Lanczová Lenka - Lásky a nálezy

Lásky a nálezy
Lenka Lanczová
Víkend, 2004
1. vydání
ISBN 80-86891-16-X

1. KAPITOLA

Děsně nerada nakupuji oblečení. Zvláště ne pro sebe. A už vůbec ne takové, co se musí zkoušet.
Kabinka značkového obchodu je sice útulná, bosýma nohama šlapu po měkkém koberci a ne po
špinavém betonu zakrytém ušmudlaným kartonem, kterým můj oblíbený vietnamský prodavač
vylepšuje neosobní strohost největší bakovské tržnice, kde zkoušecí box představuje paravanem
oddělený kout mezi jeho stánkem a konkurencí, a i když to tady mám se vším komfortem včetně
vemlouvavé hudby linoucí se z repráčků přímo v kabinkách, jsem nervózní, zpocená a vystresovaná
jako vždycky.
"Sedí?" otáže se prodavačka zpoza stahovacích dveří boxu a ani se nesnaží potlačit zívnutí.
"Kapánek mě škrtí," odseknu a vztekle si změřím svůj obraz ve velikém zrcadle. V pase mi k zapnutí
chybí dobré tři centimetry - a to nejsem žádný tlusťoch! "Máte větší?"
Prodavačka, ta vychrtlá čůza, se líně odplouží. Vystrčím z kabinky hlavu. Kámoška si klidně prohlíží
novou kolekci červených triček s dlouhými rukávy, aniž by se o moje útrapy zajímala! "Johano?!"
Otočí se po mně a ukáže mi svůj objev. "Tohle nemá chybu. A jen devět set pade! Nechceš taky
jedno?"
"Ne, já bych ráda džíny," ujistím ji napruženě.
S uchichtnutím se ke mně vrátí takřka současně s prodavačkou, která mi podá rifle a neodpustí si
poznámku: "Tohle jsou ve zkrácené výšce největší. Pak už leda pánský."
Změřím si tu vyzáblou nánu vyloženě nenávistně, vyrvu jí
pitomé džíny z ruky, vysoukám se z těch malých a když po chvíli znovu odhrnu zatahovací dveře,
Johana se hroutí smíchy. "Jsi jak klaun Ferdinand! Leda by sis vzala kšandy!"
"Nebo podnájemníka," zavrčím a demonstrativně prodavačce předvedu, že kdyby mě někdo chytil v
podpaží a nadzvedl,, bez nejmenších obtíží mě z kalhot vysype! "Nic mezi by nebylo?"
"V tomhle modelu ne," ujistí mě. "Jen v normální délce."
"Kup si dlouhý a nech je zkrátit," radí Johana.
"Díky. Půjdeme jinam," oznámím jim oběma najednou. "Za ty prachy, co stojí, by mohly pasovat samy
od sebe."
Prodavačka nevzrušeně pokrčí rameny. "S vaší postavou takové neseženete."
Mám jí po krk! Celá zadýchaná vypadnu z obchodu jako namydlený blesk, ani nečekám, až Johana
zaplatí své tričko, které si pořídila jen tak mimochodem, aby si zkrátila čekání. Původně nic kupovat
nešla.
"Kráva jedna," ulevím si na adresu té znuděné holky. "Sama je kost a kůže a bude si hrát na mistra
světa. Tady jsem byla naposledy, tím si může být jistá. Ach jo."
"Kašli na ni, byla hnusná," podpoří mě kamarádka. "Na Riegrově mají Levisky."
"Tam jsem byla včera a ta koza za pultem mi řekla, že dětský nevedou!"
Johana se báječně baví. "Tím si to zkazila, co?"
"Stejně skončím u Donga," brblám. "Ten aspoň nemá kecy. Tohle je diskriminace malých lidí! Copak
každej musí měřit stopětasedmdesát, aby mu všechno pasovalo?"
"Počkej, a co Kenvelo!" napadne Johanu, která zmíněnou výšku má. Proti mně pitomých patnáct
cenťáčků k dobru a díky konfekční postavě je za vodou! Sedí jí a hlavně sluší vše. A taky si všechno
může koupit, stačí vytáhnout platební kartu a má tričko za litr, jako by to bylo za kilo.
Nakonec si džíny pořídím, v Kenvelu mi jedny skvělé elastické bokovky s odřenými záhyby kupodivu
pasují a jsou delší jen o trošičku, bude stačit ustřihnout malý kousek. Po dlouhém rozhodování pro a
proti si k nim pořídím ještě bezva proužkovanou mikinu, načež dojde řada i na Donga, Vietnamce na
tržnici, kde si vyberu dvě celkem slušná trička. Nevypadají až tak levně. Nákupy zakončíme ve sportu,
nový batoh nutně potřebuji a ten, co vybereme, mi závidí i Johana.
"No," podotknu při pohledu na splasklou peněženku, "když si představím, kolik hodin jsem kvůli tomu
strávila v Tescu, je mi celkem mdlo.
"Bez práce nejsou koláče," rozumuje Johana.
"Od tebe to sedí," bavím se, dobrou náladu zase získanou nazpět. Zatímco si moje drahá kamarádka
užívala posledních středoškolských prázdnin, a že jsme je letos měly hodně dlouhé, prakticky trvaly
skoro čtyři měsíce, já jsem podstatnou část z nich zabila u pokladny supermarketu.
"Peníze budou a my nebudem," utěšuje mě.
"Sršíš bonmoty. Kam na ta moudra chodíš?"
"Taky si říkám, že jsem měla jít spíš na filozofii...!"
"Bezpochyby," řehtám se cestou na autobusák, kam mě jde doprovodit. "Až bys tam zahlásila, všichni
by si nestačili dělat poznámky. Nakladatelé by se mohli přetrhnout o autorská práva na citáty PhDr.
Johany Babyrádové..."
"Aspoň vidíš, jaká jsem skromná," ujistí mě se zakřeněním. "Svými citáty oblažuji jen tebe, važ si
toho..." Prosklená výloha nádražního bufetu je sice nemytá pěkných pár měsíců, možná i let, přesto
tak neprůhledná, aby nám nevrátila siluety dvou holek, není. Johana se zaměří na tu svou a doplní:
"Náhodou, JUDr. Johana Babyrádová taky nezní tak blbě. Až budeš potřebovat právníka, brouku,
obrať se na mě. Teda... nejdřív za pět let, pochopitelně. A na fildě
to musíš zvládnout beze mě. Teď mě napadlo, někde doma mám po babičce stoletej románek,
jmenuje se Filozofka Mája, nechceš ho půjčit? Aby filozofka Alka věděla, co ji čeká, haha."
"Myslím, že se bez informací v dívčím románu vydaném před sto lety obejdu," řehtám se.
"Předpokládám, že se od Májiny doby přece jen něco změnilo... A krom toho, nechci ti kazit radost,
ale za pět let budeš pouhej magor, ne judra..."
"To vím taky," odfrkne. "Ovšem já se s pouhým Mgr. nespokojím. Už proto, že páni rodičové slíbili, že
mě budou podporovat tak dlouho, dokud budu studovat. A já nejsem cvok, abych takovou velkorysou
nabídku nevyužila, víme?"
Víme, pousměji se. Myslím na ni ještě v autobuse směr víska Nížany, kdy si otloukám cestou domů
hlavu o zaprášené okno. Johana cvok skutečně není, umí si leccos spočítat, v matice byla dobrá už na
gymplu, kdežto já s ní válčila a následnou vysokou školu vybírala podle jasného kritéria - nesmí se
dělat přijímačky ani z matiky, ani z jazyků, protože v těch jsem také nijak neexcelovala, no a vzhledem
k tomu, že se tím pádem notně zúžil výběr, a především proto, že jediné, co mi jde od malička na
jedničky a co mě baví, je čeština a literatura, bylo rozhodování, kam po matuře, celkem snadné. Tedy
pro mě, doma to viděli jinak. Filozofii? Ty ses zbláznila, lomila nade mnou mamka rukama. Tam se
nedostaneš, víš, jaké tam bývají návaly?, varoval mě Slávek. Co z tebe vlastně bude, Alko?, starala se
babička. Zkrachovalá filozofka, nechal se slyšet můj vtipný bratřík. Neměla bys lepší hlásit se na
pedagogickou?, radil děda. Taková učitelka to nemá špatný, platy jim zvyšují, prázdniny mají stejně
jako děti... No, nakonec jsem si pro klid v rodině podala čtyři přihlášky, krom filozofie v Praze a v Brně
také pedák v Brně a v Olomouci, a ke své radosti a úžasu ostatních byla přijata na tři školy! Nechtěli
mě akorát v Olomouci. Babi s dědou do mě hustili pedárnu, naštěstí mamka pochopila, o co jde.
Totiž, o mou volbu a mou budoucnost, a nechala to na mně. Na škole mě samozřejmě podporovat
bude, jenomže jaksi její plat výše příjmů Johaniných rodičů nedosahuje ani náhodou, krom toho jsou
tu taky ještě Radek a Slávkovy dcery, mámina hypotéka na náš byt v paneláku, co jsme si museli
odkoupit, abychom neskončili pod mostem, a Slávkův leasing na fabii...
Johana to má po téhle stránce jednodušší, ačkoli zase výběr školy měla složitější, to je fakt. Právě
proto, zejí na rozdíl ode mě šly víceméně všechny předměty a vyhraněnou představu o tom, co by
chtěla dělat, stejně jako já neměla. U ní bylo rozhodující pouze jediné: místo studia. Praha.
A tak z nás obou budou za pár dní... Pražačky. Pro mě takřka děsivá představa!
Mamka si to zřejmě pořád tak nějak správně neuvědomuje. Prohlédne si moje nákupy, které jí s
nadšením ukážu, leč namítne: "Dva tisíce za rifle? Copak nikde neměli levnější?"
"Ale jo, měli," pokrčím rameny a urafnu si z pizzy, kterou Slávek právě vytáhl z trouby. Samozřejmě si
spálím rty, kečup pod salámem je přímo vařící! "Jaujau..."
"Poctivýho nepálí," utahuje si ze mě.
S jazykem vystrčeným venku z úst, abych ho ochladila, huhlám: "Jak vidíš, pálí!"
"Ten batoh je tak drahý jen kvůli značce," míní mamka. "Stejné mají i v tržnici. Tam ses nebyla
podívat?"
"Že bys nebyla poctivá?" baví se můj drahý otčím.
"Ségra?" chichotá se Radek. "Nadosmrti..."
"Blbečku," tituluji ho a zpátky k mamce: "Byla jsem se tam podívat a ujišťuji tě, že nemají stejný."
"Tak hodně podobné," stojí mamka na svém. "Jsou to
tvoje peníze, Alko, je tvoje věc, jak s nimi naložíš, ale uznej, strávit prázdniny v práci a pak je takhle
vyhodit... Copak by ti nestačil neznačkový batoh?"
Další sousto pizzy tentokrát důkladně vyfoukám, než je vložím do úst, teprve pak odpovím:
"Rozcházíme se v názorech, mami. Ty peníze nejsou vyhozený, naopak, mám radost, jak dobře jsem
je investovala. Obyčejnej batoh by mi opravdu nestačil. Ani ťamanský rifle. Ostatně, proto jsem
prožila prázdniny v Tescu."
"Dodnes ti to stačilo," namítne mamka.
"Správně. Dodnes. Jenže, mami, uznej... je rozdíl gympl v okresním městě a fakulta v Praze. Tady mi
nevadilo, že jsem proti Johaně jak její chudá příbuzná... aspoň mi to nevadilo moc... Ale tam prostě
nemůžu."
"Ó, dáma z velkoměsta," chichotá se Radek, ten dement.
"Má pravdu," zastane se mě Slávek, po kterém se mamka už tři roky jmenuje Wolfová, zatímco my s
bráchou jsme a budeme po tátovi Beránkovi navždy. Tedy, já minimálně do doby, než se vdám.
Pokud se někdo k tomu najde!
Mamka už víc nenamítá a dokonce mi nákupy pochválí, nejspíš aby mi nezkazila radost úplně.
Nepodařilo by se jí to, mikina i bokové džíny mi krásně sedí a když mi je mamka ještě týž večer zkrátí
na správnou délku, nemají chybu. Přijde se na mě podívat dokonce i Agnes, tlustá angorská a
především neurotická kočka, která do naší rodiny přibyla společně se Slávkem. Podezíravě přičichne k
levé nohavici, ale když ji chci pohladit, naježí se a prsknutím mi dá najevo, že zase o takovou
pozornost se mi neprosí. Tak si trhni, princezno! Vystrčím ji nohou ze dveří pokoje, který sdílím
společně se svým mladším a stále jaksi pubertálním bratrem, a ona uraženě odkráčí s ocasem hrdě
vztyčeným. Džíny pečlivě pověsím do skříně, a protože počítač okupuje Radek, strávím večer úklidem
svého psacího stolku. No, úklidem... spíš tříděním věcí, kdy školní sešity z předmětů, o kterých si
myslím, že je nikdy nebudu potřebovat, vyhodím, nechám si jen ty důležité. Objevím při tom i
spoustu dávno zapomenutých dopisů, vzkazů, lístečků a jiných pokladů a docela se u jejich čtení
pobavím. Většinu jsme si naposílaly při hodinách s Johanou, většinou jsme spolu seděly jen na samém
počátku školního roku, než nás profesoři rozsadili... U balíčku růžových dopisních obálek převázaných
stužkou a zapečetěných pravým pečetním voskem, to aby mi v nich nemohl brácha čmuchat,
zaváhám. Jsem měkká, usoudím, když ho znovu zastrčím na dno spodní zásuvky. Z Lukáše, mé
gymnaziální lásky, kterou jsem dost intenzivně prožívala od půlky druháku do začátku třeťáku, zbyly
jen vzpomínky, pár fotek a tyhle dopisy. A taky jeden velký sen. Zvednu oči na plakát nad svou
postelí. Nevisí mi tam žádný filmový hrdina, ani rocková hvězda, jde o velkou barevnou fotku ohňové
země. S Lukášem jsme si naplánovali, že hned po maturitě spolu odjedeme do Mexika...
Z vrchní zásuvky vylovím sešit s tvrdými deskami a nápisem Ztráty A nálezy. Na psaní deníku jsem
byla vždycky líná, heslovité poznámky mi vyhovují víc. Každá levá strana jsou ztráty, na pravou
zapisuji nálezy. Lukáš už dva roky patří mezi ztráty, akorát že mě to dávno nebolí. Ztráta táty před
sedmi lety bolí dodnes! Nálezů mám také dost, s úsměvem si pročítám staré zápisky, je zvláštní, jak se
člověk s přibývajícími roky mění! Zatímco v sedmi letech jsem do nálezů napsala panenku Barbie,
mezi poslední pozitivní zápisy na pravé straně patří maturita, přijetí na vejšku a čundr s Johanou.
Naproti tomu poslední ztrátou je konec gymplu. I když jsme na školu svorně nadávali, na maturitním
večírku jsme se všichni shodli v tom, že nám bude leccos chybět. Někteří profesoři, většina spolužáků,
naše parta... a taky taková ta jistota, které jsme si vlastně vůbec nevážili... Zaklapnu sešit. Konec
nostalgie, teď už mě čekají jen samé nálezy!

Rodinný oběd s roztomilými nevlastními sestrami bych tedy rozhodně do nálezů nenapsala. Do ztrát
však také nepatří, nepřijdu o něj. Bohužel. Místo toho musím pomáhat s vařením a uklízením, aby se
Kátě a její dvacetileté sestře, čerstvé novomanželce, i s jejím chotěm u nás líbilo, což považuji za zcela
zbytečnou snahu, protože Káťa, rozmazlený fracek, se pokaždé smrtelně nudí, no a Petra má úplně
jiné starosti, středem jejího vesmíru se stal Ivoš, se kterým čeká mimino. O svého tátu podle mého
názoru nestojí ani jedna, pouze o to, co jim podstrčí na přilepšenou. Ten má zase dojem, že jim musí
zkažené dětství vynahrazovat, jeho bývalá se s ním rozvedla, když holky ještě ani nechodily do školy,
takže je to takový začarovaný kruh. Při jejich povinných návštěvách dost trpíme. Tedy, já a Radek tím,
že to musíme přežít, a mamka zase tím, jak strašně se snaží být jim hodnou tetou.
"Oběd se ti moc povedl, Dášo," pochválí Slávek kuře na paprice.
Zatvářím se vyčítavě. "Jak, jenom jí?"
"Tobě taky," konejší mě se zašklebením. "Ty rohlíky do knedlíků jsi fakt nakrájela pěkně, skoro řezaly
hrany...!"
Hodím po něm utěrku. "To bych si vyprosila! Já tu dřu jak černej, ty knedlíky jsem dělala celý,
náhodou...!"
"Coby blondýna máš do černý moc daleko," baví se Radek.
"No, pokud si připadáš, že tmavneš, jestli to není spíš věc osobní hygieny," popichuje mě Slávek.
"Nechte toho, vy dva," uklidňuje nás mamka pobaveně.
"O blondýnách jsem slyšela dobrej vtip," vzpomene si
Káťa. "Víš, proč se v obchoďácích plazí blondýny po kolenou? Hledají nízký ceny!"
Všichni se dobře baví, Radek hýká, div mu nelezou knedlíky ušima.
"Ubohý," uchichtnu se.
"Tys dělala v obchoďáku, ne?" dodá Káťa pomstychtivě.
"A co jako?" zbystřím.
"Skoro nic," zahihňá se.
Ivošovi to přijde ještě vtipnější než samotný vtip.
"Pokud vím, jsi taky blondýna," upozorním ji.
"Jenže ne od přírody!" hájí se. "Mám přeliv."
"Tím hůř," ujistím ji. "Tomu se říká umělá inteligence."
"No tak," brzdí nás mamka, protože Radek hodlá přispět svou troškou do mlýna. "Ivoši, nechcete
přidat?"
"Možná jeden knedlík," souhlasí, načež se otočí na svou ženu: "Taky by ses mohla naučit vařit
knedlíky."
"Vždyť jsem ti je udělala předevčírem..."
"Cože? Tomu blafu, co se nedal žrát, říkáš knedlíky, jo?"
"Snědl jsi jich osm, myslela jsem, že..." koktá Petra.
"Víš co, miláčku?" pohlédne na ni Ivoš shovívavě. "Příště nemysli, to po tobě nikdo nechce. Jediný, co
po tobě chci, je, aby ses naučila vařit pořádný knedlíky."
Petra zrudne a sklopí oči do talíře, kolem stolu zavládne dusné ticho. Mamka se ho snaží zaretušovat:
"Všechny začátky jsou těžké, však ona se to naučí. Já jsem taky neuměla..."
"Vždyť ona neumí nic! A to se válí celý dny doma. Kdybys místo toho vykecávání s tou svou pitomou
kamarádkou radši jela sem a naučila se od Alky vařit knedlíky, uděláš líp!"
"Já s ní přece dávno nekamarádím, nepřál sis to..."
Odložím příbor a znechuceně se otočím na toho idiota, tedy mého švagra: "A proč se je vlastně
nenaučíš sám?"
"Cože?! Já? Je snad vaření moje povinnost?!"
"A proč si myslíš, že je to Petřina povinnost? Ona není povinná ti vařit a starat se o tebe jak o
nemluvně. Je tvoje žena, ne služka," ujistím ho.
Ivoš zrudne jako krocan, na rozdíl od Petry ne studem, nýbrž zlostí: "Cože? Tak já vydělávám, živím ji
a ještě bych si měl sám vařit, ne? To se můžu rovnou rozvést a chodit do hospody a budu to mít lepší,
bez toho jejího fňukání a..."
"Myslím, že tohle téma radši necháme, ne?" zakročí Slávek a Ivoš, ačkoli po mně neustále vrhá
nenávistné pohledy, nejspíš jsem jediná, kdo se mu odvážil vzepřít, poslechne.
Hned po obědě se návštěva zvedne, Ivoš nepočká ani na kávu a moučník, vytočila jsem ho víc, než by
přiznal.
"Nechceš zůstat aspoň ty?" zve Slávek Káťu. "Do zítra."
Káťa zvedne oči v sloup. "Co tady, taková ospalá díra!"
"Mohli bychom třeba vyrazit všichni do kina," snaží se.
"Náhodou," vzpomene si Radek. "V listopadu tu budou Tři sestry."
Tohle sdělení Káťu zviklá jen na vteřinu. "Dobře, tak v listopadu tu možná na ten víkend zůstanu,
no..."
Podívám se na bráchu a nenápadně si zaťukám na čelo. Dovtípí se, omluvně zvedne ramena.
Vyprovodit ty tři před panelák nejdu, na to stačí mamka se Slávkem, zatímco my s Radkem si
oddychneme. A s námi určitě i hysterka Agnes, která nemá ráda lidi celkově, ze všech svých blízkých
snese ve své blízkosti pouze Slávka, nás pouze trpí a ostatní ani to, po celou návštěvu trucovala na
skříni v ložnici.
"Příště prvně mysli, než něco plácneš," poradím bráchovi.
"To jsi nemusela," řekne mi mamka váhavě.
"Je to arogantní fouňa, dělá u ochranky a připadá si jako ředitel zeměkoule," odfrknu znechuceně.
"Chudák Petra."
Slávek vezme na kolena Agnes, aby jí předešlé útrapy vynahradil šimráním za uchem, a s povzdechem
prohodí:
"Ta holka to s ním nebude mít lehký... Je pravý opak Káti, moc tichá, hodná, stydlivá, neprůbojná...
Jenže když jí něco řeknu, je naštvaná ještě na mě..."
"Mezi mladé je lepší se neplést," míní mamka. "A to platí i pro tebe, Alko. Proč ho nenecháš radši na
pokoji?"
"Protože nesnáším lidi, kteří začínají každou větu slovem cože," prohodím a Radek se málem utopí v
mattonce.

S tou ospalou dírou zase tak moc nepřeháněla. Vlastně vůbec ne. Nížany, kde bydlíme v jednom ze
dvou třípatrových paneláčků, jsou malé, spíš větší vesnice než menší městečko. Naprosto šílená
kombinace - vesnice a panelák! Když už na vesnici, tak v domě se zahradou, anebo když v paneláku,
tak ve městě! Krom koupaliště tu není nic zajímavého. A krom pár akcí v místním kulturáčku, jako
třeba připravovaný koncert Tří sester, na který se rozhodně také půjdu podívat. Jenomže to je spíš
výjimka, jinak tu není co dělat. Koupaliště je pochopitelně na konci září zavřené a jelikož mě neláká jít
si sednout do žádné ze dvou restaurací, krom toho tu nemám moc kámošů, vazby s těmi, co jsme
chodili do základky, se během střední zpřetrhaly, každý si našel nové přátele na školách, kam chodil,
vyrazím autobusem v půl sedmé do Bakova. V podniku U Koníčka máme navíc s gymplem sraz,
údajně rozlučkový, než se všichni rozutečou na vejšky, ale ani kdyby sraz nebyl, v sobotu večer bych
tam docela určitě pár známých potkala. Koníček je prostě klubová hospůdka.
"Čau!" pozdravím vespolek bandu u třech k sobě sražených stolků. Letmo zkontroluji stav: je nás tu
asi polovina. Dost slabé, řekla bych, aleje fakt, že mnohým už školy začaly a oni se nenamáhali nebo
měli z ruky přijet na víkend.
Johana do sebe vyklopí dvoudecku červeného, změří si můj nový ohoz a jakmile mi vedle sebe udělá
místo, abych
si tam mohla přinést židli a vecpala se mezi ní a spolužáka Jonáše, šeptne: "Jdeš prubnout džíny, jo?"
"Musím je zajet," zakřením se na ni. Holka, která vyrostla ve značkovém oblečení, nechápe, jaké to je
mít jen pár fakt pěkných kousků, které jsou prostě na lepší. Nevím, jestli rozlučkový večer s gymplem,
no, vlastně několikátý rozlučkový večer, to je přesnější, se dá považovat za lepší příležitost, ale prostě
jsem se nemohla dočkat, až si džíny obleču. Cítím se v nich skvěle! A to jsem si kvůli spolužákům
čerstvě umyla delší vlnité vlasy, co se mi kroutí do drobných prstýnků, takže pokud nechci vypadat
jako lev s rozježenou hřívou, údržba dá fakt hodně práce.
"Kdo to je?" otáži se polohlasem kamarádky, když si všimnu kluka naproti, který s námi do třídy
nechodil.
"Jarmilčin přítel," uchichtne se.
"Tváří se jak debil," zhodnotím kluka spolužačky, kterou jsme s Johanou dvakrát nemusely. Ona nás
také ne, to je pravda. Zatímco my patřily mezi recesistky a zdravé jádro třídy, byly u každé společné
akce a ještě je většinou organizovaly, Jarmila se starala především o svoje jedničky.
"Nenech se zmást," upozorní mě. "On debil je. Tváří se tak už hodinu a zdá se, že mu to vydrží celej
večer."
"A proč ho, proboha, vleče na školní sraz?"
"Jo," pousměje se Johana, "toť otázka! Podle mě proto, aby nám ukázala, že ona kluka má."
Na tom něco bude, usoudím pobaveně. Ne že bych jí záviděla jeho konkrétně, nicméně jak je možné,
že má kluka a já po Lukášovi - a vlastně ani před ním - s nikým jiným nechodila? Po Lukášovi jsem
dlouho neměla na žádného náladu, vystačily jsme si s Johanou samy. Trochu mi to vadilo až letos na
čundru, kde kámoška prožívala letní lásku, a já nic... Vysvětlovala jsem si to tím, že je Johana
mnohem hezčí, nicméně Jarmila je pěkná vykopávka!
"K čemu ty brejle?" Přijde mi trochu přehnané sedět večer v restauraci se slunečními brýlemi na čele!
"Image, vole," baví se Johana, která sedí U Koníčka s hodinovým předstihem a je k tomu přímo
úměrně rozjařená. "Co kdyby vysvitlo slunce?"
Ten večer nedopadne zase tak vesele, jak se na začátku zdá. Všech se totiž zmocní nostalgie, o
nepřítomných lidech ze třídy se mluví skoro jako o nebožtících, a ti, které nástupy na fakulty nebo
aspoň vyšší odborné školy teprve čekají, jsou myšlenkami víc v budoucnosti než v minulosti. Krom
Jany, které se nepovedlo odmaturovat v květnu, ale až na druhý pokus v září, se každý na nějakou
školu dostal.
V jedenáct to s Johanou zabalíme, nemá to cenu. Teď v noci mi nic do našeho zapadákova nejede,
musím přespat, stejně jako už mnohokrát, u Babyrádů. Jejich rozlehlý dům s bazénem ve tvaru
ledviny (nemoc z povolání se projevuje ve všech oblastech života) ve vilové čtvrti na periferii města
by pojmul takových nocležníků nepočítané, já jsem počítaná skoro do rodiny, mám u nich něco jako
svůj pokoj. Původně patřil Lucii, Johanině starší sestře, ale ta už pár let žije ve vlastním bytě v Praze.
"Dobrý den," pozdravím Johaninu mamku u snídaně, ke které nám krom toastů připraví šťávu z
čerstvých pomerančů. Musím zvýšit hlas, odšťavňovač kvílí ve vysokých obrátkách. Odpoví mi teprve
po jeho vypnutí, kdy nám do uší doslova zařve ticho. "Ahoj, Alko. Jak se těšíš do školy?"
"Maminko, prosím tě," zabublá Johana do svého džusu. "Tahle otázka je za nula bodů. Jinou bys
neměla?"
"Ale mě to opravdu zajímá," namítne.
Sice jsem na dotazy týkající se Školy pomalu alergická, častují mě jimi drazí spoluobčané v Nížanech
na každém kroku, paní Babyrádové odpovím, na rozdíl od těch, kterým tvrdím, že se nemohu dočkat,
pravdivě: "Trochu se bojím."
"To je přirozená reakce," uklidní mne s úsměvem. "Johana se nebojí vůbec, přehnaná sebedůvěra mi
přijde mnohem nebezpečnější. Alko, nehrb se...!"
Narovnám se na židli jako po spolknutí pravítka. Paní doktorka se prostě nezapře!
"Neboj, mami, mám silnej pud sebezáchovy," zazubí se Johana. "Takže to, že se nebojím, mě chrání
od zmagoření."
"Aha," usměje se paní Babyrádová. "To jsi mě uklidnila. A budu ještě klidnější, když vyvenčíš psa,
protože se obávám, že by to do tátova příchodu nevydržel a ten peršan v chodbě se dost špatně
čistí."
Kámoška dopije džus, počká, až dojím, a pobídne tlustého baseta s permanentně smutným
pohledem. "Polez, zrůdo!"
Hafan ožije, přikolébá se aktivně do haly, aby mu mohla nasadit obojek s vodítkem, a za chvíli se už
loudáme ulicí.
"Zajdeme na nádr, jo?" napadne mě. "Musím zjistit, co bude lepší, jestli bus nebo vlak."
"Takovou dálku? Mrkni na net a máš to."
"Ta soukromá linka tam není," namítnu.
"A co když to Rambo neujde?" váhá kamarádka.
"Proč by neušel? Ten má páru za tři. Viď, Rambíku?" Pes se po mně pootočí a souhlasně zamává
ocasem. "Vidíš?"
"Jak myslíš, ale varuju tě," upozorní mě Johana. "Rambo sice má páru, jenže je línej jak veš. A
rozmazlenej."
"Stejně nechápu, jak jste mohli zrovna baseta pojmenovat tak blbě," podotknu pobaveně. "Jméno jak
pro bojovýho psa!"
"Tátův nápad. Chtěl mu tím zvednout sebevědomí, chápeš."
"Myslela jsem, že je tvůj otec chirurg..."
"Taky že jo."
"A ne psycholog!"
"Koni!" ožene se po mně. "Psycholog je strýc Andrej, jeho brácha. Mimochodem, ten mu to jméno
nedoporučoval."
"Vy jste rodina...!" bavím se. "Toho jsem u vás vlastně jednou viděla, ne? Takovej ten strašně
utrápenej človíček."
"Jo," přikývne souhlasně. "A divíš se mu? Pod tou tíhou všech těch zoufalých osudů a příběhů, co mu
denně všichni ti nešťastníci tlučou do hlavy, by se zhroutil i chlap mnohem silnější tělesný konstrukce.
Já věděla moc dobře, proč nechci vystřídat ségru na psychologii, i když mi ji maminka doporučovala...
Ne nadarmo vzala ségra ve druháku kramle! Rambo, fuj! Cos to našel?"
Zvážním. "Stejně, tvoje sebevědomí bych chtěla mít!"
"No ještě se v tom vyválej, ty bagoune!" Na zacloumání vodítkem musí vyvinout hodně síly, Rambo je
dobře živený. "Nevšimla jsem si, že bys někdy patřila mezi zamindrákovaný chudinky. Tobě fakt z tý
školy lepí?"
"Já nevím," pokrčím rameny s povzdechem. "Na jednu stranu se tam těším, hodně... na druhou se
bojím. Prahu neznám."
"Vidíš, první důvod, proč studovat v Praze: abys poznala hlavní město, ty tele," baví se. "Neblbni,
Alko. Bude to super. Konečně odsud vypadneme a začneme žít. Není nic horšího než maloměsto!
Vlastně je - vesnice, haha. Nic ve zlým. Chápeš, dokud jsi na střední, pořád seš v podstatě dítě, kdy
žiješ u rodičů, posloucháš je, ne moc, ale přece, dodržuješ jejich způsob života, denně chodíš do
školy... Pořád tě někdo někam tlačí, něco ti nařizuje, někam směruje. To teď skončí. Akorát škoda, že
nemůžeme bydlet spolu. U Lucky budu mít naprostou svobodu, pořád někde lítá."
Vím, že tohle rčení v případě Lucie platí doslova. K lítosti
svých rodičů totiž už před třemi lety zběhla z vysoké školy a dělá letušku. "A ten její?"
"Má svůj bejvák. Lucka není šílenec, aby si ho nakvartýrovala k sobě. Nechce se vázat. Jo, tuhle u nás
byli oba, ta brigáda platí."
"Fajn," kývnu, jelikož je mi jasné, že ani sirotčí důchod, který mi měsíčně chodí na můj účet, ani
příspěvky od mamky a Slávka nebudou stačit na zaplacení všech výdajů, natož snad aby něco zbylo na
zábavu! "Vidíš, jsme na nádraží, Rambík je šikulka, ty ho zbytečně podceňuješ, pak i ten
psychologickej efekt silnýho jména přijde vniveč!"
"No jo, jednou ti něco vyšlo," zazubí se na mě, ale to už obě hledáme v jízdním řádu soukromé
dopravní společnosti. Bod, který mi přiznala, mi ovšem připsala neprávem. Nevím, proč jsme si obě
myslely, že když Rambo bez námitek docválal na nádraží, se stejnou ochotou vyrazí zpátky domů!
Milý pes usoudí, že tolik pohybu je na nedělní dopoledne ažaž, kecne si na zadek a radši by si nechal
urvat krk, než by udělal jediný krůček!
"Teď si ho odnes," šklebí se na mě Johana, která má s podobnými vymyšlenostmi miláčka rodiny
svoje zkušenosti.
"Panebože, kolik váží? Metrák?!" děsím se, když se to vypasené zvíře pokusím vzít do náruče.
"Tys byla v matice vždycky slabá, to je sice fakt, ale musíš sama uznat, že metrák, neboli sto kilo, je
přehnanej!"
"Půl metráku ti zní líp?" zazubím se na ni.
"Uber. Má jen třicet kilo."
"Jen?!" zaúpím, protože představa vlečení těžkého břemene z centra až na kraj města je vyloženě
úděsná! Sama bych ho nezvládla, baset je dost neskladný, zatímco já ho nesu za přední polovinu těla,
Johana táhne tu druhou. Uřícené jsme z toho záhy obě, jediný, kdo vypadá spokojeně,
dobrácky a už vůbec ne smutně, je Rambo. "Ten mrzák se tím snad baví!"
"A pak že psi nemaj smysl pro humor," supí Johana.
Přestože každou chvíli odpočíváme a zkoušíme, zda Rambo nehodlá jít dál po svých, jsme za chvíli
vyřízené obě. Nehodlá. Kdyby nám sám od sebe nezastavil červený ford a jeho řidič, modrooký
blonďák kolem pětadvaceti, nenabídl svou pomoc, přes svou lásku ke zvířatům bych byla v pokušení
nechat toho hajzlíka psímu osudu!
"Čau, holky. Chcete hodit na veterinu?"
"Spíš do kafilérky," vydechnu vyplivnutě. "Už jsme chtěly volat odtahovku..."
"On chcípl?" polituje bezvládný balík v našem náručí.
"Není chcíplej, je jen línej," vysvětlí Johana. "Bohatě stačí, když nás zavezeš do Stříbrný aleje.
Královsky se ti odměním," flirtuje s ním, protože s vidinou odvozu se jí vrátí dobrá nálada, a pak, ten
kluk vůbec nevypadá špatně.
"To zní dobře," zamrká na Johanu. "Co znamená královsky?"
"Zavřu tě, až zčernáš," vysvětlí kámoška a Víťa, jak se nám ochotně představí, nás zaveze nejen před
dům Johaniných rodičů, ale ještě nás stihne pozvat do baru U Mazanýho králíčka, kde údajně pracuje.
"To znám," vzpomene si Johana pobaveně.
"Fakt?" změří si ji nevěřícně. "Nikdy jsem tě tam neviděl a to si piš, že bych tě nepřehlídl...!"
"Z filmu," převeze ho. "Pulp Fictions. "
"Jo, to je podle toho."
"A co tam děláš?" vyzvídá Johana.
"Přijď se podívat, uvidíš," láká ji.
"Možná," slíbí neurčitě.
"Určitě," opraví ji. "A brzy! Tak čau, holky!"
Díváme se za ním, dokud po červeném fordu nezůstane jen trochu prachu v ulici.
"Dělá tam vyhazovače a hraje si na důležitýho," bavím se.
"Ale byl to hezkej vyhazovač," zasměje se Johana.
Byl, ale ne můj typ. Nejspíš proto, že jsem světlovlasá a moje oči jsou modrošedé, ze všeho nejvíc se
mi líbí tmavovlasí kluci s očima barvy čokolády. Johana je na tom naopak, ne nadarmo hrála ve
školním představení Kleopatru a byla fakt dost přesná. Účes z rovných vlasů podobným černi
havraních křídel důmyslně sestříhnutých k ramenům jí moc sluší. Koneckonců, já Víťův typ nejsem
jakbysmet, zcela okatě balil kamarádku.
"No nic, tak ahoj v Praze," rozloučím se s ní.
"Mohlas jet už dneska s námi," vytkne mi. "Naši nemůžou chybět u toho mého prvního kroku do
novýho života, musí bejt u všeho. A pak, vleču s sebou fůru věcí... Ale do auta by ses vešla, neboj."
"Co bych tam dělala týden předem?" Na rozdíl od právnické fakulty začíná filozofická o sedm dní
později.
Johana srdceryvně vzdychne. "Ty jsi nepoučitelná! Co ti tu celou dobu telím?! Užívala by sis, co
jinýho!"
"Aha," vyprsknu. "Tak to stihneme i později."
"Jak myslíš, ale znáš to přísloví, ne? Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek! Hele, bobo, za pár
dní ahoj."
"Ahoj," odvětím. "Johano?"
Otočí se v pootevřených dveřích. "No?"
"Tfuj tfuj tfuj."
2. KAPITOLA

Oproti Johaně s sebou do Prahy netáhnu polovinu šatníku ani žádné další krámy, do cestovní tašky si
nahážu pár nejnutnějších věcí, zbytek časem, podle potřeby, do kapsy poněkud odrbané džínsové
bundy, taky jsme toho už spolu spoustu prožily, strčím mobil a rozloučím se se Slávkem. "No, já jedu.
Mějte se tu jak chcete, nejlíp dobře."
"Ty taky," popřeje mi. "Zajdi za mámou, nepřežila by, kdyby ti nemohla dát na cestu pac a pusu."
"Jasně," přikývnu, protože s možností, že bych se u mamky nezastavila, ani nepočítám. Slávek
nedostal dovolenou, a protože by se do dvou, než mu začne odpolední směna, vrátit nestihli, nevzala
si volno ani mamka. Bez řidičáku by mi nijak nepomohla.
"Mám tušení, Alko," svěří se mi tajuplně.
"Jaký...?" zeptám se podezíravě.
"Že budeš ze všech nejlepší!"
Vybuchnu smíchy. Drahý otčím je veselá kopa, čekala jsem nějakou fintu a on mě pochopitelně
nezklamal. Je mi jasné, že naráží na hlášku z Básníků.
"To ti tedy nezávidím," ujistím ho vysmátě.
"Ale já tobě jo. Na, Ovečko. V Praze je blaze, ale draze."
"Díky, Vlku," sbalím vděčně nabízenou pětistovku a vyrazím na autobusovou zastávku oklikou přes
místní poštu v přízemí obecního úřadu, kde mamka šéfuje a současně sedí za jednou ze dvou
přepážek. "Máš všechno, Ali?"
Pokrčím rameny. "To je irelevantní otázka, mami. Jelikož nevím, co budu potřebovat, netuším, co mi
chybí či nechybí."
"Ty abys nechytračila," pleskne mě po rameni. "Nikde se neztrať a dávej si pozor na věci, v Praze je
plno zlodějů!" "Nejen v Praze, mami." "Ale tam jich je víc!"
"No jistě, protože je tam víc obyvatel, musí logicky..." "Alko!"
"Dobrá," bavím se. "Jak chceš. Budu v každým vidět potenciálního vraha, zloděje, podvodníka a
násilníka."
"Koukej se dobře učit," nabádá mě. "Hned od začátku, ať se dobře uvedeš. Nezapomeň, že dostat se
na vysokou školuje výsada, natož na filozofii!"
"Jasně, mami. Tohle nám rvali do hlavy už na gymplu. I tam byla výsada se na jejich prestižní školu
dostat. Momentálně to hustí do Radka. Nic novýho pod sluncem." "Ale být na Karlově univerzitě...
Slyšíš, jak to zní?" Pousměji se. "Jo, to má fakt slušnej zvuk." "Tak vidíš," triumfuje. "Hned mi napiš, až
dojedeš a ubytuješ se. A žádné flámování! Máš dost peněz, Alko?" "Na to flámování...?" "Alice...!"
"Na flámování ne, jinak snad jo, uvidíme. Něco v hotovosti, něco na účtu." O plánované brigádě raději
pomlčím, mamka by si dělala starosti, že kvůli ní nebudu mít čas na studium a nejspíš by mi radši
nějaké peníze přidala. Ne že by se mi nehodily, to právě naopak, jenže nechci a nemůžu ještě víc
rodinnou kasu zatěžovat. A už vůbec se nechci bavit o penězích a jiných osobních věcech před
mamčinou kolegyní paní Pickovou, která hltá každé naše slovo s účastným úsměvem, tudíž loučení
zkrátím.
Dostat se z Nížan do Bakova není problém, jezdila jsem tak celých osm let, nejdřív čtyři roky na vyšší
stupeň, protože základka byla v Nížanech pouze do páté třídy, a pak na gympl. Ani spojení Bakov -
Praha není špatné, obejde se bez přestupování a rychlík krom Brna staví jen v několika málo městech.
Na můj vkus je dost plný, nečekala jsem tolik lidí, sice najdu volné místo, leč dívat se dvě a půl hodiny
na stále stejné obličeje spolucestujících v kupé je dost únavné, raději mám většinu cesty zavřené oči a
lituji, proč jsem si nevzala něco ke čtení! Chybami se člověk učí, vím to pro příště. Takhle se mi na
mysl stále tlačí táta, a to nejsou zrovna veselé vzpomínky. Místo toho, abych si představovala
nespoutaný život univerzitní studentky a všechny ty pařby s Johanou, na které se kámoška tak těší a
chystá, bůhví proč se mi stále vybavují poslední slova, která jsem mu řekla: nesnáším tě! Asi proto, že
mi už sedm let leží v mysli jako balvan. Nikdy jsem nikomu nesvěřila, co jsem řekla taťkovi jen pár
hodin předtím, než umřel, protože se za to dodnes děsně stydím. Já vím, bylo mi třináct, zmítala jsem
se v nejtěžších dobách puberty, kdy se nálady mění jako aprílové počasí, řekla jsem mu to v afektu a
táta to rozhodně nebral nijak vážně, protože jsem to ani vážně nemyslela, ale stejně...! Kvůli
pitomému mobilu! Nemohla jsem totiž přenést přes srdce, že v naší třídě právě já a pihatá Klára
Vašková, která trpěla nadměrnou plynatostí střev, ten kouzelný aparátek nevlastníme! V té době se
mobily strašně rozmohly a podle nich se kastovalo. Přestože jsem ho měla slíbený k Vánocům, chtěla
jsem ho hned, abych nebyla za póvl, který nemá ani na mobil. Měj rozum, Ali, domlouval mi taťka.
Teď na něj nemám, ale v prosinci dostanu prémie. Těch pár dní přece vydržíš, vždyť to není ani měsíc!
Bylo mi úplně jedno, jestli na něj má nebo ne, hlavně jsem nechtěla být na stejné úrovni jako prdící
Vaškovka! A když odmítl půjčit si na něj, vpálila jsem mu do tváře, že ho nesnáším. Měla jsem pocit,
že mi zkazil celý život, zničil mou budoucnost. Zavřela jsem se v pokoji a nevylezla dřív, než odjel na
odpolední. Nechtěla jsem ho nikdy ani vidět! No, a to se mi splnilo. Táta už z práce nikdy nedorazil. Tu
noc se ho mamka nedočkala a ráno, právě když jsem chtěla jít celá nafučená a bez mobilu na autobus
a jet do školy, zazvonili u nás dva policajti, aby nám oznámili, že měl havárku na motorce, na které
denně dojížděl. V jedné zatáčce, kde vytékala voda z pole na silnici, dostal na zmrazcích smyk, napral
to do stromu a na místě zemřel. Našli ho až k ránu. V té chvíli se skutečně zhroutil celý můj dosavadní
svět. Mámin a bráchův samozřejmě také, jen mně k tomu navíc zůstaly těžké výčitky svědomí. Tím
spíš, že pod koženou bundou, co táta nosil na motorku, u něj našli zbrusu nový mobil zabalený v
krabičce. Podle paragonu ho koupil chvíli po naší hádce, půjčil si na něj u kolegy, kterému to pak
máma musela zaplatit. A ten mobil byl rozbitý.
K mobilům jsem pak měla averzi, najednou mi vůbec nevadilo, že už ho vlastní i uprděná Klára.
Nemohla jsem se na žádný dlouho ani podívat! Svůj současný siemens jsem dostala od mamky a
Slávka k osmnáctinám, za ty dva roky jsem se s ním sžila, to je fakt, ale přestože jde o úplně jiný
aparát jiné značky, mobil mám dodnes spojený s taťkou.

S poněkud stísněným pocitem vystoupím s batohem na zádech a cestovní taškou přes rameno na
hlavním nádraží v Praze. Přestoupit na metro není problém, vystoupit na správné stanici také ne,
ovšem najít zastávku MHD a přesednout na potřebnou linkuje docela věda. Jízdní řády buď chybí
úplně, anebo mi proti bakovským připadají nějak zmatené. Přestože jsem se na cestu vybavila mapou
Prahy a z internetu mám zjištěnou trasu, moje teoretické přípravy váznou na praktickém provedení.
Návštěvy Prahy bych mohla spočítat na prstech jedné ruky a ještě by mi jeden
zbyl na dloubání v nose! Na školním výletě stejně jako při návštěvě muzikálu Monte Cristo s mamkou
a Slávkem jsem neměla šanci Prahu poznat, no a ty dva výlety se Slávkem na přijímačky se počítat
vůbec nedají, dovezl mě vždycky přímo na místo. A zápis v září jakbysmet. Aha, takže pět návštěv.
Alko, mysli! Jsi sice z vesnice, ale ne buran! Bakov není nijak malý, to se jen Johaně zdá, navíc takové
Brno máme celkem prozkoumané, princip hromadné dopravy bude ve všech městech zhruba stejný!
No, je. Zjistím to po dvouhodinovém bloudění a mám chuť si nafackovat, že jsem na to nepřišla dřív.
Mohla jsem si odpustit exkurzi po různých částech Prahy! V cílové rovince, když se s bágly doploužím
v potu takřka ke koleji, mě chytne prudká přeháňka. Smyje ze mě nejen pot, ale rozmaže i líčidla a
vlasy přemění na zkroucené provázky. Do vestibulu koleje, kde se tísní dle mého odhadu minimálně
sto prváků, se dovleču mokrá do poslední nitky s přitažlivostí zmoklého psa. Lepší začátek jsem si
snad ani nemohla přát! Těch mokrých je víc, ne však skrz naskrz. Jakýsi kluk s černou bradkou a
stojacím ježkem odbarveným na platinovo, který rozhodně nepatří mezi bažanty, spíš přišel
okouknout jako mnozí jeho kolegové vyjukané prvandy, si v té úděsné frontě všimne, jak si hřbetem
ruky rozmazávám po tvářích zbytky líčidel, a nejspíš musím vypadat nejzoufaleji ze všech, protože mi
podá balíček papírových kapesníků se slovy: "Nebreč, bude hůř."
Určitě kecá. Myslím si, že hůř být nemůže! Z kluka, byť vypadal podezřele, odbarvené vlasy k hnědým
očím, tmavému obočí a černé bradce pasovaly jako pěst na oko, jižanský typ si odbarví vlasy na bílo
ze dvou důvodů: buďto je recesista, nebo divnej, což na první pohled nejde rozpoznat, mluvily
zkušenosti, jak zjistím během čtyřhodinového čekání na ubytovací smlouvu! Místy se o mě pokouší
splín a z holky stojící ve frontě vedle mě mi záhy naskáčí pupínky.
"Nevíš, jak to probíhá? Jak dlouho tu budeme stát?" "Jsem tu taky prvně," ujistím ji.
"Doufám, že mám všechno... papír o přidělení koleje... občanku... Ne! Támhle ti mají nějaký papíry
navíc!" "To bude ta smlouva," usoudím.
"Byla na internetu," zoufá si. "Já si ji vytiskla, ale zapomněla doma!"
"Určitě nám ji dají, proto tu stojíme, ne?" "No, snad... Jsem tak nervózní!"
Na tohle nemám co odpovědět, radši si vylovím z báglu bagetu, kterou jsem si koupila na hlavním a
dosud nepozřela sousto. Šustění obalu přiláká pozornost kolemstojících.
"Jídlo..." vydechne dlouhovlasý prvák toužebně a když mu nabídnu sousto, urafne mi čtvrtku
obložené bagety, jen to fikne. "Zachránilas mi život, máš to u mě!" Jeho soused je na tom dost
podobně a ten vedle také. "No, můžu se dát na charitu," zakřením se poté, co na mě zbyde suchá
špička, a vyhodím upatlaný obal do koše. "Ale udělalas dobrej skutek," utěšují mě pobaveně. "S
tímhle vědomím se mi bude líp usínat," ujistím je. "Nespala jsem tři dny," svěří se mi moje sousedka.
"Já jsem Anička. Mohly bychom bydlet spolu, co říkáš?"
Neurčitě se usměji. Jen to ne, proboha! Zatímco Anička neustále kontroluje, zda má všechny
potřebné doklady, prohlížím si své budoucí spolužáky a spolubydláky. Někteří jsou pěkní - a někteří
pěkně divní, to se musí nechat. Divnějšího než byl onen platinový kluk však nespatřím.
Se smlouvou jsem měla pravdu já, po čtyřhodinovém čekání ji vyfasuji, pročtu a podepíšu, načež jsem
nasměrovaná do budovy číslo dvě, kde si mám vyzvednout klíč. To, že
to obnáší další hodinu čekání v nové frontě, mi nikdo předem neřekne, ale já to tuším, jsem na to už
připravená. Bez Aniččina ustrašeného kvokání se mi ale poté, co se přesunu do sousedního věžáku,
čeká mnohem lépe. Obavy mé první známé se totiž potvrdily: sice s sebou měla potvrzení o přijetí i o
přidělení koleje, leč finta byla v tom, že na Větrníku, ne tady! Vlastně je mi jí líto. Život je plný
zklamání!
"Beránková Alice...?" zahloubá se kolejbaba do lejster. "Jo, tady... Pokoj 07A/13/2. Ta dvojka vzadu
znamená budovu, třináctka patro. Tady máte ložní prádlo. Další!"
Obočí mi vylétne vzhůru. "Třinácté patro...?"
"Jste snad pověrčivá?"
"To ne, ale... nebylo by něco v přízemí, nebo tak?"
"Rezervovala jste si pokoj přes internet?"
"Nevěděla jsem, že se to musí."
"Nemusí. Může," opraví mě.
"No jo, ale já trpím fóbií z výšek, mám závratě i ve druhém patře, natož ve třináctém!"
"Tak se nedívejte z okna. Další!"
A je to. S bágly na zádech a s povlečením na postel v náručí se přemístím k výtahové šachtě, abych se
dopravila do třináctého patra a našla dveře s označením 7A. Lehce na ně klepnu, otevřu si loktem a
ocitnu se v miniaturní chodbičce, odkud vedou dvoje dveře. Ty jedny jsou otevřené a za nimi je
pokojík, celkem útulný, s dvěma psacími stoly pod oknem, válendami po obou stranách a šatními
skříněmi. Na zemi je dokonce koberec, na okně záclony, nad postelemi poličky. Jedna už je povlečená
a rozházená, její obyvatelka se nezdržovala stlaním, nad ní plakát s Jimim Hendrixem. Druhé dveře
vedou do bytového jádra s odděleným sprchovým koutem, záchodem a kuchyňkou. Tyhle prostory
současně slouží i obyvatelům pokoje 7B, což jsou k mému překvapení dva kluci.
"Ahoj!" pozdravím je vespolek a oni se na mě přijdou podívat blíž. "Já jsem Alice. Alka."
"Vítej do party, Alko," přivítá mě Honza, o kterém se dozvím, že je ve druháku na pedagogické
fakultě. Na první pohled klidný, nenápadný obrýlený kluk. O jeho spolubydlícím Patrikovi, bažantovi z
filozofie, leč z oboru angličtiny, se totéž říct nedá, vypadá na pěkně živé číslo.
"Cos přinesla dobrýho?" zajímá se aktivně.
"Leda sebe," zklamu ho. "Sežrali mi i svačinu."
"To je úroveň," baví se Honza. "Místo aby nováčci sloužili starým... Mám tu pár rohlíků navíc, chceš?"
"Díky, zítra ti koupím jiný," vezmu si dva a hladově se do jednoho zakousnu.
"Ode mě si můžeš vzít džem," ozve se za mnou dívčí hlas a já se tak mohu seznámit s právě příchozí
čtvrtou obyvatelkou našeho bytu. Hnědé rovné vlasy do pasu, na čele čelenku z proužku kůže, bosé
nohy čouhající z vybledlých džínsů a volná bílá průsvitná halena... Panebože, vyfasovat třinácté patro
a ještě k tomu nějakou ujetou hippiesačku?! "Mariana. Všichni mi říkaj Mia, je to kratší."
"Ahoj, Mio. Díky za ten džemík, nějak jsem to podcenila. Musím zítra okouknout okolí, kde se dá
nakupovat. Netušila jsem, že zabiju celej den ve frontách jako bezdomovec."
"Ty seš prvačka, co? Až tu budeš třetím rokem, nebudeš se divit ničemu. Začátek semestru je vždycky
o frontách."
"Jsi ve třeťáku?" užasnu. "Na fildě?"
"Na medině," převeze mě podruhé. Nejen že je ještě křehčí postavy a menšího vzrůstu než já, vypadá
mnohem mladší, s bídou na sedmnáct, a pak, nejspíš úplně praštěná nebude, když se dostala a
udržela na medicíně! "Odkud seš?"
"Bakov. A ty?"
"Pardubice. Ale domů moc nejezdím. Léčím si depky tady."
"Míváš depky? Ze školy?" sonduji, zatímco si vybaluji svých pět švestek do šatní skříně.
"Ze školy... a ze života," pokrčí rameny. "Skoro pořád. A tyje budeš mít brzy taky, neboj. Hele,
nadlábni se a jdeme se napít na seznámení. Řeknu zatím klukům, pohni."
S tímhle vývojem událostí jsem nepočítala, rychle shltnu rohlík s džemem a napíšu mamce další
SMSku, jednou jsem jí oznámila, že jsem v pořádku v Praze, nyní uklidňující raport vylepším vzkazem
o ubytování a zabydlení a že je to "fajn". O následujícím programu se nezmíním, proč přidělávat
mamině starosti hned na úvod, že! A pak, stejně budeme raz dva zpátky, předpokládám, že dáme
jedno pivo a alou domů, to přece není žádná pařba.
No, tak to si jenom myslím. Jsem to ale naivní beránek! Podle otčíma Wolfa - Vlka pak přímo Ovečka.
Jistě, jedno pivko by se za pařbu skutečně počítat nedalo, ovšem Mia, Patrik a konečně ani Honza
jaksi u jediného nezůstanou - a já samozřejmě také ne! Pravda, hned první večer se spřátelíme
důkladně. O svých spolubydlících zjistím spoustu zajímavých věcí a na sebe prozradím taky leccos, ani
si to druhý den nepamatuji, od Mii, experta na deprese, se dozvím, že život je pouze řada menších a
větších průserů nepřetržitě jdoucích za sebou, takže je Člověk nakonec rád, že z nich vyvázne smrtí, a
moje obavy, jak v Praze ani na koleji nebudu nikoho znát, se záhy rozplynou v mlhovině alkoholických
výparů.

Pípnutí esemesky na psacím stole, kousek od mého ucha, způsobí v otupělé hlavě škodu podobnou
výbuchu granátu. V puse mám jako v polepšovně, žaludek až v krku a v té kouli, co mi sedí na krku, se
převaluje mozek jako leklá ryba. Dá mi pořádnou práci zaostřit na displej mobilu, abych si mohla
přečíst Johaninu zprávu:
V pet u kone na Vaclavaku.
Aspoň že má tolik soudnosti a nechce se sejít hned teď! Do pěti se mi podaří dát se jakž takž do
pořádku.
"Kecalas," obviním Marianu, která prožívá sólíčka božského Jimiho v nábožné extázi, na rozdíl ode mě
naprosto v pohodě. "Říkalas, že pijeme proti depkám. U mě to působí nějak opačně, nebo co... Mám
dojem, že brzo zhebnu."
"Ta dnešní mládež nic nevydrží," směje se mi. "Jste všichni hrozní měkkouši. Ty i ty dvě chcípliny
vedle."
Cestou do sprchy nakouknu klukům do pokoje a i když za jakýkoli otřes platím nevolností, musím se
smát. Pánové vypadají snad ještě hůř než já! Takové akce by moc často provozovat nešlo, usoudím,
když se těžkého bolehlavu zbavím teprve v pozdních odpoledních hodinách.
Johana, která už sedí na lavičce kousek od podstavce svatého Václava, kterého krom brnění chrání i
lešení, na mně včerejší pařbu pozná ještě v pět odpoledne!
"Čau, bobo. Jsi nějak pobledlá, cos vyváděla, proboha?"
"Seznamka se spolubydlama," vzdychnu a těžce dřepnu vedle ní. "Něco jako harakiri, abych byla
přesnější."
"No vidíš," baví se. "Jak ses rychle vpravila do života."
"Doufám, že ta brigáda u Jindry platí, jinak se budu muset chodit leda tak pást. Stačila jediná akce a
jsem skoro na suchu. Po prvním dnu!"
"Platí," uklidní mne. "Zajdeme tam, představím tě, domluvíš se s Jindříškem sama. Kdybys
potřebovala, Alko, řekni, založím tě. Praha je zlatá loď... A každá sranda něco stojí, to je jasný."
Zadívám se dolů po náměstí. Václavák připomíná vším tím hemžením jednu velkou tržnici. Sálá z něho
život.
"Vnímáš tu svobodu?" hustí do mě své nadšení. Postaví se a rozpřáhne ruce. "Úplně cítím, jak do mě
přechází... můžu se konečně pořádně nadechnout..."
Zachovalý pětačtyřicátník s knírkem, zlatými obroučkami brýlí a v černém koženém kabátě si ji změří
od hlavy až k patě a přistoupí k ní s diskrétní otázkou: "Wieviel?"
Johanu z konceptu nevyhodí. "Jo, hochu, na to zapomeň, nedoplatil by ses. Já jsem totiž k
nezaplacení!"
"Sorry," stáhne se. Po pár krocích mu to nedá a otočí se.
"Nesmíš tu stát jak svatá Dala a neví komu," řehtám se. "Pak si tě pletou. Tu lásku k Praze
nepřeháněj, jasný?"
"Náhodou," baví se. "Aspoň vidíš, že se peníze dají vydělat všude. Vypadal solventně."
"No, přece jen zůstanu radši u té pizzerie."
"Srabe."
Pizzerie, ve které mám předběžně domluvenou možnost vydělat si nějakou tu korunku, se jmenuje U
Kmotra, reklamní slogan zní Nebezpečně dobrá pizza a je fakt stylová, nízké boxy obložené dřevem
připomínají výkladní skříně z hnědého skla průhledného pouze jedním směrem, aby hosté mohli
koukat ven, zatímco žádní šmíráci z ulice jim necivěli do talířů, velká pec na pizzu je přímo v lokále,
stejně jako kuchař se svým nádobíčkem. Hňácá a válí bochánky na pizzu radost pohledět! Rekvizity po
stěnách vytvářejí atmosféru třicátých let, dokonce i na papírovém prostírání na dřevěných stolech
jsou vodotisky koltů a jiných zbraní. Šéf pizzerky Jindřich Kmotr, přítel Johaniny ségry Lucky, je
vyložený mafián. Tedy, až na typicky české jméno, že. Pizzerka se nachází kousek od kolejí, kde bydlí
většinou právníci, ne od těch mých, škoda.
"Čau," pozdraví ho Johana. "Tohle je Alka, jak jsem ti o ní říkala."
Podá mi ruku a pevně mi ji stiskne. "Ahoj. Vážně bys měla zájem mi tu sem tam píchnout? Vytáhne mi
to trn z paty, protože na Johanu se moc spoléhat nemůžu, je, chudinka, tak zaneprázdněná..."
Kámoška na něj vyplázne jazyk.
"Nechci od tebe žádnou pevnou pracovní dobu, tady je to nárazový, hlavně v poledne a potom
především večery, do devíti. To končí kuchař. Otevřeno je dýl, ale pak už se to zvládne vždycky.
Dělalas někdy v pohostinství?
"Vloni ve výletní restauraci na koupališti."
"Bezva," libuje si. "Padesát čistýho na hodinu?"
A je to, plácneme si. Jindra chce dohodu zapít bublinkami na účet podniku, ale s díky je odmítnu, až
se mi on i Johana vysmějí. "Dej nám dvakrát latté, Alce je ze všech těch nových dojmů poněkud
nejistě..."
"Vtipná jako vždy," ocením její ostrovtip. Posadíme se k jednomu stolečku a zatímco usrkávám
hustou mléčnou pěnu, kámoška mi sděluje svoje zážitky ze školy. Rozvrh jí závidím, chodí až na
jedenáctou, přičemž úterky má volné!
"Nezní to vůbec špatně," uznám. "Očekávání nezklamalo."
"Jo, jsem spokojená," přikývne.
"A co kluci? Jak vypadají budoucí právníci?"
"Lákavě," zamrká na mě. "Máme jich tam, kupodivu, dost."
"Na fildě to bude naopak," usoudím. "Aspoň u zápisu a na přijímačkách jsem viděla z devadesáti
procent holky."
"To je nuda," usoudí pobaveně. "Ale aspoň tam budeš mít šanci, že tě nějaká buchta sbalí, haha."
"Už se nemůžu dočkat," uchichtnu se. V pizzerii je frmol, krom Jindry za barovým pultem a kluka v
kuchařské čepici pobíhá mezi stoly servírka Regina. Jde jí to od ruky, té budu těžko konkurovat...
Ačkoli, na mně zbyde odnášení špinavých talířů, to je jasné. Hosty pizzerie tvoří vesměs mladí lidé,
krom pátého boxu, kde to vypadá spíš na pracovní poradu. Dva chlápci středního věku a jeden mladý
muž, všichni v oblecích i s kravatami,
u vína debatují nad nějakými lejstry. Johana vystopuje můj pohled.
"Fešák," poznamená na adresu toho nejmladšího. "Přesně tvůj typ, nemám pravdu? Mexičan jako
poleno."
"Spíš Španěl," opravím ji, protože mladý muž má sice černé hladké vlasy sepnuté do krátkého culíku,
oči barvy hořké čokolády a kolem horního rtu a brady kolečko z černých vousů, ale světlou pleť
Evropana. Krom toho mluví česky a na klopě saka se mu ještě houpe osobní vizitka. "Je... sexy."
"Oho," řehtá se Johana. "Koukám, že ti otrnulo."
Kluk náhle zvedne oči a naše pohledy se setkají. Okamžitě cuknu. Chovám se nemožně, takhle na
něho zírat! Dám si sakramentský pozor, abych neopakovala stejnou chybu. Než dopijeme latté, ti tři
se zvednou, zaplatí a odejdou.

