Meghan Quinn

Jak randit se sestrou nejlepšího kamaráda

PROLOG
BRAM
Jsem až směšně zakoukaný do sestry svého nejlepšího kamaráda.
Taky přesně vím, kdy to celé začalo.
Nestalo se to hned, když jsem ji potkal poprvé a zjistil, že nosí ráda podkolenky a šortky. Ani
se to nestalo při druhém setkání, protože se tenkrát chovala jako osina v zadku. Sice mě
během jejího běsnění napadlo, že je hezká a zajímavá, ale že bych se zamiloval? To ani ne.
Stalo se to až dlouho po našem prvním setkání. Studoval jsem poslední ročník na univerzitě
a ona chodila do druhého. Nervózní druhačka, kterou její kamarádi na naši párty doslova
dovlekli a pak ji tam drželi, aby se bavila.
Plácala se tam jako ryba na suchu. Zatímco nemotorně vrážela do opilých idiotů, zakopávala
o prázdné plechovky od piva a neustále si rovnala brýle na svém dokonalém nose, nemohl
jsem z ní spustit oči.
Byla úplně jiná než holky, které jsem tenkrát potkával. Cílevědomá, občas otravná svou
inteligencí, mazaná a neústupná. Zaujala mě, tudíž jsem chtěl zjistit, co se jí honí v té krásné
hlavičce.
Potřeboval jsem to zjistit.
Ta noc změnila všechno. Možná to bylo způsobeno množstvím vypitého piva nebo čirou
zvědavostí, ale pořád mě k ní něco přitahovalo. V tu chvíli jsem věděl, že se musím
rozhodnout. Buď zůstat sedět vedle Lauren Connorové a poslouchat její nudné historky,
nebo zvednout zadek z kožené pohovky a jít Julii Westinovou pozdravit.
Hádejte, co jsem udělal?
KAPITOLA 1
BRAM
Kdokoliv jiný v mé pozici by ve výtahu to tlačítko do jedenáctého patra, kde bydlí můj
kamarád, nezmáčkl.
Každý by se nakonec otočil, stáhl ocas mezi nohy a pravděpodobně se snažil předstírat, že
neexistuje. Zejména teď.
Ale já nejsem jako většina lidí.
Nikdy jsem takový nebyl.
Jasně, většinou zazářím. Mám rád peníze a moc. Proto vlastním v New Yorku několik
nemovitostí a v investování pokračuju. Peníze dělají peníze. Je mi třiatřicet, a kdybych chtěl,
klidně bych mohl jít do penze. Ale trh s nemovitostmi je návyková hra a já ten hon za
investicemi zbožňuju.
Taky si rád zapíchám. Který muž ne? Měl jsem už spoustu náhodných šuků a nikdy jsem v
tom nehledal víc, protože se zatím neobjevila žádná osoba, která by mě mohla zkrotit… Totiž
kromě jedné, ale k té se teprve dostaneme.
A jako většina mužů miluju sport. Fotbal, baseball, basket… Univerzitní sporty i
profesionální. Olympijské hry. Sakra, pusťte mi synchronizované plavání a já ho okoukám.
A tahle vášeň pro sport mě dostala až sem, kde si vyslechnu rozsudek.
„Počkej na mě, vole.“ Irský přízvuk se roznese po recepci a Roark McCool strčí svou velkou
ruku do dveří zavírajícího se výtahu.
Nehodlal jsem na něj čekat. Takový jsem kamarád.
Jakmile nastoupí, změří si mě pohledem a začne se chechtat. To je jeden z důvodů, proč
jsem s ním nechtěl jet výtahem. Jeho oči se zastaví na multipacku s dvanácti pivy. Pokyne
bradou a zeptá se: „Myslíš si, že nás podmázneš pivem, co?“
S Roarkem jsme se seznámili ve druháku na večírku bratrstva, díky výměnnému pobytu, na
který přijel z Irska. Jakmile jsme si všimli, že dokáže vypít snad celý sud piva a nemít druhý
den kocovinu, okamžitě mezi nás zapadl. Tenhle týpek je stoprocentní, výbušný Ir a místo
krve mu v žilách koluje Guinness.
Navíc, dokázali byste se nekamarádit s člověkem, který se jmenuje Roark McCool? To je
nemožné.
„Ne, jen jsem chtěl něco přinést.“
„Nemysli si, že tě budeme šetřit. Sázka je sázka.“
„Já vím.“ Zaženu úsměv.
Sázka je sázka a ti kreténi ať ji radši dodrží, protože mám plán. Prohra bylo rozhodnutí, nad
kterým jsem moc nepřemýšlel. Jakmile jsem zjistil, co je ve hře, nepochyboval jsem, kdo v
našem fantasy fotbale prohraje.
Ano, tři vlivní manažeři pocházející z univerzitního bratrstva a bydlící na Manhattanu se
pravidelně scházejí na fantasy fotbal. Je to naše libůstka, jediná věc, kterou se můžeme pár
hodin týdně odreagovat od nepřetržitého a vyčerpávajícího toku práce.
Každou fotbalovou sezonu se posadíme ke stolu, uzavřeme sázky, nadraftujeme hráče a
začneme. V minulosti jsme se sázeli o peníze, vítěz bral všechno, ale jakmile jsme všichni
dosáhli limitu na svých bankovních účtech, začali jsme se sázet o zajímavější věci… třeba o
úkoly.
Máme přebytek peněz i majetku, ale zkušeností není nikdy dost.
Z toho důvodu jsem chtěl tenhle rok prohrát, abych mohl projít tou nejlepší zkušeností, o
kterou jsme se kdy vsadili. Jasně, obrnil jsem se a ušklíbl se nad tou myšlenkou, ale nemohl
jsem se dočkat, až prohraju.
Nebudu vám nic nalhávat – bylo dost těžké strategicky prohrát, aniž byste nebyli nápadní.
Poslední tři roky jsem jen vyhrával a byl to kurva dobrý pocit sledovat své frustrované
kamarády, zatímco mi každý týden přibývaly další body. Tohle bylo zatraceně složité a v
jeden moment, když se začalo mé obraně dařit, jsem byl sakra nervózní, že nakonec
neprohraju. Nakonec se mi to nějakou náhodou podařilo.
Pro jednou ve svém životě považuju prohru za výhru.
Dveře se otevřou do monochromatického a úhledného bytu, který shlíží přímo na Manhattan.
Délku obývacího pokoje pokrývá luxusní bílý koberec. Připomíná mi všechny ty noci, kdy
jsem měl do tohohle plyšového sráče zabořený obličej a spal.
Možná máme peníze a řídíme miliardové společnosti, ale nemáme žádné vychování.
Nejspíš proto nás nikam nezvou.
Roark mě s rukou na mém rameni popostrčí do bytu a vede mě do kuchyně, kde už Rath
otvírá piva a začíná oslavovat.
„Tady ho máme,“ prohodí Rath a podívá se na nás. „Přichází mrtvý muž.“
Položím multipack na linku a těžce vydechnu. Až takhle dobrý jsem herec. Koneckonců,
všechno musí vypadat autenticky.
„Kristepane, jak ještě dlouho budu tohle poslouchat?“ Vidíte? To je na Oscara, zejména když
k tomu přidám svěšená ramena.
Rath, vítěz téhle sezony, mezi námi těká pohledem a řekne: „Asi to budeš poslouchat celý
rok. Jako jsme to museli poslouchat my, když jsme prohráli. Pořád jsi nám to předhazoval.“
Pravda. Jsem otravný vítěz.
„Možná byste se nade mnou mohli slitovat.“
Rath zavrtí hlavou. „To se nestane. Zařídím, aby ti kurýr každý den po celý měsíc připomínal,
jak blbě jsi tenhle rok hrál. Abys náhodou nezapomněl.“
„To je od tebe velmi šlechetné.“ Otevřu pivo a pořádně si loknu.
„Kdo sakra pošle na lavičku Russella Wilsona?“ zakroutí Rath nevěřícně hlavou.
Zamručím. „Říkal jsem, že to byl omyl.“ Nebyl to žádný omyl. Poslal jsem toho pitomého
lidumila na lavičku… a potom jsem daroval nějaké peníze dětské nemocnici, kterou
navštěvuje, protože je to přece inspirující člověk. Nakonec jsem jen doufal, že mé rozhodnutí
bude posledním hřebíkem do mé rakve.
Bylo.
Zavrtím hlavou a odeberu se ke stolu, kde stojí miska s chipsy a guacamole. Pořád jíme jako
studenti. Pivo, chipsy, pizza šneky, stačí nám to. Žádný chlap nevyroste z fast foodu, dokud
nepřijde žena, která umí vařit a nedá mu ke správnému stravování podnět. A všichni víme,
jaký podnět myslím.
Naberu si na chips pořádnou dávku guacamole a strčím si ho do úst. Mí kamarádi sledují
každý můj pohyb s úšklebky na svých samolibých tvářích. Musím přidat trochu nenávistné
sebelítosti a zapojit zlý pohled.
„Přestanete na mě, vy kreténi, zírat? Chápu. Projel jsem to. Vyberte si výhru a jedeme dál.“
Rath přistoupí ke stolu a pokyne k židlím. „Chlapi? Myslím, že bychom měli prodiskutovat
nějaká pravidla, nemyslíte?“
„Jo,“ přitaká Roark a posadí se na židli opačně, aby se mohl opírat pažemi o opěradlo. „Bram
odsud neodejde, dokud neodsouhlasíme každý detail sázky.“
Většinu času se sice chováme jako banda pubertálních idiotů, ale duší jsme byznysmeni, což
znamená, že když uzavíráme sázky, necháváme si všechno sepsat od právníků a ověřit u
notáře. Všichni jsme studovali na Yale, poznali výhody i nevýhody obchodu, takže každý rok
přistupujeme k našim sázkám se stejnou zodpovědností. Jen tak se ujistíme, že poražený
nebude dělat potíže.
Když se tenhle rok podepisovala smlouva, neměl jsem u sebe pero.
„Fajn, hoši, jste připravení?“ Roark si promne ruce a tváří se jako arogantní sráč. Kdyby jen
tušil…
„Můžeme k té smlouvě přidat dodatek?“ zeptá se Rath. „Třeba… že pro nás musí Bram
všechno zdokumentovat?“
Tak to se nestane.
„Žádný dodatky,“ prohlásím. Netoužím zdokumentovat všechno, co mám v hlavě.
Rath nám předá desky se smlouvou. Každá stránka je zalaminovaná. Říkal jsem vám, že to
bereme vážně. „Už je to zalaminované, kámo, takže žádný dodatky.“ Laminací smlouvu
pokaždé potvrdíme. Doslova. „Takže si otevřete první stránku.“ Rath převezme kontrolu jako
obvykle.
Je z nás třech nejchytřejší a největší boháč. Vždycky tuhle skupinu vedl. Uhlazený, a přesto
sportovní typ, pořád přichází s nápady, mozek s mazaným byznysplánem. Je nebezpečný,
nemilosrdný a neuvěřitelně inteligentní.
Během několika dalších minut Rath vysvětlí pravidla týkající se prohry, jak musím v týdnu
plnit úkoly, podávat zprávy a další kraviny. A pak se konečně dostane k tomu nejlepšímu.
Je namáhavé zakrýt úsměv a nadšení, ale sakra, poprvé za delší dobu mám opět záminku
vidět Julii Westinovou.
KAPITOLA 2
BRAM
Promnu si dlaně a zadívám se na budovu, která shlíží na Bryant Park a v níž se nachází
Juliina kancelář. Je velmi malá, jen pro ni a její asistentku, ale pronajala si ji za dobrou cenu,
takže má k dispozici prostor, kde se může scházet s klienty.
Ano, se svými klienty.
Asi jsem se zapomněl zmínit o tom, co Julia dělá.
Uvedu vás do obrazu.
Julia Westinová je chytrá jako její bratr – spíš bych řekl, že chytřejší, ovšem Rath by
oponoval – taky stydlivá, ale když před ni položíte obloženou bagetu, slupne ji, jako kdyby
soutěžila v pojídání párků v rohlíku. Nacpe si ji přímo do krku. Julia získala doktorát z
behaviorálních věd a je na svůj titul zatraceně hrdá. Někteří jí říkají Doktorka lásky.
Posledních osm let připravovala seznamovací program s názvem Jakou máš barvu.
Zaujalo vás to? Mělo by.
Rozdělila svět seznamování na šest základních barev a jejich doplňkové odstíny. Pro laiky:
vytvořila seznamku pro chytré a ostýchavé holky, jako je sama, co si touží najít protějšek s
okruhem zájmů, který se neomezuje pouze na pití piva a videohry. Pomáhá jim najít
světaznalého muže, muže jemného a vkusného. Muže, který u své partnerky ocení i
intelektuální stimulaci.
Vím, co si myslíte: Brame,ty jsi naprostý opak.
Jako kdybych to nevěděl.
Ale přesto, nosím luxusní obleky, procestoval jsem celý svět, a nechci se stýkat s kýmkoliv
jiným než se samotnou Doktorkou lásky.
Ptáte se, o co jsme se vsadili? Ještě vám to nedošlo?
Roark, největší kretén z naší skupiny, přišel přímo s geniálním nápadem. Osoba, která
prohraje, se pokusí najít lásku přes Juliinu seznamku. Jako zapřisáhlí staří mládenci máme
co ztratit… Tedy někteří z nás.
Minulý rok jsme se vsadili o to, že poražený bude muset měsíc navštěvovat lekce hot jógy, a
navíc v legínách. Jsem rád, že jsem tenkrát neprohrál. Rath to zvládl, jako kdyby byl dávno
profesionální jogín. Dokonce si uvolnil kyčle, což mu prý výrazně zlepšilo sexuální život.
Taky déle vydrží a nemá křeče.
Jízda výtahem do devětašedesátého poschodí – nebojte, to číslo mi neuniklo – je poněkud
napínavější, než jsem očekával.
Julia neví, že ji jdu navštívit, abych si „našel lásku“.
Ani netuší, že vlastně nemám v úmyslu zamilovat se do někoho z jejího výběru.
A… navíc jsem ji půl roku neviděl, takže si myslím, že ji má nečekaná návštěva rozhodí.
Cink.
Výtah se otevře a já okamžitě zatočím doleva k barevným dveřím.
JAKOU MÁŠ BARVU?
Tohle mi vyloudí nepatrný úsměv na rtech, než vstoupím dovnitř.
Prostor je zaplněný bílým nábytkem – židle, konferenční stolek a pracovní stůl – a na bílých
zdech visí jednobarevné čtverce v bílých rámečcích. Nad čtverci je tučným písmem napsáno
Spektrum seznamování, což lehce napovídá, co program Jakou máš barvu znamená.
Znám Julii od té doby, co byl tenhle nápad pouze nápadem, a když vidím, jak mu vdechla
život, a navíc úspěšně, jsem na ni pyšný.
„Přejete si?“ zeptá se Juliina asistentka Anita, když se vrátí z kuchyňky. „Máte domluvenou
schůzku?“
S jednou rukou v kapse zavrtím hlavou. „Nemám, ale když Julii řeknete, že přišel Bram
Scott, určitě si na mě čas udělá.“ Mrknu na ni a čekám.
Anita si mě podezíravě změří pohledem. Nevím proč, vzhledem k tomu, že už jsem se s ní
setkal dřív. Zvedne telefon. „Slečno Westinová, přišel za vámi Bram Scott.“ Anita přikývne.
„Dobře.“ Zavěsí. „Můžete jít dovnitř.“ Anita pokyne směrem k Juliině kanceláři.
„Děkuju,“ přitakám, mrknu na ni a pak se vypravím za Julií.
Uvolněně a sebejistě otevřu dveře, jen aby se ze mě při pohledu na Julii stalo vystrašené
štěně.
Bože. Sakra. Srdce mi buší jako splašené.
Hlavu skloněnou dolů, prsty tančí po klávesnici a její obočí odráží soustředění, které moc
dobře znám. Tenhle hloubavý výraz, který neskryjí ani brýle se silnými obroučkami, už jsem
viděl.
Hledí do monitoru, a jak se předklání, košile se jí mezi knoflíky lehce rozpíná. Kdybych měl
ten správný úhel – například ohnul hlavu dolů a doleva – hádám, že bych spatřil barvu sexy
krajkové podprsenky. A kalhotky pod černou sukní budou stejné, protože je to přece dáma.
Narovná se, očividně spokojená s pracovním výsledkem, a podívá se mým směrem. Dveře
za mnou se zaklapnou.
Její modré oči jiskří za brýlemi, které si posune po nose svými pečlivě upravenými nehty. Co
ji znám, nikdy je neměla nalakované barevně. Nosí pouze lak tělové barvy. Jednou jsem se jí
zeptal, proč si je třeba nenalakuje narůžovo, ale odpověděla, že nechce měnit barvu s
každým outfitem. Tělová se hodí ke všemu.
Mám stejný názor a taky preferuju věci tělové barvy… Například její tělo.
Ne že bych ji už viděl nahou. To mě teprve čeká.
„Brame,“ pronese s nervózním překvapením v hlase. „Co tady děláš?“
Uhladí si blond vlasy a ošije se.
„Budeš tam jen tak sedět, nebo mě půjdeš obejmout?“
A protože je stydlivá, chvíli jí trvá, než se odhodlá a vykročí ke mně. Když přijde, pořádně ji
obejmu. Žádné upejpavé, rezervované objetí. Ne. Chci cítit její prsa na svém pevném
hrudníku, zatímco jí můj rozkrok bude šeptat sladká slovíčka.
Nejprve váhá, neobejme mě tolik, jak jsem doufal, takže si ji začnu dobírat jako vždy. „Jules,
nevybouchnu, když mě pořádně zmáčkneš. Pojď sem.“
Tiše se zachichotá a nakonec si mě k sobě přitiskne.
„To je ono.“ Jemná vůně jejího parfému se donese k mému nosu a můj penis je najednou v
pohotovosti. Do háje, Julia voní úžasně.
Objetí netrvá moc dlouho, a než si to stihnu užít, odtáhne se, narovná si blůzu a upraví si
brýle na nose.
„Nechceš se posadit a říct mi, proč jsi přišel?“ Nikdy nechodí kolem horké kaše. Je
systematická a profesionální a tak neskutečně chytrá, že neztrácí čas povídáním o počasí,
ledaže by to souviselo s nějakým vědeckým tématem. Takhle je naprogramovaná.
Mluvit o letní vlhkosti v NYC a o tom, jak vám dokáže otrávit život, s vámi nebude.
Před jejím pracovním stolem se na tmavomodrém koberci nachází dvě křesla a pohovka.
Posadí se na tu pohovku a já s ní. Tělesná blízkost.
„Taky tě rád vidím, Jules.“ Upravím si manžetové knoflíčky. „Jak se ti daří?“
„Dobře.“
Dokonce i když se pokusíte o běžnou konverzaci, nezapojí se. Někteří lidé se můžou cítit
trapně, ale pro mě je to výzva.
„Líbí se mi, jak sis to tady zařídila. Ten koberec, ten je z Pottery Barn?“
Sleduje mě s rukama v klíně, ramena stažená dozadu. „Moje asistentka ho našla.“
Ohnu se v pase a přejedu po koberci prsty. „Podle kvality je z Pottery Barn.“ Stále mlčí, ale
nevzdávám se. „Tuhle jsem si dal v Soho tu kapsu plněnou hovězím. Dávají do ní i brambory
a je strašně dobrá. Říkají tomu piroh. Už jsi ji někdy měla?“
„Myslím, že ne.“
„Tos o hodně přišla, Jules.“ Nenuceně dloubnu do opěradla. „Je to tím hnusným počasím?
Nebo se zdá jen mně, že se tou vlhkostí dá sotva projít?“
Hlasitě si povzdechne, opře se do pohovky a uvolní ramena. „Brame, k věci.“
A to jsem teprve začal. Ale s ohledem na to, že je opravdu zaneprázdněná a já nemám ani
domluvenou schůzku, to vzdám. „Přišel jsem si najít partnerku.“
V místnosti se rozhostí ticho. Julia pomalu vstane z pohovky, nafoukne hrudník a otočí ke
mně hlavu, jako kdyby ji ovládal nějaký exorcista. Její reakce je oprávněná. Nejsem zrovna
proslulý tím, že bych se chtěl usadit, takže tohle pro ni musí být velké překvapení.
„Prosím?“
Položím si paže na nohy a věnuju jí vážný pohled. „Chci, abys mě provedla svým
programem. Chci se usadit a nenapadl mě nikdo lepší, kdo by mi s tím pomohl.“
Rozšíří se jí chřípí.
A hýbe čelistí ze strany na stranu.
„Tohle má být zase nějaká pitomá sázka s mým bratrem?“
Ech.
„Protože skončila fotbalová sezona a někdo z vás prohrál? Byls to ty, Brame?“
Co se to k sakru děje?
„Cože?“ zasměju se nervózně. Nutkání vytáhnout mobil z kapsy a zavolat svým hochům je
silné.
Zrušit akci. Zrušit akci. Mise byla prozrazena.
„Jak tě tohle napadlo?“ Snažím se tvářit co nejpřirozeněji, narovnám se a překřížím nohy.
Přejede pohledem po mém nažehleném šedém obleku na míru, a ani nemrkne. Tváří se tak
vážně, že nebudu lhát, když řeknu, že se trochu obávám, co udělá nebo řekne.
Ten výraz je stejně neoblomný jako výraz jejího bratra. Mají to v rodině. V Juliiných žilách
koluje krev nemilosrdného zabijáka – na to nesmím zapomínat.
„No, Brame, možná proto, že od té doby, co tě znám, tvrdíš, že láska je pro blbečky. Tvá
slova, ne má.“
Na univerzitě se každý kluk chová jako kretén a jen několik z nás umí udělat opravdu dobrý
dojem. A jen pár z nás dokáže v pátek večer trčet doma a plnit všechny ty romantické
hovadiny, pro které ženy žijí.
Pokud jde o to, ne… nebyl jsem jeden z nich… evidentně.
„Lidi se mění, Jules.“
Probodne mě pohledem. „Před rokem jsi mi řekl, že manželství je pro zoufalce.“
„Hele, neřekl jsem pro zoufalce,“ namítnu. „Nevkládej mi do úst něco, co jsem neřekl. Tvrdil
jsem, že manželství je pro šílence. Zásadní rozdíl.“
„Ani ne. Stále to dokazuje, že nevěříš ani na lásku a ani na manželství. Takže s pravdou ven.
Proč jsi přišel?“
„Kvůli lásce.“
„Brame.“
„Jsem tu kvůli lásce, do háje.“
Zavrtí hlavou. „Rath mi o té sázce řekl, takže mě přestaň tahat za nos.“
Fajn… Vím, o co se snaží. Snaží se mě nachytat. Už jsem se zmínil o tom, že je chytrá? Ne
obvykle sečtělá. Pokouší se ze mě dostat reakci, abych řekl třeba: „On ti to vyžvanil?“ Což by
její podezření potvrdilo.
Ale neuvědomuje si, že po ní jdu.
Dnes ne, Julie, dnes ne.
„A kdy ti to řekl?“
„Jak to myslíš?“ zeptá se a je z mé reakce viditelně rozhozená. Je sice chytrá, ale mizerná
lhářka.
„No, kdy ti o té ‚sázce‘ řekl?“ Použiju vzdušné uvozovky. „Včera při brunchi?“
Přikývne a její oči se rozsvítí. „Jo.“
„Aha.“ Málem vyskočím z pohovky jako Sherlock Holmes, který vyřešil zapeklitý a zdlouhavý
případ. „Blbost. Včera jsem byl s tím pitomcem na brunchi já. Nachytal jsem tě, Julie.“
Obrátí oči v sloup a zavrtí hlavou. „Na tohle nemám čas, Brame.“ Vykročí ke stolu, ale já ji
během vteřiny čapnu za ruku a otočím si ji k sobě. Zírám na ni a snažím se neutopit v jejích
modrých očích, v očích, ve kterých už jsem se jednou utopil.
„Myslím to vážně, Julie.“ Připíchnu ji pohledem k zemi, abych dal najevo své odhodlání.
Jasně, možná nebudu její program brát tolik vážně – je to jen způsob, jak se k ní dostat – ale
rozhodně chci najít lásku. Osobu už jsem si vybral.
Upřímně, vlastně jí zjednodušuju práci. Ale to si zatím nechám pro sebe.
A říkáte si, proč ji prostě nepozvu na rande?
Protože už jsem se jí jednou pokusil říct, co cítím, a podělal jsem to. Ale o tom až příště.
„Opravdu chceš projít mým programem? Nebudeš se chovat jako idiot?“
„Nikdy bych se k tobě nechoval jako idiot.“
Začne počítat na prstech a řekne: „Tenkrát ve vířivce u Ratha. Tenkrát, jak jsi mi ukradl
párek v rohlíku. Tenkrát, jak jsem si fénovala vlasy…“
„Fajn, klid.“ Upravím si sako, naštvaný, že jsem si ji celou dobu dobíral jako školák a choval
se jako typický kamarád jejího staršího bratra, což jsem. „Nepřišel jsem, abych se choval
jako debil. Chci vyzkoušet seznamku. Už nechci balit holky v baru. Chci někoho
inteligentního, kultivovaného… krásného.“
Než jí opět pohlédnu do očí, zastavím se pohledem na jejích rtech.
Nejspíš si mého pokusu o flirt nevšimla, protože její tvář nevykazuje žádnou reakci. Abych
byl upřímný, nejsem překvapený. Julia měla vždy dokonalý poker face.
„Opravdu to chceš?“ Přikývnu. „Dobře.“ Otočí se na patě a jde se posadit za stůl. Slupka
profesionality úplně zastírá tu holku, která chodila na párty v bílých teniskách. „Můžu tě
nacpat do příští středy.“
Vytáhnu mobil z kapsy.
„Středa? A v kolik?“
„V jednu.“ Poznamená si to do počítače.
„Fajn, ale budeš muset přijít ke mně do kanceláře.“
Zvedne obočí. „Prosím?“
Zapíšu si schůzku do mobilu a pošlu jí pozvánku přes e-mail. Když strkám telefon zpět do
kapsy, její počítač vydá zvuk. „Středa v jednu hodinu, u mě v kanclu. Zařídím, aby měla
asistentka pro tebe připravený ten salát z červené řepy, co máš tak ráda.“
Odeberu se k odchodu.
„Brame, nechodím za klienty do kanceláře.“
„Už se nemůžu dočkat naší spolupráce, Jules.“
„Brame.“
Ohlídnu se přes rameno a mrknu. „Uvidíme se ve středu.“
„Brame,“ zavolá ještě jednou, než se za mnou zabouchnou dveře. Odcházím s úsměvem na
rtech.
Než stisknu tlačítko výtahu, zběžně kývnu na Anitu. Jsem na dobré cestě začít randit se
sestrou svého nejlepšího kamaráda.
Možná se to nezdá, ale Julia je žena, na kterou musíte velmi pomalu. Přišel jsem na to před
několika lety. Svá rozhodnutí si pečlivě rozmýšlí a do ničeho se nevrhá bezhlavě. Udělá si
seznam pro a proti, staví proti sobě argumenty a rozhodne se teprve, až je připravená.
A proto na ni nebudu tlačit, ale pomalu ji přesvědčím, že Bram Scott je „vztahový“ muž a
pak… kurva… ji vyhodím z rovnováhy, zaskočím ji nepřipravenou a pak ji přepadnu jako rytíř
v blyštivé zbroji. Přesně tak, protože si stejně jako ona udělám seznam pro a proti, všechno
pečlivě zvážím, a až budu připravený, učiním rozhodnutí. Ona je moje rozhodnutí – už
dávno. Nastal čas činů.
Julia Westinová nemá ponětí, co ji čeká.
KAPITOLA 3
BRAM
Absolventský ročník, univerzita Yale
„Do dna! Do dna! Do dna!“
Dopiju poslední kapku piva a ukážu ostatním prázdný kelímek, abych je přesvědčil o svých
úžasných schopnostech. Uveďte to do mého životopisu.
Trochu se mi motá hlava, je mi příšerné vedro, ale jsem na sebe pyšný, když poslouchám,
jak dav vykřikuje moje jméno. Seskočím ze stolu a vrazím do zad svého nejlepšího
kamaráda, Ratha.
„Kámo, jsem na hadry.“
Otočí se ke mně a obejme mě, což mu oplatím, protože je to jednoduše můj člověk. Jo,
správně. Je to můj člověk a nestydím se to přiznat. I chlapi to tak můžou mít. Není to jen
holčičí věc.
Už v prváku, když jsme jen v tangách tancovali pro naše sesterstvo a naše penisy zakrýval
jen tenký proužek látky, jsem věděl, že Rath bude ta osoba, která při mně bude vždycky stát.
Sakra, když jsme se tenkrát oba ohnuli, vystrčili své holé zadky a přitiskli je k sobě přímo
před dvaceti holkami a zpoceným dusnem zaznělo plácnutí – věděl jsem to… tenhle chlap je
můj člověk.
Pořád se objímáme a on mi řekne: „Ann Marie mi právě ukázala kozy. Asi se rozbrečím.“
Obejmu ho ještě pevněji. „Do prdele, gratuluju, chlape. Byly takový, jak sis představoval?“
„Jo, malý a dokonalý.“
Odstrčím ho, čapnu ho za ramena a zadívám se do jeho unavených, přiopilých očí. Oba
jsme oblečení do kardiganů bez košile, vlasy rozcuchané a užíváme si poslední rok na Yale.
„Tak proč tady trčíš se mnou a nejsi s Ann Marie?“
„Moje sestra.“
Dvě slova.
To je vše, co řekne.
S Rathem už jsme vedli tolik rozhovorů, znáte to, sedíte v noci na verandě, pivo v ruce a
rozebíráte rodinu. Rath svou sestru miluje. A nejen tím obvyklým bratrským a povinným
způsobem, ale skutečně ji zbožňuje. Už mi toho o ní tolik navyprávěl; o tom, jak je
inteligentní, jak jednou udělá pro svět něco výjimečného a má mnohem víc potenciálu než on
sám, ale sama to zatím netuší.
Když ji zmínil poprvé, trochu se mi postavil. Chytré ženy mě rajcují.
Neexistuje nic horšího než žena předstírající hloupost. Víte, z čeho se mi spolehlivě
scvrknou koule? Chovejte se jako blbka. Mám z toho pokaždé osypky. A i když studujeme na
Yale, byli byste překvapení, na kolik „blbek“ tady narazíme.
„Julia přijde? Sem? Dneska?“
Přikývne. „Měla by tu být každou chvíli. Bude to její první párty.“ Rath si uhladí vlasy. „Jak
vypadám?“
Zkoumavě si ho prohlédnu s rukou u brady a zhodnotím ho: „Upřímně, chlape. Vypadáš na
hovno.“
„Neee,“ zaúpí. „Opilého mě ještě neviděla. Rychle, dej mi facku, ať ze mě ten chlast
vymlátíš.“
„Láká mě to, ale nebude to fungovat,“ rozhlédnu se a hledám náhradní řešení, jenže v tom
stavu, v jakém jsem, nedokážu dát dohromady kloudnou myšlenku. A jediná věc, která mě
napadne? Další panáky!
Rath mě čapne za rameno, zatřese se mnou a roztočí plechovku od piva, kterou jsem právě
dopil. Uf, všechno se se mnou točí. „Kafe, potřebuju kafe. To by mohlo fungovat, ne?“ zeptá
se.
„No, to nevím.“ Zakymácím se ze strany na stranu. „Kdy má tvoje ségra…?“
„Rathe?“ Zleva se ozve slabý hlas. Stojí tam světlovlasá, ustrašená dívka a konsternovaně
na nás civí.
Než ji Rath zvedne do vzduchu a zatočí s ní, všimnu si záblesku nádherných očí za brýlemi s
černými obroučkami. Ramena jí pokrývají vlnité blond vlasy a sakra, nemůžu si pomoct, ale
zastavím se pohledem na jejím zadku, uvězněném v džínových šortkách s laclem.
Fajn… tohle není úplně nejlepší outfit na večírek bratrstva, ale… funguje to.
Koho se to tady snažím přesvědčit? Ten outfit je příšerný a ty bílé tenisky a podkolenky, co
má na sobě?
Podkolenky.
Podělané podkolenky.
Odvážný krok, ale jestli tím chce říct: „Držte se ode mě všichni dál,“ tak se jí to povedlo.
Nemyslím si, že by se tu našel kluk, co by ocenil holku v bílých podkolenkách, které
normálně patří na nějakého starého páprdu hrajícího squash.
Ale přestože vypadá, jako kdyby vypadla z epizody The Golden Girls, nemůžu z ní spustit
oči. Její celkový vzhled na mě funguje. To, že je jako hastroš, by mě mělo odradit, ale zatím
mám spíš chuť oloupat ji jako cibuli. Vrstvu po vrstvě, baby.
„Julieee!“ Rath položí svou sestru na zem, pevně ji obejme a bradou se přitiskne k její hlavě.
Je drobná. To se mi taky líbí. „Jsem namol. Nezlob se na mě.“
Zasměje se, hudba pro moje uši. „Vím, že občas piješ, Rathe.“ Couvne dozadu a upraví si
brýle.
„Odkdy?“
„Od minulého roku, když jsi přišel do mého pokoje úplně našrot a dělal jsi, že se ti jen udělalo
špatně, protože jsi prý hodně cvičil a pil málo vody. Navíc, je ti dvaadvacet.“
„No, to, že jsem nepil vodu, byla pravda.“ Rozesměje se a ukáže na mě. „Julie, myslím, že ti
konečně můžu představit svou druhou polovičku, muže svých snů, skořápku svého
pistáciového oříšku, nejlepšího kamaráda, Brama Scotta.“ Sám bych to neřekl líp.
Napřáhnu ruku, zatímco Julia stále civí na svého bratra s poněkud zneklidněným výrazem.
Když se ke mně otáčí, zavrtí hlavou a poprvé si mě všimne. Stále čekám, až mi potřese
rukou. Ani neskrývá svůj hodnotící pohled, ale nakonec mi ruku podá. Pevně mě stiskne.
„Ráda tě poznávám. Když mi o tobě bratr vyprávěl poprvé, myslela jsem, že jste milenci.
Jenže pak jsem ho o vánočních prázdninách načapala s nějakou ženskou a uvědomila si, že
tě prostě jen zbožňuje.“ Kamenná tvář. Úplně kamenná tvář.Tahle holka.
Strčím si ruce do kapes a nechám vítr, aby odfoukl můj kardigan a odhalil úžasný hrudník,
ale ona ani nemrkne. Zajímavé. „S vášní tvého bratra nemůžu nic dělat. Můžu ji jen hýčkat.“
„To je pravda. Doslova mi ukradl duši.“ Rath mě obejme kolem ramen a pak mi vlepí pusu na
tvář. „Bože, já toho chlapa miluju.“
Julia mezi námi těká vytřeštěnýma očima. Abych dal najevo, že se samozřejmě jedná o vtip,
odstrčím Ratha a řeknu: „Nejsme milenci. Máme rádi kozy a frndy.“ Julia znechuceně nakrčí
nos. „Pardon.“ Trhnu sebou. „Myslel jsem prsa a vaginy.“
Obrátí oči v sloup. Na téhle reakci je něco okouzlujícího. Nepamatuju si, že by se na mě
někdy takhle nějaká ženská zatvářila… že jsem naprostý idiot. Být prezidentem
nejpopulárnějšího bratrstva na kampusu vám dost usnadní sexuální život. Holky mi doslova
skáčou do postele, protože z našeho spolku pocházejí jen ti nejlepší. Bohatí, kreativní a
slavní. Umíme oddělit zrno od plev. Pokud si nabalíte týpka z Alfa Fí Alfa, máte v životě
vyhráno.
Ale v Juliiných žilách nekoluje stejná krev jako ostatním holkám; těm, co se poflakují kolem
našeho domu a hledají, kterého penisu by se zmocnily tentokrát. Podle výrazu opovržení je
jiná. Pomalu, záměrně a dramaticky ukáže očima, co si myslí. A to se mi líbí. Hodně. „Co tě
sem dneska přivádí?“ zeptám se, abych zamluvil všechny ty kozy a frndy.
Pokrčí útlými rameny, která ty její lacláče sotva udrží. Pak se rozhlédne po burácejícím davu.
„Asi jsem chtěla vidět, co je na takových akcích tak skvělého.“
„Dal jsem si záležet, aby byla celý prvák zavřená,“ přeruší mě Rath. „Napřed škola a teprve
teď po roce může chodit na večírky, ale jen na ty, kam chodím já, protože rozhodně
nedovolím, aby nějaký opilý kretén využil situace.“
Hm. Představuju si, jaké by asi bylo svlíknout jí lacláče i podkolenky. Lehce nadzvednout
jednu kšandu, otisk podkolenek na její holé kůži. Páni, to je…
„Kámo.“ Rath mě zezadu plácne do hlavy. „Přestaň čumět na ty její podkolenky. Co děláš?“
Aspoň jsem jí nezíral na kozy…
„Co? Jo.“ Usměju se a promnu si zátylek. „Líbí se mi. Jsou takový… ehm, bílý. Používáš
klasický bělidlo nebo OxiClean?“
Dívá se na mě s prázdným výrazem, neodpovídá a jen mě hodnotí. A podle jejího pohledu je
opravdu hodně znuděná.
Nejde jen o to, že se mi Julia líbí, ale získat od ní uznání jako nejlepší kamarád jejího bratra
by mi nevadilo. Třeba malé poplácání po zádech: Já vím, že se o mého bratra hezky staráš,
a vážím si toho.
Odpovědi se nedočkám, pouze lehce zavrtí hlavou a otočí se zpět k Rathovi. „Clarissa nám
šla pro pití. Půjdu za ní.“
„Piješ vodu, že jo?“
Přikývne. „Jasně.“ Stoupne si na špičky a letmo bratra políbí. „Uvidíme se.“
„Víš, kde mě najdeš, kdyby něco.“
„Jo, budeš se někde chovat jako idiot.“ Pousměje se a bez rozloučení se vypraví dovnitř.
Pche, ani se se mnou nerozloučila. Myslel jsem, že Westinovi mají lepší vychování. Je pěkně
nezdvořilá. Škoda že to nemůžu říct nahlas. Ledaže bych chtěl dostat pěstí, a víte co? Teď
na to opravdu nemám náladu.
„Takže tohle je Julia, jo?“
Rath přitaká. „Jo, to je moje ségra.“
KAPITOLA 4
JULIA
„Přestaň lhát, Rathe.“
Kráčím špinavými ulicemi New York City v osmicentimetrových podpatcích, drsný zimní vítr
šlehá mým kabátem a mrazí mi nohy na rampouchy. Nenávidím chladné počasí. Kdyby bylo
na mně, přesunula bych svůj byznys na Floridu a pomáhala najít lásku všem single lidem v
Miami. Bohužel, ráj seznamek je v New Yorku, což znamená, že tu zimu musím přežít.
„Já ti nelžu.“
Nevěřím mu ani nos mezi očima. Znám svého bratra a vím, že lže – nebo se aspoň snaží
něco zamlčet – když vysloví nelžu tím vysokým tónem, usvědčí sám sebe.
„Kdybych teď ležela na smrtelné posteli a zeptala se, jestli si chce Bram opravdu najít
partnerku a nejde jen o nějakou pitomou sázku, co bys mi odpověděl?“
„No…,“ odkašle si. „Sakra, podívej, jdu pozdě na schůzku. Nechci mít trable. Musím končit.“
„Vždyť tu společnost vlastníš,“ poznamenám suše. Vítr nadzvedne prázdný sáček a přilepí
mi ho na kabát. Sundám ho a doufám, že na něm nebyl třeba zbytek exkrementu.
„To jo… ale přesto, přijít včas je základ a chci jít příkladem. Miluju tě, ségra. Brzy zajdeme na
oběd.“
„Vím, že mi nechceš odpovědět.“
„Haló? Neslyším tě. Ty jsi snad někde v tunelu?“
„Ne, jdu po ulici.“
„Fajn, díky. Čau.“
Ticho.
Zhluboka a frustrovaně vydechnu a zastrčím mobil zpět do kabelky. Míjím poslední blok k
Bramově kanceláři.
Není pochyb, že Bram chce projít mým programem jen proto, že prohrál tu pitomou sázku.
Jiné vysvětlení neexistuje. Znám ho už natolik dlouho a není možné, aby ho má seznamka
zajímala. Ani v nejmenším. Což znamená… že udělám Bramu Scottovi ze života peklo.
Jakmile jsem uvnitř budovy, na chvíli se zastavím, abych popadla dech a rozmrzla. Přišla
jsem na schůzku o něco dřív, takže si na recepci svléknu rukavice, upravím pár vlásenek ve
svém drdolu a lehce se poplácám po zmrzlých tvářích, abych jim vdechla nějaký život.
Opulentní lobby přetéká lidmi proudícími dovnitř a ven. Podpatky klapou po mramorové
podlaze, velké výtahy cinkají snad každou vteřinu a přesouvají masy lidí mezi sto deseti
patry budovy.
Pokud nejste na hektický život v New Yorku zvyklí, mohlo by vás všechno tohle vyděsit, ale
pro mě to není nic neobvyklého.
Aspoň to tak cítím. Když jsem se do města přistěhovala, byla jsem ta dívka, která zůstala
stát v recepci s ústy dokořán, zatímco do mě ostatní vráželi nebo se kolem mě prodírali.
Vydám se k výtahu asi s tuctem dalších lidí a stisknu nejvyšší patro, připravená na dlouhou
jízdu.
Než vyjedu nahoru, lidé nastupují a vystupují. Rukou svírám popruh kabelky, otevřu
skleněné dveře firmy Scott Realty a zamířím dozadu k Bramově kanceláři. Jeho svědomitý
asistent sedí za stolem se sluchátky s mikrofonem a během telefonního rozhovoru si dělá
poznámky.
Trpělivě vyčkávám, ale jakmile si mě Linus – už jsme se několikrát potkali – všimne, pozdrží
hovor. „Slečno Westinová, rád vás vidím.“ Prohlédne si mě. „Pan Scott už na vás čeká a
nařídil mi, abych vás pustil dovnitř hned, jak se objevíte.“
„Děkuju, Linusi.“
Projdu pod dohledem jeho bloudivých očí k Bramově kanceláři a bez zaklepání otevřu dveře
z matného skla.
Trošku doufám, že ho přistihnu v nějaké trapné situaci, ale nakonec jsem zklamaná, protože
ho najdu, jak sedí za svým stolem, jednou rukou si pohrává se svými pískově blond vlasy a
soustředěně civí do počítače.
Když zaslechne pohyb dveří, podívá se mým směrem a typicky se zaculí. Je sebejistý a
nafoukaný. Vždycky byl. Od té doby, co jsem ho poprvé potkala, se vůbec nezměnil. Snad
trochu dospěl, vyměnil pivní ping-pong za třetinku, ale pořád je to ten samý arogantní Bram.
Jeho silné ruce sevřou hranu stolu, a když se odstrčí a vstává, bílá nažehlená košile se mu
napne přes svaly. Tmavomodré oblekové kalhoty mu přiléhají ke stehnům. Jakmile ke mně
vykročí, všimnu si strniště na bradě, protože si ji promne.
Už dávno nenosím overaly a roláky. Na univerzitě mě móda vůbec nezajímala. Chtěla jsem
doktorát a chtěla jsem ho rychle. To jediné mě zajímalo.
Teprve když jsem doktorát získala a má seznamka dostala konkrétní obrysy a vyžadovala
marketingovou tvář, uvědomila jsem si, že potřebuju proměnu.
Moje kamarádka Clarissa zná naštěstí všechny a domluvila mi celodenní konzultaci, kde ze
mě vytvořili reprezentantku velké seznamovací společnosti.
„Ahoj, Jules.“ Bram mě chytne rukou za pas, a když se nakloní, aby mě letmo políbil na tvář,
jeho kolínská mě úplně omámí. Než stačím cokoliv říct nebo popadnout dech, odtáhne se.
„Díky, žes sem přišla. Mám jednu schůzku za druhou, takže mi dost pomohlo, že nemusím
za tebou do kanceláře.“
Půjdu s pravdou ven, abychom předešli nedorozumění. V žádném případě nemám o Brama
Scotta zájem. Ani v nejmenším.
Ale…
Je to extrémně atraktivní muž. Je to muž, u něhož nevěříte, že by vůbec mohl existovat,
dokud se s ním nesetkáte a téměř sebou neseknete v momentě, kdy ho spatříte. Jeho oči
mají téměř pastelově modrozelenou barvu. Jeho kůže je z nějakého důvodu opálená i v zimě
a vlasy má vždy dokonale upravené do nedbalého stylu, který nejspíš zabere dvacet minut,
ale vypadá na pět. Tělo je vymodelované jako socha řeckého boha a jeho úsměv je
smrtelnou kombinací dokonalých zubů a přitažlivosti. Je prototypem mužské atraktivity a ví to
o sobě. Lhala bych, kdybych tvrdila, že se mnou Bramova přítomnost nic nedělá. Je…
příliš… příliš dokonalý na pohled.
Pokyne směrem k modré sametové pohovce u zdi. „Dej mi svůj kabát a posaď se. Udělej si
pohodlí.“
Je tak uvolněný, jako kdyby tohle ani nebylo to nejtrapnější setkání, které jsme spolu zažili.
Ale vím, že lže. Jestli opravdu touží projít mým programem, nemám s tím nejmenší problém,
ovšem trochu mě děsí, jak se zdá klidný.
Podám mu kabát a posadím se na tu elegantní pohovku. Ta látka, bože, musela stát celé
jmění, protože je neuvěřitelně jemná. Na nepatrnou chvíli – a myslím tím opravdu nepatrnou
– si představím, jaké by to bylo lehnout si na tuhle pohovku celá nahá…
Ale jak jsem řekla, je to jen prchavý okamžik, zejména když Bram stojí o několik kroků dál s
rukou v kapse a culí se jako blbec.
Promne si dlaně. „Už se těším.“
„Hm, hm,“ zamumlám a sáhnu do kabelky pro složku se smlouvami. Položím ji na stolek z
ořechového dřeva. „Než začneme, musíš podepsat pár věcí.“
Podívá se na smlouvu. „Pár věcí?“
Přehodím si nohu přes nohu a snažím se vypadat co nejvíc kultivovaně, ale šprtka ve mně
by se nejradši před Bramovým intenzivním pohledem schovala do kouta.
Při styku s muži, jako je Bram – mocnými, bohatými a sofistikovanými – jsem si velmi rychle
uvědomila, že musíte vystupovat sebejistě, i když zrovna nejste ve své kůži. Když ukážete
sebevědomí, budou vás brát víc vážně. Plachost není v tomhle případě žádaná.
„Je to podmínka, kterou musí splnit všichni klienti. Abych měla jistotu, že budou brát program
vážně a nepřihlásí se do něj pod falešnou záminkou.“ Tahle slova zdůrazním a sleduju
Bramovu reakci. Nic. Mělo mě to napadnout – Bram přece ví, jak si uchovat obchodní,
neproniknutelný výraz. „Musíš podepsat tříměsíční závazek, a protože tě budu testovat, taky
souhlas, že můžeme tvé výsledky a osobní údaje použít k hledání partnerky.“
„Jak dlouho ty testy trvají?“ Posadí se a zvedne obočí. Potom si položí smlouvy do klína a
probírá se jimi.
„Asi týden.“
Zvedne překvapeně hlavu. „Týden? To myslíš vážně?“
Pomalu přikývnu a trochu mi cuká koutek. Vůbec netuší, jak intenzivní tenhle program je. Můj
bratr a jeho kamarádi uzavřeli špatnou sázku, a víte co? Bram to za ně pěkně odskáče.
„Nezapomeň si přečíst, kolik činí poplatky za mé služby.“
„Na penězích nesejde,“ prohodí nevzrušeně a soustředí se na čtení.
Vím, že Bram má dostatek peněz; prakticky mu lezou z uší, jak tady sedím, ale opravdu chci,
aby se dozvěděl o všech poplatcích.
„Za podvodné chování dostaneš pokutu. Nechci plýtvat svým časem, a když s ním budeš
plýtvat ty, zaplatíš za to.“
Přejede pohledem po papíru a poznám, kdy si všimne zmínky o pokutě, protože se ušklíbne.
Nadzvedne hlavu, abych viděla jeho uličnický výraz. „Ty nemilosrdné obchodní praktiky ses
naučila od svého bratra, že jo?“
Prohlédnu si své nehty a všimnu si, že potřebuju opravit manikúru. „Možná mi s těmi
smlouvami trochu pomáhal.“
„Mazané. Ale mě se žádné pokuty týkat nebudou.“ Narovná hlavu a uvolněně se ke mně
natočí. „Jdu do toho, Julie.“
Z nějakého neznámého důvodu se mi nelíbí, když mi říká Julie. Zní to od něj tak formálně. Je
to jediný člověk, který mi říká Jules a jemuž to dovolím. Jakmile použije mou obvyklou
podobu jména, mám pocit, jako kdybychom byli cizinci. Ale nemělo by mi na tom záležet. Na
Bramu Scottovi by mi taky nemělo záležet, ale co na to říct? Zažívat přátelské chvíle s
Bramem Scottem je v mém jinak spořádaném životě vzácná událost. Jules je osvěžující
odchylka od slečny Julie Westinové. Jules znamená, že jsem stále žena z masa a kostí,
kterou někdo považuje za kamarádku. Ne že bych mu to chtěla někdy říct, protože to je
přece Bram a akorát by mu to vlezlo do té jeho pohledné hlavy.
„Dobře,“ odpovím a najednou jsem celá rozhozená. Sáhnu si na krk. „Můžu poprosit o
vodu?“
„Do háje, jasně, jsem příšerný hostitel.“ Jedna věc, která mi na Bramovi připadá podivně
okouzlující, je, že i když si myslí, jak je uhlazený a kultivovaný, přede mnou si na nic nehraje
– pokaždé se objeví ten kluk z bratrstva s nevymáchanou pusou, jehož jsem poznala před
mnoha lety. „Voda a salát. Hned to tady bude.“
Vytáhne z kapsy mobil, pošle textovku a vtom je Linus u dveří a nese oběd. Položí ho na
konferenční stolek a zeptá se: „Přejete si ještě něco dalšího, pane Scotte?“
„Myslím, že máme všechno, Linusi. Kupte si oběd a napište ho na mě. Uvidíme se za
hodinu.“
Linus se rozzáří. „Děkuju, pane Scotte.“
Těžké dveře se za Linusem zabouchnou a opět zůstaneme sami. Úplně sami.
„Neuděláme si přestávku na oběd, než se do těch smluv pustíme naplno?“ Bram se poplácá
po svém pevném břiše. „Umírám hlady. Proteiňák mi dneska nějak nestačil. Víš, na co jsem
měl ráno opravdu chuť? Na tacos.“
Přikývnu a otevřu krabičku se salátem. Mňam. Hodně červené řepy. Zná mě dobře.
„Co je na červené řepě tak skvělého, že ti z ní úplně tvrdou bradavky, Jules?“
Naštvaně nakloním hlavu na stranu a probodnu ho pohledem. „Jestli chceš projít mým
programem, budeš se muset odnaučit mluvit jako ožralý idiot.“
„Proč? Protože jsem řekl slovo ‚bradavky‘?“ Zavrtí hlavou. „Řekl jsem to jen proto, abys se
mnou mluvila. Víš, udržet konverzaci.“
„Vím, co je to konverzace, Brame.“ Přeleju si salát zálivkou a zapíchnu do něj vidličku. „Jen
si vybírám, kdy si chci povídat a kdy ne.“
„A ty si se mnou teď povídat nechceš?“
„Ani ne,“ odpovím upřímně. Jsem rozčilená. Bram nepotřebuje mou seznamku, aby si
někoho našel, a vadí mi, že mám být součástí nějakého nevyzrálého vtipu. Oba to sice
popřeli, ale vážně? V kanceláři na mě čeká spousta práce a nepřišla jsem se sem najíst a
napít. A ani nechci vést rozhovor. Tohle není společenská návštěva. Ale přestože jsem
upřímná, pořád to vede k tomu jeho ironickému úsměvu, což je ještě horší.
„A proč?“
Položím si krabičku do klína a naberu si salát. Jím, dívám se z okna a úplně Brama ignoruju.
„Fajn, tak budu hádat. To mě baví. V kvízech jsem dobrý.“ Sní sousto svého salátu s
hovězím a gorgonzolou. „Nemluvíš se mnou, protože jsi musela přijít sem.“
Neodpovídám, ale opravdu jsem naštvaná, že jsem se sem musela vláčet v zimě za
nepříjemných podmínek.
„Oukej, tak tím to není. Ani jsem si to nemyslel, když jsem viděl, jak se tvé prsty orgasmicky
dotýkaly té pohovky, ale zkusil jsem to.“ Kristepane, je tak otravný. „Protože jsem ti
zapomněl nabídnout něco k pití? To byla chyba a už se to nestane.“
Ani teď nepřitakám.
„Hm, tak o vodu nejde.“ Luskne prstem. „Ha! Už vím. Připadám ti děsně sexy a máš strach,
že by ses mohla ztrapnit.“
Obrátím oči v sloup. Ačkoliv je to částečně pravda. „Nežer se tolik.“
„Aha. To mi stačí.“
Nesnáším ho. Kdybych jen mohla. Vrátím se k jídlu a dál ho ignoruju.
„Ale no tak, Jules.“ Změní tón. „Mluv se mnou. Pověz mi o tom novém bytě.“
Je až absurdní, jak rychle se informace mezi Rathem a Bramem šíří. Jsou větší drbny než
středoškolačky.
Přestože s ním mluvit nechci, vzdám to, protože on stejně nepřestane. Je to přesně ten typ
člověka, který vás pomalu mučí, dokud se konečně nevzdáte.
„Nechci o svém novém bytě mluvit.“
„Sakra, máš tam šváby?“
„Ne,“ odpovím a téměř na něj vyjedu. „Ne, ve svém nově zrekonstruovaném bytě u Central
Parku nemám šváby.“
„Ten Central Park jsi musela zmínit, co?“ Mrkne na mě a sní další sousto salátu.
Přejedu si jazykem přes zuby a počítám do deseti. „Víš, o čem si můžeme povídat, Brame?“
Rozzáří se, jako kdybych se mu chystala svěřit nějaké temné a hluboké tajemství. „O čem?“
Podívám se mu zpříma do očí a bez mrknutí řeknu: „Pojďme si promluvit o tom, proč jsi mi
lhal.“
„Tobě?“ zeptá se nenuceně. „Nerozumím.“
Mám neuvěřitelně silné nutkání ho zaškrtit.
„Po cestě jsem telefonovala s Rathem, který mi řekl, že mám pravdu. Že se jedná o sázku.
Takže to na mě přestaň hrát, Brame.“
Zkroutí rty a řekne: „Nemám tušení, o čem to mluvíš.“
„Brame, buď mi povíš pravdu, nebo pošlu Linusovi tu fotku, jak spíš na hromadě dámských
hygienických potřeb a jedna ti visí z nosu, a požádám ho, aby to rozeslal po celé
společnosti.“
„Ty tu fotku pořád máš?“ Tohle je Bram Scott. Ovšemže tu fotku stále mám. Přesně pro tyhle
případy. Málem dostanu záchvat smíchu. Ale taková nejsem.
„Mám ji schovanou ve své vyděračské složce.“
Nevěřícně zakroutí hlavou. „Jsi bezcitná.“
Založím ruce na prsou a čekám.
Nakonec zhluboka a dlouze vydechne a řekne: „Fajn, byla to sázka a já ji prohrál. Ale,“ dodá
rychle, než ho přeruším, „nikdy bych nesouhlasil se sázkou, kdybych věděl, že v případě
prohry ji nebudu brát vážně.“
„Což znamená?“ zeptám se ho skepticky.
„Což znamená, že i když jsem prohrál, chci tady být.“ Ačkoliv z devadesáti devíti procent
obvykle žertuje, teď vím, že mluví pravdu. Poznám to podle toho, jak mu poklesne obočí.
Zatraceně.
„Proč teď a proč moje seznamka?“
Odloží zbytek oběda na stolek, opře se do pohovky a pohlédne dopředu. „Před pár měsíci
jsem byl s Roarkem v High Nine na pár drinků a docela dobře jsme se bavili s holkami, které
jsme potkali na baru. Byl to typický páteční večer, ale tu noc jsem viděl něco, co mě
zasáhlo.“
Už teď mě štve, že mě jeho příběh zajímá, a zeptám se: „A co to bylo?“
„Byl to pár sedící v boxu. Manželé. Vyrazili si spolu ven. Nemohl jsem z nich spustit oči, jak
se smáli a škádlili. Jak si vyměňovali pohledy, dotýkali se, dokonce i líbali. V tu chvíli jsem si
uvědomil, že tohle chci taky. Chci někoho, koho můžu vzít ven a zase s ním odejít domů.
Chci někoho, s kým můžu vtipkovat, někoho, kdo mě bude mít rád takového, jaký jsem, a ne
podle toho, co mám na sobě. Sakra, chci někoho, komu budu moct v noci napsat, a nebude
to tvůj bratr.“
Odfrknu si.
Věnuje mi oduševnělý pohled. Každá žena by se v těch jeho očích ztratila, kdyby se do nich
dívala moc dlouho. Proto se jim snažím vyhýbat. „Chci si najít celoživotní partnerku, a když
jsme tuhle sázku uzavírali, věděl jsem, že pokud mi někdo pomůže, budeš to ty.“
A zrovna když jsem ho chtěla dál nenávidět, pronese něco takového. K čertu s ním.
Povzdechnu si. „Jsi otravný, víš to?“
„Proč?“ Žertovně mě šťouchne do ramene. „Protože ke mně teď cítíš i něco jiného než
odpor?“
„Přesně tak.“
Rozesměje se. „Připrav se na to, Jules. Až bude po všem, budeš mě mít ještě radši.“
Cha.
„Jasně, to se ještě uvidí, Romeo.“
KAPITOLA 5
BRAM
Civím na tu bibli před sebou, tlustou a čekající.
Vychlazenou lahev piva si přiložím k ústům. Další lok.
A další.
A další pro štěstí.
… a další na kuráž.
Kristepane.
Otevřu první stránku a vnitřně se oklepu. Takhle jsem si páteční večer nepředstavoval. Rath
a Roark jsou teď v našem oblíbeném baru High Nine a baví se, zatímco já tu sedím s
nízkokalorickým pivem v ruce – mé hospodyni připadá vtipné kupovat tyhle chcanky – a před
sebou mám Juliin dotazník, který je tlustý právě jako bible… Je tu tři sta otázek.
Ano.
Tři sta debilních otázek.
Proč se tohle nedá vyplnit online? Musím ten dotazník vyplnit tužkou. A hádejte, kdo neměl
doma tužky? Já.
Musel jsem se zastavit v obchodě za rohem. A jasně, že jsem tam nemohl jít, aniž bych
nekoupil nejmíň dalších pět věcí, které nepotřebuju.
Tužky.
Red Bull.
Čokoládové sušenky.
Kartičky basketbalového týmu Knicks.
Svíčku s eukalyptovou vůní.
A magazín Dům a zahrada, protože i když mi Rosemary kupuje hnusné pivo, rád jí po bytě
nechávám malé dárky, abych jí udělal radost. Hospodyně zná všechna vaše tajemství. Když
si ji budete předcházet, vaše tajemství budou v bezpečí.
Jednou mě přistihla, jak v boxerkách tancuju na Taylor Swift, přirážím boky dopředu a
doslova ječím refrén. Nemluvíme o tom, ale je to chvíle, kterou má zamčenou ve své truhle,
připravená ji v případě nutnosti použít.
Zapálená svíčka – ta pitomá věc voní jako sen – sušenky vyskládané na dezertním talířku,
protože mám přece vytříbené chování, a tužka připravená v ruce.
Otázka číslo jedna. Gorila vám ukradne oběd, ale neublíží vám. Místo toho ho kolem vás
nenápadně propašuje. Co uděláte?
Několikrát zamrkám. Cože?
Gorila?
Asi špatně vidím.
Usrknu si piva a opřu se s dotazníkem do pohovky. Ještě jednou si otázku přečtu.
Hm… jasně, opravdu se ptají na gorilu, která vám ukradne oběd.
Odpovědi třeba nebudou tak divné.
Možnost A: Vyhodíte ruce do vzduchu a začnete křičet.
Možnost B: Založíte ruce, sednete si na zem a naštvaně našpulíte rty.
Možnost C: Třikrát zadupete nohou a zařvete „ne“.
Možnost D: Padnete na kolena a začnete plakat.
To si ze mě dělá srandu?
Přečtu si možnosti znovu, abych našel aspoň jednu, kde bych nevypadal jako ukňourané
děcko, ale žádná taková tam není. Tohle musí být vtip. Určitě mi dala nějaký špatný test.
Chce se mi tím pomstít za tu sázku?
Jestli je všech tři sta otázek takových, nehodlám na ně odpovídat.
Odložím tužku, vytáhnu mobil z kapsy a zadám Juliino číslo.
Zvedne to po třetím zazvonění.
„Haló?“
„Čau, Jules.“ Hodím si nohy na stolek. „Jak se takhle při pátku máš?“
„Zaneprázdněně.“
„Fakt? A co děláš? Počkej, budu hádat.“ Poklepu si na bradu. „Sleduješ reprízu Sexu ve
městě a jíš zmrzku s karamelizovanými ořechy.“
„Ne, my ne…“
„Hm, fajn. Ale byl jsem si skoro jistý.“
„Brame…“
„Jo! Dáváš si masku na obličej? Nějaká exfoliace, Jules? Nebo si dopřáváš vanu s nějakou
šumivou bombou, co ti Rath vybral a koupil k Vánocům? Víš, že jsem mu s tím pomáhal, že
jo? Takže tvoje hebká kůže je i moje zásluha.“
„Nejsem ve vaně, ale…“
„Sakra, jasně… Myslím, že už vím. Hádám, že podle toho, jak skoro nedýcháš…,“ usměju se
pro sebe, „luštíš číselnou křížovku, nad kterou sedíš hodinu.“
Ticho.
Bingo.
Zvrátím hlavu dozadu a hlasitě se rozesměju.
„Mám pravdu, že jo?“
Julia si povzdechne. „Co chceš, Brame?“
Nepřestanu se chechtat a řeknu: „Do háje, vyrušil jsem tě? Vím, jak to máš s křížovkami.“
Opravdu to vím. Protože přespříliš chytrý mozek Julie Westinové jen zřídka odpočívá. A je to
jedna z věcí, kterou na ní zbožňuju. Za svůj intelekt se nestydí. A ani by neměla.
„Můžeš jít k věci, ať se můžu vrátit k tomu, co jsem dělala?“
„Kolik odpovědí ti ještě zbývá?“
Její intenzivní frustraci cítím i přes telefon. Po pár vteřinách konečně odpoví: „Pět.“
„Pět, hm, tak to už jsi blízko. To musíš být pěkně napjatá. Máš tam připravenou sušenku za
odměnu?“
„Buď mi řekneš, co po mně chceš, Brame, nebo zavěsím.“
Na vtipkování nemá náladu.
„Nezavěšuj. Potřebuju s tebou mluvit.“
„Poslouchám.“
Zvednu dotazník. „Ty otázky v testu jsou skutečné? Nebo jsi mi naschvál dala vyplnit
nějakou blbost?“
„O čem to mluvíš?“
„Jules,“ řeknu se smrtelně vážným tónem, „první otázka se týká gorily, která krade obědy.“
„A…“
„Jak mám k sakru na tohle odpovědět vážně? Nebo vůbec nějak odpovědět? Všechny ty
možnosti jsou naprd.“
„Jak to myslíš?“
Ona je snad zhulená? Dělá, jako kdyby ty otázky byly naprosto normální a platné. I ostatním
klientům musely připadat zvláštní. Nemůžu být jediný.
„Chci říct, že kdyby mi gorila ukradla oběd, neudělám ani jedno z toho. Kde je možnost E?
Chytit tu zákeřnou gorilu a získat oběd zpět?“
„Žádná možnost E není.“
„No právě. Na základě takových otázek přece nemůžeš vytvořit osobnostní profil.“
„Radíš mi, jak mám dělat svou práci, Brame?“ Její tón je strohý a v tu chvíli si uvědomím, že
nevtipkuje a otázky jsou myšleny vážně.
„Ne,“ odpovím pohotově. „Jen mi pomoz, abych pochopil, co má tahle zlodějská gorila
společného s hledáním partnerky.“
„Já ale nepotřebuju, abys to pochopil. Potřebuju, abys na tu otázku odpověděl. A jestli to
nedokážeš, pak mi to řekni hned, ať neztrácíme čas.“
Už jsem se zmínil o tom, že je nemilosrdná?
„Už ti někdo řekl, že bys měla zapracovat na svém přístupu ke klientům?“
„Zavěšuju, Brame.“
„Počkej,“ vyhrknu.
„Co?“
Kousnu se do rtu a snažím se nesmát. „Co bys dělala, kdyby ti gorila ukradla oběd?“
„Sbohem, Brame.“
Píp.
Chechtám se a odhodím mobil na polštářek na pohovce. Potom se natáhnu pro test a tužku.
Čas pustit se do práce.
Jste nadšenec do historie? Vyberte svého oblíbeného amerického prezidenta. John Hiney
Hole. Yolanda Mustardová. Senior Weiner. Golden Sunny Rod.
Ts… Julia snad při historii chyběla ve škole? Protože jsem si zatraceně jistý, že nic z toho
není jméno prezidenta, ledaže by to byly přezdívky od jejich rodičů.
Napíšu Julii rychlou sms.
Bram: Jules, mám obavu, že o americké historii nic nevíš.
Hned odepíše.
Julia: Prostě odpověz na tu otázku.
Bram: Jak? Ani jeden z těch lidí nebyl prezident.
Julia: A záleží na tom?
Bram: Přestaň si ze mě dělat prdel, Jules. Co je to sakra za otázky?
Julia: Osobnostní otázky. Každá odpověď má svůj skrytý význam.
Bram: A jaký?
Julia:To je moje starost, a ne tvoje. Prostě vyber nejlepší možnost. Podle sebe.
Bram: To je složité.
Julia:Tohle je můj seznamovací program. Podepsals smlouvu. Smiř se s tím.
Jak jsem řekl… nemilosrdná.
Jaká je oranžová barva?
Spálená. Zrezivělá. Mrkvová. Drobné zuby.
Drobné zuby? Co to kurva je? A zrezivělá?
Vášeň žije ve vaší duši, nenávist žije ve___?
Vašich játrech. Vašem močovém měchýři. Vašich falangách. Vaší čéšce.
Kdyby tohle byly testy SAT, bylo by to peklo. Přejedu si dlaní po obličeji. Falangy jsou
legrační slovo, ale nenávist… Ta musí být v močovém měchýři, protože ji spousta lidí
vypouští.
Ha, tady to máš, Julie.
Které z těchto jídel nepocházejí z italské kuchyně?
Big Mac. Polévka Wanton. Brambora. Falafel.
Kriste. Všechny možnosti jsou správné. Snaží se své klienty otrávit. Začínám jí pomalu
tleskat. Protože to funguje.
Pokud bych si měl vybrat, tak Big Mac. Je to jediný čistě obchodní název.
Popište dvěma slovy baseball.
Tygří pruhy. Dračí dech. Horský štít. Třetí bradavka.
Upustím dotazník do klína, zhluboka a dlouze vydechnu a pak ho zase zvednu a znovu si
přečtu odpovědi. Tohle je tak absurdní.
Každý horkokrevný Američan, který krvácí hvězdy a pruhy, evidentně popisuje baseball jako
třetí bradavku. Uf.
Obrátím oči v sloup.
Zvažovali byste sex už na první schůzce?
Fajn. V duchu si promnu ruce. Tohle je otázka, na kterou umím odpovědět. Prohlédnu si
možnosti a hledám ANO.
Šest. Čtverec. Fialová. Jablko.
Fajn. Stačilo. Hodím dotazník na konferenční stolek a jdu si do lednice pro další pivo. Čas
opít se.
„Pojďte dál.“ Pokynu rukou do svého otevřeného bytu. „Panáky jsou na pultu. Už jsem měl“ –
škyt – „čtyři.“
„Čtyři? Tě doženu,“ prohlásí Roark a odebere se přímo k barovému pultu, kde do sebe začne
panáky klopit. Tenhle Ir svému odkazu rozhodně ostudu nedělá, jak rád říká.
Rath vejde do bytu se dvěma multipacky piva a na prstech mu navíc visí igelitová taška.
„Pivo a doritos.“
„Nechal jsem udělat tři rib-eye steaky z plemene Wagyu s lanýžovým máslem. Každou chvíli
by…“
„Pane Scotte, vaše večeře.“ Sluha v obleku vstoupí dovnitř a před sebou tlačí vozík. „Mám
vám to odvézt na oblíbené místo?“
„To by bylo skvělé. Díky, chlape.“ Poplácám ho po rameni, a i když už mi jídlo přivezl
několikrát, nemůžu si vzpomenout na jeho jméno. „Steve, že jo?“
„Eric.“ Zdvořile se usměje.
Bouchnu se zklamaně do kolen. „Sakra, těsně.“ Zvednu peněženku z odkládacího stolku a
vytáhnu stodolarovku. Když Steve, totiž Eric, odchází, předám mu ji. „Jste správný chlap,
Ericu.“ Ještě jednou ho poplácám po rameni, a když zavírám dveře, řeknu: „Dělejte dobrá
rozhodnutí.“
Zabouchnu dveře a otočím se ke svým kamarádům, kteří už u jídelního stolu otvírají piva.
Steaky před sebou, doritos se třemi příchutěmi: sýrové, jalapeño, kořeněné – ve velkých
miskách.
Než se posadím, vezmu si další pivo, pár látkových ubrousků a test– hlavní důvod, proč jsme
se dneska sešli.
Zvednu lahev a řeknu: „Pánové, díky, že jste mě dneska přišli podpořit.“
Ťukneme si a Roark prohlásí: „Napadlo nás, že se něco děje, když jsi řekl, že máme přinést
‚svatou trojici‘.“ Neboli tři příchutě doritos. Zkuste si dát všechny najednou – a zažijete v
ústech slast. Na univerzitě jsme na doritos přežívali. Staré psy novým kouskům…
Pustíme se do steaků; maso je měkoučké jako dort. „Je to na nic.“ Otočím se na Ratha a
naprosto vážně se zeptám: „Co se to s tvojí sestrou děje?“
Svraští defenzivně obočí. „O čem to k čertu mluvíš?“
Sním jedno sousto a posunu dotazník k Rathovi. „Přečti nahlas otázku třicet šest, prosím.“
Chvíli se na mě dívá a pak otráveně zavrtí hlavou. Zvedne test. „Jak dobře umíte počítat?
Prosím vypočítejte následující příklad: Kolik je dva plus pět?“ Rath zvedne hlavu. „Kámo,
přece sedm. Co máš za problém?“
Vidličkou ukážu na možnosti. „Přečti ty odpovědi.“
Rath se podívá zpět na papír a odkašle. „Odpověď A…“ Zarazí se a zvedne test nahoru k
podrobnějšímu prozkoumání.
„Koukej na ty slova, jak dlouho chceš, chlape, ale ty odpovědi se nezmění.“
„Tam není sedm?“ zeptá se Roark a nakloní se, aby na test viděl.
„Není.“ Rath odloží vidličku a promne si zátylek.
„Není to chyba? Co je tam za možnosti?“
Když mi Rath věnuje zaražený a rozčarovaný pohled, vyprsknu smíchy. „Možnosti jsou
Oprah Winfrey, Adolf Hitler, Lady Gaga a Peter Pan.“
Rozhostí se ticho. Roark se zastaví uprostřed sousta a nakloní hlavu na stranu. „Cože? To
myslíš vážně?“
Rath otočí test k Roarkovi, který mu ho vytrhne z ruky. „Kámo, tvoje sestra je cvok. Jak má
na tohle odpovědět? Třeba tahle otázka. Beyoncé začínala svou kariéru ve skupině Destiny’s
Child. Jak zahájil svou kariéru Michael Jordan? Na květinovém záhoně, pojídáním
burákového másla, mazlením se štěňátky nebo vařením ďáblem posedlých vajec?“ Roark
odloží papír na stůl a zakrojí do steaku. „To je ujetý.“
„Tak vidíte,“ zakňourám. „Co s tím mám sakra dělat? Byla tam jen jedna otázka, u který jsem
měl pocit, že se můžu řídit logikou. Jedna. Zbytek střílím od boku a kvůli tomu mě Julia
nejspíš spáruje s nějakou holkou z Jihu, která sbírá panenky voodoo a hledá další oběť.“
„Myslím, že nikoho takového v programu nemá, vzhledem k tomu, že celá filozofie její
seznamky spočívá v tom, aby našla partnery ženám, jako je ona sama: chytrým, nezávislým
a sebevědomým.“
„Ty můžou mít taky voodoo panenky,“ podotkne Roark. „Nikdy nevíš. Dokud se neprohrabeš
tak hluboko a nenarazíš na kostlivce ve skříni.“
Kristepane. Promnu si obličej a mám pocit, že mě začne bolet hlava. Samozřejmě že ani
jednu z těch schůzek, na kterou mě Julia pošle, nebudu brát vážně, ale taky nechci potkat
nějakou „přísavku“ nebo někoho, kdo mi vytrhne vlas a pak mě prokleje.
