Přeložila Romana Bičíková

Copyright © 2014 by Jenny Han

Published by arrangement with Folio Literary Management, LLC and Prava i Prevodi Literary
Agency. Translation © Romana Bičíková, 2015
ISBN 978-80-7447-904-5
Pro moji sestru Susan — holky Hanovy navždy
 Ráda si schovávám věci. Ne jako pes, co schovává kosti, nebo jako veverka, co hromadí oříšky
na horší časy. Já si schovávám hlouposti. Porcelánové zvonečky, takové ty, co se dají koupit v
obchodech se suvenýry. Vykrajovátka na sušenky, která stejně nikdy nepoužiju, protože k čemu by
mi byly sušenky ve tvaru nohy? Stuhy do vlasů. Milostné dopisy. Dalo by se říct, že ze všech věcí, co
si schovávám, jsou moje milostné dopisy to nejvzácnější.
Dávám si je do modrozelené krabice na klobouky, kterou mi mamka koupila ve starožitnictví ve
městě. Nejsou to milostné dopisy, které mi někdo poslal - takové nemám. Jsou to dopisy, které jsem
napsala já. Jeden pro každého kluka, kterého jsem kdy milovala. Celkem jich je pět.
Když je píšu, nenechávám si nic pro sebe. Píšu, jako by si to dotyčný nikdy neměl přečíst.
Protože si to taky nikdy nepřečte. Každá tajná myšlenka, každý miniaturní postřeh, věci, co jsem si v
sobě střádala - to všechno sdělím listu papíru. A ten pak strčím do obálky, zalepím, napíšu adresu a
ukryju do své krabice na klobouky.
Nejsou to milostné dopisy v tom pravém slova smyslu. Jsou to dopisy, které píšu, když už nechci
být dál zamilovaná. Jsou jako rozloučení. Protože když takový dopis dopíšu, už mě ta všestravující
láska dál nestravuje. Můžu už zase v klidu snídat a nemusím dumat, jestli má on taky radši müsli než
cornflaky. Můžu si prozpěvovat písničky o lásce a už mi nepřipadá, že je zpívám jemu. Pokud je
láska posedlost, moje dopisy jsou jako exorcismus. Osvobozují mě. Nebo si to aspoň říkám.
1
Josh sice chodí s Margot, ale klidně by se dalo říct, že je do něj tak trochu zamilovaná celá moje
rodina. A těžko říct, kdo nejvíc. Než začal chodit s Margot, byl to prostě náš Josh. Byl s námi
odjakživa. Teda, říkám odjakživa, ale není to tak docela pravda. Nastěhoval se do domu vedle nás asi
před pěti lety, ale mně to připadá jako věčnost.
Táta Joshe zbožňuje, protože je to kluk a můj táta má kolem sebe jen samé holky. A to jako fakt -
od rána do večera je obklopený ženami. Táta je gynekolog a k tomu ještě zplodil tři dcery, takže pro
něj je to celý den jen holky, holky, holky. Taky má Joshe rád proto, že Josh má rád komiksy a chodí s
ním rybařit. Jednou nás táta zkusil taky vzít na ryby, ale já se rozbrečela, když jsem si umazala boty
od bláta, Margot se rozbrečela, když jí zvlhla knížka, a Kitty se rozbrečela, protože tou dobou byla
prakticky ještě mimino.
Kitty Joshe zbožňuje proto, že s ní hraje karty a nikdy ho to nenudí. Nebo se aspoň tváří, že ho to
nenudí. Pořád se spolu o něco vsázejí - když teď vyhraju, uděláš mi sendvič s burákovým máslem s
křupinkami a bez kůrek. To chce Kitty. Pak se vždycky zjistí, že burákové máslo s křupinkami nám
zrovna došlo, a Josh řekne smůla, vyber si něco jiného. Ale Kitty se na něj pověsí a tak dlouho
otravuje, až nakonec Josh doběhne nějaké koupit, protože je prostě takový.
Kdybych měla říct, proč ho miluje Margot, tak asi proto, že ho prostě milujeme všichni.
Jsme zrovna v obýváku a Kitty si lepí obrázky psů na ohromný kus kartonu. Všude kolem jsou
útržky papíru. Něco si pro sebe brouká a pak prohlásí: „Až se mě taťka zeptá, co chci k Vánocům,
tak prostě řeknu, vyber jedno z těchhle plemen a bude to v pohodě.“
Margot a Josh sedí na gauči a já ležím na zemi a koukám na televizi. Josh nám připravil plnou
mísu popcornu a já si ji zaberu a cpu si ho po hrstech do úst.
V televizi zrovna běží reklama na nějaký parfém. Dívka oblečená do zářivě fialkových šatů bez
ramínek z látky tenčí než hedvábný papír běží po pařížské ulici. Co bych za to dala, abych mohla být
holkou, co v tenoučkých šatech běhá po jarní Paříži! Posadím se tak rychle, že mi zaskočí kus
popcornu. Mezi záchvaty kašle se obrátím na Margot. „Margot, co se takhle sejít o jarních
prázdninách v Paříži?“ A už se v duchu vidím, jak v jedné ruce třímám pistáciovou makronku a v
druhé malinovou a točím se kolem dokola.
Margot se rozzáří oči. „Myslíš, že by tě taťka pustil?“
„No jasně, vždyť je to poznávání nový kultury. Musí mě pustit.“ Ale po pravdě řečeno jsem ještě
nikdy nikam sama neletěla. A taky jsem ještě nikdy ani nebyla mimo Spojené státy. Vyzvedla by mě
Margot na letišti, nebo bych se musela do hostelu dostat sama?
Josh si asi všiml mého náhle znepokojeného výrazu. „Neboj,“ usměje se. „Tvůj taťka tě určitě
pustí, když s tebou pojedu já.“
 To mi zvedne náladu. „Jasně! A budeme bydlet po hostelech a od rána do večera se cpát sýrem a
sladkostma.“
„A můžem navštívit hrob Jima Morrisona!“ přihodí Josh.
„A taky půjdeme do parfumerie a necháme si vyrobit voňavku na míru!“ zajásám a Josh se
uchechtne.
„Ehm, jsem si celkem jistej, že ,nechat si vyrobit voňavku na míru by stálo víc než celej tejden v
hostelu,“ krotí mě a šťouchne do Margot. „Tvoje sestra trpí velikášstvím.“
„Je z nás tří nejvíc stylová,“ přikývne Margot. „A co já?“ zakňourá Kitty.
„Ty?“ odfrknu si. „Ty jsi ta nejmíň stylová Songovka. Každej večer div nežebrám, aby sis umyla
nohy, natož aby ses třeba osprchovala.“
Kitty zrudne a svraští obličej. „O tom jsem nemluvila, ty blboune nejapnej. Mluvila jsem o tý
Paříži.“
Nonšalantně mávnu rukou. „Ty jseš ještě na přespávání v hostelu moc malá.“
Kitty se převalí a vyleze si Margot do klína, i když už jí je devět a v devíti už je člověk moc
velký na to, aby sedal někomu na klíně. „Margot, že můžu jet taky, že jo?“
„Možná bysme to mohli vzít jako rodinnou dovolenou,“ sleví Margot a vlepí jí pusu na tvář.
„Přijedete všichni, ty a Lara Jean a taťka.“
Zamračím se. Takhle jsem si výlet do Paříže teda nepředstavovala. Josh přes temeno Kittyiny
hlavy bezhlasně artikuluje: Pak to proberem. A já mu nenápadně ukážu zvednutý palec.
Později téhož večera. Josh šel dávno domů. Kitty a taťka si už šli lehnout. Sedíme u stolu v
kuchyni, Margot se svým počítačem, já vedle ní. Hnětu kuličky z těsta a obaluju je ve skořicovém
cukru - peču skořicové sušenky, aby mi Kitty odpustila. Když jsem ji šla uložit do postele, moje
mladší sestřička se jen odvalila na druhý bok a nechtěla se mnou mluvit, přesvědčená, že se ji snažím
vyšoupnout z výletu do Paříže. Nechám jí skořicové sušenky na nočním stolku hned vedle polštáře,
aby ji ráno po probuzení hned přivítala jejich čerstvá vůně.
Margot je podezřele zticha. Pak najednou zničehonic zvedne hlavu od klávesnice a prohlásí:
„Rozešla jsem se s Joshem. Dneska po večeři.“
Kulička těsta, kterou jsem zrovna hnětla, mi vypadne z prstů a přistane přímo v míse se
skořicovým cukrem.
„Víš co, už bylo načase,“ pokračuje. Nemá zarudlé oči, takže nejspíš nebrečela. Hlas má klidný a
pevný. Kdyby se na ni někdo jen tak podíval, řekl by si, že je úplně v pohodě. Protože Margot je
vždycky v pohodě, i když není.
„Nechápu, proč jste se museli rozcházet,“ namítnu. „To, že jdeš na vejšku, ještě neznamená, že
se musíte rozejít.“
 „Laro Jean, jdu na vejšku ve Skotsku, ne tady ve vedlejším městě. Saint Andrews je přes šest
tisíc kilometrů daleko.“ Pošoupne si brýle na nose. „Tak k čemu by to bylo?“
Nemůžu uvěřit, že si něco takového fakt myslí. „Jak, k čemu? Vždyť je to Josh. Tak, jak Josh
miluje tebe, ještě nikdy žádnej kluk žádnou holku nemiloval!“
Margot obrátí oči v sloup. Myslí si, že to moc dramatizuju, ale tak to není. Je to pravda - Josh
Margot opravdu miluje, strašně moc. Nikdy by se na jinou holku ani nepodíval.
„Víš, co mi jednou řekla mamka?“ ozve se Margot nakonec.
„Co?“ Na chvíli Joshe úplně pustím z hlavy. Protože ať se děje cokoli, i když se s Margot
hádáme nebo i kdyby mě zrovna mělo srazit auto, vždycky všeho nechám a poslouchám, když se
mluví o mamce. Chci mít stejné vzpomínky, vybavovat si stejné detaily jako Margot. I tak jsem na
tom líp než Kitty. Kitty na mamku nemá žádné vzpomínky kromě těch, co jsme jí vyprávěly. Ale
vyprávěly jsme jí tolik věcí a historek, že teď už to jsou i její vzpomínky. „Pamatujete si, jak
tenkrát...“ začne vždycky a pak vypráví, jako by tehdy nebyla mimino, ale doopravdy si to
pamatovala.
„Řekla mi, abych na vejšku šla svobodná, bez kluka. Říkala, že nechce, abych byla ta holka, co
brečí do telefonu a říká věcem ne, místo aby říkala ano.“
Skotsko je pro Margot ano. Bezmyšlenkovitě si naberu hrudku těsta a nacpu si ji do pusy.
„Neměla bys jíst syrový těsto,“ napomene mě Margot.
Nevšímám si jí. „Josh by ti přece nikdy v ničem nebránil. Takovej není. Pamatuješ, jak ses
rozhodla kandidovat na předsedkyni studentský rady a Josh ti pomáhal s kampaní? Je to tvůj největší
fanda!“
Margot svěsí koutky úst a já vstanu a obejmu ji. Margot zakloní hlavu a usměje se. „Jsem v
pohodě,“ řekne, ale není, já vím, že není.
„Ještě není pozdě. Můžeš za ním jít hned teď a říct mu, že sis to rozmyslela.“
Margot zavrtí hlavou. „Už je po všem, Laro Jean.“ Vysmekne se z mého objetí a zavře notebook.
„Kdy budeš mít upečenou první várku? Mám hlad.“
Mrknu na minutku, co máme jako magnet přidělanou na lednici. „Za čtyři minuty.“ Znovu se
posadím. „Je mi jedno, co tvrdíš, Margot. Vy dva jste spolu ještě neskončili. Na to ho miluješ až
moc.“
Margot znovu zavrtí hlavou. „Laro Jean,“ začne takovým tím svým trpělivým hlasem, jako bych
byla jen malý fracek a ona aspoň čtyřicetiletá moudrá žena.
Zamávám jí pod nosem vrchovatou lžící těsta a Margot zaváhá a pak otevře pusu. Strčím jí lžíci
do úst, jako bych krmila miminko. „Jen počkej, uvidíš, že za den, maximálně za dva budete s Joshem
zase spolu.“ Ale už když to říkám, je mi jasné, že to není pravda. Margot není ten typ holky, co by se
s klukem rozcházela a zase scházela jen tak z rozmaru. Jakmile se jednou rozhodne, už ji nic
nezviklá. Žádné kroužení kolem horké kaše, žádná lítost. Přesně, jak to říkala: Když je po všem, je
prostě po všem.
Přála bych si (a tahle myšlenka mě napadá neustále, tak často, že už to radši ani nepočítám) být
víc jako Margot.
Protože mi občas připadá, že já nikdy nedokážu říct tak, a je konec.
Později, když už mám umyté nádobí a talíř se sušenkami trůní vedle Kittyina polštáře, se
konečně vytratím do svého pokoje. Ani nerozsvítím. Jdu k oknu. Světlo u Joshe v pokoji ještě
nezhaslo.
2
Následujícího rána si Margot dělá kafe a já sypu cereálie do misek a konečně řeknu nahlas to, co
si myslím už od probuzení. „Měla bys vědět, že tátu a Kitty to bude hodně mrzet.“ Když jsme si před
chvílí s Kitty čistily zuby, měla jsem sto chutí jí to všechno vyslepičit, ale Kitty na mě ještě pořád
byla naštvaná kvůli včerejšku, takže jsem radši držela pusu. Ani mi nepoděkovala za sušenky, ačkoli
vím, že je snědla, protože na talíři po nich zbyla jen hrstka drobečků.
Margot ztěžka vzdychne. „Takže mám s Joshem zůstat kvůli tobě a Kitty a tátovi?“
„Ne. Jen ti to říkám.“
„Stejně už by sem tak často nechodil, až budu pryč.“
Zamračím se. Nenapadlo mě, že by k nám Josh mohl přestat chodit, až bude Margot pryč. Chodil
k nám už dlouho předtím, než se s Margot dali dohromady, tak nevím, proč by měl teď přestat.
„Třeba jo,“ namítnu. „Kitty má taky rád.“
Margot zmáčkne knoflík na kávovaru. Dneska ji obzvlášť pečlivě pozoruju, protože kafe u nás
vaří vždycky Margot, já ho nikdy nedělala a teď, když odjíždí (už za šest dní), se to budu muset
naučit. Stojí ke mně zády. „Možná jim to ani neřeknu.“
„No, já myslím, že když s náma Josh nepojede na letiště, tak jim to dojde, Gogo.“ Gogo je moje
přezdívka pro Margot. „Kolik vody jsi do toho dala? A kolik tam přijde kafe?“
„Všechno ti to napíšu,“ ujistí mě Margot. „Do bloku.“
Na lednici máme takový blok, kde jsou napsaná všechna důležitá čísla a tátovy služby v
nemocnici a s kým má Kitty právě jet do školy. Samozřejmě to byl Margotin nápad. „Napiš mi tam
taky číslo na tu novou čistírnu,“ připomenu jí.
„To už tam máš.“ Margot si do cereálií krájí banán. Každý plátek je dokonale tenký. „A vůbec,
Josh by s náma na letiště stejně nejel. Víš, jak jsem vždycky smutná z loučení.“ Margot se zašklebí,
jako by chtěla naznačit: Uf, blbý emoce.
Úplně ji chápu.
Když se Margot rozhodla jít na univerzitu do Skotska, připadalo mi to jako zrada. I když jsem to
svým způsobem vlastně čekala, protože bylo jasné, že půjde na vysokou školu někam hodně, hodně
daleko. Bylo jasné, že si vybere Skotsko a studium antropologie, protože taková Margot je - holka s
mapami a cestopisy a plány. Bylo jasné, že nás jednoho dne opustí.
Ještě teď jsem na ni naštvaná. Trochu. Úplně maličko. Samozřejmě vím, že to není její vina. Ale
když se stěhuje tak daleko. Vždycky jsme si přece říkaly, že budeme holky Songovky navždy. První
je Margot, já jsem uprostřed a nakonec Kitty. Kitty má v rodném listě napsané jméno Katherine, ale
pro nás je prostě Kitty, jako koťátko. Občas jí tak i říkám - kotě - protože přesně tak vypadala, když
se narodila, jako drobounké, holé koťátko.
 Jsme tři holky Songovky. Bývaly jsme čtyři. Moje máma, Eve Songová - pro našeho tátu Evie,
pro nás mamka, pro všechny ostatní Eve. Songová se jmenovala za svobodna. Jinak jsme Coveyovi.
Ale říkáme si Songovky a ne Coveyovky, protože mamka vždycky říkávala, že bude navždy holka
Songovka, a Margot pak prohlásila, že my teda taky. Stejně máme její příjmení za svobodna jako
prostřední jméno a stejně vypadáme víc jako Songovky než jako Coveyovky, víc korejsky než bíle.
Teda aspoň Margot a já. Kitty se nejvíc podobá taťkovi, má stejné světle hnědé vlasy. Lidé tvrdí, že
já se nejvíc podobám mamce, ale mně přijde, že se jí nejvíc podobá Margot, protože má její vysoké
lícní kosti a tmavé oči. Už je to skoro šest let a mně někdy připadá, jako by tu mamka ještě včera
byla, a někdy zase, jako by tu nebyla nikdy, jako by to byl jenom sen.
Toho rána vytřela podlahu, takže se krásně leskla a celý dům voněl čistou citrónovou vůní. V
kuchyni zazvonil telefon, máma se rozběhla ho zvednout a uklouzla. Uhodila se hlavou o zem a
chvíli byla v bezvědomí, ale pak se probrala a byla v pohodě. Byl to lucidní interval, nebo tak tomu
aspoň říkají doktoři. O chvíli později prohlásila, že ji bolí hlava, šla se na chvíli natáhnout na gauč a
už se neprobudila.
Našla ji Margot. Bylo jí dvanáct a postarala se úplně o všechno. Zavolala záchranku, zavolala
tátovi, přikázala mi, ať hlídám Kitty, které byly jen tři roky. Zapnula jsem Kitty televizi a sedla si
vedle ní. A to bylo všechno. Nic dalšího jsem neudělala. Nevím, co bych dělala, kdyby tam Margot
nebyla. Margot je sice jen o dva roky starší než já, ale stejně k ní vzhlížím víc než ke komukoli
jinému.
Vždycky, když dospělí zjistí, že táta je sám na tři holky, obdivně kroutí hlavou, jako by se ptali:
Jak to jen dělá? Jak to může všechno sám zvládat? Odpověď zní: díky Margot. Od začátku dokázala
všechno zorganizovat, všechno si rozškatulkovala a popsala a srovnala do úhledných řad.
Margot je skvělá holka, a nejspíš proto jsme s Kitty vždycky následovaly jejího příkladu. Nikdy
jsem nepodváděla, ani nepila alkohol, ani nekouřila. Ani jsem nikdy neměla přítele. Vždycky si z táty
děláme srandu, jaké má štěstí, že má tak hodné dcery, ale ve skutečnosti máme štěstí my. Protože náš
táta je skvělý táta. A strašně moc se snaží. Sice nám občas nerozumí, ale snaží se, a to je
nejdůležitější. My tři holky Songovky máme takovou tichou dohodu: dělat to tátovi co nejjednodušší.
I když ona možná až tak tichá není, protože jsem už kolikrát slyšela Margot říkat: „Tiše, táta si šel
schrupnout, než půjde zase do práce,“ nebo: „Neotravuj s tím tátu, to zvládneš sama.“
Zeptala jsem se Margot, jaké si myslí, že by to bylo, kdyby maminka bývala nezemřela. Třeba
jestli bychom trávily víc času s korejskou částí příbuzenstva, které teď vídáme jen na Díkůvzdání a
na Nový rok? Nebo třeba – Margot si myslí, že takovéhle přemítání nemá cenu. Náš život je prostě
takový, jaký je, a nemá smysl dumat, co by kdyby. Stejně nám nikdy nikdo nedá žádnou odpověď. A
já se snažím, fakt jo, ale je pro mě hrozně těžké přijmout tenhle způsob myšlení. Stejně pořád
dumám, co by kdyby a co by bylo, kdyby se náš život ubíral jinou cestou.
Táta a Kitty přijdou do kuchyně spolu. Margot tátovi nalije šálek černé kávy a já naliju Kitty
mléko do cereálií. Strčím je před ni, ale Kitty se odvrátí a vytáhne si místo toho z lednice jogurt.
Odnese si ho do obýváku, aby si ho snědla před televizí. Takže je ještě pořád naštvaná.
„Odpoledne sjedu do Makra, takže mi sepište, co všechno potřebujete,“ řekne táta a lokne si kafe.
„Asi koupím roštěnou, můžeme si ji pak udělat venku na grilu. Mám vzít i pro Joshe?“
Trhnu hlavou k Margot. Margot otevře pusu a zase ji zavře. Pak vzdychne. „Ne, vezmi jen pro
nás čtyři, tati.“
Sjedu ji vyčítavým pohledem, ale Margot si mě nevšímá. Ještě nikdy jsem nezažila, že by Margot
z něčeho vycouvala, ale co se týče srdečních záležitostí, asi se nedá jen tak předpovědět, jak se
člověk zachová nebo nezachová.
3
Takže nastal poslední den léta. Náš poslední den s Margot. Možná to, že se rozešla s Joshem,
není nakonec zas tak špatné, protože takhle má aspoň víc času na nás. Určitě ji to taky napadlo.
Určitě to bylo součástí jejího plánu.
Právě vyjíždíme z naší čtvrti, když zahlédneme Joshe, jak běží kolem. Loni začal s atletikou,
takže teď pořád běhá. Kitty zaječí jeho jméno, ale máme vytažená okénka a stejně by to bylo k
ničemu - Josh dělá, že neslyší. „Otoč to,“ domáhá se Kitty. „Možná chce jet s náma.“
„Dneska je to jen pro holky Songovky,“ vysvětlím jí.
Zbytek dopoledne trávíme v obchoďáku a nakupujeme poslední drobnosti pro Margot, jako třeba
oříšky jako svačinku na cestu, deodorant a gumičky do vlasů. Necháme Kitty, aby tlačila vozík, takže
se může vždycky rozeběhnout a pak na něm jet, jako by to byl antický dvoukolák. Margot jí to
několikrát strpí, ale nakonec jí to zatrhne, aby neobtěžovala ostatní zákazníky.
Pak jedeme domů a děláme si k obědu salát s kuřecím masem a kuličkami hroznového vína a
potom už je skoro čas na Kittyiny plavecké závody. Sbalíme si pár sendvičů se šunkou a sýrem a
ovocný salát k večeři a vezmeme si s sebou Margotin notebook, abychom si na něm mohly pouštět
filmy, protože plavecké závody občas trvají až dlouho do noci. Taky si vyrobíme transparent s
nápisem DO TOHO, KITTY! Namaluju na něj pejska. Táta nakonec závod prošvihne, protože musí
být u porodu, a co se výmluv týče, tahle je poměrně dobrá. (Je to holčička a pojmenovali ji Patricia
Rose po jejích babičkách. Taťka mi vždycky zjišťuje jména miminek. Je to to první, na co se ho
ptám, když přijde od porodu.)
Kitty vyhrála dvě stuhy za první místo a jednu za druhé a je z toho tak nadšená, že se ani nezeptá,
kde je Josh. Vzpomene si na to až v autě cestou domů. Sedí na zadním sedadle, kolem hlavy má jako
turban omotaný ručník a vyhrané stuhy jí visí na uších jako náušnice. Vykloní se mezi přední
sedačky. „Hele! Proč se na mě nepřišel podívat i Josh?“
Všimnu si Margotina zaváhání, a tak přispěchám s odpovědí. Lhaní je asi jediná věc, ve které
jsem lepší než moje starší sestra. „Měl dneska směnu v knihkupectví. Strašně moc chtěl přijít, ale
nemohl.“ Margot se natáhne a vděčně mi stiskne ruku.
Kitty vyšpulí spodní ret. „Ale to byly poslední závody! Slíbil mi, že přijde.“
„Dozvěděl se to na poslední chvíli,“ vymýšlím si. „Nemohl se z toho vyvlíknout, protože jeden z
jeho kolegů onemocněl.“
Kitty neochotně přikývne. Je sice malá, ale záskok za nemocného kolegu chápe.
„Co si takhle zajet na zmrzku?“ navrhne zničehonic Margot.
 Kitty se rozzáří oči a na Joshe a jeho náhlou směnu v knihkupectví zapomene. „Jo! A chci
valovej kornout! Můžu si dát valovej kornout a dva kopečky? Chci mátovou a burákovou. Ne,
duhovej sorbet a dvojitej karamel. Ne, počkat -“
Otočím se na ni. „Valovej kornout a dva kopečky zmrzliny jsou na tebe moc,“ poznamenám.
„Dva kopečky bys možná zvládla, ale z kelímku, bez kornoutu.“
„No tak to nene,“ ohradí se. „Dneska to zvládnu. Umírám hlady.“
„Dobře, ale běda, jak to celý nesníš.“ Řeknu to jako výhrůžku a káravě zakývám prstem. Kitty
zvedne oči v sloup a zahihňá se. Co se mě týče, dám si to, co si dávám vždycky -
třešňovočokoládovou zmrzlinu v cukrovém kornoutu.
Margot zajede k výdejnímu okénku, a zatímco čekáme, až na nás přijde řada, řeknu: „Vsadím se,
že takhle dobrou zmrzlinu ve Skotsku nemají.“
„To asi ne,“ kývne Margot.
„Takže další takovou zmrzku nebudeš mít až do Díkůvzdání.“
Margot upírá oči přímo před sebe. „Do Vánoc,“ opraví mě. „Díkůvzdání je moc krátký na to,
abych sem kvůli tomu letěla.“
„To bude teda pěkně naprd,“ nafoukne se Kitty.
Já mlčím. Ještě nikdy jsme neměli Díkůvzdání bez Margot. To Margot vždycky peče krocana a
dělá dušenou brokolici a cibulku na smetaně. Já peču koláče (dýňový a pekanový) a dělám
bramborovou kaši. Kitty je vrchní ochutnávač a prostírač. Vždyť já ani nevím, jak upéct krocana. A
na Díkůvzdání přijedou obě naše babičky a babička z tátovy strany má z nás všech Margot nejradši.
Vždycky říká, že Kitty z ní vysává energii a já jsem moc duchem nepřítomná.
A najednou mě přepadne záchvat paniky a nemůžu popadnout dech a třešňovočokoládová
zmrzlina je mi najednou úplně ukradená. Nedokážu si představit Díkůvzdání bez Margot. Nedokážu
si bez ní představit ani příští pondělí. Vím, že většina sester spolu moc dobře nevychází, ale Margot
je můj nejbližší člověk na celém světě. Jak můžou být holky Songovky bez ní?
4
Moje odvěká nejlepší kámoška Chris kouří, spí s kluky, které skoro nezná, a už dvakrát ji
podmíněně vyloučili ze školy. Jednou musela kvůli záškoláctví dokonce i před komisi. Dokud jsem
nepotkala Chris, ani jsem nevěděla, co slovo záškoláctví vůbec znamená. Znamená to, že zameškáte
ve škole tolik hodin, že vás kvůli tomu popotahují u soudu pro mladistvé.
Jsem si celkem jistá, že kdybychom se s Chris potkaly až teď, nikdy bychom se neskamarádily.
Jsme tak odlišné, že víc už to ani nejde. Ale nebylo to tak vždycky. V šesté třídě měla Chris taky ráda
notýsky a pera a přespávání a celonoční sledování filmů Johna Hughese, stejně jako já. Ale už v
osmé třídě se vždycky hned po tom, co šel můj taťka spát, vyplížila ven na rande s kluky, které
potkala v obchoďáku. Přivezli ji zpátky těsně předtím, než se rozednilo. Já obvykle byla celou noc
vzhůru a strachovala se, že se Chris nestihne vrátit, než se taťka vzbudí. Ale vždycky to stihla.
Chris není ten typ kamarádky, se kterou si každý večer voláte a každý den spolu chodíte na oběd.
Je jako toulavá kočka, přichází a odchází, jak se jí zlíbí. Nenechá se připoutat ani k místu, ani k
člověku. Občas po ní není celé dny ani vidu ani slechu a pak najednou uprostřed noci uslyším
zaklepání na okno a za ním se ve větvích magnolie krčí Chris. Kvůli ní nechávám okno nezajištěné.
Chris a Margot se nesnášejí, protože Chris si myslí, že Margot je upjatá, a Margot si myslí, že Chris
má bipolární poruchu. Myslí si, že mě Chris využívá, a Chris si zase myslí, že se mě Margot snaží
ovládat. Možná že pravdu mají tak trochu obě. Ale to nejpodstatnější je, že si s Chris rozumíme, že
jedna druhou chápeme, což je podle mě důležitější, než si většina lidí uvědomuje.
Volá mi Chris, že je na cestě k nám. Vysvětlí mi, že její matka se zase chová jako kráva, že se u
nás na chvíli staví a jestli máme doma nějaký jídlo?
Právě se spolu dělíme v obýváku o misku noků od oběda, když přijde Margot, která zrovna
odvezla Kitty na grilovačku plaveckého týmu na závěr sezóny. „Nazdar,“ řekne. Pak si všimne
Chrisiny sklenice s kolou na konferenčním stolku. „Mohla bys prosím používat podtácek?“
Jakmile Margot vykluše po schodech, Chris zaúpí. „Bože, tvoje sestra je taková kráva!“
Šoupnu jí pod skleničku tácek. „Podle tebe je dneska kráva každej.“
„To proto, že to tak je.“ Chris zvedne oči v sloup. „Měla by si ze zadku vytáhnout to pravítko!“
prohlásí co nejhlasitěji.
„Já to slyšela!“ křikne ze svého pokoje Margot. „To byl účel!“ zaječí Chris a nabere si z misky
poslední sousto.
„Když ona už za chvíli odjíždí,“ vzdychnu.
Chris se ušklíbne. „No a co Joshík, bude pro ni každý večer zapalovat svíčku v okně až do chvíle,
než se mu vrátí?“
 Zaváhám. Nejsem si jistá, jestli má být jejich rozchod ještě pořád tajemstvím, ale zato si jsem
jistá, že Margot by nechtěla, aby o jejích osobních věcech věděla Chris. A tak jen řeknu: „To nevím.“
„Tak počkat. Ona mu dala kopačky?“
Neochotně přikývnu. „Ale nic jí neříkej,“ varuju ji. „Ještě je z toho pořád smutná.“
„Margot? Smutná?“ Chris si začne čistit nehty. „Margot není schopná mít normální lidský emoce
jako my ostatní.“
„To je tím, že ji neznáš,“ namítnu. „Navíc všichni nemůžou být jako ty.“
Chris vycení všechny zuby v zářivém úsměvu. Má hodně špičaté řezáky, takže pořád vypadá, že
má trochu hlad. „To je fakt.“
Chris je ztělesněná emoce. Nikdy nemá daleko ke křiku. Říká, že city je prostě někdy potřeba
vyřvat, a pokud to neuděláš, tak v tobě vykvasí. Nedávno takhle seřvala v obchodě paní, která jí
nechtěně šlápla na nohu. Myslím, že jí rozhodně nehrozí, že by v ní emoce vykvasily.
„Prostě se mi nechce věřit, že už tady za chvíli nebude,“ řeknu a najednou mám tak trochu slzy
na krajíčku.
„Vždyť proboha neumírá, Laro Jean. Nemusíš kvůli tomu hned bulet.“ Chris tahá za uvolněnou
nitku na svých červených šortkách. Jsou tak kraťoučké, že když si sedne, jsou jí vidět kalhotky.
Samozřejmě červené, aby ladily. „A víš co, já si myslím, že to pro tebe bude dobrý. Už je na čase,
aby sis začala jet taky po svým a přestala skákat, jak královna Margot pískne. Ty krávo, vždyť jdeme
do třeťáku. To má bejt nejlepší ročník. Líbej se s klukama, začni trochu žít, ne?“
„Vždyť já žiju,“ hlesnu.
„Jo, v domově důchodců,“ uchechtne se Chris a já se na ni zamračím.
Když si Margot udělala řidičák, přihlásila se jako dobrovolník do Belleview, domova s
pečovatelskou službou. Měla na starosti pořádání odpoledních dýchánků a já jí tam občas chodila
vypomáhat. Roznášely jsme misky s arašídy a nalévaly nápoje a Margot občas hrála na klavír, ale ten
si obvykle zabrala Stormy. Stormy je taková místní diva, včelí královna. Ráda poslouchám, když
vypráví svoje příběhy. A slečna
Mary sice možná není kvůli skleróze zrovna nejlepší konverzační partner, ale naučila mě plést.
Teď už tam dobrovolničí někdo jiný, ale já vím, že mě tam stejně vždycky rádi uvidí, protože za
obyvateli domova Belleview moc návštěv nechodí. Měla bych se tam zase brzy zastavit, už mi to
chybí. A rozhodně mi není po chuti, že si z toho Chris dělá legraci.
„Lidi z Belleview toho prožili mnohem víc než všichni naši známí dohromady,“ usadím ji. „Je
tam jedna paní, Stormy, a ta za války jezdívala jako zpěvačka a tanečnice bavit vojáky! Dostávala od
nich stovky dopisů denně, všichni do ní byli zamilovaný. A jeden veterán, co přišel o nohu, jí poslal
prsten s diamantem!“
 Chris najednou v očích zasvítily jiskřičky zájmu. „A nechala si ho?“
„Nechala,“ přiznám. Podle mě to nebylo správné, vzhledem k tomu, že se za něj stejně nechtěla
provdat, ale Stormy mi ten prstýnek ukázala a byl moc hezký. S růžovým diamantem, které jsou
velmi vzácné. Vsadím se, že teď by stál hromadu peněz.
„Tahle Stormy zní jako pořádně hustá borka,“ zhodnotí to trochu neochotně Chris.
„Možná bys tam někdy mohla jít se mnou,“ navrhnu. „Třeba na odpolední dýchánek. Pan Perelli
strašně rád tancuje s novýma holkama. Naučí tě foxtrot.“
Chris nahodí znechucenou grimasu, jako bych navrhla piknik na městské skládce. „Ne, dík. Ale
co kdybych vzala tancovat já tebe?“ Trhne bradou směrem nahoru. „Teď když ti zmizí ségra, můžeš
se začít doopravdy bavit. Víš, že já se bavit umím.“
To je pravda, Chris se každopádně umí bavit. Někdy se baví až moc, ale rozhodně se baví.
5
Večer před Margotiným odjezdem jsme všechny tři v jejím pokoji a pomáháme jí sbalit poslední
drobnosti. Kitty třídí koupelnové věci a úhledně je rovná do průhledného věšáku do sprchy. Margot
se rozhoduje, který kabát si s sebou má vzít.
„Mám si vzít tenhle vlněnej kabát a ještě péřovej, nebo jenom ten vlněnej?“ dumá.
„Jen ten vlněnej,“ radím jí. „Když tak si pod něj můžeš vzít víc vrstev.“ Ležím na Margotině
posteli a celé balení diriguju. „Kitty, dej bacha, aby byly všechny víčka zašroubovaný.“
„Vždyť jsou to všechno nový věci, jasně že jsou zašroubovaný!“ zavrčí Kitty, ale pro jistotu je
ještě utáhne.
„Ve Skotsku začne zima dřív než tady,“ pokračuje Margot ve svých úvahách a složí vlněný kabát
do kufru. „Asi si radši vezmu oba.“
„Pak ale nevím, proč se mě ptáš, když už stejně víš, že si chceš vzít oba,“ zavrtím hlavou. „A
taky jsi přece říkala, že přijedeš na Vánoce. Přijedeš na Vánoce, že jo?“
„Nepřijedu, pokud se budeš dál chovat jako spratek,“ zasměje se Margot.
Upřímně řečeno, Margot si toho s sebou moc nebere. Moc toho nepotřebuje. Kdybych odjížděla
já, sbalím si celý svůj pokoj, ale Margot ne. Její pokoj vypadá pořád stejně. Tedy skoro.
Posadí se vedle mě, Kitty vyleze na postel a uvelebí se u jejích nohou. „Všechno se mění,“
vzdychnu.
Margot svraští čelo a obejme mě kolem ramen. „Ale ne, nemění. Pořád jsme holky Songovky, no
ne?“
Ve dveřích stojí táta. Zaklepe, i když jsou dveře otevřené a my ho vidíme. „Začnu dávat věci do
auta,“ oznámí nám. Sledujeme z postele, jak vláčí jeden po druhém Margotiny kufry ze schodů.
Odnese jeden a přijde pro další. „Ale ne,“ poznamená suše. „Nezvedejte se, zvládnu to sám.“
„Neboj, my víme,“ zatrylkujeme unisono.
Táta je už od minulého týdne v režimu jarního úklidu, i když vůbec není jaro. Vyhazuje všechno
- pekárnu na chleba, kterou jsme ani jednou nepoužili, stará cédéčka, deky, mámin starý psací stroj.
Všechno to odnese na charitu. Nějaký psycholog by se to určitě snažil dát do souvislosti s
Margotiným odjezdem, ale já si to moc vysvětlit nedokážu. Ať už je to cokoli, je to dost otravné. Už
dvakrát jsem tátu musela odehnat od své sbírky skleněných jednorožců.
Položím hlavu Margot do klína. „Ale přijedeš teda na Vánoce domů, že jo?“
„Přijedu.“
„Kéž bych mohla jet s tebou,“ špulí rtíky Kitty. „Jsi na mě hodnější než Lara Jean.“ Štípnu ji do
paže. „Vidíš?“ zakvílí Kitty.
 „Lara Jean na tebe bude hodná,“ uklidňuje ji Margot, „pokud nebudeš zlobit. A hlavně obě
musíte dávat pozor na tátu. Postarejte se, aby moc nepracoval o sobotách. A aby vzal každý měsíc
auto na prohlídku do servisu. A nezapomeňte při nákupech na filtry do kávovaru - zapomínáte na ně
pořád.“
„Rozkaz, pane,“ zanotujeme s Kitty sborově. Hledám v Margotině tváři stopy po smutku nebo
strachu nebo obavách, nějaký náznak, že se bojí odjet od nás tak daleko, že jí budeme chybět stejně
jako ona nám. Ale nic nenacházím.
Tu noc spíme všechny tři v Margotině pokoji.
Kitty jako obvykle usne první. Já ležím vedle ní s očima vytřeštěnýma do tmy. Nemůžu usnout.
Pomyšlení, že už zítra večer tady Margot nebude, mě rozesmutňuje tak moc, že se to skoro nedá
vydržet. Změnu nesnáším skoro ze všeho nejvíc.
Ze tmy vedle mě se ozve Margotin hlas: „Laro Jean... už jsi někdy byla zamilovaná? Jako
doopravdy zamilovaná?“
Její otázka mě vyvede z míry. Nemám na ni připravenou odpověď. Snažím se na nějakou přijít,
ale Margot mezitím mluví dál.
„Trochu mě mrzí, že jsem nebyla zamilovaná víckrát,“ mumlá tesklivě. „Myslím, že na střední
škole by se člověk měl zamilovat aspoň dvakrát.“ Potom tichounce vzdychne a usne. Margot takhle
usíná vždycky - jedno zasněné vzdychnutí a spí.
Uprostřed noci se probudím a Margot je pryč. Kitty spí stočená do klubíčka vedle mě, ale Margot
tu není. Je tu tma jako v pytli, jen pod závěsy sem dopadá měsíční světlo. Vyplížím se z postele a jdu
k oknu. Zalapám po dechu. Margot a Josh stojí venku na příjezdové cestě. Margot od něj odvrací tvář
a zvedá ji k nebi. Josh pláče. Nedotýkají se, je mezi nimi dost prostoru na to, abych věděla, že si to
Margot nerozmyslela.
Zatáhnu závěs a poslepu tápu zpátky k posteli, kde se Kitty skulila ještě víc doprostředka. O
kousek ji odstrčím, aby tu zbylo místo pro Margot. Lituju, že jsem ji s Joshem viděla. Je to dost
osobní. Moc skutečné. Měla to být jenom jejich chvíle. Kéž by se to dalo vzít zpátky.
Převalím se na bok a zavřu oči. Jaké to asi je, když vás nějaký kluk má tak moc rád, že kvůli vám
brečí? A ne jen tak ledajaký kluk, ale Josh. Náš Josh.
Už vím, jak bych odpověděla. Ano, myslím, že už jsem byla zamilovaná. Doopravdy
zamilovaná. Jen jednou jedinkrát. Do Joshe. Našeho Joshe.
6
Povím vám, jak se Margot a Josh dali dohromady. Když se to tak vezme, vlastně jsem se to
nejdřív dozvěděla od Joshe.
Stalo se to před dvěma lety. Seděli jsme během volné hodiny v knihovně. Dělala jsem úkol z
matematiky a Josh mi pomáhal, protože je v matice dobrý. Skláněli jsme se nad učebnicí a byli jsme
k sobě tak blízko, že jsem cítila vůni mýdla, kterým se ráno myl.
„Potřebuju od tebe s něčím poradit,“ ozval se najednou. „Líbí se mi jedna holka.“
Na zlomek vteřiny mě napadlo, že jsem to já. Myslela jsem si, že řekne, že se mu líbím já.
Doufala jsem v to. Byl začátek školního roku. Celý srpen jsme prakticky strávili spolu, byli jsme
spolu každý den, občas s námi šla i Margot, ale většinu času jsme spolu byli jen já a Josh, protože
Margot pracovala tři dny v týdnu na stáži na slavné plantáži Montpelier, která patřívala rodině
Jamese Madisona, čtvrtého prezidenta Spojených států amerických. Chodili jsme s Joshem hodně
plavat. Krásně jsem se opálila. Takže na zlomek vteřiny jsem si vážně myslela, že z jeho rtů uslyším
svoje jméno.
Ale pak jsem sledovala, jak se červená a odvrací pohled někam do prázdna, a bylo mi jasné, že já
to nejsem.
V duchu jsem projela seznam všech holek, které by se mu mohly líbit. Nebyl moc dlouhý. Josh
se s holkami nikdy moc nebavil. Jeho dva nejlepší kamarádi byli Ben a Jersey Mike, který se před
pár lety přistěhoval z New Jersey, ale to bylo všechno.
Mohla se mu líbit Ashley, jedna třeťačka z volejbalového týmu. Jednou mi řekl, že je to nejhezčí
holka ze třeťáku. Na jeho obranu musím říct, že jsem ho k tomu donutila - chtěla jsem po něm, aby
mi řekl, která holka je v každém ročníku nejhezčí. V prváku, tedy v mém ročníku, vybral Genevieve.
Ne, že by mě to překvapilo, ale přece jen mě z toho tak trochu bodlo u srdce.
Nebo se mu mohla líbit Jodie, vysokoškolačka, co s ním pracovala v knihkupectví. Josh pořád
mlel o tom, jak je chytrá a kultivovaná, protože studovala semestr v Indii a teď je buddhistka. Pche!
To já jsem napůl Korejka, to já jsem Joshe naučila jíst hůlkami. To u mě jedl poprvé v životě
kimčchi.
Právě jsem se ho chystala zeptat, kdo to je, když nás okřikla knihovnice, ať jsme zticha, a tak
jsme se vrátili k úkolu z matiky a Josh už o tom znovu nezačal a já na něj netlačila. Upřímně řečeno
jsem to asi ani vědět nechtěla. Já jsem to nebyla a na ničem jiném mi nezáleželo.
Ani na vteřinu mi nepřišlo na mysl, že ta holka, co se Joshovi líbí, by mohla být Margot. Ne, že
bych si myslela, že se Margot nemůže nikomu líbit. Pár kluků už ji na rande pozvalo. Vždycky stejný
typ kluka - intelektuálové, co s ní chodili na chemii nebo proti ní kandidovali ve studentských
volbách. Když si to tak vezmu, nebylo až takové překvapení, že se Joshovi líbila Margot, vzhledem k
tomu, že Josh přesně tímhle typem kluka je.
Kdyby mě někdo požádal, ať popíšu, jak Josh vypadá, asi bych řekla, že je celkem normální. Je
to kluk, od kterého na první pohled čekáte, že bude dobrý přes počítače, ten typ, co má rád komiksy a
grafické romány. Má hnědé vlasy. Ne nějak originálně hnědé, prostě jen obyčejně hnědé. Zelené oči,
které u zorniček přecházejí až do hněda. Je spíš hubený, ale má sílu. Vím to proto, že jednou jsem si
na starém baseballovém hřišti vyvrkla kotník a Josh mě na zádech odnesl až domů. Má pihy, díky
nimž vypadá mladší, než je. A v levé tváři má ďolíček. Ten se mi vždycky líbil. Ale jinak má hodně
vážný obličej.
To, co mě překvapilo, co mě přímo šokovalo, bylo to, že se Josh líbil Margot. Ne kvůli tomu,
jaký je, ale kvůli tomu, jaká je ona. Ještě nikdy, ani jednou jedinkrát jsem ji neslyšela mluvit o tom,
že by se jí líbil nějaký kluk. Já jsem byla ta, co se zajímá o kluky, koketa, jak mi říkala babička z
tátovy strany. Margot ne. Margot byla nad věcí, jako by žila ve světě, kde podobné věci - kluci,
make-up, oblečení - nebyly vůbec důležité.
Stalo se to strašně náhle. Jednoho říjnového dne přišla Margot ze školy později než obvykle, s
tvářemi zrůžovělými z čerstvého horského větru. Vlasy měla spletené do copu a kolem krku šálu.
Dělala ve škole na nějakém projektu a teď už byl čas večeře a já uvařila kuře se sýrovou omáčkou a
špagety.
Margot nakráčela do kuchyně. „Musím vám něco říct,“ oznámila se zářícíma očima. Pamatuju si,
jak si z krku odmotávala šálu.
Kitty seděla v kuchyni u stolu a dělala úkoly, táta byl na cestě z práce a já míchala sýrovou
omáčku. „Co?“ zeptaly jsme se s Kitty jednohlasně.
„Prý se líbím Joshovi.“ Margot pokrčila rameny a zvedla je skoro až k uším. Bylo to takové
potěšené pokrčení.
Strnula jsem a vařečka mi vypadla z ruky přímo do omáčky. „Joshovi? Našemu Joshovi?“
Nemohla jsem se na ni ani podívat. Bála jsem se, že mi to uvidí na očích.
„Jo. Čekal na mě dneska po škole, aby mi to mohl říct. Říkal -“ Margot se smutně pousmála.
„Říkal, že jsem pro něj holka snů, věřily byste tomu?“
„Páni,“ vydechla jsem a snažila se do toho slova vměstnat co nejvíc radosti, ale nevím, jestli to
tak nakonec vyznělo.
Cítila jsem jen zoufalství. A závist. Závist tak silnou a černou, až jsem měla dojem, že mě snad
udusí. A tak jsem to zkusila ještě jednou, tentokrát s úsměvem. „Páni, Margot.“
„Páni,“ opakovala Kitty. „Takže vy spolu teď chodíte?“
 Zadržela jsem dech a čekala na Margotinu odpověď. Margot si nabrala trochu strouhaného sýra a
nasypala si ho do úst. „Jo, myslím, že jo.“ A pak se usmála a její oči byly najednou tak zamžené a
zasněné. V tu chvíli jsem pochopila, že se jí Josh taky líbí. A hodně.
Té noci jsem Joshovi napsala dopis.
Milý Joshi...
Hodně jsem brečela. Najednou bylo po všem. Ani jsem nedostala šanci a bylo po všem.
Nezáleželo na tom, že si Josh vybral Margot. Důležité bylo, že si ona vybrala jeho.
A tím to skončilo. Skoro jsem si vyplakala oči, napsala jsem mu dopis a udělala za celou tou věcí
tlustou čáru. Od té doby jsem na něj už takhle nikdy nepomyslela. Byli si s Margot souzení. Byla to
VSL. Velká světová láska.
Když se Margot vrátí do postele, jsem ještě vzhůru, ale rychle zavřu oči a dělám, že spím. Kitty
se choulí vedle mě.
Zaslechnu vzlyknutí a jedním okem se na Margot podívám. Leží k nám zády, ale ramena se jí
chvějí. Brečí.
Margot nikdy nebrečí.
Teď, když vidím, že kvůli Joshovi pláče, je mi naprosto jasné, že to mezi nimi ještě neskončilo.
7
Druhý den vezeme Margot na letiště. Na parkovišti vyskládáme její zavazadla na vozík - Kitty na
ně chce vyšplhat a tancovat, ale táta ji okamžitě stáhne zpátky dolů. Margot trvá na tom, že do
odbavovací haly půjde sama, přesně, jak říkala.
„Margot, aspoň ti pomůžu odbavit kufry,“ žadoní táta a snaží se kolem ní proklouznout s
naloženým vozíkem. „Chci tě aspoň doprovodit k pasové kontrole.“
„Já to zvládnu,“ opakuje už posté Margot. „Už jsem přece sama letěla. Vím, jak si odbavit
kufry.“ Natáhne se na špičky a pověsí se tátovi kolem krku. „Zavolám hned, jak dorazím, slibuju.“
„Slib mi, že budeš volat každej den,“ šeptám jí. Knedlík v mém krku se neustále zvětšuje, do očí
mi vhrknou slzy. Doufala jsem, že se nerozbrečím, protože jsem věděla, že Margot brečet nebude, a
brečet sama je smutné, ale nemůžu si pomoct.
„Ne, že na nás zapomeneš,“ varuje ji Kitty.
Margot se tomu usměje. „To bych si nedovolila.“ Ještě jednou každého z nás obejme. Mě si
nechá až nakonec. Tušila jsem to. „Postarej se o taťku a Kitty. Teď je to na tobě.“ Nechci ji pustit,
obejmu ji ještě pevněji. Pořád ještě čekám na nějaké znamení, nějaký náznak toho, že se jí po nás
bude stýskat tolik jako nám po ní. Ale Margot se zasměje a já ji pustím.
„Měj se, Gogo,“ řeknu a otřu si oči rukávem košile.
Díváme se, jak tlačí vozík se zavazadly směrem k odbavovací přepážce. Teď už bulím naplno a
otírám si slzy hřbetem ruky. Táta mě vezme kolem ramen a druhou rukou obejme Kitty. „Počkáme,
dokud nedojde k pasové kontrole,“ prohlásí.
Margot odbaví svoje kufry, otočí se a podívá se na nás skrz skleněné dveře. Zvedne ruku a
zamává a pak zamíří k frontě před pasovou kontrolou. Sledujeme ji, jak odchází, a doufáme, že se
třeba otočí ještě jednou, ale to se nestane. Už teď je od nás tak strašně daleko. Jedničkářka Margot,
nejšikovnější ze všech. Až půjdu na univerzitu já, pochybuju, že to zvládnu s takovým klidem jako
Margot. Tak silná nejsem. I když, upřímně, kdo ano?
Brečím celou cestu domů. Kitty se mi vysmívá, že jsem ještě větší mimino než ona, ale pak se ze
zadního sedadla natáhne, chytne mě za ruku a povzbudivě ji stiskne, takže vím, že je taky smutná.
Margot sice není moc hlučná, ale i tak je najednou doma podivné ticho. Takové prázdno. Jaké to
bude, až za dva roky odejdu i já? Co budou taťka s Kitty dělat pak? Nesnáším pomyšlení na to, že se
budou vracet do prázdného, tmavého domu, kde nebudu ani já ani Margot. Možná nepůjdu na školu
nikam daleko, možná dokonce budu dál bydlet doma, aspoň během prvního semestru. To asi bude
nejlepší.
8
Odpoledne mi zavolá Chris a chce po mně, abych za ní přijela do obchoďáku. Chce si koupit
novou koženou bundu a potřebuje slyšet můj názor, ale abych ji mohla doopravdy zhodnotit, musím
ji prý vidět osobně. Jsem hrdá na to, že Chris má zájem o moje módní poradenství, a vím, že mi
prospěje, když se přestanu užírat a nebudu jen sedět doma, ale mám obavy z toho, že budu muset jet
sama autem. Myslím si (tedy vlastně všichni si myslí), že jsem za volantem dost nervózní.
Zeptám se jí, jestli mi nemůže prostě jen poslat fotku, ale Chris už mě zná. „Kdepák,“ protáhne.
„Zvedni zadek a makej sem, Laro Jean. Zatni zuby a přijeď, jinak se v řízení nikdy nezlepšíš.“
A tak zvednu zadek a jedu do obchoďáku. Margotiným autem. Teda, řidičák samozřejmě mám,
ale prostě si jako řidič moc nevěřím. Táta mě už mockrát vzal jezdit, abych se to naučila, a Margot
taky, a když jsou se mnou v autě, jsem celkem v pohodě, ale když jedu sama, jsem prostě nervózní.
Nejvíc mě děsí přejíždění z pruhu do pruhu. Strašně nerada spouštím oči ze silnice před sebou, ani na
vteřinku. A taky nerada jezdím moc rychle.
Ale úplně nejhorší ze všeho je, že se snadno ztrácím. Jediná dvě místa, kam dojedu bez
problému, je škola a supermarket. Do obchodního centra jsem nikdy řídit nemusela, protože nás tam
vždycky vozila Margot. Ale teď se to budu muset naučit, protože to já budu muset vozit Kitty do
školy a na tréninky a tak. I když, abych řekla pravdu, Kitty má mnohem lepší orientační smysl než já,
trefí na spoustu míst. Jenže od ní si nechci nechat radit, jak se někam dostat. Chci pro ni být správná
starší sestra, chci, aby se jen tak uvelebila na zadním sedadle a byla v klidu, protože ví, že Lara Jean
ji doveze, kam je potřeba. Přesně jako Margot.
Jasně, mohla bych si zapnout navigaci, ale kdybych do ní měla zadávat jako cíl cesty obchoďák,
kde jsem už byla aspoň milionkrát, připadala bych si jako blbec. Měla bych tu cestu už znát, už bych
o ní neměla ani přemýšlet a jet prostě popaměti. Místo toho se strachuju na každé křižovatce, na
každém výjezdu ze silnice přemýšlím - jižní spojka, nebo severní? Mám zahnout doprava už tady,
nebo až na další odbočce? Nikdy předtím jsem na to nemusela dávat pozor.
Dneska mi to zatím celkem jde. Poslouchám rádio, kývu hlavou do rytmu, dokonce se odvážím
řídit jen s jednou rukou na volantu. Dělám to, abych si dodala sebevědomí, protože, jak se říká, čím
víc předstíráte sebedůvěru, tím víc si doopravdy budete věřit.
Všechno jde tak skvěle, že se dokonce odvážím jet zkratkou a ne obvyklou cestou po dálnici.
Projedu jednou z okrajových čtvrtí, ale ještě nejsem ani na druhé straně a už mě napadne, že to
možná nebyl až tak skvělý nápad. A po pár minutách mi najednou domy a ulice přijdou cizí a
neznámé a mně dojde, že jsem měla odbočit doleva místo doprava. Rychle potlačím vlnu paniky, jež
se mi zvedá v hrudi, otočím se a snažím se jet zpátky stejnou cestou.
To zvládneš, to zvládneš.
 Dojedu na křižovatku. Nikoho nevidím, takže šlápnu na plyn a jedu. Auto přijíždějící zprava dřív
vycítím, než ho spatřím.
Křičím jako smyslů zbavená. V ústech cítím pachuť mědi. Copak krvácím? Ukousla jsem si snad
jazyk? Sáhnu si na něj. Je na svém místě. Srdce mi buší jako o závod, kůži po celém těle mám vlhkou
a ulepenou. Snažím se zhluboka dýchat, ale nemůžu popadnout dech.
Skoro ani nedokážu vylézt z auta, jak se mi třesou kolena. Řidič druhého auta už je venku a s
rukama založenýma na hrudi si prohlíží škodu. Je to postarší chlápek, starší než můj taťka, má šedivé
vlasy a na sobě šortky s obrázky červených humrů. Jeho auto je v pohodě, ale to moje má na straně
pořádnou promáčklinu. „Tos neviděla tu stopku?“ ptá se. „Hrála sis s mobilem, že jo?“
Zavrtím hlavou. Svírá se mi hrdlo. Hlavně nesmím brečet. Pokud se nerozbrečím...
Chlápek to vycítí a jeho podmračené čelo se rázem vyhladí. „No, moje auto je v pohodě,“ přizná
váhavě. „Není ti nic?“
Zavrtím hlavou. „Moc se omlouvám,“ vymáčknu ze sebe.
„Děcka by měly být v autech opatrnější,“ poznamená chlápek, jako bych ani nepípla.
Knedlík v mém krku už zase narůstá. „Vážně mě to moc mrzí, pane.“
Chlápek něco zamručí. „Měla bys někomu zavolat, aby pro tebe přijel,“ řekne pak. „Mám tu s
tebou počkat?“
„Ne, díky.“ Co když je to sériový vrah nebo pedofil? Nechci být o samotě s cizím mužem.
A tak chlápek odjede.
Jakmile je pryč, napadne mě, že jsem možná měla zavolat policii, dokud tady byl. Policie by se
přece měla volat ke každé autonehodě, ne? Jsem si jistá, že něco takového nám říkali v autoškole.
Takže jsem udělala další chybu.
Sednu si na obrubník a zírám na Margotino auto. Ještě ho nemám ani dvě hodiny a už jsem ho
nabourala. Položím si hlavu na kolena a schoulím se do klubíčka. Začíná mě bolet za krkem. A právě
v tu chvíli mi začnou z očí téct slzy. Táta nebude mít radost. Margot taky nebude mít radost. Nejspíš
se oba shodnou, že ještě nemám co dělat za volantem bez dozoru, a možná že je to pravda. Řízení je
velká zodpovědnost. Možná na ni ještě nemám. Možná na ni nebudu mít nikdy. Možná že mě moje
sestry a táta budou muset vozit, i když už budu dospělá, protože jsem prostě naprosto neschopná.
Vytáhnu telefon a zavolám Joshovi. „Joshi, mohl b-bys pro m-mě něco udělat?“ spustím, když
telefon zvedne, a hlas se mi třese tak silně, až je mi trapně.
Josh si toho pochopitelně všimne, protože je to Josh. Okamžitě zbystří. „Co se děje?“
„Měla jsem bouračku. Ani nevím, kde vlastně jsem. Mohl bys pro mě přijet?“ Fňuk fňuk.
„Stalo se ti něco?“ ptá se Josh vyděšeně.
„Ne, jsem v pohodě. Akorát -“ Při dalším slově už se určitě rozbrečím.
 „Vidíš kolem sebe nějaký cedule? Nebo nějaký obchody?“
Natáhnu krk, abych se rozhlédla. „Falstone,“ hlesnu. Hledám očima nejbližší dveře. „Ulice
Falstone, číslo 8109.“
„Tak jo, jedu. Chceš, abych si tě nechal na telefonu?“
„Ne, to je dobrý.“ Zavěsím a rozbrečím se.
Ani nevím, jak dlouho takhle sedím a bulím, než přede mnou zastaví další auto. Vzhlédnu. Je to
Peter Kavinský ve svém černém Audi s tónovanými skly. Stáhne okénko. „Laro Jean? Jsi v
pořádku?“
Přikývnu a pokynu mu hlavou, že může jet. Peter okénko zase vytáhne a vypadá to, že fakt zase
odjede, ale nakonec zajede ke krajnici a zaparkuje. Vyleze ven a začne si prohlížet moje auto. „Pěkně
jsi ho zřídila,“ podotkne. „Zapsala sis číslo pojistky toho druhýho?“
„Ne, ten měl auto v pohodě.“ Nenápadně si otřu tváře rukávem. „Byla to moje vina.“
„Máš pojistku?“ Kývnu.
„No a už sis zavolala asistenční službu?“ „Ne. Ale někdo už pro mě jede.“
Peter se posadí na chodník vedle mě. „Jak dlouho už tady takhle sama brečíš?“
Odvrátím se od něj a znovu si otřu oči. „Já nebrečím.“
Peter Kavinský a já jsme bývali kamarádi. Kdysi dávno, když ještě nebyl Peter Kavinský, ale
prostě jen Peter. Na prvním stupni jsme mívali partu. Byli v ní Peter Kavinský a John Ambrose
McClaren a Trevor Pike a potom Genevieve a já a Allie Feldmanová, která bydlela ve stejné ulici, a
občas i Chris. Když jsem byla malá, bydlela Genevieve jen dva bloky ode mě. Je zajímavé, že když
jste děti, všechno se točí kolem blízkosti. Jako že to, kdo je vaše nejlepší kamarádka, je podmíněné
tím, jak blízko k sobě jsou vaše domy, a s kým budete sedět v lavici, se řídí podle toho, ke komu jste
nejblíž v abecedě. Všechno je to jen náhoda. V osmé třídě se Genevieve odstěhovala. Potom jsme se
ještě chvíli kamarádily a Gen občas přijela zpátky k nám, ale něco se změnilo. A na střední škole
jsme pro ni všichni ustoupili do pozadí. S kluky se kamarádila dál, ale my holky jsme jí už byly
ukradené. S Allie jsem se kamarádila ještě do minulého roku, než se odstěhovala, ale vždycky v tom
bylo něco trapného a ponižujícího, jako bychom byly dvě zbylé patky chleba, které nikdo nechce jíst.
Teď už se nekamarádím ani s Genevieve, ani s Peterem. Proto mi teď připadá tak divné prostě s
ním sedět na obrubníku před něčím domem, jako by se vůbec nic nezměnilo.
V kapse mu zavibruje telefon. Peter se na něj podívá. „Musím jet.“
Popotáhnu. „Kam jedeš?“
„K Gen.“
„Tak to bys radši měl jít,“ řeknu. „Genevieve se naštve, jestli přijdeš pozdě.“
 Peter si odfrkne, ale zvedne se poměrně rychle. Zajímalo by mě, jaké to je, mít nad nějakým
klukem takovou moc. Asi bych něco takového ani nechtěla. Mít v rukou něčí srdce je moc velká
zodpovědnost. Peter nasedá do auta, ale pak se ještě obrátí. „Mám ti tu asistenčku zavolat?“
„Ne, to je dobrý,“ odmítnu. „Ale dík, žes zastavil. Bylo to od tebe fakt milý.“
Peter se vesele zašklebí. Tohle si pamatuju - vždycky měl rád, když ho lidi chválili a
povzbuzovali. „Už je ti líp?“
Přikývnu. Jo, doopravdy je mi líp.
„Fajn,“ řekne Peter.
Je to hezoun, ale tak trochu staromódně hezký. Mohl by být okouzlující mladý voják v první
světové válce, tak hezký, že na něj dívka čeká, až se vrátí z bojů, tak hezký, že by na něj klidně
čekala navždy. Nebo by na sobě mohl mít sportovní bundu a jezdit s jednou rukou na volantu v
kabrioletu se staženou střechou jako v Pomádě. Peterova pohlednost patří spíš k minulosti než k
současnosti. Ale je na něm něco, co holky fakt přitahuje.
Peter byl první kluk, se kterým jsem si dala pusu. Je divné na to teď vzpomínat, protože mám
pocit, jako by to bylo už strašně dávno. Ale ve skutečnosti to jsou jen čtyři roky.
Josh dorazí asi o minutu později, právě když píšu Chris, že do obchoďáku nakonec dorazit
nezvládnu. Postavím se. „Teda tobě to trvalo!“
„Říkalas 8109 a tohle je 8901.“
„Ne, určitě jsem říkala 8901,“ oponuju sebevědomě.
„Ne, určitě jsi říkala 8109. A proč jsi mi sakra nezvedala telefon?“ Josh vyleze z auta, a když vidí
rýhu v tom mém, klesne mu čelist. „Ty bláho. Už jsi volala asistenční službu?“
„Ne. Můžeš tam zavolat ty?“
Josh mi vyhoví a pak jen sedíme v jeho autě se zapnutou klimatizací a čekáme. Nejdřív si skoro
sednu dozadu, než mi dojde, že Margot už tady není. Už jsem s Joshem jela autem mnohokrát, ale
myslím, že jsem snad ještě ani jednou neseděla na sedadle spolujezdce.
„Ehm... je ti jasný, že tě Margot zabije?“
Otočím se na něj tak rychle, že mě vlasy šlehnou do obličeje. „Margot se nic nedozví, takže ne,
že jí něco vykecáš!“
„A jak bych jí asi tak mohl něco vykecat? Už se nebavíme, rozešli jsme se, pamatuješ?“
Zamračím se na něj. „Tohle nesnáším. Nesnáším, když někomu svěříš tajemství a poprosíš ho,
aby nikomu nic neříkal, a místo aby ti odpověděl ano, nebo ne, řekne jenom: Komu bych to asi tak
říkal? 1