Škola začíná v deset, to je příjemné. Na cestu si vyhradím hodinu, abych počítala s rezervou, tudíž na
Palachovo náměstí dorazím se sedmnáctiminutovým předstihem. Najít aulu, kde proběhne pro
posluchače prvních ročníků zahájení zimního semestru, také není žádný problém, stačí se připojit do
houfu a jít s davem. Po záplavě všeobecných informací, které vyslechnu na jedné noze a ještě ne té
své, se dav roztřídí do různých učeben. Ti, co se dostali na obor český jazyk a literatura stejně jako já,
se mají přesunout do posluchárny ve druhém patře, kde je nás o něco méně, asi tak sto padesát. Z
toho guláše, co mi projde hlavou tam a zase ven, si zapamatuji jen určité útržky. Například to, že
většina předmětů se zapisuje přes internet, a to dneškem počínaje až do konce října, pouze některé
ručně přes velké papírové plachty vyvěšené u studijního oddělení. A že všechny potřebné informace
najdeme na netu.
Hm, to je sice prima, jenže... Kde se k němu dostanu?! Z představy, kterak stačí zajít do počítačové
učebny, mě vyvede mnohametrová fronta před jejími dveřmi. Ta je na několik dní! Nemám šanci se
dostat dovnitř, notabene beztak nevím, co vlastně mám zapsat, jak, kolik hodin... V indexu mě straší
zhruba dvacet předmětů, přece není možné mít jich tolik hned v prvním semestru! Předměty typu
praslovanština, staroslověnština, slavistika, lingvistika a podobně mě děsí jen podle názvů, natož
abych tušila, co obnáší jejich studium! Potřebovala bych na net, sednout si k tomu a pečlivě pročíst
celé stránky, třeba bych pak něco pochopila... Jenže - to mohu jedině tak doma! Do Prahy jsem si
komp vzít nemohla, není jen můj, máme ho společně s bráchou a ten by nepřežil, kdybych mu ho
odvezla. Na druhou stranu bez přístupu na net jsem vyřízená!
"Mariano, jak to děláš bez netu?" zeptám se večer své spolubydlící.
"Já ho k tomu nepotřebuji!," zachichotá se. "Ty ale asi nemyslíš bezpečnej sex, co?"
"Ne, to opravdu ne!"
"Nebuď suchar," směje se mi. "Zapsala jsem si rozvrh rovnou ve škole."
"Hm, jenže to mně se zrovna nepodaří... Kluci vedle taky nemají net, to je na posr..."
"To se vystříbří," zazívá a spokojeně zaleze pod deku.
No nevím! Následující ráno, které má být moudřejší večera, mě rozhodí naprostou dezorientací ještě
víc! Nikoho ze spolužáků neznám, vlastně ani nevím, kdo se mnou chodí, a z kusých informací, co
zaslechnu tu a tam ve frontách, jsem ještě zmatenější než včera! Je ze mě hotová frontová bojovnice,
to se musí nechat. Vystojím jich hned několik a systém kde je fronta, tam se zařadím, ti lidi tam jistě
nestojí
pro nic za nic, se mi až na jednu zbytečnou vyplatí. Různá potvrzení na průkazku na městskou
dopravu, ISIC kartu, na menzu, přídavky na děti, potvrzení o studiu a pro sociálku sice získám
poměrně snadno, v tomhle pokročím, avšak to hlavní, tedy rozvrh, zůstává velkou neznámou.
Johana! Sice jsem s ní o tom nemluvila, ale Lucka určitě bude mít doma net! Navíc úterý má kámoška
coby flákací den, okamžitě jí zavolám a podle jejího navigování se dopravím až do Modřan, kde našla
Johana svoje současné bydliště ve skvěle a moderně zařízeném třípokojovém bytečku starší ségry,
abych kamarádku navzdory pozdní odpolední hodině vytáhla z postele. Otevře mi ještě v pyžamu.
"Ty se nepřevlíkáš?"
"Má to cenu?" zazubí se. "Včera jsme trochu zapařili s klukama z fakulty, člověče, asi jsem se
zamilovala, akorát ten dotyčnej to ještě netuší... Dáš si kafe?"
"Třeba," přikývnu. "Lucka není doma?"
"Ta potvora je v Riu," vysvětlí, hodí do malovaného hrnku navršenou lžičku pravé brazilské kávy a
zalije ji vodou z rychlovarky. "Vidíš, měla bych jí napsat, ať koupí kafe, je ho málo... Nabídla bych ti
něco k jídlu, ale jelikož jsem právě dochroupala poslední suchary, co jsem našla, máš smůlu. Já ti
nevím, z čeho ta ségra vlastně žije.
"Když není věčně doma, proč by měla zásoby jídla?"
"Pro mě, přece!" vysvětlí mi. "Co mám asi tak jíst?"
"To je ten svobodnej život, ne?" připomenu jí a usrknu výborné kávy. "Obnáší starost o jídlo. Nákupy
a tak... Ale nic si z toho nedělej, já jsem už tak nějak tři dny skoro nejedla. Pořád jen lítám a vyřizuju a
nikde nic, do menzy jsem to nestihla ještě ani jednou."
"Ty tu školu teda žereš," směje se mi.
"Právě že ji vůbec nechápu. Ten princip," vzdychnu. "A proto jsem tady. Můžu na počítač?"
"Jasně. Tady je pevná, přes kabelovku," ujistí mě, leč to je jediné pozitivní, co se dozvím. Nejspíš jsem
idiot, ale ze stránek nic kloudného nezjistím! Natož pak odpovědi na svoje otázky, které předměty si
mám zapsat a v jakém rozsahu! A to, že se mi jaksi vůbec nepodaří přihlásit se do systému, je pak
poslední kapkou do poháru mého zoufalství.
Johana mi nakukuje přes rameno. "Pamatuješ si heslo?"
"Jo."
"A máš správnej login?"
"Jistěže!" odseknu podrážděně.
"Systém tě ale nezná, někde musí bejt chyba."
"To vidím taky!"
"Nevyšiluj," uklidňuje mne. "To se srovná, uvidíš."
"No, už to vidím. Vyletím dřív, než začnu studovat, protože se mi ani nepodaří se někam přihlásit!"
"Přinejhorším zajdeš na studijní, od toho tam jsou, ne?"
A budu vypadat jako úplný debil, doplním ji v duchu.
"Víš, co? Jdem se někam najíst, taky mi od včera vyhládlo. S plným břichem se snáz přemejšlí."
V restauraci kousek od Johanina bytu mě u kaťáku s rýží, nejlevnějšího jídla v nabídce menu, přejdou
sebevražedné myšlenky, musím se smát, když mi Johana popisuje včerejší pařbu. Nejvíc horuje o
neznámém třeťákovi s mandlovýma očima. "Toho musím mít, Alko. Cítím, že to je prostě ON."
"Ať ti to s ním vyjde," popřeji jí nezištně. Co se týče milostných záležitostí, Johana zase takový náskok
nemá. Vlastně nikdy s nikým v pravém slova smyslu nechodila. Kluci na ni brali od patnácti, kdy se z
vytáhlé hubené holky stala vysoká štíhlá kráska, ale ona se tím spíš bavila. Ráda flirtovala, nikdy si
však nikoho nepustila k tělu, chození jako takové považovala za přežitek, nade mnou a Lukášem, mou
studentskou láskou, kroutila hlavou, jak mě to může tak dlouho bavit... Poprvé se zamilovala až o
prázdninách
na čundru do jednoho frajera, se kterým stihla prožít během jediného týdne úplně všechno. Láska ale
skončila odjezdem, tak nějak vzájemně, tudíž to moc velká láska být nemohla. Zatímco já jsem s
Lukášem nikdy nespala, naše sbližování probíhalo postupně, nejdál jsme se dostali až k hodně
odvážnému mazlení, rozchod s ním mě bolel ještě dlouhou dobu poté. Z jeho strany zájem vyšuměl
dřív, než jsme se milovali. Nechala jsem si to na příště, akorát že žádné příště se nekonalo. Ani s ním,
ani s nikým jiným. Nikdo nebyl hoden, a pak, zařekla jsem se, že na kluky dlabu a víckrát se
nezamiluju. Johana měla pravdu, láskaje na obtíž, dělá z lidí idioty a za to trápení nestojí!
"Uvidíme," usměje se a kývne na vrchního: "Zaplatíme."
"K službám, dámy," ukloní se úslužně a sečte nám účet: "Dvakrát katův šleh po padesáti, jedno malé
pivo za patnáct a limonádka za šest, celkem sto dvacet Čtyři."
Johana bez mrknutí oka vytáhne stovku, kovovou dvacku a pětikorunu, načež se na vrchního usměje:
"Pomohl byste nám rozlousknout jednu hádanku?"
"Pokusím se," vycení na ni chrup zažloutlý od nikotinu.
"Co je správně: patnáct a šest je dvacet čtyři, anebo jsou dvacet čtyři?"
"Je dvacet čtyři," usoudí vrchní zamyšleně.
"No vidíte," uchichtne se Johana. "A ono je to špatně. Patnáct a šest je dvacet jedna. Ty čtyři koruny,
prosím, chci vrátit."
Mít skvělou kámošku je dar! A Johana, to je vyložený dáreček! Jestliže jsem se ještě před hodinou
utápěla v sebelítosti nad svou neradostnou situací, momentálně chrochtám smíchy.
3. KAPITOLA
Usadím se ve velké posluchárně č. 411 a naslouchám výkladu staršího profesora přednášejícího o
literatuře devatenáctého století. Přednášková místnost je plná k prasknutí, z jedné strany mě utiskuje
roztomilá blondýnka se žvýkačkou v ústech, z druhé se na mě tlačí kluk, kterému dokonalý vzhled kazí
křivý nos, patrně následek úrazu. Zachytí můj pohled a přátelsky se pousměje. "Seš si jistej, že sem
patříš?" otážu se šeptem. "Na filozofii?"
Zaťukám nehtem na desku stolu. "Myslím přímo na tuhle konkrétní přednášku."
"Jo," kývne. "Zapsal jsem si proseminář z literatury." "A jak se ti to povedlo?" "Normálně. Přes net."
"Aha," ukončím tuhle neplodnou debatu dřív, než si mého vyrušování všimne pan profesor.
Po devadesáti minutách strávených v posluchárně se znovu pokouším najít potřebné informace
přímo na nástěnce. "Netušíš, je tělák v prváku povinnej, anebo stačí dostat jeden zápočet za víc let?"
osloví mě kluk s delšími vlasy, co mi funí za levým uchem, jak brejlí na vývěsky přes moje rameno.
Pobaveně se na něho otočím.
"Uhodl. Já netuším věcí...! Nemám zapsanýho vůbec nic."
"Mně už chybí jen ten tělák," pokrčí rameny a když si přečte můj obdiv, dokonce poradí: "Prostě si k
těm povinným vyber předměty, aby ti to hodilo dvacet kreditů na semestr,
udělej si na papíru itinerář, no a pak to zapiš po síti a seš vysmátá. Něco prej jde zapsat i ručně,
anglina, tuším. Akorát nevím, co s tím blbým tělákem... Tak si ho dám letos taky, no, aspoň to budu
mít za sebou."
"A jak zjistím, kterej předmět dá kolik kreditů? V indexu mám jen seznam, ne body."
"Na netu," zní jasná odpověď.
Net, net, net! To jsem mohla čekat! Přinutím se k úsměvu: "Tak díky."
"Ale pospěš si," dodá. "Sice je čas do konce měsíce, jenže semináře v dobrých časech jsou rychle
obsazený."
Super! Znamená to udělat si jakýs takýs rozpis rozvrhu na papír a znovu vyrazit na výlet za Johanou,
pokud ji tedy zastihnu doma, a doufat, že se tentokrát přiloguji!
Než se však podle toho stihnu zařídit, rozezvoní se mi v kapse mobil. Netouží po mně mamka, jak
jsem si původně myslela, ani Johana, my o vlku, vlk za dveřmi, nebo tak něco, volá mi Jindra, jehož
číslo jsem si uložila do seznamu hned v pondělí. "Zdar, Alko. Vybouchla mi obsluha, Hanka
potřebovala nutně volno, tak kdyby ses třeba nudila...?"
"Jo, v pohodě, vyrážím rovnou, tady už stejně nějak nemám dneska co vyřizovat," rozhodnu se,
protože moje referentka na studijním stejně dneska není.
Pizzerie je dost v centru, netrvá mi ani půl hodiny, než se k ní přesunu, takže ještě stihnu polední
honičku. V Praze se totiž, jak jsem zjistila, neobědvá přesně ve dvanáct, ale v rozpětí od jedenácti do
dvou. Jelikož s sebou nemám žádné věci na převlečení, Jindra mi půjčí Johaniny černé zvonáče, u
kterých stačí přišpendlit dlouhé nohavice dovnitř, jinak jsou elastické, a její černé přiléhavé tričko.
Barva je totiž předepsaná, liší se pouze stylová zástěra v červenobílém provedení, kterou vyfasuji
svou vlastní. Vlasy si svážu černou sametkou a lítám po lokále společně
s Reginou, jenom s tím rozdílem, že zatímco ona přijímá objednávky a roznáší jídlo, já sklízím špinavé
nádobí. Podle očekávání. Snažím se o sto šest, Jindra mě totiž sleduje na každém kroku a když vidí, že
neskládám špinavé talíře na sebe, nýbrž mezi prsty, aby se spodní části nedotýkaly těch umaštěných,
dokonce mě pochválí.
Do pizzerie vejde Španěl, opět v obleku a košili s kravatou, tentokrát ve společnosti jednoho muže.
Posadí se ke stolu hned u pultu vedle velikého akvária plného živých mořských potvor, rozhlédne se
po obsluze, a když se naše pohledy setkají, maličko se zarazí. Nejspíš přemítá, kde už mě viděl. Patrně
si vzpomene, protože se mírně pousměje. Oplatím mu stejně a zase si hledím svého. Urovnám židle u
stolu, jejž hosté právě opustili, vyměním papírové prostírání za čisté a vysypu popelník.
"Jde ti to svižně," nechá se slyšet Jindra podruhé. Jelikož momentálně nemám co na práci,
pozastavím se u pultu. "Nejsi žádný nemehlo, to je fajn. Johana to dost fláká."
"Jsem nemehlo," povzdychnu si. "Neumím si zapsat předměty do školy. Hlavně se ani nedostanu na
net, v tom je kámen úrazu. Nemám si je zapsat odkud."
"Já tu internet nemám, ale počkej," zapřemýšlí, "co třeba internetová kavárna? Určitě jich je všude
plno, vím o jedný na Národní..."
"To mě taky napadlo," připustím s úsměvem, "ale na to si tady musím nejdřív vydělat."
"Tak kmitej," pobídne mě pobaveně. "Třeba budou prémie."
"Vánoční, co?" uchichtnu se.
"To jsem neřekl," hájí se a dodá: "Já myslel spíš za věrnost, po pětadvaceti letech služby, a tak..."
Moje finanční situace sice není o nic lepší, nicméně s úsměvem jde všechno snáz, to je fakt.
I když se snažím tvářit nenápadně, dávám si dobrý pozor, aby mi Španěl neproklouzl. Tím spíš, že jeho
společník odejde vzápětí poté, co dobaští ravioly. Počkám, až dopije svou kolu, a přijdu mu odnést
nádobí.
"Chutnalo vám?" zeptám se s co nejhezčím úsměvem.
"Perfektní," přikývne a já mám co dělat, abych pohled do hnědých očí ustála.
"Přijďte zase," zablekotám rozpačitě, chci se otočit a zmizet, abych se v kuchyni vydýchala, leč zastaví
mě: "Slečno? Nechci se vtírat a už vůbec nejsem z těch, co rádi poslouchají cizí hovory, ale mluvila
jste s šéfem kousek od nás, takže..." pokrčí omluvně rameny. "Na net můžete přijít kdykoli k nám do
firmy, jsme hned za rohem."
"Já... Nemůžu obtěžovat..."
V úsměvu mu zasvítí krásně bílé zuby. "Kdyby mě to obtěžovalo, tak to nenabízím. Není to tak dávno,
co jsem vylezl ze školy, vím, jak to chodí. V práci jsem denně do šesti." Podá mi svou vizitku. "Stačí si
mě nechat zavolat na recepci. Dneska, zítra... Kdykoli."
"Díky," sbalím laminovanou kartičku. Přečtu si ji až v kuchyni: Mgr. Adam Mareš, asistenční služby,
reklamní AGENTURA JOKER.
Takže Adam. Hm, docela pěkné jméno. A ještě hezčí hnědé oči... Páni, jsem vyhrabaná. Jako by to
nebylo jedno! Mnohem důležitější je, že mi může zprostředkovat přístup na net, ne? Ačkoli ty oči taky
hrají jistou roli v rozhodování...
Ve čtyři se vrátí do pizzerky Hanka, tudíž si mohu nechat proplatit tři hodiny práce a jít si po svých.
Zrovna když se u dvojstolu usadila parta kluků, z nichž mnozí vypadají víc než zajímavě! Zvláště pak
jeden, jak si z povzdálí všimnu. Sympaťák s tmavým a hodně nízkým ježkem, spíš jen takovým
mecháčkem, a oříškovýma očima. Jeho úsměv je
naprosto odzbrojující, takový, při kterém tají ledy a každá holka musí cítit vibrace v nervových
spojeních! Podle řečí, které ke mně dolétnou, a že se s tím nijak nežinýrují, jsou hluční, jde o právníky.
Pobaveně se usměji. Však si Johana libovala, jaké mají na fakultě pěkné kluky! Pokud je tam víc
takových, co on, není divu! Docela ráda bych je obsluhovala, jenže mám důležitější věci na práci.
Po desetiminutovém obšlapování před sídlem agentury JOKER se vzmužím, podle informační tabule
vyjedu do druhého patra, abych se zastavila u kulatého recepčního pultu, za kterým sedí žena s
podezíravým pohledem.
"Dobrý den. Můžete mi, prosím, zavolat pana Adama Mareše?"
"Jste objednaná?"
"Ne. Ale on bude vědět."
Podezíravý pohled se prohloubí. "Vaše jméno, slečno?"
"Alice Beránková."
Recepční našpulí pusu, zvedne domácí telefon, stiskne kombinaci čísel a řekne: "Pane Mareši, shání
vás tu nějaká dívka, Alice Beránková, prý víte, o co se jedná... Ano, dobře. Pošlu ji tam. Samozřejmě."
A zpátky ke mně: "Rovně a třetí dveře po pravé straně."
Počastuji ji vítězným kukučem a už si to ve svých starých odřených džínách mašíruji po chodbě.
Španěl na mě čeká v otevřených dveřích. "Už jsem skoro ani nedoufal." "Je mi to trapný takhle..."
"Mně ne," ujistí mě s úsměvem. "Rád vás vidím. Prosím."
Proklouznu kolem něho do moderně zařízené kanceláře, kde pozdravím jeho kolegu u protějšího
stolu, jímž je jakýsi mladý kluk hmoždící se s grafickým programem. Adam mi pokyne ke svému
počítači s plochým monitorem, na pozadí má nahou blondýnku s bujným poprsím, kliknutím otevře
internetový prohlížeč a diskrétně opustí místnost. Rychle najedu na stránky školy, proklikám se k
přihlašovacímu formuláři, zapíšu login i heslo a málem radostí plesám, když mě systém pustí dál!
Jsem přihlášená coby Alice Beránková, výborně. Aspoň že mě tam znají a evidují, počítají se mnou!
Pomalu jsem si začínala myslet, že jsem na škole jenom díky administrativnímu omylu. Z batůžku
vylovím sešit, kam jsem si ve chvílích volna v pizzerce namatlala tužkou mustr, jak by asi měl můj
rozvrh vypadat, kdyby se mi ho podařilo zapsat. Pak přijde na řadu obtížnější část úkolu - samotné
zapisování. Kódy jednotlivých předmětů jsem si sice poznamenala, jenomže v těch seznamech tápu.
Adam se mezitím vrátí a přinese mi kelímek kávy z automatu, podle chuti poznám mokaccino, které
miluji. Teď si ho však nedokážu vychutnat. Ačkoli mi nekouká přes rameno, dopřává mi soukromí a
společně s tím druhým klukem řeší cosi v corelu, je mi hloupé blokovat mu počítač déle než půl
hodiny.
"Hotovo?" zeptá se, když se celá zpocená ze systému odhlásím a zvednu se ze židle.
Nechci před ním vypadat jako úplný imbecil, tudíž odvětím neutrálně: "Něco určitě."
To, že se mi povedlo vybrat si a zapsat pouze seminář z filozofie a proseminář z češtiny, zatímco u
slavistiky a staroslověnštiny si naprosto nejsem jistá, co jsem tam naklikala, a ostatní předměty
nemám vůbec, nerozebírám.
"Díky moc. Kolik budu platit?"
"Nic, samozřejmě! Nejsme internetová kavárna."
"Ne...? A co to kafe?" kývnu na prázdný kelímek a připojím se k jeho smíchu. Vyprovodí mne až na
chodbu, kde se s ním rozloučím: "No, já půjdu. Ještě jednou moc děkuju."
"Není zač. Ta nabídka platí pořád, Alice, kdybyste..."
"Alka," přeruším ho.
Okamžitě se chytne: "Adam."
Podám mu ruku a on mi oplatí pevným stiskem.
"Kdybys, Alko, kdykoli potřebovala, jsem tady. A net taky. Rád tě uvidím."
Babu v recepci oblažím úsměvem hodným reklamy na zubní pastu. Měl příjemně teplou suchou dlaň,
sevřel mi prsty, až to skoro zabolelo. A neměl snubní prstýnek...! Je vůbec možné, že tak přitažlivý
muž není zadaný, anebo ho prostě jenom nenosí, aby mohl snáz blbnout hlavu mladým holkám??
Dlouhovlasý chytrolín, co mi radil ohledně zápisu, se s angličtinou pěkně sekl. Samozřejmě se zapisuje
také a. pouze přes Internet! Přece nepoběžím za Adamem hned druhý den, proboha! Ještě by si
myslel, že ho uháním.
Na semináři lingvistiky, který jsem si včera možná zapsala, nemám to podle čeho zkontrolovat a
žádná prezence se v hodinách nedělá, mě čeká další šok. Profesor, z něhož důstojnost sálá na dálku,
nás nejprve požádá, abychom se mu po jednom představili, což mi v tom šíleném množství přijde
zcela zbytečné, načež nám položí zdánlivě jednoduchou otázku: "V kolika jazycích jste schopni přečíst
a přeložit odborný text?"
Otázka sama o sobě není až tak šílená, mnohem horší a pro mě potupnější je poslouchat odpovědi
spolužáků! Angličtinu a němčinu většinou všichni považují za samozřejmost, dva jazyky jsou brány za
minimum a jeden za vyložený trapas.
Zrzka s krátce střiženým čirem, která se představila jménem Ivana Nejedlá, pamatuji si ji jen proto, že
byla na řadě těsně přede mnou, na okamžik zaváhá: "V šesti. Ne, vlastně v sedmi, dala bych to i
rusky."
Profesor kývne a jeho zrak spočine na mně.
"Anglicky," pípnu. Nejradši bych se viděla na Marsu! Se španělštinou vyrukovat nemohu a, ruku na
srdce, ačkoli jsem z angliny odmaturovala za dvě, vůbec si nejsem jistá, zda bych zvládla odborný
text!
Profesor mou jazykovou neschopnost nijak nekomentuje, přesto mám dojem, že jsem se právě
odepsala. Kryštof Poláček, kluk se světlými dredy a druhý člověk, jehož jméno mi utkvělo v mysli, mě
v tom samotnou nenechá: "Taky jeden."
Po celý zbytek hodiny se soustředím na vlastní neschopnost, vzpamatuji se teprve po přednášce.
"Hustý, co?" prohodí konverzačně Kryštof směrem ke mně.
"Je mi z toho nanic," přiznám se. "A to ještě ke všemu ani nevím, jestli jsem na tomhle semináři
správně, jestli tu nesedím úplně zbytečně."
"Pořád seš na tom lip jak já," zazubí se dreďák. "Celej tejden dost pochybuju, jestli jsem správně na
téhle škole."
Okamžitě mi je dredař sympatičtější!
S Johanou si dám sraz v pizzerii. Naši pomoc zde dneska nepotřebují, ovšem proč sedět v jiném
podniku, když je to tady tak útulné a navíc dostaneme latté zadarmo! No dobře, vybrala jsem
pizzerku i pro možnost potkat se tu se zajímavými lidmi... Ti se však dnes jaksi neobtěžují. Škoda. Ne
že bychom si s Johanou nestačily samy, a když ke kávičce obdržíme i napůl velkou salámovou pizzu,
dobré pohodě nechybí ani ti zatracení kluci.
"Pojedeš na víkend domů?" otážu se s plnou pusou.
"Tak brzy?! Já jsem ráda, že jsem tady. Navíc máme seznamovací pařbu s lidmi z ročníku. Nekecej, že
tě to po týdnu táhne do té vaší díry."
"Táhne netáhne, musím," pokrčím rameny. "Po neděli máme imatrikulaci a já si nevzala nic
slavnostního. V džínách jít nemůžu, chápeš."
"Hm, to máš blbý," polituje mě. "Nezávidím, tlouct se takovou dálku. Nechceš půjčit něco ode mě?"
"Jako že bych tvoje mini mohla vydávat za sukni po kolena?" pousměji se. "Díky, nechci. Musím domů
i z jiných důvodů. Pro peníze."
"Tobě už došly?" podivuje se. "To tak divoce paříš?"
"Kdybych je aspoň ubila v pařbách, mohla bych z nich mít lepší pocit než takhle," ušklíbnu se.
"Všechny ty legitky, čtvrtletní lítačka na metro, zápisný do slovanský knihovny," vypočítávám na
prstech. "Poslední prachy jsem dala za skripta na staroslověnštinu."
"Co to je?" projeví zájem a já jí je tedy předvedu.
"Tohle nejsou hieroglyfy, kdyby tě to náhodou napadlo," ujistím ji. "To je cyrilice. A tohle hlaholice.
Do zkouškového bych měla umět číst a překládat texty. To přece nemůžu nikdy zvládnout!"
"Proč ne?" pokrčí rameny. "Hele, vypadá to dost hnusně, uznávám, ale nějak bude. Zvládly to tisíce
studentů před tebou, zmákneš to taky."
"Tak o tom silně pochybuji," vzdychnu si. "Oni jsou všichni mnohem chytřejší než já!"
"Proč ta falešná skromnost?" rozesměje se.
"To je realita, žádná skromnost," prohodím ponuře.
"Přirozená reakce organismu na nový dojmy, který nestačíš vstřebávat. Až si zvykneš, budeš v
pohodě."
"Jestli si zvyknu," opravím ji. "Mimochodem, máte na škole taky povinnej tělocvik?"
"Jasně," kývne. "Vybrala jsem si tenis. Co ty?"
"No, to je další oříšek," přiznám se a vytáhnu z kapsy zmuchlaný seznam možností, kterým bych se
mohla věnovat
kvůli získání zápočtu z tělesné výchovy. "Tak sleduj, vezmu to vylučovací metodou. Tenis neumím. Na
volejbal jsem moc malá. Posilování? To by mě zabilo. Stepaerobik? Ani náhodou. Šerm? Plavání?
Florbal?"
"Ten šerm zní dobře. Bavil by mě."
"Mě možná taky," připustím.
"Tak proč tam nejdeš?"
Johana je sice moje nejlepší kamarádka a rozumíme si takřka ve všem, ovšem jsou jisté oblasti, kdy
mi připadájako návštěva z vesmíru. Je fakt, že holka, které rodiče platili dva roky drahou tenisovou
školu jen proto, že tenis patří mezi módní sporty, byť byla dceruška levá jako šavle a tělocvik ji k smrti
nudil, tohle pochopit ani nemůže.
"Protože k tomu potřebuješ vybavení. Obleček, kuklu, kord... Taková sranda něco stojí, určitě se
nefasuje."
"Aha. A co to plavání? Tam si vystačíš s plavkama."
"To sice jo, jenže by mě určitě nutili skákat do vody."
"Je to hodně pravděpodobný," připustí.
"Jednak nesnáším výšky, no a pak, víš, jak vypadám s mokrými vlasy?"
"S tebou je to těžký," směje se mi. "Škoda že nechtěj roztleskávačky, co? Ty nám šly dobře. Takže zbyl
florbal."
"Zítra se na něj zajedu podívat do Hostivaře," usoudím.
"Trochu nadšení," povzbudí mě. "Vždyť jsme ho kdysi hrály, pamatuješ? A ještě jsme byly za hvězdy
týmu, haha."
"Přeháníš," mírním ji ve veselých vzpomínkách. "Je to už dost dávno, tři roky jsem nedržela hokejku v
ruce... Vidíš, tu si také musím dovézt, pokud ji brácha nezmařil... A pak, tenkrát jsme byly za hvězdy
proto, že jsme tam chodily jakožto jediný holky. A navíc do tebe dělal kapitán týmu..."
"Jaroušek," doplní pobaveně. "Svýho času se mi i líbil... Vyprávěla jsem ti o tom borci od nás?"
"Zmínila ses, že se ti líbí jeden kluk z fakulty."
"Kdyby jeden!" rozřehtá se pobaveně. "Líbí se mi jich víc, všude běhá tolik krásných kluků, ale tenhle
nejvíc. Vlastně je stejnej typ jako Jaroušek."
"Taky takovej blbec?" rýpnu si.
"Ty...!" ožene se po mně. "Myslím podobou. Zbytek se teprve ukáže. Neznám se s ním osobně, ale
pracuji na tom."
A já jí věřím, že tenhle úkol brzy splní. Johana není béčko, umí jít za svými cíli. Závidím jí. Víru i
odhodlání. A taky nadšení, které z ní sálá, když se jdeme projít po Václaváku a navzdory pozdní noční
hodině potkáváme spousty lidiček. V něčem měla pravdu: krásných kluků je opravdu hodně. Akorát...
člověk si umane na jednoho konkrétního a chce jen jeho... A přesvědčit ho, aby se zamiloval do
obyčejné holky, prostě není v lidských silách.

Ono se řekne zajedu se podívat do Hostivaře! Připravím se na cestu jako vždycky, totiž, v mapě najdu
směr i přibližný cíl, opustím vyhřátou postel už v sedm ráno, ranní vstávání skoro bolí, tím spíš že Mia
chrní jako poleno, moje štrachání vůbec neregistruje, a veřejnými dopravními prostředky se
dopravím do zmíněné čtvrti. Nikdy bych nevěřila, jaký může být problém hledat sportovní halu! Ne že
by byla tak malá nebo já tak neschopná, to jistě ne, nejspíš se přede mnou schovává, nebo fakt
nevím. Dá mi to pěkně zabrat a ke všemu chlápek, kterého požádám o radu, získá dojem, že můj
dotaz je pouhá zástěrka, jak ho ošulit a vybrat mu popelnici, kterou si vytipoval první, takže mě určitě
záměrně pošle na druhou stranu, vágus jeden! Nebýt kluka s florbalkou přehozenou přes rameno,
kterého v dáli zahlédnu a stopuji svého budoucího spolužáka až do víceúčelové haly, patrně bych
strávila zbytek svého života poznáváním krás Hostivaře.
Florbal se koná pouze v pátek, a to dvě dvouhodinovky po sobě. Díky promrhanému času přijdu
uprostřed té první, tudíž musím čekat na přestávku. Dlouhou chvíli si zatím krátím pozorováním
nadšenců pobíhajících po tělocvičně a záhy získám dojem, že by možná bylo lepší risknout skoky do
vody než takovou zabíračku...! Profesor rozpustí tři party v první skupině a než se začnou houfovat ti
další, všimne si mne a toho kluka nerozhodně postávajícího u vchodu.
"Co vy dva tady?" osloví nás.
"Chtěl jsem se zeptat, jestli by bylo ještě volný místo," ujme se frajer s čirem slova.
"Já taky," doplním bystře.
"No, už máme dost plno, momentík..." Profesor zalistuje v notýsku. "Hráli jste už někdy florbal?"
"Na střední škole," kývne kluk.
"Já taky."
"Ranní skupiny jsou obsazený včetně náhradníků, ale teď bych vás, dejme tomu, ještě mohl nacpat.
Každý pátek od devíti nula nula. Vyhovuje?"
"Jo," odvětí kluk prostě.
"Mně taky."
Dostat tuhle roli v divadelním představení, na složitost textu bych si vážně nemohla stěžovat!
Duchaplnou konverzaci stačí pouze doplnit svým jménem a příjmením a je to. Jestliže jsem ovšem
myslela, že další moje slova budou na shledanou a vypadnu jak cukrář, šeredně jsem se pletla!
Profesor, ten masochista, nás rovnou zapojí! Kluka pošle do tělocvičny A, mně, protože s sebou
nemám hokejku, na rozcvičení do tělocvičny B. Dost dobře netuším, co bych dělala, kdybych si
prozíravě do batůžku nehodila tričko, tenisky a bermudy! Nejspíš by mě nutil lítat po tělocvičně jako
magora v mých nových krásných džínách!
Na představování se tu nehraje, zapojím se rovnou do
houfu kluků a dvou dívek, kteří obíhají kolečka na střídačku s dřepy, kliky a sedylehy, pouze kývnu na
pozdrav a někteří z nich mi oplatí. Nikoho tu beztak neznám, kdo ví, z kterých fakult vůbec jsou! A
přece, jednoho člověka jsem už viděla. Ten kluk s černou bradkou a do platinova odbarvenými vlasy
nejde přehlédnout...! No jasně, jez naší koleje, věnoval mi při ubytování papírový kapesník. Nevím,
zda mě pozná, na rozdíl ode mne sportuje rád a zdá se celkem namakanej. A ve florbalu dost dobrej.
To je druhý rozdíl mezi námi. Už po třech kolech padám na ústa - a to jsme ještě ani nezačali!! Kdepak
tři kolečka a dost! Utrpení nemá konce, připadá mi, že lítám po tělocvičně celou věčnost. No, lítám...
Nejdřív lítám, pak se ploužím a nakonec se vyloženě potácím. Když ten despota konečně hvízdne na
píšťalku a já se chci zhroutit na parkety, nařídí mi: "Alice, pro dnešek si půjčte erární hokejku, ať si
taky můžete zahrát."
"To nemuselo být," zahuhlám zajíkavě, protože jaksi nemohu vystačit s dechem. A to jsem uběhla
mnohem méně a odcvičila s bídou polovinu toho, co ostatní! I ty dvě holky jsou v pohodě, krom
upocených skvrn v podpaží na nich není žádná námaha vidět, kdežto já mám dojem, že uhodila moje
poslední hodinka. Z mého trika by se daly vyždímat dobré dvě deci! "Zatím bych se třeba dívala..."
Všechny tím pobavím. Kupodivu mi ani nevadí, že se mi smějí, beztak je nevnímám, před očima rudá
kola a třpytivé mžitky. Zlatej gympl, prolítne mi hlavou. Pokud někde holky ve sportu hýčkají, tady to
tedy rozhodně není!
"Díváním si nezasportujete," ujistí mě profesor a sám mi strčí do ruky hokejku. Vrahoun jeden! Tohle
přece nemůžu přežít. Na místě mě složí mrtvice. Nebo infarkt!
Hm, kupodivu nesloží, v polovičních mrákotách se přelévám po hrací ploše sem a tam bez ohledu na
to, kde je míček, za celou dobu se nedostanu do jeho blízkosti
a ani o to nestojím, asi třikrát se s někým srazím, jen zuby cvaknou.
Delších devadesát minut jsem v životě nezažila!!!
Ve sprchách, kam dorazím spíš setrvačností, chlemtám vodu přímo z kohoutku, div se u toho
neutopím. Tak tohle mám absolvovat každý týden a neodrovnat se z toho...?! Nesmysl!
Málem nedolezu ani na zastávku MHD. Díky tomu, že mi to tak šíleně dlouho trvá, jsem jednou z
posledních, což je výhoda, aspoň se nemusím dívat do pobavených tváří svých spolužáků, že. Tedy, až
na toho platinovýho blonďáka. Dřepí na lavičce v černých džínách a černé košili s červeným delfínem
na levé straně, přes rameno báglík a hokejku, pusu od ucha k uchu. Bez ohledu na jeho posměch se
chůzí podobnou robotu nulté kategorie dopajdám až k němu a padnu na lavičku vedle něho, jen
ubohé dřevo zaúpí. "Mám dost."
"Tuhej kořínek?" zavtipkuje.
"Mám dost. Tečka. Pokud umřu dřív, než ti přijede autobus, zavolej, prosím tě, pohřebáky. Nerada
bych, aby mi tu vrány vyklovaly oči," požádám ho.
Pobaveně vyloví ze svého batůžku pet láhev se zbytkem mírně perlivé vody. "Chceš napít? Tak horký
to nebude, holky jako ty vydrží všechno."
Navzdory předešlému vylokání minimálně litru potrubní vody si z minerálky přihnu a skoro slyším, jak
v mých stále rozžhavených útrobách zasyčí. "Co znamená holky jako ty?"
"Jako ty, ne já," baví se.
"Holky jako já?" zformuluji otázku znovu.
"Jsou odolný," vysvětlí. "Nejsi typ slabomyslný křehký modelky. Prostě normální pěkný holky."
"Stejně nevím, co tím chtěl básník říct," povzdychnu
si. "Ale máš štěstí, že jsem pořád mimo, takže nad tím nedumám."
"Filozof, ne básník," pousměje se. "Stejně jako ty. Akorát že ty nejsi na klasický, co?"
Tohle mě přece jen trochu probere. "Ty ses dostal na klasickou filozofii?" zeptám se s neskrývaným
respektem.
"V pohodě," ujistí mě. "Nejen dostal, ale i vydržel, už ji nějakej ten pátek dělám. Ty jsi na...
angličtině?"
Kdybych měla sílu, rozesměju se nahlas, takhle jen odfrknu: "Jazyky zrovna nejsou mou silnou
stránkou... krom toho českýho... Jsem na češtině."
"A co je tvoje silná stránka?" chytí mě za slovo.
"Dobrá otázka," pokývu zamyšleně hlavou.
"Florbal?" rýpne si.
Neodolám a rozesměji se, byť mě stále bolí plíce. "Moje mamka mi lhala. Od malička do mě hustila
světonázor, že se vždycky najde někdo lepší a někdo horší než já."
Zamyslí se. "Mně to zní rozumně. Co se ti na tom nezdá?"
"Jsou to kecy. Například ve florbalu jsem byla totálně nejhorší."
"Ale zase jsi byla bezkonkurenčně nejroztomilejší," utěšuje mě se smíchem. "To se zlepší. U tebe to
není o tom, že bys ho neuměla hrát, ale o kondičce. Žádnou nemáš."
"Ani nemůžu," usoudím. "Proseděla jsem prázdniny u pokladny v hypermarketu... Už to jede. Tak čau,
měj se."
"Ty tu zůstáváš?" podiví se.
"Nic jinýho mi nezbyde. Nevstanu..."
Ačkoli to myslím zcela vážně, kluk žádné ne nebere. Silou mě vytáhne z lavičky, násilím donutí udělat
první krok, druhý i třetí a do nitra busu mě vyloženě vtáhne. Bohužel je plný, nemůžeme si sednout.
Možná je to tak lepší, kdyby mi
zničené nohy zatuhly, patrně bych navždy kroužila po Praze a stala se maskotem hromadné dopravy.
Kluk je natolik ohleduplný, že mě za jízdy dokonce přidržuje!
Při pohledu na věžáky kolejí se neubráním povzdychnutí.
"Měls pravdu."
"Já ji mám vždycky," zavtipkuje. "Kterou konkrétní pravdu myslíš?"
"Že bude hůř."
"Na druhou stranu nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být hůř, znáš to. Takže to až takový filozofický
moudro nebylo."
"Neděs mě," požádám ho. "Už takhle bych nejradši zdrhla."
Málem mu zaskočí. "Ze školy?! Neblbni! Proč?"
"Mám dojem, že sem nepatřím."
"A na to jsi přišla jak?"
"Takovej odporně vtíravej pocit... Podvědomí."
"Milá zlatá, tady nejsi na psychině," uklidní mě. "Tam bys s pocity a dojmy uspěla. Tady na ně dlabej a
užívej si."
"No, pokud vůbec začnu studovat," zapochybuji.
"Proč ne?"
"Protože jestli se mi o víkendu nepovede zapsat si z domu rozvrh, nevím, co budu dělat. Jinde se k
netu nedostanu."
"Já ti řeknu, co budeš dělat: sebereš se, zajdeš za mnou a zapíšeš si to ode mě. Bydlím na jedničce, a
když se v prvním patře zeptáš na Fausta, každej bude vědět."
Jeho nabídka mi vlije optimismus do žil, tohle řešení je mnohem jednodušší než otravování Johany
nebo Adama! Zaujme mne i něco jiného: "Ty jsi Faust?"
"Od narození," pousměje se.
"Aha. Znělo to spíš jako přezdívka," omluvím se.
"Ono to je oboje," pokrčí rameny. "V občance mám
Dominik Faust, ale jinak pro kámoše - a kámošky -jsem Faust. Pro holky, co ke mně vzhlížejí s
obdivem, doktor Faust. A pro profesory ve škole kolega Faust."
"Dobrý," uznám pobaveně. Je pravda, že ten kluk v sobě má něco uhrančivého, magického,
podtrženého šílenou kombinací tmavých očí, černé bradky, řas a obočí s bílým ježkem. "Takže,
Fauste, jestli se moje neschopnost potvrdí, určitě tě navštívím."
"Fajn, Alice," oplatí mi oslovení, které musel pochytit na florbalu.
"Pro kámoše Alka," povýším ho do řádu. "Pojď na pivo. Alko," kývne bradou k pivnici umístěné
strategicky naproti kolejím, kde jsem se s Miou a kluky spolubydláky tak zlískala. "Máš čas?" "No
mám..."
"Tak polez," pobídne mě a to polez platí doslova, přes silnici opravdu sotva lezu. "Tekutiny je třeba
doplnit." "Ale já..." "Nepiješ pivo?" "To jo." "Tak jaký ale?"
"Smrdím. Neměla jsem s sebou ručník, potřebuju sprchu..."
"Bylas někdy uvnitř?" ukáže na zaprášená okna pivnice.
"Ani mi to nepřipomínej! Hned první večer."
"Takže určitě víš, že až odtud vyjdeš, budeš smrdět tím
víc," baví se. Moudro, které pronesl, platí stoprocentně.
Pivnice není žádný nóbl podnik, v oblacích kouře se moje
indispozice zcela ztratí a následující půlhodinka, kterou nám
zabere udělání jednoho pivka na osobu, za to stojí. Faust
mi krom svého čísla na mobil dá i několik důležitých rad
a informací nejen o naší škole, ale i o životě. Kdyby neměl
od půl jedné ještě přednášku, určitě bych se zdržela déle,
takhle se dopotácím na kolej a chci rovnou zapadnout do koupelny, když mě zarazí podivné zvuky
vycházející z našeho pokoje. Co tam ta Mia provádí, proboha? Že by cvičila jógu nebo tak něco?
Hekavé vzdychání i Marianin životní styl by tomu odpovídal...! Zvědavě otevřu dveře, pusu v
očekávání veselého obrazu od ucha k uchu... A šok!
Mia dopřává svému tělu fyzickou námahu, ovšem jaksi nejen svému...! Ji i neznámého kluka vyruším z
divoké jízdy, Mia na něm rajtuje jak na koni, jen jí ňadra poskakují nahoru dolů.
"Sorry," vyhrknu omluvně, když se po mně oba podívají. "Jdu do sprchy... Chtěla jsem si jen vzít čistý
triko..."
"Klidně si ho vezmi," poradí mi Mia mezi hlubokými steny, aniž by zvolnila tempo. "A s tím
sprchováním pohni. Já už za chvilku budu, tak tě v koupelně vystřídám."
Popadnu první tričko, které se mi ve skříni namane pod rukou, a s pohledem zavrtaným do koberce
rychle opustím pokoj. Páni, takovej trapas!
Slibovaná chvilka trvá další půl hodinu, během níž ti dva několikrát vymění polohu. Nešmíruji je,
avšak stěny bytového jádra jsou příliš tenké, slyším všechno, i když nechci!
Teprve když se za ním zaklapnou dveře pokoje i ty na chodbu a Mia se stále k ničemu nemá, odvážím
se vejít dovnitř. Spolubydlící si hoví ve své posteli, teď už přikrytá až po bradu, ve tváři blažený výraz.
"Jsem úplně urvaná," svěří se mi. "Míša je fakt dobrej."
"Promiň," omluvím se ještě jednou. "Kdybys řekla předem, počkala bych venku. Kdo to byl?"
"Míša, jeden budoucí učitel. Tady z koleje."
"Od kdy spolu chodíte? Od loňska?" Nejde mi totiž na rozum, že by si stihla tak rychle od začátku
semestru najít vážnou známost!
"Nešílíš?" zasměje se. "Nechodíme spolu vůbec."
"Ne...? A co to bylo?" předvedu gestem nemravný pohyb.
"To jsme se jen vzájemně zbavili depresí a přebytečného napětí," vysvětlí mi. "Kdepak chození!
Nebuď staromódní."
Pokrčím rameny. Asi jsem kapku mimo mísu, ale je mi jasné, že probírat to právě s Marianou by
nemělo smysl. Nejdřív si na chvíli lehnu, musím se po šíleném tělocviku vzpamatovat, a teprve poté
se splasklým batůžkem na zádech vyrazím na MHD, abych se dopravila na jižní spojku a s předem
připravenou cedulí s nápisem BRNO zkusila štěstí.

4. KAPITOLA

Se svou pověstnou smůlou chytnu leda rýmu, což bude na levačku, jelikož bez peněz se domů
nedostanu. Ve stopování si nijak nelibuji, jsou však situace, kdy nevidím jiné řešení, než nastavit svou
kůži. Prvních deset aut mě mine bez povšimnutí, jedenáctý řidič, mladý kluk, vyjádří gestem lítost nad
jiným cílem své cesty, škoda ho, další auta prosviští bez zájmu a zhruba padesátého řidiče pošlu do
míst největší temnoty hned poté, co mi zastaví a úlisně se na mě zazubí: "Tak co, kotě, zašpásujeme
si?"
Přestanu auta počítat. Pokud to tímhle způsobem nepůjde, budu muset požádat Johanu o finanční
výpomoc, ksakru, ajet vlakem až zítra. Neměla jsem mamce posílat esemesku s tím, že budu do
večera doma!
Co je zase tohle?! Preventivně se zamračím, jelikož stříbrný golf, který kolem mě projel, aniž by ubral
rychlost, o kus dál dupne na brzdu, jen pneumatiky zakvílí, a co víc, začne ke mně couvat!
Pozoruji ho nevraživě. Tohle jsi nevychytal, šklebím se nejen v duchu. Skloním se, abych na něho
viděla bočním oknem. "Poslyšte, tuhle parádu jste si mohl - to jste vy?!"
"Tykáme si, ne?" opraví mě Adam, který v černém tričku vypadá spíš jako mafián než Španěl. "Jedu k
našim do Brna a tady nemůžu stát, stačily ty manévry s couváním, takže pokud se chceš svézt se
mnou, naskoč a mizíme."
Okamžitě ho poslechnu, uvelebím se na předním sedadle, batoh hodím na zadní, než se připoutám,
zbavím se riflové
bundy, načež se na něho usměji: "Zrovna jsem si říkala, že nemám štěstí na stopování. Tohle je
úžasná náhoda!"
"Spíš umění být ve správnou chvíli na správným místě," zasměje se. "Ale jinak máš pravdu. Už proto,
že jsme oba ze stejného města a já jezdím k rodičům s bídou jednou měsíčně. Krom toho nikdy
neberu stopaře, natož stopařky."
"Já jsem z Bakova," opravím ho. "Ale přišlo mi rozumnější napsat na ceduli Brno. Odtud už se domů
dostanu vždycky."
"Správná úvaha," pochválí mě a zapne CD přehrávač. Vozem se rozezní pohodová muzika.
,fi.E.M., moje krevní skupina," podotknu. "Dneska neděláte do šesti? I když v pátek by to byla
sebevražda, to je fakt."
"Neděláš," opraví mě znovu. "Jsem snad tak starej, že tě to nutí mi vykat? Odepsanej?"
"Vůbec ne, vypadáš skvěle, jenom..." ucuknu očima, jelikož to měl být kradmý pohled, "jenom já
mám sklerózu."
Nedodám, že jsem z něj krapítko nervózní, že v něm vidím autoritu a připadám si vůči němu mladá a
hloupá malá holka. To by jen potvrdilo, že ho považuji za starocha. Problém je v tom, že jsem nikdy
nekamarádila, natož abych chodila s kluky staršími víc než o dva roky! Ovšem to je můj problém, ne
Adamův.
"Ty jsi v prváku, takže mám navrch maximálně osm let," spočítá věkový rozdíl nahlas. "Jsi sladký
mládě, Alko, a já ti můžu akorát tak závidět... Jinak, i v pátek pracuju do šesti, dnešek je výjimkou,
vybral jsem si volno za přesčasy. A co ty?"
Skoro se leknu. "Co já?"
"Už je to ve škole lepší?"
"Jo, tohle," oddechnu si, protože mě málem načapal při hodně podezřelých myšlenkách! "Škola,
ehm..."
Můj tón ho rozesměje, odpověď je mu jasná dřív, než ji rozvedu. Tohle téma nám vydrží hodně
dlouho, nemluvíme
jenom o té mé, ale taky o informatice, kterou vystudoval v Praze, o roční vojně, již absolvoval hned
po promoci, dostaneme se i k práci, co v Praze má... Povídá se s ním nečekaně dobře, prvotní stud ze
mě opadne a cesta za okny ubíhá, takže jsem dost překvapená, když zastaví u Devíti křížů.
"Dáme kafe, ne?" nabídne mi a vzhledem k tomu, že si rovnou bere peněženku s doklady, nemohu
odmítnout. "Jinak bychom tam byli strašně rychle."
"A to je špatně?"
Střelí po mně čokoládovým pohledem. "Byla by to škoda."
U svého oblíbeného latté, které nám objedná i s jablečným závinem, mě napadne: "Ta cesta by se
dala prodloužit."
"Chceš hodit až do Bakova?"
"Ne, to ne! Myslela jsem spíš na zpáteční. Docela by mi píchlo se svézt. Je to pohodlnější... a pro
stopaře levnější dopravní prostředek. Natož s příjemným šoférem," uvedu nedorozumění na
správnou míru.
"Pokud se chceš vrátit do Prahy v sobotu, budu moc rád."
"Už zítra?" zeptám se zklamaně. "To asi ne..."
"Třeba se rozmyslíš," zadoufá.
"Těžko," pousměji se. "Poslyš, říkal jsi, že zásadně nebereš stopaře. Proč? Něco ti provedli?"
"Mně ne. Kámošovi. Stopla ho pěkná holka a svedla na něj znásilnění," vysvětlí.
"To se přece dá dokázat," namítnu. "Vyšetřením. Jestliže s ní nic neměl, nemohla mít žádné stopy a...
"Ty mi nerozumíš," usměje se. "Prostě jeli, ona byla milá, hezká, přítulná, on zastavil, no a pomilovali
se. Teprve pak řekla, že ji znásilnil."
"A jak to dopadlo?"
"Byla v tom, údajně z toho znásilnění. Stáhla žalobu pod podmínkou, že si ji vezme. A tak se oženil.
Chudák."
"Jsou různý případy," uznám. "Neznamená to ale, že každá stopařka prahne po sexu."
"No jo, ale třeba ten řidič jo," mrkne na mě a oba vybuchneme smíchy. "Pro jistotu stopařky neberu.
Natož pěkný dlouhovlasý blondýnky s nevinnýma modrýma očima..."
Sklopím je k poslednímu soustu závinu. "Proč jsi teda zastavil mně?"
"Ty nejsi cizí holka, i když pěkná rozhodně. Tebe znám." Mávne na vrchního, zaplatí, pomůže mi do
bundy a ve dveřích mi dá přednost. V autě se k předešlému tématu nevrátíme, mluvíme o hudbě a
tak různě, nicméně v Brně mi jednoduše odmítne zastavit, nedá jinak, než že mě doveze přímo do
Bakova. Nakonec, nevymlouvám mu to. Když chce dělat dobré skutky, proč mu v tom bránit! To, že
nejsem ani z Bakova, zatajím, přijde mi to nepodstatné.
"Nevím, jak poděkovat," prohodím při loučení.
"Nijak. Nevzal jsem tě kvůli tomu, abys mi byla vděčná až za hrob," směje se mi. "Dám ti svůj telefon
a kdyby ses přece jen rozmyslela a chtěla se vrátit do Prahy zítra, zavolej mi. Potěší mě to."
Telefonní čísla si sice vyměníme, přesto ho zklamu předem: "S největší pravděpodobností až v
neděli... Zase tak moc tam nespěchám. Copak tobě se v Brně nelíbí?"
"Už jsem se v Praze zabydlel. Mám tam práci, byt..."
"Manželku?" nadhodím, ačkoli jeho prsteníček je prázdný.
"To nehrozí," pousměje se. "Neženu se do neštěstí."
"Tak... přítelkyni?" sonduji.
"No, to už je reálnější," přizná barvu.
"Aha," řeknu poněkud zklamaně. "Tak... ahoj. A dík."
"Není zač, Alko. Pěknej víkend!"
Cítím jeho pohled v zádech, ale neotočím se.

Hlasitě třísknu dveřmi a pro jistotu svůj příchod náležitě ohlásím: "Haló, lidi, jsem doma! Máte
radost?"
"Děsnou," zakření se na mě Radek. "Co tu chceš tak brzo?"
"Nemůžu bez tebe existovat," ujistím ho a vlítnu do kuchyně. "Ahoj, mami! Čau, Vlku!"
"Nazdar, Ovečko. Že by se ti zastesklo po rodným hnízdě?" odhalí mě otčím, zatímco mamka mě
objímá, jak kdybych se vrátila z cesty kolem světa. "Povídej, co ve škole, jací jsou profesoři? Ty jsi
zhubla! Jíš tam vůbec něco?"
"Občas něco jo," uklidním ji. Podle starých džínsů, které mě najednou vůbec neškrtí, také tuším
váhový úbytek, teprve stoupnutím na digitální váhu se v něm ujistím. Dvě kila za týden, to je slušná
bilance. "Není moc čas."
"Na jídlo si přece musíš udělat čas vždycky," nabádá mě mamka. "Přichystala jsem ti tvoje oblíbené
šunkofleky a upekla jablečný závin..."
"Mami, ty jsi prostě zlatá!" zajásám atak, jak jsem, ještě s batohem na zádech, se hrnu do trouby,
abych si nahrnula na talíř pořádnou hromadu té dobrůtky, až se Slávek směje mé hltavosti. Krom
bráchy, který to nemůže přiznat už z principu, ze mě mají doma vesměs radost, dokonce i Agnes se
mi otře o nohy a milostivě se nechá pošimrat za ouškem.
Mamku nejvíc zajímá škola. Nemá cenu zatahovat ji do starostí s rozvrhem, odpovídám spíš
všeobecně.
"Mluvila jsem s paní Turečkovou," svěří se mi. "Představ si, jejich Olda se nedostal nikam. A to míval
jedničky, kdežto ty jsi střední školu dost flákala. Ani mi nechtěla věřit, že zrovna ty jsi na Karlově
univerzitě."
"Nono," ohradím se s plnou pusou. "Jak, zrovna ty?!"
"Čtyřka z matematiky, Alko, uznej...!" připomene mi.
"Z maturitních předmětů jsem měla vždycky dobrý známky."
"Aspoň vidíte, že známky během školy nejsou důležitý," ohřeje si Radek svou polívčičku. "Záleží jen na
matuře."
"Na to se nespoléhej!" varuje ho mamka.
"Přinesl kouli z dějepisu," prozradí na něj Slávek.
Maminu Radkovy začátky na gymnáziu tolik nepálí. "Taky jsem potkala učitelku Suchou ze základky.
Pozdravuje tě. Prý je to velký úspěch, být na filozofii. A kadeřnice Havlová..."
"Mami!" přeruším ji. "Musíš o mně mluvit s celou vesnicí?"
"Dáša se chlubí, nediv se," baví se Slávek.
"Jenže..." Zapékané těstoviny jsou sice vynikající, ale nějak mi zhořknou v ústech. "Dostat se na školu
je jedna věc, dodělat ji věc druhá. Kdybych měla po promoci, chápala bych tvoje nadšení a touhu se
přede všemi vytahovat, ale takhle...? Co když mě vyhodí?"
S touhle možností patrně mamka nepočítá ani ve snu. "Proč by tě měli vyhazovat?"
"Nezískám potřebný kredity a nazdar, tvá Máňa..."
"Tak se musíš učit," poradí mi. Jak prosté!
"Nemáš si hrát na intošku, když na to nemáš," popichuje mě Radek. "To bude ostuda, hahaha..."
"Starej se o sebe, jo?" poradím mu. "Podělat děják hned v říjnu je taky docela umění. Čím jsi zaperlil,
umělče?"
"Náhodou, nebylo to za vědomosti."
"Spíš za nevědomosti, to je mi jasný."
"Vůbec ne. Prej se nemám posmívat historickým postavám."
"Ale," uchichtnu se. "Vysmíval ses Cyrilovi s Metůdkem?"
"Jen jsem řekl, že Mistr Jan Hus měl jiskry v očích a nebezpečně se mu zapalovaly lejtka..."
"Ráďo!" vysiluje mamka. "Jsi normální?!"
"Není," ujistím ji. "Nikdy nebyl, to sis ještě nevšimla?"
"Co si o tobě učitelé pomyslí? To, jak se zapíšeš na začátku prvního ročníku, se s tebou potáhne celou
školu!"
Tentokrát má mamina pravdu, to sejí musí přiznat. Jenom doufám, že na vejšce se už tyhle předsudky
nenosí!
"Koho máte na děják?" zeptám se bráchy o něco později, když ho v pokoji vypakuji od počítače.
"Dejmkovou."
"Ty jsi kůň," zhodnotím jeho výkon. "Dejmková je pěkná mrcha, jestli jí nepadneš do oka, pěkně si tě
vychutná."
"Už se stalo," pokrčí rameny a že by ho to nějak trápilo, to se rozhodně říct nedá.
Mě trápí jiné věci. Především to, že když se přiloguji a vyberu si seminář anglického jazyka ve dnech a
hodinách, kde mám pro něj v rozvrhu místo, je nejen tenhle, nýbrž i všechny ostatní kurzy, obsazený!
Shodím Agnes, která se mi prochází po klávesnici, a pachtím se s tím ještě půl hodiny s týmž
beznadějným výsledkem, dokud bráchu nenapadne vyzvat mě na souboj v jedné praštěné střílečce a
my se do sebe pustíme s takovou vervou, až je z toho rachot na celý paneláček a mamka na nás musí
několikrát vlítnout, abychom se srovnali, sousedi prý nejsou na naše řežby zvědaví!

Na sobotní nákup do bakovského Tesca vyrazím společně se Slávkem. Díky letní brigádě tu mám
spoustu známých. Ne že bych toužila bavit se s nimi o tom, jak se mám ve škole, ale pozdravit je
rozhodně chci. Stejně se hovorům o škole nevyhnu, navede mě na ně Jana, bývalá spolužačka z
gymplu, která jako jediná z celé třídy pracuje natvrdo. Táž Jana, co maturitu zvládla až na druhý
pokus, v září, a od října zařezává osm hodin denně.
"Stejně jsi to měla zkusit," soudím. "Na některý školy nejsou takový návaly, určitě by ses někam
dostala."
"Mně už se beztak nechce učit," mávne rukou.
"A tady jsi spokojená?"
"Není to špatný," trhne rameny a doplní do regálu další krabičky ovocného čaje. "Vždyť jsi tu dělala,
znáš to, ne?"
"Jako brigáda celkem fajn, ale na trvalo... Pro mě to byla přestupní stanice, ne konečná."
"Já si nestěžuju," ujistí mě. "Stejně se chceme s Mirkem co nejdřív vzít.".
"Musíte?!"
"Chceme," opraví mě. "Chci mít děti, dokud jsem mladá, aby měly mladé rodiče."
"To se mi zdá strašně brzy," namítnu. "Sotva jsi vylezla ze školy, máš jen maturitu... tu má dneska
kdekdo. Pokud se mi povede dostudovat, pak bych ráda cestovala, podívala se do Jižní Ameriky a
tak... a teprve potom rodina a děti."
"Já to přehodím. Než ztratit pět let na nějaký škole, radši si vydělávám a cestovat můžu s manželem,
ne? My to budeme mít hned, kdežto ty až za bůhvíjak dlouhou dobu."
"Nerada bych ti brala iluze, Jani, ale dost pochybuji, že si na to coby doplňovačka zboží vyděláš. Vím,
co jsem brala na pokladně... A to pokladní mají víc než pomocný síly."
Jana vzdorně pohodí hlavou a najednou pro samou práci nemá čas ani mi říct ahoj.

Bramborová brigáda u babičky v Květné sice není program, jaký bych si přála prožívat každé sobotní
odpoledne, naštěstí nás potkává jen jednou ročně. Ta letošní je sice tisíckrát horší než ty předešlé,
protože se po včerejším florbalu pohybuji jen se zaťatými zuby, bolí mě celý člověk, cítím každičký
sval v těle a ohnout se, nebo, nedej bože, přidřepnout, je nadlidský úkol, ale alespoň se nemusím
trápit nezapsanou angličtinou, která mě tlačí jako noční můra! Pravda, babička
si neodpustí vyptávat se mě na Prahu a děda mě natěšeně poplácává po ramenou při vidině prvního
a prozatím jediného graduovaného člověka v rodině, ale jinak je to celkem v pohodě. Ono těch
možností chytrých lidí v příbuzenstvu zase není tolik, jelikož babička žádné sourozence nemá, děda
pouze jednu neprovdanou sestru a mamka je jedináček. Při slohovkách na téma naše rodina jsem se
nikdy nemohla nijak obšírně rozepisovat! Velká rodina se z nás stala až díky Slávkovým dcerám, avšak
o tohle příbuzenstvo zrovna dvakrát nestojím. A navíc je nevlastní.
Bratřík se plouží po brázdě otrávený jak Vávra po požití Maryšiny kávy.
"Trochu života do toho umírání! Nehodlám tu strávit Vánoce!" pobídnu ho slovně i malým
bramborem. Radek pochopitelně zareaguje nepřiměřeně, místo aby vyvinul nějaké pracovní tempo,
protože to, co předvádí, není ani tempo, natož snad práce, mi brambor pohotově vrátí.
"Jau! Ty pako, budu mít modřinu!" rozzuřím se a švihnu po něm další, tentokrát větší a dobře
zamířený. Během minuty je z toho bramborová válka. Než nás od sebe roztrhnou, rveme se v brázdě
jako koně.
"Alko! Vysokoškolačka a nemáš rozum!" běduje mamka.
"Rozum možná ne, zato mám debilního bratra," ujistím ji a opráším ze sebe hlínu. "Každej holt máme
něco."
"Vysoká škola není zárukou ani rozumu, ani inteligence!" zahlásí Radek pomstychtivě.
Jelikož mi v té chvíli v kapse starých manšestráků zavibruje mobil, bratříčka pouze vyfakuji, čímž ho
určitě zklamu, jistě se těšil na další kolo, tentokrát slovní, a nejprve si pracně očistím špinavé ruce.
Určitě píše Johana, kdo jiný, dneska má tu seznamovací pařbu se spolužáky...
Po odkliknutí symbolu obálky se na displeji objeví jméno ADAM. Alealeale... Copak má na srdci?
ZA PUL HODKY STARTUJU. vaZNe NEPOJEDES?
Zabahněným prstíkem vyťukám:
NE, DIKY. AZPRISTE!
Nestačím ještě naplnit ani půlku košíku, když se mobil ozve nanovo: SKODA, TESIL JSEM SE NA TVOU
spolecnost. TAK TEDA priste.
Na tohle už neodpovím, tak nějak bylo řečeno vše, a k jedovatostem typu "spěchej za přítelkyní" se
nesnížím.
Všechno má jednou svůj konec, tedy i sběr brambor. Krom zabitého odpoledne přinese také jistá
pozitiva. Nejen zásoby brambor na celou zimu, ale i babičkou tajně podstrčené tři stokoruny. No, moc
tajně ne, zahlédne ji Radek.
"Proč ona dostala a já ne?" hlásí se o svá práva. "Taky jsem přece makal."
"Tak o tom by se dalo s úspěchem pochybovat!" bavím se.
Babička vysvětlí pravý důvod své štědrosti: "To není za brambory, za pomoc mám pro oba čokoládu.
Peníze má na školu. V prvním ročníku toho potřebuje nejvíc."
Babi má přehled! Hodím na bráchu vítězoslavný ksicht.
"Moment, já jsem taky v prvním ročníku!"
"To je irelevantní," utahuji si z něho.
"Ty žádný peníze nepotřebuješ," usoudí babička, pravidelná čtenářka černé kroniky. "Ještě bys je
propil, anebo hůř, nakoupil si za ně drogy! Já to vím moc dobře, pořád se o tom všude píše a mluví.
Pojďte, děti, domů na čaj, ať se trochu zahřejete."
"A máš to zadarmo," ujistím bratra po jejím odchodu.
"Doslova," šklebí se. "To je mi spravedlnost! Pak jsem proti ostatním jak chudej příbuznej. Nejen že
nemám na drogy, ale já si nemůžu koupit ani pitomej nanuk!"
"Na, ty socko," projeví se ve mně moje lepší já a podám mu jednu zelenou bankovku. "Ať nežeru."
"Teda!" zajásá. "Díky. Za to o tobě budu všude říkat, že jsi moje nejlepší ségra!"
"Už proto, že jinou nemáš, co?" "To je irelevantní!"
Dobrá nálada ze mě v neděli vyprchá jak bublinky z týden otevřeného šampáňa. Čím víc se blíží doba
odjezdu, tím větší chmury mě přepadají. Týden školy za mnou a já vlastně ani nevím, kam mám zítra
jít, do kterých hodin, na jaký seminář! Vůbec se mi nechce pohodlí a bezpečí domova opustit,
oddaluji odjezd na nejzazší mez, až mi ujede vlak a mamka se Slávkem mě musí odvézt do Bakova,
abych stihla alespoň soukromou autobusovou linku. Pochopitelně nemám koupenou místenku, bus je
narvaný k prasknutí, vzduch uvnitř korábu silnic, který má svá nejlepší léta dávno za sebou, by se dal
krájet, jak je hustý a smrdutý, okna jsou orosená asi jako moje záda. Zlatej gympl, napadne mě znovu.
Brácha neví, co má! Klidně bych si ho zopakovala, i kdybych měla mít ježibabu Dejmkovou za třídní!
V Brně se přece jen kapku vylidní, přistoupí o něco méně lidí než vystoupilo. Ne že by se uvolnilo
natolik, aby na mě zbyla sedačka, ovšem poté, co přijmu pozvání kluka, ze kterého se během hovoru
vyklube student ČVUT, a přisednu si k němu na schody, mohu říct, že cestuji celkem pohodlně, a po
dvacetiminutové pauze v Jihlavě, kdy mi dá několikrát bafnout si z jeho špeka, dokonce i vesele.
Povznesená nálada mi vydrží i po příchodu na kolej, tentokrát nebloudím, cestování po Praze zvládám
levou zadní, ba přímo nechápu, jak jsem mohla první den tak zmatkovat!
Miu v pokoji nezastihnu, u sousedů je doma pouze Patrik, Honzův víkend končí pondělním večerem,
jelikož má školu až od úterka. Nechce se mi sedět samotné v pokoji, tudíž zajdu za Patrikem na pokec
i s nafasovaným dlabancem a rozdělím se s ním o mamčin dokonalý štrůdl. Coby prvák, který navíc
nestrávil víkend doma, je na tom
se stravováním ještě hůř než já, tudíž se do jeho kůže dovedu živě vcítit.
"Vyřiď matce, že nic lepšího jsem už hodně dlouho neměl. Peče fantasticky."
"Asi jako každá máma," pousměji se. "Tomu nevěř. Například ta moje neumí." "A co jste doma jedli?"
"Polotovary a konzervy. O víkendu. Přes tejden jsem byl vděčným strávníkem školních jídelen. Ostatní
na ně nadávali, já si mlaskal... Škoda že matka nevařila, mohl jsem se něco přiučit. Občas si něco
ukuchtit by nebylo od věci." "A co úklid? Uklízela doma?" "Jasně," přikývne trochu udiveně. "Proč?"
"No, žes tak nějak nic neokoukal ani v týhle oblasti..." Patrik se překvapeně rozhlédne po pokoji.
Zatímco Honzova postel je ustlaná a jeho stůl relativně udržovaný, Patrikovy věci se kupí jak na židli,
tak na stole, dokonce i v rozházené posteli. Pár kousků prádla se válí po zemi. "Ty tu vidíš nějakej
nepořádek?" "Ne," uchichtnu se. "Tak na co narážíš?"
"Nepořádek ne. Tady je totiž neuvěřitelnej bordel!" "Přeháníš," mávne ležérně rukou. "Kdybys viděla
můj pokoj doma, nikdy by ti tohle jako bordel nemohlo připadat."
"No, víš co, tady to měj jak chceš, to je tvoje a Honzova věc, ale v kuchyni a koupelně... přece jen...
ten zasviněnej talíř, na kterým se začíná dělat plíseň, je tvůj?"
"Penicilin je zdravej."
"Tohle prokonzultuj s Miou, to je medička," bavím se. "Já nejsem z hygieny, ale tímhle tempem tu
budeme mít zvěřinec."
"Ty nemáš ráda zvířátka?" utahuje si ze mě.
"Mám. Krom těch, co mají víc jak čtyři nohy. A ty, co nemají žádný nohy, taky moc nemusím. Myslím
červy."
"Červi jsou, náhodou, potravou budoucnosti!"
"Jenže tys ten potravinovej řetězec pochopil naopak," řehtám se. "Nemáš se stát potravou červů,
nýbrž oni tvou!"
"My se nějak srovnáme," uklidní mne. "Hele, nech červy červama a pojď na pivo, za tu večeři tě zvu
na jedno."
Jelikož tentokrát, poučena událostmi ne až tak starými, avizovaný počet dodržím, večer proběhne bez
následků.

Pondělní dopoledne strávím na přednáškách, aniž bych si byla jistá, že jsem na nich správně, a
odpoledne vyrazím oběhnout knihkupectví, abych si sehnala učebnici angličtiny, ačkoli o té vím jistě,
že na žádné zapsaná nejsem. Řešit svůj problém na studijním mohu až zítra, v úředních hodinách,
tudíž doufám, že ty čtyři stovky, co knížka stojí, nevyhodím zbytečně! Nevyhodím, protože ji stejně
neseženu.
"Mio?" oslovím Marianu na koleji. "Znáš Fausta?"
Zvedne oči od rozečtené Cinemy. "To je takovej ten umělej blonďák, ne? Nijak osobně, jen vím, kterej
to je. Chodí na klasickou filozofii, myslím. Je divnej."
"Jak, divnej? Proč? Protože je odbarvenej, nebo proto, že chodí na fildu?"
"Každej filozof je ujetej," mávne rukou. "Těžko by mohl dělat takovej obor, kdyby ujetej nebyl, o to
nejde. Faust je divnej jinak. Díky těm vlasům vypadá jak buzna, přitom teplej není. Nechodí na žádný
pařby, není družnej. Samotáři jsou podezřelí vždycky. Proč se ptáš?"
"Půjdu k němu na net. Pozval mě. Musím nějak dořešit ten podělanej rozvrh."
"Aha. Vem si s sebou mobil."
"K čemu?"
"Kdyby něco, zavolej."
"Jako kdyby co?"
"No já nevím, od takovýho můžeš čekat cokoli," hihňá se. "Dík za radu," zakřením se na ni, vylezu z
postele, kde jsem se válela v domácích starých džínách a tričku, a s plastovými deskami, ve kterých
mám veškerou agendu týkající se školy, se vydám do sousedního věžáku.
Jak to říkal? První patro, jasně. Nezdržuji se ani výtahem, těch pár schodů vezmu po dvou. Teprve na
chodbě navlas podobné té naší a všem ostatním v obou budovách, které(by se směle mohly vydávat
za dvojčata, tedy ne ta manhattanská, mě napadne, že jsem mu měla nejprve napsat.
"Prosím tě," oslovím kluka, co na chodbě kouří, "netušíš, kde bydlí Faust?"
Změří si mě od hlavy až k patě. "Na jedenáctce." To šlo rychle! "Díky."
"Moje cimra má číslo třiadvacet," dodá ještě. "Kdyby ses nudila, nebo tak..." "Máš přístup na síť?"
"Sichr."
"V tom případě nebo tak," slíbím mu pobaveně. Jelikož jeho oči cítím v zádech, co nejrychleji
vyhledám dveře s číslem 11 a zaklepu. Nic, žádná odezva. Zkusím to znovu a pak do třetice a když už
hodlám vyhledat toho kuřáka, dveře se konečně otevřou. Ten kluk je vážně divnej, prolítne mi hlavou
při pohledu na miniaturní ručníček ovázaný kolem jeho boků. Krom něj na sobě nemá vůbec nic!
"Ahoj... Promiň, nebudu rušit, já..." "Pojď dál," přeruší moje blekotání. "Zrovna jsem se sprchoval,
něco na sebe hodím..." Nejistě juknu za dveře pokojíku. "Jsi sám...?" "S kým myslíš, že jsem se
sprchoval?" "Netuším," pousměji se. "Třeba ty a spolubydlící..."
"Jsem sice dost tolerantní," usoudí a postrčí mě dovnitř, abych přestala zdržovat mezi dveřmi, "ale
jsou jistý věci, který já osobně nemusím. Krom toho spolubydlící je u svý holky, takže tvůj odhad šel
mimo terč."
"Neřekla jsem ten spolubydlící," upozorním ho. "Klidně to mohla být ta spolubydlící."
S pobaveným výrazem se mi zadívá do očí. "Nesnaž se mě přechytračit, jo? Bažantovi nějak narostla
křídla!"
"A to i bez Retbulu. Poslyš, nemohl bys na sebe konečně něco hodit, jak jsi slíbil, a pustil mě ke
kompu?"
"Komp je tamhle, já ti budu k dispozici za minutu," slíbí a opravdu se s tím nepárá, odhodí ručník, tak,
jak ho pánbůh stvořil, vyštrachá ve skříni černé boxerky a i když se tvářím, že mě toliko zajímá optická
myš jeho notebooku, periferním viděním si nemohu nevšimnout, že ho má pořádného! Pekelně mě
to zneklidní! Teprve když si krom boxerek natáhne i černé džíny a mikinu téže barvy, mohu s úlevou
vydechnout.
"Dáš si čaj?"
"Cože?"
"Čaj. Takový to, co se zalejvá horkou vodou a louhuje..."
"Jo, díky." Zvědavě se na něho otočím. "Ty piješ čaj?"
"A cos myslela? Že se tu od rána nalejvám tequillou?"
"Přiznám se, že ta by mi k tobě seděla líp než čaj."
"Nedej na první dojem," zazubí se. "Krom toho," strčí mi buclatý hrníček tmavé tekutiny zvláštní
vůně, "tequillu si před večeří nedávám nikdy."
Vyprsknu smíchy. "Co to je za magorák?"
"Mathé rancho. Povzbuzující účinky."
"A co povzbudí konkrétně?"
"Myšlení. Jitří smysly," převeze mne. "Předpokládám, že jsi přišla vyřizovat věci do školy, ne se
sexuálně vybít."
"Předpokládáš správně. Jenže, když jsme u toho, mně
nepomůže ani sebesilnější čaj. Angliny jsou obsazený. Nezapíšu se, i kdybych se třeba postavila na
hlavu."
Nevěří mi. "Bude stačit, když mě pustíš na židli. Ty stojky si ušetři. Jakej máš login? A heslo?"
Nadiktuji mu potřebné údaje a už jen sleduji, jak se jeho dlouhé prsty rozběhnou po klávesnici. "Z
těch šesti možností jsou obsazený tři," oznámí mi po necelé minutě. "Která se ti hodí nejvíc?"
"Tři? O víkendu měly zaplněnou kapacitu všechny...!" "Kdo ví kam ses koukala," usměje se. "Co to je
za usmolenej cár papíru?" "Rozvrh! Tos nepoznal?!"
"Promiň, ale to bych fakt nepoznal," baví se. Znovu se zahloubá nad mými čtyřmi zapsanými
předměty, zkonfrontuje je se stránkami i mým mustrem, a než stihnu vypít polovinu čaje, předvede
mi, jak se takový rozvrh zapisuje. Sice nevím, jak to vlastně dokázal, ale zapíše mi všechny povinné
semináře plus předměty, které jsem si naplánovala na papíru včetně florbalu. "Osmnáct kreditů za
zimní semestr. Stačí?" "Nemělo být dvacet?"
"Ne. Je předepsaných čtyřicet za prvák, ne dvacet na semestr. Jestli sis nevšimla, některý předměty
jsou na konci zimního semestru jakoby zadarmo, kredity za ně získáš až zkouškou nebo testem v
letním semestru," vysvětlí mi zkratky u jednotlivých předmětů. "Takže pokud dáš všechny, budeš mít
víc jak čtyřicet a jsi za vodou."
"Pokud... Věřím tomu čím dál míň. Všichni jsou mnohem chytřejší než já, navíc kapacita školy je
menší než počet přijatých, to znamená, že někdo bude muset z kola ven.
"Nebuď vyjukaná prvanda," směje se mi. "Vždycky musí někdo z kola ven, ale vzpomeň si na slogan
svý matky. I tady budou jak lidi chytřejší než ty, tak hloupější." "V každým případě teď už aspoň vím,
kam mám kdy
chodit," oddechnu si a přímo cítím, jak obrovský balvan mi spadne ze srdce. Dopiji zbytek čaje a cítím
se málem skvěle. "Díky, Fauste. Za všechno. Jsem něco dlužná?"
"Ale fuj," zatváří se káravě. "Víš, co? Možná bude lepší, když budeš vyjukaná prvačka, než přízemní
materialistka!"
Nakonec, proč ne!