„Co mám teda dělat? Vůbec mě nenapadá, jak odpovědět.“
Roark a Rath si vymění pohledy, a než se na mě opět otočí, kývnou na sebe. Tahle jejich
tichá konverzace mě rozčiluje. „Prostě tam něco zaškrtej,“ řekne Rath. „Těch otázek je tři sta,
že jo?“
Přitakám.
„Prostě to nějak vyplň, stejně je to jen začátek.“
„Jak to myslíš?“
Rath slupne dorito. Křup. Křup. Jakmile se ten zvuk roznese mým bytem, zježí se mi chlupy
na krku. „Vysvětlila ti, jak to funguje?“
„Jen mi řekla, že testování bude trvat týden. To je těch tři sta otázek, ne?“
Rath se zachechtá a zavrtí hlavou. „Ne, chlape. To je jen jeden z mnoha úkolů. Dostaneš
ještě něco k přečtení a bude s tebou dělat rozhovor. Jsi na začátku. To, co Julia dělá, je
věda a odpovědět na pár otázek…“
„Tři sta otázek není pár otázek.“
„Každopádně jsi na začátku. Máš před sebou ještě dlouhou cestu.“ Poplácá mě po zádech.
„Jsem rád, že nejsem ten, kdo prohrál.“
Poraženecky se opřu do židle. Do háje, do čeho jsem se to namočil? A jak díky téhle
hovadině získám Julii?
KAPITOLA 6
JULIA
Druhý ročník, univerzita Yale
„Kdes byla?“ zeptá se Clarissa a uvolní mi místo u stolu, který zabrala v knihovně.
„Uf,“ zamručím a upustím knížky na desku. „Profesorce MacKenzieové hráblo.“ Hodím na
stůl svou práci o lidském chování, která je proškrtaná profesorčinou červenou propiskou.
Clarissa vytřeští oči. „Ty bláho, co se stalo?“
Svezu se do židle. „Vyběhla se mnou. Na mé práci se jí nelíbilo vůbec nic a poslední dvě
hodiny opakovaně zmiňovala proč.“
„Dostalas C?“
Přikývnu. „A ještě řekla, že je velkorysá.“
„A co by ti dala, kdyby nebyla?“
Věnuju Clarisse přímý pohled.
„F?“ podiví se šokovaně, když opět přikývnu.
„Prohlásila, že je to slabá práce. A jediný důvod, proč se nade mnou slitovala, bylo, že jsem ji
citovala a měla jsem bezchybnou úpravu.“
„Ach, to je od ní velmi pozorné.“ Clarissa obrátí oči v sloup. „Ta ženská je strašná
egomaniačka, a ještě má tak velkou moc.“
„Ach jo. Ani nevím, jestli se z téhle známky dostanu zpátky. Jasně mi dala najevo, že si
myslí, že jsem blbá a jediná moje výhoda je schopnost dávat při výuce natolik pozor, že ji
pak můžu citovat.“
Clarissa se napije ze své lahve s vodou. „Nerada to říkám, ale… ta ženská by potřebovala
trochu sebelásky. Až budeš odevzdávat další práci, přibal k ní vibrátor a předplatný na
pornostránku. To jí pomůže uvolnit napětí.“
„Jestli chceš, abych propadla, tak…“
„Julie,“ přeruší nás hluboký hlas za námi. Objeví se kluk v upnutých džínách a
tmavozeleném svetru. „Jsi Julia, že jo?“ Pomalu zvedám oči k jeho tváři; úzký pas, široká
ramena, strniště a světlé zelenomodré oči.
Bram Scott.
Polknu nasucho. Jakmile se ocitnete v přítomnosti tohohle kluka, je těžké nevšimnout si, jak
je pěkný.
Poprvé jsem ho potkala před pár měsíci na jednom z Rathových večírků bratrstva. Oba byli
našrot a bylo jim sotva rozumět. Oba na sobě měli rozepínací svetry a pod nimi nic. S
vyhrnutými rukávy vypadali jako pitomci, ale i když jsem věděla, že jsou ten večer definicí
kreténství, nemohla jsem ignorovat, jak je Bram přitažlivý a jak po mně a mém „držte se ode
mě dál“ outfitu neustále bloudil očima.
Rath mě tenkrát varoval, že pokud se nebudu oblékat jako bezdomovec, kluci mě budou
neustále otravovat, takže jsem si vzala jeho radu k srdci. Obvykle to fungovalo, ale přesto
některým klukům mé podkolenky ani nevadily. A jejich zástupce, překvapivě, stojí právě
přede mnou.
Nicméně mé oblečení se od toho, co nosím běžně, příliš neliší. O módu se moc nezajímám.
Vlastním několik kousků, které mám ráda, včetně overalů a podkolenek, a to mi stačí.
Clarissa má na druhou stranu větší smysl pro módu, když jí čelenka ladí pokaždé s její košilí.
„Je to tak? Nebo jsi někdo jiný?“ Lehce se ohne, aby mi lépe viděl do tváře.
„Ne, jsem Julia.“
„To jsem si myslel.“ Bram si bez vyzvání vezme židli a otočí ji, aby si na ni sedl obkročmo a
mohl si opřít paže o opěradlo. „Jak se daří?“
Z jeho náhlé blízkosti jsem trochu nesvá, takže se posunu dál, abych mezi námi utvořila
vzdálenost. Zastrčím si vlasy za ucho a upravím si brýle na nose. „Fajn.“
„Jo?“ Prohlíží si mě, a když se rozhlédne po stole, ihned si všimne mé práce. Rychle ji
odstrčím, ale už je pozdě. „Vypadá to, žes dostala polibek smrti.“
Zahanbeně nacpu papír do batohu a odvrátím se od Brama. „O nic nejde.“
„Nevypadá to tak. Co je to za předmět?“
„Do toho ti nic není,“ odseknu. Tohle je trapné. Moje první C a hned to musí zjistit nejlepší
kamarád mého bratra.
Zvedne ruce v obranném gestu. „Hele, nechci tě naštvat nebo něco, jen chci pomoct. Jsem v
posledním ročníku a vím, jak to na fakultě chodí a co na profesory platí. V bratrstvu jsme si
udělali seznam v excelu a jsou na něm všichni učitelé – co učí, jejich slabiny a co ovlivňuje
jejich známkování. Možná se v našem baráku odehrává dost večírků, ale taky máme nejlepší
průměr a rozhodně to není kvůli tomu, že jsme všichni géniové. To ten seznam. Takže se
neupejpej, pomůžu ti. Kdo ti to vyškrtal?“
Věnuju mu podezíravý pohled. „Proč mi chceš pomoct?“
„To je snad jasný, ne?“ Ne. Když mě zatahá za vlasy, plácnu ho po ruce. Zavrtí hlavou a
rozesměje se. „Jsi Rathova mladší ségra. A on je můj nejlepší kamarád. Proto dohlížím na
jeho lidi, což jsi i ty.“
„Myslím, že jsem v pohodě.“ Otočím se k batohu a vytáhnu svůj notebook.
Clarissa nás celou dobu sleduje a nezapomene se do toho vložit. „Julie, nebuď tak
zabedněná. Jeho pomoc se ti může hodit. Ten vibrátor asi není dobrý nápad.“
Pevně zavřu oči, jakmile zaslechnu Bramův arogantní tón. „Vibrátor. Začíná to být zajímavý.
O jaký vibrátor se jedná?“
„O žádný.“ Otevřu počítač a zadám heslo.
Clarissa neví, kdy držet jazyk za zuby, a dodá: „Behaviorální vědy, profesorka
MacKenzieová. Ta dáma nejspíš Julii nesnáší.“
„Clarisso,“ syknu na ni, ale neohlíží se na to.
Natáhne se přes stůl a podá Bramovi ruku. „Mimochodem, já jsem Clarissa, Juliina nejlepší
kamarádka.“
„Bývalá nejlepší kamarádka,“ zamumlám.
Bram si s ní zlehka potřese. „Bram Scott. Rathův nejlepší kamarád.“ Otočí se na mě a řekne:
„Takže s tebou ta MacKenzieová vyjebala?“
Bram se asi nedá jen tak odradit, takže si přiložím prsty na spánek a nakloním k němu hlavu.
„Jo.“
Chápavě přikývne. „Ona je vážně těžký oříšek. Trvalo nám to dva roky a bylo nás na to šest,
abychom zjistili, co má za problém, ale jakmile se nám to povedlo, bodovali jsme v každým
úkolu.“
„Vážně?“ Vykulím oči.
Způsob, jakým se zaculí, až se mu ve tváři objeví drobné dolíčky, mě dovede k myšlence,
kolik žen tenhle muž každý den lapne do svých sítí.
„Vážně.“
„Oukej… V čem teda spočívá ten trik?“
Zazubí se. „Ha! Takže najednou tě to zajímá?“
Obrátím oči v sloup. „Jestli do mě chceš rýpat, zapomeň na to. Bez tvé pomoci se obejdu.
Zeptám se Ratha.“
„Fajn“ – pokrčí rameny – „zeptej se Ratha.“ Překvapivě se vymrští ze židle a přistrčí ji zpátky
k druhému stolu. Kývne na nás a prohlásí: „Dámy, užijte si studium.“ Pak mrkne a zamíří k
jinému stolu, kde se s několika dalšími kluky pozdraví sražením pěstí.
Bože, je tak otravný.
„Proč sis od něj nenechala poradit?“ zeptá se mě šokovaně Clarissa s ústy dokořán.
Vytáhnu z batohu mobil. „Protože je to jeden z těch týpků, kteří se povyšují, protože všechno
ví. Znám je moc dobře, a kdybych tu jeho návnadu spolkla, jen by mi to uškodilo. Akorát
bych mu byla dlužná.“ Začnu psát zprávu. „Znám jiný způsob, jak si sehnat informace.“
Zprávu pošlu Rathovi.
Julia: Čau, máš excelovou tabulku se seznamem profesorů?
Rath je online a vidím, že něco píše.
Rath: Já ne. Tu má na starosti Bram. Chceš na něj kontakt, aby ses zeptala?
Tss. Samozřejmě.
Opřu si čelo o stůl a lehce začnu hlavou tlouct o desku.
„Nech mě hádat,“ řekne Clarissa. „Ten seznam má na starosti Bram?“
„Nakolik mi na tomhle předmětu záleží?“
„Tobě záleží na každém předmětu. Bude tě trápit tak dlouho, až s tím začneš otravovat mě,
takže radši zvedni zadek a mazej za Bramem zjistit, v čem ten trik spočívá.“
Nahlas zaúpím. „Já nechci.“
„Nemáš na výběr.“
Má pravdu. Nemám na výběr.
Tohle bude strašně potupné, protože ho budu muset nechat „vyhrát“. Bože, nesnáším to.
Nejde o to, že bych Brama nenáviděla, ale momentálně je to můj hromosvod.
Odsunu se skřípotem židli po staré dřevěné podlaze, skleslá a poražená. „Fajn. Ale
nezapomeň, jak je pro mě těžký takhle se odevzdat tomu jeho všeználkovství.“
„Je mi to jasný, ale taky vím, že píle ti u MacKenzieové nepomůže. Potřebuješ klíč k
úspěchu.“
„To fakt potřebuju.“ Těžkým krokem se vydám k Bramovi, který drží v ruce knihu, v ústech
zvýrazňovač, a očima těká po stránce před sebou. Sedí trochu nedbale, a přesto se zdá tak
přehnaně sebejistý, až mě to štve.
U stolu s ním sedí další tři kluci, dva jsou na počítači a třetí si dělá poznámky jako Bram.
Kromě něj ke mně všichni zvednou oči a jejich pohled do mě propálí díru studu.
Aniž by odtrhl oči od knihy, Bram prohodí: „Nech mě hádat, Rath tě poslal za mnou, protože
nemá k tomu seznamu přístup?“
Počítám do deseti a zatnu čelist. „Aby bylo jasno, nemám tě ráda.“
Konečně knihu odloží a upře na mě pronikavý pohled. „To bolelo, Jules.“
„Neříkej mi tak. Jmenuju se Julia.“
„Toho jsem si vědom, zlatíčko.“ Plácne do prázdné židle vedle sebe. „Posaď se.“
„Radši postojím.“ Založím si ruce na prsou.
Přejede po mně pohledem a zastaví se na šortkách, které mi končí hned nad koleny. „To jsi
fakt tak paličatá?“
„Přišla jsem si pro informace o té profesorce, ne žvanit, takže kdybys mi mohl říct, co víš o
MacKenzieové…“
Ostatní kluci u stolu nás poslouchají, ničím do rozhovoru nepřispívají a jen nás sledují jako
reality show a čekají, co se stane dál. Upoutávka: jestli to Bram rychle nevyklopí, čeká ho
kopnutí do rozkroku.
Je to brutální? Možná, ale dneska nemám zrovna nejlepší náladu.
Nikdy dřív jsem problém při studiu neměla a žere mě to. Kvůli svým téměř perfektním
známkám jsem se nadřela. Škola pro mě znamená všechno, a pokud existuje nějaký kód,
který nedokážu sama rozšifrovat, ale odpověď mám přímo před sebou, beru to. A proto
právě netrpělivě postávám před Bramem Scottem.
Bram se s úsměvem narovná a knihu i zvýrazňovač odloží na stůl. Splácne ruce a pokyne k
židli. „Posaď se jako normální člověk a já ti povím, jak na MacKenzieovou. Nebudu ti to říkat,
když se nade mnou tyčíš jako mrchožravý sup.“
„Nejsem žádný sup,“ odseknu a neochotně se posadím vedle něj. Snažím se, aby moje řeč
těla byla co nejvíc uzavřená, a v duchu kolem sebe stavím pevnost… s vodním příkopem a
vším ostatním.
„Rozhodně se tak chováš.“ Odtrhne ze svého zápisníku kousek papíru, na který něco
načmárá. Pak mi papír předá.
Skoro to po něm nepřečtu. Jeho rukopis je ostrý a hodně nakloněný. „James…“
„William James,“ podotkne Bram. „Každá další práce, kterou napíšeš, by se měla točit kolem
teorií Williama Jamese a nezapomeň MacKenzieovou citovat. I když zmiňuje i jiné teorie,
vždycky skončí u Jamese.“
„Vážně?“
„Jo, jakmile založíš své eseje na jeho teoriích, zaboduješ. Zkoušeli jsme to nejmíň pětkrát,
než jsme to zapsali do tabulky. Je to úplný kouzlo.“
„Neděláš si ze mě legraci?“
Nespouští ze mě oči a řekne: „Haywarde, jak se ti povedlo uspět u MacKenzieové?“
K Bramovi se otočí kluk sedící u vedlejšího stolu. „Willam James mi zachránil zadek.“
Bram se pousměje. „Vidíš. Podělanej William James. Věř mi. MacKenzieová ti pak bude
zobat z ruky.“ Mrkne, zvedne knihu a vrátí se ke čtení.
Podívám se na útržek papíru v ruce a pak zase na Brama.
Mám smíšené pocity. Nevím, jestli mu mám dát pěstí za tu jeho aroganci, nebo se na něj s
vděkem vrhnout a obejmout ho.
Ani jedna možnost není vhodná, takže se povzneseným krokem vrátím ke svému stolu a
těším se, až tenhle nový postup vyzkouším. K takové manipulaci jsem se ve škole ještě
nikdy neuchýlila, takže doufám, že jsem se neponížila zbytečně.
Ať má Bram radši pravdu.
KAPITOLA 7
JULIA
„Dobrý den, Linusi.“
Bramův asistent zvedne hlavu od stolu, ruce stále přiložené ke klávesnici. „Slečno
Westinová, rád vás vidím. Jdete za panem Scottem?“
„Ano, je připravený?“
Linus přikývne. „Myslím, že je právě uprostřed konferenčního hovoru, ale řekl mi, že vás
mám pustit dál.“
Sevřu pevně popruh své kabelky a zamířím do Bramovy kanceláře. Říkám si, kdy jsem
přistoupila na to, že budu docházet za klienty. Prozatím se všechny schůzky odehrávaly v
mé kanceláři, a přesto jsem tady, už podruhé u Brama a v čas, který určil.
Umí to s lidmi. Je okouzlující, zajímavý a občas tak pozitivní, že mu snadno podlehnete. Což
je jeden z dalších důvodů, proč mě stresuje mít ho ve svém programu, protože by mohl svým
úsměvem zlomit srdce nejedné klientce.
Když projdu dveřmi, chodí u okna sem a tam, s handsfree na uchu a rukama v kapsách.
Rath vypadá při práci neoblomně a napjatě. Bram pracuje úplně jinak. Působí uvolněně a
bezstarostně a jediná věc, která dokáže prozradit jeho odhodlání, je pronikavý pohled a
odlišný tón hlasu. Ten muž je milionář a za to rozhodně nevděčí ležérnímu ostrovtipu nebo
ledabylému přístupu. Je soustředěný a houževnatý a pravděpodobně nikdy nepřišel o
obchod nebo nedosáhl cíle, který si předsevzal. V tomhle jsme si dost podobní. Ale jen v
tomhle.
Jakmile si mě všimne, jeho pohled se zastaví na mých šatech, pak se mi však okamžitě
podívá do očí. Přiloží si ruku k handsfree a řekne: „Pošlete mi z toho zprávu.“ Zavěsí. Odloží
sluchátko na stůl, opře se o desku a založí paže na svém vypracovaném hrudníku. Ten
rozzářený úsměv je nesnesitelný.
„Čau, Jules, díky, že ses stavila.“
Vzpomínáte, jak jsem říkala, že je přitažlivý? Myslela jsem to vážně. Nejde jen o jeho
špinavě blond vlasy, strniště na bradě nebo o plné rty. Ale o ten přístup, jak se nosí –
sebejistý a charismatický. Naštěstí jsem za ty roky poznala Brama i v jiném světle, takže si
myslím, že jsem asi jediná holka, která mu zkřížila cestu a odolala mu.
„Tohle normálně nedělám.“ Posadím se na pohovku a vytáhnu zápisník. „Tak na to
nezapomínej.“
Posadí se vedle mě, jeho pevné tělo až moc blízko, a kolínská zaplní můj osobní prostor,
čistá a mužná… opojná.
Pohovka se pod námi prohne. Bram se přisune blíž, uchopí mě prsty za bradu a jemně mě
otočí k sobě. Jeho výraz je upřímný, hlas hluboký. Pohladí mě palcem po čelisti. „Vážím si
toho, že kvůli mně děláš výjimku, Jules.“
Z nějakého prapodivného důvodu vzduch kolem zhoustne. Nejradši bych mu zabořila hlavu
do křivky krku a nechala se obejmout – něžné utěšující objetí, které jsem zažila jen jednou v
životě. Vzpomínám, jak bezpečně jsem se cítila, jak teplé bylo jeho tělo a jak pevný byl jeho
hrudník.
Možná nejsem vůči němu tak odolná, jak jsem se domnívala.
Rozpačitě zamrkám, odkašlu si a poposednu si o kousek dál. Není důvod, abychom vedle
sebe seděli tak blízko. „Hm, to není problém.“
Otevřu zápisník, vezmu si pero, upravím si brýle na nose a chvíli se dívám dolů. Nakonec k
Bramovi lehce otočím hlavu. Culí se a paže má rozpřažené po délce pohovky. Hrudník mu
napíná knoflíčky bílé košile, která silně kontrastuje s opálenou pokožkou… a i když se
snažím, nemůžu od ní odtrhnout oči.
Bram si bohužel mého nestoudného pohledu všimne.
„Snaž se pořádně, Jules. Třeba se ten knoflíček rozepne sám.“
A je to tu zas. Pan Arogantní Kretén.
Přesně tohle mě probudí. Můžu mu odolat. Snadno. Otočím se ke svému zápisníku, a
zatímco se Bram chechtá sám pro sebe, cítím ve tvářích horko. Bože, je tak protivný.
„Máš s sebou ten test?“ zeptám se. Natáhnu ruku a zároveň si do zápisníku zapíšu datum.
Musím se něčím rozptýlit.
Vloží mi test do ruky. „Zajímavý. Byla to fakt zábava.“ Sarkasmus.
„Dost jsem se nadřela, než jsem ho dala dohromady.“
„Fakt? Protože mně přišel jako naprostý úlet. Asi abys zjistila, kolik toho tví klienti snesou.“
Narovnám se a napřímím ramena. Stojím si za tím, co jsem vytvořila. Pracovala jsem na tom
posledních deset let a nedovolím nikomu, aby mou práci zesměšňoval.
„Prosím? Za každou otázkou i odpovědí stojí vážná myšlenka. Ten dotazník je sestavený na
základě lidského chování. Každá odpověď mi pomáhá proniknout do klientova charakteru.“
„Můžeš se mě přece klidně zeptat, jaký jsem.“
Zavrtím hlavou. „To by mi každý mohl namluvit, co chce. Ale tyhle otázky mi poskytnou
hluboký vhled do lidské duše. Často jsou to věci, které o sobě klienti ani nevědí.“
„Takže ať už jsem na otázku, co je moje oblíbené ovoce, odpověděl hasičský vůz, nebo
punčocháče, napoví ti to, co jsem za člověka?“
Pyšně se usměju. „Přesně tak.“
Vystrčí na mě bradu. „Fajn, vysvětli mi to.“
Zakroutím hlavou. „Nebudu nic prozrazovat.“
„Pobav mě. Prostě mi dej příklad, abych věděl, že se mě nesnažíš dát dohromady s nějakou
bláznivkou, co sbírá cizí nehty.“
„Jsi směšný.“
„To vím, ale dej mi ten příklad.“ Věnuje mi ten svůj přesvědčivý pohled, který mu pokaždé
zajistí vítězství… a z toho důvodu se vzdám.
Dlouze vydechnu a založím si ruce do klína. „Dobře, ale tenhle příklad se týká pouze téhle
otázky. Ne všechny otázky v dotazníku jsou vymyšlené na stejném základu.“
„Chápu.“ Pobídne mě, abych pokračovala.
„Ta otázka s ovocem se týká asociací. Jestli si to pamatuju správně, možnosti jsou hasičský
vůz, punčocháče, slunečnice a Chicago?“
„Jasně.“ Pobaví mě, když pokrčí rameny.
„Každá odpověď souvisí s tvou osobností. Pokud zaškrtneš vůz, znamená to, že dáváš
přednost bobulím. Punčocháče, protože jsou obvykle hnědé, mi napoví, že ovoce moc nejíš.
Slunečnice je jasný důkaz, že jíš zdravě, a vzhledem k tomu, že Chicago je město, které
pulzuje životem, dáváš předost syrovému ovoci a intenzivní chuti.“
Civí na mě s prázdným pohledem. „Jak může tohle dávat smysl?“Pro ty, kteří roky
nestudovali behaviorální vědy, to smysl nedává.
„Cos zaškrtl?“
Ušklíbne se, jako kdyby mi tím chtěl sdělit, že jsem ho prokoukla. „Hasičský vůz.“
Přikývnu a začínají se mi zvedat koutky. „Máš nebo nemáš rád ovocný salát z borůvek, malin
a ostružin, Brame?“
Nemůže lhát, na to ho znám až moc dobře. Už tolikrát jsem ho viděla s tímhle salátem v
ruce. Ten samý salát má rád i Rath, ale navíc s kousky kiwi.
„To nic neznamená. Tak mám rád bobuloviny. Jak to souvisí s tím, co jsem za člověka?“
„Vypovídá to o tom, že umíš být něžný. A to je jen jedna otázka, jedna z celého dotazníku.
Jde o mnohem víc. Všechny odpovědi jsou zaznamenány a přiřazeny a poskytnou mi jasný
ukazatel tvé osobnosti. Jsi pečovatel, umělec nebo ochránce?“
Začíná tomu rozumět. „Takže je to něco jako osobnostní test Myers-Briggs.“
„Ale pro seznamku.“
„A funguje to?“ Upřímně se mě trochu dotkne, že se takhle ptá. Domnívala jsem se, že Bram
ví, jak jsem úspěšná. Ne že by na jeho názoru záleželo…
Přikývnu. „Jo. Deset let jsem tyhle otázky vymýšlela a zdokonalovala. Je to jen malá část mé
celkové práce, ale je to dobrý začátek.“
„Jasně. No… jen abys věděla, bylo to utrpení.“
Pousměju se a otočím se zpět k zápisníku. „Nejsi první, kdo to říká.“
„Ale fakt si myslíš, žes mi musela ten test dávat? Vždyť mě znáš, Jules, takže víš, že jsem
ochránce.“
Skutečně ho znám dobře, radši bych se však v tomhle případě vyhnula zkreslenému názoru.
Chci, aby splnil všechno jako ostatní klienti a abych pro ženy získala jeho úplný osobnostní
profil. Výhoda testu je subjektivita. A nemůžete švindlovat, protože odpovědi jsou po vyplnění
oskenovány a přeneseny rovnou do počítače k vyhodnocení. Měl by to vědět. A měl by
pochopit, proč musíme začít s čistým štítem.
„Nejlepší je začít nanovo, jako kdybych tě vůbec neznala.“ Vytáhnu papír a položím ho na
stůl před sebou. „Můžeme začít?“
Pohovka se prohne. Koutkem oka vidím, jak Bram překříží nohy a udělá si pohodlí. „Jen do
mě.“
„Děláš si srandu, že jo?“
„Prostě odpověz.“
Nyní sedí Bram naproti mně, sako odložené a rukávy košile vyhrnuté k loktům. Sama jsem si
zula lodičky a strčila nohy pod sebe, což je pro ženu nejpohodlnější pozice, když má na sobě
přiléhavé šaty.
Velkou rukou se prohrabuje v rozcuchaných vlasech a cítím, jak jeho podráždění roste s
každou další vlnou frustrace.
Nikdy jsem neřekla, že to bude snadné, zejména pro zaneprázdněného muže, jako je Bram,
který měl za tu dobu, co jsem v jeho kanceláři, nejméně třicet telefonních hovorů. Nakonec
vypnul zvuk na počítači, protože každou vteřinu oznamoval nový e-mail, a mobil nastavil na
tichý režim, protože i vibrace začaly být obtěžující. Jsem překvapená a taky poctěná, že mi
věnuje svou plnou pozornost.
Skoro je mi ho líto kvůli tomu, kolik lidí ho shání, ale to jde ruku v ruce s jeho prací. Řídí
vlastní investiční společnost, topí se v penězích a je to žádaný muž, a přesto si najde čas,
aby se se mnou posadil a odpovídal na dotazy. Už jsem zažila byznysmeny jeho kalibru,
kteří to vzdali. Jsem opravdu překvapená. Nevzdává to, i když je viditelně otrávený.
Mohl mě už před hodinu poslat pryč. Místo toho se jen pohodlněji uvelebí.
„Co myslíš, Jules?“ Věnuje mi pronikavý pohled a zvedne obočí.
„Nezapomínej, že o tobě vlastně nic nevím.“
„Kristepane.“ Přejede si rukou po obličeji. „Jasně že jsem měl sex na jednu noc. Na to by ses
mě asi ani nemusela ptát.“
„Kolikrát?“
Vykulí oči. „Kolikrát? Vážně chceš po mně číslo?“
„Ano, a pokud možno co nejpřesnější.“
Vyskočí na nohy a začne chodit po kanceláři. „Sakra, nemám ponětí.“
„Fajn, klidně odhad. Třeba kolem dvaceti?“ navrhnu a mávnu rukou do strany.
Otočený zády ke mně se zachechtá a rukou si promne krk. „Kolem dvaceti. To je roztomilý,
Jules. Nejspíš to byly stovky jednorázovek.“
„Cože?“ Spadne mi brada. Stovky?
Vím, že tady nejsem soudce, ale stovky? Jak je to vůbec…
Zarazím se. Jak je to vůbec možné? Vlastně se stačí na Brama podívat.
Ale stejně. Stovky? Stovky žen spaly s Bramem Scottem, rajtovaly na něm, cítily na svém
těle jeho mužné ruce…
Polknu nasucho. „Oukej, hm, stovky.“
Zatímco si zapisuju slovo „stovky“ spolu s poznámkou „má rád sex – a hodně“, rozhostí se
mezi námi ticho.
„Nic pro mě neznamenaly, víš,“ dodá, když se ke mně otočí.Samozřejmě že nic
neznamenaly. Sex bez závazků je přesně styl mužů, jako je Bram Scott. A přesto mám pocit,
že chce vážný vztah…
„Nemusíš mi nic vysvětlovat, Brame. Jsi dospělý a můžeš si dělat, co chceš. Ale navrhuju ti,
abys s tím sexem na jednu noc během programu přestal. Pokus se ty ženy, které ti vyberu,
poznat. Sex není všechno.“
„Ale je, když ho umíš.“ Tón jeho hlasu je najednou hlubší. „Umíš ho, Julie?“
Rozpačitě si začnu hrát s perem v ruce. „Nechápu, jak to souvisí s tím, co právě děláme.“
Nadzvednu si brýle a cítím, jak se Bram odhodlaně přibližuje. Posadí se opět naproti mně.
„Kdy jsi naposledy s někým spala?“
„Držme se tématu, Brame. Pokračujeme.“
„Ne, chci to vědět.“ Jeho hlas je teď naopak něžný, skoro starostlivý. Podívám se na něj. Je
nakloněný dopředu, předloktími se opírá o nohy, ruce sepnuté a soustředěný výraz. Ty jeho
oči – mechově zelené s nádechem modré – mě doslova probodávají, jako kdyby ze mě
chtěly odpověď vyloudit.
„Na tom nesejde,“ pípnu.
„Před několika měsíci?“ Mlčím. „Rok?“ Čmárám si na papír. „Už je to rok, Jules?“
Kousnu se do spodního rtu. Odpověď mám na jazyku.
„No tak, ty teď o mně budeš vědět všechno. Aspoň mi řekni, kdy jsi naposledy měla sex.“
Nevím, k čemu mu to bude, ale z nějakého důvodu mu odpovím. „Asi dva roky, oukej. A teď
pokračujeme.“
„Dva roky?“ Svraští obočí a hvízdne. „To myslíš vážně?“
„Proč bych si něco takového vymýšlela?“ Začnu si zkoumavě prohlížet konečky vlasů, abych
se vyhnula očnímu kontaktu. Už jsem byla tolikrát předmětem jeho zkoumání, že už se mu v
žádném případě do očí nepodívám.
„To je fakt. Sakra.“ Zhluboka se nadechne. „Ale ještě mi řekni, mělas orgasmus?“
Mlčím. Na tohle odpovídat nebudu.
„Do háje, Jules.“ Vstane a začne přecházet po místnosti, jako kdybych mu právě sdělila, že
je to ON, kdo neměl dva roky sex. „To musíme napravit.“ Otočí se na patě a ukáže na moje
šaty. „Sundej si to a sedni si na stůl. Aspoň tě udělám jazykem, aby ses trochu uvolnila.“
Málem se zadusím.
„Cože?“
„Ale no tak.“ Poklepe na desku. „Šup. Nebude to trvat ani minutu a pak můžeme pokračovat
dál.“
Pohled v jeho očích, ten postoj, klidný výraz… Fakt to myslí vážně. Fakt mě chce svlíknout a
udělat mi to pusou.
On se úplně zbláznil.
Zavrtím hlavou, vstanu a obuju se.
„Jules, nemusíš se obouvat, jen si svlíkni ty šaty.“
„Ty ses úplně zbláznil.“ Začnu si balit věci. „Opravdu. Ty otázky ti asi zatemnily mozek. Mělo
mě napadnout, že na to musíme postupně. Domluvím se s Linusem na další schůzce.“
Už jsem na cestě ke dveřím, když mě čapne za ruku a zastaví mě. Sevření jeho prstů se
pomalu uvolní a začne mi palcem kroužit po zápěstí. Po zádech mi přejedou elektrizující
záchvěvy.
„Nezbláznil jsem se. Myslím to smrtelně vážně. Považuj to za přátelské gesto mezi dvěma
lidmi, kteří se znají. Sakra, kdyby to bylo naopak a já byl ten, kdo s nikým dva roky nespal, a
tys mi nabídla, že mě vykouříš, už bych měl kalhoty dole.“
„Protože jsi chlap, co by ho strčil i do díry ve zdi, kdyby potřeboval.“
„Hele!“ Zazubí se. „Já zdi nepíchám. Neházej mě do jednoho pytle s nějakými úchyláky. Jen
chci říct, že jsme kamarádi a měli bychom si pomáhat.“
Opatrně osvobodím své zápěstí z jeho ruky a přehodím si kabelku přes rameno. „Jsme
známí, Brame. Sice jsi nejlepší kamarád mého bratra, ale to neznamená, že jsme kamarádi.“
Jakákoliv další spřízněnost s Bramem by byla moc nebezpečná a nezdravá. Ne. Děkuju.
Otočím se k němu zády a zamířím ke dveřím. „Domluvím nám další schůzku a doděláme ty
otázky. Pěkný zbytek dne.“
KAPITOLA 8
BRAM
Jsme známí.
Nejspíš si dokážete představit, že se mi tohle vůbec nezamlouvalo.
Uběhly tři dny, a pořád se mi to nezamlouvá.
Fajn, možná jsem zašel trochu daleko s tím nápadem, že jí to udělám pusou na svém
pracovním stole – připouštím, že to byla moje fantazie – ale co jsem měl k sakru dělat?
Julia Westinová se už dva roky s nikým nemilovala, a předtím se, ani neudělala.
Úplně mě to vyvedlo z míry.
Jediné, co mě napadalo, byla náprava. Jak ji mám dostat z šatů a předvést jí pořádné
šukání?
Ani se nedivím, že jí sex nepřipadá důležitý – ještě ji nikdo pořádně neojel.
S kým vůbec posledních deset let chodila? Vím, že během posledního ročníku chodila s
nějakým ubožákem, který jí dal kopačky těsně před promocí. Sbohem, pablbe. Prý už plešatí
a sedí za stolem v jedné středně velké společnosti dodávající kancelářské potřeby. To je
poslední informace, kterou jsem získal od Ratha.
A pak tu byl jeden týpek, profesionální trenér, jehož potkala na lekci jógy. Nakonec se
ukázalo, že to byl pořádný hajzl, který ji podváděl s dalšími pěti ženami. Rath měl možná
prsty v jeho vyhazovu a v tom, aby se celý stát New York dověděl, že píchá klientky.
Pak chodila s jedním investičním makléřem, který měl skutečný potenciál, a dokonce i Rath
připustil, že by si s ním mohl rozumět. Dokud nepozval Julii domů, aby ji seznámil se svou
maminkou, a nezjistil, že se do města vrátila jeho dlouholetá svobodná kamarádka…
Rath mu pak každý měsíc posílal balíček se třpytkovou bombou, která mu vybuchla pod
nosem pokaždé, když ho otevřel. Byl to můj nápad, a protože jsme nevěděli, co s penězi,
najali jsme soukromého detektiva, aby toho kreténa při otvírání balíčku pokaždé vyfotil.
Několik týdnů jsem měl jako spořič obrazovky fotku, kde si stírá třpytky z očí. Bože,
chechtám se tomu doteď.
Takže, kdo byl ten poslední? Známost na jednu noc, o které Rathovi neřekla? Asi jo, protože
si nedokážu představit, že by se Julia s někým stýkala a neřekla o tom svému bratrovi. Jsou
si velmi blízcí.
Hádám, že Julia umí najít lásku ostatním, ale ne sobě.
Ťuk. Ťuk.
„Pane Scotte.“ Linus nakoukne dveřmi s iPadem v ruce.
„Co se děje?“
Vstoupí dovnitř a zavře za sebou. „Pan Carlino už čeká deset minut na hovor, zvednete to?“
Do prdele.
Snil jsem o Julii a o jejím nedostatku sexu a úplně jsem zapomněl na telefonát, který jsem
nechal Linuse zařídit.
„No, můžete mu vyřídit, že mu zavolám zpět, a pak se sem vrátit?“
„Žádný problém.“
Narovnám se a prohrábnu si vlasy. Dva roky.
Nejde mi to do hlavy.
Protože Julia Westinová je v mých očích dokonalá. Chytrá, krásná, trochu stydlivá, ale když
je třeba, umí se ozvat. Jediný důvod, proč jsem nikdy neudělal první krok, totiž kromě
jednoho pokusu, je… jednoduše… strach z odmítnutí.
Už mě jednou odmítla. Jaké by to asi bylo podruhé?
Jsem si jistý, že by mě to zlomilo.
Další zaklepání.
„Jak vám můžu pomoct, pane Scotte?“
Než odpovím, přemýšlivě si přiložím pero k ústům. „Přeložil jste schůzku se slečnou
Westinovou?“
„Ano.“ Začne hledat v iPadu. „Další schůzku máte v pátek.“
„Pátek, hm.“ Poklepávám si perem o rty a civím ke stropu. „Pojďte dál a posaďte se.“
Kanceláří se roznese tiché kliknutí dveří a Linus se posadí naproti mně. Ruce založí do klína
a narovná se.
Nejsem šéf idiot, jako bývá většina lidí v mé pozici. Linuse nezatěžuju a poskytuju mu mnoho
výhod, když musí pracovat přesčas, ale nyní, po rozhovoru, který s ním hodlám vést, bude
nejspíš potřebovat zvednout plat.
„Už se známe roky, že?“
Linus přikývne. „Přesně pět.“
„Pět, páni. To už je dlouhá doba. Řekl byste, že toho o mně víte hodně?“
Linus trochu obezřetně prohlásí: „Řekl bych, že o vás vím skoro všechno, pane. Patří to k mé
práci.“
„To asi ano.“ Narovnám se. „Kdybych se vám svěřil s něčím osobním, jak byste s tou
informací naložil?“
„Nechápu, jak to myslíte, pane. Podepsal jsem s vámi přece smlouvu o mlčenlivosti. Cokoliv
mi o sobě řeknete, neopustí tyhle zdi.“
Ukážu na něj perem. „Věděl jsem, že si budeme rozumět, Linusi. Připomeňte mi, že vám
mám koupit nový oblek. Máte rád Toma Forda, viďte?“
Rozzáří se. „Ano, pane. Ale to není nutné.“
Možná bude.
„Linusi, věděl jste, že mám pro někoho slabost?“
Trochu se v židli nervózně zavrtí. „Ne, pane.“
Nakloním se ke stolu. „Mám.“ Odhodím pero stranou a dlaněmi přejedu po rozházených
papírech. „Jsem do někoho velmi zamilovaný, a nevím co s tím. A nemám nikoho, s kým
bych o tom mohl mluvit.“
„Ani s panem McCoolem nebo panem Westinem?“
Rozesměju se. „Tihle dva jsou ti poslední, kterým bych o tom řekl.“
„Hm, a můžu se zeptat proč?“
„Protože nemají ani ponětí, jak se cítím. Tajím to před nimi roky.“
„Ach.“ Linus si upraví kravatu. „Mohl byste být konkrétnější, abych mohl být nápomocný?“
Plácnu do stolu. „Už jsem myslel, že se nezeptáte.“ Vstanu, vyhrnu si rukávy a začnu
odhalovat své tajemství. „Jsem zamilovaný, jsem zamilovaný do sestry svého nejlepšího
kamaráda.“
Sleduju Linusovu reakci, což je nepatrné uculení.
„Měl jsem pocit, že to bude tohle.“
„Proč?“
„No, díváte se na ni jako muž, co si na ni dělá nároky.“
„To mám tak primitivní pohled?“
„Máte. Taky je to jediný člověk, kvůli kterému rušíte schůzky a dovolíte mu vstoupit do
kanceláře, i když jste uprostřed jednání.“
„Musí vědět, že je pro mě důležitá. Udělal bych pro ni cokoliv.“
„To je vidět. Kdykoliv odejde, máte takový blažený výraz ve tváři. Jakmile je pryč, vždycky si
objednáte mléčný koktejl. Dáváte si ho vždycky, když máte dobrou náladu, a vzhledem k té
přísné dietě, co jste teď držel, vaše spotřeba nějak stoupla.“
Bože, miluju mléčné koktejly. Teď jsem závislý na čokoládovém s burákovým máslem, který
prodávají v podniku za rohem. Okraj kelímku vždycky napřed nazdobí právě tím máslem,
než dovnitř nalejou zbytek. Ty kalorie za to stojí.
„Myslíte, že než stihnu Julii sbalit, přijdu o břišáky?“
Linus se uchechtne. „Asi byste měl být opatrný.“ Linus je skutečně ta pravá osoba. Fakt, že
si všiml změny v mém chování, když jsem s ní, je působivý. Nechodím se srdcem na dlani.
Zastrčím si ruce do kapes a zhoupnu se na patách. „Dobrá, další koktejl si dáme, teprve až
půjdu s Julií na rande. Co vy na to?“
„To zní jako malá oslava. A jak ji chcete pozvat?“
„To je právě problém.“ Projdu se po kanceláři a vychrlím na Linuse všechny své osobní
problémy. „Jediný důvod, proč sem chodí, je její seznamka. Pro mě je to jen způsob, jak se jí
dostat blíž.“
„Chápu. Ovšem nebude se vás náhodou snažit spárovat s nějakými ženami?“
„Jo. Řekl jsem si, že na pár schůzek klidně půjdu, ale pak na ni zaútočím. Jenže musí mě
přece chtít, když ji zaskočím, chápete?“
Linus se s úsměvem uvelebí. „Chcete, aby vás nemohla odmítnout.“
„Přesně. Bože, jste fakt chytrý. Proto jsem vás najal. Mazaný jako liška.“ Poklepu si na hlavu.
Linus se dme pýchou. „A proč jí jednoduše neřeknete už teď, co k ní cítíte?“
Ačkoliv je to trochu trapné, přiznám barvu. „Protože na univerzitě jsem dal najevo, že se mi
líbí… svým způsobem, ale ona mě odmítla.“
Linus šokovaně zvedne obočí. „Ona vás odmítla?“
Uchechtnu se a upravím si límeček. „No, tenkrát jsem byl trochu idiot. Prezident bratrstva,
který ani nevěděl, co bude po promoci dělat. Ani se jí nedivím. Chtěla co nejrychleji udělat
doktorát. Nebyl jsem typ kluka, o něhož by stála.“ Promnu si šíji. „Sakra, ani si nejsem jistý,
jestli jsem teď ten typ, ale mám pocit, že k sobě patříme. Chci ji. Takže je načase to
uskutečnit.“
„Tomu se mi nechce věřit, pane.“
„Umíte dobře mazat med kolem huby, Linusi. Už jste se toho hodně naučil.“
„Děkuju, pane Scotte. A jak vám tedy můžu pomoct s vaším milostným životem?“
„Dobrá otázka.“ Poklepu si zamyšleně na bradu. „Jak mi můžete pomoct? No, když jsem s ní
naposledy mluvil, nerozešli jsme se zrovna v dobrém.“
„To mě mrzí.“
„Jo, mě taky.“ Pořád nemůžu uvěřit, že s nikým dva roky nespala, a navíc odmítla mou
„pomoc“. Jakmile se poprvé jazykem dotknu jejího klitorisu, zalituje, že mě napřed odmítla.
„A proto musíme jednat rychle. Měli bychom jí něco poslat a dát jí najevo, že se na ni v pátek
těším.“
„Chcete jí poslat květiny?“
Zavrtím hlavou. „Julia na květiny není. Ne. Pošleme jí krabičku propisek.“
„Ach…“ Linus se odmlčí a píše do iPadu. „Slyšel jsem správně? Chcete jí poslat propisky?“
„Ne jen tak ledajaké propisky, Linusi. Mluvím tady o jejích oblíbených. Doslova pro ty
propisky dýchá. Jednou jsem unikl o vlásek smrti, když mi kvůli jedné z těch propisek
máchala nad rozkrokem pěstí. O nich se nežertuje.“
„Aha, chápu. Takže by takové gesto mohla ocenit.“
„Ano. Potřebuju tedy, abyste do její kanceláře nechal doručit tucet modrých kuličkových per
řady Profile od Paper Mate. A nechte je naaranžovat jako květinu. Dejte je do vázy nebo
něco…“
„Bez problému.“ Linus si dělá poznámky.
„A pak budu potřebovat, abyste v pátek, hodinu před mojí schůzkou s Julií, změnil místo
setkání. Oznamte jí, že musím do města a že jste udělal rezervaci v Chez Louis.“
„Chez Louis. Mám tu rezervaci udělat, jakmile tady skončíme?“
„Jo. A řekněte jim, že Bram Scott si přeje stůl u okna. Znají mě tam. A ujistěte se, aby na Julii
čekalo auto.“
„Jistě.“ Linus ťuká do iPadu.
„To je všechno. Fáze jedna, musí mě začít vnímat.“
„Jsem si docela jistý, že vás vnímá.“
Otočím se na něj. „Jak to myslíte?“
„Protože pokaždé, než vejde do vaší kanceláře, se zhluboka nadechne. Ženy tohle obyčejně
nedělají, pokud se nepotřebují uklidnit. Myslím, že vás bere na vědomí, pane Scotte, ale
ještě ji musíte okouzlit.“
A přesně z tohohle důvodu jsem ho najal: všiml si, jak se Julia nadechuje. Geniální.
„Nejradši bych vás políbil, ale pokusím se ovládnout.“ Zhoupnu se vesele na patách. „Co si
třeba plácnout nebo… dáme mléčný koktejl?“
Linus zavrtí hlavou. „Koktejly budou, až přijme pozvání na rande.“ Vstane ze židle a zvedne
ruku. „Teď stačí plácnutí.“
Sice to není tak dobré jako pořádný mléčný koktejl, ale pořádně si s ním plácnu. Bože, to je
dobrý pocit.
Julia: Vážně jsi mi poslal kytku z per?
Bram: To nejsou jen tak obyčejná pera. To jsou TA pera.
Julia: Nemůžu uvěřit, že si to pamatuješ.
Bram: To se nedá zapomenout, když jsem kvůli tomu málem přišel o koule.
Julia: Psací potřeby jsou pro mě hodně důležité.
Bram: To vím. Doufám, že jinak je mezi námi všechno v pohodě.
Julia: Jo, je, Brame.
Bram: A jsme víc než jen známí, jasný? Pro mě jsi kamarádka, Jules.
Julia: Ano, jsme kamarádi.
Bram: To teda rozhodně. A jako tvůj kamarád chci vědět, co děláš s tím obdobím sucha?
Julia: Necháš toho?
Bram: Víš, jak je to pro mě těžký? Tak pověz KAMARÁDOVI, máš v blízké době nějaký
rande? Nějaký nový objev?
Julia: Mám pauzu.
Bram: To jsem si asi nevšiml, slečno Dvouletko.
Julia: Snažíš se mě nakrknout? Jestli jo, tak se ti to daří.
Bram: Jen se snažím zjistit, jestli není na obzoru nějaký nový přítel, abychom ho mohli s
tvým bratrem proklepnout.
Julia: Poslouchej, kdyby existoval někdo, s kým bych se chtěla stýkat, vy dva byste byli ti
POSLEDNÍ na světě, komu bych to řekla.
Bram: Cože? A proč?
Julia: Protože vy máte vždycky názor na všechno. Nosíte mi smůlu. Svůj další vztah před
vámi budu tajit co nejdýl.
Bram: To je krutý, Jules, fakt krutý. Zatímco já jsem klidně vložil svůj milostný život do tvých
úžasných rukou.
Julia: To je tvoje volba. A já si chci zase zachovat soukromí.
Bram: Ha, stejně na to nějak přijdu. Ale mezitím si užij ty propisky. Uvidíme se v pátek.
Julia: Ano, v pátek a děkuju ti. Musím přiznat, že mě ta kytka donutila k úsměvu.
Bram: To rád slyším, protože máš krásný úsměv.
KAPITOLA 9
BRAM
Absolventský ročník, univerzita Yale
„Co máš teď v plánu?“ zeptá se Roark a poprvé za tu dobu, co ho znám, má kocovinu.
„Jdu do Coffee Bean a pak do knihovny.“ Přejedu po něm pohledem. „Zalezeš si zpátky do
těch odpadků, kdes včera spal?“
Roark si promne dlaní oko. „Ty vole, chlape. Asi jsem se moc zhulil.“
To vysvětluje všechno. Protože alkohol obvykle nemívá na Roarka velký vliv, ne takový, že
vypadá jako zombie.
„S O’Reillym?“ To je další student z Irska, který přijel s Roarkem. Když přistáli ve Státech, šel
každý svou cestou. Roark se přidal k bratrstvu a O’Reilly se vydal na sportovní dráhu.
Ačkoliv je kapitánem ragbyového týmu, je nejproslulejší tím, že je půlku týdne zhulený, a
nejšílenější na tom je, že pak hraje líp, než když není. Třeba je to tím, že příliš nepřemýšlí a
jednoduše hraje. Každopádně, když na sebe narazí s Roarkem, je zaručeno, že pak v
kampusu zahlédnete dva Iry vypadající jako trosky.
„Ty vole, kámo. Včera jsme hráli tu nejhorší hru. Panák a šluk.“
Zastavím se na cestě ke stánku s kávou. „Chceš mi říct, že sis po každým panáku musel
ještě potáhnout?“ Pomalu přikývne.
„Po sedmi jsem přestal počítat.“
„Kristepane, jak to, že jsi ještě živý?“
„Nemám šajn.“ Zhluboka se nadechne a ohne se v pase. Do hajzlu, asi se pobliju.“
Ukážu na koš vedle fakulty ekonomie. „Vyhoď to tamhle, chlape. Pak ti dám žvejkačku.“
Zavrtí hlavou. „V batohu mám placatku s Jamesonem. Vyhodím to a pak přechlastám. Zatím
čau.“ Pak odběhne ke koši u vchodu do fakulty, strčí do něj hlavu a vyzvrací se.
A to studenti ekonomie doufali, že se dnes naučí něco o světě obchodu, a ne že uvidí
nějakého Ira zvracet do koše.
Kafe. Nutně potřebuju kafe, abych tohle dostal z hlavy. Přijdu ke stánku uprostřed nádvoří.
Vůně kávových zrn už mě probouzí z následků nočního učení. Mohl bych předstírat, že jsem
hodně pařil, ale ve skutečnosti se to týká jen pátků a sobot. Jinak jsem pilný student. Až
odpromuju, nechám si od dědy vyplatit vkladní knížku a peníze použiju tím nejlepším
způsobem, jaký znám – investuju.
Plánuju pro sebe úspěšnou budoucnost a ta se neuskuteční, pokud budu každý den kalit.
Možná jsem chytrý, ale ne tak chytrý jako Rath, který se ani nemusí učit, a přesto má
excelentní výsledky. Ten kluk je snad robot.
„Co si dáte?“ zeptá se barista dívky přede mnou.
„Můžu poprosit o sójové chai latté?“
Ten hlas znám. Přikročím blíž a nakloním se dívce přes rameno. „Dobré ráno.“
Lekne se a vrazí do mě. „Panebože, tys mě vyděsil.“
Julia Westinová. Lišácky se na ni usměju, a jakmile si všimnu jejích tepláků a trička s
dlouhým rukávem, první, co mě napadne, je… Má pod těmi volnými tepláky podkolenky?
Tipuju, že ano.
„To byl záměr.“ Před pultem vytáhnu peněženku a objednám si: „Dám si to samý co slečna.“
Položím na pult desetidolarovku za oba.
„To nemusíš. Můžu za sebe zaplatit sama.“
„Jo, a víš co? Já můžu zaplatit za oba, takže mi dovol, abych se mohl zachovat jako
džentlmen a koupil ti latté.“
Naštěstí, kromě otráveného pohledu, nijak zvlášť neprotestuje.
„Dobře.“ Založí si ruce na prsou, jako kdyby se chystala udělat tu nejtěžší věc, a řekne:
„Díky.“
„Vidíš, ani to nebolelo.“ Laškovně do ní šťouchnu ramenem, ale pořád vidím, jak se tváří
kysele. Ani nevím proč, právě dostala kafe zadarmo.
Obrátí oči v sloup a stoupne si se mnou stranou. „Nemáš ponětí, jak moc to bolelo.“
„Jako když jsi mě požádala o pomoc s profesorkou MacKenzieovou? Mimochodem, jak se to
vyvíjí?“
Kousne se do rtu a odvrátí oči, jako kdyby se chtěla někam schovat.
Se smíchem podotknu: „Nech mě hádat, za poslední práci jsi dostala áčko.“ Znovu ji
šťouchnu do ramene. „Prostě přiznej, že jsem měl pravdu.“
„Nechápu, jak to s tebou může můj brácha vydržet. Jsi fakt nesnesitelný.“
„Protože mám pravdu?“
„Jo, protože máš vždycky pravdu a moc dobře to víš.“
Barista nám na pult položí latté. Jedno Julii podám a sleduju, jak ho opatrně uchopí rukama
a nasaje z kelímku lehkou vůni Vánoc.
„Na tom není nic špatného být si vědom vlastních znalostí. Nemělo by to ženy rajcovat?“
„Inteligence je sexy, ale arogance ne.“
„Chceš mi říct, že jsem arogantní?“
Přitaká. „Jo, jsi přímo definice arogance.“
„Takže jen kvůli tomu, že jsem sebejistý muž, jsem hned arogantní?“
„Mezi sebejistotou a arogancí je velký rozdíl.“ Usrkne si a dá se na odchod.
Nicméně se nedostane daleko, protože ji předběhnu a začnu před ní couvat, abych
pokračoval v rozhovoru. Možná jsem tupý, ale já ten rozdíl nevidím.
„Vysvětli mi to. Ten rozdíl.“
Zastaví se, rozčileně vyboulí bok a překříží paže. „Vážně? Mám ti to snad vyhláskovat?“
„Klidně.“ Zazubím se.
„Fajn.“ Než začne mluvit, napije se. „Je to snadný. Přece pokud je muž sebejistý, nesmusí se
tím chlubit; je to poznat na řeči jeho těla a na tom, jak se prezentuje. Když je arogantní, dá si
záležet na tom, aby o něm každý věděl, a bude se chlubit čímkoliv, co ho napadne.“
„Myslíš, že se chlubím?“
„Já si to nemyslím, já to vím.“
„Jo? A čím jsem se teda chlubil?“ Postavím se před ni s rozkročenýma nohama.
„Vším.“
„Chci příklad.“
„Už toho bylo tolik.“
„Ale jdi, pobav mě,“ naléhám. „Něco vyber.“
„No, víš…“ Podívá se na stranu a pohybuje semknutými rty. „Tenkrát, když…“ Šoupne
nohama. „Jo“ – luskne prstem – „když…“
Nemá nic.
„Přestaň si vymýšlet. Žádný příklad nemáš. Takže se mýlíš.“ Postavím se vedle ní, obejmu ji
kolem ramen a doprovázím ji. „To je tak úžasný pocit mít pravdu, víš? A tady ji máme, Julii
Westinovou, která si myslí, že může Brama Scotta podceňovat. Jenže toho o mně ví málo.
Kdybys dávala pozor místo toho, abys mě neustále soudila, všimla by sis, že jsem opravdu
skromný člověk a ani trochu se nechovám arogantně. Ne, já ne. Jsem upřímný, jak to jen
jde. Nerad to říkám, ale dost ses ve mně spletla, Jules.“
„Skončils?“
„Co?“
Okamžitě se ode mě odtrhne. Sakra, to její drobné tělo mi chybí už teď. „Zaprvé, neříkej mi
Jules. Jsem Julia. A zadruhé, chtěl jsi příklad… tak tady ho máš. Věděla jsem, že když budu
mlčet, dopovíš to za mě. Srovnej se s tím, Brame. Jsi nejarogantnější ze všech a jinak to ani
neumíš.“
Rychle se otočí na patě a její podkolenkové nohy si to namíří přes dvůr. Než vejde do
budovy, mávne a usměje se na Roarka máchajícího placatkou. Jak je možné, že on dostane
úsměv, a já jen opovržení?
Sakra, narafičila to na mě. Vůbec jsem to nečekal. Dostala mě a já chci rozhodně zjistit, jestli
to zvládne znovu. Moc holek na škole mě nedostane, ovšem tahle? Rathova sestra? Je
geniální. Jízlivá. A to se mi líbí.
KAPITOLA 10
JULIA
„Ahoj, Jules.“ Bram vstane ze židle. Oblečený v tmavomodrém třídílném obleku, s vlasy
učesanými na stranu a masivními drahými hodinkami, které mu vykukují zpoza manžetových
knoflíčků, mu to velmi sluší.
Nakloní se ke mně, přiloží mi ruku na bok a políbí mě něžně na tvář. Pak svůdně řekne:
„Děkuju, že ses se mnou setkala tady.“ Z burácení jeho mužného hlasu v mém uchu mi
přejede mráz po zádech, obratel po obratli.
„Žádný problém,“ odpovím, i když jsem skoro celou cestu sem nadávala, rozčilená, že
musím zase kvůli Bramově osobnostnímu profilu cestovat po New Yorku. Když mi Linus
zavolal, málem jsem schůzku zrušila. Dokud se nezmínil o rezervaci v Chez Louis.
Před pár lety mi tady Rath uspořádal narozeninovou oslavu. Pak jsem básnila o tom, že je to
má nejoblíbenější restaurace ve městě, protože dělají nejlepší zapečený lilek s parmazánem.
Buď se jedná o náhodu, že jsme zrovna tady, nebo má Bram šílenou paměť, protože si ani
nevzpomínám, jestli na té oslavě byl.
„Dovolil jsem si nám objednat zapečený lilek. Doufám, že je to v pohodě. Říkal jsme si, že
budeš mít hlad, když už je hodinu po obědě.“
Zvednu látkový ubrousek a položím si ho do klína. Musím se napít vody. Teplota mého těla
vystřelila na maximum, což mi v přítomnosti tohohle muže nedělá dobře.
Odložím sklenici, a než jsem schopná promluvit, zatočím s ní. „Zapečený lilek je perfektní.
Děkuju.“ Sáhnu do kabelky. „Vrhneme se do práce?“
„Jasně, můžeme pracovat, než přinesou jídlo.“ Protáhne si paže a krk, jako kdyby se
připravoval na tři kola v ringu.
Ignoruju to a srovnám si před sebe zápisník a otázky. Vezmu si své oblíbené pero.
„Kde jsme to skončili? Jo, u sexu na jednu noc.“
„Jestli chceš, můžeme o tom mluvit dál.“
Probodnu ho pohledem. „Radši ne.“
„Dobrá, nemusíš se na mě hned koukat takhle. Pokračuj.“
Zvedne sklenici a zkondenzovaná voda mu smočí dlouhé, silné prsty. Když pije, uculí se na
mě přes okraj a zvedne obočí. Odloží pití na stůl a zeptá se: „Mám něco na obličeji?“
„Ne, proč?“
„Protože na mě civíš?“
Do háje.
Jak jen zareagovat, aby si zase nemyslel, že má pravdu…
„Tomu se říká pozorování, Brame. Je to součást mé práce. Cokoliv uděláš nebo řekneš, je
osobnostní rys, který potřebuju znát.“
„Jsi si jistá? Protože mně připadalo, jako kdybys prostě zírala… na to, jak dobře vypadám.
Vždycky se ti líbily mé oči.“
„Co? Ne, nelíbily. Kdes to proboha slyšel?“
„Od Clarissy. Pověděla mi to na tvých pětadvacetinách. Prý jsi řekla, že mám krásný oči.“
Slovo „krásný“ protáhne, za což bych mu nejradši dala do zubů.
„Byla opilá.“
„Jo, ale když jsi někdo, kdo se živí čtením lidí, přece bys měla vědět, že alkohol nutí lidi říkat
pravdu.“
„A chovat se idiotsky,“ zamumlám si pro sebe a na iPadu přejedu k další otázce. „Byl jsi
někdy zamilovaný?“
„Ne.“ Jistota v jeho hlase mě donutí zvednout oči.
„Vážně?“
„Jo. Nikdy jsem nebyl zamilovaný. A co ty?“
„Kolikrát ti ještě budu říkat, že tyhle otázky nejsou pro mě?“
Napodobí mě. „A kolikrát ti ještě budu říkat, že je mi to jedno?“ Kývne na mě. „No tak.
Odpověď za odpověď.“
„Uvědomuješ si, že to nejsem já, kdo prochází tímhle seznamovacím programem?“
„Jo, a je mi to fuk. Stejně chci slyšet odpověď.“ Nakloní se blíž a zašeptá: „Neboj, nikomu to
nepovím. Ani Rathovi.“
„Aha, takže hned nepoběžíš za svým kamarádem, abys mu vyžvanil všechno, co se před
ním snažím utajit?“
Zavrtí hlavou. „Ne, tvoje tajemství je u mě v bezpečí, což mě vystavuje velkému riziku,
protože jestli můj pán zjistí, že mám před ním tajnosti, nebude se mu to líbit.“
„Vy dva jste fakt divní.“
„Miluju ho a nebojím se to přiznat.“
„Cha.“ Ukážu na Brama prstem. „Takže jsi zamilovaný. Lhals mi.“
Chytne mě za ruku a přitlačí mi ji zpět ke stolu. „Dej ten malý obviňující prst pryč. Ptala ses
mě, jestli jsem byl někdy zamilovaný. Odpověděl jsem, že ne. Nejsem do tvého bratra
zamilovaný. Prostě ho miluju, jako miluju svůj penis, protože bez něj nemůžu žít.“
Obrátím dlouze oči v sloup. Tenhle chlap. Jak se z něj mohl stát mocný a respektovaný
investiční magnát, jde mimo mě.
„Další otázka.“
„Ani náhodou. Ještě jsi mi neodpověděla. Už jsi byla zamilovaná, Jules?“
On toho prostě nenechá, ať se budu snažit jakkoliv. Jeho neodbytnost se nedá obejít, takže
se opět vzdám, abych to měla za sebou.
Zavrtím hlavou s pohledem přilepeným k papíru. „Ne, nebyla.“
„Ani do toho blbečka na vejšce?“ V jeho hlase je slyšet překvapení.
Hraju si s perem, cvakám s ním, abych udržela nervy na uzdě. „Tenkrát jsem si myslela, že
jsem zamilovaná, ale teď vím, že to nebyla pravda. Byl to chtíč. Tyhle dvě věci dokážu
rozlišit.“ Polknu a kouknu na něj. „A abys věděl, není pro mě lehký o tom s tebou mluvit.“
Není snadné být dohazovačka, která nebyla nikdy zamilovaná.
„A proč to pro tebe není lehký?“
„Protože.“ Zamrkám. Nedokážu uvěřit, že se mu s tím svěřuju. „Vždycky jsem na tebe chtěla
udělat dojem, aby sis o mně myslel jen to nejlepší. Vidíš to, co já ne, a jsem si jistá, že máš
pocit, že jsem protiklad svého podnikání. Umím číst v lidech, ale jen pokud to nejsou mí
blízcí.“
Bram se natáhne přes stůl, uchopí mě za ruku a začne mě pomalu hladit palcem po kůži.
Uvnitř mě se rozlije teplo. Chtěla bych tu ruku odtáhnout, ale nejde to. Zvláštní.
„Jules, už od prvního dne, kdy ses objevila na té párty v kampusu v lacláčích a
podkolenkách, jsi mě tak zaujala, až mě to vyděsilo. Musíš mít koule na to ukázat se na párty
v takových hadrech. Hned mi došlo, že se jen tak nedáš.“
„Kvůli podkolenkám?“
„Jen kvůli podkolenkám.“
„Mohu to odnést, madam?“ zeptá se mě číšník, připravený sklidit můj talíř.
Přiložím si ruku na žaludek. Lilek jsem doslova zhltla. „Můžete, děkuju.“
Bram mě záměrně sleduje ze své uvolněné pozice; překřížené nohy a rukama svírá sklenici
vody. Kdyby už dávno nevěděl, jak si umím poradit s talířem zapečeného lilku, myslela bych
si, že mě soudí, ale vím, že opak je pravdou.
„Můžeme se vrátit k otázkám?“
„Jo.“ Těsně před jídlem si svlékl sako a přehodil si ho přes židli. Nyní má vyhrnuté rukávy u
košile a jeho vypracované svaly se s každým pohybem zavlní. Rath se mi o Bramově cvičení
už zmínil. Prý netráví v posilovně moc času, ale když ano, potí krev – jeho slova, ne moje.
Podle Bramova napnutého oblečení už vím, co měl Rath na mysli.
A štve mě, že jsem si toho všimla, protože tohle okukování musí skončit. Zaprvé, je to klient.
A zadruhé, je to Bram. Nesnesitelný, otravný Bram; ten samý člověk, který mě posledních
deset let neustále rozčiluje.
Musíme ten rozhovor co nejdřív dokončit. Pak mu domluvím schůzku.
„Tuhle barvu bys měla nosit častěji.“ Jeho hlas prořízne klasickou hudbu vznášející se
prostorem nóbl italské restaurace.
Podívám se na svou žlutou blůzu a pak zpět na něj. Bram vede hektický život, a přesto tady
se mnou sedí a nespěchá zpět do práce. Bylo by snadné splést si jeho typický uvolněný
přístup s domněnkou, že je přesně tam, kde chce být. Jako kdyby se mnou chtěl trávit
všechen čas. Ale pravděpodobně už mu tenhle celý proces leze krkem a těší se, až najde
ženu svého života.
„Je pěkná,“ dodá.
Cítím, že se začínám červenat, jako kdyby tu najednou někdo zatopil. Polije mě horko a svou
vnitřní teplotu se pokusím srazit sklenicí vody. Co se to se mnou k sakru děje?
Bram mě jednoduše vykolejil… zase. Nedržím se svého harmonogramu. Nedojíždím za
klienty, oni dojíždí za mnou. Jsem rozumná a systematická, a když se rozhoduju, zvažuju
všechny možnosti. Nicméně, co znám Brama a vím, jak je spontánní, je to pro mě obtížnější.
Tiše poděkuju a pak začnu na iPadu prohlížet další otázky.
Když jsem tento dotazník sestavovala, měla jsem před sebou jediný záměr – najít
nejkompatibilnější spojení – a i když se ty otázky můžou zdát agresivní, zatím plní účel velmi
dobře. V současnosti se můžu pyšnit devadesátidevítiprocentní úspěšností, už jsem splatila
polovinu své studentské půjčky a v příštích dvanácti měsících bych měla být schopná
přijmout dalšího zaměstnance na plný úvazek, díky kterému se mi trochu zkrátí pracovní
doba. Což není špatné na jedenatřicetiletou nezávislou ženu. Takže jsem nikdy necítila
potřebu ty analytické otázky přehodnotit.
Poprvé od té chvíle, co jsem založila seznamku Jakou máš barvu, se cítím trapně, protože tu
sedím s Bramem a pokládám mu ty samé otázky jako svým klientům.
Nejradši bych je přeskočila, ignorovala je a ze zřejmých důvodů ani nechci slyšet odpovědi.
Ale Bram mě vyhledal, abych mu našla partnerku – nebo to aspoň tvrdí – a jediný způsob,
jak dobře vykonat svou práci, je sestavit co nejpřesněji jeho osobnostní profil. Jeden z
důvodů, proč otázky pokládám osobně, je skutečnost, že můžu sledovat řeč těla. Tu vám
počítače nespočítají, ale já ano a vhled do lidí skrz rozmanité situace je jeden z faktorů, který
mi zaručuje úspěch.
Kdyby pro mě nebylo důležité ohromit Brama tím, čeho jsem dosáhla, nechala bych ho na
otázkách pracovat samotného nebo je přeskočila, ale to není ten případ. Jakmile jsem se s
Bramem seznámila, chtěla jsem mu dokázat, že jsem mnohem víc než jen tichá holka v
lacláčích, která potřebovala pomoc s jedním studijním předmětem.
Možná na něj chci zapůsobit, protože Rath o něm mluví jen v superlativech. Možná proto, že
má pravdu, a možná proto, že někde hluboko uvnitř toužím ohromit nejpopulárnějšího kluka
na Yale, kluka, kterého každý znal a miloval… a miluje doteď.
Nebojte, vím, že je to nezdravá posedlost snažit se zaujmout někoho, koho jsem po škole
viděla asi dvakrát, ale nějak se mi zapsal do mysli.
A to je další důvod, proč budu potřebovat ještě jednu sklenici vychlazené vody.
„Fajn, další otázky se ti můžou zdát trochu agresivní…“
„Agresivnější než ty předchozí?“
Pomalu přikývnu a s očima přilepenýma k iPadu předstírám, že něco hledám. „Bohužel ano,
ale je to součást procesu a jedině tak se ujistím, že pro tebe najdu nejlepší protějšek,
intelektuálně a… fyzicky.“
Když k němu nenuceně zvednu pohled a setkám se s jeho přimhouřenýma očima, z dusna
mezi námi mi po zádech steče čůrek potu. „Fyzicky? Ty zacházíš až takhle hluboko, Jules?“
Ach, bože, proč musel slovo „hluboko“ zdůraznit? Snaží se mezi námi vyvolat ještě větší
rozpaky?
Samozřejmě že ano. Je to přece Bram. Už několikrát jsem dělala rozhovory s úžasnými
muži. New York je jich plný. Ale tenhle nahlodává i mou obvyklou objektivitu.
Narovnám se a snažím se najít zbloudilou profesionalitu – a rovnováhu –, načež přikývnu.
„Ano. Nerada se mýlím, když páruju lidi, takže čím víc vím, tím líp. Můžeme pokračovat?“
S upřeným výrazem pohne čelistí sem a tam. „Ano, jdeme na to.“
Zhluboka vydechnu. Tohle mohlo být mnohem horší. Taky jsem tyhle otázky mohla pokládat
bratrovi. Měla bych být vděčná, že sázku prohrál Bram, a ne Rath. Nebo Roark, i když
sestavovat jeho profil by mohlo být zajímavé. Domnívám se, že každý odborník na lidské
chování by rád zkoumal Roarkův život, jeho kroky, protože je úspěšný milionář, který se
vypracoval sám, a navíc bere nulový ohled na obchodní etiku a profesionalitu.
S první otázkou do toho skočím přímo po hlavě. Strhnu náplast. „Je pro tebe sex důležitý?“
„Velmi.“ Ani nehne brvou a otáčí šálkem po stole.
Přikývnu. „Na stupnici od jedné do deseti?“
„Jedenáct.“
Snažím se přečíst řeč jeho těla, ale nic se nezměnilo, což znamená, že se ani v nejmenším
necítí nepříjemně. Jak jsem tušila.
„Hm, napíšu deset.“
„Napiš si tam, co chceš Jules, ale nezapomeň na poznámku, že sex je důležitou součástí
mého života.“
Předstírám, že si něco zapisuju a mezitím se zeptám: „Proč?“
„Protože mě zahřeje u srdce, když se se mnou ženská udělá.“ Zvážní. „Práce je práce.
Investuju, vydělávám peníze a pořád dokola. Na práci už mě toho moc nevzrušuje. Cvičení
je další věc, kterou dělám jen bezmyšlenkovitě. Dodělám to a pokračuju dál. Ale sex, tam
hraje roli tolik aspektů. Každá žena je jiná a jsem hrdý, když najdu klíč k jejímu potěšení.“
Vyschne mi v ústech. Kde je ten zatracený číšník s vodou?
„Ale co se stane, když budeš monogamní? Víš, že tohle není jen nějaká jiná forma Tinderu,
že jo? Nejsem tady, abych ti domluvila sex na jednu noc.“
„Věř mi, Jules, že kdybych chtěl něco takového, tak tady nesedím.“ Spustí nohu k zemi a
nakloní se blíž. „A když jsem monogamní, beru to velmi vážně a každou volnou vteřinu
trávím vymýšlením nejrůznějších způsobů, jak svou holku udělat.“ Ta slova se mu kutálejí z
jazyku, hladce a pozvolna, a zažehnou ve mně spalující jiskru.
„Přejete si dolít?“ zeptá se konečně číšník.
S nataženou rukou odsunu sklenici jeho směrem a málem ho praštím do nohy. „Ano.“
Ten poloúsměv na Bramově tváři mě nejenom rozčilí, ale taky dokazuje jednu věc: ví, že má
na mě vliv.
Budeme odhodlaně pokračovat dál. Už žádné diskuze. Budu střílet jednu otázku za druhou.
Tohle si říkám v duchu.
Napiju se vody. „Jaká je tvá oblíbená sexuální poloha?“
„Musím si vybrat jednu?“
„Ano.“
Zamyšleně se poškrábe na bradě a já si jen říkám, kolik těch sexuálních poloh vlastně zná?
Já umím jednu… Ale tady nejde o mě.
„Sakra, já nevím.“ Prohrábne si rukou vlasy, jako kdyby byl pod tlakem.
„Kdybych si měl vybrat, tak…“ Odmlčí se. „Do háje, hm“ – vyhodí ruce do vzduchu –
„nemůžu si vybrat. Miluju je všechny.“
„Brame.“
„Ne, nejde to a hodně zaleží i na ženě. Když bude mít pěkný zadek, vezmu si ji zezadu a pak
budu chtít, aby mě šukala na koníčka, ale zády ke mně. Ale když bude mít pěkný kozy, tak
bych…“
„Zapomeň na to.“ Zvednu ruku. „Pokračujeme.“ Přejedu pohledem po další otázce a upřímně
se za ni nenávidím. „Vadí ti provozovat na partnerce orální sex?“
„Miluju to. Může si mi sednout na obličej, kdykoliv chce.“
Kristepane.
„A vadí orální sex tobě?“
Věnuje mi tázavý pohled. „Který chlap by odmítl kuřbu?“
„Jen se musím ujistit.“ Pokračuju. „Jsi otevřený sexuálním hrátkám s erotickými
pomůckami?“
„Si piš. A oběma způsoby – pomůcky pro mě, pomůcky pro ni. Nemám problém s ničím.“
Polknu.
