s někým nebo s něčím loučil. Potom
se postavil, podíval se na sebe do zrcadla, otřel si oči a svému odrazu
řekl:
„Tak jdem na to!“
 Viktor vložil talíř s jídlem do mikrovlnky, přikryl ho druhým
talířem, přečetl si na obalu, na kolik minut má troubu nastavit, ale
cosi ho přimělo podívat se ke dveřím kuchyně.
A úžasem vyvalil oči.
Ve dveřích, jednu nohu pokrčenou, ruce založené na hrudi, stál
úplně nahý Petr. Díval se na něho a jemně se usmíval.
Der kleine David mit dem grossen Schwanz! proletělo mu
bůhvíproč německy myslí a pak ještě: Panebože, je krásný jak bůh!
Vykročil k němu.
Tři hodiny uplynuly jako jediný krátký okamžik. Potom si hleděli
do očí, jen se hladili po tvářích a ani jeden nebyl schopen cokoli říct.
Vděčnost, oddanost, vzájemnost, naplnění, štěstí, poznání, celou tu
neuvěřitelnou škálu pocitů, kterou oba hluboce a vděčně prožívali,
bylo možné vyjádřit snad skutečně pouze dotykem, polibkem,
pohledem… Protože v okamžicích, kdy se city vzedmou k nebesům a
svět se změní v oblázek na dlani, jsou všechna slova nepoužitelná.
Kdyby do pokoje nepřicupitala ospalá Maryška a neskočila k nim
do postele, byli by tam jistě leželi ještě dlouhé minuty.
Na tomto podivném světě je to ale zařízeno tak, že vše jednou
skončí. Možná mají pravdu ti, kdo tvrdí, že dobro konce je v začátku
toho, co přichází – ale v tomto případě to jistě neplatilo.
Celou cestu domů Petr běžel, jezevčice Maryška radostně cupitala
vedle něj, zřejmě nabyla dojmu, že tento úprk je nějaká nová hra, a
tak usilovně kmitala krátkýma křivýma nožičkama, aby Petrovi
stačila. Ten si teď vyčítal, že děda Hanáček už musí
být nesvůj, jistě má o štěně strach, chodí po bytě a možná i
vyhlíží ze dveří.
Ale když pak u Hanáčka zvonil a klepal, nikdo neotvíral. Zevnitř
nebylo nic slyšet. A tak šel ustaraný domů a jen co otevřel dveře,
matka Vieročka překotně spustila svůj přehled zpráv:
„To je dobře, že jsi tady, tak si představ, co se stalo, dědu
Hanáčka odvezla sanitka, dostal srdeční záchvat nebo co, bylo to
hrozný, možná umře, prý vypadal docela jako mrtvý, já ho neviděla,
ale ta nová z přízemí říkala, že když ho nesli do sanitky, byl prý
úplně bílý… kam zase jdeš a co bude s tím psem…?!“
 Podíval se na ni a ona se ho skoro lekla. Byl to jiný podhled, než
jaký dosud znala, i když se čertil, nebo dokonce na ni křičel. Teď
naopak.
Tiše, ale jakoby cize, úplně chladně řekl:
„Než se vrátím, zůstane Maryška tady. Jdu do nemocnice.“
A než matka Vieročka stačila něco namítnout nebo vznést dotaz,
byl pryč.
Na centrálním příjmu chvíli zmatkovali, ale potom mu přece jen
sdělili, kde a na kterém pokoji děda leží, i když se pokusili ho odbýt:
„… a ty jsi kdo?… teď na tebe nemáme čas!… jak jsem řekla,
přijď si ráno!“
Nevěděl, kde se to v něm vzalo, ale zdravotní sestře, která při
troše snahy mohla být jeho matkou a podle toho se s ním i bavila,
mrazivě chladně řekl:
„Přeji si, abyste mi ihned přestala tykat, nebo si na vás budu
stěžovat. A zavolejte mi lékaře, když sama nejste schopná nic
zjistit!“
V čekárně centrálního příjmu nastalo ticho.
Za chvíli měl informace, které chtěl mít. Přímo od lékaře:
Šlo jen o chvilkovou srdeční slabost, k níž pravděpodobně došlo v
důsledku nedodržování pitného režimu, pacient zůstává přes noc zde,
a pokud se zítra ukáže, že je v pořádku, můžete si pro něj mezi půl
jednou a jednou přijít.
Poděkoval, šel domů a Maryška byla celá bez sebe, že může spát
u něj v posteli. Strčila si čumák do jeho podpaží a malinko chrápala.
Pro Petra i pro Viktora se toho najednou mnoho (možná až příliš
mnoho a příliš najednou) zásadně změnilo: Petr začal bydlet s
Viktorem v jeho dvoupokojovém bytě a chtěl s ním být pořád –
chodit s ním na tenis, za jeho (negayskými) kámoši, navštěvovat jeho
exmanželku a šestiletou dcerku, která půjde příští rok do školy, být s
ním v kanceláři, když měl službu v Discocosmosu… prostě od rána
do večera.
Na jednu stranu Petr nemohl jinak – na druhou stranu ze samé
lásky kopal jejich vztahu už teď pěkně hluboký hrob. Nebyl tak
zkušený anebo chytrý, aby mu došlo, že dospělý chlap, který byl i
bez vztahu spokojený s tím jak – sám! – žil, nebude akceptovat
úplnou ztrátu soukromí, neustálou přítomnost člověka, byť
milovaného, který mu do všeho mluví, nebo se alespoň na vše
vyptává, a může mu být nepříjemné vodit ho mezi ty, kteří jsou mu
nejen věkem, ale i vzděláním a postavením značně vzdáleni.
Ale k důsledkům toho všeho teprve dojde. Zatím oba, protože
byli značně pudoví a tedy sexuálně náruživí, využívali každou
možnost nacházet skrz toho druhého ukojení, ve svých intimních
hrách se rychle poznávali, sehrávali se a zdokonalovali, i proto byli
jeden z druhého nekonečně blaženi, znovu a znovu se k sobě vraceli,
aby prožívali všechny ty slastné vrcholy a pomalé, jakoby hebké
odeznívání pádů.
Po této stránce byli doslova ideální pár.
Jenže – kvůli vztahu s Petrem nemohl Viktor provádět to, co mu
bylo dáno: nemohl lovit.
Ano, mohl jezdit do svého revíru a střílet tam srnčí, a také to
dělal. (Jen jednou jedinkrát vzal Petra s sebou a bylo to zároveň
naposled, protože mu Petr po celou dobu hučel před ostatními
myslivci do hlavy, ať toho vraždění zvířat nechá, že je to hnusné,
barbarské.)
Ale byl v něm i jiný lovec. Lovec lidí. Byl posedlý sváděním
heterosexuálně orientovaných osmnáctiletých mladíků, kteří nikdy
před tím, a většinou ani nikdy potom, neměli sex s mužem, posedlý
lámáním jejich zábran, jejich odporu.
Nejraději to dělal s těmi, kteří předtím, než vstoupili do jeho
kanceláře (a někteří tam nebyli pouze jednou), měli plnou pusu řečí
typu:
Jak já ty odporný bukvice nesnáším! Teplý bych nastrkal do
plynu! Radši bych šukal s hroznýšem, než bych se nechal vomakávat
vod buzíka…
Ovšem pro Viktora absolutním vrcholem bylo, když takový
hezký trouba (jak souhrnně tyhle mladé označoval) přišel k němu na
diskotéku i se svou holkou a ta potom musela čekat, než si to Viktor
na klukovi udělá.
S Petrem však bojovat nemusel, nemusel ho přemlouvat, lichotit
mu. Naopak. Petr mu šel ve všem naproti. Jenže… tím se pomalu ale
jistě stával pro Viktora nezajímavým.
 Určitě to bylo tím, že Viktor nejenže patřil spíše k emocionálně
plochým jedincům, navíc byl i značně sobecký. Měl dost zkušeností
na to, aby věděl, že zamilovat se je snadné, ale mít někoho
opravdově a bez výhrad rád je těžké a značně vyčerpávající. A proto
snad ani netušil, že člověk musí mnoho dát a mnohého se vzdát,
pokud chce, aby ten druhý byl s ním šťastný.
A i kdyby to nakrásně věděl, Viktor rozhodně nechtěl lovce,
manipulátora a hráče v sobě potlačit – jeho život by ztratil smysl.
Chtěl mít jedno i druhé. Ale to nešlo.
Viktor s tím neměl problém: lovec v něm měl před láskou
přednost.
A tak si jednou večer sedl proti Petrovi, oběma nalil sklenku
veltlínu (znalec by ho hodnotil jako mandlový s tóny pepře, s jistou
dávkou zemitosti a ušlechtilé harmonie ve vůni i chuti, jenže Petrovi
brzy trpce zhořkl) a řekl mu pravdu: Tak jak spolu skoro tři čtvrtě
roku žijí, už žít nedokáže, až dosud mu byl věrný, ale prostě
potřebuje… Vysvětlil mu to vlídně několikrát, ale Petr to stejně
nepochopil.
Nechápal vůbec nic.

10.

Boro s otazníkem

Boro pomalu upíjel chlazený džus, nebyl sám, proti němu seděl
nasupený Láďa, vedle něj Groffy a oba se tvářili, jako kdyby jim
spadly hračky do kanálu. Bylo už dlouho ticho, začínal se nudit,
nevěděl, proč jsou naštvaní, proč spolu nemluví, nač se čeká, ani
proč mu vzkázali, aby přišel.
Hlavou mu začaly procházet obrazy jako na molu módní
přehlídky, hlavně vzpomínky, některé jako by si s ním hrály, že se to,
co bylo, děje teď, slyšel se, co říká a co říkají jiní, napadlo mu, že
tady čeká na zákazníka a že to s ním bude muset dělat v tomhle
pokoji, který Groffy nazval Výdělečný, takže pokud je to tak, v
pohodě, nesejde na tom, dal už aspoň dvaceti, o jednoho víc nebo
míň, ozve se zvonek, objeví se nějakej chlap…
 Říkal si: Je to pořád dokola! Člověk přijde k Láďovi, buď dostane
lístek se jménem a adresou, nebo místo s popisem, jak bude ten chlap
oblečený, nebo někde čeká, až u něj zastaví auto a nějaký cizí chlap
mu řekne „nastup si“, a hned jak si sedne, mu zajede rukou mezi
stehna, jako by se chtěl přesvědčit, jestli si ho nenechal doma ve
skříni… „Tovasryšči, vy dalžny nosiť treňirky, eto kakijenibuď
osagavači íubljat,“ blábolil Groffy, a smál se své příšerné ruštině,
kterou se podvědomě mstil svému téměř vždy jen rusky mluvícímu
otci. Pobavil ho vždycky i Dvojka, jak zdlouhavě objasňoval, proč se
s kunčaftem musí napřed něco sníst a popít, neboť je to špicově
zdravé na pleť a na růst penisu – „… což se mě, pánové, jak dobře
víte, už netýká,“ vytahoval se Dvojka, „a když je kunčaft lakomec,
nedostane nic, nazdar, rukulíbám, teda já do postele nejdu, pokud
nedostanu jíst a pít, klidně mu řeknu, že mám hlad, že jsem kvůli
němu nešel po škole na oběd, a tohle vždycky zabere,“ šklebil se
Dvojka a bubnoval si otevřenými dlaněmi na břicho jako na djembe.
A tak to Boro dělá stejně: nejdřív k jídlu – potom k dílu, po
pohoštění už jen koupelna a jde se do postele, ti chytřejší mu pouštějí
vždy heteroporno, aby se mu hned postavil, čím dřív, tím rychleji to
skončí, přepočítá peníze a frčí taxíkem nakoupit (do potravin a někdy
i k řezníkovi a do drogerie) a potom už pěšky domů, aby mamina
nezjistila, že má peníze, protože by je okamžitě… no ano. Je dobře,
že ví, co ho u kunčafta čeká, co se od něho bude chtít, není nic
horšího, když chlápkovi prdne v koulích a začne vymýšlet: Nedáš mi
pusinku, lásko, mojinko, lududáčku, proč mi nedáš pusinku,
kocourku, jen takovou malilinkatou…]
Tak tohle je Fakt nejhorší, říká si v duchu a kroutí hlavou,
protože jen co tohle uslyší, hned mu klesne, nemůže za to, že je mu
to odporné, když se tenkrát od toho blivajznického debila vrátil, řekl,
co od něj ten pičus chtěl, a nějakej starší kluk, který seděl s cigaretou
v otevřeném okně, se na Láďu obrátil a zaútočil: „Tos mu neřek, že
tohle neděláme?“ a Láďa na to zareagoval vztekle: „Kurva, říkal
jsem mu, že kluci se nelíbaj, blbec jeden!“
Tenkrát byl Láďa hodně naštvaný, a vidět ho takhle je fakt něco –
ječí jako potrefená ženská, a to je maximálně nechutný.
 Líbání nedělá žádný z kluků, ani ti, co jsou gayové. Jednou, není
to tak dávno, byli tady s Groffym sami, Láďa bůhvíkde, a najednou
mu Groffy řekl:
„Tak hele, známe se už nějakej tejden a tys mě ještě neprotáhl.
Máš čím, máš kde a já mám chuť, tak jdem na to, ale nemysli si, že
mě budeš olizovat!“ To nejspíš narážel na jeho zážitek se slizounem.
Moc se mu nechtělo, ale Groffy trval na svém a Boro si přitom
představoval, že ho má v jedný tmavý, úžasný kočce s nádhernýma
malýma kozičkama a velkým zadkem, co to tak náruživě dělala se
dvěma černochy v nějakým pornu; když na to myslel, tak mu to teda
šlo, a jak! Vzrušený Groffy ho najednou pevně objal a vzdychal a
líbal ho, ano, Groffy ho líbal, teda ne na pusu, někam na krk, ale
jemu to nevadilo, bylo to jako od tý krásný holky s velkým zadkem,
měl zavřený oči a fantasticky si to užíval. A když byl pod sprchou,
vzpomněl si na Jarunu, kterou neviděl už čtvrt roku, zajel by za ní,
ale neví, kde to vlastně je, a myslel i na nemocnou maminu a na
Ondřeje, že je pořád ještě zavřený a nic se o něm neví.
Zazvonil zvonek u dveří a současně i telefon, Láďa šel
telefonovat a Groffy otevřít, slyšel ho, jak se rozčiluje:
„No neblbni, čekáme na tebe jak kurvy na požehnání, kde jsi,
Dvojko, neser mě, tohle fakt nemám rád!“ Vtipné bylo, že on sám
byl s dochvilností značně na štíru, ale protože byl zřejmě pořádně
vytočený z téměř hodinového čekání, pokračoval: „Zase jsi sháněl
chlapy na nádraží, co? To ti nestačí, co máš od nás? Čeho máš málo,
ty děvko, prachů nebo ocasů?“
Zjevně dobře naladěný Dvojka si sedl vedle Bora, na pozdrav si
přiťukli sevřenými pěstmi, navíc na něj spiklenecky mrknul. Teprve
pak Groffymu odpověděl: „Obojího!“ a Boro se musel smát.
Měl Dvojku rád, s jeho trochu cikánskýma očima a s
červenočerným šátkem na hlavě. Když se nějakému klientovi
zachtělo mít v posteli dva kluky, což nebylo nic výjimečného, chodil
nejraději s Dvojkou, jednak s ním byla sranda a jednak to, co neměl
rád, Dvojka bez řečí odpracoval za něj, stačilo k němu prosebně
zvednout oči a nebo – aby to klient neviděl – naznačit…
Obdivoval na něm, že mu skoro nic nevadí, ovšem když řekl
zákazovi ne, to nedělám!, tak to bylo betonový. Měl na něm taky rád,
že je pořád v pohodě, jednou se s ním dost opil a Dvojka, protože se
narodil ve znamení Ryb, mu zarecitoval: Ryby děla] chyby, chyby se
jim líbí, kdyby byly bobři, ti by byli dobří.
„Vstávat, jde se robotovat!“ houkl Groffy směrem k nim, a tak
vstali a podle pokynů Ládi stavěli stojany, montovali na ně
reflektory, přenášeli nábytek, zatahovali závěsy na oknech, aby
nedocházelo k míšení denního a umělého světla, potom se svlékli,
Láďa je prohlédl, jestli nemají někde na těle – jak řekl něco
zbarveného jinak, než má být (objevil, že Dvojka měl na pravém
vnějším stehně modřinu, tak mu ji zaplácal mejkapem), oběma
nanesl tenkou vrstvu tělovky na tváře a krk, tužkou obtáhl koutky
očí, na rty jim jemně napatlal něco jako růž, ale nebylo to červené, a
prohlásil:
„Naštěstí jste okolo ptáků málo chlupatí, to by jinak muselo pryč.
Takhle je to dobrý, můžem jet.“
Nejeli, protože někdo zazvonil, nazí se tedy uklidili do kuchyně,