Úterní vyučování díky imatrikulaci odpadá. Příjemná záležitost. Navíc se do Karolina musím dostavit
na jedenáctou, což je ještě příjemnější, vyspím se do sytosti, protože počítám, že hodina a půl mi
bude na přípravu včetně přesunu po Praze bohatě stačit. Ostatně, jaképak cavyky s přípravou! Vlasy
jsem si umyla už večer, teď si je jenom gelem doupravím, obličej jemně nalíčím lehkým make-upem a
oči decentně zvýrazním mascarou. Tvář oživím troškou růže, rty přelíznu světlou rtěnkou a se
zašklebením na tu holku v zrcadle, co mi pohotově můj posměšek vrátí, usoudím, že víc pro sebe
udělat nemohu. Celkový dojem umocní šaty, ty přece dělají člověka! Obleču si tanga, to aby mi žádné
švy kalhotek nehyzdily linii šatiček, navleču si punčocháče, na nohy si ke své lítosti obuji lodičky místo
svých oblíbených gladiátorek, na které jsem vydělávala pro změnu celé loňské prázdniny a ještě mi
musela mamka přidat, do tak důstojného prostředí, jakým je Karolinum, by se prostě nehodily, a
teprve pak se nasoukám do šatiček. Jde to dost ztuha, byly mi těsné už v únoru na stužkováku, to je
fakt, přes prsa mě skoro škrtí. Zapnu opatrně zip, ještě by mi chybělo, aby se rozjel, a mohu se jít
klouzat...! Ne, v pohodě. Akorát... ty šaty se nějak srazily, nebo co!! Jistě, byly to mini už v den jejich
pořízení, no ale takhle moc? Štěstí že mám punčochy bez klínu, jinak by mi z nich čouhal! Vpředu
délka ještě jakž takž ujde, ale vzadu, jak zjistím pohmatem, mi šatičky končí těsně pod zadkem. Paní
doktorka Babyrádová by ze
mě měla určitě radost, budu muset chodit vzpřímená jak kostelní svíce, jelikož si nemohu dovolit
sebemenší předklon! Mamka mi říkala, ať si šaty vyzkouším. ". Neposlechla jsem ji, připadalo mi to
zcela zbytečné!
"Ukaž?" Mariana mě prolustruje zkoumavým pohledem "Hm..."
"Blbý, co?"
"Naopak, perfektní!"
"To myslíš vážně?" zeptám se podezíravě.
"Jo," kývne. "Akorát nevím, jestli se hodí zrovna na imatrikulaci... A to nejsem žádnej puritán, znáš
mě. Ty šaty jsou hodně..."
Honzovi, kterého přiláká téma hovoru, málem vypadnou oči. "Sexy," doplní Miu.
"Chtěla jsem říct vyzývavý," zasměje se moje spolubydlící, "ale ono je to vlastně totéž. Aspoň se
budou mít kluci na co koukat. Imatrikulace je pěkná nuda."
Tak tohle sdělení mě zrovna nepotěší! Ke svému vzhledu mám pár zásadních výhrad, leccos bych
nechala opravit a předělat, nicméně nohy to nejsou. Ostatně, proto také nosím často mini. Vím, zeje
mohu ukazovat, avšak ukazovat je včetně svého pozadí, ehm... Budím rozruch už cestou, v tramvaji si
mě babky měří pěkně znechuceně, zatímco parta puberťáků se kvůli mně málem přizabije na
schodech v metru. Průvanem se mi totiž i tak krátká sukně zvedne a první z té povedené party jaksi
zapomene, že schody jsou jezdící, upadne a na něj popadají jeho kámoši stylem domina.
Hledat Karolinum nemusím, to už jsem za svůj pobyt v Praze zjistila, koukám být co nejdřív v davu
ostatních prváků. Díky těm pitomým šatičkám z celého slavnostního obřadu nic nemám, neustále
myslím na svůj handicap! Holky jsou většinou ve společenských šatech, případně halenkách a
sukních, žádná však v tak vyzývavě krátké! Kluci to mají jako vždy a ve všem snazší, jediné dilema,
které je může potkat, je volba mezi motýlkem a kravatou! Pravda, najde se pár buranů, co si to
napochoduje do kaple ve svetrech, jeden dokonce s kostkovaným šátkem na hlavě, nicméně i tak mi
připadá, že nejnevhodněji jsem tam oblečená já. Dokud sedíme na židlích a lavicích a posloucháme
slavnostní projev děkana fakulty, je to dobré, byť mě dřevo lavice studí do stehen a pozadí - sedím
prakticky na holém zadku, horor přijde ve chvíli, kdy musíme jeden po druhém přejít kapli, abychom
položením dvou prstů na žezlo složili symbolický studentský slib a potřásli si s děkanem pravicí. Z
toho, že nás neustále fotografují a natáčí na videokameru, mi naskáče kopřivka. Mia měla pravdu -
kluci se mají na co dívat. A nejen kluci! Ty pitomé šaty se samozřejmě nesrazily, prostě jsem od února
a především přes čtyřměsíční prázdniny kapku přibrala, ač je to s podivem, nejvíc se mi zaoblila prsa,
tím pádem se šaty jaksi celé nadzvedly a zkrátily.
Jsem z toho všeho tak vystresovaná, že děkanovi při gratulaci místo "děkuji" řeknu "těšilo mě". V té
davovce se to ztratí, a pak už jen koukám, abych se ztratila i já.
Johanina esemeska cekam Te U KMOTRA mě zastihne ještě před Karolinem, odkud s nepopsatelnou
úlevou vypadnu, a protože je odtud pizzerka prakticky při cestě na kolej, zastavím se za ní rovnou.
"Čau, Alko!" zaregistruje mne, sotva otevřu dveře, a zahlaholí: "Kdes byla tak vystrojená? Na rande?"
Zažila jsem pár chvil, kdy bych drahou kamarádku zabila, ovšem tahle má prim! Díky jejímu zajásání si
mě všimnou i ti, co by se jinak věnovali svým pizzám. Od třetího stolu zvedne hlavu Adam, naše
pohledy se na okamžik střetnou a než mi kývne na pozdrav, neujde mi, že jeho zrak dlouze
prolustruje moje nohy.
"Neřvi," zasyčím na ni podrážděně, Adamovi oplatím kývnutí, pozdravím letmo také Jindru, načež
zapadnu do kumbálku vedle kuchyně, který slouží coby šatna. Johaně, která mě zvědavě následuje, v
něm vyčiním: "Víš přece, jak nesnáším být středem pozornosti!"

"Ne?" baví se. "V tomhle ohozu těžko budeš neviditelná!"

"Ani nemluv," vzdychnu a rvu ze sebe šaty. "Měla jsem imatrikulaci a piš si, že jsem si ji fakt užila!"
"To se nedivím," zasměje se. "Jenom nechápu tvoje podráždění. Na tvým místě bych si svých pár
minut slávy pořádně vychutnala! Fakt ti to sekne, Alko. Ten tvůj Mexičan úplně zapomněl polykat,
haha, všimla sis?"
"Ty jsi taky Mexičan," pousměji se smířlivě, protože v tričku a elastických kalhotách se hned cítím
mnohem lépe. Než si přivážu firemní zástěru á la mafiózo, dodám: "Jmenuje se Adam a je z Brna, tady
momentálně bydlí a pracuje."
"Kde jsi přišla k takovým informacím?" zajímá se živě.
"V pátek jsem ho stopla, zrovna jel do Brna."
"Fakt? Tak to je super, ne? Přesně tvůj typ! Líbí se ti?"
"Jo, je hezkej. A správnej, sympaťák."
"Hlavně je sexy," dospěje ke stejnému závěru. "Škoda že jsem na blonďáčky, tenhle by stál za hřích!"
"Mám dojem, žes říkala, že ten tvůj právník taky není blond," vzpomenu si. "co seznamka? Seznámila
ses s ním?"
"On na ní nebyl, chodí do třeťáku. Tohle byla seznamka našeho ročníku," vysvětlí. "Neodbíhej od
tématu. Co bylo?"
"No, zastavil u první benzínky a rozdali jsme si to."
"Kecáš!"
"Jasně že kecám," vybuchnu pobaveně. "Cos čekala, že
by bylo? Prostě mě svezl, dobře jsme si popovídali, zašli cestou na kafe, hodil mě až do Bakova. To je
celý."
"To je dost, ne? Na první rande," usoudí.
"Jenže to nebylo rande," opravím ji. "Spíš náhoda. A taky je zadanej. Má tady v Praze byt se svou
přítelkyní."
"No a?"
"Co no a?"
"Tobě ta přítelkyně vadí?"
"Jo, docela dost," odfrknu.
"Proč? Vždyť si ho nebereš, ne?"
"I tak... nemohla bych, když někoho má."
"Prosím tě," mávne rukou. "Pamatuj si, každej kluk někoho má, ale nic není navždy. Natož když spolu
jen chodí a nejsou svoji. Není mu šestnáct, aby byl volnej, to dá rozum. V jeho věku by to musel bejt
úchyl - nebo totální šereda, kdyby nikoho neměl. Přemejšlej."
Na její řeči něco je, uznávám, přesto se nedokážu jen tak lehce přenést nad faktem, že bych si začala s
klukem, který už jednu známost má. Koneckonců, tyhle úvahy se ukáží zcela liché, jelikož než se s
Johanou vypovídáme a než se dostanu k obsluhování, na stole ve třetím boxu zbydou tak akorát
špinavé talíře. Jistě, musel se vrátit do práce a půlhodina vyhrazená na oběd je příliš krátká doba,
která žádným osobním setkáním nepřeje, ale... Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to nezklame!

5. KAPITOLA

Výsledky Faustovy práce se dostaví záhy. Nejen že díky němu vím, na který předmět jít, do jaké
posluchárny a ke kterému profesorovi, ale já tam dokonce patřím! V angličtině si totiž vyučující dělá
prezenci a Alici Beránkovou čte mezi prvními. Je to úleva, mít jistotu!
Bohužel nevydrží dlouho, jelikož ji vystřídají pochybnosti a nejistota jiného původu. Profesor je pán
středního věku a české národnosti, avšak anglicky mluví jako rodilý Angličan, během hodiny
nepromluví česky, a co hůř, tytéž znalosti předpokládá i v našich řadách! Pravda, u většiny mých
kolegů se jich dočká, jsou mu skoro rovnocennými partnery. Těch, co nestíhají, je jen pár. A já mám
tu smůlu, že patřím pochopitelně mezi ty lemply!
Co se týče mých chytrých spolužáků, přece jenom mi už někteří připadají povědomí, někde jsem je
viděla, s Nelou se i spřátelím, abych z ní měla mindrák ještě větší - to když se dozvím, že krom
filozofie chodí paralelně i na pedárnu! Mimoděk si vybavím Kouřila, našeho matikáře z gymplu, který
prohlašoval, že na vejšku se nemůže hlásit každej blbec. Se zpětnou platností si uvědomuji jeho
moudrá slova. A taky svou nebetyčnou drzost cpát se mezi elitu!
Johana tyhle obavy nesdílí. V OSM U kone, pošle mi stručnou zprávu a ve zmíněnou dobu na mě čeká
celá natěšená seznámit mě se svými kámoši. V podstatě se od dob gymplu moc nezměnilo, napadne
mě. Taky jsme si dávali sraz u koně, akorát jsme nemysleli toho kamenného, pokáleného holuby.
"Lidi od nás šli do Plechárny, to je naprosto boží podnik kousek od Staromáku," vysvětluje nadšeně.
"Bude sranda."
"Nemám moc náladu pařit," ujistím ji. "Spíš bych si měla sehnat doučování z angličtiny, ale na to
nemám prachy, takže mi nezbyde než se zkusit ty mezery nadrtit sama."
"Prosím tě," drcne do mě. "Co budeš dělat o zkouškovým, když už teď jsi z toho takhle vyplesklá?"
"Šplhat po Nuseláku," prohodím temně.
Johana se pobaveně rozřehtá. "Poslyš, tebe můžou zachránit jen dvě věci. Na jiný myšlenky tě
přivede buď sex, anebo pařba s přáteli. I když jsi moje nejlepší kamarádka, sex ti poskytnout nemůžu,
chápeš, ale tu pařbu ráda. Jdeme. Jednou z předností vysokoškolského života je poznávání a získávání
nových přátel. Nikdy nevíš, koho potkáš a kdy se ti to bude hodit. Třeba se zrovna dnes zamiluješ."
Má pravdu a nakonec toho vůbec nelituji, protože právníci jsou pěkní pařani, a to doslova, pěkní i
pařani, je s nimi psina a vezmou mě mezi sebe raz dva. Některé z nich znám podle vidění z pizzerky, a
ačkoli se ten večer nezamiluji, Johanina věštba se nevyplní, nejhezčí právník s oříškovýma očima
chybí, bohužel, bavím se i tak skvěle, a kdybych nemusela vstávat na ranní seminář ze
staroslověnštiny, určitě bych své nové přátele neopustila už o půlnoci!

Pokud jsem byla vyděšená z angličtiny, staroslověnština je, panečku, teprve masakr! Dosud jsem si
skripta prohlížela s nábožnou úctou, nyní, když zjistím, co se po nás všechno chce, udělá se mi
nevolno. Pan profesor si nás navíc pamatuje jmény!
"To je bedna," prohodí uznale dredař Kryštof, se kterým se posadím do jedné lavice. Dá se říct, že je
to můj v podstatě nejbližší spolužák, jelikož spolu chodíme hned do třech seminářů a tudíž ho
potkávám nejčastěji. "Já si málem nepamatuju ani kámoše, natož tolik lidí v každý skupině."
"Bude si pamatovat i leccos jinýho," prohodím temně. Například to, že slečna Beránková není
schopna překoktat ani po trojím přečtení skoro obrázková písmenka cyrilice z tabule, když jim umaže
přepis v latince!
"Přátelé, pro naši další práci je bezpodmínečně nutné, abyste se do příští hodiny naučili plynně číst
nejen písmena, ale celá slova," rozloučí se s námi profesor a nejsem si jistá, zda v tom není velká
dávka škodolibosti, když nám popřeje příjemný víkend!

Naproti tomu seminář a následující přednáška z literatury devatenáctého století je relativně

odpočinkovou záležitostí. Sice nám vyučující nadiktuje šílený seznam knih, které musíme do
zkouškového přečíst, přesto jde alespoň o české autory a jejich díla, o kterých jsem ve škole slyšela a
rozumím jim. Vždyť proto jsem si tenhle obor vybrala!
"Umírám hlady," svěří se mi Kryštof, když v pět konečně vypadneme ze školy. "Nejdeš se mnou na
nějakej dlabanec?"
"Nemám chuť," odmítnu pozvání do oblíbeného bufetu.
"Nesmíš si to moc brát," směje se mi. "Fakt ne? Tak čau!"
Mávnu mu na pozdrav a místo do bufetu uskutečním další okružní jízdu po profesory doporučených
knihkupectvích. Nesháním povinnou četbu, tu si půjčím v knihovně, natož snad nějakou zábavnou,
lítostivým zrakem přelétnu pestré obálky knih, od konce září jsem nepřečetla jedinou!, a místo
nového Wilbura Smithe, stojí mě hodně sebezapření knihu neprolistovat, je mi jasné, že tím hůř by se
mi odolávalo ji nekoupit, vypláznu čtyři sta padesát korun za učebnici angličtiny ajsem ráda, že jsem ji
vůbec sehnala! Cena šílená,
jenže knížku životně nutně potřebuji. Ušetřit tedy musím jinde. Například na jídle.
Vydám se rovnou do pizzerky, pochopitelně ne cpát se vynikající pizzou ani utrácet peníze za některý
ze skvělých zeleninových salátů, jdu si tam naopak nějaké vydělat. Upřímně řečeno, pobyt v pizzerii
přináší víc výhod!
Přes všechny moje silné řeči a předsevzetí, kterak bych se nikdy nemohla stýkat se zadaným klukem,
mi co chvíli zrak odletí ke dveřím, zda se v nich neobjeví Adam. Neměním své zásady, ale... popovídat
si s někým tak přitažlivým, se kterým jsem si navíc celou cestu až do Bakova rozuměla, není hřích!
Nebyl by. Určitě ne. Kdyby ovšem Adam přišel!
Do sedmi se neobjeví a poté ho přestanu vyhlížet. Touhle dobou je jistě dávno doma u té své a kdo ví,
co sní zrovinka vyvádí...
V půl osmé však přijde někdo ještě zajímavější! Ve společnosti dvou kluků, z nichž jednoho znám ze
včerejšího posezení v Plechárně, ke Kmotrovi vstoupí právník s ježkem! Skočím po příležitosti jako
ryba po návnadě, a protože jsem mezitím v pizzerce povýšila, s úsměvem se zastavím u stolu, který si
vyberou, sotva se u něj uvelebí.
"Ahoj," pozdravím toho jednoho a dokonce si vzpomenu i na jeho jméno. Milan. Johana měla nos,
když tvrdila, že člověk nikdy neví, jaké známosti se mu hodí! "Přišli jste na pizzu, nebo jen tak
posedět?"
"Nazdar!" zazubí se na mě. "Kde ty se tu bereš?"
"Já tu pracuju," upozorním ho a pohlédnu na jeho kámoše.
"Vy se znáte?" zajímá se.
"Jasně," kývne. "Akorát jsem myslel, že chodíš do ročníku s Johanou, netušil jsem, že už makáš."
Ti druzí dva se rozesmějí a kluk s očima barvy lískových oříšků podotkne: "Koukám, že se znáte fakt
důvěrně."
"Říkal jsem ti, ať jdeš s námi," připomene mu Milan. "Johana je kamarádka," rozluštím záhadu. "A
makám tu jen občas po večerech. Přes den jsem na fildě." "A v noci?" zavtipkuje třetí kluk. "V noci
jsem v posteli..." "Sama?" chytne se ten nejhezčí.
"Sháníš podnájem?" vyhnu se odpovědi na otázku na tělo. "Já jsem Alka. Trochu místa v té posteli
zbejvá." "Budu si to pamatovat," zasměje se pobaveně. "Štěpán." Lípnu mu pusu na tvář, tomu
třetímu, který se představí jménem Ondra, také, přestože si Milan stěžuje, že to neplatí, protože on
včera nedostal nic. Bohužel si nemohu dovolit zůstat u jejich stolu déle, Jindrovi by se takové
protěžování určitých hostů nemuselo líbit, a pak, když jim donesu objednané pití, se k mé smůle
pizzerie zaplní do posledního místečka a já až do devíti, než to kuchař zabalí a odejde domů, lítám
podobna hladové fretce. Právníci mezitím zbouchají své pizzy, Štěpán si dá zlodějskou, která mi také
chutná nejvíc, protože je na ní nejpestřejší obloha, a přestože jsou dávno po večeři, ucucávají každý
své pivko, vesele se baví a k mé radosti se nemají k odchodu. Sice se mi s nimi už nepodaří hodit řeč,
ale mohu se kochat pohledem na Štěpánovu hezkou tvář. Škoda jen, že jeho zrak na sobě zachytím
tak sporadicky!
"Dáte si ještě?" zeptám se úslužně, když vidím, že mají sklenice prázdné.
"Zkasíruj nás," zklame mne Ondra. "Každýho zvlášť." "Na to jsem malej pán. Pošlu sem Kmotra." "Kdy
končíš?" zajímá se Milan. Mrknu na hodiny nad barem. "Za deset minut." I tak přetahuji, nicméně
když už jsem se zdržela přes devátou, ať z toho mám aspoň celou půlhodinu.
"Počkáme na tebe," rozhodne Ondra. "Jestli chceš. Kde bydlíš? Taky v Břevnově?"
"Já jo! A vy?" zeptám se nevěřícně. Krásného kluka, jakým je Štěpán, bych přece nemohla
přehlédnout...!
"Moje holka chodí na fildu a bydlí v Břevnově, tak mě to tak napadlo," vysvětlí Ondra.
"A tvoje holka?" otážu se Štěpána naoko nevinně.
"Netuším," pokrčí rameny. "Zatím žádnou nemám."
Tahle zpráva je ještě lepší! Milan sice opět protestuje, má dojem (oprávněný), že se o něj nikdo
nezajímá, nicméně všichni tři počkají, než se převleču do civilu a vyjdu s nimi na ulici. Navzdory
polovině října by si člověk mohl myslet, že začíná jaro, večer je krásně teplý, vlahý. Nejhorší počasí za
poslední dva měsíce jsme si zřejmě vybrali na bramborovou brigádu. Jako obyčejně! Teď se ale teplé
ovzduší hodí, k vycházkám je přímo stvořené. Nejprve se od nás odpojí Milan, jejich kolej je kousek
od pizzerky, a protože by byla škoda tlačit se ve vydýchané tramvaji, vydáme se na Hradčanskou
pěšky. Je to dost psina, kluci blbnou a chovají se málem jako puberťáci, takže mě nijak nepřekvapí,
když na chodníku před jakousi restaurací narazíme na skládku vyřazených rozbitých židlí čekajících
nejspíš na odvoz a pánové si mezi nimi vyberou jednu, která má všechny čtyři nohy a krom
uvolněného opěradla, jež by stačilo přišroubovat, vypadá celkem bytelně, a rozhodnou se vzít ji s
sebou na tah.
"Jste praštění," řežu se smíchy.
"Nikdy nevíš, k čemu se ti taková židle hodí," soudí Štěpán. "Já bych ji tak nezatracoval!"
"Třeba je to Jaruška," míní Ondra.
"Jaruška?!"
"Židle Járy Cimrmana," vysvětlí mi. "Ta, na který aspoň jednou - možná - velký mistr seděl. To
neznáš?"
"Jasně že znám," řehtám se. "Jen mi to hned nedošlo."
"Tohle je Štěpánka," pokřtí Štěpán svůj objev a zarecituje reklamní slogan na nový mobil: "Já vím, že
není moc pěkná a je trochu při těle, ale je moje první a já k ní mám citovej vztah!"
Chodit po Praze s židlí na zádech je vážně bomba, kluci se v jejím nošení střídají a co chvíli si na ni
sednou, aby si odpočinuli, načež se přece jenom rozhodneme pro metro. Sjet se Štěpánkou schody
do metra a dovléct ji až do vagónu pak teprve stojí za to!
"Prosím," nabídne mi Štěpán velkorysým gestem sólové posezení a já neodolám. Lidi na mě sice
koukají podezíravě, zatímco všichni sedí na lavičkách nebo stojí u tyčí, já si hovím na Štěpánce
uprostřed vagónu jako královna. Kluci se tak ke mně chovají a byť bývám nerada středem pozornosti,
tady mi to vůbec nevadí, blbnu s nimi o sto šest a méně puritánští spolucestující se smějí s námi.
"No, tak já padám, stejně mám zpoždění," uvědomí si před kolejemi Ondra. Mrkne na Štěpána:
"Užijte si to. Čau, Ali."
,,Co si máme užít?" zeptám se provokativně po jeho odchodu.
"Posezení na Štěpánce. Teď už jsme jen dva, můžeme se střídat častěji," zavtipkuje a pustí mě na ni
sednout. Sám se posadí na obrubník parkoviště. Najednou zavládne ticho.
"Pozvala bych tě dál, jenže nevím, jestli by se to Mie, spolubydlící, líbilo. Možná už spí, na návštěvy je
dost pozdě... A to i na návštěvy s vlastní židlí..."
"V pohodě," mávne rukou. "Stejně už musím letět, ráno mám tenis."
"A já florbal," uvědomím si a jen při té myšlence mě znovu zabolí každý sval v těle.
"Hraješ florbal? Jsi dobrá," pochválí mě s obdivem a já tedy nedodám, že sloveso "hrát" je, ehm,
přehnané. Krom toho jsem se zhruba do úterka mohla pohybovat jen sporými, nenáročnými pohyby!
Od sportu převeksluji téma hovoru na školu, to je takové nosné, každý se ho chytí, a tak si navzdory
Štěpánovu tvrzení, kterak musí letět, povídáme ještě padesát minut!
Dozvím se, že je z Ostravy, na právech je už třetím rokem a v Praze i ve škole se mu líbí. Jak je, sakra,
možné, že se to líbí takřka všem, s kým o škole mluvím, jenom mně ne...?
Loučení proběhne velice rychle a s absencí jakýchkoli důvěrností, prostě si najednou uvědomí, že je
půlnoc, vyskočí z obrubníku a řekne mi: "No jo, musím, nebo ráno nevstanu. Ahoj, Alko, pěkně se na
ten florbal vyspi. Měj se."
"Ty taky," popřeji mu. "Ahoj, Štěpáne."
Inkasuji ještě úsměv a pohled oříškových očí, načež si hodí Štěpánku přes rameno a zmizí. Nejsem
zklamaná, vůbec ne! Večer se vy stříbřil nad veškerá očekávání! Nejen že se mi ho povedlo potkat, ale
já se s ním i seznámila a co víc, dokonce jsem s ním zůstala skoro hodinu o samotě! Napoprvé
pořádný pokrok! A to, že jsme si nic nedomluvili, nevadí. Pizzerka je kousek od jeho koleje, ví, že tam
dělám, může mě kdykoli vyhledat, až bude chtít.
Teď jen... aby chtěl, no.

Vyspím se pěkně, což o to, přímo s růžovými sny, ale pak... Florbal je opět šílená zabíračka. Nejdřív
potím krev při zabijácké rozcvičce, netrénované tělo se bouří sadistickému zacházení, místo aby to
bylo dnes lepší, cítím se ještě hůř než minule! Pohybuji se pomaleji a mátožněji, nezachrání mě ani
vlastní florbalová hokejka, potácím se po tělocvičně rozžhavená jak přetopený kotel, před očima
blikající vesmír. Nepomůže ani sprcha hned v šatnách sportovní haly, byť si přivezu ručník. Na
zastávku MHD, kde na mě čeká Faust, se doploužím chůzí dobře uleželé zombie.
"Jsi sračkin, bažante," směje se Faust, krom vlasů celý
v černém a stejně jako minule bez viditelných známek únavy.
"A nestydím se za to!" odseknu vysíleně. "To bys měla," baví se. "Takový pěkný pružný mladý tělo a
tak shnilý..."
"Víš, co mi můžeš...?" zavrčím.
"Že by?"
"Jo!"
"Ty ohavná sprosťačko," řehtá se.
"Posluž si," dovolím mu. "Možná tě pobaví i to, že nejsem nejslabší jenom ve sportu, ale i v celý
studijní skupině."
"To už jsme probírali," zarazí mě. "Sebepodceňování a jiný komplexy. Teď se bavíme o sportu. Ale
můžu tě uklidnit, máš i jiný přednosti než zrovna florbal."
"Například?" zeptám se otupěle.
"Moc tě neznám, tak nevím.
"Nevykrucuj se. Například?"
"Ctíš otce svého a matku svou. Například."
Navzdory tomu, že se cítím tak akorát lehnout si do rakve a nechat se zasypat hlínou, se rozřehtám,
až mě rozbolí namožené břicho. "Jsi odpornej, Fauste."
"A já myslel, že démonickej..."
"Pch, si fandíš!"
"Náhodou, to není z mý hlavy. Řekla mi to jedna holka."
"A co jí bylo?"
"Co by jí bylo! Zamilovala se."
"Aha," vyprsknu. "Člověk by řekl, že musela bejt sdrátovaná jak pekáč... No, ono to někdy vyjde na
stejno."
Opět mě musí dovléct násilím do autobusu a pak z něj skoro vynést, protože moje nohy odmítnou
sejít tři schůdky. V pivnici, kam jdeme stejně jako minule doplnit tekutiny půllitránkem pěnivého
moku, mi sdělí tajemství: "Když jsme u tvých předností, Alko, krom
toho, že jsi tak roztomile gumová a neschopná, máš smysl pro humor."
"To byla lichotka?" informuji se.
"Spíš konstatování. Lichotky se u mě nedočkáš."
"Já už se lekla...!"
"A pak, lichotit člověku, kterej je shnilej jak švestka, uznej... Nechceš s tou svou kondičkou něco
dělat?"
"Co jako?" zeptám se podezíravě.
"Já nevím, něco. Třeba chodit běhat."
"Šílíš?!" uchichtnu se. "Myslím, že mi tu brzy hrábne, ale tak daleko, abych si nakoupila elastický
oblečky a lítala sama po Stromovce, to dojít nenechám!"
"V těch lesklých hadrech chodí magoři," souhlasí se mnou. "Na oblečení nezáleží, můžeš běhat klidně
v teplákách. A že jsi to ty, puso, obětoval bych se a běhal s tebou."
"Démonickej filozof by se uvolil k něčemu takovýmu?"
"Kdybys pěkně poprosila, možná."
"No, myslím, že to nebudeme dohánět do krajností."

S Miou si uvaříme špagety s kečupem, hustě je posněžíme strouhaným sýrem a můžeme stolovat.
"Je to jídlo," zhodnotí náš výtvor Mariana. "Nic moc, ale výživný, jedlý, levný a ještě můžeš mít dobrej
pocit, že kvůli tvému hladu nemuselo umřít žádný zvíře."
"Jsi vegetariánka?"
"Ráda bych byla," svěří se mi. "Snažím se, ale ne vždycky se podaří. Maso je tak dobrý!"
Vzpomenu si na mamčino nadívané kuře, bůčkovou roládu a španělské ptáčky... a mám co dělat,
abych špagety dojedla.
Mia má jiné starosti: "Co podnikneš o víkendu?"
"Pokusím se našprtat cyrilici."
"A nic lepšího...?"
Zbystřím. "Proč? Potřebuješ, abych vypadla?"
"Hodilo by se mi to," připustí. "Nemyslím celej víkend, jen dneska. Čekám totiž návštěvu..."
Vzpomenu si na divokou jízdu, ze které jsem vyrušila ji a neznámého kluka z koleje. "Takže s ním
chodíš."
"Ne," převeze mě. "Dnes přijde Robert."
"Ty máš zase depku?"
"Ne," zazubí se. "Tentokrát mám prostě jenom chuť na sex."
"Není to v konečným důsledku totéž?"
Mia se zamyslí. "Vlastně je. A v obou případech příjemný!"
No, jak pro koho! Pro ni určitě, já, která tím pádem přijdu o střechu nad hlavou, jsem na tom hůř. I
když je mi smutno po našich i debilním bráškovi, domů na víkend jet nehodlám, stopování je nejisté,
nebýt Adama, kdo ví, jak dlouho bych na dálnici ztvrdla, a jízdenka je moc drahá. Navečer vyrazím do
pizzerie, jediného záchytného bodu, leč zklame i ten. Mou pomoc dnes nepotřebují, Jindra má dost
svého personálu. Jako na zavolanou mi přijde esemeska od Johany: Prijd KE MNE DOMU, MAM
perfektni napad!
Z kamarádčiných perfektních plánů se nejednou vyklubal pořádný průšvih, přesto tohle nebezpečí
risknu a vyrazím do Modřan. Nic jiného ani dělat nemohu, že! "O co jde?" zeptám se hned na úvod,
sotva mi otevře. "Znáš to v Českým ráji?"
"Když opominu jeden výlet, kdy jsme byli se základkou na Troskách a Kosti... Ne. Proč?"
"Vidíš, zítra budeš mít příležitost si Ráj projít. Jsme pozvané na mejdan na chalupě kdesi uprostřed
Českýho ráje." "Od koho?"
"Kluci od nás pořádají pánskou jízdu a my jsme dostaly tu výjimku být tam s nimi. Super, ne?"
"My...?" zapochybuji.
"Jo," ujistí mě. "A možná ještě pár holek, nevím. Ta chalupa je jednoho kluka. Archeologa. Takovej
ten slámovej blonďák, byl s námi ve středu v Plechárně, pamatuješ si
ho?"
"Tuším," přikývnu. "Myslela jsem, že je to taky právník."
"Jasně že je," rozřehtá se. "Archeolog je přezdívka. Přefikne každou vykopávku, haha. Specializuje se
na ně."
"A ten tvůj objev tam taky bude?"
"Pevně doufám!" zapřeje si zbožně.
"Hm..."
"Ale krom něho minimálně deset dalších," utěšuje mne.
"A víš aspoň, kde tu chajdu hledat?"
"No," tentokrát kapku znejistí. "Víceméně. Mám plánek."
"To může být ještě dost zajímavý," uznám pobaveně.
"Taky že bude. Po všech stránkách!"
Ten večer strávím u Johany, nejdřív lustrujeme programy na kabelovce, pak, když domů dorazí Lucka,
právě přilétnuvší z Bogoty, si společně uděláme kafčo a chleby s medem a bavíme se ve třech.
Respektive, poslouchám její vyprávění a málem se jí ani nedivím, že po třetím semestru nechala
psychologie! Její život je velice pestrý, díky svému povolání má šanci navštívit celý svět a rozhodně jí
nehrozí, že by mohla dopadnout jako nebohý strýc psycholog Andrej Babyrád, zhroucená pod tíhou
všech těch depresí, co by jí její milí pacienti nakládali na bedra. Vlastně Lucce závidím! Problém ale je
v tom, že nejsem zdaleka tak hezká jako Johana, natož snad prvorozená Lucie, a tudíž se ze mne
modelka ani letuška nikdy stát nemůže. A tím pádem mi nezbyde než se nadřít tu podělanou cyrilici!
Ale ne dnes, zůstanu u sester Babyrádových až do rána, a nejspíš ani zítra, jelikož to se na koleji
stavím akorát pro batůžek, do kterého přihodím svetr a kartáček na zuby a vyrazíme vstříc dalšímu ze
série šílených dobrodružství.
A že to dobrodružství fakt stojí za to! Dostat se vlakem z Prahy do Turnova je máček, autobusem z
Turnova do Sobotky také, spoje jsme si našly na netu a cestovní výlohy platí Johana, když už prý mě
vytáhla, ale potom...! "Co jeto?!" "Plánek."
Při pohledu na malůvku hodnou dítěte předškolního věku zaúpím nahlas. Má na něm čáru vedoucí
odkudsi kamsi, z ní odbočku vlevo nebo vpravo, podle toho, jak si člověk papírek natočí, pár neuměle
nakreslených stromů, což znamená LES, jak mi Johana ochotně vysvětlí, a na konci odbočky domeček
připomínající psí boudu.
"Je to strašně jednoduchý," ujistí mě. "Pomašírujeme ze Sobotky a na prvním rozcestí odbočíme k
chaloupce. Jmenuje se to tam Na Kazatelně. Když, tak se zeptáme." "A kterým směrem ze Sobotky
budeme mašírovat?" "Opačným, než jsme přijely," odpoví sebejistě. "Žádný strachy, nejsme béčka,
ne?"
"To chci vidět," hudrám nespokojeně. "Jenom bych tě chtěla upozornit, že jsem poloviční mrzák. Po
včerejším tělocviku necítím devadesát procent těla!" "A co z toho plyne?"
"Že taky můžeš dopadnout jak při vycházce s Rambem," zašklebím se. "Potáhneš mě na zádech nebo
v náruči!"
Nakonec to dopadne půl na půl. Johana mě sice nést nemusí, ztuhlé tělo pochodováním podzimní
krajinou rozhýbu, ale na moje slova dojde také, protože bloudíme o sto šest. Nápad zeptat se někoho
pozbyde smysl, v lese, do kterého odbočíme na prvním rozcestí za Sobotkou a kde nám pod nohama
šustí nádherně vybarvené listí, nepotkáme živou duši! Musíme se vrátit, zkusit druhou odbočku, a
když nezabere ani ta, stopovat na silnici tak dlouho, dokud nám někdo neřekne, kde je místo Na
Kazatelně! A že to zabere nějakého času! Na auta s jinou poznávací značkou než je místní ani
nemáváme, dědek s prázdným košíkem, co kolem nás projde a na kterého Johana ve snaze navázat
kontinuitu přátelsky zahlaholí: "Rostou, rostou?", bere její otázku za posměch a vynadá nám do
spratků, kteří si dělají šašky ze starých lidí, tudíž se ho raději na Kazatelnu ani neptáme, možná by nás
schválně poslal na opačnou stranu, a někteří řidiči jsou poté, co zjistí, že s nimi do Jičína, Železné
Rudy, ba ani do Kopidlna nechceme jet, nerudní stejně jako dědula s houbami, které v suchém
podzimu nerostou.
"To je hrůza," pokývne Johana smutně hlavou. "Tolik zášti mezi lidmi... Chápeš to?"
"Ale jo, chápu. Otravujeme je neexistujícím místem..." "Jak, neexistujícím?! Mí kámoši už tam dávno
jsou!" "Tak možná existujícím, ale sto kilometrů odtud." "Blbost. Musí to bejt tady. Mám přece plán!"
"Mnohem lepší by bylo, kdybys měla číslo na mobil někoho z nich," ušklíbnu se. "To jsi dost zapinkala,
bobo."
V té chvíli přijde vysvobození v podobě modré stodvacítky a manželského páru uvnitř. Oni nejen že o
místu zvaném Na Kazatelně slyšeli, ale ještě nás k němu i dovezou! Není odtud sto, nýbrž pouhých
dvanáct kilometrů a samozřejmě přesně na opačné straně. Pak už to jde ráz na ráz, od toho pravého
rozcestí, kde nás manželé počastovaní našimi díky vysadí, je to k roubené chaloupce necelý kilometr.
Náš příchod vyvolá hotové pozdvižení, kluci nás už dávno odepsali. Ani se jim nedivím, jsme na cestě
od božího rána, to je celých deset hodin, každá jen o jedné plněné bagetě!
Než se vrhneme na kotel guláše, Johana mě představí těm, které ještě neznám. Respektive, znám
pouze Štěpána, Ondru, Milana, Páju a Ondrovu dívku jsem už na koleji potkala. Jména ostatních si
nesnažím zapamatovat, jednak nemám paměť jako náš pan profesor, a pak, přijde mi to zbytečné.
Mnohem důležitější je, že je tu Štěpán!! V té chvíli zapomenu na předešlé útrapy. Vyplatily se! Štěpán
si zahraje na hostitele: "Dáte si brguláš?"
"To je tak hnusnej... ?" vyděsím se.
"Já sním i hnusnej," usoudí Johana. "Šilhám hlady."
"Proč hnusnej?" podiví se. "Bramborovej."
V mattonce, kterou mi nabídl Milan, se málem utopím. ]
"Ty nevíš, co je brguláš?" dovtípí se Štěpán. "A co br-kaše?"
"Bramborová kaše!" trkne mě.
"Správně. A pak je ještě hrkaše."
"Hrachová...?"
"Chytrá holka," pochválí mě. "Nejlepší je ale krkaše."
Tak na tuhle nás dostane! Ať s Johanou přemýšlíme, jak chceme, nakrupičnou kaši si nevzpomeneme!
"Mám u vás pivo," baví se a kydne nám každé do hlubokého talíře pořádnou naběračku brguláše, jen
to pleskne.
"Je skvělej, co?" šeptne mi Johana při jídle do ucha.
"Je," souhlasím s ní.
"Teď jde jen o to, jestli má momentálně nějakou holku, a pokud jo, jak moc je ten vztah pevnej,"
zadumá se. "Ale piš si, že udělám všechno, abych jim ho rozbila...!"
V tu ránu mi přestane brguláš chutnat. "Počkej... To ne!"
"Nebuď takovej puritán, Alko," baví se.
"Štěpán je ten tvůj velkej objev?!"
"Jasně. Nebo tu snad vidíš někoho hezčího? Pěkných kluků je tu víc, to ne že ne, určitě si taky
vybereš. On je něj."
Lítostivě se podívám Štěpánovi do oříškových očí. Na právech studuje tolik kluků, jistě tam jsou
mnohem větší fešáci a borci, jak je možné, že zrovna on...?!
"Můžeš bejt klidná. Žádnou holku nemá, je volnej..."
"Nemá? Tak to je super. Vlastně omyl, už má. Mě."
"Blahopřeju," hlesnu mdle. "Akorát se dost vzdaluje tvýmu ideálu mužské krásy, nezdá se ti?"
"Říkala jsem ti přece o výjimkách potvrzujících pravidlo, ne? On je tou čestnou výjimkou."
Takže to zase taková záhada není. S Johanou si rozumím nejvíc, ostatně proto je mou nejlepší
kamarádkou. Jsme každá jiná, ale na určité věci máme stejné názory a stejný vkus.
Bohužel. A protože Štěpánův vkus preferuje vyšší štíhlé černovlásky než menší drobnější blondýnky,
není co řešit. Johana se ani moc snažit nemusí, Štěpán není vůči jejím půvabům a přednostem slepý
ani netečný. Mohu jen závistivě pozorovat, jak se ti dva k sobě mají a o půlnoci, když jdeme s
Markétou, Ondrovou dívkou, pomoct Johaně a Štěpánovi smažit topinky, zastihneme ty dva, jak se
vášnivě líbají nad topinkami spálenými na uhel, aniž by si všímali oblaků štiplavého kouře, přes který
nejde málem ani dohlédnout na druhý konec třímetrové nudle.
Ne že bych se bavila špatně nebo dokonce nebavila vůbec, kluci jsou vesměs zábavní, jakmile si
zvyknu na myšlenku, že zase utřu nos, ostatně jako vždycky, směju se s ostatními, bavím se, popíjím a
trošku se i zhulím, ale ne tolik, abych přehlédla, že zatímco já strávím noc ve společné noclehárně
dole u krbu, kde rozesteleme na zem veškeré matrace, karimatky, polštáře a deky, které v chalupě
najdeme, Štěpán se s Johanou vytratí kamsi do podkroví a slezou odtud až dopoledne, kdy je čas
vyrazit v celé tlupě na autobus.
S vystřízlivěním se moje zklamání převtělí do apatie, takže jsem lhostejná i k takovým detailům, jakým
je fakt, že se ti dva k sobě tulí i ve vlaku do Prahy, a když mi celá nadšená oznámí: "Člověče, já se snad
zamilovala!," popřeji jim hodně štěstí, a myslím to vážně.

6. KAPITOLA

Za nedělní večer si staroslověnštinu do hlavy nenatluču, tím spíš, že se mi myšlenky rozutíkávají na

různé strany. S bídou poznám písmenka - a to ještě ne všechna - a pocit idiota vůči nadupaným
spolužákům pěkně posílí! I dredař Kryštof koktá staroslověnský otčenáš mnohem svižněji, a když ho
nazvu šprtem, ohradí se: "To není tím."
"Čím tedy? Jsi geniální?"
"To už vůbec ne," řehtá se. "Jenom jsem přišel na fígl: jakmile nevím, jak se nějaký písmeno čte, dám
tam -je. Pokud ho dostatečně zamumláš, většinou to projde."
"A pak že nejsi geniální!" bavím se.
"Vidíš, tohle vysvětlení mě nenapadlo. Možná jsem."
"Zato já úplně dutá," sbalím skripta do báglu. "A to jsem si myslela, bůhví jaká to nebude výhra, když
se na vejšce zbavím matiky! Občas si říkám, že to zase tak hnusnej předmět nebyl..."
Kryštof je opatrnější. "Nech na hlavě, Alko. Taková deskriptivní geometrie... Zlatej Cyrda s
Metůdkem!"
Mariana coby medička to vidí zase jinak. Nad mými stesky mávne rukou. "Takový srandapředměty...!
Máček. Jestli chceš vědět, co je opravdová dřina, otevři si můj anatomickej atlas, ono tě to přejde.
Neruš, musím se učit."
"Ty se musíš učit?" užasnu, protože u mé spolubydlící jde o zcela výjimečný jev, něco jako liják na
Sahaře!
"Měla bych," zviklá své odhodlání. "A to je dneska tah ve Flóře... Ne, nikam. Jdu se učit. Ale prvně si
asi zdřímnu..."
Po jejím vzoru si lehnu do postele a s neustálým zíváním civím do angličtiny, zatímco Mia chrápe jak
dřevorubec. Po hodinovém spánku se probere, připraví si skripta a zvýrazňovací fix, kterým
podtrhává důležité věci. Dlouho jí to nevydrží, po pěti minutách zakleje: "Sakra!"
Trhnu sebou. Já jsem u toho snad taky usínala! "Co je?"
"Dopsala mi fixa. Je to vůbec možný?"
"Každá fixa jednou dopíše," pousměji se.
"No jo, ale zrovna když se chci učit? To je spíš znamení, že se dneska učit nemám," dospěje k
zajímavému závěru.
"Haha," vyprsknu nahlas. "Ty jsi dobrá. Chceš říct, že ten stoletej popisovač, co mlel z posledního už
když jsi mi ho včera půjčila, je nástroj osudu, kterým ti vyšší mocnosti vzkazují, abys dlabala na učení
a vyrazila do Flóry!
"Přesně tak," potvrdí mou domněnku. "Vidělas film Nezvratnej osud? Co je psáno, to je dáno, přece
se mu nemůžu vzpěčovat! Pojď se mnou, Alko, než z toho zcvokneš."
"Já? Neznám tvé spolužáky, a pak, nemůžu pařit obden. Ještě pořád jsem zničená z pátečního florbalu
a nevyspalá i z víkendu, musím to někdy dohnat."
"Oni tě rádi poznají," ujistí mne. "Nebuď měkká. Však tam nemusíš zkysnout do ranních hodin, ne?"
Nakonec, proč ne. Zítra mi ve škole nic nehrozí a je třeba udržovat nejen stará přátelství, ale i
vytvářet nová. Johana na mě díky Štěpánovi dlabe, od neděle se neozvala. Chápu ji, je vytížená svým
klukem, tak co s kámoškou, tudíž neuškodí utužit dobré vztahy s Miou. Pokrevní sestry z nás nikdy
nebudou, na to jsme obě příliš rozdílné, nicméně když už spolu bydlíme, bude lepší mít společné
přátele.
A ti její, budoucí lékaři, kvůli kterým si pečlivě nalíčím oči, obleču si nové džíny i své nejlepší elastické
tričko, jsou zase z jiného soudku, než jsem zvyklá! Všichni o pár
let starší a zkraje večera mi připadají natolik povýšení, až mám sto chutí vzít zpátečku. Teprve
postupem času a přímo úměrně požitému alkoholu se rozproudí zábava a z pánů mediků spadne
image povýšené rasy, postupně se z nich stávají obyčejní, vesměs nadržení kluci, kteří mi dávají
nemravné návrhy a nabízejí protekční vyšetření, samozřejmě gynekologického směru, a vůbec je s
nimi legrace, ačkoli ne taková jako byla o víkendu s právníky.
"Dej si na ně pozor," varuje mě Mia přímo před nimi. "Jsou to hajzlíci... a to jim ještě fandím! Pánové,
od Alky ruce pryč, je to slušná holka, nic pro vás."
Její kolegové se takovému nařčení samozřejmě brání, tudíž se rozproudí debata, při které si smíchy
rozmažu řasenku. Člověk by nevěřil, kolik slušných kluků, přímo paniců, lze napočítat na třech
čtverečních metrech!
Mariana si mě vezme maličko stranou. "Hele, Ali, nechci, aby sis myslela, že ti je nepřeju! Klidně si s
nimi užij, třeba se všemi, oni by byli pro, haha... Ale vážně. Tihle kluci jsou jen na to užívání, znám je
dobře. Já vlastně ani jiný kámoše nemám... Neznamená to, že jsou všichni medici takoví, to ne,
mluvím konkrétně o téhle partě. Pokud chceš pěknej sex, doporučuji Míšu, Robiho i Davida, ale jestli
čekáš od kluka vztah, ruce pryč. Například kvůli Jakubovi jedna holka z ročníku spolykala kilo prášků."
Oči mi sklouznou na tmavovlasého borce o hlavu vyššího než já, co se celý večer držel dost zpátky,
nesnížil se k sexistickým narážkám. Padl mi do oka hned po příchodu, musím uznat, že proti němu je i
Štěpán slabej odvar! Šíleně mi připomíná Johnny Deppa ve filmu Devátá brána. Kdybych měla dělat
hitparádu kluků, které jsem kdy viděla, Jakuba by na první příčce nikdo jiný neměl šanci ohrozit!
"A jak to s ní dopadlo?"
"Jak asi," zasměje se. "Odvezla ji rychlá, strčili jí do krku
tlustou gumovou hadici, vypumpovali žaludek a zavřeli ji na psychinu. Co s ní jinýho, že." "A Jakub?"
"Prohlásil, že je blbá a tudíž on za to nemůže." "Drsný," uznám.
"Jo," souhlasí se mnou. "Na druhou stranu měl pravdu. Jen hloupá nanynka si může myslet, že ho
láska k ní změní a on se polepší. Možná by ho láska změnila, kdyby se ovšem zamiloval. Jakub je, co se
týče citů, studenej psí čumák."
Jmenovaný zachytí naše pohledy, nejspíš mu dojde, koho se naše špitání týká, protože se samolibě
pousměje. Zrudnu, což naštěstí není v červenavém přítmí poznat, protože mi to přijde jako trapas.
Tím víc, že jakmile Mia odběhne, její čas je příliš drahý na to, aby ho věnovala kamarádce, Jakub
přijde až ke mně. Teď mi vynadá do drben...
"Zrovna jsem se ti chtěl jít představit," oznámí mi, "ale Mariana to udělala za mě, takže už jen
stručně: Jakub." "Alice," odvětím rozpačitě.
"Dvakrát tequillu," mávne na barmana. "Na seznámení." "No, já už budu muset jít..."
"Tak rovnou i na cestu," pokrčí rameny a oba se zasmějeme. Vypijeme si ji u barpultu, sůl, panáka,
citron, a když si mě k sobě přitáhne, aby mě políbil na seznámení, jeho rty chutnají stejně báječně
jako tequilla. "Díky."
"Za panáka, nebo pusu?"
"Třeba obojí," zasměji se. "Poslyš, to... s tou Miou. Předpokládám, že si z toho, co se o tobě povídá,
stejně nic neděláš, protože kdyby ti to vadilo, choval by ses jinak, že jo. Tím pádem se nemusíš tvářit
dotčeně. Nebyly to pomluvy, jen informace. Chci, aby bylo jasno a nemusela jsem si připadat jak
školáček přistiženej při něčem zakázaným."
Povýšený výraz v jeho hnědých očích vystřídá zájem a obdiv, nejspíš jsem ho překvapila. "Cením si tvý
upřímnosti, Alko. Dobře, odpouštím ti. Dáme ještě jednu?" "Fakt už musím. Čau, Jakube, těšilo mě."
"Mě taky," prohodí a je na něm vidět, že to myslí vážně.

Přihlášení do Národní knihovny, jelikož ve Slovanské nenajdu všechno, co potřebuji, pro mě

představuje další výdaje, které jsou nezbytné, tudíž s rancem naditým knihami zamířím z knihovny
rovnou do pizzerie.
"Tebe mi posílá samo nebe," jásá Jindra, sotva mě spatří. Pomyslím si, že je to vzájemné, protože
nemít tuhle brigádu, nevím, jak bych v Praze vyžila, aniž bych musela každý týden jezdit domů cucat z
mamky prachy navíc.
"To je super," vítá mě s úlevou i Regina, jelikož Hance onemocnělo dítě a veškerá obsluha stojí jen na
těch dvou. A to je dnešní večer celkem klidný, hosté se střídají v plynulém sledu, ani jednou se
nestane, že by bylo úplně plno. Nikdo zajímavý se neobjeví, právníkům nejspíš došly finance na pizzu
a samotné pivo jim vyjde levněji v obyčejné hospodě blíž koleje.
V šest deset své tvrzení o nezajímavých hostech opravím. Jeden se přece jen objeví! Strategicky si
vybere stůl kousek od lítaček do kuchyně, místo, kudy kmitá obsluha nejčastěji, svleče sako i kravatu
a povolí nejhořejší knoflík. V bílé košili ostře konstrastující s černým knírkem a bradkou vypadá ještě
víc španělsky. "Ahoj, Ali."
"Vítej, Adame," pozdravím ho poněkud nejistě. Od naší společné cesty jsme se viděli jenom jednou a
krátce, těsně po mé vypráskané imatrikulaci, ani jsme spolu nemluvili, a od SMS zpráv ohledně
návratu do Prahy víc nekomunikovali. "Přišel jsi na pizzu?"
"To ani ne," odmítne. "Nebudu večeřet. Dám si presso
a vodu. Prostě jsem jen doufal, že tě tu potkám, nějak jsem na tebe poslední dobou neměl štěstí.
Nesloužila jsi?"
"Občas ano," namítnu. "Nejspíš jsme se míjeli."
"Tak to jsem rád, že dneska ne."
"Proč?"
Čokoládové oči se mi vpijí do tváře: "Po vysilujícím pracovním dnu přijde vhod něco příjemnýho,
nemyslíš?"
Není to otázka v pravém smyslu, reaguji na ni úsměvem, patří do kategorie sdělení, která zahřejí.
Osobně mu připravím presso, naservíruji se smetánkou, cukříkem a mini čokoládkou společně s
třetinkou minerální vody a skleničkou. Pozoruje každý můj pohyb, dá mi práci zachovat klid, když mu
z láhve naliji část minerálky do skleničky. "Měl jsi v práci těžkej den?"
"Nejen ten dnešní," přizná. "Sice je fajn, že máme spoustu zakázek, na druhou stranu je to strašná
zabíračka. A co ty? Už je to ve škole lepší, že?"
"Jak co," pokrčím rameny. "V takových těch organizačních věcech se vyjasnilo, v učení přituhuje..."
Bohužel nemám čas si s ním povídat déle, naše konverzace připomíná seriál. Kdykoli jdu kolem,
prohodíme pár slov, pak pauza a po ní hovor zase pokračuje. Jeho obsah by se po třech hodinách,
Adam na mě čeká až do devíti, než mohu odejít!!, dá shrnout do čtvrthodiny čistého času. Hotová
telenovela! Tam také může divák vynechat pár dílů a o nic podstatného nepřijde. Adam zatím stihne
vypít několik minerálek, až mám obavy, že mu polezou bublinky ušima.
Cestou na kolej vedle mě kráčí mlčky, asi měl vážně hodně těžkej den, že se mu nechce mluvit. Ticho
prolomí teprve před budovami kolejí připomínajících lidské mraveniště, do poměrně teplého
říjnového večera svítí snad všechna okna.
"Závidím ti, Alko."
"Závidíš? A co? Školu?" usměji se. "Nebo kolej?"
"Všechno," přikývne. "Taky mládí."
"Nejsi žádnej kmet," ujistím ho. "To jsme přece probrali už cestou."
"Tenhle způsob života... Užívej si ho, ono to strašně rychle uteče, škola skončí a najednou je všechno
v háji."
"Nebuď sentimentální."
Probere se. "Máš pravdu. Když jsme u toho užívání, myslíš, že bychom mohli spolu někam zajít? Tady
v Praze je dost možností, záleží na tobě, jestli chceš jít do kina nebo do divadla, zatancovat si, anebo
jen tak posedět do baru...?"
No jasně, proto na mě čekal tři hodiny! Aby mě mohl pozvat na rande!
"V těch šatech ti to moc slušelo..."
"Co tvá přítelkyně?"
"Jede někam pryč. Prý s kamarádkou."
"Prý?"
"Říkala to," pokrčí rameny. "Myslím, že taky někoho má... To je jedno, nepátrám po tom. Chtěla by sis
se mnou někam vyjít, Alice?"
"Pojedu na víkend domů, otčím bude slavit narozeniny, volala mi mamka a já slíbila, že přijedu. Má
kulatý výročí."
"V pořádku, chápu."
"Pochopil jsi to špatně! Musím jet domů. Nejde o chtění."
"Takže jindy bys se mnou ven šla?"
"Až bude přítelkyně zase pryč?"
Adam neodpoví. Možná to ode mě bylo unfér, nicméně od zadaného člověka to taky není hra na
férovku! "Dobrou noc. Díky za doprovod." Z hluboka se nadechne: "Krásně se vyspi."

Pustit se do přípravy bramboráků na koleji, kde máme minimální kuchyňské vybavení, je

dobrodružství samo o sobě. Mariana, která s tímhle nápadem přišla, respektive dostala na
bramboráky nepřekonatelnou chuť, se projeví jako správný komandér, do akce zapojí mě i Honzu s
Patrikem, přičemž na ni zůstanou čistě organizátorské záležitosti. Zatímco Honza škrábe brambory, já
je strouhám na neuvěřitelně tupém struhadle vypůjčeném od učitelek z protějšího pokoje, div u toho
nevypustím duši, Patrik loupe česnek a cibuli a připravuje pánev s olejem, Mia se snaží naše dva
spolubydláky přivést na správnou víru. Tedy, nelanaří je do toho svého květinového hnutí, coby
propagátorka volné lásky by byla fakt dobrá, ale snaží se jim vysvětlit, že pokud nechceme dostat
žloutenku, úplavici, případně mor, je bezpodmínečně nutné, aby si ti dva vepři po sobě myli upatlané
nádobí. Na Patrikově dva týdny nemytém talíři plíseň Agáta, jak ji láskyplně nazývá, dosáhla
centimetrové výšky!
"No a?" Patrik v tom nevidí problém. "Až bude mít těch cenťáků pět, můžeme ji nabídnout vědeckým
účelům. Třeba tu vyvineme novej druh inteligentního organismu." "Honzo, řekni mu něco," dožaduje
se Mia spojenectví. "Ten?" vyprsknu. "Patrik už ho zkazil." "Jak, zkazil?" baví se jmenovaný. "To je
propaganda," odmítá Honza moje nařčení. "Propaganda, jo?" Pohodím bradou směrem k otevřeným
dveřím do klukovského pokoje. "Vždyť to u vás vypadá jak ve skladišti Armády spásy. Pořádáte sbírku
pro humanitární účely, nebo co? Ještě nedávno sis stlal, Honzíčku, zatímco dneska nikdo nepozná,
která postel je tvoje a která Patova."
"Možná po čichu, ale to fakt zkoušet nebudu," přidá Mia. "Teda, ta je sprostá, co?" obviní ji Patrik.
"Ty brambory už stačí," zarazím Honzovo snažení. "Stejně je toho jak pro rotu. Ukaž, ochutnám...
Mňam."
"Jdeme smažit!" těší se Mia. "Alko, pusť se do toho. A vy dva prasáci se koukejte polepšit, nebo ty
průchozí dveře k vám nechám zatlouct hřebíky."
Kuchyňku včetně obou pokojíků brzy provoní libá vůně česneku a smažených brambor, voní to
opravdu báječně a chutná ještě lépe, brzy jsme všichni čtyři mastní až za ušima a nacpaní k prasknutí.
Poslední dva už nezvládne nikdo, tudíž je i s talířkem odnesu do prvního patra sousedního věžáku,
dokud jsou čerstvé a křupavé.
Fausta zastihnu v posteli s Albertem Camusem a jeho Člověkem revoltujícím, jakmile však ucítí vůni
bramboráků, odhodí nejen dílo slavného filozofa, ale i tu svou démonickou masku, vtáhne mě do
pokoje a pustí se do bramboráků oběma rukama. Cpe se jak prorvaný, v každé ruce jednu placku,
kouše střídavě z obou, až se mu dělají boule za ušima. Přisednu si k němu a dobře se bavím.
"Tak," odfoukne si blaženě, olíže mastné prsty a teprve pak si je jde vedle umýt. "Jak jsi věděla, že
bramboráky miluju?"
"Většina lidí miluje bramboráky," usměji se. "Nebyla to až tak těžká hádanka. Ten pohled stál za to,
nikdy bych od tebe takovou spontánní reakci nečekala."
"Co ty víš, čeho všeho jsem schopen!"
"To je fakt, ale radši to nebudeme rozebírat," bavím se. Pohled mi sklouzne na knihu. "Učíš se?"
"Ne," vyvede mě z omylu. "Jen si čtu."
Prolistuji knihou. "Tebe to vážně baví?"
"Čtení?" utahuje si ze mě. "Jo, od šesti let."
"Mě taky. Myslím spíš ten žánr."
"Miluju ho," ujistí mě.
"Jako bramboráky?"
"Možná o trošku víc," baví se.
"Ptát se tě, jestli tomu rozumíš, asi nemá cenu, že?"
"Uhodla," zazubí se. Faust je nejen démonickej, ale i hodně zajímavej kluk. A taky hezkej, napadne
mě při pohledu do jeho očí. I když divnej! Postavu má v černém tričku a v rozkroku vydouvajících se
boxerkách na filozofa nečekaně svalnatou, florbalem vypracované a dosud opálené nohy porostlé
černými chloupky. "Dělám klasickou filozofii proto, že mě baví. A protože mě baví, dělám ji. Chápeš?"
"Přečetla jsem pár knížek, abych měla přehled, dějiny filozofie a úvody do filozofie, a tak... V pohodě.
Dokud to i bylo o filozofii jako o oboru, žádnej problém. Dokonce mě to i baví, jsou to zajímavý věci.
Pamatuji si to a naučím se je jako dějepis, ten mi vždycky šel. Nebo jako literaturu. O autorech, jejich
životě, dílech... Je fuk, jestli psali romány, nebo úvahy. Jakmile ale čtu přímo filozofická díla, ' zjistím,
že čtu věty, odstavce, stránky... a přitom vůbec nevím, o čem jsou."
"Možná jsi nezačala těma správnýma," usoudí. "Jestli chceš, půjčím ti něco. Mám spoustu zajímavých
knížek. Camuse ne, ten je pro začátečníka těžkej, něco jinýho. Pak o tom můžeme pokecat, uvidíme,
jestli a jak jsi to pochopila."
"Dobře," souhlasím a nechám si doporučit dvě útlé knížky. "Víc radši zatím ne, včera jsem si dovlekla
z knihovny fůru knížek, do prosince musím zpracovat srovnání Máchy a Nerudy, k tomu spoustu
dalších věcí..."
"V pohodě," mávne rukou. "Mácha a Neruda, romantismus kontra realismus, super téma, ne? Kdybys
potřebovala s něčím píchnout, Alko, klidně přijď. A nebuď tak skleslá!"
"Hm," pokusím se o úsměv. "Díky." "To asi není jen školou, co?"
"Nedaří se mi ani jinak," připustím.
"Kterej parchant tě nechal? Mám mu nakopat koule?"
Pobaveně se rozřehtám. "Tak drsný to není. Prostě se mi hrozně líbil jeden kluk... a sbalila ho
kámoška. Nepřebrala mi ho, nikdy jsem s ním nezačala, rozumíš. On ani ona netuší, že se mi tak líbil.
Láskaje na obtíž, Fauste."
"Jak kdy," oponuje mi. "A jak s kým. Když to vyjde, je to fajn. Když ne, pak to stojí víš za co."
"Přesně," pousměji se. "Proto si myslím, že by bylo lepší lásku ze života úplně vypustit. Nezamilovávat
se, žít a užívat, ale neplést do toho city... Nejlíp se má Mia, ta moje spolubydlící. S nikým nechodí,
přesto má spoustu kluků, sexem zahání všechny ty své depky... A je v pohodě."
Mávne rukou. "Tomu nevěř. Mia je lehčí zboží, v tom je celá věda. To bys chtěla?"
"Ani ne," uznám. "Aleje to strašně nespravedlivý. Ti, co se líbí mně, jsou buď zadaní, nebo nemají
zájem, a ti, kteří by zájem měli, se zase nelíbí mně. Peklo, no."
"Tomu se říká koloběh života," zasměje se. "Ty neznáš heslo fakulty? Všechno je relativní. Platí to i v
téhle oblasti. Mia zahání sexem depky... ? Kulový. Je to prostě šlapka a svádí to na deprese. Znáš ten
vtip, ne? Ženská vypráví doktorovi, že jí nestačí manžel, doktor jí poradí milence, alejí nestačí ani
manžel, ani milenec, pořídí si tedy dalšího a dalšího... A tak jí napíše papír, že se musí léčit, no a ona
přijde domů a zamává s ním manželovi před nosem a řekne: Vidíš? Jsem nemocná, žádná kurva!"
Navzdory skleslé náladě se musím smát nahlas, v blízkosti toho kluka nejde být vážná a zasmušilá! "Jsi
příšernej."
"Ordinovat sex na deprese, no, jistá možnost to je. V tý určitý chvíli, jenže se s tím zavaří jiný věci.
Zničí se přátelství. Předvedu ti to na sobě - ne že bych se s tebou nechtěl vyspat, ale nemůžu. Kvůli
sobě i kvůli tobě. Jednak mám doma svou holku, a když chodím s holkou, jsem jí věrnej jako pes, a
pak, ty by ses přes to nedokázala přenést. Nevěřím, že máš povahu jako Mariana, užít si a ráno
nazdar. Proto je pro nás oba lepší, když budeme kámoši."
Faust mě znovu příjemně překvapí.
"Souhlasím," potvrdím naše přátelství. "Já jsem nikdy na přátelství mezi klukem a holkou nevěřila.
Jsem moc ráda, že existuje a že může fungovat."
"Jasně že může, ty naivní Beránková," směje se mi. "Takže, coby kámoška za mnou můžeš přijít nejen
pro pomoc se školou, ale klidně se mi tu vybrečet na rameni, nebo jen tak na pokec. Pamatuj si, že tě
vždycky rád uvidím."
"Díky, Fauste," ocením, že dokáže být vážný.
"A s bramboráčkama úplně nejradši!"
Takže nedokáže.
Do rubriky nálezů si mohu připsat coby kamaráda nejen Fausta, ale i Štěpána. Potkám se s ním v
pizzerii a popovídáme si jako staří známí, zavzpomínáme na víkend v Českém ráji, bere mě jako
nejlepší kamarádku své holky a já si na to musím zvyknout. Nic jiného mi ani nezbývá! Dokonce ze mě
tahá informace o Johaně. Tedy, žádné drby, zajímají ho čistě pragmatické věci, kterými ji chce
překvapit, jako jsou její oblíbená jídla, nejmilejší květiny, jestli má ráda čokoládu, co jí udělá největší
radost...
Mezi těmi dvěma je to vzájemné, Johana o něm hovoří skoro celou cestu vlakem. A že je to z Prahy
do Bakova pořádně dlouhé! V kupé sedíme kupodivu samy, natáhnu si nohy doničené florbalem,
tentokrát jsem sice vystačila s dechem a neplivala krev, ale opět mám celé tělo dobité jak kdybych
usnula na poli a přejel mě kombajn, a odevzdaně poslouchám Johanino zamilované líčení všech
okamžiků strávených se Štěpánem. Včetně těch intimních!
"Vzali jste to dost rychle," podotknu. Johana sice nebyla panna, o to se postaral ten kluk na letním
čundru, nicméně taková fofrovka mi k jejímu životnímu postoji moc nesedí. "Vyspat se s klukem hned
první den, hm..."
"To nebyl první den," hájí svou čest. "Předtím jsme se párkrát potkali a dvakrát i bavili!"
"Nemělas ani jeho telefon," připomenu to, co se obvykle ukazuje mezi dvěma lidmi jako první.
"V Praze se žije rychleji," zazubí se. "Rychlejší životní styl, chápeš. Není čas, je třeba ze života urvat co
nejvíc. A co ty a ten tvůj Španěl? Jak to pokračuje?"
"Vlastně nijak," pokrčím rameny.
"Ty ses s ním neviděla?"
"Viděla, v pizzerce. Počkal na mě a doprovodil na kolej."
"A?" zadychtí.
"Co a? A nic. Je zadanej."
"Neříkej, že nechce! Nedoprovází tě pro nic za nic."
"Já nechci, už jsem ti to říkala jednou. Nemůžu."
"Ty budeš díky těm svým morálním zásadám panna nadosmrti," varuje mě rozveseleně. "Víš, v
sedmnácti jsme na to mohly být právem pyšné, ale dneska... Na starý panně není nic k obdivování."
"Kdo říká, že chci, aby mě někdo obdivoval?!"
Johana zvážní. "Alko, co ti je? To tě tak deptá škola? S tou ti nepomůžu, ale kdybys potřebovala s
čímkoli jiným?"
Zastydím se. Johana za to nemůže! Ani si svou vinu neuvědomuje, protože žádnou nemá. Štěpán chce
ji, ne mě.
"Promiň," omluvím se a svedu svou náladovost na školu: "Včera jsme v češtinářským semináři psali
zkušební diktát. No, spíš opravovali text, prostě nám rozdal papírky, kde bylo pár vět. Nebylo to na
známky, pak jsme si to sami opravovali, řekl nám, jak je to správně..."
"V pohodě, ne? V diktátech na tebe nikdo neměl."
"Na gymplu!" odfrknu s kyselým úsměvem. "Tady jsem měla čtyři chyby. Normálně bych vyletěla na
pravopis!"
"Chytáky, jo?"
"A jaký!" vzdychnu.
"Nebylo to na známky," připomene mi. "Netřeba se věšet."
Zadívám se z okna na ubíhající krajinu. Nejde o známku jako takovou, ale o to, že moje sebevědomí
ohledně vlastních znalostí a schopností dostává jednu pecku za druhou! To, že jsem nezvládla
pravopisné cvičení, což bylo mou silnou stránkou, mnou pořádně otřáslo.