„Měl jsi někdy problém… splnit očekávání?“
„Nikdy. Dál.“
Ani by mě nic jiného nenapadlo, vzhledem k jeho neukojitelnému apetitu.
„Vyzkoušel jsi někdy anální sex?“
Naprosto stupidně se zazubí. Pak si olízne rty a přitaká. „Jo, a než se zeptáš, odpověď je
ano, i na sobě.“
A sakra.
Stisknu nohy k sobě z představy, že Bram nechal někoho…
Ne, ani na to nedokážu pomyslet.
Radši už skoro šeptám. „Máš sexuální zkušenosti se stejným pohlavím?“
„Ne.“
„Trojka?“
„Ne, nic pro mě. Mám rád one-woman show.“
A to mě z nějakého důvodu překvapí. Snad proto, že mi Bram připadá jako hráč a jeho
sexuální životopis by snad zaplnil pět stránek – a žádná trojka je u něj poněkud šokující.
Asi si mého rozčarování všimne, protože řekne: „Možná jsem zkušený, ale vím, co chci a co
naopak nechci. Když jsem se ženou, nechci se nechat rozptylovat. Chci se věnovat jen jí a
ujistit se, že nevyvrcholí jen jednou, ale hned několikrát.“
Přitakám, a když si zapisuju, opakuju po něm: „Rád přivádí ženy k vyvrcholení. Několikrát.
Mám to.“ Několikrát. Ne jednou, pokud se vám poštěstí. Několikrát. Kristepane.
Zachechtá se. „Jsem rád, že sis to zapsala. A co ty, jaká je tvoje oblíbená poloha?“
Tohle se neděje.
Zavrtím hlavou. „O tomhle se s tebou nebudu bavit. Promiň.“
„Proč ne? O mém sexuálním životě už víš všechno, kromě velikosti mého penisu.“ Nakloní
se ještě blíž. „Mám ti ji pošeptat?“
„Ne, proboha, ne.“
A zase se culí.
„Nemusíš se hned rozčilovat, jen jsem se chtěl ujistit, jestli si to taky nepotřebuješ zapsat.“
„Nepotřebuju.“ Uhladím si šaty a zhluboka se nadechnu. „Fajn, ještě jedna otázka a zbytek
už mi můžeš vyplnit po e-mailu.“ Tohle už musím dodělat. Zeptala jsem se ho na většinu
otázek, u kterých jsem potřebovala sledovat řeč těla. Nyní jen stačí zaškrtnout „sexuálně
sebejistý“, protože… v této oblasti nemá problém. Taky je to nesobecký a soustředěný
milenec. Jinými slovy, sen každé ženy.
„Už jen jedna otázka? Právě to začalo být zajímavý.“
Zkontroluju čas. Tři hodiny – jak je to vůbec možné? „Musím do kanceláře, takže to pomalu
zabalíme.“
„Dobře.“ Koukne se na hodinky. „Jak zní poslední otázka?“
„Popiš třemi slovy svou vysněnou partnerku.“
Začne bubnovat prsty o stůl. Ťuk. Ťuk. Ťuk. Zamyšleně pohybuje rty. Musím podoktnout, že
nad některými otázkami opravdu přemýšlí, alespoň nad těmi důležitými. Je hloubavý, což
jsem si samozřejmě poznamenala.
„Inteligentní, přemýšlivá a“ – na okamžik se mi podívá na hrudník – „pěkný kozy.“
Po tváři se mi rozlije horko a můj hlas zeslábne. „To jsou čtyři slova.“
„To vím, Jules.“ Mrkne, vstane, sako si jen přehodí přes ramena a oblékne si kabát. „Budu
čekat na ten e-mail.“
Hned nato se ohne, pomalu mě políbí na tvář a pak vypochoduje z restaurace, aniž by se
otočil. Nechá mě tam sedět v rozpacích, trochu rozpálenou a ustaranou a mnohem
zvědavější.
A protože jsem zvědavá, podívám se na svůj hrudník a všimnu si, že se můj výstřih posunul
o dost níž. Z jeho slov mi hoří tváře – pěkný kozy.
To… to mluvil o mých prsou?
A proč by mi na tom mělo záležet?
KAPITOLA 11
BRAM
„Proč se tak ženeš?“ zeptá se Roark a snaží se se mnou udržet krok. „Ještě si natáhnu
třísla.“
„Říkal jsem ti, že už jsem měl někde být.“
Oběd s Roarkem se dost protáhl. Hovořili jsme o obchodě a poslední půl hodiny strávil
rozebíráním ženy, kterou šukal minulou noc. Popsal mi tvar jejích dvorců i délku bradavek.
Bylo to přehnané a zbytečné.
A zdrželo mě to. Měl jsem plány a teď běžím ulicemi New Yorku, abych zastihl Julii ještě v
kanceláři.
„Myslel jsem, že kecáš.“ Chytne mě za paži a zpomalí mě. „Budeš celej zpocenej, chlape.
Proč sis nevzal auto?“
„Provoz je teď úplně na prd. Chůze je rychlejší.“
Dívám se dopředu a v duchu počítám, kolik mi zbývá minut a kolik bloků musím ještě
ujít/uběhnout.
„Nějaká obchodní schůzka?“
„Jo.“
„To nezní moc přesvědčivě.“ Roark si odkašle. „Ty bláho, moje plíce.“
„Kdybys cvičil, nebyl bys teď na pokraji kolapsu.“
„Cvičím,“ brání se, ale v jeho tónu je slyšet smích. Myslím, že je to jediný člověk, kterému
stačí udělat ráno pár kliků, sedů lehů a trochu se proběhnout, pak večer pije jako duha, a má
tělo, jaké má. Je to skoro nelidské.
Obořím se na něj: „Máš nějaký důvod se za mnou hnát?“
„Jasně, ještě jsme nemluvili o tý seznamce. Chci novinky. Zatím jsi nám nic neřekl a pravidla
znáš…“
„Právě tam jdu a ty mě akorát zdržuješ.“
„Fakt?“ zeptá se otravným tónem. „No tak povídej. Těšíš se na ty potenciální partnerky?
Myslíš, že takovej závazek zvládneš? Neznám tě jako někoho, kdo randí.“
„Věci se mění,“ odseknu a zrychlím.
Roark mě chytne za rameno a zase mě zadrží. „Jak to myslíš? Ty to bereš vážně?“
„Jo,“ odseknu znovu.
„Chlape.“ Roark zvážní. „Tohle jsme měli probrat na obědě.“
„Myslíš místo velikosti bradavek, který jsi včera ocucával?“
„No“ – odmlčí se a koutkem oka si všimnu jeho úšklebku – „mohli jsme o tom mluvit kratší
dobu. Ale vážně se do tohohle chceš vrhnout po hlavě? Co se změnilo?“
Má chodila dusají po chodníku. Ještě pár bloků. Myslím, že ji stihnu.
„Je mi třiatřicet, Roarku. Už nechci být sám. Je načase najít si někoho, s kým budu trávit čas.
Někoho jiného než vás dva blázny.“
„Hele, jsme dobrý parťáci.“
„Jo, a umíte se přitulit?“
„Přitulit?“ Roarkova tvář se zkroutí odporem. „Co to je? Tulení? Chlape, to je vážně vztahová
sračka.“
„Já vím.“
„A ty to chceš?“
Už vidím na vchod do budovy, kde Julia sídlí.
„Ano, chci.“ Chci to sdílet s jistou blondýnou, která na mě udělala dojem, jakmile jsem ji
potkal. Jen jsem si to tenkrát ještě neuvědomoval. A když jsem si vytáhl hlavu ze zadku po
tom, co jsem ji před několika měsíci zahlédl v parku a vypadala tak nádherně, došlo mi, že
musím najít způsob, jak se stát součástí jejího života.
Možná jsem si vybral špatnou cestu, ale když jsem minule nakousl, že bych s ní chtěl chodit,
myslela si, že se k sobě vůbec nehodíme. Myslím, že mě vůbec nebrala vážně. Ovšem
tentokrát jí ukážu, jak vážně to myslím. Že jsme si souzeni. Dokonalé spojení. A nezbude jí
nic jiného než mi věřit. Věřit v nás.
„Fajn, pojď mě obejmout, chlape.“ Roark se mě pokusí čapnout, ale odstrčím ho.
„Co to sakra děláš?“
Upraví si sako. „Chci ti pogratulovat. Kriste. Nemůžu mít radost za svýho kamaráda? Chceš
lásku. To je velkej krok.“
Zavrtím hlavou a otočím se ke vchodu, jenže Roark mě zase zadrží. „Ví o tom Rath?“
„O čem?“ zeptám se nedůtklivě. Jestli jsem ji prošvihl, Roark za to zaplatí.
„No, jestli Rath ví, že se chceš vrhnout do vztahu?“
Jedno nemůžu Roarkovi upřít: možná chlastá jako duha a New Yorkem se doslova
prošukává, ale je vnímavý.
Dokonce mě na okamžik napadlo, že by mohl o mých citech k Julii vědět.
„Ví přece o té sázce a tyhle dvě věci jdou docela dohromady.“
Roark zakroutí hlavou a usměje se. „Ne pokud jde o jeho ségru.“
Kurva.
„O čem to mluvíš?“ Začnou se mi potit dlaně, pravda se dere na povrch. Jak to sakra
poznal?
„Cha, nedělej blbýho. Vidím to na tobě.“
„Jsi opilý, chlape.“ Poplácám ho po rameni. „Vystřízlivěj a udělej konečně nějakou práci.“
Couvnu a otevřu dveře, zatímco Roark za mnou volá: „Tak přiznej, že se ti líbí.“
Nemám s Julií domluvenou schůzku. Chci ji překvapit. Když jsem kontaktoval její asistentku
Anitu, pověděla mi, že v pátek Julia ráda odchází z práce v 16:45. Už je 16:30, takže
doufám, že Julia nebude moc prskat, až mě uvidí ve dveřích.
V porovnání s obvyklým ruchem na chodbách je dnes v budově docela klid. Opravdu
doufám, že je Julia ještě v kanceláři. Od našeho oběda už uběhly tři dny a musím ji znovu
vidět. Přehrával jsem si každé její slovo, zčervenání, vzedmutí prsou, a jak se jí během
našeho hovoru zadrhával dech. Toužím po druhém kole. Potřebuju druhé kolo.
Proto jsem jí neposlal ty odpovědi.
A ani neodpovídal na její urgující e-maily.
Protože chci na testu pracovat osobně. Rád bych jí položil ty samé otázky a zjistil, co ji to
vzrušilo. Protože byla vzrušená. Když jsem jí popisoval, co bych pro svou partnerku udělal,
všiml jsem si, jak přemítá, jestli bych ji taky uspokojil jako ostatní ženy ze své minulosti. A
chci znát každý způsob, jak ji dovést k vyvrcholení. Potěšit ji. Svléknout ji z té přehnané
sebekontroly – oslepit ji sexuálním uspokojením a slastí.
Zhluboka se nadechnu a stisknu kliku od hlavních dveří. Uleví se mi, protože není zamčeno.
Recepce je prázdná, Julia nejspíš poslala Anitu dřív domů – dobrá šéfka – takže zamířím
přímo k pootevřené kanceláři.
Okamžik ji sleduju při práci, prsty tančí po klávesnici, oči upřené na monitor. Ta její
koncentrace mě fascinuje. Je bystrá, chytrá a odhodlaná.
Oceňuju způsob, jakým svůj podnik vybudovala od píky a bez finanční pomoci bratra.
Dokázala to sama, což nemůže být víc sexy.
Když zaklepu na dveře, lekne se. Pohlédne na mě skrz brýle s tlustými černými obroučkami,
upře na mě ty své modré oči a pomalu se zase uvolní.
„Brame, co tady děláš?“
Vejdu dovnitř, svléknu si sako a přehodím ho přes pohovku. Než se posadím, rychle ji
políbím na tvář navzdory tomu, že bych ji nejradši políbil na rty. „Přišel jsem zodpovědět
zbytek otázek.“
„Řekla jsem ti, ať mi je pošleš e-mailem.“
Zavrtím hlavou. „Ne, chci to zažít naplno. A chci, aby ses mě ptala osobně.“
„Já… já nemám čas.“
„Blbost.“ Vstanu z pohovky a vypravím se za její pracovní stůl. Chytnu opěradlo její židle a
ocitnu se v opojné vůni vanilkového parfému. Sakra, Julia voní nádherně. Až nadpozemsky.
Je to svůdné… přitažlivé.
Upřímně, co by teď udělala, kdybych jí přejel jazykem po krku a prolíbal si cestu k jejím
rtům? Vadilo by jí to, nebo vzrušilo?
Podle napjatého držení těla a vzhledem k tomu, že se na mě ani nepodívá, hádám, že bych
balancoval na hraně nepřibližuj se ke mně.
Ale s tím si starosti nedělám. To se změní.
Podívám se na monitor jejího počítače, abych zjistil, na čem pracuje.
Dopis společnosti Panera…
„Máš hodně práce?“
Rychle zavře okno, překříží paže na prsou a otočí se ke mně na židli. „Když nenapíšeš
recenzi na jídlo hned, tak už nikdy.“
„Vždyť je skoro pět, v kolik jsi obědvala?“
Jakmile se kousne do svého plného, vlhkého rtu, samozřejmě mě to okamžitě vzruší.
„V půl jedné, ale napsala jsem si upomínku.“ Znovu se otočí a zvedne papírek: Vyjebat s
Panerou.
„Zajímavá volba slov. Můžu se zeptat, co ti provedli?“
Loupne očima a zaculí se. „Zapomněli mi k objednávce přibalit sušenky.“
„No, tak to je hodně špatný.“
„Já vím,“ postěžuje si. „Proto jsem si objednala salát, abych dostala tu sušenku. Jinak bych
si dala makarony se sýrem.“
„Chápu. To si dovolili hodně.“ Kývnu k počítači. „Už to máš dopsaný? Můžeme ten e-mail
trochu okořenit, abys třeba dostala sušenky na rok zdarma.“
„Myslíš, že by na to přistoupili?“ Bože, podívá se na mě tím nejroztomilejším výrazem, který
jsem na její tváři kdy viděl. Jako kdyby chtěla, abych jí pomohl. Neuvěřitelně nádherná. A
konečně mám pocit, že ode mě něco potřebuje.
„Můžu to zkusit.“
Ukáže mi zprávu. Začnu číst nahlas.
„K rukám osoby, které se to týká. Objednala jsem si kuřecí salát s jablky a sezonní sušenku,
ale sušenka v mé objednávce chyběla. Jsem velmi rozčilená…“ Zavrtím hlavou. „Jules, tohle
nestačí. Musíš být neústupná. Ukaž.“ Natáhnu se jí přes rameno ke klávesnici.
Okamžitě mě zachvátí teplo sálající z jejího těla. Pro jistotu si ji zablokuju nohou, aby
nemohla uniknout. Chci ji cítit co nejdéle. Je to návykové. Ona je návyková.
Protáhnu si prsty a podívám se na ni. „Jsi připravená?“
Semknuté rty, vykulené oči. Přikývne a letmo si prohlédne moje torzo. Ten nenápadný
pohled – ten, který se snažila skrýt – mi napoví, že mezi námi možná něco vzniká.
„Takže napřed změníme oslovení e-mailu. Třeba ‚Poslouchejte, vy chamtiví sráči‘.“
Šťouchne do mě, ale ani nehnu brvou. „Tohle nemůžeš napsat.“ Rozesměje se.
„Jasně že můžu. Bude to mít větší dopad.“
„Je to neslušný.“
„Neslušný je, že zapomněli na sušenku. Kde jsme to byli? Jo, chamtiví sráči. ‚Koupila jsem si
salát zejména proto, abych si mohla potom pochutnat na sušence, a ten váš neschopný
harém – kterému říkáte zaměstnanci – na mou drahocennou sušenku zapomněl.‘“
„Nemůžeš napsat, že jsou nekompetentní.“
„Proč ne? Nejsou snad? Zapomněli na sušenku.“
„Třeba toho měli hodně.“
Obrátím oči v sloup, když Julia opět protestuje: „Ten e-mail můžu dopsat později.“
„Nestojíš o mou pomoc?“
„Nechci si to rozházet u chlapa, co mi pravidelně doručuje objednávky. Spoléhám na jejich
jídlo, takže jim nebudu psát, že jsou chamtiví sráči.“
„Jestli nechceš mou pomoc, asi začneme s otázkami.“ Vydám se k pohovce, pak vytáhnu z
kapsy mobil a pošlu Linusovi stručnou zprávu.
„Já jsem ale nechtěla zůstat přesčas.“
„Jasně, tak zapomeneme na to, že je to práce, a pojmeme to spíš jako způsob, jak se líp
poznat.“ Otočím se, mrknu na ni a rozhodně se posadím. Rozpřáhnu paže po délce pohovky,
abych si vytyčil teritorium.
„To není třeba. Znáš mě roky a ty otázky jsou hlavně pro tebe.“
„Ale ne, chci to zažít se vším všudy a chci, abys mi vyhověla.“
Přejede po mně pohledem, dlouze vydechne a nakonec mé neplánované návštěvě
podlehne. Vypne počítač, vezme si zápisník a iPad a vykročí ke mně. „Víš, jsi fakt otravný.“
„A stejně se mnou to poznávací sezení uděláš.“
„Protože vím, že nemám na výběr.“ To má pravdu. Přál jsem si s ní strávit páteční večer a je
to tady. „Nemáš náhodou večer nějaké plány. Třeba jít ven s kamarády?“
Zavrtím hlavou. „Moje priorita jsi ty, Jules… a tenhle program,“ dodám… abych ji trochu
rozhodil.
Ten prázdný pohled a způsob, jakým si nervózně hraje s perem, mě utvrdí v tom, že jsem si
získal její pozornost.
„Tohle zapálení se mi líbí,“ odpoví rozpačitě a listuje zápisníkem. „Zbývá nám asi patnáct
otázek, takže to rychle doděláme a můžeme jít.“
Nebo spolu můžeme povečeřet a pak zajít na drink… ke mně domů. Zamlouvaly by se mi
všechny tyhle možnosti, ovšem nahlas je nevyslovím, protože by ji to určitě vyděsilo. Beztak
už je napjatá a nechci ji odradit, když zrovna začínám cítit, že jsem získal pevnou půdu pod
nohama.
„To zní dobře.“
„A tys ani na jednu z těch otázek neodpověděl?“
Zavrtím hlavou. „Ani jsem se na ně nepodíval.“ Lež. Otázky jsem si prostudoval a přemýšlel
jsem o tom, které z nich bych rád položil Julii. Vybral jsem pečlivě, aby to byly otázky, jež ji
nebudou přivádět do rozpaků.
„Tak jdeme na to. Kdyby sis měl v hlavě představit dívku svých snů, jak by vypadala
fyzicky?“
„Dívku svých snů?“ Tahle je jednoduchá. Upřu na ni pohled a řeknu: „Vždycky se mi líbily
blondýnky.“ Zapíše si to a přikývne. „Taky se mi líbí křivky, něco, čeho se můžu chytit, když
jsem uvnitř.“ Julia na okamžik zvedne oči. „Bradavky, který ztvrdnou, když…“
„Bradavky mi popisovat nemusíš.“
„Určitě? Protože můžu klidně zajít do detailů.“
„Určitě, pokračuj.“
Zachechtám se. „Fajn. Modrý oči, plný rty, menší než já, ale ne moc malá, abych si nemusel
klekat, až ji budu chtít políbit. A taky mám rád takový šprtský typy.“ Když se na mě podívá,
mrknu a bezostyšně prohodím: „Stačí, když tam napíšeš Julia Westinová, jestli chceš.“
„Cože?“ Začervená se a já se znovu zasměju.
„Klid, Jules, klid.“ Natáhnu se k ní a trochu jí zatřesu kolenem. „Uvolni se a trochu se bav.
Pořád jsi taková napjatá.“
Neodpoví, jen si dál dělá poznámky. Pak si upraví brýle na nose a přejede prstem po iPadu.
„Styl oblékaní?“
Podkolenky. Bílé podkolenky.
„To je mi jedno. Připadá mi to jako zbytečná otázka. Charakter je přece víc než výběr sukně.“
Při zapisování se pousměje a já se doslova dmu pýchou. Ta odpověď se jí líbí.
„Jak by vypadalo tvoje ideální první rande?“
Poškrábu se na bradě a dělám, že přemýšlím.
„Ideální rande s ideální ženou?“
„Jo.“
„Hm… pravděpodobně bych ji vzal na jídlo, abychom si dobře popovídali. Musí dostat šanci
se projevit, když ji zasypu otázkami, a na to je potřeba čas.“
„Fajn, co dál?“
„Pak bych ji vzal na procházku do Central Parku a držel ji za ruku. Zeptal bych se na rodinu,
jak vychází s rodiči a sourozenci. Dobré vztahy s blízkými lidmi jsou důležité, protože
ukazujou, jestli máš velký srdce.“
„To dává smysl.“
„A pak bych ji vzal někam na dezert. Asi na zmrzlinu.“
Julia se konečně uvolní a zeptá se: „Proč na zmrzlinu?“
„Protože výběr zmrzliny o tobě hodně napoví.“
„Vážně?“
„Jo.“ Rukou opráším opěradlo pohovky a usměju se. „A po zmrzlině bych byl v pokušení
pozvat tu holku k sobě domů, ale neudělal bych to.“
„Proč?“
„Protože dvoření je věda. Holku nemůžeš ojet na prvním rande a myslet si, že se nebude cítit
zneužitá. Musíš se ujistit, aby poznala, že tě zajímá, hodně zajímá. Tak se s ní rozloučíš, dáš
jí pusu na dobrou noc a zajistíš, aby se bezpečně dostala domů.“
Julia si přehodí nohu přes nohu a odhalí kousek stehna. „A jak dáš najevo, že tě opravdu
zajímá?“ Tahle otázka mezi ostatními není. Pomalu se dostává do rozhovoru. Miluju to.
„Řečí těla.“ Otočím se na Julii a přisednu si trochu blíž. „Když bude mluvit, budu se jí dívat do
očí, ale občas sklouznu pohledem k jejím rtům.“ Přesně tohle udělám u Julie. „Když dostanu
šanci, budu ji pomalu hladit po ruce, a až se budeme loučit, pevně ji obejmu, aby cítila, jak
moc mě vzrušuje.“ Julia polkne. „Taky bych jí vzal obličej do dlaní a přejel jí palcem po
rtech.“ Julia se olízne. „Pak bych se k ní sklonil, a než bych ji pořádně políbil, nechal bych
mezi námi malou mezeru a proudit vzduch, aby se tomu momentu úplně oddala.“ Julia
přikývne, nakloní se blíž a chce slyšet víc. „Napřed bych ji prozkoumával, nic intenzivního.
Pomalu bych její rty sváděl, dobíral si je, dokud by se neotevřely a nedaly mi prostor, abych
je pomalu olízl.“ Julia si se zamlženým pohledem přejede prsty po krku a polkne. „A tak bych
to nechal. Odtáhl bych se, než by se naše jazyky vůbec setkaly. Dal bych jí jen malou
ochutnávku toho, co může čekat. A než bych ji posadil do taxi, naposledy bych ji pořádně
objal, chytl ji jemně za bradu a pošeptal ‚zítra ti zavolám‘ a nakonec něžně políbil. A opravdu
bych jí druhý den zavolal.“ Přejedu rukou po pohovce, mé prsty sklouznou vedle jejího
odhaleného stehna. „Jak se ti to líbí, Jules?“
Upírá oči na má ústa, její hrudník se zvedá rychleji než předtím a rty se jí lesknou od toho,
jak si je neustále zvlhčuje jazykem.
„To je…“ Nakloní se blíž, jako kdyby byla očarovaná, její ruka se letmo dotkne mé. Do
prdele, to je příjemný pocit – hebký a jemný – a to, jak se na mě dívá. Kdybych luskl prsty,
tak by mi snad rovnou skočila do klína. Bože, tolik ji chci. „To je…“
Ťuk. Ťuk.
Kurva.
Julia se lekne a shodí poznámky i iPad na zem. Linus strčí hlavu do dveří. „Pane Scotte?“
Zatraceně, Linusi!
Velmi špatné načasování.
Snažím se krotit podráždění, protože jsem to byl já, kdo sem Linuse pozval. Mávnu na něj.
„Nechtěl jsem vás rušit, ale mám pro vás to, o co jste žádal.“ Zvedne tašku z Panery.
„Položte to na odkládací stolek. A díky, Linusi.“
„Nemáte zač, pane.“
„Máte klíče od mého domu v Hamptons?“ Osahá si kapsy a přikývne. „Výborně, užijte si
víkend a nic mi tam nerozbijte. Všechno jídlo je na můj účet.“
„Děkuju, pane Scotte. Vážím si toho.“
„Já si vážím vás, Linusi. A teď odsud vypadněte.“
Linus se usměje a opět mě nechá s Julií o samotě. Když se na ni otočím, má překřížené
paže a zamyšleně si mě prohlíží.
Ignoruju ji a natáhnu se pro balení sezonních sušenek z Panery a dvě krabičková mléka.
„Napadlo mě, že by sis určitě dala pár sušenek s mlékem, když jsi je nedostala k obědu.“
„Opravdu jsi nařídil svému asistentovi, aby nám sem doručil sušenky?“
„Výměnou za pobyt v mém domě v Hamptons.“
„To je dost nevyrovnaný obchod,“ zazubí se Julia. Ten otevřený a upřímný úsměv… Sakra,
miluju ho. Úsměv, který jí škádlivě rozzáří oči.
Pokrčím rameny a otevřu sušenky. Julia si bez váhání nabídne. „Nerad Linuse otravuju po
pracovní době, takže se mu za to vždycky snažím nějak odvděčit. Nechci být jeden z těch
šéfů.“
Zakousne se do sušenky, zatímco já strčím do mlíček brčka a jednu krabičku jí podám. „To
je od tebe velmi pozorné. Asi neexistuje moc lidí ve tvé pozici, kteří by svému asistentovi
poskytli letní sídlo jen za balení sušenek.“
„Moc lidí taky nemá asistenta, jako je Linus. Potřebuju ho, takže mu sem tam udělám
radost.“ Zakousnu se do sušenky a opřu se. „Můžu se tě zeptat, jak by vypadalo tvoje ideální
rande? Že bychom si dali malou přestávku?“
Zamyslí se, kroutí rty ze strany na stranu, a zrovna když mám pocit, že odmítne a bude chtít
pokračovat v testu, napije se mléka a začne povídat: „Moje perfektní rande se dá jen těžko
popsat, protože jsem vždycky ráda jednala na základě momentálního impulzu.“ Když
odkrývá detaily seznamovacího světa, pozorně poslouchám. „Dost záleží na tom, s kým na
to rande jdeš. Pokud ten člověk bude otevřenější, budu chtít zažít něco zábavného a
vzrušujícího. Ale když to bude někdo rezervovanější, večeře a film postačí.“
„Ale preferuješ otevřenější lidi?“
Pokrčí rameny. „Už jsem byla na rande s oběma typy, a nefungovalo ani jedno. Takže
hádám, že nejlepší je kombinace.“
„A chceš začít v nejbližší době randit?“
Okamžitě zavrtí hlavou. „Ne, teď se jen soustředím na práci, ale když mi někdo zkříží cestu,
popřemýšlím o tom.“
„Už jsi někdy chodila s klientem?“
Vytřeští oči. „Nikdy. To by bylo přes čáru. Nejsem tady z toho důvodu, abych si vybírala
chlapy pro sebe. Hledám partnery pro klientky.“
„Je to jeden z důvodů, proč se cítíš nesvá… že jsi single a zároveň páruješ lidi? Nechceš,
aby si mysleli, že pytlačíš?“
„Jo, jeden z hlavních důvodů.“ Kdyby jen tušila, jak zoufale toužím po tom, aby mě ulovila.
„Kolik máš klientů?“
„Asi dvě stovky.“
„Páni, vážně?“
Přitaká. „Jo, a všichni se nacházejí v jiné fázi seznamovacího procesu. Snažím se mít
širokou základnu klientů, aby si každý mohl vybrat dokonalý protějšek.“
„To dává smysl. Kolik z tvých klientů se dostalo až ke svatbě?“
„Okolo padesáti. Úspěšnost je velká, pokud do toho vložíš čas a energii, víš?“
„Jasně. Chápu. Takže… otestovala jsi i sebe? Víš, jakou máš barvu?“
Zakroutí hlavou. „Ne. Nikdy jsem si nemyslela, že by to něčemu pomohlo, takže jsem při
tvorbě základu testů využila studenty. Získat široký rozsah typů osobností se ukázalo jako
nenahraditelné. Jedna ze studentek, která se mnou testovala beta verzi, se vlastně před
třemi roky provdala za kluka, se kterým jsem ji seznámila. Byla můj první ‚klient‘.“
„To je dobrý. Pozvala tě aspoň na svatbu?“
„Ano.“ Po dalším soustu sušenky ovine své rty kolem brčka a saje…
Sakra.
„Nakonec jsem tam nešla, protože bych pak musela chodit na svatbu každého klienta.“
„Chytrý. Dokážeš si představit, na kolik svateb bys musela jít?“
„Chceš mi tím naznačit, že jsem úspěšná?“
Upřu na ni vážný pohled. „Vím, že jsi úspěšná, Jules.“
„Fajn, a teď následuje palba otázek, jejímž účelem je vyzkoušet tvou okamžitou reakci a
instinkt. Myslíš, že to zvládneš?“
Julia je bosá, uvelebená na pohovce a hýčká si druhou sušenku, kterou má položenou vedle
sebe na ubrousku. Blond vlasy se jí vznášejí nad rameny a já si nemůžu nevšimnout, jak se
její blůza u knoflíčků napíná a odhaluje sametově jemnou kůži. Nejradši bych jí pár knoflíků
rozepnul a pohladil prsty její překypující prsa. Bože, má dokonalé kozy.
Poslední hodinu jsme strávili procházením posledních otázek vyžadujících detailní odpověď
a zdá se, že přichází chvíle, kdy zjistíme, jakou mám barvu.
Nerad to přiznávám, ale tenhle test mi bude chybět a stejně tak Juliino červenání při mých
reakcích. Bude se mi stýskat po intimních okamžicích, kdy se tu jen my dva nakláníme nad
stolem a poznáváme se… nebo spíš Julia poznává mě. A pokud mám být upřímný, ještě se
nechci z téhle fáze posunout dál, protože ta další mě znervózňuje. Fáze, kdy se pokusím
Julii přesvědčit, aby mi dala šanci.
A sice po tom, co mi domluví rande s jinou ženou.
Budu ji muset přesvědčit, že mi vybrala někoho nesprávného – což ovšem může považovat
za kritiku svého programu. Poslední, co chci, je, aby si myslela, že její seznamka nefunguje.
A navíc dala zcela jasně najevo, že randit s klientem – s někým, koho spojila s jiným
klientem, pro ni znamená velké NE. „To by bylo přes čáru. Nejsem tady z toho důvodu,
abych si vybírala chlapy pro sebe. Hledám partnery pro klientky.“ A co když budu dokonalý
protějšek pro klientku, kterou mi dohodí? V očích klientky. Ne v mých.
Jak mě mohlo napadnout, že je tohle dobrý nápad?
A proč bych měl na nějaké rande vůbec chodit? Hned ze dvou důvodů. Zaprvé, aby Julia
neměla pocit, že jsem ji obral o čas, i když je to trochu pravda… ale ne úplně, protože chvíle
strávené s ní nejsou nikdy promarněné. Zadruhé chci, aby mě skutečně poznala. Jak jsem
předpokládal, domnívala se, že jsem sebejistý a domýšlivý, někdo, kdo nemá ani v
nejmenším zájem poznat ženu blíž – někdo, kdo zná jen vztahy na jednu noc. Zná mě jen
jako nejlepšího kamaráda svého bratra. Ale potřebuju, aby mě znala jako Brama Scotta –
svého kamaráda. Jako někoho, koho bude mít jednoduše ráda. Jako někoho, s kým chce
trávit čas. Hodně času. A další důvod, proč půjdu na rande, které mi Julia domluví? Kvůli
sázce. Abych splnil podmínky, musím jít aspoň na jednu schůzku.
Je to hloupé, vím.
„Palba otázek? Fajn, ale oplatím ti to.“
Obrátí oči v sloup, nicméně tentokrát se se mou nedohaduje. Bůh žehnej mléku a sušenkám.
Tohle je pro mě obrovské vítězství. Zdá se, že ji začínám pomalu udolávat. Chladná, klidná a
spořádaná Julia oslabuje svou obranu a otevírá srdce. Alespoň v to doufám.
„Připravený? První věc, která tě napadne.“
„Chápu.“ Zavřu oči a opřu si hlavu. „Per to do mě.“
„Jak dlouhá by byla předehra v ideálním světě?“
Nakloním se na stranu, otevřu jedno oko a zvednu obočí.
Julia mě dloubne perem do ramene. „Nepřemýšlej, jen odpověz.“
„Tos mě zarazila. Nenapadlo mě, že se to bude týkat sexu.“
„Musím pokrýt všechny oblasti. A teď odpověz.“
„Fajn, takže pět minut na prsa, pět minut na líbání stehen, deset minut lízání, možná dvě
minuty na bradavky, pak tu máme lalůčky, krk…“
„Máš odpovědět okamžitě. Nepotřebuju popis.“
„Hm… třeba čtyřicet minut. Když to vezmu důkladně.“ Zaculí se a zakroutí hlavou, jako kdyby
mi nevěřila. „Proč ten pohled?“
„Nic.“
„Ne, soudíš mě. Čtyřicet minut je přece slušná doba.“
„Čtyřicet minut je nejdelší čas, který jsem od klienta slyšela.“
Cha. Založím si ruce za hlavu a uvolněně si přehodím nohu přes nohu. „Protože většina
chlapů to neumí tak dobře jako já.“
„Čtyřicetiminutová předehra je absurdní, Brame.“
„Ne, měla by to být norma. Za čtyřicet minut by měl muž zvládnout, co je třeba udělat.“
„A to je co?“
„Máš čas prozkoumat ženské tělo. Můžeš ji pořádně vzrušit, škádlit a dohnat ji skoro k
orgasmu, vlhkou a škemrající o víc.“
Pootevře ústa, sakra, nejradši bych jí vrazil jazyk do krku a ukázal jí přesně, o čem mluvím.
„Hm… oukej,“ prohodí nakonec a vrátí se k poznámkám.
„A co ty? Jak dlouhá předehra?“
„Rozhodně ne čtyřicet minut.“
„Aha, takže jsi takovou předehru nikdy nezažila, protože jinak bys to řekla.“
Odkašle si. „Pokračujeme. Co uděláš, pokud ti osoba, se kterou se stýkáš, pošle nemravnou
fotku?“
„Vyhoním si ho. To je jasný.“
Nakrčí svůj roztomilý nos. „Fakt?“
„To si piš. Není to náhodou účel takové fotky? Abys někoho vzrušila? Takže když jsem
nadržený, musím s tím něco udělat. Vyhoním si ho.“ Ťuknu do jejího zápisníku. „To si
poznamenej.“
Zasměje se a něco si zapíše. Mezitím se zeptám. „Kolikrát týdně masturbuješ?“
Její pero se zastaví. Bože, kéž by odpověděla, že často. Ideální by bylo tak pětkrát týdně, ale
vzhledem k tomu, jak je Julia s odpověďmi opatrná, nedokážu…
„Čtyřikrát.“
Uf… slyšel jsem dobře? Narovnám se, otevřu ústa a zamrkám. Pak ji uchopím za bradu,
abych viděl do jejích očí. „Ty masturbuješ čtyřikrát týdně?“
„Občas jo,“ odpoví stydlivě. „Nedělej, jako kdybys to sám nedělal.“
„Dělal jsem to dneska ráno. Nestydím se za to. Ale u tebe jsem překvapený.“
Pokrčí rameny. „Když máš ty správný hračky, je to zábava.“
Oukej, asi potřebuju na vzduch.
Potřebuju chvilku.
Julia Westinová má pomůcky.
Hračky.
A ne ledajaké. Sexuální hračky. Už to mám před očima – jak se svíjí na své bílé posteli,
blond vlasy na polštáři, její hrudník se zvedá, bradavky ztvrdlé a její stehna se třesou,
zatímco si zkušeně přejíždí vibrátorem po klitorisu.
Ústa pootevřená, sténání na špičce jazyka, zkroucené palce u nohou.
Do prdele. Každou vteřinou jsem tvrdší.
Polknu, a když konečně promluvím, přeskočí mi hlas a zaskřehotám: „A jaký hračky?“
„Mám vibrátory a dildo s dráždidlem klitorisu.“ Ty kráso.
„Ne, to nemáš,“ prohodím nevěřícně.
Přikývne a ťukne perem od zápisníku. „Mám. Jen takhle přežije single holka v ulicích New
Yorku, aniž by někomu usekla hlavu.“
„Kruci.“ Prohrábnu si vlasy.
Nakloní se blíž a zase mě píchne perem. „A nezapomeň na pravidlo, že to, co si řekneme,
musí zůstat mezi námi. Nepotřebuju, abys mému bratrovi vyžvanil, co schovávám v nočním
stolku.“
„Všechno to máš v nočním stolku?“
„A pokračujeme dál. Natočil bys někdy domácí porno?“ Radši bych dál mluvil o sexuálních
hračkách. Ne. Chtěl bych vidět, jak se jimi uspokojuje, a při tom bych si ho vyhonil. Pak bych
ji vylízal, ojel tak brutálně, až by se jí z toho zamotala hlava, a pak zase vylízal. Do hajzlu.
Kdyby jen Julia tušila, jak málo mě dělí od toho, abych ji hodil na stůl, vyhrnul ty její šaty…
Jak mám teď tuhle představu vyhnat z hlavy a odpovídat na dotazy?
„Julie, dej mi chvilku. Ty máš sexuální hračky. To je tak strašně sexy.“
„Brame, přestaň. Musíme…“
„Ne. Do prdele, dej mi chvilku. Chlapi jsou na vizuální věci a já mám dost dobrou
představivost.“
Podle zrychleného dechu a nepatrného zajíknutí je na tom stejně jako já. Bože, tolik ji chci.
Hned. Ovšem to nepřipadá v úvahu. Zatím.
„Brame…“
„Dej mi tu pitomou chvilku.“ Scotte, vzpamatuj se. Mysli na něco jiného. Koho jsem dneska
potkal? Jo, jasně. Nudného pana Blablabla odněkud. Každá minuta s ním byla utrpení.
Zápach z úst. Rozepnutý poklopec. Oukej, oukej. V pohodě. Pořádně vydechnu a řeknu:
„Fajn, pokračujeme. Další otázka.“ Když nereaguje, podívám se jí do tváře a vidím jen šok.
Nemá absolutně žádné tušení, jak moc je sexy. Žádné tušení, jak moc mě rajcuje.
Bože. Tahle ženská.
„Jules…“
„Ano. Jo. Oukej. Natočil bys někdy domácí porno?“ S tebou. Ano.
„Ne. Nebyl by to nejlepší nápad, když jsem bohatý.“
„To je chytrý.“ Zastrčí si pramen vlasů za ucho. „Co nejlepšího pro tebe může žena v posteli
udělat?“
„Důvěřovat mi. To je jednoduchý. Prostě mi důvěřovat.“
Moje odpověď ji zaujme. „To je ta nejlepší odpověď, kterou jsem kdy slyšela.“
„Jo?“ Zamrskám celým obočím. „Dostanu extra body?“
Uchechtne se. „Ne.“
„Už jsi někdy otevřela někomu dveře nahá, Jules?“
Opět se zasměje a zakroutí hlavou „Ne, a ani to neplánuju.“ Je tak roztomilá, když se směje.
„Ale no tak, je to sranda.“ Zagestikuluju rukou. „Pojďte dál, a kdybyste si toho náhodou
nevšimli, tohle je můj ztopořený penis a bude na vás čekat v ložnici.“
„A pak kolem projde tvůj soused…“
„To mi nehrozí. Mám střešní byt.“
„No jo, zapomněla jsem,“ dobírá si mě, „že přetékáš penězi.“
„Přetékám tolika věcmi, Jules. Tolika.“
„Tak co myslíš? Dostanu áčko?“
Na město se snesla tma. Svítí se jen na chodbách a v patře je až děsivé ticho. Poslední
hodiny mě Julia bombardovala otázkami a mně se z ní taky podařilo dostat pár informací,
které mi snad pomůžou do budoucna.
Jako ty její hračky. Sakra, fakt doufám, že se jednou budu moct podívat do jejího nočního
stolku.
Jen mezi námi, už jsme slupli pět sušenek a jeden pomeranč a vypili dvě krabičky mléka.
Dostali jsme se do cukrového rauše, smáli se jak idioti, jenže teď přišel konec a já se snažím
ovládnout zívání.
„Nedostaneš žádnou známku.“ Výtah se zavře, Julia se ke mně otočí a opře se jedním
ramenem o stěnu. „Ale podle toho, jak jsi odpovídal, už mě napadá, jakou bys mohl mít
barvu.“
„Jo? A podělíš se o to se mnou?“
Sevře popruh kabelky. „Ne. Dokud nemám všechna data, k žádným závěrům se neuchyluju.
Musíš počkat.“
„Chápu, přísně tajné. V pohodě. Počkám si.“ Zastrčím si ruce do kapes.“ Doufám, že tě to se
mnou aspoň bavilo.“
„Rozhodně jsem se nenudila. A myslím, žes měl jedny z nejbystřejších a nejzajímavějších
odpovědí.“
Výtah cinkne, vystoupíme současně a vypravíme se k východu. Podržím jí dveře, položím jí
jemně ruku na záda a směruju ji k tmavému asfaltu chodníku.
„Přiznej to, teď je ze mě tvůj oblíbený klient.“
„Nebudeme předbíhat.“
„Ale jdi,“ popíchnu ji a pomocí popruhu její kabelky si ji přitáhnu trochu blíž. „Bude to naše
malý tajemství. Jsem oblíbenec.“
Julia mi laškovně sáhne na hrudník, aby mě odstrčila, ale chytnu ji za ruku.
Věnuje mi překvapený pohled, ovšem když se podívá na mé rty, úžas se změní v chtíč;
zorničky rozšířené, rty vlhké a jejím tělem vibruje touha.
„Já… bavila jsem se,“ koktá. „Hodně.“
„Protože je se mnou zábava, Jules. Je načase, abys to přiznala.“ Pomalu ji druhou rukou
chytnu za bok.
„Já jsem přece vždycky věděla, že je s tebou zábava, Brame. To nikdy nebyl problém.“
„A co je teda problém?“ Přitisknu si ji ještě blíž, její rty jen pár centimetrů od mých. Jsme tak
blízko, a přesto mám pocit, že nás dělí kilometry.
Pomalu a jistě. Dívat se jí upřeně do očí.
„Problém je…“ Olízne si rty, civí na má ústa, přitiskne se ke mně. Do háje, ona mě políbí.
Při tom pomyšlení se mi ztopoří penis, doslova mi napíná zip u kalhot a připomene mi, že už
je to dlouho, co jsem měl v posteli holku.
Znovu si olízne rty. „Problém je…,“ zopakuje a položí mi ruku na hrudník.
„Čauves, kámo, co tady děláte?“
Jakmile oba zaslechneme irský přízvuk zatraceného Roarka McCoola, Julia uskočí, ukončí
naši chvilku intimity a vytvoří mezi námi asi metrový odstup.
Co tady ten kretén dělá?
Skřípu zuby, supím, zatínám ruce. Otočím se a spatřím úlisný úšklebek svého, nyní už
bývalého, kamaráda, který se cpe hot dogem a kouká na nás jako na nějakou pouliční
atrakci.
„Kde ses tu vzal?“
Ukáže na knihkupectví přes ulici. „Jen jsem chtěl omrknout nějaký knížky.“ Když se chová
jako idiot, jeho akcent je s každým slovem silnější. „To jste to zabalili teprve teď? To bylo
dlouhý.“
„Hodně otázek,“ prohlásí Julia a couvne dozadu. „Moc otázek.“
„Fakt, holka?“ Prohlíží si ji. „To tam budeš jen tak stát a dělat, že se neznáme? Koukej svýho
kámoše obejmout.“ Roark rozpřáhne paže a Julia do nich neochotně vkročí. Roark se na mě
usměje přes její rameno a ukousne si hot dogu. Když ji pustí, až nevhodně dlouho jí civí na
prsa. „Sekne ti to, Julie. Je dobře, že mě Rath od tebe držel dál.“
„Držel tě dál, protože máš nějakou pohlavní nemoc,“ promluví ze mě vztek.
„Jdi do hajzlu, nemám.“ Otočí se na Julii. „Fakt nemám. Svýho ptáka vždycky oblíknu,
dokonce i na kuřbu. Nechci, aby mi ho kouřila nějaká nakažená pusina.“
„Kristepane,“ zamumlám a promnu si obličej.
„Hm, děkuju za info.“ Julia ucouvne a stroze na nás mávne. „Už musím jít, Brame. Domluvím
s Linusem schůzku, abychom zkonzultovali výsledky a další postup.“
„Stačí mi zavolat.“
„Linus to určitě vyřídí. Dobrou.“ Hned nato se otočí a doslova vystřelí pryč.
Jakmile je Julia z dohledu, praštím Roarka do paže. „Co to kurva mělo znamenat, chlape?“
„Au,“ zanaříká a promne si bolavé místo. „To bylo za co?“
„Ty víš moc dobře za co. Čekal jsi v tom knihkupectví celou dobu, co jsem byl u Julie?“
Úsměv na jeho tváři je tak široký, až se moje pěst připravuje na další útok. „Jo, čekal. Podle
mě to byl boží nápad. Nejenže jsem ti pokazil loučeníčko, ale dotkl jsem se ženskýho těla a
přečetl jsem snad všechno o ženských erotogenních zónách a jak na ně.“
„Myslíš, že je to vtipný?“
„Co máš za problém? Myslel jsem, že se ti nelíbí?“ Sníží hlas, jako kdyby se mě snažil
zastrašit, což mě dopálí ještě víc.
„Moc dobře víš, že to není pravda.“ Promnu si šíji. „Kurva, chlape, konečně to vypadalo, že
mě políbí, a tys to zkazil.“
„Tsss, nechystala se tě políbit. Možná to tak vypadalo, ale ne. Na to byla moc vyplašená.“
„Chystala. Natáhla se ke mně.“
Zašermuje na mě ukazováčkem a rozžvýká zbytek hot dogu. Pak polkne, opráší si ruce a
prohodí: „Zhoupla se. Natáhnout se a zhoupnout se jsou dvě rozdílný věci. A Julii
Westinovou znám natolik, aby mi došlo, že se nebude cucat s nejlepším kámošem svýho
bráchy, a navíc před svým kanclem. To by udělala jen v soukromí, protože by pak mohla
běžet zabořit hlavu do polštáře a přemýšlet nad tím, co udělala.“
Má pravdu a to mě štve.
A nejvíc mě štve, že ví o Julii něco intimního.
Poplácá mě po rameni. „Sorry, kámo, ale nechtěla se s tebou líbat a upřímně… měl bys mi
poděkovat.“
„Poděkovat? A za co jako?“
Postrčí mě k autu, které na něj čeká, otevře dveře a pokyne, ať nastoupím. Jakmile oznámí
řidiči mou adresu, otevře si lahev s vodou a dlouze se napije. „Udělal jsem ti laskavost.
Zachránil jsem tě před ztrapněním… aby neudělala něco, na co není připravená.“
„Jak můžeš vědět, že není připravená? Poslední dva týdny jsem se jí snažil ukázat, kdo
doopravdy jsem.“
„Cha, na tom nesejde. To víš přece sám, Brame. Julia si všechno pečlivě promýšlí předem.
Ráda předstírá, že je spontánní, jenže není. Kdyby se tady s tebou líbala, nakonec by toho
litovala. Ale když se to stalo jen skoro, začne o tom nejspíš přemýšlet. Jaké by bylo být s
Bramem Scottem. Po tom šíleným výslechu, kterým jsi prošel, o tobě ví všechno a teď se
může rozhodnout, jestli ji zajímáš, nebo ne.“
Hm.
Opřu se do sedadla a civím před sebe; světla taxi před námi jsou téměř oslepující.
„Je mi jasný, že oba víme, jak mě tohle štve, ale myslím, že máš pravdu, Roarku.“
„Já vím, že jo. Říkám ti, že to nejlepší, co se dneska mohlo stát, je, že jste každej šel svou
cestou. Ještě mi poděkuješ.“
Tím si nejsem jistý, ovšem něco na tom asi bude.
Podívám se z okna a zeptám se: „Je divný, že se mi Julia líbí?“
„Vůbec. Spíš jsem si celou dobu říkal, kdy si konečně oba přiznáte svý pocity a začnete s tím
něco dělat.“
Napochoduju do kanceláře jako Leonardo DiCaprio v tom meme, kde vypadá jako ten
nejveselejší týpek, který kdy kráčel po ulici.
Jako kdyby mi ze zadku svítil sluneční paprsek a dláždil mi cestu lemovanou lízátky a
cukrovou vatou zlatem. Jsem šťastný.
Opravdu šťastný.
Páteční večer byl… Bože, kéž by se mi Roark nepřipletl do cesty. Ale nebudu se tím
zabývat, protože Julia mě přece málem políbila, a to je všechno, co potřebuju. Dostal jsem ji
tam, kam jsem chtěl. Ani bych nebyl překvapený, kdybych za ní přišel do kanceláře a ona mě
pozvala na rande.
Tenhle scénář mě napadl dneska ráno ve sprše, a víte co? Chci, aby to byla pravda. Proč by
taky nemohla být. Julia do mě byla celá udělaná.
Když jsem se jí dotkl, měla to vepsané ve tváři. Jak reagovala na mé tělo, jak se dívala na
mé rty a olizovala si vlastní, vlhčila si ta svá delikátní ústa.
Jo, chtěla to. Řeč těla nelhala.
Linus je na svém stanovišti jako správný asistent a čeká na mě s kávou v ruce. Když včera
odjížděl z mého domu v Hamptons, napsal mi zprávu, aby mi znovu poděkoval. Jsem rád, že
mu můžu udělat radost, protože se na něj spoléhám jak profesionálně, tak i soukromě.
„Linusi,“ – poklepu na jeho stůl – „objednejte nějaké mléčné koktejly. Máme důvod k oslavě.“
„Vážně?“ zeptá se nadšeně. „Slečna Westinová souhlasila, že si s vámi vyjde?“
Zarazím se a nakrčím. „Ne tak úplně.“ Linus na mě upře pohled. „Ale zažili jsme spolu v
pátek takovou zvláštní chvilku.“
„Zvláštní chvilku?“ Vypadá skepticky.
„Vím, že to zní trapně, ale skoro jsme se líbali.“ Kývnu a usměju se. „Chvilku.“
„A proč jen skoro?“
„Vyrušil nás Roark. Čekal přes ulici, a když k tomu mělo dojít, vyrušil nás, Julii vyděsil a
úplně zabil atmosféru.“
Linus se zachechtá. „Omlouvám se, pane, ale připadá mi to vtipné.“
„Je to vůl.“ Zhoupnu se nadšeně na nohou. „Ale znamená to, že Julia má zájem. Cítil jsem
to.“
„Takže ji pozvete na rande?“
„Já nevím.“ Chytnu se zezadu za krk a promýšlím další krok. „Bude mě kontaktovat kvůli
výsledkům testu.“
„Hm.“ Linus zamyšleně ťuká perem o desku stolu. „A pořád vás chce dát s někým
dohromady?“
Sakra, na to jsem úplně zapomněl. Juliiným cílem je, aby mi našla partnerku, ale po těch
čtrnácti dnech, po tom „skoro“ polibku, nechtěla by si se mnou třeba vyrazit? Nejsem hloupý.
Vím, jak se na mě dívala. A slyšel jsem, jak se jí zadrhl dech, když jsem se k ní přiblížil.
Přitahuju ji, ovšem otázkou zůstává, jestli si to přizná.
„V tuhle chvíli by asi bylo trochu divný, kdyby se mi snažila někoho najít, ne?“
„Ledaže by se vyděsila a stáhla.“
Kriste, to si dokážu představit. Vždycky mezi námi udržovala odstup. Na škole jsem se
domníval, že kvůli tomu, protože jsem kamarád jejího bratra. Jenže ne. Považovala mě za
chytrolína. Za kreténa. Teď už mě zná líp. Ale nechce překračovat hranice profesionality.
Má můj obdiv.
Jenže já bych s ní ty hranice tak rád překročil.
„Sakra.“ Kousnu se zevnitř do tváře. „Měl bych jí asi napsat, že jo? Zeptat se, jak se měla o
víkendu. Neměl bych jí něco poslat? Víc sušenek?“
„Rozhodně byste jí měl něco poslat. Ale sušenky už ne.“ Linus probudí počítač a začne psát.
„Ani květiny a pera. Ty už jsme poslali. Hm, neměli jste na škole nějaké privátní vtipy?
Napadá vás něco?“
„Jednou jsem jí kupoval tampony.“
Linus po mně loupne pohledem a pak se vrátí k monitoru. „Nemá nějaké oblíbené pití?“
„Sójové chai latté.“
„Perfektní.“ Linus se spokojeně usměje. „Nebudeme to komplikovat. Pošleme jí sójové chai
latté se vzkazem. Aby bylo vidět, že na ni myslíte.“
„Zatraceně, to je skvělý nápad.“ Když začne ťukat do mobilu, nakloním se k němu přes stůl.
„Mám kamaráda, který pracuje ve Starbucksu a může to zařídit. Co chcete na ten vzkaz
napsat?“
„Třeba: Máš pěkný kozy?“
Linus zakroutí hlavou, aniž by se na mě podíval, a zamumlá: „Nechápu, jak je možné, že jste
tak úspěšný.“
Zachechtám se a položím mu ruku na rameno. „Tomu se říká na všechno kašlat a vzít si to,
co chcete.“ Zmáčknu ho a vykročím ke kanceláři. Pak zavolám přes rameno. „Nechte tam
napsat: Snad ti to kafe pomůže dostat z pondělní depky.“
Jakmile jsem v kanceláři, vytáhnu mobil a zvažuju, že jí napíšu. Chtěl jsem jí napsat celý
víkend, natěšený na její kousavé komentáře a vtipy, ale ovládl jsem se. Dnes je pondělí a už
se mi nechce čekat. Ovšem nebude to vypadat, že ji uháním, když jí pošlu kávu se
vzkazem?
Ne, když jí napíšu hned…
Co můžu ztratit? Poslední, co chci, je vejít do její kanceláře a probírat se profily potenciálních
partnerek, které mi vybrala.
Vím, že je to součást sázky, ale po tom, co jsem Julii skoro objímal a líbal se s ní, nemyslím
na nic jiného. Kašlat na sázku, kašlat na pravidlo, že byste neměli chodit se sestrou svého
kamaráda. Toužím po ní a dám jí to najevo… Opatrně, samozřejmě.
Napíšu zprávu a pošlu ji.
Bram: Dobrý ráno, jak ses měla o víkendu? Celý den ses válela na pohovce v
podkolenkách?
Sice jsem ještě nikdy neměl vážný vztah, ale cítím, že tohle zvládnu. Budu pozorný, budu jí
posílat dárky, dám najevo, že její zadek vypadá v džínech fakt dobře a její nohy působí v
podkolenkách legračně… Snadné.
Ani nemám náladu otvírat e-maily. Otočím se v židli směrem k oknu a zadívám se na
chladné ulice New Yorku. Naštěstí nemusím v tomhle mrazivém počasí chodit daleko – jen
rychle vyskočím z auta a šup do budovy – ale sakra, když vidím, jak jsou všichni nabalení,
hned si vzpomenu, proč nesnáším období mezi Novým rokem a jarem. A to jsem donutil Julii
přijít do své kanceláře, což znamená, že musela jít v té strašné zimě. Do prdele. To byl
pěkně idiotský tah.
Pípne mi mobil a já se okamžitě začnu culit jako blbec.
Julia: Ani mě nenapadlo vylézt ven. Je strašná zima. Podkolenky… Nechápu?
Sakra, nikdy jsem se před ní o těch podkolenkách nezmiňoval. Jen jsem je obdivoval zdálky.
Nastal čas přiznat barvu.
Bram: Když jsem tě potkal poprvé, mělas na sobě podkolenky a seklo ti to. Od té doby jsem
se vždycky těšil, až tě v nich zase uvidím.
Julia: Co to s tebou je?
Zachechtám se a svezu se v židli níž, jako kdybych byl zpátky na střední a komunikoval se
svou láskou.
Bram: Proč? To se chlapovi nemůžou líbit ponožky?
Julia: Ponožky obvykle nejsou zdrojem obdivu.
Bram: Zapiš mi to do profilu jako úchylku. Takže kdy tě zase uvidím?
Julia: Připadáš mi trochu netrpělivý.
Bram: Možná jsem.
Julia: Budu v kontaktu s Linusem.
Bram: Nebo stačí napsat mně.
Julia: A obtěžovat tě s takovými malichernosti?
Bram: Nic z toho, co se týká tebe, není malicherný, Jules.
Julia: Jsem Julia :)
KAPITOLA 12
BRAM
Absolventský ročník, Univerzita Yale
Ťuk. Ťuk.
„Brame, dole čeká Denise. Prý si u tebe v ložnici zapomněla podprsenku.“
Zvednu hlavu od knih. Kluk z druháku stojící u mých dveří se trochu klepe a čeká, co řeknu.
Naše bratrstvo nikoho nešikanuje, ale snažíme se u nižších ročníků vzbudit strach, ukázat
jim, že by si s námi neměli zahrávat.
„Denise? Ta ale včera píchala s Thompsonem, ne se mnou. O něco jí jde, chlape? Co má na
sobě?“
„Dlouhej kabát.“
Obrátím oči v sloup. „Kámo, určitě je pod ním nahá. Pošli ji zpátky na kolej, nebo kde to
sakra bydlí. Nepouštěj ji nahoru.“
„Jasně. A mám jí něco vyřídit?“
„Že by měla mít trochu důstojnosti, a ne se sem pořád vracet a zkoušet to na dalšího kluka.“
„Fakt jí to mám říct?“
„Jo.“ Promnu si obličej. „Kriste. Snažím se učit. Nech mě na pokoji a zařiď, ať už mě nikdo
neotravuje.“
„Chápu, Brame. Promiň.“
Tiše za sebou zavře dveře a nechá mě o samotě.
Denise. Není to poprvé, co se snaží o tenhle trik. Byla v domě našeho bratrstva už několikrát
a vždycky se mě snažila sbalit. Pokaždé jsem odmítl, takže se nakonec spokojila s někým
jiným, kdo taky nejspíš nemá úroveň. Naposledy to byl Brady Thompson.
Zimní prázdniny jsou za rohem, blíží se závěrečné zkoušky. Kluci v domě vědí, že když do
zkoušek zbývají dva týdny, nesnesu, aby mě někdo rušil. Jasně, sice vypráví, že jsem někde
s nějakou holkou nebo zhulený… cokoliv je napadne, ale ve skutečnosti jsem přilepený ke
stolu a šprtám.
A mám k tomu důvod – k tomuhle podvodu – chci ostatní překvapit. Chci z téhle univerzity
odejít jako osoba, které nad hlavou visí nízká očekávání, a nakonec všem vyrazit dech.
Pokud vyrůstáte s někým, kdo má „dar od Boha“ – starší bratr, kterému se všechno dařilo –
nikdo z rodiny od vás nic neočekává. Nechával jsem je při tom, abych mohl nakonec všem,
kdo o mně pochybovali, ukázat vztyčený prostředníček.
Přiznávám, že to není zrovna vyspělé chování, ale nikdy jsem netvrdil, že tuhle hru budu hrát
jako dospělý.
„To myslíš vážně? Já sem můžu.“ Z chodby se ozve dívčí hlas.
„Nemáš oprávnění,“ zaskřehotá kluk z prvního ročníku. Pokud mají na starost hlídku, jsou
nejvystrašenější.
„To teda mám. Koukej mě pustit. Jdu za svým bratrem.“
Bratr. Ve třetím patře je jediný kluk, který má tady ve škole sestru.
„Kdo je tvůj bratr?“ zeptá se prvák.
Vypravím se ke dveřím a otevřu je právě ve chvíli, kdy se Julia s tím prvákem skoro pere.
„Pusť ji, ty pitomče,“ vyprsknu. „Tohle je Rathova ségra.“
„Rath má sestru?“
Odstrčím ho na stranu. „Jo, tak si tenhle obličej dobře zapamatuj, protože ona sem může
přijít, kdykoliv se jí zachce. Jasný?“
„Ano. Promiň, Brame.“
Stále tam rozpačitě postává, takže nakonec řeknu: „Vypadni,“ a on vystřelí pryč. Strčím si
ruce do kapes a kouknu se na Julii. „Za tohle se omlouvám. Některý z nich ještě nemáme
vycepovaný.“
Upraví si nadměrně velkou mikinu a culík si utáhne tak, aby ho měla po straně nad
ramenem. „V pohodě.“ Obtočí si pramen vlasů kolem prstu. „Je tady Rath?“
Zavrtím hlavou. „Je v kampusu u nějakého profesora. Co se děje?“
„Sakra,“ zamumlá.
„Je všechno v pořádku?“
„No,“ – kousne se do rtu – „ne tak docela.“
„Oukej,“ prohodím. „A můžu ti nějak pomoct?“
„To radši ne.“
„A proč ne?“ Založím si ruce na hrudníku a snažím se neurazit.
Za zdí se ozve rána a tiché zasténání. Do háje, pozval snad Thompson Denise nahoru…
zase?
Nechci, aby Julia byla svědkem čehokoliv, co se děje v Thompsonově pokoji. Čapnu ji za
ruku a odvedu ji k sobě. Zabouchnu za námi dveře a nenapadne mě, že jakmile budeme
sami, začne má mysl produkovat určité scénáře.
Co asi pod tou mikinou schovává?
Nosí tajně nějaké rajcovní prádlo, jen tak pro svůj pocit?
Má… podkolenky?
„Co to děláš?“ zeptá se, vytrhne se mi a rozhlédne se po místnosti.
Uražený, že ode mě nečeká nic dobrého – že bych využil situace, řeknu: „Neboj, Jules. Jen
nechci, abys poslouchala to šukání. Tak co se děje?“
Na moment se zarazí, a když mám na jazyku omluvu, zvedne bradu a prohodí: „Jen jsem s
něčím potřebovala pomoct. Ale není to nic důležitého. Půjdu zpátky na kolej.“
„Jako pěšky? To je třeba osm kiláků.“
„Já vím.“
„Ty jsi sem došla pěšky?“ Nakloním hlavu na stranu a prohlížím si ji.
„Jo, ale to je jedno. Jen vyřiď Rathovi, že jsem se stavila.“
„Jules, můžu…“
„Jsem Julia,“ řekne neoblomně.
Obrátím oči v sloup. „Zpátky tě můžu hodit.“
„To není nutné.“
Odfrknu si. „To teda je, protože jestli se tvůj bratr dozví, že jsem tě večer nechal jít zpátky
pěšky, udělá si z mých koulí boxovací pytel.“ Shrábnu klíče ze skříňky. „Pojď. Odvezu tě.“
Ani se nehne.
„Julie, myslím to smrtelně vážně. Pěšky nejdeš.“
Pořád se nehýbe.
„Kristepane, ženská.“ Podrbu se na šíji. „O co jde?“
Začne si žmoulat mikinu a vypraví ze sebe: „Mohl bys mi půjčit dvacet dolarů?“ Než stačím
odpovědět, rychle dodá: „Nechala jsem si peněženku i mobil u kamarádky v autě a ta odjela
na víkend pryč, no a… víš… potřebuju… dámské hygienické potřeby.“
Zadržím smích, který se dere na povrch. „Potřebuješ tampony?“
„Nešťourala bych se v tom. Už takhle je to trapné.“
„Chceš, abych tě odvezl do obchodu?“
„Tak nějak.“ Kroutí se a povzdechne si. „Bože, já tak nesnáším, když tě musím žádat o
pomoc.“
„Ále, nelam si s tím hlavu, Jules.“ Obejmu ji paží kolem ramen a stisknu. „Rád ti pomůžu. V
dámských hygienických potřebách se vyznám.“
„Zmlkni,“ postěžuje si, zatímco ji vedu chodbou a zadním schodištěm do garáže. „Víš, jak je
tohle pro mě trapné?“
„Vím, ale já jsem nadšený. Ještě nikdy jsem tampony nevybíral. Nová zkušenost.“
„Žádná zkušenost nebude. Počkáš v autě a hotovo.“ Maličká ráda šéfuje.
„Jak se v tom vůbec vyznáte?“ zeptám se a rozhlížím se po regálech. Růžové, fialové,
modré, bílé a černé s obrázky sportovkyň a srdíčky, příslib nulového zápachu… Nikdy jsem
nic podobného neviděl.
„Co jsem ti řekla? Buď aspoň zticha a zůstaň tamhle.“ Ukáže na konec uličky, ale stejně ji
neposlechnu. Proč bych měl?
„Potřebuješ extra velké?“ Vytáhnu krabičku z regálu a otočím ji. „Krvácíš silně?“
Vytrhne mi ji z ruky a vrátí ji do regálu. „Nepotřebuju extra velké. Jen normální.“
„Aha, oukej. A jakou značku?“
„Nepotřebuju tvou pomoc, Brame.“ Vypraví se k regálu s černými krabičkami s neonovými
nápisy. Vezme jednu větší a menší, nejspíš s vložkami, ale nejsem si jistý.
Snažím se zapůsobit a zeptám se. „Co je to za druh?“
„To není tvůj problém.“ Projde uličkou. Držím s ní krok.
„Hele, můžeš mě trochu vzdělat. Třeba bych s tebou pak soucítil. Uveď mě do světa
menstruace.“
„Fakt o tom teď nechci mluvit. Zaplatíme a jdeme.“
„A co čokoláda? Ta je jasná, ne? Máš chuť na čokoládu, Jules?“
„Stačí mi tyhle dvě věci.“ Přistoupí k pokladně, zatímco já se otočím a zamířím k ostrůvku se
sladkostmi. A protože jsem to já, kdo má peněženku, musí mě následovat.
„Jakou máš ráda? Dove? Nebo spíš Hershey?
„Brame, pojďme, prosím.“
Zavrtím hlavou a přitáhnu si ji blíž. „Jestli nakupujeme kvůli periodě, musíme to dělat
pořádně. A teď si vyber něco, co ti udělá dobře. Bonbony, zmrzlinu nebo chipsy…
Nepotřebuješ něco na bolest? Midol třeba?“
Podívá se na mě se zmateným výrazem v očích. „Proč jsi na mě tak milý?“
Hm… snad proto, že mi připadá zajímavá i chytrá a neskutečně jí to sluší i v tom nadměrném
oblečení. Asi proto, že mě na ní něco zaujalo.
Ale nemůžu to vyslovit nahlas. Navíc, ona má snad pocit, že se k ní obvykle chovám
hnusně? Nebo proč je tak překvapená, že jsem milý?
„Protože jsi mladší ségra mého nejlepšího kamaráda, což znamená, že pokud není zrovna
poblíž, musím se o tebe postarat já.“ Stisknu jí rameno. „A teď vyklop, co bys chtěla.“
Krátce se kousne do spodního rtu a zvažuje, jestli mou nabídku přijmout. Když svěsí ramena
a dlouze vydechne, vím, že se vzdala.
Stačí trochu přemlouvání a dostanu, co chci.
„Mám ráda tyhle sušenky a pak čedarové chipsy se zakysankou.“
„Jo? Tak je bereme.“ Obejdeme ostrůvek a vezmeme velký pytel čedarových Ruffles a dvě
balení sušenek Mrs. Fields.
„Stačí mi jedny sušenky.“
„A kdo říkal, že jsou obě pro tebe?“ Mrknu a zamířím k lednicím pro pití. Vezmu mléko pro
oba a zeptám se: „Ještě něco?“
Zakroutí hlavou. „Asi ne.“
„Fajn, jdeme zaplatit.“
Několik dalších minut strávíme placením. Dívka za pultem si prohlédne náš nákup a věnuje
Julii soucitný pohled. Proběhne mezi nimi zvláštní druh neverbální komunikace. Něco jako:
hodně štěstí tenhle měsíc, snad je k tobě tvá děloha vstřícná.
To samé děláme i s muži. Když vidím, že někdo kopl někoho do rozkroku, chlapče, ach,
chlapče, koule se mi vždycky kroutí bolestí za toho nebožáka. Je to totéž?
Pravděpodobně ne.
Ani srovnatelné. Jsem si docela jistý, že perioda je ve stejné skupině jako porod. Nedají se
srovnávat s žádnou mužskou bolestí; nejsou ani ve stejné lize.
Jakmile nastoupíme do auta, otevřu tašku a vytáhnu mléko a sušenky. Balení se špatně
otvírá, ale jakmile se mi podaří vyndat dva kousky, jeden jí podám a pozvednu své mléko.
„Na menzes. Ať je k tobě teta Menstruace tentokrát milosrdná.“
Julia se usměje. „Jak výstižné.“ Připijeme si krabičkami s mlékem a mlčky jíme sušenky. Po
chvíli se ke mně Julia otočí na sedadle, hlavu si opře a řekne: „Díky za dnešek, Brame.
Vážím si toho.“
„Kdykoliv, Jules. Můžeš se mnou počítat.“
KAPITOLA 13
JULIA
„Tohle přece není pravda,“ zamumlám si pro sebe, když už po několikáté procházím
výsledky testů. Ruku přiloženou na čele, cítím se celkově vyčerpaná, prohlížím si test a štípu
se do obočí.
Tohle je důvod, proč jsem neměla Brama přijmout. Měla jsem tušení, že se něco stane.
Znám ho, znám ho už léta, a přesto tady sedím, a když se dívám na jeho výsledky, mám
najednou pocit, jako bych ho vůbec neznala.
Skoro celou noc jsem strávila průzkumem svého programu. Porovnávala jsem své postřehy
s jeho odpověďmi a takové výsledky jsem vůbec nečekala.
Ani v nejmenším.
Proto jsem se rozhodla, že ráno bude moudřejší večera.
Ale když jsem si to všechno prošla ještě jednou, dospěla jsem ke stejnému barevnému
výsledku.
Červená.
ČERVENÁ.
Bram vůbec není červená barva.
Červení jsou chladní, zlomyslní, svým způsobem zlí. V každé oblasti svého života dokážou
být nemilosrdní, dokonce i v ložnici, s čímž bych mohla souhlasit. Pokud přijde na fyzickou
stránku, zdá se Bram skutečně nemilosrdný, ale v běžném životě? Hlava mi to nebere.
Vzpomenu si na školu a společné okamžiky. Ano, většinu času se choval jako idiot, ale za
tou hrubou maskou se skrývala jemnější část osoby; citlivá část a několikrát jsem tomu byla
svědkem.
Když mi nedávno přinesl sušenky nebo udělal rezervaci v mé oblíbené restauraci, poslal
květinu z kuličkových per a sójové latté se vzkazem – to od něj bylo tak pozorné. A ten vzkaz
byl perfektní.
Tohle červení nedělají. Červení nejsou pozorní a milí. Jsou chladní a neteční. Je obtížné vyjít
s nimi a jediná barva, u které můžou mít šanci, je oranžová a pouze z toho důvodu, že je to
slabší verze červené.
Nedokážu si představit, že bych Brama spojila s oranžovou.
Po celou dobu jsem tipovala, že by mohl být modrý nebo zelený, dvě podobné barvy, protože
oba typy mají ochranitelský instinkt a charisma.
Jsem zmatená.
Opřu se do židle a dlouze vydechnu, když do mé kanceláře nakoukne Anita. „Slečno
Westinová, přišla za vámi Clarissa.“
Díkybohu, potřebuju rozptýlit.
„Výborně. Ať jde dál.“
Clarissa projde dveřmi s papírovým sáčkem a rozzářeným úsměvem. „Ach, neviděly jsme se
celou věčnost.“ Obejde stůl a pořádně mě obejme.
Když se odtrhne, odejde si s jídlem sednout na pohovku a poklepe na místo vedle sebe.
„Zabírám si tvou pauzu na oběd. Posaď se a pověz mi, co je nového.“
A přesně tohle potřebuju. Zout si lodičky a vydat se přes ten huňatý koberec ke Clarisse,
která už vytahuje sendviče s grilovaným sýrem.
„Ty mě miluješ, že jo?“ prohodím a prohlídnu si ty obří sendviče, na kterých jsme závislé.
„Vždyť to víš. Doufám, žes dneska cvičila, protože tady máme kalorickou bombu.“
„S tím nemám problém.“ Zasměju se. „Tyhle sendviče jsem neměla, ani nepamatuju.“
„To jsem si myslela, a proto jsem je přinesla.“
Před pár lety, když jsme se s Clarissou přistěhovaly do města, jsme objevily zapadlou
restauraci Cheez Whiz, která dělá jen speciální sýrové sendviče v tom nejkřupavějším
chlebu, jaký jste kdy jedli. Tyhle sendviče jsou jako božská mana. Nikdy jsem nelitovala,
když jsem nějaký snědla.
