Irena Dousková

Oněgin byl
Rusák

Druhé město
 Irena Dousková

Oněgin byl Rusák

 Irena Dousková

Oněgin byl Rusák

Druhé město
Brno 2006
© Irena Dousková, 2006
Illustrations © Lucie Lomová, 2006
© Druhé město, 2006

ISBN 80-7227-244-6 (Tištěná kniha)

ISBN 978-80-7227-565-6 (Elektronická kniha)
Karolíně a Matějovi
 1.

Strýček byl legionář

Zuza Ptáčková, teda jestli nekecá, chodila vloni s ňá-

kým klukem, co bubnoval v jedný kapele, která se jmenu-
je Smrad z jelena. Dneska po tělocviku jsem si na to vzpo-
mněla, protože v šatně byl zase takovej příšernej puch, že
se to nedalo vydržet. Napadlo mě, že Smrad z holčičí šatny
by byl taky docela dobrej název, jenom trochu dlouhej.
Zajímavý, že u kluků to tak nepáchne, toho jsem si všimla
už na základní škole. Taky smrděj, ale ňák jinak. Cestou ze
školy jsem potkala Honzu Kaplana, šli jsme spolu na tram-
vaj. Měla jsem sto chutí se ho zeptat, jestli má ohledně
dívčích šaten taky ten dojem, ale neudělala jsem to.
„Víš co? Ty mi pořád někoho strašně připomínáš, ale
koho…“ povídal. „Počkej, já už vím, už jsem na to přišel.
Vypadáš jako Garfunkel.“
Ale to je blbost, vypadám jako Simon, jenom vlasy
mám jako Garfunkel.
Kluci tuhle pořádali takovou debilní anketu, který hol-
ky z naší třídy podle nich můžou nosit minisukni. Je nás
celkem třicet čtyři, z toho deset kluků, a ty se shodli na
tom, že takovejch holek je jen pět. Já prej taky můžu, ale
mě by v životě nenapadlo vzít si něco tak trapnýho na
sebe. Ať si vlezou na záda. Musilová mi zase onehdy řek-
la, že jsem sice docela hezká, ale že vypadám moc chytře,

9
a tím že se to trochu kazí. Chytře! Já… Měla mě vidět vče-
ra v tý drogerii.
„Prosila bych támhlety prezervativy,“ požádala jsem
pokladní co možná nejnormálnějším hlasem. Snažila jsem
se tvářit, jakože o nic nejde, ale ve skutečnosti jsem při
tom div nevypustila duši. Jenomže ona vůbec nereagova-
la, jen se na mě tak divně koukla. Sebrala jsem veškerou
zbejvající odvahu a zopakovala jsem to ještě jednou. Pro
jistotu jsem jí zároveň naznačila prstem, kterou krabičku
mám na mysli, aby nebylo pochyb. Nic. Nechápala jsem,
v čem je problém. Copak se prezervativy prodávají jenom
chlapům? Nebo jsou až od osmnácti? Ale jak by poznala,
že osmnáct mi ještě není? Prodavačka udělala ještě straš-
nější ksicht než předtím. Sakra, přece to v poslední chvíli
nevzdám! Pak se konečně pohnula a vyndala tu malinka-
tou krabičku, na kterou jsem ukázala.
„Vy myslíte tohle?“ zeptala se. „Ale to je tygří mast.“
Zaplatila jsem tři padesát a utíkala od Anděla až domů.
V životě už do tý drogerie nepáchnu! Taková hanba! A tak-
hle je to se mnou v jednom kuse. Tlustá už sice nejsem,
ale blbá pořád stejně. To se stalo včera, a ještě teď jsem
z toho celá rozklepaná. Je to vůbec možný tohleto? Jakej
já jsem blbeček blbej? Ach jo, že se na to nevykašlu. Člo-
věk chce bejt rozumnej a neponechat nic náhodě, aby
nebyl průšvih, že jo, jenomže to by nesměl bejt tak pito-
mej jako já. Naši jedou v pátek do Zákopů, v sobotu dopo-
ledne má Antoša přijít k nám, tak jsem si říkala, kdyby
k něčemu došlo… Ono to už delší dobu vypadá, že by
mohlo. Antoša by chtěl, to je mu vidět na očích, a já jsem
taky dost zvědavá. Sice spolu nechodíme moc dlouho,
v sobotu to budou teprve tři neděle, ale to snad nevadí.

10
I když já vlastně nevím, jestli jsem do něj fakt zamilovaná,
těžko říct. Já ani nevím, jestli to člověk musí vždycky vě-
dět úplně přesně. Já jsem předtím ještě s nikým dooprav-
dy nechodila, protože z těch kluků, co mě balili, se mi ni-
kdy žádnej nelíbil, a těm, který se mi líbili nebo do kterejch
jsem byla zamilovaná, těm jsem to nikdy neřekla. Až teď-
ka s Antošou se to povedlo oboustranně. Hrozně se mi
líbí, to ať si máma říká, co chce, je fakt hezkej. A taky se mi
líbí to chození. Letos je překrásnej podzim, ještě sluníčko,
ale už mírný, příjemný — tak akorát na sako a triko. Ačkoli
já teď vlastně žádný sako nemám. To starý manžestrový
po tátovi, co jsem tak ráda nosila, jsem vloni na jaře půjči-
la Krsický, když jí někdo v šatně zničil svetr a zrovna
pršelo a byla zima. Teda svetr… byl to takovej pekelnej
fialovej svetříček s černejma a růžovejma kosočtvercema
a ňákej vtipálek jí do něj vepředu i vzadu jeden velkej ko-
sočtverec vystřih. Ona je to divná holka ta Krsická, niko-
mu se nikdy nepodívá do očí, když s ním mluví, a ruku
podává jako kus vlhkýho hadru. Nikdo ji nemá moc rád,
ale bylo mi jí líto, já měla ten den ještě dlouhej černej
svetr, tak jsem jí to sako půjčila. Jenže ona ho pak pořád
nevracela a nevracela, a když už to jinak nešlo, zeptala
jsem se jí:
„Jiřino, prosím tě, co bude s tím sakem?“
Krsická chvíli koukala někam na podlahu a pak řekla:
„Jako s tamtím? Aha, já myslela, žes mi ho dala.“
To jsem teda nečekala a dost mě to zaskočilo. Chtěla
jsem říct, že ne, že se spletla a ať mi ho vrátí, ale když
jsem viděla, jak tam přede mnou schlíple stojí, najednou
to nešlo ven. Místo toho ze mě vylezlo:
„No jó, tak si ho nech.“

11
 „Vono je spíš pánský,“ řekla.
Otočila se a šla pryč. Ani nepoděkovala. Do školy ho
nenosí, tak já nevím, co s ním udělala. No ale září je pěk-
ný i bez saka, stejně máma řvala pokaždý, když jsem si ho
chtěla vzít na sebe, že vypadám jako hastroš. Září je
vždycky pěkný. Začátek podzimu je moje vůbec nejoblí-
benější období z celýho roku. Všechno začíná znova od
začátku a člověk chvíli věří, že se může stát cokoli pěkný-
ho, třeba i zázrak. A taky se mi letos zázrak stal, to choze-
ní s Antošou není nic jinýho. Teď mi teda ale sakra nezbej-
vá než doufat, že si ten prezervativ přinese sám. Do další
drogerie už si netroufnu. A co když ne? Tak mu mám říct,
že nic? Vždyť já před ním to slovo vůbec nedokážu vyslo-
vit. Musela bych počkat, až jak se to vyvine, ale když už
třeba budeme nahý ležet v posteli, tak to už může bejt asi
pozdě. No a taky před ním pochopitelně nechci vypadat
jako úplnej idiot (jasně že jsem, ale to nemusí vědět hned).
Ach jo, sakra doprčic! Radši budu myslet na něco příjem-
nějšího.
Půlka třídy se dohodla, že jdou zejtra na Horečku so-
botní noci, ale to jsou prakticky samý veksláci a tesiláci.
To se nás netýká. Líbí se jim ten slimák Travolta. Fujtajbl.
My jdeme s Jůlií po škole na chvíli na Letnou, máme sraz
s Pomedem u kolotoče. Měli by přijít Honza, Pavel, Ri-
chard a samozřejmě taky Antoša. No prostě celej Pomed.
Chceme si jít sednout do altánu a domluvit podrobnosti
na sobotu. V sobotu odpoledne budeme na Karlově mos-
tě malovat společnej obraz. My tam s Antošou půjdeme
rovnou od nás. Do háje, už jsem zase u tý soboty! Pomed
se jmenujeme nově, teď od začátku školního roku, a je to
zkratka. Richard Schlesinger se totiž zamiloval do Jůlie.

12
K narozeninám jí nakreslil takovej obrázek, na kterým je
šibenice a na ní visí oběšenej plyšovej medvěd. Pod tím
bylo napsáno Potrestaný medvídek. Tak z toho vznikl Po-
med a já myslím, že je to docela dobrý. Jak by řekla Jůlie,
je to heavy.
No ale jako ctitel je Richard pro Jůlii úplně k ničemu,
sice už by někoho moc potřebovala, jenomže tohle oprav-
du nejde. Jednak je o dobrý půl hlavy menší než ona, no
prosím, to je skoro každej, to by třeba tak nevadilo, ale
nelíbí se jí a já se jí vůbec nedivím. Vypadá fakt hrozně.
Hubenej, bledej, brejlatej — brejle s tlustou hranatou ob-
roučkou, nosí strašný košile a takový všelijaký podivný
kalhoty — skoro by se chtělo říct tesilák. A všechno to má
takový nanicovatý barvy, různý odstíny hnědý, šedý a ze-
leň svinibrodská. Má to takovej vojenskej nádech, ale na
tom si Richard právě zakládá. Starej Schlesinger, Richar-
dův dědeček, byl za války u wehrmachtu a pak ho odsu-
nuli. Ale na blbou stranu, takže skončil v NDR. Richard je
teda čtvrtinovej Němec, tváří se, že je na to hrozně pyšnej,
a hrdě se k tomu hlásí, ale spíš ze srandy. No ale i kdyby
se k tomu nehlásil, bohužel tak prostě vypadá. Totiž vlast-
ně — ne jako Němec — ale jako karikatura Němce z bolše-
vickejch válečnejch filmů z padesátejch let. Onehdy jsme
spolu šli pěšky do školy, a když už jsme se blížili k tý naší
hnusný vokachlíkovaný škatuli, tak já povídám, že je stej-
ně s podivem, že se to naše gymnázium jmenuje prostě
a jednoduše Nad štolou, a ne třeba Nad Vladimírem Iljičem
Leninem. A Richard na to, že když už, tak by se rozhodně
muselo jmenovat Pod Vladimírem Iljičem Leninem, proto-
že nad Vladimírem Iljičem Leninem přece nemůže bejt
vůbec nic. On je to dost vtipnej chlapík ten Richard, píše

13
hezký básničky a pěkně kreslí, ale kdyby se aspoň trochu
víc myl — tak jako ty opravdický Němci, ty jsou panečku
jinak čistotný! Někdy docela smrdí, a jeho dobrý fórky
jsou mu tím pádem houby platný.
To Antoša je zase poloviční Rus. Tatínek sbalil mamin-
ku na studiích v Moskvě. No teda Rus… maminka je po
svý mamince Židovka. Je ohromně sympatická, mluví
s takovým tím měkkým ruským přízvukem, kterej mi ji-
nak připadá strašnej, ale u ní se mi naopak moc líbí.
Antoša má po ní úžasnej velkej nos a velký voči s dlouha-
tánskejma řasama. Vlasy nemá na Žida nic moc, asi bude
brzy plešatej, ale to nevadí. Zato je příšerně chlupatej
a suma sumárum aspoň vypadá jako chlap. Maminka mu
právě něžně říká Antoša, jenom když je naštvaná, tak
Anton. Vona i ta ruština může znít pěkně, když ji člověk
slyší od někoho, koho má rád. Antoša už nemá tátu, zabil
se, když bylo Antošovi asi deset. Letěl někam normálním
dopravním letadlem, ve kterým ale komunisti bohužel pa-
šovali ňáký zbraně pro Araby a jiný Arabové se to dozvě-
děli, a to letadlo sestřelili. Prostě ho sejmuli i se všema sto
padesáti nic netušícíma cestujícíma. Antošův dědeček
osvobozoval Československo coby důstojník Rudé armá-
dy, Richardův dědeček okupoval v řadách wehrmachtu
Srbsko a můj dědeček s babičkou a dalšíma příbuznejma
vyletěli v Osvětimi komínem. Takže když se sejdeme s Po-
medem, máme vždycky co řešit. Většinou je to dost velká
sranda. Co taky člověku zbejvá jinýho, než si z toho vše-
ho dělat legraci.
Moje máma, když Antošu prvně zahlídla, tak řekla, že
vypadá jako ruskej hokejista. Což je teda vrchol, to se u ní
rovná něčemu fakt hodně nepěknýmu. Jenže vona byla

14
zrovna strašně naštvaná, to bylo hned ten den, kdy jsme
měli první rande a začali jsme spolu chodit. Ne že bych jí
ho chtěla schválně ukázat, to v žádným případě, jenomže
jsem zapomněla, že zrovna z nějakejch důvodů nemá klí-
če a že musím bejt doma dřív než ona. Antoša mě dopro-
vázel a jen jsme přišli do naší ulice, už jsem viděla, že je
zle. Pochodovala nasupeně sem tam po chodníku, od ba-
ráku k telefonní budce a zase zpátky, a že prej už tam tak-
hle chodí hodinu. Úplnej dramatickej výstup. Ona máma
je herečka, i když už od tý doby, co ji ničínský bolševici
vyhodili z divadla, nedostala žádný stálý angažmá. Jezdí
teďka po školách a dělá pořady pro děti, nic jinýho ne-
smí. A občas nám pěkně zahraje doma. Zlobila se fest. Jak
tam tak pobíhala z jedný strany na druhou, ještě ke vše-
mu se do ní pustil ňákej chlápek, co se tam vrtal v chod-
níku.
„Co se tady sakra pořád motáte? Já tady dělám jak
blbej a vy se mi tu furt motáte!“
„Tak zkuste dělat jako chytrej. Hned budete mít lepší
náladu.“
To je potom jasný, že nemohla Antošu dostatečně oce-
nit. A pak, ona vůbec není ráda, že s někým chodím. Když
už to musí bejt, představovala by si někoho úplně jinýho,
to já dobře vím.
Třeba nějakou takovou obludu jako byl inženýr Do-
hnán tehdy v Bulharsku. Když si na něj vzpomenu, je mi
na zvracení ještě teď a dostanu na ni vztek. To bylo před
rokem v Sozopolu. Bydleli jsme na privátě jako vždycky,
a ten chlap tam bydlel — ve vedlejším pokoji. Já nevím,
kolik mu bylo, ale klidně je možný, že třicet! A byl to sli-
mák všech slimáků. Pořád se kolem mě motal, koukal jako

15
blbej, a ačkoli musel jasně vidět, že s ním nechci mít spo-
lečnou ani rohožku, nepřestával čumět. Ale jak! Vždycky
když se na mě podíval, tak mu ty jeho vodový, bleděmod-
rý očička úplně lezly z důlků. No prostě úchyl. Máma nor-
málně o takovejch lidech říká, že koukaj, jako když kocour
sere do řezanky, ale tenhle ne! Tenhle se jí líbil. A von,
blbec, když viděl, že se mnou nic nepořídí, tak šel hajzlík
za mámou, všelijak se jí snažil vlichotit a požádal, jestli by
neměla nic proti tomu, kdyby mě někdy vzal jen tak na
malou vycházku. Byla jsem z toho úplně hotová a prosila
mámu, ať — proboha — řekne, že ne, že mě nepustí nebo
že prostě nechci. Ale ta zrádkyně mu s úsměvem řekla, že
jistě a proč by ne, že proti tomu vůbec nic nemá. Musela
jsem pak před ním prchat až do konce dovolený. A to ješ-
tě není všechno! Jak jsem pak zjistila, dala mu dokonce
náš telefon, takže mě ten ulízanej slizoun otravoval ještě
v Praze. A to bylo v pořádku?!? Ale Antoša, ten vypadá
jako ruskej hokejista! Ach jo, to ještě budou nepříjemnos-
ti, to si můžu bejt jistá.
Dneska jsem cestou do školy napočítala čtyři nápisy
NECHTE ZPÍVAT MIŠÍKA a pět PIVOŇKA JE VŮL. Ten Pi-
voňka je zvěčněnej snad ve všech čtvrtích, určitě je to
nejslavnější fyzikář v Praze. Nikde prej nevydrží dýl než
rok, protože pak se studenti i rodiče vzbouřej. U nás měl
taky namále, ale pořád tam ještě je, už druhej rok. Všichni
se ho báli už dopředu, poněvadž ho předcházela strašně
krvelačná pověst. Ještě ani nenastoupil, a už jsme slyšeli,
že když služba zapomene utřít tabuli, přikáže jí svlíknout
svetr a utřít to s ním. A taky že prej těm, co špatně odpo-
vědí, když je vyvolá, tluče hlavou o tabuli. Až do krve. Ale
nebyla to pravda, byli jsme trochu zklamaný. Vypadá sice

16
jako Štětináč z Bratrstva kočičí pracky, ale nepřipadal
nám o nic ujetější než třeba Hanuška. To je taky fyzikář,
kterej, když mu byli béčáci v kabinetě připomenout, voni
jsou fakt pitomý, že má u nich fyziku a že měl začít už
před čtvrthodinou, poděkoval, hrneček s kafem, co zrov-
na držel v ruce, si strčil do kapsy pláště a šel. Já se Pivoň-
ky nebojím a postupně jsem si u něj vylepšila známku
z fyziky ze čtyřky na dvojku. No to není důležitý.
Já myslím, že Mišík už snad sem tam zase trochu zpívá,
někdo mi říkal, že na něm v létě byl. Teďka jim zas vadí
Pražskej výběr — teda kromě všeho možnýho jinýho. Já
teda hudbu moc nesleduju, ani nemám kazeťák, ale občas
si koupím nějakou desku, spíš džez nebo ňáký baroko
anebo třeba středověký písně a chorály, ale Mišíka jedno-
ho mám a Kocába taky. Teďka v září jsem si místo lístků
na obědy koupila Hegerovou a jednu knížku, Villona —
Velkej testament. Kromě kapesnýho, který nestojí za řeč,
mi nezbylo vůbec nic, musím zase zajít k metařům. Jen co
se s někým domluvím, abych tam nešla úplně sama. Asi
s Richardem, ten bydlí taky na pětce. Jůlie a všichni ostat-
ní Pomeďáci jsou z Prahy 6, takže radši choděj uklízet
tam. Po ránu je každá minuta dobrá.
Půjčila jsem si v knihovně Jeremiáše od Werfela a taky
Bratry Karamazovy. Už jsem to přečetla, skvělý, skvělý,
skvělý! Nejradši bych oboje ukradla. Dostojevský to je
jiný kafe než Čechov, od toho jsem přečetla pár povídek
a skoro všechny ty veleslavný hry, ale moc mě to nebere.
Spíš se vždycky naštvu, jak jsou ty jeho hrdinové totálně
neschopný. Furt do Moskvy, do Moskvy…! Tak proč se
doprčic neseberou a prostě tam nejedou? Místo toho
pořád přecházej sem tam po pokoji nebo maximálně po

17
zahradě a pijou čaj. Já fakt nevím… Ještě ke všemu vždyc-
ky v každým doslovu stojí, že to je vlastně komedie. To mi
teda opravdu není jasný, co na tom má bejt směšnýho.
Třeba Tři sestry nebo takovej Višňovej sad — přehlídka
nemohoucnosti! To by člověk vyletěl z kůže. No a Puškin
taky nic moc. Ještě tak ten Oněgin, ten se mi docela líbí.
To je celkem vtipný. V prváku jsme se s Jůlií přihlásily do
recitační soutěže, úplně automaticky, poněvadž jsme na
to byly obě zvyklý ze základní školy a poněvadž jsme
byly ještě pitomý. Už ten název — Pražské vajíčko! Jako
kdyby se soutěžilo o největší slepici. Taky že ty soutěžící,
samozřejmě skoro samý holky, většinou přesně tak vypa-
daly. Chtěla jsem tenkrát říkat kus Šťastnýho prince od
Wilda nebo třeba nějakýho Villona, ale máma se do toho
zase vložila, že to ne a že má lepší nápad. A začala mě
nutit právě do Oněgina, abych rozhodně říkala dopis Taťá-
ny, že prej se to ke mně báječně hodí a kdesi cosi. To jsem
se teda vzbouřila, řekla jsem, že Oněgin byl Rusák, Taťána
samozřejmě jakbysmet, a že nic takovýho v žádným pří-
padě říkat nebudu. Tak přišla s dalším nápadem, kterej
byl, musím říct, bohužel ještě mnohem horší. Jmenovalo
se to Dopis děvčete.

Miláčku, nechoď do naší vesnice,

naši to neradi vidí.
Tebe mám ráda ze všech nejvíce,
nesmí to být — znáš lidi!
Maminka pláče, otec se mračí,
bratří mne hubují — to už jsou naši.
Je mi dost těžko — věř mi, Čong Ce!

18
 Miláčku, nelez k nám za noci přes tu zeď,
mohl bys moruši zlomit,
tebe mám ráda — buď rozumný, hleď,
naši se budou zas zlobit.
Maminka pláče, otec se mračí,
bratří mne hubují — to už jsou naši.
Je mi dost těžko — věř mi, Čong Ce!

Miláčku, nešlap na záhon lilií,

lehounce moh bys je zlámat.
Ze srdce krev mi to pomalu upíjí —
o tobě chce se mi zdávat.
Maminka pláče, otec se mračí,
bratří mne hubují — to už jsou naši.
Je mi dost těžko — věř mi Čong Ce!

Zanic na světě! Jenom když si na to vzpomenu, je mi

dost těžko ještě teď. Ale nakonec jsem se bohužel stejně
nechala zblbnout a Jůlie chudák taky a obě jsme recitova-
ly nějakýho Sládka, co nám máma našla místo toho. To
moje se jmenovalo Papů a bylo to něco o Indiánech,
a když jsem to pak přednášela, připadala jsem si spíš jako
mimozemšťan, a podle toho to taky dopadlo. No tak tím
jsem s recitováním definitivně skončila.
Máma má prostě jinej vkus, neříkám, že blbej, ale pře-
ce jenom už je trochu mimo a hlavně mě vidí v úplně
špatným světle. Jako Taťánu — ha ha ha! Já nosím černý
kalhoty, nebo červený, když je seženu, černý vytahaný
svetry a černou rádiovku, a ona by mě ráda viděla v něja-
kejch pitomejch šatičkách pastelových barev — klidně tře-
ba růžovejch — a dokonce i krimplenový mi kolikrát nutila!

19
Někdy je to fakt hotový peklo. Ze začátku mi každý ráno
dělala hromádky úděsnýho oblečení, teď už je to trochu
lepší, bojovala jsem do posledního dechu, tak už toho
skoro nechala. Ale pořád se kvůli tomu strašně hádáme.
Onehdy, když jsme měli pochoďák, jsem si půjčila brá-
chovy úzký černý kalhoty s cvočkama. Nevím, co je to za
látku, ale vypadá to jako tenkej ošoupanej semiš, v poho-
dě se do nich vejdu, i když je mu teprv jedenáct, jen mi
byly trochu kratší, asi tak do půli lejtek. To přece absolut-
ně nevadí. Pak takovej velkej dlouhej svetr po tátovi a rá-
diovku, prostě bylo to fakt hezký. Strhla se kvůli tomu ve-
liká bitva, a když jsem se pak na ulici ohlídla, viděla jsem,
že máma stojí na balkoně, kouká za mnou a pláče. Místo
aby měla radost, jaká jsem štíhlá, že se vejdu do brácho-
vejch kalhot, tak takhle vyvádí. Ty kalhoty mi pak zabavila.
Včera taky brečela, ale to nebylo kvůli mně. I když, jak
se to vezme. Přišel snad nějakej dopis od Freisteina z Izra-
ele. Freistein je můj vlastní otec, ale já ho bohužel vůbec
neznám, emigroval, když mi byly tři měsíce. Nejdřív byl
nějakou dobu v Americe, ale teď už přes deset let bydlí
v Tel Avivu a celou tu dobu, co je pryč, na mě úplně kaš-
le. Platí ale mámě nějaký peníze, prostě alimenty, poně-
vadž musí. Jinak mi nikdy nic nepošle, ani k narozeninám
ne. Mně je to fuk, má tam dvě jiný děti a já mám jinýho
tátu, ale aspoň napsat by mi moh. Vůbec nevím, jakej
vlastně je ani jaký byli dědeček s babičkou nebo jeho brá-
cha a všichni ty příbuzný, co je poslali do plynu. Když šli
do transportu, bylo mu jedenáct, byl tak starej jako můj
brácha teďka. Maminka ho potají předala nějakejm cizím
lidem, který v životě neviděl, aby ho u sebe za peníze
schovali.

20
 Někdy si představuju, co mu asi tak mohla v tý posled-
ní chvíli říct:
„A hraj, Karlíčku, prosím tě, až budeš moct. Nemusí
z tebe bejt žádnej houslista, ale hraj. Je to dar od pánabo-
ha a já každou tu písničku, kterou zahraješ, uslyším, ať
budu kdekoli. To ti můžu slíbit.“ Ale tohle určitě neřekla,
protože věděla, že takový slova se říkat nesměj, že by mu
to hraní navěky zatížily hůř než kletba. A taky věděla, že
teď teda rozhodně hrát nebude, že nebude smět a že bude
mít jiný starosti. A že už asi nebude hrát vůbec. Nebo
možná:
„Neplač prosím tě. Mám tě ráda. Když tě tady teď ne-
chám, zbejvá mi aspoň poslední, maličká naděje.“ To mu
samozřejmě taky neřekla. Místo toho asi řekla něco jako:
„Teple se oblíkej. A nezlob prosím tě, víš, jak to někdy
dovedeš. Poslouchej pana Horváta. Já se ho pak zeptám.“
Německy, řekla mu to německy, to je jediný jistý. Tak jak
doma mluvili. Pohladila ho, dala mu pusu a už ji nikdy
neviděl. Tátu, bráchu a ty ostatní taky ne. Je to divný, ale
myslím na ně dnes a denně, skoro každej den si na to
vzpomenu.
No nedá se nic dělat, nepíše. Když náhodou přijde pár
řádek, je to pro mámu a vždycky ji to pěkně sebere. Včera
taky. Táta zrovna nebyl doma, zkoušel a hrál víckrát za
sebou, ještě pořád hraje v Ničíně a někdy tam musí na
pár dní zůstat. A máma se večer zase opila. Dělá to dost
často, skoro vždycky, když Pepa odjede a musí v Ničíně
přespat, což je minimálně jednou dvakrát tejdně. Pokaždý
je mi z toho už dopředu nanic a bojím se, co zas bude.
Kdyby se třeba jen tak připařila a šla si lehnout, ale ona se
vždycky zmastí do němoty a pak se dlouho do noci potácí

21
po kuchyni, tříská nádobím a blekotá nesmysly. Hrozně
mě to trápí a taky se za to příšerně stydím. Nikdy jsem
o tom nikomu neřekla, ani Jůlii ne, i když je to moje nej-
lepší kamarádka, a jenom se v jednom kuse děsím, aby ji
takhle někdo neviděl. No samozřejmě že už ji leckdo tak-
hle viděl, tomu se nedá zabránit, co my s bráchou zmůže-
me, ale zatím aspoň nikdo z mejch kamarádů. Jakmile si
čuchne k vínu, nic ji nezastaví a nedokáže přestat, dokud
se drží na nohou. Vlastně někdy už se na nich ani moc
nedrží.
Dneska se snad nic dít nebude, i když tady Pepa není,
jednak pila včera a jednak ráno jede dělat školičky, musí
vstávat v pět, tak to se bude držet zpátky. Kdyby na ty
dětičky spolu s Hrubínem a Halasem vypustila oblak za-
tuchlejch alkoholickejch výparů a kdyby tý stovce fakanů
nebyla schopná sama samotinká dvě hodiny vyprávět po-
hádky a říkat básničky, přišla by i o tuhle práci, a těžko by
pak našla jinou, která má ještě aspoň trochu něco společ-
nýho s divadlem. To je jí naštěstí jasný.

22
 2.

Sedí, pije, cigarety kouří

Někdo napsal přes celou šířku toho asfaltovýho pro-

stranství před školou obrovským hůlkovým písmem
BAUCH JE VŮL A KRULEROVÁ JE KRÁVA! Bílý na čer-
ným to září široko daleko a je to samozřejmě naprostá
pravda. Není to napsaný křídou, ale latexem nebo něčím
takovým. Musel to udělat v noci. Ráno už to tam několik
maníků šůrovalo s rejžákem a s kýblem, ale celkem mar-
ně, vůbec to nejde dolů. Bauch zuří, vyslýchá kdekoho,
v ředitelně se dveře netrhnou. A Krulerová kdyby mohla,
tak by vraždila. Ale to vona i normálně. Učí ruštinu, vypa-
dá jak dozorkyně z koncentráku a taky se tak chová. Taky
prej dělá předsedkyni partaje. Jednou, ještě ve druháku,
nás s Jůlií chytila, když jsme se pokoušely utéct asi tak
dvě hodiny před koncem vyučování. My máme všichni
školní průkazky, dole ve vestibulu sedí v kukani vrátnej,
a kdo chce odejít dřív, musí mu ukázat propustku. Tu jsme
samozřejmě neměly, ale tenkrát tam zrovna seděl pan Sa-
mec, to je takovej příjemnej děda, se kterým se dá vždyc-
ky mluvit. Bejvalej námořník. Měly jsme v úmyslu dát
s ním chvíli řeč a von by nás pak bez problémů pustil. Už
jsme byly mezi dveřma. Jenže najednou se odněkud vyří-
tila Krulerová, myslím, že tam schválně číhala za sloupem.
Chtěla vidět tu propustku, řvala na nás jako šílená, a do-
konce mě tahala za vlasy. Odtáhla nás rovnou k Bauchovi

23
do ředitelny a vypadalo to dost zle. Bauch na nás chvíli
taky hulákal a nakonec zařval:
„Máte individuální studijní plán?“
Vůbec jsme netušily, o co jde.
„Co to je? Víš to?“ zašeptala Jůlie.
„Nevím, asi myslí, jestli už jako víme, co chceme studo-
vat po gymplu, ne?“
„Asi jo.“
Tak jsme jenom tak nejistě přikývly, jakože máme,
a Bauch na to:
„Tak já vám ho ruším!“
A vyhodil nás. Až potom, když jsme to probíraly se
spolužákama ve třídě, zjistily jsme, že individuální studij-
ní plán maj sportovci. Na tom našem obrovským gymplu
je totiž víc jak polovina sportovních tříd. Nás normálních
je menšina, jsme tam vlastně jen jako takovej přívěšek.
Všichni ty vrcholový sportovci se celý dny mrskaj někde
na žíněnkách nebo na stadionech, do školy choděj jen
občas, když maj zrovna trochu času, a maj takovej papír,
kde je rozepsáno, kdy maj přijít. To je právě ten individu-
ální studijní plán. My pochopitelně nic takovýho nemá-
me, takže když nám ho Bauch za trest slavnostně zrušil,
celkem nic se nestalo.
Baucha se všichni šíleně bojej, i profesoři a rodiče. Ni-
kdo si před ním nemůže bejt jistej. David Grün blahé pa-
měti říkával, že má tu ohavnou sedací soupravu v ředitelně
určitě potaženou lidskou kůží a že se vždycky najde dost
jedinců ochotnejch posloužit částí své zadní tváře, kdyby
snad bylo potřeba na nějakou tu záplatu. To je teda fakt.
Ale chudák David už je v háji, vylili ho na konci minulýho
roku pro neustálý absence. Ráno, když se všichni doha-

24
dovali, kterej hrdina to tam v noci napsal, došlo taky na něj.
Že se jako možná přišel pomstít. Celkem by mu to mohlo
i bejt podobný, ten se nikdy nikoho nebál, ani Baucha ne.
Ale to jsou jenom fámy, ve skutečnosti nikdo nic neví. No
ať to byl, kdo chtěl, tak to byl velkej frajer, to se musí ne-
chat. Dneska se celej den nikdo na nic nesoustředil a všich-
ni pořád pošilhávali z okna, jak to drhnutí pokračuje.
Psali jsme písemku z matiky a bohužel to zase bude
průser. Nepochopila jsem pořádně ani zadání, natož
abych to vypočítala. Je to hrozný, celý roky mám na mati-
ku doučování, už se na mně vystřídali tři nebo čtyři, ale
se mnou nikdo nehne. Jsem v tomhle směru úplně blbá.
Voni mi vždycky říkají že ne, že jen kdybych trošku chtě-
la… Ale to není pravda. Já bych samozřejmě chtěla, už
proto, abych měla konečně pokoj, vždyť je to taková šíle-
ná ztráta času! Ale já tomu prostě opravdu vůbec nerozu-
mím. Jako kdyby se mi pokaždý přeházely všechny koleč-
ka v hlavě, najednou se v ní něco zasekne a je to, jako
kdyby na mě někdo mluvil naprosto neznámou řečí. Za-
tmí se mi před očima, hlava se nafukuje a nafukuje, ale je
v ní úplně prázdno. Ticho a tma. My jsme humanitní tří-
da, jenže spíš jen „takzvaná“, jako říkaj bolševici „takzva-
ná Solidarita“. Ve skutečnosti jsme stejně samá matika,
fyzika a chemie. Rozdíl mezi námi a těma ostatníma — ne-
humanitníma — je jenom ten, že my zaplať pánbůh nemá-
me deskriptivní geometrii. Místo deskriptivy máme latinu.
A pak ještě, že nebudeme muset z matiky maturovat. To je
moje jediný štěstí, jinak bych neměla šanci. Na matiku
nám pořád střídaj kantory, vždycky dostaneme toho, kte-
rej zbyde, kterýho nikdo nechce. Dá se říct, že praktic-
ky každýho půl roku máme někoho jinýho. Teďka je to

25
Hamášek, takovej mladej zoufalec, vyplesklej ještě víc než
my. Není mu skoro rozumět, pořád se klátí ze strany na
stranu a vypadá příšerně. Je strašně vysokej a tenkej, nad
čelem má pleš a nad ní takovej chuchvalec světlejch vla-
sů. Druhej, menší chuchvalec má pod nosem — asi pokus
o knír. Nosí obrovský chemlonový bačkory s bambulí, co
mu zřejmě háčkovala maminka, poněvadž takováhle ob-
luda by těžko mohla mít ňákou holku, a je to pochopitelně
tesilák. Vypadá prostě jako taková ta tyčinka na čištění
uší, co je prodávaj v NDR. Taky má tenký, ptačí pařátky,
kterejma nervózně poklepává na tabuli a chvílema si na
nich povytahuje klouby, až to praští. My teď s Jůlií musí-
me za trest sedět v první lavici, a když tak člověk po ránu
kouká na tu jeho průsvitnou, bledězelenou tvářičku a po-
slouchá to křupání, je mu z toho kolikrát pěkně šoufl.
Říkaly jsme si, že máme strach, že se při tom komíhání
jednou určitě zlomí v pase a ta horní polovina nám přista-
ne rovnou na lavici a tam se pomalu rozteče. Koneckonců
lepší horní než dolní. Nemá nás rád, na rodičáku žaloval.
Říkal tátovi, že mu ani tak nevadí, že nám to nejde a že
nedáváme pozor, ale kdybysme se mu prej aspoň nesmá-
ly. To se snadno řekne… Člověk někdy ani nepozná, že je
vyvolanej nebo napomínanej ausgerechnet von. Hamášek
místo „Součková, Molová“ řekne s vypětím všech sil něco
jako „Souová, Moová“ — a je konec, protože to se nedá
s vážnou tváří vydržet. Nebo tuhle povídá:
„No tak díky, díky…“
A my na to:
„Prosím, prosím.“
On ale myslel „dívky, dívky“. Naštval se, že jsme provo-
katérky, a hned zase běžel žalovat naší třídní.

26
 Jůlie na tom není tak špatně jako já, celkem tomu rozu-
mí, akorát ji to nebaví. Na vysvědčení mívá trojku úplně
v pohodě, kdežto já s vypětím všech sil. Jůlie je z vědec-
ký rodiny, pan doktor Mol je ornitolog, odborník na ptačí
trávení, a jeho dva bratři jsou taky nějaký vědci. Dokonce
i jejich dědeček je doktor věd. Krulerová se Jůlie jednou
zeptala, co dělá tatínek, myslela jako čím je, že ho bude
muset pozvat do školy. A Jůlie řekla, že tatínek je specia-
lista na trávení ptáků. Tak mu od tý doby říkáme Travič.
Molovi bydlej na Ořechovce v jedný úžasný vile, která
sice není jejich, ale stejně je to perfektní. Jůlie i její starší
sestra Hana mají každá svůj pokoj a Travič má dokonce
vlastní pracovnu. Rodiče maj taky extra ložnici a tam ni-
kdo nesmí, na to jsou dost citliví. Jednou jsme u nich vy-
ráběly divadelní kostýmy a kulisy, bylo nás tam asi šest,
a potřebovaly jsme prostor, tak jsme to měly roztahaný
skoro po všech místnostech a paní Molovou, když přišla,
málem ranila mrtvice, jak to, že taky v ložnici. Není mi
moc jasný, proč z toho dělala takovou vědu, nic jsme tam
nerozházely nebo tak, seděly jsme na podlaze, vystřihova­
ly a šily. Ale paní Molová křičela na Jůlii, že je to hanba.
No oni maj prostě svoje zvyky a některý z nich jsou
trochu jiný než třeba ty naše. Když byla Jůlie malá, ještě
než šla do první třídy, byli celá rodina rok v Americe,
pana Mola tam pozvali bádat na univerzitu a paní Molová
ještě teďka, když chce, aby Jůlie došla se smetím, tak
říká:
„Jůlinko, vynes gárbič.“
A tak podobně. Jůlie tam tenkrát chodila do školky
a od tý doby umí anglicky a pořád o tý Americe básní. Ale
když už se jednou vrátili, tak má holt smůlu. Jeden z těch

27
jejích strejčků, z těch bratrů pana Mola, tam zůstal, a pan
Mol je kvůli němu ve straně, aby mohl pokračovat ve
zkoumání ptáků a jezdit sem a tam, občas i do ciziny. No
já ho sice chápu, ale stejně se mi to moc nelíbí. Naši by na
něco takovýho nikdy nepřistoupili. Podle toho to taky vy-
padá. Jsme chudý, nemaj pořádnou práci a jezdit smíme
nanejvejš do Bulharska. Ale to je v pořádku, tohle bych
jim nikdy neměla za zlý. Jen kdyby se tak nehádali kvůli
penězům a kdyby máma nepila, nebo aspoň trochu míň.
Molovi jsou všichni čtyři strašně veliký. Paní Molová je
navíc dosti objemná a pořád říká Jůlii:
„Jen počkej, za pár let budeš zrovna taková jako já, po-
něvadž seš fyzicky po mně a s tím se holt nic nenadělá.“
Jůlie je z toho chudák vždycky úplně bez sebe, ale za-
tím tlustá rozhodně není, jenom hodně vysoká, a to úplně
stačí, aby měla problémy s klukama. Když s námi byla
před několika lety poprvé v Zákopech, přišel k ní můj
brácha a poprosil:
„Jůlie, mohla bys jít na chvíli se mnou před barák?“ Tak
Jůlie šla a tam stálo pod věšákama na prádlo asi deset
malejch harantů, takovejch jako Pepíček, a brácha jim
pyšně povídá:
„No tak vidíte! Co jsem vám říkal? Ta je veliká, co?!?“
Myslela jsem, že ho roztrhnu. Ovšem je fakt, že kdykoli
přijdu k nim na Ořechovku, připadám si jako Gulliver v ří-
ši obrů. Je to prostě úplně jinej živočišnej druh.
Jůlie ještě nikdy s nikým nechodila ani ji nikdo nemilo-
val, až teďka Richard, ale ten je nepoužitelnej, takže ani
letos jí zatím nic moc nekyne. Něco už by bylo zapotřebí,
poněvadž je z toho smutná a pak, v některejch věcech za-
číná bejt trochu mimo. O prázdninách se bála použít tam-

28
pon, aby se tím nepřipravila o panenství, a nechtěla mi
věřit, že to nehrozí. Radši seděla celej tejden na břehu
rybníka a házela žabky. No ono není divu, protože paní
Molová se prej celej život tváří, jakože se namnožili děle-
ním. Já nevím, proč to Jůlie neprobere s Hankou, ta už má
druhýho nebo dokonce třetího kluka, takže se určitě vy-
zná. Spolu se o těch věcech sem tam bavíme, jenže já
taky nejsem žádnej velkej expert, tampony jsou možná to
jediný, v čem už mám několik let jasno. Po prváku, v létě,
jsme byli s našima v Rumunsku a moje matka, když vidě-
la, že se nemůžu koupat, přinesla najednou krabičku tam-
ponů, povídá „na, vem si tohle“ a strčila mě s nima do
koupelny. Nikdy předtím jsme o tom nemluvily, taky
vždycky vypadala spíš na to dělení. Vyndala jsem jeden,
koukala jsem na něj ze všech stran, pak jsem ho zase zan-
dala do krabičky a vylezla jsem ven.
„Tak co?“ chtěla vědět, „vzala sis ho?“
„Nevzala,“ řekla jsem. „Nevím, jak se to dělá.“
Matka nevěřícně zavrtěla hlavou a pak mi neochotně
vysvětlila, kam se má ta věc zastrčit. To mě rozčílilo.
„Tak to teda ne!“ protestovala jsem. „To jako myslíš, že
budu každou chvíli, když se mi bude chtít čůrat, běhat
z pláže do hotelu na záchod? Ani náhodou. Radši se ne-
budu koupat.“
„Proboha proč? Proč bys měla běhat do hotelu?“
„No abych ho mohla vyndat a pak zase zandat. To tady
rovnou můžu zůstat a číst si.“
Nakonec matce nezbylo, než aby mi poprvé v životě
s nechutí vyložila, že jsou tam dole dírky dvě a že na
čůrání je jiná. Celá zrudla, kroutila se u toho jako had
a nevrle se zeptala:

29
 „Jak to, že to nevíš? Co vás prosím tě v tý škole učej?“
Od tý doby už jsme se zase o těhle věcech nebavily,
a jak jsem pochopila, ani nikdy nebudeme. Od semínka
v jablíčku jsme nepokročily ani o píď.
U našich v knihovně jsme si pak našla takovou zelenou
brožurku, co se jmenuje Za šťastným manželstvím, napsal
to nějakej Maďar a je to asi tak stejně srozumitelný jako
maďarština. Kromě jinýho je tam taky takovej černobílej
obrázek s popiskem „Průřez ženským pohlavním ústro-
jím“, ale zrovna tak by tam klidně mohlo bejt napsáno
„Průřez mixérem“ nebo „Průřez ořezávátkem na tužky“.
Vyšlo by to úplně nastejno. „Průřez mužským pohlavním
ústrojím“ je sice o něco málo přehlednější, ale taky nic
moc. Když jsem jednou ráno na Letný poprvé uviděla
úchyla, trvalo mi hodně dlouho, než jsem pochopila, co
to má v ruce. S Vlastou Musilovou a se Zuzou Ptáčkovou
jsme totiž seděly ještě před vyučováním v parku na lavič-
ce, Vlasta nám zrovna vykládala, že má nějakýho frajera
s autem, že s ním byla celý odpoledne někde na výletě
a že ji pak maminka podezírala, jestli se s ním v tom autě
náhodou nespustila. Vlasta tvrdila, že se jí to dotklo a že
na to matce odpověděla:
„No, mami, v trabantu…?!?“
Vůbec se hrozně vytahovala a Zuza, aby nezůstala po-
zadu, tak taky házela patky, když vtom se najednou při-
šoural takovej podivnej chlapík v baloňáku, a jak tak pro-
cházel kolem nás, najednou rozevřel kabát. Něco tam měl,
ale těžko říct co, byl to jen okamžik. Nikdo nic neříkal, tak
já taky ne. Nebyla jsem si ani zdaleka jistá, co jsem to
vlastně viděla. Za chvíli přišel zase z opačnýho směru
a nakonec se před námi zastavil, udělal to znova a zůstal

30
tam tak dost dlouho stát. Pak jsme se konečně zvedly
a šly jsme do školy. Ale holky pořád nic neříkaly, ani slo-
vo o tom, jako kdyby nikdo nic neviděl. Chtěla jsem se
jich zeptat, jestli to viděly taky, věděla jsem, že viděly,
a jestli je to TO… Ale poněvadž byly zticha a poněvadž
jsem nevěděla, jak bych to měla nazvat, tak mi to bylo
blbý. Cítila jsem, že slovo pindík, který jediný se u nás
doma v souvislosti s bráchou sem tam používalo, není
úplně přiměřený tomu, co jsme viděly, a žádnej jinej vý-
raz, kterej by teda zase na druhou stranu nebyl šíleně
sprostej, mě nenapadal. „Mužské pohlavní ústrojí“ taky
nebylo to pravý, a kromě toho než bych to přeříkala, tak
už by dávno bylo po zvonění, a na slovo penis jsem si
vzpomněla až za dvě hodiny při fyzice. V učebně fyziky,
zrovna na tý lavici vzadu uprostřed, kde sedím, je napsá-
no SEDÍ PYJE, CIGARETY KOUŘÍ a nad tím je to namalo-
vaný. A to jsme si pořád ještě nebyla úplně jistá, jestli to
bylo fakt vono, protože na všech obrázcích, který jsem
kdy viděla a taky na bráchovi to vždycky vypadalo úplně
jinak. Až když jsem si pak v jednom Hrabalovi přečetla,
jak nějakej retardovanej chovanec z ústavu třímal v ruce
svůj vztyčený úd jako telecí nožku — definitivně se to
ujasnilo.
No jo, to už je dávno, od tý doby jsem těch úchylů s te-
lecíma nožkama v rukou viděla nejmíň dvacet. Chodím
do školy pěšky, minimálně aspoň ten kus z nábřeží přes
Stalina a parkem až ke kachlíkárně, takže je potkávám
v jednom kuse. Už taky vím, kde nejčastějš bejvaj schova-
ný, většinou se ani moc neleknu. Příjemný to není, ale
člověk si zvykne. Cesta přes Letnou je v každý roční době
tak úžasná, že se o ni nechci nechat připravit. A ze všeho

31
nejkrásnější je teď — na podzim. Zrovna touhle dobou se
začíná barvit listí, po ránu už to trošku pofukuje, ale ještě
bejvá sluníčko, a mně se při chůzi nejlíp přemejšlí. Když
se zrovna nemusím na poslední chvíli něco učit, jen tak se
dívám a užívám si to. Taky mě takhle napadá nejvíc básni-
ček, vlastně je mám skoro všechny „vychozený“, u stolu
už jenom píšu.
Zuza jezdí taky ze Smíchova, někdy si dáme sraz a jde-
me spolu — buďto celou cestu pěšky, nebo popojedem
pod Stalina — podle toho, kolik je času. Zuza vykládá, kte-
rý chartisty tatínek zase obhajoval, většinou marně, ale
aspoň něco se pro ně snaží udělat a vůbec, je to sympatic-
kej chlapík. Zuza chce jít na práva a dělat jednou to samý
co on. Když jsem byla v prváku, přemejšlela jsem o ně-
čem podobným. Myslela jsem si, že bych mohla vystudo-
vat práva nebo teologii. Jedno z toho, abych mohla dělat
něco proti tomu svinstvu. Buď se stát slavným advoká-
tem, jako pan doktor Ptáček, a využívat to stejným způso-
bem, nebo se stát knězem a hustit v kostele do lidí, že
takhle to přece nemůžou nechat a co by měli dělat. To
jsem si ještě myslela, že to vím. Sice bych mohla bejt jedi-
ně farářkou Československé církve husitské nebo tak
něco, poněvadž katolíci ženský neberou, ale to by zas tak
nevadilo. Už jsem se viděla na kazatelně — úplnej Jan Hus.
Horší by ale bylo, že nevěřím v Ježíše Krista, to by u fará-
ře přece jen mohlo bejt trochu na závadu. Chvíli jsem si
říkala, že by se to vlastně nemusel nikdo dozvědět, stejně
bych to dělala z úplně jinejch důvodů, ale pak jsem došla
k závěru, že to přece jenom nejde, protože by to nakonec
vyšlo skoro nastejno jako stranický legitimace všech těch
hajzlíků, který tomu dávno nevěřej, ale mají tisíce veledů-

32
ležitejch důvodů, proč tam jsou. Zrovna voni za to za
všechno můžou ze všech nejvíc. Prostě by to byl podvod.
No a z tý advokacie nebude taky nic, poněvadž jednak by
mě nebavilo studovat práva a za druhý by mě tam stejně
nevzali. Ale Zuzu asi jo.
Nahoře u Stalina si někdy dáme cigáro, koukáme na
Prahu a říkáme si, jak je ta její krása strašně ošemetná,
protože člověku brání vykašlat se na to na všechno a po-
kusit se zdrhnout, ačkoli ví, že tady to s ním asi špatně
dopadne a těžko se na tom ještě někdy něco změní. Bu-
dem se tu celej život nesmyslně plácat a nakonec umře-
me, aniž bysme se aspoň jednou jedinkrát podívali do
Paříže. („V Praze svůj čas maříš — za rohem je Paříž!“)
Kafka říkal „matička s drápy“, a to přitom ještě tenkrát
byla velká pohoda. Kafka umřel právě včas, ale soudě
podle těch knížek asi už něco tušil. Jenže takhle po ránu —
s cigaretkou — u Stalina — nad městem — je nám docela
dobře. Z vejšky to nevypadá tak tragicky, člověk má pocit,
že mu všechno leží u nohou, že by moh i lítat, kdyby
chtěl, a že se může stát cokoli, jakejkoli zázrak. Trvá to
vždycky jen chvilku, za deset minut v kachlíkárně je rá-
zem po všech zázracích, ale stojí to za to. To je ten hlavní
důvod, proč chodím v létě v zimě pěšky, ačkoli je Letná
plná úchylů a taky fízlů, poněvadž hned vedle nás je vni-
tro — taky kachlíkárna. Zajímavý je, že úchylové fízlům
nevaděj, ani trochu je nezajímaj, i když o nich samozřej-
mě vědí. No vona nejenom Letná, úchylů a fízlů je plná
celá tahle republika.

33
 3.

Miláčku, vrať se

Abych zahnala smutek, byla jsem se včera projít po Sta-

rým Městě a Jůlie šla se mnou. Probíraly jsme, co se stalo
v sobotu, ale taky jsme se zase bavily o mým otci a o ži-
dovství, a nakonec na mě pad smutek ještě větší. Chodily
jsme od jedný synagogy ke druhý, ale žádná nebyla ote-
vřená a nikde ani noha. Teda kromě hloučku nastroje-
nejch německejch turistů, který se zřejmě přišli podívat,
jak úspěšně se to jejich tatínkům povedlo dotáhnout tak-
řka až do úplnýho konce. Zbylo jen pár baráků. A co se
nepovedlo jim, dodělali komunisti. Zničehonic se mi vy-
bavilo, jak náš ředitel ze základky, Horník, kterej nás měl
na zeměpis, vždycky říkal:
„Amerika má na Blízkém východě takového malého,
ale vzteklého hlídacího psa, a tím psem je Izrael.“
Vůbec jsem tu debilní větu nemohla vypudit z hla-
vy. Když jsem se hlásila na gympl, dal mi dobrý dopo-
ručení a mámě při tý příležitosti poradil, ať se ale rozhod-
ně nepokouším dostat Nad štolu, protože tamní ředitel
Bauch je velkej bolševik a ambiciózní hajzl, a že to nemá
cenu. No prosím, jak je všechno relativní, ani mezi sebou
se nemají rádi a maj to odstupňovaný: menší bolševik —
větší bolševik, větší hajzl — menší hajzl. My jsme ho
tenkrát poslechli, přihlásila jsem se na Budějovickou,
tam mě nevzali a na odvolání mě přijal Bauch. Horník to

34
se mnou myslel dobře a zachoval se celkem slušně, ale
když si na něj náhodou vzpomenu, stejně se mi na prv-
ním místě vybaví ta věta o vzteklým psu, kterou se asi
naučil z nějakýho úvodníku v Rudým právu. Nemůžu si
pomoct.
Koupily jsme si vstupenky, jenomže i s nima jsme se
dostaly jen na hřbitov, všechny synagogy byly z nějakejch
důvodů zavřený. Našly jsme hrob rabbiho Löwa, přidaly
jsme každá kamínek k těm hromadám, co jich tam už
byly, a taky jsme samozřejmě do škvíry zastrčily psaníč-
ka. Jůlie si přála začít nejpozději do Vánoc s někým chodit
a já jsem napsala, že bych chtěla, aby se to spravilo s Anto­
šou. Byla zima, studenej vítr honil po náhrobcích listí,
nebe smutně olověný, nakonec začalo krápat a mně bylo
taky do breku. Šly jsme pryč. Chvíli jsme ještě bloumaly
mezi synagogama a pak jsme si v jedný hospodě daly
kafe a sodovku. Byla to vlastně vinárna, snažila se tvářit
nóbl, nikdo tam nebyl, jenom zamračenej pingl. Neochot-
nej a protivnej. Neviděl nás tam rád, ačkoli jinak se moh
leda tak dloubat v nose, ale to asi právě chtěl. Vzpomína-
ly jsme, jak jsme byly před dvěma lety v Maďarsku. Zaří-
dil to Jůliin tatínek. Bydlely jsme u nějakýho jeho vědec-
kýho známýho. Jmenoval se Kalmán. Napřed nás na tři
dni odvez do jednoho městečka u Balatonu, kde měla
jeho rodina prázdninovej domek. Nechal nás tam se svej-
ma stařičkejma rodičema. Vypadali dobrotivě, starali se
o nás, jak mohli, ale nerozuměli jsme si ani slovo. Němec-
ky uměli jenom guten Morgen, bitte a danke a to bylo
všechno. Anglicky vůbec nic. My se zase naučily říkat jó
napot, köszönöm, egy a három — jak se řekne dvě, to už
jsem zase zapomněla, a pak ještě nem tudom.