S mamkou ani Slávkem se o své starosti nepodělím, natož abych je vyprávěla Radkovi. Ten už je
otrávený představou zítřejší oslavy, do jejíž přípravy je proti své vůli zapojený, ! zatímco my s
mamkou zdobíme dort, pečeme odpalované věnečky a matláme se s třemi druhy pomazánek na
chlebíčky, bratřík vyfasuje nejprve smeták a kbelík s vodou, jelikož je třeba vytřít schody, služba vyšla
na náš byt, a poté, než se stihne ztratit v pokojíčku, mu mamka vrazí do ruky prachovku.
"Co já s tím?! Já to nechci!" prská skoro jako Agnes.
"Nejdřív utři všude prach, pak si hadr namoč a umyj dveře a futra," vysvětlí mu mamka. "A nakonec
vyluxuj."
"To je diskriminace!" povykuje. "Kvůli tomu, že jsem domácí, vyžeru nejhorší práce! Ať to dělá ségra,
ta se válí v Praze a domů se přijede akorát najíst!"
Olíznu vařečku od vajíčkové pomazánky a nahlas mlasknu.
"Jen ať se nají," zastane se mě mamka. "Ali, vážila ses? Připadáš mi za těch čtrnáct dní zase
hubenější."
"To se ti jen zdá." Staré džíny mi jsou volnější, to je
fakt, na nových se to nepozná, ty jsou elastické. S tělesným úbytkem jsem spokojená, aspoň k
něčemu jsou starosti se školou dobré, zbavila jsem se kil nabraných sezením za pokladnou v Tescu.
"Jíš tam vůbec něco?"
"Jistě. Menzu nestíhám denně, to je fakt, ale když čas zbyde, chodím tam. A na koleji si občas i
vaříme."
"Chtěla bych to tvoje stravování vidět," pochybuje.
"Co sis uvařila?" zajímá se Slávek. "Kafe nebo čaj?"
"Náhodou...!" hájím se. "Špagety, tuhle dokonce bramboráky, tak různě."
"To je dobře," pochválí mě mamka. "Pamatuj si, že škola je sice důležitá, ale zdraví přednější... Radku,
skoč, prosím tě, do sklepa pro karton mattonek."
"Nemůžu," zklame ji. "Uklízím."
"Ale?" bavím se, protože drahý bráška se klackuje po bytě s prachovkou v ruce, leč to potloukání je
jediná činnost, kterou vyvíjí. "A co vlastně momentálně děláš?"
"No, prostě chodím a sem tam šmejknu hadrem..."
Tohle vysvětlení dostane mě i Slávka do kolen, mamka sice bráchovi vynadá, že je budižkničemu, ale
pak se k našemu smíchu přidá.
"Dej to sem, prosím tě," uzmu mu hadr z ruky. "Radši vyluxuj. Víš, co to je? Vezmeš si vysavač
azasurfuješ si místo po vlnách po koberci..."
"Ach, Pražačka, a ještě k tomu vtipná! To je kombinace!"
"A to nic není proti kombinaci vesnickej bulík a ještě k tomu nudnej!" utřu ho jak opocený okno a
skoro se nestačím krýt za Slávkovými širokými zády. Johana to sice nechápe, domů jela jen z nutnosti,
kdežto já se opravdu těšila. V Praze mi chybí nejen naši, ale i ten praštěnej puberťák! Babyrádovi sice
mají ohromný dům, kde se skoro musí hledat, a skvělý bazén, jenže je u nich nuda. Každý
totiž žije po svém a pro sebe, paní doktorka i pan primář jsou buď v práci, anebo zalezlí ve svých
pracovnách, věnují se kariéře a s Johanou se potkávají maximálně u jídla. V panelákovém bytečku sice
o sebe zakopáváme, na druhou stranu je aspoň legrace a pohoda.
Ta se, bohužel, na oslavě trošku pokazí. Nejdřív všechno probíhá v klidu, přijede babička s dědou a
dorazí i Káťa a Petra s manželem. Všichni obřadně dáme Slávkovi dárky, z mé sedmičky červeného
Portugala, ročník 2000, má opravdovou radost a schová si ji pro sebe a mamku, nedá ji v plén, což mě
potěší už proto, že jsem si ji musela v pizzerii těžce odpracovat! Jeho narozeniny zapijeme
šampaňským a po slavnostním obědu, se kterým máme s mamkou plné ruce práce, posedíme u kávy
a vína. Padnou na to veškeré židle, které doma posbíráme, obě křesla i celý rohový gauč, a když se
chce někdo, kdo sedí u okna, dostat na toaletu, musí se doslova prodrat přes ostatní, takže to, že o
sebe zakopáváme, platí trojnásobně. Radek se několikrát pokusí vzít roha, ovšem mamka ho pokaždé
odlapne a vrátí zpátky na své místo, takže se na sebe aspoň šklebíme a různými posunky
naznačujeme, co jeden druhému udělá.
Od hovorů o všem možném se dostaneme také k mé škole, jak jinak! A ne jednou. To, že se na ni
vyptává babička, se dá čekat, Petřin zájem mě celkem překvapí. Nikdy jsme si nijak nerozuměly ani se
nekamarádily. Petra po maturitě na zahradnické škole žádné další ambice neměla, rozšířila řady
nezaměstnaných, načež otěhotněla a honem se vdala. Vždycky mi připadala taková jednodušší, i když
sympatičtější než rozmazlená Káťa. Poslední dobou ji spíš lituji, její drahý choť i tchyně, u které oba
bydlí, jsou pěkní vykuci!
"Ale jo, jde to," odvětím neutrálně na její otázku, jak se v Praze mám. "Chtějí toho po nás hodně,
snad to zvládnu."
"Jistěže zvládneš," ujistí mě babička. "Jsi chytrá holka a čeština ti šla vždycky dobře."
"Česky umí každej blbec," nechá se slyšet Ivoš, který mi od minule nejspíš neodpustil moje
emancipované názory.
"Takže ty česky umíš," rýpnu si, čímž bráchu rozesměji.
Ivoš naštěstí pro něj poznámku nepochopí, protože se pochlubí: "Nikdy jsem se nemusel učit český
slovíčka."
"To jsi fakt dobrej," uznám pobaveně. Radek málem padá pod stůl, Káťa se rozhihňá, mamka na mě
dělá oči.
"Stejně se všichni vysokoškoláci akorát válej a chlastaj, to je jediný, co na kolejích dělaj. A my z našich
daní na vás doplácíme," oznámí mi nepřátelsky. "Já bych vás zahnal makat do fabriky, pěkně ručně, ať
víte, co je práce."
"Víš, kolik je studentů?"
"Strašně moc!"
"A víš, kolik je nezaměstnaných? A teď si představ, že bys všechny vysokoškoláky nahnal do továren...
Vždyť by se tam ani nevešli," vysvětlím mu chlácholivým tónem. "Natož aby byla pro všechny
práce...!"
Radek je mi jistě vděčný, že jsem oživila pro něj jinak nudnou rodinnou sešlost, naproti tomu na
Ivošovi vidím, že by mi nejradši nafackoval. "Kdo si dá zmrzlinový pohár?" snaží se mamka odvést řeč.
"To my si dáme, že jo, Radku?" dloubne děda do bráchy spiklenecky. Možná proto, aby se už přestal
řehtat.
"Alko, pojď mi pomoct," požádá mě mamka. "Ivoši, vanilkovou, nebo čokoládovou?"
"Zmrzlinu nejím," odsekne nakvašeně, natáhne se pro načatou láhev citrusového fernetu, hodí do
sebe panáka a hned si nalévá další.
"Ivi, neměl bys pít," požádá ho Petra. "Budeš řídit a..."
Ivoš ji nenechá domluvit, je vidět, že v něm všechno jenom vře a že si potřebuje na někom vylít vztek.
Na mně nemůže, i takový ignorant jako on z naší slovní přestřelky pochopil, kdo z nás dvou z ní vyšel
za vola, tudíž se osopí na svou manželku: "Laskavě mi neříkej, co mám a co nemám dělat! Nezvykej si
kecat mi do mých věcí!"
"Já jsem ale myslela..."
"Miláčku, nemysli," požádá ji jedovatě. "Nejsem malej harant, abys mě komandovala pár tejdnů po
svatbě."
Nejspíš aby jí dokázal, že si do ničeho mluvit nenechá, kopne do sebe frťana na jeden zátah a už si
přihýbá nanovo.
"Petra má pravdu," zastane se jí Slávek. "Alkohol za volant nepatří, to se na mě nezlob."
"Jo tak, vy jste se na mě domluvili...!"
"Neblázni," domlouvá mu také děda. "To přece ví každej."
"Požádalas je, aby mi zakázali pít?!" zasyčí na Petru.
"Ivi, já jsem..." snaží se vyděšeně.
"To se taky můžu sebrat a vodjet!"
"Nikdo ti nezakazuje pít," oznámí mu Slávek. "Pokud tady chcete přespat, budeme rádi. Pak můžeš
vypít, co hrdlo ráčí. Ale nejdřív popíjet a pak řídit prostě nejde. Mysli na to, že řidič je zodpovědnej
nejen za sebe, ale i za ty, co veze. Káťu, Petru, to nenarozený mrně... A ostatní na silnici."
Ivoš, hlava dubová, jeho proslov bere jako útok proti své osobě, nic nepochopí, protože vyletí od
stolu, až fernet rozlije, z věšáku na chodbě popadne svou bundu a rozloučí se s námi se slovy: "Si to
tu užijte. Když nemůžu, tak nemůžu."
"Ivoši!" snaží se Slávek i děda.
"Ivi!" volá za ním Petra. "Počkej, já chci jet s tebou!"
Uražená ješitnost nepočká, než se Petra vyhrabe zpoza stolu, už slyšíme před panelákem startovat
Ivošovo auto.
"To je přece..." uleví si Slávek.
"Idiot," doplním ho.
"Alko!" okřikne mě mamka a naznačí, že mám mít ohled na Petru, která se rozbrečí.
"No, paráda," prohlásí Káťa naštvaně. "Jak se asi dostanu domů? Já tu spát nehodlám ani náhodou!"
Domů se dostanou snadno. Děda, který nepije nikdy, tudíž krom přípitku hned po obědě neměl žádný
alkohol, si sní za Petřina popotahování zmrzlinu a odveze obě sestry do Bakova, čímž oslava skončí.

7. KAPITOLA

V neděli veze pro změnu do Bakova Slávek mě. Výpravy se účastní i mamka, vyrazíme o půl hodiny
dříve, než je odjezd soukromého linkového autobusu do Prahy, abychom využili příležitosti k
návštěvě hřbitova. Dušičky jsou sice až za týden, ale to domů nepřijedu a mrzelo by mě, kdybych
nemohla rozsvítit taťkovi svíčku. I takhle s předstihem je na hřbitově plno lidí, počkám na chvíli, kdy
jde Slávek s mamkou odnést staré květiny do kontejneru za hřbitovní zdí, abych si "popovídala" s
taťkou. Při pohledu na jeho fotku v prosklené vitrínce pomníčku mě jako vždy sevře lítost. Vždycky sis
přál, tati, abych vystudovala... No, jsem na vysoké škole, ale mám toho plný brejle, to ti povím.
Pokusím se odtud nevyletět. Slibuji.
"Alko? Pospěš, nebo ti to ujede!" pobídne mne mamka.
Skloním se, abych zapálila přinesenou svíčku, naposledy se podívám na taťkův obrázek a musím
rychle zamrkat, aby na mně nepoznali citové rozpoložení. Pitomej mobil!!!
Provoz po městě není v nedělním odpoledni velký, Slávek na to šlápne a na nádraží jsme nakonec s
pětiminutovým předstihem. "Slávku?"
"Zapomněla sis něco?"
"Ne, v pořádku," pousměji se. "Chtěla jsem se ti omluvit za ten včerejšek. Zkazila jsem ti oslavu,
promiň."
"Ty?" užasne. "Ty ne, Alko. Zkazil ji ten blbec Ivoš."
"Já ho vyprovokovala," uznám svou vinu.
"Nemůžeš za to, že je to pitomec. A pak, čert vem zkaženou oslavu, až na jeho výstup to bylo fajn.
Mně zkazil jenom oslavu, zatímco mé dceři život, to je mnohem horší."
"Třeba se to srovná, až se jim narodí dítě," zkusí vnést mamka naději, které určitě sama nevěří.
"Jací jsou kluci v Praze?" zajímá Slávka.
"Různí," ujistím ho s úsměvem. "Ale jenom kámoši."
"Dávej na sebe bacha," poradí mi. "Ať nenarazíš na něco takovýho... Byla by tě škoda. A na ty
kamarády si dej pozor teprve, znáš to."
"Nejlepší bude, když se na kluky vykašleš úplně," nabádá mě mamka. "Radši se uč, slyšíš? To bude
užitečnější."
"Jasně, mami. Budu se učit od rána až do noci, už mi není pomoci..."
Mamka mě se smíchem vyžene z vozu, popadnu tedy cestovní tašku i batůžek na záda, tentokrát s
sebou vleču i spoustu proviantu zbylého z oslavy, a se zamáváním se vydám k autobusu, kam právě
dorazí Johana. Zajistila nám oběma místenky, tudíž se nám cestuje celkem pohodlně, celou cestu
sedíme a povídáme. Popíšu jí rodinnou oslavu a ona mně na oplátku sobotní akci v baru U Mazaného
králička.
"Počkej," vzpomenu si. "Nedělá tam ten Víťa?"
"Správně," zazubí se. "A fakticky vyhazovače, haha."
"Ty jsi za ním šla?" podivím se.
"Nudila jsem se, tak jsem se šla podívat, co je to zapajzl, a hele, dost dobrý dračí doupě."
"A Víťa? Dost dobrej drak?"
"Náhodou!" směje se. "Nebyl špatnej. Byla s ním švanda."
"Ty jsi podvedla Štěpána...??"
"Ne!" ohradí se dotčeně. "To bych neudělala!"
Netuší, že bych byla mnohem radši, kdyby ho podvedla a dala mu kopačky! Je to prostě složité, no.

Na koleji zastihnu pouze Patrika, Mia je někde ve víru velkoměsta a Honza ještě na víkendu. Podělím
se s Patem o pár věnečků, odmítnu s ním a jeho kámoši z fakulty vyrazit na pařbu a jakmile se po
cestě vysprchuji, přitluču si nad svou postel přivezený plakát. Dostat připínáčky do panelů je práce
pro vraha, zatloukám je podpatkem a při všem tom bušení přeslechnu zaklepání na dveře, takže si
návštěvy všimnu, až když strčí hlavu přímo do mého pokoje. "Hledáš poklad?" směje se mi Faust. "Už
jsem ho našla," ujistím ho a ukážu na fotku Mexika.
"Tam by ses chtěla podívat?" dovtípí se. "Tam se podívám," opravím ho. "Určitě. Co ty tady, kámo?
Pokud jsi mě přišel pozvat na tah, odmítám rovnou. S tím už tu jeden byl. Musím se učit, a pak, už
jsem v pyžamu."
"Tohle je pyžamo?" podiví se mému prodlouženému tričku, které nosím na spaní, s vyobrazením
totálně naštvaného kocoura. "Roztomilej obleček. Ale neboj, já pařit nechodím, nejsem ten správnej
partyboy. Přinesl jsem ti něco na zub. Pozdrav ze zabíjačky."
"Páni..." Nad štůčkem libového uzeného nedávno vytaženého z domácí udírny se sbíhají sliny ještě
dřív, než přinesu nůž a napižlám jím maso na rádoby tenké plátky.
Faust mě pozoruje s neskrývanou nedůvěrou. "Doufám, že máš uzavřenou pojistku na trvalý
následky, protože bez prstů se ti bude žít dost mizerně.
"Bez obav," ujistím ho, dokrájím poslední kousek a s chutí se na maso vrhnu. "Tys byl na zabíjačce?"
"Spolubydlící," vysvětlí. "On existuje?"
"Občas se odněkud vynoří... a zase zanoří." "Aha. Uzené ale má vynikající! Počkej, taky jsem něco
přivezla. Tady, v krabici. Ber si, osobo."
Faust dortem ani věnečky nepohrdne. "Ty ses vdávala?" "Ne," uchichtnu se. "Minule jsem ti přece
vysvětlila, že nemám za koho. Otčím slavil narozky... Teda, to maso bylo vynikající!" Jeho apetit je
nakažlivý, cpeme se oba. "Budu tlustá. Kvůli tobě! Už jsem dneska nemínila večeřet!" "No a? Ali,
kdyby tě nikdo nechtěl, tak se obětuju." Zatvářím se jako v nejvyšším úžasu: "Fakt bys to udělal?"
"Takovej jsem grand!" ujistí mě pobaveně. Grand negrand, i když je mi s ním fajn, jakmile mi sežere
veškerou výslužku, vypakuji ho, protože někdy se tu zatracenou staroslověnštinu prostě naučit
musím!
Moje nesmlouvavost se mi vyplatí, něco si přece jen zapamatuji a když použiji Kryštofův fígl, koktám
ta šílená písmenka o něco rychleji než je rytmus kapající vody. Nejsem sice za hvězdu, ale nejhorší ze
skupiny také ne. Zvedne mi to náladu a U Platona, kam vyrazíme společně s naším diskuzním
kroužkem, zjistím, že i někteří moji spolužáci a spolužačky jsou zajímaví a je s nimi legrace.
Na sloganu, že vysoká škola je nejprve o frontách, později o získávání známých, opravdu něco bude!
Znám čím dál víc lidí z filozofie, pedáku, práv, medicíny a dalších fakult, seznam nálezů utěšeně
narůstá. Ale kdo to má stíhat, proboha?! A to ani nemluvím o starých přátelích, na ty zbývá času
nejméně, avšak když mi přijde esemeska od Johany, že je v šest sraz u koně s lidmi z našeho gymplu,
kteří studují v Praze, nemohu si pro ně čas neudělat.
"Máš rande?" vyloží si Mia moje chystání po svém.
"S bývalými spolužáky," uchichtnu se.
"Já myslela, že s Jakubem."
"Kterým?"
"Berkou."
"Neznám. Kdo to je?"
"Přece medik. Jakub Berka. Ten hezoun."
"Aha. Tak to jo."
"Co jo? Máš s ním rande??"
"Houbeles. Jo patřilo k tomu, že ho znám. Proč bych s ním měla mít rande? Viděla jsem ho jen tenkrát
jednou ve Flóře."
"Ptal se na tebe," překvapí mne.
"Fakt? A na co konkrétně?"
"Kam chodíš pařit, v kterým klubu by tě mohl potkat."
Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě její sdělení nepotěší! Kterou holku by netěšil zájem takového
borce! "Cos řekla?"
"Pravdu," zasměje se. "Nemám páru, kam chodíš." "No vidíš. Tak ho při tom nech. Ahoj, já letím! Do
půlnoci jsem zpátky."
"Nejsem od mravnostní," baví se. "Mně se hlásit nemusíš."
"To abys věděla, dokdy máš čistej vzduch a můžeš pilně rozhánět deprese, víš?" ujistím ji a vyrazím na
autobus a pak metrem na Václavák. Už po necelé hodině lituji, proč jsem dala Marianě tak velkou
časovou rezervu! Určitě by to stihla i za mnohem kratší limit, je to šikovná holka, zatímco mně už v
osm večer připadá, že se v téhle společnosti půlnoci nedočkám! Sejde se nás totiž sedm, samé holky,
od Václava se přesuneme do jednoho z barů přímo na náměstí a po úvodních řečech jak se kdo má
(jde to), co škola (většinou hrůza) a jak se mu líbí v Praze (celkem fajn) najednou zjistíme, že už jsme
každý na úplně jiné lodi , a dohromady si nemáme moc co říct. Jarmila je tu tentokrát bez slunečních
brýlí, asi se zbavila image letní dívky, i bez toho svého cvičeného medvěda. Možná se zbavila i jeho,
nevím, neptám se jí, ale na jejím místě bych to rozhodně udělala. Jediným trochu nosným tématem je
spolužačka Jana, kariéristka z Tesca.
"Mluvila jsem s Janinou," oznámí nám Iva. "Bude se vdávat."
"A myslí to vážně?" pochybuje Klára.
"Mně se zmínila taky," vzpomenu si. "Vypadala odhodlaně."
"V prosinci. Ukazovala mi svatební oznámení," potvrdí Iva.
"To je magor," zasměje se Johana.
"Proč magor?" pokrčí Jarmila rameny. "Prostě se milují, tak se chtějí vzít, to je přirozené."
"Mně to taky moc přirozený nepřijde, to se na mě nezlob," zastanu se Johany. "Bejt od dvaceti vdaná
ženská..."
"Třeba musí," hádá Aneta.
"Nemusí," vyvede ji Iva z omylu. "Janina prostě chce."
"A první dítě si pořídí devět měsíců po svatbě, co?" tipuje Johana.
"A po třech letech dovolená v Bibione a pak už jen samá pozitiva," vzpomenu si na oblíbený český
film.
"Proč sejí posmíváte?" napadne mě a Johanu Jarmila.
"Neposmíváme," řehtá se Johana. "Jen konstatujeme."
"Že je magor," dodám pobaveně. Holky se rozesmějí všechny kromě Jarmily. Upře na mě svůj
vševidoucí zrak.
"Třeba to je proto, že jí závidíš, Alko."
"Cože? Já toho jejího Mirečka vůbec neznám," namítnu.
"Nejde o Mirečka," upozorní mne. "Třeba závidíš, že Janina má někoho, kdo s ní chce strávit celej
zbytek života. Máš ty někoho takovýho?"
Trhnu zaskočeně rameny. "No... i kdybych měla, určitě bych si ve dvaceti takovej bič na sebe
neupletla!"
"Kdyby jsou chyby! Jak můžeš posuzovat nebo dokonce odsuzovat někoho druhýho, když sama
nemáš zkušenosti?"
"Řekla jsem jen svůj názor," hájím se.
Jarmila to bere jako mou prohru, vychutná si mě dalším dobře cíleným rýpancem: "Nejsi nakonec
ještě panna? Od takových totiž tyhle řeči sedí. Vsadím se, že většina feministek jsou starý panny, co
nikomu nestály za trochu námahy, natož za trochu lásky!"
"Tak moment," vloží se do debaty Johana. "Já panna nejsem, mám kluka, o kterým si myslím, že by to
s ním mohlo bejt napořád a on to bere taky tak, ale vdávat se rozhodně v nejbližších pěti, možná
deseti letech nehodlám. Krom toho nesnáším prznění jmen. Ještě někdo přede mnou řekne Janina
místo Jana, a jdu pryč."
Holky se sice komolení vyvarují, o Janě se pro jistotu přestane mluvit vůbec, nicméně v devět beztak s
Johanou odejdeme jako první.
"Je to hrozný, když člověk zjistí, že si najednou nemáš co říct se spolužačkama," uvědomí si Johana v
metru. "Pracně hledat každý téma... fakt škoda zabitýho času."
"Vsaď se, že po našem odchodu hned téma našly."
Johana se rozesměje. "Jo, zvoní mi v uších."
"Jarmila měla pravdu," řeknu zamyšleně.
"O tom vdávání? Necáká ti pod střechu?"
"Ne, o vdávání ne, za tím si stojím," ujistím ji. "Vdávat se ve dvaceti je brzy. Myslím v tom, že nikoho
nemám."
"Klídek," těší mě. "Uvažuj logicky! Ve dvaceti je brzy nejen na vdavky, ale i na shánění životního
partnera. Na taková životní rozhodnutí seš ještě mladá, nevyzrálá."
"Na tom sice něco je," připustím, "že nemám ženicha, to mi nevadí, nejsem Marfuška, jenže já
nemám nikoho, kdo by se mnou chtěl být déle než jednu noc, natož pak celej život, chápeš? To mě
dost děsí."
"Aspoň můžeš hledat, nejsi ničím vázaná, omezovaná."
"Hm... A co ty? Se Štěpánem je to navždy?"
"Nevím, jestli navždy, ale je to skvělý," připustí s blaženým úsměvem, za který bych jí nejradši
vyškrábala oči, ačkoli ji mám tak ráda! "Někdy v listopadu jedu k nim domů."
"Do rodiny? To je vážný!" "Nejde o to, aby mě představil rodičům, ale o sázku."
"Nerozumím."
Johana mi záhadu ráda objasní hned poté, co vystoupíme z metra a zajdeme si do nejbližšího podniku
na latté. "V listopadu bude slavit jeho babi s dědou zlatou svatbu, či co, no a protože se Štěpán doma
prořekl, že má v Praze holku, jeho máma navrhla, aby ji přivezl ukázat. A brácha se smál, že to je až za
měsíc, do tý doby mu dám kopačky. Žádná holka s ním prý nikdy nebyla dýl než měsíc, rozumíš?
Štěpán tvrdil, že já jsem jiná, nejlepší ze všech, chápeš, taky jak jinak, haha, brácha stál na svým, takže
se vsadili. Musím k nim jet, i kdybych nechtěla. Aby neprohrál."
"No, tak to musíš," potvrdím suše a náladu, kterou mi zkazila už Jarmila, Johana totálně dodělá.
Z dalšího češtinářského cvičení, tentokrát na interpunkci, bych sice prošla, mám jen tři chyby, ale také
žádná sláva. Připadám si skoro negramotná, čárky mi vždycky šly, stejně jako pravopis. Doplňovala
jsem je spíš citem, než abych si uměla odůvodnit, kam patří a kam ne, a vždycky jsem se strefila,
tentokrát však cit pro český jazyk nestačil. Anebo není tak silný, jak jsem si myslela! Pravda, souvětí
byla pěkně zašmodrchaná, samé vložené věty a podobně, nicméně rozhodla jsem se studovat český
jazyk a literaturu, tudíž jsem nemohla čekat, že nám tu budou dávat nějaké trapně infantilní úkoly!
Kryštof nakoukne do mého papírku. "No vidíš, máš to."
"Jen tak tak!"
"Hlavní je prolézt, jedno s jak moc odřeným hřbetem."
"A co ty?" zajímám se o jeho výsledky. "Jen dvě chyby?! Jsi dobrej... Proč jsi dal čárku před tohle - a to
- a tady před - a to - ne?"
"Já nevím," pokrčí rameny. "Prostě jsem ji tam mázl."
Hm, nejspíš má smysl pro češtinu vyvinutější než já!
"Kluci to mají ve všem snazší," povzdechnu si.
"Fronty na pánských záchodcích bývají mnohem kratší než na dámských, co?" baví se.
"Například," potvrdím, ale to už se musím smát s ním.

Státní svátek vyšel letos na čtvrtek. Sice se tím neprodlouží víkend, nicméně volný den takřka
uprostřed týdne přijde vyloženě vhod! Nejdřív se pořádně vyspím, zalomím to už v devět a vzbudím
se po třinácti hodinách. Ta tam je doba nespavosti, kdy jsem prvních pár dní nemohla večer dlouho
usnout a v noci mě budil každý šum! A že jich je na koleji nepočítaně, naši sousedé z pokojů vedle
nás, nad námi i pod námi nejsou žádné tiché myšky, když nic jiného, pořád hučí výtah, někde mlátí
dveře, hraje hudba, kdosi se řehtá a v jednom z pokojů ve čtrnáctém patře někdo noc co noc souloží
na šíleně vrzavé posteli. A ještě u toho ta holka v extázi hlasitě křičí! Mia rozhodla, že se někdy
půjdeme na ty šukálisty podívat, ale zatím jsme se k tomu nedostaly.
Pak se rychle osprchuji, umyji si vlasy a při jejich sušení zavolám mamce, abych se poptala, jak se
mají, co nového a tak různě, tiše záviděla domácí pohodičku a hlasitě bráchovu flákárnu. Ten mrzák
má stejně jako všichni záklaďáci a středoškoláci pětidenní podzimní prázdniny, válí si šunky u
počítače, paří hry o sto šest a ještě tomu drze říká relax od náročné školy!!
Pod džínovou bundu si navleču svetr a projedu se dvakrát výtahem nahoru dolů, protože napoprvé
zapomenu deštník.
Neprší nijak moc, spíš padá oslizlá mlha, tudíž déšť nebubnoval do okenní tabule a já ani netušila, že
prší. Poslechla jsem kolejbabu a kvůli své fóbii z výšek se z okna zásadně nedívám.
Ačkoli se snažím čerstvě umyté vlasy chránit, stejně se mi moje lokýnky vlhkem zkroutí víc, než je
záhodno. V pizzerii si z nich upletu cop, převleču se do černého, přivážu červenou zástěru a jakmile
zdlábnu jednu protekční pizzu Havaj, na jejíž obloze kuchař Michal rozhodně nešetří, oslavím vznik
samostatné republiky prací. Tak jsem dobrá! A potřebuji prachy, což je hlavní důvod.
Díky volnému dni sice odpadli takoví ti strávníci z kanceláří v okolí, co si do pizzerky odskočí na
nějakou baštu nebo aspoň na kávu, s Reginou pro ně máme přezdívku "pracanti", zato je ale víc
"sólistů", tedy těch, co se ukáží pouze jednou. Další sortou jsou "holubi". Tahle přezdívka není
žádným synonymem od bažanta, neboli nováčka, nýbrž od sloganu "dobří holubi se vracejí". Tedy
naši stálí hosté. Pak jsou ještě "prudiči", ti, co moc rádi nevidíme, a poslední, nejmenší skupinou
"prominenti", tedy naopak ti, co vidíme velice rádi nebo k nim máme nějaký bližší vztah.
Servírka Hanka naproti tomu zastává názor, že největším nepřítelem číšníka je host, takže nemá ráda
žádného. Tohle ovšem nehlásá před Jindrou, to je jasné.
Johana se Štěpánem by patřili do kategorie prominentů, kdyby za mnou přišli každý zvlášť, kdežto
když si zalezou do desátého boxu, který je pěkně stranou, aby měli soukromí, okamžitě se zařadí mezi
prudiče. Nejdou mi na nervy otravováním, kritizováním nebo nespokojeností jako klasičtí prudiči, ale
pohodové odpoledne mi zkazí, to je bez debat. Navíc nepřišli za mnou, jak mě nejprve vztahovačně
napadne, nýbrž prostě jen posedět a přečkat dobu, než Lucka zvedne krovky, jak se vyjádří Johana,
odletí do Amsterodamu a oni se budou moci přesunout do prázdného bytu. Na jejich konto pár bodů
musím, ač nerada, připsat. Když už jsou tady, snaží se se mnou bavit, jsou vtipní, zábavní a berou mě
za dobrou kamarádku. Oba. Můj vztah k nim je mnohem rozporuplnější! Johanu mám pořád ráda, je
to moje nejlepší kamarádka a vždycky bude, nic mi neprovedla a ani neví, v jakých citových bouřích se
zmítám, ale... Ale! "Co plánuješ na víkend?" zajímá se živě. "Ještě nevím," přiznám se. "Mohla bys
něco podniknout s námi," pozve mě bezelstně.
"Jo, to by bylo fajn," souhlasí také Štěpán. "Nebudu na obtíž, jistě chcete mít soukromí," rýpnu si.
"Zvládneme všechno," mrkne na mne kamarádka. "Určitě nebudeme dva dny zalezlí v posteli, neboj."
"Ne...?" zalituje Štěpán naoko zklamaně, Johana se po něm ožene, on ji chytí za ruku a její protesty
umlčí polibkem. Najednou mám strašně moc práce v kuchyni.
"Určitě se ti ozvu," slíbí mi Johana, když Štěpán platí útratu. "Možná půjdeme na technoparty, tak..."
"Nemám ráda techno, to přece víš," přeruším ji. "Já taky ne, ale o to nejde," zazubí se. "Budou tam
kluci z fakulty. Plno kluků! Určitě se ti tam bude líbit."
"Tak to pochybuju. Stejně jsem si vzpomněla, že mě zvala Mariana na nějakou akci s jejími kámoši.
Tam se hrát debilní tuc-tuc techno nebude."
"No jak chceš," pokrčí rameny, protože se k ní už Štěpán připojí, podrží jí krátkou koženou bundičku,
aby se mohla snáz obléct, a při loučení se na mě usměje: "Měj se, Alko. Kdyby ses rozmyslela, rádi tě
uvidíme. Jinak pěknej den a ještě hezčí víkend. Čau."
Pěknej den! Jemu se to řekne...! Uklidím jejich stůl, odnesu nádobí a připravím čisté prostírání pro
další hosty.
"To byl hezkej kluk, co?" prohodí Regina, pokuřující za rákosovým paravanem, odkud má výhled na
lokál, kdyby někdo něco potřeboval, a zároveň svůj klid. "Hm. Chodí s kámoškou," povzdechnu si.
"Ona byla taky kus, to se musí nechat," přizná Regina. Něco málo po osmé, když už si připadám jako
vyždímaný hadr, nohy uchozené ke kolenům a tvář zatuhlou v grimase věčného úsměvu, na hosty se
člověk musí culit, i kdyby mu byli sebeprotivnější, se v pizzerii objeví Adam. V džínách vypadá mladší,
skorochlapecky. Vyhledá mě pohledem a na dálku se široce usměje.
"Ten je taky dost dobrej," podotkne Regina. "Hledal tě tu už včera i předevčírem. Tak běž," pobídne
mne, ačkoli si Adam sedne do "její" části pizzerie, lokál máme rozdělený na dva rajóny, vypracovala
jsem se z pomocné síly na plnohodnotnou číšnici. No, taky dobře, až mě ze školy vyrazí, aspoň vím,
čím se mohu živit! "Ahoj. Budeš večeřet?" položím mu tradiční otázku. "Pokud si dáš se mnou,"
mrkne na mne. "Ahoj, Alice." "Já už jsem dneska jednu pizzu měla," namítnu. "K obědu."
"Jenže teď je osm," zasměje se pobaveně. Jelikož nedá jinak, vyberu si tuňákový salát s pizzovým
chlebem, zatímco Adam oblíbenou zlodějskou pizzu.
Hodina do konce mé služby uteče jako nic, zákon schválnosti pracuje na plné obrátky, do pizzerie se
nahrne parta deseti děvčat, jak se vzájemně oslovují statné čtyřicátnice, a já nestačím běhat s
vídeňskými kávičkami a kapucínem. Ke svému jídlu se dostanu až po deváté! Adamovi mezitím úplně
vystydne jeho pizza, protože si nedá říct a čeká s jídlem na mě. Teprve venku mu za ni poděkuji.
"Nemáš zač," mávne rukou. "Jsem rád, že aspoň něco pro tebe můžu udělat. Celý týden ses neukázala
ani neozvala..."
"No, nestíhám," vymluvím se.
"Jak ses měla na oslavě?"
"Určitě jsem přibrala minimálně dvě kila," usměji se. "Mamka totiž trpí představou, že v Praze těžce
hladovím."
"A ne?"
"Jen lehce," opravím ho pobaveně.
"To znám," přikývne. "Měl jsem to taky tak. Kdykoli jsem přijel, máti napekla, navařila a ještě jsem si
odvezl gáblík na kolej... Jojo, to byly časy."
"A jak jsi prožil víkend ty?" zeptám se na nábřeží. Ve vodách Vltavy se odráží stovky světel, kolem nás
projde skupina Japonců, co si tu krásu fotografují, až nás blesky) jejich aparátů na okamžik oslepí.
"Poklidně," přizná se poté, co se za mnohohlasného brebentění přesunou o kousek dál. "Sám doma...
Koukal jsem na nějaké filmy, myslel na tebe, jak se máš... Tak různě."
"A co přítelkyně? Vyprávěla ti o víkendu s kamarádkou?"
"Zmínila se, že to bylo fajn. Neptal jsem se."
"Víš, Adame, já to nechápu. Žiješ s ní a nebavíte se?"
Opře se o kamenné zábradlí mostu. "Jsme spolu tři roky.; První rok - skvělej. Během druhého roku se
začaly objevovat různý neshody a problémy... Mysleli jsme, že to je tím, že jsme každej jinde a málo
se vidíme... Koupili jsme si byt, zařídili ho, nastěhovali se... a to byl začátek konce. Tenhle třetí rok je
už úplně o ničem. Nebýt toho pitomýho bytu, jsme dávno každej jinde a s někým jiným. Za tři roky to
vyvanulo, Iveta je spíš spolubydlící než přítelkyně."
Nevím, co na tohle říct. Dívám se na nasvícené budovy na druhém břehu Vltavy a tvář mi vlhne
drobounkým mrholením. Ani jsem si nevšimla, kdy začalo poprchávat! Zvednu zrak k obloze, abych
zjistila, jak moc intenzivně prší, a krom kapiček ucítím na své tváři Adamův prst, kterým mě jemně
pohladí. Podívám se mu do očí, respektive do černých děr v jeho obličeji. Pohladí mě znovu, přejede
bříškem prstů po tváři, bradě a zastaví se na mých rtech. Cítím vzrušení, krásně to lechtá a provokuje.
Napětím snad ani nedýchám! Nenechá mě trápit dlouho, přiblíží se těsně ke mně a prsty nahradí
svými rty. Polibek je vzájemný, dlouhý a hluboký. Pak, bez jediného slova, zamíříme na metro, na
Hradčanské přestoupíme na autobus a u koleje si ten polibek zopakujeme.

Poprvé nejsem z florbalu tak šíleně zničená. Urvaná jsem dost, to je fakt, ale už mě nebolí plíce a
zbavím se stresujícího dojmu, že co chvíli se mnou sekne mrtvice.
"Dneska to bylo lepší," pochválím se v autobuse MHD cestou na kolej.
"Nedělej si iluze," zklame mne Faust, "hraješ pořád jak ponocná. Kdyby sis rozmyslela to běhání..."
"Dej pokoj," bráním se. "Víš, co se nalítám v pizzerii?"
"To není to správný běhání," vysvětlí mi.
"Fauste, ty jsi ďábel! Pokud se budu o víkendu hodně nudit, možná na takovou šílenost, jakou je
kondiční běh, přistoupím, ale předem nic neslibuju, jasný?"
"Nemusíš slibovat, tohoto víkendu se to stejně netýká."
"Jak to? Jedeš domů?"
"Musím," usměje se. "Nebo mě ta moje křehulka nechá. Má dojem, že ji zanedbávám, tak jí to musím
jet vymluvit."
"A zanedbáváš?"
"Pravda, nepíšu každej den několikakilovej mail, jako jsem to dělal dřív, není tolik času a, přiznám se,
zlenivěl jsem, ani nejezdím domů víkend co víkend, ale to není proto, že by se mi nechtělo. Jenže znáš
ženský, když jim minimálně jednou denně nedokazuješ, jak moc je miluješ, jsou schopný vzít si do
hlavy nějakej nesmysl a uvěřit mu."
"Tak ať se ti podaří ji zpacifikovat," popřeji mu. "Užij si krásnej víkend plnej sexu, něhy a lásky."
"Díky. Tobě přeju totéž."
"Kdybys nebyl můj kámoš, beru to za výsměch!"
"Ale já to myslel upřímně."
"To máš jediný štěstí," ujistím ho. "Já nemám s kým, takže přát mi takový věci... to je provokace."
"To je provokace, ale z tvý strany, Alko."
"Jakpak to? S kým bych měla ten sex provozovat, nevíš?"
"Hele, nekecej a nesváděj mě, víš přece, že jsem zadanej a věrnej, takže máš smůlu!"
"Víš, co...?"
"Vím," řehtá se. "Měj se hezky."

Sledovat Marianu chystající se na víkendovou pařbu je zážitek sám o sobě. Účes jí vrásky nedělá, ty
svoje rovné žíně dlouhé až k pasu si pouze umyje a na hlavu si uváže puntíkatý šátek stylem "babka".
Vybrat si z mnoha variant všech těch kytičkovaných košil, pruhovaných kalhot, volných šatů a jiných
podivností, toť hotová záhada hlavolamu!
"Jak vypadám v tomhle?" ptá se mě pokaždé.
Moje odpověď je také stále táž: "Jako hippiesačka."
"A co v tomhle?"
"Mio, proboha, co chceš slyšet?"
"Jestli v něčem vypadám víc sexy než v tom ostatním."
"Proč to neřekneš hned?" uchichtnu se a pomůžu jí vybrat model, ve kterém vyniknou její velká
pevná ňadra. Na to, jak je jinak štíhlá a drobná, má neuvěřitelný objem plic.
"Co se to vedle děje?" zaposlouchám se do hlasů z vedlejšího pokoje. "Honza odjel domů, ne? Koho
tam Patrik má? Nějakýho kluka... ?"
"Jo," přikývne. "A bude u něj přes noc."
"Fakt? Panebože, co tam budou dělat...?" Mia se zkroutí v křeči smíchu. "To, co myslíš, ne! Patrik si
pořídil počítač, tak ho tam s nějakým kámošem instalují. Až ho nainstalují, budou pařit po síti hry.
Bude tu rachot celej večer a nejspíš celou noc."
"Aspoň bude na pokoji net," uvědomím si. "A to se mu tam ten počítač vešel? Do toho šílenýho
bordelu? Vždyť tam nebylo kde stoupnout, natož krabice od počítače..."
"Hm, to netuším. Radši jsem se na ně podívat nešla. No, já bych byla," zhodnotí spokojeně svou vizáž.
"Ale ty seš pořád v negližé. Hoď něco na sebe a jdeme." "Rozmyslela jsem si to, nechce se mi." Mia si
založí ruce v bok. "Tak to ať tě ani nenapadne! Na tuhle pařbu jít musíš, smiř se s tím." "Proč?"
"Dostala jsem za úkol tě přivést," prozradí mi tajemství. "A kdo ti dal tak divnej úkol?" nevěřím jí.
"Jakub, kdo asi," zavrtí hlavou nad mou zabedněností. "Vážně?" Tohle sdělení mě přece jenom
zaujme! "Jo. Ale ani muk, nesmíš se prozradit, že jsem ti to řekla. Jeho veličenstvo není zvyklý
ponižovat se." "Pozvat holku na rande je podle Jakuba ponižování?" "Nejspíš jo, protože jinak zvou na
rande holky jeho. Alko, nezdržuj, padáme."
"Nemám co na sebe," vytasím se s jinou výmluvou, ačkoli Jakubovo pozvání mi zvedne sebevědomí a
moje odhodlání zůstat na koleji je už spíš jen póza před Miou i před sebou samou, jako že nejsem hej
ani počkej, aby si na mě někdo mohl písknout a já letěla, byť ten někdo je borec Jakub! A pak, už po
obědě jsem poslala Adamovi SMS zprávu, takovou neutrální, ze které se měl dovtípit, že jsem sama a
že bych jeho společnost přivítala, jenomže on se nejen nedovtípil, ale ani mi neodepsal! Možná se s
tou svou zrovna usmiřuje... Doprošovat se ho rozhodně nehodlám, raději vyrazím s Miou na tah a
dokonce v jedněch jejích šatech dlouhých až na zem. Připomínají režný pytel včetně provazu kolem
pasu, navrch si vezmu riflovou bundu, na nohy glády a na hlavu podobný šátek, jako má Mariana,
jenom s modrými puntíky. Když úlet, tak ať stojí za to!
A ono to za to stojí, ne že ne. Klub, do kterého s Miou vejdeme jako dvě ujeté hippiesácké berušky, je
tvrdý rockáč, kam naše ohozy kupodivu krásně zapadnou. Rock je mi mnohem sympatičtější než
techno. Johana, ta můra, se taky neozvala, ačkoli se zadušovala...! Stejně bych s nimi nešla, ovšem
ten pocit, že na mě ti dva kašlou a vystačí si sami, není zrovna povzbudivý. Když to vezmu podle
zdravého selského rozumu, nedivím se jim. Na Johanině místě bych na nějakou Alku taky dlabala, na
prvním místě bych měla Štěpána!
S Jakubem se pouze pozdravím, jelikož o jeho pozvání jako nevím, chovám se podle toho. Nechám
ho, aby se projevil, frajer! Trvá mu to skoro hodinu, než se ke mně přiblíží a pozve mě na jednu z
rockových balad. Bavila jsem se dobře i bez něj, vlastně by mi ani nevadilo, kdyby nepokořil svou
povýšenost a nepřišel vůbec! Kluků je v klubu a když se to tak vezme na celém světě víc než dost,
jeden borec sem, druhý tam. Ačkoli Jakub je vážně třída!
"Konečně se taky někde ukážeš, Alko," prohodí na úvod, když mě k sobě pevně přitiskne. Tělo na tělo,
jeho stehno v mém rozkroku, ruce na mém pozadí. "Ty nikam nechodíš?"
"Ale jo," pokrčím rameny, "jenže jinam. Praha je velká." "Tak to jsem vážně rád, že nás náhoda
zavedla zrovna dneska sem," ujistí mě. "Možná dokonce osud." Mám co dělat, abych nevyprskla!
"No, to bude osud." Na ten osud se samozřejmě musíme napít, taky si trochu
zakouřit, materiál, který vytáhneme na střídačku, je čistej, brzy jsem rozjařená, vysmátá a roztančená
jako už hodně dlouho ne. Mariana se baví podobně, promluvím s ní za celou dobu pouze jednou, na
toaletě, jinak ani jedna z nás nemá čas. "Dobrý?"
"Super," ujistím ji.
"Pamatuješ si, co jsem ti o něm říkala?"
"Jasně."
"Potom je to v pořádku," usměje se. "Užij si to."
Pamatuji si to moc dobře, proto je mi jasné, co bude následovat, když něco málo po druhé hodině bar
opustíme.
"Mám to na kolej pěkně daleko," uvědomím si.
"Ale já blízko. Přespíš u mě. Hm?"
Vzpomenu si na Johanu se Štěpánem, co asi v tuhle chvíli provádějí, pokud vysílením neodpadli, také
na Adama a jeho drahou přítelkyni, možná se věnují tomu samému. Hlavou mi prolétne i Jarmila a její
opovržení nad tou, kterou nikdo nechce... Že by byl čas rozevřít křídla?
"Fajn," přikývnu, on mi podá ruku a stále ještě v oblaku euforie, která ze mě dosud nevyprchala, se
dostaneme k jeho koleji. Dole sedí vrátná, jehlice v jejích rukou jen kmitají. Za měsíc pobytu v Praze
jsem se leccos naučila. Například to, že pokud se člověk tváří sebevědomě, nikoho nenapadne ho
podezírat z něčeho nekalého. Projdu kolem vrátnice, jako bych tudy chodila denně, vrátná zvedne oči
- a zase je sklopí ke svému štrikování.
Kolej je, mimochodem, dost příšerná. Chodby dlouhé, temné, nepřehledné, výtah vrže a sténá a v
samotném pokoji to vypadá dost vybydleně, zlatý Břevnov!
"Jsi tu sám?" zeptám se šeptem.
"Ne," usměje se úsměvem Johnnyho Deppa. "S tebou."
Dveře za námi zamkne, velké světlo vymění za lampičku, pustí muziku, v níž poznám staré dobré
Eagles.
"Odskočím si. Udělej si pohodlí," pobídne mě.
Moje "pohodlí" spočívá v tom, že si svleču riflovou bundu,
vyzuji boty, sundám z hlavy šátek a v tureckém posedu se
uvelebím na Jakubově posteli. Předpokládám, že si odskočil
na toaletu, avšak když se znovu objeví, má na sobě pouze ručník a celé tělo pokryté kapičkami vody!
Kdybych něco jedla, určitě by mi zaskočilo!
Přistoupí až ke mně, skloní se, aby vzal můj obličej do svých dlaní a něžně mě políbil na ústa. Než se
stačím do líbání pořádně zapojit, zase mě pustí, napřímí se, uvolní ručník a ten sklouzne po jeho
stehnech na zem. Jeho vzrušení je řádné i tak, natož když se na něj fascinovaně dívám. Nabývá mi
před očima! Jakub si netrpělivě přitáhne mou hlavu blíž. Mazlila jsem se naposledy s Lukášem, i když
je to dost dávno, takové věci se nezapomínají. Překlenu rozpaky a dotknu se ho svými rty. Jakub
sebou cukne a jeho dech je čím dál vzrušenější, přímo úměrně mému snažení. Nejdřív si myslím, že
jde jen o předehru a že to stopne, ale nechá mě mu to udělat až do konce, div mě při tom nezadusí.
Pak se uvolněně zhroutí vedle mě na postel, chvíli jen tak leží, načež se mě začne dotýkat, jeho ruce
bloudí po mém : těle, nedočkavě ze mě stáhne šaty, podprsenku i tanga a opět už v plné síle se zeptá:
"Jak to budeš chtít?"
"Nevím..."
"Jakou polohu máš nejradši?" upřesní otázku.
"No, já... nemám žádnou oblíbenou... zatím."
"Přece musíš mít... Počkej, jak to myslíš? Ty jsi panna?"
Mlčení je souhlas!
"Vážně?" rozpačitě si prohrábne vlasy a s teď už ochablým penisem si dojde ke stolu pro krabičku
cigaret, aby si zapálil. Nabídne mi, ale jen němě zavrtím hlavou. Celou dobu, než ' ji vytáhne, ani
jeden z nás nepromluví. Teprve pak, když típne oharek v popelníku, se na mě obrátí: "Neber si to
nějak špatně, ale... myslíš, že to má cenu?"
"Jako co?"
"Miati nejspíš navykládala, jaká jsem svině. Nejspíš jsem, ale zase ne tak velká, abych ti chtěl vědomě
ublížit. Pokud chceš, já ti to klidně udělám, jenže... Chápeš, jestli ti to kvůli jedný noci stojí za to."
Vlastně je to od něj hrozně fér!
"Máš pravdu. Kvůli jedný noci to fakt nemá cenu."
Přikývne, nejspíš takovou odpověď čekal.
"No, já půjdu."
"Můžeš tady přespat," nabídne mi. "Druhá postel je volná."
"To je dobrý." Bez zbytečných řečí se obleču, zavážu si boty a od dveří se otočím. "Čau."
"Čau. Alko? Ten oral... dost dobrý. Dík."
Aspoň že je pán spokojenej, pomyslím si v duchu amlčky vyklouznu na chodbu.
8. KAPITOLA

Na začátek listopadu je venku stále ještě poměrně teplo, a to dokonce i po ránu, když spěchám na
autobus a metro. Odpoledne to pak vůbec připomíná začátek jara! Musím si rozepnout bundu a ještě
lituji, že mám pod ní mikinu s dlouhým rukávem a ne krátkým. Před pizzerkou potkám dokonce kluka
venčícího šeltii pouze v bermudách, což je sice přehnané, ale věřím, že zimou rozhodně netrpí.
"Zdar," kývnu na Johanu, se kterou máme U Kmotra sraz. Dnes tu ovšem není sama. "Ahoj!"
pozdravím Jindru sedícího s ní a Lucií u šálku kávy v prvním boxu. "Tak to má být - majitel a jeho
rodina sám sobě nejlepším hostem!"
Lucce to ve stejnokroji letušky velmi sluší, havraní vlasy na rozdíl od Johany zvlněné trvalou do
splývavých vln, štíhlými prsty s dlouhými pěstěnými nehty svírá zlatou lulku a na můj přátelský úsměv
zareaguje pouze neznatelným pokývnutím. Jindra je vstřícnější, i když ne o moc: "Čau."
Kuchař Michal, se kterým si vyměním pohled, zvedne neznatelně ramena, jako že netuší, zatímco
Ruda, druhý barman střídající se s Jindrou, mi posunkem naznačí, že je lepší nepíchat do vosího
hnízda. Udělám na něho tázavé oči, ale než mi stačí odpovědět, Johana opustí své příbuzenstvo a se
svou kávou se přestěhuje k volnému stolu před akvárkem. "Ahoj," všimne si mne Hanka. "Ty dneska
sloužíš...?" "Ne, jsem tu taky za hosta. Jedno latté, jo?" "Jasně," kývne a s úsměvem šeptne: "Už jsem
se lekla, jestli jsem nedostala padáka, dneska je tu možný všechno.,
"Co je?" zeptám se Johany po jejím odchodu.
"Ale," mávne nevzrušeně rukou. "Rodinný problémy, nic novýho pod sluncem."
"Oni se pohádali?" dovtípím se.
"Oni se ještě pořád hádají," upřesní. "Když si lidi tahaj práci domů, je to hrozný, znám to z domova,
ale řeknu ti, že když si vlečou soukromí do práce, je to ještě horší!"
"Aha," uchichtnu se, svleču bundu a pohodím ji na lavici vedle sebe. "Proč se chytli?"
"Přišla jí závadná esemeska od nějakýho anglánskýho pilota a on si ji přečetl."
"Díky," poděkuji Hance za přinesené lattíčko. "Závadná?"
"No, i když byla v angličtině, Jindříšek pochopil, že jí v ní neděkuje za společnost v kokpitu, haha."
"A ona s ním fakt...?"
Kamarádka mě počastuje blahosklonným úsměvem.
"Hádej!"
"Myslela jsem, že jim to s Jindrou klape."
"Ale jo," přikývne. "Jenže občas si zaklape i s někým jiným, znáš to. Pro zpestření a oživení vztahu."
Vzpomenu si na Jakuba. "Neznám."
"Protože žiješ v tom svým celibátu. Prober se, Alko."
"Nevím, jestli nevěra může oživit vztah. Podle mě ho spíš rozbije," přednesu jí svůj názor. "On jí
odpustí?"
"Určitě," kývne přesvědčeně. "Nebude to ani poprvý, ani naposledy. Dost mu na ní záleží a uvědomí
si, že by o ni taky mohl přijít. Lucka na něm není závislá."
Hodím okem po rozhádané dvojici. Chudák Jindra!
"Jakej byl víkend?" změní Johana téma.
"Celkem... zajímavej," odvětím vyhýbavě. Jakuba ovšem mohu směle zapsat do rubriky ztrát, naproti
tomu panenství do téže kolonky stále napsat nemohu. A nálezy taky nic moc. "V sobotu jsem si byla
zatancovat s Marianou a jejími kámoši, neděli jsem strávila tady. Co tvůj víkend?"
"Sex, sex, sex..."
"Aha," řeknu kysele. "Na technoparty ani nedošlo, co?" !
"Původně jsme na ni fakt chtěli jít, ale Lucka se z Londýna vrátila až v neděli, tak... chápeš."
"Chápu," odvětím suše. "Máš antikoncepci? Abys nedopadla jako Janina a místo právničky z tebe
nebyla mladá paní."
"Ještě ty říkej Janina!" zaúpí. "A krom toho, bobo, antikoncepci mi předepsala matinka už jak dávno!
Chceš taky? | Jedu na víkend domů, můžu ti nafasovat. Tak jo?"
"Možná," souhlasím váhavě. Dnes nebo zítra bych měla dostat menses, do neděle mi skončí, a pak
bych mohla začít užívat prášky... Stejně mi je moje gynekoložka doporučovala, ale já se jen stydlivě
uculovala, jelikož mi přišlo hloupé brát prášky, když nemám kluka a tudíž ani styk. No, teď sice
žádného kluka také nemám, leč mít styk není takový problém! "Co se ti stalo, pojedeš domů už po
dvou týdnech?"
"Musím," vysvětlí. "V říjnu mi propadla občanka a včera mi volala matka, prej mi přišel papír, abych si
vyzvedla novou. Bohužel osobně. Jedeš taky ve tři? Koupím místenky."
"Fajn. Aspoň nám ta cesta ve dvou líp uteče," libuji si.
"Mám novýho spolužáka," vzpomene si. "Jmenuje se Sven."
"On je Dán?"
"Těsně vedle," pochválí mě za odhad. "švéd. Made in Stockholm. Kdybys ho viděla, Alko, slintala bys!
Vlastně ty ne, protože je to pravej opak toho tvýho Španěla, tohle je nordická rasa jako poleno.
Vysokej, urostlej, čistej blondýn s očima tak modrýma, že by se i pomněnky musely stydět!"
"Obdivuji tvá vzletná přirovnání," bavím se. "Kde se tu vzal? On u vás studuje práva?"
"Nějakej výměnnej studijní pobyt, něco takovýho."
"A co z toho pro tebe plyne?" zeptám se podezíravě.
"No... nic. Jen ti ukazuju na příkladech, že zajímavých a krásných kluků jsou všude mraky, takže
nechápu, proč ty jsi pořád sama. Radím ti, Alko, neplýtvej časem."
"Díky za tvou péči," pousměji se, protože jí vidím až do žaludku. "Když jsme u těch rad, taky ti jednu
dám, jo? A nemusím chodit nijak daleko. Podívej se na ty dva," kývnu bradou směrem k Jindrovi,
který právě vztekle odkopne židli, jak prudce vstane od stolku, a nasupeně zmizí v kuchyni. Lucka
uklidí mobil do kabelky, zapne kabátek uniformy, vycítí naše pohledy, tudíž nám s úsměvem zamává,
a vznosnou chůzí modelky odkráčí z pizzerky. "Aby to s tím kořeněním vztahu nepřehnala. Jednou
může dojít trpělivost i Jindrovi."
"Bez obav," ujistí mě. "Jenom říkám, že je Sven pěknej. Nic víc. Štěpánka miluju! I když není blond...
My o vlku,
vlk za dveřmi!"
Skutečně, v pizzerii se objeví Štěpán, hrne se k nám, mně řekne ahoj a mou kamarádku přidusí
vášnivým polibkem.
"Že by fungovala telepatie? Zrovna jsme o tobě mluvily!"
"A Jéžiš," zhrozí se nehraně a tak opravdově, až se musím smát spolu s Johanou. "Mám se začít bát?"
"Nepřeháněj," krotí ho Johana. "My jsme tě nepomlouvaly."
"Naopak, chválily," připojím se.
"Fakt...?" zapochybuje, nicméně se vecpe mezi nás a obejme Johanu kolem ramen. "Tak tím jste si to
u mě vylepšily, kočičky, možná vám zaplatím i pivo..."
Tentokrát nejsem ve službě, nemohu odbíhat, troubím
tedy k ústupu rovnou: "No, já půjdu, ať nepřekážím. Tak... pa."
"Co blbneš?" nechápe Johana změnu v mém chování. "Seď!"
"My sice žijeme veselým sexuálním životem," baví se Štěpán, skloní se až k mému uchu a dodá: "Ale
ne na veřejnosti!" A abych nemohla odejít, chytne mě druhou rukou. "No není to krásný?" libuje si.
"Jsem jak paša... Nechtěly byste do mého harému, sličné Leily? Taková švédská trojka..."
"Sice nejsem puritán a zkusit se má všechno," vtipkuje Johana, "no ale tohle si musím nejdřív
rozmyslet!"
"Zvlášť když máš slabost pro Švédy, že?" rýpnu si.
"Si piš," zakření se na mě.
"Já bych tu myšlenku tak úplně nezavrhoval," baví se Štěpán. "Třeba se někdy dohodneme, co říkáš,
lásko?"
"Proč ne?" popichuje Johana. "Nejdřív to zkusíme dva a jedna, čili já, příště dvě a jeden, čili ty, co
myslíš?"
Tahle varianta Štěpánovi tak skvělá nepřipadá: "Ta druhá půlka je v pořádku, ale ta první... Fuj, ty máš
nápady!"
"Zastávám rovnoprávnost. Jsem emancipovaná."
"Bohužel až moc," řehtá se Štěpán. Ačkoli jde o vtip od samého začátku, představa milování se
Štěpánem skoro bolí! Odejít mě však nenechá ani jeden, ani druhý, bavíme se společně o všem
možném a mně se vlastně odejít nechce. Už kvůli Štěpánově dlani, kterou svírá moje rameno! Pak,
když ruku potřebuje na držení sklenice, uvolní si tu, kterou držel mě, zatímco Johanu objímá celou
dobu a i během hovoru ji občas políbí, ale přesto se jeho objetí vtiskne nejen do mé kůže, nýbrž
především do mé mysli na hodně dlouho.

Při cvičení z českého jazyka mi v kapse zavibruje mobil. Naštěstí mám nastavený tichý režim a v šumu
učebny nejsou vibrace slyšet, to by mi tak chybělo, upozorňovat na sebe v negativním smyslu!
Nemám čas si zprávu přečíst, z mozkových závitů se mi přímo kouří, jak přemítám nad pravopisem
mateřského jazyka, který je šíleně těžký a záludný, a poté, co si cvíčko opravíme společně s
vyučujícím, ani pomyšlení.
"Tak jak jsi zaperlila?" zajímá se Kryštof.
"Těsně," vzdychnu vysíleně. "Dala bych to, ale žádná sláva. Tři chyby. Co to je slovo vlys? Slyším ho
prvně! Napsala jsem ho s měkkým. Myslela jsem, že když se něco lisuje, někam přilisuje, tak vznikne
vlis. A ono ne..."
"Tenhle vlys je ve stavebnictví a architektuře. Vyplynulo to z tý věty."
"Tys to věděl?" zeptám se obdivně.
"Tohle čirou náhodou jo," přikývne. "Otec je architekt. Ale pět jiných chytáků ne, takže bych
tentokrát vyletěl. Ber to tak: jednou jsi dole, jednou nahoře."
"A život je jen náhoda, co?"
"A někdy taky pěknej pes," ujistí mě.
V tom má tedy svatou pravdu! Ve slavistice, neboli nauce o vývoji slovanských jazyků, nám profesor
potvrdí, že si za dva týdny napíšeme první písemku. Jelikož nemám skripta, nechápu, z čeho se na ni
mám učit, tím spíš, že se mi první část přednášky kryje se seminářem jiného předmětu, a protože u
tohoto semináře se dělá prezence, musím mu dávat před slavistikou přednost a z kousku, který
stíhám, nejsem schopná ani pochopit, oč v hodině šlo, natož se něco naučit!
Teprve v metru, kde si jako obvykle čtu přes ramena spolucestujících titulky a někdy i celé novinové
články, si vzpomenu na došlou esemesku. Navede mě na ni reklama na nový druh mobilního aparátu
značky Siemens, vylovím ten svůj starý z kapsy a zamyšleně zírám na Adamovo sdělení: Proc se mi
vyhybas, Alko? Chybis mi.
Nevyhýbám se mu, jednoduše jsem tenhle týden nesloužila, Jindra měl plný stav. Pravda, včerejší
posezení s Johanou a se Štěpánem jsem prozíravě ukončila před šestou, co kdyby náhodou... A na
jeho zprávy neodpovídám, to je taky fakt.
No, s těmi esemeskami je to složitější. Na mou sobotní mi odpověděl až v neděli, omluvil se, že
nemohl odepsat dřív, nicméně nevysvětlil, proč nemohl. To se mě docela dotklo, určitě měl jejich
víkend stejnou podobu jako Johanin - sex, sex, sex! Na to ani na jeho další urgující zprávy, dokonce
ani prozvánění, kterým mi dával najevo svou existenci i skutečnost, že čeká, jsem nereagovala. Takže
se mu vyhýbám... ? Hm, asi ano.
Tentokrát mu odpovím. Ignorovat ho tolik dní je neslušné!
Protoze jsi zadany, vyťukám na klávesnici mobilu, počkám, až mě schody na Hradčanské vyvezou z
podzemí, a dám ODESLAT.
Adam je rychlík, dočkám se dřív jeho odpovědi než autobusu MHD!
NEJSEM, vermi, prosim!!!
Co mám asi tak na tohle odpovědět?! Nic. Uchýlím se do mlčení a mou němotu, což je v případě
psaných zpráv dost podivný příměr, nezlomí ani další zpráva, kterou mi pošle o dvě hodiny později:
A TO, ZE MI strasne chybis, MI MUZES verit TEPRVE!!!