„Ale já jsem neřekl: Komu bych to asi tak říkal!“

„Prostě mi odpověz buď ano, nebo ne, vážně. Nedávej si na to žádný podmínky.“
 „Nic Margot neprozradím,“ řekne Josh. „Zůstane to jen mezi náma. Slibuju. Dobrý?“
„Dobrý,“ kývnu. A pak se mezi námi rozhostí ticho a ani jeden z nás už nic neříká a jediný zvuk,
co se v autě ozývá, je šumění chladného vzduchu z klimatizace.
Jakmile pomyslím na to, jak to řeknu tátovi, stáhne se mi žaludek. Možná bych mu tu novinu
měla sdělit se slzami v očích, aby mu mě bylo líto. Nebo bych mohla říct něco jako, mám dobrou
zprávu a špatnou zprávu. Dobrá zpráva je, že mi nic není, nikde ani škrábnutí. Ta špatná je, že auto je
na šrot. No, „šrot“ možná není to správné slovo.
Přemítám právě nad tím, jaké nejsprávnější slovo zvolit, když Josh znovu promluví: „Takže jen
proto, že jsme se s Margot rozešli, se se mnou přestaneš bavit i ty?“ Zní to jako zahořklý vtip nebo
možná vtipná zahořklost, pokud něco takového existuje.
Upřu na něj překvapený pohled. „Neblbni. Jasně že se s tebou budu dál bavit. Akorát ne
veřejně.“ Hraju před ním roli otravný malý ségry. Jako bych byla stejná jako Kitty. Jako by nebyl jen
o rok starší. Josh se ale neusměje a dál se mračí, tak mu ťuknu čelem o čelo. „To byl vtip, ty blbče!“
„Řekla ti, že se se mnou chce rozejít? Teda, víš co, měla to v plánu už od začátku?“ Zaváhám.
„No tak,“ tlačí na mě Josh. „Já vím, že ti říká všecko.“
„Ne, to zas ne. Teda tentokrát mi to rozhodně neřekla. Joshi, přísahám, že jsem o tom vůbec
nevěděla.“ Zvednu dva prsty v přísaze.
Josh se to snaží pochopit. Kousne se do spodního rtu. „Možná si to ještě rozmyslí. Možná jo, že
jo?“
Nevím, co je víc bezcitné, souhlasit nebo mu to vyvracet, protože tak či onak mu stejně ublížím.
Protože ačkoli jsem si na 99,99999 procent jistá, že se k sobě s Margot vrátí, existuje i maličkatá
pidišance, že se k sobě nevrátí, a já mu nechci dělat plané naděje. A tak mlčím.
Josh polkne, takže mu ohryzek poskočí nahoru a dolů. „Ne, máš pravdu. Když se Margot jednou
rozhodne, tak už názor nezmění.“
Prosím, prosím, prosím, hlavně nebreč.
Opřu si hlavu o jeho rameno a utěšuju ho. „To nikdy nevíš, Joshi.“
Josh zírá přímo před sebe. Po kmeni velkého dubu na zahradě před námi se prohání veverka.
Nahoru a dolů, nahoru a dolů, jako střela. Oba ji pozorujeme. „Kdy má přistávat?“
„Až za pár hodin.“
„Přijede... přijede domů na Díkůvzdání?“ „Ne. Ve Skotsku nemají na Díkůvzdání volno, Joshi,
tam
se americký svátky přece neslaví, ne asi.“ Už si ho zase dobírám, ale nejde mi to od srdce. „To je
fakt,“ kývne.
 „Ale přijede na Vánoce,“ uzavřu to a oba vzdychneme. „Můžu se s váma dál bavit?“ zeptá se
Josh. „Se mnou a s Kitty?“ „I s tvým tátou.“
„Jasně, my se nikam nechystáme,“ ujistím ho.
Josh vypadá, že mu spadl kámen ze srdce. „Fajn. Nerad bych přišel ještě i o vás.“
Jakmile to řekne, jako by mi vynechalo srdce, a na chvilinku zapomenu dýchat a na tu jednu
jedinou vteřinu se mi zatočí hlava. A pak je ten pocit zase pryč, stejně rychle, jako se objevil,
podivné mihotání v hrudi je to tam a k nám dorazí odtahové auto.
„Chceš, abych byl u toho, až to řekneš tátovi?“ zeptá se Josh, když dojedeme před náš dům.
Rozzářím se a vzpomenu si na to, jak Margot říkala, že teď už je to na mně. Jsem si celkem jistá,
že je na mně i to, abych přebrala odpovědnost za svoje činy.
9
Táta se nakonec ani moc nezlobí. Předvedu mu etudu s dobrou a špatnou zprávou a taťka jen
vzdychne a řekne: „No, hlavně, že se ti nic nestalo.“
Auto nebude opravené, dokud nám z Indiany nebo Idaha - teď si nevzpomínám odkud - nepřijde
jedna speciální součástka. Do té doby mě bude muset vozit táta a do školy budu jezdit buď
autobusem, nebo můžu poprosit Joshe, jestli bych nemohla jezdit s ním, což jsem stejně měla v
plánu.
Večer volá Margot. Právě se s Kitty koukáme na televizi. Zaječím na tátu, ať rychle přijde.
Sedíme na gauči a předáváme si telefon a jeden po druhém s Margot mluvíme.
„Margot, hádej, co se dneska stalo?“ huláká Kitty.
Zběsile vrtím hlavou. Ne, že jí řekneš o tom autě, slabikuju nehlasně a vrhnu po ní varovný
pohled.
„Lara Jean dneska...“ na chvíli se odmlčí. Chce mě vydráždit. „... dostala od táty pěknýho
sprďana. Jo, byla na mě zlá a táta ji seřval, že má na mě bejt hodná, a pak se pohádali.“
Vytrhnu jí telefon z ruky. „Nepohádali. Kitty mě chce jen rozčílit.“
„A co jste měli k večeři? Udělali jste si to kuře, co jsem vám dala včera večer rozmrazit?“
Margotin hlas zní tak strašně vzdáleně.
Zvýším na telefonu hlasitost. „Jo, ale to teď není důležitý. Už ses zabydlela ve svým pokoji? Je
to tam velký? Jaká je tvoje spolubydlící?“
„Je fajn. Je z Londýna a má fakt luxusně boží přízvuk. Jmenuje se Penelope St. George-
Dixonová.“
„Páni, i to její jméno zní dost luxusně,“ zasměju se. „A co ten pokoj?“
„Je asi tak stejně velkej jako ten, co jsme viděli na Virginský univerzitě, jen je to tu starší.“
„Kolik tam teď máš hodin?“
„Skoro půlnoc. Máme tu o pět hodin víc, víš?“
Máme tu o pět hodin víc, jako by už byla ve Skotsku doma, a to tam ještě není ani den! „Stýská
se nám,“ oznámím jí.
„Mně taky.“
Po večeři napíšu Chris a zeptám se, jestli k nám nechce přijít, ale neodpoví mi. Nejspíš je někde s
jedním z těch kluků, co s nimi spí. Což je v pohodě. Asi bych se mohla chvíli zase věnovat svému
scrapbooku.
Vyrábím scrapbook pro Margot a doufala jsem, že ho stihnu dokončit, ještě než odjede, ale jak ví
každý, kdo někdy scrapbookoval, Řím taky nepostavili za den. Jeden scrap-book můžete klidně dělat
rok nebo i déle.
 Pustím si jako doprovod černošskou dívčí kapelu a rozložím si kolem sebe do půlkruhu všechny
svoje nástroje. Děrovačku, co dělá díry ve tvaru srdce, spoustu barevných čtvrtek, obrázky, které
jsem vystříhala z různých časopisů, lepidlo a různobarevné lepicí pásky, všelijaké památky, jako
třeba divadelní program muzikálu Wicked, na kterém jsme byli v New Yorku, různé účtenky a fotky.
Taky stuhy, knoflíky, samolepky a přívěsky. Pořádný scrapbook musí mít správnou strukturu. Je
pěkně tlustý a nedá se úplně dovřít.
Teď mám právě rozpracovanou stránku o Margot a Joshovi. Je mi fuk, co Margot tvrdí. Oni se k
sobě zas vrátí, tím jsem si jistá. A i kdyby se nedali dohromady, nebo aspoň ne hned, Margot by ho
ze svého života jen tak nevymazala. Byl hodně důležitou součástí jejího posledního roku na střední
škole a vůbec celého života. Jediný ústupek, který udělám, je to, že místo lepicí pásky se srdíčky,
kterou jsem si na tuhle stránku speciálně šetřila, zkusím použít jen obyčejnou kostkovanou. Jenže
když ji položím vedle nachystaných obrázků, moc se k nim barevně nehodí.
A tak prostě sáhnu po té srdíčkové. Kývám hlavou do rytmu hudby a vystřihnu do tvaru srdíčka i
jejich fotku z maturitního plesu. Margot se to bude líbit.
Opatrně lepím do scrapbooku usušený okvětní lístek z růže z Margotiny plesové korzáže, když
mi na dveře zaklepe taťka. „Copak to tady děláš?“ zeptá se.
„Tohle,“ ukážu na scrapbook a přilepím na stránku další okvětní plátek. „Když budu tímhle
tempem pokračovat, tak to možná stihnu i do Vánoc.“
„Aha.“ Táta se ani nehne, jen tak postává ve dveřích a dívá se, jak pracuju. „No, za chvíli dávají
ten nový dokument od Kena Burnse, kdyby ses náhodou chtěla koukat se mnou.“
„Možná jo,“ řeknu, ale jen se snažím být milá. Tahat si veškeré svoje nádobíčko dolů do obýváku
by byla pěkná otrava. A zrovna teď jsem se tak pěkně rozjela. „Běž se dívat, přijdu za tebou, až to tu
dokončím.“
„Tak fajn. Ať ti to pěkně jde.“ Táta se odšourá dolů po schodech.
Trvá mi to skoro celý večer, ale nakonec stránku o Margot a Joshovi dokončím a vypadá moc
hezky. Jako další dělám stránku s námi, Margotinými sestrami. Na pozadí použiju květovaný papír a
na něj přilepím fotku nás tří, kterou kdysi dávno pořídila mamka. Stojíme před dubem před naším
domem a zjevně se chystáme do kostela, protože na sobě všechny tři máme bílé šatičky a ve vlasech
stejné růžové mašle. Nejlepší na tom snímku je, že já a Margot se zářivě usmíváme a Kitty se dloube
v nose.
Usměju se pro sebe. Až Kitty tuhle stránku uvidí, bude se pěkně vztekat. Už se nemůžu dočkat.
10
Margot tvrdí, že třeťák je nejdůležitější ročník střední školy, nejhektičtější a tak zásadní, že na
něm závisí všechno ostatní ve vašem životě. Takže jsem si řekla, že musím všechny svoje knížky pro
potěšení přečíst ještě teď o prázdninách, během toho týdne, než začne škola a já oficiálně nastoupím
do třetího ročníku. Sedím na schůdkách před vchodovými dveřmi a hltám britský romantický
špionážní román z 80. let, který jsem ukořistila za 75 centů ve výprodeji knihovny.
Dostávám se právě do té nejlepší části (Cressida musí svést Nigela, aby se dostala k důležitým
tajným kódům!), když ze sousedního domu vyjde Josh. Jde vybrat schránku. Zahlédne mě a zvedne
ruku, jako by se mi chystal jen zamávat a zase zmizet, ale nakonec jde ke mně.
„Hezký plavky,“ volá na mě už z příjezdové cesty.
Mám na sobě bleděmodrý overal se slunečnicemi. Zavazuje se za krkem a koupila jsem ho v
obchodě s vintage oblečením se 75% slevou. „To je overal,“ opravím ho a znovu sklopím hlavu ke
knize. Rukou se nenápadně snažím zakrýt obálku. Poslední, co potřebuju, je, aby si mě Josh dobíral
kvůli tomu, že čtu brakovou literaturu, když si chci jen užít pohodové odpoledne.
Cítím na sobě jeho pohled. Tyčí se nade mnou se založenýma rukama a vyčkává. Vzhlédnu. „Co
je?“
„Nechceš večer zajít do kina? Dávají nějakou pixarovku, mohli bysme vzít Kitty.“
„Jasně, napiš, až budeš chtít vyrazit,“ řeknu a otočím stránku. Nigel právě Cressidě rozepíná
blůzku a Cressida přemítá, kdy zabere prášek na spaní, který mu podstrčila do vína, a zároveň doufá,
že nezabere moc brzy, protože Nigel umí k jejímu překvapení fakt dobře líbat.
Josh se natáhne a snaží se zjistit, co čtu. Plesknu ho po ruce, ale Joshovi se podaří přečíst:
„Cressidino srdce bušilo jako splašené, zatímco jí Nigel přejížděl rukou po stehně až k podvazkům.“
Josh se rozřehtá. „Co to proboha čteš?“
Polije mě červeň. „Nech toho.“
Josh se dál pochechtává, ale odstoupí. „Fajn, tak já tě nechám s Cressidou a Noelem.“
„Abys věděl, jmenuje se Nigel!“ křiknu za ním ještě.
Kitty je naprosto nadšená z toho, že půjdeme s Joshem do kina. Když Josh požádá holku za
pultem, aby nám máslo na popcorn hezky navrstvila (dospod, doprostřed a navrch), obě souhlasně
přikývneme. Kitty sedí mezi mnou a Joshem a u vtipných scén ve filmu se směje tak moc, že jí nohy
vyletí rovnou do vzduchu. Váží tak málo, že se s ní skoro složí sedačka. Josh a já se nad její hlavou
na sebe usmějeme.
Když jsme dřív s Margot a Joshem chodili do kina, Margot si vždycky sedla mezi nás. To proto,
aby si mohla špitat s námi oběma. Nechtěla, abych se cítila odstrčeně jen proto, že ona má přítele a já
ne. Zaobírala se tím tak moc, že mě to nejdřív trochu znepokojovalo, měla jsem dojem, že možná
nějak vytušila, co jsem k Joshovi dřív cítila. Ale Margot není ten typ člověka, co by něco tajil nebo
se snažil přibarvovat pravdu. Prostě je to jen skvělá starší sestra. Nejlepší na světě.
Občas jsem si stejně připadala odstrčená. Ne nějak romanticky, ale jako kamarádka. Vždycky
jsme byli s Joshem kamarádi, ale když vzal Margot kolem ramen, zatímco jsme čekali ve frontě na
popcorn, nebo když si spolu šeptali v autě a já se cítila jako malé dítě, které ze zadního sedadla
neslyší, o čem se baví dospělí vepředu, měla jsem pocit, že jsem neviditelná. Tehdy jsem si taky
přála, abych měla někoho, s kým bych si takhle mohla špitat v autě.
Je dost zvláštní sedět teď na sedadle spolujezdce. Výhled ale moc jiný než ze zadního sedadla
není. Všechno je vlastně důvěrně známé a normální a fajn, což je úleva.
Později večer si lakuju nehty na nohou různými růžovými laky, když mi zavolá Chris. Je za ní
tak hlučno, že musí křičet. „Hádej co?“
„Co? Skoro tě neslyším!“ Zrovna si lakuju nehet na malíčku broskvovým odstínem laku, který se
jmenuje Ukaž, co v tobě je.
„Počkej,“ řekne Chris a je slyšet, že někam jde, protože za chvíli už je kolem ní tišeji. „Teď už
mě slyšíš?“ „Jo, je to lepší.“ „Hádej, kdo dostal kopačky.“ Vezmu do ruky světlounce růžový lak.
„Kdo?“ „Kavinský! Gen se s ním rozešla.“ Vytřeštím oči. „Týjo! Proč?“
„Podle všeho potkala nějakýho týpka z Virginský univerzity, když dělala v létě hostesku.
Garantuju ti, že s ním Ka-vinskýho celý léto podváděla.“ Ozve se klučičí hlas volající Chrisino
jméno. „Musím končit, jsem na řadě v bowlingu.“ A bez rozloučení zavěsí, což dělá vždycky.
Chris jsem vlastně poznala díky Genevieve. Chris a Gen jsou sestřenice, jejich mamky jsou
sestry. Když jsme byly malé, Chris si s námi občas chodila hrát, ale ani tehdy s Gen moc dobře
nevycházela. Hádaly se, čí barbína bude mít Kena, protože Kena jsme měly jen jednoho. Já se o něj
ani nesnažila rvát, i když technicky vzato patřil mně. Teda vlastně Margot. Většina lidí ve škole ani
nevěděla, že Chris a Gen jsou sestřenice. Vůbec si nejsou podobné, ani trošku. Gen je drobná a má
útlé paže a sluníčkově blond vlasy, vypadají skoro úplně žluté. Chris je taky blondýna, ale
peroxidová a má široká ramena. Ale přesto mají něco společného.
Chris byla v prváku pěkná divoška. Vymetala každou párty, opíjela se, blbla se staršími kluky.
Tenkrát jeden druhák z lakrosového týmu všem navykládal, že se s ním Chris vyspala v klučičí šatně,
a přitom to ani nebyla pravda. Gene-vieve pak Petera přiměla, aby tomu klukovi pohrozil, že mu
nakope prdel, pokud neřekne pravdu. Podle mě to od Gen bylo moc hezké, ale Chris trvala na tom, že
to Gen udělala jen proto, aby si lidi nemysleli, že je příbuzná s courou. Potom už se Chris s nikým
moc nebavila a prostě si jela to svoje s lidmi z jiných škol.
Ale ještě pořád má stejnou pověst jako v prváku. Dělá, že je jí to jedno, ale já vím, že jí to jedno
není. Ne tak docela.
11
V neděli dělá táta lasagne. Má na to takový fígl, přidává totiž do masa s rajským protlakem kaši z
černých fazolí, aby to trochu ozvláštnil. Možná to zní hnusně, ale ve skutečnosti je to fakt super a
těch fazolí si ani nevšimnete. Přijde i Josh a třikrát si přidá, což táta úplně zbožňuje. Když během
večeře zmíníme Margotino jméno, všimnu si, jak Josh strne, a je mi ho líto. Kitty si toho nejspíš
všimla taky, protože rychle změní téma a začne mluvit o moučníku - máme brownies z burákového
másla. Napekla jsem je dnes odpoledne.
Vzhledem k tomu, že vařil táta, připadne mytí nádobí a úklid kuchyně nám dětem. Když táta dělá
lasagne, ušpiní všechny hrnce, co máme, takže to je asi nejhorší mytí nádobí, co si umíte představit,
ale stojí to za to.
Potom se všichni tři povalujeme před televizí. Je neděle večer, ale vůbec nemáme ten pocit, co
obvykle v neděli večer míváme, protože zítra je svátek, takže máme před začátkem školy ještě jeden
den volna. Kitty pracuje na své koláži psích fotek, quelle surprise.
„Jakýho psa bys chtěla nejvíc?“ zeptá se Josh.
„Akita Inu,“ odpoví okamžitě Kitty.
„A kluka, nebo holku?“
Její odpověď je znovu rychlejší než blesk. „Kluka.“ „A jak ho pojmenuješ?“
Kitty zaváhá a já vím moc dobře proč. Překulím se a polechtám ji na bosém chodidle. „Já vím,
jak ho pojmenuje,“ zatrylkuju.
„Laro Jean, ani slovo!“ zaječí Kitty.
Josh zbystří. „Ale ne, jen nám to pověz.“
Podívám se na Kitty, která mě sjíždí zlým pohledem. Oči má zarudlé a lesklé. „To je fuk,“
mávnu rukou. Najednou jsem podivně neklidná. Přestože je Kitty náš benjamínek, není radno si s ní
zahrávat.
Jenže Josh mě zatahá za culík. „Ale no tak, Laro Jean, jen nás nenapínej.“
Vzepřu se na loktech a Kitty se marně snaží zacpat mi pusu rukou. „Pojmenuje ho po klukovi, co
se jí líbí,“ hihňám se.
„Mlč, Laro Jean, mlč!“
Kitty mě kopne a omylem u toho roztrhne jeden ze svých obrázků. Vyjekne, padne na kolena a
ustaraně si ho prohlíží. Tvář má celou rudou a staženou ve snaze se nerozbrečet. Připadám si jako
hajzl. Sednu si vedle ní a pokusím se ji na omluvu obejmout, ale Kitty se mi vykroutí a dál mě kope
do nohou, tak tvrdě, až vypísknu bolestí. Zvednu roztržený obrázek a snažím se ho slepit, ale Kitty
mi ho vyškubne z ruky a podá ho Joshovi. „Joshi, sprav mi to,“ vzlykne. „Lara Jean to zničila.“
 „Kitty, vždyť jsem si jen dělala srandu,“ žadoním nepřesvědčivě. Vůbec jsem to jméno nehodlala
vyslovit. Nikdy bych ho nikomu ani za nic neřekla.
Kitty si mě nevšímá. Josh uhladí obrázek podtáckem a se soustředěností kardiochirurga při
operaci slepí oba kusy zpátky dohromady. Pak si otře čelo. „Uf. Myslím, že to přežije.“
Zatleskám mu a snažím se zachytit Kittyin pohled, ale Kitty mě dál ignoruje. Vím, že si to
zasloužím. Ten kluk, co se Kitty líbí, je totiž Josh.
Kitty sebere Joshovi svoji koláž. „Jdu si to k sobě dodělat,“ prohlásí toporně. „Dobrou noc,
Joshi.“
„Dobrou, Kitty,“ řekne Josh.
„Dobrou noc, Kitty,“ přidám se pokorně, ale Kitty už vybíhá schody. Neodpoví mi.
Když zaslechneme, jak se zabouchly dveře jejího pokoje, Josh se otočí ke mně. „Ty máš teda
průser.“
„Já vím,“ vzdychnu. Žaludek mám najednou jako z olova. Proč jsem to udělala? Už když jsem to
říkala, věděla jsem, že bych neměla. Margot by mi nikdy nic takového neudělala. Takhle by se starší
sestry chovat neměly, hlavně když je Kitty o tolik mladší.
„A kdo se jí teda líbí?“
„Jeden kluk ze školy.“
Josh vzdychne. „Není trochu moc malá na to, aby se jí už líbili kluci? Mám pocit, že na to má
ještě čas.“
„Mně už se taky kluci líbili, když mi bylo devět,“ informuju ho. Nemůžu na Kitty přestat myslet.
Přemýšlím, jak to udělat, aby se na mě už nezlobila. Mám dojem, že tentokrát to skořicové sušenky
nezachrání.
„A kdo?“ dotírá Josh.
„Co, kdo?“ Možná, kdybych taťku nějak přesvědčila, aby jí koupil toho pejska...
„Kdo byl první kluk, co se ti líbil?“
„Hmmm. Jako doopravdy líbil?“ Už ve školce a v první i druhé třídě se mi líbila spousta kluků,
ale ti se nepočítají. „Jako kdo byl první kluk, co se mi fakt líbil?“
„No... asi Peter Kavinský.“
Josh se skoro začne dávit. „To si děláš srandu? Kavinský? To je tak jasný. Myslel jsem, že se ti
spíš bude líbit někdo… no, někdo míň očividnej. Peter Kavinský, to je takový klišé. Vždyť je jak
vystřiženej z plakátu o nejvíc cool děckách ze střední.“
Pokrčím rameny. „Chtěls to vědět, ne?“
„Páni,“ vrtí dál nevěřícně hlavou. „To je... no teda.“
 „Dřív bejval jinej. Teda, vždycky to byl Peter, ale tak nějak... míň.“ Josh se netváří přesvědčeně.
„Ty jsi kluk, takže stejně nemůžeš chápat, o čem mluvím.“
„Tak to máš pravdu, tohle fakt nechápu.“
„Hele, to ty jsi byl zabouchnutej do slečny Rothschildovy!“
Josh zrudne. „Dřív bejvala fakt hezká!“ brání se.
„Jo jo.“ Sjedu ho vědoucím pohledem. „Bejvala fakt hezká.“ Slečna Rothschildová, co bydlí
naproti přes ulici, vždycky sekala trávník v kraťoulinkych froté šortkách a vršku od
trojúhelníčkových bikin. Všichni kluci z celé čtvrti si tou dobou pokaždé úplně čirou náhodou přišli
hrát k Joshovi na zahradu.
„A vůbec, slečna Rothschildová nebyla první, kdo se mi líbil.“
„Ne?“
„Ne. První ses mi líbila ty.“
Trvá mi pár vteřin, než tu informaci zpracuju. Ale ani pak se nevzmůžu na víc než: „Co?“
„Hned když jsme se sem nastěhovali, ještě předtím, než jsem tě doopravdy poznal.“ Za tenhle
vtípek ho nakopnu do holeně a Josh vyjekne. „Bylo mi dvanáct a tobě jedenáct. Nechával jsem tě
jezdit na svojí koloběžce, pamatuješ? Ta koloběžka byla můj největší poklad. Šetřil jsem na ni z
kapesnýho dva roky. A tobě jsem dovolil na ní jezdit.“
„Já jsem myslela, že jsi prostě jen hodnej.“
„Nabourala jsi s ní a na boku jsi ji poškrábala,“ pokračuje Josh. „Vzpomínáš si na to?“
„Jo. Vzpomínám si, jak jsi brečel.“
„Nebrečel. Jen jsem byl oprávněně rozrušenej. A pak už ses mi líbit přestala,“ Josh se zvedne k
odchodu. Jdeme spolu do předsíně.
Než otevře vchodové dveře, ještě se ke mně otočí. „Nevím, co bych dělal, kdybys tu nebyla, když
se se mnou Margot rozešla,“ zašeptá a tváře mu polije červeň, takže mu pihatá líčka krásně zrůžoví.
„To díky tobě jsem schopnej dál fungovat, Laro Jean.“ Upře na mě oči a já to zase cítím. Všechny
vzpomínky, všechno, co jsme spolu zažili. Pak mě rychle, horce obejme a zmizí do noci.
Stojím v otevřených dveřích a hlavou mi jako kometa prolétne nečekaná myšlenka, tak rychle, že
ji ani nestihnu zahnat. Kdybys byl můj, nikdy bych se s tebou nerozešla.
12
Povím vám, jak jsme se seznámily s Joshem. Právě jsme na zadním dvorku pořádaly čajový
dýchánek pro plyšové medvídky, s opravdovým čajem a muffiny. Musel se konat na zadním dvorku,
aby nás nikdo neviděl. Mně bylo jedenáct, takže už jsem na to byla moc stará, a Margot bylo třináct,
takže na to byla už nepředstavitelně stará. Myšlenku na čajový dýchánek mi vnukla jedna kniha.
Díky Kitty jsem mohla předstírat, že to děláme hlavně pro ni, a přesvědčit Margot, aby si šla hrát s
námi. Mamka byla už rok po smrti a Margot od té doby nikdy neodmítla udělat něco pro Kitty.
Všechno jsme si pěkně rozprostřely na Margotinu starou dětskou deku, žmolkovitou a s obrázky
veverek na modrém podkladu. Rozložily jsme si Margotin porcelánový čajový servis, mini muffinky
s borůvkami a zrnky cukru, které mi koupil táta, a každá z nás si přinesla jednoho plyšového
medvěda. Taky jsme všechny měly na hlavách klobouky, na tom jsem trvala. „Na čajovej dýchánek
se prostě chodí v klobouku,“ opakovala jsem stále dokola, až si Margot nasadila mamčin slamák, jen
abych konečně sklapla. Kitty dostala tenisový kšilt a já našla babiččinu starou kožešinovou čepici a
přišpendlila si na ni několik umělohmotných květin.
Nalévala jsem vlažný čaj z termosky do šálků, když vtom Josh přelezl plot a zůstal na nás zírat.
Měsíc předtím jsme z pokoje v patře sledovaly, jak se Joshova rodina stěhuje do vedlejšího domu.
Doufaly jsme, že budou mít dcery, ale pak jsme viděly, jak stěhováci vytahují z dodávky klučičí
kolo, a tak jsme se vrátily zpátky k hraní.
Josh jen tak mlčky seděl na plotě. Margot strnula. Bylo jí trapně a tváře jí přímo hořely, ale
klobouk si nechala. Kitty na něj zavolala: „Hej, ahoj!“
„Ahoj,“ pozdravil Josh. Vlasy měl rozcuchané a pořád potřásal hlavou, protože mu padaly do
očí. Na sobě měl červené triko s dírou na rameni.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se Kitty.
„Josh.“
„Pojď si s náma hrát, Joshi,“ nakázala mu Kitty. A Josh poslechl.
Tehdy jsem ještě netušila, jak moc pro mě a pro lidi, které mám na světě nejradši, bude tenhle
kluk důležitý. Ale i kdybych to věděla, udělala bych něco jinak? Ne. Stejně jsme si nebyli souzení. I
když...
13
Myslela jsem si, že už jsem se z toho dostala.
Když jsem mu napsala dopis a dala jsem mu tak sbohem, myslela jsem to vážně, přísahám.
Vlastně to ani nebylo až tak těžké, když jsem si uvědomila, jak moc se Margot líbí, jak moc ho má
ráda. Jak bych mohla Margot zazlívat první lásku? Margot, která toho pro nás tolik obětovala.
Vždycky kladla moje a Kittyino dobro před svoje. Tím, že jsem si přestala myslet na Joshe, jsem se jí
za to odvděčila.
Jenže teď, když sedím sama v obývacím pokoji a moje sestra je víc než šest tisíc kilometrů
daleko a Josh je hned ve vedlejším domě, najednou nemůžu myslet na nic jiného než na to, že se mi
líbil první. Joshi Sandersone, první ses líbil mně. Po právu jsi byl můj. A kdybych byla tvojí holkou
já, sbalila bych si tě do kufru a vzala tě s sebou, nebo víš co, nikam bych nejela. Zůstala bych tady.
Nikdy bych tě neopustila. Ani za nic na světě.
Takovéhle myšlenky a takovéhle pocity jsou největší podraz. Toho jsem si vědoma. Jsem zrádce.
Mám pocit, že moje duše je tím pošpiněná. Margot ještě není pryč ani týden a podívejme se, jak
rychle tomu podlehnu, jak rychle se chci zmocnit toho, co bylo její. Jsem ten nejhorší zrádce ze
všech, protože zrazuju svoji vlastní sestru. A horší zrada neexistuje. Jenže co teď? Co mám s těmihle
pocity dělat?
Nejspíš asi jen jednu jedinou věc. Napíšu mu další dopis. Postskriptum tak dlouhé, jak jen bude
potřeba, abych vygumovala ty city, co k němu očividně ještě chovám. A pak celou tuhle věc uložím
k věčnému spánku jednou provždy.
Jdu k sobě do pokoje. Najdu svoji propisku pro zvláštní příležitosti, tu, co píše fakt krásně
hladkým černým inkoustem. Vytáhnu si svůj těžký dopisní papír a začnu psát.

P.S. Ještě pořád Tě miluju.

Pořád tě miluju a to je fakt hodně velký problém a taky fakt hodně velké překvapení.
Přísahám, že jsem to netušila. Celou tu dobu jsem si myslela, že jsem se z toho dostala. Jak bych tě
mohla dál milovat, když Ty miluješ Margot? Vždycky jsi miloval Margot…

Když dopíšu, nevložím lístek do krabice na klobouky, ale do svého deníku. Mám pocit, že jsem
ten dopis ještě tak docela nedokončila, že toho budu potřebovat napsat víc, jen ještě nevím jak.
14
Kitty je na mě pořád ještě naštvaná. V dozvucích toho, co jsem zjistila od Joshe, jsem na ni úplně
zapomněla. Celé dopoledne mě ignoruje, a když se jí zeptám, jestli se mnou nechce jet nakupovat
školní potřeby, jen se ušklíbne. „A jakým autem?“ prskne. „To Margotino jsi totálně zrakvila.“
Auvajs. „Myslela jsem, že si vezmu tátovo, až se vrátí z Baumaxu.“ Ustoupím od ní dost daleko
na to, aby na mě nedosáhla nohou ani pěstí. „Nemusíš se hned chovat jako nána, Katherine.“
Kitty zavrčí, což je přesně ta reakce, v kterou jsem doufala. Nesnáším, když se Kitty naštve a
mlčí. Jenže Kitty se ke mně otočí zády a hopsá pryč. „Já se s tebou nebavím. Víš, cos provedla, takže
se mi nesnaž zase vlichotit.“ Chodím za ní a snažím se ji vyprovokovat, aby se mnou mluvila, ale je
to k ničemu. Kitty mě zavrhla, takže to vzdám a vrátím se do svého pokoje a pustím si soundtrack z
filmu Mořské panny. Rovnám si na posteli oblečení, které si na sebe budu brát během prvního týdne
školy, když mi na mobilu pípne esemeska od Joshe. Po páteři mi při pohledu na jméno na displeji
přejede záchvěv vzrušení, ale přísně se napomenu a připomenu si svůj slib. Ještě pořád patří Margot,
ne tobě. Je jedno, že se rozešli. Josh byl Margotina první láska, což znamená, že jí bude patřit
navždy.
Nechces se jet projet na kole na tu cestu u parku?
Ježdění na kole, to je věc, kterou mívala ráda Margot. Strašně ráda jezdí a chodí na procházky a
na túry. Ale já ne. Josh to ví. Já ani nemám svoje kolo a Margotino je pro mě moc velké. To už bych
spíš mohla jezdit na tom Kittyině.
Napíšu mu, že nemůžu, že musím pomáhat tátovi. Není to až tak úplná lež. Táta mě fakt požádal,
jestli bych mu nepomohla přesadit pár rostlin do nových květináčů. A já mu na to řekla, že jedině
pokud mě donutí a pokud nemám jinou možnost.
S cim potrebuje pomahat?
Co na to říct? Budu si muset pečlivěji promýšlet svoje výmluvy. Josh se klidně může vyklonit z
okna a podívat se, jestli jsem doma, nebo ne. Napíšu mu neurčité Proste v domacnosti. Jak znám
Joshe, kdybych mu napsala něco konkrétnějšího, v tu ránu by byl na našem prahu s lopatou nebo
motykou nebo čímkoli, co daná domácí práce vyžaduje. A pak by zůstal na večeři, protože na tu
zůstává vždycky.
Řekl mi, že to díky mně je schopný dál fungovat. Díky mně, Laře Jean. A já chci být tou osobou,
co mu pomáhá, co mu bude oporou, když je teď tak smutný. Chci spolu s ním strážit maják, zatímco
čekáme na Margotin návrat. Jenže je to těžké. Těžší, než jsem si myslela.
15
Když se vzbudím, mám dobrý pocit. Je první den školy a já měla vždycky první den školy radši
než ten poslední. První den školy je vždycky nejlepší, protože znamená začátek.
Taťka a Kitty jsou nahoře a čistí si zuby a já v kuchyni chystám palačinky s kousky banánu.
Kittyiny oblíbené. Dokud žila mamka, byla vždycky snídaně v první den školy velká věc a pak to po
ní převzala Margot. A teď je asi řada na mně. Palačinky mám trochu hutnější a ne tak nadýchané jako
Margot. A to kafe má být světle hnědé? Táta přikluše do kuchyně a zvesela haleká: „Cítím kávu!“ a
pak si usrkne a ukáže mi vztyčený palec, ale víc už se nenapije. No, asi mi jde líp pečení než vaření
kávy.
„Vypadáš jako holka od koní,“ řekne Kitty, ale nemyslí to jako pochvalu. Takže ji ten hněv ještě
nepřešel.
„Díky,“ i přesto se usměju. Mám na sobě vyšisované laclové kraťasy a květovanou košili s
hlubokým kulatým výstřihem. Je fakt, že vypadám trochu jako holka ze statku, ale mně se to líbí.
Margot tu nechala svoje vysoké hnědé šněrovací boty, které mi jsou jen o půl čísla větší. Když si do
nich vezmu tlusté ponožky, padnou mi akorát. „Zapleteš mi cop na stranu?“ poprosím Kitty.
„Ty si nezasloužíš, abych ti zaplítala vlasy,“ ušklíbne se Kitty a olízne vidličku. „A navíc s
copem už by to bylo trochu moc.“
Kitty je sice teprve devět, ale už teď má smysl pro módu. „Přesně tak,“ kývne táta, aniž by zvedl
oči od novin. Odložím talíř do dřezu a pak před Kitty položím její sáček s obědem. Dala jsem tam její
oblíbené věci: sendvič se sýrem Brie, chipsy s příchutí barbecue, duhové sušenky a jablečný mošt.
„Užijte si první den,“ popřeje nám vesele taťka. Nastaví nám tvář k polibku, takže se skloním a
lípnu mu letmou pusu. Zkusím dát pusu i Kitty, ale ta se ode mě odvrátí.
„Dala jsem ti tam sendvič se sýrem a ten dobrej mošt,“ snažím se ji obměkčit. Fakt nechci,
abychom do nového školního roku vykročily levou nohou.
„Dík,“ frkne Kitty.
Vrhnu se jí kolem krku, a než se mi stihne vysmeknout, pevně ji obejmu, tak pevně, až vyjekne.
Pak chňapnu svůj nový květovaný batoh a zamířím ke dveřím. Je nový den, nový školní rok. A já
mám pocit, že tenhle bude stát za to.
Josh už čeká v autě. Rozeběhnu se k němu, otevřu dveře a vklouznu na sedadlo.
„Jdeš včas,“ pochválí mě Josh a nastaví dlaň, abych si s ním mohla plácnout. Ozve se uspokojivě
hlasité plesknutí. „Dost dobrý,“ zasměje se Josh.
„Aspoň za osm bodů,“ souhlasím. Prosvištíme kolem bazénu, kolem značky s názvem naší čtvrti
a pak kolem restaurace Wendys.
„Už ti Kitty odpustila to z včerejšího večera?“
 „Ještě ne, ale snad už brzo.“
„Nikdo nedokáže bejt naštvanej tak dlouho jako Kitty,“ podotkne Josh a já kývám hlavou na
souhlas. Já se nikdy nezlobím moc dlouho, ale Kitty dokáže chovat tak silnou zášť, že jde skoro o
život.
„Udělala jsem jí super oběd, tak snad mi přičte nějaký plusový body.“
„Jsi skvělá starší sestra.“
„Stejně dobrá jako Margot?“ vypísknu. A pak zanotujeme oba sborem: „Na Margot nikdo nemá.“
16
Škola oficiálně začala a brzy zajela do svých obvyklých kolejí. Prvních pár dní je vždycky tak
trochu zmatek, rozdávají se učebnice a papíry s osnovami a lidé řeší rozvrh a s kým budou sedět v
lavici. Ale potom už to začne doopravdy.
O tělocviku nás pan White pustí ven, abychom si užili poslední teplé sluneční paprsky. Chris a já
kráčíme po oválu atletické dráhy. Chris mi vypráví o kalbě, na které byla poslední víkend před
začátkem školy. „Skoro jsem se porvala s jednou čůzou, co tvrdila, že mám určitě příčesky. Přece
nemůžu za to, že mám tak fantastický vlasy.“
Obcházíme už třetí kolečko, když si všimnu, že na mě Peter Kavinský zírá. Koukal na mě už
předtím, ale to jsem si myslela, že si to jen namlouvám. Ale tohle už je potřetí, co ho nachytám, jak
na mě upírá pohled. Hraje frisbee s několika dalšími kluky, a když jdeme kolem nich, Peter ke mně
přiběhne. „Můžu s tebou na chvíli mluvit?“
Vyměním si s Chris pohled. „Se mnou, nebo s ní?“ zeptá se Chris.
„S Larou Jean.“
Chris mě ochranitelsky obejme kolem ramen. „Tak spusť, posloucháme.“
Peter zvedne oči v sloup. „Chci si s ní promluvit o samotě.“
„Fajn,“ prskne Chris a odmašíruje. Ještě po mně přes rameno střelí vytřeštěným pohledem, jako
by chtěla říct: Co to má být? Pokrčím rameny. Co já vím?
„Jen abys věděla,“ šeptá Peter, „já žádný pohlavní choroby nemám.“
Co tím proboha myslí? Zírám na něj s otevřenou pusou. „Nikdy jsem netvrdila, že nějaký máš!“
Peter sice dál šeptá, ale v jeho hlase je znát vztek. „A taky není pravda, že si vždycky beru
poslední kousek pizzy.“
„O čem to mluvíš?“
„Tos psala v tom svým dopise. Ze jsem jen sobeckej ješita, co roznáší pohlavní choroby.“
„V jakým dopise? Já ti nikdy žádnej dopis nenapsala!“
Počkat. Napsala, před asi tak milionem let. Ale o tom dopise přece nemluví. To není možné.
„No to teda jojo. Byl od tebe. Pro mě.“
Panebože. Ne. Ne, ne, ne, to není možné, to se nemohlo stát. Jen se mi to zdá. Jsem u sebe doma,
sním a v tom snu přede mnou stojí Peter Kavinský a mračí se. Zavřu oči. Zdá se mi to? Je to
skutečné?
„Laro Jean?“
Otevřu oči. Nezdá se mi to, je to pravda. Je to noční můra. Peter Kavinský drží v ruce můj dopis.
Je to moje písmo, moje obálka, moje všechno. „Jak jsi - kdes to vzal?“
 „Včera mi přišel poštou.“ Peter vzdychne. „Hele, o nic nejde,“ zavrčí. „Jen doufám, že všude
nevykládáš, že -“
„Přišel ti poštou? Domů?“
Je mi na omdlení. Jako fakt mi je mdlo. Panebože, ať omdlím, protože když teď omdlím, už
nebudu tady, v tomhle okamžiku. Bude to jako ve filmu, když hlavní hrdinka omdlí hrůzou a všechen
boj se pak odehraje, zatímco je v bezvědomí, a ona se pak probudí v nemocnici s pár
pohmožděninami, ale to nejhorší ji minulo. Kéž by to tak bylo i v životě. Ale není.
Cítím, jak mi po těle perlí pot. „Měl bys vědět, že ten dopis jsem napsala už hodně dávno,“
vysvětluju spěšně.
„Fajn.“
„Jako fakt strašně, strašně dávno. Už si ani nepamatuju, co v něm bylo.“ Zblízka není tvoje tvář
jen hezká, ale krásná. „Jako vážně, ten dopis jsem psala někdy na základce. Nemám vůbec tušení,
kdo ho mohl poslat. Můžu ho vidět?“ Natáhnu se po dopise a snažím se neznít zoufale, ale klidně.
Klidně a nenuceně a uvolněně.
Peter zaváhá a pak mě obdaří tím svým typickým širokánským úsměvem. „Ne, asi si ho nechám.
Takovejhle dopis jsem ještě nikdy nedostal.“
Skočím po něm hbitě jako kočka a vytrhnu mu obálku z ruky.
Peter se zasměje a pak zvedne ruce do vzduchu na znamení porážky. „Tak jo, fajn, tak si ho vem.
Ježíši.“
„Díky.“ Couvám od něj pryč a ruka s obálkou se mi třese.
„Počkej.“ Peter zaváhá. „Já jsem ti nechtěl ukrást první pusu, nebo tak něco. Teda, chci říct,
nikdy jsem neměl v úmyslu -“
Odpovím nuceným smíchem, který zní šíleně i mně. Lidi se po nás otáčí. „Omluvu přijímám!
Zapomenem na to!“ A pak se otočím a zdrhám. Takhle rychle jsem ještě v životě neutíkala. Běžím až
do dívčí šatny.
Jak se tohle vůbec mohlo stát?
Svezu se na podlahu. Už jsem měla noční můru o tom, že jdu do školy a nemám na sobě
oblečení. Už jsem měla i noční můru o tom, že jdu do školy, nemám na sobě oblečení a nenaučila
jsem se na test z předmětu, na který ani nechodím, a dokonce i noční můru o tom, že nemám
oblečení, neučila jsem se na test a někdo mě chce zabít. A tohle je ještě asi tak milionkrát horší.
A pak, protože už mi nic jiného nezbývá, vytáhnu z obálky dopis a čtu.

Milý Petere K.
 tak zaprvé Ti nehodlám řikat Kavinský.Myslíš si, bůhvíjak nejsi cool, když si najednou
zničehonic necháváš říkat jen příjmením. Tak jen abys věděl, podle mě zní Kavinský jako jméno
pro starého dědka s dlouhým plnovousem.

Věděl jsi , když jsi mě políbíl, že se do Tebe zamiluju? Občas si myslím, že ano. Určitě jsi to věděl.
A víš proč? Protože si myslíš, že Tě zbožňují všichni. A to na Tobě nesnáším. Protože to je pravda..
Všichni Tě mají rádi. Včetně mě. I já jsem Tě milovala. Ale už ne.

Tohle jsou tvé nejhorší vlastnosti:

Když si krkneš, ani se neomluvíš. Prostě si jen myslíš, že to všem přijde naprosto okouzlující.A
pokud ne, tak je to fuk, že jo? Ne! Protože Tobě není fuk, co si o Tobě lidi myslí.

Vždycky si vezmeš poslední kousek pizzy a ani Tě nenapadne se zeptat, jestli by ho někdo nechtěl.A
to je nezdvořilé.

Jsi ve všem strašně dobrý. Až moc dobrý. Mohl bys klidně dát šanci ostatním, aby se předvedli, ale
nikdy to neuděláš.

Políbíl jsi mě. Jen tak, bezdůvodně. I když jsi věděl, že se ti líbí Gen, i když jsem i já věděla, že se ti
líbí Gen, i když i Gen věděla, že se ti líbí Gen. A přesto jsi to udělal. Prostě proto, že jsi měl
možnost. Vážně by mě zajímalo, proč jsi mi to udělal? Můj první polibek měl být krásný,
vyjímečný. Četla jsem o tom, jaký to má být pocit. – jako ohňostroj, jako když do Tebe uhodí blesk,
jako když Ti v uších hučí příboj. Já jsem nic z toho necítíla. Kvůli Tobě byla moje první pusa úplně
obyčejná.

A nejhorší na tom je, že kvůli téhle nanicovaté puse ses mi začal líbít. Do té doby ses mi nelíbíl.
Nikdy jsem na Tebe ani nepomyslela.. Gen vždycky prohlašovala, že jsi nejhezčí kluk z celého
ročníku, a já s ní souhlasila, protože jasně, fakt jsi nejhezčí. Ale nikdy jsem to Tvoje kouzlo
nechápala. Znám spoustu hezkých lidí, ale to ještě neznamená, že jsou přitažliví nebo zajímaví
nebo cool.

Možná, že právě proto jsi mě políbíl. Abys mě ovládl, abys mě přiměl, abych Tě taky tak viděla. A
zapůsobilo to. Ten Tvůj trik zafungoval. Od té chvíle jsem Tě tak viděla. Zblízka není Tvá tvář jen
hezká, ale krásná. Kolik jsi už viděl krásných kluků? Já jenom jednoho. Tebe. Má to asi hodně co
do činění s Tvými řasami. Máš fakt dlouhé řasy. Až nespravedlivě dlouhé.

A ačkoliv si to nezasloužíš, vypíšu tady i ty věci, co se mi na tobě líbí (líbily) :

Jednou během přírodovědy nechtěl nikdo pracovat ve dvojci s Jeffreyem Suttlemanem, protože byl
cítít potem, ale Ty ses přihlásil, že s ním budeš, jako by o nic nešlo. A najednou si všichni mysleli,
že Jeffrey není až tak hrozný.

Pořád ještě chodíš do sboru., i když ostatní kluci přestoupili do orchestru nebo si založili kapely.
Dokonce zpíváš i sóla. A taky tancuješ a vůbec se za to nestydíš.

Byl jsi poslední kluk, co ještě nevyrostl. A pak jsi vyrostl a teď jsi ze všech nejvyšší, ale je to, jako
by sis to vážně zasloužil. A když jsi ještě nebyl vysoký, stejně to každému bylo jedno – holkám ses
líbíl i tak a kluci si Tě o tělocviku stejně vždycky vybírali do basketbalového týmu jako prvního.

Potom, co jsi mi dal tu pusu, ses mi líbíl až do konce sedmičky a většinu osmičky. Nebylo pro mě
jednoduché dívat se na to, jak se s Gen držíte za ruce a líbáte se na zastávce. Nejspíš se díky Tobě
cítí fakt vyjímečná. Protože na to ty máš talent, že jo? Víš, jak na lidi zapůsobit, aby se cítili
vyjímeční.

Víš, jaké to je, mít někoho rád tak moc, že se to nedá vydržet , a vědět, že Ten člověk Tvoje city
nebude nikdy opětovat? Asi ne. Lidi jako ty si nic takového vytrpět nemusí. Když se Gen
odstěhovala a přestala se se mnou kamarádit, bylo to jednodušší. Aspoň už jsem pak nemusela
poslouchat , jak o Tobě mluví.

A teď je skoro konec roku a já vím, že už jsem se z toho dostala. Už jsem vůči Tobě imunní,
Petere. Jsem fakt hrdá na to, že můžu říct, že jsem jediná holka z celé školy, která je imunní vůči
kouzlu Petera Kavinského, protože, jsem Tebou onemocněla v sedmé třídě a dostala se z toho. Teď
už se nemusím bát, že bych Tě ještě někdy chytila. To je úleva! Vsadím se, že kdybys mě ještě
někdy políbíl, rozhodně bych něco chytila, ale nebyla by to láska. Byla by to pohlavní choroba!