35
 Ten stařeček po nás při každým jídle pokukoval, usmí-
val se a tiše vzdychal. Někdy rozpřáhnul do široka ruce,
nebo si na prstě točil konečkem kníru a říkal:
„Jój, kislányok, kislányok…“
Myslely jsme, že to nejspíš bude znamenat „dobrou
chuť“, tak jsme většinou odpovídaly:
„Mahlzeit.“
Poněvadž člověk má pocit, že musí taky něco říct. Ale
asi to tak nebylo, protože když jsme pak odjížděly do Bu-
dapešti, doprovodil nás k autobusu, zase se tak šibalsky
zatvářil, položil si ruku na srdce a povídá:
„Kislányok! Lányok, lányok… joj, joj!“ A vo jídle v tu
chvíli nemohlo bejt ani řeči. Ale poněvadž neznáme niko-
ho, kdo by uměl maďarsky, a pana Kalmána mladšího, se
kterým mluvila anglicky, se Jůlie styděla zeptat, tak do-
dneška nevíme, co měl ten maďarskej dědeček na mysli.
Pak jsme měly ještě tři dny na Budapešť, a to bylo něco
neuvěřitelnýho! Připadaly jsme si jako na Západě, tam už
to snad ani nemůže bejt o moc lepší. V Budapešti jsou
malý soukromý obchody, kde prodávaj nádherný šaty
a boty, hospody a hospůdky na každým kroku, úžasná
tržnice — ale jako fakt trh! U nás se něco jmenuje tržnice
a vevnitř je obyčejná samoobsluha. Maďaři tam prodávají
broskve, melouny, papriky, česnek a cibule svázaný do
copánků, kytky, salámy, sýry, víno a vůbec všechno mož-
ný. Krásně to voní. Pobíhá tam spousta lidí a člověk by
tam vydržel hodinu jen tak stát a koukat, ne kvůli nakupo-
vání, ale pro tu krásu. My jsme ani moc nakupovat ne-
mohly. Celou dobu jsme se snažily co nejvíc šetřit, aby
nám každý zbylo na jedny takový krásný šaty a taky na
nějaký dárky. Nakonec se nám to povedlo. Všechny ty

36
šaty byly nádherný, fáčový, ve všech možnejch barvách,
zdobený šňůrkama a korálkama. Obě jsme si koupily
modrý, ale každá trochu jiný. Dodneška jsou to moje nej-
krásnější. Bylo to fakt hrozně těžký, poněvadž člověk vě-
děl, že si může koupit jenom jedny jediný, a přitom jich
bylo na vybranou tolik.
V Praze je taky strašně těžký vybrat si jakýkoli obleče-
ní, ale z jinejch důvodů, než že by bylo tolik z čeho vybí-
rat. Naopak. Všechno je to tak příšerně hnusný, že je sko-
ro nemožný najít něco, co by se člověk nestyděl vzít na
sebe. Nosit se dá prakticky jen to obnošený šatstvo, který
občas dostáváme od příbuznejch z Německa nebo v Julii-
ným případě z Austrálie. K tomu člověk občas najde ně-
kde vzadu ve skříni nějaký starý věci, třeba po tátovi nebo
po dědečkovi. Například velký, vytahaný svetry nebo teh-
dy to manžestrový sako, co jsem dala Krsický. A pak taky
chodíme nakupovat do pracovních oděvů. Tam si kupuje-
me hlavně doktorský kalhoty, protože jsou plátěný a ne
umělý, jako všechny v normálních obchodech, potom tře-
ba károvaný řeznický saka a taky rádiovky tam mívaj. Ješ-
tě spartakiádní cvičky Jarmilky, těm se musí odstřihnout
ta trapná guma veprostřed. K tomu si v drogerii nakoupí-
me pytlíčky s barvou Duha a jdeme k nám nebo k Jůlii,
vezmeme prádelní hrnec a obarvíme si ty kalhoty a cvič-
ky a vůbec všechno, co je potřeba. Máma to nerada vidí,
ono se s těma barvama musí opatrně a je fakt, že i při nej-
větší obezřetnosti se stává, že se holt obarví taky ten
hrnec, vařečky a sem tam i něco jinýho. Záchod je pak
vždycky červenej nebo modrej ještě několik dní a ty obar-
vený věci se už pak nikdy nesměj prát dohromady s ostat-
ním prádlem, jak jsem postupně zjistila. Žádná octová

37
lázeň, kterou doporučujou na zadní straně těch sáčků, ani
trochu nepomůže. No prostě bejvaj s tím doma nepříjem-
nosti, ale co má teda člověk asi dělat?
Na dárky jsme nakoupily takový drobný luxusní věcič-
ky, jako třeba mejdla a intimspray značky Fa nebo tabák
Amfora. To všechno v Budapešti prodávají úplně běžně.
A dokonce nám ještě oběma zbylo na fantastický kristus-
ky. Ještě pořád je nosím a budu je nosit tak dlouho, do-
kud se úplně nerozpadnou. Nikdy v životě jsem tak krás-
ný boty neviděla.
V noci celá Budapešť svítí a žije pořád dál, možná ještě
víc, a je strašně lákavá, ale my jsme po večerech nesměly
nikde moc courat, pan Kalmán nás hlídal, jak to slíbil
panu Molovi, a stejně jsme měly málo peněz. Ale občas
jsme si koupily laciný víno a vypily ho u Kalmánů na bal-
koně. Měly jsme svůj vlastní, dalo se z něj došáhnout na
fíky, jenže ještě nebyly zralý. A ještě jedna věc byla skvě-
lá — oni tam hráli Hair! Jen tak, docela normálně, ve ve-
likým kině v centru. Tak jsme samozřejmě šly. A taky —
proto jsme si na to na všechno včera vzpomněly — je
v Budapešti obrovská synagoga a židovský muzeum, obo-
jí bylo otevřený a prováděla nás tam příjemná paní, která
uměla německy. Dokonce tam mají i židovskou školu, ve
který je možný vystudovat na rabína, a co bylo vůbec nej-
úžasnější, po ulicích týhle čtvrti chodili živý Židi! Koukaly
jsme jako u vytržení, nejenom já, i Jůlie. Sedly jsme si tam
někde na zídku, kouřily jsme a zíraly na to a vedly jsme
zase řeči o víře a o náboženství. Jůlie není Židovka, ale
líbí se jí to mnohem víc než křesťanství a říkala, že by
možná chtěla bejt. Jak jsme tam tak seděly, bylo takový
zářivý letní dopoledne, průzračnej vzduch — teda myslím

38
na pohled, jinak byl dost cejtit benzinem nebo čím — slu-
níčko do tý ulice dopadalo tak nějak zešikma, jako na
různejch kostelních obrazech s výjevama ze života sva-
tejch v tý chvíli před tím, než se stane zázrak, a nám se
oběma zdálo, že jsme na něco důležitýho přišly. Týkalo se
to pána Boha i Ježíše Krista, židovství i křesťanství, veške-
rý víry i celýho uspořádání světa. Najednou nám to bylo
všechno jasný, sem tam jsme si řekly pár slov, jako „no
jistě, vždyť je to tak jednoduchý a logický, že jsme na to
nepřišly dřív…“. Usmívaly jsme se na sebe a bylo nám ne-
výslovně blaze. Bylo to prostě s prominutím jako nějaký
osvícení nebo co, a zajímavý je, že jsme to vnímaly obě
dvě zároveň. Volně to prostupovalo oběma našima hlava-
ma sem a zase tam a nemusely jsme si nic vysvětlovat.
Bylo to naprosto jasný. Nikdy předtím ani potom už jsem
nic takovýho nezažila. Bohužel nám to v těch hlavách ne-
zůstalo. Jen jsme se zvedly, bylo to pryč. Zůstal jen ten
pocit a nějakou dobu taková slavnostní nálada. Ať to bylo,
co bylo, asi jsme to měly jen na chvilku půjčený, malej
dárek, možná nějakej příslib nebo povzbuzení. Třeba se
to jednou ještě vrátí, když člověk bude… ale co vlastně?
Vážně nevím.
Jednou jsem se to pokoušela převyprávět Antošovi,
kterej mi na to řek, že nám asi toho rána nasypal pan Kal-
mán do vajíček moc pálivý papriky. No Antoša holt není
žádnej mystik. Zato Richardovi, tomu jsem to vykládala
taky, bylo hned jasný, o čem mluvím. Aspoň se tak tvářil.
I když pochopitelně neopomněl dodat, že jemu je samo-
zřejmě bližší taková ta porýnská romantika Prstenu Nie-
belungů, s cáry šedavejch mlh v tísnivě temných údolích,
než nějaký zářivě čistý letní ráno uprostřed špinavýho

39
velkoměsta. Vůbec se nám tenkrát z tý Pešti nechtělo
domů a na stupidní dovolenou s rodičema.
Zato Berlín, kam nás v prváku na jaře poslali na týden-
ní družbu, na nás moc velkej dojem neudělal. Je ošklivej
a potom — působí ještě chcíplejším dojmem než Praha.
Vůbec se těm Němcům nedivím, že si k nám jezděj zařvat.
V Berlíně jsme za celej tejden neviděli jedinýho člověka,
kterej by pokřikoval v metru nebo v autobuse nebo kterej
by se aspoň nahlas smál. Asi není čemu. Když se člověk
postaví doprostřed Alexanderplatzu a rozhlídne se ko-
lem, tak má ne právě příjemnej pocit, že se nad ním kaž-
dou chvíli rozevřou šedivý oblaka, objeví se obří zapaře-
ná noha v černý vyleštěný holínce a zašlápne ho. A když
chce vidět tu největší pamětihodnost, kterou mu všichni
tak horlivě doporučujou, musí ujít pár kilometrů po ne­
uvěřitelně roztahanejch, prázdnejch, studenejch bulvá-
rech, který sice vznikly dvě stě let před Hitlerem, ale stej-
ně působěj, jako by je někdo vyprojektoval hlavně pro
přehlídky těžký vojenský techniky a pro řady pochodují-
cích vojáků, a ne pro normální lidi. A nakonec s jazykem
na vestě stane před katedrálou svatý Hedviky, která
v něm vzbudí asi tak silný emoce jako obří kopeček pistá-
ciový zmrzliny. No nic. Ale Richard to má rád, Richard
říká, že si tam vždycky nádherně užije pocit pravýho, ne-
falšovanýho existenciálního odcizení.
Taky jsme tam tenkrát s Jůlií potkaly jednoho čisťouč-
kýho, nažehlenýho starýho pána, venčil vlčáka v parku,
kde jsme na lavičce kouřily. Dal se s námi do řeči, všelijak
se vyptával, a když zjistil, že jsme z Prahy, se zasněným
výrazem povídá:

40
 „Jó, Praha… Tam jsem byl za války tři roky. To byly
časy.“
„A co jste tam dělal?“ ptaly jsme se.
„Tak různě,“ odpověděl.
S úsměvem se rozloučil a zase šel. No netvrdím, že to,
co v tý Praze dělal, nutně muselo bejt bůhvíco strašnýho,
nemuselo, to je jasný. Ale člověk se prostě neubrání, aby
si hned chtě nechtě nepředstavoval, že to třeba moh bejt
ausgerechnet tenhle navoněnej dědeček, kdo jeho babič-
ku a dědečka naháněl do dobytčáku nebo kdo vpálil teh-
dy sedmnáctiletýmu otcovu bráchovi kulku do hlavy
a podobně… Tohle totiž nemá co dělat s komoušskou pro-
pagandou, to je tím, jak člověk pořád nedokáže strávit, že
se ty věci opravdu staly, a jakmile si to na chvíli připustí,
fantazie začne pracovat na plný obrátky, i kdyby stokrát
nechtěl a i když ví, jak je to paranoidní. Naštěstí mě to ne-
napadá při pohledu na každýho Němce, kterýho vidím, to
už by to se mnou bylo na pováženou.
No co, neměl říkat „tak různě“… To je přece trochu po-
dezřelý. Ale pravda taky je, že naše němčina nebyla v tý
době nijak slavná. Vzali nás tam na konci prváku, když
jsme toho ještě moc neuměli, a od tý doby se to bohužel
už nikdy neopakovalo a taky nebude, poněvadž za pár
měsíců maturujeme a šlus.
Hajzlík vrchní se ironicky zeptal:
„Dámy si budou ještě něco přát?“
A významně si při tom poklepával na prkenici. Tak
jsme si přály ještě jednu sodovku. Chlap znechuceně pro-
točil panenky a řek:
„To se na to můžu vykašlat.“

41
 Potom schválně vosolil tu kazetu, co měl puštěnou už
předtím, na který Lenka Filipová ještě s nějakým jiným
kašparem kdáká, že na to má fyzičku, a další takový pec-
ky. Udělal to samozřejmě proto, že si všimnul, jak se na
Lenku Filipovou nepřátelsky šklebíme. Tak jsme si ještě
vyposlechly, jak šla na plovárnu Džbán, Kaplan vždycky
na mejdanech zpívá svoji verzi: „…byla jsem tam sama
a ty jsi tam byl taky sama…“ Pak ještě se Zichem zapěli
takovou tu píseň, co teď všude hrajou pořád dokola, jme-
nuje se to Mosty a je to plný takovejch neuvěřitelnejch
skvostů, jako „jsem v rámci tvých mostů proti lásce imun-
ní“. Ten Zich, to je taky případ. Nejenom že „je to paráda,
lehnout si na záda“, dokonce zpívá něco o Rubikově kost-
ce. Něco v tom smyslu, že je ďábelská — to ta píseň taky.
A to dřív zpívával se Spirituálama! No jo, to jsem se do
nich pustila, vona je i spousta mnohem větších hrůz, to je
jasný, ale právě že tyhle dva nejsou přece úplně blbý, tak
by to snad nemuseli mít zapotřebí. Taky je ovšem pravda,
že mě teď všechny písničky o lásce příšerně serou, poně-
vadž Antoša je v pekle, a můžu si za to sama, jako konec-
konců vždycky za všechno.
Když Antoša v sobotu ráno přišel, dali jsme si pusu
a vypadalo to ještě úplně nádherně. Přines mi krásný čer-
vený jabko, chtěl, abych ho hned snědla, já vím proč, rád
se na to dívá. Tak jsem si kousla a pak jsem ho zase poda-
la jemu a takhle párkrát pomaličku dokola. Vůbec mě ne-
napadlo přemejšlet o prezervativech nebo o něčem po-
dobným. Věci běžely samy a bylo to krásný. Jenomže
najednou jabko zůstalo viset někde nad ubrusem, jak
jsme si ho podávali přes stůl, protože u dveří zazvonil

42
zvonek. Bylo ještě brzy, ne víc než devět, a naši odjeli už
v pátek. Vůbec jsem nechápala, co se děje.
„Nech to bejt,“ říkal Antoša. „Vykašli se na to.“
„No jo, ale kdo to je?“
„Ať je to, kdo chce, on zase odejde.“
„A co když jsou to naši?“
„Ale nejsou, určitě nejsou. Nech to bejt, prosím tě. Dě-
lej jakoby nic.“
Jenomže mně to nedalo. Zvonek vyzváněl jako divej. Tro­
chu jsem se bála, aby to přece jen nebyli naši, i když jsem
si myslela, že asi nebudou, a trochu jsem byla zvědavá.
„To nejde,“ řekla jsem a šla otevřít.
Za dveřma stál náš kamarád Pavel Havlíček, Antošův
spolužák ze třídy, lyrický básník a člen Pomedu. Vesele se
na nás zazubil.
„Ahoj,“ povídá. „Byl jsem zametat a pak mě napadlo,
jestli tady náhodou nejste.“
„No,“ povídá Antoša zapškle, „výbornej nápad. My tu
náhodou jsme.“
„Tak to jsem rád,“ culil se Havlíček jakoby nic, i když
musel vidět, jak nepřátelsky se Antoša tváří.
„My jsme taky moc rádi!“ pravil Antoša tím nejironič-
tějším tónem, jakýho byl schopen.
Ale Havlíček na to zvesela: „Tak co budeme dělat, co
říkáte?“
„No tak si třeba můžeme dát kafe,“ navrhla jsem, ačkoli
jsem viděla, jak strašně se to Antošovi nelíbí.
„Tak jo.“
Havlíček radostně souhlasil a už se hrnul do kuchyně
a už hledal po kapsách dýmku. Antoša mě probodával

43
pohledem, ale já dělala, jakože to nevidím, poněvadž jsem
Havlíčkovi nedokázala říct, ať se nezlobí, ale ať radši vy-
padne. Bylo mi to blbý, a navíc jsem možná v koutku duše
byla ráda, že přece jenom k ničemu nedojde, nebo že se
to aspoň trošku oddálí. Uvařila jsem kafe, pak jsme ho
vypili, Havlíček nepřetržitě žvanil a Antoša, kterej si taky
zapálil dýmku — třešničky, krásně to voní — byl úplně zti-
cha a vypadal dost zavile. Já jsem taky žvanila nějaký ne-
smysly, čím to bylo celý trapnější, tím rychlejš a víc.
A když jsme to kafe vypili, Havlíček, místo aby se zved-
nul, si znova nacpal dýmku a povídá:
„Co takhle kdybysme se zahráli člověče nezlob se.“
Antoša se zatvářil, jakože v příští vteřině vytasí kolt a bez
milosti ho oddělá, ale neřekl nic. A já, jako kdyby mě po-
sed zlej duch, zase zpitoměle odpovím, tak jo, tak si zahra-
jem, i když už jsem viděla, že je zle a že to všechno špatně
dopadne. Proč mu teda ale sakra neřek ten Antoša něco
sám? Protože jsme byli u mě v bytě? Já nevím, ale neřek.
Havlíček nás mořil ještě další hodinu nebo možná dvě, mně
už to pak bylo všechno jedno. Hráli jsme člověče nezlob
se jako blbý, já jsem dvakrát vyhrála, Havlíček konečně
odešel a do srazu na Karlově mostě zbejvala hodina. Tak
jsme umyli hrnky od kafe, složili člověče, vyhodili zahněd­
lý, nedojedený jabko a Antoša už vůbec nepromluvil.
Když jsme pak šli, konečně sami, pěšky přes Kampu,
najednou povídá:
„Víš, dneska, já ti nevím…“
„No jo,“ povídám já, „bylo to takový divný, co?“
„To teda bylo. To fakt vůbec nemá cenu tohleto.“
„No to nemá. No tak když to nemá cenu, tak se může-
me zase rozejít.“

44
 „No tak jo. Tak se teda rozejdeme.“
„Tak jo, ale stejně je to škoda.“
„No jo, to teda je,“ vzdychne Antoša, ale neřekne, abys-
me to nedělali. Místo toho řekne:
„Když jsme se teďka rozešli, tak si budeme vykat. To je
dobrý, ne?“
„To je, no tak jo.“
Na Karlově mostě jsme společně, každej kousek, nama-
lovali jeden velkej obraz. Pochopitelně na něm vůbec ne-
byl Karlův most, ale co na něm bylo, to je těžko říct. Sešel
se tam celej Pomed a malovali úplně všichni. Ještě to sko-
ro ani neuschlo, šel kolem nějakej vousatej pán a ten ob-
raz od nás za dvě stě korun koupil. To byl teda nečekanej
sukces. Tak jsme šli rovnou na víno a všichni ostatní Po-
meďáci po nás tak pokukovali, poněvadž si všimli, že si
s Antošou vykáme, a Pavel Havlíček, kterej tam byl samo-
zřejmě taky, obdivně povídá:
„Vy jste teda fakt originální.“
A tvářil se při tom stejně blbě jako celý dopoledne a vů­
bec netušil, že mi zničil život. Ale v tu chvíli jsem to netu-
šila ještě ani já, i když už mi začínalo bejt dost smutno.

45
 4.

Kdyby se tolik nesnažil

Včera jsem cestou do školy místo na Zuzu narazila na

Vlastu Musilovou, tak jsme spolu jely tramvají pod Stali-
na, nechtěla jsem to zbytečně prodlužovat, ale stejně jsme
ještě šly pořádnej kus pěšky a na náladě mi to nepřidalo.
Celou dobu mlela o maturitě. Že musíme mít zpracova-
nejch čtyři sta okruhů, že jich má zatím jenom sto šedesát
osm a že je to krize. Spočítala si, že by jich prej měla mít
už aspoň sto devadesát, aby se to dalo vůbec stihnout.
Pořád opakovala:
„Jsem ve skluzu, to nemůžu nikdy včas zvládnout.
Jsem v hrozným skluzu.“
Pracujou na tom prej společně s Kamzíčkovou, to je nej­
větší šprtka ze třídy, a ať dělaj, co dělaj — jsou prostě ve
sklu­zu. Onehdy si, poté co se celý odpoledne šrotily, vyra­zi­
ly na Horečku sobotní noci, a to neměly dělat. Radši se mě­
ly ještě o takový dvě, tři hodinky dýl učit, a nebyly by teď
v takovým skluzu. No síla, po ránu… Samozřejmě že se mě
ptala, kolik okruhů mám zpracovanejch já, a když jsem řek­
la, že žádnej, vyvalila na mě nevěřícně oči a vylítlo z ní:
„Nekecej!“
Ale bylo vidět, že ji to potěšilo. Zato já jsem měla zkaže-
ný ráno. Napadlo mě, že se jí zeptám, jak je daleko s těma
orgiema v trabantu, ale nakonec jsem se na to vykašlala.
Jednak je mi to úplně jedno a jednak se dá skoro s jistotou

46
předpokládat, že i v tomhle bude nejspíš dál než já. Cho-
vala jsem se tu osudnou sobotu jako blbec, a teď jsem
holt ve skluzu. Ach jo.
Listí už je barevný, část už se ho válí na zemi a já mám
pořád ještě takovej školáckej reflex, sesbírat ty nejhezčí
kousky a donést je do školy — že bysme je jako mohli
kreslit. Jenomže nic takovýho bohužel nikdy neděláme,
Fořt má o výtvarný výchově svoje vlastní, ujetý předsta-
vy. Posledně jsme museli narýsovat na čtvrtky všelijaký
obdélníky, čtverce, trojúhelníky a různý jiný geometrický
tvary, vystříhat je a zezadu polepit alobalem. Potom jsme
to měli zase poslepovat dohromady, tak aby to bylo troj-
rozměrný a aby to stálo. Nikoho to vůbec nebavilo a ni-
kdo nepochopil, jakej to má smysl, ačkoli nám Fořt sa-
mozřejmě vysvětlil, že to má bejt model kovové plastiky,
takové jaká by prý mohla vhodně ozdobit některé praž-
ské sídliště.
„Přátelé, nereptejte,“ řekl, „a těšte se z uloženého úko-
lu, neboť je to šance i pro ty z vás, kteří kreslí, jako když
opilý muž močí.“
Nehnul při tom ani brvou, tvářil se smrtelně vážně jako
vždycky a po chvíli začal procházet mezi lavicema, aby se
potěšil pohledem na to, jak jsou všichni polepený až za
ušima a jak se s tím vztekle patlaj. Zastavil se u Kamzíčko-
vý, štítivě zabodnul prst do tý její lepenice a povídá:
„Mademoiselle Kamzíčková, a to má být co, toto?“
Kamzíčková zrudla, poněvadž to nevypadalo, že by ji
chtěl pochválit, ale statečně odpověděla:
„Soudruhu profesore, to je návrh plastiky pro některé
pražské sídliště, jak jste si přál. Například pro Prosek, tam
já bydlím.“

47
 „Ale nepovídejte!“ zasvítila Fořtovi očička, „to je vskut-
ku zajímavé. A jak se ten váš návrh bude jmenovat?“
Kamzíčková se lekla, protože Fořt předtím výslovně ne-
nařídil, že máme tu nádheru nějak pojmenovat, a improvi-
zace není zrovna její parketa, ale honem snaživě vypálila:
„Oslava pracujícího člověka.“
„Tak Oslava pracujícího člověka… A to se podívejme!“
Fořt chvíli otáčel lepenicí nabodnutou na prstě sem
a tam a pak ji sklepnul Kamzíčkový zpátky na lavici.
„Kamzíčková, Kamzíčková… I vy jedna provokatérko.“
Všichni až na Kamzíčkovou se smáli a Fořt samozřejmě
jakoby nic, ani koutkem oka necuknul. Dělá si z nás pekel-
nou srandu, i ty příšerný témata vybírá schválně a dobře
se baví. My s Jůlií taky, ale slabší povahy to těžce nesou
a celý pololetí se vždycky klepou, že jim známka od Fořta
pokazí jinak úžasný vysvědčení.
Musilová taky nepatří k jeho favoritům, nebo vlastně
naopak, s tou si taky rád zalaškuje. Dneska jsme měli na-
malovat plakát k VŘSR, Fořt to ovšem samozřejmě takhle
fádně neřekl. Zadání znělo: plakát na téma Revoluce stále
jasně září.
„Velké plochy, silné linie, přesvědčivý výraz. Buďte
velkorysí!“ pravil.
Chvíli si něco čet a pak zase vyrazil na obhlídku. Tento-
krát mu padla za oběť Musilová.
„A to má být co, toto?!?“
„Hvězda.“ Musilová se zmohla jenom na jednoslovnou
odpověď.
„Hvězda říkáte, slečno Musilová, ale, ale, ale… A jakou
podivnou barvu jste to zvolila? Takto chabě září vaše re-
voluce?“

48
 Musilová úplně ztratila hlavu.
„Červená,“ zasténala, „to je přece červená!“
„Tak červená? Obávám se, mademoiselle Musilová, že
na cestě k vaší maturitě svítí červená.“
A spokojeně odpochodoval za katedru. To má chudák
Musilová za to, jak mi zkazila cestu do školy.
Poslední hodinu jsme měli mít literaturu, docela jsem
se těšila, to je jedna z příjemnějších věcí, bereme teď prv-
ní republiku — avantgardu, poetisty a tak. A Jeníčková je
dobrá. Bohužel těch hodin máme málo a často ještě půlka
hodiny padne na všelijaký úřadování, poněvadž Jeníčko-
vá je naše třídní a někdy začne vyřizovat třídnický věci.
Dneska z toho zase skoro nic nebylo, protože s sebou při-
vedla Ťuíka. To je takovej blbeček z efka, co dělá předse-
du celoškolskýho výboru SSM. Že prej k nám bude mít
krátkou řeč, tak ať se ukázníme a dáváme pozor. Ťuík se
fakt jmenuje Ťuík, a ne Ťuhýk, jak si každej myslí, když
slyší to jméno. Většina lidí má pocit, že tam patří „h“ a že
se přeslechli. Nepatří, ale ten Ťuík stejně už na první po-
hled vypadá, že mu něco schází.
Ťuík začal řečnit, Jéňa se chvíli nezúčastněně vrtěla za
katedrou, a protože ji to taky nebavilo, za chvilku se zved-
la, řekla, že si jen pro něco skočí do kabinetu, a zmizela.
Ťuík nás chtěl zlanařit na nějakou brigádu k výročí VŘSR,
ale nikdo se nepřihlásil, ať dělal, co dělal, a nikdo ho ani
pořádně neposlouchal. Rozčiloval se čím dál víc, ale i roz-
čílenej Ťuík stejně jenom tak potichu huhňá a kuňká. Vy-
počítával, co všechno pro nás SSM dělá — brigády, be-
sedy, návštěvy muzeí a pracovních kolektivů… A my?
My nic. Nic nás nezajímá, nikam nechodíme, jsme pěkně
nevděčný. Div se při tom nerozplakal. Nikdo se sice

49
nehlásil, ale nikdo si ho taky celkem nevšímal, každej si
hleděl svýho, jenomže on pořád nechtěl dát pokoj a nako-
nec začal ze zoufalství říkat takový věci jako:
„Vy si možná myslíte, že na vaší účasti nezáleží, ale to
je omyl. Nemyslete si, mně se taky možná nelíbí úplně
všechno, že jo, ale vždyť jedině všichni dohromady vy-
tváříme ten organismus, to tělo. Aby takové tělo fungova-
lo, aby bylo úplně zdravé, že jo, tak potřebuje, abych tak
řekl, každý úd, i ten nejmenší.“
A to neměl říkat.
„Kterej třeba, Ťuíku, řekni! Jen se nestyď!“ ozvalo se ze
zadních lavic.
„Pověz nám něco vo údech, Ťuíku, nedej se prosit!“
„Sám je to úd, vole, a rozhodně ne ten nejmenší…“
Ťuík vypálil ze třídy. Ve dveřích se srazil s Jéňou. Vy-
padal tak ztrhaně, že se ho hned starostlivě zeptala:
„Všechno v pořádku, soudruhu Ťuíku? Není vám něco,
chlapče?“
Ťuík se na chvíli zarazil, zaváhal, ale potom jenom
mávnul rukou a zmizel. Skoro mi ho bylo líto, když on je
to ale takovej blb, že mu není pomoci.
„Neudělali jste tomu chlapci něco?“ zeptala se Jeníčko-
vá, a když jsme sborově zabručeli, že ne, řekla: „No dob-
ře, to jsem ráda, protože to by nemuselo…“ ale pak taky
jenom mávla rukou. „No nic, tak jdeme radši na toho Ne-
zvala.“
Ťuík je sice vůl, ale žádný velký hrdinství to teda neby-
lo, i kdyby si stěžoval, nikomu by se asi nic moc nestalo,
a taky je fakt, že v tom SSM všichni jsme. Všichni do jed-
noho — i já. Nikam nechodíme, nic neděláme, nic se nedě-
je a nikdo, snad kromě Ťuíka, po nás nic nechce. Stačí, že

50
tam prostě jsme, a o to asi jde. Nikomu nevadí, že je to jen
pustá formalita, hlavně že je každej aspoň trochu namoče-
nej. Kdo chce na vysokou, a to chtěj všichni, ví, že tam
bejt musí, a tím to hasne. Dokonce i naši to berou jako
úplnou samozřejmost, i když nemilou. Jiná věc je členství
ve straně, to je ta hranice, za kterou se v naší rodině ne-
jde, a není třeba o tom vůbec mluvit. Je to jasný. Jinak ale
skoro všichni rodiče ve straně jsou, i rodiče mejch kama-
rádů, vždycky aspoň jeden z nich — většinou tatínek. Zda-
leka největší bolševička je ale Richardova matka, paní
Schlesingerová. Ta to dotáhla až na poslankyni pražskýho
městskýho výboru a její otec, Richardův dědeček, ne ten
odsunutej, ten už umřel, ale ten druhej, to už je úplnej
magor, kterej před každou spartakiádou a před každým
pro komunisty důležitým výročím rozesílá na všechny
strany návrhy a žádosti, aby kompetentní úřady nechaly
osázet strahovské stráně, Petřín, Bílou Horu a vůbec
všechny volný plochy vlčími máky nebo jinými rudými
květy. Loni ho Schlesingerovi museli dát zavřít do blázin-
ce, a když se trochu uklidnil, tak ho přendali do normální-
ho domova důchodců. Ne kvůli těm vlčím mákům, ale
protože už to s ním nebylo k vydržení. Utíkal v jednom
kuse z domova, nevěděl o tom, a hlavně nevěděl kudy
zpátky, takže se jim ztrácel. Zkoušeli mu dávat na krk ce-
dulku, na který bylo napsáno Jmenuji se Karel Kilián, byd-
lím v Příkré ulici č. 7, Praha 5, Radotín. Prosím, doveďte mě
domů. Jenomže ani tak už to nešlo dál. Báli se, že ho na-
jdou utopenýho ve Vltavě nebo že ho někdo někde přiza-
bije, až na něj vybalí tu svou komunistickou matějskou.
A kromě toho si dal třeba na sporák prázdnou konvici,
škrtnul pod ní a vyrazil do města.

51
 Je fakt, že to se mi taky jednou stalo. Dala jsem si vařit
vodu na kafe, nějak jsem na to pozapomněla a odjela na
víkend do Zákopů. Naši už tam byli, takže to asi mohlo
dopadnout dost blbě. Naštěstí se u nás druhej den ráno
náhodou zastavila pražská babička Dáša, která má svoje
klíče, a vypla to. Dodneška nechápu, jak to že se nic
nestalo, teda kromě toho, že konvice byla úplně černá
a zkroucená. Babička to samozřejmě našim vyzvonila,
máma šílela a táta povídá:
„To snad není pravda! Prosím tě kolik vody si dáváš na
jedno kafe?“
No jo, takže pan Kilián je v domově důchodců, pocho-
pitelně v protekčním, pro zasloužilý komunisty. Ale ty žá-
dosti prej píše pořád, říkal Richard.
Máma v tomhle komoušským domově náhodou ne-
dávno byla. Oni si ji totiž objednali přes agenturu, aby tam
přijela recitovat. Bylo jí to divný, poněvadž dělá pořady
výhradně pro děti — básničky od Hrubína, od Halase a tak
podobně. Pro jistotu jim radši zavolala, jestli to vědí a jest-
li se nespletli. Ale oni říkali — ne, ne, my to víme, to je
v pořádku, jen přijeďte, to se jim bude líbit. Tak přijela.
Ředitelka byla příjemná, ostatní personál taky, uvedli ji
do velkýho sálu, tam sedělo asi čtyřicet bezzubejch, větši-
nou úplně senilních soudruhů a soudružek, který se na ni
vesele smáli, a když spustila „Dědek řepu zasadil, u pole
se posadil…“, tleskali jako divý. Když pak časem došlo na
Seifertovu Maminku, tak ty, co byli ještě trochu při smys-
lech, plakali — a máma, komouši nekomouši, poněvadž je
měkota, tak málem taky. Bylo jí jich samozřejmě líto. Na-
konec byli všichni moc spokojený. Ředitelka i všechny ty
pečovatelky říkaly mámě, že musí zase určitě přijet, a po-

52
zvaly ji na kafe. A když ho tam tak v klidu popíjely a poví-
daly si, najednou přiběhla jedna další ošetřovatelka a vo-
lala:
„Nenechte se rušit, ale prosím vás musíte mi jít někdo
honem pomoct, Lexa to tam zase strašně zřídil.“
Tak jich několik vstalo a už chtěly jít, ale pak jedna po-
vídá:
„Paní Součková, pojďte klidně s námi, no jen pojďte…
Pojďte se na něco podívat.“
Máma šla a v jednom pokoji tam v takový tý posteli se
sítí, co vypadá trochu jako klec, poskakoval plešatej sta-
řík, v kraťoučký košilce, s holým zadkem, a smál se na
celý kolo. Tu postel měl plnou rozmazanejch hoven a ve-
sele se v nich plácal. Sice se chechtal, ale pro mámu to
moc veselej pohled nebyl. Ovšem ta pečovatelka se nene-
chala nijak vyvést z rovnováhy a vlídně mu povídá:
„Lexo, Lexo, ty kluku jeden, ty si se zase posral.“
Daly se do uklízení a pořád tak zvesela pokukovaly po
mámě, jako by čekaly, co tomu jako řekne, ale ona z toho
byla spíš vyděšená a nevěděla, co by měla říct. Až už to ta
jedna nevydržela a rovnou se zeptala:
„Tak co, poznala jste ho? Jestlipak víte, kdo to je?“
Máma nevěděla a už jí z toho smradu začínalo bejt tro-
chu šoufl.
„No to je přece ten vrahounek Alexej Čepička, víte, kdo
to byl, ne? Gottwaldův zeť a taky ministr národní obrany.
Tohle nám dělá pořád, kluk jeden ušatá. No nic, pojďte,
dopijem to kafe.“
Máma souhlasila, i když už ji celkem přešla chuť, a po-
něvadž je nenapravitelně blbá, ještě dlouho pak měla vý-
čitky, že ji hned napadlo něco o božích mlýnech. Takže se

53
dá říct, že pan Schlesinger je v tý nejlepší společnosti, ale-
spoň v tom smyslu, jak si ji sám představuje.
Celej den jsem koukala, jestli někde nezahlídnu Anto-
šu, ale nezahlídla, a nakonec je to možná dobře. Stejně
bych nevěděla, jak se mám tvářit. Takže bych v nejlepším
případě dělala jakoby nic. Rozhodně bych mu neřekla, že
ho miluju, že teď už to vím jistě a že je mi strašně líto, jak
to dopadlo. Dělala bych frajera, protože nic jinýho neu-
mím. Bojím se, že kdybych řekla pravdu, stejně by řek, že
už mě nechce. Kdyby chtěl, tak by přece něco řek sám od
sebe. Ale jemu je to asi jedno, já myslím, že mě nemiloval,
jinak by s tím mým blbým návrhem tak rychle nesou-
hlasil, anebo by přišel hned druhej den, až by se mu to
rozleželo. Jenomže už je to měsíc a nic se neděje. Když
se potkáme, ve škole nebo na pomeďácký schůzce, tak
řekne:
„Dobrý den, jak se pořád máte?“ protože teď si vyká-
me. A já řeknu:
„Dobrý den. Dobře, a vy?“
„Já taky dobře, děkuju za optání.“
A to je všechno. Skoro jako na hodině němčiny. Je mi
smutno a mám na sebe hroznej vztek. Ale hlavně je mi
smutno. Tak píšu básničky. Za tu dobu už jsem jich napsa-
la asi sedm, což je sice príma, ale tím to není o nic veselej-
ší a na věci to nic nemění. No jo no, tak holt zas nikoho
nemám a Jůlie taky nikoho nemá a Richard taky nikoho
nemá, Havlíček taky nikoho nemá a všichni píšeme bás-
ně. Těch máme dost. Onehdy, když jsme o polední pauze
seděli v Plzeňáči, jsme se domluvili, že bysme mohli udě-
lat večer poezie, třeba někdy kolem Vánoc, jestli to do tý
doby stihneme, protože to nemůže bejt jen tak, že někdo

54
přijde, vykoktá svou básničku a zase odejde. To se musí
pořádně promyslet.
Chtěli jsme se sejít už tuhle sobotu v Malostranský ka-
várně nebo ve Slávii, ale nic z toho nebude. Máma chce
jet do Zákopů a já musím s nima, protože bude prát. Když
pere, musím vždycky jet taky. Je to úplně šílený, nechápu,
proč nemůžeme mít pračku doma jako normální lidi.
Máme starou hnusnou pračku, neautomatickou — obyčej-
nou. Čtverhrannou, se zeleným víkem, která se plní se-
shora, ale ještě předtím se to prádlo musí namáčet nebo
napařovat nebo co a potom se teprve do ní nandá, spustí
se a vona pak dvě hodiny skáče a klepe se jako při zá-
chvatu padoucnice. Je to pořád ta samá, co jsme měli ješ-
tě v Ničíně. Když jsme se stěhovali do Prahy, máma roz-
hodla, že ji odvezou do Zákopů a že prát se bude tam,
protože dole v bytovce, co jsou sklepy, je taky společná
prádelna. Jsou v ní takový kamenný korýtka a kotel, ve
kterým se může prádlo vyvářet. Pračka stojí v babiččiným
sklepě, a když chce máma prát, zapíše ji dědeček čtrnáct
dní předem do pořadníku a pak, když na to dojde, odnese
pračku do prádelny, zatopí pod kotlem a potom ještě vět-
šinou chodí mámě se džbánem do hospody pro pivo.
Máma si obuje holiny, vezme si na sebe všelijaký starý
hadry a už to jede.
Prádlo se musí pořád všelijak přendávat z korýtka do
kotle, z kotle do pračky a z pračky zase do korýtka. Celý
to trvá spoustu hodin, je to opravdu strašný a já u toho
musím bůhví proč skoro pokaždý bejt. Opravdu moc ne-
chápu proč, protože tam stejně jen tak stojím, koukám
a sem tam mámě dojdu to vypraný prádlo pověsit ven na
šňůru. Ale to je tak jednou za dvě hodiny. Jinak tam jen

55
stojím. Asi jde hlavně o to, že chce mít společnost. Já to
sice chápu, ale trávit takhle každou třetí sobotu, je pěkná
otrava. A kromě toho, že je to nuda, to taky znamená vozit
pořád sem a tam plný kufry a tašky a ještě všelijaký rance
plný prádla. Nakládání a vykládání auta trvá vždycky nej-
míň půl hodiny, kmitáme jako veverky a musíme při tom
vypadat jako naprostý šílenci. A to ještě nepočítám tašky
se sklenicema, buď prázdnejma, nebo plnejma marmelád
a kompotů, pytle s jabkama, s hruškama a bůhví s čím
a plata vajíček, který se musej dát až nahoru, navrch, na
celý to nadělení. Kdybysme aspoň mohli jezdit jen tak,
prostě jen navštívit babičku a dědu, tak by mi to nevadilo,
taky je ráda vidím, ale takhle je to peklo.
A co je vůbec nejhorší, máma při tom praní většinou
dost pije. Když je tam táta, tak to ještě ujde, ale jakmile má
představení nebo zájezd, tak je průser hotovej. Minule ji
nakonec v noci přivedli domů nějaký místní, já je ani
neznám, ale děda s babičkou jo. Byla zase úplně našrot.
Strčili ji dědečkovi mezi dveřma. Prej:
„Pane řídící, vedeme vám Kačenku, není jí dobře.“
Stěží ji vecpali dovnitř, a ještě než se za nima zavřely
dveře, spadla na zem, válela se v předsíni po podlaze
a vůbec se nemohla postavit na nohy, i když jsme se jí
snažili ze všech sil pomoct. Stáli jsme nad ní — babička,
děda, já i brácha, kterýho ten kravál vzbudil, všichni čtyři
už v pyžamu. Brácha brečel nahlas a babička docela bez
hlesu. Když si máma všimla Pepíčka, začala blekotat:
„Pepíčku! Ty jsi tady taky! To jsem ráda. Pepíčku, vez-
mi si housle a zahraj mi Ó hřebíčku zahradnický, tu mám
ráda a dědeček ji má taky rád, viď, tati? No co je, co?

56
Nechte mě! Nech mě, tati! Nechte mě sakra bejt! Ó hřebíč-
ku zahradnickýýý, ó růžičko voňavááá…“
„Pojď, Kačenko, pojď holčičko, půjdeme si lehnout,“
řekl dědeček a nakonec se nám ňák povedlo přece jen ji
dostat do postele.
Já to praní prádla prostě nenávidím.

57
 5.

To jsou zas ňáký trable

Jůlii se stala hrozná věc. V sobotu večer byla sama

v divadla, sehnala jeden lístek do Rubínu, a když se v no-
ci vracela, šla pěšky přes Karlův most na tramvaj. Nemu-
sela, ale chtěla užít trochu romantiky. Byla taková syrová
podzimní noc, nad Vltavou mlha, skoro jako na vsi. Nikde
nikdo, nebo aspoň nikoho neviděla, mlha houstla, a když
byla někde asi tak v polovině mostu, bylo vidět sotva na
pár kroků. Najednou se z tý mlíčný mlhy přímo proti ní
vyloupnul chlap. Cizí, neznámej, vysokej chlap. Štíhlá čer-
ná silueta plná tajemství. No a když ten chlap Jůlii míjel,
zničehonic na ni beze slova plivnul.
Já myslím, že Antoša už má někoho jinýho. Tváří se tak
nějak spokojeně a tajuplně a na pomeďácký schůzky už
moc nechodí. Asi tam chodil hlavně kvůli mně, protože
nic nepíše ani nekreslí a ani na nic nehraje. I když je fakt,
že fotí pěkně, rád by šel na FAMU. Mě by to ani nepřekva-
pilo, kdyby někoho měl, vím, že na něj holky strašně letěj,
ačkoli to není žádnej hezoun jako třeba Tony. Oni maj ve
třídě ještě jednoho Tondu, tomu se říká Tony a kdekdo ho
miluje. Nejenom jejich holky, i u nás má spoustu ctitelek.
Hraje na kytaru, má takovej hezkej, něžnej obličejíček,
dlouhý vlasy, je na něm něco skoro dívčího, takže můj typ
to není. Ale je taky příjemnej a docela chápu, že když
spustí „Za bránou tisící, tam zvonková je zem…“ nebo

58
Korneta nebo Láska je jako večernice, tak jsou z něj všich-
ni pryč. Pořád má kolem sebe celej houf takovejch roz-
dychtěnejch děvčátek, který vypadaj jedna jako druhá,
všechny nosej dlouhý sukně, ve vlasech korálky, prostě
jsou to somračky jako vystřižený a zakládaj si na tom,
jaký jsou něžný a poetický duše. Člověk se někde s ně-
kým normálně baví a najednou přijde nějaká taková víla
Amálka, zatahá za rukáv toho kluka, co s ním mluvíte, na-
přáhne k němu ručičku, ukáže si na dlaň a špitne:
„Namaluj mi sluníčko…“
Plaše zamrká a odcupitá. Takovej je celej ten Tonyho
harém. Mně to může bejt fuk, mně je Tony ukradenej, ale
vony ty sluníčkářky nemaj rády nás — mě a Jůlii. Skoro
všichni kluci z Pomedu jsou z jejich třídy, z déčka, a vony
maj pocit, že jsme jim je ukradly nebo co.
Onehdy jsem náhodou slyšela, jak Pavel Havlíček jed-
ný nadšeně vykládal něco o tom večeru poezie, kterej
chystáme, a ta sluníčkářka cukla nosíkem jako králík
a řekla:
„Pomed nepapám, Pavlíčku.“
No proč by taky měla, ale je to fakt síla. Jak může ně-
kdo vypustit z pusy takovouhle větu? A na Antošu už maj
dávno taky spadeno. Když jsme spolu ještě chodili, byli
jsme jednou v Ponrepu na Zvětšenině, tyhlety holky se-
děly v řadě za námi, bylo jich tam asi šest a mohly se zlos-
tí pominout. Trousily nějaký trapný poznámky o lásce
nebeský a o umělkyních a pořád „Antošo, já chci taky
jablíčko!“. Kdyby mohly vraždit vočima, tak už bylo po
mně. Prostě stádo zdivočelejch puberťaček. Antoša byl
nad věcí, že prej si toho nemám všímat, že zkrátka závi-
děj. To byla určitě pravda, ale moc mě to neuklidnilo,

59
když člověk vidí takovou řadu zájemkyň, není to nic dva-
krát příjemnýho.
Antoša to totiž se ženskejma umí — tadyhle podrží dve-
ře, támhle připálí cigaretu nebo pomůže do kabátu — tako-
vý všelijaký zdánlivě obyčejný věci, drobnosti, který ale
skoro nikdo jinej nedělá a který na holky působěj jako
rozsvícená lampička na můry. Člověk najednou zažije po-
cit, že má pro někoho nějakou cenu, že když mu někdo
občas podrží dveře, není určitě jenom taková nanicovatá
nula, jak se v bezesnejch nocích obával, a to je pěkný,
i když to zní trochu komicky a i když je to třeba jenom
zdání. Funguje to naprosto spolehlivě, mě tím taky úplně
okouzlil. Většina ostatních kluků vedle něj vypadá jako
tlupa smradlavejch orangutánů. Tak teď už se nejspíš ně-
který tý rusalce podařilo Antošu omámit a já se vůbec
nedivím. Jenom je mi to líto. Zatím sice nikdo z Pomedu
neví nic určitýho, ale to nic neznamená. Antoša má rád
tajnosti a hned všechno nevyslepičí, tak jako třeba Havlí-
ček nebo Richard Schlesinger. Ty s nikým nechoděj, a o to
víc sledujou, co kdo s kým má.
Jůlie mi radí, ať to tak nenechám, ať jdu za ním a řeknu
mu, jak to je, nebo ať mu napíšu dopis. Ale já myslím, že
to nemá cenu. Přece se nebudu doprošovat, to se radši
utrápím. Vona Jůlie radí, radí, ale sama taky nic nedělá.
Zamilovala se do Pavla Havlíčka, kterej o tom nemá ani
tušení, a za žádnou cenu by mu nic neřekla. Jenom na něj
tiše zírá a večer se zmítá na posteli a představuje si, jak
pro ni Havlíček uhání vzhůru po Střešovický na bílým
koni. To mi opravdu říkala. Je fakt, že Havlíček je taková
gotická figura, vychrtlej, dlouhý černý vlasy, představit si
to dovedu, ale když už rytíř, tak mně připadá spíš jako

60
Don Quijote. Nakreslila si ho i s tím koněm, dala ho do
rámečku a pověsila si ho nad postel, ale po tejdnu ho rad-
ši zase schovala, protože si uvědomila, že by se třeba
mohlo stát, že by měl Pomed schůzku u Molů a mohla by
ho zapomenout včas sundat ze zdi. A to by bylo blbý, pro-
tože Jůlie kreslí tak dobře, že by ho každej na první po-
hled poznal i v tom gotickým úboru.
Havlíček píše strašně dlouhý básně, má rád Apollinaira
a Hraběte a jako správnej básník chce umřít mladej. Ří-
kal, že v den svých třicátých narozenin, pokud se jich do-
žije, odejde do hor a tam zmrzne. Připadá mu to jako cel-
kem bezbolestná, a přitom romantická smrt. To bude
v roce 1995, Havlíček je o rok mladší než my, takže má
Jůlie ještě času dost. Nedávno složil bezvadnou píseň
o hotelu Internacionál, jmenuje se to Dejvice, a tou písní
Jůlii definitivně dorazil.

Já navštívil jsem Dejvice

a tam je dlouhá ulice
Na konci ní je náměstí
a na něm dům co nám přines neštěstí

Jak říkal už pan Horníček

je na něm plno věžiček
Je na něm věž a na ní zase věž
a je to vošklivý — no to se po…

Já navštívil jsem Boleslav

a málem z toho dostal bolehlav
Tam jeden voják nejspíš důstojník
zcela nedůstojně zvracel na chodník

61
 Mně strach nahání
ty zelený páni
Jsou jich snad tisíce
jó zlatý Dejvice…

Chudák Richard má asi smůlu. Richarda si totiž člověk

může představit, leda jak přijíždí vzhůru po Střešovický
ve sněhový vánici a v poryvech studeného březnového
větru v sajdkáře vojenskýho motocyklu, kterej řídí jeho
příšerná matka.

Wer reitet so spät durch Nacht und Wind?

Sicher Frau Schlesinger mit ihrem Kind.

Včera jsme šly s Jůlií na kreslení do Grébovky, ale ně-

jak se nám tam nechtělo. Poslední dobou už nás to moc
nebaví. Říkaly jsme si, že to asi zrušíme, ale problém je, že
kdybysme to zrušily úplně, musely bysme místo toho se-
dět doma a učit se a nechtěli by nás jen tak pustit ven. No
tak ještě uvidíme. Šly jsme na kreslení, jenže jsme šly
a šly, a když už jsme došly na Mírák, tak jsme se zase oto-
čily a šly jsme zpátky dolů do města, přes Václavák a přes
Staromák a nakonec ještě přes Karlův most až na Malou
Stranu. Nebylo moc hezky, už je docela zima a pošmour-
no a Praha je šedivá, špinavá, rozkopaná a plná všelija-
kejch lešení a ohrad. Bohužel to není tak, že by ty lešení
znamenaly, že se něco opravuje — je to přesně naopak.
Když už je nějakej dům zničenej natolik, že to začne bejt
nebezpečný pro kolemjdoucí, vyřeší se to tím, že se ko-
lem něj postaví ohrada nebo lešení, na kterým ale nikdy
nikdo nepracuje a který už tam zůstane stát navždycky.

62
Antoša má jednoho spolužáka, co je takovej technicky za-
loženej, prej je to tak trochu magor, jmenuje se Šíma, ale
říkaj mu kvůli tomu inženýr Šíma, a ten má kromě jinýho
takovou úchylku, že ty lešení počítá a vede si o nich zá-
znamy, kdy a kde nějaký postavili a tak. A tenhleten Šíma
jich jenom na Starým Městě napočítal čtyřicet osm. A tak
je to všude, ve všech čtvrtích kromě sídlišť, ale ty jsou
i bez lešení ještě mnohem hnusnější.
Na Karlovým mostě jsme chvíli postály, koukaly do
černý vody pod námi a na černý věže kolem nás a bylo to
krásný, ale smutný. Šest hodin odpoledne, nikde nikdo
a nic, jen občas přešel člověk, většinou takovej ňákej celej
nahrbenej, s nepřítomným pohledem zabodnutým někam
do dálky nebo ještě spíš pod nohy, a to bylo všechno. Tak
jsme zase dumaly, proč to tak musí bejt a taky jestli by
nám nebylo líp někde jinde než na týhle ztracený vartě.
Těžko říct, asi bylo, ale z Prahy se špatně utíká. Pomalu se
šeřilo a na co se člověk podíval, to bylo temný, jen v tom
domě za Bruncvíkem, před kterým začínaj schody na
Kampu, tam zase věrně hořelo věčný světýlko. Docela by
mě zajímalo, kdo se o něj stará. Je to skoro zázrak, i kdy-
by nefungovalo už vůbec nic, tohle světýlko svítí vždyc-
ky. Vlastně je to jedna z mála věcí, na který se člověk
v Praze může spolehnout. Říkaly jsme si, že daleko nej-
pravděpodobnější se nám zdá, že o ně musí pečovat něja-
kej duch. Dobrej duch pochopitelně, ačkoli to vlastně ne-
musí bejt pravda, třeba to má naopak za úkol někdo, kdo
tím navěky musí smejvat viny svýho hříšnýho života, za
kterýho se na tomhle městě neodpustitelně provinil. Tře-
ba Reinhard Heydrich nebo Klement Gottwald. Ale každo-
pádně zaplaťpánbůh za to.

63
 Pak jsme ještě viděly asi dvoje milence, co se v tom
vlhkým, listopadovým šeru objímali a líbali v temnejch
zákoutích u některejch sousoší. Taky u toho obrovskýho
zlacenýho krucifixu, kterej musel nechat postavit a samo-
zřejmě taky zaplatit jeden křivě obviněnej Žid, i s tím rou-
hačským nápisem — kadoš, kadoš, kadoš, kterýžto oslove-
ní patří jenom Nejvyššímu. Nic jinýho mu ale nezbylo,
poněvadž šlo o krk.
Jak jsme se tak těšily tím věčným světýlkem, uvědomi-
ly jsme si, že jsou zrovna dušičky, a pohled na ty milence
nás taky příliš nerozveselil. Na samým konci mostu, před
malostranskou věží, seděl jako obvykle, i v tom šeru a tý
zimě, takovej ten blázen s čertovskejma rohama na gumič-
ce, obloženej hromadou mazanin, všechny do jednoho
jsou to jeho autoportréty s rohama na hlavě a s vyplaze-
ným jazykem. Nikde nikdo, ale on přesto pořád nepřetrži-
tě vykřikuje:
„Teufel! Devil! Teufel! Ble-ble-ble-ble!“
Taky zázrak, že ho tam ty komunisti bůhvíproč nechá-
vaj. Na soukromý podnikání si moc nepotrpěj a na mago-
ry taky ne. Že by v tomhle případě byli najednou tak sli-
tovný a bylo jim toho vypatlanýho ubožáka líto? To těžko.
Nebo že by to byl tajnej? I když tenhle tajnej by byl asi tak
stejně tajnej, jako je Vondráčková tajná Štrougalova milen-
ka. Ne, tajnej to asi nebude. No to je jedno, říkáme mu
s Jůlií Chudák, ačkoli kdo ví, možná, že je to jeden z nej-
šťastnějších lidí v Praze.
Nakonec jsme došly k Malostranský kavárně, neodola-
ly jsme a na chvíli jsme zašly. Daly jsme si kafe a Jůlie mi
přečetla takovou něžnou básničku, co složila pro Havlíčka
a co mu nikdy neukáže.

64
 Přijeď za mnou na sídliště
je to světa kraj

Radši dneska nežli příště

uvařím ti čaj

Horký čaj a lžičku medu

líp už to říct nedovedu

Teda ona ji samozřejmě přečte na tom večeru poezie,

protože je docela povedená, ale nikdy Havlíčkovi neřek-
ne, že to je o něm a pro něj, ledaže by se sám něčeho do-
vtípil a nějak se projevil. Já to úplně chápu. Do mě se ale
zase pustila, že jsem blbá, že to je úplně jiná situace než ta
její a že já přece dobře vím, že mě Antoša miluje, že už to
dal dostatečně najevo dřív. Nebo možná ne přímo miluje,
ale že prej se mu určitě líbím a určitě o mě stojí. Teufel.
Ble-ble-ble-ble… A zase že mu mám napsat dopis, když už
mu to nejsem schopná říct osobně. Tak jsem jí řekla, že se
plete, že to přinejmenším není tak jistý a že jsem mu vlast-
ně napsala takovej dopis, ale ten dopis je báseň a tu báseň
že mu v žádným případě nedám. Chtěla jsem jí tu básnič-
ku přečíst, ale najednou si k nám přised nějakej cizí chlap.
On se sice zeptal, jenže zároveň už si sedal, a než jsme se
na něco zmohly, byl tam. Poručil si víno a my jsme si ho,
když jsme předtím spočítaly tu trošku drobnejch, co nám
ještě zbyla, poručily taky. Ale jenom deci, na víc už jsme
neměly. Číšník se zatvářil, jakože mu tím vrážíme nůž pod
žebra, ale byl zticha a za chvilku to přines. Ten chlap u na-
šeho stolu si dal dvě deci červenýho, usmíval se, sem tam
po nás hodil oko, ale neříkal taky nic a my jsme byly rády.

65
Nevypadal tak zle, hubenej obličej, černej rolák, manžes­
trový sako a hodně prošedivělý, tmavý vlasy. Prostě starej
chlap, jakejch je po kavárnách spousta. Asi vochmelka,
ale žádnej pivař, takovej ten dejme tomu trochu ušlechti-
lejší. Když už tam holt jednou seděl, nechtěla jsem samo-
zřejmě tu svojí básničku Jůlii číst, radši jsem jí ji strčila, ať
si ji přečte sama.

Ptáš se mě taky jak se mám

Jak se má člověk když je sám?
Novýho nic — pes by tu zašel
Mám trochu rýmu trochu kašel
Taky mám milence Ne lásku
Chodíme občas na procházku
když nejsme zrovna v posteli
Co tomu říkáš příteli?
Je to věc zvyku lásky ne
ať mi to pánbůh promine
vždyť každej se rád poveselí
A to je všechno to je celý
Píšu to psaní potmě vstoje
jen měsíc zírá do pokoje
jenom ta luna prokletá —
jak by řek ňákej poeta.
Co vůbec mají básníci
na tomhle blbým měsíci?
Tak končím nevím už jak dál
Je to moc príma žes mi psal
(rackové tady v noci křičí)
Nechci psát tvoje… nejsem ničí

66
 Nezlob se píšu jako cvok
Tak šťastný Vánoce A novej rok!

„Dobrý, fakt dobrý,“ řekla Jůlie. „Já ti řeknu, co mě na-

padlo, ale za chvilku, promiň.“
Jůlie šla na záchod a ten starej chlap, co tam s námi
celou dobu seděl, se ke mně najednou otočil a povídá:
„Promiňte, ale musím vám to říct. Jste krásná! A nejen
že jste krásná, jste i inteligentní. Vaše přítelkyně je beze-
sporu také inteligentní, ale není tak krásná. Velice po vás
toužím, chtěl bych se s vámi milovat — nelekejte se, vidím,
že jste mladá, velmi mladá, ale nebojte se. Miloval bych
vás po francouzsku, to nebolí a není to ani nebezpečné,
věřte mi. Bydlím kousek odsud. Podkroví, romantika…
Mám vám co nabídnout, uvidíte…“
Úplně jsem ztuhla hrůzou, co se to z něj vyklubalo za
slimáka. Utéct jsem ale nemohla, ještě jsme nezaplatily
a Jůlie by nevěděla, kde jsem a co se děje. Nebyla jsem
schopná vypravit ze sebe ani slovo. Chlap na mě bezo-
styšně zíral a úlisným hlasem pokračoval ve svejch spros-
ťárnách. Naštěstí se vrátila Jůlie. Na záchodě si to sesumí-
rovala v hlavě, to bylo vidět na první pohled, a hned
spustila:
„Víš, co mě napadlo?“
Jenže já jsem jí okamžitě skočila do řeči.
„Počkej, teď ne, řekneš mi to potom. Musíme zaplatit.
Ale hned! Hned teď musíme zaplatit a jít.“
Sice jí to bylo trochu divný, ale pochopila, že to není
jen tak pro nic za nic. Že se něco děje. Vysypala jsem na
stůl všechny peníze.

67
 „Prosím tě, zaplať to, já si taky odskočím a počkám už
venku.“
Vypadla jsem jako cukrář, ale „nashledanou“ jsem pře-
ce jenom řekla, takovej já jsem blbeček slušnej. Když Jů-
lie konečně vylezla před kavárnu, tvářila se hrozně nad-
šeně, a než jsem jí stačila cokoli říct, radostně mi oznámila,
že je to skvělý, že to ten chlap všechno zaplatil.
„Doprdele,“ řekla jsem, „tos mu neměla dovolit.“
„No a co má bejt, on hrozně chtěl. Aspoň nám něco
zbylo, ne?“
„Prosím tě, pojď honem pryč, aby za náma náhodou
nešel.“
„Co blbneš? Neboj se, dal si ještě dvě deci.“
„No dobře, tak snad je to v pohodě.“
Doprovodila jsem Jůlii na tramvaj, ona jede na druhou
stranu a dál než já, a stručně jsem jí vylíčila, co se stalo.
„No jo no, úchyl. To je teda síla.“ řekla. „Ale víš, co mi
jednou vyprávěla Páťa Jíchová? Že ňákej chlap pravidel-
ně volá k nim domů, a když to zvedne Páťa, ptá se, jestli
když má na sobě jen kalhotky, jestli jí po stranách vykuku-
jou chloupky. Teďka už ho Páťa hnedka pozná, podle fu-
nění i podle hlasu, a rovnou s tím práskne, ale poprvé
byla tak překvapená, že se mu málem snažila pravdivě
odpovědět. No fakt, a to je Páťa dost zkušená, a ne jako
my. Tak si z toho nic nedělej, já bych taky nevěděla, co
mám říct. My jsme hrozně blbý, slušný a blbý.“
„Ale divný je, že von vypadal taky docela slušně a asi
ani nebyl vožralej. Jak je vůbec něco takovýho možný?“
„Já fakt nevim… Hele, mně už jede tramvaj, tak já jedu,
jo? Nezlobíš se?“
„Ne, proč bych se proboha zlobila. Jen jeď.“

68
 A Jůlie odjela. Chvíli jsem přemejšlela, jestli nemám jít
domů radši pěšky, ale jednak už jsme toho nachodily dost
a zadruhý bůhví kolik úchylů bych ještě cestou na Smí-
chov mohla potkat. Kromě toho bych přišla pozdě, už tak-
hle přijdu. Tak jsem jenom přešla přes koleje, že přece jen
počkám na dvanáctku, zapálila jsem si ještě jedno cigáro,
stejně už jsem smrděla z kavárny, bylo jasný, že to naši
poznaj. A najednou:
„Dobrý večer, slečno, já jsem věděl, že vás ještě uvi-
dím.“
Měla jsem se sebrat a utíkat, jenže já jsem prostě debil,
nenapravitelnej debil. Jen jsem sebou leknutím trhla.
„Né, prosím vás, nebojte se. Já se vám chci jenom
omluvit, vážně. To byla hloupost, co jsem prve řek. Ne že
bych to nechtěl, ale byla to blbost. Promiňte. Něco jsem
vypil a… znáte to. Nebo možná, že vy to ještě neznáte.
Před dvaceti lety byly holky ňáký jiný, všechno bylo jiný.
Tak vy píšete básně… Pěkný básně, vážně.“
A chlap najednou z kapsy vytáh tu mou básničku pro
Antošu. Jůlie, ta káča pitomá, ji tam v tý radosti, že zapla-
til, nechala ležet.
„Já tomu rozumím, můžete mi věřit. Taky jsem psával
básně, vlastně je pořád ještě píšu, jenže teď už nestojej za
nic, víte. Hlavně jsem ale dělal filmy, scénáře k filmům,
fakt, vážně, a k dobrejm filmům, fakt…“
„Tak proč už je neděláte?“
„Nesmím, už patnáct let nesmím. Nebyl jsem vždyc-
ky takový starý vožralý prase, věřte mi. Tak se na mě ne-
zlobte.“
„Ne, a co jste byl? Mladý vožralý prase?“
V průjezdu se objevila dvanáctka.

69
 „Já se nezlobím, ale už musím jet. Tak nashledanou.“
„Nashledanou, a nepište básně! Ani dobrý ne, dobrý
už vůbec ne. Zničí vás to, zničej vás… Uvidíte.“
A chlapík konečně pomalu zmizel v černý díře Ma-
lostranskýho náměstí, který už spoustu let není žádný ná-
městí, ale jen veliká křižovatka a ještě větší parkoviště.
Doma se celkem nic nestalo, naši poslouchali Svobodnou
Evropu a to neustálý kroucení knoflíkama a marný přená-
šení rádia z místa na místo je tak zaměstnávalo, že mi sko-
ro nevěnovali pozornost. Nakonec to vzdali a přeladili na
Hlas Ameriky, ten je v Praze slyšet líp.

70
 6.

