Texty 2021 – 2022

Ganga Maia Částková: Černé růže

Vibrování telefonu mne probudilo z lehkého spánku. Podíval jsem se z okénka vlaku, zda
jsem náhodou nepřejel zastávku. Naštěstí to vypadalo, že právě přijíždíme na nádraží mé
cílové destinace. Tabule s nápisem "Brno, hlavní nádraží" se mihla kolem a já si rychle začal
oblékat kabát a sbírat zavazadla. Neobratně jsem z kapsy vytáhl ještě stále vibrující telefon,
na jehož displeji svítilo zlaticko <3. Hovor jsem okamžitě přijal a nadšeně pozdravil. Z druhé
strany se však nepříliš šťastně ozvalo: "Ahoj, už jsi vyrazil?" Tón hlasu, kterým má přítelkyně
větu pronesla, mne poněkud vyvedl z míry, ale nenechal jsem si tím zkazit plán.
"No.. za chvilku budu teprve vyrážet na nádraží. Pojedu až 16:03, jako vždycky," odpověděl
jsem po krátké pauze a v duchu se smál. Následovala poměrně dlouhá pomlka, po které jsem
se již nadechoval, abych se zeptal, co se děje.
"Tak dneska nejezdi," odpověděla místo toho má polovička na druhém konci. To mne
opravdu zaskočilo. Zůstal jsem jen sedět a koukal z okna na brněnské nádraží s myslí plnou
otázek. Byl bych býval odjel do Břeclavi, kdybych si včas neuvědomil, že bych měl vystoupit.
"A-ale proč? Víš přece, že máme zítra výročí," dostal jsem ze sebe poté, co jsem vyšel z vlaku
a podíval se na velkou dárkovou tašku a kytici, kterou jsem držel v levé ruce.
"Protože..." začala Vilma větu, ale nedokončila ji.
"Protože..." zopakovala a já na to přestával mít nervy.
"Protože se mus…” zamumlala a já už toho měl dost.
“Protože co?!”
"Protože se musíme rozejít," vykřikla Vilma.
V ten moment se celý svět zastavil. Nic nebylo. Žádní kolemjdoucí. Žádné nádraží. Žádné
myšlenky. Jen jedna věta neustále se opakující v mé hlavě. Protože se musíme rozejít. Protože
se musíme rozejít. Protože se musíme rozejít. Protože se musíme rozejít.
"C-cože?" zeptal jsem se, i když jsem rozuměl naprosto perfektně.
"Protože se musíme rozejít," zopakovala Vilma bez emocí.
Sesunul jsem se na tvrdou zem nástupiště a jen tam s očima plnýma slz seděl a koukal na ty
hloupé kytky. V mojí hlavě bylo úplně prázdno. Neměl jsem slov. Dokonce jsem na chvíli
zapomněl, že nějaká slova existují. Nic. Jakoby se smazal celý život. Všechno. Všechno to
bylo jen tak pryč.
"Jsi tam?" zeptala se Vilma po několika minutách a tím přerušila to nekonečné nic. Odkašlal
jsem si a odpověděl, že ano.
"No, tak asi aho-"
"Řekneš mi aspoň důvod?" přerušil jsem ji.
"Cože?"
"Jestli mi aspoň řekneš důvod, proč si myslíš, že bychom se měli rozejít,” zopakoval jsem a
snažil jsem se mluvit co nejvíce zřetelně. Opět následovalo dlouhé ticho. Už jsem myslel, že
ho snad nepřeruší, když vtom odpověděla: "Zamilovala jsem se do někoho jiného."
Cítil jsem, jak se mi do očí začínají hrnout další a další slzy. Slyšel jsem, že Vilma něco říká,
ale přes šum ve vlastní hlavě jsem nerozuměl jedinému slovu. Telefon jsem upustil na zem a
prsty si vjel do vlasů.
Před očima jsem si přehrával všechny vzpomínky. Všechny naše zážitky, kterých opravdu
nebylo málo. Viděl jsem naše první rande v čajovně. Tehdy se tak kouzelně smála, že jsem se