Přece není možné, aby neexistovala žádná skripta! I ten profesor musí podle něčeho vyučovat!
Následující dva dny zasvětíme s Ivanou, Nelou a Kryštofem pátrání po skriptech a částečné výsledky
se dostaví. Mně a Ivaně se podaří sehnat od různých lidí z našeho i vyšších ročníků praslovanštinu a
lingvistiku. Rozdělíme si je, abychom mohly každá ty svoje ofotit i pro ostatní, což je náročná
záležitost jak po
stránce časové, tak finanční. Slavistiku nemáme, ale doufám, že ti dva z naší malé party budou mít víc
štěstí!
A aby toho nebylo málo, úkol z filozofie, který vyfasuji, také stojí za to! Týká se náboženství v dějinách
a jsem z něho na mrtvici. Přijde mi hrozně těžký. Něco tak složitého by nedal dohromady ani...
Faust! No, ten by vlastně mohl! Rozhodnuto, odhlasováno, schváleno, ještě zbývá vykonat. Dostat se
do druhé části koleje je otázkou několika málo minut, moment napětí přede dveřmi, bude doma,
nebude doma, a za chvíli si už mažu na čerstvý krajíc chleba, za který by se nemusel stydět ani Dr.
Voštěp, je to pořádný pařezák, Faust na mně nešetří, naprosto dokonalou škvarkovou pomazánku.
"Taky od spolubydla?" zajímám se, když si urafnu sousto tak velké, že skoro nemůžu žvýkat.
"Nene, tohle je od maminky. Mojí maminky, ne jeho," opraví mě, chvíli sleduje, jak mi chutná, a
znechuceně potřese hlavou. "Alko, Alko... Slyšelas někdy něco o pravidlech stolování? Proč se tak
cpeš? Nikdo ti to nesní!"
"Co kdyby..." Mumlat s narvanými ústy se nevyplácí, část sousta mi sklouzne do dýchací trubice a
démonický filozof se na chvíli převtělí do zachránce lidského života, protože nebýt jeho, snad bych
ráno vstala, opařila se čajem a udusila rohlíkem! Tedy chlebem.
"Mlč!" požádám ho, když se vyhekám z podoby a po tvářích si rozmatlám řasenku. Ten bídák se válí
smíchy! "Hlavně si odpusť poznámky typu - já jsem ti to říkal..."
"A neříkal?" zkusí to. Jen jednou, protože mu přistanou na obličeji jeho vlastní boxerky, dosud se
volně povalující na židli. Příště si už dá pozor.
"Není ti tu smutno? Věčně sám, spolubydlící možná ani neexistuje, nebýt toho uzeného, myslím si, že
je to taková ta černá duše, čárka do statistiky... Nakonec, kdo ví, od koho to uzené bylo!"
"Ale jo, je to člověk z masa a kostí," baví se. "Bydlím s ním už druhým rokem. Ideální spolubydlák!
Proto jsem si ho vybral znovu, chápeš. Představa někoho hlučnýho, kdo se nehne z koleje, není nic
pro mě. V prváku jsem jeden semestr bydlel s indiánem z Peru. Jako kluk nebyl špatnej, jenomže bral
kolej za svůj byt a mě v něm za nezvanou návštěvu. To víš, ten na víkendy nejezdil... Naštěstí si pak
našel holku, taky z koleje, takže jsme se čenžli. Ona bydlela s ním a já s tou její spolubydlačkou."
"Přímo na pokoji? Jaký to bylo?" zeptám se zvědavě.
"Náročný," zasměje se. "Naštěstí ale jezdila každej víkend domů za svým klukem. Jinak bych vypustil
duši."
"Neříkals, že ty jsi věrnej?!"
"Však jo," stojí si na svém. "Já jsem nikomu nezahýbal, v tý době jsem byl sám. Nevěrná byla ona, ale
to nebyl můj problém. Navíc svedla ona mě."
"A to ti mám věřit?" bavím se.
"Věř. Kdyby mě o to nepřipravila, možná bych byl panic dodnes, protože já jsem v podstatě strašně
stydlivej kluk."
"Hahaha."
"Fakt," přesvědčuje mne. "Nechodím pařit, nejsem do houfu. Jsem vlk samotář. Bacha na mě,
Ovečko..."
Potěšeně se usměji. "Takhle mi říká otčím."
Faust si mě podezíravě změří. "Ty s ním něco máš?"
"Cože? Ne!" vybuchnu smíchy. "Proč, proboha?"
"Přijde mi to dost důvěrný."
"Mám ho ráda," pokrčím rameny. "Jako mámina partnera. Je fajn. Navíc se jmenuje Wolf, takže já mu
říkám Vlku a on mě Ovečko. Jsem přece Beránková."
"Tak to ti docela závidím."
"Tu Ovečku?" bavím se.
Zavrtí hlavou, kupodivu bez úsměvu. "Taky mám otčíma. Je to pěkný hovado."
"Aha... Proto nejezdíš často domů?"
Přikývne.
"To mě mrzí," polituji ho. "Můj táta umřel. Tři roky jsme byli s mamkou a bráchou sami, no a pak k
nám začal chodit Slávek. Nehrál si nikdy na náhradního tátu, je to spíš kámoš. Brácha s ním vychází
stejně jako já. Bez problémů."
"Můj táta se prostě na mě a mámu vykašlal, to je celý."
"Promiň," omluvím se. "Musí to být pěkně blbý... Chudák ta tvoje křehulka, kvůli němu si tě moc
neužije. Když jsme u ní, jakej byl víkend?"
"Dík za optání," zazubí se. "Všeho co hrdlo ráčí."
"Všeho?"
"Jasně, ty sprosťačko," utahuje si ze mě. "Je mi jasný, že se takhle skrytě ptáš na sex, co? Ano, toho
bylo taky dost, musel jsem to přece křehulce vynahradit, ne?"
"O tom nepochybuji," bavím se.
"A co ty? Taky jsi někomu pomohla zahnat deprese?"
"Jednomu málem," zasměji se. "Ale pak z toho nic nebylo. Mně je souzeno zůstat pannou nadosmrti."
Faust se rozřehtá, div tentokrát nezaskočí jemu. "Co to plácáš, prosím tě? Taková pěkná holka?!"
"Pořád ti říkám, že mi to nevychází."
"Alko, až bude nejhůř, tak se obětuju, slibuju."
"Och, to je od tebe fakt šlechetný! A kdy bude podle tebe nejhůř? Konkrétněji by to nešlo?"
"Až budeš sedmdesátiletá bába o berličce, hnáty křivé, hlas vichřice podoba, prostě až na tom budeš
tak špatně, že by si o tebe neopřel nikdo ani kolo, obětuju se."
"Super, budu si to pamatovat," řehtám se. "A dřív bys pro mě něco udělat nemohl...?"
"Vždyť ti říkám, že jsem věrnej, nepokoušej mě...!"
"Nemluvím o sexu," vyvedu ho z omylu. "Vyfasovala jsem šílenej úkol z filozofie. Náboženství a
dějiny... Podívej, tady mám napsaný, o co by jako mělo jít."
"Šílenej?" opakuje pobaveně. "Tak ukaž, ty šílenče. Ono to tak horký nebude."
S jeho pomocí, kdy mě nasměruje, odkud a co čerpat, opravdu ne. Moje natvrdlost mu ale dá zabrat!
Skončíme teprve o půlnoci, a to mám jenom postup, ne celou práci!

Johana se těšila, jak mi bude vykládat o Štěpánovi, případně Svenovi a nevím o kom ještě, tudíž je
značně otrávená, když ji požádám, aby na chvíli vypnula.
"Ty se budeš učit?!" zeptá se nevěřícně, jakmile vylovím z báglu skripta. "V pátek odpoledne cestou
domů...?"
"Musím využít čas," pokrčím rameny. "Na koleji se moc ' nedá, Mariana je malá, drobná, ale hlučná a
živá, včera jsem dělala filozofii a za víkend bych to nestihla přečíst. A to mluvím o té omáčce kolem,
hlavní výtah z nich musím ofotit."
"Proč je neofotíš celý?"
"Nevidíš, co mají stránek? Nedoplatila bych se. A teď, prosím, klid. Čti si nebo spi..."
"Seš sprostá," odfrkne znechuceně. Čas si krátí po svém, kdykoli se na ni po očku podívám, zastihnu ji
smolit SMS. Nevyzvídám, komu píše. Ačkoli by mě to zajímalo, nechci se zbytečně rozrušovat
ani,rozptylovat. Prozradí mi to sama ve chvíli, kdy náš rychlík vjíždí do bakovského nádraží. "No
prosím, kredit v hajzlu!"
"Zmíníš se doma a máti ti ho okamžitě dobije."
"O mě nejde," usměje se. "Co chudák Štěpán? Ten tak vstřícné rodiče nemá. Sice to nejsou takoví
Herodesové jako ti tvoji, aby si musel přivydělávat, ale nadšení nebudou. Jel taky na víkend domů,
akorát on ještě ve vlaku sedí. Do Ostravy to má dál. Škoda že jezdí jiným koridorem... Proč se tak
díváš? Nemyslela jsem to nijak špatně!"
Pohodím hlavou a posbírám svoje saky paky, protože vlak právě zastavil. V podchodu si vzpomenu:
"Jo, psal mi brácha, že Tři sestry jsou u nás tuhle sobotu. Nevyrazíme?"
"To by šlo," souhlasí.
Přes hlavy davu valícího se od vlaku k východu zahlédnu Slávkovu vytáhlou postavu, mamka stojí
hned vedle. Podle Johany Herodesové!Zalije mě vlna radosti a určitě to není jen proto, že nebudu
muset čekat na autobus do Nížan!
"Mámodvoz," oznámímkámošce. "Zítra zavolej, domluvíme se. Zatím čau!"
Ani nevím, co mi odpoví, proud lidí mě unáší dál. Ač vysokoškolačka, pořád je ve mně ta malá holka,
která se těší domů! Johana je pitomá.

O Tři sestry projeví zájem také Káťa.

"Nezapomněla," pokývu směrem k Radkovi hlavou, když naše nevlastní sestřička na samém sklonku
sobotního odpoledne zavolá Slávkovi, aby si ho objednala jako taxík.
"Dobře. Za půl hodiny u vás před domem," slíbí jí.
Radek bezmocně rozhodí rukama. Uteklo mu to a už to vzít zpátky nešlo, to dá rozum, přesto z Kátiny
návštěvy žádnou radost nemám. Dostanu ji totiž na triko, tak jako tomu bylo na pár společných
akcích. Nebylo jich mnoho, naštěstí, ale i to stačilo! Radši bych hlídala pytel blech než jednu
rozmazlenou puberťačku se sebevědomím Eiffelovky!
"Slávku?" napadne mne. "Když už jedeš do Bakova, mohl bys přivézt taky Johanu? Ať nemusí busem."
"Jasně," přikývne. "Kde ji mám vyzvednout?"
"Zjistím to, momentíček," požádám ho o chvíli strpení, skočím si do pokojíku pro mobil, k smrti
naštvu Agnes, kterou vyruším ze slastného klimbání na polštáři, pod nímž se můj aparátek nachází.
Sekne po mně tlapkou, potvora, ale jelikož s výpadem počítám, jsem rychlejší a uhnu. Najdu v
seznamu Johanino číslo, stisknu zelené sluchátko a čekám. Mobil zazvoní jednou. Podruhé. Potřetí...
Tak to zvedni!
"Co je?" ozve se konečně. Nejspíš má puštěnou televizi, v pozadí slyším šum, hudbu a cizí hlasy.
"Kde se flákáš? Čekám celý odpoledne, kdy zavoláš a přijedeš, a ty nic. Zajistila jsem ti odvoz, jaká
jsem?"
"Jsi úžasná," směje se, "ale já už něco mám."
"Něco lepšího než Tři sestry!" zeptám se zklamaně.
"Nevím, jestli lepšího, ale prostě jinýho."
"Že by zase Mazanej medvídek... ?"
"Králíček, ty medvídku!" řehtá se Johana. "Ale jinak máš pravdu. Víťa pro mě přijel až domů, nedalo
se odmítnout."
"Hm, takže kvůli Víťovi odmítneš mě," shrnu její sdělení. "Kvůli Štěpánovi na mě kašleš v Praze, kvůli
Víťovi tady."
"Pochop mě," domlouvá mi, načež ji napadne jiné řešení: "Hele, mám skvělej nápad! Využij ten odvoz
naopak a přijeď ty sem! UMazanýho králíčka se ti bude určitě líbit!"
"To jsi neuhodla," ujistím ji. "Křena vám dělat nebudu."
"Jakýho křena?" Johanin tón zní dotčeně. "Víťa je kámoš."
Ve dveřích pokoje se objeví Slávek. "Tak kde?"
"Nikde," odpovím mu a oddálím mobil od úst. "Johana se rozmyslela, má něco mnohem lepšího. Díky,
Slávku, padlo to." A zpátky do aparátu: "Musím končit. Tak si to s tím svým novým kamarádem pěkně
užij. Pak povykládáš."
"Ty mě štveš!" oznámí mi.
"Ty mě taky," ujistím ji a hovor ukončím. "To by mě zajímalo, co může bejt lepšího než Tři sestry"
prohodí Radek a já se musím navzdory zklamání, které mi moje nejlepší kamarádka opět připravila,
smát. "Chceš to vědět?"
"Proto se ptám, ne?"
"Sex."
Brácha se zatváří pochybovačně: "Že to říkáš zrovna ty..."
"Jak to myslíš, zrovna já?!"
"K tobě mi pasuje leda tak virtuální sex," chichotá se. "V reálu si tě nijak nedovedu představit."
"Víš, co? Buď tak hodnej a nepředstavuj si mě, ty náš malej perverzáčku!" setřu ho. "Mezi sourozenci
se takový věci nedělají! Ani ty představy, natož sex!"
"No dobře, tak si nedovedu představit kluka, kterej by to chtěl dělat s tebou, hahaha!"
Hodím po něm plyšovým medvědem, ale protože ho nestrefím, další pokus opakuji s vlastní pantoflí,
a teprve když vyplýtvám veškeré střelivo z dosahu včetně naježené a vřeštící Agnes, takové zacházení
se jí hrubě nelíbí, vyřídím si to s ním ručně. Radek se samozřejmě nenechá fackovat jen tak, tudíž je z
toho klasická rvačka jako zamlada, až na nás musí mamka vlítnout.
Do kulturáku se mi bez Johany vůbec nechce, avšak podle očekávání mám zábavu díky Kátě
povinnou!
"Měj rozum," domlouvá mi mamka, "kdo by na ni dohlédl?"
"Radek. Ten všemu rozumí, dokonce i sexu," poradím jí.
"Jakému sexu?" zpozorní mamka.
"Kecá," uklidňuje ji brácha a tajně mi hrozí pěstí.
"Normálnímu. Radeček má o sex abnormální zájem!"
Ve snaze zavařit to bráškovi uspěji jen napůl. Sice mamce nasadím do hlavy brouka a zařídím mu tím
přednášku, že má na sex spoustu času, aby se radši věnoval škole, nicméně pomyslný bič tím upletu i
sama na sebe: Tři sestry mám povinné dvojnásobně - musím hlídat nejen Káťu, ale i Radka!
Obojí stojí za kulové. Ani jeden samozřejmě nechce být hlídán, oba se mi ztratí hned po příchodu do
kulturáku, každý na jinou stranu, a zatímco já se tam jen tak potloukám a bavím s pár známými,
většinou s bývalými spolužáky ze základky, z lidí z gymplu narazím pouze na Janu a jejího budoucího
chotě Mirečka, sourozenci paří o sto šest. Bráchu párkrát spatřím s roztomilou brunetkou s beruškou
ve vlasech (že by na tom jeho kladném vztahu k sexu fakt něco bylo?), Káťa věčně sedí u baru s
vlasatým individuem, které bych věru nechtěla potkat sama v lese!
Ne že by se mi tam nelíbilo, Lou Fanánek zpívá moje oblíbené písničky stejně dobře jako vždycky, sál
je narvaný a všichni nadšeně poskakují na parketu, řvou a baví se, být tu s Johanou, také bychom si to
náležitě užily, ovšem takhle je to zase o něčem jiném. S lidmi, se kterými jsem naposledy kamarádila
na devítiletce, pak už jsme s bídou prohodili pár slov, když jsme na sebe někde náhodně narazili, si
nemám moc co říct. Téma školy, kde kdo studuje či pracuje, případně kolik pobírá podpory v
nezaměstnanosti, se vyčerpá záhy, vyprávění spolužáka Pepína, někdejšího třídního šaška, kolik toho
na jaké akci vypil a kde všude zvracel, je ubohé, a poslouchat Janino plánování, jaké si nechala šít
šaty, kde obřad proběhne a co budou svatebčané jíst, je snad ještě únavnější než Pepínovy pijácké
historky.
O půlnoci se pokusím ty dva pařany, jež mi máma hodila na triko, dostat domů. Brácha si poklepe na
čelo, odkud jsem spadla, takhle brzy nemusel být doma ani v patnácti, natož teď, o rok později, a
Káťa mě přehlédne jak velké širé rodné lány a dál se neuvěřitelně vysokým hláskem chichotá vtípkům
toho zjevu. Podle vůně, která mě uhodí do nosu, je mi jasné, že to, co spolu kouří, startky nebudou.
"Káťo! Káťo, slyšíš mě?" nenechám se jen tak odbýt.
Konečně si mne všimne: "Odplav!"
Znovu vyhledám Radka, za rukáv ho odtáhnu stranou a zahulákám mu do ucha: "Káťa je zhulená!"
Bratřík v tom nevidí problém. "No a?"
"Máma nás zabije!"
"Nás?" vysměje se mi. "Tyji hlídáš, ne já!"
"Mohl bys, laskavě, zapojit mozek? Slávek z toho bude mít děsnej průser, až se to dozví jeho bejvalá,
Kátina máma! Zakáže Kátě se s ním vídat."
"Aspoň k nám přestane jezdit a budeme mít pokoj."
"Chápeš, že tady vůbec nejde o nás, ale o Slávka?!"
Konečně mu to sepne. "A co já s tím?"
"Pomoz mi ji dostat domů, ty se sem pak klidně vrať."
Radek se nerozhodně ohlédne po dívce s beruškou. "Nemůžu odejít! Mám životní šanci!"
"ty chudáčku," polituji ho upřímně. "Jestli téhle pipce říkáš životní šance..."
"Víš, co? Trhni si, ségra!"
A zase se vrátí natřásat se do rytmu. Následující hodinu se snažím přesvědčit Káťu, ovšem ta mě
vůbec nevnímá! Ten její ranař mi nejdřív nabídne brčko, pak procházku kolem kulturáčku a když mu
řeknu, že jsem se do hlavy nepraštila, tudíž nejsem v deliriu, abych na jeho nabídku přistoupila, začne
být agresivní. Kdyby se neobjevil Radek a násilím jsme Káťu nevy vlekli ze sálu, možná by mě praštil
sám.
"Má dost," usoudí brácha.
"To vidím taky!" zuřím.
"Dotáhnem ji k řece a vymácháme jí hubu ve vodě," navrhne řešení. "Voda pomáhá, natož tak
studená." "A co tvoje životní šance?" Blýskne po mně očima, nicméně dole u řeky, kam se dostaneme
po půlhodinové štrapáci. Káťa je sice štíhlá, ale naprosto neskladná a nedrží tvar, neustále někam
padá, připustí: "Mělas pravdu. Byla úplně blbá. Nechala se sbalit Šindelářem. Chápeš to? Šindelářem!
Takovým kreténem!"
"Jestliže dala přednost Šindelářovi před tebou," prohodím s vážnou tváří, "tak to musela bejt totálně
blbá."
"Taky jo," přikývne a na břehu řeky se v půl druhé v noci řehtáme oba jako koně.
Kátin úlet nám - a především jí - projde neuvěřitelně dobře. Stojí nás to spoustu energie i času,
poslední dny se ochladilo i v Praze, natož tady, na venkově, ve vysloveně odporném nečasu se s ní
dvě hodiny, prosím, dvě hodiny procházíme po Nížanech, a to procházíme je ještě příliš vzletné
označení, a za ty dvě hodiny jsme z ní úplně urvaní. Teprve poté, co hodí tři šavle a její potácení se
začne podobat chůzi dvojnožce, se s ní odvážíme jít domů. Madam se vyspí a krom toho, že je ráno
pobledlá, jí nic není! A ještě je na nás naštvaná!!
"Zkazili jste mi celej večer," oznámí mně a bráchovi, než si vydupe, aby ji Slávek odvezl domů hned
dopoledne. "Kvůli vám jsem si nestačila vzít telefon na toho kluka!"
"Aha, tak to sorry," ušklíbne se Radek.
"Pamatuješ si aspoň, jak se jmenoval?" zapochybuji.
"No, to nevím. A taky kvůli vám!" odsekne napruženě. "Kdyby mi stihl dát číslo, řekl by mi k němu i
jméno!"
"Káťo?" Mám své nevlastní sestřičky po krk. "Odplav."
Radek se rozchechtá a ona s třísknutím dveří opustí nejen náš pokoj, ale vzápětí i celý náš byt.
"Víš, k čemu jsou její návštěvy dobrý?" zeptá se mě brácha potutelně. "Vždycky si uvědomím, že jsou
i horší ségry než ty!"
Pobaveně se usměji. "Co potřebuješ, prevíte?"
"Já...? Nic! Jak tě mohlo něco takovýho napadnout...?" "Nejsem včerejší," ušklíbnu se. "Peníze
nemám, smůla." "V pohodě..." Je mi jasné, že tím hovor neskončil, ataky že ne. Ještě se ani nezačtu
do textu v cyrilici, když bráška pokračuje: "Alko? Možná bych přece jen něco malýho..." "Tak to vybal
a nezdržuj," popoženu ho. "Nemohla bys říct mámě, že učitelka Kropáčková je megera? A že nemá
smysl pro humor a vůbec je úplně trhlá, takže se na ni nesmí dát?"
Po tváři se mi rozlije pobavený úsměv. "Cos provedl?" "Dala mi důtku, svině," uleví si vzpurně. "Za
drzost. Měl jsem doplnit bonmot: kdo jinému jámu kopá - a napsat o tom sloh."
Znám bráchu jako své boty! "A čím jsi to doplnil?"
"ten je u něj na brigádě."
Pokud k tomu dodá ještě něco, neslyším ho přes vlastní smích. Utřu si zaslzené oči. "Ty jsi přece osel,
brácho! Poštvat si proti sobě nejen dějepisářku Dejmkovou, ale i češtinářku Kropáčkovou... To ti
nezávidím."
"Nemusíš mi závidět," opraví mě. "Stačí, když mi helfneš u mamky!"
"Uvidíme, jestli bude příležitost," slíbím neurčitě, leč slib nesplním. Ta příležitost totiž nepřijde! Ještě
ani nedojím oběd, když se mi v pokoji rozehraje mobil.
"Ty vaše telefony!" zlobí se mamka. "Nemůžete dát pokoj aspoň u jídla?"
"To bude Johana," usoudím a letím to vzít. Na displeji bliká jméno ADAM! Než hovor přijmu,
obezřetně se v pokoji zabouchnu. Nikdy dřív nevolal! "Ahoj. Děje se něco?"
"Ahoj, Alice. Jsem v Brně, tak mě napadlo, že kdybys chtěla, mohl bych tě vzít do Prahy. Volám radši
hned, nevím, kterým vlakem jezdíváš."
Spolknu otázku, jak ví, že jsem doma, protože mě odpověď napadne: nejspíš se informoval už v pátek
v pizzerii! Regina i Hanka věděly, proč nemůžu o víkendu sloužit.
"Ve tři," řeknu místo toho. "Ale přizpůsobím se tobě, budu jen ráda, když se svezu autem. V kolik
vyrážíš?"
"To je jedno, třeba v ty tři."
"Fajn. Jo, vlastně... My jsme dvě. Ještě kámoška...!"
"V autě je místa dost."
"Dobře. Tak ve tři u nádraží, jo?"
"Budu se těšit," ujistí mě.
Jen jedno číslo zavěsím, vytočím jiné: "Johano? Čau. Hele, Adam je v Brně, sveze nás do Prahy..."
"Kdo je Adam?"
"Ten Španěl," vysvětlím. "Nabere nás ve tři u nádraží."
"Počkej," zarazí mě. "Já si musím vyzvednout tu občanku, do Prahy pojedu až v pondělí odpoledne. Se
Štěpánem."
"Se Štěpánem?" podivím se. "On je u vás?!"
"No jo," zasměje se. Patrně není sama, tudíž se podrobnosti nedozvím. "Tak si to s tím španělským
ptáčkem užij! A bacha, prášky pro tebe mám v batohu..."
"Nebudu je potřebovat, nejsem jako někdo," zašpičkuji.
Johanu nerozhodím, zato mi dá zabrat, abych se srovnala já a mamka na mně nic nepoznala! Radek
nestačí dělat psí oči. Má smůlu, nejsem momentálně schopná řešit svoje problémy, natož ty jeho!
Naši mě k vlaku odvezou. Tentokrát se mi to moc nehodí, raději bych bývala jela do Bakova
autobusem. Přestože : poznám na parkovišti před hlavním vlakovým nádražím Adamův golf, nevěnuji
mu jediný pohled a se svými bágly a zamáváním mamce a Slávkovi, ne, opravdu se mnou nemusíte jít
dovnitř, kolem něho projdu do haly, kde počkám, než naši odjedou. Je mi hloupé hrát na ně takovou
boudu, nicméně mamka by mě určitě nenechala sednout si s cizím starším chlapem do auta! Doufám
jen, že mi mezitím Adam neujede, snad se dovtípí...!
Dovtípí, protože do haly přijde za mnou.
"Vzduch je čistej," oznámí mi s úsměvem. "Ahoj, Alko."
"To byli naši," vysvětlím s rozpaky, že jsem ho zatloukla.
"V pořádku," přikývne a rozhlédne se: "Kde je vás víc?"
"My jsme jedna," pokrčím rameny. "Kámoška pojede zítra."
"Tím líp," mrkne na mě, vezme ode mě zavazadla a galantně mi je donese do kufru vozu.
"Proč líp? Co když tě u Devíti křížů svedu a znásilním?"
Adam se pobaveně rozesměje: "Třeba se na to těším!"
Cestou se bavíme, jako by se žádný polibek na chodníku u kolejí před více než týdnem nekonal, stejně
tak vypustíme moje esemeskové embargo. Vyprávím mu o včerejší zábavě a své nevlastní sestře, oba
se tomu smějeme a nálada je uvolněná, pohodová, přátelská. U Devíti křížů Adam skutečně zastaví,
když jsem mu tak nahrála, nemůže odolat, ovšem znásilňování se nedočká ani jeden z nás. Dojdeme
si na kávu a závin, zase se spořádaně vrátíme do vozu a jedeme dál.
Kvůli změně času z letního na zimní dorazíme na parkoviště ke koleji až za tmy. Otázka, na kterou
podvědomě čekám celou dobu, přijde ve chvíli, kdy vypne motor a kabina vozu se na chvíli ponoří do
ticha rušeného jen slabou hudbou z repráků.
"Proč se mi vyhýbáš, Alko?"
"Přece jsem ti to napsala. Nechci být důvod, proč jsi své přítelkyni nevěrnej."
Položí ruku na mou dlaň. "Není to tak. Vysvětloval jsem ti mockrát, že k ní dávno nic necítím.
Předešlej rok jsme měli těžký problémy, přestávali si rozumět. V létě jsme to zkusili dát dohromady,
koupili si romantickou dovolenou... Tam se to podělalo úplně, od té doby se jen míjíme a když už se
doma potkáme, akorát se pohádáme. Spojuje nás jen byt. A to nejdůležitější... od července jsem s ní
nespal."
Pohlédnu na něho z boku. Pustí mou ruku a pohladí mě po tváři. "Toužím po tobě, Alice. Od první
chvíle, co jsem tě viděl v pizzerii..."
Přiblíží se ke mně a já mu nastavím své rty. Nedočkavě se do nich ponoří, aby mě hltavě líbal jazykem.
Jeho touha se přenese do polibků a já cítím, jak pode mnou praská led..

9. KAPITOLA

Ubohý kredit jen hoří! Na rozdíl od Johany nemůžu mamce poručit, aby mi dobila mobil, musím si na
něj vydělat a do té doby se alespoň trochu krotit, nepsat odpověď na každou Adamovu zprávu. Ten
má mobil na smlouvu a navíc je výdělečný, je mu hej! Takhle často jsem si naposledy esemeskovala s
Lukášem. A to už je hodně dávno!
Ve škole není čas a v pizzerii také moc ne, což je jediné štěstí, jinak bych byla na nule za dva dny.
Snažím se šetřit kredit na důležité zprávy, kterými se domlouvám na setkání, a to jak s ním, tak s
Johanou či lidmi ze školy. V podstatě jsem ale spokojená! To, že kdykoli se podívám na displej a najdu
tam symbol obálky, mě naplňuje radostí a pocitem zadostiučinění. Někdo o mě stojí, někdo na mě
myslí, někdo po mně touží, někdo mě má rád! Jak se to zpívá v té písničce? Milovat je krásné, krajšie
je byť milovaný! Nejsem sice do Adama zabouchlá, ale líbí se mi a ty sympatie jsou konečně
vzájemné, tak co. Rande si domluvíme na středeční večer. Samozřejmě v pizzerii, kde jinde!
Dostavím se s tříhodinovým předstihem, je třeba využít času a vydělat si nějakou tu korunku,
esemeskou Marianě připomenu, aby nezapomněla na svůj slib a do půlnoci se na kolej nevracela, a
pak už jen celá rozzářená v očekávání věcí příštích poletuji mezi hosty, rozdávám úsměvy na všechny
strany, dnes srdečné, žádné povinné grimasy, a čekám na toho pravého.
"Ahoj, Alko!" pozdraví mě Štěpán, který se objeví spolu s Milanem a dalšími kluky přesně v osm.
Ironie osudu! Štěpán je sice ten pravej, ale jaksi ne pro mě.
Povzdychnutí se neubráním. "Čau. Co byste rádi?"
"To se ani neptej," varuje mě Ondra a kluci se řehtají.
"Že tě prásknu Markétě?" vyhrožuji mu z legrace.
Vyberou si pizzu a pivo, jak jinak, a když jejich objednávky vyřídím, na chvilku přijmu pozvání a
přisednu si. Mohu si to dovolit, krom nich a staršího páru není v pizzerii ani noha. Jejich plácání
poslouchám na půl ucha.
"Stalo se něco?" všimne si Štěpán mého upřeného pohledu.
Proberu se. Nemůžu přece na něho civět jak hladověj vlk! "Myslela jsem na něco úplně jinýho..." Lžu,
až se mi práší od pusy! Honem přehodím výhybku: "Prý jsi byl v rodině."
"No jo. Nějak jsem se doma nudil, tak jsem si řekl, že je blbost bejt doma sám, když Johana je kousek
vedle..."
"Kousek?! Ty nebydlíš v Ostravě?"
"Však jo. Od Bakova jenom dvě hodinky cesty."
"Tak to potom jo," přikývnu. "A jak se ti tam líbilo?"
"Fajn," zasměje se při vzpomínce. "Johana říkala, že její rodiče jsou trošku jiní..."
"A?"
"Byli," dodá a já se k jeho smíchu přidám. Ve dveřích se objeví Adam, v džínách a kožené bundě mu
to moc sluší. Z dálky se na mě usměje a já mu úsměv oplatím. Štěpán není tak zaměstnaný svou
pizzou, jak se zdá, protože naši hru očí zaregistruje a pobaveně podotkne: "Už je mi jasný, na co
jinýho jsi myslela...!"
Kluci jsou někdy šíleně natvrdlí. Je vedle jak ta jedle!
Adam natvrdlý není, ví moc dobře, co chce. Počká na mě, než skončím, a s rukou v ruce se chvíli
procházíme, líbáme v temných zákoutích, v jednom nočním baru si dáme skleničku, než mu oznámím,
že ještě stále mám více než hodinu prázdný pokoj na koleji. Pak je program
jasný! Kolem vrátnice se mi ho podaří propašovat snadno, trocha strachu, zda Mia dodržela slib, ale
všechno se zdá být v pořádku. Přes lampičku přehodím svoje červené tričko a v atmosféře domu s
lucerničkou se v mé posteli dlouze líbáme a hladíme a dotýkáme jeden druhého. Ačkoli je Adamova
touha obrovská, vnímám ji přes jeho džíny, k ničemu většímu nedojde. Oba cítíme, že takhle na
rychlovku, kdy se může Mariana každou chvíli vrátit, kluci ve vedlejším pokoji po vykují při nějaké
střílečce přes internet a vůbec je všude spousta rušivých elementů, by to prostě nebylo ono.
"Vymyslím něco na víkend," slíbí mi, když se minutu po půlnoci loučíme u výtahové šachty. "Co bys
řekla sobotě a neděli v romantickým hotýlku někde uprostřed krásné přírody, večeři při svíčkách,
pěkné hudbě, vínu... a spoustě něhy a lásky, kterou pro tebe mám, Alice?"
"Zní to moc krásně," vzdychnu omámeně.
"Ale...?" postřehne neznatelné zaváhání.
"Abys nebyl zklamaný, protože já jsem ještě nikdy..."
Nejprve mě políbí, než odpoví: "Jsi pro mě zosobněním rafinované ženskosti a nevinnosti, přirozené
krásy a čistoty. Strašně moc bych se chtěl s tebou milovat za tónů pomalé smyslné hudby, za svitu
plápolajících svíček, za vůně vonných olejů na našich tělech mísících se s vůní vzrušení... Upíšu se
třeba ďáblu, Alko, udělám pro tebe cokoli, jen když řekneš ano!"
"Třeba nebudu tak dobrá, jak si myslíš, Adame."
"Broučku, milování není dokazování tomu druhému, jestli a jak moc jsi dobrá! V tobě je obrovské
množství něhy i vášně, kterou ještě nikdo neprobudil, a já bych dal cokoli právě za to, abych byl tvůj
první a mohl vést tvé krůčky v oblasti něhy a sexu a vášně... Souhlasíš s tím víkendem?"
"Ano," hlesnu slůvko, na které tak čeká.
Odmění mě dalším ze série nádherných polibků a nejspíš by nebyl posledním, kdyby se na konci
chodby neotevřely dveře a nevyvalily se z nich čtyři rozjařené holky. Strčím Adama do výtahu a když
se rozjede, opřu se o chladnou zeď, abych se z toho všeho vydýchala. Mariany vystoupivší zpoza rohu
s pusou od ucha k uchu si všimnu teprve nyní.
"Ty šmíračko!" obviním ji.
"Venku bych zmrzla, zrovna dneska se žádná akce neděla, víš, jak to bylo dlouhý, vydržet venku do
půlnoci?" připomene mi. V pokoji, kam společně dojdeme, uzná: "Ten kluk mluvil jako básník. Něco
takovýho mi nikdy nikdo neřekl. Je normální?"
"Jasně že je," uchichtnu se. "Proč by nebyl?"
"Buď je švihlej, nebo tě fakt hodně chce dostat do postele."
"Neříkej to tak hnusně," požádám ji.
"Kolik mu je?"
"Sedmadvacet, osmadvacet, tak nějak."
"A není ženatej? To by k ženáči celkem odpovídalo."
"Ne, jen s nějakou žije, ale nic vážnýho. Rozcházejí se."
"Nic vážnýho!" Mariana vyprskne. "A tomu věříš?"
"Jo," kývnu. "Neznáš souvislosti."
"Alko, nechci ti mluvit do života, protože vím, jak sama nesnáším, když mi někdo žvaní do mých věcí,
ale přijde mi stejnej typ jako třeba Jakub. Chce si užít, akorát jde na to jinak. Vzletně, poeticky,
romanticky. Což je možná horší, : než když ti to řekne na rovinu. Pokud si chceš užít taky, v pořádku,
tenhle vážně vypadá, že se vyzná, ale hlavně se do něj, proboha, nezamiluj!"
"Díky za radu," zakřením se na ni. "A teď už pojď spát, ráno vstávám a mám dlouhou školu..."
Navzdory jejímu varování se na víkend těším!

Diskuzní kroužek U Platona musím tentokrát zkrátit, což mě docela mrzí, protože s kolegy filozofy je
větší legrace, než se mi na začátku semestru zdálo, a společně s Kryštofem vyrazíme hledat
fotografické studio, které nabízí a prodává fotky zhotovené na imatrikulaci.
Praha je v podstatě malá, to hlavní a důležité se nachází v centru v Praze 1, obchod najdeme v
pohodě a ještě se u toho skvěle pobavíme.
"Tohle nejsou moje fotky," namítne Kryštof.
"Podle čísel jsou to snímky, které jste si objednal," namítne prodavačka.
"Ukaž," nahnu se mu přes rameno. Pohled na stvoření s vlasy jako rousy, očima hledícíma každé
jiným směrem a košilí vyhřezlou zpod saka mě dostane! "Ty pako, vždyť na těch fotkách seš ty!"
"Cože...?" Kryštof krátkozrace zašvidrá, strčím mu snímky až pod nos a on k mému i prodavaččině
pobavení naprosto zničeně vydechne: "Bože..."
"Není to tak hrozné," snaží se ho navnadit slečna za pultem. "Třeba na téhle fotce není ta šilhavost
tolik znát."
Kdybych zrovinka potřebovala na záchod, odneslo by to moje prádlo, tohle je i na mě moc!
"Jaká šilhavost?! Žádnou nemám!"
Prodavačka se mu nedůvěřivě zadívá do obličeje, načež se rozpačitě usměje. "Pardon, já jsem
myslela... Vypadalo to..."
"V pořádku," zahučí Kryštof, zacvakne fotky a vymázne z obchodu jako namydlený blesk, aniž by
počkal, až si vyřídím svou zakázku.
"Bože," opakuje na ulici, stále v šoku. "Kilo a půl za takovou hrůzu...! Proč mě naši nenechali utratit
zavčas?!"
"Neber si to tak," utěšuji ho na ulici. "Někdo je krásnej a chytrej, jinej jen chytrej..."
"No, díky."
"Kdybys mě nechal domluvit, dozvěděl by ses, že někdo je krásnej a chytrej, ale není fotogenickej. V
reálu to s tebou není tak hrozný. Nešilháš, neslintáš, ani nemáš příznaky demence..."
"Alko!" varuje mě, ovšem už se směje se mnou. "Kam ses díval, že to vážně vypadá, jak kdyby se ti oči
rozutekly na všechny světový strany a tys je nemohl sehnat?"
"Netuším," pokrčí rameny. "Vím jen, že jsem si musel dávat bacha, abych nehodil šavli, večer před
imatrikulací jsme s klukama trošku oslavovali..." Smíchy zabublám: "Tak to bude ono, kamaráde."
"Ukaž svoje fotky," projeví zájem trochu škodolibě, protože jakmile pěti snímky prolistuje, prohlásí
napůl obdivně a napůl zklamaně: "Tobě to tam sekne!" "Já jsem před tím neslavila," připomenu mu
pobaveně. "Počkej, neuklízej je ještě..." Znovu se zahloubá do fotiček, na nichž přísahám na žezlo a
podávám si ruku s děkanem. "Ty šaty nemaj chybu... Víš, co si myslím?" "Netuším."
"Že máš, samozřejmě úměrně ke svý výšce, nejdelší nohy z FF a možná celý UK!"
"Koni!" otituluji ho, mávnu mu na pozdrav a zamířím rovnou k pizzerii, kde mám pro změnu sraz s
Johanou. Od páteční cesty domů jsem s ní nemluvila, pouze mi v pondělí poslala esemesku, ať si v
pizzerce vyzvednu prášky, které tam pro mě nechala. Ačkoli mezi nás vnesl Štěpán rozkol, pořád je to
moje nejlepší kamarádka a já se s ní potřebuji poradit. Nebo spíš o něčem ujistit.
"Čauky, Alko. Kde se flákáš?" vytkne mi půlhodinové zpoždění. "Myslíš, že kradu čas, nebo co?"
"Nehysterči," těším ji. "Byla jsem si pro fotky. Mrkni."
Se zájmem rozloží po stole čerstvé fotičky, aby je podrobila svému kritickému zraku. "Máte tam
docela pěkný kluky... Až na tady toho chudáka, haha..."
Nemusím se dívat, je mi jasné, že ukazuje na mého kámoše sedícího ob dvě lavice přede mnou. "To je
Kryštof z mé skupiny. Normálně je docela hezkej, jen tady po tahu."
"To znám," baví se. "Po tahu taky vypadám jak dobře uleželej utopenec. Jinak docela borci."
"Já jsem na těch fotkách taky," připomenu jedovatě.
"Kde...?" zavtipkuje. "A jo, tady... Jsi tam pěkně. Nechci vidět svoje fotky, taky bych si je mohla
vyzvednout, to je fakt. Ten tvůj model je na Karolinum dost odvážnej, co?"
"Ani mi to nepřipomínej," otřesu se při vzpomínce.
"Proč? Muselas bejt středem pozornosti."
."No, právě proto," uchichtnu se.
"Klukům lezly/ oči z důlků, ne?" baví se. "Tomu tvýmu Španělovi by musely přímo vypadnout, ten tě
vždycky očima svlíká... Vlastně on tě v nich viděl. předpokládám, že se mnou chceš mluvit kvůli němu,
tak povídej! Hořím nedočkavostí! Jak dopadla nedělní cesta? Měl se k něčemu?"
"Přečti si tohle," podám jí svůj mobil, když předtím najedu do přijatých zpráv.
Johana mě poslechne, slabikuje Adamovu dlouhatánskou esemesku nahlas: "Lasko, objednal jsem
rozkosny penzionek s velkou rohovou vanou kousek od Prahy. Moc se na tebe tesim! Nemusis se
niceho bat. Sver se do mych rukou, splnim vsechna tva tajna prani a skryte fantazie. Pripravim te do
zivota. Chci te dostat do nebes, abys prosla branou rozkose a extaze, budu ti to delat hodiny a
hodiny, jak jen budes chtit. Tak, jako po tobe, jsem po zadne zene ve svem zivote netouzil. spln i ty
me nejvetsi prani! Umiram touhou."
"Tišeji!" krotím ji. "Nemusí to vědět všichni."
"Tý jo..."
"Co tomu říkáš?"
"Že tě čeká náročnej víkend," zahihňá se. "Závidím ti!"
"Závidíš?!" užasnu. "Máš přece Štěpána!"
"To jo, ale Španěl vypadá schopně... S tím si užiješ...!"
"Myslíš, že mám jet?"
Zbytečná otázka, Johana je stoprocentně pro: "Jasně! S ním tou bránou extáze prosvištíš jak po
bobový dráze. Je dobře, že ses odhodlala. Pořád ti říkám, že staropanenství je po dvaceti spíš pro
ostudu."
"Podle mě je důležitější, s kým o to přijdeš, ne kdy."
"Přečti si Bravíčko a zjistíš, že seš zaostalá. Z věku čtenářek Brava jsi dávno vyrostla, ale všechny ty
čtrnáctky patnáctky by tě strčily do kapsy."
"Zdaleka ne všechny," namítnu. "Tam se tím chlubí jen ty, co to prožily. Ty si píšou o rady. Ostatní ne.
Tys taky nezačala hned s úderem patnáctých narozenin, že."
"Jasně," kývne. "Protože jsem tehdy sama cítila, že ještě nechci. A nejen tehdy. Až do léta to nebylo
ono. Tělo pozná samo, kdy je pravej čas. To tvoje taky, řekla bych, že se mě ptáš, jestli máš jet, ale
přitom jsi dávno rozmyšlená!"
Střelím po ní očima, ona můj pohled zachytí - a rozesmějeme se současně. "Dobře, prokouklas mě.
Tak jo." "Vyzvedla sis ty prášky?" vzpomene si. "Jo, vidíš, ještě jsem ti nepoděkovala!" vylovím z kapsy
peněženku a srovnám svůj dluh. "Užívám je od pondělí." Johana část z nich použije na zaplacení
útraty, na níž mou účast odmítne, a varuje mě: "Pro jistotu si vem s sebou spoustu kondomů. Máti tě
varuje, ty prášky nabývají účinnost až po určitý době, tak abys do toho nevlítla!"
"Já vím, pročetla jsem si příbalovej leták. Že mamině děkuju. Za všechno," kývnu hlavou. "A co ty a
Štěpán? Měla
jsem za to, že jsi odmítla Tři sestry kvůli Víťovi aMazanýmu zajíci, ne Štěpánovi."
"Taky že jo," zasměje se. "Víš, jakej mi Štěpán připravil šok? Byla jsem s Víťou a najednou telefon, že
je v Bakově. Měla jsem to dost na těsno, ale dopadlo to dobře, Štěpán je skvělej... Nic nepoznal."
"Proto je skvělej?" pousměji se ironicky.
"Ne proto, že nic nepoznal, prostě je skvělej. Tečka."
"A Víťa? Ten je taky skvělej?"
"No, Víťa..." protáhne a zamrká: "Ten ho má většího!"
"Panebože!" vybuchnu smíchy. "Ty jsi oplzlá!"
"Nazývám věci správnými jmény," hájí se.
"Nasadila jsi mu parohy hodně brzy," podotknu. "Neříkalas, že se Štěpánem je to navždy? Že bys mu
to nikdy neudělala?"
"Víťa to udělal mně," vtipkuje, nicméně když vidí, že mi její způsob humoru moc veselý nepřipadá,
pokrčí rameny. "Já vím, říkala... A taky jsem si to myslela. Je to zvláštní, Štěpána miluji a pořád
doufám, že je to navždy, no ale krom toho je spousta zajímavých kluků... S Víťou to byl jen
jednorázovej úlet. Se Štěpánem se nic nemění."
Podívám se na ni a nebýt rovných vlasů, skoro bych myslela, že U Kmotra sedím s Luckou!
"Co ségra?" vzpomenu si. "Jindra se zdá v pohodě."
"No jo, už jsou zase jako dvě hrdličky. Trocha Itálie v žádný rodině neuškodí. Koneckonců, seš v italský
pizzerii!"
Z hluboka vzdychnu. Johana je sice fajn holka, ale nějak jí přestávám rozumět v názorech!

Faustovu názoru na můj výkon naproti tomu rozumím dobře. "Už jsem viděl hodně levorukejch lidí,
ale na tebe, Ali, fakticky nemají. Občas se stane i v lepších rodinách, že někdo zprasí jasnou přihrávku,
ale ty jsi zazdila kompletně všechny, který jsem ti poslal! A že jich bylo nepočítaně," oznámí mi v
pivnici naproti kolejím.
Na dosud rozpálené líce si přitisknu chladivý půllitr. "Jen ' do mě, posluž si."
"Chci tě vyhecovat k lepším výkonům," baví se.
"Ty jsi hotovej čaroděj dobroděj."
."Jsem rád, že mě umíš ocenit! Nemůžu vidět, jak takový mladý pružný a docela pěkný tělo zahálí, jak
se fláká!"
"Musím se šetřit."
"Co chystáš?"
"Víkend s jedním romantickým klukem v jednom romantickým hotýlku..."
"Že by se mnou?" vtipkuje. "Já jsem poslední romantik."
"Hm, tak tenhle je v tom případě předposlední."
"Pěkně si to užij," popřeje mi.
"A co ty, máš nějakej plán na víkend?"
"Křehulka ho naplánovala za mě," usměje se. "Přifrčí vlakem v půl sedmý. No vidíš, musím na
přednášku a hned po ní abych se pustil do uklízení..."
"Kvůli mně neuklízíš a kvůli ní jo? Hrůza s tebou!"
"Tohle je právě jedna z výhod přátelství. Nemusím si před tebou hrát na něco, co v podstatě nejsem,
a tím pádem je mi s tebou příjemněji. Jsi kámoška, která takový malichernosti, jako třeba smradlavý
ponožky přilepený na zdi, přehlídne."
"Ona ne?"
"Jí to vadí. Chápeš to?"
"Taje ale divná!" uchichtnu se. "V každým případě ti přeji krásnej a romantickej víkend plnej lásky a
sexu."
"To víš, kolej je nejromantičtější místo na světě...!"
"Ale no tak," těším ho. "Věřím, že si to užiješ i tak. Já, místo abych se učila... Jenže stejně nevím, z
čeho!"
"Chceš poradit?" "To bys byl zlatíčko!" "Říká se tomu skripta."
Šťouchnu do něj, div nevypadne ze své židle. "Jsi obluda! Právě skripta na slavistiku nemůžu sehnat!"
"V tom případě jsi lempl," utahuje si ze mě. Asi jo.
Já sice nemusím na koleji šůrovat, přesto mi přípravy zaberou spoustu času. Umýt si vlasy, pečlivě
naaranžovat ty svoje kudrlinky, nalíčit se, oholit nohy i jiné části těla, sbalit pár švestek a obléct se do
nejlepšího prádla, jaké mám, mi zabere celé odpoledne!
Ještě honem napsat mamce, že jsem v pořádku, mám se dobře a víkend strávím "s přáteli", to aby mě
v nejnevhodnější dobu nenaháněla kupříkladu otázkami, jestli mi není na koleji smutno či co jsem
měla k obědu, jak už tu několikrát bylo, a mohu pomalu vyrazit k pizzerii, kde máme s Adamem sraz.
Pojede rovnou z práce, auto si nechal na nedalekém parkovišti hned ráno, žádné zdržování.
Na chodbě před naším pokojem se srazím s Faustem.
"To jsem rád, že jsem tě ještě zastihl," řekne zadýchaně a vrazí mi do ruky velkou obálku A4. "Na, ty
lemplice."
Vylovím z ní ofocená skripta ze slavistiky!!
"Fauste..." vydechnu užasle. "Ty jsi vážně ďábel!"
"Skoro," zasměje se.
Musím si povyskočit, abych mu mohla lípnout pusu na
tvář bez ohledu na svou růž.
"Tohle nedělej, Ovečko," varuje mě. "Nezahrávej si." Vrátí se se mnou do pokoje, kam si skripta
odnesu. "Ty si je nevezmeš s sebou?" zeptá se naoko zklamaně. "Myslím, že mi nezbyde čas,"
pousměji se. "Nemravnice nemravná," utahuje si ze mě, načež si mě změří a uzná: "Ale nevypadá to
vůbec špatně, to ti povím. Poslyš, proč se někdy takhle nevyfikneš kvůli mně, co?"
"Sám jsi mi to vysvětlil," připomenu mu. "Před tebou si nemusím hrát na okouzlující bytost. Tak co,
máš uklizeno?"
Rozhlédne se po mém a Marianině pokoji. "Víc než vy dvě."
"Moc si nefandi," bavím se. "Mia uklízela, čeká návštěvu, už se nemůže dočkat, až uvolním postel! Ale
kdyby přece jen ta tvoje křehulka měla hemzy, že máš bordel, vem ji na návštěvu k našim sousedům.
Na ty nemáš."
"Sympatičtí kluci," zazubí se. "A pařani, co?"
Zpoza pootevřených dveří do kuchyňky doléhají až k nám štěkot samopalů a těžkých kulometů.
"Ten jeden," přikývnu. "A k tomu neuvěřitelnej bordelář. Druhej je jenom bordelář. Už takhle neměli
v pokoji k hnutí, tam vejdeš a nemáš kam stoupnout, všude něco leží. Nedávno si Patrik koupil
počítač a ty věci kolem, a myslíš, že si snad ten starej bordel uklidili?"
"Ne. Přidělali k němu novej."
"Přesně tak."
"Je mi to jasný," řehtá se. "Přibyly bedny a krabice a takový ty polystyreny, ve kterých byla sestava
zabalená."
"Už k nim nemůžeme chodit na návštěvu vůbec. Není kam."
"Předpokládám, že tím víc chodí oni k vám."
"Jak jsi to uhodl?!"
"Ovečko," usměje se na mě konejšivě. "Já už jsem na koleji třetím rokem. A teď musím letět, nebo
bude křehulka na nádraží dřív než já a za trest mi dneska nedá.

Tyhle obavy se mě netýkají, ačkoli k pizzerii přijdu s malým zpožděním. Adam už na mne čeká. Jakmile
mě uvidí, rozzáří se mu oči.
"Už jsem se bál, že ses rozmyslela," oddechne si a políbí mě na přivítanou. "Ahoj, Alice. Jsi nádherná."
"Díky."
V autě mě překvapí rudou růží. "Ke krásné dívce patří
krásná květina."
"Jsi milej," ocením a trochu nervózně si s růží hraji. "Omlouvám se, trochu jsem se zdržela. Sháněla
jsem
skripta."
"Čekal bych na tebe třeba rok, Alko, než bys řekla ano." Než se vymotáme z hustého pražského
provozu, povídáme si o škole a jeho problémech v práci, hraje přehrávač a vůbec je všechno v
největší pohodě. Neptám se na cíl cesty, podle směrovek však brzy poznám, že míříme kamsi do
Doks, k Máchovu jezeru. Tenhle víkend je v Adamově
režii.
"Ve dne tu musí být hezky," podotknu, když z hlavní sjedeme na okresku a projíždíme lesem s nánosy
spadaného listí. "A co teprve v létě! Zítra se půjdeme projít."
"O prázdninách je tu přelidněno," namítne. "Nic pro romantické chvíle ve dvou. Vloni jsme tu byli s
firmou začátkem října na třídenním školení. Tedy, na jiný chatě, to je jasný, ale nemělo to chybu.
Vyšlo počasí a vůbec..." "Taková školení musí být zajímavá," pousměji se. "Tam jsem byl Ivetě poprvé
nevěrnej," přizná se. Zarazím se. "Ty už jsi jí... zahnul?" Kývne. "Klapalo nám to jenom rok. Pak už se
to sypalo. Přestal ji bavit sex a od toho se odvíjí všechny ty drobný i větší ubíjející hádky a neshody...
Pořád ti říkám, že dávno nejsem zadanej. Věř mi."
"A když s ní od července ne... nic nemáš," zformuluji větu jinak, než jsem původně chtěla. "Máš to
jinde...?"
"Ne," odvětí pevně, zpomalí a za jízdy mě políbí. "Věř mi, lásko. Jsem vyprahlej nejen citově... Miluji
jen tebe."
Naše cesta záhy skončí, po chvilkovém bloudění rozsáhlou rekreační oblastí najdeme penzion SEN,
což je nevelký dvoupatrový podnik s rozkošně roubenými okenicemi.
Adam vezme naše' zavazadla a společně vejdeme do chodby s recepčním pultem. Musíme zazvonit,
abychom na sebe přilákali pozornost prošedivělého sympaťáka. "Vítejte ve Snu!"
"Dobrý večer," odpoví mu Adam. "Mám u vás rezervaci; přes internet. Adam Mareš s manželkou."
"Hned si to najdu," skloní se k počítači. "Ano... Prosím vaše doklady..." Hrkne ve mně a vyděšeně
pohlédnu na Adama. Recepční si toho všimne, protože mě ukonejší: "Stačí jednoho z vás, nepotřebuji
oba." Adam mu podá svůj řidičák, chlápek si ho zapíše. "Pan Adam Mareš... s chotí."
S rudou růží si připadám málem jako dáma s kaméliemi! Určitě na nás pozná, že nejsme manželé,
aleje profík, nešťourá se v tom. Jakmile vyřídí formality, dovede nás do druhého patra, kde odemkne
klíčem pokoj číslo 12.
"Snídaně jsou od osmi do deseti hodin dole v restauraci. Doporučuji vám ochutnat něco ze zdejší
vynikající kuchyně, máme i velkou zásobu jakostních vín... Přeji vám příjemný pobyt, ať se vám u nás
líbí. Věřím, že budete spokojeni. V tuhle roční dobu je tu vylidněno."
"Díky," kývne Adam a pustí mě dovnitř. Pokoj je opravdu útulný, barevně sladěný do nejmenších
detailů. Očima se vyhnu velké pohodlné manželské posteli a zajdu se podívat do koupelny. Veliká
vířivka stojí za to!
"Nádhera," libuje si Adam, obejme mne a hltavě políbí. "To je vážně sen, lásko. S tebou, sami dva po
celý víkend..."
S vybalováním se nezdržujeme, zase tolik věcí nemáme, pouze se trochu upravím a sejdeme dolů na
večeři.
Restaurace je poloprázdná, krom vemlouvavých balad od Enyi linoucích se z reproduktorů kdesi
umně schovaných všude krásný klid. Vrchní nám na našem stole rozsvítí dvě vysoké svíce, které
romantickou večeři dokreslí, Adam vybere víno a objednáme si jednu z doporučovaných specialit,
kuřecí prsa zapečená s nivou a s brokolicí. Při čekání na jídlo mě Adam drží za obě ruce, protože
máme v restauraci soukromí, dopřejeme si drobné doteky a mazlení. Nervozita ze mě dávno spadla,
kuřecí baštu zdlábnu jako malinu a posezení u vína samou nedočkavostí zkrátíme. Vrchní se tváří
chápavě, nedopitou láhvinku nám dovolí vzít i se skleničkami na pokoj s tím, že až nám dojde, stačí
říct.
Adam pak zmizí v koupelně, kupodivu nenaléhá, abych ho tam doprovodila, a když se vrátí, má na
sobě boxerky a tričko, černé vlasy stažené dozadu. V koupelně ho vystřídám, dopřeji si rychlou
sprchu, strašně se těším, až mě ty jeho pevné ruce porostlé černými chloupky sevřou v náručí, tudíž
to nijak neprotahuji. V tangách, podprsence, tričku a sukni se k němu posadím na široké letiště.
"Zahrajeme si kostky, jo?" navrhne mi.
"Kostky...?" Očekávala jsem, že se na mě rovnou vrhne!
"Kdo hodí víc, vyhrál kolo a dá tomu druhému úkol."
Nejsem o nic moudřejší! "Jaký úkol...?"
"Jakýkoli" usměje se na mě. "Třeba oběhnout penzion..."
"Cože?!"
"Nebo mu nařídí pětiminutový polibek... Uvidíš."
Konečně mi zapálí! "Ach..."
"Prosím," podá mi tři různobarevné hrací kostky.
Protřepu je v dlani a pustím na matraci. Pět, tři, jedna. "Jenom devět... No, to určitě prohraju!"
Adam hodí třináct! "Někdy taky vyhraješ, neboj," usměje
se na mě. "Takže... první úkol je jednoduchý. Svleč mi tričko a líbej mě při tom."
Kleknu si před něj, zlehýnka ho políbím na rty, spíš je jen tak olíznu jazykem, zajedu mu prsty pod
dolní okraj trička vklouznu pomaloučku pod ně a roluji ho po těle vzhůru. Jeho kůže je horká, voní
tělovým šamponem, po mých dotecích prstů a posléze rtů, jak se ho dotýkám jazýčkem po chloupky
porostlém hrudníku, mu na ní naskakuje husí kůže.
"Uf," vydechne, když s laskáním přestanu. "Házej." Padne mi dvojka, šestka a pětka, jenomže
Adamovi dvě pětky a čtyřka!
"Druhý úkol: udělej mi striptýz. Ale jen do prádla." Hra je hra, vstanu z lůžka, zhasnu lampičky a pouze
za svitu zhruba deseti svíček, které jsme si s sebou přivezli, zapálili a rozestavěli na různých místech v
pokoji, se při Stingově albu Sacred Love pokusím vysvléct tak, aby to nevypadalo jako moc velká
trapárna, jelikož se striptýzem samozřejmě nemám nejmenší zkušenosti! Houpu se do rytmu hudby,
přejíždím dlaněmi po svém těle, se zavřenýma očima si hladím přes tričko ňadra. Pak to tričko
pomaloučku soukám nahoru, až ho přetáhnu přes hlavu, a pokračuji v dotecích a hlazení přes prádlo.
Zbavit se sukně je snazší, rozepnu knoflík kožené minisukně, pomalu sjedu zipem zoubek po zoubku a
zavlním se, aby sukně sama sklouzla na zem. Adam mě sleduje nehnutě, jeho čokoládové oči se vpíjí
do mé postavy a boxerky mu jsou pořádně těsné!
"Tímhle tempem na moc úkolů nedojde," varuje mě omámeně. "Jsi příliš sexy a umíš s tím zacházet."
"Neumím," bráním se. "Umíš. Je to v tobě," přesvědčuje mne. Třetí kolo projedu na celé čáře, hodím
pouhých šest, zatímco Adam deset.
Sedni si mi na klín a zkus ten pětiminutový polibek."
Tak, jak jsem, tedy pouze ve spodním prádle, se mu posadím obkročmo vysoko na stehna, obejmu ho
nohama, přitisknu se na něj celým tělem a polibek, který se z toho vyvine, je nakonec skoro
osmiminutový, protože Adam nezůstane v nečinnosti. Líbáme se jako o život, třu se o něj a přes tanga
mě až bolestivě tlačí jeho tvrdý penis.
Napočtvrté hodím víc o celých šest bodů.
"Přej si, co chceš," pobídne mne.
"Udělej mi masáž zad," vymyslím si.
Adam mě položí na břicho, vlasy mi sváže a odsune dopředu. Podprsenku mi rozepne, ale nesundá,
jen odstraní ramínka, aby nepřekážela. Pak si sedne na moje stehna a já málem vyjeknu, jak mě
zastudí masážní olejíček, který mi kape po celé délce zad. Jeho pevné prsty ho roztírají od páteře do
stran, od ramen až dolů na půlky zadečku, díky tangám takřka zcela obnaženého. Svírá je a hněte, ale
pravidla neporuší, neudělá nic navíc, ačkoli se přistihnu, že bych si to strašně přála! Pak mi
podprsenku zase zapne.
Moc bych si přála vyhrát i páté kolo, ale štěstí opět přeje jemu. "Líbej mě úplně všude," nařídí mi.
Musím mu nejprve stáhnout boxerky, což jde dost těžko, je vybavenější než Jakub, prolétne mi
hlavou, když jeho vzrušení osvobodím a začnu ho systematicky líbat po celém těle, centimetr po
centimetru. Nenechá mě dojet hru až do konce, záhy mě od sebe odtáhne.
"Je to sice nádherný, Ali, ale byl by to jinej úkol," vzdychne srdceryvně, jak se rychle snaží
vzpamatovat.
"Stejně vyhraješ," pokrčím rameny, když hodím celkem osm. "Můžeš si to přát hned v dalším úkolu..."
Samozřejmě vyhraje, leč jeho přání je jiné: "Zavaž si oči šátkem."
A to je můj úkol?" pousměji se.
"Ano," potvrdí. "Tvým úkolem bude držet a vydržet."
Zavážu si tedy oči a v očekávání se položím na záda. Je to strašně vzrušující, když nevidím, co chce
udělat, vnímám jeho přítomnost a vzápětí laskání ostatními smysly, zrak je vyloučen. Nejprve mne
zcela svleče, pak celou natře vonným olejíčkem a to, co jsem v předešlém úkolu nedotáhla do konce,
on dokoná. Doufám, že jsou sousední pokoje opravdu prázdné, protože při jeho laskání sténám a při
vyvrcholení v extázi vykřiknu. Chvěji se po celém těle.
"Prohrálas, Alko," řekne mi s úsměvem. "Mám u tebe fant. Měla jsi za úkol vydržet."
"To se nedalo... Teď já tobě!"
"Musíš hodit víc," napíná mě.
Ruce se mi chvějí, skoro ani nemůžu zamíchat kostky. Pět, pět, šest. Tohle snad nepřekoná... Adamovi
padne sedmnáct!!
"Ne!" zaúpím. "Zase máš víc! Přej si..."
"Nemluv za mě," směje se mi a tentokrát prohraji druhý fant ještě rychleji. Teprve v osmém kole se
Štěstěna obrátí.
"Jaký mi dáš úkol?" zajímá se Adam.
"Udělej mi to," řeknu oproti původnímu očekávání ochraptěle a on se nenechá pobízet, bez dalšího
zdržování do mě vstoupí a můj hlas už není jen ochraptělý, ale vyloženě vykřičený, skoro jako od té
dívky z kolejí.
Splní svoje sliby z esemesek i s návdavkem, milujeme se a mazlíme dlouhé hodiny, za celou noc spíme
sotva pár minut a už mě zase budí jeho prsty na mém těle. Na snídani se ani nestihneme vy
sprchovat, dopotácím se dolů jako na chůdách, sotva mě nohy nesou, a jakmile doplníme energii
bohatou snídaní, vrátíme se na pokoj, kde si zalezeme do vany a milujeme se nejdřív přímo ve vodě,
pak na posteli,
zase ve vaně... Na nějakou vycházku, byť sebemenší, se vůbec nedostane! Z okolní přírody znám
pouze výhled z okna a i ten je jen letmý, nezbývá na něj čas. Asi bych na ni stejně neměla sílu, pravda.
I když všechno, co mi Adam dělá a já dělám jemu, je velice příjemné, spánkem, anebo aspoň malým
odpočinkem, bych občas nepohrdla!
Na Johaninu SMS zprávu, která mi pípne už v sobotu večer, si vzpomenu teprve v neděli dopoledne.
Jestě te neusoulozil k smrti? Kámoška má v nose, to sejí musí přiznat! Naposledy se milujeme těsně
před odjezdem, takže když se domátožím do vozu, kde čekám, než Adam vyrovná účet, jsem
naprosto vysílená. Usouložená, milá Johano, usouložená... Vzmohu se tak akorát na vyťukání stručné
odpovědi: SKORO jo.
Kámoška je v dobrém rozmaru a patrně má mobil zrovna při ruce, protože odepíše vzápětí:
KOUKALO MU Z oci, ZE JE NAROCNEJ!
Adamovi to kouká z očí pořád, na rozdíl ode mě je jen trochu unavený, ale jinak stále při chuti a v
pohodě.
"Díky za nádhernej víkend, lásko," políbí mě ve voze, než zařadí a vyrazíme zpátky do Prahy. "Líbilo se
ti to?"
"Ano," odpovím podle pravdy. "Moc."
"To jsem rád. Byla jsi skvělá, Alko. Vůbec se mi nechce domů... Za ní..."
"Tak se odstěhuj," poradím mu.
"Bydlela bys se mnou?"
"Cože?"
"Místo na koleji bys bydlela se mnou. Kdybych si našel podnájem nebo nějakej byteček."
"To nejde," namítnu. "Nestihla bych studovat."
"Já bych chodil do práce, ty do školy. Kde je problém?"
"Ty bys mě zničil," usměji se. "Jsem úplně hotová...
a to jsme spolu strávili víkend. Musím se pořádně vyspat a odpočívat... a taky zahojit, dals mi
kapky..."
"Nedělej ze mě erotomana," baví se.
"To nemusím," ujistím ho. "Ty totiž erotoman jsi!"
"Řekl bych, že to bylo vzájemný, broučku. Co říkáš?"
Neříkám nic. Usínám..

10. KAPITOLA

Spím jako zabitá nejen v noci, ale hned po příchodu ze školy,, a co hůř, klimbám i na přednáškách, až
mě musí Kryštof každou chvíli štípnout na probrání. Nemůžu kvůli tomu jít ani do pizzerky! Stavím se
tam pouze na skok hned v pondělí, protože Johana, dychtící po podrobnostech, nedá jinak. "Páni,"
uzná po mém reportu, "to musel bejt nářez."
"Taky že jo," připustím s úsměvem.
"Vzalas to z jedný vody načisto," baví se. "Nejdřív pořád nic, a pak hrc. Jsi zamilovaná?"
"No..." Zamyslím se. "Nevím. Adam je fajn, zásobuje mě erotickýma i zamilovanýma esemeskama...
Bylo to hodně silný. Ale zamilovaná, že bych na něj myslela ve dne v noci a bušilo mi přitom srdce...
To ne. Myslím spíš na ten sex."
Johana se zasměje. "Možná je lepší oddělit sex od citů, aspoň se ti nekryje se školou!"
To je celá ona! Jenže já bych chtěla víc. Chtěla bych totiž oboje, sloučit to.
Hlavně bych ale chtěla spáááát... Zívám, div si pusu nevyvrátím, také v univerzitní knihovně, kde si
sháním další podklady pro svou práci. Vůbec nestíhám. A to by se chtěl Adam zase sejít! Blázen.

Den boje studentů za svobodu a demokracii přinese takový malý víkend uprostřed týdne. Volno
spadne z nebe v pravou chvíli! Na koleji mám krásné ticho, Mariana odjela domů už včera, rozhodla
se udělat si z malého volna velké, jednoduše si prodloužit středeční svátek až do neděle, a kluky za
stěnou sice slyším, leč dávno nevnímám. Pro jistotu zamknu spojovací dveře, to aby je nenapadlo
přijít za mnou. Návštěvy nejen nepřijímám, ale přímo odmítám! Adamovi se zapřu, v esemesce mu
tvrdím, že nejsem vůbec v Praze a rande posunu až na zítřek. Dnešek hodlám věnovat nejen spánku,
nýbrž i studiu, nahromadilo se mi toho strašně moc, tudíž si ten den rozdělím: dvanáct hodin spánku,
dvanáct hodin učení.
Co se týče první poloviny, tu se mi dodržet povede snadno, dokonce se musím krotit, abych
nepřetáhla. Druhá se ovšem z nejrůznějších důvodů zkracuje. Sprcha, příprava jídla, kafčo, občas
přečíst nějakou tu přišlou zprávu... Největší díru do mého rozvrhu udělá Faust.
Nasáčkuje se mi na pokoj a bez ohledu na mé kvílení ohledně tun úkolů a učení se uvelebí na mé
válendě a mrkne na mě: "Tak co? Jak jsi dopadla, Ovečko?"
"No," poškrábu se za uchem. "Nemusíš se obětovat, neboj."
"Fakt ne? Škoda," zalituje. "A já už se těšil..."
"Na co? Až mě coby sedmdesátiletou bábu ohneš přes berle?"
"Například," potvrdí. "Aspoň bych se měl pořád na co těšit. Ty mi ten důchod vůbec ničím nezpestříš,
styď se."
"Mrzí mě, že mě to nenapadlo," omluvím se. Chytím zpytavý pohled jeho tmavých očí a jelikož si ho
hned přeložím, unaveně vzdychnu: "A pokud mi chceš i ty položit stupidní otázku, jaký to bylo, tak ti ji
ušetřím a odpovím rovnou - lepší než drátem do oka."

Faust vybuchne smíchy. "Nedobře se k tomu stavíš!"