kde – jak mu Dvojka důvěrně sdělil, Láďa má pro mne připravenou
kávu, ale ještě o tom neví! a naplnil rychlovarnou konvici vodou.
Boro si pohodlně posadil, hodil nohy na jakési štokrle a řekl:
„Spím.“ A zavřel oči.
Dvojka se na něho zahleděl, něčím mu připomínal Wanga. „Jo,
Wang!“ vzdychl si a posmutněl. Mezitím pozval Láďa s Groffym
návštěvníky dál, byli to dva vysokoškoláci, vysocí urostlí mládenci,
stejně staří, ze stejné fakulty i ročníku, oba hráli lední hokej. Láďovu
adresu dostali od kámoše, který si sem chodí přivydělat, a oni by rádi
také, pokud by to bylo možné.
Vědí vůbec, oč jde?
Ano, ale prosí, kdyby nemuseli navštěvovat domácí klienty, bojí
se prozrazení, a navíc až dokončí školu, budou možná… Takže s
cizinci. Angličtina není problém, horší je to s němčinou.
Mají zkušenosti s muži?
Ne.
Jsou bisexuální?
Ne. Heterosexuální.
„Takže nic neumíte. Jak asi chcete uspokojovat cizince? Víte, jak
jsou nároční? Nechtějí nějaký prasárny, to ne (Groffy jako obvykle
lhal), ale ty normální věci musíte dělat tak, aby se jim to líbilo, to je
snad jasný, ne?“ zeptal se naoko s despektem Groffy a myslel si:
Nebojte se, zajíčkové, já vám dám školení, že budete valit bulvy!
Hodil okem po Ladislavovi a jak ho znal, nejspíš si myslel totéž, a
nemýlil se.
„No, nějak už to zařídíme, bez peněz vás nenecháme,“ řekl
Ladislav.
Jeho slova se u těch dvou setkala s jednoznačně kladnou odezvou.
Potom se jich Láďa ještě zeptal, co by v budoucnu řekli na focení
a účinkování ve filmech, které by se promítaly pouze v USA. (To
byla další vědomá lež. Německý pornoprůmysl čile obchoduje se
zámořskými pornostudii – je nejvýznamnějším odběratelem jejich
produkce, ať už pochází odkudkoliv.)
Ti dva se nedokázali v tuto chvíli k tomu vyslovit, ale když
Ladislav řekl sumu, kterou by dostali za účinkování, ozvali se
unisono:
„To je teda síla!“ A zdálo se, že jsou rozhodnutí.
Když bylo po filmování, sedl Boro do taxíku a jel domů. Byl rád,
že to má za sebou, v kapse měl dost peněz, aby mohl nějakou dobu
zapomenout na všechny zákazníky, jenže to nešlo, hned na zítra si ho
objednal jistý Němec, už s ním jednou byl a byl to hnus, ten chlap ho
nutil, aby… fuj, raději na to nemyslet, nevzpomínat, a přesto nemohl
Láďovi odmítnout: Hele, s tím nepůjdu, je to prase! – protože už to
jednou řekl a Láďu popadl hysterák a řval:
„Je prase, jo? Prase, říkáš? Všichni jsou prasata, nevymýšlej si,
sakra, mám nervy v hajzlu, nevím co dřív, a ty na mě jdeš s
takovejma blbostma, prachy brát, to jo, to jsi celej žhavěj, ale práce ti
smrdí, co? Tak se na to vyser, ok, klidně jdi do prdele, máme kluků
dost, konec, seru na všechno! Já vás živím, a vy na mě takhle!“
No, kdyby nepřišel Groffy a neseřval Láďu jak financ kozu, asi
by ho klepla pepka. Uměl to s ním, to bylo jistě. Odvedl ho někam
dozadu, chvíli tam s ním pobyl a když se vrátil, vypadalo to, že Láďa
je v pohodě. Jenže hned potom Groffy těžce vynadal i jemu:
„Hele, dej si fakt bacha! Co tu vyvádíš, proč ho takhle nasíráš, vo
co ti jde, kreténe, kurva, vždyť ty jsi jen blbá socka, která mrdá s
cizejma chlapama, aby měla vůbec co žrát, kurva, co jsi proti němu,
co? Já ti to řeknu: přiblblej zasranej debil, a on je inženýr, rozumíš
vůbec, co to je? – inženýr! Byl jsem mu na promoci a viděl jsem, jak
si ho všichni váží, ty jsi proti němu jen takovej ubohej prd v
kalhotech… Až přijde, omluvíš se mu.“
Omluvil se. A potom už nikdy na nic neřekl ani slovo. Potřebuje
prachy a je na Láďovi závislý. Vydrží to i zítra, jen na to nesmí
myslet!
Řekl si, že dnešní filmovačka byla celkem fajn, s Dvojkou se
chechtali, až to kameramana Láďu nasíralo, ale jen trochu:
„Sakra, kluci, neblbněte, vystrč pořádně toho mňamáka, tak, a ty
ho teď chytni okolo ramen…“
Ovšem jako režisér se nejvíc projevoval Groffy, vykřikoval na
ně:
„Chci tady vidět velkej hejbák, a mlaskáme, mlaskáme…!“
Svíjeli se smíchy a co mělo stát, to kleslo, a ti dva filmaři pořád
opakovali:
„Tak, kluci, mějte rozum, neblbněte, přece tu nebudeme do noci.“
Pokud se nemuseli smát, šlo to jako po másle: zahráli, že se
setkali a zatoužili po sobě, vzrušili se… prostě všechno, co se od nich
vyžadovalo, samozřejmě vystřídali všechny klasické polohy a na
závěr hodně ejakulovali, což prý je velice důležité, a potom se ještě
měli líbat, pro Dvojku žádný problém, strčil Borovi svůj jazyk až na
mandle, ale to nestačilo, zazněl povel:
„Ukaž jazyk, Boro, musím vidět, že máš jazyk v jeho puse,
prokristapána, víc, chlípnějc, toč s ním, šukej ho tím jazykem, jo, jo,
a teď lásku, předvádějte lásku, volové, víc lásky, a jedeme do
velkýho obejmutí, kurva, a kde je vášeň? Boro, ukaž vášeň… Jo,
dobrý. Konec!“
Dvojka s Borem nakráčeli do koupelny, dělali tam bordel, cákali
na sebe a ječeli:
„Kurva, a kde je vášeň, dej sem vášeň, nebo ti dám do držky!“
Jen co za nimi zapadly dveře, Láďa řekl Groffymu: „Pojď sem!“ a
vedl ho na balkon, asi aby se trochu vyvětral, a tam mu oznámil:
„Volal Valentino, potřebuje dva super kluky, prostě to nej, co vůbec
máme…“
 „Tak já jsem jeden!“ skočil mu do řeči Groffy. „Tebe jsem
opravdu nemyslel, už tě vojel tolikrát, že ho určitě ani nevzrušuješ,
jsi pro něj stará bréca,“ vysmál se mu Láďa. „Já jsem přece jedinej a
poslední na světě, kterej po tobě ještě touží, to nevíš?“
Ale nebylo to ve zlém, ani Groffy nemyslel svou nabídku vážně,
měli dobrou náladu, byli rádi, že tuto část filmu mají za sebou a že je
to ve výsledku velmi, velmi slušné. Oběma bylo navíc jasné, jakou
věkovou kategorii si Valentino přeje.
„Jo, a chce je na víkend, od pátku do neděle večer,“ doplnil
informaci Ladislav.
„Nic lepšího než Bora nemáme,“ řekl Groffy, vešel do kuchyně,
kde měl svou krabici s tenkými doutníčky, jeden si vzal a vrátil se k
Láďovi. Ten se zeptal: „A k němu koho?“
„Přece Dvojku, viděls je, jsou kámoši, nemaj mezi sebou
problém…“
Láďa ho zarazil:
„Fajn, a když nebudou moct?“
Zase ten jeho pesimismus, to je k zbláznění, pomyslel si Groffy,
hodil na Ladislava podrážděný pohled a řekl:
„Nesýčkuj, kurva, co můžou mít v pátek, sobotu a v neděli, co?
Na školu oba kálej, o rodičích jsem od nich ještě neslyšel, tak co?
Copak musí na vejlet s manželkou a dětičkama? Neblázni, Láďo,
klídek, bude to v pohodě!“
Láďa pokýval hlavou, Groffy má pravdu.
Jak jo, Boro a Dvojka.“
Přišli vymydlení, vybláznění a měli hlad. Na chleby s máslem a
se šunkou se vrhli, jako by rok nejedli, a poslouchali, co jim Láďa
říká:
„V tomhle filmu hrajete oba hlavní postavy, takže dostanete
přidáno. K tomu, na čem jsme se domluvili, plus padesát procent.“
Zatleskali mu a vstali, ukláněli se na všechny strany a Dvojka
vyprskl:
„Ó, díky!“
A zase se smáli jako praštění.
Láďa vytáhl peněženku, otevřel ji a obě hlavní postavy zíraly, jak
je plná dolarů a eur. Ale žádnou z bankovek nevytáhl.
 „Jenže potřebujeme, abyste si udělali čas tenhle pátek, sobotu a
neděli,“ řekl pomalu a začal vyndávat z peněženky dolary. Kladl
bankovky jednu vedle druhé, až z nich vytvořil dva úhledné vějířky –
jeden pro Bora a druhý pro Dvojku. „Tak,“ pokračoval, „počítat
umíte. Za ten víkend vyděláte každý tolik, co vidíte teď na stole.“
Nezmohli se na slovo. To byla suma, ze kterou Boro konečně
splatí všechny dluhy, které mamina nadělala, koupí si pořádné džíny,
protože ty, co má na sobě, už dosloužily, a ještě by mohli s maminou
bez problémů měsíc žít.
Ale to nebylo všechno.
„Navíc pokud byste ten džob vzali, zítra s vámi půjde Groffy
koupit plavky, budete je mít stejné – troje slipy, troje trička, na každý
den jiné, ale oba stejné, a tri páry bílých ponožek… Jo, a ti dva
pánové budou chtít od každého z vás kompletku,“ dodal.
„Cože?!“ vyděsil se Boro. Věděl, co se za tím slovem skrývá, a
nechtěl na to ani pomyslet. „Ale jo, beru to, ok,“ rychle zabrebentil,
když na něj všichni pohlédli, jako by byl ufon.
„Jasně, díky!“ řekl zdvořile Dvojka, „to je teda něco!“ dodal a
usmál se na Láďu.
Groffy přistoupil k Borovi a protože dobře věděl, co ho děsí,
oznámil mu:
„Ty vole, za tyhle prachy bych vylízal v Praze Prašnou bránu!“
A Borovi připadal, že to myslí opravdu vážně.
Už byli u dveří, když si Groffy zaťukal na čelo:
„Jo, abych nezapomněl, každej budete za den třikrát, rozumíme
si?!“
Přikývli. To nebyl problém.
Jen co se za nimi zavřely dveře, Groffy se Ládi naléhavě zeptal:
„Jak to, že Valentino najednou platí takový obrsumy? Dostal
Oscara nebo co?!“
„Má tady nějakého bosse z Cinecitta. Ten to platí.“
„Valentino je fajn,“ řekl Groffy zasněně. A potom ho napadlo, že
musí zase skáknout na dýzu a sbalit nějaký holky. Nějakou dobře
vyprstovat! řekl si.
Ten Dvojka je rozený herec, dumal Boro v taxíku, jeden by mu i
uvěřil, že mě miluje, jak na mně valil ty svý cikánský vočiska a
chlípně otvíral tu psí držtičku, teda tohle já neumím… I tak si při tom
filmu ty tlustý teplý Amíci uhoněj ocasy, až jim upadnou! napadlo ho
a musel se smát. Taxikář na něho vrhl podezíravý pohled, což mu
samozřejmě také přišlo k smíchu, jenže se ovládl a navenek nedal nic
znát.
5 Dvojkou je to vždycky v pohodě, konstatoval v duchu a potom
ho napadlo: Nejlepší by bylo, kdyby Dvojka byl můj stálej zákazník.
Jemu bych dal i slevu!
A znovu se začal nahlas – i když tlumeně – smát a taxikář už
opravdu vážně znejistěl. Byl rád, když Boro konečně řekl: „Tady
zastavte!“ Zaplatil a vystoupil.
Určitě byl zfetovanej, myslel si taxikář a ujížděl za novým ritem.
Boro vycházel z prodejny s nákupem pro maminu a koho to najednou
vidí-Jarušu. Nejdřív ho nezpozorovala, i když byl kousek od ní, ale
potom jako by její pohled přitáhl…
Byl jako ochromený, zíral na ni, ona na něho, nevěděl, co má
udělat nebo říct, tolik na ni myslel a ptal se na ni, úplně mu zmizela a
teď tu stojí jako tvrdé y…
Ale Jaruša všechno vyřešila za něho. Přišla těsně k němu, s
jakousi podivnou lítostí se na něho usmála a potom mu řekla:
„Ahoj, Bořku… Bořku, nezlob se, že jsem se nevrátila z
prázdnin, já tam potkala Káju a zamilovala se do něho. Budeme mít
spolu děťátko, za měsíc máme svatbu.“
Její slova působila na Bora jako kdyby mu injekční cestou podala
anestetikum. Pocítil jen slabou, slaboučkou bolest někde v hrudi a
pak už necítil nic. Díval se na ni, něco vyprávěla, potom se s ním
loučila a odcházela, on na nic z toho nereagoval, jen stál, v ruce
velkou nákupní kabelu, a to bylo vše, co v tuto chvíli měl – tašku s
nákupem, musí jít domů, dát to všechno mamině a potom… potom
už nic.
Přišel domů a sotva otevřel dveře, uviděl Ondřeje. Držel maminu
v náruči, a celou ji zakrýval. Jako by se chtěla v něm ztratit, hlavu
měla zabořenou v jeho svetru, pláč otřásal jejím vyhublým tělem,
držela se ho, jako by ho už nikdy nechtěla od sebe pustit, a plakala a
plakala. Ondra ji jemně hladil po vlasech a tiše řekl: „Přišel Boro.“
 Potom seděli proti sobě, mlčeli, nebylo co říkat a co si
vysvětlovat, všechno bylo jasné.
Když přišel Boro do svého pokoje nahoře v podkroví a sedl si na
postel, nedokázal se na nic soustředit – všechno se mu slévalo: tváře,
jména, obrazy, zážitky, jako by mu je kdosi krutě pospojoval a
pomíchal: Jaruša, mamina, Ondra, Dvojka, zítřejší německý zákazník
a ty dvě (nebo tři?) desítky zákazníků, které obsloužil před ním,
učiliště, ze kterého ho brzy vyrazí, a víkendový výlet bůhví kam…
Najednou zaslechl kroky.
Věděl, že jsou Ondřejovy.
Stoupaly k němu a on nevěděl, co bude.
Ondřej byl celý shrbený, vypadal unaveně a zkormouceně,
pomalu a ztěžka dosedl na jedinou židli, která se sem vešla, a řekl:
„Máš ten kufřík, pamatuješ, který jsme spolu schovávali,“ ukázal
rukou, „sem, pod postel?“
Boro přikývl:
„Chceš ho?“
„Jo,“ řekl Ondřej a zhluboka si povzdechl.
Boro vlezl pod postel, odsunul prkna a cihly a vytáhl lesklý
kovový kufřík, a přestože byl trochu zaprášený, položil ho na postel.
Ondřej najednou začal povídat něco, s čím Boro nepočítal:
„Museli mě pustit, víš? Nic proti mně neměli. A to, co měli, se
ztratilo.“
A když Boro mlčel, dodal:
„Jsem moc rád, že se mě neptáš, jak se to ztratilo. A že se vůbec
na nic z toho neptáš… Ty si asi pamatuješ, co jsem ti říkal, viď?“
Když Boro nepřikývl, vyslovil svou poučku: „Když nic nevíš, nic
nevykecáš. A když víš, tak musíš všechny přesvědčit, že nic ne –
✓v //
VIS…
Chvíli se na kufřík jen tak díval a potom ho otevřel.
Byl prázdný.
Zvláštně se usmál a souhlasně pokýval hlavou.
Boro to pochopil tak, že si Ondřej myslí, že mu snad něco ukradl,
a ihned se ohradil:
„Já jsem ti z něho nic nevzal, ani jsem se do něho nepodíval!“
 „Já vím,“ Ondra usmál se a s hlasitým cvaknutím zaklapl víko.
Rozhlasový zvukař by řekl: Zaznělo to jako tečka.
Vlastně to tečka byla, protože Ondřej řekl:
„S tím, co děláš, jsi skončil. Jasně?“
Boro zrudl a doslova vytřeštil na něho oči:
„Ale já… jak to víš?“
„Už jsem venku jedenáct dní. Potřeboval jsem něco zařídit. A
trochu jsem tě sledoval.“
Boro si sedl na postel, sklopil hlavu a mlčel. Ondřej teda všechno
ví. Ví, že dělal chlapům kurvu. Strašně se před ním styděl. Jo, s ním
to taky dělal, ale to bylo úplně jiné…
Ondra si k němu sedl a řekl:
„Koukej, postarám se o tebe i o maminu. Vím, že jsi na holky, a
ty víš, co od tebe chci. Už k nikomu nebudeš chodit, a já to taky
nebudu chtít každej den… Bereš?“
Bylo ticho, Ondřej se díval Borovi do tváře a potom ho chytil
okolo ramen.
Boro neuhnul.
Zdálo se mu, že teď už bude všechno dobré.
Bude?