hned zamiloval. Viděl jsem jednu z našich večerních procházek. Chodili jsme městem a
užívali si atmosféru letního Brna. Viděl jsem i všechny naše pokusy o usmažení palačinek či
upečení muffinů. Vždy jsme skončili oba úplně umazaní od těsta, ale pokaždé vysmátí. Také
jsem viděl naše příjemné rozhovory, kterými jsme strávili někdy i celou noc. V průběhu
dalšího dne jsem sice neustále usínal, ale nikdy jsem toho nelitoval.
Všechny vzpomínky, všechny naše zážitky, kterých opravdu nebylo málo, to všechno teď
bylo pryč.
"...musíš mě pochopit," pronesla Vilma svou závěrečnou větu, která mne vrátila do reality.
Telefon sice ležel na zemi poměrně daleko ode mne, ale tato pro mne nepochopitelná tři slova
jsem slyšel velmi zřetelně.
Musíš mě pochopit? Musíš mě pochopit?! To myslí vážně? Nemám slov, opravdu ne.
Zvedl jsem telefon, který měl po pádu prasklinu na displeji, a zmáčkl velké červené tlačítko
pro ukončení hovoru.
Teprve teď jsem si uvědomil, že sedím uprostřed nástupiště s košilí promočenou od slz a
dárky, se kterými nyní ani nevím, co dělat. Zadíval jsem se na obrovskou kytici černých růží a
dárkovou tašku plnou drahé kosmetiky. Co teď? V Brně neznám nikoho kromě Vilmy, takže
se ještě dnes musím vrátit domů. Pobral jsem si tedy věci a šel se podívat na odjezdy vlaků.
Nejdřívější vlak měl jet až za půl hodiny, a tak jsem si koupil lístek a jelikož jsem již začínal
mít hlad, vydal jsem se směrem ke stánku na konci podchodu, kde prodávají párky v rohlíku.
Bylo to zvláštní, procházet Brnem bez Vilmy. Opět jsem si uvědomil, co se ve skutečnosti
teprve před chvílí událo. Až teď mi doopravdy došlo, co všechno to znamená. Po tváři mi
stekla jedna osamocená slza.
Na konci podchodu mne postarší, mile vypadající žena poprosila o drobné. Popravdě jsem jí
odpověděl, že se omlouvám, ale že jsem svou poslední hotovost utratil za kytici pro svoji
přítelkyni, která se se mnou naneštěstí dnes rozešla. Paní se na mne s úsměvem podívala a
řekla: “I přesto děkuji, je vidět, že jste hodný člověk. A to s vaší přítelkyní mne moc mrzí.”
Potom se ještě jednou usmála a zdálo se, že náš rozhovor považovala za ukončený.
Pokračoval jsem tedy v cestě, ale bylo mi opravdu líto, že jsem jí nemohl nijak pomoci. Třásla
se zimou a navíc byla opravdu milá. Znovu jsem se zadíval na kytici krásných černých růži a
v tu ránu jsem to viděl jinak. Okamžitě jsem se otočil a běžel zpět k ženě, která mne oslovila.
“Víte, co mne napadlo?” zeptal jsem se. Paní zaskočeně zavrtěla hlavou.
“Tohle je ta kytice,” řekl jsem a vytáhl ji z dárkové tašky.
“Prodejte jednu růži tak za padesát korun a za výdělek si kupte teplejší oblečení. V sekáči za
jednu takovou prodanou kytku budete mít třeba kabát nebo kalhoty,” povídám jí nadšeně.
Paní byla poněkud zaražená, ale nabídku vděčně přijala.
“Děkuji vám mnohokrát,” volala za mnou, když jsem odcházel ke stánku s párky v rohlíku.
Když jsem již s jídlem v ruce šel směrem k nádraží a opět procházel kolem milé paní, s
úsměvem jsem sledoval, jak si od ní muž mého věku zrovna kupuje jednu černou růži.
2021/2022