Jak uhry pod mýdlem

Když mě Ema Klepáčová vyvolala k tabuli na rozstřel,

jak tomu sama říkala, doslova se chvěla rozkoší. My tomu
teda říkáme odstřel, to je o dost výstižnější. Vyčistila si
brejle, provlnila neexistující poprsí, divoce si prohrábla
trvalou a v očekávání příjemného zážitku se pohodlně
rozvalila na židli. Bylo vidět, jak se na to těší.
„Tak pozor, Součková,“ řekla, „připravte se — teď!
Pskov!? Nic. Celinograd!? Nic. Batumi!? Pozdě, pozdě…
Nic. Něftěgorsk!? Ne, ne, ne, kdepak. Nic. Bratsky!? Zase
nic. Nic, Součková, nevíte vůbec nic. Je mi líto. Pět — jako
když vyšije.“
Řekla, že je jí to líto, ale tvářila se nanejvýš spokojeně.
„No jo no, Součková, umělkyně, co… No jo, no. Ale já
vám něco řeknu, vy jedna umělkyně, ani herec snad ne-
musí bejt úplně blbej, co říkáte?“
„Já nejsem žádnej herec.“
„A taky nebudete. S tímhle prospěchem vás nevezmou
ani na DAMU.“
„Já nechci na DAMU a nechci bejt herečka, to se mý-
líte.“
„Vy se mýlíte, a proto taky u mě máte pět. Sednout.“
Klepáčová chvíli listovala notýskem. Bylo absolutní ti-
cho. Přede mnou už odstřelila Jáchyma Jocha a teď hle-
dala další oběť na velký zkoušení. Očička se jí za brejlema

71
leskly, špička jazyka jí samým vzrušením trčela z fialově
omalovaný tlamy. Lovecká vášeň nepolevovala.
„Jíchová!“ zakvičela vítězoslavně.
Chudák Páťa se zvedla a všichni ostatní si oddechli.
Dalo se předpokládat, že po týhle exekuci už dá pokoj.
„Tak co je, Jíchová, co je…? Kdybyste laskavě ráčila
hejbnout zadkem. Nemáme času nazbyt, musíme ještě
probrat Povolží, Podněstří…“
„Pozvrací a Poprdí…“ ozvalo se zezadu.
„Píšu si vás, Joch! Píšu si vás do třídní knihy!“ zaječela
Ema.
„Ale to jsem nebyl já.“
„To mě nezajímá. Řekla jsem, že si vás píšu. Průmysl
a těžba nerostného bohatství v asijské části Sovětského
svazu,“ oznámila Pátě. A zatímco Páťa přerývaně, ale pře-
ce jen mluvila, napsala do třídnice sáhodlouhej zápis
o nepřístojném chování Jáchyma Jocha. Když to konečně
dopsala, zašklebila se na Páťu a řekla:
„Zapomněla jste na mangan, na wolfram a na molyb-
den. Nic moc Jíchová, nic moc, to vám teda řeknu. Píšu
vám čtyři.“
Páťa Jíchová je krásná holka, nejhezčí za třídy, a to
Klepáčovou sere ještě víc než všichni Pomeďáci dohro-
mady.
„No jo, Jíchová, vy jste taky expert. Další taková ,hereč-
ka‘, co? Jako Součková.“
„Součková nechce bejt herečka,“ řekla Páťa.
„To mě nezajímá. Ale vy chcete, ne?“
„Já jo.“
„No tak vidíte. Na DAMU z vás budou celý vodvázaný,
že jo. Už tam na vás určitě čekaj s otevřenou náručí.“

72
 Páťa si šla sednout, a když šla kolem Jocha, tak Joch
povídá:
„No jo, ty vole, Páťo, na DAMU z tebe budou celý vod-
vázaný, když nevíš, že v Novosibirsku se těží mangan
a wolfram.“
Už byl stejně zapsanej, tak co. Lov skončil, Ema zase
povadla a probírali jsme Podněstří. Asi, nevím to jistě,
protože jsme s Jůlií hrály piškvorky. Zeměpis je opravdu
debilní předmět. Je tak neuvěřitelně nudnej, že zaujímá
čestný místo hned za matikou, fyzikou a chemií.
Pak jsme měli ruštinu, ale to bylo v klidu, protože Kru-
lerová, ta krvelačná bestie, je zas někde na školení, takže
u nás suplovala Trnková, který si nikdo moc nevšímal. Dí-
vala jsem se z okna. Nad Letnou se honily mraky a fičel
vítr. Sice ho nebylo slyšet, ale kolem oken vířilo listí a sem
tam i kousky papíru a igelitový pytlíky. I přes sklo bylo
znát, jaká začíná bejt venku zima. Ráno byl ve vzduchu
cítit kouř a možná i sníh. Na stromech už toho moc nezby-
lo. Ve školce vedle našeho gymplu přikrejvali dneska pís-
koviště šedivou plachtou. Mrňousi na to koukali zevnitř,
nosy přitisknutý na skle, a tvářili se smutně. Maj proč, ale
to voni ještě nevědí. Anebo možná jo, kdo ví… Když člo-
věk po ránu potkává ty jejich matky, skoro samý mladý
holky, některý nebudou o moc starší než my, je to občas
síla.
Tuhle si jeden chlapeček chtěl sebrat ze země barevnej
lupen, krásnej, červenej, vůbec jsem se mu nedivila. Je-
nomže maminka s ním začala cloumat a řvala na něj:
„Dělej, Roberte, sakra! Co blbneš pořád? Já se z tebe
poseru.“
A když začal brečet, třásla s ním ještě víc a křičela:

73
 „Neřvi! Slyšíš hergot! Co řveš?“
A vlepila mu pohlavek, až mu spadla čepice na zem.
„No vidíš, co děláš,“ řekla mu potom.
Víc už jsem toho neslyšela a ani bych nechtěla. Chudák
Robert. Ale on až vyroste, tak jí to spočítá. Třeba ji zabije,
až bude potřebovat na cigára, to se klidně může stát. Jen-
že daleko pravděpodobnější asi je, že bude mít v osmnác-
ti nějakýho svýho malýho Roberta a bude na něj stejně
hnusnej, jako je teď ta zmalovaná kráva na něj.
Zírala jsem z okna na listí a dál přes pláň jen tak dobl-
ba, směrem ke svatýmu Norbertovi, kterej byl vidět úplně
zřetelně, protože i když se nahoře kupily mraky, zároveň
bylo všechno nasvícený takovým ostrým, jasným svět-
lem. V duchu jsem zase viděla nás s Antošou, jak stojíme
na dvoře za jejich barákem, u starý polorozpadlý zdi, skrz
kterou se dá prolézt rovnou do Stromovky. Ta zeď je celá
porostlá psím vínem, my trháme hrozny a dáváme si na-
vzájem ochutnat. To víno za moc nestojí, je kyselý jako
šťovík, ale na tom vůbec nezáleží, je to naše první rande
a je to nádhera. Může bejt kolem pátý hodiny odpoledne
a celá Bubeneč je zalitá proudem stejně zářivýho světla,
jako je to dnešní. Najednou se ale odněkud vynoří Pavel
Havlíček, v pravici třímá krabici s člověče nezlob se a z to-
ho ráje nás vyžene.
„Tovarišč Součková, skažitě mně, čto ja sejčas govorila.
Prošu vas.“

„Bělejet parus odinokij

v tumaně morja golubom
Čto iščet on v straně daljokoj
čto kinul on v kraju rodnom“

74
 zarecitovala jsem zpaměti.
„Pravilno. Měla jsem pocit, že nedáváte pozor.“
To byla pravda, jenže jsem nějak podvědomě zachyti-
la, jak recituje, a já toho Lermontova umím nazpaměť, po-
něvadž se mi líbí a protože jsem si ho doma zkoušela jen
tak přeložit:

Bělá se plachta osamělá

na šedé mořské pustině
Co opustila a co chtěla
v daleké cizí krajině

No, přesný to není, zkusím to ještě vylepšit, ale stejně

to nebudu nikomu ukazovat. Krulerový bych se tím neza-
vděčila, a i kdyby, tak na ni kašlu, a tahle Trnková by to
možná vzala, ale ani mě nenapadne se s tím předvádět.
Není důvod. Možná by bylo lepší:

Bělá se plachta osamělá

v pustině moře širého
Co hledá a co opustila
u břehů kraje rodného

Ještě se k tomu příležitostně vrátím. Když jsme skonči-

ly, procházely jsme se s Jůlií chvíli po pláni a ruština jako-
by ne a ne skončit.
„V Malostranský jsme ti nestihla říct, co mě napadlo,
když jsem si přečetla tu básničku.“
„No tak co. Tak už to konečně řekni.“
„Napadlo mě, že ta tvoje matka měla vlastně pravdu.“
„Jako v čem?“

75
 „No s tím Oněginem tenkrát. Jak tě nutila, abys říkala
dopis Taťány.“
„Myslíš, že jsem to měla říkat, jo? To je pěkná blbost.“
„To ne, to netvrdím, ale ta tvoje nová básnička není nic
jinýho než takovej dopis. Jenže současnej. Nezdá se ti?“
„Ani ne, leda v tom smyslu, že mi bude asi tak stejně
platná jako jí ten dopis. A že jsem stejná venkovská husa.“
„A dáš mu ji?“
„Antošovi? Zbláznila ses? Ani náhodou. Ještě aby si
myslel, že jsem do něj pořád zamilovaná.“
„Dyť seš.“
„No a co? To se v žádným případě nesmí dozvědět, ne
abys mu něco řekla.“
„Ty jsi blbá, to je hrozný, ale neboj se, já mu nic říkat
nebudu.“
„Neříkej, nebo já pak řeknu Havlíčkovi, že ho miluješ
a že si ho představuješ jako rytíře na bílým koni.“
Neměly jsme peníze ani na kafe, tak jsme jenom coura-
ly po Letný z jedný strany na druhou a zase zpátky. Upro-
střed pláně někdo pouštěl draky, kolem poskakoval houf
dětí, lítaly s nima sem a tam a posílaly jim psaníčka. Taky
jsme to s tátou v Ničíně dělávali. Jůlie, asi jak se tak kou-
kala na ty děti, si ještě vzpomněla, že se jejím dvěma křeč-
kům narodily mladý. Prej už před tejdnem.
„Je to hezký,“ pochvalovala si, „už koukaj, maj takový
ty korálkový očička a hebkej kožíšek. Ze začátku nebyly
nic moc, ale teďka už jsou pěkný, fakt. Hrozně roztomilý,
je jich šest. Nechceš ňákýho?“
„Ani ne, mě křečkové moc neberou. Jsou to takový
myši a pořád musej bejt zavřený v teráriu, co s tím? Leda-
že bych ňákýho dala bráchovi k Vánocům.“

76
 „Tak jo, tak až poporostou, já ti ňákýho dám. Aspoň
budeš mít zadarmo jeden dárek.“
„No jo, sakra, ještě vůbec nic nemám a prachy taky ne,
musíme jít zase někdy zametat.“
Dohodly jsme se, že půjdeme v sobotu na Prahu 6 a za
tejden zase na Smíchov, aby to bylo spravedlivý. Padesát
korun by nás tak jako tak nevytrhlo, musíme jít aspoň čty-
řikrát.
A to jsem ještě málem zapomněla, že mám u mámy dluh.
Bratranec měl narozeniny, tak mu koupila tričko — ale jaký!
Povedlo se jí někde sehnat černý bavlněný tričko s dlou-
hým rukávem, na kterým je bílou naznačená hlava černo-
cha — vlastně jen jeho oči a pusa — a pod tím je, taky bíle,
napsáno JAZZ. Já normálně nápisy a obrázky na oblečení
nesnáším, ale tenhle je fakt dobrej a celý to triko je prostě
nádherný. Opravdická měkká bavlna, nic umělýho, a ještě
navíc černý! Máma ho ukazovala tátovi, co tomu jako říká,
ale on neříkal nic, zato já, já jsem u toho náhodou byla
a úplně jsem šílela nadšením. Hned jsem ji začala přemlou­
vat, ať mi ho dá, že jí to zaplatím, ale že ho musím mít. Ne­
chtěla ani slyšet. Že to pospíchá a kde prej bude honem
shánět něco jinýho a že prej mám triček dost. No to je mož­
ná pravda, ale jakejch! Ani jediný se mu nemůže rovnat.
Říkala jsem jí, že v tom obchodě může koupit ještě jedno
stejný, ale prej nemůže, jednak bylo poslední a za druhý to
bylo v Písku. Koupila ho, když tam byla v domově důchod­
ců navštívit jednu svoji pratetu, po který jinak neštěk­ne ani
pes, ačkoli má svoje vlastní dvě děti. Matka takhle navště-
vuje víc starejch příbuznejch, o který se nikdo nesta­rá, vím
ještě nejmíň o dvou. Vždycky něco upeče, nakoupí něja-
ký ovoce, křížovky a tak, a jede. Jako Červená Karkulka.

77
 Nakonec teda přece jen souhlasila, ale musím jí ho za-
platit, taky nemá peněz nazbyt. Stálo 98 korun a 50 halířů,
takže jí zkrátka dlužím stovku. Takhle před Vánoci — listo-
pad, to už je pro mě před Vánoci — je to trochu komplika-
ce, ale stálo to za to. Jsem nadšená a myslím, že mi celkem
sluší. Když si k němu vezmu ty starý červený manžestrá-
ky, co jsme zdědili po někom z Německa, a černou rádi-
ovku, bude to dobrý. Jakmile máma souhlasila, ani bych
bejvala nemusela nic platit, navrhla totiž, že mi ho dá
k Vánocům. Ale to jsem nechtěla, protože to bych ho až
do tý doby nesměla nosit. To rozhodně ne, potřebuju si
ho vzít na ten večer poezie, kterej budeme s Pomedem
v prosinci pořádat, a vůbec, takhle to bude jistější, aby si
to náhodou ještě nerozmyslela, poněvadž nesnáší, když
nosím černý věci. Stejně souhlasila asi jenom proto, že
byl u nás zrovna na návštěvě Dorián Manda, dramaturg,
co jí pomáhá připravovat ty pořady pro školy, a ten se za
mě přimluvil.
Já nevím, kolik mu přesně je, asi kolem třiceti, ale ještě
není tak úplně mimo. Občas se spolu bavíme o básnič-
kách nebo o divadle a má to hlavu a patu. On je taky na
volný noze jako máma a živí se tím, že píše podobný po-
řady nebo pohádky pro televizi. Máma si mu na mě různě
stěžuje a já na ni někdy taky a on mi zase vyprávěl o svý
matce a taky si vlastně trochu stěžoval, ačkoli se jednalo
o úplně jiný věci. Říkal, že je překladatelka, těžká intoška,
a že ji hrozně obdivuje, ale že mu svým způsobem zkazila
život, poněvadž když se narodil, slítala s úplatkama půl
Prahy, aby se moh jmenovat Dorián. Bohužel to povolení
nakonec dostala. Taky mu prej od malinka, když chtěl
předčítat pohádky, četla jenom ty od Oscara Wilda, takže

78
byl sice od pěti let duševně na výši, ale zato si až do teď
nebyl schopen najít normální ženskou. Otázka je, co si
pod pojmem normální ženská představuje. Já myslím, že
normálního chlapa. Každopádně ho mám ráda a s tím tri-
kem mi úžasně pomoh. Nakonec bratranci je teprve čtr-
náct a určitě je mu úplně jedno, co si na sebe navleče,
nepotřebuje mít žádnej styl.
Jako brácha, to je taky pěkný pako, každej den cvičí na
housle jak blbej ňáký otravný etudy — za to teda nemůže,
to musí — ale jinak je to taky hrůza. Ještě nedávno, když
u nás byla Jůlie na návštěvě a normálně jsme si povídaly
o politice a tak, se najednou rozrazily dveře, do pokoje vle­
těl Pepíček s papírovou maskou jelena na ksichtě, zařičel:
„Uááá, uááá!“ a druhejma dveřma vyletěl ven. A za
chvíli znova. Prostě zase dělal jelena v říji, magor. Když se
ho někdo zeptá, čím chce bejt, až bude velkej, řekne, že
jelenem v říji. Všichni se vždycky hrozně smějou, jako
kdyby to bylo bůhvíjak vtipný, ale když jsem se ho zepta-
la, jestli vůbec ví, co to ta říje je, tak samozřejmě nevěděl.
„No vidíš, jak seš blbej,“ řekla jsem mu a hned jsem
dostala od matky vynadáno. Tak ať mu to aspoň vysvětlí,
ale to vona ne, připadá jí to totiž sprostý.
My máme s Pepíčkem společnej pokoj, protože bydlí-
me ve dva plus jedna, ten druhej pokoj je našich a zbejvá
už jen kuchyně. Takže pěknej vopruz. Pepíček má všech-
no, co se dá, polepený obrázkama od Buriana, samá divá
zvěř, neandrtálci a tak. Nic proti tomu, ale já bych si svůj
pokoj představovala úplně jinak. Na čestným místě nad
postelí má právě vyvěšenýho takovýho obřího prajelena,
kterej je v říji a troubí na celý kolo, aby o tom nebylo po-
chyb. No dobře, s jelenama je to sice blbý, ale ještě by to

79
šlo, jenže on mi dělá mnohem horší věci. Když mi telefo-
nuje ňákej kluk, Antoša nebo někdo jinej, vždycky někde
číhá, pak se mi najednou vynoří za zády a co nejblíž u slu-
chátka zařve:
„Prdel! Prdel!“ Nebo třeba: „Hovno! Hovno!“ a tak po-
dobně.
Fakt trapný. Propadla bych se hanbou. Ale to nemá ze
svý hlavy tohleto. To ho navádí matka, je mi to úplně jas-
ný, pokaždý vykukuje někde za rohem a směje se jako
blázen. Trapáci trapný. Myslej si, že jsou ohromně vtipný.
Jenomže člověk je dočista bezmocnej. Telefon máme jen
jeden, v obýváku, tam, kde maj naši taky postel, a když
mi někdo volá, tak o tom všichni vědí. Většinou to ani ne-
stihnu vzít první. Jó, kdyby mi zase volal inženýr Dohnán
nebo jinej takovej slimák, to by Pepíčka nenaváděla, aby
říkal prdel. To by bylo samý pane inženýre sem a pane
inženýre tam. To známe. Ach jo.
S tím bytem je to vůbec na houby, jednak musíme bejt
s bráchou v jedný místnosti a za druhý jsou ty dva pokoje
ještě ke všemu průchozí a mezi tím naším a tím, co spěj
naši, jsou dvoukřídlý, prosklený dveře. Takže je všechno
vidět a všechno je taky slyšet. To je ještě horší. Nejde je-
nom o nás, co zajímavýho bysme tam s Pepíčkem asi tak
mohli dělat, ale taky o ně. Někdy slyším, jak se tam v noci
to… milujou a jak pak couraj do koupelny a na záchod.
A já sama na záchod nemůžu, když by se mi zrovna chtě-
lo, ačkoli tam máme ještě jedny dveře, a nemusela bych
jít přímo skrz ně, protože stejně by bylo úplně jasný, že
jsem je slyšela, nebo bych je mohla dokonce potkat, a to
bych se styděla.

80
 A kromě toho, když tam takhle dováděj a když to mu-
sím chtě nechtě poslouchat, poněvadž to se teda fakt
usnout nedá, dokud toho nenechaj, jsem z toho sama celá
pryč. Člověk si začne představovat, nemyslím je, to je mi
fuk, to mě nezajímá, ale jaký to asi je a co by von sám
a s kým by kdyby a jaký by to bylo… (Já teda myslím, že
dobrý.) A nakonec sebou bezmocně mlátí ze strany na
stranu a celej je v jednom ohni a nic na to nefunguje, ani
žádný básničky nebo tak. Na nešťastnou lásku trochu fun-
gujou, taky to není nic moc, ale přece jen se člověku tro-
chu uleví, ale na tyhle věci to opravdu není nic platný.
Vždycky si říkám, jestlipak se mi to bude líbit? Asi jo, ale
o to je to právě horší. Jsem zvědavá jako blázen, ale ne-
můžu s tím rychle nic udělat. Sice vím celkem o dost klu-
kách nebo třeba chlapech, který by mě chtěli, jenže já je
nechci. Vůbec si nedokážu představit, že by se mě třeba
jenom dotkli. Teda představit si to dokážu snadno, ale ta
představa je dost hnusná. Já chci jen Antošu a nikoho ji-
nýho. Vlastně ani nevím přesně proč. Moc toho nenamlu-
ví, spíš se jenom tak zajímavě a významně tváří a ono to
vypadá, že se za tím skrejvá bůhvíco, jenomže zas taková
zábava s ním není, takže možná neskrejvá. Taky je klidně
možný, že to tak má bejt, že správnej chlap toho moc na-
mluvit nemá. No jo, to bych s ním bejvala musela chodit
dýl, abych věděla, jak to vlastně je, ale stejně si nemůžu
pomoct, a když mě teď nechce nebo když se to zkrátka
pokazilo, tak se holt budu ještě bůhvíjak dlouho trápit
a zmítat po posteli. Je to sice blbý, ale prostě se s tím nedá
nic dělat. Ledaže bysme ten byt vyměnili za větší, jenže to
by asi taky nadlouho nepomohlo.

81
 Kdybych o tom aspoň měla s kým promluvit, ale ne-
mám. Máma tyhle věci nenávidí, ačkoli přes ty skleněný
dveře to tak nezní. Tváří se, jako kdyby na celým světě
neexistovalo nic hnusnějšího. S tátou bych se o tom mlu-
vit neodvážila, styděla bych se a vůbec… S Jůlií o tom
sice můžu kafrat donekonečna, ale ta ví taky starou belu,
a brácha neví, ani co je to jelen v říji. Tak co mi zbejvá?
Páťa Jíchová, ta už to určitě zkusila, a ne jednou, jenomže
až takový kamarádky zase nejsme, a i kdybysme byly, tak
co? I když zrovna onehdy mi přece jenom byla něco plat-
ná. Náhodou jsme spolu šly místo oběda samy na kafe,
tak jsem se jí opatrně zeptala, co to vlastně je, to milování
po francouzsku, jak navrhoval ten hnusák v Malostranský.
Páťa nezklamala, opravdu to věděla a musím říct, že je
to teda něco fakt šílenýho. Já jsem si vlastně myslela, že to
tak nějak bude, ale nebyla jsem si jistá. Když jsem tehdy
jela z tý Malostranský domů, tak mi toho chlapa s těma
jeho zakázanejma filmama bylo chvilku skoro líto, ale
když si teďka představím, co se mnou chtěl dělat, tak
bych mu zakázala nejenom ty filmy, ale i volnej pohyb po
městě. Vyloženej úchyl. I kdyby Páťa stokrát tvrdila, že to
nemusí bejt tak špatný. A vůbec, když se vezme v úvahu,
že pánbůh vymyslel, aby se tyhle věci dělaly zrovna tě-
mahle věcma, tak to musí bejt taky pěknej… No ani to ne-
chci domejšlet. Anebo já nevím, možná že mi při vší před-
stavivosti pořád ještě něco podstatnýho uniká.

82
 7.

Cirhóza, trombóza, dávivý kašel

Včera jsme měli k večeři čočku na kyselo s párkem

nebo s volským vokem, jak kdo chtěl. Ňam, ňam, ňam.
Moc dobrý to bylo. Čočku já mám ráda a už jsme ji nemě-
li ani nepamatuju, protože se už nejmíň půldruhýho roku
nesežene. Sestřenice ze Slovenska poslala mámě dva pyt-
líky na revanš. Máma jí předtím poslala německý kafe
a kakao a krabici kornflejků. Koupila to všechno v Tuze-
xu, za bony, který nám posílá Freistein jako alimenty. Teda
jenom za část samozřejmě. Naši za to vždycky nakoupěj
nějaký kafe, kakao a chlast, hlavně na úplatky do dabingu
a tak podobně, většinu prodaj, aby bylo o trochu víc pe-
něz, a ze zbytku nám občas, ale vopravdu jenom občas
koupěj taky nějaký kornflejky, čokoládu a úplně výjimeč-
ně třeba džíny nebo manžestráky nebo bráchovi nějaký-
ho angličáka. Zrovna bych nějaký nový kalhoty strašně
potřebovala. Zvlášť po tom, co mi matka udělala. Je to
něco tak hroznýho, že se mi o tom ani nechce mluvit. Vy-
hodila mi ty starý červený kalhoty, ty manžestráky, ty co
jsem měla ze všech nejradši! Tajně samozřejmě. Nikdy
bych s tím nesouhlasila. Spálila je v kotli v zákopecký prá-
delně, když prala. Když jsem to zjistila, myslela jsem, že
se zblázním. Taková zákeřnost! Napřed jsem dlouho dou-
fala, že si ze mě dělá jenom legraci, to ona dělá často, pro-
tože jsem nemohla uvěřit, že by byla něčeho takovýho

83
schopná. Ale bohužel jsem se přepočítala. Opravdu je
spálila. Že prej byly už jenom pro ostudu! To snad není
pravda. Nejradši bych se sebrala a někam utekla. Jenom-
že není kam. Chtěla bych mít svůj byt, úplně maličkej, tře-
ba studenej a tmavej a v blbý čtvrti, ale svůj! Havlíčkovi
umřela košířská babička a říkal, že mu rodiče dovolili po
maturitě v tom bytě bydlet. Ten se má! Mně se nikdy nic
takovýho nepoštěstí, protože babička Dáša bydlí v bytě
se strejdou a s tetou a s jejich dvěma dětma a žádnou ji-
nou babičku v Praze nemáme. Tak teď mám sice úžasný
triko s černochem, ale zase k němu nemám žádný kalho-
ty. Rozhodně ne žádný dobrý nebo aspoň jakžtakž uchá-
zející, a už vůbec ne červený, a žádnou vyhlídku na nový.
A ještě ke všemu mám ten dluh. Dostala jsem padesátiko-
runu od dědečka Františka, on je strašně hodnej. Ještě
nevím, jestli ji mám rovnou dát mámě, nebo si ji schovat
na Vánoce. Musím si to dobře rozmyslet.
Dědeček přijel vlakem a jednu noc u nás spal. Nebylo
mu v poslední době dobře, málo jí a je takovej unavenej,
tak mu máma u svýho známýho zařídila prohlídku v Pra-
ze. Moc se mu nechtělo, má z doktorů strach. Říkal, že
celej život nestonal a že je to zbytečný, ale nerad se hádá
a proti mámě stejně nikdo neobstojí, tak poslech a přijel.
Je fakt, že nějak zhubnul, vždycky mi pyšně vykládá, že
jsou v zákopech jen tři, který maj sto kilo neboli jeden
metrický cent — Šebek, Jankovský a on, dědeček Franti-
šek. Teď už teda asi těch sto kilo nemá. Člověk by řek, že
je to dobře, že je to tak zdravější, ale nevím, spíš vypadá
divně. Není to vono.
Když jsem přišla ze školy, první, co jsem viděla, bylo
dědečkovo starý sako a klobouk v kuchyni na židli a hned

84
se mi zlepšila nálada. Dědeček seděl za stolem a loupal
tím svým odřeným, stříbrným kapesním nožíkem, co ho
s sebou pořád nosí, jabka na štrúdl. Dala jsem mu pusu
a chvíli jsme si spolu v kuchyni povídali. Celý odpoledne
jsme byli sami doma, ještě s Pepíčkem, a byla to pohoda.
Když jsem ale Pepíčkovi řekla, že má jít cvičit na housle,
že mu to máma vzkazuje, začal se zase vztekat, nadávat
mi, shodil ze stolu ty šlupky a mlátil houslema kolem do-
kola. Praštil s nima do gauče, ale ten je naštěstí měkkej,
tak se nerozbily. Když shodil na zem ty šlupky a taky dě-
dečkův klobouk, vrhla jsem se na něj a trochu jsme se
poprali.
„Necháš toho, ty debile vzteklej!“
Křičela jsem na něj. Já vím, že dědeček nemá rád křik
ani žádný sprostý slova, ale to se člověk neudrží. Váleli
jsme se po podlaze a nakonec se mi podařilo nasadit mu
dvojitýho nelsona, ale on mě kousnul a utek. Tak už jsem
se na něj pak vykašlala, ať si to s ním vyříděj naši. Děde-
ček celou dobu seděl za stolem, loupal a krájel a jenom
tiše vzdychal:
„Děti, děti…“
„Blbec, já bych ho…“ řekla jsem, když brácha zdrhnul.
„Ale Helenko, no tak,“ povídá dědeček, „vždyť on se
ten chlapec trápí.“
Já bych mu dala trápení, smradovi, ale dědeček je holt
dědeček a pro každýho má spoustu pochopení a nic ho
nevyvede z míry. Jinak by koneckonců těžko celej život
vydržel s babičkou a s mou matkou.
„Víš, když ty jsi na každýho až moc hodnej. Člověk si
přece nemůže nechat všechno líbit. Podle mě tě babička
někdy pěkně sekýruje. A máma…“

85
 Zarazila jsem se, protože jsem přece jen nechtěla mlu-
vit o tom pití, abych ho zbytečně netrápila. Ale on stejně
věděl, co myslím.
„Děvečko, ono je všude něco. To víš, ona to má těžký,
moc těžký.“
Už jsem to radši nechala tak, vzala jsem si druhej nůž,
pustila jsem rozhlas po drátě, protože nic jinýho v kuchy-
ni nemáme, a loupali jsme spolu. Za chvíli jsem ho ale
zase vypla, protože to byly samý Holky z naší školky, Ne-
napovídej a jiný trotloviny.
„To jsi hodná,“ řekl dědeček s úlevou, ačkoli předtím
vůbec neprotestoval.
„No jo, dyť je to hrozný. To se nedá. A kterýho zpěváka
máš nejradši ty?“
„Já to moc neposlouchám, víš.“
„No dobře, ale kdyby sis musel vybrat.“
„No tak asi tu Yvettu Simonovou.“
„Simonovou? Fakt? Proč zrovna Simonovou?“
„Protože tak nekřičí.“
V tom se rozletěly dveře a brácha zařval:
„Jestli budeš žalovat, rozbiju ti hubu! Uááá!“ nasadil si
masku jelena a zase vyfičel.
„Chudák malá,“ povídá dědeček a pečlivě sesbíral
šlupky do pytlíčku. „Helenko, prosím tě, podej mi struha-
dlo a nějakou velikou mísu.“
Druhej den ráno odjel dědeček zpátky do Zákopů. Ni-
kdy se v Praze nezdrží dýl než musí, i když ji má rád. Ze
všeho nejradši je přece jenom v Zákopech. Má tam vždyc-
ky co na práci, přestože už mu bylo osmdesát a přestože
už dávno neučí ani nechodí hlídat tahače. Pořád ještě
píše plakáty na různý bály a schůze a taky pro místní fot-

86
balisty a hasiče, poněvadž nikdo jinej v celý vesnici nemá
tak krásný písmo, a pořád úřaduje v místní knihovně,
a když je potřeba, řeční na pohřbech. A babička se na něj
pořád zlobí, i když už toho všeho není zdaleka tolik jako
dřív. Ten známej doktor řek mámě, že je dědeček celkem
v pořádku, přiměřeně věku, že na něm nic zvláštního ne-
vidí a že vůbec není na škodu, že trošku zhubnul. No tak
zaplať pánbůh, snad to bude dobrý. Radši vůbec nepře-
mejšlím o tom, co by bylo, kdyby nebylo.
Schválně jsem bráchovi řekla, že moh dostat pod stro-
meček křečka, ale že má smůlu a nedostane nic. Docela
ho to vzalo. Ale nakonec jsme se usmířili a bylo mi ho líto,
tak jsem mu popravdě vysvětlila, jak to je. Křečka fakticky
nedostane, jenomže ne proto, že mě naštval, ale proto, že
Jůlie už žádný křečky nemá. Teda kromě těch původních
dvou. Oni totiž ty dva starý, jako ty rodiče, ukousli postup-
ně všem těm mladejm hlavu. No všude je něco, jak by řek
dědeček. Jůlie z toho byla dost vyřízená, říkala, že se jí to
ještě nestalo, ale ona taky ty křečky nechová zrovna moc
dlouho, sotva pár měsíců, a žádný jiný mladý ještě nemě-
li. Celá vyděšená to hlásila Hance, svojí starší sestře, když
přišla ze semináře, ale ta se jí akorát zeptala:
„A vyfotilas to? To by bylo dobrý péefko.“
A víc ji to nezajímalo. Večer se šla Jůlie zeptat pana
Mola, čím to je a co by se s tím dalo dělat, je to přírodově-
dec, tak by to třeba moh vědět. Jediný, co jí k tomu řek,
bylo:
„To víš, děvče, příroda je krutá.“ A pak ještě:
„Jestlipak ses připravila na tu kompozici z matematiky,
aby si mi pan profesor Hamášek zase nemusel na třídních
schůzkách stěžovat?“

87
 Tak šla zase rychle pryč. S panem doktorem Molem ni-
kdy není žádná velká zábava a teď obzvlášť ne, protože
má dost blbý vyhlídky. Ten jeho ornitologickej ústav je
jedinej v Praze a taky v celý Československý republice, je
to někde v těch strašidelnejch uličkách kolem Albertova,
tam co jsou samý nemocnice, blázince a tak, ale nedávno
si prej Štrougal vzpomněl, že v Českejch Budějovicích,
který má rád, jelikož má poblíž chalupu, žádnej pořádnej
vědeckej ústav není, takže si přeje, aby se tam přestěho-
val zrovna ten, ve kterým bádá pan Mol. Praha se prej bez
něj klidně může obejít. Ještě to sice není definitivně roz-
hodnutý, ale jestli to vážně chce Štrougal, tak jako už by
bylo. Panu doktoru Molovi nezbyde, než si buďto hledat
novou práci, což by nerad, když už je kvůli těm kloakám
dokonce ve straně, nebo se přestěhovat do Budějovic
a domů jezdit jenom na víkend. Vypadá to, že se teda pře-
stěhuje. Holkám to moc nevadí, spíš naopak, a mně to
taky nijak zvlášť nepřijde, u nás všichni odjakživa pořád
jezděj sem a tam, ale Molovi na nic takovýho nejsou zvyk-
lý a jsou z toho mrzutý.
Tak teda ty křečci na Vánoce zkrátka nebudou. Musím
pro bráchu vymyslet něco jinýho. Když si vzpomenu, co
onehdy v kuchyni předváděl, tak mám dojem, že nejlepší
by byla svěrací kazajka. Brácha už není žádný mrně, ale
ještě pořád mu všichni říkaj Pepíček. Moc rád asi není, ale
já myslím, že už mu to zůstane. Jak jsem mu vyprávěla
o těch křečcích, byl z toho tak hin, že vůbec nemoh
usnout a ze spaní pak ještě křičel:
„Mrkvičku! Sežer radši mrkvičku! Nebo zelí!!!“
A hrozně sebou mlátil. Asi je fakt ještě malej, i když na
to nevypadá.

88
 Není mi dobře. Děsně mě bolí v krku a vlasy mám celý
zplihlý a rovný jako vždycky, když mi něco je. Už to trvá
čtyři dny a je to čím dál tím horší. Šla jsem k Tökelyový
hned druhej den po tom, co to začalo, jenomže to dopadlo
klasicky, jako skoro pokaždý. Dvě a půl hodiny jsem sedě-
la v narvaný čekárně, bylo tam snad půl gymplu. Potkali
jsme se s Honzou Kaplanem, vlastně už cestou, na rohu
u Sparty jsme si ještě dali cigáro, ale moc mi nechutnalo,
fakt mě v tom krku bolí a asi mi něco opravdu je. Honza
teďka párkrát na Pomedu nebyl, nemá na to čas ani nála-
du, kvůli svýmu tátovi. Najednou se zhroutil, upad do
bezvědomí a odvezli ho do špitálu. Už je tam čtrnáct dní
a ještě vůbec nepřišel k sobě. Choděj za ním každej den,
někoho podplatili, aby je tam pouštěli, ale stejně to není
nic platný. Zatím jim nikdo nedokázal říct, co s ním je.
Mají o něj strach, to je jasný. Pan Kaplan je jadernej fyzik,
pracuje v tom výzkumným ústavu v Řeži a Honza říkal,
že se jim chtě nechtě vnucuje myšlenka, jestli náhodou
nemůže bejt ozářenej. Už dávno se proslýchá, že to tam
moc bezpečný není.
Honza žádný básničky ani povídky nepíše, zato skládá
skvělý písně, hudbu i texty, to zas kam se na něj Havlíček
hrabe. I když teďka ty Dejvice se mu povedly. Kaplan asi
zdědil kus básnickýho střeva po svým dědečkovi Kalino-
vi. Kryštof Kalina je slavný básník, mě ty jeho básně moc
neberou a Honzu taky ne. Je dokonce národní umělec
a s bolševikem to má dobrý, ačkoli ve straně snad ani
není. Nevím, Honza toho o něm moc nevypráví, mám do-
jem, že se za něj spíš tak trochu stydí. No stydí nestydí,
každopádně nebejt dědečka, nebydleli by teď ve vile na
Hanspaulce. To zase my panečku, nebejt Hitlera a komu-

89
nistů, bysme naopak ve vile bydleli. Jenomže ta vila stojí
v Bratislavě, takže by mi stejně byla houby platná, nemlu-
vě o tom, že nebejt Hitlera a komunistů, Freinstein by asi
moji matku vůbec nikdy nepotkal, takže by se mě ta bra­
tislavská vila stejně netýkala. Čili nula od nuly pojde.
A Honzovi, teď když jeho tatínek možná v šestačtyřiceti
letech umírá, je ta jejich vila taky celkem k ničemu.
Když na nás konečně došla řada — zároveň, protože
jsme přišli spolu — zavolala nás ta sadistická sestra, co
tam Tökelyová má, dovnitř společně. To mě trochu vydě-
silo, co kdyby Tökelyová poručila, abych se svlíkla do půl
těla nebo abych šla přes celou čekárnu se šampuskou na
záchod, jí je to fuk, ta žádný společenský ani jiný ohledy
nebere. Kaplan se mi docela líbí, a i kdyby ne… Honza byl
taky viditelně neklidnej. Ale naše nevyřčený obavy byly
samozřejmě úplně zbytečný. Smradu jak u rasa, ten čer-
nej pudl, co má pelech pod stolem, už není žádný voňavý
štěňátko, a Tökelyová, s prošedivělým rozcuchaným dr-
dolem jako vždycky, ušmudlanej bílej plášť ležérně roze-
pnutej na dva knoflíky, zahlaholila:
„Tak co je, Mařeno? Umíráš?“
„Bolí mě v krku.“
„Máš teplotu?“
„Ráno jsem neměla, ale fakt mě to dost bolí.“
„Bedřicho, teploměr!“
Ta nazelenalá rachitická fašistka mi zapíchla teplo-
měr do podpaží tak prudce, až mi bolestí zajiskřilo před
očima.
„A co ty, Pepíku?“ věnovala zatím Tökelyová svoji
vzácnou pozornost Honzovi.
„Já mám, já…“

90
 Honza po mně nenápadně hodil nešťastný voko. Bylo
vidět, že se mu za těchto okolností moc mluvit nechce.
„No tak bude to? Máš skřípnutý hlasivky?“
„Já mám… svědí mě… asi mám nějaký ekzém.“
Nemohlo mu bejt hůř.
„Ekzééém,“ užila si to Tökelyová. „Další špinavý prase.
No tak se předveď, fešáku.“
Mezitím mi gestapačka vyrvala teploměr.
„Třicet šest celých devět,“ řekla.
„Nemáš teplotu,“ uzavřela to Tökelyová. „Tak vypadni.“
„Ale…“
„Žádný ale, nemáš teplotu, nic ti není. Já vás znám, vy
ulejváci. Pořád to zkoušíte a zkoušíte a vůbec vám není
hanba, že okrádáte slušný lidi vo čas a stát vo peníze. Buď
ráda, že to nenahlásím. Popotáhni si podprsenku a vypad-
ni. Máš holt smůlu, Mařeno, na mě tyhlety fígle nezbíraj.
Možná kdyby tady seděl ňákej starej prasák, ale na mě to
nezkoušej.“
Myslela jsem, že se hanbou propadnu. Já už ji znám,
babu jednu hnusnou, ale co má člověk dělat, když je mu
někdy fakt blbě. Já nikdy nemám teplotu, ani když jsem
nemocná. Nevím proč, ale je to tak. Třeba 37,5 mívám je-
nom výjimečně a znamená to, že jsem skoro na umření.
Nikdy by mě nenapadlo jen tak to zkoušet, zvlášť když
vím, jaká je. Ale Tökelyová to vidí jinak, kráva jedna pito-
má. Vyvalila na Kaplana svoje pětapadesátiletý vnady a zo­
pakovala svý oblíbený:
„Tak co je, fešáku…“
Už jsem se nedozvědela, jakej ekzém a kde Honza má,
poněvadž fašistka, aby se zavděčila, na mě ještě pro jisto-
tu houkla:

91
 „Na co ještě čekáš? Vypadni.“
Ani jsem to vědět nechtěla, pochopitelně, vypadla
jsem, jak nejrychlejš to šlo. Rozhodně mě k tomu nikdo
nemusel pobízet. Celý to bylo tak trapný pro nás pro oba,
že se mi ani nechtělo na Honzu čekat. Co bysme si asi tak
měli říkat? Prolítla jsem čekárnou, seděla v ní spousta
známejch, na který jsem neměla náladu, ale na ulici jsem
se začala loudat. Proč přijít do školy dřív, než je nutný.
Zašla jsem do trafiky pro safari a pro žvejkačky, aby to
nebylo tak cejtit. Když jsem vycházela ven, šel Kaplan
zrovna okolo. Taky s ním byla rychle hotová.
„Kráva, no…“ povídá, ačkoli jsem se ho na nic neptala.
Táhli jsme se společně ke kachlíkárně, do který se nám
ani trochu nechtělo, až Honza povídá:
„Nedáme si kafe?“
„Nemám prachy, koupila jsem si cigára a nic mi ne-
zbylo.“
To byla pravda, padesátikorunu od dědečka jsem ne-
chala doma v krabičce, protože jsem se pořád ještě neroz-
hodla, co s ní udělám.
„Já tě zvu,“ prohlásil.
Tak jsme zase zahli doleva a šli si sednout dolů do bis-
tra, poněvadž je to pěkně bokem a nehrozí, že by tam člo-
věka někdo náhodou načapal. Dali jsme si kafe a sodov-
ku. Kaplan vloni chodil s jednou sluníčkářkou od nich ze
třídy, ale netrvalo to dlouho. Bylo mu totiž divný, proč ta
holka pořád chce chodit na procházky na takový zvláštní
místa, žádná Kampa, žádnej Novej svět, nejradši korzova-
la dole v Holešovicích, kolem Štrosmayeráku. Chtěla tam
jít prakticky pokaždý, různě postávali na rohu a pak zase
na druhým… Nakonec to z ní vypáčil, ačkoli páčit vlastně

92
ani moc nemusel, stejně nemluvila o ničem jiným. Byla
totiž zamilovaná do Mišíka, zjistila si někde, že tam bydlí,
a pořád doufala, že jednou, zrovna když se tam tak placa-
těj, vyjde Vladimír z domu, uvidí ji a celý jeho život dosta-
ne nový směr. Nic jinýho ji nezajímalo. Kaplan pochopil,
že to nemá cenu.
„Nejvíc mě sere, že se k nám nechovaj jako k lidem.
Nejenom ta pitomá Tökelyová a ostatní doktoři, i profeso-
ři, rodiče, všichni. Ale to není tím, že jsme mladý, to není
to hlavní, voni se k sobě navzájem chovaj úplně stejně.
Urážej se, tupěj, ponižujou… Dělaj si život co nejhnusněj-
ší,“ povídal v tom bistru.
„Ale voni ho maj hnusnej, a poněvadž nemůžou od-
stranit tu příčinu, na to si netroufaj, nebo to dejme tomu
možná fakt nejde, tak nesmyslně bojujou na jinejch fron-
tách.“
„To je totiž tak, že když někdo sám sebe vidí jako malý
smradlavý hovno — a většinou právem — tak si nemůže
vážit ani nikoho jinýho. To jsem chytrej, co?“
O doktorce jsme se už bavit nechtěli, o Honzově tátovi
taky ne, o tom, jak jsem na tom s Antošou, jsem mu vyklá-
dat nechtěla, pokukovali jsme po sobě a bylo to takový
vachrlatý, tak jsme radši vedli vznešený řeči. Jasně že to
všechno byla pravda, jenom nebyla úplná pravda, že
zrovna o tom bysme bejvali chtěli právě v tu chvíli nejvíc
mluvit. To jsme věděli oba dva, ale i tak se nám pěkně
povídalo. Bylo to tak příjemný, že jsem Kaplanovi nako-
nec ukázala tu svou nejnovější báseň, tu pro Antošu. Ale
to jsem mu samozřejmě neřekla. Přečet si ji, pak bylo
chvíli ticho, pak si ji přečet ještě jednou, už jsem z toho
byla nervózní, a pak pravil, že je to krásný, a koukal na mě

93
při tom tak zvláštně, že jsem nevěděla, co na to mám říct.
Viděla jsem, že se mu asi líbím, ale taky ještě něco jinýho.
Z toho, jak na mě koukal, jsem najednou pochopila, že mi
přesně rozumí a že ho fakt zajímá, co říkám, co dělám
a co si myslím. Nevím, jestli jsem už někdy zrovna tohle
viděla nějakýmu chlapíkovi na očích. Zajímavej pocit.
Cestou ke škole mi Kaplan řek kus svýho novýho textu,
což dělá málokdy, protože, jak říká, bez hudby to není
vono. Tentokrát udělal výjimku, asi na oplátku za tu moji
báseň:

„Koupila mi matka novou košili

Myslela si že bych ji fakt nosil
Jak ji tohle mohlo jenom napadnout
Kdopak se jí vo to vůbec prosil“

A druhá sloka:

„Koupila mi matka nový kalhoty

Že prej mi ty starý málo sluší
Jak ji tohle mohlo vůbec napadnout
Kdopak rád svý starý zvyky ruší“

Úplně jsem nadskakovala nadšením, div jsem mu ne-

dala pusu. Úžasný, hned jsem mu vyprávěla, co mi pro-
vedla moje matka s mejma nejoblíbenějšíma kalhotama,
a Kaplan řek:
„To byly ty červený manžestráky, takový ty starý le-
visky?“
Zůstala jsem na něj nevěřícně koukat.
„Ty si pamatuješ, co nosím na sobě? Jak to?“

94
 Ale hned jsem si v duchu vynadala, že se tak blbě
ptám. Kaplan kopal do šutrů a do spadanýho listí a pak
povídá:
„Doprčic, kdyby se tak ten táta konečně probral. Bojím
se, že ho přežijou nejen dědečkovy nesmrtelný verše, ale
taky dědeček osobně.“
To už jsme stáli před kachlíkárnou a nezbejvalo než jít
dovnitř. Zrovna byla přestávka, ten kravál byl slyšet až na
chodník.
„Kde seš?“ přivítala mě Jůlie, „Hledal tě tady Antoša.“
„Mě? Fakt? A co mi chtěl?“
Honza Kaplan se mi okamžitě vypařil z hlavy i s tou po-
vedenou písní, s nemocným tatínkem a se svým slavným
dědečkem. Jůlie ale nevěděla, co chtěl, a už zvonilo, tak
jsem nemohla nic víc zjistit. Začal dějepis, a když skončil,
neměla jsem ani nejmenší tušení, o čem byla řeč. Celou tu
dobu jsem si představovala, že se stal zázrak a že mi
Antoša přišel říct, že mě miluje a že už to beze mě nevydr-
ží ani o minutu dýl.

95
 8.

Přijde Mikuláš, dá ti guláš

Tak teda žádnej zázrak se samozřejmě nestal. Antošu

už jsem ten den neviděla, a když jsme se pak konečně
potkali, což bylo až za tejden, protože jsem mezitím byla
nemocná, ačkoli Tökelyová řekla, že mi vůbec nic není,
když nemám teplotu, ukázalo se, že mi chtěl jen vrátit rá-
diovku, kterou jsem si u nich jednou zapomněla. Ani jsem
si toho nevšimla, mám jich víc, dvě černý, jednu červe-
nou a jednu tmavě modrou. Škoda že jen tohle. Bylo mi to
líto, ale tvářila jsem se samozřejmě jakoby nic, jako vždyc-
ky. A Mikuláš byl sice hezkej, jenže taky nedopad moc
dobře.
Už ten začátek nebyl nejlepší. Tři dni předtím jsme se
v Plzeňáči dohodli, že se rozdělíme na dvě party. V první
skupině že bude Jůlie, Antoša a bohužel taky Páťa Jícho-
vá, která se k tý přípravný schůzce nějak nachomejtla,
a ve druhý Havlíček, Schlesinger a já. Mně ani Jůlii se to
ani trochu nelíbilo, poněvadž já jsem pochopitelně chtěla
bejt s Antošou a Jůlie zase s Havlíčkem, jenže kluci si to
z nějakýho důvodu vymysleli takhle a nám bylo blbý ně-
jak zvlášť prosazovat svoje představy. To by mohlo bejt
nápadný. Tvrdili, že to rozhodně musí bejt zrovna tak, že
je to naprosto logický a že jinak to nejde. Richard že bude
Mikuláš, Havlíček čert a já anděl, a v tý druhý partě že
bude Mikuláše dělat Jůlie, protože je daleko největší,

96
Antoša čerta a Páťa Jíchová samozřejmě anděla, poně-
vadž žádnýho dalšího anděla už nemáme a zlatovlasá
Páťa je na něj jako dělaná. To je teda fakt, ale pěkně mě to
otrávilo.
Hned jsem si říkala, bůhví jak to je a jestli je to jenom
náhoda, nebo jestli to Páťa s Antošou nějak potají neupek-
li ještě před Plzeňáčem. Zatím to tak sice nevypadalo,
Páťa se odjakživa tvářila, že se jí líbí spíš Tony, ten Ring-o-
-ding sluníčkář s kytarou, ale to se mohlo dávno změnit,
a jestli se to změnilo, tak to je zlý, protože koho Páťa jed-
nou chce, toho taky dostane, a já se můžu jít definitivně
klouzat. Proti krásný a ještě ke všemu zkušený Pátě Jícho-
vý nemám ani tu nejmenší šanci. A nejenom já, proti Pátě
nemá šanci žádná holka z celýho gymplu, to je hotová
věc. Teď do toho ten romantickej mikulášskej večer, ten
andělskej úbor, ta nálada… Bylo mi z toho nanic už pře-
dem, ale co jsem mohla dělat. Ještě jsme sice měli Honzu
Kaplana, ale ten rovnou řek, že neví, jestli bude moct při-
jít, a i kdyby přece jenom přišel, bylo jasný, že anděla dě-
lat nechce a ani nemůže. Takže to zůstalo takhle. Vracely
jsme se s Jůlií na odpoledku v dost ponurý náladě, jenom
Páťa se smála sladkým nebeským smíchem a volala:
„To bude boží! Holky, já se tak těším!“
Aby ne, že jo… Kdybych vypadala jako Páťa, těšila bych
se i na Dušičky. Ale protože jsem nenapravitelnej optimis-
ta, tak jsem se nakonec začala těšit taky. Už jenom proto,
že jsme pak měli sraz na Staromáku, že půjdeme všichni
společně někam do hospody. A vůbec, mám Mikuláše
ráda. Tím dnem pro mě začínají svátky a z nějakýho dů-
vodu bejvá většinou skoro hezčí než Vánoce samotný. Asi
proto, že je první, aspoň v mojí hlavě. A u mě bohužel

97
existence mnoha věcí začíná a končí právě a jenom v tý
hlavě. Solipsismus se tomu říká, nedávno jsme se o tom
zrovna učili. No… učili je moc silný slovo, zmínila se o tom
ta hloupá husa, co ji máme na občanku. Letos probíráme
filozofii, ale to slovo filozofie by bylo potřeba dát do hod-
ně velkejch uvozovek. No to je jedno. Tak teda ze začátku
to chvíli vypadalo, že ten mikulášskej večer nebude špat-
nej, že jsem zase možná všechno viděla zbytečně černě.
Bylo krásně. Jiskřivej, voňavej podvečer. Kolem pátý
začalo dokonce sněžit a nepřestalo až skoro do půlnoci,
nebo kolik to vlastně bylo hodin, když jsem se vrátila
domů a když chudák babička spatřila anděla. Dobrý taky
bylo, že se mi přece jenom povedlo prosadit aspoň jednu
důležitou změnu. Přesvědčila jsem kluky, že já anděla dě-
lat nebudu, že by to nestálo zanic, ať se na mě podívaj, že
jsem černá jako saze, že by se ty moje široký vlasy neveš-
ly ani pod žádnou paruku a že přece nikde není psáno, že
by anděl musel bejt ženská. Kromě toho Havlíček že je
naopak anděl úplně ideální, takovej éterickej a gotickej,
bezostyšně jsem vykradla Jůlii, ale nepráskla jsem ji sa-
mozřejmě, a jestli by měli něco proti tomu, kdybysme si
to vyměnili. Voni neměli, protože Havlíček se Schlesinge-
rem jsou měkký a udělaj, co mi na očích viděj. (Fuj, to
jsem zlá, měla bych říct, že jsou hodný.) Tak jsme si to
vyměnili. Havlíček anděl, já čert, jenom Richardovi Schle-
singerovi zůstal podle plánu Mikuláš.
Nachystali jsme se u nás. Naši už byli pryč, poněvadž,
v tom se na mě taky štestí usmálo, táta měl zrovna premi-
éru a máma se jela podívat, takže museli vyrazit brzy. Di-
vadelní autobus odjíždí už odpoledne, aby těch šedesát
kilometrů do Ničína dojel spolehlivě načas, i kdyby se

98
něco nepředvídanýho stalo. Dobrá polovina ničínskejch
herců bydlí v Praze a na premči všichni jezdí až tímhletím
autobusem pro diváky. Premča je vlastně dost slizký slo-
vo, ale všichni to běžně říkaj, tak už to člověku ani nepři-
jde. Já jsem našim řekla, že budeme chodit, a oni celkem
nic nenamítali, protože u nás spala zákopecká babička,
takže o Pepíčka bylo postaráno. A taky aby mi zakázali
Mikuláše, to už by bylo fakt silný kafe. Ačkoli matka je
schopná lecčehos, když mi mohla spálit červený kalhoty,
proč by mi nemohla zakázat dělat čerta. No ale vyšlo to
a byl klid. Jenom Pepíček nadskakoval, že chce chodit
taky, ale to měl chlapec smůlu.
Udělali jsme pár kšeftů po okolí — v Jindřicha Plachty,
Na Celný a tak — několikrát káplo po pajsce, jinak dvacet,
třicet, čtyřicet, celkem dobrý. Jenže Richard Schlesinger
byl nějak nervózní a pořád, ať už jdeme jinam, že na tom
Smíchově to není vono, Malá Strana že je hezčí a kdesi
cosi. No úplně blbý kecy. My jsme mu to s Havlíčkem roz-
mlouvali, říkali jsme jakýpak hezčí, co to meleš, vždyť
tam pomalu stejně dojdeme, ale přece nebudem odmítat
zájemce — buď rád, že to zatím sype. Richard ale začínal
opravdu blbnout. Jen se někde něco šustlo, uskakoval do
průjezdu nebo aspoň za lucernu, a jak dělal ty prudký po-
hyby, padaly mu brejle, pocuchal si plnovous, ta vata hou­
by vydrží a vypadalo to, že mu fakt přeskočilo. Jak jsme
se blížili k náměstí 14. října, bylo to čím dál horší a nako-
nec jsme ho tam v tom křoví u kašny museli seřvat jako
malýho Jardu, ať teda konečně vyklopí, co se děje. Hroz-
ně se kroutil, vůbec se mu do toho nechtělo, tvrdil, že nic,
že o nic nejde, že má jen takovej blbej pocit, takový ňáký
špatný tušení nebo co.

99
 Tak fajn, řekli jsme, jestli o nic nejde a máš jen špatný
tušení, tak se na to vyser a jdeme dál, poněvadž kvůli
tvejm špatnejm tušením si nemůžeme dovolit ztrácet čas.
A užuž jsme ho táhli, ale najednou zařval:
„Bacha! Honem zpátky, matka! Já to věděl.“
Ucouvli jsme zpátky do křoví a uviděli, jak se pár met-
rů od nás na chodníku před kulturákem potácej paní
Schlesingerová, pan Schlesinger a Richardův mladší bratr
Saša, obezřetně se rozhlížej na všechny strany stejně jako
předtím Richard a taky bylo vidět, že by rádi šli rychle,
ale nešlo jim to, protože všichni měli na zádech krosny
něčím po okraj narvaný a zjevně strašně těžký. Koukali
jsme na to jako blázni.
„Richarde, co to je? Co to dělaj?“ zeptala jsem se.
„Voni taky dělaj Mikuláše?“ zeptal se Havlíček.
Ale to byla blbá otázka, na první pohled bylo patrný, že
jsou v civilu. Richard počkal, až dopajdají za roh, někam
směrem k tramvaji, pak se nešťastně sesunul na lavičku
a povídá:
„Voni kradou.“
„Jak kradou?“
Pořád jsme to nějak nemohli pochopit, ale už mi začí-
nalo svítat. Paní Schlesingerová je vedoucí toho kulturní-
ho domu.
„Kradou, no! Prostě kradou… Šli krást uhlí. Já jsem měl
jít taky, nařídila to celý rodině, poněvadž dneska tam ni-
kdo není. Mikuláše voni nepodporujou, tak je zavřeno,
žádnej program. Zakázala mi s váma chodit, chtěla, abych
šel s nima, ale já jsem utek.“
„Ty vole!“ Havlíček si zapálil cigáro. „Ty vole, to je jako
z Dikobrazu.“

100
 Chudák Richard neměl, co by na to odpověděl, utíral si
vločky z brejlí a byl rád, že je tma. To mi bylo jasný. Tak
jsme si taky dali cigáro a vyrazili jsme, poněvadž už jsme
ztratili spoustu času. Na Malou Stranu zbejval jenom skok,
ale na Staromák to bylo ještě kus cesty. Jenomže někde
ve Zborovský nás chytil za křídlo nějakej Dežo a prej, ať
zajdeme k nim, že nebudeme litovat. Trošičku jsme za-
váhali, u jedněch Cikánů už jsme byli a bylo to v pořád-
ku, proč by ne, jen jsme byli trochu zaskočený, že jich
tam v jedný kuchyni bylo asi patnáct, z toho osm dětí,
a takovej kravál, že nebylo slyšet vlastního slova. Ale do-
padlo to dobře, nic zvláštního se nestalo, rozebrali si z ko-
šíčku rumový pralinky, rum, kuře a cigára, co nám tam
předtím nandali. Nechtěli čekat na žádný rozdělování
a Richardovu vzletnýmu proslovu v tom bordelu stejně
nemoh nikdo rozumět, ale všichni, děti i dospělí, nadšeně
volali:
„Bravo, sväty Otec! Bravo!“
Někdo sice myslím taky volal Choc do piči!, ale v zása-
dě to byl sukces a dostali jsme pajcku. Tak jsme šli i v tý
Zborovský. Tam byli v kuchyni, s panenkou Marií a s ně-
jakým divokým ořem na zdi, čtyři dospělý, dva malý, chlu­
patý vořeši a překvapivě jenom jeden, asi tak šestiletej
chlapeček. Když ale teutonsky vznešený svatý Otec Ri-
chard položil, při vzpomínce na svou vlastní rodinu, tomu
klukovi klíčovou otázku:
„Tak co, chlapče, posloucháš svou úctyhodnou matku?
Děláš radost svému těžce zkoušenému otci?“ chlapeček
vzal beze slova z mísy na stole kokosový ořech a praštil
s ním Richarda mezi oči. Nikdo nestačil říct ani popel. By­lo
to moc rychlý. Richard se bez hlesu složil na dlaždičky.