11.

Dvojka vedle Tunteho

Ladislav dotelefonoval, pomalu položil sluchátko do vidlice,

přešel do kuchyně, vybral si z pestrobarevného porcelánového talíře
nejčervenější jablko, oplách ho, osušil bílým ubrouskem a zakousl se
do něj.
Z toho se určitě nedalo poznat, jak moc ho rozhovor s
Wolfgangem podráždil. Logicky – protože ten se ho sice zdvořile, ale
naléhavě ptal, proč už nedostal další filmy, kdy budou, a připomněl
mu jejich úmluvu, že pokud není dodržena kvalita filmů a
harmonogram jejich odevzdávání, automaticky se snižuje
Ladislavovi odměna. Tohle opravdu nepotřeboval poslouchat – byl si
toho dobře vědom.
 Samozřejmě věděl, proč mají skluz. Příliš je zaměstnává servis.
Klienti jsou rozmazlení, chtějí jednou toho kluka a podruhé zase
jiného, mění domluvené termíny a dokonce i místa setkání…
A také nemají dost vhodných účinkujících. Kdo je vhodný a kdo
ne nerozhodoval Láďa, ale Wolfgang nebo ten, kdo od něho filmy
kupoval (na základě čtrnácti fotografií, které musely být nasnímány
podle přesně určeného scénáře). Modely – jak se v této branži říká
účinkujícím v P-filmech – by měl dodávat Groffy. Jenže…
Láďa odhodil ohryzek do kovového koše, jen to brnklo, a
najednou se ozval zvonek. Trochu ho to překvapilo, nikoho nečekal.
Ale šel otevřít.
Přede dveřmi stáli Groffy a Dvojka a hned se hrnuli dovnitř.
Groffy pěnil:
„Doteď jsme na toho debila čekali a on nikde. Má telefon?“
„To se ptáš ty mně?“ Láďa přešel do ostřejšího tónu: „Ty máš
přece evidenci!“
„Boro telefon asi nemá, teda aspoň myslím,“ zklamaně pronesl
Groffy a hodil sebou do křesla.
Tak snad aspoň znáš jeho adresu?“ houkl Láďa a bylo jasné, že je
naštvaný.
A už byli v sobě. Hádali se s takovým nasazením, až si Dvojka
řekl, že nebude jejich řvaní a vzájemné osočování poslouchat. Půjde
do kuchyně, kde je nescafe a v lednici kondenzované mléko, sedne
si, hodí nohy nahoru a dá si labužo.
Zajímalo ho, jak by ne, proč ten superfešák Boro nepřišel, mohla
být prča, chodili by po obchodech jako trojice Kašpar + Melichar +
Baltazar, ale nenosili by dary, nakupovali by…
Napustil do samovarné kovové konvice vodu, a protože si už
mezitím všechno připravil, mohl se pohodlně posadit a čekat, až voda
začne vřít.
Pokud Ladislav vyčítal Groffymu, že nesehnal dost nových
kluků, měl pravdu. Ne že by možných zájemců o točení (tedy ne o
filmování, ale o peníze z toho plynoucí) nebylo dost, byli, jsou a
budou, ale přece jenom je třeba je vyhledat, oslovit, přesvědčit… a to
chce čas. Hodně času.
 Ale Groffy čas neměl. A to proto, jak by asi řekl svou příšernou
ruštinou: Patamu, što ja očeň zaňat.
No, a zaňat: byl Jugošem Goranem, šestadvacetiletým podšéfem
převážně zahraniční úzce specializované skupiny, kterou těžce se
rodící Policie České republiky – útvar pro boj s organizovaným
zločinem – vedla pod označením Z.
Z jako zbraně.
Vzteklá hádka těch dvou skončila nepřátelským mlčením, když
předtím padl argument já se na to můžu… i protiargument já se na to
taky můžu…, což je pro optimální řešení vzniklého problému vůbec
to nejlepší.
Dvojka pokrčil nos a nasál lahodnou kávovou vůni a opatrně, aby
se nespálil, si z ní usrkl. Nemohl být spokojenější. I když…
Wangova káva mu chutnala lépe. Možná proto, že ji připravoval
Wang, na kterého stále vzpomínal. I když se mu na chvíli zalíbili i
jiní chlapci (jako třeba krasavec Boro), jeho zainteresovanost vždy
trvala jen pár dní a bylo po všem.
Wang – to byl jiný svět, něco úplně jiného.
Než se spolu setkali na malé, dobře skryté mýtince, kde měl
Wang vždy rozprostřenou velkou modro-bílo-zelenou deku, na ní
úžasného walkmana, nějaký časák a ještě knihu, brýle proti slunci,
krémy, papírové ubrousky, velkou termosku a mohutnou slámovou
tašku… Byl pokaždé příšerně neklidný, nedočkavý, měl strach, že
Wang nepřijde. A když se setkali, okamžitě se vzrušil a tak mu to
Wang musel rychle udělat, jinak by nebyl schopný normální
komunikace.
Ne, že by mu to Wang dělat nechtěl, to teda chtěl, a jak!, ale
Dvojka si byl jistý, že mu nejde jen o to. Povídal si s ním, mazlil se s
ním, vyprávěl mu, vyptával se ho… A tak se Dvojka tady, v lese u
jezera vyhrazeném nudistům, na malé, perfektně skryté mýtině,
docela obyčejně zamiloval. Nemluvil o tom (neřekl to ani Wangovi),
nedával to v nejmenším najevo. Ale hluboce a opravdově to prožíval.
S nepochopitelnými podrobnostmi by dokázal hovořit o každém
jejich setkání, jako kdyby všechno vždy nasnímal skrytou kamerou a
nyní si je i se zvukem promítal na velké plátno svého mozku či srdce.
Jenže nehovořil o nich. Proč také? Věděl, že Wanga už nepotká. Po
tom, co se mezi ně zapletl jeho otec…
Jeho otec měl nevelké, ale dobře prosperující hospodářství,
rybník, malou vodní elektrárnu, která dodávala proud pro půlku
vesnice, tři syny a ženu. Ještě mu nebylo pětačtyřicet, byl pořádné
chlapisko a jeho synové byli po něm. Tedy jen ti dva starší.
Nejmladší byl sice též vysoký a ramenatý, ale nic z toho, co rád a se
zaujetím dělal otec a jeho bratři, ho nezajímalo, rád se držel
máminých sukní, byl nejšťastnější, když s ní mohl vařit a péct. Ne, že
by byl nějak zvlášť zjemnělý nebo holčičí, to rozhodně ne, ale
povahu a zájmy zdědil po matce.
Otec z toho nebyl nadšený, ale byl to jeho nejmladší a tak si říkal:
Tak tohle v naší rodině nikdy nebylo, ale čert to vem, bude kuchařem.
Proč ne?
Nejstaršímu nebylo ještě čtyřiadvacet a už měl tři děti, mladší,
vůl, zbouchnul v sedmnácti holku a bude se ženit, no a benjamínek…
Divné! Ženské jako by pro něj ani neexistovaly, Bože, co on se
navyváděl s holkama už ve čtrnácti! A on nic, nic. A to mu bude
šestnáct!
Ovšem v hospodě mu jakýsi opilec předhodil, že má doma holku,
ani o tom neví. Vytáhl ho ven a tam ho zmlátil, co se do něho vešlo,
dobře věděl, na koho naráží, a že tenhle ochlasta nebude ve vsi
jediný, kdo si to myslí.
Ani ne za čtrnáct dní nato mu teta, mámina sestra, řekla, že
nejmladšího viděla s nějakým Číňanem.
„Kde že jste je viděla, tetičko?“ zeptal se čiperné sedmdesátnice
jakoby bez zájmu. A ona hned, a horlivě:
„Šli spolu od jezera, kam chodí ti nahatí, však víš, a náramně se k
sobě měli! Mně se to teda nelíbí,“ dodala.
Já mu dám Číňana, já mu dám nudisty! vzplál a rozhodl se, že
zjistí, co je na tom pravdy, a když tak rázně zakročí.
Od manželky se dozvěděl, že nejmladší chodívá z domu před
desátou a tak ho nenápadně sledoval až k závoře s nápisem
Nudistická pláž. Kdo ji obešel a pokračoval v cestě, musel se po pár
metrech svléknout a jít dál k jezeru obklopenému hustým lesem.
 Nahatost dozorovali dva staří manželé, nazí jak přišli na svět,
seděli u rozkládacího stolku pod obrovským slunečníkem (každý den
jim ho sem ráno přivezl a postavil zeť), měli tu i propanbutanový
vařič, velkou láhev pitné vody, přenosnou ledničku, stařičký
tranzistor na baterky a ruční sirénu.
V případě, že sem, do oázy obnažené nádhery lidského těla
(jistěže, tento epiteton ornans se týkal jen velmi malé části
přítomných), vniknul narušitel-textilák, důležitý rustikální dědula,
hrdý na své výjimečné poslání, začal točil klikou, jeho paní spustila
jekot, jako by měla palce ve svěráku, a bylo to: od seběhnuvších se
nahatců dostalo už pár vetřelců nakopáno do svých oblečených
zadků, dokonce byli důkladně popliváni od cudně odhalených žen, a
nakonec byli rádi, že vyvázli bez větších šrámů. To se ví, že si
stěžovali, kde mohli, ale nudistický lid to měl lidově řečeno totálně u
svých holých zadků.
Vstoupit na toto území přísně střežené důležitým dědulou neměl
Dvojkův otec v úmyslu a tak si dal čelem vzad a šel na autobusovou
zastávku – pokud ten člověk přijede, tady ho uvidí.
Byl naštvaný, že mrhá časem a práce mu stojí, ale chtěl to
konečně vyřídit. V jejich rodině nikdy nebyli teplouši.
Zlé bylo, že v něm narůstal pocit, že je to tak, že nejmladšího to
opravdu postihlo, vzpomínal si, že ho vždycky těšily úplně nemužné
činnosti: rád uklízel a prostíral, dělal výzdoby, pižlal se s květinami a
když mu něco přišlo líto, plakal – třeba i před televizí… Je pravda,
trochu sportoval, ale ne jako ostatní kluci. Nehrál fotbal či hokej, ale
ping-pong! Od malička nemohl vidět krev, proto nechodil s otcem a s
bratry na ryby.
Já vím, říkal si, jednotlivě to nic neznamená, ale když to vezmu
všechno dohromady… Kruci, jak to, že mi to došlo až teď?!
Ale hned nechal výčitky výčitkami – rozhodl se:
Ať je to jak chce, rozhodně to nesmí mezi nimi pokračovat.
Protože když už i stará teta přišla na to, že je to s nejmladším nějaké
divné, musí to být na těch dvou vidět…
Přijel autobus, vyvalila se z něho spousta lidí a mezi posledními
vystoupil nevysoký mladík (odhadl ho tak na dvacet), ovšem
 nebyl to přímo Číňan, ale určitě míšenec. Černé vlasy, černé oči,
inteligentní tvář. Na první pohled na něm nebylo vidět, že by jako
byl…
Hernajs, co když se mýlím, co když je to celé jinak, přece nepůjdu
a nezeptám se ho…
Napadlo ho, že tím, jak tento mládenec působí – slušně a určitě
ne hloupě – je pro nejmladšího větším nebezpečím, než kdyby to byl
nějaký hejhula. A z toho vyplývá, že jeho rozhodnutí je správné –
musí zamezit, aby se ti dva dál setkávali.
Jeho nejmladší pojede na Slovensko pomáhat s domácností
sestře, své tetě.
Už zítra.
Kluk v novém prostředí přijde na jiný myšlenky, najde si nový
kamarády, a možná i holku, a na to všechno zapomene… A jestli
ještě někdo tady ve vesnici něco špitne, dostane přes držku a bude.
Nechtěl jet. Bránil se, plakal, křičel, prosil…
Otec ho odvezl na nádraží, posadil do vlaku a poslední věta,
kterou mu řekl, zněla:
„Teď možná ne, ale jednou mi budeš vděčný.“
Vůbec mu nerozuměl, i když se bál, že by se mohla týkat…
Pochopil, až když mu teta řekla, co jí vyprávěl jeho otec. (Mohlo
jí to srdce utrhnout, když ho viděla, jak už třetí den sedí v koutku,
nemluví, nejí, pláče…)
Pověděl jí pravdu.
Jenže nevěděla, co s ní – s ničím podobným se nesetkala, ano,
něco někde slyšela, ale… Rozhodla se, že příští den zajde za
kamarádkou-lékařkou a poptá se.
Jenže druhý den, když se vrátila od kamarádky (která toho také
mnoho nevěděla, akorát že nejde o nemoc), byl Dvojka pryč. Nechal
jí tam lístek, že bez Wanga nemůže být, odjel ho hledat.
V duchu si řekla, že by na jeho místě asi udělala to samé, a s
těžkým srdcem zatelefonovala bratrovi. Řekla mu: „Jestli ho nechceš
navždy ztratit, nenech ho hledat policií. Jsem si jistá, že mi zavolá a
že zůstaneme v kontaktu. Když toho svého… kamaráda nenajde,
vrátí se. A když ho najde, čemuž teda moc nevěřím, tak děj se vůle
boží, ale rozhodně ho dotlačím k tomu, aby se s ním přijel ukázat. A
potom uvidíme.“
Hovořili spolu ještě dlouho.
Otec Dvojky rozhodně nesouhlasil, že by měl nejmladšího syna
nechat jen tak, ale jeho starší sestra byla pro něj celý život autorita –
nikdy se nemýlila a navíc – bez ní by nezískal ani své hospodářství.
„To je nebezpečně chytrá ženská!“ říkal o ní.
Měl ji velice rád a tak nakonec souhlasil.
Jeho sestra měla pravdu: Dvojka jí zavolal, bydlí v ubytovně,
bude roznášet noviny a brzy se ozve. Ona mu telegraficky poslala
peníze pro začátek.
Zatelefonovala to jeho otci a z jeho hlasu cítila, jak se mu ulevilo.
Teta byla moc fajn, volal jí každý týden a právě naposledy jí do
telefonu řekl:
„Stále ho nemůžu najít, teto, a už se mi i stýská po našich…“
„Až se rozhodneš, vrátíš se,“ řekla mu laskavě a dodala: „Doma
by už tě také rádi viděli, táta… Má tě rád.“
Když šel ten večer spát, musel na tyhle tetiny věty myslet a
trochu si poplakal do polštáře.
Teď seděl v kuchyni, před sebou prázdný šálek od kávy. Ze
zadumání ho vytrhl příchod Ládi s Groffym.
„Hele,“ zeptal se ho Groffy, „neznáš nějakýho fakt pěknýho
kluka? Měl by jet s tebou na tu víkendovou akci. Protože jestli
krachne…“ Groffy udělal významnou pauzu, ale Dvojka ho měl už
přečteného. Proto provokativně zívl a ještě se od něho napůl odvrátil.
Překvapený Groffy pokračoval:
„Jestli ta akce krachne, přijdeš o pěknej balík,“ dodal a pohlédl na
Láďu.
„Ty taky,“ klidně mu odpověděl Dvojka a šel ke dřezu, umyl
šálek, lžičku i talířek, pečlivě je osušil a vložil na místo do skříňky.
Byl si téměř jistý, že ti dva ho nejen pozorují, ale že za jeho zády
probíhá debata.
Taky že ano. A jejím výsledkem bylo, že Láďa začal šamanit s
penězi:
„Máš pravdu, lítáme v tom všichni. No… když zítra v jedenáct
tady bude kluk, jakýho potřebujeme, a ty se za něho po všech
stránkách zaručíš, máš pětinásobek toho, co dostáváš. Když někoho
použitelnýho seženeš.“
Tak to už bylo něco.
To byla síla.
„No, zkusit to můžu,“ trhl rameny Dvojka a dodal: „Tak abych
šel. Asi vyrazím do ulic…“
Když tohle ti dva slyšeli, přišlo jim, že Dvojka nikoho nesežene a
je že čeká průser jako prase. Protože před chvílí Groffy Láďovi
přiznal, že nemá nikoho, fakt nikoho.
Dvojka věděl, že těm dvěma natloukl do hlavy kdoule, a velice si
sám sebe za to považoval. Vlastně je neměl moc rád. Ano, udělal to s
Groffym i s Ladislavem, oni to chtěli, on ne, tedy… popravdě on
nakonec také, vždyť se šéfy je třeba být zadobře… Ale kdykoli je to
možné – rád si do nich rejpne, do kurev!
Ještě jednou si připomenul, jací byli ubožáci zvadlí, a jak šel po
ulici, v duchu si zpíval do kroku: Kdepak ty ptáááčku hníííízdo
mááááš…
Pochodovat podle toho nešlo, ale on nikdy nebyl na zpěv a už
vůbec ne na pochodování.
Na druhý den, v 11.03 hodin, stiskl Dvojka zvonek u
Ladislavových dveří. Vedle něj stál nový chlapec – Tunte. A
radostně se usmíval, protože byl optimista.
Seznámil se s Láďou i s Groffym – ten tady spal, dokonce s
Láďou, Goran byl někde v háji a Láďa chtěl zamáznout včerejší
konflikt, tak si Groffy řekl, proč ne, a v Láďově široké posteli k
jejich oboustranné spokojenosti značně vyváděl a sexuálně skotačil.
Když byl zaveden do pokoje, Tunte se bez vyzvání svlékl do naha
a vystavil na obdiv své svalnaté tělo.
Říkal mu mé Natete: mé nádherné tesařské tělo, ale k ničemu to
nebylo, a také to nikoho nezajímalo, jestli tesařské nebo kovářské,
ani Dvojku to nepobavilo – a to už bylo co říct, protože ten se tlemil
všemu.
Tunte ale věděl, že obdiv a snad i údiv vzbudí délka, ale hlavně
tloušťka jeho penisu. Ta byla natolik výrazná, že se stalo to, co
předpokládal: Láďu a Groffyho jeho úd viditelně zaujal, komentovali
ho téměř s úctou a začali být lehce nervózní. Proto ihned domyslel,
že by měl očekávat jejich touhu ho prověřit (jak se elegantně
sexování s nováčkem říkalo), ale zasáhl Dvojka:
„Chtěl jsi, abych za něj ručil. Tak ručím.“
Patřilo to Láďovi a ten pochopil, že na všechny – jistě lehce
zdůvodnitelné – chutě užít si s Tuntem musí zapomenout. Zatím.
Jen nechápal, proč to Dvojka udělal.
Možná spolu chodí, napadlo ho, ale moc tomu nevěřil. S láskou
mezi kurvami se ještě nesetkal.
Podíval se na hodinky a řekl:
„Tak už jdete, ne?“
Šli nakupovat.