Lucie Fišerová
Moje chyba

Den první
Dnes jsem udělal chybu.
„Udělal jsem chybu!“ zaječel jsem. A od té chvíle byla chyba mou věrnou společnicí. Tak
jako Saroyanův Tracy měl tygra, já měl svoji chybu.
„Zdravím,“ pronesla tehdy moje chyba veledůležitě.
Protože jsem slušně vychován, vzmohl jsem se alespoň k odpovědi:
„Odejdi do zapomnění, chybo.“
„Nedostala jsem od tebe propustku,“ namítla.
„Dostala.“
„Ano, ovšem jen tu vědomou,“ osvětlila mi. „Já potřebuji i tu z podvědomí.“
Propustku z podvědomí jsem zatím nedokázal vystavit. Rozhlédl jsem se po svém okolí.
Procházela tu spousta lidí a já jich spoustu znal. Doufal jsem, že mou chybu nikdo z nich
nevidí, propadl bych se hanbou.
„Pojďme se projít,“ navrhla chyba. Připomněla mi tím, jak moc je skutečná. Pokusil jsem se jí
nenápadně vzdálit a vykročil jsem vpřed. Naivně jsem se domníval, že se jí ztratím v davu.
Zděšeně jsem sebou cukl, když mi naráz vyskočila na záda. Rozběhl jsem se a zmítal sebou,
abych ji shodil, ale chyba se držela jako klíště.
„Jdi pryč,“ nařídil jsem jí, jakmile jsem se zastavil a přestal s ní bojovat.
„Bohužel nemohu, před chvílí jsem ti vysvětlovala proč,“ bránila se.
„Jak mám na tebe tedy zapomenout?“ rozhodil jsem bezradně rukama a začal opět kráčet po
chodníku plném lidí.
„Zapomnění neexistuje, vždycky bude něco, co si člověk pamatuje,“ vysvětlila a uvelebila se
mi na hřbetě jako domácí mazlík, kterým se v jistém smyslu stala.
To se mi vskutku ulevilo. „Proč jsi mi potom tvrdila něco o propustce do zapomnění?“
„Vy lidé rádi věci přibarvujete, jinak byste se nudili. Ty vypadáš zrovna jako malíř. Chtěla
jsem ti udělat radost a poskytnout ti plátno.“
Chystal jsem se své chybě dlouze a cynicky odvětit, že svého záměru zcela určitě nedosáhla,
avšak v tu chvíli jsem na ulici míjel známou osobu.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem ji. Byla to paní sousedka.
„Ahoj,“ usmála se. „Tak jak jde škola?“
Udělal jsem chybu, odpověděl jsem téměř okamžitě a nevěděl jsem, jestli to skutečně
vyslovuji.
„Představ mě,“ kopla mě chyba do lopatky.
Au. Tohle je moje chyba, paní sousedko. Chybo, tohle je paní sousedka.
„Och, dobře, ráda jsem tě viděla,“ rozloučila se paní sousedka chápavě.
A tak se stalo, že jsem se po zbytek dne procházel po ulicích města se svou chybou na zádech.
Cítil jsem, jak mě celé široké okolí chápe, snad se mě snaží i povzbudit, avšak nic z toho
nezastínilo můj pocit slabosti.
Když jsem se vrátil domů, nemusel jsem svou chybu ani představovat rodině, všimli si jí, aniž
bych cokoli řekl a to mě potěšilo i rozlítostnilo. Co jen se svou chybou budu dělat…
Dnes jsem ji nechal, aby byla vidět a aby mě definovala. Zítra zkusím učinit opak a pozítří
bych se mohl odvážit vytvořit kontrast. To znělo jako plán.
„Dobrou noc, chybo,“ popřál jsem své chybě.

Den druhý
Ráno jsem se probudil a cítil se jako Gaimanova Koralina - v prvním okamžiku jsem nevěděl,
kde jsem a nebyl jsem si ani úplně jist, kdo jsem.
Jsem tam, kde jsem byl včera? Technicky vzato ano, jsem doma ve své pohodlné posteli, tady
jsem se probudil i včera. Jsem ten, kdo jsem byl včera? Ne, to rozhodně ne. Jak moc mě
chyba zná, aby to posoudila?
„Chybo?“ promluvil jsem směrem k chybě.
„Zatím jsi na mě nezapomněl,“ poznamenala trochu kousavě, přesto spokojeně chyba.
„Dnes zůstaneš doma,“ oznámil jsem jí.
„Proč?“ tázala se.
„Dnes tě neznám. Dnes si vytvořím falešné zapomnění a až se vrátím domů, opět si
vzpomenu.“
Prožil jsem tedy celý jeden den bez chyby. Málem jsem už zapomněl, jaké to je. Je to barevné
a pestré, jako luční kvítí. Dříve se to takové nezdálo, málo jsem si všímal. Teď jsem si toho
považoval.
Den bez výčitek byl jednoduše skvělý, každý okamžik byl jako zrnko pylu, najednou tak
vzácný a podstatný. Cítil jsem, jak chci kvést a jak se to může podařit.
Uvadl jsem okamžik po návratu domů. Rozvzpomněl jsem se.
„Chyběla jsem ti?“ ozvala se chyba.
Neodpověděl jsem, ale to nevadilo, protože chyba byla nadmíru výřečná.
Povídala mi celou noc a já si opět vzpomněl, jak hroznou chybu jsem to udělal a jak mě
definuje, ať o to žádám, nebo ne.