101
Některý ty tatínkové a maminky, nebo vlastně strejčkové
a tetičky, nebo co to bylo, křičeli:
„Fero! Čo to robíš? Čo si to porobil svätemu Ockovi, ty
zasran?!“
Ale některý tleskali a někdo na Richarda vychrstnul hr-
nec teplý vody s nudlema. No dostali jsme stovku a Ri-
chard se hned probral, jen mu z nosu trochu kapala krev,
ale brejle byly v hajzlu. Pak už jsme teda zbytek tý Zbo-
rovský radši vzali hopem a přes Kampu a přes Karlův
most rychle rovnou na Staromák. Stejně už bylo čtvrt na
osm a sraz jsme měli mít v půl.
Chvíli jsme se pod orlojem trochu motali, protože ten
nápad, dát si sraz zrovna tam, mělo víc Mikulášů a čertů,
než jsme čekali. Ale nakonec jsme se našli. Jůlie s Anto-
šou a s Páťou už postávali v podloubí před hospodou.
Všichni tři vypadali výborně. Ďábel Antoša sice neměl ta-
kový háro jako já, ale zato měl pořádný, nebezpečně vy-
hlížející rohy, Páťa byla beze sporu ten nejkrásnější anděl,
jakýho jsme ten večer viděli, a Jůlie zas, coby Mikuláš,
vyzařovala slušnou dávku přirozené důstojnosti. Rozhod-
ně větší než pocuchnej a potrefenej Richard bez brejlí.
Ale tvářili se všichni dosti sklesle. Hned bylo jasný, že se
jim taky muselo přihodit něco nemilýho.
Chvilku prej chodili po Střešovicích, poněvadž se oblí-
kali u Jůlie, ale tam to nebylo nic moc, tak přešli dolů do
Dejvic a v těch uličkách kolem Kulaťáku vydělali docela
slušný peníze. Pak si řekli, že už je pomalu čas vyrazit na
sraz. Metrem se jim nechtělo, protože v díře by nic zajíma-
výho neviděli, tak se domluvili, že pojedou tramvají, aby
si ještě cestou užili vyhlídku na mikulášskou Prahu. Ces-

102
tující byli nadšený, všelijak s nima laškovali a na rozdíl od
jindy se všichni spokojeně a vlídně usmívali. Jenomže na-
jednou se odněkud vynořil revizor, přistoupil zřejmě na
Chotkovejch sadech a v těch zatáčkách u Jeleního příko-
pu začal úřadovat. Neměli nikdo nic, ani lístky, ani legitku,
vůbec je nenapadlo na něco takovýho pomyslet. Tak je-
nom tou tramvají nenápadně couvali k zadním dveřím,
on už je měl ale v merku, a když se na Malostranský po-
koušeli zdrhnout, Páťa zakopla, upadla a už ji ten chlap
držel za křídlo. Nechat ji tam nemohli, takže je nakonec
dostal všechny a ty cestující, co předtím vypadali tak po-
těšeně a přátelsky, teď úplně změnili výraz, mračili se,
kroutili hlavama a navzájem si říkali:
„Jo, pani, to je dneska mládež…“
Museli zaplatit pokutu a z celýho výdělku jim toho moc
nezbylo. My jsme je samozřejmě všelijak utěšovali a do
hospody jsme šli stejně. Náš smíchovský mikulášský od-
díl zaplatil za všechny, takže ani nám nakonec nezůstalo
skoro nic. Nic víc než co bysme vydělali za jedno zametá-
ní. Ještě než jsme zamířili do tý hospody, objevil se znena-
dání Honza Kaplan, kterej přece jenom dorazil a nějakým
zázrakem nás našel. Tvářil se jako na funuse a oblečenej
byl taky dost divně. Podle dohody měl bejt rezervní čert,
jenže to nějak splet, zřejmě myslel, že má dělat Mikuláše,
ale Mikuláše taky připomínal jenom hodně vzdáleně. Na-
razil si takovou podivnou červenou čepičku a taky červe-
nej baňatej nos s knírem a s řídkým plnovousem a v ruce
držel velkej špinavej jutovej pytel jako od brambor, tako-
vej, co nosej spíš čerti. Na sobě měl normálního zelenýho
párkra, v pase převázanýho kusem tlustýho provazu.

103
 „Ty vole, Kaplan, co to je?“ pustil se do něj Havlíček,
„to má bejt děda Mráz tohle, nebo Duch jednotného ze-
mědělského družstevnictví?“
„Hele, vyser se na mě, jo, buď tak laskav. Hlavně že ty
seš krásnej, ty buzerante jeden.“
„Jakej buzerant!? Co si to…“
„Ale hoši, no tak, no tak… Nechte toho,“ vložil se do
toho Antoša. „Tak jdeme, jo? A nezapomeňte,“ máchnul
rukou směrem k radnici, „31. prosince 2000, přesně o půl-
noci — sraz pod orlojem.“
„Beze mě, beze mě!“ křičel Havlíček, „já už budu šest
let po smrti.“
„Ha, ha, ha! Havlíčku, seš vtipnej jako Televarieté,“ po-
znamenal Honza mrazivě.
„Hele, já můžu jít klidně domů, abych tady milostpáno-
vi nekazil večer.“
„No, nebo já, vždyť jsem sem nemusel vůbec chodit,
že jo.“
„Taky že nemusel. Teďka už seš tady stejně prd plat-
nej.“
Hádali se celou cestu, naštěstí to ze Staromáku k Med-
vídkům není zas tak daleko. Ale ani tam to nějak nebylo
vono. První se zvednul Antoša a Páťa, jak jsem se obáva-
la, prohlásila, že už taky musí. Pak ještě řekla, že to bylo
boží, že s námi příště ráda zase něco podnikne, a ode-
šli spolu. Za chvíli jsme zaplatili všichni. Rozešli jsme se
u Máje.
Jůlie by bejvala ráda šla s Havlíčkem, ale ten měl věci
u nás, takže musel jít chtě nechtě se mnou. A Richard by
byl nejradši šel kamkoli, jenom ne domů.
„Matka mě zabije. A ještě ke všemu ty brejle.“ naříkal.

104
 Přepočítali jsme s Havlíčkem zbejvající prachy a dali
mu ten zbytek, aby si ty brejle moh nechat tajně spravit.
Ale asi to stejně nebude stačit, a i kdyby, paní Schlesinge-
rová si ho podá tak jako tak. Pak jsme se vydali zpátky na
Smíchov a Honza Kaplan šel kus cesty s námi. Už jsme
málem zapomněli, že máme na sobě ještě pořád mikuláš-
ský hadry, ale uprostřed mostu 1. máje se k nám přiřítila
nějaká tlustá baba s klukem. Nadšeně volala:
„Kájo! Kájo, podívej! Andělíček! Čertíček! Budliky, bud-
liky… A helemese — děda Mráz!“
„Vidim, nejsem slepej,“ povídal ten spratek otráveně.
Ale ženská kolem nás furt poskakovala jako mičuda,
vrhla se ke Kaplanovi, štípla ho do tváře a křičela na celý
kolo:
„Dědo Mrázi! Dědo Mrázi! Kde máš Sněguročku, dědo
Mrázi?“
„Vyliž si prdel, babo!“ zařval Honza zoufale, vyškubnul
se jí a utíkal přes most a my za ním. Doběhli jsme ho až na
Újezdě. Stál na zastávce, nos i s vousama už si nacpal do
kapsy, ale jeho vlastní nos byl skoro stejně červenej
a opuchlej jako ten na gumičce. Chtěla jsem říct, že to teda
nemusel, i když ta ženská byla pitomá, ale když jsem vi-
děla, jak vypadá, neřekla jsem radši nic. Sundal si i tu če-
pičku, strčil si ji do druhý kapsy a pak povídá:
„Táta dneska umřel. Tak já už musím jít, už mi jede
tramvaj.“
Nastoupil do dvaadvacítky a odjel.
„Mně se hned zdálo, že je ňákej divnej. I když von umí
bejt pěkně protivnej i normálně,“ komentoval to Havlíček.
Mně šel ale na nervy spíš Havlíček, pořád něco musí
mlít, i kdyby to zrovna bylo sebetrapnější. Nevím, co na

105
něm ta Jůlie vidí. Asi jsem trochu nespravedlivá, ale od tý
soboty, co jsme se kvůli němu s Antošou rozešli, ho mám
plný zuby. Vůbec nepozná, co si kdo myslí nebo jak se
cejtí, a to si říká básník. Anebo je mu to jedno, a to je ještě
horší.
Naši ještě nebyli doma, to jsem byla ráda, neměla bych
ani tu nejmenší chuť vyprávět jim, jaký to bylo. Babička
s bráchou už spali v našem pokoji, museli jsme tam ale
vlézt, Havlíček tam měl věci. Potichoučku otevřel dveře,
jenže babička má lehký spaní. Najednou se posadila na
posteli, uviděla Havlíčka a zvolala:
„Vítám tě, duše drahá.“
Duše drahá říká babička duchům, když je někdy vyvo-
lává s kruhem a se skleničkou. Asi si myslela, že pro andě-
la by takový oslovení mohlo bejt taky docela vhodný.
„Čeho si žádáš?“
„No,“ povídá Havlíček, „já bych si vzal s dovolením
svetr, šálu a čepici.“
Na to babička neměla co říct. Ale Havlíček ani na nic ne­
čekal, popad oblečky a zmizel. V noci jsem šla na záchod,
ale slyšela jsem, že tam někdo je. Byla to máma, seděla
chudák vevnitř a brečela. To dělá často, když se vrátí z di-
vadla, z jakýhokoli divadla. Vždycky ji to hrozně sebere.
A když jede do Ničína, bejvá to nejhorší. Možná že se k to-
mu divadlu neměla nikdy dávat, nemá na to povahu.
Ráno babička mámě vykládala, že ta operace kyčlí, na
kterou má jít, určitě nedopadne dobře. O půlnoci se jí zje-
vil anděl a babička si myslí, že ji přišel upozornit, že si ji
už brzy vezme s sebou.
„Říkal svetr, rukavice a ještě něco… co to safra bylo, to
třetí…“ přemejšlela.

106
 „Čepici,“ řekla jsem.
„To vypadá, že to bude už teď na zimu, proč by to jinak
říkal.“
„Ale, babi, neblázni, vždyť to byl Havlíček.“
„To je jedno, jak se jmenoval, ale byl tady. Mluvila jsem
s ním, tak jako teď s tebou. Andělé nepřicházejí jen tak
pro nic za nic, to mi věř.“

107
 9.

Pravda je omamná květina

Byl u nás děda Pepa — na svý každoroční pravidelný

mikulášsko-vánoční návštěvě. Pomeranče, kokos, ananas,
všechno jako vždycky. Nezapomněl ani na žonglování
s těma pomerančema a na „píská ti pupík“. To už samo-
zřejmě nepředvádí na mně, ale jenom na bráchovi. No už
mě to sice nebere tak jako kdysi, ale legrační je to pořád.
Kromě toho jsme každej dostali úžasnej dárek. Já tranzis-
toráček, ovšem ne jen tak ledajakej — malinkej, žlutej a ob-
lej, je velkej jen asi jako větší mejdlo a taky tak vypadá.
Fakt nádhera. Pepíček dostal elektrickej vláček se dvěma
vagonkama, taky takovej, co se tady nekoupí. Všechno je
to ze Západního Německa, kam děda se svou druhou
manželkou, s paní Evou, jezdí za jejím synem, kterej tam
už dlouho žije a prej dělá manekýna. Asi se má dobře
a děda taky vypadá blahobytně. Ve svým vinohradským
bytě má kožený křesla a pohovku. A má tam dokonce
něco jako domácí vodotrysk. Já bych nechtěla jedno ani
druhý, ale každej hned vidí, že je to něco extra. Moc často
tam nechodíme, asi nás nezvou, vidíme se nanejvejš dva-
krát do roka, a to děda většinou přijde k nám. Dárky dává
dobrý, to se musí nechat, ale jenom mně a bráchovi, na-
šim nic. Tentokrát tátovi přines jedny obnošený boty, že
se mu třeba ještě budou hodit. Táta poděkoval a nechal si
je, ale mně to přijde trochu blbý, je to přece jeho syn,

108
i když jsou s babičkou Dášou třicet let rozvedený. Myslím,
že to tátovi musí bejt líto, ale nikdy o tom nemluví, tak se
ho nechci ptát. Určitě by mu to nebylo příjemný.
Taky přijela z Ameriky jedna vzdálená teta, dala našim
pár barevnejch triček, sice bavlněnejch, ale totálně nepo-
užitelnejch, protože jsou na nich na všech nesmyslný ná-
pisy, strašně veliký a většinou ještě třpytivý. Kromě toho
přivezla ještě pytel všelijakejch lesklejch umělohmotnejch
sraček, jsou to samý sponky do vlasů, klipsny a náramky
jako od kolotoče a takový kulatý stříbrný hrůzy, co se prej
v Texasu nosej místo kravaty. Prostě je to přesně to samý,
jako když dřív bílí muži vozili domorodcům hrsti barev-
nejch sklíček a korálků. Je to strašně trapný, jak to, že to ty
lidi necejtěj? Když nechtěj dát někomu normální dárek,
měli by se na to radši vykašlat a nedávat nic. Vždyť po
nich nikdo nic nechce. Nebo teda — někdo možná jo, ale
naši určitě ne. Nikdy jsem nezažila, že by si říkali, přijede
ten a ten, copak nám asi přiveze…? Od nikoho nic neče-
kaj. Máma naopak kdekoho hostí jako císaře pána a dala
by první poslední, protože je prostě taková. Jenže každej
holt takovej není, to je jasný. Jenom by mě zajímalo, jestli
je to daný povahou těch lidí, nebo jestli je to tím, že už
dlouho žijou v cizině, a za tu dobu ztratili veškerou soud-
nost. Třeba Jochův otec je prej i po těch letech v Americe
úplně v pohodě.
Tetka shodou okolností taky strčila tátovi jedny obno-
šený boty po svým manželovi, ale ještě stokrát příšerněj-
ší, než byly ty německý. Tohle jsou totiž kozačky, jinak se
to snad nedá říct. Vysoký kožený boty s pekelně špičatou
špičkou zahnutou nahoru, s dost vysokým podpatkem a se
šerifskou hvězdou, nebo co to má bejt. Prostě jak říkala:

109
 „Ty se ti budou líbit, jsou to pravý kovbojský. Takový
u vás nikdo nemá.“
Když odešla, tak se naši pohádali, protože máma je
chtěla okamžitě hodit do popelnice, kdežto táta tvrdil, že
by to přece jen byla škoda, že by se vyhazovat neměly
a že by je donosil aspoň v Zákopech.
„Dělat vostudu nad lidi!“ křičela máma. „Myslíš, že jsou
v Zákopech všichni tak blbý jenom proto, že jsou z vesni-
ce? Jako třeba já? Nebo tatínek s maminkou?!“
No, to už bylo trochu mimo. Na mě vždycky taky takhle
řve, když se jí nelíbí, co si chci vzít u babičky na sebe. Ale
ty boty jsou opravdu příšerný. Nakonec je nevyhodili, str-
čili je do botníku, že se jako ještě uvidí, a nemluvili spolu
až do večera. Vzpomněla jsem si na poslední sloku Kapla-
nový písně:

Koupila mi matka nový holínky

Myslela si že bych je snad nosil
Jak ji tohle mohlo zase napadnout
Kdopak se jí vo to vůbec prosil

Chvíli jsem přemejšlela, jestli jim to mám zarecitovat

a jestli celý, nebo jen tu poslední sloku, že by je to třeba
trochu rozveselilo, ale pak jsem si řekla, že by to asi moc
nevocenili, a nechala jsem si to pro sebe. Některý věci
člověku časem začnou přece jenom docházet, dokonce
i když je tak blbej jako já.
Ale musím říct, že pořád ještě lepší naše americká teta,
která ty svoje poklady strčila našim jen tak v pytlíku ně-
kde mezi dveřma, než Jůliinej australskej strejda, co tu
zrovna taky byl na vánoční návštěvě. V poslední době

110
tady vůbec byl kdekdo. Snad každej kromě mýho otce
a Woodyho Allena, což jsou zrovna dva lidi, který bych
někdy docela ráda viděla na vlastní oči. Třeba už bolševik
trochu měkne, kdo ví… Bratr pana Mola vozí stejně blbý
nebo ještě horší dárky než tetka, a ještě ke všemu si chce
to jejich předávání pořádně vychutnat. Letos taky. Celá
široká rodina, dědeček, babička, všichni tři bratři Molové
se ženama a s dětma, prostě úplně všichni se sešli u Molů
v obývacím pokoji. Australskej strejček zaujal nejdůstoj-
nější místo v čele stolu, kolem sebe poskládal všelijaký
tašky a pytlíky a začal:
„Tak, moji milí, jsem rád, že vás zase jednou vidím
všechny pohromadě, ani nevíte, jakou radostí a, nebojím
se to říci, i hrdostí mě naplňuje pohled na naši vzkvétající
početnou rodinu, na náš rod.“
„Vlastíku, promiň,“ ozvala se paní Molová, „dědeček
chce něco říct.“
„Copak je, tatínku?“ zeptal se australskej Mol trochu
nevrle, že ho někdo přerušil.
„Ale,“ mávnul dědeček Mol rukou, „jenom je mi ňák
těžko.“
„To víš, tatínku, to mně taky, ty ani netušíš, kolikrát
a jak mi bylo těžko, ale zatnul jsem zuby, ačkoli mi často
nebylo právě do zpěvu. Doba je zlá, nikomu z nás není
lehko.“
„Já ale myslím od žaludku, Vlastíku,“ řekl dědeček,
zvednul se a šel na záchod.
„Láďo,“ obrátil se australskej Mol na Jůliinýho Mola,
„nezačíná otec trochu senilnět?“
„Ale ne,“ povídá pan Mol, „vona Milada dělá ty omáč-
ky strašně mastný. Je to samá smetana.“

111
 „No, Miládko, to bys neměla, my v Austrálii už jsme
tenhle trend dávno opustili. Lehká strava — lehký krok.
A je nám líp, mnohem líp.“
A australskej Mol vyskočil a naznačil, jak lehce se mu
kluše těžkým životem.
„Ty už odcházíš, Vlasto?“ zeptal se dědeček, kterej se
mezitím vrátil ze záchoda.
„Samozřejmě že ne. Čekali jsme jenom na tebe tatínku.
Jenom na tebe!“ řekl Vlasta trochu vyčítavě a konečně
přikročil k věci.
„Tak copak to tu máme?“ položil sám sobě vždycky řeč-
nickou otázku a zalovil v pytlíku.
„Co to asi bude, co myslíte? Zvědavý, co? Co to bude,
co to bude… A je to tady! Něco pro inspiraci — něco pro
naší Jůlinku.“ A vytasil na stůl tlustej katalog nějakýho ob-
chodního domu.
„Tesco,“ povídá. „Barevnej!“
A Jůlinka musela jít, vzít si to a slušně a s úsměvem po-
děkovat. Ten úsměv jí asi nevyšel úplně stoprocentně,
poněvadž strejček se hned naštětil.
„No copak je, nelíbí se ti?“
„Líbí,“ řekla Jůlie, ale jenom protože zachytila, jak na ní
otec s matkou visí úpěnlivým pohledem. Ale už bylo stej-
ně zle.
„Snad sis, děvče, nemyslela, že ti přivezu americké ci-
garety nebo tak něco. Všiml jsem si, že s Haničkou kouříte.
Dnes cigareta a zítra si budeš mazat lancôme na topinky.“
„Indulonu,“ poznamenala Jůlie.
„Cože?“
„Leda indulonu,“ zopakovala Jůlie, „lancôme se tady
nedostane.“

112
 Strejček Vlastík roztrpčeně vyskočil, ale všichni pří­
buzní ho začali uklidňovat a říkali:„To víš, Vlasto, ta pu-
berta…“
A tak podobně, až se nakonec nechal uchlácholit, vrá-
til se ke stolu a rozdal ještě spoustu krásných igelitových
sáčků s barevným potiskem, štůsek reklamních letáčků,
nějaké propisovací tužky, taky reklamní, pár plechovek
burských oříšků, jenom mírně prošlých, tři balíčky papí-
rových kapesníků v krásném obalu s klokanem, několike-
ry hůlky z pravého dřeva, jimiž se má správně konzumo-
vat čína, což předvedl na obsahu cukřenky, a hromádku
malých šamponků a mejdlíček, co jsou tam u nich zadara
k mání v každým drahým hotelu. A všichni museli říkat
„Jé“ a „To je krása!“.
„Děkujeme ti, Vlastíku, to se nám moc hodí. To sis ne-
měl dělat škodu!“
A když už si Jůlie myslela, že je tomu trápení konečně
konec, zatvářil se australskej Mol mimořádně slavnostně
a povídá:
„A teď prosím pozor! Copak to tu ještě asi máme? Je-
den dáreček nám ještě zbývá… Pro kohopak asi bude, co
myslíte? No pro Miládku, samozřejmě pro paní domu.
Však si to zaslouží.“ A vytáh zpod stolu takovej pomačka-
nej kus vikslajvantu, obřadně ho protřepal, tak aby všich-
ni viděli, že je na něm napsáno Dr. Oetker Backpulver —
immer das Treffen!
„Pro výbornou hospodyňku — sexy zástěrka! Ale ne-
smíš tolik papat, Miládko, jinak bys ji za chvilku měla je-
nom jako bryndáček.“
A smál se, až se za své ploché břicho popadal, a Milád-
ka vstala, celá bledá, jenom kolem očí zarudlý kolečka,

113
přesně jako to má Jůlie, když je v největší krizi, šla si tu
hrůzu vzít, usmála se, opravdu věrohodně, a způsobně
řekla:
„Děkuju ti, Vlastíku, zrovna jsem nějakou potřebovala.“
Jůlie vyletěla z místnosti, běžela před dům a zapálila si
cigáro, i když jinak samozřejmě doma nekouří a před ro-
dičema to úzkostlivě tají, a když protinožec odcházel a ce-
lá suita příbuznejch ho vyprovázela, chtěla říct normálně
nashledanou, ale pak si znova vzpomněla na ty červe-
ný kolečka v bílý tváři svojí matky, a místo nashledanou
řekla:
„A strejčku, prosím tě, neměl bys nějaký použitý pre-
zervativy?“
A matka, v jedný ruce pořád ještě toho doktora Oetke-
ra, jí vlepila facku. Museli jsme kvůli tomu přeložit ten
večer poezie, poněvadž Jůlie má zaracha až do konce pro-
since.
Kdepak, nejde to. Vůbec to nefunguje, tohle. Člověk
vidí, jaký jsou ty rodiče chudáci, jak jsou na tom špatně,
jak jsou smutný, ztupený a nešťastný, a chtěl by jim po-
moct — nebo to asi ne, to nemůže, ale aspoň se s nima
o věcech bavit, o svejch věcech a o jejich věcech, o těch
důležitejch, jako s normálníma lidma. Ale to voni nechtěj
dovolit, ani naši ne, i když ty možná nejsou v tak strašlivý
křeči jako Molovi. Naši hrozně klamou tělem, vypadá to,
že všechno chápou, že se s nima dá mluvit skoro o všem,
ale taky to není pravda. Anebo jenom odsaď podsaď, jako
s tou Chartou. Vloni jsem se na hebrejštině seznámila
s jednou holkou, s Marií, sedly jsme si v jazykovce spolu
do lavice a měly si o čem povídat. Netrvalo to dlouho, asi
tři čtvrtě roku jsme chodily každý úterý večer do jedný

114
zakladní školy v Truhlářský a pak to zakázali. Kurzy heb-
rejštiny jazyková škola zrušila. Ale vídaly jsme se dál, se-
známila jsem ji s Jůlií a zašly jsme občas na kafe a taky
nás jednou vzala k Jirchářům na kolej, za svejma kama-
rádkama, co studujou evangelickou bohosloveckou fakul-
tu. Ty holky byly všechny milý a docela chytrý, ale stejně
nás to s Jůlií utvrdilo v tom, že studovat teologii, ani tu
protestantskou, bez křesťanský víry asi fakt nejde. A vů-
bec — že my dvě jsme přece jenom trochu jiný. Při tý na-
vštěvě na koleji bylo kromě všeho jinýho na první pohled
jasný, že tam nějak nepatříme. Sice to zní možná blbě, ale
bylo to úplně stejný, jako když jsme si s Jůlií jednou vyra-
zily na Portu. My jsme prostě moc barevný. Na tý teologii
i na tý Portě jsou totiž všichni hnědý, šedý nebo khaki,
a to my prostě nemůžem a ani nechcem.
Ale s tou Marií jsme se kamarádily docela pěkně, i když
taky byla hnědá, ale byla to taková ta hnědá, co jí nevaděj
červený, žlutý ani modrý. A když už jsme teda v sobě na-
šly zalíbení, řekla nám jednou ve Slávii, že chodívá na
chartistický semináře, že je to dost zajímavý a jestli někdy
nechceme jít taky. My jsme neváhaly a řekly jsme, že sa-
mozřejmě chceme. A ona na to, že se za nás zaručí, jen
abysme ale proboha nebyly takovej ten případ, že tam ně-
kdo jednou vleze, pak se lekne a šmytec. Řekly jsme ne-
blbni, co si o nás myslíš, to je jasná věc.
Ten byt byl na Kajetánce, v Praze 6 — čím dál víc mi
připadá, že všechno dobrý je vždycky v Praze 6 nebo 7 —
u jednoho zakázanýho filozofa, dřív univerzitního profe-
sora, a sešlo se tam asi třicet lidí. Ten profesor měl před-
nášku o Janu Husovi, dlouhou a úžasnou, ani minutu jsme
se nenudily, seděly jsme na zemi a nábožně poslouchaly.

115
Bylo to něco neuvěřitelnýho. Nikdy v životě jsem nikoho
neslyšela tak nádherně mluvit. Kdybych měla takovýhle
profesory, nedělala bych nic jinýho, než je poslouchala,
a byla bych šťastná. Všechno, co říkal, byla pravda, aspoň
tak nám to připadalo. Jeho pravda, jasně, pak mluvili taky
jiní, někdo chytře a někdo míň, a všichni pravdu neměli,
ani on ji ve všem asi neměl, ale všichni ji hledali. Úplně
svobodně se o tom bavili, říkali svý názory, chytrý i hlou-
pý, obvyklý i neobvyklý. Ten profesor Husa ctil a obdi­
voval, jako mučedníka a bojovníka za pravdu, a někteří
přítomní katolíci zase byli rezolutně proti. Zazněla i ta ří-
kanka:

Smetli trochu popele

z jeho tlusté prdele.
Z toho plyne poučení,
nehas po čem ti nic není.
Nebo skončíš v plamenech
jak ten trouba z Jižních Čech.

Já taky složila jednu básničku o Husovi, hodně krát-

kou:

Pro pravdu si nechat pálit kosti?

Nebyl ten chlap jiný národnosti?

A taky mám svůj názor, v zásadě souhlasně obdivnej,

ale samozřejmě jsem se neodvážila ani pípnout. Třeba
příště, říkala jsem si, teď by to bylo blbý.
Odcházely jsme odtamtud v úžasu a ve větším opojení
než z jakýhokoli mejdanu. Bylo mi, jako když jsem zamilo-

116
vaná. Vlastně to ne, to jsem dost často, ale bylo mi, jako
když jsem zamilovaná šťastně. Celej svět byl krásnej, pro-
tože měl smysl. Jenomže Jůlie je pitomá, přišla domů poz-
dě, a když se jí ptali, kde byla, a trochu křičeli, tak to vy-
klopila. Já to fakt nechápu, vždyť ví, jaký jsou ty Molovi
exoti! Ale na druhou stranu to trochu chápu, ten přetlak
byl velikej a prostě si myslela, že něco tak úžasnýho ne-
můžou nesdílet. Anebo já nevím, vždyť já nevím vůbec
nic. Prostě doma popravdě řekla, kde jsme byly, a bylo
hotovo. V půl jedenáctý zazvonil telefon. Každej, kdo za-
volá po devátý hodině, je u našich normálně nevychova-
nej debil, ale tentokrát se na to rychle zapomnělo. Zvedla
to máma. Uplakaná Jůlie jí předala pana Mola, kterej se
samým rozrušením zajíkal a kterej chtěl vědět, jestli moje
matka ví, že se scházíme s chartistama, a jestli si myslí, že
to je v pořádku. Nevím, co mu řekla, myslela si asi svoje,
to si dovedu představit, ale hned mě vytáhli z postele,
kam jsem teprve před chvílí vlezla, a pustili se do mě. Ani
moc nekřičeli, to by taky těžko mohli, když mě vychová-
vali tak, jak mě vychovávali, ale byli smrtelně vážný
a matka samozřejmě plakala. Ať prej si uvědomím, jak na
tom jsou a jak jsem na tom já, jenom zázrakem, s největ-
ším úsilím a s pomocí několika slušnějších komunistů mě
dostali na gymnázium, a já teď takhle. A že mě chápou
a že by sami taky rádi, ale právě kvůli mně a kvůli Pepíč-
kovi se toho vzdali, protože jsme chytrý a měli bysme stu-
dovat, jinak budeme nešťastný a oni taky. Stejně to se
mnou nevypadá nejlíp, zvlášť když ještě ke všemu je můj
přístup k matematice takovej, jakej je. A tak dále…
„Myslíš, že já bych nechtěla podepsat Chartu?“ křičela
na mě matka. „To víš, že chtěla, o mě už nejde, já už jsem

117
tak jako tak v prdeli. Kvůli tobě jsem to neudělala, jen
a jen kvůli tobě! Jestli se vůbec ještě dá něco zachránit.“
„Teďka si možná o nás myslíš, že jsme poserové,“ říkal
táta, „ale ono je to strašně těžký. Teď tomu asi nemůžeš
rozumět, nemáš děti, ale… doprčic… jdeme spát. Ty si stej-
ně budeš myslet, že jsme zbabělý a blbý, tak si jenom pro-
sím tě nech projít hlavou, jestli seš dost silná do toho jít,
a pak někde dělat hajzlbábu. Kotelníka ty dělat nemůžeš,
poněvadž to bysme se za ty požáry nedoplatili.“
No prostě, bylo to úplně v pytli. Šli jsme spát a ve mně
se všechno vařilo, nejen vztekem, ale i lítostí. Kdyby as-
poň byli ňáký zkurvený kariéristi, ale ví bůh, že nejsou,
máma už si kvůli tomu užila svoje, a na tu hajzlbábu nebo
prodavačku asi nemám odvahu. Byla bych nešťastná jako
pes a nevím, jestli by to nějaký básničky vytrhly.
„A taky nezapomeň,“ říkal ještě táta, „že možná polo-
vička z nich jsou bejvalý svazácký sekerníci a komunisti,
který ty bolševický vysoký školy v pohodě vystudovali
a spoustě lidí při tom zničili život. Neříkám, že se to nedá
odčinit, ale je to tak. Já se na to nechci vymlouvat, to snad
chápeš, mně teďka jde už jen o vás.“
Já tomu rozumím, do háje, jasně že tomu rozumím.
Vždycky byli férový a nebyli to žádný zbabělci, aspoň do-
kud se jednalo o ně samotný. Ani teď se nevezou. Taky se
hádaj o každej rohlík, pořád běžíme daleko za vozem
a všichni jsou s tím srozuměný, ale když na to člověk při-
stoupí, na tu hru „kvůli dětem“, tak se přece nemůže změ-
nit nikdy nic, a to je to nejhorší, co může jakýkoli děti po-
tkat. No jo, to já sice dobře vím, ale na žádnej chartistickej
seminář jsme už víckrát nešly. Strašně se za to stydím, je-
nomže to je tak všechno a je mi to prd platný.

118
 10.

S nahrávkou vlčích smeček

Byli jsme s Havlíčkem vyřizovat povolení na ten náš

poetickej večer, kterej jsme chtěli uspořádat v divadýlku
Radar a kterej jsme museli přeložit až na konec ledna.
Chvíli to ale vypadalo, že spíš nebude vůbec. Po dlou-
hejch debatách se rozhodlo, že se bude jmenovat Zborce-
né harfy tón, je to přiměřeně romantický a dekadentní
a Mácha snad nikomu nemůže vadit. Původně na ten ob-
vodní národní výbor měli jít Richard s Jůlií a taky tam šli,
jenomže na příslušnym odboru, nebo jak se to jmenuje,
nikdo nebyl, ačkoli měli mít úřední hodiny. Podruhý, to už
Jůlie nemohla, to zkusil Richard sám, ale zase tam nikdo
nebyl, a pak už neměl čas ani Richard a taky už toho měl
plný zuby, tak jsem šla já s Pavlem Havlíčkem. Tentokrát
jsme měli štěstí, byly tam a dokonce dvě. Jedna taková
nápadná, odbarvená blondýna s obrovskejma náušnice-
ma, zmalovaná a v síťovanejch punčochách, druhá nená-
padná, malá hubená myška s brejlema, řídký vlásky tako-
vý tý neurčitý barvy, ostříhaný na krátko. Pily kafe a ta
blondýna kouřila. Odevzdali jsme jim vyplněný papíry,
blondýna do nich koukla a pak povídá:
„A jaký by to celé vlastně mělo smysl?“
Dřív než jsme se pokusili něco odpovědět, pokračovala:
„Tak vám se to na Harfě nelíbí… neříkám, že je ta konči-
na v ideálním stavu, že, ale tvrdit hned, že je zborcená, to

119
opravdu nevím… To se mi zdá trošku přehnané, co myslíš,
Jarmilo?“
„Oni asi myslej toho Máchu, ne?“ řekla ta nenápadná
a pátravě se na nás zadívala.
„No jistě, ano, to je jenom citát,“ potvrdila jsem honem,
dřív než stačil něco říct Havlíček. Vypadal, že ho omejou.
„Koneckonců náš obvod to stejně není…“ nápadná ješ-
tě chvíli převracela papíry v ruce a pak je podala přes
stůl Jarmile. To je dobrý, říkala jsem si v duchu, Jarmila je
sečtělá, to bude v pořádku, ale kdepak. Nenápadná se
znova podívala na Havlíčka, pak na mě a znova na Hav­
líčka.
„Jste takoví vlasatí,“ řekla. „I vy, soudruhu, jak se jme-
nujete?“
„Havlíček. Pavel Havlíček.“
„I vy, soudruhu Havlíčku. Vašemu soudruhu řediteli to
nevadí?“
„Nic neříkal,“ vypadlo z Havlíčka, místo aby byl radši
zticha.
„Podívejte se, soudruhu Havlíčku, třeba se na mě bude-
te zlobit, ale já vám to řeknu na rovinu. Abysme tady zby-
tečně neztráceli čas, že. Popravdě řečeno, soudruhu Hav-
líčku, bohužel vám musím říct, že nevzbuzujete moji
důvěru. Vy se mi prostě tak nějak nelíbíte.“
„Popravdě řečeno, soudružko Jarmilo, vy mně taky
ne,“ povídá Havlíček.
A bylo to. Radar v hajzlu.
„Havlíčku, ty jsi takovej vůl! Teďka to můžeme uspořá-
dat leda tak na tý Harfě.“
„To už bylo tak jako tak v prdeli, vždyť jsi to slyšela.
Kráva jedna plešatá.“

120
 Cestou z Veletržní jsme potkali Páťu Jíchovou, tak jsme
jí to hned zatepla všechno vyprávěli a společně jsme pak
zašli do bistra na kafe. Byla zklamaná, měla na tom večeru
účinkovat taky, i když pochopitelně ne se svejma básnič-
kama. Jako herečka, v tom je fakt dobrá a navíc skvěle
vypadá.
„Nic si z toho nedělej,“ řekla Pavlovi, „já tě chápu.
Něco musíme vymyslet.“
Já ho taky chápu, copak o to, ale co chce teďka ještě
vymějšlet, na to jsem byla fakt zvědavá. Havlíček se spo-
kojeně natřásal, cejtil se jako hrdina a už tu naši anabázi
líčil Pátě asi potřetí. Přestávalo mě to bavit. Páťa se tvářila
vlídně, trpělivě ho poslouchala a ochotně se smála. I na-
potřetí. Když mu ještě řekla, že se jí strašně líbily ty jeho
Dejvice, zpíval to onehdy na Slamníku, byl už samou pý-
chou tak nadmutej, div že nepoletoval v oblacích dýmu
pod stropem.
„Je to fakt boží,“ řekla Páťa, „to bys tam měl zazpívat.
To by byla bomba.“
No, to jo. Radši jsem to nekomentovala. Vysypala jsem
na stůl prachy a už jsem byla na odchodu, když Páťa na-
vrhla:
„Zkuste tam ještě poslat někoho jinýho, třeba Antošu.“
„Uvidíme.“
Vypadla jsem a po cestě jsem přemejšlela, co tím zase
Páťa sleduje, že to určitě nebude jen tak, a moc se mi to
nelíbilo. Pak jsem si ale uvědomila, že ať tím sleduje, co
chce, že má možná pravdu a že to vůbec není tak blbej
nápad.
Antoša si vzal bílou košilku, tmavý sako po nebožtíkovi
tatínkovi — vymydlenej a voňavej to on je vždycky — a ta-

121
ky koupil v květinářství velkej pugét. Měl štěstí, byla tam
jen ta zmalovaná. Slušně se představil, předal květinu
a vysvětlil, že došlo k nepříjemnému nedorozumění, za
které by se rád omluvil. Že se jedná o akci v rámci lidové
tvořivosti mládeže — jen pár lyrických veršů o lásce a nic
víc, a jestli by to přece jenom nešlo ještě uvážit. Blondýna
mu nabídla židli a cigaretu, ale pořád se ještě ošívala a by-
lo vidět, že váhá.
„Což o to, já vám rozumím,“ řekla, „poezie je, abych
tak řekla, hodnotná věc, hodnotná zájmová umělecká čin-
nost, a tu my u naší mládeže jednoznačně podporujeme,
že, ale… ale ten člověk, víte, ten, co tady byl před vámi,
ten na nás opravdu neudělal dobrý dojem.“
Antoša kajícně pravil, že ho to moc mrzí, že to byl vlast-
ně jen takový poskok, kulisák, osvětlovač a tak, že se na
tom samotném večeru v podstatě nebude nijak podílet a že
se na úřadě ocitl jen nešťastnou shodou okolností, proto-
že on — Antoša — takto vedoucí souboru, byl nemocen
a existovaly důvodné obavy, že bychom propásli termín.
„A ten Pomed, co to vlastně znamená?“ chtěla vědět
nápadná. „To máte dneska všude samé zkratky, člověk ko-
likrát neví, co si o tom má myslet, co se za tím skrývá.“
A tak Antoša promptně vysvětlil, že Pomed znamená
jedno jediné, a sice Pomoc mexickým dětem.
„Vážně?“ usmála se nápadná, „to jste mě mile překva-
pil, to je hezké. Rozhodně hezčí než nějaký ten Žlutý pes
nebo… nebo…“
„Nebo Žabí hlen.“
„Žabí co…? Hlen? Brrr! Až mi naskočila husí kůže. To
mi prosím vás řekněte, co tím ti lidé sledují? Já to opravdu
nechápu.“

122
 Zapálila si pátou cigaretu a lup lup, razítko a podpis
byly, kde měly bejt.
„Něco vám prozradím,“ mrkla na Antošu stydlivě, když
se loučili, „taky jsem svého času psala básničky a prý ne-
byly tak úplně špatné. Jednu mi otiskli dokonce i v Mla-
dém světě. Nějaký pan Bílek mi napsal, že je to nadějně
svěží, nebo možná svěže nadějný, teď nevím. Ale někde
to mám schovaný.“
„Gratuluji!“ potřásl jí Antoša pravicí. „To my zdaleka
tak úspěšní nejsme.“
„Nechci nic slibovat, ale možná… možná že bych se na
ten váš večer přišla podívat. Takových smysluplných akcí
pro mladé lidi není zase tak mnoho. Tak hodně úspěchů
a příště prosím vás neposílejte kulisáky.“
Oslavili jsme to v pátek na Slamníku. Byli tam všichni,
dokonce i Jůlie, Molovi jeli na chatu a kupodivu ji nechali
v Praze, když jim Hana slíbila, že ohlídá, aby se Jůlie ne-
hnula z domova ani na krok a pěkně se celou dobu učila.
Jen odjeli, pozvala si domů spolužáka a byla ráda, že Jůlie
vypadla. Probírali jsme básničky, co tam kdo chce mít
a v jakým pořadí, a kluci hráli na kytaru. Honza Kaplan
a Havlíček přezpívali celej svůj repertoár, poněvadž i pís-
ně se musej pečlivě vybrat. Ale hlavně jen tak z rados-
­ti. Připili jsme Antošovi na zdraví a všichni křičeli, že je
hrdina.
„Hrdina naší doby,“ poznamenal jízlivě Havlíček. Ale
taky byl rád, že to nakonec takhle skončilo. Byla tam
i Páťa Jíchová, která střídavě jásala, jakej hrdina je Antoša
a pak zase pro změnu Havlíček, a my jsme s Jůlií trochu
napjatě čekaly, kdo z nich ji tentokrát bude doprovázet do­
mů, až se zvedne nebo až se zvedneme všichni. Nakonec

123
to ale dopadlo výborně. U vedlejšího stolu se během ve-
čera objevil Ivan Hlas se svejma kumpánama z kapely
Navi Papaya, naši kluci uctivě zmlkli a poslouchali jsme,
jak hrajou a zpívaj oni. Když jsme potom odcházeli, Páťa
Jíchová ještě zůstala a přisedla si k nim. No jó, Ivan Hlas!
Ani se jí nedivím.
V pondělí o velký přestávce, zrovna jsme s Jůlií korzo-
valy po chodbě, poněvadž nic jinýho se dělat nesmí,
a přemejšlely jsme, jestli to nemáme zalomit do kotelny
na cigáro, se k nám najednou připojila Jiřina Krsická, že
by s námi potřebovala mluvit. Byly jsme dost překvape-
ný, protože Krsická se většinou nebaví nejenom s námi,
ale ani s nikým jiným ze třídy.
„Hele, holky,“ zamumlala, „já jsem vám něco přinesla,
ale nesmíte to ukazovat nikomu jinýmu, jo?“
Slíbily jsme, že nebudem, ačkoli jsme neměly ani to
nejmenší tušení, o co by se mohlo jednat. Krsická se celá
všelijak kroutila, koukala při tom pořád na podlahu jako
vždycky a mluvila tak potichu a huhlavě, že jí skoro neby-
lo rozumět. Ale pomalu to z ní lezlo.
„Já jsem jako napsala ňáký to… básně, tak jsem si mys-
lela, když vy taky píšete básně, že jo, jestli byste se na ně
nemohly jako to… jako kouknout.“
Podávala nám takovej umolousanej sešit a bylo vidět,
jaký strašný přemáhání ji tahleta žádost musela stát, což
jsme celkem dokázaly pochopit.
„Ale jo, Jiřino, rádi se na to podíváme,“ řekla Jůlie vlíd-
ně, „děkujeme, jenom si prosím tě nemysli, že jsme ňáký
velký odborníci.“
„No jo, to já si nemyslim,“ zahuhlala Krsická překvapi-
vě upřímně a odešla.

124
 To bylo teda fakt něco. Kdo by to do tý nešťastný Krsic-
ký do chudáka řek. I když zase na druhou stranu, básně
píšou všelijaký magoři a někdy úžasný, to je taky fakt. Ale
žádný velký překvapení jsme s Jůlií neočekávaly, a to
jsme se teda šeredně spletly. Ne, že by ty básně byly dob-
rý, ani náhodou, ale překvapení to rozhodně bylo veliký.
Nechaly jsme si je až na odpoledne. Po vyučování jsme
šly pěšky přes Letnou a u Stalina na zídce jsme to vybali-
ly. Otevřela jsem sešítek a přečetla kousek bezejmenného
opusu na první stránce:

„Na stole leží penál,

kdo ho tam asi nechal.
Pomýšlím na své rodiče,
dali mi všechno ze srdce…“

„A jéje,“ povídám a zklamaně jsem ten sešítek podala

Jůlii. „No jo no, to se dalo čekat. Chudák Jiřina.“
Jůlie ho znova otevřela a najednou zařvala:
„Ty vole! No to snad ne! Co to je, tohleto?!“
„No co je? Co tam je? Tak mi to puč!“
Jůlie mi ho ale nepůjčila a místo toho začala nahlas
číst:

„Hamáčku, Hamáčku!
Ty sladký slimáčku,
sním o tvojí krásné něze,
zdá se mi, jak po mně lezeš.“

Zděšeně jsem se rozhlídla, jestli náhodou někdo nejde.

Ale naštěstí nikde nikdo.

125
 „Štěstím až přivírám víčka,
když mi sáhneš na prsíčka.
Nemůžu dýchat na chvilinku,
když mi sáhneš na…“

„Dóóst!“ zařvala jsem, „fuj! Nech toho, nebo se pozvra-

cím!“

„Hamáčku, Hamáčku!
Můj sladký miláčku,
nedělej prosím tě drahoty,
sundej si konečně kalhoty.“

„Promiň, ale to muselo zaznít,“ řekla Jůlie. „Vona nor-

málně miluje Hamáška, ale nenašla vhodnej rým, tak ho
trochu přejmenovala.“
„No dobře, to je mi jedno, ale vždyť vona musí bejt
kompletně ujetá. To je teda vážně síla.“
„Ale rýmy nedělá tak špatný,“ poznamenala Jůlie, čistě
aby mi ještě trošku nadzvedla mandle.
Sešítek byl Hamáška plnej na všechny způsoby. Necha-
ly jsme Stalina Stalinem a šly jsme se ještě zpovzdálí podí-
vat na cirkus Berousek, kterej přes víkend na pláni posta-
vili.
„Co kdybysme tam zašly?“ navrhla Jůlie.
„Do cirkusu? A proč prosím tě? Na ty ubohý zvířata?“
„Né, já nevím, jen tak… Poetisti taky milovali cirkus,
ne?“
„No jo, to jo, ale to byla jiná doba, asi.“
„To byla. Teďka to má zase jiný souvislosti. Uvidíš klo-
pýtat vypelichanýho medvěda na řetěze, uvidíš deset

126
pitomejch vochočenejch pudlíků, který tancujou, jak se
jim píská, a jako by ses koukla do zrcadla. Neboj se po-
hlédnout do tváře své vlastní nesvobodě!“ povykovala
Jůlie a mávala kolem sebe zapálenou cigaretou značky Sa­
fari.
„Dej pokoj, prosím tě,“ řekla jsem otráveně, „radši pře-
mejšlej, co řekneme Krsický o těch básničkách. Mně je jí
totiž, krávy, líto.“
Bylo to fakt pitomý, tak jsme do toho druhej den radši
rovnou šláply. Abysme to měly z krku.
„Tak hele, Jiřino,“ začala statečně Jůlie, „tady máš ty
básničky, děkujeme za půjčení a můžu ti říct, že jsou kaž-
dopádně takový… takový hodně neobvyklý. Na tom jsme
se shodly, že jo?“
„Jo.“
„Jo a…“ dodala pro jistotu, „ty rýmy, ty ti jdou.“
Podala jí ten sešítek, a tím jsme to měly za vyřízený.
Jenže Jiřina ne.
„To jsem ráda, holky,“ zabodla oči do linolea, „že se
vám to líbilo. Pro mě je to totiž tak ňák hodně důležitý. Já
jsem si myslela, vy prej budete dělat ňákej ten večer v Ra-
daru, že jo, že bych vám to dala a…“
„To nejde, Jiřino, nezlob se, ale to fakt nejde,“ řekla
jsem.
Tady už nebyl prostor na žádný laškování, tady začína-
lo jít do tuhýho.
„Proč by to nešlo?“ chtěla vědět Jiřina.
„No, podívej se, ty tvoje básničky jsou všechny takový
hodně… hodně intimní,“ řekla Jůlie.
„A všechny jsou o Hamáškovi, dokonce jmenovitě,“
řekla jsem já. „To přece nejde, to se nehodí.“

127
 „Jak nehodí,“ Jiřina se zjevně nehodlala vzdát tak
snadno, „proto právě je to jméno změněný, aby to nikdo
nepoznal, tak ňák, že jo…“
„Do psí prdele, Jiřino…“ začala Jůlie.
„Prostě to nejde a hotovo. Bohužel,“ skočila jsem jí
rychle do řeči, aby to nebylo ještě horší. Už i tak to bylo
dost zlý, to bylo vidět. Jiřina sbalila sešítek, zamumlala
něco o nafoukanejch krávách a konečně nám dala pokoj.
Tvářila se při tom tak hnusně, že mi jí aspoň na chvíli pře-
stalo bejt líto.
„Víš, co je zajímavý?“ položila si potom Jůlie řečnickou
otázku. „Že přece původně říkala, abysme to hlavně niko-
mu neukazovaly. A víš, co je ještě zajímavý?“ zeptala se
mě vzápětí. „Že se těm mejm křečkům už zase narodily
mladý.“
Vzpomněla jsem si, co se stalo s těma prvníma, ale než
jsem stačila cokoli říct, otevřely se dveře a těma dveřma
vešel do třídy Hamášek. Dost na to, aby se člověku po rá­nu
udělalo šoufl. Kromě toho Jůliiný kanibalský křečci mi teď
stejně byli houby platný, poněvadž dárky už jsem měla
koupený a Vánoce byly na krku. Druhej den byl poslední
školní a popozejtří Štědrej večer, ten tajemný svátek.
Jeli jsme do Zákopů, jako každoročně. Nejkrásnější
z celejch Vánoc byla naše božíhodová vycházka na Bo-
rek. Jenom já a máma, nikdo jinej nechtěl a nikoho jsme
nenutily. Děda s babičkou by možná šli, ale už jsou přece
jenom starý a těch pět kilometrů, s cestou zpátky deset,
by už asi neušli. Jestli je ta bohoslužba katolická, protes-
tantská nebo mohamedánská, to by jim bylo celkem fuk.
Babičce Dáše a tátovi je to taky úplně fuk, ale v tom smys-
lu, že žádná z nich je nezajímá. Mají prostě jinej světoná-

128
zor, a když to zrovna není pomsta za neumytý nádobí
nebo za sprostý slovo a podobně, tak to nikomu nevadí
a já jsem docela spokojená, takhle by to mělo bejt…
Mrzlo, šly jsme samy, chvíli po silnici a chvíli úvozem,
mezi těma kopečkama, co maj v sobě pořád tolik pohan-
skýho, na tajemný místo, na Borek, do stařičkýho román-
skýho kostela, kterej bejvá otevřenej jenom párkrát do
roka. Cestou tam se šeřilo, cestou zpátky už byla úplná
tma. Povídaly jsme si o všem možným, ale nejvíc o těch
místech, kterejma jsme šly. Jaký byly, když byla máma
malá, a že snad přece jenom není všechno tak zoufalý, jak
to člověku kolikrát připadá, poněvadž i v tý posmutnělý
krajině pořád zůstává něco… Něco, co ani neumíme po-
jmenovat, ale probouzí to naději. Skoro. A možná že jen
o Vánocích. Ve dveřích kostela čekal na příchozí mladej,
baculatej farář, každýmu potřás rukou, a když se to sešlo,
tak patnáct dvacet lidí, odsloužil mši a prones krátký ká-
zání, co mělo hlavu a patu, což není žádná samozřejmost…
Mluvil o víře a o pochybách, i o strachu, bez čehož se
žádná víra, která stojí za řeč, neobejde. O víře, která je
vždycky z podstaty věci nepříjemná moci, ať je jakákoli,
a taky o víře a o humoru, kterej tý skutečný nemůže bejt
nikdy nebezpečnej, protože je to vysoké, mužné umění,
utkané za stejně opravdové, a tudíž i krvavé látky. Tak ně-
jak to říkal. A taky o zázraku, o tý neobyčejně obyčejný
věci, která se dá snadno přehlídnout a bez který se nedá
žít. Nevím, co z toho ty babičky měly, ale nám bylo pěkně.
Když to všechno dopověděl, tak ještě na tý kazatelně po-
vídá, a taky jsem se s vámi chtěl rozloučit, poněvadž jsem
přivedl do jiného stavu jednu dívku z Hostomic, a za trest
jsem byl převelen do Ústí nad Labem, přesně řečeno do

129
jedný vesnice poblíž. Na závěr všem zase mezi dveřma
potřás rukou a máma mu při tý příležitosti dala dvě stov-
ky na kostel. Dvě pak ještě potají dala zákopeckýmu na
československej. To by ji táta hnal.
Jinak byla všechno celkem klasika. Zmatky jako každo-
ročně, táta dělal salát jako každoročně, máma obalovala
ryby jako každoročně a já s dědečkem jsme dělali všech-
ny takový ty pomocný práce, taky jako každoročně. Dár-
ky byly až do Štědrýho večera schovaný u dědečka
v místní lidový knihovně, to je jen pár metrů přes ulici
v kulturáku, a byla jich tam hromada jako pokaždý. Vů-
bec netuším, jak to vlastně všichni děláme, že jich je nako-
nec dost a nejsou úplně blbý, když vůbec nikdo nemá
peníze. To je taky nějakej zázrak, kterej funguje a po kte-
rým nemá cenu pátrat. Jenom babička si nemůže pomoct
a nad každým dárkem, co dostane, pronese tu svoji věčně
stejnou otázku:
„Co to stálo?“
Nikdy na ni nedostane odpověď a nespokojeně se vrtí.
Odpoledne jsme se byli projít, sníh nebyl, ale to není vět-
šinou, zato bylo pět pod nulou. Jenom babička nešla, ta
nechodívá skoro nikdy nikam, leda do kostela, všichni už
jsou na to zvyklý. Je to trochu škoda, ale na druhou stranu
taky není špatný, když se člověk celej vymrzlej vrací
domů, už je tma nebo se stmívá a to okno dole v přízemí,
v prostřední bytovce miniaturního zákopeckýho sídliště,
svítí. Vždycky do daleka svítí a člověk ví, že až přijde blíž
a až otevře ty ošklivý sídlištní dveře, vyletí ven oblak nád-
herný štědrovečerní vůně, takový tý, co je k mání jenom
jednou do roka a co jí člověk má plnej nos ještě mnohem
dřív, než ty dveře otevře a než ji doopravdy cítí.

130
 Byli jsme na půlnoční v československým kostele, to
chodíme pokaždý, ale tentokrát všichni, protože babička
Dáša byla letos u strejdy na Vinohradech, ona to každej
rok spravedlivě střídá. Takže šel i táta. Stáli jsme s dědeč-
kem na kůru, jako každoročně, dědeček hrál na varhany
a zpíval a od pusy mu stoupala pára. Nesem vám novi-
ny — tím to vždycky začíná, pak Tichá noc, Zpívala synu
matička, Chtíc aby spal a tak dále a nakonec Narodil se
Kristus Pán. Letos poprvé ho na housle doprovázel brá-
cha a sem tam si dal dokonce sólo. A to bylo dobře, proto-
že dědeček mi připadal unavenej, pohublej a bledej, a ať
si doktoři říkaj, co chtěj, mně se to moc nezdá. Babička
zase sotva chodí, bolí jí v tý kyčli a operaci se asi nevy-
hne, i když se jí nechce, protože viděla anděla a vyložila
si to jako špatný znamení.
Babičce je osmasedmdesát, má za sebou asi pět růz­
nejch operací a vůbec se jí nedivím, že se jí nechce na
další. Copak se dá vůbec brát vážně, že výměna kyčelní-
ho kloubu v tomhle věku je jen rutina? Pochybuju. Dědeč-
kovi bylo před nedávnem osmdesát. Dědeček ani babička
si ale na nic nestěžujou, žijou si svůj tichej zákopeckej ži-
vot a zaplať pánbůh ani máma letos moc nevyváděla. Tro-
chu se sice namázla, ale ve studeným kostele se zas cel-
kem vzpamatovala. Člověk totiž nikdy neví, co od ní na
Štědrej den může čekat. Jestli kvůli nějaký prkotině udělá
nebetyčnou scénu a nad rozdělanejma rybama začne pla-
kat a křičet, že se sebere a někam odjede, nebo jestli vy-
drží relativně v klidu do večera a pak se jen strašně rych-
le ztříská, anebo když se nestane nic z toho, aspoň ne
v prvním plánu, vrhne se do lidovejch tradic a průser ná-
sleduje vzápětí. Máma si silně potrpí na takzvanou poezii

131
Vánoc, a když se jí z nějakejch důvodů zdá, že jí nebylo
dost, postará se o další, hodně surrealistickou. Někdy si
až člověk říká, že si snad z nedostatku jinejch příležitostí
schovává na Štědrej večer ten nejdramatičtější myslitelnej
výstup. Kolize a krize (katarze už míň), jakejch český di-
vadlo bejvá málokdy svědkem. Jenomže v tomhle přípa-
dě jsme svědkem bohužel my dva s Pepíčkem a vůbec
celá naše nevinná rodina.
Nejhorší je, že člověk nikdy neví, odkud to přijde. Může
se snažit sebevíc, aby všechno bylo v klidu, a stejně je mu
to prd platný. To je zřejmě součást toho dramatickýho
efektu. Především nesmí padnout sprostý slovo. Stačí,
aby tátovi upadla cibule, řekne chudák doprčic a matka
už balí kufry. No a tak podobně… Absolutního vrcholu to
dosáhlo vloni. Už bylo po vycházce, už zazvonil zvone-
ček, už byly rozdaný dárky, už jsme prostě s bráchou
upadli do stavu blaženosti a naivní důvěry, že tentokrát to
možná bude v pohodě. Jenomže přišly lidový zvyky. Olo-
vo neměla, na házení pantoflem nebylo v sedmi lidech
v zákopeckým bytě dost místa, tak se aspoň vrhla k míse
s panenskejma jabkama.
„Rozkrojíme si jablíčko,“ řekla, popadla nůž, popadla
jabko, rozkrojila ho a prásk! Byl tam křížek. Krve by se
v nikom nedořezal, a aby náhodou nebylo pochyb, matka
vzlykla:
„Kdo má křížek, do roka je na pravdě boží.“
A zavřela se v koupelně. Já, brácha, táta, dědeček s ba-
bičkou a babička Dáša — to byla zrovna u nás — jsme zů-
stali zničeně sedět v obýváku, babička mu teda říká jídel-
na, kolem toho velikýho, kulatýho stolu. Snažili jsme se
na sebe usmívat a vychvalovat dárky, ale bylo to samo-

132
zřejmě v nejčernější prdeli. Člověk nemusí extra věřit na
pověry, aby ho něco takovýho o Štědrým večeru pořádně
rozhodilo.
„Snížek letos ne a ne přijít,“ blekotal dědeček. „Jindy
už touhle dobou bývá.“
„Co to stálo, ta pamela?“ zkoušela to babička, ale nikdo
jí neodpověděl jinak než jindy.
Brácha, ten prostě ztratil všechen glanc a brečel jako
malý dítě a já jsem ze všeho toho zoufalství najednou
měla nepříjemnej pocit, že ji začínám malinko nenávidět.
Po půl hodině vylezla, rozmazaný šminky, ale ve tváři vý-
raz maximální možné zmužilosti, skrz slzy se statečně
usmála, nalila si sklenku a špitla:
„Miláčkové, musíme brát osud s pokorou. Veselé Váno-
ce!“ A ožrala se jako prase.
Tehdy před rokem se něco pohnulo dokonce i v tátovi,
kterej většinou radši dělá, že nevidí a neslyší, a po tom
jejím proslovu, ještě než se stačila zmazat, řek:
„Tak, Káčo, já ti řeknu jenom jednu věc — tohle bylo
naposledy.“
Od tý doby už se o tom víckrát nemluvilo, když ale le-
tos po večeři zase začala jakoby nic prohrabávat pantofle
a mlsně obcházet kolem mísy s jabkama, táta jenom při-
mhouřil oči a tiše, ale důrazně povídá:
„Zapomeň na to, nebo se doprdele vážně naseru.“

133
 11.