Po kanceláři se roznese křupání a obě naráz zasténáme. Ano, jsou opravdu lahodné.
S plnou pusou řeknu: „Díky, tohle dneska fakt potřebuju.“
„Fakt? Drsný den v seznamovacím byznysu?“
„Dalo by se to tak říct.“
„Co se stalo?“
Rozhlédnu se po kanceláři, jako kdybych tu snad měla odposlechy, a zašeptám: „Slib mi, že
to zůstane jen mezi námi.“
Clarissa obrátí oči v sloup. „Julie, komu bych to asi tak měla říct? Víš přece, že ať mi povíš
cokoliv, zůstane to mezi námi.“
„Vím, jen jsem nervózní. Váže mě smlouva o mlčenlivosti.“
„Kterou jsem ti sama sepsala, takže jako tvá právnička ti říkám, že je to v pohodě.“
Proč bych jí to neřekla s takovým odůvodněním? Pokud se dostanu do potíží, bude to ona,
kdo mě z nich vyseká. „Fajn, pamatuješ si na Brama Scotta?“
Clarissa si otře ústa hnědým ubrouskem. „Jak bych mohla zapomenout? Na Yale byl
vyhlášený a je to Rathův nejlepší kamarád. Je nezapomenutelný.“
„Jo. Takže on ke mně nedávno přišel a požádal mě, jestli může být součástí mého
programu.“
„Počkat,“ – Clarissa mi položí ruku na paži – „Bram Scott chce, abys mu našla partnerku?
Ten Bram Scott, který s nikým nechodil ani na škole nebo ani po ní, pokud vím.“
Přikývnu. „Jo, ten Bram Scott.“
„No, to je zvláštní.“
„To mi povídej. Vykolejil mě natolik, že jsem ho nebrala vážně, takže jsem se Ratha zeptala,
jestli to náhodou není součást jejich sázky ve fantasy fotbale.“
„Aha, a je, že jo?“
Přikývnu, zakousnu se do sendviče, a než znovu promluvím, rychle sousto spolknu. „Oba to
popřeli, ovšem nakonec jsem je prokoukla. Sdělila jsem Bramovi, že mi to nepřipadá vtipné,
a víš, co mi na to řekl?
„Asi něco hloupého.“
„Ne,“ zavrtím hlavou, „řekl, že chce najít lásku.“
Clarissa zrovna pije, takže se rozkašle a vodou si poprská kalhoty. „Cože? Kecá.“
„To jsem si taky myslela. Ale fakt to myslí vážně. Odpověděl na všechny otázky, absolvoval
se mnou rozhovor a teď čeká, až si projdeme výsledky.“
„To zírám.“ Clarissa se opře. „Fakt zírám… To bych od něj nikdy nečekala. Proč ta změna?“
„Asi má pocit, že přišel čas se usadit.“
„Chlapi se asi můžou změnit, ale…“ Clarissa je trochu otrávená ze svých předchozích
vztahů, takže mi její komentář připadá naprosto pochopitelný. „Když jsi ho teda protáhla
všemi testy, jakou má barvu?“
Napiju se vody, abych pořádně spláchla to velké množství sýru. Upřímně, pořád tomu
nemůžu uvěřit.
„A přesně s tím mám problém.“
„Nevyšlo to tak, jak jsi čekala?“
Utřu si ruce do ubrousku a opřu se do pohovky, celá zmatená. „Přesně. Byla jsem si jistá, že
bude modrý nebo zelený.“
„Není?“ Clarissin nakrčený nos mě utvrdí v tom, že je stejně zmatená jako já. O mém
seznamovacím programu ví všechno. Několikrát se mnou prošla všechny typy osobností. A
pak mi pomohla sestavit právní dokumenty. Její překvapení je oprávněné.
„Ne.“ Začnu šeptat, jako kdybych se jí chystala svěřit tajemství. „Je červený.“
Vytřeští oči a zvedne obočí. „Cože? Ani náhodou.“
„Je. Xkrát jsem to kontrolovala. Jeho sexuální charakter je taky červená.“
„To mě napadlo, ale nemělo by to převážit všechno ostatní, ne?“
„Ne, nemělo. Jenže když přišlo na test, spadl do červené kategorie dokonce na devadesát
devět procent.“
„Ale“ – Clarissa překříží paže na hrudníku a otočí se ke mně – „vůbec není jako červení.
Ano, je to vůdce, taky je však charismatický, inspirující, pomáhá…“
„Je to ochránce,“ dopovím za ni.
„Přesně. To jsme ho celý život četly špatně? Nestrávila jsem s ním tolik času jako ty, ale
přesto, podle těch několika krátkých setkání ti říkám, že ten muž není červený.“
To mi ani říkat nemusí. Pořád se to celé snažím pochopit a najednou si nejsem jistá, jestli je
můj program sestavený správně. Sakra, kvůli Bramovi zpochybňuju své metody a roky
vědeckého výzkumu. Nechápu, jak se to mohlo stát. Jak mohl takhle snadno nahlodat mou
teorii? Co to o mně vypovídá? Jak jsem mohla chybně určit charakter někoho, koho dávno
znám?
„Co mám dělat? Vážně bych ho měla spojit s oranžovou?“
„No a máš na výběr?“
„Nemůžu po něm chtít, aby testy podstoupil znovu. Pak by si začal myslet, že je celý
program švindl, což je poslední věc, kterou si přeju. Už jsem měla v hlavě několik dívek, pár
žlutých a fialových, které by se k němu mohly hodit, ovšem pokud má Bram červenou barvu,
v žádném případě ho s nimi nespáruju, protože by zlomil jejich duši dřív, než by v restauraci
naservírovali předkrm.“
Clarissa usilovně přemýšlí se semknutými rty, a proto ji zbožňuju. Nechrlí ze sebe plané řeči,
ale radši využije své inteligence, aby rozšířila tu mou. Její úhly pohledu jsou vždy přínosné.
Dokonce i na univerzitě, a to jsme byly v podstatě děti, byla stejná. Nikdy jsem neměla pocit,
že by naše přátelství bylo jednostranné, a kdykoliv jsem měla potíže s kluky nebo kdykoliv se
mi Bram dostal do hlavy, byla tu pro mě. Bramovi se to nepodařilo často, ale když ano, trvalo
mi, než jsem se z toho dostala.
Umí se vám dostat pod kůži. To je typické pro MODROU – ulpět na vás, ačkoliv jste od sebe
na míle daleko.
„Víš, nerada to říkám, ale možná je červený, jen se tak neprojevoval, protože jsi Rathova
sestra. Zamysli se nad tím, je mu třiatřicet, je realitní magnát, a to se nestává tak často. Musí
v sobě mít červenou, jinak by nebyl tam, kde je. Možná je ‚červenější‘, než si myslíš.“
„Asi… asi.“ Zamyšleně se koušu do nehtu. „Ale v běžném životě nevykazuje charakterové
rysy červené. Třeba poslední dva týdny byl tak milý a pozorný…“
„Protože jsi Rathova sestra. K tobě se nebude chovat jako hajzl.“
„Ale nejde jen o mě. Chová se úžasně i ke svému asistentovi. Kdyby byl opravdu červená
barva, neposkytl by mu na víkend klíče od svého domu v Hamptons jen za to, že nám přinesl
sušenky. Kdyby byl červená, donutil by asistenta, aby nám doručil sušenky, a pak ho nechal
do konce naší schůzky čekat za dveřmi pro případ, že bychom ještě něco potřebovali.“
„To je pravda.“ Obě dlouze vydechneme a uvelebíme se pořádně na pohovce. „A co se
stane, když ho dáš dohromady s oranžovou? Totiž, pokud je Bram červená, pak by ses tím
možná měla řídit, víš?“
„Jasně.“
Cítím nejistotu.
Hodně nejistoty.
„Nechci to pokazit.“
„Co máš na mysli?“
Podívám se na strop a přehrávám si rozhovory s Bramem. „Od první chvíle, co jsem Brama
potkala, jsem z něj vždycky měla pocit, že má ve všem pravdu, a navíc to o sobě ví. A
opravdu nesnesitelné bylo, že mě pokaždé nakonec ve všem předčil, i když ani nechtěl. V
podstatě mi tím stanovil precedent… Chci na něj udělat dojem.“
„Julie, to nemůžeš myslet vážně.“
„Já vím, že je to hloupost,“ prohrábnu si vlasy, „ale ačkoliv se snažím namluvit si, že na jeho
názoru nezáleží, pořád mu chci dokázat, že jsem víc než jen Rathova mladší sestra, že se
vyrovnám jeho lize.“
„Ty jsi ještě mnohem výš. Máš doktorát. On bakaláře.“
„A portfolio, které dokáže konkurovat každému milionáři na světě. Vypracoval se sám.“
„To ty taky.“ Je to od Clarissy milé, že se mě snaží srovnávat s Bramem, ale upřímně nás
srovnávat nelze. Je výš.
„On je jiný kalibr, to je mimo diskusi. Snažím se jen říct, že jsem ho nechtěla protahovat
celým programem jen proto, abych ho dala dohromady s nesprávnou osobou. Nechci, aby si
myslel, že je celá seznamka ztráta času, protože to by mě asi zničilo.“
„To by si nikdy nemyslel.“
„Pokud mu nenajdu tu správnou partnerku po tom, co jsem zjistila, že je červený, bude si to
myslet. Co když ty ženy, se kterými půjde na schůzku, mají k programu taky výhrady? Co
když – protože si všimnou, že byly spojené s tím nepravým – si pustí pusu na špacír a
začnou rozhlašovat, že je má seznamka jen fraška?“
Clarissa vypadá totožně zneklidněně, jako se já cítím, ale naštěstí mlčí. Moc dobře ví, co mi
dělá starosti.
A upřímně, i když je Bram milý, rozvážný a projevuje zájem, je mi jasné, jak by mě ponížil,
kdybych ho spárovala s někým, kdo se mu nebude líbit. Musím při vybírání protějšku
postupovat velmi obezřetně.
Bram si promne ruce a nadšeně prohodí: „Fajn, ven s tím. Jakou mám barvu?“
Protože jsem neurotická, prošla jsem výsledky ještě dvakrát, jen abych si potvrdila to, čemu
stále nemůžu uvěřit. Pak jsem velmi důkladně zhodnotila ženy, se kterými bych ho mohla
spárovat. Našla jsem dvě, které by mohly Brama zaujmout a zvládnout jeho vnitřní červenou
barvu, a můžu se jen modlit, že to bude fungovat.
„Takže po tom, co jsem důkladně prošla tvé výsledky, jsem došla k závěru, že máš červenou
barvu.“
„Červenou, hm, zajímavé. Co to znamená?“
„Že máš podnikatelského ducha, občas jdeš přes mrtvoly a v posteli se rád ujímáš vedení.“
Snažím se svou odpověď nepatrně odlehčit a nezacházet do detailů, protože červení nejsou
zrovna mí oblíbenci.
„To s tou postelí je dost přesný. Dobrý odhad.“ Zazubí se. „A co dál?“
„To si můžeš přečíst sám v mém shrnutí. Nechci tě zdržovat podrobnostmi. Hlavně se
musíme podívat na ty dvě partnerky, které jsem ti našla.“
Svraští obočí a úsměv mu zmizí z tváře. „Jo, jasně.“ Poškrábe se na bradě a nadšení v jeho
očích vyhasne. Zvláštní. „Tys nějaký našla?“
Co se to děje? Před dvěma vteřinami byl celý rozjařený a nedočkavý, a najednou jako kdyby
otočil o sto osmdesát stupňů a začala se projevovat skrytá červená, o níž jsem ani neměla
tušení. Asi jsem se spletla.
„Našla jsem dvě. Jak vidíš, červení mají velmi specifický charakter a v podstatě se hodí
pouze k jedné barvě, a to je oranžová.“
„Fajn,“ prohodí skepticky.
Znervózní mě to. Pálí mě na hrudi a doufám, že to na mně není znát.
„Vzala jsem v úvahu tvou vysněnou ženu, prošla oranžové a našla dvě.“ Předložím před něj
jejich profily. „Carly a Tabitha.“
Profily ani nezvedne ze stolu a jen se na ně dívá zdálky. Mlčí a já nedokážu říct, jestli je
šťastný, nebo naštvaný. Líbí se mu ty holky? Líbí se mu jejich kariéra? A osobnostní rysy,
které jsem zvýraznila?
Založí si ruce a podívá se na mě. „Která se ti líbí víc?“
Nedobírá si mě, neuculuje se, nemrká, nic…
„No, myslím, že Tabitha by se k tobě hodila víc.“
„Myslíš?“ Jeho hlas zní odměřeně. Začnu si ždímat ruce. Proč ta náhlá změna chování?
Opře se do pohovky, pomalu si mě prohlédne. Mám pocit, že analyzuje každý centimetr
mého těla. „Vážně si myslíš, že je Tabitha ta nejlepší volba?“
Uf, něco mi uniká?
„Po tom, co jsem prošla výsledky a prostudovala profily…“
Najednou se zvedne, prohrábne si vlasy. „Dohodni to a informuj Linuse, kdy má ta Tabitha
čas.“ Zamíří ke dveřím kanceláře, zapne si sako a hlavu má skloněnou, jako kdyby byl
zklamaný.
„Brame, počkej.“
Zastaví se, ale neotočí.
„Co se stalo? Myslela jsem, že tohle chceš.“
Zhluboka vydechne, zčásti se ke mně natočí a vyloudí ten arogantní úsměv, který miluju i
nenávidím. „Máš pravdu, přesně tohle chci. Domluv to rande. Těším se, až Tabithu poznám.“
Už je skoro na odchodu. Položím mu ruku na paži a zadržím ho. „Jestli jsem něco pokazila,
řekni mi to. Připadá mi, že se na mě zlobíš.“
„Jsem v pohodě. Dám ti vědět, jak to dopadlo. Dobrou, Julie.“
Hned nato odejde a po cestě chodbou vytáhne z kapsy mobil.
Nenív pohodě. Bram je nafoukaný, přidrzlý, extrovertní… nebývá mrzutý. Nevrlý.Ale to mi
nedělá hlavní starost. Mnohem víc se mě dotýká to, jakým způsobem odešel.
Dobrou, Julie.
Julie. Ne Jules. Jako kdybych dostala facku.
Co budu teď sakra dělat?
KAPITOLA 14
BRAM
„Tohle fakt nesnáším,“ zaúpím a vyměním oblekovou košili za svetr.
Roark skáče na mé posteli jako puberťačka, když pozoruje svou kamarádku, která se
připravuje na rande, ale místo toho, aby si kroutil vlasy a vyptával se mě, chlastá pivo a krká
abecedu.
„C, D, E.“
„Necháš toho? Kristepane, chlape.“
„Trošku napjatej, ne?“ Usadí se na okraji postele a prohlíží si můj outfit.
„Jen naštvaný.“ Upravím si svetr a rukávy na svých svalnatých ramenou. „Jdu na večeři s
nějakou Tabithou místo toho, abych šel ven s Julií.“
„Tabitha je docela sexy jméno. Jak vypadá?“
Pokrčím rameny. „Nemám nejmenší ponětí. Když mi Julia ukazovala ty profily, sotva jsem se
soustředil, jak jsem se naštval.“
„A máš vůbec právo bejt naštvanej? Pozval jsi Julii ven?“
„Vždyť jsem ani neměl šanci, když přede mě začala házet ty výsledky. Trochu jsem doufal,
že k tomu bude příležitost ten večer, jak jsi nás vyrušil.“
Rozesměje se. „Jeden z mých lepších momentů.“
„Jsi debil.“
„Hele, mám pocit, že by ses měl na chvíli uklidnit a nadechnout se. Jsi trochu výbušnej.“
„Protože jdu na rande se ženskou, která mě nezajímá. Protože ta, kterou chci, si myslí, že
hledám někoho jiného, jenže já chci ji. Dneska ten večer nějak přežiju. Budu předstírat, že se
bavím, abych tu holku neurazil, a pak vymyslím, jak Julii ukázat, že mi na ní záleží, i když
jsem měl pocit, že už jsem to udělal. Totiž, co bych měl ještě zkusit? Poslal jsem jí dárečky,
udělal jsem si na ni čas, napsal několik zpráv, aby věděla, že na ni myslím, a kristepane,
málem jsme se líbali. Co mám ještě udělat? Nakreslit mapu ke svýmu zasranýmu srdci a
předat ji Julii?“
To jí to opravdu nedochází? Vážně netuší, proč jsem byl tak podrážděný? Proč jsem tak
rychle vypadnul? Jak je možné, že ji to nenapadne?
Roark na mě prázdně civí s pivem na půl cesty k ústům. „Mapu k tvýmu srdci? Kam na
takový hovadiny chodíš?“
Vyhrnu si rukávy. „Četl jsem pár tipů, jak randit.“
„To byly nějaký tipy pro sraby?“
Ukážu na něj prstem. „To mě dost uráží. Tomu se říká romantika.“
„Víš, co je romantický?“ Roark se jednou rukou opře o matraci. „Říct holce, která se ti líbí, že
se ti líbí. To je romantický a nevede to k žádným zmatkům.“
„To nejde.“
„Proč ne?“
„Víš přece, co se stalo na tom večírku.“ Podívám se do zrcadla a snažím se své blond vlasy
uhladit na stranu.
„Myslíš tu párty na konci semestru?“
„Jo.“
„To je už je tak dávno, a navíc jsi mi nikdy přesně neřekl, co se stalo… Jen že ti mám dát
vědět, kdyby Rath náhodou mluvil o svý ségře.“
„Ta noc se mi zaryla do hlavy. Udělal jsem první krok, ona mě odmítla. A teď mám pocit, že
musím udělat víc než jí jen říct, že se mi líbí.“
„Co se stalo?“
Zavrtím hlavou. „Teď se o tom nechci bavit. Je to nadlouho.“
„Co budeš teda dělat? Půjdeš na tohle rande? Svedeš tu holku?“
„Ne.“ Zvednu paži a několikrát se přetřu deodorantem a pak i pod druhou paží. „Budu
zdvořilý a ten večer skončím tak, aby nic neočekávala.“
„A je to fér?“
Změřím si Roarka pohledem. „Život není fér, věř mi. Kdyby byl, tu sázku neprohraju schválně
a netrávím pak čas s Julií jen proto, aby mi nakonec dohodila někoho jiného. Kdyby byl život
fér, už bychom byli spolu.“
Roark znepokojeně přimhouří oči. „Tys tu sázku prohrál schválně?“
Podívám se na něj, jestli to opravdu myslí vážně. „Jen naprostý idiot by poslal na lavičku
Russella Wilsona. Nebo někdo, kdo chce prohrát.“
„Já to věděl!“ Roark vyskočí z postele a udeří mě pěstí do paže. „Víš, že teď musím od
Ratha neustále poslouchat, jakej je kouzelník ve fantasy fotbale? Ten idiot měl jednou štěstí
a teď mi to pořád omlacuje o hlavu. Kdybys Russella nebenchoval, můj život by byl o dost
lehčí.“
Poplácám ho po rameni a ušklíbnu se. „To je karma za ten pokažený večer. Příště si to
rozmyslíš.“
Pomalu jsem na odchodu, když Roark zavolá: „Doufám, že se tě Tabitha pokusí dneska
políbit. Třeba je to přísavka a nebudeš se jí moct zbavit.“
„Neříkal jsem něco o karmě?“
„Seru na karmu. Jsem Ir a nás se štěstíčko drží.“
Jsem muž.
Kdyby vás to náhodou nenapadlo. Jsem horkokrevný muž. Moje libido dokáže vystřelit
nahoru už jen při malém náznaku sex-appealu. Stává se to i těm lepším z nás; i když jsme
zrovna paf z někoho jiného.
Takže pokud vám řeknu, že ta večeře mi nebyla úplně příjemná, nebudu lhát.
Tabitha neboli Tabby Cat, jak ji nazývají přátelé, se rozhodla přijít na rande v těch
nejlacinějších šatech, které jsem kdy viděl. Stříbrné, s hlubokým výstřihem vepředu i vzadu,
extrémně provokativní, neponechávající nic představivosti.
A to myslím vážně.
Už třikrát jí vyklouzla bradavka.
A necivím. Opravdu ne. Ale když začne nadskakovat nadšením a ta dvojitá déčka s ní, není
snadné si nevšimnout.
Po třech bradavkách a náloži výstřihu je chlap odsouzený k tomu, aby byl nadržený. A je
úžasná. Blond vlasy, modré oči, umělé rty a tělo, pro které by každá zabíjela. Jakmile se mi
představila, okamžitě mě napadlo, že kdybych se nepokoušel získat Julii, vzal bych Tabithu k
sobě domů.
Jsem docela ohromený Juliinou schopností dávat lidi dohromady, protože tohle rande je fajn.
Ale způsob, jakým je Tabby Cat oblečená, mi připomíná schůzku přes Tinder – ne něco, co
bych očekával od Juliiny seznamky. Její outfit zrovna nekřičí Hledám vážný vztah. Vím to,
protože už jsem takové „Tabithy“ viděl. Na druhou stranu toho o ní moc nevím – jen že
pracuje jako manažerka v prestižní šperkařské společnosti, miluje zumbu – což zdůraznila,
když zatřásla svými maracas, vyklouznutí bradavky číslo jedna – a když prší, brní ji palce u
nohou. To poslední jsem ani vědět nepotřeboval.
Pro upřesnění, svůj palec taky ráda používá na něco jiného – a není to brnění, protože
neprší – přejíždí jím sem a tam po mé noze. Už několikrát jsem ji musel odstrčit a vymluvit se
na křeč. Myslím, že tahle se nechá odradit tím, když si bude myslet, že mám zdravotní
problémy.
Ale prokristapána, na tyhle hrátky musí být vhodná doba i místo, a to rozhodně není na
prvním rande v luxusní restauraci, ledaže by tu se mnou seděla Jules. To už bych ležel na
zemi jako udýchaný, nadržený pejsek.
Tabitha otočí sklenkou vína, opět mi poskytne úplný výhled do výstřihu a zeptá se: „Na jaké
seriály se díváš?“
Má ten zastřený, hodně jsem toho zažila hlas. Je zvláštní, líbí se mi to, a zároveň ne. Je to
matoucí.
„Seriály?“ Když mi palcem přejede po holeni, dám si nohu přes koleno. Je po večeři. Modlím
se, aby číšníka napadlo, že čekám na účet. „Jako televizní?“
„Jo, co jiného?“
„No, máme tady Broadway.“
„Ehm, kdo chodí v téhle době ještě na muzikály?“ Obrátí oči v sloup. „Svět by si měl
uvědomit, že tanec a zpěv jsou mrtvé. Teď frčí Marvel. Akce a napětí. Fantazie. Máš rád
fantazie, Brame?“
Na tuhle otázku ani nechci odpovídat, protože ano, mám rád fantazie. Jsem pro, aby si lidé
plnili své vnitřní touhy, ovšem obávám se, že jakmile bych na tuhle otázku odpověděl, už by
mě Tabitha táhla na dámské záchodky. Takže se vrátím k jejímu prvnímu komentáři.
„Muzikály nejsou mrtvý. Jsou docela zábavný. Vzhledem k tomu, že žiju v New Yorku,
snažím se navštívit aspoň jedno vystoupení za měsíc.“
„Ty chodíš na muzikály?“
Přitakám a napiju se vody. Dneska žádný alkohol, protože chci zůstat při smyslech.
„Není to trochu holčičí?“
„A není náhodou sexistický si tohle myslet?“ Tón v mém hlase ji donutí se stáhnout.
Díkybohu, protože opravdu nemám náladu hádat se kvůli muzikálům.
„Promiň,“ omluví se po tom, co na mě několik vteřin jen civí. „Nevěděla jsem, že tak žereš
muzikály.“
Stisknu si kotník a snažím se zůstat uvolněný. „Nežeru. Jen umím ocenit umění. Toť vše.“
„To je sexy.“ Nesnažím se působit sexy, nechám to však být. „A co ty seriály? Sleduješ teda
nějaký?“
„Ani ne. Nemám na to moc čas, ale když už si něco pustím, tak Hru o trůny.“
Rozsvítí se jí oči, rty se zkroutí do obřího úsměvu a zničehonic začne tleskat. Dávám tomu tři
tlesknutí, než… Jo, a je to tady, bradavka venku. Kruci, proč je má pořád tak ztvrdlé?
Když přestane tleskat, chytne se stolu a nakloní dopředu. „Hra o trůny je můj nejoblíbenější
seriál.“
„Fakt?“
Horečně přikyvuje. Klid, cvoku, přece si nechceš zlomit vaz.
„Miluju tu dějovou linku, nahotu, zabíjení, incest. Pořád nemám dost.“
„Miluješ incest?“ Zdvihnu obočí. To je teda pořádná úchylárna a neslyšel jsem zatím nikoho,
kdo by tohle řekl. Viděls, že zase opíchal svou ségru? Jaký magor tohle udělá?
„Víš co?“ Lehce zavrtí rameny. „Líbí se mi na tom to tabu. Sourozence nemám, a ani bych s
nimi nespala, ale jen ta skutečnost, že ti lidé mají sex, s kýmkoliv si zamanou, je zajímavá.
Nemyslíš? Ach, a ti draci. Ani si nedokážu představit, jaké to tenkrát muselo být, když tahle
zvířata lítala po obloze. Byla bych k smrti vyděšená.“
Ehm… Asi potřebuju chvilku oddechu.
Řekla právě, že si nedokáže představit, jaké to tenkrát bylo, když po obloze lítali draci? Jako
kdyby byla Hra o trůny podle skutečnosti?
Pochopil jsem to správně?
Myslím, že potřebuju vysvětlení.
„Jak to myslíš?“ zeptám se.
„Totiž, s incestem bych se dokázala vyrovnat a s veřejným lynčováním taky, ale draci jsou
pro mě velké NE.“
„Jako… kdybys byla postava v tom seriálu?“ snažím se jí porozumět.
„Ne, myslím, jak to bylo tenkrát.“ Podívá se na mě, jako kdybych to byl já, kdo je natvrdlý. „V
dračí éře.“
Oukej, začínám mít strach. Ona si vážně myslí, že draci byli skuteční. Protože pokud ano,
máme tady závažnější problém, než jsou Tabitiny bradavky.
„Chceš mi říct, že ti draci existovali?“
Odtáhne se, jako kdybych jí dal facku. „Chceš mi říct, že ne?“
„No… teda, to by asi řekl každý.“
Obrátí oči sloup a překříží ruce. „A už je to zase tady.“
„Co je zase tady?“ Tohle rande je čím dál zajímavější. Už se někomu svěřila s tím, že by se
bála žít v období draků?
Snažím se být co nejopatrnější a zeptám se: „Už jsi někomu řekla, že se bojíš draků?“
„Na jiném rande. A zkoušel mě přesvědčit, že draci neexistovali.“
„Protože to je pravda.“ Rychle zamrkám a říkám si, jestli jsem se náhodou neocitl ve snu.
„Draci jsou bájná zvířata.“
„Ne, draci žili ve středověku. Proto všichni používali meče, aby je mohli zapíchnout.“
Málem se udusím vodou. Trochu se poprskám, odložím sklenici na stůl a položím obě nohy
na zem. „Měli meče, protože ještě neexistovaly střelné zbraně, a kdyby je měli, nemyslíš, že
by jimi bylo snazší zabít draka než mečem? Víš, že draci chrlí oheň? Jeden výdech a tvůj
rytíř v zářivé zbroji je mrtvý.“
„Brnění je ohnivzdorné,“ odpoví a zvedne bradu.
Bože.
Kriste.
„Jsi úplně mimo.“ Tak a je to venku. Pardon, ale tohle dělat nemůžu. Nebudu tu sedět a
poslouchat ženu, jak mi vypráví o období, kdy po nebi létali draci a brnění bylo ohnivzdorné.
Jsem moc chytrý na to, abych tady byl s někým tak… hloupým.
„Prosím?“
Vytáhnu peněženku a položím na stůl několik stodolarovek. Je mi jedno, jestli je to moc. Jen
odsud chci vypadnout.
Když jsme u toho – tuhle ženu nezachrání ani vyklouznutí bradavky.
Natáhnu se k ní blíž, aby mi bylo dobře rozumět. „Řekl jsem, že jsi ú-pl-ně mi-mo.“
Najednou je celá nasupená a rudá, a než stačím zareagovat, zbytek jejího vína ve sklenici
letí k mému nosu.
Vymrští se ze židle a odstrčí ji, zatímco se snažím vysmrkat docela nepříjemný Chateau
merlot.
„Jen bych ráda dodala, pane ‚Chodil jsem na Yale‘, že kdybys opravdu pořádně studoval,
věděl bys, že draci jsou skuteční, ale vědci se snaží jejich existenci utajit. Přečti si bibli. Ta ti
poskytne vzdělání.“
Otřu si tvář. „Tu samou bibli, která tvrdí, že Ježíš nakrmil tisíce lidí pěti bochníky chleba a
dvěma rybami?“
Každou vteřinou dopálenější se ke mně nakloní a prakticky mi plivne do tváře. „Říká se tomu
magie, troubo. Najdi si to na Wikipedii.“
Když je na odchodu, a protože jsem takový kretén, jaký jsem, zavolám na ni: „Wikipedie není
důvěryhodný zdroj. Žádná škola ani univerzita ji nedovoluje uvádět jako zdroj.“
Otočí se ke mně zády, zhoupne se v bocích a pak zvedne ruku, aby na mě před celou
restaurací vztyčila svůj krásný prostředník.
Vkusné.
Velmi vkusné.
KAPITOLA 15
JULIA
Druhý ročník, univerzita Yale
„Nevím, jestli ještě udržím oči otevřený.“ Clarissa si promne víčka, zatímco se lokty opírá o
stůl v knihovně.
Soucítím s ní. Jsem úplně vyčerpaná. Závěrečné zkoušky mi dávají pořádně zabrat.
Domnívala jsem se, že první ročník byl drsný, ale tenhle ze mě udělal nevyspalou zombie
žijící z kávy a ploužící se po krásném areálu univerzity.
Škola pro mě znamená všechno, jenže teď bych si od ní nejradši dala pauzu. Ne rozvod –
tak špatně na tom ještě nejsem – ale nějaký ten rozchod ve stylu Rosse a Rachel z Přátel by
se mi hodil. Ještě několik dní a bude konec. Pak můžu sedět s notebookem na posteli a
koukat na romantické filmy.
To bude paráda.
„Asi půjdu. Jdeš taky?“
Zvednu oči od knihy, zvýrazňovač v ruce, a zavrtím hlavou. „Zbývá mi ještě pět stránek.“
„Chceš, abych na tebe počkala?“
„Ne, to nemusíš. Asi bych tvé ospalé tělo na kolej nedonesla. Uvidíme se ráno.“
Clarissa si začne balit. „Zítra ráno jdeme na francouzský toasty, jo? Davie mi říkala, že mají
všechny ovocné kompoty, na který si vzpomeneš.“
„Jasně. To jediné mě motivuje, abych tohle udělala. Tak ráno. Dávej na sebe po cestě
bacha, jo?“
„Budu. Uvidíme se ráno a nebuď tu moc dlouho. Možná to dočteš, ale tvoje hlava už to
nebude vnímat.“ Clarissa si přehodí batoh přes rameno, pošle mi vzdušný polibek a odejde.
Určitě odpadne, jakmile se její hlava dotkne polštáře.
Tak a teď se musím soustředit.
Ještě pět stránek.
To zvládnu.
Narovnám se, lehce se poplácám po tvářích a zamrkám. Usrknu vystydlé kávy, zatřesu
rameny a vrátím se na stránku. Slova se mi vznášejí před očima, věty nevnímám.
Kruci.
Možná se potřebuju trochu víc protáhnout.
Rychle se rozhlédnu kolem. Všimnu si jen dalších dvou studentů, kteří taky ponocují,
naprosto ponoření do knih. Když vím, že se nikdo nedívá, zvednu se ze židle, spojím ruce
nad hlavou, ohnu se ze strany na stranu a pak dopředu a udělám pozici psa. Několik vteřin
tak zůstanu a pak celý postup ještě pětkrát opakuju. Nejsem jogínka, ovšem viděla jsem
několik videí na YouTube, kde cvičí pozdrav slunci. Vím, že to nedělám správně, ale jsem
blízko.
Jakmile se protáhnu, posadím se zpět a snažím se namluvit si, že jsem osvěžená a že jsem
jen potřebovala trochu jógy.
Zhluboka vydechnu, otevřu zvýrazňovač a vezmu knihu do dlaní.
Jdeme na to.
Lidské chování bla bla bla.
Zamrkám. Další pokus.
Lidské chování je bla bla bla.
„Ale no tak, Westinová,“ zamumlám si pro sebe a ještě jednou se plácnu do tváře.
Lidské… Říkám si, jestli budou mít zítra francouzské tousty se šlehačkou. Čokoládové
sypání. Borůvky, musí mít borůvky.
Sakra.
Tohle nemá cenu.
Zavřu knihu. Clarissa měla pravdu. Musím jít. Pořád dokola čtu to samé a nemůžu to dostat
do hlavy. Asi jsem dosáhla limitu.
Pořádný spánek a ráno pořádná snídaně, to potřebuju, abych se nabila energií, ne nějaké
pozdravy slunci. Během závěrečných zkoušek se všechno točí jen kolem sacharidů a
rafinovaných cukrů.
Během okamžiku uklidím svůj nepořádek, nacpu ho do batohu. Když odcházím z knihovny,
modlím se, aby to mí ponocující kolegové dotáhli dál.
Kampus je potemnělý, půlnoční nebe ozařuje jen pár lamp, jejichž světlo vrhá na kamenné
budovy tajemný svit. Dokonce i v noci, jakmile tma zahalí komplikovanou architekturu, jsem
stále přesvědčená, že je to ta nejkrásnější univerzita ve Státech. Vzpomínám si, když jsem
přijela poprvé navštívit Ratha, oči vytřeštěné a mé srdce se okamžitě zamilovalo do modré
barvy rozptýlené po tomhle nádherném historickém kampusu. Věděla jsem, že tohle je škola,
na kterou musím jít; škola, kde získám doktorát.
Nebo v to alespoň doufám.
Jestli tyhle zkoušky neudělám, žádný doktorát nebude, což znamená, že se musím odebrat
na kolej a vyspat se.
Sevřu popruhy svého batohu a zrychlím. Najednou spatřím koutkem oka blížící se postavu.
Sevře se mi žaludek, a když kroky té osoby naberou na rychlosti, zběsile se mi rozbuší
srdce.
Zamrznu na místě, připravená na nejhorší, a ta osoba promluví: „Julie?“
Opatrně pootevřu jedno oko a okamžitě poznám kluka z večírků bratrstva, z jiného než
Rathova – což je proti pravidlům, ale Clarissa se tenkrát chtěla s tímhle klukem setkat, jenže
ten ji shodou okolností zazdil. Klasika. Nikdy jsem o tom Rathovi neřekla, protože jsem ho
nechtěla zbytečně rozčilovat.
„Jo.“ Chce mi potřást rukou, ale když nereaguju, strčí ji zpět do kapsy.
„Trent.“ Přiloží si druhou ruku na hrudník. „Potkali jsme se u Sigma Chí před pár týdny.“
„Já vím. Ráda tě zase vidím.“ Jsem stručná. Vůbec se mi s ním nechce konverzovat.
Nesnáším to. Nejsem v tom dobrá. „Tak dobrou noc.“
„Počkej,“ – chytne mě za rameno – „kam jdeš? Nechceš na drink?“ To myslí vážně? Je jedna
hodina ráno a většina barů kolem už zavírá. Navíc je zkouškové.
„Ne, díky.“ Snažím se od něj odstoupit, ale když mě nepouští, rozčílí mě to. „Jsem unavená,
takže jdu na kolej.“
„Doprovodím tě.“ Pevně mi sevře paži. „Na který koleji bydlíš?“
„Zvládnu to sama, je to v pohodě.“
„Kde bydlíš, Julie?“ zeptá se jedovatým tónem.
Snažím se vymanit z jeho sevření, ovšem chytne mě za obě ramena.
„Pusť mě.“ Chci ho setřást, je však mnohem silnější než já.
„Nedělej scény, jen mi řekni, kde bydlíš, a já tě doprovodím.“
„Ale já nechci doprovodit. Prosím,“ žadoním a vyhrknou mi slzy. „Nech mě jít.“
„Jestli mi neřekneš, kde bydlíš, tak…“ Než stačí dokončit větu, někdo ho ode mě odtrhne.
Celá vyděšená se otočím a spatřím Trenta ležet na chodníku. Bram ho drží u země a mlátí
ho pěstí do obličeje.
Rány se nesou nočním tichem, a kdybych se nebála, že z toho Bram bude mít popotahování,
nechala bych ho pokračovat. Ale Bram bude brzy promovat a nechci, aby si zničil život kvůli
nějakému kreténovi.
Přiskočím k Bramovi, chytím ho za svalnatá ramena a snažím se ho odtáhnout. „Brame,
přestaň,“ zakřičím. „Prosím. Nic se mi nestalo. On ti za to nestojí.“
Bram má jednu ruku ve vzduchu, připravenou znovu udeřit do Trentova zkrvaveného
obličeje, ale zarazí ze. Pak vytáhne Trenta za košili nahoru. „Nahlas to a já nahlásím, že jsi
násilník a o všechno přijdeš. Ještě jednou se jí dotkneš a buď si jistej, že dokončím to, co
jsem tady začal. Jasný?“ Drsný a odhodlaný Bram zdůrazňuje každé slovo.
Když Trent nereaguje, Bram s ním zatřese a zeptá se ho znovu. „Jasný?“
Trent několikrát zakašle a otře si oko od krve. „Jasný.“
„Fajn.“ Bram ho pustí na zem. „Máš deset vteřin na to odsud vypadnout, nebo zavolám svý
kluky, aby dokončili, co jsem začal.“
Trent se vyškrábe na nohy a vystřelí pryč, jako kdyby mu hořel zadek. Bram se za ním chvíli
dívá. Když se ke mně nakonec otočí, jeho ostré rysy se zjemní ustaraným výrazem. Stiskne
mi obě ramena a prohlédne si mě.
„Jsi v pořádku, Jules?“ Netuším, jestli je to tím, že jsem právě zažila něco nepříjemného,
adrenalinem, nebo dojetím nad Bramovou starostlivostí, ale rozbrečím se.
Bram mě okamžitě obejme.
Vřele a pevně.
Jeho paže jsou jako hradby, uzavřou mě a chrání mě před vším a před všemi. Ponořím se
do Bramova utěšujícího objetí, vzduch kolem se usadí a noc nás zahalí do tmy. Takové
objetí jsem ještě nezažila; jako kdyby se snažil naše těla spojit. Napětí a obavy se rozpustí v
slzách. Pevně se držím svého hrdiny. Ale jak je tohle možné? Proč tady je? A jak to mohl
vědět?
Tiše mi začne broukat do ucha uklidňující melodii, a když se hlavou opře o mou, vlasy se mi
zachytí v jeho strništi. Ale nevadí mi to. Tuhle blízkost vítám a stejně tak i bariéru, kterou
kolem nás postavil.
„Ššš, už je to dobrý, Jules. Jsem tady.“
„On… mě nechtěl pustit,“ rozpláču se znovu, a když si uvědomím, co se mohlo stát, kdyby se
Bram neobjevil, sevře mě mrazivá úzkost.
„Já vím a věř mi, že jsi poslední holka, které se dotkl. Prezident jeho bratrstva si toho ode mě
ještě hodně vyslechne.“
Opřu se mu tváří o hrudník, rukama objímám jeho úzký pas, svaly na zádech se mu střídavě
napínají a uvolňují. Když mě pustí, zvedne mi bradu, aby se mi podíval do očí. „Už se tě
nikdy nedotkne, slibuju.“ Přikývnu.
„Doprovodíš…,“ – polknu – „doprovodíš mě na kolej?“
„Samozřejmě,“ odpoví tiše a něžně mě obejme paží kolem ramen.
Mlčky procházíme klenutými podloubími a kamennými tunely. Ani nevím, co bych měla říct.
Takového jsem ho nikdy nezažila. Ochranitelský rytíř v zářivé zbroji, což bych od
arogantního idiota, se kterým jsem se seznámila před několika měsíci, neočekávala. Nikdy
by mě nenapadlo, že pan Všeználek bude tak silný… tak opravdový. Že mě bude… chránit.
Jakmile dorazíme k mé koleji, Bram mě pustí, ale když se chystá zastrčit ruce do kapes,
ucukne. V tu chvíli si všimnu krvavých a oteklých kloubů.
„Brame.“ Zvednu jednu z jeho rukou a prohlédnu si ji. „Máš to celé oteklé a krvavé. Měl jsi
něco říct. Měli bychom se na ty ruce kouknout.“
„Jsem v pohodě,“ řekne stroze. „O mě si nedělej starosti. A ty jsi v pořádku, Jules?“
Podívám se na něj, je to stoický alfa samec – ani náhodou se nenechá ošetřit.
Pravděpodobně si na klouby pustí studenou vodu a nebylo by k ničemu ho buzerovat.
„Jsem oukej,“ přitakám a pustím mu ruku.
„Jsi si jistá?“
„Jo.“ Zvedne se vítr a foukne mi pramen vlasů přes obličej. Než si ho stačím dát za ucho,
Bram to za mě udělá sám, a když se odtahuje, pohladí mě prsty po tváři. „Děkuju ti,“
vyhrknu, jakmile poodstoupí. „Nevím, co bych dělala, kdyby ses neobjevil.“
„V pravý čas na pravém místě.“ Kývne na mě. „Až se budeš chtít příště učit takhle do noci,
zavolej jednomu z nás a někdo tě doprovodí. Nikdy nevíš, co se může přihodit.“
„Dobře.“ Kousnu se do rtu a ošiju se. „Mohl by ses o tomhle Rathovi nezmiňovat? Už takhle
se o mě bojí. Nechci, aby vyváděl kvůli nějakému idiotovi, který neví, kdy má přestat.“
„To nevím, Jules. Kdybys byla moje ségra, chtěl bych to vědět.“
„Vyděsí se.“
„A má na to právo. Když mu to neřekneš ty, tak já ano. Měl by to vědět.“
Štve mě, že má Bram pravdu… Zase.
„Fajn, povím mu to zítra ráno.“
Bram přikývne, a než se otočí k odchodu, ještě jednou ho upřímně obejmu kolem pasu,
abych mu dala najevo svou vděčnost.
Chvíli otálí, než mé objetí přijme, ale pak mě sevře a opře si bradu o mou hlavu. Nejsem si
jistá, jak dlouho tam takhle stojíme, ale vím, že tuhle noc půjdu do postele s pocitem
bezpečí.
A ten pocit přišel od velmi nepravděpodobného zdroje – od nejlepšího kamaráda mého
bratra.
KAPITOLA 16
JULIA
„Tabitho, můžu vás ujistit, že rozhodně nebylo mým záměrem spárovat vás s ‚hovadem‘, jak
říkáte.“
„Snažil se mi namluvit, že draci nejsou skuteční, Julie. Víte přece, jak miluju draky.“
Do háje, úplně jsem zapomněla na její posedlost draky. Ta holka je doslova zbožňuje a já ji
pozorně poslouchala, když mi vyprávěla, jak se jich lidé báli natolik, až našli způsob, jak je
vyhubit.
Jedna z mých nejzajímavějších klientek, nechávala jsem si ji v záloze, protože vím, že pro ni
můžu najít dokonalého partnera, někoho, kdo ocení její lásku k drakům a je sexuálně
založený jako ona. Což znamená, že se občas nebude bát převléknout se jako správný nerd
do kostýmu z Hry o trůny. Vyprávěla mi, že se na jednom ze svých promítacích večírků
objevila nahá, a dokonce tam měla někoho, kdo zvonil zvonem a po celou dobu na ni křičel
„hanba“.
„Já vím, Tabitho. Mrzí mě to, ale opravdu jsem si myslela, že Bram pro vás bude ten pravý.“
„Choval se jako kretén. Řekl, že jsem mimo. Myslela jsem, že tahle seznamka je pro holky,
jako jsme my, pro holky, které jsou jiné a výstřední. Takhle jste mi to podala.“ Sakra. Sakra.
Toho jsem se bála nejvíc.
„Taky že je,“ odpovím mírným uklidňujícím hlasem. „Omlouvám se, ale podle výsledků testu
jste se k době opravdu hodili. Myslela jsem, že když přijde na“ – polknu – „draky, budete
naladění stejně.“
„Ach jo,“ zamručí. „Vypadal tak slibně. Byl tak sexy v těch obepnutých kalhotách. Bože, ta
jeho boule.“ Jakmile si tu bouli představím, ano, všimla jsem si už dřív, vykulím oči a cítím,
jak mi hoří uši. „Než přišlo na draky, tak pěkně jsme si povídali. Ale přes tohle nejede vlak.“
„Já vím, Tabitho, a proto jsem vám našla jiného muže. Právě dokončil test.“
„A je červený?“
„Je, což je pro vás dobrá zpráva, protože pro červenou máte slabost. A ve volném čase rád
navštěvuje renesanční slavnosti.“
„Vážně?“ Stížnosti se změní v pozitivní nadšení.
„Jo. Už jsem vám o něm říkala.“ To je lež, ale pokud to klientku učiní šťastnou… „Byl
zklamaný, že už máte rande, ovšem když mu zavolám, jsem si jistá, že bude nadšený, že
jste stále volná. Jste, že ano?“
„Ano, ach, bože, ano. A je sexy? Šuká rád?“
Proč to musí říkat zrovna takhle? „Ano, a má spoustu nesplněných sexuálních fantazií.“
„Ach, to zní jako sen. Domluvte to. Chci se s tímhle záhadným mužem setkat.“
„Výborně. To ráda slyším. Detaily vám zavolám. Máte čas tenhle týden?“
„Jo. Žádné neodkladné záležitosti nemám. Díky, Julie, jste nejlepší.“
„Kdykoliv.“ Usměju se, a jakmile zavěsím, zhluboka vydechnu. To bylo těsné. Tolik jsem se
soustředila, abych Brama spárovala s dívkou, která se mu bude líbit fyzicky, že jsem
zapomněla na Tabitinu posedlost draky. A vzhledem k tomu, že Bram promoval na univerzitě
jako jeden z nejlepších v ročníku, je nemožné, aby něco takového přešel bez povšimnutí. Ale
no tak, Westinová. Tohle je tvůj život, tvá společnost. Nenech se rozptylovat. Nadechnu se.
Tohle zvládnu.
Stisknu tlačítko interkomu a zavolám Anitu.
Nakoukne do kanceláře a řekne: „Ano?“
„Můžete sem co nejrychleji poslat Brama Scotta? Potřebuju s ním mluvit.“
„No, on už na vás čeká. Čekal, až dokončíte hovor.“
„On je tady?“ Narovnám se a uhladím si béžovou blůzu.
Anita se ohlédne přes rameno a pak se opět otočí ke mně. „Jo, a netváří se zrovna
nadšeně.“
Samozřejmě že ne. Snažím se vzpamatovat a srovnám si několik věcí na stole. „Pošlete ho
dál.“
Za několik vteřin projde Bram dveřmi a začne chodit sem a tam. Jednou rukou si mne šíji.
„Co to bylo za ujetý vtip, Jules?“
Nemůžu si pomoct a pousměju se. Zase mě nazval Jules.
„Děláš si ze mě srandu?“
„Cože? Ne.“
Zastaví se, změří si mě pohledem a rozhodí rukama. „Ta holka věřila, že draci jsou skuteční.
SKUTEČNÍ. Že dřív fakt lítali po obloze.“
Ošiju se. „Já vím, zapomněla jsem na to.“ Bože, teď se cítím opravdu hloupě. Byla jsem
přistižena. U každého klienta si vedu zvláštní poznámky, a na ty Tabitiny jsem se zapomněla
podívat.
Poslední, co jsem chtěla, bylo pokazit Bramovu první schůzku a dělalo mi to takové starosti,
až jsem přehlédla dost podstatnou věc. Nejspíš si říká, jak můžu mít vůbec takový úspěch.
Zejména když nedokážu seznámit někoho, koho znám léta… Bože, tohle je tak naprd.
„Mrzí mě to,“ pípnu se sklopeným a zahanbeným pohledem. „Chtěla jsem ti najít dokonalou
partnerku a soustředila jsem se na to tolik, až jsem to pokazila.“
Bram dlouze vydechne a odebere se k pohovce, na kterou si sedne. Civí na mě. Sedí v
předklonu, ruce semknuté před sebou a kouká na mě těma modrýma očima. Možná se s
Tabithou neshodnu ve věci draků, ale v jednom měla pravdu. Bram je opravdu sexy.
Rozcuchané vlasy, zádumčivé obočí, hranatá čelist a nádech strniště, abyste nezapomněli,
že je opravdový muž. Ano, vždy měl neuvěřitelný sex-appeal.
„Nemusíš se tak snažit, Jules. Třeba máš tu holku přímo pod nosem, a nevidíš ji.“
„Já vím. Neměla bych to přehánět. Asi jsem se chtěla ujistit, abys dostal, co chceš, protože
jsi kamarád mého bratra. Cítila jsem se pod tlakem.“
„Vůbec se nemusíš cítit pod tlakem, Jules. Víš…“
„Ale neboj, mám pro tebe jinou. Carly, ta druhá holka, co jsem ti vybrala. Je úžasná. Má
špinavě blond vlasy, zelené oči, nádherné nohy, miluje sex a je to květinářka. Opravdu milá
osobnost. Je čerstvě rozvedená, ovšem žádné drama, a miluje sport, obzvlášť fotbal.“
„Jules, chtěl bych ti říct…“
„A už jsem jí o tobě pověděla. Nemůže se dočkat, až tě pozná.“ Tohle je trochu lež, ale jak
jsem řekla – cokoliv, co učiní klienta šťastným. Vždycky odvedu jejich pozornost k další
schůzce, když první nevyjde. Mám tři pokusy, což mi přijde fér. Tinder takové výhody
neposkytuje.
„Ty už jsi mi tu schůzku domluvila?“ zeptá se nevěřícně.
„Jen jsem chtěla u Linuse zjistit, kdy máš čas, ale když už jsi tady, vyhovuje ti pátek, ne?“
Povzdechne si, opře se a podívá se ke stropu. „Jasně, pátek je v pohodě.“
Cítím se hrozně. Bram je pravděpodobně psychicky vyčerpaný ze schůzky s Tabithou.
Dovedu si představit, jak asi ten večer vypadal, když musel protrpět Tabitinu „přednášku o
dracích“. Jak mě vůbec mohlo napadnout, že by se do ní mohl zamilovat? Přestože je
červený, ona se k němu vůbec nehodí. Tohle se mi opravdu nepovedlo. Ráda bych ho
přesvědčila, že neudělal chybu, když mě vyhledal. Obejdu stůl a posadím se vedle něj na
pohovku.
Položím mu ruku na stehno. Okamžitě se na mě otočí a podívá se mi do očí. „Neboj, Brame.
Pomůžu ti najít, co hledáš. Vždycky říkám, ať mi klienti dovolí tři pokusy; funguje to. Ale
přesto si myslím, že Carly je ta pravá.“
„Myslíš?“
„Vím to.“ Mrknu na něj a poplácám ho.
Bram: Co kdybych na tu schůzku nešel?
Julia: To bych tě zabila. A proč bys tam neměl chodit?
Bram: Snad proto, že Carly není ta pravá.
Julia: Já vím, že tě ta Tabitha rozhodila, ale v tomhle případě mi můžeš důvěřovat. Carly je
ta pravá.
Bram: Když myslíš. Kdybys se mnou šla na rande, co bys chtěla, abych si vzal na sebe?
Julia: Nevíš, co si vzít? Prostě něco jednoduchého.
Bram: Na to jsem se neptal. Kdybys šla na rande se mnou, v čem bys mě chtěla vidět? V
čem vypadám sexy?
Julia: Loudíš po mně komplimenty?
Bram: Prostě odpověz na tu pitomou otázku.
Julia: Asi máš trému. Chováš se trochu jako blbec.
Bram: Jen mi pomoz. Ježiši, Jules.
Julia: Fajn. Hmm… v čem ti to sluší?
Bram: Jo.
Julia: Tmavé džíny, hnědé boty a ten tmavomodrý svetr, který nosíš s bílým nátělníkem.
Dostatečně ležérní pro restauraci, ale zároveň stylové, takže nebudeš vypadat jako vandrák.
A vlasy si učeš na stranu. S tím rozcuchem, který nosíš poslední dobou, vypadáš trochu
vyčerpaně.
Bram: Za ten rozcuch můžeš ty. Jsem si málem vyrval vlasy.
Julia: Bylo to jedno nepovedené rande.
Bram: Ani netušíš.
Julia: Tohle vyjde, slibuju. Ale nezapomeň na to, co jsem říkala. Na první schůzce se nelíbá,
ale na druhé se s tebou klidně vyspí.
Bram: Pořádný morální skok.
Julia: To jsou její pravidla. Ne moje. Napřed musí chlapa zhodnotit.
Bram: Když říkáš zhodnotit, myslíš tím, že jí mám strčit ruku do svých kalhot. Protože jsou
trochu těsný a nevím, jestli by se tam vešla.
Julia: Proč musíš být pořád tak sprostý?
Bram: Proč jsi vždycky tak strašně krásná?
Julia: Ty piješ?
Bram: Ne, ale chystám se.
KAPITOLA 17
BRAM
Oholit se, nebo neoholit?
Nemohlo by mi na tom záležet míň.
Zatracená Julia.
Jsem v její kanceláři, snažím se jí vyznat své city, a ona mluví jen o Carly.
Carly má ráda zvířata.
Carly jí ráda kuřecí křidýlka, když sleduje fotbal.
Carly umí naaranžovat kytici, která dokáže lidi rozplakat.
Kriste, Julia o té ženské nemohla přestat žvanit. Když jsem od ní odcházel, skoro bych si
myslel, že ji Carly rajcuje. Kdybych měl rád švédskou trojku, bylo by to vzrušující, ale jak
jsem odpověděl při rozhovoru – preferuju pouze jednu ženu v posteli.
Takže jsem od Julie opět odcházel podrážděný, chudší a říkal jsem si, proč bych měl jít
sakra na další rande.
Carly.
Do háje. Zase budu muset vést zdvořilou konverzaci; všechny ty pitomé otázky – co děláte,
kde jste vyrůstali, kam jste chodili na školu, jaký byl váš hlavní obor… věříte na draky?
Opravu na to nemám náladu.
Proto popíjím skotskou, zatímco se vypravuju. Je mi to jedno.
Je mi to kurva jedno.
V tuhle chvíli mám pocit, že mi Julia bude domlouvat rande, dokud se netrefí, což je pro mě
naprostá noční můra. Musím ten koloběh přerušit. Něco se musí změnit, protože tyhle
schůzky mě k mému cíli nepřiblíží… a já jsem moc velký srab na to, abych jí to řekl přímo.
Jak je možné, že už teď má mé koule v hrsti?
„Čau, jsi doma?“ Chodbou se rozezní hlas a mně se sevře žaludek, jako kdyby mě Rath
načapal s rukou pod Juliiným tričkem.
Ale radši bych si od něj nechal dát do zubů, než šel na další rande.
Dopiju zbytek skotské a odložím skleničku vedle umyvadla. „Jsem vzadu, chlape.“
Dívám se na sebe do zrcadla a hledám náznaky viny. Nic. Vypadám jako kdybych vypil dvě
sklenice skotské. Výborně, zejména když musím na rande vyrazit už za půl hodiny.
Podrážky Rathových módních bot klapají o luxusní dřevěnou podlahu. Jakmile dojde do mé
ložnice, vystrčím hlavu z koupelny a mávnu na něj.
Asi přehrávám.
„Čau, co se děje?“ zeptám se a položím si ruku v bok. Není to moc přirozený postoj.
Už je to oficiální: chovám se podivně.
Jenže si nemůžu pomoct. Jediná věc, která mi běží hlavou, když koukám na svého
nejlepšího kamaráda, je: chci chodit s tvou sestrou. Chci se s ní líbat. Chci cítit její kozy.
Lízat je a sát. Trávit hodiny s jejím tělem, objevovat každičký…
„Proč na mě tak divně čumíš a olizuješ se?“
„Cože?“ nervózně se rozesměju. „Nečuměl jsem. Teda, mý rty…“ Znova se zasměju.
„Potřebuju balzám.“ Otočím se a začnu hledat v šuplíku Labello. „Co tady děláš?“
Přijde za mnou do koupelny a opře se o futro. „Přišel jsem tě zkontrolovat. Přestal jsi
reagovat na dárky, který jsem ti posílal, abych ti připomněl tu tvou trapnou prohru.“
„Ten dárkový koš s lubrikačním gelem nebyl úplně nutný.“ Zachechtá se a zvrátí hlavu
dozadu. „Neumíš utrácet za něco lepšího?“
„Tohle mi za to stojí. Co ta knížka Seznamování pro začátečníky a ten kroužek na ptáka?“
„Linus byl celý rudý, když mi to přinesl do kanceláře. Úplně jsi ho rozhodil. Nakonec jsem mu
dal poukaz do wellness, abych to vyžehlil. Říkal jsem ti, že si máš před ním tyhle fórky
odpustit. Nechci o něj přijít.“
„Jednou ti ho odloudím. Víš, že můj asistent je na hovno.“
S vážnou tváří se k Rathovi otočím a varovně zvednu ukazováček. „Drž se od Linuse dál,
nebo přísahám, že ti ufiknu koule a narvu ti je do krku. Linus je můj.“
Rath se zachechtá. „Klid, kámo. Víš, že bych ti ho nikdy neukradl; bez něj bys byl ztracený.“
„Přesně, a ani se na něj nepodíváš. Nikdy.“
„Máš fakt problém.“ Rath po mně přejede pohledem a prohlíží si outfit, který mi vybrala Julia.
„Nějaký plány?“
Přikývnu a vynechám holení. Není důvod se holit, když mi na tom rande nezáleží.
S prázdnou sklenkou v ruce projdu kolem Ratha ke svému baru.
„Dneska mám rande, co mi domluvila tvoje ségra.“
„Fakt?“ Nejradši bych se otočil a dal Rathovi pěstí, když slyším to nadšení. „Ty na ty rande
vážně chodíš? A už víš, jakou máš barvu?“
„Jo.“ Zvuk otevření lahve skotské je hudba pro moje uši.
„A jakou? Modrou nebo zelenou, ne?“
Naleju nám. „Ne, červenou.“
Jakmile Rathovi předám sklenici, věnuje mi nevěřícný pohled. „Červenou? Jak je to možný?“
Pokrčím rameny. „Nevím, možná proto, že jsem po prvních patnácti otázkách začal odpovědi
zaškrtávat náhodně. Mimochodem, byls u toho. Snažili jsme se z toho udělat vzorec.“
„Jo vlastně.“ Cukne sebou. „Sakra, nenapadlo mě, že to zkreslí výsledky. Protože ty nejsi v
žádném případě červená. Julia musí mít docela problém, aby ti někoho našla.“
„Třeba jsem červená barva,“ podotknu a usrknu si skotské. Ani nevím, co ta červená
znamená, protože jsem si to ani nepřečetl.
A než si začnete říkat, že jsem kretén, protože mě ten program nezajímá, něco vám
vysvětlím. Vím, že je Juliina seznamka skvělá, ale vzhledem k mým citům je pro mě naprosto
bezvýznamná.
„Ani náhodou. Na to se moc staráš o ostatní.“
„Kdyby to tak bylo, asi bych nechlastal před schůzkou, ne?“ Znovu se napiju.
„To je fakt. Proč vlastně piješ?“
Protože si tvá sestra myslí, že chci chodit s někým jiným, a nevšimla si ani jednoho náznaku,
který jsem jí předhodil.
„Protože je mi to rande fuk,“ odpovím a rozhodím rukama. „Půjdu tam v rozpoložení, že je mi
všechno u prdele a uvidíme, jak se s tím ta holka vyrovná.“
„Nejspíš dostaneš facku a na ksicht ti přistane další víno.“
Zamručím. „Proč jsem vůbec Roarkovi něco říkal.“
Rozesmátý Rath řekne: „Ale chlape, draci jsou opravdoví.“
„Zavři hubu.“ Promnu si tvář a Rath se nepřestává chechtat. „Tohle byla zrovna chyba tvojí
sestry.“
„Hele, byla to vlastně taková malá nehoda. Jako ty vyklouznutý bradavky.“
Pokynu k němu sklenicí. „První vyklouznutí bylo sexy, čtvrtý už bylo děsivý. Prakticky mi kvůli
mý neschopnosti porozumět drakům dýchala oheň na krk.“
„Měls jí ukázat fotku ještěrky a říct jí, že draci opravdu existují, ale Wayne Szalinski je
zmenšil smršťovacím paprskem.“
„Ještě by mi věřila.“
„To by bylo něco.“ Rath se zasměje a napije se. „A kdo je ta dnešní holka? Vypadá aspoň
slibně?“
Pokrčím rameny. „Netuším. Jen doufám, že si své úchylky nechá pro sebe.“
Nádherná, ano.
Chytrá, ano.
Příčetná, dvakrát ano.
Je jako Julia? Velké ne.
Musím uznat, že Carly je opravdu třída. Téměř dokonalá. Je sexy, inteligentní, umí
konverzovat. A když odcházela na toalety, ohlédla se přes rameno, aby zjistila, jestli ji
neokukuju.
A okukoval jsem ji.
Ale k ničemu to nebylo. Nic to ve mně neprobudilo.
Došel jsem k závěru, že mě Julia zlomila.
Jsem prázdná skořápka bloudící po světě a hledající ženu, díky níž budu opět sám sebou.
Osamělý a patetický Bram Scott, držící ceduli, která říká: „Patřím Julii. Prosím vrátit.“ Jenže
Julia ten nápis stejně nedokáže přečíst. Jako kdyby byl napsaný neviditelným inkoustem.
„Přejete si dezert?“ zeptá se číšník.
Carly si položí ruku na žaludek a zavrtí hlavou. „Už jsem plná, děkuju.“
„Já taky nechci. Ale dal bych si ještě skleničku.“ Pozvednu prázdné sklo, které objímám
celou večeři.
„A pro vás, madam?“
Carly upře oči na své víno a řekne: „Ještě jednu malou skleničku.“
Číšník odejde a opět mě nechá o samotě s krásnou ženou, která mě ani v nejmenším
nezajímá.
„Takže jsi studoval na Yale?“
Přitakám. „Jo.“
„Jednou jsem tam byla na párty. A byla to nejlepší párty, co jsem kdy zažila.“
„Jo?“ Ožiju. „Nebylo to u Alfa Fí Alfa?“
„To už si nepamatuju. Ale byl to velký kamenný dům s širokým vjezdem a točitým
schodištěm.“
Znalecky se usměju. „To bylo u mého bratrstva. Třeba jsme se potkali, a ani o tom nevíme.“
„Páni, svět je malý. Ale myslím, že bych si tě pamatovala.“
„No, splýval jsem s dalšími ožralými idioty.“ Číšník se vrátí s našimi drinky. Napijeme se
současně. „Co jsi tam dělala?“
„Moje kamarádka byla tenkrát zabouchnutá do jednoho kluka a chtěla, aby si jí všiml. Řekla
jsem jí, že by neměla na tu párty chodit sama, a tak jsem šla s ní. Tu noc jsme spaly v autě a
ráno jely domů s nejhorší kocovinou na světě. Nepomohla nám ani nálož donutů u Dunkin’
Donuts.“
Zachechtám se a položím skleničku. „Protože donuty nejsou na kocovinu. Ale hamburgery z
Mekáče jo. Když jsme byli v posledním ročníku, museli nám pro ně prváci jezdit k snídani.
Výhody vyššího ročníku.“
„Máš pravdu. Kocovina a donuty dohromady nejdou.“
„Ani trochu.“ Usměju se na ni a napadne mě, jaký by asi byl můj život, kdybych nevisel na
Julii. Rath si myslí, že nejsem červená barva, takže by mě Carly teoreticky ani nezajímala.
Připadá mi neupřímné, že tady s ní sedím.
„Jsi v pořádku? Vypadáš zamyšleně.“
„Promiň,“ zamumlám. „Jen jsem na něco myslel.“
Kousne se do spodního rtu a podívá se na stranu. „Na něco nebo na nějakou holku?“
Takže, v jejím osobnostním profilu si zaškrtneme slovo drzá.
„Jak to myslíš?“ dělám hloupého.
„Nemusíš kolem toho chodit po špičkách. Měl jsi ten pohled.“
„Jaký pohled?“ Začnu nervózně klepat nohou pod stolem.
Nakloní se ke mně blíž. „Ten zoufalý pohled. Jako kdyby ti v životě něco chybělo. Moc dobře
ho znám. Vídávám ho v zrcadle.“
Cože?
„Rozvedeš to?“ Napiju se a sleduju, jak se z veselé dívky stává někdo jiný; někdo jako já.
„Tohle ti povím jen z toho důvodu, že i když se dneska dobře bavím, mám pocit, že další
schůzka už se neuskuteční.“ Chystám se něco říct, ale zarazí mě. „A je to naprosto v
pořádku, protože ani já bych asi na druhou nešla.“ Je pěkně hrubá. „Ale ty za to nemůžeš.
Jen… prostě jsem byla před čtrnácti dny na rande s mužem, kterého mi Julia našla, a bylo to
opravdu super. Byl dokonalý, naprostý sen.“
Proč mě to uráží? Možná jsem toho opravdu vypil příliš. Jsem přecitlivělý.
„Co se stalo?“
„Rozloučili jsme se. V noci a druhý den ráno jsme si ještě psali. Domlouvali jsme se na
dalším setkání, ale nakonec ho zrušil.“
„Proč?“
Carly si povzdechne. „Jeho dcera ještě není připravená na to, aby si někoho našel. Je rok
rozvedený a získal dceru výhradně do své péče. Hodně na ní lpí. Pověděla mu, že nechce,
aby mu někdo ublížil jako máma. Prý potřebuje čas a není si jistý, jak dlouho to bude trvat.“
„Ale líbí se ti.“
Přikývne. „Hodně. Myslela jsem, že když půjdu na jiné rande, dostanu ho z hlavy, jenže to
nejde. Je mi to líto, Brame.“
„Neřeš to. A tvá domněnka nebyla tak daleko od pravdy. Taky nemůžu někoho dostat z
hlavy.“
„Fakt? A co brání tobě?“
„Ona ani netuší, že se mi líbí.“ Připadá mi stupidní hovořit o tom s někým cizím, ovšem
alkohol mi rozvázal jazyk. „A nejde o to, že bych se nesnažil. Sakra, udělal jsem všechno.
Kromě toho, že bych ji nutil, aby se na mě dívala, zatímco jí odhláskuju, že jsem do ní
blázen.“
„A proč to neuděláš?“ zeptá se Carly. „Proč hned teď nenapochoduješ k ní domů a neřekneš:
Chci s tebou chodit?“
„Ehm, protože jsem ji zval ven před několika lety a nedopadlo to zrovna nejlíp.“
„A kolik let to je?“
„Bylo to na vejšce.“ Cuknu sebou.
Carly semkne rty. „Prosím tě, vždyť jsi byl členem bratrstva. Asi bych taky odmítla. Ale je to
dávno. Určitě jsi dospěl, takže teď už nemá důvod nejít.“
„Možná má.“
„Jaký?“
„No…“ Kousnu se do spodního rtu. „Je to mladší sestra mého nejlepšího kamaráda.“
Carlyiny koutky se začnou pozvolna zvedat a najednou splácne ruce. „Bože, to je tak strašně
roztomilý. Musíš jí to hned říct. Dokonalá love story – zamilovat se do sestry kamaráda.
Nevím, jestli to moje srdce unese.“
Poškrábu se na bradě, strniště mi šustí pod nehty. „Vážně si myslíš, že bych jí to měl říct?“
„No jasně. Uděláme to takhle: já povím tomu svému, že ho stejně chci vídat, ale že počkám,
dokud nebude jeho dcera připravená, a ty půjdeš a řekneš té holce, že ji chceš.“
„Takhle?“
Pomalu přikývne. „Jo. Půjdeš za ní domů, zaklepeš na dveře, a až otevře, ani ji nenecháš
promluvit a začneš ji líbat.“
Moje mysl začne běžet na plné obrátky a mozek vyprodukuje několik scénářů, jak bych mohl
Julii překvapit.
„Pojď, plácneme si na to.“ Carly natáhne ruku. „Dneska to rozsekneme a pokoříme celou
seznamovací scénu.“
Rozesměju se a každou vteřinou se cítím sebevědomější. Tohle zvládnu. Jednoduše k Julii
přijdu a řeknu jí, že s ní chci být.
Snadné.
„Dobře.“ Plácneme si. „Jdeme na to.“
„Hurá.“ Tleskne a pak řekne: „Dej mi své číslo. Budeme se informovat. Chci vědět, jak ta
tvoje tajemná dívka zareaguje.“ Nadiktuju jí své číslo. „A slib mi, že se ozveš,“ řekne.
„Jen když uděláš to samý.“
„Slibuju.“
Před restaurací jí zavolám taxi. Obejmeme se na rozloučenou a opět si slíbíme, že
zůstaneme v kontaktu.
A přesně z tohohle důvodu se ocitnu před Juliiným bytem. Trochu přiopilý a se sevřeným
žaludkem. Jednoduše jí řeknu pravdu. Povím jí, jak se cítím.
Už žádné chození kolem horké kaše.
Už ji nenechám tápat.
Už žádná další rande, při kterých budu myslet na holku s brýlemi a podkolenkami.
Jsem tady.
Přidržím se rámu a civím na zlaté číslo šest na jejích červených dveřích. Zhluboka se
nadechnu a opatrně zaklepu.
Zaslechnu skřípot parket.
Je ze mě klubko nervů.
Dveře se odemknou.
Žaludek obrácený vzhůru nohama.
Když se Julie objeví na druhé straně, malá vráska mezi obočím odhalí její zmatení.
Prohlédnu si ji. Dlouhé bílé tričko, vlasy smotané do drdolu a v koutku úst něco, co vypadá
jako drobky od sušenky a… sakra… podkolenky.
Jsem ztracený.
Toužím po ní… Velmi.
A než skončí noc, bude moje.
„Brame?“ Přejede po mně pohledem; po outfitu, který mi sama vybrala. „Co tady děláš?“
KAPITOLA 18
JULIA
Druhý ročník, univerzita Yale
„Tak kolik jsi toho vypila?“ zeptá se Clarissa a přešlapuje na hudbu, která se line z
reprobeden. Proč jsou všechny skladby od Ne-Ya tak chytlavé? Vždycky se mi chce
tancovat. Trapné.
Podívám se do svého červeného kelímku. „Asi půlku piva.“
„Cože? Neříkalas, že dneska vypustíš páru? Je konec semestru, takže přišel čas uvolnit se.“
„Přijde mi divný pít v domě bráchova bratrstva.“
„Proč? Od toho tyhle domy jsou, ne? Na večírky.“
„Myslím, že existujou proto, aby spojovaly bratrstvo, takže…“
„Ahoj, krásko, nechceš si zatancovat?“ Josh Fanning z druhého ročníku, který konkuruje
Roarku McCoolovi v pivní olympiádě, zahákne kolem Clarissy paži. „Čapneš mě zezadu,
nebo tady budeš jen tak stát a zírat mi na prsa? Než se uvážu ke třem zpoceným minutám s
tebou, chci si udělat přesný obrázek o tvých tanečních schopnostech.“ Už jsem zmínila, že
Clarissa studuje právničinu a nikdy se do ničeho nevrhá bez rozmyslu? I po několika
skleničkách se snaží rozhodnout správně. Jsem na ni zvláštně hrdá.
„Budu se o tebe třít svým velkým macatým pérem,“ odpoví a začne ji osahávat.
Fuj.
Teda Joshi, velký macatý péro není zrovna sexy výraz, dle mého názoru.
„Tak pak je to rande,“ oznámí Clarissa nadšeně. Aspoň jsem si myslela, že se umí
rozhodovat racionálně. „Nedostaň se do problémů,“ zavolá na mě přes rameno.
A co budu teď dělat?
Dům je zaplněný studenty oslavujícími konec semestru. Za jeho zdmi se odehrávají věci,
které byste od budoucích politiků a doktorů neočekávali. Jediná dobrá věc na Alfa Fí Alfa je
striktní zákaz fotoaparátů a mobilů. Než projdete dveřmi, všechny nahrávací přístroje vám
zabaví. Velmi chytré, protože ti kluci moc dobře vědí, že někam po škole nastoupí, a
nechtějí, aby se kolem šířily kompromitující důkazy.
A oni si umí užívat.
Z rohu se rozhlédnu po davu. Taneční parket je nalevo vedle haly, drinky obstarává v
kuchyni student prvního ročníku, který soupeří o místo v domě na příští rok. A pak je tu něco
jako šmajchlkabinet. Jestli vyhledáváte drsnější petting a líbací orgie, musíte právě sem.
K tomuhle pokoji se ani nepřibližuju, atmosféra je načichlá sexuálním napětím.
Místo toho se držím ve společném prostoru, kde do mě občas někdo vrazí a ani se neomluví.
Na večírcích jsem neviditelná, ale úmyslně. Nikomu z těch kluků nevěřím, protože Rath mi
jasně naznačil, že jim jde jen o jedno. Několikrát mi dával ohledně svých večírků lekci.