Vzali si taxík a jeli k největšímu obchoďáku, jaký ve městě byl.
Groffy seděl vpředu a s nevůlí sledoval, co ti dva na zadním
sedadle provádějí. Byli fakt jako malí fakani: šuškali si, cosi si
nesmyslně ukazovali prsty, zničehonic zařvali smíchem a váleli se po
sobě, a on z toho všeho rozuměl jenom:… viděl jsi?… povídal a já…
když jsem mu ho… pidík, byl normální pidík… ne… dělal: dududu
dududu, a já řval…
Ježiši! To jsou puberťáci! řekl si dospěle, ale přesto, že se to
snažil ignorovat, neustále k němu zezadu doléhaly podivné zvuky,
nejvíc tleskání, jakési chrochtání, mlaskání, neustálé výbuchy smíchu
– a najednou bylo ticho!
Bylo mu to divné, a tak se otočil a nevěřil svým očím: měli nosy
přitisklé k sobě, vyvalovali na sebe oči, rukama znázorňovali ploutve
a němě otvírali vyšpulená ústa – dělali na sebe kapry či co. Když
zpozorovali, že na ně Groffy vyjeveně civí, začali řvát smíchy jako
smyslů zbavení.
Ještě horší to bylo v obchodním domě. Vozili se na pojízdných
schodech, běhali po patrech a po odděleních, schovávali se mu, až
nevěděl, kde je má hledat, potom na něho jukali ze zkušební kabinky
a jedna starší prodavačka se jich tak strašně lekla, že málem
zkolabovala.
Dokud se nevyblbli, nebyla s nimi řeč.
Ale potom už nakupování probíhalo, jak mělo, jen Tunte
otravoval, že všechno musí být značkové.
Jedině značkové.
 Protože nic jiného na sebe nevezme.
Přišel pátek.
Nečekali na parkovišti za divadlem ani dvě minuty a přijel velký
tmavě zelený vůz, prý Jaguar XJ6 – jak jim později řekl sympaťák
Valentino. Ten seděl vedle mladého, fešáckého italského šoféra v
bílém tričku, který je očumoval, a na sedadle vzadu se vyvaloval
štíhlý, nevysoký chlapík v tmavých brýlích, což byl tedy onen
filmový producent, kterému se úspěšně dařilo utajovat svou sexuální
orientaci a tím pádem Svatá Stolice neměla nejmenší problém s ním
spolupracovat. Měli mu říkat Giacomo, takže si ho okamžitě překřtili
na Komo, s čímž byl zjevně spokojený.
Dvojka s Tuntem se uvelebili na kožených sedadlech, Komo
seděl uprostřed a vyrazili.
Chlapík v brýlích koukal na jednoho, potom zase na druhého, na
jejich stehna, čuměl jim do rozkroků a z ničeho nic něco zabrebentil.
Valentino přeložil:
„Říká, že jste oba velice pěkní hoši a že se těší, až vás oba uvidí
nahé. Mimochodem,“ dodal rychle, „to já taky. Co mu odpovíte?“
„No co?“ ozval se Tunte rozpačitě, „že nás to těší… ne?“
předklonil se a přes Koma koukl na Dvojku.
„Jo, že nás to těší,“ zopakoval Dvojka a myslel si: A úplně se z
tebe posereme, zmrde! Musel se usmát, protože si ještě řekl: / když ty
nejsi Zmrd, maximálně tak Zmrdulín!
Valentino přeložil, Komo pokýval hlavou na znamení bůhvíčeho
a tím asi považoval debatu za skončenou, protože až do příjezdu k
Valentinově chatě – což byla nádherná vila v zalesněném úbočí,
postavená bez stavebního povolení v oblasti s přísným zákazem
jakékoliv stavební činnosti – neřekl ani uno, due, tre.
Ladislav se mýlil, když vyslovil přesvědčení, že celou tuto akci
financuje Ital. Valentino si přivezl z filmování v Německu a Itálii
dost peněz, aby mohl těch pár korun zainvestoval do příštího zisku.
Neboť Giacomo byl producentem plánovaného šestadvacetidílného
seriálu pro jednu italskou televizi a Valentino byl přesvědčen, že
jedna z hlavních rolí v něm je pro něho jako stvořená. Jemu
samotnému sice připadalo poněkud ponižující, že cesta k této úloze
(a tím i k velkým penězům) vede přes zadky těchhle dvou pitomečků,
kteří musí být přesvědčeni, že je jejích bůhvíjaký kámoš, ale co by
člověk neudělal pro prachy a slávu?
Naobědvali se a prohlédli si vilku.
„Tady budete spolu spát kluci, pokud ovšem nebudete spát s
někým úplně jiným, hahaha,“ vtipkoval Valentino a Komo se tence
rozesmál „Hihihi,“ když mu to Valentino přeložil. A filmový
megaboss ze slunné Itálie opět něco zabrebentil a ukázal na Tunteho.
„Svlíkni se do slipů a běž s ním do sprchy!“ řekl Tuntemu
Valentino a obrátil se na Dvojku: „On by byl raději se dvěma
najednou, ale koupelna není dost velká.“
Jen co ti dva odešli, Dvojka začal dumat, co asi chce ten skrček v
koupelně s Tuntem dělat.
Nic moc.
Komo se usadil na kraji vany, přivolal si k sobě Tunteho a mlčky
chvíli obdivoval jeho svalnatou, ale stále ještě klukovskou postavu.
To čumíš, ty starej sysle, co?! To je Natete! Slintáš, slintáš…?
radoval se malý exhibicionista v Tuntem.
Netrvalo dlouho a Komo se sesunul z okraje vany do podřepu a
pomalu, velmi pomalu mu začal stahovat slipy. Díval se vzhůru, jak
se přímo nad jeho obličejem objevuje překvapivě vzrušený chlapcův
mohutný úd.
„Ty vole, von se mi zvedá!“ komentoval tento jev polohlasitě
Tunte a sám nechápal.
Nerozuměl tomu ani filmový megaboss a obdivně zahuhlal:
„Molto bene! Molto bene!“ Což Tunte správně pochopil a řekl spíš
pro sebe než jemu:
„No jo, mám kládu, že jo, a ona se ti líbí, co?!“ Když mu stáhl
slipy z nohou, začal si mu s ním hrát. A když byl jeho úd úplně
ztopořený, vybídl Tunteho, aby vstoupil do vany. Svlékl se i on a
Tunte neodolal, aby mu nekoukl mezi nohy a v duchu si nezabásnil:
Koukej toho Itala, má malýho pídála!
Tunte byl vůbec básník každým coulem. Nedávno si na jednoho
svého hajzlového klienta, který ho mermomocí chtěl protáhnout a
nešlo mu to, vymyslel: Když ti visí ptáček soulož jde do sraček!
To se Dvojkovi líbilo, neboť s tímhle „klientem“ měl stejné
zkušenosti. Tenkrát se ho zlomyslně ptal:
 „A to ti nebude stát? Ani trochu? To je škoda…!“ protože věděl,
že po takovýchto otázkách už k ztopoření nedojde, i kdyby ten
chudák na místě sežral balík afrodiziak. V duchu jásal, že peníze má
v kapse, a přitom šukat nemusí.
Komo pustil vodu, nastavil její teplotu a začal Tunteho sprchovat
– obličejem začal a nohama končil. Důkladně osprchoval jeho anální
otvor, rozkrok a samozřejmě i úd.
On si asi myslí, že se nekoupu, nebo co! pomyslel si Tunte, ale
protože to nebylo nepříjemné, neřešil to.
Muž naznačil, aby se Tunte předklonil – ten poslechl, ale trochu
se vyděsil:
Proboha, to ho chceš do mě strkat nasucho?! To v Itálii nemáte
krémy nebo lubrikant? Slyšíš, úchyle? Nemáte vazelínu nebo aspoň
pitomou Indulonu?
Úchyl neslyšel, protože Tunte mu nadával jen v duchu. Zato mu
naznačil, aby hodně roztáhl nohy, odněkud vyvalil krém (tak prosím,
přece jen ho mají), namazal si prostředníček levé ruky a začal jím do
něho vnikat. Pravá ruka si užívala s Tunteho údem.
Zatímco v koupelně bohatý producent Giacomo na Tuntovi
sexuálně raboval, sympaťák Valentino pokynul černému fešákovi
Paolovi, aby se svlékl a vzal Dvojkovu krásu – jak se Valentino
uznale s úsměvem vyjádřil – do úst a aby s ní prováděl to, co se v
takové situaci dělá.
Dvojka musel dělat totéž herci Valentinovi, kterému se to velice
líbilo.
(Valentino se ve skutečnosti jmenoval jinak – takhle ho překřtil
jeho dodavatel ochotných kluků Ladislav, a to nikoliv pro jakousi
podobu mezi těmito dvěma herci, ale pro jejich společnou zálibu v
mladých a půvabných… a od něho to převzali snad všichni známí,
kteří věděli, oč jde.)
Ani Tuntemu, ani Dvojce nebyla činnost, která zde byla od nich
požadována, cizí. Tohle dělali víceméně denně a neviděli důvod,
proč by tak nečinili i tady.
Rozdíl tu ale byl. Domluvili se na něm.
Zatímco se u svých běžných zákazníků snažili předvést jako ti
nejlepší a nejdokonalejší, tady se zatím nepouštěli do vzdychání,
naříkání, prožívání, odevzdávání se a jiných předváděček, které
klienti na nich tak milovali. To si nechají až na poslední den – to
potom šlápnou na plyn a tihle opičáci z nich zešílí. Oba věděli, že se
oprávněně říká: nejsilnější zážitek je ten poslední.
U běžných klientů hráli o to, aby byli jiní než ostatní kluci, kteří
se nabízeli, aby byli zvláštní – třeba mile hraví, mazliví, naivní,
upřímní (Jedině tobě…, jedině ty…) a tím vším je udivovali, dojímali
a získávali si je – jen proto, aby byli znovu a znovu žádáni a stále tak
skvěle vydělávali.
Protože o vydělávání jim šlo – přesněji o utrácení.
Čím víc si mohli dovolit za měsíc rozházet za taxíky, za
kadeřníka, za značkové hadry, které potom často ani nenosili, za
nejdražší restaurace, kde neuměli stolovat a používat správný (a
správně) příbor a byli číšníkům pro smích – tím ovšem stoupali ve
svých očích. Protože pro ně je luxus všedností a kdo to dneska má?!
Oni jsou prostě elita.
(Uvnitř však tomu nevěřili. Jen se takto úporně a marně snažili
přebít svůj zoufalý pocit prázdnoty, méněcennosti, bezvýznamnosti.
Vždyť popravdě co jsou? Nic. Jen mužské kurvy.)
Ale i v tom byl mezi nimi rozdíl.
Zatímco Tuntemu na způsobu jeho obživy nevadilo prakticky nic
a ve své profesi prostituta se cítil jako ryba ve vodě, Dvojka se
styděl. Jistě, zvládal to, dělal v posteli i mimo ni téměř všechno, ale
chtěl být s Wangem, ne s těmi olezlými kunčafty, ze kterých měl
často pocit, že jsou nějak špinaví a špinavý je tudíž i on, ano, byli
umytí a nesmrděli, to by se s nimi vůbec nebavil, ne, neměl na mysli
takovouto špínu, byl to jen jakýsi „špinavý“ nepříjemný pocit, jehož
se někdy dlouho nedovedl zbavit. A navíc – kdyby tak Wang věděl,
co dělá…
Když se jeden zákaza Tunteho zeptal, na co si šetří, byl jeho
odpovědí překvapený:
„Já si nešetřím… A nač bych si měl šetřit? Když chci, vydělám
si, šetření je pro staré!“ završil svou výpověď, čímž jen potvrdil, že
mezi prodejnými ženami a muži není mnoho rozdílů, protože jedni i
druzí žijí současností a nemyslí na zadní kolečka. Teď si vydělám,
teď si utratím, teď – denně.
 Když bylo po všem a všichni vyjádřili úplnou spokojenost se
vším, Dvojka se Tunteho nenápadně zeptal:
„Co bylo?“
„Nic, jen prstovačka, on mě rukou, já jeho taky. A ty?“
„Já orál Valentinovi a ten Paolo orál mě, ale bacha, neumí to, dost
kouše!“
Běžně si kluci neříkají o zážitcích s klienty, ale ti dva byli
výjimka. Dokonce byli schopni jít do podrobností, ale jen proto, aby
se mohli smát jako dva blázni. Měli k tomu dost příležitostí: bydleli
spolu v pronajatém bytě, a vůbec dost času trávili spolu. Ale o
zákazníky se nedělili. Proč také? Oba jich měli dost a dost. Mohli si
vybírat. A zřejmě i proto si o nich povídali…
Už bylo hodně po deváté, když po skvělé večeři seděli na verandě
na lehátkách a mimo Dvojku, který pil kávu (ale bez mléka, Viktor
ho neměl), popíjeli drinky a mlčky hleděli před sebe do údolí, které
se pomalu plnilo tmou.
Dvojka si vzpomněl, jak se před několika měsíci, no ano, už to
bude půl roku, při roznášce novin a reklam seznámil s třicetiletým,
elegantním Honzou, se kterým se vyspal, protože mu to hrozně
chybělo, ale sex nebyl nic moc.
To s Wangem… ach, Wang!
Věděl o něm jenom to, že chodí na nějakou vysokou, ale nevěděl
na jakou, nemohl ho najít, přestože si na poště vypůjčil telefonní
seznam a všechny vysoké školy i s jejich adresami si pečlivě opsal, a
denně po roznášce je obcházel s nadějí, že ho někde potká.
Honza byl kadeřník se začínající pleší a měl zákazníky, kterým
Dvojku za dobré peníze prodával. Nezkušený kluk si to zpočátku
vůbec neuvědomoval, považoval ho za kámoše, spal s ním, a když
mu jednou Honza sdělil, že ho viděl bratranec a že si s ním může
vydělat, nic to přece není…, nechal se zblbnout a šel.
S bratrancem, s kámošem, se známým, s každým, s kým ho
Honza seznámil. A tak nechal roznášku roznáškou. Vždyť vydělával
slušně, nic ho to nestálo, tak nač se mordovat s adresami, schránkami
a schody. No a potom ho zbalil ten fešák Groffy, ten ho dovedl k
Ladislavovi a teď je tady i s Tuntem, se kterým se potkal na
nádražním WC, když se tam šel jen tak kouknout…
 To by se teta divila, v jaké společnosti se její synovec vyskytuje!
Ale ona byla klidná, protože jí pravidelně telefonoval, a když se
ho ptala, jestli má dost peněz, pokaždé slyšela:
„Neboj se teto, mám fakt dost, já bych si řekl, ale nepotřebuju. Až
se vrátím, přinesu ti dárek, těš se!“
(To, co jí říkal, a jakým tónem, to všechno byl pro ni důkaz, že
chlapci se daří dobře, že je na vlastních nohách. Tak to interpretovala
i jeho otci, kterému udělala radost:
„Jsem ráda, že se na něho nezlobíš. Spíš si zaslouží náš obdiv.
Musí mít toho svého kamaráda opravdu rád, když v tom hledání stále
nepolevuje. Řekla bych, že je vytrvalý a spolehlivý. V tom je po
tobě.“
„Nespi!“ zahučel mu najednou do ucha Tunte, až sebou cuknul.
„Jdeme bagetovat!“
Dvojkovi bylo jasné, že drobný Ital z Cinecitta, chce být jimi
obložen, jen nevěděl, co se od nich očekává, a tak se na to Tunteho
zeptal.
„A není to jedno?“ zasmál se Tunte. „Pro jistotu si vymejeme
díry, aby to nestrkal do hoven, a bude to v poho. Možná to bude jen
honička a jdeme hájí.“
Nebyla to jen honička a nešli hájí hají.
Plné dvě a půl hodiny protahovali zadek drobnému Italovi z
Cinecitta, který u toho vzdychal, ječel, vřískal, volal Madonnu a ještě
někoho, naříkal, chroptěl, navíc jim u toho i něco povídal, čemu
nerozuměli a co jim bylo totálně egálně.
„Dřu jako nádeník,“ stěžoval si šeptem Tunte, když už potřetí
střídal v této únavně jednotvárné činnosti úplně vyřízeného Dvojku.
A ten mu zašeptal:
„Upadne mi ocas a zůstane v něm, co pak?!“
Samozřejmě se začali řehtat, Tunte se třásl v úspěšném filmovém
producentovi z Cinecitta, ten to pochopil jako nový erotický prvek a
volal:
„Aja, aja, aja,“ což Tunteho i Dvojku přivádělo k slzám a museli
si cpát pěsti do úst, aby to před nimi klečící Komo Giacomo
nepoznal.
 Ale nakonec to společně zvládli a drobný italský muž s
nenasytným análem byl uspokojen.
Když si šli lehnout, Tunte pronesl k už napůl spícímu Dvojkovi:
„Kdyby aspoň chtěl měnit polohy, mám otlačený kolena a bolej
mě záda! Jsem starý unavený muž!“
Ani pořádně nezaregistroval, že se od Dvojky nedočkal odpovědi,
a usnul.
Čas návratu se rychle blížil, protože jen co se probudili, museli
být těm dvěma k dispozici – ovšem ne černovlasému Paolovi, který –
když chytil Tunteho na schodech zezadu za přirození, měl možnost
vyslechnout si ty nejvulgárnější nadávky, jaké čeština zná. (Byla
mezi nimi i typická gayovská: ty píčo jedna buzerantská!) A i když
jim zaručeně nerozuměl, z tónu, kterým Tunte ta neuvěřitelná slovní
spojení pronášel, a z pohledu, který vyjadřoval nejspíš otázku Ty
chceš do držky, vid‘?!, pochopil, že nemaže, a proto nepojede.
V neděli odpoledne předvedli Italovi, co ještě neviděl: dělali to
před ním jeden druhému v téměř akrobatických pózách, potom se
vrhli na něho, dostal to zepředu, zezadu, z boku, musel stát, klečet,
sedět, když klukům začal klesat (Cineciťák Komo nebyl sexuální
objekt jejich erotických snů), vrhli se zpátky alespoň na chvíli na
sebe, a když ho přivedli k výstřiku, z rozčilení, vyčerpání a rozkoše
chytil škytavku a škytal ještě i v autě.
Dostali víc než měli dostat a hned šli do svého pronajatého
jednopokojového bytu. Tam padli do postele a jako broučci Jana
Karafiáta – spali a spali a spali.

