Lanczová Lenka - Čas něhy

Čas něhy
Lenka Lanczová
Víkend, Praha 2005

0. den:
Svět ticha

Zatažené žaluzie nevpustí do příjemného přítmí mého po­koje, kterému taťka ironicky říká
kobka a já si v jeho šeru vyloženě libuji, ani sluneční paprsky jednoho po dlouhé době
konečně krásného letního dne, ani zvuky Zahradní ulice. No, ty bych stejně nezaregistrovala, i
kdyby se pod našimi okny přemísťovala vojska jednotek UNPROFOR!
Ba ne, přeháním, jsem k sobě zbytečně sebekritická. Tanky bych určitě slyšela! Alespoň jako
rachot a hlomoze­ní. Jenže tanky v naší čtvrti opravdu nehrozí. Ta už podle svého názvu
nepatří mezi rušné třídy, spíš právě naopak, končiny, ve kterých bydlím od svého narození,
což je před více než patnácti lety, sice neleží na úplné periferii měs­ta, ale rozhodně spíš
připomínají vesnici. Cesta do školy městskou dopravou mi zabere víc času, než některým
mým přespolním spolužákům dojíždění linkovými autobusy! Přesněji řečeno, zabralo. O
lidech ze třídy 9.C taky mohu mluvit jako o bývalých spolužácích, protože od chvíle, kdy
budeme všichni leštit židle nejrůznějších středních škol, nás dělí pouhé tri týdny!
A já je trávím takhle pitomě. Zanorovaná jak jezevec, v po­steli, s mokrou plínou na čele, s
těžkou nevolností, s tupou bolestí v levé polovině hlavy a s věrnou kamarádkou migré­nou, co
se mě drží jako klíště už dva a půl dne!
Přitom se venku konečně, konečně udělalo hezky. Ne­úprosný čas ukrojil ze sladkého koláče
prázdnin více než polovinu a nebýt týdne, který jsem s mamkou strávila na
5
Rhodosu, zatímco taťka pracoval a brácha Pavel se po­flakoval po Švédsku, naši si s
vymýšlením jmen pro své ratolesti zrovna hlavy nelámali, jednou mi dokonce taťka s
nepřehlédnutelnou dávkou pýchy líčil, jak s maminou vtipně vyřešili otázku jmen, když mě
pojmenovali po něm, zatímco brášku po mamině, bych snad ani nevěděla, jak chutná
červencové sluníčko!
S těmi jmény ovšem milí rodičové nadělali pěknej guláš. Je sice fakt, že jsem mohla
dopadnout mnohem hůř, napří­klad kdyby drahý tatík nebyl Petr, nýbrž například Cyril,
Milivoj či Evžen, anebo ještě hůř, Dionýz! A to nemluvím o absolutně nejhustším jménu, jaké
jsem kdy slyšela: Pubert. Pravda, vyskytuje se jen v jednom z mých oblíbených filmů, ale
zato nemá chybu! Přestože naše rodina není Adamsova, nýbrž Jungmanova, babička z tátovy
strany mi dodnes občas omylem řekne Pavlínko, kdežto na bráchu, skoro dvoumet­rového
habána, volá Péťo. Závidím kamarádce Nataše, které jsme všichni říkali Tašo a nikdy si ji
nikdo s nikým nespletl. Na druhou stranu ti, kteří doslova kopírují jména rodičů, jsou v ještě
horší pozici, protože je doma obdarují dílčími rozpo­znávacími znaky. Sestřenka Jana je pak
malá Jana, kdežto teta stará Jana - a to přesto, že opakem malé by měla být spíš velkál Vůbec
se tetě nedivím, proč se na dědu i mého tátu zlobí. Koho by neštvalo poslouchat od
pětadvaceti řeči o stáří? Čtyřicetiletá teta Blanická naproti tomu zůstane Bla­nickou navždy,
minimálně do doby, než zemře její matka, moje prateta Blanka.
Zkrátka, ne vždycky to, co člověk zdědí po rodičích, je dobré. Například takovou migrénu, co
jsem dostala do vínku, bych nepřála snad ani Tereze z béčka - a tu fakt nemusím! Na
posledním společném školním výletě obou tříd ex­celovala. Seděly jsme s holkama v kolečku
a hrály hru na
pravdu. Jí jediné jsme všechny věřily, že to, co nám vypráví o svých úspěších, zážitcích a
zkušenostech s kluky, je sku­tečná pravda, ne hra. Její rodiče se rozvedli a založili nové
rodiny, Těrka pendlovala na střídačku mezi nimi i babič­kou, až všichni ztratili přehled a ona
zakotvila v garsonce třiadvacetiletého rockera, který samozřejmě z příbuzenstva vůbec nebyl.
Prasklo to až poté, co se drze dostavil v dubnu na rodičák, vydávaje se za jejího strýčka!
Tereza vyprávěla, co všechno s ní Tarzan, jak mu říkala, vyváděl, a my po­slouchaly s pusou
dokořán a přitom se hrozily, jak mohla, s takovým starcem... A taky jsme jí to všechny
záviděly, to jako ne že ne!
Neměla jsem ji ráda nikdy, ovšem na výletě si to u mě rozlila kapitálně. Na otázku, kdy
plánuji první sex, jsem od­pověděla, že asi tak v sedmnácti... Dodnes si vybavím její
pohrdavý výraz a slova, která se do mě zařízla jako nůž: "Ty se odvažuješ něco plánovat?
Zrovna fy? Nejspíš zapomínáš, Petruško, že k sexu jsou třeba dva. Leda bys balila kluky v
nějakém ústavu..."
Holky, ty mrchy, se chichotaly jako největšímu vtipu, dokonce i Taša, zrádkyně jedna, a já se
jako obyčejně ne-vzmohla na trefnou odpověď. Upřímně řečeno, nevzmohla jsem se na
žádnou, natož trefnou! Dobré hlášky mě napadají až dodatečně, například v posteli, kde si
různé okamžiky běžného dne přehrávám a vyloženě srším vtipem, prudkou inteligencí i
břitkou ironií. No jo, jenže takhle zpětně je mi to platné asi jako mrtvému zimník!
Vyženu Terezku z už tak dost bolavé hlavy a radši se snažím přivolat jiné obrazy, například
mořskou hladinu, po ránu klidnou, líně se převalující olejovitou masu, anebo zčeřenou
odpoledními vlnkami s načechranou ofinou z bí­lých hřebínků... Žhnoucí kotouč slunce na
azurově modré
obloze... A taky písečnou pláž... A hlavně do čokoládová opáleného řeckého kluka z jedné
malé cukrárničky hned u pláže, kam jsme s mamkou denně chodily na ledové frap-pé...
Vzpomínka na moment potlačí i tupou bolest ve spánku. Pokaždé se na mě usmál a mně
vyskočilo srdce až do krku! Mamka záhy pochopila, proč nemáme šanci ochutnat ledo-vou
kávu v jiné cukrárně či taverně, ale kupodivu si ze mě neutahovala a dopřála mi tu trochu
radosti ze života. Když jsem to Tase popisovala, kámoška zvedla obočí a zeptala se, co bylo
dál.
"Jak, dál?" nechápala jsem.
"No dál. Sbalil tě?"
"Ne..."
"A ty jeho?"
"Ne!"
"Tak co je to za zážitek?" Taša vyfoukla žvýkačkovou bublinu a se zamrkáním se pochlubila:
"To já jsem se pře­devčírem líbala."
"No neke!" Tím mi tedy vyrazila dech! "S kým?! Znám ho?"
"Znáš," vychutnávala si své minuty slávy a před odhalením jména si dala pořádnou pauzu: "Je
to Pavlata."
Málem jsem vyprskla. "Ten debil z osmičky??"
"Náhodou," pohodila rameny. "Je stejně starej jako my. Taky letos vyšel."
"Protože vloni rupnul."
"Ale líbat umí skvěle. 1 když rupnul."
Na to už jsem jí co říct neměla, to je fakt, utřela mě. Ne že bych jí záviděla zrovna Pavlatu,
můj číšník by ho strčil do zadní kapsy, jenže... Jediné vzrušující zážitky, co jsem si z prázdnin
přivezla, jsou právě ty pohledy a vzájemné úsmě­vy, nic víc. Dost mizérie, já vím. Avšak -jak
by mohla holka
8
jako já chtít něco víc, proboha?! Tereza měla pravdu, mohu být ráda, že se na mě usmíval.
Do mého ticha neslyšně vstoupí mamka. Vůbec o ní nevím, teprve když se dotkne mé ruky,
přistižené sebou cuknu. Mu­sela právě dorazit z práce, nemocnici z ní cítím na dálku.
"Nevzbudila jsem tě?"
Otázku vyčtu z jejích rtů, zavrtím hlavou, což vyvolá dal­ší vlnu bolesti, až přimhouřím oči, a
maličko se odsunu ke stěně, aby si mohla přisednout ke mně na postel.
"Zvracela jsi?" stará se dál.
"Dopoledne dvakrát, pak už ne. Je mi lip, ustupuje to," odpovím tiše. Tedy, spíš se slyším
kňourat jakoby z veliké dálky, mluvím určitě normálně. Nestačí mi jedna hnusná věc,
muselajsem zdědit ještě pitomou migrénu! Moc mě neutěšuje fakt, že mamku nejvíc trápila
zhruba do třiceti, pak pozvolna ustoupila a dnes ji potká čistě výjimečně. Kdoví, co bude za
patnáct let, probůh! Tak stará snad nemůžu být!
"Piješ?"
"Ale jo..."
"Neřekla bych," rozhlédne se mamka nespokojeně. "Ni­kde tu nic k pití nevidím. Copak
nevíš, že migréna se musí odplavit? Dojdu ti uvařit čaj."
Sice bych neřekla, že to, když se hodně nalejvám, přinese jiný efekt než časté běhání na
toaletu, ale souhlasím. Každý můj migrénový záchvat trvá tři dny, které mi Taša, blázen, který
neví, o co kráčí, dokonce závidí, nechodím v nich sa­mozřejmě do školy, a to ať piji normálně
anebo vylemtám tři litry za den a lítám na záchod jako veverka, tak co.
Konvici ovocného čaje mi však nepřinese mamina; v mém zorném úhlu objeví v celé své
výšce 192 cenťáčků brácha.
"Klepal jsem," prohodí omluvně, že porušil mé soukromí. V jedné z mnoha patrových
čtyřbytovek, jimiž je silnice v Za-
9
hradní ulici lemovaná z obou stran, si totiž můžeme dovolit přepych vlastních pokojíčků. Byty
jsou celkem prostorné, vždy jen po dvou na poschodí, a rozčleněné na víc menších místností.
Ačkoli máme s Pavlem vyloženě dobrý vztah, bráška je totiž o pět let starší, odmalička mě
musel nejen hlídat, naši rodiče jsou oba hodně zaneprázdnění, ale i bránit v celkem drsném
gangu dětí, co se v naší čtvrti utvořil, drží nade mnou dodnes ochrannou ruku, neleze do mého
pokoje bez zaklepání a já bych zrovna tak nešla k němu bez jeho svolení. Taša má také bratra,
ovšem u nich jsou souroze-necké vztahy o něčem jiném. Kamarádka mu neřekne jinak než
kreténe, debile a hovado, zatímco pro něj je ona krávou a občas i něčím horším.
"Něva. Pojď dál."
Postaví konvici na můj psací stolek. "Jak je, simulante?"
"Prý simulante...!"
"Takhle blbě trávit prázdniny, to nechápu," popichuje mě. "Migrénu si máš schovat na školní
rok."
"Kdyby to tak šlo... Zítra už budu v pohodě," ujistím ho. "A to můžu být ráda, že mě migréna
nechytla u moře. Strávit tři dny z osmi v hotelovém pokoji s mokrým hadrem na čele by bylo
na sebevraždu."
"To je sporný," hádá se.
"Co?"
"Mezi námi, zabíjet prázdniny u moře vyjde nastejno."
"Tss," uchichtnu se, až mi hlavou projede osten bolesti. "A nerozesmívej mě, nebo se mi
přitíží!"
"To nebylo k smíchu," hájí se. "Fakt nechápu, co na slaný vodě vidíte. I táta se radši vymluvil
na práci, aby se nemusel válet na pláži jak kus masa na grilu."
"No jo, když jezdí k moři týden co týden," namítnu poba­veně, jelikož taťka coby řidič
autobusu cestovní kanceláře
si na nedostatek výletů za rodnou hroudu nemůže stěžovat. Podle jeho slov by pro něj byla
dovolená u moře spíš za trest! Asi proto tolik miluje lyžování, dovču si vybírá zásadně v zimě
a ze všeho nejvíc se mu líbí na horách, případně na naší chalupě, na kterou jinak nemá čas.
"Jemu se nedivím, ale tobě jo. Měls letět s námi, Řecko je nejhezčí ze všech jižních států."
"Díky, nechci," zakření se. "Stejná nuda jak ve Španělsku a Itálii a Francii nebo
Chorvatsku..."
Tam všude už nás totiž tatík vzal, díky jeho povolání jsme dřív s bráchou a mamkou, později
už jenom my dvě s ma­minou, podívali na různá místa po Evropě. Teprve letošní Řecko jsme
s mamčou absolvovaly letecky, kdepak úmorná cesta busem! Na rozdíl od bratra se mi ale
moře dosud ne­přejedlo.
"Kdyby aspoň poznávací zájezd, budiž, ale nudit se na jednom místě je pro mě úplná noční
můra," prohlásí Pavel. Po tátovi nejspíš zdědil toulavou povahu, jak jeho zálibu v po­znávání
cizích zemí pojmenovala mamka. Vloni například strávil skoro celé léto v Anglii, kde
pracoval jako pomocná síla v nějakém hotýlku, předloni sbíral v červenci maliny v
Nizozemsku a letos se celý měsíc poflakoval s kámošem z vejšky po Švédsku. Stopem ho
projeli skoro celé, živili se příležitostnými pracemi a ještě si nějaké peníze přivezl. A to se
příští rok chystá do Thajska, protože Evropa mu začíná být malá.
Já bych se bála. A taky by mě naši nikam samotnou nebo třeba s Tašou nepustili, to je jasné. S
bídou jsem si prosadi-la svou první brigádu, kdy jsem týden prodávala zmrzlinu kousek od
pavilonu opic v zoologické zahradě! A to se ještě taťka pořád vyptával, jestli mi tam nedávají
úchylní hašišáci nemravné návrhy a někam mě nezvou a tak. Podle tatínka
10
11
jsou totiž všichni kluci starší než já sexuchtiví hašišáci, kteří nemyslí na nic jiného než na to,
jak by mě zkazili. Zrovna mě! Nejspíš už hodně dlouho nebyl v Zoo, jinak by věděl, že na
zvířátka se chodí dívat leda rodiny s dětmi, případně důchodci s vnoučaty! Kluky ve věku,
který by se mi jevil zajímavým, opičky neberou, aspoň ne ty v klecích, a pokud už se tam
čirou náhodou nějaký borec objevil, vedl se za ruku nebo kolem pasu se svou holkou.
Kluci to mají prostě ve všem lepší! Zvlášť když jsou jako Pavel, těžcí extroverti a sangvinici,
přátelští a oblíbení v partě i u holek. Bratřík není vyložený hezoun, přesto nemá nouzi o lásky
větší i menší. Může za to jeho sportovní postava a hlavně pohodová povaha, on ty holky
prostě ukecá. Takové dítě Štěstěny, řekla bych. Gympl považoval za prodlouženou základku,
ačkoli ho dost flákal, díky vrozené inteligenci se bez problémů dostal na vysokou školu a po
prváku je opět v pohodě. Dřív měl kámoše po celém Bakově a širokém okolí, teď už tenhle
okruh rozšířil na celou republiku a díky cestování i na Evropu. Ne nadarmo visí v jeho pokoji
fotka éterické severské krásky Myry, kterou sbalil při svých čer­vencových toulkách,
vyměňuje si s ní jeden mail za druhým a už třikrát si dokonce telefonovali, aniž by mu
připadalo hloupé pozvat na chalupu, kam se chystá se svou partou, jakousi spolužačku z
filozofie, kterou by rád povýšil na něco víc než jen spolužačku.
"V Blažejově budeš taky na jednom místě," namítnu. "A znáš tam každej strom, žádná
poznávačka."
"Jenže s partou, to je rozdíl," upozorní mě.
"No jasně, tři neděle budete chlastat a balit holky!"
"Dovol?" ohradí se pobaveně. "Letošní akce má podnázev Filozofická disputace."
Přes svazující nevolnost se musím smát nahlas, až se mi
12
bolestí zatmívá před očima. "Jak vznešeně lze zamaskovat skutečnou podstatu, co? Tohle
vykládej mamce, ta má utkvělé představy, že ten, kdo studuje na univerzitě, musí být rozum-
nej a dospělej! Nebo si myslíš, že ti zbaštím kecy, jak budete řešit otázky smyslu života, jo?"
"Mimo jiné," šklebí se. "Ne nadarmo jsme založili spolek HUMUS. Ještě je třeba sepsat
stanovy z našich světoná­zorů."
"Humus?!" zopakuji podezíravě a natáhnu se pro čaj. "Co to znamená...?"
"Humanitní muslimové."
Hlt čaje, který jsem neuváženě spolkla, je záhy mezi námi. Vyprsknu ho rovnou do postele.
"Proč muslimové?!"
"Protože ti pěstují mnohoženství," zazubí se.
Otřu si uslzené oči i pobryndanou bradu, zbytek čaje ochotně vsákla deka. Brácha je prostě
magor!
Ale... vlastně ho obdivuji. A taky mu strašně závidím!!
Večer mě migréna opustí jako když utne. Vybrala si své tři dny, její Čas se naplnil a nějakou
dobu budu mít pokoj.
S novým elánem do života, po každém záchvatu mám tisíc chutí něco podnikat, abych si dny
strávené úpěním na lůžku vynahradila, sama od sebe umyji nádobí po večeři a uvařím mamce
večerní kávu, to aby se jí lépe žehlily tátovy bílé košile. Zítra startuje na další túru, celé
letošní prázdniny pendluje na trase Bakov - Costa Brava a za třídenní fušku zašpiní apropotí
minimálně tři. Jakmile skončí televizní no­viny, vypne telku a přijde do kuchyně za námi,
nejspíš aby si nás trochu užil, s maminou se spíš míjí. Sotva se doma trochu prospí a
odpočine, vyráží na další turnus. Mamka díky svému zaměstnání ošetřovatelky v ústavu pro
mentálně postižené na tom ostatně není o moc lépe, natož v době dovolených,
13
kdy bere služby i za kolegyně. Je skoro zázrak, že jsme se po dlouhé době sešli všichni čtyři!
"Tys měl málo?" podivuje se mamka bráchovi, který si k celozrnnému rohlíku zakrojí kus
loveckého salámu a cpe se, až se mu dělají boule za ušima. "Proč sis nepřidal me­ruňkové
knedlíky? Ještě jich pár zbylo."
"Málo?" bavím se. "Sežral jich čtrnáct!"
"Snědl," opraví mě mamka káravě.
"S tím bych si nebyla tak jistá! On totiž nejí..."
"To je jen pro změnu chuti," zahuhlá s plnou pusou.
Tenhle nápad není zase tak zavrženíhodný, usoudím v duchu, a posledních asi deset
centimetrů lovečáku mu uzmu. : "No moment!" hádá se brácha. "Co mi zbyde?!"
"Rohlík," poradím mu.
"Právě, suchej rohlík," zlobí se Pavel. "Ona se cpe salámem bez chleba!"
"Jen se s Péťou poděl," domlouvá táta tomu krkavci.
"Tomu se říká dělba jedna ku jedny," hájím se. "Já salám, ty rohlík. Jsme fifty fifty. Krom
toho, tys už ho sežral aspoň dvacet čísel!"
"Snědl," vede mamka svou. "Kdybyste si radši přidali knedlíky...! Opravdu nechápu, proč se
vám patlám s teplou večeří, když si mnohem radši dáte nezdravou uzeninu."
"Salám je poloviční maso," vysvětlí bráška, a protože se na poslední kousek, který svírám v
prstech, dívá psím pohledem, nevydržím a kousek mu odkrojím. v
"Na, ty hladovce!" hodím mu ho přes stůl.
Zručně ho lapne. "Ses nepředala..."
"Nebuď nevděčnej. A vůbec, ty neznáš tu pohádku o ko­houtkovi a slepičce? Ten taky jenom
hamty hamty a málem natáhl brka. Možná jsem ti právě zachránila život."
"Aha. Tak díky, ségra, máš to u mě," slíbí mi.
14
"Já vím, každej dobrej skutek bude po zásluze potres-tán."
"Přestanu salámy kupovat úplně," vyhrožuje nám mamka a bez jakékoli návaznosti přejde na
jiné téma: "V kolik hodláš zítra odjet, Pavle?"
"Až se vyspím. V jedenáct, asi."
"Nezůstaneš na oběd? Tak si ty zbylé knedlíky ohřej zítra ty, Petři."
"No jo, vždyť ty nám tu osiříš," uvědomí si taťka. "Co tu budeš dělat, sama samotinká?"
"Nevím," trhnu rameny. "Číst, koukat na video..."
"Nebo se můžeš učit," popichuje mě Pavel. "Opakovat si."
"Taky tě miluju, bratříku," uculím se na něj.
"Nelíbí se mi to," notuje si mamka s tátou. "Nechat holku samotnou doma celé dny i noci...
Zítra mám čtyřiadvacítku, Marta je na dovolené a Olina na neschopence."
"Já se zamknu, neboj," pokusím se ji uklidnit.
Nejspíš marně, protože se strachuje dál: "Bohužel není doma ani paní Vomáčková..."
"Spíš bohudík," protočím oči, protože než trávit večery hraním kanasty s důchodkyní z bytu
pod námi a poslouchat všechny drby z celé ulice, kdo, s kým a za kolik, Vomáčko­vá
zastupuje místní bulvární plátek a informační středisko v jednom, neustále je vyložená v okně,
sousedy šmíruje dalekohledem a ještě tomu říká, že to tu hlídá, to by snad bylo lepší i to
učení!
"A co Nataša, ta by tu s tebou zítra spát nemohla?"
"Taša? Ne," vzdychnu zklamaně. "Je u babičky v Kopi­dlně."
"Tentokrát tě vzít s sebou nemůžu," vysvětluje mi táta omluvným tónem. "Máme úplně plno,
do posledního místečka. A v dalších zájezdech to je navlas stejný, to víš,
15
hlavní sezóna vrcholí... Leda snad v posledním srpnovéta
týdnu."' •?'
"To je dobrý, táti," mávnu rukou. "Vždyť už jsem letos u moře byla. Nemějte o mě strach,
nějak se zabavím a Max mě ochrání rozhodně víc než Vomáčková nebo kdokoli ji-nej."
"Max? Toho přece bere Pavel na chalupu."
"Aha," uvědomím si. S německým ovčákem, kterého jsme jaksi podědili po strýci, bych se
nebála jít o půlnoci přes Centrální park, a že se tam dějí věci! Na druhou stranu musím uznat,
že na chalupě bude Maxovi rozhodně lépe než se mnou ve městě.
"A proč nejedeš na koňskej tábor?" napadne Pavla.
Trhnu rameny. "Už tam nechodím."
Tohle rodiče zaujme. "Počkej," zpozorní mamka. "Ty jsi přestala chodit do jezdeckého
kroužku? Jak to?"
Nejradši bych si nafackovala. Takhle se prořeknout!
"Nechce se mi," zahuhlám neochotně.
"Neříkalas, že se letos tábor nekoná?"
"To je snad jedno, jestli se koná nebo ne, když na něj nechci jet," opáčím nedůtklivě.
"A on se koná?" podivuje se táta.
"Nevím. Nejspíš jo," pohodím hlavou.
"Ty to nevíš?"
"Dobře, vím to: koná se. Ale beze mě," odvětím tedy tak, aby nebyly žádné pochybnosti.
Jenže ty jsou stále, jak je vidět. "Ale proč?" dotírá užaslá mamka. "Vždyť hřebčín a koně byl
tvůj svět odmala."
"Tak jsem z nich vyrostla, no," pokrčím rameny. "Navíc od září budu chodit na střední školu,
stejně bych už neměla čas na nějaký pitomý koně... Musela bych beztak přestat, proč se
otravovat na táboře...?"
16
"Pitomý koně?" opakuje táta, kterému můj obrat o stoosm-desát stupňů nejspíš neleze na
mozek.
"Já tě nepoznávám," oznámí mi také mamka. "Vždycky jsi byla nadšená, ještě vloni jsi
tvrdila, že koňský tábor byl tvým nejhezčím zážitkem z prázdnin! Nechápu, proč bys měla
přestávat věnovat se svému koníčku, až budeš na jazy-kovce. Určitě ti nějaký čas zbývat
bude, neboj. Až kdybys nestíhala, pak by se vidělo, jestli si můžeš dovolit chodit dál do
hřebčína nebo ne."
Zatvářím se nepřístupně. No comment.
"Ježiš, tak ji to prostě přestalo bavit," zastane se mě brácha. "Co je na tom tak těžkýho k
pochopení? Když tam nechce, tak tam nechce, je svéprávná, ne? Aspoň to tu nebude při
každým jejím návratu smrdět jak v maštali."
"Díky, náčelníku, že ses mě zastal," pokusím se o vtip.
"No dobře, ale mohla mít program na prázdniny a nemusela by sedět sama doma a nudit se,"
vede si mamka svou.
"Nemůžete mluvit o něčem jiným?" navrhnu jim. "Třeba o Pavlově filozofické disputaci?"
"O čem?" chytne se táta pobaveně.
"Ona nevěří, že budeme na chalupě filozofovat," baví se bráška. Pak na mě pohlédne: "Hele, a
nechceš jet s námi?"
"Jak - s vámi? S kým?" zeptám se opatrně.
"Se mnou a s partou. Pár skvělých lidí, co se budou různě střídat, přijíždět a odjíždět."
"Ne, díky," odmítnu rychle bratra i jeho skvělé přátele.
"Proč?" nechápe moje rozhodnutí.
Ani ho chápat nemůže! I když je to můj vlastní bráška, se kterým si v mnohém rozumíme,
vloni mi hrozně chyběl, když bydlel na koleji v Praze a doma se objevil jen jednou za dva
týdny, ale zato při každém návratu za mnou zašel a kecali
17
jsme dlouho do noci, takže jeho nové kamarády znám jmény z vyprávění, nepochopil by to.
Přitom není tak těžké pochopit, jak bych se asi mezi jeho partou cítila! Jako malá hloupá
holka, kterou ostatně proti nim jsem, co si budeme povídat. "Ani za nic. Nikoho z nich
neznám, a vůbec...!"
"To není tak špatnej nápad, Péťo," chytí se ho taťka a se smíchem dodá: "Jen nevím, jestli
Pavel je zrovna ta správná autorita, která na tebe může dohlížet."
"Dovol?" opáčí bratr dotčeně.
"Pavel ji přece hlídal pořád, když byla menší," namítne mamka, kterou nejspíš bráchův návrh
také zaujal a nadchl.
"Právě, jenže teď je větší a to je horší," soudí táta. "Budou tam samí ožrali hašišáci..."
"Nepřeháněj. Jsou to vysokoškoláci," oponuje mamina.
"Na tvém místě, mami, bych si je tak neidealizovala," uchichtnu se, protože jí vyprávěl bráška
jen školní věci, jaké má předměty a z čeho dělá zkoušku a tak, zatímco noční život ze svého
líčení rodičům zcela vynechal.
Bratr mi věnuje úšklebek, asi dumá, co ho uráží víc, zda můj přezíravý postoj, anebo tátovi
hašišáci, případně mámina naivita, přesto mi poskytne ještě jednu šanci: "Nebudou tam jenom
lidi z vejšky, ale i kluci z gymplu: Adam a Ted. Ty přece znáš, ne?"
Zarazím se. Znám je silné slovo, spíš by bylo přesnější říct, že vím, o kom mluví. Ke jménům
si na rozdíl od jeho nových přátel z Prahy dokážu přiřadit i tváře konkrétních lidí. Taky abych
zapomněla na jeho dva nejlepší kámoše! On a Ted, to byla dvojka... Vlastně byli čtyři, ještě
Adam a Honza. Tomu říkali Zorg, tuším. Podle nějaké filmové postavy. Všichni se k nám
něco za bráchou nachodili! Loňskými prázdninami to skončilo, tedy jejich docházení, z
vyprávění však vím, že
18
se stýkají stále, protože s Tadeášem studují oba na Karlově univerzitě, byť každý jiný obor, a
Adam taky dojíždí do Prahy, pouze Honza se dostal na vejšku do jiného města, tuším do
Olomouce. Neviděla jsem je víc než rok a předtím jsem se jim upřímně řečeno vyhýbala -
kvůli jednomu Tedovu výroku. A pak, přišli mi na můj vkus moc hluční a sebejistí, kdežto já
byla jen o dost mladší ségra, pískle ze základky. Samotnou mě překvapí, že si dokážu Teda
vybavit naprosto přesně. Aby ne, vždyť se mi vždycky strašně líbil! Tmavovlasý hnědooký
kluk s nagelovaným ježkem. Mimoděk se usměji při vzpomínce nečekaně se vynořivší z
propadliště paměti.
Bylo mi třináct, když jsem si v kuchyni, oblečená pouze v opalovačkách, květen a vedro na
padnutí, mazala chleba s džemem, zatímco ti čtyři řešili obsazení svých spolužáků do
Záskoku, jedné z her Járy Cimrmana, kterou chystali jako recesi na závěr školního roku.
Ucítila jsem na sobě pohled, zvedla oči a setkala se s Tadeášovými. Nijak ho nerozho-dilo
zjištění, že jsem ho načapala, jak mě okukuje, prostě se jen usmál a prohodil pro mě památnou
větu: Tak na tu si počkám.
Červenější víc než malinový džem jsem vyjela z kuchyně jak rychlík z tunelu a od té doby si
dala záležet, abych se s ním už nikdy nepotkala tváří v tvář ani u nás, ani na ulici. Vídala jsem
ho pak vždycky jenom z okna, když jsem ho tajně, zpoza záclony, vyprovázela očima.
Onehdy kecali s bráchou v chodbě asi hodinu a já potřebovala šíleně na záchod, přesto jsem si
málem nechala prasknout močový měchýř, než bych kolem něj prošla na toaletu! Fakt
zvláštní způsob, jak dát klukovi najevo, že se mi líbí! Jenže... já mu to právě dát najevo
nechtěla.
"Čemu se směješ?" všimne si mne mamka. "Petro? Sly­šíš?"
19
"Já se nesměju," zapřu nos mezi očima. "A na chalupu nechci. Nemůžu... To by bylo blbý,
vnutit se tam."
"Vnutit?" zasměje se mamka. "Vždyť je to naše chalupa, ty tam budeš domácí, ne oni."
"I tak."
"Nebuď srab," pokrčí brácha rameny. "Rozhodně by to byl lepší způsob, jak trávit prázdniny,
než tvrdnout sama doma. Na tvým místě bych se k partě holek rozhodně přicucl."
"To věřím," zasměji se. "Jsi starej nemrava."
"Krom toho, holky tam budou taky, jestli máš strach, že by­chom na tebe byli v přesile.
Někdo mejt nádobí musí, ne?"
"Jo, už tomu rozumím! Potřebujete služku!"
"Možná tě pustíme i k něčemu většímu," slibuje mi Pa­vel.
Zatvářím se ohromeně: "Fakt bych směla vyplít záhon­ky?!"
"Třeba jo, když budeš hodná," baví se brácha. "Za od­měnu."
"Záhonky?" posmutní mamka. "Ty už před několika lety pohltila džungle... Od doby, co na
chalupě hospodaří Pavel se svými kumpány, vždycky je maximálně prošlapaná cestička od
branky k zápraží a dozadu k ohništi a hřišti... Škoda že nemám na chalupu čas, to mě bavilo."
"Udělej si z toho živnost," radí mi táta. "Sepiš si ceník - mytí nádobí za dvacet, utírání za
deset.
"Vyřešení smyslu života za sto," přihodí brácha.
"Ty odjíždíš zítra až ve dvě, že?" uvědomí si mamka, a pro­tože organizační schopnosti jsou jí
vlastní, rovnou rozdává úkoly: "Dopoledne bys tam děti mohl odvézt, aspoň nemusí
autobusem a můžou pobrat i nějaké zásoby."
"Já nevím, jestli pojedu!" ohradím se, nicméně teď už to tak nekompromisně nezní. "Přišla
bych o formule."
"Copak ta stará televize už nefunguje?" nechápe mamka, "Jo, jenže na ní nejde Prima a
formule jsou na Prime." -"Prima tam jde blbě, ale přece. Při troše dobrý vůle by ses na ni
dívat mohla. Pokud ti nevadí pár stínů navíc," vysvětlí brácha, nejčastější obyvatel naší
chalupy. Od doby, co na ni přestali mít naši čas, ji pojal za vlastní a jezdí na ni s partou nejen
v létě, nýbrž občas i na víkendy, případně ji používá jako šmajchlkabinet, jak trefně nazval
taťka rejdy, které tam bratřík se svými dívkami provádí.
"Tak se rozmysli," poradí mi mamka a dodá: "Opravdu bych byla mnohem klidnější, kdybys
byla s Pavlem, než sama doma. A pokud tam zbyly nějaké záhonky, mohla bys je vyplít."
Kdyby to bylo tak jednoduché, mami...!
Po dvou hodinách usilovného přemýšlení jsem stále na začátku. Docela bych i jela, ačkoli
jsem introvert, příliš samoty škodí a je mi jasné, že nadcházející dny budou patřit k těm
vysloveně plonkovým, pokud zůstanu doma. Na chalupě by mi samota nehrozila, jenomže...
Nejsem výřečná, odvážná ani zkušená jako například Tereza, zatímco Pavlovi kámoši jsou
zvyklí na jiné holky! Musela bych se pořád hlídat, abych se něčím neshodila a nejspíš za
celou dobu ani nemukla, protože se řídím heslem: než vypustit z pusy nějakou hloupost, lepší
je nemluvit vůbec! No, oni by se se mnou beztak bavit ani nechtěli, taky proč, s takovým
žabcem...! Škoda zeje Taša u babičky, mohly bychom jet s bráchou obě a ve dvou by se nám
to rozhodně lépe táhlo! Ne že by byla Taša nějak podstatně zkušenější, ale přece jenom se už
aspoň líbala, tak co! To, že s blbečkem Pavlatou, je vedlejší. Koneckonců, nemám právo se
nad ním ošklíbat, když jsem nikomu nestála ani za polibek. Ve třídě to o mně
20
21
všichni věděli a díky nepovedenému randíčku, které jsme s Tašou absolvovaly na konci
osmičky s dvěma deváťáky v multikině, kam nás poněkud neobratně přes esemesky pozvali,
se můj handicap domákl i zbytek školy. Vlastně to nebylo díky těm klukům, ostatně, ten, co
zbyl na mě, se mi beztak vůbec nelíbil, o průlom informací se postarala ta husa Tereza, jež
nás v mulťáku viděla a hned v pondělí si pustila pusu na špacír. Podle Taši to Tereza udělala
ze závisti. V té době ještě s Tarzanem nechodila a prostě nesnesla, aby někdo, notabene někdo
v jejích očích tak odepsaný jako já, mohl mít navrch. Asi má pravdu a právo na lásku mají jen
krásné a zdravé holky, přesto jsem moc ráda, že jsem se s ní třicátého června viděla
naposledy. Chybět mi tedy nebude! Jistě, i na střední škole se určitě najdou posměváčci,
pevně však věřím, že tam druhou intrikánku Terezčina kalibru nepotkám! A pak, dám si sakra
dobrý pozor jim důvod k výsměchu nezavdat.
Přijdu i o Tašu, na druhou stranu jsem ráda, že se na střední školu zaměřenou na výuku cizích
jazyků nikdo jiný z naší základky nedostal! A to se tam hlásila, co já vím, ještě Simona z
céčka. Naštěstí ji nepřijali. Takhle totiž mám šanci začít bez vězeňské koule minulosti. Ni­kdo
z mých nových spolužáků a spolužaček nebude vědět, jak to se mnou je, no a pokud si dám
hodně záležet, a že tedy dám, nemuseli by se o mém problému dozvědět ani do maturity!
Nejvíc ze všeho bych si přála zapadnout do kolektivu jako ostatní!
Kvůli tomu obětuji i Tašu, která bude od září studentkou střední zdravotnické školy.
Koneckonců, splní sejí tak velký sen, zatímco na jazyky je dost levá. Teď mi ale chybí, na
chalupu bych ji s sebou vzala moc ráda, určitě bychom si to tam užily! Party bychom si ani
nemusely všímat.
22
Pokusím se ji nalákat esemeskou, avšak odpověď, která na sebe nenechá dlouho čekat,
plamínek naděje zase pěkně sfoukne.
NEMUZU, CLOVECE. BABKA BY TO BRALA JAKO ÚTOK NA SVOU OSOBU, VIDI
ME JEDNOU ZA ROK A USOUDILA BY, ZE JI NEMAM RADA. NEPUSTÍ ME:(. MRZÍ
ME TOU!
To mě taky, Tašo. A mnohem víc než tebe!
A co třeba za par dni? Myslis, ze by ses nemohla urvat? zkusím to ještě.
Pustím si z přehrávače Vypsanou fixu a ještě se ani pořádně neroztočí první song, už mi pípne
mobil znovu:
VYNASNAŽÍM SE! TY ZATÍM JED A PŘIPRAV PUDU, TŘEBA TAM BUDE INEJAKY
FESAK, KTERÝ BUDE STAŤ ZA KLOFNUTI:-)
Pobaveně se zasměji. Tase narostl hřebínek! Nechá se oli­zovat od Pavlaty a hned si myslí,
zeje v pozici, kdy si může vybírat! Zvláštní, jsme nejlepší kamarádky, vždycky jsme si skvěle
rozuměly, a najednou přemýšlíme každá úplně jinak. Bojím se pravého opaku! Zatímco já
jsem přesvědčená, že jim nebudu stát za slovo, Taša pochybuje, zdají bude někdo hoden!! Že
by měl první opravdový polibek takovou moc?
Otevřu dokořán šatní skříň. Velké zrcadlo připevněné na vnitřních dveřích mi ochotně vrátí
obraz světlovlasé štíhlé holky s melancholickým výrazem. Prý vypadám romanticky, ale já
vím své. To, co se mi zračí v pomněnkově modrých očích, není romantika, nýbrž nejistota,
strach a stesk. Prach­obyčejný smutek z toho, že se liším, že mám něco, co mě od ostatních
odlišuje a vyřazuje! Kartáčem si pročešu vla­sy, nosím patku s ofinkou, sestříhané k ramenům
tak, aby vypadaly co nejbohatší a hlavně aby mi kryly uši. Tenhle účes nemám dlouho,
pořídila jsem si ho hned poté, co jsem
23
poprvé viděla v kině skvělej film Snowboarďáci, a protože jsem stejný typ jako jedna ze tří
hlavních hrdinek Martina Klírová, nechala jsem sejí inspirovat. Několik lidí potvrdilo, že mi
to takhle sluší. Naši, Taša, fyzikář Jelínek zvaný Jelen, náš třídní, brácha - a především koňák
Michal, instruktor z našeho jezdeckého oddílu... -;
"Tak co?" ozve se nečekaně od dveří pokoje. '•-.
"Cože?" zeptám se bráchy poněkud nechápavě.
"Jsi na příjmu?"
Levou rukou si klepnu na ucho. "Jo."
"Fajn." Pavel přejde rovnou k věci: "Máš sbaleno?" :
"Ne, ještě jsem ani nezačala. Já nevím..." ?
"Co nevíš?" nechápe.
"Celkově..." Prsty si mimoděk načechrám vlasy. Je to už takový tik, ani si ho neuvědomuji,
něco jako obranný reflex, ačkoli před bráškou se rozhodně skrývat ani stydět nemusím.
Samozřejmě si toho všimne, protože zareaguje: "Jako kvůli tomu...?"
Mlčky přikývnu.
"Prosím tě," konejší mě. "Ty naděláš, jak kdyby ti chyběla noha. To by přehlídnout nešlo, ale
to, co máš ty, je maličkost. Ten, kdo to neví, si toho vůbec nevšimne, neboj."
"To si jen myslíš!"
"No a i kdyby," pokrčí rameny. "Nejedeš na chalupu s par­tou puberťáků, kteří by se ti
posmívali."
Stále se tvářím nepřesvědčivě, proto sveřepě dodá: "A kdy­by se někdo takovej čirou náhodou
našel, osobně ho vyhodím z chalupy. Slibuju. Stačí?"
Jeho přísaha zní tak slavnostně, až se musím proti své vůli rozesmát. "Dobře, zkusím to. Pár
dní, když tak odjedu."
"Konečně rozumná řeč," přikývne. "Musím jít ven se psem, nechceš se s Maxem proběhnout
místo mě?"
24
"Uhodl," ujistím ho mile.
"Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě tvoje odpověď překvapi­la," baví se. Než odkluše, dodá k
původnímu tématu: "S tou brigádou na chalupě, jako mytím nádobí a uklízením a tak... Je to
jinak, neboj."
"Nebudu to muset dělat?"
"Ale jo, budeš," usměje se. "Ale zadarmo!"
Kartáč, který po něm hodím, zaduní o prudce přibouchnuté dveře a neškodně se po nich sveze
na koberec.
O pár minut později slyším Maxe blafat samou radostí, přistoupím k oknu s výhledem na
miniaturní dvorek, který přísluší naší čtyřbytovce. Taťka ho s povolením sousedů částečně
oplotil, čímž získal Max maličký výběh kolem komfortní boudy s předsíní. Ačkoli ji má
zateplenou ko­berci a vystlanou slamníkem, přes největší mrazy bydlí v garáži. Nyní ovšem
nadšením vyskakuje, jak se nemůže dočkat, až ho brácha vysvobodí, připne mu k obojku sa-
monovinovací vodítko, vytáhne si z garáže kolo a společ­ně vyrazí za město na velký okruh
kolem zahrádkářské kolonie. Pousměji se. Bráška, takový sportovec, je pěknej lenoch! Prý
musím si jít zaběhat se psem, pche. Vsadím se, že se u kopečka za bývalou skládkou nechá
psem táhnout! Teď už náš vlčák je kus psa a má pořádnou páru, mě na kole utáhne jako nic.
Dvoreček je dávno prázdný a já stále stojím u okna, čelo přilepené na skle. Přemýšlím nad
tím, co mi brácha řekl. Pro něj je všechno moc jednoduché! O Michalovi, našem
osmnáctiletém podkoním, jak jsme mu s holkama v oddíle z legrace říkaly, jsem si taky
myslela, zeje z puberty venku a nesnížil by se k hloupým řečem, i kdyby se něco dozvěděl!
No a jak to dopadlo?! Radši nevzpomínat!!
Než prožít ještě jednou takovou potupu od člověka, který
25
se mi líbil, tak to bych si snad radši hodila mašli! Obětování koníčku je proti tomu nic. I když
koně byli mým největším koníčkem!! Ze sedla mě tentokrát vyhodila Aneta, o rok starší
holka. Fakt trefné - doslova ze sedla. Michal se líbil všem holkám, malým i větším, co si
budeme povídat, Aneta těžce nesla, že je mým osobním podkoním častěji než je­jím... A
jakmile dostala příležitost, využila ji. Tábora je mi líto, vloni to bylo perfektní... Jenže to bylo
za jiné situace. V oddíle jsem skončila, u koní mě nikdo neuvidí - a Michala, ze kterého se
vyklubal omezený idiot, nechci vidět do smrti smrťoucí!!!
Možná bych neměla jezdit na chalupu. Určitě bych tam neměla jezdit! Sama strkám hlavu do
oprátky, jsem nejspíš nepoučitelná! Copak mi všechny ty ťafky, které mi život uštědřil,
nestačily?! Navíc... čím jsem větší, tím jsou boles­tivější, nějak hůř snáším hloupé řeči a na
posměch začínám být vyloženě alergická. Místo abych se za ty roky obrnila, jsem stále
citlivější!
Neměla jsem bráchovi nic slibovat. Nádobí jim tam jistě ty jejich filozofky umyjí a já budu
mít doma klid na čtení a všechny televizní seriály. Co mi bude chybět? Nic.
Jenomže když vidím, že naši s mým odjezdem počítají, nenajdu odvahu se vzepřít.
Vysvětlovat ještě jim, jaký je skutečný důvod mé nechuti, by bylo nad moje síly. Nejsem
Brenda ani její kamarádi z Beverly Hills, kteří každý problém rozpitvají, promluví si o něm a
jsou za vodou. Možná je špat­ně, že v sobě všechno dusím, ale... Propadla bych se hanbou,
kdybych se měla obnažovat a vrtat v tom, co mě trápí, před někým dalším, byť by to byla
moje mamina!
Zašklebím se na plakáty naproti posteli, ze všech těch obrázků a fotografií malých, větších i
největších na mě shlíží krásný Fernando Alonso, můj idol, kterého obdi-
vuji a jemuž fandím. Jsem prostě taková, milý Fernando. Taková blbá.
A taky naštvaná sama na sebe, když si do malého kufru bez ladu a skladu nahážu věci na
sebe, do batohu nacpu pět knížek, čtení je můj druhý největší koníček, u kterého mohu snít a
vžívat se do rolí jiných dívek, těch šťastnějších, zami­lovaných a milovaných, dále pak
kosmetiku, od mamky si tajně půjčím její parfém Gabriela Sabattini, stejně ho moc
nepoužívá, peněženku, mobil a nabíječku a s vědomím, že víc věcí nepotřebuji, protože
nejdéle pozítří se stejně vrátím, jdu v ne zrovna veselém rozpoložení spát.

26
27
1. den:
Zamilovat seje zakázáno
Sny prý odrážejí psychický stav duše. No, nevím. Jak v čem, anebo se to nesmí brát moc
doslovně. To, že jsem se v noci ocitla v Blažejově, by se dalo nejen chápat, nýbrž vyloženě
očekávat, ovšem to, že jsem byla zamčená ve velké světnici a třásla se strachy, zatímco z oken
se sypalo sklo pod náporem těžkých tlap s dlouhými drápy, jak se na mě s mohutným řevem
dobýval drak dštící oheň, už nikoli. Bylo mi jasné, že můj úkryt nevydrží dlouho, stejně jako
to, že mě od sežrání dělí pouhé vteřiny. Křičela jsem strachy a probudila se zpocená do
poslední nitky pyžama, tudíž moje první cesta vedla pod sprchu a druhá pro výkladový
slovník snů podle Freuda. Ten člověk musel být vyloženě sexista, protože prakticky skoro
všemu přisuzoval sexuální podtext! Dozvím se totiž, že drak je jedním ze symbolů sexu a
mužnosti vůbec. Hm, takže podle milého Sigmunda se ve skutečnosti nebojím odhalení,
posměchu a urážek, nýbrž sexuálního aktu. Zajímavé zjištění, uchichtnu se.
A možná i pravdivé, usoudím, když si nanosím zavazadla do ne zrovna prostorného kufru naší
fabie a snažím se na zadním sedadle srovnat společně s Maxem. Bojím se spíš toho, že
zůstanu panna navždy. Kdo by stál o holku, jako jsem já?! Normální kluk ne, natož aby byl
snad ještě navíc i hezkej...!
"Sedíte?" zajímá se táta přes zpětné zrcátko.
"Max jo, byl rychlejší a nehne s ním už ani buldozer. V pří­padě skrčeniny, kterou zabírám já,
se nedá mluvit o sezení.
28
Jestli mohu poprosit, jeď rychle, táti, nebo se Blažejova nedožiju."
Bratřík, hovící si na předním sedadle spolujezdce, se zatváří blahosklonně: "Tohle není
konkurz do Národního divadla na roli tragéda, nedramatizuj."
"Můžeme si to klidně vyměnit, chci tě vidět!"
Brácha několikrát za sebou rychle sevře palec a ukazová­ček, jako abych neplácala, otočí se
dopředu a pustí si rádio. Sytý hladovému nevěří, navíc Pavel si je svým předním postem jistý,
jelikož hodně narostl do výšky, ani by se snad dozadu nevešel normálně, natož se psem, který
má sice má v papírech o svém původu napsanou rasu "německý ovčák", nicméně já osobně
tomu vůbec nevěřím. Max je medvěd navlečený do psího kožichu! A kožichu pořádně
huňatého, takže jen vyjedeme, začne oddechovat jak v posledním ta­žení a z čumáku mu po
růžovém jazyku, co mu bezvládně visí z tlamy, začnou stékat kapky vody jako po toboganu.
Cestování jedna báseň!
Jinak je ale Maxík miláčkem celé rodiny, dokonce i ma­miny, což je dost legrační, protože ta
se psů odjakživa bála a nechtěla ani slyšet o čivavě, po které jsem jako malá hol­ka toužila.
Vždycky tvrdila, že žádné zvíře, natož pak pes, notabene velký jako tele, jí nesmí do domu.
Tenhle názor zastávala až do loňského jara, než nám Maxe v celé své ve-likosti a kráse
přivedl celý zkormoucený strýc Zdeněk s tím, že potřebuje pejska někde uskladnit na pár dní,
než sežene nějaké nové bydlení pro sebe i psa. Strýček se totiž tak nějak nečekaně rozvedl -
respektive byl rozveden. Jednoho krás-ného dne přišel domů a přede dveřmi našel kufry.
Musel jít i se psem, teta si domů nastěhovala jiného chlápka a požádala o rozvod. Strýc se
odstěhoval do ubytovny, kde mít vlčáka samozřejmě nemohl, a mamka souhlasila, aby ho u
nás na
29
čásek nechal, protože i jí bylo líto dát krásného mladého psa do útulku. Bytová krize se však
vlekla a vleče dodnes, strýc se sice mezitím odstěhoval z ubytovny, avšak v panelákové
garsonce 1 plus KK ho mít stejně nemůže. Max je u nás už přes rok a vypadá to, že nám
zůstane navždy. Ne že by nám to zase tak vadilo! Získali jsme kamaráda a hlídače celého
baráku v jednom, strýc Zdeněk mu dopřál kompletní výcvik, nalítal se s ním po cvičáku, a pes
je opravdu poslušný a vy­chovaný, navíc si na nás zvykl a myslím, že nás má radši než svého
původního panička, který ho občas přijde navštívit. Jediným problémem je fakt, že potřebuje
spoustu pohybu, běháme s ním na střídačku všichni krom mamky, ta se prý nalítá dost ústavu
kolem svých chovanců, a protože je táta věčně někde v trapu a brácha v Praze nebo bůhvíkde,
nejvíc jsem toho se psem nasportovala pěšky i na kole já. A to, prosím, jsem pekelně levá,
pomalá a nešikovná!
Vlastně dva háčky má Maxovo soužití s naší rodinou. Tím druhým je jeho velikost a
neskladnost, nacpat ho do fabie je máček, jezdí moc rád a do auta se vyloženě hrne, ovšem
zabere celé zadní sedadlo pro sebe a ten, kdo cestuje s ním, trpí. Což jsem většinou právě já.
Naštěstí neleží Blažejov na druhém konci světa, ba ani na druhém konci republiky, dokonce
jde o pouhých pár desítek kilometrů, tudíž moje utrpení netrvá až tak dlouho.
Projedeme malebnou vískou, kde jsem trávila prázdniny jako malá, pak už měli naši čím dál
méně času, takže třeba vloni jsme se na chalupu nedostali v létě ani jednou, ostat­ně, stejně
jako letos, mineme ukazatel s přeškrtlým nápisem BLAŽEJOV, přejedeme most přes říčku, a
když necháme ves­nici za kopcem, těsně před lesem odbočí tatík na polní cestu, která po
deseti metrech skončí přímo před stavením, jehož bílé zdi nesměle prosvítají skrz džungli z
křoví a stromů.
Taťka vypne motor a zatímco se Max nedočkavě dere ven z auta, já se s obavami zahledím k
zastřešenému zápraží. Vlevo na lavičce, která se ve vysoké trávě skoro ztrácí, kdosi pohodlně
leží. Druhá postava sedí na jednom ze tří schůdků vedoucích na zápraží. Podle toho, že se
před domem na plácku vydlážděném kdysi dávno velkými plochými ka­meny povalují jen
dva bágly, usoudím, že zatím krom těch dvou nikdo jiný nedorazil.
V klukovi na schodech poznám Adama. Dost se změnil, sice stále nosí hnědé vlasy ostříhané
na ježka, ale celkově je nějaký jiný, dospělejší, hezčí. Zmužněl, či co. Vypadá dost dobře v
černých bermudách a žlutém tričku - a já se para­doxně začnu cítit tím hůře! Když se druhý
kluk na lavičce posadí, aby se podíval, kdo přijel, trhnu sebou, jak kdybych dostala ránu
elektrickým proudem.
Je to Tadeáš, nebo ne...?! Ještě včera jsem si ho vybavila jako hezkého kluka s účesem z
krátkých vlasů vylepšeným gelem, kdežto momentálně zírám na kluka vyloženě krás-néhol
Nemá ježka, nýbrž rozcuch, či jak popsat tmavé vlasy různých délek, některé dosahují jakoby
ve špičkách k uším. Fantasticky mu to sluší! V obličeji, na pažích i hrudníku, co mu vykukuje
z rozepnuté košile s krátkými rukávy, kterou si oblekl k sepraným ošoupaným a častým
praním vyšisovaným džínsům, je stejnoměrně opálený do čokoládová. A to jsem si myslela,
jak jsem na Rhodosu krásně zhnědla! Na blondýnku ano, s tmavým Tedem ovšem soupeřit
nemohu ani náhodou.
No, já s ním ani soupeřit nechci! V ničem! Ze všeho nej-radši bych se schovala za tátovo
sedadlo a nevystrčila ani nos, dokud bychom nebyli zpátky v naší garáži!!
Jenomže to jaksi nepřichází v úvahu. Táta už pilně vytahuje z kufru vozu naše zavazadla, Max
pobíhá kolem a Pavel se vítá se svými nejlepšími přáteli.
30
31
"Už jsme skoro mysleli, že nepřijedeš, když jsi nepřišel na nádraží," svěří se mu Adam,
jakmile se oba pozdraví s tátou. "Neříkals, že kvůli psovi máš vlastní odvoz."
"Není ten taxík kapku malej pro tak velkýho psa?" všimne si Ted pobaveně. "Maxipse? Pojď
ke mně..."
Max přestane očichávat kopřivy vzrostlé do výše pasu do­spělého člověka, popoběhne k
Tedovi a nechá se požitkářsky poškrábat za vzpřímenými slechy.
"Považuje auto za nepohodlnou verzi boudy," přisvědčí taťka s úsměvem, "ale jezdí rád,
uvnitř je vždycky první. Horší to mají jeho spolucestující..."
Tím ovšem přiláká pozornost na mne a já málem nedý­chám, když vidím, jak Ted hodí okem
zpátky k vozu, o kte­rém si patrně do téhle chvíle myslel, že už je prázdný. Se zájmem se
dokonce předkloní, aby lépe viděl!! Táta, místo aby mi nějak z trapné situace pomohl,
odemkne dveře chalu­py a zmizí v tmavé studené chodbě, čímž mě nechá klukům napospas!!
"Jo to nebylo kvůli psovi," uvědomí si a šťouchne do svého přítele. "Sleduj."
Adam okamžitě ožije: "Koho jsi nám to přivezl?"
"To jsou věci," hvízdne Ted. "A co Linda, je mimo hru...?"
"Vždyť je to moje ségra, vy blbouni," hájí se Pavel.
Nevěří mu ani jeden: "Ségra, to jistě...!"
Usoudím, že schovávat se v autě déle byť o pouhou minutu by bylo neúnosné, vylézt prostě
musím. Pokud možno co nej-elegantněji se vysoukám z vozu a celkem by se mi to i poved­lo,
kdybych se nenapřímila příliš brzy a netřískla se hlavou o rám střechy, jen to zaduní. Musím
se hodně snažit, abych nesykala bolestí nahlas a nedrbala si postižené místo!
Kluci si toho stejně všimnou.
"Nejen psovi je ta bouda malá, co?" řehtá se Ted.
32
"Nepraštila ses?" stará se Adam.
"Ne, vůbec," lžu, až se mi práší od pusy. :
"Ona už praštěná je, že jo?" mrkne na mě brácha.
Sjedu ho pohledem ostrým jak feferonkový salát. A prý že mě bude proti všem bránit...!
"No počkej, a kdo to je?" nechápe stále Adam.
"Ségra, jsi hluchej?" opáčí pobaveně Pavel.
"Jasně," šklebí se Adam. "Tvoje ségra je malá holka."
Můj zrak přivábí Tadeášův upřený pohled, přestal kvůli tomu i škrábat psí uši, takže Max zase
odběhne. V hnědých očích mu zajiskří, když prohlásí: "Kdepak malá holka! Vážně je to
ona..."
Adam si mě změří od hlavy až k patě. "Nějak vyrostla."
"Nejen vyrostla," opáčí Ted s mírným úsměvem. "Nevědět, že patříš k Pavlovi, na ulici tě
nepoznám."
Já tebe taky ne, odpovím mu, samozřejmě pouze v duchu. Rozhodně si nevzpomíná na větu,
kterou tenkrát jen tak plácl do větru. Nemůže tušit, co všechno zavinila!! Nemám mu za zlé,
že si mě nepamatuje. Změnila jsem se pořádně, nejen co se týče účesu! Stejně jako Ted je jiný
než tenkrát. Mockrát hezčí!!
"Takže ty seš fakt Petra?" dělá si v tom Adam jasno.
"Jo," pokusím se o úsměv. "A ty Adam."
"Perfektní," pochválí mého pamatováka. "Čau, Peťo."
Strčím mu ruku a připadám si málem dospěle.
"Já jsem Ted," představí se mi Tadeáš zbytečně, neváhá přijít až ke mně, aby seznámení bylo
dokonalé. Tím spíš, že mou ruku pevně stiskne a na tvář mi lípne pusu!! Naštěstí na pravou
tvář, jde spíš o letmý dotek rtů, přesto mi po celé délce páteře přejede mráz. "Opravdu mě
moc těší, Petro."
Rozpačitě zamumlám cosi v tom smyslu, že mě taky. Cítím se dost strašně, oba po mně zírají
a Ted mou ruku ve své dlani
33
podrží déle, než je na seznámení nutné. Brácha se dál věnuje vynášení balíků minerálek a
kdyby z chalupy nevyšel táta, nejspíš bychom tam ztvrdli v trojsoší navždy!
"Tady to vypadá... Ještě že to nevidí maminka, tu by klepla pepka. Mládeži, vzadu v kůlně je
kosa, myslíte, že byste mohli obětovat pár chvil z prázdnin a posekat svízel a kop­řivy ...? Ale
pokud možno bez úrazů, jo. Než useknutá noha, to radši zaplevelená chalupa až po střechu...
No, já musím," loučí se s námi taťka. "Abych si ještě stihl ohřát maminčiny meruňkové
knedlíky, nebo nám je víckrát neuvaří. Mějte se tu pěkně, užijte si to - a Pavle, ručíš za sestru
hlavou!"
"Táti!" brzdím ho rychle, aby nezačal ty svoje teorie o ha-šišácích rozvádět nějak podrobněji.
"Jasně," kývne brácha nevzrušeně. "Budu ji hlídat, jako by to byla moje vlastní!"
"To jsem rád," mlaskne spokojeně, poplácá Maxe, který se s ním přiběhl rozloučit, a než
nastartuje, zavolá na mne: "Péťo? Co to je? I ten pes mi přišel dát pac a pusu, ty ne?" Se
zrudlou tváří se k němu přitočím a neochotně, protože pod bedlivým zrakem Teda i Adama,
se skloním a rychle ho políbím na čelo. To se taťkovi ovšem nelíbí, je zvyklý na srdečnější
vítání a loučení, takže si přitáhne mou hlavu a uštědří mi mlaskavého hubana kamsi ke kořeni
nosu, jelikož se snažím vykroutit. Tatík je vážně mistr trapasů!!! Právě klukům dokázal, že
zase tak velká, jak si ještě před chvílí mysleli, nejsem. Stydím se mu před nimi zamávat,
rychle popadnu svůj batoh, kufr mi už aktivně odnesl, a zmizím v hlubinách domku.
Na to, že chalupa slouží už celé roky coby operační centrum pro bráchovu partu a rodiče mají
spíš funkci technického zá­zemí, kdy co je třeba opraví, natřou, nalakují, vybílí a podob-
34
ně, to uvnitř vypadá lépe než čekám. Velká světnice s pecí, která ovšem není původní, táta ji
nechal dodělat v dobách největší slávy naší chaloupky, když ještě myslel, že v ní bu-deme
trávit každičký víkend, kredencí zhotovenou ve starém stylu, prostorným stolem, rohovou
lavicí, židlemi, sporákem, lednicí, malovanou truhlou, na níž stojí televize, která by se také
hodila spíš do muzea kuriozit, a s rozkládacím gaučem se sice nesvítí čistotou, ale uklizená je.
Pavel, který vejde vzápětí za mnou, si mého pohledu všimne, protože se po­chlubí: "Zíráš, co?
Minule jsme s Radkem myli i okna, to jako aby sis nemyslela, že se tu flákáme."
"Minule před rokem...?" zaironizuji, ačkoli skla ve všech čtyřech okénkách se záclonkami po
stranách vypadají čistě.
"Minule v červnu!" ohradí se dotčeně.
"A co se vám stalo?"
"Znáš to, čistota půl zdraví..."
"Kecy!"
"No dobře, nebylo už vidět ven," přizná se. "Učili jsme se tu ve čtyřech na zkoušky, kvůli
holkám jsme museli drobátko uklidit... Okna jsme vzali novinami a sleduješ, jo? Lepší než se
všemi těmi serepetičkami z reklam."
"Jste dobří," přiznám jim. "Nahoře jste taky uklízeli?"
"Víc než dole," vzdychne. "Tam spala Linda."
Vida, aspoň k něčemu jsou mi bráchovy milostné avantý­ry dobré! Po dřevěných vrzavých
schodech vystoupím do podkroví, celé přízemí totiž zabírá pouze velká světnice, chodba a
tátou nově zbudovaná koupelna s toaletou, když jsme kdysi chalupu koupili, neměla dovnitř
zavedenou vodu a na záchod se chodilo do kadibudky na dvorku, nahoře jsou pak dva půdní
pokojíčky sloužící coby ložnice. Ten jeden býval můj, druhý patřil našim, Pavel spával dole.
Samozřej­mě si zaberu pokojík svého dětství, bez ohledu na to, jak se
35
vměstnají ostatní, to je jejich věc, a při pohledu na starou postel s dřevěnou pelestí, v níž jsem
před usnutím vždyc­ky poslouchala vrtání červotoče, se mi vybaví nejrůznější vzpomínky a
zážitky spojené s chaloupkou. Bývalo tu strašně fajn...! Tenkrát ještě měli naši spoustu času,
vzpomenu siná kakao a křupavé rohlíčky, pro které táta na střídačku s bráš­kou jezdili na kole
do vesnice, večerní ohýnky i chvíle, kdy za okny šuměl déšť a my seděli kolem stolu a hráli
pexeso a hru Z pohádky do pohádky...
Odhodím bágly na postel a rozevřu dokořán obě okenní tabulky, abych vyvětrala zatuchlý
vzduch. Větve staré zkrou­cené třešně se opírají o chalupu, škoda že tu nejsme o měsíc dřív,
bývala bych si mohla česat úrodu rovnou z okna!
Vykloním se, abych se skrz listí nabažila pohledu na kobe­rec zlaté pšenice vlnící se v
jemném vánku, když si všimnu Teda, který si na cestičce lemované lučním kvítím vedoucí od
vsi kolem chalupy dál do lesa hraje s Maxem, háže mu klacek a náš hafan ho ochotně nosí
zpátky, a zase prudce zajedu zpátky do pokoje. Nechci, aby o mně věděl, ještě by si mohl
myslet, že ho šmíruji! To tedy v žádném případě, i když je tak hezký... a přitažlivý... a
mužný... a...
Opatrně přistoupím k oknu a nenápadně vyhlédnu dolů. Na blbnutí se psem si svlékl košili,
mohu se kochat pohle­dem na jeho vymakaná záda... A je to fakt hodně pěkný pohled! Pod
opálenou kůží se při každém pohybu rýsují svaly. Kdo ví, jakým sportům se věnuje. Co si
pamatuji, s bráchou je bavily snad úplně všechny. Takoví nadšenci, pousměji se.
"Ségra?" Do pokoje vstoupí Pavel, v náruči haldu lož­ního prádla. Přistižené odskočím od
okna. Nenápadná jak hroch v holínkách, fakt! "Máti mi dala nějaký povlečení, vyber si."
36
"Cože? Jo, díky," zamumlám rozpačitě.
"Co jsi tak vyjevená?" diví se. "Myslel jsem hned." i
"Aha... Třeba tohle srdíčkový," zalovím v komínku vyžeh­lených povlaků na polštář i deku,
ještě rychle přiberu růžové napínací prostěradlo a s nevolí sleduji Pavla, který mezitím
přistoupí k oknu, aby se podíval, co mě tak rozhodilo. Kéž už by tam Ted nebyl, modlím se v
duchu...
Tolik štěstí zase mít nemohu! Bratříkovi stačí juknout ven a zapálí mu. "Na toho zapomeň."
"Pff," udělám nahlas co nejvíc opovržlivě. On snad umí číst myšlenky!! "Je mi volnej jak
tátovo triko."
"To je dobře, protože Ted je největší děvkař, jakýho znám. A to jich znám dost," zasměje se
vlastní hlášce.
"No a?"
"Na Teda nikdo nemá. Nejen že holky střídá jak ponožky, ale on chodí s několika najednou a
doopravdy s žádnou. Momentálně s Kristýnou a Eliškou a kdo ví, kterou ještě. Všem zahejbá,
má je jen na sex."
"A co já s tím?!" zeptám se naježeně, protože se mi nechce poslouchat pomluvy právě na
Tadeáše!! "Proč mi to vlastně všechno říkáš?"
"Protože ho dobře znám," vysvětlí. "Balí každou holku, která se objeví v jeho blízkosti, i když
o ni vůbec nestojí. Jen tak, z principu. Aby dokázal, jak je neodolatelnej."
"Mluvíš o něm pěkně hnusně," poznamenám. "Na to, že je to tvůj nejlepší kámoš!"
"To, že jsme nejlepší kamarádi, přece neznamená, že mu­sím souhlasit se vším, co dělá,"
namítne. "A taky nechápu ty holky. Proč mu všechny vždycky nalítnou."
Protože je tak hezkej, odpovím v duchu, nahlas však radši mlčím. Brácha by to jako kluk
určitě neocenil, a pak, nechci přilévat olej do ohně.
37
"Můžeš být klidnej. Znáš přece i mě, ne?" uzavřu debatu na Tedovo téma. "Dívala jsem se na
Maxe, ne na něj."
Asi působím věrohodně, bráška posbírá zbylé povlečení a odkráčí o pokoj vedle. Když znovu
vyhlédnu z okna, po Maxovi i Tedovi už není ani památky, mohu si v klidu pře-vléct postel a
vybalit věci do velké dubové skříně.
Ještě s tím ani nejsem hotová, a už mi pípne mobil.
TAK CO, JSI NA CHALUPĚ? JAKÉ TO TAM JE? JACÍ JSOU KLUCI?
Taša je zvědavá! Odepíši jí hned, to aby měla motivaci ukončit stáž u babičky co nejdříve a
přijela, protože to, co na-datluji do zprávy, vychází z mého hlubokého přesvědčení:
Bude to mnohem zajímavější a taky tezsi, nezjsem cekala. Oba kluci, co tu jsou se mnou a
bráchou, jsou kořeni!
Hlavně ten jeden, milá Tašo. Ale na toho nemám ani já, ani ty i přes tvůj náskok líbačky s
Pavlatou!
Využiji chvíle, kdy jsou kluci kdesi mimo chalupu, a na­ladím na stařičké televizi Primu.
Formule 1 jsou mým třetím koníčkem, o nic menším než ty dva předešlé. Sleduji je snad od
svých devíti let a stejně dlouho si o všech závodech vedu evidenci, tabulky a dokonce
poslední dobou i grafy. Popsala jsem už několik sešitů A4 s tvrdými deskami, jelikož
vlast­noručně psané výsledky a informace prokládám nalepováním novinových výstřižků a
především fotek pilotů. To, jak který vypadá, tvoří hodně důležitý aspekt, komu fandit a komu
ne! Momentálně a poměrně dlouho je mou jedničkou Fernando Alonso, který je nejen dobrý
závodník, ale taky moc pěkný muž. Vydržím sedět každou druhou neděli přilepená u
tele­vizní obrazovky, jak moc mu přeji vítězství - a ono se mu daří! Určitě i kvůli mně, vždyť
mu posílám pořádné dávky duševní podpory.
38
Dívat se však na bedýnku, pro kterou je oslovení televize příliš honosné, je o infarkt! To, zeje
černobílá, by mi ani tak nevadilo, kdyby na ní bylo aspoň něco vidět! Div se mi ob­razovka
nezamlzí, jak zblízka na ni funím, abych rozpoznala jednotlivé závodní vozy. O zvuku by se
dalo diplomaticky říct, že čistý není ani náhodou.
Adam s Tedem, kteří mě zastihnou, jak si s notýskem v ruce dělám poznámky u něčeho těžce
rozpoznatelného, se nestačí divit, co to vlastně sleduji.
"Není to ten novej seriál pro ženy?" zajímá se Adam.
Skočím mu na špek: "Jakej...?"
"Zrnění," vysvětlí a oba se rozřehtají.
1 když jde o hodně slabý vtip, neubráním se zrudnutí.
"Neposlouchej ho," domlouvá mi Ted pobaveně. "Já ná­hodou vím, na co se díváš. To znám.
Jmenuje se to magický oko. Na první pohled jen takový tečičky a čárečky, ale když se
pozorně zadíváš a pak pomalu oddálíš hlavu, vystoupí ti z toho trojrozměrnej obrázek..."
Tohle už je o dost lepší, dá mi docela zabrat udržet vážnou tvář, aby si nemyslel, že se budu
smát každé blbině!
"Ne, to není ono," ujistím ho.
"Tak nám řekni, na co se koukáš," loudí Adam.
Nadechnu se: "Vážně to chcete vědět?"
"Jasně," přikyvují oba horlivě.
"Na televizi!"
Kluci hýknou smíchy a já ze sebe pracně vydýchávám horkost: dostala jsem je!
"Dobrý," ocení Ted můj ostrovtip - nevím, kde se ve mně vzal!, zaostří zrak na obrazovku a
smířlivě dodá: "Hele, to je Jarda z Truhly, že jo?"
Tentokrát jsem vedle, nechápavě zamžourám. "Kdo...?!" Sepne mi to o maličko později,
ovšem to se už neovládnu
39
a rozřehtám se z plných plic: "Ty myslíš... Jarno Trulli?! Vyhlášenej brzdič závodu? Kdo jede
za ním, má smůlu."
"Jojo, to je on," kývne, přitáhne si židli, obkročmo se na ni posadí, aby zbytek závodu
dokoukal se mnou.
"Že vás to baví," pochybuje Adam o našem zdravém ro­zumu. "Furt jen bžuuum, bžuuuum...
a zase bžuuuuum... a pořád!"
"Zmizni," poradí mu Ted a on ho skutečně poslechne, odkluše kamsi ven. Tadeášova
přítomnost mě pekelně zner­vózní, vůbec se na velkou cenu nemohu soustředit!
Místo sledování času závodníků v jednotlivých kolech přemítám, zda se mám pokusit o
konverzaci, a pokud ano, proboha, co mám vlastně povídat?!
Vysvobodí mne Ted, protože začne první, ačkoli si dá po­řádnou chvíli pauzy! "Jsi první
holka, kterou baví formule. Z těch, co znám, samozřejmě."
"Trošku se v nich vyznám," pípnu skromně. "Předchozí systém mě ale bavil víc, dokud se
směli během závodu měnit pneumatiky a tak. Tahle nová pravidla se mi moc nelíbí."
"Aspoň nejsou výsledky tak jednotvárný," míní Ted. "Nebo jsi fanynkou Schumiho...Tl
"Nikdy jsem nebyla!" odmítnu podezření. "Jezdí sice dobře, ale mně se líbí jiní. Alonso,
například."
"Kimi Ráikkonen je lepší," oponuje mi, a protože tohle nemohu nechat bez komentáře,
pozapomenu na svůj ostych a málem se s ním pohádám, protože je jako beran!
Neuzná to dokonce ani poté, co na nejvyšším stupni vítězů stane božský Fernando a na
prstech ukazuje číslo značící počet prvních míst! "Náhodou mu to vyšlo."
"Náhodou?!" málem se zajíknu. "To přece nemůžeš myslet -"
40
Do světnice vejde brácha, přilákán mým křikem. "Co vy dva tu děláte? A jo, formule..." =
Rychle se vzpamatuji, páni, rozhorlila jsem se zbytečně moc, zase se honem stáhnu.
"Tvoje ségra je fakt dobrá," podotkne Ted pobaveně.
"Ve formulích určitě," pousměje se Pavel.
Chci něco namítnout, zachytím však na sobě Tedův pohled a jakmile se naše oči setkají, cítím
se naprosto paralyzova­ná, nedostanu ze sebe ani hlásku. Lasery hnědých očích mě svážou a
beznadějně odzbrojí. Jsem úplně mimo, brácha do mě musí strčit, abych odtrhla zrak a
pokusila se vnímat realitu. "Cože...?"
"Jdeme pro vodu, říkám," zopakuje extra pro mě. "Pojď taky, každá ruka se hodí."
"Ke studánce?" zeptám se chytře.
"No na nádraží ne," ujistí mě se zavrtěním hlavy.
Málem si nafackuji. Petro, přemýšlej trochu! Ve vodovo­du teče pouze užitková voda, pro
pitnou chodíme k lesnímu prameni. Nejen my, údajně má jít o vodu srovnatelnou pou­ze s
kojeneckou, studánku vyhledávají jak místní obyvatelé, tak přespolní. Uklidím si sešit s
poznámkami, vyfasuji dvě pětilitrové bandasky od džusu a zařadím se na konec našeho
procesí. Kluci si povídají mezi sebou, mě si nevšímají, nejdřív se sice snažím být ve střehu a
hovor sledovat, pak to vzdám. Ke studánce to bereme zkratkou, což znamená úzkou
cestič­kou vyšlapanou v obilí, dál pěšinkou přes mokrou louku, kde to pod podrážkami
sandálů krásně čvachtá, přebalancujeme po tenkém prkně položeném přes potok, je pěkně
oslizlé a kluzké, a místo vpravo k vesnici zabočíme vlevo k lesu. Skoro celou cestu je nutné
kráčet v husím průvodu za sebou, teprve v lese kluci opět utvoří hlouček. Sice jsem si ještě
dnes v poledne přála, aby si mě nevšímali, teď mi vadí, že na mě
41
zapomněli! Ani ten Max, nevděčník jeden, na mě nečeká, v širokých obloucích pobíhá kdesi v
čele výpravy.
Doženu je teprve u studánky, když už mají dva kanystry načepované. Ostentativně strčím
bráchovi ty svoje, to aby si všiml, že má taky sestru, a mlčky čekám, až do nich nabere vodu.
Vůbec ničeho si nevšimne! Ti tři bloudi stále řeší we-bové stránky, či co!