Lara Jean Songová

17
Kdybych mohla zalézt někam do nory, pohodlně se v ní zavrtat a do konce života z ní už
nevystrčit ani nos, tak bych přesně tohle udělala.
Proč jsem o tom polibku začala? Proč?
Ten den v domě Johna Ambrose McClarena si pamatuju, jako by to bylo včera. Byli jsme ve
sklepě, kde to bylo cítit plísní a pracím práškem. Měla jsem na sobě bílé šortky a modrobílé vyšívané
tílko s vázáním za krk, které jsem vzala ze skříně Margot. Poprvé v životě jsem na sobě měla
podprsenku bez ramínek. Půjčila mi ji Chris a já si ji neustále popotahovala, protože jsem si v ní
připadala nepřirozeně.
Bylo to poprvé, co naše parta něco podnikala o víkendu večer, holky i kluci dohromady. Byl to
divný pocit, protože to bylo tak trochu nucené. Nebylo to, jako když jsme po škole šly k Allie domů
a kluci z okolí se tam přišli poflakovat s jejím bratrem, ani jako když jsme šly do obchodního centra,
kde jsme věděly, že na nějaké kluky určitě narazíme. Tohle byla naplánovaná akce v sobotu večer,
bez rodičovského dozoru a s podprsenkou bez ramínek. Byli jsme v Johnově sklepě a hlídat nás měl
Johnův starší bratr, ale John mu zaplatil deset dolarů, aby nevycházel ze svého pokoje.
Ne, že by se dělo něco tak úžasného - jako třeba že bychom hráli líbací lašku, i když my holky
jsme se stejně na tuhle možnost vybavily žvýkačkami a leskem na rty. Dopadlo to tak, že kluci hráli
videohry a my holky jsme se na ně dívaly, nebo jsme si hrály s mobily a šeptaly si. A pak pro nás
začali přijíždět rodiče. Po všem tom plánování a těšení to bylo pořádné zklamání. Já byla
rozčarovaná ne proto, že by se mi někdo líbil, ale protože jsem vždycky měla ráda romantiku a
milostná dramata a doufala jsem, že by se něco takového mohlo někomu přihodit právě dnes.
A taky že se přihodilo.
Mně!
Zůstali jsme ve sklepě sami s Peterem, jako poslední dva, koho rodiče ještě nevyzvedli. Seděli
jsme na gauči a já bombardovala tátu esemeskami: Kde jsiiii? Peter hrál nějakou hru na svém mobilu.
A pak, jako blesk z čistého nebe, mě oslovil: „Tvoje vlasy voní jako kokos.“
Ani jsme neseděli tak blízko u sebe. „Vážně?“ zeptala jsem se. „A to cítíš až tamodtud?“
Peter se přisunul blíž, začichal a přikývl. „Jo. Připomíná mi to nějakej koktejl nebo tak.“
„Dík!“ Nebyla jsem si jistá, jestli to má být lichotka, ale připadalo mi to dost lichotivé na to,
abych poděkovala. „Dělám zrovna takovej experiment a střídám tenhle kokosovej šampón s dětským
šampónem mojí ségry, abych zkusila, po kterým budu mít jemnější -“
A vtom mě Peter Kavinský políbil. Naklonil se a dal mi pusu a já byla jako omráčená.
Před tou pusou jsem na něj nikdy ani nepomyslela. Byl na mě moc hezký, moc uhlazený. Vůbec
to nebyl můj typ. Ale po tom polibku jsem ho hodně dlouho nemohla vyhnat z hlavy.
 Co když je Peter jen začátek? Co když... co když někdo odeslal i moje ostatní dopisy? Johnu
McClarenovi. Kenny-mu z tábora. Lucasi Krapfovi.
Joshovi.
Panebože, Josh.
Vyskočím z podlahy. Musím najít svoji krabici na klobouky, musím najít ty dopisy.
Vrátím se na hřiště. Po Chris není nikde ani stopy, takže nejspíš kouří za tělocvičnou. Jdu přímo
k tělocvikáři Whiteovi, který sedí na tribuně s telefonem v ruce.
„Pane učiteli, mně je strašně špatně,“ zakňourám, ohnu se v pase a přitisknu si ruce na břicho.
„Mohla bych prosím jít na ošetřovnu?“
Pan White ani nevzhlédne od displeje. „Jasně.“
Jakmile jsem si jistá, že mě nevidí, rozběhnu se, jako by mi hořelo za patami. Tělocvik je dneska
poslední hodina a domů to mám ze školy jen pár kilometrů. Běžím jako vítr. Takhle rychle a zběsile
jsem ještě nikdy v životě neběžela a nejspíš už ani nikdy nepoběžím. Několikrát se musím zastavit,
protože nemůžu popadnout dech a skoro se mi zvedá žaludek. Ale pak se mi znovu vybaví ty dopisy
a Josh a Zblízka není tvoje tvář jen hezká, ale krásná. A já znovu vystřelím a ženu se dál.
Hned, jak dorazím domů, vysupím po schodech do svého pokoje a hledám krabici. Není na
nejvyšší polici ve skříni, kde ji obvykle mívám. Není ani na podlaze, ani za štosem deskových her.
Není nikde. Padnu na všechny čtyři a prohrabávám haldy svetrů, krabic od bot a výtvarných potřeb.
Hledám i na místech, kde by stejně nemohla být, protože krabice na klobouky je přece jen celkem
rozměrná věc, ale stejně se podívám všude. Po krabici nikde ani památky.
Zhroutím se na zem. Tohle je jako hororový film. Můj život je horší než horor. Zabzučí mi
telefon. Je to zpráva od Joshe. Kde jsi? Jela jsi domu s Chris?
Vypnu mobil, sejdu do kuchyně a z pevné linky zavolám Margot. To je první věc, kterou dělám,
když se něco zvrtne. Jdu za Margot. Vynechám tu záležitost s Joshem a řeknu jí jenom o Peterovi.
Margot už bude vědět, co dělat. Margot vždycky ví, co dělat. Už už chci vyhrknout, Gogo, strašně
moc mi chybíš a všechno je tu bez tebe k ničemu, ale když Margot zvedne telefon, zní její hlas
rozespale a mně je jasné, že jsem ji probudila. „Vzbudila jsem tě?“ ptám se.
„Ne, ještě jsem vzhůru,“ lže Margot.
„Ale nene, ty jsi spala! Gogo, vždyť tam nemáš ještě ani deset večer! Nebo ne? Počkej, že já to
zase blbě přepočítala?“
„Ne, máš pravdu. Jenže když já jsem tak strašně unavená. Jsem od pěti vzhůru, protože...“ Ani
větu nedokončí. „Děje se něco?“
Zaváhám. Možná bych Margot neměla zatěžovat svými problémy. Vždyť přece právě nastoupila
na vysokou školu. Splnil se jí sen, pro který se hodně nadřela. Měla by si to užívat a ne se trápit tím,
jak to tu bez ní zvládáme. Navíc, co bych jí asi tak řekla? Napsala jsem pár milostných dopisů a
někdo je poslal a hádej co, jeden z nich byl pro tvého bývalého přítele? „Ale ne, neděje.“ Udělám to,
co by udělala Margot, a vyřeším si to sama.
„Ale zní to, jako by se něco dělo,“ zívne Margot. „Tak spusť.“
„Jen si jdi zase lehnout, Gogo.“ „Fajn,“ zívne znovu.
Zavěsím a udělám si zmrzlinový pohár přímo v kartonovém kelímku od zmrzliny. Čokoládový
sirup, šlehačku, oříškový posyp, dám tam hezky všechno. Odnesu si ho do pokoje, lehnu si a po
lžičkách si ho nabírám do pusy, jako by to byl lék, a jím ho tak dlouho, až v kelímku nezůstane ani
kapka.
18
O něco později se probudím. V rohu postele stojí Kitty. „Máš povlečení od zmrzliny,“ oznámí
mi.
Zaúpím a přetočím se na bok. „Kitty, to mě zrovna dneska trápí ze všeho nejmíň.“
„Táta se ptá, jestli chceš k večeři kuře, nebo karbanátky. Já hlasuju pro kuře.“
Vystřelím do sedu. Táta už je doma! Možná o té krabici něco ví. Přece tu uklízel jako posedlý a
vyhodil spoustu věcí. Třeba moji krabici na klobouky jenom někam odnesl a ten dopis, co přišel
Peterovi, byl jen nešťastný omyl!
Vyskočím z postele a běžím dolů. Srdce mi v hrudi bije jako splašené. Táta je ve své pracovně,
na nose má brýle a čte si v tlusté knize o ptácích s obrázky od Johna Jamese Audubona.
„Tati-viděl-jsi-někde-moji-krabici-na-klobouky?“ vysypu ze sebe jedním dechem.
Táta zvedne oči od knihy. Pohled má zamlžený, takže je mi jasné, že je v duchu ještě pořád u
Audubonových ptáčků a vůbec se nesoustředí na moji horečnatou otázku. „Jakou krabici?“
„Tu modrozelenou krabici na klobouky, co mi dala mamka!“
„Jo tak,“ řekne, ale pořád se tváří zmateně. Sundá si brýle. „To nevím. Možná skončila tam, co
tvoje kolečkové brusle.“
„Co tím chceš říct? Co to má znamenat?“
„Charita. Je možné, že jsem ji odnesl na charitu.“
Zhrozeně zalapám po dechu. „Ty brusle už ti stejně byly malé,“ brání se táta. „Jen nám tu
zabíraly místo.“
Sklouznu na podlahu. „Ty brusle byly růžový a vintage. Schovávala jsem je pro Kitty… ale o to
tady nejde. Ty brusle jsou mi ukradený, já se ptám na tu krabici. Tati, ty vůbec nevíš, cos způsobil.“
Táta vstane a snaží se mě zvednout ze země. Nenechám se a znovu sebou plesknu na podlahu jako
zlatá rybka.
„Laro Jean, vždyť já ani nevím, že bych ji vyhazoval. Pojď, mrkneme se ještě po domě, jo? Ještě
není nutné panikařit.“
„Ta krabice může být jen na jednom místě a tam není.
Je pryč.“
„Tak já se zítra cestou do práce stavím na charitě,“ pronese smířlivě a dřepne si vedle mě. Dívá
se na mě takovým tím soucitným, ale taky zoufalým a nechápavým pohledem, jako by chtěl říct: Jak
je možné, že někdo s tak rozumnou a príčetnou DNA zplodil tak potřeštěnou dceru?
„Na to už je pozdě. Už to nemá cenu.“
„A co tak strašně důležitého jsi v té krabici měla?“
 Cítím, jak se mi zmrzlinový pohár převaluje v žaludku. To je dnes už podruhé, co se mi chce
zvracet. „Nic. Všechno.“
Táta svraští čelo. „Fakt jsem si neuvědomil, že ti ji dala máma. A že je pro tebe tak důležitá.“
Vstane a zamíří do kuchyně. „Hele, co kdybychom si před večeří dali zmrzlinový pohár? To by ti
mohlo zvednout náladu.“
Jako by dezert před večeří byl to jediné, co by mi mohlo zvednout náladu, jako bych byla stejné
mimino jako Kitty. A přitom už je mi skoro sedmnáct. Ani se nenamáhám s odpovědí. Ležím na
podlaze a chladím si tváře o studenou dřevěnou podlahu. Stejně už žádná zmrzlina nezbyla, na což
táta brzo přijde sám.
Nechci ani pomyslet na to, že by si Josh přečetl můj dopis. Nechci na to myslet. Je to příliš
děsivé.
Po večeři (nakonec máme podle Kittyina přání kuře) myju v kuchyni nádobí, když se rozdrnčí
zvonek. Táta otevře dveře a ke mně dolehne Joshův hlas. „Zdravíčko, pane Covey. Je doma Lara
Jean?“
Ale ne. Ne, ne, ne, ne. Joshe teď vidět nemůžu. Vím, že se mu nedokážu vyhýbat moc dlouho,
ale dneska, v tuhle chvíli, ho prostě vidět nemůžu. Prostě ne.
Upustím talíř do dřezu a zdrhám. Vyběhnu zadními dveřmi na verandu, dolů po schůdcích, přes
dvorek až na zahradu našich sousedů. Vyškrábu se po dřevěných stupíncích do starého domku na
stromě. Nebyla jsem tady snad od základky. Dřív jsme si tu po nocích hrávali - Chris a Genevieve a
Allie a já a občas i kluci.
Vykouknu škvírou mezi prkny. Jsem schoulená do klubíčka a dívám se, jak se Josh vrací k sobě
domů. Když se ujistím, že zašel dovnitř, sjedu po žebříku zase dolů a běžím domů. Dneska jsem se
teda rozhodně něco naběhala. Když si to uvědomím, dojde mi, jak jsem vyčerpaná.
19
Následujícího rána se vzbudím jako znovuzrozená. Mám totiž plán. Prostě se Joshovi budu
vyhýbat už navždy. A pokud ne navždy, tak aspoň do doby, než se tohle všechno přežene a on na ten
můj dopis zapomene. Ještě pořád existuje malinkatá šance, že mu ani nepřišel. Možná ten člověk, co
poslal dopis Peterovi, už žádný další neposlal! Jeden nikdy neví.
Mamka vždycky říkávala, že moje nejlepší vlastnost je optimismus. Chris a Margot brblají, jak je
to otravné, ale já jim na to pokaždé odpovídám, že brát život z té lepší stránky ještě nikdy nikoho
nezabilo.
Sejdu do kuchyně. Táta a Kitty už sedí u stolu a jedí toasty. Nasypu si do misky cereálie a sednu
si k nim.
„Cestou do práce se teda stavím na charitě,“ opakuje táta zpoza svých novin, zatímco žvýká
křupavý toast. „Ta krabice na klobouky tam určitě bude.“
„Ty jsi ztratila tu krabici na klobouky od mamky?“ podiví se Kitty.
Kývnu a nacpu si do pusy lžíci kukuřičných lupínků. Budu muset vyrazit, jinak riskuju, že cestou
ven narazím na Joshe.
„Cos v tý krabici vůbec měla?“ vyzvídá Kitty.
„To je moje věc,“ odseknu. „Jediný, co potřebuješ vědět, je, že to, co v ní bylo, je pro mě hodně
důležitý.“
„Budeš se na tátu zlobit, když ti tu krabici nedoveze?“ ptá se dál Kitty a hned si i sama odpoví.
„Asi ne. Ty se nikdy nevydržíš zlobit dlouho.“
To je pravda. Nikdy se nedokážu zlobit dlouho.
Táta se na Kitty zadívá přes vršek novin. „Co v té krabici proboha mohlo být?“
Kitty pokrčí rameny a s plnou pusou toastu zamumlá: „Asi klobouky?“
„Ne, žádný klobouky,“ sjedu je rozhořčeným pohledem. „A teď mě prosím omluvte, nechci přijít
pozdě do školy.“
„Nejdeš nějak moc brzo?“
„Dneska jedu autobusem,“ řeknu. Nejspíš jím budu jezdit ještě dlouho, aspoň než bude opravené
Margotino auto, ale to jim říkat nemusím.
20
Všechno se to semele s až nadpřirozenou osudovostí. Jako když sledujete vykolejení vlaku ve
zpomaleném záběru. Aby se něco takhle kolosálně podělalo, je potřeba, aby se všechno sešlo v tu
správnou - nebo v tomhle případě tu úplně špatnou chvíli.
Kdyby řidič autobusu neměl problémy při couvání z jednosměrky a nenabral cestou do školy
čtyři minuty zpoždění, nikdy bych na Joshe nenarazila.
Kdyby Joshovo auto normálně nastartovalo a Josh nemusel svého tátu poprosit, aby mu pomohl
nastartovat přes kabely, tak by zrovna v tu chvíli nešel kolem mojí skříňky.
A kdyby Peter nemusel za paní Wootenovou do školní poradny, tak by se neobjevil v té samé
chodbě jen o pár vteřin později. A pak by se možná celá tahle věc nikdy nestala. Jenže se stala.
Jsem u skříňky a zasekla se mi dvířka, takže za ně tahám ve snaze je otevřít. Když se mi to
konečně povede, stojí přede mnou najednou Josh.
„Laro Jean...“ Ve tváři má šokovaný, zmatený výraz. „Už od včera večer se tě snažím sehnat. Byl
jsem u vás doma, ale nemohli tě nikde najít...“ Zvedne ruku. Drží v ní můj dopis. „Co má tohle bejt?
Já to nechápu.“
„Netuším.“ slyším sama sebe. Můj hlas zní tak vzdáleně. Jako bych se vznášela sama nad sebou a
sledovala dění z výšky.
„No ale je od tebe, ne?“
„Jé, no jo.“ Zhluboka se nadechnu a vezmu si od něj dopis. Ze všech sil se snažím přemoct
nutkání ho na místě rozcupovat. „Kdes k tomu vůbec přišel?“
„Přišel poštou.“ Josh si strčí ruce do kapes. „Kdy jsi to napsala?“
„Ty jo, no už hodně dávno,“ vyrazím ze sebe falešný smích. „Už si ani nevzpomínám. Nejspíš
někdy na základce.“ Skvělá práce, Laro Jean. Jen tak dál.
„Aha.“ kývne pomalu Josh. „Ale píšeš tam o tom, jak jsme šli s Margot a Mikem a Benem do
kina. To bylo tak před dvěma lety.“
Kousnu se do rtu. „Jasně. No, stejně už je to strašně dávno. Když se to vezme z širšího hlediska.“
Cítím, jak mě pálí oči a je mi jasné, že stačí jedno malinké zaváhání, a jakmile se třeba jen na zlomek
vteřiny přestanu soustředit, tak se rozbrečím a všechno bude ještě horší. Pokud to vůbec jde. Musím
být v pohodě a klidná a uvolněná. Slzy by teď všechno zkazily.
Josh na mě zírá tak upřeně, že musím uhnout pohledem. „Takže... Ty jsi... Nebo byla jsi do mě
zamilovaná, nebo...?“
„Tak jasně, určitě, byla jsem do tebe kdysi tak trochu zakoukaná, ještě předtím, než jste se dali
dohromady s Margot. To už je tak aspoň sto let.“
 „Proč jsi mi nikdy nic neřekla? Laro Jean, vždyť já jsem tě… já nevím. Panebože.“ Stále ze mě
nespouští oči a zračí se v nich nejen zmatek, ale ještě něco dalšího. „To je šílený. Prostě mě štve, že
jsem to nevěděl.“
Najednou se na mě dívá tak, že se rázem vrátím v čase do jednoho letního dne, kdy mi bylo
čtrnáct a Joshovi patnáct a odněkud jsme se spolu vraceli domů. Díval se na mě tak upřeně, že jsem
si byla skoro jistá, že se mě pokusí políbit. Strašně mě to znervóznilo, takže jsem ho vyprovokovala k
hádce a od té doby se na mě už nikdy takhle nepodíval.
Až doteď.
Nedělej to. Prosím tě, nedělej to.
Ať už se mu hlavou honí cokoli, ať už mi chce říct cokoli, nechci to slyšet. Udělám všechno, jen
abych to nemusela slyšet.
Než stihne něco říct, vyhrknu: „Já s někým chodím.“
Joshovi klesne čelist. „Cože?“
Cože?!
„Jo. Chodím s jedním klukem, co se mi fakt strašně moc líbí, takže to vůbec neřeš.“ Zamávám
dopisem, jako by to byl prostě jen kus obyčejného papíru, jako bych do něj před časem nevylila celé
svoje srdce. Nacpu ho do batohu. „Když jsem to psala, byla jsem dost rozhozená. Ani nevím, jak se
to vůbec dostalo na poštu. Fakt nemá cenu to řešit. Hlavně o tom prosím neříkej Margot.“
Josh kývne, ale to mi nestačí. Potřebuju, aby mi to slíbil nahlas. Potřebuju od něj ta slova slyšet.
„Přísaháš?“ naléhám na něj. „Na svou duši?“ Kdyby se to k Margot doneslo… tak bych to nepřežila.
„Fajn, přísahám. Vždyť jsem s ní ani nemluvil, co odjela.“
Zhluboka vydechnu. „Super. Dík.“ Chystám se odkráčet, ale Josh mě zastaví. „Kdo to je?“ „Kdo
je kdo?“
„Ten kluk, se kterým chodíš.“
A vtom ho uvidím. Jako mávnutím kouzelného proutku se v chodbě zjeví Peter Kavinský a blíží
se k nám. Krásný, tmavovlasý Peter Kavinský. Vypadá tak skvěle, že by si zasloužil, aby mu v
pozadí hrála filmová hudba. „Peter. Kavinský. Peter Kavinský!“ Prosmýknu se kolem Joshe právě ve
chvíli, kdy začne zvonit. „Už musím! Zatím se měj, Joshi!“
Rozběhnu se k Peterovi a vrhnu se mu do náruče jako dělová koule. Omotám mu paže kolem
krku a nohy kolem pasu a fakt nemám ani páru, jak moje tělo ví, co dělat, protože tohle jsem ještě
nikdy s žádným klukem nedělala. Je to, jako bychom byli ve filmu a kolem nás hřměla hudba a
burácející příboj. Až na to, že v Peterově tváři se zračí naprostý šok a nevěřícnost, a možná dokonce
lehké pobavení, protože Peter se baví moc rád. Obočí mu vylétne nahoru. „Laro Jean? Co to -“
Neodpovím a umlčím ho polibkem.
 Moje první myšlenka je: Ještě pořád si pamatuju chuť jeho rtů.
Moje druhá myšlenka je: Doufám, že se Josh dívá. Musí to vidět, jinak to celé bude k ničemu.
Srdce mi buší tak rychle, že mě ani nenapadne se bát, jestli nedělám něco špatně. Protože Peter
mi polibek opětuje. Peter Kavinský, sen každé holky, mě líbá.
Za svůj život jsem se s moc kluky nelíbala. S Peterem, s Johnem McClarenem, s divným
bratrancem Allie Feldmanové a teď znovu s Peterem.
Otevřu oči. Peter mě stále sjíždí udiveným pohledem. „Děkuju,“ vydechnu zcela upřímně.
„Nemáš zač,“ řekne Peter a já seskočím a sprintuju pryč.
Srdce mi ještě celou hodinu dějepisu a většinu angličtiny buší jako splašené. Políbila jsem Petera
Kavinského. Na chodbě, kde nás všichni mohli vidět. Kde nás viděl Josh.
Je úplně jasné, že jsem to nedomyslela. To by aspoň řekla Margot a zdůraznila by u toho úplně
jasné. Kdybych to domyslela do důsledků, tak bych si nějakého kluka vymyslela a nevybrala si
existujícího člověka. A hlavně bych si nevybrala Petera, což je ten úplně nejhorší člověk, kterého
jsem si mohla vybrat, protože ho znají všichni. Pro boha živého, vždyť je to Peter Kavinský!
Kavinský, přítel Genevieve. Sice se rozešli, ale to je fuk, protože na téhle škole budou dál patřit k
sobě jako nerozlučná dvojice.
Po zbytek dne se schovávám. Dokonce i svůj oběd si sním na dívčích záchodcích.
Jako poslední hodinu mám tělocvik. Peter taky. Tělocvikář pan White nás znovu vezme do
posilovny a znovu nám vysvětluje, jak používat jednotlivé stroje. Peter a jeho kumpáni už to
samozřejmě znají, takže se oddělí od zbytku třídy a soutěží, kdo toho víc uzvedne. Nemám tedy
příležitost si s ním promluvit. V jednu chvíli mě přistihne, jak se na něj dívám, a mrkne. Chci se
schoulit do úplně malinkatého klubíčka a umřít.
Po hodině čekám na Petera před klučičími šatnami a v hlavě si sumíruju, co mu vlastně chci říct a
jak mu to všechno vysvětlím. Začnu asi takhle: „Takže, dneska ráno.“ a pak se zasměju, jako že to
byl ale povedený fór, co?
Peter vychází ven jako poslední. Vlasy má mokré ze sprchy. Přijde mi zvláštní, že se kluci ve
škole sprchují, protože holky to nikdy nedělají. Zajímalo by mě, jestli mají ve sprchách oddělené
kabinky, nebo jen jedno velké koryto a žádné soukromí.
„Čau,“ pozdraví mě Peter, ale nezastaví se.
„Takže, dneska ráno.“ volám spěšně za jeho zády. Zasměju se a Peter se otočí a upře na mě
pohled.
„No jo. Co to proboha bylo?“
„Jen takovej hloupej vtip,“ začnu s vysvětlováním.
 Peter zkříží ruce na hrudi a opře se o skříňky. „Mělo to něco společnýho s tím dopisem, cos mi
poslala?“
„Ne. Teda vlastně jo. Okrajově.“
„Hele,“ usměje se. „Ty jsi fakt roztomilá, takovým potrhlým způsobem. Ale já se zrovna rozešel
s Gen a teď prostě tak nějak s nikým chodit nechci, takže.“
Vytřeštím oči. Peter Kavinský mě chce odpálkovat. Ani se mi nelíbí a chce mě odpálkovat. A
navíc, potrhlá? Jak můžu já být potrhlá? Roztomilá potrhlým způsobem je urážka. Totální urážka!
Peter na mě dál upírá vlídný pohled a pokračuje: „Jako víš co, vážně mi to lichotí. Že se ti celou
tu dobu líbím, víš, to mi fakt lichotí.“
Tak to by stačilo. Už jsem slyšela víc než dost. „Ale ty už se mi nelíbíš,“ prsknu nahlas. „Takže
nemáš důvod se cítit polichoceně.“
Tentokrát vytřeští překvapeně oči on. Rychle se rozhlédne, aby se ubezpečil, že nás nikdo
neslyší. Pak se nakloní a zašeptá mi do ucha: „Tak proč jsi mě teda políbila?“
„Políbila jsem tě právě proto, že se mi nelíbíš,“ syčím, jako by mu to mělo být dávno jasné. „Ty
dopisy jsem neposlala já.“
„Tak počkat. Dopisy? Kolik jsi jich proboha napsala?“ „Pět. A ten kluk, co se mi ve skutečnosti
líbí, taky jeden dostal -“
„Kdo?“
Proč bych mu měla něco takového říkat? „To je... moje věc.“
„Tak hele, už jsi mě do toho svýho divadýlka zatáhla taky, takže si myslím, že mám právo to
vědět,“ sjede mě Peter jízlivým pohledem. Stisknu pevně rty a potřesu hlavou. „Pokud nějakej
takovej kluk vůbec existuje,“ dodá.
„To si teda piš, že existuje! Je to Josh Sanderson.“
„Ale ten chodí s tvojí ségrou, ne?“
Přikývnu. Překvapuje mě, že to vůbec ví. Nečekala bych, že se mu Josh a Margot někdy
dostanou do hledáčku. „Oni se rozešli. Ale nechci, aby se dozvěděl, co k němu cítím, protože… no
prostě je jasný proč. A tak… jsem mu řekla, že chodím s tebou.“
„Takže jsi mě využila, aby ses před ním neztrapnila?“
„No, v podstatě jo.“ V podstatě úplně přesně. „Ty jsi vtipná.“
Tak nejdřív jsem roztomilá potrhlým způsobem a teď jsem vtipná? Vůbec nechápu, co to
znamená. „Každopádně dík, žes mi to nepokazil.“ Věnuju mu co nejvítězoslavnější úsměv a otočím
se na patě k odchodu. „Měj se!“
Peter napřáhne ruku a za batoh mě stáhne zpátky. „Počkej - takže Sanderson si myslí, že jsem
tvůj kluk, jo? A co mu řekneš teď?“
 Snažím se vymanit z jeho sevření, ale nechce mě pustit. „To ještě nevím. Ale něco už
vymyslím.“ Zvednu vzdorně bradu. „Víš, že potrhlá jsem na to dost.“
Peter roztáhne rty a nahlas se rozesměje. „Ty jsi fakt vtipná, Laro Jean.“
21
Vibruje mi mobil. Volá Chris.
„Je to pravda?“ Slyším, jak potahuje z cigarety. „Co jako?“
Ležím na břiše na svojí posteli. Mamka mi říkávala, že když mě bolí žaludek, mám si lehnout na
břicho, aby se mi zahřálo, a hned mi bude líp. Mám pocit, že to ale moc nepomáhá. Žaludek mám
celý den stažený jako pěst.
„Že jsi skočila na Petera Kavinského a líbala ho jako maniak?“
Zavřu oči a zaskučím. Kéž bych tak mohla říct ne, protože tohle fakt nezní jako já. Ale udělala
jsem to a rozhodně jsem pro to měla pádné důvody! Chtěla bych říct Chris pravdu, ale je mi to tak
strašně trapné. „Jo, skočila jsem na Petera Kavinského a líbala ho. Jako maniak.“
Chris vydechne. „No teda!“
„Já vím.“
„Co tě to sakra popadlo?“ „Upřímně? Fakt nevím. Prostě jsem to udělala.“ „Krucinál. Tak tohle
bych do tebe fakt neřekla. Klobouk dolů.“ „Dík.“
„Ale je ti jasný, že Gen ti teď půjde po krku? Ona si pořád myslí, že i když se rozešli, je jen její.“
Můj žaludek udělá kotrmelec. „Jo, já vím. Chris, já mám fakt strach.“
„Neboj, já tě před ní zkusím krejt, ale znáš ji. Radši si dávej pořádnýho majzla.“ A zavěsí.
Je mi ještě hůř než předtím. Kdyby tu byla Margot, řekla by mi, že jsem ty dopisy vůbec neměla
psát, a pak by mi vyčinila za to, do jaké jsem se zapletla lži. A potom by mi pomohla vymyslet
nějaké řešení. Jenže Margot tady není, je ve Skotsku - a co je ještě horší, právě ona je ten jediný
člověk, kterému se nemůžu svěřit ani za nic. Nikdy, nikdy, nikdy se nesmí dozvědět o mých citech k
Joshovi.
Po chvíli se vzchopím a odploužím se do Kittyina pokoje. Kitty sedí na zemi a přehrabuje se v
zásuvce s oblečením. „Nevidělas moje srdíčkový pyžamo?“ zeptá se, aniž by vzhlédla.
„Včera jsem ho vyprala, takže bude nejspíš v sušičce. Nechceš se dneska večer kouknout na
nějakej film a zahrát si Uno?“ Potřebuju něco, co by mi aspoň trochu zvedlo náladu.
Kitty se vyškrábe na nohy. „Nemůžu. Jdu na oslavu narozek Alicie Bernardový. Je to napsaný v
tom bloku na lednici.“
„Kdo je Alicia Bernardová?“ Plácnu sebou na Kittyinu neustlanou postel.
„Ta nová spolužačka. Pozvala všecky holky ze třídy. Její mamka nám ráno udělá francouzský
palačinky. Už jsi je někdy měla?“
Jo.“
„Prej můžou být na sladko nebo na slano.“
 „Jo. Já jednou měla takovou palačinku s Nutellou a jahodama.“ Jednou jsme jeli s Margot a
Joshem do Richmondu, protože Margot chtěla navštívit muzeum Edgara Allana Poea. Oběd jsme si
dali v takovém francouzském bistru ve městě a já měla právě palačinky.
Kitty hladově vytřeští oči. „Doufám, že Aliciina mamka nám je udělá taky tak.“ A pak vystřelí z
pokoje, nejspíš vyhrabat z vypraného prádla svoje pyžamo.
Sáhnu po Kittyině plyšovém prasátku a sevřu ho v náručí. Tak i moje devítiletá sestra má plány
na páteční večer. Kdyby tu byla Margot, vyrazili bychom s Joshem do kina nebo zajeli do Belleview
na odpolední dýchánek. Kdyby byl doma táta, možná bych sebrala odvahu si od něj půjčit auto nebo
bych ho poprosila, aby mě tam zavezl, ale ani to teď nejde.
Když pro Kitty přijedou a já ji předám Aliciiným rodičům, vrátím se do svého pokoje a
přerovnávám si botník. Ještě je moc brzo na to měnit letní boty za zimní, ale já se do toho stejně
pustím, prostě proto, že se mi chce. Přemýšlím, že se pustím i do třídění oblečení, ale nakonec dojdu
k závěru, že to je až moc velký počin. Místo toho si sednu ke stolu a napíšu Margot dopis na dopisní
papír, který mi přivezla babička z Koreje. Je bleděmodrý a okraje jsou lemované obrázky
chundelatých bílých jehňátek. Píšu o škole a Kittyině nové učitelce a světle fialové sukni, co jsem si
objednala z jednoho japonského obchodu a o které jsem si jistá, že si ji Margot ode mě bude chtít
půjčit. Ale z těch skutečně důležitých věcí jí nenapíšu nic.
Strašně moc mi chybí. Bez ní je to tu úplně jiné. Dochází mi, jak osamělá se tenhle rok budu cítit.
Protože nemám ani Margot, ani Joshe, jsem tu na všechno sama. Jasně, ještě je tu Chris, ale ta pořád
někde lítá. Lituju, že jsem si nikdy nenašla víc kamarádů. Kdybych měla víc kamarádů, možná bych
nikdy neudělala takovou pitomost a nelíbala Petera Kavinského na školní chodbě a netvrdila Joshovi,
že s ním chodím.
22
Probudí mě zvuk sekačky na trávu.
Je sobota ráno a mně se nedaří znovu usnout, takže jen tak ležím v posteli a rozhlížím se po
zdech, po všech mých fotkách a obrázcích a věcech, co si schovávám. Mám pocit, že to chce trochu
změnu. Možná bych si tu měla vymalovat, ale otázka je, jakou barvou? Levandulovou? Pudrově
růžovou? Nebo nějakou odvážnější, třeba tyrkysovou? Anebo bych třeba mohla vymalovat jen jednu
zeď. Nebo jednu zeď slunečnicově žlutou a jednu lososově růžovou. Musím to pořádně promyslet.
Než ale učiním tak zásadní rozhodnutí, měla bych asi počkat, až se vrátí Margot. Navíc jsem nikdy
žádný pokoj nemalovala, kdežto Margot ano, když pomáhala stavět přístřeší pro lidi bez domova.
Margot už bude vědět, jak na to.
V sobotu vždycky míváme ke snídani něco dobrého, jako třeba lívance nebo omelety s brokolicí.
Ale vzhledem k tomu, že tu moje sestry nejsou, dám si prostě jen cereálie. Kdo to kdy slyšel, aby si
někdo dělal lívance nebo omelety jen pro sebe? Táta už je pár hodin vzhůru a seká venku trávník.
Nemám zájem o to, aby mě rovnou začlenil do zahradních prací, takže si radši najdu činnost doma a
uklidím celé spodní patro. Čistím a leštím a utírám a myšlenky mi přitom běží na plné obrátky. Jak se
mám dostat z téhle šlamastyky s Peterem tak, aby mi zbyl aspoň drobet důstojnosti? Kolečka v mojí
hlavě se otáčí, ale žádné schůdné řešení mě stejně nenapadá.
Když dorazí Kitty, právě skládám oblečení. Kitty sebou plácne na gauč. „Tak cos včera dělala?“
zeptá se. „Nic. Byla jsem doma.“
„A?“
„Přerovnala jsem si skříň.“ Jen to vyřknu a skoro se propadnu hanbou. Rychle měním téma. „Tak
jaký palačinky nakonec Aliciina mamka dělala, sladký, nebo slaný?“
„Obojí. Nejdřív se šunkou a sýrem a potom nutellový. Jak to, že doma nikdy nemáme žádnou
Nutellu?“
„Možná proto, že v ní jsou lískový oříšky a Margot je na ně alergická.“
„Ale koupíme nějakou, až zas půjdem na nákup?“
„Jasně,“ přikývnu. „Ale musíme ji sníst, než se Margot vrátí.“
„Bez problému,“ zašklebí se Kitty.
„Jak moc ti Gogo chybí? Kdybys to měla obodovat od jedničky do desítky.“
Kitty se zadumá. „Šest celých pět,“ prohlásí nakonec. „Jenom?“
„Jo. Měla jsem spoustu práce.“ Kitty se převalí na záda a vykopne nohy do vzduchu. „Nemám
čas na to, aby se mi stejskalo po Margot. Víš co, kdybys taky furt neseděla doma, možná by se ti po
ní tolik nestejskalo.“
 Hodím po ní ponožkou a Kitty vybuchne smíchy. Vrhnu se na ni a lechtám ji v podpaží, když
vtom zvenku přijde táta a nese štos dopisů. „Něco ti přišlo, Laro Jean. Nedoručený dopis.“ A podává
mi obálku.
Je na ní moje písmo! Vyskočím a chňapnu po ní. Je to můj dopis Kennymu z tábora. Vrátil se
zpátky odesílateli!
„Kdo je Kenny?“ vyptává se táta.
„Jeden kluk, co jsem ho kdysi dávno potkala na táboře,“ mávnu rukou a spěšně obálku roztrhnu.
Milý Kenny!
Je posledni den tábora, a je to taky nejspiš naposled, co Tě v životě uvidím, protože od sebe
bydlime fakt daleko. Pamatuješ si, jak jsme druhý den tábora měli střilet z luku a já měla strach a
Ty jsi mi řekl ten vtip o střevlícich a já se smíchy málem počůrala?
Zarazím se. Vtip o střevlících? Co na něm proboha mohlo být tak zábavného?
Strašně se mi stýskalo po domově, Tys mi zlepšil náladu. Nebýt Tebe, Kenny, asi bych z tábora
odjela dřiv.Takže Ti chci poděkovat. A taky Ti řict, že jsi skvělý plavec a libi se mi Tvůj smich. Je
mi líto, že jsi včera při táboráku dal pusu Blaire a ne mně.
Měj se hezky, Kenny. Doufám, že si moc užiješ zbytek léta a budeš se v životě mit fakt báječně.
Pac a pusu Lara Jean
Přitisknu si dopis k hrudi.
Tohle byl úplně první milostný dopis, co jsem kdy napsala. Jsem ráda, že se mi vrátil. Ačkoli by
asi nebyla taková hrůza, kdyby Kenny Donati zjistil, že tehdy na letním táboře pomohl hned dvěma
lidem - tomu klukovi, co se málem utopil v jezeře, a dvanáctileté Laře Jean Songové Coveyové.
23
Když má táta volno z práce, vaří nám korejská jídla. Ne, že by to byla doopravdy autentická
korejská jídla. Občas prostě jen zajde do korejského obchodu a nakoupí předpřipravené omáčky a
přílohy a marinované maso, ale občas zavolá naší korejské babičce, zjistí si od ní recept a pokusí se
něco uvařit sám. A o to právě jde: Táta se snaží, a ačkoli to neříká nahlas, já vím, že to dělá proto,
abychom nezapomněly na náš korejský původ, a jídlo je to jediné, čím k tomu dokáže přispět. Potom,
co umřela naše mamka, snažil se zařídit, abychom si hrály s ostatními korejskými dětmi, ale vždycky
to bylo takové nucené a rozpačité. Teda kromě těch asi dvou minut, co se mi líbil Edward Kim. Díky
bohu, že jsem se do něj nikdy nezamilovala doopravdy, protože jinak bych mu bývala taky napsala
dopis a pak bych měla dalšího člověka na seznamu lidí, kterým se musím do smrti vyhýbat.
Dneska udělal táta bo ssam, což je nakrájená vepřová krkovička, která se naloží do cukru a soli a
omotá listem ledového salátu a pak se celý den pomalu peče v troubě. Voní to tak krásně, že se s
Kitty oblizujeme až za ušima.
Když je konečně čas večeře, táta ještě krásně prostře jídelní stůl. Na střed umístí stříbrnou mísu s
listy čerstvě omytého hlávkového salátu, na kterém se ještě třpytí krůpěje vody, broušenou
křišťálovou misku s kimčchi, které koupil v obchodě s biopotravinami, a menší misku s pepřovou
pastou a sójovou omáčkou s pórkem a strouhaným zázvorem.
Táta ještě celý stůl fotí. „Musíme poslat fotku Margot, aby o to nepřišla,“ prohlašuje.
„Kolik tam má teď hodin?“ zeptám se. Je to příjemný den, už je skoro šest večer a já jsem pořád
ještě v pyžamu. Sedím s koleny u brady na velkém křesle v jídelně.
„Tak jedenáct. Určitě ještě nespí,“ odpoví táta a dál cvaká spouští. „Co kdybychom pozvali i
Joshe? Máme tolik jídla, že určitě budeme potřebovat pomoc.“
„Ne, ten má asi hodně práce,“ namítnu spěšně. Ještě pořád jsem nevymyslela, jak mu vysvětlím
tu věc s Peterem, natož pak tu věc s námi.
„Jen to zkus. Víš přece, jak zbožňuje korejské jídlo.“ Táta posune tác s vepřovým více do středu
stolu. „A dělej, než mi ten bo ssam vystydne!“
Předstírám, že Joshovi píšu esemesku. Trochu si kvůli té lži připadám provinile, ale kdyby taťka
věděl, co se děje, určitě by mě pochopil.
„Nechápu, proč si vy děcka pořád posíláte zprávy, když byste si stejně snadno mohli zavolat.
Měli byste odpověď hned a nemuseli byste na ni čekat.“
„Tati, to nepochopíš,“ usměju se a zadívám se na displej. „Josh píše, že nemůže přijít. Tak asi
začneme, ne? Kitty, večeře!“
„Už jdůůů!“ houkne z patra Kitty.
„No, tak se může stavit později a dáme mu, co zbyde,“ zakončí to táta.
 „Tati, Josh už má svůj vlastní život. Proč by sem chodil, když tu není Margot? A navíc už spolu
ani nechodí, copak jsi zapomněl?“
Táta zmateně zvedne obočí. „Cože? Nechodí?“
Aha, takže Margot mu to asi nakonec přece jen neřekla. Ačkoli to tátovi klidně mohlo dojít, už
když s námi Josh nejel doprovodit Margot na letiště. Proč mají tátové někdy tak dlouhé vedení?
Copak nemají oči a uši? „Ne, nechodí. Jo, a kdybys to nevěděl, tak Margot je na škole ve Skotsku a
já se jmenuju Lara Jean.“
„No dobře, dobře, táta jako obvykle nemá ani páru,“ zasměje se táta. „Chápu, nemusíš mi to dál
předhazovat.“ Podrbe se na bradě. „Páni, přísahal bych, že se Margot o ničem ani nezmínila...“
Do jídelny vrazí Kitty. „Mňam mňam mňam.“ Přistane na židli a začne si na talíř nakládat
vepřové.
„Kitty, nejdřív modlitba,“ napomene ji táta a posadí se.
Před jídlem se modlíme jen tehdy, když jíme v jídelně, a v jídelně jíme jen na Díkůvzdání a
Vánoce, a když táta udělá něco korejského. Když jsme byly malé, mamka nás brávala do kostela, a
když umřela, táta se v tom snažil pokračovat, ale občas má v neděli směnu v nemocnici, takže jsme
chodili stále méně.
„Bože, děkujeme ti za toto jídlo, kterým jsi nás obdařil. Děkuju ti za moje nádherné dcery a
prosím, bdi nad Margot. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, amen.“
„Amen,“ opakujeme s Kitty.
„Vypadá to fakt dobře, co, holky?“ Táta září jako sluníčko a na list salátu si klade vepřové a rýži
a omáčku kimčchi. „Kitty, víš, jak se to dělá? Musíš si to takhle srolovat do ruličky.“
Kitty kývne a napodobí ho.
Taky si zabalím ruličku ze salátu a zakousnu se, ale sousto skoro vyplivnu. Maso je strašně slané,
tak slané, že mi málem vhrknou slzy do očí. Přemůžu se a žvýkám dál. Kitty na mě přes stůl dělá
znechucený obličej, ale já ji umlčím pohledem. Táta se do jídla ještě nedal. Fotí si totiž svůj talíř.
„Je to výborný, tati,“ vymáčknu ze sebe. „Chutná to přesně jako v restauraci.“
„Díky, zlatíčko. Vyšlo mi to přesně jako na tom obrázku.
Nemůžu ani uvěřit, jak krásně a křupavě se to upeklo.“ Konečně se zakousne a hned se zamračí.
„Nepřipadá vám to moc slané?“
„Ani ne,“ zalžu.
Táta si ukousne další sousto. „Mně to přijde fakt slané. Kitty, co myslíš ty?“
Kitty do sebe lije vodu. „Je to moc dobrý, tati.“ Potajmu jí ukážu zdvižený palec.
„Hmmm, ne, fakt je to moc slané.“ Táta polkne. „Ale vařil jsem to přesně podle receptu… možná
jsem do toho nálevu dal špatnou sůl? Laro Jean, ochutnej ještě kousek.“
 Uždíbnu si co nejmenší sousto a snažím se to zamaskovat listem salátu. „Mmm.“
„Možná, že když zkusím ukrojit kousek víc zprostředka...“
Na stole zavibruje můj telefon. Esemeska od Joshe. Sel jsem kolem a videl jsem, ze se u vas sviti
v jidelne, píše Josh. Úplně normální zpráva, jako by se včera vůbec nic nestalo.
Vy mate neco korejskyho?
Josh musí mít šestý smysl na korejské jídlo a vždycky nějak vycítí, že táta něco vaří, protože
pokaždé, sotva si sedneme ke stolu, začne čenichat kolem. Korejské jídlo prostě miluje. Když přijede
na návštěvu moje korejská babička, Josh se od ní nehne ani na krok. Babi mu krájí jablka a loupe
mandarinky, jako by byl ještě batole. Moje babička měla vždycky radši kluky než holky.
Když nad tím tak přemýšlím, všechny ženy z mojí rodiny Joshe prostě zbožňují. Kromě mamky,
která ho nikdy neměla šanci potkat. Ale jsem si jistá, že by si ho zamilovala taky. Měla by ráda
každého, kdo se k Margot chová tak hezky jako Josh.
Kitty natáhne krk a zadívá se mi přes rameno. „To ti píše Josh? Přijde sem?“
„Ne!“ Rychle telefon odložím, ale zadrnčí znovu. Muzu se stavit?
„Vždyť ti píše, jestli se může stavit!“
Táta zbystří. „Jen mu napiš, ať přijde! Zajímalo by mě, co na můj bo ssam řekne on.“
„Hele, pojďme si už všichni jednou provždy uvědomit, že Josh už do týhle rodiny nepatří. Už s
Margot ne-“ Zaváhám. Ví to už Kitty, nebo ne? Nevzpomínám si, jestli má jejich rozchod ještě být
tajemstvím. „Chci říct, když je teď Margot ve Skotsku a jsou od sebe tak daleko.“
„Já vím, že se rozešli,“ řekne Kitty a udělá si ruličku z listu salátu jen s rýží. „Margot mi to říkala
na Skypu.“
Tátova tvář posmutní. Nacpe si do úst další kousek salátu.
Kitty s plnou pusou pokračuje: „Já ale nechápu, proč bysme se s ním nemohli dál vídat. Vždyť je
to kamarád nás všech, že jo, tati?“
„Ano,“ souhlasí táta. „A navíc, všechny vztahy jsou proměnlivé. Třeba se k sobě zase vrátí. Nebo
zůstanou přáteli. Nikdo přece neví, co se stane. Já bych řekl, že Joshe ještě nemusíme odepisovat.“
Právě dojídáme, když mi přijde ještě jedna zpráva od Joshe. Stojí v ní: Tak nic.
Extra slané vepřové dojídáme ještě celý zbytek víkendu. Ráno ho táta nakrájí na malinké
kousíčky a osmaží s vejci. „Říkejte si třeba, že to je slanina,“ navrhne. Zkusím stejnou teorii využít
ještě večer a dám maso do těstovin s omáčkou, ale nakonec celý hrnec vyliju do záchodu, protože to
chutná naprosto otřesně. „Jó, kdybysme měli psa,“ opakuje významně Kitty. Uvařím novou várku
těstovin s omáčkou, tentokrát bez masa.
Po večeři jdu vyvenčit Sladkou Sadii. Tak s Margot a Kitty říkáme zlatému retrívrovi jménem
Sadie, který patří Shahovým, co bydlí ve stejné ulici jako my. Jeli na noc někam pryč a poprosili mě,
abych Sadii nakrmila a vyvenčila. Obvykle by se toho úkolu zhostila Kitty, ale dneska dávají v
televizi nějaký film, na který se už dlouho těšila.
Jdeme se Sadií naší obvyklou trasou, když ke mně ve svém běžeckém oblečení přikluše Josh.
Skrčí se, aby mohl pohladit Sadii. „Tak jak to jde s Kavinským?“ zeptá se mě.
No, Joshi, když už jsi o tom začal. Já mám svoji výmluvu připravenou a je naprosto neprůstřelná.
Peter a já jsme se dneska ráno pohádali po Skypu (to kdyby si náhodou Josh všiml, že jsem za celý
víkend nevytáhla paty z domu) a rozešli jsme se a já jsem z toho úplně na dně, protože jsem do něj
byla zamilovaná už od sedmičky, ale to už je život.
„No, vlastně, my jsme se s Peterem dneska rozešli,“ řeknu, kousnu se do rtu a snažím se na tváři
vyloudit smutný výraz. „Je to pro mě teď fakt těžký. Tak dlouho se mi líbil a teď, když jsem se
konečně začala líbit i já jemu... ale prostě si asi nejsme souzený. Myslím, že se ještě nevzpamatoval z
toho rozchodu s Gen. Ona ho má pořád ještě dost pod palcem, takže pro mě v Peterově srdci prostě
není místo.“
Josh mě sjede udiveným pohledem. „On ale dneska v McCalls říkal něco jinýho.“
Co proboha dělal Peter Kavinský v knihkupectví? Nikdy nebyl zrovna knihomol. „A co říkal?“
Snažím se znít nenuceně, ale srdce mi buší tak nahlas, že jsem si jistá, že to Sadie musí slyšet. A
nejen ona.
Josh dál hladí Sadii po hlavě.
„Tak co říkal?“ Teď už se jen snažím nezačít na něj ječet. „Co přesně říkal?“
„Když jsem mu markoval zboží, tak jsem se ho zeptal, kdy se s tebou dal dohromady. A on že
prej zrovna nedávno. Říkal, že se mu fakt líbíš.“ Cože?
Asi se tvářím stejně šokovaně, jako se cítím, protože se Josh narovná a řekne: „Jo, taky mě to
celkem překvapilo.“
„Co? Překvapilo tě, že bych se mu mohla líbit?“
„No, tak trochu jo. Kavinský není ten typ kluka, co by chodil s holkou jako ty.“ Sjedu ho
naštvaným pohledem. Josh se to snaží rychle napravit. „Chci říct, protože ty nejsi, víš co.“
„Co nejsem? Tak hezká jako Genevieve?“
„Ne! Tak jsem to vůbec nemyslel. Snažím se říct, že ty jsi prostě taková milá, nevinná holka, co
je ráda doma s rodinou, a Kavinský prostě, já nevím, nepůsobí na mě jako někdo, koho by to moc
zajímalo.“
Než stačí říct další slovo, vytáhnu z kapsy mobil. „To mi volá Peter,“ prsknu. „Takže se mu asi
domácký holky nakonec líběj.“
„Neřekl jsem, že jsi domácká! Řekl jsem, že jsi ráda doma!“
„Měj se, Joshi.“ Skoro běžím pryč a táhnu Sadii za sebou. „Ahoj Petere,“ zatrylkuju do telefonu.
24
O chemii sedí Peter v lavici přede mnou.
Rychle načmárám na papír vzkaz. Proč jsi Joshovi řekl, že spolu - zarazím se a nakonec napíšu
jsme?
Kopnu do Peterovy židle. Peter se otočí a já mu strčím papír do ruky. Dívám se, jak se nakrčí,
aby si lístek pod lavicí přečetl, a pak na něj něco načmárá. Nakloní se na židli dozadu a upustí mi
papírek na lavici, aniž by se na mě podíval.
A jsme? Haha.
Přitlačím tužku na papír tak zuřivě, že ji skoro zlomím. Odpověz mi prosím na otázku. Proberem
to pak.
Frustrovaně vydechnu, až se po mně Matt, co sedí vedle mě v lavici, zmateně ohlédne.
Po hodině Petera okamžitě unesou jeho kamarádi. Právě si sbírám věci do batohu, když se vrátí.
Je sám. Vyskočí na lavici a pohodlně se usadí. „Tak co, proberem to?“ řekne tak ležérně, že mu chci
vyškrábat oči.
Odkašlu si a snažím se urovnat si myšlenky. „Proč jsi Joshovi řekl, že spolu -“ skoro zase řeknu
jsme, ale nakonec se ovládnu, „chodíme?“
„Nechápu, co tě na tom tak štve. Prokázal jsem ti službu. Klidně jsem tě mohl hnedka potopit.“
Zarazím se. To je pravda. Mohl mě potopit. „Tak proč jsi to neudělal?“
„Máš dost divnej způsob, jak někomu poděkovat. Mimochodem, nemáš zač.“
„Díky,“ vypadne ze mě automaticky. Počkat. Za co mu vlastně děkuju? „Fakt si vážím toho, žes
mě nechal tě políbit, ale -“
„Nemáš zač,“ řekne znovu.
Panebože, ten je tak nesnesitelný! Už jen za to mu musím trochu srazit hřebínek. „No, bylo to od
tebe fakt… velkorysý. Ale já už jsem Joshovi vysvětlila, že spolu nemůžeme bejt, protože tě má
Genevieve ještě pořád pod palcem. Takže pohoda, už nemusíš nic předstírat.“
Peter mě sjede zlostným pohledem. „Mě nikdo pod palcem nemá.“
„Fakt ne? Vždyť jste přece s Gen chodili od sedmičky. V podstatě jseš její majetek.“
„Vůbec nevíš, o čem mluvíš,“ prská Peter.
„Loni se povídalo, že tě na svoje narozeniny donutila, aby sis na zadek nechal vytetovat její
iniciály.“ Odmlčím se. „Tak co, máš je tam?“ Natáhnu se a dělám, že mu chci vzadu nadzvednout
košili. Peter vyjekne a uskočí a já se sesypu v záchvatu smíchu. „Takže máš!“
„Žádný tetování nemám!“ zařve Peter. „A navíc už s Gen nejsem, takže mohla bys toho prosím
tě nechat? Rozešli jsme se. Je konec. Dal jsem jí kopačky a basta.“
„Počkat, ona přece dala kopačky tobě, ne?“
 Peter mě znovu zpraží pohledem. „Bylo to vzájemný.“
„No, stejně myslím, že se k sobě zas vrátíte,“ drmolím. „Vždyť už jste se párkrát rozešli předtím,
ne? A pak jste se zas dali hnedka dohromady. Nejspíš proto, že jste jeden pro druhýho byli první.
Nemůžete bez sebe bejt. Někde jsem slyšela, že hlavně pro kluky je první holka, se kterou spí, fakt
důležitá.“
Peterovi klesne čelist. „Jak víš, že jsme spolu -“ „Ale, to ví přece všichni. Vyspali jste se spolu
hned v prváku ve sklepě jejích rodičů, že jo?“ Peter zdráhavě přikývne.
„Vidíš? Vím to i já a já jsem nikdo. I kdybyste se tentokrát fakt rozešli natrvalo, o čemž
pochybuju, stejně nemůžeš chodit s žádnou jinou.“ Zavrtím hlavou. „Vzpomeň si, co se stalo Jamile
Singhový,“ dodám výmluvně.
Loni se Peter a Genevieve asi na měsíc rozešli a Peter začal chodit s Jamilou Singhovou. Jamila
byla svým způsobem ještě hezčí než Gen - byla jinak hezká, rozhodně dost sexy. Měla dlouhé vlnité
černé vlasy a útlý pas a pořádný zadek. No, každopádně to s ní nedopadlo zrovna dobře. Nejen, že ji
Genevieve vypudila z kolektivu, ale navíc všem navykládala, že Jamilina rodina má doma
indonéského otroka, a přitom to byl ve skutečnosti Jamilin bratranec. Jsem si taky celkem jistá, že to
byla Gen, kdo na internetu odstartoval fámy o tom, že si Jamila myje vlasy jen jednou za měsíc.
Poslední kapka byla, když Jamiliným rodičům přišel anonymní e-mail, v němž stálo, že Jamila s
Peterem spí. Rodiče ji okamžitě donutili přestoupit na soukromou školu. Genevieve a Peter se k sobě
vrátili ještě před jarním plesem.
„Gen přísahala, že s tím neměla nic společnýho.“
Skepticky se na něj zadívám. „Ale Petere. Vždyť ji znáš. A já ji znám taky, nebo teda znávala
jsem ji. Ale myslím, že lidi se zas tak moc nemění. Prostě jsou, jaký jsou.“
„To je fakt,“ kývne pomalu Peter. „Vy dvě jste vlastně bejvaly nejlepší kámošky.“
„Byly jsme kámošky,“ přitakám. „Neřekla bych, že zrovna nejlepší, ale...“ Tak počkat, proč se
zase bavíme o mně? „Všichni vědí, že to Gen práskla Jamilu jejím rodičům. Nemusíš bejt zrovna
detektiv, aby ti došlo, že na Jamilu děsně žárlila. Jamila a Gen byly nejhezčí holky v ročníku. Gen
byla vždycky žárlivá. Pamatuju si, když mi jednou táta koupil.“
Peter na mě upírá zamyšlený pohled a já zničehonic znervózním.
„Co je?“
„Pojďme v tom chvíli pokračovat.“ „V čem?“
„Necháme lidi, aby si mysleli, že spolu chodíme.“
Cože?
 „Gen úplně šílí z toho, že neví, jak to mezi náma je. Co kdybysme ji v tom nechali plácat o chvíli
dýl? Vlastně je to naprosto perfektní. Budu chodit s tebou a Gen aspoň konečně dojde, že je mezi
náma fakt konec. Prostě prolomíš hráz.“ Zakmitá obočím. „Víš vůbec, co to znamená?“
„Jasně že vím, co to znamená.“ Vůbec netuším, co to znamená. V duchu si ukládám do paměti,
že se na to musím zeptat Chris, až ji zase uvidím.
Peter se po lavici posune až ke mně a já se odtáhnu. Peter se zasměje, nakloní hlavu na stranu a
položí mi ruce na ramena. „Tak prolom moji hráz.“
Nervózně se uchechtnu. „Haha. Sorry, Petere, ale fakt o tebe nemám zájem.“
„No dyť. A o tom to právě je. Já o tebe taky nemám zájem, ani trochu.“ Peter se oklepe. „Tak co
tomu říkáš?“
Vysmýknu se mu. „Hele, právě jsem ti snad vysvětlila, že Gen zabije každou holku, co se k tobě
třeba jen přiblíží!“
Peter mávne rukou. „To jsou jen silácký řeči. Gen by nikdy nikomu nic neudělala. Ty ji neznáš
tak dobře jako já.“ Neodpovídám a Peter si moje mlčení vyloží jako souhlas. „No a tobě by to přece
taky pomohlo. S tím, no, Joshem. Vždyť ses přece bála, aby ses před ním neztrapnila, ne? Tohle by tě
rozhodně uchránilo před dalším trapasem. Protože proč bys chtěla bejt s ním, když můžeš bejt se
mnou? Teda, jen jako. Žádný srandičky okolo. Nepotřebuju, aby ses do mě ještě zamilovala.“
Mám až nehoráznou radost z toho, že se můžu podívat do té jeho hezounkovské tvářičky a sladce
zašeptat: „Petere, já s tebou nechci chodit ani jen jako, natož pak doopravdy.“
Peter zamrká. „Proč?“
„Četls přece můj dopis. Nejsi můj typ. Nikdo by mi nikdy nevěřil, že se mi líbíš.“
„No, je to na tobě. Já se nám tady snažím oběma prospět.“ Pak pokrčí rameny a zadívá se mi přes
rameno do prázdna, jako by ho náš rozhovor už nudil. „Ale Sanderson tomu každopádně věřil.“
„Fajn,“ vyhrknu bez rozmýšlení. „Jdeme do toho.“
O pár hodin později ležím v posteli a snažím se usnout, ale ještě pořád žasnu nad tím, co se stalo.
Přemítám, co lidi řeknou, až mě uvidí jít chodbou s Peterem Kavinským.
25
Další den ráno na mě Peter čeká na parkovišti před školou. „Ahoj,“ pozdraví mě, když vystoupím
z autobusu. „To fakt jezdíš každej den do školy busem?“
„Jo, mám auto v servisu. Pamatuješ na tu moji bouračku?“
Peter vzdychne, jako by ho to, že jezdím do školy MHD, osobně uráželo. Pak mě chňapne za
ruku a společně vcházíme do školy.
Je to poprvé, co jdu školní chodbou ruku v ruce s klukem. Asi bych se měla cítit výjimečně a
úžasně, ale necítím se tak, protože je to jen jako. Upřímně řečeno necítím vůbec nic.
Emily Nussbaumová se zastaví a vyjeveně na nás zírá. Emily a Genevieve jsou nejlepší kámošky
a Emily třeští oči tak, že mě překvapuje, že nevytáhne mobil a nevyfotí si nás, aby to Gen poslala.
Peter se každou chvíli zastavuje a zdraví svoje kamarády a já stojím vedle něj a usmívám se, jako
by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Já a Peter Kavinský.
V jednu chvíli se pokusím vyprostit svoji ruku z té jeho, protože se mi začínají potit dlaně, ale
Peter mě sevře ještě pevněji. „Máš moc horkou ruku,“ syčím.
„Ne, ty máš moc horkou ruku,“ procedí mezi zuby Peter.
Genevieviny ruce určitě nikdy nebyly moc horké. Genevieve se klidně mohla držet za ruce celé
věky a nikdy se jí dlaně nezačaly přehřívat.
Když dojdeme k mé skříňce, konečně se pustíme, abych si do skříňky mohla hodit knihy. Právě
zavírám dvířka, když se ke mně Peter skloní a chce mi dát pusu. Zaskočí mě to, takže se prudce
otočím a srazíme se hlavami.
„Au!“ Peter si mne čelo a probodává mě rozčileným pohledem.
„No tak na mě nemáš takhle skákat!“ Taky mě bolí čelo. Srazili jsme se fakt tvrdě, jako dva
činely. Kdybych zvedla oči, určitě bych nad svojí hlavou uviděla kroužit modré ptáčky jako v
kresleném filmu.
„Ne tak nahlas, ty trubko,“ sjede mě šeptem.
„Neříkej mi trubko, ty trubko,“ oplácím mu také šeptem.
Peter si zhluboka povzdechne, jako by se mnou už začínal ztrácet trpělivost. Chci se na něj
osopit, že za to může on, ne já, ale pak zahlédnu, jak k nám chodbou připlouvá Genevieve. „Už
musím,“ vypísknu a rozběhnu se opačným směrem.
„Počkej!“ volá za mnou Peter.
Ale já běžím dál.
Ležím v posteli s polštářem přes hlavu a v duchu si přehrávám tu hrozivě nepovedenou pusu.
Snažím se ji vytěsnit, ale pořád se mi vrací.
 Položím si dlaň na čelo. Tohle fakt nezvládnu. Celé je to tak. Ty polibky, zpocené ruce, upřené
pohledy lidí okolo. Je toho na mě moc.
Budu mu prostě muset říct, že jsem si to rozmyslela, že už v tom nechci pokračovat, a bude to.
Nemám na něj telefonní číslo a ani mu to nechci psát do e-mailu, takže za ním budu muset zajít. Jeho
dům není daleko a cestu si ještě pořád pamatuju.
Seběhnu po schodech a prosmýknu se kolem Kitty, která si do pokoje nese talíř sušenek Oreo a
sklenici mléka. „Půjčím si tvoje kolo!“ houknu z paty schodiště. „Hned jsem zase zpátky!“
„Ne že mi ho taky nabouráš!“ křičí za mnou Kitty.
V kůlně najdu její helmu a kolo a vystřelím z dvorku. Šlapu do pedálů jako šílenec. Kolena mi
dosahují skoro až k hrudi, ale zas o tolik vyšší než Kitty nejsem, takže se to dá zvládnout. Peter bydlí
jen pár kilometrů od nás. Jsem tam za necelých dvacet minut.
Když ale dorazím, vidím, že před domem nestojí žádná auta. Nikdo není doma. Srdce mi spadne
až do kalhot. Co mám dělat teď? Sednout si před jeho dveře a čekat na něj jako nějaký stalker? Co
když jako první dorazí domů jeho máma?
Sundám si přilbu a na chvíli se posadím, abych se vydýchala. Vlasy mám po tom závodě zvlhlé
potem. Jsem vyčerpaná. Pokusím se prohrábnout si prsty vlasy a trochu je upravit, ale bez úspěchu.
Právě zvažuju, jestli nemám napsat Chris, aby pro mě přijela, když v ulici zaburácí motor
Peterova auta. Peter zaparkuje na příjezdové cestě a já samým roztřesením upustím mobil. Rychle ho
zvedám ze země.
Peter vystoupí z auta a zvedne obočí. „Ale ale, to se podívejme. Přišla za mnou moje milující
holka.“
Vyškrábu se na nohy a mávnu na pozdrav. „Mohla bych si s tebou promluvit?“
Peter si přes rameno hodí popruh batohu a k zbláznění pomalu ke mně kráčí. Pak se sveze na
práh u dveří a rozvalí se jako princ na svém trůně. Stojím před ním s cyklistickou helmou v jedné
ruce a mobilem v druhé. „Ták o co jde?“ protáhne. „Nech mě hádat. Chceš z toho vycouvat, že jo?“
Je tak sebejistý, tak nesnesitelně nafoukaný. Nechci mu udělat tu radost a přiznat, že má pravdu.
„Jen jsem si s tebou ještě jednou chtěla projít plán,“ řeknu a svezu se na práh vedle něj. „Musíme
si sladit verze, než se nás lidi začnou vyptávat.“
Peter zvedne obočí. „Aha. Jasně. Jo, to dává smysl. Takže jak jsme se teda dali dohromady?“
Stisknu si ruce mezi stehny a recituju. „Když jsem minulej tejden měla tu bouračku, tak jsi jel
náhodou kolem, počkal jsi se mnou na odtahovku a pak jsi mě odvezl domů. Celou dobu jsi byl
děsně nervózní, protože jsi po mně pokukoval už od základky. Byla jsem první holka, který jsi dal
pusu, a tohle byla tvoje velká šance -“
 „Tak počkat, první holka, který jsem dal pusu?“ skočí mi do řeči. „To spíš naopak, ne? Já byl
první kluk, co dal pusu tobě. To je mnohem uvěřitelnější.“
Ignoruju ho a pokračuju: „Byla to tvoje velká šance, takže jsi ji popadl na pačesy a ještě ten den
jsi mě pozval na rande. Od tý doby se vídáme a teď spolu chodíme.“
„Já myslím, že Gen nám tohle nespolkne,“ zavrtí Peter hlavou.
„Petere,“ řeknu svým nejtrpělivějším tónem. „Nejlíp se dá uvěřit těm lžím, na kterejch je aspoň
zrnko pravdy. Je pravda, že jsem měla nehodu, že ty jsi zastavil a chvíli se mnou čekal a že jsme si
na základce dali pusu.“
„O to nejde.“
„Tak o co?“
„Ten den, co jsme se potkali, jsem zrovna jel za Gen. A vyspali jsme se spolu.“
Vzdychnu. „Tak fajn. Ušetři mě prosím tě podrobností. Ale moje verze funguje i tak. Po tý
bouračce jsi mě nemohl dostat z hlavy, takže jsi mě pozval na rande hned potom, co ti Gen dala -
chci říct, hned potom, co jste se rozešli.“ Odkašlu si. „A když už jsme u toho, ráda bych stanovila pár
základních pravidel.“
„Jakejch pravidel?“ zeptá se Peter a opře se.
Stisknu rty k sobě a nadechnu se. „No... třeba, že už se mě nebudeš snažit líbat.“
Peter ohrne ret. „Věř mi, že do toho se mi už fakt nechce. Ještě pořád mě bolí hlava. Určitě budu
mít na čele bouli.“ Odhrne si vlasy z čela. „Vidíš? Dělá se mi tam modřina?“
„Ne, ale dělaj se ti kouty.“
„Cože? 1