12.

Petr v hlavních rolích

Matce Vieročce bylo divné, proč když Petrovi ustýlala postel, a

trvalo to už několik dní, měl úplně promočený polštář, a s obavami
sledovala, že téměř nic nejí, už vůbec nemluví, jen sedí a kouká před
sebe a když se ho něco zeptá, hned jde do koupelny, zamkne se a
pouští vodu, víc nic není slyšet, a i když se ti dva nemají nějak v
lásce, vůbec nechápe proč, co si udělali, svěřila se s tím Petrově
sestře Lucii, která se už vrátila z výkonu trestu, úplně nespravedlivě
ji odsoudila stará odbarvená soudkyně podle paragrafu 176, prý to
celé vedla a ona tomu nerozumí, je řádně vyučená a pracovala v
tiskárně, když jim padla, tak si vytiskli nějaké papíry, jen tak, blbli,
hráli si jako děti, stará odbarvená soudkyně děti určitě nemá, jinak by
jí nenapařila rok.
Lucie jí řekla:
„Jo, všimla jsem si, je nějakej povadlej, asi je nešťastně
zamilovanej, to ho přejde,“ ale tím matku Vieročku neuklidnila:
„Ježíši, snad nepřivedl některou do jinýho stavu!“ vyděsila se.
„Zeptám se ho,“ vyhrkla, ale Lucie ji zarazila.
„Zjistím to já.“ Byla si jistá, že matce by Petr neřekl ani ň.
„Ale…,“ začala namítat matka Vieročka, ale hned zmlkla. Její
dcera Lucie je hrozně drsná a už nejednou jí vynadala tak, až si
sousedi mysleli, že se u nich schyluje k vraždě. A tak se raději s
Lucií nehádala.
Zamyslela se nad tím, co jí dcera řekla:… asi je nešťastně
zamilovanej, to ho přejde!
Je to tak: je zamilovaný, ta mrcha ho nechce, určitě má jinýho, a
Petříček pláče, chudák malej!
Oči se jí zalily slzami, moc, opravdu moc ho litovala, ani
nedokáže říct jak, ale není se co divit, je to její synáček, její
chlapeček. Jak se o něho s mužem báli, když ho porodila v sedmém
měsíci…! To se ještě s manželem měli rádi, říkala mu tatínek
Borísek a on jí mamička Vieročka, protože byl z Nových Zámků.
Kdyby jen věděla, jak synkovi pomoci!
Jenže – on si zřejmě pomohl sám. Z ničehož nic zmizel a
zanechal jen lístek se vzkazem:
Ahoj, mami, jedu z kámošema na výlet, měj se, tvůj syn Petr.
„Tak vidíš, žádnou nezbouch, zbytečně jsi panikařila,“ pokárala
Lucie matku Vieročku: „A jestli byl zamilovanej, tak už ho to určitě
přechází, když si jede na výlet!“
To říkala přesně v době, kdy Petr zůstal stát na krajnici
výpadovky a zvedl ruku proti přijíždějícím autům. Náhoda to tak
chtěla – zastavilo mu hned druhé. Seděl v něm starší manželský pár a
paní se s úsměvem zeptala: „Kam to bude, mladý muži?“
 Petr pozdravil, představil se a sdělil název vesnice, kam se
potřeboval dostat.
(Tohle chování ho naučil Bachram, když se bez dovolení rodičů
vydali autostopem ke skalám, kam plánovali lézt, ale nějací lesníci je
drze vyhodili a oni se pak šli koupat do lomu.)
Starší manželský pár byl vystupováním Petra unesený. Chválili
ho, povídali si s ním, a později ho dokonce pozvali na oběd. Když se
pak s ním loučili, oba mu popřáli hodně štěstí v životě.
Teď by teda bodlo, pomyslel si. Protože sem jel dočista na blind.
Vykračoval si vesnicí, dobře si to tady pamatoval. Přijel sem
stříbrným mercedesem s označením CD, Bachramův otec řídil, vedle
něho seděla Bachrošova velmi milá máma a oni dva blbli na
sedadlech vzadu. Vůz odbočil z hlavní cesty, za vesnicí jel vzhůru,
vedle božích muk a dále kolem samoty polní cestou, která vedla ke
kraji lesa, když se ozvalo cosi jako zadunění, Petr s Bachramem se
otočili a v zadním okně vozu viděli, jak z přízemního domku
vyšlehly plameny.
„Kep!“ vykřikl Bachram, a otec šlápl na brzdu. „Bisura!“ zavelel
znovu a s Petrem v patách vyrazil k plamenům.
Bachram přeskočil nízký plůtek a vrhl se k zavřeným dveřím.
Naštěstí nebyly zamčené. Prudce je otevřel a vnikl dovnitř. Petr za
ním. Uviděli přiomráčenou ženu, seděla divně opřená o skříň, zřejmě
ji tam odhodil výbuch, možná se udeřila o skříň hlavou, ani
nezaregistrovala jejich příchod, na nohách jí zůstala jenom jedna
polobotka, měla zavřené oči, jakoby ožehlou tvář a nad čelem jí
doutnaly vlasy. Vpravo od nich, u roztříštěného okna, se najednou
prudce rozhořel jasným plamenem závěs. Bachram chytil ženu za
paže, Petr ji uchopil za nohy a tak ji nesli ke dveřím, ve kterých se
objevil Bachramův otec. Teď ji nesli tři a položili ji na trávu, a
utíkali zpět, mezitím se však v místnosti nahromadil dým a ostře
štípal do očí, už nebylo téměř nic vidět. Bachram o něco zakopl a
kdyby ho nebyl Petr zezadu chytil, praštil by sebou na zem. Petr
chtěl říct: Dávej pozor!, ale jak se nadechl, vnikl mu kouř do plic a
bolestivě se rozkašlal. Bachram se k němu obrátil a uviděl téměř v
rohu místnosti nějaké dveře. Vystartoval k nim a když je otevřel –
nebyl tu ani oheň, ani dým – uviděl pod stolem malého brečícího
kluka, který se klepal strachy, a v tom se za nimi ozvalo zoufalé:
„Ježíšikriste, máte ho?“
Petr nevěděl, kdo se ptá, ale odpověděl: „Jo, máme!“
Bachram vzal brečícího kluka do náruče a vyběhl okolo úplně
vyklepaného chlapa (Petr správně předpokládal, že je to otec dítěte a
manžel té popálené), ale to už tady byl Bachramův otec s malým
hasicím přístrojem z auta.
Bachram odnesl malého kluka ještě stále nezorientované ženě,
položil jí ho na klín a řekl:
„Nic se mu nestalo, byl pod stolem!“ a utíkal za Petrem, který už
stál se dvěma vědry u pumpy na dvoře a oba do nich začali rychle
pumpovat vodu.
„Nečumět, hasit!“ zavelela překvapivě tvrdě Bachramova matka a
platilo to pouze na toho vyklepaného chlapa, který stál přede dveřmi,
asi byl v úplném šoku a jen se vyděšeně díval, co ostatní dělají. Když
dostal povel, vrhl se ke studni a plnil jedno vědro za druhým.
Bachramova matka se věnovala ošetřování šokované ženy, která
se až teď pohnula a s naříkajícím synkem v náruči se rozplakala. A
přes vzlyky jí sdělovala:
„Chtěla jsem uvařit zeleninovou polévku… ona ta bomba
vybuchla a…“
Bachramova maminka ji poslouchala jen na půl ucha, pozorně si
prohlížela její dlaně, paže, také tvář a hlavu a řekla jí: „Nevypadá to
na nic vážného, máte to jen ožehnuté.“ Zezdola z vesnice se ozvalo
naléhavé zvonění, k němu se přidala siréna hooořííí-hooořííí a za
chvíli se objevilo hasičské auto, které si zasloužilo být spíše v
muzeu, než aby se hnalo sem do kopce, ale zvládlo to, a hasiči pak už
neměli mnoho práce, likvidovali místa, z kterých ještě stoupal kouř.
Nemuseli vyvádět dobytek. Domácích zvířat – a bylo jich tu dost – se
požár nedotkl, stejně jako místnosti vedle kuchyně, přístavku, kůlny
na nářadí a velké králíkárny.
Bachramovi rodiče se trochu opláchli u studny, stejně tak
Bachram s Petrem, který dostal z autolékárničky náplast na hřbet
levé ruky – ten si pořádně odřel ani nevěděl kdy a jak, sedli do auta
(z jeho přední kapoty mezitím někdo ulomil mercedesáckou hvězdu)
a odjeli. Když se potom utábořili, chvíli si povídali o požáru a pak
byl oběd, a když se Bachramova maminka manžela zeptala, jak mu
chutnalo (kluků se ptát nemusela, na nich to viděla), na chvíli se
zamyslel a potom hrdě pronesl:
„Do prrrrdele!“ (To bylo to jediné, co v češtině ovládal
bezchybně.)
Kluci se mohli umlátit smíchy.
A potom si ti dva dospělí tiše povídali a oni honili po louce sysla
(nebo to byl křeček?, vypadalo to jako veverka bez chvostu), zřejmě
si to z nich dělalo srandu, protože když číhali u dvou děr, vylezla ta
potvora ze třetí a zjevně si z nich dělala šoufky.
Když se ve výborné náladě vraceli polní cestou okolo samoty, na
domku – až na prázdné okenní rámy v kuchyni a začouzení nebylo
nic vidět – vběhl jim před auto ten mladý tatínek a hned spustil, že
jim nevýslovně děkuje a… dojetím málem brečel.
Potom řekl větu, kterou si Petr zapamatoval a kvůli níž tu teď
vlastně je:
„Cokoliv byste potřebovali, prosím přijďte, budete vždy vítáni,
jsem vám tolik zavázaný…“
Petr nebyl tak naivní, aby si myslel, že cokoliv člověk v
emocionálním opojení slíbí, také dodrží, ale musel to zkusit. Chtěl
pryč, pryč ode všeho, co mu jakkoliv připomínalo Viktora, chtěl být
sám, aby se s tím nějak srovnal, aby… Ale neměl kam jít. Tohle byla
vlastně jeho jediná možnost.
A ono to vyšlo.
Zabydlel se v nevelkém přístěnku, bylo tam teplo, světlo a víc
první dny nepotřeboval. Toulal se v lese, po širokém okolí vesnice, a
občas se prošel i vsí, kde ho lidé – a to i ti staří – zdravili, a on se
naučil, že musí zdravit jako první, někteří ho i zastavovali, hlavně
zvědavé tetky, a ptali se, co tady takový hezký mladík pohledává a
odkud je, a on odpovídal, že ho pozval hospodář, aby se u nich
rekreoval po nemoci, čistý vzduch mu dělá moc dobře…
Byl venku třeba i celý den, zašel i na louku, kde s Bachramem
chytali sysla či křečka, který si z nich dělal srandu, a kde Bachrošův
otec hrdě pronesl Do prrrrdele!, ráno si vždy vzal jenom dva chleby
s máslem a šel, i když mu domácí nabízeli sýr a salám…
Přes den o něm nevěděli.
 Ale na nic se ho neptali, nevyzvídali kde byl, co dělal.
Když k nim přišel, řekl, že ho nehledá policie, ani že neutekl z
domu, ale že se musí někde o samotě vzpamatovat, umřel mu brácha,
byl starší, měli se moc rádi a on na něho musí stále myslet… a už
měl v očích slzy, doma mu ho všechno připomíná, vyrůstal bez otce a
brácha mu ho… a teď už plakal, vzali ho tedy k nim, o tom, co říkal,
ani na chviličku nezapochybovali, byl příliš zkroušený žalem, než
aby to hrál, vzali ho k sobě a řekli si:
Však on se kluk u nás z toho traumatu vzpamatuje, je tady tak
krásně a klid… Trochu toho jídla, co sní – vždyť neubude!
Po třech dnech ho ráno našel hospodář mezi kozami. Jemně jednu
po druhé česal starým rejžákem a ony se tvářily, že se jim to líbí.
Každopádně držely, ani se nepohnuly, dokud neskončil.
Petr se zeptal, co má dělat, až je všechny vyčeše, a mladý
hospodář se smál, že to nejsou koně, ale dobře, pokud mu opravdu
chce pomoct…
Petr chtěl a pomáhal. Nejradši byl mezi zvířaty, ta měl rád a ona
měla ráda jeho – a tak mezi nimi trávil téměř všechen čas. Ještě si
občas zavzpomínal i zaslzel, ale bolesti i pláče postupně ubývalo a
tak jednoho dne dospěl k rozhodnutí vrátit se domů.
Byl zde měsíc a devět dní…
Doma byl bouřlivě přivítán matkou Vieročkou (sestra Lucie
nebyla doma), nevěděla, jestli se ho má dřív ptát (kde byl, co dělal,
co jedl, kdo mu pral…) nebo ho informovat, co zažívala jako nově
přijatá šatnářka v Discocosmosu (to slovo zásadně vyslovovala s c),
což se jí zdálo jaksi zajímavější.
Fajn, řekl si Petr v duchu, Viktor dodržel slovo!, ale s tím nějak
počítal, Viktor nikdy nelhal, a když si ho představil, jak stojí před
ním a mile se usmívá… musel zhluboka dýchat, a tak raději
poslouchal jako vždy značně obsažný referát matky Vieročky,
protože ten mu slzy do očí nevžene:
„Jsou to sice megadiskošky pro puboše…“
Kde proboha slyšela tenhle výraz? problesklo mu hlavou a skoro
se musel usmát.
„… ale poznala jsem tam několik velmi seriózních pánů, no,
nemysli si, ti se tam nenatřásali, jen si tam zašli něco koupit –
cigarety, láhev a tak, a s jedním jsem si povídala…“ Matka Vieročka
poněkud zpomalila tempo vyprávění, tohle Petr absolvoval už
mnohokrát:
A jé, a je to tady! povzdechl si, matka bude mít zas večerní
pánské návštěvy a se špatně skrývanou úzkostí v hlase se mě bude
ptát, v kolik dorazím domů…
Šel ven s úmyslem jen tak bezcílně se procházet po městě, a už
po pár krocích – zřejmě pod vlivem konečně zase jednou zaměstnané
matky – začal uvažovat, čím se bude živit. Jenže peníze potřebuje
hned, musí se obléct, po návratu z venkova zjistil, že je mu všechno
malé, nebude přece chodit jako nějaká socka, chudý trapák, možná
by mohl vzít nějakou brigádu, třeba vykládat na nádraží vagony…
Ne, za Viktorem nepůjdu, i když by mi určitě něco dobrého
dohodil! říkal si, možná bych to mohl s ním vyřídit po telefonu, ale to
je až ta poslední možnost, však uvidíme!
Říkal si: Ne, za Viktorem nepůjdu!, a přesto ho nohy samy nesly
směrem k Discocosmosu, a když si uvědomil, že kráčí přesně tou
trasou, kterou za ním chodíval, naštval se, zůstal stát a pak ušel jen
pár kroků, opřel se o zábradlí, které dělilo mateřskou školku od
chodníku, na němž stál, a zamyslel se.
Ani si nevšiml asi dvacetiletého kluka oblečeného poněkud
výstředně, ale v duchu aktuální módy, který – na rozdíl od něho,
tmavě opáleného – byl bledý, jako by od narození nebyl na slunci, a s
mimořádným zájmem ho pozoroval.
Groffy to takhle nikdy nedělal – na nikoho takhle hloupě
nečuměl, není žádná hajzlová buzna, smrdící chcankama, jenže…
Tohle je absolutně nejkrásnější, nejelegantnější kluk, jakýho jsem
kdy viděl! říkal si Groffy a nemohl z Petra odtrhnout pohled.
Groffy nepřeháněl: Možná to bylo prožitým utrpením, fyzickou
prací a pohybem na čerstvém vzduchu, Petr opravdu zkrásněl,
především zmužněl, už to není kluk s dětskou tvářičkou, kdyby ho
teď potkal Viktor, asi by byl z něj úplně mimo.
Bylo to zvláštní: Petr nějakým záhadným způsobem získal
charizma, sex-appeal, pro někoho jistě i jakousi auru, a to všechno ho
činilo pro obě pohlaví bez ohledu na věk mimořádně přitažlivým.
Nejvíc bouřil krev bezpochyby gayům, kteří jsou (takový už je jejich
úděl) vysazeni na fyzickou krásu, na dokonalost tvarů těla, tváře,
pohybů, a – což je jako minoritu sice do značné míry charakterizuje,
ovšem nikterak nepovznáší – na rozměry penisu!
(Dokonce kdosi – určitě to byl sexuolog – napsal, že značná část
emocionálně a sexuálně primitivních homosexuálů je zřejmě v
důsledku celoživotní nezralosti a infantility libidózně orientovaná na
pseudo-hodnoty, jakými jsou nadprůměrná velikost pohlavních údů,
což vyjádřeno prostě zní: čím jsou primitivnější, tím víc vzdychají po
delších a tlustších…)
Petr byl příliš pohroužený do sebe, aby registroval své okolí, ale
skutečnost byla taková, že jen co vyšel z domu, všechny holky se po
něm otáčely a mohly na něm oči nechat. A teď zas na něj civěl
Groffy. Ale on byl v myšlenkách jinde.
Takže Groffy musel konat. Šel k němu a jakoby nic se zeptal:
„Ahoj, čekáš tady na mě?“
Překvapený Petr odpověděl otázkou:
„Ne, jak jsi na to přišel?“
„To je škoda… Ale mohl bys, myslím.“ A Groffy trochu
zakoketoval. Věděl, že to často zabírá, a jak se tak na tohohle
superkrásného kluka díval, tušil, že by mohl mít úspěch. „Mně říkají
Groffy,“ dodal.
„Já jsem Petr.“
„Už chvíli na tebe koukám a říkám si, o čem asi dumáš.“
Petr se usmál:
„Jak přijít k penězům a nekrást,“ zasmál se.
Groffy strnul. Takový štěstí snad ani nemůžu mít! letělo mu
hlavou a rychle, ale jakoby nic pronesl: „Tak to snad není problém,
pro tebe určitě ne!“
Od této chvíle běželo všechno velice rychle.
Rozhovor na téma fotografování.
Telefonát Láďovi.
Cesta taxíkem.
Seznámení Petra s Láďou.
A lhaní:
… nefotíme pornofotky, ale odvážnější erotické Fotografie.
… ty americké časáky, kde to uveřejní, sem do Evropy nepřijdou.
 … neboj se, my tvý fotky nikomu neukážeme!
Naletěl jim, jako mnozí před ním a po něm, ale možná, že by s
fotografováním souhlasil, i kdyby věděl, jaká je pravda.
Seděli u Ladislava a ten hned na začátku debaty o tom, co se bude
fotit, jak se bude fotit, co se od něho vyžaduje, vytáhl z kapsy štůsek
bankovek, položil je před Petra a řekl:
"Tohle můžeš vydělat."
Byl zvyklý, že kluci se projevili třemi způsoby: bud po nich sáhli
a začali je přepočítávat, nebo si je rovnou strčili do kapsy, anebo
řekli: Tak to je fakt něco. No jo, to beru!, ale Petr nic. Díval se na
balíček peněz, jako kdyby šlo o prošlé jízdenky MHD.
Proboha, ale tohle opravdu není malá suma! Vždyť jsem mu
přihodil, protože je tak strašně hezkej, vyděsil se Láďa a vyčítavě se
podíval na Groffyho: Koho jsi to proboha přivedl, je to snad
milionářský synek? \
Pravda ale byla jiná: Petr zůstal z výše té sumy paff a nevěděl, co
má dělat. Má poděkovat, nebo říct, že souhlasí, nebo…?
Groffy chtěl zachránit situaci, které také nerozuměl, a řekl:
„Koukej, protože jsi nesmírně půvabnej a Láďa bude moc rád,
když kývneš na jeho další nabídku a tou bude určitě účinkování ve
filmu, hlavní role, zvyšuje ti tuto odměnu o padesát procent!
Souhlas?“ zeptal se a pohlédl na Petra a potom i na Láďu.
Ten zvedl oči k nebesům:
To se ti to přihazuje z mých peněz! vyjel na Groffyho v duchu, ale
současně si řekl: Vydělám na tom stejně, tak co?!
„Samozřejmě, rád,“ potvrdil Petrovi Láďa s perfektně
předvedeným úsměvem.
Petr polkl, a přikývl:
„Dobře. Díky! Asi chcete ty snímky udělat hned, že? Ale já bych
se před tím osprchoval. Koupelna je…?“
V Ateliéru se Petr postavil na pódium, a Ladislav jen zíral: bez
jakéhokoliv pokynu se postavil tak, jak ho hned na úvod chtěl mít –
levé rameno vytočené dopředu a trochu níž než pravé, levá noha
jemně pokrčená v koleně, stehno téměř kolmo k objektivu, ruce
zkřížené na prsou, hlava…
 Pracovalo se mu s ním výborně! Rychle a správně chápal jeho
požadavky a Ladislav prohlásil:
„Skvělý! Fakt. Až přijdeš příště, ukážu ti fotky. To budeš valit
oči, jakej jseš nádhernej kluk! Jo, a teď tři s polostopořeným a potom
s plnou erekcí. Ok?“
Než Petr stačil cokoliv říct, Groffy pronesl:
„To je moje starost!“ A vyskočil na pódium, sházel ze sebe šaty,
byl už vzrušený, klekl si, vzal Petrův úd do úst, dotýkal se ho všude,
kam dosáhl a za pár vteřin byl Láďův požadavek polostopořenosti
splněn. A stejné to bylo, když chtěl, aby měl Petr stoprocentní erekci.
Zbývalo exponovat ještě dvě políčka, která vždy patřila ejakulaci.
(Američané by něco takového neuveřejnili, ale Němci to vyžadovali,
a tak se kluci museli před nimi sami dovést k vrcholu – pokud,
pravda, se o to vlastnoručně nepostaral jeden z dvojice Láďa-
Groffy.)
Láďa se už chystal Petra jemně přesvědčit, aby…, ale současně
ho nechtěl tlačit někam, kam by případně nechtěl – navíc detailů
stříkání a semene má dost, kdo pozná, jestli patří tomu nebo onomu,
jenže ozval se Groffy:
„Poslední dvě uděláme tak, že se na mne vystříká, ok? Ale musíš
to chytit v detailu!“ upozornil Láďu.
Pohlédl na Petra a ten pronesl pouze: „Jak chcete,“ a zaskočený
Láďa neřekl ani popel.
Domluvili se, že bude stříkat na Groffyho levou tvář, Ladislav
jejich vzájemný postoj ještě malinko upravil a potom už jen sledoval,
co dělají, a předvídal, co budou dělat.
Za chviličku ti dva na pódiu přestali vnímat fotoaparát a Láďa
poprvé a vzápětí podruhé stiskl spoušť.
Byly to dvě opravdu vydařené fotografie.
Jen co vyšli ze dveří Láďova bytu a začali sestupovat po
důstojném schodišti, zeptal se Groffy Petra:
„Tak co, nekecal jsem ti, he?“
„Ne, člověče, to je peněz!“ odpověděl nadšený Petr.
„A to, co jsem ti udělal, dobrý?“ potřeboval se ujistit Groffy a
položil dlaň Petrovi na zadek a držel ji tam, pokud nevyšli z domu.
(Už měl zase chuť.)
 „Jasně, dobrý, ale nějak ti to nestačilo,“ smál se trochu
polichoceně Petr.
„Když je tak pěknej…!“ vzdychl si Groffy. „A tobě to stačilo?“
„Dík za optání, zatím ano…“ a aby Groffy náhodou nezískal z
jeho odpovědi špatný dojem, zdůraznil: „Jo, zatím.“
Pomalu šli ulicí a Groffy najednou úplně vážně řekl:
„Tak hele. Takovej mega kluk jako jsi ty nemůže chodit v tom, co
máš na sobě. Je to starý a dávno už se to nenosí. Jdeme nakupovat!“
„Jasně!“ Petr se okamžitě nadchnul. Obdivoval Groffyho čím dál
tím víc.
Po zkušenostech s nakupováním s Dvojkou a Tuntem šel Groffy
na jisto.
„Nejdřív džíny!“ zavelel, jen co vešli do obchoďáku. A když si
nechali ukázat ty nejnej, neomylně jedny vybral a v kabince Petrovi
oznámil: „Tak Petře kilometře, fakt paráda!“ A když brýlatá
prodavačka s minimedvídkem u pasu chtěla ty jeho staré zabalit,
zarazil ji: „Máte tu odpadkový koš?“
Překvapeně přikývla, ani pořádně nevěděla, co plácá, protože
odpověděla: „Ano, pane!“
A on jí zavelel: „Tak je tam hoďte! A nepřibližujte se k medu!
Nebo vám uteče, slza vám poteče!“
Než chudinka učnice pochopila, že to byla narážka na její ozdobu
u pasu, byli pryč.
Bože, pomyslela si, ten menší byl tak sladký…! Kdybych jen
nemusela nosit ty blbý brejle…! – a bylo jí najednou hodně, hodně
smutno.
Groffy ohákl Petra doslova od hlavy po paty. A vybral mu i
nejmodernější šmé – bejsbolku s číslem 33 (někteří tuhle číslici
chápou jako symbol souložení z boku), náramek, prsten a silný řetěz
okolo krku.
Byl cool, byl in, byl absolutely čávo.
Ale peníze byly fuč.
A když to Petr s trochou lítosti v hlase zmínil, Groffy mávl
rukou:
 „No neblázni, zařídíme, ty budeš mít peněz vždycky dost, neměj
strachy, budou prachy! Teď jdeme k nám, máma je s dvojčaty u
kámošky, vrátí se až okolo osmý, najdem něco k snědku. Máš hlad?“
„Docela jo,“ zasmál se Petr a uvědomil si, že jen u jídla Groffy
nezůstane.
Nezůstal a bylo to fajn.
Když přišel domů, matka Vieročka provedla okolo něho několik
tanečních kreací a pištěla, až to bylo určitě slyšet až na schodiště:
„Petříčku! No Petříčku! Vždyť ty máš nové tričko a džíny a
tenisky a…“
Co na něm zpozorovala, to vykřikovala. (O slipech se nezmínila
jen proto, že je neviděla.)
Když Petr vyprazdňoval velkou barevnou igelitku s logem