Den třetí
Dnes jsem se probudil jako já. Zdálo se to nadmíru zvláštní.
Nebyl jsem jako Tracy - chyba nebyla můj tygr. Nebyl jsem ani jako Koralina - najednou
jsem si byl vědom všeho. V mém nitru se třepotal kvítek něčeho nového, co vědělo věci dříve
než já.
Byl jsem to jen já. Já se svou chybou i květinovým pylem. A ve zlomku vteřiny jsem se
přesvědčil, že sám sebe znám.
„Půjdeme dnes ven?“ zajímala se moje chyba.
Celou noc jsem ji slyšel někde v pozadí svých snů. Vnímal jsem její přítomnost a smířil se
s tím, že tu zkrátka bude. Nepotřeboval jsem ji znovu schovávat.
„Ano, dnes půjdeme ven,“ potvrdil jsem.
Šli jsme tedy ven.
Kráčeli jsme po té samé ulici s těmi stejnými lidmi jako první den.
Moje chyba se mi v první možnou chvíli pokusila vyskočit na záda. K jejímu překvapení jsem
včas uhnul. Vyčítavě si mě změřila pohledem.
„Ne, chybo,“ postavil jsem se jí. Náhle se zdála podivně malá. Naše nedostatky jsou prý to,
kdo skutečně jsme. Zpívají to v jedné písni a ta píseň je opravdu nádherná, takže jí slepě
věřím.
„Můžeš ale kráčet vedle mě.“
Dnes jsem znovu nechal svou chybu, aby byla vidět. Už jsem ji nebral jako přítěž, ale ani mě
neovládala. Jakmile jsem si dovolil takto myslet, svoboda mě definovala více, než moje
chyba.
„Dobrý den,“ pozdravili jsme s mojí chybou paní sousedku.
„Ahoj,“ usmála se paní sousedka. „Tak jak jde škola?“
„Dobře,“ odpověděl jsem.