Nevadí mu, když přijdu – vlastně je rád. Ví, že se mi v jeho přítomnosti nic nestane, ovšem
taky mě varoval, že každý člen bratrstva má v hlavě jen jednu věc: sex.
Možná to zní šíleně – nejsem typ holky na jednu noc. Jste v šoku, já vím. Nikdy jsem v sobě
neměla ten gen, který by mě nutil ztratit ostražitost a skočit do postele s náhodným klukem.
Potřebuju romantiku a hlubší propojení.
„Kde je Clarissa?“ ozve se za mnou Rath. Po tom, co jsem mu pověděla, co se stalo minulý
týden, jak mi Bram přišel na pomoc, mě při každé příležitosti kontroluje. Říct, že byl
připravený tomu klukovi rozbít hlavu, by bylo málo. Mám zakázáno se po kampusu
pohybovat sama. Ale nebude to trvat dlouho, věřte mi. Nenechám to tak.
Když vidím ten skelný pohled, líný úsměv a nepatrné kymácení, v duchu se zasměju. Je
opilý a nejlepší na Rathově opilosti je, že se vždy snaží předstírat, že je střízlivý.
„Tancuje s Joshem Fanningem.“
„Cože? Proč? Vždyť je to kretén.“
„Asi jí připadá v pohodě tancovat s kreténem.“
Rath mě obejme a trochu zavrávorá. „Nechala tě tu samotnou. To není oukej.“
Z jeho dechu se line pivní odér a říkám si, kolik toho asi vypil.
„Jsem v pořádku.“ Poplácám ho po břiše. „Kde máš přítele?“ Od toho incidentu jsem Brama
neviděla. Chtěla jsem se přijít podívat na jeho rozbité klouby, ale byla jsem zaneprázdněná
zkouškami.
„Přítele?“ Svraští obočí. „Nejsem teplej.“
Jo, je opilý. „Mám na mysli Brama. Vždyť jste jak siamská dvojčata.“
„Jo,“ – mávne rukou ke šmajchlovně – „myslím, že je vevnitř s Lauren Connorovou. Nějakou
dobu po něm jede.“
„Lauren Connorová, to jméno je mi povědomý.“
„Je kapitánkou basketbalového týmu. Má snad nejdelší nohy na světě. Je to ta holka, co ze
sebe na Díkůvzdání nechala dobrovolně pít body shoty.“
„Tak proto ji znám. Všichni skandovali její jméno a tleskali. Lau-ren Co-nno-ro-vá.“
Napodobím typické sportovní skandování.
„To je ona.“ Rath opět zavrávorá. „Ty jo, asi se potřebuju najíst. Nechceš taky něco?“
„Jsem v pohodě. Asi pomalu půjdu. Měla jsem půlku piva a nějak se stejně nemůžu dostat
do nálady.“
„Ale vždyť jsi dodělala další hroznej semestr. Měla bys sis oddechnout, ségra.“
„Jako oddech si představuju ležet v posteli a koukat na film. Jsem nudná.“
„Ne,“ Rath mě políbí na čelo, „jsi dokonalá. Jestli půjdeš, tak se se mnou nezapomeň
rozloučit. Zajistím ti odvoz.“
„Fajn.“ Krátce ho obejmu, a ani se nedohaduju, protože odvoz je jedna z věcí, kterou
neodmítnu. Rath je velmi ochranitelský, a proto ho tolik miluju. Vždy se o mě postará a
překvapivě mě to nedusí. Nemám moc kamarádek, ale vím, že většina holek nemá se svými
staršími bratry tak blízký vztah. Díky němu můžu být… sama sebou. Mimoň a tak dál.
Sleduju, jak se davem prodírá do kuchyně a cestou si s ostatními plácá. Nikdy nebudu jako
on, tak osobní, tak uvolněná.
Znám své slabiny a jedna z nich je neschopnost začlenit se do společnosti. Navštěvuju
večírky, abych pozorovala lidi. Miluju to. Lehce splynu s okolím, takže je to pro mě snadné.
Při studiu behaviorálních věd mi přesně tohle přijde vhod. Kéž bych ty lidi mohla obcházet se
zápisníkem a tužkou v ruce. Jsem úplný zabiják nálady.
„Co tu děláš tak sama?“
Ani se nemusím otáčet, abych věděla, že za mnou stojí Bram Scott. Ten sebevědomý tón
poznávám.
Nakonec se k němu otočím. Na bradě má odrostlé strniště jako většina kluků z bratrstva –
myslím, že se neholí do závěrečných zkoušek – prohlédne si mě a koutky úst se mu
zvednou.
„Právě jsem na odchodu. Clarissa tancuje a já dneska nejsem moc v náladě.“
„Ne, nechoď.“ Vezme mě kolem ramen a začne mě provádět po domě. „Je konec semestru,
Jules, takže slavíme.“
„Tohle není můj styl.“
„Je, jen to neumíš. Pojď se mnou.“
Bram mě protáhne davem do kuchyně, kde spatřím Ratha se sendvičem v jedné ruce a
pivem v druhé. Povídá si s holkou, která vedle něj sedí na lince. Pozoruju bratrovu řeč těla,
úsměv, a jak s tou holkou flirtuje. Kéž bych byla aspoň trochu jako on, a ne pořád tak
uzavřená.
„Tudy.“ Bram mě chytne za ruku, což mě rozruší.
Natolik se soustředím na to, jak mě drží, že dokud se neposadíme venku pod lampu, ani si
nevšimnu, že nám s sebou vzal osobní švédský stůl – pití, pytel chipsů a balíček sušenek.
Zabereme dvě plastové židle s malým polenem, které poslouží jako stolek. Hluk z domu je
utlumený dřevěnými dveřmi. Je tu klid.
„Na.“ Bram mi podá malou krabičku mléka – což mě rozesměje – pak otevře sušenky a
chipsy. „Nejsou to tvé oblíbené značky, ale snad to stačí.“ Zvedne své mléko a řekne: „Na
další semestr.“
Podívám se na tu krabičku v jeho ruce. „Ty to vážně budeš pít? Nepils předtím pivo?“
Pořádně si lokne. „Jo, a v čem je problém?“
Ukážu na své břicho. „Nebude se to trochu míchat?“
„Mám kachní žaludek, takže žádný starosti.“ Hodí si do úst sušenku. „No tak, nabídni si.
Nestyď se.“
Prohlížím si ho a divím se, proč tady spolu sedíme, jíme chipsy a sušenky, když se před pár
minutami ohmatával s Lauren Connorovou. Nebo to aspoň Rath tvrdil. Nemám z toho
příjemný pocit.
„Víš, tohle nemusíš dělat.“
„Co nemusím dělat?“ zeptá se a začne chroupat chips.
„Dělat mi společnost, protože jsem sama… protože mě lituješ kvůli tomu, co se stalo minulý
týden.“
Slupne další chips. „To není lítost, tak to pusť z hlavy. Vím, že tady nemusím sedět, ale chci.“
Potom se odmlčí a chvíli se dívá do dvora. „Proč na tyhle párty chodíš, když tě to nebaví?“
Zdá se, že nebudeme mluvit o tom, jak mě zachránil, a jeho ruce taky vypadají v pořádku.
Asi se o tom bavit nechce. Vzdám to a vezmu si sušenku. „Protože Clarissa na ně chodí
ráda a mě baví pozorovat lidi.“ Upravím si brýle, a když se na něj otočím, zadívá se na mě.
„Společenská setkání definují osobnost a zcela jasně a výrazně ji odhalují. Jsou tu baviči,
někdo jako ty, kteří mají v DNA zajistit zábavu ostatním. Pak máš následovníky. Ti nejsou tak
odvážní, aby vedli, ale nemají problém projevit se. To je třeba Clarissa. A pak tady jsou
poustevníci, což jsem já. Mlčenliví, stydliví introverti. Lidi, kteří si přejí být jako baviči, jenže
na to nemají odvahu.“
„To nechceš,“ podotkne Bram vážně a usrkne si mléka. „Není to tak skvělý, jak to vypadá. Je
to jen divadlo.“
„Je to vyčerpávající?“
Prohrábne si vlasy. „Jo, je.“ Nakloní hlavu na stranu. „Mnohem lepší je možnost nadechnout
se a užívat si maličkostí, jako jsou třeba mlíko a sušenky.“
„Jsem typ holky, se kterou si rád dáš mlíko a sušenky?“
„Říkáš to, jako kdyby to byla špatná věc.“
Pokrčím rameny a ukousnu si sušenky. „Není. Ale když přijde na mlíko a sušenky, je to
sázka na jistotu. Toť vše.“
„Má tohle nějaký skrytý význam, který nechápu?“
Zavrtím hlavou a povzdechnu si. „Ne. Myslím, že radši půjdu.“
Chci se zvednout, ale Bram mi položí ruku na mou. „Počkej, ještě zůstaň. Ledaže bys měla
rande, nebo něco.“ Hledá v mých očích odpověď.
„Nemám, jen chci mít klid.“
Ukáže na noční oblohu. „Kde chceš hledat větší klid? Zůstaň tady, Jules.“
„Julia,“ připomenu asi po milionté.
Obrátí oči v sloup. „Pořád mě opravuješ, ale já se nezměním, takže šetři energii.“ Vzhledem
k tomu, že znám jeho povahu, má pravdu. Nezmění se. Je jak vytesaný z kamene a jde si
svou cestou. A nemyslím si, že by to bylo špatné, protože i když cítím, že Brama obklopuje
jakási sláva, je to jedinečný člověk a v moři následovníků je důležité být jedinečný. Dřív jsem
ho považovala za arogantního chlubila, ale po několika měsících pozorování jsem si
uvědomila, že jednoduše ví, kým je. Většina kluků v jeho věku se snaží neustále posouvat
hranice a snaží se na někoho udělat dojem. Bram jen… existuje. Bez úsilí. Je zajímavý.
Nabídne mi další sušenku. „Chováš se, jako kdybych si tady s tebou plnil domácí úkol.“
„A ne snad?“ zeptám se zvědavě.
„Ne. Sám si vybírám, s kým se budu nebo nebudu stýkat. Nedělám to z lítosti, pokud si to
myslíš. Nemám povinnost se s tebou vídat.“
„Takže tu nejsi proto, že jsem Rathova sestra?“
„Ne, Julie. Nejsem.“ Způsob, jakým vysloví mé jméno, a tón v jeho hlase mě rozechvějí.
„Hele,“ – narovná se a zvážní – „trochu jsem přemýšlel a“ – nervózně se ošije – „rád s tebou
chodím ven.“
„Fakt? Protože spolu ven nechodíme.“
Zatne čelist a krátce vydechne. „Když jsme spolu venku, je to zábava.“
„Kupování tamponů ti přijde jako zábava?“
„Kristepane.“ Promne si obličej. „Nemůžeš chvíli mlčet?“
„Dobře,“ odpovím skepticky. Co se to děje? Proč vypadá, jako kdyby se mu chtělo zvracet?
Na to, že se chci živit odhadem lidí, se mi moc nedaří pochopit Bramovo momentální
rozpoložení.
„Jen mě napadlo, že bychom se mohli vídat častěji. Jen ty a já, víš?“
„Jako… rande?“
Promne si šíji a podívá se na mě zpoza své skloněné hlavy; svraštělé obočí a upřímné,
zaujaté oči. „Jo, jako rande.“
„Tady jsi.“ Naši privátní párty naruší opilá žena s dlouhýma nohama jen v červené krajkové
podprsence a šortkách. Její tvář je mi povědomá. Prohlédnu si její postavu a všimnu si
piercingu v pupíku. To břicho znám. Bylo z něj vypito hodně panáků.
Lauren Connorová.
„Lauren, co tady děláš?“
„Hledám tě.“ Cvrnkne Brama do nosu a pak se na mě podívá. „Kdo to je?“
„Rathova sestra. Teď se vrať zpátky do domu a běž za Brianem, jak jsem ti říkal.“ Rathova
sestra. Fajn.
Zakňourá: „Ale s Brianem není taková legrace jako s tebou.“
„Jo, jenže Brian udělá cokoliv, co budeš chtít. Já ne. Tak běž.“
„S tebou nic není.“ Nafoukne se jako malé dítě, zadupe nohou a zamíří zpátky. Když vejde
za neustálého kroucení zadkem do domu, ozve se pískot.
Bram se na mě otočí s omluvným výrazem ve tváři. „Za tohle se omlouvám.“
„V pohodě.“ Vstanu ze židle a uhladím si tričko. „Už půjdu. Díky za sušenky a mlíko.“
„Počkej.“ Bram se náhle zvedne a chytne mě za ruku. „Co to rande?“
Jeho teplá dlaň mě hřeje a prosebný pohled mě zaplaví dávkou emocí, které jsem vůbec
nečekala. Když přikročí blíž, polknu.
„Rande?“ Se mnou? Divné. Měla bych o tom vůbec uvažovat? Ten kluk je mimo mou ligu, to
je jisté. Je přirozený vůdce, ochránce, inteligentní a charismatický šoumen se zářnou
budoucností. Zajímá mě? Částečně, protože jak by mohl někdo jako on nebudit zájem. Ale
zbývá mu tady jeden semestr a s ohledem na to, jak je populární a žádaný, proč by se mnou
chtěl jít na rande? Nikam by to nevedlo. To, co se právě přihodilo s Lauren, se bude
rozhodně opakovat. Proč plýtvat jeho časem? Je to Rathův nejlepší kamarád, a ačkoliv se
tolik nevyznám v seznamovací etiketě, jsem si téměř jistá, že tohle je velké NE. V tomhle
nereálném spojení bych byla největší zkrachovalec, a abych se záměrně pustila do něčeho,
co by mohlo dopadnout bolestně, jde proti mému zdravému úsudku. Rande?
„Jo, to rande,“ zopakuje a proplete se mnou prsty.
„Hm.“ Semknu rty a kvůli tomu, co se chystám říct, se cítím divně. Jenže on to stejně nemyslí
vážně, Julie, takže je to v pořádku. „Díky za pozvání, ale asi to není dobrý nápad.“ Trapně –
protože jsem v takových situacích fakt marná – ho poplácám po ruce a vyrazím pryč.
„Julie, počkej.“
„Díky za všechno, Brame.“ Zamávám mu, proběhnu kolem Ratha a zamířím ke vchodu,
odkud si zavolám taxi.
Chodit s Bramem Scottem… To je hodně špatný nápad. Nejenže by to bylo špatné
rozhodnutí s ohledem na Ratha, ale hluboko uvnitř jsem si jistá, že chodit se mnou by pro něj
znamenalo pouhé odškrtnutí typu introvertní šprtky. Zřejmě o tom nikdy předtím nepřemýšlel,
ovšem je zvídavý. V jeho výrazu jsem neviděla nervozitu, ale spíš ostražitost. Měl bych, nebo
neměl pozvat Julii na rande? Zkusil by to – nejspíš by to bylo jen pár chvil – a pak by se
vydal na mnohem zelenější, smyslnější a živočišnější pastviny. Zatímco mně by taková
zkušenost mohla zlomit srdce. Takže se proti němu zase obrním. Je to úžasný a zajímavý
muž, do svého srdce ho však nikdy nevpustím; ne, pokud si ho chci zachovat neporušené.
KAPITOLA 19
JULIA
Je špatně, že mám nejradši páteční večery, kdy se schovám ve svém bytě, na sobě nic
jiného než jen vytahané tričko a ponožky, na stolku sušenky a sklenici mléka, a sleduju
nějakou romantickou komedii?
Dneska mě zabavil Netflix. Jejich nové originální filmy mě umí zahřát u srdce.
Rozmýšlím se mezi Všem klukům, které jsem milovala a Stánek s polibky, ano, oba filmy
jsou pro teenagery, ale je to můj oblíbený žánr. Nevinné, přesto přetékající hormony, se
slepou, intenzivní vášní. Vášeň, ze které jsem v reálném životě zmatená. Co ode mě chce?
Chce jen sex? Rozejde se pak se mnou? Nebo je to sériový vrah hrající si na slušňáka?
Když jste starší, začnete si na tyhle věci dávat pozor.
Seznamování už je tak dost těžké, a navíc musíte být obezřetní k úchylům, kteří se vás
budou snažit nalákat do svého doupěte. A to je jeden z důvodů, proč jsem vytvořila tuhle
seznamku. Pouze pro ty, co chtějí najít opravdovou lásku.
Kéž bych našla jednu i pro sebe.
Povzdechnu si, zachumlám se pod deku a vyberu si Stánek s polibky. Páteční filmová noc se
pro mě stala rituálem od toho momentu, co jsem přestala navštěvovat univerzitní večírky.
Kromě doby, kdy jsem s někým zrovna chodila, jsem tuhle tradici neporušila. Abych řekla
pravdu, nikdo z mých protějšků tu se mnou ani nechtěl trávit čas a sledovat film.
Ale to nevadí, protože to je moje kratochvíle a lidi spolu nemusí trávit…
Ťuk, ťuk.
Kdo to sakra je?
Podívám se ke dveřím.
Žádné jídlo jsem si neobjednala a se sousedy si taky nejsem nijak blízká, aby si třeba přišli
půjčit cukr.
Není to Rath? Nebo Clarissa? Anita?
Zastavím začátek filmu a potichu se vydám ke dveřím, ale kvůli staré podlaze newyorských
bytů jsem snadno odhalitelná. Podívám se do kukátka.
Cože?
Co tady dělá? A proč má hlavu skloněnou dolů a přidržuje se zárubně, jako kdyby mu nebylo
dobře?
Narovnám se a couvnu od dveří, jen abych se k nim zase vrátila a podívala se ještě jednou.
Zamrkám. Proč Bram stojí před mým bytem, když má být na schůzce?
Jestli podělal i tuhle, zaškrtím ho.
Otevřu a upřu na Brama pohled. „Brame.“ Zběžně prohlédnu outfit, který jsem mu vybrala.
„Co tady děláš?“
Ani se nepohne, jen na mě civí, hrudník se mu zvedá a rukama svírá dveřní rám. Když se
mu podívám do jeho okouzlujících očí, zdají se potemnělé až hrozivé.
Co se to k sakru děje?
Carly je přece milá, takže se žádný další „dračí“ incident stát nemohl. Zblednu. To jsem ho
zase zklamala?
„Ty jsi…?“
Vpadne mi do bytu, dveře zabouchne nohou, pak mě otočí a přitiskne na zeď.
Uf.
Co to má být?
Jsem v šoku. Jednou rukou mě obejme kolem pasu a druhou se opírá hned vedle mé hlavy.
Jsem v pasti. Oči má přimhouřené, dýchá namáhavě a rty má zvlhlé. Sálá z něj pohlcující
teplo, stejně tak i kolínská. Jeho silné tělo je jen pár centimetrů ode mě. Jeho dech se vznáší
mezi námi, džínami se jemně dotýká mých holých stehen a kožené boty obkličují má chodila.
Ulovená.
Zahnaná do kouta.
Přepadená.
„Co-co to děláš?“ zeptám se s přerušovaným dechem, nervy napjaté.
Snažím se v jeho pohledu najít náznak nejistoty, znamení, že se možná dopouští chyby, ale
nevidím žádné rozpaky ani lítost. Cítím jen alkohol.
Vidím jen vášeň… chtíč.
Palcem mi pomalu jezdí po boku a skloní se níž. Z jeho blízkosti mě pálí kůže.
Ticho prolomí udýchaný chrapot. „Dělám to, co jsem měl udělat už před deseti lety.“
Pomalu ke mně skloní ústa a políbí mě.
První polibek… zkušební.
Druhý polibek… toužebný.
Při třetím polibku se tomu odevzdá, něžně uchopí mou tvář do dlaně a líbá mě.
Jsem omráčená a ztuhlá šokem, nejsem si jistá, co bych měla udělat.
Vážně mě Bram líbá?
Proč?
Jeho tělo na mém, nohy propletené, ruce svírající mé.
Srdce mi buší jako splašené, mysl víří a pudy mi velí, abych mu polibky oplatila, i když mě
mate ten pocit strachu, který mi proudí žilami.
Ale po třetím doteku jeho rtů, lákajícím a omamném, se moje tělo uvolní a rukama ho obejmu
kolem krku.
Zasténá. Pootevřu rty a umožním mu přístup. Neotálí a ponoří do mě svůj jazyk. Zakloním
hlavu, aby měl lepší úhel.
Naše jazyky tančí.
Naše ústa se o sebe otírají.
Naše těla se synchronizují.
Tohle je Bram, muž, který mě deset let rozčiloval, muž, jenž mě doháněl k šílenství pokaždé,
když jsem ho potkala. Muž, který mě jednou zachránil. Muž, který mě jednou pozval na
rande.
A pak mi to dojde.
Líbám se s Bramem. Jako že opravdu líbám.
Co to kruci dělám?
Tohle musí okamžitě přestat.
Náhle se odtrhnu od jeho rtů a vyvléknu se z jeho sevření. Vzdaluju se a za chvíli má Bram
před sebou jen zeď.
Přiložím si ruku na ústa a vyděšeně na něj civím. Těkám pohledem, prohlížím si ho a hledám
odpovědi na miliony otázek.
Začnou se mi třást ruce.
Mozek je zavalen důvody, proč se tohle nikdy nemělo stát.
Je to můj klient.
Je to nejlepší kamarád mého bratra.
A nejsme ani trochu kompatibilní.
Musí si všimnout obav v mé tváři, protože ke mně vykročí, ale když se mě pokusí chytnout
za ruce, strčím si je za záda.
„Ne,“ řeknu a vypnu hrudník; mé ztvrdlé bradavky prosvítají tenkou látkou trička.
Na Bramově tváři se objeví rozzářený úsměv, oči upřené na má prsa. Olízne se. Opět ke
mně vykročí, ale já uhnu a couvám do obývacího pokoje.
„Jules…,“ zašeptá lehce podrážděně.
„Neříkej mi Jules. Měls být na rande s Carly. Co tady sakra děláš?“
„Není to snad jasný?“ Zaculí se.
Narazím do pohovky, jak se mu snažím vyhnout, ale chytne mě. Jsem v obklíčení a zadkem
se opírám o opěradlo.
„Ne, není. Bylo by fajn, kdybys trochu couvl, abychom si mohli promluvit o tom, co se stalo
na tvém rande.“
„Nechci se o něm bavit.“ Obejme mě pevně kolem krku. „Chci se bavit o tom líbání.“
„To byla chyba,“ podotknu rychle. „Chyba v úsudku.“
Vážná duševní příhoda, při níž jsem ztratila rozum. I když to byl vlastně nejlepší polibek
mého života.
Svraští obočí a úsměv mu zmizí z tváře. Hromadí se v něm vztek.
„To nebyla žádná chyba, Jules, a ty to moc dobře víš.“ Přitáhne si mě k sobě za bok a donutí
mě, abych se mu dívala do očí. „Chtěla jsi mě políbit už dávno jako já tebe.“
„Brame, jsi…“
Znovu se zmocní mých rtů. Tentokrát není něžný a opatrný, je naléhavý a majetnický.
Způsob, jakým se jeho jazyk otírá o můj, jak jeho ústa dychtí a jak mě v podstatě bez
námahy drží na místě – nikdy jsem nic podobného necítila.
A přesto vím, že tohle musí přestat.
Přiložím mu ruku na hrudník, odstrčím ho a odeberu se doprostřed místnosti, kde si položím
dlaň na čelo a snažím se přijít na to, co se děje. Když zvednu hlavu, Bram stojí jen kousek
ode mě, hrudník se mu zvedá a oči má pořád plné touhy.
„Pojď sem, Jules.“
Zavrtím hlavou. „Nemůžeš mi poroučet jako malému děcku. Takhle to nefunguje.“ Přestože
má červenou barvu. Rozhodím pažemi. „Tohle už se nikdy nesmí stát.“
„K čertu s tím.“ Jakmile ke mně zase vykročí, zadržím ho. Dlaní se dotýkám jeho hrudi.
„Myslím to vážně, Brame.“
„Já taky, Jules. Chci tě.“
„Jsi opilý.“
Zvedne obočí a zvážní. „Já nejsem opilý. Už jsem po tobě toužil dávno. Proč myslíš, že jsem
tu sázku s Rathem a Roarkem prohrál schválně?“
„Prohrál schválně?“
„Ano.“ Snaží se přiblížit, ale udržím ho na místě. „Chtěl jsem se k tobě dostat blíž.
Kristepane, Jules, už na vejšce jsem tě chtěl vzít na rande, přimáčknout tě na zeď, cítit tvé
rty, ochutnat tě. Myslel jsem, že se z toho dostanu, ale pokaždý, když jsem na tebe opět
narazil, se mi to všechno vrátilo, a když jsem tě uviděl na Rathově dobročinné akci, došlo mi,
že musím najít způsob, jak se k tobě dostat.“
„Já ne…“ Snažím se popadnout dech. „Nechápu to. Proč jsi prostě něco neřekl?“ Bram se
přece nikdy nedržel zpět. Nikdy. Nikdy nemusel… Ale snaží se říct… Ne, nyní je neoblomný.
Chce mě. Už nějakou chvíli… Celou dobu ke mně něco cítil, zatímco jsem se ho snažila dát
dohromady s jinou ženou? Co to má k sakru znamenat?
Rozrušeně si prohrábne vlasy. „Já nevím, snad proto, žes mě předtím odmítla. Tentokrát mě
napadlo, že bych si tě napřed měl něčím získat, než abych tě zničehonic pozval ven. Že bys
byla třeba přístupnější.“
Zamračím se a překřížím si ruce na prsou. Když si vzpomenu na to, čím jsme si za poslední
tři týdny prošli, naštvu se. Byl to k ničemu. „Na škole jsi to stejně nemyslel vážně.“
„Myslel. Proboha, Julie. Nebylo to snad jasný?“
„Ne.“ Zavrtím hlavou. „Nebylo. Tu noc, kdy jsi mě pozval, jsi byl s Lauren Connorovou, takže
jsem přece nemohla kývnout na rande, když ses předtím někde ocucával s jinou holkou.“
„Nic takového jsem nedělal. Já jsem jen čekal, dokud nebudeš sama. S Lauren jsem nic
neměl. Chtěl jsem tebe, Jules.“ Nakloní se blíž, ale zadržím ho. „Vzpomínám si, jak jsi byla
sama a sledovala jsi Clarissu při tanci. Pozoroval jsem tě. Ani jsi o tom nevěděla. Byl jsem
úplně paf z toho, jak sis upravovala brýle, jak ses občas přesunula nebo se zhoupla do rytmu
hudby a rozhlížela se, jestli je Rath poblíž. A i když tě týden předtím napadl ten kluk, bez
problému ses na veřejnosti pohybovala se vztyčenou hlavou. Sledoval jsem tě, Julie.
Sledoval jsem každý tvůj pohyb a strašně jsem po tobě toužil.“
Ne. Tohle nemůže být pravda. Není možné, abych se Bramovi líbila. On je… má červenou
barvu. Hodí se k někomu, kdo dokáže držet krok s jeho požadavky a nemilosrdnou povahou.
Nikdy jsem svůj test nepodstoupila, ale vím, že červená není pro mě.
„A pak jsi mě odmítla, do hajzlu, celou noc jsem si přehrával, co jsem ti řekl, jestli jsem se tě
neměl zeptat jinak, jak bych tě mohl přesvědčit. Ale netlačil jsem, protože po tomhle už jsi
nikdy na další párty nepřišla a já myslel, že kvůli mně.“
„Ne.“ Zavrtím hlavou. „Nepatřila jsem tam. Nechtěla jsem být ta holka, co se tam poflakuje a
čeká, až si kamarádka najde dalšího. Jenže na tom teď nesejde.“ Odejdu ke dveřím a chytnu
kliku. „Musíš jít, Brame.“
Když se kouknu přes rameno, muž, který mi narušil večer, se ani nehne. Místo toho stojí
pevně na místě s rukama v kapsách a nepatrně se zhoupne na patách.
„Nikam nejdu. Musíme si o tom promluvit.“
„Není o čem.“
„Vážně tam budeš jen tak stát a budeš se mi snažit namluvit, žes nic necítila, když jsme se
líbali? Protože mně to tak rozhodně nepřišlo.“
„Nechala jsem se unést. Neměla jsem v úmyslu tahat tě za nos.“
Vykročí a z jeho chůze cítím hněv. „Nezahrávej si se mnou, Julie. Stojím tady a říkám ti, jak
to je, žádám tě, abys mi dala šanci. A ty mi chceš dát košem… zase?“
„Já jen… Bože, jen se snažím…,“ – prohlédnu si ho – „co Carly?“
Naštvaně si prohrábne vlasy. „Kašlu na Carly. Jsem tady.“
„Takže ty poslední tři týdny, test, rozhovory, to všechno pro tebe byla jen legrace?“
„Ne.“
„Ale nikdy jsi vlastně o mou pomoc nestál, že ne?“
Zhluboka si povzdechne. „Jules…“
„Odejdi, Brame.“ Ukážu na dveře. „Prostě jdi.“
„Nebyla to pro mě legrace.“ Ztiší hlas a jeho smutek protne mé rozhořčení. „Byl to způsob,
jak se k tobě dostat blíž, abys mě viděla v jiném světle, a nejen jako kamaráda svého bráchy.
Nebo opilého idiota ze školy.“ Musím odvrátit pohled, protože s každou vyřčenou větou se
má obrana oslabuje. „Chtěl jsem s tebou trávit čas, Jules. Chtěl jsem si ukrást jen pár
chvilek, než získám tvé srdce. Chtěl jsem ti skrz test a rozhovory ukázat, že jsem ten pravý.“
Ach… sakra. Zvednu oči a vidím to v jeho pohledu. Je upřímný, zoufalý.
Kousnu se do rtu, celá se třesu nervozitou. Stejně jako tu noc na večírku, když mě pozval na
rande. Nepatrná část mé osoby by nejradši řekla ano. Ta zvídavá část; ta, která by všechnu
ostražitost hodila do koše.
Jenže já taková nejsem. Nedělám ukvapená rozhodnutí. Vždy jsem byla systematická a
všechno si pečlivě rozmýšlela a rozhodně nejsem schopná se rozhodnout za jeden den, jestli
mám s Bramem chodit.
„Já nemůžu, ne teď. Promiň.“ Otevřu dveře od bytu a sklopím oči na podlahu, protože
nesnesu vidět Bramův smutek.
Jeho podrážky klapají o dřevěnou podlahu. Přistoupí ke mně a zvedne mi bradu. Chvíli mlčí
a hledá odpovědi, které mu nemůžu poskytnout. A pak: „Řekla jsi ‚ne teď‘. Znamená to, že
mám šanci?“
„Já… já nevím.“
Vážně přikývne a na okamžik ke mně přiblíží své rty. Něžné a měkké a pak se odtáhne.
„Vidím v tvých očí nejistotu, obezřetnost. Nechci, aby ses do toho vrhla po hlavě a dělala si
starosti, co se může stát. Takže počkám. Budu čekat, protože jsem na to zvyklý.“ Couvne.
„Tohle ještě neskončilo, Jules. Udělej si seznam pro a proti. Budeš ho potřebovat. Chci nás,
Jules. Nemluvím jen o jedné schůzce. Chci. Nás. Prozkoumej můj charakter, silné stránky a
slabosti. Tentokrát nestáhnu ocas mezi nohy. Tentokrát budu blízko, Jules. Protože není
nikdo další, s kým bych chtěl být. Jen ty.“
Hned odejde. Pomalu zavřu dveře, otočím se a opřu se o ně. Ťuknu hlavou o tvrdé dřevo,
srdce ztěžklé, žaludek sevřený.
Bram Scott řekl, že se mnou chce chodit… zase.
A stejně jako dřív mám pocit, že nejsem schopná říct ano.
„Slečno Westinová, přišel za vámi váš bratr,“ ohlásí mi Anita přes interkom a vyleká mě.
Zvednu hlavu od stolu, rychle si otřu oči a řasenkou si ušpiním konečky prstů.
Sakra.
„Minut…“
Dveře od mé kanceláře se otevřou a dovnitř vejde Rath, který nese pytel Doritos a dva litry
kořenového piva. „Ahoj, Ju…“ Jakmile se na mě podívá, jeho radostný výraz vystřídají
obavy. „Co se děje?“
A vodopád slz je tady.
Od pátku se nezastavil. Ať udělám cokoliv, pořád teče. Dnešek jsem strávila zalezlá v práci,
zrušila schůzky s klienty a mluvila s nimi pouze po telefonu, protože přes něj můžu svůj hlas
kontrolovat, i když brečím.
A proč vlastně pláču?
Protože jsem emocionálně úplně rozhozená. Nedokážu ohledně situace s Bramem myslet
jasně. Vzpomenu si na porážku v jeho očích, na ten vášnivý polibek… v kombinaci s
pocitem, že mou seznamku podrazil. Pro a proti jsou v nedohlednu a všechny racionální
myšlenky vyletěly oknem. Celý víkend jsem se cpala sušenkami a polehávala mezi drobky,
zatímco v pozadí běžel film Stánek s polibky. Když se na to podívám zpětně, pustit si tenhle
film asi nebyl nejlepší nápad, proboha, mladá láska, bratr nejlepší kamarádky, něco mi to
připomnělo.
A odnesla jsem si z toho něco?
Ne. Místo toho jsem držela prázdný karton s mlékem a brečela. Brečela jsem tak dlouho, že
jsem měla v neděli ráno natolik červené oči, až jsem je musela doslova vykoupat v očních
kapkách.
Popotáhnu a řeknu: „Jen nemám zrovna ten nejlepší den.“
„To vidím.“ Rath obejde stůl, chytne mě za ruku a odvede na pohovku. Pak se nahne ke
stolku a podá mi několik papírových kapesníčků. „Co se děje?“
Utřu si nos. „Ále, prostě to na mě všechno padlo,“ odpovím neurčitě, protože co bych měla
říct? Tvůj nejlepší kamarád mě v pátek políbil tak, jak jsem nikdy nezažila, a teď jsem
zmatená? To by nebylo dobré.
„Co všechno? Promiň, Julie, ale tahle odpověď mi nestačí.“ Sáhne pro doritos a pivo. Jedním
rychlým pohybem otevře pytlík a nabídne mi. K tomu otevře dvoulitrovou lahev a podá mi ji.
Beze studu se pořádně napiju a přiložím si lahev k hrudníku.
„Doritos jsou tak dobrá věc,“ povzdechnu si a slzy mi pomalu vysychají.
„Jo, přinesl jsem je, protože jsme se dlouho neviděli a chtěl jsem tě překvapit.“ Prohlédne si
mě; můj neupravený vzhled je vzácnost. Zmačkané kalhoty, flekatá blůza a vlasy mám v
nízkém culíku. Vůbec nevypadám jako doktorka Julia Westinová.
Aspoň že ke mně Anita byla dnes ráno shovívavá, když mě viděla. Znepokojení projevila
pouze tím, že se zeptala, jestli mi nemá objednat novou blůzu.
„Jsi úžasný brácha.“ Poplácám ho po koleni. „Moc hodný.“
Mlčíme. Místností se ozývá jen křupání doritos v našich ústech a tiché hučení počítače.
„Jsi připravená o tom mluvit?“
Zavrtím hlavou. „Ani ne.“
„Nepůjdu, dokud neřekneš, co se děje. Takže si mám udělat pohodlí?“ Svlékne si sako,
přehodí ho přes opěradlo a věnuje mi bratrský pohled. „Tak to vyklop.“
Přemožená jeho schopností ze mě všechno vytáhnout se zapustím do pohovky. „Jde o
jednoho chlapa.“ Nebudu konkrétní, protože… protože nechci, aby přišel Bram o život.
„Jak se jmenuje?“
„Tenhle detail si nechám pro sebe, protože nepotřebuju, aby sis najal soukromého detektiva
a zjistil o mém milostném životě to, co bys vědět neměl.“
„A to jsem snad někdy udělal?“ Probodnu ho pohledem, což ho rozesměje. „Fajn, jednou. Ale
ten kluk byl kretén a vypadá to, že tenhle je taky kretén.“
„To ne. Jen mě překvapil. Netušila jsem, že ke mně něco cítí. Je toho na mě moc.“ Odhrnu si
pramen vlasů z tváře. „Nikdy by mě nenapadlo, že se budu líbit zrovna jemu. A kvůli tomu
jsem se na něj taky takhle nekoukala. A pak za mnou přijde a přizná se, že ke mně něco cítí
už delší dobu a chce s tím něco udělat. Jak se k tomu mám postavit?“
„On tě má rád už dýl?“
„Evidentně. Ani mě to nenapadlo. Přišlo to zničehonic.“ Radši se nezmíním o tom, že mou
seznamku nebral vážně, protože by bylo jasné, že se jedná o Brama.
„A tobě se líbí?“
Kousnu se do spodního rtu a zamyslím se. Sama jsem se snažila přijít na odpověď. „Asi jo.“
„Tak v čem je problém?“
Podívám se z okna. Zamračené, chladné nebe vrhá na New York šedý závoj. „Bojím se, že
by mi mohl ublížit, zlomit srdce.“ A nejsem si jistá, jestli to chci riskovat.
Rath mě vezme za ruku. „Jestli ti ublíží, ublížím mu taky.“
Kéž by to bylo tak snadné.
KAPITOLA 20
BRAM
Ne. Roztrhat. Zmuchlat. Zahodit.
Hloupé. Roztrhat. Zmuchlat. Zahodit.
Obyčejné. Roztrhat. Zmuchlat. Zahodit.
„Ale no tak, ty idiote, to zvládneš,“ zamumlám si sám pro sebe s připravenou propiskou.
Nic.
Nic mě nenapadá.
„Do prdele.“ Hodím propisku přes obývací pokoj, opřu se do pohovky a dopiju pivo. Tohle je
k ničemu. Nenapadá mě ani jedna věc, díky které bych si mohl Julii získat.
Ani jedna.
Když jsem se rozhodl pro brainstorming, otevřel jsem si pivo a cítil se povzbudivě. Dokud
jsem nezjistil, že všechno, co jsem si poznamenal, je naprostá hovadina.
Obléknout se za plyšového medvěda a přijít za ní s kytkou? To nikdo nedělá.
Zazpívat jí milostnou písničku, třeba něco jako All My Life od K-Ci & Jogo v recepci její
kanceláře? To by lidem krvácely uši.
Najmout si reklamu na obloze a nechat ji s nápisem Chci tě, Jules létat nad její kanceláří. To
je zbytečné znečišťování ovzduší.
Proč jsem tak marný?
Jakmile cinkne výtah, začnu litovat. Možná jsem ve slabé chvíli poslal Roarkovi zprávu
Přijeď, hned a k tomu připojil emoji sirény.
Kéž bych ji neodeslal, protože od něj se mi rady nedostane. Na druhou stranu jsem tam
přidal i emoji piva, takže by s sebou mohl přinést posilnění.
Jakmile se dveře výtahu otevřou, Roark zahuláká: „Našel sis na péru bradavici?“
„Ne,“ zamručím. Jo, lituju, že jsem ho pozval.
Roark sebou plácne vedle mě na pohovku a podá mi multipack Guinnesse. Ohledně výběru
piva jsem měl být víc konkrétní. Zrovna se mi nechce pivem prokousávat.
Rozhlédne se po hromadě zmuchlaných papírů na zemi a otočí se ke mně. „Snažíš se získat
novou nemovitost?“
„Žádal bych tě o pomoc, kdyby šlo o nemovitost?“
Pokrčí rameny a otevře si pivo. „Nevím, třeba jsi zoufalej?“
„Nejsem pracovně zoufalý, jsem“ – polknu – „vztahově zoufalý.“
Roark se otočí přímo na mě, oči dokořán, brada spadlá. Má stejně jako já sklony k
dramatičnosti, což se nyní projevuje. „Tak povídej.“ Jako úplný idiot si přehodí nohu přes
nohu a zatřepotá na mě řasami.
Lituju toho víc a víc.
„Můžeš se přestat chovat jako debil, prosím? Tvař se normálně.“
„Tos mi neměl psát, jestli jsi chtěl někoho normálního.“
„No, Rath se mi zrovna nehodil, takže mohl bys nechat toho sarkasmu a zkusit mi pomoct?“
Usrkne si piva. „A jak ti mám pomoct, když nevím, o co jde?“
„Víš moc dobře, o co jde. Použil jsem slovo…vztah.“
„Ne, nevím.“
Já ho nenávidím, opravdu ho nenávidím.
„Jde o Julii.“
„Cože? To mě vůbec nenapadlo,“ odpoví a přiloží si ruku na hrudník.
Vrazím mu pivo do rukou a ukážu na výtah. „Vypadni, než ti rozbiju hubu.“
„No, no, no.“ Jeho irský akcent zesílí. „Proč ten spěch, kámíku? Právě jsem dorazil.“
„A je čas, abys zase šel.“
V jeho výrazu se objeví náznak vážnosti. „Dobře, nechám toho. Co se děje s Julií?“
„Nebudeš se chovat jako kretén?“
Defenzivně zvedne ruce. „Pokusím se.“
Protože jsem zoufalý, rozhodnu se mu všechno povědět v naději, že bude schopný jednat
jako empatické stvoření a třeba mi poskytne i nějakou radu.
„V pátek večer jsem šel za Julií domů a řekl jí, jak se cítím. Řekl jsem jí všechno.“
„Cože?“ Roark je viditelně v šoku. „Kurňa. Jak to dopadlo?“
Semknu rty. „Jinak, než jsem plánoval. Ona, uf, prostě mě požádala, abych odešel. Po tom,
co jsem ji políbil.“
„Počkej.“ Roark zvedne ruku. „Tys ji políbil a ona ti pak řekla, že máš vypadnout? Kámo, to
musíš líbat hodně blbě.“
Vymrštím se z pohovky, čapnu Roarka za paži a vleču ho k výtahu. Celou dobu se chechtá
jako blázen. Stisknu tlačítko s šipkou dolů, a když se otevřou dveře, nacpu ho dovnitř.
Se smíchem vyhekne: „Nebuď tak přecitlivělej. Pojď se z toho vykecat. Třeba budu mít
nějaký postřehy.“
Jakmile se začne výtah zavírat, ukážu na Roarka prstem a podotknu: „Jestli před Rathem
jenom cekneš, ufiknu ti ho. A nepokoušej mě, protože to udělám.“
S pivem na půl cesty k ústům si Roark zakryje rozkrok a couvne. Výtah se zavře.
Zasraná ztráta času.
Zamyslím se nad tím, s kým bych o tomhle mohl mluvit, a zjistím, že existuje jen jedna
osoba, které se nebojím svěřit.
Přišel čas poslat další zprávu.
Netrpělivě bubnuju prsty o stůl a s netknutým kafem se rozhlížím po malé kavárně.
Popáté zkontroluju čas. Ještě jednu minutu.
Ani bych se nedivil, kdyby se neukázala. Když jsem jí psal, zněl jsem jako zoufalec, ale
přesně to jsem – zoufalec.
Jakmile Roark odešel, všeho jsem nechal a strávil zbytek noci sledováním filmu Stánek s
polibky. Všiml jsem si, že ho měla Julia zastavený na televizi, a napadlo mě, že pokud mi dá
šanci, budu mít další věc, o které si s ní můžu povídat.
Sakra, ten film byl dobrý. Jako muže by mě puberťácká love story neměla zajímat, ale
zajímala. Očividně jsem romantik, ovšem v tom případě nechápu, proč mě nenapadá nic
originálního, abych Julii získal.
Neexistuje jediný solidní blog o seznamování pro muže, který by z nich automaticky nedělal
bandu hovad. Což mě dovedlo k tomu, že ho musím založit sám.
Držel jsem se toho nápadu asi deset minut, než jsem si uvědomil, že kromě způsobu, jak
investovat peníze a zbohatnout, nemám co říct.
Proto jsem si nakonec pustil Stánek s polibky dvakrát, ale to si necháme pro sebe.
Dveře do kavárny se otevřou a konečně vejde dovnitř. Má na sobě dlouhou černou parku,
bílou zimní čepici s bambulí, růžovou šálu a kozačky. Když mě spatří, zamává na mě a
rychle si objedná kávu.
„Omlouvám se za zpoždění. Dojít sem tím sněhem je skoro nemožné.“ Rychle se svleče,
přehodí parku přes volnou židli a odloží kabelku. S úsměvem se zhluboka nadechne a řekne:
„Tak mluv.“
Zvláštní, že zrovna dívka, kterou mi Julia vybrala, je najednou mojí hodnou vílou kmotřičkou.
„Ani nevím, kde začít, Carly,“ podotknu a svezu se do židle.
„Od začátku.“
Oběma rukama svírá kelímek s kafem a pára jí zahřívá červený nos. Dává pozor. Udělal
jsem dobře, že jsem Carly včera kontaktoval. Vím, že pro mě bude mít mnohem větší
pochopení než Roark. Že mě to nenapadlo hned.
Začnu od začátku, jak navrhla. Vyprávím jí o polibku, o svém vyznání, o Juliině zdráhání, jak
mi naznačila, že jsem její seznamku nebral vážně.
Jakmile domluvím, Carly tam jen sedí se zamyšleným výrazem a uculuje se.
„Takže řekla, že nemůže teď?“ Přikývnu. Usrkne si kávy, a než ji spolkne, chvíli ji povaluje na
jazyku. „To znamená, že tu šance je.“
„To si taky myslím.“ Ucítím nával radosti. „Nechala to otevřený.“
„Přesně tohle udělá zmatená žena. Neodmítla tě, ale taky neřekla ano. To znamená, že by
mohla změnit názor.“
„Myslíš?“
Carly pomalu přitaká. „Jasně. Musíš ji pošťouchnout. Musíš jí ukázat, že byste mohli být
dokonalý pár, že jsi přesně ten muž, kterého hledá.“
„To bych rád, ale nenapadá mě jak.“
Odloží kelímek na stůl a začne jím otáčet. Najednou se zazubí.
„Že tě hned napadlo něco extra, jako je třeba nápis na obloze?“
„Jak“ – zarazím se – „proč si to myslíš?“
Uchechtne se. „Protože muži jako ty se snaží neustále předvádět.“
„Jak muži jako já?“
„Muži, kteří mají na rozhazování.“ Zasměje se. „Přiznej se, že tě napadl ten nápis?“
Zatnu čelist. „Na tom nesejde.“ Rozesměje se ještě víc, ovšem nevadí mi to, protože mám
pocit, že si ze mě neutahuje jako Roark. „Teda možná mě to napadlo, ale to je celý.“
„Jsem ráda, žes to nedotáhl do konce, protože k Julii potřebuješ jiný přístup. Strávila jsem s
ní dost času a všimla jsem si, že je dost klidná a rezervovaná, takže tvé gesto musí mít sílu,
jenže zároveň to nesmíš přehnat. Chápeš?“
„Chápu. Musí mít smysl.“
„Přesně. Jak dlouho ji znáš?“
„Přes deset let.“
„Takže o ní víš hodně, ne? Zažili jste spolu nějaké chvíle?“
„Hodně.“ Jakmile si na ty momenty vzpomenu, pousměju se.
„A byly ty chvíle dobré?“
Všechny kromě jedné, ale díky tomu incidentu jsem ji mohl aspoň obejmout. Bylo to poprvé,
kdy jsem si uvědomil, že bych pro tuhle holku udělal všechno, i kdyby to znamenalo, že mě
vyloučí z Yale kvůli tomu, že jsem někoho přizabil.
„Většina jo. Přesto vypadala překvapeně, když jsem jí řekl, co cítím. Vůbec by ji něco
takovýho nenapadlo a já nechápu, jak je to možný.“
„Netvrdím, že je to zrovna tenhle případ, ale co když si celou dobu myslela, že je mimo tvou
ligu?“
„To je směšný, Carly.“
„Oba víme, že je to směšný,“ prohlásí Carly s úsměvem. Uvědomím si, že má Julii ráda a
respektuje ji, což mi dodá sebejistotu. „Ale říkals, že v tobě viděla baviče, někoho, kdo vždy
přebere iniciativu, zatímco ona je pozorovatel. Zdrženlivá, spokojená, že se může držet ve
stínu. I na univerzitě ráda studovala lidi, a proto je ve své profesi tak dobrá. Což napovídá,
že vaši vzájemnou interakci nepovažovala za projev zájmu o svou osobu. Asi se cítila
neviditelná, jednoduše to však brala jako realitu a neřešila to.“
Bože, tahle holka je chytrá. „Nevím, jak mám změnit její myšlení, Carly. Jestli mě takhle
vnímala, nás, co s tím mám dělat? Mluvíme o deseti letech.“
Zakýve obočím. „Začni vzpomínat na staré časy, ale ze své perspektivy. Ukaž jí, jak ses cítil.
Pošli jí nějakou maličkost, co jí ty momenty připomene. Pokud neuvidí minulost z tvé
perspektivy, bude věřit jen svojí verzi. Věř mi, jde o ty okamžiky, díky kterým ses do ní
zamiloval… To na ni udělá největší dojem.“
„Maličkosti.“
Přitaká. „Jo. Snadný, co?“
„To jo.“ Opřu se do židle a poškrábu se na bradě. „Takže, co kdybych jí tenhle týden nechal
něco poslat? Něco, co by ukázalo, že to myslím vážně a že se k sobě hodíme?“
„Připadá mi to romantické. A už tě něco napadlo?“
Spiklenecky se pousměju. „Podkolenky.“
Carly se zakaboní. „Podkolenky?“
Pomalu přikývnu a zazubím se. „Jo. Podkolenky.“
KAPITOLA 21
JULIA
„Anito, nechci prudit, ale už máte to kafe?“ Promnu si spánky, které mi bolestivě pulzují
migrénou.
Ticho.
„Haló? Anito?“ Položím si hlavu na chladné dřevo stolu, abych si na moment od toho utrpení
ulevila.
Ticho.
„Anito,“ zařvu jako Rocky volající na Adrianu.
Dveře do kanceláře se otevřou. Díkybohu.
Se zavřenýma očima, protože v tohle úterní zimní ráno svítí slunce moc jasně, natáhnu ruku
a zavrtím prsty.
„Dejte mi ho přímo do ruky.“
„Přímo do ruky?“
Zvednu hlavu a bodne mě za očima, zatímco civím na stylově oblečeného a ustaraného
Brama.
Ten burácivý hlas.
Ta mužná vůně.
Ta pěkná tvář.
Všechno mě to praští najednou, jako kdyby do mě najel buldozer. Au.
Kéž bych to mohla svést na migrénu, ale v tuhle chvíli, když se ke mně Bram nakloní a
položí mi teplou dlaň na záda, cítím lehkou závrať.
„Jsi v pořádku?“ zašeptá starostlivě.
„Ne.“ Polknu nasucho a trochu se orosím.
„Anito,“ zavolá Bram, „přineste nám nahřátý ručník.“
Než stačím zareagovat, zvedne mě Bram ze židle a odnese na pohovku. Pak přinese
odpadkový koš a položí ho přede mě. Nakonec se posadí a dá si mou hlavu do klína.
Anita přispěchá s ručníkem a Bram mi ho zezadu přiloží na krk. „Jedla něco?“
„Sendvič jako obvykle,“ odpoví Anita.
Něžně mě pohladí po čele. „Vzala sis nějaký prášek, Julie?“
„Ne,“ pípnu a do očí mi vhrknou slzy.
„Anito, můžete nám prosím přinést tři ibalginy a vodu?“
„Jistě.“ Anita odběhne. Její dunivé kroky jsou pro mé uši jako padající balvany.
Bram mi konejšivě přejede palcem po tváři. „Jestli se potřebuješ vyzvracet, koš máš před
sebou.“
„Díky,“ zašeptám. V hlavě mi snad tiká načasovaná bomba.
Chtěla bych se zeptat, proč tu je a jak věděl, že mi má přinést kávu, když to obvykle
obstarává Anita cestou do práce. Chtěla bych se ho zeptat, proč se o mě tak stará, když
jsem ho tuhle v podstatě vyhodila ze svého bytu.
Ale nemůžu. Místo toho zavřu oči a začnu pravidelně dýchat, abych zmírnila aspoň některé
příznaky migrény.
„Ššš,“ konejší mě Bram. „Jsem u tebe, zlatíčko.“ Pohladí mě po obočí a pak mi opatrně
promasíruje spánek.
Je to neuvěřitelně příjemné a zvláštně erotické.
„Tady to máte,“ řekne Anita.
Bramova ruka opustí dočasně můj obličej a převezme prášky. Otevře lahev vody. „Rychle si
je vezmi a hned si zase lehni.“
Vložím si je do pusy a se zavřenýma očima zapiju.
„Odkládejte její hovory, dokud vám neřeknu. Díky, Anito.“
„Zajisté, pane Scotte. Budu venku.“
Anita za sebou tiše zavře. Takové ticho přesně potřebuju. Bram se nade mnou lehce pootočí
a po chvíli ucítím na ramenou jemnou látku jeho saka. Sundá mi ručník z krku a nakonec mi
svými šikovnými prsty začne opět masírovat čelo.
Netrvá dlouho a začnu usínat.
Když otevřu oči, mám pocit, že jsem prospala hodiny. Hlava už mě nebolí a Bram je pryč.
Velmi opatrně – vystrašená, že se migréna vrátí v plné síle – se posadím a Bramovo sako mi
sklouzne k pasu. On mi ho tady nechal?
Přivoním si k té luxusní látce a nechám jemnou vůni kolínské, aby mi pomohla uvolnit tenzi v
ramenou. Nechal tu ještě něco? Podívám se na stolek a spatřím jen nedopitou lahev s vodou
a odpadkový koš pod ním.
Hm, zklamání.
Ani nevím, kolik je hodin, ovšem jsem si jistá, že se musím vrhnout do práce. Pomalu vstanu,
a když dojdu ke svému stolu, mám na počítači nalepený vzkaz.
Zaculím se, posadím a vzkaz sundám.
Drahá Jules,
doufám, že už je ti líp. Nemohl jsem se koukat na to, jak trpíš. Možná nemám doktorát jako
ty, ale mám titul z pečovatelství a jako zdravotní sestřička ti doporučuju, abys sis vzala na
zbytek dne volno. Než tě vůbec napadne zapínat počítač, chci ti říct, že ti od něj Anita
sebrala všechny kabely a od internetu taky. Nařídil jsem jí, ať jde domů a vrátí se s nimi až
zítra. Až budeš připravená, můj řidič Mikey čeká dole, aby tě zavezl domů. Taky jsem mu
řekl, aby se zastavil ve Starbucksu a došel ti pro sójové latté. To, které jsem přinesl ráno, už
je studené.
Dej vědět, jestli jsi v pořádku. A omlouvám se, že jsem nemohl zůstat. Měl jsem schůzky,
které nešly zrušit, ale celou dobu jsem na tebe myslel.
Ať je ti líp, Jules.
S láskou,
Bram
Přejedu si zuby po spodním rtu, abych zastavila ten stupidní úsměv na tváři, ovšem nedaří
se mi to. Usmívám se jako idiot. Měla bych se zlobit, že mě prakticky připravil o celý den,
nutil mě odpočívat, poslal pryč mou asistentku, a navíc napsal i mně, abych šla domů. Měla
bych se zlobit, že Anitě rozkazuje. Měla bych se zlobit, že sem přišel, přestože jsem mu
pověděla, že se nyní vídat nemůžeme.
Ale i když se snažím, vzpomenu si, jak se o mě staral – ta vlídnost a starost v jeho hlase – a
to se ani nezmiňuju o tom saku, které tu nechal, abych se do něj mohla zachumlat, pokud mi
venku bude zima.
Jak může mít Bram červenou barvu?
Julia: Děkuju, že ses o mě dneska postaral. Vážím si toho. Takovou migrénu jsem neměla
dlouho.
Bram: Děkovat nemusíš. Rádo se stalo. Asi správné načasování.
Julia: Tys mi dnes ráno přinesl kafe?
Bram: Jo, a měl jsem k tomu připravené i povídání, ale když jsem tě viděl trpět…
Julia: Povídání?
Bram: Vzpomínáš, jak jsme na sebe narazili před budovou matematiky a ty ses tvářila jako v
noční můře? Tvá slova, ne má.
Julia: Moc ne.
Bram: Já si to pamatuju, jako by to bylo včera. Bylas na zemi a snažila ses posbírat nějaké
poznámky. Zeptal jsem se, jestli nepotřebuješ pomoct. Beze slov jsi mi začala do náručí
skládat knihy a bloky, zatímco jsi brblala, že toho máš hodně.
Julia: Aha, to si nepamatuju.
Bram: Zeptal jsem se, co by ti pomohlo, a tys řekla, že nic, ledaže bych si dokázal ze zadku
vytáhnout chai latté.
Julia: A pak jsi mi jedno přinesl na přednášku.
Bram: Jo.
Julia: To bylo… Nevěřila jsem tomu, žes to udělal.
Bram: Vždycky jsem na tebe dohlížel, Jules. Pořád. Co tě zasáhlo, zasáhlo i mě. Vždycky.
Ťuk. Ťuk.
Zvednu oči od světla monitoru, několikrát zamrkám a ve dveřích spatřím mužskou postavu.
Protože jsem si včera vzala volno – na doporučení sestřičky – musím dřít, abych všechno
dohnala. Prosila jsem Anitu, aby přišla dřív a přinesla ty kabely, ale sdělila mi, že jí Bram
slíbil klíče od svého domu v Hamptons na víkend, pokud přijde normálně v osm. Evidentně
tam Anita opravdu chce.
Pomalu zaostřím a rozeznám Brama. Překvapeně se narovnám. „Brame?“
„Ahoj, Jules.“ Vstoupí dovnitř s jednou rukou v kapse a v druhé drží papírový sáček. „Už je ti
líp?“
Upravím si brýle na nose. „Já… no… je. Proč jsi tady?“ Vlastně mě to nepřekvapuje. Spíš by
mě překvapilo, kdyby se neukázal. Navzdory tomu, že je velmi zaneprázdněný, si na mě
vždy udělal čas.
„Jen jsem ti chtěl něco přinést.“ Položí sáček na stůl, pak couvne a rozepne si sako. „No tak,
otevři to.“ Kývne směrem k sáčku.
Pozorně ho sleduju a říkám si, co má za lubem. Už je tady druhý den v řadě a chová se, jako
kdyby se mezi námi v pátek nic nestalo.
„No tak.“ Zhoupne se na patách a zazubí se.
Otevřu sáček a sáhnu dovnitř. Dotknu se něčeho měkkého a hebkého. Vytáhnu to ven a
najednou koukám na tři páry růžových chlupatých podkolenek. Když zvednu oči k Bramovi,
usmívá se od ucha k uchu.
„Když jsem tě poprvé potkal, mělas na sobě podkolenky a od té chvíle mi začaly připadat
rajcovní.“ Sugestivně mrkne. „Působí na mě stejně jako spodní prádlo. Tvé nožky v nich
budou sexy a v teple. Pěkný den, Jules.“
Hned nato odejde a nechá mě tam s ústy dokořán a bušícím srdcem.
Podkolenky? Sexy? Cože?
Zhluboka se nadechnu. Bože, nesnáším pach moči a plísně. Musím z toho tunelu okamžitě
pryč.
Jenže… venku padá doslova mrazivý déšť. Vím to jen proto, že každý, koho jsem potkala,
vydal před schody ven zoufalý zvuk.
Metro nebo déšť? Metro nebo déšť?
Proč jsem se na to nepřipravila?
S vědomím, že se celý den nemůžu schovávat u té pomočené zdi, se obrním a vypravím se
ven. První mě srazí zima a pak liják.
„Kristepane,“ zamumlám a nahrbím se.
Jakmile se ocitnu před posledním schodem, nad hlavou se mi objeví deštník. Cože?
Kouknu se na stranu a spatřím Brama, který stojí v dešti, ramena až u uší, zatímco mu voda
pleská do obličeje.
„Brame?“
„Tobě to teda trvalo. Proboha, ženská.“ Přitáhne si mě k sobě a oba nás schová pod
deštníkem. „Jdeme.“ Vydáme se směrem k mé kanceláři.
„Tos tady čekal celou dobu?“
„Ne,“ křikne přes liják, „čekal jsem u tebe v kanceláři s tvým oblíbeným sendvičem, ale když
jsem zjistil, že prší, došlo mi, žes určitě zapomněla deštník jako vždycky ve škole.“
To myslí vážně?
„Takže jsi sem přišel s deštníkem a čekal jsi na mě?“
Vejdeme do budovy, kde pracuju. Naštěstí je kousek od metra, takže nám cesta netrvala
dlouho.
Bram oklepe deštník a složí ho. „Jo, čekal. Vždycky budu čekat, Jules.“ Ustoupí a řekne:
„Užij si snídani.“ Pak kolem mě projde, otře se mi kabátem o ruku a vyrazí ven k čekající
limuzíně.
Co se to právě stalo?
Co se to k sakru právě stalo?
Mám pocit, jako kdybych se ocitla ve filmu pro pamětníky, kde muž položí kvůli ženě své
sako přes louži, aby si nenamočila boty. Bram mi místo saka nabídl deštník.
Zachránil mě před deštěm, doprovodil mě do práce, přinesl mi snídani a zmizel. Srdce mi
buší a překvapivě chce víc.
Žádné chai latté.
Žádné ponožky.
Žádná snídaně.
Žádný uvítací sbor, když jsem dnes ráno vyšla z metra.
Bude to úplně obyčejný den. Zatraceně, Bram způsobil, že poslední tři dny čekám, až se
objeví s úsměvem na tváři a nějakým malým překvapením. Nerada to přiznávám, ale jsem
docela smutná, že nepřišel, že neuslyším důvody, proč je u mě v práci, a neucítím jeho
konejšivé doteky.
Je deset hodin dopoledne, a ještě jsem nic neudělala. Vrátím se k e-mailům, odhodlaná
odpovědět klientům aspoň na pár otázek.
Fajn. Rozhýbu se, nadechnu a položím prsty na klávesnici.
Soustřeď se.
Hodím pohledem ke dveřím. Je tam?
Ne. Teď nebudeme řešit, jestli tu Bram je. Soustřeďme se na… Marge. Marge a jejího…
nového psa. Změní to její barvu?
Podívám se z okna na ulici. Nějaké černé limuzíny?
Ne. Ale no tak, Julie. Tohle zvládneš.
Marge. Marge má modrou barvu a srdce ze zlata. Zvířata jsou plus…
Nemluvila Anita právě s někým? Je tam s ní někdo?
Stisknu tlačítko interkomu. „Anito, někdo přišel?“
„Uhm, ne. Čekáte někoho?“
Nervózně se zasměju. „Ne, jen jsem měla pocit, že jsem někoho slyšela. Pokračujte v práci.“
Bláznivky si nevšímejte.
Tohle nemá smysl. Opřu se do židle, přiložím si ruku na čelo a zaúpím. Co to se mnou
provedl? A jak to mohl udělat tak rychle? Takhle to přece nefunguje. Krátké návštěvy by ze
mě neměly udělat věrného psíka, který čeká, až se vrátí páníček. Koneckonců jsem sebejistá
a nezávislá žena. Můj svět se netočí kolem mužů. Tohle je absurdní.
Vstanu a obuju si lodičky. Musím se projít, vyčistit si hlavu a pak pomoct Marge, která mi
poslala deset fotek svého pejska pro případ, že by náhodou neměl modrou barvu.
„Jaká byla procházka?“ zeptá se Anita, když se vrátím.
„Skvělá. Přesně to jsem potřebovala.“ S úsměvem poklepu na její stůl. „K obědu bych si dala
čínu. Co vy?“
„To zní dobře, mám ji objednat?“
„To by bylo skvělé.“
Jakmile kolem ní projdu, úsměv, který mám nasazený, zmizí a znovu se mě zmocní
podráždění.
Jdi na procházku, vyčistíš si hlavu – tohle vám řekne každý.
Lži!
Jsou to všechno lži.
Celou dobu jsem myslela jen na to, jestli nepotkám Brama. Jestli ho dneska uvidím. Jestli na
sobě bude mít džíny, nebo oblek. Obojí na něm miluju.
To nebyla pohodová procházka, to byla pohyblivá noční můra.
Zklamaná sama ze sebe za sebou zavřu dveře. Přijdu k pracovnímu stolu, sundám si boty, a
když zapnu počítač, zhluboka vydechnu. Vážně nesnáším…
„To sem vždycky vlítneš jako tornádo?“
Kristepane. Málem mě klepne pepka a spadnu ze židle.
„Sakra, Brame.“ Pokouším se zkrotit svůj zrychlený pulz. „Vyděsils mě.“
Zachechtá se, a když se posadí na pohovku, přehodí si nohu přes nohu. „To jsem nechtěl,
Jules, ale byla by legrace, kdybys spadla z té židle.“
Uhladím si sukni a svezu se níž. „Jasně, velká legrace.“ Přestože jsem jeho nečekanou
návštěvou vykolejená, snažím se taky neprojevit radost, protože upřímně tohle je přesně to,
co jsem si přála. Chtěla jsem ho dnes vidět. Zase.
Ten úsměv, oči a způsob, kterým svými hbitými prsty rozepíná sako. Je sebejistý a
bezstarostný a navzdory svému postavení se vůbec nechová usedle. Jeho přítomnost je
návyková, a když je pryč, nedostanete ho z hlavy.
„Jsem rád, že jsem tě zastihl. Chtěl jsem ti dát tohle.“ Vstane, zvedne ze země další papírový
sáček a přijde ke mně.
Co se mi na Bramovi opravdu líbí, je, že i když má hodně peněz, jen zřídka to ukazuje.
Poznáte to jen podle drahého luxusního obleku od Toma Forda a velkých hodinek, které
objímají jeho silné zápěstí. Každý dárek, který mi dal, byl jednoduše zabalený. Žádné
načančané krabice, zbytečné mašle, jen papírový sáček. Je to roztomilé. Balil to vlastně
sám. A je to přesně můj styl.
Podá mi dárek a s rukama v kapsách couvne. „Na škole používal Rath tenhle hrnek každý
ráno. Nikdo na něj nesměl ani sáhnout.“
„Vážně?“
Přikývne a semkne rty. „Jo. Dalas mu ho ty. Na střední. Byla na něm vaše fotka. Když jsem
tě poznal, začal jsem strašně žárlit, že z toho hrnku mohl každý ráno pít. Kéž bych měl
takový hrnek.“ Pokyne k sáčku, abych ho otevřela.
Sáhnu dovnitř a vytáhnu dva hrnky na kávu, oba s potiskem mě a Brama na univerzitě. My
máme z té doby společnou fotku?
„Jeden je můj,“ upozorní mě Bram. „Tuhle společnou fotku mám moc rád, protože to byl
jeden z mála okamžiků, kdy jsem tě držel kolem ramen. A teď můžu každý ráno snídat s
tebou jako Rath, a kdybys třeba chtěla,“ – zagestikuluje na hrnek v mé ruce – „můžeš ty
snídat se mnou.“ Pak zamíří ke dveřím. „Už jsem ti řekl, že ti to v té bílé blůze dost sluší?“
Pousměje se. „Pěkný den, Jules.“
Jeho kroky zní chodbou a v mé kanceláři se rozhostí ticho. S těžkým pocitem na hrudi, jako
kdyby mi na ní někdo seděl, vezmu hrnek do ruky.
Je na něm fotka z večírku v tógách, který kluci pořádali. Ani si nepamatuju, že nás někdo
fotil. Bram je na ní polonahý, samozřejmě, a já jsem oblečená v roláku a tógu mám
přehozenou přes sebe. S obřími brýlemi a špatným účesem vypadám naprosto příšerně, ale
přesto se na mě Bram usmívá.
Prohlížím si jeho tvář, pohled, kterým se na mě dívá. Tak upřímný… a milující úsměv. Drží
mě vedle sebe a upírá na mě oči, zatímco já se dívám do objektivu. Vypadá opravdu
šťastně. Tuhle společnou fotku mám moc rád, protože to byl jeden z mála okamžiků, kdy
jsem tě držel kolem ramen.
Tahle šedá myš, která vypadala, že tam nepatří, měla veškerou pozornost nejpopulárnějšího
kluka v kampusu.
A má ji doteď.
Skousnu spodní ret, cítím motýlky v břiše, lehce se zachvěju a zatočí se mi hlava.
Líbila jsem se mu už na univerzitě. Dokonce se mu líbím i dnes. Tohle není vtip. Tohle není
apríl. Tohle je Bram, který odhaluje své nitro a chce se mnou chodit. A i když jsem se to
snažila popřít – neustále jsem se mu zkoušela vyhýbat – hluboko uvnitř vím, že se mu
nemůžu vyhýbat donekonečna. Vždycky ve mně existovala část, která měla Brama svým
způsobem ráda. Jen jsem ji ignorovala.
Možná je načase tu část prozkoumat. Možná je načase jít na rande s Bramem Scottem.
KAPITOLA 22
BRAM
Takže tady máme hrneček, který říká – mysli na mě, snídej se mnou, buď moje holka.
Co jsem si sakra myslel?
Výraz v její tváři mluvil za všechno: Okamžitě vypadni z mé kanceláře, ty magore.
Jo, přesně takhle se tvářila. Její pohledy jsou vždycky jednoznačné.
Promnu si obličej a nejradši bych se nakopal do zadku. Jak jsem si vůbec mohl myslet, že se
jí bude líbit hrnek s naší fotkou? Je mi snad pět? Evidentně ano, když se mi to zdálo jako
skvělý nápad. Jsem tak okouzlující, tak atraktivní… a tak strašně pitomý.
„Pane Scotte, volá vám David Preston. Chce s vámi mluvit o nemovitosti na Sedmé avenue.“
Musím se vrhnout do práce, přestat myslet na hlouposti, takže telefon zvednu. „Davide, jak
se daří?“
„Dobře, dobře. Děkuju. Co vy?“
Kromě toho, že jsem chodící patos, ucházející se o holku, která mě považuje za úplného
magora, výborně.
„Skvěle. Tak jak to vypadá se Sedmou?“
„S budovou jde vše podle plánu. Už jsme ji pronajali celou. Chci vás upozornit na něco
jiného. Prý se bude brzy prodávat sousední budova. To by vás mohlo zajímat.“
Přejedu si jazykem po zubech. Ucítím vzrušení, které se dostaví pokaždé, když se objeví
nová možnost investice. „Opravdu? Víte, kolik za ni chtějí?“
„Zatím ne, ale vsadím se, že pokud jim nabídnete slušnou cenu, ani s tím nepůjdou na trh.
Chtějí se budovy rychle zbavit.“
„Proč?“
„Prodávají všechny své nemovitosti, protože kupují něco na Tahiti, kam se taky stěhují.
Chtějí všechno prodat co nejrychleji.“
„Zajímavé. Co dalšího prodávají?“
„Nejsem si jistý. Chcete, abych to zjistil?“
„Ano.“ Zvednu propisku a začnu s ní cvakat. „Sestavíte mi nějaký přehled? Seznam budov,
jejich hodnotu a jak rychle se jich potřebují zbavit? A vy mi zjistěte, jestli je ve hře ještě jiný
zájemce. To bych ocenil.“
„Není problém. Do pondělka to máte na stole. Stačí?“
„Jo, ale když zjistíte, že ty prodeje jsou urgentní, dejte vědět hned.“
„Samozřejmě.“
„Díky, Davide.“ Zavěsím a na chvilku zapomenu na své milostné problémy. Půl roku jsem
nekoupil novou nemovitost a už jsem z toho začal být neklidný. Vlastnit další budovu na
Sedmé by moje portfolio vyneslo na další úroveň. Přesně něco takového hledám.
„Pane Scotte,“ ozve se Linus a nakoukne dveřmi dovnitř. „Rád bych šel domů, pokud už ode
mě nic nepotřebujete.“
Zavrtím hlavou. „Ne, už ne, Linusi. Díky. Užijte si víkend.“
„Jste si jistý? Dneska se mi zdáte trochu mimo.“
Věnuju mu falešný úsměv. „Jo, jsem. Jen tu zůstanu trochu déle a ještě si projdu e-maily.
Uvidíme se v pondělí.“
„Dobře,“ odvětí váhavě. „Ovšem kdybyste něco potřeboval, ozvěte se.“
„Ozvu.“ Přikývnu a otočím se zpět k počítači.
Mám zahlcenou poštu. Pročítám si předměty e-mailů, ale žádný mě nijak zvlášť nezaujme.
Proč se mi tohle děje? Kdy jsem začal být tak zoufalý kvůli jedné ženě?
Kruci… Může za to ten dobročinný večírek. Za všechno může Rath…
Před sedmi měsíci, večírek filantropů
„Tohle je pěkná snobárna.“ Roark si zvedne sklenici Jamesona ke rtům. „Koukni na tu
ženskou, ta má snad v zadku zaraženou tyč.“
Ukáže na starší ženu ve zlatých šatech s nosem až do nebe. V ruce drží víno, vytrčený
malíček a na prstě diamant velikosti pingpongového míčku.
Má pravdu. Tahle událost je snobská, až to bolí, ale Rath pozval všechny tyhle nóbl lidi z
jednoho důvodu: aby získal peníze pro svou nadaci Děti na prvním místě, která si klade za
cíl, aby žádné dítě v tomhle městě netrpělo hlady. Tuhle charitu zakládal ještě s tehdejší
přítelkyní, a i když se jejich cesty rozešly, věnuje se nadaci dál, protože si ty děti po letech
získaly jeho srdce a jeho chladná, byznysová maska se rozpadla. Ani mě to vlastně
nepřekvapuje vzhledem k tomu, jak se vždy staral o svou mladší sestru. Je starostlivý.