Ha. Věděla jsem, že tohle ho dostane. Je tak ješitný. „Klid, dělám si srandu. Máš papír a tužku?“
„Ty to chceš psát?“
„Aspoň si to líp zapamatujeme,“ odseknu.
Peter zvedne oči v sloup, sáhne do batohu, vytáhne blok a podá mi ho. Nalistuju prázdný list a
navrch napíšu: Smlouva. A jako první bod pod to: Žádné líbání.
„A ty si myslíš, že nám to lidi sežerou, když na sebe na veřejnosti ani nesáhnem?“ zeptá se s
pochybovačným pohledem Peter.
„Já si nemyslím, že vztahy jsou jen o dotýkání. To, že ti na někom záleží, můžeš dávat najevo i
jinak, ne jen osaháváním.“ Peter roztáhne rty v úsměvu a vypadá to, že chce udělat nějaký vtip, takže
rychle dodám: „Prostě nic nebude.“
Peter zaúpí. „Laro Jean, něco mi dovolit musíš. Mám svoji pověst, nikdo mi nebude věřit, že
jsem se kvůli tobě dal na celibát. Co třeba aspoň ruka na zadku? Neboj, bude to čistě profesionální.“
 Neřeknu mu, že se mi honí hlavou, že podle mě se až moc stará o to, co si o něm lidi myslí.
Přikývnu a píšu na papír: Peter může Laře Jean dávat ruku na zadek. „Ale už žádný líbání,“ trvám na
svém a skloním hlavu, aby neviděl, jak se červenám.
„S tím jsi začala ty,“ připomene mi. „Jo a taky nemám žádný pohlavní choroby, takže už si to
konečně vyžeň z hlavy.“
„Já si nemyslím, že máš nějakou pohlavní chorobu,“ zvednu k němu oči. „Jde o to, že… ještě
jsem nikdy s nikým nechodila. Nikdy jsem nebyla na opravdovým rande, nikdy jsem se s nikým ve
škole nedržela za ruce. Všechno je to pro mě úplně nový, takže se omlouvám za to dnešní ráno, ale...
prostě bych si jen přála, abych tyhle věci dělala poprvý s někým skutečným a ne s tebou.“
Peter se zamyslí. „Hm. Aha,“ zamručí. „Fajn, takže některý věci si pošetříme.“
„Vážně?“
„Jasně. Něco pošetříme, abys to mohla dělat až doopravdy a ne jenom jako.“
Jsem dojatá. Kdo by to byl řekl, že Peter bude tak ohleduplný a velkorysý?
„Jako třeba že za tebe nebudu platit. To si nech pro kluka, co tě bude mít doopravdy rád.“
Můj úsměv zamrzne. „Já ale nečekala, že za mě budeš někde platit.“
Peter se zrovna rozjíždí. „A taky tě ve škole nebudu doprovázet na hodiny a nebudu ti kupovat
kytky.“
„Jo, už to chápu.“ Vypadá to, že Peter se nestará ani tak moc o mě jako spíš o svoji peněženku.
To je teda držgrešle. „Takže, když jsi chodil s Genevieve, co se jí na vašem vztahu líbilo?“
Se strachem čekám, že se pokusí udělat další vtip, ale Peter se jen zadívá do prázdna. „Pořád
otravovala, že chce, abych jí psal vzkazy.“
„Vzkazy?“
„Jo, ve škole. Vůbec nechápu, proč jsem jí prostě nemohl poslat jenom esemesku. Je to rychlý a
efektivní. Proč prostě nepoužívat technologii, když už ji máme?“
Já to ale naprosto chápu. Genevieve nechtěla jen vzkazy, chtěla dopisy. Skutečné dopisy psané
jeho rukou na opravdickém papíře, které by si mohla schovat a vracet se k nim, kdykoli se jí bude
chtít. Byly hmatatelným důkazem, že na ni někdo myslí.
„Napíšu ti jeden vzkaz denně,“ vyhrkne Peter a tváří se spokojeně. „Z toho Gen zešílí.“
Napíšu do seznamu: Peter napíše Laře Jean jeden vzkaz denně.
Peter se skloní nad papír. „Napiš tam, že se mnou musíš jít na nějaký kalby. A taky napiš žádný
koukání na romantický komedie.“
„Copak jsem říkala něco o romantickejch komediích? Ne každá holka kouká jen na romantický
komedie.“
„Ale ty jseš přesně ta holka, co na ně kouká.“
 Štve mě, že má na mě takový názor, a ještě víc mě štve, že ten názor je správný. Připíšu na
seznam: ŽÁDNÉ PŘlBLBLÉ AKČNÍ FILMY.
„No a jaký filmy nám teda zbývají?“ domáhá se Peter.
„Filmy o superhrdinech, horory, historický filmy, dokumenty, cizojazyčný filmy -“
Peter se ušklíbne, vezme mi blok a propisku a píše: ŽÁDNÉ CIZOJAZYČNÉ FILMY. Potom
přidá ještě: Lara Jean si dá Peterovu fotku jako pozadí na mobilu. „A naopak!“ zasměju se a
namířím na něj mobil. „Úsměv!“
Peter se usměje. Panebože, je tak hezký, až je to k vzteku. Pak sáhne po svém mobilu a já ho
zarazím. „Teď ne. Mám zpocený vlasy, vypadám hrozně.“
„To je fakt,“ kývne a já mám chuť mu jednu natáhnout.
„Můžeš tam taky napsat, že ani jeden z nás nesmí za žádnejch okolností přiznat pravdu?“
požádám ho.
„První pravidlo Klubu rváčů,“ pronese Peter temně.
„Ten jsem nikdy neviděla.“
„Jasně že neviděla,“ uchechtne se Peter a já na něj vypláznu jazyk. V duchu si poznamenám:
Musím si pustit Klub rváčů.
Peter zapíše, co jsem mu nadiktovala, a já vezmu propisku a dvakrát podtrhnu za žádných
okolností. „A co datum ukončení?“
„Cože?“
„No jako, jak dlouho to budeme hrát? Dva tejdny? Měsíc?“
Peter pokrčí rameny. „Jak dlouho se nám bude chtít.“
„Ale - neměli bysme mít nějaký -“
Peter mi skočí do řeči. „Jen klid, Laro Jean. Život nemusí bejt celej naplánovanej. Prostě nech
věci plynout a neřeš je.“
Vzdychnu. „Moudrá slova velkého Petera Kavinského.“ Peter zakmitá obočím. „Hele, stačí mi,
když to skončíme, než se na Vánoce vrátí moje ségra. Ta na mně vždycky hned vidí, když lžu.“
„To se neboj, do tý doby bude po všem,“ řekne Peter.
„Fajn,“ prsknu a podepíšu se na papír a Peter se podepíše taky a máme smlouvu.
Jsem moc hrdá na to, abych ho poprosila o svezení, a Peter se sám nenabídne, takže si nasadím
přilbu a jedu na Kittyině kole zpátky domů. V půlce cesty si uvědomím, že jsme si nevyměnili
telefonní čísla. Ani neznám telefonní číslo svého jako přítele.
26
Jsem v knihkupectví McCalls. Chci si koupit Skleněný zvěřinec od Tennesseeho Williamse, který
probíráme ve škole, a taky hledám Joshe. Teď, když už to s Peterem máme vyřešené, se konečně
můžu začít všem chlubit. Já mu ukážu, kdo je tady domácká puťka, kterou by žádný kluk nechtěl.
Právě rovná nové knížky na regál s literaturou faktu. Nevidí mě, takže se k němu připlížím
zezadu. „Baf!“
Josh nadskočí a upustí knihu na zem. „Teda, málem jsem si nadělal do kalhot!“
„O to mi přesně šlo, Joshi,“ chechtám se. Ten jeho výraz! Proč je bafání na lidi tak nehorázně
zábavné?
„No dobře, dobře, tak už se neškleb. Proč jsi tady?“
Zvednu Skleněný zvěřinec a zamávám knihou Joshovi před obličejem. „Mám teď na literaturu
Radnora. Měls ho taky, že jo?“
„Jo, měl. Je v pohodě. Přísnej, ale spravedlivej. Jestli chceš, můžu ti dát svoje starý zápisky.“
„To by bylo super,“ kývnu a radostně pokračuju. „Hádej co, tak jsme se s Peterem nakonec
nerozešli. Bylo to jen takový nedorozumění.“
„Vážně?“ Josh začne znovu rovnat knihy do regálu.
„Mhm. Včera jsme se viděli a celý jsme to probrali, povídali jsme si snad celý hodiny. S ním se
fakt dá mluvit o všem, víš? Mám pocit, že mě konečně někdo chápe.“
Josh nakrabatí čelo. „A o čem se tak bavíte?“
„Tak, o všem. O knihách, o filmech a tak vůbec.“
„Hm. Nikdy bych do něj neřekl, že má rád knihy.“ Přimhouří oči a podívá se mi přes rameno.
„Hele, musím jít Janice píchnout k pokladně. Až budeš chtít platit, přijď za mnou a já ti půjčím svoji
slevovou kartu.“
Hm, tak to není zrovna ta reakce, v kterou jsem doufala. Ani jsem se nemohla začít pořádně
vytahovat. „Tak jo,“ řeknu, ale Josh už jde pryč.
Přitisknu si knihu k hrudi. Teď, když Josh ví, že do něj nejsem zamilovaná a že chodím s
Peterem, se snad všechno zase vrátí do starých kolejí. Všechno zas bude normální, jako by se ta věc s
dopisem nikdy nestala.
27
„Když jsi byla venku, volala Margot,“ oznámí mi u večeře taťka.
K večeři je jen salát. Tedy, já a táta máme salát a Kitty má cereálie. Měli jsme mít kuřecí řízky,
ale já je ráno zapomněla vyndat z mrazáku, takže máme jen hlávkový salát s mrkví a balzamikovou
zálivkou. Táta si k němu ještě uvařil natvrdo dvě vajíčka a já si udělala topinku s máslem. To je teda
večeře. Salát a cornflaky. Musím se dát trochu do kupy.
Co Margot odjela, mluvila jsem s ní jen dvakrát a jedno z toho byl navíc videohovor přes Skype,
kdy jsme se kolem notebooku tísnili i s taťkou a Kitty. Neměla jsem ani příležitost se jí zeptat na to
fakt podstatné - na to, jak se doopravdy má, jaká zažívá dobrodružství, jaké potkala nové lidi. Někde
jsem slyšela, že Britové pijí v hospodách absint. Zajímalo by mě, jestli ho už Margot ochutnala.
Napsala jsem jí už nespočet e-mailů, ale zatím mi od ní přišel jenom jeden. Chápu, že má spoustu
práce, ale mohla by si přece najít čas aspoň na to, aby mi jednou za den napsala. Je jí jedno, jak se
mám a jestli náhodou nejsem mrtvá. „A co říkala?“ ptám se, zatímco si krájím mrkev na maličké
kousíčky.
„Říkala, že se chce přihlásit na shinty,“ řekne táta a otírá si z brady zálivku.
„Co to je shinty?“ ozve se Kitty a já pokrčím rameny.
„To je skotský sport podobný pozemnímu hokeji,“ poučí nás táta. „Vznikl ve středověku jako
bezpečnější varianta pro cvičení s meči.“
Nuda. Než se táta rozjede s přednáškou o středověkém
Skotsku, přijdu s novým nápadem. „Co kdybysme Gogo poslali balíček? S věcma, který ve
Skotsku nesežene.“ „Jo!“ nadchne se Kitty.
„A co všechno pošleme?“ dumám. „Všichni bysme měli něčím přispět.“
Táta přemýšlivě žvýká a klepe si palcem na bradu. „Já pošlu vitamínové bonbóny,“ řekne. „A
ibalgin. Myslím, že si vzala jen malou lahvičku, a víte, jaké občas mívá migrény.“
„Souhlas.“ Namířím prst na Kitty. „A co ty?“
„No, mám něco, co bych jí mohla poslat,“ řekne Kitty. „Mám pro to skočit?“
Vyměníme si s tátou pohled a oba pokrčíme rameny.
Jasně.“
Kitty přiběhne s obrázkem, který namalovala. Je na něm Margot a hladí pejska. Přesně tu rasu, co
Kitty chce, Akita Inu. Musím se tomu zasmát.
„Co je na tom k smíchu?“ zamračí se Kitty.
„Nic,“ vrtím hlavou.
„Myslíš, že je to dobrý?“ ptá se mě Kitty. „Je to dost hezký na to, aby si to pověsila na zeď?“
„No jasně,“ kývnu.
 „Ne, počkej, musíš se podívat pořádně,“ dotírá. „Klidně mě zkritizuj. Můžu to předělat. Margot
ho nebude chtít, pokud to nebude můj nejlepší výtvor.“
„Kitty, fakt je to super,“ ujišťuju ji. „Proč bych ti lhala?“
Kitty vzdychne. „Když já nějak nevím, jestli je to už dodělaný.“
„To pozná jenom sám autor,“ prohlásí vědoucně táta. „Co říkáš na toho pejska?“ obrátí se k
němu Kitty. „Že je roztomilej?“
Táta si od ní vezme papír a důkladně ho zkoumá. „No ano, to je opravdu krásný pes.“
„A taky je z Asie, jako já,“ dodá Kitty. Sedne si a nabere si na lžíci svoje cornflaky. Ze všech sil
se snaží nekřenit se jako měsíček na hnoji. Chce tátovi vsugerovat kladný názor na psy. Ta holka si
nedá pokoj. Nikdy nepřestává bojovat za své zájmy.
„A co dalšího do toho balíku dáme?“ ptá se dál.
Začnu odpočítávat na prstech. „Tampóny, protože nevím, jestli ve Skotsku prodávají naši
značku, flanelový pyžamo, teplý ponožky, skautský sušenky -“
„Kde chceš takhle narychlo sehnat skautské sušenky?“ podiví se táta.
„Mám v mrazáku schovanou ještě jednu krabici,“ vysvětlím.
Táta na mě upře ublížený pohled. „Schovanou před kým?“ Skautské sušenky zbožňuje. Kdyby o
mojí krabici věděl, hned by se po ní zaprášilo. Táta je prostě nezmar.
Pokrčím mnohoznačně rameny. „Taky Margot pošlu její oblíbený kuličkový pero a... ne, to je asi
všechno.“
„Nezapomeň na ty hnědé boty,“ připomene mi táta. „Kladla nám na srdce, ať jí hlavně
nezapomeneme poslat ty hnědé šněrovací boty.“
„Vážně?“ Doufala jsem, že si Margot nevšimne, že je tady nechala. „A kdy to říkala?“
„Včera mi poslala e-mail.“
„Tak já se po nich podívám.“
„Neměla jsi je náhodou o víkendu na sobě?“ zeptá se táta a Kitty ve stejnou chvíli řekne: „Máš je
ve skříni.“
Zvednu ruce na znamení kapitulace. „No jo, no jo pořád.“
„Pokud ten balík dáme dohromady ještě dneska, můžu ho zítra ráno cestou do práce hodit na
poštu,“ nabídne se táta.
Zavrtím hlavou. „Chci Margot poslat i tu šálu, co pro ni pletu, a tu ještě nemám hotovou.
Potřebuju tak týden nebo dva.“
Kitty srká mléko z misky. „Hele, už to s tou šálou vzdej,“ doporučí mi. „Pletení ti moc nejde.“
Nadechnu se, abych jí oponovala, ale pak pusu zase zavřu. Možná že má pravdu, a pokud
budeme s odesláním balíčku čekat, až dopletu šálu, Margot mezitím dodělá školu a najde si práci.
„Tak fajn,“ ustoupím. „Pošleme ten balík bez šály. Ale rozhodně pletení nenechám, abyste věděli.
Prostě tu šálu dodělám. Uvidíš, že ji do Vánoc stihnu, a pak ti ji dám pod stromeček, Kitty.“ Věnuju
jí sladký úsměv. „Je růžová, tvoje oblíbená barva.“
Kitty zděšeně vytřeští oči. „Nebo co kdybys ji dala pod stromeček Margot?“
Ten večer mi Kitty pode dveřmi podstrčí do pokoje list papíru. Je to seznam dárků, které chce k
Vánocům. Vždyť je teprve září! Do Vánoc ještě zbývá několik měsíců. Na vršku seznamu je velkými
písmeny napsané PEJSEK. Dál si Kitty přeje mravenčí farmu, skateboard a televizi do pokoje. No,
tak televizi do pokoje můžeme škrtnout rovnou. Ale tu mravenčí farmu bych jí koupit mohla. Nebo
bych mohla s tátou promluvit o tom pejskovi. Kitty to sice nedává najevo, ale Margot jí musí taky
dost chybět. Svým způsobem je Margot pro Kitty něco jako máma, takže pro ni musí být dost těžké,
když je teď takhle daleko. Musím s ní mít větší trpělivost, přikazuju si v duchu. Musím si jí víc
všímat. Kitty mě teď potřebuje.
Jdu do jejího pokoje a vlezu si k ní do postele. Zrovna zhasla lampičku, ale už skoro spí. „Co
kdybysme si pořídili kočičku?“ šeptám.
Kitty je najednou plně vzhůru. „No tak to ani omylem.“
„Ty nemáš dojem, že jsme spíš kočičí rodina? Takový huňatý šedivý koťátko s chundelatým
ocáskem.“ zasním se. „Když to bude kluk, mohli bysme mu říkat Princ. Nebo
Gandalf Šedý! To by bylo rozkošný, ne? A když to bude holka, mohla by to bejt třeba Agáta
nebo Tilly nebo Kate. To už by záviselo na její osobnosti.“
„Nech toho,“ zavrčí Kitty. „Žádnou kočku si pořizovat nebudem. Kočky jsou nudný. A taky jsou
manipulativní.“
„Kde ses naučila takový slovo?“ vydechnu obdivně.
„V telce.“
„Ale se psem je mnohem víc práce. Kdo ho bude krmit a venčit? A taky musí mít výcvik.“
„Já to zvládnu. O všechno se postarám. Už jsem na to zodpovědná dost.“
Přivinu se k ní. Strašně se mi líbí, jak jí voní vlasy, když je má čerstvě umyté. „Ha! Vždyť ani
nejsi schopná umejt nádobí. A nikdy si neuklízíš v pokoji. A ještě nikdy jsi mi nepomohla skládat
prádlo. Jako vážně, jak ti mám věřit, že zvládneš být zodpovědná za živou bytost, když ani nejsi
schopná pomáhat doma?“
Kitty mě odstrčí. „No tak budu pomáhat!“
„Tomu uvěřím, teprve až to uvidím.“
„Když budu doma víc pomáhat, pomůžeš mi tátu přesvědčit, abysme si pořídili pejska?“
 „Jo, pokud začneš víc pomáhat,“ souhlasím. „Pokud mi dokážeš, že už nejsi mimino.“ Kitty bude
v lednu deset let. Už je dost velká na to, aby trochu pomáhala v domácnosti. Margot ji podle mě moc
rozmazlovala. „Budeš mít službu na vynášení odpadků. A taky mi budeš pomáhat s praním.“
„No a... dostanu taky vyšší kapesný?“
„Ne. Budeš pomáhat, abych ti pomohla přesvědčit tátu a taky abych věděla, že už nejsi mimino.“
Načechrám si polštář. „Mimochodem, dneska spím s tebou.“
Kitty mě nakopne a já se málem skutálím z postele na zem. „Víš co, Laro Jean, někdy mi přijde,
že to ty jseš tady mimino.“
„Ale no tak, jenom na jednu noc!“ „Zase mi sebereš celou peřinu.“
Kitty se mě pokouší znova kopnout, ale já předstírám, že už spím, a brzy obě doopravdy usneme.
V neděli večer ležím v posteli a dělám domácí úkol, když se mi rozezvoní mobil. Volá mi
neznámé číslo. „Prosím?“
„Nazdar. Jak se vede?“
„Ehm... kdo volá?“
„To jsem já, Peter!“
„Aha. Kdes přišel k mýmu číslu?“
„O to se nestarej.“
Na lince se rozhostí dlouhé ticho. Každá milisekunda, kdy ani jeden z nás nemluví, se bolestivě
táhne, ale mě nenapadá, co bych řekla. „Takže... proč voláš?“
Peter se zasměje. „Coveyová, ty jsi fakt tele. Říkala jsi, že máš auto v servisu, ne? Tak co
kdybych tě zejtra hodil do školy?“
„Fajn.“
„Vyzvednu tě v sedm třicet.“
„Fajn.“
„Fááájn.“
„Měj se,“ řeknu a zavěsím.
28
Ráno vstanu brzo a vzbudím Kitty, aby mi zapletla vlasy. „Dej pokoj,“ mumlá ospale a odvalí se
na druhý bok. „Já mám ještě noc.“
„Prosím, prosím, prosím, uděláš mi baletní cop?“ žadoním vkleče před její postelí.
„Ne. Tak leda cop na stranu, ale nic víc.“
Kitty mi bleskově zaplete vlasy do copu a hned zase usne. Já se jdu prohrabat šatníkem. Teď,
když jsem oficiálně Peterova holka, si mě lidi budou víc všímat, takže bych si měla vymyslet co
nejlepší model. Obléknu si silonky a puntíkaté šaty s nabíranými rukávy, ale zase je nespokojeně
sundám. Zavrhnu i svůj oblíbený svetr se srdíčky a bambulkami. Všechno moje oblečení vypadá
najednou hrozně dětinsky. Nakonec se rozhodnu pro květované šaty, které jsem si objednala z
japonského webu se street módou a k tomu kotníkové boty. Vypadám jako Londýňanka ze
sedmdesátých let.
Seběhnu do kuchyně. Je sedm dvacet pět a Kitty na mě čeká u stolu. Už má oblečenou i bundu.
„Jak to, že už jsi tady?“ podivím se. Autobus do školy jí jede až v osm.
„Dneska přece máme ten školní výlet, takže musím bejt ve škole dřív.“
Rozběhnu se k lednici a pohledem přelétnu kalendář. No jo, je to tu, napsané mým vlastním
písmem: Kitty - školní výlet. Sakra.
Měla jsem ji tam odvézt, ale tenhle plán se rozsypal, když jsem nabourala Margotino auto. Jenže
táta měl na dnešek noční a ještě není doma, takže ji tam nemám jak odvézt. „Nemohla by pro tebe
sjet mamka někoho ze třídy?“
„Na to už je pozdě. Odjíždí se v sedm čtyřicet.“ Kitty se na tváři udělají rudé skvrny. Začíná
natahovat moldánky. „Laro Jean, přece nemůžu přijít pozdě!“
„Neboj, jenom klid. Někdo pro nás přijede. Hlavně nebreč, ano?“ Utrhnu si z trsu nazelenalý
banán. „Pojď, počkáme na něj venku.“
„Na koho?“
„Hlavně už pojď.“
Čekáme s Kitty před domem a dělíme se o nedozrálý banán. Obě máme radši banány tuhé a
nazelenalé, na rozdíl od Margot, která má nejraději ty rozměklé a flekaté. Vždycky jsem si tyhle
banány šetřila, abych z nich upekla placičky, ale Margot je pokaždé všechny zbaští, včetně těch
rozbředlých a zahnědlých částí. Už jen při té myšlence se znechuceně otřesu.
Vzduch je poměrně chladný, i když je pořád září a léto ještě prakticky neskončilo. Kitty si
přejíždí dlaněmi po nohách, aby se zahřála. Její plán je nosit šortky až do října.
 Už je po půl osmé a Peter pořád nikde. Začínám být nervózní, ale nechci, aby to na mně Kitty
poznala. V duchu dojdu k rozhodnutí, že pokud tu Peter nebude do dvou minut, zajdu za Joshem a
poprosím ho, jestli by Kitty neodvezl on.
Naproti přes ulici vyjde ze svého domu slečna Rothschildová, zamkne za sebou dveře a s
termohrnkem kafe se otočí a mávne nám na pozdrav. Pak se rozběhne k autu.
„Dobrý den, slečno Rothschildová,“ zatrylkujeme s Kitty jednohlasně. Šťouchnu sestru loktem a
začnu odpočítávat. „Pět, čtyři, tři -“
„Krucinál!“ vyjekne slečna Rothschildová. Vylila si kávu na ruce. Stává se jí to minimálně
dvakrát týdně. Nechápu, proč prostě nejde pomaleji nebo proč si termohrnek nezadělá víčkem nebo
si ho nepřestane plnit až po okraj.
V tu chvíli u nás zastaví Peterovo černé Audi. V denním světle se leskne ještě oslnivěji.
Vyskočím na nohy. „Tak jdeme, Kitty,“ pobídnu sestru, která se pomalu šourá za mnou.
„Kdo to je?“ šeptá.
Peter má stažená okénka. Dojdu ke dveřím na straně spolujezdce a strčím hlavu do auta.
„Nevadí, když nejdřív sve-zem moji ségru k základce?“ zeptám se. „Dneska tam musí bejt dřív,
protože jedou na výlet.“
Peter se nakvašeně zamračí. „Proč jsi mi to neřekla už včera?“
„Včera jsem o tom ještě nevěděla.“ Cítím, jak se za mnou Kitty nervózně ošívá.
„Tohle je sporťák,“ řekne Peter, jako bych sama na vlastní oči neviděla, že jeho auto má jen dvě
sedačky.
„To vidím. Prostě si vezmu Kitty na klín a připoutám nás obě.“ Kdyby to věděl táta, tak mě
zabije, ale ode mě se to nedozví a od Kitty taky ne.
„Jo, protože to je rozhodně bezpečný.“ Z jeho hlasu čiší sarkasmus. Nesnáším, když jsou lidé
sarkastičtí. Je to tak laciné.
„Jsou to jen tři kilometry!“
„Tak jo,“ vzdychne Peter. „Naskočte.“
Otevřu dveře a vklouznu dovnitř a batoh si položím k nohám. „Tak dělej, Kitty.“ Roztáhnu nohy,
aby měla místo, a Kitty se uvelebí. Pak nás obě připoutám bezpečnostním pásem a ještě ji obejmu
rukama. „Tátovi ani slovo,“ varuju ji.
„Ne asi,“ prskne Kitty.
„Ahoj, jak se jmenuješ?“ zeptá se jí Peter.
Kitty zaváhá, což se poslední dobou stává čím dál tím častěji. Pokaždé, když potká někoho
nového, musí se rozhodnout, jestli se mu představí jako Kitty nebo jako Katherine.
„Katherine.“
 „A neříkají ti všichni Kitty?“
„Všichni, co mě znají,“ opraví ho Kitty. „Ty mi můžeš říkat Katherine.“
Peterovi se rozzáří oči. „Ty jsi pěkně ostrá,“ poznamená obdivně, což Kitty okatě ignoruje, ale
nepřestává si ho kradmo prohlížet. Peter takhle na lidi působí. Na holky obzvlášť. I na dospělé ženy.
Dál jedeme mlčky. Nakonec se Kitty osmělí. „A kdo jsi ty?“
Střelím po Peterovi pohledem, ale ten se soustředí na silnici před sebou. „Jsem Peter. Ehm, přítel
tvojí sestry.“
Klesne mi čelist. Nikdy jsme přece nemluvili o tom, že budeme lhát i našim rodinám! Myslela
jsem si, že tohle bude probíhat striktně jen ve škole.
Kitty mi v náručí zkamení. Pak se vzpamatuje a obrátí se na mě. „Tohle je tvůj přítel?“ ječí.
„Odkdy?“
„Od minulýho týdne.“ Což je v podstatě pravda. Víceméně.
„Ale proč jsi mi nic neřekla?! Ani jedno podělaný slovíčko, Laro Jean!“
„Neříkej podělaný,“ napomenu ji automaticky.
„Ani jedno podělaný slovíčko,“ zopakuje Kitty a zavrtí hlavou.
Peter vyprskne smíchy a já ho sjedu zlostným pohledem. „Ono se to seběhlo dost rychle,“
přispěchá mi na pomoc. „Ještě jsme neměli čas to říct skoro ni-“
„Ptala jsem se snad tebe?“ štěkne Kitty. „Ne, neptala. Ptám se svojí sestry.“
Peter vytřeští oči a je na něm vidět, že se silou vůle snaží ovládnout a nerozesmát.
„Ví o tom Margot?“ pokračuje Kitty ve výslechu.
„Ještě ne a ne, že jí to vykecáš! Chci jí to říct sama.“
„Hm.“ Tohle Kitty poněkud uchlácholí. To, že něco ví dřív než Margot, je velká událost.
Pak už jsme u její základní školy a autobus tu díkybohu ještě stojí. Od jeho dveří se přes
parkoviště táhne had Kittyiných spolužáků. Zhluboka vydechnu. Ani mi nedošlo, že skoro celou
cestu zadržuju dech. Kitty už se vymanila z mého objetí a vyskočila z auta. „Užij si výlet,“ volám za
ní.
Kitty se otočí na patě a namíří na mě vyčítavý prst. „Až přijedu, chci slyšet všechno!“ prohlásí a
rozběhne se k autobusu.
Znovu si připnu bezpečnostní pás. „Ehm, kdy jsme se rozhodli, že to o našem chození řekneme i
našim rodinám?“
„Hele, stejně by na to časem přišla, vzhledem k tomu, že vám teď dělám šoféra.“
„No, ale nemusel jsi hned říkat přítel. Mohl jsi říct prostě kamarád.“ Jsme už jen dvě křižovatky
od školy. Nervózně se zatahám za cop. „Ehm, takže, to, už jsi mluvil s Genevieve?“
Peter se zamračí. „Ne.“
 „Takže ti ještě nic neřekla?“
„Ne. Ale myslím, že to je jen otázka času.“
Peter vjede plnou rychlostí na parkoviště a dosviští až na svoje místo. Vystoupíme z auta a cestou
ke dveřím mě Peter chytí za ruku a proplete svoje prsty s mými. Čekám, že mě zas doprovodí k mojí
skříňce a tam mě nechá, ale místo toho mě vede na opačnou stranu.
„Kam to jdeme?“ ptám se.
„Do jídelny.“
Chci protestovat, ale než se třeba jen nadechnu, Peter neoblomně pokračuje: „Musíme se víc
ukazovat na veřejnosti. V jídelně dostaneme nejvíc muziky za nejmíň peněz.“
Josh v jídelně nebude - tam chodí jen školní smetánka -ale je mi jasné, kdo tam určitě bude.
Genevieve.
Když vejdeme, spatřím ji trůnit u jejich obvyklého stolu. Je tam i Emily Nussbaumová a Gabe a
Darrell z lakrosového týmu. Jedí snídani a pijí kafe. Pokud jde o Petera, musí mít Gen nějaký šestý
smysl, protože se na nás okamžitě otočí a změří nás laserovými pohledy. Zpomalím, ale Peter si toho
nevšimne. Zamíří přímo ke stolu, ale já na poslední chvíli vycouvám. Zatahám ho za ruku.
„Nesednem si támhle?“ zeptám se a ukážu na prázdný stůl kousek od toho, kde sedí Gen.
„Proč?“
„Prostě -“ Rychle vymýšlím důvod. „Protože by bylo dost kreténský přivést si novou holku hned
potom, co jste se sotva rozešli. A takhle nás Genevieve může pozorovat zpovzdálí a ještě chvíli se jen
tak užírat.“ A taky jsem podělaná strachy.
Dotáhnu Petera k prázdnému stolu a Peter vyšle ke svým kamarádům omluvné pokrčení ramen,
jako: Nenaděláš nic. Sednu si a Peter si sedne vedle mě a přitáhne si moji židli blíž k sobě. Tázavě
zvedne obočí. „To se jí fakt tak bojíš?“
„Ne.“ Ano.
„Jednou se s ní budeš muset potkat.“ Peter se ke mně nakloní, vezme mě za ruku a začne mi
prstem malovat do dlaně.
„Nech toho,“ syknu. „To je děsný.“
Peter po mně střelí ublíženým pohledem. „Většina holek to zbožňuje.“
„Ne, Genevieve to zbožňuje. Nebo dělá, že to zbožňuje. Víš ty co, když se nad tím tak zamyslím,
ty vlastně ve skutečnosti moc zkušeností s holkama nemáš. Jen s jednou holkou.“ Vysmeknu se mu a
položím ruku na stůl. „Jako víš co, všichni žijou v domnění, bůhvíjakej nejsi machr přes holky, a ty
jsi přitom chodil jen s Gen a pak chvilinku s Jarmilou -“
„Dobře, dobře, je mi to jasný. Už toho nech. Dívaj se na nás.“
„Kdo? Lidi od tvýho stolu?“ Peter pokrčí rameny. „Všichni.“
 Rychle se rozhlédnu. Má pravdu. Všichni se na nás dívají. Peter je na to zvyklý, ale já ne. Je to
divný pocit, jako když na sobě máte kousavý svetr a svědí vás kůže. Protože na mě se nikdy nikdo
nedíval. Je to jako stát na jevišti. A to nejdivnější na tom je, že to vlastně není až tak nepříjemné.
Zatímco se mi tohle honí hlavou, můj pohled se střetne s Geniným. V jejích očích probleskne
poznání, já tě znám. Pak se Genevieve odvrátí a pošeptá něco Emily Nussbaumové. Gen na mě zírá,
jako bych byla lahodné sousto a ona mě chtěla sežrat zaživa a pak jen vyplivnout moje ohlodané
kosti. Ale ten pohled je najednou pryč a Gen se usmívá.
Zachvěju se. Po pravdě řečeno mě Genevieve děsila, už když jsme byly malé. Jednou jsem byla u
ní doma a Margot mě přišla vyzvednout, abych šla na oběd, a Gen jí řekla, že tam nejsem. Nechtěla
mě nechat odejít, protože si chtěla dál hrát s panenkami. Neustále mi bránila odejít a stála ve dveřích,
až jsem musela zavolat její mamku.
Hodiny ukazují pět minut po osmé. Za chvíli bude zvonit. „Už bysme měli jít,“ řeknu a zvednu
se. Kolena se mi třesou. „Můžem?“
Peter je roztěkaný. Zrovna pohledem hypnotizoval svoje kamarády u druhého stolu. „Jo, jasně.“
Vstane a vede mě ke dveřím s jednou rukou na mých bedrech. Druhou rukou mávne svým
kamarádům. „Usměj se,“ sykne a já poslušně roztáhnu rty.
Musím přiznat, že to není až tak špatný pocit, když vás davem vede kluk. Připadá vám totiž, že
se o vás někdo stará. Je to jako sen. Já jsem stále já a Peter je stále Peter, ale všechno kolem mě je
rozostřené a neskutečné, jako když jsme jednou na Silvestra s Margot tajně upíjely tátův sekt.
Nikdy jsem o tom takhle neuvažovala, ale je možné, že jsem celou tu dobu byla neviditelná.
Prostě jen někdo, kdo není hodný povšimnutí. Ale teď, když si lidi myslí, že jsem holka Petera
Kavinského, začnou o mně přemýšlet. Jako třeba: Proč? Proč jsem se Peterovi začala líbit? Co na
mně vidí? Co je na mně tak zvláštního? Já bych o tom taky přemýšlela.
Teď jsem tajemná nová holka. Dřív jsem byla jen tichá myška, ale jako Peterova holka jsem
najednou tajemná.
Ze školy jedu autobusem, protože Peter má ještě lakrosový trénink. Jako obvykle sedím vepředu,
ale tentokrát se mě lidi vyptávají. Většinou jsou to lidi z nižších ročníků, protože lidi z vyšších
ročníků už autobusem moc nejezdí.
„Takže ty a Kavinský?“ zeptá se mě jedna druhačka jménem Manda. Dělám, že jsem ji neslyšela.
Místo toho se pohodlně opřu a otevřu vzkaz, který mi Peter nechal ve skříňce.
Milá. Laro Jean,
dobrá, práce dneska ráno.
Peter
 Na tváři se mi rozhostí úsměv, ale pak slyším, jak Manda šeptá své kamarádce: „To je fakt divný,
co na ní Kavinský vidí? Jako víš co... koukni se na ni a pak se koukni na Genevieve.“ Chce se mi
schoulit do klubíčka a řvát. Tak tohle si všichni myslí? Možná že nakonec nejsem tajemná nová
holka. Možná jsem holka, která pro Kavinského není dost hezká.
Když dorazím domů, jdu rovnou k sobě do pokoje, natáhnu si měkkou noční košili a rozpustím si
vlasy. Je to úleva, hlava mě už z utaženého copu celá svrběla. Pak si lehnu do postele a dívám se z
okna, dokud se nesetmí. Neustále mi vibruje telefon. Jsem si jistá, že je to Chris, ale ani nezvednu
hlavu, abych se podívala.
Pak mi jako velká voda vrazí do pokoje Kitty. „Ty jseš nemocná?“ ptá se. „Proč tady ležíš v
posteli jako Briellina mamka, co měla rakovinu?“
„Potřebuju klid,“ vzdychnu a zavřu oči. „Potřebuju znovu načerpat klid a mír.“
„Fajn... a co bude k večeři?“
Otevřu oči. No jo. Je pondělí a v pondělí teď za večeři zodpovídám já. Ach jo, Margot, proč tu
nejsi? Už je tma, takže nemám čas něco vyndat z mrazáku a rozmrazit. Možná bych měla zavést
pondělí jako den pizzy. Změřím si Kitty pohledem. „Máš nějaký peníze?“
Obě dostáváme kapesné - Kitty pět dolarů týdně a já dvacet, ale Kitty má vždycky víc peněz než
já. Škudlí jako vychytralá veverka, co si schovává oříšky. Nevím, kde si ty peníze schovává, protože
vždycky, když si pro nějaké jde, zamkne si v pokoji dveře. A obvykle mi klidně půjčí, ale s úrokem.
Margot má platební kartu, kterou může používat na nákup jídla a benzinu, ale tu si odvezla s sebou
do Skotska. Možná bych měla tátu poprosit, aby mi taky zřídil kartu, když jsem teď nejstarší dcera v
domácnosti.
„Na co potřebuješ peníze?“
„Protože chci k večeři objednat pizzu.“ Kitty se nadechne k vyjednávání, ale než ze sebe stihne
vypravit jediné slovo, pokračuju: „Táta ti ty peníze vrátí, až přijde z práce, takže na nějaký úroky si
nech zajít chuť. Tu pizzu přece budeš jíst taky. Stačí mi dvacka.“
Kitty si založí ruce na hrudi. „Jo, ty peníze ti dám, ale nejdřív chci slyšet všechno o tom tvým
klukovi. Co to dneska ráno bylo?“
Zaúpím. „Tak co chceš vědět?“
„Jak jste se dali dohromady?“
„Na základce jsme se kamarádili, pamatuješ? Chodívali jsme si hrát do toho domku na stromě u
Pearceových na zahradě.“ Kitty nezaujatě pokrčí rameny. „No, každopádně… víš, jak jsem měla tu
bouračku?“ Kitty přikývne. „No, tak Peter jel zrovna kolem a pomohl mi, a tak nějak jsme... se začali
znova bavit. Byl to osud.“ Vlastně je fajn, že si na Kitty můžu natrénovat svoji historku. Večer to
úplně stejně odvyprávím i Chris.
 „A to je všechno?“
„Hele, já myslím, že je to docela dobrý,“ ohradím se. „Jako víš co, bouračka je dost dramatická a
k tomu naše minulost.“
„Hmmm,“ zamručí Kitty a odejde.
K večeři máme houbovou a šunkovou pizzu, a když tátovi předestřu svůj nápad na pizzová
pondělí, okamžitě na něj kývne. Asi si ještě pamatuje mé nepodařené těstoviny s omáčkou a
přesoleným vepřovým.
Kitty naštěstí u večeře mele jen o svém školním výletu, takže já nic říkat nemusím a jen žvýkám
svůj kousek pizzy. Ještě pořád se mi hlavou honí to, co říkala Manda v autobuse. Přemítám, jestli to
všechno nakonec přece jen nebyl špatný nápad.
Kitty se na chvíli odmlčí, aby si ukousla další sousto, a táta se otočí na mě. „No a co zajímavého
jsi dneska zažila ty?“ Polknu. „Ehm... nic moc.“
Po večeři si napustím vanu a dopřávám si bublinkovou koupel. Jsem v ní naložená tak dlouho, že
mi Kitty dvakrát přijde zabouchat na dveře, aby se ujistila, že jsem neusnula. Je fakt, že jednou
málem usnu.
Už jsem skoro v limbu, když mi začne zvonit telefon. Na displeji svítí Chrisino číslo. Zmáčknu
červené tlačítko, ale telefon se rozezvoní znovu a zvoní a zvoní, až to nakonec zvednu.
„Je to pravda?“ ječí Chris.
Odtáhnu si telefon od ucha. „Jo.“
„Panebožééé. Tak povídej.“
„Zejtra, Chris. Povím ti to zejtra. Dobrou noc.“
„Počkej -“
„Dobrou!“
29
V pátek jdu na svůj první fotbalový zápas v životě. Nikdy jsem se o americký fotbal ani v
nejmenším nezajímala a po pravdě řečeno mě to neláká ani teď. Sedím vysoko na tribuně s Peterem a
jeho přáteli, a pokud jde o mě, moc tu toho k vidění není. Připadá mi, že to je hodně dlouhé postávání
a mačkání se, ale akce jen poskrovnu. Vůbec to není jako fotbalové zápasy ve filmech nebo v
seriálech.
V půl desáté začínám doufat, že už snad bude brzo konec, a nenápadně zívám, když mě Peter
znenadání obejme kolem ramen. Skoro mi zaskočí.
Pod námi je na hřišti Genevieve a spolu s ostatními roztleskávačkami burcuje diváky. Vrtí
zadkem a natřásá svoje pompony. Rozhlédne se po tribunách, a když mě spatří, na zlomek vteřiny
strne. Pak se s planoucíma očima dá znovu do roztleskávání.
Zalétnu pohledem k Peterovi. Na tváři se mu rozhostil spokojený úšklebek. Když se Gen vrátí na
střídačku a je k nám zase zády, Peter mě pustí a otočí se ke mně, jako by si teprve teď vzpomněl, že
tu jsem. „Eli dneska u sebe pořádá takovou malou akci,“ oznámí mi. „Chceš jít?“
Ani nevím, kdo je Eli. Znovu zívnu, tentokrát na plnou pusu, aby to Peter viděl. „Ehm, no... jsem
fakt unavená, takže... ne. Ne, díky. Mohl bys mě jen cestou hodit domů?“
Peter mě sjede pohledem, ale nehádá se. Cestou domů projíždíme kolem restaurace a Peter
najednou vyhrkne: „Ty jo, já mám hlad. Nechceš se stavit na kus žvance?“ A pak významně dodá:
„Nebo jseš na to moc unavená?“
Přejdu jeho rýpnutí a řeknu: „Jasně, něco bych si dala.“
Peter zabočí na parkoviště a jdeme spolu do restaurace. Sedneme si ke stolu blízko vchodu. Když
jsme sem chodívali s Margot a Joshem, sedávali jsme vzadu u jukeboxu, abychom do něj mohli házet
drobné a vybírat si písničky. Ten jukebox byl sice většinou rozbitý, ale nám se stejně líbilo sedět u
něj. Je zvláštní být tu teď bez nich. Máme tu tolik tradic. Vždycky jsme si ve třech objednali dva
sendviče se smaženým sýrem a nakrájeli si je na kostičky a k tomu talíř rajské polévky, do které jsme
si pak kousky sendviče namáčeli, a pak jsme si já a Josh dali jako dezert dohromady jedny vafle s
extra šlehačkou a Margot si dala tapiokový pudink. Tapiokový pudink je fakt hnusný a myslím, že
kromě Margot a starých lidí ho nikdo nejí.
Jako číšnice tu pracuje Kelly, studentka místní univerzity. Celé léto byla pryč, ale teď už je zase
zpátky. Donese nám džbánek vody a přeměří si Petera pohledem. „Kde máš kamarády?“ zeptá se mě.
„Margot odjela studovat do Skotska,“ vysvětluju. „A Josh... tu není.“ Peter zvedne oči v sloup.
Peter si objedná míchaná vajíčka se slaninou a borůvkové lívance a já si dám smažený sýr a
hranolky a višňovou kolu.
 Když se Kelly vzdálí, aby v kuchyni zadala naši objednávku, obrátím se zpátky na Petera. „Proč
Joshe tak nenávidíš?“
„Já ho nenenávidím,“ odfrkne Peter. „Vždyť ho sotva znám.“
„No, ale moc v oblibě ho nemáš.“
Peter se zamračí. „A proč bych měl? Ten kluk na mě jednou v sedmičce napráskal, že
podvádím.“
Peter podvádí ve škole? Žaludek mi udělá kotrmelec. „To jsi opsal domácí úkol?“
„Ne, podváděl jsem během písemky ze španělštiny. Měl jsem tahák na obalu kalkulačky a Josh to
nabonzoval. To se přece nedělá.“
Hledám v jeho tváři aspoň náznak studu nebo zahanbení z toho, že podváděl při písemce, ale
nenacházím ani špetku. „Ty nemáš co říkat, když jsi sám podváděl!“
„Vždyť to bylo v sedmičce!“
„A teď už nepodvádíš?“
„Ne. Skoro vůbec. Teda jako, podváděl jsem jen párkrát...“ zamračí se na mě. „Přestaneš na mě
takhle koukat?“
„Jak?“
„Tak vyčítavě. Hele, na univerzitu se stejně dostanu díky lakrosovýmu stýpku, tak co na tom
záleží?“
„Počkat,“ napadne mě a ztlumím hlas. „Umíš vůbec číst?“
Peter vyprskne smíchy. „Jo, umím! Bože, Laro Jean, ne všechno má nějakej hlubší význam.
Prostě jsem jen línej.“ Odfrkne. „Jestli umím číst! Vždyť už jsem ti napsal několik vzkazů! Ty jsi
fakt vtipná.“
Cítím, jak mi tváře polévá červeň. „Zas tak vtipný to nebylo.“ Přimhouřím oči. „Tobě je všechno
k smíchu, že jo?“
„Všechno ne, ale většina věcí jo.“
Trhnu bradou. „No, tak to je možná jedna z věcí, na který bys měl zapracovat,“ zasyčím.
„Protože některý věci jsou vážný, takže bys je měl brát vážně. Omlouvám se, jestli si myslíš, že ti tu
něco vyčítám, ale je to tak.“
„Jo, to si myslím. Vůbec mám pocit, že jsi až moc kritická a hned lidi odsuzuješ. To je možná
něco, na čem bys měla zapracovat ty. A taky si myslím, že by ses měla naučit, jak se prostě jen
uvolnit a užívat si.“
Vypočítávám na prstech věci, které si užívám - ježdění na kole (které ve skutečnosti nesnáším),
pečení, čtení. Skoro řeknu i pletení, ale jsem si jistá, že by si ze mě Peter jen začal utahovat - když
nám Kelly donese jídlo, rychle si ukrojím kus smaženého sýra, dokud je vevnitř ještě hezky rozteklý.
 Peter mi uzme jednu hranolku. „Tak komu dalšímu?“
„Co komu dalšímu?“
„Komu dalšímu jsi poslala dopis?“ mumlá s plnou pusou.
„Ehm, to je moje soukromá věc.“ Zavrtím nesouhlasně hlavou, jako že Ty jsi fakt buran.
„No co? Jen jsem zvědavej.“ Peter si nabídne další hranolku a namočí si ji do mé mističky s
kečupem. „No ták,“ zašklebí se. „Nestyď se. Mně to můžeš říct. Je jasný, že v čele žebříčku jsem já,
ale zajímalo by mě, kdo další se umístil.“
Je tak sebejistý, že snad vyroste až do nebe. Tak fajn, pokud to tedy chce vědět. „Joshovi, tobě -“
„Samozřejmě.“
„Kennymu... “
Peter se uchechtne. „Kennymu? Kdo to je?“
Opřu se lokty o stůl a podepřu si bradu rukama. „Jeden kluk, kterýho jsem potkala na táboře.
Uměl ze všech nejlíp plavat. Jednou dokonce zachránil kluka, co se topil. Doplaval k němu
doprostřed jezera, než si plavčíci vůbec něčeho všimli.“
„A co říkal, když mu přišel ten dopis?“ „Nic. Ten dopis se mi vrátil.“ „Fajn, tak kdo tam je dál?“
Ukrojím si další sousto. „Lucas Krapf.“ „Ten je teplej,“ řekne Peter. „To teda není!“
„Prosím tě, prober se. Ten kluk je gay. Včera přišel do školy v motýlku.“
„Určitě ho nosí ironicky. Navíc, nosit motýlka ještě neznamená, že je někdo gay.“ Sjedu ho
pohledem, jako že: Ty jsi fakt homofob.
„Hele, už zas na mě koukáš tím způsobem,“ ohradí se. „Můj nejoblíbenější strejda je gay.
Vsadím se s tebou o padesát babek, že kdybych mu ukázal Lucasovu fotku, ani nemrkne a potvrdí ti
to.“
„Jen proto, že Lucas rozumí módě, ještě není gay.“ Peter se nadechne a chce mi oponovat, ale já
zvednu ruku, abych ho umlčela. „Znamená to jen, že má větší styl než všichni tady v tom
zapadákově. Vsadím se s tebou, že půjde na univerzitu do New Yorku. Klidně by mohl hrát v
televizi. Víš co, na to by se fakt hodil. Je takovej uhlazenej a má hezký lícní kosti. Vypadá jako...jako
anděl.“
„A co ten anděl říkal na tvůj dopis?“
„Nic… je to prostě džentlmen a nechtěl mě tím ztrapňovat.“ Střelím po něm významným
pohledem, kterým se snažím říct: Na rozdíl od tebe.
Peter zvedne oči v sloup. „No jo, pořád. Fajn, to je fuk.“ Zakloní se a natáhne paži přes opěradlo
prázdné židle vedle sebe. „Takže, to byli čtyři. Kdo je pátej?“
Trochu mě překvapuje, že si to počítal. „John Ambrose McClaren.“
Peter vytřeští oči. „McClaren? Kdy ten se ti proboha líbil?“
 „V osmý třídě.“
„Hej, v osmičce jsem se ti přece líbil já!“
„Asi se to trochu překrývalo,“ připustím a zamíchám si brčkem kolu. „Jednou po tělocviku
jsme... měli jsme s Johnem posbírat všechny míče a do toho začalo pršet a...“ Vzdychnu. „Bylo to asi
to nejromantičtější, co se mi kdy stalo.“
„Co maj holky furt s tím deštěm?“ zavrtí hlavou Peter.
„Netuším… asi že v dešti je všechno tak nějak dramatičtější,“ pokrčím rameny.
„A stalo se teda mezi váma něco, nebo jste prostě jen v dešti sbírali míče?“
„To bys nepochopil.“ Kluk jako Peter by něco takového nikdy nepochopil.
Peter zase zvedne oči v sloup. „A McClarenovi ten dopis přišel, nebo na něm byla ještě jeho stará
adresa?“ vyptává se dál.
„Nevím. Nemám od něj žádný zprávy.“ Pořádně si loknu koly.
„Proč zníš tak smutně?“ „Nezním!“
Ale možná že mi z toho trochu smutno je. Vedle Joshe je asi John Ambrose McClaren z kluků,
které jsem kdy milovala, nejdůležitější. Je na něm něco milého. Byl v tom příslib, že možná, jednoho
dne. Myslím, že John Ambrose McClaren je pro mě tím klukem, co mi unikl mezi prsty. „No, buď
mu ten dopis vůbec nedorazil, anebo jo, a...“ pokrčím rameny. „Jen mě vždycky zajímalo, co z něj
nakonec bude. Jestli je pořád stejnej. Vsadím se, že jo.“
„Víš ty co, myslím, že jednou o tobě mluvil.“ Zamyšleně a pomalu pokračuje. „Jo, jo, rozhodně
se o tobě zmínil. Prej si vždycky myslel, že jsi nejhezčí holka z ročníku. A že jediná věc, který lituje,
je to, že tě na základce nepozval na ples.“
Úplně zkamením a skoro zapomenu dýchat. „Vážně?“ špitnu.
Peter vybuchne smíchy. „Ty vole! Ty fakt skočíš na všechno!“
Cítím, jak se mi stahuje žaludek. Zamrkám, abych zahnala slzy. „To od tebe bylo fakt hnusný.
Proč jsi něco takovýho říkal?“
Peter se přestane řehtat. „Ale no tak. Sorry, jen jsem si dělal srandu -“
Natáhnu se přes stůl a vší silou ho praštím pěstí do ramene. „Debile.“
„Au!“ vyjekne Peter a promne si rameno. „To bolelo!“ „Dobře ti tak.“
„Promiň,“ omluví se znovu. Ale v očích mu pořád jiskří smích, takže se od něj odvrátím. „Ale no
tak, nezlob se. Kdo ví, třeba ses mu fakt líbila. Zavoláme mu a zeptáme se!“
Trhnu hlavou. „Ty na něj máš číslo? Ty máš číslo na Johna McClarena?“
Peter vytáhne z kapsy mobil. „No jasně. Tak co, zavoláme mu?“
„Ne!“ pokusím se mu mobil vytrhnout, ale je na mě moc rychlý. Drží telefon nad hlavou tak,
abych na něj nedosáhla. „Opovaž se mu volat!“
 „A proč ne? Vždyť jsi přece říkala, že tě zajímá, co z něj je.“
Vehementně vrtím hlavou.
„Čeho se tak bojíš? Že si tě nepamatuje?“ Pak mu najednou něco dojde a v jeho tváři se rozhostí
vědoucí výraz. „Nebo že si tě pamatuje?“
Zavrtím hlavou.
„Tak o to jde.“ Peter si pro sebe kývne a pak se zakloní na židli a proplete si prsty za hlavou.
Nelíbí se mi, jak se na mě dívá. Jako by měl dojem, že už mě má přečtenou. Napřáhnu k němu
ruku. „Dej sem ten telefon.“
Peterovi klesne čelist. „Ty mu fakt chceš zavolat? Teď?“
Jsem ráda, že jsem ho šokovala. Mám z toho pocit, že jsem nad ním v něčem zvítězila. Vyvádět
Petera z rovnováhy by se asi mohlo stát mým dalším koníčkem. „Dej sem ten telefon,“ zopakuju
silným hlasem, kterým obvykle dávám rozkazy Kitty. Peter mi podá mobil a já si z něj do svého
opíšu Johnovo číslo. „Zavolám mu, až budu chtít já, ne proto, že chceš ty.“
V Peterových očích se zračí neochotný obdiv. Samozřejmě že Johnovi nikdy nezavolám, ale to
Peter vědět nemusí.
Ten večer ležím v posteli a myslím na Johna. Přemýšlet, co by bylo kdyby, je nakonec docela
zábavné. Děsivé, ale zábavné. Je to, jako by se dveře, které jsem už dávno považovala za zavřené,
najednou na úplně maličkou škvírku otevřely. Co by bylo, kdyby? Co by bylo, kdybych chodila s
Johnem Ambrosem McClarenem? Když zavřu oči, skoro to vidím.
30
V sobotu odpoledne telefonuju s Margot. Ve Skotsku už je večer. „Už sis našla nějakou brigádu
na jaro?“ „Ještě ne.“
Margot vzdychne. „Myslela jsem, že si zkusíš najít něco v Montpelieru. Vím, že potřebujou
výpomoc v archivech. Mám zavolat Donně?“
Margot měla dvě léta brigádu na plantáži Montpelier a strašně se jí tam líbilo. Byla tam, když
našli střep z talíře, který patřil Dolley Madisonové, manželce čtvrtého amerického prezidenta, a z
toho, jak to prožívali, byste skoro řekli, že našli diamant nebo dinosauří kosti. Všichni tam Margot
zbožňují. Když odcházela, dali jí dokonce plaketku za příkladnou práci. Táta ji pověsil v obýváku na
zeď.
„Montpelier je moc daleko.“
„A co takhle brigáda v nemocnici?“ navrhne Margot. „Tam by tě přece mohl vozit táta.“ „Víš, že
nemocnice nesnáším.“ „No tak co knihovna? Knihovny máš ráda.“ „Tam už jsem se přihlásila,“
zalžu. „Vážně?“
„No…mám to rozhodně v plánu.“
„Ale do tohohle bych tě neměla nutit. Měla bys to chtít sama. Musíš se trochu vzchopit, převzít
iniciativu. Nemůžeš čekat, že tě navždy budu vodit za ručičku.“
„To je mi jasný.“
„Laro Jean, uvědomuješ si vůbec, jak důležitej tě čeká rok? Ve třeťáku jde o všechno a další
šance už mít nebudeš.“
Cítím, jak mě v očích pálí slzy. Mám na krajíčku a začínám panikařit. Pokud se mě zeptá ještě na
něco, nevydržím to a rozbrečím se.
„Haló?“
„Jo, jsem tady,“ zaskřehotám a je mi jasné, že Margot hned uhádne, že mám slzy na krajíčku.
„Hele,“ řekne po krátké odmlce. „Ještě máš čas. Jen nechci, abys otálela moc dlouho, protože
pak už budou ty nejlepší brigády zabrané. Jen si o tebe dělám starost, nic víc v tom není. Ale všechno
je v pohodě, neboj.“
„Dobře,“ vydechnu. I to jediné slovíčko mě stojí hodně úsilí.
„A co jinak?“
Když jsem se rozhodla, že jí zavolám, doufala jsem, že se jí budu moct svěřit, říct jí o Peterovi a
o všem, co se děje, ale teď jsem spíš ráda, že je mezi námi několik tisíc kilometrů a že Margot neví,
co dělám. „Všechno v pohodě,“ odpovím.
„A co Josh? Mluvila jsi s ním?“
 „Ani moc ne,“ řeknu. Což je pravda. Byla jsem tak zabraná do té věci s Peterem, že jsem k tomu
ani neměla příležitost.
31
Sedíme s Kitty před domem. Kitty pije korejské jogurtové mléko a já pokračuju v pletení šály pro
Margot, než pro mě přijede Peter. Kitty čeká na taťku. Dneska ji veze do školy on.
Slečna Rothschildová ještě nevyšla z domu. Možná že je nemocná, anebo má ještě větší zpoždění
než jindy.
Upíráme oči na její dveře, když nám před domem zastaví minivan. Nevěřícně zamžourám. Je to
Peter Kavinský. V béžovém minivanu. Vystrčí hlavu z okénka. „Tak jdete, nebo ne?“
„Co to proboha je?“ vypískne Kitty.
„Nestarej se, Katherine,“ houkne Peter, „a naskoč.“
Vyměníme si s Kitty pohled. „Fakt? I já?“ ptá se Kitty.
Pokrčím rameny. Pak se zakloním, otevřu dveře a křiknu: „Tati, Kitty dneska jede do školy se
mnou!“
„Fajn!“ ozve se odpověď.
Zvedneme se právě ve chvíli, kdy z protějšího domu vyběhne slečna Rothschildová v modrém
kostýmku, s aktovkou v jedné ruce a termohrnkem v druhé. Kitty se na mě radostně podívá. „Pět,
čtyři, tři -“
„Krucinál!“
S hihňáním nastoupíme do Peterova minivanu. Já naskočím na sedadlo spolujezdce a Kitty si
zaleze dozadu. „Čemu se tak tlemíte?“ zeptá se Peter.
Právě mu to chci vysvětlit, když se před domem objeví Josh. Zastaví se, chvíli jen tak zírá a pak
mávne na pozdrav. Taky mu zamávám a Kitty se vykloní z okénka a haleká: „Ahoj Joshi!“
„Jak je?“ nakloní se přese mě Peter.
„Nazdar,“ řekne Josh a nastoupí do svého auta.
Peter mě dloubne loktem do boku a zakření se. Pak zařadí zpátečku. „Tak čemu jste se teda
smály?“
Zacvaknu si bezpečnostní pás a vysvětluju: „Slečna Rothschildová každej tejden aspoň jednou
vyběhne k autu a polije se horkým kafem.“
„Je to fakt srandovní,“ přidá se Kitty.
Peter se uchechtne. „Vy jste teda sadistky.“
„Co to je sadistka?“ vyptává se Kitty a strčí hlavu mezi přední sedadla.
Zatlačím ji zase rychle zpátky. „Koukej se připoutat.“
Peter zacouvá. „To znamená, že se ráda díváš, jak někdo trpí.“
„Aha.“ A potichu si zopakuje: „Sadistka.“
„Neuč ji takový ujetosti,“ napomenu ho.
 „Mně se ujetosti líběj,“ brání se Kitty.
„Vidíš?“ zasměje se Peter. „Tý holce se ujetosti líběj.“ Aniž by otočil hlavu, zvedne dlaň a
plácne si s Kitty. Ozve se hlasité plesknutí. „Hele, co to tam vzadu piješ? Dej mi ochutnat.“
„Už to mám skoro dopitý, ale nechám ti zbytek,“ svolí Kitty.
Podá mu zbytek jogurtového mléka a Peter si lahvičku obrátí do pusy. „Dobrý,“ kývne.
„To je jogurtový mlíko z korejskýho obchodu,“ osvětlí mu Kitty. „Kupujeme jich celý balení.
Dají se dát do mrazáku, a když si ho pak vezmeš s sebou do školy, máš ho k obědu pěkně
vychlazený.“
„To zní skvěle. Laro Jean, vezmeš mi jeden zejtra ráno? Za moje služby.“
Střelím po něm zlostným pohledem. „Myslím tím odvoz do školy! Ježíši.“
„Já ti ho donesu, Petere,“ nabídne se Kitty. „Hodná holka.“
„Ale jedině, když mě zejtra taky odvezeš do školy,“ dokončí Kitty a Peter zahýká smíchy.
32
Stojím u své skříňky. Za chvíli začíná čtvrtá vyučovací hodina. Snažím se upravit si v malém
zrcátku na dvířkách svůj francouzský cop. „Laro Jean?“
„Ano?“
Zavřu dvířka a spatřím Lucase Krapfa. Na sobě má zářivě modrý svetr s výstřihem do véčka a