"Tak jo, bylo to pěkný. Dokonce hodně."
"Kolikrát ti to udělal za noc?"
"Mám počítat i oral?"
"Ne, jen styk. Zajímá mě, jak moc je dobrej."
"Za tu první noc pětkrát. Ona byla dlouhá, víš. Skoro
dvanáct hodin. Pak už jsem to nepočítala, protože ta noc
vlastně neskončila." "Je dobrej," připustí, načež se zazubí: "Ale ne lepší než já, takže jsi mě uklidnila."
"Cože?! Tak s tebou, kámo, nikdy."
"Pročpak?"
"Ty bys mě zničil úplně! Jsem z toho zdechlá dodnes."
"Jsi pohublejší," směje se mi.
"Až se z toho trochu zmátořím, půjdu s tebou běhat. Netušila jsem, že kondička je třeba i k sexu."
"No jo, když tam s tím prasákem děláš takový kejkle," baví se. "Ale ten běh ti chválím. Pokud nezačne
sněžit, venku je pekelná kláda... To je z imatrikulace?"
"Jo," přisunu mu fotky pohozené na stolku.
Prohlédne si je všechny, pak se vrátí ke snímku, na kterém přísahám na žezlo, a studuje jej snad tři
minuty.
"Mám tam beďara na nose, nebo co?"
"Ty jsi větší kočka než se zdáš na první pohled, Alko. A že ani ten není tak špatnej! Navíc máš pěkný
nohy. V džínách vůbec nevyzní. Štíhlý a dlouhý..."
"Až na zem, co?"
"Kdyby jen to," mrkne na mě. "Ale až po zadek!"
"Hlavně že ne až po prsa," bavím se. "A co ty? Co křehulka? Stihl jsi ji na nádraží? Nedělala cavyky?"
"Nene, všechno v pořádku." "Taky pětkrát za noc?" popichuji ho. "Nebo šestkrát??"
"Blázníš?!"
"Před chvílí jsi tvrdil, že jsi lepší než Adam." "No jo, holčičko, jenže to neznamená, že to tak dělám
pořád. Mezi mnou a tím tvým je podstatnej rozdíl. Já jsem s mojí milou křehulkou přes dva roky a
nezapomeň,
to už se moc nechce. Jednou, dvakrát a dost. Třetí rok je kritickej."
"Chlapi mizerní!" rozčílím se. "Chtěli byste každej střídat holky po měsíci, aby se vám nezdála
okoukaná?!"
"To ne," brání se.
"No tak!"
"Stačilo by po dvou..."
Hodím po něm polštář. "Nejsem feministka, ale když vás poslouchám, skoro mám dojem, že jsou
chlapi dobří tak akorát na opření místo polštáře!"
"Tomu nevěř," zchladí mě. "Blbě držíme tvar."
Takže ani k tomu?!?

U Kmotra se ukážu teprve ve čtvrtek a na dvě hodinky, kdy Jindra mou výpomoc potřebuje
nejakutněji, tedy od pěti do sedmi. Vyhovuje mi to ideálně, navíc první hodinu mezi pobíháním kolem
hostů, zrovna se tu sejde víc prudičů najednou, krucinál, prohodím pár slov se Štěpánem, který tu
čeká na Johanu, druhou pak s Adamem, co čeká na mě ' a je celý nedočkavý a natěšený.
Rychle se tedy převléknu zpátky do civilu a Adam mě už chytá za ruku, abychom byli co nejdřív venku
z pizzerky. "Počkej, momentík," požádám ho o strpení. "Řeknu jim jen ahoj, jo? Nebo - nechceš si na
chvíli přisednout k nim? Seznámím vás, to je Johana, moje nejlepší kámoška, a její kluk, jsou fajn, je s
nimi psina." "Chci tebe, ne tlachat s tvými kámoši." "Myslela jsem, že moji přátelé by měli být i tvými.
Třeba já osobně bych ráda znala tvé kamarády, moc toho o tobě nevím, ani jak žiješ, co máš rád...
krom sexu..." "To všechno dohoníme," ujistí mě. "Někdy jindy, jo?" "Dobře, hned jsem zpátky,"
kapituluji, dokvačím k Johaně a rozloučím se s nimi: "My jdeme, tak zatím ahoj."
"Vem ho k nám," napadne Johanu totéž co mě. Ne nadarmo jsme byly čtyři roky něco jako pokrevní
sestry!
"Nechce," pokrčím rameny. "Spěcháme."
"Pudy jsou silnější, jo?" uhodne Štěpán důvod.
"Bude u tebe celou noc?" vyzvídá Johana.
"Ne!" zděsím se. "Ráno mám florbal."
Johana jde do kolen. "A to myslíš, že budeš moct?!"
"Musím," ujistím ji nevrle, protože před Štěpánem je mi hloupé bavit se o sexu. S Faustem mohu v
pohodě, jenže Faust je kámoš, kdežto při pohledu do Štěpánových očí stále cítím měknutí v kolenou!
"Mějte se a pěknej víkend."
"Jedeme na tu chaloupku v Českým ráji," oznámí mi Johana.
"Nechcete s námi?" nabídne mi Štěpán velkoryse.
"Adam by asi neměl zájem spát v tlupě se všemi na zemi."
"Tak ho nech doma a pojeď s námi jenom ty," láká mě.
"Díky, ale já stejně musím na víkend domů. Učit se. Po neděli píšeme vyřazovací test..."
"Ty šprtko!" otitulují mě jednohlasně.
"Někdo se šprtat musí. I za ty ostatní!" ujistím je. Otočím se na netrpělivě podupávajícího Adama.
"Tak čau."
Adam mě políbí hned před pizzerií. "Netušíš, jak jsi mi chyběla, lásko. Ty čtyři dny mi přišly jako celá
věčnost!"
Jeho touha mluví jasně, sotva dorazíme na kolej, rovnou se zamkneme a bez dalších průtahů zbavíme
jeden druhého oblečení, abychom se nenasytně pomilovali. Na předehru, natož na erotické úkoly,
tentokrát čas nezbyde. Musím při tom dusit své výkřiky do polštáře. Kolej opravdu není místo přející
erotickým hrátkám ani romantice.
Pak, když se vedle mě zase uvolněně položí a pouze mě hladí rozevřenou dlaní po ňadrech, mi
navrhne: "Vytkla
jsi mi, že nevíš, jak žiju. Příští týden můžeme chodit ke mně."
Nadzvednu se na lokti, abych mu viděla do tváře. "A co Iveta?"
"V úterý odpoledne jede na školení na Slapech, vrátí se až v pátek," vysvětlí mi a přetáhne na sebe,
abych se na něho posadila a on mě mohl laskat na prsech oběma rukama.
"Aha... A já si málem myslela, že jsi jí to řekl."
"Do toho, co dělám a s kým to dělám, jí nic není," namítne. "Už se moc těším. Mohla bys tam klidně
přespávat, sousedi nás neznají a já neznám je. Krom jedný báby z patra, Iveta se s ní dala onehdy do
řeči a je z ní její kámoška."
"A to by vadilo? Kdyby nás viděla?"
"Nač zbytečně kalit vodu," pokrčí rameny.
"Tvrdíš, že jí do toho nic není," připomenu.
"Není, ale na další hádky nemám sílu. Jsou vyčerpávající."
"Proč se tedy neodstěhuješ?"
"Je to takhle pohodlnější," přizná se. "Ty se mnou bydlet nechceš... Nebo jo?"
"Nemůžu," zavrtím hlavou. "Vysvětlovala jsem ti, proč."
"Vidíš. Nechceš se mnou bydlet, tak je pro mě lepší bydlet u Ivety. Sice s ní už dávno nespím, ale
občas uvaří a vypere."
"Přijde mi to docela nefér. Využíváš jí..."
"Není to využívání," brání se, aniž by mě přestal hladit. Jednou rukou sklouzne níž. "Prostě se z ní
stala moje spolubydlící, náklady na byt jsou velký, dělíme se napůl a je to pro oba výhodnější."
"Je hezká?" zajímám se.
"Vždycky jsem měl jenom hezké holky," pochlubí se. "Ano, je. Ale ne jako ty, jsi mnohem krásnější,
máš v sobě
čistotu i dravost, nevinnost i vášeň... Iveta mě už vůbec nepřitahuje. Než s ní, radši budu impotent."
Jeho hlazení nabírá intenzity, cítím, jak na mě jde další vlna vzrušení a touhy. Adam je opravdu skvělý
milenec, ví naprosto přesně, jak a kde se dotýkat, co dělat!
"To ti nehrozí," pousměji se. "Ach..."
"Nebolí to? Kdyby ti bylo cokoli nepříjemný, řekni. Když mi budeš říkat, co a jak, sex se ti změní na
dokonalý prožitek... Stihly se ti zahojit rány lásky?"
Něco nesrozumitelného zamumlám.
"Co jsi říkala?" provokuje mne.
Místo vysvětlování jednám. Nadsednu ještě výš, aby se mohla naše těla spojit, sama řídím rytmus a je
to Adam, kdo musí moje příliš hlasité projevy krotit dlaní, svými ústy a nakonec i tím polštářem.

Nestíhám ani tradiční doplňování tekutin, Faustovi musím dát košem a hned po florbalu letím na
nádraží, abych chytila polední vlak a byla doma dřív. S báglem plným učení zaberu místo v kupé,
naštěstí tenhle rychlík není tak nacpaný jako ty pozdější, tudíž mám potřebný klid a hodiny ve vlaku
využiji ke šprtání. S časem musím šetřit jako lakomec se zlatem, za takřka dva měsíce školy jsem učení
moc nedala, nahromadilo se mi a já toho mám plné kecky.
Oči od skript zvednu teprve těsně před Bakovem. Zmocní se mě zvláštní pocit. Donedávna mi Bakov
symbolizoval město, velký svět, život, záviděla jsem Johaně, že v něm bydlí... Najednou se na něj
dívám jinýma očima. Není vůbec tak veliký, jak se mi vždycky zdál! Jistě, proti Nížanům byl a bude
velkoměstem stále, nicméně ve srovnání s Prahou neobstojí! Přijde mi nejen menší, což samozřejmě
mockrát je, ale i obyčejnější a mrtvější a nudný... Vlastně ani nevím, proč jsem se Prahy bála.
U východu mě čeká Slávek s bráchou. Musí na mě mávnout, abych si jich vůbec všimla. "Alko!"
"Ahoj, Vlku, těbůh, brácho," přivítám se s nimi a rovnou každému strčím jedno zavazadlo. "Kde se tu
berete?"
"Psala jsi mámě, že přijedeš teď, ne? Zorganizovala, abych cestou z ranní nakoupil, vyzvedl jednoho
trestance u gymplu, druhého na nádraží a udělal jim příjemnej domov."
"Co poneseš ty?" všimne si Radek.
"Svoje tělo," vysvětlím s úsměvem, protože na mě žádný bágl nezbyl, a zpátky k otčímovi: "Abychom
měli pěkný vzpomínky na dětství, jo?"
"Přesně," zazubí se. "Znáš to, cestička k domovu..."
"Tak to díky," ocením jejich snahu a skoro se zastydím za svoje nedávné myšlenky. V autě si
vzpomenu: "Proč trestance? Cos zase provedl, bratříku?"
Radek odfrkne.
"Maličko květnatěji bys to rozvést nemohl?" požádám ho.
Šťouchne kolenem do mého opěradla, jen na sedadle spolujezdce poskočím. "Aha, takže nemohl."
"Máma byla na koberečku," vysvětlí za něj Slávek.
"U Kropáčkový?" dovtípím se.
"Jo, u Kropáčkový!" odsekne brácha co nejvíc vyčítavě.
"No jo, vlastně," vzpomenu si. "Měla jsem se přimluvit..."
"Dík za podporu!"
"To by stejně nepomohlo," usoudím. "Já jsem s Kropáčkovou vycházela dobře, vlastně díky ní mě
začala literatura tak bavit! Nemůžu o ní říkat mámě, že je pitomá, když Kropáčková pitomá není a
mamka to ví. Ona je přísná a nejspíš nemá smysl pro tvůj podivnej černej humor, ale strašně moc
naučí a ještě to podá zajímavě. Nemůžeš sejí divit, že jí drzí puberťáci, co si ze všeho leda utahují,
lezou na nervy."
Místo odpovědi znovu zalomcuje mým sedadlem.
"Jsi jakýsi nevrlý," bavím se. "Neboj, z toho vyrosteš. Pokud teda nedopadneš jako Agnes, ta to má na
celej život."
"Ňáká moc vtipná," zavrčí.
"Za to ty ztrácíš schopnost objektivně posoudit situaci," upozorním ho. "Adolescenti zhruba od
třinácti do šestnácti let bývají nesnesitelní, to je známá věc. V tomhle věku je každej puberťák tvor,
kterýho není radno opírat o ostré hrany a měl by se vyrábět z omyvatelného plastu, aby se tak
nešpinil a nemusel často koupat... Tobě už šestnáct bude, takže máš velkou šanci brzy z té nejtěžší
formy puberty vylézt. Pokud ti teda nezastydne. To je pak na provaz."
"Pch!"
"Ta učitelka jenom nepochopila velikost Radkova génia,"
zastává se pobavený Slávek bráchy.
"Takhle se tomu říká?" rozřehtám se.
Slávek ani mamka nemusí mít obavy, že si neuchovám do dospělosti pěkné vzpomínky na domov.
Prožili jsme si sice i pár těžkých chvil a po taťkově smrti nám bylo hodně krušno, přesto se mi doma
vždycky líbilo a vždycky líbit bude. Domov se nedá napsat do nálezů, i když je takovou tou největší
jistotou. Tam si mohu připsat Adama a do ztrát svou nevinnost, jenže to už je zase jiná stránka věci.

Přes víkend doženu resty, ne všechny, samozřejmě, nicméně dost s nimi pohnu, pořádně se
nadlábnu, mamina mi připravuje samé dobrůtky, za ty dva měsíce jsem zhubla pět kilo, tudíž jsem i
pod svou normální váhou, spolu se Slávkem kolem mě chodí po špičkách, aby se dcerunka -
vysokoškolačka mohla učit, a jelikož mám to učení prošpikované Adamovými toužebnými sexy
esemeskami, nemohu říct, že by ten víkend navzdory kvantu šprtání byl nějak nezáživný!
Profesor nám slíbený test ze slavistiky neodpustí, tady nejsme na gymplu, natož na základce, aby se
dalo s učiteli smlouvat, že by třída zahučela sborové néééé a on by se nad námi smiloval. Ani to
nezkoušíme, přece jenom už jsme dospělí lidé. Tedy, měli bychom být! Test je hodně těžký, zapotím
se u toho a papír odevzdám lehce roztřesenou rukou.
"Jakej z toho máš pocit?" zajímá se Kryštof.
"Nevím," přiznám se. "Něco mám a jsem si jistá, že dobře, s něčím si nejsem jistá vůbec... Buď -
anebo. A ty?"
"Ale jo, měl bych to mít," usoudí.
"Páni, tvou víru ti závidím!"
"To není o víře," vtipkuje. "Ale o inteligenci. Nic si z toho nedělej, Alko. Kdyžtak budeš jenom krásná."
"Díky za útěchu," zašklebím se.
Faustova metoda utěšování je mnohem účinnější, protože na mě vybalí dva lístky do divadla!
"Na dnešek?!"
"Jo," kývne. "Předpokládám, že jsi po dvou měsících života v Práglu kulturou nedotčená. A to je pěkná
ostuda, děvenko. Navíc potřebuješ přijít na jiný myšlenky, vysadit. Nebo snad máš něco
důležitějšího?"
"Hm... V šest mám rande s Adamem..."
"Ten počká," mávne nevzrušeně rukou. "Rande můžeš posunout na jindy, tohle představení hrajou
jen dnes."
"Dobře, napíšu mu esemesku," rozhodnu se. Dnešní rande by se stejně odehrávalo pouze v pizzerce,
jeho spolubydlící Iveta odjíždí na školení až zítra odpoledne, tak co. "Kolik ten lístek stál? Zacvaknu ti
ho."
"Nemysli si, že jsem do tebe vrazil majlant, nejsem Rothschild, ale tady mají studentský slevy, takže
lístek do divadla vyšel levněji než do kina. Nechci ho zaplatit, uděláme výměnnej obchod, co ty na to?
Něco za něco."
"A co je to něco?" zeptám se podezíravě.
"Vezmeš si ty roztomilý šatičky."
"Leze mi z nich zadek!"
"Právě proto," baví se. "A taky nekonečně dlouhý
nohy..."
"Ty jsi normální nemrava," bavím se. "Spíš normální chlap," opraví mě. "A není to totéž?"
"Možná," připustí s úsměvem. "Tuhle hru znám, je skvělá. Uznej, rozhodně bude líp vypadat, když na
ni půjdu s pěknou holkou s ještě pěknějšíma nohama, než kdybych šel s kámošem, že. I kdyby měl
nohy sebehezčí!"
Tenhle argument uznám a Faustovi tu radost s krátkými šaty udělám. Naštěstí je moje zimní bunda
delší než šatičky, tudíž nemusím chodit po Praze s holým zadkem.
Prokletí rodu Baskervillů aneb Pozor, zlý pes!, na které mě vytáhne do Divadla v Celetné, je tím
nejveselejším, co jsem za poslední dobu viděla a zažila! Bavím se tak moc, až vezmou moje přípravy a
snaha vypadat kultivovaně vniveč, jelikož se řehtám, až mi tečou slzy, čímž si pochopitelně rozmažu
linky i řasenku.
"Teda, osobo," vzdychá nade mnou Faust, když se mi snaží očistit začerněné tváře papírovým
kapesníkem, jejž pro větší účinnost nasliní. "Můžeš mi říct, jak ty to děláš? Furt abych tě tahal z
nějakých malérů. Proč si ty barvičky na sebe patláš? Pěkná holka jako ty to nemá zapotřebí."
"A proč ty?" nadhodím. "Předpokládám, že sis nechal odbarvit vlasy, abys byl zajímavější." "Kvůli
křehulce," převeze mě. "Ona tě nutí barvit si vlasy?!" "Vzhlídla se v Hůlkovi, chce, abych byl stejnej
typ." "To mi k tobě moc nepasuje," přiznám se.
"Ta barva?"
"Taky, ale spíš to, že ty, svéráznej týpek, dáš na něčí názor,
poslechneš ho."
"Chtěla to a já rád dělám holkám radost," vysvětlí. "Podle mě by ti víc slušela tvoje barva vlasů." "Až
se nechám na hnědo, bude to kvůli tobě, Ovečko," zakření se a břinkne mě na stvrzení svých slov do
zad, div nevezmu pochopa. Samozřejmě mu chci tenhle výpad vrátit, tudíž se pošťuchujeme po celý
zbytek večera. Ani jednomu se nám nechce jít hned na kolej, bloumáme Celetnou ulicí, prohlížíme si
výklady plné loutek a hraček a všech možných lákadel ve vánočně vyzdobených výkladech, až
nakonec vlezeme do jednoho z podniků na latté. Nemusím mít výčitky, že jsem proflinkala celý večer,
protože u té kávy řešíme můj úkol z filozofie a já si pilně zaznamenávám Faustovy připomínky
miniaturním písmem nejen na vstupenky, co nám z divadla zbyly, ale i na maličké sáčky od cukru!

"Strašně moc se na tebe těším!" svěří se mi Adam, když mě hned po práci vede k sobě do bytu kdesi
na Petřinách. Do pizzerky ani nezajdeme, co kdyby mě Jindra potřeboval a já tam zkysla do devíti!
"Víš jistě, že odjela?" zeptám se opatrně před domem, jehož dveře otevře klíčem.
"Stoprocentně," uklidní mne. "Dokonce už psala, že je na místě. Lásko, půjdu první, vyjedu nahoru a
otevřu byt. Až výtah blikne, znamená to, že je vzduch čistý a ty přijedeš za mnou. Bydlím ve třetím.
Sousedka je špion, chápeš..."
No, sice moc dobře ne, ale zařídím se podle jeho přání a za pár minut se za mnou zabouchnou dveře
bytu s vizitkou Mareš-Sedláčková. Byt není nijak velký, dvoupokojový s koupelnou a kuchyňským
koutem vytvořeným prakticky z chodby, je však skvěle zařízený, Iveta má vkus.
"Máte to tu hezký," uznám rozpačitě. Její přítomnost je všude znát! Dámské pantofle, sako na věšáku,
kartáč u zrcadla v předsíni s namotaným světlým vlasem... Adam mě nenechá rozkoukávat dlouho,
rovnou mne vede do ložnice s širokou manželskou postelí s kovovými zdobenými pelestěmi. Parfémů
a jiných ryze holčičích serepetiček na jednom nočním stolku si raději nevšímám, deprimovaly by mě a
já bych si nemohla vychutnat Adamovo laskání, kterým mě zahrne, když předtím zapálí několik
nezbytných svíček naaranžovaných na poličkách nad postelí, většinou jde o gelové, z velké části
vypálené. Jednaje prázdná celá, vymění ji tedy za novou, voskovou a aromatizovanou, záhy zahalí
ložnici těžkou smyslnou vůní. Ještě zapne dálkovým ovladačem přehrávač, zhasne velké osvětlení a za
neustálého líbání mě zbaví veškerého oblečení.
Pak mě položí na postel a ze svého nočního stolku vyloví šátek, kterým mi zaváže oči. Je to tak lepší,
aspoň mě neznervózňuje Ivetina fotka v rámečku na protější zdi!
Druhým šátkem mi připoutá zápěstí levé ruky k pelesti za hlavou, třetím znehybní pravou ruku.
Samým očekáváním vzrušeně dýchám, div se nezalknu. Jsem napjatá a moje smysly vybičované k
prasknutí, když podle šustění slyším, že se také svlékl a vlezl si na postel, aby mohl celé moje tělo
pokapat masážním olejíčkem a ten pak pečlivě rozetřít. Pocit, že mu jsem odkázaná na milost,
umocňuje sílu prožitku, reaguji na každý dotek dost bouřlivě. Adam kvůli sousedům prozíravě zvýší
hlasitost hudby, což se ukáže jako nezbytné, protože když se se mnou miluje, nedokážu se ovládnout,
i kdybych sebevíc chtěla!
Po nekonečné době mě zase odváže a směje se mi, že skoro nejsem schopná postavit se na nohy.
"Nespěchej a lehni si ke mně," láká mě do své náruče.
"Přilepili bychom se," varuji ho. "Jen se osprchnu a hned přijdu..."
Do koupelny dotápu podobna slepci, za dveřmi nahmatám vypínač a žluté světlo mě skoro zabolí. Ve
vaně na sebe
pustím proud horké vody, je to tak příjemné a uvolňující.. Teprve pak jsem schopna zase vnímat
okolní svět. Je hloupé použít Ivetinu osušku, mohu se pouze utěšovat tím, že jedna ze dvou růžových
je Adamova, ne její. O tom, komu patří podprsenka sušící se společně s kalhotkami na sušáku, není
pochyb! Prádlo má hezké, černé, krajkové, smyslné. Velikost podprdy tak o dvě čísla větší než jsou ty
moje, hm... Kalhotky mají nohavičky a dokonce francouzský otvor!
Na umývadle se povaluje krabička od těhotenského testu a když se pátravým zrakem porozhlédnu, na
poličce vedle toalety objevím použitý testovací proužek. Nejsem hloupá, natož slepá, abych si
nespočítala jedna a jedna! Johana si dělala test hned po čundru, na který si jako z udělání zapomněla
vzít antikoncepční prášky a tam je zrovna | poprvé v životě potřebovala, že. Jí se ovšem vybarvil jen
jeden proužek!! Zahalena v osušce se vrátím do postele k Adamovi.
Škádlivě mě kousne do stehna. "Nádherně voníš, lásko."
"Iveta je v tom?"
Překvapeně se na mě podívá. "Jak jsi na to přišla?"
"Tenhle typ testu znám. Má ho v koupelně."
"Nevím, na kolik se dá věřit nějakýmu papírku. Ani ona to neví jistě a u doktora ještě nebyla. Dělala si
to o víkendu a nejspíš dneska, než odjela, znovu."
"Pokud jí to vyšlo hned dvakrát po dvou dnech, řekla bych, že tomu může věřit," pousměji se. "Budeš
se stěhovat?"
"Stěhovat? Proč?"
"No, jestliže je těhotná, předpokládám, že se bude chtít asi vdávat, ne? Přece tu nebudeš žít s ní a tím
jejím."
"Nebudeme předbíhat," mávne rukou a odhrnuje mi osušku po stehně výš a výš. "Snad je to jen
planej poplach."
"Jak, planej?" nechápu. "Tomu svýmu to ještě neřekla?"
"Není to jedno?"
"Říkals, že někoho má... Ty být otcem přece nemůžeš,
ne?"
"Já nevím, to je předčasný řešit."
"Adame?" zeptám se ho přímo, protože jeho uhýbání mi přijde podezřelé. "Je nějaká možnost, že jsi
otec ty?"
"Možný je všechno," odvětí váhavě.
Násilím vytáhnu jeho ruku zpoza mé osušky. "Jak by to bylo možný, když jsi s ní od července nespal?!
Vždyť je konec listopadu! Nebo spal...?!"
"Skoro ne."
Cítím, jak tuhnu. "Skoro?! Tvrdil jsi, že...
"Alko, nekaž pěknej večer. Pojď radši ke mně blíž..."
"Já ho kazím?! To nemůžeš myslet vážně!" vybuchnu a jeho dobyvačné prsty znovu odstrčím. "Co
znamená skoro ne?"
Hodí sebou na záda, vypadá otráveně. "Ježíšmarjá, je to tak těžký pochopit? Když vedle sebe ležíme
na jedný posteli, i když dost široký, je těžký občas neulítnout..."
"Ale mně jsi málem přísahal, že jsi s ní už kolik měsíců neměl vůbec nic, že tě nepřitahuje, že budeš
radši impotentní, že jsi vyprahlej fyzicky i citově...! Tys lhall"
"Lásko, tebe miluju a to, že jsem občas vlezl i na Ivetu, na tom přece nic nemění a ničemu to nemůže
vadit."
Zírám na něho jako spadlá z višně. Z představy, že na téže posteli ještě třeba předevčírem přivazoval
stejnými šátky k pelesti Ivetu a dělal jí totéž, je mi dost na nic.
Jakmile se trochu seberu, prudce vstanu a začnu se oblékat. Adama moje chování překvapí. "Co
blbneš?"
"Nevím, čemu to nemůže vadit, ale zato vím, komu to vadí. Mně. Promiň, ale takhle to nejde." "Alko!
Nech si vysvětlit..."
Mám už džíny i svetr, jedním tahem vytáhnu zip bundy. "Řekla bych, že tu není k vysvětlování vůbec
nic. Ahoj."
"Alko! Počkej!"
Samozřejmě nepočkám a dveřmi od jeho bytu pořádně třísknu, i kdybych tím měla vzbouřit všechny
sousedy, nejen zvědavou babku od vedle, která okamžitě vystrčí skulinkou : nos. Je mi ukradená! A
Adam, ten hulvát, taky!!
Jsem z toho tak rozhozená, že prostě nemůžu jen tak na] kolej, musím se vzpamatovat, tudíž zamířím
rovnou za Johanou. Ani nevím, zda ji načapu doma, neohlásím se předem, | ale i kdyby doma nebyla,
aspoň se provětrám na čerstvém vzduchu! Kupodivu mi otevře hned po prvním zazvonění.!
"Co ty tady?" podiví se. "Myslela jsem, že je to Štěpán, čekám ho každou chvíli. Pojď dál. Lucka je v
Mexiku, slíbila, že ti doveze pohled, nejlíp s nějakým pořádným muchachou, když seš na ně tak
zatížená, haha... Dáš si kafe? Proč jsi tak vykulená? Stalo se něco?"
"Panáka, prosím," požádám ji a ona mi bez řečí nalije Jacka Danielse a než přinese z kuchyně led,
mám ho v sobě.
"Ty jsi rychlá," uculí se. "Tak co? Povídej!"
Vyslechne mě bez přerušování, nicméně když skončím, jen pokrčí rameny.
"Síla, co?" dožaduji se spojenectví.
"Třeba bereš věrnost moc vážně," nadhodí. "Je jiná doba."
"To není dobou, bobánku, ale lidmi!" ohradím se ostře. "Možná se žije rychleji, ale chvátat i ve
vztazích, čím víc chlapů nebo holek se stihne vystřídat... To se mi nelíbí."
"Mně by se to zrovna hodilo," zasměje se. "Představ si, ten Sven, jak jsem ti o něm vyprávěla, ten
švéd, přece... Víš? Tak ten mě pozval na víkend do Stockholmu."
"A ty poletíš?!"
"Ne," zavrtí hlavou.
"No proto!" oddechnu si. Přece jen si trochu rozumíme!
"Nemůžu," vysvětlí smutně. "Blbou shodou náhod je to zrovna tenhle víkend, kdy Štěpánova bábrle
slaví zlatou svatbu a oni se mnou počítají! No nemám já pech?! Jinak bych letěla okamžitě! Kolikrát se
ti naskytne příležitost strávit víkend ve Stockholmu se skvělým blonďatým průvodcem, notabene když
všechny výlohy by šly z jeho kapsy?"
Dám si druhého panáka a raději odejdu, nechci se potkat
se Štěpánem. Nerozumíme si. Už ne. Bohužel.

Mejdan, který Patrik s Honzou zorganizují, pojmou ve velkém stylu. Dokonce si kvůli němu i uklidí!
Tedy, žádná sláva, ale jakmile odnosí prázdné krabice, polystyreny, pet láhve a jiné odpadky do
kontejnerů, je v jejich pokoji přece jen kam si stoupnout a když těžiště mejdanu protáhnou i o naši
část buňky, mohou si pozvat lidi z patra na takzvanou "seznamovací" party. Mariana je samozřejmě
pro, účastní se příprav i samotné pařby, jejímž heslem je slogan: Kdo se plazí, neupadne!
Vydržím s nimi jen chvíli, než uteču k Faustovi. Jeho pokoj je tou správnou oázou klidu, spolubydlák se
dosud s tou svou nerozešel, nemusím se tedy obávat, že se v průběhu večera nebo snad noci vrátí a
nebude se mu moje návštěva líbit. Faustovi se nezdá nevhodná nikdy, i dnes mě přivítá s úsměvem,
vezme dál do své jeskyně a nabídne mi rohlík s paštikou, nejklasičtější studentskou večeři.
"Hledám azyl," svěřím se mu. "U nás je mejdan a já nějak nemám chuť mejdanit. Nejdu nevhod?"
"Zaber plac," kývne mi na svou postel, odkud je nejlepší výhled na monitor notebooku položeného na
stolku za pelestí.
"Co posloucháš?" uvelebím se a se zájmem se zadívám na: monitor. Sličná štíhlá dívčí těla oděná v
kožených oblečcích | jako z oka vypadlých ze seriálu o Conanovi nebo Xeně sehraně tančí v rytmu
skvělé hudby a při efektně vystřelujících plamenech. "To je Ruslana, že?"
"Super, co?" mrkne na mě. "Sjíždím to tu pořád dokola."
"Nepřekvapuje mě to," pousměji se.
"Jsi nějaká skleslá, Ovečko," všimne si. "Cože se ti nechce mejdanit? Kdo ti zkazil náladu?"
"Ten kluk, co jsem s ním chodila, mi tvrdil, že dívka, se kterou má společný byt, je jenom
spolubydlící..."
"A není," doplní věcně.
"Ukázalo se, že ne. Je těhotná. Tipni si, s kým."
"Ani nemusím," pousměje se. "A čím to vysvětlil?"
"Prý když vedle ní denně spí, nemůžu se divit, že na ni občas vleze," odcituji větu, která mě tak ranila.
"To je kretén!" zareaguje Faust spontánně. Pak se po mně rychle podívá a jelikož uhnu pohledem,
omluví se: "Sorry, že jsem to řekl tak natvrdo... Přijde mi dost ubohý takhle mluvit o holce, se
kterou... Vlastně o každý holce."
"Mně taky, nemusíš se omlouvat," ujistím ho.
Zahledím se na Ruslanu. Je fakt dobrá a ti ostatní v taneční skupině také.
"A co on?" zajímá Fausta pokračování.
"Bombarduje mě esemeskami. Je přesvědčenej, že nic špatnýho neprovedl. Miluje mě, je mu smutno,
chce se mnou být... Prý vlastně o nic nejde! Nejspíš si myslí, že je normální mít jednu jistou doma a
povyrážet se jinde. Pro zpestření. Jenže já o to nestojím!" Prudce umlknu, protože nějak nemám sílu
pokračovat dál.
"Bolí to?"
"Vlastně ani ne," přiznám se zamyšleně. "Jen mě to rozhodilo. Věřila jsem tomu, co říká... Na druhou
stranu kdybych byla zamilovaná, asi bych teď brečela a cítila sžíravej pocit u srdce, připadala si jako
někdo, komu umře jeho nejbližší... A ono nic. Jen zklamání."
"To je dobře," kývne Faust, vyštrachá ze skříně načatou láhev vodky, kterou naředí s jahodovým
džusem. "Je to pěknej hajzl. Nikdo není svatej a anděla mezi normálníma klukama nenajdeš nikdy,
parchanti jsme všichni, akorát někdo větší, jinej menší. A zrovna ty přece nemáš zapotřebí trápit se
kvůli jednomu z těch fakt velkých grázlíků. Taky nejsem svatej, ale jsou věci, který se nedělají. Já na
jeho místě bych nerozjížděl novej vztah, dokud nemám ten starej vyřešenej. A mít dva souběžný, tak
to už vůbec ne. Takže, Ovečko, na to, že jsi zase volná!"
Zvednu se, abych si s ním mohla na tu nově nabytou volnost připít, a zase se pohodlně uložím. Faust
považuje tuhle záležitost za uzavřenou - a já vlastně díky němu také. "Znáš Červenýho trpaslíka, ten
seriál?" S úsměvem přikývnu. "Dívali jsme se na něj s bráchou, když běžel v televizi. Škoda že ho už
nedávají."
"U mě jo," pochlubí se. "Mám celou sérii, všech dvaapadesát dílů, a mám chuť se na něj podívat.
Tobě to taky neuškodí. Pro zvednutí nálady!"
Nápad je to skutečně skvělý, Faust vymění cédéčka a tančící Ruslanu vystřídá Dave Lister, poslední
žijící člověk, Kocour, tvor, který se vyvinul z kočky, a Rimmer, což je hologram mrtvého člena posádky,
a my se společně s kosmickou lodí těžařské společnosti Red Dwar vydáme na zábavnou pouť
vesmírem. Záhy na Adama naprosto zapomenu, řehtáme se hláškám těch tří, případně palubního
počítače s IQ 6000, a protože tu vodku dopijeme celou, nějak nejsem schopna z Faustovy postele
vylézt. Nakonec jsme vzhůru strašně dlouho, povídáme si a já mu v návalu
upřímnosti a sdílnosti povzbuzené vodkou svěřím jako jedinému živému tvorovi i tátova poslední
slova. Faust mi je za zlé nemá - dokonce mě ještě utěšuje!! Zaplaví mě obrovský pocit úlevy a z jeho
postele se mi vstát vůbec nechce, potom už nemám sílu... A pak v ní usnu jako špalek.

11. KAPITOLA

Vzbudím se až v půl osmé! Faust si to ještě spokojeně klimbá v posteli svého nepřítomného
spolubydláka, počítač je stále zapnutý. Naštěstí jsou tyhle moderní notebooky natolik inteligentní, že
se samy přepnou do "spacího režimu", když s nimi jejich uživatelé určitou dobu nic nedělají. Nejspíš
jsme odpadli oba současně, láhev od vodky, dvě prázdné krabice po džusu pohozené na zemi i pachuť
v ústech tomu
odpovídají.
Spát v džínách a tričku se nevyplácí, jsem celá uválená, zmačkaná, pod očima objevím kruhy. Fausta
radši nebudím, potichoučku se odplížím. Nevím, jak je na tom ve čtvrtek se školou on. Já dost
spěchám, vlastně už tak jsem ve skluzu, a pak, nechci, aby mě viděl takhle obludnou!
Ranní seminář ze staroslověnštiny sice nakonec stihnu, ale dá mi to fakt zabrat. A ještě větší dřina je
udržet pozornost. Díky dosud málo ohebnému jazyku kupodivu čtu v cyrilici lépe než kdy dřív,
profesorovi moje huhňání připadá natolik podobné starému mrtvému jazyku, že mě dokonce
pochválí za zlepšení! Život je plný paradoxů a ironie.
Odesílatelem SMS zprávy, která mě dostihne v menze, kam bych, nemít předem objednáno, vůbec
nešla, stejně si dám jenom čaj a na spravení chuti polévku, netknutý talíř se segedínem věnuji na
charitu, tedy Peterovi, spolužákovi až z Košic, kterému jako tradičně na konci měsíce nevyšly peníze,
není Adam, nýbrž Johana.
Musim s tebou nutne mluvit. Kde se sejdeme? Je to otazka zivota a SMRTI!!!
Kámoška samozřejmě dramatizuje, nedovedu si sice představit, čeho konkrétně se naše schůzka bude
týkat, nicméně je mi jasné, že o život v ní jistě nepůjde.
OD 5 DO 9 BUDU U KMOTRA, prijd TAM.
Moje odpověď ji patrně uspokojí, protože mě pouze prozvoní na souhlas a zase o ní celé odpoledne
nevím.
Do pizzerie se mi moc nechce, kdybych dnešek neslíbila Regině už dávno, obešla bych se radši bez
výdělku než risknout setkání s Adamem!
Vlastně to není risk, nýbrž jistota, že ho tam potkám. Kde jinde bychom se měli sejít! Invaze jeho
esemesek sice o dost zeslábla, přesto mě v každé, která se od něho objeví, prosí o schůzku. Nakonec,
Faust měl pravdu. Každý vztah by se měl buď rozvíjet, anebo ukončit. Čestně, z očí do očí, ne ho
nechat vyšumět do ztracena. Už proto, abych mohla po něm, někdy v budoucnu, bez jakýchkoli
výčitek nebo snad závazků začít nový s někým jiným a nestrašili mě duchové z minulosti.
Samozřejmě, objeví se v osmnáct nula pět, bere to sem rovnou ze zaměstnání, už od dveří mě
pozdraví a já mu odpovím mírným pokývnutím. Věnovat se mu nemám čas, U Kmotra je opět jakási
dámská slezina, holky čtyřicátnice přišly na pizzu v ještě větším počtu než obvykle a usadily se v mé
části pizzerie, takže nestíhám, i tak mi musí Hanka pomáhat nanosit jim kafíčka a mattonky a pizzy a
podobně.
"Musím s tebou mluvit, Alko," řekne mi, když se u něho zastavím s bločkem a tužkou, abych si zapsala
objednávku.
"Je o čem?" zapochybuji a raději odvrátím zrak od jeho rtů v kolečku vousů, kterými mě líbal a dráždil
na samou hranici...
"Rozhodně." Chytí mě za ruku. "Copak to nebylo pěkný?"
"Bylo, ale..." Trhnutím se vyprostím. "Je těhotná?"
Jeho nepatrné zaváhání, zda mi říct nebo neříct pravdu, mě v ní ujistí. Pochopí, že nemá cenu lhát,
vidí to na mně.
"To přece nic neznamená," ujišťuje mne.
Zírám na něho dost nevěřícně. On věří tomu, co říká!! "No, až na to, že budeš táta, ne, to je fakt."
"Slečno?" dožaduje se mé pozornosti jeden z hostů.
"Hned to bude," chlácholím ho. "Přeješ si něco, Adame?"
"Tebe."
"Nejsem na jídelníčku. Pokud nechceš jídlo nebo pití,
promiň, ale jak sám vidíš, nemám čas."
"Jedno presso," požádá mě tedy. "Počkám na tebe. Musíme si promluvit."
"Kafe ti přinesu, ale čekat nemusíš. Nemá to cenu." Nevěří mi, zůstane sedět a později mě od své
kávy upřeně pozoruje, až jsem z něho nervózní a dělám chyby. Schválně se jeho stolu vyhýbám,
Hance to neujde a zastoupí mě, dvakrát mu na jeho přání donese mattonku. "Vy spolu nemluvíte?"
podotkne v kuchyni. "Nechci s ním mluvit."
"Ale je to host a Ruda je na tohle dost pes, bacha." Ať mi všichni chlapi vlezou na hrb! Johana se
objeví po osmé, kdy už naštěstí holky z naší školky odejdou, tudíž mám volněji.
"Uf," plácne sebou na židli. "Džus, jsem vyprahlá jak Sahara. Rudi? Na účet podniku, nemám s sebou
prachy, připiš to tam Jindrovi, jo. Dík."
Přinesu jí objednaný nápoj, vyloká ho na ex a vybalí to na mě: "Pamatuješ, co jsem ti říkala o
Svenovi?" "Jasně, zase takovou sklerózu nemám." "No, bylas dost mimo, tak jsem myslela, že mě
třeba nevnímáš," zahihňá se ta potvora, hodí očima přes rameno a zeptá se: "Tys ho fakt pustila k
vodě?"
"Definitivně."
"A není ho škoda?"
"Jak to myslíš?"
"Je hezkej a dělal ti to dobře, ne?"
"Jo, ale to není přece až tak důležitý," namítnu.
"Nech na hlavě," varuje mě s úsměvem. "Sex chce každej kluk, ale zdaleka ne každej při něm myslí i
na tebe, jde mu jen o vlastní uspokojení. Přijde mi jako plýtvání nechat ho nějaký jiný."
"Ta jiná bude matkou jeho dítěte," ušklíbnu se.
"A myslíš, že jí bude věrnej?"
"Nebude," připustím. "Není typ, kterému stačí jedna."
"Tak vidíš! Proč toho nevyužiješ a neužíváš si? Stejně ho nemiluješ, jen ti to s ním v posteli dobře
klapalo, ne?"
"O to nejde. Nesnesla bych vědomí, že si užije se mnou, pak půjde domů a skočí na to s ní. Nebo v
opačným pořadí. Nechci být za bokovku. A kdo ví, kolik těch bokovek má!"
"Jsi moc citlivka," směje se mi. "Ale já jsem s tebou nepřišla řešit Adama, nějak jsme odbočily od
tématu."
"Sven," připomenu jí.
"Letí zítra do Stockholmu."
"To vím. Dál," pobídnu ji.
"Poletím s ním," oznámí mi. "Koupil mi letenku."
"Hm, tak to gratuluji. Ať se ti ve Švédsku líbí."
"Ale jo, to bude," těší se.
"Neboj, já to na tebe Štěpánovi neprásknu," dojde mi cíl její návštěvy. "Předpokládám, že tě mám
krýt. Jakej jsi vymyslela důvod, proč nemůžeš na tu zlatou svatbu?"
"Rodinný důvody. Se Stockholmem vyrukovat nemůžu, to dá rozum," zasměje se. "I když je S ven
jenom kamarád, Štěpán by to nevstřebal, je moc zásadovej."
"Kamarád!" vyprsknu pochybovačně.
"Samozřejmě. Nic jsem s ním neměla!"
"Doteď možná, ale jsem zvědavá, co budeš říkat v neděli večer! Štěpán kvůli tobě prohraje tu sázku s
bráchou."
"Neprohraje."
"Oni ji zrušili?"
"Ne. On si tam holku doveze, takže vyhraje."
"Oni tu oslavu pošoupli na příští víkend?"
"Kdepak, souhlasí jim to na datum před padesáti lety, nemůžou s tím šoupat. Prostě, Alko, zatímco já
budu ve Stockholmu, Štěpán pojede domů s jinou holkou. Jeho rodiče ani brácha mě nikdy neviděli,
neví, jak vypadám!"
"Počkej...! Chceš říct, že za sebe pošleš náhradnici?!"
"Chci říct, že se Štěpánem pojedeš ty."
"Já?!" zalapu po kyslíku. "Tobě hráblo!"
"Proč? Tenhle týden se domů beztak nechystáš, ne? S Adamem ses rozešla, takže než bys měla celej
víkend hnít sama na koleji, podíváš se do Ostravy, nacpeš se dortama, užiješ si dobrůtek a výletu...
Paráda, ne?"
"Johano, pochop...! Štěpán si má domů dovézt svou dívku. Určitě celej nadšenej povleče na rodinnou
slavnost mě."
"S ním to zařídím," mávne rukou. "Chtěla jsem prvně mluvit s tebou. V zásadě proti nejsi, nic jinýho
nemáš, ne?"
"Nic jinýho nemám," zopakuji, ovšem ve druhé části už se liším: "Ale v zásadě jsem proti! Zapomeň
na to."
"Zítra ti dám vědět," zazubí se na mě. "Zatím papá Lála."
"Jsi praštěná!" volám za ní, až se po mně hosté otočí. Naštěstí jich je už jenom pár, s Adamem celkem
sedm. Ten vydrží přesně do devíti, zaplatí a připojí se ke mně, jako bych předtím nic neříkala.
"Ali, pojď, někam zajdeme, sedneme si, v klidu si popovídáme," láká mě. "Na mých citech k tobě se
vůbec nic nezměnilo, toužím po tobě pořád stejně. To, že je Iveta těhotná, přece není náš problém."
Ten člověk se mi snad jen zdá!
"Můj skutečně ne," ujistím ho. "Ale tvůj ano. Netýkalo by se tě to, kdybys nebyl otec, takhle je to čistě
tvoje a její věc a koukejte si ji vyřešit sami, mě do toho netahejte."
"Alko..."
"Pusť, už mi to jede!" vyškubnu se mu, doběhnu přijíždějící autobus a naskočím dřív, než se Adam
vzpamatuje. Dívám se, jak tam stojí a oči barvy horké čokolády hledí i na tu dálku přes zafuněné okno
busu přímo do mých. Vypadá jako Španěl, aleje to obyčejný parchant.

U krásně chlazeného piva, které do mě padá jak kameny do prázdné; studny, mě Faust nečekaně
pochválí: "To, co jsi dnes předváděla, by se při troše dobrý vůle dalo možná, opakuji, možná a s
přimhouřením obou očí považovat za florbal."
"Abys mě náhodou nepřechválil," rozesměji se.
"Musím si dát bacha, jinak by ti sláva stoupla do hlavy."
"Ty jsi takovej dobráček, já vím."
"A ne? I svou postel jsem ti přenechal, toho si važ!"
"Vlastně jo," uvědomím si. "Na to jsem se stejně chtěla zeptat. Proč jsi mě nevzbudil a nevypakoval?
Minimálně na tu spolubydlákovu postel, když už ne na svůj pokoj?"
"Proč bych tě vyháněl?" pokrčí rameny. "Já jsem si tě jen tou vodkou krásně rozdělal a uspal a pak
zneužil, to bylo rozhodně lepší než vyhnat z pokoje."
"Můžeš mluvit chvíli vážně?" požádám ho pobaveně.
"Tak jo, přiznám se. Neměl jsem to srdce tě vykýblovat z mý postýlky, který důvěrně říkám Anča
Dlaňovka, prožili jsme spolu spoustu krásných chvil. Krásně jsi spinkala. Jak andílek, ty blond vlásky
rozprostřený po polštáři..."
"Já se ráno viděla! Vypadala jsem jak dement!"
"To se přece nevylučuje," usoudí. "Proč by nemohli být i dementní andílci, nevíš? Nediskriminuj je!"
"Fauste, ty jsi nenapravitelnej vtipálek!"
"A ty hluchoun," zakření se na mě.
"Hluchoun...?!" Téhle změně tématu nerozumím.
"No jistě. Už jakou dobu ti zvoní mobil."
Uvědomím si, že ta hudba, kterou vnímám jen tak na okraji pozornosti, skutečně vychází z mého
batohu! "To
je můj!"
"A čí asi?" baví se. "Kdo jinej by měl tak pitomou melodii, jakou je Imperiálnípochod ze Star Wars?
"Tss!" ulevím si skoro dotčeně, když lovím mobil. "Počkej, tys ho poznal? Hele, to je Johana... Čau, co
je?"
"Proč nezvedáš telefony?!" spustí na mě kamarádka. "Volám ti už po patnáctý!"
"Nepřeháněj, měla jsem jen šest nevyzvednutých hovorů... Krom toho při florbale se telefonovat
nedá."
"Hlavně žes to konečně zvedla. Koukej se spakovat a v půl třetí být na vlakáči! Štěpán si tě tam
vyzvedne."
"Johano!!"
"Všechno je zařízeno. Jaká jsem?" chlubí se.
"Praštěná! Totálně a pavlačí k tomu. Co na to říkal?!"
"To bys neuhodla," baví se. "Jen jsem mu vyklopila svůj skvělej nápad o zlatý svatbě v zastoupení, tak
jsi ho napadla ty. Sám říkal, že si nedovede představit jet domů s někým jiným než s tebou. Tedy až
po mně, hihi. A hustil do mě, ať tě požádám, jestli bys nejela, že bys mu vytrhla trn z paty! Takže si
můžeš být jistá, že tě na tom nádru přivítá s otevřenou náručí."
Tím mě poněkud zaskočí, najednou nevím, co říct. Johana ani na odpověď nečeká, hned pokračuje:
"Takže, bobo, užij si svatby a dortů a tak různě, dobře mě tam reprezentuj a pěkně mi Štěpánka
pohlídej! Já letím. V pět startuju. Hlavně mě nepráskni. Zatím čau, v pondělí v pizzerce pokecáme!"
Než stačím cokoli namítnout, Johana zavěsí. Zvednu oči k Faustovi. "Mám zastoupit Johanu, kámošku,
v rodině jejího kluka. Mají velkou slavnost a on si musí dovézt holku, jenže Johana nemůže, tak
vymysleli, abych jela já. Co si o tom myslíš ty coby nezúčastněnej pozorovatel?"
"Že jste cáklý obě dvě," zasměje se. "Vrháš se do dalšího krkolomnýho dobrodružství. Ale vidím na
tobě, že už jsi stejně rozmyšlená, takže si to užij a ne abys mi zapomněla dovézt dort, jasný?"
"Jasný." Mrknu na hodiny na mobilu. "Musím letět, abych se stihla připravit..."
"To je dobrý, zatáhnu to," odmítne, když se snažím vylovit peněženku. "Příště zase ty."
"Fajn. Měj se hezky, Fauste!"
"Ovečko?"
Hodím si florbalku přes rameno: "Hm?"
"Kdyby ti ten hajzl nějak ubližoval, zavolej, přijedu tě zachránit. Však víš, jakej jsem dobráček."
"Vím," uchichtnu se, navzdory letícímu času se vrátím a poděkuji mu: "Díky za všechno. Jak jsme si v
noci povídali, tak... Zbavil jsi mě těžkýho prokletí..."
Přikývne, nerozebírá to a dokonce zůstane vážný. Chápe, že téma, jakým je tátova smrt, zlehčovat
nelze. "Není zač."
"Tak se měj, kámo," usměji se a líbnu ho na tvář, div mu tou hokejkou nevypíchnu oko. "Padej,
prosím tě!" plácne mě podle zvyku do zad.

Štěpán se opravdu zdá mou přítomností na nádraží potěšený. Mává na mě, abych ho nepřehlédla.
"Alko!? Tady!"
"Vidím," usměji se na něj z dálky a když se i s batůžkem proderu zástupy cestujících až k němu,
dodám: "Neboj, tebe nejde přehlédnout!"
Zarazí se. "Tak teď nevím, jestli to měla být lichotka, nebo spíš právě naopak...?"
"Samozřejmě lichotka!" ujistím ho s vyprsknutím. "Nemám na každém oku deset dioptrií, abych
přehlížela pěkný kluky."
Jeho tvář se rozjasní. "No, to zní líp! Ukaž, vezmu ti bágl... To máš jen tohle?"
Kývnu. "A co bych měla mít ještě?"
"Nene, to je v pořádku," uklidní mě. "Jsem jen příjemně překvapený, protože Johana by s sebou
vlekla kufr, jak ji znám. Představ si, ona i na víkend na chalupě minule táhla krosnu, která by mi
stačila na čtrnáctidenní putování! Ty jsi praktičtější, to je super."
"Jestli to nebude tím, že Johana má mnohem bohatší šatník," pousměji se. "Za ni by ses na té rodinné
oslavě rozhodně nestyděl..."
Pochopí narážku správně. "Za tebe se stydět nebudu, ani kdybys měla na sobě režnej pytel. Pěkný
holce sluší všechno."
Nejspíš nechápe, čemu se tak řehtám!
"No, víš, já ten pytel s sebou mám," dostanu ze sebe. "Tedy, ony to jsou šaty, půjčila mi je Mia,
spolubydlačka, ale jsou pytlu hodně podobné... Pak mám ještě jedny, ale ty jsou zase... nebezpečně
krátký. Však uvidíš."
"Fakt?" mrkne na mě. "To se těším! Pokud si můžu vybrat, hlasuju pro ty krátký. Anebo pro oboje. V
každým pádě se neboj, že bys byla oblečená nevhodně. Není to žádná oficiální oslava, rozumíš. A
pojď, nebo nám to ujede..."
Procpeme se k podchodu, odtud na to správné nástupiště a před naloděním do rychlíku se zarazím.
"Jedeme manažerem?"
"Jasně. V první třídě."
"Ty tak jezdíš normálně?!"
"Blázníš?" zasměje se. "To jen v mimořádných situacích. Ta dnešní je určitě mimořádná."
Najdeme svá místa, vagóny první třídy jsou čisté, pohodlné a krásně prázdné, celé kupé máme pro
sebe. Uvelebím se na sedadle a trochu rozpačitě prohodím: "Já jsem zvyklá coby chudý student na
klasickou turistickou třídu, nemusel jsi kvůli mně dávat peníze za takovej luxus, i když je to tu fakt
super..."
"Dokonce s večeří," oznámí mi. "Taje v ceně jízdenky. Neměj výčitky, nebylo to kvůli tobě. S tebou
bych šel klidně do turistický třídy, ale počítal jsem s Johanou, chápeš."
"Chápu."
"Proč ses tak zarazila?" podiví se. "Nemyslel jsem to nijak špatně, Alko. Však Johanu znáš, je zvyklá na
lepší třídu... Chtěl jsem pro ni pohodlí, no... Stejně škoda, že nejede... kvůli pohřbu nějaký pratety,
kterou ani neznala, se to takhle zkomplikovalo! No, aspoň že jsi mě zachránila ty, díky moc. Máš to u
mě."
"Není zač," odvětím poněkud suše.
Vlak se dá do pohybu a moje zkažená nálada se zase ihned vylepší. Se Štěpánem to ani jinak nejde, je
zábavný a upovídaný, navíc má dar druhého vyhecovat, takže se chvílemi překřikujeme a skáčeme si
do řeči. Během čtyřapůlhodinové cesty se o sobě dozvíme šílenou spoustu věcí! Večeře, na kterou si
zajdeme do jídelního vozu, jakási kuřecí prsa na kari, také není vůbec špatná, zkrátka mrzí mě, když se
ozve hlášení, že vlak právě vjíždí na nádraží Ostrava - Svinov. Vydržela bych takhle cestovat kolik dní!
Štěpán nebydlí přímo v Ostravě, nýbrž na úplné periferii.
Na nádraží pro nás přijede jeho o dva roky starší brácha Richard. Štěpán nás vzájemně představí:
"Ríša, Alka."
"Ahoj," podám mu ruku. Je stejný typ jako Štěpán, jen s delšími vlasy.
"Ahoj!" sevře mi ji, div nevyjeknu. "Je to možný?"
"Co jako?" zeptám se nechápavě.
"Nejen, že sis fakt přivezl holku," vrtí Ríša hlavou, "ale ještě navíc takovou pěknou...! To mi k tobě
nepasuje."
"Prohráls, bratře," zakření se na něho. "Alka je moje hodně dobrá kamarádka."
"Jistě," rozchechtá se. "Kamarádka...! To známe. Musel bys být pořádnej vůl, kdybys s takovou holkou
jenom kamarádil!"
Vyprostím prsty z jeho drtivého sevření. "Je to tak."
"Tak tohle vám neuvěří ani babička," ujistí nás pobaveně. "A že ta věří i zápletkám v telenovelách!"
Pak už nás naloží do vozu a za neustálého povídání odveze před garáž rodinného domu ve vilové
čtvrti. Je jako Štěpán, za celou cestu pusu nezavře! Jestli jsou takhle upovídaní i ostatní členové
rodiny, nechci zítřejší oslavu vidět. Nejspíš nepustí ke slovu ani úředníka na matrice!
"Bacha na psy," varuje mě Štěpán před vstupem do domu.
"Máte jich víc? Velkých? Zlých?!"
Bráchové se shodně rozesmějí, Ríša vysvětlí: "Jsou malí, a přátelští, nekoušou, ale jsou o to víc vlezlí.
Nedoporučuji ti se s nimi nějak paktovat, nezbavíš se jich."
Otevře dveře do chodby, kdesi v hloubi domu se ozve několikahlasné štěkání a dusot psích tlapek po
plovoucí podlaze a než se k nám přiřítí stádo tří rozkošných tlustých jezevčíků, stihnu se otočit na
Štěpána: "A co lidi?"
"Ti nekoušou vůbec," ujistí mě pobaveně. "Neboj."
Ze všeho toho vrtění a poskakování jsem jako u vytržení.
Přes Ríšovo varování si kleknu a nevím, kterého čoklíka podrbat dřív!
"Twiggy, Alf a Ruprecht," představí mi je Štěpán. "Jsou] to trojčata. Maminka si totiž jela koupit
jednoho jezevčíka, v tom vrhu byli tři a ona si neuměla vybrat..."
"To je úžasný," směji se pobaveně. "Jsou skvělí, všichni! Taky bych si nevybrala. My máme kočku,
nesnášenlivou a nespolečenskou, tohle je něco úplně jinýho..." "Počkej, co budeš říkat za chvíli,"
prorokuje mi Ríša.
V psím obležení vejdeme do obývací haly. Přes radostné štěkání se s pánem a paní Blažkovými skoro
neslyším, ale k mému údivu se nezdá, že by jim ten psí rachot vadil, nejspíš jsou zvyklí, koneckonců v
tomhle psinci žijí.
"Moje kamarádka Alka," představí mě Štěpán, ale ačkoli tvrdošíjně trvá na té kamarádce, není mu
uvěřeno ani nyní.
"Vítejte u nás, Alko," podá mi paní Blažková ruku a usmívá se takovým způsobem, že je mi jasné, kam
si mě zařadila! Ona snad ve mně vidí snachu, proboha! S panem Blažkem na tom nejsem jinak. Lidé
jsou to dobrosrdeční a milí, oka- mžitě nám nanosí na stůl nejrůznější dobroty v takovém množství,
jako by chtěli vykrmit celou somálskou vesnici. Stejně jako moje mamka i ta Štěpánova trpí dojmem,
že nám muselo za cestu šíleně vyhládnout, večeři ve vlaku v potaz neberou, a vůbec, podle nich v
Praze živoříme o chlebu a vodě celé týdny.
"Ale já už opravdu nemůžu," bráním se chabě.
"To byste nás urazila," upozorní mne pán.
"Jen jezte, Alko," pobízí mě paní. "Vy se na linii ohlížet rozhodně nemusíte."
A tak se na linii neohlížím, abych je neurazila. Naštěstí se mi pod nohama neustále motají psi, v
nestřežených chvílích se s nimi o pár soust podělím.
Pokud jsem myslela, že se hned po jídle se Štěpánem vypaříme, pletla jsem se. Pan Blažek přinese
láhvinku červeného, paní oříšky a slané tyčinky a posedíme v pěti. Jsou přátelští a strašně zvědaví,
zajímá je, jakou dělám školu, jestli mě to baví, co moji rodiče... Na jednu stranu je chápu, logicky se
starají, s kým se to jejich mladší syn zapletl, na druhou vysílám směrem ke Štěpánovi SOs, ale ten
bídák se tím baví a nevysvobodí mne! Tedy, ono by nešlo o vysvobození v pravém slova smyslu,
Blažkovi mi nejsou nepříjemní, ani mi jejich otázky nevadí, vlastně se mi s nimi povídá velice dobře,
skoro jako bych do té jejich upovídané rodiny skutečně patřila, nicméně zdá se mi to vůči nim
poněkud nefér.
Teprve když se po dvou hodinách konečně vyprostíme a paní se s námi rozloučí s tím, že už nám
nahoře povlékla, a Ríša se zasmáním dodá, ať moc nevyvádíme, aby si psi nemysleli, že se pereme,
protože to je to jediné, co jim vadí a kdy přestávají být roztomilí, dostaneme se do Štěpánova pokoje.
"Máš skvělou rodinu," pochválím jeho zázemí. "Tím víc si připadám jako podvodnice."
"Ale já jim říkám, že jsi kamarádka," ohradí se.
"Jenže oni to nějak neberou."
"Divíš se jim?" zasměje se. "Jsi fakt hezká."
"Díky," řeknu potěšeně.
Paní Blažková nám připravila spaní ve Štěpánově pokoji, což jsme čekali, a musela si s tím dát pěknou
práci, protože jak Štěpán překvapeně podotkne, ta druhá válenda mu normálně v pokojíku místo
nezabírá, museli ji sem dovléct z půdy, aby nám připravili manželské dvojlůžko!
"Jsou přehnaně aktivní," podotkne Štěpán trochu rozpačitě. "Alko, můžu spát na gauči," ukáže na
pohodlnou sedací soupravu uprostřed pokoje. "Nebo tu pitomou válendu odšoupneme pod okno...
ale ráno ji zase musíme přirazit zpátky, abych mamce nezkazil radost."
"Anebo to necháme tak," navrhnu.
Ztuhne v půli pohybu. "Jak to myslíš?"
"Tobě by vadilo spát vedle mě?"
Roztáhne pusu do širokého úsměvu. "Jasně že ne! Myslel jsem kvůli tobě!"
"Proč kvůli mně? Nejsem žádná netýkavka."
"No, abys nemyslela, že tě chci obtěžovat, nebo tak."
"A nechceš...?" zeptám se naoko zklamaným tónem, až se oba musíme smát. Štěpán netuší, že to
zase tak moc hrané nebylo!
Je to nakonec jako kdybych spala s Faustem. Ležíme vedle sebe, nedotýkáme se ani kouskem těla, ale
dlouho do noci si povídáme. O psech, o dětství, o Ríšovi a různých zážitcích... Noc uplyne v čistě
kamarádském duchu - a je naprosto úžasná!

Zlatá svatba se v určitých rysech podobá té normální. Odjezd vyšňořených svatebčanů auty na
radnici, při obřadu klasická svatební řeč oddávajícího, jen jaksi jako by ji někdo pustil z pásku
pozpátku, společné fotografování a odjezd na svatební oběd do restaurace. Jediný větší rozdíl spočívá
ve věku: nejstarší jsou právě ženich s nevěstou!
"Svatba naruby," zhodnotí Štěpán celou akci, sotva se nadlábneme opravdu vynikajícího menu o
několika chodech.
"A co bude teď?"
"Přesun domů, tam hudba, tanec, zpěv..."
"Musíme tam být...?"
Pobaveně se na mě zazubí. "Máš naší rodinky po krk?"
"To ani ne, akorát mi vadí dvě věci. Jednak pěkná kosa, jestli sis nevšiml, venku mrzne a to postávání
před radnicí a pózování fotografovi a podobně absolvovat v těch mých šatičkách, který by se spíš
hodily na tanečnici hula--hop..."
"Sluší ti víc než jí," ujistí mě.
"Ještě abys mě pomlouval!" zakřením se na něho, protože to byl právě on, kdo mě ráno přemluvil,
abych si vzala na sebe tyhle a ne ty druhé. Ne že by se mu ty á la pytel nelíbily, on je vůbec neviděl!
Sotva jsem se mu ukázala v krátkých, už mi je nedovolil svléct. A já kvůli němu klepu kosu, nicméně
jeho pohledy, jimiž mě častuje, taky hřejí, i když jinak!
"A ta druhá věc?" připomene mi.
"Nevadí mi, že máš tolik příbuzných, co se se mnou chtějí seznámit, ani to, že jsou všichni tak hluční a
veselí, ale oni mě berou jako tvou snoubenku... Nikdo ty tvoje řeči o kamarádce vůbec neposlouchá,
natož aby jim věřil! Jejich dotazy, kdy bude svatba... no, nevím. Je to nefér, Štěpáne. Jedna tvoje
tetička se podivovala, proč jsem vlastně začala studovat, když se budeme brát! Prý co až přijde
miminko?!"
"A cos jí řekla?" řehtá se pobaveně.
"Že není problém na rok školu přerušit."
Smíchy málem padne pod stůl. "Poslyš, Alko, nesmíš si to brát. Mamka si vnoučata přeje, to je fakt, a
Ríša s Anetou jí tohle přání určitě brzy splní, v létě odpromoval a Aneta, na rozdíl od tebe, nemá
touhu dál po matuře studovat. Prostě nikdo nechce věřit, že bych mohl s tak hezkou holkou, jako jsi
ty, jenom kamarádit. A mě tedy neuráží, že si do role mojí nevěsty dosadili tebe."
"O to nejde," pousměji se. "Mně to celkem lichotí..."
"Tak vidíš, jak nám to spolu klape," baví se. "Já osobně na přátelství mezi klukem a holkou taky
nevěřím. Podle mě je v tom pokaždý něco víc. Z jedné strany určitě." "Cituješ můj názor. Taky jsem si
to myslela, ale změnila jsem ho. Faust, jeden kluk z koleje, je fakt dobrej kámoš. Mezi námi vůbec nic
není, on má svou holku a já až do nedávna taky měla kluka... Prostě jsme kamarádi. Rozumím si s ním
paradoxně nejvíc ze všech mých známých, mnohem víc, než jsem si rozuměla s Adamem... Dokonce
víc než s Johanou."
"Vy jste se rozešli?" chytí mě za slovo. Přikývnu. "To mě mrzí."
"Nemusí," ujistím ho. "Jsem zase volná." Jeho oříškové oči se mi vpijí do tváře. "Přeji ti, abys našla
brzy lepšího a byla šťastná, Alko."
"No, já bych o jednom, s kým bych opravdu byla hodně šťastná, věděla," odvětím vážně. "A on?"
"Netuší to."
"Proč mu to neřekneš?" zeptá se zamyšleně. "Protože mám štěstí na zadaný kluky," obrátím hovor v
žert. Nějak začalo přituhovat! "Někoho už má, potkal ji přede mnou, takže nemůžu dělat vůbec nic."
"To je peklo, ty vztahy," zasměje se. "V každým případě si nelam hlavu mými drahými příbuznými. Ty
jim nelžeš, já taky ne. Horší ale bude, až se mnou příště přijede Johana... Budu mít v rodině pověst
promiskuitního proutníka! Kdo ví, jak se má, chudáček, na funusu... Vůbec nepíše, asi jí není moc do
smíchu, zatímco my se bavíme..."
Důvěrná atmosféra je v tahu, dostanu na Johanu vztek. Nevážit si kluka, jakým je Štěpán, je skoro
rouhání!!
"Ona se zase tak špatně nemá, neboj," ujistím ho kysele. "Třeba si užívá víc, než si myslíš!"
"Nevím, jak veselý pohřby na jižní Moravě míváte," usměje se, "ale tady, na drsným severu, žádná
velká psina." Pak už se oslava přelije do domácích prostor, někteří příbuzní odjedou, zbylí, ti
nejvěrnější a nejbližší, se přesunou k Blažkům, kde se podává káva a zákusky a dorty a chlebíčky a
naprosto dokonalé svatební koláčky.
Vydržíme s nimi až do večera, nakonec je to mnohem větší legrace, než jsem očekávala, načež se
převleču do pytlových šatů od Mariany, vezmu si k nim svoje glády a společně s Ríšou a jeho dívkou
Anetou vyrazíme na tah noční Ostravou. Bráchové totiž usoudí, že nenavštívit Stodolní by byl hřích
proti přírodě! Něco na tom bude, projdeme se vánočně vyzdobeným městem, vždy pro zahřátí
zalezeme do několika podniků na grog nebo svařák, no a protože je nám zima každou chvíli, v baru s
diskotékou a nahatou dívkou tančící u tyče, kde zakotvíme coby na poslední štaci, jsem už tak
zahřátá, že si jaksi nejsem schopna zapamatovat ani název baru!
"Už nemůžu, vážně," bráním se, když mě zve RíŠa na další tequillu. "Byla bych nadraná jak peří."
"Nic nevydržíš," směje se mi. "Podívej na Anetu, ta je v pohodě. Ještě jednu rundu, kotě?"
"Jistě," kývne Aneta, blondýnka ještě o něco křehčí než já, nevzrušeně hlavou a panáka, který by zabil
odrostlejšího slona, do sebe hodí s gustem námořníka. "Pokud takhle pilně trénujete, ani se
nedivím...!" Štěpán zachytí moje SOS a za ruku mě vytáhne na taneční parket. Je také pěkně
rozjařený, ne však tolik, aby ztratil soudnost a nechal mě svému bráchovi napospas.
"Zachránils mi život," pošeptám mu do ucha, když si mě k sobě přitáhne a já ucítím přes hrubou
tkaninu šatů jeho ruce na svém pozadí. V perfektní červené hippies košili s jemnými proužky mu to
sekne víc než kdy dřív, vlastně se k sobě stylem oblékání díky Marianě hodíme, a přes
všudypřítomnou vůni trávy, jíž je bar prosycen, z něho takhle zblízka stále cítím značku drahé
kolínské. "Jsem ti moc vděčná, Štěpánku... za všechno."
"Tolik vděku si nezasloužím," usměje se. "Přežila bys." "Tomu nevěř," ujistím ho. "Pokud by mě přímo
nezabil ten alkohol, docela určitě bych se z něj pošavlovala... no a pak bych se musela dobrovolně
picnout, protože ostuda, až bych vám doma poblila jezevčíky, je pro mě nepředstavitelná!" Štěpán se
rozesměje ještě víc, pustí mě na dva kroky od sebe, uděláme otočku a zase se ke mně přimkne, až se
otírám svými ňadry bez podprsenky o jeho pevný hrudník. Nejdřív nevím, zda si to vůbec uvědomuje,
ale pak, když mě do břicha začne tlačit jeho vzrušení, je mi jasné, že ano. Nehnu ani brvou. Na tuhle
hru přistoupí, tiskne se ke mně, až to skoro bolí, hladí můj zadek a určitě cítí, jak mu vzrušeně dýchám
na krk, nicméně se oba tváříme jakoby nic.
Vydržela bych takhle tančit do rána, užívat si jeho blízkosti, která už zítra nebude pravdou...! Ríšovi se
ovšem vývoj situace nezdá, sice si také párkrát s Anetou zaplouží, nicméně nás nakonec rozdělí.
"Nechte si něco na doma," popichuje. "Pojedeme." V taxíku sedím vzadu uprostřed, mezi Anetou a
Štěpánem, a Ríšovo vtipkování s taxikářem na téma přijde pán do taxíku a zeptá se, kam si může
odložit tři chlebíčky a dvě piva, taxikář řekne hoďte to dozadu a on bléééé, odloží si, tak nějak vůbec
neposlouchám. Vnímám pouze Štěpánovu paži ovinutou kolem mých boků pod bundou.
U Blažků se stále ještě slaví, v takhle pozdní noční hodinu zůstali jen dva nejvytrvalejší - pan Blažek a
jeho bratr. Z našeho příchodu mají velkou radost, nedají jinak, než že musíme ještě ochutnat domácí
slivovičku, a jelikož si Štěpán kecne do křesla a mně stáhne násilím k sobě, tedy na svůj klín, vlastně
proti tomu programu nic nenamítám.
Do podkrovního pokoje se dostaneme až kolem třetí hodiny, nohy se mi pekelně pletou, Štěpán mi
dlaní drží pusu, abych se neřehtala moc nahlas, dům je plný lidí, ale sám na
tom není o nic lépe. Naštěstí mají v baráku dvě koupelny, protože sejít schody sama a sólově by bylo
nad moje síly! Takhle si rychle vyčistím zuby, dám si horkou sprchu, místo noční košile, kterou jsem si
samozřejmě zapomněla přibalit, si obleču Štěpánovo tričko, co mi půjčil na spaní už včera, v podstatě
noční košili úspěšně supluje, mám ho těsně pod zadek, a jelikož si na sebe nechci brát tanga, v
kterých jsem strávila celý den, zamířím do pokoje pouze v tričkokošili, bez kalhotek. Strefím se až na
druhý pokus! Kdyby za dveřmi, jež otevřu jako první, někdo šíleným způsobem nechrápal, nejspíš
bych si k němu přilehla! To, že v pokoji panovala tma, mi nijak nevadilo, spíš jsem myslela, že Štěpán
schválně v pokoji zhasl, aby na mě mohl bafnout!
Štěpán v pokoji svítí, sedí na gauči, zády ke mně, a hmoždí se s mobilem, jak se mírně zakaleným
zrakem snaží nadatlovat esemesku. Lehce uhodnu, komu píše. Připlížím se až za něho, aniž by si
mého příchodu všiml, a chci mu rozverně natáhnout na hlavu kulicha pohozeného vedle na opěradle.
Myslím si, jaká to bude psina, našoupnout mu ho až po krk, aby na ten pitomej mobil neviděl, a
možná by to i psina byla, kdybych se ovšem strefila! Nezacílím přesně, kulich se po jeho ježečku
smekne a já, protože nevyrovnám rovnováhu, přepadnu přes opěradlo gauče jako zralá hruška, div si
nezlomím vaz. Z velké části skončím v Štěpánově klíně, kde mne zachytí, abych se neodporoučela
ještě o patro níž, na zem. Krásně se na mě usměje: "Vítej." "Ta podlaha je nějak vratká," uchichtnu se.
"Sleduju," baví se a odstraní mi pramen vlasů z tváře. "Mám obě nohy?" zeptám se pochybovačně,
jelikož ta levá, zkroucená pod tělem, mě začíná podezřele brnět. "Neboj," konejší mě. "Akorát se ti
trošku pomotaly." Ve snaze mi je srovnat, aby se mi leželo pohodlněji, sjede rukou po mém stehně až
po zadek. Tričko se mi posune
ještě výš. Polkne. Pohled, který si vyměníme z očí do očí, působí jako škrtnutí zápalky. Štěpán se ke
mně skloní a jeho ústa nedočkavě vyhledají ta moje, zatímco jednou rukou mi hladí a tiskne nahý
zadeček, druhou ze mě tahá už tak vyhrnuté tričko výš a výš. Nenechám ho v tom plácat, skulím se do
kleku na podlahu, rázně se trička zbavím úplně a abych nebyla v nevýhodě, zápasím s knoflíkem a
zipem jeho džínsů. Štěpán mi pomáhá, jakmile z něho společně serveme poslední zbytek oblečení,
prudce mě povalí naznak a ještě drsněji a nedočkavěji do mě pronikne, až vyheknu: "Vítej!"
Tohle slovo je poslední srozumitelné, co ze mě vypadne, protože všechny ty steny a výkřiky, byť
tlumené jeho polibky, jsou projevem vášně, ne lidské řeči.