obchodního domu, kde měl další trička, ponožky a slipy, jela jako z
kulometu:
„No, Petříčku, odkud to máš, kdo ti to koupil, ty jsi byl s
Bachramem, viď, tu tašku asi nebudeš potřebovat, že ne, já bych si ji
vzala, to sis dobře nakoupil, kvalitní materiál je drahý, tady sousedka
z desátýho, ty ji asi neznáš, Lokvencová, si taky nedávno koupila
ponožky a…“
Nebyla k zastavení. A ani ji nenapadlo, že pro samé žvanění se
nedozvěděla, kde Petr na ten nákup vzal.
jeho sestra Lucie oblečení poobdivovala, pochválila a v duchu si
řekla, že jablko nepadlo daleko od stromu, čímž myslela matku a její
čórky, ale hned na to zapomněla, jeden z policajtů, který vyšetřoval
její padělatelství, ji požádal, jestli by mu nemohla vyhotovit
maturitní vysvědčení, že jí dobře zaplatí, ale potřebuje to rychle, a
ona si domyslela, že mu jde o postup.
Petr brzy přišel na to, že Groffy se od něj nemíní ani hnout.
Kamkoliv šel, byl s ním. A nejen to. Musel si zvyknout, že Groffy to
s ním míní dělat, kdykoliv to na něho přijde: chytí ho za ruku, vtáhne
do nejbližšího vchodu a když je v domě sklep, seběhne s ním dolů a
tam mu rychle stáhne nové džíny a slipy, ohne ho a… Nebo mu to
udělá nahoře u půdy.
Nijak zvlášť mu to nevadilo, ba dokonce mu to i lichotilo, ale
problém byl, že na Groffyho to přicházelo opravdu hodně často.
 Ladislav byl naštvaný, že si s Petrem ještě neužil, protože Groffy
to jednoduše nepřipustil. Což bylo nefér. Moc dobře věděl, že má na
Petra chuť a že si s ním chce rozhodně zašpásovat!
„No počkej, já ti to vrátím,“ těšil se.
Ani když přijel Wolfgang, spolumajitel nevelké firmy na nádobí,
Groffy Petra nepřivedl.
„Je u babičky,“ znělo jeho zdůvodnění, ale Ladislav si byl jistý,
že lže.
Protože Groffy se u něho málo ukazoval a už vůbec ne s Petrem,
začal ho podezírat, že ho prodává klientům sám, což by teda byl
podraz non plus ultra; přicházel by tím o značné sumy, a to se mu
vůbec nezamlouvalo.
Bylo však jen otázkou času, kdy se Groffy Petra nasytí, protože
při té frekvenci sexu a absenci citového vztahu to ani jinak končit
nemohlo. Navíc – Groffy ho opravdu neprodával…
Wolfgang si ani nedoprohlížel Petrovy fotografie a okamžitě
prohlásil, že mají hvězdu, skutečnou světovou pornostar, na
Slovensku jednu už mají, hrát sice vůbec neumí, ale o to přece nejde,
jmenuje se Johann Paulik, je to krásný, nádherný chlapec, má vpředu,
má vzadu, má charizma, má rajc, píše se o něm, že při pohledu na něj
dochází k erekci i u impotentů, a on je přesvědčený, že tenhle… jak
že se jmenuje? aha, Peter, je snad ještě nádhernější, už proto, že je
mladší, má i pel nevinnosti, může být ještě lepší, slavnější,
světovější. A chce ho vidět.
Gayové rádi a často přehánějí, ale pel nevinnosti byl i pro pasáka
Ladislava moc.
Krátce si odkašlal a rozhodl se použít Groffyho lež:
„Peter ist bei seiner Grossmutter,“ je mu to líto, a bude u ní určitě
týden, ne-li dýl, ne, adresu k jeho babičce nemá.
Wolfgang neskrýval zklamání:
„Škoda. Až se vrátí, zatelefonujte mi prosím, rád bych se s ním
setkal!“
To chápu! pomyslel si Ladislav a s jemnou úklonou nahlas
pronesl: „Samozřejmě, jak si přejete.“
 A Wolfgang pronesl své další přání: Ať s Petrem v hlavní roli
natočí tři šedesáti až osmdesátiminutové filmy, každý v jiném
prostředí a s jinými spoluúčinkujícími.
„A nezapomínat – co nejméně textu!“ dodal přísně.
Jestli to bylo tím, že byl podrážděný z podezření, že ho Groffy
podvádí, nebo proto, že mu právě v tuhle chvíli naplno došlo, v
jakém nicotném služebném postavení vůči Wolfgangovi je, v tónu i
ve formulaci přitvrdil:
„To mi říkáte z jakého důvodu?!“ Záměrně vynechal slůvko
prosím a tak byla jeho otázka vlastně útokem.
Obchodně zkušený Wolfgang, jakým tento spolumajitel firmy na
výrobu smaltovaného, kýčovitě zdobeného nádobí bezesporu byl, si
uvědomil, že i když jsou Češi méněhodnotní, tenhle člověk je mu
zatím užitečný, a tak vše hrál rychle do autu:
„Žádný konkrétní důvod samozřejmě nemám, lieber Ladyslaf, jen
jsem si to dovolil připomenout…“ Ale neodpustil si alespoň v duchu
ulevit své nadřazenosti: Tak teď to koupíš, ty českej nýmande! Usmál
se co nejsrdečněji a zahalekal: „… tak jak se to ostatně ve světě u
speciálních objednávek běžně dělá!“
Ty hajzle, ty kurvo stará, zasraná! Tak teď sis naběhl, píčo jedna
nadutá! spustil v duchu Ladislav, který byl svým vzděláním vysoko
nad tímhle obchodnickým vyučencem, svůj repertoár nadávek, a se
širokým úsměvem nahlas zareagoval:
„Takže s potěšením beru na vědomí, že dostanu více peněz za
každý z těchto filmů, protože to jsou speciály, ano?! Navýšení třicet
procent?“
Wolfgang na zlomek vteřiny zkameněl. Ale bylo mu jasné, že
prohrál.
Začal se handrkovat o ta procenta, ale moc se mu to nedařilo. Co
jiného ale mohl dělat – přece nebude platit tolik!
Bože, jak nenáviděl tu protřelou, vychytralou českou svini!
Kriste, jak tímhle pseudonáckem Láďa pohrdal!
Hodili se k sobě.
Za pár dní po Wolfgangově odjezdu se objevil Groffy, zjevně
výborně naladěný, ale bez Petra. Prý spí. Byli do čtyř ráno v gay
baru, všichni je chtěli, posílali jim pití a tak se krásně opili. Příště ho
(Ladislava) vezmou s sebou. Ale jeho ti staří zvrhlíci chtít nebudou, s
tím ať nepočítá… Jo, už otevřeli klučičí bordel, je to dokonce v
nějaký vile, dole se má jíst, pít a tancovat, nahoře jsou tři pokoje. Co
tam bude za kluky, neví. Z těch jejich asi nikdo.
Ladislav se ukazoval z té nejpříjemnější stránky, novinka ho
zajímala, dokonce párkrát sáhl Groffymu do rozkroku a ten si to
nechal líbit, i když správně tušil, že o sex Ladislavovi momentálně
nejde.
i;84
Tak oč mu jde?
Na úvod Láďa Groffymu řekl, jaký je chytrý a inteligentní a
pořád krásný, a co by řekl na to, kdyby si zase zahrál ve filmu, jednu
z hlavních rolí, tu úplně nejhlavnější by dostal Petr. A scénář k filmu
– samozřejmě za patřičnou odměnu – by si mohl napsat sám.
Schopnosti na to přece má, ne?!
To by nebyl Groffy, aby řekl: Tak na tohle nemám, to Fakt
neumím! – Ne, ne. Najednou si byl jistý, že to zvládne, že to přece
pro něj nemůže být problém, stejně si vždy myslel, že je umělecky
disponovaný, jen nevěděl na co konkrétně, a tak se zeptal na minutáž
filmu a kolik má být účinkujících a pronesl: „Za tři dny to máš!“
Po pěti dnech přinesl papír a na něm bylo napsáno:
Příšera v lesých.
Já budu příšera, ale jen jako, budu kluk z maskou na tváři a budu
chodit přepadávat a šukat kluky z lesního tábora, a jeho vedoucý
bude Petr a on bude také svádět kluky a ty klucy když pudou na dřevo
si to udělají a tak. Nebo když pudou pro vodu. Když znásilním Petra,
tak přisahá že se my pomsti a pudou mě hledat a všichni mě znásilní.
Chápeš jedna velká prcačka konec Filmu.
Jenže – k natočení filmu podle Groffyho skvělého scénáře nikdy
nedošlo.
Ladislav, který už dávno dal v závodní jídelně (jež se nejnověji
nazývala honosně Klub zaměstnanců ministerstva školství) výpověď
a nebyl tedy nikým a ničím vázán, dostal hlášku (kterou si dotyčný
kriminalista nechal zaplatit a ani nechtěl moc), že jeho současné
aktivity začala sledovat kriminálka.
 Možná si to ten brýlatý policajt vymyslel, jen aby z Ládi vytáhl
nějaké peníze, ale to vyděšeného Ladislava nenapadlo.
Začal se třást jako ratlík.
Okamžitě všeho nechal a v průběhu několika dní nejenže
zlikvidoval všechen kompromitující materiál, výhodně pronajal svůj
kompletně zařízený 4 + 1 s mimořádnou rozlohou sto dvacet metrů
čtverečních a odjel na dovolenou ke známému kamsi do Jizerských
hor.
Ať už jel kamkoliv, hned na začátku několikahodinové cesty
začal uvažovat, že by si někde, na vhodném místě, postavil větší
hotel případně motel, zaměstnal pár hodně mladých, šikovných
chlapců a žil si v klidu. Ta představa se mu velmi zamlouvala.
A bylo zle.
Groffy, Petr, Dvojka, Tunte a další kluci najednou osiřeli. Znali
jen křestní jména zákazníků a i když věděli, kde který bydlí, nemohli
tam neohlášeni přijít a zazvonit. Jejich manželkám, matkám a
přítelkyním by se to nemuselo vůbec líbit.
A stejně tak bohatí zákazníci požadující své eféby byli bez
Ladislava ztraceni, vždyť neznali adresy ani příjmení kluků.
Wolfgang, který se dem Herrn Diplomingenieur také nemohl z
ničehož nic několik dní dovolat, přijel za ním – a otevřeli mu úplně
cizí lidé, takže se okamžitě sebral a ujížděl domů. Všechno, co bylo k
odeslání do USA a německým obchodním přátelům, odeslal, a
ostatní, co by případně mohlo poukazovat na jeho kontakty s
Ladislavem, promptně zničil. Až potom měl pocit, že ho nic nemůže
postihnout.
Kdyby jen trochu uvažoval, zjistil by, že si stačí vyžádat seznam
jeho telefonních hovorů, na poště získat přehled o obdržených a
odeslaných zásilkách, a vše bylo jasné…
Neuvažoval a byl happy, jako je vůbec mnoho lidí šťastných jen
proto, že neví, neumí, nedokáže. Hloupost a nevzdělanost umí
báječně navodit pocit spokojenosti se vším a nejvíc se sebou samým.
Ladislavovo zmizení nejvíc pocítili ti, kteří byli zvyklí mít
horentní příjmy a bezstarostně je utrácet: Groffy a Petr.
(Dvojka a Tunte měli svou záchodovou klientelu, která jim
zabezpečovala stálý vysoký příjem a tedy i radostný a veselý život.
Ti také na Láďu raz dva pozapomněli. Zaměstnávaly je jejich mobily
– telefonovali si jako blázni, dokonce i když kráčeli vedle sebe.
Navíc právě přišel do módy nový typ tenisek, absolutní bomba, a oni
je zaboha nemohli sehnat. To byl fakt problém!)
Několik dní se nic nedělo: Groffy měl peníze, hodně peněz,
dokonce by se dalo říct, že byl bohatý, protože na rozdíl od ostatních
kluků si od svých prvních příjmů až do současnosti chytře šetřil, o
čemž ani Ladislav – který praktikoval totéž – nevěděl. Měl tolik, že
kdyby investoval do vhodné nemovitosti, která by měla v přízemí
větší prodejnu, kanceláře či restauraci, byl by za vodou a už by
nemusel nic dělat, natož se prodávat. Jenže to by musel žít z
ušetřeného! To rozhodně neměl v úmyslu.
Petr byl na tom podstatně hůř. Měl jen to, co našel v kapse, a s
tím se nedalo vyžít ani měsíc.
Situace, ve které se ti dva Láďovou vinou ocitli, jen urychlila
konec Groffyho sexuální závislosti – už ani zdaleka tak často Petra
neohýbal a neklátil. Neměl už na to prostě chuť. A vůbec se mu
nechtělo vymýšlet pro Petra náhradní řešení, obtelefonovávat své
exklienty a nabízet ho.
Ne, tohle dělat nebudu, je to nádhernej kluk, ať si poradí sám,
blbej přece není! řekl si a tím to pro něj bylo vyřešené.
Navíc se každým dnem měl vrátit Goran a ten ho nyní zajímal
úplně nejvíc. Vůbec ne proto, že mu velice štědře platil za to, co s
ním v posteli (a na podlaze a ve skříni a v kuchyni na dřezu a vůbec
všude) prováděl – byť to bylo značně nezvyklé a divoké a Groffy by
tyhle věci určitě s nikým jiným nedělal, ale… Ne kvůli penězům
(nebo alespoň ne hlavně kvůli nim), ne pouze kvůli sexu, i když…
Velice ho zajímal proto, že… Vlastně ani nevěděl. A nechápal, jak je
to možné, že na něho myslí tak intenzivně a přímo nezřízeně se na
něj těší.
Petr zůstal sám. Nevěděl, kde by někoho z těch známých kluků
našel, předtím ho to nezajímalo, komunikačním centrem všech byl
Láďův byt a to stačilo, a Groffy měl teď – jak tvrdil – hodně práce…
Rozhodl se, že se podívá do toho klučičího bordelu, o kterém
všichni mluvili. Ne, že by tam chtěl pracovat, to by ho přece ani ve
snu nenapadlo, ale zajímalo ho, jak to tam chodí. Řekl si, že se tam
navečeří, pobude maximálně dvě hodiny a půjde.
Ještě předtím se skočil domů převléknout, zahodil dopis ze školy,
v němž mu oznamovali, že ho vyloučili, vyslechl matku Vieročku,
která mu – s nevýslovným nadšením referovala, že soud zamítl
otcovy námitky platit na něho výživné, a ona teď bude požadovat,
aby platil víc…
„… protože taxikáři jsou zloději a válejí se v penězích a tvůj otec
je z nich nejhorší, ten byl určitě pro, aby se Slováci odtrhli, i když ví,
že tady má dvě děti, a nejspíš si myslel, že nebude platit nic, no a to
se teda šeredně zmýlil!“ Když zakončila svou tirádu, byla sama se
sebou nanejvýš spokojená.
Petr vystoupil z taxíku, ocitl se před osamoceně stojící
neosvětlenou vilou, z níž tlumeně zaznívala hudba, u chodníku
parkovalo několik aut, podíval se na display mobilu, bylo něco před
dvaadvacátou, vystoupal po několika schodech ke vchodu, kde svítila
malá červená svítilna, a vešel dovnitř.
Byl v nevelké chodbě, ale protějšími otevřenými dveřmi bylo
vidět bar, kde na vysokých otáčecích kovových židlích seděli jeden
vedle druhého muži nejrůznějšího věku, za jejich zády stály obyčejné
restaurační stoly pro dva, čtyři i pro šest hostů, ty nebyly ani z daleka
obsazeny, a Petr se rozhodoval, kam si sedne.
Najednou zjistil, že snad všichni přítomní na něho hledí, někteří
se dokonce na něho podbízivě usmívají, což mu bylo až nepříjemné,
a tak se rozhodl pro stolek úplně v rohu hned za dveřmi. Zvolil
dobře, byl pro dva a nebylo tedy pravděpodobné, že ho někdo bude
obtěžovat.
Hluboce se mýlil, protože jen co dosedl, byl u něho číšník se
sklenicí vína a zašveholil:
„Dobrý večer, vítejte, to vám na přivítanou posílají támhle ti
páni…“ a podíval se kamsi do sálu, aby tak vyvolal v Petrovi zájem,
kdo mu to posílá. Měl se podívat naznačeným směrem, kde určitě
sedí nějací muži, co se přiblble usmívají, chtějí si s ním na
dálku připít, a potom se ho jeden z nich přijde zeptat, jestli by si k
nim nepřesedl.
 (Kolikrát tohle už s Groffym absolvoval! Snad v každém gay
lokále se hrálo tohle představení. A Groffy mu řekl: Stálí návštěvníci
podniků nebývají bohatí. Vím to od Ládi – protože podnikatelé,
umělci, prostě pracháči, nemají čas tady denně vysedávat, musí dělat
prachy. Chápeš? To bylo logické a Petr si to zapamatoval.)
Takže Petr se nejenže naznačeným směrem nepodíval, nepodíval
se ani sklenku vína a řekl:
„Odneste to, prosím!“
„Ale,“ pokoušel se argumentovat číšník, „ti páni to objednali pro
vás.“
„Odneste to prosím a přineste mi jídelní lístek!“ pronesl Petr a
bylo mu jasné, co bude následovat:
„Hned vám ho donesu, ale tohle vám tady nechám a…“
Nedopověděl. Petr k němu zvedl tvář – a už nebyla mile
přitažlivá. Byla plná agrese. Takhle to dělával Groffy:
„Řekl jsem odnést! Nebo chcete, abych to shodil na zem?“
Tohle číšník neznal a tak jen pokořeně zablekotal: „Ano, jistě
prosím!“, načež Petr pronesl, jako kdyby se nic nestalo: „Děkuji,“ a
vytáhl z kapsy komiksový sešit a začal si ho prohlížet.
Dobře věděl, že všichni přítomní sledovali, jak se zachová, a i
když číšník odešel, stále po něm pokukovali.
No, tak tohle teda kurva nebude, a když, tak hodně drahá…!
Ale je to nádhernej kluk, toho bych chtěla do postýlky, a ty taky,
Evelíno, co, véééd?
Rozhodně není blbej, číšník musel sklapnout a támhlety vyjetý
buzny jakbysmet.
Ne, tyhlety hlášky Petr neslyšel, ale mohl si být jist, že něco v
tomto duchu se tady povídá.
Získal respekt. A už se zdálo, že bude mít pokoj, ovšem to by
tady nesměl být poněkud „upravený“ plešatý dědula, který seděl v
opačném rohu místnosti a právě se probral a vykročil na svou
nepravidelnou obchůzku, při níž zjišťoval, kdo mezitím, co
si malinko zdříml, přišel. Protože kdyby to byl jeho známý, dal
by si s ním panáka.
Jen co zpozoroval hezkého Petra, už mašíroval na krátkých
nohách k němu a zdálky volal:
 „Hele, mladej, ahoj, já si k tobě přisednu, jo?“
Zvládnout tuhle situaci bylo mnohem těžší než tu předcházející.
Petr s ní neměl zkušenosti. Tady stál proti němu starý bodrý člověk,
který ho ničím neohrožoval, a tak nemohl sáhnout ke Groffyho vždy
účinné agresi.
Zkusil to jinak. Vstal a řekl:
„Omlouvám se, ale čekám společnost. Můj přítel by se na mne
zlobil, že jsem dovolil, abyste mu obsadil místo. Jistě to chápete.
Děkuji vám.“
Tak tohle byla petelice. To tu ještě nebylo. Najednou měli všichni
nepříjemně vtíravý pocit, že tenhle kluk, no, kolik mu může být –
sedmnáct? je převyšuje. Že je mimo jejich dosah. A nechali ho být,
jen ty úplně nejblbější pitomci se projevili přesně tak, jak se vždycky
projevují malí a bezvýznamní vůči těm, kteří nad nimi osobnostně či
postavením, či čímkoliv ční: pomluvami, jež si v zoufalé snaze
jakkoliv se vyrovnat, snaživě vymýšlejí.
Afektovaně si šeptali:
To je ale Fajnovka, a co si o sobě myslí?, na koho může čekat, no
to se podíváme, na nějakýho boháče hrbáče, hihihi, tyhle netýkavky
jsou nejhorší, hele, nese mu jídelní lístek, co si asi dá…?
(Homosexuálové, kterým se demonstrování jejich
pseudoženskosti stalo téměř smyslem života, dosahují v
inteligenčních testech většinou podprůměrných hodnot, a často jsou i
pod spodní hranicí normo škály.)
Petr si objednal vídeňský řízek a protože mu už většina hostů
přestala věnovat soustředěnou pozornost, mohl se konečně pořádně
rozhlédnout.
Zjistil, že mu uniklo, že u baru na vysokých kovových židlích
sedí dva snad osmnáctiletí kluci v kratičkých šortkách a přiléhavých,
hodně vykrojených tričkách. A když jeden z nich slezl
a vedl si svého kunčafta dozadu, kde zřejmě byly schody na
poschodí, bylo zjevné, že pod šortkama nenosí nic. (To aby bylo
vidět tvar a tušit velikost jeho nejdůležitější pracovní pomůcky.)
Řízek byl dobrý, brambory také, jedl pomalu, způsobně, jak ho to
naučil Viktor, vidličku i nůž držel až na konci, málo otvíral ústa,
seděl rovně, uvolněně, Viktor by měl ze mě radost, napadlo ho, ale
myšlenku na bývalého raději rychle zahnal.
Zaregistroval, že většina hostů sleduje, jak jí, od dvou stolů
dokonce zaslechl: Dobrou chuti, ale nereagoval na to, protože Viktor
(proboha, znovu ten Viktor!) mu jasně řekl, že mu cizí člověk nemá
co přát a ani se dívat, jak jí.
Ale tady mu někteří civěli přímo do úst.
V duchu si řekl: No vidíš, dnes jsi tu byl hned dvakrát: poprvé a
naposled. A musel se tomu usmát, což opět vyvolalo vzrušené
komentáře:
Hele, čemu se směje?!
Možná je to nějakej psychouš a za chvíli začne vyšilovat, třeba
kousat lidi, nebo tak!
Fuj, jak je mi odpornej!
A jak se tváří, no já bych se ho ani malíčkem nedotkla!
Ale Petr nic z toho neslyšel a nerušeně se zajímal o to, co má na
talíři, a když dojedl, požádal číšníka:
„Máte něco light? Je mi v zásadě jedno, co!“
„Jistě, donesu!“
Po krátké době Petr pochopil, jak to tady chodí: host zaplatil
číšníkovi účet za konzumaci plus pět stovek navíc a šel s vybraným
klukem nahoru, kde se ti dva vyrovnali. Nedokázal odhadnout, kolik
ti mládenci za své služby dostávají, ale nějaká horentní suma to jistě
nebude – alespoň vzhledem k přítomné klientele.
Takže majitelem klučičího bordelu nebude, i když s tou
myšlenkou – než si to tu prohlédl – trochu koketoval.
S jakousi nedefinovatelnou úlevou zavřel za sebou dveře a ocitl
se na chodníku.
Byl čas jít domů.
Nevšiml si, že nebyl sám, kdo vyšel z bordelu.
Následoval ho Roland, třiadvacetiletý výborný student
národohospodářské fakulty a současně fakulty sociálních studií. Už
na gymnáziu byl absolutně nejlepší ze třídy. Když poprvé a naposled
dostal u tabule dvojku, nechal se komisionálně přezkoušet a svou
zkoušející doslova zesměšnil, protože dokázal, že němčinu ovládá
lépe než ona. Měl ohromující paměť, analytické myšlení a IQ,
kterým se dotýkal hranice geniality. Avšak vztahy mu nic neříkaly,
protože mu totálně chyběla emocionalita. Sex znamenal pro něj tolik
co denní vyměšování. Byl naprosto egoistický, surový, bezohledný a
perfektně vychovaný. Téměř absolutně ovládal umění manipulace s
lidmi.
Vyšel za Petrem na chodník a oslovil ho:
„Promiňte…! Dobrý večer.“
Petr se otočil – za ním, v uctivé vzdálenosti, stál mladík jen o
něco vyšší než on, a tak odpověděl, jak to dělal Viktor:
„Ano?“
„Byl jsem vevnitř a neuniklo mi, jaké máte elegantní a současně i
diplomatické vystupování, omlouvám se, ale nevydržel jsem to a
chtěl bych se s vámi seznámit. Neobtěžuje vás to?“
S kloboukem v ruce projdeš celý svět, řekl kdysi muž, který
mnoho znamenal. A na slovácko-slovenském pozemí se říká: Kto sa
zalieča – ten presviedča.
Jak by Ronaldovi nenaletěl, když byl tak hladový po uznání a
respektu!? Navíc byl první člověk, který mu vykal…
Za chvíli seděli v tichém baru, už si potýkali a Petr ani nevěděl
jak, a povyprávěl velmi pozorně naslouchajícímu protějšku celý svůj
životopis, (ještě to nikdy neudělal. Nebylo komu.) Ale Rolanda
zajímal. A jak! Když se ho vyptal i na jeho současnou finanční
situaci, řekl mu:
„Kdybys chtěl, letěli bychom spolu do Švýcarska – do Curychu, a
přimluvil bych se za tebe, aby tě vzali do podniku pro ty nejbohatší
Švýcary. Dělal bys jim společníka, a kdybys chtěl, za další velké
peníze bys jim poskytl třeba i sex, ale rozhodnutí jestli ano nebo ne
by bylo jen na tobě. Taková věc musí být samozřejmě právně
ošetřena, dají ti smlouvu, bude pro tebe připravena v češtině, přečteš
si ji a uvidíš. Nikdo tě přece nedonutí, abys ji podepsal.“
Hovořili spolu dlouho do noci.
A Petr se rozhodl. Poletí s Rolandem vydělávat velké peníze.