2021/2022
Petr Komínek: Můžeš mi říct proč?
Vždyť jsem chtěl jen pomoct!
Celkově na naší škole nemůže být nic normálního, pořád se tu jen řeší, kdo co udělal a
neudělal, zda máte budoucnost nebo ne, mám pocit, že z nás má ta škola za úkol udělat lidi
trpící depresemi a úzkostmi ze života, a to fakt nepřeháním. Bavit se s ostatníma
spolužákama je taky nereálný, hned vás začnou škatulkovat podle toho, s kým se bavíte, když
se bavíte s klukem, hned jste gay, když máte kamarádky, hned jste děvkař a když se nebavíte
s nikým, tak vás všichni mají za nerda, co beztak doma kouká na morbidní anime a chodí na
srazy s dalšíma nerdama.
Někdy je lepší, aby vás všichni měli za divnýho kluka, co o přestávkách mizí na křeslo v
knihovně a čte si. To křeslo je mnohem příjemnější než školní židle, a na to pérko, které tlačí
do zadku, jsem si za ty dva roky už zvykl a knihovna je jediné klidné místo, protože mimo mě
tam sedí většinou stará paní knihovnice Martinová, nebo Kristy Lucasová, o které tady na
škole nikdo nic neví, je to pro mě celkem záhadná holka. Má husté černé vlasy, které mívá
většinou v culíku s hroznově červenou gumičkou, má brýle s tlustými obroučkami a krásné
hnědé oči, co vypadají jako podzimní les, kterým prosvěcuje zapadající slunce. To je přesně
ten důvod, proč mi povinná četba trvá tak dlouho, nechápu, proč tak hezká holka tráví čas
sama v knihovně. Celý ty dva roky se dost odhodlávám si k ní sednout, zeptat se, co čte a
navázat s ní konverzaci - marně. Moje jediná interakce s ní byla, když mě paní Martinová
sprdla, že jsem dal Dějiny Ameriky 18. století do sekce Americké dějiny 14. století, a Kristy se
zasmála a odešla. Jo, celkem trapas. Chci ji poznat, v tomhle případě by mi bylo jedno, co by
si o tom přátelství mysleli ostatní, protože kamarádit se s ní by byl pro mě takový úspěch,
jako povedený pokus v chemii profesora Mcderena.
Chodívám na oběd každý den přes celou školu, učebna, kde mám literaturu, je přesně na
opačném konci než jídelna, vždycky mi tou cestou pořádně vyhládne, protože ani nemůžu
zrychlit krok, jelikož podlaha jako by byla navrhnuta přímo pro příležitost úrazu, takže běh
nepřipadá v úvahu.
Tak to nene, ještěže neběhám a jdu hezky pomalu, tohle je moje šance, tohle je chvíle, na
kterou jsem čekal hodně dlouho, chvíle, která může vše změnit. Na nástěnce visela přihláška
do chemické soutěže, bylo tam jediné jméno “Kristy Lucasová”, jako fakt? Takže víme, že má
ráda chemii, stejně jako já, znamení, to je znamení, jsme si souzeni, Kristy Hardisová, s mým
příjmením to jméno zní ještě líp. Přátelé, je čas, aby se probudil Sam Hardis, ten Sam, který v
devítce na základce byl králem plesu, ten, který měl vždycky to, co chtěl, ten Sam, kterého
měli všichni rádi. Dámy a pánové, jízda začíná.
Je to špatný, nevím, co si mám vzít na sebe, mám spíše zvolit hnědou mikinu a modré džíny,
nebo jít na slušňáka v košili s motýlkem, mám zvolit džínovou bundu nebo plátěnou bundu?
Boty, jaký si mám vzít boty? Musím na ni udělat dojem, co jí řeknu, jak se budu chovat? Ty
dva roky od základky mě dost poznamenaly, král školy je pryč, ze mě je fakt nerd, akorát se
ztrapním.
Mám použít nějakou balící hlášku? Když máš ráda chemii, nechceš být moje H2O? Protože
bez tebe nemůžu žít. Nechceš být můj vodík a já tvůj fluor a společně vytvořit kyselinu
fluorovodíkovou? Same Hardisi, ty jsi trapný, na tohle nesbalíš ani učitelku chemie
Hawkinsovou. Smiř se s tím, že budeš navždy sám a budeš bydlet s maminkou, bomba.
Hnědá mikina, modré džíny a bílé boty, tomu říkám balící outfit. Jdu na to.
Už tam sedí, wau, jí to fakt sekne, hoši, na to nemám.
Ahooj, trochu jsem se zakoktal a ucítil jsem po celém těle mráz a mravenčení, vyschlo mně v
krku, nemůžu se hnout a cítím, jak můj obličej začíná rudnout. Promluvil jsem na ni, já to
udělal. Ahojky, odpověděla mi krásným hlasem, nikdy předtím jsem její hlas neslyšel, je tak
nádherný. Tak ty máš rád chemii? Joo, strašně ji žeru. Baví mě, jak má svoje pravidla, já sám
v životě musím mít vše podle pravidel, a ty? Sam, pěkné jméno. Mně se zase libí to tvoje,
Kristy. Oba dva jsme se na sebe usmáli, přesně ta situace, u které se stydíte, když ji vidíte
někde ve filmu nebo čtete v knížce, a já to teď fakt zažívám.
Víš, měl jsem dost velký problém tě poznat dřív, proč holka jako ty tráví čas v knihovně a ne
ve třídě mezi klukama? Řeknu ti proč, odpověděla, myslím, že ze se stejného důvodu jako ty,
mám ráda klid. Hoši, další společná věc, tohle je zase znamení. Fakt že jo. Pěkná mikina,
pochválila mě, já se usmál a oplatil jsem jí to pochvalou krásných šatů, které měla na sobě.