Ten krásný dlouhý tón

Tak jsem si zas o Vánocích smutně říkala, jak ty Zákopy

chátraj. Na zámku, dole, kde byl velkostatek, tam maj je-
zeďáci krávy a prasata, ale samozřejmě v binci a ve špíně,
někdo je chodí krmit a to je tak všechno. O barák se nikdo
nestará. Naproti přes ulici se rozpadá starej cukrovar, ta-
ková krásná cihlová stavba. Teď v ní není vůbec nic, jedna
stěna už praskla po celý dýlce, ve spárách mezi cihlama
rostou trsy trávy a dokonce i malý břízky. Jak nádhernej
ten dům musel bejt a co všechno by se s ním dalo dělat,
když už o cukrovar nikdo nestojí. Zámeckej park, to už je
jen houština plná rozházenejch odpadků a všelijakýho
svinstva, z toho domku nahoře ve stráni, kde Součkovi
kdysi bydleli, když bejval pradědeček na velkostatku ša­
fářem, zbyly už jen rozvalený zdi a samotnej zámek se
taky rozpadá. Střecha je děravá, okna vytlučený a vevnitř
všechno dávno rozkradený, i parkety někdo postupně vy-
rval a nejspíš spálil v kamnech. Jenom ta malá chalupa
dole u cesty, kde bydlíval za starejch časů zahradník, ješ-
tě stojí a léta už v ní bydlej Zemanovi. Zemanovi jsou Ci-
káni, jedny z mála českejch Cikánů, co nějakým zázrakem
přežili Hitlera. A i když jsou chudý, docela dobře se o tu
chalupu staraj. Babička jim občas dává obnošený šatstvo.
Zvláštní představa, jak dlouhou cestu některá ta košile
urazí, ze zámožný německý rodiny k nám a pak ještě do

134
Zákopů k Zemanovům. Jednou mě babička s mámou po-
slaly s nějakým kabátem na přešití k panu Zimovi, to je
takovej starej zákopeckej krejčí. Zazvonila jsem u vrátek,
pan Zima otevřel, nepoznal mě a zeptal se, jestli jsem od
Zemanů. Když jsem se o tom doma zmínila, babička se
mohla pominout, ačkoli jinak o Zemanovejch říká, že jsou
to slušný lidi, a máma se taky rozčilovala a řekla, že to je
tím, jak příšerně chodím oblečená.
Nejenom zámek, kostel taky chátrá, vlastně oba koste-
ly. Ale kostel svatýho Jiří, ten katolickej, samozřejmě ještě
víc, protože je strašně starej, snad dokonce románskej,
kdežto ten československej husitskej postavili až za první
republiky. Na svatojiřským kostele začali v roce šedesát
osm opravovat střechu, jenže stačili udělat jenom kousek,
přišli Rusové a všechno bylo jinak, tak toho zase nechali
a od tý doby na něj nikdo ani nešáh. Na tý fresce, co je na
přední stěně, nahoře pod věží, už člověk svatýho Jiří stěží
rozezná a místo draka zůstal jenom rezavej flek všude
tam, kde se odloupla omítka. Nejlíp je na něj vidět ze dvou
třetin protějšího kopce, z toho místa, odkud je taky nejlep-
ší ozvěna. Když jdeme na procházku, Pepíček vždycky
běží trochu napřed, doběhne na to místo, zastaví se a za-
volá:
„Knihovna! Knihovna!“
Od kostela se ozve:
„Hovna, hovna…“
A Pepíček je celej šťastnej. Nejhorší ale je, co udělali se
skálama. Velkolom Čertovy schody z nich každej rok
ukousne další velikánskej kus, takže místo těch kdysi nád-
hernejch kopců vidí člověk už zdálky, když přijíždí k Zá-
kopům, přízračnou měsíční krajinu, která se čím dál tím

135
víc rozlejzá. A když přijde blíž, zjistí, že každej keř nebo
strom je pokrytej vrstvičkou jemnýho bílýho prachu. Le-
tos jsme zase lezli nahoru pro jmelí, do toho nejzadnější-
ho cípu vlevo, kam se ještě smí, ale za pár let už asi nebu-
de kam. Čerťáky postupně sežerou úplně všechno. Když
jsem byla malá, dědeček mi vždycky vyprávěl, že ty skály
i to údolí pod nima, ve kterým ležej Zákopy, a vůbec
všechno široko daleko kolem dokola, bejvalo před milio-
ny let dnem hlubokýho moře, plnýho lastur, ryb a taky
třeba žraloků. Chtěla jsem to slyšet pořád znova a znova,
barvitě a se všema podrobnostma, taky proto, že jsme
každou chvíli nacházeli úlomky zkamenělejch mušlí, a zá-
roveň mi při představě, jak se tady proháněli žraloci,
vždycky trochu běhal mráz po zádech. Teď když se roz-
hlídnu kolem a vidím, co lidi od konce druhý světový vál-
ky stihli udělat se skálama, s lesem, se zámkem a s koste-
lem i sami se sebou, tak si kolikrát říkám, jestli by nakonec
nebylo lepší, kdyby to tak bejvalo zůstalo. No to přehá-
ním, žraloci jsou sice elegantnější než všechny ty bezo-
hledný, pažravý prasata, ale člověk je přece jenom rád na
světě.
Když jsme šli na Štěpána s dědečkem na procházku —
ona nás vlastně máma poslala s cukrovím a různejma
dobrotama k paní Duchoňový, co bydlí až dole na samotě
pod kostelem a je úplně sama, ale my jsme to vzali hlavně
jako procházku — narazili jsme na zpáteční cestě na tako-
vý tři debilní puberťáky z bytovek, jak tejraj Vildu Janeč-
ka. Ani nevím, jak se jmenujou, ale znám je od vidění
a vím, co je to za svoloč, jak by řek táta. Byli zalezlý v tý
rezavý boudě u rybníka, bejvala tam autobusová zastáv-
ka, ale co já vím, tak tam nikdy žádnej autobus nestavěl

136
a nestaví. Měli tam s sebou ňáký lahváče a taky kazeťák,
ze kterýho na plný pecky vyřvávala taková příšerná disko
píseň, že nějakej imbecil chce žít krásně a nonstop. Vilda
Janeček tancoval, protože mu to nařídili. No — tancoval —
ruce držel nahoře na bradavkách a točil se kolem dokola
jako neohrabanej medvěd. Mládenci na něj pořvávali:
„Přidej, Vildo, přidej! Makej! Makej! Nonstop, ty vole,
nonstop!“
Vilda zoufale mečel:
„U– –e–ů–u, u– –e–––i. U– –e.“
„Ale můžeš, jinak se s tou čepicí můžeš rozloučit.“
Sebrali mu totiž rádiovku, bez tý Vilda nedá ani ránu,
jako já, drželi ji nahoře na dlouhatánským klacku a honili
Vildu jako nadmutou kozu. To se pochopitelně dědečkovi
nemohlo líbit. Šel rovnou k nim a povídá:
„Kluci, že se nestydíte, takhle Vildu trápit. A ještě k to-
mu na Vánoce.“
Svatá prostoto! Strnula jsem hrůzou, co se stane. Bála
jsem se, že někdo z nich dědečkovi jednu natáhne nebo
že ho přinejmenším pošlou do prdele. Ani jedno bych ne-
chtěla zažít. Dědeček se tam hrnul tak samozřejmě, jako
by z toho vůbec neměl pojem. Někdy mi připadá, že neví,
kde a kdy žije. Byla jsem připravená na nejhorší. Jenomže
voni kupodivu vypli ten kazeťák, hodili Vildovi jeho če-
pičku a ten jeden řek:
„No jó, no jó… se hned nečilte, né… Vo nic nejde. Že jo,
Vildo?“
Vilda už se zase šťastně zubil a přikyvoval, jakože jo, že
o nic nejde.
„–o––ý –e–, –a–e –í–í–í,“ smál se na dědečka, „–o––ý
–e–.“

137
 „Dobrý den, Vildo. Pojď radši s námi, pojď.“ A pozval
Vildu na kousek vánočky. Když jsme odcházeli, tak za
námi jeden ten blb ještě volal:
„Pěkně jste hrál předevčírem, no fakt. Bylo to boží.“
Já tomu nerozumím. Není mi jasný, jak to že to dědeč-
kovi prochází. Člověk by řek, že je nekonečně naivní, ale
z nějakejch důvodů to funguje. Tyhle kluky už neučil, ale
za­to Vildu jo. Vildovi je totiž asi pětačtyřicet nebo kolik,
u něj se to těžko pozná. Když chodil do školy, tak ještě ne­
existovaly žádný zvláštní a pomocný školy, a Vildu i všech­
ny ostatní všelijak postižený děti, třeba hluchoněmý, vy­
učo­val dědeček v normální třídě se všema ostatníma.
A všech­ny je prej naučil minimálně číst a psát a většinou
i spoustu dalších věcí. No z Vildy teda žádnej velkej intoš
není, ale s tím se asi nedalo nic moc dělat. Vilda není hlu-
choněmej, je prostě jen normálně vadnej a dědečka miluje.
To je další věc, kterou máme, kromě rádiovky, s Vildou spo­
lečnou. Vildu zná samozřejmě celá vesnice a všichni na něj
bejvaj celkem hodný, i když se mu občas trochu smějou.
Kdysi dávno dostal Vilda od svýho bráchy úžasnej sta-
rej gramofon a pár desek k tomu. Každýmu na potkání se
chlubil a z těch desek si oblíbil jednu, na který byla tako-
vá odrhovačka o kameníkovi. Prej to byl svýho času vel-
kej hit: „Na silnici do Prášil jeden mladý cestář žil a kame-
ní a kamení tam roztloukal…“ Vilda si tu desku pouštěl
pořád dokola a dokola a při tom nezacházel s tím starým
gramofonem přesně tak, jak by se mělo, takže brzy poka-
zil nejenom desku, ale rozbil i gramofon. Potom prej celej
nešťastnej lítal po vesnici a křičel:
„–a– –o –i–í–, –y –o–e! –a– ––ou–o –i –o –o–o –a–e–í ––á
–i–, a– –i –i –o–––á–i– ––a–o–o–!“ Neboli: „Tak to vidíš, ty

138
vole! Tak dlouho si do toho kamení mlátil, až si mi rozmlá-
til gramofon!“
Vildův starší bratr je úplně normální, chytrej a študova-
nej. Učil v Praze na technice, jenomže už tady nežije, před
dvaceti lety utek do Německa. Předtím právě Vildovi při-
vezl ten gramofon. Vilda bydlí v Zákopech s maminkou,
která se o něj stará, ale už jí bude hodně přes sedmdesát.
Máma vždycky, když ho potkáme, smutně řekne:
„Chudák Vilda, copak s ním asi bude, až mu umře ma-
minka. Samotnýho ho v tom domě určitě nenechaj. Pude
do ústavu, a to bude jeho konec.“
Vždycky! Vždycky to řekne! Nikdy nezapomene. Proto-
že máma nikdy nezapomíná říct to nejsmutnější, co se
v daný situaci říct dá. Mě to samozřejmě taky napadne.
Tohle nebo jiný podobný věci, který jsou veskrze pravdi-
vý, ale nepotřebuju je za každou cenu vyslovit a zkazit
všem náladu, zvlášť když jde o věci, se kterejma se prav-
děpodobně stejně nedá vůbec nic dělat, a když vím, že
i tak maj všichni ke smutku důvodů víc než dost. Dělat
jakoby nic, to je někdy opravdový hrdinství. Kupříkladu
sotva začnou prázdniny, je řekněme 2. července, máma
vezme ráno košík na houby, vyjde ven, rozhlídne se, zhlu-
boka se nadechne a řekne:
„Červenec! Než se člověk naděje, bude srpen, prázdni-
ny budou v pytli, podzim, plískanice, zima, celý dni tma
a Vánoce na krku. To je strašný, jak to všechno utíká…“
Tak tomuto výhledu se samozřejmě věcně nedá nic vytk­
nout, ale žít ze dne na den vedle někoho, kdo tímhle způ-
sobem uvažuje pořád, to je občas mírně řečeno na palici.
Když už k nám ten Vilda Janeček přišel, dala mu máma
kromě vánočky taky ty okovaný kovbojský boty, co při-

139
vezla tetka z Ameriky. Byl nadšenej, ale tátovi se to nesmí
říkat, zrovna po obědě spal a je možný, že by se mu to
nemuselo líbit. Abysme ušetřili, je chudák ochotnej oblík-
nout se někdy jako úplnej kašpar. Já sice taky nosím v nit­
ru svém své elegance květ, jak on říká, ale co je moc, to je
příliš. Dobře že jsou ty boty z baráku.
Na večer Pomedu jsem si musela vzít obarvený tenis-
ky, a byla mi teda pěkná kosa, to je fakt, ale zase dohroma-
dy s obarvenejma doktorskejma kalhotama a s tím čer-
ným trikem, co měl dostat bratranec, to nevypadalo
špatně. Ale stejně mi to nebylo nic platný, aspoň teda ne
u Antoši. Jůlie je na tom ještě hůř, ačkoli si ještě o Váno-
cích myslela opak. Havlíček jí totiž zavolal a pozval ji, jest-
li za ním odpoledne nechce přijet, že bude v tom bytě po
babičce, do kterýho se smí po maturitě nastěhovat, a už
teď tam občas chodí uklízet, chystat si doupě a taky psát.
Havlíček je neuvěřitelně šťastnej muž.
Tak teda Jůlii pozval, že by se spolu mohli kouknout na
básně, že má ňáký nový, a že by mohli trochu trénovat
i přednes a říkat si k tomu připomínky. Jůlie byla celá bla-
žená, to se ví, hodila na sebe těch pár použitelnejch no-
vejch věcí, co dostala k Vánocům, sebrala svý básně a je-
la do Košíř. Že prej to bylo něco! Procházka po starým
hřbitově, co teď bude mít Havlíček přímo pod okny, šero,
stmívání, verše mezi náhrobky… Nalepili na ně pár sví-
ček, měli s sebou placatku rumu, a když už jim stejně byla
zima, šli do toho Havlíčkova bytu, seděli na zemi a vedli
řeči. Prostě nádhera. Odjížděla šťastná jako blecha, ačkoli
nic převratnýho se vlastně neudálo a Havlíček se o nic
nepokoušel ani se nijak jednoznačně nevyjádřil. Ale četl jí
ty svoje nový básně, skoro všechny milostný, prej pěkný

140
a některý docela odvážný, a Jůlie měla dojem, že není tak
úplně vyloučený, že je napsal o ní a pro ni. Proč by jí je
jinak čet a proč by ji vůbec zval. A když se jí na závěr ze-
ptal, jestli nechce přijet ve stejnou dobu zase pozejtří, do-
jem se změnil takřka v jistotu.
Byla tak nadšená, že ji dokonce po návratu domů ani
nerozházelo zjištění, že starý křečci zase sežrali ty mladý
křečky, co se narodili těsně před Vánoci. „C’est la vie…“
zpívala si a poskakovala po pokoji jako smyslů zbavená.
V noci sice měla hnusnej sen, místo o Havlíčkovi se jí zdá-
lo, že ty dva starý křečci narostli do obludnejch rozměrů
dospělýho člověka, seděj u nich v obýváku v křeslech
a bavěj se spolu.
„Aspoň jedno, aspoň jedno si moh přece nechat,“ poví-
dala ta křečice.
Křeček se ale zle zamračil:
„Ne, a stokrát ne! Já jsem ti vždycky říkal, že přivádět
do týhle posraný doby mladý, je holej nesmysl. Stejně ne-
maj šanci. Tady není dost místa ani pro dva křečky, natož
pro sedm.“
„Mohli jsme si vzít půjčku,“ řekla vyčítavě křečková.
„V žádným případě. Nenechám ze sebe udělat rukojmí.
O nic jinýho tomuhle režimu nejde.“
„Seš čestnej křeček, křečku, jenže krutej. Ovšem zase
na druhou stranu, seš sice krutej, ale čestnej.“
A to byl konec, víc si nepamatuje. Vzbudila se celá zpo-
cená. Když pak za dva dny přijela Jůlie ve smluvenou
dobu k Havlíčkovi, ke svýmu úžasu zjistila, že není první.
Na koberci s perským vzorem se v celé své kráse rozvalo-
vala Páťa Jíchová. Havlíček Jůlii nabídnul hrneček čaje
a taky rum a povídá:

141
 „Abych ti pravdu řek, já úplně zapomněl, že vlastně
přijdeš. Ale to vůbec nevadí, já jsem rád, my jsme rádi,
viď, Páťo?“
A Páťa se usmála a řekla, že ona je opravdu moc ráda,
že Jůlii vidí a že si určitě bezvadně popovídají. A Havlí-
ček se složil na koberec vedle Páti, jednou rukou ji
něžně objal kolem ramen, ve druhý držel samozřejmě
dýmku.
„No co, my jsme vám to stejně chtěli po Vánocích říct.
O pár dní dřív nebo pozdějš, stejně se to všichni dozvědí.“
„Moje řeč, Pájo,“ špitla Páťa.
Páťa a Pája! Jůlie by byla nejradši hned utekla, jenom-
že to nešlo, bylo by to divný a nápadný, mohlo by to
vzbudit podezření. Cejtila, jak jí kolem očí naskákaly rudý
fleky, ale v tom romantickým přítmí naštěstí nebylo nic
vidět. Svíčky hořely, poezie tekla proudem a rum taky. Po-
něvadž Jůlie pokládala za nutný chvíli zůstat, dávala si
jednoho panáka za druhým, aby to všechno vůbec nějak
vydržela. Ani tak to nebylo snadný.
„Víš, Jůlie,“ řekla jí Páťa tak jemně a procítěně, jak to
jenom ona umí, „já tě stejně obdivuju. Kolikrát už jsem si
říkala, že já bejt jako ty, tím nemyslím nic špatnýho, to ne,
ale seš prostě taková… taková, víš… taková jako osobitá
nebo tak… určitě bych z toho měla komplex jako prase.
Ale ty ne, ty jsi tak vtipná, veselá, společenská… No ne,
fakt, klobouk dolů.“
„Páťo, prosím tě… Když je někdo tak sympatickej jako
Jůlie, nemá se čeho bát. To je jen otázka času. Každý zbo-
ží si najde svýho kupce. Vždyť se podívej na Richarda, ten
je z ní přece celej divej, viď? Jůlie bude jednou stejně
šťastná jako my,“ vylepšil to Havlíček.

142
 Když se pak začali líbat, sebrala Jůlie konečně odvahu
odejít.
„Měla jsi tam naschvál vyčpít jako Havlíček tehdy
u nás,“ neodpustila jsem si, když mi to vyprávěla. Ale
hned jsem viděla, že s ní teď nejsou žádný žerty.
Zborcené harfy tón Jůlii trochu rozveselil, ale ne moc.
Divadýlko bylo plný, hlavně spolužáků, tleskali, bylo to
příjemný. My jsme s Jůlií zarecitovaly svoje věci, klukům
je říkala Páťa a oni jenom hráli a zpívali a byl to sukces.
Jenomže jsme se nedrželi úplně plánu, poněvadž jak ty
lidi tleskali, začal každej přidávat kousky, na kterejch jsme
se nedomluvili, protože bylo jasný, že by s nima mohly
bejt potíže. Nešlo odolat. Jana Husa jsem říct chtěla, ale
nemyslela jsem si, že řeknu taky tu říkanku, co se jmenuje
Klasikové:

„V Národním zase prodali nevěstu

Na svůj věk vůbec nevypadá špatně
Poslední divák vyrazil na cestu
a zhaslo se už i v poslední šatně
Dojetím slzím ještě v taxíku
Ať žije umění ať žije osvěta
Kdyby tak každej Bedřich dělal muziku
a každej Karel psával libreta!“

No, řekla jsem ji. Honza Kaplan zahrál Kampak všichni

jedete, autobusem, tramvají, trolejbusem, metrem…, V ob-
chodě pro ptáky koupil jsem zob pro ptáky, Nosila věci
z Tuzexu a taky Koupila mi matka novou košili. Lidi šíleli,
nadšení bylo veliký a těch pár profesorů, kterejch jsme si
všimli v publiku, taky tleskalo. To všechno ještě jakžtakž

143
šlo, až do chvíle, kdy už byla děkovačka, pěkně jsme se
párkrát uklonili a pak se to stalo. Páťa Jíchová dala na pó-
diu Havlíčkovi jednu rudou růži, políbila ho a rozpálenej
Havlíček povídá:
„Když se vám to tak líbilo, tak teď vám ještě na závěr
zahraju jednu na dobrou — vlastně na špatnou — noc.“
A zahrál Dejvice.
No ten první pocit byl pěknej. Tleskali jak o život, ale
každýmu z nás bylo jasný, že tím to nekončí. Ten večer
jsme o tom moc nepřemejšleli, celý šťastný jsme šli do
hospody. Antoša sice říkal, že měl dojem, že tam zahlíd tu
„nápadnou“, ale nic se nedělo, tak jsme to pustili z hlavy.
Vždyť jsme teď sakra doprčic byli slavný, ne… Na našem
gymnáziu určitě. Dokonce jsme já i Jůlie na chvíli zapo-
mněly, že nejsme dost milovaný, aspoň ne těma, o který
bysme jedině stály. Trochu nám tu pohodu kazila jenom
nejapná poznámka, kterou v tý hospodě prones Honza
Kaplan, že prej na tom večeru byla taky nějaká jeho se-
střenice a že mu pak říkala, že to bylo úchvatný, básničky
senzační, ta blondýna skvělá, ale kdo prej byly ty další
dvě holky, ty dvě tuhý střeva, který ty perfektní básničky
tak strašně zprasily svojí blbou recitací. No to jsme taky
ňák zkously. Nakonec nejsme žádný herečky, šlo přece
o texty. Ale stejně se mě to dotklo — jaký, sakra, tuhý stře-
vo — přijdu, řeknu básničku pěkně po smyslu — a zase
odejdu. Co by čekala, kráva jedna nafoukaná, že tam budu
skákat? Tak ať si radši zajde na toho vola, co chce žít non-
stop. No ba ne, ona má asi pravdu, jenže Páťa Jíchová
nemůže říkat básničky celýmu ansámblu. My jsme si je
musely říkat samy, nic jinýho nám nezbylo. Ale i tak jsme
z tý radosti žili ještě tejden. Všichni, nejen já s Jůlií.

144
 Za tejden si mě Jeníčková, to je naše třídní, zavolala,
ale až po hodině. Počkala, až všichni odejdou, a pak poví-
dá:
„Helenko, v tom Radaru, co se tam dělo?“
Řekla jsem, že nic zvláštního — básničky, písničky… To
je všechno.
„No podívejte, ono už je to vlastně jedno. Já jsem jen
myslela, že jste trochu rozumnější. Víte… vždyť přece
víte… Oni všichni nejsou tak… tak…“
Měla jsem chuť říct: Tak co? Ale do smíchu mi vlastně
moc nebylo. K mýmu překvapení dokončila větu slovy:
„…tak slušný.“
To vypadalo dobře, ale jenom chvíli. Párkrát si rukou
nervózně prohrábla vlasy, ještě jednou se rozhlídla po tří-
dě, jako by se chtěla ujistit, že se tam opravdu nikdo ne-
schovává pod lavicí, a řekla:
„Ředitel dostal dopis. Dopis… no… no prostě udání.“
„A od koho?“ zeptala jsem se naivně.
Bezmocně rozhodila rukama.
„To opravdu nevím. No nic, uvidíme, co se s tím dá dě-
lat. Ale prosím vás dávejte si pozor a řekněte to ostatním,
buďte tak hodná.“
Řekla jsem o tom taky mámě, ne o tom večeru, ten vi-
děla, přišla se podívat. Ale o tom, co mi pověděla Jeníčko-
vá a že možná budou nepříjemnosti.
„Uvidíme,“ řekla, „hlavně se uč, aby nebyly žádný vel-
ký průsery s matikou a tak. Ať se nemůžou vozit na va-
šem prospěchu. No vždyť víš, to je pořád dokola. Slušně
se uč, nic jinýho po tobě nechceme.“
Někdy je docela rozumná, totiž nejenom to, spoustu
věcí chápe, na rozdíl třeba od pani Molový a podobně. Je

145
chytrá, a vlastně celkem statečná. Když má dobrou chvil-
ku a když se nejedná o oblečení, můžu se s ní bavit o čem-
koli, od knížek přes politiku až k pánubohu. Chápe každý
slovo ještě dřív, než ho vyslovím. Máme mezi sebou tisíc
jemnejch nitek, tenoučký tykadla na každý hnutí mysli.
Koneckonců i to, že mě vůbec nechala se narodit, byla asi
svýho druhu odvaha. Když se tehdy po tý pohádkově
krásný školní zahradě zákopeckýho pana řídícího prochá-
zela jeho jediná dcera s bubnem, kterej jí, jak všichni vě-
děli, udělal ten Žid, co si ji ještě ke všemu nevzal, chodili
se na ni zákopečáci koukat přes plot jako do ZOO.
Něco vařila, dlouho do večera, a druhej den zas měla
stávat v půl šestý, obešli bysme se bez teplýho jídla, ale
nedá si to vymluvit. Trochu jsem jí pomáhala, loupat
brambory a tak, a po očku jsem ji při tom pozorovala.
Ona si to nemyslí, ale pořád je hezká, jenže hrozně smut-
ná. Taková zakletá princezna. Člověk by ji moc rád vysvo-
bodil, ale jak?

146
 12.

Přicházejí maršálové

Jůlie s Páťou prosily skoro na kolenou Antošu, ať zase

koupí kytku a zajde za tou soudružkou, za tou síťovanou,
když si myslí, že ji tam viděl, a ať naposledy vyzkouší svůj
šarm. Že to udání určitě musela bejt vona. Ale tentokrát
nechtěl.
„Zbláznily jste se? A co bych jí měl jako říkat? Že jsem
si z ní dělal srandu, ale že jsem to tak nemyslel? To teda
ne, to už přeháníte. Ať si tam dojde Havlíček sám, jistě ho
rádi uviděj. Měl svejch pět minut slávy, tak ať se teď pět
minut plazí po dlaždičkách, nebo ať se vzmuží a statečně
očekává rány osudu.“
Havlíček div Antošovi nedal ránu pěstí, zmužilosti měl
dost a o nic se ho neprosil. Já se Antošovi nedivím, že se
mu nechtělo, ale na druhou stranu nadšená z toho, co ří-
kal, taky nejsem. Že by měl Havlíček pravdu? Hrdina naší
doby? Jenomže zas proč by to měl za nás vylízávat, on
tam koneckonců žádný básničky ani písničky neměl. No
to je jedno. Já jsem jenom řekla, ať neblbnou, že taková­
hle ženská z národního výboru by přece těžko posílala
udání, ta by napsala normální, oficiální stížnost nebo by
zvedla telefon a Bauchovi by prostě zavolala. A asi jsem
měla pravdu. Antoša totiž tu ženskou náhodou potkal na
Štrosmayeráku, když čekal na tramvaj. Nejradši by byl ně-
kam utek, ale ona se k němu sama rovnou hnala, zářivej

147
úsměv, a že se omlouvá, že měla zrovna chřipku, fakt
hnusnou, a že nemohla přijít. Snad někdy příště… Ještě
ho ta vykopávka tahala na kafe. Ani nevím, jestli šel, nebo
nešel, s tím by se stejně nepochlubil. Ale jedno je jasný, ta
ženská to nebyla, ani ta druhá, kdyby věděly, co se tam
hrálo, tvářila by se jinak. I když co já vím, třeba jsem moc
naivní, ale nezdá se mi to pravděpodobný. Tak jsme čeka-
li, co bude. Za dva dni jsme se dočkali. Bauch si nechal za-
volat do ředitelny Pavla Havlíčka, Jůlii a mě. Kromě Bau-
cha tam seděla ještě Jeníčková a taky Ema Klepáčová,
poněvadž to je Havlíčkova, Antošova a Kaplanova třídní
z déčka.
„Pavle!“ vykřikla dramaticky, jen jsme otevřeli dveře.
„Já vám říkala, že to není dobrý kamarádšoft!“
Chudák Jeníčková tiše protočila oči v sloup.
„Tak abychom šli rovnou k věci! Jistě víte, proč jsme si
vás zavolali.“
Bauch si naštěstí hned odpověděl sám.
„Kvůli tomu pokaženému vystoupení v Radaru. Takže,
soudruhu Havlíčku, proč jste zpíval tu píseň, kterou složi-
la Molová se Součkovou? Vám se líbí? Vám připadá vtip-
ná?“
„Já jsem žádnou píseň, kterou složily Molová se Souč-
kovou, nezpíval,“ odpověděl podle pravdy Havlíček.
„Prosím vás nepokoušejte se ještě ke všemu zapírat.
O tom, že to pravda bohužel je, máme už své informace.“
„Ňáký nepřesný,“ pošeptala jsem Jůlii.
„Ale to je pravda,“ trval Havlíček na svým.
„Havlíčku, vy lžete, lžete navíc naprosto zbytečně a bu-
de vás to mrzet!“
„Nelžu.“

148
 „Takže vy chcete tvrdit, že jste nezpíval tu pitomou pí-
seň Dejvice, nebo jak se to jmenuje, jak ten voják zvrací
na chodník a podobné nechutnosti?“
„To netvrdím, tu jsem zpíval.“
„No tak vidíte.“
„Ale to není píseň Molové se Součkovou. Tu jsem slo-
žil já.“
„Havlíčku, soudruhu řediteli nejde ani tak o to, kdo ji
složil, jako spíš o ten text,“ snažila se Klepáčová.
„Ten text jsem taky napsal já,“ řekl Havlíček s marně
potlačovanou hrdostí v hlase.
„Nekryjte je! Proboha nekryjte je!“ vypískla Klepáčová.
„Ale já je nekreju! To je prostě celý moje, vždyť vám to
říkám.“
„Je to pravda?“ zeptal se nás Bauch.
„No je,“ řekly jsme, poněvadž nic jinýho jsme ani říct
nemohly. Havlíček by nikdy nepřipustil, abysme to třeba
zkusily vzít na sebe. Kromě toho jsme čekaly, že stejně
každou chvíli dojde i na nás.
„Jestli mi nevěříte,“ povídá Havlíček, „tak já vám to
můžu zazpívat…“
„To nebude třeba!“ zadržel ho Bauch rychle, „my to
tady máme… zkrátka to nebude třeba. Chcete se ještě ně-
koho na něco zeptat, soudružko Klepáčová, nebo vy, sou-
družko Jeníčková?“ obrátil se Bauch na obě třídní.
Jeníčková mlčky zavrtěla hlavou. Vypadala, že se jí ma-
linko ulevilo. Zato Klepáčová zakvičela:
„Zeptat ani ne, soudruhu řediteli, zeptat ani ne. Já jsem
jen chtěla poznamenat, že jsem tady Havlíčkovi pořád ří-
kala, ať si dá s tím Pomedem… nebo jak se to jmenuje, po-
hov, že to není…“

149
 „Dobře, soudružko Klepáčová, to si vyřešte ve třídě
v rámci třídnické hodiny. Můžete odejít do svých tříd.
Havlíčku, vy si buďte jist, že to nenecháme jen tak. Dáme
vám vědět. A vás,“ zamračil se na nás, „chci jenom upo-
zornit, že to byla poslední akce podobného druhu, kterou
jste tu pořádaly. Alespoň pokud i nadále chcete zůstat stu-
dentkami našeho ústavu a také eventuelně složit maturit-
ní zkoušku. Jděte!“
Poněvadž už všechno stejně bylo špatný, zašli jsme
pak ještě do kotelny na cigáro. Těch deset minut už niko-
ho nevytrhne. Kotelník Horák nás moc rád neviděl, proto-
že ještě nebyla přestávka, no ale nevyhodil nás. Já nevím,
přece mu musí bejt jasný, že kdyby nás tam někdo našel
s cigárem v ruce, bude mít stejnej průšvih, ať je přestávka
nebo není. No to je jedno, i tak je dobrej. Říká se mu
„správnej chlap“.
„Víš, čeho jsem si všim,“ povídá mi Havlíček, jen co
jsme se uvelebili na tý potrhaný kotelnický pohovce, „že
ti ten Bauch celou dobu, co na nás tak řval, v jednom
kuse koukal na prsa, dobytek jeden.“
No to teda byla pravda, taky jsem si to uvědomila, ale
to není nic novýho. Všichni vědí, že Bauch je starej pra-
sák, a když to jde, je lepší se mu velkým obloukem vy-
hnout.
„Pamatujete, co říkával Grün?“ řekla Jůlie, „přece že ta
sedačka v ředitelně je stoprocentně potažená lidskou
kůží.“
Sice jsme se smáli, ale velká sranda to teda nebyla.
Bůhví co Havlíčkovi udělaj. Hlavně aby ho nevyhodili ze
školy. Ale Havlíček žertoval, tvářil se statečně a spíš Jůlie,
jak jsem viděla, byla na pokraji zhroucení. Teďka když je

150
Havlíček hrdina, a jako takovej je pochopitelně v nebez-
pečí, nemá chudák Jůlie už vůbec žádnou šanci, jak se
z tý svý nešťastný lásky vyhrabat. Havlíček se prostě na
bělouši řítí do zlý seče, černý vlasy za ním vlajou ve vět-
ru… štíhlé prsty svírají těžký dřevec a on si ještě pevným
hlasem odhodlaně zpívá překrásnou smutnou píseň. Je-
nomže ta dáma, kterou v plným trysku při tom všem hle-
dá očima, není bohužel Jůlie, ale Páťa Jíchová…
Jinak nám bylo s Jůlií dost divný, že se v tý ředitelně
nemluvilo o ničem jiným než o tý jediný písni, poněvadž
podobně závadnejch věcí tam bylo mnohem víc, i když
tahle asi jako nečekaný finále vyzněla zvlášť pěkně. Už se
to ale asi vysvětlilo. Ještě jednou si mě zavolala Jeníčková
a o samotě mi kromě opětovné žádosti, abych byla ro-
zumná, řekla, že jí Bauch ukázal ten dopis. Byl to anonym
a skutečně se tam mluvilo jen o tý poslední písni, která
tam prej byla neuměle přepsaná a nedopatřením připsa-
ná nám. A samozřejmě že pisatel žádal přísný trest… Ano-
nym. Nemělo teda cenu ptát se, kdo to poslal. Jenomže Je-
níčková pokračovala sama od sebe:
„Já už jsem vám myslím posledně říkala, že ani ve třídě
nemusí být všechno ideální. Já… vždycky jsem si myslela,
že je vám to jasné. Říkala jsem vám, že není každý tak
slušný a že se může stát, že…“
Koukala jsem na ni skoro s otevřenou pusou. Ve třídě
máme různý blbečky, šprty, diskomany a tak, to je jasný,
ale pokud vím, tak o politiku nikdy nešlo. Žádnej kandi-
dát strany, žádný celoškolní funkcionáři SSM, všichni vel-
kej nezájem. Jeníčková šla otevřít okno. Bylo vidět, že je
na rozpacích. Asi čekala, že mi něco rychle dojde samot-
ný, ale já nic, tak nevěděla, kudy dál a jak daleko zajít. Na-

151
konec se ale přece jenom nějak rozhodla, zavřela okno,
vrátila se ke mně a řekla:
„No podívejte se, byl to anonym, že ano, ale to písmo…
Za ty roky přece jenom poznám, kdo… Jsou takoví ne-
šťastníci, kteří si třeba nevědí rady sami se sebou, a tak
někdy mohou… aniž by domýšleli důsledky… Součková,
prosím vás vy opravdu… opravdu…“
Já opravdu nic. Připadala jsem si jako debil.
„No tak si prosím vás aspoň dávejte pozor. Nashleda-
nou.“
Posbírala jsem si věci, byla jsem dost zklamaná a taky
naštvaná, proč mě teda půl hodiny drží ve třídě, tváří se
ztrápeně a ušlechtile, jestli jediný, co mi nakonec řekne,
je, abych si dávala pozor. Navíc mi to se vší tajůplností
říká už asi potřetí.
„Nashledanou,“ řekla jsem a už jsem brala za kliku,
když se ozvalo docela tiše:
„Ta Jiřina Krsická, ona asi není zlá, ale je to strašně ne-
šťastné děvče… Alespoň já se domnívám.“
Tak takhle to bylo…! Panebože, co si na ní člověk vez-
me? Zvlášť když si ten člověk neumí říct ani o vlastní
sako. Krsickou už pánbůh potrestal předem, tím že se na-
rodila taková, jaká je. Nevím proč a nevím za co a taky ne-
vím, co já s tím. Nejspíš nic, stejně už se nedá nic dělat.
Máma měla na návštěvě Mandu, otevřela flašku a pak
ještě druhou, ačkoli Manda skoro nepije, ale táta nebyl
doma, musela toho využít. Je nešťastná, tak chlastá. Ale
doprčic kdo není. Nebo spíš opačně, kdo je tady sakra
šťastnej, a všichni snad takhle nechlastaj. Zase si stěžova-
la na všechny a na všechno, nejen na poměry, taky na
tátu i na mě. Že se neučím, že se mi nelíběj šaty, co mi ne-

152
chala přešít na ples, že jsem nevděčná, že jsem drzá a že
se pravděpodobně obětovala nadarmo. Copak já jsem
hergot po někom chtěla, aby se kvůli mně obětoval? Co-
pak já jsem vůbec někdy něco chtěla?
„To bude dobrý, nebojte se,“ utěšoval jí Manda, když
předtím jako obvykle zopakoval, že všechno skutečný
umění, alespoň teda takový, který ještě vládlo zbytky ně-
jakého ducha, skončilo u Oscara Wilda. „To bude dobrý,
vona“ — to jako já — „je chytrá, vono jí to pálí a taky je pěk-
ná. Kolem tý ještě bude dusno.“
„Zatím je,“ řekla matka, „ale Židovky prej stárnou rych-
le, jako Cikánky. Zatím vypadá dobře, jo, já jí to furt ří-
kám… Ukážu vám svoje maturitní šaty, chcete? Ještě je
mám schovaný. Když mi bylo osmnáct, měla jsem v pase
57 centimetrů. Vona je nenavlíkne ani na malíček.“
Posraný, zkurvený skleněný dveře! Ale já jsem na to už
celkem zvyklá. Jednou když za náma do Zákopů přijeli
americký příbuzný a my se s Pepíčkem a dalšíma dětma
popelili před bytovkama, tak americká tetka nadšeně vo-
lala:
„Ten krásnej blonďatej chlapeček nemůže bejt nikdo ji-
nej než Kačenky syn.“
Já jako bych tam nebyla. No prosím, to by tak nevadilo,
ale od tý doby slyším tu historku tak dvakrát třikrát měsíč-
ně. A když jsem se jí někdy v tý době ptala, proč si vytr-
hává obočí, jestli ten proužek, co zbyde, není až moc ten-
kej, odpověděla mi:
„No toho ty se bát nemusíš. Ty ať budeš dělat, co budeš
chtít, tak budeš mít pořád obočí jako Brežněv.“
Půl divadla u toho tehdy bylo a všichni se báječně
nasmáli. Jedla tenkrát třešně, to si bůhvíproč pamatuju

153
dodnes, vypadala u toho nádherně, jako bohyně léta. A já
si připadala jako jedna z těch pecek, který tak půvabně
plivala kolem. Jenže já jsem se ani nemohla někam v ti-
chosti zakutálet. Teď je všechno dávno jinak, snad už ne-
vypadám tak špatně, vidím to hlavně podle kluků. Vidím,
jak se na mě koukaj, a je jich dost, co by o mě stáli, ale já
sama už si nikdy nebudu připadat v pořádku. Nikdy se se-
bou nebudu spokojená, i kdyby jich bylo sebevíc. Neří-
kám, že za to může máma, to proboha ne. První stupeň
byl drsnej, byla jsem tlustá a hotovo, ale že by mi extra po-
mohla, to se taky říct nedá. Byla tak krásná, že byla
v tomhle ohledu bezděčně dost krutá. To je asi normální,
ale aspoň by si proboha mohla nechat takový ty řeči, jako
co to se mnou je, že si nevěřím, že se nechovám dost žen-
sky a že — to je vůbec nejlepší ze všeho — bůhví proč ne-
mám dostatek ženskýho sebevědomí.
Maturitní ples byl pozoruhodnej leda tím, že mě celou
dobu sledovala, jak s Jůlií a s Pomeďákama postáváme
různě v koutech, povídáme si a málo tancujeme, a pak
každýmu na potkání vykládala, že mi to sice úžasně sluší,
ale co je to platný, když nemám dostatek ženskýho sebe-
vědomí. Co to vůbec doprčic má bejt? Kdyby mě radši ne-
chala na pokoji. Přišli pro mě Havlíček, Schlesinger, Kaplan
a ještě několik dalších, jenom Antoša, Antoša samozřejmě
ne. Bylo to k nevydržení. Miluju ho, jak to že jsem to nevě-
děla dřív? Jak to že jsem si nebyla jistá, dokud za mnou
běhal a snažil se, a až teď, když na mě kašle, tak jsem na-
jednou zamilovaná a nestojím o nikoho jinýho. Je to sak-
ra normální?
Na plese za námi taky přišla profesorka Neužilová, to je
taková nová, mladá, učí češtinu, ale ne u nás. Zrovna jsme

154
s Jůlií pokuřovaly vzadu za barem a ona si nás všimla.
Myslely jsme, že nám chce vynadat kvůli tomu kouření,
ale ona povídá:
„Byla jsem na tom vašem večeru poezie.“
Koukly jsme se po sobě a čekaly jsme, co se zase bude
dít.
„Jenom chvíli,“ pokračovala Neužilová, „pak jsem mu-
sela odejít. Ale líbilo se mi to, opravdu. Tak jsem se vás
chtěla na něco zeptat. Dali mi na starosti ten váš školní ča-
sopis Atom. Šéfredaktorku dělá Kamilka Burešová ze IV. A,
ale rozstonala se a je to vážnější, bude teď dlouhodobě
nemocná, tak mě napadlo, jestli byste ji třeba nechtěly na
chvíli zastoupit.“
„My?“
„No ano. Dalo by se na něm leccos vylepšit.“
„Nikdo to nečte.“
„No právě. Já vím, že teď před maturitou nemáte času
nazbyt, ale popřemýšlejte o tom a přijďte mi říct.“
Atom je takovej příšernej plátek, kterej sestavuje místo-
předsedkyně celoškolního výboru SSM ještě s několika
dalšíma, sobě podobnejma. Nic zajímavýho v něm nikdy
není a nikdo ho nečte. Ale třeba by mohlo bejt, zvlášť
když Neužilová tvrdila, že bysme ho mohly dělat samy
dvě s Jůlií a nikdo by nám do toho nemluvil. Tomu se mi
teda nechtělo moc věřit. Hned jsme o tom řekly Schlesin-
gerovi a Havlíčkovi a kluci zajásali a přesvědčovali nás, ať
to zkusíme, že by to nemuselo bejt špatný. Textů přece
máme dost a dost.
„A co Burešová? Ona už to nedělá?“ ptal se Richard.
„Burešová má mononukleózu. Nebo salmonelózu? Já
teď nevím… prostě něco špatnýho sežrala.“

155
 „Žere Michala Davida,“ uzavřel to Havlíček, „to se pak
nemůže divit.“
A Jůlie jen vzdychla obdivem, jak nezlomného ducha
je schopen projevit někdo, kdo se ráno dozvěděl, že do-
stane ředitelskou důtku. A pak šel Havlíček tančit s Páťou,
zrovna začali hrát blues. Richard ještě chvíli nerozhodně
přešlapoval na místě, než se přece jenom osmělil a požá-
dal o tanec Jůlii. Já jsem se chtěla někam potichu ztratit,
protože se mi zdálo, že jsem zahlídla matku, ale najednou
se odněkud vynořil Honza Kaplan a zeptal se:
„Smím prosit?“
Tak jsem šla. Moc jsme toho nenamluvili, jenom když
to skončilo, tak Honza povídá:
„Krásně voníš.“
Nevěděla jsem, co na to mám říct, tak jsem se jen při-
hlouple usmála a vrtalo mi hlavou, jak může někomu při-
padat, že krásně voním, když člověk zase neměl jinou
možnost než na sebe nastříkat ten odpornej českej intim-
spray Fleur, kterýmu s Jůlií důvěrně říkáme Fleur du mal.
Ale ty další dva druhy intimsprayů, co se tady dostanou
koupit, smrděj koneckonců ještě hůř.
Další den samozřejmě nestál za nic. Nevím, kterej bl-
bec vymyslel, že má bejt maturitní ples ve čtvrtek a v pá-
tek normálně škola. První hodina s Jeníčkovou prošla cel-
kem v klidu, taky byla společensky unavená. Tichým,
monotónním hlasem vykládala komunistickou avantgar-
du, Fučík a spol., a nechala nás na pokoji. Zato Krulerová,
ta na plese nebyla, ta pěstuje jiný radovánky, a že jsme
tam byli my, ji vůbec nezajímalo. Původně snad chtěla
taky něco vykládat, pak ale rozevřela tabuli, protože měla

156
pocit, že na to bude potřebovat veškerý prostor, a ukáza-
lo se, že tabule je vevnitř popsaná. Stálo tam:

Snad jednou díky vzdělanosti,

až povolí ji ruský svět
(počítám na to ze skromnosti
filosoficky pět set let),
i v cestách dočkáme se změny,
nadejde rozvoj netušený:
silnice po Rusi sem tam
se vzmáchnou ke všem končinám,
přes naše řeky mosty sklenou
se kovovými deskami,
prokopem hory; vodami
povedem směle chodbu zděnou
a bude v zájmu národa
co stanice, to hospoda.
Teď naše cesty chátrajíce
pozvolna hnijou, mosty též.
A ve stanicích pro štěnice
zamhouřit oka nemůžeš.

Přečetla si to, lidi se mezitím trošku pochechtávali

a Krulerová dostala svůj obvyklej maniakálně-fašistickej
záchvat. Kopla do zdi, řvala, že místo lajdáckýho studia
by nám všem prospělo pár měsíců v uranovejch dolech
nebo aspoň u lopaty, třískala do tabule a byla tak rozpará-
děná, že to začala mazat nasucho, holejma rukama. Kam-
zíčková vyskočila, aby jí snaživě podala houbu, a div že za
to nedostala facku. Bejt to někdo jinej, tak ji sichr dostal.

157
 „Prosím tě co tak šílí…?“ pošeptala jsem Jůlii.
„Já nevím, vždyť je to čajíček.“
„Jednak čajíček a hlavně je to Oněgin, hlava XXXIII.“
„Fakt? To je dobrý. A myslíš, že to vůbec ví?“
„No to by snad sakra mohla, ne? Ale co já vím, blbá je
dost, aby nevěděla. Hele říkat jí to nebudu, ještě by si
myslela, že jsem to napsala já a že ji chci schválně ztrap-
nit.“
Netušila jsem, kdo to moh napsat, Krulerový bylo kaž-
dopádně jasný, že nemá šanci zjistit, kdo to byl. Vyvztekala
se a za trest napařila celý třídě nechutnej diktát. Asi třicet
nesrozumitelnejch vět o posledním zasedání Nejvyššího
sovětu. Předčítala to rovnou z Pravdy, nebo jak se to je-
jich Rudý právo jmenuje. Rozhodně to zná líp než Puški-
na a zjevně to má radši.
Po vyučování jsme se s Jůlií dohodly, že se zajdeme
podívat na František, do Anenskýho kláštera, abysme si
těma obrazama trochu spravily chuť. Šly jsme pěšky na
Štrosmayerák, místo oběda jsme si koupily housku a de-
set deka salámu, že si to jako sníme někde dole ve městě,
na nějaký lavičce, ale pak jsme to snědly hned cestou,
protože jsme dost dlouho stály na ulici před zeleninou
a koukaly, jak si tam báby ve frontě nadávaj a jak se strkaj.
Asi přivezli banány nebo mandarinky nebo tak něco. Jen
tak pro potěšení jsme se jedný tý frontový bojovnice, kte-
rá stála na samým kraji, zeptaly, co že to tam mají zajíma-
výho.
„Mladá pani, já vam nepovim,“ řekla, „ale něco tam
bude, né? Jinak by tu všichni nestáli, né?“ A ostražitě si
nás měřila, jestli ji náhodou taky nechceme předběhnout.
Ale my jsme nechtěly. Jen jsme si vychutnaly trošku tý

158
perverzní radosti, že nás zařadila mezi „pani“, protože
pani — to jsou všechy ty nešťastný, beztvarý stvoření s trva­
lou ondulací, ve který se v Československu záhy po svat-
bě mění většina ženskejch, bez ohledu na věk.
„Mě to sere, člověče, mě to tak strašně sere tohleto. Po-
láci žerou jenom shnilý brambory a mrkev, ale maj narva-
ný kostely a maj Solidaritu a nechaj do sebe střílet, a my
takhle… To je prostě šílený.“
„No jo, ale taky ne všichni. Zase tam maj čtyřicet let po
válce antisemitismus, ani k tomu nepotřebujou žádný
Židy. Víš, že nikde jinde v Evropě nebylo míň upálenejch
čarodějnic než tady?“
„Nevím a je mi to jedno. A to má bejt jako dobře, nebo
špatně?“
„No snad dobře proboha. Ale ještě si to musím promys-
let.“
„A znáš vůbec ňákýho Poláka?“
„Neznám. Ty jo?“
„Já taky ne. To je právě to šílený.“
Na Štrosmayeráku jsme nastoupily do tramvaje číslo 17,
a to bylo ještě o něco lepší než maso před zeleninou. Tři
totálně zdivočelý pani se tam masily kvůli tomu, která si
sedne na „Lídy“. Teda dvě už na nich právě seděly a ta
třetí se s tím nechtěla smířit.
„Pusťte mě sednout! Já jsem invalída!“ dožadovala se
a strkala holí do tašky, co měla ta sedící paní u nohou.
„Nepustim. Já jsem taky invalída. A nestrkejte sem tu
hůl, nebo vám do ní kopnu.“
„A máte legitimaci, pani? Máte vůbec legitimaci? Poně-
vadž to by moh říct každej, tohleto, že jo…“
„To víte, že mám.“

159
 „Jó? No tak ukažte! Jen ji pěkně ukažte. A vy taky!“ kři-
čela i na tu druhou sedící pani.
Pak tam všechny chvíli šermovaly legitimacema a ho-
lema a nakonec ta jedna navrhla:
„Víte co, pani? Nechte toho, my jsme všichni invalídi,
jak vidíte. Ať vás radši pustí sednout támhleten vopičák,
co sedí tady za tou paní za váma. Ten by teda sedět nemu-
sel.“ A ukázala na jednoho mladýho černocha, kterej se-
děl o dvě místa dál.
„To máte teda náhodou pravdu, pani,“ řekla ta s tou
holí, „sedí si tam jako pečeně, a co tady vůbec dělá, v Pra-
ze… že jo?“
Nasadila výhrůžnej výraz, ale vtom už se ten černoch
zvednul, ukázal na svoje místo a přátelsky vycenil zuby:
„Račte prosím. Takový baby my u nás žerem.“

160
 13.

Zdalipak tě něco nebolí?

Minulej tejden tady byla jedna holka z Ameriky. Jme-

nuje se Gábina Jochová, říká se jí Gábi a je to nevlastní
ségra Jáchyma Jocha. Starýmu Jochovi dovolili komunis-
ti přijet do Prahy a nejenom přijet, dokonce tu něco točí.
Je ve Státech docela úspěšným režisérem, ale stejně je
překvapivý, že ho sem pustili. Asi jde hlavně o prachy, asi
se jim to vyplatí nebo co. Tak vzal tuhletu Gábinu s sebou.
Po vyučování jsme s ní šli všichni do hospody, ale už
předtím to bylo zajímavý. Přišla trochu dřív, než jsme
skončili, nakoukla do naší smradlavý třídy a řekla Jáchy-
movi, že počká radši venku. Potom seděla před školou na
schodech a kouřila. Vypadala báječně, možná že ani není
tak krásná, ale byla perfektně oblečená, všecko sladěný
a ležérní, na hlavě mraky maličkejch copánků a v nich za-
pletený barevný korálky, prostě těžká pohoda.
Jak tam tak seděla a pokuřovala, šla kolem Krulerová,
která se odněkud zrovna vracela, a nemohla uvěřit svým
očím. Okamžitě se na ni vrhla a tu cigaretu jí doslova vy-
razila z ruky.
„Jak se jmenujete, soudružko?!“ zařvala.
„Já nejsem žádná vaše soudružka,“ odpověděla Gábi-
na a zapálila si novou cigaretu.
„Okamžitě, ale okamžitě se mnou půjdete do ředitelny!“
„To mě ani nenapadne.“

161
 „Co si to dovolujete? Kouříte před budovou gymnázia
a ještě jste nepředstavitelně drzá. Tak vy se mnou nepů-
jdete?“
„Ne.“
„Dobrá, jak myslíte. Tak já jdu pro soudruha ředitele
a pak už nemusíte chodit vůbec.“
„To se nebojte, já už sem rozhodně chodit nebudu,“
ušklíbla se Gábina.
„To jsem neviděla tohleto!“ řvala bezmocně Krulerová.
„Kde si myslíte, že jste? V Bronxu?“
„Tam by s vámi zatočili,“ zasmála se Gábina, pořád
v naprostý pohodě. „Ale tam já nebydlím, my bydlíme na
Manhattanu.“
To už se kolem začali shlukovat lidi, protože už bylo po
zvonění, a Krulerová sice ještě vyslala několik vražed-
nejch pohledů, ale pak to radši vzdala, poněvadž jí koneč-
ně došlo, že tady něco nehraje a že ta holka asi nekecá.
Že tuzemská asi vážně nebude, jinak by si totiž nedovoli-
la ani desetinu toho, co právě předvedla.
„Tak to se potom nedivím, že máte takové chování,“
štěkla ještě, ale už to nemělo tu šťávu, protože když najed-
nou někdo na její zupácký způsoby nereagoval tak, jak
byla zvyklá, to jest bezmezným strachem, nebylo to pros-
tě vono. Radši rychle vycouvala a zmizela v baráku, aby
svědků její potupné prohry bylo co nejmíň. Ještě by si
studenti mohli vzít špatnej příklad. Jenomže oni se všich-
ni stejně už předtím dívali z oken.
„Jáchyme, co to bylo za nemožnou krávu?“ zahlaholila
Gábina na celý kolo.
„Prosím tě já ti to rád vysvětlím, ale teď radši půjdeme,
pojď.“

162
 A Jáchym popad Gábinu za ruku a rychle ji táhnul od
kachlíkárny pryč. Sice na ni nemůžou, ale přece jenom…
No a tak jsme šli všichni do Plzeňáče. Je to tam teda dost
hnusný, ale maj tam největší stoly. Bylo nás asi jedenáct.
Jen jsme si sundali kabáty a nějak se poskládali kolem
nejdelšího stolu, kterej tam byl, už se na nás číšník kysele
křenil, a když jsme si začali objednávat jenom pivo, kafe
a tak, utrousil něco jako:
„Takovýhle hosty mám nejradši! Jen abyste na to vů-
bec měli. To já znám tohle…“
Nedořekl. Gábina Jochová vstala, odfoukla si copánky
z čela a svým nakřáplým hlasem smrtelně vážně povídá:
„Žertujete, pane, nebo to myslíte vážně? Máte chování
řeznického psa. Vy jste tady přece kvůli nám, you know,
a kvůli ničemu jinému. My jsme vaši hosti a vy máte být
rád, že jsme byli tak laskavi a přišli do toho vašeho
smradlavého pajzlu, do you understand? Doufám, že to
bylo jen… jen nedopatření.“
Gábině Jochový bylo teprve před měsícem sedmnáct,
hlavu má plnou copánků a korálků, ale něco v jejím hlase
a taky asi těch pár anglickejch slovíček způsobilo, že číš-
ník sklapnul podpatky a zaskřehotal:
„Ale jistě, slečno, promiňte, já to tak nemyslel. Člověk
toho má moc, tak je trošku nervózní. Hned to bude.“
A to je vlastně všechno, co bylo s Gábinou Jochovou.
Na odchodu dala chlapovi padesát korun navíc, ten zme-
tek se skoro ukláněl, ačkoli mu přitom řekla:
„A polepši se, pingle, o. k.?“
„O. k., o. k.,“ pokyvoval hlavou jako takovej ten umělo-
hmotnej pes, co ho jeden čas všichni mívali v autě, na tý
plošince za zadním sklem. Když jsme přišli do Plzeňáče

163
příště, už sami, choval se ještě docela slušně, ale popříště,
když ani tentokrát Gábinu Jochovou a její copánky mezi
námi neviděl a správně usoudil, že už asi víckrát nepři-
jde, začal se zase chovat jako stejný prase, jako kdykoli
předtím. Richard Schlesinger chtěl pak jednou udělat na
Jůlii dojem a pokusil se na nějakou číšníkovu přidrzlou
poznámku použít ten Gábininej grif.
„Tak se mi zdá, pane vrchní,“ řekl třesoucím se hlasem,
„že dnes zase máte chování honicího psa.“
Řekl honicího — místo řeznickýho, asi aby se tak úplně
neopičil.
„Hele, dej si bacha, ty smrade, abych nezavolal do ško-
ly, že tu chlemtáš přes poledne pivo,“ opáčil vrchní a by-
lo vymalováno.
Jó, Gábina… Ještě dlouho jsme si o tom s Jůlií poví-
daly.
„To bylo něco, co? Úplnej zázrak,“ vzdychala Jůlie.
„Prostě Amerika.“
„Žádnej zázrak, takhle to vypadá, když se někdo chová
jako normální člověk, a ne jako otrok. Bez tý naší věčný
předposranosti.“
„Jenže kdyby žila tady, chovala by se úplně stejně jako
my. Na to můžeš vzít jed. Jediný, co z toho plyne, je, že
bysme odsuď měly co nejrychlejš zmizet. Protože tady se
nic nezmění a z nás za chvíli budou stejný ubožáci jako
z našich a ze všech ostatních.“
„Který si netroufnou ani říct drzýmu pinglovi, že je
drzej pingl…“
„Přesně tak.“
Teoreticky to bylo úplně jasný, jenomže co s tím, pár
měsíců před maturitou?

164
 Richard Schlesinger má v poslední době vůbec smolný
období, ačkoli je vlastně otázka, jestli měl v životě nějaký
jiný. Obličej má jako měsíční krajinu, samej kráter nebo sop­
ka, a nový brejle, co mu koupila matka, jsou ještě hnus-
nější než ty starý. Ve čtvrtek jsme šli společně na koncert
do Futura, ještě s Jůlií a s Havlíčkem. Páťa nešla, poně-
vadž jí Jáchym Joch nabídnul, že ji vezme s sebou podívat
se, jak tady jeho otec natáčí. Tomu samozřejmě neodolala
a Havlíček byl dost mrzutej. Zato Jůlie měla pochopitelně
radost. Ve Futuru měl hrát Vladimír Merta. Já nevím, jest-
li ho mám zase až tak ráda, no ale je vzácnej. Ještě jsem
ho neviděla živýho. Cestou jsme potkali Musilovou s Kam-
zíčkovou. Futurum je totiž v Domě kovoprůmyslu, no a tam,
ve velkým sále, ve stejnej den zpívali Kotvald s Hložkem
a se Zagorovou. Musilová nám řekla, že včera s Kamzíčko-
vou dodělaly stopadesátou maturitní otázku, tak jdou
dneska na koncert, aby si udělaly trochu bene.
„Na Mertu?“ zeptala se Jůlie naivně.
„Kdo to je?“ vyvalila Musilová oči.
„No tady, do kulturáku, na Hanku Zagorovou,“ řekla
Kamzíčková otráveně, s jakejma tupcema to mluví.
„Jó na Vložka s Gottwaldem…“ povídá Havlíček, „tobě
se to líbí, jo?“
„No tak, já nevím, ne… Líbí… Mně se líbí tak ňák každá
písnička, když je hezká. Když je tak jako hezky zazpívaná,
že jo…“
„Ty vole, Kamzo, to mně teda ne. Já když slyším Holky
z naší školky, tak bych blil.“
„Ještě když si vezmeš, že to otextoval stejnej chlap, co
kdysi dělal pro Černocha Zrcadlo nebo Jsem jenom jeden
z těch, co chtěli slušně žít…“ přisadil si Richard.