13.
 Groffy mimo hlavní cestu

Vyšel z nedávno dostavěné vily na předměstí, za chvíli tady měl

být taxík a tak mu kráčel mu naproti. Chápal, že si ligový fotbalista
nepřál, aby se promenoval před jeho vilou na chodníku a čekal na
taxi, protože pro běžného občana je Groffy ve svém super módním
oblečení příliš nápadný a sousedé by se mohli zajímat, co tu
pohledává.
Ve sportovcově vile strávil noc, ale kdyby se opravdu hodně
nesnažil, asi by k ničemu ani nedošlo, protože mladý muž se jako
vždy zpočátku věnoval víc svému strachu z prozrazení než jemu.
Poslouchal výčet úzkostí a obav vyděšeného mládence, jen o rok a tři
čtvrtě staršího než Groffy, a docela ho chápal. Je český reprezentant
za B mužstvo s reálnými ambicemi dostat se do některého z
renomovaných evropských klubů, rozhodně musí dbát o svou pověst.
Nemůže dopustit, aby světový sportovní tisk přinesl na titulních
stranách fotbalistovy fotografie s popisem pikantních detailů z jeho
soukromí, je tedy pochopitelné, že dělal všechno pro to, aby na něho
nepadl ani stín podezření.
Ze stejného důvodu se oženil už v osmnácti a dnes měl dvě děti, a
proto i tomuto velkému fešákovi Groffymu (který ho úžasně
vzrušoval a jehož si představoval při styku se svou atraktivní
manželkou), vytrvale tvrdil, že to s ním dělá pouze proto, že nemá
manželku doma a nechce jít za prostitutkou. (Groffy se vždy tvářil,
že mu věří, a tak se jím mladý zákazník necítil tolik ohrožený.)
Nejméně jednou za měsíc si ho zval k sobě do vily a když v
domluvený den na něho čekal, celý se klepal vzrušením, touhou a
obavami, že nepřijde. Zároveň si trpce vyčítal, co to provádí a co se
by se mohlo stát, jenže to moc chtěl a potřeboval.
Tento rozhodně kvalitní hráč a prima parťák byl tak svázaný
strachem z prozrazení, že se nebyl schopen uvolnit ani v situacích,
kdy by si měl říct: Když už jsem si ho sem pozval a platím ho, užiju si
to!
Jenže – právě tohle nedokázal. Jen Groffyho zkušenosti,
trpělivost a systematičnost ho postupně přivedly k varu, do stavu,
kdy byl svobodný a ztratil zábrany, do stavu, po němž toužil a jehož
se bál, protože naplno odkrýval skutečnost, že nejen dívky a ženy
mají v jeho sexuálním životě místo.
Když se to stalo, a on se cítil jako v nebi, byl Groffymu jako vždy
hluboce vděčný. Navíc si s ním výborně popovídal a pokaždé se mu
královsky odměnil.
Taxík byl konečně tady. Groffy mu gestem naznačil, že on je ten,
kdo si ho zavolal. Najednou si uvědomil, že takovýchto utajených
klientů má dobrou desítku (byli mezi nimi lidé i velice zvučných
jmen) a ti ho k sobě volají jednou za měsíc, za dva, ale potřebují to
stejně jako ti, kteří by ho chtěli mít denně. A že jsou ukrutně
nedůvěřiví, s jiným klukem než on by nešli, jeho si prověřili, i když
neměl tušení jak, a potom si k němu rychle vybudovali jakýsi těžko
definovatelný vztah, jako třeba k masérovi, pedikérovi nebo holiči,
možná dokonce hlubší: před ním se nestydí za malý penis, kvůli
němuž ho hloupá, necitlivá manželka léta s chutí ponižuje, za povislý
vrásčitý zadek, za nepřitažlivý obličej, za kůži na břichu posetou
mateřskými znaménky, za jizvy, boule, tloušťku či hubenost…
Nestydí se před ním a mohou být sami sebou.
„Představ si, že nějaký světoznámý sexuolog, snad to byl
dokonce Čech, vyslovil názor, že v jistém slova smyslu je prostituce
dobrodiní, stejně jako pornografie,“ řekl mu jednou Ladislav, „takže
ty jsi takový malý Dobroděj, čaroděj Dobroděj.“
Nedokončil, protože Groffy ho stáhl k sobě do postele a zašeptal
mu do ucha:
„Strč do mě svýho čaroděje Dobroděje!“
Ale to bylo dávno.
Dnes je všechno úplně jinak. A nejvíc v tom, že se mu to začíná
pomalu zajídat. Najednou se mu nechce chodit ke všem těm cizím
mužům, poslouchat jejich výlevy, které bůhví proč považují za
součást jím poskytovaných služeb: nářky na nevydařené manželství,
na potíže s partnerkou (ale i s partnerem), na děti, které se jim
odcizily, na nemocné rodiče, o které se musí starat, na těžkosti v
zaměstnání nebo podnikání, dokonce na politiku! Ne, tohle už ne,
ale… jak jinak se dostane k takovým penězům?! Přece zase nebude
vykrádat zaparkovaná auta!
 Kde jsou ty časy, kdy měl svou VIP klientelu, všichni ti generální
ředitelé, primán, vysocí armádní důstojníci, elitní umělci, politici…
Někteří z nich mu doslova klečeli u nohou, žebronili, aby mu mohli
políbit kotník, prosili ho, aby do nich kopal, protože on je krásný,
nádherný, dokonalý, zahrnovali ho penězi a dárky, jeden na něho
volal:
„Pojď, ty má bohyně lásky, chci mít s tebou děťátko!“
To všechno je pryč, mají už mladší kluky…
V sexu problém není, chválabohu se vzruší rychle, nevadí mu nic
z toho, co od něj chtějí (protože chtít můžou pouze to, na co jim
předem kývne), to všechno je v pohodě, přesto…
Neumí si to vysvětlit, jen cítí, jak v něm narůstá jakýsi
nedefinovatelný odpor, jakési veliké NE. Ale vůči čemu vlastně?
Neví – a neví co s tím.
Vystoupil z taxíku, zaplatil, pootočil se a nějaký vysoký debil do
něho vrazil, až se zapotácel. Chystal se dotyčnému říct, ať si laskavě
vyndá oči z prdele, ale…
Byl to Leon a koukal na něho jako hladový vlk na Karkulku.
Zvláštní: oba si okamžitě vybavili stejnou situaci, kdy Leon odcházel
v Láďově bytu do Ateliéru, kde bude focen ve všech možných
pornopózách a zároveň Láďou patřičně zasvěcen, no a potom ještě
jednu scénu, kdy byli spolu v posteli nazí a vzrušení…
„Ne!“ zahulákal Leon.
„No nazdárku, Kašpárku, jdeš lovit do parku!?“ srdečně ho
pozdravil Groffy a Leon k němu skočil, objal ho a radostně
zahalekal:
„Rád tě zase vidím, stará šlechto! Člověče, ty ses vůbec nezměnil,
vypadáš pořád stejně.“
„Pojď na kafe, Leone-Lve zoologickej zahradní! Dáme řeč.“
Šli do nejbližší kavárny, byla velká a starobylá, usadili se u okna
a vychutnávali si setkání.
„Kam ses tak najednou vypařil?“ zeptal se Groffy Leona. Ví, že
naposled točil nějaký úspěšný kostýmový film, měl už i své stálé
zákazníky… a najednou zmizel.
„Jááá,“ zahlaholil Leonid, jak ho Groffy přejmenoval
(pravděpodobně pod vlivem svého komunistického otce a jeho
politického školení členů vlastní rodiny, které – včetně jezevčíka
Kuka, bylo nehorázně ignorováno, mimo jiné i proto, že je prováděl
v ruštině zčásti proložené českým jazykem a zásadně v noci). No a
Láďa mu klidně říkal Lenine!
„Tak ty nic nevíš? My jsme se přestěhovali, otec přestal
vysilovat, začal jsem dělat u něho ve firmě a našel si moc fajn
holku,“ spustil usměvavý Leon-Lev-Leonid-Lenin. „Víš, ono mě to
ke konci už přestávalo bavit, měl jsem problémy, aby se mi u zákazů
vůbec postavil… a to je na hovno.“
„No to je,“ souhlasil Groffy.
Věděl, že kluci, kteří jsou totálně hetero, s tím vždycky po čase
přestali, třeba i na rok, na dva, ale většina jich měla nějakou pauzu, a
nebo toho napořád nechali (a těch bylo jednoznačně víc), protože se
v nich najednou cosi zlomilo a oni nebyli schopni se s homouši už
ani bavit. Prostě se jim znelíbilo dělat bukům děvku a táhlo je to
jednoznačně k holkám.
„A prachy?“ zeptal se, protože věděl, že to zkoušeli i paralelně –
teda současně s holkama i s muži za peníze, a je fakt, že některým to
šlo skvěle a před svými dívkami či manželkami byli za výborně
vydělávající muže hodné patřičného obdivu a úcty. Jenže ani to
nebylo na dlouho a nakonec toho nechali.
(Všímavému a přemýšlivému Láďovi neuniklo – a svěřil se s tím
i Groffymu –, že si neumí vysvětlit, proč absolutní většina hetero
kluků upřednostňuje klienty, se kterými mohli být análně pasivní, a
proč ho většinou do klientů neradi zasouvali. Vysvětlit si to neuměl,
ale domníval se, že asi měli strach, aby jim pořádně stál…
Jistě, mnoho gayů by okamžitě tvrdilo, že ti kluci jsou stejně
skrytí homosexuálové, ale to je jen jeden z těch žvástů, jimiž se
vytrvale snaží potlačit mindráky ze své minority, protože pokud
poslední výzkumy hovoří pravdu, pouze ona známá čtyři procenta
jsou…, ale údajně až třetina všech dospělých mužů měla v životě
jednou nebo několikrát při styku s jiným mužem orgazmus, přičemž
však jednoznačně preferují opačné pohlaví.)
„Prachy?“ zopakoval Leon a zase se usmíval: „Otec mě vzal až
tak na milost, že jsme začali dělat spolu. Je to dobrý a taky slušně
vyděláváme… no nekoukej, jasně, takový many, jak jsem měl u vás,
to nejsou, ale jde to.“
„Fajn,“ usmál se i Groffy, „jsem rád, když to někomu šlape.“
A myslel to upřímně. Zřejmě pod vlivem celoživotně tristní
situace doma měl rád happyendy – ve filmu i v životě.
„To víš, máme doma ještě malého človíčka, Leonka, no a to je
teda něco. To ale musíš zažít… Ty se neoženíš?“
„To mě zatím fakt nenapadlo. Zatím mě baví i muži, víš, mladí,
draví tygři…“ řekl pobaveně a vzpomněl na Gordana.
„No jo,“ zareagoval s mírnými rozpaky Leon a protože nevěděl,
co na to říct, stočil řeč na kluky, které oba znali: „Víš, že se nejdřív
malý Aleš, víš, ten mladý, s tím zahnutým ocáskem, a po něm i
Hynek a Stoják dali na drogy? Ti dva v tom jedou tvrdě.“
To nebyla pro Groffyho dobrá zpráva. Ne proto, že si se všemi
třemi svého času dost užil, ale malému Aleši bylo třináct a byl to
moc fajn kluk. Jeho bylo Groffymu vysloveně líto, ale jen přikývl:
„Jo, o Hynkovi a Stojákovi to vím, začali chodit nafetění a
rozpíchaní, Láďa je vyhodil, ale to je už dost dávno, ne? Dva roky?“
„To víc! Stoják byl na léčení, ale zdrhl odtamtud a zkoušel to na
hajzlech, jenže ho nikdo nechtěl, tak se demonstračně věšel na mostě,
teď je v blázinci, je to tak půl roku…“
„To je vůl,“ povzdychl si Groffy a neodolal, aby se nezeptal: „Co
Aleš?“
Jen je přece po smrti! Předávkoval se. Našli ho doma v koupelně.
Víš, jak mu zákazové říkali?“
Groffy jen zavrtěl hlavou.
„Mazlík.“
Najednou si i Leon vzpomněl, že párkrát byli spolu u zákazů, že
mu to musel před nimi dělat do pusy a dozadu (malý Aleš to měl
velmi rád, byl vysloveně pasivní) a potom s ním musel jít nakupovat
plyšáky, byl dětinský a protože vypadal jako způsobný hošánek, ani
to nikomu nevadilo. Když mu Leon řekl: Seru na tvoje plyšáky! Kup
si je sám!, skoro se rozplakal a Leon, protože měl doma jen o pár let
mladšího bráchu, kapituloval a šel. (Ovšem v obchodech se k němu
moc nehlásil.)
„Tak to je v prdeli!“ řekl Groffy a přestalo mu být do řeči.
 Jenže Leon, snad aby zahnal vzpomínky na malého Aleše, rychle
pokračoval:
„Jarda je v lochu, to víš?“
„Jo, vím, ale nevím proč.“
„Chtěl furt prachy, měl takovou partičku, nasávali jako prasata,
ale ne pivo nebo rum, nene, chlastali koňáčky a vizourečky a tak,
nóbl pitivo. A to něco stálo. Problém: kunčafti ho nechtěli.“
„… už si vzpomínám,“ skočil mu Groffy do řeči, „on jim ten
blbec dával najevo, že je nějak nad nima, protože je heterák a s nima
to dělá jen pro prachy, tak ať jsou rádi, že jsou rádi, cukal se bejt
šukanej a nechtěl kouřit… no, a měl vymalováno!“
„Takže začal krást a to mu asi vynášelo málo, a tak ještě se
dvěma přepadl ňákýho starýho polochromýho penzistu, vzal ho tyčí
po hlavě, čórli mu nějaký prachy a prsteny… a dostal flastr za
zločinné spolčení v loupeži a vyfasoval šest let natvrdo.“
„To je děs, ty kluci jsou fakt blbí!“ kroutil hlavou Groffy. Znovu
si vzpomněl na malého Aleše a odmlčel se.
Ticho prolomil Leon otázkou:
„A jak se má Láďa? Ještě pořád fotí kluky? Je z něho velkej
filmejkr, co?“
„Člověče,“ oslovil ho netradičně Groffy, „on se ztratil. Normálně
zmizel. Niktó neznájet, kdě on, kudá pašól, što on dělájet, pizděc
adin!“ zažvatlal česko-rusky a sám se tomu hrozně smál.
„Cože? Nezabásli ho?“ logicky se zeptal Leon a poněkud
zvážněl.
„To ne, určitě ne, to by si už dávno začali předvolávat kluky a
začali by mnou,“ stále se bavil Groffy. „Ne, určitě se nějak chorobně
zabouchl a všechno položil, je takovej blázen, on na to nevypadá,
ale… i když… je mi hodně divný, že jsem si ničeho nevšiml.“
„Jé, řeknu ti vtip,“ napadlo Leona, zasmál se a sám si zatleskal:
„Malá holčička vejde do obejváku a říká: »Mami, nedala bys mi něco
k pití?«
»Jasně, ale jen proto, že šukám s tvým tátou,mi nemusíš říkat
mami.« A holčička se ptá: »A jak ti mám teda říkat?«
»No přece normálně… Milane!«„
 Řehtali se a Leon se podíval na hodinky, už dávno měl být ve
firmě, a tak se musel rozloučit.
Groffy ještě zůstal.
Když kolem něho šla s tácem zákusků hezká štíhlá blondýnka s
ňadry (no kterých by bylo štěstím spočinout, jak říkal jednoznačný
heterák Boro, který se také kamsi vypařil), přivolal ji, podíval se na
ni tak, až trochu zčervenala, a ukázal na jeden z dortíků.
Byla to rumová kostka zdobená jakýmisi klikyháky, ve kterých
Groffy viděl písmeno g – tedy g jako Goran, g jako Groffy.
Blondýnka položila zdobenou rumovou kostku na talířek s
papírovým ubrouskem, přidala lžičku, a postavila ho před něho na
stolek. Na chvíli se její ňadra ocitla před jeho očima a on si
uvědomil, že už pár měsíců si s žádnou holkou nepohrál…
Trochu z toho posmutněl.
Podíval se na mobil a řekl si: No, ještě chvilku a zkusím zavolat.
Když strkal mobil zpět do kapsy, povšimnul si staré paní s
vnučkou, seděly dva stolky od něho, měly před sebou vysoké
sklenice s několika druhy zmrzlin, kompotem a šlehačkou, vnučka
krmila babičku a babička vnučku, moc se přitom nasmály a bilo do
očí, jak se mají rády.
Se zalíbením se na ně chvíli díval, uždiboval ze zákusku, který
byl na něj příliš sladký, a potom ho najednou napadlo, že on něco
takového nikdy neprožil, ani s Láďou, a trochu se toho lekl a znělo v
něm:
Proč vlastně ne, ty vole? Proč?
Rychle sám sebe zakřikl, že nemá chuť takový blbosti řešit
(pravděpodobně tu odpověď znal a bál se ji vyslovit), odtrhl od
babičky s vnučkou oči a vytáhl mobil.
Zkusí zavolat Goranovi.
Vytočil jeho číslo a na druhé straně se ozvalo:
„Ahoj, kde jsi?“
Odpověděl, že do pěti minut je u něho, a vzápětí se ozval řev jak
z tygří klece. Nelekl se, počítal s tím. Řevem dával Goran najevo
radost.
Když zazvonil, dveře se okamžitě rozletěly, byl uchopen,
zvednut, odnesen na postel, kde se na něho úplně nahý
stodevadesáticentimetrový černý švihák Goran vrhl a snad to byly
vteřiny, snad jen jejich zlomky, a byl nahý jako on.
Uspokojený Goran potom ležel vedle něho a díval se mu do očí,
vyčerpanému Groffymu trochu vadil dým, který Goran pomalu
vypouštěl z výrazně modelovaných úst, palcem levačky, v níž držel
cigaretu, si přejížděl po bradě, vydávalo to jemný škrábavý zvuk, ale
Goran si to neuvědomoval, přemýšlel a Groffy ho nerušil.
A potom Goran několika lidem telefonoval, mluvil jugošsky,
podle hlasu se dalo usoudit, že se vyptává, zlobí, vydává pokyny a
občas se i rozesmál, Groffy se zvedl a šel připravit jugošskou
instantní polévku z pytlíku, která se jen zalila vroucí vodou,
zamíchala a hotovo. Z nějakého záhadného důvodu si ji Goran dával
vždy poté, co se na něm nehorázně vyřádil.
Groffy ji přinesl Goranovi do postele v hrnku na talířku a Goran
si sedl, telefonoval a Groffy ho jako malé dítě krmil lžící, kterou
vždy otřel o okraj hrnku s květinkami, aby Goranovi neukápla na
černými chlupy zarostlou hruď. (Že by vliv babičky s vnučkou?
Možná ano. Tohle ještě nikdy Goranovi nedělal…)
Samozřejmě že se to vysokému Jugošovi líbilo, začal Groffyho
hladit – nejdřív po hlavě, potom po nahém těle, po stehnech, po… a
když skončil s telefonováním, talířek s hrnkem postavil na stolek,
vrhl se na Groffyho jako šelma a všechno to začalo znovu.
Goran byl hrozný.
Když bylo po všem, oba jako vždy zazpívali v koupelně
dvojhlasně jakýsi nesmyslný hymnus (někomu by možná zněl jako
Óda na radost v podání cvičených lachtanů hřivnatých) a Goran se
začal zajímat, zda by se neměli vrátit tam, odkud přišli, a dělat
to, co dělali, což Groffy mile, ale rozhodně odmítl. Ne proto, že
by se mu nechtělo vyhovět, ale proto, že do večera bylo ještě daleko
a on si byl jistý, že Goran to bude – a ne jednou – chtít zase.
Nasedli do Goranovy audiny – zelená metalíza, rok výroby 1996
– a vyrazili za město, na místo, o kterém se Goran často zmiňoval: na
střelnici.
„Naučíš se střílet z luku, ze tří druhů kuší, jsou tam stacionární i
pohyblivé terče, majitel je můj kámo, dá ti takový školení, že to
zvládneš raz dva.“
 „Tak pozor, abych nebyl lepší než ty!“ vyhrožoval Groffy a když
se Goran pobaveně smál, zeptal se: „A kdy půjdeme střílet z
pistole?“
„Dočkej času!“ řekl Goran a nečekaně odbočil doprava na
nenápadnou lesní cestu, byla úzká a nevyježděná a končila u jezera
obklopeného vysokými borovicemi. Zákonitě jim padla do oka pláž,
krásný čistý žlutý písek.
(Bylo to ono jezero, kde Ondra učil Bora plavat prsa a kraula.)
Goran se rozhlédl, jako kdyby mu to tu patřilo, a hrdě pronesl:
„To koukáš, co?“
Bylo tu opravdu hezky, navíc nikde nikdo. Jen přímo před nimi
byl zabodnutý kůl a na něm cedule s červeným nápisem Zákaz
koupání.
„Sem se příště půjdeme koupat,“ řekl Goran a podíval se na
Groffyho. Zřejmě čekal souhlas, ale ten pouze odvětil:
„Jo? A co tohle?“ ukázal na zákaz.
„Když máš peníze, tak to vůbec nic neznamená. Smlouvy,
dohody, zákony… Nic neplatí. Jenom ty peníze,“ řekl Goran. A
potom se odmlčel, díval se někam do dálky a dodal: „Tenhle život je
stejně jenom pro bohatý.“
Došli k autu, nasedli a Goran zase začal:
„Rozepni si ty džíny!“ řekl Groffymu a ten poslechl a jen čekal,
co zase Goran vymyslel. „Stáhni si je pod kolena a slipy si nech!“ A
když i tuto jeho žádost Groffy splnil, zašklebil se: „Dlužím
ti peníze.“ A začal mu cpát papírové pětidolarovky, které
vytahoval zpod košile, do jeho slipů. Samozřejmě vždy si pořádně
sáhl. O to vlastně šlo.
Pomalu se kodrcali úzkou nevyježděnou lesní cestou, rychleji se
stejně jet nedalo, a Goran byl plně zaujat Groffyho slipy, protože
jeho dotyky vyvolaly předpokládanou reakci a bylo jen otázkou času,
kdy zavelí, aby si je Groffy svlékl úplně.
(Už jednou to na sklopeném předním sedadle spolu dělali a i když
Groffyho to nijak zvlášť nenadchlo, Goran byl z toho úplně mimo
sebe.)
Ani si nevšimli, že lesní cesta skončila, že vyjeli na hlavní přímo
před řítící se dodávku. Vrazila jim do boku, mohutný náraz jejich vůz
odhodil na druhou stranu vozovky, do protisměru, kde do nich
narazil obrovský stěhovák s přívěsem.
Goranova zeleně metalízovaná audina, rok výroby 1996, vyletěla
ze silnice, spadla do desetimetrové hloubky a zůstala ležet na střeše.
Seshora ze silnice se k ní začali sbíhat lidé.

14.

Dvojka nad nebem

Vešel do nádražní haly, rozhlédl se a protože ho nic neupoutalo,

zamířil přímo k WC. Před ním se motalo pár lidí, jenže Tunte nebyl
mezi nimi a tak chtěl vejít dovnitř, když vedle sebe ucítil pohyb a
někdo ho oslovil:
„Ahoj,“ řekl vytáhlý kluk s ježatými vlasy a náušnicí v levém
uchu. „Není tady.“ A když zaregistroval Dvojkův nechápavý pohled,
doplnil: „No přece tvůj kámoš, takový ramenáč.“
„A ty jsi kdo, ještě jsem tě tu neviděl,“ projevil opatrně zájem
Dvojka.
„Ale jo, viděl, jenže neregistroval,“ řekl smířlivě vytáhlý kluk s
náušnicí a dodal: „Já jsem Marek. Hledal tě tady takovej brejlovec s
aktovkou.“
„Vím, koho myslíš. Takový nazrzlý vlasy, co?“ zeptal se Dvojka
a protože tady nenašel Tunteho (potřeboval se s ním sejít a říct mu,
jak dopadl, jenže to pako má pořád vypnutý mobil), chtěl zase jít, ale
to Marek nechtěl, zeptal se:
„Ty, nemůžeš na chvíli? Musím se tě na něco zeptat, je to
důležitý.“
„Jo, ale to chceš stát tady před hajzlama?“ zavrčel Dvojka.
Zaregistroval totiž, že kousek od nich zaparkoval nějaký hnusoun a
mrkal na něho, jako kdyby mu do oka vlítl Boeing 747. „Ne, jasně,
pozval bych tě třeba na pivo, ale nemám…“
„jdeme!“ zavelel Dvojka, udělal čelem vzad a vykročil k malému
bistru v nádražní hale. Marek poslechl a za nimi vypochodoval
hnusoun.
 Bistro bylo plné, ale měli štěstí, jedna dvojice se zvedala k
odchodu, a tak zůstali stát u dveří, aby je nikdo nepředběhl. Hnusoun
přikvačil a tak tak, že se na ně nenamáčkl. A nepokrytě čuměl na
Dvojku. Ten ho sice zaregistroval, avšak nevěnoval mu nejmenší
pozornost. Hnusoun proto zamlaskal a obdivné pískl: „No teda!“
Dvojice odešla a Dvojka s Markem si sedli ke stolku. Hnusoun
byl okamžitě u nich. Postavil se těsně ke stolku a tupě zíral na
Dvojku. Ten chvíli čekal, a aby nevybuchl, nadechl se, vydechl, a
potom se pořádně nahlas ozval. V malém prostoru bistra to znělo
jako zařvání:
„Můžeme si u vás objednat?“
Pár hlav se otočilo a několikero očí se podívalo k jejich stolku,
především na úplně zkoprněného hnusouna, který byl tak zmatený,
že začal couvat, až vrazil do stolku za ním, u kterého seděl nějaký
chlap se ženskou, a nejspíš se chtěl před ní ukázat, tak se postavil a
zařval:
„Co děláš, troubo, nemůžeš dávat pozor?!“ načež se hnusoun lekl
a bleskurychle vymizel. A byl pokoj.
Když si donesli pití a Dvojka i kávu, Marek spustil: „Prosím tě,
mohl bys mi poradit, jak to mám dělat? Mě balej jenom takoví, co to
chtěj zadarmo, a já potřebuju prachy, víš pro fotra, jinak mě vyhodí z
domu a nebudu mít kde bejt.“ Dvojka nechápal: „Jak pro fotra? On
ví, že šlapeš?“
„Jo,“ zněla odpověď.
Ten vytáhlý kluk s ježatými vlasy a náušnicí v levém uchu sklopil
hlavu a jen velmi těžce ze sebe dostával slova:
„To on mě sem posílá… vydělávat.“
„Fotr?“
Dvojka zřejmě nevypadal, že Markovi věří, a tak ten dodal:
„On mě… když jsem byl malej… A teď to dělá s mladším
bráchou.“
„Kolik mu je?“ zeptal se Dvojka, asi hlavně proto, že nevěděl, co
má na to říct.
„Devět,“ odpověděl Marek a hlas se mu roztřásl. „Do piči!“ řekl a
ukryl obličej v dlaních.
 Dvojka na něho chvíli bezmocně hleděl, chtěl něco povědět a
potom si to rozmyslel, musel se na židli nazvednout, aby dostal z
kapsy těsných džin mobil, a začal vyťukávat známé číslo. Když se na
druhé straně ozvalo: „No jo, slyším!“ ušklíbl se a řekl: „To je dobře,
protože tady jsem já…“ Pohlédl na Marka, řekl mu: „Promiň!“ a
vyšel z bistra do nádražní haly.
Vrátil se až po chvíli, ale s výsledkem telefonátu byl nanejvýš
spokojený.
„Teď zavoláš jednoho člověka. Až se setkáte, všechno mu řekni.
Ale nesmíš si vymejšlet, rozumíš? Protože on si to ověří. Jen jedno
nesmíš: říct mu, že jsi heterák.“
„No a co udělá?“ znejistěl Marek.
„To já nevím, ale pokud budeš fér, určitě ti pomůže.“
„Koukej, já jsem dost v prdeli, já si nemůžu vymejšlet…“
„Tak to už je na tobě,“ skočil mu Dvojka do řeči a podal mu svůj
mobil, protože mu bylo jasné, že Marek žádný nemá. „Zmáčkni
opakování, vidíš, tady, a domluv se s ním… Je to sympaťák, neboj,“
dodal, když zahlédl v Markových očích cosi jako úzkost.
„Můžu se ještě zeptat?“ osmělil se Marek, když chvíli
nerozhodně držel Dvojkův mobil: „Bude chtít se mnou…?“
Dvojka přikývl a začal se hlasitě smát. A přikývl ještě několikrát.
Marek stisknul zelené tlačítko.
Čekal, kdo se mu ozve.
Dvojka šel domů – do bytu, který si pronajali s Tuntem. Zkoušel
se mu ještě několikrát dovolat, ale pořád nic. Pořád dokola
poslouchal:
Volané číslo je nedostupné…
Dost ho to štvalo.
Doma se osprchoval a jen tak, jak byl, se natáhl na postel. Na to,
aby šel spát, bylo ještě brzy, zapnul televizi, ale hned ji zas vypnul,
nehodlal poslouchat, že výbuch ve vestibulu lázeňského domu
Priessnitz v Jeseníku usmrtil jednoho člověka a zranil asi dvacet lidí
a že pachatelem byl duševně nemocný Bohumil Š., člen týmu
vynálezců semtexu, ani další „radostné“ zprávy, které občanům v
míře větší než hojné servíroval nedávno zrozený kapitalizmus a jeho
prapodivní politici, z nichž někteří bezostyšně lhali a o to
rafinovaněji kradli… Raději se v mysli vrátil k Markovi, k tomu
vyčouhlému klukovi s ježatými vlasy a náušnicí v levém uchu, který
je teď už asi s doktorem, a ten zná snad všechny poldy a soudce a
ještě milion dalších důležitých lidí a Markovi určitě nějak pomůže.
Zavzpomínal, jak doktor naléhal, aby s ním bydlel, ale řekl mu
pravdu, nemůže, někoho má, ale chodil k doktorovi spávat, i Tunte s
ním párkrát byl, ale pokud ví, šukali s ním pouze oni dva, slavili s
ním narozeniny a pozval je i na Vánoce, byla tam i jeho maminka na
vozíku a teta, matčina mladší sestra. Myšlenky mu skočily k jeho
tetě, která se vdala na Slovensko do Trenčianských Teplic, k jejich
dnešnímu telefonátu. Řekl jí:
„Možná tady už není, možná odjel někam za hranice a já ho už
nikdy nenajdu, teto, co mám dělat, já ho mám strašně rád…“
Nevěděl, že plakala spolu s ním.
Nevydržel jen tak ležet, vyskočil, vzal si čisté slipy a tričko,
vyměnil i ponožky, decentně použil drahý tělový sprej a vyšel z
domu, ještě zkusil vytočit Tunteho a ten to konečně zvedl:
„Jé, já měl vybitej mobil, až teď jsem ho dal do nabíječky,“
přiznal se a blbě se chechtal, kopl by ho do zadku, už měl o něj
strach, o magora, říkal si, co se mu asi mohlo stát, a teď taková
pitomost.
„Jo,“ řekl, „v pořádku. Kdes byl a kdy přijdeš?“ A hned si
vzpomněl, že mu Tunte povídal, že dnes bude s milionářem Janotou
v Rakousku na nějakém veletrhu či výstavě a vrací se zítra
dopoledne.
Ještě chvíli spolu žvanili, potom strčil mobil do kapsy svých
těsných džin, bude si muset koupit nový, dnes se dá koupit o dost
menší, jeden si už vyhlídl.
Nevěděl, kam jít, jen jedno věděl – ne tam, kde by mohl narazit
na lovící muže, pryč od hajzlů a tmavých parčíků, vykračoval si po
ztichlé hlavní ulici a vtom zaregistroval jakýsi pohyb pod lavičkou v
otevřené zastávce tramvaje. Podíval se pozorněji – krčila se tam dvě
úplně malinká koťata, k nerozeznání stejná, dřepnul si k nim a udělal
na ně ačííu, čiaííí. Zpozorněla, zvědavě valila na něj obrovská
kukadla, ale vtom se za ním někdo pohnul a v tu ránu byla pryč.
„Ahoj, krmíš kočičky?“ uslyšel.
 Ten hlas znal důvěrně, rozechvíval ho vždy, když spolu leželi na
modro-bílo-zelené dece, cítil jeho něžné ruce na svém těle, jeho rty
na svých, explodovala v něm radost, štěstí, měl pocit, že vzlétl kamsi
nad nebe.
Otočil se.

15.