"Vezmeme to přes vesnici, ne?" napadne Adama. "Zajdeme najedno, na dvě, na tři..."
"Čtyři, pět," baví se Ted.
"Musíme omrknout otevírací dobu v tom jejich smíšeným zboží, v červnu to bylo nějaký
úplně na levačku," uvědomí si Pavel a náhle si na mě vzpomene: "Petro? Máš to na starosti."
"Proč já?" podivím se.
"Asi jsi nejlepší," soudí Adam, zatímco Ted mi předestře vizi budoucnosti: "Kdo by chodil
pánům pro rohlíčky?"
"Jo tak," oddechnu si hraně. "To jsem ráda, že jen pánům. Ti tu žádní nejsou, takže mám
klid."
Kluci se pobaveně rozřehtají, Adam na Teda mrkne: "Pěkně ti to nandala, co?"
"Ona se nezdá," poznamená Tadeáš s mírným úsměvem.
Zrudnu po kořínky vlasů. Sama nevím, kde jsem vzala tolik odvahy - a vůbec, poznámka ze
mě vylítla sama, bez dlou­hého přemýšlení, co mohu říct a co ne, naprosto spontánně! Možná
to zavinila skutečnost, že jsem se s krásným a nedo­stižným Tedem dokázala alespoň chvíli
bavit! čo na tom, že o formulích? Téma není důležité, hlavní je výsledek!
"No, spíš jsem to myslel tak, že ty jediná určitě nepřebereš, kdyby na to přišlo," směje se
brácha.
"Vy se tam jdete ožrat...?" naštětím se. "V tom případě se vracím do chalupy rovnou. Maxi!
Pojď se mnou!"
"My? Nikdy," holedbají se jeden přes druhého.
"Pavle, co jí to tlučeš do hlavy za nesmysly?" zlobí se naoko Ted. "čo si o nás pomyslí?"
"I po dvou pivech se dá zapomenout," brání se brácha. "Samozřejmě se nejdeme do hospody
opíjet, neboj."
"Ale filozofovat," doplním ho. "Já zapomněla, promiň."
"Jak jsi to uhodla?" diví se Adam s pusou od ucha k uchu.
"Jsem nejlepší, sám jsi to říkal," vrátím mu jeho slova.
Tadeáš se pobaveně zasměje, Adam zvedne ruce v jasném gestu, tuhle slovní přestřelku
vzdává!! Brácha hvízdne na Maxe zaběhlého do hlubin lesa a společně se vydáme na zpáteční
cestu zacházkou přes Blažejov.
I když se opět baví o internetových stránkách a já za nimi čapkám po asfaltce jako ocásek,
mám ze sebe radost. Až na náves, jíž vévodí kostelík, obchod se smíšeným zbožím s
oprýskanou cedulí POTRAVINY a hospoda příznačně nazvaná Ve Dvoře, jelikož se do ní
vchází přes prostorný selský dvůr, jež je ovšem proměněn v zahradní posezení, se mi voda
pěkně pronese. Člověk by neřekl, jak je pět kilo v každé ruce těžkých! S úlevou postavím
bandasky vedle posledního volného stolu z hrubě tesaných klád a rychle protahuji
pochroumané prsty s otlaky od držátek. Nevím, jak uvnitř, ale všechny venkovní lavice kolem
asi deseti stolů jsou obsazené převážně cyklisty, jejichž kolajsou narovnána hned za vraty.
Taťka jim říká "silniční mor", protože jich je všude plno a často překážejí v provozu. Je to teď
móda, na kolech vyráží celé rodiny v přiléhavých oblečcích s vyztu­ženou sedací částí a s
přílbami na hlavách. Musím se smát, protože někteří šije nesundali ani u jídla! Pouze
osazenstvo u sousedního stolu k vyznavačům cyklistického sportu ne­patří, podle oblečení
usoudím, že jde o místní mládež. Dva
43
kluci jsou docela pořízci, třetí s krátkými nazrzlými vlasy naopak hubeňour. Hádám mu jen
tak o rok dva více než mně, ovšem spolu se svými kamarády taky pije pivo. Zachytím jeho
pohled a honem se podívám jinam, ještě by si mohli myslet, že mě zajímají!
No, nejspíš si to myslí stejně, protože když se u našeho stolu zastaví číšnice, tedy spíš
brigádnice, protože je oble­čená normálně v civilu, obtloustlý zadek sejí nemůže vejít do
upnutých džínsů a dekolt odhaluje víc než by se slušelo, holčina s vlasy svázanými do dvou
trčících culíčků očividně ví, kde jsou její přednosti, a Pavel objedná tři desítky plus kolu,
jeden řízek podotkne: "Nic jim nedávej, Macku. Přinesli si vlastní pití."
Druhý si hned přisadí: "Pražáci pijou vodu, bude pršet."
A oba se idiotsky rozchechtají. Macek, či jak se ta holka jmenuje, se zatváří povzneseně,
skloní se nad stůl, divjí ňadra i nevypadnou na umolousaný ubrus, připraví nám účtenku, i
naháže před kluky pivní tácky a s úsměvem určeným pře- i devším Tedovi řekne: "Hnedlinko
to bude."
"To doufám," přeje si Adam, "protože než obsloužíš všech-i ny ty sportovce, mohla by
spadnout pěna."
"Přinesu vám ho přednostně," slíbí a s mrknutím odpluje.
Střelím pohledem po Tedovi: balila ho víc než okatě, důra jedna naducaná! Tadeáš ji
pohledem nevyprovází, i když si dává záležet s kroutěním zadku, místo toho odpoví našemu
sousedovi: "Zavaž si radši botu."
Ten se chytí, zvedne nohu v sešmajdané botasce, aby se přesvědčil. "Co to kecáš, vole?
Nemám rozvázanou."
"No, že ti tak plácá jazyk," pokrčí Ted rameny.
Vyprsknu smíchy, ale to už mě Pavel pod stolem kopne do nohy. "Nekalte vodu, blbouni,"
požádá nás. "Nevšímejte si jich. Copak to nestačilo vloni?"
44
"Co bylo vloni? A proč vám říkají Pražáci?" zajímám se.
"Pražák je synonymum lufťáka," vysvětlí mi Adam a na všechny následné provokace ze
strany sousedů nereaguje. "Vloni jsme s nimi měli takovej menší problém, no."
"Jakej?" Netušila jsem, že se Pavel zná i s místními!
"Chtěli se rvát, či co," zazubí se Ted.
"Kvůli komu asi," zaksichtí se na něj brácha a směrem ke mně dodá: "Ten problém se
jmenoval Janinka."
"Pořád nechápu," přiznám se.
"Je to jednoduchý," osvětlí Adam záhadu loňského léta. "Janinka původně chodila s jedním
místním, jenže náš Ca-sanova mu ji jaksi přefikl. A jemu se to nelíbilo."
Pohlédnu zpříma na Tadeáše, je mi víc než jasné, že Adam nemluví o bráchovi! Ted pohled
zachytí a s mírným úsměvem pokrčí jakoby omluvně rameny.
"Divíš se mu?" odfrkne Pavel. Pak už se objeví Macek s půllitry pěnivého moku, na mou kolu
samozřejmě zapo­mněla, Ted ji o ni musí požádat extra, a poté se u stolu dál debatuje o webu.
Ti tři mají svoje stránky od začátku gymplu, dobře recesistické, brácha s Tedem dodávají
texty, zatímco Adam funguje coby webmaster, zajišťuje jejich chod po tech­nické stránce. Ne
nadarmo si po maturitě vybral studium informatiky! Z hovoru pochopím, že stránky stále
existují, jen prý je třeba je obnovit a dodat fotky z jakési poslední akce. Dokud chodili na
gympl, pročítala jsem jejich web pravidelně, protože na něm vycházel i školní časopis,
samo­zřejmě také v jejich režii. Nechápu, jak to všechno mohou stíhat, takových aktivit - a k
tomu ještě holky... Pavlovo varování nebylo plácnutím do tmy, Tadeáš vážně není žádný
svatoušek...!
Nenápadně si ho prohlížím. I z profilu vypadá víc než dobře. Je tak hezký, až se ve mně
všechno svírá! Vybavím
45
si elektrizující dotek jeho horké dlaně, kterou mi strčil na při­vítanou a jaksi pozapomněl
pustit. Petro, ty naivko!! Nemáš nárok na žádného kluka, natož takovéhol Ruku mi podržel o
něco déle jen tak, z principu - protože je zvyklý s holkama koketovat! A zvyk je železná
košile. Nebylo v tom vůbec nic osobního. Nic. Bohužel!!!
Se vzdychnutím dopiji kolu. Mimoděk zavadím očima o sousední stůl. Ti dva naštěstí vzdali
svou snahu, když vi­děli, že nepadá na úrodnou půdu, hubený zrzek mě nachytá na švestkách
a místo nějaké hloupé poznámky se nesměle usměje. Rychle odvrátím zrak.
Kluci dodrží slovo a po dvou pivech se zvednou.
"Přijďte zase," loučí se s námi Macek. ,J3rzy."
Nikdy, odpovím jí v duchu. Kdyby záleželo na mně, už by nás Ve Dvoře neviděli! Ačkoli
měla spoustu práce, neustále se motala kolem našeho stolu, přesněji řečeno kolem Teda.
Zubila se na něj a pokládala mu ňadra na rameno, jak se nakláněla, aby se přesvědčila, zda její
prominentní host má co pít, no prostě hrůza!
"To se neboj," ujistí ji Adam. "Pivo tu máte dobrý."
"Jenom pivo?!" provokuje naoko dotčeně.
"Ostatní jsme ještě neochutnali," podotkne Ted poba­veně.
"Proto říkám, abyste přišli brzy," reaguje holka bystře.
Myslím na ni celou zpáteční cestu. V obličeji nebyla hezká a postavu měla na svůj věk
vyloženě maminkovatou, jak kdyby úspěšně porodila a odkojila dvě tři děti, vypadat jako ona,
promarnila bych život pitváním se ve vlastních mindrácích a vyhýbala bych se klukům jako
čert kříži, natož abych je sama balila!, jí však sebevědomí nechybělo. Byla si jistá, že na Teda
má!!
Po návratu do chalupy si ohřejeme konzervy leča, zbaštíme je s chlebem a báječně si
pochutnáme. Taky mi za celý den pořádně vyhládlo, na mamčiny zbylé meruňkové knedlíky
jsem s láskou a nostalgií mockrát vzpomínala!
Kluci opláchnou těch pár talířů, lžíc, skleniček i hrnec, když chci přispět svou troškou do
mlýna a nádobí utřít, vy­ženou mě, prý zbytečná práce, nádobí uschne samo a pak se prostě
nastrká do kredence, žádné ciráty, a začnou vymýšlet program pro krásně letní podvečer.
"Už aby přijeli ostatní," zatouží Adam, "ve čtyřech toho moc hrát nejde."
Překvapeně se na něho otočím. "On má ještě někdo při­jet?"
Kluci se pobaveně rozřehtají. "Jasně. Pokud se sjedou všichni, bude nás tu osm. Vlastně devět
včetně tebe."
Vzpomenu si, že něco takového naznačoval včera i brácha. Škoda, v téhle komorní
společnosti by mi to vyhovovalo. Taky které holce by se nelíbilo, kdyby se o ni starali tři
kluci! A že se fakt starají, jídlo mi přinesli až pod nos. Jenom do svých sportovních aktivit by
mě zapojovat fakt nemuseli...!
"Umíš nohejbal?" otáže se mě Ted.
"Nohejbal?! Ne!"
"A fotbálek?" zkouší to také Adam.
"Ani náhodou."
"Co tenis?" nevzdá se Ted. "Pinkneme si čtyřhru."
"Bohužel," zklamu ho.
"Tak beach volejbal," napadne Adama.
"Volejbal mi nejde!" bráním se.
"Blbost," nevěří mi. "Volejbal umí každej."
"Pavle, řekni něco!" žádám bratra zoufale.
"Stejně by mi nevěřili. To se musí vidět," nechá mě v tom plácat ten sadista, který ví, jak na
tom se sportem jsem.
46
47
Kluci si nedají říct a než se naději, na jednom ze dvou vlastních malých hřišťátek na našem
pozemku za chalupou, na jejichž zbudování se osobně podíleli v akci pomoz si sám, natáhnou
volejbalovou síť, svlečou se do bermud a přes moje protesty mě losem určí do dvojice k
Adamovi.
"Já bych si tady sedla a počítala vám to," zkusím naposledy. 1 Na mezi uprostřed chrp a trsů
drobných žlutých kytiček, jež ** nedokážu pojmenovat, bych poslouchala cvrčka a kochala se
pohledem na Tedovo opálené tělo spoře oděné pouze v čer­ných koupacích šortkách, by mi
bylo rozhodně lépe! "Jsem nemožná, varuju vás."
"Nepodceňuj se tolik, nemáš to zapotřebí," poradí mi
Ted. "Vy jste nikdy ve škole nehráli volejbal?" vyzvídá
Adam.
"Ale jo, jenže -"
"Tohle je skoro totéž, akorát na písku a ve dvojicích. No tak boty a šup, jdeme na to."
"Boty?" nechápavě pohlédnu na svoje adidasky. "To jsou nejvhodnější, které tu mám. Pak už
jen sandály a páskové boty na podpatku..."
Kluci se hroutí smíchy. "Boty na podpatku... Děláš si psinu, nebo vážně nevíš, v čem se hraje
beach volejbal?"
Jsem zmatená na nejvyšší míru! Beach znamená pláž, na pláž se chodí jedině v plážové obuvi,
ale... "V pantof-lích...?"
Ted se málem udusí, Adam jde do kolen. Preventivně zrud­nu, patrně jsem plácla úplnou
blbost! Prozradí mi ji teprve brácha, vysmátý stejně jako jeho kamarádi.
"Naboso, Peťo, naboso."
V tu chvíli má můj obličej stejnou barvu jako karmínové tričko, co jsem si oblékla k černým
bavlněným šortkám.
Jsem pěkná hlupka! Jak jsem mohla zapomenout na šílence, co se při volejbale plácají
bosýma nohama v písku?! No, vlastně lehce: protože mě vykolejila Tedova věta o
pod­ceňování, které podle něho nemám zapotřebí! Teď aspoň vidí, že mám.
Celá vystresovaná zkazím první podání.
"V pohodě, to se stane každýmu," konejší mě Adam.
Zkazím druhé.
"Musíš se prostě rozehrát," usoudí můj galantní spoluhráč, zatímco ti dva za sítí se dobře baví.
Vlastně ani nesleduji hru, vidím jen Teda, jak mrštně vybere Adamův míč a ukázkovou smečí
mi ani nedá šanci pokusit se zasáhnout. Střelím pohledem z jednoho na dru­hého, všichni tři
pracně zadržují smích!
"Já vám to říkala," brouknu výhružně.
"Je třeba, abys víc trénovala," podrží mě opět Adam.
Bratr je shovívavější než Tadeáš, když na něj vyjde míč, pinkne mi ho přes síť jen zlehýnka,
nejspíš abych si vylepšila reputaci nebo tak něco.
"Máš!" pobídne mě také Adam.
Tenhle balon musím vybrat, mihne mi hlavou. Přiskočím blíž, ťápnu si bosou nohou na
ostřejší kamínek skrytý v ne­velké vrstvě písku, poskočím jak postřelený srnec a zatímco já
padám vlevo, míč vpravo.
"No," poškrábe se Adam v krátkých vlasech. "Řekl bych, že musíš hodně trénovat..."
To už Ted s Pavlem nevydrží a řehtají se jako na lesy.
"Mělas pravdu," oznámí mi rozesmátý Tadeáš. "Seš ne-rnožná."
Rudá až na krku hodím míč, který jsem aktivně sebrala ze země spolu se svým tělem, prudce
do písku, popadnu do každé ruky jednu botu a před potupným odchodem z prohra-
48
49
né bitvy zavrčím: "Nežebrala jsem, abych si s vámi směla zahrát!"
"Počkej!" volají za mnou. "No tak, neblbni!" Určitě! Mažu si to zpátky k chalupě, co mi jen
bosé nohy dovolí. Raději si ukopnu palec a rozedřu nohy do krve, než bych s nimi zůstala o
minutu déle!
Klukovská chodidla jsou nejspíš odolnější, protože Tedovi nedá žádnou práci dohonit mě na
kamenném dvorku. Aby mě zastavil, chytí mou paži a pevným stiskem mě donutí zastavit.
"Petro?"
Nepodaří se mi ruku osvobodit, proto se aspoň snažím ne­podívat se mu do očí, jenomže on
mě k tomu přinutí, jelikož mě druhou rukou čapne za rameno...!
"Nemyslel jsem to nijak špatně ani urážlivě." Hnědé oči se vpijí do mých a já cítím, jak můj
vzdor rychle taje. "Ve vo­lejbale jsi nemožná, ale beach volejbal není všechno, ne?" Nevím,
co na to říct! Zrychleně oddechuji a určitě to není jen tím, že jsem utíkala!
Ted patrně nemá páru o mých vnitřních bojích a zmatcích, upřeně mi hledí do očí a na rtech
mu pohrává lehký úsměv. Nejspíš se dobře baví, frajer jeden! Nicméně... Ruku poda­nou ke
smíru přijmu, vlastně nic jiného ani udělat nemůžu! "Hm," kuňknu hovorně.
"Fajn," usměje se naplno. Takhle zblízka je ještě mnohem hezčí, má moc pěkné oči a nos a
taky rty a -
To už se k nám přiblíží brácha s Adamem, ve dvou je asi nebavilo pinkat si míčem přes síť, a
protože jim je jasné, že se mnou si nezasportují, navrhnou jinou činnost - karty.
"Skočím pro ně," nabídne se Ted a pustí mě, jako by se nic nestalo. A přitom se stalo! Mými
city a pocity proletěl úplný uragán!! U karet postupně vychladnu, musím se jít dokonce
přiodít
riflemi a mikinou. Večer je pěkný, voňavý, zůstaneme u ven* kovního stolu osvětleného
dvěma olejovými loučemi.
"Umíš poker?" vyzvídají kluci. i
"Ne."
"A mariáš?" i
"Kdepak."
"Co oko?"
"Taky ne," přiznám se s nevolí, protože si zase začnu při­padat jak totální idiot. "Něco
normálního by hrát nešlo?"
"Co znamená normální?" informuje se Ted.
"Třeba prší nebo žolíky."
"Už jsem se lekl, že navrhneš kvarteto," baví se Adam. •??
"To mě nikdy nebavilo," ujistím ho. Taková strašně zdlou­havá hra, u které si člověk musí
pamatovat, na co se kdo ptal, nic pro mě. "Umím i autobus."
Tedovi blýskne v očích. "A co ještě umíš?"
"Kanastu a sedmu," vzpomenu si, nicméně při pohledu do Tedovy tváře se zarazím. Ptá se
vůbec na karty...?!
"Dáme sedmu," rozhodne Pavel, který ví, že ze mě nic víc nevyrazí. Ted zachytí můj
pochybovačný výraz a usměje se na me. Umím spoustu věcí, to bys koukal!, prolétne mi
myslí a on pobaveně zvedne obočí. Pochopil to!! Tomu, co mezi námi právě proběhlo, aniž by
si toho ostatní všimli, se říká mimoverbální komunikace a já jsem z ní dost mimo.
Jak se pak mám soustředit na hru?! Ačkoli jsme s našima sedmu hrávali dost často, zvláštní
zalíbení jsem v ní nenalezla, protože zatímco my s mamkou hrajeme spontánně, jak to při­jde,
táta i brácha vždycky počítají, kolik už šlo sedmiček, es, desítek i jiných karet, kalkulují na
několik tahů dopředu. Prostě nuda. Tím spíš, že tihle kluci všichni hrají se stejně přesnou
logikou! Pavla, s nímž jsem ve dvojici, mohou vzít čerti, když občas omylem namáznu
desítkou či esem protihráčům.
50
51
"Tos mě nemohla podpořit?!" vysiluje, když rozpoutá bitvu o esa, vytluče z protihráčů
veškeré hodnotné karty - a Adam nakonec vyrukuje se sedmičkou, kterou už ne­mám čím
přebít.
"A jak asi? Neměla jsem čím," hájím se.
"Protože jsi vypatlala svoje eso naprosto zbytečně," čilí se. "Paklík byl náš a ty mažeš stejnou
hodnotou!"
"Chtěla jsem, abys měl víc," trhnu rameny.
"Dobře jsi to udělala," chválí mě Adam, který tak shrábl všech devadesát bodů. "Kdo maže,
ten jede."
Další kolo je ještě zajímavější. Pavel vyjede desítkou, su­per! V ruce totiž držím také jednu,
krom ní ještě eso, svrška a sedmu. Tu si takticky nechám na konec, namáznu mu esem, stejně
jako Ted. No vida, jak nám maže, pomyslím si spokoje­ně, nejspíš nemá nic jiného. Adam
hodí desítku, čímž se role obrátí, ale není důvod se bát, lážo plážo vyjedu se svrškem. Ted
přimázne další eso, teď už vlastně sobě. Pavel ho bije sedmou, a protože Adam vyrukuje také
se sedmičkou, střelí po mně poněkud poplašeným pohledem. Klídek, zatvářím se na výsost
spokojeně a s chutí loupnu svou sedmu navrch, jen to pleskne. Brácha, místo aby se radoval,
se kácí dozadu snad ještě dřív, než Tedova sedmička dopadne na hromádku.
"Spálená!" radují se protihráči. "Holej pupek, vážení."
"Proč jsi tam dávala třetí sedmu v řadě, proboha?!" vysiluje bratřík. "Vždyť předtím žádná
nešla!"
"To já nepočítám," bráním se a snažím se desítku, co mi zbyla v ruce, nenápadně zastrčit do
balíčku.
Brácha se obalamutit nedá. "Jakou jsi měla tu poslední kartu? Ukaž!" Bráním se, schovávám
ji za záda, ale on mi ji násilím uzme a zatímco Ted s Adamem se smíchy válí po stole, Pavel
vyvádí jako o život. "Můžeš mi vysvětlit, proč jsi nejela desítkou a místo toho vyrukovala s
třetí sedmou?!"
Dávno mi došlo, jakou jsem udělala botu. A kdyby jednu, povedly se mi v jediné hře dvě
parádní! Ve světle loučí na­štěstí nemůže být vidět, jak nezadržitelně rudnu. Vždyť je to jen
pitomá hra! "Nejspíš jsem chtěla, aby vyhráli oni!"
Ted mě pobaveně obejme kolem ramen. "Hodná holka! Já jsem hned poznal, že si budeme
rozumět. Máš u mě pusu."
"Pro dnešek končím," vzdává to Pavel. "Příště můžete hrát rovnou spolu a ušetřím si spoustu
nervů."
"Taky že budeme," baví se Ted. "Moc rád si Petru vezmu do parády a zaškolím ji."
Adam se rozřehtá: "To věřím. A nejen v kartách, co?"
Ted na mě z boku mrkne. "Nejsem lakoměj. Klidně se rozdám, když bude chtít...?"
Pavel srovná karty do krabičky. "Tak s tím bacha, přátelé. Aby bylo jasno, žádný zaučování
nebude, jasný? Mám ji tu na triku a varuju vás, jestli sejí někdo dotkne třeba jen prstem,
rozbiju mu hubu, kámoš nekámoš. Je to jasný?"
"Pavle!" vyhrknu vytočené. V životě jsem se mockrát cítila trapně, ovšem na dnešní den má
jen málokterý zážitek!
"Proč se díváš zrovna na mě?" baví se Ted.
"Protože tebe se to týká nejvíc," ujistí ho brácha vážně. "Řekl jsem to snad česky, ne? Tu
ruku..."
"Nějakej nedůtklivej," poznamená Ted, nicméně ruku z mého ramene stáhne.
"Okej, tvoje ségra, moje ségra," souhlasí Adam.
Z brášky vztek záhy vyprchá, zapálí ohýnek, Adam přinese láhvinku červeného vína a Ted
koření, ze kterého vlastnoručně umotá cigaretu. Přestože jsem měla v původním úmyslu jít si
nahoru číst, respektive jít se vydýchat po náročném dni, otálím tak dlouho, až mě pozvou k
ohništi vzadu za chalupou. Jak je možné, že se mi najednou nechce trávit večer s knížkou?!
Může za to Ted. Protože je tak hezký. Protože je tak správ-
52
53
ný. Protože je tak vtipný. Protože je tak přitažlivý. Protože... protože prostě JE.
Zabalená ve staré dece posadím se na dřevěné sedátko vedle bráchy, rukou bezmyšlenkovitě
škrábu Maxe, který se mi uložil pod nohama, na ušaté hlavě, dívám se přes plameny pokud
možno nenápadně na Teda sedícího přesně naproti, takže kdykoli pohlédne mým směrem,
mám největší pilno tvářit se, že mě zajímá cosi nad jeho hlavou, možná netopýr, co každou
chvíli přelétne od komínu chalupy k vysokému buku a zase zpátky, anebo chvění listů v
mírném vánku, poslouchám, o čem se kluci baví a i když se do hovoru ne­zapojuji, společně s
nimi vybuchuji smíchy.
Je to pohoda, jen tak sedět a vnímat krásu letní noci dokresle­nou hudbou Tedovy
nejoblíbenější kapely Horkýže Slíze, kvůli které přivlekl přehrávač a cédéčka až k ohni, na
vlastní kůži. Ohýnek není nijak velký, ozařuje mihotavým světlem pouze naše siluety a tváře.
Všechny předměty, které jsou vzdálené více než metr od nás, splývají s tmou. Měsíc, pokud
už vyšel, se skrývá kdesi za temnou hradbou lesa, na jehož úpatí chaloupka stojí. Lesa, který
takhle s příchodem noci vypadá docela stra­šidelně, ozývají se z něj různé podezřelé zvuky.
Max pokaždé zvedne hlavu a napjatě špicuje uši, ale protože je poslušný, odolá touze jít si to s
nočními tvory vyřídit osobně. No, on ani lán pšenice u cesty nepůsobí zrovna důvěryhodně!
Pořád v něm cosi šustí a šramotí, až Max několikrát temně zavrčí!
"Někdo tam chodí," špitnu poplašeně.
"Prosím tě, leda myši."
"To je něco většího!"
"Možná Osvald," usoudí Adam.
"Kdo je Osvald?!" vyjevím se. "Nějakej úchylák?! Není to ten, jak mu Ted přef... přebral
holku??"
Jsou ze mě mrtví smíchy. "Uklidni se. Osvald je ježek."
54
Pokrčím dotčeně rameny. "A jak to mám asi vědět?"
"Já tě nechápu," prohodí Ted. "Máte takovou skvělou cha­lupu a ty to tu vůbec neznáš. Proč
sem nejezdíš?"
"Protože by umřela strachy," pousměje se Pavel.
Použiji jiný důvod: "Nemám s kým!"
"Já bych se obětoval," nabídne Ted svoje služby. "Třeba někdy na víkend, co?" Zachytí
bráchův varovný pohled a se smíchem se stáhne: "Já vím, je to ségra."
Změním rychle téma: "To není ježek. Něco mnohem většího!"
"Zajíc," tipuje Pavel. "Nebo srna. Chodí pít k potoku."
Jejich klid mě nakazí. Sama bych se tu zjevila strachy, o tom nepochybuji, ale s nimi je to
hrozně fajn! U ohýnku vydržíme do půlnoci, pak se stáhneme do chalupy, kde zjis­tíme, že
jaksi nikdo nezapnul bojler, tudíž jsme bez teplé vody. V ledové, kterou čerpadlo nahání do
trubek vodovodu z hluboké studny, se nikomu mýt nechce, už při čistění zubů nám všem
trnou dásně!
"Jak se říká, čistota půl zdraví," vzpomene si Ted na starý slogan, který ovšem ihned doplní:
"A spínaje ta druhá půlka. Takže se to jednou taky nepodělá."
"Kdyby jednou," směje se Adam. "Vzpomeň si vloni na čundru... Ty tvoje ponožky, co držely
tvar..."
"Fuj!" otřesu se při hrůzné představě.
"Anebo když jsi snědl ten smažák s tatarkou, co nebyla zrovna čerstvá," připomene Ted
Adamovi jinou příhodu, "a pak jsi zaminoval celej -"
"Dost!" zarazím je se smíchem. "Prosím, ušetřete mě!"
"Proti tomu je jedno nemytí máček," uzavře Pavel dilema mýt se či nemýt.
"Ale kdybys chtěla, Petro, v noci společnost, klidně kvůli tobě do té ledárny vlezu," popichuje
Ted. .
55
"To je dobrý," zablekotám. Je mi jasné, že prostě jen tak plácá, nejsem však na tyhle fórky
zvyklá, stále mě vytáče­jí-
"Neangažuj se tam, kde nemáš," poradí mu Pavel.
"Myslel jsem to ve vší počestnosti, samozřejmě! Sám jsi říkal, že se bojí," zubí se Ted.
"No, spíš bych řekl, že jediný nebezpečí, který jí tady hrozí, jsi ty," podotkne brácha a Adam
se báječně baví. "Takže ti to radši zopakuju: co je v domě, není pro mě."
"Dobrou noc," rozloučím se s nimi rychle. Pavel přece musí vědět, že Ted jen tak žvaní, aby
byla legrace!
"Pěkný sny," popřejí mi, načež Ted dodá: "Nejlíp o mně. A nevěř jim. Mám to rád, ale to
neznamená, že jsem nadr-ženec, natož maniak a násilník. Vždycky to ta holka chtěla taky a
žádná toho nikdy nelitovala."
Přemýšlím nad jeho slovy ještě před usnutím, jakmile na-rychlo odpovím na esemesky, které
tu na mě čekaly od pěti odpoledne. Mamku zajímalo, jak se mám a co dělám, zatímco Taša se
ptala na kluky. Oběma pošlu tutéž opatrnou zprávu: Asi to tu nebude tak spatné, jak jsem
původně myslela!
56
2. den:
Květiny pro slečnu Dokonalou

První pohled hned po probuzení patří odřenému plyšovému medvědovi sedícímu na komodě
naproti posteli. Protřu si oči ještě omámené spánkem a mimoděk se usměji. Některé věci,
zvuky, melodie či dokonce vůně má člověk spojené s určitou situací, aniž by si to vůbec
uvědomoval. Starý méďa, to je část mého dětství a všech prázdnin na chalupě! Přesně takhle
jsem se budívala den co den, zaprášený medvěd s jedním vy-dloubnutým okem hlídal můj
spánek odmalička. Vůně kakaa a čerstvých, často ještě teplých křupavých rohlíků sice chybí,
nicméně svěžest přicházející otevřeným oknem, které jsem si na noc zapomněla zavřít, tudíž
mám vy větráno víc než je záhodno, je navlas stejná jako dřív. Cítím v ní slunce, rosu, jehličí,
seno a všechny tyhle přísady smíchané dohromady upečou nejchutnější koláč na světě -
prázdniny!
Vyštrachám se z postele a v krátké noční košili přistoupím k oknu, abych mohla prožitek
znásobit výhledem do krajiny mého dětství. Vlastně, proč jen dětství? Brácha sem jezdí
po­řád, proč bych nemohla taky...? Udělat si někdy dámskou jíz­du s Tašou, vždyť už budu
středoškolačka, to přece musí naši uznat! Pousměji se. S Tedem by to bylo jistě zajímavější
než s kamarádkou... Škoda že se mi o něm nezdálo. Ale snažila jsem se! Myslela jsem na něj
před usnutím hodně intenzivně, přesto si nevzpomenu, že by se mi vůbec něco zdálo. Na sen s
Tedem bych určitě nezapomněla, to si jsem jistá!
Větve třešně mi sice výhled dost stíní, přesto na cestě do vsi spatřím cyklistu. Vykloním se,
abych lépe viděla. Tudy
57
žádné cyklostezky nevedou, že by některý z kluků vstal tak časně a sjel pro snídani?! Možná
Tadeáš...?
Málem z okna vypadnu - a zbytečně. V jezdci na kole po­znám podle nazrzlých vlasů
hubeného kluka z hospody. Spatří mě vyloženou v okně a než se stihnu rychle stáhnout,
všimne si mne a dokonce mi mávne na pozdrav! Odpovím lehkým kývnutím, poodstoupím a
počkám, než zmizí za kopečkem.
Pěkně ranní ptáček, usoudím při pohledu na mobil. Přesto­že doma si ze mě táta utahuje, že
jednou zaspím svou smrt, ráda si pospím třeba do poledne, tady se mi už nějak spát nechce, na
to jsem příliš probraná. Vyměním košili za šortky a světlemodré tričko, které mi ladí k barvě
očí, přistoupím k zrcadlu v ozdobném rámu zavěšeném nad komodou, je poněkud zašlé, ale k
mému účelu postačí, odhrnu si vlasy z ucha a zručně nasadím naslouchátko.
V tu ránu se svět kolem mě změní. Ožije. Pokoj je rázem plný ptačího štěbetání, pípání a
cvrlikání, zaslechnu i vzdá­lené hučení, podle stříbrného křížku letadla třpytícího se vysoko v
modrém chrámu mi záhy dojde jeho původ, do pet láhve se zbytkem ledového čaje, který
jsem včera zapo­mněla dopít, se za monotónního bzučení snaží dostat vosa. Přechod z tichého
světa do světa obyčejných smrtelníků je fascinující jako vždycky. Takhle se musela cítit
Růženka po polibku svého prince! Jen ten princ tomu chybí. Poslední dobou nějak víc... a
víc... A ke všemu do nedávná celkem neurčitá postava dostává naprosto konkrétní podobu a
rysy jednoho kluka...
Slez z toho obláčku, šílence, vysměji se sama sobě a pokud možno co nejtišeji, abych
nevzbudila kluky ve vedlejší lož­nici, dřevěné schody příšerně vržou, zamířím do koupelny.
Max, který má svou deku umístěnou dole pod schodištěm, mě nadšeně vítá, div mě nepovalí.
58
"Psst, Maxi," prosím psa polohlasně. Pak mě napadne, že jeho radost může být motivovaná
hladem. "Dal ti vůbec včera paniček konzervu?"
Pes mi přestane vyskakovat na ramena a přemýšlivě mi hledí přímo do očí, jak se snaží
porozumět každému slovu.
"Masíčko?" zeptám se a Max se olízne.
"Tak se podíváme," slíbím mu a místo do koupelny za­mířím do světnice. V koši by měla být
velká plechovka, pokud tedy pes večeřel. Nevšimla jsem si, že by mu k tomu bratr vařil
kolínka nebo rýži. Přinejhorším mu nasypu aspoň granule a -
"V chlebníku je ještě kousek chleba," ozve se za mnou nečekaně, až samým úlekem
poskočím.
Vylovím hlavu z odpadkového koše a při pohledu na Teda, který se vyvaluje na rozestlaném
gauči, pusu od ucha k uchu, zrudnu ke kořínkům vlasů. Netušila jsem, že spí dole! Ruka mi
vystřelí k levému uchu, abych si honem načechrala vlasy. Pak zablekotám: "Jenom jsem -"
"Měla hlad," doplní pobaveně.
"Ale ne! Hledala jsem psí konzervu, jestli -"
"Nebyl by lepší salám?" otáže se. "Od včera mi zbyly dva špekáčky. Ačkoli, když se přisolí,
prý se dá sníst. Jeden můj kámoš z koleje ji baští běžně, je to nejlevnější maso."
"Nejím psí maso!" ohradím se vytočené. "Já jsem -"
"Vím," přikývne souhlasně. "Bufeťačka."
Jsem z něj hotová, od hysterie mě dělí už jen krůček a s tím beranem stejně nehnu, stále mele
svou! Nadechnu se, abych nabrala síly oponovat, odhodlaně se mu podívám do očí -
A v tu chvíli napětí povolí a oba se rozřehtáme nahlas.
"Sluší ti to, když se zlobíš."
Lichotka přijde naprosto nečekaně, rozhodí mě snad ještě
59
víc, než když si ze mě utahoval! Ucuknu pohledem, nějak u něj nemohu poznat, kdy mluví
vážně a kdy ne!
Ted nic dalšího k lepšímu nepřihodí, začne se hrabat z lůž­ka a než v koši skutečně objevím
prázdnou plechovku psí potravy, s hlasitým zíváním se protahuje před pootevřeným oknem.
Na sobě má pouze přiléhavé šedé boxerky, které přesně kopírují jeho intimní partie. Snažím
se tvářit jakoby nic, jako bych si vůbec ničeho nevšimla. Z dolní přihrádky kredence za
Maxova bedlivého dohledu vytáhnu pytel gra-nulí, abych trochu odsypala do kovové misky.
Coby sestra staršího bratra pro mě není anatomie mužského těla velkou neznámou, mockrát
jsem ho viděla nahého ve vaně i jen tak projít z koupelny do pokoje, ani při převlékání se
Pavel ni­jak nežinýruje a já jsem na jeho nahotu zvyklá, díky němu jsem byla ušetřena
podobným výjevům, jako je puberťácké chichotání u lechtivých obrázků v Bravu a podobně,
jenže... To byl brácha, kdežto Ted je cizí kluk, navíc kluk, který se mi tak šíleně líbí... Znovu
k němu zašilhám. Ta podlouhlá boule dosahující až k horní gumě boxerek... Páááni...
Ratatatatatata... Racfiot, jaký nadělají granule, co se roz-létají po prknech kuchyňské podlahy,
připomíná kulometnou palbu. Ted se přestane protahovat a s poťouchlým výrazem sleduje,
jak rychle zakleknu a sbírám granule oběma ruka-ma.
"Připomínáš mi Jiříka," baví se.
"Jakýho Jiříka?!"
"Toho ze Zlatovlásky."
Nerozumím mu. "Kdyby Popelku, neřeknu..."
"Popelka třídila čočku od hrachu, nebo co to vlastně pře­bírala, kdežto Jiřík měl za úkol nalít
pohár vína a nepřelít, ale protože koukal jinam a nedával bacha... Dál to už určitě znáš sama,
ne?"
60
Jestliže jsem předtím z Tedova popichování jakž takž vy­chladla, znovu mohu barvou
konkurovat kytici rudých růží. Něco na jeho přirovnání totiž bude, Maxovu mističku jsem
naplnila a ještě spoustu granulí vysypala! Náš milý vlčák mi tenhle přehmat vůbec nemá za
zlé, naopak, ochotně mi pomáhá sbírat, akorát že granule neháže zpátky do papíro­vého pytle
s krmením, které by mu mělo teoreticky vydržet do konce pobytu. Tímhle tempem tak dva tři
dny!
"Nemáš mě znervózňovat," brouknu se skloněnou hlavou.
"Já tebe?" podiví se hraně. "Spíš naopak."
"Nechápu čím!"
"No dobře, tak to svedeme na ranní erekci," usměje se.
Švihnu po něm pohledem. Jsem z něho hotová!!!
"Ty jsou běžný," pokrčí rameny s výrazem andílka.
"Stejně jako noční poluce, co?" vypadne ze mě, až se sama nestačím divit, kde se to ve mně
bere!
"Dobrý," ocení Ted uznale. "Dostalas mě. Ale můžeš si klidně zkontrolovat prostěradlo,
žádný nebyly..."
Samozřejmě nic kontrolovat nejdu, tolik odvahy nemám, můj výpad byl ojedinělý. Ted, stále
jen tak v boxerkách, ovšem nyní ve stavu klidu, přinese koště a pomůže mi zbylé granule
namést na hromádku. Některé se zakutálely až pod stůl, dvě najdeme dokonce pod dvířkami
lednice.
"No, ty máš o snídani jasno, ale já bych si dal přece jen něco lepšího než pedigree s chlebem,"
zadumá se. "Takový tři čerstvý rohlíky namazaný paštikou, hm..."
"Co ti brání?" pokrčím rameny. "Skoč šije koupit, vesnice je coby kamenem dohodil."
"V tom je ten problém. Po ránu děsně nerad skáču."
"Můžeš jet na kole," navrhnu mu. "V kůlně jsou tři."
"A mají vůbec otevřeno?" váhá ten lenoch. "Včera jsme se samozřejmě zase nepodívali,
klasika..."
61
"Mluv za sebe," ujistím ho. "Já jsem si otevírací dobu přečetla, když jsme šli kolem. O
prázdninách od sedmi do dvanácti, a pak od dvou do pěti. V sobotu jen do desíti."
"Ty jsi dokonalá," pochválí mě.
Trhnu rameny. "Já vždycky."
"Super," baví se. "Za to ti něco přivezu."
"Co ti cvrnkne o nos, to známe," zablekotám. "Radši ne."
"Myslel jsem spíš whiskas, aby ses nemusela prát s Maxem o kus žvance. Kočky se k tobě
hodí víc."
Prokleji ho pohledem ostrým jako meč, Ted se ovšem tím i víc řehtá. Vklouzne do těch svých
sedraných džínsů, navleče* si tričko a na nohy uváže kristusky. Do kapsy si strčí dvou-stovku
ze společného fondu, přes rameno přehodí splasklý batoh, ještě jednou se na mě uculí a zmizí
z kuchyně.
Nestačím si ani pořádně vydechnout a už je zase zpátky! J
"Netušíš, kde máte pumpičku?"
"Já?!" podivím se upřímně.
"Je to snad moje chalupa?"
"Rozhodnější v ní častěji než já," ujistím ho.
"Vidíš, a to je ta chyba," zazubí se.
Odložím krabičku s ovocným čajem zpátky na stůl a jdu mu píchnout, i když je mi jasné, že
pokud někdo má přehled kde co v chalupě najít, já to rozhodně nejsem. Prošmejdit kůlnu
plnou pavouků ovšem kategoricky odmítnu, to tak, hledám spíš na neutrálních místech, jako
je chodba a zápraží. A vskutku, nakonec ji objevím zastrčenou v botníku!
"Šikovná holka," pochválí mě od rána už podruhé.
Povzbudí mě to natolik, že se nevrátím zpátky do kuchyně, nýbrž zůstanu stát na dvorku
zalitém ranním sluncem a dívám se, jak z kůlny vytahuje jeden bicykl starší než druhý, zkouší
rukou tvrdost - přesněji řečeno měkkost - pneumatik, načež se je s povzdechem rozhodne
napumpovat všechny.
Ráno je jako vystřižené z reklamního prospektu cestovní kanceláře nazvané prázdniny.
Všechno voní a kvete a slunce, které už stihlo vypít z kamenné dlažby dvora všechnu rosu,
rychle ohřívá vzduch. Z okouzlení mě probere Tedovo zaklení a kovový rachot, jak se mu při
pumpování kolo opřené o vrata kůlny poroučí k zemi. Srpnové ráno mě naladilo na
všeob­jímající vlnu dobra, kdy mám sto chutí pomáhat bližnímu svému, klidně i takovému
posměváčkovi, jakým je Tadeáš!
"Jestli chceš, můžu ti podržet," nabídnu Tedovi svoje služby.
"Fakt?!" zeptá se ohromeně. "V tolik jsem ani nedoufal! Chceš hned tady venku, nebo
půjdeme dovnitř...?"
Docvakne mi, o čem vlastně mluví, a opět si můj obličej zahraje na přezrálé rajče. Ted se
prolomí smíchy.
"Myslela jsem kolo!!" zajíknu se.
"V pohodě, ségra," uklidní mne. "Nemáš smysl pro hu­mor?"
"Podle toho," zahuhlám rozpačitě. V první chvíli jsem se lekla, že mluví vážně!! Nejde o
smysl pro humor, ten snad mám, jenom nejsem zvyklá na narážky takového kalibru a hlavně
na ně neumím správně reagovat, natož obratem!
Ve dvou nám to jde krásně od ruky, zatímco já přidržuji kolo za řídítka a sedlo, Ted do každé
pneumatiky dopumpuje ušlý vzduch rytmickými pohyby, při nichž mu svaly na pa­žích
krásně hrají. Navíc je u toho skloněný, tudíž ho mohu pozorovat bez obavy, aby mě přistihl
při zírání. Škoda že bicyklů není aspoň deset, dvacet, sto!
"Tak," odloží pumpičku, nasliní ventilek, protože čepičku dávno někdo ztratil, a pohlédne na
mě: "Jedeš taky, ne?"
"Ale... Ještě jsem se nestihla ani umýt a taky jsem chtěla uvařit čaj," zaváhám, nicméně
možnost vyjet si s Tedem na soukromý výlet je lákavá!
62
63
"S hygienou se to tady tak nebere a čaj uvaříme po návratu třikrát," mávne rukou. "Nedřeli
jsme se s tím zbytečně, ne? Proč myslíš, že jsem zprovoznil víc kol?"
"Protože jsi pracovitej?"
"To taky, samozřejmě. Jedem! Kdo bude ve vsi poslední, prohrál a vleče domů nákup."
Nakonec, proč ne! V sudu plném dešťové vody si rychle opláchnu obličej, mokrou tvář otřu
hřbetem ruky, naskočím na kolo, šlápnu do pedálů a písknu na Maxe. Pes čmuchající opodál
se okamžitě k výpravě přidá, už v zatáčce před cha­lupou mě předběhne a cválá rovnou do
vesnice, jak kdyby věděl, kam jedeme. Za další tři metry mě předjede Ted. Při míjení mi
věnuje pobavený úsměv. Určitě z mého urputného šlapání poznal, jak moc chci vyhrát!
Samozřejmě vůbec nejde
0 batoh rohlíků, to je to poslední, co by mi vadilo, spíš bych ho strašně moc chtěla porazit!
Při pohledu na Tedova vzdalující se záda se rozplývají
1 moje naděje, kdy bych mu mohla ukázat, že nejsem takové dřevo, jak jsem se prezentovala
včera při volejbale i u karet! Nemám šanci ho dohonit po cestě, leda...
Leda jet zkratkou přes potok! Uzounká cestička sice není zrovna pravá cyklotrasa, ovšem při
troše dobré vůle se projet dá a podstatně si jí zkrátím vzdálenost do vesnice - a tím pá-dem i
čas. Stříhnu ostrou zatáčku a už se kodrcám pěšinkou v pšenici, pak po promáčené louce, na
úzkou fošnu položenou přes potok najedu zbytečně zbrkle a můj anděl strážný nade mnou
musí držet hodně pevnou ruku, když se mi povede vy­balancovat rovnováhu a nespadnout do
potoka! Zbytek louky profrčím závodní rychlostí, do vesnice se vřítím boční cestou pro pěší
mezi dvěma statky a celá zadýchaná se zastavím před obchodem se smíšeným zbožím právě
ve chvíli, kdy se Ted a vzápětí i Max objeví v zatáčce u kostela!!!
64
Provokativně nahlas si zívnu a hodím okem k hodinám na kostelní věžičce. "Kde jste takovou
dobu...?" ; • ..
"Tys švindlovala," obviní mě Ted, jakmile ke mně do­jede.
"Maxi, dej pokoj," krotím psa, který mě vítá, jako bychom se neviděli celý týden a ne
pouhých pár minut! "Neřeklo se, kudy musíme jet, ne? Jen kdo bude první u obchodu."
"Zkratkou jsem nejel schválně," usměje se nevinně.
"Proč?"
"Protože jsem nevěřil, že bys přejela přes potok bez újmy na zdraví," oznámí mi.
Páni, jeho mínění o mé šikovnosti je ještě horší, než jsem myslela!! Pokusím se zahrát
rozpaky do autu: "Neříkals dnes ráno, že jsem dokonalá?"
"No jo, vidíš, já zapomněl, promiň," zasměje se, opře kolo do stojanu a podrží mi dveře,
abych ho mohla následovat do , hlubin malého obchůdku. Drzoun jeden!
O samoobslužném prodeji si Blažejovští mohou nechat zdát, obtloustlá prodavačka v
umolousaném plášti nás ne­nechá ani rozhlédnout a vybafne na mě: "Co bys ráda?"
"Ještě nevím, podívám se, momentík," požádám ji, leč ona se zamračí a poněkud nedůtklivě
mě upozorní: "Aby to nebyla věčnost, nejste tu sami!"
Užasle se rozhlédnu, krom nás jsou uvnitř totiž pouze dva chlápci v montérkách, každý třímá
v ruce načaté pivo a oči­vidně nenakupují, spíš rovnou nakoupené zboží konzumují, aby
nemuseli platit zálohy na láhve.
"To bude hned, mladá paní," pochlebuje Tadeáš nepříjemné padesátnici. Mimoděk se
přikrčím v očekávání, že s námi ta dobrá žena vyběhne z obchodu, až nebudeme moci vytáčet
rohy, leč její přísné rysy poněkud povolí a ona na Teda vycení zuby v něčem, co má být
docela určitě úsměv!
65
"Máme čerstvý pečivo," nabídne mu k mému překvapení. "A taky domácí jitrničky ajelítka..."
"Perfektní. Dám si k snídani jednu jitrnici, dvacet rohlíků a osm koblih," přeje si Ted. "Ty
nechceš, Peťo?"
"Snídat jitrnici?" otřesu se. "Ne, děkuji."
"Nerozumí tomu," mrkne spiklenecky na prodavačku. "Mohu ještě drobátko otravovat, mladá
paní?"
"Samozřejmě, od toho tu jsem," zašvitoří skoro koketně.
"Super, tak tři paštiky, krabičku sýrů se šunkou a kilo toče-nýho salámu. Díky moc, nakupuje
se u vás fakt skvěle."
"To jsem ráda," usměje se na něho. "Však přijďte zas."
Před krámkem už to nevydržíme a rozřehtáme se oba nahlas.
"Příšerná baba," ulevím si.
"Vždyť byla posléze málem i ochotná," baví se Ted. "Ty vůbec neumíš nakupovat."
"Nakupovat umím," ujistím ho. "Neumím se přetvařo­vat."
"Spíš to neumíš s lidmi," usoudí.
"Máš pravdu, s babama to fakt neumím. Za to ty jsi na holky expert, že? Pro všechny
vyloženě neodolatelnej!"
"To se teprve ukáže, jestli pro všechny," zasměje se pá baveně, posadí se na schody před
smíšeným zbožím, v jitrnici a nedočkavě z ní urafne. "Vážně si nedáš kousek?!
"Jíst na lačno jitrnici... brr."
"Nevíš, o co přicházíš," zamumlá s plnou pusou.
Maxe jeho snídaně zaujme rozhodně více než mne, sedí si proti němu a upřeným pohledem
rychle ubývající jitrnicí! vyloženě hypnotizuje, ovšem s ním se zase nechce dělit Ted.
Přes silnici u vrat restaurace Ve Dvoře zahlédnu dva kluky. Jedním je zrzek na kole, nejspíš
trénuje kondici, druhým kluk
s ježkem vyběleným odbarvovačem do platinová. Oba o nás vědí, cosi si povídají a zírají na
nás.
Ted si jich všimne také, z prázdného střívka vymontuje Špejle a zbytek jitrnice hodí Maxovi,
který ji obratně lapne v letu, otře si ruce do papíru a rozhodne: "Radši se zdekuje-me. S tím
vyšisovaným blonďákem by mohl být problém."
"Proč?" Se zájmem si onoho svalovce prohlédnu. "Počkej, to je on, co jsi mu vloni přebral
holku? Janinku?!"
"Já?!" zahraje Ted nejvyšší stadium údivu, jakého je scho-pen. "Jak bych mohl...!"
No jistě, je mi to jasné! První se sehnu pro batoh, abych jej přes Tedovy protesty připnula
pérem k nosiči skládačky moderní v dobách mamčina mládí.
"Přece jsi vyhrála," namítá Ted a snaží se mi ho uzmout.
"Podle tebe podvodem," připomenu mu, naskočím do sedla a aniž bychom se víc domlouvali,
vyrazíme ze vsi zkratkou přes louku. Galantně mě nechá jet před sebou, což mi tedy zrovna
moc nevyhovuje, protože si jsem vědoma tang, která mi při předklonu vyčuhují z kraťasů.
Myslím na to mnohem víc, než na cestu samotnou, do pedálů šlapu stále rychleji ve snaze
získat trošku větší náskok, jenomže Ted mi ho nedovolí, přidává samozřejmě také a já ho stále
slyším hned za svými zády! Díky němu se vřítím na úzkou a vlhkostí oslizlou a tudíž kluzkou
lávku přes potok příliš rychle. Zbrklým bržděním situaci dokonám - zadní kolo se zablokuje,
ve smyku sjede z fošny a protože tentokrát si dává můj andělíček nejspíš šlofíka, cítím, jak
padám - a pak je kolem mě všude mokro a já se plácám v mělkém potoce na zádech jako
brouk padlý na krovky, pohřbena vlastním kolem!
Ted se může umlátit smíchy! "Copak jsi vážně nemohla vydržet bez ranní hygieny těch pár
metrů do chalupy?!"
66
67
Potok je pekelně ledový, moje rozpaky obrovské a kolo těžké, nějak se zpod něho nemohu
vyhrabat.
"Co kdybys mi radši pomohl?!" vyjedu na Teda rozzu­řeně.
"Já z tebe umřu," skytá pobaveně, nicméně kolo ze mě shodí, načež mi podá ruku a jako pírko
mě vytáhne z potoka na louku. "Jsi celá?"
"Nevím," brouknu a ohledávám škody. Nejsou tak velké, jak to původně vypadalo, krom
odřené holeně, naraženého boku, mokrého oblečení a promáčených botasek jsem v po­řádku.
Podívám se Tedovi do očí a výhružně zvednu prst: "A nechci nic slyšet, jasný?!"
Směje se tím víc. "Copak něco o tom, že jsem tě varoval, říkám?"
"Tadeáši!!"
"To bylo pěkný," mrkne na mne.
"Hrozná legrace," prsknu. "Nesnáším lidi, který se smějí cizímu neštěstí. Pořad Neváhej a toč!
bych zakázala!"
"Ale já nemyslel ten držkopád," baví se. "Líbilo se mi, jak jsi to řekla: Tadeáši. Tak hezky.
Pro všechny jsem Ted."
Nedůvěřivě si ho změřím, bojovnost ze mě vyprchává.
"Jak jsem ti řekl, že jsi dokonalá...," nadhodí vesele.
"Tak to ses spletl, já vím," přeruším ho kysele.
"Spletl není přesný," usměje se a jeho hnědé oči se zavrtají hluboko do mých, až mi po zádech
přejede mráz. "Spíš jsem ' to nevystihl. Ty sice nejsi dokonalá, ale zato jsi roztomilá. I s tou
svou nešikovností."
Polknu naprázdno. Utahuje si ze mě, nebo ne?!
"Ukaž nohu," nařídí mi, zkontroluje rozsah odřenin, a přestože jde jen o povrchové škrábance,
nohu mi pečlivě : promačká od kotníku až po stehno! "Můžeš jet dál?"
Dotek jeho prstů je tak... horký a vzrušující... Skoro se
udusím, protože zapomenu dýchat* jak moc si to vychutná­vám! ',
??!: -':.•*'..[
"Petro?"
Odtrhnu zrak od jeho pevných prstů hladících moje lýtko. "Cože...?"
Roztáhne pusu v širokém úsměvu. "Jsi schopná pokračo­vat?"
Ten kluk mi vidí do karet, krucinál!
"Samozřejmě! Nic mi není," ujistím ho, přemáhajíc kulhá­ní, naražený bok bolí pekelně, ale s
tím se mu svěřit nechci, ještě by mi ho chtěl také vyšetřit, seberu zpropadené kolo, trochu
prkenně se nasoukám do sedla a ztuha se rozjedu.
O závodění nemůže být tentokrát ani řeč, kodrcáme se pěšinkou přes louku i pšenicí podobni
důchodcům.
V chalupě už jsou vzhůru, Max, který doběhl jako první, sedí vedle Pavla u venkovního stolu
a s vyplazeným jazykem nás vyhlíží společně se svým páníčkem.
"Skvělej nápad sjet pro rohlíky," pochválí brácha Teda, jakmile se ten objeví v ohbí domu.
Teprve pak si všimne mne. "Zírám, tys byla taky nakupovat? Měla by tě vidět mamka,
nestačila by koukat, jaká jsi pilná včelička. Co to?"
"Nešťourej do ní," krotí ho Adam pobaveně. "Můžeš bejt rád, že si vzala slova o nakupování
pro pány k srdci."
"Vy jste se stihli i vykoupat?" všimne si Pavel mého ob­lečení. "A v hadrech...?"
"Neměla s sebou plavky," pospíší si Ted, "a protože se mi styděla ukázat, skočila placáka
oblečená. Co je na tom?"
Zakřením se na oba, odepnu batoh atak, jak je, promáčený skrz naskrz, jej hodím na stůl.
"Přeji dobrou chuť."
Brácha se nestačí divit: "Ty ses koupala i s batohem?!"
Adam vytáhne mokré rohlíky a navlhlé koblihy. "To ses musela opravdu hodně stydět,
koukám.
68
69
I když jsou všichni starší a mockrát zkušenější než já, nevá­hám zvednout prostředníček pravé
ruky a ukázat jim, kde je mám. A to jsem se ještě včera na ně bála byť jen promluvit!! Ne
nadarmo se říká, že nejlépe se člověk naučí plavat, když je hozený do vody bez záchranného
kruhu.
Kluci vybuchnou smíchy a já se zavřu v koupelně, abych se vysprchovala a přemáchala si
nedobrovolně namočené oblečení.
Obavy, co budeme vlastně obědvat, když jsme jediné kon­zervy snědli už včera a já osobně
umím uvařit tak akorát čaj, pudink a vajíčka, se ukáží absolutně zbytečné. Nesmím zkrátka
soudit lidi podle sebe! Z Adama se totiž vyklube úplný mistr kuchař. Aspoň tedy v mých
očích!
Celkem zručně nakrájí na kostičky tři velké cibule, které hodí do hrnce s rozpáleným tukem, a
zatímco je slzící Pavel míchá, aby se nepřipálily, sám pokračuje v přípravě dalších
ingrediencí, jako jsou brambory, paprika a točený salám, aby vše dohromady utvořilo
báječnou baštu zvanou vuřtguláš.
"Voní to božsky," uznám upřímně. "Kde ses naučil va­řit?"
"Na koleji," vysvětlí a přisype do hrnce trochu pepře. "To víš, nutnost. Zvlášť když vařím pro
tyhle vyžírky...!"
"Vy bydlíte na koleji společně?" podivím se. Brácha přece vždycky mluvil o spolubydlícím
filozofovi Radkovi!
"Ne, my hojen navštěvujeme," zazubí se Ted, který se do vaření nijak neplete. "Vždycky říká,
přijďte, pánové, bude dlabanec... A my ho přece nenecháme vařit nadarmo, ne?"
"Pokaždý se přihrnou jak sarančata a všechno mi vyžerou. Praha není tak velká, aby si mě
nenašli," žaluje Adam.
Pobaveně se usměji. Hlad je důležitější než vzdálenost mezi kolejemi! A také přátelství, které
je spojuje už pět let, ačkoli
70
jsou každý na jiné škole. Ho, možná je přátelství pevnější pouto než hlad!
"Náhodou, mě taky život na koleji leccos naučil," pochlubí se brácha. "Myslím, že takovej
přehled, jakej mám já v kon­zervách a instantních nudlích, jen tak někdo nemá."
"Myslíš ty rozblemcaný, jak jsme je bužírovali s cukrem?" vzpomene si Ted se smíchem.
"A nebyly snad jedlý?"
"Sice ta večeře vypadala spíš jak chemickej pokus, ale najedli jsme se, to je fakt," baví se Ted.
"Ty ses nenaučil vařit? Ani ohřívat?" zajímám se.
"Mám na to lidi," směje se. "Nepotřebuju to umět."
"Jo, je to veš, všude se vetře," souhlasí Adam. "Jestli mu něco nechybí, tak je to talent přijít v
pravou chvíli."
"Jsem prostě dobrej," prohlásí Ted se skromností sobě vlastní. "Notabene uznávám jen
klasickou hierarchii starou jak lidstvo samo. Chlap loví, ženská vaří."
"Jenže tys to trošku přeonačil," uchichtnu se. "Původně nebylo myšlený lovit holky, ale zvěř."
Adam s bráchou zachrochtají smíchy, Ted se směje také, nicméně mě provrtá pohledem.
"Poslyš, maličká, začínáš nějak rychle vystrkovat růžky, řekl bych...!"
Dodatečně zrudnu, vůbec jsem si neuvědomila, jakou drzost jsem vypustila z pusy a dovolila
se otřít o velkého Teda!
"Sto bodů, Peťo," pochválí mě vysmátý Adam.
Z rozpaků mi pomůže telefon, který se mi rozehraje v kap­se. Melodii z písničky Zbláznilo se
páže mám nastavenou na volání od rodinných příslušníků, je mi tedy předem jasné, kdo se
dožaduje komunikace se mnou, a mohu se přetrhnout, jak rychle se snažím mobil vydolovat z
kapsy bermud. Ne že bych se nemohla dočkat, až uslyším maminku, spíš se za
71
hudbu z dětského filmu Ať žijí duchové před kluky stydím. "Ano?"
"Ahoj, Petři," zahlaholí mamka. "Ty se neozveš, to je hrůza. Proč o sobě nedáš vědět? Jsi v
pořádku?" "Jasně, mami," uklidním ji. "Jen nějak není čas." "Vždyť se ti tam tolik nechtělo, a
najednou nemáš minutku na napsání esemesky?" podivuje se. "Jak se máš?"
"Super," odvětím krátce, leč výstižně. Těžko se mohu rozpovídat, když mě ti tři poslouchají!
"To je dobře, že se ti tam líbí," oddechne si mamka. "Kdyby tě to mezi těmi habány omrzelo,
zavolej, přijedu pro tebe, pokud tedy nebudu zrovna sloužit. Jsem ráda, že máš kde trávit
prázdniny, ale nechci tě nutit být na chalupě proti tvé vůli."
"Neměj strach, mami. Nehrozí, že bych chtěla domů." "Ale," zasměje se mamka. "Copak,
copak?" Naštěstí nemám u mobilu namontovanou kamerku, aby mamka mohla vidět, jak
rudnu. Bohatě stačí, že to vidí klu­ci! Vlastně jenom Ted, Adam se dál věnuje vaření a brácha
krájí chleby na krajíce, za které by se nestyděl ani Dr. Voštěp. Jenže - o Teda mi jde nejvíc a
ten ze mě nespustí oči! "No, je to tu fajn," volím pečlivě slova. "S bráchou..." Tedovu tvář
zalije pobavený úsměv a já díky němu vlastně] vůbec nevnímám mamčino nabádání a rady,
kterak mám na| sebe dávat pozor a vyhýbat se veškerému nebezpečenství, 4 Vzhledem k
tomu, že tohle všechno jsem slyšela od malá bez-počtukrát, nejde o nic nového, není to zase
taková ztráta.
Po výborném obědě se kluci rozhodnout zajet se vykoupat. Nejbližší koupaliště, tedy rybník
nezanesený bahnem tak, aby se do něho dalo vlézt, se nachází kousek před Blažejovem.
Jelikož my jsme za vesnicí, z chalupy to máme zhruba čtyři
kilometry, což je dejme tomu hodinový pochod pěšky ane­bo dvacetiminutová projížďka na
kole. V rozhodování tudíž jasně vyhrají kola - a to i přes skutečnost, že nám k poměru k
účastníkům výletu jaksi jednoho nedostává.
Ani v tomhle však kluci nevidí žádný problém.
"Vezmu tě na štangli," rozhodne Pavel.
Víc není co řešit. Ze dvojích opalovaček, co jsem si s sebou sbalila, se rozhodnu pro bikinky
sněhově bílé barvy, v nichž vyniká můj řecký bronz a o kterých se taťka vyjádřil v tom
smyslu, že při jejich koupi se spíš platí za materiál, co na nich chybí, než ze kterých jsou
ušité! Ačkoli tatík trpí sklonem k přehánění, tentokrát si ani moc nepřidal. Přední i zadní díl
bikinek drží přes boky pohromadě pouze ozdobně kroucená šňůrka a vršek opalovaček je
samá šňůra až na dva malé trojúhelníčky. V Řecku jsem je nosila denně, teď však nějak
nemám odvahu vyrazit rovnou v plavkách, tudíž si natáhnu navrch krátký top a kolem boků si
ovážu plážový šátek, rty přelíznu rtěnkou a můžu vyrazit.
"To je doba," komentuje můj pozdní příchod brácha.
"Ale výsledek není špatnej," pousměje se Adam a našlápne máminu skládačku.
Opatrně hodím pohledem po Tedovi, jeho reakce mě za­jímá nejvíc - a také sejí nejvíc
obávám! Nechá mě žít, sice mne prolustruje očima od zlatého řetízku kolem kotníku, tátova
dárku k patnáctinám, po výstřih v topu, nahlas ani nemukne.
"Dělej, nezdržuj," pobízí mne netrpělivý bratřík, jelikož kluci i Max už zmizeli za rohem.
"Nasedni a nevrť se."
To se mu řekne! Nasednout dokážu, což o to, jenomže vydržet čtyři kilometry stehnem a
jednou půlkou na tenké trubce rámu přes všechny ty výmoly a šutry, kterých je polní cesta
plná, bez vrtění, vzdychání a nadsedání prostě nejde!
72
73
Od Blažejova, kde se najedeme na asfaltku, už je to lepší, přesto u rybníka seskočím celá
zdřevěnělá a vytřesená.
Nespokojeně si třu postižená místa. "Budu mít kvůli tobě modřiny! Zadek mám naklepanej
jak biftek!"
"Ještě si stěžuj," odfrkne Pavel. "Zpátky si sežeň jinej taxík, když se ti nelíbí, že se s tebou dřu
jak magor."
"Klidně půjdu pěšky," trhnu rameny. "Max mě dopro­vodí."
"Já bych tě vzal, ale leda na nosič," navrhne mi Adam.
"Můžeš jet se mnou," prohodí Ted. "Jdeme na hráz, ne?"
Kluci samozřejmě souhlasí, klasické koupání ze strany pí­sečné pláže, kde se placatí i pár
Blažejovských a děti v mělké vodě piští a cákají, je za mák neláká, raději odtlačí kola po hrázi
až ke stavidlu, nad kterým se sklání pokroucená olše. Funguje coby skokanská věžička se
třemi úrovněmi - nejnižší skákací prkno je připevněné kousek nad hladinou, pro po­kročilé je
asi tři metry nad vodou a borci skáčí až z poslední příčky vysoko v koruně stromu. Tady
máme klid i soukromí, protože poté, co Adam vystrnadí tři asi dvanáctileté kluky, odchází
neochotně a s nemravnými gesty, za které jim chce Pavel s Tedem napráskat, ovšem oni
zavčas utečou, zůsta­neme na hrázi sami.
"Tak šup!" pobídne mě Ted a sám mi jde příkladem, v těch svých koupacích šortkách se hbitě
vyšplhá na střední příčku a zalomí ukázkovou šipku. Adam se nenechá zahanbit, před­vede
salto a bratřík skočí něco jako salto vzad. Jsou fakt dob­ří, obdivně je sleduji a každý výkon
odměním potleskem.
Max, který se sice koupe rád, nicméně z hráze se do vody neodváží, pobíhá sem a tam a
rozčileně štěká.
"Kde to vázne?" všimne si Adam, že ve vodě chybím.
"Však jo," mávnu rukou. To tak, při jejich rochnění bych měla v tu ránu hlavu mokrou do
posledního vlásku! Kou-
74
páni sice miluji, ale nenávidím bazény - právě z důvodu, že tam bývá kupa protivných
harantů, co cákají lidem na hlavu. Mokré vlasy pak nic nezakryjí, to je jasné, a tihle tři
nadělají větší blázinec než celé stádo lachtanů!
Tady na břehu mi vlastně nic nechybí, mohu stát na úzké lávce ke stavidlu, sledovat kluky,
respektive, obdivovat se Tedovým výkonům, mimochodem, líbil by se mi, i kdyby plaval jako
bedna kytu, v dovednostech a technice plavání ani skoků do vody to není, a jsem spokojená.
Jenomže když si svleču top a odvážu šátek, situace se otočí - oni zírají na
mne!
"Není studená, vážně," ujišťuje mě Adam, který si moje váhání vyloží po svém. "Pojď si
zaskákat, je to bezva."
"Neříkej, že neumíš ani plavat...?!" napadne Teda.
Tohle už je na mě moc! Podle něj jsem naprosté jelito!!
"Můžu skákat...?" prohodím s očima upřenýma na brá­chovi.
Pochopí, o co mi jde. "Jasně že můžeš, jenom počítej s tím, že si potopíš hlavu," připomene
mi.
Kluci si ze mě utahují, nesmím zapomenout ani na to, zeje voda mokrá a kdesi cosi, ale já je
neposlouchám, vy­běhnu zpátky na hráz, nařídím Maxovi, aby čekal a hlídal, přidřepnu k
maličké hromádce svých svršků, ve chvíli, kdy Ted s Adamem skáčí, si obratně vytáhnu
sluchátko - a svět kolem podstatně utichne jako mávnutím kouzelného proutku. Ne úplně, to
ne, prostě jako když při poslechu televize náhle přestane fungovat zvuk, ale sousedi ve
vedlejším bytě mají nahlas puštěný tentýž program.
S bušícím srdcem pomalu dokráčím k olši. Riskuji toho mnohem víc, než si ti dva dokáží
představit! Dávám všanc prozrazení. Za ty roky jsem se naučila se svým handicapem žít a to i
bez sluchátka, něco slyším a zbytek umím poměrně
75
dobře odezírat ze rtů, jenomže to musím na osobu, kterou poslouchám očima, dobře vidět. To,
co po mně pokřikují pánové z vody, pochopitelně nerozpoznám, tudíž mohu jen doufat, že to
není nic důležitého. Očima vyhledám bráchu a jeho povzbudivé kývnutí mi dodá odvahu
dokončit kaska dérský kousek.
Pro skok si vyberu stejně jako kluci prostřední příčku.
"GeronimoM" zahulákám a udělám krok do prázdna. Ani mě nenapadne hupsnout po hlavě,
skáču pěkně po nohách styl hřebík a ještě si držím dvěma prsty nos. Prosvištím vzduchem,
záhy se nade mnou zavře hladina jako poklička na hrnci a já si ještě chviličku užívám pádu ve
stavu beztíže. Teprve pak pustím nos a udělám několik temp směrem vzhů­ru, abych se
vynořila kousek od klukovských hlav.
"Dobrý," vyčtu uznalou pochvalu z Tedových úst.
Odstrčím vodou nataženou ofinu z očí a potěšené se usměji. Když už mám mokré vlasy,
využiji toho a koupu se s nimi, ačkoli dá fušku být stále ve střehu a hlídat hovor očima.
Několikrát společně vylezeme na olši a krom hřebíku vy­zkouším i batoh, tedy skok s koleny
až u brady.
Na nejvyšší příčku se neodvážím, ostatně, to po mně nikdo ani nechce a brácha by mi to
nejspíš zatrhl, když mě má na triku, jak se sám vyjádřil. Z kluků si nahoru vyleze akorát Ted,
něco zavolá, nepoznám co, a už plachtí šipkou do vody. Šipkou vyloženě ukázkovou,
vystříkne pouze trošičku vody. Zůstanou po něm jenom kola, která se rozběhnou do široka - a
také cosi černého.
"Ztratils plavky!" řehtá se Adam.
Teda, který se vynoří opodál, tahle skutečnost nijak neroz-hodí. Zatřese hlavou jako pes, aby
se zbavil vlasů v očích, a ani ho nehne plavat si pro plavky, které Adam vyloví a po­loží na
stavidlo. Já být na jeho místě, absolutně netuším, co
76
bych si počala! Nejspíš bych plavala na druhý konec rybníka a doufala, že mě bratřík
zachrání.
Protože sleduji Adama a jsem tím pádem otočená ke hrázi, všimnu si Teda teprve ve chvíli,
kdy mi zezadu sevře paži. V úleku sebou trhnu, načež se prudce otočím. "Co je?"
"Jsi snad hluchá, prosím tě?"
"Jo, jsem," odvětím trpce. Nebo tedy skoro!
Ted moje přiznání bere za hovorové přitakání, pokračuje dál: "Ptal jsem se, jestli chceš ukázat
velrybu?"
"Velrybu...?" zeptám se pobaveně, když se vyštrachám na stavidlo a posadím se na sluncem
vyhřátý beton. Pavel nejspíš ví, o co jde, protože se řehtá předem. "Začínám se bát... Jak
vypadá taková velryba?"
Ted jen zamrká, jako že se mám na co těšit. Adam se k němu přidá, k mému úžasu si také
svleče ve vodě plavky, odhodí je na stavidlo a oba mi dopřejí výhled na dva nahé a proti
ostatním opáleným částem těla zářivě bílé zadky, které se ladně vynořují z vody a zase
zanořují. Kluci jsou sehraní, ve stylu motýlek vyskakují nad hladinu a šipkou pod ni zase
zaplouvají, působí skoro jako akvabely. Nádhera!
"Paráda!" ocením jejich výkon. "Jste jak světlušky."
"Světlušky...?"
"Těm taky svítí zadky na dálku," vysvětlím jim pobaveně.
Kluci se zasmějí, a protože Ted už má koupání nejspíš také dost, pijánko vyleze z vody tak,
jak je! Vůbec se přede mnou neschovává, svou nahotu bere za naprosto přirozenou! No, ona
přirozená je, jenom ukazovat holce na odiv své mužství zase tak moc přirozené není, aspoň
mě tedy vytáčí! Ačkoli rychle odvrátím zrak a mám největší pilno studovat cestu rezavého
mravenečka zabloudivšího na stavidlo, stejně jsem si nemohla nevšimnout, kam až mu
bimbal! Na to, že studená voda má smršťovací účinky, tedy ...:?'
77
Celá červená rozpaky si rychle rukou probírám vlasy nad uchem, aby mi co nejdříve uschly.
To je super, pomyslím si v duchu. On je exhibicionista a já se stydím!
Ted mi potřese ramenem. "Ty mě vůbec neposloucháš."
"Cože...?"
"Že pojedeme," zopakuje, naštěstí už zase oblečený.
Tohle jsem nevychytala, napadne mě, protože jaksi chybí čas nasadit si sluchátko beze
svědků. Mám ho stá­le zabalené v topu a šátku, musím tudíž na rám Tedovy, respektive
tátovy závodky nasednout jenom v plavkách a hlídat po očku Tedova ústa. Ne že by to byla
nepříjemná činnost! Naopak, takhle zblízka je jeho opálená tvář ještě krásnější, brada porostlá
dvoudenním strništěm vousů při­tažlivě mužná, rty odhalující v mírném úsměvu bílé zuby
pravidelně modelované... Navíc se vlastně dotýká svým nahým hrudníkem mého skoro
nahého těla, což je zážitek sám o sobě! Prakticky mě objímá svalnatýma rukama a já
odolávám touze se o něj opřít, položit si hlavu na jednu paži, přitulit se k němu... Ostatně,
myslím, že si ani on nemůže na společné cestování stěžovat, protože víc než cestu sleduje
moje ňadra v titěrných opalovačkách natřásající se na všech 1 těch výmolech a dírách! A
protože prakticky cestu nehlídá I vůbec, natřásá mě tím víc. Kupodivu si bolest v sedací části i
neuvědomuji!
Za Blažejovem náhle prudce zastaví, div nedostaneme smyk. Brácha s Maxem a Adamem
dávno zmizeli v dáli, jsme jen my dva, pastvina se stádem černobíle strakatých krav v dálce,
les a příhodné křovíčko...
"Co se děje...?" kuňknu přiškrceně. Přestože se uvnitř chvěji jako osikový list, nevyvolává
tyhle pocity strach. Na­opak, je to očekávání něčeho velkého, nedočkavé těšení se!
"Maliny," odečtu mu ze rtů.
Nejsem si jistá, zda jsem slovo identifikovala správně. ^Maliny...?" zopakuji váhavě a slezu z
kola.
"To jsou takový ty malý červený dobroty," vysvětlí mi pobaveně, odhodí kolo do příkopu a
máchne paží ke křoví:
A jsou jich tady všude mraky."
Málem to se mnou sekne. Páááni, a já už myslela... Bože, Petro, ty jsi fantasta!! Radši
nemysli. Teda nic takového ani nenapadlo, má mě za kamarádovu mladší ségru, kterou
ostat­ně jsem, to je celé, nic víc není a nic víc nebude!
Vlastně nevnímám chuť malin, ale asi jsou slaďoučké, aspoň Tadeáš si libuje, jak mu
odezírám ze rtů, když ho při mechanickém trhání malin pozorně pozoruji.
Všimne si mého upřeného pohledu. "Proč se tak díváš? Nechutnají ti?"
Trhnu sebou. "Jo, jsou fajn..."
"To bych řekl! Maliny jsou stejně nejlepším ovocem, tře­ba takovej koktejl z nich, to je úplná
nádhera," mlaskne při vzpomínce. "Na, tady mám krásně velkou..."
Nepodá mi ji však do ruky, jak čekám, místo toho mi ji strčí přímo do pootevřených úst, když
se nadechuji k odpovědi. Protože si nejsem jistá, zda nejde o nějakou legrácku, zavřu ústa
předčasně - a Teda rafnu do prstů.
"No počkej!" slíbí mi, přiskočí ke mně, jednou rukou mi přidrží paže u těla, abych se nemohla
bránit, a druhou rychle trhá maliny a cpe mi je do úst násilím!
"Přestaň! Tadeáši!" prosím ho se smíchem. "Co když v nich jsou červi?!"
"Aspoň to budeš mít i s proteiny," baví se.
"Fůůůj!" Kroutím se a uhýbám, jak se dá, ale protože ne­mohu použít ruce, ve kterých
chráním sluchátko zabalené v tričku, navíc se u toho řehtám, občas se mu povede procpat mi
malinu do pusy. Většinu jich mi však pouze rozmaže po
78
79
rtech i po bradě. Pár malin se mi zakutálí i na prsa, ve stružce mezi ňadry zanechá sladké
voňavé cestičky.
Teprve když mám červenou šťávu snad úplně všude, přesta­ne mě mordovat, poodstoupí a s
jiskřením v očích přehlédne svoje dílo.
"Spokojenej?!" rýpnu si, když se snažím očistit rukou i ja­zykem, ovšem ten má pouze
omezené možnosti dosahu.
"Docela jo," nezklame mě. "Chceš olízat? Mám hbitej jazýček a zručný prsty..."
Horkost mě poleje jako jahodová poleva. "Ty úchyláku!"
Baví se tím víc. "Neřekl jsem nic úchylnýho. To, že ty jsi tomu přidala bůhvíjakej nemravnej
podtext, je druhá věc a svědčí to spíš o tom, na co myslíš ty, sestřičko."
"Nakonec za to můžu já!" vydechnu vytočené. "Dokonce i za to, že vypadám díky tobě jako
čuně, ne?!"
Přimhouří přemýšlivě oči, sjede celou mou siluetu v plav­kách od hlavy až ke kotníkům, totéž
udělá v opačném pořadí, pak ulpí zrakem na opálené a malinami vonící kůži ňader, kterých z
miniopalovaček kouká podstatná část celého ob­jemu, a s oceňujícím gestem mi oznámí:
"Nevypadáš jako čuně, Petro. To bys jim dost fandila! Čuňata totiž zdaleka nejsou tak sexy
jako ty."
Krvavá červeň z mých tváří nemizí. Jak by mohla, když ji stále přiživuje! Vůbec nevím, co na
to říct, natož když mi vidí až do žaludku, protože dodá: "Za to se nemusíš stydět."
Otřu si z tváře poslední, aspoň doufám, malinové zrníčko. Vzmohu se na zablekotání: "Sexy
přímo k sežrání, co?"
"Si piš," zasměje se. "A nemůžou za to jenom maliny."
Pokrčím rameny, na to není co říct. Přece mu to nebudu vymlouvat! Lichotit umí, to se musí
nechat. Není divu, že mu žádná holka neodolá, jestliže všem takhle pochlebuje!
"Kde jste byli tak dlouho?" zeptá se podezíravě Pavel, jakmile dorazíme na dvorek. "Málem
jsem vás jel hledat."
Podívám se zpříma na Teda, abych viděla, co odpoví.
"Já se tu vyznám, nezabloudím, neboj," pohlédne na mého bratra a jde chlemtat vodu přímo z
kanystru.
Dokráčím až k bratříkovi a nasypu mu do dlaně pár malin. Rázem je mi zdržení odpuštěno,
dokonce víc nevyzvídá, zhlt-ne mou omluvenku a všichni tři začnou básnit o malinových
koktejlech, horkých malinách se zmrzlinou a jiných dobrůt-kách, až se člověku sbíhají sliny.
Vydrží jim to celou dobu, než si vyměním plavky za šortky a top, nasadím si svůj aparátek a
prodloužím řasy mascarou.
"Mohli byste se přihlásit do Prima vařečky," uchichtnu se. "Jeden kulinář větší než druhej!"
"To je fakt, změníme program," přikývne Adam. "Dáme tenis? Nic člověku nezlepší chuť na
večerní pivo jako odpo­lední čtyřhra."
Zpozorním. "Jak, čtyřhra? Už včera jsem vám jasně řekla, že tenis nehraju."
"Zkoušelas to někdy?" sonduje Ted.
"S taťkou, ale..." Pocit neschopného idiota opět v kurzu. "Hraju ho ještě hůř než volejbal."
Kluci se rozřehtají. "To už snad ani není možný!"
Chvíli bojuji s nutkáním urazit se, nicméně Pavel pokrčí povzbudivě rameny: "Za pokus nic
nedáš, ne?"
Právě že dám, bohužel. Další kousek své hrdosti, tudíž mi z mého i tak mizerného
sebevědomí zůstane prťavý kousí­ček. A to vše díky trapáckým pohybům, které tyhle
nadšence bůhvíproč baví a kterým se ve společnosti říká sport!
S povzdechem uchopím tátovu raketu, co má podle kluků za ty roky povolený výplet, ovšem
k mému účelu postačí,
80
81
a pranic mě netěší ani skutečnost, že se dostanu s Tedem na stejnou polovinu hřiště. Spíš
naopak! Děsím se toho, že uvidí moje lemplovství z první ruky.
A taky jo. Ted podá, brácha přihrávku vrátí takřka mně pod nos, přiskočím blíž, rozmáchnu se
a pošlu míček do sítě. "Příště ho kapku zvedni," radí mi Ted. V další přihrávce bych ho
možná i zvedla, ovšem to bych\ ho musela dohonit, přilétne na naši půlku příliš rychle a já]
nestačím doběhnout. Poté se sice rozmáchnu, jak kdybych; chtěla míč odpálit na oběžnou
dráhu, jenomže se zase pro; změnu nestrefím, raketa zasviští o dobrého půlmetru vedle, \ radši
se ani nedívám, co tomu říkají kluci, a zlatým hřebem! večera se stane moje první a poslední
podání. Nejspíš proto, I že si na něm dám tak záležet! Nadhodím! míček a vší silou do něj
třísknu. To, že proletí opravdu slušnou rychlostí nad sítí, nelze považovat za výhodu, jelikož
skončí v kopřivách a bodláčí kdesi daleko za základní čárou soupeřů, a co hůř při odpalu
neodletí pouze tenisák, nýbrž i celá moje raketa! Ta neletí tak daleko, směr její dráhy je
pokřivený a chudák Ted, který aktivně nabíhá blíž k síti v naivní představě, že někdo naproti
snad mou bombu vybere, má co dělat, aby se jí vyhnul a nedostal po kebuli. Odhodí při tom
svou raketu a kryje si hlavu oběma rukama.
Adam s bráchou se válejí v prachu antuky, mrtví smíchy, samozřejmě, Ted, jakmile se
vzpamatuje, mi oznámí: "Po­slyš, ségra, ty by sis měla nechat vystavit zbrojní pas, protože tě
jinak můžou zavřít za nedovolený ozbrojování! Tohle by se dalo považovat za pokus o
vraždu, mít dobrýho právníka, vyfásneš doživotí." "Vtipnej," vycením na něho zuby. "To já
vždycky," ujistí mě. "No, Peťo, jsi vážně dobrá," vyhekává ze sebe Adam. "Opět
jsi překvapila a dokázala nemožné - totiž, že fakticky tenis hraješ ještě hůř než volejbal, a to je
vážně síla!"
"Víš, co mi hlava nebere?" otáže se mě Ted. "Jak můžeš být tak zanedbaná a sportem
netknutá, to fakt nechápu. Já mít takovou ségru, prostěji zapojím a naučím ji to..."
"Můžete si za to sami," pokrčím rameny. "Varovala jsem vás, ale vy mi nevěříte... Prostě si
musíte vystačit ve třech, vystřídejte se..."
"Na tobě?!" chytí mě za slovo sexista Tadeáš.
"... a já vám budu počítat, jo?" dokončím myšlenku a tepr­ve poté na něho udělám příšerný
škleb, který je rozesměje nanovo.
Adam sebou pak plácne naznak do trávy na kraji kurtu hned vedle mě, protože první set si
pinkne Ted s Pavlem, ovšem dlouho si civění na chundelaté beránky skotačící po blankytné
modři srpnového nebe neužije, protože ti dva mě záhy degradují z funkce rozhodčího na
prostého diváka! A to jen proto, že jsem kapku pletla body, neustále otáčela pořadí, jak kdyby
nebylo jedno, jestli prvně řeknu Tedových třicet nebo bráchových čtyřicet! Trapní puntičkáři,
pch.
To jsem se zase předvedla, ach jo. Copak mě nikdy nemůže vidět v lepším světle? Pak mě
náhle napadne činnost, díky níž bych mohla svou reputaci vylepšit, a ačkoli civění na Teda v
akci, zarputile bojuje o každý míček a poměrně těžce nese, zeje brácha o maličko lepší, je také
dobrá náplň odpoledne, zavolám na Maxe a vytratíme se z kurtu.
V chalupě se moc dlouho nezdržíme, pouze prohrabu skříň­ku s hrncemi a jiným nádobím,
vyberu si plastovou konvičku na mléko, z kůlny vytáhnu skládačku a doprovázena ochot­ným
Maxem vyrazím po asfaltce směrem k vesnici.
Je tu tak krásně! Při pohledu na koberec zlatého pšenice si vzpomenu na Polnížínku Evelínku,
pohádkovou knížku, kte-
82
83
rou jsem měla v dětství tak ráda. Určitě bydlela tady, protože jen těžko by našla hezčí kousek
země. Vlnící se pole, zeleň louky, chladivý stín lesa na jednom a bílé fasády venkovských
chalup na druhém konci cesty, nad níž se vzduch horkem tetelí... Prožitek klidu a pohody
umocňuje ticho rušené jen ptačím cvrlikáním a bzučením hmyzu.
Houština s maliním i pichlavým ostružiním je hodně vel­ká a stvoly obsypané rudými plody,
ze kterých přímo voní slunce a prázdniny, odhodím kolo do příkopu a zatímco si Max vesele
pobíhá kolem, plním konvičku malinami. Přibývá I mi jich rychle, ačkoli do každé nakouknu,
zda už mě někdo i nepředběhl a malina není obydlená. Nechápu, proč na ně > nikdo nechodí,
takový kousek od vsi. Pravda, tahle cesta i vede akorát k naší chalupě a k lesu a nikdo po ní
asi moc j nechodí, ale i tak!
Hm, to jsem přehnala. Občas tudy také někdo projde j - například ti dva řízci, co seděli včera
v hospodě a mělijj hloupé hemzy! V první chvíli zaváhám, zda nemám sednout] na kolo a
honem ujet, pak zalituji malin, ještě jich nemámí tolik, kolik plánuji, a vůbec, já jsem jim nic
neudělala, proč j bych se jich měla bát?!
No, možná proto, že to jsou kreténi, jak vzápětí potvrdí.
"Hele," všimne si mne ten mohutnější, "není to to mládě| od pražskýho Pepíka?"
"Jo, je to vona," prohlásí odbarvený blondýn. Rozhlédne se kolem dokola: "A úplně sama,
samice..."
"Toho by se mělo využít," zazubí se jeho kamarád. "Pak| to bude fifty fifty. Co ty na to,
kotě?"
"Toho se musí využít," opraví ho blondýn.
Srdce mi mlátí jak urvaný zvon, naoko se snažím nedat na sobě strach. Ke skládačce se
nedostanu, blokují mi cestu...
Stejně na mně poznají, že jsem k smrti vyděšená, protože
ině utěšují: "Neboj se, bude se ti to líbit, jsem lepší než tett tvůj blbeček. Pojď ke mně,
maličká..."
"Ale já tu nejsem sama!" vyhrknu.
"Že jsem si nevšiml," pošklebuje se mi blonďák. "Kdepak je tvůj doprovod? Toho bych taky
rád potkal o samotě..."
"Maxi?!" zavolám a modlím se, aby neběhal moc daleko. Naštěstí ne, stačí písknout a
mohutný pes přicválá. Spořádaně se mi posadí vedle nohy. Mám vyhráno.
Pánové znejistí, hafan budí respekt na pohled, byť jen tak mírumilovně sedí a upřeně na ně
zírá. Ten tlustší k němu opa­trně natáhne ruku: "Hodnej pejsánek... Tihle čokli z města jsou
jen na parádu, i kdyby sebevětší..."
Max obnaží tesáky a z hlubin psího těla se ozve temné zamručení srozumitelné v psí i lidské
řeči natolik, že i takový blbeček, jakým je ten pořízek, okamžitě ucukne.
"Tak sorry, no," vycouvají z toho. "Ten pes očividně ne­rozumí vtipu..."
"Nemá smysl pro humor, natož zvrácenej," ujistím je, teď už zase klidná a pevná v
kramflecích.
"Byla to sranda," hájí se ještě na odchodu. Blondýn se po pár krocích otočí: "A tomu svýmu
frajerovi vyřiď, že mu stejně rozbiju hubu. Jsou věci, který se nezapomínaj."
Mimoděk se pousměji. Prý svýmu frajerovi! Oni mě mají za Tedovu holku!! Pro mě velmi
příjemný omyl...
Rychle doplním konvičku, nasednu na kolo a společně s Maxem se přemístíme zpátky k
chalupě. Ještě zkontroluji, co dělají kluci - samozřejmě se stále placatí na hřišti. Pudink je
jednou ze tří věcí, kterou umím vlastnoručně uvařit. Není to mnoho, pravda, ale v současné
situaci stačí! Připravím ho z litru mléka a dvou vanilkových pudinků, rozdělím do čtyř
mističek, na něj lžící navrstvím maliny rozmačkané s cuk­rem, a protože v lednici objevím i
načatou šlehačku ve spreji,
85
brácha doma vybílil zásoby důkladně, nastříkám na každou baštu vysokou čepici z bělostné
pěny.
Kluci, kterým pudinkové poháry přinesu až na hřiště, jsou u vytržení a komplimenty nešetří!
Znovu se červenám, ten­tokrát chválou, což je rozhodně příjemnější, než když se na mou
hlavu snáší kritika!
"Něco ti povím, Peťo," upozorní mě Adam, když prázdnou mističku vyčistí jazykem po psím
způsobu. "Nemám nic proti ( emancipaci, naopak, ale uznej sama, kde ti to víc jde. Jestli v
kuchyni - nebo na hřišti."
Jeho výrok je odměněn smíchem, jak jinak, ovšem brácha Adamovo nadšení krotí: "Ono to
ani v té kuchyni není zase tak slavný, to si nemaluj. Výjimky potvrzují pravidlo."
"Náhodou," prohlásí Ted s pobaveným úsměvem, "i kdy­bys neuměla nic jinýho, Petro, kvůli
takový baště bych si tě klidně vzal!"
"To by sis dal," baví se brácha, ten podvratný živel! "Au, proč mě kopeš?"
"Protože zasloužíš trest," zakřením se na něj, posbírám misky a poté, co mě kluci ujistí, že
dohrají set a přijdou, abychom společně vyrazili na večeři do hospody, odkráčím. Odpoledne
dávno plynule přešlo do večera, pudink hladové žaludky pouze podráždil, také bych si dala k
snědku něco hutnějšího! Než kluci dorazí, převleču se do bokových džín-sů bílé barvy s
růžovými a černými proužky, k nim zvolím černé elastické tričko najedno ramínko a k
nalíčeným rasům dokreslím tenké linky na dolním i horním víčku. Můj obličej se rázem
změní, hned vypadám o něco starší a dospělejší, a aspoň na pohled, když ne doopravdy,
zkušenější.
Ve zbylém čase se rozhodnu umýt nádobí, koneckonců, za-patlala jsem si ho vařením pudinku
sama. Zbývá mi poslední \ vylízaná mistička a hrnec, když se ozve zaklepání na jednoj
86
z kuchyňských oken. Dost dobře nechápu, co mi mohou chtít, proč na mě radši nehouknou
hlavními dveřmi, ty mají ze dvora při cestě, zatímco k oknu musí obcházet roh chalupy,
nicméně rychle si otřu mokré ruce do utěrky a nakloním se přes stůl, abych vyhlédla z
okénka. Hm, nikdo tam. Možná klepání přišlo až z toho zadnějšího... ? Obejdu lavici, otevřu
okno dokořán a dokonce se vykloním, abych poněkud zma­teně zírala do zahrádky, již si
dávno vzala zpátky džungle a mamčiny někdejší květinové záhonky připomíná jen pár hodně
odolných kytiček, které prozatím plevel nezadusil. Také nikde nikdo.
Pro jistotu vykouknu ještě z prvního okénka vedoucího na zápraží, ačkoli odtud zaklepání
rozhodně nepřišlo. To kdyby kluci zaťukali vpředu a mezitím obešli chalupu ke dveřím -
ovšem dvorek rovněž zeje prázdnotou. Možná jsem se přeslechla, k mytí nádobí jsem si totiž
pustila Tedův pře­hrávač. Výběr má sice velký, ale dost jednostranný - vlastní patrně
veškerou diskograřii skupiny Horkýže Slížel
Druhé zaklepání, tentokrát zcela jistě na čtvrté a poslední okno, mě vyloženě vyděsí, úplně
úlekem poskočím. Rychle doběhnu k okénku vedoucímu k lesu, z velké světnice máme
prakticky výhled do tří světových stran, ale buď jsem příliš pomalá, anebo ten, kdo na mě
klepe, je neviditelný!
"Pánové?" zavolám nabroušeným tónem. "To jsou blbý fóry!"
Já se jim vařím s pudinkem, myji za ně nádobí a oni si ještě hrají na schovávanou, či co!
V té chvíli někdo zabuší pěstmi přímo do dřevěných dveří chalupy, až se to chodbou rozléhá,
a ve světnici mi zadrnčí skleněná tabulka! Těm snad hráblo, napadne mě. Nebo se něco
stalo?! Prolítnu světnicí i chladnou chodbou, prudce ro­zevřu dveře -as pusou otevřenou v
nádechu, jak se chystám
87
těm vtipálkům, pokud tedy jde o legraci, vynadat do mdlob, civím na dvorek, na který se v
letním večeru začíná snášet podvečerní šero, jinak se nehne ani lísteček.
Tak, jak jsem, se rozběhnu přes dvorek a vezmu to pěšin­kou kolem kůlny ke hřišti.
Respektive na konec houštiny lískových oříšků, odkud mám obě sportovišťátka jako na dlani.
Tam prudce zabrzdím a nechápavě brejlím na ob­rázek, který se mi naskytne. Adam s Tedem
hrají tenis, přestože už na míček nemohou málem ani vidět, a bratřík, kterému sedí Max věrně
po boku, jim to počítá! Asi funguje telepatie, jelikož se po mně brácha ohlédne a zavolá: "Už
jdeme, vydrž. Drobátko se to protáhlo, co? Adam výhoda... A mečbol!"
Počkám na ně, než smotají síť a vypovídají si udýchané zážitky ze zápasu, nějak nemám
odvahu vrátit se do chalupy sama. Zvlášť když jsem ji nechala odemčenou, že!
"Nebuď naštvaná," dloubne do mě bratřík, který si můj vyjevený výraz vyloží po svém.
Pohodím hlavou, nevadí, a se svým čerstvým zážitkem se nepochlubím. Mám se jim svěřovat,
že mi straší ve věži?! Dost na tom, že si to o mně nejspíš myslí Max, kterého strčím do všech
místností prvního a pobídnu ho: "Hledej lumpíky!", leč ten mě nepráskne. Sice mi vyhoví,
ochotně chalupu proběhne, ovšem nic podezřelého nevyčmuchá. A i on by rozhodně vetřelce
v domě nepřehlédl!
Kluci se rychle osprchují, Pavel zamkne chalupu a pěšky včetně psa vyrazíme do Blažejova.
"Škoda že jsi nehrála taky," zalituje Ted.
"Proč...?" nechám se nachytat, ačkoli jeho poťouchlý tón-mě varuje předem.
"Že by byl někdo horší než on," zařehtá Adam, kterému to dojde jako prvnímu.
"Tys byl nejhorší?" zeptám se užasle. Měla jsem zato, že je dokonalý, nejhezčí a nejlepší
úplně ve všem!! ;
"Nejen mi to dneska prostě nevyšlo," brání se ješitně.
"Nestyď se přiznat porážku," směje se brácha. "Ber to tak, že prohrát s mistry není ostuda."
"Tss," odfrkne Ted pobaveně, "tys vyhrál jen s rozdílem dvou gamů a Adam dokonce pouze o
jeden, takže mi mů­žete..."
"Nikoho nezajímá, o kolik, vždycky se pamatují akorát první místa," popichuje Adam.
"Dějiny píší vítězové."
"Anebo poslední," doplní brácha.
"Takže proto jsi chtěl, abych hrála taky?!" zapálí mi.
Tedův úsměv je přiznání samo o sobě. Zatvářím se dotčeně, no to je síla, na mně si chce léčit
svoje prohry a mindráky! Nejspíš na usmířenou utrhne květ chrpy, co osaměle roste ve
strouze na samém kraji vesnice, a chce mi jej strčit za levé ucho. Pochopím jeho úmysl,
prudce uhnu hlavou a ruku mu strhnu dolů těsně před tím, než se mě dotkne. Reakce je to z
Tedova pohledu hodně nepřiměřená, do ruky jsem ho praštila silně, až mu kytička vyletěla z
prstů do prachu krajnice. Překvapeně se na mě podívá, asi čeká vysvětlení, ale já uhnu očima
a zařadím se po bráchově boku, aby na mě neviděl.
Pak už dorazíme na náves a zabereme si jeden z volných stolů. Dnes není zdaleka nabito,
krom party místních kluků a pár dívek, nechybí mezi nimi ani zrzek, který mě pozdra­ví sotva
znatelným pokývnutím, ani ti dva idioti, co mě ohrožovali odpoledne a s nimiž má Ted
nevyřízené účty. Vlastně právě naopak, Ted považuje celou záležitost starou jako hnědé uhlí a
nejspíš jako všechny svoje milostné aféry, protože holku s dlouhými černými vlasy, která ho
hypnoti­zuje pohledem zpoza blondýnových zad, nepovažuje ani za
89
hodnou pozdravu. Už z jejího pohledu mi okamžitě dojde, že to není jen tak ledajaká
blažejovská dívka!! Adam to vzápětí potvrdí: "Hele, máš tu souložnici."
"Vole," pousměje se Ted a střelí po mně očima. Okamžitě ucuknu jako zasažená bleskem a
dám si za celý večer sakra pozor, abych se už ani jednou jeho směrem nepodívala!! Jde to
těžko, protože si sedl vedle Adama proti mně a bráchovi, přesto odolám nutkání a buď hledím
na Adama, anebo na svou kolu, kterou si poručím ke dvěma pořádně velkým utopencům,
případně na tu holku. Té se určitě nelíbí, že se schválně posadil zády k ní! Je fakt hezká, k
blonďákovi je jí škoda... Ostatně, není jediná, kdo považuje Tadeáše za nejzajímavější objekt
restaurace! Servírka Macek se kolem něj ovíjí jako svlačec!
A vůbec, nejen mezi dívkami je Ted mužem číslo jedna! Loňské nepřátelství rozhoří znovu
jasným plamenem, od sousedního stolu k nám dolétávají ostré a pomlouvačné narážky, kluci
se musí hodně držet, aby na ně nereagovali! Silní jsou úplně všichni, nejen dotčený blondýn,
kterému ani po roce nepřestaly parohy vadit, mlčí pouze černovláska a k pomlouvání se
nesníží ani zrzek. Ten dokonce záhy ode­jde, buď musí, nebo mu chování jeho přátel vadí.
"Co to dotáhli s sebou?" zajímá se hlasitě jeden z místních ohavu. "Ta bloncka, to je jejich
kolektivka?"
Moje tváře rázem hrají v barvě vlčích máků.
"Těžko, ta bude ještě pod zákonem," prohodí druhá dívka v jejich společnosti, podobaná
pipka s červeným čírem.
"Na víc nemaj, ubožáci," odplivne si blonďák.
"Tohle si přece nedáme líbit," zavrčí Ted nakvašeně.
"Chtěj nás vyprovokovat, klídek," mírní ho Pavel.
"Kvůli tomu, že ty seš postelovej turista, si nenechám rozbít hubu," zašklebí se na něj Adam.
90
Při přízvisku, jakého se Tedovi dostalo od jeho přítele, mimoděk vyprsknu, ale ani teď se na
něj nepodívám.
"To nás stejně nemine, je jich dvakrát tolik...!"
"Ne, dokud máme Maxe," usoudí Pavel, který našeho hafana dobře zná. Sousední stůl si je
toho po odpoled­ním incidentu se mnou také vědom, proto zůstane pouze u slovních výpadů.
Atmosféra je však dusná natolik, že se v hospodě zdržíme pouze po dobu večeře a vypití dvou
piv a zase odkráčíme tmavou a průzračně čistou nocí zpátky k chalupě.
Koupelnu si zaberu jako první, jednak se chci vyhnout setkání s Tedem mezi čtyřma očima,
moje drsná reakce musela vypadat divně, však taky po mně pokukoval pěkně zamyšleně,
ajednak se hrozně těším do vany. Umyji si vlasy a smyji ze sebe pot a prach a kouř, dokonce
se mi podaří zbavit se i únavy, nicméně vymýt si hlavu se mi nepovede. Ta tmavovlasá holka
mi zkazila náladu! Kdyby aspoň nebyla tak hezká... A taky, jak Tedovi vysvětlím svoje
chování?! Že jsem se bála, že mi chce hodit za krk pavouka?! Trapas!
Potichoučku vyklouznu z koupelny a zahalená pouze v osušce šupajdím nahoru po příšerně
vrzavých schodech. V pokoji se zavřu, ale nerozsvítím, aby mi dovnitř nenalítali komáři, okno
mám stále otevřené dokořán. Neodolám a chvíli hledím do noci, vstřebávám všechny její vůně
i zvuky více či méně tajemné. Většina je těch tajemnějších!
Pak okno přivřu, nerada to s větráním nepřehnala, a chci nadzvednout polštář, pod kterým
mám schovanou noční ko-šilku. Zarazím se. Na polštáři totiž něco leží!! Něco tmavšího než je
srdíčkované povlečení. Protože si nepamatuji, že bych cokoli uprostřed polštáře zanechala,
pro jistotu rozsvítím lampičku, riskujíc komáří nálety. No ne...?
Tmavým předmětem není nic jiného než několik stonků
91
zastřižených kousíček pod květenstvím z drobných žlutých kvítků a svázaných růžovým
provázkem v miniaturní ky-tici!
Pááááni!!! Uchopím ji do prstů, abych si přivoněla. Sice nijak nevoní, ale je čerstvá, ještě
vlhká od večerní rosy.
Moje první kytka od kluka! Vůbec nevadí, že tak maličká a z obyčejných polních květin,
jakých rostou všude spousty. Tahle je jenom moje. Někomu jsem stála za to, aby ji natrhal,
svázal a tajně donesl do mého pokoje!!
U ucha mi výhružně zapiští komár. Rychle zahalím pokoj do tmy, převleču se do košilky,
zašupnu pod deku až po krk a s nosem píchlým doprostřed kytičky si přivolám pod víčka
obraz toho nejkrásnějšího kluka, jakého jsem kdy viděla, v toužebném přání dostat ho tak i do
svých snů.
92