12. KAPITOLA

Probudím se v pokoji sama. Lehce mě bolí hlava, ale to není ten pravý důvod, proč se cítím tak blbě.
Štěpán měl nejspíš pravdu. Neexistuje přátelství mezi klukem a dívkou! Jak bych s ním mohla
kamarádit, když ho miluji! \
Po sprše se cítím lépe pouze po fyzické stránce. Esemeska od Johany, která na mě čeká v mobilu, mi
rozhodně nepřidá!
TAK CO, JAK TO JDE? Hlavne SE neprorekni A nejak TO TAM prezij. MAS U Mě cokoladu, MNE SE ANI
NECHCE DOMU, JE TO TU NAPROSTO BOZI! povypravim.
A to mi kladla na srdce, abych jí Štěpána pohlídala... Pravda, ona si užívá se Svenem a není jí to vůbec
hloupé, tak proč se já cítím tak podle, krucinál?!
Štěpán, který se objeví ve dveřích, na tom asi není o moc lépe. Na rozválenou postel se ani nepodívá
a když se ptá, jestli mi není po včerejšku špatně, uhýbá očima.
"Trochu bolehlav, ale čekala jsem to horší."
"To chce vzduch," poradí mi. "Pojď se nasnídat, ať nemá mamka výčitky, že u nás trpíš hladem, a
můžeme se projít."
"Fajn nápad," pousměji se nervózně.
Nejspíš se mnou chce mluvit. Vysvětlit mi, jak moc se za noční úlet stydí, abych si to nevyložila nějak
špatně...
Kupodivu se k ničemu nemá, ani když se konečně zbavíme všetečné paní Blažkové, která nám říká
"děti" a podle jejích úsměvů je mi jasné, že mě musela v noci slyšet, teď už to, že nejsme jen přátelé,
Štěpánovi neuvěří tuplem, a vydáme se s třemi jezevčíky na trojvodítku na procházku.
Je to jako vést celý psinec, přes všechno to tlapkání a pobíhání a vrtění ocásků vlastně o ničem
důležitém mluvit nejde, natož za městskou částí, kde pejsky odepneme, aby si taky trochu užili
volnosti. Čoklíci vyrábějí na cestě pocukrované sněhovým popraškem ke starému a nefunkčnímu dolu
obrovskou spoustu stop připomínajících kytičky, musíme se smát, jak si čerstvého sněhu užívají, a
dokonce se zkoušíme koulovat, což při té trošce sypkého materiálu není snadné. Psi si navíc myslí, že
se chceme prát, nespokojeně štěkají a poskakují a my je musíme tišit, takže je z toho ještě víc
rámusu. Procházka se protáhne, Štěpán mi ukazuje místa, kam si chodil hrát jako malý kluk, vzpomíná
a já se dobře bavím. Atmosféra je opět uvolněná a pohodová, dokonce ani nestihneme oběd, který se
u Blažků podává ve dvanáct nula nula, jak mi Štěpán vysvětlí, a jeho maminka nám ho musí ohřívat.
Pak už je nejvyšší čas se sbalit, rozloučit a nechat se Ríšou odvézt na nádraží.
"Moc rádi jsme vás poznali, Alice," ujišťují mě Blažkovi. "Určitě zase brzy přijeďte!"
"No, to nebude tak honem," podám jim ruku. "Bylo to u vás moc hezké. Děkuji za výslužku!"
"O vánočních prázdninách se tu snad ukážete, ne?" míní pan Blažek a paní dodá: "Vždyť už to není ani
celý měsíc."
Loučení s Ríšou na nádraží je jednodušší, na místě, kde nás vysadí, nemůže stát, čili si řekneme jenom
ahoj. Se Štěpánem, kterému pomůže vytahat naše bágly z kufru vozu, prohodí víc slov, já mu pouze
od vestibulu nádraží zamávám.
Zpátky jedeme opět první třídou, byť tentokrát obyčejným rychlíkem. V kupé jsme zase sami. V
nastávajícím soumraku
nejprve mluvíme o hloupostech, rozebereme všechny zážitky ze svatby - tedy krom jediného - a pak,
když Štěpánovi zadrnčí v kapse mobil a on si přečte zprávu, se dostaneme i na ožehavější témata.
"Johana," oznámí mi. "Už je v Praze."
"Co psala? O tom pohřbu, myslím."
"Prý se měla podle očekávání," pousměje se.
Potlačím vzdychnutí. Ta potvora mu v tomhle vlastně nelže, jenom nevysvětlila, jaké to očekávání
bylo.
"Chudák," polituje ji znovu. "Nesnáším pohřby."
"No jo, svatby jsou veselejší."
Střelí po mně očima. "Hm..."
"Omlouvám se."
Svraští obočí: "Za co?"
"Neměla jsem jezdit."
"Tobě se ten výlet nelíbil...?"
"Až moc," odvětím pravdivě a po zaváhání dodám: "Celý."
"No..." Očividně neví, co říct!
"A právě za to se omlouvám," pomůžu mu tedy. "Nemělo se to stát. Kdybych nejela, nestalo by se
to."
"Není to tvoje vina," pokrčí rameny. "Nebo aspoň ne jenom tvoje vina. Omluvit se musím já tobě,
Alko. Jsi skvělá a moc hezká, nějak jsem to nezvládl..."
Čekám, co z něho vypadne dál, protože tohle přece není konec věty!
"Myslíš, že to dokážeme smazat? Zapomenout na to?"
A je to tady. Přece jsem to čekala, přesto mi chvíli trvá, než ze sebe dostanu: "Jo, jasně."
"Díky, Alko." Štěpánovi spadne kámen ze srdce. "Hrozně jsem se těšil, že to takhle bude s Johanou...
Jak jí ukážu bráchu a psy a místa mého dětství a tak, všechno... Johana je bezvadná holka, normálně
bych jí nikdy nezahnul..."
"Já vím."
Pochopí, že se v tom nechci víc pitvat, tudíž už o Johaně ani závěru oslavy, po kterém mě dosud trne
v podbřišku, jen si na naše drsné a uspěchané milování vzpomenu, nepadne ani slovo. V Praze nedá
jinak a jede mě doprovodit až na kolej, kde mi dá balík s výslužkou a řekne: "Bylo to super. Ahoj, Alko.
Máš to u mě!"
Zapadnu na kolej a hned u vrátnice se rozbrečím jako želva. Že bych u něj měla taky čokoládu?!?

Ve škole jsem jako praštěná pytlem po hlavě, Kryštof se mnou občas musí zatřást.
"Protřepat, ale nemíchat," požádám ho v chabém pokusu o žert. Z letargie mě proberou teprve
výsledky testu ze slavistiky - body, které jsem získala, stačily k tomu, abych měla zápočet!!! V tu ránu
zapomenu (aspoň na chvíli) na citové strádání a v nadšené euforii nejen volám radostnou zprávu
domů, byť jde o jedinou zkoušku, kterých bude hned na konci semestru několik, ale přece jen, je to
můj první úspěch tady a tak si ho pořádně užívám, tudíž popadnu zbytek výslužky a peláším rovnou za
Faustem. Sotva mi otevře, hupsnu mu kolem krku bez ohledu na krabici se zákusky.
"Já to dala! Chápeš to?! Nejsem tak blbá, jak vypadám!"
"Ukaž?" Chytí mě za bradu a natáčí mou tvář doleva i doprava. "Nevypadáš."
"Ty jsi hroznej!" ujistím ho pobaveně. "Mám to, chápeš? Proč se neraduješ? Mám to!"
"Já vím," pokrčí ležérně rameny.
"Jak to můžeš vědět?"
"Díval jsem se na net už včera," pousměje se. "Nezapomeň, že jsem tě přihlašoval do seminářů, znám
tvůj login."
"No jo, vlastně," plácnu se do čela. "A proč jsi mi to, sakra, neřekl?!"
"Připravil bych tě o tuhle pravou nefalšovanou radost," oznámí mi pobaveně a už se kryje před mými
výpady.
Teprve pak si vzpomenu na zboulovanou krabici. "Tvoje vina," oznámím mu. "Místo dortů máš
sladkou kaši."
"Na tvaru a barvě nezáleží," ujistí mě, přinese si polévkovou lžíci a bagruje zmasakrované dobroty, jak
kdyby se cpal kupříkladu gulášem, až se mu dělají boule za ušima. "Dobře to upekli... Co víkend?
Pochlub se."
Smích mě rychle přejde.
"A jé," dovtípí se. "Tys to podělala, mám pravdu?"
"Přece víš, že se mi líbil dávno," pokrčím rameny.
"Lítáš v tom."
Poraženě přikývnu. "Víc než předtím."
"Co kámoška?"
"Nic netuší."
"A co svědomí?"
"Moje...? Stydí se... Je mi to vůči ní strašně trapný, já vím, že se takový věci kamarádce nedělají... Ale
ona taky není svatá! Co myslíš, že v tom Švédsku dělala?"
Faust vylíže z krabice poslední zbytky. "Vy holky jste pěkný mrchy, to ti povím, Ovečko. Zrovna jsem
četl na netu, že je mnohem víc nevěrných žen než mužů. Hrůza, co?"
"Pch," ušklíbnu se. "A s kým jako podle tebe jsou ty ženy nevěrný? Nechceš mi namluvit, že zahýbají
jen se svobodnými a nezadanými, že ne?"
Pobaveně se na mě podívá. "Máš logický myšlení, Ovečko, to se mi líbí. Není to s tebou tak hrozný...
Ten zápočet si zasloužíš! Ale za to, že se vrháš do všeho po hlavě, tě pochválit nemůžu. Jsi
nepoučitelnej mamlas. Když jsme u toho, co on, tvého srdce šampión? Jak se k tomu staví?"
"On...? No... On je zamilovanej."
Faustovi to pálí: "Do kámošky."
"Chytrej kluk."
"Taky už jsem dal těch zápočtů mnohem víc než ty," zazubí se. "Počkej, kam zase letíš?"
"Musím dodělat tu srovnávací práci z češtiny. Pozítří je poslední termín na odevzdání. Romantismus
versus realismus.. . Potom mi zbývá ta filozofie a z angliny píšeme pro změnu příští týden. Musím
šprtat. Abych tě s těmi zápočty dohonila."
"Správně," odsouhlasí mi můj názor. "Určitě mě dohoníš! Nejsi žádný béčko, Ovečko. A pak, já na
tebe počkám."
"To jsi hodnej."
"Ale až na konci, víš?"

S Johanou se setkám U Kmotra až ve čtvrtek. Stejně se divím, jak dlouho vydržela nepodělit se se
mnou se svými novými dojmy, jimiž je plná k prasknutí! Denní Stockholm, noční Stockholm,
okouzlující Sven... má toho na srdci moc.
"Skoro bys mohla sepsat průvodce," podotknu.
"Jenže bych to musela vydat pod cizím jménem," zahihňá se. "A neprodávat mládeži do osmnácti
let."
"Jakej byl Sven? Ukázal ti švédskou trojku?"
"Trojka se nekonala," baví se. "Ale ukázal mi spoustu jiných věcí... Mezi námi, Alko, byl úžasnej!"
"Měl ho většího než Štěpán?"
"Hm, to ne," připustí. "Ale zato měl větší výdrž! Jedno číslo klidně třičtvrtě hodiny, pořád měnil
polohy... A takhle fungoval celou noc! Obdivuhodný. Štěpán je moc hr, ten je hotovej hned, skoro ani
pořádně nezačneme..."
Napadne mne, že by její sebejistý úsměv vzal hodně rychle za své, kdybych k tomu podotkla já vím\
"Proč se tak díváš?" všimne si.
Pokrčím rameny. "Ale nic."
"Já vím, že to ode mě nebylo fér," připustí. "Na druhou stranu to bylo něco úžasnýho, celej ten
výlet... V nejmenším nelituju! Prostě jeden úlet, nic víc. Co oči nevidí, srdce nebolí, Štěpán se nic
nedozvěděl, všechno v pohodě."
Svým způsobem nemusím mít výčitky svědomí. Johana není žádná podváděná chudinka! Možná si to
zaslouží!!
"Štěpán mi líčil, jak jsi mě pěkně zastoupila..."
Málem se mi zastaví srdce! "V čem?!"
"No, u nich, přece. Nebo v čem jsi myslela?" Nečekaně se rozřehtá: "Doufám, že ne ve všem!
"Jako že ty ulítávat můžeš, ale on musí být věrnej?"
"Samozřejmě," zasměje se. "To bych mu dala, kdyby mě podvedl! A jí taky. Ale Štěpa by to neudělal,
on je jak ze starý školy, věrnej až za hrob. A pak, znám tebe a věřím ti. Prý tě vzali do rodiny. Musela
jsi dost trpět, co?"
"Ani ne, bylo to u nich moc fajn. Všechno."
"Tak to jsem ráda," uzavře spokojeně. "Hned jsem ti říkala, že to bude v pohodě. Nakonec jsme si užili
všichni. No nic, musím letět, znáš to, studenti mají nejméně času. Tady máš čokoládu a ještě jednou
díky, Alko. Já tě nemít...!"
"Dobrá kamarádka je k nezaplacení," utrousím cynicky.
"Rozhodně," přikývne a natáhne se po bundě. "Jdeš taky?"
"Jo, musím se učit.
"Aha, tak asi ne, co?" uchichtne se.
"Proč... ?" Při pohledu na Adama, který se objeví ve dveřích s vločkami sněhu na svých krásně černých
vlasech, mi její poznámka dojde. "Sakra... Johano, nechoď ještě!"
"Musím. Štěpánek čeká, je, chudáček, za ten víkend děsně nadrženej a Lucka jak na potvoru dřepěla
až dodnes doma, ani jsme si to nemohli vynahradit."
"Bude mě chtít doprovodit," hrozím se šeptem.
"Ty to zvládneš," ujistí mě s úsměvem. "Pa!"
Adam ke mně mezitím dojde. "Ahoj, Alice. Neposadíme se?"
"Nemůžu. Musím se učit, jsem i tak ve skluzu..."
"Udělala by ti půlhodina moc velkou díru do rozvrhu?"
Podívám se mu do očí. Nikdy jsem ho nemilovala, teď to vím jistě. Vždycky se mi líbil a přitahoval mě.
Nyní se mi jenom líbí, nic víc. Bylo to s ním prima a navždy na něho budu vzpomínat jako na svého
prvního, který mi dal pořádnou školu erotiky a sexu, jenže na rozdíl od Johany nedokážu jednoho
milovat psychicky a druhého fyzicky!
"Nejspíš neudělala," připustím, "ale obávám se, že by to stejně bylo k ničemu, takže bude lepší, když
půjdeme. Já na kolej, ty domů za ní."
Když vidí mou neoblomnost, alespoň mi galantně podrží rukáv bundy. "Dovolíš mi tě doprovodit?"
"Zajdeš si."
"Kvůli tobě udělám cokoli," ujistí mě.
Ulicí protahuje ledový vítr, zachumlám se do límce.
"Alko, moc mi chybíš... Píšu ti - a ty ani neodpovídáš."
"Nepiš mi už. Zbytečně vyhazuješ peníze za esemesky."
"Přece to nemůže jen tak skončit!"
"Jak se má Iveta?"
Na okamžik se odmlčí. "Nechce o potratu ani slyšet."
"Tak vidíš."
"Neblázni, Alko. Vyhovovali jsme si, vzpomeň si..."
"Sex není všechno, Adame," řeknu poněkud unaveně.
"Ale já ti přece k němu dávám i svoje city. Mám tě rád!"
"A Iveta je s tebou těhotná."
"Jak to s tím souvisí?"
"Hodně," ujistím ho. "Do trojúhelníku už nikdy nepůjdu. Měj se hezky, Adame."
Rozběhnu se a on se mě naštěstí nesnaží dohonit. Možná to konečně pochopil. Ale že to trvalo!
Utíkám i sama před sebou. Prý že do trojúhelníku už nikdy nepůjdu! Zní to pěkně, tak charakterně!
Ovšem pouze do té doby, než spatřím před kolejí Štěpána!!
"Ahoj," vydechnu tenkým hláskem. "Co ty tady...?"
"Přinesl jsem ti fotky," oznámí mi.
A já už si málem myslela, že přišel jen tak...! "Jaký?"
"Ze svatby," zasměje se. "Ale venku je děsná kosa..."
Na kolej ho vzít nemohu. Marianě by sice nevadil, právě naopak, ale jak znám svou spolubydlící,
okamžitě by ho začala balit a já bych se ke slovu nedostala! Vezmeme tedy zavděk pivnicí, prostředí
ne zrovna stvořené pro rande. Ono však o rande v pravém smyslu nejde, tak co!
Teplé suché přístřeší, byť poněkud zakouřené, nám poskytne, nad ovocným čajem vypadáme ve
společnosti místních štamgastů včetně pár obyvatel kolejí, co mají chuť na pivo a nechce se jim
vyrážet dál do města, poněkud podivně, ale to neřešíme. Společně se řehtáme u fotek, až se po nás
všichni otáčejí - a určitě to není jen kvůli čaji!
"Vyber si z nich něco na památku. Pokud chceš."
Oddělím ze svazečku tři, na kterých jsem v Štěpánově blízkosti. "Ostatní spal a popel nech rozfoukat
do Vltavy, aby se příští generace nehrozily, co to měly za předky!"
"Přeháníš," baví se. "Tobě to sluší úplně všude. A nejen na fotkách, Alko."
"No... Budu muset jít."
"Tak brzy?" zeptá se překvapeně. Mrkne na svůj mobil: "Nesedíme tu ani... půldruhý hodiny."
"Právě," pousměji se. "Musím se učit a taky... Neměl jsi už dávno být u Johany?"
"Ale jo, času dost," pokrčí rameny, zacvakne všech šest
čajů, které jsme za tu dobu společně vypili, a doprovodí mě přes silnici ke koleji. "Tak... ahoj, Alko."
Podívám se na něho a on v témže okamžiku na mě, načež sehraně sklopíme oči. Vadila by přátelská
pusa na tvář...?
Ano, vadila. Je to přece kluk mé nejlepší kamarádky! Johana mi navíc věří!! A krom toho, on také
jenom stojí, nepodniká nic bližšího!
"Ahoj, štěpáne."
Od prosklených dveří se otočím.
Zamává mi. Hm, to se moc nevytáhl!

Faust se kymácí u tyče autobusu jak topol ve větru.

"Tedy, řeknu ti, kámo, dneska jsi hrál jak ponocnej," oplatím mu jeho věčné špičkování. "Co se ti
stalo, že jsi jak Viktorka, která zapomněla formu u splavu?"
"Ani se neptej," varuje mě. "A omluv mě, dneska na pivo fakt nemůžu. Nějak se mi neudělalo dobře."
"Pivo stejně nestíhám," ujistím ho. "Ráda bych jela domů poledním vlakem, musím se nadrtit
anglinu... Leze na tebe chřipka, nebo co ti je? Máš barvu jak branec u odvodu."
"Kdepak chřipka," pousměje se chabě a já si teprve takhle zblízka všimnu, že těm jeho jindy krásně
kakaovým očím chybí potřebný lesk, jsou jakési zapadlé, kalné. "Včera se mi vrátil můj drahý
spolubydlící. Naštěstí jen na jednu noc... No a nedal jinak, než že to půjdeme oslavit."
Vyprsknu smíchy. "Mně jsi už na florbalu připadal jak po pořádný pařbě, ale nějak mi to k tobě
nesedělo."
"Protože chodím pařit čistě výjimečně!"
"Ale potom to stojí za to, co?"
"Radši nemluv," vzdychne. "Poblil jsem celej Petřín. úplnej oslíček Blijáček!"
Nějaké starší paní přijde moje reakce nepřiměřená, ale já se vážně dusím smíchy! "Cos dělal na
Petříně, Blij áčku?"
"Teď jsem ti to říkal," zaksichtí se na mě.
"Krom těch nechutností," upřesním.
"Nejprve jsme šli naproti do pivnice, jenže tam celkem brzy zavírají. A tak jsme hledali jinou
hospodu... A najednou koukáme a ona rozhledna. To se ti nikdy nestalo?"
"To opravdu ne," bavím se. Tentokrát si vyměníme role, jsem to já, kdo pomáhá tomu druhému
vystoupit. "Co plánuješ na víkend? Opět pařbu?"
"Blázníš?!" zhrozí se nehraně. "Mám vybráno na hodně dlouho dopředu...! Neplánuju nic. Ty si klidně
odjedeš a necháš mě tu samotnýho, čili to vidím na zotavovací až nudnej víkend."
"Jeď taky," poradím mu. "V neděli je Mikuláš."
"U nás doma se na to už pár let nehraje."
"Myslela jsem to naopak. Ne si jet domů pro nadílku, ale být ty tím mikulášským překvapením.
Křehulku jistě potěšíš."
"Nejsme domluvený," namítne. "O to by měla větší radost, ne? Ty neděláš žádná spontánní
rozhodnutí?"
"Spíš se jim vyhýbám," zasměje se. "Radši všechno dvakrát promyslím. Tobě se ta tvoje spontánnost
občas mstí, Ovečko."
"Nebuď suchar!"
"No dobře," souhlasí. "Naočkovala jsi mě. Možná pojedu."
"Fajn. Nechci, aby ses tu nudil. Měj se skvěle!"
"Ty taky, obludo."
Vlak stihnu, je sice narvanější než byl manažer do Ostravy, něco jako soukromé kupé neexistuje,
přesto celé tři hodiny věnuji učení angličtiny, tak jsem svědomitá a dobrá! V Bakově mě žádný odvoz
nečeká, ani nemůže, Slávek má odpolední, tudíž než se dočkám autobusu do Nížan a dokodrcám
domů, je stejně skoro večer.
Ve vchodových dveřích paneláčku se srazím s Radkem. "Čau, brácho. Kam jsi vyrazil tak na noc?"
"Znáš to. Všude dobře, doma nejhůř."
"Až tak, jo?" podivím se. Rodný Bakov mě stejně jako při mé minulé návštěvě opět zklamal, připadal
mi snad ještě menší než před čtrnácti dny, a Nížany, kde jsem za celou cestu od autobusové zastávky
nepotkala živáčka, se setměním zde zamrzá veškerý pouliční život, skoro jako voda v kalužích, na
kterých jsem se málem přizabila, jelikož přes tenkou vrstvu sněhu jsem nerozpoznala, kde je led a kde
pevná zem, pak takřka dusily, přesto nemohu říct, že bych se domů netěšila a že by mi tam bylo
někdy špatně!
"Uvidíš sama," varuje mě a podle cédéčka, které svírá, usoudím, že mizí za kámošem, aby pařili u
nich. "Kdybych se nestihl vrátit do desíti - a věřím tomu, že nestihnu, přespím u Luboše."
Tak to musí být vážné! Odemknu si klíčem a otevřu dveře s vědomím, že mě může čekat cokoliv,
vstoupím do přítmí chodby. Uvnitř je útulné teplíčko, ovšem z pláče ozývajícího se z kuchyně mi
naskočí husí kůže větší, než kterou jsem měla při čekání na bus! Vtrhnu dovnitř jako velká voda.
Pohled na mamku sedící u šálku kávy mě maličko uklidní, už jsem se obávala nejhoršího. Kvílivé zvuky
nevydává ona, nýbrž Petra. Jakmile mne moje nevlastní sestra spatří, přidá zvuk a nářek, který spustí,
se mi zařízne do kůže jako nůž.
"Co se stalo?" zeptám se vyděšeně. "Něco se Slávkem...?!"
"Nene," chlácholí mě mamka. "Alko, ty už jsi tady? Čekali jsme tě až tím večerním... To je dobře, že jsi
přijela dřív."
"Mám hodně učení," vysvětlím. "Děje se něco...?"
"Petra má nějaké potíže," oznámí mi mamka.
"Zdravotní?" tipuji, jelikož první, co mě napadne, je, že potratila. Jenže to by neseděla u nás, tudíž
svou otázku přeformuluji: "S Ivošem...?"
O tom, že jsem se tentokrát strefila, mě ujistí Petřino zakvílení v ještě vyšších tóninách.
"Podvádí ji," vysvětlí mi mamka. "Přistihla ho doma s nějakou dívkou... A když začala vyvádět, vyhodil
ji."
"Koho?" Nějak se v tom přestávám orientovat. "Tu
holku?"
"Petru," převeze mne mamka. Přes Petřin brek dalším slovům nerozumím.
"cože?!"
"Prý je málo tolerantní a hysterická a dokud se nesrovná, nemá se vracet," dopoví mamka celý ten
šílený příběh.
Navzdory vážné situaci se neubráním úsměvu. "To si děláš legraci, ne?"
Podle mamčina výrazu poznám, že nedělá.
"A on s ní něco měl, nebo třeba jen pili kafe?"
Petra poprvé za večer promluví: "Šukali."
Málem mi zaskočí! Mamka mě krotí pohledem, tohle není vhodná doba pro smích, přesto jsem napůl
v Jiříkově vidění a napůl se mi chce řehtat. Petřin slovník mi dodá! Pak mi dojde, že jí se to veselé
rozhodně nezdá. Přisednu si k ní a rozpačitě ji poplácám po rameni. Projevy důvěry nebo snad lásky
mezi mnou a Slávkovými dcerami se nikdy nenosily, teď je mi jí ale strašlivě líto. Káťa je rozmazlený
spratek, Petra hodný dobrák, který samozřejmě natrefí na grázla Ivošova kalibru! Jistě, je to z velké
části i její vina. Kdyby trochu přemýšlela, nemohla by si přece s takovým arogantním blbcem nikdy
začít!
"Neplač, Peťo," hladí ji mamka po vlasech. "Mysli na vaše miminko. Neubližuj mu."
"A co tchyně? Bydlíte přece u jeho rodičů," napadne mě.
"Říkala, že údělem ženský je trpět," vzlykne.
Vyměním si překvapený pohled s mamkou.
"To není pravda, Petro," prohlásí mamka pevně. "Seber se. Přestaň brečet, vypij si čaj, najez se.
Rozhodně se ho nedoprošuj a už vůbec nesmíš trpět!"
"Je to pitomec," těším ji.
"Ale když..." Přijme od mamky kapesník a hlučně se vysmrká. "Já ho miluju! Nemám mu zavolat...?
Omluvit se?"
Potom není co řešit, že!
"Přespíš u nás," rozhodne mamka. "A pak uvidíme."
"U nás...?" zopakuju nenadšeně. Sice chápu, že Petře musíme pomoct, jenže když bude spát na
Radkově posteli, co se tak asi naučím?! "Doma, u tvé mamky, by to nešlo...?"
"Ne," zklame Petra moje naděje. "Volala jsem jí a ona mi řekla, ať si sním, co jsem si navařila.
Nechtěla, abych si Ivoše vzalaaaa..."
Zbytek hovoru spolkne další vlna lítostivého pláče. To je tedy super, usoudím v duchu.
A také je! Petry a hlavně jejího nářku je všude plno, jakmile se vrátí Slávek z práce, stavidla slz jsou
znovu otevřena, když to společně s mamkou znovu a znovu probírají. Fňuká a škytá i v posteli,
nemůžu se učit večer, protože bych ji rušila, a v noci se kvůli ní ani nevyspím. Sobota pak stojí úplně
za kulové, v našem malém bytečku prostě nenajdu místo, kde bych měla klid a soukromí! A to ani
když se zavřu na záchodě nebo v koupelně, i tam mě někdo stále ruší, korzuje dovnitř a ven.
Po obědě u našich dveří zazvoní Ivoš. Pokud jsem čekala, že přijde s kyticí růží a omluvou, přepočítala
jsem se! Kytku samozřejmě nemá a omluvu očekává od své manželky nejen za to, že se vrátila domů
předčasně a nevhod, ale především kvůli tomu, že si na něho jela stěžovat k tatínkovi! Raději se téhle
debaty neúčastním, bohatě mi stačí poslouchat ji přes zavřené dveře. Krom mě jsou podobnému
údělu vystaveni také naši sousedi na patře, možná i ti pod námi, protože Ivoš si servítky nebere, je
sprostý, vzteklý a hlasitý, ke všemu přesvědčený o své pravdě a svém právu! Slávek se mu snaží sice
tišším, nicméně důrazným tónem vysvětlit, že jsou věci, které se v manželství nedělají, mamka občas
něco přidá, Petra do toho kvílí jako siréna... A pak, když se za uraženým Ivošem zabouchnou dveře,
vyběhne ven sám s výkřiky, ať mu všichni políbíme šos, prý se přiženil do nejdebilnější rodiny v celý
střední Evropě, se Petra rozeřve vyloženě hystericky. Tohle není krátkodobá letní přeháňka!
Zaklapnu angličtinu a s Radkovým závistivým pohledem si rychle sbalím, abych měla šanci stihnout ve
tři vlak.
"Ali, nerozmyslíš se?" přemlouvá mě mamka, kterou moje rozhodnutí mrzí. "Třeba se to uklidní..."
"Doufám, že se to uklidní," pousměji se. "Už kvůli vám! Je jen otázka, kdy. Do zítra to rozhodně
nebude, mami, a já se fakt musím učit. Na koleji mi bude líp." "Nemohl bych jet s tebou?" nabídne se
brácha. "Co bys tam dělal, prosím tě?" "Cokoli," pokrčí rameny. "Exkurzi po Praze a tak..." "Na to si
počkej čtyři roky," poradí mu mamka. "A koukej se ve škole srovnat, jinak ti žádná Praha nehrozí.
Dobře, Alko, jak myslíš... Tady bys opravdu klid neměla, ale... Počkej, něco pro tebe mám!"
Skoro s dojetím přijmu balíček s mikulášskými dobrotami. Pro mamku nejspíš budeme pořád dětmi - i
coby důchodci!
Lípnu jí pusu na tvář. "Díky moc. A neměj výčitky, mami. Však za čtrnáct dní zase přijedu. Nějak to tu
zvládněte..."
Slávek mě hodí na nádraží a já s úlevou zaberu místo v poloprázdném vagónu. Vlastně se do Prahy
těším!! A nebude to jenom ubrečenou Petrou, která jaksi vytlačila pohodu z našeho domácího
příbytku.
Klid, jaký mám v naprosto prázdné kolejní buňce, bych doma neměla ani bez Petry, to se musí nechat.
Pánové odjeli po delší době na víkend do rodných hnízd a Mia s partou kamsi na Šumavu, tudíž jsem
sama svou paní, s nikým se nedělím o záchod ani o koupelnu a na nikoho nemusím brát ohledy. To,
že k nedělnímu obědu mám pouze oschlý řízek ze včerejška s Marianiným zbytkem chleba, se kterým
by se daly přitloukat do zdi skoby, je jen malá daň z přidané hodnoty. Do nevlídného mokrého počasí
se mi nechce vystrčit ani nos, rtuť teploměru opět vylezla nad bod mrazu, pouštím si k učení relaxační
hudbu a z mého vegetění mě vytrhne teprve esemeska, co rozvibruje můj mobil v půl třetí.
Odesílatelem je Štěpán!!
AHOJ, ALKO. JAK JE NA Morave? TADY pekne hnusne prsi A Ja SE nejak nudiM, NEBO CO... SKODA ZE
NEJSI V PRAZE.
Čtu si jeho zprávu několikrát po sobě. Chtěl tím básník něco říci...? Proč se nudí? A proč škoda že
nejsem v Praze?! Bojuji se silným pokušením odepsat mu, jak se věci mají. Mám, nemám, mám,
nemám... Jenže Johana je moje nejlepší kamarádka! S přimhouřením obou očí se dá náš úlet omluvit
množstvím alkoholu, kdy zábrany padají a touhy vychází na povrch, ale teď, za zcela jasného vědomí,
by to byl podraz. Odpověď mě stojí hodně přemáhání a následného sebezapření, do vtipkování se
musím vyloženě nutit:
Ja SE ucim, TO JE NA spatne pocasi i NUDU nejlepsi LEK Doporucuji ctyri ZE TRI PROFESORU! Nejak TO
prezij. PA.
Štěpán mi už neodpoví. Možná se urazil...? To ne, nemá důvod! Spíš jsem ho odradila... Ach, jak jsem
čestná!
Čestná, ale blbá. Protože nechci trápit Johanu, trápím sama sebe. Skvělá volba, fakt! Znovu se dokopu
myslet na učení, zažrat se do něho, abych tím zabila dvě mouchy jednou ranou. Jednak s tím trošku
pohnu, a pak, zakážu si myšlenky na kluka, který možná ani tak věrný, jak jsem si myslela, není a co
víc, ani být nechce...!
Pak, když se setměním dorazí na kolej Mariana, se toho už moc nenaučím. Vypráví mi zážitky ze
Šumavy, kde si stihli pořádně zapařit i zablbnout si ve sněhu, její všude plno a já se musím co chvíli
smát. Mia je vážně exot!
"Alko?" houkne na mě něco málo po osmé z chodbičky. "Máš tu návštěvu! Prej jestli může dál?"
Píchne mne pod hrudní kostí. Že by příznak infarktu...? "Jasněže můžu dál," zaslechnu Faustův naoko
pobouřený hlas a vzápětí ho vidím, jak se v zelenošedé bundě Hanah, celé mokré od deště, hrne
dovnitř. "Co to je, tohleto?" Infarkt se nekoná, s ulehčením vydechnu. "Co jako?" "Máš snad svýho
bodyguarda, nebo co?" "No jistě," přikývnu pobaveně. "Nemůžeme si pustit do pokoje kdejakej póvl.
Ty jsi ale prominent, Faustíčku."
"Máš velký štěstí," oznámí mi, shodí mokrou bundu a kývne na Miu, která si ho se zájmem prohlíží.
"Faust."
"Mariana," představí se. "My se ještě moc neznáme, že? To je docela divný, dva roky na stejný
koleji..."
"Faust je skřítek kolejníček," vysvětlím pobaveně. "Je v tom svým kutlochu zakutanej jak krtek. Až na
pár výjimek."
"Výjimek?" popichuje Mia.
"Například prohlídka Petřínské rozhledny," nadhodím a nestačím se krýt před jeho útokem.
Samozřejmě má větší sílu, povede se mu vysypat mě ze židle přímo do postele.
"Vzdávám se!" pištím smíchy, jelikož jsem dost lechtivá a Faustovy prokřehlé ruce strašně studí.
"Příště si nedovoluj na staršího," upozorní mě se zašklebením. Přelétne očima sešity. "Snad se
neučíš?"
"To bys koukal! Skoro nepřetržitě. Dokonce jsem odjela z domu už včera, abych se tu mohla v klidu
učit. Zíráš, co?"
"Z tebe se stává ohavná šprtka, Ovečko," posmívá se mi. "Na, zalep si nervy čokoládou, je na ně
dobrá."
Vytáhne z batohu asi dvacet čísel vysokou figurku čerta z pravé belgické čokolády a podá mi ji.
"Ten je," uzná Mia závistivě. "A jakej má ocas!"
"Nebuď nechutná," poradím jí, vyštrachám ze zásuvky psacího stolku netknutou tabulku švédské
čokolády. "Taky tu mám něco dobrého. Oslaď si život, Fauste."
Prohlédne si barevný obal včetně země původu. "To je...?"
"Hm. Dovezla mi ji kámoška. Nějak na ni nemám chuť."
"Ani se ti nedivím," zazubí se, ihned obal rozbalí a ukousne si z tabulky jako z krajíce chleba. "To já
zase jo... Je fakt dobrá."
"Díky za čerta," poděkuji. "Jaký jsi měl víkend?"
"No," zahuhlá s pusou od čokolády, "abych byl upřímnej, nic moc. Příště tě v tvých spontánních
nápadech neposlechnu. Přepadovky nejsou tím pravým ořechovým. A taky... říkal jsem ti, že je můj
otčím vůl, ale to jsem se pletl. On je korunovanej."
"O volech bych ti mohla vyprávět!" vzpomenu si na svého nevlastního švagra a následující hodinu se s
Faustem přeme, kdo z nás má v příbuzenstvu většího idiota. Mia, jakkoli družná a vstřícná, si ani
neškrtne! Nepustíme ji ke slovu, celou dobu nás tedy pobaveně pozoruje a po Faustově odchodu mě
překvapí: "Netušila jsem, že spolu chodíte!"
"My spolu nechodíme," ohradím se.
"Tak spolu spíte," nenechá se odbýt.
"To už vůbec ne! Kdes k tomu přišla, proboha?! Jsme jenom kamarádi, nic víc. Faust má svou holku a
jako jeden z mála kluků je věrnej. Každá holka by jí mohla závidět."
"Jeho?" hádá Mia. "No, ani se nedivím... On je divnej, ale tak nějak... správně. A taky je dost hezkej."
Vzdychnu. "Myslela jsem spíš tu spolehlivost."

13. KAPITOLA

U písemky z angličtiny se pořádně zapotím, nicméně celkový dojem mám docela dobrý. Připravovala
jsem se na ni dost svědomitě, nemusela by skončit katastrofou! Pravda, takové sebevědomí jako
někteří mí spolužáci, kteří písemku nazvou brnkačkou, nemám, to si může dovolit Ivana se svou
výbavou šesti jazyků, případně Nela, jež strávila předešlý rok coby au pair v Anglii, na druhou stranu
pocit zmaru se u mě nedostavil, což považuji za dobré znamení. Zvykla jsem si, že mnozí ze spolužáků
jsou prostě chytřejší a lepší, mají toho víc za sebou, anebo jednoduše mají vyšší IQ, nicméně ta druhá
polovina jsou stejně jako já průměrní studenti. Ovšem být průměrná v kolektivu vysokoškolského
výkvětu zase není tak špatná pozice!
A navíc, ti lidi jsou až na pár podivných individuí fajn. Debatní kroužky U Platóna se staly pravidelnou
záležitostí a já se na nich dobře bavím, postupem času mám spoustu nových přátel, byť na odlišné
bázi než je přátelství například s Faustem nebo Johanou.
Zvlášť to s Johanou prochází zatěžkávací zkouškou! Tím spíš, když se ve středu sejdeme v pizzerii obě,
protože Jindrovi vypadly obě servírky, Hanka onemocněla a Regina nutně potřebovala na večer volno,
a já jí položím naoko obyčejnou otázku - jak strávila víkend - a ona odpoví: "Dost nuda. Jo, akorát v
sobotu mě ségra vytáhla na módní přehlídku modelů Beaty Rajské. To mělo šmrnc. Řeknu ti, já bych
si tam vybrala šatiček...! Hned musím napsat Ježíškovi."
"Nuda...? Tys nebyla se Štěpánem? Minule ses chlubila, kdovíjak není sexuálně vyhladovělej."
"Ten se učí," mávne znechuceně rukou. "Celej víkend nevylezl z koleje. Má dělat nějaký státnice,
nebo co, ani nevím kdy, a učí se už odteď. Chápeš to?"
"Státnice dají zabrat," odvětím neutrálně a raději se jdu věnovat hostům. To je užitečnější - a
neprozradí mě uhýbavé pohledy, protože se jí prostě nedokážu zpříma podívat do očí, natož snad
přiznat, co mi v neděli její kluk napsal!
Teprve později, když pomine večerní nápor, nadhodím: "A co Sven? Pokračuje to mezi vámi?"
"Ne!" ujistí mě skoro dotčeně. "Jak by mohlo?"
"Dalo by se to předpokládat..."
"Nedalo," opraví mě. "Oba jsme výlet za hranice všedních dní podnikli s vědomím, že je to jen
vyhození z kopýtka."
"Jenže člověk míní a život mění," namítnu. "Mohly vás překvapit city, vzájemný sympatie... Takovej
víkend mohl zanechat stopu, rozumíš, mohli jste dojít k závěru, že vám bylo natolik dobře, aby stálo
za to v tom pokračovat."
"Nic takovýho se nekonalo," zklame mne. "Sven má známost, já taky. Nevím, co chce on, ale já chci
Štěpánka. Ještě kdyby na mě měl víc času, mrzák jeden... Pojedeš na víkend domů? Musím se tam po
delší době ukázat."
"Tentokrát ne, byla jsem teď a ten příští je vlastně začátek vánočních prázdnin," namítnu. "To už
můžeš rovnou počkat až do příštího víkendu, ne?"
"Štěpán jede taky domů, tak co tady," pokrčí rameny.
"Můžeš navštívit Mazanýho králíčka" nadhodím řešení. "Má ho většího, vzpomeň si!"
"Uvidím," pokrčí bez zájmu rameny. "To, co má Víťa dole, mu zase chybí jinde. Nemám si s ním co
povídat."
Není to k vzteku?! Johanu jako na potvoru snad ostatní kluci krom Štěpána přestali bavit!!!
Mamčin telefonát mě zastihne cestou na kolej. Po dlouhé čtvrteční škole jsem unavená, hladová a
ještě navíc nesnáším, když mě někdo při telefonování poslouchá. "Ahoj, mami. Děje se něco?"
"Nene, všechno v pořádku," ujistí mě. "Jen jsem si říkala, jestli ti není smutno, po tom nevydařeném
víkendu..." "Mami," pousměji se chlácholivě. "V pohodě." "Přijedeš v pátek? Poslala bych ti naproti
Slávka." "Až za týden. Nemá cenu jet třikrát za sebou." "Upekla bych ti štrůdl," láká mě.
Musím se usmát a přestože mě dvě babky sedící přímo pode mnou poslouchají, odvětím: "Maminko,
opravdu nemusíš mít výčitky svědomí. Nejsem malý dítě, aby mi takový prkotiny vadily. Se štrůdlem
počkej až na Vánoce. O prázdninách si to doma vynahradíme. Užiješ si mě ažaž."
"To jsem ráda," pookřeje mamka. "V lednu vlastně je zkouškové, že? Doma budeš mít krásný klid na
učení."
"Jasně." Proč jí kazit náladu předem, že třeba ani zkouškové doma nestrávím? Na koleji se taky dá
učit. Aspoň někdy. .. a ty nevýhody a zápory, co z kolejního života plynou, zase vyváží jiné klady! No,
spíš patří říct převáží! "Co Petra?"
"Včera se vrátila k manžílkovi." "Tak to jste si užili," polituji je.
"Ani nemluv...!" vzdychne. "Ivoš jí odpustil hysterčení..." "On jí?!"
Mamka vzdychne. "Ta holka je opravdu chudák, Alko."
A teprve bude, doplním ji v duchu. Pokud s tím něco
neudělá zavčas, skutečně bude trpět celý život. Ovšem ne
proto, že by musela, jak jí nakecala její tchyně, nýbrž proto,
že na něco tak šíleného přistoupí!
"Mami, já už budu vystupovat, jsem u koleje. Dík za telefon a zatím ahoj, pozdravuj bráchu a Slávka."
"Koukej aspoň občas poslat zprávu!" nabádá mě.
"Napíšu," přislíbím, vyhopsnu schůdky do té kosy venku, a protože na zastávce spatřím Štěpána
choulícího se do zimníku s huňatým límcem, rychle špitnu: "Ahoj."
"Ahoj," odpoví mi s úsměvem, protože si myslí, že pozdrav patřil jemu. "Ty si tu školu užíváš, takhle
do večera..."
"To víš, když už jsem se na fildu dostala, nemůžu se vynabažit," zavtipkuji. "Kdoví, jak dlouho na ní
vydržím!"
Pobaveně se zasměje. "Nebude to tak horký, ne?"
"Psali jsme z angličtiny, uvidíme," pokrčím rameny.
Nechci se ho ptát, co tu dělá, když má svou kolej úplně jinde, takové podpásovky se prostě
nepokládají! Navzdory nevlídnému počasí se chvíli procházíme, dojdeme dokonce až na Petřín, na
rozdíl od Fausta úmyslně, i když teď, potmě, vůbec nejde o rozhlednu. Mluvíme o škole, jeho i té mé,
bavíme se a je to prima, byť čistě přátelské.
"Nešla by sis ještě někam sednout?" navrhne, jakmile dokráčíme zpátky ke koleji. "Na rozmrznutí."
"Šla, ráda, ale nemůžu," namítnu. "Do prázdnin musím odevzdat úkol z filozofie."
Přikývne. Podívám se mu do tváře a on pohledem neuhne.
"Jsem nějak mimo, Alko."
"Jak - mimo?"
"Totálně," přizná s povzdechnutím.
Přestanu si hrát na schovávanou. "Já taky."
Obejme mě a jemně políbí na rty.
"Ale je to dost průšvih," řekne pak.
"Zvlášť pro mě," ujistím ho. "Proto sejdu radši učit."
"Jdi," pobídne mě a s úsměvem dodá: "Ať na škole vydržíš minimálně dva a půl roku. Dokud budu v
Praze já!"
Na kolej připluji v oblacích adrenalinu. Jsem šťastná a zároveň nešťastná! Šťastná ze Štěpána,
nešťastná z Johany! Tohle se přece nedělá, natož nejlepší kamarádce! Jistě, ani ona, ani žádná jiná
nemá na Štěpána papíry či vlastnické právo, přesto to takhle dál nejde. Dokud si to mezi sebou
nevyřeší, já se do toho plést nebudu. Nemůžu. Nechci.
To si myslím, ovšem jen do doby, než mi přiletí esemeska: Pujdes SE MNOU V SOBOTU DO KINA ?
Nemůžu, nechci... Zní to pěkně a jsem o tom přesvědčená, tak proč, krucinál, odepíšu ANO!
Vím to moc dobře.
Protože jsem zamilovaná.

Je to poprvé, co Faustovu přihrávku nejen nezkazím, ale dokonce zpracuji - a co je na tom

nejúžasnější, využiji ji a vstřelím do soupeřovy branky svůj první gól. Vzpamatovávám se z toho po
celý zbytek hry, kdy opět lítám po tělocvičně pouze do počtu, až mě nakonec trenér vystřídá.
"Jsem dobrá, co?" popichuji Fausta ještě v autobuse.
"Byl bych opatrnější," sráží mě k zemi. "Protože, milá zlatá, v situaci, jakou jsem ti připravil, by nedal
gól jedině bezrukej!"
"Náhodou, v té rychlosti a jak jsem musela..."
"Ani náhodou," ujistí mě. "Nezapomeň, že hráli bez brankáře a že jsi měla naprosto volný pole. Střelit
gól do prázdný brány není umění, Ovečko."
"Jsi hnusnej," šťouchnu do něho. "Zkazíš mi každou radost! Notabene, když to byla taková prkotina,
proč jsi jim ten gól nedal ty, no?"
Zazubí se. "Fakt to chceš slyšet?"
"Samozřejmě!"
"Naštvu tě ještě víc," prorokuje.
"Proč?"
"Protože kdybych si dal svůj třetí gól, sice bych si připravil hattrick, ale na druhou stranu ty by ses
nemohla takhle krásně radovat a já bych ti nemohl kazit radost..."
"Ty...!"
Brání se před mými pěstmi. "No dobře, dobře, hrála jsi skvěle. Nejlíp ze všech! Jsi spokojená?"
"Ne!"
"Já fakt nevím, co bys chtěla," řehtá se.
"Fauste? Nekoleduj si!"
"S tebou je to těžký, Ovečko. Pochválit tě nesmím, zkritizovat už vůbec ne... Tak já tě zaměstnám,
jo?"
"Čím?" zeptám se podezíravě.
"Potřeboval bych trochu sestříhnout, odrostly mi vlasy a já mám nejradši ježka. Myslíš, že to
zvládneš?"
"Sice jsem doma stříhávala bráchu, ale..."
"Ustříhlas mu ucho?"
"Ne," zasměji se. "Jen nebyl zrovna dvakrát spokojenej."
"Hele, pokud mi po té akci zůstanou obě uši a oči a ostatní orgány, s nůžkami budeš nebezpečnější
než bez, to je mi jasný, svěřím se ti. Takovou důvěrou tě zahrnu!"
"Co se ti stalo?" pochybuji o jeho zdravém rozumu.
"Děsně nerad chodím do kadeřnictví," vypadne z něho příčina nezvyklé důvěry. "Holičky nesnáším,
jsou to vesměs ukecaný ženský, ty jejich poznámky mě vždycky deptaly..."
"A co kadeřníci?"
"Tak ty nemusím už vůbec!" rozřehtá se. "Nejen že mě ostříhal a odbarvil mi vlasy, ale ještě mi dělal
návrhy!"
"Fakt?!"
"Žil v domnění, že každej platinovej kluk musí být buzík. Vyvedl jsem ho z omylu, ale řeknu ti, víckrát
bych to prožít nechtěl. Byl dost zklamanej, chudák."
"Třeba by se ti to s ním líbilo," utahuji si z něho.
"Panebože, o tom ani nevtipkuj!" otřese se. "Já jim to nemám za zlý, láska je láska, co naděláš, ale
mně se to líbí s holkama a nemám nejmenší choutky na tom něco měnit."
"Krom toho by asi křehulka nebyla nadšená, kdybys jí zahnul a ještě ke všemu s klukem, že?" bavím
se.
Faust pouze pokrčí rameny, víc tohle téma nerozebírá. Ostatně, není ani čas, vystoupíme z autobusu
a místo na pivo jdeme rovnou k němu, kde vyfasuji nůžky a hřeben. Než se pustím do díla, všimnu si
malé legitkové fotografie válející se na zemi. Neváhám se pro ni ohnout a se zájmem se zadívám do
obličeje dívky se skvěle střiženými vlasy a neuvěřitelně modrýma očima. Podle všeho mu vypadla z
dokladů povalujících se na stole. "Je moc hezká."
Všimne si, co si prohlížím. "Jo."
"A ty ji válíš po zemi," zasměji se, položím ji na pouzdro s doklady a kartami. "Málem jsem jí šlápla do
úsměvu. Nebýt mě, tak ji ztratíš! Stydíš se?"
"Ani ne," oponuje mi. "Pojď stříhat a nezdržuj, obludo."
S odhodláním mučedníka se vysvleče do boxerek, posadí se na židli, kolem krku si uváže ručník a
pobídne mě: "Můžeš. Alko? S citem! Jestli ze mě uděláš zrůdu..."
"Myslíš, že to ještě jde...?"
"Budeš mě mít na svědomí!" varuje mě.
"Kdo se bojí, nesmí do lesa. A pak, Fauste. Kdyby to dopadlo úplně nejhůř a žádná holka tě nechtěla,
obětuju se."
"Jsi opravdu milá," ocení se zašklebením.
"A rychle se učím," uchichtnu se. "Například roztomilost mi byla částečně dána do kolébky, zčásti ji
mám od tebe."
"Toho jsem se bál," zasměje se a nahlas pokaždé zaúpí, jakmile čelisti nůžek cvaknou.
"Aby ses u toho neudělal," bavím se. "To tě tak rajcuju?"
"Víc než si myslíš," potvrdí pobaveně.
"Radši se nevrť. S jedním uchem bys ztrácel balanc. Tak..." Změřím si své dílo. "Hotovo."
"A...?" zeptá se opatrně.
"Bez záruky, reklamace nepřijímám."
Faust se prohlíží v zrcadle ze všech stran.
"Dobrý, ne?" pokrčím rameny.
"No... Mohlo to být lepší."
"Ale to už není v mé moci," usměji se. "Já jsem ti měla pouze ostříhat vlasy, ne udělat plastiku..."
"Ty jsi tak zkažená, Alko," zadeklamuje pateticky, "až je mi tě skoro líto! Ale jo, dobrý, na tu bídu, že
mě stříhal takovej amatér, to mohlo dopadnout hůř. Díky."
Faustův tmavý fototyp si drží opálení i takhle v zimě, knír se mu začíná spojovat s bradkou. Mariana
měla pravdu, je to dost hezkej kluk, uhrančivej...
"Stejně by ti víc slušela tvoje barva," připomenu svůj nedávný názor. "Navíc ti to platinový odrůstá,
teď máš bílýho ježka s tmavou podsadou."
"A vzadu si nechám vytetovat hada," zakření se na mě. "Až se vrátíš z vánočních prázdnin, nepoznáš
mě."
Ten cvok je vážně všeho schopný! "To je křehulčin nápad?"
"Můj," pochlubí se pobaveně.
"Jste cáklí oba," usoudím. "Hodíte se k sobě."
"Víš co?" zatváří se vševědoucně.
"Povídej!"
"Zvu tě na česnečku," převeze mě nečekaným návrhem. "Tu miluji," přiznám se. ""Akorát ten česnek
páchne..." "My se přece nebudeme líbat," pokrčí rameny. "Nebo jsi to snad měla v úmyslu?"
"To ne, samozřejmě."
"Tak kde je problém? Když budeme Smraďoši oba, vzájemně se to přerazí," usoudí rozumně. "A já pro
jednou vypustím přednášku, stejně se to naučím ze skript."
Společnými silami se pustíme do přípravy polévky, na které česnekem opravdu nešetříme. Výsledek
stojí za to! Málem šleháme plameny, jak se Faust vyjádří. K tomu do křupava osmažené houstičky...
mlaskám až za ušima a jen se modlím, aby ze mě do zítra česnek vyprchal. To se totiž líbat budu!!!

Na kinu se domluvíme se Štěpánem esemeskami, sejdeme se na Andělovi a po chvíli dohadování, na

co že to vlastně půjdeme, ani jeden z nás nemá přesnou představu, se shodneme na Světu zítřka.
Utahuji si z něho, že jde na film kvůli Angelině Jolie, což je baba, na které spočine se zalíbením každé
mužské oko!
"Proč myslíš, že se mi líbí brunetky?" brání se. "Abys věděla, já jsem v podstatě na blondýnky!"
"Jako většina chlapů," bavím se. "Znáš ten slogan, ne? Mužům se líbí blondýnky, ale žení se s
brunetkami."
Navíc Angelina je podobný typ jako Johana, radši tedy těch narážek nechám. Stejně se ve filmu sotva
mihne, hlavní roli má Jude Law a Gwyneth Palthrow, což?'čistá je blondýnka. Sci-fi je velmi hezké, ani
jeden nelitujeme, že jsme šli právě na tenhle film. Když opět vyjdeme do vánočně rozzářených ulic, na
Prahu dávno sedla noc, nastane chvíle pravdy. Přece se jen tak nerozloučíme, neřekneme si ahoj a dík
za kino...! Kvůli mně Johaně lhal, tvrdil, jak musí odjet na víkend domů, jen aby se jí zbavil. Tohle
přece nemohl dělat jen pro kino! Na film mohl jít klidně s ní, případně s nějakým kámošem.
"Co bys řekla večeři?" navrhne mi.
"Hlad mám," přikývnu. "Ale jelikož stav mých financí není nijak slavnej a navíc jsem ještě ani nezačala
s vánočními nákupy, žádnou restauraci ani pizzerii si nemůžu dovolit. Ty jsi na tom stejně, netvrď mi,
že ne! Natož abys platil za oba. Každej študák, tedy krom..." Johanino jméno v poslední chvíli spolknu,
"... krom pár šťastlivců, je na tom podobně."
"Vidíš mi až do duše," usměje se roztomile.
"Spíš do peněženky," opravím ho. "Do duše ne... Bohužel."
"Chtěla bys vědět, co v ní mám?"
"V duši, nebo v peněžence?" obrátím to v žert.
"V peněžence dost vybrakováno," přizná. "A v duši..."
"Tak jak to chceš vyřešit s tou večeří, když nemáme?"
"Já jsem tě pozval na večeři, ale neřekl jsem kam. Pokud neodmítneš Špagety na kolejní způsob, budu
moc rád."
Pobaveně se rozesměji. "Proč to neřekneš rovnou?!"
"Protože nevím, jestli se mnou na kolej chceš jít."
Chci, ale nemůžu...! Nesmím! Nejde to!!
"Chci, Štěpáne."
Chceme to oba a oba hodně, takže když dorazíme k němu na kolej a zamkneme se v prázdném
dvojlůžáku, na špagety nemá ani jeden z nás pomyšlení. V přítmí pokoje se ještě v zimním oblečení
začneme líbat, vzájemně se zbavíme bundy a kabátu a svetrů a džín i spodního prádla a milujeme se
na krajíčku postele, protože na to, abychom si pohodlně zalezli do pelechu a mazlili se, prostě není
čas! Štěpán je příliš nedočkavý, milování neprotahuje, je hned hotový, v tom měla Johana pravdu,
nicméně později, po prvním uspěchaném milování si ty špagety se salzou skutečně uvaříme, načež se
společně vysprchujeme a milujeme podruhé, mnohem déle, se vzrušivou předehrou a dokonce i
dohrou.
Teprve pak, když uspokojeně ležím v jeho náruči
a on mě šimrá na krku, si na naši společnou kamarádku vzpomeneme. Respektive, připomene se nám
ona sama. Displej Štěpánova mobilu modře zabliká a aparát zahraje melodii příchozí esemesky. Už z
toho, jak Štěpán ztuhne a nijak se k jejímu přečtení nemá, je nám oběma jasné, kdo píše. A také je mi
jasné, že se nemůžeme tvářit, jako by neexistovala!!!
"Johana." Jméno odesílatele konstatuji, netipuji. S povzdechem se vykutá z lůžka a přečte si zprávu.
"Je doma, nudí se, myslí na mě," shrne obsah esemesky. "Co s tím budeš dělat?" zeptám se nejistě.
"Řeknu jí to."
Přímost jeho řešení mě vyděsí! "To nejde!" "Proč ne?"
"Johana je moje fakt dobrá kamarádka... Když jí to řekneš, přijdu o ni. Strašně se na mě naštve a já si
budu připadat podle, jako ten největší křivák..." "A co mám dělat, Alko?" požádá mě o radu. "Já
nevím," přiznám se.
"Johana je skvělá a moc hezká holka, já ji mám pořád rád, ale... Poslední dny myslím jenom na tebe,
Alko. I když jsem s ní. Takhle to prostě dál nejde. Nechci jí lhát ani se jí vyhýbat, nezaslouží si to.
Ublížím jí i takhle... Ona mě miluje a nikdy by mi to, co dělám já jí, neprovedla. Proto to chci ukončit,
abych mohl být s tebou bez výčitek svědomí a pocitu provinilce."
Mimoděk se pousměji. Štěpán má o Johanině věrnosti hodně vysoké mínění! Nahlas však neřeknu
nic. Shodila bych tím žalováním sama sebe, možná by mi neuvěřil, třeba by si myslel, že na ni jenom
házím bahno, abych mu ulehčila rozchod! K něčemu takovému se snížit nedokážu.
"A pak," zasměje se při vzpomínce. "Naši doma se na tebe pořád ptají, kdy tě zase přivezu. Líbila ses
jim. Brácha nás
odhadl hned na první pohled! Aspoň se nemusíš považovat za podvodnici, že tě považovali za mou
holku."
"To jsem ráda," usoudím pobaveně.
"O vánočních prázdninách počítej s výletem k nám."
"Vážně?!"
"Je to hotovka," ujistí mě. "Ale neboj, u nás strávíme maximálně jednu noc. Pak pojedeme s bráchou,
Anetou a jejich partou do Beskyd. Anetina rodina má chalupu v Trojanovicích, pokud bude sníh,
můžeme lyžovat, z Trojanovic vede lanovka nahoru na Pustevny."
"Máš to promyšlené pěkně," uznám.
"A už se strašně těším, Alko. Dovedeš si představit něco hezčího, než oslavit silvestr v chaloupce
uprostřed Beskyd a Nový rok přivítat milováním, zatímco za okny bude sněžit?"
"Páni," vydechnu při těch představách. "Zní to krásně."
"A taky to krásné bude," ujistí mě. "Akorát do té doby musím vyřešit problém s Johanou, no."
"Třeba se to nějak vyřeší samo..."
"Samo?" podiví se. "A jak asi?"
Možná se Johana zamiluje do někoho jiného. Anebo na ni praskne úlet se Svenem. Případně zjistí, že
Víťa není takový primitiv, jak se jí zdá, a bude chtít být jenom s ním...
Hm, mně samotné nic z toho nezní dvakrát přesvědčivě! Přesto Štěpána prosím: "Zatím jí nic neříkej.
Vydrž do Vánoc, pak se uvidí... Dej mi ještě pár dní, Štěpánku."
"Oddalovat řešení není řešení," varuje mne, nicméně kapituluje. "Co mám s tebou dělat...!"
"Já bych věděla," nadhodím a rukou, kterou se ho dotýkám na hrudníku, sjedu do jeho slabin a
polaskám ho na nejcitlivějším místě. Samozřejmě to zabere, Štěpán zareaguje jako barometr, stoupá
stejně jako tlak, a v třetí sérii milování si žádný z nás na nějakou Johanu ani nevzpomene.