šedé kalhoty. „Před nějakou dobou mi přišlo tohle... Nejdřív jsem si říkal, že ti nic neřeknu, ale pak
mě napadlo, že bys ho možná chtěla zpátky.“ Vloží mi do ruky růžovou obálku. Můj dopis. Takže
Lucas ho dostal taky.
Otevřu skříňku, hodím dopis dovnitř a zašklebím se na sebe do zrcátka. „Asi si říkáš, co to mělo
znamenat,“ začnu, ale pak okamžitě znejistím. „Je to, ehm, no, napsala jsem to už straně dávno a -“
„Nemusíš mi to vysvětlovat.“
„Vážně? Tebe to nezajímá?“
„Ani ne. Ale bylo to moc hezký, dostat od nějaký holky takovej dopis. Vlastně to pro mě byla
fakt čest.“
S úlevou vydechnu, zavřu dveře skříňky a opřu se o ně. Jak to, že je Lucas Krapf tak dokonalý?
Vždycky ví, jak říct přesně tu správnou věc.
A pak se Lucas napůl usměje, napůl ušklíbne. „Jde ale o to, že.“ ztiší hlas, „víš, že jsem gay, že
jo?“
„Ach… jo, jasně.“ Snažím se neznít zklamaně. Takže Peter měl pravdu. „Jo, jasně že to vím.“
Lucas se usměje. „Ty jsi fakt roztomilá,“ řekne a já se zase rozzářím. „Hele, ale můžeš si to
prosím tě nechat pro sebe?“ pokračuje. „Jako, já se tím netajím, ale zas to nechci nějak moc
vytrubovat. Víš, jak to myslím?“ „Jasně,“ kývnu zcela sebejistě.
„Jako třeba, moje mamka to ví, ale táta to jen tak jakoby tuší. Ještě jsem mu to přímo neřekl.“
„Chápu.“
„Prostě nechávám lidi, aby si mysleli, co chtějí. Podle mě se nemusím kvůli nikomu definovat.
Jako víš co, ty přece chápeš, jaký to je. Máš bílýho tátu a korejskou mamku, takže přepokládám, že
se tě pořád lidi ptají, co teda jsi?“
Nikdy jsem o tom takhle neuvažovala, ale ano! Tisíckrát ano! Lucas to zkrátka naprosto chápe.
„Přesně. Jako že, na co to potřebujou vědět?“
„Přesně.“
Usmějeme se na sebe a já mám najednou skvělý pocit, že mě někdo opravdu chápe. Vydáme se
spolu chodbou - Lucas chodí na čínštinu a já mám francouzštinu. Pak se mě zeptá na Petera a já mám
sto chutí mu povědět pravdu, protože mám ten pocit, že se fakt dobře známe. Ale máme s Peterem
dohodu, slíbili jsme si, že nikomu nic neřekneme. Nechci být ten, kdo to poruší. Takže když se Lucas
zeptá: „Hele, takže co ty a Kavinský?“ Pokrčím rameny a tajuplně se usměju.
„Šílený,co? Protože on je tak...“ Hledám to správné slovo, ale nenapadá mě. „Jako víš co, on by
klidně mohl hrát hezouna ve filmu.“ A pak spěšně dodám: „Ale ty taky. Ty bys hrál toho kluka, co
by si ho hrdinka měla vybrat.“
Lucas se zasměje, ale já vidím, že mu to zalichotilo.
Milý Lucasi,
ještě nikdy jsem nepotkala žádněho kluka s tak skvělým chováním jako Ty. Měl bys mluvit s
britským přizvukem. Na podzimním plese jsi měl vázanku a moc Ti to slušelo, tak moc, že bys ji
podle mě mohl nosit klidně každý den a prošlo by Ti to.
Ach, Lucasi! Kěž bych věděla, jaký typ holek se Ti líbí. Pokud vím, ještě jsi s žádnou nechodil...
tedy pokud nemáš přítelkyni na jině škole. Ty jsi prostě tak tajemný. Skoro nic o Tobě nevím. A to,
co vím, jsou jen nepodstatné drobnosti, jako že máš každý den k obědu sendvič s kuřecim masem a
že hraješ za školu golf. Asi jediná aspoň vzdáleně skutečná věc, kterou o tobě vím, je to, že umiš
fakt dobře psát. Ta povídka, co jsi o slohu napsal o té otrávené studni, ta, která byla vyprávěná z
pohledu šestiletého kluka... bylo to tak vnímavé, tak otevřené! Měla jsem pak pocit, že Tě alespoň
trocha znám. Ale ve skutečnosti Tě neznám, jen si přeju, abych Tě znala.
Myslím, že jsi vážně výjimečný. Jsi podle mě jeden Z nejvyjimečnějšich lidí na téhle škole a mně
je jen líto, že o tom nevi víc lidí. Anebo možná ne, protože někdy je fajn být jediným člověkem,
který něco ví.
Tvoje Lara Jean
33
Po škole se mnou jde domů Chris. Uvelebíme se u mě v pokoji. Chrisina mamka je na ni
naštvaná, že byla celou noc venku, takže se u mě Chris schovává do doby, než její mamka odejde na
setkání literárního kroužku. Dělíme se o pytlík Kittyiných oblíbených rýžových křupek. Budu je
muset znovu koupit, protože kdyby je Kitty nedostala v pondělí s sebou k obědu, tak mě uškvaří
zaživa.
Chris si nabere hrst křupek a s plnou pusou mě vybídne: „Tak co, Laro Jean, jak daleko jste už
došli?“
Skoro mi zaskočí. „Nikam jsme nedošli! A v nejbližší budoucnosti se ani nikam dojít
nechystáme.“ Nikdy.
„Vážně? To tě nechce ošmatávat aspoň přes oblečení? To ti fakt ještě nešáhl ani na prsa?“
„Ne! Říkala jsem ti, že já a moje ségra takový nejsme.“
Chris se uchechtne. „To si děláš prdel? Margot a Josh už spolu zaručeně spali. Nebuď tak naivní,
Laro Jean.“
„Já nejsem naivní,“ ohradím se. „A vím jistě, že spolu rozhodně nespali.“
„Jak? Jak to můžeš vědět jistě? To si moc ráda poslechnu.“
„Nic ti neřeknu.“
Kdybych to Chris řekla, jen by se mi vysmívala ještě víc. Chris to nechápe, má jen mladšího
bratra a vůbec neví, jaké to je mít sestru. Margot a já jsme si kdysi dávno na základce slíbily, že
nebudeme mít sex, dokud se nevdáme nebo dokud nebudeme fakt doopravdy zamilované. A dokud
nám nebude aspoň jednadvacet. Přísahaly jsme si. Margot možná byla doopravdy zamilovaná, ale ne
vdaná a jednadvacet jí taky není. Margot by nikdy neporušila svoje slovo. Slib mezi sestrami je nade
vše.
„Ne, povídej, fakt bych to chtěla vědět.“ Chris se hladově zalesknou oči a já vím, že tohle je
jenom začátek.
„Ne. Ty si pak z toho jen budeš dělat srandu a to ti nehodlám dopřát.“
Chris zvedne oči v sloup. „Fajn. Ale stejně si myslím, že Josh už tvoji ségru tutově přefikl.“
Myslím, že Chris takhle mluví, aby mě vytočila. Dělá to strašně ráda, takže se ze všech sil
snažím nereagovat. „Mohla bys prosím tě přestat mluvit o tom, jestli moje sestra měla nebo neměla
sex?“ požádám ji naprosto klidně. „Víš, že mi to vadí.“
Chris vytáhne ze své školní brašny lihový fix a začne si barvit nehty na nohou. „Nebuď pořád tak
vyplašená. Jako fakt, ty sis prostě zaryla do hlavy, že sex je nějakej přelomovej okamžik, co ti
navždy změní život, ale ve skutečnosti je do pěti minut po všem a vůbec to není ta nejlepší část.“
 Vím, že čeká, až se zeptám, co teda je ta nejlepší část, a je fakt, že by mě to zajímalo, ale dělám,
že ne. „Ta fixka je jedovatá,“ upozorním ji místo toho, načež Chris zavrtí hlavou, jako že jsem
ztracený případ.
I tak ale přemítám... jaké to asi je? Jaké to je být si s nějakým klukem tak blízko, že vás vidí
úplně celou a se vším, že už nemůžete mít žádná tajemství? Je to děsivé jenom na začátku, nebo
celou dobu? Co když se mi to nebude vůbec líbit? Nebo co když se mi to bude líbit až moc? Ještě
toho mám hodně k přemýšlení.
34
„Myslíš si, že když spolu kluk a holka už nějakou dobu chodí, tak to automaticky znamená, že už
spolu spali?“ ptám se Petera. Sedíme na zemi v knihovně a zády se opíráme o zeď. Už je po
vyučování, v knihovně nikdo není a navíc do téhle sekce s encyklopediemi stejně nikdo nikdy
nechodí. Děláme úkoly. Peter dostává z chemie samé trojky a čtyřky, tak ho doučuju.
Peter vzhlédne od učebnice a v očích mu bleskne zaujetí. Odhodí knihu stranou. „Potřebuju víc
informací. Jak dlouho spolu chodí?“
„Už dlouho. Třeba tak dva roky.“
„A kolik jim je? Jsou stejně starý jako my?“
„Více méně.“
„Tak to pravděpodobně jo, ale ne nutně. Záleží na tom, jaký jsou. Ale kdybych se měl vsadit, tak
bych řekl, že spíš jo.“
„Ale ta holka taková není. A ten kluk taky ne.“ „O kom teda mluvíme?“
„To ti nemůžu říct.“ Zaváhám. „Chris si myslí, že už to určitě dělali. Tvrdí, že není možný, že
ne.“
Peter se uchechtne. „A proč se ptáš na radu zrovna jí? Ta holka je postrach.“
„To teda není!“
Peter mě sjede pohledem. „V prváku se ožrala Friskem na párty u Tylera Boylana a pak vylezla
na střechu a dělala striptýz.“
„A tys tam byl?“ dotírám. „Viděls to na vlastní oči?“
„No to bych řek. Vylovil jsem jí hadry z bazénu, protože já jsem aspoň džentlmen.“
Nafouknu tváře. „No, o tom mi Chris nikdy nevyprávěla, takže k tomu se moc vyjadřovat
nemůžu. A vůbec, Frisco už se neprodává, nebo jo?“
„Ale jo, akorát už v něm není tolik alkoholu. Ta břečka už se nedá pít.“ Znechuceně se oklepu a
Peter se usměje. „O čem se s Chris vůbec tak bavíte?“ zeptá se. „Vždyť nemáte vůbec nic
společnýho.“
„No a o čem se bavíme my dva?“ vrátím mu to.
Peter se zasměje. „To je fakt.“ Odlepí se od zdi a položí mi hlavu do klína a já strnu.
Když promluvím, musím se snažit, aby můj hlas zněl pokud možno normálně. „Ty máš dneska
ale divnou náladu.“
Peter zvedne obočí. „A jakou mám náladu?“ Peter strašně rád mluví o sobě. Obvykle mi to
nevadí, ale dneska na to nejsem vůbec zvědavá. Už tak má kolem sebe spoustu lidí, kteří mu neustále
opakují, jak je úžasný.
„Takovou nesnesitelnou,“ řeknu a Peter se rozesměje.
 „Chce se mi spát.“ Zavře oči a přitulí se ke mně. „Coveyová, řekni mi pohádku.“
„Neflirtuj se mnou,“ napomenu ho.
Peter prudce otevře oči. „Já neflirtoval!“
„Ale jo. Ty lirtuješ s každou. Jako by sis prostě nemohl pomoct.“
„No, ale s tebou nelirtuju nikdy.“ Peter se posadí a vytáhne z kapsy mobil a já najednou lituju, že
jsem vůbec něco říkala.
35
Jsem na francouzštině a civím z okna, což dělám poměrně často, a vtom spatřím Joshe, jak jde k
tribunám venku na hřišti. Nese si oběd a je sám. Proč jí sám? Má přece svoji partů kamarádů, co
zbožňují komiksy, a má Jerseyho Mikea.
I když s Jerseym Mikem se minulý rok zas tak moc nebavil. Byl pořád se mnou a s Margot. Byli
jsme trojka. Teď už nejsme ani dvojka a Josh je úplně sám. Částečně za to může Margot, že odjela,
ale částečně za to můžu i já - kdyby se mi nikdy nezačal líbit, nikdy bych nenapsala žádný dopis a
nemusela si vymýšlet celou tu historku s Peterem. Prostě bych jen byla Joshova dobrá kamarádka
Lara Jean, jako vždycky.
Možná proto kladla mamka Margot na srdce, aby šla na vysokou školu bez přítele. Když máte
přítele nebo přítelkyni, tak jediné, co chcete, je být s tím člověkem a zapomenete na všechny ostatní
a pak, když se rozejdete, najednou nemáte žádné kamarády, protože ti se mezitím začali bavit bez
vás.
Je to zkrátka smutný pohled, jak si Josh v nejvyšší řadě na tribuně jí svůj sendvič, úplně sám.
Ze školy jedu autobusem, protože Peter jel se svým týmem na lakrosový zápas. Právě před
domem vybírám schránku, když domů dorazí i Josh. Zajede autem na příjezdovou cestu. „Ahoj!“
zavolá na mě, vystoupí a s batohem přehozeným přes rameno ke mně přiběhne.
„Viděl jsem tě v autobuse,“ řekne. „Mával jsem na tebe, ale ty jsi zas snila za bílýho dne. Jak
dlouho budeš mít ještě auto v servisu?“
„Já nevím. Vždycky mi řeknou něco jinýho. Museli objednat nějakou součástku až v Indianě.“
Josh mě sjede vědoucným pohledem. „Tak to se ti v skrytu duše ulevilo, ne?“
„Ne! Proč by se mi mělo ulevit?“
„Ale no tak, vždyť já vím, jak nerada řídíš. Musíš bejt fakt ráda, že máš záminku neřídit.“
Nadechnu se k protestu, ale pak se zarazím. Stejně by to bylo k ničemu. Josh mě zná jako svoje
boty. „No, možná že trošku, malinko se mi fakt ulevilo.“
„Kdybys někdy potřebovala někam svízt, víš, že mi klidně můžeš říct.“
Kývnu. Sama bych si mu nikdy neřekla, ale třeba jednou budu potřebovat někam odvézt Kitty.
„Teda jako, já vím, že jsi teď s Kavinským, ale já přece bydlím hned vedle a určitě by bylo
mnohem výhodnější, kdybys jezdila do školy se mnou. Teda, myslím tím, že by to bylo mnohem
ekologičtější.“ Mlčím. Josh se poškrábe na zátylku. „Ještě jsem ti chtěl říct něco, ale je to trochu
blbý. Což je fakt blbý, protože my dva jsme se přece vždycky dokázali bavit o čemkoli.“
„Vždyť se můžeme bavit pořád,“ ubezpečím ho. „Nic se nezměnilo.“ Což je ta největší lež, jakou
jsem kdy vypustila z pusy, ještě větší než ta povídačka o mém zesnulém dvojčeti Marcelle. Kdysi
jsem Joshovi nalhala, že jsem měla sestru Marcellu, která umřela na leukémii. Věřil tomu ještě pár
let.
„Tak jo. No, prostě… mám pocit, že se mi poslední dobou vyhýbáš. Asi od tý doby, co.“
On to řekne. On to fakt vysloví nahlas. Sklopím oči k zemi.
„... co se se mnou Margot rozešla.“
Trhnu hlavou zpátky nahoru. Tak tohle si myslí? Že se mu vyhýbám kvůli Margot? To na něj ten
můj dopis vážně ani trochu nezapůsobil? Snažím se zachovat kamennou tvář. „Já se ti přece
nevyhýbám. Jen jsem toho teď měla fakt hodně.“
„Já vím. S Kavinským. Ale vždyť my dva se už známe tak dlouho. Jsi jedna z mejch nejlepších
kamarádek, Laro Jean. Nechci přijít i o tebe.“
I o tebe. To malinké „i“ se do mě zabodne jako šíp. Zarazím se. Tohle mě fakt zasáhne. Protože
kdyby řekl, že o mě nechce přijít bez toho „i“, bylo by to jen o nás dvou a ne o mně a o něm a o
Margot.
„Ten dopis, cos mi napsala -“
Pozdě. O tom dopise už se bavit nechci. Než ze sebe stihne vypravit další slovíčko, skočím mu
do řeči. „Já přece budu vždycky tvoje kamarádka, Joshi.“ A pak se na něj usměju, ale stojí mě to fakt
hodně úsilí. Ale kdybych se neusmála, tak se rozbrečím.
Josh přikývne. „Fajn. Dobře. Takže... takže můžem zas někdy něco podniknout?“ „No jasně.“
Josh zvedne ruku a cvrkne mě do brady. „A můžu tě zítra hodit do školy?“
„Dobře,“ kývnu. Protože o tohle mi přece celou tu dobu šlo. Abych se zase mohla s Joshem
normálně bavit, aniž by nám nad hlavami visel ten můj nešťastný dopis. Abych zas byla jen jeho
dobrá kamarádka Lara Jean.
Nebo ne?
Po večeři učím Kitty, jak se zapíná pračka. Nejdřív se tomu brání, ale vysvětlím jí, že odteď se o
praní zkrátka budeme dělit všichni, takže se nakonec podvolí.
„Když začne pípat, znamená to, že už doprala. Pak hodíš prádlo do sušičky, ta taky zapípá a pak
to musíš hned vyndat a složit, jinak to bude zmuchlaný.“
K oboustrannému překvapení to Kitty celkem baví. Asi hlavně proto, že může prádlo skládat v
klidu u televize, když se dívá na svoje seriály.
„Příště tě ještě naučím, jak se žehlí.“
„Copak jsem nějaká služka?“
Nechám její poznámku plavat. „Žehlení ti půjde. Máš ráda přesnost a čistý linie. Nejspíš ti to
půjde líp než mně.“
To ji navnadí. „Jo, to asi jo. Od tebe vypadá veškerý oblečení vždycky stejně zmačkaně.“
 Když máme hotovo, jdeme se obě umýt do naší společné koupelny. Jsou tu dvě umyvadla.
Margot měla to nalevo a já a Kitty jsme se dělily o to napravo a vždycky jsme se u toho hádaly. Teď
už je jen její.
Kitty si čistí zuby a já si na tvář dávám okurkovou masku s aloe, když se mě Kitty zničehonic
zeptá: „Myslíš, že kdybych Petera poprosila, vzal by nás zejtra cestou do školy do McDonaldu?“
Vmasíruju si do tváří další hrudku pleťové masky. „Hele, radši si moc nezvykej, že nás Peter
takhle vozí. Odteďka budeš jezdit autobusem, jasný?“
Kitty trucovitě našpulí rty. „A proč?“
„Protože. A vůbec, zejtra nejedu do školy s Peterem, ale s Joshem.“
„A nebude se Peter zlobit?“
Cítím, jak se mi pod tuhnoucí maskou napíná kůže. „Ne, on není zrovna žárlivej,“ procedím mezi
zuby. „A kdo je teda žárlivej?“
Na to nemám odpověď. Jak se pozná, že je někdo žárlivý? Hloubám nad tím, ale Kitty se na mě
podívá do zrcadla a zahihňá se. „Vypadáš jako zombie.“
Napřáhnu k ní paže a Kitty začne uhýbat. Nasadím svůj nejlepší zombie hlas. „Sežeru ti mozek!“
Kitty s jekem upaluje pryč.
Když jsem zpátky ve svém pokoji, vezmu mobil a napíšu Peterovi, že zítra odvoz do školy
nepotřebuju. Ale pro jistotu mu neřeknu, že pojedu s Joshem.
36
V pátečním vzkazu od Petera stojí: Zajdempo škole na zmrzku?
Přimaloval k tomu dva čtverečky s nápisy ano a ne. Zaškrtnu ano a hodím mu papírek do
skříňky.
Po škole se sejdeme u jeho auta a společně s jeho kamarády z lakrosového týmu jedeme do
zmrzlinárny. Já si dám mražený jogurt s drcenými cornflaky a jahodami, kiwi a ananasem. Peter si
objedná limetkovou zmrzlinu s drcenými sušenkami Oreo. Vytáhnu peněženku, abych za sebe
zaplatila, ale Peter mě zarazí. „Já to platím,“ mrkne na mě.
„Já myslela, že za mě nikdy platit nebudeš,“ zašeptám.
„Mám tu kámoše. Před nima nemůžu vypadat jako škrt.“ Pak mě obejme kolem ramen a nahlas
pronese: „Moje holka za zmrzlinu platit nebude.“
Zvednu oči v sloup, ale rozhodně se nebráním. Ještě nikdy za mě žádný kluk neplatil. Na
takovéhle zacházení bych si dokázala zvyknout.
V duchu jsem se připravovala na to, že tu bude i Genevieve, ale neukáže se. Petera to asi taky
zmátlo, protože neustále zalétá pohledem ke vchodu. Pořád čekám na nevyhnutelné. Až dosud byla
Genevieve až znepokojivě potichu. O volné hodině se v jídelně skoro neobjeví a místo toho chodí s
Emily Nussbaumovou na oběd mimo školu. A když ji náhodou potkám na chodbě, věnuje mi falešný
úsměv se stisknutými rty, což je svým způsobem dost hrozivé.
Kdy na mě zaútočí? Kdy se stanu druhou Jamilou Singhovou? Chris tvrdí, že Genevieve je teď
posedlá svým novým přítelem vysokoškolákem a nemá čas se starat o mě a Petera, ale já tomu
nevěřím. Viděla jsem, jak se na něj kouká. Jako by byl pořád její.
Kluci k sobě srazí několik stolů, takže okupujeme v podstatě celou zmrzlinárnu. Je to jako u
oběda v jídelně: Kluci hlučí a diskutují o pátečním fotbalovém zápase. Já neřeknu ani slovo. Vlastně
ani nemám, čím bych přispěla. Prostě jen sedím a jím mražený jogurt a užívám si, že pro jednou
nesedím doma a nepřerovnávám si botník nebo s tátou nekoukám v televizi na golf.
Jdeme zpátky k autu, když Gabe prohlásí: „Hej, Laro Jean, vědělas, že když to jméno řekneš
hodně rychle, zní to jako Large? Zkus to! Laradžín!“
Poslušně po něm opakuju: „Lara Jean, Laradžín, Lardží... no, zas tak podobný to není. Zní to spíš
jako Largy.“
Gabe si pro sebe kývne a oznámí mi: „Budu ti říkat Large! To je vtipný, ne? Protože jseš tak
mrňavá! To je jako, když se velkýmu chlapovi říká třeba Prcku!“
Pokrčím rameny. „Jasně.“
Gabe se obrátí na Darrella. „Je tak mrňavá, že by nám mohla dělat maskota!“
„Hele, zas tak malá nejsem!“ ohradím se.
 „Kolik měříš?“ zeptá se mě Darrell.
„Metr padesát sedm,“ vymýšlím si. Spíš mám tak metr padesát pět.
Gabe odhodí plastovou lžičku do koše. „Jsi tak prťavá, že bych si tě mohl strčit do kapsy!“
Všichni se rozesmějí. Peter se blahosklonně usmívá. Pak mě Gabe zničehonic popadne a přehodí si
mě přes rameno jako pytel, jako bych byla malé dítě a on byl můj táta.
„Gabe! Dej mě dolů!“ pištím, kopu nohama a buším ho pěstmi do hrudi.
Gabe se se mnou začne točit dokola a kluci se lámou smíchy. „Já si tě adoptuju, Large! Budeš
můj domácí mazlíček. Dám si tě do starý klece po křečkovi!“
Hihňám se tak moc, že ani nemůžu popadnout dech a začíná se mi točit hlava. „Dej mě dolů!“
„Dej ji dolů, vole,“ poroučí Peter, ale taky se směje.
Gabe se rozeběhne k zaparkovanému pickupu a hodí mě na korbu. „Vyndej mě odsud!“ ječím na
něj, ale Gabe už sprintuje pryč. Všichni začnou nasedat do svých aut. „Měj se, Large!“ volají. Peter
ke mně přiběhne a pomůže mi seskočit na zem.
„Ty tví kámoši jsou fakt střelený,“ vydechnu.
„Ale líbíš se jim,“ řekne Peter.
„Vážně?“
„No jasně. Když jsem s sebou předtím bral Gen, tak se jim to nelíbilo.“ Obejme mě rukou kolem
ramen. „Tak pojď, Large, vezmu tě domů.“
Když jdeme k autu, nechám si vlasy spadnout do obličeje, aby Peter neviděl, že se usmívám. Je
to fajn, být součástí nějaké party, mít pocit, že někam patřím.
37
Nabídla jsem se, že na Kittyinu školní besídku napeču sedmdesát muffinů, protože poslední dva
roky to dělala Margot a teď jsem na řadě já. Margot to dělala hlavně proto, aby si lidi nemysleli, že
se nezajímáme o Kitty a její mimoškolní aktivity. Pokaždé pekla brownies, ale já se rozhodla, že se
přihlásím o muffiny, protože jsou populárnější. Nakoupila jsem si i různé modré posypy a z párátek
vyrobila vlaječky s nápisem Blue Mountain Academy, což je název Kittyiny školy. Myslela jsem si,
že Kitty bude zdobení muffinů bavit.
Teď mi ale dochází, že Margot to měla vymyšlené mnohem lépe, protože těsto na brownie prostě
jen nalijete na plech, upečete a pak nakrájíte a máte hotovo. Ale s muffiny je mnohem víc práce.
Musíte sedmdesátkrát nabrat přesně to správné množství do košíčku, a pak když jsou upečené,
musíte počkat, až vychladnou a pak je hezky nazdobit polevou a sypáním.
Odměřuju si osmý hrnek mouky, když se ozve zvonek u dveří. „Kitty!“ křiknu. „Běž otevřít!“
Nic. Zvonek vyzvání dál. „Kitty!“
„Nemůžu, dělám důležitej experiment!“ houkne Kitty z patra.
Běžím ke dveřím a otevřu je dokořán, aniž bych se vůbec obtěžovala podívat, kdo za nimi stojí.
Je to Peter a smíchy se skoro láme v pase.
„Jseš celá od mouky,“ chechtá se a otře mi tváře hřbetem ruky.
Vykroutím se mu a otřu si obličej do zástěry. „Co tady děláš?“
„Přišel jsem tě vyzvednout. Jdeme přece na ten zápas, copak jsi včera nečetla můj vzkaz?“
„Sakra. Psali jsme zrovna test a já na ten vzkaz zapomněla.“ Peter se zamračí. „Stejně nemůžu
jít,“ dodám, „musím do zítra napíct sedmdesát muffinů.“
„Zejtra je přece sobota.“
„No... jo.“
„Jo to máš na tu školní besídku?“ Peter se prosmýkne kolem mě dovnitř a začne se zouvat. „Vy
se doma zouváte, že jo?“
„Jo,“ vydechnu překvapeně. „Tvoje mamka taky něco peče?
„Jo, sušenky.“ Což je další chytřejší volba než sedmdesát muffinů.
„Mrzí mě, že jsi sem jel zbytečně. Na zápas můžem jít třeba příští tejden,“ řeknu a čekám, že se
zase obuje a půjde.
Ale to se nestane. Peter se odšourá do kuchyně a sedne si na stoličku. Cože? „Vypadá to tu
přesně tak, jak si to pamatuju,“ rozhlédne se kolem. Namíří prst na zarámovanou fotku mě a Margot.
Obě jsme na ní ještě malinké a společně se koupeme. „Roztomilý.“
Cítím, jak mi hoří tváře. Rychle jdu a fotku otočím. „Tys tady někdy byl?“
 „Jo, v sedmičce. Pamatuješ, jak jsme si chodívali hrát do toho domu na stromě u vašich sousedů?
Jednou jsem potřeboval na záchod a tys mě pustila k vám.“
„Jo, jasně,“ kývnu.
Je zvláštní vidět u nás v kuchyni někoho jiného než Joshe. Z nějakého důvodu mě to
znervózňuje. „Jak dlouho ti to bude trvat?“ ptá se s rukama v kapsách Peter.
„Nejspíš pár hodin.“ Sáhnu po svém odměřovacím hrnečku. Zapomněla jsem, kolik mouky jsem
už měla odměřeno.
Peter zaúpí. „Proč prostě nejdeš do krámu a nějaký muffiny nekoupíš?“
Začnu znovu nabírat mouku, kterou jsem si už odměřila do mísy, a sypu si ji na hromádky.
„Protože žádná jiná mamka tam nedonese kupovaný muffiny. Jak by potom Kitty vypadala?“
„No ale jestli je děláš pro Kitty, tak by ti měla pomáhat.“ Peter seskočí ze stoličky, přikrade se ke
mně zezadu a zkouší mi rozvázat zástěru. „Kde ta holka vůbec je?“
Otočím se a zírám na něj. „Co to... co to děláš?“
Peter mě sjede pohledem, jako by mi to mělo být naprosto jasné. „No, jestli ti mám pomoct,
potřebuju taky zástěru. Nehodlám si tady zaprasit oblečení.“
„Do začátku zápasu to stejně nestihneme,“ upozorním ho.
„No tak pak prostě půjdem jen na párty.“ Peter vytřeští oči. „O tý jsem ti psal dneska! Bože, proč
já se vůbec namáhám!“
„Měla jsem dneska moc práce,“ pípnu rozpačitě. Je mi trapně. Peter poctivě dodržuje naši
dohodu a každý den mi píše jeden vzkaz a já se ani neobtěžuju je číst. „Já nevím, jestli na tu párty
můžu jít. Takhle pozdě mě táta ven nepustí.“
„A je tvůj táta doma? Já se ho zeptám.“
„Ne, ještě je v práci. A navíc tu nemůžu nechat Kitty o samotě.“ Sáhnu po odměřovacím
hrnečku.
„No a v kolik tvůj táta přijde?“
„Nevím. Možná až pozdě.“ Nebo možná tak za hodinu. Ale to už bude Peter pryč. „Asi bys měl
jít. Nechci tě zdržovat.“
Peter nasadí bolestný výraz. „Coveyová, já tě potřebuju. Gen o nás ještě neřekla ani slovo a o to
nám přece tady jde. A navíc... možná tam přijde s tím krétenem, co s ním teď chodí.“ Našpulí spodní
ret. „Ale no tak. Pojď se mnou. Já ti přece taky pomohl.“
„To jo,“ uznám. „Ale já teď musím dodělat ty muffiny a -“ Peter natáhne ruce. „No tak já ti
pomůžu. Dej sem zástěru.“
Ustoupím od něj a štrachám ze skříňky další zástěru. Najdu jednu, na které je obrázek muffinu s
polevou, a podám mu ji.
 Peter se ušklíbne a ukáže na moji zástěru. „Ale já chci tu, co máš ty.“
„Ta je moje!“ Je z červenobílého kanafasu s obrázky hnědých medvídků. Přivezla mi ji babička z
Koreje. „Vždycky peču v týhle. Prostě si vem tu druhou.“
Peter pomalu zavrtí hlavou a natáhne ruku. „Naval tu tvoji. To máš za to, že nečteš moje
vzkazy.“
Rozvážu si zástěru a podám mu ji. Pak se otočím a začnu znovu odměřovat mouku. „Ty jsi ještě
větší mimino než Kitty.“
„Hele jo, hlavně mi už řekni, co mám dělat.“ „A jseš si jistej, že to zvládneš? Mám tu přísady tak
akorát na sedmdesát muffinů, takže nechci nic předělávat -“ „Já vím, jak se peče!“
„Tak fajn. Nakrájej to máslo na kostičky a hoď je do mixéru.“ „A dál?“
„A až to budeš mít, tak dostaneš další úkol.“ Peter zakoulí očima, ale poslechne mě. „Takže
takhle ty trávíš páteční večery? Jsi doma v pyžamu a pečeš?“
„Dělám i jiný věci,“ ohradím se a svážu si vlasy do culíku. „Co třeba?“
Ještě pořád jsem tak vykolejená z toho, že se Peter tak nenadále zjevil u mě doma, že nedokážu
přijít s kloudnou odpovědí. „Ehm, chodím ven.“
„Kam?“
„Já nevím, tak různě! Panebože, Petere, přestaň mě vyslýchat.“ Odfouknu si ofinu z očí. Začíná
tu být celkem horko. Asi bych klidně mohla troubu zase vypnout, protože Peterův příchod celou moji
akci zpomalil. Tímhle tempem to nebudeme mít hotové ani do rána. „Teď jsem kvůli tobě
zapomněla, kolik toho už mám. Musím zas začít znova od začátku!“
„Tak ukaž, já to udělám,“ řekne Peter a přistoupí ke mně tak blízko, že ucuknu. „Ne, ne, udělám
to sama,“ bráním se, ale Peter jen zavrtí hlavou a snaží se mi vytrhnout hrneček na odměřování.
Nechci ho pustit, a jak se přetahujeme, do vzduchu vystřelí oblak mouky a oba nás popráší. Peter se
rozesměje. „Petere!“ okřiknu ho rozhořčeně.
Peter se ale chechtá tak moc, že se nevzmůže na slovo.
Zkřížím ruce na hrudi. „Ty radši doufej, že mi ta mouka nebude chybět.“
„Vypadáš jako nějaká babka,“ řehtá se Peter.
„A ty zase jako nějakej dědek,“ vrátím mu to a vysypu mouku z mísy zpátky do dózy.
„No, vlastně jsi hodně jako moje babča,“ uklidní se konečně Peter. „Nesnášíš, když se mluví
sprostě, ráda pečeš a páteční večery trávíš doma. Ty jo, já chodím s vlastní babičkou. To je
nechutný.“
Začnu znovu odměřovat. Jedna. Dva. „Já ale nejsem doma každej pátek.“ Tři.
„Já tě ale nikdy nikde neviděl. Na žádný párty nechodíš. Dřív jsme se přece kamarádili. Proč
jsme se přestali kamarádit?“
 Čtyři. „No... já nevím. Na základce to bylo jiný.“ Co chce slyšet? Ze se Genevieve rozhodla, že
nejsem dost cool, a vyšoupla mě? Jak to, že mu to nedochází?
„Vždycky jsem si říkal, proč už se s náma nebavíš.“
Byla jsem u pětky nebo u šestky? „Petere! Už jsi mě zase zmátl!“
„Jo, tak já na ženy působím.“
Zvednu oči v sloup a Peter se zašklebí, ale než stihne ještě něco dodat, zařvu: „Kitty! Pojď sem!“
„Mám práci -“
„Je tu Peter!“ Vím, že na to ji dostanu.
Během dvou vteřin se Kitty jako velká voda přihrne do kuchyně. Se smykem se zastaví a
najednou to vypadá, že se stydí. „Co tady děláš?“ ptá se Petera.
„Přišel jsem pro Laru Jean. Jak to, že jí nepomáháš?“
„Dělám takovej experiment. Nechceš mi pomoct?“
„No jasně, že chce,“ odpovím za něj. „Rozptyluješ mě, běž pomáhat Kitty,“ prohodím k Peterovi.
„Já si myslím, že bys moji pomoc ani nechtěla, Katherine. Víš co, já ženy rozptyluju, jsou pak ze
mě celý zmatený.“ Peter na Kitty laškovně mrkne a já dělám, že se dávím. „Nechceš radši zůstat tady
a pomoct nám s pečením?“
„Nudaaa!“ protáhne Kitty, otočí se na obrtlíku a sprintuje po schodech zpátky nahoru.
„A ne, že pak budeš chtít zdobit!“ křiknu za ní. „Nezasloužíš si to!“
Šlehám máslo do krému a Peter vyklepává do naštípnuté salátové mísy vajíčka, když domů
dorazí táta. „Čí je to auto venku?“ zeptá se, když vejde do kuchyně, a hned se zarazí. „Dobrý den,“
pozdraví překvapeně. V ruce nese tašku s logem čínského bistra.
„Ahoj tati,“ zatrylkuju, jako by bylo úplně normální, že je se mnou v kuchyni Peter Kavinský.
„Vypadáš unaveně.“
Peter se narovná. „Dobrý den, pane Coveyi.“
Táta odloží tašku na kuchyňský stůl. „Ehm, nazdar,“ řekne a odkašle si. „Rád tě zase vidím. Ty
jsi Peter, že ano?“
„Přesně tak.“
„Jeden ze staré party,“ usměje se táta žoviálně a já se otřesu. „Tak co to tady vy dva tropíte?“
„Já peču muffiny na Kittyinu školní besídku a Peter mi pomáhá,“ vysvětluju.
Táta kývne. „Máš hlad, Petere? Donesl jsem toho dost.“ Ukáže na tašku. „Kuře kung pao, rýžové
nudle s krevetami.“
„No, Lara Jean a já jsme vlastně chtěli zajít na oslavu k jednomu kamarádovi,“ řekne Peter.
„Pokud to nevadí? Nebudeme tam dlouho a zase ji v pořádku přivezu.“
 Než se táta vzmůže na odpověď, obrátím se na Petera. „Říkala jsem ti, že musím dodělat ty
muffiny.“
„My je s Kitty doděláme,“ prohlásí táta. „Vy dva klidně běžte na tu narozeninovou oslavu.“
Můj žaludek udělá kotrmelec. „Ne, tati, to je v pohodě. Já je udělám, už mám vymyšlený, jak je
nazdobím.“
„My to s Kitty nějak zvládneme. Jen se jdi převléct, já už to tady převezmu.“
Otvírám a zavírám pusu jako ryba na suchu. „No dobře.“ Ale ani se nehnu, jen tak tu stojím,
protože mám strach tu tyhle dva nechat spolu o samotě.
Peter roztáhne rty v zářivém úsměvu. „No tak, slyšela jsi. Je to v pohodě.“
Moc se nenaparuj, pomyslím si. Jinak si táta bude myslet, že jsi arogantní.
Někdy máte kombinace svršků, ve kterých se cítíte fakt dobře a které se vám tak moc líbí, že je
nosíte tak často, až vám začnou připadat příšerné. Probírám se svým šatníkem a všechno vypadá
naprosto příšerně. Moji nervozitu umocňuje i to, že Gen na sobě bude mít něco naprosto úžasného,
protože Gen se vždycky dokázala úžasně oblékat, takže já si musím vzít něco, co bude minimálně
stejně úžasné. Peter by mě nepřišel vyzvednout až domů a nedělal z té párty takové haló, kdyby to
pro něj nebylo fakt důležité.
Natáhnu si džíny a zkouším si různé vršky - nabírané broskvové triko, které najednou vypadá až
moc upjatě, dlouhý huňatý svetr s tučňákem, který najednou vypadá děsně dětinsky. Právě měním
džíny za šedé šortky s černými kšandami, když se ozve klepání na dveře. Strnu a pak rychle chňapnu
po svetru, abych se zakryla.
„Laro Jean?“ ozve se Peterův hlas.
„No?“
„Už budeš hotová?“
„Skoro! Jen - jdi dolů a počkej tam. Budu tam hned.“ Peter nahlas vzdychne. „Tak fajn. Jdu se
podívat, co dělá tvoje ségra.“
Když zaslechnu, jak se jeho kroky vzdalují, vyštrachám ze skříně krémovou puntíkovanou
blůzku a zkusím si ji k šortkám s kšandami. Vypadá to roztomile, ale není to až moc? A měla bych si
k tomu vzít černé punčocháče, nebo podkolenky? Margot říkala, že v tomhle outitu vypadám jako
Pařížanka. To je dobré, je to sofistikované a romantické. Ještě si zkusím dát na hlavu baret, ale
okamžitě ho zas strhnu a zahodím. To už by rozhodně bylo moc.
Kéž by mě tím Peter tak nezaskočil. Potřebovala bych víc času, abych se mohla připravit a
všechno naplánovat. Ačkoli je pravda, že kdyby s tím přišel dřív, vymyslela bych si prostě nějakou
výmluvu, proč nemůžu jít. Jít po škole na zmrzlinu je jedna věc, ale večírek se všemi Peterovými
kamarády, kde bude i Genevieve?
 Poskakuju po pokoji a hledám podkolenky, pak se snažím najít svůj jahodový lesk na rty, co
vypadá jako jahoda. Bože, musím si tady fakt uklidit. V tomhle bordelu se nedá nic najít.
Zaběhnu k Margot do pokoje, abych si půjčila její dlouhý
zapínací svetr. Když procházím kolem otevřených dveří Kittyina pokoje, zahlédnu Petera, jak
leží vedle Kitty na zemi a staví její chemickou laboratorní sadu. Prohrabu Margotinu zásuvku s
oblečením, v níž jsou teď už jen trička a šortky, protože všechny svetry si odvezla do Skotska. Po
svetru, který hledám, ani stopy. Ale na samém dně šuplíku je obálka. Dopis. Od Joshe.
Strašně moc ho chci otevřít. Ale vím, že nesmím.
Vezmu obálku a velice opatrně z ní dopis vytáhnu.
Drahá Margot,
tvrdíš, že jsme se museli rozejít, protože nechceš jít na univerzitu s přítelem, protože chceš mít svobodu
a nechceš se vázat. Ale víš stejně dobře jako já, že to není ten pravý důvod. Rozešla ses se mnou proto, že jsme
se spolu vyspali a ty se bojíš, že ted k sobě budeme mít moc blízko.
Přestanu číst.
Nemůžu tomu uvěřit. Chris měla pravdu a já se pletla. Margot a Josh spolu spali. Najednou mám
pocit, že všechno, co jsem kdy věděla, je právě naopak. Myslela jsem si, že vím, jaká je moje sestra,
že ji znám, ale jak se ukazuje, nevím o ní vůbec nic.
Slyším, jak Peter volá moje jméno. „Laro Jean! Už jsi hotová?“
Rychle papír zase složím a vrátím ho zpátky do obálky, tu strčím do zásuvky a s třísknutím ji
zavřu. „Už jdu!“
38
Stojíme přede dveřmi honosného sídla Steva Bledella. Steve je členem školního fotbalového
týmu a je známý především díky tomu, že jeho zazobaný nevlastní táta létá soukromým tryskáčem.
„Připravená?“ obrátí se na mě Peter.
Otřu si zpocené dlaně o šortky. Štve mě, že jsem neměla víc času na to, abych si něco udělala s
vlasy. „Moc ne.“
„No tak si ujasníme strategii. Stačí, když se budeš chovat, jako že jsi do mě zamilovaná. To by
nemělo bejt tak těžký.“
Zakoulím očima. „Ty jsi ten nejnafoukanější kluk, kterýho znám.“
Peter se zašklebí a pokrčí rameny. Ruku už má skoro na klice, ale ještě se zarazí. „Počkej,“ řekne
a pak mi vytáhne z vlasů gumičku a hodí ji do křoví.
„Hele!“
„Takhle to vypadá líp, věř mi.“ Projede mi vlasy prsty a načechrá mi je a já ho plesknu po ruce.
Pak vytáhne ze zadní kapsy kalhot mobil a vyfotí si mě.
Zmateně na něj zírám. „To kdyby mi Gen kontrolovala telefon,“ vysvětlí mi. A pak si fotku
nastaví na displeji jako pozadí.
„Mohl bys mě vyfotit ještě jednou?“ Nelíbí se mi, jak na tom snímku vypadají moje vlasy.
„Ne, tahle se mi líbí. Vypadáš moc hezky.“ Nejspíš to řekl jen proto, abych přestala zdržovat a
šla dovnitř, ale i tak mě to potěší.
Když vcházím na párty s Peterem Kavinským, nemůžu se ubránit vlně pýchy. Jsem hrdá, že je tu
zrovna se mnou. Anebo to je tak, že tu jsem já s ním?
Gen spatřím hned, jak vejdeme - sedí na pohovce obklopená svými kamarádkami a všechny
popíjejí z červených plastových kalíšků. Nikde ani stopy po tom jejím příteli. Když mě zahlédne,
zvedne obočí a pošeptá něco Emily Nussbaumové. „Nazdááár, Laro Jean,“ zavolá na mě Emily a
prstem mi naznačí, abych šla k nim. „Pojď si sednout k nám.“
Vykročím k nim a myslím si, že Peter půjde se mnou, ale nejde. Zastavil se a s někým se zdraví.
Vyšlu k němu vystrašený pohled a Peter mi jen pokyne, abych šla dál. Je to na tobě, řekne bezhlasně.
Přejít místnost pod palbou pohledů Gen a jejích kámošek je pro mě jako přecházet celý
kontinent. „Ahoj,“ pozdravím a můj hlas zní pisklavě jako hlas malé holky. Na pohovce pro mě není
místo, takže se uvelebím na opěradle a připadám si jako ptáček sedící na telegrafním drátu. Očima
hypnotizuju Peterův zátylek - na opačné straně místnosti se baví s pár kluky z lakrosového týmu. Být
Peterem musí asi být fajn. Je tak v pohodě, tak spokojený sám se sebou a ví, že tu na něj všichni
čekali, jako že Peter už dorazil, takže teď teprve může začít pořádná zábava. Rozhlédnu se okolo,
aby to nevypadalo, že se nudím, a zahlédnu Gabea a Darrella. Oba na mě mile mávnou, ale nepřijdou
ke mně. Mám pocit, že všichni mě sledují a vyčkávají, pozorují mě a čekají, co udělá Gen.
Začínám litovat, že jsem sem šla.
Emily se ke mně nakloní. „Hele, my tu umíráme zvědavostí... jak je to mezi tebou a
Kavinským?“
Je mi jasné, že to Gen jí nakázala, ať se mě zeptá. Gen popíjí svůj drink a tváří se zcela nenuceně,
ale určitě hoří zvědavostí, co odpovím. Je už opilá? Podle toho, co jsem slyšela a co o ní vím, je
Genevieve, když se opije, hodně zlá. Ne, že bych to někdy zažila na vlastní kůži, ale slyšela jsem pár
historek.
Navlhčím si jazykem rty. „No, Peter už to přece říkal… takže tak.“
Emily mávne rukou, jako by to, co tvrdí Peter, bylo zcela nepodstatné. „My to chcem slyšet od
tebe. Tak jako víš co, vždyť je to totálně nečekaný. Jak se to vůbec stalo?“ Nakloní se ke mně ještě
blíž, jako bychom byly nejlepší kamarádky.
Zaváhám a střelím pohledem po Genevieve. Ta se usměje a zvedne oči v sloup. „Jen klid, Laro
Jean, klidně mluv. Mezi mnou a Peterem je konec. Nevím, jestli ti to říkal, ale to já jsem se rozešla s
ním, takže.“
Přikývnu. „Jo, to říkal.“ No, neříkal, ale stejně jsem to tušila.
„Tak kdy jste se dali dohromady?“ Snaží se znít nezaujatě, ale já na ní vidím, jak je pro ni moje
odpověď důležitá. Snaží se mě na něčem nachytat.
„Celkem nedávno,“ mlžím.
„Jak nedávno?“ tlačí na mě.
Polknu. „Těsně před začátkem školy,“ vymáčknu ze sebe. Na téhle verzi jsme se přece s Peterem
dohodli, ne?
Genevieve se rozzáří oči a mně spadne srdce až do kalhot. Řekla jsem to špatně a teď už je pozdě
to nějak napravit. Je těžké nepodlehnout Genině kouzlu. Je to ten typ člověka, u nějž vám záleží na
tom, jestli se mu líbíte, nebo ne. Já vím, že dokáže být krutá, už jsem to mockrát viděla. Ale když se
na vás dívá, když vám naslouchá, přejete si, aby ta chvíle nikdy neskončila. Hodně na to má vliv to,
jak je hezká, ale je v tom ještě něco víc - něco, co vás úplně vtáhne. Nejspíš je to její průzračnost -
všechno, co si Gen myslí nebo co cítí, má vepsané přímo ve tváři. A i kdyby ne, stejně by vám to
řekla, protože Gen mluví bez rozmýšlení, co na srdci, to na jazyku.
Naprosto chápu, proč ji Peter tak dlouho miloval.
„To je roztomilý,“ řekne a pak si s ostatními holkami začne povídat o nějakém koncertě, na který
chtějí sehnat lístky, a já jen tak sedím a jsem ráda, že nemusím s nikým konverzovat, a dumám, jak
asi jde tátovi a Kitty pečení muffinů. Doufám, že je nespálí nebo moc nevysuší. Není nic horšího než
příliš suchý muffin.
Pak se holky začnou bavit o kostýmech na Halloween, takže se zvednu a jdu na záchod. Když se
vrátím, sedí Peter v koženém křesle. Pije pivo a povídá si s Gabem. Nemám si kam sednout - na mém
místě na pohovce už někdo je. Co teď?
Chvilku jen tak postávám a pak se odhodlám a udělám to, co by udělala holka zamilovaná do
Petera Kavinského. Udělám to, co by udělala Gen. Nakráčím k němu a usadím se mu na klíně, jako
by to bylo moje území.
Peter překvapeně vyjekne a zakucká se pivem. Já ho jemně cvrnknu do nosu. Jednou jsem to
viděla dělat herečku v černobílém filmu.
Peter sebou zavrtí a sjede mě pohledem. Vypadá, že má co dělat, aby se nerozesmál, a já
znervózním. Láskyplné cvrnknutí do nosu je přece romantické, ne? Pak si koutkem oka všimnu, jak
na nás Genevieve nenávistně zírá. Pošeptá něco Emily Nussbaumové a odplíží se pryč.
Výhra!
O něco později si právě nalévám višňovou kolu a spatřím Petera a Genevieve, jak se baví v
kuchyni. Gen do něj něco tiše a naléhavě hučí a pak natáhne ruku a položí mu ji na paži. Peter ji chce
odstrčit, ale Gen se nenechá.
Pozoruju je tak urputně, že si ani nevšimnu, když ke mně přijde Lucas Krapf a otevře si láhev
piva. „Ahoj Laro Jean.“
„Ahoj!“ Jsem ráda, že konečně vidím známou tvář.
Lucas se postaví vedle mě. Opřeme se o zeď jídelny. „Kvůli čemu se hádají?“
„Kdo ví?“ odtuším. Potajmu se usměju. Doufám, že se hádají kvůli mně a Peter bude spokojený,
že náš plán konečně zabral.
Lucas mi prstem pokyne, abych se k němu naklonila. „Hádka není dobrý znamení, Laro Jean,“
zašeptá. „Znamená to, že jim na sobě ještě pořád záleží.“ Z jeho dechu je cítit pivo.
Hmmm. Takže Genevieve na něm ještě pořád záleží. Peterovi na ní asi taky.
Lucas mě láskyplně poplácá po hlavě. „Hlavně si dávej pozor.“
„Díky,“ vydechnu.
Peter se vyplíží z kuchyně. „Můžeme jít?“ zeptá se mě. Ani nečeká na moji odpověď a prkenně
vykročí ke dveřím.
Pokrčím rameny. „Tak se uvidíme v pondělí, Lucasi!“ rozloučím se a rozběhnu se za Peterem.
Je naštvaný. Poznám to z toho, jak hrubě strká klíčky do zapalování. „Panebože, já z ní fakt
zešílím!“ Je tak vytočený, že skoro cítím, jak z něj sálá zuřivá energie. „Cos jí proboha řekla?“
 Neklidně se zavrtím. „Ptala se mě, kdy jsme se dali dohromady. Tak jsem jí řekla, že těsně před
začátkem školy.“
Peter zoufale zaúpí. „Ten první víkend jsem s ní ještě spal!“
„Ale... to už přece bylo po vašem rozchodu.“
„Jo, no jo.“ Peter pokrčí rameny. „No co. Stalo se.“
S úlevou si zacvaknu bezpečnostní pás a skopnu z nohou nepohodlné boty. „Kvůli čemu jste se
to vůbec předtím hádali?“
„To neřeš. Mimochodem dobrá práce dneska. Gen na tebe žárlí jako blázen.“
„Super,“ zaraduju se nuceně. Hlavně, když z toho nebudu mít problémy já.
Dál jedeme mlčky. Pak mi to ale nedá. „Petere... jak jsi věděl, že Genevieve miluješ?“
„Ježíši, Laro Jean. Proč máš vždycky takovýhle otázky?“ „Protože jsem od přírody zvídavá.“
Otevřu si stínítko, abych se viděla v zrcadle, a začnu si zaplétat cop. „A možná že ty by ses sám sebe
měl zeptat, proč se na takovýhle otázky bojíš odpovídat?“ „Já se nebojím!“ „Tak proč mi
neodpovíš?“
Peter ztichne a já jsem si skoro jistá, že mi vážně neodpoví, ale po dlouhé odmlce, kdy mezi námi
moje otázka visí ve vzduchu, nakonec promluví: „Já ani nevím, jestli jsem Genevieve někdy miloval.
Copak já vím, jakej je to pocit? Vždyť mi je sedmnáct, proboha!“
„To už na to nejsi zas tak mladej. Před sto lety se lidi v našem věku už normálně brali.“
„Jo, ale to bylo před vynalezením elektřiny a internetu. Před sto lety bojovali osmnáctiletý kluci
ve válce bajonetama a rozhodovali se, jestli nepřítele zabít, nebo ne. V našem věku už toho měli
hodně odžitýho! Co asi tak dneska věděj lidi v našem věku o lásce a o životě?“ Ještě nikdy jsem
Petera neslyšela takhle mluvit - jako by mu na něčem fakt záleželo. Nejspíš je ještě pořád rozohněný
z té hádky s Gen.
Zakroutím si cop do drdolu a upevním ho sponou. „Víš co, teď zníš úplně jako můj děda,“ řeknu.
„A taky si myslím, že se jen snažíš odvýst moji pozornost, protože mi nechceš na tu otázku
odpovědět.“
„Ale já ti odpověděl, nemůžu za to, že se ti ta odpověď nelíbila.“
Peter zaparkuje před mým domem a vypne motor, což dělá vždycky, když si chce ještě chvíli
povídat. A tak dál sedím, přitáhnu si do klína kabelku a lovím z ní klíče, ačkoli doma se ještě svítí.
Ach jo. Sedět na sedadle spolujezdce v černém Audi Petera Kavinského, není to snad sen každé
holky v celých dějinách? Možná to ani nemusí zrovna být Peter Kavinský... anebo možná musí.
Peter se zakloní, opře si hlavu o opěrku a zavře oči.
„Věděl jsi, že když se dva lidi hádají, tak to znamená, že jim na sobě pořád záleží?“ zeptám se, a
když mi Peter neodpoví, pokračuju. „Genevieve má nad tebou pořád ještě moc.“
 Čekám, že to popře, ale Peter jen vzdychne. „To má, ale kéž by neměla. Já nechci, aby mě někdo
vlastnil. Nechci nikomu patřit.“
Margot by řekla, že patří sama sobě. Kitty by řekla, že nepatří nikomu. A já bych asi nejspíš
řekla, že patřím svým sestrám a tátovi, ale nebude to platit navždycky. Patřit někomu - nikdy jsem to
o sobě netušila, ale teď, když nad tím tak přemýšlím, mi připadá, že to je to jediné, co jsem kdy
chtěla. Doopravdy někomu patřit, být jeho, a aby on byl na oplátku můj.
„Tak proto to děláš,“ řeknu - tedy, částečně se ptám, ale částečně mu to oznamuju jako hotovou
věc. „Abys dokázal, že jí nepatříš. Že k ní nepatříš.“ Zarazím se. „Myslíš, že je v tom rozdíl? Patřit
někomu a patřit k někomu?“
„No jasně. Jedno z toho si můžeš sama vybrat, to druhý ne.“
„To ji asi fakt miluješ, když se takhle snažíš.“ Peter zamítavě sykne. „Ty jseš moc zasněná.“
„Dík,“ řeknu, i když nevím, jestli to myslí jako kompliment. Prostě jen poděkuju, abych ho popíchla.
A to se mi povede, což poznám z jeho kyselého výrazu.
„Copak ty víš něco o lásce, Laro Jean? Vždyť jsi ještě ani nikdy s nikým nechodila.“
Jsem v pokušení si nějakého přítele vymyslet, třeba nějakého kluka z tábora nebo z jiného města,
prostě odkudkoli. Už mám na jazyku, že se jmenuje Clint. Ale to by bylo trapné, protože Peter by
hned věděl, že lžu. Už jsem mu přece prozradila, že jsem kluka nikdy neměla. A i kdybych mu to
nikdy neřekla, je mnohem trapnější si vymyslet fiktivního přítele než přiznat pravdu. „Ne, nikdy jsem
s nikým nechodila. Ale znám spoustu lidí, co s někým chodí, ale ještě nikdy nebyli zamilovaný. Já už
jsem zamilovaná byla.“ Kvůli tomu tohle všechno dělám.
Peter se uchechtne. „Do koho? Do toho blba Sandersona?“
„Není to žádnej blb,“ zamračím se na něj. „Vždyť ho ani neznáš. Jak to můžeš říct?“
„Kdokoli, kdo má aspoň jedno oko a půl mozku, pozná, že ten kluk je úplně blbej.“
„To chceš říct, že moje ségra je slepá a bez mozku?“ dotírám. Pokud řekne třeba jen jediné křivé
slovíčko o mojí sestře, tak s ním končím. Celá naše dohoda může jít k šípku. Zas tak nutně ho
nepotřebuju.
Peter se zasměje. „Ne, to jseš přece ty!“
„A víš ty co? Už mi to došlo. Ty jsi nikdy nemiloval nikoho jinýho než sebe.“ Škubnu klikou
dveří, ale jsou zamčené.
„Laro Jean, to byla jenom sranda. No tak.“ „Měj se.“
„Počkej, počkej. Nejdřív mi musíš něco říct.“ Peter se znovu opře do sedadla. „Jak to, že jsi
nikdy s nikým nechodila?“
Pokrčím rameny. „Nevím... protože mě nikdo nikdy nepozval na rande?“
„Kecáš. Martinez tě pozval na ples a tys ho odmítla.“
 Překvapuje mě, že o tom ví. „Proč si vy kluci furt říkáte příjmením?“ chci vědět. „To je tak -“
Snažím se přijít na to správné slovo. „Afektovaný.“
„Nesnaž se změnit téma.“
„Asi jsem měla strach.“ Zadívám se z okénka a prstem na sklo kreslím písmenko M jako
Martinez. „Z Tommyho?“
„Ne, Tommy je v pohodě. O to nejde. Mám strach, když to začne bejt skutečný. Už to není jen o
tom, že na někoho myslíš, ale najednou máš toho skutečnýho člověka přímo před sebou a on má…
očekávání. A touhy.“ Konečně se na Petera podívám a překvapí mě, že mě doopravdy poslouchá.
Upírá na mě tak pronikavý a soustředěný pohled, že mám pocit, jako by ho fakt zajímalo, co řeknu
dál. „I když se mi nějakej kluk líbil, i když jsem do něj třeba byla i zamilovaná, vždycky jsem radši
trávila čas se sestrami a tátou, protože tam patřím.“
„Počkej, a co teď?“
„Teď? No, do tebe zamilovaná nejsem, takže...“
„To je dobře,“ oddychne si Peter. „A ne, že se do mě zabouchneš znova, jasný? Další holky, co
jsou do mě blázen, už fakt nepotřebuju. Je to dost vyčerpávající.“
Rozesměju se. „Ty jseš takovej náfuka!“
„Dělám si srandu,“ řekne Peter, ale já vím, že nedělá. „Co jsi na mě vůbec kdy viděla?“ zašklebí
se na mě a už je zase namachrovaný a jistý si svým kouzlem.
„Upřímně? Taky už to nechápu.“
Jeho úsměv na zlomek vteřiny zamrzne, ale pak je hned zase zpátky, jen už není tak sebejistý.
„Říkala jsi, že se ti líbím proto, že dokážu, aby se lidi cítili výjimečný. Proto, že… že dobře tancuju a
že mi nevadilo pracovat ve dvojici s Jeffreym Suttlemanem!“
„Páni, ty ses ten můj dopis fakt naučil nazpaměť, co?“ dobírám si ho. Svým způsobem mě
škodolibě těší, že Peterovi mizí úsměv z tváře. Hned nato mě ale zaplaví lítost, protože teď jsem se
ho zcela bezdůvodně dotkla. Proč mám občas chuť Peterovi Kavinskému ublížit? Musím to napravit.
„Ne, ale máš pravdu - tehdy na tobě fakt něco bylo,“ dodám spěšně.
Jenže jsem to asi moc nevylepšila, protože Peter sebou cukne.
Nevím, co ještě říct, a tak otevřu dveře a vystoupím. „Díky za odvoz, Petere.“
Vejdu do domu a ze všeho nejdřív jdu do kuchyně, abych se podívala na muffiny. Jsou úhledně
naskládané v krabičkách a plastových dózách. Poleva je trochu neumělá a posyp jen tak halabala
poházený, ale jinak vypadají celkem dobře. Což je úleva. Kitty se na zítřejší besídce nebude mít za
co stydět.
Odesílatel: Margot Coveyová mcovey@st-andrews.ac.uk
Komu: Lara Jean Coveyová larajeansong@gmail.com
 Jak to jde ve škole? Už ses přihlásila na nějaké zájmové předměty? Myslím, že bys měla zkusit
psát do školního časopisu nebo jít na modelovou OSN. A nezapomeň, že tenhle víkend je korejské
Díkůvzdání, takže koukej zavolat babičce, jinak se naštve! Stýská se mi po vás.
PS Prosím prosím, pošlete mi Orea! Chybí mi naše soutěže, kdo jich sní víc.
Pusu, M