Je to pořád tvrdý byznysmen, ale pokud se jedná o děti, má měkké srdce.
„Jsem si jistý, že je to ta ženská, co je vdaná za Richarda Munsona.“
Roark se zakucká. „Jako z Munson Construction?“
Pozvednu sklenici. „Za toho a nikoho jiného.“
„Ty vole. Napadlo by tě, že náš Rath už je dospělý a poflakuje se mezi boháči a celebritami?
Neměl bych si sundat kalhoty a proběhnout se tady nahatej, abych mu připomněl, odkud
pochází?“
Zachechtám se. „To bych ti nedoporučoval. Ani by nemrknul a poslal by na tebe ochranku.“
„To máš pravdu. A ani se mi nechce trávit noc v kriminále.“
Nebylo by to poprvé, v tomhle případě ani podruhé. Roark se občas dostane do potíží a
většinou se jedná o hospodské rvačky. To je celý on. Skoro vždy mu to prošlo, ale párkrát
narazil na kretény, kteří na něj podali trestní oznámení.
Svádí to na svůj irský temperament.
Já to svádím na příjem alkoholu způsobený irskými kořeny.
„Jak dlouho tady ještě budeme?“
Podívám se na své rolexky. „No, ještě dvacet minut a pak vypadneme.“
Roark do sebe vyklopí zbytek drinku a mlaskne rty. „To je ještě pět výletů k baru.“ Poplácá
mě po hrudníku a odejde. „Otevřený bar byl od Ratha dobrý tah.“
Roark se prodere skupinkami lidí, cestou vytáhne peněženku kvůli dýšku a dostane se k
baru v rekordním čase. Ten chlap mě nikdy nepřestane udivovat. Je dobře, že pracuje sám
na sebe, protože by takového ožralu nikdo nezaměstnal.
Se sklenicí u úst se rozhlédnu po lidech. Rath uspořádal večírek ve staré budově, o které
jsem ani nevěděl; zlatá světla v kontrastu se starými kamennými zdmi, živá hudba a božské
tapas. Dárci jsou šťastní, a kdykoliv se na Ratha podívám, v očích mu blikají dolarovky.
Tahle událost ho určitě stála nejméně sto tisíc dolarů, ale vydělá na ní tak pětkrát víc. Jinak
by ji nepořádal.
Zaslechnu výbuch smíchu. Otočím se doprava, abych zjistil, o co se jedná. Stojí tam Julia ve
stříbrných šatech, které dokonale splývají s jejími křivkami, neokázalé, ale nádherné. Jednu
ruku má položenou na rameni staršího muže a směje se spolu s ním.
Sakra… vypadá… nádherně.
Blond vlny jí padají na ramena, červená rtěnka jí zdobí rty a nános řasenky dává vyniknout
jejím pomněnkovým očím.
Ale není to líčení, šaty nebo vlasy, co mě vzruší; je to její úsměv a jiskra.
Takhle bezstarostnou jsem Julii viděl jen párkrát. Když se vykašle na vážné vystupování a
uvolní se, je na ni nádherný pohled.
Přitahován jejím smíchem a úsměvem se připojím k jejich kruhu. Dotknu se jejího boku, aby
o mně věděla. Ohlédne se přes rameno, a než mě obejme kolem krku, rozzáří se. „Brame,“
vykřikne nadšeně, ale trochu se jí plete jazyk. Je opilá. Julii stačí málo; jedna nebo dvě
skleničky a je z ní veselá holka.
Odhaduju, že dvě už měla, zejména z toho důvodu, že mě objímá, což nikdy sama od sebe
neudělala. A to se mi líbí.
Jakmile mě pustí, zahákne ruku o mou paži a řekne: „Tohle je Bram Scott, Rathův nejlepší
kamarád a štědrý dárce nadace.“
Zdvořile přikývnu. „Velmi mě těší, ale pokud vám to nevadí, rád bych si Julii na chvíli půjčil.“
Starší muž na mě šibalsky kývne a já odtáhnu Julii na taneční parket. Předám číšníkovi svou
prázdnou sklenici a pak čapnu Julii kolem pasu.
Když se na ni podívám, usmívá se. „Jsi opilá,“ prohodím.
„Hm, hm,“ přitaká vesele.
„Kolik skleniček?“
„Dvě,“ zazpívá a zhoupne se v bocích.
„To je asi dost.“
„Ne“ – škádlivě mě poplácá po hrudníku – „dvě jsou akorát.“ Stiskne mi rameno a pak mě
pohladí po šíji, z čehož mi naskočí husina.
„Dvě jsou akorát, jo? To spíš vypadá, že budeš mít ráno pěknou kocovinu.“
„Vůbec.“ Prsty mi zezadu prohrábne vlasy. Nejradši bych vyplázl jazyk jako pes.
Opilá Julia taky ráda osahává a to se mi líbí.
Hodně.
Taky se mi tím plní sny. Všechny ty noci, které jsem strávil přemítáním nad tím, jaké by bylo
chodit s ní, cítit ji ve svém náručí a líbat se s ní.
Co by teď udělala, kdybych se naklonil a vzal si to, po čem jsem na univerzitě tak zoufale
toužil? Co jsem chtěl tak strašně dlouho, ale musel jsem to v sobě zadusit, protože jsem si
myslel, že se to nikdy nestane?
Ovšem dnes večer, když mě objímá, mám pocit, jako kdybych měl naději.
Opře si tvář o můj hrudník. Spokojeně si povzdechne a nechá se mnou vést.
Kruci, připadá mi tak drobná, tak dokonalá. Všechny city k téhle ženě, které jsem se vždycky
snažil rychle skrýt, vyplavou na povrch.
Dokážu si to představit. My dva spolu… konečně. Držíme se za ruce, smějeme se, trávíme
spolu noci… sdílíme rána.
A podle toho, jak putuje rukama po mém těle, a podle spokojeného výrazu ve tváři má
zájem.
Může to být alkoholem.
Může to být atmosférou.
Ale přesto budu oba faktory ignorovat a budu předstírat, že se jedná o situaci, kdy objímáte
svého dávného kamaráda a konečně si uvědomíte vzájemnou přitažlivost.
Zvednu jí bradu, pohled zamlžený, ale její úsměv jasný jako slunce. Chvíli si ji prohlížím, je
tak blízko; její rty jen několik centimetrů ode mě. „Vypadáš nádherně, Julie.“
„Natočila jsem si vlasy.“ Strčí pod ně ruku a pohodí jimi.
Zachechtám se a řeknu: „To vidím a vypadá to moc hezky.“
„A nemám podprsenku.“
A protože jsem muž, můj pohled sklouzne přímo na její prsa. Polknu; ten obrys bradavky pod
látkou. Okamžitě se mi ztopoří penis, a tak se od ní pomalu a nenápadně trochu odtáhnu.
Netuším, jak zareagovat, a tak jen prohodím: „Fakt? Já dneska taky nemám podprsenku.“
Nakrčí nos a nakloní hlavu na stranu.
Nebyla to má nejlepší odpověď, ale momentálně jsem trochu vykolejený. Z nějakého důvodu
jsem netušil, že dneska Julii uvidím. A nečekal jsem, že bude vypadat tak sexy. A už vůbec
jsem nečekal, že mě bude hladit po vlasech a já se budu cítit jako nadržený idiot.
„A nosíš někdy podprsenku?“
Rozhodně zavrtím hlavou. „Ne, nikdy.“
„Fajn, jen se ujišťuju.“ Sklouzne rukama na můj hrudník a chytne mě za klopy u saka. „Co
děláš dneska v noci, Brame?“
Několikrát zamrkám. Je to nabídka? Protože jestli ano, vezmu si volno na celý víkend.
Dalších osmačtyřicet hodin se budu Julii snažit přesvědčit, že jsem přesně muž pro ni,
dospělý muž, který se o ni postará ve všech směrech. Jsem jiný než ten kluk na univerzitě.
Jsem vylepšený, úspěšný a můžu si dovolit vzít ji na rande, což jsem na škole nemohl.
Snad to teď vidí, snad vidí mě.
„Co dneska dělám?“ Olíznu si rty. „Záleží na tom, co děláš…?
„Tady jsi.“ Rath se objeví za mnou a Julii obejme. „Pan Armstrong tě chce představit svému
synovi.“ Rath si mě prohlédne. „Pěkná kravata, chlape.“ Pak se otočí zpět k Julii a změří si ji
pohledem. „Ty jsi opilá?“
„Měla jsem dvě skleničky.“ Zhoupne se na patách.
„Bože.“ Rath si přejede dlaní přes obličej. „Jsi schopná se s ním seznámit? Čeká na tebe
celý večer, aby si s tebou dal drink.“
„Já vím. Já vím. Mluvili jsme o tom po telefonu.“ Julia zhluboka vydechne a narovná se.
„Fajn, mám to pod kontrolou.“ Poplácá mě po rameni, jako kdyby byla moje sestra. „Užij si
večer, Brame.“
Hned nato odejde s Rathem, který se na mě usměje přes rameno a vysloví děkuju.
Poděkování?
Jako za co? Za to, že jsem přišel na tenhle jeho zatracený večírek, který mi jen připomněl
důvod, proč celé roky tajím city k jeho sestře?
Do háje.
Otočím se k nim zády. Vře to ve mně. Jsem podrážděný a uvnitř cítím tlak, jako když se na
obloze schyluje k bouři.
Potřebuju se napít, takže se odeberu za Roarkem k baru. Postává tam, ruku kolem boku
nějaké ženy a před sebou sklenku s whisky. Periferním pohledem si všimne, že si
objednávám skotskou.
Rukama svírám bar, hlavu zakloněnou dozadu a počítám do deseti.
„Kámo, vypadáš, jako kdybys chtěl pěstí prorazit zeď.“
Naštvaně nakloním hlavu jeho směrem. „Zeď, tvůj ksicht, cokoliv mi vleze do rány.“
„Já?“ Roark se ušklíbne a ukáže na sebe prstem. „Co jsem sakra provedl?“
„Štveš mě.“ Převezmu od barmana skotskou a vyklopím ji do sebe. Otřu si ústa hranou ruky
a objednám si další. „Sereš mě.“
Tohle je k ničemu.
Trčím tady a předstírám, že se snažím pracovat, ale ve skutečnosti se nedokážu soustředit
ani na jednu větu a čtu si ji pořád dokola.
Měl bych jít spát; strávit osamělou a bídnou páteční noc.
Vytáhnu mobil z kapsy a podívám se, jestli mi nepsal Roark. Vždycky mi píše v pátek večer,
aby mě informoval, kde pije.
A mám od něj aspoň pět zpráv. Přesně jak jsem si myslel.
V pokušení si je projdu a zvažuju možnost vydat se ven a utopit smutky v lahvi skotské v
nějaké knajpě, která polechtala jeho irské srdíčko.
Nakonec se ani nepřinutím odpovědět a místo toho otevřu Google mapy a napíšu do
vyhledávače slovo zmrzlina.
Jo, zatracená zmrzlina. Na takovou úroveň jsem se dostal.
Dal bych si velkou misku zmrzliny s polevou, šlehačkou a třešničkami. Chci najít podnik,
který servíruje ovocné cereálie, podnik, kde se můžu nacpat košíčky s burákovým máslem a
nikdo mě za to nebude odsuzovat. Vyhledávač mi najde hned několik míst, a tak kliknu na
jedno s legračním jménem – nechci jít do luxusní zmrzlinárny – protože chci jíst zmrzlinu s
dětmi. Chci, aby viděly, jak vypadá patetický muž, muž, který zkusil zahrát na notu minulosti
a zklamal, protože bych mohl posloužit jako odstrašující příklad.
Najednou před kanceláří zaslechnu tiché kroky, které se zastaví před dveřmi. Linus si snad
něco zapomněl? Čekám, až zaklepe, ale když se nic neděje, říkám si, co tam může dělat.
Proč tam jen tak stojí? Skrze dveře vidím jen neostrý obrys, takže vím, že tam stále někdo je.
Vypravím se k nim a doslova jimi trhnu, aby osoba na druhé straně neměla šanci utéct. K
mému překvapení a naprostému šoku tam stojí Julia, která se lekne a svírá kabelku na
hrudníku.
„Proboha,“ vypraví ze sebe vyděšeně. „Málem mě kleplo, Brame.“
Snažím se krotit nadšení, protože nevím, proč přišla, a zastrčím si ruce do kapes. „Ty tady
stojíš za dveřmi po pracovní době. Já bych měl být vyděšený.“
„Ale nemusel jsi tak trhat dveřmi – jako nějaký psychozabiják.“
„Nemělas postávat na druhé straně a mlčet,“ opáčím a pousměju se.
„Já jsem…“ Kousne se do spodního rtu a zvedne bradu: „Přemýšlela jsem.“
„O čem?“ Zhoupnu se na patách a snažím se vypadat uvolněně, i když jsem uzlíček nervů.
Sklopí oči ke svým sexy červeným lodičkám a pípne: „No, víš… o věcech.“
„O jakých věcech?“
„O věcech,“ zopakuje.
„Dobře,“ přitakám a prohlídnu si ji. „No a můžu ti s něčím pomoct?“
Paličatě zavrtí hlavou. „Ne.“
„To je dobrý vědět.“ Podívám se přes rameno. „Tak jestli ode mě nic nepotřebuješ, jdu
zpátky ke stolu.“
Otočím se k odchodu, když zaslechnu její rozpačité: „Počkej.“
Nemůžu se ubránit úsměvu. Obrátím se a podívám se na ni. Ošívá se, trochu se mračí, ale
nespouští ze mě oči. Vidím jí až do duše.
„Já, no…,“ začne si ždímat ruce, „chtěla jsem ti poděkovat… za ten hrnek.“
Přistoupím k ní blíž, takže nás dělí asi třicet centimetrů. „Kvůli tomu ses sem nemusela
táhnout. Stačilo by napsat zprávu.“
„Chtěla jsem ti radši poděkovat osobně.“
„Jo?“ Zastrčím jí zbloudilý pramen vlasů za ucho. „A proč?“
Koukne se do strany, přejede si zuby po spodním rtu a svádí mě. Nejradši bych ji za ten ret
zatahal vlastními zuby. Už je to týden, co jsem ho ochutnal. Dohání mě k šílenství být takhle
blízko a nesmět nic udělat.
Tak zoufale si přeju tohle napětí mezi námi zahodit, obejmout ji a konečně ji vzít na rande,
ale další krok by měla udělat ona. Já na ni tlačit nebudu. Ona přece ví, co cítím, a teď se
musí vyjádřit sama.
Těká svýma nádhernýma, ostražitýma očima sem a tam. Neustále si nervózně ždíme ruce a
mně připadá, jako kdyby jimi ždímala i můj žaludek. Nejradši bych s ní zatřásl, aby to ze
sebe už vyklopila, ukončila tuhle mizerii, ale místo toho trpělivě čekám, zatímco si olizuje rty
a nadechuje se.
„Jsem… jsem nervózní, Brame.“
Konejšivě jí přejedu rukama po pažích nahoru a dolů. „To jsem i já, Jules. Nemáš důvod být
nervózní.“
„Právě proto jsem nervózní, protože to jsi ty.“ Kousne se zevnitř do tváře a na chvíli ode mě
odvrátí pohled. „Nikdy jsem si nemyslela…“ Odmlčí se, aby se opět zhluboka nadechla.
„Nikdy by mě nenapadlo, že se ti budu líbit.“ Než stačím vznést námitku, pokračuje: „Byla
jsem nerdka, holka, co nosila na párty roláky. A jsem pořád stejná. A ty, Brame,“ – podívá se
mi upřeně do očí – „tys byl vždycky kluk, se kterým chtěl každý trávit čas a být jako on. A jsi
jím doteď. Nemůžeme být rozdílnější, dohromady nedáváme smysl, existuje tak
jednoprocentní šance, že…“
Položím jí ukazováček na rty a umlčím ji. Jak může být tahle nádherná, inteligentní holka tak
zabedněná, když přijde na srdeční záležitosti?
„Co ti napovídá srdce?“
„Cože?“ zeptá se zaraženě.
Přiložím jí dlaň na hrudník a prsty objímám křivku jejího ramene. „To bušení, které cítím, ten
zrychlený tlukot tvého srdce… Chtěl bych vědět, jakou SOS zprávu ti právě posílá. Zapomeň
na mozek. Pověz mi, co ti napovídá srdce.“
Se zadrženým dechem doufám, že se rozhodne strhnout tu zeď, kterou má kolem sebe, a dá
nám šanci. Dej mi šanci.
Oči vytřeštěné, zuby zaryté do rtu. Couvne dozadu a ve mně zatrne. Pak couvne ještě dál,
vyklouzne z mého sevření. V posledním zoufalém okamžiku ji chytnu za ruku.
Fascinovaně upře pohled na naše spojení, na propletené prsty, jak její ruka dokonale
zapadne do mé. Copak to nevidí? Že jsme si souzeni?
Nastal čas na poslední pokus.
Zhluboka se nadechnu, přitočím si ji k hrudníku a obejmu ji kolem pasu – opírá se o mě
zády.
Zalapá po dechu. Nakloním hlavu a přiložím jí rty k uchu. „Co ti napovídá srdce, Jules?“
Ostře se nadechne.
Má zrychlený tep.
Uvnitř mě se spustí kolotoč emocí.
Přitisknu si ji ještě blíž, cítím, jak se jí při dechu zvedají prsa. Vzdej to. Cítím její vibrace –
nerozhodnost – a touhu říct ano.
Špičkou nosu jí přejedu od ucha ke krku a zpět na tvář.
Tiše zasténá a k mému překvapení mi sáhne rukou na šíji a zaboří mi prsty do vlasů.
Mačká.
Tahá.
Boří se.
Zvrátím oči dozadu, jak mě to vzrušuje… žadoním o víc.
Můj hlas zní hluboce, vzdálené burácení, jako když se ozve hrom. „Co chceš, Jules?“
Ruku má stále v mých vlasech, pomalu se lehce natočí a zakloní hlavu dozadu, aby na mě
líp viděla.
Podívá se mi do očí.
Několikrát zamrkám.
Navlhčí si rty.
Olíznu si své a srdce mi doslova duní v hrudníku.
Stiskne mi pevně ruku.
Volnou rukou ji chytím za bok.
„Co chci?“ zeptá se tak nezřetelně, až jí skoro nerozumím. „Chci… tebe, Brame. Chci tebe.“
Než stačím zareagovat, otočí se ke mně úplně, pořádně mě obejme kolem krku a políbí.
Kriste…
Zhluboka vydechnu a pohladím ji po zádech.
Jakmile se mě dotkne rty, tep mi vyletí nahoru jako při maratonu. Nejprve je jemná a opatrná,
jako kdyby se snažila odhadnout mou reakci.
Dám jí najevo, že tohle je přesně to, co chci – na co jsem tak zoufale dlouho čekal – přitisknu
si ji k sobě a nechám ji pátrat v mé puse.
A ona to dělá.
Lehkým pohybem svého jazyka po mých rtech žádá o svolení. Nemarním čas. Naše ústa se
prolnou, rozedrané dechy se překrývají, zatímco se pevně svíráme.
Sakra, tohle je mnohem lepší, než když jsem ji políbil poprvé, a existuje pro to dobrý důvod –
iniciuje to sama. Je to její nápad, tohle spojení… Chce to. Bože, díky!
Minule jsem ji k tomu polibku nenutil, ale zaskočil jsem ji nepřipravenou. Tenhle polibek
konkuruje všem polibkům, které jsem kdy zažil, protože přišel v podání holky, po níž jsem tak
dlouho toužil.
Když se odtrhne, nenechá mezi námi velkou mezeru. Pořád mě drží kolem krku a krátké
prameny vlasů si proplétá mezi prsty.
„Mám strach, Brame.“
„Nemusíš.“ Obejmu ji kolem zad. „Neublížím ti. Na tohle jsem čekal tak dlouho. Nechci to
pokazit.“
„Ale existuje tolik faktorů, které můžou náš vztah ovlivnit.“
Zavrtím hlavou. „Nedělej to.“
„Co nemám dělat?“
„Neanalyzuj nás, prostě to nech plynout. Odlož grafy, teorie a pocity. Žij se mnou
přítomností.“
„Máš červenou…“
„Jules, zapomeň na to.“ Stisknu ji. „Užívej si to. Co ti teď říká tvé tělo?“
Koukne se do strany a nepatrně se pousměje. „Mé tělo doufá, že mě pozveš na rande.“
Roztomilé.
„Jo?“ Zvednu obě obočí. „Tak to napravíme.“ Zvednu jí bradu nahoru. „Jules, půjdeš se
mnou zítra večer na rande?“
A protože je to ďábelská ženská, ani hned neodpoví. Nechá mě čekat. Přísahám, že se tuhle
taktiku naučila od Ratha – nikdy neodpoví okamžitě a vždy si odpověď pořádně promyslí.
Strašně mě to rozčiluje, obzvlášť když jsem na tuhle chvíli už nějakou dobu čekal.
„Zítra večer mám možná plány.“
Zachechtám se a políbím ji. „Teď už ne. Vyjdi si se mnou a já ti ukážu, jaký jsem.“
Její pohled zněžní. „Já vím, jaký umíš být, jaký jsi, a to mě právě děsí, protože jsem nikdy
necítila k nikomu nic hlubokého.“
„A ty si myslíš, že bys to mohla cítit ke mně?“ zeptám se a sotva dýchám.
Pomalu přikývne. „Ano.“
„Jestli tohle není přesně to, co jsem chtěl slyšet.“ Nakloním se a věnuju jí polibek. „Můžeš mi
věřit, Jules. Tohle přesně chci. Chci tebe.“
„Jenže jsi ještě nikdy neměl vztah.“
„A přesto jsem tě nalákal přes celý město, abys mi poděkovala za hrnek. Myslím, že tuhle
romanci zvládám.“ Mrknu na ni. „A teď odsud vypadni, než tě popadnu, svlíknu a ohnu přes
stůl.“
Okamžitě se začervená, což mě rozesměje.
„Myslels na to?“
Přitakám a líně se pousměju. „Jakmile jsem tě před pěti lety spatřil v té pouzdrové sukni.“
Teď už je doslova rudá.
„Neboj, počkám si, protože mi za to stojíš. Celá mi za to stojíš.“ Kývnu směrem ke dveřím. „A
teď mazej. Napíšu ti.“
Couvne, nohy vratké a ruce rozpačitě sevřené před sebou, jako kdyby nevěděla, jak
zareagovat. „Vážně se tohle děje?“
„Děje.“
Couvne ještě dál a rukou se přidrží dveřního rámu. „Jdeme zítra ven? Na rande?“
„Jo.“ Zastrčím si ruce do kapes.
„A… líbali jsme se.“
Pomalu si olíznu rty. „Ano, krásko, a bylo to kurva skvělý.“
Sklouzne pohledem k zemi, jako kdyby si musela všechno probrat v hlavě. „Jsi nejlepší
kamarád mého bratra.“
„Další pravda.“
„Co na to řekne?“
Pokrčím rameny. „Já si s ním poradím, takže ty se soustřeď na to, abys měla srdce otevřené,
protože se tě chystám očarovat.“
Stydlivě se pousměje. „Dobře.“
„Bezva. Uvidíme se zítra, Jules.“
Konečně se mi podívá do očí. „Tak zítra.“
Hned nato se otočí na svých rozklepaných nohou a odejde chodbou. Když zaslechnu
zazvonit výtah a zavírající se dveře, začnu oslavovat a ne zrovna mužně vyjeknu.
Je mi jedno, jestli jsem u toho přišel o jedno varle.
Jdu s Julií na rande.
Tohle si žádá plán a posily.
KAPITOLA 23
BRAM
Musím si dát pauzu.
Přestávku.
Nepatrný oddech na cestě do svého milostného života, protože…
Do prdele.
Jsem teď šťastný muž.
Políbila mě. Julia Yolanda – to asi není její prostřední jméno – Westinová mě políbila. Přímo
na rty a pořádně. A měla ztvrdlé bradavky.
Pořádně.
Jako dva malé kamínky hledající mé prsty. Chtěl jsem je mačkat, vzít je do úst a předvést jí
všechno, co bych s jejím tělem dokázal.
Ale ona chce postupovat pozvolna. Chce romantiku. A tu já umím. Momentálně jsem ji
provozoval několik posledních týdnů, nebo si to aspoň myslím. Musím se začít snažit. A
snaha začíná přáním pěkného rána.
Takhle začínají všechny dobré romance, popřáním krásného rána.
Jasně že pošlu Julii Regině – to zní mnohem líp – Westinové zprávu a popřeju jí dobré ráno.
Ehm.
Procvičím si prsty.
Přemítám…
Aha, mám to.
Protáhnu si prsty… Píšu.
Vkusné a sexy. To se jí bude líbit.
Sako nechám doma, protože je sobota, a s telefonem v ruce vyrazím výtahem dolů ke své
limuzíně.
Když přišla Carly s tím bláznivým nápadem, abych za Julií přišel a vzal si, co chci, netušil
jsem, že to takhle dopadne, a než jsem se nadál, klepal jsem jí na dveře. A když jsme se
líbali, sakra, přísahám na svůj penis, že jsem slyšel zpívat anděly. Zaznělo sborové aleluja,
přišel vrcholný okamžik; okamžik, kdy do sebe všechno zapadlo. Jako kdybych byl přesně
tam, kde bych měl být.
A ten andělský sbor zpíval ještě hlasitěji včera, kdy se to po tom mučivém týdnu všechno
vyplatilo.
Ovšem tohle není něco, co bych jí měl říkat. Možná jsem ještě neměl vztah, ale nejsem idiot.
Vím, kdy mám držet hubu, a to je zrovna teď. Nemůžu za ní přiběhnout do bytu, zabušit jí na
dveře a povědět jí, že zatímco mě líbala, cítil jsem, jak mi anděl šeptá do ucha, že všechno
je tak, jak má být.
Myslela by si, že jsem zešílel.
Ale znám je… tyhle pošahance – anděly – znám je.
Julia a já jsme si souzeni.
Amor mě včera střelil do zadku, dal mi ránu a zavinil, že jsem se pobláznil do jedné a jediné
osoby.
Julia Margaret – to by mohlo fungovat – Westinová.
Mobil mi zavibruje v dlani a jako správně poblázněný blbeček si rychle přečtu zprávu.
Julia: Vážně se mě jako na první věc ráno zeptáš, jestli jsou mé bradavky ještě tvrdé? To je
tvoje pojetí ranní zprávy?
Zachechtám se. Musí se toho o mně ještě hodně naučit.
Bram: Mně to přijde hezký, upřímný. Tahle moje část byla dlouho potlačena, slečno
Westinová.
Přijdu ke své limuzíně, kde mi řidič drží dveře. Jako obvykle si plácneme a já nastoupím
dovnitř.
Julia: To si budu pamatovat.
Bram: Takže… popřeješ mi dobré ráno? Jak se má můj penis? Neupadl překrvením?
Julia: Jsi nemožný.
Bram: Čekám…
Julia: (emoji s očima v sloup) Dobré ráno, Brame. Neupadl ti včera večer penis?
Bram: Skoro, ale přátelsky jsem toho starého bracha poplácal a vysvětlil mu, že za to čekání
stojíš.
Julia: Proč je to nechutný, ale zároveň trochu romantický?
Bram: Protože to je romantický a mám toho v rukávu víc. Mám pro tebe moře takových
hlášek.
Julia: Už se nemůžu dočkat.
Bram: Večer pořád platí? Nezměnilas názor, že ne?
Julia: Platí.
Bram: A…
Julia: Tyhle zprávy jsou pro mě po ránu náročný. Ne, nezměnila jsem názor.
Bram: Vidíš, nebylo to tak těžký. Neboj, za pár minut ti přivezou chai latté. Krásné ráno
(mrkající emoji).
Julia: Fakt? Takhle vypadá randění s Bramem Scottem?
Bram: Na to vsaď své pěkné bradavky.
Julia: Děkuju.
Bram: Nemáš zač. A teď mi pošli nahatou fotku.
Julia: Brame…
Bram: Jen zkouším, jestli si stojíš za svými názory.
Julia: Stojím.
Bram: Fajn. Napíšeme si později. Užij si ráno.
Julia: Ty taky (líbací emoji).
Bram: Mimochodem, jaké je tvé prostřední jméno?
Julia: Ann, proč?
Bram: Jen tak.
Páni.
Minulou noc jsem se líbal s Julií ANN Westinovou.
„Posaďte se, Linusi.“ Ukážu na židli před sebou. Ve zbývající části kanceláře je klid, protože
je sobota, a navíc nejsem hajzl, který by nutil své zaměstnance pracovat o víkendech. Pokud
ovšem nejste můj asistent. Pak vás donutím přijít, abych před vámi mohl pištět jako
puberťák, že jsem se včera líbal s holkou svých snů.
Linus se obezřetně posadí a trochu nervózně sevře opěrky. Nikdy mu o víkendech nevolám,
ledaže jde o nějaký poplach typu vypukla jaderná válka. Takže jeho znepokojení chápu.
Vstanu od stolu a s rukou v kapse začnu chodit sem a tam. „Jak dlouho pro mě pracujete,
Linusi?“
„Pět let, pane.“
Přitakám. „A zklamal jste se ve mně někdy za těch pět let?“
„Ne, pane.“ Zavrtí hlavou a vypadá vážně vystrašeně, chudák.
„To jsem si myslel.“
„Udělal jsem něco špatně?“ Bože, už mi ho začíná být líto. Kéž bych neměl smysl pro drama.
Přikývnu a odeberu se k vestavné lednici. „Pochyboval jste o mně?“
„Pochyboval? Ne, to nikdy, pane Scotte. To vás můžu ujistit, nikdy jsem o vás nepochyboval.
Jde o ten projekt Polly? Řekl jsem vám, že je to velké sousto, ale pokud to někdo zvládne,
tak vy.“
„S tímhle projektem to nemá nic společného.“ Otevřu ledničku a vytáhnu dva mléčné
koktejly. S obrovským úsměvem na tváři se k Linusovi otočím. Okamžitě si oddechne a
přiloží si ruku na hrudník.
„Panebože, myslel jsem, že mám padáka.“
Rozesměju se. Jako kdybych ho mohl někdy vyhodit. „Musím vás trochu držet ve střehu.“
Mrknu a podám mu kelímek.
Usrkne si. „Takže tohle znamená, že jdete konečně se slečnou Westinovou na rande?“
Pořádně se napiju čokoládového koktejlu s burákovým máslem a vychutnávám si ho. Bože,
ten je výborný. „Jo, dneska večer.“
„Dneska?“
„Řekněme, že po týdnu dvoření dostala konečně rozum.“ Zasněně se podívám ke stropu.
„Chvíli jsme se líbali, přímo tady v kanceláři.“ Kouknu zpět na Linuse. „Ale dneska to musí
být ještě lepší. Musím vymyslet, kam půjdeme, a proto potřebuju vaši pomoc. Sledujete
trendy, že jo?“
„Mohlo by mě něco napadnout.“ Linus se pousměje. „Chcete něco zábavného? Něco
extravagantního? Něco, co jí vyrazí dech? V jakém stylu ten večer chcete pojmout?“
Napiju se a přemýšlím. „Sakra, já nevím. Nechci rozhazovat peníze, protože to na ni neplatí.“
„Fajn, takže nic extravagantního.“
„Ale když jde o ni, peníze nejsou problém.“
„Rozumím, jen se nechcete vytahovat.“
„Přesně.“ Ukážu na Linuse. Chytrý muž. „Večeře je jasná, jenže potřebujeme ještě něco
dalšího, něco vzrušujícího a nového.“
„Mám nápad.“ Linus se lstivě pousměje. „Ukážeme, že máte pokoru, ale je s vámi zábava.“
„To se mi líbí…“ Odmlčím se a zvednu ruku. „Počkejte, neříkejte mi to.“
„Proč?“
„Protože. Co když je to opravdu dobrý nápad a ona se mě zeptá, jak jsem na něj přišel?
Nemůžu jí lhát a tvrdit, že jsem takhle dobrý. Musel bych jí říct, že to byl váš nápad. A který
opravdový muž se v tomhle ohledu bude spoléhat na svého asistenta? Nechci takhle začít
vztah.“
„Fajn, tak co mám teda udělat?“
Přemítám, srkám mléčný koktejl a dívám se z okna. „Zůstaňte sedět a já vám budu své
nápady říkat nahlas. Chci, abyste buď zavrtěl hlavou, nebo přikývl. Žádný mluvení. Jasný?“
„Dobře.“ Zvedne prst. „Můžu ještě něco říct?“
Odejdu se posadit a zapnu počítač. „Jen pokud se to netýká toho rande.“
„Netýká.“
Zagestikuluju na něj. „Tak prosím.“
„Pracuju pro vás pět let a tohle je poprvé, kdy se ke mně chováte jako ke skutečnému
asistentovi, tak jak je zacházeno s mými spřátelenými asistenty, a musím přiznat, že se mi to
líbí.“
„Vy chodíte rád do práce o víkendu?“ zeptám se se zvednutým obočím.
„No, ne každý víkend, ale když si všichni mí kamarádi stěžují na své příšerné šéfy, cítím se
vynechaný. Teď jim můžu vyprávět, jak jste mě nechal zavolat kvůli svému dramatickému
rande.“
Zachechtám se a zadám heslo. „Hlavně se nezmiňujte o tom koktejlu. Spíš jim povězte, že
jsem vás donutil, abyste mi čistil pod stolem boty.“
„To by pro mě byla čest.“
„Ještě dodejte, že jsem na vás řval.“
Linus zvedne ruce. „Musí to být uvěřitelné. Oni vědí, že takový nejste.“
Rozpustile poklepu klouby o desku stolu. „Sakra, Linusi, teď ale vědí, že jsem měkota.“
KAPITOLA 24
JULIA
„Nemůžu si vybrat.“
Clarissa si mě prohlédne a zhodnotí můj vzhled. Jsem v županu, před sebou pět šatů, na
hlavě vrabčí hnízdo a žádný make-up.
„Ach, zlato, vypadáš strašně.“
Dramaticky se svezu k zemi a strčím hlavu do dlaní. „Ani nevím, co dělám. Už si ani
nepamatuju, kdy jsem byla na rande. A nikdy jsem nebyla venku s mužem, jako je Bram. On
je tak…“
„Dokonalý?“
„Jo,“ přikývnu. „Dokonalý. Co s tím mám sakra dělat?“
„No, napřed vstaň a pořádně mě obejmi, protože, PANEBOŽE, včera ses líbala s tím
Bramem Scottem.“ Technicky jsem se s ním líbala už dřív, ale když jsem Clarisse před
hodinou zavolala, abych jí vysvětlila situaci – že mě Bram pozval na rande, políbil a svěřil se
mi, že mě má rád už od školy – nedostala jsem se k tomu.
Clarissa mi podá ruku a pomůže mi na nohy. Přejede po mně pohledem a řekne: „Fajn,
pustíme se do práce. V kolik dorazí?“
„Prý mě vyzvedne v sedm.“
Clarissa se koukne na hodinky. „Máme hodinu.“
„Stihneme to?“ Nakrčím nos.
„To je spousta času. A víš proč?“
Zavrtím hlavou. „Ne, proč?“
Clarissa mě obejme kolem pasu a odvede mě do koupelny. „Protože se Bramovi líbíš taková,
jaká jsi, takže s tebou nebude moc práce.“
„To nikdy neřekl.“
„To ani nemusí. Líbila ses mu už na vejšce, kdy jsi do školy jezdila z Hastrošova. Má tě rád
takovou, jaká jsi, a myslím, že bychom se tím měly řídit.“
„Nebudu si přece brát na rande mikinu.“ Posadím se na postel a založím paže. „Chci, aby mi
to slušelo.“
„Taky ti to bude slušet, ale nemyslím si, že bychom to měly přehánět. Vlasy a make-up
necháme jako obvykle a hodíme na tebe třeba šaty s výstřihem.“ Zaculí se a kývne ke
koupelně. „Já tě učešu a ty se mezitím můžeš namalovat.“
„To by šlo.“ Posadím se ke svému toaletnímu stolku, který mám od střední školy,a začnu se
líčit, zatímco Clarissa mi začne upravovat vlasy žehličkou. Když si natírám podklad pod oční
stíny, řeknu: „Jsem nervózní.“ Je mi pořád trochu trapně, že jsem to Bramovi pověděla
dvakrát, ale chápe mě. Což znamená, že mu můžu důvěřovat. Nicméně jsem z toho ještě
trochu rozrušená.
Clarissa mi rozdělí vlasy na prameny, horní část sepne na temeni hlavy a začne mi žehlit
spodní vrstvu. „Proč jsi nervózní? Vždyť znáš Brama roky.“
„Já vím, ale tohle je jiné. Není to jen kamarád mého bratra, má o mě zájem. Co když řeknu
něco pitomého?“
„Tak se nejspíš zasměje a udělá si z tebe legraci. Neznamená, že se změní, když spolu
budete chodit. Pořád to bude ten samý člověk. Jenže teď se s ním budeš líbat, držet se s
ním za ruku a civět na něj, když budeš chtít. Tohle bych ani nebrala jako první rande. Spíš
jdeš ven s kamarádem s výhodami, s dobrými výhodami.“
„Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Celý den jsem vymýšlela témata rozhovoru.“
„To snad ne,“ zakaboní se posměšně.
Vyberu si neutrální hnědý stín a začnu si ho aplikovat. „Jo. Napadlo mě dvaadvacet dobrých
konverzačních témat.“
„Panebože, Julie, moc to řešíš. Uvolni se a užívej si.“
„Pokusím se.“ Do očního záhybu přidám tmavší stín a prohlédnu se v zrcadle. Pak se
kouknu na Clarissu. „Myslíš, že dělám dobře?“
„Jak to myslíš?“
„Že jdu tomuhle naproti. Může se pokazit tolik věcí.“
„Narážíš na Ratha?“ Přikývnu. „Ví o tom?“ zeptá se Clarissa.
Zavrtím hlavou. „Ne, a požádala jsem Brama, aby mu to neříkal.“
Žehlička mi rovná vlasy a pára z ní mi ohřívá krk. „Upřímně, nemyslím si, že by Bram
podnikal takový kroky, kdyby to s tebou nemyslel vážně. Musíme se bavit o něčem jiném,
protože tohle ti fakt nepomáhá. Měla bys být nadšená, ne vystrašená.“
„Máš pravdu.“ Opět zvednu štěteček na stíny. „O čem se teda budeme bavit?“
„Pověz mi o té líbačce,“ povzdechne si Clarissa.
„Bylo to…“ Zhluboka se nadechnu a se zavřenýma očima začnu vzpomínat. „Bylo to
všechno.“
Dýchám zhluboka.
Nádech a výdech. Nádech a výdech.
Nepomáhá to. Chce se mi zvracet. Clarissa odešla před pěti minutami po tom, co mi
pomohla do upnutých černých džínů a fialové blůzy, pod kterou jsem si vzala černou
krajkovou braletku, protože ta blůza má větší výstřih a bude to vypadat sexy. Líčení jsme
nechaly jemnější, mé dlouhé rovné vlasy jsme vyžehlily a přední prameny sepnuly dozadu.
Vzhled jsem navíc doplnila leskem na rty a lodičkami s červenou podrážkou.
Ale i když vypadám a cítím se nádherně, jsem jen uzlíček nervů, který uprostřed svého bytu
civí na dveře a ždíme si ruce.
Použila jsem deodorant? Přičichnu si k podpaží. Jo.
Když zezdola zaslechnu cinkání výtahu, poleje mě studený pot a sevře se mi žaludek.
Chodbou zní kroky. Blíží se, než…
Ťuk. Ťuk.
Kristepane, už je tady.
A je to tu.
Fouknu si do dlaně, abych zkontrolovala dech, uhladím blůzu, naposledy upravím prsa a
zhluboka se nadechnu. Uvolni se a užij si to.
Otevřu dveře a za nimi stojí Bram s kyticí. Je oblečený do drahých černých džínů a bílého
svetříku, který kopíruje každou křivku jeho hrudníku. Se svými nezkrotnými vlasy a strništěm
vypadá jako model z GQ. Pěkný a není možné si ho nevšimnout.
Bez pozdravu po mně putuje pohledem; nohy, výstřih, který odhaluje docela slušnou část mé
braletky, až k obličeji, kde se naše oči setkají.
Přimhouří je. Všimnu si, jak zatíná čelist, jak o sebe skřípe zuby. A mlčí. Přikročí ke mně a
pořádně mě obejme kolem pasu. Dotýkáme se nosy, a když mě rukou pohladí po zadku,
příjemně mě to rozruší.
„Vypadáš sakra úžasně,“ zašeptá, než mě něžně políbí na rty. Pak se odtáhne a zadívá se
mi do očí. „Ty mě dneska zničíš.“ Znovu mě políbí, tentokrát náruživě, a jednou rukou
sklouzne do mé zadní kapsy. Nenechává mě na pochybách. Chce mi být nablízku. Hodně
nablízku.
Dlaněmi kroužím od jeho hrudníku až ke tváři, kde se na okamžik uvelebím v jeho drsných
vousech, a říkám si, jaké by to bylo, kdyby se otíraly o mou jemnou kůži; škrábaly a odíraly.
Začnu ho vášnivě líbat, představuju si, jak mi tváří přejíždí po stehně, dech těžký a horký.
Hořím touhou. Zatínají se mi všechny svaly v dolní polovině těla, jazykem bloudím po jeho
rtech, naléhám, aby otevřel ústa. Nenechá se přemlouvat. Jakmile se otřu o jeho pánev,
ucítím, jak je vzrušený. Oba zasténáme současně.
„Musíme toho nechat,“ řekne a odtrhne se. Snažím se popadnout dech, mé tělo chce víc.
„Pokud nechceš, abych za sebou zabouchl dveře a odtáhl tě do ložnice, asi bys měla hodit
zpátečku.“
Chci ho.
Ale taky chci jít na to rande.
A nechci nic uspěchat.
Bože, co to do mě vjelo? Jsem v rozpacích. Couvnu, strčím si ruce do zadních kapes a
sklopím oči k zemi. „Promiň.“
Ukazováčkem mi zvedne bradu. „Neomlouvej se. Neomlouvej se za své city. Nikdy. Já vím,
že to nechceš uspěchat, a proto tě varuju. Toť vše.“ Přivine si mě k sobě. „Protože pokud jde
o tebe, neumím se ovládat. Na tohle jsem čekal léta.“
A protože je tak milý, ještě jednou ho políbím a převezmu od něj kytici. „Ty jsou pro mě?“
Zavrtí hlavou. „Ne, pro tvé sousedy. Chci si je naklonit, aby si nestěžovali domácímu, až se z
tvého bytu bude ozývat hekání.“
Laškovně ho poplácám po hrudníku a odnesu květiny do kuchyně. Bram mě následuje.
„Já to myslím vážně. Ta kytka je pro B6. To je byt, se kterým máš společnou zeď v ložnici,
ne? Budou mít pořádný soundtrack.“
„Jen pokračuj, Brame. Uvidíme, kam tě to dostane.“ Dám květiny do vázy, kterou naplním
vodou.
Přijde ke mně zezadu a políbí mě na krk. Nemůžu mu odolat, takže nakloním hlavu na
stranu, aby měl lepší přístup. Putuje rty po křivce nad ramenem. Mé bradavky se promění v
hroty a ani braletka je nedokáže zakrýt. A Bram si toho všimne.
Zavzdychá a začne mě osahávat kolem pasu, těsně pod prsy, kde ho zarazím. Kytici
postavím na linku, otočím se k němu, otřu se o jeho kamenný hrudník a obejmu ho kolem
krku.
„Co jsi měl právě za lubem?“
Bezostyšně odpoví: „Chtěl jsem tě pomačkat, štípnout do těch tvrdých bradavek, možná ti
roztrhnout blůzu a na dobrou půl hodinu se ti zabořit do hrudníku, dokud bys to nevydržela a
nevzdala se. Nemohla bys snýst mý vlhký horký rty na svých kozách.“
Dobrý bože, nevím, jestli to vydržím.
Jsem vlhká.
Pulzuju.
Nohy otírám chtíčem o sebe. Ještě nikdy jsem takovou vášeň necítila…
Tělo mám napjaté, a dokonce si přeju, aby zapomněl, že to nechci uspěchat.
„Jsi nebezpečný.“ Hraju si s krátkými vlasy na jeho šíji. „Ta tvoje pusa je pěkně zlomyslná.“
Ušklíbne se. „Je mnohem zlomyslnější, než si myslíš.“ Nakloní se a pošeptá mi do ucha:
„Jen počkej, až se s ní pustím do tvé prcinky. To už si nebudeš myslet, že jsem nebezpečný.
To zjistíš, že jsem vražedný.“ Kousne mě do ucha a postaví se na stranu.
Zadýchaně ho sleduju, jak kráčí ke dveřím a upravuje si zepředu džíny. Předstírá, že mu nic
není, ale podle napětí v jeho ramenou a zaťaté čelisti poznám, že je stejně nadržený jako já.
Zatím jsme spolu strávili pět minut, a už nás chtíč málem sežehnul. Jak se vyvine zbytek
večera?
Když mě Bram pozval na rande, tohle jsem nečekala.
Ten muž je sladký. Zlobivý, ale sladký. Čekala jsem, že mě vezme do snobské restaurace,
kde stojí nejlevnější jídlo padesát dolarů. Místo toho mě překvapil a vzal mě do Soho, do
hotelové restaurace jménem Harold’s Meat Plus Three.
Říct, že jsem byla v šoku, by bylo málo.
Jakmile jsme do hotelu přijeli, koukla jsem se po Bramovi úkosem. Hotel s Bramem… Hned
mě napadlo, jak asi má podle něj vypadat správné rande, ale pak mě zavedl do Harold’s,
pověděl servírce své jméno a že má rezervaci pro dva. Nezavedli nás do žádného salonku
ani jiné speciální místnosti. Ne. Sedíme uprostřed staromódně vypadajícího podniku s
tyrkysovými a bílými dlaždicemi, krásnými dřevěnými stoly s židlemi jako ze základní školy a
velkým neonovým nápisem naproti nám. Mám pocit, jako kdybychom se přenesli do
minulosti, a upřímně se mi to líbí.
Není to okázalé. Není to honosné. Zato dokonalé.
„Už jsi tu někdy byla?“ zeptá se a zvedne jídelní lístek.
„Ne, a ty?“
„Několikrát. Rádi sem chodíme s kluky. Každý si objedná jídlo a dělíme se. Jako kdybychom
byli na gastronomickém festivalu. U stolu strávíme skoro dvě hodiny.“ Prohlédne si menu a
mrkne. „Neboj, dneska tu tak dlouho nebudeme, protože mám další plány.“
„Zahrnují ty plány i hotelový pokoj?“ Probodnu ho pohledem.
„Dobrý pokus.“ Zavrtí hlavou. „Budeš se muset naučit vedle mě krotit.“
Vytřeštím oči. „Já?“ Ukážu na sebe.
„Jo, ty.“ Kývne na mě bradou. „Pokud si vzpomínám, tak ses mi při posledním polibku snažila
dostat až na mandle.“
Celá zrudnu a zvednu menu, abych se schovala. Netrvá ani vteřinu, než skloní menu dolů a
laškovně se zaculí. „Nehraj si najednou na stydlivku, Jules. Bylo to vzrušující.“
Odkašlu si a snažím se nevnímat ten hluboký tón nebo to, jak moc se mi líbí, když se mnou
flirtuje. „Takže, jak tohle funguje?“ Podívám se na jídelní lístek a všechna písmenka mi
tancují před očima jako v písmenkové polévce.
Bram se zachechtá a znovu odstrčí mé menu dolů. „Název restaurace docela přesně
vystihuje, jak to tady chodí. Vybereš si maso a pak tři přílohy.“
„Hm, to zvládnu.“
„Máš hlad?“ Zakoulí na mě očima, a abych ho pozlobila jako on mě, přejedu pohledem po
jeho těle a přikývnu. Jakmile se mu opět podívám do očí, jeho pohled je temný, vzrušený.
„Dávej si pozor, Julie. Jestli si myslíš, že to tady klidně nerozbalím, jsi na omylu.“
„Jak nerozbalíš?“
Nakloní se ke mně a řekne: „Nemám problém tě tady vysadit na stůl a přede všema tě
vylízat.“
„To bys neudělal,“ zamračím se a znovu nakouknu do menu.
Zvuk židle skřípající o podlahu a pohyb Bramova velkého těla mě vyděsí. Když ke mně
přijde, klekne si, roztáhne mi rukou nohy a natáhne ji ke knoflíku mých kalhot.
Okamžitě ho odeženu.
„Co to sakra děláš?“
„Jdu si dát předkrm.“
„Tohle nebudeš… Tohle tady dělat nebudeš.“
„Co? Lízat tvou prcinku?“
Jsem zděšená z toho, jak nahlas řekl slovo prcinka, a přiložím si ruku na ústa. Pak se rychle
rozhlédnu po místnosti, jestli se na nás někdo nedívá. Všimnu si páru po straně a najednou
cítím, jak mi Bram olízne prst.
A z nějakého neznámého důvodu a místo toho, abych ruku hned odtáhla, pomalu zaostřím
zpět na Brama. Má v očích odhodlání. Opět mě šlehne jazykem.
Ach, bože.
Trpím.
Chvějí se mi nohy.
Jsem nesnesitelně vzrušená, tělo mi hoří a nutkání vykašlat se na večeři a zapadnout do
nejbližšího hotelového pokoje je každou vteřinou silnější.
Když se Bram odtáhne, postaví se a zašeptá mi do ucha. „Líbilo se ti to, Jules?“
Nepřítomně přikývnu. Líbilo se mi to. Sice mi olízl prsty, ale dokázala jsem si jeho jazyk
představit i na jiném místě. Chci ho cítit po celém těle.
Vzpomenu si na rozhovor během našich setkání.
Čtyřicet minut.
Čtyřicet minut je podle něj průměrný čas předehry. Tolik času byste měli trávit doteky,
líbáním a drážděním. Už si to dokážu představit. Teď po tom toužím. Potřebuju to.
Trochu se orosím a promnu si krk, když si představím, jaké by to bylo, kdyby si Bram hrál
čtyřicet minut s mým tělem.
Naprostá dekadence.
„Jules, jsi v pohodě?“
Bram už dávno sedí, menu v ruce, a culí se na mě. Přesně ví, na co myslím.
Jsem přistižena. Přikývnu, odkašlu si a prohodím: „Ten losos vypadá dobře.“
Bram se zasměje a zavrtí hlavou, plně si vědom moci, kterou nade mnou má.
Kterou měl vždycky.
„Pověz mi to.“
Zakroutí hlavou. „To je posvátný.“
Máme už skoro dojedeno a v jídle už se jen tak rýpeme. Sdíleli jsme je jako staří manželé,
dělili se, jako kdybychom spolu byli léta. Bylo to opravdu sladké.
„Ale jdi, Rath nic takového neříkal.“
„Což se od něj očekává.“
Nakloním se blíž, podepřu si prsa překříženýma rukama, aby měl Bram dobrý výhled, čehož
taky využije. „Ale no tak, aspoň jednu historku.“
Olízne si rty. „Ukaž mi kousek prsa a řeknu ti to.“
„Cože?“ Opřu se a zachechtám. „Ani náhodou.“
Pokrčí rameny. „Tak nebude žádná historka. Promiň.“
„Vážně si myslíš, že ti tady před všema budu ukazovat prsa? Vážně tohle chceš? Aby je
viděl i nějaký jiný chlap?“
Najednou zatne zuby. „Zatraceně. To ne.“
Rozesměju se. „Nezapomeň, že znám tvé přednosti i slabosti, Brame. Jsi nelítostný zvíře,
teritoriální alfa samec. Stačí pohled jediného muže mým směrem a hned začneš vrčet.“
„Nejsem nějaký primitivní divoch,“ zakaboní se. Zvednu pochybovačně obočí. „Fajn, když na
tebe bude nějaký chlap čučet déle než dvě minuty, mohl bych začít trochu vyvádět, ale o to
nejde. O přijímacím rituálu do bratrstva ti neřeknu ani slovo.“
„Proč? Protože je to trapný?“
„Jo, je to trapný a budu radši, když to nebudeš vědět. Chci, abys mě pořád viděla jako sexy
milionáře s velkým ptákem.“
Takový egomaniak. Možná je červenější, než jsem si myslela.
„Ale já tě takhle vůbec nevidím.“ Opřu se do židle a napiju se.
„Ne?“ podiví se a začne vyzvídat.
„Ne, nevidím. Ani v nejmenším. A pro pořádek, ani nevím, jak velký je… tvůj penis.“
„A jak mě teda vidíš?“
Cinkání příborů o keramické talíře a tiché klábosení v restauraci mi připomenou, že nejsme
sami, ale i když jsme obklopeni dalšími hosty, mám pocit, jako kdybychom byli zavření v
bublině.
Tušila jsem, že takové to s Bramem bude, zábavné, milé a hodně žhavé. Akorát mě
nenapadlo, že se mi to bude tolik líbit. Je úplně jiný než muži, s nimiž jsem až doteď chodila,
a ne z důvodu, že je tolik úspěšný, ale protože je jeho osobnost tak přitažlivá. Pohltila mě.
On mě pohltil.
„Jak tě opravdu vidím?“ Přikývne a trpělivě vyčkává na odpověď. „V mé hlavě jsi pořád ten
kluk, který se na škole bavil s nerdkou. Muž s velkým srdcem, veselou povahu a starostlivou
duší.“ Napiju se vody a snažím se působit přirozeně, i když mi srdce bije jako splašené.
Nespouští ze mě oči a jen nepatrně zvedne koutek úst. Kdybych na něj nezírala a
nesledovala každý jeho pohyb, nevšimla bych si toho.
Vteřiny běží a kolem nás začne být dusno. Bramův pohled mě doslova požírá zaživa, ovšem
ani jeden z nás neuhne.
Asi po minutě vytáhne Bram peněženku, vyjme několik bankovek a nechá je na stole. Pak
vstane a podá mi ruku. Vyvedená z míry položím ubrousek na stůl a nechám Brama, aby mě
odvedl z restaurace. Když nastoupíme do výtahu, začnu skoro protestovat v domnění, že mě
vede na pokoj, ale jakmile stiskne druhé podlaží, zarazím se.
Bram je možná skromný, atypický boháč, ale taky to není někdo, kdo by objednal pokoj v
druhém patře. Vždy chce to nejlepší.
Mlčenlivý, zamyšlený. S rukou kolem pasu mě vyvede z výtahu. Klapot mých lodiček a jeho
dlouhé kroky znějí současně, dokud nevyjdeme na čtvercový hotelový dvůr, který po
stranách lemuje asi šest soukromých stanů. Betonový povrch je překrytý zeleným trávníkem
a po prostoru je rozmístěno několik borovic ve velkých květináčích, které dodávají místu
autentický nádech přírody.
„Co to je?“ Vydechnu úžasem a rozhlédnu se po blikajících žárovkách, špalcích na sezení a
luxusních stanech uprostřed vysoké, kamenné budovy.
Vezme mě za ruku. „Tudy.“
Projdeme kolem několika párů, které tiše posedávají u ohniště. Bram mě odvede dozadu,
kde už čeká číšník ve flanelové košili, džínech a zástěře.
„Pane Scotte. Jsme moc rádi, že se k nám dnes večer připojíte. Váš stan je připraven a vše,
co potřebujete, je uvnitř. Přejete si ještě něco dalšího?“
Bram sáhne do kapsy a vytáhne několik bankovek, které vloží obsluze do dlaně. „Soukromí.“
„Zajisté, pane. U stolku je telefon, pokud byste si přece jen něco přál. Chcete, abych za vámi
zavřel?“
„Ano.“
Hned nato vlezeme do vysokého bílého stanu, který se za námi zavře.
Jsme schovaní před světem. Podívám se na měkký trávník pod nohama, dřevěnou lavičku s
flanelovými polštářky, žárovičky roztažené po celém prostoru a plynové ohniště, u kterého
jsou připravené marshmallowy. Nad ohništěm je malý větrací otvor a vedle něj pověšená
velká fotografická tapeta lesa. Tohle je tak romantické.
„Tohle je úžasný, Brame. Kde ses o tomhle místě dozvěděl?“
Odvede mě na lavičku, kam se posadíme. „Hodně jsem googlil.“ Natáhne se, pustí oheň a
nechá ho jen mírně plápolat. Pak se ke mně opět přitiskne. „Líbí se ti to?“
„Miluju to tady.“ Schoulím se k němu a jsem naprosto ohromená jeho romantickou částí
osoby.
Sedíme, plameny nám tančí před očima, oba hypnotizováni oranžovými a modrými jiskrami.
V pozadí je slyšet cvrkot, tekoucí voda a tlumený smích ostatních táborníků. Dokonalé
uzavření naší večeře a něco, co zažívám jen zřídka: klid.
Položím mu ruku na hrudník a začnu mu po něm kroužit prsty. „Jsi nějaký tichý. Řekla jsem u
večeře něco špatně?“
„Ne.“ Políbí mě na temeno a pevně obejme. „Ne, řeklas to hezky.“
„Tak proč mlčíš?“ Mlčení není pro Brama vůbec typické. Vždycky mluví a snaží se mě zapojit
do běžné konverzace, kterou tak nesnáším. Upřímně, takhle tichého ho zažívám poprvé.
„Protože jsem šťastný. Líbila ses mi tak dlouho, Julie, a teď tě konečně držím v náručí a vím,
že mi neutečeš.“
Přemýšlím o tom, o touze, kterou měl v sobě tak dlouho, a jaké by to bylo, kdybychom spolu
začali chodit dřív. Byli bychom ještě spolu? Jedna část mě si myslí, že ano, a druhá ne. Teď
už jsme jiní než na škole. Ano, některé rysy nám zůstaly, ale dospěli jsme.
„Myslíš, že kdybychom si spolu začali už na škole, byli bychom pořád spolu?“
„Určitě,“ odpoví bez váhání. „Proč? Myslíš, že ne?“
Pokrčím rameny. Štve mě, že se v tom najednou šťourám, když toho pro tenhle večer Bram
tolik udělal. „Já nevím. Ale myslím, že jsme se dost změnili, a tak si říkám, jestli by se
nezměnil i náš vztah.“
„Zpochybňuješ naše předpoklady pro dlouhodobý vztah, Jules?“
„Ne, to vůbec. Jen jsem zvědavá.“
„No, ta tvoje zvědavost pěkně posiluje mou soutěživost.“ Políbí mě na spánek. „Smiř se s
tím, Westinová, teď jsi moje.“
„Myslím, že jsem tvoje dávno.“ Usměju se sama pro sebe.
KAPITOLA 25
BRAM
„V tomhle jsem byl na škole šampion, takže sleduj.“
„Jak se někdo může stát šampionem v opékání marshmallowů?“ podiví se Julia a otáčí v
ruce připravený špíz.
„Jednoduše.“ Rozložím si ingredience; grahamovou sušenku, na ni čokoládu a vedle druhou
sušenku na přikrytí. „Musíš to správně upéct a spojit. Všechno závisí na teplotě a
načasování.“
„Zní to dost směšně. Jako něco, o čem budou všichni na škole žvanit, jen aby ti vlezli do
zadku.“
Loupnu po ní pohledem. „Abys věděla, tak první dva roky na škole jsem ty sendviče dělal
špatně. Pak jsem si provedl průzkum a dotáhl to řemeslo k dokonalosti. A tenkrát jsem nebyl
nikdo, jen další blbec z bratrstva. Takže si tuhle teorii můžeš strčit do SVÉHO dokonalého
zadečku.“ Podám jí marshmallow, který s úsměvem přijme.
„Bereš to hodně vážně.“
„No, nezpochybňuj mý dovednosti.“
„Děláš, jako kdybys byl ve všem nejlepší.“
Nakloním se k ní a zašeptám jí do ucha. „Protože jsem.“
Rukou skloním špíz níž nad plameny a začneme opékat. Tiše si povídáme a vysvětluju jí
správný postup. „Všechno závisí na pečení.“
Přitulí se ke mně, a když si opře hlavu o mé rameno, málem vybuchnu radostí. Je moje.
Tahle výjimečná, dobrosrdečná žena je moje. Tomu se nic nevyrovná. „Na pečení? Ne na
ingrediencích?“
„Stačí obyčejná čokoláda Hershey’s, sušenky Honey Maid a marshmallowy Jet Puffed,
žádný snobský blbiny. Ale při pečení musíš být trpělivá. Musíš držet špíz vysoko a pořád jím
otáčet. Takhle.“
Předvedu jí techniku, kterou rychle pochopí. „Opékáš je zevnitř ven, aby zůstal střed
mazlavý. Když pak zmáčkneš marshmallow mezi sušenky, pěkně vyteče ze stran.“
„A na tos potřeboval průzkum?“ rýpne si do mě.
„Pokud jde o mě, jsem dost důkladný.“
Zasměje se a zavrtí hlavou. Se soustředěným pohledem otáčí špízem a prohlásí: „Můžu se
tě na něco zeptat?“
„Na cokoliv.“
„Co tě donutilo pozvat mě na rande? Proč jsi to neudělal hned po škole? Proč ne dřív? Proč
zrovna teď?“
„Upřímně?“ Julia přikývne. „Kromě toho, že jsem si lízal rány z posledního odmítnutí,“ – Jules
dramaticky obrátí oči v sloup – „jsem si chtěl být jistý, že už jsi připravená.“
„Jak bys to vůbec poznal?“
„Tak zaprvé, na univerzitě už jsem se tě znovu ptát nechtěl. To odmítnutí pro mě bylo moc
čerstvý a ty ses soustředila na studium. Jakmile jsi odpromovala a začalas usilovat o
doktorát, věděl jsem, že nemáš čas, i když jsi mezitím měla pár mizerných vztahů. Došlo mi,
že nic netrvá věčně a že nechci skončit na pohřebišti tvých známostí. Tak jsem čekal. Počkal
jsem, dokud nedoděláš doktorát a tvoje firma se nezavede. Dokud nebudeš mít čas pro
sebe.“
„Ale jak jsi věděl, že máš čekat?“
„Protože tě znám, Jules. Máš v sobě velký odhodlání a nedopustíš, aby ti cokoliv stálo v
cestě. Když už máš všechno, čeho jsi chtěla dosáhnout, začal jsem mít pocit, že přišel ten
pravý čas, abych tě okouzlil.“ Zamrskám obočím. „Jakmile jsem tě uviděl na Rathově
dobročinném večeru, ta lehkost ve tvých krocích a výrazu; věděl jsem, že jsi na to
připravená. Takže jsem vymyslel plán a ten mi nakonec vyšel.“
„Jako všechno.“
„To má být sarkasmus?“ Natáhnu se jí k ruce, abych jí připomněl, že má otáčet špízem.
„Trochu.“ Šťouchne do mě ramenem.
„Buď upřímná. Líbí se ti to.“
„Jako co? Že jsi nejenom ve všem dobrý, ale navíc máš ve všem pravdu?“
„Nejsem ve všem dobrý,“ namítnu.
Věnuje mi skeptický pohled. „Prosím tě, jmenuj mi jednu věc, která ti nejde. Dokonce umíš i
prohrávat, když chceš.“
Mrknu na ni. „Musíš mít dobrou strategii.“
„Ale jdi.“ Tentokrát mě šťouchne loktem a můj marshmallow spadne do ohně. Věnuju jí
odsuzující pohled. Jen se rozesměje. „Tak mi vyjmenuj nějaký chyby.“
„Víš, vlastně jich moc není.“
Probodne mě pohledem. „Pobav mě.“
„I když to nerad přiznávám a navzdory obecnému přesvědčení, existuje v mém životě pár
oblastí, které by potřebovaly vylepšit…“ Julia obrátí oči v sloup, ale čeká na informaci jako
vyhladovělý pes. „Upřímně bych se mohl líp oblíkat.“
Zarazí se a pootevře ústa. „Děláš si legraci, že jo?“
Zakroutím hlavou a podívám se na svůj outfit. „Třeba tohle je moc jednoduché na někoho v
mém postavení.“
„To je absurdní.“ Zavrtí hlavou a chce si odsednout, ale čapnu ji kolem pasu. „To přece není
chyba.“
Zasměju se jí do ucha a pak ji něžně políbím na lalůček. „Líbí se mi, když se zlobíš.“
„Nepokoušej mě, Brame, umím být ještě horší.“
„Už se na to těším.“
Znovu obrátí oči v sloup a otočí se zpět k ohni. Rozhostí se mezi námi ticho.
Koušu se do tváře a snažím se přijít na odpověď, která by ji uspokojila, protože si to Julia
zaslouží. Nepokládá otázky jen proto, aby řeč nestála. Má upřímný zájem a právě to na ní
zbožňuju.
A najednou mi to dojde.
„Neumím grilovat.“
Julia se na mě zmateně otočí. „Neumíš… grilovat?“
„Ne.“ Vážně zatřesu hlavou. „Ať se snažím jakkoliv, pokaždý to maso spálím. Máš chuť na
zuhelnatělý burger? Jsem člověk pro tebe.“
„Tomu nevěřím. Když byla párty, vždycky jsi stával u grilu.“
Zmáčknu jí stehno. „Všechno se točí kolem dojmu, Jules. U toho grilu jsem nedělal nic a
kluci to věděli. Jsem známý tím, že umím zkazit dobrý kus steaku.“
„Já ti nevím. To mi asi budeš muset ukázat.“
Tázavě zvednu obočí. „Ty mě,“ udělám dramatickou odmlku, „zveš na druhé rande?“
S pobaveným výrazem zavrtí hlavou. „Věděla jsem, že mi to neusnadníš.“
„Co tím myslíš?“ Přenesu opečené marshmallowy na připravené sušenky.
Julia pozorně sleduje každý můj pohyb. „Ty, Bram Scott, si ze mě budeš střílet nepřetržitě,
ne?“
Podám jí dokonalý sušenkový sendvič. „Škádlení je jen jiná forma předehry. Připrav se na
to.“
Hned nato se zakousnu do svého sendviče a zároveň pozoruju, jak se Julia nadechne s
pohledem plným touhy. Občas se může zdát odměřená a lhostejná – nepochybně to její role
občas vyžaduje – ale když na to přijde, je Julia jako rozbuška vášně. A já? Já jsem ten
šťastlivec, co ji zapálí.
„Nekoukej se na mě takhle.“
„Jak?“ zeptám se a hraju si s její rukou.
„Jako namyšlený týpek, který ví, že se půjde ke mně do bytu.“
Podívám se na dveře a pak na Julii. „Ale pozveš mě dál, ne?“
Nadzvedne bradu a nakloní hlavu na stranu. „Ne, nepozvu.“
„Lhářko.“ Seberu jí klíče, odemknu a oba nás zavedu dovnitř. Rychle za námi zabouchnu
dveře nohou. „Dáš si něco k pití?“
„Víš, že tohle je můj byt, že jo?“
Vypravím se do kuchyně a otevřu ledničku. „Moc toho tady nemám, ale mám něco, co by ti
mohlo stačit.“ Zvednu lahev pomerančového džusu. „Limitovaná edice toho nejlepšího z
Floridy.“ Pak vytáhnu navíc krabici mléka. „Nebo tu mám litr kravího nektaru. A neměl bych
zapomenout na tajný newyorský recept – kohoutkovou vodu.“ Ukážu na dřez.
Ticho. Žádný úsměv.
Ani cukající koutek.
Místo toho obrátí oči v sloup a vrátí nápoje zpět do lednice.
„Takže dáma si vystačí s kohoutkovou vodou.“
„Ne.“ Začne mě strkat ke dveřím. „Dáma hlavně dneska nepřijímá hosty, takže nepodává
žádné občerstvení.“
Doslova se patami zapustím do podlahy, abych se ubránil její snaze vystrkat mě ven. „Právě
naopak, prý hledáš hosty na přespání. Kámoše na tulení. A vzhledem k tomu, že spolu
chodíme, jsem si uvědomil, že jsem to já, kdo odpověděl na tvůj inzerát.“
„Žádný inzerát jsem nepodala.“
„Tvé oči říkají něco jiného.“ Obejmu ji kolem ramen a zavedu k pohovce. „Jen tu se mnou
chvíli poseď. Ještě se mi nechce loučit.“
Když se oba posadíme, obklopí nás polštářky. Položím si paži na opěradlo, otočím se na
Julii a začnu jí kroužit palcem po stehně.
„Vidíš, není to tak špatný.“
Položí si hlavu na polštář a zvedne ke mně oči. „Nepřipadá ti tohle celý divný?“
„Ne.“ Zavrtím hlavou. „Mám pocit, že jsem přesně tam, kde bych měl být,“ odpovím upřímně,
abych dal najevo, že to celé myslím vážně. „Proč je to podle tebe divný?“
„Já ti ani nevím. Nedokážu to popsat.“ Proplete svou ruku s mou. Dívá se na naše spojení a
pokračuje: „Znám tě tak dobře, možná moc dobře, ale stejně mám pocit, jako kdybys byl
cizinec. Na druhou stranu, když se dotýkáme, když jsi poblíž, hladíš mě, připadá mi, že jsme
spolu roky.“ Zavrtí hlavou. „Nedává to smysl.“
Nadzvednu jí něžně bradu. „Je to jen nová kapitola našeho příběhu, toť vše. Není třeba si s
tím dělat hlavu. Spíš bychom si to měli užívat.“
Se zaujetím si mě prohlídne. „Když říkáš tyhle věci, nezdáš se mi jako Bram Scott, kterého
znám.“
„Pravého Brama Scotta brzy poznáš, to ti můžu zaručit.“
„Jo?“ kousne se do spodního rtu. „Fajn, svěř se mi s něčím intimním. S něčím, o čem nevědí
ani kluci.“
„Intimním? Co za to dostanu? Jsem totiž byznysmen, takže za to budu něco chtít.“
„To je fér.“ Na okamžik se zamyslí. „Co třeba pusa?“
„Pusa?“ promnu si ruce. „Dobře, kde mám začít?“
Rozesměje se, ten libozvučný smích probudí každý centimetr mého těla… a tím myslím
každý. „Kdo ví, když mi prozradíš nějakou bombu, třeba těch polibků bude víc.“
„Aha, už chápu, kam tím míříš.“ Ukážu na ni. „Chceš si z hlavy vymazat obrázek blbečka z
bratrstva a nahradit ho mužskou citlivkou, že jo?“
Zakroutí hlavou. „Ne, nikdy bych nechtěla z hlavy vymazat toho kluka, se kterým jsem se
tenkrát seznámila. Jen mu chci přidat další rozměr.“
Dobře. Tahle věta mě vyléčí ze sarkasmu a nejradši bych Julii prozradil všechna svá
tajemství.
Přitulím se k ní a rukou, kterou mám nataženou podél pohovky, vezmu pramínek jejích vlasů
a obtočím si ho kolem prstu.
„Znáš ta videa ze záchran zvířat? Zablešení psi zaseklí pod mostem?“ Přikývne. „Nevím
proč, ale vždycky se u nich strašně naštvu a nakonec brečím jak želva. Slzy mi doslova
stříkají z očí.“
„Cože?“ Julia se na mě něžně pousměje.
„Jo, bulím a bulím. Totiž… jsou tak bezmocní a pak je nějaký úžasný člověk zachrání, udělá
jim psí proměnu, navlíkne je do havajský košile a najednou jsou z nich nejšťastnější psi na
světě. Je to tak inspirující. Po každým videu musím vždycky přispět na lokální útulek.“
„Fakt?“
Přikývnu a našpulím rty. „Tak sem s tím, zlatíčko.“
Posadí se ke mně na kolena a přiloží mi dlaň na hrudník. „Tahle videa mě taky vždycky
dojmou.“ Nakloní se k mým ústům.
„To bys nebyla člověk, kdyby tě nedojal zablešený pes, který dostal druhou šanci.“
„To bych byla spíš sociopat.“ Její nos se dotkne mého. Pohladím ji po zádech.
„Naprostý,“ zašeptám s pohledem na její rty.
Jednou rukou mě uchopí za tvář, skloní se ke mně a věnuje mi ten nejněžnější, lehoučký
polibek. Pak se odtáhne. Chystám se protestovat, ale najednou se na mě posadí obkročmo.
„Pověz mi ještě něco dalšího.“
Sakra. Ano. Tahle dohoda se mi dost zamlouvá.
„Chceš víc?“
„Mnohem víc.“ Uvelebí se, takže přímo sedí na mém ztopořeném penisu.
Odkašlu si, trochu vyveden z míry, a snažím se myslet na něco jiného.
„Miluju Roarka jako svého bratra, ale Ratha? Ten je jako moje druhá polovička. Jako kdyby
byl mou součástí, a kdyby se mu někdy něco stalo, cítil bych, že mi chybí.“
Jakmile se ke mně opět skloní, má zamlžený pohled. „Vždycky jsem na vaše kamarádství
žárlila. Když jsem vás dva viděla spolu,“ – pohladí mě prsty po šíji – „vaše interakce, jak jste
se o sebe starali, chtěla jsem zažít taky tak hluboký kamarádství jako vy. Nebo si taky
přivlastnit kousek tebe.“ Bože, tahle holka. A to jsem si myslel, že ji znám. Tohle je víc, než
jsem čekal, ale pořád to nestačí.
„Zlato,“ – chytnu ji za boky – „vždyť mě máš tolik, že ani nevím, jestli to uneseš.“
A chci ti dát ještě víc. Všechno.