3. den:
Šípy šilhavého Amora

Plyšový méďa se na mě dívá svým jedním korálkovitým okem poněkud poťouchle.

"Dobré ráno, obludo!" popřeji mu a blaženě se protáhnu. Paráda, tyhle prázdniny! V Řecku
také bylo prima, dokonce jsem si myslela, že pobyt na Rhodosu bude jednoznačně vést v
pomyslném žebříčku zážitků z léta, ale to jsem se kapitálně pletla! Nemohla jsem tušit, jak
senzační to bude na chalupě!
Vylovím vadnoucí kytičku zapadlou mezi polštářem a stě­nou a přejedu si s ní po obličeji.
Pak mě napadne, že ranní projížďka pro rohlíky by byl rozhodně příjemný začátek dalšího
krásného dne, možná krásnějšího, než byl včerejší, a natáhnu se pro mobil, abych zjistila,
kolik je hodin.
To snad... Zamrkám, nicméně číslice na displeji zůsta­nou stejné. Není to tím, že bych špatně
viděla, jednoduše je opravdu půl jedenácté!!
Vyletím z lůžka, rychle si nasadím sluchátko a zaposlou­chám se do zvuků v domě. Dole ve
světnici je živo, slabě ke mně dolétne hudba, v níž neomylně poznám Tedovy oblí­bence, a
také útržky hovoru. Slovům nerozumím, vím však, že tentokrát je na rohlíky pozdě, protože
jsem poslední, kdo teprve leze z postele. To mě tedy pěkně mrzí...!
No nic, převleču se do šortek z elastické džínoviny, podu-mám nad tričky, které z nich je asi
nejvíc sexy, a s kosmetic­kou taštičkou seběhnu schody a zavřu se v koupelně. S líče­ním si
dám záležet, nesmí být moc výstřední, na dopoledne
93
se linky, natož snad stíny, nehodí. Vyrobím si lehký make-up do ztracena, je třeba doladit jisté
nerovnosti pleti a zapudrovat pár pih, trocha růže na opálených tvářích nemůže uškodit, taaak,
pečlivě nabarvím řasy modrou mascarou, báječně ladí k očím i barvě trička, a nakonec
přelíznu rty jemně růžovou rtěnkou. Ještě si pořádně pročešu vlasy, za pomoci tužidla
opravím tvar ofinky i kudrlinky kolem uší, a protože jsem s výsledkem spokojená,
pochopitelně v rámci možností, lepší už to nebude, nicméně kdybych se mu nelíbila tak, jak
vypadám, těžko by mi trhal kvítka a svazoval je v ma­ličký pugét!, odnesu nahoru taštičku se
všemi těmi patlátky a zkrášlovadly, mírně se navoním máminým parfémem - a se zářivým
úsměvem kráčím ke dveřím do světnice.
No, krom zářivého úsměvu také s pořádnou dávkou nervo­zity. Tak nějak totiž nevím, jak se
mám kTedovi chovat! Jestli stejně jako dosud, anebo kamarádštěji, případně důvěrněji... Hm,
jenže v tom případě narážím na dva problémy: za á se to nebude Pavlovi líbit, tudíž by bylo
lepší před ním dělat jako by se nechumelilo, a za bé - a to je ještě horší než bod A, vůbec
netuším, co znamená důvěrněji! Dívčí romány, které jsem přečetla, by se daly vážit na tuny,
teoreticky jsem na život i na chození s klukem připravená, ovšem po praktické stránce jsem
mimo - a navíc se strašně bojím, abych se nějak
neshodila...!
Hrdinky v mých oblíbených knížkách by ovšem nestály za dveřmi jako píchlé duše, usoudím
v duchu, nadechnu se a s odhodláním nechat vše osudu, však ono to nějak dopadne a vyvrbí
se to samo, stisknu kliku.
A že se to tedy vrbí!!!
Hned na úvod mě čeká pořádný šok: uvnitř jsou totiž čtyři! Na rohové lavici za stolem si
kliďánko hoví neznámá okatá holka s černým rozježeným čírem, samozřejmě nabarveným,
94
takhle tmavé a lesklé vlasy s nádechem do modra měli leda Indiáni, ne holky ze srdce Evropy,
že, přestože je opálená do čokoládová. V bílém průsvitném tílčičku, ze kterého jí leze pupík s
vytetovanou růží, jí to strašně sekne, nejen že vypadá sexy, ale ona sexy prostě je! A je si toho
dobře vě­doma. Na to, jak je útlá a štíhlá, má aspoň trojky - a to bez / podprsenky!
Právě se řehtá něčemu, co prohodil Adam, tak nahlas, že můj rádoby triumfální příchod zcela
zanikne. Ta mi tu chy­běla, prolétne mou myslí. Kluci se sice těšili na příjezd ká­mošů a
hlavně kamarádek, brášku jsem dokonce podezírala, že celou filozofickou disputaci plánuje
kvůli jakési Lindě, na kterou hodlá podniknout frontální útok, ale proč už dnes...?! Zrovna
dnes?! Vkus má, to se mu musí přiznat, pokud je holka s čírem bráchův objev. Kluci na ni civí
všichni tri jako na obrázek, pomyslím si s nevolí. No, není divu...
Konečně si mě můj drahý bratr všimne. "Zdar, Peťo. Koneč­ně mezi živými? Ted už se chtěl
jít podívat, jestli jsi nechytla spavou nemoc nebo tak něco."
Potěšené se na Tadeáše usměji. Jeho starost je milá! Pokrčí rameny, jako že on je v tom
nevinně, jak jinak!
"A proč nepřišel?" zareaguji v odvážném duchu. i
"Nakonec to nestihl, musel jít naproti Elišce." ' .?•;
"Elišce...?" opáčím překvapeně. Takže ne Lindě...?
"Jak, musel?!" ohradí se jmenovaná naoko dotčeně.
"Samozřejmě chtěl," uklidňuje ji Pavel a ostatní se poba­veně řehtají. Pak se otočí zpátky ke
mně, aby nás představil: "To je moje ségra Petra, tohle Tedova Elis."
V tu chvíli mám pocit, že se svět přestal otáčet. Tedova Elis?! Jak, Tedova?!? Copak oni
spolu...
"Bože, musíš hlídat mladší sourozence?" polituje ho Elis. "Taky jsem mívala bráchu na krku,
ale už ve druháku, ne,
95
v prváku jsem si s našima vyjasnila pojmy. Kvůli tomu, že si pořídili druhý děcko na stará
kolena, nebudu si já hrát na chůvu. Pochopili to. Chce to se rázně vzepřít."
"Ale já ji přece nemusím hlídat," pokrčí Pavel rameny. "Je tu doma stejně jako já. Pozval jsem
ji, aby s námi strávila
pár dní."
Elis mávne rukou. "Prázdniny trávený s rodinnými přísluš­níky stojí vždycky za dvě věci.
Minimálně aby ses furt bál, že na tebe něco práskne, a dával si bacha." "Toho se fakt
nebojím," pousměje se Pavel. "On je taky dost rozdíl, jestli máš hlídat mrňavýho brášku,
anebo velkou ségru, že jo," prohodí Adam pobaveně.
Elis udělá obličej, ze kterého je všem jasné, zeji ani jeden argument nepřesvědčil. Ví o tom
svoje a na tom si stojí. Ta holka by mi byla těžce nesympatická už pro své povznesené řeči,
natož když vím, že patří k Tedovi!
Onehdy se vlastně brácha zmínil, že Ted chodí s jakousi Eliškou. Neposlouchala jsem ho
nijak pozorně, brala jsem to pouze za varovné řeči, které mě měly odradit od případného
zájmu o Tedovu osobu... Vida, nemluvil do větru!
Podívám se mu přímo do očí. Zachytí můj pohled, protože na mě také hledí. Mírně se usměje,
já však zůstanu vážná. Musím se hodně držet, aby mi nevhrkly do očí slzy! Slzy plné smutku
a zklamaných nadějí... Nejradši bych brečela nad svou vlastní hloupostí!! Jak jsem mohla být
tak naivní a pitomá?! Přece jsem si nemohla ani ve snu myslet na kluka Tedova formátu! No,
upřímně řečeno, spíš Tedovy vizáže, protože s tím formátem to nebude tak žhavé. Asi je to
opravdu hajzlík, jak mi brácha říkal. Proč by mi jinak dal večer ky­tičku, když věděl, že druhý
den za ním přijede jeho dívka?! Možná ho svým příjezdem překvapila, zaskočila... Třeba mu
napsala až dnes, že je na cestě, ať jí přijde naproti...!
96
Tak či onak, oběd, který nám Adam ukuchtil, mi vůbec nechutná. Respektive nějak si
nevšímám, zda má jakoukoli chuť! Postřehnu pouze brambory s vepřovou konzervou, kte­rou
opekl na pánvi společně s nudličkami z paprik a servíruje ji s oblohou z rajčat a koleček
syrové cibule. Všichni kolem mlaskají, takže to asi je dobré, Adam za moje nechutenství
rozhodně nemůže.
"Špice," chválí ho Elis jásavě. "Absolutní."
Výrok špice patří od té chvíle mezi nenáviděná slova! ,
"Dík," zazubí se Adam. "Ale má to jednu slabinu."
"Jakou?"
"Cibuli. Nebudete se moct dvě tři hodiny líbat."
"Tolik?!" zděsí se Elis afektovaně. "To nevydržím! Tede?"
Její kluk se k ní nakloní a na uklidněnou ji políbí, nejspíš aby jí dokázal, že jim taková
maličkost, jako je cibule, intim­ní život rozhodně nezkazí. Fascinovaně zírám, jak se lehce
dotkne svými rty jejích, ona je pootevře, Ted se nenechá po­bízet, políbí ji podruhé, tentokrát
jazykem. Elis si jeho hlavu přitáhne víc k sobě a já mohu sledovat vášnivý francouzák v
přímém přenosu pouhý metr od sebe!
"Hele, nedělejte nám tu chutě," krotí brácha jejich vášeň.
"Nechtě si to na noc," mrkne Adam. "Jakej byl cibulá-ček?"
"V pohodě," zhodnotí Ted polibek pobaveně.
"Moc krátkej," usoudí Elis a Pavel s Adamem si začnou svého kámoše dobírat: "Nechcete se
rovnou zamknout v cha-loupce a vyměnit si pár genetických informací?"
"To abys ani nešel na tenis, měl by ses šetřit.
"Není to až tak špatnej nápad," zakření se Elis.
"Tenis taky ne," zasměje se Ted a já pocítím slabý triumf, když slovo dá slovo a tenis zvítězí!
Na Elišce je vidět, že pořadí jejích přání a tužeb je o dost jiné než Tadeášovo
97
a sport by si vybrala patrně pouze jako doplněk intimt gymnastiky!
Zvrácená radost mě ale záhy přejde - ta důra totiž tenis na rozdíl ode mě hrát umí. Usoudím
tak už z toho, že si dovezla vlastní raketu a než kluci společnými silami umyjí nádobí,
převleče se do oslnivě bílých šortek, ke kterým si vezme stejně oslnivou vestičku.
"Pojď s námi," pobídne mne brácha.
"A co tam asi budu dělat?" otážu se ironicky.
"Můžeš nám zase tak pěkně počítat," poradí mi Ted.
Nestojí mi za pohled!
"Prostě se na nás koukat," pokrčí Pavel rameny.
"Hra, díky. Nemám zájem. Co bych na vás asi tak ví
děla?!"
"Než být sama doma...," hájí bratřík svůj nápad.
"Budu si číst," oznámím mu.
"Děti z Bullerbynu jsou fajn," zazubí se na mě Elis. "Jako malá jsem je taky měla ráda.
Příjemnou zábavu!"
Mít po ruce klacek, vezmu ji snad s ním po hlavě! Kluci její fórek odmění smíchy, zmíněná
knížka totiž skutečně stojí mezi jinými vzpomínkami na dětství na poličce mezi okny, kdysi
jsem ji přečetla snad pětkrát, jenomže naposledy to bylo zhruba před sedmi lety a ona
společně s ostatními knížkami pro děti zůstala na chalupě, aby doma uvolnila místo dívčím
románům a detektivkám a podobně!!!
Nakonec, nebylo mi v době, kdy mě ze všeho nejvíc za­jímalo, jak se v Bullerbynu slaví
Vánoce, nejlépe?! Hrozně jsem těm dětem záviděla, nejradši bych se za nimi přestě­hovala,
netrápila mě žádná Elis, nežárlila jsem na Teda... Jsem fakt na hlavu. Jak můžu žárlit na
kluka, se kterým mě spojuje jedině jeho přátelství s mým bratrem?!
Po jejich odchodu mám čas si všechno vysvětlit, rozumově
zdůvodnit, pochopit a se skutečností se smířit. No jo, chápu to, ale přijmout Elis na milost je
pro mě opravdu těžké! Ostat­ně, jí jsem také do oka nepadla a to ještě ani netuší, že se mi při
pohledu najejího kluka podlamují kolena! Chovala se ke mně pěkně hnusně, jako k otravné
mladší ségře, nutnému zlu. Nakonec, i kdyby věděla o mých splašených citech, akorát by se
mi vysmála, protože za konkurenci by mě tedy rozhodně nepovažovala! A pak, vysmál by se
mi nakonec i Tadeáš. Amorek buď trpí oční vadou, anebo má zvrácený smysl pro humor,
protože svoje šípy střílí pěkně poťouchle. Mě sice strefil přímým zásahem, ale na Teda
nejspíš ani nevystřelil! Neplatí zákon akce a reakce, nikde není řečeno, že když se líbí Ted
mně, musím se líbit i já jemu! Věnoval mi kytičku, budiž, jenže důvod, proč to udělal, byl
patrně úplně jiný, čistě kamarádský, možná jako omluva místo chrpy, kterou jsem tak prudce
odhodila. Jiný význam jsem si kolem jeho gesta přimyslela já ve své bujné fantazii, toť vše!
Díky ní jsem začala doufat... Pch!
Vysvětlím si to, nicméně... Nedokážu se soustředit na písmenka v knížce, stále musím
přemýšlet, co se asi děje na hřišti, až knihu s povzdechem zaklapnu, potajnu přeběhnu přes
dvorek a přikrčím se do vysokého křoví za rohem kůlny. Tenisové hřiště mám odtud jako na
dlani, sice je neslyším, co si povídají, zato je dobře vidím. U hry se toho beztak moc
nenakecá, zvlášť když se všichni snaží, jak kdyby šlo o finále Wimbledonu! Elis je Tedovou
partnerkou i ve sportu, leh-konoze poskakuje po antuce jako srna a ještě u toho dokáže
vypadat ladně a půvabně. Nechápu, jak to dělá! A nejen že poskakuje, ona se i strefuje do
míčku, její odpaly mají grády a když udělá během svého podání dvě esa, s kyselým
úškleb­kem se vrátím zpátky do chalupy. To by snad byly lepší Děti z Bullerbynu po šesté!
98
99
Převleču se do opalovaček a na lavičce před zápražím cha­lupy vystavím svoje tělo
srpnovému slunci. Ne že bych se opalovala, díky bronzu, co jsem nachytala v Řecku, to nejde,
ale aspoň to tak může vypadat. Kluci si to každopádně po návratu z tenisu myslí a moje
plavky Teda inspirují:
"Dobrej nápad, Petro. Sjedeme se vykoupat, ne?"
"Fajn, hodím na sebe plavky," těší se Eliška.
"Zítra si vezmu Elis do dvojhry já," zamlouvá si brácha našeho hosta. "Bylas fakt dobrá."
"To já vím," usměje se sebejistě na prahu chalupy.
"Nene, bude hrát se mnou," rozhodne se Adam, ovšem nad­šení svých přátel se nedočká. Ještě
se o ni poperte, ušklíbnu se v duchu. Mě z hřiště vyhnali, nebyla jsem jim dost dobrá ani na
počítání bodů, zatímco o ni se přetahují! Jak je možné, že někdo má úplně všechno, krucinál?!
Ta holka je krásná, zdravá, oblíbená, vtipná, sportovně nadaná a taky pořádně vyvinutá...
Jestliže jsem předtím měla náladu na nule, poté, co se na dvorku objeví Eliška v
opalovačkách, mi rtuť na pomyslné stupnici sjede hluboko pod bod mrazu. Vrchní díl jejích
plavek takřka nic nezakrývá, spíš zdůrazňuje, a spodní má tanga střih, odhaluje její pozadí
opálené ve stejném odstínu jako jiné části těla. Buď chodí do solárka, anebo je častou
návštěvnicí nuda pláží! Jak jsem si jen na okamžik mohla myslet, že by se Ted mohl zajímat o
takového pulce, jako jsem já, když chodí s výstavní kočkou?! Pravda, nevěděla jsem, na jaké
úrovni jsou jeho souložnice, ale i tak!
Kluci se s převlékáním nenamáhají, beztak se všichni potili na hřišti přímo v koupacích
šortkách.
"Sedej," pobídne mě bratřík, jelikož na rám Tedova kola se samozřejmě nakvartýruje Elis.
"Nechce se mi koupat," odmítnu. "Zůstanu tady."
100
"Neblbni, co tady sama?" domlouvá mi Adam.
"Lepší než tam!" uteče mi neuváženě.
Ted povytáhne pobaveně obočí: "Až tak, jo...?"
"Jo!" odseknu. On si ze mě ještě utahuje!!
Elis připadá naše dohadování jako zbytečná zdržovačka, nejspíš pro ukrácení dlouhé chvíle se
pověsí Tedovi kolem krku a přisaje se k jeho ústům. Cibulový účinek patrně dávno pominul,
bohužel. Ačkoli -je by to stejně neodradilo!
"Jak chceš," váhá Pavel. "Fakt si to nerozmyslíš?"
"Asi ještě nemá dočteno," zahihňá se ta káča mezi dvěma polibky. "To víš, Lasse byl největší
sekáč z Bullerbynu, od toho se prostě nedá odtrhnout!"
Za odpověď mi nestojí, což je jen dobře, protože kdyby ze mě něco na její adresu vypadlo,
nebylo by to rozhodně nic slušného! Odpovím pouze bráchovi: "Ne. Dobře se bavte."
Brácha pískne na Maxe, pes se ochotně přidá, vyběhne ze dvora první, div Pavla nesrazí z
kola, Adam mi mávne na pozdrav a Ted, který se svou zátěží výpravu uzavírá, se v po­slední
chvíli, než mi zmizí za rohem, otočí. "Škoda...!"
Ušklíbnu se. Čeho škoda? Že tam nebudou mít otloukánka, fackovacího panáka, hromosvod,
po kterém by zkoušeli svůj ostrovtip? Litovat musí především Elis, ta kráva! Nemůžu ji ani
vidět, a to teprve dnes přijela.
S povzdechem zalezu do chalupy, koneckonců, takhle jsem si přece představovala svůj pobyt!
Počítala jsem, že budu zavřená ve svém pokojíku a program bráchovy party půjde absolutně
mimo mne. Proto jsem si vzala tolik knížek!
No jo, jenomže... Ty dva předešlé dny, které jsem s nimi strávila, mě šíleně navnadily!
Dokonce jsem sama na sobě poznala, jak se mi zvedá sebevědomí, jak se z ušlápnuté putičky
polehoučku měním v normální holku...
101
Tak nic, no. Byl to omyl! Lízla jsem si smetany a zase šup zpátky k nízkotučnému mléku.
A ke knížkám, mým věrným společnicím. V tichu a klidu pokojíčku ji znovu otevřu, abych se
pokusila proniknout do příběhu. Jde to taaaak ztuha...! No bodejť by nešlo, když mi oči co
chvíli zalétnou k usušené žluté kytičce a myšlenky jsou všude jinde, jen ne tam, kde by být
měly. Přitom tahle knížka je moc fajn, hlavní hrdinka také nemá štěstí v lásce a kluci, kteří se
kolem ní motají, zrovna výkvětem solidnosti a spolehlivosti nejsou, navíc -
Zezdola ke mně zalétne jakési tiché zaťukání, jako by jen tak někdo zlehýnka klepal na
kuchyňské okno... V tu ránu se mi zježí všechny chloupky, zvlášť když si uvědomím, že jsem
v nezamčené chalupě sama a široko daleko ani noha...! Strnule špicuji uši. Třeba to byla jen
sluchová halucinace, nebo datel, ten by také klidně mohl...!
Zaklepání, tentokrát mnohem ostřejší, se ozve od domov­ních dveří. Takže datla i jiná lesní
zvířátka mohu škrtnout! No jo, ale kdo potom touží po pozvání dovnitř? Jen dva prstíčky tam
strčíme, jen co se ohřejeme... To známe!!
Celá vyděšená vstanu z postele a přiblížím se k oknu. Je­likož z mého letního pokojíčku je
umístěné ve štítu, vidím pouze na cestu ke vsi, ne na dvorek, tudíž si nijak nepomůžu.
Pšeničný lán vypadá naprosto nevinně, obilí zraje před oči­ma, klasy přímo praskají, když se
těžce pohupují v mírném vánku, nikde ani človíčka...
Buch buch buch!
Rány, kterýmu někdo mlátí do dveří, si moc nezadají s rachotem mého srdce. Skoro nevím, co
je hlasitější! Po­malu vyjdu z pokojíku a s vrzáním scházím jeden schod po druhém, oči
upřené na domovní dveře. Jsem ve střehu, kdyby se někdo pokusil otevřít, vyletím zpátky
nahoru,
102
zabouchnu se v pokoji a po třešni opustím pokojík klidně v domácích pantoflíčkách, ochotná
pádit na svých korkáčích až do vsi a odtud k rybníku za bráchou, případně rovnou do Bakova!
Ke klíči, který trčí ze zámku zevnitř, se upínám jako ke smilování. Už jen čtyři kroky, tři,
dva...
A pak začne klika potichounku klesat, jak ji někdo z druhé strany tiskne dolů!!!
Jestliže jsem byla do té doby mrtvá strachy, nyní mne zachvátí panika úplně. Jsem příliš
daleko od schodů, natož horního pokojíčku, kde bych se mohla zavřít, a nemám šanci tam
doběhnout!! Zbývá mi jediné - přiskočím ke dveřím a ve chvíli, kdy už je klika úplně dole a
dveře se začnou pooteví­rat, je zbrkle přibouchnu a třesoucí se rukou prudce otočím klíčem v
zámku! Pro jistotu ještě přimknu na druhý západ a s vyschlým krkem zaskřehotám: "Kdo je
tam...?"
Odpovědí mi je ticho. Přiložím ucho, to se sluchátkem, na chladivé dřevo starých dveří a
zatajím dech. Tlukot srdce se mi nepodaří zkrotit, nicméně když ze všech zvuků odečtu rychlý
tep, uvědomím si, že za dveřmi někdo funílll Živě si představím, jak to asi vypadá: já z jedné
strany, neznámý z druhé a dělí nás jen domovní dveře!! Tahle představa mě vyděsí sama o
sobě, však už jsem viděla něco hororů, ještě chybí, aby mi přímo před nosem projela čepel
nože... Od­skočím od dveří jako uštknutá.
Kuchyně! Z jednoho okna je přece na zápraží vidět! Rozběhnu se do kuchyně, ale jak jsem
zbrklá, zakopnu o vlastní nohu a málem se nevejdu do kuchyňských dveří. Nevnímám bolest
naraženého kolene, posbírám se a rychle cválám k okénku. Naštěstí je zavřené, nicméně obě
okna do zarostlé zahrádky před chalupou jsou pootevřená! Jasně, Pavel se snažil vyvětrat
cigaretový kouř, náš milý host si po
103
obědě zapálil... Nezdržuji se civěním na zápraží, pádím nej­prve přímo k nim, abych je rychle
jedno po druhém zavřela na kličky. Teprve pak se vrátím k okénku nejvíce vpravo, vyjuknu
zpoza záclonky visící po straně rámu - a zírám na prázdný dvorek. Sice nevidím přímo na
dveře, to bych se musela z okna vyklonit - a to tedy ani přes mou mrtvolu !,j sázím se však, že
u nich nikdo nestojí. Měl dost času pře-| sunout se jinam...
Rychle přemítám, zda jsem dostatečně zabezpečená.:! Okénko v koupelně je maličké a až u
stropu, tím by se nikdo neprotáhl, obě ložnice jsou v patře, čili vysoko. Moje bezpečí je
samozřejmě pouze relativní, stačilo by rozbít jediné ze čtyř oken, vlézt pohodlně dovnitř a už
by mě tu mohl nějaký uprchlý sexuální deviant a vrahoun znásilňovat, mučit a mordovat celé
hodiny, než se parta vrátí zpátky!!!
Pobíhám od okna k oknu, jak se snažím vetřelce spatřit. Sice se hrozně bojím toho, co uvidím,
představuji si fou­saté vlasaté obtloustlé individuum, něco jako jeden z po­kusů doktora
Moreaua, nicméně skutečnost, že si zlo jen představuji a neumím mu dát přesnou podobu a
jméno, je snad ještě děsivější! Onehdy jsem četla o jakémsi domě, na který neustále dopadají
kameny. Neznámo odkud, házené neznámo kým. Nikde nikdo - a stejně občas přilítne šutr.
Bylo to v časopise o paranormálníčh jevech. K husí kůži, která pokrývá celé moje tělo, se
připojí jektání zubů. To už snad radši uprchlý trestanec se sadistickými choutkami, než
setkání s duchy! Před těmi se jaksi nedá nikterak bránit ani jim není kam utéct...
Ačkoli se už víckrát bouchání ani klepání neozve, pouze mám v jedné chvíli dojem, že slyším
kroky na kamenné dlaž­bě dvorka, leč než se dostanu k příslušnému oknu, nikoho
venku stejně neuvidím, nemohu se jen tak vrátit do svého pokoje k rozečtené knížce. Zůstanu
ve světnici, střílím očima z okna na okno, případně na dveře vedoucí do chodby, ob­čas jdu
po špičkách poslouchat k těm domovním, neschopná konat či aspoň myslet na cokoli jiného!
Doba, než zaslechnu zvenčí blafnutí psa, kvíkot brzd starých bicyklů a Adamovo pokřikování,
mi připadá ne­konečná! Už vím, jak se cítila každá čerstvě vysvobozená princezna! Letím jim
vstříc a usmívám se dokonce i na tu káču Elis!
"Kde jste tak dlouho?!"
Adam mrkne na hodinky. "Půl sedmý se ti zdá dlouho?"
"Mohla jsi jet s námi," připomene mi Ted. "Bylo to fajn."
"To věřím!" odseknu špičatě a sjedu očima Elis, která se v plavkách hrne ke kanystru s vodou,
aby si udělala pití. Ted můj pohled patrně zachytí, protože se pobaveně usměje.
"Kdyby si Max nešlápl na střep, určitě bychom tam ještě vydrželi," oznámí mi Pavel.
"Koupalo se fakt skvěle."
"Max?" zpozorním. "Co je mu?"
"Nějakej kretén tam rozbil flašku od piva a Max si vrazil do nohy kousek skla," vysvětlí mi a
už se hrabe v lékárničce. "Pojď, pomůžeš mi ho ošetřit."
Nakonec jsou k téhle akci přizváni i oba zbývající kluci, jelikož pejsánek je hrdina, usoudí, že
mu bohatě postačí olízat si ránu, do které se mu cestou domů dostala spousta špíny, jazykem,
a naše aktivity mu připadají zbytečné. Tím spíš, když ho septonex v rozřízlém polštářku pravé
tlapy docela určitě pálí a štípe! Fungujeme docela sehraně, Ted s Adamem ho drží, Pavel
ošetřuje a já podávám nástroje, čili se nám posléze podaří psí nohu nejen vyčistit, ale dokonce
i zafačovat. Ještě více času zabere Pavlovi vysvětlení, proč
104
105
si Max nesmí tu zbytečnou bílou věc z tlapy sundat. Jedině díky tomu, že je to poslušný pes,
jeho odpor zlomíme a on si smířeně lehne na svou houni vedle pece, hlavu si položí na
natažené tlapy a vyčítavě brejlí střídavě na nás a na svůj fáč. Dává nám najevo, že invalidu
jsme z něj udělali my.
K večeři si opečeme na ohýnku v zahradě vuřty. Nejde o žádný táborák, Ted rozdělá oheň a
přiloží pár polínek, kte­rá vystačí právě jen na pár vuřtíků, jelikož Elis má chuť na pivo a to
jaksi v chalupě momentálně není žádné. Ta holka je mi čím dál víc nesympatická! Každé její
přání je pro kluky rozkazem! Co na tom, že původně chtěli využít pěkného večera k posezení
u táboráku? Elis chce jít na točené, no tak se půjde na točené, jak prosté.
Díky odpolednímu zážitku děsu a čiré hrůzy se neodvážím zůstat v chalupě, byť se psem bych
se určitě bála méně. Tomu totiž brácha výlet díky jeho zranění rovnou zatrhne. Kdo ví, jestli
by byl s to mě s tou zafačovanou tlapkou ubránit proti případným vetřelcům! A vůbec, na
duchy by ani velký pes
neplatil!
"Co jsi tak zamlklá?" všimne si mého rozpoložení brácha, když za nimi cupitám o dva kroky
pozadu. Není to z mé strany žádný úmysl se jim až tak vyhýbat, ovšem cesta není moc široká
a oni chtějí jít po boku Elis, jak jinak!
"Tyhle depky znám," mávne rukou Adam. "Některej den se prostě nepovede, člověk se ráno
probudí bez nálady a ví, že celej den bude stát za kulový, a přitom k tomu ani nemá důvod.
Naštěstí to do dalšího rána přejde."
Zachytím Tedův pohled, neváhá se po mně obrátit, ačkoli je do něj Elis zavěšená a on musí
pootočit i s ní. Neuhnu očima, pokrčím rameny a procedím skrz zuby: "Jenže já k tomu ten
důvod mám."
Samozřejmě si tím naběhnu, brácha i Adam okamžitě vy-
106
zvídají, zatímco Tedovou tváří přelétne slabý úsměv. On ho snad tuší nebo dokonce ví\ "Že
by Lasse nebyl až takovej sekáč?" rýpne si do mě
Elis.
"Opakuješ se," oznámím jí nevzrušeně. Kluci se zasmějí. A určitě ne Eliščině hlášce!! Hned
se mi drobátko nálada zlepší. Ne moc, ale natolik, abych se rozpovídala, to stačí: "Odpoledne
někdo bouchal na okno."
"A kdo to byl?"
"Nevím," přiznám se. "Než jsem sešla dolů, nikoho jsem neviděla."
"Třeba se ti to zdálo," mávne brácha rukou.
"Ne, bouchal víckrát. I na dveře."
"Tak to byl pošťák," zavtipkuje Ted. "Ten vždycky zvoní dvakrát."
Věnuji mu ironický úšklebek. "Sem pošta nechodí."
"A z toho jsi přešlá mrazem?" dosadí si Pavel neznámou do rovnice, ovšem tohle řešení je
špatné. "Mohl to být kdo­koli."
"Například?"
"Třeba Osvald," navrhne Adam.
"Netušila jsem, že ježci umí klepat na dveře!"
"Dupal po dvoře a tobě to znělo jako klepání na okno..."
"Snad rozeznám klepání od dupání!" ohradím se.
"Jsou i jiný možnosti," míní brácha.
"Například?" otážu se ironicky.
"Houbař, co zabloudil, cyklista, kterej sjel ze stezky a měl žízeň..."
"Bába kořenářka," hodí Ted do placu další hlášku.
"Na venkově k sobě mají lidi blíž, jsou na sebe hodnější, vzájemně se navštěvují," rozumuje
Adam.
Páni, já prožiji takovou hrůzu a oni z toho mají psinu!
107
"O to právě jde," odfrknu. "Že to mohl být kdokoli." Bráchovi teprve zapálí. "Jako že tě
někdo strašil?" "Nevím, jestli mě někdo strašil schválně, ale každopádně příjemný to nebylo,"
ujistím ho.
"Prosím tě, v lese si veverka louskne oříšek a ty v každým šustnutí hledáš pedofila,"
zachichotá se Elis.
Zalapu po dechu, kluci se zasmějí. Prý pedofilal Vrátila mi mou předešlou drzost i s úroky, to
se musí nechat! Její výpad mě zasáhl na hodně citlivém místě, upozornila mě, to jako kdybych
na to snad chtěla ve své naivitě třeba zapomenout, jak se věci mají, na jedné straně jsem já, na
druhé oni -a mezi námi obrovská propast. Nepromluvím až do vsi, protože... Pedofilie je
nadnesená, ale jinak má v tomhle pravdu. Kluci jako Ted si s malýma holkama jednoduše
nezačínají. A to ani z legrace!
Ve vsi toho taky moc nenamluvím. Ve Dvoře je tentokrát obsazená většina stolů a co hůř,
místních je tolik, že se k jed­nomu nevešli, tudíž jsou rozlezlí u dvou a sil mají za deset, jak se
zdá z jejich pokřikování a narážek. Jsou tu komplet všichni, které jsme už párkrát viděli, od
platinového blondýna a jeho černovlasou krásku přes hubeného zrzka po ty dva svalnaté borce
- plus další čtyři borci! "To byl nápad jít do vesnice bez psa," podotkne Pavel. "To byl nápad
jít do vesnice!" opravím ho špičatě. Adam se zasměje, Ted mávne na Macka. Díky tomu, že
po něm Elis leze jak horolezec po skále, není na nás přívětivá tentokrát ani číšnice. "Tak co
je? Mám hodně práce."
"Ahoj, krásko. Přines nám čtyři pěnivý a -" Otočí se na mne: "Co si dáš ty, Petro?"
"Sodovku." "A poloviční whisky." "Poloviční...?" zaváhá Macek. "Jako malou whisky?"
108
"Chtěla jsem sodovku!" hájím se překvapeně.
"Vždyť to říkám. Když si dáš z whisky se sodou půlku, dostaneš jen tu sodovku..."
Kluci se pobaveně rozřehtají, Macek odfrkne: "Blbý vtipy."
"Ty nám tu znepřátelíš úplně všechny," podotkne Adam s úsměvem. "Příště dostaneme jenom
tu sodu..."
"Oni tě tu nemají rádi?" dovtípí se Elis. "Proč?"
"Se mnou je to těžký," prohlásí Ted sebekriticky. "Jsem kontroverzní postava, vždycky na
hraně. Mě můžeš jen mi­lovat, anebo nenávidět, ale nic mezi tím neexistuje."
Zvednu oči od mobilu, na kterém datluju esemesku Tase, a chytím Tedův pohled. Okamžitě
svým ucuknu. Ten kluk dobře ví, která bije!!
To už nám Macek nahází na stůl piva a jednu minerálku, se whisky se samozřejmě
nezalamuje, znovu si přeměn Elis ve vyzývavých minišatičkách od hlavy až k patě a s
opovrž­livým úšklebkem, který se jí odrazí ve tváři jako výsledek jejího hodnocení, se mlčky
vzdálí. Mimoděk se pousměji. Sice mi šla včera pekelně na nervy, jak se kolem Tadeáše
točila, ovšem dnes jsme spolu na jedné lodi - oběma námi zmítá dilema, zda Teda milovat, či
nesnášet!
U našeho stolu zavládne navzdory všemu dobrá nálada, sice zůstanu v roli pozorovatele,
nicméně klukovským hláškám a vtipům se smát musím, neudržím vážnou tvář, i kdybych
sebevíc chtěla, dokonce mě párkrát dostane i Elis. Je docela vtipná, což neznamená, že bych ji
kvůli tomu začala mít ráda, pouze můj pocit znechucení už nemá tak ostré hrany. Skvělá
atmosféra je ostatně na celém dvoře bývalého velkostatku, naši sousedé nejspíš jedou ve
velkých whisky, tedy v něčem rozhodně tvrdším, než je pivo, protože jsou hodinu od hodiny
hlučnější a rozjásanější a o půlnoci, kdy nám Macek odmítne
109
cokoli přinést a sám majitel všechny zkasíruje, taky drsnější; a oni začnou vymýšlet, jak a kde
si vybít přebytečnou energii. Přesněji řečeno na komll
Než se vrátím z toalety, kam si jdu odskočit před cestou do chalupy, obě znepřátelé party jsou
už na návsi a mají v tom naprosto jasno! Protože jsem nikdy nebyla ani svědkem rvačky,
takové ty bitky odehrávající se o přestávkách mezi spolužáky nepočítám, natož abych se jí
osobně účastnila, jsem dost vyděšená! Za neustálého pošťuchování, zmatků a čím dál
ostřejších výměn názorů se těžiště přenese za ves, kde nesvítí pouliční lampy, takže je to o to
zajímavější. Naši kluci se prát nechtějí, taky kdo by chtěl, když jsou v menšině! Adam se
snaží všechno řešit diplomatickou cestou, leč když koupí bombu od platinového magora,
snahu vzdá. Všichni se v tu ránu rozprchnou! V té zmatené tmě se mi ztratí jak bratřík, tak
Adam, nevidím ani Teda, pouze kdesi vlevo sly­ším Eliščino pištění, ale od ní jsem odříznutá
pořízkem, co mi dělal návrhy už tuhle na malinách. Chci splynout s tmou dřív, než si mne
všimne. Pozdě! Zahlédnu, jak se spokojeně usměje - a víc nevidím, protože vystartuju a
peláším mimo cestu, tam by mě určitě dohonil, přímo přes mokrou louku směrem, kterým v
dáli za kopcem tuším chalupu.
Nejsem zrovna zdatný běžec, nikdy jsem se ve školních lehkoatletických přeborech
neumísťovala na čelních pozicích a do meziškolních nebyla tím pádem nominovaná, spíš jsem
vždycky koukala, kde se zašít. Teď se mi tenhle přístup vy­mstí! Svého pronásledovatele
slyším čím dál blíž, užuž mi supí přímo za krkem, v zoufalé snaze hraničící s hysterií se
pokusím ještě přidat, leč dosáhnu pouze toho, že zakopnu o jakýsi vystouplý drn a padám a
padám... Až dopadnu pusou přímo na podmáčenou louku mokrou navíc i rosou. Prudce se
otočím, abych pronásledovateli čelila tváří v tvář,
leč kluk, na kterého v té tmě pracně zaostřuji, je mnohem hubenější než můj původní
pronásledovatel!
"Lež!" sykne na mě, pár kroků poodběhne a když se k němu dočvachtá pořízek, slyším ho, jak
mu zalže: "Běžela tamhle! Vezmi to tudy, já jí nadběhnu z druhý strany..."
"Nemáš šanci," řekne kluk, rozkašle se přestálou námahou a málem si vyheká prokouřené
plíce z těla. Přesto pronásle­dování nevzdá, poslouchám, jak se jeho chrchlání vzdaluje, až
ustane docela.
Zrzek nadběhnutí pouze kamufloval, záhy se vrátí a při-klekne si ke mně. "Dobrý?"
"Jo." Pravidelně a z hluboká oddechuji, abych se co nejdřív vzpamatovala. "Díky..."
"Není zač," ujistí mě rozpačitě. "Vezmeme to oklikou podél lesa, tam nikdo hlídat nebude.
Můžu tě... doprovodit?"
Páni, on se ještě ptá, jestli může! "Budu jen ráda!"
Pochopí, že můj strach není vůbec hraný, a pokusí se mě uklidnit: "Oni jen tak blbli, to byla
sranda..."
"Dost blbá sranda," opravím ho, vyhrabu se na nohy a zařadím se po jeho boku. K hradbě lesa
ještě černější než tmavé okolí to vezmeme nejkratším směrem a poloklusem, zvolníme teprve
v azylu stromů a keřů. Normálně bych se sama v nočním lese bála víc než na temné louce! "A
ani tím si nejsem jistá, řekla bych, že to mysleli hodně vážně."
"Spíš pro pobavení, aby nebyla nuda," zastává se svých praštěných kamarádíčků.
"V tom případě mám dost odlišnou představu o zábavě," podotknu a oba se tiše rozesmějeme.
Pak zase zmlkneme, protože se blížíme chalupě a přestože jde podle mého za­chránce o
legraci, ani jeden z nás nemá zájem nechat se těmi vtipálky chytit, že!
Na dvorku chalupy se svítí, podle zlověstně míhajících se
110
111
postav usoudím, že by nebylo dobré dovést zrzka až k nám. Ostatně, on o to ani nestojí, asi si
také není jistý, jak velký mají pro změnu moji přátelé smysl pro humor!
"Tak ahoj," loučím se s ním šeptem. "A ještě jednou dík."
"Okej," prohodí skromně, načež zavolá: "Jak se jmenu­ješ?"
"Petra!" zavolám tiše. "A ty?"
"Jirka."
"Díky, Jirko!"
Pak doběhnu na dvorek a jsem v bezpečí. Brácha přestane organizovat záchrannou misi a
Adam, který se vyřítí z chalu­py s velkou baterkou a modřinou pod okem, si také oddechne.
Chybí sice Ted s Elis, ale o ty si kluci zase takovou starost nedělají.
"Ted si pomůže sám," mávne rukou Pavel. "Nakonec, on nás do toho dostal, tak ať si vylíže i
smetánku."
"On nás do toho dostal, ale já dostal za něho, to není spra­vedlivý," rozčiluje se Adam.
V té chvíli přiběhne jmenovaný i se svou dívkou. Eliška si při přechodu přes lávku musela
ťápnout mimo prkno, protože má jednu nohu mokrou a zabahněnou takřka po koleno, známky
zápasu či zranění však na ní vidět nejsou. Škoda, zalituji v duchu poněkud zákeřně, protože ta
káča se ještě pobaveně chichotá a na rozdíl ode mě předešlou hrůzu považuje za skvělé
dobrodružství! "Jsi v pořádku?" překvapí mne Ted nečekanou starostí. "Proč ne?" otážu se
zaskočeně.
"Protože jsem zahlídl, jak po tobě šli hned dva," přizná se. "Chtěl jsem ti jít pomoct, jenže to
by dostali Elis -" "Takže jsi šel zachránit Elis, chápu," přeruším ho. "Ječela moc nahlas,
neměla šanci se schovat, ty jo," omlou-vá svoje rozhodnutí. "Jak jsi to dokázala?"
112
Trhnu hlavou. "Normálně. Mám nožičky."
Jirkův podíl celkem zbaběle zapřu!
"Jsi dobrá," ocení Ted uznale.
"Ale já nejsem v pořádku," upozorní ho Adam vyčítavě.
"Ukaž..." Prohlédne si Ted jeho monokl. "Pěkný..."
"Hlavně když není na tvým ksichtě, co?" šklebí se Adam.
"Nebyl jsi to ty, kdo si liboval, že na venkově k sobě mají lidi blíž, že jsou na sebe hodnější?"
baví se Ted.
"A jak je vidět, jeho pěst měla k tobě fakt hodně blízko," podotkne Elis a i když Adam
broukne, že jsme všichni kre-téni, řehtáme se tím víc.
Na polštáři ani jinde novou kytičku neobjevím. Bodejť by jo, když má úplně jiné zájmy!!!
113