Hele, bude vadit, když si u toho čtení přisednu k tobě? Už jsem se celkem uklidnil a dokázal s
ní normálním způsobem flirtovat. Že se ptáš, jasně že můžeš.
Každý den jsme se setkávali v knihovně, místo čtení jsme si jen a jen povídali, zjišťovali jsme,
kolik toho máme společného, smáli se a diskutovali o filmech, které máme rádi. Tohle je fakt
jak z nějakého filmu, vše se stalo tak rychle. Před školou si chodíme do kavárny Wild Stork
dát rychlý kafe. Oba dvojité cappuccino s kostkou cukru a mandlový sirup. My jsme se
hledali, až jsme se našli.
Trávili jsme spolu spoustu času, pořád jsme si měli co říct, bylo to fakt hezký, pokaždé, když
byla v mojí blízkosti, měl jsem zvláštní pocit v břiše, příjemný pocit. Každou středu večer se
koukáme se na filmy, dnes jsme u mě, a film jsem vybíral já. Moc nás ale nebaví, Kristy se asi
snaží, abych si myslel, že se jí film líbí, aby mě neurazila. Ale já to na ní poznám, pořád se
koutkem oka oba navzájem pozorujeme, ani si to neuvědomujeme, ale pomalu se k sobě
přibližujeme. Páni, to bylo nepopsatelný, jakoby to trvalo celou věčnost a zároveň jen malý
okamžik, nebo si jen moje já přeje, aby to trvalo věčnost. Dali jsme si pusu, má nádherný rty,
ona je tak nádherná. Takže spolu chodíme? Ano.
Všichni na nás koukají, když jdeme po chodbě a držíme se za ruce. Konečně se v té škole
cítím dobře, skvěle, na správném místě. Zažívám fakt pěkné chvíle, když jsem s ní. Začali si jí
všímat i jiní kluci, z jiných tříd, protože už jsme netrávili tolik času v klidné knihovně, ale mezi
ostatními na chodbách. Ale možná nám to naše klidné sezení chybělo, nějak se to vytratilo.
Každý rok je ples, ještě ani jednou jsem tam nebyl s doprovodem, dnes tomu bude jinak.
Zajímá mě, jak tancuje, jestli tancuje tak, jak líbá, tak to abych si vzal aspoň dvoje taneční
boty.
 Čekám u nich doma, paní Lucasová mi uvařila čaj a nabídla mi švestkovou buchtu, abych si
to čekání na Kristy zkrátil, jsem strašně nervózní, a taky se strašně těším, jaký bude mít šaty,
bezpochyby bude nádherná. U Lucasů doma to vypadá fakt hrozně pěkně, dominantou
obyváku je velký bílý kožený gauč, všude mají obrazy a v rohu obyváku je klavír, Kristy mladší
sestra na něj hraje a prý jí to jde, slíbil jsem, že se na ni jednou přijdu podívat.
Slyším kroky ze schodů, představte si zpomalený záběr na holku, která vypadá fakt mega
sexy, je krásná a jemně si pohazuje s vlasy. Hoši, já se znovu zamiloval. Vypadáš úžasně,
nehorázně ti to sluší. Děkuji, ty taky nevypadáš špatně, ty její děsné vtipy. Můžeme? Otevřel
jsem dveře a podržel je Kristy, nasedli jsme do auta mého strejdy, které mně půjčil, abych
udělal dojem.
Už z dálky jsme slyšeli hudbu a hlasy spousty studentů. Všechno tam zářilo a třpytilo se.
Chytil jsem ji za boky a nechal, ať mě chytne kolem krku a nechá se mnou vést. Byla lehká
jako pírko a pořád se na mě usmívala, bylo to úžasný, cítit, že vás někdo miluje. Zajdu nám
pro pití, řekl jsem a odběhl do vedlejší místnosti. Když jsem čekal ve frontě, uslyšel jsem, jak
někdo pláče, nechal jsem kelímky na stole a šel se podívat ven. Na lavičce seděla Lucy
Forbesová, plakala a oči si utírala do šatů. Přisedl jsem si k ní a zeptal se, proč netráví čas s
Michaelem, jejím přítelem. Stalo se něco? Stalo, rozešel se se mnou, zase se pustila do pláče,
přehodil jsem kolem ní sako, opřel si ji o rameno a nechal ji vybrečet se do mé košile, snažil
se ji uklidňovat a zařídit, aby přišla na jiné myšlenky. Pojď, jdeme odtud pryč, doprovodím tě
domů, mám tu sice auto, ale necítím se na řízení.
Šli jsme spolu nočním Detroitem. Úplně jsem zapomněl, že někde na mě čeká Kristy, a místo
toho doprovázím ubrečenou Lucy domů. Jsme u jejích dveří a ona hledá klíče, vytáhnu
telefon a posvítím jí, chvíli nám trvá, než se trefíme do klíčové dírky, ale už jsme vevnitř,
odvedu ji až do pokoje, musím jí pomoct sundat boty a šaty, vypila toho asi víc, než měla, aby
ten smutek zahnala, a já taky. Seděla na posteli a dívala se na mě, netušil jsem, co mám
čekat, než promluvila. Proč já brečím, když tu mám ve svém pokoji Sama Hardise...
Bylo to ze soucitu? Bylo to z naprostého omámení z alkoholu, nebo hloupá chuť udělat něco,
co se nemá? Nevím, jediné, co vím, že se to stalo.
Ráno jsem se probudil vedle Lucy, po chvíli jsem si uvědomil, co všechno se stalo, a začal se
nenávidět. Zuřivě jsem hledal v saku svůj telefon. Devět zmeškaných hovorů od Kristy,
dvacet šest nepřečtených zpráv. Kde jsi? Same? To si děláš srandu. Same? Instagram jsem
měl plný zpráv ve školní skupině.
No to je síla. Ten se nezdá. Měl radši zůstat tím tichým klukem. To je sráč.
Kristy?!
2021/2022