Petr pod rotami

Leží v manželské posteli, ještě mokrý ze sprchy, dnes tam byl už

sedmkrát, ráno jako vždy a potom po každém zákazníkovi, David i
Tonda trvají na tom, že jsou to unsere liebe Gäste, ale jeho hosté to
nejsou a milí už vůbec ne, je pro ně jen tělo se dvěma dírami, do
kterých mu to strkají s urputností, jako když jde o život, ale jim jde o
to vystříkat se do něho a tečka, konec, potom leží, oddychují, žvaní
něco německy nebo francouzsky, je mu to jedno, protože jim stejně
nerozumí, podá jim lístek s nabídkou občerstvení a oni ukážou, co
chtějí, jsou to unsere liebe Gäste, a tak musí vstát, jít do vedlejší
místnosti, kde je box s nápoji, objednané věci položit na tácek a
nahý, na tom Slovák Dávid i Čech Tonda trvají, nahý ho odnést
hostovi, a nestát u něho, aby neměl pocit, že by měl vypadnout, je
třeba si k němu sednout a mile se usmívat.
Dnes už měl šest zákazníků a ještě půl hodiny musí čekat, jestli
někdo nepřijde, to by se včas dozvěděl, proto má mobil, Dávid nebo
Tonda by mu zavolali a přikázali, aby se připravil, to by pak musel
vstát, vzít lubrikant, dřepnout si a vymazat se, tohle prý unsere liebe
Gäste nemusí vidět, pokud ovšem netrvají na tom, že mu to budou
dělat sami, jsou tací, kteří se v tom obzvlášť vyžívají.
Hned ráno měl dva Albánce, šli k němu spolu, chtěli se dívat, jak
to ten druhý s ním dělá, a vzrušovali se tím a potom se na něm
střídali, bylo to nekonečné a o ničem, jenže pořádně zaplatili, je na
tom špatně, musí hodně pracovat, byl nemocný, chytil nějakou břišní
infekci a skončil v nemocnici, stálo to neuvěřitelné peníze, a tak je v
těžkém minusu, teda dluží Dávidovi a Tondovi za špitál, za ušlý zisk,
za denní výdaje (ty se platí vždy a stále, i když by byl třeba na
dovolené), musí brát co nejvíc těch unsere liebe Gäste a navíc počítat
s tím (jak k tomu došlo minulý čtvrtek), že se Dávid s Tondou
přihrnou v noci pořádně pod parou a on i jeho parťák Miki Drotek, se
kterým tu bydlí a střídá se, jim musí posloužit, zavazuje je k tomu
smlouva, kterou podepsal, aniž si ji přečetl, kolikrát si to už vyčetl,
ale co nadělá, leželi tedy vedle sebe a ti dva se na nich uspokojovali,
Miki se dokonce tak nějak snažil, aby byl Tonda s ním spokojený,
má u něj vroubek a Tonda to asi ani nevnímal, závodil s Dávidem,
kdo bude dřív hotový.
Potom chodili Švýcaři, hned ten první chtěl, aby ho protáhl, tak to
udělal, ale sám neskončil, to nemusí, po obědě přišel černoch
zabalený do nějakých barevných látek, Dávid řekl, že je to
Senegalec, přinesl si obrovský hi-fi magneťák a on s ním musel
nejdřív nahý tancovat a až potom sexovat, jenže ho stavěl na hlavu a
všelijak ho kroutil do děsivých poloh, Dávid se musel bavit, když se
na tu artistiku díval, unsere liebe Gäste to netuší, ale nahoře na skříni
za květinami je malá kamera, která přenáší obraz i zvuk do Dávidova
a Tondova pokoje, mají tam monitor prý kvůli jejich bezpečnosti, jak
stojí ve smlouvě, to teda ještě nikdy nezažil, Senegalec ho na závěr
nosil na údu po pokoji a tím dospěl k vrcholu. Jenže to dost bolelo a
už měl toho fakt po krk.
Ovšem potom přišel patnáctiletý špekatý Bedříšek, syn nějakého
českého obchodního zástupce a chtěl se s ním – jak tomu podivně
říkal – zase lízolísat, což šlo Petrovi úděsně na nervy, ale Dávid i
Tonda trvali od začátku na tom, aby mu vždy perfektně vyhověl,
získal z nich pocit, že z toho kluka mají vítr, ale možná spíš z jeho
otce, to je mu nakonec jedno, jisté jen je, že se Bedříšek na něj nějak
podivně zavěsil, s Mikim se lízolísat nechce, výhradně s ním, a jemu
je z toho spíš na blití, i když to vlastně nic tak strašného není, nahatý
špekatý Bedříšek s katastrofálně malým pindíkem si k němu lehne,
tlačí se na něho, objímá ho, osahává, šeptá mu, že ho miluje, stále na
něho myslí, zdá se mu o něm, šílí po něm, nemůže bez něho žít…
blablablabla, a potom ho začne olizovat – rychle-rychle, rozdováděné
psisko je proti němu hadr, rejdí svým kulaťoučkým (ale ne nějak
odpudivým, to ne) ksichtem po jeho obličeji a stále se ho pokouší
líbat na ústa (ani se mu neodvážil říct, že se to nedělá, tak jen jemně
odvracel tvář) a strká mu jazyk do nosu a do uší, olizuje mu krk,
hrudník a pak bradavky, pokračuje dolů, pořád se k němu tiskne a
rejdí po něm pusou, potom mu řekne, ať si klekne, a líbá ho na zadek
a vniká mu jazykem i do konečníku, a když mu olíže i všechny prsty
na nohou, vrhne se na něj, jezdí po něm, třese se na něm a potom ho
celého zastříká. A za týden přijde zas.
Petr si zhluboka povzdechl, řekl si, tak jako každý den několikrát,
co tady vůbec dělá, jaký je blbec, že je tady už třetí měsíc, za tu dobu
jím musely projet nejmíň dvě roty unsere liebe Gäste, jen co sem
přijel, stal se senzací, po Bernu se ihned rozneslo, že je tady
překrásný nový kluk, a on je víc na zádech než na nohou, je to horor,
kdyby nepotkal Rolanda, kdyby nepodepsal tu smlouvu, kdyby si ji
aspoň pořádně přečetl, kdyby…
Kdyby!
Nebyl by tu ani minutu.
Vstal, půlhodina uplynula, nikdo už chválabohu nepřijde, měl by
se obléknout a něco sníst… Jenže zazvonil telefon a Dávid mu suše
oznámil:
„Peťo, príde tvoj ctitel‘, tak buď připravený!“
Ten drobný, holohlavý, minimálně pětasedmdesátiletý velmi
decentně navoněný chlap se tady poprvé objevil před deseti dny a
dnes tu bude popáté, Dávid i Tonda začali tvrdit, že se ten stařec
musel do Petra úplně zbláznit, jinak by sem tak často nechodil a
nevyptával se na něj – odkud je, kolik je mu, jak je tu dlouho, jaké
má zájmy, kam chodí, když má volno, byli jako u výslechu, ten chlap
se uměl zatraceně ptát a žádal jasné odpovědi.
Musel být mimořádně bohatý – přicházel pokaždé v jiném
obleku, jiné košili a kravatě a velice se divili, když pomocí kamery
na skříni zjistili, že se na nahého Petra vždy jenom dívá, občas se ho
pouze jemně dotkne, pohladí ho po tváři, po čele, po očích a po rtech,
chce, aby se před ním procházel, lezl na postel a slézal z ní, nebo si
lehl na stůl, a zblízka studuje jeho nahé tělo a na závěr chce, aby Petr
provedl to, co kluci dělají, když jsou sami doma. Avšak nijak mu do
toho nezasahoval. Díval se. A vypadal, že je nanejvýš spokojený.
 Petr poslušně čekal a zanedlouho zaslechl z chodby hovor. Trval
dost dlouho, což nebylo normální, konečně Dávid otevřel dveře a
řekl:
„Obleč sa, pojdeš s pánom do města!“
Tak to bylo něco! To se mu stalo podruhé, že ho poslali, aby šel s
někým cizím ven. Poprvé to bylo krátce poté, co zde začal sloužit –
přišel si pro něj nějaký chlap po čtyřicítce, s Dávidem a Tondou se
zřejmě velice dobře znali, protože si povídali, hlučně se smáli, div se
neplácali po ramenou, a on tedy šel s tím chlápkem, byl večer,
dlouho jeli někam přes barevně svítící město, zaparkovali u
impozantní vily, vybavené desetimetrovým bazénem, saunou,
tělocvičnou, posilovnou a bůhvíčím ještě, co mu neukázali, musel
vlézt do vany a potom přišel jiný chlap, řekl: Dupcek, Havel, pivo,
Skoda, hokej, a potom ještě Dóbryden!, a evidentně se tím bavil,
potom si klekl k vaně a začal ho mýt žínkou jako malé dítě, nic
nevynechal, a když mu umýval pohlaví, snažil se, aby došlo ke
ztopoření, pohrál si s ním, ale jen trochu, umýval ho až po paty a
bylo vidět, že je velice vzrušený.
Podal mu velký ručník, řekl: Warte!, to Petr pochopil, má čekat,
ale jen co se osušil, přišel ten, co ho přivezl i s umývačem a odvedli
ho do podlouhlého, mimořádně velkého pokoje, kterému vévodil
podlouhlý stůl, ale židle byly odtaženy až ke stěnám, na stůl položili
úzkou matraci a on si musel na ni lehnout, přišli další dva muži, které
ještě neviděl, přinesli svícny a postavili je okolo, všichni se na něho
obdivné dívali a asi ho chválili, někteří na něho sahali, na úd i zadek,
jiní jen tak, na stehna nebo na ramena, a když usoudili, že svícnů je
dost, rozsvítili na nich svíčky a zhasli oba mohutné lustry. Postavili
se vedle sebe, čelem ke dveřím, jeden ho rychle ztopořil a když to
ostatní viděli, dali znamení a ten chlap po čtyřicítce (v tomhle věku
byli vlastně všichni) vzal ze židle odtažené až ke zdi kravský zvonec
a začal zvonit, otevřely se dveře a vešel muž ve stříbrném obleku se
stříbrnými vlasy, muži začali tleskat a potom zpívali nějakou
oslavnou píseň a silverman se usmíval a celou dobu se díval jen na
něho, především na jeho úd, ale velice dobře přitom registroval, jak
se ti čtyři tváří.
 Když dozpívali, poděkoval jim, šel od jednoho k druhému, a oni
se před ním ukláněli a on jim potřásl rukou a pak pomalu začal
obcházet stůl, hleděl přitom na Petra a říkal polohlasně:
Magnificent… Fabulous… WonderFul… Superb… Fantastic…,
potom zatleskal on jim a najednou tu byly lahve šampaňského a
šlehačka a jahody, muži pili a dávali pít i Petrovi, někteří ho i
opakovaně líbali na ústa (asi nevěděli, že kurva se na ústa nelíbá, že
je to zásada, která se neporušuje), lili mu šampaňské na břicho a
srkali ho z jeho pupku, šlehačkou mu omazávali úd a olizovali ji,
jedli z jeho těla velké italské jahody, a když si ho otočili, dali ty
jahody mezi jeho půlky a brali si je odtud ústy, pustili hudbu a dva se
dali do tance.
Petr si udělal pohodlí, ležel na boku jako starý Říman a nevěřícně
si v duchu říkal:
To se mi snad zdá… jsou to starý chlapi, vypadali tak důstojně a
teď takhle vyvádějí!
Šampaňské jim začalo stoupat do hlavy – i Petrovi, jejich dotyky
byly stále naléhavější a agresivnější, osahávali ho už zcela nepokrytě
a vulgárně, až to jeden z nich nevydržel, cosi zavelel a on a další tři
chytili matraci i Petrem a odnesli ji do vedlejšího pokoje, položili ji
na postel a ten, co ho umýval ve vaně, přinesl lavor s teplou vodou a
důkladně z něho smyl stopy šampaňského, šlehačky, jahod a slin,
osušil ho a vzadu ho důkladně vymazal lubrikantem.
Chvíli se nic nedělo a on začal pociťovat strach. Všechno tu bylo
podivné a nenormální…
A potom přišel stříbrovlasý chlap ve stříbrném obleku, rozepnul
si poklopec, z bílých spodků vyndal erigovaný penis a vykonal to na
něm, a po něm šli muži jeden po druhém (o pořadí řádně losovali), až
se na něm všichni vystřídali, všichni se jenom rozepnuli jako při
močení… a ten poslední mu naznačil, aby posbíral použité kondomy
a šel do koupelny vedle, oni se ukojili a pro Petra zůstal jenom pot,
hrůzný strach a ke konci i bolest. Ale hlavně další ponížení: když pak
čekal na taxík, aby ho odvezl zpět, nikdo z těch pěti se po něm ani
neohlédl.
Když si potom lehl do postele, přikryl si tvář polštářem, aby Miki
Dorotek, který ležel vedle a už spal, ho neslyšel brečet, strašně se mu
stýskalo, nejraději by se ihned rozjel domů… domů, jenomže nemá
kam, posledně, když s matkou Vieročkou telefonoval, mu zničehonic
oznámila, že si našla chlapa – knihaře, který si z jeho pokoje udělal
dílnu a bydlí u nich, a potom dodala:
„Petříčku, nepočítej s tím, že bys tady bydlel, musíš si něco najít,
jsi už dost starý, já chci taky žít.“
Vzlykal tak, až vzbudil Mikiho a ten se ptal, co mu je, ale on
mlčel, protože Miki nikdy nikoho neměl, ani tátu, ani mámu, byl z
děcáku, kam ho jako malého rodiče odložili jako do úschovny když
mu bylo čtrnáct, utekl a teď je zde a líbí se mu tu.
Ale to všechno má už naštěstí za sebou, teď má jít s tím unsere
liebe Gäste – se svým ctitelem.
Byli ve velmi příjemné restauraci na večeři a nějaký pán s
umělým okem a velkou jizvou na bradě, který večeřel s nimi, hned na
úvod řekl:
„Pane, vy mluvte prosim pomalu, ja budu tlumočit.“
Petr přikývl a ctitel cosi řekl tlumočníkovi a ten spustil:
„Toto je pan diplomkaufman Frederik Jochen. Dovolil si vás
pozvati na večeří, aby vás bližé poznal.“
ještěže v jeho životě byl Viktor! Věděl, co má udělat.
Postavil se, trochu se i uklonil a řekl:
„Potěšení je na mé straně, jmenuji se Petr Blažíček.“
Když to tlumočník přeložil, Frederik Jochen byl zřejmě unesen,
protože zatleskal a pravil:
„Bravóóó, junger Mann!“ a pokynul mu, aby si sedl.
Frederik se zajímal, jestli Petra baví to, co dělá (odpověděl že ne,
rozhodně ne, nechce to dělat) a zeptal se ho, jak se sem dostal.
Tak mu povyprávěl o Rolandovi.
Příjemné posezení skončilo a dva dny nato se Petr stěhoval k
Frederikovi do vily, protože na závěr večera se ho prostřednictvím
jednookého tlumočníka s velkou jizvou na bradě Frederik zeptal:
„Dokázal byste si představit život vedle člověka v mém věku?“
A Petr si ve zlomku vteřiny uvědomil, že Frederikovy návštěvy,
pozvání na večeři a tato otázka by mohly znamenat…
Odpověděl:
 „Ano, protože na věku nezáleží, ale záleží na tom, jaké má člověk
srdce.“
To řekl a znovu v duchu poděkoval Viktorovi. On ho naučil, co je
to zdvořilost, slušnost i lhaní s přívětivou tváří.
A od této chvíle bude lhát a přetvařovat se, protože mu Frederik
slíbil, že po něm zdědí celé jeho opravdu pohádkové bohatství.
Ovšem pokud ho Frederik neobelhal a tímto nezávazným slibem
si jen chytře nezabezpečil jeho přítomnost a stálou péči o sebe.
Možná má příbuzné, a ti všechno zdědí, přiženou se sem a jeho
vyhodí na ulici bez jediného franku a on potom…
Raději na to nemyslí.
Nemůže na to myslet.

Dočetli jste.

… a možná vás zajímají osudy těch, s nimiž jste se setkali. Pokud

ano, zde jsou:
Banán je mrtev, ale určitě se nechtěl zabít, zapříčinila to shoda
dvou okolností: koupil silnější heroin než obvykle a navíc si dal vyšší
dávku.
Zdenda se infikoval žloutenkou typu B a má poškozená játra.
Ještě stále leží v nemocnici a prognóza není dobrá.
Groffy zemřel na místě nehody. Nezachránily ho ani airbagy.
Urvaný kus plechu ze střechy mu prořízl krční tepnu. Vykrvácel.
Gordan zůstal po havárii připoutaný na vozík. Když zjistil, že se
jeho stav nezlepší, zastřelil se legálně drženou zbraní.
Leon pracuje ve firmě svého otce a Leonkovi přinesla vrána
sestřičku Markétku.
Ladislav si postavil hotel s vnitřním i vnějším bazénem, má
hlavně zahraniční klientelu a velmi mladé zaměstnance – hlavně
chlapce.
Viktor si dál ve svém Discocosmosu vodí do kanceláře chlapce a
hraje tenis se světlovlasým štíhlákem, úspěšným hercem (známým i v
Itálii), jemuž se v jistých minoritních kruzích říká Valentino.
Šárky je ve výkonu trestu, avšak už za rok může jít ven na
podmínku.
 Marek je spokojený. Soud jeho i mladšího bratra odebral jejich
pedofilnímu otci a nyní se o ně starají příbuzní. A Marek dál
pravidelně dochází k doktorovi, který zná všechny důležité lidi.
Dvojka je s Wangem. Ten už dokončil studium, má titul inženýra
a Dvojka se připravuje k maturitě. Už není Dvojka. Jmenuje se
Tomáš. Byli spolu za tetou v Trenčianských Teplicích a brzy spolu
navštíví rodiče a bratry.
Boro doufá, že jemu i mamině Ondra zabezpečí lepší život. Ten
ale dál peníze získává trestnou činností; až ho dopadnou a zavřou,
ocitnou se ti dva tam, kde byli. Není to partner ani pro jednoho z
nich.
Miki se vrátil do Česka a za vydělané peníze vybudoval
úklidovou firmu. Prosperuje – zaměstnává jedenáct žen a čtyři muže.
S nejstarším z nich žije.
Dávid s Tondou dál provozují svůj soukromý bordel, mají však
problém a děsivý strach: oba jsou HIV pozitivní.
Roland si už před jménem píše Mgr. i Ing. a přesto, že má v jisté
zahraniční firmě skvělé postavení i plat, dál vozí mladé české kluky
do švýcarských bordelů a kasíruje vysoké provize.
Tunte… Když s ním naposledy Tomáš (Dvojka) mluvil, byl prý
nějaký divný a potom už byl jeho mobil nedostupný Nic se o něm
neví.
Petr se nemůže od Frederika odpoutat – nemá kam jít, nemá peníze a
tak čeká, až Frederik zemře. Ten však tvrdí, že tady bude do
devětadevadesáti. Zatím to tak opravdu vypadá.

P. S.

Než jsem poslal rukopis této knihy do nakladatelství, dal jsem ho

číst několika lidem, o kterých jsem si myslel, že by mi mohli k němu
něco říct.
Jejich reakce mne potěšila i pobavila. Unisono se ptali: Jak je
možné, že tak důvěrně znáš všechny situace, podrobnosti, prostě
život těch kluků? Působí to, jako kdybys mezi nimi žil!
 Zeptal jsem se, v jaké roli bych v tom případě vystupoval – na to,
abych se prodával, jsem poněkud starý a abych prodával jiné, málo
obchodně zdatný. Zůstává mi tedy role zákazníka – jenže ten se o to,
jak žijí, myslí a co cítí ti, které si kupuje, opravdu nezajímá.
Je ale docela možné, že střípek pochybností v nich uvízl. A proč
by neuvízl – pochybovat je přece lidské. Přivedlo mě to však k tomu,
že jsem se rozhodl napsat, jak jsem se vlastně k tomuto tématu dostal
a co to obnášelo.
Do roku 1982 jsem nevěděl, že prostituce nezletilých kluků vůbec
existuje. Ale potom jsem si o tomto problému přečetl článek v
novinách, a když jsem točil televizní dokumenty z dětských domovů
a diagnostických ústavů, objevilo se to téma znovu.
O mnoho konkrétněji. Často se stačilo zeptat: Z čeho jsi žil ten
měsíc, co tě rodiče a esenbáci hledali? a chlapci někdy popisovali
situace a připojovali detaily, které dokazovaly, že si nevymýšleli.
Bylo mi jasné, že je to téma jako hrom a že bych se měl pokusit
je zpracovat.
Musel jsem si však počkat do roku 1992 – teprve tehdy jsem se
mohl začít vyptávat těch, kdo se vraceli z pasťáků a vězení nebo
pracovali ve švýcarských bordelech. Pokud jsem správně
informován, jejich osazenstvo tvořili z devadesáti procent čeští a
slovenští nedospělí chlapci.
Najít mladé prostituty ve velkých evropských městech není těžké,
stačí zajít na ta správná místa, a pokud jim člověk zaplatí – promluví.
A uvidí-li zájem, přidají i podrobnosti.
Poznal jsem ty, kteří tímto řemeslem opravdu zbohatli, a hovořil i
s těmi, jež život už definitivně ztráceli. Byli jich tři, možná čtyři
desítky a někdy bylo opravdu těžké jim naslouchat. S posledním z
nich jsem se setkal na začátku roku 2002.
Je třeba popravdě říct, že většinou to byli normální, celkem
sympatičtí kluci, a rád bych jim touto cestou poděkoval. Bez jejich
ochoty trpělivě a často i se sebezapřením odpovědět na všechny mé
otázky by tato kniha nikdy nevznikla.
Není náhodou, že jsem byl schopen začít ji psát až o šest let později –
v březnu roku 2008.
Jazyková redakce Drahomíra Smutná
Odpovědný redaktor David Pazdera
Grafická úprava, obálka a sazba Klára Šimečková
Technická redakce Jana Bromová
Vydala Mladá fronta a.s, jako svou 7 051. publikaci.
Vytiskl Europrint, a.s.
224 stran, první vydání, Praha 2009
ISBN 978-80-204-1964-4
Knihy Mladé fronty si můžete objednat na adrese:
Mladá fronta a.s. – divize Knihy
Pod Kotlářkou 3, 150 00 Praha 5-Košíře
e-mailem: prodejgjmf.cz,
tel.: 225 347 312
na internetu:
www.mf.cz
www.kniha.cz
www.bookcafe.cz