4. den:
A přece se točí
Celou noc lítám jako blázen. Nejprve mě honí jakýsi úchylák, pak celá banda místních kluků,
nakonec velký černý opičák, ze kterého mám největší vítr. Samozřejmě ve snech, což ale
neznamená, že se neprobudím zpocená, uhnaná a doslova vyřízená, jak kdybych ty kilometry
cestou necestou naběhala doopravdy! Mimoděk se pousměji. Opičák! Mon-strum King
Kongova kalibru plus křehká blonďatá dívka... Co vy na to, doktore Freude? Určitě by se z
toho vyklubaly další sexistické podtexty, touha po starším velkém klukovi a zároveň obava ze
sexu...
Udělám obličej na plyšového medvěda, který se tváří, zeje mu to také jasné, vyhrabu se z
pelechu a s ručníkem v ruce se vydám do koupelny začít den sprchou. Tou sice zchladím tělo
zvenčí, žár uvnitř však trvá, po špičkách se tedy vkradu do kuchyně, abych si pro sebe uzmula
mattonku a vzala šiji nahoru. Poslední dvě z kartonu stály hned za dveřmi, tudíž by to neměl
být takový problém. Dům tone v tichu jako spící zámek, nerada bych někoho probudila.
Hlavně ne Teda s tou jeho Julií!
Potichoučku polehoučku stisknu kliku a otevřu dveře, abych ustrnula na prahu kuchyně při
pohledu, který se mi naskytne!! V odhadu jsem ujela hned dvakrát. Za á, zdaleka ne všichni v
chalupě spí, minimálně ne Tadeáš s Elis, a za bé, Elis se k Julii přirovnávat nedá ani
náhodou!! Ta totiž prožívala svou velkou osudovou lásku platonicky, kdy jí stačilo poslouchat
Romeovo milostné tokání pod balkonem,
114
pár básniček a vyznání a hotovo, zatímco nahá Elis nadse-dávající s očima zavřenýma slastí
na Tedové klíně nahoru a dolů, skoro to vypadá, jako by jela na osedlaném koni a to pěkně
cvalem, mění erotické touhy a sny v realitu. Polohlasně u toho sténá, to jen já jsem ji díky své
hluchotě neslyšela až na chodbu, a Tedovy ruce na jejích požehnaných ňadrech se také pěkně
činí.
Zalapu po dechu, nějak jsem díky nim v šokujícím zmra­žení zapomněla dýchat, a chci zase
honem vycouvat. Nohy mě moc neposlouchají, sotva jimi dokážu pohnout. Cítím se naprosto
ochromená, pohled na to, co ti dva spolu dělají za bílého dne, mě doslova přibíjí k prknům
podlahy! Samozřej­mě škobrtnu, dveře si nechtěně přibouchnu, a je to právě Ted, kdo si mě
všimne jako první. Naše reakce jsou protichůdné. Já okamžitě krvavě zrudnu, připadám si
jako voyer, který je šmíruje úmyslně, Ted naproti tomu nijak zaskočeně nevypa­dá, sváže
moje oči svým pohledem a bez mrknutí na mne pár vteřin upřeně civí. Možná by to trvalo do
skonání věků, pro­tože já bych se vyprostit nedokázala, připadám si jako ubozí slizouni v
Krotitelích duchů zneškodnění vlečným paprskem, kdyby Elis nepostřehla změnu v jeho
chování a neotevřela oči. Pokud čekám, že zčervená a zahalí ji rozpaky, nedočkám se a jen si
tím dokážu, jak moc jsem hloupá a naivní.
"Co je?" zeptá se mne, jako by se nechumelilo.
"Nic," vyhrknu. "Jájsem... jsem se jen chtěla... pro něco kpití... Nechtěla jsem... neúmyslně..."
"Tak vypadni," poradí mi se zachichotáním. "Tohle je pořad s hvězdičkou, dětem vstup
zakázán!"
Na vtipnou odpověď se nevzmohu, ono by snad ani nic vtipného říct nešlo, vycouvám z
kuchyně a ještě za sebou ani nezavřu dveře a Elis už zase rytmicky poskakuje!!
Vydupu schody pěkně natvrdo bez ohledu na bráchu s Ada-
115
mem, zda je vzbudím či ne, ostatně, nejspíš už vzhůru jsou, minimálně jeden z nich, protože
Maxovo místo v chodbě je prázdné a pes chyběl i při mé cestě do koupelny.
Páááni, to byl trapas!!! Nejradši bych se neviděla! Jak se mám teď tvářit, jako by se nic
nestalo?! Na sex ve filmech či knížkách jsem samozřejmě zvyklá, nicméně je dost rozdíl vidět
to takhle v reálu... A ke všemu s klukem, který se mi tak šíleně líbí... Tak strašně moc, že si
dokážu představit sebe na Eliščině místě!!! Jsem dobře blbá. Ted na mě dlabe a já bych upsala
duši ďáblu, jen abych ho získala!!
Místo toho se potloukám po pokojíku ode zdi k oknu a zpátky, nervozitou si koušu nehty, jak
jsem to už dlouho nedělala, a vůbec nevím, kudy z té šlamastiky ven! V pokoji přece nemohu
zůstat navždy, nicméně sejít dolů, přestože slyším hudbu a rachot i mnohohlasný smích, čili
jsou vzhů­ru všichni a žádné další přistižení inflagranti nehrozí, nějak nemám odvahu. Dělám
si to ještě horší! Kluci určitě brzy začnou přemítat, proč nevstávám, Elis je schopná jim důvod
vyslepičit, no a hlavně Ted z mého okolkování a schovávání pozná, jak moc to se mnou
zamávalo!
A to přece nechci!! Aby si připadal tím větší borec?! Ab­solutně neodolatelný?! Ani nápad!
Pečlivě se nalíčím a se sevřeným hrdlem nakráčím zhruba v půl jedenácté do světnice, kde ti
čtyři mastí karty.
"Tobě ten lesní vzduch svědčí," poznamená Adam, který si myslí, že jsem se právě vyspala.
"Nejen lesní," zasměje se brácha, který ví, že k ranním ptáčatům nepatřím ani doma.
Tedově očím se obloukem vyhnu, místo toho střelím po­hledem po Elis, co špičatého dodá,
leč ta soustředěně civí do karet a místo pozdravu plácne na hromádku karet sedmu, jen její
kluk zakvílí. "Proč mě přebíjíš?!"
116
"To bylo naše?" zeptá se bezelstně, až brácha s Adamem vyprsknou smíchy.
"Jo, ale už není," vzdychne Ted, jelikož si Adam pře­bere hru na sebe a Tadeáš ho nemá čím
bít. "Máš něco dalšího?"
"Jen devítku..."
"Hm, tak tu si můžeš nechat zarámovat," poradí jí brá­cha.
"Proč jsi to točila, proboha?" zoufá si Ted.
"Aby nebyla nuda," ujistí ho a já rychle zamaskuji úsměv. Že by Elis nebyla až tak úžasná a
dokonalá a někde dokonce měla i slabá místečka?! Jak potěšující...! Vezmu si celozrnný
rohlík a se zájmem se postavím nad bráchu. Nejsou to mís­tečka, nýbrž velká bílá místa, Elis
hraje karty ještě hůř než já! Navíc kluky vyloženě rozčiluje, když si nepamatuje, která karta je
vespod, neustále se vrtá rukou v balíčku a otázkami, čí je to teď? dohání ostatní hráče k
šílenství.
"A dost," rozhodne se Ted po dalším velkém kiksu. "Vý­měna! Přehoď se s Petrou."
Pohlédneme na něho překvapeně obě dvě. Na rozdíl od Elis se však cítím potěšené!
"Jak to myslíš?" otáže se Elis dotčeně.
"Jak to říkám," pokrčí Ted rameny.
"Buď ráda," těší ji Adam pobaveně, "že si vás prohodí jen u stolu a ne i v loži."
"Zajímávej nápad," zubí se Ted. "Popřemýšlím o něm."
Podívám se na něj a i když mu koutky úst zvedne úsměv, jeho oči zůstanou vážné. Vybavím
si spalující pohled, kterým mě proklál ráno, a do tváří mi vhrkne horkost.
"No, leda by sis chtěl v posteli zahrát pexeso," odfrkne Elis povýšeně, hodí kartami na stůl a s
úšklebkem mi uvolní místo. "Tak se ukaž."
117
Soustředím se na hru jako ještě nikdy v životě. Strašně moc toužím vyhrát, dokázat, že aspoň
v něčem jsem lepší!! První hru skutečně vyhrajeme, ovšem mou zásluhou to určitě není.
Nepřispěla jsem mu ani nemazala, ruku plnou lichých karet. Druhá hra je zajímavější a díky
tomu, že si nechám sedmičku na konec, abych tak získala bonus za uzavření hry, zvítězíme,
byť o pouhých deset bodíků!
"Super," pochválí mě Ted, leč mých pět minut slávy nemá dlouhého trvání, po třetí hře,
kterou navíc prohrajeme, se brácha zvedne, aby šel naproti do vesnice svým přátelům, co mají
dneškem rozšířit naše řady. Elis se odmítne do hry vrátit, urážená ješitnost jí to nedovolí, a já
jsem tomu jen ráda. Lepší skončit za stavu 2:1 než 2:10, že.
Raději nabídnu svou pomoc Adamovi, tudíž společnými silami obalujeme hermelíny. A že
jich je! Bratřík není žádný troškař, jelikož do chalupy přivede krom Lindy a Markéty od nich
z fakulty ještě také Radka a Filipa. Naše víceméně komorní společenství, které zatím rušila
pouze extrovertní Elis, se záhy takřka zdvojnásobí. Devět lidí v jedné chalupě, nobatebe v
jedné světnici, to je fakt síla! Chudák Max je ze všech příchozích rozčilený, štěká jako divý a
Pavel ho musí hodně přesvědčovat, aby ho ujistil, že nejde o žádné lumpíky, nýbrž kamarády!
Nedivím se mu, že má chuť vetřelce po­kousat, na tolik lidí není zvyklý. Zvlášť zdredovany
Radek se mu nelíbí ani trošku. Já z nich také nejsem nadšená! Nerada se seznamuji, navíc
když jsou proti mně starší a určitě i po­vznesení na způsob Elis, budou mě brát jako otravnou
ségru, kterou Pavel musí hlídat... Namyšlení pitomci, no!
Už během oběda však svoje mínění poopravím. Ti kluci se zdají být v pohodě, Radek
sympaťák a blonďatý Filip s fialkovýma očima a zajímavým sestřihem pak vyloženě hezoun,
dokonce se přistihnu, že ve srovnání s kluky v cha-
118
lupě - včetně Teda!! - by se v pomyslné soutěži klukovské krásy umístil na první místě! Nově
příchozí dívky Elisino místo na výsluní neohrozí, přestože také rozhodně nejsou škaredé.
Markéta vypadá na správnou holku do nepohody a Linda se světlým koňským ohonem, kolem
které se Pavel motá jak medvěd kolem plástve medu, aniž by mu nějak dala najevo, že si jeho
signálů všímá, má v sobě jakési světýlko. Brzy pochopím, co se na ní bráchovi líbí nejvíc.
Stačí, aby se usmála - a kolem ní se okamžitě rozjasní. Všímají si toho k bráškově smůle i
ostatní, Adam z ní oči nespustí a Filip je na tom dost podobně, ke všemu bych řekla, že v jeho
případě jsou sympatie vzájemné.
Navíc jsou holky nejen hezké, ale samozřejmě také sportov­ně založené a nadané - a co hůř,
sportování je baví! Jakmile umyjí nádobí, to se jim musí přiznat, pustí se do něj bez pobízení,
Linda mi uzme utěrku z ruky, ačkoli jsem dnes na řadě, čímž si u mě dost šplhne, Markéta
sundá brejličky správně trhlého tvaru, aby při hře nedošly k úhoně, a s nad­šením vyrazí
společně s kluky na hřiště.
Filip mě zcela suverénně zabere do svého družstva. "Jedem, jedem!" pobízí nás nedočkavě.
"Já ne!" vylekám se. "Se mnou nepočítejte."
"Proč ne?" nechápe. "Vychází to úplně ideálně, čtyři na čtyři, nemůžeš dělat díry do
rozpočtu."
"Někoho jsi musel vynechat, vždyť je nás devět a já jsem ta lichá!" ujistím ho. "Je vás akorát
osm. Beze mě."
"No jak to?" nechápe, načež ho trkne: "Nene, je to v po­řádku. Radek je nehrající maskot."
Tentokrát jsem mimo mísu já: "Maskot...?"
"Spíš kapitán," zazubí se dredař, plácne sebou na trávník vedle hřiště a pijánko si načne pivo.
"A rozhodčí v jed­nom."
119
"Copak ty nehraješ...?"
"Jsem blázen?!" opáčí naoko dotčeně.
"On nemůže," baví se Markéta. "Většího leváka bys nena­šla, ani kdybys došla až na kraj
světa."
Tohle mě opravdu zaujme! "Fakt...?!"
"Fakt,"' potvrdí vysmátá Linda. "Ale i tak ho máme rádi."
"Přehání," soudí Radek nevzrušeně. "Jen nemám rád úchyl­ný pohyby, kterým jistí cvoci
říkají sport. Když se zapotit, tak při něčem mnohem příjemnějším!"
"Petra by nemusela jít tak daleko," směje se Adam. "Stačilo by mrknout do zrcadla. Ti dva si
mohou podat ruku."
"No ne, že by konečně spřízněná duše...?" prohlédne si mě Radek od hlavy až k patě.
"Hrát tři na čtyři je blbý," váhá Filip. "Vážně to nechceš aspoň zkusit, Peťo? Nohejbal
zvládne každej..."
"Nohejbal?!" vyděsím se úplně. "Jedině beze mě!"
"Nemá cenu ji nutit," zastane se mě brácha, který dorazí na hřiště se zpožděním. "Ségra je
beznadějnej případ."
"To je fakt," nechá se slyšet Ted. "Kdo ví, za jak dlouho by se sem dostala sanitka..."
"Sanitka...?" nechápe Markéta.
"Už jsme měli tu čest vidět ji v akci," řehtá se Adam. "Je dost nebezpečná. Sobě i druhým."
"Vtipnej," ocením.
"To je Radek taky, nic si z toho nedělej," těší mě Linda.
"Výstižnější je levá jak šavle," přispěje Elis svou troškou do mlýna.
Do tváří mi vhrkne rudá barva studu. "Ještě vtipnější!"
"To byla skutečnost, žádnej vtip," uzemní mne.
"Ráda je taky jako šavle, v pohodě," pomůže mi Mar­kéta.
120
"Možná je levá a nebezpečná jako Radek, ale určitě je mno­hem hezčí než on," doplní Ted
mou charakteristiku a mně neujde, že se po něm Elis rychle a jakoby zpytavě podívá.
Vyhnu se jeho pohledu a zaryji zrak do drnu trávy.
"Tentokrát žádná poznámka?" baví se Adam.
"Nechtě toho," krotí je brácha. "A hrajeme. Ne že bych měl něco proti emancipaci, ale
vzhledem k rovnováze sil budeme počítat dvě holky za jednu. Takže já, Adam, Linda a
Markéta proti Tedovi, Elis a Filipovi. Radku, počítej."
"Jasně," zaklokotá do pivní láhve a jakmile se parta pustí do hry, pokyne rukou vedle sebe.
"Zaber místo. Jen blázni se v takovým pařáku placatí na hřišti. Já jsem pasivní sportovec, ne
blázen. Přihni si."
"Ne, díky, pivo nepiju," odmítnu rozpačitě a skutečně si na malou chvíli přisednu. Radek se
pohrouží do hry tak moc, že na mě nejspíš zapomene. Coby pasivnímu sportovci mu to jde
fakt dobře! Na rozdíl ode mne zná pravidla a baví ho koukat se. A také - ostatní ho mají rádi,
jak prohlásila Linda. Sice to řekla z legrace, přesto je mi jasné, že tím vyjádřila všeobecnou
skutečnost.
Ze všech postaviček na hřišti se moje oči fixují na tu jed­nu jedinou. V černých koupacích
šortkách mu to moc sluší, tmavé vlasy á la rozcuch má zpevněné černou čelenkou, v obličeji
zápal pro hru a bronzová kůže, pod níž se zřetelně rýsují při každém pohybu svaly, se leskne
potem. Nevypadá přitom upoceně, jak by se mohlo zdát, natož odpudivě! Právě naopak,
přistihnu se při představách, jak se dotýkám svými prsty hladké kůže jeho ramenou, sjíždím
dlaněmi přes hrud­ník k plochému vypracovanému břichu, a kdesi ve slabinách mi zatrne
touhou!!
Ted můj pohled zachytí i v zápalu hry a pošle mi na dál­ku potutelný úsměv, ke kterému přidá
mrknutí. Okamžitě
121
zrudnu, sklapnu patky a snažím se najít v jeteli čtyřlístek. Ruce, jimiž projíždím nízký pažit,
se mi mírně chvějí. Copak ze mě touha byla cítit na dálku?! Má mě přečtenou?! Co si
pomyslí??
Zvednout oči se odvážím teprve po hodné chvíli. Ted hraje dál, pokřikuje na spoluhráče a
výborně se baví, aniž by si všímal citové bouře mé mysli. Maličko se uklidním. Něco si
namlouvám, Tadeáš není senzibil, přisuzuji mu nadpřirozené schopnosti! Prostě se usmál, kdo
ví, zda na mě, mohlo to být k něčemu, co se dělo na hřišti, neposlouchala jsem je. A mrknutí
se dá také vysvětlit mnoha různými způsoby.
Přesto se nějak neodvážím zůstat u hřiště, nenápadně se zvednu a loudavě se odploužím
zpátky k chalupě. To aby si ostatní mysleli, že odcházím znuděně!
Láry fáry, ušklíbnu se sama sobě, když nenápadně vykouk­nu zpoza rohu kůlny. Jediný, kdo
si mého odchodu všiml, je Max! Dohoní mě a vyčkávavě na mě upře přemýšlivé hnědé oči.
"Tak jo," souhlasím s vycházkou a on radostně vyrazí po cestě ke vsi. Sice stále ještě trochu
kulhá, ale už došlapuje na všechny čtyři tlapy a nijak mu tenhle handicap nevadí, pobíhá jako
vždy od struhy ke struze, očmuchává vysoké bodláky v příkopě a dokonce se rozběhne za
křepelkou, kterou v obilí vyplaší. Musím na něj zařvat pěkně silně, aby mě vůbec slyšel,
protože na poli jsou žně v plném proudu, rachotí tu nejen kombajny, ale i stroj, který jedním
koncem sbírá slámu a druhým koncem plive hotové balíky. Přidám do kroku, protože
pozorovat zemědělce není zrovna moje hobby, nejsem bráška, který coby malý kluk týden co
týden nedočkavě vyhlížel popelářský vůz a kombajny ho přivá­děly do vytržení. Ačkoli
chlápci v umaštěných montérkách berou mou přítomnost za zpestření těžké dřiny, dlouhými
122
kroky dorázuji k vesnici skoro tak rychle, jako bych jela na kole!
Na náves však dojít nechci, to tak, abych potkala místní vazouny, bohatě stačil včerejší
incident. Těsně před první chalupou, jíž je soukromá farma Dvoreček, jak hlásá nápis na bílé
fasádě, zabočím k ohradě, za níž spásají šťavnatě zelenou trávu tři koně. Striktně zakážu
Maxovi vniknout do ohrady, sama se vyhoupnu na ohlazený kůl a zasněně pozo­ruji krásná
zvířata. Nejde totiž o žádné tažné valachy! Farma nabízí možnost projížděk na koni, mohla
bych si sem někdy zajít. Vzpomínky mi nemohou nezalétnout k našemu oddílu a především k
Aladinovi, mému koni... No, ne úplně mému, samozřejmě, patřil stejně jako ostatní majiteli
hřebčína, sta­rala jsem se o něj nejčastěji, hřebelcovala ho, kydala hnůj a na jeho hřbetě cítila
sílu ušlechtilého zvířete, vůni větru ve vlasech a volnost pohybu...
Ztěžka povzdychnu. Bylo to tak strašně prima! Pak se za­mračím, protože krom Aládina si
vzpomenu na další aktéry. Například tu káču Anetu, která zjistila, že mám sluchátko a pěkně
mi to přede všemi opepřila, a také na Michala, kte­rý se mi do té doby tolik líbil. Dokonce
jsem si myslela, že jsem zamilovaná...! Pch. Když srovnám intenzitu toho, co cítím a
prožívám při pohledu, vlastně i při pouhé myšlence na Teda, šlo tehdy o slabý odvar,
sympatie.
Zašklebím se ještě víc. Jestlipak by se Tadeáš také nechal slyšet sdělením, že by se s
hluchavkou nikdy nezahodílVP. Nevím. Každopádně to nehodlám zkoušet!!
Seskočím z ohrady a přidřepnu si k Maxovi, který mezitím nejbližší okolí prozkoumal a se
stoickým klidem se uložil pod mýma nohama, aby počkal, až mě můj vrtoch přejde a vrátíme
se zpátky domů k páníčkovi a plné misce.
"Ty seš stejně ze všech nejlepší, víš to?" sdělím široké psí
123
hlavě a podrbu ji oběma rukama za ušima. Pes mi souhlasně olízne obličej. Takže to ví, není
co řešit.
"Půjdeme," pobídnu ho a on se zvedne, otřepe smetí z ko­žichu a pajdavou chůzí mě věrně
doprovází.
S tím, kdo je nejlepší, jsem nijak nepřeháněla!
"Kdes byla tak dlouho?!" vyjede na mě totiž můj drahý bratr, ve kterém mám jinak celkem
dobrou oporu.
Mrknu na hodiny. "To už je tolik?"
"Jo, je," rozčiluje se. "Máš si vzít aspoň mobil! Chtěl jsem tě jít hledat. Co kdyby se ti něco
stalo?!"
"Co by se mi s Maxem mohlo stát?" nechápu popuzeně, protože jeho výstup je mi před
ostatními nepříjemný. "Ne­jsem malá, abys mě musel vodit za ručičku."
"Ukaž?" zlehčí situaci Adam, stoupne si přede mne a rukou naznačí, že mu dosahuji zhruba
po nos. "Stopětašedesát?"
"Malý je ten, kdo má jen malý cíl," zadeklamuje Ted.
Elis se povýšeně usměje: "To bych ty cíle chtěla vidět!"
Té jediné odpovím: "Aby ses nedivila!"
"Dovedu si je představit," ušklíbne se a pokusí se parodo­vat můj hlas: "Chci získat autogram
Vojty Kotka nebo Jirky Mádla...!"
Naliji si minerálku do poslední čisté sklenice, Tedovým směrem se nepodívám ani koutkem
oka, a pokrčím rameny: "S takovými cíli bych se na tvém místě nechlubila. Nejsi už na ně
trochu stará?"
Všichni kromě Elišky se mé hlášce zasmějí, sama nevím, kde se ve mně vzalo tolik
bojovnosti, abych ji usadila, do­konce i brácha přestane pouštět hrůzu. "Dobrý, no. Najez se a
jdeme do hospody, čekáme jen na tebe. Pohni."
"Vám to včera nestačilo?" podivím se.
Adam si pohladí modré oko. "Mně osobně jo..."
Opět smích. "Dneska je nás víc i bez Maxe."
"Tak moment, hned budu hotová," požádám je o další chvíli strpení, kdy se s rohlíkem a
kolečkem smaženého sýru, co zbyl od oběda, to abych zabila dvě mouchy jednou ranou,
zaběhnu do pokoje převléct do džínsů a světlemodré mikiny.
Cestu do vesnice absolvuji v dnešním dni podruhé, tento­krát v mnohem větší a hlučnější
společnosti. Cupitám mezi Adamem a bráchou a při pohledu na Tedova záda v proužko­vané
letní košili, kolem kterých se majetnicky ovíjí Elisina paže, přemýšlím, zda jsem si ze dvou
zel nevybrala to horší. Možná by večer v prázdné chalupě nebyl tak hrozný, jako jsou tahle
duševní muka! Na druhou stranu si živě vybavuji hrůzu a děs, když nezvaný host tlačil kliku
domovních dveří dolů-a to bylo odpoledne! Co teprve v noci...? Je mi jasné, že se parta za
světla nevrátí a Max, byť ho Pavel radši nechal doma, je přece jen díky zranění na tlapě méně
pohyblivý. Konečně chápu význam slova rozervanec. Tak nějak si totiž připadám! Stačí
vybavit si obrázek z dnešního rána, Elisinu tvář poznamenanou rozkoší, její ňadra hnětená
Tedovými dlaněmi, výraz jeho očí, když se náš zrak na dlouhé vteřiny setkal, a v tu ránu mě
zaplaví obrovská nechuť a nenávist vůči Elis i Tedovi, zeje fakt takový holkař, současně však
pociťuji něco jako závist, kdy bych si přála být na jejím místě, a co víc, naskočí mi husí kůže
vzrušenfl.
"Ségra?" dloubne mě Pavel bolestivě do boku. "Co si dáš?"
Rychle se porozhlédnu, nějak jsem si v zápalu přemítání nevšimla, že jsme dorazili na dvorec
bývalého selského stave-ní, ve kterém sídlí letní restaurace, rychle zaberu místo vedle Lindy a
bráškovi oznámím svůj požadavek: "Kolu."
"Nepij takovou žbrundu," radí mi Radek. "Víš, kolik v ní je cukru? V jednom litru
čtyřiadvacet kostek! Budeš mít
124
125
zadek jako Markéta, ta si taky nedá říct, že pivo je mnohem zdravější a prospěšnější."
"A tvýho zadečku by byla opravdu škoda!" pospíší si Ted.
"No jo," zazubí se Markéta přes široké obroučky brýlí. "Pivo dělá pěkná těla. Radkův pupík
vypovídá za vše."
Radek se nenechá vykolejit, schválně nabere vzduch do plic a vyfoukne břicho jak nejvíc to
jde, aby si zálibně na vyklenutý balon poklepal: "Nejsem sexy? Co, Peťule?"
"Nevím..." zakuňkám rozpačitě.
"Ty se před nimi stydíš, to je mi jasný," mrkne na mě Ra­dek. "Tak až někdy v soukromí, jo?
Ukážu ti to."
"Ještě že ne ho," baví se Markéta.
"Proboha, to ne!" zděsí se Linda hraně.
"Nikdo nic ukazovat nebude," rozhodne Pavel pobaveně. "Fakt chceš kolu, nebo zkusíš malý
pivo?"
"Jasněže pivo. Funguje jako repelent," připojí se k osvětě také Filip. "Vážně. Obsahuje
vitamin B a díky němu pak na tebe nepůjdou komáři."
"Tak... tak ho zkusím," pokusím se ukončit svoje rozpaky, ovšem není to vůbec jednoduché,
protože Macek se po chvíli objeví s plným tácem velkých piv s tím, že malý nečepují,
hospoda není vývarovná pro mateřskou školu, a to, že jaksi nejsem plnoletá, tudíž by mi
neměli nalít vůbec, je netíží. Vlastně není divu, v partě jsem jediná pod osmnáct a pivo
objednával brácha, číšnice nemůže vědět pro koho.
"Trochu se napij, zbytek za tebe dorazím," uklidňuje mne brácha, protože půl litru zlatavé
tekutiny mi připadá coby porce k nezvládnutí!
"Ahoj," natáhne ke mně Filip ruku se svým půllitrem.
"Ahoj," přiťuknu si s ním nejistě. Kdyby jen s ním, ostatní kluci se toho samozřejmě chytnou
a vítají mě v klubu, jak
126
se vyjádří Radek. Pozdravím se tímhle způsobem s každým _ pouze Tedovu napřaženou ruku
jakoby přehlédnu.
"Možná tím odeženeš komáry, ale jinou havěť neodpudíš, pivo ji spíš přitahuje, bacha na to,"
varuje mě Linda sestersky. "Otupí tvoje smysly, spadnou zábrany a jsou mezi námi tací, kteří
toho rádi využívají, že, pánové?"
"Dovol?!" ohradí se sehraně snad všichni kluci krom mého bratra, který má jiné starosti, tváří
se pěkně sveřepě, až se všichni na povel rozřehtají. Včetně mne.
"Tak aby bylo jasno," zakročí můj vážný bratr, který nejspíš nepochopil legraci, "na Petru se
nebude nikdo lepit, ani na ni zkoušet žádný fígle. Není ledajaká a není k maní."
Pod stolem ho kopnu do nohy. Určitě to se mnou myslí dobře, jenže za takovou pomoc bych
ho nejradši zabila! Vylo­ženě se topím v rozpacích, tím spíš, když Elis si neopomene ohřát
svou polívčičku: "Neboj, přece to nejsou pedofilové, to jim trochu křivdíš."

"Počkej," chytne se toho Filip. "Ty jsi pod zákonem?"

"Ne!" vyhrknu rychle a nepromyšleně. "Já už můžu -" Zarazím se v poslední chvíli. Jsem
idiot!!!
Ostatním to pálí rychleji, vybuchnou smíchy.
"Co že to už můžeš...?" ,,
Ve snaze umlčet povýšenou Elis jsem si pěkně naběhla!! Jestliže jsem byla předtím červená,
teď jsem rudá i na krku. "Chtěla jsem jen říct, zeje mi šestnáct." Zachytím bráchův
vševědoucí pohled, tudíž odseknu: "Skoro, no."
" Hurá, už mám osemnásť, vykřikla si od radosti, poda­řilo sa ti překročit' hranicu dospělosti,
" zanotuje Ted slova písničky své oblíbené kapely. "Na duši příjemný pocit, keď je člověk
plnoletý, s kludom mole chlastat' alkohol a fajčit' cigarety. Smieš si kúpiť pornoiurnál, pustia
ťa aj do kina, aj na taký film, ktorý deťom nič nepřipomíná. S grázlami
127
sa vláčit - no a? Veď už nie si pod zák&nom, vulgárně sa vyjadřovat' a navýše drzým tónom.
"
"Jenže osmnáct a necelých šestnáct je rozdíl," připomene mu Elis puntičkářsky.
"Takže jsme si to vyjasnili a popojedeme," pozvedne Adam svůj pivní mok a z hluboká si
zavdá. Všichni ho napodobí, tudíž nemohu zůstat pozadu. Pivo má hořkou chuť, kterou bych
asi za normálních okolností nesnesla, teď jsem však tak vytočená, že ji málem nevnímám! A
pak, chci jim dokázat, že zase tak mladá, jak se snaží Elis naznačit, nejsem.
Radek vytáhne zpod lavice kytaru, kterou s sebou vlekl celou cestu do vsi, a uhodí do strun,
až úlekem nadskočím.
" Víno máš a markytánku, dlouhá noc se prohýří, víno máš a k ránu dvě hodiny spánku, díky,
díky vám, královští verbíři," doprovází se sytým altem a veškerý hovor a šum ve cvrlikající
hospůdce na návsi umlkne mávnutím kouzelného proutku. Se zájmem sleduji, jak se v tu ránu
mění preference. Místní holky včetně černovlasé krasavice Janinky, Tedovy loňské lásky,
přestanou očima hypnotizovat Teda a Filipa a zírají na Radka! Vida, se sportem je na štíru
stejně jako já, krásou dvakrát nevyniká, zajímavé jsou na něm pouze dredy, a při­tom ho
berou a uznávají! Klíč k téhle záhadě vyluštím raz dva: Radek je osobnost. Umí být svůj. To,
že válí na kytaru a má krásný hlas, je plus navíc.
Já nemám nic. Ani sport v krvi, ani hudební nadání. Nevy­nikám v ničem, nejsem zajímavá,
nic neumím. Natož se snad bavit se staršími kluky...! Neodvážím se stát za svými názory,
raději pluji s davem, jen abych na sebe nějak neupozornila a nedostala se s nikým do
konfliktu! Vždycky se raději stáhnu a uteču a doma pak bulím do peřin. No, vždycky vlastně
ne. Tady na chalupě jsem párkrát zabodovala!
Už při druhé písničce se k jeho zpěvu přidají Markéta
s Lindou, při třetí další hosté, kteří si rádi zazpívají u kytary, a netrvá dlouho a Radek promění
nádvoří hospůdky v živou koncertní arénu, kde to má šmrnc a pěkně to šlape. Možná i díky
hudbě se otupí hrany nenávisti mezi přivandrovalci, tedy námi a zdejšími kluky, tím spíš,
když Markéta odejde s Adamem na panáka rovnou k výčepu a zůstane tam s jed­ním z těch
dvou pořízků, co mě onehdy ohrožovali! Celkově se uvolní atmosféra, Linda se dá posléze do
řeči s platinovým blonďákem a než stačím dopít druhé pivo, zaslechnu cosi o zítřejších
závodech. Nevím, o co jde, protože po prvním pivu začnu mít potíže s orientací a po druhém
jsem mimo. Zato jsem ale veselá!
Směji se každému vtipu, který padne u stolu, přestanu se vyhýbat Tedové pohledu, najednou
mě vlastně nebolí, že mu sedí Elis na klíně a nutí ho líbat se s ní, doslova nutí, je na něm
vidět, že by se radši účastnil celkové zábavy, a když loktem povalím bráchův půllitr, přijde mi
to jako jedna velká legrace.
"Opovaž se vzít si další pivo!" nařídí mi přísně bratr, když Macek dovalí na náš stůl novou
várku pivního moku.
"Neomezuj ji," namítne Ted, toho času bez Elis.
"Žádný pivo, jasný?" bratr zůstane neoblomný. "Nebo ti bude blbě."
"Nechceš se starat sám o sebe?" poradím mu. "Nebo o Lindu, to by bylo pro tebe užitečnější."
"Rád bych, ale musím i o tebe," ušklíbne se.
"Stejně na tebe dlabe," upozorním ho.
"Jak jsi na to přišla...?" zeptá se napjatě.
"Snažíš se zbytečně, i když kolem ní skáčeš jak ratlík. Kouká po Filipovi."
Bratřík zůstane jak po zásahu bleskem: "Vážně.
"Mám oči, ne?"
128
129
"Pěkně lesklý a vypitý," ušklíbne se. "Už pivo nepij."
"Pěknej despota, co?" žaluji Tedovi se zamrkáním.
"Nestačím zírat, jak je zásadovej," uzná Tadeáš.
"A já abych tu seděla na suchu. Hrůza."
Nakloní se ke mně přes stůl a obezřetně, aby ho Pavel neslyšel, navrhne: "Zvu tě na panáka."
"Co na to ta tvoje stíhač... známost?" rýpnu si vesele.
"Známost? Silný slovo," zasměje se.
"Láska...?"
"No to už teprve ne!" baví se.
"Takže souložnice," vyslovím pateticky třetí možnost.
Málem mu zaskočí smíchy. "Ty se nezdáš, kotě. Nejdřív sladká naivka a teď taková slova...
Polez radši."
Když polez, tak polez. Nechce se mi obcházet celý stůl, prodírat se za zády sousedů, vezmu to
spodem, po čtyřech. Ted je ze mě hotový ještě u výčepu. "Jsi číslo. Co si dáš?"
"Cokoli kromě piva," upozorním ho. "To mám zakáza­né.1'
"Úžasný, jak jsi poslušná," baví se a to, co nám objedná, má brčálově zelenou barvu a chuť
mentolových bonbonů. Dokonce se ani neotřesu! Paradoxně dostanu hlad.
"Žádnej problém," pokrčí bohatýrsky rameny. "Mají tu utopence, slaný korbáčky a zavináče.
Vyber si, ale upozor-ňuju tě, že v konečný fázi je to úplně jedno."
Tomu nerozumím. "Proč je to jedno?"
"Ať sníš, co sníš, stejně budeš zvracet vlašák!"
Rozřehtám se, div z barové stoličky nespadnu pod pult. Nakonec si vyberu korbáček, Ted si
dá také jeden, ale než ho stačí sníst, vystopuje nás Elis a drze mu zbytek zblajzne. Mne
naprosto ignoruje, jsem pro ni méně než vzduch, než se vypořádám se svou porcí, odvede si
ho s sebou. Nijak toho nelituji, Tedovo místo na sedačce zabere Filip, který mě
130
zaučí do tajů pití tequilly. Taje ovšem tou poslední kapkou, protože jaksi zbytek večera se mi
slije do jedné barevné Šmouhy, v níž se míhají obličeji známých i neznámých lidí. Vím
jenom, že zrzavému Jirkovi děkuji za záchranu života, Adamovi sedím v jednu chvíli na klíně
podobně jako Elis Tedovi, ovšem nelíbám se s ním, to zase ne, stále se něčemu chichotám a
řehtám a kolotoč obrazů promítaných na plátno života kolem mne zrychluje a zrychluje, až se
zastaví v ne­vábné vykachlíkované místnůstce hospodské toalety, kde ze mě bratřík společně
s Lindou smyjí veškerá líčidla, jak mi na­máčí obličej ve studené chlorované vodě. Pak se
zase roztočí, i když pomaleji, klopýtám voňavou letní nocí po polní cestě pod nebem plným
hvězd ze strany na stranu, přejít lávku přes potok bez úhony se mi samozřejmě nepodaří,
řehtám se jako blázen, jak se placatím v potoce podobna velrybě vyvržené na mělčinu, a
kdyby mě Pavel nevytáhl, snad bych se odtud nevyhrabala ani do bílého rána! Svléct si
promáčené oblečení je pro mě neřešitelný úkol, nebýt Lindy, nejspíš bych spadla do postele
jako mokrý pytel. Takhle mě jakžtakž odstrojí, - žuchnu sebou na lůžko a Pavel mě přikryje.
"Dobrou noc, strýčku Fido, dobrou noc, děti!"rozloučím se s nimi zpěvavě. Být zase v suchu
je příjemné, sice mne cosi studí pod ramenem, ale nevšímám si toho, přitáhnu si deku až k
nosu a nechápu, jak je možné, že se ten šílený kolotoč nezastaví, klíďo píďo se točí a houpá
dál, byť mám zavřená víčka, a spolu se mnou se točí a houpá a točí a houpá celá postel,
prkenná podlaha, nejspíš i chalupa - a celá zeměkou­le. .. A pořád se točí... A pořád... Pořád...
131
5. den:
Hry mokré a mokřejší

O co jsem byla večer veselá, o to jsem ráno nesvá. Jakmile si vybavím útržky vzpomínek,
stydím se sama před sebou, natož jak unesu setkání tváří v tvář ostatním?!
Pominu-li lehkou nevolnost, tupý tlak v hlavě a malátnost v celém těle, kupodivu mi není
nijak zvlášť špatně. Zapá­trám v paměti: snad jsem nezvracela před tím, než jsem se dostala
do postele?! Nemohu si vzpomenout, nicméně to neznamená, že tomu tak je doopravdy. Ach,
bože, jsem nemožná!!
Takhle se opít a vyvádět! Vlastně jsem toho nevypila moc, tedy pokud si vzpomínám,
problém je, že mému organismu nepřivyklému na alkohol by stačilo ještě méně. Brácha měl
pravdu, jedno pivo by bylo ažaž, dvě už moc... O tvrdém alkoholu nemluvě. Při vzpomínce na
jeho chuť se mimoděk otřásám i po tolika hodinách spánku! Kdo ví, co jsem všechno dělala...
a taky říkala! Bohatě mi stačí útržky filmu, který si převíjím v hlavě poněkud zmateně a na
přeskáčku, co teprve ten zbytek, po kterém zůstala v paměti černá díra?!
Dokonce jsem spala i se sluchátkem - a to už musí být! Opatrně se posadím a pomaloučku
spustím nohy na podlahu. Žádné rychlé, natož snad prudké pohyby! Ztěžka se nadech­nu.
Postel vypadá, jako by ji rozválelo stádo divokých prasat. Polštář mi někdy během noci spadl
na zem, zhruba z polo­viny žíněnky jsem shrnula prostěradlo až na matraci, deka je částečně
vyhřezlá ze srdíčkového povlečení. Pomalými
132
pohyby ji zasunu zpátky, pozapínám knoflíky aještě rozvláč-něji složím. S prostěradlem je to
horší, musím se nebezpečně nahnout až k zadnímu rohu, ale kupodivu to zvládnu, aniž by mi
vyletěly žaludeční šťávy z překyseleného žaludku do krku. Co je tohle...?
Zpod chuchvalce shrnutého prostěradla vylovím pomačka­nou a uválenou kytičku žlutých
kvítků svázaných růžovým provázkem. Jak se octla v posteli, když ji držel medvěd...?
Uchopím ji do prstů a chci ji vrátit plyšákovi do náruče, když překvapením vykulím oči.
Jednooký medvěd má svou kytku zasunutou pod buclatou packou tak, jak jsem mu ji tam
sama dala, zatímco já držím v prstech druhou kytičku, navlas totožnou s tou první! Kde se tu
vzala...?
Ačkoli mi to zrovna dvakrát nemyslí, vybavím si mokrý studený pocit pod nahým ramenem.
No jistě! Musela tu na mě čekat už před mým nočním příchodem! Dlouho jen tak sedím a
zírám na maličký puget ve své dlani. Nemohu říct, že by mě nepotěšil!!!
Pak ji zastrčím medvědovi pod druhou tlapu, obleču si tričko a šortky, učešu si vlasy" a
zděsím se svého obrazu v zašlém zrcadle. Páááni, mám šlehu! Moje oči jsou zarud­lé, víčka
jakoby oteklá, strnulý výraz v sinavě bledé tváři připomíná figurínu!
Roztřesenými prsty si nanesu na obličej trochu make-upu, oteklé oči nalíčím mascarou a po
použití růže na tváře to sice stále není bůhví co, ale aspoň připomínám živého člověka, ne dva
týdny uleželou mrtvolu!
A ta šílená žízeň! Jazyk mám celý okoralý, hrdlo vyschlé, přesto se neodvažuji sejít do
koupelny napít se z vodovodu, natož pak jít rovnou do kuchyně, odkud slyším hlasy a hudbu.
Bodejť by ne, vždyť je jedenáct pryč! Co kdybych někoho na schodech potkala? Propadla
bych se hanbou! Mít ve své
133
ložnici nějaké pokojové květiny, vypiju jim snad vodu z mi­sek! Pít bych měla, respektive, pít
musím, to je mi jasné. Od dehydratovaného organismu je jen krůček k migréně - a ta je tou
poslední, která by mi tu chyběla! I když tohle všechno vím, odvahu jít dolů nenajdu, jsem
srab.
Místo toho sedím na posteli jako hromádka neštěstí a kdyby kdosi nezaklepal na moje dveře
deset minut po půl jedné, nejspíš bych tak seděla, dokud bych nelekla žízní!
"Petro?"
"Je otevřeno," odvětím skřehotavě, protože poznám brá­chův hlas. O tom, že bych měla v
noci sílu a nápad jít dveře zamknout, si nedělám iluze.
"Žiješ?" zeptá se mě s úsměvem, který mě celkem vzato překvapí. Očekávala jsem jinou
reakci! "Co hlava?"
"V pohodě."
"Za tohle tě máma přerazí, s tím počítej," vyhrožuje mi.
"Nepřerazí."
"S tím si nebuď jistá," pokrčí rameny. "Sice máš imunitu a výhody mladšího dítěte, ale tohle
se na ni nevztahuje."
"Jsem si jistá," namítnu pevně. "Nepřerazí mě, protože se to nedozví. Já jí to vykládat nebudu
a ty taky ne, viď?"
Pavel se zasměje. "Jsi pěkná potvůrka, sestřičko. Pojď se naobědvat, tedy pokud jsi ve stavu,
kdy můžeš jíst."
"Potřebuju hlavně pít, ale..." zaváhám. "Jsou dole...?"
"Jo, chystáme se na ty lodičky."
"Já radši počkám, až odejdete," navrhnu, ačkoli naprosto netuším, o jakých lodičkách vlastně
mluví.
"Oni to tak neberou," zazubí se. "Buď klidná a pojď."
Dokonce mě popadne za ruku a tahem postaví na nohy proti mé vůli, ke dveřím mě vyloženě
dostrká.
"Myslela jsem, že budeš naštvanej," špitnu na schodech.
"Proč? Blbě je tobě, ne mně."
134
"Dělala jsem ostudu..."
"Nebylo to tak hrozný."
"A museli jste kvůli mně odejít z hospody dřív..."
"Všechno zlý je k něčemu dobrý," mrkne na mne spiklenec­ky. "Pokud měla Linda oči jen pro
Filipa, jak jsi mi tvrdila, po včerejšku je to jinak."
Nechápu, o čem mluví. "Jako že mě svlékla...?"
"Nejen. Nebyla to žádná legrace dovléct tě takovou dálku od vesnice až do chalupy, měli jsme
oba plný ruce, abys někam nezapadla, no a pak jsme tu byli sami..."
Konečně mi rozsvítí! "Vy jste se mnou odešli dřív?"
"Jo, o půlnoci. Ostatní dorazili až ve tři."
Tak proto má Pavel dobrou náladu! Moje opice mu vlastně pomohla ke sblížení s Lindou! Jak
je vidět, úplně na všem se dá najít i něco pozitivního. Bohužel tedy ne pro mě, že.
S tím, že kluci nebudou dělat z mého poklesku vědu, měl však naprostou pravdu. Kluci ne! Ti
mě přivítají se smíchem.
"Vítej v klubu, zpitko," baví se Adam, jakmile mě spatří, a poznámky v podobném duchu jen
lítají. Jsou však myšleny v dobrém, nikdo se mi nevysmívá. Kromě Elis, samozřej­mě!
"Jak se cítíš?" zeptá se mne Ted pobaveně.
"Jak po flámu," ujistím ho a kluci se zasmějí. Zapátrám v jeho obličeji v touze objevit tam
něco víc, něco, co by ho spojilo se žlutými kytičkami, ale krom jiskřiček smíchu v očích a
cukání koutků úst neobjevím nic navíc. Je tak dobrý herec, nebo se umí ovládat, případně se
jen baví...?
"Aspoň vidíš, že alkohol není pro děti," sejme mě Elis. A že si umí vybrat citlivé místo, kam
zasadit přesný úder!
"To přejde," těší mne Markéta. "Podívej na Rádu, tomu ten patok, kterýmu tady říkaj pivo,
zachutnal natolik, že jsme ho
135
museli domů odtáhnout, protože si chtěl mermomocí ustlat na schůdkách do kurníku!"
Pohlédnu na Radka a neubráním se úsměvu. Protože nepo­užil líčidla, vypadá, chlapec,
zbědovaněji než já!
"Propaganda, nevěřjim," prohlásí nevzrušeně. "Mnějenom nesedla ta kyselá ryba, musela být
zkažená..."
"Jak by ti mohla sednout, když jsi ji v žaludku ožral?"
"Ryba musí plavat, ne?" hájí se.
Linda přinese tubičku šumivých aspirinů, jeden hodí do sklenice s vodou, kterou nedočkavě
hltám, aniž bych si ji stihla ochutit malinovým sirupem, druhý připraví Radkovi. Nevím, jak
jemu, ale mně opravdu pomůže! Už za hodinu, tedy těsně před odchodem k rybníku, jsem
schopna sníst talíř gulášové polévky a nic to se mnou neudělá.
Během jídla se dozvím, že se celá parta chystá na závody ve veslování, které domluvila Linda
s Martinem, šéfem místních borců. Vůbec se tam prý včera s nimi společně s Markétou
kamarádily víc, než se zdálo našim klukům únosné, nicméně příležitost zakopat válečnou
sekeru vítají. Rozhodně by bylo pro oba tábory výhodnější změřit si síly na poli sportovním
než válečném, ale... "Co když je to past?"
"Moc čteš," mrkne na mě Filip.
Pohodím hlavou. Já je varovala! Nebýt žlutých květinek, zůstala bych v chalupě, nijak se mi k
rybníku nechce. Na tři kola je nás příliš moc, musíme šlapat pěšky a navíc vystavit v
konkurenci dvou vysokoškolaček a jedné přebujelé mo­delky v plavkách svoje štíhlé až
hubené tělo vyjde nastejno jako strčit hlavu pod gilotinu! Jenže ty kytičky... Nedává mi je na
polštář pro nic za nic! Musí v nich být zakódované určité poselství, jen ho rozluštit!!
Na opálených zádech však klíč k rozluštění šifry napsaný nemá, bohužel, aspoň já ho
nevidím, ačkoli na ně zírám celou
136
dlouhou cestu, kdy díky horkému odpoledni kráčí ke vsi jen v bermudách, tričko ledabyle
přehozené přes jedno rameno, Elis je dost chytrá na to, aby vycítila, v čem má proti všem
ostatním dívkám nejen v naší společnosti, ale i těm, co dělají u rybníka obecenstvo, případně
se chystají soutěžit, výhodu, tudíž si to vyšlapuje pouze v nizoučkých elastických šorteč-kách
a vršku od hodně odvážných opalovaček. Úspěchy slaví pořádné, každý se po ní otočí a
nechat hodnotit hlavního pořadatele podle přitažlivosti, vyhráli bychom dřív, než by byla
vůbec nějaká lodička spuštěna na vodu!
Nevím, proč jsem čekala, že tu budeme jen my a parta kolem albína Martina. Že půjde o
organizovanou akci, kdy hlavní výhrou je velký dort, jsem opravdu netušila a při po­hledu na
davy diváků, co přišly ne fandit, nýbrž se především bavit (ne)šikovností posádek, se
prozíravě klidím stranou. Nejsem soutěživý typ, natož exhibicionista!
Pokud vše správně pochopím, vyhraje posádka té pramice, která se první dostane na druhý
konec rybníka, stáhne z olše opentlený věneček a dopraví ho zpátky pořadatelům, přičemž jí
ho mohou na zpáteční cestě ostatní klidně uzmout, jestli ji tedy dohoní. Další finta spočívá v
tom, že osoba, která hodlá získat věnec, nesmí pádlovat, ta je v lodi navíc.
"Jasně, musí to být někdo, kdo váží nejméně, aby mohl sedět na špici a nedřeli jsme se s ním,"
usoudí Filip.
"Potřebujeme lehkou holku," přikývne Adam. "Elis...?"
Tentokrát se i já ochotně přidám k výbuchu smíchu! Ono je něco jiného bavit se na cizí účet
než na vlastní, že. Eliška předvede, že je na tom velice podobně.
"Jsi sprostej!" obviní ho uraženě.
"Myslel jsem lehkou váhově, samozřejmě," vysvětluje ve­sele, ale ona mávne odmítavě
rukou. Její gesto je výmluvné samo o sobě: za tohle s ní nemají vůbec počítat.
137
"Tak to jedině Petra," hodí do placu svůj tip Ted.
"Ani náhodou!" odmítnu rychle. Jednak si jsem jistá, že jde o další vtípek, no a za druhé - to
tak, co kdybych spadla do vody a zmáčela si vlasy nad uchem?!
"Péťu nechtě na pokoji," zastane se mě brácha.
"Proč?" nechápe Filip.
"Zkazila bych vám to," bráním se a když mě chce Adam chytit za ruku a do lodičky dovléct
násilím, pro jistotu po­poběhnu o pár kroků dál. Elis si mě změří pěkně opovržlivě, nejspíš si
myslí, že hraju na efekty a baví mě, když mě kluci přemlouvají a prosí, a její kyselý úšklebek
se ještě prohloubí, když zaslechne Filipa a Teda: "Škoda, máš na to nejlepší figuru," oznámí
mi Filip.
"Nejen na to," dodá Ted měkce, až mi vyschne v krku.
Kluci se o mně víc nezajímají, do jedné pramice posadí Lindu, do druhé Markétu s drobátko
větším pozadím, jak se vyjádří celkem diplomaticky můj bratřík. Ted je mnohem otevřenější a
skeptičtější, nazývá věci správnými jmény, až ho za to Markéta k pobavení diváků shodí z
mola. Nevadí mu to, beztak je v plavkách, zašklebí se na ni s výhrůžkou, že jí to po závodě
oplatí, a po zaznění hvizdu píšťalky pádluje společně s Adamem jako o život. Brácha s
Filipem a Lindou na druhé pramici se činí jakbysmet, ostatně ani dvě party místních kluků se
neflákají. Ostatní účastníci závodu, různí chataři a chalupáři, tatíci se synky a podobně, jsou
spíš do počtu a pro obveselení, protože nemají šanci kluky dohonit. Ti hrají o víc než o
šlehačkový dort!
Nechám se strhnout Radkem a společně s Elis skandujeme Tedovo a Radkovo jméno o sto
šest! Zákeřně nedržím palce bráchovi, já vím! Coby věrohodná kamufláž mi poslouží
skutečnost, že Tedova bárka je zhruba o poloviční délku lodi před Martinovou a Pavlovou!
Fandím logicky tedy tomu prv-
138
nímu z našich a jsem moc ráda, zeje to právě Ted!! Ostatně, na břehu poskakují všichni,
napětí vrcholí, lodičky se blíží k olši. Tedova je u ní podle očekávání první, Markéta, která se
připravuje hodnou dobu před tím, se na přídi pramice po­staví, aby na věnec dosáhla - a my
na břehu zajásáme radostí, protože drží věneček v ruce! Bohužel si téhle výsady moc
neužijeme, jelikož do jejich lodičky z boku vrazí blonďákova pramice, Markéta zakolísá,
neudrží rovnováhu - a padá do vody přímo po zadku! Přílivová vlna, kterou zvedne, ohodí
zbytek posádky, a než stačí kluci cokoli podniknout, zrzavý Jirka rychle uzme věneček, který
se z vody vynoří o pár vteřin dříve než Markéta. Tedova posádka to má spočítané, vylovení
Markéty a její nalodění zpátky na palubu jim za­bere příliš mnoho vzácného času, tudíž se
fandění přenese na Pavla, Filipa a Lindu, kteří se vyhnou karambolu dvou lodiček a sveřepě
stíhají zloděje věnečku, co jim síly stačí. Je to fakt hodně napínavé a i když se kluci snaží, až
z toho mají mozoly, k molu dorazí nejprve posádka ve složení Martin, Jirka a ten druhý
pořízek. Sice o prsa, ale přece! Pavel se pokusí o poslední zoufalý manévr, totiž vrazí do
jejich loďky, když pánové v rychlosti vystupují, a skutečně se mu podaří ty dva poslat do
vody. Třetí z nich, Jirka, je však mrštnější, vyhoupne se z lodičky na molo ve stejném zlomku
sekundy, vyrovná balanc a za mohutného aplausu domácích a možná i chatařů, kteří mu fandí
proto, že je první, navleče věnec na paži pořadatele.
"O vous," lituje Radek. "Ale drželi se, ne že ne." Uvědomím si, že mám úplně vyrvané
hlasivky. Páni, takhle se nechat unést! Kde je moje ovládání a hlídám se...? Pavel podá
Martinovi ruku. "Byli jste rychlejší." Peroxidový blondýn se zatváří samolibě: "Jsme prostě
lepší, kámo."
139
"Vyhráli podfukem!" bouřím se rozčileně. "Kdyby do našich nestrčili, mohli jsme vyhrát
my!"
"Pravidla to dovolují," ujistí mě albín vítězně.
Ted, který s Adamem a mokrou a vysmátou Markétou dorazí teprve nyní, mě zaslechne,
protože mě ujistí: "Mohli jsme vyhrát, kdybys s námi jela ty, Petro."
Zarazím se. "Proč myslíš, že bych do vody nespadla?!"
"Tebe bych za nohu udržel," vysvětlí a Adam se zařehtáním dodá: "Já jsem říkal, že nám ten
zadek přinese smůlu. Stáhl ji jak závaží."
Markéty se jeho slova nijak nedotknout, se stejnou ležér-ností ho pošle do vody podobně jako
Teda před závodem, načež zvedne varovně prst a pronese zvesela: "Do mého zadečku se
nikdo navážet nebude. Žiju s ním už dvacet let, jsme jedna duše, jedno tělo, máme mnoho
společného, takže si vyprošuji blbé hemzy."
"Já bych něco pronesl," podotkne Pavel.
"Nedělej to, má páru," varuje ho Ted.
"No právě," baví se brácha. "Takže radši mlčím."
"Tak se mi to líbí," pochvaluje si Markéta vývoj situace. Vlastně ji obdivuji! Kdyby si kluci
takhle veřejně utahovali z jakékoli části mého těla, nerozdýchala bych to, i kdyby to bylo v
dobrém a z legrace, jako v Markétině případě!
"Měla jsem jet já," řekne Elis vyčítavě. "Vyhrála bych."
"Tys nemohla," namítne Adam.
Elis se naježí. "Proč?! Máš něco proti mému zadku?!"
"Tvýmu zadečku se nic vytknout nedá," zvedne v obran­ném gestu ruce. "On je v pohodě, ale
ty sis hrála na uraženou princeznu, jestli si vzpomínáš."
Elis střelí očima po ostatních, když však vidí, že se smějí, rozhodne se zahrát celou aférku do
roviny legrace. "Však taky princezna jsem, to sis nevšiml?"
140
"Uražená? Ukaž, kde tě kus chybí?"
"Spíš přebejvá," zazubí se Radek s očima na jejích ňadrech. "Má všechno, co má mít - a v
bohatý míře."
"No, škoda toho dortu, dala bych si," zalituje Linda při pohledu na šlehačkovou dobrotu.
Místní kluci ji nejspíš zaslechnou a předvedou se coby nečekaní grandi, protože jejich kápo,
blondýn Martin, na místě dort nakrájí na poně­kud nevzhledné a v žádném případě
stejnoměrné dílky, taky co chtít víc, když k tomu použije prťavou rybičku, a pozve nás, prý
kdo má chuť, ať si dá! Myslím, že pozvání platí především pro Lindu, ze které nějak nemůže
spustit oči na­vzdory přítomnosti té černovlasé pipky, která zase pro změnu utíká pohledem k
Tedovi. Ten na ni ovšem z vysoká kašle, u dortu je mezi prvními, tudíž se mu podaří kousek
ukořistit. Po výhře se v okamžiku zapráší, ti méně draví mají smůlu, nedostane se na ně.
Pochopitelně mezi ně patřím i já, jelikož se neodvážím vecpat se mezi kluky.
Ted si toho všimne, přistoupí ke mně a nabídne mi kousek hmoty ze své dlaně. "Pravda,
stolování nic moc, takže pokud nejsi estét a neštítíš se mě, urafni si."
Kde koho bych se samozřejmě štítila, ovšem Ted má jas­nou výjimku! Trochu neohrabaně se
k němu skloním a spíš si líznu než ukousnu, takže se mi povede zapatlat si akorát celou tvář a
špičku nosu.
"Ženská nešťastná," zoufá nad mou nešikovností, "jak ty ses mohla dožít dneška, když tě
doma nenaučili jíst?!"
"Nenaučili mě jíst z otevřené dlaně," hájím se. "Nejsem kůň! Nemůžeš ten kousek vzít do
prstů?"
"Jo, to víš," baví se, "já ti podám prst a ty mi ukousneš celou ruku, tak naivní nejsem."
Aby mi pomohl, začne mě krmit! Problém je v tom, že do mě cpe šlehačku příliš rychle,
musím se smát, když mi ji
141
rozpatlává i po bradě, ucukávám a jakmile prohlásí, že jsem v minulém životě rozhodně
nebyla šlechtičnou, protože ne­umím hodovat rukama, lžící to zvládne každej prosťáček,
zakuckám se smíchy tak, až ho dortovou drtí poprskám na hrudníku!
"Ježíši," zvedne oči v sloup. "Oni tě nenaučili ani polykat?! To už je fakt krize."
"Myslím, že už jsem v životě občas něco spolkla..."
"Nevypadá to tak," ujistí mě a zbyteček šlehačky, co mu ulpívá na ulepené dlani, o mě drze
omázne! "Jsi sladká."
Tohle si prostě nemohu nechat líbit, rychle se rukou leda­byle očistím - a než se naděje,
pomažu mu levou tvář!
"Tedaaa..." V očích mu blýskne a já nestačím zdrhat. Kličkuji mezi lidmi, snažím se schovat v
davu, aleje mi to houby platné, poměrně rychle mě dohoní a už mnou smýká k rybníku za
povzbuzování ostatních. Je to pořádná mela, Max štěká jako o život a brácha ho má co držet,
aby se mu nevysmekl a jako obránce své paničky se nezakousl Tedo­vi do lýtka. O takovou
popularitu nestojím a o vykoupání v šortkách a tričku teprve ne!!
"Ne!!!" vřískám téměř hystericky při představě namo­čeného sluchátka a zplihlých vlasů,
ovšem Ted se zastavit nenechá, dotlačí mě na samotný břeh, uchopí do náruče -as rozmachem
hodí do vody! Naštěstí tam není příliš hlu­boko, dopadnu zadkem do písku a vsedě mi voda
dosahuje k ňadrům, uši a vlasy zůstanou ušetřeny.
"A nezapomeň se při té příležitosti umýt!" zavolá na mě.
Kolemstojící se samozřejmě rozesmějí. Páni, hraju tady divadlo tolika cizím lidem!! Ted
počká, až se vyhrabu na nohy, a podá mi ruku, aby mi pomohl na souš. Jak šle­chetné!
142
"Baví vás blbnout jak malí?" přivítá nás otrávená Elis.
"Mě jo," ujistí ji Ted a na usmířenou ji líbne na tvář.
Elis popuzeně ucukne. "Fuj, lepíš."
"Co by za to jiný daly, kdybych se na ně lepil...!"
Jeho dívka mu věnuje pouze rozmrzelý pohled.
Nevím proč, ale příhoda mi zvedne náladu! Cítím se pěkně bez ohledu na skutečnost, že na
mě byly upřeny zraky diváků. Konejšivě drbu rozčileného Maxe za ušima a snad poprvé v
životě mi všeobecná pozornost nevadí.
Ucítím na své tváři pohled, zvednu oči a všimnu si Jirky, který svírá v ruce nejspíš poslední
kousíček rozteklého dortu, co si urval před drahnou dobou, byť vlastně jeho zásluhou vyhráli.
Asi mě lituje, vypadám tak hladově, když mi svůj dílek posunkem nabídne...?!
Zavrtím odmítavě hlavou, připojím úsměv, protože se mi zdá, že jsem ho tím zklamala, a
společně s bráchou a jeho partou se vydáme na dlouhou zpáteční cestu.
Je to pořádná štrapáce, než dorazíme do chalupy, mokré oblečení na mně uschne. Abychom
těch pochoďáků neměli málo, stihnu se tak akorát navečeřet, vysprchovat, převléct do džínsů
a mikiny a vyrážíme do vsi nanovo! Tentokrát ne do hospůdky, naším cílem je letní kino.
Stejně si myslím, zeje to jen finta ze strany kluků, jak nás vytáhnout na pivo, Markéta i Linda
by také daly přednost posezení u táboráku. Nějak si nedovedu představit, kde by se v
Blažejově mohlo letní kino nacházet!
V ohradě farmy Dvoreček na začátku vsi se opět pasou koně, tentokrát je však jeden z nich
osedlaný a ukázkově na něm vysedává jakýsi chlápek v polovysokých jezdeckých botách a
černém statsonu na hlavě.
"Ti jsou krásní!" rozplývají se holky a Elis se dokonce
143
postaví na nižší kůl ohrady, aby jim nabídla utržený jetel přímo z ruky. "Můžu si ho
pohladit?"
"Jasně," souhlasí chlapík, navede koně přímo k ohradě a dokonce seskočí, aby mu podržel
ohlávku u Elisina ob­ličeje.
"Jak se jmenuje?" vyzvídá Markéta.
"Tohle je Aragon," poplácá černého vraníka po plecích.
"Fakt?" zazubí se Linda. "A co Froda, toho máte taky?"
"Froda?" podiví se kovboj. "Ne, proč?"
"To nic," mávne Linda rukou, protože považuje za zcela zbytečné vykládat něco člověku,
který očividně neměl nikdy v životě co do činění s Tolkienem.
"Mohla bych se na něm svézt?" žadoní Elis roztouženě.
"Nezdržuj," snaží seji Radek od nápadu odradit.
Kovbojův zrak ukotví v mezeře mezi jejími dvojčaty a podle očekávání kapituluje: "Žádnej
problém. Přelez ohra­du sem ke mně, stoupni si na ten kůl, tak... Sem dej nohu, do třmenu...
Levou! Levou nohu! Tak... Chytni se za sedlo a vyhoupni se nahoru... Pomůžu ti... Hej, rup!"
Svou asistenci si vyloženě vychutnává, čapne Elis za úhledný zadeček v kožených kalhotách,
sevře dlaněmi půlky mnohem víc, než je nutné, a vysadí ji do sedla jako pírko. Střelím
pohledem po Tedovi, co tomu říká. Tváří se naprosto nevzrušeně! Na rozdíl od ostatních
kluků, kteří vypadají znechuceně, nejspíš netrpí majetnickými sklony. Frajersky uvázaný
šátek, kterým zpevnil důmyslný rozcuch svého účesu, mu šíleně sluší, zdá se mi hezčí než kdy
dřív, což je samo o sobě osmým divem světa, jelikož mi vždy připadal úžasný.
"Jej," vyjekne Elis. "To je výška...!"
S vnitřním uspokojením sleduji, jak křečovitě svírá otěže, a když chlápek Aragona plácne po
zadku, aby se pohnul, vy-
144
pískne znovu, jakmile se koňská záda změní v horskou dráhu, Elis klesá dolů a zase stoupá
nahoru, k pobavení všech padne koni kolem krku, objímá ho oběma rukama, div chudáka
neudusí, a sotva se kůň sehne pro trs trávy, Elis sjede po jeho krku jako po toboganu. O
pouhých deset centimetrů mine hromádku koňských koblížků! Škoda...! Jsem škodolibá, já
vím, ale opravdu mě těší, že krásná a urostlá a zdravá Elis není báječná úplně ve všem. I ona
má své slabiny, objevila jsem už dvě a samozřejmě není nikde řečeno, že neexistují další věci
krom karet a jízdy na koni!
"Tak co, krásky, ještě má některá z vás chuť si zarajtovat?" vyzvídá kovboj, jakmile Elis
zvedne z pažitu a ochotněji opráší i neviditelné smetí z koženého pozadí.
"Jen běžte," pobídne nás také Elis. "Nic to není!" ?;>.,
Od ní to fakt sedí, pobaveně se rozesmějeme.
"To jsme všichni viděli," baví se Linda. "Radši ne, dík."
"No, škoda," zalituje muž od koní. "Kdybyste se roz­myslely, klidně přijďte, najdete mě na
statku... Ptejte se po Bedřichovi."
"Jasně, Béďo, počítej se mnou," ušklíbne se Filip.
"Se mnou taky. Až budou shánět někoho do pořadu Zají­mavé sebevraždy, určitě se
přihlásím," ujistí ho Markéta.
Jestliže jsme se smáli už Filipově hlášce, ačkoli rozhodně nebyla myšlená pro pobavení, díky
Markétě jsme hotoví. Bedřich na Filipovu provokaci nereaguje, udělá to nejlepší, co je v dané
situaci možné: ladně se vyhoupne na koňský hřbet, cvrkne na pozdrav do klobouku a odcválá.
"Debil," prohodí brácha znechuceně.
"Proč?" směje se Markéta. "Dobrá partie, viď, Elis?"
"A ne?" pokrčí rameny tázaná. "Víš, co stojí čistokrevnej jezdeckej kůň? Pokud ti všichni
patří jemu, je v balíku."
"Těžko," pochybuje Radek. "Ten jim tak akorát kydá hnůj."
145
"Já bych mu ty pracky urazil," podotkne Pavel.
"Vidíš?" střelí Elis pohledem po Tedovi.
"Kvůli tomu, že s ním flirtovala?" pousměje se Ted poba­veně. "Ty bys mě rozesmál."
"Já s ním flirtovala?!" vylítne Elis. "On se mnou!"
"Že na ni sahal těma nemytýma rukama..."
"Vždyť to bylo přesně to, co Eliška chtěla," pokrčí Ted rameny. "Krom toho nejsem její
manažer, abych jí říkal, co smí a co ne. Ona si dělá, co chce, já si dělám, co chci - a
spokojenost na všech stranách."
"Dovol?!" ohradí se jeho dívka dotčeně. "Prý že já to chtě­la! Ty bys mě rozesmál! Chtěla
jsem se svézt na koni!"
"Nehádejte se," mírní je Adam. "O nic nešlo."
Z jejich roztržky mám tichou radost, tím spíš, že až k bývalému zámeckému parku jdou ti dva
každý sám, Ted se baví s Filipem a Elis cupitá vedle Markéty s no­sem nahoru. Prý
spokojenost na všech stranách, to bych tedy neřekla!
S letním kinem kluci nelhali! Skutečně existuje, promítá pár představení během prázdnin a
sídlí v prostorách zámecké zahrady. Místní zámeček, bývalé letní šlechtické sídlo, už celá
desetiletí místo majitelů s modrou krví obývají zaměst­nanci lesního závodu, v někdejších
komnatách mají svoje kanceláře, na prostorném nádvoří pak vozový park, nicméně zámecká
zahrada zůstala poměrně slušně zachovaná a tam, kde kdysi mělo panstvo letní divadlo, stojí
konstrukce potaže­ná promítacím plátnem, před kterou jsou rozestavěné desítky lavic. Kino je
nutné brát trochu s rezervou, nicméně filmy, které se tu o prázdninách promítaly, patří mezi
letošní trháky a pár z nich jsem viděla v multikině. Film Sin City neznám, je pro mě stejně
jako pro ostatní kromě Filipa, který výšlap zorganizoval, překvapením.
146
Ukázky na film King Kong, který se dostane do kin na Vá-nOce, také stojí za to! Nestačím
zírat, jak je možné klasickou látku zmodernizovat.
"Což to bude nářez," otočí se k nám pobavený Ted, který si sedl na lavici přede mě, Lindu a
bráchu. Elis chvíli okol-kovala, asi čekala, až ji pozve, ale když se k ničemu neměl,
ostentativně si přisedla vedle něj. "King Kong a dinosauři. Kdo by to byl řekl! To musím
vidět."
"Se mnou nepočítej," ujistí ho Elis. "Na takovou kravinu mě nikdo nedostane."
"Náhodou," pokrčím rameny. "Vypadalo to akčně."
"Fajn, Petro," usměje se na mě. "V prosinci si rezervuj jeden večer, jo? Napiš si to do diáře, ať
nezapomeneš."
Protože mi je jasné, že jde z jeho strany o pouhé plácnutí do vody, namítnu: "Spíš ty!"
"Tyhle věci nezapomínám, neboj."
"Pssst!" zasyčí jakási paní na lavici za námi, protože právě začal hlavní film. Ted udělá
obličej, který mě donutí vyprsknout, a spořádaně se otočí čelem k plátnu. Jsem z jeho chování
poněkud mimo!! Těžko se mohu soustředit na film, který za to ale rozhodně stojí. Je to totiž
strašně zvláštní a ujetá směsice parodie na gangsterky natočená podle komiksu, tudíž to podle
toho vypadá, hrají v něm samé krásné herečky a hned dva moji oblíbenci Bruče Willis a
Mickey Rourke, změněný silikonem k nepoznání. Bavíme se dobře všichni, to se musí nechat,
a jak prohlásí Linda, nakonec ani nemáme Filipovi za zlé, že nás vytáhl takovou dálku.
Film začal pozdě, navíc byl dost dlouhý, do chalupy se vracíme až k půlnoci, kdy vše kolem
pohltí šedočerná noc a balíky slámy na čerstvě sklizeném poli působí nečekaně strašidelně,
pole totiž připomíná hřbitov s temnými ná-
147
hrobky v pravidelných řadách! Kluci si téhle podobnosti nejspíš také všimnou, protože nás
začnou strašit! Sice je vše v legraci, veškeré pošťuchování a upozorňování na zvuky, ať už
pravé, anebo uměle vyvolávané kluky, nic­méně vyblbnou nás natolik, že se parta nejprve
roztrhá a při zmutované hře na schovku rozuteče!! Hrát na honě­nou potmě je švihlý nápad
sám o sobě, taky ho vymyslel bratřík, nejspíš aby měl možnost zůstat s Lindou o samotě,
ovšem mně tím dost zkomplikoval život. Nemám se koho držet, musím se spolehnout sama na
sebe a využívaje ba­líků slámy jako štítů, kde se dá ukrýt, pomalu postupuji k chalupě. Není
to ale tak jednoduché, protože ostatní jich užívají pochopitelně také a jestliže jsem pochopila
pravidla správně, nesmím se nechat chytit nikým, jinak mě čeká celodenní služba v kuchyni!
Vyberu si vzdálenější řadu balíků, protože správně předpokládám, že kluci se budou
strategicky držet poblíž cesty. Na druhou stranu být sama uprostřed posečeného pole v pravou
půlnoc, kdy nevidím dál než k sousednímu balíku a ještě hodně mizerně, není žádná legrace,
husí kůži mám preventivně celou dobu, to asi aby mě nic nepřekvapilo.
Vpravo zaslechnu Lindin smích, zní z dost velké dálky, možná jsem se zaběhla zbytečně
daleko! Přikrčím se za jedním z balíků, protože mě píchá v boku, a z hluboká oddechuji, až
přes to chrčení a sípáni, kondičku mám fakt dost mizernou, málem přeslechnu plíživé kroky!
Okamžitě zatajím dech a poulím oči do tmy. Nezdálo se mi to, někdo se blíží v mých stopách!
Co nejtišeji se po čtyřech přesunu za balík z druhé strany a když opatrně vykouknu, spatřím
přikrčenou postavu, která přískokem zakotví u sousedního balíku v mé řadě! Podle světlé
skvrny na hlavě poznám, o koho jde, a co je ještě lepší, dotyčný o mně vůbec neví,
ačkoli je kousíček vedle! Sleduji, jak nenápadně nakukuje srněrem k řadě balíků vpravo, tedy
na druhou stranu. Dostanu nápad, který by mě ještě před pár dny ani nenapadl, natož abych se
ho snažila zrealizovat! Potichoučku, což jde ve strništi dost těžko, se sunu k vetřelci. Nakonec
mi pomůže Markétino pištění, někomu se smíchem nadává do pitomců a díky rachotu, který
při tom oba dělají, se mi povede dostat se Tedovi těsně za záda.
Pak mu pevně sevřu rameno v džínsové bundě - a vyloženě mě potěší, jak úlekem poskočí!
Okamžitě mě pozná a v témže okamžiku mne stáhne k sobě za balík, až žuchnu na rosou
zvlhlé strniště jako pytel. V očekávání se mi rozbuší srdce.
"Pst!" šeptne a pro jistotu mi položí prst na ústa.
Ležím na poli bez hnutí, snažím se nedýchat, protože i já zaslechnu další kroky, navíc se
musím nejdřív vzpamatovat. Gesto, kterým mě povalil na zem, bohužel nepatřilo do
ka­tegorie důvěrností, udělal to čistě v zápalu hry! A je proč se schovávat! V těsné blízkosti
kolem nás totiž vzápětí proběhne Elis! Poznám ji podle bílého svetříku, který si vzala k
černým koženým kalhotám, svítí do tmy jako lampička, a navíc i pod­le hlasu, který je sice
zkreslený šepotem, ale přesto snadno identifikovatelný: "Tede...?! Jsi tu někde?"
Ted ani nemukne a já nás teprve neprozradím! Stejně ne­chápu, jak nás může nevidět! Projde
kolem tak těsně, div mi nestoupne na nohu!!
Odvážím se posadit, teprve když bílá skvrna zmizí v dáli.
"To bylo napínavý," zhodnotí situaci Ted tiše a oba dusíme smích dlaněmi. "Je slepá jak
patrona, co?"
"Proč ses jí neozval?"
"Protože by to byl švindl," baví se. "Měla mě najít sama, stejně jako ty. Mimochodem, byl
jsem si jist, že jsi v té řadě vpravo. Dostalas mě."
149
Pochvala těší, jak by ne! "Zítra myješ nádobí."
"Myslím, že Radek odhalil Markétu dřív než ty mě, a Pavel Lindu taky," zavrtí spokojeně
hlavou. Tak nějak se nemá k odchodu, a to ani přesto, že tmu v dálce prosvětlí malý čtverec
bočního okna naší chaloupky. Sedím na vlhké hlíně, zády opřená o balík, ani nedýchám a
když Ted zvedne hlavu k obloze, okamžitě učiním totéž. Kdesi vysoko nad našimi hlavami na
pozadí diamantů rozsypaných po černém same­tu letí letadlo, sledujeme jeho pouť podle
blikání, teprve se zpožděním se k nám donese slabé hučení. Ostatní zvuky, které ruší
posvátnost okamžiku, vydávají zástupci živočišné říše. Všechno to cvrkání, vrzání, pištění,
kvílení, kvákání a cupitání sem prostě patří a podle všeho si ho budu pama­tovat společně s
touhle chvílí navždy! Jeden zvuk je obzvlášť výrazný, téměř melodický.
"Kdo to dělá?" zeptám se, protože mě zvířátko, které vy-luzuje něco tak hezkého, opravdu
zajímá, no a jednak jsem z Tedova mlčení pěkně nesvá!
"Tak to sis nevybrala toho pravýho," usměje se. "Biologii jsem měl jen na gymplu a ještě
jsem z ní málem prolítl. Šutrologie v prváku byla vyloženou katastrofou, zachránil mě až
reparát, botanika - taky hrůza, všechny ty blizny a pestíky, fuj, no a brouci a ostatní hmyzáci s
chlupem, nebyl jsem schopnej se všechny ty čeledi naučit a rozlišit. Pro mě to jsou prostě
brouci, mouchy a motýli. Savci už pak byli v pohodě a lidský tělo vyloženě zajímavý, chvíli
jsem koketoval s myšlenkou jít na medicínu, jenže tam je mimo jiné chemie a latina, se kterou
jsem taky nekama­rádil. Takže na tvou otázku ti řeknu akorát to, že nějaký zvíře."
"Aha," bavím se. "Dík za informaci. To jsem věděla taky." "Tak proč se ptáš?"
150
"Ty!" oženu se po něm se smíchem. "Náhodou, biologie mě ve škole bavila a například
motýly určím všechny."
"Já taky," směje se. "Podle mě jsou tři druhy: bělásci, žluťásci a hnědásci. Nevidím v tom
problém."
Vyprsknu smíchy. "Hlavu si tím fakt nelámeš!" ;
"Měl bych?"
"A... kytičky třídíš taky jen podle barvy?"
"Jasně. Kytky jsou žlutý, modrý, červený... Stoprocentně jsem si jist akorát se slunečnicí, tu
poznám."
"Ani nevíš, jak se jmenují takové ty s malými žlutými kulatými kvítky? Vypadají jako
maličké lentilky..."
"Vím," ujistí mě. "Žlutý kytky."
"Pěkně jsi je pojmenoval!"
"Mně to k životu stačí. Co ty vlastně budeš studovat? Vyšla jsi teď ze základky, ne?"
"Jo, ale jsem o rok starší," vyhrknu rychle. "Narozeniny mám v září, kdyby mě vzali do školy
o maličko dřív, mohla jsem teď už mít po prváku..."
"Není kam spěchat, prodloužila sis mládí. Dokud je člověk ve škole, je fajn. Na jakou střední
jdeš?"
"Na jazykovku."
"Fakt?" zeptá se s respektem. "A jaký jsou tvoje další velký cíle a plány?"
"To je daleko," mávnu rukou.
"Myslel jsem ty současný, který jsi nechtěla prozradit Elišce."
Naštěstí je tma příliš velká na to, aby viděl moje rozpaky! Takhle je pouze slyší a cítí.
Nervózně se ošiji: "No, určitě netoužím po podpisu Kotka a Mádla!"
"Hezky," řehtá se uznale. "Boduješ."
Nevím, co na tohle říct, mlčím tedy a on také nic neříká. Vteřiny ticha se změní v minutu,
druhou... třetí...!
151
"A co teď?" zaskočí mne nečekaně. ? "Tak..." hlesnu. "Půjdeme do chalupy, ne...?" "Jak
myslíš." V úsměvu mu blýsknou bílé zuby, vyskočí na nohy a pomůže mi vstát. Pak zase mou
ruku pustí, mlčky bok po boku dokráčíme až na osvětlené zápraží a nenápadně se vmísíme
mezi ostatní. Naštěstí bráška s Lindou dosud chybí, tudíž nemusím vysvětlovat, kde jsem se
zdržela, a klukům na tom nic podezřelého nepřipadá. Pouze Elis vypadá hodně zadumaně!
152