Samuel Rychtar: Jen pár vteřin

Jen pár vteřin, než zas na svět udeří hodina ticha.

Jen pár vteřin, než se zboří už i Mosty Karla Zicha.

Co se děje? Co se stalo? Čemu vlastně vůbec věřím?

To sám nevím, už mi zbývá jenom málo, málo vteřin.

Jen pár vteřin, než zas na svátečním stole zhasne svíce.

Proč těch vteřin nemůže být o malinko více?

Jen pár setin, malý zlomek, jenom tisícina snad.

Jen mít odvahu už nebýt jenom dítě, ale chlap.

Už mi zbývá jen pár sekund, hodin, dnů a nebo roků.

Jen pár vteřin, než si můžu dopsat další krátkou sloku.

Co se stalo, nechci vědět, už mě nezajímá nic.

Jenom vteřin, těch by mohlo být i o malinko víc.

Těch pár příběhů, těch pohádek a vymyšlených bájí.

Tam hluboko v rákosí, za mlhou, co se odjakživa krájí.

Jen pár chvilek, trocha času, než se zase zboří svět.

Jen pár vteřin, jen pár slov a jen pár nedopsaných vět…
2021/2022

Valentina Bee: Šeptající třída

Rok 1978. Dvě studentky brněnského gymnázia spěchají po obědě do hodiny fyziky.
„Hejbni sebou, nestihnem to. Je skoro čtyřicet pět.“
„Dyť jo, už jdu.“ Dita Tesařová a Sára Zaoralová vyrazily k učebně přírodních věd a doufaly,
že tam doběhnou dřív, než jim Pašková stihne dát na chodbě poznámku za dvouminutový
pozdní příchod. Nebyla to nejmilejší soudružka učitelka na škole, ale co se dalo čekat, přece
jen jí bylo hodně přes šedesát. Učila fyziku a biologii.
„Beztak čeká přede dveřmi s tím jejím deníčkem v ruce,“ řekla Sára udýchaně, snažíc se moc
nehulákat, aby je fyzikářka nepřistihla už za běhu, „vidím to bledě.“
„Ty jsi ale optimista,“ odsekla Dita sarkasticky, „to stihnem, věř mi. Kdyžtak to je na mě.“
Konečně doběhly před učebnu, kde – naštěstí – Pašková nestála. „Díky bohu tu není,“
oddychla si Dita. Už chtěla spokojeně otevřít dveře, ale Sára ji zastavila: „No to ale znamená,
že je ve třídě. Začali ve čtyřicet. To bych už byla radši, kdyby tu stála.“
Neochotně otevřely dveře, hlavně aby to už měly za sebou. Překvapeně však zůstaly stát,
jakmile zjistily, že Pašková ještě v učebně není. Odcupitaly do zadní řady a rychle se posadily.
V učebně byly čtyři dlouhé řady lavic, každá trochu vyvýšenější, než ta před ní.
„Kde je? To je snad poprvý, co kdy přišla pozdě do hodiny. Měly bychom to nahlásit nebo
tak něco?“
„Ale prosím tě, to až po patnácti minutách. Užij si to a radši mě douč to magnetický pole,
beztak z toho dneska píšem,“ ulevila si Sára. Bohužel ani ne pár vteřin poté, co to dořekla, se
dveře prudce otevřely a do třídy vstoupila fyzikářka s evidentně špatnou náladou.
Pašková byla vysoká, vyhublá a protivná žena. Měla krátké šedivé vlasy, které byly vždy
důkladně pročesané a rovné. Většina studentů se divila, že vůbec něco viděla přes spadlá
víčka, která jí prakticky zakrývala oči; přesto ale dohlédla do každého koutu učebny. Obličej
měla stejně vrásčitý, jako vysušená datle – a stejně suchá byla její povaha. Za jakoukoli
maličkost či vyrušení vás poslala za dveře, světla nechávala jen z půlky rozsvícená a
nenáviděla otevřená okna či větrání. Ve třídě po ní vždy zůstalo dusno. Na celý svět se
neustále tvářila nenávistně a byla to obecně nejnenáviděnější učitelka na škole.
„Proč myslíš, že přišla pozdě?“ špitla Sára Ditě.
„Mlč, má už tak špatnou náladu, ještě abys jí do toho kecala,“ sykla Dita. Sára vytáhla
propisku z penálu, vytrhla papír ze sešitu fyziky a dala se do psaní. Po chvíli papír složila a
podala ho pod lavicí Ditě. Na papírku bylo napsáno:
Podle mě má blbou náladu, protože nedostala tu práci.
 Dita odepsala:
Jakou práci?