165
 „A víš, že tomu jednomu slizounovi už je přes třicet?“
řekla jsem.
„A víš, že je ve straně?“ řekla Jůlie.
„Nevím,“ řekla Kamzíčková, „no a co? Co má jako bejt?
Hezky zpívá. Hele, já teda nevím, jo, ale vy mi připadáte
takový ňáký zapšklý. A vůbec, my už musíme jít. Hele
pojď, jdeme,“ šťouchla do Musilový, která jenom celou
dobu tiše čuměla. Zapřít Vložka s Gottwaldem už nemoh-
la, ale moc vehementně se k nim hlásit taky nechtěla, pro-
tože Havlíček se jí líbí a Havlíček byl proti. Tak radši neří-
kala nic, ale stejně jí to neprošlo. Havlíček ji zatahal za
šálu a zeptal se:
„Tobě se to taky líbí?“
„Ta Hanka přeci není tak špatná, ne…“ špitla nešťastně,
„třeba Maluj zase obrázky, v tom je taková jako poezie…“
A plaše zamrkala svýma srnčíma očima. Ale nebylo jí
to nic platný.
„Poéézie!“ zašklebil se Havlíček ďábelsky, „vona je
v tom poéézie! Mě vomejou. Tak cupitej na Zagorku a příš-
tě neber jméno boží nadarmo!“
Asi byla chudák ráda, že ji Kamzíčková odtáhla pryč.
Nám ale za chvíli taky sklaplo. Futurum bylo narvaný po
strop a Merta opravdu přišel. Vypadal úplně jinak, než
jsem si ho představovala. Je to takovej docela pohlednej,
narezlej chlapík, já myslela, že bude vypadat asi jako Hav-
líček po dvaceti letech — stejná bledá, vyzáblá mánička.
No tak jsem ho sice viděla, ale to bylo prakticky všechno.
Jen začal hrát:

„Sláva tobě Praho matko blahoslavená

v průsečíku dávných cest jantaru stavěná

166
 v pozůstatcích vlhkých vůní cítíš keltská opida
v žaláři národů spíš — čekáš co ti Vídeň dovolí a dá…“

trvalo to snad jenom půl minuty, vřítila se na pódium

ženská a zařvala:
„Tak to ne, milej zlatej, to néé!!! To jsme si nedomlu-
vili.“
Merta byl napřed tak zmatenej, na koho to mluví, že se
kolem sebe překvapeně rozhlížel, jestli někde nějakej „mi-
lej zlatej“ visí za nohu ze stropu, nebo co se děje. Chvilku
trvalo, než mu došlo, že ta ženská myslí jeho osobně. Nám
zase chvilku trvalo, než nám došlo, že ta ženská není ni-
kdo jinej než paní Schlesingerová, Richardova matka. Lidi
řvali, pískali a dupali, ale nebylo to nic platný, koncert byl
v pekle a všichni se museli rozejít, poněvadž soudružka
ředitelka Schlesingerová si s sebou přivedla vrátnýho s pis­
tolkou na zadku a vyhrožovala esenbákama. Já jenom ne-
chápu, proč to teda napřed dovolila. Co čekala? Ale Ri-
chard pak říkal, že jí to asi proklouzlo, že to šlo asi mimo
ni, protože Futurum má svýho vlastního dramaturga nebo
vedoucího nebo co to je.
„Tak ten asi taky skončil,“ zavěštil Richard ponuře.
A jak se všichni naštvaně cpali jeden přes druhýho
zase ven, někdo do něj strčil tak, že mu upadly brejle
a Havlíček mu na ně v tý tlačenici šlápnul.
Richard napsal novou báseň, zase takovou pochmurně
milostnou, a podstrčil ji Jůlii pod průhlednou záminkou,
aby mu ji jako zhodnotila. Je to samej led a sníh, srdce
puklá mrazem a tak podobně, člověku to přijde trochu ko-
mický, ale kdyby si nepředstavoval Schlesingera, tak je
vlastně docela hezká. Na Jůlii to ale žádnej velkej dojem

167
neudělalo a je jenom ráda, že se naštěstí nikdy výslovně
nevyjádřil. Onehdy to zkusil zase jinak, když ho Frída
Beerová vyvolala na začátku němčiny k tabuli. Ne na
zkoušení, pokaždý si někoho vytáhne a zeptá se:
„Was gibt’s Neues?“
Frída celkem beze stopy zájmu položila obligátní otáz-
ku:
„Also, Schlesinger, was gibt’s Neues?“
Richard hodil očko Jůliiným směrem a pak povídá:
„Nichts Neues unter dem Sonne.“
Frída Beerová se na něj ani nekoukla, dívala se z okna
někam do dálky a hlasem k smrti znaveným, sotva slyši-
telně pronesla:
„Unter der Sonne, Schlesinger, unter der Sonne… Běžte
si sednout.“
Nezlobila se ani se nezasmála, bylo jí to jedno. Frídě
Beerový může bejt tak pětačtyřicet nebo padesát, těžko
říct, a vypadá to, že ji život netěší. Poměry nestojej za nic,
místo aby přednášela na univerzitě, musí se tady pokou-
šet vzdělávat stádo beznadějnejch idiotů, a ještě ke vše-
mu se prej rozvádí. Muž si našel nějakou mladší a táhne
se to už přes rok. Aspoň tak mi to někdo říkal a asi to
bude pravda, protože už nejmíň rok je Frída taková neteč-
ná a otrávená a moc o sebe nedbá. Rozcuchaný vlasy jí
padaj do očí a jenom tak jednou za měsíc si nechá udělat
ondulaci, jak by řekla moje babička, s příšerným tříbarev-
ným melírem. Ten den má pak o něco lepší náladu.
Letos na podzim, myslím, že to bylo v listopadu, když
jsme přišli po polední pauze na odpoledku, viděli jsme,
že někdo mezitím vyvěsil na školu obrovitej černej pra-
por, a byli jsme samozřejmě zvědavý, co se stalo. Vlastně

168
co, to bylo celkem jasný, ale komu… Měli jsme zrovna
němčinu, všichni pořád pokukovali k oknu a všelijak se
dohadovali co a jak, až se nakonec Jáchym Joch přihlásil
a zeptal se:
„Paní profesorko, nevíte prosím vás, proč tam visí ten
černej prapor?“
Frída ani nezvedla oči od třídní knihy, dál si něco zapi-
sovala a jenom tak mávla levou rukou.
„Ale prej umřel Brežněv nebo co,“ zamumlala a odloži-
la propisku, „also, was gibt’s Neues?“
Výbuch smíchu byl tak strašlivej, že si musela na chví-
li stoupnout tváří k oknu a zády ke třídě. Když se zase ob-
rátila, tvářila se, že na tu svou otázku už zapomněla.
„Also, dneska,“ řekla, „si povíme něco o Friedrichu
Schillerovi. Jak vás znám, jistě už se chvějete nedočka-
vostí.“
Takže ani Richard Schlesinger tím svým výrokem žád-
nýho zvláštního efektu nedocílil. Lidi se sice trochu za-
smáli, ale s Frídou to ani nehnulo. I tak to ovšem bylo
k něčemu dobrý, poněvadž jsme si s Pomeďákama díky
tomu vymysleli novou hru — kdo si při vyučování dovolí
říct nebo udělat největší blbost — ale tak, aby mu to profe-
soři sežrali, jinak by na tom nebylo nic zábavnýho a taky
by to nebylo žádný umění. Obyčejný nesmysly říkaj všich-
ni pořád, jenže nechtěně. Jmenuje se to Hra na pitomce,
a zaplať pánbůh za to, protože tu už začínala bejt pěkná
otrava.
Jůlie byla tři dni nemocná, ale už je zase zpátky, neby-
lo to nic vážnýho, asi ji jenom skolilo špatný svědomí.
V pondělí totiž přišla do školy pozdě, celá jurodivá, to
jsem hned viděla, a v ruce držela krabici od bot. Matika

169
už byla v plným proudu, tak mi nestačila nic říct, jen mi
strčila pod nos lísteček Udělala jsem hroznou věc, ale už
to fakt dál nešlo. Zase byla v tom a já už na to nemám ner-
vy. Vůbec jsem nechápala, která bije.
„Co jsi udělala?“ zeptala jsem se šeptem, abysme se ne-
zdržovaly psaním. Ale Hamášek mě slyšel a hned mě za
trest vyvolal k tabuli. Tak jsem se to dozvěděla až po ma-
tice. Jednalo se o křečky. Jůlie zjistila, že křečková, křeč-
kyně, nebo jak se to vlastně správně řekne, asi spíš křeči-
ce, no prostě že ta samička už zase čeká mladý, a při
představě, co by za pár dní opět následovalo, propadla
úplný panice. Celej večer běhala po bytě a přemejšlela,
co má dělat. Ve Zverimexu se ptala už posledně, tam je
nechtěj, mladý ani starý, a nikdo jinej je samozřejmě ne-
chce taky. Nakonec usoudila, že jestli se zase nechce dí-
vat, jak jim z huby visej nožičky a zadečky a já nevím co
všechno těch ubohejch mláďat, tak je bude muset asi za-
bít. To se jí pochopitelně vůbec nelíbilo, ale co s nima,
s vrahounama. Už tak, když se na ně jenom podívá, vyje-
de jí žaludek až do krku. Ty mladý to maj stejně spočítaný
tak jako tak. Tak si řekla, že nebude falešně sentimentální,
že si za to koneckonců můžou sami a že už s nima měla tr-
pělivosti dost a dost. No jo, jenomže ono se řekne zabít,
ale jak. Chvíli kolem nich pobíhala s paličkou na maso,
pak vyndala z terária toho starýho, postavila ho na dřevě-
ný prkýnko, který předtím položila na svůj psací stůl, a na
vysvětlenou mu řekla:
„Ty seš totiž ten největší hajzl. Ty za to za všechno mů-
žeš.“
Křeček seděl na prkýnku, myl si předníma tlapičkama
čumáček a vůbec se nepokoušel hájit. A Jůlie viděla, že to

170
v žádným případě nepůjde, že ho do tý umytý hlavy pros­
tě praštit nemůže. Tak ho zase vrátila zpátky, vytáhla sa-
mičku a běžela s ní na záchod, protože ji napadlo, že by ji
tam mohla spláchnout. Chvíli s ní postávala nad mísou,
dvakrát spláchla jen tak nanečisto, pak se pozvracela
a odnesla křečici zase do terária. Potom strávila divokou
noc, tentokrát bezesnou, zvracet byla ještě dvakrát, a rá-
no, když se s kruhama pod očima posadila na posteli a je-
jí první pohled padnul samozřejmě na terárium, konečně
se definitivně rozhodla, co udělá.
Dala křečky do krabice od bot, vystoupila z tramvaje
už na Hradčanský, šla pěšky přes pláň a tam někde upro-
střed je z tý krabice vytáhla a postavila na zem.
„Tak,“ řekla, „a teď si jděte, kam chcete.“
Křečci ovšem nikam nešli, seděli na zemi a koukali, až
pak najednou přece jenom pomalu vykročili směrem k tri-
bunám.
„Tam ne,“ poradila jim ještě Jůlie, „musíte na druhou
stranu, na trávu, tady chcípnete.“
Jenomže křečci si, jako už tolikrát předtím, poradit ne-
nechali a vyrazili.
„No tak já už taky musím jít,“ pravila Jůlie sama k sobě
a utíkala do školy. Už se radši neohlížela, ale stejně pořád
v duchu viděla, jak ty dvě pitomý malý myši mizej na
poušti.
„No vypustit je v únoru na Letný,“ řekla jsem Jůlii, „tos
je klidně mohla rovnou spláchnout do toho záchoda.“
„No jó, vždyť já vím,“ mračila se na mě, „nech mě bejt.
Co jsem podle tebe měla dělat? Tak sis je mohla vzít.“
„Půjdem se ještě na chvíli projít na Letnou?“ zeptala
jsem se po vyučování.

171
 „Ne, na Letnou ne, tam chodíme pořád. Pojď, půjdem
radši do Stromovky,“ navrhla Jůlie. A asi tam nastydla,
poněvadž pak byla tři dni nemocná.
Když byla nemocná, kamarádila jsem se trošku s Pá-
ťou. Byly jsme spolu taky na kafi. Šly jsme do kavárny Let-
ná, to je na rohu proti letenský pláni, docela pěkná kavár-
na, taková, co asi pamatuje lepší časy. Ještě pořád tam
mají šatnářku. Ale dlouho jsme tam nepobyly. Objednaly
jsme si kafe a sodovku, Páťa odběhla pro safari a nějakej
člověk, co seděl sám u vedlejšího stolu, se ke mně najed-
nou naklonil a řek:
„Slečno, povězte mi, jaké máte bradavky, malé, nebo
velké? A jakou barvu, růžové, nebo spíš do hněda?“
Vylítla jsem ven, ani jsem se na něj nepodívala. Sice už
jsme měly objednáno, ale tohle se nedalo. Venku jsem
pak Pátě vysvětlila, co se stalo, a ještě dlouho jsem cítila,
jak se mi zvedá žaludek. Šly jsme radši dolů do bistra.
„Fakt strašný, Páťo,“ bědovala jsem, „to je každou chví-
li tohleto. V jednom kuse mě otravujou ňáký hnusný chla-
pi. Klidně rovnou na ulici, kdekoli.“
„Máš takovou postavu,“ řekla znalecky Páťa, „velký
prsa, malej zadek, to se některejm líbí.“
„No dobře, ale copak je to možný? To si ty debilové
myslej, že jim padnu kolem krku nebo co? Mně nevadí, že
jsem holka, mně je to fakt jedno, nikdy mi to nepřišlo dů-
ležitý, ale jednu věc klukům závidím. Můžou si jít, kam
chtěj, a dělat, co chtěj, a to člověk prostě nemůže. Nemů-
žeš jít dejme tomu večer sama po Praze, zajít do jedný
hospody, dát si sklenku, pak do druhý, pobavit se s lidma
a zase popojít dál. Nebo jet sama stopem a další takový

172
věci. Jakmile se někde objevíš bez kluka, hned tě začne
někdo otravovat a o žádný povídání mu fakt nejde.“
„No jó, to já znám,“ pokejvala hlavou Páťa, „s tím pros-
tě nic nenaděláš. Ale jsou i horší věci.“
Zhluboka se nadechla a vypravovala mi, že je jí doma
čím dál hůř, protože na ni začal dotírat otčím. Zkoušel si
na ni sem tam šáhnout, a když byla paní Jíchová nedávno
na služební cestě, pokusil se večer vlézt k ní do postele.
Praštila ho, utekla a skoro celou noc prochodila po sídlišti.
„Pan doktor Patera?“ vydechla jsem ohromeně. „To
není možný…“
Znám ho jenom od vidění a nikdy bych to do něj neřek-
la. Takovej tichej, slušnej vousatej pán, co se pořád zdvo-
řile uklání, když s někým mluví.
„Jak není možný?“ vykřikla dotčeně Páťa, „ty mi nevě-
říš? No vidíš, to je na tom to nejhorší, nikdo mi nevěří. Ani
matka ne.“
„Já ti věřím, jenom mě to hrozně překvapilo. A řeklas
jí to?“
„Řekla.“ Páťa vytáhla zmuchlanej kapesník a dlouze se
vysmrkala. „Řekla mi, že jsem hysterka a že už mě zná, že
se tahám s klukama a že mi nevěří ani slovo. Že prej jí
chci zkazit život, protože nemám Pateru ráda.“
„To je strašný. A řeklas o tom Havlíčkovi?“
Páťa smutně zavrtěla hlavou.
„Neřekla. Nechci mu to říkat, víš jakej je… Bůhví co by
chtěl udělat, on by byl schopnej jít se s ním prát nebo ješ-
tě něco horšího. Nemůžu mu to říct, už takhle je samej
průšvih.“
„No jo, ale co teda budeš dělat?“

173
 „To já nevím. To já právě vůbec nevím.“
„Moje máma zase dost pije,“ řekla jsem najednou Pátě
to, co jsem nikdy nikomu neřekla. Ani Jůlii ne, strašně se
za to totiž stydím a taky je mi mámy líto, nechtěla jsem,
aby to někdo věděl. Aby si z ní třeba dělal srandu. Ale na-
jednou to bylo venku.
„Včera zase, táta měl představení, přespával v Ničíně,
tak si koupila šumavský bylinný a ztřískala se do němoty.
Nejhorší je, že si pak nechce jít lehnout. Potácí se po bytě,
dokud se aspoň trochu udrží na nohách, kácí židle, padá
na zem… Včera rozbila konvičku na čaj a kdoví co ještě.
Ve dřezu byla hromada střepů. Čekala jsem, až konečně
zaleze jako vždycky, a pak jsem to šla uklidit a zkontrolo-
vat. Když je vožralá, nemůžu spát, mám strach, co všech-
no může udělat. Poslouchám ty rány a čekám. Včera to
bylo do půl druhý. Táta dělá, jakože vo tom neví, ale ví to
moc dobře, když je doma ňákej chlast, snaží se ho co nej-
líp schovat. Hrajou spolu takovou bojovku. Ale ona to stej-
ně vždycky vyčmuchá nebo si něco přinese. To není tak
těžký, těch pár korun na nějakej patok schrastí pokaždý
a tím, co najde někde na dně tátový skříně, se pak do-
razí.“
„No jo,“ vzdychla Páťa, „to je taky na hovno. Prosím tě
tamto nikomu neříkej, radši ani Jůlii ne, voni se Molovi
s našima znaj, a kdyby doma náhodou něco plácla…“
„Neřeknu,“ slíbila jsem. „A ty to prosím tě taky nikomu
neříkej.“
Dopily jsme kafe a šly na Štrosmayerák na tramvaj.
Venku bylo tak hnusně, jak jen může v únoru bejt.

174
 14.

V parku se hejbe ten chlap

Dneska ráno jsem šla sama pěšky přes Letnou. Nesešly

jsme se u tramvaje se Zuzou a ani Musilovou jsem nepo-
tkala, což mě teda vůbec nemrzelo. Neměla jsem náladu
na jednu ani na druhou. Musilová by mi vykládala, že jí
do maturity zbejvá projít ještě patnáct otázek a že neví,
jak to všechno stihne, a Zuza by mi obšírně líčila všechny
podrobnosti svojí úžasný milostný avantýry s nějakým
fešným automechanikem nebo traktoristou z Horní Dolní,
kterej není tak úplně blbej, jak by se snad mohlo zdát, pro-
tože ve volných chvílích úžasně hraje na bicí v rockový
kapele jménem Holubí trus. No a ráno by bylo zkažený.
Takhle jsem si mohla v klidu popřemejšlet a tiše si užívat
ranní inverze.
Vylezla jsem ke Stalinovi, celou cestu nikde ani noha,
na úchyly je ještě zima a co by tu kdo jinej ve všední den
po ránu hledal. Všechno je sice ještě skoro holý, ale ve
vzduchu už je cejtit hlína. Člověk vnímá to všudypřítom-
ný pnutí a ví, že to každou chvíli povolí. V duchu tomuhle
období říkám měsíc Golema. Celá Praha byla pod těžkou
šedivou poklicí, a jen ať se pěkně podusíme v tý nechut-
ný omáčce, co jsme si sami navařili. Ani jedinej paprsek
se skrz ni neprodral. Jenom na horách, tam je prej teďka
hezky a svítí sluníčko. Tohle počasí trvá už celej tejden,
ještě větší mlha byla v pondělí ráno, když kluci viděli tu

175
mrtvolu. Honza Kaplan s Antošou šli taky do školy pěšky,
z Hradčanský to vzali zadem, kolem Hanavskýho pavilo-
nu. Povídali si, bylo prej vidět sotva na pár kroků, a najed-
nou přímo před nima na trávníku na kraji cesty ležel na
zemi chlap v béžovým baloňáku a ze zad mu trčela kudla.
Teprve potom, jak se to všechno postupně vylouplo z ml-
hy, si všimli, že už jsou tam policajti a taky havrani. Pros-
tě normální detektivka. Voni samozřejmě říkaj Zvětšeni-
na. Všem nám to hned nadšeně vykládali a Jůlie se, tak
jak to ona někdy umí, úplně vážně zeptala:
„Myslíte, že to byla vražda?“
„Já bych řek, že jo.“ povídal jí Honza Kaplan, „ale ma-
jor Zeman usuzuje na jasnou sebevraždu.“
Jůlie je trochu roztržitá. Pak jí ještě kluci řekli, že ten
chlap měl na sobě dost podobnej kabát jako ona, tak jsem
si přisolila a řekla jsem, že to asi udělali ty dva vyhozený
křečci, který si v tý mlze chudáka chlapa spletli s Jůlií. Ji-
nak se ale všeobecně soudí, že je celá tahle končina kolem
Hanavskýho pavilonku nočním rejdištěm pražskejch homo­
sexuálů a že se asi nějak nepohodli. Klepáčová s varovně
vztyčeným prstíkem něco takovýho vykládala v déčku.
No o tom já nic nevím, možný je všechno, ale spousta lidí
se hlavně vždycky potřebuje tvářit, jakože maj ve všem
jasno, i když vědí stejný kulový jako všichni ostatní.
Když jsme včera o velký přestávce korzovali po chod-
bě, viděli jsme, že tam Honza Kaplan nasupeně pobíhá
s kyblíkem a jednu po druhý otírá všechny kytky v květi-
náčích. Nařídila mu to Krulerová, poněvadž se jí nelíbilo,
že přišel do školy v šortkách a taky že si přendal učení do
starýho, vulkánovýho kufříku po dědečkovi, kterej našel
na půdě a kterej je kolem dokola polepenej takovejma

176
těma nálepkama ze všech možnejch měst v celý Evropě,
po kterejch se Honzův dědeček celý mládí promenoval,
než tady pak přiložil ruku k dílu a pomoh vybudovat ten
ráj na zemi, co v něm teďka žijem. Havlíček měl ten den
na sobě dokonce sukni, ale toho si Krulerová nevšimla.
V déčku totiž pořádali akci Týden mladé módy a některý
lidi přišli vyšňořený fakt velkolepě — všelijaký pekelný
tesilky, zářivý chemlonový vestičky, dederonový košile
pastelových barev a lesklý slizký kravaty. Ale to jim pro-
šlo v naprostým klidu, protože spousta pablbů takhle cho-
dí oblečená úplně běžně. Jenže Kaplana Krulerová nesná-
ší, a když ho náhodou vyvolala k tabuli, byly ty jeho holý,
chlupatý nohy fakt dost nápadný. Tak si ho hned podala.
„Soudruhu Kaplane, jak si to představujete? V únoru…?
Co to má znamenat? Jste normální, člověče?“
A nakonec se ho zeptala, jestli jeho tatínek taky nosí do
práce šortky. Honza odpověděl, že nenosí, a Krulerová ví-
tězoslavně zapištěla:
„No tak vidíte!“
Ale Kaplan dodal, že dřív je nosil často, jenomže teď už
nosí jenom dřevěnej šusťák. Vlepila mu facku, zapsala ho
do třídnice a navrch musel za trest umejvat celou přestáv-
ku ty kytky. Byl příšerně naštvanej, vzal si na to kýbl se
špinavou vodou a houbu od tabule, takže vždycky, když
nějakej ten list otřel, chvilku to vypadalo o. k., ale za pár
vteřin se na tom listu objevil souvislej bílej povlak, jak na
povrchu zaschla všechna ta křída. Trochu jsme si s ním
s Jůlií povídaly, právě když pracoval na tom velkým fíkusu
v rohu pod oknem. Zrovna šel kolem Fořt, slušně jsme ho
pozdravili, Fořt se zastavil, chvilku se zájmem pozoroval
ten očistný proces, potom přimhouřil očička a povídá:

177
 „Hmm… No ano, Kaplane, to si květinka vydychne.“
A odebral se do kabinetu.
Krulerová ho nesnáší úplně stejně jako Kaplana a jako
nás s Jůlií, jenomže na něj tak snadno nemůže. Ačkoli kdo
ví, když je předsedkyní školní stranický organizace, tak
asi může ledacos.
Na poslední hodinu jsme s Jůlií směly legálně odejít ze
školy, protože jsme jely do tiskárny, která je v jednom za-
padlým dvoře v Jungmannový ulici, vyzvednout Atom.
Udělaly jsme totiž přece jenom jedno celý číslo, tak jak si
to přála profesorka Neužilová na maturitním plese. Dost
dlouho jsme váhaly, ale nakonec jsme si řekly, že to teda
zkusíme. S tím debilním názvem se nedalo nic dělat, ten
se měnit nesměl, ale na vnitřku jsme si daly záležet. Ačko-
li hned ze začátku jsme to ještě málem celý odřekly. Vy-
světlovaly jsme Neužilový, že bysme tam chtěly udělat
všelijaký změny, zavést nový rubriky a tak podobně. Na-
příklad dělat rozhovory se zajímavými studenty našeho
gymnázia. Neužilová prohlásila, že proti tomu nic nemá,
ale že bysme měly začít rozhovorem s nově zvoleným
předsedou celoškolního výboru SSM. To je teďka po Ťuí-
kovi jeden takovej trouba ze IV. A. To se nám pochopitel-
ně moc nezdálo, Jůlie se mě otáveně ptala, jestli se na to
teda radši nevykašleme.
„Vždyť je to takovej blbec,“ povídá, „a vůbec, předseda
SSM…“
Jenže mě něco napadlo.
„No právě,“ řekla jsem, „uděláme to. Bude sranda, uvi-
díš.“
A vysvětlila jsem jí, co mám na mysli. Pečlivě jsme si
připravily otázky a sešly se s ním ve svazácký klubovně,

178
kde taky jinde… Mirek Krumphanzl je takovej malej, čer-
venolící valibuk, moc se nemeje a dvakrát mu to nepálí.
Instinkt mě nezklamal.
„Mirku, v čem vidíš hlavní nedostatky v dosavadní prá-
ci naší školní svazácký organizace?“ zeptala jsem se.
„To je těžká otázka,“ povídá Mirek, „to tak ňák ještě ne-
vim.“
„Co bys ty, jako nový předseda, rád zlepšil? Jaké změ-
ny bys navrhoval udělat?“
„No, změny… já nevim… Nějaký změny by to asi chtělo,
že jo… Ale já nevim…“
„Na co budeš ty osobně ve své nové funkci klást nej-
větší důraz? Jaké budou tvoje priority?“
„Priority? Jako jaký jsou moje přednosti? Hahaha, to
teda nevim.“
A tak to pokračovalo až k poslední otázce:
„Co bys jako předseda CŠV SSM a zároveň jako student
Miroslav Krumphanzl na závěr rád vzkázal našim čtená-
řům?“
„Holky, to fakt nevim tohleto… Fakt nevim.“
Tak jsme ten rozhovor pěkně slovo od slova zazname-
naly, přepsaly a zařadily jako hlavní materiál čísla, spolu
s Mirkovým portrétem, kterej jsem vlastnoručně nakresli-
la, a s krátkým úvodním slovem o smyslu nové rubriky.
K tomu jsme ještě do záhlaví připojily kratičký reklamní
slogan, prostinký jako Mirek sám:

Studujeme vedle sebe

a vůbec se neznáme
Neznáš mě — já neznám tebe
V Atomu se poznáme!

179
 Kromě ústředního interview jsme do čísla samozřejmě
daly ještě spoustu dalších věcí — několik Havlíčkových
básní, Schlesingerův článek o historii Rudolfovy štoly,
podle níž se náš gympl jmenuje, tak jak se jmenuje, jednu
moji povídku o Jidášovi, několik Jůliinejch kreslenejch
vtipů, křížovku, krásnou básničku o pláni od jedný holky
ze třeťáku, která končí slovy „…havrani sezobávají zbytky
cirkusu“, a tak podobně. A taky jednu delikátní vystřiho-
vánku z našeho oblíbeného žánru Past na pitomce, kte-
rou jsme nazvaly Vystřihněte si pejska. Jůlie nakreslila ně-
jakýho takovýho nohatýho čokla s dlouhým ocasem
a k němu byl přiložen velice podrobnej a sáhodlouhej ná-
vod, jak správně postupovat, aby se dosáhlo kýženého
výsledku. Stříhejte podle přerušované čáry, opatrně na-
střihněte v bodech A, C, E a G, končetinu označenou pís-
menem A prostrčte otvorem B, končetinu označenou pís-
menem E otvorem D a tak dále… Budete-li postupovat
přesně podle návodu, sami budete překvapeni, co vám
vznikne. Takto získaný dekorativní předmět, který zavěsí-
te na silonovou nitku, pokud možno pastelové barvy
(např. růžovou, ale může být i fialová), můžete použít jako
výzdobu svého pokoje, své nástěnky, také jako ozdobu
vánočního stromku, případně jako vkusný dárek pro ně-
koho blízkého anebo jakkoli jinak. Pokud člověk postupo-
val přesně podle pokynů, vznikla samozřejmě úplně ne-
smyslná motanice, ne tak zcela nepodobná artefaktům
z hodin profesora Fořta. Byly jsme s tím hodně spokoje-
ný. Taky to dalo spoustu práce.
Všechny tyhle materiály jsme, v co nejúhlednější úpra-
vě, podle naší dohody předložily ke schválení profesorce
Neužilový. Měla je u sebe jedno celý dopoledne, potom

180
nám to vrátila, tvářila se spokojeně a řekla, že můžeme tisk­
nout. Já teda nevím, ale mám takovej dojem, že to asi ne-
četla. Určitě ne ten rozhovor s Krumphanzlem. Kdo by ta­ky
kontroloval rozhovor s předsedou SSM, to je přece zby­
tečný. Včera teda konečně nastal ten slavnostní okamžik,
že jsme si jely hotovej Atom vyzvednout a pak jsme ho roz­
nášely po třídách. Sportovcům míň, pro ty je to škoda. Zby­
tek se nechal dole před klubovnou jako vždycky a během
další přestávky byl celej pryč. Lidi všechno rozebrali. Po
celý škole postávaly na chodbách i ve třídách hloučky,
četly a smály se a tak to pokračovalo ještě druhej a třetí
den. Lidi za námi dokonce začali chodit a začali nám nabí-
zet svoje vlastní věci. Básničky, povídky, všechno mož-
ný… To bylo asi vůbec poprvé, co se o Atom někdo zají-
mal. Všichni samozřejmě nebyli tak nadšený, hned druhej
den ráno za námi přilít do třídy rozzuřenej Krumphanzl,
že prej co jsme si to dovolily a co to má jako znamenat!
Byl úplně zsinalej a všechna bodrost ho dočista opustila.
„Jak co to má znamenat?“ zeptala jsem se. „Něco není
v pořádku?“
„Nic není v pořádku! Taková vostuda! Vždyť je to úplně
hrozný!“
„Jak hrozný? Otiskly jsme tam přesně to, co jsi říkal.
Ani o jediný slovo víc nebo míň.“
„No právě! Já jsem myslel…“
„Cos myslel?“
„No že to jako ještě nějak jako to…“
„Jako co?“
„No jako to… přece… sakra doprdele!“
„Jako upravíme?“
„Jo. To je přece jasný, to se přece vždycky tak dělá.“

181
 „Hele, my nevíme, jak se to vždycky dělá, možný to je,
ale my nejsme žádný profesionální novinářky, a potom —
to by byl podvod, a ještě bys pak moh po právu říct, žes
to tak přesně neřek, že jsme to bůhvíjak změnily a kdesi
cosi. Ještě bysme z toho mohly mít nepříjemnosti. To
snad chápeš, ne?“
Mirek chápal kulový, ale tolik přece jenom pochopil, že
si naběh a že si na nás nic nevezme. Potom jsme se ještě
doslechly, že naštvanej nebyl samosebou jenom Mirek, že
i část profesorskýho sboru skřípala zubama. Krulerová,
Klepáčová a další známý firmy, dokonce se to prej projed-
návalo na nějaký schůzi, ale celý to skončilo do vytrace-
na, protože s tím prokazatelným faktem, že to ten vůl
všechno takhle doopravdy sám říkal, nedokázal prostě ni-
kdo hnout. Extra si ho kvůli tomu na tu schůzi pozvali, ale
nezbylo jim, než, jak říká náš tatínek, dát pracky nahoru.
Neužilový sice trochu nadávali, jakej že to měla dozor, ale
jakž takž se z toho vykroutila tím, že předsedu CŠV SSM
pokládala za natolik důvěryhodnou osobnost, že ji ani ne-
napadlo, aby ho ňák cenzurovala. Vážně by mě zajímalo,
jestli to četla, nebo nečetla, ale to se nikdy nedozvíme,
vždyť ani nevíme, kdo vlastně vypustil zprávu o tom, jak
to na tý schůzi probíhalo.
A takhle je to se vším. Nejen ve škole, oficiálně se člo-
věk popravdě nedozví, ani kolik se urodilo brambor (ne
že by mě zrovna tohle zajímalo), ale zato kolujou ty nej-
fantastičtější zvěsti o všem možným. To je jako s těma
hrůzostrašnejma úmrtíma profesorů. Člověk třeba ze
všech stran slyší, že vloni na stavárně jednomu asistento-
vi uříznul hlavu pater noster. V novinách nic, ale celá Pra-
ha to ví a celá Praha se otřese hrůzou. Když se ale něko-

182
ho zeptáte konkrétně, nedozvíte se nic jinýho, než že to
ten dotyčnej od někoho slyšel. Student elektrotechniky
řekne, že je to stoprocentní pravda a dodá detaily, jak
a kam všude protekla ta krev, ale zároveň řekne, že to
ovšem nebylo na stavárně, ale na architektuře. A když se
zeptáte třeba Jůliiný starší ségry Hany, která na tu archi-
tekturu chodí, ujistí vás, že je to fakt stoprocentní pravda,
a doplní zajímavou podrobnost, že ta uříznutá hlava ještě
přibližně minutu pomrkávala a na oslovení jménem zcela
jasně reagovala úsměvem, ale zároveň vám taky sdělí, že
na architektuře to určitě nebylo, snad prej na strojárně.
A tak pořád dokola.
To samý letos s tou kuchařkou ze strahovský menzy.
Jak všechny ty kuchařky furt kradou, což je teda fakt, pro-
tože kdyby to tak nebylo, muselo by to odporný školní jíd-
lo bejt aspoň malinko k žrádlu, tak tahle prej byla zvlášť
chamtivá — a tak dlouho se nakláněla nad kotlem s polív-
kou, poněvadž jí bylo líto zbytečně velkýho a pěknýho
kusu masa, až se naklonila moc, a jak byla tlustá, převáži-
la se přes okraj, žuchla tam a poklop se za ní sám přirazil.
Polívka se vařila klokotem a přišli na to až druhej den
v poledne, když ten hovězí vývar dobrali až skoro do dna
a tam plavaly čistě vybělený lidský kosti. Celá kostra
i s lebkou. Když pak — nomen omen — pani Vomáčková
nepřišla ani celej příští tejden do práce, došlo jim, jak se
asi ten kostlivec ve vývaru octnul. Rodina ji koneckonců
taky začala časem postrádat, jelikož oproti obvykle nemě-
li žádný maso na víkend, a mezitím to koneckonců potvr-
dila kriminálka. Prej… Kdo ví.
Každej o tom ví, každej už to slyšel, ale nikdy nikdo
u toho nebyl, nikdo to neviděl. A noviny pochopitelně už

183
vůbec o ničem takovým nevědí. Tam jsou k přečtení dale-
ko vzrušivější věci, například o kolik letos v ČKD překro-
čili plán výroby tramvají a kolik jich prodali do Kazachstá-
nu, jaké potíže měli družstevní rolníci ze Severojižní Lhoty
se sklizní řepy a jak se jim je podařilo vyřešit anebo že
nová, v pořadí už IV. brigáda socialistické práce z kladen-
ských hutí si překvapivě vetkla do štítu jméno Vladimíra
Iljiče Lenina. Ty tři předchozí byly zřejmě beznadějně ne-
nápaditý. No jo no, tyhlety hrůzyplný historky, o kterejch
se mluví, by se, i kdyby byly náhodou pravdivý, mohly
objevit maximálně v černý kronice, ale ani tam vlastně
ne, poněvadž jde o úrazy čistě pracovní a o takových se
ani v tý černý kronice většinou nepíše, poněvadž naše so-
cialistická práce je přece výhradně zušlechťující, radost-
ná a každopádně zcela bezpečná a naše pracující musíme
povzbuzovat, a ne je strašit. Ačkoli náhodou všichni pra-
cující, který jsem u toho viděla, se při vyprávění podob-
nejch hororků sice třásli hrůzou, ale ještě víc rozkoší.
Stejně je roztomilý, jak se všech nevím kolik milionů
československejch pracujících dělí jenom na tři katego-
rie — dělníky, rolníky a pracující inteligenci. Když pomi-
nu, jaká je to trotlovina, tak jednoznačně nejperverznější
je ta pracující inteligence. To je čistej surrealismus. Existu-
je teda nějaká nepracující inteligence? A kdo to jako má
bejt? Doktor v důchodu? Nebo moje matka, když nesmí
léta hrát divadlo? Ale jsou herci vůbec inteligence? No rol-
níci ani dělníci to zjevně nebudou. Nebo můj otec, kterej
sice pracuje, ale v Tel Avivu, takže na špatným místě…?
Čert ví. Kdyby se na to někdo zeptal, třeba na hodině ob-
čanské výchovy, zapsali by ho do třídní knihy nebo by

184
jako provokatér dostal rovnou důtku, ale rozhodně ne
žádnou odpověď. Což je vlastně v pořádku, protože na ta-
kový nesmysly se normální člověk nemá co ptát.

185
 15.

Když ty, no tak já taky

„Víte, co je novýho?“ hulákal na nás v pátek ráno Hav-

líček. „Ten zapíchnutej chlap onehdy na Letný, to prej byl
Pivoňka. No fakt, všimněte si, už nejmíň tejden se tu ne­
ukázal. Ňákýmu sportovci z céčka nebo z efka, teď si ne-
jsem jistej, prej ruply nervy. Pivoňka ho prej chtěl nechat
propadnout, a to by nesměl reprezentovat. Tak si na něj
počkal.“
No to teda nevím. To by nám snad něco řekli, ale kdo
ví. Na dnešek se mi zdál sen, kterej ze začátku vypadal
dost legračně, ale ke konci už zdaleka tak veselej nebyl.
V tom snu jsem normálně usínala ve svý posteli, když mě
probraly nějaký rušivý zvuky, posadila jsem se a viděla,
že za těma prosklenejma dveřma, co vedou do pokoje
k našim, se, ačkoli byla tma, rýsujou nějaký divný siluety.
Trochu jako lidský, ale ne úplně. Jedna měla strašně dlou-
hý uši, druhá kratší, jenže taky ne jako člověk, byly posa-
zený nahoře na temeni hlavy. Obě ty podivný bytosti
ťukaly na dveře a rukama vehementně naznačovaly, ať
rychle otevřu. Moc se mi nechtělo, bála jsem se, ale záro-
veň jsem měla v tom snu obavy, aby nevzbudily naše. Tak
jsem přece jenom vstala, otevřela a ony rychle vklouzly
dovnitř. Hned se mi ulevilo, protože se ukázalo, že jsou to
Pinďa s Bobíkem, ale nebyli sami, vlekli s sebou spouta-
nýho zločince, kterej ovšem taky vypadal jako kreslenej

186
zločinec ze Čtyřlístku. Strašně spěchali, poručili mi, abych
vzbudila Pepíčka a že jim s tím zločincem musíme po-
moct, aby ho mohli po zásluze potrestat. Vzbudila jsem
bráchu a rázem jsme se všichni ocitli na nádraží, myslím,
že na smíchovským, ale to není důležitý. Byla noc, napro-
stá tma a nikde ani noha. Na peroně nám přikázali, abys-
me toho zločince chvilku podrželi, i když byl stejně sváza-
nej, a zatím přistavili obrovskou lokomotivu. Potom toho
zločince, kterej byl kupodivu celou dobu zticha, nijak se
nebránil, neprotestoval ani se nepokoušel zdrhnout, pev-
ně přivázali k tý lokomotivě, dopředu na čumák, a jakmi-
le tam byl s rozpřaženejma rukama připlácnutej a nemoh
se ani pohnout, pustili ho s tou lokomotivou proti jedoucí-
mu vlaku. Teprve teď začal zločinec křičet hrůzou. Ke
srážce nedošlo, protože v poslední chvíli nějak přehodili
výhybku. Potom to opakovali ještě několikrát a při tom
tomu zločinci domlouvali, aby už příště nedělal takové
nepěkné věci, však ví jaké… Nám s Pepíčkem se to přestá-
valo líbit, tak jsem jim řekla, jestli jim to nepřipadá jako
dost krutý mučení a že by toho měli nechat. Zvlášť když
při tý poslední jízdě výhybku nepřehodili a ten protije-
doucí vlak vykolejil. Byla spousta raněnejch a mrtvejch,
ale Bobík s Pinďou se tomu vesele smáli. Mezitím se tam
objevili ještě Fifinka s Myšpulínem, který přitáhli několik
dalších zločinců. Rozzlobili se, co se do toho pleteme,
a Fifinka řekla, že teď to udělaj i s Pepíčkem, protože taky
dost zlobí. Pošeptala jsem Pepíčkovi, ať utíká, co může,
dala jsem tý Fifince pěstí a rozběhla jsem se za ním. Oni
všichni za námi, ještě jsem slyšela, jak křičej, že si mě Pin-
ďa chtěl vzít za ženu, ale když jsem tak bezcharakterní,
vezme si radši Musilovou. Pak jsem v tý největší rychlosti

187
zakopla a svalila se do nějaký smrdutý louže. Probudila
jsem se celá zpocená na poslintaným polštáři. Fuj.
Asi mi straší v hlavě ta občanská nauka, asi si v duchu
připadám taky jako zločinec, i když se na nic nepřišlo
a dopadlo to skvěle. Jednak příležitostně hrajeme Past na
pitomce, a tohle byl fakt dobrej nápad, ale hlavně nám
s Jůlií připadalo, že ta Veselá, co ji už asi dva měsíce
máme na občanku, je tak nepředstavitelně blbá, že už to
překračuje všechny meze.
„Abyste věděli, co je to vlastně ten materialismus, no
tak vezměte si třeba takovou židli — židle je zkrátka židle.
Židle je zkrátka židle, každej vidí, že je to židle, a židle to
prostě je.“
Dost dobrý, skoro jako „růže je růže je růže“. Posledně
zase přišla s tím, že se na školení dozvěděla ohromně zají­
mavou věc, a sice jestlipak víme, co znamená ten nápis
INRI, kterej je na každým kříži. Tak jsem řekla že jo, a pře-
říkala jsem jí, že to je Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum čili
Ježíš Nazaretský, král židovský. Byla trochu zklamaná
a povídá:
„No tak vy to třeba zrovna náhodou víte, ale já jsem to
nevěděla, já do kostela nechodím a přišlo mi to ohromně
zajímavé. Tady vidíte, k čemu takové školení například
může být dobré, poněvadž člověk kolikrát něco vidí, a ani
neví co. To máte jako s tou židlí, ona většina židlí vypadá
jako židle a je to opravdu židle, ale taky můžete mít třeba
židli, na které to na první dojem nemusí být tak zcela pa-
trné, že je to židle, a chvilku ji třeba budete považovat za
něco úplně jiného…“
„A za co jako?“ zeptal se Joch.

188
 „No za co… to já vám teď zrovna honem nepovím. Za
něco jiného anebo jinak řečeno budete možná chvilku
zmateni — a příště se laskavě přihlaste, když chcete něco
říct.“
„Co vona to sakra pořád má s těma židlema,“ rozčilova-
la se Jůlie.
„Třeba měli truhlárnu, nebo co já vím… Ale je to síla,
jak může bejt doktorka filozofie takhle vylízaná?“
„Co blbnete?“ povídá Joch „Takovejch po Praze běhá…
Že vás to vůbec ještě vzrušuje.“
No to má samozřejmě pravdu. Nám to ale nedalo a řek-
ly jsme si, že to zkusíme. Že zkusíme, jak daleko ta její vy-
patlanost sahá. A hned jsme se daly do práce. Ještě ten
den jsme vymyslely novej filozofickej směr. Po vyučování
jsme si šly sednout do kavárny v hotelu Belvedér, sice
jsme věděly, že se tam na nás zase budou šklebit, protože
si málo objednáváme, ale zato je tam klid. A tam jsme to
sepsaly. Ta naše filozofie se řadí k idealistickým, krajně
subjektivistickým směrům, vznikla ve Velké Británii
a v poslední době je čím dál populárnější v celé Západní
Evropě, což můžeme směle pokládat za jeden z důkazů
toho, v jak hlubokém úpadku se kapitalistická společnost
v západních takzvaných demokraciích ocitla, protože ten-
to nový a bez nadsázky můžeme říci módní filozofický
směr je v mnoha ohledech skutečně extrémní. Například
i takový nechvalně známý solipsismus, tvrdící, že celý
svět existuje pouze v závislosti na našem vědomí, je proti
němu vysloveně krotkou, racionální záležitostí.
Tato nová, kontroverzní filozofie byla svými autory
Thomasem Blackem a Edwardem Janowitzem nazvána

189
novomaterismus, a sice ze dvou důvodů. Materismus pro-
to, že jedinou správnou odpovědí na základní ontologic-
kou otázku po původu všech věcí je v případě novo-
materismu slovo matka čili latinsky mater. Novo — tedy
nový — materismus pak proto, že jako takřka nic na tomto
světě, tak ani tento filozofický směr není přece jenom tak
úplně původní. Klíčovou inspirací se pro pány Blacka
a Janowitze staly neúplné záznamy, týkající se jistého po-
zoruhodného hnutí, které se jako ve své době nikoli zcela
bezvýznamná, ale dnes už takřka zapomenutá myšlenko-
vá opozice vůči většinově převládajícímu taoismu obje-
vuje ve staré Číně (pravděpodobně především za vlády
dynastie Ting-c’-weng). Odtud tedy latinský název novo-
materismus, anglicky pak new-materism. Novomateristé
tvrdí, že naše současná, odlidštěná a přetechnizovaná ci-
vilizace — plná chaosu a všudypřítomného odcizení —
činí kromě mnoha jiných jednu obrovskou, zásadní chy-
bu, a sice že na otázky svou podstatou prosté a jednoduché
nabízí nesmírně složité, komplikované a překombinované
odpovědi. Čímž přispívá k všeobecně rozšířenému a čím
dál tím více sílícímu pocitu, že nikdo ničemu nerozumí,
a tudíž i k beznadějnému chaosu. Podle novomateristů
„věci jsou většinou mnohem jednodušší, než vypadají“.
A jak došli britští filozofové ke svému nezvratnému pře-
svědčení, že klíčovou a jedině možnou odpovědí na zá-
kladní ontologickou otázku je právě pojem matka? Před-
veďme si model filozofického dialogu, s jakým pracují:
Subjekt A (někdy také označovaný pojmy žák nebo ta-
zatel): „Kde se tady vzala ta židle?“
Subjekt B (označovaný též mistr, učitel, popř. guru):
„Truhláři ji vyrobili.“

190
 Subjekt A: „Ale kde se tu vzali ti truhláři?“
Subjekt B: „Matky je narodily.“
(K českému uchu nepříliš lahodícímu překladu „je na-
rodily“ budiž pak řečeno, že navzdory jistému nedostatku
stylistické elegance nejpřesněji vyjadřuje anglické „mo-
thers gave them birth“.) Jak prosté, že? Pro někoho mož-
ná až příliš. To je ovšem pouhé počáteční zdání pyšného
středoevropského intelektuála. Není-li takový věčný šťou-
ral spokojen, zajisté bude chtít vědět víc. Řekne si, no
dobrá, matky je narodily, ale kde se tady vzaly ty matky?
Odpověď je samozřejmě nasnadě — matky je narodily!
A tak dále… Můžete ovšem také položit jinou, komplikova-
nější otázku, než kde se tady vzala sklenička — mnohem
abstraktnější. I to bude pochopitelně zcela legitimní, je to
vaše nezadatelné právo. Příklad:
Tazatel: „Kde se tady vzala ekologie (ekonomie, fyzika,
teologie…)?“
Mistr: „Ekologové (ekonomové, fyzici, teologové…) ji
vymysleli.“
Tazatel: „Ale kde se tu vzali ti ekologové (ekonomové,
fyzici, teologové…)?“
Mistr: „Matky je narodily.“
A je to. Jste tam, kde jste byli. Matky je narodily — s tím
prostě nehnete!
Než jsme to všechno pěkně sepsaly, trvalo nám to dost
dlouho, nejmíň dvě hodiny. Zaplatily jsme kafe a sodovku
a Jůlie to doma přepsala na stroji, aby to mělo taky něja-
kou formu. Já jsem koupila tvrdý papírový desky, se sr-
pem a kladivem na svrchní straně, a na příští hodině ob-
čanský nauky jsme to vybalily. Ještě předtím jsme celou
věc stručně vysvětlily Jochovi a Schlesingerovi a popro-

191
sily je o spolupráci. Potom jsme se přihlásily, řekly jsme
Veselý, že jsme si připravily referát k probíranému tématu
idealistické filozofie a jestli bysme ho mohly přednést. Ve-
selá souhlasila. Řekla, že je ráda, že někdo konečně proje-
vil trochu zájmu a iniciativy. Na úvod jsme vysvětlily, že
se nám dostal do rukou britský filozofický čtvtletník Sunri-
se (česky Východ slunce), kde jsme narazily na zajímavý
materiál autorů Blacka a Janowitze, dovolily jsme si ho
přeložit a teď bychom s jeho zkrácenou a poněkud zjed-
nodušenou verzí rády seznámily celou naši třídu. Jakmile
jsme ve výkladu došly ke zmínce o staré Číně, přihlásil se
podle naší dohody Joch a řekl, že už o té záležitosti taky
četl, ale že by si dovolil upřesnit časový údaj, protože, ale-
spoň podle jeho informací, nešlo pravděpodobně o dy-
nastii Ting-c’-weng, ale o předcházející dynastii Ming-
-lao-c’. Poděkovaly jsme mu za připomínku a podotkly
jsme, že to je samozřejmě možné, ale že nejsme odborni-
ce na sinologii a vycházíme pouze ze svého zdroje.
Když jsme pak došly k praktické ukázce novomateris-
tického filozofického dialogu, nabídly jsme plénu, ať se
nestydí zapojit, ať se klidně přihlásí a vyzkouší si to sami.
Nato se přihlásil Schlesinger, chtěl vědět, kde se tady
vzalo naše gymnázium, což jsme mu ochotně vysvětlily,
a rovněž tak odpověď na nejapnou otázku Musilový —
kde se tady vzal Vítězslav Vávra — pro nás byla hračkou.
Samy jsme demonstrativně vyřešily ještě několik podstat-
ně složitějších problémů, jako kde se tady vzala hypnóza,
historický materialismus nebo skvrnitý tyfus. Když jsme
skončily, bylo ticho. Šprtky z prvních lavic na nás zíraly
s pootevřenou pusou a Veselá taky. Ta se ovšem rychle
vzpamatovala a řekla, že to bylo opravdu nesmírně zají-

192
mavý. Že se musí přiznat, že o této novince ještě neslyše-
la, což bude asi tím, jak omluvně dodala, že je spíše ger-
manistka, takže o dění v anglosaském světě nemá zcela
dokonalý přehled. Ani stín podezření. Dala nám oběma
jedničku a pak ještě krátce promluvila ke třídě na téma,
kam až ten idealismus může vést:
„Tak vidíte, vy si třeba kolikrát myslíte, že tady ten Zá-
pad chceme nějak za každou cenu očerňovat nebo po-
dobně, ale sami jste to slyšeli. Vidíte, čemu všemu oni
klidně věří, místo aby si pořádně přečetli Marxe. Mimo-
chodem já jsem si pro vás taky připravila takovou rozto-
milou perličku: ,Existenci pudingu dokážete tím, že ho sní-
te!‘ To je dobré, že? Vtipné, smála jsem se tomu včera celé
odpoledne. A jestlipak víte, kdo to řekl? Nevíte, viďte že
ne? Tak abyste věděli, byl to Bedřich Engels, a ne žádný
Cimrman, jak jste si určitě všichni mysleli.“
V sobotu slavila Páťa narozeniny, ale máma mě tam ne-
pustila, museli jsme jet do Zákopů prát prádlo. Sice se při
tom tentokrát neopila, poněvadž tam byl i táta, ale zase
místo toho byla smutná. Kvůli nějaký blbině se pohádala
s babičkou a pak zase vykřikovala, že se vůbec neměla
narodit, že takovejhle život nemá cenu, že neví, jak dlou-
ho to ještě vydrží, a že to koneckonců možná už nebude
moc dlouho trvat, protože má na ruce nějakou divnou
bouli. Pak jsme se u toho prádla pohádaly i spolu, proto-
že jsem to nevydržela a řekla jsem jí, že se v jednom kuse
hádají kvůli nesmyslům a že je strašně smutný a deprimu-
jící, jakou má pořád blbou náladu. Máma se naštvala a řek-
la, že nevidí jedinej důvod, proč by měla mít náladu dob-
rou, že já k tomu rozhodně taky nijak zvlášť nepřispívám.
Že si čistě náhodou přečetla nějakej dopis, co mi psala Jů-

193
lie, ve kterým se mluví o tom, že bysme třeba místo zkou-
šek na vejšku mohly zkusit vzít to místo u cirkusu, jak
jsme se o tom nedávno bavily, že by bylo prima bydlet
mimo domov a vůbec že by to mohla bejt zajímavá zkuše-
nost. Člověk totiž nemusí bejt žádnej artista, aby ho tam
vzali, když má maturitu, může s nima jet a učit cirkusácký
děti. Dokonce dostane vlastní maringotku, úplnej luxus.
To je fakt, my to máme zjištěný, už jsme se byly přeptat na
ředitelství cirkusů a varieté. Máma křičela, že jsem šíle-
nec, že je to ode mě hnusný a podlý, o Jůlii ani nemluvě,
že na mě má strašně špatnej vliv a že ji, jako mámu, ko-
neckonců sám pan Mol na třídních schůzkách upozorňo-
val, jak je Jůlie prolhaná. Řekla jsem, že jsme si o tom jen
tak povídaly jako o určitý — a to přece musí uznat — pozo-
ruhodný možnosti a že na tom zaprvé nevidím nic špatný-
ho a zadruhý že nemá číst cizí dopisy. Prej jsem drzá a vy-
mejšlím si nesmysly, jen abych ji co nejvíc trápila, a pak
se divím, že má špatnou náladu a že je smutná. A že prej
bejvala veselá, samá radost a samej smích, dokonce jí prej
říkali Sluníčko. Ale to bylo jen do tý doby než jsem se na-
rodila já. Tím to všechno skončilo. Žádnej důvod k veselí
už nebyl. A ať jdu radši pryč, že už mě tam nechce, že si
to radši pověsí sama. A rozbrečela se.
Tak jsem šla pryč, taky jsem brečela, ale až když jsem
došla na Višňovku a když mě nikdo neviděl. Vylezla jsem
na strom, seděla nahoře na větvi, koukala na celý to záko-
pecký údolí, od jednoho kostela k druhýmu, a na ty stra-
šidelný, ohlodaný skály nad ním, tekly mi slzy a bylo mi
z toho ze všeho nanic. Máma se chudák trápí, já to vím.
Vím, že je nešťastná a o žádnej cirkus se tady nejedná. No
nebo teda možná jenom zcela okrajově. Ale já přece ne-

194
můžu za to, že jí Freistein opustil a utek, ani za to, že ji vy-
hodili z divadla, a neumím jí nijak pomoct. Ani děda s ba-
bičkou s tím nic nenadělaj. Možná že by si jí táta měl víc
všímat, víc jí dát najevo, že ji má rád, jestli teda má… Bůh-
ví jak to mezi nima je, fakt je, že se dost hádaj, většinou
kvůli penězům, kterejch máme málo, ale i jinak. Táta je
hrozně vzteklej, kolikrát už jsem slyšela, jak na ni řve:
„Nevotravuj!“ Nebo třeba: „Jdi do prdele!“
To si určitě nezaslouží. To je něco strašně hnusnýho,
tohle řvaní a sprosťáctví, když si na to jenom vzpomenu,
je mi hanbou a lítostí skoro na zvracení. Člověk by nejrad-
ši někam zalez, třeba pod ten velikej zákopeckej stůl, jako
když jsem byla malá. Jenže teď už to holt nijak nepomáhá.
Vono to vlastně nepomáhalo ani tenkrát, mohla jsem tam
klidně sedět celej den, a stejně nezmizeli — ani Rusáci, ani
žádnej ten pohřební průvod, co jsem se jich tak bála.
Na druhou stranu máma zase dokáže člověka vytočit
jako nikdo druhej, zareje tak, aby to co nejvíc bolelo. Ně-
kdy mám dojem, že to dělá schválně, a asi dělá. Když se
rozparádí, tak určitě. Kolikrát už na mě kvůli všelijakejm
blbostem křičela, že mi to jednou pánbůh všechno spočí-
tá a vrátí. Ale co proboha? Že jsem si nechtěla vzít krim-
plenový šaty? Že jsme se s Jůlií bavily o cirkuse? Copak to
jsou ňáký zločiny? Jenomže máma čím dál víc nesnáší ja-
kejkoli odpor, vždycky musí prosadit svou, i kdyby kolem
ní zůstala hromada třísek a popela. Já myslím, že si takhle
nešťastně vybíjí všechnu tu energii, který se nemůže zba-
vit na divadle. Aspoň mám takovej pocit, že dřív to takhle
strašný nebejvalo. Ale třeba se mi to jen zdá a byla jsem
prostě jen moc malá a bezvýhradně poslušná. Co jinýho
mi taky zbejvalo.

195
 Tak jsem seděla na větvi, přemejšlela, jestli se maj ješ-
tě vůbec rádi a co by se s tím vším dalo dělat, a poněvadž
vím dobře, že nic, radši jsem si pak představovala, co asi
dělá Antoša a všichni ostatní na tom mejdanu u Páti. Jůlii
tam asi taky není dvakrát veselo, když se musí celou dobu
koukat na to moře lásky, ve kterým si plavou Páťa s Hav-
líčkem. A co se týče Antoši, Schlesinger mi říkal, že ho mi-
nulej tejden potkal v kině s nějakou blondýnou ze třeťá-
ku. Jak se jmenuje, to nevěděl, ale slíbil mi, že mi ji
nenápadně ukáže. Možná že ji tam má Antoša s sebou. No
jo, třeba je nakonec lepší, že tam nejsem. Antoša mi sice
ve čtvrtek nadšeně blahopřál k našemu novomateristic-
kýmu referátu, už se to rozkřiklo a koluje teďka v opisech,
a taky chválil Atom a při tom na mě koukal takovým tím
svým mnohoznačným pohledem, ale takhle on kouká na
každou druhou, na to už jsem přišla a už dobře vím, že to
neznamená vůbec nic. To je jenom takovej fígl, aby ze
všech těch svejch želízek v ohni nenechal žádný úplně
vychladnout, kdyby se mu příležitostně kterýkoli z nich
přece jenom hodilo. Na to se mu můžu vykašlat!
Slezla jsem dolů, protože už mi na tý větvi byla hrozná
zima, a loudala se zpátky k bytovkám. Po cestě jsem ještě
ke všemu viděla nějaký milence, povalovali se na trávní-
ku za keřem a zima jim teda určitě nebyla. Všechno nád-
herně vonělo, tráva, střemchy a co já vím co ještě. Naho-
ře, v oblacích nad polem, zpíval skřivan. Taky ostatní
ptáci, ale ty já po hlase nepoznám. Všichni úplně šíleli, no
prostě hrůza. Na šňůře před barákem se plácalo naše prá-
dlo. Máma už byla nahoře v bytě, seděla v dědečkově po-
koji a pro změnu brečela.

196
 „Proboha, ona ještě pořád brečí?“ zeptala jsem se brá-
chy.
„To ne,“ povídá, „teď už brečí znova.“
„A proč?“
„Protože umřel ňákej pán. Janeček nebo kdo.“
„Vilda? Vilda Janeček?“
Brácha nevěděl. Babička mi to řekla. Neumřel Vilda Ja-
neček, ale ten jeho bratr, co byl profesorem někde v Zá-
padním Německu. A nestalo se to teď, už je to pár měsíců,
jenomže teď se to teprve od někoho dozvěděli. Na Silves-
tra řek ženě a dětem, že něco důležitýho má a že se vrátí
později. Odjel do Pasova, tam si zaplatil pokoj v hotelu,
do půl dvanáctý seděl v ňáký vinárničce, pak to zatáh, za-
mířil k řece, došel do půlky mostu, chvíli koukal do Duna-
je a přesně ve dvanáct se střelil pistolí do hlavy. Takhle to
aspoň vyprávěla sousedka a tak to prej vylíčili nějaký
Němci, co tam chtěli ze stejnýho mostu o půlnoci odpalo-
vat rachejtle a původně si mysleli, že se k nim chce připo-
jit. Proč to udělal, to prej nikdo přesně neví. Sousedka tvr-
dila, že měl rakovinu.
„Chudák!“ naříkala máma, „stejskalo se mu po domo-
vě, měl to tady tak rád.“
„Říkala, že měl rakovinu.“
„To se neví, a i kdyby, určitě ji měl z toho.“
„Prosím tě mně je ho taky líto, ale tak si to tak neber.
Vždyť jsi ho skoro neznala, vždyť se tě to vůbec netýká.“
„Netýká, netýká… Nikdy se neptej, komu zvoní hrana —
tobě zvoní.“
Řekla a rozplakala se ještě víc. Tak jsem si šla lehnout
a zdálo se mi o Pinďovi s Bobíkem.