6. den:
Na houpačce citů
Místo dopoledního sportování, které se mě beztak netýká, si vyměním pár esemesek s Tašou,
bohužel to nevypadá, že by se v Kopidlně jen tak v dohledné době urvala a přijela, čehož
upřímně litujeme obě, napíšu pravidelný každodenní raport mamce, aby neměla starosti, a
přesunu se i s knížkou na zápraží. I přes citovou a myšlenkou rozhozenost mě po­sléze příběh
pohltí, moje oblíbená autorka opět nezklame a já - taky opět - závidím hlavní hrdince. Nemá
ustláno na růžích a nevychází jí to, jak by s klukama chtěla, na druhou stranu potkala lásku.
Sice jen krátce, zůstala jí po ní v duši bolavá díra, ale prožila ji. To, že by chtěla víc a víc, je
logické, nikdo se nespokojí s málem, přesto podle mého názoru může být svým způsobem
šťastná. Láskaje virus, kterým se člověk za svůj život několikrát nakazí, někdy její průběh
bolí, ale pořád lepší je být smutná z lásky, než ji vůbec nepoznat! Mnohem smutnější je pouze
na lásku čekat a doufat, že si třeba ten druhý — možná - všimne!!
"Co čteš?"
Přistižené sebou cuknu, Tedova otázka mě zaskočí. Ani ne tak otázka jako fakt, že jsem si
vůbec nevšimla, kdy se s Elis, oba splavení potem, připloužili na dvorek!
"Ale... knížku," odvětím a rychleji zaklapnu.
"Jo, to znám," baví se. "To je skoro jako časopis, ale tlustší a s tvrdými deskami, že jo?"
"Skoro," ujistím ho. Elis se tak snadno odbýt nenechá, zvědavě se natáhne, aby si přečetla
název na hřbetu. Nepodaří
153
se mi ho zakrýt, bohužel, zahlédnu její přezíravý výraz, tudíž ji předběhnu: "Děti z
Bullerbynu to nejsou, neboj."
"Nevím, jestli by nebyly lepší," uchichtne se a vychutná si mě: "Tebe ještě baví dívčí
romány?!"
Kdyby mě přistihla u prohlížení tvrdého porna, určitě bych nezčervenala tolik! "No a...?"
"Slaďáky jsem četla naposledy v jedenácti. Všechny jsou najedno brdo. Všichni se mají rádi a
končí happy."
Protože se dotkla toho, co mě opravdu baví, přemohu svůj ostych a zeptám se: "Kolik jsi jich
přečetla?"
"Tři. A bohatě to stačilo."
"Tím bych se nechlubila," ušklíbnu se. "Nezdá se ti, že hodnotit podle třech všechny dívčí
romány na světě je dost ubohé? V jedenácti jsi jim nemohla ani rozumět."
Ted se pobaveně rozřehtá, Elis si mě změří vyloženě nená­vistně. Od samého začátku jsme si
my dvě nepadly do oka, natož po téhle výměně názorů!
"Můj čas je příliš drahej, než abych ho zabíjela blbostma," ujistí mě spatra. "Krom toho,
drahoušku, já ty příběhy radši prožívám, než abych o nich jen snila...!"
Ta holka fakt ví, kde bodnutí bolí nejvíc! Snažím se za­chovat klid: "No, každá máme jinej
postup."
Kupodivu jsem to já, kdo má poslední slovo!! A není to jen tím, že na dvorek dojde zbytek
party.
Náležitě si svého malého vítězství v naší žabomyší válce užívám po celý zbytek dopoledne,
kdy zůstanu s ostatními ve světnici a dokonce mírně asistuji Adamovi a Lindě při vaření
oběda. Elis mě ignoruje, což mi je upřímně řečeno mnohem příjemnější, než když si mě
vybírala za terč slovních výpadů a pohrdání. Zkrátka, kamarádky se z nás určitě nestanou - ale
přežila jsem už větší ztráty! Mám hned lepší náladu, kterou
154
mi nemůže zkazit ani fakt, že se ta vyzývavá důra po vyspr-chování převleče do opalovaček a
motá se v nich ve světnici s naprostou samozřejmostí, jako by to byl ten nejběžnější domácí
obleček! Tmavé umyté vlasy si hladce sčeše z čela a za uši, což jí sluší ještě víc než čiro, jak
si neochotně v duchu přiznám. Vypadá proklatě přitažlivě a je si toho vědoma! No, ostatní
také, co si budeme namlouvat. Jak si všimnu, jediný, kdo zůstává vůči jejím vnadám hluchý a
slepý, je můj bráška, pro kterého neexistuje na světě jiná holka než Linda!
V jednu chvíli se otře těmi svými boulemi Radkovi o tvář, to když se přes něj natahuje k oknu
nad rohovou lavicí, aby ho otevřela dokořán kvůli průvanu, jímž chce vyvětrat všechny
obědové pachy a vůně, jen ubohý dredař zaúpí.
"Holka, tohle mi nedělej," varuje ji napůl vážně. "Ted je sice můj kámoš, ale já jsem taky jen
člověk!"
"Třeba by se podělil," mrkne na něj Markéta pobaveně.
"Fakt?!" zajásá Radek nad možností, která ho očividně ne­napadla, a už na svém kámoši
loudí: "Tede, jednu noc..."
"Třeba dvě," zazubí se. "Pořád vám říkám, že nejsem lako­měj ani sobec, klidně se rozdělím,
a vy mi to nevěříte."
"Jsi sprostej," ušklíbne se na něj Elis dotčeně. ,,,,
"Nejsem materialista. Nepřivlastňuji si věci..."
"Já jsem pro tebe věc?!" ,n
"...ani lidi," dopoví klidně.
"Při tom frmolu není divu," pousměje se Adam. .;
Elis se nebaví, vypadá pěkně naštvaně. "Ještě lepší!"
"A co láska?" zajímá Lindu Tedův názor na tuhle oblast.
"What is love?" zanotuje. "Já ti to povím přesně. Kecy z románů plus erotická přitažlivost."
"Zapomněls na city, Tedíku, city," napoví mu Linda.
"Ten si ani nestihl všimnout, že nějaká láska existuje," baví se Markéta. "Až ho jednou potká,
bude dost zaskočenej."
155
"Nejspíš jsem ještě nechodil s tou pravou," namítne bezelstně. "Všechny vždycky sbalily mě,
jak jsem to měl poznat? Přijdu k tomu jak slepej k houslím."
Tahle hláška je nejspíš tou poslední kapkou do poháru Eliš­činy trpělivosti. Ponížením
zrudne, jelikož si jeho lehkovážné vtipkování vezme příliš osobně, a vyjede na něj: "Chceš
říct, že se mnou jsi jen proto, že jsem tě sbalila, zatímco ty, chu­dáčku, čekáš na tu pravou,
jedinou a nevinnou?!"
"Lidi, nehádejte se," prosí je Radek. "Já jsem to jen tak plácl, aby řeč nestála..."
"V pohodě," ujistí ho Ted. "Elis zbytečně dramatizuje."
"Cože?! Cos to řekl??" vyletí jak štípnutá vosou.
"Nechápu tvoje rozhorlení," pokrčí Ted rameny. "Ze svejch bejvalejch by sis mohla postavit
celý fotbalový mužstvo včet­ně náhradníků, dostalas vždycky toho, koho jsi chtěla, tak proč si
hraješ na chudinku?"
"Dovol?!" urazí se úplně. ,Já chudinka nejsem. Já ne!"
A s třísknutím dveří opustí světnici podobna ledoborci. Stát jí kdokoli v cestě, nemilosrdně ho
smete.
Rozhostí se překvapené ticho, z obyčejného vtipkování se z ničeho nic vyklubal takový
konflikt!
"No, to bylo hustý," usoudí Markéta a začne sklízet špi­navé talíře.
"To jsem fakt nechtěl," drbe se Radek rozpačitě za uchem.
"Jdi za ní," poradí Tedovi brácha.
"Tos drobátko přeťápl," usoudí také Filip.
Ted odfrkne. "Však ona vychladne."
Zvednu se, abych Markétě utřela nádobí. A také abych byla k Tedovi a ostatním zády a
nevšimli si mého spokojeného úsměvu. Jsem nejspíš jediná, koho jejich roztržka těší!
Ted se nemá k tomu, aby šel Elis utěšovat a omlouvat sejí,
156
tudíž se asi po dvaceti minutách objeví Elis znovu na scéně, ovšem nevypadá právě
vytrucovaně! Spíš naopak, mlčky se přehrabe ve svých věcech rozházených kolem
rozestlaneho gauče, navleče si na plavky tričko a minisukni a zbytek ob­lečení i kosmetiku
naháže do svého báglu.
"Elis, neblbni!" snaží seji zastavit brácha.
"On to tak nemyslel," přidá se také Adam.
"Kluci jsou pitomci, kteří nám nerozumí," usoudí Mar­kéta, "ale to není důvod sbalit pět
švestek a bouchnout dveřmi."
"Tak Tede...?" pobídne ho Filip.
"Já pořád nějak nechápu, co jsem vlastně udělal," pokrčí Tadeáš rameny. "Měla bys bejt ráda,
že nejsem žárlívej. Dá­vám ti naprostou volnost, můžeš si dělat, co chceš a s kým chceš,
protože já to dělám taky tak. Co chceš víc?"
Elis se mu zadívá do očí, chvíli se vzájemně přeměřují, načež odfoukne páru jako přetopený
kotel a s báglem přes rameno zamíří ke dveřím.
"Vždyť to říkám, nechápaví pitomci," pousměje se Mar­kéta.
"Mějte se tu krásně," rozloučí se s námi Elis lakonicky a přes veškerou snahu všech - kromě
Teda a mne, já se do toho nemíchám - zmizí v chodbě! Páááni, v takový skvělý obrat jsem
nedoufala ani ve snu!!
"Ty jsi přece vůl," prohodí Filip.
"Do pytle!" zakleje Ted, vztekle nakopne židli, která se mu připlete pod nohy, a zamračeně
vyrazí za Elis. Ta už má náskok, mihne se kolem oken a zamíří na cestu ke vsi. Ovšem ne
takový, aby ji nedohonil a nedovedl zpátky... Škoda!!
"Ten kluk si ji vůbec nezaslouží," povzdechne si Radek. "Jestli se rozejdou kvůli mně,
sakra..."
"Nedělej si iluze, to není kvůli tobě," ujistí ho Linda. "Na-
157
značil už minule, jak ji ošmatával ten slizoun od koní, že mu na ní nezáleží, a dnes jí v
podstatě řekl, zeji nemá rád. Tady jde o jeho přístup, chápeš."
"Znám Teda déle než ty, takže mě to nepřekvapuje," usměje se Adam. "Na druhou stranu... S
Elis to asi není snadný."
"A co byste chtěli, pánové?" ohradí se Markéta. "Po­slušné snadné ženy, co o vás budou
pečovat a snášet vaše vrtochy?"
"Až takovou potkáš, dej mi vědět," mrkne na ni Filip.
"Sleduješ, Lin?" bouří se Markéta. "A ty, Peťo, to vůbec neposlouchej, nebo si zkazíš názor
na všechny kluky!"
Usměji se, jako že nevadí, protože mi to vážně nevadí!! Spíš trnu, aby se zase nevrátila.
Holky se pak spolu zavřou do koupelny, prý si jdou mýt vlasy, což při jejich délce není ve
zdejších podmínkách zase taková legrace, nevyslyší Filipovo ani Radkovo žadonění, aby je
vzaly s sebou jako lazebníky, tudíž se kluci přesunou na za­hradu a ve stínu rozložité hrušky
ovesničky řeší nesmrtelnost chrousta nebo tak něco důležitého. Já se potácím od ničeho k
ničemu, neustále tajně vyhlížím okénkem ve svém pokoji, kterým je vidět na cestu do vsi dál
než ze světnice, a modlím se, aby byla Elis charakterní a uměla dostát svému slovu!
Ted se vrátí teprve za půldruhé hodiny - a sám!!! Paráda! Takticky seběhnu schody, nahrát
náhodné setkání ve světnici, kam se jde napít vody, jak mu cestou vyschlo v krku, není žádný
problém. Je to však jediný můj úspěch.
"Elis... odjela?" zeptám se napjatě.
Vyloká druhou sklenici, otře si ústa a odvětí: "Jo."
Projde kolem mne stejným způsobem, jakým se míjí kus nábytku, a zamíří za kámoši na
zahradu. Koneckonců, právě se rozešel se svou dívkou, kterou nejspíš nijak nemiloval, ale
přece jen s ní spal, jak jsem viděla, nemohla mu být úplně
158
lhostejná, těžko mohu čekat, že bude samý vtip a úsměv! Ke všemu si dovedu představit, jak
asi rozchod s výbušnou Elis vypadal. Nevadí, nevadí. Ono ho to jistě brzy přejde!!
V tomhle odhadu jsem se vskutku nemýlila. Neuplyne ani půl hodiny a ze zahrady ke mně na
zápraží, kde si čtu, doléhá co chvíli mohutný výbuch smíchu, ve změti hlasů neomylně
poznám Tedův charakteristický chechot. Pánové zásobení lahváči se výborně baví, povalují se
v trávě a to, co dělají, nazývají filozofickou disputací. Ted je právoplatným členem spolku
HUMUS, ten mnohoženství pěstuje ze všech nejvíc!
Mají výdrž! A já smůlu, protože nejsem jako Markéta s Lindou, které si poté, co se zušlechtí,
uvaří kávu a při­sednou si k nim. Je mi hloupé tam jen tak přijít a vetřít se k nim, baví se z
velké části o škole, mají srovnání třech fakult a proti mne jsou na úplně jiné úrovni, tenhle
level prostě nemám šanci uhrát, i kdybych se sebevíc snažila. A tak se radši ani nesnažím, ať
se aspoň neztrapním! Jednou je to musí přestat bavit!
No... možná. Smysl života patrně nevyřeší, leč po škole přijdou na přetřes různé společné
akce, které spolu parta prožila, vzpomínají na další lidi, co tu momentálně s nimi nejsou, válí
se smíchy a ani jeden si nevzpomene na Pavlovu mladší sestru, která natahuje uši o pár metrů
dál a připadá si ještě mladší a menší a nežádoucí než dřív. Panebože, co jsem si to
namlouvala?! Jak jsem mohla vůbec uvažovat o něčem takovém?? Pro všechny jsem pouze
přívažek, ne kámoška či dokonce partner!! Nikomu nechybím. Nikomu. Natož...! To, že Elis
odjela, na tom vůbec nic nemění.
Udělá se mi najednou tak strašně smutno a teskno, až si musím dojít nahoru pro mobil, chvíli
si píšu s Tašou, a když ani to nepomůže, vyhledám mamčino číslo a zavolám jí.
159
"Ahoj, Petři. Stalo se něco?" vyděsí se hned na úvod.
"Ne, proč by mělo? Chtěla jsem tě jen slyšet."
"Opravdu...?" podivuje se. "Jsem v práci, víš, nemohu moc dlouho mluvit. Tak honem,
povídej, jak se máš?"
Jsem stručná: "Ale jo, jde to."
"To je všechno?" podiví se. "Minule jsi byla nadšená."
"Minule...," vzdychnu ztěžka.
"Copak? Už se ti tam s nimi nelíbí?" zbystří všímavě.
"Líbí, ale... Šest dní je docela dost."
"Chtěla bys jet domů? Mám čtyřiadvacítku, nemůžu pro tebe dnes přijet," vysvětlí mi.
"Neříkám zrovna dneska," pokrčím rameny. "Ale tak jako výhledově. Všeho moc škodí."
"Jen co se mi to bude hodit, přijedu pro tebe," slíbí mi. "Doopravdy se nic nestalo, Petro?"
"Co s tím pořád máš?"
"To jsem ráda," oddychne si, prohodí pár slov s někým mimo aparát, za jejími zády zaslechnu
hrubý hlas, který patří Kačence, mimoděk se pousměji, a mamka se se mnou rychle rozloučí,
musí běžet.
Jestliže jsem myslela, že ti filozofové zkysnou na zahradě do noci, spletla jsem se. Navečer
jim dojde pití, tudíž to zabalí s tím, že se přesunou přímo ke zdroji, tedy do hospůdky Ve
Dvoře.
"Jdeš s námi?" zeptá se mne Pavel.
Vyhledám Tedovu tvář. "A mám...?"
"Jestli máš chuť na zelenou, už jsi dlouho abstinovala, tak jo," zavtipkuje pobaveně.
Při představě mentolové chuti se otřesu, nedávné opičí zážitky jsou příliš živé. "Kvůli zelené
tam nepůjdu!"
Ted zvedne ruce dlaněmi proti mně ve výmluvném gestu, on nic, on muzikant, a jde si k
bermudám přiodít tričko, čímž je k návštěvě restauračního zařízení připravený. Bo-
160
hužel jiný důvod než ten zelený mi nikdo nenabídne, tudíž nemám z hloupé situace kudy
vycouvat a jelikož se nechci vnucovat, poněkud kysele jim popřeji hezkou zábavu.
"Tak pa!" mávne mi Linda na rozloučenou.
Paráda. Zůstanu v chalupě úplně sama, protože i ten Max, mrzák, se dere za Pavlem, div si
nesedře hřbet o futra, jen aby ho zase nenechal doma. Nemusí se bát, packu už má zahojenou,
nekulhá. Dívám se za nimi, jak v hlučné tlupě, Radkovi visí na zádech kytara, míří ke vsi.
Okamžitě lituji své hrdosti, kdybych se nezahnala sama do kouta, ve kterém jsem naivně
čekala pozvání jiného typu než na panáka, mohla jsem poslouchat všechny ty krásné
čundrácké písničky do­provázené Radkovým příjemným hlasem, když nic jiného!
Škoda že mamka dnes přijet nemohla...! Až do soumraku zůstanu na zahradě, pozoruji
čmeláka, plácám krvežíznivé komáry, sleduji rychlé a neslyšné přelety dvou netopýrů od
buku tyčícího se nad kůlnou ke komínu a zase zpátky, po­slouchám blízké i vzdálené zvuky a
hlasy přírody a s těžko popsatelným steskem, který zachvátí mou rozervanou dušič­ku,
fascinovaně zírám na Večernici, která se na nebi rozsvítí jako první, když ještě ani není tma.
Vzpomenu si na jednu z mých nejoblíbenějších pohádek, po Třech oříšcích druhou v pořadí.
Tam to bylo naopak, Večernice přišla za princem Veleném, kdežto já bych chtěla něco
mnohem nemožnějšího: aby princ Tadeáš přišel za postiženou nanynkou!!
Pak už začnou být stíny u kůlny, natož v blízkém lese, vy­padat příliš neproniknutelně a
tajemně, tudíž se rychle pře­sunu do chalupy. Třikrát se přesvědčím, zda mám zamčené dveře
a zajištěná všechna okna, teprve pak sebou plácnu na postel ve svém pokojíku a pustím se do
čtení další knihy, kterou tentokrát kupodivu není dívčí román, nýbrž bráchou doporučená
Šifra mistra Leonarda.
161
Román mě fakt zaujme, už proto, že jsem Louvre na­vštívila s našima vloni o prázdninách a v
jeho podrobném popisu poznávám konkrétní místa. Pravda, já tam nebyla v noci a neviděla
jsem nahou mrtvolu v poloze Leonardovy růžice, to by mi asi hráblo! Ve chvíli, kdy je hlavní
hrdina falešným telefonátem odvolán na toalety, kdosi dole zabuší na dveře.
V tu ránu se ve mně na okamžik zastaví tep. Já nechci! Tohle jsem prožila už dvakrát, jsem
sice tentokrát zamčená, ale pro změnu je venku tmavá noc, což je mnohem strašidel­nější než
minule, natož předminule, kdy parta pobíhala po nedalekém hřišti! Rychle zavřu i svoje okno,
byť je v prvním patře, a se srdcem hlasitě dunícím kdesi vzadu v hlavě sejdu po schodech do
vstupní chodby. "Kdo je tam...?"
Podle očekávání mi nikdo neodpoví, přistoupím blíž ke dveřím, jsou dost pevné, aby vydržely
případný útok, a ucho s naslouchátkem přiložím těsně na dřevo. Ten z druhé strany jako by to
snad tušil, protože po nich přejede nehty nebo snad drápy, což je zvuk odporný sám o sobě,
natož v době, kdy do hodiny duchů zase tolik nechybí!
Okamžitě beru schody nahoru po dvou, dupu u toho určitě jako slon, div se nepřerazím,
nahoře se zamknu ve svém pokoji, před dveře pro jistotu přistrčím komodu, což mi dá pěkně
zabrat a plyšový medvěd se nestačí divit svým jed­ním okem, a když se ozve další bušení na
vchodové dveře, nevydržím a třesoucí se rukou vyťukám na mobilu bráchovo číslo. Zvedni
to, zvedni to, zvedni -
"No čau, co chceš?" ozve se konečně. Sotva ho slyším, jeho hlas zcela zaniká v okolním
hukotu, v hospůdce musí být pěkně veselo, několik hlasů notuje při Radkově kytaře písničku
o Martě, kterou zná celá parta, poznám Markétino pištění a Tedův výkřik, prý to ani náhodou!
162
"Máte tam nějak veselo," konstatuji.
"Ted se právě vsadil s Markétou... Ale kvůli tomu asi nevoláš, ne?"
Uvědomím si pravý důvod hovoru: "Někdo se na mě dobejvá!"
"Cože? Kdo?"
"To já nevím! Prostě někdo mlátí na dveře... A teď i na okna!! Když se ptám, kdo je tam,
neodpoví... Stejný jako tuhle, jak jste mi to nevěřili, ale to bylo ve dne!"
"Sakra, mělas jít s námi," vyčte mi.
"Nebudete už končit?" zeptám se s nadějí v hlase.
"Tak brzy?" užasne. "Určitě ne... Ale vydrž, přivedu ti tam psa, stačí?"
"Jo, hlavně přijď rychle! Kdyby dole rozbil okno..." <
"Prosím tě, Blažejov není Sin City." ;,}.
"Až mě tu zamorduje, máš mě na svědomí!"
"No jo, vždyť už jdu," slíbí mi a zavěsí.
Jen aby nebylo pozdě! Dřív než za půl hodiny ho nemůžu čekat, i kdyby to vzal poklusem, do
té doby by mě vraždící maniak dostal desetkrát! Těch šestadvacet minut, než zaslech­nu
blafnout Maxe, mi připadá jako celá věčnost, ačkoli se už žádné další bušení ani klepání
neozve. Přestože psa poznám, odšoupnu komodu a stojím na schodech tak dlouho, než se za
dveřmi neozve hlas, který ovšem bráškovi rozhodně nepatří: "Petro? Otevři!"
Ted?! Co ten tady dělá...? Přiskočím ke dveřím a dva­krát otočím klíčem, abych vpustila jeho
i psa. Vyhlédnu na zápraží, kde jich je víc, nejspíš to skutečně zabalili, když jim bratřík svěřil,
že mi hrabe ve věži, leč dvorek je temný a prázdný. "Kde jsou ostatní...?"
"V hospodě. My ti nestačíme?" zazubí se Ted.
"Čekala jsem Pavla," pokrčím omluvně rameny.
163
"Ten valí Lindě klíny do hlavy, nemůže se urvat," oznámí mi. "Říkal, žes mu volala, protože
se tu bojíš, tak se ptal, jestli by ti někdo neodvedl Maxe nebo tě nepřivedl za námi. Hoď na
sebe mikinu a jdeme zpátky, ne?"
"No, to... je blbý," vykrucuji se cestou do svého pokoje, kam mne Ted samozřejmě následuje.
Při představě, jak se asi ostatní budou tvářit, když pro mě musel dojít, jelikož jsem se sama v
chalupě bála, se pořádně orosím! Bratřík je slepičí prdelka, musel jim to hned říkat, krucinál?!
"Proč?" nechápe, načež si všimne posunuté komody a po tváři mu přelétne úsměv.
"Mimochodem, za dveřmi žádnej dušák nebyl. Max by ho určitě nepřehlídl."
"Stihl mezitím odejít!"
"Duch? Ten neodchází, ale sublimuje. Rozpustí se ve vzduchu jako pára... jen po něm zůstane
mrazivo.
"Díky za Maxe," přeruším ho rozpačitě. Utahuje si ze mne jak z malého usmrkánka! Ostatně,
přesně v tom světle jsem se mu právě ukázala, co tedy mohu čekat víc? "Můžeš jít."
"Urážlivých holek pro dnešek stačilo, nemyslíš?" usměje se na mne smířlivě, místo odchodu
si drze kecne na mou postel a natáhne se pro pohozenou knihu. "To jsem taky četl. Docela
pěkný. Už víš, co je svatej grál?"
"Ne, teprve jsem začala." Zachytím jeho pohled, který za­bloudí k ostatním knížkám
vyrovnaným na nočním stolku do komínku a neubráním se zrudnutí. Samé čtení pro dívky...
"Náhodou," mrkne na mě. "Já jsem jich taky pár přečetl. Moje bejvalá tuhle autorku hltala, tak
mě to zajímalo."
Překvapeně na něho pohlédnu. "A...?"
"Fakt dobrý," přikývne. "Bylo tam hodně sexu."
"Jsi hroznej!" vyprsknu smíchy a on se ke mně přidá.
"Vážně se mnou nepůjdeš?"
Svádím v sobě těžký vnitřní boj. "Ne, Max mě ohlídá."
164
Nedodám, že je ještě jedna varianta, totiž aby nikam nešel ani Ted. To by muselo napadnout
jeho samotného!
"Jak myslíš," pokrčí rameny, chvíli okolkuje ve dveřích, zastaví se a dlouze na mě pohlédne,
až se celá přikrčím, načež řekne: "Markéta prohrála sázku, musí zaplatit..."
"Chápu."
"Vážně mi dáš košem?"
"Jestli to tak bereš, pak jo," pousměji se napjatě.
"Dobrý, no. Vyberu si to zítra na zábavě. Mám u tebe taneček, Petro, aby ses pak
nevykrucovala. Ve vsi bude hrát rocková kapela, to asi bude nářez..."
Srdce mi hodí nějaký tep navíc. "Uvidíme..."
"Leda ten nářez," baví se. "Ploužák už mám zamluvenej, o tom nediskutuj. No, já teda
padám..."
"Běž," pobídnu ho.
"Vezmu si klíče, ať se dostaneme domů."
"Dobře."
"Zamknu tě, neboj."
"Fajn."
Ačkoli bylo vyřčeno vše, stále nerozhodně postává v me-zidveří. Zvednu zrak a setkám se s
jeho upřeným pohledem. Nevím, jak dlouho trvá, podle mého celou věčnost, protože čas v té
chvíli ztrácí pojem, zastaví se, Ted se pak podrbe v rozcuchu a bez dalších řečí seběhne ze
schodů.
Poslouchám jeho kroky, vrznutí domovních dveří, hlučné zaklapnutí zámku... Poté padnu na
postel, přivolám k sobě Maxe a s tváří zabořenou do jeho kožichu zavřu oči. Strach je tentam,
psí přítomnost je uklidňující a vůbec... Cítím se najednou strašně krásně, přestože vím, že
spěchal za Mar­kétou a bůhví co na ní vlastně vyhrál. To, že přišel právě on, je samo o sobě
prostě úžasné!!! A příslib ploužáku je teprve něco! Ten se přece tančí tělo na tělo...
165

7. den:
Virus jménem láska
Sobotní ráno mě zastihne vyspanou do růžovoučká. Přes­tože mám chuť objímat celý svět a
usmívat se na každého, do světnice nakráčím s obezřetným výrazem. Události posled­ních dní
mne poučily, nejsem už tak naivní, abych si mysle­la, že to, co se mi v jednu chvílí zdá
skvělé, bude trvat i za pár hodin! Celý můj dosavadní pobyt připomíná houpačku, jednou jsem
nahoře, podruhé dole, pak zase náznak něčeho lepšího a hned na to šusem na dno a lup přes
prsty.
Tedův výraz je naprosto neutrální, k přání dobrého rána přidá úsměv. Jiní na tom tak dobře
nejsou, například takový Adam je zelený jako sedma a jestliže minule bylo špatně Radkovi,
Filip ho strčí do kapsy dvakrát! Kvůli němu my ostatní nemáme takřka šanci dostat se na
toaletu, okupuje ji každou chvíli a v kleče objímá mísu.
"Páni, vy jste asi vypadali," podotknu uznale, protože aspirinovou léčbu potřebuje tentokrát
víc lidí.
"Jak kdo, Petruše, jak kdo," upozorní mne Radek poba­veně.
"Jen ti pačmáci, co neumí pít, víš?" zazubí se Ted.
Bledězelená Markéta si otře zpocený obličej, s teatrálním gestem si připlácne mokrý hadr na
čelo a prohlásí: "Nejen že dnes nevařím, ale ani nejím!"
"Jsi měkká," směje se Markétě Ted, který si maže krajíc chleba máslem a bohatě jej polévá
medem. "Nedáš si se mnou?"
Markéta podezřele zabublá, až polekaně uskočím, což
166
ostatní rozesměje. "Klídek, ovládám se," upokojí mne a zpátky k Tedovi: "Ty mi nelez na oči,
bídáku. Takhle vy­padám kvůli tobě!"
"Ještě řekni, že jsem to byl já, kdo do sebe klopil jednoho Drsoně za druhým?" ohradí se
nevinně.
"Ty jsi s tím začal," hájí se. "Chtěls hrát na dvojčata, jenže ty sis sprostě vybral Jasoně!"
"Ale ty jsi prohrála, nevzpomínáš?"
Markéta trhne hlavou, za což zaplatí bolestivým úšklebkem, vezme aspirin a natáhne se na
gauč. Podezíravě ji pozoruji. Zajímalo by mě, co spolu mají...!
Ti, kteří jsou v pohodě, tedy brácha, Linda, Radek a Ted, se sesednou ke kartám. Ono se ani
nic jiného podnikat nedá, protože někdy k ránu se přihnala bouřka, probudila mě, je­likož
Max se snažil vecpat pod postel, bouřky se strašně bojí. Sice brzy odezněla, ale pršet jaksi
nepřestalo, venku to vypadá nevlídně. Pustí se do sedmy, bratřík má ve své dvojici Lindu a i
když ta párkrát hra zkazí, ani jednou jí nevynadá! No prosím, sedět najejím místě já, to bych
si to užila! Pavel je tolerance sama, najednou mu vůbec nevadí, že proti Radkovi a Tedovi
prohrávají v poměru jedné ku pěti!
Po pečených kuřecích stehnech, které si dáme s rýží, ten­tokrát si můžeme i přidat, těch, co
stále ještě nemají chuť k jídlu, je víc než dost, se ke mně přitočí Linda, aby mi šeptem sdělila
velké tajemství: "Mám ti vyřídit pozdrav."
Na můj vkus mluví příliš tiše. "Cože...?"
"Mám ti vyřídit pozdrav od ctitele," zopakuje hlasitěji.
Tentokrát sice slyším, ovšem nejsem o nic moudřejší! "Co to znamená?"
"Prostě mám pro tebe vzkaz od kluka, kterej se o tebe zajímá," směje se pobaveně. "Copak se
ti to nikdy nesta-lo?"
167
Nechápavě se otočím ke stolu, kde Ted s bráchou a Ada­mem mastí poker a výborně se u toho
baví.
"A proč mi to neřekne sám?"
Linda vypadá zaskočeně. "No, protože jsi tam nebyla."
Jsem z toho div živá! "Kde?"
"Včera v hospodě. Ptal se na tebe takovej zrzek, vypadal zklamaně, že jsi chyběla. Pozdravuje
tě a prý by byl rád, kdybys přišla dneska večer na zábavu."
"Aha!" Konečně pochopím a preventivně zrudnu. Božíčku! Jsem fakticky nepoučitelná! Hned
mě mělo napadnout, že ten, který se zajímá o mě, není můj typ, zatímco ten, kterého bych
brala všemi deseti, mě má za mladší sestru.
"Ty ho znáš?" vyzvídá Linda.
"Jo, to byl Jirka. Další Amorova zlomyslnost," vzdychnu.
"Amorova - co?"
"To je jedno," mávnu rukou a raději se vzdálím, protože to-hle s ní opravdu probírat nechci!
Místo toho stále nenápadně kontroluji Markétu versus Teda. Nezdá se, že by je včerejší hra na
dvojčata nějak víc sblížila, ale... člověk nikdy neví! Koneckonců, jako by to nebylo jedno, že!
Kolem poledního déšť zeslábne a odpoledne ustane úplně, z protrhaných mraků dokonce
nesměle vykoukne sluníčko. Není sice žádné oslnivé vedro, ale dá se být venku v krátkých
rukávech, čehož ostatní využijí k pinknutí volejbalu, nad­šenci. Z lehčích i těžších nevolností
se vesměs vzpamatovali všichni krom Adama, který se prozíravě ujme funkce diváka, jelikož
rozhodčím je tradičně Radek. Řady diváků tentokrát rozmnožím i já, zhruba hodinu je
pozoruji a fandím - po­chopitelně Tedovu družstvu, byť hraje proti bráchovi, žádná sesterská
či snad rodinná solidarita, pohled na Tedovo pružné tělo vydá sám za sebe, čili hra samotná,
natož její výsledky, jdou zcela mimo moje smysly, než mě z této činnosti vytrh-
168
ne nečekaný příjezd modrého auta, které se rozbitou cestou dokolébá až před chalupu a já v
něm poznám naši modrou fabii s tátou za volantem a maminou na vedlejším sedadle. Jejich
příjezd bych ostatně neprošvihla, ani kdybych byla zavřená nahoře v pokojíku, protože Max je
vítá opravdu hlasitě. Vystřelím jim naproti stejně jako pes.
"Ahoj, Petři," objímá mě mamka. "Vida, jak ti to tu svědčí, jsi nějaká jiná, rozzářená, a taky
opálená..."
"Mami, prosím tě, to mám přece z Řecka!"
"Nene," pře se se mnou a znovu mě objímá. "Vždyť úplně svítíš, to nebude jen sluníčkem..."
Od táty se mi stejných důvěrností nedostane, protože me­zitím dorazí i ostatní přilákáni psím
rachotem a já nechci, aby viděli, jak na rodičích lpím. Připadala bych si pak ještě mladší!
Taťka je asi zklamaný, ale nemohu jinak.
"Tak co tu pořád děláte, mládeži?" zajímá se tatík. "Počasí máte fajn, dnes se to trošku
zkazilo, ale zase má být lip -" Zarazí se při pohledu na nazelenalého Adama, rychle se dovtípí,
co jeho barvu zavinilo, tudíž pobaveně dodá: "A vy se určitě zabavíte i jinak, nemám
pravdu?"
"Jo, je to tu bezva," připustí Adam, od kterého tahle hláška sedí jak poklička na hrnec, tudíž
se všichni zasmějí.
"Přivezli jsme vám nějaké zásoby," uvědomí si mamka a už štrachá v kufru vozu. Mimo jiné i
dvě domácí bábov-ky, jedna hezčí než druhá, všem se sliny jen sbíhají, natož když Linda s
Markétou uvaří kávu a společně s našima se sesedneme kolem venkovního stolu, aby bábovky
padly na posezení za vlast.
Během jídla se povídá o všem a o ničem, docela se bavíme, ačkoli je mi jasné, že historky
bráchy i jeho přátel prošly pečlivou cenzurou. Ne všechno je určené pro rodičovské uši, to je
jasné! Naštěstí se tohle tabu vztahuje i na můj poklesek,
169
tudíž se k mé obrovské úlevě naši nedozví, kterak mě musel brácha s Lindou odvléct domů z
hospody dřív.
"Je tu stejně krásně," povzdychne si táta asi potřetí. "Hned bych se k vám přidal, bando."
"Až na ty záhonky," úpí mamka při pohledu na džungli kolem chalupy, upravené jsou akorát
plochy hřiště, jinak nic víc. Pravda, teď už jsou aspoň všechny ty kopřivy a bodláčí z velké
části udupané, jak pořád lítáme všichni sem a tam, tudíž okolí chalupy působí pouze
neuspořádaným dojmem, nepřipomíná Bohem zapomenuté místo, jak tomu bylo při našem
příjezdu, nýbrž houmlesácké ležení, nebo tak něco.
"Jaké záhonky?" otáže se Ted bezelstně a nechápavým zrakem pátrá v udusané džungli.
"Tady nějaký jsou?"
Všichni vybuchneme smíchy, mamka se k nám přidá. "Máš pravdu, už dávno neexistují..."
"Aspoň se o ně nikdo nemusí starat," uklidňuje ji Filip.
"Není nad přírodu, ta si vždycky najde cestu sama," sou­dí Radek. "Proč jí pomáhat nějakým
plevelením a sekáním trávy?"
"Právě aby to nevypadalo takhle zpustle," vysvětlí máma.
"Zpustle?" žasne Filip. "Tohle je pravý naturalismus, paní Jungmanová. Jednou z toho bude
přírodní rezervace, v tomhle přetechnizovaném světě vám sem budou-vozit děti na školní
výlety, aby vůbec viděly, co je to příroda!"
"Toho se obávám," kapituluje mamka se smíchem.
"Aleje tady krásně," vzdychne táta počtvrté, čímž debatu uzavře. "No, pomalu budeme muset
vyrazit..."
"Takových hodin!" zděsí se mamka. "Petři, skoč si pro věci a jedeme. Máš sbaleno, doufám?"
Sakra! Sakra!! Úplně jsem na svoje včerejší nářky do tele­fonu zapomněla, natož řešit je
přede všemi... Sakra!!!
170
"Proč pro věci?" podivuje se brácha. "Ty někam jedeš?"
"Ne...," zamumlám rozpačitě. "Rozmyslela jsem si to."
"Rozmyslela?" užasne mamka. "Včera jsi mi říkala, že -"
"To bylo včera," přeruším ji rychle.
"A co se od té doby změnilo?"
Proti své vůli rudnu, cítím, jak se mi horkost rozlévá do tváří. Víc do koutu mě zatlačit
nemohla, fakt! Mimoděk zavadím očima o Tedovu tvář. Koukají na mě nejspíš úplně všichni,
na nedostatek pozornosti si nemohu stěžovat, přesto je to znatelný rozdíl: zatímco ostatní na
mě zírají nechápavě, v Tedově obličeji čtu vědoucí úsměv.
"No, já... Co by se mělo měnit?" ohradím se. "Prostě se mi ještě domů nechce."
"Ježiš, tak to prostě řekni," pobídne mě brácha pobaveně a vůbec netuší, jak moc mě tím
vyděsí!!
"Co mám říct... ?" zablekotám.
"Že jdeme večer na zábavu," napoví mi.
Škoda že venkovní rohová lavice nemá opěradlo, mám co dělat, abych se nezhroutila na
kamennou dlažbu!
"Petra taky?" hrozí se taťka.
"Na to je moc mladá," přidá se k němu mamka.
"My na ni dáme pozor, paní Jungmanová," slibuje Linda a ačkoli to myslí v můj prospěch,
nejradši bych ji nakopla. Nechtěně mě staví do role usmrkánka!
"No já nevím," váhá mamka. "Co myslíš, Petře...?"
Při představě, že teď vyrukuje se svými vizemi o se-xuchtivých úchylných hašišácích, se mi
zježí chloupky po celém těle, nicméně taťka mě příjemně překvapí, protože odevzdaně mávne
rukou: "Jednou to zkusit musí, ne? Koukejte na ni dát pozor, mládeži. Jako oko v hlavě,
rozumíš, Pavle?"
"Jasně," kývne brácha nevzrušeně. Stejně jako opakovaný
171
vtip přestává být vtipný, neustále dokola omílané varování ztrácí na účinnosti právě těmi
věčnými reprízami!
Pak už se naši konečně rozloučí, z mého obličeje pomalu vyprchá červená barva a poté, co
jim poslušně zamávám, pádím do svého pokoje, abych se důkladně nalíčila a aspoň vzhledem
nevypadala na malého smrada, kterého starší bratr všude musí vodit za ručičku! A taky je mi
před ostatními trapně.
Ke všemu si Linda myslí, že jsem odmítla jet domů kvůli Jirkovi a jeho pozvání na večerní
zábavu! A co hůř, kdyby si to jen myslela, budiž, ale ona se se svým postřehem pochlu­bí
bráchovi a ten si ze mě utahuje narážkami, jimž naštěstí ostatní kluci nerozumí, celou cestu do
vsi, kam kráčím ve svých proužkovaných elastických zvonových a bokových džínsách, ke
kterým si obleču bílou košili se špičatými lím­ci, co se zapíná všehovšudy na dva knoflíčky
na prsou, tudíž se rozvírá jak ve výstřihu, tak odhaluje celé bříško včetně pupíku, na který
jsem si připevnila falešný piercing. Na ru­kou mi chřastí několikero plastových náramků a
styl hippies dokresluje květovaný šátek uvázaný dozadu. Oči zvýrazněné širokými černými
linkami a modrými stíny, co ladí k barvě duhovek, jsou naprostou nezbytností.
Zábava se koná ve společenském sále místního zemědělské­ho družstva, jenž je sice co se
týče prostředí nic moc, odřené flekaté parkety pamatují lepší časy a umakartové obložení stěn
dobu socialismu, nicméně to v něm hučí jako v úle a já nestačím žasnout, kolik mládeže se tu
sešlo! Patrně celé blízké i hodně vzdálené okolí včetně rekreantů.
"Docela drsný, co?" uzná Filip, když se nám konečně po­daří najít volný stůl a postupně
ukrást po sále pár židliček navíc, abychom si mohli všichni posedat. Než bráška společ­ně s
Radkem a Tedem vyrazí vystát dlouhou frontu u výčepu,
172
otočí se ke mně: "Hele, ségra, bav se, jak umíš, ale ne abys vyrazila s nějakým moulou na
noční procházku, jasný?"
Málem mě dojme, fakt! "S jakým moulou?!"
"To je jedno, s každým," pokrčí rameny. "Ať je to ten, co tě pozval, anebo nějakej jinej.
Žádný výlety do přírody na čer-stvej vzduch, hvězdičky, procházku, nic takovýho. Všechno
jsou jen finty, jak holku dostat ven a tam ji ojet."
Parta se pobaveně rozřehtá, já zrudnu.
"Z Páji mluví vlastní zkušenosti," mrkne na mě Adam.
"Takhle jsi oblboval holky ty, jo?" chytne se toho Linda.
Korunu všemu nasadí Ted, který si myslí, že bráchovo varování patří jemu!! Vypadá přímo
uraženě, když se ohradí: "Jsem snad nadrženej puberťák, abych ji tahal ven s jednou
záminkou blbější než druhou, proboha?"
Pavel se na něj nechápavě otočí: "Proč ty?"
"No, říkáš, ten co ji pozval, ne?"
"Nechcete řešit něco jiného?!" skočím jim do řeči, ovšem bratřík se umlčet nenechá,
překvapeného Teda utře: "A proč si myslíš, že to seš ty?"
"Peťa má nápadníka mezi místními," pospíší si Linda.
"Domluvili jsme se na ploužáku," trhne Ted rameny, podívá se mi do očí a roztáhne pusu v
úsměvu: "Nápadníka, jo?"
"Pch," odfrknu, proderu se mezi nimi a zdecimovaná roz­paky se protlačím zástupem lidí až k
okénku s nealko nápoji, kde není zdaleka taková fronta jako u toho druhého. Koupím si kolu
ve skle, do láhve strčím brčko a najdu si příhodné místečko mezi dvěma okny, kde do mě
nikdo nevrazí, abych v klidu pozorovala cvrkot. Ke stolu se mi totiž vrátit nechce. Bráchu
bych nejradši natřela mečem naplocho a Lindu, která jeho starosti zavinila, bych rovnou
propíchla!
Nemohu si stěžovat, že bych se neměla na co dívat. Jed­nak hodnotím oblečení kluků a dívek,
těch především, tudíž
173
celkem záhy získám dojem, že jsem se oblékla poněkud... ehm, nepatřičně, řekla bych, no a
pak také v davu lidí hledám očima Teda. Naposledy jsem ho zahlédla s náručí napěněných
půllitrů, které donesl ke stolu, ale pak mi jaksi zmizel. To, že si slíbený ploužák pamatuje, je
víc než nadějné!
V té chvíli zakvílí elektrická kytara, jak uhodí kytarista kapely Pěst do strun, až úlekem
poskočím, ten frája, podle všeho jejich frontman, navíc děsně hezkej, nás všechny při­vítá,
popřeje nám skvělou zábavu a davy lidí přivede hned první písničkou málem do tranzu! To,
že jde o rachot, ve kterém není slyšet vlastního slova, nikomu nevadí, besedovat sem patrně
nikdo nepřišel, všichni se svíjí na parketu nebo se tlačí u výčepu a kluci z Pěsti začnou kalit
hodně tvrdej rock. Kdo ví, jestli se vůbec na nějaké ploužáky dostane, napadne mě po první
sérii pěti rychlých písniček, po nichž následuje krátká přestávka.
Vrátím se ke stolu, kde najdu pouze Radka.
"Kde jsou všichni?"
"Vím já?" rozhodí filozoficky rukama. "Dokud máme co pít, tak nám nic nechybí, ne? Dej si
pivko, jestli máš chuť."
"Ne, díky," odmítnu. Nepřišla jsem se zkárovat!
Další série je opět rychlá, poznám jednu písničku od Alice Coopera, ti kluci mají vkus a fakt
válí, teprve při třetí sérii se objeví rockové balady, které lze považovat za ploužáky, aspoň
všichni se na ně na parketu kymácí v důvěrném zavěšení do osoby druhého pohlaví. U stolu
jsem momentálně s Adamem a Radkem, kteří řeší něco důležitého, jak soudím z jejich
gestikulace, ostatní jsou někde v trapu, případně na parketě. Brácha s Lindou plouží jako o
život, kousek od nich objevím v těsném závěsu Markétu s Filipem. Chybí pouze Ted, zrovna
ten nejdůležitější! Prý mám u tebe ploužák, hm... Kdo ví,
174
|kdy zase něco pomalejšího přijde na řadu! Přece nešel pro další pití, vždyť hoje na stole ještě
dost, nestojí ani ve frontě na limonádu či párek a -
Náhle ho spatřím. Kdepak u výčepu, objevím ho na parketě, kde se k němu tiskne holka s
rádoby roztomilými culíčky. Ted má nohu zaklesnutou mezi jejími stehny, co napínají Švy
džínsů k prasknutí, rukama svírá její zadek a zrovna se oba něčemu řehtají. Při obratu se ke
mně dívka dostane čelem a moje podezření se potvrdí. Macek. V tu ránu mám po náladě. Jak
to, že můj ploužák tančí s ní?!
Zachytím na sobě něčí upřený pohled, pohlédnu roztržitě tím směrem a uvidím Jirku. Z
černého trička mu čouhají hubené paže, v pihovaté tváři nesmělý úsměv. Kývne mi na
pozdrav a já mu to oplatím, čímž považuji celou záležitost za vyřízenou, opět s bušícím
srdcem a odporně svíravým pocitem na prsou pozoruji ty dva. Macek si svých pár mi­nut na
výsluní opravdu užívá, lepí se k němu, až jí ňadra z hlubokého výstřihu přetékají! Páni, a já si
myslela, že když odjede Elis, něco se změní...! Okamžitě si našel náhradu. Nebo možná ona
jeho, abych mu nekřivdila, ovšem výsledek je stále týž. Postelový turista!!!
Náhle mi výhled zakryje černé tričko. Nepřívětivě zvednu oči k Jirkovi, co ještě chce, a ze rtů
mu přečtu pozvání na parket. Vidím na něm, že ho to stojí hodně odvahy. Vlastně mi je ho
líto. Nakonec, proč ne!
Zakormidluji s ním na druhý konec parketu, co nejdál od Teda, toho hnusného zrádce!
Položím Jirkovi ruce kolem krku a nechám se poněkud nemotorně obejmout. "Já to moc
neumím..."
"Cože?"
"Tancovat!" křikne. "Moc mi to nejde..."
"Tady je to úplně jedno," uklidním ho, protože málokterá
175
dvojice předvádí tanec, většinou jde o kymácení se ze strany na stranu, přičemž důležitější
než samotné tancování je tření se o toho druhého co největší plochou těla.
O přestávce mu poděkuji a vrátím se zpátky ke stolu, kde na mě Linda spiklenecky mrkne.
Bože...! Nejspíš mě s Jirkou viděla a přisoudila našemu tanci zcela jiný podtext. Hlavu si s ní
ale nelámu, víc mě zajímá, jak se bude tvářit Ted.
No, jednoduše - nijak, protože se ke stolu vůbec nevrátí! Až do půlnoci netuším, kde vlastně
je, na parketu ani jinde ho nevidím, možná pozval Macka na hvězdičky, případně ona jeho!,
ovšem i kdyby tu někde byl, mohla bych ho lehce přehlédnout, přes hustotu těl nevidím
zdaleka všude.
Jednou si zatancuji v kroužku s Lindou, Markétou a kluky, další sérii ploužáků strávím s
Adamem, načež pro mě opět přijde Jirka a jaksi už se mnou zůstane. Rychlé skladby mu jdou
ještě hůř než pomalé, štěstí, že je všude tolik lidí a jeho poskakování mimo rytmus ve
všeobecném hemžení zanikne!
O půlnoční pauze mě pozve na džus. Z kouře a suchého vzduchu mi vyschlo v krku, musím
co chvíli kašlat.
"Promiň," omlouvám se. "V naší rodině nekuřáků na to nejsem zvyklá, taková porce nikotinu
mi dává zabrat."
"Je tu děsně nahuleno," souhlasí se mnou. "Jestli chceš, můžeme se jít třeba projít.
Hlt džusu mi zaskočí, rozkuckám se znovu, tentokrát ne díky kouři. "Jako na vzduch?!"
"Jo," přikývne a vzápětí zrudne, protože mu také dojde, na co se vlastně ptám. "To ne! Myslel
jsem normálně... Abys nekašlala... Nemyslel jsem -"
"Já vím," přeruším jeho koktání, myslel nemyslel, udělám přesně to, před čím mě
bratřík varoval: "Tak jo, pojďme."
Nápad vyrazit na vzduch mělo víc lidí, nejbližší zákoutí
176
kolem budovy i blízké keříčky jsou obsazené páry, které se líbají, osahávají či po sobě
vyloženě vyjíždějí. Jsem z toho poněkud nesvá, protože já jdu ven skutečně pouze kvůli klidu
a čerstvému vzduchu a při pohledu na svého partnera je mi jasné, že on také! Ačkoli ho
neznám, jedno vím jistě: Jirka není typ, který holku na prvním rande zatáhne do křoví! Mám
silné podezření, že jsem první, koho kdy ven pozval.
O jednu dvojici, co si to rozdává ve stínu keře pár metrů od vchodu do kulturního zařízení,
vyloženě zakopnu.
"Tady je husto, co?" prohodím rozpačitě.
"Jestli chceš, můžeme se jít k nám podívat na hříbě," na­bídne mi nesměle.
"Vy máte hříbátko?" rozněžním se.
"Dvě," pochlubí se. "Jednomu je teprve pár dní, kobylce Anje měsíc. Krom nich máme na
farmě ještě jednu březí klisnu, ta čeká hříbátko příští týden."
"Myslíš farmu Dvoreček?"
"Jo, tam bydlím," vysvětlí.
"Všichni ti koně jsou vaši?" Jirka u mě okamžitě stoupne v ceně. Co bych dala za možnost
znovu jezdit na koni...!
Nejspíš mi čte myšlenky, protože mě pozve: "Kdybys chtěla, můžeš kdykoli přijít, svezu tě."
"Ráda," slíbím. "Jsi hodnej, díky, Jirko. Viděla jsem tam krásné koně... Ten Bedřich, to je tvůj
brácha?"
"Otčím," zahučí neochotně. V té tmě ozařované pouze pouličními lampami mu moc dobře
nevidím do obličeje, natož když po mé otázce hlavu sklopí k zemi.
Pochopím, že jsem asi šlápla do vosího hnízda, rychle se snažím vycouvat: "Připadal mi dost
mladě, proto jsem myslela..." No, to jsem to tedy vylepšila!!
"Je mladší než máma," vysvětlí. "A je to hroznej blbec."
177
Což to mi připadal taky, když osahával Elis a balil Lindu s Markétou! "Promiň, nechtěla
jsem," omluvím se rychle.
"To je dobrý," broukne.
Nevím, co na to říct, připadám si hloupě. A když za sebou zaslechnu někoho zavolat svoje
jméno a spíš ze zvědavosti se otočím, abych se podívala, která holka se jmenuje stejně jako já,
a spatřím Teda s Mackem, cítím se ještě hloupěji!
"Co je?"
"Ona se ještě ptá," pousměje se. "Porušilas pravidlo číslo jedna. Nebo jsi zapomněla, co ti
Pavel nařídil?"
Sevřu pevně ruce v pěst. "Nestarej se!"
"Ale já musím," ujistí mě. "Tvůj táta nám to kladl na srdce, copak si nevzpomínáš?"
Střelím pohledem po Marcele, které se nelíbí, že se Tedův zájem přesunul mimo její obliny.
Dostanu příšerný vztek. Kdo ví, co spolu venku vyváděli, a na mě si bude vyska­kovat!
"Trhni si nohou!" poradím mu, obrátím se k němu zády a hodlám pokračovat dál k farmě.
Zůstane však pouze u toho odhodlání, protože po dvou krocích mě Ted dostihne a čapne
pevně za paži. "Kromě toho mi dlužíš taneček a já mám nerad nevyřízený pohledávky."
"Taneček!" zavrčím ironicky. "Doteď sis na mě ani ne­vzpomněl, a najednou budeš dělat
dusno?!"
"Copak jsi byla sama?" připomene mi. "Nejsem typ, kterej přebírá holku druhýmu přímo z
parketu."
Nedůvěřivě se na něho podívám. Mluví vážně, nebo si ze mne střílí...?
"Pusť ji," vloží se nejistě do našeho sporu Jirka, na kterého jsem pozapomněla. "Nechce jít s
tebou, nevidíš?"
"Odprejskni, mladej," poradí mu Ted varovně.
"Petro...?" snaží se Jirka.
178
"To je dobrý," ujistím ho rychle, abych zabránila případné­mu konfliktu. Nechci, aby kvůli
mně dostal do nosu!
Vývoj situace se nelíbí ani Mackovi. "Tede...?!"
"Zatím čau," rozloučí se s ní prostě a dovleče mě zpátky do sálu. Zrovna hrají převzatou
písničku Slečna Závist, Ted mě k sobě přivine násilím, protože se bráním, a při­tiskne se tak
blízko, až se mi dře svými džínami o perlu v pupíku!
" Ta dívka u oltáře, co pohled tvůj teď sváže..." zpívá pro­cítěně zpěvák Pěsti. Můj pohled
svážou Tedovy oči, ačkoli se snažím od nich odvrátit, přitahují mě jako magnet, jako světlo
lampy noční můru a stejně jako ona riskuji, že se spálím, jestliže mu neodolám...!
"Že by velká letní láska?" špičkuje posměšně. ;??
"Ta přece k prázdninám patří, ne?" opáčím napruženě. .
"Jsi zamilovaná?" ? ??*
"Možná."
"Chceš přátelskou radu, Petro?"
"Ne."
"Ten zrzek ti jako blondýnce nejde k pleti," poskytne mi své moudro, jako bych vůbec nic
neřekla!
"A kdo ti řekl, že jsem zamilovaná do něj?"
Tentokrát se mi ho povede setřít, pobaveně se rozřeh-tá, uvolní sevření, v tanci se ode mě
oddálí na tři kroky, protočí mne přes ruku a zase těsně obejme. "Narostla ti křídla, víš to?"
"A to jsem ani nepila Retbull."
"Pěkně," baví se. "Letos ta láska řádí jako mor, co? Zkosil víc lidí: Pavla, Lindu, Marcelu,
tebe... Skoro abych se bál, že to od vás chytnu, co?"
"To tobě nehrozí," ujistím ho.
"Díky bohu," oddechne si hraně. "Jsem imunní." !
179
"Nemyslím, zeje to důvod k chlubení. Spíš naopak."
"Neřekl bych," oponuje. "Podle mě láska hrozně kompli­kuje život. A já ho mám rád jasnej a
jednoduchej."
"Víš, čím se liší lidi od většiny zvířat?"
"Vím," přikývne se zablýsknutím v očích. "Rozumem."
"Taky," souhlasím. "Krom toho ještě i prožíváním citů."
"Prosím tě," zasměje se, "co ty můžeš vědět například o citovým životě tasemnice?"
Prudce naberu dech nosem. "Jsi hnusnej cynik."
"To už mi pár holek řeklo, máš postřeh," pochválí mne.
"Macek taky?"
"Taje hloupá," mávne rukou pohrdavě. "Nepozná nic. Mís­to toho mi vykládala bludy, jak je
strašně zamilovaná.
"Do tebe, předpokládám!" vyjedu rozčileně.
"Jistě," kývne. "Vždyť to říkám pořád, hloupá holka. A ješ­tě hloupější, když počítá, zejí to
sežeru."
"Určitě to myslí vážně," hlesnu zničeně.
"Tak to ji fakt lituju," usoudí pobaveně a ačkoli první skladba dozněla, nemá se k tomu, aby
mě pustil. Nejprve se snažím oddálit, ale když nepovolí, vzdám to. Následující písnička je
totiž také převzatá, tentokrát z repertoáru kapely Horkýže Slíže. "Tahle je moje nejmilejší...!
Tu se mnou prostě musíš tancovat, to je osud."
Pod sem, nech sa s tebou zblížim, poď sem, ja ti neublížím, poď sem, ja ta nezbijem, Vm
sorry, Vm lesbien...
Mám o čem přemýšlet!! Předpokládám, že Ted myslí na totéž, protože nemluví. Nejspíš
zpytuje svědomí, ovšem to se pletu, jeho myšlenky zalétávají úplně jiným směrem, jak si záhy
uvědomím ze sílícího tlaku na svém podbřišku!!
Pod sem, som tvoj dvorný básník, mám energiu za dvaná-stich a k tomu lubrikačný gel, Vm
sorry, Vm really gay...
Chci se maličko odsunout, ale on mi to nedovolí, zblízka
180
se mi podívá do očí a s mírným úsměvem prohodí na svou omluvu: "Sluší ti to, Petro, tak se
nediv. Máš nejhezčí sexy zadeček, jakej jsem kdy viděl... A on má svou hlavu, ale ne rozum.
Neví, že jsi Pavlova ségra, chápeš..."
Zčervenám jak rajče před sklizní. "Jsi děsnej!"
Poď sem, máme spolu v pláne, že ta okúpem vo fontáne, tak otvor bránu, lebo ju rozbijem!
Vm sorry baby, Vm les-bien...
"Ale no tak," utahuje si ze mne, nejspíš ho baví přivádět mne do stále větších rozpaků! "Vm
not gay... Je to lidský. A příjemný...!"
Příjemné možná pro něj! Já si připadám dost příšerně, přes elastickou tkaninu džínsů cítím
celý podlouhlý tvar. Ačkoli... Příšerně není ten správný výraz. Mým tělem prostupuje horkost
a vzrušení probíjí každým mým nervem jako elektřina, pulzuje mi ve spáncích a způsobuje
měknutí v kolenou i šimrání v podbřišku!!
Tímhle způsobem protančíme i poslední pomalou skladbu, načež se oba vrátíme ke stolu. Na
Jirku si už ani nevzpo­menu, mám co dělat sama se sebou, jsem mimo, rozhozená, rozechvělá
a přitom v duchu zuřím, že se nechám tak snadno ovládat, zatímco Ted se hned vesele zapojí
do hovoru a řehtá se spolu s kámoši! Sérii rychlých písniček si zatancujeme všichni v
kroužku, Pěst ji prezentuje jako závěrečnou, a přes veškerý aplaus, pískání a výkřiky zůstanou
rockeři neoblomní a začnou balit aparaturu.
Nechceme vyrazit vlhkou srpnovou nocí zpátky k cha­loupce v neúplné sestavě, ovšem pořád
se nějak nemůžeme dopočítat, chybí nám dva členové: Markéta a Filip. Nikdo si nevzpomíná,
kdy je vlastně viděl naposledy, natož jestli vůbec spolu, nicméně když se neobjeví ani hodinu
po ofi­ciálním konci tancovačky, vydáme se na cestu. Je to dobrá
181
legrace, všichni jsou rozjaření a blbnou, díky hláškám mám co dělat, abych se nepočurala
smíchy!
U chalupy nás čeká překvapení. Dveře jsou zamčené, ve všech oknech tma, ovšem klíč, o
kterém Pavel tvrdí, že ho určitě schoval pod viklavý kámen dlažby, chybí!
"Tak jsou asi uvnitř," usoudí Adam.
"Co by tam dělali?" nechápe Linda.
"Já bych věděl," pousměje se Ted.
"Blbost," odmávne ho Linda. "Markéta ne! Chodí se svým klukem dva roky a i když ten je
momentálně pár měsíců v Anglii, je mu věrná. Za nikoho bych nestrčila ruku do ohně s
takovou jistotou!"
"Mám zabušit?" váhá Radek.
"Radši ne. Jestli je někdo z nich uvnitř, určitě spí, Max by hned začal štěkat..."
Nakonec se kluci dohodnou na jediné možné přístupové cestě - totiž přes můj pokojík v
prvním patře! Nechala jsem jako vždy pootevřené okno a pro Teda, který se nabídne jako
první, není žádný problém vyhoupnout se po kmeni staré třešně na dolní větev a odtud pak
lézt skoro jako po žebříku až k temnému obdélníku okenního rámu.
"Koukej si to okno zavírat, když jdeme pryč," nabádá mě Pavel. "Může ti tam vlézt kde kdo!"
A to jsem si myslela, že jsem v patře v bezpečí! Než obejdeme chalupu zpátky na zápraží,
cvakne zámek dveří a Ted nás vpustí dovnitř, abychom přestáli psí vítání. Všichni zamíříme
do světnice, někdo má hlad a pozdní noční hodina ho od hodování vůbec neodradí, jiní se
jdou alespoň napít. Jsem mezi těmi druhými - a tudíž nepřijdu o pohled na rozcuchanou
dvojici choulící se na gauči jeden druhému v nahé náruči!! Probuzeni našimi hlasy oslepené
mžourají do elektrického světla jako čerstvě vyorané myši.
182
Filip se vzpamatuje první a přes klín si alespoň přetáhne Tedův spacák, Markéta s nahotou
nedělá žádné štráky. Klidně se posadí a pohyby vyloženě rozvážnými se začne shánět po
svých svršcích rozházených po celé světnici, jak ti dva měli pilno je z ní společnými silami
dostat dolů!
"Tak to je hustý," usoudí pobavený Radek.
"Být tebou, Lin, strkání ruky do ohně si pořádně rozmys­lím," řehtá se Adam.
Linda vypadá vyloženě otřeseně, Ted se podívá přímo na mne a prohodí: "Žádný holce se
nedá věřit. Proto je lepší nevěřit ani na lásku a nekomplikovat si život. Koneckonců, láska je
jenom sex a sex je druh sportovního vyžití."
Neřeknu ani popel, ostatně, nikdo z ostatních nepochopí, komu byla jeho filozofická věta
určena. Utahují si z těch dvou naháčů a já využiji místa v koupelně, abych je všechny
předběhla, vy sprchovala se, vyčistila si zuby, ošetřila si pleť, která jistě dostala v zakouřeném
prostředí pořádně zabrat, ještě štěstí, že na akné moc netrpím, a pečlivě se natřela tělovým
mlékem Nivea.
V duchu s Tadeášem polemizuji ještě nejméně hodinu, než se mi po všech nových silných
zážitcích podaří usnout! Jsem naivní a hloupá a nezkušená, přesto věřím, ano, věřím, že láska
se může povést, když jsou na ni dva.
183