„Zkusím to.“ Zaboří mi prsty do vlasů a tentokrát mě políbí naléhavěji – drsněji – jako kdyby
se ke mně chtěla dostat co nejblíž. Pořádně přitiskne své rty na mé a vyšle do mého
rozkroku výboj.
Když se odtahuje, přejedu jí rukama po blůze.
Kriste.
Těžce oddychuju a civím na její růžové rty, lesklé a krásné. Toužím po nich. Je to to jediné,
na co se dokážu soustředit. Ale když se k nim natáhnu, Julia mě tvrdě zarazí a položí mi dlaň
na hrudník.
„Potřebuju další přiznání.“
„Do hajzlu.“ Opřu si hlavu o pohovku a podívám se do stropu. „Uf… jednou jsem dal
vyhladovělý kočce svůj poslední kousek sendviče.“ Obejmu ji, políbím a putuju zezadu k
lemu jejích kalhot, za který schovám ruce. Bože, zbožňuju její zadek.
Než ji stačím pořádně zmáčknout, zase se odtáhne.
Tohle jsou muka.
Můj penis je tvrdý jako kámen a nepříjemně se mi otírá o zip.
Bradavky mám jako sklo, které se snaží rozříznout mi svetr.
Nohy mám znecitlivělé touhou.
A hlava se mi točí chtíčem.
„Tohle není dost uspokojivý přiznání.“
„Odkdy řešíme stupeň uspokojivosti? Myslel jsem, že dohoda zněla polibek za přiznání.“
„Stupeň jsem začala řešit v momentě, kdys mě začal osahávat přes kalhoty.“
Uličnicky se pousměju. „Ty jsi ta, kdo se mi posadil na klín a rozrušil mě.“
„Jen chci mít lepší polohu.“
„Já si na to nestěžuju.“ Chystám se ji znovu políbit, ale strčí mi dlaň před obličej. Začnu
mumlat přes její ruku: „Tohle zrovna nepřispívá k atmosféře, kterou se snažím vytvořit.“
Se smíchem prohodí: „Žádný líbání, dokud nezískám pořádný přiznání. Nezapomeň, že se
snažím tvé osobnosti dát další rozměr.“
Frustrovaně zaúpím. Nevím, co říct, když se mi všechna krev nahrnula do rozkroku. Jsem
apatický a nedaří se mi ponořit do svého nitra a vytáhnout něco intimního.
Nic mě nenapadá.
„Ehm…“
Hraje si s mými vlasy. „Určitě máš něco jiného, co bys mi mohl říct.“ Nakloní se k mému
uchu a tiše zašeptá. „Nějaké historky, kdy jsi usnul s brekem.“
„No…“
Zhoupne se na mně.
„Třeba jsi nějaký tajný superhrdina, který ve svém volném čase otevírá dveře starým
dámám.“ Rty mi přejede po krku.
„No, otevírám dveře,“ vydechnu. Tlak mého penisu na džíny už začíná být bolestivý.
„Nebo jsi někdy brečel u scény, kdy se voják vrací ke své rodině?“ Škádlivě mě kousne do
prohlubně mezi krkem a ramenem. Její hladké vlasy mě pohladí po rozpálené kůži.
Do prdele. Čapnu ji pevně za zadek a pak jí vezmu tvář do dlaní. Brzy se neudržím.
„Pár slz už jsem spolkl.“
Zvedne hlavu, přiloží mi rty na ústa. Její svádění mě dovede do bodu, kdy se bojím, že
udělám něco hloupého. Třeba že ji otočím na záda a bez varování do ní vrazím svůj penis.
Ani za milion let by mě nenapadlo, že Julia Westinová bude taková svůdnice, a najednou mi
tady sedí na klíně, nepatrně se mě dotýká rty, vozí se boky po mé erekci, pokouší mě, ale
sama se nechce vzdát.
Je to mrška.
Kurva, chci ji.
„Pověz mi svůj příběh, Brame. Nech mě nahlédnout do své duše.“
Když se opět odtrhne, už skřípu zuby. Další kolo tohohle trýznění nevydržím. Proto otevřu
svou pomyslnou truhlu s tajemstvími a vytáhnu jedinou věc, o které jsem se nikdy nechtěl
moc bavit.
„Ten poslední rok na škole,“ vydechnu a získám si její pozornost. „Ta noc.“
„Jaká noc?“ Začne soustředěně poslouchat.
„Ta noc, jak jsem málem přizabil toho kluka.“
„Ach,“ odpoví.
Jedna slabika. Jedna reakce. Nikdy jsme o té noci nemluvili, jen jsme ji zametli pod koberec.
A je tu něco, o čem neví a co jsem jí nikdy nechtěl říct. Nikdy…nikdy. Ale nejspíš je to
součást mé osoby, kterou by měla poznat.
Dívám se jí do očí a promluvím: „Tu noc jsem měl divný pocit. Mrazení. Něco mi říkalo, že
bych neměl pít, abych byl ostražitý. Možná to zní lacině, ale cítil jsem, jako kdyby nás k sobě
přitahovala nějaká kosmická síla. Když jsem procházel kampusem, najednou se mi sevřel
hrudník a o pár minut později jsem viděl, jak se pereš s tím hajzlem. Viděl jsem rudě. Nic mě
nemohlo zastavit. Jen zvuk tvého hlasu.“
„Jako… jako kdybys věděl, že se mi něco stane.“
Pomalu přikývnu. „Byl jsem tak rád, že jsem tam byl. Po tom, co jsem tě doprovodil na kolej,
jsem asi hodinu stál venku, zíral na tvé okno a doufal, že jsi v pořádku. Že se nebudeš bát.
Chodil jsem sem a tam, rukou si neklidně prohraboval vlasy, nadával si, že jsem tam nebyl
dřív, frustrovaný drzostí toho hajzla, který si myslel, že si může vzít holku násilím.“A taky se
mi snažil vzít něco, co bylo moje. Co je moje. Zhluboka se nadechnu. „Byl jsem tak naštvaný,
frustrovaný a zmatený kvůli svým citům k Rathově mladší sestře, že jsem se celou noc
převracel v posteli, bylo mi zle a nakonec jsem se tak naštval, že jsem musel třikrát praštit
pěstí do zdi a vykloubil si zápěstí.“
„Počkej, to se ti stalo takhle? Rath říkal, že jsi opilý spadl ze schodů.“
„Protože nechtěl, abys znala pravý důvod. Po třetí ráně přišel ke mně do pokoje a zastavil
mě. Pak mě vzal do nemocnice, a až v ordinaci se mě zeptal, co se děje. Nechtěl jsem mu
říct, co se stalo, ale stejně neuvěřil ničemu, co jsem mu napovídal. Nakonec jsem mu řekl
pravdu, nicméně poprosil jsem ho, aby to neřešil, dokud za ním nepřijdeš sama.“
Julia se nadzvedne, jako kdyby si něco uvědomila. „Následující ráno byl celý překvapený a
naštvaný, jako kdyby nic nevěděl.“
„Dodržel slovo. Tu noc mi pověděl, že budu navždy jako jeho brácha, někdo, za koho by
položil život. A tu noc jsem si taky uvědomil, že i když nemám sourozence, budu mít vedle
sebe vždycky někoho, na koho se můžu spolehnout. Tu noc jsem pochopil, co je to
opravdový bratrství.“ Tu noc jsem taky poprvé ochutnal, jaké to je cítit se kompletní. Ale taky
jsem si uvědomil, že tenhle pocit nepřetrvá, pokud nezískám Juliino srdce.
KAPITOLA 26
JULIA
Zmateně zamrkám, protože se pořád snažím porozumět všemu, s čím se mi Bram právě
svěřil.
Měla bych být vytočená, naštvaná, že to řekl Rathovi dřív než já, ale nedaří se mi nahromadit
ani špetku vzteku.
„Jules.“ Bram mě zatahá za ruku. „Jsi naštvaná?“
Nedokážu mu odpovědět. Nemůžu tomu uvěřit. Když jsem ho požádala, aby se mi s něčím
svěřil, nikdy mě nenapadlo, že to bude zrovna tohle. Nikdy by mě nenapadlo, že se dovím
skutečnou příčinu Bramova vymknutého zápěstí anebo proč jsem Ratha druhý den načapala
se špachtlí v ruce a ustaraným výrazem ve tváři.
„Jules, promiň. Já vím, že jsem ti slíbil, že mu to nepovím, ale…“
Umlčím ho prstem a podívám se mu do očí. Vytřeští je. Zorničky se mu rozšíří strachem,
svaly mu ztuhnou tak, že se jeho stehna pode mnou promění v kámen.
Zvednu se z něj a pomůžu mu nahoru. Ruku v ruce ho vedu do ložnice, kde za námi zavřu
dveře a otočím se k němu. Jeho obličej se zahalí zmatkem a nadějí. Chytnu lem své blůzy a
přetáhnu si ji přes hlavu.
Bram tam stojí jako opařený, prohlíží si mé tělo, oči upřené na mou černou braletku, pěsti
zaťaté.
Přistoupím k němu a položím mu ruce na svetr. Když vklouznu prsty pod něj a dotknu se
jeho holé hrudi, zhluboka se nadechne.
Vážným tónem řeknu: „Vím, že jsem to nechtěla uspěchat, ale asi to nedokážu, ne po tom,
cos mi pověděl. Potřebuju se s tebou spojit ještě na další úrovni. Chci tě cítit a chci cítit
unikátní dotek tvého srdce.“
Obyčejně škádlivý tón hlasu je ten tam, když řekne: „Všechno jsem myslel vážně.“
„Já vím, a proto chci cítit tvou kůži.“ Přetáhnu mu košili přes hlavu a odhalím jeho
vypracovaný hrudník. Pevná prsa, napnuté bradavky, vyrýsovaná ramena a břicho, ze
kterého se mi podlamují kolena.
Prsty zkoumám jeho torzo, užívám si, jak klidně stojí a občas se jen zhluboka nadechne,
když ho pohladím po bradavkách.
Vzhledem k jeho povaze, a jak rád se ujímá vedení, jsem překvapená, jak dlouho mi
nechává volnou ruku.
Sklouznu dlaní níž a rozepnu mu opasek i kalhoty. Mezi nohama má viditelnou bouli, a když
si všimnu, jak je vzrušený, ústa se mi zaplní slinami. Podle krátké chvíle, kterou jsem strávila
na jeho klíně, hádám, že prahne po vysvobození. Ale zip zatím nerozepnu.
Místo toho si svléknu kalhoty a odhalím mu své dlouhé nohy v černých tangách. Vydechne,
pevně mě sevře kolem pasu a jednou rukou zajede pod gumu mého spodního prádla. Zarývá
se mi prsty do zadnice, jako kdyby se bál, že když mrkne, zmizím.
„Toužím po tobě tak dlouho.“ Polkne. „Tohle se mi ani nezdá skutečný.“
Opět se vynoří na povrch citlivá stránka osobnosti, o které jsem nevěděla. Pořád je to Bram
– člověk, který si neustále ze všeho dělá legraci. Ale tahle jeho druhá stránka – jako kdyby
měl strach – mě dojímá. Nechci nic jiného než si vedle něj lehnout a už ho nepustit.
Ovinu mu paže kolem krku a zašeptám: „Je to skutečný, Brame.“
Skloní ke mně své rty a vezme si mě tak, jak to umí jen on – vášnivě. Převezme kontrolu nad
situací za jediným účelem – aby mě potěšil, uspokojil… zbožňoval. Pomalu otevře ústa a
vklouzne do mě jazykem, aby navázal hlubší spojení. Podřídím se, doslova padnu do jeho
objetí a otevřu se mu, zatímco se horlivě osaháváme.
Jiskří to mezi námi, propojení s příslibem slasti; ne že bych někdy pochybovala, že to s
Bramem nebude úžasné.
Rukama mi zezadu rozepne braletku, ale zatím mi ji nesvlékne. Místo toho mě hladí dlaněmi
po žebrech těsně pod prsy. Nepřestává mé tělo laskat pusou. V tu chvíli se ho začnu
pozvolna dotýkat, užívám si každou křivku, kůže je pevná a hebká. Sálá z něj ryzí
maskulinita.
Jeho polibky jsou prudké, dobře provedené a omamné.
Po zádech mi běhají výboje touhy.
A jeho vůně – mužná – opojná.
Palci mi začne kroužit po prsou, a jakmile se jazykem zaboří hlouběji do mých úst, sotva
popadám dech. Když mi začne prsty dráždit bradavky, zasténám.
Mé svaly se smrští.
Mé vzrušení zesílí.
Popadne mě touha shodit ho na postel a říct mu přesně, co chci.
Naštěstí to pochopí.
Otočí mě zády k posteli a opatrně mě na ni posadí. Zatímco si svléká kalhoty společně s
boxerkami, naše rty se na okamžik rozdělí.
Dostane se mi působivé ukázky erekce. Než ho stačím pohladit, položí mě na postel úplně,
odhodí mou podprsenku na stranu a začne znovu laskat má odhalená prsa.
Jeho ztěžklý penis se mi otírá o stehno.
Saje.
Oždibuje.
Užívá si na mém hrudníku. Svaly se mi mění v želé a mezi nohama mi to pulzuje. Stačil by
jeden dotek tam, něco, co by zmírnilo to nahromaděné napětí.
„Bože,“ zasténám a s rukou zabořenou do jeho vlasů ho povzbuzuju, aby sklouzl níž. Ale
nereaguje na to. Místo toho mi nepřestává mačkat a sát prsa. „Brame,“ zaúpím, „prosím.“
„Čtyřicet minut,“ vypraví ze sebe.
A pak si to uvědomím. Vzpomenu si na náš rozhovor o předehře. Bram věří, že správná
předehra by měla trvat skoro tři čtvrtě hodiny. Nevím, jak dlouhá doba uběhla teď, ale v
žádném případě to čtyřicet minut nevydržím.
„Ne,“ řeknu bez dechu, „prosím, nenech mě čekat tak dlouho.“
„Čtyřicet minut, Jules,“ prohodí stručně, než svou pozornost opět upře na má prsa.
Kristepane. Tohle rozhodně nezvládnu.
Chci ho uvnitř, hned.
Vsunu ruce mezi nás, nahmatám špičku jeho penisu a přejedu po ní palcem. Bram sebou
cukne a zvedne hlavu, aby se nadechl.
„Co si myslíš, že děláš?“
„Nejsi jediný, kdo tady bude někoho osahávat,“ upozorním udýchaně a znovu ho pohladím
na tom citlivém místě.
Zavře oči, zhluboka se nadechne, jeho hrudní svaly se nade mnou napínají a kůže se
zaleskne potem. Řídím se výrazem slasti v jeho tváři, přejedu rukou po celé délce penisu a
pak zmáčknu prstem místo pod ním.
„Sakra,“ procedí skrz zuby.
Začnu jezdit rukou nahoru a dolů, Bram se dívá a sladí pohyb boků s mým drážděním.
„Chci tě v sobě, Brame. Potřebuju to.“
V jeho očích je patrná nerozhodnost mezi předehrou a tím, aby se mě konečně pořádně
zmocnil. Abych ho ještě trochu povzbudila, nadzvednu hlavu a začnu mu dráždit jazykem
bradavku. Najednou vyskočí na kolena. Prohrábne si rukou vlasy, a než mi stáhne tanga,
zamumlá si něco pro sebe.
Během vteřiny je zabořený mezi mýma nohama a tiskne ústa na můj citlivý bod. Spustím
ruce a zaryju se jimi do přikrývky. Zvedám hrudník, ústa dokořán. Žádné otálení. Zaútočí
jazykem přímo na můj klitoris, jeho rty jsou horké a vlhké. Zkušenými pohyby mě během
okamžiku uvrhne do záchvatu slasti.
„Ach, Brame, ach, bože.“
Napnu nohy, zatnu břicho, zkroutí se mi palce, a když se udělám, vyjde ze mě skoro zvířecí
skřek. Tělo mám v jednom ohni.
Slabě ucítím, jak mě několikrát pohladí, a pak zaslechnu šustot džínů a prozrazující zvuk
obalu od prezervativu. Sotva schopná zvednout hlavu se na Brama podívám právě ve chvíli,
kdy mi nadzvedne a roztáhne nohy.
„Drž si nohy, Jules.“
Udělám, jak poručí, trochu při vědomí, ale opět vzrušená. Nikdy předtím jsem nic takového s
mužem nedělala, takže tahle nová – skoro až zranitelná – pozice mě láká.
Bram se nade mnou nahne, vezme svůj penis do ruky a pomalu přejede jeho špičkou po
kluzkém vchodu, než do mě vnikne úplně.
„Kurva,“ zasténá se zavřenýma očima a položí mi ruku na břicho. „Jsi tak dokonalá, Jules,
tak strašně dokonalá.“
Chci mu říct, jak úžasné je cítit ho uvnitř, jak mě napíná a vyplňuje, jako kdybychom si byli
souzeni, ale když začne přirážet, ztratím řeč.
Tak tvrdý.
Tak dlouhý.
Tak silný.
Tak dokonalý.
Jeho penis řádí uvnitř mě a zasahuje všechna správná místa. Lehce mi nastaví boky, aby se
dostal hlouběji a mohl dráždit ten nezaměnitelný bod.
„Brame, ach, ano, tam. Ano,“ vykřiknu. „Bože, ano!“
Bram něco zamumlá a začne přirážet rychleji, jeho kyčle pracují jako píst, každá kost v mém
těle se promění v těsto a orgasmus se blíží.
Sevřu Brama nohama, kousnu se do rtu, přirazím k němu boky a pak zase upadám do jámy
slasti.
„Ano,“ zasténá se mnou, položí mi ruce na prsa, zmáčkne je. Když se do mě rozleje, jeho
tvář se zahalí výrazem uspokojení a mé jméno mu vyletí z úst v podobě hrdelního zvuku, což
mě rozdráždí.
Kopulačními pohyby se probíjíme k orgasmu a opíjíme se každou milisekundou slasti, než
vyčerpáním padneme na postel. Bram neztrácí čas. Hned mě obejme a políbí na čelo.
„Panebože, Jules, to bylo… Sakra, to bylo mnohem lepší, než jsem si představoval.“
„Ty sis to někdy představoval?“
„Často,“ – zachechtá se trochu udýchaně – „ale nikdy mě nenapadlo, že budeš tak hlasitá.“
Začervenám se. „Nikdy jsem nebývala takhle hlasitá, až teď s tebou.“
„Sakra,“ nafoukne se. „Tos mi pořádně pohladila ego.“
Zasměju se. „Ani bych od tebe nečekala slabší výkon.“ A to je pravda. Samozřejmě že Bram
je ten muž, se kterým se během sexu uděláte dvakrát. Samozřejmě že si dokáže hrát s
vaším tělem, jako kdyby bylo stvořeno jen pro něj.
„Co to děláš?“ Bramův ospalý hlas se ozve ze tmy.
Nahá přejdu po špičkách po dřevěné podlaze a vklouznu zpět pod přikrývku. „Potřebovala
jsem do koupelny.“
„Hm, jsi tak hebká.“ Bram se mi přitulí k zádům, šťastný, že jsem zpátky.
Zavrtím se. „A ty pěkně tvrdý.“
„Za to můžeš ty. Třikrát to asi nestačilo.“
To mi povídejte. Po třech kolech toho nejlepšího sexu ve svém životě mám stále pocit, že má
touha po tomhle muži nebyla ještě naplněna. Jak je to vůbec možné?
„Tohle bude trochu trapné, ale asi bys to měl vědět.“
„Co?“ zeptá se a políbí mě na rameno.
„Nikdy jsem neměla sex víckrát než jednou za noc.“
Ranním strništěm se mi otře o kůži. „To jen dokazuje, žes nikdy nebyla s tím správným
mužem.“
Zatímco mi rty putuje po čelisti, natáhnu ruku dozadu a pohladím ho po šíji. „To nebyla.“ Ale
něco mi říká, že s ním jsem teď.
Zavrní mi do ucha a kolenem mě šťouchne do nohy. „Roztáhni je pro mě, Jules.“
„Vydrž.“
Otevřu noční stolek a vytáhnu svůj vibrátor. Když jsem mu prozradila, že beru antikoncepci,
Bram doslova vyhodil kondomy z okna. Nikdy nezapomenu na ten jeho výraz ve tváři,
jakmile do mě vnikl úplně bez ničeho. Zaklonil hlavu a zasténal tak, jako kdyby se takhle
ještě nikdy necítil. Rotřesený dech, a když nakonec otevřel oči a podíval se na mě… Bože,
málem jsem dosáhla orgasmu jen z toho pohledu. Cítila jsem se mocná. Tenhle neuvěřitelný
muž, který už měl tolik žen, vypadal, jako kdyby se ocitl v nirváně. A já jsem mu ji poskytla?
Omamný pocit. Jeho pohled mi dodal odvahy a to je ten důvod, proč zmáčknu tlačítko na
svém vibrátoru a nechám ho bzučet ve vzduchu.
Bram okamžitě zvedne hlavu. „Co to tam máš?“
S úsměvem se k němu celá otočím a ukážu mu svou růžovou pomůcku. Přiložím mu vibrátor
na bradavku a pak s ním putuju po vypracovaném břiše.
„Sakra, ženská.“ Posune se na posteli, ale ne tak, jak bych chtěla, takže mu dám ruku na
rameno a silou ho položím na záda. Jeho erekce se dme pod přikrývkou.
Spokojená, jak moc po mně touží, ho celého odkryju. S úsměvem na tváři mu stále kroužím
vibrátorem po podbřišku. Jeho svaly škubou pod tichým bzučením baterkou poháněného
nástroje. Jak jsem si vůbec mohla myslet, že tahle věcička mi přinese uspokojení? Ve
srovnání s Bramem je to nic. Bram se uvelebí, položí si ruce pod hlavu a dá mi ke svému
sexy tělu pořádný přístup.
Jakmile se vibrátorem dotknu špičky jeho penisu, krásně v něm cukne. Ztvrdnou mi bradavky
a vzrušeně začnu třít nohama o sebe. Posunu se trochu výš a přejedu mu sexuální hračkou
po rozkroku až k varlatům, kde ho nechám chvíli bzučet. Místností se roznese Bramovo
rozrušené sténání a v tu chvíli mu zatlačím vibrátorem na hráz. Dolní polovina těla mu
doslova vystřelí nahoru. Bram mě čapne kolem zad, jako kdyby potřeboval oporu. Jeho penis
je ještě tvrdší a na špičce se v měsíčním svitu zaleskne kapka touhy.
„Sakra… sa-kra.“ Bram začne rukama svírat přikrývku. „Lásko, ach, bože, Julie… kriste.“
Bram se chce svého penisu dotknout, ale odstrčím ho. Zbožňuju, jak už to nemůže vydržet.
Polkne a rukou mi sevře zadek. „Julie, prosím… ach, sakra, Julie, chytni ho, zatraceně.“
„Třeba takhle?“ zeptám se, skloním hlavu dolů a ovinu mu kolem penisu jazyk.
„Kriste.“ Bram si přejede dlaní po obličeji.
Užívám si, jak je nadržený, jak tvrdý je v mých ústech. Druhou ruku přiložím ke kořeni. Držím
ho jako ve svěráku a nepřestávám ho laskat jazykem a dráždit vibrátorem.
Bramovy nohy se pode mnou chvějí, hrudník burácí hlasitými vzdechy a ty prsty, které se mi
bořily do zadku, jsou agresivnější. Ucítím v ústech první dávku spermatu.
Bram doslova zařve, z jeho úst vyklouzne několik nadávek a zmítá se v orgasmickém
záchvatu. Nakonec ochabne.
Vypnu vibrátor a natáhnu se k Bramovi, abych ho něžně políbila. „Líbilo se ti to takhle?“
Neodpoví hned, protože se snaží popadnout dech. Trvá mu to několik vteřin, a když
promluví, rozrušeně zaskřehotá: „Ani necítím nohy. Sakra, Julie, nevím, jestli jsem se někdy
takhle dobře udělal.“
„Takže to mám brát jako ano?“
Přikývne a jednou paží si zakryje oči. „Do prdele… mám pocit, že se můj penis vznáší v
nebi.“
Zachechtám se a vrátím vibrátor do nočního stolku. Chystám se s Bramem pomazlit, ale on
mě chytne za boky. Chci tě. Musím tě ochutnat.“ Sedím na něm obkročmo a pošoupne si mě
výš, abych mu mohla sedět na obličeji. Bez otálení do mě vrazí svůj jazyk. Ach, bože. Tenhle
muž.
Teď je na mně, abych si to užila.
„Proč vlastně odcházím?“ zeptá se Bram a pevně mě obejme kolem pasu.
„Protože oba potřebujeme sprchu.“
„A co jsem ti řekl? Klidně tě namydlím.“ Skloní se a vášnivě mě políbí, což mě nutí všechno
přehodnotit.
Zatlačím mu na hrudník a odtrhnu od něj rty. „Nezapomeň, že to nechceme uspěchat.“
Hrdelní smích, který z něj vyjde, mé libido zrovna neuhasí. „Jsem si docela jistý, že jsme
tuhle dohodu poněkud vyhodili oknem. Včera v noci jsi mi seděla na obličeji.“
Tváře se mi zbarví doruda, když si na to vzpomenu. „Za to můžeš ty.“
„A stejně“ – podívá se zamyšleně ke stropu – „jsi pořád opakovala ano, ano, ano. Pořádně,
Brame, chci víc. Přesně tam, taťko.“
Plácnu ho do hrudníku, což ho rozesměje. „Neřekla jsem ‚taťko‘.“
„V mojí hlavě jo.“
„Jsi absurdní.“ Sáhnu za něj a otevřu dveře.
Ani se nehne. „Mám pocit, že se mě snažíš zbavit. O co jde?“ Skloní se a začne mi
zasypávat krk polibky.
Tenhle chlap. Proč je pro něj tak snadné rozpustit mě v louži chtíče? Pokaždé, když se mě
dotkne, dokonce i náhodou, mé tělo zareaguje. Jako kdyby se snažilo dohnat posledních
deset let, a to je právě ten hlavní důvod, proč by měl jít domů, abych tomuhle muži
beznadějně nepropadla hned první víkend v jeho náručí.
„Já jen chci, víš, jen se chci ujistit, že víš, do čeho jdeš.“
„Děláš si legraci, že jo?“ Zvedne hlavu a podívá se mi do očí. „Jules, znám tě roky. Nehonil
bych se za tebou, kdybych neměl zájem o celý balíček.“
Nadzvedne mi ukazováčkem bradu a pořádně mě políbí. Nemůžu si pomoct a téměř se mu
svezu do náručí.
Možná to není tak špatný nápad, že by zůstal trošku déle. Možná by bylo fajn, kdybychom si
spolu dali brunch, nebo dokonce večeři, bylo by to…
„Ehm.“
Vzdálené odkašlání, které se ozve z chodby, zastaví mé líbající rty.
Pomalu, ale stále v objetí, se otočíme k otevřeným dveřím a spatříme tam Ratha, který tam
stojí s překříženýma rukama a upřeně se dívá na Brama.
Hups.
Odstrčím Brama pryč a otřu si ústa, jako kdybych se chtěla zbavit důkazů. Jako kdyby můj
bratr neměl věřit tomu, co právě viděl. Protože to by bylo špatné, ne? Bylo?
„Čau… brácho.“ Mávnu na něj a snažím se dělat jakoby nic. „Copak tě sem přivádí?“
Hledí na Brama. Ani na chvíli z něj nespustí oči. Nejsem si jistá, jestli je rozčilený, nebo v
šoku. Bram jen stojí; vypnutý hrudník, sebejistý postoj, připravený přijmout cokoliv, s čím můj
bratr přijde. Kvůli mně.
Je to sladké.
Sexy.
Bože, je tak přitažlivý a chystá se bránit mou čest.
„Julie,“ prohodí Rath přísně, „přestaň se na Brama takhle koukat.“
Jsem vyvedená z míry a zahanbená. Rudá jako řepa se otočím ke svému bratrovi. „Hm, jen
jsem se koukala, jestli nemá něco mezi zuby.“
„A to k tomu musíš používat pusu?“
Nervózně se zasměju. „No, víš, jak to je, ničím lepším než jazykem kamarádovi zuby
nevyčistíš…“ Má slova utichnou. Asi jsem přišla o rozum.
Bram asi touží po trestu, vzhledem k tomu, že se postaví vedle mě, obejme mě kolem pasu a
zazubí se.
„A víš co, Rathe? Je to nejlepší čistička pod sluncem.“
Proč? Proč musel tohle říkat?
Rath tam jen tak stojí, supí a ramena má napětím zvednutá až u uší. Vypadá, jako kdyby
chtěl zaútočit a srazit Brama na zem.
Brama to netrápí, jako kdyby se každý den líbal s něčí sestrou. Ne. Jako kdyby na tuhle
chvíli čekal roky. Aby se přiznal, že mě chce ve svém životě.
Oba na sebe civí a zdá se, že se zastavil čas. Ani jeden to nevzdává, ani jeden se nepohne.
Těkám mezi nimi pohledem a nervózně se mi svírá žaludek. Měla bych něco říct, něco
udělat, ale jsem jako paralyzovaná.
Tohle je Bram, Rathův nejlepší kamarád, jediný chlap, který by za něj položil život, a já jsem
teď možná všechno příšerně zkomplikovala.
Bože, co když se po tomhle přestanou přátelit?
Co když jsem všechno zničila?
Myslím, že v životě každé holky jednou nastane tak trapná, nepříjemná nebo nervy drásající
situace, kdy jediné, co zmůže, je zůstat stát jako opařená.
Právě teď se v ní nacházím.
Bradavky mi zalezly do těla, mám sucho v ústech a nejradši bych se někam schovala.
„Jak dlouho?“ zeptá se Rath přímo Brama.
„Kamaráde, asi… skoro celou noc. Není to tak, Jules?“
Je mi na zvracení. Pozvracím se přímo tady, na Rathovy naleštěné boty.
Jakmile Rath udělá krok k nám, chci couvnout, ale Bram mě podrží na místě a ani nehne
brvou.
Rath ukáže na svého kamaráda, zatímco mě probodává pohledem, a zeptá se: „Spalas s
ním?“
„No…“ Ošiju se a koukám kamkoliv jinam než do bratrových propalujících očí. „Legrace, co.“
Odkašlu si. „Je to docela šílený.“ Zakašlu. „Není tady nějaký suchý vzduch? Asi se potřebuju
napít. Nemáte žízeň, kluci? Mohla bych přinést…“
„Ano, spali jsme spolu,“ odpoví za mě Bram vzdorovitě.
Muži! Proč jsou tak… tak… protivní?
Skoro toho chlapa praštím do břicha, když řekne: „Ale nevím, proč by tě to mělo zajímat.“
„Je to moje sestra.“
„Toho jsem si vědom,“ podotkne Bram. „Vím, že je to tvoje sestra, od té doby, co jsem ji
poznal a celou dobu jsem ji chtěl pozvat na rande.“
Ach, bože, snaží se Bram… Chystá se svěřit se svými city mému bratrovi? Nemyslím, že
tohle zvládnu poslouchat.
„Cože?“ zeptá se Rath a napětí v jeho ramenou se lehce uvolní. „Tys ji chtěl pozvat na rande
už na škole?“
„Jo,“ potvrdí Bram bezstarostně a zhoupne se na patách, zatímco já mám pocit, že se
nervově zhroutím, a netuším, jestli omdlím, nebo si načurám do kalhot. Bože, prosím, ať se
mi nestane obojí najednou. „Netrvalo mi to moc dlouho, než jsem si uvědomil, že nechci být
jen její kamarád. Když jsem ji jednou večer pozval na rande a ona mě odmítla, věděl jsem,
že je to jen začátek našeho příběhu. Čekal jsem.“ Pevně mě stiskne. „Čekal jsem dlouho, ale
jakmile přišla ta sázka ve fantasy fotbale, ucítil jsem příležitost dostat se blíž, aby zjistila, jak
jsem dospěl.“
„Počkat… tys tu sázku prohrál schválně?“
„Vím, že ti to pošramotí ego, ale jo, prohrál jsem schválně. Vážně sis myslel, že bych
Russella Wilsona poslal na lavičku?“
„Hajzle.“ Rath si prohrábne vlasy a zdá se, že ho víc vyvedla z míry ta sázka než nejlepší
kamarád líbající jeho sestru. „Mohlo mě to napadnout. Ta výhra byla podezřele snadná.“
„Promiň, ale měl jsem to naplánovaný od začátku a nic bych na tom nezměnil, protože jsem
díky tomu získal výmluvu, jak trávit čas s Julií. Chtěl jsem, aby ve mně viděla víc než jen
tvého kamaráda, chlape. Aby pochopila, že to myslím vážně. S ní.“
Rath se poškrábe na bradě, prohlíží si nás a sleduje Brama, jak neústupně mě drží. Tohle
mu nemůžu upřít. Je sexy, jak je připravený nést za všechno odpovědnost.
„A vy se máte rádi?“ zeptá se Rath a ukáže na nás.
„Tím jsem si sakra jistý,“ odpoví Bram, aniž bych stačila něco říct. „Líbila se mi fakt dlouho.
Stálo mě to nějaký úsilí, ale nakonec pozvání na rande přijala.“
„Na rande?“ Rath zvedne tázavě obočí mým směrem. „Takže ty chceš zjistit, jestli to bude
fungovat?“
Teď už vím, že musím promluvit jako velká holka, a přikývnu. „Ano, chci. Bram se mi moc líbí
a… a“ – polknu – „scházíme se.“
Bram mě políbí na spánek. „Ano.“
Rath přeruší výslech a kolem nás se rozhostí ticho. „A když jsem k tobě tuhle přišel do
kanceláře a tys brečela…“
„Tys brečela?“ Bram se na mě otočí.
„No, trochu mě vyvedlo z míry, že ke mně něco cítíš. Měla jsem divný pocit, protože…“
Kristepane, proč musím tohle všechno říkat před svým bratrem? „Protože jsem cítila, že bys
mi mohl snadno zlomit srdce.“
Bram se rozněžní, obejme mě a políbí. „Jules, vždyť víš, že bych tvé srdce ochránil, zejména
před sebou.“
A to je pravda. Pokud jde o tohle, Bram je ochránce a udělal by všechno proto, aby mi nikdo
neublížil. Tohle bych si měla zapsat za uši, i když představa, že se plně odevzdám svým
citům, mě pořád děsí k smrti.
„Takže tohle je ten chlap, o kterém jsi mluvila?“ přeruší mě Rath. „Mluvilas o Bramovi?“
Neochotně se vymaním z Bramova objetí a přikývnu. „Jo.“
„Proč jsi mi to neřekla?“ V jeho hlase slyším zklamání. „Pomohl bych ti.“
Zamračím se. „Prosím tě, přece ti nemůžu říct, že něco cítím ke tvému nejlepšímu
kamarádovi.“
„A proč ne?“ Rath se tváří zmateně. „Je to ten nejlepší chlap, kterého znám. Takže proč bych
neměl mít radost, pokud se vy dva dáte dohromady?“ Na jeho rtech se objeví nepatrný
úsměv.
Skoro mi spadne brada. „Myslíš to vážně?“
„Jasně. Nemohl bych být šťastnější.“ Rath vykročí a Brama obejme. Chvíli se plácají
přátelsky po zádech, a když se od sebe odtrhnou, Rath, stále s paží kolem Bramových
ramen, řekne: „Ale varuju tě, Julie. Jestli tomuhle klukovi zlomíš srdce, zaplatíš za to.“
„Cože?“
„Promiň, neřekl jsem to snad jasně?“ Rath mě zatahá za pramínek vlasů a mile prohodí:
„Nepodělej to. Bram je ta nejlepší věc, která se ti mohla stát.“
„Díky, chlape.“ Bram se na Ratha podívá s upřímností v očích.
„Myslím to vážně,“ potvrdí Rath, než Brama znovu obejme.
To si snad ze mě dělají legraci.
Klidně si tady stojí, objímají se a šeptají si a lezou si do zadku.
A to jsem si myslela, že Rath je moje rodina.
Otráveně obrátím oči v sloup a otevřenými dveřmi vystrkám oba zpět ven na chodbu.
Idioti.
Chystám se do koupelny, když se mé dveře opět otevřou a Bram mě čapne za zápěstí.
Přivine si mě k sobě a políbí na rty. Vášnivě, vlhce a vroucně. Pak se odtáhne, ale zůstane
opřený čelem o mé. „Zavolám ti. Tvůj brácha mě zve na snídani.“ Zmáčkne mi zadek a dodá:
„Minulá noc pro mě moc znamenala, Jules. Děkuju ti. Uvidíme se později.“
Hned nato mi dá nevinnou pusu a zamíří ke dveřím. Už nejsem tak naštvaná… vlastně
vůbec. Abych byla upřímná, trochu se mi točí hlava, zatímco se dotýkám svých rtů, v šoku,
šťastná a netrpělivá, protože už teď odpočítávám minuty, kdy Brama zase uvidím. A to už po
první noci.
KAPITOLA 27
BRAM
„Na zdraví?“ Zvednu svou mimózu – ano, chutná mi šampaňské s pomerančovým džusem,
klidně mě odsuďte – a čekám na Ratha, až si se mnou ťukne kávou.
Chvíli váhá, ale pak se na mě usměje a přiťukne si s mou tenkou sklenkou. „Na zdraví.“
Oba se napijeme a uvolněně se opřeme do židlí. Nevím, proč jsem měl takový strach to
Rathovi říct. Mohlo mě napadnout, že bude z našeho spojení nadšený.
„Takže ty máš rád moji ségru, hm?“ Přehodí si nohu přes nohu a prohlíží si mě.
Rozhodnu se, že nebudu nic skrývat. Vždycky jsem k němu byl upřímný – kromě té sázky,
ale k tomu jsem měl dobrý důvod.
„Ano, mám. A moc.“
„Jak moc?“
„Je to ta pravá, kamaráde.“ Usrknu si mimózy.
„Ta pravá?“ zopakuje Rath skepticky.
„Přesně tak.“
„Jak dlouho se vídáte?“
„Jeden den.“ Usměju se.
Rath se na mě podívá úkosem. „Vídáte se jeden den, a už si myslíš, že je to ta pravá?“
„Možná se vídáme jen den, ale do mého srdce už se zapsala dávno. Okouzlila mě hned, jak
jsem ji poznal. Když mě poprvé odmítla, tušil jsem, že být s ní nemá nic společného s
instantním uspokojením a že nejde o pouhé pobláznění. Věděl jsem, že cítím něco víc.
Něco, co jsem ještě k nikomu necítil. Věděl jsem, že potřebuje čas, aby dosáhla svých cílů. A
taky jsem věděl, že se budu muset snažit, abych si ji zasloužil, a až přijde ten správný čas,
vyhledám ji.“
„A ten správný čas přišel teď?“
Mrknu na něj. „Rozhodně.“
Nebudu se zmiňovat o tom, že ten minulý týden byl pro mě utrpení, když jsem se Julii snažil
okouzlit, protože mám v sobě i trochu hrdosti a nechci, aby můj kamarád věděl o mém
dočasném vnitřním boji.
„A jsi šťastný?“
„Nikdy jsem nebyl víc.“ A to je pravda. Abyste mě nepochopili špatně, byl jsem šťastný už
předtím. Nevysedávám celý den v kanceláři, abych se mohl na někoho utrhnout. Linus to
může dosvědčit. Ale štěstí má mnoho podob a pro mě je nejdůležitější šťastně žít. A to se mi
splnilo až ve chvíli, kdy ke mně Julia přitiskla své rty. Jakmile se naše ústa spojila, všechny
barvy byly rázem jasnější, vzduch lehčí, jako kdyby všechno v mém životě dostalo smysl.
A to všechno díky sestře nejlepšího kamaráda. „Cítím to tak, Rathe.“
„Důvěřuju ti víc než komukoliv jinému, Brame, a proto s tím nemám problém. Nejsi lhář,
protože to bychom ani nebyli přátelé. Julia pro mě osmadvacet let znamená všechno a přeju
si, aby byla šťastná, ale když jsem vás spolu viděl poprvé? Sakra, napřed jsem byl v šoku,
protože jsem nic netušil. Jenže pak jsem si všiml pohledu v jejích očích. Vypadala šťastně.
Kromě toho, jak obrátila oči v sloup, když ses choval jako arogantní vůl.“ Zachechtám se.
Rath se zhluboka nadechne a na chvíli se zadívá jinam. Když pohlédne zpět na mě, tváří se
zamyšleně.
„A nebudeš se k ní chovat jako hovado?“
Upřu na něj vážný pohled, aby se vzpamatoval. „Vážně ses na to zeptal?“
„Jo, protože jestli s ní vyjebeš, zabiju tě.“
„Věř mi, nemusíš se bát.“
„V to jsem doufal.“
„Ahoj.“
„Ahoj,“ odpoví Jules. Slyším v jejím hlase úsměv, aniž bych ji viděl. Znám tuhle ženu natolik
dobře, abych poznal, kdy je šťastná, a tohle je šťastný hlas.
„Co děláš?“
„Večeři.“
„Fakt?“ Přejdu po chodbě. „A co vaříš?“
„Těstoviny.“
„A bude to stačit pro dva?“ Přijdu ke dveřím jejího bytu a dvakrát zaklepu.
Julia se zasměje. „Když otevřu dveře, budeš stát na druhé straně?“
„To se vsaď, prdelko. A teď mi otevři, ženská.“
Mobil utichne. Když odemyká, mám pocit, že mě ta nedočkavost zabije. Jakmile otevře,
vlítnu dovnitř, obejmu ji a dveře zabouchnu nohou.
Než stačí cokoliv říct, políbím ji a přitisknu ke zdi. Opatrně jí chytnu tvář do dlaně a zvednu jí
bradu, abych měl lepší přístup k jejím svůdným rtům. Druhou rukou se opřu a nakloním se
nad ni, abych ji obklíčil.
Začne mě osahávat, hladí mě po hrudi a pak se přesune na mou tvář, kde mě palci přejede
po strništi.
Zasténá.
Já zasténám.
Otočí boky.
Já své přirazím.
Zaryje mi prsty do šíje.
Nacpu jí jazyk do úst.
„Ložnice,“ řekne mezi polibky.
„Těstoviny?“ zeptám se, zatímco jí přetahuju blůzu přes hlavu.
„Zapékají se v troubě. Třicet minut.“
„Páni, to je hodně času.“ Vezmu ji do náručí a prakticky s ní běžím do ložnice, kde ji hodím
na postel a svléknu si svetr. Dívá se na můj hrudník, a protože jsem typ muže, který své
holce rád poskytne to nejlepší, trochu zatnu prsní svaly, zatímco jí svlíkám kalhoty.
Rukama mi přejíždí po ramenou, jemnost jejích dlaní mi vyšle do rozkroku elektrizující
erotický impulz. Během vteřiny jsem tvrdý jako kámen, připravený zmocnit se jí.
„Na břicho, hned,“ poručím Julii. Líbí se mi, jak se jí oči rozzáří touhou. Překulí se a odhalí
svůj zadek v tangách. Neuvěřitelně nádherný.
Lačním po ní. Začnu ji hladit od kotníků nahoru, přímo k jejím půlkám, které pořádně
promasíruju. Položí si hlavu na stranu, rukama svírá prostěradlo a podle jejích otevřených
úst hádám, že už je vlhká.
Jedním rychlým pohybem jí stáhnu kalhotky a rozepnu podprsenku. „Zahoď ji,“ řeknu a
sleduju, jak ji odhodí stranou.
Leží přede mnou úplně nahá a čeká na další příkaz. Vzdala se tak snadno a ochotně. V
hlavě si mi rodí miliony nápadů. Co všechno bychom mohli dělat?
S čím bychom si mohli hrát? Už vím, že vibrátory jsou v nočním stolku. Bude otevřená i jiným
věcem?
Ale to je teď jedno. Už jsem na to vlastně přišel.
Jednu ruku nechám položenou na jejím zadku a druhou jí vklouznu pod boky, přímo k hladké
prcince, do které strčím prst. Je tak vlhká. Věděl jsem to.
„Rajcuju tě, Jules?“
Přikývne, trochu pohne boky a stále pevně svírá prostěradlo.
„Chci to slyšet z tvých rtů. Rajcuju tě?“
Dlouze vydechne, a když si začnu hrát s jejím klitorisem, zase se zprudka nadechne. Zvedne
zadek do vzduchu. Nejradši bych ji plácl. „Ano, ach, bože, strašně mě vzrušuješ, Brame.“
„Hm, to jsem chtěl slyšet.“ Kleknu si, abych měl lepší úhel a pozici. „Už ti někdy někdo
naplácal, Julie?“
„N-ne,“ vypraví ze sebe s přerývaným dechem.
„Nikdy? Ani když si o to tenhle zadek přímo říká?“ Pomalu zavrtí hlavou. „Tak to budeme
muset změnit.“
Vklouznu do ní dvěma prsty, měkká a vlhká, těsná a teplá. Penis mi tlačí na poklopec,
protože by je rád nahradil. Julia zvedne boky ještě výš a začne jimi pohybovat. Je to ta nejvíc
sexy věc, jakou jsem kdy viděl. Julia Westinová rajtuje na mých prstech, šuká je a její obličej
je zahalený výrazem naprosté extáze.
Nechám ji dělat její práci, nechám ji přebrat vedení, a jakmile se dostane do rytmu, plácnu ji
přes zadek. Okamžitě zareaguje zasténáním a je úplně mokrá. Kurva, tohle je vzrušující.
„Ano.“ Začne zrychlovat. Předloktím se opírá o postel a prohne se, jako kdyby žadonila o víc.
Mé prsty klouzají dovnitř a ven. Už to nevydržím.
Potřebuju být v ní. Vytáhnu prsty, čímž si vysloužím hlasitý protest, rozepnu si poklopec,
abych osvobodil svůj nástroj, a zabořím se do její teplé štěrbiny.
„Kruci.“ Držím ji za zadek, ale pořád ji nechávám ve vedení. Strká si můj dlouhý, tvrdý penis
dovnitř a ven. Hlava se mi točí chtíčem.
Znovu ji plácnu, tentokrát pořádně. Sevře mě uvnitř, doslova mě vcucne.
„Ježíši Kriste,“ zamumlám a nakloním se nad ni, abych jí mohl mačkat prsa. Bez okolků ji
štípnu do bradavky, což způsobí, že mě v návalu slasti skoro rozmačká svými poševními
stěnami. Dýchá nepravidelně. Její sténání se rozléhá po ložnici, postel pod námi vrže, ale
nikdo z nás nepřestává.
„Ach, ach, bože,“ vykřikne a smrští se kolem mého penisu. Rychle jí začnu dráždit klitoris.
Zakřičí mé jméno, pak se zastaví a nekontrolovaně se roztřese.
Do prdele. Můj penis se v ní nafoukne a vypustím do ní všechno, co mám. Přirážím a
přirážím, ejakulát ze mě prýští, dokud nic nezbyde, a když už si myslím, že je hotovo, pořád
trochu pulzuju uvnitř. Tak to bylo sakra něco.
Je tak sexy.
A je moje.
Oba se zhroutíme na postel. Ležím na ní a jsem pořád v ní. Líbám ji na krk a ramena a pak jí
odhrnu vlasy, abych ji mohl políbit na tvář a koutek rtů.
„Sakra, Jules. Takhle pořádně jsem se asi ještě nikdy neudělal.“
Rozesměje se. „To jsi říkal i minule.“
„Tohle bylo ještě lepší. Když jsi mi takhle ojela prsty i penis, to bylo zatraceně rajcovní.
„Líbilo se ti to?“ Líně se pousměje.
„Strašně.“
„Proč jsi nám na škole nikdy neuvařila?“ zeptám se a poplácám se po žaludku, který mám
plný Juliiných těstovin.
Olízne vidličku. Přímo přede mnou. Jako kdyby mě to nemělo hned vzrušit. „Bydlela jsem na
kolejích a ty v domě, kde hrnce a pánve večer běžně mizely.“ Usmívá se na mě přes vidličku.
Moc dobře ví, co dělá.
Vytrhnu jí ten nástroj z ruky a položím si ho na prázdný talíř. „To je jen výmluva. Jen jsi
nechtěla, abychom věděli, jak dobře vaříš, protože bys nám pak musela dělat večeři každou
neděli.“
„Přesně. Nechtěla jsem vám, pitomcům, pořád vyvařovat.“
„A kdybys měla dělat rodinnou večeři, co bys uvařila?“
Bubnuje prsty o stůl a podívá se zamyšleně ke stropu. „Hm, pravděpodobně něco hnusného,
abych nemusela vařit znovu.“
„Ale jdi, co bys uvařila, kdybys věděla, že tě do toho pak nebudeme nutit?“
Dlouze vydechne. „To je snadný, uvařila bych makarony se sýrem. Servírovala bych je jako
bufet. Mohl by sis vybrat z různých ingrediencí, například víc sýru, slaniny, pažitky, brokolice,
kuřete a tak dál. A jako dezert bych asi podávala karamelové řezy.“
Zamrkám. „Zdá se, jako bys o tom přemýšlela.“
„Přemýšlela. Několikrát. Vždycky jsem si myslela, že se Rath jednou zeptá, a chtěla jsem na
to být připravená. Chtěla jsem, aby každý člen vašeho bratrstva pochopil, že sice dostane
najíst, ale že si se mnou nemá zahrávat.“
„Jo, s tebou by si nikdo nezahrával.“
„Protože jsem Rathova sestra, já vím.“
„Ne.“ Zavrtím hlavou. Protože jakmile jsem tě poznal, dal jsem všem najevo, že se od tebe
mají držet dál, nebo se budou zodpovídat mně.“
Překvapeně se posadí a pak se rozněžní. „Vážně jsi to udělal?“
Přitakám. „Jo, nechtěl jsem, aby se někdo motal kolem těch tvých podkolenek. Začal jsem si
na tebe dělat nároky.“
„Očural sis teritorium?“
Vybuchnu smíchy, strčím jí ruku pod blůzu a pohladím ji po zádech. „Jo, bylas pro mě takový
osobní hydrant a celou jsem si tě očural. Nestydím se za to.“
„Zvláštní, připadá mi to roztomilý.“ Tahle holka mě nikdy nepřestane překvapovat.
„Julie Ann Westinová, sundej mi ta pouta,“ nasaju vzduch skrz zuby a zasténám, „hned.“
Kruci.
Trhnu sebou, protože doufám, že tahle pouta jsou levná a prasknou, ale to se nestane.
„Vždyť jsi to chtěl.“
„Ne, nechtěl,“ syknu. „Řekl jsem… Bože, udělej to znovu.“
Olízne mě svým šikovným jazykem po spodní straně penisu, pak přes špičku, na tom
správném místě. Až se mi z toho smrští varlata.
„Oukej, oukej. Přestaň,“ vyhrknu, když mě zase vydráždí, až mi lezou oči z důlků. „Julie,
přestaň.“
Její lišácký úsměv vykoukne zpoza mé obří erekce. „Ty chceš, abych toho nechala?“
Nadzvedne se, a zatímco mě líbá na břiše, přejíždí mi bradavkami po penisu. Jakmile
doputuje k mým ústům, trošku mě kousne do rtů. „Myslela jsem, že se chceš udělat?“
„Chci,“ odpovím bez váhání, ta touha po uvolnění napětí už je nesnesitelná. „Ale tohle byl
špatný nápad. Potřebuju nad tím mít kontrolu. Chci být v tobě.“
Zakýve obočím. „Tohle byl skvělý nápad. Užívám si, že mám nad tvým tělem moc. A nebyls
to náhodou ty, kdo tvrdil, že předehra má trvat čtyřicet minut? A jsme teprve na deseti,
Brame. Máme před sebou ještě dlouhou cestu.“ Hned nato skloní hlavu na můj hrudník a
zuby mi stiskne bradavku. Cukne mi v penisu.
„Do prdele. Fajn, fajn, kecal jsem blbosti. Čtyřicet minut je moc dlouho.“ Pro mě určitě.
Zatáhnu za pouta, ale nic se nestane. „Stačí mi pět minut, a to už jsme přetáhli. Takže šup,
skoč na mě.“ Kývnu na ni a snažím se ji pobídnout, aby se na mě posadila obkročmo.
„Hm, to je v pohodě. Je mi takhle dobře.“ Když sklouzne zase níž, její prsa mě pohladí po
kůži. Vezme moje varlata do dlaně, a než zase přiloží svůj jazyk ke kořenu mého penisu,
několikrát je lehce promačká. Se zavřenýma očima vypustím kapku touhy a můj dech je víc a
víc nepravidelný.
„Lásko, prosím… Ach, sakra.“ Jakmile se Julia odtáhne, zatnu zuby. Jsem vyčerpaný a
nadržený. Nakloním hlavu na stranu a začnu škemrat. „Julie, prosím, chci do tebe, prosím…
já už to nevydržím.“ Jo, já škemrám.
„Jsi nadržený, Brame?“ Prsty mě něžně pohladí po noze, kousek od rozkroku.
„Ještě chvíli a udělám se na své břicho. Prosím,“ procedím skrz zuby. „Ukonči moje utrpení.“
Přejede mi rukou po penisu, což mi skoro způsobí bolest. „Takže mi chceš povědět, že když
tě tady takhle nechám, uděláš se bez toho, aniž bych se tě dotkla?“
„Ne,“ zavrtím horlivě hlavou. „Ne, spíš mi upadne překrvením.“ Znovu zatahám za pouta a
cítím, jak se uvolnila.
Julia se mi podívá na ruce. „Ani se neopova…“
Znovu trhnu a zlomím čelo postele. Ano. Jsem volný. Čapnu Julii za pas a vysadím si ji na
klín. Pak ji jednoduše nadzvednu a narazím si ji na penis.
„Konečně,“ zasténám.
„Hele,“ vyhrkne, „to není fér.“
Ponořím se do ní, což ji přinutí zalapat po dechu a padnout mi rukama na hrudník. „Nezdá
se, že by sis moc stěžovala, krásko, vzhledem k tomu, jak jsi vlhká.“
„Já… chtěla jsem“ – zhluboka se nadechne, začne hýbat boky a rajtovat na mně – „být ve
vedení.“
„Tak se ho ujmi, bejby.“ Položím si ruce za hlavu. „Teď když jsem v tobě, můžeš zase převzít
otěže, ale varuju tě, jestli ze mě slezeš, poneseš za to následky.“
Místo odpovědi mi začne jezdit nehty po hrudníku.
To je ale ženská.
Přidržuje se mých kyčlí a zkušeně vrtí zadkem. Otevře ústa a zajíkne se. „Je tak velký,
Brame. To je tak úžasný pocit.“
Takových slov se chlap nikdy nenabaží.
Když k ní přirazím boky, nečekaně se kolem mě sevře. Prsa se jí houpají, prsty mi zarývá do
kůže. Vydá ze sebe divoký výkřik a vyvrcholí. Drží mě v sobě tak pevně, až se mi napnou
varlata, takže se v ní rozleju. Před očima mám temno a přicházím snad o všechny smysly.
„Kristepane,“ zařvu, zpomalím tempo. Snažíme se popadnout dech a krev nám vře v těle.
Po chvíli se mi Julia zhroutí na hrudník a položí mi hlavu na rameno. Zpocená a šťastná.
Prohrábnu jí vlasy a políbím ji na spánek. „Jsi neuvěřitelná, Jules.“
„Jsem, že jo?“ zasměje se a zvedne rty k mé bradě. „Ty taky nejsi špatný.“
Na naši zmuchlanou postel padne brzké ráno. Přikrývky jsou rozházené a netuším, kde naše
ruce a nohy začínají a končí. Mám pocit, že jsem umřel a přišel do nebe. Důvodem není
všechen ten sex – který byl zatraceně skvělý – ale protože mám vedle sebe dívku svých snů.
Paže jí odpočívá na mém hrudníku a prsty mi tančí po kůži. Tohle je blaho.
Cítím to. Cítím spojení, které roste každým naším nádechem. Cítím, jak se hlouběji a
hlouběji propadá do mého objetí. Všiml jsem si, jak se na mě dívá – jako kdyby nemohla
uvěřit, že jsem tady, v jejím bytě, v její ložnici.
„Jsi vzhůru?“ zašeptám.
Přikývne. „Jo, člověk by si myslel, že budu teď úplně vyšťavená, ale nedaří se mi vypnout
hlavu.“
„Můžeš mluvit, o čem chceš.“
„Není třeba.“
Přiložím jí rty k hlavě. „Víš, že když jsi teď moje přítelkyně, měla bys mi začít říkat, co se v té
tvé krásné hlavičce odehrává.“
„To by ses vyděsil.“
„No, když to takhle podáš, je to dost pravděpodobné.“ Zasměju se, abych uvolnil atmosféru.
Stisknu jí rameno. „Ale no tak, nevyděsím se.“
„Slibuješ?“
„Ne, nicméně to zkusím.“
Povzdechne si, přitulí se a přehodí přese mě nohu. „Nějak se mi nedaří tohle všechno
zpracovat.“
„Co všechno? Buď konkrétní,“ řeknu tiše, i když se mi najednou splaší srdce. Jestli teď
couvne, nezvládnu to. Nemůžu se vrátit zpět.
„Víš, jak beru všechno… vědecky, snažím se pochopit svůj život, ujišťovat se, že je všechno
v pořádku, že do sebe všechno zapadá?“
„Ano,“ protáhnu.
Chvíli otálí, než pokračuje: „Asi, já ti nevím… jsem zmatená.“
„Zmatená z čeho?“ Proboha, ženská, už to vyklop.
„Máš červenou barvu.“
A je to tu zase.
„Julie, můžeš mi udělat laskavost?“
„Snad jo.“
Nadzvednu ji, aby se mi musela dívat do očí. Něžně jí uchopím tvář do dlaně a začnu ji hladit
palcem. „Vím, že tohle pro tebe bude těžký, ale opravdu, opravdu bych byl rád, kdybys o
všem pořád nepřemýšlela. Prostě chci, abys jen cítila. Žila přítomností. Se mnou.“
„Ale co když bude ta přítomnost špatná?“
„Věř mi, že nebude.“
„Ale…“
„Věř mi. Prostě žij tímhle okamžikem. Uděláš to pro mě? Pro nás?“
Přemýšlivě se kouše do tváře. „Nežiju jako ty, Brame, tak bezstarostně. Všechno promýšlím.
Musím se pořád ujišťovat, že dělám správný krok.“
„A proto jsi tak úspěšná ve svém oboru, na což bys měla být hrdá. Jenže když dojde na
lásku, musíš všechny ty grafy a kolonky odhodit stranou a poddat se citům.“ Přiložím si ruku
na srdce. „Nech rozhodovat srdce, ne hlavu.“
„Jenže já to neumím. Až doteď bylo mé srdce pod ochranou rozumu.“
„Možná ta tvoje pěkná hlavinka bránila srdci v rozletu. Nech své srdce bít… pro mě.“
Zatřepotá řasami a pomalu se mi podívá do očí. Zvedne ruku a pohladí mě po vlasech. „To
asi zvládnu.“
A přesně v tu chvíli ucítím, jak mi srdce vyskočí z hrudníku rovnou do Juliiných dlaní. Drží
ho; má ho celé pro sebe. Ale nevím, jestli si opravdu uvědomuje, že to moje bije jen díky ní –
že má silnější moc ho zlomit než kdokoliv jiný v mém životě, a doufám, že mi ho nehodí
zpátky. Nikdy.
KAPITOLA 28
JULIA
„Víš, že venku není taková zima.“ Bram mi zatahá za šálu. Utáhnu si ji.
„Je dost chladno na to, abych si mohla vzít šálu a nemusela se venku promenovat s těmi
cucfleky.“ Podívám se na něj úkosem, což ho jenom rozesměje.
„Já to tušil. Jules, musíš je nosit s hrdostí. Jsou to znaky lásky.“ Chystá se mě políbit, ale
zadržím ho dlaní před obličejem a couvnu.
To už se vyloženě chechtá, a kdyby mi jeho smích nepřipadal tak sexy, byla bych naštvaná.
Ale miluju ten zvuk, to tiché burácení z hloubi hrudníku, které rozechvívá každou kost, šlachu
a sval v jeho těle.
„Tak já ti taky ‚označkuju‘ celé tělo,“ řeknu a ukážu vzdušné uvozovky.
Bram se najednou zastaví uprostřed cesty, čímž nepříjemně překvapí okolní běžce a
cyklisty. Stojíme uprostřed Central Parku, Bram si stáhne límeček a prohodí: „Klidně, Jules.“
Arogantní chlap.
„Jsi nesnesitelný.“ S překříženými pažemi pokračuju v chůzi, ale netrvá to dlouho, protože
mě nadzvedne a několikrát se se mnou otočí dokola, než mě políbí na krk. Jakmile začne
zase sát, odstrčím ho. „Nech toho.“ Chechtám se. „Poslechneš vůbec někdy?“
„Ne.“
Odtáhnu se od něj a zvednu ruku. „Jsi v podmínce. Smíš mě držet za ruku, ale to je tak
všechno.“
„Žádný muchlování u starých sukovitých stromů?“
„Ne.“ Smutně mě chytne za ruku. „O tohle privilegium jsi přišel, jakmile sis mě označkoval
svými rty.“
„A ty se mi divíš? Jen chci, aby všichni věděli, že jsi moje. Skoro už máš na krku mý jméno.
Ještě pár cucfleků a jsme tam.“
Zastavím se a chytnu se za krk. „To nemyslíš vážně.“
Hodí hlavu dozadu a vybuchne smíchy. Pak mě obejme kolem ramene a pokračujeme v
procházce. „Jules, ty se vždycky necháš tak snadno napálit.“ Dá mi pusu na temeno a
zavede mě pod most, kde si bohužel přidá do sbírky další „značku lásky“, zatímco sténám…
a obracím oči v sloup. Pouze Bram.
„To nemůže být pravda.“ Strčím do Brama, ale ten se ani nehne. Jsem doslova přilepená na
kuchyňské lince. Stojí mezi mýma nohama a krmí mě hrozny z cedníku ve dřezu.
„Proč nikdy nevěříš tomu, co říkám?“
„Protože všechno přikrášluješ… hodně. Kazí ti to věrohodnost.“
„Být dobrý vypravěč by mi nemělo kazit věrohodnost. Tohle není fér.“
Nevěřícně se ušklíbnu. „Takže mi chceš namluvit, že když ti bylo pět, omylem sis usekl prst u
nohy, ale na chirurgii ti ho naštěstí přišili zpět a nemáš tam žádnou jizvu?“
„Přesně.“ Roztomile se pousměje.
„Ty jsi takový lhář.“
„Ne, nejsem.“
„Fajn.“ Zvednu ruku. „Tak mi podej mobil a já zavolám tvé matce a zeptám se jí. Už jsme se
potkaly, takže mi řekne pravdu.“
Couvne. „To není zrovna moc dobrý nápad. Myslím, že je teď v Bunko klubu. Je vždycky
nakrknutá, když ji vyruším.“
Dlouze obrátím oči v sloup, rychle Brama odstrčím a seskočím z linky. Uhnu, než mě stihne
chytit. „Takový lhář. Neusekl sis pravý malíček u nohy.“
„Ale ano, usekl.“
„Cha!“ ukážu a něj. „Předtím jsi řekl, že to byl levý malíček.“
Podívá se ke stropu. „Fakt jsem to řekl?“
„Ty jsi příšerný, víš to?“
Vykročím k velkým oknům v jeho rozlehlém obývacím pokoji a oddělím nás dvěma kusy
nábytku, protože tohohle chlapa moc dobře znám a překážka mezi námi ho dožene k
šílenství… což přesně chci. Sám mě dohání k šílenství slovy, tak mu to takhle oplatím.
„To jsi tuhle ve sprše neříkala. Tvrdilas, že jsem ten nejlepší, kterého jsi kdy měla.“
To je bohužel pravda. Nechci, aby se jeho ego nafouklo ještě do větších rozměrů, ale ta
sprcha… Udělal ten dlouhý pohyb svým jazykem, až jsem myslela, že vyskočím z kůže. To
přiznání ze mě vypadlo, než jsem ho stačila zadusit.
Ledabyle pokrčím rameny a řeknu: „To byla lež.“
„Cha.“ Dramaticky hodí hlavou dozadu a rozchechtá se. „Prosím tě, kdo by jako mohl být
lepší než já? Nezapomeň na to, že mám seznam tvých postelových obětí a není možné, aby
se někdo z nich vůbec přiblížil mé úrovni a donutil tě řvát tolik jako já.“
Začne to ve mně vřít. Ten sebejistý hajzlík. Možná ho mám ráda – hodně – ale taky bych mu
mohla jednu vrazit, až bude ten správný okamžik, a ten rozhodně nastal.
Odolám nutkání praštit ho pěstí do oka a rozhodnu se pohrát si s jeho sebevědomím. „O
všech nevíš.“
„Prosím tebe, Jules, vím…“
„Blake Davenport.“ Založím si ruce na prsou a vystrčím bok, lem Bramovy košile se mi otírá
o stehna.
Několikrát zamrká. „Blake Davenport?“ zeptá se skepticky.
„Jo, pracuje ve stejné budově, dvacáté patro, ředitel Davenport…“
„Advertising,“ dokončí za mě Bram a jeho tvář se zkroutí vzteky.
Takže, Blake Davenport je skutečná osoba. A je neuvěřitelně atraktivní. Pravidelně se
objevuje v bulváru a každý večer má po svém boku jinou holku. Má pověst sukničkáře, co
vyhledává jen sex. Nepochybuju o tom, že Bram moc dobře ví, o koho se jedná.
Bram se nespokojeně ušklíbne a dívá se mi do očí, jako kdyby si představoval mě a Blakea
spolu. „Chceš mi říct, žes spala s Blakem Davenportem?“
Ukáže prsty trojku. „Třikrát. Dvakrát v jeho kanceláři a jednou u mě.“ Netuším, proč je pro mě
lhaní tak snadné, ale prostě se mi to daří a líbí se mi Bramova reakce. Konečně mám nad
ním moc.
Kdyby nebyl neustále tak drzý a domýšlivý, teď bych si ho nedobírala, ovšem chci, aby
ochutnal vlastní medicínu.
Téměř slyším, jak skřípe zuby, protože hýbe čelistí a jeho bystrá hlava promýšlí další krok.
„Jak velkýho ho má?“
„Cože?“
Nezaváhá. „Jak velkýho má ptáka?“
Věděla jsem, že začne křížový výslech, ale jsem na to připravená. „Asi stejně jako ty. Ty ho
máš jen o něco objemnějšího.“
Trochu se mu nadme hruď, přesto má naštvaně svraštělé obočí.
„Mluvil s tebou sprostě?“
„Jasně.“
„Naplácal ti?“
„To nemusel. Navíc, jak jsem řekla, nikdo mi před tebou nenaplácal.“ Cha. Hezký pokus.
Vidím, jak je zklamaný, že mě nemůže nachytat při lži. „Tak co na něm teda bylo lepší?
Protože jsem si jistý, že nikdo jiný netráví čtyřicet minut předehrou.“
„Blakeovi stačí deset a orgasmus je silnější a delší.“
Ach, bože, ten hněv v jeho očích. Šokem mu spadne brada. Tohle jde až moc dobře.
„Silnější a delší, hm?“
Pomalu přikývnu. „Ale šlo jen o sex. Nic víc.“
„Nic víc?“ Obočí mu vystřelí až k linii vlasů. „Takže kdybych tě vzal k němu do kanceláře a
poobědval bych s vámi, chceš mi říct, že by se nic nestalo?“
„To si snad myslíš, že bych ho ojela přímo před tebou?“
Pokrčí rameny. „Nevím, ale připadá mi, že to mezi vámi bylo přímo živočišný.“
Zavrtím hlavou. „Ty žárlíš?“ Nasadím škádlivý tón.
„Jestli žárlím? Spíš jsem rozrušený. Nemůžeš mi jen tak říct, že existuje chlap, který tě umí
líp ošukat než já. Já bych měl být číslo jedna. Do hajzlu.“ Prohrábne si vlasy a mně ho začne
být trochu líto, protože je očividně ve stresu. „Jules, ty jsi moje číslo jedna. Nikdy jsem nebyl
s nikým, kdo by se ti vyrovnal. A… do prdele. Ničí mě, že necítíš to samé ke mně.“
Fajn… teď se cítím opravdu, ale opravdu špatně. Zašla jsem příliš daleko.
Se skloněnou hlavou zamíří k pohovce a poškrábe se na šíji. „Sakra, já nevím… Do háje, asi
potřebuju chvilku.“
Když změní směr a vydá se do ložnice, jako kdyby chtěl být co nejdál ode mě, uvědomím si,
že je načase s tím přestat. Skoro se zdá, jako kdyby se se mnou chtěl rozejít. Zachvátí mě
panika a podaří se mi Brama zadržet ještě v obývacím pokoji.
„Dělala jsem si legraci. Nevím, proč jsem to řekla. Jen jsem se snažila… já ti nevím, asi jsem
tě chtěla trumfnout, když máš tolik historek z minulosti.“
„Cože?“ Svraští obočí.
„S Blakem jsem nespala.“
Urazí se, a když se prodere kolem mě, strčí do mě ramenem. „To je fuk, Julie. Měla bys jít.“
„Brame, počkej.“ Chytnu ho za paži. „Omlouvám se. Nechtěla jsem tě ranit. Byl to hloupý
vtip. Přehnala jsem to. Prosím, podívej se na mě.“
Zatahám ho. Jakmile se otočí, zubí se na mě a smíchy se mu začnou třást ramena.
Co to sakra znamená?
„Promiň, snažil jsem se udržet, ale nejde to.“
Couvnu dozadu. „Čemu se směješ?“
Obejme mě a políbí na čelo. „Jsi roztomilá, když se mě snažíš trumfnout, jenže Blake je gay,
zlato. Všechny ženský, který jsi s ním viděla, jsou jen zástěrka. Až se mě příště pokusíš
napálit, zjisti si fakta.“
Ten darebák. Snaží se mě oslnit tím svým vítězným úsměvem, ale vidím rudě. Úplně rudě.
Někdo bude dneska večer pobodán a jsem si stoprocentně jistá, že to bude Bram Scott.
„Děláš si legraci?“ Pokusím se ho odstrčit, ale nepustí mě. „Zabiju tě.“
Ano, sice jsem to řekla psychopatickým tónem, jenže Bram se pořád chechtá, hodí si mě
přes rameno a odnese mě do ložnice, kde mi jasně ukáže, proč je ten nejlepší milenec,
kterého jsem kdy měla – i když je to ten nejotravnější člověk, se kterým jsem kdy mluvila.
Otočím se na patě, a zatímco se sunu po naleštěné dřevěné podlaze, vystřelím po Bramovi
imaginární pistolí. Kuželky a koule rachotí, ozývají se radostné výkřiky a zásobníky
nepřestávají rotovat. Můj lítostivý přítel trucuje na pohovce poblíž.
„Viděls to?“ Ukážu palcem za sebe. „Jsem si jistá, že tohle už je můj třetí strike, což
znamená, že mám zase ‚krocana‘.“ Začnu plácat pažemi jako křídly a vystrkuju hlavu. „Druhý
‚krocan‘ v řadě. Kolik je to striků?“
Bram semkne rty, založí si ruce na hrudníku a sveze se níž. Něco mumlá, ovšem přes svou
radost mu nerozumím.
„Můžeš to říct víc nahlas?“ Přiložím si dlaň k uchu.
„Šest,“ sykne Bram, což mě rozesměje. Ach, je tak naštvaný a je to ta nejlepší věc, kterou
jsem kdy viděla. Bram Scott spadl ze svého piedestalu. Nic se nevyrovná tomu vidět vašeho
přítele v mnohem lidštějším světle než jen jako nepřemožitelného muže, jehož se nemůže
nic dotknout.
„Přesně tak.“ Přikývnu. Posadím se k němu a při té příležitosti ho pohladím po stehně. „Šest
striků. To je skvělý. Kolik striků máš ty?“
„Víš, že škodolibost není vůbec atraktivní?“
„Ále,“ – zvednu mu bradu – „nejsi trochu kyselý?“
„Jasně že jsem sakra kyselý. Jak to, že umíš takhle hrát? Chodilas snad na nějaký tajný
lekce bowlingu?“
„Něco na ten způsob. Vzpomínáš na toho kreténa, se kterým jsem chodila na škole? Byl
členem bowlingového klubu. Jediné místo, kam mě bral, byl bowling. Naučil mě to.“
„Takový kretén. Kdo učí holku bowling?“
„Náhodou to bylo roztomilé a romantické. A koukám, že se mi to teď hodí, když tím můžu
pěkně nakrknout svého přítele.“
Bram vstane, otře si ruce o džíny, a zatímco si vybírá kouli, lehce se mu vzadu nadzvedne
tričko. „Je ti jasný, že tohle je naposledy, co jsme šli na bowling?“ Podívá se na mě přísně
přes rameno, hodí koulí a pošle ji přímo do žlábku. Semknu rty a snažím se nevyprsknout
smíchy.
Rychle se otočí a ukáže na mě prstem. „Ani jedno slovo, jasný?“
Zamknu si ústa na pomyslný zámek a zavrtím hlavou.
Zase si zamumlá něco pod vousy nad zásobníkem s koulemi, díky čemuž se mu můžu
vysmívat za zády. Vezme si další kouli a vyhodí ji vysoko do vzduchu. Koule padne
doprostřed, několikrát se odrazí a srazí dvě kuželky.