Odesílatel: Lara Jean Coveyová larajeansong@gmail.com

Komu: Margot Coveyová mcovey@st-andrews.ac.uk
Ve škole pohoda. Ještě jsem se na nic nepřihlásila, ale uvidím. Neboj, babičce zavolám, už jsem
si to napsala do kalendáře. O nic se nestarej. Mám tu všechno pod kontrolou!
xx
39
Peterova mamka vlastní starožitnictví jménem Linden & White v centru města, v jedné ze
starobylých ulic dlážděných kočičími hlavami. Prodává hlavně nábytek, ale taky tam má šperky
seřazené podle toho, z jaké doby pocházejí. Moje nejoblíbenější jsou ty z „nultých let“ neboli z
úplného počátku 20. století. Je mezi nimi takový zlatý řetízek s medailónkem ve tvaru srdce, který
má uprostřed zasazený malinký diamant. Stojí čtyři sta dolarů. Starožitnictví je hned vedle
knihkupectví McCalls, takže tam občas zajdu, abych ten náhrdelník navštívila. Vždycky čekám, že
už bude pryč, ale zatím tam pořád je.
Jednou jsme tam mamce ke Dni matek koupili zlatou jehlici ve tvaru čtyřlístku ze 40. let. Celý
měsíc jsme každou sobotu s Margot prodávaly domácí limonádu, takže jsme mohly přispět šestnácti
dolary. Pamatuju si, s jakou hrdostí jsme ty peníze tátovi předávaly, úhledně srovnané v plastovém
pytlíčku. Tehdy jsem si myslela, že jsme přispěly lvím podílem a táta jen dodal pár drobných, ale teď
mi dochází, že ta jehlice musela stát mnohem víc než šestnáct dolarů. Měla bych se táty zeptat, kolik
za ni tehdy doopravdy zaplatil. Ale možná že to vlastně vědět nechci. Možná je lepší to nevědět. Dali
jsme tu jehlici mámě do rakve, protože ji měla moc ráda.
Stojím před vitrínou a tisknu prst na sklo, když ke mně zezadu přistoupí Peter. „Ahoj,“ pozdraví
mě překvapeně.
„Ahoj,“ řeknu. „Co ty tady?“
Peter se na mě podívá, jako bych byla úplně mimo. „Patří to tu mojí mamce.“
„Jo, to vím. Jen jsem tě tu ještě nikdy neviděla.“ Zavrtím hlavou. „Ty tu pracuješ?“
„Ne, jen jsem mamce něco donesl. Ale teď mi řekla, že mám zejtra jet vyzvednout nějaký židle
do Huntsburghu,“ zavrčí Peter. „Dvě hodiny tam a zpátky. Pěknej vopruz.“
Soucitně přikývnu a odvrátím se od vitríny s náhrdelníkem. Předstírám, že si prohlížím
růžovočerný glóbus. Ten by se líbil Margot. Mohl by to být dobrý tip na vánoční dárek. Lehce ho
roztočím. „Kolik stojí tenhle glóbus?“
„Nevím, mrkni se na cenovku.“ Peter se lokty opře o regál a nakloní se ke mně. „Mohla bys jet
se mnou.“
Vzhlédnu. „Kam?“
„Vyzvednout ty židle.“
„Vždyť sis právě stěžoval, jakej to je vopruz.“ „Jo, kdybych jel sám. Ale s tebou by to takovej
vopruz bejt nemusel.“
„Páni, tak to dík.“ „Nemáš zač.“
Zvednu oči v sloup. Panebože, Peter tohle říká fakt pořád! Asi bych mu měla vysvětlit, že ne, že
tohle nebylo upřímné poděkování, takže nemusí říkat, že nemám zač.
 „Tak co, pojedeš, nebo ne?“
„Nebo ne.“
„No tak! Jedu ty židle vyzvednout na výprodej pozůstalosti. Ten majitel byl očividně nějakej
samotář a ty krámy se mu válely doma snad padesát let. Určitě tam bude spousta věcí, co by tě mohly
zajímat. Ty máš přece starý věci ráda, ne?“
„Jo,“ vydechnu. Překvapuje mě, že o mně něco takového ví. „Po pravdě řečeno jsem vždycky
chtěla jít na výprodej pozůstalosti. Jak ten majitel umřel? A kdy ho našli?“
„Panebože, ty jsi morbidní,“ otřese se Peter. „To jsem netušil, že máš i takový sklony.“
„Já mám spoustu sklonů,“ ušklíbnu se. „No? Tak jak teda umřel?“
„Ještě neumřel, ty magore. Jen už je starej a jeho rodina ho chce dát do domova důchodců.“ Peter
zvedne obočí. „Tak fajn, vyzvednu tě zejtra v sedm.“
„V sedm? V sedm ráno v sobotu? Tos neříkal!“
„Sorry,“ řekne a myslí to vážně jako omluvu. „Musíme jet brzo, aby nám někdo ty dobrý věci
nevyfoukl.“
Večer připravím pro sebe i pro Petera oběd na další den, sendviče se šunkou, sýrem, rajčaty a
majonézou pro mě. Peter má radši hořčici. Majonézu nesnáší. I když je náš vztah jen jako, stejně se o
sobě dozvídáme takovéhle podivnůstky.
Kitty se vřítí do kuchyně a chce mi jeden sendvič ukrást. Plesknu ji po ruce. „Ty nejsou pro
tebe!“
„Tak pro koho?“
„Pro mě a pro Petera. Na zítra k obědu.“
Kitty si vyšplhá na stoličku a sleduje, jak sendviče balím do voskového papíru. Vždycky jsem si
myslela, že sendviče vypadají ve voskovaném papíru mnohem líp než v plastovém sáčku, takže když
můžu, balím je do něj. „Peter se mi líbí,“ prohlásí Kitty. „Je úplně jinej než Josh, ale líbí se mi.“
Vzhlédnu. „Co tím chceš říct?“
„Já nevím. Je prostě zábavnej. Pořád dělá nějaký vtipy. To jsi do něj asi fakt zamilovaná, když
mu chystáš sendviče. Když se Margot dala dohromady s Joshem, pořád vařila těstoviny s omáčkou ze
tří sýrů, protože tu má Josh nejradši. Co je Peterovo oblíbený jídlo?“
„Já - já ani nevím. On má rád všechno.“
Kitty po mně střelí pohledem. „Jsi jeho holka, měla bys vědět, jaký je jeho oblíbený jídlo.“
„No, každopádně vím, že nemá rád majonézu.“
„To je jasný, protože majonéza je hnusná. Josh ji taky nesnáší.“
Bodne mě u srdce. To je pravda. „Kitty, stejská se ti po Joshovi?“
 Kitty přikývne. „Přála bych si, aby k nám zase chodil.“ Po tváři jí přeletí tesklivý stín. Už už se
chystám ji obejmout, ale Kitty si založí ruce v bok. „A ne, že spotřebuješ všechnu šunku,“ prskne.
„Ať mám taky příští týden něco k obědu.“
„Ježíš. Když dojde, udělám ti tuňákovej salát.“ „To chci teda vidět,“ řekne Kitty a vystřelí pryč.
To chci teda vidět? Kam na takové věci chodí?
Je půl osmé. Sedím u okna a vyhlížím Peterovo auto. V tašce mám dva hnědé sáčky se sendviči a
foťák, kdybych náhodou našla něco strašidelného nebo zajímavého, co bych mohla vyfotit.
Představuju si zchátralé, zašlé, rozpadající se rodinné sídlo, takové, jaké se dá spatřit v hororových
filmech, s tepanou bránou a zakaleným zahradním jezírkem a labyrintem z živého plotu.
Ve tři čtvrtě na osm před domem konečně zastaví minivan Peterovy mamky. Je to k vzteku.
Klidně jsem si mohla ještě hodinu pospat. Vyběhnu ven a naskočím do auta, ale než stihnu něco říct,
Peter se začne omlouvat. „Promiň, promiň. Ale koukej, co jsem ti přivezl.“ Natáhne ke mně ruku s
koblihou, ještě teplou. „Zastavil jsem v pekárně hned, jak v půl osmý otevřeli, a koupil jsem ji
speciálně pro tebe. S kávovokaramelovou náplní.“
Kousek si odlomím a strčím si ho do pusy. „Mňam!“
Peter se na mě po očku podívá a rozjede se. „Takže nevadí, že jedu pozdě?“
Přikývnu a ukousnu si další sousto. „Vůbec ne,“ zamumlám s plnou pusou. „Hele, nemáš vodu?“
Peter mi podá poloprázdnou láhev vody a já ji vypiju. „To je ta nejlepší kobliha, co jsem kdy
jedla.“
„To jsem rád,“ řekne Peter. Pak se na mě podívá a rozesměje se. „Jseš celá od cukru.“
Otřu si ústa papírovým ubrouskem.
„Na tvářích taky,“ upozorní mě Peter.
„No jo pořád.“ Pak se mezi námi rozhostí ticho, což mě znervózňuje. „Nechceš pustit nějakou
hudbu?“ zeptám se a vytáhnu telefon.
„No, vlastně, nemohli bysme jet chvíli prostě potichu? Než na mě zafunguje to kafe, co jsem
ráno měl, tak bych asi žádnou hudbu nevydržel.“
„Ehm... jasně.“ Nejsem si jistá, jestli to znamená, že mám být potichu i já. Kdybych věděla, že se
po mně bude chtít, abych mlčela, nikdy bych s ním na tenhle výlet nejela.
Peter se tváří tak povzneseně, jako by byl kapitánem rybářské lodi vznášející se uprostřed zcela
klidného oceánu. Až na to, že nejede moc pomalu. Vlastně jede dost rychle.
Vydržím mlčet asi tak deset vteřin a pak mi to nedá. „Počkej, myslíš tím, že mám bejt potichu i
já?“
„Ne, jen nechci poslouchat žádnou muziku. Ty můžeš klidně mluvit.“
 „Tak jo.“ A pak zmlknu, protože když vám někdo řekne, že můžete klidně mluvit, začnete si
najednou připadat rozpačitě. „Hele, co je tvoje oblíbený jídlo?“
„Já mám rád všechno.“
„Ale co máš nejradši? Jako opravdu nejvíc nejradši. Těstoviny se sýrovou omáčkou? Nebo, ehm,
kuřecí řízky, nebo steak, nebo pizzu?“
„Všechno. Všechno to mám rád stejně.“
Frustrovaně vzdychnu. Copak Peter nechápe, co to znamená, mít něco nejradši?
Peter se po mně opičí a taky vzdychne a pak se zasměje.
„Tak jo. Mám rád skořicový toasty. To je moje nejoblíbenější jídlo.“
„Skořicový toasty?“ podivím se. „Ty máš radši skořicový toasty než třeba pizzu? Nebo
cheeseburger?“
Jo.“
„Víc než grilovanej steak?“
Peter zaváhá. „Jo!“ vyhrkne nakonec. „A přestaň už do mě šťourat. Já si za skořicovýma
toastama stojím.“
Pokrčím rameny. „Fajn.“ Odmlčím se a čekám, jestli se mě zeptá, jaké jídlo mám nejradši já, ale
nezeptá se. A tak mu to řeknu sama. „Moje oblíbený jídlo je dort.“
„Jakej dort?“
„To je fuk. Mám ráda všechny dorty.“
„Ha, a ty tady do mě reješ, že si neumím vybrat!“
„Ale když to je hrozně těžký, vybrat si jenom jeden druh!“ vyprsknu. „Jako vem si, že máš
kokosovej dort, takovej ten s bílou polevou, co vypadá jako sněhová koule - ten mi fakt chutná. Ale
taky mám ráda cheesecake a citronovej dort a mrkvovej dort. Taky čokoládovej dort a malinovej dort
se smetanovou polevou.“ Odmlčím se. „Už jsi někdy měl dort s olivovým olejem?“
„Ne, to zní fakt divně.“
„Ten je fakt strašně moc dobrej. Takovej vláčnej. Chutná výborně. Někdy ti ho udělám.“
Peter zaúpí. „Tyjo, já z tebe dostávám hlad. Měl jsem těch koblih vzít víc.“
Vytáhnu hnědý sáček se sendviči a vyndám z něj ten Peterův, na který jsem si lihovou fixkou
napsala P, abych si je nepopletla. „Dáš si sendvič?“
„Tys pro mě udělala sendvič?“
„No, udělala jsem si i pro sebe. Víš co, bylo by nezdvořilý udělat si sendvič jen pro sebe a pak ho
tady před tebou jíst.“
Peter si ode mě vezme sendvič, rozbalí ho a začne ukusovat. „Fakt dobrej,“ kývne. „Co v tom je
za hořčici?“
 „Pivní,“ usměju se spokojeně. „Táta ji objednává z nějakýho fakt nóbl katalogu. On strašně rád
vaří.“
„Ty si nedáš?“ pokyne Peter k hnědému sáčku na mém klíně.
„Nechám si ho na pozdějc,“ odpovím.
Jsme asi v půlce cesty a Peter ještě víc šlápne na plyn a začne předjíždět auta před sebou.
Neustále kontroluje hodiny na palubní desce.
„Kam tak ženeš?“ zeptám se.
„To kvůli Epsteinovým,“ poklepe Peter prsty na volant. „Komu?“
„Takovejm starejm manželům, co maj starožitnictví v Charlottesvillu. Minule mě Phil o pět
minut předběhl a všechno vybílil. Ale to se dneska nestane.“
„Páni,“ vydechnu ohromeně. „Netušila jsem, že i v týhle branži je to tak vražedný.“
Peter mi věnuje jeden ze svých vševědoucích úsměvů. „To v každý branži.“
Zvednu oči v sloup a otočím se k oknu. Peter je prostě Peter.
Právě stojíme na červenou, když se Peter napřímí a vyjekne: „Sakra! Epsteinovi!“
Skoro jsem spala, ale teď prudce otevřu oči. „Kde? Kde?“
„To červený SUV o dvě auta před náma.“ Natáhnu krk, abych se podívala. V autě sedí šedivějící
pár, může jim být tak šedesát nebo sedmdesát. Takhle na dálku to není moc poznat.
Jakmile na semaforu blikne zelená, Peter šlápne na plyn a řítí se vpřed. „Jeď, jeď, jeď!“
povzbuzuju ho a za chvíli už letíme kolem Epsteinových. Srdce mi buší jako splašené. Nemůžu si
pomoct, vykloním hlavu z okna a křičím, protože je to vážně vzrůšo. Vlasy mi vlají ve větru a je mi
jasné, že je budu mít pěkně zacuchané, ale to je mi úplně jedno. „Jóóóóó!“ ječím.
„Blázne!“ okřikne mě Peter a stáhne mě zpátky za lem sukně. Dívá se na mě úplně stejně jako
ten den, kdy jsem na něj skočila na chodbě a políbila ho. Jako bych byla jiná, než si myslí.
Zajedeme k domu. Už před ním stojí pár aut. Natahuju krk, abych se rozhlédla. Čekala jsem
strašidelné sídlo s tepanou kovovou bránou a možná i několika chrliči a věžičkami, ale tohle vypadá
jako úplně normální dům. Nejspíš vypadám zklamaně, protože Peter zatáhne ruční brzdu a obrátí se
ke mně. „Neposuzuj výprodej pozůstalosti podle domu. Už jsem našel hodně pokladů v normálních
domech a hodně blbostí v nóbl barácích.“
Vyskočím z auta a dřepnu si, abych si zavázala tkaničku. „Dělej, Laro Jean! Epsteinovi tu budou
každou chvíli!“ Peter mě chytne za ruku a společně běžíme k domu. Zhluboka oddechuju a snažím se
s ním držet krok, jenže on má tak dlouhé nohy!
Jakmile vstoupíme, Peter okamžitě zamíří k jakémusi pánovi v obleku a já se ohnu v pase a
snažím se popadnout dech. Kolem se motá pár lidí a prohlíží si nábytek. Uprostřed místnosti se skví
dlouhý jídelní stůl a na něm porcelánové nádobí a sklenice a všelijaké keramické drobnosti. Jdu blíž,
abych se podívala. Líbí se mi bílá konvička s růžovými poupátky, ale nevím, jestli na ni můžu
sáhnout a mrknout se, kolik stojí. Asi bude fakt drahá.
Je tu taky velký koš s všelijakými starožitnými vánočními ozdobami, plastovými Santa Clausy a
soby a skleněnými koulemi. Probírám se jím, když se nade mnou zjeví Peter a na tváři mu hraje
široký úsměv. „Úkol splněn,“ šklebí se a kývne na postarší pár, který si prohlíží dřevěný příborník.
„Epsteinovi,“ pošeptá mi.
„Tak co, dostal jsi ty židle?“ zeptá se ho pan Epstein. Snaží se znít nenuceně a nenaštvaně, ale
ruce má založené v bok a stojí dost strnule.
„To víte,“ odtuší Peter. „Příště snad budete mít víc štěstí!“ Pak se obrátí na mě. „Našla jsi něco
zajímavýho?“
„Spoustu věcí.“ Zvednu zářivě růžového soba. Je ze skla a má elektricky modrý nos. „Tohle by
se skvěle vyjímalo na mým toaletním stolku. Zeptal by ses toho pána, kolik stojí?“
„Ne, ale klidně se ho zeptej sama. Měla by ses naučit smlouvat.“ Peter mě za ruku dovede k tomu
pánovi v obleku, který právě vyplňuje nějaké papíry. Vypadá dost důležitě a zaneprázdněně. Nejsem
si moc jistá, jestli tady vůbec mám být. Začínám mít pocit, že zas tak moc toho soba nepotřebuju.
Ale Peter se na mě netrpělivě dívá, takže si odkašlu. „Promiňte, pane,“ oslovím muže v kvádru.
„Kolik stojí tenhle sob?“
„Ach, ten je součástí celé položky.“
„Ehm, odpusťte, co to je položka?“
„To znamená, že je součástí sady,“ vysvětlí mi. „Musela byste si koupit celou sadu ozdob. Za
sedmdesát pět dolarů. Jsou to starožitnosti.“
Couvnu. „No, každopádně vám děkuju.“
Peter si mě přitáhne a široce se na muže usměje. „Nemohl byste nám ho přihodit k těm židlím?
Jako dárek k nákupu?“
Muž vzdychne. „Já je nechci rozdělovat.“ Pak se odvrátí a začne listovat svými papíry.
Peter po mně střelí pohledem, jako že Tak chceš toho soba, nebo ne? Bojuj trochu. Já mu pohled
opětuju, jako že Zas tak moc po něm netoužím, a Peter rozhodně zavrtí hlavou a postrčí mě směrem k
pánovi. „Prosím vás, pane,“ žadoním. „Dám vám za něj deset dolarů. Nikdo si přece nevšimne, že z
té sady něco chybí. A podívejte, dokonce má zespoda trochu naštípnutou nožičku, vidíte?“ Ukážu mu
figurku.
„No dobrá, dobrá, tak si ho vemte,“ zavrčí neochotně. Věnuju mu zářivý úsměv a sáhnu do tašky
pro peněženku, ale pán mávne rukou.
„Děkuju, děkuju mnohokrát.“ Přitisknu si soba k hrudi. Možná že vyjednávání a smlouvání
nakonec není až taková hrůza.
 Peter na mě mrkne a pak se obrátí zpátky na toho muže. „Zacouvám sem s dodávkou, abysme
mohli naložit ty židle.“
Vyjdou spolu ven a já se ještě poflakuju uvnitř. Prohlížím si zarámované fotky na stěnách.
Některé z nich vypadají, že jsou fakt staré. Jsou to černobílé snímky mužů v oblecích a cylindrech,
pak objevím jeden, na kterém jde holčička k biřmování a má na sobě bílé krajkové šaty, skoro jako
svatební. Neusmívá se, ale má v očích takový šibalský lesk. Připomíná mi Kitty.
„To je moje dcera Patricia.“
Otočím se. Za mnou stojí starý pán v námořnicky modrém svetru a nažehlených džínech. Opírá
se o zábradlí schodiště a pozoruje mě. Vypadá velmi křehce, kůži má tenkou a bílou jako papír.
„Žije v Ohiu. Pracuje jako účetní.“ Nespouští ze mě upřený pohled, jako bych mu taky někoho
připomínala.
„Máte krásný dům,“ řeknu, ačkoli moc krásný není. Je starý a neuškodilo by mu, kdyby tu někdo
pořádně vygruntoval. Ale je v něm spousta krásných věcí.
„Teď už je prázdný. Všechny moje věci jsou prodané. To víte, s sebou si je vzít nemůžu.“
„Jako až umřete?“ špitnu.
Pán se zamračí. „Ne, do domova důchodců.“
Jejda. „Jasně,“ zahihňám se. Takhle se hihňám vždycky, když je mi trapně.
„Copak to máte?“
Zvednu figurku soba. „Tohle. Ten - ten pán v obleku říkal, že si ho můžu vzít. Chcete ho zpátky?
Nezaplatila jsem za něj. Je to část nějaký sady.“
Pán se usměje a vrásky v jeho tváři se ještě prohloubí. „Toho měla Patty nejradši.“
Napřáhnu k němu ruku se sobem. „A nebude si ho chtít nechat?“
„Kdepak, jen si ho nechte vy. Je váš. Patty mi ani nepřijela pomoct se stěhováním, tak co.“
Zlostně odfrkne. „Nechcete si vzít ještě něco? Mám tu kufr plný jejího starého oblečení.“
A jéje, rodinné drama. Do toho bych se radši motat neměla. Ale vintage oblečení, to je až moc
lákavé.
O něco později mě Peter najde sedět v tureckém sedu na podlaze v hudebním pokoji. Prohrabuju
se kufrem plným oblečení a pan Clarke dřímá vedle mě na pohovce. Našla jsem v kufru světle růžové
minišaty ze šedesátých let, do kterých jsem se okamžitě zbláznila, a košili bez rukávů posetou
sedmikráskami, kterou si budu moct zavázat v pase. „Hele, Petere!“ zvednu šaty. „Pan Clarke říkal,
že si je můžu vzít.“
„Kdo je pan Clarke?“ zeptá se Peter a jeho hlas se rozlehne místností.
Ukážu na starého pána a přiložím si prst na rty.
 „No, asi bysme měli padat, než ten chlápek, co řídí výprodej, přijde na to, že pan Clarke rozdává
věci jen tak zadarmo.“
Spěšně se vydrápu na nohy. „Nashle, pane Clarku,“ rozloučím se potichu. Asi bude lepší nechat
ho spát. Když mi předtím vykládal o svém rozvodu, vypadal hodně smutně.
Pan Clarke otevře oči. „To je tvůj mládenec?“
„Ne, není,“ řeknu, ale Peter mi hodí paži kolem ramen a kývne. „Ano pane, já jsem její
mládenec.“
Nelíbí se mi, že to říká, jako by si dělal legraci. Ze starého pána i ze mě. „Děkuju za ty šaty, pane
Clarku,“ řeknu a pan Clarke se posadí a natáhne se po mojí ruce. Když mu ji dám, přiloží si ji ke
rtům a políbí ji. Jeho rty jsou jako chladivá suchá křídla motýla.
„Nemáš za co, Patty.“
Zamávám mu na rozloučenou a posbírám si svoje nové věci. „Kdo je Patty?“ zeptá se Peter, když
vyjdeme z domu. Předstírám, že ho neslyším.
Sotva vyjedeme, usnu, vyčerpaná zážitky z celého dne. Probudí mě až Peter. Třese mým
ramenem a říká: „Laro Jean, už jsme tady.“ A skutečně, parkujeme před naším domem.
Otevřu oči. K hrudi si jako přikrývku tisknu šatičky a košili a skleněného soba mám v klíně.
Moje nové poklady. Mám pocit, jako bych vykradla banku a úspěšně unikla. „Dneska to bylo super,
Petere. Děkuju.“
„Já děkuju, že jsi se mnou jela.“ A pak, zničehonic dodá: „Jo, a ještě jsem se tě na něco zapomněl
zeptat. Mamka chce, abys zejtra večer přišla k nám na večeři.“
Spadne mi čelist. „Tys o nás řekl tvojí mamce?“
Peter mě sjede pohledem. „Vždyť tvoje ségra o nás taky ví! A navíc, my si s mamkou říkáme
všechno. Je na mě a mýho bráchu sama. No, jestli se ti nechce, tak nechoď, ale mamka si bude
myslet, že jsi nezdvořilá.“
„Já jen... čím víc lidí o nás ví, tím je to pro mě těžší. Když někomu lžeš, musíš ty lži omezit na co
nejmenší počet lidí.“
„Jak to, že toho o lhaní tolik víš?“
„No... Jako malá jsem hodně lhala.“ Ale nikdy jsem to nepovažovala za lhaní. Považovala jsem
to za hru. Vyprávěla jsem třeba Kitty, že je adoptovaná a že její skutečná rodina jezdí s kočovným
cirkusem. To kvůli tomu se přihlásila na gymnastiku.
40
Nevím, co si na večeři k Peterovi mám vzít na sebe. Jeho mamka se vždycky obléká tak
elegantně. Nechci, aby mě hned při prvním setkání začala porovnávat s Genevieve a zjišťovat, co
všechno mi oproti ní chybí. Ani nechápu, proč bych se s ní vůbec měla setkat.
Projdu svoji šatní skříň a pak i Margotinu. Nakonec si vyberu krémový svetr a blůzku s kulatým
límečkem a kruhovou sukni z tmavě žlutého manšestru. K tomu punčocháče a baleríny. Pak si
zkusím nanést make-up. Obvykle ho vůbec nenosím, takže po marném pokusu s tvářenkou a očními
stíny to zase všechno smyju a nakonec si dám jen řasenku a lesk na rty.
Jdu se ukázat Kitty. „Vypadá to jako nějaká uniforma,“ zhodnotí mě.
„A to je dobře, nebo špatně?“
„Je to jako bys pracovala v nějakým fakt nóbl obchodě,“ kývne Kitty.
Než dorazí Peter, sednu si za počítač a pro jistotu si vygooglím, jaká vidlička se používá na jaký
chod.
Je to dost zvláštní. Sedím u stolu v kuchyni u Petera Kavinského a mám pocit, jako bych
najednou žila život někoho jiného. Jeho mamka udělala pizzu, takže jsem se s těmi vidličkami vůbec
nemusela stresovat. A jejich dům není zevnitř vůbec tak nóbl jako zvenčí, je to tu úplně obyčejné a
moc hezké. V kuchyni je vystavená opravdická máselnice, na stěnách visí fotky Petera a jeho bratra v
dřevěných rámečcích a snad všechno je tu z červenobílého kanafasu.
Na kuchyňské lince jsou vyskládané všelijaké přísady na pizzu - nejen salám a šunka a houby a
papriky, ale i artyčoky a olivy a čerstvá mozzarella a celé paličky česneku.
Peterova mamka je moc milá. Neustále mi na talíř nakládá víc salátu a já se jím cpu, i když už
jsem skoro plná. V jednu chvíli zachytím její pohled. Na tváři jí hraje jemný úsměv. Když se usmívá,
jsou si s Peterem fakt hodně podobní.
Peterův mladší bratr se jmenuje Owen a je mu dvanáct. Je úplně jako Peterovo dvojče, jen
zmenšené a taky o dost tišší. Nemá Peterovu nenucenost a sebejistotu. Chňapne po kousku pizzy a
nacpe si ho do pusy, i když je ještě moc horký. Chvíli lapá po dechu a pak už se chystá vyplivnout
kouřící sousto do ubrousku, ale jeho mamka ho sjede pohledem. „Neopovažuj se, Owene. Máme
hosta.“
„Nech mě bejt,“ zamumlá Owen.
„Peter říkal, že máš dvě sestry,“ obrátí se paní Kavinská se zářivým úsměvem na mě, zatímco
krájí listový salát na kousky. „To má vaše mamka asi radost.“
Otevřu ústa a nadechnu se k odpovědi, ale Peter mě předejde. „Lařina maminka umřela, když
byla Lara Jean ještě malá.“ Říká to tónem, který naznačuje, že by to měla dávno vědět. Paní
Kavinské přeletí po tváři stín rozpaků.
 „Moc se omlouvám. Ano, už si na to vzpomínám.“
„Ale jo, měla z nás radost,“ řeknu spěšně. „Mysleli si, že moje mladší sestřička Kitty bude určitě
kluk, a moje mamka říkávala, že je tak zvyklá na to mít doma samý holky, že vůbec neví, co bude
dělat s klukem. Byla tak nervózní, že když se Kitty narodila, celkem se jí ulevilo. A mně a mojí starší
sestře Margot taky. Každou noc jsme se modlily, aby se nám narodila sestřička a ne bratříček.“
„Hele, co máš proti klukům?“ ozve se Peter.
Paní Kavinská s úsměvem naloží Owenovi na talíř další kousek pizzy. „Jste pěkní neznabozi.
Jako divoká zvěř. Lara Jean a její sestry jsou proti vám určitě učinění andílci.“ Peter se uchechtne.
„No... Kitty je možná tak trochu neznaboh,“ připustím. „Ale já a Margot jsme celkem v pohodě.“
Paní Kavinská vezme ubrousek a snaží se Owenovi otřít z tváře rajčatový protlak, ale Owen ji
odstrčí. „Mami!“
Když se zvedne, aby z trouby vytáhla další pizzu, Peter se ke mně nakloní. „Vidíš, jak ho
rozmazluje?“
„Tebe rozmazluje mnohem víc,“ namítne Owen. „Peter si neumí uvařit ani polívku z pytlíku,“
pošeptá mi.
„A ty jo?“ zasměju se.
„No to teda, už si pro sebe vařím celý roky,“ durdí se Owen.
„Já taky ráda vařím,“ usměju se a napiju se ledového čaje. „Měli bysme dát Peterovi kuchařskou
lekci.“
Owen mě sjede pohledem. „Máš na sobě víc make-upu, než mívala Genevieve.“
Cuknu sebou, jako by mi dal facku. Vždyť mám jen řasenku a trochu lesku na rty! A vím moc
dobře, že Genevieve každý den používá korektor a oční stíny a bronzující pudr. A k tomu oční linky
a řasenku a rtěnku!
„Sklapni, Owene,“ okřikne ho rychle Peter.
Owen se pochechtává. Přimhouřím oči. Ten kluk je sotva o pár let starší než Kitty! Nakloním se
k němu a ukážu si rukou na obličej. „Tohle všechno je přírodní. Ale děkuju za kompliment, Owene.“
„Nemáš zač,“ pronese se stejnou samozřejmostí jako jeho bratr.
„Hele, Petere?“ ozvu se cestou domů.
„Co?“
„Hmmm… nic.“
„Tak co je? Prostě se zeptej.“
„No…tví rodiče jsou rozvedený, že jo?“
Jo.“
„A jak často se vídáš s tátou?“ „Moc často ne.“
 „Hm, aha. No, jen mě to zajímalo.“
Peter po mně střelí nedočkavým pohledem.
„Co je?“ řeknu tentokrát já.
„Čekám na další otázku. Ty přece nikdy neskončíš u jedný.“ „No... a chybí ti?“
„Co?“
„Tvůj táta!“
„Aha. Já ani nevím. Myslím, že mi spíš chybí to, jaký to doma předtím bylo. On a máma a já a
Owen. Byli jsme tým. Táta chodil na všechny moje lakrosový zápasy.“ Odmlčí se. „On jen... dokázal
se o všechno postarat.“
„To asi tátové dělají.“
„A přesně to teď dělá pro svoji novou rodinu,“ poznamená věcně Peter. Nezní vůbec zahořkle.
„A co ty, stejská se ti po mamce?“
„Někdy jo. Víš, co mi chybí nejvíc?“ napadne mě náhle. „Koupání. Mamka mi vždycky myla
vlasy a to mi chybí. Nemáš pocit, že když ti někdo myje vlasy, je to ten nejlepší pocit na světě? Víš
co, teplá voda a bublinky a někdo ti masíruje hlavu. Je to super.“
„Jo, to jo.“
„Někdy na mamku skoro nemyslím... a pak mě občas tak napadne, víš co, co by si teď o mně asi
tak myslela? Znala mě jenom jako malou holčičku, takže kdyby mě teď třeba potkala na ulici,
poznala by mě?“
„No jasně že jo. Je to tvoje máma.“
„Já vím, ale já se hodně změnila.“ Peterovi se tváří mihne rozpačitý výraz, takže mi je jasné, že
teď lituje toho, že si stěžoval na svého tátu, protože ten je aspoň pořád ještě naživu. Upírá na mě
lítostivý pohled, a tak se narovnám a povýšeným hlasem pronesu: „Jsem teď o dost vyspělejší, víš.“
Peter se zašklebí. „Vážně?“
„No ano. Jsem velmi kultivovaná, Petere.“
Než mě Peter vysadí před domem, chytne mě za ruku. „Mojí mamce ses moc líbila. Viděl jsem to
na ní.“ Zalije mě vřelý pocit. Vždycky mi záleželo na tom, abych se líbila mamkám ostatních lidí.
I kvůli tomu jsem tak ráda chodila k Genevieve domů -abych se mohla bavit s její mamkou.
Wendy byla vždycky hodně stylová. Nosívala hedvábné blůzy a hezké kalhoty a výrazné
náhrdelníky, i na doma. Vždycky měla dokonale hladké a lesklé vlasy. Genevieve má vlasy po ní, ale
nemá její perfektně rovný nos. Genevieve má nos trošinku hrbolatý, ale podle mě je díky tomu ještě
víc okouzlující.
„Mimochodem, rozhodně nemáš víc make-upu než Gen. Ta mi vždycky umazala bílý košile od
pudru.“
 Na to, že by to už měl mít s Gen vyřešené, o ní pořád hodně mluví. Ačkoli v tom není sám. Já na
ni přece taky právě myslela. I když tu není, stejně tady je. Ta holka má fakt hodně velký dosah.
41
O chemii mi Peter pošle lístek. Stojí v něm: Můžu večer přijít k tobě a učit se na ten test?
Odepíšu mu: Doučování v dohodě přece nemáme! Peter si vzkaz přečte a s ublíženým pohledem
se na mě otočí. Dělám si srandu! řeknu bezhlasně.
U večeře doma oznámím, že přijde Peter a že se v kuchyni budeme učit. Táta zvedne obočí.
„Hlavně se tu nezamykejte,“ vtipkuje. Naše kuchyň přitom ani nemá dveře.
„Tatí,“ zaúpím a Kitty zaúpí taky.
„A ty s Peterem chodíš?“ zeptá se nenuceně táta.
„Ehm... jo, něco takovýho.“
Po večeři s Kitty umyjeme nádobí a já po kuchyňském stole rozložím učebnice a svoje
poznámky. Vedle nich vyrovnám řádku barevných zvýrazňovačů a doprostřed umístím mísu čerstvě
udělaného popcornu a talíř brownies z bu-rákového másla, které jsem napekla to odpoledne. Kitty
jsem dovolila sníst dva kousky, ale víc ne.
Peter tvrdil, že přijde kolem osmé. Nejdřív si myslím, že jde zase jenom pozdě, jak je jeho
zvykem, ale minuty ubíhají a mně dojde, že už nedorazí. Pošlu mu esemesku, ale neodpoví.
Kitty se připlíží do kuchyně a hladově se zadívá na talíř brownies. Dám jí další kousek. „Peter
nepřijde?“ zeptá se mě. Předstírám, že jsem tak zabraná do chemie, že ji ani neslyším.
Kolem desáté mi přijde zpráva.
Sorry, neco mi do toho
vlezlo. Uz to dneska nedavam.
Sice nepíše, kde je a co dělá, ale mně už je to jasné. Je s Genevieve. Už u oběda vypadal
rozhozeně a neustále si s někým psal esemesky. A pak jsem je odpoledne zahlédla u holčičích šaten.
Ani si mě nevšimli, ale já je viděla. Jen tak si povídali, ale Genevieve nikdy nedělá nic jen tak.
Položila mu ruku na paži. On jí odhrnul vlasy z čela. Možná jsem jeho přítelkyně jen jako, ale tohle
už je moc.
Učím se, ale když vás někdo takhle zklame, je dost obtížné se soustředit. Snažím se sama sobě
namluvit, že jsem zklamaná jen proto, že jsem si dala tolik práce s úklidem a pečením brownies. Jako
vážně, takhle se na někoho vykašlat a nepřijít je přece nezdvořilé. Copak nemá žádné vychování? Jak
by se asi na mém místě cítil on? A upřímně, k čemu je celé tohle naše divadýlko, pokud se stejně
pořád bude vracet k ní? Co pak z toho budu mít já? S Joshem už se to všechno srovnalo, už je to
skoro jako dřív. Kdybych chtěla, mohla bych celou tu dohodu s Peterem klidně zrušit.
Když se druhý den ráno probudím, jsem ještě naštvaná. Zavolám Joshovi, jestli bych nemohla jet
do školy s ním. Na okamžik se bojím, že to ani nezvedne, protože jsme se už hodně dlouho pořádně
nebavili. Ale Josh to zvedne a slíbí, že mě do školy odveze.
 Uvidíme, jak se Peter bude tvářit, až mě přijede vyzvednout a já tu nebudu.
Cestou do školy začnu mít nepříjemný pocit. Možná měl Peter dobrý důvod, proč včera nemohl
přijít. Možná ani nebyl s Genevieve a já se jen chovám jako malicherná trapka.
Josh si mě podezřívavě prohlédne. „Děje se něco?“
„Ne.“
Vidím na něm, že mi nevěří. „Vy jste se s Kavinským pohádali?“
„Ne.“
Josh vzdychne. „Hele, hlavu vzhůru,“ řekne takovým tím blahosklonným tónem staršího bratra,
až se mi chce začít ječet. „Jen nechci, aby ti ten blbec ublížil.“
„Panebože, Joshi! On mi neublíží. Ježíšikriste.“
„Je to fakt debil. Sorry, ale jo. Všichni kluci z lakrosovýho týmu jsou pěkný debilové. Klukům,
jako je Kavinský, jde jen o jedno, a jakmile dostanou, co chtěj, začnou se nudit.“
„Ale Peter ne. Vždyť s Gen chodil skoro čtyři roky!“
„Hele, věř mi. Ty ještě zas tak moc zkušeností s klukama nemáš, Laro Jean.“
„A jak to můžeš vědět?“ zeptám se šeptem.
Josh se na mě podívá, jako by chtěl říct, ale prosím tě. „Protože tě znám.“
„Ne tak dobře, jak si myslíš.“
Zbytek cesty jedeme mlčky.
Vždyť se zas tak moc neděje. Peter prostě dorazí k mému domu, zjistí, že tam nejsem, a pojede
do školy. No bóže, tak si prostě trochu zajede. Pět minut, víc ne. Já na něj včera večer čekala dvě
hodiny.
Když dorazíme do školy, Josh zamíří přímo do svojí třídy a já jdu ke své. Neustále se rozhlížím,
jestli neuvidím Petera, ale u svojí skříňky není. Čekám na chodbě, dokud nezazvoní, ale Peter pořád
nikde. Rozběhnu se na první hodinu. Batoh mi poskakuje na zádech.
Učitel právě dělá docházku, když zvednu oči a spatřím Petera stát ve dveřích. Zuřivě na mě zírá a
pokyne mi, abych šla k němu. Polknu, sklopím zrak k poznámkám a dělám, že jsem ho neviděla. Pak
ale zasyčí moje jméno a mně je jasné, že mu neuniknu.
Zvednu roztřesenou ruku. „Pane učiteli, mohla bych si prosím odskočit?“
„Mělas jít před hodinou,“ zavrčí pan Schuller, ale mávnutím mi naznačí, ať jdu.
Vyběhnu do chodby a zatáhnu Petera za roh, aby ho pan Schuller neviděl.
„Kdes byla dneska ráno?“ rozkřikne se Peter.
Založím si paže na hrudi a snažím se mu dívat zpříma do očí, což je dost těžké, protože Peter je
vysoký a já jsem fakt mrňavá. „Ty máš co říkat!“
 Peter vztekle vydechne. „Ale aspoň jsem ti napsal! A dneska jsem ti aspoň desetkrát volal! Proč
máš vypnutej telefon?“
„Vždyť víš, že ve škole máme mobily zakázaný!“
„Laro Jean,“ odfrkne Peter. „Čekal jsem před tvým barákem dvacet minut.“
Jejda. „To mě moc mrzí.“
„Jak ses dostala do školy? Se Sandersonem?“
Jo.“
Peter vydechne. „Hele, pokud tě nasralo, že jsem včera večer nemohl přijít, mělas mi prostě jen
zavolat a říct mi to, a ne dělat takovýhle voloviny.“
„No a jak nemám bejt nasraná,“ řeknu tenkým hláskem, „po tý volovině, cos udělal včera ty?“
Peterovi zacukají koutky. „Tys řekla nasraná? Páni, od tebe to zní fakt vtipně.“
Nevšímám si toho. „Tak kde jsi byl? Byl jsi s Genevieve?“ Neptám se na to, co mě ve
skutečnosti pálí, a to: Vy jste se k sobě vrátili?
Peter zaváhá. „Ona mě potřebovala.“
Nedokážu se na něj ani podívat. Proč je proboha tak zabedněnej? Proč na něj má Gen pořád
takovej vliv? Je to kvůli tomu, jak dlouho spolu byli? Nebo kvůli tomu, že spolu spali? Nechápu to.
Jsem zklamaná, že mají kluci tak málo sebekázně. „Petere, pokud za ní přiběhneš, kdykoli si zamane,
tak potom nevidím důvod v tomhle pokračovat.“
„Coveyová, no tak! Už jsem se ti omluvil. Tak se nezlob.“
„To ses teda neomluvil,“ prsknu. „Nebo co z toho měla bejt omluva?“
„Promiň,“ špitne kajícně.
„Nechci, abys chodil k Genevieve. Jak myslíš, že pak před ní vypadám?“
Peter mě sjede pohledem. „Nemůžu se na ni vykašlat, takže o to mě nežádej.“
„Na co tě vůbec potřebuje, když teď má toho novýho přítele?“
Peter sebou cukne a já okamžitě lituju, že jsem to vypustila z pusy. „Promiň,“ zašeptám tentokrát
já.
„To nic. Nečekám, že bys to chápala. Gen a já... my prostě jeden druhýho chápem.“
Peter o tom sice neví, ale pokaždé, když mluví o Genevieve, jeho výraz tak nějak zjihne. Je to
jako směs něhy a netrpělivosti a ještě něčeho. Lásky. Peter to může popírat jak chce, ale já vím, že ji
pořád miluje.
Vzdychnu. „Naučil ses aspoň na ten test?“
Peter zavrtí hlavou a mně unikne další povzdech.
„Ach jo. Půjčím ti přes oběd svoje poznámky,“ řeknu a zamířím zpátky do třídy.
 Začíná mi to celé dávat smysl. Už vím, proč přišel s touhle přetvářkou, proč chce trávit čas s
holkou, jako jsem já. Ne proto, aby zapomněl na Gen, ale proto, aby na ni nezapomněl. Já jsem jen
záminka. Držím Genevieve její místo, aby se mohla zase vrátit. A jakmile mi tohle dojde, začne mi
docházet i všechno ostatní.
42
Joshovi rodiče se hodně hádají. Nevím, jestli je to normální, protože já mám jen jednoho rodiče,
ale i když jsem ještě měla dva, vůbec si nepamatuju, že by se tak moc hádali. Naše domy stojí tak
blízko u sebe, že občas Sandersonovy slyším otevřeným oknem. Většinou to začíná nějakou
maličkostí, jako třeba že paní Sandersonová nedovřela dveře auta, takže se mu vybila baterka, a
končí to něčím strašlivým, jako třeba že pan Sanderson pořád jen pracuje a je ze své podstaty sobec a
nikdy si neměl pořizovat rodinu.
Když se takhle hádají, Josh většinou uteče k nám. Když jsme byli mladší, vyplížil se ven
vždycky jen v pyžamu a s polštářem v podpaží a byl u nás tak dlouho, dokud si pro něj jeho mamka
nepřišla. Nikdy o tom nemluvíme. Možná o tom mluvil s Margot, ale nikdy ne se mnou. Jediné, co o
tom kdy řekl, bylo, že si občas přeje, aby se jeho rodiče rozvedli a byl konečně klid. Ale k žádnému
rozvodu nedošlo.
Slyším je i dneska večer. Od té doby, co Margot odjela, jsem jejich hádku vyslechla už
několikrát, ale ta dnešní zní mnohem závažněji. Je to tak hrozné, že si radši zavřu okno. Posbírám si
sešity s domácími úkoly a přesunu se do přízemí. Rozsvítím v obýváku, aby Josh věděl, že pokud
chce, může přijít.
O půl hodiny později se ozve zaklepání na dveře. Zachumlám se do své bleděmodré dětské deky
a jdu otevřít.
Za dveřmi je Josh. Rozpačitě se usměje. „Ahoj. Mohl bych u vás na chvíli zůstat?“
„No jasně.“ Otevřu dveře dokořán a šourám se zpátky do obýváku. „Zamkni za sebou,“ houknu
na něj.
Josh si zapne televizi a já se učím. Zvýrazňuju si důležité pasáže v textu o amerických dějinách,
když Josh promluví: „Přihlásíš se na Arkádii?“ zeptá se. To je hra od Toma Stopparda, kterou bude
na jaře inscenovat školní divadelní kroužek. Včera to oznámili.
„Ne,“ zavrtím hlavou a sáhnu po růžovém zvýrazňovači. „Proč bych to dělala?“ Nesnáším
mluvení na veřejnosti a nesnáším, když se na mě dívá moc lidí, a Josh to moc dobře ví.
„Je to přece tvoje oblíbená hra.“ Josh přepne na jiný kanál. „Podle mě bys byla úplně skvělá
Thomasina.“ Usměju se. „Dík. Ale ne, dík.“
„A proč ne? Určitě by to vypadalo dobře na přihláškách na vysokou.“
„Ale já se přece nehodlám hlásit na herectví.“
„To ne, ale mohla bys někdy udělat něco netypickýho,“ přesvědčuje mě Josh a protáhne se.
„Trochu zariskovat. Podívej se na Margot.“
„Já nejsem Margot.“
 „Já neříkám, že by ses měla sebrat a odletět na druhou stranu zeměkoule. Vím, že to bys nikdy
neudělala. Tak co třeba právnickej kroužek? Odsuzování lidí přece zbožňuješ!“
Vypláznu na něj jazyk.
„Tak modelová OSN. To by se ti určitě líbilo. Chci říct... víš co, měla by sis rozšířit obzory a
dělat něco víc než hrát s Kitty piškvorky a nechat se vozit v Kavinskýho autě.“
Zarazím se se zvýrazňovačem v půlce věty. Je možné, že má Josh pravdu? Copak je můj svět
vážně tak malý? No, ne že by ten jeho byl o tolik větší! „Joshi,“ začnu, ale pak se zarazím, protože
nevím, jak mám větu dokončit. A tak po něm místo toho hodím zvýrazňovač.
Odrazí se mu od čela. „Au! Skoro jsi mě trefila do oka!“
„To máš za to.“
„No dobře, dobře. Víš, že jsem to tak nemyslel. Jen tím chci říct, že bys měla víc lidem dovolit,
aby tě poznali.“ Namíří na mě dálkovým ovládáním. „Kdyby tě lidi znali, hned by si tě zamilovali.“
Zní tak věcně.
Joshi, ty mi lámeš srdce. A taky jsi lhář. Protože ty mě znáš, znáš mě líp než většina lidí, ale
zamilovaný do mě nejsi.
Když Josh odejde, uklidím v obýváku, zamknu dveře a zhasnu všude světla. Pak si napustím
sklenici vody a jdu nahoru.
V mém pokoji se svítí. Chris je rozvalená na posteli a spí. Odstrčím ji, abych si mohla taky
lehnout. Chris sebou zavrtí. „Chceš zajet do KFC?“ zamumlá.
„Na KFC už je trochu pozdě,“ zasměju se a přetáhnu přes nás obě peřinu. „Prošvihla jsi Joshe.“
„On tu byl Josh?“ Chris prudce otevře oči. „Proč?“
„Jen tak.“ Nehodlám nikomu vykládat Joshova tajemství. Ani Chris.
„No, hlavně to neříkej Kavinskému.“
„Tomu by to bylo fuk,“ ušklíbnu se.
Chris zavrtí hlavou. „Žádnýmu klukovi to není fuk.“
„Peter takovej není. Je si sebou jistej.“
„Takovejm na tom záleží nejvíc,“ řekne Chris. Chci se jí zeptat, jak to myslí, ale nestihnu to.
„Hele, pojď udělat nějakou blbost.“
„Jako co třeba?“ Zítra musíme do školy, takže dneska už nikam jít nemůžu a Chris to ví. Ale moc
ráda si poslechnu její plán. Je to pro mě jako pohádka na dobrou noc.
„Jako třeba… nevím, třeba bysme se mohly vloupat do toho důchoďáku a unýst tu starou paní, co
o ní pořád vyprávíš. Jak že se jmenovala? Formy?“
„Stormy,“ zahihňám se.
 „Jo, Stormy.“ Chris zívne. „Ta zní, jako že se dokáže dobře bavit. Určitě by s náma šla do baru a
koupila nám drink.“
„Stormy chodí každej večer spát v devět, aby se vyspala dorůžova. Vloupeme se tam zejtra.“ Do
zítra Chris na všechno zapomene, ale i tak mě její plán pobavil. Už má zase zavřené oči. Dloubnu do
ní. „Chris, nespi. Jdi si vyčistit zuby.“ Nechávám pro ni v koupelně kartáček. Namalovala jsem na
něj rudým lakem na nehty velké CH, aby si ho nespletla.
„Nejdu. Jsem moc unavená.“
„Ještě před chvílí ses chtěla vloupat do Belleview a unýst Stormy a teď jseš moc unavená na to,
aby ses umyla a vyčistila si zuby?“
Chris se usměje, ale oči nechá zavřené.
Zhasnu lampičku. „Dobrou, Chris.“
Chris se ke mně přitiskne. „Brou.“
43
Co se týče asijských dívek a převleků na Halloween, máme dost omezené možnosti. Já třeba
jednou šla za Velmu ze seriálu Scooby-Doo, ale většina lidí se mě stejně vyptávala, jestli jsem
postava z nějakého manga komiksu. A to jsem dokonce měla i paruku! Od té doby chodím vždycky
výhradně za asijské postavy.
Margot nikdy nechodí za nějakou lidskou postavu. Vždycky jde za nějakou věc nebo myšlenku.
Loni šla za večerní toaletu. Měla na sobě dlouhé plesové šaty, které jsme sehnaly v sekáči, a na krku
záchodové prkýnko s namalovanými hodinami. Dokonce vyhrála druhé místo v soutěži o nejlepší
masku. Na prvním se umístil rastafariánský mimozemšťan.
Kitty jde za ninju, což se myslím shoduje s mým pojetím asijských halloweenských kostýmů.
Já letos jdu za Cho Changovou z Harryho Pottera. Mám svoji havraspárskou šálu a černý hábit,
který jsem sehnala na eBayi, a k tomu jednu z tátových kravat a kouzelnickou hůlku. Vím, že žádnou
soutěž asi nevyhraju, ale aspoň se mě nikdo nebude ptát, za co jdu. Kéž bych už si nikdy nemusela
vyslechnout otázku: A ty jsi co?
Čekám před domem na Petera a popotahuju si podkolenky. Pořád mi sklouzávají. „Laro Jean!“
„Joshi!“ odpovím automaticky. Vždycky na sebe takhle pokřikujeme.
Když zvednu oči, spatřím ho stát u auta v kostýmu Harryho Pottera. Černý hábit, brýle, na čele
namalovaná jizva ve tvaru blesku, hůlka.
Oba vyprskneme smíchy. Taková náhoda! Josh se posmutněle ušklíbne. „Kluci z komiksovýho
klubu jdou za postavy z různejch fantasy knih. Já jsem chtěl bejt khal Drogo ze Hry o trůny, protože
víš co, mám na to tu správně svalnatou postavu, ale.“
Představím si Joshe s dlouhým copem, podmalovanýma očima a bez trika a rozhihňám se. Je to
vtipná představa. Ne, že by Josh byl úplně vychrtlý, ale.
„Hele, přestaň se tlemit,“ okřikne mě žertem. „Zas tak vtipný to nebylo.“ Zacinká klíčky od auta.
„Chceš hodit do Bradavic, Cho?“
Sjedu očima k displeji telefonu. Peter má jako obvykle pět minut zpoždění. Ne, že bych si chtěla
stěžovat, přece jen mě vozí do školy zadarmo a já nemusím autobusem. Ale když pojedu s Joshem,
nebudu muset sprintovat do třídy, budu se moct v klidu zastavit u svojí skříňky, dojít si na záchod,
koupit si v automatu džus. Ale Peter už nejspíš bude za rohem. „Dík, ale počkám na Petera.“
Josh přikývne. „Jo... jasně.“ Otevře si dveře auta.
„Expelliarmus!“ zařvu a Josh se otočí jako čamrda a zaječí: „Finite!“ a oba se na sebe zakřeníme
jako dva měsíčky na hnoji.
Pak Josh odjede a já si sednu a přitisknu si kolena k bradě. Četli jsme s Joshem knížky o Harrym
Potterovi zhruba nastejno, já byla v šesté třídě a on v sedmé. Margot už je měla všechny přečtené.
Ani jeden z nás nedokáže číst tak rychle jako ona. Skoro zešílela, když čekala, než dočteme třetí díl,
aby ho s námi mohla probrat.
Čím déle na Petera čekám, tím víc jsem jako na trní. Všechno mě svědí. Několikrát si sundám
černý hábit a pak si ho zase obleču. Je z polyesteru, což není zrovna prodyšná látka a ani není moc
příjemná na omak. Když Peter konečně dorazí, naskočím do auta, aniž bych ho pozdravila. Rozložím
si hábit na kolenou jako deku, protože moje kostkovaná sukně je až moc krátká.
Peter vytřeští oči. „Páni, sekne ti to,“ řekne překvapeně. „Co jsi, nějaká postava z anime?“
„Ne,“ odseknu. „Jsem Cho Changová.“ Peter na mě nechápavě zírá. „Z Harryho Pottera.“
„Jo aha. Super.“
Sjedu ho pohledem. Má na sobě normální košili a džíny. „Kde máš kostým?“
„Chceme se s klukama převlíct až ve škole. Bude to vypadat líp, když tam přijdem všichni
naráz.“
Je mi jasné, že chce, abych se ho zeptala, za co jde, ale nemám náladu se s ním bavit, takže jen
sedím a mlčím a dívám se z okna. Čekám, jestli se zeptá, co se děje, ale to se nestane. Je tak
zabedněnej. Asi si ani nevšiml, že jsem naštvaná.
„Mohl bys přestat jezdit vždycky pozdě?“ vyhrknu. Peter se zamračí. „Ježíš, sorry. Jen jsem si
dával dohromady kostým.“
„Jo, dneska sis dával dohromady kostým, ale pozdě jezdíš pořád.“
„To není pravda!“
„Dneska jsi přijel pozdě a včera taky a minulej čtvrtek taky.“ Zahledím se ven z okna. Venku už
začíná opadávat listí. „Pokud nedokážeš přijet včas, tak už s tebou do školy jezdit nechci.“
Ani se na něj nemusím podívat. Cítím, jak mě zlostně probodává očima. „Fajn. V pohodě. Aspoň
si můžu o pět minut přispat.“
„Fajn.“
Když se na školním shromáždění hodnotí kostýmy, sedíme s Chris nahoře na balkoně. Chris jde
za Courtney Love. Má na sobě růžové kombiné a děravé podkolenky a kolem očí rozmazaný make-
up. „Měla bys tam jít taky,“ šťouchnu do ní. „Vsadím se, že bys něco vyhrála.“
„Tyhle lidi by ani nevěděli, kdo jsem,“ ušklíbne se Chris, ale mně je jasné, že tak trochu by dolů
jít chtěla.
Peter a jeho kamarádi přišli převlečení za superhrdiny. Je tu Batman, Superman, Iron Man i
Hulk, všichni více či méně povedení. Peter si dal hodně záležet. Jde za Petera Parkera, protože za
koho jiného by Peter Kavinský mohl jít? Jeho kostým Spidermana je úplně autentický, má i masku s
lesklýma očima a rukavice a vysoké boty. Mezi ostatními na pódiu vypadá skoro až nepatřičně.
Ostatní kluci lítají sem a tam, až za nimi vlají pláště, a dělají, že spolu zápasí. Peter se pokouší
vyšplhat na sloup, ale jeden z učitelů mu to zatrhne. Vyhrávají cenu pro nejlepší skupinový kostým.
Tleskám spolu s ostatními.
Genevieve jde za Catwoman. Má na sobě koženkové legíny a podprsenku a černé kočičí uši.
Chvíli přemítám, jestli o těch superhrdinských kostýmech věděla, jestli jí to Peter poradil, nebo jestli
na to přišla sama. Kluci se můžou zbláznit, když si jde pro cenu za nejlepší masku třetího ročníku.
„Děvka,“ poznamená Chris. Ale zní smutně.
Jasně že vyhrála zrovna Genevieve. Zalétnu pohledem k Peterovi, který hvízdá a dupe spolu se
svými kumpány.
Když je po všem, jdu si do skříňky pro učebnici chemie. Přijde ke mně Peter a opře se vedle mě
zády o zeď. „Ahoj,“ pozdraví mě přes masku.
„Ahoj,“ odpovím. Peter jen tak stojí a mlčí. Zavřu skříňku. „Gratuluju k vítězství.“
„To je všechno? Víc mi toho neřekneš?“
Cože? „Co bys ještě chtěl slyšet?“
V tu chvíli kolem prochází Josh s Jersey Mikem, který je převlečený za hobita, včetně chlupatých
nohou. Josh se otočí, jde pozadu a namíří na mě hůlku. „Expelliarmus!“
Automaticky na něj namířím svoji hůlku. „Avada kedavra!“
Josh se chytí za hruď, jako bych ho střelila. „To bylo krutý!“ houkne a zmizí chodbou pryč.
„Ehm... nepřijde ti divný, že si moje holka sladila kostým s jiným klukem?“ sykne Peter.
Zvednu oči v sloup. Ještě pořád jsem na něj naštvaná za dnešní ráno. „Sorry, ale když vypadáš
takhle, tak se s tebou nemůžu bavit. Copak se s člověkem, co je od hlavy až k patě v latexu, dá
normálně mluvit?“
Peter si zvedne masku z obličeje. „Myslím to vážně! Jak myslíš, že teď vypadám?“
„Tak zaprvý, my jsme to neplánovali. A zadruhý, každýmu je úplně fuk, co mám za kostým! Kdo
by si mě asi tak všímal?“
„Lidi si všímaj,“ prská Peter. „Já si toho všiml.“
„No, tak to se fakt omlouvám. Fakt mě mrzí, že se takovýhle náhody stávaj.“
„Dost pochybuju, že to byla náhoda,“ mumlá Peter.
„Tak co mám podle tebe dělat? Skočit si během oběda do halloweenskýho obchodu a koupit si
červenou paruku a dělat, že jsem Mary Jane?“
„To by bylo super,“ odvětí Peter jakoby nic.
„No to teda ne. A víš proč? Protože jsem Asiatka a lidi by si okamžitě začali myslet, že jsem
nějaká manga postava.“ Podám mu hůlku. „Podrž.“ Sehnu se a zvednu si okraj hábitu, abych si
mohla urovnat podkolenky.
Peter se zamračí. „Taky jsem mohl jít za někoho z tý knihy, kdybys mi to řekla dopředu.“
 „No, dneska bys byl fakt perfektní Ufňukaná Uršula.“
Peter mi zase věnuje ten nechápavý pohled, „Tak počkat.“ vydechnu nevěřícně. „Tys nečetl
Harryho Pottera?“ „Jen první dva díly.“
„Tak to bys ale měl vědět, kdo je Ufňukaná Uršula!“
„Když to už je fakt dávno,“ řekne Peter. „Nebyla ona z nějakýho obrazu?“
„Ne! A jak jsi vůbec mohl po Tajemný komnatě přestat? Třetí díl je asi nejlepší z celý série. Jako
fakt, to je podle mě naprostá šílenost.“ Zadívám se mu do tváře. „Copak ty nemáš duši?“
„No tak sorry, že jsem nečetl celýho Harryho Pottera! Sorry, že mám i jiný věci na práci než ten
Star Trek klub, nebo jak si ty komiksáci říkaj -“
Vytrhnu mu z ruky svoji hůlku a namířím mu ji přímo do obličeje. „Silencio!“
Peter si založí ruce na hrudi a ušklíbne se. „Je mi jedno, co to je za kletbu, ale každopádně
nezabrala, takže by ses asi měla vrátit do Bradavic.“ Je na sebe za tu narážku na Bradavice tak pyšný,
že mě to skoro dojme.
S kočičí mrštností mu stáhnu masku zpátky na obličej a zacpu mu pusu rukou. „Silencio!“ Peter
se pokouší něco říct, ale já jen přitisknu dlaň na jeho ústa ještě pevněji. „Cože? Co to říkáš? Já tě
vůbec neslyším, Petere Parkere!“
Peter se natáhne a začne mě lechtat a já se rozesměju, až skoro upustím hůlku. Vystřelím pryč,
ale Peter po mně skočí a dělá, že mi po kotnících střílí pavučiny. S hihňáním před ním utíkám
chodbou a strkám do lidí. Peter mě honí až k učebně chemie. Nějaký učitel na nás zařve, ať
neběháme, a my zpomalíme, ale jakmile jsme zase z dohledu, znovu se rozběhneme.
Svalím se na židli a lapám po dechu. Peter se otočí a střelí po mně další pomyslnou pavučinou.
Znovu vyprsknu smíchy a pan Meyers se na mě zamračí. „Uklidněte se,“ zahřmí a já poslušně
přikývnu. Jakmile se k třídě otočí zády, znovu se začnu chichotat a zakryju si pusu cípem hábitu.
Chci se na Petera dál zlobit, ale nemá to cenu.
Uprostřed hodiny mi pošle lístek. Kolem okrajů namaloval pavučiny. Stojí v něm: Zítra přijedu
včas. Usměju se a pak si papírek uložím do batohu, do učebnice francouzštiny, aby se mi nezmačkal.
Chci si ho schovat. Až bude po všem, budu mít aspoň něco na památku na to, jaké to bylo být
přítelkyní Petera Kavinského. I když jenom jako.
44
Zastavíme před domem. Kitty vyběhne ven a povykuje: „Spiderman!“ Ještě pořád má na sobě
svůj ninjovský kostým, ale sundala si masku z obličeje. „Jdeš na návštěvu?“
Zalétnu k Peterovi pohledem. „Nemůže. Musí jít na kondiční trénink.“ Peter každý den hodinu
posiluje a ladí formu na lakros. Hodně mu na tom záleží.
„Na chvíli se stavit můžu,“ usměje se Peter a vytáhne klíček ze zapalování.
„Ukážeme mu náš tanec?“
„Ne, Kitty, to ne.“ Ten tanec je něco, co jsme s Margot vymyslely před pár lety, když jsme se
jednou v létě nudily na pláži. No a… prostě řekněme, že ani jedna z nás není zrovna dobrá
choreografka.
Peterovi se rozzáří oči. Nikdy si nenechá uniknout příležitost se zasmát, hlavně když se může
smát mně. „Ale jo, já to chci vidět!“
„Na to zapomeň,“ utrhnu se na něj. Sedíme v obývacím pokoji, každý zvlášť na křeslech a na
gauči. Nalila jsem nám všem ledový čaj a vysypala do misky pytlík chipsů, po kterých se ale hned
zaprášilo.
Peter našpulí rty. „Ale no tak, jen mi to ukažte. Prosím prosím, smutně koukám, ukažte mi ten
tanec.“
„Tohle na mě nezabere, Petere.“
„Co na tebe nezabere?“
Mávnu mu rukou před tím jeho hezounovským obličejem. „Tohle. Víš přece, že jsem vůči tvýmu
kouzlu imunní.“ Peter povytáhne obočí, jako bych ho tím hecovala. „Chceš to zkusit? Varuju tě,
Coveyová, se mnou si nezahrávej. Já tě rozdrtím.“ Několik dlouhých vteřin na mě upřeně zírá a já
cítím, jak se můj úsměv vypařuje a jak se mi do tváří žene horkost.
„No tak, Laro Jean!“
Zamrkám. Úplně jsem zapomněla, že je tu s námi i Kitty. Vyškrábu se na nohy. „Nastav tam naši
hudbu. Peter nás vyzval na taneční souboj.“
Kitty radostně vypískne a rozběhne se k reproduktorům a já zatím odsunu konferenční stolek.
Zaujmeme pozici před krbem - stojíme k Peterovi zády, se skloněnými hlavami a rukama sepjatýma
za zády.
Jakmile začnou dunět basy, vyskočíme a obrátíme se. Pohupujeme boky, pak se skrčíme a
sklouzneme na kolena, potom následuje měsíční chůze a otočka, kterou Margot nazvala plachtící
muž. Hudba se na chvíli zastaví a já a Kitty strneme v hiphopové pozici - a pak se zas rozjede a my
děláme motýla a pak další skluz po kolenou. Potom si nemůžu vzpomenout, jakou kreací naše
sestava pokračuje, takže po očku mrknu na Kitty. Ta vrtí zadečkem a tleská. Jo, jasně.
 Naše velké finále jsou roznožky se zkříženýma rukama.
Peter je ohnutý v pase a směje se, až se za břicho popadá. Tleská jako smyslů zbavený a dupe
nohama do země.
Když skončíme, nemůžu skoro popadnout dech. „Tak fajn,“ funím. „Teď ty, Kavinský.“
„To nejde,“ zalyká se Peter. „Jak se mám vyrovnat takovýmuhle číslu? Kitty, naučíš mě
takovýho toho robota?“
Kitty zničehonic hraje stydlivou. Sedí si na rukou a sleduje ho zpod dlouhých řas a vrtí hlavou.
„Pěkně prosím?“ naléhá Peter.
Kitty nakonec svolí - a stejně si myslím, že jen chtěla, aby Peter chvíli žadonil. Celé odpoledne
pak vymýšlejí taneční kreace, moje mladší sestra ninja a můj falešný přítel Spiderman. Nejdřív se
směju, ale pak mě náhle zasáhne znepokojivá myšlenka. Nemůžu dopustit, aby si Kitty Petera moc
oblíbila. Tohle je jenom dočasné. Jenže Kitty na něj upírá zbožňující pohledy, jako by to byl její
hrdina...
Když Peter odchází, jdu ho doprovodit k autu. „Už bys sem asi neměl chodit,“ řeknu mu, než
nasedne. „Pro Kitty je to dost matoucí.“
Peter se zamračí. „Jak to pro ni může bejt matoucí?“
„Protože... protože až ta naše... až ta naše věc skončí, tak jí budeš chybět.“
„Vždyť se s ní budu vídat dál,“ strčí mě Peter do žeber. „Rozhodně budu chtít střídavou péči.“
A já myslím na to, jakou má Peter s Kitty trpělivost, jak je na ni milý. Spontánně se postavím na
špičky a lípnu mu pusu na tvář a Peter sebou překvapeně cukne.
„A to bylo za co?“
Hoří mi tváře. „Za to, jak jsi hodnej na Kitty.“ Pak mu mávnu na rozloučenou a utíkám zpátky do
domu.
45
Pokud dneska nedojedu na nákup, budeme mít k večeři míchaná vajíčka. Už zase.
Margotino auto je zpátky ze servisu a trůní na příjezdové cestě. Už několik týdnů. Kdybych
chtěla, můžu klidně zajet na nákup. A já chci. Ale nechce se mi řídit. Pokud jsem už předtím byla za
volantem nervózní, tak po té nehodě je to ještě horší. Já přece za volantem nemám co dělat! Co
kdybych někoho zranila? Co kdybych zranila Kitty? Takhle snadno by se řidičské průkazy rozdávat
neměly. Auto je přece fakt nebezpečná věc. Jako víte co, vždyť je to prakticky zbraň.
Ale do obchodu je to sotva deset minut cesty. Ani nemusím jet po dálnici. A fakt se mi nechce
jíst už poněkolikáté k večeři míchaná vajíčka. A navíc... pokud se Peter a Genevieve k sobě vážně
vrátí, tak už mě Peter do školy vozit nebude. Musím se naučit postarat se sama o sebe. Nemůžu
neustále spoléhat na to, že mi pomůžou ostatní.
„Kitty, jedeme na nákup,“ houknu.
Kitty leží na břiše před televizí, vzepřená na loktech. Její tělo je tak dlouhé, jako by každý den o
kousek povyrostla. Za chvíli bude vyšší než já. Kitty nespouští oči z obrazovky. „Já nikam nejedu.
Chci se koukat na seriál.“
„Když se mnou pojedeš, nechám tě vybrat zmrzlinu.“
Kitty vyskočí na nohy.
Cestou do obchodu jedu tak pomalinku, že mi Kitty neustále opakuje, že bych měla dodržovat
rychlost. „Víš, že ti můžou dát pokutu i za to, že jedeš moc pomalu?“
„A to máš odkud?“
„Odnikud. Prostě to vím. Vsadím se, že budu mnohem lepší řidič než ty, Laro Jean.“
Sevřu volant ještě pevněji. „To asi jo.“ Fracek jeden. Vsadím se, že až Kitty začne řídit, bude z ní
pirát silnic, který nebude na nikoho brát ohled. Ale i tak bude asi určitě lepší než já. Bezohledný řidič
je asi lepší než vyplašený řidič. To vám řekne každý.
„Já nejsem ze všeho tak poprděná strachy jako ty.“
Upravím si zpětné zrcátko. „Ty jsi nějak sebevědomá.“
„Ale mám pravdu.“
„Jede za náma auto? Můžu přejet do druhýho pruhu?“ Kitty se otočí. „Jo, můžeš, ale dělej.“
„Jako počkej, kolik mám času?“
„No, teď už je pozdě. Počkej... teď! Teď můžeš, honem!“
Škubnu volantem a zařadím se do druhého pruhu. Podívám se do zpětného zrcátka. „Dobrá
práce, Kitty. Jen tak dál. Budeš mi dělat pozorovatele a navigátora.“
 Jezdíme s vozíkem po obchodě a já přemýšlím o tom, jak budu řídit zpátky domů. Srdce mi ještě
pořád buší. Snažím se rozhodnout, jestli si k večeři dát cuketu, nebo zelené fazolky. Mezi regály s
mléčnými výrobky začne Kitty skučet: „Mohla bys pohnout? Za chvíli mi začíná další seriál!“
„Tak běž napřed a vyber nějakou zmrzlinu,“ pobídnu ji, abych ji uklidnila, a Kitty odskotačí k
boxu s mraženými potravinami.
Cestou domů jedu celou dobu v pravém jízdním pruhu, abych nemusela přejíždět. V autě přede
mnou jede postarší paní a taky nasadila šnečí tempo, což mi akorát vyhovuje. Kitty mě přemlouvá,
abych ji předjela, ale já ji ignoruju a prostě si v klidu jedu po svém. Volant svírám tak pevně, až mi
zbělají klouby na rukou.
„Tímhle tempem se nám ta zmrzlina rozteče, ještě než dojedem domů,“ stěžuje si Kitty. „A taky
jsem prošvihla všechny svoje seriály. Mohla bys prosím prosím přejet do rychlýho pruhu?“
„Kitty!“ zaječím. „Můžeš mě prosím tě nechat na pokoji?“
„Jo, ale už proboha jeď!“
Natáhnu se, abych jí dala pohlavek, ale Kitty se nalepí na okénko, takže mi unikne z dosahu.
„Nedosáhneš na mě!“ raduje se poťouchle.
„Přestaň blbnout a radši se podívej, jestli někdo nejede.“
Po pravé straně se rychle blíží auto, které sjelo z dálnice. Brzy se bude muset zařadit do mého
pruhu. Bleskově se ohlédnu přes rameno a zkontroluju slepý úhel - tak, jak mě to učili. Vždycky,
když musím třeba jen na vteřinu spustit oči ze silnice před sebou, zaplaví mě vlna paniky. Nemám
ale na výběr. Zadržím dech a přejedu do levého pruhu. Nic se nestalo. Oddechnu si.
Celou cestu domů mi buší srdce. Ale nakonec to zvládneme, nedojde k žádné nehodě ani na mě
nikdo netroubí, a to je nejdůležitější. A zmrzlinu taky dovezeme v pohodě, je jen trochu změklá.
Myslím, že se to časem začne zlepšovat. Doufám. Prostě to nesmím vzdát.
Nemůžu vystát myšlenku na to, že by mnou Kitty pohrdala. Jsem její starší sestra, měla by ke
mně vzhlížet, jako já vzhlížím k Margot. A jak ke mně může Kitty vzhlížet, pokud dám najevo
slabost?
Večer nám chystám oběd na druhý den. Dělám to, co nám chystávala mamka, když jsme chodili
na pikniky do vinařství v Keswicku. Nakrájím na kostičky mrkev a cibuli a osmahnu je na
sezamovém oleji a přidám trošičku octa. Pak to smíchám s rýží, a když je rýže uvařená, nabírám ji do
plátků tofu. Jsou z toho takové rýžové kuličky. Nemám přesný recept, ale chutná to dobře. Vylezu po
žebříku nahoru do spíže a hledám krabičky na sushi, do kterých je mamka vždycky dávala. Najdu je
až úplně vzadu ve skříni.
Nevím, jestli si Kitty na tohle jídlo pamatuje, ale doufám, že se jí vybaví.
46
Během oběda sedím u stolu s Peterem a jeho kamarády. Všichni se po mých rýžových kuličkách
můžou utlouct. „Ty jsou fakt výborný,“ opakuje neustále Peter. Pak se natáhne po poslední kuličce,
ale zarazí se a podívá se na mě, jestli jsem si toho všimla.
„Jen si dej,“ zasměju se. Vím, na co myslí. Poslední kousek pizzy.
„Ne, v pohodě. Už jsem plnej.“
„Klidně si ji vem.“
„Ale já už nechci!“
Vezmu kuličku do prstů a zamávám mu jí před obličejem. „Řekni ááá.“
„Ne,“ zavrtí vzpurně hlavou. „To bych uznal, žes měla pravdu, a to potěšení ti nedopřeju.“
Darrell zahýká smíchy. „Kavinský, já ti fakt závidím. Taky bych chtěl mít holku, co by mě takhle
krmila. Laro Jean, jestli ten blbec nechce, tak já si dám.“ Nakloní se přes stůl a otevře pusu.
Peter ho odstrčí. „Hoď zpátečku, tohle je moje!“ Nastaví otevřená ústa a já mu do nich kuličku
hodím, jako by byl lachtan v zoo. Se zavřenýma očima a pusou plnou rýže mumlá: „Mňam, mňam,
mňam.“
Usměju se, protože je fakt roztomilý. A na kratičký okamžik úplně zapomenu. Zapomenu, že je
to jen jako.
Peter polkne. „Co je? Co se tváříš tak smutně?“
„To není smutek. To je hlad, protože jste mi sežrali oběd.“ A ze srandy na něj zašilhám.
Peter se rázně zvedne od stolu. „Jdu ti pro sendvič,“ oznámí mi.
Chytnu ho za rukáv. „Ne, to nemusíš. To byl jen vtip.“
„Jseš si jistá?“ Přikývnu a Peter se zase posadí. „Kdybys pak měla hlad, můžem se někde stavit
cestou ze školy.“
„Jo, to mi připomíná,“ nadechnu se. „Už mám spravený auto, takže už pro mě nemusíš jezdit.“
„Fakt?“ Peter se opře. „Mně to ale nevadí. Vím, jak nerada řídíš.“
„Jenže když nebudu řídit, nikdy se nezlepším,“ řeknu a připadám si jako Margot. Úžasná Margot.
„A navíc si přece můžeš o pět minut dýl pospat.“
„To je fakt,“ zakření se Peter.
47
S nápadem na společné virtuální nedělní jídlo jsem přišla já.
Vyskládám doprostřed stolu komínek knih a položím na ně svůj notebook. Sedíme před ním s
tátou a Kitty a cpeme se pizzou. U nás je čas oběda, zatímco Margot ve Skotsku večeří. Sedí u svého
stolu s mísou salátu. Už se i převlékla do flanelového pyžama.
„Vy máte zase pizzu?“ sjede mě Margot nesouhlasným pohledem. „Takhle Kitty vůbec
nevyroste, když nebude jíst žádnou zeleninu.“
„Jen klid, Gogo, na tý pizze je paprika,“ zvednu svůj trojúhelník pizzy, aby se podívala, a všichni
vyprsknou smíchy.
„A k večeři budeme mít špenátový salát,“ přispěchá se svou troškou do mlýna táta.
„Nemohli bysme místo salátu udělat špenátovou šťávu?“ ptá se Kitty. „Tak je prej špenát
nejzdravější.“ „Odkud to víš?“ podiví se Margot. „Od Petera.“
Strnu s rukou napůl cesty k ústům. „Jakýho Petera?“ „Lařina přítele.“
„Tak počkat... Lara Jean s někým chodí?“ Margotiny oči vypadají i na obrazovce počítače velké
jako talíře. „S Peterem Kavinským,“ zatrylkuje Kitty. Prudce se na ni otočím a sežehnu ji pohledem.
Tak dík, žes jí to vykecala, Kitty, říkám jí očima. V Kittyiných očích čtu odpověď: No a co? Taks jí to
měla říct sama, lasu jsi měla dost.
Margot přejíždí pohledem ze mě na Kitty a zase zpátky. „Co to sakra!? Jak se to stalo?“
„No… prostě se to tak nějak stalo,“ vymáčknu ze sebe nepřesvědčivě.
„To myslíš vážně? Co proboha vidíš zrovna na Kavinském? Vždyť je to takovej.“ Margot
nevěřícně zavrtí hlavou. „Tos věděla, že ho Josh jednou ve škole nachytal při podvádění?“
„Peter podvádí ve škole?“ zhrozí se táta.
Střelím po něm pohledem. „Jen jednou, v sedmý třídě! Sedmička je tak dávno, že už se to ani
nepočítá. A byla to jen desetiminutovka ze španělštiny.“
„Stejně si myslím, že to není kluk pro tebe. Všichni kluci z lakrosovýho týmu jsou pitomci.“
„No, ale Peter takovej není.“ Nechápu, proč Margot prostě jen nemůže mít radost. Když začala
chodit s Joshem, tak jsem aspoň předstírala, že mám radost. Taky by mohla aspoň naoko dělat, že je
za mě ráda. Taky mě štve, že o Peterovi takhle mluví před tátou a před Kitty. „Kdyby sis s ním třeba
jen promluvila a dala mu šanci, tak bys to poznala sama.“ Ani nevím, proč se ji snažím přesvědčit,
když bude stejně za chvíli po všem. Asi prostě chci, aby si uvědomila, že je to fajn kluk, protože je to
pravda.
Margot se ušklíbne, jako by říkala: Jo, jasně, už ti věřím. A mně je jasné, že mi nevěří. „A co
Genevieve?“
„Rozešli se. Už před pár měsícema.“
 Táta vypadá zmateně. „Peter chodil s Genevieve?“
„To je fuk, tati,“ vzdychnu.
Margot mlčí a žvýká svůj salát, takže si už už chci oddychnout, že skončila. „Ale Peter není moc
chytrej, co?“ ozve se nakonec. „Jako ve škole.“
„Ne každej vyhrává všechny školní olympiády! A taky existujou různý druhy inteligence. Peter
má třeba vysokej emoční kvocient.“ Margotin nesouhlas mě rozčiluje. Víc, než jen rozčiluje, pořádně
mě to štve. Jaké má právo se do toho vměšovat, když už tady ani nebydlí? To už má na to větší právo
Kitty. „Kitty, tobě se Peter líbí?“ obrátím se na ni. Vím, že řekne, že jo.
Kitty se rozzáří a je na ní vidět, že je ráda, že se jí někdo ptá na názor. „Jo.“
Margot je překvapená. „Kitty se s ním baví taky?“
„No jasně. Vždycky, když přijde k nám domů. Taky nás vozí do školy.“
„V tom svým sporťáku?“ podiví se Margot.
„Ne, minivanem svojí mamky,“ řekne Kitty, ztělesněná nevinnost. „V tom jeho kabrioletu bych
se ale projela ráda! Ještě nikdy jsem žádným nejela.“
„Takže Peter už nejezdí Audinou?“ ptá se Margot.
„Ne, když s náma jede Kitty, tak ne,“ potvrdím.
„Hmmm,“ zamručí Margot, ale ve tváři má tak skeptický výraz, že mám sto chutí kliknout na
červený křížek a vyzmizíkovat ji z obrazovky.
48
Po škole mi přijde esemeska od Joshe.
Zajdem dneska do restaurace jako za starych casu?
Jenže za starých časů by s námi šla i Margot. Teď už nejspíš nastaly nové časy. Možná že to
nakonec není až tak špatné. I nové věci můžou být fajn.
Dobre, ale tentokrat si dam svuj vlastni smazak, protoze ty vzdycky sezeres vic nez polovinu.
Plati.
Sedíme u našeho stolu hned vedle jukeboxu.
Přemítám, co asi zrovna dělá Margot. Ve Skotsku už mají noc. Třeba se zrovna chystá vyrazit s
kamarády z koleje někam do hospody. Margot tvrdí, že ve Skotsku hospody dost letí, říká se jim
puby a všichni vždycky chodí na dlouhý tah zvaný pub crawl, při němž jdete z hospody do hospody a
pijete a pijete. Margot moc nepije, ještě nikdy jsem ji neviděla opilou. Doufám, že se neopíjí ani teď.
Nastavím ruku, aby mi Josh mohl do dlaně nasypat čtvrťáky. Je to další z našich zvyků. Josh mi
vždycky dává čtvrťáky do jukeboxu, protože já drobné nesnáším, takže nikdy žádné nemám, kdežto
Josh jich v autě vozí spoustu kvůli parkovacím automatům.
Nedokážu se rozhodnout, jestli chci poslouchat pop, nebo folk, a nakonec se na poslední chvíli
rozhodnu pro písničku „Video Killed the Radio Star“. Tu měla Margot ráda, takže svým způsobem tu
s námi pořád je.
Josh zaslechne první takty a usměje se. „Já věděl, že vybereš tuhle.“
„Tos teda nevěděl, protože já to taky nevěděla až do chvíle, kdy jsem ji vybrala.“ Vezmu si
jídelní lístek a pečlivě ho pročítám, jako bych ho už neviděla aspoň milionkrát.
Josh se nepřestává usmívat. „Proč do toho vůbec koukáš, když stejně víme, co si dáme?“
„Klidně můžu na poslední chvíli změnit názor,“ upozorním ho. „Pořád existuje možnost, že si
objednám tuňákový salát nebo krůtí steak nebo burger. Já mám taky smysl pro dobrodružství, víš.“
„Jasně,“ kývne Josh, ale já vím, že souhlasí jen proto, aby mi udělal radost.
Když přijde číšnice, Josh si objedná smažený sýr, rajskou polévku a čokoládový milkshake. Pak
na mě upře svůj nedočkavý pohled. Koutky úst mu zacuká úsměv.
„No... ehm...“ Rychle přejíždím očima menu, ale ve skutečnosti nemám chuť ani na tuňákový
salát, ani na burger nebo krůtí steak. Nakonec to vzdám. Prostě si dám to, co mám ráda. „Já si taky
dám smažený sýr. A višňovou kolu.“ Jakmile nám číšnice zmizí z dohledu, obrátím se na Joshe. „Ani
slovo.“
„Vždyť nic neříkám.“
A pak se mezi námi rozhostí dlouhé ticho, až nakonec promluvíme oba naráz. „Mluvil jsi teď
někdy s Margot?“ ptám se já, zatímco Josh vypálí: „Tak co Kavinský?“
 Joshovi zmizí z tváře úsměv. Uhne pohledem. „Jo, občas se bavíme na chatu. Myslím... mám
pocit, že se jí trochu stejská po domově.“
Sjedu ho pohledem. „Já s ní mluvila včera večer a nepřišlo mi, že by se jí moc stejskalo.
Vypadala jako stará dobrá Margot. Povídala nám o rozinkovým víkendu. Skoro mě to láká taky jít na
Saint Andrews.“ „Co je rozinkovej víkend?“
„Nejsem si úplně moc jistá… zní to, jako že se u toho hodně pije a mluví latinsky. Nejspíš je to
něco skotskýho.“
„A ty bys tam fakt šla?“ ptá se Josh. „Fakt bys šla někam takhle daleko?“
Vzdychnu. „Ne, asi ne. To je spíš pro Margot než pro mě. Ale ráda bych se tam aspoň podívala.
Možná mě táta pustí o jarních prázdninách.“
„Já myslím, že Margot by byla moc ráda. Ale ten náš výlet do Paříže už je asi passé, co?“
Rozpačitě se zasměje a pak si odkašle. „No a co teda, jak to jde s Kavinským?“
Nestihnu odpovědět, protože nám servírka donese naše jídlo. Josh postrčí talíř s polévkou
doprostřed stolu. „Chceš si loknout první?“ nabídne mi svůj milkshake.
Nadšeně přikývnu a nakloním se přes stůl. Josh mi přidrží sklenici a já si brčkem zhluboka
usrknu čokoládového koktejlu. „Áááá,“ odfouknu si a vrátím se na svoji židli.
„To byl pořádnej lok,“ zhodnotí to Josh. „Proč si neobjednáš svůj milkshake?“
„Proč, když vím, že se se mnou podělíš?“ Ulomím si kousek smažáku a namočím si ho do
polévky.
„No, takže pokračuj,“ dloubne do mě. Nechápavě vyvalím oči. „Právě jsi mluvila o Kavinském.“
Doufala jsem, že už na to nedojde. Zrovna teď nemám náladu Joshovi lhát. „Všechno v pohodě,“
řeknu, ale Josh na mně visí očima, jako by čekal něco víc. „Je fakt moc milej.“
Josh se uchechtne.
„Vůbec není takovej, jakej si myslíš. Lidi ho vždycky děsně rychle odsoudí, ale on je fakt jinej.“
S překvapením zjišťuju, že vlastně mluvím pravdu. Jo, je nafoukaný a občas nesnesitelný a vždycky
chodí pozdě, ale je na něm taky spousta překvapivých dobrých věcí. „On je... je jinej, než si myslíš.“
Josh mi věnuje pochybovačný pohled. Pak si namočí svůj smažený sýr do polévky. „To už jsi
říkala.“
„To proto, že je to pravda.“ Josh pokrčí rameny, jako by mi nevěřil. „Měl bys vidět, jak působí
na Kitty. Kitty ho úplně zbožňuje.“ Dokud ta slova nejsou venku, nedojde mi, že je říkám proto,
abych mu ublížila.
Josh si utrhne kus smažáku. „No, tak to doufám, že si na něj moc nezvykne.“ I když jsem si totéž
z různých důvodů už sama říkala, stejně mě to zamrzí.
 Najednou už to není tak fajn, sedět s Joshem v restauraci a povídat si. Už to není jako za starých
časů. Josh se chová odtažitě a uzavřeně a mě mrzí, co říkal o Peterovi, a najednou je to všechno
jenom přetvářka. Jak by to vůbec mohlo být jako dřív, když tu není Margot? Ona je nedílnou součástí
naší trojice.
„Hele,“ ozve se znenadání Josh. Vzhlédnu k němu. „Já to tak nemyslel. Bylo to ode mě fakt
hnusný.“ Sklopí hlavu. „Já jen... já nevím, asi prostě žárlím. Nejsem zvyklej se o holky Songovky
dělit.“
Dojetím se skoro rozteču. Teď, když řekl něco takhle hezkého, k němu zase cítím nával
náklonnosti. Ale neřeknu mu nahlas, co si myslím. Ty možná nejsi zvyklý se o nás dělit, ale zato my
jsme zvyklé se dělit o tebe. „Vždyť víš, že tebe má Kitty pořád nejradši,“ uklidňuju ho, což na jeho
tváři vyloudí úsměv.
„Tak víš co, to já jsem ji naučil pořádně flusat,“ podotkne. „Na člověka, kterej tě naučí něco tak
důležitýho, už nikdy nezapomeneš.“ Napije se mléčného koktejlu. „Hele, v kině tenhle víkend dávají
maraton všech dílů Pána prstenů.. Nechceš jít?“
„To je aspoň... devět hodin!“
„Jo, devět hodin naprostý parády.“
„To je fakt,“ uznám. „Šla bych ráda, ale nejdřív se musím zeptat Petera. Taky chtěl tenhle víkend
jít do kina a -“
Josh mi skočí do řeči. „V pohodě. Když tak můžu jít s Mikem. Nebo třeba vezmu Kitty. Už je na
čase, aby ji někdo seznámil s takovým géniem, jako je Tolkien.“
Ztichnu. Jsme snad pro Joshe já a Kitty zaměnitelné? Nebo já a Margot?
Právě se dělíme o vafli, když do restaurace nakráčí Genevieve s malým klukem, který nejspíš
musí být její bráška. Ne, že by Gen měla opravdového mladšího bratra, je totiž jedináček. Je ale
předsedkyní klubu, který dává dohromady děti ze základky se studenty ze střední, kteří se pak o
svého svěřence starají jako o mladšího sourozence, pomáhají mu s úkoly a berou ho ven.
Nahrbím se a sklopím hlavu, ale Gen mě pochopitelně zmerčí i tak. Sjede pohledem ze mě na
Joshe a zamává mi. Nevím, co dělat, a tak jí mávnutí opětuju. Něco v jejím úsměvu mě zneklidňuje.
Vypadá tak upřímně spokojeně.
To pro mě nevěští nic dobrého.
Během večeře mi přijde smska od Petera. Stojí v ní: Pokud se hodlas dal bavit se Sandersonem,
mohli byste to aspon presunout nekam do soukromi?
Čtu si zprávu pod stolem pořád dokola. Že by Peter opravdu maličko žárlil? Nebo mu vážně jde
jen o to, jak vypadá před Genevieve?
„Co to tam máš?“ vyzvídá Kitty.
 Rychle telefon odložím. „Nic.“
Kitty se otočí na taťku. „Určitě jí píše Peter.“
Táta si dál nevzrušeně maže rohlík máslem. „Peter se mi líbí.“
„Vážně?“ podivím se.
Táta přikývne. „Je to dobrý kluk. A je z tebe celý pryč.“
„Vážně?“ opakuju.
„Zníš jako zaseknutá deska,“ zašklebí se na mě Kitty. Pak se obrátí na tátu. „Co to znamená, že
je z ní pryč?“
„To znamená, že se mu Lara Jean opravdu hodně líbí,“ vysvětluje táta. „Je do ní zblázněný.“
„No tak to každopádně,“ kývne Kitty s plnou pusou. „Pořád se na ni dívá. Když ty se na něj
nedíváš, Laro Jean, pořád se kouká, jestli se bavíš.“
„Vážně?“ Hrudí se mi rozlévá vřelý, sluníčkový pocit. Cítím, jak se mi koutky zvedají v úsměvu.
„Jsem strašně rád, že jsi šťastná,“ řekne táta. „Vždycky jsem se bál o Margot, když si na sebe
vzala tolik zodpovědnosti a o všechno se starala. Bál jsem se, že si vůbec neužije střední školu. Ale
víte, jaká Margot je. Tak ctižádostivá.“ Natáhne se a zmáčkne mi rameno. „Ale když tě teď vidím,
jak chodíš ven a nacházíš si nové přátele a užíváš si života… jsem moc rád. Moc, moc rád.“
Cítím, jak mi v krku roste knedlík. Kéž by to celé nebyla lež.
„Tati, nebreč,“ poručí tátovi Kitty. Táta přikývne a přitáhne si ji do náruče.
„Kitty, můžeš pro mě něco udělat?“ zeptá se.
„Co?“
„Mohla bys nikdy nevyrůst?“
„Mohla,“ vypálí Kitty automaticky, „pokud mi koupíš štěňátko.“
Táta zaryčí smíchy a Kitty se k němu přidá.
Občas svoji mladší sestru fakt obdivuju. Ví přesně, co chce, a udělá pro to cokoli. V tomhle
ohledu nemá vůbec žádné zábrany.
Zkusím si s tátou promluvit a přesvědčit ho. Ve dvou ho určitě udoláme. Klidně vsadím boty, že
na Vánoce najdeme pod stromečkem čtyřnohý dáreček.
49
Další den jdeme s Peterem večer do Starbucks a učíme se -tedy, já se učím a Peter neustále
odbíhá a baví se s lidmi ze školy. Cestou domů se mě zeptá: „Hele, přihlásila ses na lyžák?“
„Ne. Já moc lyžovat neumím.“ Na školní lyžařský výlet jezdí jen cool lidi jako Peter a jeho
kamarádi. Mohla bych třeba zkusit přesvědčit Chris, aby jela, ale ta by se mi asi vysmála. Chris se
nehodlá zahazovat na žádném školním výletě.
„Vždyť nemusíš lyžovat. Můžeš jezdit na snowboardu, jako já.“
Sjedu ho pohledem. „Umíš si mě představit na snowboardu?“
„Naučím tě to. No tak, pojeď. Bude sranda.“ Chytí mě za ruku. „Prosím, prosím, prosím, Laro
Jean. No tak, nekaž partu a pojeď. Slibuju, že to bude zábava.“
Jsem v šoku. Na lyžák se jede až o zimních prázdninách, což znamená, že chce tu naši hru udržet
minimálně do té doby. Z nějakého důvodu se mi uleví.
„A pokud nechceš jezdit na prkně,“ pokračuje Peter, „můžeš sedět v chatě u krbu a číst si. Mají
tam super pohodlný křesla a tu nejlepší horkou čokoládu na světě. Pozvu tě na ni,“ usměje se a
stiskne mi ruku.
Srdce mi poskočí. „Tak fajn, pojedu. Ale pokud ta horká čokoláda nebude tak dobrá, jak říkáš.“
„Bude. Koupím ti jich, kolik budeš chtít.“
„Tak to aby sis s sebou vzal hodně peněz,“ zašklebím se.
Peter mě vysadí před domem a odjede a mně teprve pak dojde, že jsem si v jeho autě nechala na
podlaze tašku. Táta ani Kitty nejsou doma, protože u Kitty ve škole jsou zrovna třídní schůzky.
Šmátrám ve tmě na verandě a snažím se najít náhradní klíče, které necháváme pod květináčem.
Pak si vzpomenu, že náhradní klíče jsou doma v zásuvce s nářadím, protože posledně, když jsem
neměla svoje klíče a odemykala si těmi náhradními, zapomněla jsem je vrátit zase ven. Takže nemám
ani klíče, ani mobil a nemám se jak dostat domů.
Josh! Josh má taky klíče od našeho domu, protože párkrát nám chodil zalévat kytky, když jsme
jeli na dovolenou.
Najdu na příjezdové cestě kamínek, přejdu trávník a stoupnu si pod Joshovo okno. Hodím
kamínkem, ale netrefím se. Najdu další a tentokrát se trefím, ale cinknutí o sklo je sotva slyšet.
Zkusím to ještě jednou, tentokrát s větším kamenem. Úspěch.
Josh otevře okno a vykloní se ven. „Nazdar. Kavinský už odjel?“
„Jo,“ vydechnu překvapeně. „Zapomněla jsem si u něj tašku. Mohl bys mi hodit naše náhradní
klíče?“
Josh vzdychne, jako bych po něm chtěla bůhvíco. „Moment.“ A zmizí.
 Stojím a čekám, že se vrátí k oknu, ale nic se neděje. Místo toho vyleze ven předními dveřmi. Na
sobě má tepláky a mikinu s kapucí. Margotinu oblíbenou. Když se spolu dali dohromady, nosila ji
pořád, jako by to byla nějaká trofej nebo tak něco.
Nastavím dlaň a Josh mi do ní upustí klíče. „Dík, Joshi.“
Obrátím se k odchodu, ale Josh mě zarazí. „Počkej. Mám o tebe strach.“
„Cože? Proč?“
Josh zhluboka vzdychne a upraví si na nose brýle. Brýle nosí jen večer. „Ta věc s Kavinským...“
„Joshi, nezačínej zase -“
„Je na holky. Není pro tebe dost dobrej. Ty jsi… ty jsi taková nezkažená. Nevinná. Nejsi jako
ostatní holky, zato on je typickej kluk. Nedá se mu věřit.“
„Já myslím, že ho znám mnohem líp než ty.“
„Jen se na tebe snažím dávat pozor.“ Odkašle si. „Jsi pro mě jako mladší sestra.“
Za to bych ho nejradši praštila. „To teda nejsem,“ odseknu.
Joshovi po tváři přeletí rozpačitý výraz. Vím, na co myslí, protože na to myslím taky.
Pak nás v potemnělé ulici ozáří relektory přijíždějícího auta. Peter. Vrátil se. Strčím Joshovi klíče
a běžím mu naproti. „Dík, Joshi!“ křiknu ještě přes rameno.
Obejdu auto a skloním se ke dveřím řidiče. Peter stáhne okénko. „Zapomněla sis tu tašku,“
oznámí mi a pohledem zalétne k Sandersonovic domu.
„Já vím,“ kývnu udýchaně. „Dík, že ses vrátil.“
„Je tam ještě?“
„Josh? Nevím. Před chvílí tam byl.“ „Tak pro jistotu,“ usměje se Peter, vykloní se z okénka a
sebejistě mě políbí přímo na rty. Úplně mě tím ochromí.
Pak se s úsměvem odtáhne. „Dobrou, Laro Jean.“
Odjede do noci a já jen tak stojím a tisknu si prsty na pusu. Peter Kavinský mě políbil. Políbil mě
a mně se to líbilo. Rozhodně se mi to líbilo. Jsem si jistá. Jsem si jistá, že ho začínám mít ráda.
Následujícího dne ráno stojím u skříňky a ukládám si do ní učebnice. Zahlédnu Petera, jak se ke
mně blíží chodbou. Srdce mi v hrudi buší tak nahlas, že mi ozvěna duní až v uších. Ještě mě neviděl.
Rychle skloním hlavu do skříňky a přerovnávám její obsah.
„Ahoj,“ pozdraví mě přes dvířka. „Ahoj,“ odpovím.
„Jen jsem tě přišel uklidnit, Coveyová. Už tě znova líbat nebudu, takže se ničeho neboj.“ Aha.
Tak, a je to. Nezáleží na tom, jestli se mi líbí, nebo ne. Protože já se mu nelíbím. Je trochu
směšné být zklamaná kvůli tomu, že nemůžete mít něco, o čem jste teprve před chvílí zjistili, že to
chcete.
Hlavně nedávej najevo, jak jsi zklamaná.
 Obrátím se k němu čelem. „Já se ničeho takovýho nebála.“
„Ale jojo. Jen se na sebe podívej, máš úplně staženej obličej,“ zasměje se Peter a já se snažím
uvolnit rysy a nasadit úplně nezaujatý výraz. „Už se to znova nestane. Udělal jsem to jen kvůli
Sandersonovi.“
„Super.“
„Super,“ kývne Peter, vezme mě za ruku, zavře dvířka skříňky a vede mě do třídy, jako bych fakt
byla jeho holka, jako bychom byli doopravdy zamilovaní.
Jak mám vědět, co je doopravdy a co jen jako? Mám pocit, že jsem jediná, kdo ten rozdíl
nedokáže určit.
50
Jdu za tátou, aby mi podepsal přihlášku na lyžařský pobyt. Táta je radostí bez sebe. „To je
skvělé, Laro Jean! Jak tě ten Peter jen přesvědčil? Lyží se bojíš už od té doby, co jsi v deseti letech
spadla a nemohla se vydrápat zpátky na nohy!“
„Jo, to si pamatuju.“ Přimrzly mi totiž boty k lyžím a já se nemohla zvednout a všichni se mi
smáli.
„Možná bychom mohli o Vánocích všichni vyrazit do Wintergreenu,“ řekne, když mi podškrábne
papír. „A vezmeme i Petera.“
Tak po něm mám to svoje fantazírování. Táta si taky žije ve svém vlastním snovém světě.
„Vezmi si Margotiny lyžařské kalhoty,“ usměje se, když mi přihlášku vrací. „I rukavice.“
Nepovím mu, že je nebudu potřebovat, protože budu sedět s knihou u krbu v útulné horské chatě
a popíjet horkou čokoládu. Asi bych si s sebou měla vzít i pletení.
Večer, když mluvím s Margot, řeknu jí o lyžáku a Margot je v šoku. „Ale vždyť lyžování
nesnášíš.“
„Chci si zkusit snowboard.“
„No... hlavně buď opatrná,“ vzdychne Margot.
Měla jsem za to, že Margot tím myslí, ať jsem opatrná na svahu, ale když ke mně následující den
večer přijde Chris, aby si půjčila šaty, vysměje se mi do očí. „Ty nevíš, že na lyžáku spolu lidi
vždycky chrápou? Je to jako školou posvěcená šukačka.“ „Cože? 1