8. den:
Ten kdo mě hlídá
Probudí mě cloumání za rameno. Nechápavě hledím na svěžího bratra, který se nade mnou
sklání a cosi povídá. Vytřu si pěstí ospalky, abych vůbec zaostřila, a požádám ho: "Ještě
jednou."
"Rychle se obleč, jedeme."
"Domů?!" vyděsím se. "Já nechci!"
"Domů ne," uklidní mne i plyšového medvěda, jehož jediné skleněné oko vypadá vyloženě
užasle, "zítra nebo pozítří jsme zpátky. Linda si potřebuje něco zařídit, poje­deme s ní."
Stále jsem totálně mimo. "Kdo?"
"Ty, já, Linda, Markéta a nejspíš i Filip."
Na to si musím nasadit sluchátko, protože mi stále jaksi uchází souvislost. "Ale proč já?"
"Chceš snad radši zůstat s klukama tady?"
Pokud by tihle čtyři odjeli, na chalupě zbydou Adam, Ra­dek a Tadeáš...! Moje rozhodování
je rychlejší, než bych si kdy dovedla představit: "Zůstanu."
Pavel vypadá překvapeně. A nejen to, on překvapený je! "Tobě nevadí, že s nimi budeš
sama?"
"Mluvíš skoro jako táta," uchichtnu se. "Ještě řekni, že tví přátelé jsou opravdu úchylní
hašišáci, a já padnu!"
"To ne, jasně," zavrtí hlavou s úsměvem. "Myslel jsem kvůli tobě. Před týdnem jsem tě musel
těžce přemlouvat, abys jela na chalupu, jak ses jich bála, a najednou taková změna?"
184
"Jenom se mi nikam s Lindou nechce," odvětím nepří­stupně.
"No dobře, tak jo," souhlasí a bere se k odchodu. U dveří se v náhlém vnuknutí zarazí: "Aby
to nebylo kvůli němu...!"
Hrkne ve mně. Copak to na mně poznal?! "Komu...?"
"Tomu... trouboví."
"Nemyslím, že je trouba!"
"No tak blbeček."
"Takhle mluvíš o svém kamarádovi, jo?! Jsi pokrytec!"
"Pozor, pozor," hájí se, "to, že jsme s nimi urovnali vztahy na diplomatickou neutralitu, ještě
neznamená, že je někdo z nich mým kámošem. To je trochu silný tvrzení."
"Cože...?" zeptám se zmateně.
"Všichni nepsanou dohodu o vzájemný ignoraci dodržujou - všichni až na tebe. Nepopřeš, že
jsi s ním tancovala a že on za tebou pálí."
Zírám jak čerstvě vyoraná myš. Já o voze, on o koze!!
"Hele, možná je ten zrzek slušnej a hodnej kluk, celkem na něj i vypadá, ale nemůžeš se s ním
paktovat, jasný?"
"Já vím, jsou to vaši nepřátelé!" Ušklíbnutím maskuji těžké rozpaky. Páni, málem jsem se mu
prozradila sama!!
"O tohle zase tak moc nejde," převeze mne.
"A o co?"
"Mám tě na triku, chápeš?" připomene mi. "Přísahal jsem fotrovi, že tě ohlídám, tak bych to
rád dodržel."
"Nemusíš mě hlídat!" ohradím se. "Jsem velká dost."
"Velká jo," řekne, leč tečku za větou neudělá.
"Ale?" dožaduji se tedy pointy.
"Nejsi samostatná," doplní. Pak pokrčí rameny. "Nebu­deme se hádat. Prostě se drž kluků
tady a do vesnice sama nechoď, jasný? Věřím, že to tu zvládneš. Cau, Peťo."
Vstanu hned po jeho odchodu, nicméně než se namaluji
185
a celkově zkulturním, už jeho ani holky s Filipem dole ne­zastihnu. Ke všemu si nejsem jistá,
zda jsem udělala dobře! Jet s nimi se mi nechtělo, avšak jde o to, zda zůstat na chatě se
zbytkem party není pro mne příliš silná káva!
"Ahoj," pozdravím je poněkud nesměle.
Ted přestane rachotit s prázdnými bandaskami na vodu a hned mne zapojí: "Prima. Půjdeš s
námi pro vodu. Brý-tro."
Nejsem proti! Pořád lepší, když je co dělat, než abych se jen tak placatíla kolem a nevěděla,
jak se k nim připojit. Pro vodu jdeme pouze ve třech, Adam se rozhodne připravit oběd, tudíž
na vycházku ke studánce se vypravím s Radkem a Tedem. Všechno probíhá krásně v klidu a
pohodě, kluci plácají hlouposti a já se jejich hláškám směji, občas se do debaty dokonce i
zapojím, což už je vůbec pokrok! Louka, přes kterou si cestu samozřejmě zkracujeme, je po
včerejším dešti nasáklá jako houba, kluci měli v nose, když se po zába­vě rozhodli pro delší
cestu po asfaltce. Potmě bychom měli mokré nejen kotníky, ale snad i kolena. I tak mi dá
docela fušku sledovat pevnou pěšinku a neťápnout ani jednou vedle, tím spíš, že Ted se mě
snaží z cestičky vytlačit, vzájemně se strkáme a přetlačujeme, něco na způsob Fiony a Shreka,
když se spolu vraceli po vysvobození ze zámku zalitého lávou. Ted samozřejmě vůbec není
tak ošklivý jako Shrek, ale páru má stejnou, čili díky němu co chvíli zahučím do mokřin, jen
to začvachtá.
"Jsem úplně mokrá!" stěžuji si z legrace.
"Kdo ti za to může, že neudržíš balanc?" baví se Ted.
"Vždyť máš sandály," těší mě Radek. "Ty jsou průtoko­vý."
"Jste děsní oba!" oznámím jim, kousek popoběhnu, abych získala náskok, a jako první
zakleknu nad studánkou. Ted mě
dohoní vzápětí, ačkoli se krade tiše jako kočka, vím o něm - spatřím jeho odraz v křišťálovém
zrcadle hladiny. A nejen odraz, zachytím pohled jeho očí a on patrně můj, protože si za mne
přiklekne a přes hladkou hladinu se na sebe chvíli díváme. Uvědomím si, že dýchám mnohem
rychleji než by bylo záhodno! Přitom dohromady o nic nejde,jen o prchavý kratičký okamžik,
kdy se naše mysl propojí pohledem, který nejde z očí do očí, přesto má sílu elektrického
napětí. Ani nevím, jestli je jeho tvář vážná či se usmívá, jsem schopna vnímat upřený pohled
násobený krásou okamžiku, který se v téhle chvíli zastavil!!
Pak se oko studánky zvlní po dopadu kamínku, jímž Radek zruší telepatické kouzlo, po vodě
se rozběhnou kola a pár kapek mi ocákne obličej.
"Něco tu krásně voní," upozorní nás pragmatický Radek.
"To je les a rosa a pryskyřice," hlesnu ještě rozechvěle.
"Nebo to jsem já," baví se Ted, který pro mne těžce emo­tivní chvíli neprožívá zdaleka tak
silně, pokud ji tedy vůbec prožíval! "Puma Mens, ráno jsem se holil."
"Myslím jídlo," začichá Radek nahlas.
"Pak jedině Petra," usoudí Ted. "Taje k nakousnutí."
Naberu do dlaně vodu a pocákám ho za jeho řeči. Samo­zřejmě mi chce oplatit stejnou mincí,
snaží se mě chytit za ruku a přitáhnout ke studánce, když nás Radek krotí: "Nechtě toho!
Copak vy to necítíte?"
Oba natáhneme vzduch hluboko do nozder. Opravdu něco ucítím, něco jako kouř. Vyděsím
se: "Hoří les!"
"Spíš se někde peče maso," uvědomí si Ted.
Posedne nás zvědavost, rychle nabereme vodu do všech pěti kanystrů, tentokrát jsem nesla jen
jednu bančičku, necháme je stát u studánky a vydáme se potichoučku do hloubi lesa za vůní
na ohýnku pečeného masa.
186
187
Tedův nos nezklamal! Netrvá dlouho a dojdeme ke staré lesácké maringotce, kterou tam její
majitelé buď zapomněli, nebo si ji jiní vypůjčili a používají ji spíš jako klubovnu či místo, kde
se dá nerušené a daleko od rodičů pařit. Z úkrytu za houštím sledujeme kuře nabodnuté na
rožni, které visí nad žhavými uhlíky. Podle barvy je pečené, vyšisovaný blondýn Martin se už
ani nesnaží jím otáčet, nechává ho dojít, místo toho si jde do maringotky pro další pivo. Krom
něho zahléd­nu ještě druhého pořízka, myslím, že se jmenuje Tom, na schodech maringotky si
pročesává černé vlasy Tedova loňská postelová kamarádka a uvnitř mluví ještě jeden dívčí
hlas. S tou ignorací měl brácha pravdu, včera na zábavě si nás je­jich parta moc nevšímala a
naši kluci je také přehlíželi, pouze Markéta s pár borci od nich tančila. Podle všeho tihle čtyři
šli po zábavě rovnou sem, Janinka je oblečená pouze v dece, kterou má ovinutou kolem těla,
zatímco růžové kalhotky jsou vyvěšené na jakési trubce na způsob stožáru. Nevím, zda si Ted
s Radkem kalhotek všimli, mají oči jen pro kuřátko.
"Kde je ten otvírák, sakra?" ozve se zevnitř Martin.
"Někde tu musí bejt," odvětí mu podle hlasu Tom.
"Musí - a není! Jano, kams strčila otvírák, doprdele?"
"Tam jsem ho nestrčila," ušklíbne se černovláska, s po­vzdechem se zvedne a zajde dovnitř,
aby mu ho našla.
Podívám se na kluky, co jejich konverzaci říkají, protože s tímhle na mě někdo přijít, v životě
s ním nepromluvím, ovšem pánové mají jiné starosti. Ted střelí očima po kuřátku, vymění si
pohled s Radkem a mně na zádech vyskočí husí kůže z předtuchy, co ti dva chtějí udělat!!
"Neblbněte!!" prosím je šeptem zbytečně.
Ted mi položí prst na ústa, oběhne křoví, mihne se pro­stranstvím před maringotkou jako stín,
sejme kuře z vidlice i s tyčí s klikou, na které je navléknuté, a vzápětí je zpátky
u nás! Vše proběhne během pár vteřin, naštěstí dřív, než ti uvnitř najdou otvírák, podle
sprostých nadávek je jasné, že je zašantročený pořádně. Radek podrží tyč, Ted z ní zručně
kuře stáhne a přehazuje si ho z ruky do ruky, jak ho do dlaní pálí, jasným posunkem naznačí,
co mám udělat: vzít stejně jako oni nohy na ramena!!
Nenechám se pobízet dvakrát a ačkoli nejsem zdatný běžec, peláším za Tedem a Radkem jako
postřelený srnec. Nejdřív si dáváme pozor, aby nás nezahlédli, využíváme míst za tlustý­mi
stromy a keři, jakmile se dostaneme do větší vzdálenosti, bereme to úprkem bez skrývání.
U studánky se zastavíme, Ted kuře rozlomí na čtyři kusy, jednu čtvrtku mi podá, druhou strčí
Radkovi a sám se hladově zakousne do třetí. Chci něco namítat, ale... Pečínka nejen nádherně
voní, ona i báječně chutná! Kuřátko je maličké, zblajzneme ho na posezení, o poslední kousek
se podělíme tak, že si z něj každý prostě kus odtrhneme. Maso je dokonale propečené,
kůžička křupavá a dobře nakořeněná.
Shltneme ho za pár minut, jako bychom nejedli týden! Ještě si ani nestihnu umýt ruce, když
zaslechneme praskání větviček. Vyděsím se - s kanystry nemáme šanci utéct!
"Schovejte se," poradí nám Ted a pomůže nám odtáhnout čtyři bandasky za vzdálenější
houštinu. Sám se ke studánce vrátí a hltavě pije, jako by se nechumelilo. "Hele, vole, kdo je
tady...!" všimne si ho Tom první. Martin se rozhlédne a já se za křovím mimoděk přikrčím.
"Co tady děláš?"
"Vidíš, ne?" odvětí Ted nevzrušeně, opláchne dno kanystru od jehličí a zvedne se k odchodu.
"Spíš co vy tady? Jen tak v negližé? Pěkný sexy prádélko..."
Tom má totiž na sobě naprosto úděsné proužkované trenýr­ky, Martin je pouze ve slipech.
"Neprovokuj, vole..."
188
189
"Nebyls, čirou náhodou, vzadu v lese?"
"Co bych tam dělal?" pokrčí rameny Ted. "Nejsem na práci, vždycky spíš čekám, až mi
pečení holubi vlítnou až do huby."
"Kreténe," odfrkne Martin.
"Tobě taky pěknej den," usměje se na ne.
Uvědomím si, že mi srdce buší až v krku. Jsou na něj dva, kdyby se do něj pustili, neměl by
šanci - a on provokuje! Sko­ro počítám kroky, ještě kousek, ještě... Ted má náskok zhruba
dvaceti metrů, když si Tom všimne kuřecích kostiček!
"Ten parchant!" zavyje v náhlém poznání. "S tím pečeným holubem nekecal!"
Oba okamžitě vystartují, ovšem Ted také. S kanystrem je sice v nevýhodě, nicméně náskok
využije a jakmile vyběhne na louku, kam my už nevidíme, je v bezpečí. Polonazí kluci se
neodváží vylézt ven z lesa.
"Já si tě najdu, hajzle!" huláká za ním Martin.
"To si vypiješ!" slibuje také Tom.
Nakvašeně šťouchnu Radka loktem - on se totiž tlumeně směje!! Celá vyděšená se hrozím
chvíle, kdy se kluci vrátí ke studánce, co kdyby je napadlo prohledat okolí!! Ačkoli bylo kuře
malé, musí jim přece dojít, že jej nemohl zblajznout sám tak rychle! Místní borci v negližé
nad tím očividně nepře­mýšlejí, za slibování kruté pomsty projdou kolem studánky a zmizí v
lese. Ještě chvíli počkáme, teprve pak vylezeme a každý se dvěmi kanystry svižnou chůzí
mizíme v Tedových šlépějích. Čeká na nás na louce, aby nám pomohl s vodou, a společně s
Radkem se dobře baví, zatímco já se po celou zpáteční cestu vydýchávám. To bylo dost o
vous!!
Po obědě si jdou Ted s Adamem zahrát tenis, tudíž se chvíli jen tak poflakuji po chalupě,
přečtu si zhruba dvacet
stránek z Mistra Leonarda, avšak když se přistihnu, že se moje myšlenky točí kolem úplně
jiného mistra, zaklapnu knihu, zamknu chalupu a jdu sebou plácnout na trávník vedle Radka.
Mlčky mi podá načaté pivo a já se stejně bez řečí napiji. Vida, jak jsem pokročila a vlastně
zapadla do party!
Ted je na kurtu dobrý a Adam snad ještě lepší, výměny jsou dlouhé, oba bojují o každičký
míček, nadšenci.
"Shoda!" zadeklamuje Radek.
Sleduji práci jejich svalnatých nohou, ladné pohyby při hře, připadají mi sexy snad i temné
mapy potu, co se rýsují na Tedové hnědém tričku! Z konečků vlasů zpevněných če­lenkou mu
odkapávají kapičky potu a vody, kterou na sebe občas pro osvěžení chrstne z pet láhve.
"Sakra!" zakleje, když ho Adam ukázkově prohodí. ř
"Výhoda Adam!"
"Neštve tě, že to neumíš?" zeptám se Radka zamyšleně.
"Cože?" vykulí na mě oči, nicméně honem zase sleduje hru. "Shoda!" křikne na kurty. "Proč
by mělo, proboha?"
"No, že si s nimi nemůžeš zahrát," nadhodím. "Že jsi proti nim levej..."
"Hezky...! Výhoda Ted!" zhodnotí dění na kurtu. "Z upo­cených sportovců vážně nemám
mindrák, jestli se ptáš na tohle. Baví mě jiný věci, který zase nebaví je, umím jiný věci, který
neumí oni. V pohodě."
Samozřejmě jsem se ptala na tohle, odhadl mě dobře! Ted vybere míček za cenu odřené
holeně, jak sklouzne po antuce.
"Pět pět," oznámí mu Radek a kluci na kurtě si jdou vy­měnit strany. "Tebe to snad mrzí?"
"Ne..."
"No proto," pochválí mě. Cítím se hloupě, honím si triko!
190
191
Samozřejmě mě to mrzí, samozřejmě mám mindráky! Chtěla bych být dokonalá! Nebo aspoň
svoje, najít sama sebe, smířit se sama se sebou. Být jako Radek. Jeho ostatní berou, protože
umí jiné věci, jak sám řekl. Například válí na kytaru. No jo, ale když já neumím nic, v ničem
nevynikám!!
Zvednu se z trávy a písknu na Maxe, který truchlí po Pav-lovi, dopoledne jsme ho museli
dokonce zavřít v chalupě s Adamem, protože by byl schopen nám cestou pro vodu utéct po
Pavlově stopě! Celé odpoledne strávil sice nepřivázány, už se s páníčkovým zmizením smířil,
nicméně v čekací poloze a hlavou upřenou k příjezdové cestě, aby mu nic neušlo. Na
procházku se mnou jde rád, tím spíš, že si to vykračujeme po asfaltce k vesnici, tudíž si pes
nejspíš myslí, že jdeme páníčkovi naproti a vůbec neví, že mi má dělat osobní garde! Válečná
sekera je opět vykopána a tentokrát se spor vyhrotil ještě ostřeji, mírové intermezzo s dortem
je dávno zapome­nuto, Martin má na Teda dvojnásobnou pifku, přímo hoří touhou mu
konečně účet podtrhnout a sečíst.
V zamyšlení dokráčíme až k ohradě koňské farmy. Pasou se tu hned tři koně, všichni jsou
přátelští a zvyklí na lidi, jakmile mne zahlédnou, přiklušou blíž a nechají si podstrkovat lepší
kousky trávy, která roste mimo ohradu. Jsem ve svém živlu, vylezu si na ohradu a povídám si
s nimi koňskou řečí, kterou jsem se naučila už před mnoha lety. Brzy získám jejich plnou
důvěru, rozumí mi, nechají se drbat v hřívě a pozornost si vynucují strkáním. "Petro?"
Trhnu sebou, vůbec jsem si nevšimla, že tu nejsme sami! Naštěstí je to jenom Jirka, který ke
mně přicválá na osedla­ném hřebci. "Už jsem skoro nedoufal, že přijdeš."
Rozpačitě se poškrábu ve vlasech. "Já jsem jen se psem na procházce... Nepřišla jsem
úmyslně."
Jirka má oči opuštěného štěněte. "Domluvili jsme se..."
"Na dnešku?!" podivím se. "To bych si pamatovala!"
"Ne, ale že přijdeš, jako někdy... tak jsem myslel, že někdy brzy... čekám tě od rána..." koktá
rozpačitě.
Čím víc je smutný, tím cítím větší pocit viny. Kruci! Na Pavlových slovech o tom, že po mně
tenhle kluk jede, něco je, brácha není hlupák! Jenže... Zatracený Amor, všichni se jaksi
zamilováváme do těch nepravých!!
Sesedne z koně, plácne ho po zadku, čímž mu dá pokyn, aby se klidně pásl spolu s ostatními,
a sám si vyleze za mnou na ohradu. "Vážně se nechceš jít podívat na hříbátka?"
"Chtěla bych, strašně moc, ale..."
"Není ale," přeruší mne, zase z ohrady seskočí a chytne mě za ruku, aby mi galantně pomohl.
Všimne si, že se na tu ruku zadívám, a zaseji neobratně stáhne. Maxe pro jistotu přivážu k
ohradě, do hřebčína se ho vzít neodvážím, ačkoli koně mu, zdá se, nevadí. Přeběhneme
pastvinu, projdeme stájí s půdou napěchovanou senem, nasaji ten krásný koň­ský parfém a za
chvíli se už v pokleku rozjímám a mazlím s roztomilou klisničkou Anjou. A co teprve druhé
hříbě, které je tak malé, že ještě ani nemá jméno! Čas ve stájích plyne jinak, kdyby se na
druhém konci neobjevily Bedři­chovy jezdecké holínky, snad bych tam zůstala do noci!
Takhle se společně s Jirkou zase vykrademe a utečeme ze stájí dřív, než si nás všimne. Max
mě přivítá jásavým ště­kotem, asi má radost, že jsem se neztratila, což se ovšem nedá říct o
Tedovi, Radkovi a Adamovi, kteří se u ohrady dohadují, kam jsem se mohla podít.
Preventivně zrudnu, díky Jirkově doprovodu si připadám hloupě. Takhle se cítili zrádci!!
"Jsi v pořádku?" zeptá se mě Radek a změří si Jirku.
"Vy jste mě šli hledat...?"
"Když ses neobjevovala takovou dobu," přikývne Adam.
192
193
A pak najdeme samotnýho psa. Zdramatizovala jsi to pěkně, to se musí nechat."
"Co by se mi asi tak mohlo stát?" hážu ramena. Ted si změří Jirku opovržlivým pohledem a
prohodí: "No, z tyhle strany nic, předpokládám. Jsi na zajíce, Petro?"
Jestliže jsem zčervenala před chvílí, to, co se mi objeví v tvářích, je přímo plamen studu a
rozpaků!! "Jsi hnusnej. Přišla jsem se jenom projet! A podívat na hříbata." Ted pokrčí
rameny, nevyjádří se k tomu. "Projet?" zděsí se Radek. "To snad ani ne. Pojďme radši na
večeři do hospody, když už jsme ve vsi..." "Proč bych se nemohla projet?"
"Nechci ti kazit radost, ale vzpomeň si na Elis," zasměje se Adam při vzpomínce.
"A do nemocnice daleko," varuje mne také Radek. "Jezdit na koni může bejt fajn, taky by mě
to lákalo..." "Seděls někdy na koni?" otáže se ho Radek. "Jo, jako malej kluk," kývne Adam.
"Strýc měl valacha." "S touhle bilancí bych moc neriskoval," krotí ho Radek pobaveně. "A ty,
Tede?"
"Jednou mě naši strčili v cirkuse na poníka," vzpomene si. "Smrděl jak čertovo lejno a jak
běhal dokola, nějak se mu svezlo sedlo a já si otloukal hlavu o manéž... Díky, nechci, na koni
jezdí jen sebevrazi nebo ti, co to fakt umí. Ty nejsi ani jedno, Petro, takže se rozluč se svým
amantem."
Prý amantem!!! Mrknu po očku na Jirku, co tomu říká. Vypadá stejně rozhozené jako já, proti
klukům je mnohem mladší a nejistý, neodváží se ani muknout. Tím větší se ve mně probudí
vzdor. Tak to ne, Tadeášku!! Nebude po
tvém! "Zkusím to," oznámím jim a vložím levou nohu do třmenu
Jirkova osedlaného grošáka.
194
"Neblbni!" varují mě trojhlasně. "Ty, která si ublížíš při volejbale?!"
Jirka se pasuje do role soukromého učitele, přes klukovské protesty mi pomůže do sedla.
Celým mým tělem projede známý blažený pocit. Svět z koňského hřbetu, to je jiné maso!
Kluci jsou najednou proti mně takhle maličcí!!
"Peťo, prosím tě," zaříkává mě Adam. "Pavel nás zabije!"
"Mám volat záchranku hned? Za jak dlouho sem do-jede?"
Podívám se Tedovi do očí. Tenhle pohled je jiný než ten dopolední studánkový, najednou
mám dojem, že se v těch jeho zajiskří poznání. Došlo mu, že blufuji?! Přitáhnu otěže a
nedbajíc Jirkových rad, co mám dělat, stisknu koni boky. Grošák se ochotně rozejde, z chůze
přejde v klus a ten se změní v cval, když spolu obíháme ve stále větších elipsách kolem
ohrady, odkud na mě zírají čtyři nevěřícné páry očí. Pocítím poprvé v životě opojnou chuť
obdivu, změním náhle směr, prolétnu kolem nich a pobídnu koně ke skoku, abychom se
společně přenesli nad ohradou v místech, kde je horní kůl na jedné straně spadlý, a cválali dál
po posečeném poli! A že to stojí za to! Skoro se mi nechce vracet, ale když stejně plavně
přeskočíme zpátky do výběhu, Radek mi obdivně zatleská, Adam hvízdne a v Tedové tváři
najdu uznání. Bo-dujill Akorát Jirka vypadá zklamaně!
"Neřeklas mi, že umíš jezdit," vyčte mi.
"Nám taky ne, z toho si nic nedělej," směje se Adam.
"Nikdo se mě na to neptal," pokrčím rameny, strčím Jirkovi ohlávku a rozloučím se s ním:
"Díky. Ani nevíš, jak moc jsem ti vděčná."
"Přijď zase," pozve mě. "Kdykoli."
"Možná," slíbím neurčitě.
"Kde ses to naučila?" vyzvídá Radek cestou k hospůdce.
195
"Chodila jsem spoustu let do jezdeckého oddílu," přiznám.
"To bych do tebe fakt neřekl," ocení mě Adam. : "Nejen ty," pousměji se hořce. ' Ted po mně
střelí pohledem a jelikož ho nachytám na I švestkách, ani se nesnaží nic skrývat, usměje se na
celou pusu a smířlivě mě chytí kolem ramen. Jsem z toho div živá, protože mě pustí až na
hospodském nádvoří!
"Nevím, jestli to byl dobrej nápad," prohodí Adam polo­hlasně při pohledu na dva stoly
obsazené místní mládeží.
Macek okamžitě přicupitá, aby zezadu objala Teda a škád­livě se zeptala: "Ahoj, pejsku. Co si
dáš?"
"Leda pěstí mezi oči," nechá se slyšet Tom.
"Co si dá pejsek, to fakt nevím, zeptej se přímo Maxe," po-1 radí jí Ted. "Ale já bych si dal
dobře propečený kuřátko."
U sousedního stolu to zahučí nesouhlasem, Radek Teda pod | stolem nakopne: "Nech toho,
pitomče! Je nás málo!"
"Kuře nemáme, z hotovek je tam akorát slepice na paprice a sekaná s kaší," nepochopí
Marcela narážku.
"Sekanou udělám z něho," nechá se slyšet Martin.
"Tak čtyřikrát tu slípku, když není mladý kuře," baví se Ted. "A Macíku? Pro mě extra porci z
prsíček..."
Prý Macíku! Okamžitě mám po dobré náladě vyvolané důvěrným objetím. Ted ho myslel
naprosto kamarádsky, nic víc, jenom já jsem mu přikládala neexistující váhu! Kliďánko
flirtuje s Mackem, která mu přinese protekční porci, omáčka z talíře vyloženě přetéká, kousků
masa v ní má mnohem víc než my ostatní, a ještě mu dopřeje pohled na vlastní boule
vydouvající elastické tričko ve výstřihu tak obrovském, až jí z něj lezou lemy košíčků
podprsenky.
"Kdybys měl těch prsíček málo, tak si přidej," chichotá se a vypne hrudník jako granátník na
přehlídce.
Ted odloží příbor a oběma rukama tu její nadílku potěžká. "Což tam je porcí jak pro celou
rotu," uzná pobaveně. "To musí bejt síla se s tím tahat... Skoro abys nosila na zádech v batohu
tvárnici, aby tě to nepřevážilo, ne?"
"Nestěžuju si," usměje se samolibě. "A ti, kteří dostanou ode mě povolení, taky ne...!"
"Povolení si máknout?" baví se Radek.
"Nejen!" slibuje mnohoznačně.
Ted na ni mrkne: "A já to povolení mám?"
"Musíš si ho zasloužit," laškuje s ním.
"Macku?!" zahuláká z výčepu pan vrchní, čímž ukončí trapnou scénku, kterou nevraživě
sledovali i všichni místní. Možná žárlili a Tedovi záviděli!!
"Vystydne ti omáčka," syknu ironicky.
"To by byla škoda, co?" baví se a v klidu pokračuje v jídle. Já mám ovšem chuť zcela
zkaženou, mlčky se v jídle povr-tám, načež talíř přistrčím Radkovi, aby se dorazil.
Marcele práce dlouho nevydržela, bohužel, jakmile se jen trochu utrhne, hned je u nás a
flirtuje s Tedem o sto šest.
"No, já půjdu domů," oznámím Adamovi ve chvíli, když si Ted i Radek odskočí na toaletu.
"Mám rozečtenou napínavou knížku, budu se u ní bavit víc než tady."
"Sama nemůžeš!" brání mi. "Vydrž chvíli, posedíme a půjdeme všichni..."
"Mám Maxe," namítnu nekompromisně. "A ještě je světlo, takže jdu hned, abych to stihla, než
se setmí."
"Půjdu s tebou," nabídne mi velkoryse.
"Ne!" zarazím ho. Nechci žádné oběti! "Max bohatě stačí."
"Dobře," kapituluje. "Jaký máš číslo na mobil?"
Nadiktuji mu ho a on si ho napíše ohořelým koncem zá­palky na účtenku, načež mi nadiktuje
jiné číslo, které uložím do paměti mobilu. "To je Tedovo," vysvětlí. "Já jsem nechal
197
mobil v chalupě, ale on ho tu má, takže kdyby něco, okamžitě zavolej, jasný?"
"Stejně by to ani neslyšel," namítnu s hořkostí.
"Chlapec má jiný starosti. Prsíčka na smetaně a tak," za­směje se pobaveně, načež mi slíbí:
"Vezmu si jeho mobil k sobě, hned mu tam tvoje číslo uložím. Nenechám se od Pavla zmlátit,
no ne?"
"Díky, jsi hodnej. Zatím ahoj," rozloučím se s ním, po­padnu psí vodítko a rychle mizím ze
dvora, Ted nebude na WC věčně, že! Nechci se s ním setkat, neměla bych sílu se přetvařovat
při vysvětlování důvodů, proč se dnes nebavím! Krom toho mě také neláká setkání s Jirkou,
za hříbátka jsem se mu neodvděčila zrovna pěkně, radši zmizet dřív, než přijde večer za
kamarády!
Maxe každopádně můj nápad potěší, radostně pobíhá celou cestu k chalupě, tohle ho baví
určitě víc než ležení pod sto­lem. A pokud kluci dostanou do nosu za kuře, když nebudou mít
psího bodyguarda... no, to je riziko podnikání!
Než dorazíme k chalupě, na sklizené pole sedne soumrak, balíky slámy vypadají opět trochu
strašidelně, člověk netuší, co všechno se za nimi může skrývat...! Okamžitě za sebou zamknu,
zalomcuji dveřmi, abych se přesvědčila, že drží pevně, a jdu zkontrolovat i okna. Rozsvítím
ve světnici i na chodbě, energetici by ze mě radost neměli, ale nemohu si pomoct, chalupa je
najednou příšerně prázdná a tichá. Po tolika lidech je to prudká změna! Na okamžik zalituji,
proč jsem se nechala unést a odešla z restaurace. Co převáží misku vah - můj strach nebo
nechuť pozorovat Teda, jak se nechá balit od té naducané slepice?! I kdybych se asi bála
sebe­víc, žárlivost je silnější. Pohled na tu kačenu, která se o něj otírá a před lidmi ho nechá
osahávat svoje velehory, prostě nesnesu!! Tím spíš, že jeho to baví.
198
Snažím se ze sebe nepříjemnou vidinu smýt proudem horké vody, stojím pod sprchou jakou
dobu, přesto se mi Macka spláchnout do kanálu nepodaří. Zabalená v osušce pobídnu psa a
vyjdeme společně do mého pokoje. Krucinál, zase jsem nechala otevřené okno a jak mi v noci
Ted názorně předvedl, pro někoho jen o trošku zdatnějšího v tělocviku než jsem já sama je
otázka vylézt po třešni nahoru záležitostí pouhých pár minut!
Než přistoupím k oknu, abych jej pevně zavřela na kličku, ustrnu. Na mém polštáři leží
kytička žlutých kvítků sváza­ných růžovým provázkem!! Překvapeně ji vezmu do ruky a
pohlédnu na medvěda, který drží pod každou packou jednu. Tahle je nová, v pořadí třetí! Jak
se sem dostala?! Hlavně kdy...? Nevypadá moc uvadle, nemůže tu tedy ležet příliš dlouho,
maximálně hodinku, dvě. Kolik bylo, než mě šli kluci hledat...? Hm, to by odpovídalo!
Zavřu okno a natáhnu si noční košili, pak se posadím na postel a civím na kytičku, jak kdyby
na ní byly neviditelným písmem napsány odpovědi na všechny moje otázky. Samo­zřejmě
nejsou a já jsem tím víc zmatená. Proč mi nosí kytky, když laškuje s jinou?!
Max, dosud klidně ležící na předložce u postele, náhle zvedne hlavu a našpicuje uši. Tenhle
pohyb mě vyděsí, sama nic neslyším, což ale zase není tak nepochopitelné. Psí sluch je
mnohem vyvinutější než lidský, natož než můj! Max se posadí, zadívá se na dveře a z hrudi se
mu dere vrčení tak temné, až se mi naježí vlasy. "Co je, Maxi...?"
Krátce na mě pohlédne, jen se zaleskne bělmo hnědých očí, a zase upře zrak zpátky na dveře.
Vrčení neustává, spíš zesílí! Otevřu opatrně dveře a do psa jako když střelí, vystartuje po
schodech a pádí rovnou dolů k hlavnímu vchodu, odkud se na mne otočí. Asi čeká, až ho
pustím ven!
199
Váhavě k němu dojdu a snad proto, že se neozývají žádné kroky, natož snad bušení na dveře,
odemknu a otevřu. Max se kolem mne prodere, vylítne na zápraží, nasaje čenichem vzduch a
neomylně zamíří k rohu kůlny! Mžourám do tmy, přechod ze světla do tmy mě oslepuje,
skoro nic nevidím, ovšem jsem připravena kdykoli zabouchnout dveře i za cenu toho, že bych
nechala psa na pospas! Někdo tam skutečně je!! Na okamžik spatřím tmavou siluetu, která si
dřepne k psovi na zem, nejspíš aby ho napadla a umlčela navždy!!!

Tak daleko to ale nedojde, protože od kůlny se neozve štěkání ani zlověstné hrdelní vrčení,
natož zvuky útoku, nýbrž psí radování!
"Maxipse," poplácá ho Ted po hřbetě a vyleze na zápraží osvětlené žárovkou. "Prozradils
mě."
"To... to jsi ty...? Co tam děláš?!" vyjedu na něho.
"Hlídám," odvětí s úsměvem.
"Hlídáš?!" zeptám se nechápavě. "A co hlídáš?"
"Špatně položená otázka," baví se. "Spíš koho."
"To jako že -" Málem se zajíknu. "Ty mě hlídáš?!"
"Chtěl jsem být taková slečna na hlídání," přizná se. "Něco jako au pair. Ale Max mi to
překazil. A ty taky, nikdy bych do tebe neřekl, že vylezeš na dvůr, aby ses podívala, kdo tu
šmejdí! Máš můj obdiv."
"No," trhnu rozpačitě rameny. "Ty bys do mě neřekl věcí!"
"Jo, jsi pro mě jedna velká záhada," prohodí a ve tmě blýskne očima skoro jako pes. "Nějak se
v tobě přestávám orientovat... Jsi mnohem složitější, než se zdálo. Půjdeme dovnitř, ne? Dal
bych si kafe... Můžu tě o něj požádat?"
Otevřu dveře dokořán, aby mohl projít on i pes. Teprve ve světnici si uvědomím, že v noční
košilce nejsem zrovna
200
připravená přijímat návštěvy, natož jim vařit kávu! Tedovi to ovšem nevadí, spíš naopak,
sjede mne tím jeho oceňujícím lustrujícím pohledem, div mi nenaskáčí pupínky.
"Pěkný pyžamko," mrkne na mne.
Na kompliment nezareaguji. "Dáš si turka, nebo nescu?"
"Turka, ale s mlíkem. Uvař si taky, ať tu nesedím sám."
Než připravím dva šálky, začne voda v rychlovarné konvici vřít. Zaliji jemně mletá zrníčka a
naservíruji obě kávy na stůl společně s načatou tatrou a zbytkem sušenek disko.
"Proč jsi mě chtěl hlídat?" vzpomenu si na původní téma.
"Zajímalo mě, co je na těch bubácích pravdy."
"Přece mi nevěříte," trhnu hlavou dotčeně. "Kdo si ze mě minule utahoval, že jsem musela
mít halucinace a kdesi cosi?"
"Utahoval a nevěřil je rozdíl," mávne rukou s úsměvem. "Proč by sis to vymejšlela?
Samozřejmě jsem ti věřil, Petro. A pak, když mi Adam řekl, že jsi šla domů, najednou se
zvedl i jeden z těch řízků v hospodě a skoro to vypadalo, že jde po tobě. Tak jsem vystartoval,
ale asi jsem se spletl."
"Asi?"
"No, šel tímhle směrem, jenže se mi ztratil. Musel zabočit hned za vesnicí k té farmě, nevím."
"A kterej se zvedl?" zeptám se napjatě.
Podívá se mi do očí, ve tváři pohrdání. "Jestli se ptáš na toho zrzavýho zajíce, tak ten ne,
vůbec nebyl v hospodě."
Pochopitelně zčervenám. "To jsem si všimla taky!"
"Sorry, není důvod se rozčilovat, ne?" uklidňuje mne. "Takovej ten kudrnatej debil, nevím,
jak se jmenuje."
"Tom. Ale já myslím, že mě nikdo nesledoval." Usrknu kávy, ještě je příliš horká, načež
zaútočím: "A co Macek, ona tě pustila? Musela být hodně smutná, že odcházíš brzy."
201
"Nemá na těch..." gestem naznačí velké poprsí, "magnety, takže k ní nejsem přilepenej ani
jinak přitahovanej."
"Ne?" ušklíbnu se ironicky. "Vypadá to přesně naopak!"!
"Milá zlatá," baví se. "O tomhle přece ty sama víš svoje! leccos vypadá a není. A naopak,
něco je a přitom se ne- zdá."
"Jsi hroznej," oznámím mu. "Vrátíš se tam...?"
"Dnes?" užasne. "Šílíš? Musím se pořádně vyspat, zítra chci vyrazit -"
"Ty pojedeš pryč?!" vyhrknu zděšeně. "Končíš tady?"
"Ne, to ne," ujistí mě. "Nejsem blázen, líbí se mi tu. Zorg totiž jeden kámoš z gymplu, Honza,
dělá vedoucího v táboře kousek odtud, chceme za ním s Adamem zajet na kolech. Teď mě
napadlo - pojedeš s námi, ne?"
Nabídka mě vytočí z konceptu. "Ale... kola jsou jen tři!"|
"No však," pokrčí rameny. "Adam, já a ty."
"A co Pavel?" nechápu. "Ten o setkání s kámošem přijde?| Byli jste přece vždycky čtyři a
navíc s tebou a Adamem se vidí v Praze, kdežto Honza je na škole v Olomouci, ne?"
"Jsi informovaná," uzná. "Máš přehled."
"Taky jste se k nám něco nachodili," zamumlám rozpa-l čitě.
"To jo, ale třeba já jsem si vůbec nespočítal, že jsi musela; ty roky vyrůst," přizná se s
úsměvem. "A to do krásy. I když si pamatuju, jak jsem tě jednou viděl u vás v plavkách a už
tehdy jsem si říkal, že z tebe bude kus!"
Všechno se ve mně zatetelí radostí. On si to pamatuje!!
Ted má sice pamatováka, ale nijak se v tomhle tématu ne-l pitvá, pokračuje ve vysvětlování,
jako by ani žádnou lichotku neřekl: "Zorg je na Palackýho univerzitě a i když se s nimi Pavel
nevidí, bez debat ho vymění za Lindu. Ten je zalásko-| vanej a není s ním řeč, nenechá tu
Lindu Filipovi."
"Filipovi?" nechápu.
"Co jsem vypozoroval, řekl bych, že po ní Filip jede."
"Filipa přece sbalila Markéta," namítnu.
Tedovi kafe zaskočí do plic, odkud ho pracně vyhekává. "Sbalila? Kde žiješ? S tou se jen
vyspal."
"To je dost hnusný," otřesu se.
"Jsou holky na chození a pak holky na spaní," vysvětlí mi zásadní rozdíl. "Těch prvních je
minimum a ještě se ani těm nedá věřit... A ty na spaní k ničemu jinýmu ani nejsou."
"Jako třeba Macek?"
"Například," přikývne.
"A... Elis?"
"V podstatě taky," zasměje se. "Ale ta aspoň není blbá, takže se s ní dá i pokecat. Poslyš, ale
chce to spacák. Na ten tábor. Máš tu svůj spacák?"
"Ne, jen deku, ale stejně -"
"Tu těžko povezeš na kole," baví se. "Zůstaneme tam přes noc, protože ve dne na nás beztak
mít čas nebude. Takže to vidím jednoznačně - zítra si sjedeš domů pro spacák a je to. V osm
pět jede autobus do Bakova, v poledne jsi zpátky, no a odpoledne vyrazíme na tábor."
"Představuješ si to moc jednoduše," namítnu.
"Vždyť na tom nic složitýho není," ujistí mě. "Jestli chceš, pojedu pro spacák s tebou, aby ses
nikde neztratila."
V tomhle mě odhadl naprosto přesně, kdo ví, kam bych autobusem vlastně dojela! Představa,
že mohu být zítra pár hodin s Tedem sama, absolutně nemá chybu! Za tu jsem ochotna
kývnout nejen na tábor, ale snad i na cestu do pekla!!
Pak se nějak řeč stočí na školu, vyjádřím své obavy ze střední a on mě uklidňuje historkami z
gymplu. Je to úžasné poslouchat příběhy, které znám, leč z jiného úhlu pohledu!
202
203
Navíc se dozvím i spoustu věcí, se kterými se bráška nepo-chlubil ani mně, natož rodičům!
Místy vyloženě slzím smí­chy. Vydržela bych si povídat snad do bílého rána, káva je dávno
vypitá, čas s ním letí neuvěřitelně rychle. Nevěřím vlastním očím, když v půl jedné mrknu na
hodiny a zrak mě opravdu nešálí! Já bych nikdy nenavrhla, že půjdeme spát! Takhle si skočím
vyčistit zuby a nechám se doprovodit v rámci bezpečnostních opatření až do svého pokoje.
Zachytím jeho pohled na třech svazečcích žlutých kytiček, které svírá jednooký medvěd. Do
tváří se mi v očekávání nahrne krev, ačkoli mě pálí tisíc otázek, nemohu začít první, abych ho
nepřivedla do rozpaků. Je to poprvé, co jsem do­stala od kluka kytičku, vlastně tři kytičky,
proč ho ztrapňovat vyzvídáním?! Jestliže tenhle anonymní způsob vyjadřování je jeho
parketou, musím ho respektovat!
"Petro?"
Celá se našponuji. "Ano?"
"Chtěl bych ti něco říct..."
"Povídej," hlesnu napjatě.
"Krásně voníš, víš to?"
Málem se zapotácím. Ten mi dává kapky!! Napíná mě, pokaždé mě dokáže něčím překvapit.
Něčím, co vůbec ne­čekám - a toho, co naopak čekám, se nikdy nedočkám! "No, to je tělové
mléko.
"Voní fakt pěkně. Tak... dobrou noc," popřeje mi, zatímco já zajedu pod deku, přikryji se až
po bradu a se srdcem buší­cím rychleji než se sluší a patří na něho fascinovaně zírám.
"I tobě," špitnu nesměle.
"Pěkně se vyspi."
"Pokusím se..."
Přikývne na srozuměnou, nadechne se, aby ještě cosi do­dal, ale v té chvíli se dole ozve
zaklepání na dveře a Max se
zuřivě rozštěká. Tohle ovšem bubáci nejsou, to poznám i já! Prostě se jen vrátili kluci. Ted
pokrčí omluvně rameny, jako že už musí, pousměje se a než za sebou zavře dveře, zhasne mi
elektrické světlo.
Vyndám si sluchátko, zastrčím je do zásuvky nočního stolku, a v blaženém tichu, ve kterém
se dá tak krásně snít, upadnu do říše nevědomí dřív, než bych si sama přála, pro­tože si tak
vůbec neužiji představ a improvizace možností i různých ozvěn budoucnosti.
204
205