Zatleskám.
Věnuje mi doslova vražedný pohled.
„Hele, aspoň víš, že pokud kouli vystřelíš jako raketu, trefíš dvě kuželky.“
Vyrazí k recepci a zavolá na mě přes rameno. „Jdeme si pro vesty, a až dostanu do ruky
laser, zničím tě.“
Když si to myslíš…
„Pic, pic, a je po tobě,“ řeknu, když se objevím před překvapeným Bramem.
„Kde ses tu sakra vzala?“ Rozhlédne se po tmavém prostoru a snaží se odhadnout mé
skrýše.
„Do toho ti nic není a myslím, že ta poslední rána byl i tvůj poslední život. Sorry, kamaráde,
ale jsi kaput.“
„Tohle je hovadina.“ Strhne si vestu a zamíří k odchodu. Chudák, má opravdu špatný den.
A protože ho chci ještě trochu popíchnout, rozhodnu se hru dokončit. Vyhraju druhé místo, a
když vycházíme z herny, dostane se mi od ostatních hráčů velkého uznání.
„To bylo úžasný, Julie. Rozdrtila jsi Jeremyho, a toho je těžký najít.“
Pokrčím rameny. „Co na to říct? Jsem malá a nenápadná a vím, jak se k lidem připlížit.“
Bram se opírá o zeď, vlasy rozcuchané asi od svých nenechavých prstů, a netváří se vůbec
vesele.
A když mě jeden z kluků obejme kolem ramen, Bram úplně zrudne, odstrčí se od zdi a jde za
námi. Ach.
„Měla bys s námi jít na drink. Jdem k O´Brienovi. Je to o dva bloky dál. Pivo je na nás.“
„Nemá čas,“ prohodí Bram, jeho slova zaburácí a vezme mě za ruku.
„Nemluv za ni. Ať si dáma řekne sama.“
Bram se na mě podívá se zvednutým obočím a čeká na mou odpověď. A protože se cítím
trochu rozpustile, řeknu: „Já nevím, ale docela bych si dala ledové kafe.“
Přimhouří oči a všimnu si, jak zvedne koutek rtů. A sakra, tenhle úsměv znám. Nechá mě s
těmi kluky samotnou. Cítím to v kostech. Vyzývá mě na souboj.
„Jasně. Tak se bav.“ Políbí mě na tvář a couvne. „Užij si to tady s… Bruce, že jo?“
„Ano, to jsem já,“ řekne upocený, oplácaný kluk.
„Užij si to s Brucem… Julie.“ Sakra, řekl mi Julie. „Uvidíme se později.“ Kývne hlavou mým
směrem a pak zamíří k východu.
Bruce mě opět obejme kolem ramen. Z pachu jeho potu se mi dělá zle. „Tak dáme pivo?“
Vyklouznu z jeho sevření, a jakmile se podívám k východu, Bram už tam není. „No, asi bych
se spíš měla jít ujistit, že je Bram v pořádku. Mám pocit, že si udělal něco s rukou.“
„Mně připadal v pohodě,“ podotkne Jeremy.
„Spíš má něco s egem.“ Bruce se zachechtá. „Asi ho má pošramocený. Nech toho vola, ať si
jde lízat rány.“
„Ten vůl je můj přítel.“ Strhu si vestu a hodím před Bruce své vybavení. „A je to ten nejlepší
chlap, kterého znám, navzdory nedostatku instinktu a neschopnosti trefit kuželky. Takže mě
omluvte, ale půjdu za ním.“
Se zdviženou hlavou vyrazím k východu. Doufám, že Bram nebude moc daleko, protože
chodí opravdu rychle, zejména pokud mu o něco jde.
Vytáhnu mobil pro případ, že už nasedl do auta, když mě najednou někdo pevně obejme.
Zvednu hlavu a spatřím Bramův rozzářený pohled a bezstarostný úsměv.
„Co to děláš?“ zeptám se a snažím se popadnout dech.
Nakloní se a políbí mě. „Chci ti připomenout, že i když jsem naprosto nepoužitelný v
bowlingu, vynikám v jiných oblastech života.“ Přitočí ke mně boky a zvedne mě do vzduchu.
Okamžitě mu ovinu nohy kolem pasu a ruce kolem krku.
Přitiskne mě na zeď a okamžitě mi ukáže, o čem mluví. Povzdechnu si a poddám se jeho
rtům. Srdce mi buší jako splašené.
Netuším, jestli je to tím, že mi po dnešku připadá skutečnější, nebo spontánností, kterou mi
vnesl do života, ale řádí ve mně tornádo pocitů. Tohle jsem k nikomu nikdy necítila. Pocity,
které mě děsí a zároveň vzrušují.
KAPITOLA 29
BRAM
Roark zakloní hlavu k nebi a z jeho úst se dere hlasitý smích. Do New Yorku dorazilo jaro a
celé město vyšlo ven, aby si užilo teplé počasí. Včetně Roarka a mě.
„Jak to jde s Julií? Už jsem tě neviděl týdny.“
„Všechno je perfektní,“ odpovím jako správný zamilovaný blbeček, protože jsem zamilovaný
blbeček. Kdybych byl teď postava z komiksu, lítala by mi nad hlavou červená srdíčka a
všichni by věděli, že jsem blázen, jehož srdce bije pro sestru mého nejlepšího kamaráda.
Roark otráveně povzdechne, pak se posadí a napije se whisky – whisky, kterou si musel dát
už v deset dopoledne. „Perfektní, jo? Jak dojemný.“
Dneska je ve formě. Takhle jsem ho viděl jen několikrát – parchant, který rád pije, dokud
není úplně na plech. Většinou za to můžou dvě věci: holka nebo rodina. A podle množství
placatek, které si vzal s sebou, hádám, že se jedná o rodinu.
„Ozval se ti někdo z rodiny?“
„Včera večer.“ Znovu si lokne. „Chtějí víc peněz.“
„Na co?“
„Co já vím?“ Roarkův akcent zesílí. „Asi na další brambory a zelí.“
„A cos jim řekl?“
„Řekl jsem jim, že šek je v poště.“
Kruci.
„Roarku, no tak, chlape, vždyť jsme o tom mluvili.“
„Já vím,“ povzdechne si. „Jenže na mně leží irskej pocit viny. Je to ten nejmocnější typ viny,
plnej katolickýho proklínání a nedostatku respektu k předkům, kteří přišli přede mnou. Je to
hromada sraček, kterou nechci poslouchat. Poslat šek je snazší.“
Nechci vytahovat neodvratné. On se nezmění. Už ho znám dlouho, a pokud ho něco zničí,
nebude to alkohol nebo večírky, ale jeho paličatost. Paličatá vůle, se kterou je zbytečné
bojovat.
„Chápu.“
Roark sní jahodu ze svého talíře a rozhlédne se po ulici. „Tak kdy požádáš Ratha o její
ruku?“
Zakuckám se. „To je to na mně tak vidět?“
„Kámo, už teď vypadáš, jako kdybys nosil prsten a nemohl se dočkat, až každýmu ubohýmu
sráči předvedeš svou novou snoubenku.“
Promnu si šíji. „Chodíme spolu odhadem měsíc, takže teď ji ještě o ruku žádat nebudu. Ale v
budoucnu? Jasně že jo. Je to ta pravá. Věděl jsem to hned, jak jsem ji poznal. Rath to ví.“
„Fakt?“ hlesne Roark. „A nepoděláš to?“
„Ne. Jsem připravený. Bude to znít lacině, ale mám pocit, jako kdybychom si byli souzeni.
Všechno mi s ní připadá tak přirozený; vtipkování, milování a starost o ni.“
„Hele, staral ses o ni a dělal sis z ní srandu už na škole, takže se k tomu jenom přidaly
nějaký bonusy.“
Má pravdu. S Julií se přátelíme už dlouho. Byla součástí mého okruhu a vždy jsem se musel
ujistit, že je v bezpečí a je o ni postaráno. Ta intimita navíc je tak přirozená – jako kdyby tam
byla celou dobu.
„Takže co teď? Nastěhujete se k sobě?“
„Kámo, zpomal, nechci ji vyplašit.“
Roark na mě upře vážný pohled a chraplavým hlasem se zeptá: „Myslíš, že tě ještě nemá
dost ráda?“
„To ne. Vidím, že je zamilovaná a snaží se všechno pochopit. Ale taky vím, že ke všemu
přistupuje s rozvahou a náš vztah ji trochu vyhodil z rovnováhy. Postupuje po malých
krůčcích. Proto ji nechci do ničeho tlačit. Jen chci zajistit, aby věděla, že jsem do ní blázen.“
„Já myslím, že jsi v ní dost.“ Roark se zasměje a usrkne si své whisky.
„Panebože, chlape.“ Sjedu ho pohledem. „Už jsi měl lepší dny.“
„Ne asi.“ Povzdechne si a sveze se do židle. „Dneska mě nech. Zítra budu v pohodě.“
Není to poprvé, co od něj tohle slyším, ale zatím neumřel, a jestli měl někdy umřít kvůli tomu,
jak zachází se svým tělem, stalo by se to už na škole. Teď aspoň navštěvuje posilovnu, i
když si s sebou bere i kocovinu.
„Proč jsem si kurva zapomněl brejle?“ Roark přimhouří oči. „Z toho sluníčka a paprsků lásky,
který vyzařuješ, budu slepej ještě týden.“
„Nezáviď.“ Hodím po něm ubrousek.
„Nezáviď?“ Ušklíbne se. „Prosím tě, ani za mák bych s tebou neměnil. Bejt zabouchlej a
pořád čekat, až budu s holkou svejch snů.“ Zavrtí hlavou. „Ne, to není pro mě.“
„Víš, že když tohle chlapi říkají, většinou to znamená, že jsou osamělí?“ Protože to znám.
Čekal jsem na Julii. Osamělý.
Roark zvedne obočí. „Vážně? Tak fajn, těším se, jakou holku mi vesmír nadělí. Jen doufám,
že to nebude Irka.“
„Co si myslíš, že děláš?“
Podívám se na vařečku v ruce a omáčku na sporáku. „No, míchám omáčku?“
„A požádala jsem tě o to?“ zeptá se Julia oblečená jen do zástěry a tang.
„Ne, ale chtěl jsem být užitečný.“
„Budeš užitečnější, když mi nebudeš překážet.“ Ukáže na druhou stranu kuchyně. „Tamhle
se posaď a nesahej na mě, ani na mé jídlo.“
„No, myslel jsem, že když jsem přišel domů a našel tě tady v kuchyni nahou, že to bude mít
jiný vývoj.“
„Jenže jsi přijel pozdě, takže jsme v kritické fázi vaření. Žádný blbosti před večeří.“
Zamrmlám a odejdu na druhou stranu kuchyně, odkud budu mít lepší výhled na její zadek.
„Nemůžu za to, že byla zácpa. Přece mě nebudeš trestat za to, že je New York přelidněný.“
„Víš, že ty gnocchi beru vážně, takže buď hodný kluk a radši vymysli, jak mě později uděláš.“
„Už teď jsem nadržený, když tě vidím jen v té zástěře. Nemůžu myslet na takový věci.“
Usměje se na mě přes rameno a řekne: „Tak mi vyprávěj, jaký jsi měl den. Třeba tě to
rozptýlí.“
O tom pochybuju, ale konečně mám ve svém životě člověka, se kterým se můžu o všechno
podělit, a dnes se událo něco velkého.
„Už jsem ti říkal o té nemovitosti na Sedmé?“
Julia dochucuje omáčku. „Ty máš nemovitost na Sedmé? To je úžasný.“
„Vlastně už mám dvě.“
„Cože?“ Otočí se na mě, aby viděla, jestli to myslím vážně.
Pomalu přikývnu a dmu se pýchou. „Před měsícem mi volal realiťák a pověděl mi o jednom
páru, co po městě prodává několik nemovitostí, protože se stěhuje na Tahiti. Prohlídl jsem si
jejich portfolio a koupil tři budovy. Dvě v Soho a jednu na Sedmé. Je to ta budova hned vedle
mých kanceláří.“
„To je skvělý. Musíš mít radost.“
„Mám. Je to dobrý obchod. Už mám několik nabídek od společností, které by si chtěly
pronajmout prostory, a díky tomuhle prodeji o mně vyjde článek v Timesech. Bude to článek
o mladých investorech.“
To Julii zaujme. Otočí se na mě s vařečkou v ruce. „To myslíš vážně?“ Přikývnu. „To je…
skvělý.“ Rychle ke mně přiběhne a dá mi pořádnou pusu. „Mám z tebe takovou radost,
Brame.“
„Díky, lásko.“ Líně se pousměju. Tohle je slast. „Pořád mám pocit, že to není pravda, ale
těším se. Rozhovor se mnou budou dělat za pár dní.“
„Budou tě i fotit?“
„To si nejsem jistý. Ještě jsem si s Linusem neprošel detaily. Má všechno na starosti.“
„Tohle je vzrušující. Můj přítel, investiční magnát.“ Laškovně na mě mrkne. „To asi budeme
muset dneska oslavit nějakým nahatým večírkem.“
Zaúpím a zakloním hlavu. „Julie, tohle je mučení.“
„Mám si to snad vyčítat? Vzpomínáš, jak sis před dvěma dny hrál s mým klitorisem přibližně
dvacet minut?“
„Jak bych mohl zapomenout? Bylas úplně mokrá.“
„Jo, to vím. Takže tebe taky chvilka čekání nezabije.“
Seskočí z linky, a zatímco dává vařit noky, obejmu ji zezadu. „Tobě nevadí, že by mi z toho
mohl upadnout?“ Vklouznu rukama pod její zástěru a chytnu jí prsa do dlaní. Začnu jí
přejíždět palci po bradavkách. Během okamžiku podlehne, opře se mi o hrudník a nakloní
hlavu na stranu, abych měl lepší přístup k jejímu krku.
„Takhle tu omáčku připálím.“
„Tak ji stáhni,“ odpovím mezi polibky a můj penis je s každým Juliiným vzdechem tvrdší.
Nechá omáčku jen slabě bublat a odloží vařečku. Položí mi ruce za krk a tím mi dá zelenou.
Díky bohu.
„Když ti teď sáhnu do kalhotek, budeš vlhká?“
„Proč si to neověříš sám?“
Přesně tohle jsem chtěl slyšet, ale nejdřív musím Julii zbavit té zástěry. Rozvážu uzel,
přetáhnu ji Julii přes hlavu a pak ji hodím na podlahu. Odvedu nás dál od sporáku, nakloním
Julii dopředu, aby se mohla opírat dlaněmi, a nadzvednu jí zadek.
„Ani hnout.“ Sklouznu rukou dolů a stáhnu jí tanga. Vystoupí z nich a palcem u nohy je
odhodí stranou. Rozkročí se, aniž bych ji o to požádal. Žadoní.
Kriste.
Sáhnu jí mezi nohy a zjistím, že je připravená, vzrušená. Pomalu strčím dva prsty do její
těsné štěrbiny a sleduju, jak se jí střídavě zatínají a uvolňují svaly. Padne hlavou na linku.
„Neříkej, žes to nechtěla, jakmile jsem přišel domů.“
„Chtěla, strašně. Jen to pomyšlení mě úplně rozpálilo.“
„Tak proč jsi mě nechala čekat?“
„Protože jsem chtěla vědět, jak dlouho se mě vydržíš nedotýkat. A každou vteřinou jsem byla
nadrženější.“
„Panebože, Jules.“ Rychle si rozepnu kalhoty a vytáhnu penis. Chvíli ji dráždím špičkou, než
do ní úplně vstoupím.
„Ano!“ zvolá a sevře okraj linky. „Pořádně, Brame. Chci tě cítit hluboko.“
Do prdele, jestli bude takhle mluvit, moc dlouho nevydržím.
Čapnu ji za boky a udělám přesně to, co chce – začnu přirážet, silně a rychle. Naše těla
plácají o sebe, souhlasně sténáme a hýbeme se jen tam, kde jsme spojení.
„Víc, Brame.“
Přirazím pořádně a pak jí sáhnu palcem na klitoris, rychle ho dráždím, aby se v tom shluku
nervů nakupilo vzrušení.
Julia stojí na špičkách a doslova mě uvnitř sevře. „Ano, ach, bože, přesně takhle… ach,
bože, ano, nepřestávej. Ach, Brame… ano. Už budu.“ Jakmile tohle dořekne, její prcinka mi
ho skoro rozdrtí. Vykřikne mé jméno, ten zvuk mnou proběhne jako elektrický impulz.
Zachvátí mě slast.
Rozleju se v ní, můj nářek se spojí s jejími steny.
„Kristepane,“ vydechnu. „Jules, co to sakra bylo?“
Tiše se zachechtá. „Nemám ponětí, ale ať to bylo cokoliv, po večeři to zopakujeme.“
„S tím nemám problém.“
Pohladím ji po zadku a pak ji plácnu. „A teď mi nandej jídlo, ženo.“ Když mě probodne
pohledem, vybuchnu smíchy. „Dělám si legraci. Přinesu talíře. Ty se běž posadit ke stolu na
tu svoji pěknou prdelku.“
Políbím ji a s vytaženým penisem jdu vyndat talíře. Pán je stále pořádně tvrdý a v žádném
případě ho nenacpu zpátky do kalhot. Navíc jsem se stejně chtěl svléknout. Dneska
povečeříme nazí.
„Něco pro tebe mám.“
„Cože?“ zeptá se Julia a zvedne hlavu z mého hrudníku, když ji zrovna hladím po vlasech.
Po naší nahé večeři jsem měl pocit, že se jí musím zmocnit ještě jiným způsobem než
obvykle. Chci být pozorný.
Jsme na balkoně, sledujeme osvícené město, dýcháme chladný vzduch a popíjíme víno.
Vhodnější chvíli si nedovedu představit.
Julia má položenou ruku na mém hrudníku a prohlíží si mě. „Když říkáš, že pro mě něco
máš, neřekneš nakonec něco nedospělého jako ‚svůj penis‘?“ poví hlubokým hlasem a
utahuje si ze mě.
„Ne,“ zachechtám se, „ale umíš mě napodobit skvěle.“
Laškovně si načechrá vlasy. „Nacvičila jsem si to. Myslím, že jsem se trefila.“
„Jasně,“ – obrátím oči v sloup – „úplná výhra.“
Vyšplhá mi prsty po hrudníku a chytne mě za bradu. „Tak co pro mě máš a není to v tvých
kalhotách?“
Než se stačím natáhnout k dárku, řeknu: „Víš, že od té doby, co spolu chodíme, jsi
vulgárnější? Mám na tebe špatný vliv.“
„Aha, máš na mě špatný vliv.“ Zakýve obočím.
„Kriste,“ zamumlám a chechtám se. „Tvůj brácha mě za to zabije.“
„Prosím tě.“ Když mávne rukou, sáhnu pro malou krabičku. „Rath mě už dávno zkazil sám.
Jen jsem to zatím držela v sobě.“
„To jsem rád, že to vím. Jsi připravená?“
Nadšeně si vesele sedne obkročmo na můj klín a natáhne ruce. „Ano.“
Položím jí dárek do dlaní a sleduju, jak se jí rozsvítí oči. „Brame, tohle je krabička od
Tiffanyho.“
„Já vím.“
„To znamená, že to bylo drahé.“
„Jules,“ – ukážu kolem – „podívej se kolem sebe. Jsme na Manhattanu, na balkoně mé
hlavní ložnice. Mám peníze. Dárek od Tiffanyho pro mou přítelkyni mě nezruinuje.“
„Přesto…“
„Prostě to otevři.“ Přikývnu ke krabičce.
Julia rozváže s vděčným výrazem mašli, sundá lehké víčko a zalapá po dechu. „Ach,
Brame.“ Vytáhne tenký zlatý řetízek a proplete si ho do prstů. Visí na něm naše iniciály,
jedno písmeno propojené s řetízkem na jedné straně a druhé písmeno o kousek dál. Ještě
nikdy jsem holce šperk nekupoval, takže jsem značně nervózní. Ale chtěl jsem, aby moje
přítelkyně měla něco, co nás dva připomíná.
„B pro mě a J pro tebe.“
Její úsměv najednou zmizí a zvedne ke mně oči. „B a J, Brame. Naše iniciály jsou
BJ.1Koupils mi náhrdelník za orál?“

1 Pozn. překladatelky: BJ je zkratka anglického slangového výrazu blow job – do českého

jazyka překládáme hovorově jako slovo „orál“ nebo „kuřba“.

Sakra.
Do háje.
Přejedu si dlaní po obličeji. „Proto na mě ta prodavačka koukala divně. Kruci.“ Vezmu jí
náhrdelník z ruky. „Já ho vrátím. Tohle je pitomý. Neuvědomil jsem si to.“
„Ne.“ Natáhne se pro něj, ale to už ho vkládám zpět do krabičky. „Není to pitomý, Brame,
jen… ujetý.“
„Já ho vrátím.“ Přesto se začnu chechtat. Naše iniciály jsou BJ. „Jestli chceš, můžeme na něj
nechat přidělat slovo královna. Protože podle mě jsi královna kuřby.“
Vysloužím si plácnutí do hrudníku a upřený pohled. „Takhle mi neříkej.“
„Ale je to pravda. Vykouřilas mě líp než kterákoliv jiná.“
„Brame, nech toho, uslyší nás sousedi.“
„Cože? Neuslyší.“ Odkašlu si a zakřičím: „Julia je královna kuřby!“ Usměju se na svou
šokovanou přítelkyni. „Teprve teď mě slyšeli.“
Probodne mě pohledem. „Já tě fakt zabiju.“
„Ale jdi, zlato. Nechceš se přece zase ztrapnit. Nechám ty iniciály přehodit. JB zní mnohem
líp, ne?“
Seskočí mi z klína. „Co třeba jenom J? Písmeno B právě ztratilo všechna privilegia
přítelkyně.“ Odejde do ložnice, kde na sebe začne vrstvit oblečení místo toho, aby se svlékla.
„Co to děláš?“
„Oblíkám se.“ Nacpe si blůzu do kalhot a pak se natáhne pro velkou hnědou mikinu – v
překladu: dneska žádný sex.
„Ne, kazišuka, ne. Neoblíkej si to.“
Prostrčí hlavu mikinou a pak si agresivně založí ruce na prsou. „Za tohle si můžeš sám.“
„Hele, za takový dárek bych měl být odměněn, ne potrestán.“
„Na tos měl myslet, než jsi tady začal křičet něco o kuřbě.“
„Lásko,“ upřu na ni oči, „to byl přece kompliment.“
Hodí po mně polštář. „Dneska jsi pro mě mrtvý. Kdybych si tak nezvykla na tvou matraci a
nepotřebovala se pořádně vyspat, už bych byla na cestě k sobě. Ale budu spát na své půlce
postele a doufám, že mě tvé nenechavé ruce nebudou obtěžovat.“
„Doufat můžeš.“ Zakývu na ni prsty. „Stejně si pohraju s tvýma bradavkama.“
„Nesnáším tě.“
„Ale to přece není pravda.“ Zasměju se a políbím ji na zpocené čelo.
„Proč ti nemůžu odolat?“
„Protože jsme spřízněné duše a v tom případě jsme propojení na různých úrovních, takže
není možný, abychom si mohli odolávat.“
„Třeba jsem jenom závislá na tom tvém šikovném jazyku.“
Zachechtám se. „Nebo.“ Dám jí pusu na holé rameno, všechny kusy oblečení leží na zemi.
„Ale vážně, nechám ten řetízek vyměnit, protože fakt chci, abys ho nosila. Ještě nikdy jsem
nikomu takový dárek nedal a záleží mi na tom.“ Bude si o mně myslet, že jsem vůl?
Pohladí mě po tváři a natáhne ke mně hlavu, aby mě políbila. Lehoučce přiloží rty k mým
ústům a zašeptá: „Klidně ho budu nosit takhle. Nechci ho vyměnit.“
„Ne, vyměníme ho. Aby se k tobě kvůli němu někdo nechoval jako hovado. A nechci, aby si
tví klienti mysleli, že propaguješ felaci, když vím, že jim radíš, aby byli na první schůzce
opatrní.“
„Jak dlouho to bude trvat?“
„Když máš peníze, dlouho ne. Zítra ho budeš mít.“
„Slibuješ?“
„Slibuju.“ Políbím ji.
Uvolní se v mém objetí. „Děkuju, Brame. Ten šperk se mi fakt líbí.“
Nejradši bych ji rozmačkal láskou. Mám to na jazyku. Kdybych jí řekl, že ji miluju, řekla by to
taky? Nebo bych ji vyděsil? Není to moc brzy?
Když leží v mém náručí a spokojeně si oddechne… Brzy, už brzy jí to řeknu.
KAPITOLA 30
JULIA
Bram: Večeře u mě. Steak a brambory a tvoje prcinka místo dezertu. Co ty na to?
Julia: Jindy? Dneska musím pracovat až do noci. Navalili se na mě klienti, musím je zadat do
systému a naplánovat termíny sezení.
Bram: Nával klientů? To je super. Asi za to může ta zmínka v Timesech.
Julia: Nejspíš. Už jsem ti poděkovala za včerejšek?
Bram: Jo, královna kuřby už mi včera poděkovala (mrkající smajlík).
Julia: Co jsem ti o té přezdívce říkala?
Bram: Že ji mám používat?
Julia: Jsi fakt nemožný.
Bram: Ale líbí se ti to…
Julia: Bohužel a dobrou chuť.
Bram: Ale stejně dneska dorazíš, ne?
Julia: Dám ti vědět (srdíčko).
Bram: Stavil jsem se u tebe v kanclu, ale tys tam nebyla.
Julia: Jsem ve městě s klientkou.
Bram: Myslel jsem, že za klienty nedocházíš?
Julia: Je to paní z Timesů, takže jsem udělala výjimku. Napadlo mě, že bude lepší vyjít jí
vstříc.
Bram: To je chytrý, jenže se cítím trochu podvedený. Myslel jsem, že sezení mimo kancelář
jsou jen naše.
Julia: Šukání v tvojí ložnici je naše.
Bram: Proboha, ženská, už jsem zase nadržený. Myslím, že potřebuju další sezení, něco ve
stylu „Kde jsi teď? Přijď hned do mé kanceláře, nahá…“
Julia: Vážně myslíš, že to takhle funguje?
Bram: Možná?
Julia: Nefunguje.
Bram: Zkusil jsem to. Takže se uvidíme v noci?
Julia: Těžko říct. A omlouvám se za včerejšek. Odešla jsem z práce fakt pozdě a nechtěla
jsem tě rušit.
Bram: Jules, ty mě nikdy nerušíš.
Julia: Zatočí se mi z tebe hlava.
Bram: Tak se radši drž, protože to, co ti řeknu, by s tebou mohlo pěkně zamávat. Jsi
připravená?
Julia: Připravená.
Bram: Stýská se mi, lásko.
Julia: Jsi opravdu dobrý, Brame, opravdu.
Bram: Myslím to vážně.
Julia: Taky se mi stýská.
Bram: Pošli mi selfie. Už ani nevím, jak vypadáš.
Julia: Promiň.
Bram: Dva dny, zlato. Už je to dva dny. Nemůžeš mi tohle dělat, když jsme se předtím vídali
každý den. Chci svou dávku Julie.
Julia: Já vím. Dneska půjdu dřív. Jsem úplně hotová.
Bram: Mám přijít k tobě do kanclu a odnést tě? Kruci, stačilo by mi jen tvé objetí.
Julia: Dneska to zvládnu, slibuju.
Bram: Je mi jedno, jestli skončíš o půlnoci. Přijeď pak ke mně, prosím. Pošlu pro tebe auto.
Slibuju, že se jen přitulím, jo?
Julia: Začínáš znít zoufale.
Bram: Jsem kurva zoufalý. Potřebuju tě obejmout.
Julia: Ach jo, chybíš mi. Dobře, dneska přijdu. I pozdě.
Bram: Počítám s tím.
Julia: Nic jiného ani nečekám.
Ťuk. Ťuk.
Unavenýma očima se podívám ke dveřím a spatřím Brama opírajícího se o rám. Tváří se
ustaraně a v ruce má papírový sáček.
„Promiň, už jsem nemohl čekat dýl.“ Vejde dovnitř, obejde můj stůl, položí sáček s jídlem a
otočí mě k sobě v židli. „Musíš si udělat přestávku. Jinak se zblázníš.“
„Musím dodělat párování. Od té doby, co ses o mé seznamce zmínil v Timesech, nemám
čas odpočívat. Totiž, jsem za to moc ráda, ale nenapadlo mě, že toho budu mít tolik.“
„A proto si musíš udělat přestávku anebo dovolit svému příteli, aby pro tebe najal pár lidí a
díky tomu s tebou mohl trávit víc času.“ Bram mě zvedne ze židle a pevně mě obejme.
„Kdybych věděl, že mi tě ta zmínka o seznamce ukradne, držel bych jazyk za zuby.“
Nechám se obklopit jeho teplem a vůní, na moment vypnu hlavu a užívám si komfort, který
mi umí poskytnout jen Bram.
„Mrzí mě, že jsem teď neměla čas.“
„Neomlouvej se. Nikdy se neomlouvej za to, že chceš expandovat. Věř mi, já vím, jaké to je
dotáhnout podnik na další úroveň. Jen jsem chtěl vidět tvou pěknou tvářičku osobně a
přesvědčit se, že aspoň jíš.“
„Nejedla jsem celý den, takže ať už je v tom sáčku cokoliv, zhltnu to.“
„Tak jdeme jíst.“
Nakrčím nos a snažím se otočit hlavu na stranu, ale Bram mě zadrží. „Co se děje?“
„Za pět minut mi přijde klient.“
„Zatraceně,“ zamumlá Bram a dlouze vydechne. „Oukej. No, tak s tím se asi musím smířit.“
Skloní se, aby mě políbil, a vtom mi zabzučí telefon.
„Slečno Westinová, je tady Gary Fontane.“
Bram poraženecky couvne, abych mohla Anitě odpovědět. „Hned jsem tam.“ Otočím se na
Brama a omluvně se na něj usměju. „Promiň.“
„Co jsem ti řekl o tom omlouvání?“ Zvedne mi bradu. „Uvidíme se v noci, jo?“
Přikývnu. „Ano.“
Rozloučíme se pusou. Doprovodím Brama do lobby kanceláře a navzdory vyčerpání přivítám
pana Fontana s úsměvem.
„Tady máte ty výsledky, co jste chtěla,“ řekne Anita, když vejde do kanceláře. Je po páté
hodině a já mám výčitky, že ji tu zase držím přesčas, ale sama řekla, že jí to nevadí. Zatím
neví, že jakmile se příliv nových klientů trochu uklidní, dostane bonus.
Vzpamatuju se a natáhnu se pro složku.
Chcete znát tajemství? Těsně předtím, než se objevili noví klienti, jsem podstoupila test
sama. Chtěla jsem Brama překvapit a ukázat mu, že ačkoliv jsme trochu odlišní, pořád jsme
si souzeni.
Po tom, co mi věnoval ten náhrdelník – nyní už JB náhrdelník – jsem pro něj chtěla udělat
něco hezkého, a vzhledem k tomu, že je nesmírně bohatý, myslela jsem, že když udělám
něco smysluplného, vymažu tím v hlavě jeho pochybnosti.
Přiznám se, že ty otázky jsou opravdu otravné. Je mi svých klientů líto, ale snažila jsem se
odpovědět co nejlíp a instinktivně.
Jsem se svou osobou obeznámena natolik, abych věděla, že nejsem oranžová, což je barva,
která se k Bramovi hodí nejvíc, zato vím, že mám v sobě kousek žluté, jež si může ve
vzácných případech s červenou rozumět. A Bram je vzácná červená.
Ovšem moje největší obava – něco, čeho jsem se opravdu děsila – je, pokud bych zjistila, že
se k sobě vůbec nehodíme.
Zní to hloupě, co? Zakládat svůj milostný život na výsledcích testu, mám však
děvětadevadesátiprocentní úspěšnost. Vím, co dělám, a tyhle výsledky nelžou. A vím, že
shoda bude pro Brama hodně znamenat… i pro mě.
„Děkuju, Anito. Už se ozvala Helen Finkleová?“
„Jo, dneska prý dodělá ten test.“
„Výborně. Vážně si myslím, že by mohli s panem Gladstonem utvořit pěkný pár, ale radši si
napřed ověřím výsledky.“
„Už s vámi pracuju dost dlouho a myslím, že taky dokážu odhadnout, kdo se k sobě hodí.
Domnívám se, že v tomhle případě máte pravdu. Něco mi říká, že paní Finkleová a pan
Gladstone by mohli být dobrý pár.“
„Je to těmi nosy, co?“
Anita se zachichotá a přikývne. „Nevím, jestli to dává smysl, ale ano.“
„Tak uvidíme. A už můžete jít, já tady dodělám jen pár drobností.“
„Určitě?“
Odhrnu si vlasy z obličeje. „Jo. Už jste se tenhle týden nadřela dost, tak se běžte vyspat.
Uvidíme se zítra.“
„Dobře, dobrou noc.“
„Dobrou.“ Zamávám na ni.
Než Anita odejde, odpovím na několik e-mailů. Jakmile je vzduch čistý a zkontroluju, jestli
není někdo na chodbě, přiběhnu ke svému pracovnímu stolu a čapnu složku. Jsem trochu
nervózní a chvíli se rozmýšlím, jestli se vůbec podívat. Ale už jsem ten test vyplnila a chci
znát výsledky.
Právě když se chystám složku otevřít, zavibruje mi mobil.
Clarissa.
Usměju se a přijmu hovor. „Ahoj.“
„Hurá, konečně jsi to zvedla. Děláš, jako kdyby tě ten tvůj nový vztah obral o všechen čas,
nebo co.“
Zasměju se a opřu se do židle. „Promiň, poslední dobou nejsem moc dobrá kamarádka, co?“
„To je v pohodě, pokud nemáš čas kvůli sexu. Prosím, řekni mi, že je to tím.“
„Před týdnem bych ti to asi řekla, ale od té doby, co se o mně Bram zmínil v Timesech,
trávím páteční noci v kanclu a snažím se vyhovět požadavkům klientů.“
„Fakt? To je skvělý. Znamená to, že najmeš nové lidi?“
„Zrovna včera jsem se do toho pustila a najala si lovce talentů, protože nechci být zavalená
zbytečnými životopisy. Chci někoho, kdo bude vědět, co dělá.“
„Chytrá. Ale stejně budeš muset toho člověka zaučit. Když najdeš někoho kompetentního,
aspoň si to ulehčíš.“
„Nikdo nebude tak kompetentní jako Anita.“ Otevřu složku.
„Protože s tebou pracuje roky. Je to tvoje číslo jedna.“
„A vždycky bude. Tuhle mi říkala…“ Zarazím se uprostřed věty a přimhouřím oči na jedno
slovo. Jednu barvu.
Zelená.
To nemůže být pravda.
Nakloním se a několikrát zamrkám. Zelená, píše se tam zelená. Nerozumím tomu. Opravdu
je tam zelená.
„Jsi tam?“ zeptá se Clarissa ustaraně. „Najednou jsi zmlkla.“
„Zelená,“ zamumlám v šoku.
„Zelená? Jaká zelená?“
„Mám zelenou barvu.“
„Je ti blbě?“
„Ne… myslím svou párovou barvu. Jsem zelená.“
„Počkat,“ zarazí se Clarissa, „ty sis dělala test?“
„Jo a jsem zelená.“
„No vždyť to dává smysl. Tipla bych tě na zelenou. Jsi opatrná, pečlivá, vůdkyně, ale taky jsi
milá a dobrosrdečná…“
„Clarisso, o to nejde.“ Mám pocit, že se zblázním. „Která barva se hodí k zelené?“
„Modrá. Co je za… Ach, ne.“
„Jo, přesně tak.“ Bram má červenou barvu. Podělanou ČERVENOU. Promnu si obličej.
„Jediná chvíle, kdy se tyhle dvě barvy snesou, jsou Vánoce, a dokonce i o Vánocích tuhle
kombinaci spousta lidí nesnáší a radši sáhnou po klasické modré a stříbrné.“
„Vánoce jsou magické období roku, zkus o tom přemýšlet takhle. Tvůj vztah je magický.“
„To mi moc nepomůže. Obě víme, že vztahy jsou všechno, jen ne magické. Jsme v háji.
Tohle nemůže vydržet. Jasně, teď to může být skvělý, ale vůbec se k sobě nehodíme, takže
se to časem pokazí. Bože, co jsem si vůbec myslela?“ S těžkým srdcem se opřu do židle,
přiložím si dlaň na čelo a snažím se pochopit tohle bodnutí do bubliny, ve které jsem žila.
„Co teď budu sakra dělat?“
„Jak to myslíš?“
„Nehodíme se k sobě, Clarisso.“ Mlčí a je mi jasné, že přemýšlí o tom samém co já. „Musím
končit.“
„Počkej,“ vykřikne Clarissa. „Julie, než cokoliv podnikneš, dobře si to rozmysli, dobře? Žádné
unáhlené závěry. “Ani je nedělám, což je část dilematu, ve kterém se teď nacházím.
Neuspěchala jsem to s Bramem?
„Jasně, pokecáme později.“ Než stačí cokoliv říct, zavěsím a prohrábnu si vlasy.
Tohle bude dobré, všechno bude v pořádku. No a? Tak je červený a já zelená. To nic
neznamená, kromě toho…. Znamená to všechno a probudilo to ve mně tu největší obavu;
obavu, která se mi snažila vloudit do hlavy od chvíle, co jsem k němu přitiskla rty: Co když
jde mezi námi pouze o sex a chtíč? Co když jde jen o krátký románek s mužem, který má být
pouze kamarád?
Co když těch pár týdnů bylo jen nějaká komedie a skutečně se řítíme k selhání?
Sakra… Jestli je Bram červený a já zelená, nemáme šanci. To vím. Nejsem pro Brama ta
pravá. Chce, abych si užívala přítomnosti, jenže co když to neumím? Snažím se, ale co se
stane, pokud to nedokážu? Možná ta tvoje pěkná hlavinka bránila srdci v rozletu. Nech své
srdce bít… pro mě.
Co když to opravdu nedokážu?
Ztratím ho. Navždy.
Bram: Prosím, napiš, že jsi v pořádku, že ses jen zapomněla ozvat, že tě nikdo neunesl a
nejsi nacpaná v kufru auta.
Julia: Promiň. Náročný den. Jsem doma.
Bram: Ale myslel jsem, že dorazíš ke mně?
Julia: Neměla jsem úplně nejlepší náladu. A nechtěla jsem tě s tím otravovat.
Bram: Ty mě nikdy neotravuješ, Jules. Chci tě jen obejmout.
Julia: Snad zítra. Pokusím se vyspat. Napíšeme si.
Bram: … fajn. Chybíš mi.
KAPITOLA 31
BRAM
„Co se to s tvou sestrou děje?“ Vletím k Rathovi do bytu a zamířím přímo k lednici. Otevřu si
pivo a začnu ho hltat.
„Pojď dál, dej si něco k pití, vůbec tu nemám společnost,“ prohodí ironicky.
A sakra. Skloním lahev a kouknu se na stranu. Na pohovce sedí nějaká žena. Zamává na
mě a napije se vína.
Slušně na ni kývnu a řeknu: „Bude to jen vteřina, pardon.“ Položím lahev na linku a chytnu
Ratha za paži, abych ho odvedl ke vchodu, kde budeme mít větší soukromí.
Jakmile mám Rathovu plnou pozornost, znovu se ho zeptám. „Co se to sakra děje s tvou
sestrou?“
„Já nevím, chlape. Dlouho jsem s ní nemluvil.“ Promne si šíji a podívá se na tu holku.
„Nechci se mezi vás plést.“
„To od tebe ani nechci, proto potřebuju, abys mi pomohl zjistit, o co jde, abych to mohl
napravit.“ Poplácám ho trochu po tváři, aby dával pozor. „No tak, znáš ji líp než já. Často se
takhle vyhýbala svým klukům jako čert kříži?“
„Vždyť ji znáš stejně jako já, takže by sis na to mohl odpovědět sám.“
„Tohle je jiný. Teď je ze mě neurotický přítel. Potřebuju, abys mě uklidnil, abych zase viděl
jasně. Jsem tvůj nejlepší kamarád, takže jsi za mě zodpovědný.“
„A co Roark? Nemůže ti pomoct on?“ Probodnu Ratha pohledem. „Dobře, to byl špatný
nápad.“ Dlouze vydechne. „Tak mi teda řekni, co se děje.“
Dřepnu si a vyložím fakta na stůl. „Vyhýbá se mi. Napřed jsem si myslel, že je to kvůli práci,
což trochu je, ale když jsem jí tuhle řekl, ať přijde klidně v noci, že je mi to jedno a chci ji
vidět, neukázala se. A když jsem se jí zeptal, co se děje, odpověděla, že si potřebuje urovnat
myšlenky.“
„Typická Julia.“
„Přesně, to vím. Ale včera a předevčírem jsem za ní šel do práce. Její asistentka mi řekla, že
na mě nemá čas. Myslíš, že jsem šel k ní domů?“
„Jasně že jo.“
„Šel.“ Dloubnu Ratha do hrudníku. „A hádej co, nebyla tam. Proto si myslím, že se mi
vyhýbá. Kde byla?“ Natáhnu se a ukážu na holku na pohovce. „Není to Julia v přestrojení?“
Rath mi odstrčí ruku. „Kámo, jsi úplně mimo. Nejspíš je u Clarissy.“
„Jo, Clarissa.“ Zatřesu pěstí ve vzduchu. „Úplně jsem na ni zapomněl. Možná máš pravdu,
ale proč by byla u ní? Jestli tam fakt je, určitě se mi vyhýbá. Do hajzlu.“ Prohrábnu si vlasy.
„Proč se mi vyhýbá?“
„Já nevím. Neřekl jsi něco špatně?“
„Ne. A to by asi ani nebyl důvod, aby se mi vyhýbala. Myslíš, že potkala někoho jiného? Má
nové klienty. Třeba potkala někoho, kdo se k ní hodí víc. Vím, že jsem trochu kretén, ale měl
jsem pocit, že my dva tvoříme skvělý pár.“
„Tím to asi nebude. Julia taková není.“ Rath se poškrábe na bradě. „Možná…“
Ťuk. Ťuk.
Oba se otočíme ke dveřím a pak se na sebe podíváme. „Jestli je to Roark, tak vás oba
zabiju.“ Otevře trhnutím dveře a za nimi stojí zaskočená Julia.
„Ježíši, Rathe, musíš těmi dveřmi tak trhat?“ Podívá se na stranu a všimne si mě. Vytřeští oči
a začne pomalu couvat.
„Stůj,“ zadrží ji Rath, chytne ji za paži a zatáhne ji do bytu. „Promluv si se svým přítelem, ať
to nemusím dělat já.“ Zabouchne dveře. „Nebudu se mezi vás plést.“
Julia zvedne prst a řekne: „A můžu si napřed promluvit s tebou, Rathe?“
„Jo, a až to dořešíte, taky s tebou chci mluvit, abych zjistil, co ti řekla,“ podotknu. Pak se
otočím na Julii a prohodím: „A pak si budu chtít promluvit s tebou kvůli tomu, cos mu řekla.“
„Rathe, a můžu si pak s tebou promluvit i já? O tom, co tady řešíte? Připadá mi to zajímavé,“
ozve se ženský hlas z obývacího pokoje.
Rath si skoro rve vlasy a zdá se, že vybuchne. „Nebudu mluvit s nikým kromě Farrah. Vy si
to tady vyřešte. My budeme na balkoně.“
Hned nato odejde, odvede svou návštěvu ven a nechá nás v bytě o samotě.
Jsem nervózní, protože pohled v jejích očích nevěstí nic dobrého. Zastrčím ruce do kapes a
podívám se k zemi.
„Tak… jak se máš?“
„Fajn,“ pípne.
„Už se to v práci trochu uklidnilo?“
„Jen trochu.“
Nepříjemný rozhovor a vzhledem k tomu, že Julia nesnáší běžnou konverzaci, nechci ho
protahovat…
„Vyhýbáš se mi.“
Respektuje mě natolik, aby mi nelhala, a přikývne. „Trochu.“
„Provedl jsem něco? Protože o ničem nevím.“
„Asi bychom se měli posadit.“
Sakra.
Sakra. Sakra. Sakra.
Asi bychom se měli posadit není věta, kterou chcete slyšet od přítelkyně, co se vám vyhýbá.
Je to začátek konce. Ničeho jsem si nevšiml. Tohle se nesmí stát. Julia je můj svět.
Sedneme si, a jakmile si všimnu, že má v očích slzy, mám srdce až v krku a přes jeho hlasité
bušení sotva slyším.
„Ať je to cokoliv, omlouvám se. Říkal jsem přece, že jsem v tomhle nováček…“
„Nic jsi neprovedl, Brame.“
„Takže… našla sis někoho jiného?“
„Cože? Ne,“ odpoví okamžitě, lehce uražená.
„Tak co se děje?“ Vezmu ji za ruku a užívám si doteku její hladké kůže. „Sakra, Jules,
strašně mi chybíš. Řekni mi, co se děje, ať to můžeme vyřešit.“
Odvrátí oči a odtáhne ruku. „Tohle nemůžeme vyřešit.“
„Proč?“
Rozhostí se mezi námi ticho a po tváři se jí začnou kutálet slzy. Než to stačím udělat já, otře
si je palcem. Nakonec řekne: „Udělala jsem si test.“
„Test?“ A pak si to uvědomím. „Kristepane, jsi těhotná?“ Uleví se mi. O tohle jde? „Lásko, to
je úžasný. Sice trochu mimo plán, ale páni, jsi těhotná.“ Zakřičím na Ratha. „Je těhotná,
chlape. Bude z tebe strejda.“ Chci ji obejmout, ale odtáhne se.
„Cože je?“ Rath strčí hlavu do dveří.
„Bude ze mě…“
„Nejsem těhotná. Tenhle test jsem nemyslela.“
„Počkat. Cože? Takže… nejsi těhotná?“
„Takže nebudu strejda?“ zeptá se Rath zklamaně.
„Ne, beru antikoncepci, vzpomínáš?“
„Jo, ale když máš bojovný spermie jako já, můžou tu obranu zničit a podle toho, jak jsme…“
„Bacha na to, jak tu větu dokončíš,“ podotkne Rath.
Mávnu na něj. „Vrať se na balkon.“ Otočím se zpět k Julii. Cítím se poraženě, protože kurva,
bylo by úžasné, kdyby byla Julia těhotná. Zítra bych ji požádal o ruku a nemusel bych
protrpět tenhle hrozný rozhovor. „A jaký test sis teda dělala?“
„Svůj.“
„Aha… ty sis ho ještě nedělala?“
Zavrtí hlavou. „Ne, a ty výsledky nejsou dobrý. Jsem,“ – polkne – „jsem zelená.“
Nemám ponětí, co to znamená, protože jsem se upřímně o tu seznamku ani nezajímal. Měl
jsem v hlavě pouze jednu věc – získat Julii – takže jsem odpovědi označoval náhodně.
Přidřepnu si k ní. „Zelená je barva peněz, takže to není tak špatný, ne?“ zeptám se jako
materialistický idiot, jenže když jsem nervózní, plácám blbosti.
„Je to skvělá barva, ale ne pokud je tvůj přítel červený.“
A najednou mi to dojde.
Julia Westinová, dívka, která si všechno pečlivě plánuje, má sekce na sekce a musí mít pro
každou činnost důvod, se obává, že se k sobě nehodíme.
„Tsss, koho to zajímá?“
Přimhouří oči. Hups, takovou hloupost jsem asi neměl říkat.
„Mě to zajímá. Je na tom založená celá moje kariéra. Jak bych mohla ignorovat skutečnost,
že můj přítel má červenou barvu a já zelenou, a ještě si myslet, že je to v pohodě?“
„Tvořili bychom spolu pěkný vánoční přání, ne?“ Vítězně se usměju.
Nezabírá to.
„Ale no tak, Jules, neříkal jsem, že se máš řídit srdcem?“
„Můžeš se řídit srdcem, ale nakonec se objeví něco, co nás začne rozdělovat. Totiž,“ –
ukáže na svůj krk – „podívej se na naše iniciály. Tohle neprojde žádnému páru, a kdybychom
se třeba chtěli vzít, budeme mít na pozvánkách tohle?“ Zavrtí hlavou a zní trochu hystericky.
„Na takovou svatbu nikdo nepůjde.“ Tomuhle se skoro zasměju, protože mně by to připadalo
vtipné. Ale když uvidím rozrušení v Juliině tváři…
Trápí ji to.
Nás.
Ale nemůže to být tak špatné.
„Julie, prosím tě. Lidem by to připadalo vtipný.“
Upře na mě smrtící pohled. „Myslím to vážně, Brame.“
„Fakt?“ Přimhouřím oči. „Protože mi připadá, že jsi trochu iracionální.“
„Iracionální? Proč bych měla být iracionální?“
„Protože zakládáš celý svůj život na jednom testu.“
„A ten test má devětadevadesátiprocentní úspěšnost.“
„Jo, a je to test, který se mi vůbec nechtělo vyplňovat, protože je tak dlouhý a pitomý…“ Když
zmlknu, všimnu si vzteku v jejích očích.
Vstane. Takhle naštvanou jsem ji ještě neviděl. „Cos to řekl?“
Taky vstanu, protože bych měl. „Víš co, možná bychom si měli dát něco k pití, trochu se
uklidnit…“
„Řekl jsi, že ten test je pitomý.“
Nevhodný výběr slov.
„Takhle jsem to nemyslel.“
„A jak jsi to teda myslel?“
Hm… dobrá otázka. Jak tu stojím a pokouším se vymyslet, co říct, uvědomím si, že si kopu
větší a větší jámu. Z tohohle nevyjdu bez šrámů. Možná vůbec.
„Asi jsem ten test nebral vážně.“
„Děláš si legraci?“ Začne chodit sem a tam. „Jak jsi to mohl udělat?“
„No, já nevím. Asi proto, že ty otázky byly hloupý.“
Škubne hlavou mým směrem. „Prosím?“
„No tak, Julie. Jak máš odpovědět na otázku, jak dělá prase, když odpovědi jsou:píp píp; pic
pic; bum bum; a polib mi zadek.“
„Žádná z možností nebyla ‚polib mi zadek‘,“ opáčí příkře Julia.
Rozhodím rukama. „Ale klidně mohla být. Docela by tam seděla.“
„Věděla jsem, že se tohle stane.“ Zavrtí hlavou a zvedne svou kabelku. „Někdo, kdo umí
takhle snadno urážet a zesměšňovat mou práci, není typ člověka, se kterým bych mohla
být.“ Začne znít přidušeně. „Na tom programu jsem pracovala celý hodiny a roky a ty ho
bereš jako vtip? I to všechno ostatní byl pro tebe jenom vtip?“
„Ne.“ Jsem frustrovaný sám sebou. Zabořím ruce do vlasů. „To jsem ne… Do prdele, snažím
se ti říct, že nejsem červený. Kdo ví, jakou mám vlastně barvu?“
„No, já už to zjišťovat nehodlám.“ Jakmile vyrazí ke dveřím, vyletím za ní.
„Takže takhle to je? Prostě zahodíš poslední týdny jen proto, že se nehodím ke tvé barvě?
Jako by ti na tom vůbec nezáleželo? A co těch deset let? Ty noci, který jsme trávili spolu a
povídali si? To do tvé seznamky taky nezapadá? A co třeba skutečnost, že jsem do tebe
beznadějně zamilovaný, a sice tak moc, že jestli vyjdu z těch dveří bez tebe, možná to
nepřežiju? Na tom ti nezáleží?“
Zastaví se a otočí se ke mně. „Nemůžeš tvrdit, že mě miluješ.“
„Kurva, proč ne?“
„Protože,“ – přistoupí ke mně – „protože muž, který by mě miloval, by si neutahoval z mé
práce. Kdybys mě opravdu miloval, věděl bys, jak je ta seznamka pro mě důležitá.“
Dveře na balkon se otevřou, ale Rath a jeho kamarádka zůstanou stát na místě.
„Věř mi, Julie,“ ušklíbnu se. „Vím, jak je pro tebe důležitá. Tak důležitá, že kvůli ní všechno
zahodíš.“ Promnu si šíji. Mám vztek. „Sakra, nevím, co ještě u partnera hledáš, ale tojájsem
o tebe usiloval, Julie. Poslouchal jsem tě, visel jsem na každém tvém slovu. Snažil jsem se
být ohleduplný, milý a pozorný milenec. Celé se to zaměřilo na tebe, protože přesně to si
moje holka zaslouží. Možná nikdy nebudu víc než bílý kluk z bratrstva, který vydělal prachy,
a tudíž chlap, se kterým bys podle svého názoru neměla být, ale aspoň nejsem flákač, který
by se o tvou kariéru vůbec nezajímal.“
Projdu kolem ní, protože to chci být já, kdo odejde a ukončí rozhovor.
Chytnu dveře a otočený zády k ní řeknu: „A kdybys náhodou zapomněla, už jsem tě zval na
rande na univerzitě a tys mě odmítla. Čekal jsem deset let, abys na sobě mohla pracovat, a
až pak za tebou přišel. Tohle je spíš projev respektu než výsměchu.“
Se zlomeným srdcem vyjdu ze dveří s cílem najít nejbližší bar. Už vytáčím Roarka.
Musím se opít.
„Položíš ten mobil? Proboha. Pozvals mě na drink, tak budu pít, a ne tady na tebe čumět, jak
každý dvě vteřiny kontroluješ telefon.“
Má pravdu. Zastrčím mobil do kapsy a poraženecky se opřu lokty o bar.
„Promiň. Jen jsem myslel, že už třeba přišla k rozumu.“
Roark se zasměje. „Julia Westinová? Prosím tě, vždyť ta ženská je stejně paličatá jako její
brácha. Rozhodně se za tebou nebude plazit. To bys jí musel dát nějakej dobrej důvod.“
Sakra, zase má pravdu.
Strašně ji miluju, ale říct to musím; je paličatá jako mezek. Vždycky byla.
„Proč máš vždycky pravdu?“
„Protože jsem rozumnej. Jsi na ni naštvanej, ale pořád ji chceš.“
„Já ji miluju,“ opravím ho, vyklopím do sebe panáka a objednám si dalšího.
„Pak musíš něco udělat.“
Zavrtím hlavou. „Můžu jí říkat o svých pocitech, dokud mi nedojde dech, ale to nepomůže.
Když se mi neozvala doteď, po tom rozhovoru u Ratha, tak neexistuje nic, co bych mohl říct,
aby změnila názor.“
„Já netvrdím, že s ní máš mluvit. Měl bys udělat nějaký gesto.“
„Tohle nespraví žádný romantický gesto.“ Nic takového na Julii nezabírá. A není to vada.
Miluju její inteligenci a tah na branku. Bez toho by nebyla tím, kým je.
Roark se usměje zpoza své skleničky a zakýve obočím. „Něco mě napadlo.“
„Tohle nespraví ani sebelepší sex.“
„Nemluvím o sexu, ty kreténe. Co vlastně tohle nedorozumění způsobilo?“
Obrátím oči v sloup a opřu se do stoličky. „To, že naše barvy nejsou kompatibilní.“
„Tak jí musíš ukázat, že kompatibilní jsou,“ prohodí, jako kdyby to bylo nad slunce jasné.
„Chceš mi říct, že mám ten test vyplnit znova? Ani náhodou, chlape. To byla noční můra. A
proč bych měl dělat první krok já? Mám pocit, že to ona mi dluží omluvu.“
„Neříkali jsme náhodou před chvílí, že je Julia tvrdohlavá? První krok musíš udělat ty, a sice
tak, že znovu vyplníš ten test. Správně.“ Zvedne prst. „Garantuju ti, že tohle zabere. Dokaž jí,
že jsi ten pravej.“
„A co když mi nevyjde ta správná barva?“ Co když má pravdu? Co když budeme i nadále
nekompatibilní, i když já jsem si jistý, že jsme?
Roark pokrčí rameny. „Já nevím… Tak budeš v prdeli.“
„Bezva, díky, chlape.“
Poplácá mě po zádech. „Kdykoliv.“ Nakloní se přes bar. „Barmane, čtyři panáky whisky.
Potřebujeme něco silnýho.“
KAPITOLA 32
JULIA
Takhle to vypadá, když se cítíte mizerně.
Ne, nejen mizerně, ale jste v depresi a je vám mizerně. A to jsem si myslela, že bylo těžké,
když mi tenkrát Bram vrazil do bytu a políbil mě. Domnívala jsem se, že takhle vypadá
obtížné období.
Mýlila jsem se.
Ve srovnání s tímhle utrpením to bylo, jako kdybych se válela na pláži s knihou a nechala se
od svalnatých krasavců krmit hrozny.
Pořád vidím ten pohled v jeho očích. Zaryl se mi do hlavy, výraz paniky a nakonec hněvu.
Bram vždy působil tak bezstarostně. Jen jednou jsem ho viděla v podobném stavu; když mě
tenkrát v kampusu napadl ten kluk. A dnes večer mu zčernaly jeho modrozelené oči a byl to
pohled, který už si nikdy nepřeju vidět.
Když Bram odešel, dal mi to Rath pěkně sežrat. Choval se spíš jako Bramův bratr než můj.
Vyčetl mi, že se chovám jako blázen a že jsem neměla nechat Brama odejít, protože nikdy v
životě neviděl, že by jeho nejlepší kamarád někoho miloval jako mě. Než přišel Bram, miloval
mě bezvýhradně jen bratr. Podporoval mě na škole i při mém výzkumu. Vždycky se o mě
staral a slyšet ho, jak brání svého nejlepšího kamaráda, který zfušoval test a řekl o něm, že
je hloupý? To mi taky zlomilo srdce. A pověděla jsem mu to. Poprvé jsme se nepohodli a
bylo to nepříjemné.
A přesto jsem se nepohnula dopředu. Nedokázala jsem zvednout mobil a ozvat se. Radši
jsem šla domů, abych se vybrečela do polštáře. Pak jsem Anitě zavolala, že mi není dobře, a
nechala ji přesunout schůzky. Určitě poznala, že lžu, podle mých občasných vzlyků. Ale je
profesionální a nikdy se mi nepletla do soukromého života.
Teď, po dvou dnech, je mé srdce stále zlomené a moje hrdost nesnesitelně velká. Sedím u
stolu, před sebou příliš nezodpovězených e-mailů, a nemám v sobě ani špetku odhodlání k
práci. Místo toho civím z okna na rozlehlé panorama New Yorku a v hlavě mám jen jedno:
Brama.
Chci se mu ozvat, omluvit se, povědět mu, že mě to mrzí, ale malá část mé osoby, ta
neústupná, která mi řídí celý život, mi napovídá, že je to špatný nápad a opět skončím
zraněná. Už mi ublížilo tolik mužů. Není to směšné? Dohazovačka, co si sama neumí najít
partnera.
Ovšem neříká tohle jedno staré přísloví? Kovářova kobyla chodí bosa? Tak to jsem přesně
já.
Ozve se tiché klepání na dveře. „Slečno Westinová, tady je ta složka, o kterou jste žádala.“
Ani si nevzpomínám, že bych o nějakou žádala, ale když to vezmu kolem a kolem, kdybych
teď zavřela oči, ani bych nevěděla, co mám na sobě za oblečení. Převezmu složku a
poděkuju.
„Už jste obědvala?“
„Je deset hodin dopoledne,“ odpoví Anita a zkoumavě se na mě podívá.
Jen deset? Proč se ten čas tak táhne?
„Vážně? Myslela jsem, že je víc.“
Anita přijde blíž a posadí se naproti. „Můžu k vám být upřímná?“
„Když už jste tady.“ Pokynu, aby pokračovala.
Odkašle si a složí ruce do klína. „Hádám, že vaše momentální nálada vychází z konfrontace
s panem Scottem.“
„Dalo by se to tak říct. Asi jsem se s ním rozešla, nebo on se mnou. Těžko říct.“
„Ale byla jste tak šťastná.“
Kroužím prstem po stole. „Byla, že jo?“
„Ano, tak proč to štěstí zahazovat?“ Protože nepotrvá. Nemůže.
„Protože,“ povzdechnu si, „mám strach ze zklamání. Nechci, aby se to s Bramem pokazilo.“
„Ale když teď nejste spolu, už se to tak trochu pokazilo, ne?“
„Asi jo.“ Kousnu se do spodního rtu. „Jenže co když se k sobě nehodíme?“
„A opravdu vám na tom tak záleží? Ani můj manžel a já nejsme dokonalý pár. To však
neznamená, že se s ním rozvedu. Místo toho se snažíme na vztahu pracovat a překonávat
rozdíly a přesně z toho důvodu je naše manželství docela zábavná výzva.“
„Bože, Anito. Opravdu? Celý život se spoléhám na fakta a čísla. Ale vy mi tady říkáte, že jste
vážně šťastná?“
„Ne pořád, pokud mám být upřímná, jenže takhle to funguje v láskyplném manželství. Občas
bych Trevora nejradši zabila, ale na druhou stranu moc dobře vím, že bych bez něj
nedokázala žít.“
Panebože. Já taky nemůžu bez Brama žít. Zavrtím hlavou. Nesnáším se. Mám v sobě tolik
rozporuplných pocitů. „Bram je ten nejlepší muž, jakého znám, nejpřitažlivější, nejpozornější,
nejvtipnější, nejčestnější, ovšem nevím, jak mám v tomhle případě najít rovnováhu mezi
fakty a pocity. Došly mi nápady.“
„Jen ty, na které máte papír. Ale ne ty od srdce. Nezapomeňte ho poslouchat.“
Nech své srdce bít… pro mě.
„Chtěl mě už deset let. Kdo tohle dělá?“
„Někdo, kdo miluje bezvýhradně.“ Bezvýhradně: takové, jací jste.
Někdo, kdo vás pozorně poslouchá a vždycky vám dokáže nabídnout podporu a povzbuzení.
Někdo, kdo si na večírku začne klidně povídat se šprtkou, aby se cítila líp. Někdo, jehož
duše je naladěná na stejnou vlnu, takže když je jeho druhá polovina v nebezpečí, pomůže jí.
Někoho takového znám. A miluju ho.
Seberu kabelku z podlahy a vstanu. „Půjdu za ním.“ Anita vstane a znovu mi podá složku,
kterou jsem nechala položenou na stole. „Než půjdete, měla byste se podívat na tohle.“
„Nepočká to?“ Vložím mobil do kabelky a zamířím ke dveřím.
„Nepočká. Prosím, mrkněte na to.“
Proboha. Teď není vhodná chvíle.
Ale to jí neřeknu. Místo toho se zdvořile usměju a složku od ní převezmu. Chvíli se v ní
nemotorně prohrabuju, než se mi konečně podaří otevřít tu správnou stránku. Navrchu je
fotka Brama následována jeho osobním profilem. Podívám se na Anitu. „Proč se mám
podívat zrovna na tohle?“
„Podívejte se na tu zvýrazněnou část dole.“
Je to tam černé na bílém. Zvýrazněná jeho barva.
Modrá.
Několikrát zamrkám a pak se Anity zeptám: „Co to má znamenat?“
Anita se celá rozzáří. „Pan Scott mi před dvěma dny poslal e-mail a požádal mě, abych mu
test poslala znovu. Což jsem udělala. Celý ho znovu vyplnil. Právě jsem obdržela jeho
výsledky. Panu Scottovi vyšla modrá barva, slečno Westinová, a když se podíváte na ty
výsledky na druhé straně, má devětadevadesátiprocentní shodu se zelenou… s vámi.“
Oči se mi zalijí slzami a rozbuší se mi srdce. Vyplnil ten test znovu. Nemůžu tomu uvěřit. Po
tom všem, co jsem mu řekla, vyplnil test znovu.
„Jste šťastná?“
Třesou se mi rty. „Nemůžu tomu uvěřit.“
„Miluje vás, slečno Westinová. Udělal by pro vás cokoliv. Napsal mi to všechno v tom e-
mailu.“
„Musím… musím ho vidět.“
Podám jí složku a vyběhnu z kanceláře. „Hodně štěstí,“ zavolá za mnou Anita, než se
otevřou dveře výtahu.
Prosím, ať není dopravní zácpa.
„Slečno Westinová, jste v pořádku?“ Linus obejde svůj stůl a položí mi ruku na záda, zatímco
se ohýbám v pase a hlasitě oddechuju.
„Jo.“ Zalapám po dechu. „Mohla bych vás poprosit o trochu vody?“
„Jistě.“ Rychle vezme balenou vodu, odšroubuje víčko a podá mi ji. Vypiju ji, a to velmi
nespolečenským způsobem. Kdybych neměla strach, že si rozmažu řasenku, klidně bych si
opláchla i obličej.
„Vy jste sem běžela“ – podívá se na mé boty – „v lodičkách?“
„Jen pár bloků, žádný maraton.“ Otřu si čelo. „Bože, doufám, že nevypadám strašně.
Vypadám strašně?“
Linus se pousměje. „Vypadáte nádherně, slečno Westinová.“
A přesně z tohohle důvodu si Bram drží Linuse u sebe. Upravím si blůzu a uhladím sukni.
„Je, hm, je Bram uvnitř?“
„Je tam, ale varuju vás, poslední dobou je nesnesitelný. Nejsem si jistý, jestli byste tam měla
chodit. Hodil nakousnutým jablkem o zeď, protože mělo hnědý flíček.“
Cuknu sebou. „To je asi moje vina.“
„Nepochybně. Tohle mohlo zavinit jen zlomené srdce.“ Mělo mě napadnout, že Bram
Linusovi všechno poví. „Jestli jste příčinou těch problémů, asi byste tam měla jít.“
„Jak moc je rozrušený?“ zeptám se, protože to chci vědět, než vstoupím dovnitř.
„Ani nevypil koktejl, který jsem přinesl už včera.“
„Tak to je zlé.“
„Přesně. Ale něco vám řeknu. Jsem rád, že jste přišla, protože jste jediná, kdo ho může
udělat šťastným. Opravdu jste jediná osoba, která to dokáže, a byl bych velmi nerad, kdyby o
to štěstí přišel.“
„To já taky,“ pošeptám a vykročím ke dveřím. Přes rameno věnuju Linusovi úsměv a
zhluboka se nadechnu.
Kouřová okna jako kdyby zastupovala zdi, protože je v místnosti větší tma než obvykle.
Zavřu za sebou a všimnu si, že Bram sedí na židli zády a civí do prázdna.
„Už jsem říkal, že nechci žádný Oreo, Linusi.“
„To není Linus.“
Bram se bleskurychle otočí i s židlí. Stojím nervózně ve dveřích.
„Julie,“ vypraví ze sebe překvapeně. „Co tady děláš?“
„Přišla jsem si s tebou promluvit. Máš čas?“
„Jasně.“ Vstane a odejde k pohovce. Následuju ho a posadím se kousek vedle něj. Kabelku
odložím na konferenční stolek a snažím se najít ta správná slova navzdory ochromující
nervozitě.
„Omlouvám se, Brame.“ Chce promluvit, ale umlčím ho, protože to ze sebe potřebuju dostat.
„Omlouvám se, že jsem se k tobě chovala, jako kdybys byl jeden z mých mizerných ex.
Vůbec nejsi jako oni, takže nechápu, proč jsem tě zařadila do jejich kategorie. Asi jsem měla
strach a ignorovala jsem, co se mi srdce snaží říct. Řídila jsem se jen radami ze svých
příruček a grafy.“
Nakloním se blíž a chytím ho za ruku.
„Viděla jsem tvé skutečné výsledky, ale nezáleží mi na nich, protože když mě Anita donutila
se na ně podívat, už jsem byla rozhodnutá, že poběžím za tebou. Chtěla jsem následovat
své srdce a řídit se profilem osobnosti, který pro tebe napsalo.“
Bramovi zvlhnou oči a pousměje se. „A co napsalo?“
„Že jsi jeho spřízněná duše, styčný bod a dokonalý protějšek. Že tvoje srdce patří k mému a
je směšné, že jsem to vůbec zpochybňovala. Mrzí mě, že jsem o tobě pochybovala. O nás.“
Pohladím ho po tváři. „Miluju tě, Brame. Jsi muž mých snů, můj dokonalý partner a člověk,
se kterým chci trávit všechen čas.“
Zhluboka se nadechne. „Kristepane, Jules, málem mi vyskočilo srdce z hrudníku.“ Vysadí si
mě na klín a obejme mě kolem zad. „Tak strašně tě miluju. Klidně bych ten test vyplnil
pětkrát, jen abych dokázal, že k sobě patříme, a moc mě mrzí, jak jsem se o tvém programu
vyjadřoval. Víš, že jsem to tak nemyslel.“
Zavrtím hlavou. „Já vím, a ani jsem ten test nepotřebovala, abych si uvědomila, že k sobě
patříme. Dávno jsem to věděla, jenže jsem se bála plně důvěřovat svému srdci.“
„Ale teď to vidíš, ne? Jako já?“
„Ano, vidím.“ Něžně ho políbím na rty. „Omlouvám se, že mi to trvalo deset let.“
Tiše se zasměje. „Lepší deset let než nikdy, Jules.“
„Jsem Julia,“ usměju se mezi polibky.
„To sotva, pro mě budeš vždycky Jules, holka, do které jsem se zamiloval na univerzitě,
sestra mého nejlepšího kamaráda.“
EPILOG
„Jestli ty zapečené těstoviny spálím, budu na tebe celou noc zírat, jak spíš. A vím, jak to
nenávidíš.“
Oklepu se. Opravdu to nenávidím. Ne že by to Julia dělala, ale děsí mě to – probudit se a
zjistit, že na mě někdo zírá. Kdo by to taky dělal?
Magoři. Ty jo.
Té osobě bych jedním karate pohybem urazil hlavu tak rychle, než by vůbec stačila mrknout.
„Zabere to jen pár vteřin. Slibuju.“ Zakryju jí oči a zavedu ji do ložnice.
„Uvědomuješ si, že vím, kde jsem, že jo? V tvém bytě už jsem strávila tolik času, obzvlášť v
kuchyni. Zakrývat mi oči je úplně zbytečný.“
„Hele, slečno Praktická, nech mě to dodělat.“
Rozpačitě se pousměje. „Promiň, pokračuj.“
Sundám jí ruku z očí a pokynu do ložnice. „Jestli jde o sex, pak mě zažalují za týrání
zapečených těstovin.“
„Vždycky jde o sex, ale kvůli tomu tu nejsme. Jsme tady, protože… bubny, prosím.“
Protože je to ta nejlepší přítelkyně na celém světě, předvede dokonalý virbl. Chvilku ji
napínám a pak vytáhnu ze šuplíku balení čistě bílých podkolenek.
„Tadá.“ Rozhodím rukama do vzduchu, jako kdybych byl kouzelník.
Prohlédne si podkolenky a pak ke mně zvedne hlavu. „Co se děje?“
„To jsou podkolenky pro tebe.“ Vezmu ji za ruce a přivinu ji k sobě. „Miluju tě, Jules, a
myslím, že je načase, abychom se sestěhovali, nemyslíš? Stejně tady v podstatě bydlíš,
takže to můžeme pojmout oficiálně a vyhradit ti speciální šuplík na podkolenky.“
„Ty chceš, abych se k tobě nastěhovala?“
„To ti to nedošlo díky tomu šuplíku?“ Ukážu na romantické gesto, které jsem pro ni
nachystal.
„Došlo. Asi jsem trochu v šoku, to je všechno. Je to jen pár měsíců.“
„Jo, pár měsíců, co pendlujeme mezi našimi byty. Stejně spolu trávíme každou noc. Nechám
tě, aby sis vybrala, na který straně postele chceš spát.“
„A co místo v šatně?“
Promnu si čelo. „Kolikrát ti to ještě budu muset říkat? Jsem bohatý. Jestli chceš větší šatnu,
dostaneš ji. Jestli chceš společně bydlet v jiném bytě, můžeme ho začít hledat. Jen chci,
abychom žili spolu a abych chodil domů s vědomím, že moje holka čeká v podkolenkách,
aby mě přivítala.“
„A co když budu chtít, abys mě přivítal ty? Jak bys to udělal?“
„Nahý a tvrdý.“ Zamrkám na ni. Obrátí oči v sloup.
„Ach, mám takový štěstí,“ usadí mě s dokonalým sarkasmem.
Vezmu ji do náručí. „Znamená to ano?“ Čekám na odpověď se zadrženým dechem.
„Vážně se ptáš? Víš, že tě neodmítnu.“ Obejme mě pevně kolem krku a vášnivě mě políbí.
Užívám si to; jako kdybych se nadechl čerstvého vzduchu.
Takže, jaký je recept na to randit se sestrou svého nejlepšího kamaráda?
Zjistil jsem čtyři věci: musíte ji přestat vnímat pouze jako sestru svého kamaráda a začít ji
vnímat jako ženu, bez které nemůžete žít – jako svého nejlepšího parťáka; musíte se ujistit,
že se váš parťák bude cítit respektovaný v tom, co dělá; a i když se to zdá zvláštní, měly by
se vám líbit podkolenky – i obnošené – musíte jim vyhradit zvláštní šuplík; a poslední věc,
nechovejte se jako namyšlený kretén. Vězte, že za lásku se vyplatí bojovat a že skutečné
bohatství objevíte, teprve až začnou vaše srdce bít stejným rytmem.
KONEC