197
 16.

Koukal se na mě oddaně

Když jsem dneska přišla ze školy, měli jsme grilovaný

kuře. Máma dostala nějaký prachy za dabing, tak šla rov-
nou na nákup a koupila taky to kuře. Celý! Hned jsme ho
snědli, i když byly asi čtyři hodiny odpoledne, takže ne-
byla doba na oběd ani na večeři. Do večeře by vystydlo,
a to by byla věčná škoda. Táta trochu brblal, že utrácí za
drahý zbytečnosti a že za ty peníze mohla koupit dvě sy-
rový. Ale máma si nechtěla nechat zkazit radost, tak děla-
la, že to neslyší. Viděla, že jsme nadšený jako Malej Bobeš
z párku, a byla celá šťastná. Já jsem si, za peníze na obědy
a za stovku, co mi dala zákopecká babička jen tak na při-
lepšenou, taky nakoupila spoustu úžasnejch věcí. Zpěvy
sladké Francie, Ein Buch der Liebe, to je Heine, měli ho
v endérácký prodejně. Nádhernej kolibřík v kožený vaz-
bě, uvidím, jestli tomu budu aspoň trochu rozumět. Hroz-
ně by mě zajímalo, jestli byl Heine opravdu můj vzdálenej
příbuznej, nebo jestli si to otec vymyslel a říkal to jen
proto, aby udělal ještě větší dojem na ženský. To by mu
samozřejmě bylo podobný, aspoň podle toho, co o něm
máma vypráví, ale na druhou stranu je fakt, že mám
doma jednu reprodukci, na který je mladej Heine, a je to
némlich to samý jako otec kolem pětadvaceti na jedný
z mála fotek, co jsem neroztrhala a nespláchla do zácho-
du. Kdo ví…

198
 Od minulý středy mám ale ještě větší poklad, a dokon-
ce zadarmo. Paní Jochová nám vzkázala, jestli nechceme
zajít na brigádu, že nebudeme litovat. Dělá totiž v městský
knihovně. Šli jsme, já, Jůlie, Honza a samozřejmě Jáchym.
Brigáda spočívala v tom, že jsme v jednom skladu v Mod-
řanech měli balit vyřazený knížky, co přijdou do stoupy.
Pustila nás dovnitř, smála se, když viděla, jak zíráme,
a řekla: „Válí se to tady patnáct let. Tak rychle, každej na-
nejvejš tři!“ Pak na chvíli zamkla. Přinesla jsem si Směšné
lásky, Legendu Emöke a Modlitbu za Kateřinu Horowitzo-
vou. Žert už na mě nezbyl, ale i tak je to fantastický, mám
jenom pár čísel Literárek a hromádku Mladejch světů
z osmašedesátýho, čtu to pořád dokola, ale žádný knížky.
Nepočítám, co maj naši, myslím svoje vlastní. Taky jsem
v jednom antikvariátě vyhrabala Feuchtwangerovu Židov­
skou válku, a dokonce Golema od Meyrinka. Obojí už
jsem četla, Židovskou válku asi třikrát, naši oboje maj, ale
mám to tak ráda, že jsem chtěla mít svoje. Kupuju si všech-
ny knížky, co se týkají Židů a židovství, který seženu. Ale
není toho moc, málo jich vychází a v antikvariátech jsou
hned pryč.
To je tak jediný, co mi zbejvá, přečíst všechno, co mi
přijde pod ruku, a obcházet kolem synagog na Starým
Městě. Nebo si leda můžu koupit vstupenku a jít se podí-
vat dovnitř, ale to je všechno k ničemu. Hebrejštinu v ja-
zykovce zakázali, už jsem zase zapomněla i to málo, co
jsem uměla. Pamatuju si jenom dvě věty: Any nosea be
otobus le Tel Aviv, což znamená Jedu autobusem do Tel
Avivu, a pak ještě Tný lí sigaríja, bevakašá — Dej mi ci-
garetu, prosím tě. A ty jsem zatím neměla příležitost po-
užít. Od svýho loňskýho extempore s panem Hladkým už

199
jsem se ani nepokoušela o další kontakty se židovskou
obcí. Dopadlo to totiž stejně trapně jako onehdy s Char-
tou. Ale v tomhle případě za to moh spíš ten pan Hladký
než já.
Doteďka nechápu, co ho to vůbec napadlo, jestli to
udělal schválně, aby se mě zbavil, anebo jestli ho tak za-
slepil stařeckej chtíč, nebo co to jako mělo bejt. Měla jsem
šílenou trému, ale vzmužila jsem se a vyrazila do Maislov-
ky na obec. Jůlie šla se mnou, protože došla k přesvědče-
ní, že ačkoli žádný židovský předky nemá, taky by se ráda
stala Židovkou. Zezdola nás právě poslali do druhýho pa-
tra, za panem Hladkým. Byl to takovej malej, obtoloustlej
staroch s těkavým pohledem, seděl za stolem ve veliký
tmavý místnosti a moc vlídně se netvářil. Poslechnul si,
proč jsme přišly, podezíravě se vyptával na všechno mož-
ný i nemožný, a hlavně pořád dokola, kdo nás tam poslal,
kdo nám to poradil a co nás k tomu vede. Potom velmi dů-
razně pravil, že to nejde, že Jůlie není Židovka, jako bys-
me to nevěděly, a já vlastně taky ne, protože po otci se to
nepočítá. Že se sice dá k židovství přestoupit, ale to že teď
taky nejde a že by nám doporučoval o nic takovýho se ne-
pokoušet a vůbec víc se o to nezajímat. Pořád na všechno
říkal „rozhodně ne“ nebo „v žádném případě“, ale naše
jména, adresy a telefonní čísla si bůhvíproč zapsal. Byla
jsem hrozně smutná a zklamaná a nevěděla jsem si rady.
Vůbec se neumím cpát někam, kde mě nechtěj, a to ani
v případě, když bych o něco opravdu moc stála. Přitom
pro bolševiky Žid jsem, těm je jedno, jestli po otci nebo
po matce. Už když jsem se hlásila na gympl, nebo kdy to
vlastně bylo, jednou matce někdo, asi ňákej fízl, prozradil,
že prej mám v papírech zvláštní doušku — pozor na mož-

200
ný sionismus, nebo něco v tom smyslu. No jo no, cítila
jsem se jako zpráskanej pes.
Jenomže to ještě nebylo všechno, to nejhorší přišlo
teprve za dva dny. Zazvonil telefon, máma to vzala a na
drátě pan Hladký. Pěkně se matce představil, samozřejmě
jí vyklopil, že jsem za ním byla a proč, a řek jí, že o tom
tak přemítal, že jsem příjemné, inteligentní děvče, on žije
sám, starý, opuštěný vdovec, a že ho napadlo, jestli bych
mu třeba nepřišla občas poklidit a tak trochu se postarat
o domácnost. Matku málem ranila mrtvice. Řekla mu, že
neumím uvařit ani čaj, natož postarat se o domácnost,
a prostě ho nějak celkem zdvořile odmítla. Zato na mně
se vyřádila. Řvala, co je to za slizouna, že mluvil jako pan
Láb z Věry Lukášový, co si myslí, co si to dovoluje a co si
myslím já! Jak mě něco takovýho mohlo vůbec napad-
nout! Vždyť přece vím, jak na tom už takhle jsme špatně,
jakej mám kádrovej profil a jestli ji chci zničit a sebe taky!
A tak dále a tak dále… Čtrnáct dní se mnou nemluvili a jen
se mračili. Já fakt nechápu, jestli tomu blbýmu Hladkýmu
dočista přeskočilo, nebo jestli v tom byl záměr, poněvadž
si moh přece spočítat, že když k nám zavolá a něco tako-
výho jim řekne, udělaj se mnou doma krátkej proces a ži-
dovská obec bude mít svatej pokoj.
„Věřila bys tomu?“ volala jsem rozčileně Jůlii, „mně se
ten chlap sice hned dvakrát nelíbil, ty malý očíčka a to
hadrovitý podání ruky, ale tohleto jsem teda nečekala…“
„Jenom úplný hlupák nedůvěřuje vnějšímu zdání,“ od-
pověděla suše Jůlie citátem z našeho oblíbeného autora.
A je to fakt.
Měla jsem na toho Hladkýho strašnej vztek, na naše
taky a taky na Freisteina, kterej mě jednoho krásnýho dne

201
zplodil, a tím to pro něj skončilo. Já od něj nic nechci, ať
si ty pitomý bony strčí za klobouk, ale kdyby mi aspoň ně-
kdy napsal. Copak není vůbec zvědavej, jaká jsem? No že
se ptám… Kdyby byl, už bych o tom asi věděla. Tak holt
člověku nezbejvá nic jinýho než jenom ty knížky.

Diamanty máš a máš perly,

vůbec máš všechno, co se žádá,
taky ty nejkrásnější oči.
Miláčku, co bys ještě ráda?

Na tvoje krásné oči

já věčné písně skládám,
už je jich celá rota.
Tak co bys ještě ráda?

Těma krásnýma očima

tak jsi mě utrápila,
že mám z toho až smrt.
Tak co bys ještě chtěla?

No jo, já nemám ani diamanty, ani perly, a nejkrásnější

oči má Páťa Jíchová. Aspoň že mám ty nový knihy a tuhle-
tu básničku zkusím přeložit líp. Je jaro a nějak se ty voňa-
vý večery zabít musej. Předevčírem jsem sice byla s Hon-
zou Kaplanem v divadle, ale jinak skoro pořád sedím
doma. Máma mě nechce nikam pouštět kvůli maturitě, že
už se to blíží a že prej se mám učit. Ale copak to jde? Ně-
kdy se fakt snažím, vezmu si nějakou učebnici, sedím nad
tím třeba hodinu a koukám do ní. Jenomže většinou prá-
vě jenom koukám. Písmenka mi skáčou před očima, ne-

202
dokážu se na to soustředit. Každou chvíli se přistihnu, že
vůbec nevím, co se tam píše. Buď se zadívám na řeku, tupě
zírám na nějakej parník, jak si to pomaličku šine od Slapů
do Tróje, ty nákladní ještě mnohem dál, k Děčínu, do Dráž­
ďan a některý možná až do Hamburku, nebo na vlaky na
železničním mostě. Někdy taky pozoruju cizí turisty a vše-
lijaký hnusáky veksláky, jak se trousej do botelu Admirál.
Když otevřu okno, slyším křičet racky, cejtím pach špina-
vý vltavský vody a hned jsem někde jinde. Někde u moře.
Nemůžu si pomoct. Ale ne v Bulharsku nebo v Rumunsku
a taky ne s našima. V nějakým sluncem vyběleným měs-
tečku na pobřeží Středozemního moře nebo třeba sedíme
s Antošou v černočerný gondole, která nás kolíbavě a ne-
slyšně nese horkou benátskou nocí k našemu dvě stě let
starýmu hotýlku. V tom případě dokonce na sobě mívám
dlouhý, černý šaty a v rozpuštěnejch vlasech jednu čer-
venou růži. Anebo se s Josefem Flaviem, kterej už má
plný zuby všech těch svejch hysterickejch egypťanek, na
palubě lodi jménem Herkules (to mě asi napadlo, jak po-
řád koukám na to lepidlo, co mám před sebou na psacím
stole), pomalu blížíme ke břehům Judeje. Slunce právě
vychází a paprsky po ránu ještě růžovými zalévá celičký
přístav, jenž už je v dáli na dohled. I otrlí námořníci po-
hnutým hlasem volají: „Země, země!“ A pak přijde matka
a řekne, že mám dojít se smetím nebo jít oloupat a nakrá-
jet tři kila jablek na štrůdl a taky jen tak do foroty.
Do všech sešitů a papírů si pořád čmárám, většinou
všelijaký rozšklebený ksichty, někdy zkouším nakreslit
Antošu, ale moc mi to nejde, a když mě něco napadne, za-
pisuju si básničky nebo rýmy. Dneska jsem se chvíli zkou-
šela učit ruštinu, a při tom mě napadlo tohle:

203
 Chtěla bych dostávat listy
od pěkného kabalisty
Kdyby ale přišel list
neuměla bych ho číst

S tím Honzou jsme byli ve Viole, šla jsem ráda, i když

to byli zase zrovna Rusové, Někrasov, Turgeněv a Puškin,
kus Oněgina a pár dalších věcí, taková koláž z klasiků.
Jmenovalo se to Z nás věru nejde zář. Našly by se tam za-
jímavější představení, ale ty lístky Honzova maminka od
někoho dostala. No aspoň něco, jinak je tam pořád vypro-
dáno, prakticky na všechno. Nebylo to tak špatný, i když
ten Evžen Oněgin je veskrze nesympatická figura, o Taťá-
ně ani nemluvě. Pak jsme ještě chvíli courali podél řeky
a Kaplan mi vyprávěl o pohřbu svýho dědečka, básníka
Kaliny. Dokonce měl u sebe pár fotek, poněvadž je odpo-
ledne musel vyzvednout a zůstaly mu v kapse u bundy.
Nebyl to totiž ledajakej pohřeb, byl to funus státní, se vší
parádou. Už předem je doma otravovaly všelijaký delega-
ce ze Svazu spisovatelů, z Ministerstva kultury a tak po-
dobně. Kaplan z toho byl pěkně otrávenej, nejradši by byl
nikam nešel, ale to zas dědečkovi nemoh udělat. Ať psal,
co psal, přece jen to byl jeho dědeček, to je jasný. Střídali
se u nich různý funkcionáři — a zrovna když ty z Minister-
stva paní Kaplanový, Kaplanovi a jeho ségře Kamile po-
třásali rukama a kecali něco o upřímný soustrasti, Kapla-
nův papoušek Alexandr, nadšenej, že má neobvykle
početný publikum, docela zřetelně povídá:
„Di do prrrdele, soudrrruhu!“
Pro sichr to ještě dvakrát zopakoval a nakonec pravil:
„Neserrr Alexandrrra!“

204
 Mluví perfektně, však ho to taky Kaplan s tatínkem uči-
li nejmíň tři roky. Na těch fotkách jsem si všimla jednoho
hnusnýho, odulýho ksichtu, kterej mi byl hrozně povědo-
mej — nějaká blonďatá ženská. Tak jsem se Honzy zeptala,
jestli neví, kdo to je, a on mi řek, že je to nějaká soudruž-
ka z ÚV KSČ, placená zaměstnankyně, vedoucí oddělení
státních pohřbů (přísahám bohu — oni na to maj extra od-
dělení!), která to všechno organizovala a taky v tom kre-
matoriu udávala takt, jako kdo si kam má stoupnout, kdy
sedět a kdy povstat, kdy kdo může promluvit a tak… A že
se jmenuje Kroupová-Hrachová. Zapamatoval si to, poně-
vadž, jak říkal, tak blbý jméno ještě neslyšel a taky proto-
že mu byla mimořádně protivná.
„To je teda bomba!“ vylítlo ze mě.
A bomba to teda je, protože nebylo pochyb, že je to
naše stará známá, Andrea Kroupová, bejvalá herečka
ničínskýho divadla, ta, co odtamtud před lety vyštvala
mámu a pár dalších slušnejch lidí a co se jim postarala
o takovej posudek, že už si nikde ani neškrtli. Tak ona to
po všech těch sviňárnách a skrz všechny ty bolševický
postele chudák holka dotáhla až do oddělení státních po-
hřbů a ještě ke všemu, aspoň podle těch fotek, vypadá, že
už taky sama brzy přijde na řadu. Že by se ty boží mlýny
přece jenom čas od času pohnuly?
Přes Karlův most jsme pomalu došli na Kampu a k Len-
nonový zdi. Nedávno ji už pokolikátý celou přetřeli na
tmavě šedou, ale pár novejch nápisů a básniček už tam
zase je, i když kolem každou chvíli projdou policajti. Sed-
li jsme si na patník a kouřili jsme a hned se odněkud vy-
loupli a chtěli po nás občanku. Když jsme jim ji ukázali, šli
zase dál, ani neřekli, že máme jít pryč. Asi jsme ze všeho

205
nejvíc vypadali jako ňáký milenci. Chvílema jsem se tak
skoro taky cítila — jako na rande. A nebylo to nepříjemný.
Až ten večer jsem si všimla, jaký má ten Kaplan zvláštní
oči. Asi proto, jak na mě tak zblízka pořád koukal. Takový
velký, modrošedý a trošku jakoby do šikma. Docela hez-
ký a vůbec, vlastně je celej docela hezkej. Sem tam se mě
tak jako náhodou zlehka dotknul, třeba když jsme si pro-
hlíželi ty fotografie, nebo jsme o sebe zavadili kolenem,
jak jsme se tísnili na tom jednom patníku, a mě při tom tak
nějak podivně zamrazilo. Nějaký mravenčení, takový jaký
ještě nikdy předtím mi projelo od hlavy až k patě a taky to
nebylo nepříjemný, ale byla jsem z toho celá nesvá, celá
nervózní. Tak jsem pořád mluvila a mluvila, abych zamlu-
vila ty svý zmatený pocity a všechny ty tichý chvilky, kdy
se ke mně začínal moc naklánět a kdy na mě těma svejma
šikmejma očima koukal až moc zblízka. Radši jsem mu vy-
právěla, že v jedný ulici na Žižkově je na jedný zdi už ně-
kolik let napsáno Lennon prdí do drnu.
A pod tím Yoko Ono je kráva.
Což bolševikům pochopitelně nevadí, takže to nikdo
nepřetřel ani nesmazal, a že se musím, aniž bych to chu-
dákovi Johnovi přála, přiznat, že mě to tou rezolutní a na-
prostou nesmyslností dost pobavilo. Ono, jen tak mezi
námi, některý říkanky z tý malostranský zdi nářků jsou
vopravdu dost pekelný. No prostě „namaluj mi sluníč-
ko“ — to známe, jako bych ty autory viděla. To je ovšem
jedna věc, a co dělaj komouši, je věc druhá, zaplať pán-
bůh, že tady ta zeď ještě vůbec stojí. Taky se můžeme
klidně dočkat, že ji prostě nechaj zbourat, a když na to při-
jde, klidně i nějaký ty dva tři paláce, co stojej v okolí. Žád-
nej problém, to už taky známe. Ale Žižkov mám ráda. Žiž-

206
kov chátrá, je špinavej, ale kousek tý svobodný republiky
žižkovský tam furt někde vězí, aspoň se mi zdá. Ostatně
na ÚV už si toho asi taky všimli a začali ho z jedný strany
bourat. Že prej tam postavěj nový sídliště. Tam! Na Žižko-
vě! Pánbůh chraň! Ať se stane protentokrát zázrak! Ať se
sakra doprčic něco stane, to si Žižka nemůže nechat líbit
tohleto. Na Žižkov se přece sahat nesmí, to je totéž jako
Hradčany, jenom z rubu.
Honza se mnou v jádru souhlasil, jenom toho Lennona
má asi ve větší úctě než já. Mně na něm vaděj dvě věci, že
byl strašnej exhibicionista a taky takovej ten salonní levi-
čák. Ani jedno nemám dvakrát ráda. Ale písničky skládal
hezký, tak ať si ten novej svatej odpočívá v pokoji a má-
ničky ať si v klidu píšou, co chtěj.
Pak jsem ještě Kaplanovi vyprávěla, jak jsme byli před
pár dny na pohřbu tety Lilky, babiččiný starší sestry z Krá-
lovýho Dvora. Bylo to katolický — z kostela do země —
a v tom kostele byla teta před začátkem funusu vystavená
v otevřený rakvi a já jsem se vzmužila, protože, i když
jsem ji měla ráda, přece jen to nebyl někdo opravdu blíz-
kej, a šla jsem se na ni ze zvědavosti podívat. Trvalo to jen
okamžik. Byla to moje první mrtvola a bylo to divný. Při-
padám si teď trochu jako nějakej úchyl, poněvadž to jedi-
ný, co mi z toho pohledu zůstalo v hlavě a co přebilo
všechny ostatní dojmy, je veliký oko, který tetě teklo na
punčoše pravý nohy přes palec a po nártu. Bůhví proč ne-
měla boty, jenom punčochy, a já teď to nepatřičný oko po-
řád vidím v nadživotní velikosti, jako detail ve filmu.
Kaplan, kterýmu letos umřel kdekdo, napřed táta a pak
dědeček, s přehledem tvrdil, že člověk v takový situaci
přemejšlí a vnímá úplně jinak než jindy, někdy dost pře-

207
kvapivě, že je to normální a ať si z toho nic nedělám. Vy-
právěl mi, že když se šel v krematoriu před kremací podí-
vat na svýho tátu — měl z toho hrůzu, ale šel — uved ho
tam ňákej zřízenec, co měl svojí kancelářičku před tou míst­
ností, kde ty vypíglovaný mrtvoly ukazujou příbuz­nejm.
Pustil ho dovnitř a sám se vrátil za svůj psací stůl, ale dve-
ře nechal pootevřený, což je prej zvykem, kdyby to s ně-
kým seklo nebo tak. Honza se celej hotovej doploužil k tý
rakvi, vší silou se donutil na tatínka podívat a najednou
slyší, jak si ten funebráckej blb vedle pouští vesele rádio
nebo kazeťák nebo co to bylo, a možná že by si toho v tom
svým stavu ani nevšimnul, jenomže z toho rádia se linulo:
„Nonstop! Já chci žít nonstop! A s tím, co přijde, mám
chuť se rvát…“ Kaplan dostal ze vší tý hrůzy záchvat smí-
chu a ještě při obřadu to s ním chvíli cvičilo tak, že mu ma­
minka div nenafackovala. No jo no, aspoň to ňák přežil.
Když jsme vykouřili všechny cigarety, moc jsme jich
neměli, doprovodil mě Kaplan přes Kampu až domů.
Chvíli jsme ještě přešlapovali před barákem. Zazpíval mi,
výjimečně bez kytary, svoji novou písničku, milostnou
a dost smutnou, a já jsem mu na oplátku řekla Kabalistu.
„No jo,“ povídá, „ty totiž neumíš číst žádný listy, co do-
stáváš. Teda umíš, ale děláš, že ne.“
A šel domu a já taky. A pak jsem ještě dlouho nemohla
usnout. Ne kvůli všem těm funebráckejm řečem, co jsme
vedli, ale kvůli tomu, jak se mi chvílema vracelo to příjem-
ně divný mrazení. Možná že to něco znamená, když já ale
stejně miluju Antošu, kterej miluje bůhví koho a kterýmu
je to jedno. A taky je fakt, že o tom asi neví. Ale přece se
nebudu vnucovat. Než jsem šla spát, napustila jsem si
vanu a umyla jsem se mejdlem, který mi ještě před bará-

208
kem Honza dal. Zelený mejdlo značky Fa, s vůní zelených
jablek. Jablečná vůně to je teď veliká móda, všichni po ní
šílej, ale u nás se nic takovýho neprodává, vozej si to z ci-
ziny jako velkou vzácnost. Kaplan ho najednou vyndal
z nějaký kapsy, to je neuvěřitelný, co všechno se mu tam
vejde, a řek, že to mám k narozeninám. Já jsem žádný ne-
měla a taky jsem mu to řekla, to se nějak splet. Budu je
mít až v létě, ale povídal, že to nevadí, že to teda mám do-
předu a kdo ví, co bude v létě a hlavně co bude s námi.
„Jen si to vezmi,“ zašklebil se, „ať tomu svýmu Tondo-
vi (to myslel jako Antošu) nebo nějakýmu jinýmu blbci
pěkně voníš.“
Hned jsem to radši nějak nesmyslně zamluvila. Tak
tímhle vzácným mejdlem jsem se celá namydlila a v hla-
vě mi při tom pořád znělo: „Já píši Vám, co mohu více, co
ještě mohu dodati…“ Pitomá, blbá nána Taťána, copak ne-
věděla, že jakmile to musí vyslovit sama, je to všechno
v hajzlu? Co si to ta ruská husička sakra myslela? Že toho
nafoukanýho debila okouzlí svojí čistou a upřímnou lás-
kou nebo snad svým dojemně prostým stylem? Některý
ženský jsou fakt nemožný a pak se nestačej divit. Žádný
„já píši Vám, co mohu více“, ale „dělej jakoby nic“ — to je
jediný správný heslo. Taky k ničemu, ale aspoň nikdo
neví, že je zle.
Když jsem šla ráno pěšky do školy, vzpomněla jsem si
zase na Pivoňku. Fakt je, že se ve škole už tři neděle ne­
ukázal. Ale že by bylo po něm? Nikdo nám nic neřek, to
bude nějaká blbost. Jenže na druhou stranu všechno je
možný. Celá Letná byla plná metařů, což znamená, že se
blíží První máj. Taky pěkná blbost, uklízet by přece měli
až potom.

209
 17.

Už mají mou stopu

Musím říct, že První máj se nám s Jůlií letos moc nevy-

ved. Radši jsme tam vůbec neměly lézt. Jenže my jsme
měly takovej báječnej nápad a tak pěkně jsme si to všech-
no připravily. Mohla to bejt legrace a taky byla, ale bohu-
žel to blbě dopadlo. Mihly jsme se na srazu, kterej byl tam
vzadu pod školníma oknama, a nechaly jsme se od Jeníč-
kový zapsat, abysme, když už jsme tam byly, měly aspoň
puntík za prezenci. Pak jsme šly pryč, poodešly jsme stra-
nou, za křoví, tam jsme si v klidu nachystaly ty tašky, tak
aby bylo všechno dobře vidět, no a potom jsme se zanoři-
ly mezi davy. Celá Letná byla plná lidí, který čekali, až se
budou moct připojit do průvodu. Jedno velký seřadiště —
jak voni tomu říkaj. Spousta jich měla mávátka a všelijaký
transparenty a cedule na tyči s takovejma těma heslama
jako Úkoly 16. sjezdu KSČ splníme nebo Se Sovětským sva-
zem na věčné časy a nikdy jinak anebo v nejlepším přípa-
dě Mupy mup. A tak podobně, jako vždycky. My jsme ale
měly něco lepšího. Ušily jsme si u Molů na šicím stroji ta-
kový velikánský plátěný tašky přes rameno, vlastně nor-
mální žebradla, jenomže mnohem větší. Jednu stranu
jsme pro jistotu vyztužily kartonem, aby byla pořádně vy-
pnutá a písmenka dobře čitelný. Na tu jsme pak barvama
na textil, ty jsou vzácný, ale paní Molová pracuje v umě-

210
leckejch řemeslech, takže je doma maj, napsaly velikán-
skej tiskací nápis:

JEZTE HODNĚ — NEBUDE!

A pod tím ještě byla nakreslená hlavička tlustý pani

s nadutejma torbama, jak si do nich zrovna nacpala co
nejvíc jídla. Bylo to fakt pěkný, daly jsme si záležet, pros-
tě jako nějaká opravdická reklama. I to písmo se nám dost
povedlo. No tak tyhle tašky jsme si daly přes rameno
a pak jsme s nima, jen tak jakoby nic chodily mezi lidma.
Po očku jsme se dívaly, jak na nás vždycky napřed nevě-
řícně zíraj a jak se pak začínaj smát, až se chechtaj na celý
kolo. Pokaždý jsme chvíli postály na místě a párkrát se
pootočily sem a tam, jako na módní přehlídce, aby si to
mohli pěkně v klidu prohlídnout. Mělo to slušnej úspěch,
byly jsme spokojený a v dobrý náladě a užuž jsme toho
chtěly pomalu nechat a jít někam dolů do města na kafe,
poněvadž byla psí zima, ale pak nás jeden hezkej mladej
chlapík, co se smál jako blázen, začal přemlouvat, ať mu
jednu tu tašku dáme, nebo dokonce prodáme, že za ni rád
zaplatí.
„Dám padesát!“ křičel rozjařeně.
My jsme řekly, že to nejde, že jsou to originály a nejsou
na prodej, ale samozřejmě nám to zalichotilo, a jak jsme
se tam s ním tak vybavovaly, přestaly jsme úplně dávat
pozor. Od školy už jsme byly dost daleko, tak co… Jenom-
že najednou se za námi ozvalo:
„To se mi snad jenom zdá toto! To už je ale opravdu pří-
liš!“

211
 Vedle nás stála Krulerová, a než jsme stačily cokoli
udělat, už tu Jůliinu tašku držela pevně v pazourách. Ser-
vala jí to z ramene takovým příšerným hmatem, že jí tro-
chu natrhla svetr. Já jsem tu svoji tašku stačila v poslední
vteřině hodit tomu veselýmu chlapíkovi a ten s ní okamži-
tě zmizel v davu, ale stejně už to bylo v hajzlu.
„Tak vy jste těch malérů a provokací měly málo! Tak
ono vám to ještě nestačilo, že? Taková hanebnost! Ale ten-
tokrát budete litovat,“ řičela Krulerová a mávala kolem
sebe tou taškou jako bojovou zástavou. Rázem okolo nás
bylo prázdno. Naše někdejší vděčné publikum se rychle
vytratilo.
„To byla jenom legrace.“
„Takovej vtip, no…“
Věděly jsme, že to nemá cenu.
„Vtip! Legrace!“ kvičela. „No ona vás ta legrace přejde,
to vás ujišťuji. Vyřídíme si to ve škole.“
A zmizela i s naší reklamní taškou. Šly jsme na to kafe,
ale nálada byla nevalná. Docouraly jsme se až do Slávie.
Bylo tam úplně prázdno. Celá Praha byla jako po vymře-
ní, protože celá Praha pochodovala po Letný. Ze Slávie
zrovna vycházel David Grün s nějakou kočičkou. Přátel-
sky se na nás mezi dveřma zešklebil.
„Vyhozenýho Grüna viděti — ve velkém průseru býti,“
zažertovala jsem smutně.
„Průser, co? Asi fakt průser,“ vzdychla Jůlie.
„To víš, těžkej život dobrodruha, jak říká Jéňa. Kdyby
nás byl aspoň viděl Antoša,“ řekla jsem.
„A Havlíček…“ dodala Jůlie.
„Hele, nejsme my fakt trochu blbý…?“
Ze žalu jsme si daly vídeňskou a moc už jsme toho ne-

212
namluvily. Když jsem pak šla domů, nějakej volezlej,
smardlavej chlápek, co mě míjel, na mě zařval:
„Pěkný kozy!“
Pár lidí se samozřejmě otočilo a já, poněvadž jsem
i bez toho nebyla v nejlepší duševní kondici, jsem se roz-
brečela. Doma se mě matka ptala, co se stalo, asi jsem po-
řád ještě vypadala dost divně. Řekla jsem, že nic. Ale když
mi pak Pepíček, kterej už se taky vrátil z průvodu, začal
vykládat, že jeho spolužák Špaček říkal, že by chtěl mít,
až bude velkej, holku s takovejma velkejma prsama, jako
mám já, že jeho maminka takový nemá, dala jsem mu
facku.
Druhej den jsme od rána čekaly, co se bude dít. Ze za-
čátku se nedělo nic, ale bylo jasný, že u toho nezůstane.
A za chvíli bylo kupodivu taky jasný, že už o tom kde kdo
ví, ačkoli nás včera nikdo neviděl. Věděli to kluci, smáli
se, ale zároveň po nás ustaraně pokukovali, a věděli to
taky profesoři, alespoň některý. Některý, jako třeba Kle-
páčová nebo Hamášek, se na nás mračili a padaly z nich
nejapnosti typu: „Tak dlouho se chodí se džbánem pro
vodu, až se ucho utrhne.“ Jindy nemluvnej tělocvikář Ko-
trlý, když jsme ho na chodbě pozdravily, utrousil:
„Holky bláznivý, co vás to napadlo?“ a tvářil se při tom
spíš soucitně.
Napětí rostlo, ale pořád se nic nedělo. Asi se nějak ra-
dili nebo co. Po obědě jsme měli výtvarku, a když už ho-
dina končila a všichni balili fidlátka, povídá Fořt:
„Ještě sem půjdou Del.“
Všichni na něj zmateně koukali a nikdo nevěděl, koho
myslí. Tohle on dělá vždycky, když někoho vyvolává. Po-
každý řekne:

213
 „K tabuli půjde Mach!“ Nebo: „K tabuli půjde Ptáč.“
Čímž myslí Macháček, Ptáčková a tak podobně. To už
každej zná, ale žádnýho Del… ve třídě nemáme. A Fořt
znova:
„Řekl jsem, že k tabuli půjdou Del, a ostatní mohou jít
domů.“
Když se takto dostatečně potěšil všeobecným údivem
a nechápavostí, povídá:
„K tabuli půjdou Del… Delikventky. Souč a Mol.“
Tak jsme k němu přišly a Fořt, hlavu na stranu, očíčka
jako dvě nehybný čárky:
„Souč! Mol! To je pěkné toto. Dělat si legrácky z obéz-
ních spoluobčanů.“
„Ale my jsme si nedělaly legraci z…“ začala Jůlie.
Fořt ji nenechal domluvit.
„Já vám říkám, že jste si dělaly legraci z obézních spo-
luobčanů, a důrazně vám to vytýkám, samozřejmě. Co ji-
ného by ten nejapný nápis ,Jezte hodně — nebudete lito-
vat!‘ a ten obrázek ubohé tlusté paní mohly znamenat.“
„Ale tam nebylo ,Jezte hodně — nebudete…‘“
„Mol! Dlouhé vlasy, krátký rozum. Neskákejte mi do
řeči, Mol! Napíšete tam takovou pitomost, a ještě se se
mnou budete hádat!“
„Ale…“
„Napsaly jste tam ,Jezte hodně — nebudete litovat!‘,
protože jste to zřejmě potřebovaly do nějaké své nejno-
vější taškařice, nepochybně nevalné úrovně. Tak je to.
Souč! Mol! Můžete odejít.“
Šly jsme celý tumpachový.
„Co ten Fořt sakra blbne,“ rozčilovala se Jůlie, „co to po­
řád mele za nesmysly, jaký nebudete litovat? Chápeš to?“

214
 „No moc ne,“ řekla jsem, „ale připadá mi, jako by to říkal
schválně. Jako by chtěl, abysme to takhle řekly, rozumíš?“
„No dobře, ale to je přece blbost. Jak můžeme něco ta-
kovýho tvrdit, když každej jednoduše uvidí, co je na tý
tašce napsáno. Podívá se a uvidí. Podle mě to nejde.“
„Já nevím, je to divný, ale zkusit bysme to mohly. Mů-
žeme prostě říct, že chystáme ňákou novou hru nebo ně-
jakou scénku a že ta taška byla nachystaná do toho… Že
jsme šly rovnou po průvodu zkoušet, tak jsme ji měly
s sebou, abysme se nezdržovaly. Víš, jak jsi měla v Atomu
ten kreslenej vtip Odtučňovací kůra s romantikou… Něco
na ten způsob.“
„Já myslím, že je to blbost. To nám nikdo nesežere. Ale
zase je fakt, že něco říct musíme. Pro mě za mě… tak jo. Už
aby to aspoň bylo vodbytý.“
„Třeba se na to přece jen zapomene. Třeba nad tím
Bauch jen mávnul rukou, když dneska nic nebylo…“
„Na to bych nespoléhala. Uvidíš, že nemávnul ani ne-
zapomněl. Tuhle hračku si Krulerová vzít nenechá.“
No nezapomněl, a vypadalo to ještě o něco hůř, než
jsme čekaly. Zavolali si nás do ředitelny hned druhej den
a udělali to školním rozhlasem, takže bylo jasný, že je zle.
Šly jsme jako na popravu. U schodiště vedle fíkusu stáli
Antoša s Kaplanem. Antoša mi podal krásný červený
jabko. Bůhví kde ho vzal, teď na jaře. Všude už mají je-
nom takový ty nahnědlý a scvrklý, nebo vůbec žádný. No
jo, to je jedno, odsouzencům na smrt se holt maj plnit po-
slední přání. Nic neříkal, ale pěkně se na mě při tom podí-
val a povzbudivě se usmál. Já jsem se taky pokusila o sta-
tečnej úsměv. Hezká chvilka. Ale Kaplan významně za-
kašlal a povídá:

215
 „Bacha, je otrávený, Kdyby vás mučili, tak abys neza-
zpívala.“
„Vole!“ zasmál se Antoša.
A poslední, co jsem viděla, byl ten potěšenej úsměv,
kterej se mu bezděčně rozlil po tváři, zřejmě jak si před-
stavoval, jaký by to bylo pěkný, kdyby mě v tý ředitelně
trošku mučili.
V ředitelně, právě v těch klubovkách, co jsou, jak říká-
val Grün, potažený lidskou kůží, už seděla celá pedagogic-
ká rada. Aspoň já myslím, že to byla pedagogická rada, co
jinýho by to mohlo bejt. Bylo jich tam jak psů. Bauch, Kru-
lerová, Jeníčková, Klepáčová, Hamášek, Fořt a k našemu
úžasu taky Pivoňka. Jestli to teda nebyl jeho duch a jestli
jsem ještě na někoho nezapomněla, ale já myslím že ne.
Stranickej výbor to bejt nemoh, protože některý z nich ve
straně nejsou, a kromě toho tam by si nás asi nezvali. Kro-
mě Baucha seděli všichni v těch hnusnejch křesílkách
a tvářili se pěkně kysele. Nás pochopitelně nechali stát.
Bauch seděl za svým ředitelským stolem. Aby zahájil pro-
ces, na chvíli se vztyčil. Řekl, že jistě známe důvod, kvůli
kterému se tu dnes museli všichni sejít a kvůli kterému si
nás pozvali, a že ho ten důvod samozřejmě ani trochu, ale
opravdu ani trochu netěší. Soudružka učitelka Krulerová
má totiž velice závažnou stížnost na naše chování v před-
včerejším prvomájovém průvodu. Potom předal slovo
Krulerový a zase se majestátně posadil. Krulerová vylítla
jako čert z krabičky a už to začalo.
„Soudružky a soudruzi! To, co se stalo, přesněji řeče-
no, to, čeho se dopustily naše dvě studentky v den prvo-
májových oslav, v den tak významného svátku, jakým
První máj bezesporu je, v ten krásný den, který všichni

216
slavíme jako svátek práce, to je něco tak… tak hanebného,
že se mi o tom snad ani mluvit nechce.“
Tak o tom nemluv a bude pokoj, myslela jsem si.
„Nechce, ale musím. Tady už, jak sami můžete posou-
dit, končí každá legrace a začíná něco, co bych já osobně
neváhala označit za nechutnou a drzou provokaci, namí-
řenou proti našemu socialistickému zřízení, proti naší
straně a vládě, proti společnému úsilí nás všech.“
„Á doprdele…“ pošepatala jsem Jůlii.
„Dvě z našich studentek, Jůlii Molovou a Helenu Souč-
kovou, jsem osobně přistihla, jak se pohybují mezi pracu-
jícími, shromážděnými na seřadišti na Letenské pláni,
s taškou, mám dojem, že dokonce se dvěma, ale tu dru-
hou se mi bohužel nepodařilo zadržet, na které byl dobře
čitelným písmem napsán nápis veskrze provokačního až
štvavého charakteru: ,Jezte hodně — nebude!‘“
Sem tam jsem opatrně mrkla, jak se tvářej. Hodně jich
sedělo tak, že si rukama různým způsobem zakrejvali ob-
ličej, ale některý upřeně hleděli přímo na Krulerovou
a ten jejich pohled nevěstil nic dobrýho.
„Nejenom že samotná tato ničemná a hloupá provoka-
ce přesahuje všechny myslitelné meze, ale než si učiníte
úsudek, nezapomeňte, soudruzi, také na to, že máme co
dělat se dvěma takříkajíc už dobře známými firmami. Ni-
kdo mi nevymluví, že v posledním čísle školního časopi-
su Atom došlo k zesměšnění předsedy CŠV SSM Krumb-
hanzla zcela záměrně, a také naše informace o nedávném
takzvaném večeru poezie, organizovaném rovněž těmito
dvěma výtečnicemi v divadélku Radar, hovoří bohužel
jasnou řečí. I zde, jak si jistě vzpomínáte, došlo k poku-
sům o provokaci.“

217
 „Ale…“ nevydržela to Jůlie.
„Vy mlčte! Vy… vy… vy jedna… Jak si dovolujete skákat
mi do řeči?! Kde si myslíte, že jste? Co si vůbec o sobě mys­
líte? Myslíte si, že jste něco jako… jako Jan Hus nebo…?“
„Soudružko Krulerová, snad byste mohla…“ začal Bauch,
kterýmu už to asi přišlo moc dlouhý, protože se nenápad-
ně mrknul na hodinky.
„Já vím, já vím, já vím, já už končím, soudruhu řediteli,
už končím. Jenom ještě, kam jsem to sakra dala… vteři-
nečku, hned to bude. Jenom ještě jedna věc. Nemyslete
si, že jsem se tady o Husovi zmínila jen tak zbůhdarma. Já
tady mám totiž takový pamflet, krátký, opravdu krátký,
který byl rovněž, podle mých informací, na tom večeru
čten a který také, podle mých informací, napsala Helena
Součková.“
„Jan Hus,“ nadechla se zhluboka Krulerová. Evidentně
se rozhodla, že si to s námi vyřídí jednou provždy: „Pro
pravdu si nechat pálit kosti? Nebyl ten chlap jiný národ-
nosti?“
Mezitím se otevřely dveře a do ředitelny s omluvným
úsměvem vklouzla Beerová. Zůstala stát, aby nerušila,
a jen to Krulerová dořekla, povídá:
„To je pěkný, kdo to napsal? Soudruhu řediteli, já se
omlouvám, ale dřív jsem to nestihla, i když jsem si vzala
taxíka. Před půl hodinou mi skončilo poslední stání.“
Fořt se hlasitě rozkašlal, jako by měl nezvladatelnej
astmatickej záchvat, a vůbec v klubovkách nastal šum.
Beerová, která si zřejmě vůbec nevšimla, že tam jsme taky
my s Jůlií, si šla ukázněně sednout, čímž šum ještě na
chvíli zesílil.

218
 „Tak abychom pokročili,“ Bauch se zase na okamžik
zvednul z trůnu, „chcete k tomu ke všemu něco říct?“ ob-
rátil se na nás mrazivě.
Ale v tu chvíli vyskočil Hamášek, poněvadž to pocho-
pil tak, že Bauch mluví k přítomným profesorům.
„Soudruhu řediteli, já bych snad řekl jenom tolik, že na
hodinách matematiky nejsem s chováním Součkové ani
Molové bohužel také příliš spokojen. Ani jedna se nesna-
ží a dá se říct…“
Vůl jeden nazelenalej, buďto nepochopil, o co se jed-
ná, nebo je to ještě větší blbec, než se zdálo.
„Jistě, soudruhu Hamášku, my to vezmeme v úvahu.
Ale k věci, máte něco přímo k této věci?“
„K věci?“ zopakoval zmateně Hamášek. „K věci toho…
toho… jídla… nic nemám.“
„Tak tedy…“
Vtom se přihlásil Fořt, ještě trochu zarudlej v obličeji
z toho kašlání, ale už zas suchej jako nejsušší treska. Ještě
jsme se vůbec nedostaly ke slovu, ale ani jsme po tom ne-
toužily.
„Já bych měl, soudruhu řediteli, soudružky a soudruzi,
jednu takovou faktickou připomínku, respektive prosbu.
Ještě jsme neměli možnost vidět takříkajíc předmět dolič-
ný, já nevím, jak vy ostatní, ale já bych tu hanebnost rád
viděl na vlastní oči. To je myslím legitimní požadavek,
soudružko Krulerová.“
Klubovky souhlasně zamručely, Bauch blahosklonně
pokynul a Krulerová zamumlala něco v tom smyslu jako
jistě, samozřejmě a vyrazila do kabinetu. Překvapivě tu
tašku neměla u sebe.

219
 „Ten je blbej, já ti to říkala,“ šeptala mi Jůlie zděšeně,
„ještě si poručí, aby to sem přinesli. To už je úplnej ko-
nec.“
Beerová kolem nás nepřítomně prošla k umyvadlu,
chrstla si tam trochu vody do obličeje, a když si šla zas
sednout, spočinula na nás udiveným pohledem.
„Děvčata,“ řekla, „nemáte být dávno na hodině?“
Fořtovi se zase přitížilo a Jeníčková, do tý doby zniče-
ně a bez hlesu schoulená ve svým křesílku skoro do klu-
bíčka, se jí zeptala:
„Friduško, nedala by sis kávu? Já bych tam doběhla.“
Ale to už byla Krulerová zpátky. V ruce naše ubohý
žebradlo, zabalený v Rudým právu a převázaný kusem
provázku.
„Tak,“ řekla.
Docela pomalu a obřadně rozvázala provázek, něžně
odstranila noviny a slavnostně vybalila tašku. Protřepala
ji, pozvedla mírně nad hlavu a ukázala všem přítomným
v plné kráse. K našemu úžasu tam černý na bílým stálo:

JEZTE HODNĚ — NEBUDETE LITOVAT!

„Při vší úctě, to je ovšem něco trošku jiného, než nám

tady soudružka Krulerová tvrdila. Nemyslíte?“ pronesl pro­
fesor Fořt nezúčastněně.
V tom okamžiku nás ředitel Bauch poslal pryč.
„Tak co? Co je novýho?“ ptali se kluci.
„Pivoňka to nebyl,“ řekla jsem.

220
 18.

Pár zbytků pro krysy

No tak teď to mám. Nesmím z domova ani na krok

a o víkendu musím vždycky s našima do Zákopů. Napo-
sledy jsem zůstala v Praze po tý pedagogický radě, když
to naši ještě nevěděli. To bylo v tu sobotu, jak mi shořela
ta peřina. Teda ona neshořela úplně, nakonec se mi ji po-
vedlo uhasit, ale shořel velkej kus toho povlaku, takže
v něm zůstala hrozná díra. Byla totiž strašná zima, letos je
ňáký studený jaro. Měla jsem nohy jako led, nemohla
bych ani usnout, tak jsem tu peřinu rozprostřela na aku-
mulačky, aby se, než se vykoupu, trochu ohřála. Jenomže
ona se asi ohřála moc, a když jsem se vracela do pokoje,
už jsem slyšela takový divný zvuky, prskání a praskání
a taky to v celým bytě strašně smrdělo. Ta blbá peřina
celá chytla a normálně hořela jasným plamenem. Honem
jsem ji strhla na podlahu, bušila jsem do ní a polila ji hrn-
cem vody. Byly to docela nervy. Taky musíme mít povle-
čení z bůhvíjaký pitomý umělý hmoty, která kouše a nic
nevydrží.
Když se naši v neděli vrátili ze Zákopů, musela jsem jít
jako vždycky pomáhat nosit nahoru všechny ty krámy, co
se pořád vozej sem a tam, a táta se hned ptal:
„Tak co, žádný průsery?“
To von se ptá pokaždý, jen tak, aby řeč nestála. Tak
jsem řekla, že celkem nic, jenom peřina že je trochu připá-

221
lená, ale že to není nic hroznýho. No oni samozřejmě,
když ji viděli, tak byli jinýho názoru, a bylo dosti dusno.
Hned že prej si neumím představit, kolik co stojí, a že si ni-
čeho nevážím. To je teda logika, já fakt nevím… Co má sa-
kra to, že si chce člověk ohřát studenou blbou peřinu,
společnýho s tím, jestli si něčeho váží, nebo ne? No a pak
ještě druhej den zavolala Jeníčková a oznámila našim, co
jsme s Jůlií provedly, a řekla jim, že tentokrát je to vážný,
že se kvůli tomu sešla pedagogická rada a že to vypadá na
ředitelskou důtku, což prý vzhledem k tomu, že někteří
žádali dokonce naše vyloučení ze školy, mají pokládat za
relativně šťastný konec. Já bych taky řekla, ale naši to za
šťastný konec z nějakýho důvodu nepokládali. Takovej
řev nebyl už dlouho, i když furt něco je. Taky se jim nelí-
bilo, že jsem jim to neřekla sama a hned. Snažila jsem se
jim vysvětlit, že jsem je nechtěla zbytečně znepokojovat,
aspoň dokud nebude zcela jasný, jak to dopadne. Taky to
přece mohlo dopadnout dobře, a v tom případě by byla
určitě škoda nervovat se jen tak pro nic za nic. Voni ale
strašně řvali, řekla bych až nedůstojně. Ohledy že prej
jsem měla brát předem, než jsem šla udělat takovou neu-
věřitelnou kravinu. Křičeli, že jsem úplně blbá a že si ne-
uvědomuju, že Jůlie se z toho třeba dostane, protože má
tatínka ve straně, ale já že budu namydlená, a to jednou
provždy. A tak dále a tak dále…
„Jak jako jezte hodně, nebude?“ chtěl vědět Pepíček.
„Co nebude? Já to moc nechápu.“
„Ty nemusíš nic chápat, ty si vem housle a jdi hrát!“
řekla matka.
„Ale mě to taky zajímá, tak proč…“
„Řekla jsem, vem si housle! Mazej!“

222
 „Ale vždyť já jsem nic neudělal…“
„Jak neudělal? Co to plácáš!?“ pustila se do něj, „na
housle nehraješ za trest, ale proto, aby z tebe něco bylo.
Aby z tebe nebyl jenom kavárenskej povaleč jako z tvojí
sestry. Panebože to je trápení tohleto! To je trápení! Vy mě
chcete dohnat k nejhoršímu…“
„Asi bude zpívat,“ pošeptal mi brácha.
„Ty seš ale vopravdu blbej,“ řekla jsem mu, „ona myslí,
jakože si něco udělá.“
„To já vím,“ povídá brácha, „ale uvidíš, že bude zase za
trest zpívat.“
A měl pravdu. Nejmíň hodinu pak zpívala. To ona dělá.
Když nás chce vytrestat, zpívá tragickým hlasem smutný,
většinou lidový písně. Třeba Osiřelo dítě nebo jak ten
myslivec střelil husičku divokou do voka, housátka ne-
housátka. Prostě hlavně takový, kde jsou ňáký sirotci
nebo tak. Napadlo mě, že bych ji mohla naučit tu starou
německou písničku o zajíčkovi, co nám zpíval Schlesinger
a vykládal, že mu tuhle písničku doma zpívali celý dětství
na dobrou noc. Taky se z toho dodneška nevzpamatoval,
a já se nedivím:

Gestern abend ging ich aus,

Ging wohl in den Wald hinaus,
Saß dort ein Häslein in dem Strauch,
Guckt mit seinen Äuglein raus.
Liebes Häslein, was du sagst
Und so traurig zu mir klagst?

Bist du nicht der Weidemann,

Hetz’st auf mich die Hunde an,

223
 Wenn das Windspiel mich erschnappt
Und der Jäger mich ertappt?
Wenn ich an mein Schicksal denk’,
Tut es mich vom Herzen krank’.

Wenn ich dann geschossen bin,

Trägt man mich zur Küche hin,
Legt man mich aufs Kuchenbrett,
Spickt den Buckel wohl mit Speck,
Steckt den Spieß von hinten ein:
Ei, wie mag so grob man sein?!

Wenn ich dann gebraten bin,

Trägt man mich zur Tafel hin.
Der eine bricht mir Bein entzwei,
Der andre schneid’t sich ab sein Teil,
Der dritte nimmt sich’s Allerbest:
Laßt’s euch schmecken, ihr werten Gäst’.

Ich armer Has’, wie bin ich blass!

Geh’ dem Bau’r nicht mehr ins Gras,
Geh’ dem Bau’r nicht mehr ins Kraut,
Hab’s bezahlt mit meiner Haut!
Wenn das aber so soll sein,
Mag ich gar kein Häslein sein.

Týhle dávce německý cituplnosti se hned tak něco ne-

vyrovná, i když dobře procítěná Letěla bělounká holubička
nebo třeba Plavala husička po Dunaji taky nejsou marný.
Jakmile nás z tý pedagogický rady poslali pryč, chvíli
se ještě dohadovali a pak prej hlasovali, co s námi. Prej…

224
Nám o tom nikdo žádný podrobnosti neříkal. Jeníčková
nám jen truchlivě sdělila, že pravděpodobně dostaneme
ředitelskou důtku a že jsme ji svým nezodpovědným a dě-
tinským chováním bohužel strašně zklamaly. Ať už to bylo
jakkoli, dodala. Ona nikdy nekřičí, je to opravdová dáma,
ale naštvaná byla fest. Asi taky dostala svůj díl, protože
jsme z její třídy. Pak nám ještě oznámila, že zároveň padlo
rozhodnutí, že už nesmíme dělat žádnej další Atom, ačko-
li ta regulérní šéfredaktorka Burešová je ještě pořád ne-
mocná. Soudružka profesorka Neužilová si musí najít ně-
koho jinýho, protože lidi jako my v čele školního časopisu
bejt nemůžou, a to ani provizorně. No bóže! Dyť se tam ni-
kdo necpal. Sluníčkářkám z déčka se aspoň uleví, že příš-
tě až jim zas někdo černý na bílým vytiskne instrukce, jak
si maj vystřihnout pejska, tak když je pečlivě dodržej,
vznikne jim z toho opravdu pejsek. Vrátí se jim ztracená
jis­tota.
O tom hlasování nám sice oficiálně a ani jinak nikdo
nic neřek, zároveň ale celá škola věděla, že se odehrálo
a jak to proběhlo. Spousta lidí nás zastavovala na chodbě
nebo za námi chodili rovnou do třídy, všichni asi byli zvě-
davý, jestli přece jenom nemáme ustřiženej límeček od
košile, a všichni říkali to samý. Krulerová že prej chtěla
naše vyloučení, Klepáčová byla pro dvojku z chování,
Bauch pro ředitelskou důtku, Hamášek, když to slyšel, tak
samozřejmě taky. A ty čtyři ostatní navrhovali, aby nám
neudělali vůbec nic, protože vlastně není úplně jasný, jak
to všechno bylo, a že nápis Jezte hodně — nebudete lito-
vat! nedává celkem žádnej smysl, ani protistátní ne. Nako-
nec to prej přes houževnatej odpor Krulerový „tak nějak
zprůměrovali“ na tu ředitelskou důtku. No nebyly jsme

225
tam, těžko říct, jestli to tak bylo, ale zní to dost pravdě-
podobně. Vlastně mě překvapil jenom Hamášek, myslela
jsem, že je to jenom takovej matematickej mimoň, bejvala
bych neřekla, že je to taky podlejzavej mstivej hajzlík. Ale
pak taky ještě ten věčně zamračenej, nepříjemnej Pivoň-
ka, kterej má tak krvelačnou pověst, že jsou po celý Praze
nápisy Pivoňka je vůl! a taky Pivoňka = Hitler + Mengele.
Nikdy bych nevěřila, že nebude proti nám, zvlášť když
nám fyzika moc nejde, nebaví nás zrovna tak jako matika
a dvakrát se u něj nevyznamenáváme. Antoša tvrdil, že
dokonce když na Pivoňku Krulerová dotírala, aby byl na
její straně, říkala mu prej:
„Soudruhu Pivoňko, apeluji na vás, abyste alespoň vy
nebral ten příklad na lehkou váhu.“
Tak jí odpověděl:
„Lituji, soudružko Krulerová, žádný průkazný přečin
proti dobrým mravům tady nevidím.“
„Jak to, že ne?“ zlobila se, „řekla jsem vám toho o nich
málo?“
„Nezlobte se, ale vaše osobní animozity mě nezají­
mají.“
Možný to je, Antoša je vždycky dobře informovanej.
Řekla mu to všechno Klepáčová, která je jeho, Kaplanova
a Havlíčkova třídní, je to strašná slepice a je na mladý klu-
ky. Líběj se jí všichni tři, tak se jim snaží různě vlichotit.
Havlíček s Kaplanem jí na to prděj, ale Antoša je známej
Machiavelli a kouká zužitkovat, co se dá. Jeden nikdy
neví, co se může hodit, a lepší je bejt s každým zadobře.
Sakra do háje jak to, že když tohle vím a moc se mi to ne-
líbí, Antoša se mi líbí pořád. A jak! Radši na to nebudu
myslet, nemohla bych pak myslet na nic jinýho a taky by

226
to na mně mohlo začít bejt vidět. Člověk si musí dávat ba-
cha, protože dělat jakoby nic dá někdy strašnou práci
a vyžaduje to stálou pozornost. Jinak se člověku může
snadno stát, že na toho, koho má rád, zůstane zničehonic
zamilovaně čumět, a hned je všechno jasný. Něco takový-
ho nemůžu v žádným případě potřebovat. Jo, a Havlíček
zase tvrdil, že ten chlap s kudlou v zádech přece jenom
byl Pivoňka, ale že se z toho vyhrabal, i když je ještě po-
řád na nemocenský. Že prej na tu pedagogickou radu při-
šel jenom proto, že ho o to Jeníčková s Fořtem poprosili.
To by teda byla divočina, ale byl takovej ňákej celej žlutej,
to je fakt.
Tenhle tejden došlo k jedný naprosto neuvěřitelný
věci. Bauch slavil šedesátiny. Na tom by celkem nebylo
nic divnýho, o velký přestávce probíhaly v jedný míst-
nosti všeobecný gratulace, z každý třídy tam někoho po-
slali s kytkou, no ale, jak říká zákopecká babička, co se ne-
stalo… Den předem za námi přišla Jeníčková a že prej se
s Klepáčovou dohodly, abysme tam za ty naše dvě třídy
šli my — to jako myslela já s Jůlií, Páťa a taky kluci, prostě
všichni z Pomedu, a abysme mu něco zahráli a zazpívali.
Něco, co bylo na tom literárním večeru nebo vloni v na-
šem divadelním přestavení, něco svýho. My jsme se tomu
divili, no divili je slabý slovo, a to se ví, že se nám tam ze
všech možnejch důvodů ani trochu nechtělo.
„A vy myslíte, že tam ausgerechnet nás pan ředitel rád
uvidí?“ zeptala jsem se opatrně. „Já si to moc nemyslím.“
„Jak se nedávno opět ukázalo, myšlení není vaše nejsil-
nější stránka,“ pravila sarkasticky Jeníčková, „prostě tam
půjdete a hotovo. To víte, Součková, těžkej život dobro-
druha,“ neodpustila si.