9. den:
Výlet za hranici snů
Pobyt na chalupě mě naučil mimo jiné i nevěřit přísloví ráno moudřejší večera. Je totiž příliš
krátkozraké počítat s tím, že to, co se zdá večer samozřejmé, musí platit i ráno! V Tedově
souvislosti jsem na svou důvěřivost několikrát do­platila a dostala pár pořádných ťafek, když
mi před usnutím připadalo všechno růžové a jasné a po probuzení mě čekala studená sprcha
tvrdé reality, že.
Sice se proberu v nelidsky časnou dobu, slunci se také ještě nechce vstávat a schovává se v
naducaných mracích, nicméně dohromady nevím, co dál. Vlítnout do světnice s ba­tůžkem na
zádech a slovy "jedeme" by taky mohl být pěkný trapas! Vyřeším to šalamounsky: dojdu se
podívat dolů, jak to s mým doprovodem vypadá, ale pro jistotu v noční košili. Přinejhorším se
mohu tvářit, že sejdu napít!
Tentokrát však není opatrnosti třeba, Ted si v džínách a tričku maže chleba taveným sýrem a
jakmile mne za-hlédne, rozhodí ruce: "Co je? Tys zaspala? Za hodinu nám to jede."
"Nezaspala, jen jsem nevěděla," namítnu omluvně.
"Jak, nevěděla? Přece jsme se v noci domluvili, ne?"
"Právě, v noci," pousměji se.
"Ty ses rozmyslela, že jo?" podezírá mě.
"Já ne," zdůrazním svou osobu.
"No já teprve ne," pousměje se. "Spíš jsem na devadesát procent čekal, že couvneš."
Tohle mě zaujme. "Proč sis to myslel?"
"No," pokrčí rameny. "Třeba že nenajdeš odvahu."
"A vidíš, překvápko," přehraji rozpaky do vtipu.
"Příjemný," ujistí mě, sjede hnědýma očima mou siluetu od ofiny k bosým nohám a dodá: "Jsi
nevyzpytatelná."
Zatvářím se rádoby tajuplně a mizím do koupelny, aby nám ten autobus nakonec doopravdy
neujel! Adama ani Radka kvůli našemu odjezdu nebudíme, rozloučím se pouze s Ma-xem,
který je smutný jak šafářův dvoreček, slíbím mu, že po poledni jsem zase zpátky a navíc by se
měl taky vrátit pán, ale nevím, jestli na to chce slyšet, to, že ho necháme na chalupě s cizími
kluky, bere za ránu pod pás. Pak už máme dost na­pilno, ostrou chůzí rázujeme v
pošmourném ránu ke vsi, až se oba zapotíme. Je sice zataženo, ale teplo, s riflovou bundou
jsem to kapku přeťápla, musím ji nést v ruce a k maličkému batůžku mám tím pádem další
zavazadlo navíc, rázuji po Tedově boku jen v džínách a krátkém topu. Na bus musíme
nakonec asi sedm minut čekat!
Vlezeme si až dozadu, přední místa zabraly místní drbny, co se po nás i tak otáčejí.
"Jak vypadám?" zeptám se Teda poněkud nervózně. "Ne­mám na tváři třeba zbytek zubní
pasty, nebo tak něco...?"
"Vypadáš pěkně," říká pobaveně.
"Tak jsem to nemyslela...!"
"Ale já to tak myslím," ujistí mě.
"Mluvím vážně," hájím se, červená až na krku. "Proč se po nás pořád dívají? Co jim je?"
Ted v tom nevidí problém. "Tomu se říká zvědavost. Určitě si lámou hlavu, proč se taková
mladá pěkná holka zahazuje s takovým zarostlým hašišákem..."
Vybuchnu smíchy, až Tedovi poprskám tričko! V tu ránu opět připomínám krocana.
"Omlouvám se... Já... Připomněls mi tátu, ten mě totiž vždycky varuje před hašišáky!"
206
207
"Tvůj táta je chytrej člověk," přikývne spokojeně. "Já mit dceru, taky ji nenechám s někým
takovým, natož jezdit po výletech a čert ví kam na noc... To bych ji hnal!"
"V čem jsi nebezpečnej?"
Zblízka se mi podívá do očí, koutky úst nadzvedne v úsmě­vu, když mne chvíli hypnotizuje,
než odpoví: "Pro vlastní dobro bych byl radši, kdybys to nepoznala."
Jeho sebejistota mě pěkně dráždí! "Máš o sobě hodně vysoký mínění, že? Jak si můžeš být tak
jistej sám sebou? Proč myslíš, že ti žádná neodolá?!"
"Mluvil jsem o svým dobru," upozorní mne stále s tím mírným úsměvem. "Třeba mám strach,
že neodolám já."
"Nerozumím..."
"V noci se měním na krvelačnou bestii, jsem vlkodlak."
"Pch," spláchnu rozpaky smíchem. "Ty dobré ženy mají pravdu. Jsi vážně příšernej, Tadeáši."
"Poslyš, sestřičko, neprovokuj," varuje mne.
Nechápu, kde se to ve mně vlastně bere. Před nedávném jsem se bála jet na chalupu, abych
náhodou nemusela prohodit pár slov s Pavlovými kámoši, především s Tedem, a dnes...?!
Sou­hlasím s výletem právě proto, že spolu budeme sami a mám možnost si s ním povídat!! A
také té možnosti využívám, probreptáme celou cestu až do Bakova, oběma nám pusy jen
jedou, neustále se smějeme a je to vůbec děsně fajn!
"Bude u vás někdo doma?" zajímá se Ted, když přesedne­me na trolejbus MHD.
"Počítala jsem to, táta je ve Španělsku a mamka slouží."
"Super," mrkne na mě.
"Ne tak docela," zklamu ho. "Prvně totiž musíme za mam­kou pro klíč od bytu, jinak se pro
spacák nedostanu."
"Aha," dovtípí se. "Dělá někde v nemocnici, že jo?"
"Skoro," pousměji se. Vystoupíme na zastávce Stříbrná
alej a zbytek cesty k ústavu sociální péče Naděje kráčíme po svých. V jednu chvíli Se musíme
schovat před krátkou letní sprškou pod stříškou lešení postaveného u fasády domu, v jehož
přízemních prostorách sídlí vietnamský obchůdek se zbožím všeho druhu. Zvlášť hláška
napsaná oranžovým fixem přímo na skle výlohy Vše za 39,- Kč nás dobře pobaví!
"Nechceš něco?" láká mě Ted. "Jako dárek, chápeš."
"Že bych si vybrala třeba sadu sítek nebo trychtýřů?"
"No jasně. Nekup to, za ty prachy!"
"Myslíš, že i tamhle ty apartní holínky jsou tak levný?"
"Určitě. Když vše, tak vše, ne? Vrazím do tebe čtyři pětky i s dýškem a naděláš parády jak za
čtyři kila!"
"Aby to nebylo za tu jednu botu," uchichtnu se. "Proč mají vystavenou jenom levou?"
"Třeba jim někdo pravou ukradl."
Smích nás ale záhy přejde, protože se staneme svědky úrazu. Na dámu v kostýmku, která
kolem procupitá na vy­sokých podpatcích, v poryvu větru spadne z lešení prkno! Naštěstí
není nijak velké, jelikož však letí z výšky prvního patra, bohatě to ke zranění stačí. Paní rána
do hlavy srazí na zem. V první chvíli zůstanu jako omráčená, vůbec nevím, co mám dělat!
Ted je pohotovější, rychle k ní přiskočí, aby zjistil, že to odnesla s rozbitou hlavou a šokem.
Jelikož jde o celkem rušnou ulici, okamžitě je kolem spousta čumilů, rádců i pomocníků,
pomohou ubožačce do sedu, opřou ji o zeď domu a jeden přes druhého jí cpou svoje
kapesníky v různých stadiích čistoty. Některé jsou fakt jedlé! Paní je sice praštěná, ale ne
úplně, s díky jejich snahu odmítne a vy­hrabe z kabelky vlastní papírové kapesníčky, které si
přikládá na krvácející ránu. Z obchůdku vyběhne i majitel, drobný Vietnamec s očima
vyvalenýma hrůzou.
"To je neštěstí, to je neštěstí," opakuje stále dokola.
208
209
"Zavolejte někdo záchranku," navrhne Ted.
Vietnamec sice mluví legračním měkkým přízvukem, nic­méně ze všech diváků je
nejbystřejší, vytáhne z kapsy mobil vytočí tísňové volání a lámanou češtinou přivolá pomoc.
"Jsi celá bílá," všimne si mne Ted. "Je ti dobře?"
"Jo," vzpamatuji se.
"To je neštěstí, to je neštěstí," drmolí Vietnamec.
"Tak půjdeme, ne? Oni to tu zvládnou, jejich dost," pobíd­ne mě Ted a podá mi ruku, aby
mne z hloučku vyvedl.
"To je neštěstí, to je neštěstí," oznámí vietnamský prodavač speciálně nám dvěma, když vidí,
že se bereme k odchodu, a dodá: "Ještě že v tom prkně nebyl žebík!"
Podívám se na Teda, on na mne a navzdory vážnosti situ­ace vybuchneme smíchy, až se po
nás pár lidí otočí. Není to nedostatkem úcty nebo soucitu s tou zraněnou, prostě se
neovládneme, žebík nás dostane, opakujeme si Vietnamcovu hlášku až do samotné vrátnice
Naděje.
"Dobrý den, paní Voborníková," pozdravím vrátnou. "Můžu si skočit za mamkou?"
"Dobrej, dobrej," švitoří babka a zvědavě zabrejlí na Teda. "Ty už máš chlapce, Petruško?"
"A ne jednoho," nezklamu ji. "Zrovna jsem se třemi na chalupě... Zabzučíte mi, paní
Voborníková?"
Ted vedle mě zabublá smíchy, vrátná stiskne bzučák a pus­tí nás do rozlehlého areálu.
Budova C se nachází nejblíž, stisknu mamčin zvonek a trpělivě čekám, než se mi ohlásí v
mluvítku. "Ahoj, mami. Pustíš mě dál?"
"Petro?" užasne. "Stalo se něco?!"
"Ne, vůbec nic, jen potřebuju klíč od bytu, něco si doma musím vzít," vysvětlím rychle,
ačkoli je mi jasné, že tohle stačit rozhodně nebude! Mamka nám otevře na dálku, pečlivě za
námi zase zavřu
210
a s Tedem v závěsu kráčíme chodbou s vysokým stropem. Všude je cítit dezinfekce a chlor,
podobně jako v nemocnici, ovsem tím veškerá podobnost končí. V Naději jsou v pavilo­nu C
umístěny dívky mentálně postižené, nicméně fyzicky zdravé a zdatné. Je až zarážející, že jich
je většina opravdu silných a urostlých, žádná neduživá tintítka! Mamka mě už vyhlíží u
jedněch dveří, při pohledu na Teda se zatváří ještě udiveněji, protože však nemůže nechat
svoje svěřenkyně bez dozoru, musíme jít oba dovnitř s ní.
"Dobrý den, pani Jungmanová," usměje se na ni můj do­provod, který vyvolá svým
příchodem do místnosti s několika děvčaty v teplákových soupravách úplný poplach.
"Ahoj, Tede," odpoví mu mamka zaskočeně. "Co tady děláš?"
"Přijel jsem s Petrou, aby nemusela sama."
"Něco jsem si doma zapomněla," dodám rychle. "Ted se nabídl, že mě doprovodí."
"To jsi hodnej. Byla by schopná dojet do Brna místo do Bakova, znám její orientační smysl,"
pochválí ho, nicméně zpátky ke mně: "Proč s tebou nepřijel Pavel?"
"Ten je s Lindou," vysvětlím, ale prozíravě nedodám, že jaksi mimo chalupu. Mamce by se
totiž nemusela líbit sku­tečnost, že jsem tam zůstala sama se třemi kluky!
"Aha," oddechne si. "Copak potřebuješ tak nutně?"
"Nějaké prádlo." Tuhle pololež jsem si připravila už v au­tobuse, nejsem zaskočená. Ted po
mně střelí pohledem.
"Jsi hrozná," oznámí mi mamka. "Nemohla sis ho pře­prat?"
"Přeprat bych si ho mohla, ale ne pověsit," vysvětlím rozpačitě, jelikož Ted se pobaveně
zasměje a hodí mi pod nohy klacek: "Klidně mohla. Každej kluk se rád podívá na pěkný
prádlo..." ;,
211
Vlastně to není kudla do zad, nýbrž pomoc, protože mamka teprve poté pochopí důvody, pro
které jsem nemohla ověnčit dvorek chalupy spodním prádélkem!
"Počkejte tu chvilku. Petro, hlavně nespouštěj z oka Ka­čenku, hned jsem zpátky!" požádá
nás a rychle odběhne.
Děvčata nás obklopí a jedna přes druhou něco žvatlá, Ted nestačí couvat. Zatímco Maruška
mě vleče ke stolku, kde má výkres a několik špačků barevných kříd, Blanka se zvědavě
dotýká písmen na jeho tričku.
"Petro...!" prosí o pomoc Ted, jelikož už nemá kam uhnout.
"Jsou v pohodě," ujistím ho a pochválím Marušce čmá-
ranici.
"To je B! To je B!" jásá Blanka a píchá ho prstem do pr­sou, čímž inspiruje Haničku. Vycení
na něho zčernalé zuby a píchne ho ukazováčkem do břicha, jen Ted vyhekne.
"B jako Blanka!" raduje se Blanka.
"Správně," pochválím ji. "Jsi šikulka."
Kačenka, kterou jako jedinou Ted vůbec nezajímá, sedí uprostřed místnosti na židli a kýve se
dopředu a dozadu. Z ničeho nic vykopne pravou nohu a pantofel pleskne o stěnu dvacet
centimetrů nad Tedovou hlavou. Přisednu si ke Kačence na bobek. "Ahoj, Kači. Jak se máš?"
Podívá se někam skrz mě a fjů, druhý panfofel prosviští vzduchem. Tentokrát Ted výpad
čeká, stačí se přikrčit, což ovšem málem odnese vypíchnutým okem, protože se Hanička
nestrefí do žádného z písmenek. Přiběhne ke mně.
"Tady je to o život," oznámí mi. "Nemůžu počkat ven­ku...?"
"Vydrž," zazubím se na něj. "Víc pantofli nemá. Kači, slyšíš mě? Máš pěknou bundu. Taje
nová, že jo?"
Kačenka se přestane houpat, zadívá se Tedovi do obličeje,
z ničeho nic chytne oběma rukama kraje teplákovky ve vý­střihu a ryc, jediným škubnutím ji
rozerve až k pasu!
Ubohý Ted nepřivyklý způsobům v pavilonu C jen polkne. To už se vrátí mamka i s klíčkem,
nad Kačenkou spráskne rukama a nás strká za dveře. "Klíč mi hoď do schránky, ať se dostanu
večer domů, jasné? Nezapomeň."
"Díky, mami. Měj se hezky."
"Ty taky," popřeje mi. "Petro? Opravdu je vše v pořád­ku?"
"Co pořád máš?" podivím se. "Proč by nebylo?"
"Doufám, že na tebe kluci aspoň trochu dohlíží, jsi nějaká jiná," pokyvuje hlavou věštecky.
Ted utrhne pohled z dění za mamčinými zády, kde Ka­čenka cupuje zbytky ubohé teplákovky
na malé kousíčky, a poněkud konsternované mamku ujistí: "Hlídám ji jako ? vlastní ségru."
"Jen aby," zasměje se mamka.
Ted se ze zážitku z ústavu vzpamatovává po zbytek do­poledne, takže když se dopravíme do
Zahrádek a otevřeme si klíčem tichý a jelikož obývaný pouze maminou, tudíž vzorně uklizený
byt, jejž nemá kdo rozbordelit, nepřítomně mě doprovodí do mého pokoje. Vyčká, až si z
nástavce ve skříni vytáhnu spacák, a protože je stále poněkud mimo, ani si nevšimne, že si do
batůžku nenápadně přihodím něco spodního prádla, které mi skutečně valem dochází. Pak
zase zamkneme, klíček podle úmluvy hodím do schránky a valíme na nádraží, abychom stihli
bus v jedenáct.
V autobuse se k tématu vrátí: "Tvou mámu obdivuju. Já bych tam dělat nemohl. Ty se jich
nebojíš?"
"Ony nejsou zlé," zastanu se děvčat. "Jen jiné."
"Ta jedna mi málem vyrazila dech," přizná se.
"Vždyť tě jen přátelsky popichovala," bavím se.
212
213
"Přátelsky?! Vážila aspoň metrák, víš, jakou měla páru?!
"Sto deset," opravím ho. "Hanička je z nich nejstarší a nej­větší, i když je na úrovni pětiletého
dítěte. Je milá."
"Milá?!"
"Jo," kývnu. "Musíš k nim přistupovat jako k malým dětem. Zapomenout na jejich skutečnej
věk. Znám je od malička občas jsem byla s mamkou v práci, jako malá jsem si s nimi hrála.
Ony mají svůj vlastní svět a ten je děsně fajn."
Nedodám, že jsem jim rozuměla možná právě proto, že i já jsem postižená, jenom jiným
způsobem!
"To bych asi nedokázal," přizná se. "Jsi dobrá."
"Ale vůbec ne," vzdychnu. "Nedokážu jiné věci. Například s tou paní... Obdivovala jsem tě,
věděl sis rady."
"Vždyť jsem pro ni nic výjimečnýho neudělal," brání se a hnědé oči se mi vpíjejí do obličeje.
Cestování v autobuse má obrovskou výhodu, člověk je tomu druhému opravdu na dosah ruky!
Takhle zblízka si mohu užívat pohledu na krásně modelované rty, bílé zuby blýskající se v
úsměvu, délku černých řas i nekonečnou hloubku propasti čokoládo­vých duhovek... "Přivolat
sanitku bys zvládla taky, jenom si myslíš, že jsi neschopná, protože si moc nevěříš. Kdyby na
to ale přišlo, zachovala by ses jinak." Náhle se zasměje: "A nekoukej se tak!"
"Jak?"
"Ty víš moc dobře!"
"To tedy nevím..." hájím se.
"Tak proč se červenáš, hm?"
"Přestaň!"
"Spíš ty," baví se. "Nepokoušej mě, ségra. Jak to říkal Adam? Tvoje ségra, moje ségra."
Odvrátím se od něho, abych nevidoucíma očima civěla do krajiny ubíhající za okny silničního
korábu. Ted mě
smířlivě chytí kolem ramen: poprvé ho setřesu, podruhé se nenechá.
?
"V pohodě," domlouvá mi.
Jemu se to řekne! Nic není v pohodě!! Jsem úplně mimo!!!
V obchůdku na návsi, kam jdeme nakoupit pár zásob, které budeme na večerní výlet
potřebovat, v Bakově jsme měli příliš na pilno, nestihli jsme si dojít do Delvity u nádraží, jak
jsme si původně plánovali, se setkáme s Adamem. Ten kupuje za stejným účelem dvě láhve
vína, tudíž se k chalupě vydáme ve třech: já se spacákem, Ted s plným ruksakem a Adam tlačí
kolo s báglem, v němž mu cinkají láhve. Ško­da, těšila jsem se, že si užiji poslední možnosti
být s Tedem sama, což se mi jen tak nepoštěstí! Máma měla s tou změ­nou pravdu!
S Adamem je ovšem legrace, to se musí přiznat. A s Rad­kem jakbysmet! Už z velké dálky
ucítíme a když přidáme do kroku, vzápětí i uvidíme hustý kouř, který se valí z oken chalupy!
"Ten debil ji podpálil!" zděsí se Adam, naskočí na kolo a šlápne do pedálů. My s Tedem
pojízdní nejsme, alespoň se co nejrychleji rozběhneme, div nevypustím duši! V oba­vách
přivřu oči, skutečně očekávám, že střechu naší útulné chaloupky budou olizovat plameny a
tašky na střeše pukat žárem, tudíž jsem příjemně překvapená, že tomu tak není! Dým je hustý
a štiplavý, to ano, ubohý Max rozčilením štěká jako o život, poskakuje po zápraží a vůbec se
mu nelíbí, že chci jít dovnitř, asi mě chce mermomocí zachránit, nicméně není před čím.
Radek za mohutného hekání a slzení likviduje následky katastrofy - na pánev s jakousi na
uhel zčernalou hmotou nalije vodu, jen zasyčí, a stejně tak polévá i rozpálené
214
215
pláty pečící části pece, na které tu a tam vyskakují modravé plamínky, jak chytá vy cákaný
omastek.
"Ty vole, ty ses mi alchymista," baví se Ted, jenž se snaží průvanem dostat do světnice trochu
kyslíku.
"To měl bejt oběd," vyhekává Radek.
"Cos u toho dělal?" nechápe Adam. "Tys usnul?"
"Ne, proč?"
"No že sis nevšiml dřív, necítil smrad..."
"Normálně jsem si tady u stolu četl," pokrčí rameny a my z něj nemůžeme smíchy, natož když
dodá: "Bylo mi trochu divný, proč ten pes tak vyvádí, chtěl hrozně odtud, štěkal jak blázen,
ale myslel jsem, že se asi vrátil Pavel a on ho chce jít přivítat..."
"I ten pes je praktičtější než ty," zavrtí Adam hlavou, zničenou pánev, kterou je nemyslitelné
umýt, hodí odmočit do sudu s dešťovou vodou na zápraží a po zkontrolování zbylých zásob se
rozhodne pro náhradní variantu oběda, jíž jsou kolínka zapečená s vajíčkem a měkkým
salámem. Protože jsem mu k ruce a Ted k noze, jak se vyjádří, získá totiž funkci "poskoka",
tedy podává a přináší, co je třeba, už za necelou hodinu prostíráme k obědu! Stihneme to
právě ve chvíli, kdy na chalupu dorazí brácha s Filipem, Lindou a Markétou.
Opět je plný barák, tudíž klidu a samotě je definitivně odzvoněno. Když se mě Pavel v ústraní
zeptá, jak jsem to zvládla, musím se hodně přemáhat, abych neřekla pravdu - totiž že bych
byla mnohem radši, kdyby si vzal na vý­let s sebou i Radka s Adamem!! Takhle řeknu pouze:
"Jo, dobrý."
Chudák bratřík by nestačil zírat! Dost na tom, jak se tváří, když mu Adam oznámí nápad zajet
navštívit Zorga a Ted se jen tak mimochodem zmíní, že Petra jede s nimi.
"Moje ségra...?" užasne. **
"Jiná Petra tu není," podotkne Filip pragmaticky.
"Ty stejně určitě jet nechceš, nemám pravdu?" mrkne Adam na bráchu a významným gestem
kývne na Lindu.
Pavlovo rozhodování trvá jen pár sekund, přímo na něm vidím, jak se v něm hádá kamarád se
zamilovaným klukem, ovšem kamarád to má spočítané předem.
"Nemůžu," hájí se trošku zahanbeně, sám si je vědom neupřímnosti toho, co říká. "Nemůžu
jet na návštěvu, když tu sám mám návštěvu."
Adam ho nijak nešetří: "No, jádro pudla je jinde, ale budiž ti to přáno. Kola jsou tři, jedu já,
Ted a Petra."
"Nestačím zírat, jak jste se tu mezitím skamarádili."
"Proč by ne? Máš fajn ségru," prohodí Ted.
"Já vím," ušklíbne se na něj Pavel. "A jsem rád, že si oba uvědomujete, že je to moje ségra.
Jelikož ji mám na triku, musel jsem našim přísahat, přebíráte zodpovědnost."
"V pohodě," trhne Ted hlavou.
"No problemo," souhlasí také Adam.
"A já pro změnu nestačím zírat, jakej je Pávka nečekané starostlivej a zodpovědnej," zasměje
se Filip.
"Toho se, Lin, drž," popíchne Markéta kamarádku.
Pavel si jejich řečí nevšímá, tohle je čistě mezi námi. Oni nemohou ani tušit, proč si brácha
vůči mně vypěstoval ochranitelský syndrom! Ustojímjeho pohled, jsem silná, těch pár dní
tady mi prospělo celkově - umím se přetvařovat, na dálku bráchovi vsugeruji dojem, že se
vůbec, ale vůbec nic neděje, prostě se chci jenom jet podívat na tábor, ne?? Přesto si dám
záležet, abych s ním nezůstala nikde o samotě, kdyby se v důvodech, proč s Tedem jedu,
začal rýpat, mohla bych se nechtíc prozradit.
Ke spacáku si přibalím pár důležitých věcí, hlavně svetr,
216
217
kartáček na zuby, pastu, řasenku, hřeben. O jídlo se nestarám od toho máme Adama,
provianťáka, a o pití teprve ne, to si vezme dobrovolně na starost Ted.
Na sklonku odpoledne ostatním zamáváme a vyrazíme. Letní tábor Vysoká je odtud vzdálený
podle Adamova od­hadu zhruba pětatřicet kilometrů, jelikož nejsem zdatný sportovec, tudíž
ani bůhví jak vymakaný cyklista, máme co dělat, abychom tam do soumraku dorazili. Ve
druhé půli srpna se přece jen stmívá dost brzy! Navíc místo v lese se zděnou kuchyní a
několika půlkruhy maličkých chati-ček nezískalo název Vysoká pro nic za nic, jak mi dojde
při pachtění do všech těch ohavných kopců!! Kluci jsou naštěstí galantní, kdykoli z kola
seskočím, abych příkrý kopec vytlačila po svých, buď zpomalí tak, že vedle mne jedou
krokem, anebo jdou pěšky se mnou. Ačkoli sami by vzdálenost ujeli třikrát rychleji,
zdlouhavá jízda jim ku­podivu nevadí, jak soudím z jejich vtipkování. Humor je nepřejde ani
v poslední fázi cesty, kdy vlečeme naložená kola do kopce a úzký průřez nebe, víc z něj díky
vysokým stromům po obou stranách cesty nevidíme, se topí v moři oranžových červánků.
"Stát!" zarazí nás výkřik kluka na stráži u hlavní brány tábora. "Heslo!"
"Zorg," odvětí Ted zkusmo - a zabere to!
"Můžete jít do jídelny," oznámí nám, patrně je vybavený příslušnými instrukcemi. "Ale jen vy
dva, ta holka ne."
Nechápavě se na skrčka zadívám. "Cože?"
"Zorg říkal, že za ním přijedou tři kluci. O žádný holce se nezmínil. Dovnitř bez povolení
nesmí!"
"Poslyš, mladej, ty tu funkci nějak žereš," baví se Ted.
Hodlám si stejně jako kluci protáhnout kolo pod bránou a jít dovnitř, ale ten skřet mi brání
vlastním tělem!
218
"Ještě krok a zapískám na poplach!"
Zmateně pohlédnu na Teda.
"Určitě to půjde nějak zařídit, ne?" baví se Adam.
"Možná," připustí hlídač.
"Takže?"
"Za krabku cigaret," řekne si cenu a my tři jdeme do kolen smíchy!
"To si říkáš skaut, jo?" řehtá se Ted.
"Ne," ohradí se. "My jsme malí ochránci přírody!"
"Ještě lepší," skytá Adam. "Copak nevíš, že kouření škodí nejen zdraví, ale i životnímu
prostředí, co?"
"Jedna krabička ho nevytrhne," usoudí kluk logicky a drze natáhne ruku.
Adam zaloví v kapse bundy, z načaté krabičky vyklepne tři cigarety a podá je tomu vyděrači.
"Spokojenej?"
"Tak málo?"
"Ještě ti můžu přidat pár facek," nabídne mu Ted, ale to už si strážce brány dá říct a zvedne
nám závoru.
"To je dneska mládež," baví se kluci.
"Měli bychom ho prásknout jeho vedoucímu," navrhnu.
"Byl to obchod," pokrčí rameny Adam pobaveně. Na rozdíl ode mě tu už patrně někdy byli,
protože se tu chovají jako doma. Kola si opřeme o hlavní budovu a jdeme rovnou do jídelny,
kde nám holka z kuchyně přinese zbytky od večeře a než je dojíme, přiběhne za námi Honza.
"No čau!" zdraví se s kámoši. "Konečně jste se vykotrme-lili! Že vám to ale trvalo... Kde je
Pavel?"
"Má jiný zájmy," zahuhlá Ted s pusou plnou bramborové kaše, ke které přikusuje sekanou
přímo z ruky, až holka z kuchyně nestačí valit oči. Možná je valí spíš na Teda jako takového,
vůbec ji nenapadne, aby zase odplula.
"Dostal Lindu?" dovtípí se Honza pobaveně.
219
"Kdyby to," usměje se Adam. "On to bere přes lásku."
"Fakt?" diví se Honza, načež mu oči ulpí na mém elastic­kém tričku, chápavě se pousměje a
šťouchne do Teda: "Nová oběť, Tede, nebo taky - nedej bože - láska?"
"To je Petra," představí mě neutrálně. , "Petra nebo Kristýna, není to jedno?" baví se Honza.
"Ale ne, Petra, Pavlova ségra," upřesní Adam.
"Tohle je úplně jinej materiál," mrkne Ted.
"Pavlova ségra...?" Poslední z čtveřice kamarádů zapátrá v paměti a ukáže rukou metr nad
zem: "Ten malej svišť?"
Kluci se pobaveně rozesmějí, já sice zrůžovím, ale musím se smát také. Zorg si zřejmě myslí,
že mladší sourozenci nikdy nevyrostou, či co!
"Radši se starej o táborníky," poradím mu lehce dotčeně. "Kluk na bráně po nás loudil
cigarety!"
"Jsou to smradi," usoudí Zorg nevzrušeně. "Hele, musím jim dát večerku a zahnat je do
chatek, zatím se v klidu najez­te, pak posedíme u ohně. Bezva, že jste přijeli, i když Pavel to
má u mě jak v záložně, parchant jeden."
Zařídíme se podle jeho rady, holka z kuchyně, myslím, že se jmenuje Verča, přinese otvírák a
skleničky, a než se Zorg vrátí, sedí nás v jídelně celá tlupa. Nikoho z nich ne­znám a nejdřív
si připadám hodně hloupě, nicméně když poznám, že nikomu z vedoucích, dokonce ani
hlavnímu, jímž je celkem mladý sympatický kluk, nepřekážím, že mě všichni berou a že
holky instruktorky nejsou o moc starší než já, uleví se mi a posléze se dokonce dokážu i
trochu bavit! Možná za to mohou dvě skleničky vína, každopádně se dokážu smát jejich
vtipům a poslouchat kytaru vedoucího Kuby. V jídelně nakonec zůstaneme, jelikož se venku
hned zvečera drobně rozprší a uvnitř se sedí vyloženě příjemně. Tábor funguje od začátku
prázdnin, vystřídalo se v něm
několik turnusů dětí i vedoucích a já jim všem vlastně závidím! Podle vyprávění si tu musí
všichni krásně užívat léta, prázdnin, romantiky, dobrodružství i přátelství. A nej­spíš i lásek,
mezi instruktorkami a vedoucími jsou dvoji­ce, nebo aspoň náznaky dvojic, uzavřené
prostředí a parta mladých lidí jsou živnou půdou pro prázdninové lásky. Ty holky, které jsou
samy, mlsně hledí na Teda s Adamem, jak to tak pozoruji, je mi jasné, že by nebyly proti! Víc
je ovšem podle očekávání přitahuje Ted. Je tak hezký, ve vytahaném pruhovaném svetru a
stejně divoce pruhovaném šátku uvázaném po pirátském způsobu mu to strašně moc sluší, je
vtipný, hlučný, veselý, všude je ho plno. Moje počáteční obavy, jak se chytne první holky,
kterou potká a já ho až do rána neuvidím, se záhy rozplynou. Z jídelny se nehne a židli
postavené vedle té mé zůstane také věrný až do konce, a co víc, dává na mě pozor, protože
když mi jeden z vedoucích vnutí panáka slivovice, mrkne na mne, já mu ho nepozorovaně
podám pod stolem a on ho stejně nenápadně vymění za prázdnou skleničku, co má před sebou
Kuba, aniž by si toho kdokoli všiml. Stejným způsobem mě zachrání ještě dvakrát. A to jsem
víc sázela na Adama, co se týče osobní ochrany!
Sezení rozpustíme teprve ve tři ráno! Ačkoli v hlavní budově jsou sprchy s teplou vodou,
nikomu z nás se takhle pozdě do vody nechce, navíc jsem si zapomněla ručník, tudíž ani
nemohu. Skočím si pouze do holčičí části kou­pelen vyčistit zuby. Vzápětí po mně do
umývárny dorazí Verča s instruktorkou Luckou, ovšem ty dvě se nepřišly mýt, jak jsem si
nejprve naivně myslela. Přišly totiž za mnou!!
"Petro, ten Ted..." začne Verča, ale když se zadrhne a neví, jak dál, Lucka jí pomůže: "Ty s
ním chodíš, že jo?"
220
221
Vyplivnu mentolovou pěnu. "Co to?"
"Dohadovaly jsme se s holkama, jestli je volnej, nebo ne. Potřebujeme rozsoudit. Já bych
řekla, že ne," míní Lucka.
"Proč si to myslíš?"
"Mám oči," zakření se na mě, jako proč se tak hloupě ptám.
Vidím, jak mi obě visí na rtech. Je to skvělý pocit, když se nadechnu a slyším sama sebe říkat:
"Jo, chodím."
Jiskřičky naděje v jejich očích rázem pohasnou. "Máš skvělýho kluka," oznámí mi Verča a
Lucka mi dokonce popřeje, aby nám to vydrželo! Přímo se tetelím. Vědomí, že někdo snad
poprvé v životě závidí mně, méněcenné holce, je nádherné! A vůbec nevadí, že jsem ty dvě
uvedla v omyl. Jde o princip!
Cestou k chatičce, kterou nám hlavní vedoucí přidělil na přespání, respektive její půdní
prostor, jelikož dole bydlí Zorg s Kubou, se vyloženě vznáším. Na půdičce, kam se leze po
kovovém žebříčku, nejsou kavalce, nýbrž jen tlusté žíněnky. Sice pouze dvě, zato dostatečně
široké.
"Když je přimáčkneme k sobě, vejdeme se tam všichni tři," usoudí Adam. "Ve spacáku se
stejně nikdo nemůže roztahovat, ani kdyby sebevíc chtěl."
"Cože se budeme? Mačkat?" těší se Ted.
"Ty se uklidni," uchechtne se Adam. "Mačkat se můžeš leda ke stěně, protože já ti na to
nejsem zvědavej."
"Snad sis nemyslel, že bych se chtěl mačkat k tobě," řehtá se Ted, vysvleče se do přiléhavých
boxerek, shodí i tričko a zaleze si do své mumie, odkud mě pozoruje. "Ty budeš spát v
džísce?"
, "Samozřejmě ne," zahučím rozpačitě a bundu si svleču. ; "Necháš si na noc rifle?" utahuje
si ze mě dál. 1 "Nenechám!" odbydu ho, kecnu na žíněnku a vysoukám
se z elastických džínsů. Původně jsem plánovala na noc tep­láky, nicméně na půdě je přes
šumění deště dost teplo, navíc mám kvalitní spacák, potila bych se... Svleču si tedy pouze
ponožky a rychle se zašoupnu po pás do pytle.
"Ve svetru ti bude vedro," varuje mne Ted.
"Tvoje starosti bych chtěla mít," odfrknu rozpačitě.
"To si nepřej," zrazuje mě. "Byla bys z nich rozhozená."
"Tááák," uloží se Adam po mé levici, zatímco Teda mám zprava. "Jsem úplně grogy... Budu
spát jak špalek."
Přetáhnu si přes hlavu svetr a jen v tričku a kalhotkách si zapnu zip spacáku zhruba po prsa.
"Stejně je to pěknej tábor. I když prší... Musí to tu být fajn."
"Každej tábor leží a padá na vedoucích," upozorní mne Adam. "Prostředí je druhotný, jestliže
se děcka nudí."
"Já jsem míval na vedoucí štěstí," vzpomíná Ted. "Jezdil jsem od druhý třídy až do osmičky.
Super."
"Já byl čtyřikrát. Ne, pětkrát," pochlubí se Adam.
"Já ani jednou," doplním výčet všech já.
"Kdo nevyzkoušel tábor, ochudil si dětství," míní Adam.
"Byla jsem akorát na koňským táboře," vysvětlím. "Ale to je trochu o něčem jiném. Od rána
do večera s koňmi, nic z programů, o kterých se mluvilo v jídelně."
"Proč jsi nikdy nejela na klasickej tábor?" zajímá Teda.
Pokrčím rameny. Odpověď je jednoduchá, přesto se mu s ní nemohu pochlubit! Protože by si
všichni všimli, že nosím sluchátko! Co mi dalo na koňském táboře práce je skrývat, a to už
jsem byla velká. Coby malá holka bych to nezvládla.
"Jdeme spát," zívne Adam bolestně. "Zhasnu, jo?"
"Ne, já!" předběhnu ho rychle. "Ještě si něco musím vzít v batohu... Jsem taky strašně ospalá,
jen lehnu, v tu ránu usnu. Dobrou noc."
222
223
Jejich odpovědi už neslyším, ovšem není to proto, že bych okamžitě usnula! Právě naopak,
uvelebím se mezi nimi a snažím se pravidelně dýchat. To kdyby na mě mluvili, aby se
nedivili, proč neodpovídám! Nemohu si dovolit spát se sluchátkem, na to vedle sebe ležíme
příliš blízko, a současně v té pekelné tmě je odezírání ze rtů vyloučené.
Kdybych aspoň mohla usnout! Jejich přítomnost mi nedo­přává klidu, jsem napnutá,
vytrémovaná, nervy na pochodu. Může za to samozřejmě částečně strach z prozrazení mého
handicapu, tohle jsem totiž nevychytala, nemohlo mě na­padnout, jak tady budeme spát,
čekala jsem vlastní postel možná dokonce vlastní chatku, z větší části jde o Tedovu těsnou
přítomnost. Tak těsnou, až cítím jeho nohu dotýkat se přes spacáky mého stehna.
Nevím, kolik mohlo uplynout času, než se Ted překulí na bok, tváří ke mně. Připadá mi, že
utekla celá věčnost! Další nekonečně dlouhou dobu trvá, než ucítím jeho prsty dotýkat se mé
tváře. Přestanu dýchat, ležím s očima doko­řán, napnutá jako struna, předstírajíc spánek.
Tedovy prsty dotápou až k mému uchu, jemně mi za něj zastrká pramín­ky vlasů, pak se
nadzvedne na lokti, čímž se dostane nade mne, a pomalu, pomaloučku se dotkne svými rty mé
tváře. Srdce mi mlátí tak, až mám strach, že ho musí slyšet nejen Ted, nýbrž i Adam!! Tadeáš
se s něžným polibkem na tvář nespokojí, znovu se nade mne nachýlí, sjede svými rty níž a
vyhledá moje ústa, aby je mazlivě olízl, jemně stiskl zuby, polechtal jazykem v mezírce mezi
rty... Musím vydechnout, jinak bych se udusila, a Ted tenhle počin vezme za souhlas, protože
mi rukou zajede mezi ucho a krk, přitáhne si mou hlavu k sobě blíž a políbí mě opravdově.
Nejdřív jsem tak vykulená, že jen držím, pak se zkusím nesměle zapojit do
224
hry, vycházím mu vstříc jazykem a on si s ním mazlivě pohrává.
Pak moje ústa opustí, což považuji za tragickou ztrátu, odvalí se, podle štrachání poznám, že
se zakuklí do mumie až po krk, a nejspíš usne, protože se přestane hýbat.
To, že já jsem kvůli němu vzhůru téměř do svítání, jak moc jsem z prvního polibku
vykolejená, je mu nejspíš naprosto fuk! No, on o tom nemá ani potuchy.
225

10. den:
Umět číst ve hvězdách
Moje biologické hodiny, které jinak fungují celkem spolehlivě, stačí, abych si večer
vsugerovala, v kolik ráno musím vstávat, a chvíli před určenou dobou se skutečně probudím,
někdy dokonce přesně na čas, tentokrát totálně selžou. Není divu, nespavost si vybrala svou
daň a nebýt Teda s Adamem, kteří do mě šťouchají každý z jedné stra­ny, jako by ze mě
chtěli vytřást duši, oba už oblečení a se sbalenými spacáky, nejspíš bych spala do večera!
Nějak se nemohu srovnat s realitou, kde vlastně jsem, proč jsem prá­vě s nimi, co mi chtějí...
Při pohledu na Tedovy rty mnou projede blesk vzrušení - v tu ránu si vybavím jejich měkkou
vlhkou hebkost i všechny doteky, které mi v noci věnoval, každičké místečko na mé tváři,
rtech i jazyku mě vyloženě pálí horkou vzpomínkou - a zároveň touhou si to zopakovati
Uvědomím si, že mi něco říká, jsem jím a především svými pocity tak fascinovaná, že nejsem
schopna odezírat ze rtů, byť mu na ně upřeně zírám! Z velké dálky slyším proud slov, jejich
význam nemám šanci rozpoznat, ani kdybych nebyla takhle konsternovaná, sluchátko
schované hluboko v báglu je mi dost k ničemu!
Kluci jsou mým chováním zaskočeni, Adam mi sevře paži, až mě to zabolí. To mě probere,
třu si postižené místo a sou­středím se na to, co mi říká on, když nejsem schopna vnímat Teda
jinak než přes růžovou mlhu nočních vzpomínek!
"Petro? Haló? Vnímáš mě?"
"Jo..."
"Ty jsi fakt hluchá," směje se Ted a vůbec netuší, jak moc blízko je pravdy!
"Nebo spíš mimo," podotkne Adam bez úsměvu.
Zatrne ve mně podruhé. Jde o řečnický obrat, anebo ví, o čem mluví, protože v noci nespal a
věděl, co děláme?!
"Probudit mrtvolu by dalo méně práce," doplní Ted.
"Vždycky mi dlouho trvá, než se proberu, spala jsem moc tvrdě," prohodím zkusmo. Z
Adamovy tváře se nedá nic vyčíst, zívá na celé kolo, navíc musím hlídat oba dva, bez
sluchátka jsem indisponovaná, nemohu si dovolit otočit se k nim zády! "Mohli byste odejít na
momentík ven, než se převleču?"
"Nám to nevadí," ujistí mě Ted, vtipný a veselý jako oby­čejně, jako by se v noci nic nestalo!
A stalo se to vůbec...? Co když se mi to jenom zdálo?!
"Počkáme v jídelně, mám děsnej hlad a Verča nám slíbila ulejt snídani," oznámí mi Adam a
dloubne do Teda, aby se také pohnul. Ten slézá žebříček až po něm, ve chvíli, kdy je jeho
hlava těsně nad úrovní podlahy půdy, zvedne oči a svá­že můj pohled. Trvá jen chviličku,
přesto mi z něj naskočí husí kůže vzrušení. V hnědých očích totiž zahlédnu ozvěnu nočních
událostí. Takže to nebyl sen!!!
Po jejich odchodu si nejdřív nasadím sluchátko, rozčešu vlasy, mám je u ucha zrovna nějaké
zplihlé, krucinál, obleču se a do jídelny dorazím až s půlhodinovým zpožděním, které mi
zabere líčení, a tak vůbec! Kluci jsou samozřejmě dávno po snídani, solidárně mi nechali dva
rohlíky a na talířku tro­chu sýrové pomazánky. Jeden rohlík s díky strčím Adamo­vi, tomu
hladovci, druhý pracně žvýkám další čtvrt hodinu. Nejsem vůbec schopna polykat, přízemní
pocity, jakým je například hlad, jdou absolutně mimo mne, snažím se dostat do sebe rohlík
jen proto, abych nevypadala podezřele. A že
226
227
to dá zabrat! Skrýt svoje podivné chování, překotné vyhýbání se Tedové pohledu, stejně jako
nenápadné očumování jeho tváře z profilu, když se baví s Verčou či kýmkoli jiným a já z toho
přestávám nejen polykat, ale i dýchat, rozbryndání čaje po stole, židli i vlastní mikině a
shození talířku na podlahu, jen to zařinčí, naštěstí má pevnou strukturu a pád přežije, se mi
podaří částečně kamuflovat rozespalostí, na níž moje přehmaty ostatní svádí, a částečně i
proto, že si mě zase tak moc nevšímají, pokud zrovna nekutálím nádobí po zemi! Především
holky mají jiný objekt k pozorování, což mě asi zachrání. Na druhou stranu jsem z toho pěkně
smutná, tím spíš, že Ted se chová normálně, jak ke mně, tak k ostatním. Je stále stejný, svůj,
oslnivý a vtipný a krásný. A já šíleně žárlím na každý jeho úsměv určený komukoli, dokonce i
Kubovi, když se to tak vezme!!!
Pak mi dojde, proč se dokáže chovat stále stejně, jako by k žádnému nočnímu třesku nedošlo,
a jsem z toho poznání smutná ještě víc. Skoro jak želva! Proč by se měl tvářit nebo dokonce
jednat jinak, když pro něj se vůbec nic nezměnilo?! Jednoduše využil příležitosti, to je celé,
žádné zázraky se nedějí, to leda v dívčích románech...!
V táboře se nakonec zdržíme déle než jsme počítali, Zorg nechce svoje přátele jen tak pustit,
vezme nás ke svému od­dílu a Tedův fanklub se rázem rozroste o všechny ty jede-náctileté-
dvanáctileté holčičky, které za chichotání, štěbetání a postrkování odmítnou šplhat po laně
přes potok, protože by se přece mohly před Tedem ztrapnit a to si nemůžou dovolit! Zorg s
nimi nehne, tudíž se Ted coby velký borec ochotně svleče do koupacích bermud, holčičky
udělají "jééé", a před­vede jim, že na provazolezectví vůbec nic není! Aplaus sklidí málem
větší než vítěz reality show!
"Nechceš si to taky zkusit, Petro?" zavolá na mě.
"Ne, proboha," zrazuje mě Adam od něčeho, co nemám v nejmenším úmyslu, nejsem blázen!
"I tak máme zpoždění, natož kdybychom museli čekat, než usuší věci."
"Tss," udělám pouze a upozorním je: "Pavel se už po nás sháněl, psal mi dvakrát, kde jsme
tak dlouho."
"Vidíš, já to říkal," prohodí Adam k Tedovi. "Hele, ukonči tu exhibici a valíme."
S loučením se nijak nepárám, ahoj musí stačit, a kdybych neměla strach, že cestou zabloudím,
pochopitelně si vůbec nepamatuji, kudy jsme to vlastně přijeli, snad bych šlápla do pedálů,
abych nemusela být svědkem Verčina přemlouvání, ať kluci ještě do konce tábora přijedou!
Mě nepozvala, můra jedna, navíc množné číslo použila spíš ze slušnosti.
"S vámi je výprava," podotknu, když se ti dva konečně utrhnou, a šlápnu do pedálů s takovou
razancí, že mají co dě­lat, aby mě vůbec dohonili! Cesta z Vysoké vede povětšinou z kopce,
tudíž to zase takové umění není, když mám náskok, ovšem celkově se nepoznávám, zběsile
šlapu, jako kdybych chtěla vyhrát časovku v Tour de France, a za celou cestu ani jednou
nesesednu, abych kolo tlačila! Skoro to vypadá jako závody, kluci se nechtějí nechat zahanbit,
makají, až se z nich kouří, tím pádem musím makat ještě víc a víc! Má to svoje výhody, sice
necítím nohy, ale musím se soustředit na rychle ubíhající cestu, abych si někde nenabila pusu.
Asfalt míhající se šílenou rychlostí pod předním kolem je tak hrozivě blízko, vybourat se by
byl pěkný fučák, nejspíš bych na vozovce nechala podstatnou část kůže a museli by mě z ní
seškrabovat! Adam se mě několikrát snaží varovat, zvláště v zatáčkách, kde na drobounkém
štěrku hrozí nebez­pečí smyku, ale já ho neposlechnu, snažím se jim ujet tím spíš, že mi v
téhle rychlosti vítr sfoukává vlasy z uší dozadu a jsem příliš odhalená a zranitelná!
228
229
Až do Blažejova se mi podaří dojet bez kolapsu, proletím vesnicí jako šíp a zkrátím si
poslední úsek pěšinkou přes lou­ku. Na kluzkou a po nočním dešti mokrou lávku se vřítím
plnou parou, ztratím vládu nad předním kolem, zazmatkuji a než se vůbec rozkoukám, co se
děje, letím přes řídítka! Naštěstí je potok úzký, v přemetu dopadnu na druhý břeh,
nerozplácnu se přímo v potoce, vyválím se pouze v mokřinách a o přečnívající kámen, na
němž je prkno lávky položené, si odřu holeň do krve. Na stejné noze, kterou jsem si odřela
hned začátkem pobytu na chalupě na témže místě! A to ještě mohu být ráda, že jsem si před
cestou vyrolovala nohavice džínsů po kolena, aby se mi nějakým nedopatřením nedostaly do
řetězu. Neudělat to, možná bych si neodřela nohu, zato bych si zničila džíny, ve kterým mám
dle Teda sexy zadeček...!
"Jsi v pořádku?!"
"Jasně, proč ne?" holedbám se ještě lehce otřeseně. Bolí mě naražené koleno a odřenina pálí
jako čert, ovšem před těmi dvěmi bych nedala slabost najevo ani za nic!
"Viděl někdy někdo větší nemehlo?" skytá Ted smíchy. "Spadnout dvakrát na tom samým
místě je fakt umění. Ta­kový salto smrti! Škoda že jsem s sebou neměl kameru!"
Střelím po něm pohledem téměř nenávistným, až se Adam rozřehtá. "Nemůžu říct, že bych to
nečekal. Hnala jsi jak blázen. Akorát jsi dojela dál, než jsem myslel."
Ted si ke mně přidřepne. "Ukaž, ty kaskadérko."
Ucuknu nohou, aby na ni neviděl. "Nech mě."
"No tak," domlouvá mi, a protože nechci poslechnout, násilím mě chytí za kotník a donutí mě
otočit se k němu, pokud si nechci vykloubit nohu v koleni!
"Jau!Tobolí!"
"Nebude, když se nebudeš hýbat," upozorní mne. Prohlédne si moje zranění, pak se prošacuje,
ale protože u sebe nenajde
kapesník, půjčí si od Adama balíček papírových, jeden z nich namočí v potoku a omyje mi
sedřenou nohu, aby přes krvavé čůrky vůbec viděl rozsah zranění. "Není to tak hrozný, jak to
vypadá. Podívej, už to přestává krvácet. Doma ti to vyčistím septonexem." Znovu přejede
zakrvaveným kapesníčkem po holeni nahoru a dolů, totéž učiní s čistým a ačkoli už nijak
nekrvácím, pouze z nejhlubších oděrek prýští kapénky čers­tvé krve, ať po nich přejíždí, jak
často chce, stále mě hebkým papírkem jakoby hladí. Nedívá se však při tom na zraněnou
nohu, hledí mi zblízka do obličeje a už se ani neusmívá...! Polknu na sucho. Jeho pohled má
sílu hypnózy, jak to, že mu tak strašně podléhám?! Cítím se slabá a malátná, a přitom ve mně
vibruje každičký nerv!
Adam si významně odkašle. Přistižené sebou trhnu, Ted vyskočí a pomůže mi vstát. Mou
ruku nechá ve své o zlomek vteřiny déle, než je nutné. Adam, který vše bedlivě pozoruje,
odfrkne a směrem k Tedovi prohodí: "Brzdi." "Dělám snad něco špatnýho?" namítne ten s
úsměvem. "Jo," ujistí ho Adam vážně. "Ať už nevědomky, anebo úmyslně, snažíš se dostat do
velkých problémů sebe i ji. Ber to jako přátelskou radu, kámo, a zabrzdi." "Fajn," zasměje se
Ted, zatímco já samozřejmě zrudnu. Nějak nemám odvahu vyhoupnout se do sedla, ačkoli
bych se nejradši viděla sto kilometrů daleko, zpropadené kolo v cí­lové rovince tlačím! Kluci
jsou se mnou solidární, k chalupě se doploužíme podobni válečným vysloužilcům. "Páni,"
přivítají nás ostatní.
"Co to s tebou vyváděli?" soucítí se mnou Markéta. "Kde jste takovou dobu?" rozčiluje se
brácha. "A jak to vypadáš, prosím tě? Cos dělala?"
Dokulhám se k vyřezávané lékárničce pověšené na stěně, abych z jejích útrob vyštrachala
septonex. Ztěžka dosednu na
230
231
lavici a vyhrnu džíny ještě víc, nehodlám šije zašpinit. Teprve pak namíchnutému bratříkovi
odpovím: "Hádej, co asi!"
"Ty ses vybourala?!" vysiluje, zatímco Filip ho pobaveně utěšuje: "Vybouraná je furt lepší
než nabouraná."
"Jsem nemehlo, copak jsi to nevěděl?" trhnu hlavou.
Ted, který loká načatou mattonku přímo z pet láhve, zabub-lá smíchy, protože pochopí
narážku, a nasadí všemu korunu sdělením: "Nemehlo, ale pěkný!"
Vyhnu se jak jeho pobavenému, tak Pavlovu podezíravému pohledu, se septonexem v ruce
odkulhám do koupelny a ze všeho nejdřív si dám sprchu, abych dohnala ošizenou hygi­enu.
Setkání s bratrem se stejně nevyhnu, navštíví mě totiž o chvíli později v mém pokoji, když
opět voňavá a svěží, oblečená v šortkách a čistém tričku, nadsedám při šplíchání
dezinfekčního prostředku přímo do rány.
"Jak to vypadá?" zajímá se. "No... Dobrý. Na ty efekty s kulháním to není tak hrozný."
"Dík za podporu."
"Není zač... Jak ses měla na výletě?"
"Super," odvětím lakonicky, aniž bych vstupovala na tenký led zacházením do podrobností.
"Honza tě pozdravuje. Mr­zelo ho, že jsi za ním nepřijel. Prý se máš stavit jindy."
"Na to jsem se neptal," převeze mne.
"A na co?" zeptám se zcela zbytečně, jelikož znám od­pověď!
Pavel však spustí poněkud zeširoka: "Nechci ti brát iluze, ségra, ale idealizovat si zrovna Teda
je blbost na entou! Já osobně nechápu, co na něm všechny vidíte... Jako kámoš je fajn, akorát
jeho chování k holkám mi prostě nesedí. Vždycky má ty nejkrásnější... S jednou chodí a
přitom blbne hlavu všem kolem, jen tak, z principu, aby si dokázal, jakej je těžkej borec."
"Tuhle story znám," ušklíbnu se. "Nebylo mi jasný už tehdy, proč mi to vlastně říkáš, a
netuším to ani teď."
"No, jsem si jistej, že to tušíš moc dobře," převeze mne.
"Pch!" odfrknu, ale do očí se mu nepodívám. "Kromě toho, ne že bych se chtěla Teda
zastávat, to ne, ale kdyby ses na to podíval trochu nestranně, musel bys taky vidět, že Elis
není až tak ideální a pravá, aby jí musel být věrný."
"Já taky nemluvím o Elis."
"Ne...?" otážu se zmateně. "A o kom?"
"O Kristýně. Elis je sice moc hezká, ale afektovaná... Kristýna je skvělá holka. Chodí s ní přes
rok, jenže jaksi věrnost mu vůbec nic neříká."
Vzpomenu si, že i tohle jméno onehdy padlo, jenom jsem mu nepřikládala větší váhu.
Nakonec, kdo ví, jak to s tím chozením je, když tráví prázdniny s partou kámošů, místo aby
byl s ní? "Už jsi skončil?"
"Je těžký pochopit, že nechci, abys byla další v davu?"
"Můžeš být klidnej," ujistím ho s hořkostí v hlase. "Sám říkáš, že má vždycky ty nejkrásnější
holky... Já jsem tím pádem z obliga."
"Nepodceňuj se," poradí mi s úšklebkem.
"A ty se nestarej, jo? Tvoje starosti jsou bezpředmětný."
"Fajn. Budu ti věřit," kývne na srozuměnou. "Pojď se najíst, zbylo trochu leča, než ti to sežere
někdo jinej."
Moje podrážděnost se rázem změní ve výčitky svědomí. Brácho, proč to všechno tak
komplikuješ, krucinál?!
Na druhou stranu Pavel zbytečně zveličuje a vidí to, co není! Tedovo chování vůči mně
během celého odpoledne dává za pravdu mně, ne bráchovi! Nejdřív jsem ráda, aspoň Pavel
vidí, že nás podezírá neprávem, ovšem čím déle Tedův nezájem trvá, tím víc jsem z toho
nervózní a rozhozená. Nejen že si mě nevšímá, on se mi snad úmyslně vyhýbá, řekla bych!
232
233
Pobíhá po hřišti při nohejbale i tenisové čtyřhře, ačkoli jsem celou dobu mezi diváky a
fandím, nevěnuje mi jediný pohled, a co víc, když se pak, celí uhonění, rozhodnou zajet se do
vsi na otočku vykoupat, navrhne Markétě, zeji vezme na rám! Jistě, já jsem nehrála, nejsem
tudíž upocená ani přehřátá, nicméně proč zrovna ji...?! Tu by měl vézt Filip, ne?! Zvlášť když
nakonec jedou k rybníku v pěti, brácha veze Lindu, Ted Markétu a Filip šlape na skládačce.
Zůstanu doma s Adamem a Radkem a ve třech hrajeme na zápraží do zblbnutí prší.
Beznadějně prohrávám. Není divu, když se nesoustředím!
Z koupání se skutečně vrátí poměrně brzy, opravdu jim šlo jen o osvěžení, navíc vypadají
poněkud rozhádaně. Aspoň brácha, Ted se baví!
"Může mi někdo z vás vysvětlit, co se tu předevčírem dělo?" osloví Pavel namíchnuté naši
trojici. "Petro?"
Hrkne ve mně. Nejsem si jistá, o čem přesně mluví, tudíž použiji zdržovací taktiku: "Proč...?"
"Protože jsme málem dostali u rybníka do nosu," řehtá se Filip. "Museli jsme vypadnout jak
cukráři a Ted dělá tajnosti, nechce se pochlubit, co jste vyvedli."
"Jo, ty myslíš tohle...!" dovtípím se.
"Jaký tohle Myslel jsem, že se uzavřel s místními mír, ne?" rozčiluje se brácha.
"Jsou pitomí," pokrčí Ted pobaveně rameny.
"Bodejť," směje se Radek. "Jenom pitomcům se nelíbí, když jim někdo sní svačinku... Každej
normální člověk by se přece rozdělil sám od sebe, ne?"
Holky s Filipem z historky s kuřetem, kterou jim Radek naservíruje, mají druhé Vánoce,
brácha vrtí hlavou. "Tede, ty seš fakt magor."
"Prostě je na kuřátka, no," řehtá se Adam.
Pokradmu po Tedovi zašilhám a snad poprvé od návratu
z tábora se naše oči setkají. Bohužel jen na nepatrnou chvíli, Ted pohledem okamžitě ucukne,
ani se neusměje!!!
"Pečený masíčko bych si taky dala," olízne se Linda mlsně. "Krásně nakořeněné, opečené do
křupavoučka..."
"Máme tam ty plátky masa na zítřejší oběd," napadne Markétu. "Co kdybychom to přehodili a
zítra v poledne dali rohlíky s gulášovkou...?"
Kluky nemusí dlouho přemlouvat, pro jsou okamžitě všichni. Adam se ujme role šéfkuchaře,
s Lindinou pomocí maso naklepe a naloží do grilovacího koření, zatímco kluci rozdělají na
zahradě ohýnek. Brácha vytáhne z kůlny pečící kámen, společně s Markétou z něj omyjí
nánosy špíny a pra­chu, položí ho přes oheň na dvě cihly a můžeme grilovat po indiánském
způsobu. Abych přidala ruku k dílu, nakrájím na kolečka rajčata, cibuli a papriky, Adam přidá
chleba a hořčici, všechno nanosíme k venkovnímu posezení a pak už jen mlsně polykáme při
pohledu na škvařící se plátky masa. Max je jimi vyloženě unesený, s hlavou položenou na
předních packách z kamene oči nespustí, ani když ho brácha volá k misce, kam mu připraví
baštu z vařených kolínek a psí konzervy. Je to docela legrační, protože maso vyloženě hlídá,
nikoho krom Pavla k němu nepustí, takže když se chce Filip aktivně zapojit a maso za pomoci
grilovacích kleští otočit, málem přijde o ruku, jak mu po ní Max vystartuje!
A opravdu je o co stát! Jakkoli jsem kvůli Tedovi ztratila chuť k jídlu, nyní se mi vrátí,
koukám urvat, co můžu, protože otálet jen o pár vteřin déle, nezbylo by nic!
Než dohodujeme, dvorek, zahradu, pole, louky i les zahalí plášť srpnové noci. Kluci odtáhnou
rozpálený kámen stra­nou, Filip přihodí pořádná polena, abychom na sebe viděli, a Radek si
kromě kytary přinese k ohni i bongo, na které jako jediný umí hrát. Vyzkoušíme si to
samozřejmě všichni, nic-
234
235
méně u nás jde spíš o více či méně rytmické plácání, ne hraní. Nejšikovnější je Markéta, naučí
se to poměrně rychle, tudíž když Radek hraje na kytaru a ona ho k tomu doprovází na bongo,
koncert nemá chybu! Červenavá zář ohýnku ozařuje tváře všech kolem, nenápadně šije
prohlížím a hlavou se mi táhnou úvahy plné nostalgie. Připadám si málem neskutečně. Za pár
dní už tohle všechno dávno nebude pravda...! Opřu se rukama vzadu za zády, abych zvedla
obličej a mohla pozoro­vat hvězdnaté nebe, vnímat kytaru, bongo, hlasy bráchových a vlastně
i mých přátel, vstřebávat krásu letní noci. Nevím, zda si ji uvědomují i ostatní, neustále
migrují z místa na místo, odbíhají do chalupy pro pití a vzájemně si zabírají místa, některá
sedátka u ohniště jsou pohodlnější než pouhé špalky, na něm sedím například já, že. V jednu
chvíli se tak dostane vedle mne z pravé strany Ted. Posadí se podobně jako já a nejspíš
inspirován mnou zvedne tvář k nebi. Markéta se toho chytí, čímž rozpoutá vzrušenou debatu o
hvězdách a souhvězdích, nemohou se dohodnout, zda hlavní hvězdou souhvězdí Lyry je Vega
nebo Deneb.
"Já myslím Vega," hádá se Adam.
"Samozřejmě Vega," tvrdí Ted. "Deneb je v Labuti. To je to souhvězdí vedle Lyry a kousek
nad ním je Velkej vůz."
Fascinovaně zírám na tu krásu, s bídou najdu a určím Velký vůz, což ovšem neznamená, že
by se mi hvězdy nelíbily. "Může být něco hezčího než nebe plné hvězd?" vysloví Linda to, na
co jsem právě myslela. Vzápětí však zjistím, že opravdu může!! Totiž Tedova dlaň, která se
ve tmě za našimi zády nenápadné dotkne mé ruky, o niž se opírám. Škubnu sebou, nejprve
úlekem, pak ztuhnu a přestanu dýchat. Možná nešlo o úmysl, prostě jen posunul svou ruku a
narazil na mou, náhody se stávají a -jeho prsty mě zašimrají na hřbetě ruky, přejíždějí pomalu
sem a tam, hladí mě. Není to náhoda!
236
"A co Velkej pes?" nadhodí Markéta. > "Ten leží vedle Pavla," zasměje se Ted, aniž by mě
přestal šimrat. Je to tak vzrušující, nikdo jiný o tom neví, jen my dva! Pokud mě neprozradí
hlasité dunění srdce, v té tmě nás ani odhalit nemohou. Díky tajnému a přitom tak intimnímu
kontaktu, jakým je prostý dotek prstů, jsem rázem mimo tuhle zahradu. Moje tělo sice stále
sedí u ohýnku, tváří se jako by se nic nedělo, ale přitom se vznáší mezi hvězdami, o kterých
byla řeč! Ostatní o nich mluví stále, aspoň myslím, nejsem s to pochopit smysl hovoru.
Probere mne teprve Filipova pragmatická otázka: "U koho zůstala vývrtka?"
"Tady je," uvědomí si Ted, pustí mou ruku, nakloní se do­předu a převezme od Filipa láhev
vína, aby ji zručně otevřel. Pak už se ke mně nevrátí, protože se na jeho místo přesune Adam
a zasedací pořádek se změní. Bohužel!
Ted se dostane proti mně, nejprve nenápadně, potom po­vzbuzena jeho pohledy, co ke mně
zalétávají stále častěji, už bez překotného uhýbání zraku na něho zírám skrz mihotavé
plamínky. Nechápu jeho chování. Nechápu ani svoje!!
Chvíli před půlnocí mi dojde poslední mattonka, kterou jsme si vzali ven a holky si s ní ředily
víno. "Je ve spíži ještě nějaká?" zajímá se Linda. "Určitě," kývne Pavel. "Skočím ti pro ni,
počkej." "Já tam dojdu," nabídnu se, protože si beztak musím od­skočit, po všech těch
bublinkách není divu. Brácha kývne a já se ztratím ve tmě, doklopýtám na zápraží, rozsvítím
světlo nad vchodem a samozřejmě také v chodbě. Dveře za sebou zavřu, nechci, aby dovnitř
nalétali komáři. Rychle si zaběhnu na toaletu, umyji si ruce, před zrcadlem opravím účes,
nasliněným prstem umáznu kousíček oční linky, která se mi v koutku rozmázla, a dojdu do
spíže, abych z fólie vy­balila předposlední minerální vodu. Než tak učiním, klepnou
237
vchodové dveře. Někdo asi také potřebuje na záchod. Mat-tonku odložím na kredenc, z
kanystru si naliji do skleničky čistou vodu ze studánky a nevypiju ani dva hlty, když přes
průhlednou sklenici spatřím Teda. Prozíravě odložím pití na stůl, všechno se ve mně
rozvibruje takovým způsobem, že bych mohla šejkrovat míchané nápoje!
Neplaším se nijak bezdůvodně, Ted se totiž do kuchyně ne­přišel ani napít, ani najíst! Zamíří
přímo ke mně, s pohledem ponořeným do mých očí mě obejme, přitiskne k sobě a bez
jakýchkoli průtahů políbí. Respektive, začne líbat!!
Jeho rty jsou tvrdší než v noci, kdy se polibky podobaly spíš ochutnávání, sondování, co si
smí dovolit a co ne. Teď jde rovnou na věc, nezdržuje se motýlími doteky, to, co předvádí,
jsou francouzáky jako vyšité! A co je ještě zajímavější, já mu je stejně vehementně oplácím!
Naše jazyky se vzájemně proplétají, tisknu se k němu stejně jako on ke mně a zajedu mu
svými prsty do toho jeho báječného účesu. Když mi chce učinit totéž, nedovolím mu to. Jsem
sice úplně mimo, ale ani v největším tranzu nezapomínám na svůj handicap! Nevím, co si o
důvodech, proč ho nenechám dotknout se mých vlasů, myslí, podle všeho nad tím nedumá,
jeho ruce okamžitě sjedou níž, jednou mě hladí na zádech a druhou po zadku ve
vypasovaných džínsách, tlačí mě k sobě víc a víc, až to skoro bolí...
Nečekaně mě pustí a odskočí asi o metr dozadu, prudce otevře zásuvku s příbory a ve chvíli,
kdy do kuchyně vejde Pa­vel, se v nich se zaujetím přehrabuje. Na rozdíl od Teda jsem
neslyšela bouchnout domovní dveře, jsem zaskočená ještě víc, zmateně se rozhlédnu a
uchopím nedopitou skleničku.
"Kde seš takovou dobu?" zeptá se mne brácha a podezíravě si přeměn Teda. "To bychom se té
mattonky nedočkali..."
"Byla jsem na záchodě," vysvětlím, popadnu pet láhev
238
a prosmýknu se kolem Pavla dřív, než si stačí všimnout rudých tváří a lesku vzrušení v mých
očích!
"Co hledáš?" slyším ještě na chodbě bráchu.
"Nůž na chleba," odpoví mu Ted.
"Vždyť je tady! Jsi slepej, nebo -"
I když by mě jejich dialog opravdu hodně zajímal, nemo­hu si dovolit zůstat a nechat se
přistihnout! Rychle odnesu mattonku Lindě a netrpělivě čekám, až se ti dva vrátí. Co si tam
mohou povídat tak dlouho...?! První přijde Pavel, posadí se zpátky k Lindě, obejme ji kolem
ramen a baví se, jako by se nic nestalo. Ted se objeví vzápětí, vecpe se na lavici mezi Markétu
a Radka, civí do skomírajícího ohýnku a ani jednou se mým směrem nepodívá.
Tak to zůstane po celý zbytek nočního posezení! Netrvá už nijak dlouho, přece jenom je dost
pozdě a noc je sice hvězd-natá a jasná, ale nijak extra teplá, vyžene nás chlad.
S Tedem se setkám tváří v tvář už jen jednou. Stane se tak na chodbě před koupelnou, ze které
já vyjdu a on čeká frontu, aby se dostal dovnitř. Jelikož za jeho zády vidím bráchu,
ne­odvážím se na něho ani usmát! Tadeáš by mi úsměv věnovat klidně mohl, Pavel mu do
tváře nevidí, přesto tak neučiní. Pohlédne mi na zlomek vteřiny do očí a s vážnou tváří mi
popřeje: "Pěkný sny, Petro."
"Díky," zahuhlám a vyšupajdím schody tak rychle, jak jen dokážu, jen abych nedala Pavlovi
příležitost k případným bratrským domluvám!
Padnu do postele naprosto blažená. Je to všechno složité a zamotané, ale... jsem šťastná!!!
Šíleně šťastná.
A ty sny, co přijdou vzápětí, ty tedy mají grády...!
239
11. den:
Velký třesk
Ten, kdo vymyslel lidové moudro o tvářích, které jen hoří, neplácal do větru, nýbrž moc
dobře věděl, o čem mluví! Pře­svědčím se o tom na vlastní kůži, respektive na jemné pleti
mého obličeje. Pohled do zrcadla mě vyloženě vyděsí, citlivě si omakávám zarudlé a odřené
tváře i bradu, kůže je horká na dotek a pálí jako čert! Není divu, coby blondýnka mám pleť
hodně jemnou a nepřivyklou klukovskému strništi. Ted mi ji při vášnivých polibcích vyloženě
rozpíchal!
Je mi jasné, že se drobné oděrky rychle zahojí, jenže jak budu do té doby vypadat?! Jako
prase s červenkou, odpo­vím si s povzdechem, nicméně zavřu oči, abych znásobila prožitek
vzpomínky. Pokaždé mě až zabolí ve slabinách, stačí na Tedovy polibky jenom pomyslet a
jsem celá malát­ná! Ačkoli mě odřené tváře nijak netěší, kdybych si mohla vybrat, obětovala
bych jejich pohmoždění znovu a znovu, jen kdybych měla další příležitost!! Kvůli Pavlovi a
ostat-ním musím použít krycí make-up i pudr a hned je to o dost lepší. Když si mě nebude
nikdo prohlížet z těsné blízkosti, nemusel by si ani všimnout, a pokud si všimne, určitě mu
unikl důvod!
Seskáču schody po dvou a vpadnu do světnice pěkně zve­sela, mám sto chutí objímat celý
svět. Život je krásný!! Přes všechno nepříjemné, co mě kdy potkalo, navzdory těžkému zánětu
mozkových blan i všem posměškům kvůli sluchátku stojí za to žít. A nejlepší je žít pro
někoho. S někým. Kvůli někomu. Žít s láskou a pro lásku, být zamilovaná. Ideální by
240
bylo být milovaná, samozřejmě, ale i tak daten samotný pocit zamilovanosti křídla.
"Ty ses musela vyspat do růžová, co?" všimne si mé pro­měny Markéta.
"To si piš," ujistím ji a hladově se zakousnu do zbytku kupované vánočky, aniž by mi vadilo,
že z ní někdo kousal už přede mnou, místo aby si odkrojil, a že její konzistence je mírně
řečeno tuhá. "Kde jsou všichni?"
"Hádej," zavrtí hlavou Radek, který vylívá z kanystru poslední zbytky vody do konvice, aby v
ní rozpustil balíček instantního přípravku tang.
"Na hřišti?"
"Bingo," kývne Markéta.
"Cvoci, co?" mrkne na mě Radek. "Jdeš s námi pro vodu?"
"Jo, proč ne," kývnu souhlasně, beztak nic lepšího na práci nemám, pokud tedy za práci
nepočítám upřené civění na zbožňovaný idol, což ostatně mohu učinit hned po příchodu. Ti
dva na mě počkají, než dosnídám vánočku s tangem, za­volám na Maxe a ve čtyřech se
vydáme zkratkou přes louku ke studánce. Radek je samý vtip a já mu zdatně sekunduji,
najednou se vůbec nebojím bavit se se staršími, co chvíli přispěji nějakou hláškou a Markéta
se nestačí divit.
"Tebe musel někdo vyměnit," vrtí nechápavě hlavou. "Co se ti stalo, Peťo? Vyhrála jsi ve
Sportce nebo zdědila milion?"
"Nemůžu mít skvělou náladu jen tak?" rozhodím rukama s prázdnými kanystry, až mi jeden z
nich uletí a dopadne s dutým zaduněním o dva metry dál. "Protože je krásně?"
"Myslíš tu bouřku, co nás určitě chytne, jestliže se budeme ploužit takhle pomalu?" baví se
Radek.
Překvapeně zvednu hlavu. Černé tučné mraky se od jihu
241
roztahují po obloze a vzápětí zastíní i rožhavený kotouč
slunce. "Miluju bouřky!" .??:?
"Tak to potom jo," souhlasí se mnou.
Seberu bandasku a tanečním krokem dohoním a posléze předhoním ty dva zvědavce. Protože
tempo zvýšíme všichni tři, bouřka nás nechytne cestou pro vodu, nýbrž až cestou zpátky.
Vyjde to nastejno, s pětikilovou zátěží vody v kaž­dé ruce peláším v Radkových šlépějích
loukou bičovanou deštěm prudkým tak, až si myslím, že to musí být kroupy, přes rachocení a
burácení hromů ke mně doléhají Markétiny výkřiky strachu a hrůzy a i když vím, jak je
nebezpečné utíkat při bouřce, natož po rovném terénu, kde jsme nejvyššími body právě my,
pocit strachu se stále nedostavuje. Celou mou bytost ovládá úplně jiná emoce, tak silná, že
prostě jiné city i pocity zcela vytlačuje! Chudák Max není zamilovaný, tudíž je vyděšený k
smrti. Zcela zapomene na svou úlohu hlídače a při prvním zahřmění natáhne nohy a bere to
domů sprintem, kterému nemůžeme při nejlepší vůli stačit.
"Ten pes by mohl běhat závody!" supí Radek zadýchaně.
Než doběhneme k chalupě, jsme všichni tři mokří do po­slední nitky. Nejen že se mi vlasy
promění v mokré provázky, musím si tajně vyndat sluchátko, nacpat ho do kapsy a doufat, že
ho nijak nepoškodím, tenhle aparát byl hodně drahý, ještě si navíc nestačím stírat z obličeje
černé linky mascary.
"Hezky," smějí se nám ostatní, kteří se před buřinou stihli schovat zavčas, měli to ostatně
mnohem blíž. Odstavím ka­nystry a pádím rovnou do koupelny, jednak jsem bez sluchát­ka
jako bez ruky, nestíhala bych sledovat rty všech najednou, a jednak je mi jasné, že v tomhle
stavu jsem přitažlivá asi jako zmoklá slepice. Tedovi se to tak nejeví, protože si sotva stihnu
rozepnout zip džínsů, když ho zahlédnu v zrcadle! Zapomněla jsem se zamknout a vrznout
dveře pochopitelně
neslyšela. Polekaně se otočím a sluchátko, které jsem právě vytáhla z kapsy, nenápadně za
zády strčím mezi butelky tělových mýdel na poličku u vany.
"Co je?" vyhrknu nejistě s pohledem na jeho rtech.
"Chtěl jsem tě vidět..." i.
"Takhle... ?! Mám ránu a -"
Ted odmítavě zavrtí hlavou. "Právě naopak. Jsi sexy, když jsi takhle krásně mokrá."
Jeho zrak ulpí na bavlněném bílém tričku, které je za nor­málních okolností trochu plandavé,
ovšem teď ke mně přilíná jako druhá kůže a co víc, je úplně průhledné.
"Vypadám jak plastická mapa Evropy," zahučím rozpa-; čitě.
Tohle přirovnání ho rozesměje. "Máš něco proti plastic­kým mapám? Mně se vždycky líbily.
Všechny ty kopečky a údolí..." Přistoupí těsně ke mně a teď už bez úsměvu zvedne ruku a
pomalu, s pohledem upřeným do mých očí, položí svou dlaň na oblinu ňadra s vystouplým
tmavým hrotem. Je mi jasné, proč to dělá tak pomalu - dává mi šanci ho odkázat do
patřičných mezí! Já však stojím bez hnutí a při doteku jeho teplé dlaně sebou vzrušeně
škubnu. Nakloní se ke mně.
"Tadeáši..." vydechnu bojácně.
"Jsi krásná," zopakuje, hladí mě přes mokré tričko krouži­vými pohyby a vnikne svým
jazykem mezi moje rty.
"Neblázni," mumlám omámeně. "Už tak jsem celá popí-chaná. Vousy! Jsi zarostlej..."
"A když se oholím... ?"
"Ani tak nemůžeme..."
"Proč? Vždyť to taky chceš."
"To si jen myslíš!" bráním se chabě.
"Jen se přiznej: těšila ses na to jako babka na důchod!"
242
243
Tahle hláška mě dostane, navzdory vzrušující chvíli vy­prsknu smíchy. "Jsi příšernej! Jdi už,
někdo může přijít!"
"Kdo by chodil," namítne přesvědčeně, aby mu osud vzápě­tí dokázal, že si člověk nemá být
jistý nikdy s nikým. Dveře koupelny se otevřou, aniž bychom od sebe stihli uskočit. Stojí v
nich Adam. Naštěstí!!
S nohou nakročenou do koupelny se zarazí, přeměří si naši dvojici a zavrtí hlavou. "Ty jsi
nepoučitelnej, co? Komu není rady, tomu není pomoci. Koleduješ si, vole."
Střelím očima po Tedovi, abych věděla, co odpoví. Připa­dám si jako na tenise, musím
pozorně sledovat oba dva, dívat se z jednoho na druhého, abych zachytila celý dialog.
"A co mám asi tak dělat?"
"Na tvým místě bych dal honem zpátečku a vycouval, dokud je čas."
"No, jenže... co když jsem ten právej čas prošvihl a teď už to nějak nejde?"
"V tom případě hodně štěstí. Já dávám ruce pryč, nic jsem neviděl," oznámí mu Adam a
vycouvá z koupelny. Postrčím Teda rovnou za ním, abych mohla zamknout dveře a zabránila
tak dalším vpádům. Páni, to byl trapas!! A ještě mohu být vděčná osudu, že nás nenačapal
bráška!! Na druhou stranu... Dotknu se rukou mokrého trička tak, jak mě hladil Ted. Skoro se
mi zatmí před očima. Páni, to byla nádhera...
Celá zmámená shodím mokré oblečení a stoupnu si do vany, abych svoje tělo nechala laskat
proudem vody a představovala si, že to šimrání a příjemné pocity způ­sobují Tedovy ruce a
rty... Nahromaděné napětí je třeba někde vybít!!
Do svého pokoje se dopotácím sice čistá, voňavá, s umytý­mi vlasy, uvolněná a uspokojená,
ale taky úplně hotová. Tak to je tedy síla! Jestliže jsem si musela pomoci si ulevit, jak
244
to dělá Ted? Jeho vzrušení bylo mnohem silnější než moje, div mi neprovalilo díru do slabin!
Teprve když se zase uklidním, převleču se do suchého ob­lečení, nalíčím oči, učešu mokré
vlasy - sakra, sluchátko! Do háje, zapomněla jsem ho v koupelně!
Rychle seběhnu schody, abych si ho vzala, leč zrada, kou­pelna je zamčená. Nejspíš se
sprchuje Radek nebo Markéta! Ke všemu se otevřou dveře světnice a brácha na mě cosi
zavolá. Sice mu nerozumím, v chodbě je přítmí, nepřečtu si, co mi říká, ale podle vůně se
dovtípím, že je hotový oběd. Bez sluchátka jsem příliš nejistá, nemohu přijít ke stolu, chci
pouze od dveří zjistit, co máme vlastně k jídlu, když jsme maso snědli včera. Voní to jako
fazole...
Víc než talíře plné jakési hmoty á la co dům dá, Adam nejspíš kuchtil ze zbytků a výsledek
nevypadá vůbec špatně, přitáhne můj pohled Ted. S tvářemi naditými jídlem na mě s
úsměvem mrkne. V tom mrknutí je řečeno vše! To, co mezi námi problikne, je jako
telepatické spojení, o kterém víme jen my dva. Plus Adam, jenž si toho všimne a teatrálním
gestem se chytí za hlavu.
V té chvíli poskočím dopředu, protože dostanu prudce se rozlétnuvšími dveřmi.
Předpokládám, že se vrací Markéta z koupelny, avšak pohled na promáčenou Elis mě doslova
umrtví, nejsem schopna vydechnout, natož se pohnout!
"To je tedy přivítání!" prohlásí vztahovačně na Adamovu adresu, protože si jeho posunek
vezme na sebe. Její příchod vyvolá všeobecný údiv, šokované se podívám na Teda - tváří se
stejně udiveně jako já! Nejsem schopna postřehnout, co říkají ostatní, otáčím hlavou jako
kyvadlem na Teda a Elis.
"Podívej, jak jsem mokrá!" rozčiluje se Elis. "Proč jsi mi nepřišel naproti? Necháš mě jít
samotnou takovou dálku a ještě v dešti!"
245
"Nemohl jsem tušit, že přijedeš," brání se.
"Psala jsem ti!"
"Nedíval jsem se na mobil," pokrčí rameny.
"Kdyby jen nedíval! Tys mi ho ani nezvedl, když jsem ti volala!" obviní ho a z očí jí létají
blesky.
Zachytím na sobě Adamův pohled a všimnu si, že říká: "No, Ted má jiný starosti."
Otočím se zpátky na Teda, přece něco musí říct, musí ji poslat do horoucích pekel, ať táhne,
odkud přišla, není mož­né, aby si jen tak přijela a zase bylo vše po stáru!! Takovou smůlu mít
nemohu!!
Ale mohu. A dokonce ještě větší, jak se ukáže vzápětí, když do světnice vejde Markéta a v
ruce drží moje sluchátko!
"Hele, co jsem našla," ukáže svůj úlovek všem přítomným. "Netušíte, kde se to vzalo v
koupelně...? Jé, Elis, ahoj."
Jakkoli jsem si zvykla při všech možných trapasech, a že jich poslední dobou bylo, rudnout
přímo učebnicově, nyní cítím, jak blednu a veškerá krev se vytrácí nejen z mých tváří, ale i
rukou, prsty mám v tu ránu studené jako led.
"Co to je?" otáže se Filip, na kterého se zrovna podívám. Vedle sedící Linda vstane, aby
záhadnou věc od Markéty převzala. "Podobný nosí můj děda. To je pro neslyšící."
Vyhledám očima Pavla. Ten jediný ví, oč jde. Uzme slu­chátko Lindě a zamíří s ním ke
dveřím.
"Počkej, čí to je?" zajímá se Linda.
"Moje," odvětí.
"Nekecej," nevěří mu Filip. "Ty přece nejsi hluchej."
Bohužel jsem otočená k nim, tudíž neslyším, o čem se baví ti u stolu. Teprve když si
uvědomím, že se na mě všichni dívají, dojde mi to. Podobna robotu natáhnu k Pavlovi ruku,
ten mi do ní vloží naslouchátko a já toporně vyjdu ze svět­nice. Na chodbě podstatně
zrychlím, vyběhnu schody po
dvou, zamknu se ve svém pokoji a padnu do postele jako pytel. Teprve pak napjaté nervy
povolí, z očí mi vytrysknou slzy a já tlumím vzlyky polštářem, protože na rozdíl ode mě
nikdo z ostatních hluchý není!!
Jsem hotová. Totálně znemožněná. Vyřízená. Bez šance.
Ty chudinko, copak to není jedno, když se Elis vrátila?! Neměla bych šanci ani tak, natož
coby postižená!!
Můj žal má tři vývojové stupně. Tím prvním je bolest, která mi svírá útroby lítostí ze
zmařených nadějí, druhým deprese,v níž si do nekonečna opakuji formuli proč právě já, načež
dospěji do třetí fáze, pro kterou je charakteristická otupělost. Vždyť je to nakonec všechno
jedno, ne? Ted mi svou přízeň věnoval jen proto, že žádný jiný vhodný objekt, na kterém by
si zvedal vlastní sebevědomí, se poblíž nevy­skytoval. Nemohla jsem přece ani v
nejdivočejších snech počítat s tím, že by to mohlo mít pokračování!! Kvůli slu­chátku se mi
posmívalo už hodně lidí, pár navíc mě přece nemůže rozhodit, no ne?
Nemělo by, ale... V Tedové případě to bude bolet nejvíc! Až si uvědomí, že se líbal s
mrzákem, bude se stydět za mě i sám za sebe. Kéž by měl aspoň tolik taktu, aby si svůj soud
nechal pro sebe...! Sice bych měla být životem otlučená, v té­hle situaci nejsem prvně, avšak
poprvé se bojím posměšků od někoho, do koho jsem tak beznadějně zamilovaná. Ano,
zamilovaná. S podkoním Michalem šlo jen o zalíbení, ne o lásku, jak jsem rozlišila teprve ve
srovnání se sílou citu, který cítím k Tedovi! -_......
Tři usušené kytičky s žlutými kvítky, které hlídá jednooký medvěd, působí jako výsměch.
Mohu si je přišpendlit na rakev a na náhrobek napsat: Zde odpočívá naděje.
Jojo, naivita se nevyplácí...! ;
246
247
Ačkoli mi brácha několikrát buší na dveře pokoje a láká mě ven, otevřu mu teprve v osm
večer. Ne proto, že by odezněla i otupělá beznaděj a já se se situací vyrovnala, to ne, ale
potřebuji už dlouhou dobu na záchod. Vylézt prostě musím. Pořád lepší v Pavlově
přítomnosti, než se vydat ostatním na pospas sama, bez bráchovy podpory!
"No konečně," oddechne si, když otočím klíček. "Musíš umírat hlady, vždyť jsi ani
neobědvala. Pojď se najíst, děláme bramboráky. Voní až sem, cítíš...?"
Neumírám hlady, přesněji řečeno nemám na jídlo ani po­myšlení! Ledabyle nasaji vzduch,
abych si teprve po jeho upozornění všimla česnekového odéru. "Hm."
"Prosím tě," plácne mě konejšivě do zad. "No tak se to dozvěděli, a co? Jsou to normální a
navíc dospělí lidi, žádní puberťáci, ručím ti za ně hlavou. Nikdo se ti smát nebude, jestli ti jde
o tohle."
Podívám se na něho nedůvěřivě. Na rozdíl od Pavla se svým postižením žiju pěkných pár let a
mám zkušenosti, vím, že i z lidí, kterým jsem věřila a nikdy bych to do nich neřekla, se
vyklubali omezení pitomci!
"Vážně," domlouvá mi. "A kdyby náhodou, opakuji, čirou náhodou se něj akej takovej tupec
našel - čemuž nevěřím - přísahám, že ho osobně vyhodím z chalupy, ať je to kdo je to. Přece
jsem ti to slíbil, ne?"
"Díky," hlesnu odevzdaně.
"Tak pojď," pobídne mě.
"Nemám hlad," namítnu. "Jen si dojdu na záchod."
"Ale pak přijď," nabádá mě.
"No jo."
"Žádný no jo. Přísahej."
"Dobře. Někdy pak přijdu," slíbím hodně neurčitě. Pavel se tím spokojí, sejdeme společně
dolů a zatímco já zapadnu
na WC, on zmizí za dveřmi světnice. Jakmile si odskočím, zase co nejtišeji vyběhnu schody a
zavřu se v pokoji. Na to, abych šla mezi ostatní, prostě nemám!
Ležím v posteli, zírám do stropu a sleduji prodlužující se stíny. Brečet se mi už nechce,
respektive, stejně bych neměla žádné slzy, všechny vpil polštář i medvědův plyš.
Zaklepání, které se ozve něco málo po deváté, v pokoji je pěkná tma, tipuji opět na bráchu,
proto jen neochotně zahučím: "Je otevřeno."
Mezi dveřmi se objeví hlava s čírem. Markéta! "Peťo?"
"Posílá tě Pavel, co?"
"Ten randí," usměje se, zavře za sebou dveře zevnitř, do-tápe k mé posteli a posadí se. Je mi
hloupé odbýt návštěvu potmě, natáhnu ruku a rozsvítím lampičku. "Přišla jsem se ti omluvit.
Fakt jsem netušila, ve snu by mě to nenapadlo... Myslela jsem, zeje to nějaká recese od
kluků."
"Dobrý," zarazím ji rozpačitě. Ona za to nemůže!
"Není to dobrý, když seš celej den zavřená jak princezna ve věži," zasměje se.
"V pořádku, opravdu," přesvědčuji ji.
"Vážně? Tak v tom případě pojď se mnou dolů," převeze mne. "Schovala jsem ji bramborák,
musela jsem ho bránit vlastním tělem... Přece se nebudeš schovávat do smrti! A pak, kluci
jsou venku."
Poslední věta mne zaujme natolik, že se odhodlám azyl pokoje opustit. Chalupa je opravdu
hodnou chvíli dokonale tichá, prakticky od doby, co přestalo pršet. "Vážně nejsou ve
světnici...?"
"Přece bych ti nelhala," ohradí se.
Před zrcadlem si přepudruji červené skvrny, tyhle nejsou od vousů, bohužel, jsem flekatá
dlouhým pláčem, oční víčka mám stále trochu opuchlá. Vypadám děsně. A záleží na tom...?!
248
249
Pravda, kluky dole nepotkám, ovšem za stolem trůní Elis a lakuje si nehty. Nepozdravím ji,
jako by tam vůbec neby­la! Ani ona se nemá k projevení soucitu či sympatií, pouze mne sjede
pohledem, pohrdavým, řekla bych, a věnuje se dál vlastní činnosti. Markéta vytáhne z pece
talíř s plackou na jednom kraji lehce připálenou. Soukám ji do sebe, aniž bych si
uvědomovala její chuť. Kdybych jedla dušenou kapustu, kterou jinak k smrti nerada, vyšlo by
to nastejno! Trapné ticho přerušuje pouze Markéta, vypráví mi o bráchovi, který vyrazil s
Lindou na procházku.
"Doufám, že nešli do vesnice... Sami djya, to by bylo o hubu. Ted s tím kuřetem pěkně
rozvířil stojatý vody!"
"A kde jsou kluci?" polekám se. "Oni nešli na pivo?"
"Ne," zavrtí pobaveně hlavou. "Natáhli si na hřiště prodlu-žovačku, aby mohli dohrát
nohejbal, blázni. Dokonce se jim povedlo přesvědčit i Radka, to už musí bejt, haha..."
Tak tohle je ovšem komplikace! Žvýkám rychleji, snažím se cmundu zdlábnout dřív, než
zápas dohrají, ovšem k mé smůle se mi to samozřejmě nepovede. Zaslechnu Tedův hlas, na
někoho volá "nadběhni mu!", Radek křičí "zleva!" a vů­bec povyk, který se nečekaně na
zápraží strhne, svědčí spíš o bojové hře než o návratu z hřiště! Kolem oken se mihne Filipův
stín, dupot se ozývá i z druhé strany. Vyměníme si s Markétou nechápavý pohled. "Co
blbnou...?"
"Asi chytají Osvalda!" napadne Markétu.
"Koho?!" vyjeví se Elis. "Kdo je Osvald?"
"Podnájemník," vysvětlím.
Elis vypadá, že pochybuje o našem zdravém rozumu.
"Mám ho!!" ječí venku Filip. "Rychle, než mi vyklouzne!"
To už ani jedna z nás nevydržíme a vyběhneme na zápraží všechny tři. Napadne mě totiž, že
se klukům podařilo odlapit bubáka, který mě sem chodil strašit! Zvědavost, o kterého
250
vtipálka ze vsi jde, je silnější než pocit studu za svůj handi­cap, navíc doufám, že ve víru
zajímavějších událostí nebudu středem pozornosti a mám tím větší šanci splynout.
"Koho máte?" vykřikuje Markéta.
"Zloděje," odvětí Adam, který společně s Filipem dovlečou na osvětlené zápraží vzpouzející
se postavu. Vyvalím oči dokořán, když ve vetřelci poznám Jirku od koní! Je chudák celý
uválený a špinavý, potyčka musela být krutá.
"Nejsem zloděj!" hájí se vehementně.
"Tak co seš? Šmírák?" ušklíbne se Filip, otočí se k nám a na vysvětlenou dodá: "Nachytali
jsme ho, jak lezl po stromě nahoru do Petřina pokoje. Ted ho sundal dřív, než se mu to
povedlo. I když kdo ví, jestli tam nebyl i předtím..."
"Cos tam dělal?" vyzvídá přísně Tadeáš. "A fofrem."
"Tobě to tak budu vykládat!" odfrkne Jirka.
"Prošacuj ho," nařídí Filip Radkovi, pevně ho čapne za jednu ruku, Adam za druhou a Radek
mu obrátí kapsy naruby, ačkoli se Jirka vzpírá, jak může, klukům se nevy-kroutí.
"Nic nemá," zjistí Radek. "Počkat, něco má pod tričkem," všimne si vybouleniny na Jirkově
jinak vpadlém břiše. Jir­ka se vzepře ze všech sil, přesto Radkově hmatu neunikne - zaloví mu
pod tričkem a k úžasu všech vytáhne maličký pugét kytiček s drobnými žlutými kvítky
svázaný dohromady růžovým provázkem. "Kytku...?"
Ustoupím o krok stranou, abych byla co nejvíc ve stínu a nikdo si nemohl všimnout toho, co
mám s Jirkou společ­ného - totiž barvu! Oba současně nás polijí krvavé rozpaky. Já jsem
navíc ještě konsternovaná. Ježíši, to on...!!
Nedojde to pouze mně, také Ted si vzpomene, kde podobné kytičky viděl. Podívá se mi přímo
do očí, prakticky poprvé od karambolu se sluchátkem, a když zaryji pohled do země,
251
nařídí klukům: "Pusťte ho. Nepřišel krást. Je to jenom zami-lovanej ubožák, ne zloděj."
Filip uvolní sevření. "Počkej, jak, zamilovanej?"
"Asi pořádně," pousměje se Ted. "Když dělá z lásky takový blbosti, jako že nosí holce kytky."
Adam ho pustí také, Jirka se na mě mlčky podívá, v očích se mu blýsknou slzy ponížení, a bez
jediného slůvka zmizí ve tmě. Příhoda, přesněji řečeno její rozuzlení, zaskočí všechny, Radek
s Filipem se začnou dohadovat, jak moc je normální lézt po stromě s kytkou v záňadří, z
hovoru vyplyne, že žádný z nich dosud dívku květinou neobdaroval, a Elis, ta nemožná
kačena, se postará o třešničku na dortu, když se nechápavě zeptá: "Komu kytku vlastně
nesl...?"
"Nejsi ty blondýna?" baví se Radek. "Nejsi, to je divný!"
"Vážně," dožaduje se Elis.
"No přece Petře," odpoví jí Markéta.
"Petře?" zopakuje nevěřícně. "Blbost!"
"Lezl do jejího pokoje," připomene Filip.
"Tak se musel splést, ne?"
"Proč?"
Elis rozhodí rukama a aniž by na mě pohlédla koutkem oka, vyhrkne spontánně: "Protože je
nesmysl, aby bral na holku, která je hluchá jako poleno, ne?"
Tahle hláška má umrtvující dopad. Připadám si stejně strašně, jako když v poledne Markéta
napochodovala do kuchyně se sluchátkem v dlani!!
"Tos drobátko přepískla," poznamená Adam bez úsměvu.
Elis pokrčí rameny, otočí se na mě a řekne: "Já jsem pro­stě upřímná, na tom není nic
špatnýho. Navíc jsem ji nijak nepomlouvala, jen jsem konstatovala fakta. Ona přece sama
musí vědět, jak na tom je, co si budeme zastírat!" . "No nevím, jestli je tohle upřímnost,"
namítne Radek.
252
"V pohodě," slyším sama sebe. "Někdo je hluchej a ví to o sobě, jinej je blbej a neví to. Jde o
to, co je horší...?"
Ačkoli na konci zvednu intonaci, na odpověď na svou řečnickou otázku nečekám, otočím se a
nakráčím do svého pokoje. Je toho na mě prostě moc!! Elisin výpad, prozraze­ní, ke všemu
rozluštění záhady žlutých kytiček... Božíčku, jak jsem mohla být tak pitomá a myslet si, že mi
je nosí Ted?! Tadeáš, podle kterého je láska jenom komplikace, předsudek, slovo, co se
skloňuje ve všech pádech, ale při­tom jeho význam nikdy nepoznal? On by takovou hloupost,
jako nosit holce kytku z lásky, přece nikdy neudělal, sám to řekl!!
Brečet nemá cenu. Vlastně se mi ani plakat nechce. Slzy do­šly dávno odpoledne, všechno se
vysvětlilo, není co řešit.
Natáhnu se pro mobil a vytočím mámino číslo.
"Ahoj, Petři. Proč voláš tak pozdě? Co se stalo?" otáže se na úvod polekaně. Matky mají
vážně čich na maléry, akorát je vidí úplně všude a vždycky.
"Nic, jenom už chci domů. Můžeš pro mě ráno přijet?"
"Zítra mám čtyřiadvacítku," zklame mě. "Přijedu pozí­tří."
"Až...?!"
"Den navíc snad vydržíš, ne? Vždyť se ti tam tak líbilo," připomene mi.
"To bejvávalo," prohodím suše.
"Petři, nelži, že se nic neděje!"
"Vážně ne," tvrdím nepřesvědčivě. "Jenom mám těch dospěláků po krk, i tak jsem tu vydržela
jedenáct dní, to je úspěch, ne?"
"Ano, tipovala jsem méně," připustí mamka.
"Takže jsme domluvené. Pozítří tě čekám. Přijeď co nejdřív, mami!" zaříkávám ji. "A mami?
Mám tě ráda."
253
Pro jistotu okamžitě zavěsím, jelikož nejsem zvyklá vy­jadřovat svoje city nahlas. I tak jsem
ji tím musela pěkně zamotat hlavu, chudák mamina, teď bude celou noc a zítřejší den dumat,
co mě vedlo k tomu, abych se odhalila!!
Není to jen ona, kdo se tuhle noc nevyspí. Jsem na tom dost podobně a při pohledu na tři žluté
kytičky, čtvrtou jsem už nestihla dostat, mi dojde, že těch nespavců bude
ještě víc.
Zamknu dveře, vytáhnu sluchátko a ponořím se do svého tichého světa. Když se to tak vezme,
je mi v něm nejlépe!!