„Já tam taky v prváku přišla o panenství.“

„Já myslela, žes o něj přišla v lese u vašeho domu.“ „A jo vlastně. No, každopádně jde o to, že
jsem měla sex i na lyžáku.“
„Vždyť tam bude dozor,“ namítnu ustaraně. „Jak spolu lidi můžou spát, když jsou kolem
učitelé?“
„Ty choděj spát brzo, protože jsou starý,“ poučí mě Chris. „A pak se prostě dá vyplížit někam
ven. A navíc je tam vířivka. Tos věděla?“
„Ne… o tom se mi Peter nezmínil.“ Tak, a je to, prostě si s sebou nevezmu plavky. Přece
nemůžou někoho nutit, aby šel do vířivky, když nechce.
„Tehdy v prváku se tam lidi šli koupat bez plavek.“
Vyvalím oči. Bez plavek! „Jako, že byli nahý?“
„No, holky si rozhodně sundaly podprdy. Jen abys na to byla připravená.“ Chris si okusuje nehet.
„Slyšela jsem, že loni do tý vířivky šel se studentama pan Dunham a bylo to dost divný.“
„To zní dost divoce,“ zamumlám.
„Zní to jako porno,“ nežinýruje se Chris.
 Ne, že bych se bála, že na mě Peter bude něco zkoušet. Vím, že nebude, protože tak ho
nepřitahuju. Ale nebudou to od nás lidi čekat? Co když se budu muset uprostřed noci vplížit k
Peterovi do pokoje, aby si lidi mysleli, že něco děláme? Nechci si na školním výletě zadělat na
problémy, ale Peter mě vždycky dokáže přesvědčit, abych dělala věci, které ve skutečnosti dělat
nechci.
Chytím Chris za ruku. „Pojeď taky! Prosím, prosím!“
Chris zavrtí hlavou. „No tak, přece mě znáš. Na školních výletech se nezahazuju.“
„Ale vždyť už jsi tam jednou byla!“
„Jo, v prváku, ale teď už nejezdím.“
„Ale já tě tam potřebuju!“ Zoufale jí tisknu obě ruce. „Pamatuješ, jak jsem tě loni kryla, když jsi
jela na ten festival?
Jak jsem celej víkend tajně chodila k tobě domů, aby si tvoje mamka myslela, že to jseš ty?
Nezapomínej, co všechno jsem pro tebe už udělala, Chris! A teď od tebe potřebuju něco já.“
Chris mi vytrhne ruce. Moje tiráda s ní vůbec nepohnula. Přejde k zrcadlu a začne se v něm
prohlížet. „Kavinský tě nebude nutit, aby ses s ním vyspala, když nebudeš chtít. Chodil sice s tou
čarodějnicí, ale jinak je to úplnej beránek. Vlastně je to celkem slušnej kluk.“
„Co tím myslíš, že je slušnej? Jako že mu nejde jen o sex?“
„Ne, boha jeho, to ne. Ty dva se na sebe vrhali furt, jak králíci. Gen bere antikoncepci ještě dýl
než já. Blbý je, že si stejně všichni v mojí rodině myslí, bůhvíjakej není anděl.“ Chris si na bradě
najde pupínek a začne si ho nípat. „Je to prolhaná kráva. Měla bych poslat anonym naší babičce...
teda, ne že bych to někdy udělala. Pamatuješ, jak Gen jednou nakecala naší babi, že chodím do školy
opilá?“ Ani nečeká na moji odpověď. Když se Chris takhle rozjede o Genevieve, nedá se zastavit.
„Babička pak chtěla vzít prachy, co mi šetří na vejšku, a zaplatit mi odvykačku! Dokonce kvůli mně
svolali celou rodinu, aby to probrali! Jsem fakt ráda, žes jí Kavinskýho ukradla.“
„Já jí ho neukradla. Vždyť se rozešli.“
Chris se uchechtne. „Jo, to si klidně namlouvej. Gen na ten lyžák jede taky, víš o tom? Je
předsedkyní studentský rady, takže to v podstatě celý organizuje. Musíš si dát bacha. Nikdy nechoď
na svah sama.“
Zalapám po dechu. „Chris, prosím tě, prosím, pojeď taky.“ Pak mě osvítí náhlá inspirace.
„Genevieve to určitě pěkně naštve. Je to přece její lyžák, celý to organizuje, takže zrovna tebe tam
určitě chtít nebude.“
Chris stiskne rty a usměje se. „Ty víš, jak to na mě zahrát.“ Vystrčí na mě bradu. „Myslíš, že
tenhle beďar už půjde vymáčknout?“
51
O Díkůvzdání doveze táta krocana a očistí ho, abych ho mohla připravit, a pak sjede pro naši
korejskou babičku do asi hodinu vzdáleného domu s pečovatelskou službou, kde bydlí i sousta
dalších korejských babiček. Babička z tátovy strany tráví Díkůvzdání s rodinou svého nového přítele,
což je mi akorát tak vhod, protože vím, že by stejně jenom zkritizovala naše jídlo a tvářila se
nakvašeně.
Udělám salát ze zelených fazolek s pomerančovou kůrou a koprem ve snaze přijít s něčím
originálním a nápaditým. Kitty jmenuju vrchním ochutnavačem. Kitty si nabere lžíci salátu a
prohlásí, že to chutná jako pomerančová marmeláda. „Proč prostě neuděláš normální salát z fazolek a
smažený cibulky?“ stěžuje si, zatímco třídí různobarevná pírka, ze kterých chce vyrobit prostírání.
„Protože chci přijít s něčím originálním a nápaditým,“ vysvětluju a vyklopím do hrnce plechovku
omáčky.
„No a uděláš aspoň brokolici?“ vyptává se pochybovačně Kitty. „Protože tu by si určitě všichni
dali.“
„Vidíš někde v týhle kuchyni brokolici?“ ptám se. „Ne, protože zelenýho máme dost v tom
fazolkovým salátu.“
„A co bramborovou kaši? Tu snad mít budem, ne?“
Bramborová kaše. Nadskočím a ženu se do spíže. Zapomněla jsem na brambory. Nakoupila jsem
plnotučné mléko a máslo, a dokonce i pažitku, kterou Margot vždycky sype navrch. Ale brambory se
mi úplně vykouřily z hlavy. „Zavolej tátovi a řekni mu, ať cestou koupí pozdní brambory,“ nakážu
Kitty a zavřu spíž.
„To je neuvěřitelný, tys na ně zapomněla,“ vrtí hlavou Kitty.
Sjedu ji pohledem. „Hele, ty se věnuj svýmu prostírání.“
„To teda ne, protože kdybych se tě na tu kaši nezeptala, tak bys nic nezjistila a celá večeře by
byla zkažená. Měla bys mi poděkovat.“
Pak se zvedne, aby šla zavolat tátovi. „Mimochodem, ty krocani na těch prostíráních vypadaj spíš
jako pávi!“ křiknu za ní.
Kitty se nenechá vyvést z míry. Naberu si lžíci fazolkového salátu. Fakt to chutná jako
pomerančová marmeláda.
Nakonec se mi podaří upéct krocana vzhůru nohama. Kitty mě navíc neustále bombarduje
průpovídkami o salmonele, protože se o ní zrovna učili ve škole, takže ho ještě ke všemu peču příliš
dlouho. Bramborová kaše je celkem v pohodě, jen v ní jsou sem tam tvrdší kousky brambor, protože
jsem neměla dost času je pořádně povařit.
 Sedíme u stolu v jídelně. Kittyina prostírání se nakonec opravdu povedla. Babička si nakládá
stále více fazolkového salátu a já střelím po Kitty vítězoslavným pohledem. Vidíš? Někomu to přece
jen chutná.
Když mamka umřela, babička s námi chvíli bydlela. Nějakou dobu se mluvilo i o tom, že by u
nás zůstala. Měla pocit, že nás táta sám nezvládne.
„Tak co, Dane,“ obrátí se babička na tátu. Přes stůl si s Kitty vyměníme pohled, protože přesně
víme, co bude následovat. „Vídáš se teď s někým? Chodíš na rande?“
Táta zrudne jako rak. „Ehm... ani moc ne. Mám fakt hodně práce.“
Babi nesouhlasně mlaskne. „Muž by neměl být sám, Dane, to není dobré.“
„Vždyť já nejsem sám, mám tady holky,“ snaží se to táta zlehčit, ale stejně zní nervózně.
Babi na něj upře ledový pohled. „Tak jsem to nemyslela.“
Když potom myjeme nádobí, babička se mě zeptá: „Laro Jean, vadilo by ti, kdyby si váš táta
našel přítelkyni?“
Tohle je něco, o čem jsme s Margot mluvily už nesčetněkrát, hlavně pozdě v noci a potmě.
Kdyby chtěl táta s někým vážně chodit, jakou ženu bychom si pro něj představovaly? Někoho s
dobrým srdcem a smyslem pro humor, což jsou celkem normální přání. Takovou ženu, která by se
nebála držet Kitty na uzdě, ale zase ne moc, aby v ní nepotlačila její živelnost a fantazii. Ale taky
takovou, která by se nesnažila dělat nám matku. Na tom Margot trvala nejvíc. Kitty ještě mámu
potřebuje, ale my dvě už jsme podle Margot dost velké na to, abychom se bez ní obešly.
Margot by z nás tří byla nejvíc kritická. Má na mamku nejvíc vzpomínek a vždycky nejvíc
střežila její památku. Ne, že bych už na mamku zapomněla, ale během těch let už mě několikrát
napadlo, že by bylo fajn mít doma nějakou ženu, starší než my, někoho, kdo by nám poradil, jak
správně nanášet oční linky nebo jak flirtovat se strážníkem, abyste nedostali pokutu za špatné
parkování. Věci, co by se nám mohly jednoho dne hodit. Táta byl párkrát na rande, ale nikdy z toho
nic nebylo. Nikdy nepřivedl domů žádnou vážnou známost, což byla svým způsobem celkem úleva,
ale čím jsem starší, tím víc dumám nad tím, jaké to bude, až odejdu i já a Kitty tu zůstane jenom s
tátou. A jak dlouho bude trvat, než tu táta nakonec zůstane sám. Nechci, aby zůstal sám.
„Ne,“ odpovím babičce. „Vůbec by mi to nevadilo.“
Babička se na mě hrdě usměje. „Hodná holka,“ pochválí mě a mě zalije pocit tepla, jako bych se
napila bylinkového čaje na dobrou noc, co mi mamka dělávala, když jsem nemohla usnout. Táta mi
ho od té doby taky párkrát uvařil, ale nikdy už nechutnal stejně a já neměla to srdce to tátovi říct.
52
Prvního prosince začíná naše vánoční pečicí šílenství. Vytaháme všechny mamčiny staré
kuchařky a časopisy s recepty na cukroví a roztaháme je v obýváku po podlaze a k tomu si pustíme
album vánočních písniček ze seriálu Snoopy. Až do prvního prosince se u nás doma žádná vánoční
hudba pouštět nesmí. Nepamatuju si, kdo s tím pravidlem přišel, ale poslušně se jím řídíme. Kitty
sepisuje seznam cukroví, které určitě napečeme, a cukroví, které možná napečeme. Některé druhy se
opakují každý rok. Táta miluje půlměsíčky s pekanovými ořechy, takže ty prostě udělat musíme.
Vanilkové rohlíčky, protože to je prostě klasika. Skořicové sušenky pro Kitty a melasové pro Margot.
Pro mě sušenky z ovesných vloček. Josh má nejradši sušenky s brusinkami a bílou čokoládou. Podle
mě bychom ale letos měli udělat pár změn a vyzkoušet nějaké nové druhy. Aspoň pár.
Je u nás i Peter. Stavil se hned po škole, abych mu pomohla s úkolem z chemie, a teď už je skoro
noc a on je pořád tady. Sedíme s ním a s Kitty v obývacím pokoji a probíráme se kuchařkami. Táta v
kuchyni poslouchá rádio a připravuje oběd na zítra.
„Hlavně už ne sendviče s krůtím masem,“ houknu na něj.
Peter mě šťouchne do nohy, ukáže na mě a Kitty a šeptá: „Vy jste ale rozmazlený.“
„No a co. Tobě chystá mamka oběd každej den, takže pomlč.“
„Já už toho mám taky plné zuby,“ volá z kuchyně táta, „ale co mám s těmi zbytky dělat? Vyhodit
je?“
Vyměníme si s Kitty pohled. „Jo,“ křiknu. Táta strašně nerad plýtvá jídlem. V duchu přemítám,
jestli by si všiml, kdybych se v noci vplížila do kuchyně a všechny zbytky vyházela. Asi jo.
„Kdybysme měli psa,“ přidá se hlasitě Kitty, „tak by nám toho nikdy tolik nezbylo.“ A mrkne na
mě.
„A jakýho psa bys chtěla?“ zeptá se jí Peter.
„Hele, nedělej jí marný naděje,“ okřiknu ho, ale Peter jen mávne rukou.
Kitty se ale nenechá zastrašit. „Akita Inu,“ odpoví bez zaváhání. „Má rudou srst a ocas jako
skořicovou žemli. Nebo německýho ovčáka, abych si z něj vycvičila slepeckýho psa.“
„Ale vždyť nejsi slepá,“ namítne Peter.
„Ale mohla bych bejt.“
Peter se zašklebí a zavrtí hlavou. Pak do mě znovu šťouchne. „S tím se nedá polemizovat,“
pronese obdivně.
„Jo, hádat se s Kitty nemá cenu,“ souhlasím. Zvednu jeden z časopisů a přistrčím ho Kitty. „Co
říkáš na krémový kolečka?“ Kitty je zapíše na seznam MOŽNÁ.
„Hele, a co tyhle?“ Peter mi do klína strčí kuchařku otevřenou na stránce se sušenkami ve stylu
biskupského chlebíčku.
 Hraně se začnu dávit. „To si děláš srandu? Děláš, že jo? Biskupskej chlebíček? To je nechutný.“
„Ale když se udělá správně, může bejt dobrej,“ brání se Peter. „Moje prateta Trish ho dělávala a
vždycky na něj dala zmrzlinu. Bylo to super.“
„Všechno je dobrý, když na to dáš zmrzlinu,“ prohlásí Kitty.
„S tím se nedá polemizovat,“ podotknu a pak si s Peterem nad Kittyinou hlavou vyměníme
úsměv.
„To je fakt, ale tohle nebyl jen tak obyčejnej biskupskej chlebíček, rozmočená placka s hnusným
kandovaným ovocem. V tom tetině jsou pekanový ořechy a sušený třešně a borůvky a tak, samý
dobrý věci. Říkávala tomu vánoční vzpomínka.“
„Tu miluju!“ vyhrknu. „Moje oblíbená povídka. Je super, ale hodně smutná.“
Peter a Kitty na mě nechápavě zírají, a tak se dám do vysvětlování. „Vánoční vzpomínka je
povídka od spisovatele jménem Truman Capote. Je to o klukovi, kterej se jmenuje Buddy a má
vzdálenou sestřenici, což už je postarší paní a odmalinka se o něj stará. Celej rok šetří, aby mohli
nakoupit přísady na biskupskej chlebíček, kterej pak posílaj jako dárek kamarádům, ale třeba i
prezidentovi a tak.“
„A proč je to smutný?“ nechápe Kitty.
„Protože jsou nejlepší kamarádi a maj se hrozně rádi, ale na konci je rodina rozdělí, protože si
myslí, že se ta sestřenice o Buddyho nedokáže postarat. A možná že nedokáže, ale to je jedno,
protože jsou spřízněný duše. A ona nakonec umře a Buddy se s ní ani nemůže rozloučit. A taky je to
podle pravdy.“
„To je depresivní,“ ušklíbne se Peter. „Tak to na ty biskupský sušenky zapomeň.“
Kitty je vyškrtne ze svého seznamu.
Právě když listuju dalším časopisem s recepty, rozezní se zvonek u dveří. Kitty se vyškrábe na
nohy a letí ke dveřím. „Nejdřív se podívej, kdo to je,“ křiknu za ní. Vždycky na to zapomíná.
„Joshi!“ donese se ke mně její radostné zavýsknutí.
Peter škubne hlavou.
„Přišel za Kitty,“ uklidňuju ho.
„Jo, to určitě.“
Josh vejde do obýváku. Kitty mu visí kolem krku jako opička. „Nazdar,“ pozdraví a očima
zalétne k Peterovi. „Jak je,“ kývne Peter co nejvíc přátelsky. „Sedej.“
Sjedu ho překvapeným pohledem. Ještě před chvílí se tvářil jako kakabus a teď se najednou
usmívá jako měsíček na hnoji. Já ty kluky fakt nechápu.
Josh zvedne igelitku, kterou má v ruce. „Jen jsem vám přinesl vrátit hrnec.“
„To je Josh?“ volá z kuchyně táta. „Joshi, nedáš si něco k snědku? Sendvič s krůtím masem?“
 Jsem si skoro stoprocentně jistá, že odmítne, protože doma už taky musí mít krocana plné zuby.
„Jasně,“ zavolá však Josh, setřese ze sebe opičku Kitty a plácne sebou na gauč. „Vánoční pečicí
šílenství?“ obrátí se na mě.
„Vánoční pečicí šílenství,“ kývnu.
„Uděláte i ty moje, že jo?“ upře na mě štěněcí pohled, což mě rozesměje, protože to nikdy
nedělá. „Ty jsi magor,“ zavrtím hlavou.
„Jaký máš nejradši?“ zeptá se ho Peter. „Podle mě už máme seznam celkem hotovej.“
„Já myslím, že tohle už na tom seznamu je,“ řekne Josh.
Přelétnu pohledem z jednoho na druhého. Nedokážu odhadnout, jestli se špičkují jen tak z
legrace nebo ne.
Peter natáhne ruku a pošimrá Kitty na noze. „Katherine, přečti nám to.“
Kitty se zahihňá a vezme do ruky svůj blok. Pak vstane, div se neukloní a začne deklamovat:
„Lentilkové sušenky ano, kapučínové sušenky možná, biskupský sušenky určitě ne -“
„Tak počkat,“ přeruší ji Peter, „jsem přece taky členem výboru, ne? A vy jste moje biskupský
sušenky zamítly jen tak bez hlasování.“
„Vždyť jsi ještě před pěti vteřinama říkal, ať na ně zapomeneme!“ namítnu.
„No, ale teď je chci vrátit na seznam,“ trvá na svém Peter.
„Sorry, ale stejně tě přehlasujeme,“ upozorním ho. „Já a Kitty je nechceme, takže jsme dvě proti
jednomu.“
Pak do obýváku strčí hlavu táta. „Já taky hlasuju pro biskupské sušenky,“ řekne a zase zmizí v
kuchyni.
„Děkuju, pane Coveyi,“ usměje se Peter a přitáhne si mě blíž k sobě. „Vidíš, já věděl, že váš táta
se přidá na moji stranu.“
„Ty jsi takovej vlezdoprdelka,“ uchichtnu se.
A pak zalétnu pohledem k Joshovi. Má na tváři takový smutný, opuštěný výraz, až je mi ho líto.
Odšoupnu se od Petera a dál listuju kuchařskou knihou. „Ten seznam ještě není uzavřenej,“ řeknu
mu. „Náš výbor rozhodně bere v potaz tvoje sušenky s bílou čokoládou a brusinkama.“
„Toho si nesmírně vážím,“ usměje se Josh. „Bez nich by to nebyly pořádný Vánoce.“
„Hej, Joshi, ty jsi taky vlezdoprdelka,“ pípne Kitty a Josh ji chytne a lechtá ji tak dlouho, až má
Kitty v očích slzy od smíchu.
Když Josh odejde a Kitty si jde k sobě do pokoje pustit televizi, pouklidím v obýváku a čekám,
že se Peter zvedne k odchodu, ale on se dál povaluje na gauči a pozoruje mě.
 „Pamatuješ na Halloween?“ ozve se znenadání. „Jak jsi šla za Cho Changovou a Sanderson šel
za Harryho Pottera? Vsadím se, že to nebyla náhoda. Vsadím se s tebou o milion, že od Kitty zjistil,
za co půjdeš, a pak si honem běžel koupit potterovskej kostým. Ten kluk je do tebe cvok.“
Strnu. „To teda není. Miluje moji sestru. Vždycky ji miloval a vždycky bude.“
Peter mávne rukou. „Jen počkej. Hned, jak spolu skončíme, ti nějakým úchylně romantickým
způsobem vyzná lásku. Věř mi, já vím, co maj kluci v hlavě.“
Vytrhnu mu zpod hlavy polštář a vrátím ho na křeslo. „Moje ségra se za chvíli vrací na vánoční
prázdniny. Klidně se vsadím o ten tvůj milion, že se zase dají dohromady.“
Peter natáhne ruku, abych si s ním potřásla, a když ji vezmu do své, stáhne mě k sobě na gauč.
Dotýkáme se nohama. Peterovi se rošťácky zaleskne v očích a já mám na zlomek vteřiny pocit, že
mě políbí, a jsem vyděšená i nadšená zároveň. Pak ale zaslechneme na schodech Kittyino dupání a já
vím, že naše chvíle je pryč.
53
„Ozdobíme už o víkendu stromeček?“ žadoní Kitty u snídaně.
Táta vzhlédne od misky s ovesnou kaší. Ovesná kaše, no fuj. „Proč ne?“
„Margot bude naštvaná, když ho ozdobíme bez ní,“ namítnu nepřesvědčivě. Po pravdě řečeno
bych už stromek taky nejradši ozdobila hned. Je strašně fajn, když pečete cukroví, na stromečku už
vám blikají světýlka a domem se linou vánoční koledy a vůně másla a vanilky.
„U Brielle doma zdobí stromek hned po Díkůvzdání,“ řekne Kitty.
„Tak ho prostě ozdobíme,“ prohlásím. „Můžem, tati?“ „No, pokud ho u Brielle doma už mají...“
kývne táta.
Jedeme si koupit vánočních stromek do lesní školky asi hodinu cesty od nás, protože tam
vždycky mají ty nejhezčí. Kitty trvá na tom, že si musí důkladně prohlédnout všechny stromky, co tu
mají, aby se ujistila, že vybereme ten vážně nejlepší. Mně se líbí taková baculatá jedle, protože nejlíp
voní, ale podle Kitty není dost vysoká. A tak nakonec vybereme vytáhlou douglasku tisolistou a
celou cestu domů to v autě voní Vánocemi.
Když nás Josh zahlédne, jak strom táhneme do domu, vyběhne ven, aby nám pomohl. Společně s
tátou douglasku zvednou a donesou dovnitř. Pak Josh přidrží stromek ve vzpřímené poloze, aby táta
mohl ke kmeni pevně přišroubovat stojánek. Chvíli mám pocit, že bude chtít zůstat a pomoct nám i
se zdobením. Nemůžu vyhnat z hlavy to, co mi řekl Peter. Že se Joshovi líbím.
„Trochu doleva,“ poroučí Kitty. „Takhle je nakřivo.“
Snesu z patra krabici se světelnými řetězy a ozdobami a začnu je třídit. Nejradši mám malovanou
modrou hvězdičku, kterou jsem vyrobila z hlíny už ve školce. Mám ji ráda hlavně proto, že v ní je
pořádný kousanec - namluvila jsem totiž Kitty, že je to perníček, a Kitty se nerozpakovala a kus si
uhryzla. A pak se rozbrečela a já dostala vynadáno, ale stálo to za to. „Dáme si letos barevný
světýlka, nebo bílý?“ ptám se.
„Bílý,“ prohlásí Kitty. „To je stylovější.“
„Ale barevný světýlka jsou zábavnější,“ hádá se Josh. „Jako víš co, jsou takový rozmarný.“
„Rozmarný, Joshi?“ zvednu oči v sloup. A pak Josh začne obhajovat barevná světýlka a
handrkujeme se o ně až do chvíle, kdy se do toho vloží táta s tím, že to prostě můžeme udělat půl
napůl. A já mám konečně zase pocit, že je mezi námi všechno v pořádku, když se takhle hašteříme
jako za starých časů. Takže Peter se v Joshovi mýlil.
Stromek je tak vysoký, že se špičkou skoro dotýká stropu, a tak velký, že nám dojdou řetězy se
světýlky a táta se vydá do obchodu, aby nakoupil další. Josh si vysadí Kitty na ramena, aby mohla na
špičku nasadit hvězdu.
 „Jsem ráda, že letos máme hodně vysokej strom,“ vzdychnu spokojeně, svalím se na gauč a
prohlížím si hvězdu na vršku. Není nic hezčího než rozsvícený vánoční stromek.
Později musí táta do práce a Kitty si jde k sousedům opékat nad ohněm v krbu marshmallowny,
takže úklid zbyde na mě a Joshe. Třídím háčky na ozdoby podle velikosti do pytlíčků a Josh ukládá
do krabice ozdoby, které jsme nepoužili. Nahodí si krabici do náruče a drnkne u toho do větve
stromku, ze které sletí skleněná ozdoba a roztříští se.
Josh zaúpí.
„Joshí,“ protáhnu. „Tu jsem vyráběla na ručních pracích.“ „Promiň.“
„To nic. Stejně to nebylo zrovna moje mistrovský dílo. Dala jsem tam moc peříček.“ Byla to čirá
skleněná koule naplněná barevnými pírky a bílými třpytkami.
Jdu si pro smeták. „Víš, že se chováš úplně jinak, když jsi s Kavinským?“ vypálí na mě Josh,
když se vrátím.
Zvednu oči od střepů. „To teda nechovám.“
„Vůbec se nechováš jako ty. Chováš se jako... jako se kolem něj chovaj všechny holky. Taková
přece nejsi, Laro Jean.“
„Chovám se kolem něj úplně stejně jako jindy,“ odseknu naštvaně. „Co ty o tom vůbec víš,
Joshi? Vždyť jsi nás nikdy pořádně pohromadě neviděl.“ Sehnu se a zvednu jeden z větších střepů.
„Dávej pozor,“ řekne Josh. „Počkej, ukaž.“ Skloní se vedle mě a sáhne po dalším střepu. „Au!“
„Ty dávej pozor!“ Nahnu se blíž, abych se mohla podívat. „Teče ti krev?“
Josh zavrtí hlavou. „Ne, v pohodě.“ A pak řekne: „Víš, co nechápu?“
„Co?“
Josh na mě upírá pohled a tváře mu planou. „Proč jsi mi nikdy nic neřekla. Pokud jsi do mě celou
dobu byla... proč jsi mi nic neřekla?“
Zkamením jako socha. Tohle jsem nečekala. Nejsem na to připravená. Ztěžka polknu. „Chodil jsi
s Margot.“
„Ale ne od vždycky. To, cos psala v tom dopise. Líbil jsem se ti ještě předtím, než se mi začala
líbit Margot. Proč jsi mi to prostě neřekla?“
Vydechnu. „Na tom už teď přece nezáleží.“
„Ale záleží. Mělas mi to říct. Mělas mi dát aspoň šanci.“
„Vždyť by se tím nic nezměnilo, Joshi!“ „A já ti říkám, že změnilo!“
Přikročí ke mně a já se rychle vyškrábu na nohy. Proč to musí vytahovat zrovna teď, když už je
mezi námi zase všechno jako dřív? „Tak to pěkně kecáš. Nikdy jsi na mě takhle ani nepomyslel,
nikdy jsem se ti nelíbila, tak se nesnaž přepisovat historii zrovna teď, když někoho mám.“
„Neříkej mi, co si myslím nebo co cítím,“ odsekne Josh. „Do hlavy mi nevidíš, Laro Jean.“
 „To teda vidím. Znám tě líp než většina lidí a víš proč? Protože jsi předvídatelnej. Všechno, co
děláš, je tak předvídatelný. Jedinej důvod, proč tohle všechno teď vytahuješ, je to, že žárlíš. A to ani
nežárlíš na mě, protože ti je úplně fuk, s kým chodím. Žárlíš proto, že ti Peter zabral tvoje místo.
Kitty ho teď má mnohem radši než tebe.“
Joshův výraz potemní. Upírá na mě zlostný pohled a já mu ho stejně ohnivě opětuju. „Tak fajn!“
zařve. „Žárlím! Spokojená?“
A pak se ke mně švihem nakloní a políbí mě. Na rty. Oči má zavřené, ale já je mám otevřené. A
pak je zavřu. Na vteřinu, na kratinkou vteřinu mu polibek opětuju. A pak ho odstrčím.
„A tohle bylo taky předvídatelný, Laro Jean?“ zeptá se triumfálně.
Otvírám a zavírám pusu jako ryba na suchu, ale nevyjde ze mě ani hláska. Upustím koště a
vyběhnu po schodech, jako by mi hořelo za patami. Běžím až k sobě do pokoje a zamknu za sebou
dveře. Josh mě políbil. U mě v obýváku. Moje sestra se za pár týdnů vrací a já právě podvedla svého
jakože přítele.
54
Po třetí hodině na mě čeká Lucas.
Na sobě má svetr s výstřihem do véčka a úzkou vázanku a v ruce si nese velký pytel sýrových
chipsů. Nacpe si jich hrst do pusy a na bílou košili se mu snese poprašek oranžových drobků. I
koutky rtů má lehce do oranžova. „Hele,“ osloví mě s plnou pusou, „musím ti něco říct.“
Musím se zasmát. „Nechápu, jak jsem si kdy mohla myslet, že jsi kultivovanej,“ sfouknu mu z
košile oranžové drobty. „Tak co potřebuješ?“ zeptám se a hrábnu si taky pro pár chipsů. Lucas
zaváhá. „Lucasi, já fakt nesnáším, když ti lidi řeknou, že ti musí něco říct, a pak jen mlčí. To je, jako
když někdo řekne, že má fakt vtipnou historku - ať ji prostě řekne a já se pak rozhodnu, jestli je
vtipná, nebo ne.“
Lucas si olízne rty. „No, víš, že bydlím kousek od Genevieve, že jo?“ Přikývnu. „No tak včera
večer jsem od ní viděl odcházet Kavinskýho.“
„Aha.“ To je všechno, na co se vzmůžu. Prostě jen „Aha“.
„Teda, ne, že by to bylo tak divný, ale jde o to, že.“ Lucas si otře ústa hřbetem ruky a nadechne
se. „Genevieve se o víkendu rozešla s tím svým vysokoškolákem. Víš, co to znamená, že jo?“
Přikyvuju, ale v hlavě mám vzduchoprázdno. „Jo... Počkej, cože?“
Lucas mě sjede pohledem, v němž se mísí lítost s netrpělivostí. „Laro Jean, ona se teď bude
snažit dostat Petera zpátky.“
„Jasně,“ řeknu a cítím, jak mě uvnitř něco bodá. „Jasně že bude.“
„Nedovol jí to,“ řekne Lucas.
„Nedovolím,“ kývnu, ale ta slova zní slabě a mazlavě jako želatina. Není v nich žádné
přesvědčení.
Až doteď mi nedošlo, že jsem vlastně na tuhle chvíli čekala. Čekala jsem, až se Genevieve
rozhodne, že chce Petera zpátky. Až si Peter uvědomí, že celá tahle věc byla jen směšná malá
zajížďka a že teď je čas vrátit se tam, kam patří. K holce, které patří.
Neměla jsem v úmyslu Peterovi říct nic z toho, co se stalo s Joshem. Vážně ne. Ale pak, když s
Lucasem jdu chodbou, zahlédnu ho, jak jde s Genevieve. Lucas po mně střelí významným pohledem
a já dělám, že jsem si toho nevšimla.
O chemii napíšu Peterovi vzkaz.
S tím Joshem jsi měl pravdu.
Poklepu mu na rameno a vsunu mu papírek do dlaně. Když si ho Peter přečte, prudce se napřímí
a bleskově na něj něco načmárá.
V čem přesně?
Včera mi dal pusu.
 Peter strne a já se trochu stydím, že cítím zadostiučinění. Čekám, že ještě odepíše, ale to se
nestane. Jakmile zazvoní, otočí se na mě. „Co to sakra má bejt?“ spustí. „Kdy se to stalo?“
„Včera u nás byl a pomáhal nám zdobit stromek.“
„A pak co? To ti dal pusu přímo před Kitty?“
„Ne! Pak už jsme byli doma jen sami.“
Peter vypadá vážně rozčileně a já začínám litovat, že jsem mu vůbec něco řekla. „Co si sakra ten
kretén myslí, že bude líbat moji holku? To je neuvěřitelný. To si s ním ještě vyřídím.“
„Počkej, cože? To ne!“
„Ale jo, Laro Jean. Tohle mu nemůže jen tak projít.“
Zvednu se a začnu si spěšně balit věci do tašky. „Petere, opovaž se mu něco říct. Myslím to
vážně.“
Peter mě mlčky pozoruje. „Líbala jsi ho taky?“ zeptá se po chvíli.
„Záleží na tom?“
Peter vypadá zaskočeně. „Jsi na mě snad kvůli něčemu naštvaná?“
„Ne,“ zavrtím hlavou. „Ale pokud to Joshovi vykecáš, tak budu.“
„Dobře,“ řekne Peter. „Dobře,“ řeknu já.
55
Od toho polibku jsem se s Joshem neviděla. Když ale ten večer dorazím z knihovny domů, sedí v
modré sportovní bundě na verandě před naším domem. Čeká na mě. Doma se svítí, takže táta už
dorazil z práce. Svítí se i u Kitty v pokoji. Radši bych se Joshovi dál vyhýbala, ale takhle to nepůjde.
„Ahoj,“ pozdraví mě. „Můžeme si promluvit?“
Sednu si vedle něj a koukám přímo před sebe. Slečna Rothschildová si naproti přes ulici už taky
nazdobila vánoční stromek. Vždycky ho staví k oknu, které je nejblíž vchodovým dveřím, aby ho
všichni zvenku viděli.
„Musíme vymyslet, co dál, než přijede Margot. To, co se stalo, je moje vina, takže bych jí to asi
měl říct já.“
Nevěřícně na něj zírám. „Říct? Zbláznil ses? Nikdo Margot nic říkat nebude, protože ani není
co.“
Josh vystrčí bradu. „Nechci to před ní tajit.“
„Na tos měl pomyslet dřív, než jsi mě políbil!“ syčím. „A jen pro pořádek, i kdyby jí to někdo
měl říct, tak jsem to já, protože jsem její sestra. Tys byl jen její kluk. A to už ani nejsi, takže...“
Josh lítostivě stáhne obličej. „Nikdy jsem nebyl jen Margotin kluk. Hele, tohle je divný i pro mě,
víš? Je to, jako kdyby od tý doby, co mi přišel ten dopis.“ zaváhá. „No, to nic.“
„Jen to řekni,“ pobídnu ho.
„Od tý doby, co mi přišel ten dopis, to je mezi náma strašně zamotaný. A to není fér. Tys mi v
něm řekla všechno, cos mi chtěla říct, a já si to teď musím nějak urovnat v hlavě a zjistit, jakej z toho
vlastně mám pocit. Strašně jsi mě tím zaskočila a pak jsi mě prostě začala ignorovat, začala jsi chodit
s Kavinským a přestala ses se mnou bavit.“ Zoufale vydechne. „Od toho dopisu na tebe nemůžu
přestat myslet.“
Ať už jsem čekala cokoli, tohle to teda nebylo. „Joshi...“ „Já vím, že to nechceš slyšet, ale nech
mě to prostě říct, jo?“
Kývnu.
„Nelíbí se mi, že chodíš s Kavinským. Ani trochu. On pro tebe není dost dobrej. Nerad to říkám,
ale fakt není. Nikdo pro tebe nikdy nebude dost dobrej a já ze všech nejmíň.“ Josh sklopí hlavu a pak
se na mě po očku zadívá. „Jednou v létě, pár let zpátky… odněkud jsme se spolu vraceli. Myslím, že
od Mikea.“
Stmívalo se a bylo děsné vedro. Byla jsem naštvaná, protože Mikeův starší bratr nám slíbil, že
nás hodí domů autem, ale pak někam odešel a už se nevrátil, takže jsme museli jít pěšky. Měla jsem
na sobě sandály na klínku a strašně mě bolely nohy a Josh mě neustále popoháněl.
 „Šli jsme spolu jen my dva,“ pokračuje Josh tiše. „Mělas na sobě tu hnědou semišovou vestu s
třásněma a zavazováním za krk a byl ti vidět pupík.“
„Moje sedmdesátková disco indiánská vesta,“ vydechnu. Tu vestu jsem milovala.
„Ten den jsem tě skoro políbil. Myslel jsem na to. Bylo to takový divný nutkání. Prostě jsem
chtěl vyzkoušet, jaký by to bylo.“
Skoro se mi zastaví srdce. „A?“
„A nic. Nevím. Asi jsem na to pak zapomněl.“
Z hrdla se mi vydere povzdech. „Mrzí mě, žes ten dopis vůbec dostal. Nikdy se ti neměl dostat
do rukou. Psala jsem to spíš pro sebe než pro tebe.“
„Možná to byl osud. Možná se to mělo všechno takhle stát, protože... možná jsme vždycky měli
skončit spolu.“
Vyhrknu to první, co mi prolétne hlavou: „To teda neměli.“ A pak mi dojde, že je to pravda.
V tu chvíli si uvědomím, že ho nemiluju. Už dlouho ne. Možná že jsem ho nikdy nemilovala.
Protože teď tu přede mnou stojí a já bych ho klidně mohla získat, mohla bych ho políbit a byl by můj.
Jenže já ho nechci. Chci někoho jiného. Je to zvláštní pocit, když po něčem nebo po někom tak
dlouho toužíte, a pak je ta touha jednoho dne zničehonic pryč.
Sevřu ruce v pěst a schovám je do rukávů. „Hlavně to nesmíš říct Margot. Slib mi to, Joshi.“
Josh neochotně přikývne.
„Bavil ses s ní teď někdy?“ zeptám se.
„Jo. Teď nedávno mi volala. Říkala, že se se mnou chce vidět, až přijede. Že bysme spolu mohli
zajet třeba do Washingtonu a jít do muzea a pak na večeři.“
„Super. A přesně to taky uděláte.“ Poplácám ho po koleni a rychle ruku zase stáhnu. „Musíme se
prostě chovat, jakoby nic. Jako dřív. Pokud to zvládnem, všechno bude zase v pohodě.“ V duchu si to
pro sebe zopakuju. Všechno bude v pohodě. Všichni se vrátíme na ta správná místa. Josh a Margot.
Já. Peter.
56
Následujícího dne po vyučování jdu za Peterem do posilovny. Mám pocit, že bude lepší si s ním
promluvit tady a ne v jeho autě. Bude mi to chybět. Líbilo se mi s ním jezdit, už jsem si v jeho autě
připadala jako doma. Bude mi chybět být něčí falešnou přítelkyní. A ne jen tak něčí - jeho. Oblíbila
jsem si i Gabea a Darrella a ostatní kluky z lakrosu. Nejsou to takoví pitomci, jak o nich všichni
tvrdí. Jsou to fajn kluci.
V posilovně už kromě Petera nikdo není. Peter leží na lavici a zvedá činku. Když mě zahlédne,
na tváři mu zahraje úsměv. „Přišla jsi mě okukovat?“ zavtipkuje, zvedne se do sedu a otře si z tváře
pot límečkem trika.
Sevře se mi srdce. „Přišla jsem se rozejít. Jako rozejít.“
Peterovi klesne čelist. „Tak počkat. Cože?“
„Už v tom divadýlku nemusíme pokračovat. Už jsi dosáhl svýho, ne? Oba jsme si zachovali tvář.
Mluvila jsem s Joshem a už je mezi náma všechno zase při starým. A moje ségra se brzo vrací,
takže... úkol splněn.“
Peter pomalu přikývne. „Jo, to asi jo.“
Usměju se, ale srdce se mi v hrudi tříští na kousíčky. „Tak jo, fajn.“ Vytáhnu z batohu naši
smlouvu. „A tohle už je neplatný. Obě strany tímto splnily své povinnosti, a naplnily tak skutkovou
podstatu smlouvy,“ sypu ze sebe nazdařbůh právnická slovíčka.
„Ty to s sebou taháš pořád?“
„No jasně! Kitty mi furt leze do věcí. Doma by to hned našla.“
Zvednu papír do výšky a chystám se ho teatrálně přetrhnout vejpůl, ale Peter mi ho vytrhne.
„Počkat! A co lyžák?“ „Co s ním?“
„No pořád platí, že pojedeš, ne?“
Na to jsem nepomyslela. Jediný důvod, proč jsem chtěla jet, byl Peter. Teď už ale jet nemůžu.
Nechci být svědkem Peterova usmiřování s Gen. To bych nevydržela. Chci, aby se z výletu vrátili a
jako mávnutím kouzelného proutku byli zase spolu, abych mohla mít pocit, že se mi tohle celé jenom
zdálo. „No, spíš asi ne.“
Peter vytřeští oči. „No tak, Coveyová! Nemůžeš se na mě vykašlat. Už jsme se přece přihlásili a
zaplatili zálohu a vůbec. Prostě pojeď. Bude to naše poslední společná akce.“ Nadechnu se k
námitce, ale Peter zavrtí hlavou. „Prostě pojedeš, takže si tenhle papír zase zabal.“ Opatrně smlouvu
složí a vrátí mi ji do batohu.
Proč je tak těžké říct Peterovi ne? Nebo to takhle je vždycky, když se do někoho zamilujete?
57
Napadne mě to následující den, když ráno ředitel vyhlásí, že naše škola bude pořádat klání klubů
modelové OSN. Na základce býval předsedou modelové OSN John Ambrose McClaren. V duchu si
řeknu, že třeba přijede jako člen týmu své nové školy.
Nadhodím to Peterovi během oběda, ještě než přijdou ostatní. „Nevíš, jestli John Ambrose
McClaren ještě pořád dělá modelovou OSN?“
Peter mě sjede udiveným pohledem. „Jak to mám vědět?“
„Nevím, jen mě to tak napadlo.“
„Proč?“
„Protože si myslím, že tenhle víkend možná přijede na to klání. Prostě mám pocit, že tam bude.“
„To jako fakt?“ Peter hvízdne. „A co když jo? Co budeš dělat?“
„To jsem ještě nevymyslela. Možná za ním půjdu a možná ne. Jen by mě fakt zajímalo, jakej teď
je.“
„Tak si ho najdeme na Facebooku a můžeš to zjistit hned.“
Zavrtím hlavou. „Ne, to by bylo podvádění. Chci ho vidět na vlastní oči. Chci se nechat
překvapit.“
„No, ale rozhodně nepočítej s tím, že bych zabil celou sobotu ve škole na nějakým klání OSN.“
„Však já ani nechci, abys se mnou chodil.“
Peter se zatváří ublíženě. „Co? A proč ne?“
„Prostě to je něco, co chci zvládnout sama.“
Peter znovu tiše zahvízdá. „Páni. A tělo ještě ani nevychladlo.“
„Cože?“
„Ty jsi pěkná mrška, Coveyová. Ještě jsme se ani nerozešli a ty už se snažíš nabalit si dalšího.
Kdyby to na mě neudělalo takovej dojem, skoro bych se urazil.“
Musím se usmát.
V osmé třídě jsme si s Johnem McClarenem na jedné párty dali pusu. Nebyl to žádný romantický
polibek, prostě jen taková nanicovatá pusa. Hráli jsme flašku, a když padla řada na Johna, zadržela
jsem dech a usilovně si přála, aby si vytočil mě. A hrdlo láhve na mě opravdu ukázalo! Skoro se
zastavilo u Angie Powellové, ale já měla nakonec o dva centimetry větší štěstí. Snažila jsem se
neusmívat a udržet vážnou tvář. Dolezli jsme po čtyřech k sobě a lípli si rychlou pusu a všichni
zaúpěli a John zrudl ve tváři. Byla jsem zklamaná. Možná jsem čekala něco víc, nějaký opravdovější
polibek. Ohňostroj a zemětřesení. Ale tohle bylo všechno. Možná teď dostanu druhou šanci. Možná
mi to pomůže zapomenout na Petera.
58
V sobotu ráno si cestou do školy v hlavě přehrávám, co mu řeknu. Možná jenom: Ahoj Johne, jak
se vede? To jsem já, Lara Jean. Neviděla jsem ho od osmičky. Co když mě nepozná? Co když si mě
ani nepamatuje?
Očima přejedu seznamy na nástěnce a najdu Johnovo jménu ve sloupečku Valné shromáždění.
Reprezentuje Čínskou lidovou republiku.
Valné shromáždění se koná v hlavní aule. Každý delegát má svůj stolek a na pódiu je řečnický
pultík, u nějž právě stojí holka v černém kostýmku a mluví o nešíření jaderných zbraní. Přemýšlím,
že se jen vplížím do místnosti a budu se odněkud dívat, ale nejsou tu místa k sezení, takže si prostě
jen stoupnu vzadu ke zdi a se zkříženýma rukama hledám očima Johna McClarena. Je tu hrozně moc
lidí a všichni se dívají dopředu, takže se dá jen těžko odhadnout, který zátylek patří jemu.
Pak se na mě otočí kluk v námořnicky modrém saku, sjede mě pohledem a zašeptá: „Ty jsi
poslíček?“ V ruce třímá přeložený kousek papíru.
„Ehm...“ Nejsem si jistá, co to znamená být poslíček, ale pak si všimnu holky, která pobíhá mezi
delegáty a předává vzkazy.
Kluk v modrém saku po mně hodí papírek, otočí se zpátky ke stolu a začne něco škrábat do
bloku. Vzkaz je adresovaný Brazílii, od Francie. No, takže jsem asi poslíček.
Delegáti nesedí v abecedním pořadí, a tak jen tak brouzdám podél stolů a hledám Brazílii. A
nakonec se mi to podaří. Brazílie je kluk s motýlkem. Brzo se začnou hlásit další lidi a podávat mi
papírky a za chvíli už kmitám stejně jako ta holka, kterou jsem viděla předtím.
Pak spatřím kluka, který je ke mně zády, ale nad hlavou mává rukou s papírkem. Spěchám k
němu, a když se sotva neznatelně pootočí, strnu. Je to John Ambrose McClaren, delegát Čínské
lidové republiky, jen pár decimetrů přede mnou.
Má úhledně sestříhané pískově blond vlasy a tváře zarůžovělé přesně tak, jak si to pamatuju.
Pořád vypadá jako čerstvě vydrhnutý zdravý chlapeček. Na sobě má khaki kalhoty a světle modrou
košili a modrý svetr s kulatým výstřihem. Ve tváři má vážný, soustředěný výraz, jako by byl
skutečný delegát a tohle nebyla jenom hra.
Upřímně řečeno vypadá přesně tak, jak jsem si představovala, že bude vypadat.
Podá mi papírek a dál si se skloněnou hlavou píše poznámky. Natáhnu se a sevřu prsty kolem
papírku a v tu chvíli John vzhlédne a trhne sebou.
„Ahoj,“ zašeptám. Oba ještě stále držíme papír se vzkazem.
„Ahoj,“ zašeptá John. Pak zamrká a pustí papír a já s bušícím srdcem svištím pryč. Slyším, jak za
mnou šeptem volá moje jméno, ale nezpomalím.
 Podívám se na jeho vzkaz. Má tak úhledný pravopis. Donesu papírek Spojeným státům
americkým a pak ignoruju Velkou Británii, která na mě taky mává papírem, a vyjdu dveřmi z auly
ven do odpoledního slunce.
Právě jsem viděla Johna Ambrose McClarena. Po všech těch letech jsem ho konečně zase viděla.
A on mě poznal. Hned věděl, kdo jsem.
Kolem oběda mi přijde esemeska od Petera.
Videla ses s McClarenem?
Napíšu, že ano, ale pak odpověď zase smažu a místo toho nacvakám: Ne. Ani nevím proč.
Možná si to prostě chci nechat pro sebe, těšit se z toho, že mě John poznal, že si mě pamatuje. A to
mi stačí.
59
Všichni společně jedeme vyzvednout Margot na letiště. Kitty si veze ceduli, na kterou krásným
písmem vyvedla: VITEJ DOMA, GOGO! Mám oči na šťopkách, aby mi neproklouzla, a když se
konečně objeví v příletové hale, málem ji nepoznám - ostříhala si vlasy! Má teď krátké mikádo.
Jakmile nás zmerčí, zamává a Kitty odhodí ceduli a vrhne se k ní. A pak se všichni objímáme a táta
má slzy v očích. „Tak co na to říkáš?“ zeptá se mě Margot a já vím, že tím myslí svoje vlasy.
„Vypadáš starší,“ zalžu a Margot se rozzáří. Ve skutečnosti takhle vypadá spíš mladší, ale vím,
že to by slyšet nechtěla.
Cestou domů Margot donutí taťku zastavit na cheeseburger, i když prý nemá hlad. „Mmm, to mi
chybělo,“ vzdychne, ale kousne si jen dvakrát nebo třikrát a pak dá zbytek Kitty.
Strašně se těším, až Margot předvedu, jaké cukroví jsme s Kitty napekly, ale když ji zavedu do
jídelny a vyložím před ni všechny krabice, Margot se zamračí. „Vy jste dělali vánoční pečicí šílenství
beze mě?“
Bodne mě osten provinilosti, ale ve skutečnosti mě vůbec nenapadlo, že by to Margot mohlo
vadit. Boha jeho, byla přece ve Skotsku a dělala tam mnohem zábavnější věci, než je pečení cukroví.
„Jo. No, spíš jsme musely. Zítra končí škola, a kdybysme čekali na tebe, tak bysme to nikdy nestihli.
Ale zbytky těsta jsme zamrazili, takže nám můžeš pomoct upéct zbytek pro sousedy.“ Otevřu velkou
modrou plechovou krabici a ukážu jí řady vyrovnaných sušenek. Jsem strašně pyšná na to, jak se mi
povedly, všechny jsou stejně velké. „Letos jsme vyzkoušeli i pár novejch druhů. Zkus třeba tyhle
pomerančový.“
Margot přejede prstem po sušenkách a zakaboní se. „Vy jste nepekli melasový?“
„Ne… letos jsme místo nich udělali pomerančový.“ Margot si jednu vezme a zakousne se do ní.
„Dobrý, ne?“ řeknu.
„Mhm,“ zamručí Margot.
„Ty vybrala Kitty.“
Margot zalétne pohledem k obýváku. „A kdy jste nazdobili stromek?“
„Kitty už se nemohla dočkat,“ vysvětluju a zní to jako výmluva. Ale není. Snažím se, abych
nezněla moc nejistě. „Podle mě je fajn mít stromek co nejdřív, abysme si ho mohli užít.“
„No a kdy jste ho teda zdobili?“
„Tak dva týdny zpátky...“ řeknu pomalu. Proč má tak špatnou náladu?
„To je fakt dlouho. Do Štědrýho dne určitě uschne.“ Margot dojde ke stromečku, vezme
dřevěnou ozdobu ve tvaru sovy a pověsí ji na jinou větev.
„Každej den ho stříkám vodou se Spritem, jak nás to učila babička.“
Z nějakého důvodu mám pocit, že se hádáme. My se přece nikdy nehádáme.
 Pak ale Margot zívne. „Jsem z těch časovejch pásem unavená. Asi si půjdu na chvíli lehnout.“
Když je někdo dlouho pryč, ze začátku si střádáte všechno, co mu chcete říct. Snažíte se na nic
nezapomenout a uchovat si to v paměti. Ale je to jako snažit se udržet v dlaních hrst písku. Jednotlivá
zrnka vám začnou prokluzovat mezi prsty, až nakonec nedržíte nic než vzduch a pár oblázků. A
zjistíte, že všechno se opravdu udržet nedá.
Protože když se konečně zase vidíte, řeknete si jen ty velké věci, protože mluvit o těch malých by
už bylo k ničemu. Jenže právě ty maličkosti dělají život životem. Jako třeba když minulý měsíc táta
uklouzl po banánové slupce, kterou Kitty upustila v kuchyni na podlahu. Mohly jsme se potrhat
smíchy. Měla jsem o tom Margot hned napsat, měla jsem tu banánovou slupku vyfotit a poslat jí
obrázek e-mailem. Teď mám u všeho pocit, jako že to bys to musela vidět a to je jedno, zas tak vtipný
to nebylo.
Takhle spolu lidi ztrácí kontakt. Nikdy bych si nepomyslela, že se to může stát i sestrám, které k
sobě mají tak blízko jako my. Jiným lidem možná, ale nám ne. Než Margot odjela, vždycky jsem
věděla, co přesně si myslí, ani nemusela promluvit. Věděla jsem o ní všechno. Ale teď už ne. Nevím,
co vidí, když kouká z okna, nebo jestli ráno pořád vstává dřív, aby si udělala dobrou snídani, nebo
jestli teď, když je na vysoké škole, chodí spát pozdě a radši si ráno přispí. Nevím, jestli se jí líbí
skotští kluci víc než američtí nebo jestli její spolubydlící chrápe. Vím jen to, že ji to na přednáškách
baví a že si zajela na výlet do Londýna. Takže v podstatě o ní nevím nic.
A ona o mně taky ne. Několik velkých, důležitých věcí jsem jí neřekla - třeba že někdo poslal
moje dopisy. Nebo pravdu o mně a Peterovi. Pravdu o mně a Joshovi.
Přemítám, jestli to Margot cítí stejně. Jestli vnímá tu propast, co se mezi námi rozevřela, jestli si
toho vůbec všimla.
Večer táta uvaří boloňské špagety. Kitty si k nim dá nakládanou okurku a sklenici mléka, což zní
možná hrozně, ale pak si kousnu a zjistím, že špagety s okurkou vlastně chutnají docela dobře. A s
mlékem taky.
„Laro Jean,“ osloví mě Kitty, když si nabírá další porci špaget. „Co dáš Peterovi k Vánocům?“
Zalétnu pohledem k Margot, která mě bedlivě sleduje. „Nevím. Ještě jsem o tom nepřemýšlela.“
„Můžu jít s tebou a pomoct ti něco vybrat?“
„No jasně. Pokud mu budu něco dávat.“
„Něco mu přece dát musíš, je to tvůj kluk!“
„Já pořád nějak nemůžu uvěřit, že chodíš s Peterem Kavinským,“ ozve se Margot.
Ale neřekne to hezky, jako že by z toho měla radost. „Mohla bys... prostě přestat?“ obrátím se na
ni.
„Promiň. Mně se ten kluk prostě nelíbí.“
 „No, tobě se taky líbit nemusí. Líbí se mně,“ odseknu a Margot pokrčí rameny.
Táta vstane a tleskne. „A jako zákusek máme tři různé druhy zmrzliny! Smetanovopralinkovou,
sušenkovou a jahodovou. Tvoje oblíbené, Margot. Kitty, pojď mi je pomoct naskládat na mističky.“
Společně sesbírají špinavé talíře a zmizí s nimi v kuchyni.
Margot se zadívá z okna na Sandersonovic dům. „Josh se se mnou chce sejít. Doufám, že už
konečně pochopil, že jsme se rozešli, a nebude se sem snažit vloudit každej den, co tu jsem. Musí se
už vzpamatovat.“
To je od ní pěkně hnusné. To ona Joshovi volala, ne on jí. „Pokud si představuješ, že tu po tobě
nějak tesknil, tak to se vzpamatuj ty,“ řeknu. „On chápe, že už je po všem.“
Margot na mě překvapeně kulí oči. „No, jen doufám, že to je pravda.“
60
„Měli bysme letos zase uspořádat recitál,“ navrhne Margot, když se rozvaluje na gauči.
Dokud byla mamka ještě naživu, dělali jsme každé Vánoce takovou besídku, které říkávala
recitál. Vždycky připravila tunu jídla a sezvala k nám domů všechny známé a Margot a já jsme si
oblékly slavnostní šaty a celý večer jsme hrály na piano a zpívaly koledy. A lidi korzovali z obýváku
do jídelny a do kuchyně a občas se k nám někdo přidal. Vždycky jsme se s Margot u piana střídaly.
Já skutečné klavírní recitály nesnášela, protože mi hra na piano nikdy nešla, byla jsem v hudebce
nejhorší a Margot byla odjakživa nejlepší. Bylo dost ponižující babrat se pořád s nějakým
jednoduchým Beethovenem, když ostatní už začínali hrát Liszta. A nesnášela jsem i tyhle mamčiny
recitály a vždycky jsem skuhrala a žadonila, abych hrát nemusela.
Na naše poslední společné Vánoce nám mamka koupila stejné červené sametové šaty a já se
začala vztekat, že si je na sebe nechci vzít, ačkoliv jsem chtěla. Moc se mi líbily. Jen jsem v nich
nechtěla sedět vedle Margot a hrát na piano. A tak jsem na mamku ječela a pak jsem utekla do svého
pokoje a nechtěla vyjít ven. Mamka šla za mnou a snažila se mě přesvědčit, ať jdu dolů, ale já ji
odbyla. A pak už se mamka nevrátila, začali přicházet hosté a Margot hrála a já zůstala nahoře,
seděla jsem na posteli a brečela a myslela na všechny ty jednohubky a chlebíčky, co naši přichystali,
a jak na mě žádné nezbydou a jak mě mamka asi dole stejně nechce kvůli tomu zuřivému záchvatu,
co jsem předvedla.
Potom, co mamka umřela, už jsme žádný další recitál nikdy nepořádali.
„To myslíš vážně?“ otočím se na Margot.
„Proč ne?“ pokrčí rameny. „Bude to sranda. Celý to zařídím, nemusíš se vůbec o nic starat.“
„Víš, že piano nesnáším.“
„Tak na něj hrát nebudeš.“
Kitty přejíždí vystrašeným pohledem z Margot na mě a zase zpátky. „Předvedu nějaký
taekwondo,“ přidá se pak nesměle a kousne se do rtu.
Margot se po ní napřáhne a přitáhne si ji k sobě. „Skvělej nápad. Já budu hrát na piano a ty budeš
dělat taekwondo a Lara Jean bude prostě jen -“
„Koukat,“ dořeknu.
„Já chtěla říct dělat hostitelku, ale jak chceš.“ Nic neodpovím.
Později se díváme na televizi. Kitty usnula na gauči, schoulená do klubíčka, jako by opravdu
byla jen kotě. Margot ji chce vzbudit a poslat ji do postele, ale já řeknu, ať ji nechá spát, a přetáhnu
přes ni deku.
„Pomůžeš mi přesvědčit tátu, aby jí k Vánocům koupil pejska?“ zeptám se.
 Margot zaúpí. „Se psy je strašně moc práce. Dokud jsou malí, musí se aspoň milionkrát denně
venčit. A taky děsně línají. Už nikdy nebudeš moct nosit černý oblečení. Kdo ho bude venčit a krmit
a starat se o něj?“
„Kitty to zvládne. Já jí pomůžu.“
„Kitty ještě není na takovou zodpovědnost připravená,“ řekne Margot a její oči jako by dodávaly:
A ty taky ne.
„Kitty od tý doby, cos odjela, hodně vyspěla.“ A já taky.
„Víš, že si teď chystá sama obědy do školy? A že pomáhá s úklidem a s prádlem? Ani ji
nemusím nutit, aby si udělala úkoly. Prostě je dělá sama od sebe.“ „Vážně? No tak to zírám.“
Proč prostě nemůže jen říct: Dobrá práce, Laro Jean? To by mi stačilo. Kdyby prostě jen uznala,
že jsem se zvládla o celou rodinu postarat od té doby, co je pryč. Jenže to ne.
61
V den, kdy se odjíždí na lyžák, mě táta hodí ke škole v šest třicet ráno. Venku je ještě tma jako v
pytli. Mám pocit, že slunci trvá každý den o něco déle, než vůbec vyjde. Než vyskočím z auta,
vytáhne táta z náprsní kapsy kabátu čepici. Je ze světle růžové příze a na vršku má bambuli. Taťka
mi ji nasadí na hlavu a přetáhne mi ji přes uši. „Našel jsem ji ve skříni v předsíni. Patřívala tvojí
mamce. Mamka byla výborná lyžařka.“ „Já vím. Pamatuju si to.“
„Slib mi, že to aspoň jednou na sjezdovce zkusíš.“ „Slibuju.“
„Jsem vážně rád, že jedeš. Prospěje ti vyzkoušet něco nového.“
Chabě se usměju. Kdyby taťka věděl, co se na školním lyžáku obvykle děje, už by tak rád nebyl.
Pak zahlédnu Petera, jak blbne se svými kámoši hned vedle školou pronajatého autobusu. „Dík za
svezení, tati. Uvidíme se zítra večer.“ Lípnu mu rychlou pusu na tvář a chňapnu po své sportovní
tašce.
„Zapni si bundu,“ volá za mnou ještě táta, když zavírám dveře auta.
Poslechnu a pak už jen sleduju, jak odjíždí. Na druhé straně parkoviště se Peter baví s Genevieve.
Řekne něco, co ji rozesměje. Pak mě zahlédne a mávne na mě, abych k němu přišla. Genevieve
sklopí hlavu ke svým deskám a kráčí pryč. Dojdu k Peterovi a ten mi sundá tašku z ramene a položí ji
vedle svojí. „Dám je do autobusu.“
„Děsná kosa,“ procedím skrz drkotající zuby.
Peter si mě přitáhne a obejme mě. „Já tě zahřeju.“ Střelím po něm pohledem, jako že nebuď
trapnej, ale Peter už se soustředí na něco jiného. Pozoruje Genevieve. Přitulí se ke mně a já se mu
vykroutím. „Co je s tebou?“ zeptá se. „Nic,“ odseknu.
Paní učitelka Davenportová a tělocvikář pan White prohlíží všem studentům zavazadla -
Davenportová holkám a White klukům. „Co to hledají?“ obrátím se na Petera. „Chlast.“
Rychle najdu mobil a píšu Chris.
Neber s sebou zadnej alkohol! Kontrolujou tasky!
Žádná odpověď. Jsi vzhuru?? Vstavej!!
Pak ale na parkoviště zabočí SUV Chrisiny mamky a Chris se vykulí ze sedadla spolujezdce.
Vypadá, že se sotva probudila.
To je úleva! Teď se Peter klidně může bavit s Genevieve, jak chce, protože já budu v autobuse
sedět s Chris a rozdělím se s ní i o svačinu, co jsem si připravila. Mám jahodové gumové medvídky a
wasabi oříšky, které Chris zbožňuje, a k tomu čokoládové tyčinky.
Peter zaúpí. „Chris jede taky?“
Ignoruju ho a zamávám na ni.
 Genevieve stojí se svými deskami vedle autobusu, a když spatří Chris, na tváři se jí rozhostí
nespokojeně zamračený výraz. Nakráčí ke své sestřenici. „Ty ses nepřihlásila.“
Doběhnu k nim a stoupnu si vedle Chris. „Minulej tejden říkali, že jsou ještě volný místa,“ špitnu
nesměle.
„Jo, ale na ty bylo potřeba se přihlásit.“ Genevieve zavrtí hlavou. „Je mi líto, ale Chrissy nemůže
jet, pokud se nepřihlásila a nezaplatila zálohu.“
Cuknu sebou. Chris nesnáší, když se jí říká Chrissy. Vždycky to nenáviděla. Hned od prváku
střední školy si nechává říkat Chris a jediní lidé, kdo jí ještě říkají Chrissy, jsou Genevieve a jejich
babička.
Peter se zničehonic zjeví přímo vedle mě. „Co se děje?“ vyptává se.
„Chrissy se nepřihlásila,“ založí si Genevieve ruce na hrudi. „Takže sorry, ale na lyžák prostě jet
nemůže.“
Začínám panikařit, ale Chris mlčí a na tváři jí hraje sarkastický úšklebek.
Peter zvedne oči v sloup. „Gen, tak ji nech jet. To je přece fuk, že se nepřihlásila.“
Genevieve zlostně zrudnou tváře. „Já si ty pravidla nevymyslela, Petere! Copak ji můžu nechat
jet jen tak, zadarmo? To přece není fér vůči ostatním!“
Chris se konečně ozve. „No, já už jsem mluvila s Davenportovou a prej je to v pohodě.“ Pošle
Gen vzdušný polibek. „Smůla, Gen.“
„Fajn, dobře. Mně je to fuk.“ Genevieve se otočí na patě a rozběhne se k paní Davenportové.
Chris se za ní se smíchem dívá. Zatahám ji za rukáv. „Proč jsi to neřekla hned?“ šeptám.
„Protože takhle to byla větší sranda, ne?“ hodí mi Chris paži přes rameno. „Tohle bude fakt
zajímavej víkend, Co-veyová.“
„Nevezeš žádnej alkohol, že ne?“ šeptám ustaraně. „Kontrolujou všem tašky.“
„O mě se neboj, já to mám ošéfovaný.“
Sjedu ji pochybovačným pohledem. „Na dně tašky mám tequilu v láhvi od šampónu,“ vysvětlí
mi šeptem.
„Tak to doufám, žes ji předtím pořádně vymyla! Nebo ti bude špatně!“ Představuju si, jak Chris
rozlévá panáky napěněné tequily a pak musí všichni do nemocnice na vypumpování žaludku.
Chris mi prohrábne vlasy. „Ach, Laro Jean.“
Nastupujeme do autobusu. Peter jde přede mnou a vklouzne na sedačku zhruba uprostřed. Já se
kolem něj sunu dál. „Hej,“ ozve se překvapeně. „Ty nebudeš sedět vedle mě?“
„Budu sedět s Chris.“ A znovu vykročím, ale Peter mě chytne za paži.
„Laro Jean! To si děláš srandu? Musíš sedět se mnou.“ Rozhlédne se kolem, jestli nás někdo
neposlouchá. „Jseš moje holka?
 Setřesu ho. „Ale co nevidět se rozejdeme, ne? Tak už na tom můžem začít pracovat, aby to pak
vypadalo věrohodně.“
Vklouznu na sedadlo vedle Chris. Chris zavrtí hlavou.
„Co? Přece tě tu nenechám samotnou. Koneckonců jedeš kvůli mně.“ Otevřu batoh a ukážu jí
svačinku. „Hele, vzala jsem tvoje oblíbený. Co chceš nejdřív, medvídky, nebo čokoládu?“
„Vždyť ještě není ani čas snídaně,“ reptá Chris. Ale jedním dechem dodá: „Dej sem ty gumídky.“
Usměju se a trhnutím otevřu sáček s želatinovými bonbóny. „Jen si dej.“
Úsměv mi ale na tváři zamrzne ve chvíli, kdy do autobusu naskočí Genevieve a sveze se na
sedačku hned vedle Petera.
„Můžeš si za to sama,“ poznamená Chris. „Sama ne, to kvůli tobě.“ Což není tak docela pravda.
Možná už mě ta neukotvenost unavuje, vyčerpává mě být něčí holka, ale vždycky jen jako.
Chris se protáhne. „Já vím, že je pro tebe kámoška důležitější než kluk, ale já bejt tebou, dávám
si pořádnýho majzla. Moje sestřenka je pěkná barakuda!“
Nacpu si do pusy gumového medvídka a přežvykuju. Nějak nemůžu polykat. Dívám se, jak
Genevieve šeptá Peterovi něco do ucha. Chris mi usne na rameni hned, jak vyjedeme, přesně jak
říkala.
Horská chata, kam dorazíme, vypadá přesně tak, jak mi ji Peter popisoval. Uvnitř je ohromný krb
a rohože z medvědích kožešin a spousta útulných zákoutí. Venku se k zasněžené zemi snáší další a
další drobounké vločky. Chris má skvělou náladu - asi uprostřed cesty se probudila a začala flirtovat
s Charliem Blanchardem, který ji prý vezme na černou sjezdovku. Dokonce jsme měly štěstí a zbyl
na nás dvoulůžkový pokoj, protože všechny holky se už předem zapsaly do třílůžkových.
Chris se hned vydá s Charliem na snowboard. Nabídne mi, abych šla s nimi, ale já s díky
odmítnu. Jednou jsem zkoušela sjet sjezdovku na lyžích vedle Margot, která jela na snowboardu, a
dopadlo to tak, že jsme dolů dojely každá zvlášť a pak jsme se celý den jedna druhé ztrácely nebo na
sebe musely čekat.
Kdyby mě na snowboard pozval Peter, asi bych šla. Jenže mě nepozve a já mám stejně hlad,
takže se vydám do chaty na oběd.
Paní Davenportová sedí nad talířem polévky a kouká do mobilu. Je ještě mladá, ale vypadá starší.
Nejspíš to je tím, v jak silné vrstvě si nanáší make-up a jak přísně si stahuje vlasy, rozdělené
uprostřed nekompromisní pěšinkou. Není vdaná, ale Chris mi jednou vyprávěla, že ji viděla, jak se
před cukrárnou hádá s nějakým chlápkem, takže přítele pravděpodobně má.
Když si všimne, že sedím sama u krbu a jím sendvič, mávne na mě, ať se přidám k ní. Donesu si
talíř k jejímu stolu a sednu si naproti ní. Radši bych se najedla o samotě, abych si mohla číst, ale
nemám moc na vybranou. „Musíte být celý víkend tady,“ zeptám se jí, „nebo si můžete jít i
zalyžovat?“
„Já mám na starosti základnu,“ usměje se a otře si koutky úst. „Na sjezdovkách má službu pan
White.“
„To mi nepřijde moc fér.“
„Mně to ani nevadí. Líbí se mi být tady v chatě, je tu takový klid. A navíc tu někdo vždycky musí
být, pro případ nouze.“ Nabere si další lžíci polévky. „A co ty, Laro Jean? Proč nejsi na kopci s
ostatními?“
„Já neumím moc lyžovat,“ přiznám se. Je mi trapně.
„Ale ne, vážně? Peter Kavinský to prý umí skvěle na snowboardu, měla bys mu říct, ať tě to
naučí. Vy dva spolu přeci chodíte, ne?“
Paní Davenportová zbožňuje středoškolská milostná dramata. Říká tomu, že jde s dobou, ale ve
skutečnosti je prostě jen drbna. Podáte jí prst a ukousne vám celou ruku. Vím, že si dobře rozumí s
Genevieve.
Hlavou mi prolétne vzpomínka na Genevieve a Petera a jejich šeptání v autobuse a při tom
výjevu se mi znovu sevře srdce. Nemůžu jí přece dovolit, aby ho zpátky získala dřív, než to bude