227
 „Jo a… počkejte ještě, samozřejmě předpokládám, že
tam nezahrajete ty Dejvice, nebo jak se to jmenovalo,
nebo něco podobnýho. Ale to doufám nemusím zdůraz-
ňovat.“
Tak jsme tam teda šli, klukům se taky dvakrát nechtělo,
ale brali to jako solidární akci s námi, jakože nám to třeba
trochu pomůže. Havlíček přines kytaru, zazpívali jsme tři
nevinný písničky o lásce, všichni zatleskali, Bauch se bla-
hosklonně usmíval, poděkoval a milostivě nás propustil.
Nic moc, ale nic hroznýho se nestalo a byl zase klid. Jen-
že to jsme si jenom mysleli. Druhej den si nás Bauch po-
zval do ředitelny, mě a Jůli. Nebylo to sice školním roz-
hlasem, tentokrát poslal poslíčka, ale stejně nám dost
zatrnulo. Co se proboha bude zase dít? Přitlačili Fořta ke
zdi nebo co?
„Třeba Veselý docvaknul ten novomaterismus,“ sejčko-
vala Jůlie.
„To ji přeceňuješ,“ řekla jsem, „třeba starýmu ta peda-
gogická rada prošoupala kůži na křesílkách. Kde to má po-
řád brát?“
Grün by ze mě měl radost, ale Jůlie, který Travič po te-
lefonátu Jeníčkový nafackoval, neměla celkem náladu na
chabý pokusy o legraci. A já vlastně taky ne. Krulerová
měla pravdu, už nám začínal docházet humor. Jenomže
všechno bylo jinak. Zaklepaly jsme, a jen jsme se vplížily
do ředitelny, Bauch křepce vyskočil, dokonce nám přišel
potřást rukou a s úsměvem povídá:
„Milé dámy, já bych k vám měl takovou prosbu. Jak
víte, slavím v tomto čase jisté výročí, na kterém ve své
podstatě vlastně nic ke slavení není, ale když už… tak už.
Zkrátka já jsem vás chtěl požádat, v pátek večer pořádám

228
takovou malou soukromou oslavu v jednom malostran-
ském klubu, myslíte, že by se dalo nějak zařídit, že byste
se tam — v té sestavě jako včera — obtěžovali přijít? Budu
tam já, bude tam pár mých přátel, a to vaše vystoupení,
snad i o něco málo delší, by mohlo být takovým příjem-
ným osvěžením pro všechny. Co říkáte?“
Ani nečekal na naši odpověď a už nám cpal do ruky
pozvánky. Neuvěřitelně výpravný, černý na bílým tam
všechno bylo vytištěný a něco taky ve zlatě.
„Tak kolik vás vlastně je, pět? Aby vás tam pustili,
víte?“
„Šest,“ hlesla Jůlie.
„Čili dva… čtyři… šest… Takže tento pátek, 18.00, no
máte to tam všechno napsané. Děkuju vám a budu se tě-
šit.“
„Není zač.“
To bylo to jediný, na co jsme se zmohly. No a šli jsme
tam. Naši si mysleli, že je to zas ňáká kulišárna, jak se
v pátek večer dostat z domova, nakonec ale, po telefonic-
ký poradě s Molovejma a tváří v tvář Bauchový zlatistý
pozvánce, povolili, ačkoli vůbec nevěděli, co si o tom
mají myslet. Ale to my taky ne.
První překvapení nastalo hned zkraje. Bauch říkal
klub, ale ta adresa — dost dlouho jsme to hledali — to ne-
byl žádnej Rubín, žádná Beseda ani Rychta. Nenápadnej
starej dům, kde podle nás nikdy žádnej klub nebyl a není,
a tam dole úžasný zrestaurovaný sklepení, všechno ká-
men a dřevo, bar, malej sáleček, kolem něj pár menších
místností a bůhví co všechno ještě. U vchodu k tomu zá-
zraku stál nějakej svalnatej pablb, vlastně dva, jeden šel
i přes ty pozvánky s námi až dolů, poněvadž jsme se mu

229
moc nezdáli, a nechal zavolat Baucha. Pootevřenejma
dveřma jsme zahlídli, že těch pár kamarádů je asi tak tři-
cet duší. Bauch přišel, přivítal nás a zaved do jedný tý
místnosti, pořád ještě dost velký a úžasný, s nádherným
klenutým stropem. Tam už byly nachystaný chlebíčky,
taky nevídaný, kaviár, krevety, šunka od kosti, pivo a víno
a taky tam seděla doktorka Tökelyová s pudlem u nohou
a s tahací harmonikou v klíně.
„Mahlzeit!“ odpověděla na naše přiškrcený pozdravy
a hned se do toho položila:
„To ta Heľpa, to ta Heľpa, to je pekné mesto…“
Už ji měla jak z praku.
„Ágnes, srdíčko moje, počkej s tím vteřinku, já jim ješ-
tě něco řeknu.“
A Bauch nám vysvětlil, že si máme beze všeho poslou-
žit, že pro nás asi tak za čtvrt hodinky přijde, uvede nás
do sálu, my tam zazpíváme a zahrajeme a pak si samozřej-
mě můžeme ještě dopřát, co hrdlo ráčí. Rozhodně prej ne-
máme pospíchat, po vystoupení za námi ještě přijde. Byli
jsme dost zaražený, jenom Tökelyová ho vůbec nevníma-
la, jela dál Koho je sto, toho je sto, potom Pije Vajda po ci-
kánské moci a taky Našel jsem já pytlíček, našel jsem já,
mé srdéčko, pytlíček, hop hej, pytlíček… Sem tam jsme
něco uďobli a o trošku víc upili, abysme vůbec byli schop-
ný něco ze sebe dostat, ale vlastně jsme tam jen tak mlč-
ky a se staženým zadkem seděli, dokud si nás nezavolal.
V sálku bylo dokonce i pódium, na který jsme museli vy-
lézt. Pod námi sedělo moře cizích tavrohovejch ksichtů,
všichni popíjeli u svejch stolečků. I v tý hrůze jsme si
všimli, že některý ty ksichti jsou dost známý. Bylo tam pár
herců, slavnejch, ale vesměs z toho, že hrávaj v různejch

230
televizních seriálech okresní tajemníky strany, předsedy
MNV a tak, taky ňáký papaláši, těch člověk pozná málo,
všichni maj podivně stejný, prázdný obličeje a jsou skoro
nezapamatovatelný, taky tam byl takovej ten přislizlej ko-
mentátor, co vždycky položí nějakou řečnickou otázku,
třeba: „Domníváte se, že to vláda Spojených států americ-
kých se spoluprací demokratických států myslí skutečně
upřímně?“ A pak řekne: „Odpověď je známa předem.“ No
prostě vybraná společnost. Měla jsem dojem, že kromě
Tökelyový jsou tam snad jen samý chlapi. Ale na žádný
velký pozorování nebyl čas. Hráli jsme a zpívali, vůbec
nevím, jak dlouho to trvalo, voni na nás fakt koukali, tles-
kali, a když už jsme konečně chtěli skončit, museli jsme
přidat. Jakmile jsme se pak dopotáceli do tý místnosti
určený pro komedianty, něco jsme do sebe rychle kopli,
ani jsme si nestačili vydechnout a Tökelyová už nám byla
v patách. Za chviličku se objevil i ředitel, ještě s dvěma
dalšíma tvarohama, Ágnes do toho znova hrábla a zanoto-
vala Pár zbytků pro krysy. Když došla k „…lásko, máš
slunce na vějíři…“, povídá mi Kaplan:
„Já už to nevydržím, já se pobleju nebo udělám ňákej
průser. Jdeme pryč. To je moc, tohle.“
V tom to Bauch stopnul, ale dalo mu to s Tökelyovou
práci, a rozjařeně volal:
„Počkej, Agněšo, počkej, to zná každej. Mládenci, za-
hrajte tu… jak se to jmenuje… tu o tom Internacionálu! Tu
vaší, vždyť víte…“
Myslel Dejvice. Havlíček se kolem sebe bezradně a ne-
věřícně rozhlídnul, ale nikdo nic neříkal a nikdo mu na
pomoc nepřišel, tak nakonec vzal kytaru a začal hrát
a zpívat. Napřed sám, seděli jsme jako zařezaný, ale pak

231
jsme se po sobě podívali a přidali jsme se. Hanba už to
byla tak jako tak veliká, tak ať to, kdyby něco, nevypadá,
že jsme ho v tom nechali. Neměli jsme tam lézt, to bylo
všem jasný, ale v tu chvíli to zároveň už muselo jít stra-
nou. Všichni tři ty slizký dědkové zuřivě vytleskávali a po-
dupávali do rytmu. Havlíček skončil a Honza Kaplan oka-
mžitě vyskočil:
„Omlouvám se, ale já už musím jít domů.“
A my všichni ostatní taky.
„Tak brzy…“ litoval Bauch a my jsme se omluvně usmí-
vali a rychle balili svejch pět švestek. Oni tam pořád po-
stávali a Tökelyová spustila Kalinku. Když jsme se zdvo-
řilou úklonou užuž couvali ke dveřím, Bauch najednou
povídá:
„Počkat, počkat, takhle nám, děvčátka, nemůžete utí-
kat!“
A von i ty ostatní slimáci, kterejch už tam mezitím bylo
dohromady asi pět, se vrhli na mě a na Páťu a začali nás
volíbávat. Každej chtěl pusinku na rozloučenou, neměli
jsme ani tu nejmenší šanci proklouznout bez ní. Bauch
osobně mě zvlášť nechutně voslintal. Ještě na schodech
jsme slyšeli, jak za námi Tökelyová volá:
„Jó, a kdybyste něco potřebovali, omluvenku nebo tak,
stačí říct! Dovi!“
Když jsme se konečně vypotáceli na vzduch, někde
tam uprostřed Jánskýho vršku, bylo nám dost divně. Za-
pálili jsme si, ale nikdo nic neříkal. Co se taky dalo říct? Už
se stalo. Nakonec to vypadlo z Kaplana.
„Tohle ne. Tohle už nikdy ne. Takhle jsem se nechal vo-
jebat naposledy. Nejradši bych celej ten posranej Pomed
hned rozpustil.“

232
 Bylo ticho, všichni souhlasili a nikdo neměl chuť to
rozvádět. Jenom Páťa najednou řekla:
„Hele, stejně už je konec.“
Kaplan mě pak doprovodil domů. Skoro mlčky a mně
taky nebylo do řeči. Jen se mi ze všeho nakonec točil po-
řád ještě točil v hlavě ten Kryl. Lásko, dvě třešně na talíři,
a tak dále. Ale jasně že jsem si nahlas nezpívala, jednak
bych se styděla a pak, věděla jsem, že by mi Kaplan vyna-
dal. Tahle písnička byla teďka tabu. Pro dnešek určitě.
Když už jsme došli až k nám před barák, povídá Kaplan:
„Dneska jsem to definitivně pochopil. Pochopil jsem,
co je to tady za režim. Feudalismus. Feudalismus a nic ji-
nýho a my jsme jenom komedianti. Mizerný, bezectný ko-
medianti, úplný hovna a nic jinýho ani nikdy nebudem,
i když si se svejma pitomejma básničkama a písničkama
připadáme bůhvíjak důležitý.“
„To snad ne, to přece nemusíme. Hele, ten dnešek, to
byla chyba, mně je z toho taky šoufl, ale…“
„Nechme to bejt. Už je pozdě, já už musím jít.“
Chvilku jsme na sebe s Kaplanem koukali, jak to ukon-
čit a co jako bude, a nakonec jsme si potřásli rukou a já už
odmykala a Kaplan už si strčil ruce do kapes a už se po-
hnul, že je jako vážně na odchodu, ale pak se najednou
ještě pootočil a potichoučku zanotoval:
„Lásko, dvě třešně na talíři… Stejně je to pěkný, ať si po-
líběj prdel.“
„To jo,“ řekla jsem.
A pak jsme se k sobě zase o kousek přiblížili a asi jsme
si chtěli dát pusu, ale místo toho jsme si ještě jednou po-
třásli rukama, jako správný soudruzi. Ačkoli ty se vlastně
dost často líbaj.

233
 19.

Ještěže je tady máma

Maturitu jsem udělala, ani nevím jak. Teda spíš chci

říct, že ani nevím, jak jsem ji nakonec vůbec udělala. Ne
že by to byla taková brnkačka, ale to, co se dělo předtím,
bylo tak strašný, že už mi na tý maturitě vlastně nezáleže-
lo. Bylo mi tak hrozně, že jsem se už skoro ani nebála. Jak-
mile začal svaťák, odjely jsme s Jůlií do Zákopů, kde byl
jenom dědeček, poněvadž babička už ležela v Praze na
klinice a chystali ji na operaci kyčle. A tam jsme se učily
a učily a nic jinýho než učily. Jen jsme si mezitím občas
uvařily čaj nebo kafe nebo jsme se šly na čtvrt hodinky
projít a pak zase znova. Šlo nám to docela rychle, nic jiný-
ho nám totiž nezbejvalo, protože do tý doby jsme na nic
ani nešáhly.
Dědeček byl rád, že tam není sám, jednou nám udělal
škubánky a pak jsme zase něco jednoduchýho, ale oprav-
du hodně jednoduchýho, třeba kaši s párkem, upatlaly
my. Jinak jsme se poctivě šrotily od rána do večera, jeden
den za druhým. Jenomže třetí den ráno přišel někdo
z místního národního výboru se vzkazem, že mám bejt
v deset hodin na poště, ta je v tom samým baráku jako ná-
rodní výbor, že budou telefonovat naši. Volala máma. Řek-
la mi, že odpoledne všichni tři přijedou, takže Jůlie má
odjet domů a já mám v Zákopech zůstat. Vysvětlila jsem
jí, že se intenzivně učíme a že mi to nepřipadá jako dobrej

234
nápad, že bych radši odjela s Jůlií do Prahy a pokračova-
ly bysme v učení tam, třeba v našem prázdným bytě,
když oni teď teda budou v Zákopech. Okamžitě začala kři-
čet, že to nepřichází v úvahu, Jůlie ať si sbalí svejch pět
švestek a já ať koukám poslechnout. Řekla jsem jí, že když
zůstanu v Zákopech spolu s dědečkem a voni s tátou
i s bráchou přijedou, nebude tam k hnutí, a že si neumím
představit, kde a jak bych se mohla učit. Snažila jsem se jí
to objasnit co nejlíp, v klidu a naprosto logicky, ale neby-
lo to vůbec nic platný. Jenom křičela a křičela, ať prej si
nechám ty svoje výmluvy a to věčný odmlouvání, Masa-
ryk že vystudoval v pastoušce, a dosahoval přitom o dost
lepších výsledků než já, a nakonec mi praštila s telefo-
nem. Schlíple jsem se vrátila do bytovky, vylíčila jsem Jů-
lii, co se děje a jakej nesmysl po mně matka chce. Probíra-
ly jsme to ze všech stran a došly jsme k závěru, že to
prostě není možný, že něco tak jasnýho musí pochopit
úplně každej, moji matku nevyjímaje. Tak jsem schrastila
nějaký drobný, šla jsem zpátky na poštu a tentokrát jsem
zavolala já. Vzala to. Chtěla jsem jí to vysvětlit znova a líp
a taky jsem prosila, ať mi proboha trochu věří. Ale nene-
chala mě vůbec domluvit. Křičela už dočista hystericky
a zase mi s tím celá nepříčetná praštila. Já jsem byla taky
celá nepříčetná, vzteklá a hlavně zoufalá. Nemohla jsem
pochopit, proč mi tohle dělá a co si tím chce dokázat. Jak
může bejt takhle bezohledná? Chvíli jsem jen tak zničeně
seděla a pak jsem Jůlii řekla, že se nedá nic dělat, že pro-
stě neposlechnu, nemůžu, poněvadž jinak je maturita
v prdeli. Že s ní odjíždím do Prahy. Dědečkovi bylo všech-
no jasný, ale samozřejmě se bál, co z toho ještě bude, pro-
tože mámu dobře zná. To já sice taky, ale člověk je věčnej

235
optimista. Ještě jsem napsala dlouhatánskej vysvětlující
a zároveň omluvnej dopis, proč to musím udělat a že dou-
fám, že se mě přece jenom pokusej pochopit.
Když jsme dorazily do Prahy, naši už tam nebyli, tak
jsme se hned zase začaly učit. Konečně, taková strašná
ztráta času! Za chvíli jsme ale na to na všechno skoro za-
pomněly. Jenomže najednou, vůbec nevím, kolik bylo ho-
din, se zničehonic rozlítly dveře a nad náma stála máma.
Hned bylo vidět, že je zle. Už mezi dveřma řvala jako
smyslů zbavená:
„Odejde Jůlie sama, nebo mám zavolat policajty?“
Jůlie byla pochopitelně tak vyděšená, že ji nikdo ne-
musel dvakrát pobízet.
„Ty se seber a okamžitě pojeď se mnou!“
Normálně bejvám dost poslušná, asi až moc, ale tento-
krát se ve mně něco zlomilo.
„Nezlob se, mami, ale nepojedu.“
„Mám skočit z mostu, nebo co?“ křičela. „Jestli nepoje-
deš, tak si pamatuj, že jsme spolu skončily. A nejenom
spolu! Táta je úplně bez sebe z toho, co jsi udělala. Vzka-
zuje, že jestli okamžitě neposlechneš, tak už nejsi jeho
dcera.“
Jůlie už byla pryč.
„Pánbůh ti to všechno jednou spočítá! Cos udělala
a jak ses ke mně chovala… Uvidíš! Já ti to nepřeju, ale
vzpomeneš si na mě!“
A taky:
„Co ses narodila, tak je to jenom trápení, samý trápení.
Ty jsi totiž úplně stejná jako von, jako Freistein…“
A tak to šlo jedno za druhým, křičela a plakala a mláti-
la věcma a já jsem tam seděla a už jsem neříkala nic. Co

236
jsem taky měla říkat, nešla jsem, nemohla jsem se ani
hnout, i kdybych chtěla, jenom jsem ohromeně civěla, co
se to děje. Bylo mi strašně, ale věděla jsem, že nikam ne-
jdu, že tentokrát neposlechnu. Že nemůžu. Nepřipadala
jsem si jako žádnej hrdina, spíš naopak, bylo to neštěstí,
ale přes mozek se mi spustila nějaká těžká, nepropustná
clona, která mě oddělila nejen od mý zoufalý matky, ale
od všeho a od všech, a zůstala tam viset až do maturity.
A máma — ta, která vždycky říkala, že jsme ty nejlepší ka-
marádky, co si můžou všechno říct a o všem popovídat,
ta, co pro mě dlouho byla to jediný, co vůbec na tomhle
světě mám, nebo mi to tak aspoň připadalo — za sebou na-
konec s křikem a pláčem zabouchla dveře. Předtím ještě
řekla, že mám vypadnout, protože tam už doma nejsem.
Ještě chvíli jsem na ty dveře tupě zírala. Pak jsem posbíra-
la učení, přihodila k němu kartáček na zuby, pár triček,
nějaký spodní prádlo a šla jsem taky. Jela jsem k Molo-
vům poprosit, jestli by mě tam nenechali přespat, a snaži-
la jsem se moc nepřemejšlet o tom, co všechno už asi na-
vždycky zůstalo přibouchnutý za dveřma toho prázdnýho
bytu. Molovi mě přijali vlídně. Naštěstí. Vůbec netuším,
co bych dělala, kdyby řekli, že tam nesmím zůstat. Naštěs-
tí to neřekli. Ustlali mi na gauči v Jůliiným pokoji. Přímo
před obličejem jsem měla to prázdný terárium po nebož-
tících křečcích. Jůlie ho bůhvíproč ještě nevyhodila. Tak
jsme se zase učily.
Druhej den u oběda pan Mol koukal z okna, v těch Stře-
šovicích je krásně — tráva, stromy a tak — a najednou, byl
začátek června, povídá:
„Jo jo, ach jo, teď je vegetace na vrcholu, ještě pár dnů
a už to zase všechno půjde z kopce.“

237
 Musela jsem se omluvit a běžet na záchod, zničehonic
se mi zvednul žaludek. Strašně mi to připomnělo matku.
Těch pár dní do maturity uteklo rychle. Nikdo si pro mě
nepřijel, nikdo už ani nevolal, nikdo se po mně nesháněl
a já jsem byla ráda. Molovi mě tam nechali, na nic se ne-
vyptávali a já jsem skoro nepřemejšlela, nebo aspoň jsem
se snažila nepřemejšlet. Jenom sny se mi zdály divný. Tře-
ba jak bloudím po městě, ve kterým prej bydlím, takže
bych ho měla znát. Na náměstí, říkají mi lidi, musíte na ná-
městí, tam je přece váš dům. A já jdu a jdu, nahoru a do-
lů, doleva a doprava, kolem školy, kolem soudu, okolo
hřbitova, projdu všechno do poslední uličky a pak zase
znova a znova, pořád dokola. Ale marně, žádný náměstí
tam není.
Až v neděli ráno, maturovat jsme měly druhej den, mě
napadlo, že bych si měla zajet na nábřeží pro nějaký sluš-
ný šaty a boty, aby mě k tý maturitě vůbec pustili. Zrovna
jsme snídali, když zazvonil telefon. Paní Molová přišla, že
prej je to pro mě. Tak jsem šla. Docela klidně, jenom vza-
du v hlavě mi něco divoce tikalo. Někdo tam spustil něja-
kej ďábelskej stroj, ale já to nebyla, já měla pořád na moz-
ku tu clonu. Volal táta. Mluvil normálně, úplně normálním
tónem. To bylo překvapení, čekala jsem řev a nadávky.
Povídal, jestli bych mohla přijet domů, že je tam i děde-
ček a že bysme odpoledne zašli navštívit babičku do ne-
mocnice. Že půjde zítra na tu operaci. Opatrně jsem řekla,
že třeba jo, že jsem si stejně chtěla vzít něco na sebe, pro-
tože zejtra maturuju. Táta řek, že jasně, ale že doufá, že už
tam zůstanu. Řekla jsem: „Ale…“ A on řek, ať přijedu, že
určitě bude všechno v pořádku. Moc jsem nechápala, jak
by najednou mohlo bejt všechno v pořádku, ale konec-

238
konců jak dlouho jsem ještě mohla zůstat u Molů, i kdyby
byli sebehodnější.
Než jsme se vydali za babičkou, chodili jsme chvíli s tá-
tou po nábřeží sem a tam. Vlastně jsme toho moc nena-
mluvili. Řekla jsem jen, že se divím, že zavolal, když už
teda, protože jsem neposlechla, nejsem jeho dcera, jak ří-
kala máma. Podíval se na mě trochu překvapeně.
„I kdybys někoho zabila, což prosím tě radši nedělej,
nepřestaneš bejt moje dcera. To bych rád, aby sis pamato-
vala.“
Ve špitále jsme byli všichni naměkko, dědeček nej-
víc, ale babička se tvářila vesele a společensky, jako kdy-
by se chystala na bál. S úžasem jsem si poslechla, že by
byla nejradši, aby ji řezal pan docent Vlasák, protože to
je opravdu fešák. Pod práškama ještě nebyla, myslela
to vážně. Bezděčně jsem si v duchu přepočítala, že je jí
opravdu osmasedmdesát. Člověk si někdy není jistej,
jestli je tak statečná, nebo tak praštěná. Když jsme odchá-
zeli, dědeček bez hlesu plakal. Jako při každým louče-
ní. No a druhej den jsem odmaturovala. Slušně — dvě
dvojky, dvě jedničky. Doma mě čekali máma s dědečkem,
táta hrál někde na zájezdě. Babička už byla po operaci
a prej to vypadalo dobře. Máma otevřela víno — na moji
počest. O ničem, co se stalo minulej tejden, nepadlo
ani slovo. To pondělí odmaturovali taky Jůlie a Richard
Schlesinger, Páťa už v pátek. Havlíček, Kaplan a Antoša
v úterý. Všichni Pomeďáci to zvládli, žádný drama se ne-
konalo. A nejen to, dokonce jsme s Jůlií nedostaly ani tu
důtku.
„Bauch nezapomíná, Bauch umí bejt vděčnej,“ komen-
toval to jedovatě Honza Kaplan.

239
 To je asi pravda, ale důležitý taky bylo, že Krulerová
odcestovala tejden před závěrečnou konferencí na dlou-
hodobej studijní a družební pobyt do Jugoslávie, na ost-
rov Krk. Do Jugoslávie! Na neuvěřitelnej měsíc — zázrak!
Ačkoli zázrak by byl, kdyby tam poslali Fořta, Beerovou
nebo Pivoňku. No hlavní je, že už tu obludu pravděpo-
dobně nikdy v životě neuvidíme a taky že jsme z toho vy-
klouzly. Kdyby neodjela, ani Bauch by s tím nehnul. Ta
jeho oslava ale taky sehrála svou roli, to je jasný a na to
zrovna dvakrát pyšný nejsme. Pavel Havlíček to už dál ne-
moh vydržet, a když odmaturoval, zeptal se na chodbě Pi-
voňky, kterej ten den zase po dlouhý době přišel a seděl
u něj v komisi:
„Pane profesore, promiňte, nezlobte se, ale je pravda,
že vaše dlouhodobá nepřítomnost byla způsobena tím, že
vás na jaře, abych tak řekl, propíchli?“
„Havlíčku, promiňte, ale je pravda, že člověk s tako-
vým deficitem inteligence, jaký vykazujete vy, může s re-
lativním úspěchem dosáhnout úplného středoškolského
vzdělání? Co myslíte?“
Takže se vlastně zase nic nedozvěděl.
Ten den, co odmaturoval zbytek Pomedu, teda v úterý,
jsme se pak večer sešli na zahrádce u Letenskýho zámeč-
ku. Normálně venku, u stánku, tam, co je to pro lid. Vlast-
ně, přesně řečeno, sešli jsme se na Špejchaře a pak jsme
rozjařeně táhli společně přes pláň. Naposledy — jak si ne-
odpustil jízlivě podotknout Kaplan, abysme náhodou ne-
byli zbytečně moc veselý. Řek to přesně v tu chvíli, když
jsme se zastavili u Stalina na vyhlídce, zapálili si cigáro
a koukali dolů na Prahu.
„Naposledy, děťátka, naposledy… Jen si to pořádně vy-

240
chutnejte! Mladí, silní, švarní… ale nemáte náhodou chví-
lema pocit, že už vám za zádama začínaj tikat nějaký ob-
rovský hodiny?“
Blbeček. Ale mám ho ráda. Havlíček měl kytaru, tak
jsme to všechno sjeli znova a bylo nám dobře. I když Hav-
líčkovi zase až tak ne. Nebyla tam totiž Páťa a věděli jsme,
že už ani nebude. Páťa ten den ráno zmizela a možná v ne-
návratnu. Starej Joch, kterej tady dotočil svůj film, jí na-
bídnul, ať s ním odjede do Ameriky a dělá mu pro začátek
skriptku. Navrhnul jí to už někdy na jaře, jenomže ona to
samozřejmě tajila až do poslední chvíle. Neřekla nám nic.
Slíbil, že to všechno zařídí docela oficiálně, a taky to tak
bůhvíjak udělal. Páťa odmaturovala a pak to teprve, už
s papírem v ruce, Havlíčkovi řekla. Že prej na chvíli, na
zkušenou a kvůli angličtině, uvidí se co a jak, ať to probo-
ha zkusí pochopit, že ho má furt ráda a nikdy nepřestane.
Tak jsme toho večera v pohodě vyzpěvovali u Zámečku,
zatímco Páťa byla už takovejch dobrejch dvanáct hodin
někde v prdeli. Anebo možná spíš obráceně. „Ani tak ne-
bolí rána do srdéčka, jako mě bolela milé zahrádečka…“
zpíval Havlíček. A taky: „Ať se u mé milé žádný nestavuje,
nebo se krvavé polívky napije…“ Chudák. Na svoje vlast-
ní písničky si za celej večer ani nevzpomněl. Nakonec
jsme všichni hulákali: „Bylo tu, není tu, havrani na plotu.
Bylo víno v sudě, teď tam voda bude. Není, není tu…“
Kolem půlnoci se ke mně Antoša naklonil a šeptem mi
navrhnul, že bysme už mohli společně jít, že by mě, kdy-
bych proti tomu nic neměla, třeba doprovodil. No já jsem
teda proti tomu náhodou nic neměla. Kaplan asi trochu
jo, ale poněvadž není jako Havlíček, tak nic neřek, ani se
k nám nesnažil připojit. Půjčil si od Havlíčka kytaru, a jak

241
jsme tak s Antošou pomaličku směřovali k pláni, slyšela
jsem ještě chvíli ze tmy: „Dobrú noc, má milá, dobrú
noc…“ Vedli jsme rozverný, trochu opilecký řeči, a když
jsme došli zpátky na Špejchar, Antoša tak úplně nezávaz-
ně, že ho to jako zrovna napadlo, povídá, co kdybysme
nešli na Smíchov, je to přece jenom ještě daleko a už je
dost pozdě, ale co kdybysme třeba — třeba — šli místo
toho k nim domů, že bych tam jako mohla přespat, kdy-
bych chtěla, že místa je tam určitě dost a brácha zrovna
není doma, takže se to celkem hodí. Všechno to víno, co
jsme předtím vypili, bylo najednou úplně pryč. Zdálo se
mi, že musí bejt slyšet, jak mi tluče srdce. Najednou jsem
si uvědomila, že je mi v těch tenkejch žlutejch šatičkách
s barevnejma palmama, který jsem měla na sobě, pěkná
zima, ale kromě nich jsem měla už jenom slaměnej klo-
bouk a na bosejch nohách kristusky, který, toho jsem si
všimla taky až teď, mě začaly příšerně tlačit. Bylo to hroz-
ný. Kdyby aspoň řek, že mě miluje nebo tak něco, ale ne-
řek. Vůbec nijak mi to neusnadnil. Tak jsem teda řekla, že
jo. Nic jinýho mi nezbejvalo, protože jsem chtěla. Samým
rozčilením jsem přitom rozmáčkla ten slaměnej klobouk.
Ale řekla jsem „tak jo, proč ne“ jakoby nic. Jediný, na co
jsem se pak ještě cestou zeptala, bylo, co tomu řekne jeho
maminka. Ta je přece doma, určitě už spí a… Antoša se
shovívavě usmál a řek:
„Prosim tě sem dneska maturoval, né?“
Těsně před jejich domem, když už Antoša hledal klíče,
jsem se hrozně lekla, poněvadž najednou se z křoví ozva-
lo takový nějaký hlasitý funění a dupání. Voni totiž bydlej
dole u Stromovky a tam je to samá houština.
„Neboj, to jsou jenom ježci, voni se teďka to… pářej.“

242
 Ve čtyři ráno jsem vstala, ale stejně jsem vůbec nespa-
la, nasoukala jsem se zpátky do žlutejch šatiček, vzala
jsem si svůj rozbitej slamák a řekla, že už vážně musím jít.
Tak jako tak bude asi průser, i když jsem nahlásila pře-
dem, že přijdu fakt hodně pozdě, a nikdo nic nenamítal.
Ale přece jen jsem neřekla, že to bude až ráno. Antoša ro-
zespale zívnul, že je to škoda, ale že se teda nedá nic dě-
lat, pustil mě ven a šel si zase lehnout. Ani ve snu ho ne-
napadlo, že by mě moh třeba doprovodit. Proč taky? Teď
už neměl žádnej důvod. Odhodlaně jsem vyrazila z Bu-
benče směrem na Smíchov. Ještě chvíli trvalo, než se za-
čalo rozednívat, poprchávalo a bylo zataženo, ale ptáci už
v tom pošmourným, nehotovým ránu zpívali jako divý.
Člověk to občas stěží chápe.
Šla jsem rychle, byla mi strašná zima, nenapadlo mě
půjčit si od Antoši svetr nebo něco jinýho na sebe. A šlo
se mi čím dál tím hůř, protože ty pitomý kristusky z Buda-
pešti už byly starý a tvrdý a zařezávaly se mi do nohou
tak, že mi tekla krev. Nakonec jsem si je musela sundat
a jít bosa. Bosa, v bláznivejch žlutejch šatech, s děravým
slamákem na hlavě a s botama v ruce. Naštěstí jsem ne-
potkala jednoho jedinýho člověka. Ačkoli jakýpak naštěs-
tí, co je komu do toho, jak vypadám. Ani moc nevím, jaký
to bylo. Takový ňáký… no dalo se to vydržet, ale já oprav-
du moc nevím, protože jsem celou tu dobu pořád musela
myslet na dvě věci. Zaprvé na to, kdy se nad námi objeví
Antošova maminka a začne křičet:
„Odejde Součková sama, nebo mám zavolat policajty?“
A zadruhý, to fakt nevím proč, na Kaplana, jak si hvízdá
u nás před domem „Lásko, dvě třešně na talíři…“. Asi žád-
ný velký štěstí, ale už taky žádnej strach a žádný pochyb-

243
nosti a hlavně pocit, jako by se to všechno stalo strašně
dávno. Jako by se z toho Bubenče vracel někdo jinej, ně-
kdo, koho ještě moc neznám. Když jsem se přišla domů,
vypnula jsem v našem pokoji gramofon, na kterým se na-
prázdno točila dokolečka ňáká deska, co tam brácha za-
pomněl. Pak jsem si potichu vlezla do postele. Bylo to pří-
jemný.
Druhej den, nikdo jinej nebyl doma, si mě máma zavo-
lala do kuchyně a chtěla vědět, kde jsem byla v noci. Řek-
la jsem jí, že jsme slavili na Letný. Kde jsem prej ale byla
potom, věděla, že jsem přišla ráno. Neměla jsem ani
nejmenší chuť lhát. Proč bych to proboha měla dělat?
Byla to moje věc, ale když se ptala, tak jsem jí to řekla.
Dala mi facku.
Veliké zklamání! Největší zklamání jejího života! Bohu-
žel jsem kurva. Kurva beze cti a špetky studu. Jsem jako
on! Jako Freistein. To je ještě o něco horší nadávka než
kurva. Křik, spíš řev a pláč. Kdyby se to dozvěděl táta,
přestanu bejt jeho dcera. Ale ona mu to neřekne, můžu
bejt bez obav, tak strašně se za mě stydí, že by to nedoká-
zala vyslovit. Protože ona, ona je jiná, ona je jako ta Helen-
ka z Pohádky máje, jako ta Taťána, ještě i teď, v sedmačty-
řiceti, je taková. Für immer und ewig — jak říkáme my, co
máme maturitu z němčiny. Ale to já nemůžu pochopit, po-
něvadž já jsem obyčejná děvka a její životní prohra a zkla-
mání, kterýho se nikdy neměla dožít.
Ono je to vlastně jasný, proč ty ptáci zpívaj i za tako-
vejch rán, jako bylo tohle, oni musej, nic jinýho jim ne-
zbejvá. Když je někdo kočka, žere ptáky, když je holt spíš
pták, musí zpívat, i když ví, že kočky po něm jdou. Odpo-
ledne jsem šla do nemocnice navštívit babičku. Je to na

244
dobrý cestě, jenom jíst toho ještě moc nesmí, tak jsem jí
koupila kytku. Žádný karafiáty nebo tak, chtěla jsem, aby
to bylo něco extra, jako babička. Rozhlídla jsem se po kvě-
tinářství a pak jsem tý unuděný prodavačce řekla:
„Chtěla bych támhletu orchidej. Tu narůžovělou pro-
sím, s tím zeleným chroštím kolem.“
A nic. Koukala jak péro z gauče, furt stejně natvrdle
a otráveně. Tak jsem to důrazně zopakovala:
„Prosila bych támhletu orchidej. Tu růžovou, támhle
vlevo.“
„Jo, vy myslíte tohle?“
Květinářka konečně hnula zadkem.
„Ano, přesně tu jsem měla na mysli,“ řekla jsem už leh-
ce podrážděně.
Ta káča si asi myslí, že na to nemám dost peněz nebo co.
„No prosím,“ ušklíbla se opovržlivě, „ale to není orchi-
dej, to je řezanej brambořík.“
No jo, no… Ještě se na tom holt musí pracovat.

245
 20.

Žralok zuby má jak nože

(…anebo jen cár přízemní mlhy)

V tom tejdnu po maturitě jsme s Jůlií ještě jednou zašly

k Tökelyový. Chtěly jsme si najít nějakou lepší brigádu
než u metařů, tak jsme potřebovaly potvrzení o bezin-
fekčnosti, nebo jak se tomu říká. Čekárna byla poloprázd-
ná, nikdo známej tam nebyl. Samý nižší ročníky. V červnu
už se do nemoci nikdo moc nehrne. Jen jsme si sedly,
vkolíbal se dovnitř Krumbhanzl, uviděl nás a bodře po-
zdravil:
„Nazdar, umělkyně!“
Už to má taky na háku. Rozhlížel se spokojeně kolem.
„No jo, tady chcíp pes…“ zahlaholil. Zrovna v tu chvíli
pootevřela Tökelyová dveře, nakoukla z ordinace do če-
kárny a znechuceně řekla:
„Váš humor je dost nevkusný.“ A zase za sebou za-
bouchla.
„Seš fakt blbej,“ povídá jedna holka ze třeťáku, co sedě-
la vedle nás, „chcípnul jí ten pudl.“
„A jak to mám asi vědět?“ bránil se Krumbhanzl.
Vzápětí se dveře otevřely znova a Tökelyová máchla
rukou směrem k nám s Jůlií, že jako máme jít dovnitř, ač-
koli jsme ještě zdaleka nebyly na řadě. Tak jsme šly. Taky
jsme nevěděly, že jí chcíp pes, jak bysme mohly, to měl
náhodou Krumbhanzl pravdu, i když je to vůl.

246
 Tökelyová měla zarudlý oči, byl z ní cejtit kouř a bůhví-
co ještě.
„Tak co, Mařeny, potřebujete omluvenku?“
„Né, to ne, děkujeme,“ řekla jsem, „jdeme si jenom pro
bezinfekčnost. Nic jinýho nepotřebujeme, už je po všem.“
„Už jsme maturovaly, minulej tejden.“ dodala Jůlie.
„Aha,“ pokejvala Tökelyová rozcuchanou hlavou, „tak
jo. Tak vám gratuluju.“
A začala vyplňovat papíry. Sestra tam ten den bůhví-
proč nebyla. Vzadu za stolem pořád ještě leželo pár stoče-
nejch starejch hadrů, psí pelech, a taky to tam bylo dost
silně cejtit.
„Bejvalas, Ágnes, jak mladý víno…“ zanotovala Tökely-
ová zničehonic, ale nemělo to tu šťávu jako v tom sklepe-
ní, když v sobě měla půl litru kořalky. Najednou zvedla
hlavu od papírů a povídá:
„Ale vy jste Míšu stejně neměly moc rády, co?“
„Ale jo,“ řekla Jůlie opatrně, „i když… my jsme ho teda
vlastně moc neznaly.“
„Já jsem ani nevěděla, že se jmenuje Míša,“ řekla jsem já.
„Vážně?“ podivila se Tökelyová, „za celý čtyři roky? To
je dost na pováženou, ne?“
„No tak, vy jste ho moc jménem neoslovovala…“
„Ale to je jedno, byl moc milej. Vážně, perfektní pes,“
dodala honem Jůlie, aby nastolila dobrou vůli.
„Lányok, lányok…“ zavrtěla Tökelyová nevěřícně hla-
vou a vstala od stolu, „já jsem přece myslela Baucha. Pes
se jmenoval Hunyady neboli po česku Huňatý. Tak tady to
máte a mějte se, jak umíte.“
Podívala jsem se po Jůlii, taky si na to hned vzpomně-
la, to bylo vidět. Tak jsem se odvážila rychle zeptat:

247
 „Paní doktorko, nezlobte se, ale co to znamená lányok,
lányok?“
„Lányok, lányok znamená děvčátka, děvčátka…“
„Prasák,“ zašeptala Jůlie, jenže doktorka to zaslechla.
„Kdopak?“ uchechtla se, „Bauch?“
„Ne, to ne, jeden maďarskej dědeček,“ řekla Jůlie, „ale
to už je hrozně dávno…“
No, Bauch samozřejmě taky, ale to jsme si nechaly pro
sebe, ačkoli podle mýho názoru o tom zrovna Tökelyová
ví svý.
Na školu mě nevzali. Ani na odvolání ne. Zkusila jsem
ještě ministerský, aby člověk udělal všechno, co se dá,
i když mi bylo celkem jasný, že to nemá cenu. Nesla jsem
ho na Ministerstvo školství pro jistotu osobně a nějaká
úřednice, která ho ode mě přebírala, mi kdoví proč řekla
rovnou do obličeje, že si nemám dělat žádný iluze. V tu
chvíli jsme v tý kanceláři byly úplně samy a ona povídá:
„Jestli vám můžu něco poradit, tak leda to, abyste šla
na dva roky někam do fabriky, vstoupila tam do strany
a teprve pak to zkuste znova. Jinak to vzhledem k vašim
rodinným poměrům moc nadějně nevidím, to vám můžu
říct rovnou. Ještě tak kdybyste se hlásila dejme tomu na
strojní fakultu, ale novinařina? To opravdu není dobrý ná-
pad. Ale to odvolání tady samozřejmě klidně můžete ne-
chat, to je vaše svaté právo.“
Tak jsem ho tam nechala, řekla jsem jí na to jenom na-
shledanou a šla jsem. Za ňákej čas přišel papír, ve kterým
bylo definitivně potvrzeno, že mám smůlu. Je to hrozný,
člověk vždycky přese všechno do poslední chvíle věří, že
se stane nějakej zázrak. Nestane. Zato se může docela
dobře stát, že pro mě v týhle zemi veškerý študování

248
skončilo jednou provždy, a nejhorší je, že na to nemám
ani ten nejmenší vliv. Vždycky o tom bude rozhodovat ně-
jakej komunistickej hajzl a nikdy ne podle toho, jestli něco
umím. V tý fabrice můžu celkem snadno skončit, ale k bol-
ševikům bych nevlezla, ani kdybych v ní měla zůstat celej
život. No moc pěkný vyhlídky to teda nejsou.
Čtrnáct dní jsme s Jůlií tahaly na nádraží střed balíky
a pytle s poštou, abysme si něco trochu vydělaly, pak
jsem ale stejně musela jet s našima do Zákopů a v srpnu
na Slovensko. Za celý prázdniny jsem se neviděla vůbec
s nikým, jen párkrát s Jůlií. Vzali ji na peďák, jenomže tam
vlastně ani moc nechtěla. Nechala se zmasírovat od rodi-
čů, a teď je otrávená. Už při přijímačkách, když slyšela,
jak ty spoluzájemkyně probíraj, jestli je lepší Dívka s cit-
ronovou šálou, nebo Holky z naší školky, dostala na sebe
vztek. Polovička jich měla tesilovou sukni s květovanou
silonovou halenkou a druhá půlka, ta odvážnější, plesni-
vý mrkváče. Jenomže už bylo pozdě. Ale přece jen je na
tom aspoň líp než já.
Antoša se vůbec neozval, asi už si na mě vůbec ne-
vzpomene, a to je dost blbý, protože já na něj myslím čas-
to. Večer je Antoša to poslední, co mám před očima, než
usnu, a ráno zas to první, jakmile se probudím. Vlastně na
něj myslím skoro pořád — když se mi do toho teda sem
tam nevlouděj ty zvláštní modrošedý oči Honzy Kaplana.
Já moc dobře vím, že nemá smysl Antošovi psát, když se
neozývá sám, ale přece jen jsem to nevydržela a poslala
mu básničku. Tu, co mi Jůlie radila dát mu ji už někdy na
podzim, když mi bylo líto, že jsme se rozešli. Ptáš se mě
taky, jak se mám… Já jsem tenkrát nechtěla, poněvadž mi
přišlo blbý dávat mu nějak najevo, že ho mám ráda. Připa-

249
dala bych si jako ta pitomá Taťána. Jenomže teď už je to
stejně všechno jedno. Tak jsem mu ji poslala. Takže teďka
už jenom schází, abych si natruc vzala někoho, koho vů-
bec nemiluju. Jsem stejná naivní husa. Josephus Flavius
by ze mě jistě byl nadšením bez sebe.
„Víte, do koho jsem zamilovaná?“ zeptala jsem se jen
tak mezi řečí Doriána Mandy, když přijel o prázdninách
za našima do Zákopů. Byli jsme se spolu projít na Višňov-
ce a pod tím stromem, co na něj vždycky vylezu, když
chci bejt sama, jsme si dali cigáro.
„To teda nevím, ale rád bych,“ odpověděl.
„Do Josepha Flavia, do Juliana Sorella, do Míti Karama-
zova, do Viléma a trochu taky do Juana, to je jeden tako-
vej řidič z Toulavýho autobusu.“
„Hmm,“ povídal Manda, „a musí tam figurovat ten Rus?“
„No tak pardon, já vím, že je nemůžete vystát. Ale mně
se líbí.“
„Kdo, Karamazov? A nelíbí se vám spíš Heřmánek
nebo Bartoška? To bych ještě pochopil. Prosím vás, celá
ta veleslavná ruská literatura… Ten Dostojevskij napří-
klad. Co to vlastně je? V ponědělnik ja těbja, golubčik,
ubju kak běšenuju sobaku, vo vtornik zaplaču němnožko
nad toboj i mnogo nad soboj, čto takoje, něchorošeje ja
sdělal, kakoj ja ubogij čelověk, sejčas vělikij grešnik. Ja za-
plaču, požaleju sebja i vsjo budět opjať v porjadke, poto-
mu čto bog očeň ljubit grešnych ljuděj, kotoryje mnogo
plačut nad svojimi grechami. I v sredu ja ubju tvojego bra-
ta…“
„Na tom možná něco bude.“
„Ještě tak ten Čechov, když už.“
„Ten mě nebaví.“

250
 „Protože mu nerozumíte. Ale na to máte ještě čas.“
„Dokdy?“
„Než se vám život začne točit v kruhu.“
„Hmm, já teď stejně nejvíc miluju Josepha Flavia.
Ačkoli jeho charakterové vlastnosti taky nejsou zrovna
ideální, toho jsem si prosím vědoma. No on by mě stejně
určitě nechtěl, takže je to jedno. Jsem nešťastná, víte?“
„No jo, jako všechny ženský… Vy si totiž vybíráte samý
nemožný typy,“ usoudil Manda, „samý ctižádostivý hajz-
líky, živočišný primitivy nebo rovnou zločince. To se po-
tom nemůžete divit. Je samozřejmě spousta jinejch, který
by vás věrně milovali a nosili na rukou až do smrti. Jen
kdybyste chtěla. Podívejte se třeba na takovýho…“
Jenomže do toho za námi přišla matka, dala mi dvě ige-
litový tašky, a že prej mám natrhat aspoň dvě nebo radši
tři kila třešní. A Doriána táhla někam pryč.
„Na koho?“ volala jsem na Mandu ze stromu, „Koho
jste myslel?“
„Káju Maříka přece, koho jinýho,“ křičel Manda, „nebo
Malýho Bobše, ten má lepší kádrovej profil.“
Babička už odložila francouzský hole a nechce použí-
vat ani tu tenkou elegantní hůlčičku. Že prej by to byla
ostuda „nad lidi“. No ale zaplaťpánbůh běhá jako zajíc
a vůbec je čilá a statečná. Dědeček totiž… S dědečkem to
bylo čím dál horší. Zhubnul tak, že byl sotva k poznání,
přestal skoro úplně jíst, že prej nemůže. Jenom oči jako
by měl větší a větší. V srpnu musel do nemocnice. Na-
před do Berouna a pak máma zařídila Prahu. Vzali ho na
kliniku na Karlák, primář z interny je máminej spolužák
z gymplu. A ten mámě na konci srpna řek, že má dědeček
rakovinu hrtanu a že je to s ním špatný. Chodili jsme za

251
ním každej den, z protekce to dovolili. Na nic si nestěžo-
val, ale to on vlastně nikdy, a vůbec mluvil čím dál míň.
Bledej a tichej ležel v posteli u dveří, a když jsme přišli,
snažil se na nás aspoň usmívat. Byla jsem tam s mámou
taky v pátek, poslední pátek před koncem prázdnin. Chtě-
la jsem odejít trochu dřív než ona, šla jsem z nemocnice
rovnou na nádraží, protože jsme s bejvalou třídou jeli na
víkend na Šumavu, k Jochovi na chalupu. Pohladila jsem
dědečka po vlasech, dala jsem mu pusu a omluvila jsem
se, že tentokrát už musím jít.
„Jen běž, to nevadí.“
„Helenko…“ už jsem měla ruku na klice, „…ahoj, He­
lenko.“
Usmál se na mě, ale už jen očima, který byly veliký
a modrý, průzračný a neprůhledný zároveň, jako oči úplně
maličkejch dětí.
Utíkala jsem odtamtuď na vlak, aby mi sakra neujel, tak
dlouho jsme se neviděli a tohle je možná poslední výlet,
než se všichni jednou provždy rozprsknou do všech
stran. Utíkala jsem na vlak, ale někde v koutku duše jsem
věděla úplně jasně, že nesmyslně a marně utíkám od dě-
dečka a od jeho smrti a že je to chyba. Že to obyčejný
„ahoj, Helenko“ bylo naše loučení. A že to bylo poprvé,
co dědeček při loučení neplakal. Vrátila jsem se v neděli
v podvečer, to už bylo druhýho září. Máma byla odpoled-
ne zase ve špitále, dědeček prej celou dobu spal. Moc
o tom nemluvila, nemluvila skoro vůbec. Pak najednou
večer, to už jsme byli s bráchou v pyžamu, přišla do naše-
ho pokoje a povídá:
„Pepíčku, prosím tě vstaň. Vezmi si housle a pojď se
mnou.“

252
 Brácha byl dost překvapenej, ale vylez a udělal, co
chtěla. Já vylezla taky. Odvedla si ho do obýváku, otevře-
la okno dokořán, postavila Pepíčka k tomu oknu a řekla:
„Zahraj Ó hřebíčku zahradnický, tu měl dědeček nej-
radši. To byla jeho milovaná písnička.“
Už byla tma a pod okny se hnala černá voda. Brácha
do ní chvíli zaraženě koukal, pak zase zpátky na mámu,
jako by prosil o slitování, nakonec ale stisknul housle a za-
čal hrát. Kterak na tě zapomenu, když to není věc mož-
ná… Proběhla jsem okolo nich do předsíně, popadla jsem
na věšáku ňákej kabát, utíkala jsem ze schodů, ven, až
dolů na náplavku, k tý černý vodě, a křičela jsem:
„Proč to děláš? Proboha, mami, proč nám tohle děláš?“
Druhej den ráno šel Pepíček do školy, máma odjela
hrát do Benešova, taky do nějaký školy, a já musela jít na
pracovní odbor obvodního národního výboru, shánět za-
městnání. Pak ještě na dvě různý místa, kam mě poslali
naši, abych vyřídila nějaký jejich věci. To oni dělaj dost
často. Když jsem se vrátila, už bylo skoro poledne. Přes
židli u kuchyňskýho stolu viselo dědečkovo starý, šedivý
sako, na stole ležel jeho klobouk, maličká kožená peně-
ženka, jen tak na drobný, a kapesní nožík, co u sebe po-
řád nosil. Přesně tak jako kdykoli jindy, když se chystal
čistit houby, krájet jabka na štrúdl nebo něco podobnýho,
co mu ženský nařídily. Doma byl jenom táta, ráno mu za-
volali z nemocnice, tak to všechno přivez. Zavřela jsem se
na záchod, a když jsem za půl hodiny vylezla, napsala
jsem si tužkou na zeď vzadu za postelí, že dědeček umřel.
Když měl dědeček pohřeb, bylo to veliký strašnický
krematorium tak plný lidí, že jich spousta musela stát.
Bylo prostě narvaný, jako když umře někdo slavnej. Já po

253
lidech moc nekoukala, ale toho si nešlo nevšimnout. Byli
tam třeba lidi, co vstali ve čtyři ráno a jeli kvůli tomu po-
hřbu tři sta kilometrů vlakem. Fakt zvláštní. Nakonec trva-
lo neskutečně dlouho, než si babička a naši promluvili se
všema těma lidma, co se k nim hrnuli. Když už toho na
mě bylo moc, vytratila jsem se za roh na cigáro, a tam na
jednom hrobě seděl Vilda Janeček, sluchátka na uších,
v klíně walkmana. Maličko se pohupoval do rytmu a při
tom si prozpěvoval:
„–a–e –í–í–í, –o –––e –i –o u–ě–a–, –o –––e –e–ě–, –o ––
–e –e–ě–…“
Třeba toho walkmana zdědil po svým zasebevraždě-
ným bráchovi, jako tenkrát gramofon. Uviděl mě a poví-
dá:
„U––í––ou –ou–––a––. –e–á– –i–á–o?“
Tak jsem mu dala celou krabičku.
Pár dní po pohřbu byl u Havlíčka mejdan na rozlouče-
nou. Na tý Jochový chalupě skoro žádný Pomeďáci neby-
li, tam byla jen naše třída, tak jsme se teď viděli skoro po
třech měsících. Ale veselý to nebylo. Na rozloučenou pro-
to, poněvadž Havlíček rukuje. Nevzali ho, tak musí na voj-
nu. Takže v tom nádherným bytě, kde chtěli bejt s Páťou,
udělal aspoň poslední večírek. Páťa, to se ví, tam nebyla.
Jasně že se nevrátila, takovej cvok není. Schlesinger byl
na chmelu s novejma spolužákama ze žurnalistiky. Na roz-
díl ode mě se tam dostal. Já mu to samozřejmě přeju, hor-
ší ale je, že nám Havlíček líčil, jak si vzal o prázdninách
někde v čekárně na nádraží do ruky Rudý právo a tam si
přečet článek o úspěších suchdolský brigády socialistic-
ký práce. Podepsán Richard Schlesinger. Tak už ani ne-
měl velkou chuť mu volat. Některý věci se prostě nedělaj.

254
Havlíček taky říkal, že na žurnalistiku přijali i Jiřinu Krsic-
kou a pak ještě že začátkem července umřel Pivoňka — ra-
kovina jater.
Antoša přišel, ale zaskočil jen na chvíli. Už mezi dveř-
ma hlásil, že spěchá, že ještě něco má. Vzali ho na FAMU,
bude produkční. Když mě viděl, přátelsky se zašklebil.
„Pojďte do kuchyně, jenom na moment.“
V kuchyni ale taky zrovna někdo byl, jako všude.
„Sakra,“ povídá, „no to je vlastně jedno. Pěkná říkanka,
děkuju. Dáte si?“
A podával mi jabko, který sebral na kuchyňským stole.
„Ani ne, díky. Nemáš ňákej novej nápad? Já ty jabka,
Tondo, vlastně ani nemám moc ráda.“
„Co se dá dělat. Já vlastně taky ne. Ale stejně… škoda.“
Za chvilku odešel.
Taky tam byl jeden cizí kluk, docela pěknej, trochu
jsme po sobě koukali, ale zmizel, zatímco jsem se v ku-
chyni bavila s Antošou. Honza Kaplan nepřišel, to mi bylo
líto, možná ze všeho nejvíc. Já nevím proč, ale nějak se to
pošouplo. Pomalu mi začínalo docházet, že jsem možná
něco přehlídla, že jsem to bůhvíproč nechtěla vidět. Ne
u něj, u sebe. Tak jsem si říkala, že to třeba ještě půjde
spravit. Třeba… kdyby ještě chtěl, že uvidíme, až se uvidí-
me. Ale neviděli jsme se. Havlíček tvrdil, že ho půlku léta
marně sháněl. Naposled s ním mluvil, když ho vzali na
školu, přihlásil se na filozofii, na dějiny, trochu to spolu za-
pili. Asi bude taky někde na chmelu a možná že už taky
píše do Rudýho práva. Jako jeho dědeček, blahé pamě-
ti. Koneckonců nebylo by divu, takovej je život. Totiž,
přesně řečeno, takovej je život tady. Jinde asi ne. Nazdar,
Páťo!

255
 Konečně jsem si našla práci. Budu dělat knihovnici,
nebo spíš takovýho poskoka, v knihovně jednoho vý-
zkumnýho ústavu. Bohužel je to dvacet kilometrů od Pra-
hy, takže budu muset každej den hrozně brzy vstávat.
I v knihovně je totiž nezbytně nutný bejt už v sedm hodin
ráno. No jo, nic moc, ale pořád lepší než dělat nějakýmu
slintajícímu debilovi sekretářku nebo uklízet nebo někde
prodávat bůček a podobný lahůdky, co mi nabízeli na
pracovním odboru ONV. Aspoň budu mezi knížkama, to
nemůže bejt nikdy tak zlý. V pondělí to začne.
Včera odpoledne jsme si s Jůlií daly sraz u Stalina. Stá-
ly jsme tam a dívaly se dolů na město, i když to vypadalo,
že každou chvíli začne pršet a že zmokneme. Koukaly
jsme na ty těžký, olověný mraky a povídaly si, jak jde ži-
vot. Jůlie mi ukázala index, já bych jí mohla ukázat leda
tak legitku na tramvaj, a stěžovala si, že na peďáku nejsou
vůbec žádný chlapi. Zatím jich za celou dobu viděla asi
pět a ty prej vypadali tak, že i Richard Schlesinger je pro-
ti nim Paul Newman. Schlesingera prej, když ho nedávno
potkala, málem nepoznala. Neměl totiž brejle. Za ty úspěš-
ný přijímačky dostal od matky čočky a vypadá teď hůř než
kdykoli předtím. Já jsem vlastně Jůlii přece jenom taky
něco ukázala. Pohled z Vídně, co mi den předtím přišel.

Milá Heleno!
Už jsem chtěl napsat „Nazdar Součková“ — rozumíš —
dělej jakoby nic… Ale pak jsem si řek, že teď už vlastně ne-
musím. S nikým jsem se radši neloučil. Myslím na vás, hlav-
ně na tebe, a doufám, že mě to brzy přejde.
Držte se!
Ahoj Honza

256
 „Do hajzlu!“ řekla Jůlie. „Do hajzlu, do hajzlu, do hajz-
lu! No tak nebreč…“
„Já sakra nebrečím. Prší. Pojď, půjdem.“
Šly jsme jen tak nazdařbůh přes prázdnou, šedivou
pláň a nakonec, ani jsme nevěděly jak, jsme stejně skonči-
ly před školou. Visel na ní velikánskej černej prapor, jako
tenkrát, když natáh bačkory Brežněv.
„Hele, co to má bejt?“
Jůlie nevěděla. Ale zrovna šel kolem Prasík, to je jenom
přezdívka, jenže já nevím, jak se vlastně jmenuje do­
opravdy. On je z loňskýho třeťáku a bydlí tady za rohem.
Někam pospíchal, jenom jsme na sebe mávli, ale když vi-
děl, jak zíráme, ještě na nás v běhu zavolal:
„Vy to nevíte? Krulerovou v Jugoslávii sežral žralok!“
Když jsem přišla domů, seděla máma v kuchyni za sto-
lem, v ruce držela nějakej dopis a smála se na celý kolo.
Sice takovým divným, pološíleným smíchem, ale i tak to
byla příjemná změna. Už dlouho jsem doma nic podobný-
ho neslyšela. A hned mi ten dopis podala.

Milá Kačenko,
jestli se nemýlím, měla Helenka teď někdy (myslím že
13. 8.) osmnácté narozeniny. Celá dlouhá léta jsem, mnoh-
dy za cenu nemalých obtíží, pravidelně posílal příspěvek
na její výživu. Vzhledem k tomu, že už je jí krásných osm-
náct let, končím. Dál ať se o vás stará zase někdo jiný, třeba
pánbůh.
Srdečně zdraví
Karel Freistein

257
 No prosím, já myslela, že už na mě dočista zapomněl,
a on si přitom úplně přesně pamatuje, kdy mám narozeni-
ny. Další dobrá zpráva.
Udělala jsem znova ten překlad, takhle by to snad šlo.

Bělá se plachta osamělá

na moři v mlze šedivé
Co v dalekém tom kraji dělá
co opustila v zemi své?

Tak já mu ho pošlu. Myslím jako Kaplanovi.

258
 Obsah

1. Strýček byl legionář ......................................................... 9

2. Sedí, pije, cigarety kouří ............................................... 23
3. Miláčku, vrať se .............................................................. 34
4. Kdyby se tolik nesnažil ................................................. 46
5. To jsou zas ňáký trable ................................................. 58
6. Jak uhry pod mýdlem .................................................... 71
7. Cirhóza, trombóza, dávivý kašel ................................. 83
8. Přijde Mikuláš, dá ti guláš ............................................ 96
9. Pravda je omamná květina ......................................... 108
10. S nahrávkou vlčích smeček ........................................ 119
11. Ten krásný dlouhý tón ................................................ 134
12. Přicházejí maršálové .................................................... 147
13. Zdalipak tě něco nebolí? ............................................. 161
14. V parku se hejbe ten chlap ......................................... 175
15. Když ty, no tak já taky ................................................. 186
16. Koukal se na mě oddaně ............................................. 198
17. Už mají mou stopu ........................................................ 210
18. Pár zbytků pro krysy .................................................... 221
19. Ještěže je tady máma .................................................. 234
20. Žralok zuby má jak nože
(…anebo jen cár přízemní mlhy) .............................. 246
 Irena Dousková

Oněgin byl Rusák

Vydalo nakladatelství Druhé město

v Brně roku 2006 jako svou 1. publikaci
Ilustrace na přebalu a předsádkách Lucie Lomová
Odpovědný redaktor Milan Ohnisko
Grafická úprava Bedřich Vémola
Fotografie na záložce Karel Kotrba
Sazba z písma Cheltenham
Tisk Ekon, družstvo, Srázná 17, Jihlava
Vydání první
260 stran

www.martinreiner.cz