Jsem šťastná! Strašně šťastná! Skoro na doraz. To skoro je kvůli Johaně, jak jinak. Potkáme se v
pizzerii a já ani nemuknu, přestože se mi svěřuje, že už je na Štěpánovo učení vyloženě namíchnutá,
takhle ji zanedbávat...! Nevykládám jí, že se vídáme denně, i kdyby jen na chviličku. Na delší dobu to
ani nejde, Štěpánovi se víckrát nepoštěstí zůstat na koleji sám a Mia honí poslední možný termín
jakéhosi testu, nemohu ji vyšívat na večer do té zimy venku, a pak, sama mám učení také nad hlavu,
ale... nejspíš díky tomu, že jsem šťastná, se mi daří dokonce i v učení! Za Faustovy pomoci dokončím
práci z filozofie a odevzdám v dvoudenním předstihu. Ne nadarmo se říká, že všechno souvisí se vším!
Společně nakupujeme vánoční dárky rodičům i bráchům, skvěle se u toho bavíme a je nám spolu fajn,
byť největší důvěrností, ke který dojde, jsou hluboké polibky v metru či vestibulu koleje!
"Sleduj," ukáže mi kámoška krabičku, do jaké se ve zlatnictví balí šperky. "Vánoční dárek."
"Tys dostala dárek? Od koho?" Samou žárlivostí mě píchne v srdeční oblasti, až to zabolí. "Od
Štěpána...?" "Naopak," uklidní mne. "Tenhle je pro Štěpána." S nevýslovnými rozpaky krabičku otevřu
a zírám na zlatý řetízek s přívěskem oválného tvaru, na němž je vyryté znamení Zvěrokruhu. "Štěpán
je lev?"
"Jasně," přikývne se zasmáním. "Přece mu nebudu dávat Lva, když by byl kupříkladu Kozoroh, že jo.
Ale o znamení nejde. Musíš to otevřít, ty pako."
Zavírací mechanismus je jednoduchý, stačí lehce stisknout na správném místě. Ovál se rozevře na dvě
poloviny. Nemusím jej dávat až k očím, abych poznala, kdo je na miniaturních fotografiích!
"Tobě se to nelíbí?" zeptá se trochu zklamaně. "Mně to přijde jako skvělej dárek. A pěkně drahej. Na
zakázku."
"Jo, je to hezký..."
"Ale?" chytí odstín v mém hlase.
Ale já mám pro Štěpána akorát roztomilý keramický hrníček s nápisem Miluji Tě!, s jehož pořizovací
cenou jsem se vešla do stokoruny. Tohle však Johaně vykládat nemohu.
"Přijde mi to staromódní."
"Cože?" podivuje se.
"Netušila jsem, že jsi tak sentimentální. A pak, myslíš, že ho Štěpán bude nosit?"
"Ty mě štveš," oznámí mi nakvašeně. "Proč by ho nenosil?"
"Nedovedu si představit žádnýho kluka, kterej by nosil takovej medailonek. Pletl by se mu, překážel.
A ještě by s ním vypadal zženštile."
"Nevěřím vlastním uším," oznámí mi, zaklapne medailon a schová jej do krabičky, kterou nacpe do
kapsy. "Zrovna ty, založením romantička, takový pragmatický názory. Čekala jsem, že mi ho schválíš,
protože nevím, jak tak drahej dárek doma obhájím... Díky za podporu."
"Sorry, Johano," omluvím se. "Chtělas slyšet můj názor." "To jo," připustí. "Ale ne tak hnusnej!"
Podívám se na ni, ona na mne - a obě se rozesmějeme. "Naši budou zítra v Praze," oznámí mi.
"Nakupovat nějaký dárky a tak, znáš to. Ráda bych z nich vytáhla naprosto dokonalý kozačky, vysoký
nad kolena. V Celetný je mají za výlohou... Vezmou mě domů autem a ty se svezeš s námi."
"S vámi...? Já nevím... to je blbý..." Zírá na mě jako spadlá z višně. "Jsi normální?" "Jasně, jen mi přijde
blbý nacpat se k vašim do auta..." "Ty snad máš horečku," konstatuje šokovaně. "Proč by'
ti to mělo být blbý, proboha? Vždyť jsi s námi vloni jela na
týden k moři a taky tak. Do auta se vejdeš, já budu ráda, že si nebudu muset se starouši povídat celou
cestu, a naši tě rádi uvidí."
"Fajn," kapituluji. "Kde a v kolik?" "Vyzvedneme tě u koleje, zavolám ti, až to bude akutní, ale dřív než
v pět to nebude. Musím se pořádně rozloučit se Štěpánkem a taky z našich vydyndat ty boty,
chápeš." "Kde se budete loučit...?" zeptám se napjatě. "U něj na koleji," odvětí bezelstně. "A kdy jste
se domluvili, když na tebe nemá čas?" "Dneska ve škole."
Johana je ve výhodě, jsou přece spolužáci, na to jsem málem zapomněla! Bude ho potkávat ve škole i
nadále, mít ho na očích... Mně se zbaví lehce, naše cesty se krom pizzerky nekříží, se Štěpánem to
bude mít mnohem těžší! Já s ním mluvila před příchodem do pizzerie a znovu ho prosila, aby Johaně
do Vánoc nic neříkal, doufám, že slib dodrží a nic neprozradí ani při tom zítřejším loučení! "Máš tu
zákazníka," mrkne na mne náhle. Ke stolu ve třetím boxu si sedá Adam, podle obleku je jasné, že to
sem bere rovnou z práce. Vzpomenu si na naše někdejší čtvrtky. Není to tak dávno, přesto mi
připadá, že se to stalo snad před rokem! Vůbec, necelé tři měsíce a mám dojem, že jsem v Praze už
hrozně dlouho, že sem patřím! Můj seznam ztrát a nálezů se od té doby pěkně rozrostl. V obou
kolonkách! Adam patří do ztrát, o tom není pochyb. . V nálezech byl jen chvíli.
Přistoupím k jeho stolu i s jídelníčkem v kožených deskách. "Ahoj. Budeš večeřet?"
"Dám si malou zlodějskou a dvojku červenýho," objedná si. "Pokud možno dvakrát, jestli budeš jíst se
mnou."
"Ne, díky," odmítnu a v kuchyni jeho objednávku samozřejmě nahlásím pouze jednou.
Johana na mě mávne a zmizí z pizzerie, na zítřek jsme domluvené a Štěpána řešit nehodlám. I když k
tomu musí dojít, zákonitě velice brzy, stále tu chvíli oddaluji!
Naservíruji Adamovi vonící pochoutku. "Dlouho jsem tě tu neviděla."
"Měl jsem dovolenou," vysvětlí. "Přisedni si a dělej mi alespoň společnost u jídla, skoro nikdo tu
není."
"Není, ale Jindra to nerad vidí," obávám se, přesto se posadím na krajíček židle.
"Nedáš si ani víno, Alice?" svádí mě. "Tohle je přece tvoje značka, chutnalo ti..."
"V pracovní době nepiju."
"A po?"
"Po pít budu," připustím. "Akorát že na koleji. Máme se spolubydlícími mejdan na rozlučku před
prázdninami."
"Vypadáš spokojeně," všimne si a zařízne se do pizzy. Na prsteníčku levé ruky se mu cosi zablýskne.
"Jsem spokojená. Ukaž...?!" chytím ho za ruku, abych si mohla lépe prohlédnout zlatý kroužek.
"Koukám, že ta dovolená byla vlastně svatební cestou, že?"
Horká čokoláda jeho očí se přelije do těch mých, ale už to se mnou vůbec nic nedělá, žádné vzrušení
se nedostavuje.
"A co jsem mohl?" zeptá se s bezmocným pokrčením ramen.
"Vyřešil jsi to čestně," přiznám mu bod.
"Tys mě nechtěla," připomene vyčítavě.
Do pizzerie vejdou dvě dívky doprovázené svými chlapci. Aktivně se zvednu, abych jim, sotva se
vysvlečou z bund, donesla jídelníčky. Adam mě zadrží: "Alko, počkej."
"Musím, mám práci."
"Chci, abys věděla, že ten prstýnek nic neznamená."
"Ale to by měl," namítnu. "Pro mě, například, znamená hodně. Jsi ženatý a ženáči byli, jsou a budou
pro mě tabu."
"Lásko..."
"Hodně štěstí, Adame," popřeji mu. "Hlavně ho přeji Ivetě. Ať je s tebou šťastná."
Ona to totiž nebude mít vůbec lehké! Adam sice má do idiota a hulváta Ivošova kalibru hodně daleko,
je hezký, přitažlivý, sexy, slušný, galantní a romantický, s ženami to umí a jde mu o jejich dobro,
přesto má minimálně jednu velkou vadu. Je to člověk, pro kterého je věrnost cizím pojmem. A takové
já prostě nechci. Ani svobodné, ani zadané, natož ženaté!

Ačkoli rozlučkový mejdan není pojat ve velkém stylu a skončíme kupodivu už úderem jedné hodiny
po půlnoci, jeho dozvuky jsou na mně znát ještě ráno a proti Faustovu rýpání, že hraji jak ponocná, se
ani nebráním. Má pravdu! Můj minulý ojedinělý sportovní úspěch zůstane pro letošek ojedinělým
sportovním úspěchem, s tím už jaksi nic nenadělám.
"Aspoň máš tip na novoroční předsevzetí," poradí mi. "Udělej si seznam. 1) nehrát jako ponocná, 2)
být milejší na svého dobrého kamaráda Fausta, 3) naučit se líp stříhat vlasy, protože, milá zlatá
Ovečko, kvůli tomu zubu za pravým uchem, kam si normálně nevidím, se mi spolužačky smály!"
"Co jsem ti říkala o reklamacích?" varuji ho.
"Však já nic nereklamuju," baví se. "Jen ti troubím, co by sis mohla dát za cíle v příštím roce."
"A jak, milejší?" vzpomenu si na druhý bod.
"Prostě milejší," odvětí nekompromisně. "No a potom si ještě můžeš vytyčit takový ty srandičky, jako
červenej diplom a jiný podřadný cíle."
"Ty jsi skvělej," bavím se. "Podřadný cíle...!"
"Já vím, že jsem skvělej," oznámí mi. "Ale ty si to pořád nějak neuvědomuješ."
"Ale jo, uvědomuju."
"Neuvědomuješ," stojí na svém. "A nehádej se, přece to poznám! Notabene si pamatuj, že jsem starší
a tudíž mám vždycky pravdu."
Zajdeme samozřejmě na pivo, poslední letošní. Tradice se nemají/rušit, natož ty dobré, jak mi Faust
vysvětlí, a pak už pomalu zbyde jít se sbalit, byť Johanin údaj, kdy se pro mě se svými rodiči staví, byl
poněkud nepřesný.
"No nic, přežij krásný svátky," popřeje mi Faust.
"Přežij?" pousměji se nad podivnou formulací.
"Jo," přikývne. "Protože mám docela obavy, že tě ta tvoje kámoška, až se dozví, cos jí provedla za
levotu, zabije."
Z hluboka vzdychnu. "Ani mi to nepřipomínej...!"
"Ty jsi prostě magor, Ovečko," oznámí mi.
"Cože?!"
"Zamilovanej magor," upřesní. "Láska dovede lidi pěkně zblbnout... Nevidí pak věci, který jsou jinak
úplně jasný a všem na očích. Takže, moje milá, držím ti palce. Budu na tebe myslet."
"Díky, Fauste! Ať jsou i tvoje Vánoce krásné a veselé a bohaté a radostné a tak dále a tak dále..."
Obejmu ho kolem krku a k přání přidám mlaskavou pusu.
"Tohle nedělej," varuje mě jako obvykle. "Nebo se zamiluju a bude po přátelství!"
"Bereš někdy něco vážně?!" vytknu mu.
"Víc, než si myslíš," zakření se, břinkne mě do zad, já mu oplatím stejnou vervou, takže se chvíli ještě
před kolejí vzájemně boulujeme, než každý zapadneme do svého bloku a pro mě nastanou hodiny
poněkud trýznivého čekání.
Neozývá se mi ani Štěpán, ani Johana. Je to logické, jestliže jsou spolu, nemohou mi psát, ovšem ty
nervy, co asi zrovna dělají, o čem hovoří, co probírají...! Čas letí a stále nic, žádná zpráva!
Ono je také dost možné, že nakonec stejně pojedu vlakem. Pokud se Štěpán neudrží a prozradí, jak se
věci mají, silně pochybuji, že mi bude chtít kamarádka vidět, natož mi dovolí dělat si z jejich vozu
taxíka! Odvoz by se mi docela hodil, to ne že ne. Ačkoli jsem vánoční dárky díky nedostatečným
financím musela dost ošidit, pro každého mám jen jeden, přece jen představují tašku navíc, se kterou
nebude žádná legrace tlouct se narvaným vlakem. Před vánočními prázdninami sice dráhy posílí
každý spoj o pár vagónů, přesto pojede neuvěřitelné množství lidí. Přinejhorším na koleji přečkám do
zítra a zkusím si na dopolední rychlík sehnat místenku...
V sedmnáct třicet jedna mi pípne mobil a já se mohu přetrhnout, jak se k němu ženu:
ZA ctvrt HODKY pred KOLEJI.
Z Johanina sdělení se moc nedozvím, leda to, že shánět místenku nebude třeba. Pokud si to se mnou
nechce vyřídit ručně a stručně... Ještě než vylezu před kolej, honem napíši Štěpánovi: JAK TO
DOPADLO???
Odpoví mi těsně před tím, než na parkovišti před kolejí přibrzdí zelenkavý Volkswagen Touareg s
rodinkou Babyrádovou na palubě. Tedy bez Lucky, která je momentálně kdesi ve vzduchu a do
rodného Bakova přijede až v pondělí.
POSLECHL JSEM Te A NIC NEREKL, ALE BYLO TO narocne... Strasne NERAD lzu A podvadim kdyz
myslis, TAK Az TEDA PO Vanocich. Dobre dojeD, prijemnou CESTU!
Mohutně se mi uleví, mohu si tedy přicpat do jejich narvaného kufru svůj batoh, tašku musím vzít k
sobě do vozu, podle všeho pojali vánoční nákupy opravdu ve velkém. Ta
úleva ale trvá jen chviličku. Štěpán má pravdu. To, že Damoklův meč pouze odsouvám, nic neřeší!
Paní doktorka se mě ptá na školu a kolej a Prahu a mou celkovou spokojenost, pan Babyrád dokonce
laškovně přihodí otázku za milion, co já akluci!, tudíž si připadám jako ten největší zrádce, který
zneužívá jejich dobroty a nevědomosti a přitom vrazí Johaně kudlu do zad, jen co se ke mně otočí
zády!
To, že'zastaví u Devíti křížů na večeři a moje námitky, kterak nemám hlad a že na ně počkám v autě,
prostě neberou v úvahu, stejně jako účet za večeři zaplatí oni. Vím, že mě zvali, a taky vím, že to
nebylo poprvé, vloni za mě zacvakli týdenní pobyt na Francouzské riviéře a to jen proto, aby měla
Johana společnost, protože sama by s nimi vůbec nejela, a taky si nenechali uhradit ani polovinu,
natož celou částku! Díky jim jsem viděla poprvé ve svém životě moře a měla spoustu dalších výhod,
ale... Ale tím víc si připadám hnusně. Sama o sebe bych si neotřela ani boty!! O Johaninu nejlepší
kamarádku!!!
"Už ji nechte," požádá kategoricky rodiče, když s povídáním nehodlají přestat ani po večeři. "Takovej
výslech! Jak kdybyste nikdy nestudovali, nebo co...!"
"Od Alky se toho, na rozdíl od tebe, hodně dozvím," brání se paní doktorka. "Ona je sdílná. Vezmi si z
ní příklad."
"Protože musí," uchichtne se Johana. "Slušnost jí nedovolí poslat vás do háje, víš, mami?"
"Ne, to není pravda," hájím se, jelikož povídat si s nimi o škole je pořád mockrát lepší než povídat si s
Johanou o Štěpánovi a jejích plánech do budoucna!!
Babyrádovi mi dají pokoj, Johanino sdělení si vezmou k srdci. Ke slovu se dostane kámoška.
"Co podnikneš na Silvestra?" zajímá se.
Opět musím lhát: "Ještě nevím. A ty...?"
"Mohla bys jet se mnou a se Štěpánem o prázdninách na lyže," navrhne mi. "Do Beskyd."
"Ty s ním pojedeš do Beskyd...?!"
"Je to v plánu," přikývne. "Poslední dobou o tom sice moc nemluvil a včera říkal, že neví, jestli to
vůbec vyjde, ta chalupa je od nějaký známý, nebo co, ale předpokládám, že udělá všechno pro to, aby
to vyšlo. Mohlo by to být fajn, ne? Bude tam jeho brácha a nějací jejich kámoši, víc kluků než holek,
takže nemusíš mít obavy, že bys dělala křena, Alko."
"Aha," oddechnu si. "No, já... nevím. Fakt nevím, co bude doma... a co bude celkově."
"Co by bylo," zasměje se. "Únik z nudy. Jeden týden s rodinou bohatě stačí, ten další s partou na
horách bude vysvobozením. Co bys asi tak doma dělala? Učila se? Pořád?"
"Nevím," pokrčím rameny a jsem moc ráda, že je ve voze tma a že hraje rádio, přes které naši
konverzaci nemohou Babyrádovi slyšet. Aspoň doufám! Ačkoli si připadám jako největší špína,
nemohu se nezeptat: "A jak se Štěpánem? Rozloučili jste se pořádně?"
Johana se při vzpomínce pousměje. "Jojo. Je sladkej..."

14. KAPITOLA

Bakov je v podstatě malá díra. Ne po granátu, jako jsou Nížany, to bych přeháněla, ale díra je to také.
Sice tuje pár hypermarketů s otevírací dobou nonstop, na hlavní třídě drahé značkové obchody,
několik bank, škol, pár kin a divadel, dvě nemocnice, velký stadion a bazény a tak dále, ale pořád je to
jen maloměsto. Momentálně vánočně vyzdobené, osvětlené a zářící, oproti Praze dokonce
zasněžené, ovšem něco mu chybí. Taková ta dravá živost a velkoměstský ruch.
Přistihnu se, že se mi co chvíli zasteskne po Václaváku a Staromáku a Celetné a všemi těmi ulicemi,
kterými denně procházím, dokonce i po pizzerii U Kmotra, kterou jsme nedávno pracně vyzdobili j
melím a perníčky, a to ani nemluvím o koleji...! Ačkoli jsou prakticky všichni mí noví známí, přátelé a
kamarádi, o které se mi můj seznam nálezů a ztrát mohutně rozrostl, mimopražští a Praha je to, co
představuje náš styčný bod, je mi po nich i Praze smutno.
Johanin slogan, že po vánočním týdnu budu mít rodného hnízda po krk, byl hodně pravdivý! Ne že
bych měla mamky, Slávka nebo bráchy dost, tedy, Radek je nejčastějším adeptem, kterého skutečně
mívám občas plné zuby, nemohu se dočkat, až se vánoční svátky překulí a já budu moct být se
Štěpánem, ať už v Beskydech, anebo v Praze či Ostravě. Je fuk, kde s ním budu, hlavně chci být v jeho
blízkosti!
Psát mu maily nebo si s ním snad povídat přes internet nepřichází v úvahu, Štěpán má svůj počítač na
koleji, tudíž mu chybí doma, já jsem na tom přesně opačně. Díky bohu,
že někdo chytrý vynalezl mobilní telefony a především esemesky! Jenom by to chtělo mít mnohem
větší kredit...
V tomhle bodu jsme na tom oba stejně a přestože šance na zlepšení se rýsuje nejdříve po Štědrém
dnu, pokud tedy bude Ježíšek natolik chápavý a bystrý, aby mu došlo, že nabíjecí kupon je praktický
dárek, není den, kdy si nezavoláme. Slyšet se alespoň na pár minut! Zatímco já si ty svoje minutky
nechávám na večer, kdy mu volám v noci, z postýlky, když je Radek vedle u televize a neoxiduje v
pokojíku, a moje telefonáty mají nádech erotiky, kdy si vzájemně líčíme, co bychom jeden druhému
udělali, kdybychom v té mé posteli byli spolu, Štěpán nikdy až do večera nevydrží. Volá už přes den a
většinou se strefí do chvíle, kdy mám ruce zapatlané od cukru, krémů či čokoládových a jiných polev,
jak s mamkou nebo sama patlám vánoční cukroví.
"Ty jsi hrozná," vyčítá mi. "Kdykoli ti volám, nemáš na mě čas. Já se tu celé dny nudím, myslím na
tebe..."
"Já se opravdu nenudím," uchichtnu se. "Mamina mě nenechá nudit. Ale myslím na tebe taky pořád.
Akorát že při pečení."
"Prosím tě, vy pečete pro celou vesnici?"
"Ne, jen pro nás a babičku s dědou," vypočítám. "Ale už skoro končím, dneska jen dodělám kouličky a
vosí hnízda, zítra pak sjedeme ještě nakoupit, s bráchou nazdobíme stromek, s mamkou uděláme
salát, no a konečně začnu lenošit a užívat si Vánoc."
"Nemáš to jednoduchý," připustí s úsměvem. "Nech mi pár vzorků z cukroví na ochutnávku, jo?
Mamka s babičkou toho taky napečou jako pro mateřskou školku, ale od tebe mi bude rozhodně líp
chutnat."
"Určitě nechám," slíbím. "Moc se na tebe těším, Štěpáne."
"Ani nemluv! Nebo se seberu a přijedu hned."
"Co Johana...?"
"Píše mi, volá... Mnohem častěji než ty," vyčte mi.
"Však víš, jak na tom jsem," omluvím se.
"Já vím. Od tebe je těch zpráv méně, ale cennější. A pak, kdybys mě nechala jít to říct rovnou,
nemusel bych..."
"Štědrý den je pozítří, vydrž," prosím ho. "Víš, jak by měla zkažené svátky...?"
"Dobře." souhlasí. "Teď už to stejně ani jinak nejde, protože rozcházet se s někým, koho mám rád a
kdo si to nezaslouží, po telefonu, by byla pěkná sviňárna. Přijedu hned o druhým vánočním svátku,
ten první nemůžu, rodinná slezina, chápeš... A všechno jí řeknu. Přijdeš o kamarádku."
To mi nemusí připomínat! Nicméně, volba, kdy jsem si mohla vybrat, zda přijdu o kamarádku, anebo
o lásku, byla tou nejtěžší zkouškou v mém dosavadním životě!
"Mám tebe," špitnu tiše.
"Miluji tě, Alko."
Vyznání lásky se mi navždy spojí s psím štěkotem v pozadí, hafani nejspíš někoho vítají, podle
mužského hlasu se vrátil Ríša, a koledami, které si pouští paní Blažková. Prudce se mi zasteskne a dala
bych snad celé vánoční svátky za možnost být v tuhle chvíli se Štěpánem, kolem nohou by se nám
vrtěli jezevčíci a my se líbali a mazlili... Johano, odpusť mi to, ale vybrala jsem si Štěpána...! A jsem
šťastná. Šťastná!!!

Na poslední předvánoční nákup jedeme se Slávkem do Tesca. Pekelně to klouže, vedlejší silnice jsou
sjízdné jen velmi obtížně. Cestáři nezaspali, jenom při inverzním počasí nestíhají, dost rychle se mění
výkyvy teploty, chvíli je nad nulou a vzápětí zase ledovka.
"Nesmíme zapomenout majonézu," připomenu Slávkovi
věc, kterou za námi mamka volala z okna. "Bez té se nesmíme vrátit, to by nám mamka dala."
"Nerad bych si kvůli majonéze rozbil hubu," prohodí s očima upřenýma na klouzačku před námi.
"Může tě těšit, že nejen kvůli majonéze. Na tom seznamu, co nám mamka napsala, je snad polovina
obchoďáku!"
"Jste žravá rodina," oznámí mi pobaveně. "Podobný seznamy dostávám pátek co pátek. A v pondělí je
lednička vybílená."
"Kdo my?" ohradím se. "Mně do toho nepočítej, já doma moc nejsem. Spíš ty a Radek."
"Jen si nefandi... Sakra!" Auto před námi bez vyhození blinkru nečekaně odbočí vlevo, Slávek má plné
ruce práce, aby vůz udržel na silnici, protože kola na ledovce jedou jinam, než kam točí volantem.
"Vidělas to?! To byl kretén!"
"A co teprve, až pojedeme podruhý?"
"Jak, podruhý? Jo, jako že polovinu nákupu zapomeneme?" dovtípí se. "Tak to ani náhodou, dneska
už nikam nejedu. A celý svátky jakbysmet. Zalezu na gauč k televizi, pustím si Tři oříšky pro Popelku a
můžou mě všichni milovat. ..! I kdyby měl být salát bez majonézy."
"O majonézu ani tak nejde," bavím se. "Ale někdo bude muset odvézt Radka na pohotovost... Nebo si
snad myslíš, že ten levák Bob zvládne zaříznout kmen stromečku, aby pasoval do stojanu? Nevím,
nevím, Vlku, nebyl to dobrej nápad, nechávat něco tak nebezpečnýho na Ráďovi..."
"Nepodceňuj ho," baví se. "Třeba nás překvapí!"
"Toho se obávám," ujistím otčíma vesele.
Tesco praská ve švech, na parkovišti dlouho nemůžeme najít volné místo a uvnitř mi připadá, že se
všichni chystají na sedm let hladomoru.
"A pak že jsme žraví jen my," vrtí Slávek hlavou. "Rozdělíme se, jo? Já jdu stát do lahůdek na salám a
slaninu a vlašák, ty oběhni ostatní nákupy."
Jinak to ani nejde, pokud nechceme strávit Vánoce v obchoďáku! U váhy v oddělení zeleniny narazím
na Janu.
"Ahoj," pozdravím ji. Na prstě sejí blýská snubák. "Gratuluji. Ani nejste na svatební cestě v Mexiku,
nebo tak?"
Střelí po mně pohledem. Kde bychom na to asi vzali?
Pokrčím rameny, neobtěžuji se hláškami typu "já jsem ti to říkala , raději změním téma: "Davový
šílenství, co?"
"Ani nemluv," otře si zpocené čelo a aniž by přestala lidem vážit nákupy a lepit na sáčky s ovocem a
zeleninou kódovací štítky, pokračuje v hovoru se mnou: "Fakt budu ráda, až zítra přijdu domů a
padnu... Chudák Mireček musí obalit a osmažit kapra sám."
"Sloužíš i na Štědrý den?! To je hrůza," uznám.
"Pak mám tři dny volna," pochlubí se. "Budu tu až zase přes Silvestra a Novej rok."
"No, to ti teda nezávidím," polituji bývalou spolužačku, co se tak hrnula do dospěláckého života
pracujícího člověka. "Neříkej, že nelituješ, proč jsi nešla aspoň na nějakou nástavbu po gymplu... Měla
bys prázdniny a tak, veget."
"Já si nestěžuju," pohodí hlavou.
"Trávit Vánoce takhle, pěkně děkuju."
"Jiní jsou na tom mnohem hůř!"
"Ti, co slouží Vánoce i Silvestr nepřetržitě?"
"Myslela jsem Johanu," převeze mne. "K čemu jí je, že je vysokoškolačka...!"
"Proč Johanu?" zeptám se překvapeně. Hlavou mi prolítnou různé kombinace: Štěpán jí něco řekl?!
Kdy? Vždyť jsem s ním dopoledne mluvila, nezmínil se! Ještě jsme eroticky laškovali... A jak o tom
může vědět Jana? Johana si na mě stěžovala... ?
Jana na okamžik přestane v pracovním procesu, aby se na mě podívala přímo: "Copak ty nevíš, co se jí
stalo?"
"Co sejí stalo...?" zeptám se zmateně a cítím, jak tuhnu. Jestli si kvůli mně a Štěpánovi něco udělala,
tak...
"Měla bouračku. Dneska ráno. Jely s Luckou nakupovat, řídila její ségra. Někdo to do nich narval, z
Lucčina fiatka je placka. Jsou obě v kritickým stavu!"
Udělá se mi slabo. Ne, to ne, to nemůže být pravda!!
"Slečno, jak budu dlouho čekat?!" osopí se na Janu jakýsi nerudný dědek. "Nechte si to vaše krafání
na jindy, jo?"
"Víte co?" otočím se na něj.
"Něco se vám nelíbí, slečinko?" zeptá se bojovně.
"Šťastný a veselý," popřeji mu a podobna mechanické hračce nakráčím k lahůdkám, kde Slávek pilně
plní koš.
"Alko? Tady!" Musí mě chytit za rukáv bundy, nejspíš bych přešla kolem. "Co se stalo? Tváříš se, jak
kdybys právě viděla ducha!"
"Představ si... Johana měla havárku. Je v nemocnici..."
"Není divu, klouže to strašně... Je to vážný?"
Do očí mi vhrknou slzy. "Jana říkala, že jo..."
"Zajedeme tam," rozhodne věcně. "Tomu, co někdo řekne, nemůžeš věřit, lidi nadělají víc, než je
třeba. Ukaž mi ten seznam, co ještě chybí...?"
Jsem mu dost k ničemu, spíš překážím. Fronta u pokladen mi připadá nekonečná, stejně jako jízda
ucpanými ulicemi pomalá sama o sobě díky rozsolené břečce na silnici. Jedeme rovnou do staré
nemocnice v centru, předpokládám, že dcery chirurga Babyráda odvezli na oddělení, kde pan primář
pracuje! Opět je to Slávek, kdo musí jednat. Poslouchám ho, jak vysvětluje na vrátnici, pak na
oddělení chirurgie, následně se dohaduje se sestrou na pooperačním. Vnímám jeho i lidi kolem, ale
tak nějak jako film na počítači, pořád mi nedochází, že je opravdový a já jsem jeho součástí!
"Nemůžu vás za ní pustit," brání nám mladá sestřička. "Nejste z rodiny, a pak, pacientka je po
operaci..."
"Pana primáře Babyráda najdeme kde?" zvolí Slávek jinou taktiku.
"Počkejte na něj tady na chodbě," ukáže na lavičku. "Každou chvíli by se měl objevit. Měl ordinaci."
Slávek za nás oba poděkuje a když se posadíme na lavici, vezme mě kolem ramen. "To bude v
pořádku, Ovečko. Kdyby na tom byla nějak tragicky, nehnul by se od ní."
"Díky," dostanu ze sebe a není to jen za jeho rozhodnost! Faust měl pravdu. Ke vší smůle, která mě v
životě potkala s tátovou smrtí, mám štěstí na otčíma.
Dvacet minut, než se pana primáře dočkáme, se neuvěřitelně vleče. Náledí je pěkné svinstvo, vzalo
mi před pár lety tátu, nemůžu přijít ze stejného důvodu ještě o kamarádku...! Přála jsem si, aby se ten
náš trojúhelník nějak vyřešil, ale rozhodně ne takhle, Johaninou obětí!!
"To jsi ty, Alko?" všimne si mne pan Babyrád. "Dobré poledne," pozdraví i Slávka.
"Moc dobré asi ne, že," podotkne Slávek. "Jak jí je?"
"Teď už lépe," kývne a promne si unavené oči. "Život si zkomplikovala pořádně, nejvíc si pochroumala
pravé koleno, otevřená zlomenina není nic příjemného, ale myslím, že to bude bez následků. I když u
kolena člověk nikdy neví... Pár dní si tu poleží i kvůli otřesu mozku, pak ještě doma, bude mít dost
pilno stíhat zkouškové, ale jak říkám, není to tak strašné, jak to vypadalo."
"Díky bohu," oddechne si Slávek.
"To jsem moc ráda," ulevím si. "Můžu za ní...?"
"Dospává narkózu. Zítra, stačí?"
"Fajn. Děkuju!" pospíším si. "A co Lucka...?"
"Ta má jen pár boulí a odřenin a krom šoku velké štěstí, že za ten karambol nemohla. Napálil to do
nich nějaký kluk,
nedal jim přednost a na tom ledu to neubrzdil... Tomu už jsme nepomohli, bohužel."
Celou cestu domů nepromluvím ani slovo. Balvan, který mi spadl ze srdce, je obrovský! Aspoň že je
Johana relativně v pořádku! Slávek rozebírá přeceňování řidičského umění dle jeho slov kdejakého
pitomce, který dostane řidičák, já mám i tak plnou hlavu starostí. A to, že budeme mít štědrovečerní
bramborový salát bez majonézy, je tou poslední!
Rychle se zavřu do koupelny i s mobilem, musím si půjčit bráchův i za cenu jeho lichvářského úvěru
vyšroubovanou do neuvěřitelných výšin, ten grázlík mi počítá sto procent navíc! Horečně vytočím
Štěpánovo číslo. Doufám, že zvedá cizí hovory, jinak nevím...
"No?" zeptá se neutrálně.
"To jsem já, Alka," představím se rychle.
"Ahoj, broučku! Co to máš za číslo?"
"Bráchovo. O to nejde. štěpáne, Johana se vybourala!"
"Cože?!"
"Se ségrou v autě. Je v nemocnici, má nějaký zlomeniny, nepustili mě k ní, byla chvíli po operaci. Jdu ji
navštívit zítra, pak budu vědět víc."
"To je dost hrůza..."
"No... Prosím tě, až v neděli přijedeš, neříkej jí nic o nás dvou! Určitě by se jí přitížilo..."
"Sakra," dojdou mu všechny souvislosti.
"Prostě ji jenom navštívíš, ona bude mít radost, a pak... pak pojedeme k vám a do těch Beskyd, podle
původního plánu. Na něm se nic nemění, vlastně to bude jednodušší, když je Johana v nemocnici."
"Tomu říkáš jednodušší... ?"
"Já vím, zase to posunuji," připustím, "ale uznej sám, ani nevíme, co jí všechno je, ještě kdyby se k
tomu dozvěděla
jobovku, že jí její kluk, kterého miluje, dal kopačky kvůli nejlepší kámošce... To by jí nepomohlo."
"Hm," vzdychne. "Zítra ti zavolám. V kolik za ní půjdeš?"
"Slávek, jako otčím, říkal, že tam se mnou po obědě zajede. Když zavoláš ve tři, rozhodně budu vědět
víc."
"Zavolám."
"Musím končit, nebo mě brácha svleče zaživa z kůže. Ahoj, Štěpánku..."
"Ahoj, Alko."
I kdybych končit nemusela, jako že musím, stejně bychom si nedokázali říkat zamilovaná slovíčka
nebo se vzrušovat erotickými představami! Johanin stín, který mezi námi stojí od samého začátku,
nabyl barvy inkoustové černě.
Nějak nedokážu správně sdílet vánoční náladu. Štědrý den, v předešlých letech nejkrásnější den v
celém roce, mi letos tak nějak nic neříká, v myšlenkách jsem na hony vzdálená vánočce a rybí polévce
a koledám a televizním pohádkám!
"Netvař se jako o pohřbu," požádá mě mamka několikrát za dopoledne. "Přece vám pan Babyrád řekl,
že je mimo nebezpečí, ne? Zlomeniny si zahojí, je mladá. Hlavně že z toho vyvázla takhle a nestalo se
nic horšího! Copak ty už si nepamatuješ, jaké to bylo, když táta... "Pamatuju," přeruším ji rychle a oči
se mi zaplní slzami, skoro nejsem schopná dodat: "Právě proto, že si moc dobře pamatuju, jaké to je
přijít o někoho hodně blízkého..."
"Ali," mamka mě konejšivě obejme jako malou holčičku. "Ty jsi přece o Johanu nepřišla! Vem jí do
nemocnice vosí hnízda, ty má nejradši, vloni tu vyčistila celý tác, však znáš paní doktorku, ta doma
nepeče, a uvidíš, že na tom nebude tak strašně, jak si myslíš. Pan primář to musí vědět nejlíp,
rozumí tomu a věř, že Johaně poskytne tu nejlepší péči, že udělá všechno, aby se co nejdřív
uzdravila."
Kdyby to bylo tak jednoduché, mami! Zatím jsem o Johanu nepřišla, to je fakt. Ale až vyjdeme se
Štěpánem s barvou ven... Je mi jí tak líto...!
Na návštěvě se ovšem musím tvářit jakoby nic.
"Teda, ty flákači!" oslovím kamarádku trávící Štědrý den a patrně celé vánoční prázdniny na pokoji
číslo 15, kam ji převezli z pooperačního. Násilím se nutím do rozverného tónu, jen aby na mě nic
nepoznala! A že mi to fakt dá zabrat! Johana vypadá politováníhodně, krom pravé nohy uvězněné v
kladkostroji má v sádře ještě i pravou paži. Její tmavé vlasy ostře kontrastují s bílým polštářem a
celkovou uniformitou bílého prostředí, jinak sem ale barvou pasuje. Pobledlý obličej s popelavými
kruhy pod očima má na několika místech odřený, na čele náplast zakrývající pár stehů. "Co vyvádíš?
Chtěla sis prodloužit prázdniny, či co?"
Pokusí se o úsměv. "Si piš. A tak blbým způsobem, co?"
Přistavím si židli k jejímu lůžku. "Smím tu být jen deset minut, prý sis zatřásla i mozkem..."
"Aby se mi tam ty vědomosti srovnaly..."
"Hlavně že tě neopustil humor," pochválím ji.
"Ty vole, Alko," vzdychne. "Vánoce v nemocnici, pěkně dlouho nebudu moct nosit ty perfektní
kozačky, co mi naši koupili... Silvestr se Štěpánem v háji... Kdybych byla přivázaná jako Lucka, nejspíš
by mi nic nebylo... Nejradši bych si nafackovala."
"To nedělej, jsi potlučená dost. Zrychtovala ses pořádně, to je fakt, ale víš co, příště se budeš
připoutávat."
"Jako že všechno zlý je k něčemu dobrý?" pousměje se.
"Třeba."
"Prý jsi tu za mnou byla už včera, říkal táta," vzpomene si. "Díky, bobo. Je to od tebe hezký."
Uhnu očima, mám největší pilno štrachat v tašce. "Přinesla jsem ti něco na zub. Vosí hnízda a tak.
Vlastnoručně upleskaný, važ si toho."
"Zatím nemám na jídlo ani pomyšlení, ale věřím, že s vosákama v nočním stolku na mě ta chuť brzy
přijde," pousměje se. "Alko, můžu tě ještě o něco poprosit?"
"Jasně. Cokoli!"
"Zavolej Štěpánovi a řekni mu, co se stalo, jo? Můj mobil je na cucky, měla jsem ho v kapse... Ježíšek
mi nejspíš donese novej, ale ještě tu nebyl, to víš, je teprve odpoledne, nejspíš ho shání... Štěpán za
mnou pozítří přijede, tak aby to pro něho nebyl takovej šok..."
"Už jsem to udělala," ujistím ji.
"Tys mu volala? Jsi zlato! Co říkal?"
"Moc tě lituje," hlesnu.
"Já sebe taky," pousměje se. "Ty máš Štěpánovo číslo? Kde jsi k němu přišla, prosím tě?"
Na okamžik se zarazím. Kruci...! Rychle se vzpamatuji a pokrčím naoko bezstarostně rameny:
"Nezapomeň, že jsem s ním strávila víkend u nich. Museli jsme se nějak na té svatbě domlouvat, vozili
nás na obřad auty, každý jinde. Komunikace přes telefony, chápeš."
"To byla tak velká akce?" užasne.
"Jo, jsou početná rodina s velkým příbuzenstvem."
Johana si olízne rozpraskané rty. "Ani nevíš, jak mě mrzí, že jsem tam nebyla já. Stockholm byl fajn,
ale nestálo to za to. Teď se k nim jen tak nedostanu, s tímhle... Štěpán je skvělej kluk. Nikdy už mu
nezahnu."
Do pokoje nahlédne sestra a tváří se pěkně vyčítavě.
"Už běžím," ujistím ji. Jak ráda!
"Přijď zase brzy, Alko," požádá mě Johana.
Stisknu jí zdravou ruku. "Určitě. Zatím ahoj." Přát krásné Vánoce by působilo poněkud ironicky!
Ty moje jsou všelijaké, jen ne krásné. Doma je vše v pohodě, o to nejde, brácha je stejný puberťák
jako ve všední dny, Agnes stejný neurotik, Slávek stejný kliďas. V televizi vysílají stejné pohádky jako
vloni, předloni i předpředloni, prostě všechno na první pohled v pořádku.
Ten druhý, sonda do hlubin študákovy duše, je už složitější. Mamka mou zamlklost připisuje Johaninu
zranění, což má na ní samozřejmě lví podíl. Ne však celý! Nedodal mi ani odpolední telefonát se
Štěpánem, ve kterém jsem mu vylíčila Johanina zranění i náladu. Oba jsme přišli o humor.
V bramborovém salátu nakonec majonéza nechybí, koupili jsme ji se Slávkem cestou z nemocnice. Na
Štědrý den bych se na návštěvu jen tak nedostala, jet autobusem, možná bych nestihla štědrovečerní
večeři!
Dárky, které mě pod stromečkem čekají, jsou také fajn. Noční košile, mikina HITEC, skvělé elastické
tričko, knížka, kredit, pár drobností a naprosto dokonalý kabát dlouhý až na zem, ze kterého mám
ohromnou radost a který jsem ani ve snu nečekala! Na chvíli tak dokonce zapomenu na svoje vlastní
trápení.
"Jsi jak mafián z Vysočan," šklebí se brácha, ovšem toho ignoranta poslouchat nemohu, módě
nerozumí za mák!
"Ty mi můžeš," zvednu prostředníček v mezinárodním gestu.
"No Alko...!" hrozí se mamka.
"Myslela jsem - závidět," dodám tedy, ale nějak mi není uvěřeno.
Chvíli po večeři, kdy si naši zalezou na televizní pohádku a Radek instaluje novou počítačovou hru,
aby si mohl zapařit
i na Štědrý večer, se mi v pokojíku rozehraje mobil. Jelikož právě v kuchyni dojídám chlazený ovocný
salát, následuje úprk do pokoje, zrychlení z nuly na sto by mi mohla závidět kdejaká automobilová
stáj! Určitě Štěpán, ten odpolední hovor byl tak... divný, až z něj mám husí kůži. Nejspíš to cítí stejně,
proto volá, aby...
Na displeji rezonuje jiné jméno. "Ahoj, Fauste. Co je?"
"Otráveněji by to nešlo?!" rozhorlí se. "Co by asi tak mohlo' být, nevíš? Štědrej večer, jestli sis
nevšimla... počkej, podívám se z okna... jo, je Štědrej večer. A ještě chvíli bude, než se změní v noc.
Nevím, jak na jižní Moravě, ale u nás je celkem normální, že si lidi přejí pěkný Vánoce."
"Promiň, ta nálada nebyla určená tobě."
"Ty máš na Vánoce špatnou náladu?" podivuje se. "Že by na tebe Ježucha hodil bobana a nesplnil ti
ani jedno přání?"
Navzdory trudnomyslnosti se musím smát. "Ty jsi příšerák, Fauste. Ježíšek přinesl všechno podle
očekávání a dokonce něco navíc, takže v téhle oblasti absolutní spokojenost."
Faust není žádný hlupák, pálí mu to: "A v který ne? Tvůj miláček se přiznal a kámoška si na tebe
došlápla?"
"Johana se vybourala v autě, leží celá potlučená v nemocnici, nemohli jsme jí to říct."
Na chvíli se odmlčí. "No," řekne posléze. "Tak to věřím, že veselý Vánoce u tebe zase tak veselý
nejsou."
"Jo, tomu věř. A co ty, v pohodě?"
"Ale jo, i když rozhodně už někdy bylo líp. Na druhou stranu znáš moje heslo o tom, že nikdy není tak
hrozně, aby nemohlo být hůř, takže si važme toho, co máme."
"Promluvil filozof," usměji se.
"Promluvil pragmatik," opraví mě. "Nezapomeň, že všechno je jen relativní."
"Takže díky za přání relativně pěkných a relativně veselých Vánoc, je to od tebe fakt milý," ocením.
"Není zač. Měj se. A jsem tak blbej, že ti opravdu moc přeji, aby ti bylo krásně a aby se ti splnila
všechna přání, i ta, co Ježucha nesplnil."
"Proč blbej?" nechápu. "Téhle filozofii nerozumím."
"Možná je to tak lepší," zasměje se. "Ahoj, Ovečko."
Zavrtím s úsměvem hlavou. Faust má dar člověka rozptýlit i z těch nejčernějších chmur, to se musí
nechat. Dobiji si kuponem kredit a s novým optimismem zavolám Štěpánovi. Touhle dobou už by měli
být po večeři i u nich doma, nerada bych rušila... Jsou, Štěpán vezme telefon hned po prvním
zazvonění a polekaně vyhrkne: "Přitížilo sejí?"
"Ne, nic takového," uklidním ho. "Jen jsem tě chtěla slyšet. Strašně mi chybíš, Štěpánku... Teď, tady,
pořád..."
"Vždyť víš, že to nejde," namítne tiše.
"Vím, přesto jsem..."
"Je to těžký," povzdychne si. "Tak... zatím ahoj."
"Ahoj."
Moje plány povídat si s ním, i kdyby na to měla padnout polovina kreditu, vezmou hodně rychle za
své! Štěpán nemá náladu na povídání, což sice na jednu stranu chápu, ale na druhou... Jsem na tom
stejně, proto by nám společně muselo být lépe! Viděla jsem to na hovoru s Faustem, stačilo pár vět a
najednou hned všechno bylo mnohem veselejší! Jenže Štěpánovi se nechce ani do těch několika vět.

Naše rodina tedy opravdu rozvětvená není, přesto se návštěvám o vánočních svátcích nevyhneme.
Na slavnostní božíhodový oběd přijedou babička s dědou, půl dne strávím v kuchyni, protože menu
čítající polévku s játrovými knedlíčky, pečenou krůtu s nádivkou, zelím a bramborovými knedlíky a
dezert v podobě poháru s jahodami a šlehačkou
dá fakt hodně práce. Druhou půlku dne pak sedíme a bužírujeme a posloucháme dospělácké kecy, jak
nazve tyhle hovory Radek a rychle se vytratí k počítači. Babičku s dědou ještě týž den vystřídá
mamčina kolegyně s manželem a odpornou třináctiletou dcerou, která se na návštěvě pekelně nudí a
všem to dává najevo, jako bychom za to mohli i my, tudíž\ se s Radkem shodneme, že Káťa zase není
takové neštěstí, jak jsme si původně mysleli.
Ostatně, její návštěva nás také čeká, akorát že na druhý svátek vánoční. Včetně oběda, samozřejmě.
Dorazí společně s Petrou a Ivošem, jako by se minule nic nestalo, předají nám dárky, každý
dostaneme sadu mýdel, sbalí ty své - Petře a Ivošovi naši koupili dohromady mikrovlnku a Kátě
diskmena, kterého u svého tatínka urgovala už od narozenin, jež jí připadaly vypráskané, jelikož k nim
dostala pouze knížku a svetr, a zasednou k dalšímu slavnostnímu obědu. Nebýt Petřiny modřiny pod
pravým okem, o které prohlašuje, že si ji udělala o kredenc, na první pohled by se zdálo, že je vše v
nejlepším pořádku. Bohužel jen na ten první.
Při jídle se stočí hovor na Johanu a její bouračku. Mamka si samozřejmě pospíší, aby jim vysvětlila
důvod mé nezvyklé zamlklosti, Ivoš musí být dost překvapený, že ho nechám kvákat i sebevětší
hovadiny a ani jednou se s ním nepřu.
"Jo, o tý havárce jsem slyšel," vzpomene si Ivoš. "Zabil se tam kluk, kámoš od mého kámoše z práce.
Umřít kvůli nějakým pitomým slepicím v pětadvaceti, to je strašný."
Tentokrát svou mlčenlivost poruším. "Myslíš si, že by bylo lepší, kdyby on zabil ty dvě a sám vyvázl
bez modřiny?"
"Myslím si, že ženským nemají dávat řidičáky," vysvětlí. "Pak to na silnici vypadá tak, jak vypadá."
"Počkej, počkej! On nedal přednost jim, ne naopak!"
"Byla to jeho vina," podpoří mě Slávek.
"Prosím tě," řekne Ivoš s plnou pusou, div mu rozžvýkaný knedlík nevypadne zpátky do talíře, "kdyby
tam místo tý slepice seděl chlap, určitě by se vyhnuli, protože by zareagoval rychleji a líp. Ženskej
mozek prostě není schopnej řešit krizový situace. Je to na něj moc náročný."
"Milý švagříku," loknu si minerálky, abych neměla tak sucho v krku, protože po jeho řeči se mi udělalo
vyloženě nevolno. Faust je starší a moudřejší, budiž, ale ve při, kdo z nás se může chlubit větším
idiotem v příbuzenstvu, pravdu neměl! "Ty jsi normální hovado."
Radkovi málem projde knedlík nosem. Samozřejmě se neprocpe, tudíž se ubohý bratr rozheká
takovým způsobem, až si myslíme, že uhodila jeho poslední hodinka, nepomáhá ani mamčino bušení
do zad.
"Cože?!" zeptá se mě v tom rachotu Ivoš mrazivě.
"A to ještě těm ubohým kusům dobytka dost křivdím."
Můj dovětek přijde k smíchu i Kátě, ta se sice nedusí knedlíkem ani jinou poživatinou, je už po jídle, za
to na mě spiklenecky mrkne. Možná mi fandí, haha.
"Cože?!" vydechne Ivoš varovně.
"A neříkej pořád cože, dost to unavuje. Čeština, kterou tak bravurně znáš, má víc slov, věř mi."
"Alko, prosím tě!" hrozí se mamka následků mé upřímnosti.
"Chceš slyšet, co u mě seš?" prskne Ivoš a oboří se na Petru, která ho konejšivě chytí za ruku: "Ty se
do toho nepleť, nebo tě srovnám jak předevčírem!"
"Nechci," ujistím ho. "Věř, že mě za mák nezajímá, co si o mně myslí ubožák, kterej bije svou vlastní
těhotnou ženu."
"Ty..."
"Ivoši, chovej se dospěle!" požádá ho Slávek přísným hlasem, otočí se na svou starší dceru a týmž
tónem se zeptá: "Kde jsi přišla k té modřině pod okem?!"
"O dvířka kredence," špitne vylekaně.
Uklidím po sobě talíř a beru se k odchodu. Je mi líto, že pokaždé způsobím takový rozkol, ale nemůžu
jinak!
"Jedu za Johanou, mami."
"Nedojedla jsi," všimne si.
"Nějak mě přešel hlad. Do večera jsem zpátky. Ahoj."
Skoro mám sto chutí dodat dobře se bavte, protože Slávek právě věcně Ivošovi oznamuje, že ještě
jednou na Petru vztáhne ruku a bude mít co do činění s ním, ale nechci do rozbouřené atmosféry
vnášet další dusno.
Tuším, že se v nemocnici setkám se Štěpánem. Psal mi to. A zrovna tak tuším, že konfrontace všech
tří v jednom malém pokoji bude pěkně hustá, na druhou stranu se těším. Konečně se s ním setkám, a
pak se uvidí, jestli pojede k nám a přespí u nás, než vyrazíme do Ostravy a následně do Beskyd, anebo
jak to vymyslíme. V esemeskách jsme se domluvili pouze na setkání v nemocnici. Přes plný kredit si
paradoxně píšeme mnohem méně, než když jsme oba museli šetřit. Není to penězi, nýbrž špatným
svědomím a náladou.
A ta by se v pokoji č. 15 dala krájet! Štěpán sedí na Johanině lůžku a drží kamarádku za ruku. Tu
zdravou. Jakmile mne spatří, cosi mi signalizuje očima. Sice zprávu nejsem schopná dešifrovat
doslovně, pochopím však, že si mám dát pozor, abych nic neprozradila. To mi přece nemusí říkat!
Dosud jsem nabádala já jeho, rozhodně jsem nezměnila názor!
"Ahoj, ulejvačko," pozdravím tedy Johanu co možná nejveseleji. "Koukám, máš návštěvu... Ahoj,
štěpáne."
"Zdar," kývne na mě.
"Čau, Alko," usměje se Johana. Dnes vypadá mnohem lépe než před dvěma dny, z obličeje se vytratila
zelenkavá bledost, zmizely kruhy pod očima a kamarádka má už zase zpátky svou jiskru.
"Je ti líp, koukám," pochválím ji. "To je super."
"Taky aby ne," mrkne na Štěpána, jehož ruky se nepustí ani přede mnou. Ten sklopí oči. Jeho
přítomnost má na ni opravdu ozdravné účinky!
"Jak jsi přijel? Vlakem, nebo autem?" prohodím naoko konverzačně. Ve skutečnosti se ho mezi řádky
vlastně zeptám, jak to plánuje dál.
"Autem."
Strohost jeho odpovědi mě poněkud zarazí, nejspíš se nechce prozradit dlouhým povídáním. Podle
mého by ale tak opatrný být nemusel, od lidí, kteří spolu strávili víkend, byť podle Johany čistě
přátelský, se dá očekávat, že jsou dobrými přáteli a tudíž se na takové věci zeptat mohou!
"Troufl sis autem? Dneska už sice není náledí, ale i tak, je to sem dost daleko. Za chvíli bude tma,
nebojíš se jezdit v noci? V kolik pojedeš?"
Opět podsunutá otázka. Snažím se tak vyzvědět, v kolik mohu se Štěpánem počítat! To, že přijel
autem, znamená, že se nám do Ostravy, případně rovnou do Beskyd, bude cestovat příjemněji než
vlakem.
"Přespí u nás," odpoví mi za něj Johana. "Už jsem to s mamkou zařídila. Nemůžu dovolit, aby jel
domů na noc a dopadl jako já! A pak, aspoň za mnou ještě zítra přijde."
Štěpán se na mě podívá a přikývne. Čili až zítra. Sice jsem se dozvěděla, co jsem chtěla, ovšem moc
mě to nepotěší. Musím čekat do dalšího dne, než místo její ruky sevře tu mou, než mě políbí, než mi
řekne, že mě miluje...!
Nic jiného se ale dělat nedá, chápu ho. Chce z prekérní situace vybruslit s čistým štítem, jenomže
Johanina havárka to dost zkomplikovala. Chvíli si povídáme ve třech, ale nějak hovor vázne, až se
Johana diví, co se nám stalo. Než bych jí dala důvod divit se ještě víc, raději troubím k ústupu s
výmluvou na autobus.
"Musím jít, než mi ujede bus. Ty se pěkně a rychle uzdrav," popřeji kamarádce, podívám se na
Štěpána a dodám: "Ahoj. Třeba se tu zítra zase potkáme...?"
"Těžko," namítne. "Já sem půjdu dopoledne, odpoledne pojedu domů."
Konečně jasná zpráva! Mám čekat. Přespí u Babyrádů, dopoledne stráví v nemocnici - a pak přijede
pro mě.
Stále čekám a čekám, kdy mi napíše. Z nemocnice nemůže, to je mi jasné, stejně jako to, že tam
strávil celé odpoledne až do večera. Utekla jsem zbytečně brzy, nicméně nemohla jsem se dívat, jak
se ho Johana drží! Určitě se líbali. Museli, jinak by to Johaně bylo podezřelé, ale na to prostě nechci
ani myslet!
Nechci - a myslím. Strašně na něj žárlím! Je mi z toho až mdlo. Proč láska tak bolí, dokonce i ta
šťastná láska?!
SMS zprávy se nakonec dočkám, přiletí ke mně v devět večer, když už jsem na pokraji hysterie a jen
poslední zbytky soudnosti mi zakazují napsat mu první. Hladově se po ní vrhnu:
JSEM V JOHANINE POKOJI A JDU SPaT. DOBROU NOC I tobe.
Můj hlad však ukonejšen není! Rychle mu odepíšu:
Muzu TI ZAVOLAT?
Ani Štěpánovi netrvá odpověď dlouho:
Radsi NE, NEHODILO BY SE TO. Zitra prijdu. PA.
To je sice pěkné, ale jak to mám vydržet celou noc?!?
A že je opravdu nekonečná. Stejně jako ráno a dopoledne, které přijde posléze po ní. Strávím ho
nalepená na okně, jak se snažím zahlédnout auto se Štěpánem za volantem. Cestu mu popíšu v
esemesce hned časně ráno, kdy mám ještě jistotu, že ho zastihnu u Babyrádů, bez Johany. Neodpoví
mi, nejspíš jsem ji popsala dostatečně srozumitelně.
Objeví se teprve v půl druhé, když už moje fyzická nevolnost vykondenzuje ve vyloženou bolest,
vysloveně mě bolí duše, i když údajně žádná neexistuje, aspoň ne hmotné povahy, leč i nehmotné
orgány mohou bolet. A jak!
Letím mu naproti až před panelák tak, jak jsem, pouze v domácích džínách a tričku s krátkými rukávy.
Kruhy pod očima by mi mohla Johana závidět, díky nevyspání jsem ji snad trumfla, takové neměla ani
ona!
"Štěpáne!" vydechnu s ulehčením. "Já se už tak bála..."
"Nachladneš," varuje mě, protože na tuhle roční dobu jsem skutečně mizerně oblečená. Přesuneme
se tedy z chodníku do tepla chodby. Hned u poštovních schránek se mu pověsím na krk, abych ho
nedočkavě políbila. Pod rozepnutou bundou se mu houpá Johanin medailonek. Určitě mu ho osobně
a jednou rukou pracně pověsila na krk a připojila polibek...
"Jaké to bylo?" zeptám se celkem zbytečně, podle jeho topornosti soudím, že náročné na psychiku.
Místo odpovědi se nevesele usměje. "Jaké myslíš?"
"Já vím, hloupá otázka," omluvím se. "Ale Johana nic nepoznala, že? Včera vypadala spokojeně."
"Nepoznala," přikývne.
"Zahrál jsi to dobře," pochválím ho. "Je mi jí moc líto, říkala jsem ti, že na špatné zprávy má dost času,
až bude úplně v pořádku. Pojď nahoru."
"Ne, to ne," brání se.
"Naši jsou v pohodě," uklidním ho. "Ví, že má za mnou přijet kluk, poznali to na mně. Taky kdo by
nepoznal...! Přece nebudeš čekat, než se převleču, na chodbě, neblázni. Sbaleno už mám od rána,
nebude to trvat dlouho..."
Chytí mě za ruku, aby zmírnil mou aktivitu: "Alko?"
"No?"
"Johana nic nepoznala a je to tak nejlepší," prohlásí.
"To si taky myslím."
"Přemýšlel jsem o tom... pořád, celé dny od té doby, co se jí to stalo... Víš, my jí to říct nemůžeme."
"Ani to teď nemám v úmyslu. Až v lednu, až..." "Myslím vůbec."
Tohle mě poněkud zaskočí. "Jak, vůbec? To by mohlo taky prasknout a pak by to bylo horší." "To jo,"
souhlasí. "Proto bychom si měli dát pauzu." Cítím, jak se mi odkrvují končetiny. "Pauzu...??" Oříškové
oči mému pohledu utečou. "Pochop, Alko, Johana je skvělá holka, nemůžu jí to udělat! Natož když je
takhle dobitá... Mám tě rád, aleji taky... A navíc, ona je... Mrzí mě, že jsme to nezvládli, že jsem ji
podvedl..." "A co já...?" vydechnu zoufale. "Já tě nemrzím??" "Taky," připustí s povzdechem. "Moc.
Ale ty jsi zdravá, kdežto ona mě potřebuje... A pak, ji jsem potkal první. Miluji ji. My dva... Bylo to
skvělé, ale... Nemělo se to stát. Nezasloužila si to a nezaslouží si, abych ji nechal."
Zírám na něho, prsty na rukou přeměněné v kusy ledu. Ona si to nezasloužila...? Za to, jak ho
podváděla s Víťou a Svenem a kdoví, kým ještě?! Proč ji má za takovou světici, když... "Chápeš mě?"
"Naprosto."
"Díky, Alko. Jsi skvělá holka. Tak... ahoj." Dívám se, jak mizí ve vchodových dveřích. Nemůže jen tak
odejít, musí se vrátit a říct, že... Skutečně se vrátí. Na okamžik, kdy strčí hlavu zpátky do chodby a
řekne: "Promiň, jestli můžeš."

15. KAPITOLA

Našim samozřejmě došlo, že mě ten kluk, kterého jsem tak úpěnlivě vyhlížela, pustil k vodě. Neznali
ale souvislosti a já se jimi pochopitelně nechlubila.
Nebylo na nich nic k chlubení!!
Můj ubohý vánoční dárek, hrníček s dvěma nejkrásnějšími slůvky na světě, skončí v popelnici. Musela
jsem se ho zbavit, aby mě nerozlítostňoval ještě pohled na kus keramiky!
Učením se mi moje těžká skepse rozhánět nedaří, nedokážu se na nic soustředit, motám se po bytě
jak vítr v bedně. I když vím, že je konec, stejně neustále hlídám mobil, modlím se, aby se na něm
objevila ta správná zpráva... Ale mobil mlčí. Krom Johany, za kterou ovšem nemám sílu jít na
návštěvu, radši se vymluvím na nachlazení, mi nikdo nepíše ani nevolá.
Poprvé po dlouhé době se mi rozehraje teprve ve čtvrtek ráno. Udělám si kvůli němu modřinu na
holeni, pelest válendy je pekelně tvrdá a já příliš nedočkavá, skočím po mobilu hotovou
robinzonádou, špatně vypočítám vzdálenost a nejen že to do holeně pekelně bolí, ještě z té pitomé
válendy spadnu na koberec, jen to žuchne! A to vše čistě proto, abych mohla o zlomek vteřiny dřív
mluvit s tou nánou Jarmilou!
"Čau. Co je?"
"Ahoj, Alko," zašvitoří. "Máš už program na Silvestra?"
Prohánět se po zasněžených sjezdovkách na Pustevnách...
"Proč?" odvětím útočně.
"Dávám dohromady sraz gymplu, chápeš, naší třídy,"
vysvětlí mi. "Dost lidí sice nebude v Bakově, většinou někde na chatě s partou, případně se svou
drahou polovičkou, Johana v nemocnici, ta to má nejblbější, zatímco Jonáš, představ si, lyžuje se svou
holkou v Alpách a Klára je dokonce na Kanárech, ta se má, co? No, ale i tak se ten zbytek sejde U
Koníčka. Přijď taky, bude švanda."
Obrátím oči v sloup. Živě si tu švandu dovedu představit! Asi jako nepovedený minisraz v Praze.
Setkání ztroskotanců, kteří nikoho nemají a budou se tvářit, jako že jim to vůbec, ale vůbec nevadí!
"Uvidím," přislíbím neurčitě. "Fajn. Takže zítra v osm večer. Papá." Pravda, také bych mohla jít se
Slávkem a mamkou, kteří mě zvali k Potůčkovým, jejich kamarádům, ale to už by mi muselo vážně
hodně hrabat, abych na něco takového kývla! Ve dvaceti si přece jenom představuji jiný program
oslavy Silvestra. A hlavně jinou společnost, než jsou čtyřicátníci
a výše!
To už radši budu sama doma, jelikož Radek hodlá vyrazit na dýzu v Nížanech. Prý proč jezdit bůhví
kam daleko, když se může zboulovat přímo v domovské obci, že. Svou logiku to má, alespoň ho domů
když tak ostatní donesou.
"Můžeš jít s námi," pozve mě velkoryse a mně při představě bujarého křepčení v partě maximálně
šestnáctiletých adolescentů naskáčí pupínky! Přestože jsme s bráchou většinou na kordy, i když v
dobrém slova smyslu, i ten pulec mě lituje, jelikož jinak by mi nic takového nemohl
nabídnout!
"Díky, jsi hodnej," ujistím ho. "Ale mně bude doma líp. Mrknu se po dlouhý době na internet, určitě
tam bude pár zbloudilých duší na pokec..."
Vida, internet. Chtěla jsem si stáhnout něco do školy, využiji situace, kdy brácha neokupuje počítač, a
připojím
se. Ještě se ani nedostanu do fondu Slovanské knihovny, abych se podívala, zda tam mají potřebné
knížky, když se ozve o-ou, o-ou, neklamný zvuk, že mě někdo kontaktuje přes ICQ, jež se samočinně
zapnulo spuštěním internetu. Je registrované na moje jméno, Radek ICQ kupodivu nevyužívá, radši
chodí přímo na chat. Tentokrát se mnou chce dát řeč někdo, koho vůbec nemám ve svém contact
listu, jde o neznámé číslo, a když ho odkliknu, maličko se mi odhalí: FAUSTUS.
Faustus: Baf!
Alka: To jsem se teda vyděsila! Kdo jsi?
Faustus: Tedy, Ovečko, takhle se ke mně neznat!
Alka: Fauste?!
Faustus: Fanfáry hrají tuš! Jak to, že nejsi na horách ?
Alka: No... jednoduše. Vrátil se k Johaně.
Faustus: Aha.
Alka: To je všechno, co mi k tomu řekneš?
Faustus: Jako že bych ti měl kondolovat a říkat, jak mě to mrzí? Nemůžu, Ovečko. Mrzí mě to, ale jen
kvůli tobě, Že jsi nešťastná, protože ses do toho zase vrhla po hlavě a zase narazila. Jinak mám spíš
radost, že ses toho hajzla zbavila.
Alka: Nebyl to hajzl!
Faustus: Tak charakter. Promiň, že jsem to nepoznal hned.
Alka: Netrap mě ještě ty.
Faustus: To bych fakt nerad! Čím tě rozveselím ?
Alka: Já nevím, čímkoli. Ale ty se nemusíš ani snažit, mám radost už teď - protože s tebou mluvím.
Pardon, píšu. Jak jsi mě vlastně našel?
Faustus: V ICQ existuje vyhledávač, všimla sis?
Alka: No jo, rýpni si!
Faustus: Ale vážně. Prostě mě napadlo, že zase takovej
mongolík, abys nepoužívala ICQ, nejsi. I když, pravda, trvalo ti dost dlouho, než ses připojila. Já jsem
napíchlej už dva dny a dvě noci. Včetně.
Alka: Ty jsi maniak!
Faustus: Si piš! Chceš poznat mou temnou stránku... ?
Alka: Myslím PC maniak. Na koleji máš komp zapnutý pořád, odjedeš na prázdniny - a totéž, i doma jsi
na počítači.
Faustus: Tvoje teorie má slabiny. Hlavně jednu. Nejsem
doma.
Alka: A kde jsi?!
Faustus: Hádej.
Alka: Na koleji??
Faustus: Druhá správná odpověď za dnešní den - a to je teprve deset dopoledne! Holka, ty se lepšíš. Z
tebe něco možná někdy bude. Však jsi sama poznala, že jsem skřítek
kolejníček, ne?
Alka: Počkej, jak to, že jsi v Praze? Neměls být s křehulkou? Nebo ona je tam s tebou? Vlastně to bys
asi nebyl naložený na netu, že...
Faustus: Myslíš, že jenom ty máš patent na rozchody?
Alka: Vy jste se rozešli?!? Proč? Kdy?
Faustus: Prakticky o tom mikulášským víkendu. Ta přepadovka, na kterou jsi mě poslala, se
nevydařila. Křehulka nepočítala, že přijedu. Měla jinej program. S někým jiným.
Alka: Ježíš...
Faustus: Hlavně neříkej, že je ti to líto!
Alka: A tobě?
Faustus: Všechno jednou skončí...
Alka: Třeba by to šlo dát zase dohromady, ne?
Faustus: Nešlo. Museli by chtít oba.
Alka: Křehulka už nechce... ?
Faustus: Kdo mluví o ní?! Já už nechci. Tenhle semestr se
nějak zamotal... Bolest z rozchodu se nedostavila, protože stejně ty poslední týdny... Vlastně to
zákonitě vyústilo tak, jak mělo. Jsem volnej a jsem rád. Máš radost?
Alka: Proč jsi mi to neřekl dřív?
Faustus: Neptala ses. Ani tě to nezajímalo, Ovečko, přiznej si to. Měla jsi plnou hlavu Štěpána.
Uvědomím si určité příznaky. Například ta fotka, o které jsem si myslela, že mu omylem vypadla...!
On ji vytřídil!
Faustus: Proč mlčíš?
Alka: Já nevím. Jsem z toho dost zmatená...
Faustus: Hele, osobo, když nemáš co dělat a očividně se doma nudíš, přijeď a oslavíme Silvestra tady
na koleji, co říkáš?
Alka: Na koleji...??
Faustus: No, je mi jasný, že Mexiko by tě lákalo víc, ale to už nestihneme... Můžeme si ho nechat na
letní prázdniny, ty jsou delší. Prozatím ti nabízím tu kolej, no. Je tu nádhernej klid, krom pár Arabů a
Slováků ani noha... Nehledej důvody, proč nemůžeš přijet, protože žádný neexistují. Kouknu se ti na
spoje, momentík...
Z jeho návrhu jsem trochu vytočená, nicméně souhlasím! Je to to nejlepší, co mohu udělat!
Faustus: Když sebou hodíš, stihneš vlak v půl jedný a ve čtyři budeš v Praze. Počkám na tebe na
nádraží.
Alka: Fauste, tebe mi posílá samo peklo! Jsi zlatej. Jen nevím, jestli to stihnu, musím se sbalit,
nečekala jsem to.
Faustus: Stihneš. Však jsi rychlá, máš přece trénink zflorbalu, ne? No tak! Hejbni kostrou, ať se
netáhnu přes půl Prahy zbytečně. Čau ve čtyři, obludko.
Mamku, které své nečekané rozhodnutí volám do práce, dost zaskočím, snaží se mi zabránit, slibuje
krom štrůdlu i tvarohový dort, jako by na tom záleželo!
"Mami, jsi hodná, ale já fakt pojedu. Mám v Praze kámoše, tady by mi bylo zbytečně těžko... A je fuk,
jestli odjedu ve čtvrtek, nebo až v neděli, prostě jen o tři dny dřív. Krom toho si ušetřím nedělní
šílenej nával ve vlaku a taky budu mít víc času a klidu na učení."
"Bude ti tam smutno," straší mě.
"Nebude," odvětím a jsem si jistá, že s Faustem mi smutek skutečně nehrozí! "Mami? Mám te ráda.
Pozdravuj Slávka. A zítra si tu oslavu u Potůčkových užijte!"
Pak už lítám jak splašená, jak rychle sháním věci do cestovní tašky, do báglu ještě krabici s cukrovím a
pomazánkou na chlebíčky, kterou jsem ráno dodělala, veku si koupíme v Praze, však hlady neumřeme
a nakonec se naše setkání vdovy a vdovce možná bude podobat spíš oslavě, než funusu!
PRAHA - hlavní nádraží:
Vystoupím z rychlíku a najednou přesně rozumím tomu, co říkala Johana už před kolika týdny. Můžu
se pořádně nadechnout, mám pocit, že jedu ne domů, ale někam, kde je mi příjemně, kde se cítím
dobře, kde se mi líbí, kde mám nové přátele a určitě jich za ty roky, co mě tu ještě čekají, do mého
seznamu spousta přibyde. Už proto školy nenechám ani za nic! Ona nakonec není tak šílená, jak se
zpočátku zdálo.
"Alice!"
Otočím se po hlase a zapátrám v davu. Jeden z těch mých nových přátel by mě měl čekat. Rozhlížím
se po hale, platinovou hlavu přece nejde jen tak přehlédnout...
"Jsi slepá, Ovečko?"
Platinovou hlavu bych skutečně nemohla nevidět, jenomže kluk v šedozelené bundě Hanah, který mě
osloví, je spíš hodně špinavo blond!
Otevřu pusu úžasem: "Dominiku?!"
Není divu, že jsem ho málem nepoznala! Čekala jsem výstředního Fausta s černým knírkem a bradkou
a do běla odbarvenými vlasy s vytetovaným hadem na temeni, zatímco ten, co na mě čeká, je
přebarvený zpátky na hnědo, hladce oholený a až nečekaně hezký! Vzpomenu si, co před odjezdem
na vánoční prázdniny slíbil: že ho nepoznám! A také že pokud se obarví zpátky na svůj odstín, bude to
kvůli mně...
Chytím jeho pohled a v tu chvíli je jasné, že nejspíš přijdu o jedno přátelství, ale v konečném důsledku
to zase tak špatně nevyzní.
Seznam nálezů bude určitě větší než seznam ztrát!
"Konečně ti to došlo," zakření se na mě starým způsobem a břinkne mě do zad, jen poskočím.

Lenka Lanczová
LÁSKY A NÁLEZY
Vydalo Vydavatelství VÍKEND, s. r. o., 2004 Redaktor Jaroslav Kašpar
Obálka Wasabi, s. r. o.
Sazbu zhotovila Sazba MM, Vimperk
Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín
1 vydání
ISBN 80-86891-16-X © Editor Vydavatelství Víkend