Po chvilce šustění propisky podala Sára Ditě papírek zpátky:

Prej chtěla učit na výšce, ale nedostala to, protože je křesťanka. Říkala mi to dneska
ráno Anča.
To mi chceš říct, že zrovna Pašková je proti komančům? Beztak Anča kecala.
Asi další dvě minuty si o tom psaly, když šustění papírku uslyšela Anna, která před nimi
seděla. Otočila se s pohledem, který jim říkal: Co si šuškáte, taky chci vědět drby! Sára podala
Anně papírek, když byla Pašková zrovna otočená k tabuli. Ta si jejich krátkou konverzaci
důkladně pročetla a pak rychle odepsala:
Nekecám. Prošla jsem dneska ráno kolem sborovny, která měla otevřené dveře, a
slyšela jsem zeměpisářku a češtinářku se o tom bavit. Prej kvůli tomu dneska přišla
pozdě.
Stačilo jen Annino natáhnutí ruky dozadu a už si předávání popsaného papírku všiml i
Dominik Sýkorka, který vedle Anny zrovna seděl. Otočil se na Ditu a s prosebnýma očima
naznačil, jestli se může zapojit. Dita mu podala papírek a skoro hned ho dostala zpátky s další
odpovědí:
Kecáš!! Pašková je proti komančům? Hustý, tak má u mě teď plusovej bod.
Když Dita Dominikovi odpověděla, krátce si to přečetl a papírek ukázal Lukášovi, který seděl
po jeho levici. Popsaný papírek pak začal kolovat pod a mezi lavicemi učebny a o novince se
tak dozvěděla pomalu celá třída. Párkrát se dostal i zpátky k Sáře a Ditě, které si přečetly
další řádky - vypadalo to, že to zase taková novinka není:
Já slyšel, že se tam prý na místě rozbrečela!
Prosimtě, Pašková má tak kamenné srdce, že ani slovo slzy nezná.
Hej, dobře jí tak, mně jednou dala baňu na zkoušení za to, že mě v neděli viděla
v kostele a že jsem se místo toho neučila.
A nepracovala před šedesátým osmým náhodou na výšce? Třeba ji kvůli stejnýmu
důvodu vykopli.
Pašková je křesťanka? To dost vysvětluje.
Papírek stále koloval pod lavicemi a už byl skoro konec hodiny. Všech třicet žáků druháku se
aktivně zapojovalo do drbů o protivné fyzikářce, která zřejmě kvůli špatné náladě chtěla už
mít hodinu za sebou a papírku si díky tomu nevšimla. Bylo asi deset minut před koncem
hodiny, když najednou Pašková vytáhla malé A5 papíry a začala je rozdávat. Sára se zděsila a
šťouchla do Dity, která si zrovna kreslila do sešitu žirafy:
 „Sakra, my píšem! Já to zakřikla. Umíš to?“
„Jo, umím. Počkej, co ten papírek? U koho teď je? Jestli ho Pašková najde, tak jsme všichni
v háji,“ mumlala Dita.
„Klid, nenajde ho. Snad nejsou tak blbí, aby ho nechali ležet na lavici, ne?“
„Budu doufat.“ Pašková se dostala k Dominikovi a když mu podávala test, všimla si malého
složeného papírku v jeho rukávu. Kdybyste v té chvíli byli na místě Dominika, viděli byste její
obličej rudnout jak zralé rajče v létě.
„Sýkorko! Okamžitě ten tahák vyhoď! Dřív, než to udělám sama! Za pět!“
„Jistě, omlouvám se, soudružko.“ Dominik po Ditě střelil výhružný pohled, ze kterého jasně
vyčetla: Tak za tuhle pětku mi dlužíš, Tesařová!
„Ty kráso, ještě že to nepřečetla nahlas, celá třída by propadla,“ špitla Sára Ditě.

Ve středu dalšího týdne oznámili, že Pašková už ve škole učit nebude. Odešla prý kvůli
„osobním důvodům“. Samozřejmě si všichni mysleli svoje, po škole se za těch pár dnů
roznesly nejrůznější dohady. Pravda ale zůstane tajemstvím. Jedním z mnoha, které umí
udržet jen školní lavice.
2021/2022

Veronika Martinů: Dávno

Slza, kutálející se po tváři.

Srdce se svírá, zrychluje se dech.
Rozbouřené vlny do útesů naráží.
A já potápím se a nevidím břeh.

Dávno utichla hudba v nás.

A já stále nevím, o co kráčí.
Ostrá slova, podbarvující tvůj hlas.
Malinko k smíchu, malinko k pláči.

Čas prý všechny rány zhojí.

Tak na co vlastně ještě čeká?
Proč stále vidím tvář tvoji?
Proč mě tvoje nepřítomnost leká?

Veliká cena za prchavé štěstí.

Kousavá rána a na ní žádný steh.
Celá má duše stojí na rozcestí.
A tak potápím se a nevidím břeh.

2021/2022