12. den:
Mimo čas i prostor
Sluneční paprsek mě zalechtá na nose, vzdychnu, otevřu oči a zívnu si na plnou pusu. Svěží
ranní vzduch mi proudí oknem do pokoje, který se stal úplným průchoďákem, třešně před
okny sloužila jako žebřík nejen Tedovi, když jsme oneh­dy přišli ze zábavy a neměli klíče, ale
i jiným návštěvníkům. Je až zarážející, jak snadné je dostat se do cizího domu! Pocit, že mi tu
Jirka šmejdil, možná se mi hrabal ve věcech, mě zrovna dvakrát neuchvacuje. No, asi se
nehrabal, nevypadá na to, každopádně v pokoji minimálně třikrát byl! Klidně mohl kytičku
nechávat na okenním parapetu, nemusel ji přece nosit přes celý pokoj až do postele! Pak se
ušklíbnu. Jak to, že mi tatáž představa, byť s Tedem v hlavní roli, nebyla proti srsti, spíš mě
vzrušovala...?
Otevřu okno dokořán. Na poli pracuje zemědělský stroj, popojíždí od balíku k balíku,
zvedákem nakládá jeden po druhém na valník připojený za traktorem. Tenhle pohled je
celkem vzato frustrující, evokuje totiž podzim. V duchu počítám, kolikátého je dnes, kolik dní
prázdnin ještě zbývá. Opravdu jich není mnoho! S bídou si stihnu doma vyléčit pocuchané
nervy, abych nastoupila do nové školy, kde si budu další čtyři roky skrývat ucho, vyhýbat se
dešti a větru, jen aby si nikdo nevšiml...! Ach jo, to zase budou nervy! Anebo... Napadne mě
ještě jedno řešení: taky bych to mohla novým spolužákům a spolužačkám říct na rovinu a
zbavila bych se strachu a stresu z prozrazení! Jenže to já nedokážu. V každé třídě se najde
taková Tereza, Aneta či Elis!
254
255
A tak se budu radši nejspíš navždy schovávat a klepat stra­chy, přežívat. Stejně jako musím
přežít do zítřejšího rána, než mne odtud mamka vysvobodí!
Tašina esemeska, která mi dojde po zapnutí mobilu, posí­lala ji totiž už před hodinou, úplné
ranní ptáče, mi připadá skoro jako výsměch: DNES U BABCI KONČÍM! ZÍTRA MÚZU
PŘIJET, MAS RADOST?
Také končím, milá Tašo. Se vším. S něčím dokonce dřív, než jsem pořádně začala!
Sejdeme se v Bakove. Ráno pro me mamka přijede, jen co dorazím domu, ozvu se ti a
pokecáme.
Aspoň že mám ji! Ona o mém postižení ví a na rozdíl od jiných jí nevadí, mohu s ní mluvit o
všem!
SKODA, TESILA JSEM SENA CHALUPU. NO NEVADÍ, NA TEBE SE TESIM TAKY:)
Usměji se. Taša je zlatá! Na střední mi bude chybět! Také se na ni těším. Moc. Tentokrát
budeme mít na probírání spoustu zážitků, s Tadeášem jsem prožila víc než s pinglem z řecké
cukrárny - a Taša už nade mnou nebude mít navrch z líbání s Pavlatou!
Vlezu si zpátky do postele a přinutím se číst Šifru mistra Leonarda. Myšlenky mi sice stále
utíkají všude kolem, nic­méně knížka je nabitá dějem a i když to dá fušku, podaří se mi začíst
tak, že kdyby se nepřihlásila lidská potřeba, nejspíš bych z pokoje vůbec nevylezla.
Zaposlouchám se u dveří světnice - zdá se tam být ticho jako v hrobě, klukovské hlasy i
Lindin smích jsem před chvílí slyšela oknem, parta nejspíš táhla na hřiště. Přesně tak, nikde
nikdo. Využiji situace a honem uzmu dva rohlíky a krabici mléka, načež se se svým lupem
přemístím zpátky za profesorem Robertem Langdonem, abych dál pátrala po svatém grálu.
Další vyrušení přijde o dvě hodiny později, do pokoje po zaklepání vejde brácha, aby mě
pozval na oběd.
"Nemám hlad, vypila jsem litr mléka a k tomu jsem -" ř
"Až ochutnáš ty skvělé karbanátky, dostaneš ho," přeruší mne. "Jsou sice z polotovarů, ale
fakt vynikající."
"Jo, věřím, jenže já vážně -"
"Krom toho," pokračuje, jako kdybych nic neřekla, "Elis odjela."
Překvapeně se na něho podívám. "Odjela? Proč?" ?>
"Protože jsem jí to řekl," odvětí s úšklebkem.
"Nemusel jsi... já... nevím, co-"
"Musel," namítne. "Protože jsem ti to slíbil, ne? Slovo se drží za každou cenu. I když mě to
stojí přátelství."
"To mě mrzí," ujistím ho tiše.
"No, zase taková ztráta to není," pokrčí rameny.
"Díky, brácho."
"Kdybych u toho byl, vyhodil bych jí hned včera. Muselo to bejt dost hnusný," připustí.
"Netušil jsem, že mezi mými přáteli jsou blbci. Ačkoli... Elis nikdy nebyla nějaká moje extra
dobrá kamarádka, bez který bych se neobešel. Holky, který se lepí na Teda, jsou většinou
takový: hezký, ale často omezený. Až na pár výjimek, samozřejmě."
Při vyslovení Tadeášova jména ve mně hrkne, rána není vůbec zavadlá, jak si od včera
namlouvám. Vyloženě mě svrbí jazyk, chtěla bych se zeptat, co na to Ted, jestli se urazil za
Elis a odjeli spolu, ale neodvážím se. Brácha toho pro mě udělal hodně, musím mu být vděčná
a ne ho popichovat!
"Zítra jedu domů," oznámím mu. "Kvůli tomu? Neblázni," domlouvá mi. "Teď už to všichni
vědí, Elis tu není, nemáš důvod." Nevysvětluji, že těch důvodů je několik!!!
256
257
"Jsem už domluvená s mamkou. Přijede pro mě." "Jak chceš," prohlásí. "Nechci tě nutit tady
být, ani abys šla dolů, ale víš co, ty karbanátky jsou fakt fantastický!"
Pobaveně se rozesměji, on se ke mně přidá a ačkoli se dveře za ním dávno zavřely, mám hned
mnohem lepší náladu! Pavel je fajn brácha. Kdybych ho poslechla, mohla jsem si ušetřit i ty
ostatní nerváky! Na druhou stranu ale... Nepoznala bych, co to je láska. I když byla tak krátká
a zemřela v bolestech, nelituji toho.
Na karbanátky vyrazím teprve ve tři odpoledne, kdy mě z pokoje vyžene hlad. Světnice je
vylidněná, ani jsem ne­čekala, že by při tak hezkém počasí mohli trávit odpoledne doma!
Dvoulůžkový gauč je složený a ustlaný. Ve svršcích i spodcích, co se povalují jak na gauči,
tak po židlích, pánové nejsou žádní skřítci pořádníčci, nepoznám jedinou věc, kterou bych
viděla na Tedovi. Hm. Vyřešeno.
Možná o tomhle přátelství mluvil brácha!! Elis za žádnou velkou kamarádku nepovažoval, jak
sám prohlásil, musel se ale rozejít ve zlém i s Tedem. Okamžitě pocítím výčitky svědomí.
Kvůli mně přišel o dlouholetého kámoše!!
Umyji si po sobě talíř i příbor, vyjdu z chalupy a přivítám se s Maxem, který nastavuje kožich
slunci na kamenném nádvoří, a protože kolem mě nadšením poskakuje, nejspíš se nudí, když
si ho paniček nevšímá a místo toho radši poska­kuje po hřišti s míčem, pobídnu psa k
vycházce. Samozřejmě je pro, nadšením mi olízne nos a už cválá na cestu. Pes je nejlepší
kámoš, já to říkám pořád, nikdy nezradí, neposmívá se ani nehádá!
Neodvážím sejít po cestě ke vsi, u farmy bych mohla na­razit na Jirku a při vzpomínce na
včerejší trapas mi vyrazí kopřivka. I když cítím, že jsem na tahu já, Jirka nic špatného
258
neudělal, nemám dost sil ani odvahy. A vlastně ani charak* teru, ačkoli mě to mrzí!
Vezmeme to přes mokrou louku jakoby ke studánce, ši­rokým obloukem se vyhneme místu,
kde tuším maringotku místních borců, a oklikou se vrátíme k chalupě z druhé stra­ny, od lesa.
Těsně před našim pozemkem zpozorním. Něco se tam míhá! To už špicuje uši i Max, tudíž ho
rychle chytím za obojek a opatrně, skrývajíce se za keři, se blížíme k chalupě. Obrázek, který
se mi naskytne, fakt stojí za to! Tři malí klu­ci, maximálně dvanáctiletí, se plíží pod našimi
okny! Jeden se krčí ve výklenku na zápraží, druhý v poměrně podupané džungli před
předními okny, na máminy zbytky záhonků se pochopitelně s plevelením nedostalo, třetí
zmizí za rohem, a na střídačku buší do skel, až okenní tabulky řinčí!
"Co tam děláte, smradi?!" houknu na ně, jak jen nejhla­sitěji dovedu. Přistižené sebou trhnou
a když zjistí, že jsou prozrazení, ještě na mě ukazují nemravné posunky! Poznám je: jsou to ti
tři, které onehdy při našem prvním koupání v rybníce Adam vypakoval ze skokánku na olši!
Pomstili se nám opravdu originálně, to se musí nechat. Maxe držím z vypětí všech sil.
"Pustím na vás psa!!"
Tahle výhrůžka zabere, do kluků jako když střelí, neuvěři­telnou rychlostí pádí ke křoví, za
kterým mají k mému úžasu ukrytá kola, a když pobaveně křiknu: "Maxi, vem si je!", abych je
ještě víc popohnala, můj psí bodyguard to vezme jako pobídku, vytrhne se mi z rukou a
vystartuje!
V životě jsem neviděla nikoho šlapat na kole tak rychle! Můj výkon na zpáteční cestě z tábora
je proti tomu slabým čajíčkem! Pravda, mě hnal pouze vztek, zatímco je smrtelný strach, z
Maxe jde opravdu hrůza, pronásleduje je jako pes baskervillský a moje výkřiky, kterými se ho
snažím zarazit, vycházejí vniveč. Teprve když ty malé skřety dožene až
259
k čerstvě vyrovnanému stohu, kluci zahodí kola a podobni veverkám se vyšplhají nahoru,
chvíli neúčinně poblafává dole na strništi, načež vyslyší moje pískání a vrátí se k chalupě.
Ten, kdo tvrdí, že se psi neumí usmívat, lže, protože Maxův výraz je nejen spokojený, ale i
rozesmátý!
"Milý Maxipse," obejmu pobaveně svého přítele, "právě jsi objasnil další záhadu, víš to?"
Na souhlas zavrtí ocasem, vypije plnou misku vody, jak mu při honičce vyprahlo, a já se
mohu vrátit nahoru ke kni-ze. Jestli si ti malí spratci uhnali při šíleném úprku zápal, jejich
věc. Za porce strachu, který mi naservírovali, si ani nic jiného nezaslouží!
Stále ještě s úsměvem na rtech sebou hodím do postele. Na zádech mě cosi zastudí. To už tu
taky bylo...! Vystřelím do sedu, otočím se jako na péra a užasle zírám na žlutou hlavič­ku
středně vzrostlé slunečnice s krátkým stonkem!! No páni, kdo by do Jirky řekl takovou
odvahu! Na jeho místě bych byla z dárků v podobě kytiček vyléčená na hodně dlouhou dobu,
natož abych se znovu šplhala po stromě tam, kde mě večer předtím polapili! To chce pevné
nervy. Jiné vzrušení však kytka nepřinese, ačkoli je mnohem hezčí než ty tři předešlé. Tak
krásná, až neváhám vstát a dojít si s prázdnou pet láhví, kterou použiji coby vázu, do
koupelny pro vodu.
Nečtu si ještě ani hodinu, když zaslechnu zezdola hlasy, smích, bouchání dveří, pouštění
vody. No jistě, sportovci dorazili. Nevšímám si toho, stejně se mě to netýká, čtu dál, knížka je
tlustá, zajímavá a během dneška jsem s ní docela pokročila, ovšem záhy se ukáže, že hemžení
dole se mě týká víc než si myslím. Do mého pokoje se vetře Linda.
"Tuky ťuk, můžu dál?"
"Je hotová večeře, mám jít jíst, posílá tě Pavel," předběhnu ji, abych jí ušetřila práci.
"Ani jedno, ani druhé, ani třetí," směje se. "Neposílá mě nikdo, večeře není, protože je
vyžráno, nezbyla ani kůrka chleba, a jíst se nebude."
"Aha... A co bude?"
"Jdeme na večeři do hospody," oznámí mi.
"Tak si to užijte."
"Jdeme všichni, včetně tebe," zasměje se. "Právě jsem ti vysvětlila, proč musíš jít taky, ne?
Leda by sis uvařila suchou rýži nebo pár špaget, ale došel i kečup, takže si myslím, že
utopenci jsou nejlepším řešením."
"Mám rozečtenou knížku," namítnu ještě chabě.
"Ta ti neuteče. Věř, že když si ji tady takhle položíš, najdeš ji tu i po návratu," baví se.
"Včetně záložky uvnitř. Pojď, Peťo. Netrhej partu."
Přehodnotím všechna pro i proti a i když ne zrovna nad­šeně, musím jí dát za pravdu. Hlavně
to netrhej partu je zavazující! Linda to vyslovila s naprostou samozřejmostí. "Tak... jo."
"Fajn. Počkáme na tebe a jelikož všem kručí v břiše, moc dlouho neotálej," pobízí mne.
Nemám v úmyslu zdržovat! Bermudy vyměním za prouž­kované džíny ne proto, abych měla
sexy zadek, nýbrž z prach­obyčejného důvodu, že by mi v šortkách bylo při sezení ve
venkovní restauraci chladno a druhé džíny mám už dost ušpiněné, bodejť, když se v nich
válím po zemi, kolem pasu uvážu mikinu, roztřepu vlasy a aniž bych se namáhala s lí­čením,
nemám pro koho být hezká!, vyjdu před chalupu, kde si parta, do které patřím i já, což je
opravdu k nevíře, krátí čekání soutěží, kolikrát se kdo strefí volejbalovým míčem do cvičného
koše připevněného na stěně kůlny.
260
261
"Dobrý," chválí zrovna Tedův zásah, kdy míč nakrouží v oku koše jako ve vodním víru, načež
propadne dolů.
Tedův?! Jak to...?? Copak on neodjel...?
Ne, neodjel. V džínách a triku s dlouhým rukávem mu to děsně sluší, tím spíš, že
několikadenní strniště, vousy mu rostou děsně rychle, má oholené a tváře včetně brady opět
krásně hladké. Zatváří se samolibě, když říká: "Tři úspěchy ze tří pokusů. Pochyboval snad
někdo, že nejsem dobrej?"
"Jak v čem," zasměje se Filip.
Ted si mě všimne na zápraží a ačkoli odpoví Filipovi, dívá se při tom na mne. "Ve všem
důležitým."
"Dovol, abych se zasmál," řehtá se Filip. "Co ten tenis? Dostals kanára."
"A kdo říká, zeje tenis důležitej?" pokrčí rameny, ale to už uhnu pohledem, zařadím se mezi
Markétu a bráchu, který se vede s Lindou za ruku, a s Tedem v zádech kráčím do vsi s hlavou
sklopenou jako mula. Je to utrpení! Po celou dobu se totiž užírám představou, že mi vlasy u
ucha zpramínkovatěly a sluchátko čouhá ven! K lepšímu pocitu mi nepomůže ani skutečnost,
že si co chvíli vlasy u ucha urovnávám a natřá­sám, vizí odhaleného sluchátka jsem vyloženě
posedlá, vůbec se nedokážu soustředit na to, o čem se ostatní baví, natož aby se mi povedlo
třeba jen jediným slůvkem přispět do hovoru! To jsem si naběhla, krucinál! Vědět, že neodjel,
nikdo by mě z chalupy nedostal!!
V restauraci Ve Dvoře si nejprve takticky odskočím na záchod, kde se u zrcadla ujistím, že
šlo pouze o moje cho-romyslné představy, účes mi drží tak, jak má, načež z dálky okouknu,
kam si sedl Ted - abych se posadila na tutéž stranu stolu, jen na druhý kraj. Kdepak sedět
naproti, abych musela hlídat každý svůj pohled! Přes Radka, Adama a Filipa na Teda
nevidím, tudíž nemůže vidět ani on na mne.
262
Přehlédnout Macka se mi však nepodaří, to při její postavě dost dobře nejde. Odlepí se od
sousedního stolu, kde sedí v hloučku místních kluků a holek, mezi nimiž zahlédnu i Jirku, a
vecpe se Tedovi na klín, jelikož na lavici už není ani milimetr místa navíc!
"Ani si nesedej a skoč nám pro pivo a jídelníček, máme hlad," pobídne ji brácha.
"Tak s tím dneska nepočítejte. Mám volnej den, jsem tu za hosta stejně jako vy! Přišla jsem se
bavit, ne sloužit."
"A jé, tak to bude obsluha dost váznout, co?" děsí se Adam. "Aspoň ze známosti bys mohla,
ne?"
"Ted ti to vynahradí," baví se Filip.
"Tak jo," chichotá se Marcela. "Já se za vás přimluvím. Místo mě je tu na brigádě moje
kámoška... Iveto?"
Polknu hořký knedlík, který se mi usadil v hrdle. Macek, Elis, nebo nějaká jiná? Jako by to
nebylo jedno!
Kámoška se vážně snaží, nevím, zda ze solidarity vůči Mar­cele, nebo čistě kvůli klukům,
všímá si našeho stolu mnohem víc než všech ostatních, což se zejména místní mládeži vů­bec,
ale vůbec nelíbí. Poté, co nám nanosí utopence a košíky s chlebem, se rozproudí zábava, s
plnými břichy jsou kluci ještě vtipnější a přátelštější, Radek oživí nádvoří hospody svým
bongem a z druhého konce lavice zaslechnu co chvíli pištivé hihňání. Kdo ví, co jí Ted dělá,
zeje to taková psina! Od minule má přece povolení si sáhnout, jistě té výsady využí­vá!
Přemohu se a nepodívám se jejich směrem ani jednou!!
Místo toho se můj pohled dvakrát setká s Jirkovým, zrzek pokaždé sklopí zrak. Takhle to
nejde! Vyčíhám si chvíli, kdy si odskočí na toaletu, nenápadně vyklouznu zpoza stolu a aniž
by si toho kdokoli z party všiml, koneckonců, odskočit si mohu a musím, zamířím také na
záchod, dámský je umístěný stejně jako pánský v chodbě vlevo od výčepu. Nezalezu však
263
dovnitř, chvilinku vyčkám, než bude Jirka hotový a objeví se na chodbě. Jakmile mne spatří,
trhne sebou. Skoro to vypadá, že mě vidí nerad!
"Přišla jsem se rozloučit," oznámím mu.
Na hubeném krku poskočí ohryzek. "Rozloučit?!"
"Zítra odjíždím."
"Tak brzy? Vždyť ještě prázdniny nekončí," namítne.
"Nekončí, ale... i tak se mi to tu zdá až moc dlouhý."
"To je... to je blbý," přizná se. "Nešla bys... nešla by ses aspoň projít? Na chvilku. Nebo třeba
do hřebčína -"
Bavit se na chodbě je hloupé, číšnice Iveta kolem nás pro­šla už dvakrát a pokaždé se otáčela,
div nezakopla, navíc co chvíli může jít někdo z party na záchod, odmítnout Jirku je ještě
hloupější. Nezaslouží si to.
"Do hřebčína ne, ale tak projít se... na chvilku, jo?"
Přikývne a nic nenamítá proti tomu, když mu navrhnu, že se vykrademe z hospody každý
zvlášť. Možná mu tohle ře­šení také vyhovuje víc! Spoře osvětlenou návsí zamíříme do
zahrady bývalého zámečku, kde se mlčky posadíme na jednu z mnoha lavic letního kina. Jirka
nemluví a já také nějak nevím, co bych měla říkat. Pak se přece jenom odhodlám: "Díky za
všechny ty kytičky, Jirko."
"Není zač," zahučí a botaskou ryje ve štěrku nádvoří.
"Ale jo, je. Potěšily mě," přiznám se, leč nedopovím, že on mě coby dárce ve snu nenapadl.
"Byly krásný... Hlavně ta dnešní."
Zvedne hlavu. "Dnešní...? Já ti žádnou nedal."
"Myslím tu slunečnici," napovím mu.
"Ne, vůbec jsem tam nebyl," brání se.
Pokrčím rameny. Nemá důvod lhát! Nejspíš se stydí, včera málem dostal výprask a dnes
udělal totéž, na druhou stranu si nemůže myslet, že se nedovtípím, od koho je!
Opět se odmlčíme. Nad nádvořím prolétne netopýr. Na­vzdory mikině se zachvěji se chladem.
"Chceš už jít?" dovtípí se.
"Není tu zrovna teplo," odvětím oklikou.
"Dáš... dáš mi svůj telefon?"
"Máto cenu...?"
"Třeba jo," odvětí, načež znejistí. "Nebo proč myslíš?"
Pokrčím rameny. Co mu budu vykládat!
"Ty s tím frajerem něco máš?" překvapí mne otázkou.
Hraji o čas: "Kterým...?"
"S tím, co ukradl klukům kuře."
"Proč myslíš, že s ním něco mám?"
"Tak," pohodí hlavou, pod nohama vyhloubený hotový kráter a stále v hrabání pokračuje. Při
příštím filmovém představení si tu někdo zlomí nohu! "Připadalo mi, že jo."
"To se ti jen něco zdálo," vzdychnu těžce.
"Jsem rád," ujistí mě. "Ten by tě beztak hned nechal."
"Z čeho tak soudíš?!" vyletím napruženě. Jirka o sluchátku neví, nemůže vědět! Kdo by mu to
vyzvonil?!
"Je to ten typ," vysvětlí. "Jako Martin, co chodí s Janinou. Nejlepší holka ze vsi a nalítne
takovýmu...!"
U vchodu postřehnu pohyb, bránou vejde na nádvoří jakási tmavá postava. Kraci, teď nás
někdo vyhodí, nemáme tu co dělat! "Někdo tu je," špitnu tiše k Jirkovi.
"Ztratíme se zadem," navrhne mi také šeptem, leč než tak stačíme učinit, zastaví mne hlas,
který bych poznala mezi tisíci jiných snad i bez naslouchátka!!
"Petro?" zavolá Tadeáš autorativně. Netipuje, z tónu hlasu poznám, že o nás moc dobře ví,
sází na jistotu!
Nemá cenu se schovávat, což dojde i Jirkovi, který přícho­zího také identifikuje, protože
vzdychne.
"Moment," požádám Teda, otočím se zpátky k Jirkovi
264
265
a tiše, aby nás Ted neslyšel, se s ním rozloučím: "Ještě jednou díky moc. Jsem ráda, že jsem tě
poznala. Ahoj."
Jirka však nemá náladu na romantické loučení. "Proč ty největší gumy vždycky vyžerou
nejlepší holky?!"
"Protože holky jsou hloupé, vždycky jim naletí," vysvětlím mu a bez dalšího slova dojdu až k
Tedovi. "Co je? Hlídáš mě? Nemusíš, od toho mám bráchu."
"Třeba si máme taky o čem povídat," oznámí mi.
"Třeba?" pousměji se.
"Třeba," opraví mě a naše dohadování vyzní tak směšně, až se přes všechny ty citové motáky
musím smát nahlas! Ted je na tom podobně, rozřehtáme se dvojhlasně, teprve pak vyjdeme z
brány letního kina a co noha nohu mine kráčíme přes náves zpátky k hospodě, odkud se ozývá
mnohlasný řev a rytmická melodie vyťukávaná na bongo.
Všimne si, že se chvěji zimou. "Pěkná kláda, co?" Neváhá svléct svou džínovou bundu a
přehodit mi ji přes ramena.
"Bude ti zima," varuji ho, protože zůstane na návsi pouze v tričku s dlouhým rukávem.
"V pohodě," ujistí mě. "Prý zítra odjíždíš, říkal Pavel."
Mlčky přikývnu. Očekávám, že se mě bude vyptávat na důvod, leč on mne překvapí: "Nedělej
to, Petro."
"Co?"
"Nejezdi," řekne tedy srozumitelněji. "Prázdniny i tak za pár dní končí, proč si je ještě
zkracovat?"
"Přijede pro mě máma... A tak, vůbec..."
Protože už máme k bráně hospody coby kamenem doho­dil, oba se sehraně zastavíme. Uvnitř
nebude šance mluvit v klidu a soukromí! Problém však je, že oba mlčíme a kdo ví, jak dlouho
bychom jen tak přešlapovali na místě, kdyby se v osvětleném oblouku vrat, jimiž se vchází na
dvorek restaurace, neobjevila povědomá postava s dvěma trčícími
culíčky a oslepené nezamžourala na náves. Macek, napadne mě. Ted je rychlejší, nejen že mu
také okamžitě dojde, o koho se jedná, ale ještě mě rychle za rukáv zatáhne do stínu tlus-tého
kmene lípy či o jaký strom uprostřed návsi vlastně jde! Oba se přilepíme zády k jeho
zvrásnělé kůře, nezbývá nám než doufat, zeje Marcela krátkozraká, protože strom je sice
široký, ale zase ne tak, aby nás oba schoval, a utéct nemáme kam, pouliční lampy v rozích
návsi stačí tak akorát osvětlovat celé volné prostranství.
"Tedi?" kňourá Macek. "Kam ses Micince schoval...?"
Zabublám smíchy, všechno mi najednou připadá šíleně absurdní. Ted, nejspíš ze strachu,
abych nás neprozradila, mě obejme a ucpe mi ústa svými rty a posléze i jazykem. Políbí mě,
ačkoli ví, že aparát pro nedoslýchavé je můj! Celá se rozechvěji, moje prsty zabloudí pod jeho
tričko, dotýkají se horké opálené kůže na zádech a on mě tím víc tiskne ke stromu, jak se do
mě vpíjí svými polibky, div ze mě nevymáčkne duši. Mackovo povykování, ať přestane
blbnout a vyleze, jde mimo nás, nevšímám si ho a předpokládám, že Ted také ne. Když mě
konečně pustí, Marcela už v bráně hospůdky nestojí.
"Půjdeš za ní...?" vydechnu stále ještě omámeně.
"Jo, to víš," zasměje se pobaveně. "Už takhle mám nohy úplně dřevěný. Ta holka váží snad
metrák!"
"Nesmíš každý dovolit, aby ti seděla na klíně!"
"Ona se neptala," ohradí se s úsměvem.
"Tím hůř," brouknu znechuceně.
"A co ty?"
"Co já?"
"Posadila by ses mi na klín?"
"Ne," ujistím ho.
"Ani kdybych ti to dovolil?" sonduje s úsměvem.
266
267
"Ne," zůstanu neoblomná. ;
"To je škoda," vzdychne teatrálně.
"Proč?"
"Protože bych si to přál."
"Takových, co to udělají samy a bez ptaní, jsou spousty!"
"No já vím," souhlasí, "ale ani jedna není jako ty."
Panebože, proč mi tak šíleně buší srdce?! Přece si ty chu­dinko nemyslíš, že svoje řeči myslí
vážně?! Jsou to jenom slovíčka, kterými balí holky, nic víc!
"Samozřejmě," pokusím se o ironii. "Jsem jedinečná."
"Každej je svým způsobem jedinečnej," upozorní mě. "Ty obzvlášť, Petro. A já jsem z tebe
tím víc zmatenej."
Chci něco namítnout, když přes jeho rameno spatřím vyjít ze vrat restaurace další postavu.
Tahle ale nemá culíčky, podle vysokého vzrůstu a držení těla poznám bráchu ještě dřív, než
zavolá moje jméno!
"Jdi!" pobídne mě Ted šeptem a sám se pokusí splynout s kmenem stromu v takovém úhlu,
aby ho Pavel nemohl spat­řit. Stejně jako jemu i mně je jasné, že brácha není žádný hlupák a
na rozdíl od Macka se nespokojí s povykováním u vrat! Jakmile by popošel pár kroků, objevil
by nás.
"Co je?" zeptám se naoko ledabyle, jakmile dokráčím k bráchovi. Dá to hodně přemáhání
udržet hlas tak, aby se mi netřásl!
"Hledám tě," oznámí mi a nedůvěřivě se rozhlédne po liduprázdné návsi. "Ty jsi tu sama?"
"A s kým asi?" trhnu rameny.
"Proč nejsi s námi uvnitř?" vyslýchá mě přísně.
"Protože mě to tam nebaví," oznámím mu.
"No dobře, ale nemůžeš čekat tady a sama," namítne, mrk­ne na displej mobilu, aby zjistil
přesný čas, načež stanoví další program: "Seženu psa a odvedu vás domů."
268
"Můžeme dojít sami s Maxem, jdi za ostatními..."
"To ne," zarazí mi tenhle nápad nekompromisně, zahvízdá na prsty a vzápětí se z nádvoří
hospůdky vyřítí náš chlupatý přítel. Pro jistotu ho chytím za obojek, to kdyby dostal chuť
zahrát si na stopaře nebo tak něco! Naštěstí ho to ani nena­padne, spořádaně si vyšlapujeme
srpnovou nocí k chalupě. Brácha svítí na cestu baterkou, ani moc neklopýtáme.
"Nebojíš se tam nechat Lindu samotnou?"
"Vždyť není sama," namítne.
"No právě," prohodím významně.
Semínko pochybností se mi zasít nepodaří, bráška si je absolutně jistý: "S Lindou je to v
pohodě. Věřím jí."
"Markétin kluk své holce taky věří... a jak dopadl."
"Jenže Linda není Markéta," ujistí mě přesvědčeně.
Přestanu do něho šťourat. Milovat znamená věřit. Bezvý­hradně. Jinak by nemělo cenu
začínat vztah! Bez víry by byl předem odsouzený k neúspěchu.
Ve chvíli, kdy se z temné noci vynoří ještě temnější obrysy naší chaloupky, se Pavel zbrkle
zastaví a rukou mi naznačí, ať ani nedutám. Vypoulím oči do tmy. Skutečně! Od zápraží se
ozývá jakési šustění, funění a dupání! A to jsem si myslela, že už jsou všechny záhady
rozluštěné!! "Maxi!"
Jakmile psa vypustí, chlupáč dlouhými skoky zmizí za ro­hem chalupy a vzápětí se odtud
ozve divoké štěkání. Rozběh­neme se s Pavlem za ním, brácha je rychlejší, já o pár metrů
zaostávám, přesto přiběhnu včas, abych spatřila Maxe, jak rozčileně poskakuje kolem koule
plné bodlinek choulící se u prvního schodu!
"Osvald," zasměje se brácha, odemkne chalupu, zavře do ní vzpouzejícího se psa, svleče si
mikinu a opatrně do ní ježka zabalí, aby ho odnesl dál do polí. Člověk by nevěřil, kolik
rámusu nadělá takové malé zvířátko! "Konec roman-
269
tiky," oznámí mi pak s úsměvem. "Bubák je identifikován a odtajněn. Není ti to líto?"
"Skoro jo," souhlasím pobaveně. I když těch bubáků a noč­ních můr jsem tu za necelých
čtrnáct dní zažila mnohem víc! Zdejší pobyt byl vůbec nadupaný emocemi...!
"Teď už se tu bát nebudeš, ne?" vyzvídá před odchodem.
"Určitě ne," slíbím mu. Stydím se pochlubit s faktem, že jsem se nechala děsit malými kluky,
to už je romantičtější nechat vinu na Osvaldovi. "Díky, brácho. Dobře se bav."
"Jasně," kývne. "Tak zatím ahoj a dobrou noc."
Vklouznu na chodbu za rozlíceným a stále štěkajícím Ma­xem a Pavel nás oba zamkne na dva
západy. Nejdřív musím uklidnit psa. "Bylo to nefér, já vím," poplácám ho konejšivě po
zádech. "Ale Osvald je kamarád, chápeš? A navíc má bodliny."
Max sice přestane štěkat, přesto se tváří pěkně vyčítavě a zaleze si na svou deku v chodbě,
čímž mi dá najevo, že dnes se mnou v pokoji nespí, když jsem taková! Nemusí, opravdu se
nebojím. Není čeho. Jirka už mi do pokoje ne­poleze, tím si jsem jistá, taky se zamiloval do té
nepravé, a ti malí smradi si nelajznou provokovat Maxe podruhé, zvlášť když byli odhaleni.
Stejně je úžasné, jakou mají vol­nost! Strašit přes den, budiž, ale lítat v jejich věku venku po
nocích a doma nikomu nechybět, to je vážně zajímavé. Mít tu rodiče, musela bych být do
soumraku doma a přitom jsem o dost starší!
Teprve v koupelně si uvědomím, že mám na sobě Tedovu džísku. Dobrý renonc! Ta moje je
dost podobná, asi proto si bráška nevšiml a nenapadlo ho podezírat mě z nepravostí. Ted
ovšem chudák zmrzne... No, Macek ho jistě zahřeje!
Využiji chvíle, kdy jsem v chalupě sama a bojler je plný horké vody, napustím si vanu takřka
po okraj, takže když
do ní vlezu, přetéká mi vrchem. Vyjmu z ucha sluchátko a schovám se pod vodu celá, dokud
mi nedojde kyslík.
Milovat znamená bezvýhradně věřit, to je sice pěkné, ale... Ne každý je toho schopen!!
Přehrávám si v duchu Te-dova slova. Rozum mi brání uvěřit jedinému!!! Jakmile ale zítra
odjedu, připravím se o možnost zjistit pravdu... Mám zavolat mamce, aby pro mě nejezdila?
Teď v noci bych ji akorát vyděsila a vzbudila bych v ní tím větší podezření, to ne. Leda bych
ji stihla zítra brzy ráno, ještě než vyrazí... Případně mohu napsat teď v noci esemesku a
pojistit ji ran­ním telefonátem! Tohle řešení se mi zdá nejschůdnější, ale psát ve vaně si
nerisknu, tímhle stylem jsem odrovnala už jeden mobil. Mamina stejně bude číst mou zprávu
až ráno, teď v noci jistě nekontroluje přijaté SMS, není kam spěchat. Nejdřív si užiji lázeň,
pak, když voda začne chladnout, se pořádně vyšamponuji, vypustím a opláchnu vanu, celé
tělo natřu tělovým mlékem Nivea, pro dobrý pocit se maličko navoním máminým parfémem,
abych si ho ještě užila, než jí ho zase tajně vrátím, a zabalena pouze v osušce, s náručí
oblečení a sluchátkem opět v uchu, protože bych ho v chumlu špinavého prádla nerada
poškodila, vystoupám schody do pokoje. Je tu docela kláda, okno jsem nechala samozřejmě
pootevřené, jsem zkrátka nepoučitelná. Na polštáři mě žádná květina nečeká, ani v to
nedoufám. Nejprve za sebou zamknu dveře, pak naladím na stařičkém rádiu stanici, kde
docela slušně vaří, a přistoupím k oknu, abych jej pevně zabouchla a zavřela na kličku.
Neodolám otevřít jednu půlku dokořán, vykloním se ven a z hluboká se nadechnu. Jestli to s
mamkou nezakoulím, půjde o mou poslední noc tady...
Zpozorním. Dole pod stromem... Je to stín, anebo tam skutečně někdo stojí?! Cítím, jak se mi
ježí všechny chloupky a vlasy se staví do pozoru, protože stín se pohne, vyhoupne
270
271
se na dolní větev a mrštně šplhá po kmeni třešně! V první chvíli jsem tak zkoprnělá, že jen
civím, pak se proberu a chci zabouchnout okno, ale to už je vetřelec kousek pode mnou, na
jeho tvář dopadne světlo - a já poznám Teda!!!
"Tys mě vyděsil!" vydechnu, zralá na zhroucení.
Překoná poslední metr, stoupne si na okenní parapet a když ustoupím stranou, hupsne do
pokoje. Zatváří se omluvně: "Přece jsi musela vědět, že za tebou přijdu."
"Pro bundu... ?" V osušce omotané kolem těla si připadám obnažená, nahá, zranitelná!
: Ted se pobaveně rozesměje. "Ne, pro bundu ne." i "Nejsem jasnovidec," hájím se.
"Ani nemusíš být. Mluvím o intuici a taky o logice." : "Nevěřila jsem, že -" • "To je ale
chyba," namítne vážné.
"Že to říkáš právě ty!" ohradím se. "Ty, který máš rád všechno jednoduchý a nekomplikovaný
a nevěříš holkám!"
Otočím se k němu zády, abych konečně zavřela okno, tentokrát doopravdy. Lomcuji kličkou,
jde dost ztuha, při­čemž ucítím Tedovy ruce na svých bocích. Ustrnu s rukama nahoře a on
mě zezadu obejme, položí si ruce na moje bříško a dotkne se horkými rty na hladké kůži
mého ramene a krku. Znovu mi naskočí husí kůže, tentokrát ji však nevyvolává strach!
Přejíždí svým jazykem od lalůčku ouška po oblinu ramene a zase zpátky a trhaně, v mezerách
mezi laskáním, mumlá: "Mám to tak rád a v podstatě nechápu, co dělám tady, proč si
komplikuju život... Tohle není můj styl, Petro... Člověk z určitýho důvodu dokonale zblbne...
Kdybych to nezažil, neuvěřím..."
"Ale já-"
"Nemohla sis myslet, že zítra jen tak odjedeš! Krom toho jsi mi slíbila kino, o Vánocích
půjdeme na King Konga... "
272
Jsem z něj zmatená čím dál víc, vnitřní chvění se změní na viditelné pouhým okem. Tím spíš,
když jeho laskání nabírá na intenzitě, jeho ruce přejíždějí po mokré osušce, mapují moje
bříško, posunují se po žebrech výš, až začnou hladit ňadra. Pootočím k němu hlavu, chci mu
vidět do očí, ale on tohle gesto pochopí jinak a okamžitě spojí svoje rty s mými.
Stanice rádia, jejíž jméno vůbec netuším, pustí krásnou me­lodickou baladu skupiny Nirvána
a Kurt Cobain svým božsky vzrušujícím hlasem vykřikuje: "My girl, my girl... "
Tedova ruka povolí uzel na osušce, ale nestáhne ji ze mě, tím, jak mě zezadu objímá, ji na
mém těle stále drží.
"Tadeáši..."
"Neboj se," řekne mi konejšivě. "Riskuju víc než ty. Můžu přijít nejen o nejlepšího kámoše,
ale hlavně o svoje přesvěd­čení... názor... postoj... Obětuju to, jestli chceš!"
"A co Macek?"
"Nezájem!"
"A Elis...?"
"Pavel si mohl ušetřit nepříjemnost. Odjela by i tak. Ne­měla důvod zůstávat.
Zatetelím se nadějí. "Chceš říct, že..."
Přikývne. "Vyměknout kvůli malý holce, to je drsný, co?"
Milovat znamená věřit. Nevím, zda dokážu věřit bezmezně, ale v určité chvíli mi to zase tolik
práce nedá!!
" Pod sem, ja sa s tebou zblížim, pod sem, ja ti neublížím, " zanotuje vzrušeně. "Já ale nejsem
gay, Petro..."
Natočím k němu hlavu, protože mi jeho polibky strašně chybí! Vím, že není gay, a vím, do
čeho jdu!!
Tadeáš pochopí, zaměstná moje ústa a zatímco mě jednou rukou hladí na prsech, druhou
vklouzne pod lem osušky, vystoupá po stehně a polaská mě prsty, až zaúpím. Vezme to jako
souhlas, nechá osušku sklouznout k zemi, popadne mě
273
do náruče a bez dalšího protahování položí na lůžko. Dotkne se rukou mého ucha, bráním se,
tohle je zakázaná zóna, ale on se nenechá odradit.
"Vyndej si to," požádá mě.
"Já bez toho -"
"Právě proto," umlčí mne polibkem. "Nechci, aby ses hlídala a omezovala."
Sama nechápu, proč ho poslechnu! Přijdu o kontakt s Cobainem, ale pustím do svého tichého
světa Tadeáše, oba se propadneme někam, kde neexistuje čas ani prostor - a milování je o to
intenzivnější! Chvíli se líbáme, potom sjede svými rty na moje ňadra, díky do hladbučka
oholené tváři neškrabe ani nepíchá, a teprve když se jich nabaží, putuje níž, na pupík... a ještě
níž... Musím se chytit rukama pelesti za svou hlavou, abych vůbec ustála jeho laskání! Moje
tělo se prohýbá jako luk, avšak není úniku, určitě vzdychám nahlas a taky naříkám a v
konečné fázi křičím úlevou!!! Jakmile se uvolněně zhroutím na matraci, očima zastřenýma
mlhou rozkoše takřka nezúčastněně sleduji, jak se rychle zbavuje svého trika, džínsů i
boxerek, navléká si kondom a dřív, než ze mě opadne vzrušení, do mě prudce a nedočkavě
vstoupí. Nové pocity hraničí s bolestí, v pudu sebezáchovy se snažím uhnout, ale není kam,
má mě ve své moci, moje vypínání mu vychází vstříc, tempo je rychlejší a rychlejší... Dokud
se jeho prsty pevně nezaryjí do mého zadečku v křeči uvolnění.
Poté ze mne opatrně vyklouzne a žuchne vedle, přičemž mě obejme a prakticky položí na
sebe. Tohle se nemělo stát, cinká mi kdesi v mozku výstražný zvoneček, ale já ho nevnímám.
Mám co dělat sama se sebou, nové pocity jsou tak... tak strašně silné! Tedovy prsty přejíždí
po celé délce mé páteře, pěkně od atlasu až po důlek křížové kosti. Lech-
274
tá mě to, kroutím se na jeho těle, vychutnávám doznívající vzrušení.
Pak mě na zádech zastudí studené kapky, jen se prohnu. Ted totiž vytáhl z pet láhve na
nočním stolku slunečnici a šimrá mě po zádech jejím květem. Zvednu hlavu v náhlém
poznání. Jirka nelhal, když slunečnici zapíral!!!
Tadeáš se jemně usměje, políbí mě a dovolí mi, abych si naučeným grifem nasadila sluchátko.
"Kde jsi k tomu přišla?" zeptá se. "Máš to vrozený?"
Znejistím, ale to, že o tom mluví jako o běžné každodenní věci, mi rozváže jazyk. "Ne... V
šesti letech jsem dostala těžkej zánět mozkových blan. Málem jsem ho nepřežila... Pak jsem
se uzdravila, ale zbyly následky."
"To je dobře, že jsi přežila," ujistí mě. Posune se víc ke kraji, ať si mohu vedle lehnout na
záda, zvedne se na lokti a položí mi stonek slunečnice přesně mezi ňadra.
"Jsi krásná," zhodnotí uměleckou kompozici, vezme mě za ruku a proplete svoje prsty s
mými. Pak se usměje při vzpomínce: "Pamatuješ, jak jsem byl kdysi dávno u vás a ty ses tam
promenádila v plavkách?"
"Naprosto dokonale," ujistím ho.
"Už tenkrát mi bylo jasný, že z tebe bude kočka."
"Nemluv nesmysly," bráním se chabě.
"Jaký nesmysly? Mně se prostě líbíš. Celá. Tvoje postava, obličej, vlasy, oči, máš sexy
pohled... o zadečku nemluvě... I to tvoje červenání je super! A nádherně voníš..." Přejede mi
nosem po hladké kůži prsu. "Tvou vůni jen tak nevy-dejchám... Bylo to perfektní, Petro. Ptát
se tě, jestli se ti to líbilo, by byla blbost, poprvé nic extra, co? Až příště... Nebolelo tě to
moc?"
Nestačím odpovědět, protože Ted náhle vyletí do sedu, v obličeji napětí. Uvědomím si jakési
kroky a šustění.
275
"Osvald, to nic..." ' ? ??
Ted zavrtí hlavou. "To není Osvald! Pavel!!" ?' i V té chvíli také zaslechnu bráchův hlas
vyvolávající moje jméno! Hrkne ve mně úlekem, vyměním si s Tedem vyděšený pohled. Pak
oba vylítneme z postele a o překot se oblékáme. Já to mám s noční košilí snazší, Ted se
nasouká do trika, chvíli hledá boxerky, ale protože je neobjeví a kroky zadu-pou po
dřevěných schodech, vybodne se na ně a navlékne si džíny na nahé tělo. Použitý kondom i
skvrnu na prostěradle rychle překryji dekou, přiskočím k oknu a chci ho otevřít, aby mohl Ted
použít únikový východ. Nezdržuje se obou­váním bot, vyhodí je jednoduše oknem ven a ve
chvíli, kdy brácha zalomcuje klikou dveří mého pokoje, už stojí bosky na okenním parapetu.
"Petro? Otevři! Nedělej, že spíš, když svítíš!" Pobídnu Teda posunkem, ale on se náhle
rozmyslí, sleze z parapetu zpátky do pokoje a přivře okno. Mlčky zavrtí hla­vou. Pochopím to
a moje srdce udělá doslova kotrmelec. "Mám ty dveře vyrazit?!" vysiluje brácha. Ted kývne
bradou, tudíž se nadechnu a otočím klíčem. Pa­vel vpadne do pokoje jako odjištěný ruční
granát, kterému zbývá pár vteřin do výbuchu. Přelétne očima rozházenou postel i můj noční
úbor, Tedovo oblečení mu trošku sebere vítr z plachet, přesto tón jeho hlasuje víc než
mrazivý, když mi oznámí: "Bohužel mi došlo až dost pozdě, kde jsi přišla k jeho bundě!"
Brácha je všímálek! "Půjčil mi ji v hospodě." "Jo. A teď si pro ni přišel, že jo?" zašklebí se,
znovu zaslídí očima po pokoji a ještě studeněji se zeptá, tentokrát Teda: "Nechceš mi tvrdit,
že jste si tu doteď povídali, že ne?"
Ted si projede prsty rozcuch a s pokrčením ramen řekne: "Ne, nechci."
276
"To jsem fakt rád," ušklíbne se Pavel sarkasticky a špičkou botasky vyloví zpod postele
Tedovy černé boxerky se za­jíčkem s mašlí na nohavici! "Ty parchante, co jsem ti o ní
říkal?!" rozběsní se, jeho pravička s dlaní sevřenou v pěst nečekaně vystřelí a zastaví se až o
Tedovu bradu. Ten s výpa­dem nepočítal, zaskočí ho a odhodí o kus dál, div nevypadne
pootevřeným oknem do předzahrádky!
Chytne se za postiženou část sanice, dvakrát naprázdno otevře a zavře pusu, nejspíš aby
vyzkoušel, zda ji nemá zlo­menou, ale k odvetě se nechystá. "Nech si to vysvětlit.
"Co je tady k vysvětlování?!" odfrkne brácha znechuceně. "Petra není žádný lehký zboží,
nemůžeš si s ní zahrávat stejně jako s těma svýma děvkama! Je mladá a postižená a všechno
prožívá mnohem citlivěji než zdravý holky!"
"Pavle!" vyjeknu protestně. Vím, že mi od malička pomáhá, ale zase o takovou pomoc
nestojím, už nejsem malá!
"Ona není postižená," řekne Tadeáš.
"Nejspíš ti ušlo, že skoro neslyší, ne?"
"To přece vím!" odsekne Ted, podívá se na mě a oznámí nám svůj názor: "Postiženou z ní
děláš ty a vaše rodina, není divu, že se pak tak cítí a chová! Ale ona není posti­žená! Je úplně
normální, akorát hůř slyší, no a co! Každej má nějakou vadu, nikdo není dokonalej. Někdo
blbě vidí - a tak nosí brejle. Ona hůř slyší, takže nosí sluchátko. A co na tom? Kdybyste se k
ní chovali jako k normální holce, nikdy byste v ní nevypěstovali všechny ty její zbytečný
mindráky!"
Po jeho řeči zůstane ticho, chvíli na sebe zíráme všichni tři, střílíme pohledy jeden na
druhého.
"Vypadni!" řekne pak brácha Tedovi.
Ten pokrčí rameny, sebere boxerky i riflovou bundu a s dla­ní přiloženou k pochroumané
čelisti mlčky odejde.
277
"Jdi taky," požádám Pavla tiše a on mi bez jediného slova vyhoví.
Vypnu rádio, přestože tuhle písničku od Shakiry, co právě hrají, miluji, a pevně zajistím
kličku na okně. Vím, že dnes už nikdo nepřijde. Použitý naplněný kondom zabalím do
papírového kapesníku, ráno se ho musím zbavit, stejně jako vyměním prostěradlo. Pak si
lehnu a vtisknu tvář do sluneč­nice. Je toho na mě moc...!
Ale nejsem smutná. Vůbec ne.
Ačkoli to může přes to všechno vypadat paradoxně, jsem... šťastná!!!! Absolutně, dokonale,
šíleně.
Jsem zamilovaná a živím v sobě velkou naději, že třeba i milovaná!!! Páni, vždyť já prožívám
to, co jsem vždycky záviděla holkám v knížkách! Dívčí romány nelžou. Láska existuje!!!
13. den:
Čas něhy

Usnout se mi podaří teprve pozdě k ránu. Sny, které moje podvědomí vyprodukuje, jsou
nádherné! Zdá se mi o koních, celé stádo jich cválá loukou, cítím vítr v jejich hřívách i ve
svých vlasech, načež natáhnu ruce dopředu a letím, vznáším se nad krajinou, měním směr
podle toho, jak natočím paže, jsem volná a svobodná a svoje... Je to boží! Nevím, co by tomu
řekl doktor Freud, aleje mi to úplně fuk!
Asi jsem krapátko nevděčná, protože bych tentokrát dala přednost úplně jiným snům,
obyčejnějším, jen kdyby se v nich vyskytovaly určité postavy... Tedy postava!! Stači­lo by,
kdyby mě líbal... nebo mě vzal za ruku a znovu si propletl prsty s mými... anebo prostě a
jednoduše byl se mnou!
Pak se nade mnou skutečně skloní, položí mi ruku na rame­no a jemně se mnou zatřese.
"Petro...? Vstávej, ospalče."
"To už je ráno...?" zavrním blaženě a chytím prsty ruky, která do mě strká. "Ještě nechci..."
"V kolik chodíš spát, prosím tě? Kdybys zalezla do pelechu v rozumnou dobu, musela bys být
dávno vyspalá a odpoči­nutá," domlouvá mi mateřsky. "Nejkvalitnější spánek je do půlnoci,
pořád ti to opakuji."
Moment - mateřsky?! Prudce otevřu oči. I když je mám oslepené prudkým dopoledním
sluncem, jsem ve stavu bdě­losti a tím pádem schopna rozlišit sen od reality. "Mami... ?! Kde
se tu bereš?!"
"Vždyť sis mě objednala jako taxík," připomene mi s úsmě-
279
vem. "Opravdu by mě moc zajímalo, co jsi tady celé ty dny vyváděla, že jsi tak zmatená,
Petři."
Nejprve vyštrachám zpod peřiny uválenou slunečnici, pak najdu pod polštářem mobil. Páni, je
půl desáté! Samozřej­mě jsem nestihla ani poslat esemesku, kterou bych odvoz zrušila, natož
abych mamce po ránu zavolala...! Jsem tak mimo, že chvíli hledám naslouchátko, než mi
konečně dojde nesmyslnost celé akce: mám ho v uchu celou noc! Jinak bych její hlas
pronikající do mého snu neslyšela, to je jasné.
"Obleč se a přijď se nasnídat, nakoupila jsem pečivo, ale ti hladovci se na něj vrhli jako
kobylky, aby na tebe něco zbylo," poradí mi s úsměvem.
"Mami...?" zavolám za ní, ale ona už mě přes Maxovo ště­kání na chodbě neslyší. Krucinál,
tohle jsem pěkně zazdila! Jednooký medvěd, který mě provázel dětstvím a v noci se stal
svědkem mého zasvěcení v ženu, vypadá smutně. Asi proto, že jsem s dětstvím definitivně
skončila!
Rychle se nasoukám do proužkovaných džínsů, za ty dny vypadají trošku umouněně, k nim si
natáhnu růžové tričko na ramínka, u zašlého zrcadla si rozčešu vlasy a na levém ra­meni
objevím razítko lásky uštědřené Tedovými rty. Aha, tak změna, tílko vyměním za tričko s
krátkým rukávem, mamka není hloupá, aby uvěřila, že jde o modřinu! Letem světem se
nalíčím, potřebuji být kvůli Tedovi hezká, přestože mi včera tvrdil, jak jsem krásná - a to jsem
vůbec nalíčená nebyla, a pak už honem běžím k venkovnímu stolu, kolem kterého se všichni
nakupili jako termiti kolem mraveniště. Ze všeho nejdříve vyhledám Teda, kde je...? Jo,
tamhle. Ten jediný se necpe ke stolu, sedí na kraji lavice s jedním kolenem až u brady, na
které má do modra vybarvenou modřinu, a když zachytí můj pohled, pozdraví mě očima.
Zůstane však neče-
kaně vážný, neopětuje můj úsměv...! Kvůli Pavlovi, anebo ho tak bere můj odjezd?
Ostatně, zmodřicovaní a dobití jsou takřka všichni! Na Adamově tváři vyniká opuchlý nos,
Radka zdobí monokl, dokonce i Markétě se od ucha ke koutku rtů táhne dlouhý krvavý
škrábanec. Naprosto nic nechápu!!
"Vy vypadáte," konstatuje mamka, jako by mi četla myš­lenky. "Pobít se s místní partou,
hrůza. Copak jste se nemohli domluvit a spřátelit se?"
"S některými lidmi se domluvit nedá," soudí Adam. "Bylo nejspíš na čase si to všechno
vyříkat ručně, no. Hloupý je ako­rát to, že nakládačku měl dostat Ted, kvůli němu to všechno
vzniklo... A přitom se z ní ulil, on a Pavel zrovna chyběli."
"Ted?" podiví se mamka. "Vždyť taky vypadá, jako by vylezl zpod mlátičky!"
Pár lidí se zasměje, Ted zůstane vážný a stále na mě upřeně zírá, až z toho mám divný pocit.
Noc na dnešek byla drsná pro všechny, koukám! Nikdo mamce nevysvětluje, jak je to s
Tedovou modřinou. Respektive, třeba to ani nikdo krom Pavla neví, v hospodě se musela
strhnout bitka ve chvíli, kdy nás brácha odhalil!
"Vezmi si, Peťo," pobídne mě Markéta. "Znáš to, kdo dřív přijde, ten dřív mele."
"Spíš žere," doplní říkačku Filip.
"Je nás jak kobylek, víc než včera.
Víc...? Jak to, víc? Teprve teď si všimnu neznámé hnědo-vlasé holky s krásnýma
mandlovýma očima, cpe se loupákem a řehtá se něčemu, co jí říká Filip. Kdo to je???
Mamka zachytí můj nechápavý pohled, protože mi vysvětlí: "Představ si tu náhodu, Petři.
Hned za Bakovem jsem za­stavila stopařce - a ona měla namířeno zrovinka sem! Mezi tolika
auty jí zastavím právě já.
280
281
"Jak to?" otážu se nechápavě. Proč sem, proboha, dovezla nějakou stopařku, která má
namířeno do Blažejova?!
"Říkám, že tady Kristýna zastavila zrovna moje auto. Při­jela za Tedem," doplní mamka svoje
informace.
Vytřeštěným zrakem se podívám na Teda. Vycítí můj pohled a snad omluvně pokrčí rameny,
načež nahlas řekne: "Stejně jsem akorát na odjezdu..."
"Ty jedeš dneska domů?" užasne Filip. "Jak to?"
Kristýna vypadá také překvapeně. "Vždyť jsem právě přijela, není kam spěchat, ne?"
"No, jestli chcete vzít do města, mládeži, není problém," napadne mamku. "Můžu fungovat
jako linkový autobus, jednu cestu sem, druhou zpátky. Vyrážíme s Petrou za mo-mentík."
Ted po mně střelí pohledem, načež zpátky k mamce: "Ne, díky, pani Jungmanová, my
pojedeme busem."
Připadám si jako zatlučený hřebík. Řekl my, on a Kristýna, holka, se kterou přes rok chodí a
které včera se mnou pouze zahnul, stejně jako jí zahýbá s mnoha jinýma!!
"Jak chceš, Tede. Do auta byste se vešli."
"Vážně ne, díky."
Kristýna se k Tedovi přitulí, chytí ho kolem krku a mazlivě zaprosí: "Zůstaneme aspoň do
zítra, je tu tak krásně...!"
Všimnu si bráchova upřeného pohledu; když se naše oči střetnou, ušklíbne se.
"Najez se, Petři, a jedeme, mám moc práce a jsem po čtyřiadvacítce utahaná," pobídne mě
mamka.
"Nebudu," hlesnu tiše, protože mě hlad okamžitě přešel. Napůl v mrákotách se dopotácím do
chalupy. Pavel si dá tu prácí, aby mě dohonil a podotkl: "Snad nejsi zklamaná? Tohle jsi přece
musela čekat."
Podívám se na něho kalnýma očima a aniž bych odpově-
282
děla, dojdu do pokoje, mechanickými pohyby nahážu do kufru použité oblečení, stihla jsem
toho ušpinit fakt dost, kvůli Tedovi jsem se převlékala víc než bylo nutné, do ba­tohu knížky,
protože to je to jediné, co mi zbyde do konce prázdnin, kosmetiku, mobil a tři usušené
kytičky, zmuchlané prostěradlo se mi nikam nevejde, vezmu ho tedy do náruče a do druhé
ruky uchopím povadlou slunečnici.
Jsem připravena. Pobyt na chatě končí. Prázdniny jsou taky skoro za námi a naděje... ta za
bolestivých křečí kolem sr­dečního svalu umírá!!
Mamka mi pomůže uložit věci do vozu, jediné, co tam nedám, je květ slunečnice, tu si
nechám na klíně. Opřu se o opěradlo předního sedadla, stáhnu okénko a jakmile mamka
nastartuje, rozloučím se s partou: "Ahoj."
Víc nemůžu, i to jedno slůvko mě stojí hodně přemáhání!! Nesmí na mně nikdo poznat, že
jsem na kolenou! Tím spíš, že oni se se mnou loučí opravdu vehementně a přátelsky, prý
škoda, že odjíždím, mám se zase zastavit a kdesi cosi, ani to všechno nejsem schopna vnímat.
Nechci se Tedovým směrem ani mrknout, přesto neodolám a ve chvíli, kdy mamka couvá ze
dvorka, zakotvím pohle­dem v jeho hezké tváři. Upřeně na mě hledí, počítal, že se podívám!
Ví, že umím odezírat ze rtů, přesto nic neřekne. Teprve v okamžiku, kdy užuž zajíždíme za
roh domu, zvedne ruku na pozdrav a pokud si zvlnění jeho rtů přeložím správně, přečtu si my
girl, název naší písničky, která mi nadosmrti zůstane spojená s prvním milováním.
Tak to by tedy bylo.
Zatlačím hlavu hlouběji do opěrky a koušu se do rtů. Jen se nerozbrečet, jen to ne!!
Podle Pavla jsem to musela čekat. A podle mě...? Nevím!
283
Nevím, co jsem musela, měla nebo neměla čekat! Ani netu­ším, co mohu čekat, pokud tedy
vůbec něco!! Tadeáš má moje telefonní číslo a já mám jeho, v tomhle problém není. Mohl by
mi napsat, zavolat, ozvat se... Mohl by to s Kristýnou vyřešit stejně jako s Elis. Mohl by.
Ale taky nemusí.
I když mě to stojí hodně sil a svíravé bolesti, nelituji toho. Tadeáš měl pravdu, když tvrdil, že
žádná holka nikdy nelito­vala. Já taky nelituji. Ničeho. Za posledních čtrnáct dní jsem dospěla
mnohem víc než za předešlých patnáct let a jedenáct měsíců! Naučila jsem se být sama sebou
- a že ten přerod dal zabrat! Dokázala jsem si získat spoustu přátel, dokonce starších, než jsem
já. Zvládla jsem se s nimi bavit a navíc měla o čem! Zjistila jsem spoustu věcí. Díky Tedovi!
Především to, že i já mám právo na lásku. Postižená ne­znamená odepsaná, jak jsem si
vždycky myslela!! Mám na borce, o kterém jsem si myslela, zeje pro mě nedostupný! Tereza
z béčka by koukala. Určitě by nerozchodila skuteč­nost, že Tadeáš není z Jedličkova ani
jiného ústavu, a co víc, kam se na Teda ten její chlupatej Tarzan hrabe! Náhle však nemám
potřebu jí, natož někomu jinému, cokoli dokazovat, důležité je, že jsem to dokázala sama
sobě! Jen ten první sex v sedmnácti, jak jsem si plánovala, už nevyjde, kapku jsem předběhla
dobu, jenže takové věci se dost dobře plánovat nedají.
Dneska bych už z jezdeckého oddílu neodešla. Ani kvůli Anetě, ani kvůli Michalovi, ani kvůli
komukoli jinému! Nehodila bych za hlavu dlouholetý koníček jen proto, že mimo normálních
lidí tam chodí i hlupáci! Jestli budu mít na střední čas, určitě se ke koním vrátím.
A sluchátko taky schovávat nebudu. Jak to říkal Tadeáš? Každý má něco. : .,•
284
Myslela jsem, že první polibek dodá holce sebevědomí, as­poň u Taši tomu tak bylo. Ve
skutečnosti je to trošku jinak. Ne polibek, ale láska dává tu obrovskou moc cítit se skvěle!
Znovu si vybavím jeho rty... Jazyk... Prsty... Doteky... Naše milování... Zatrne ve mně.
Zamilovaní lidi dělají různé blbosti, prohlásil tuhle. Jestli doopravdy kvůli mně vyměkl, jak
říkal, ozve se! Slunečnice na mém klíně je důkazem, že i takové zázraky se stávají!
"Ty jsi dostala menses?" zajímá se mamka. "To prostěradlo vypadalo...! Nemůžeš být trošku
opatrnější?"
"No jo," odvětím neurčitě.
"Pračku budu zapínat minimálně natřikrát, že?" pousmě­je se. "Dovedu si představit, že vezeš
kufr plný špinavého prádla."
Nejen prádla. Taky plnou náruč něhy, lásky a naděje!
"Zítra je televizi formule," vzpomene si mamka. "Těšíš se?"
"Hm," odvětím bez zájmu.
"A jak se ti tam s nimi vlastně líbilo?"
"Perfektní, mami. Perfektní!" ujistím ji a víc už nevydržím, do očí mi vhrknou slzy.
V té chvíli mi v kapsičce batohu pohozeného na zadním sedadle hlasitě pípne příchozí
esemeska.
Prosím, ať to není Taša!!!
285
0. den:
1. den:
2. den:
3. den:
4. den:
5. den:
6. den:
7. den:
8. den:
9. den:
10. den:
11. den:
12. den:
13. den:
Svět ticha ........................................................... 5
Zamilovat seje zakázáno! ................................. 28
Květiny pro slečnu Dokonalou ......................... 57
Šípy šilhavého Amora ....................................... 93
A přece se točí! .................................................. 114
Hry mokré a mokřejší ....................................... 132
Na houpačce citů ............................................... 153
Virus jménem láska ........................................... 166
Ten, kdo mě hlídá .............................................. 184
Výlet za hranici snů ........................................... 206
Umět číst ve hvězdách ...................................... 226
Velký třesk ......................................................... 240
Mimo čas i prostor ............................................ 255
Čas něhy ............................................................ 279
Lenka Lanczová
ČAS NĚHY
Vydal Mgr. Jiří Černý - Vydavatelství Víkend, 2005 Redaktor Jaroslav Kašpar
Obálka Wasabi, s. r. o.
Sazbu zhotovila Sazba MM, Vimperk
Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín
I. vydání
ISBN 80-7222-380-1 I © Editor Vydavatelství Víkend