nevyhnutelné. „Ano, chodíme,“ kývnu a vstanu od stolu. „Víte co, asi se na tu sjezdovku zajdu
podívat.“
62
Mám na sobě Margotiny růžové oteplováky, péřovou bundu a čepici s bambulí po mámě a
připadám si jak velikonoční kraslice nebo jako růžovobílý marshmallow. Snažím se zacvaknout do
lyží, když kolem projde skupinka holek v těsně padnoucích lyžařských legínách. Ani jsem netušila,
že něco takového existuje.
Vždycky si myslím, že by mě lyžování mohlo bavit, ale jakmile přijedu na hory, uvědomím si, že
ho vlastně nenávidím. Všichni jezdí na černé sjezdovce a já se patlám na modré, které se tu říká
krtinec. Celou cestu dolů jedu pluhem a kolem mě sviští mrňavé děti, které mě rozptylují, protože se
neustále děsím, že to do mě napálí. Řítí se kolem mě jako olympijští sjezdaři a některé ani
nepoužívají hůlky. Jsou jako Kitty. Kitty se nebojí ani na černé sjezdovce. Miluje lyžování a táta
taky. A Margot taky, ale ta teď dává přednost snowboardu.
Mám oči na šťopkách a hledám Petera, ale zatím jsem ho nezahlédla. Už mě to tady samotnou
moc nebaví.
Přemýšlím, že se přesunu na červenou sjezdovku, jen tak, abych to zkusila, když konečně
spatřím Petera a jeho kamarády, jak si nesou snowboardy. Po Genevieve nikde ani stopy. „Petere!“
houknu. Dost se mi ulevilo.
Peter se otočí a podívá se na mě, ale jde dál.
Že by mě neviděl? Ne, určitě mě viděl, tím jsem si jistá.
Po večeři se Chris znovu vydá se snowboardem na sjezdovku. Tvrdí, že je dobře rozjetá. Já se
vracím do pokoje, když narazím na Petera. Tentokrát má na sobě plavecké šortky a mikinu s kapucí.
Jdou s ním i Gabe a Darrell, oba s ručníkem kolem krku. „Nazdar, Large,“ švihne po mně ručníkem
Gabe. „Kdes byla celej den?“
„Tak různě.“ Zadívám se na Petera, ale ten se mi vyhýbá pohledem. „Viděla jsem vás na
sjezdovce.“
„A proč jsi na nás nehoukla?“ ptá se ukřivděně Darrell. „Chtěl jsem ti předvýst pár tríčků.“
„No, volala jsem na Petera,“ odpovím laškovně, „ale nejspíš mě neslyšel.“
Peter se mi konečně podívá do očí. „Ne. Neslyšel.“ Jeho hlas je ledový a lhostejný a vůbec nezní
jako jeho vlastní. Jako by mě polil studenou vodou.
Gabe a Darrell si vymění významný pohled. „No, tak my jdem do tý vířivky,“ hlesnou a
odklušou.
Stojíme s Peterem sami v chodbě, ale ani jeden z nás se nemá k tomu, aby prolomil ticho.
Nakonec jako první promluvím já. „Ty jsi na mě naštvanej nebo tak něco?“
„Proč bych měl bejt naštvanej?“
A pak se zase rozhostí ticho.
 „Víš, to tys mě přesvědčil, abych jela,“ ozvu se po chvíli. „Tak by ses se mnou aspoň mohl
bavit.“
„A ty sis mohla aspoň sednout vedle mě v autobuse!“ vybuchne Peter.
Klesne mi čelist. „To jsi takhle nakvašenej jen proto, že jsem s tebou neseděla v autobuse?“
Peter netrpělivě vydechne. „Laro Jean, když s někým chodíš, jsou prostě určitý věci, který se
musej, chápeš? Jako třeba sedět vedle sebe v buse na školním výletě. To se prostě očekává.“
„Já jen nechápu, proč z toho děláš takovou aféru,“ zavrtím hlavou. Přece nemůže být takhle
rozhořčený kvůli takové maličkosti?
„Zapomeň na to.“ Otočí se k odchodu a já ho chytím za
rukáv. Nechci se s ním hádat, chci, abychom se zas bavili stejně odlehčeně jako předtím. Chci se
s ním aspoň kamarádit. Zvlášť teď, když už se to všechno chýlí ke konci.
„No tak, nezlob se na mě,“ žadoním. „Neuvědomila jsem si, že je to tak důležitý. Cestou domů
budu sedět vedle tebe, jo?“
Peter stiskne rty. „Ale chápeš už, proč jsem byl nasranej?“ Přikývnu. „Mhm.“
„Tak fajn. A měla bys vědět, žes přišla o koblihy s kávovokaramelovou náplní.“
Překvapeně otevřu pusu. „Kdes k nim přišel? Myslela jsem, že pekárna otvírá až mnohem
pozdějc!“
„Byl jsem je koupit už včera večer, abych je měl na cestu. Pro mě a pro tebe.“
Jsem dojatá. „No a nezbyly ti nějaký?“
„Ne. Všechny jsem je sněd.“
Tváří se tak samolibě, že se natáhnu a plesknu ho po rameni. „Ty pitomče,“ řeknu, ale myslím to
láskyplně.
Peter mě chytí za zápěstí. „Chceš slyšet něco vtipnýho?“ zeptá se.
„No?“
„Myslím, že se mi začínáš líbit.“
Strnu. Pak se odtáhnu a začnu si stahovat vlasy do culíku, ale dojde mi, že nemám gumičku.
Srdce mi bolestivě tluče do žeber a najednou nedokážu ani myslet. „Nedělej si legraci.“
„Já si nedělám legraci. Proč myslíš, že jsem ti tenkrát v sedmičce u McClarena ve sklepě dal
pusu? Proto jsem taky přistoupil na celou tuhle hru. Vždycky jsi mi přišla roztomilá.“
Hoří mi tváře. „Takovým potrhlým způsobem.“ Peter roztáhne rty v tom svém dokonalém
úsměvu. „No a? Tak se mi asi potrhlý holky líbí.“
Pak se ke mně nakloní a já vyhrknu: „Ale nejsi ještě pořád zamilovanej do Gen?“ Peter se
zamračí.
 „Proč ji do toho pořád taháš? Snažím se mluvit o nás dvou a ty pořád vytahuješ Gen. Jo, chodil
jsem s ní a asi ji nikdy nepřestanu mít rád. Ale teď...“ pokrčí rameny. „Teď se mi líbíš ty.“
Lidi kolem nás chodí sem a tam. Projde kolem nás kluk ze školy a poplácá Petera po rameni.
„Cus,“ řekne Peter. Když kluk zmizí, obrátí se zpátky ke mně. „Tak co ty na to?“ Upře na mě
netrpělivý pohled. Čeká, že řeknu ano.
A já chci říct ano, ale nechci chodit s klukem, jehož srdce patří jiné. Aspoň jednou bych chtěla
pro někoho být první volba. „Možná si myslíš, že se ti líbím, ale ve skutečnosti to tak není. Kdybych
se ti líbila já, tak už by se ti nelíbila Gen.“
„To, co je mezi mnou a Gen, je něco jinýho a s náma dvěma to nemá nic společnýho,“ namítne.
„Jak to můžeš tvrdit, když to všechno vlastně od začátku děláme kvůli ní?“
„To není fér,“ brání se Peter. „Když jsme s tím začali, tak se tobě líbil Sanderson.“
„Ale už se mi nelíbí.“ Ztěžka polknu. „Ale ty pořád miluješ Genevieve.“
Peter frustrovaně ucouvne a prohrábne si vlasy. „Bože, jak to, že jsi najednou takovej expert na
lásku? Za celej život se ti líbilo pět kluků, z nichž jeden je gay, další bydlí v Montaně nebo Indianě
nebo kde, McClaren se odstěhoval dřív, než mohlo k něčemu vůbec dojít, a pak je tu ten, co chodil s
tvojí ségrou. A já. Hmmm, co máme všichni společnýho? Co je naším společným jmenovatelem?“
Cítím, jak se mi do tváří hrne krev. „To není fér.“
Peter se ke mně nakloní. „Líbí se ti jen kluci, u kterejch nemáš šanci. Protože se bojíš. Čeho se
tak bojíš?“
Ucouvnu a narazím zády do zdi. „Já se nebojím.“
„To ti tak žeru. Radši si v duchu vymyslíš dokonalou verzi nějakýho člověka, než abys s ním
byla doopravdy.“
Zuřivě se na něj zamračím. „Jsi naštvanej jen proto, že jsem se nepodělala radostí, když mi sám
velký Peter Kavinský řekl, že se mu líbím. Tvoje ego prostě sahá až do nebes.“
Peterovi se zableskne v očích. „Hele, tak sorry, že jsem se nezjevil u tebe doma s pugétem a
nevyznal ti nehynoucí lásku, ale víš ty co, Laro Jean? Tak to v životě nefunguje. Už by ses měla fakt
probrat.“
Tak, a dost. Tohle poslouchat nemusím. Otočím se na patě a štráduju pryč. „Užij si to ve
vířivce,“ křiknu ještě přes rameno.
„To se neboj,“ houkne Peter.
Celá se třesu.
Je to pravda? Má Peter pravdu?
 Vrátím se do pokoje a převléknu se do flanelové noční košilky a natáhnu si teplé ponožky. Ani se
neobtěžuju s mytím a čištěním zubů. Prostě jen zhasnu a zalezu si do postele. Usnout se mi však
nedaří. Jakmile zavřu oči, vidím pod víčky Peterovu tvář.
Jak se opovažuje říkat mi, ať se proberu? Copak on toho tolik ví? Sám je taky pěkně zabedněnej!
Jenže... co když má pravdu? Fakt se mi líbí jen kluci, které nemůžu mít? Vždycky jsem věděla,
že na Petera nemám. Vždycky jsem věděla, že mi nepatří. Ale dneska večer mi řekl, že se mu líbím.
Řekl mi přesně to, o čem jsem snila. Tak proč jsem mu prostě neřekla, že se mi taky líbí, když jsem k
tomu měla příležitost? Protože je to pravda. Tedy to, že se mi Peter líbí. Samozřejmě že se mi líbí.
Ukažte mi holku, která by se nezamilovala do Petera Kavinského, nejhezčího ze všech hezounů. A
teď, když už ho znám, vím, že je mnohem víc než jen hezká tvářička.
Už se nechci bát. Chci být odvážná. Chci... chci začít žít. Chci se zamilovat a chci kluka, který se
zamiluje do mě.
A než to stihnu sama sobě vymluvit, natáhnu si péřovku, strčím si do kapsy klíč od pokoje a
zamířím k vířivce.
63
Vířivka je hned za hlavní budovou chaty, na dřevěném pódiu zastrčeném už skoro v lese. Cestou
tam potkávám spolužáky s mokrými vlasy, kteří se vrací do chaty, aby stihli večerku. Večerka je totiž
v jedenáct a zbývá do ní jen patnáct minut. Už nemám moc času. Doufám, že Peter tam ještě je.
Nechci ztratit kuráž, takže přidám do kroku a vtom ho spatřím. Leží ve vířivce, s hlavou zvrácenou
dozadu a zavřenýma očima. Je sám.
„Ahoj,“ špitnu, ale můj hlas se přesto rozlehne mezi stromy.
Peter prudce otevře oči a nervózně se mi podívá přes rameno. „Laro Jean! Co tady děláš?“
„Jdu za tebou,“ odpovím a od úst mi stoupají bílé obláčky páry. Sundám si boty a ponožky.
Třesou se mi ruce, ale ne kvůli chladu. Jsem jen uzlíček nervů.
„Eh... co to děláš?“ Peter na mě zírá, jako by mi narostla druhá hlava.
„Jdu k tobě!“ Rozechvěle si rozepnu péřovou bundu a odložím ji na lavičku. Z vody stoupá pára.
Sednu si na dřevěný okraj vířivky a smočím v ní nohy. Je teplejší, než si napouštím do vany, ale je to
příjemné. Peter mě stále obezřetně pozoruje. Srdce mi buší jako splašené a je mi zatěžko se mu
podívat zpříma do očí. Ještě nikdy v životě jsem neměla takový strach. „To, cos předtím říkal...
trochu mě to vyvedlo z míry, takže jsem nevěděla, co na to říct. Ale, no... taky se mi líbíš.“ Sypu to
ze sebe tak nejistě a překotně, že si okamžitě přeju, abych mohla začít znovu, sebejistěji a uhlazeněji.
Zkusím to ještě jednou, hlasitěji. „Líbíš se mi, Petere.“
Peter zamrká a najednou vypadá tak mladě. „Já vás holky fakt nechápu. Už už si myslím, že vás
mám vyřešený, a pak... a pak.“
„A pak?“ Zadržím dech a čekám, co odpoví. Jsem děsně nervózní, neustále polykám a v uších mi
hučí, jako by všechny zvuky, včetně mého dýchání a tlukotu mého srdce, byly několikrát znásobené.
Peter na mě upírá oči s rozšířenými zornicemi. Zírá na mě, jako by mě viděl poprvé v životě. „A
pak nevím.“
Mám pocit, že když řekne „nevím“, přestanu dýchat úplně. Pokazila jsem to snad všechno tolik,
že už ani neví? Přece to nemůže takhle skončit, ne teď, když jsem konečně sebrala veškerou svoji
odvahu. Takhle to nenechám. Přisunu se k němu blíž a srdce mi buší nadzvukovou rychlostí.
Skloním se k němu a přitisknu své rty na jeho a cítím, jak sebou překvapeně trhne. A pak mi polibek
opětuje, líbá mě s otevřenými ústy a jeho rty jsou tak měkké. Nejdřív se třesu nervozitou, ale pak mi
Peter položí ruku na zátylek a v uklidňujícím gestu mě pohladí po vlasech a nervozita ze mě
najednou spadne. Jsem ráda, že sedím na okraji vířivky, protože mi měknou kolena.
Peter si mě stáhne k sobě do vody, takže s ním sedím ve vířivce a noční košili mám úplně
promočenou, ale je mi to fuk. Všechno je mi úplně fuk. Netušila jsem, že líbání může být takhle
krásné.
 Ruce si držím u těla, aby mi vodní proudy z trysek košilku nenadzvedly. Peter drží mou tvář v
dlaních a na chvíli se odtáhne. „Jsi v pohodě?“ zašeptá. Jeho hlas teď zní jinak, chraptivě a naléhavě
a tak nějak zranitelně. Nezní jako ten Peter, co znám, nezní úlisně ani znuděně ani pobaveně. Z jeho
pohledu můžu vyčíst, že by teď pro mě udělal cokoli, o co bych si řekla, a je to zvláštní, mocný pocit.
Obtočím mu ruce kolem krku. Kůže mu voní chlórem a mně to ani nevadí. Voní jako léto a
prázdniny. Není to jako ve filmech. Je to mnohem lepší, protože je to doopravdy.
„Hlaď mě ještě po vlasech,“ řeknu mu a Peter zvedne koutky úst v úsměvu.
Přivinu se k němu a znovu ho políbím. Peterovy prsty projíždí mými vlasy a je to tak nádherné,
že nedokážu ani rozumně uvažovat. Je to ještě lepší, než když vám vlasy myje kadeřnice. Sjedu mu
dlaněmi po zádech podél páteře a Peter se zachvěje a přitáhne si mě k sobě. Klučičí záda jsou úplně
jiná než ta holčičí - svalnatější, pevnější, tak nějak spolehlivější.
„Už je po večerce,“ šeptá Peter mezi polibky. „Měli bysme se vrátit.“
„Ale já nechci,“ odmlouvám. Chci tu zůstat a dál si užívat tuhle chvíli s Peterem.
„Já taky ne, ale nechci, abys z toho měla problémy.“ Zadívá se mi do očí, ve kterých se zračí
starostlivost, a já celá roztaju.
Lehce ho hřbetem ruky pohladím po tváři. Je tak hladká. Vydržela bych se na něj dívat celé
hodiny, jak je krásný.
Pak se zvednu a okamžitě se do mě dá zima. Začnu si ždímat noční košili a Peter vyskočí z
vířivky, chňapne po osušce a omotá mi ji kolem ramen. Pak mi podá ruku a pomůže mi ven. Třesu
se, až mi drkotají zuby. Peter mi ručníkem tře paže a nohy. Sednu si, abych si oblékla ponožky a
obula se. Nakonec mi Peter pomůže do bundy a zapne mi zip.
Společně se rozběhneme k chatě. Než se rozdělíme a vydáme každý do svého pokoje, ještě
jednou ho políbím a je mi, jako bych létala.
64
Když druhý den ráno přijdu k autobusu, Peter už u něj stojí obklopený svými kamarády z
lakrosu. Nejdřív se stydím, ale pak mě Peter zahlédne a rozzáří se. „Pojď sem, Coveyová,“ zapřede,
takže jdu k němu a Peter mi vezme tašku a hodí si ji přes rameno. „Sedíš teda se mnou, jo?“ pošeptá
mi do ucha. Přikývnu.
Když nastupujeme do autobusu, někdo na nás zahvízdá. Lidi na nás zírají a já si nejdřív říkám, že
se mi to jen zdá, ale pak mi zrak padne na Genevieve, která na mě upírá pohled a pak se obrátí k
Emily Nussbaumové a něco jí zašeptá.
„Genevieve na mě furt kouká,“ pošeptám Peterovi.
„To proto, že jsi tak roztomile potrhlá,“ odvětí Peter, položí mi ruce na ramena a lípne mi pusu
na tvář. V tu ránu na Genevieve zapomenu. Sedíme zhruba uprostřed autobusu s Gabem a ostatními
kluky z lakrosu. Mávnu na Chris, ať si k nám přisedne, ale ta se tulí k Charliemu Blanchardovi.
Zatím jsem ještě neměla příležitost povědět jí o včerejší noci. Když jsem se vrátila na pokoj, Chris už
byla tuhá a dneska ráno jsme obě zaspaly, takže nám nezbyl čas. Povím jí to později. Je docela fajn,
že zatím jsme s Peterem jediní dva lidé, kteří o tom vědí.
Cestou zpátky se s kluky rozdělím o zbylé čokoládové tyčinky a zahrajeme si i karty, které jsem
taky vezla s sebou.
Asi po hodině cesty zastavujeme u pumpy s bistrem, abychom se nasnídali. Koupím si skořicový
šáteček a pod stolem se s Peterem držíme za ruce.
Pak jdu na toaletu, kde potkám Genevieve. Je sama a nanáší si štětečkem na rty lesk. Vejdu do
kabinky, abych se vyčůrala, a doufám, že než budu hotová, bude Gen pryč. Jenže když vylezu, ještě
pořád stojí před zrcadlem. Spěšně si myju ruce, když vtom mě Genevieve osloví. „Víš, že když jsme
ještě byly malý, vždycky jsem si s tebou chtěla vyměnit místo?“ Strnu a Genevieve zaklapne
krabičku s pudrem. „Přála jsem si, aby tvůj táta byl můj táta a Margot a Kitty moje ségry. Strašně
ráda jsem chodívala k tobě domů. Vždycky jsem se modlila, abys mě někdy pozvala, abych u vás
přespala. Strašně nerada jsem byla v noci doma s mým tátou.“
„T-to jsem nevěděla,“ zakoktám se. „Já zas strašně ráda chodila k vám domů. Tvoje mamka na
mě vždycky byla moc milá.“
„Měla tě moc ráda,“ podotkne Genevieve. Seberu veškerou odvahu. „Tak proč ses se mnou
přestala kamarádit?“
Genevieve přimhouří oči. „Ty to fakt nevíš?“
„Ne.“
„Tehdy v sedmičce jsi u mě doma dala pusu Peterovi. Věděla jsi, že se mi líbí, a stejně jsi ho
políbila.“ Trhnu sebou, ale Gen pokračuje: „Vždycky mi bylo jasný, že ta tvoje hra na slušnou holku
je jen lež. Vůbec se nedivím, že jsi teď jedna ruka s mojí sestřenicí, ale Chris se aspoň nestydí za to,
že je děvka!“
Zkamením jako socha. „O čem to mluvíš?“
Genevieve se zasměje a z toho, jak šťastně její smích zní, mi přejede mráz po zádech. V tu chvíli
je mi jasné, že je po mně. Pokusím se v duchu obrnit proti čemukoliv, co z ní teď vypadne, ale na to,
co přijde, se stejně připravit nedokážu.
„Mluvím o tom, jak jste si to včera s Peterem rozdali ve vířivce!“
Najednou mám v hlavě vymeteno. Na zlomek vteřiny mám dokonce pocit, že omdlím.
Zakymácím se, jak se mi podlamují nohy. Rychle mi někdo doneste čichací sůl, protože ztrácím
vědomí. Točí se mi hlava.
„Kdo ti to řekl?“ vymáčknu ze sebe. „Kdo to říkal?“
Genevieve nakloní hlavu k rameni. „Všichni.“
„Ale - my jsme nic -“
„Odpusť, ale podle mě je to naprosto nechutný. Mít sex ve vířivce - ve veřejný vířivce - to je
prostě...“ Hraně se otřese hnusem. „Bůhví, co tam teď plave za svinstvo! Do tý vířivky chodí i děti,
Laro Jean. Klidně se tam můžou nějaký koupat zrovna teď!“
V očích mě pálí slzy. „My jsme se jen líbali. Proč by lidi vůbec tvrdili, že jsme spolu spali?“
„No, asi proto, že to všem vykládá Peter.“
Jako by mě polila ledovou vodou. To není pravda. To nemůže být pravda.
„Všichni kluci si myslí, že je machr, protože dostal malou nevinnou Laru Jean Coveyovou a
přefiknul ji ve vířivce na lyžáku. Jen abys věděla, Peter s tebou stejně chodil jen proto, abych na něj
začala žárlit. Nemohl se přenýst přes to, že jsem mu dala kopačky kvůli staršímu klukovi. Jen tě
využíval. A když se k tomu s tebou mohl ještě zadarmo vyspat, tím líp. Ale stejně vždycky přiběhl za
mnou, hned jak jsem si zamanula. Protože mě miluje. Nikdy nebude žádnou holku milovat tak, jak
miluje mě.“ Ať už se tvářím jakkoli, můj výraz ji nejspíš potěší, protože se usměje. „A teď, když
jsem se s Blakem rozešla... no, asi uvidíme, co bude dál, že jo?“
Stojím jako oněmělá socha. Genevieve se obrátí k zrcadlu a načechrá si vlasy.
„Ale neboj. Teď, když jsi oficiálně taky děvka, myslím, že nebudeš mít nouzi o kluky, co s tebou
budou chtít chodit. Aspoň na jednu noc.“
Vystřelím ven a utíkám ven z toalet, ven z bistra. Naskočím do autobusu a rozpláču se.
65
Pak začnou do autobusu nastupovat další spolužáci. Cítím na sobě jejich pohledy, a tak se otočím
k oknu a přejíždím prstem po skle a kreslím na něm dlouhou čáru.
Chris vklouzne na sedačku vedle mě. „Ehm, takže, zrovna jsem slyšela něco fakt šílenýho.“
„A co?“ odpovím zničeně. „Že jsme se včera s Peterem spolu vyspali ve vířivce?“
„Panebože, přesně! Jsi v pohodě?“
Cítím, jak mám sevřenou hruď, a je mi jasné, že i kdyby se mi povedlo se zhluboka nadechnout,
bude to znamenat jen to, že se mi z očí spustí další vodopád slz.
Zavřu oči. „Nespali jsme spolu. Kdo ti to říkal?“
„Charlie.“
Uličkou se k nám sune Peter. Zastaví se nad námi. „Hej, proč jsi nepřišla zpátky ke stolu? Je
všechno v pohodě?“ Tyčí se nade mnou a oči se mu ustaraně lesknou.
„Všichni se baví o tom, že jsme se spolu vyspali ve vířivce,“ odpovím tiše.
Peter zaúpí. „Proč si prostě nemůžou všichni hledět svýho?“ Ale nezní ani trochu překvapeně.
„Takže tys o tom už věděl?“
„Pár kluků se mě na to ráno ptalo.“
„Ale...jak na to vůbec přišli?“ Zvedá se mi žaludek.
Peter pokrčí rameny. „Nevím, možná nás tam někdo zahlídl. Co na tom sejde? Stejně to není
pravda.“
Stisknu rty do úzké čárky. Nemůžu se rozbrečet, protože kdybych teď začala bulet, už nepřestanu
a budu řvát celou cestu až domů a všichni mě uvidí, a to fakt nepotřebuju. Zadívám se někam za
Peterovo rameno.
„Nechápu, proč jsi ale naštvaná na mě?“ ptá se zmateně Peter.
Začínají se za ním tlačit lidi, kteří se chtějí dostat ke svým sedadlům. „Už je za tebou docela
dav,“ upozorním ho.
„Chris, pustíš mě na moje místo?“
Chris ke mně zalétne pohledem a já zavrtím hlavou.
„Teď už je to moje místo, Kavinský,“ zpraží ho.
„No tak, Laro Jean,“ položí mi Peter ruku na rameno.
Vytrhnu se mu a Peterovi klesne čelist. Všichni nás pozorují, šeptají si a ušklíbají se. Peter
zrudne ve tváři a ohlédne se přes rameno. Nakonec se začne sunout uličkou dál do autobusu.
„Jsi v pohodě?“ ptá se mě Chris.
Cítím, jak se mi oči zase zalévají slzami. „Ne, ani moc ne.“
 Chris vzdychne. „Pro holku to prostě není fér. Kluci to maj snadný. Jsem si jistá, že Petera
poplácávali po rameni a gratulovali mu, jakej je kanec.“
„Myslíš, že jim to nakecal on sám?“ popotáhnu.
„Těžko říct.“
Po tváři se mi skutálí slza a Chris ji otře rukávem svetru. „Možná to nebyl on. Ale to je jedno,
Laro Jean, protože i kdyby jim to nepotvrdil, pochybuju, že by to doopravdy popřel, jestli víš, jak to
myslím.“
Zavrtím hlavou.
„No prostě, určitě to popřel - ale s pořádně namachrovaným úsměvem. Kavinský je přesně ten
typ kluka, co je strašně rád za totálního borce a miluje, když k němu ostatní vzhlížej.“ A pak zahořkle
dodá: „Jde mu mnohem víc o jeho vlastní pověst než o tvoji.“ Zavrtí hlavou. „No, už se stalo. Ty
hlavně musíš odejít pěkně se vztyčenou hlavou, jako že je ti to u prdele.“
Přikývnu, ale dál roním hořké slzy.
„Povídám ti, on ti za to nestojí. Jen ať si ho Gen sežere.“ Pocuchá mi vlasy. „Nenaděláš nic,
kotě.“
Genevieve nastoupí jako poslední. Rychle se napřímím, otřu si slzy a obrním se. Gen si ale nejde
hned sednout. Nejdřív se zastaví u Bethy Morganové a něco jí pošeptá. Bethy zalapá po dechu a
prudce se otočí, aby se na mě mohla podívat.
Panebože.
Díváme se, jak jde Gen od sedačky k sedačce a všem něco šeptá.
„Kráva,“ zavrčí Chris.
Pálí mě oči. „Tak já jdu spát,“ řeknu, opřu si hlavu o Chrisino rameno a pláču. Chris mě pevně
objímá kolem ramen.
66
U školy mě vyzvedne Margot s Kitty. Vyptávají se, jaký byl výlet, a jestli jsem celý den jen
lyžovala na krtinci. Snažím se znít vesele, a dokonce si vymyslím i historku o tom, jak jsem si sjela
červenou sjezdovku. „Je všechno v pořádku?“ zeptá se mě tiše Margot.
Zaváhám. Margot na mně vždycky pozná, když nemluvím pravdu.
„Jo, jen jsem unavená. Kecaly jsme s Chris dlouho do noci.“
„Tak si jdi na chvíli schrupnout, až dorazíme domů,“ navrhne Margot.
Zavibruje mi telefon. Kouknu se na displej a vidím esemesku od Petera.
Muzeme si promluvit?
Radši mobil vypnu. „Asi prospím celý Vánoce,“ zamumlám. Díky Bohu a všem svatým za
vánoční prázdniny. Mám aspoň deset dní, než se budu muset vrátit do školy a postavit se tomu všemu
čelem. Možná se tam prostě vůbec nevrátím. Možná se mi povede přesvědčit tátu, aby mi našel
domácího učitele.
Když si táta a Kitty odejdou lehnout, balíme s Margot v obývacím pokoji dárky. Uprostřed balení
se Margot rozhodne, že budeme mít recitál hned šestadvacátého prosince. Doufala jsem, že na svůj
grandiózní plán uspořádat zase recitál zapomněla, ale Margot měla vždycky naprosto bezchybnou
paměť. „Bude to jako takovej povánoční a předsilvestrovský večírek,“ maluje si a uvazuje stuhu na
dárek, který dostane Kitty od taťky.
„Není to už moc na poslední chvíli?“ Opatrně stříhám balicí papír s obrázky houpacích koňů.
Dávám si pozor, protože si chci kousek nechat do scrapbooku pro Margot, který mám už skoro
hotový. „Nikdo už nebude mít čas.“
„Ale bude! Neměli jsme recitál už věky. Vždycky na něj přece chodívaly mraky lidí.“ Margot
vstane a začne z police vytahovat mamčiny kuchařské knihy a skládat je do komínku na
konferenčním stolku. „Nebuď takovej kazisvět. Tuhle tradici bysme měli obnovit, už kvůli Kitty.“
Ustřihnu si kus silné zelené stuhy. Možná mi tahle oslava aspoň pomůže se trochu rozptýlit.
„Najdi ten recept na bylinkový kuře, co mamka vždycky dělávala. S tou medovojogurtovou
zálivkou.“
„Jo! A pamatuješ si ten kaviárovej dip? Ten všichni milujou. Musíme ho udělat taky. A upečeme
sýrový tyčky, nebo sýrovej štrúdl?“
„Tyčky,“ odpovím. Margot je tím nápadem tak nadšená, že ani ve své svrchované sebelítosti jí to
nemůžu mít za zlé.
Margot si z kuchyně donese papír a tužku a začne si všechno zapisovat. „Takže jsme říkaly to
kuře, kaviárovej dip, sýrový tyčky, punč. Můžem taky upíct nějaký sušenky nebo koláč. Pozveme lidi
ze sousedství - Sandersonovy, Shahovy, slečnu Rothschildovou. Koho ze svejch přátel chceš pozvat
ty? Chris?“
Zavrtím hlavou. „Chris jede k příbuznejm do Boca Ratonu.“
„Tak Petera? Mohly bysme pozvat i jeho mamku a nemá taky mladšího brášku?“ Vidím na ní,
jak se snaží. „Petera radši vynecháme,“ vzdychnu.
Margot se zamračí a zvedne oči od svých poznámek. „Stalo se něco na tom lyžáku?“
„Ne,“ vyhrknu až moc rychle. „Nic se nestalo.“
„Tak proč ho nechceš pozvat? Já bych ho chtěla líp poznat, Laro Jean.“
„Myslím, že taky nebude doma.“ Vidím, že mi Margot nevěří, ale dál už na mě netlačí.
Ještě ten večer odešle online pozvánky a hned nám přijde pět kladných odpovědí. Teta D. (což
není naše skutečná teta, ale jedna z máminých nejlepších kamarádek) píše do komentáře: Margot, už
se nemůžu dočkat, až s tátou zazpíváte „Baby, Its Cold Outside“! Což je další z tradičních písniček,
co jsme vždycky hráli na recitálu. Margot a táta zpívali duet „Baby, Its Cold Outside“ a já musela
zpívat „Santa Baby“. Vždycky jsem u toho ležela na klavíru v máminých jehlových lodičkách a s
babiččinou kožešinovou šálou kolem krku. Ale letos ne. Ani omylem.
Další den mě Margot láká, ať jdu s ní a s Kitty roznášet košíky cukroví našim sousedům, ale já
radši zůstanu doma s výmluvou, že jsem unavená. Vrátím se do svého pokoje, abych dokončila
poslední drobnosti na Margotině scrapbooku. Pouštím si k tomu pomalé písničky z Hříšného tance a
neustále se dívám na telefon, jestli mi Peter neposlal další zprávu. Nenapsal mi, ale zato Josh ano.
Slysel jsem, co se stalo. Jsi v pohode?
Takže už to ví i Josh? Vždyť ani není v našem ročníku. To už o tom ví celá škola?
Odepíšu mu: Nic z toho neni pravda, a Josh napíše: To mi nemusis rikat - neveril jsem tomu ani
vterinu, což mi vžene další slzy do očí.
Od té doby, co se Margot vrátila, si spolu párkrát někam vyšli, ale nejeli na ten výlet do
Washingtonu, co se o něm Josh zmiňoval. Takže asi bude nejlepší stránku o Joshovi a Margot ze
scrapbooku vytrhnout.
Zůstanu vzhůru dlouho do noci, pro případ, že by mi Peter poslal zprávu. V duchu si řeknu, že
pokud mi Peter dneska napíše nebo zavolá, tak budu vědět, že na mě myslí, a možná mu odpustím.
Ale nezavolá ani nenapíše.
Ve tři ráno vyházím vzkazy, které mi Peter posílal ve škole, smažu jeho fotku z mobilu a vymažu
si i jeho číslo. Doufám, že pokud toho vyházím a vymažu co nejvíc, bude to, jako by se celá tahle věc
nikdy nestala, a mně nebude tolik krvácet srdce.
67
Na Boží hod ráno nás Kitty, jak je jejím zvykem, probudí všechny tak brzo, že venku je ještě
tma. A pak udělá táta vafle, jak je zase jeho zvykem. Vafle si děláme vždycky jen na Vánoce,
protože jsme se všichni shodli, že tahat se s vaflovačem, čistit ho a zase ho vracet na nejvyšší polici v
kuchyni, kde ho obvykle skladujeme, je prostě moc práce. A takhle si domácích valí aspoň o to víc
vážíme.
Dárky otevíráme postupně, jeden po druhém, aby nám rozbalování déle vydrželo. Margot si
rozbalí dárky ode mě -šálu, kterou jsem dopletla, a scrapbook, ze kterého má velkou radost.
Důkladně si prohlíží každou stránku, vzdychá nad mou šikovností a obdivuje můj krasopis a výběr
ozdobných papírů a stužek. Pak si scrapbook přitiskne k hrudi. „Tohle je naprosto dokonalej dárek,“
řekne a já mám pocit, že všechna nedorozumění a sváry mezi námi se vypaří. Margot mi dala světle
růžový kašmírový svetr, který mi přivezla ze Skotska. Natáhnu si ho rovnou přes noční košili. Je tak
příjemný a měkoučký.
Kitty od Margot dostane výtvarnou sadu s olejovými barvami a vodovkami a speciálními
fixkami, a jen co ji rozbalí, začne radostí pištět jako sele. Margot od Kitty dostane ponožky s obrázky
opiček. Můj dárek pro Kitty je košík na kolo a mravenčí farma, kterou si přála. Já na oplátku od ní
dostanu knížku o pletení. „To aby ses mohla zlepšit,“ odůvodní to.
Na dárek pro tátu jsme se složily všechny tři a koupily jsme mu tlustý svetr s norským vzorem,
ve kterém vypadá jako severský rybář nebo dřevorubec. Je mu trochu velký, ale taťka tvrdí, že přesně
takhle mu to vyhovuje. Margot od něj dostane krásnou novou čtečku, Kitty přilbu na kolo se svým
jménem - Katherine, ne Kitty - a já dárkový poukaz do Linden & White. „Chtěl jsem ti koupit ten
řetízek s medailónkem, co se ti tak líbil, ale už byl pryč,“ vysvětluje. „Ale určitě tam najdeš něco
jiného, co se ti taky bude líbit.“ Vyskočím na nohy a vrhnu se mu kolem krku. Zase je mi do breku.
Santa - neboli táta - taky nosí spoustu směšných dárků, jako třeba pytle uhlí a vodní pistole
naplněné mizícím inkoustem, a k tomu i řadu praktických dárků, jako sportovní ponožky a toner do
tiskárny a moje oblíbené propisky. Vsadím se, že Santa taky rád nakupuje v Makru.
Když už jsou všechny dárky rozbalené, všimnu si Kittyiných svěšených koutků a je mi jasné, že
ji mrzí, že nedostala pejska, ale nic neříká. Přitáhnu si ji na klín. „Máš přece ještě za měsíc
narozeniny,“ pošeptám jí a Kitty přikývne.
Táta se jde podívat, jestli už se rozehřál valovač, když se rozezní zvonek u dveří. „Kitty, dojdeš
otevřít?“ houkne táta z kuchyně.
Kitty jde ke dveřím a o vteřinu později se domem rozlehne radostné pištění. Vyskočíme s Margot
na nohy a řítíme se ke dveřím. Přímo před nimi se na rohožce vyjímá košík a v něm pískově
zbarvené štěňátko s mašlí kolem krku. Všechny tři začneme poskakovat a výskat.
 Kitty pejska popadne do náruče a běží s ním do obýváku, kde stojí táta s pusou od ucha k uchu.
„Tati, tati, tati!“ povykuje Kitty. „Díky, díky, díky!“
Táta nám pak poví, že pejska vybral v útulku už předevčírem, a od té doby ho u sebe doma
hlídala naše sousedka slečna Rothschildová. A je to skutečně kluk, což zjistíme hned, jak nám počůrá
celou podlahu v kuchyni. Je to kříženec irského jemnosrstého teriéra, což je podle Kitty mnohem
žůžovější než Akita Inu nebo německý ovčák.
„Vždycky jsem chtěla pejska s ofinou,“ přivinu si štěňátko ke tváři.
„Jak ho pojmenujeme?“ zeptá se Margot a všichni zabodneme pohledy do Kitty, která si
přemýšlivě hryže spodní ret.
„Nevím,“ vydechne nakonec. „Co třeba Sandy?“ navrhnu. „Nuda,“ ušklíbne se Kitty.
„Tak co třeba Fran£ois?“ pokračuju. „A můžeme mu říkat Frankie.“
„Ne, díky,“ odmítne Kitty a nakloní hlavu k rameni. „Co takhle Jamie?“
„Jamie,“ opakuje táta. „To se mi líbí.“
Margot kývne. „Jo, to zní moc hezky.“
„A jaký bude jeho celý jméno?“ zeptám se a položím pejska zpátky na zem.
„Jamie Fox-Pickle,“ odpoví bez zaváhání Kitty, „ale tak mu budeme říkat jen, když něco
provede.“ Zatleská. „Pojď sem, Jamie,“ zavrní a pejsek k ní přiskotačí a zběsile vrtí ocáskem.
Ještě nikdy jsem Kitty neviděla tak šťastnou ani tak trpělivou. Celý den tráví tím, že Jamieho učí
povely a chodí ho venčit. Jas z jejích očí nezmizí až do večera. Kéž bych taky byla zase malá a
štěňátko k Vánocům by vyřešilo všechny moje problémy.
Za celý den se na mobil podívám jenom jednou, abych zkontrolovala, jestli mi nevolal Peter.
Nevolal.
68
Ráno před recitálem sejdu do obýváku až v deset. Margot s tátou už se několik hodin činí v
kuchyni. Margot je šéfkuchař a táta je její asistent, krájí cibuli a celer a umývá hrnce a pánve. „Laro
Jean,“ osloví mě Margot, „potřebuju, abys umyla koupelnu a vytřela a poklidila v přízemí. Kitty, ty
máš na starosti výzdobu.“
„Můžu si aspoň nejdřív dát snídani?“ zeptám se.
„Jo, ale pohni.“ Pak dál hněte těsto na sušenky.
„Já jsem žádnej recitál ani mít nechtěla,“ stěžuju si šeptem Kitty, „a ona mě teď pošle drhnout
záchod. A ty dostaneš ten nejlehčí úkol! Proč?“
„Protože jsem nejmenší,“ odvětí Kitty a vyleze si na stoličku vedle mě.
Margot se otočí na patě. „Hele, ten záchod stejně potřeboval umejt! A navíc to bude stát za to.
Recitál jsme už přece neměli takovou dobu.“ Šoupne do trouby plech se sušenkami. „Tati, budeš
muset skočit do krámu. Došla mi kysaná smetana a taky potřebujeme velkej pytel ledu.“
„Rozkaz, kapitáne,“ zasalutuje táta.
Jediný, koho Margot nezaměstná, je Jamie Fox-Pickle, který právě pochrupuje pod stromečkem v
obýváku.
Mám na sobě bílou košili s červenozelenou vázankou a károvanou sukni. Četla jsem na jednom
módním blogu, že míchat různé styly kostkovaných látek je teď in. Vlezu Kitty do pokoje a žadoním,
aby mi udělala baletní cop, ale Kitty se ušklíbne. „To není moc sexy.“
Zamračím se. „Já se nesnažím bejt sexy! Jen chci vypadat slavnostně.“
„No... pokud chceš vypadat jako skotská servírka nebo jako barman z Brooklynu...“
„Co ty vůbec víš o brooklynskejch barmanech, Katherine?“ osopím se na ni.
Kitty mě zpraží pohledem. „Koukám na HBO, ne asi.“
Hmmm. Asi budeme muset pořídit rodičovskou pojistku na televizi.
Kitty mě dotáhne k šatní skříni a vyštrachá moje úpletové červené šaty s šustivou sukní, co mi
vždycky sklouzávají z ramene. „Vem si tohle. Vypadá to slavnostně, ale ne tak skřítkovsky.“
„Dobře, ale připnu si k tomu svoji vánoční brož.“
„Klidně, ale vlasy si nech rozpuštěný. Žádný copy.“ Smutně našpulím rty, ale Kitty
nekompromisně zavrtí hlavou. „Natočím ti konečky, abys měla trochu objem, ale žádný copy ti dělat
nebudu.“
Zapnu kulmu a sednu si na podlahu. Jamie mi skočí do klína. Kitty sedí na posteli a dělí mi vlasy
na jednotlivé pramínky, které pak natáčí kolem rozžhaveného válce jako opravdový profík. „Přijde
na ten recitál i Josh?“ ptá se mě.
„Nevím jistě,“ odpovím.
 „A co Peter?“
„Ten určitě ne.“
„Proč ne?“
„Prostě nemá čas,“ utnu její otázky.
Margot sedí u piana a hraje „Blue Christmas“ a vedle ní sedí náš bývalý učitel klavíru pan Choi a
zpívá. Na opačné straně místnosti táta pyšně předvádí svůj nový kaktus Shahovým, co bydlí přes
ulici, a Josh, Kitty a pár dalších dětí ze sousedství se snaží Jamieho naučit sednout na povel. Já
popíjím brusinkovozázvorový punč a povídám si s tetou Do jejím rozvodu. Vtom do místnosti
nakráčí Peter Kavinský v bílé košili a tmavě zeleném svetru a krabicí vánočních sušenek v rukou.
Skoro se zakuckám.
Kitty ho spatří ve stejnou chvíli. „Tys přišel!“ vyhrkne a rozběhne se mu do náruče. Peter odloží
plechovou krabici, zvedne ji a roztočí se s ní dokola. Když ji položí zpátky na zem, vezme ho Kitty
za ruku a táhne ho ke stolu, kde právě na talíře rovnám cukroví.
„Hele, co Peter přinesl,“ postrčí ho směrem ke mně.
Peter mi podá plechovku. „Moje mamka napekla biskupský sušenky.“
„Co tady děláš?“ osočím ho šeptem.
„Kitty mě pozvala,“ trhne hlavou směrem k mé mladší sestře, která se už pro jistotu uklidila
zpátky ke štěňátku. Josh vzhlédne a sjede nás zamračeným pohledem. „Musíme si promluvit.“
Aha, takže teď si chce promluvit. No, na to už je pozdě. „Není o čem.“
Peter mě vezme za loket a já se ho pokusím setřást, ale nechce mě pustit. Zavede mě do kuchyně.
„Teď si vymyslíš nějakou výmluvu pro Kitty a vypadneš,“ syčím. „A ty svoje biskupský sušenky si
taky odnes.“
„Nejdřív mi řekni, proč jsi na mě tak naštvaná.“
„Proto!“ prskám. „Všichni se baví o tom, jak jsme se spolu vyspali ve vířivce a jaká jsem děvka,
a tobě je to úplně fuk!“
„Říkal jsem klukům, že jsme spolu nespali!“
„Vážně? Řekl jsi jim, že jsme se jen líbali a nic jinýho nikdy nebylo?“ Peter zaváhá, takže znovu
zaútočím. „Nebo jsi řekl, kluci, my jsme spolu ve vířivce nespali, mrk mrk, ha ha?“
Peter se zlostně zamračí. „Coveyová, za co mě máš?“ „Ty jsi fakt kretén, Kavinský.“
Otočím se na patě. Ve dveřích stojí Josh a propaluje Petera pohledem.
„Je to tvoje vina, že lidi o Laře Jean prohlašují takový svinstvo.“ Zavrtí znechuceně hlavou.
„Lara Jean by nikdy nic takovýho neudělala.“
 „Neřvi tak,“ zašeptám a přejíždím pohledem z jednoho na druhého. To se mi snad jen zdá. Tohle
se mi přece nemůže dít zrovna teď, když vedle v obýváku sedí všichni lidi, které jsem poznala za
celý svůj život.
Peterovi cukne sval v čelisti. „Tohle je soukromej rozhovor mezi mnou a mojí holkou,
Sandersone. Běž si hrát World of Warcraft nebo tak něco. Nebo zkus, jestli v telce není maraton Pána
prstenů.“
„Jdi do hajzlu, Kavinský,“ odsekne Josh a já zalapám po dechu. „Laro Jean, přesně před tímhle
jsem se tě snažil chránit. On pro tebe není dost dobrej. Jen tě stahuje dolů.“
Peter strne. „Klídek jo? Hele, už se jí nelíbíš. Nemáš šanci. Smiř se s tím.“
„Vůbec nevíš, o čem mluvíš!“ hádá se Josh.
„Ne, jo? Ty vole, říkala mi, že ses ji pokusil líbat. Zkus si to ještě jednou a nakopu ti prdel.“
Josh vyštěkne smíchy. „Jen do toho!“
Peter odhodlaně vykročí směrem k němu a mě zaplaví vlna paniky. Zatahám Petera za paži.
„Nechte toho!“
A vtom ji uvidím. Margot stojí pár kroků za Joshem a zakrývá si ústa rukou. Hudba utichla a svět
se zastavil, protože Margot všechno slyšela.
„To není pravda. Řekněte mi, že to není pravda.“
Otevřu pusu a zase ji zavřu. Nemám co říct, protože Margot už to ví. Margot mě zná a je jí to
jasné.
„Jaks jen mohla?“ zeptá se mě roztřeseným hlasem. V jejích očích se zračí taková bolest, že se
mi chce umřít. Takhle se na mě ještě nikdy nedívala.
„Margot,“ osloví ji Josh, ale Margot zavrtí hlavou a couvne.
„Vypadni,“ křikne a zlomí se jí hlas. Pak se obrátí na mě. „Jsi moje sestra. Tobě jsem na celým
světě věřila nejvíc.“
„Gogo, počkej -“ Ale Margot už je pryč. Slyším, jak dupe nahoru po schodech. Pak se ozve
zaklapnutí dveří. Ale nepráskla s nimi.
A pak se rozpláču.
„Moc mě to mrzí,“ vydechne sklíčeně Josh. „Je to moje vina!“ Vyjde zadními dveřmi a jde pryč.
Peter se mě pokusí obejmout, ale já ho zarazím. „Mohl bys... mohl bys prostě jít pryč?“
Po tváři mu přeletí mrak. V očích se mu zračí bolest a šok. „Jasně, půjdu,“ řekne a odejde z
kuchyně.
Já si sednu v koupelně v přízemí na záchodovou mísu a brečím. Někdo zaklepe na dveře.
„Moment,“ křiknu a snažím se uklidnit.
 „Promiň, zlatíčko!“ ozve se z druhé strany dveří zvonivý hlas paní Shahové a pak cvakání
podpatků, jak se vzdaluje.
Vstanu a cáknu si do obličeje studenou vodu. Oči mám zarudlé a tvář opuchlou. Namočím si
ručník a přejedu si s ním po obličeji. Tohle mi dělávala mamka, když jsem jako malá byla nemocná.
Dávala mi na čelo žínku namočenou do ledové vody a vždycky ji vyměnila za novou, když už nebyla
dost studená. Kéž by tu mamka byla i teď.
Vrátím se na recitál. Pan Choi sedí u klavíru a hraje „Have Yourself a Merry Little Christmas“ a
slečna Rothschildová zahnala tátu do rohu na gauč. Hází do sebe jednu sklenku šampaňského za
druhou a táta vypadá trochu zaskočeně. Jakmile mě spatří, vyskočí na nohy a kráčí ke mně. „Ach,
díkybohu,“ vydechne. „Kde je Gogo? Ještě jsme nezpívali náš duet.“
„Není jí dobře,“ řeknu.
„Hmmm. Radši se na ni dojdu podívat.“ „Já myslím, že by radši byla sama.“
Táta nakrčí čelo. „Ona se pohádala s Joshem? Právě jsem ho viděl odcházet.“
Ztěžka polknu. „Možná. Půjdu se jí zeptat.“
Táta mě poplácá po rameni. „Jsi skvělá sestra, zlatíčko.“
Přinutím se do úsměvu. „Díky, tati.“
Vyjdu po schodech nahoru. Margot má zamčeno. Zaklepu. „Můžu dál?“
Žádná odpověď.
„Margot, prosím. Prosím, nech mě to vysvětlit.“ Stále ticho.
„Margot, moc mě to mrzí. Promiň mi to. Prosím, mluv se mnou.“
Sednu si před dveře Margotina pokoje a znovu se rozpláču. Moje starší sestra přesně ví, jak mi
nejvíc ublížit. Mlčení a odmítání je ten nejhorší trest, se kterým mohla přijít.
69
Když byla mamka ještě naživu, byly jsme s Margot nepřítelkyně. Neustále jsme se hašteřily,
většinou proto, že jsem jí pořád něco rozbíjela - hračky a hry a tak podobně.
Margot mívala jednu panenku, kterou fakt milovala. Pojmenovala ji Rochelle. Rochelle měla
hedvábné zrzavé vlásky a nosila brýle, stejně jako Margot. Dostala ji od mamky a taťky k sedmým
narozeninám a jinou panenku neměla. Úplně ji zbožňovala. Pamatuju si, že jsem vždycky žadonila,
aby mi ji půjčila pochovat, aspoň na minutku, ale Margot mi to nikdy nedovolila. Pak jsem jednou
měla teplotu a mamka mě nechala doma. Když Margot odešla do školy, vplížila jsem se do jejího
pokoje, vzala Rochelle a celé dopoledne si s ní hrála. Dělala jsem, že jsme nejlepší kamarádky.
Potom mě napadlo, že Rochelle je celkem obyčejná a že by vypadala líp, kdybych jí rty namalovala
rtěnkou. Margot by mi pak určitě byla vděčná, že je Rochelle mnohem krásnější. Vyhrabala jsem z
mamčiny zásuvky v koupelně jednu z jejích rtěnek a nanesla ji Rochelle na rty. A okamžitě mi bylo
jasné, že to byla chyba. Přetáhla jsem okraje rtů a Rochelle teď vypadala jako klaun a ne jako dáma.
Pokusila jsem se rtěnku očistit zubní pastou, ale tím jsem to jen zhoršila, protože Rochelle najednou
vypadala, že má nějakou nemoc. Schovala jsem se pod peřinu a čekala, až Margot přijde ze školy.
Pak jsem jen slyšela, jak ječí, když svoji panenku spatřila.
Když mamka umřela, musely jsme se usmířit. Všichni jsme najednou museli plnit jiné role.
Margot a já jsme už nestály na opačných stranách barikády, protože jsme pochopily, že se teď
především musíme postarat o Kitty. „Dávejte na sestřičku pozor,“ kladla nám vždycky na srdce
mamka. Dokud byla naživu, poslechly jsme ji vždycky jen neochotně. Teď jsme se tohoto úkolu
ujaly proto, že jsme samy chtěly.
Uplyne několik dnů. Margot mě přehlíží a mluví na mě, jen když je to zhola nezbytné. Kitty nás
nervózně pozoruje. Táta je zmatený a ptá se, co se děje, ale když neodpovím, netlačí na mě.
Vyrostla mezi námi zeď a já cítím, jak se mi Margot neustále vzdaluje. Všechny sestry se občas
pohádají a pak se zase usmíří, protože to prostě sestry dělají. Vždycky k sobě dokážou zase najít
cestu. Mě však děsí, že my dvě už si k sobě cestu možná nenajdeme.
70
Za oknem padá sníh. Vločky vypadají jako chuchvalce vaty a náš dvorek jako bavlníkové pole.
Doufám, že bude sněžit celý den a celou noc. Doufám, že bude sněhová bouře.
Někdo mi klepe na dveře.
Zvednu hlavu z polštáře. „Dále.“
Do pokoje vejde táta a sedne si k mému psacímu stolu. „Takže,“ řekne a poškrábe se na bradě v
gestu, které u něj vídám, jen když je hodně nesvůj. „Měli bychom si promluvit.“
V žaludku se mi udělá kámen. Sednu si a přitisknu si kolena k hrudi. „Margot ti to řekla?“
Táta si odkašle. „Ano.“ Nedokážu se na něj ani podívat. „Tohle je vážně divné. S Margot jsem
tohle nikdy řešit nemusel, takže.“ Znovu si odkašle. „A přitom by mi to jako gynekologovi nemělo
dělat problémy. No, prostě si myslím, že na sex jsi ještě příliš mladá, Laro Jean. Ještě na to nejsi
připravená.“ Zní to, jako by měl slzy na krajíčku. „On tě... nutil tě Peter nějak?“
Cítím, jak se mi do tváří hrne krev. „Tati, my jsme spolu nespali.“
Táta přikývne, ale na očích mu vidím, že mi nevěří. „Mně jde hlavně o to, abys byla v bezpečí.
Objednám tě na pondělí k doktorce Hudeczové.“
To mi vžene slzy do očí. „Já k žádný doktorce jít nepotřebuju, protože se nic nestalo! S nikým
jsem nespala, ani ve vířivce, ani nikde jinde. Někdo si to celý vymyslel. Musíš mi věřit.“
Táta bolestně stáhne tvář. „Laro Jean, já chápu, že mluvit o něčem takovém s tátou a ne s mámou
je hodně obtížné. Taky bych byl radši, kdyby tu na tohle byla tvoje maminka.“
„To já teda rozhodně, protože mamka by mi věřila,“ vzlykám. Stačí, že si o mně to nejhorší myslí
spolužáci a cizí lidi, ale nikdy bych si ani nepomyslela, že tomu uvěří i moje sestra a můj táta.
„Promiň.“ Táta mě obejme. „Promiň, samozřejmě že ti věřím. Když říkáš, že jsi sex neměla, tak
jsi ho neměla. Já jen nechci, abys tak rychle dospěla. Když se na tebe podívám, nejsi pro mě o nic
starší než Kitty. Pořád jsi moje malá holčička, Laro Jean.“
Přitulím se k němu. Nikde není bezpečněji než v tátově náruči. „Všechno je to nanic. Ty mi
nevěříš, s Peterem jsme se rozešli a Margot mě nenávidí.“
„Ale to víš, že ti věřím, samozřejmě že ti věřím. A s Margot se určitě zase usmíříte, jako
vždycky. Jen se o tebe bála, proto mi to přišla říct.“ Ne, to nebyl ten důvod. Udělala to schválně. Je
to její vina, že si o mně táta třeba jen na vteřinku myslel něco tak ošklivého.
Táta mi zvedne bradu a otře mi slzy. „Ten Peter se ti vážně líbí, co?“
„Ne,“ popotáhnu. „Možná. Já nevím.“
Táta mi zastrčí pramen vlasů za ucho. „Neboj, všechno se to nějak vyřeší.“
Existuje jeden druh hádky, kterou můžete mít jenom se sestrou. Je to taková hádka, co při ní
říkáte věci, které už nelze vzít zpět. Vypustíte je z pusy proto, že si nemůžete pomoct, nemůžete je už
v sobě dusit. Vztek se vám dere z hrdla i z očí a nejde to zastavit. Máte před očima rudo a nedokážete
jasně uvažovat.
Jakmile táta odejde a já slyším, že sešel dolů po schodech, vtrhnu bez klepání k Margot. Margot
sedí u stolu a kouká do obrazovky notebooku. Překvapeně ke mně vzhlédne.
„Na mě si klidně buď naštvaná, jak chceš,“ řeknu a otřu si slzy z očí, „ale tátu z toho vynech.
Neměla jsi právo takhle mě napráskat.“
Její hlas je napjatější než struna. „ Nechtěla jsem se ti pomstít. Udělala jsem to proto, že ty
očividně nemáš ani páru, co děláš, a pokud si nedáš pozor, skončíš jako další těhotná šestnáctka.“ A
dál pokračuje ledovým tónem, jako by mluvila s cizím člověkem. „Změnila ses, Laro Jean. Já už
vážně nevím, kdo vlastně jsi.“
„No, to očividně nevíš, protože jinak bys nemohla ani na vteřinu věřit, že bych se s někým
vyspala na školním výletě! Ve vířivce, kde by mě mohl vidět kdokoli, kdo by šel náhodou okolo!
Prostě mě už ani trochu neznáš!“ A pak vytáhnu z rukávu eso, které jsem si proti ní schovávala. „To,
že ty ses vyspala s Joshem, ještě neznamená, že já se vyspím s Peterem!“
„Nemluv tak nahlas!“ sykne Margot.
Jsem ráda, že jsem jí taky ublížila. „Jasně,“ křičím. „Teď, když se táta zklamal ve mně, se přece
nemůže zklamat ještě v tobě, že jo?“
Otočím se na patě a chci odkráčet k sobě do pokoje, ale Margot jde za mnou. „Pojď sem!“ zařve.
„Ne!“ Snažím se jí zabouchnout dveře před obličejem, ale Margot do nich strčí nohu a zabrání mi
v tom. „Jdi pryč!“
Opřu se do dveří ramenem, ale Margot je silnější, vecpe se dovnitř a dveře za sebou zamkne.
Blíží se ke mně a já couvám. V očích se jí nebezpečně zableskne. Teď je oprávněně naštvaná
ona. Skrčím se a v duchu si přeju se zmenšit a zmizet. „Jak víš, že jsem se vyspala s Joshem, Laro
Jean? Řekl ti to, zatímco jste mě spolu podváděli?“
„Nikdy jsme tě nepodváděli! Tak to nebylo.“
„Tak jak to teda bylo?“ tlačí na mě.
Z hrdla se mi vydere vzlyk. „Mně se líbil jako první. Líbil se mi celý léto, než jsem šla do
devítky. Myslela jsem... myslela jsem, že se mu líbím taky. Jenže tys pak přišla s tím, že spolu
chodíte, tak jsem to prostě, prostě jsem to spolkla a zapomněla na něj. Napsala jsem mu dopis na
rozloučenou.“
Margot se ošklivě ušklíbne. „A to jako čekáš, že ti to budu věřit?“
„Ne. Jen se ti snažím vysvětlit, co se stalo. Josh už se mi nelíbí, fakt ne, přísahám. Ani jednou
jsem na něj takhle nepomyslela, když jste spolu chodili. Ale pak, když jsi odjela, došlo mi, že někde
hluboko ty city ještě pořád jsou. A pak ty dopisy někdo poslal a Josh to zjistil, a tak jsem začala
naoko chodit s Peterem -“
Margot vrtí hlavou. „Přestaň. Nech toho. Nechci to slyšet. Zrovna teď nemám ani páru, o čem to
vlastně meleš.“
„Josh mi dal jenom jednu pusu. Jednu jedinou. A byla to fakt chyba a já po tom ani netoužila! On
miluje tebe, ne mě.“
„Jak ti vůbec můžu ještě věřit?“
„Protože je to pravda.“ Celá se třesu. „Ty vůbec nevíš, jakou nade mnou máš moc. Jak moc pro
mě znamená tvůj názor. Jak moc k tobě vzhlížím.“
Margot stáhne obličej, jako by sevřela ruku v pěst. Je vidět, že zadržuje slzy. „Víš, co mi
vždycky říkala mamka?“ Zvedne bojovně bradu. „Postarej se o svoje sestry. A to jsem taky dělala.
Vždycky jsem se snažila dávat Kitty a tebe na první místo. Víš, jak těžký pro mě bylo bejt od vás
takhle daleko? Víš, jak osaměle jsem se cítila? Jediný, co jsem chtěla, bylo vrátit se domů, ale to
jsem nemohla, protože já musím bejt ta silná! Musím,“ zalapá po dechu, „musím vám jít příkladem.
Nemůžu dát najevo slabost. Musím vám ukázat, jak mít odvahu. Protože… protože mamka tu není,
aby nám to ukázala.“
Po tvářích mi stékají slzy. „To mi nemusíš říkat, Gogo. Já vím, kolik toho pro nás děláš.“
„Jenže pak, když jsem odjela, to najednou vypadalo, že mě zdaleka nepotřebujete tak moc, jak
jsem si myslela.“ Zlomí se jí hlas. „Byli jste tu beze mě v pohodě.“
„To jen proto, žes mě to všechno naučila!“ vyhrknu.
Margot svraští obličej.
„Mrzí mě to,“ vzlykám. „Moc mě to mrzí.“
„Já vás potřebuju, Laro Jean.“
Přistoupí o krok blíž ke mně a já udělám krok k ní a pak si padneme kolem krku a obě brečíme a
mě zalije taková vlna úlevy, že se skoro zhroutím. Jsme sestry a nic, co by kterákoli z nás mohla říct
nebo udělat, to nezmění.
Táta zaklepe na dveře. „Je všechno v pořádku, holky?“
Vyměníme si s Margot pohled a jednohlasně odpovíme: „V pohodě, tati.“
71
Je silvestr. Na silvestra jsme vždycky zůstávali doma. Udělali jsme si popcorn a pili šumivý cider
a o půlnoci jsme vyšli na dvorek a zapálili si pár prskavek.
Pár Margotiných kamarádů ze střední jede slavit silvestra na horskou chatu a Margot prohlásí, že
nepojede, že by mnohem radši zůstala s námi doma, ale nakonec ji přesvědčíme, ať jede. Potajmu
doufám, že tam bude i Josh a že si promluví a kdoví, co bude pak. Koneckonců je silvestr. Noc, kdy
končí starý rok a je čas na nové začátky.
Tátu jsme poslaly na nějakou oslavu, kterou pořádá jeden z jeho kolegů z nemocnice. Kitty mu
vyžehlila jeho oblíbenou košili, vybrala mu kravatu a nekompromisně ho vyšoupla ze dveří. Myslím,
že babička měla pravdu. Člověk by neměl být sám.
„Proč jsi pořád smutná?“ zeptá se mě Kitty, když nám v mikrovlnce udělám popcorn a vysypu ho
do mísy. Jsme v kuchyni a Kitty sedí na barové stoličce a kinklá nohama ve vzduchu. Jamie leží
stočený do klubíčka pod židlí a vzhlíží k ní pohledem plným naděje. „Vždyť jste se s Margot
usmířily, tak z čeho ještě můžeš bejt smutná?“
Chystám se namítnout, že nejsem smutná, ale nakonec jen vzdychnu: „Já nevím.“
Kitty si nabere hrst popcornu a pár kousků upustí na zem pro Jamieho, který je hladově zhltne.
„Jak to můžeš nevědět?“
„Protože občas je ti prostě smutno, ale nedokážeš říct proč.“
Kitty nakloní hlavu k rameni. „Máš PMS?“
Spočítám si, kdy jsem měla naposled menstruaci. „Ne, to není PMS. To, že je holka smutná, ještě
neznamená, že to má něco společnýho s PMS.“
„Tak proč teda?“
„Já fakt nevím! Třeba se mi po někom stejská.“ „Po Peterovi? Nebo po Joshovi?“
Zaváhám. „Po Peterovi.“ Přes to všechno, co se přihodilo, se mi stýská po Peterovi. „Tak mu
zavolej.“ „To nejde.“
„Proč?“
Nevím, co jí mám odpovědět. Je to děsně trapné a já bych pro ni chtěla být vzorem, někým, ke
komu může vzhlížet. Jenže Kitty vyčkávavě svraští obočí a mně je jasné, že jí musím říct pravdu.
„Kitty, my jsme to celý jen hráli. Nikdy jsme spolu doopravdy nechodili. Nikdy jsem se mu
doopravdy nelíbila.“
Kitty se zamračí. „Jak to myslíš, že jste to hráli?“
„Všechno to začalo tím dopisem,“ vzdychnu. „Pamatuješ, jak mi zmizela ta krabice na
klobouky?“ Kitty přikývne. „Měla jsem v ní dopisy, co jsem napsala klukům, který jsem milovala.
Měly to bejt soukromý dopisy, jen pro mě, ty kluci je nikdy neměli dostat. Ale pak je někdo poslal a
všechno se to úplně zašmodrchalo. Josh dostal dopis a Peter taky a mně bylo tak trapně… a tak jsme
se s Peterem dohodli, že budem dělat, že spolu chodíme, abych si před Joshem zachovala tvář a aby
Peterova bejvalá holka začala žárlit, a pak se to celý prostě vymklo kontrole.“
Kitty si nervózně hryže ret. „Laro Jean… já ti něco povím, ale musíš mi slíbit, že se nebudeš
zlobit.“
„Proč? Prostě mi to řekni.“
„Ne, nejdřív mi slib, že se nenaštveš.“
„Dobře, slibuju, že se nenaštvu.“ Po zádech mi přejede mráz.
„Ty dopisy jsem poslala já,“ vysype ze sebe Kitty.
„Cože?“ zaječím.
„Slíbilas, že se nebudeš zlobit!“
„Cože?“ křiknu znovu, ale ne tak nahlas jako předtím. „Kitty, jak jsi mi to mohla udělat?“
Kitty svěsí hlavu. „Byla jsem na tebe naštvaná. Dělala sis ze mě srandu, že se mi líbí Josh, říkala
jsi, že po něm pojmenuju svýho psa... Strašně jsi mě naštvala. A tak jsem se vplížila k tobě do
pokoje, když jsi usnula... a ukradla jsem ti tu krabici a přečetla si ty dopisy a pak jsem je poslala.
Hned jsem toho litovala, ale už bylo pozdě.“
„Jak jsi o tý krabici vůbec věděla?“ rozkřiknu se.
Kitty přimhouří oči. „Protože se ti občas hrabu ve věcech, když nejsi doma.“
Chystám se ji pořádně seřvat, ale pak si vzpomenu, jak jsem si tajně četla Margotin dopis od
Joshe, a kousnu se do jazyka. „Víš vůbec, kolik jsem kvůli tobě měla problémů?“ řeknu tak klidně,
jak jen to jde. „Jak jsi mi mohla udělat něco tak ošklivýho?“
„Promiň,“ zašeptá Kitty. Z koutku oka se jí skutálí slza a rozprskne se o stůl jako dešťová kapka.
Chci ji obejmout a utěšit, ale ještě pořád se na ni zlobím. „To je dobrý,“ procedím mezi zuby
hlasem, který dává najevo přesný opak. Kdyby ty dopisy neposlala, nic z tohohle by se nestalo.
Kitty vyskočí a upaluje po schodech nahoru. Pomyslím si, že se asi jde k sobě do pokoje
vybrečet. Vím, co bych měla udělat. Měla bych za ní jít a utěšit ji a doopravdy jí odpustit. Teď je na
mně, abych byla dobrou starší sestrou a šla jí příkladem.
Vykročím a chci se vydat po schodech za ní, ale vtom se Kitty vrátí do kuchyně a v náručí nese
moji krabici na klobouky.
72
Než se narodila Kitty, mamka vždycky všechno kupovala ve dvojím provedení, pro Margot v
modrém a pro mě v růžovém. Stejné deky, plyšáky, velikonoční čokoládové zajíce, vždycky ve dvou
různých barvách. Všechno muselo být spravedlivě rozdělené, měly jsme vždycky stejný počet
hranolek nebo kuliček hrášku nebo barevných fixek nebo ořezávátek ve tvaru dortíku. Až na to, že já
jsem svoje fixky vždycky poztrácela a všechny hranolky snědla moc rychle a pak jsem žebrala, aby
mi Margot jednu dala. Mamka ji někdy donutila, aby se se mnou rozdělila, a já si už tehdy
uvědomovala, že to není fér a že by Margot neměla být trestaná za to, že jí pomaleji než já a že si
dává větší pozor na svoje věci. Když se narodila Kitty, mamka se snažila udržet stejný systém a
kupovat všechno v modré, růžové a žluté, ale najít jednu věc ve třech různých barvách je prostě
strašně těžké. Kitty navíc byla o dost mladší, takže já a Margot jsme nechtěly stejné hračky jako ona.
Moje modrozelená krabice na klobouky byl asi jediný dárek od mamky, který jsem dostala jen já.
Nemusela jsem se o ni dělit, byla jen a jen moje.
Když jsem ji otevřela, čekala jsem, že v ní bude klobouk -třeba baret nebo slamák s měkkou
krempou a stuhou - ale krabice byla prázdná. „Dávej si do ní svoje poklady,“ usmála se mamka.
„Můžeš v ní schraňovat svoje nejoblíbenější, nejvzácnější, nejtajnější věci.“
„Jako třeba co?“ nechápala jsem.
„Cokoli, co se tam vejde. Cokoli, co si chceš schovat, aby to nikdo jiný neviděl.“
Kittyina špičatá bradička se třese pláčem. „Fakt mě to strašně mrzí, Laro Jean.“
Když tu roztřesenou bradičku vidím, už se nedokážu zlobit. Ani trošku. Prostě to nejde.
Přistoupím k ní a pevně ji obejmu. „To nic,“ šeptám a Kitty se mi s úlevou zhroutí do náruče.
„Klidně si tu krabici nech. Můžeš si do ní ukládat svoje tajemství.“
Kitty zavrtí hlavou. „Ne, já ji nechci. Je tvoje.“ Hodí mi ji do klína. „Něco jsem ti do ní dala.“
Zvednu víko a nakouknu dovnitř. Krabice je plná vzkazů. Vzkazů od Petera, které jsem zahodila.
„Našla jsem je, když jsem ti vynášela koš,“ vysvětluje Kitty a spěšně dodá, „přečetla jsem si jich
jen pár. Ale pak jsem ti je schovala, protože mi bylo jasný, jak jsou důležitý.“
Pohladím papírek, který Peter složil do tvaru vlaštovky. „Kitty... víš ale, že se k sobě s Peterem
nevrátíme?“
Kitty si vezme mísu s popcornem a zamíří do obýváku k zapnuté televizi. „Jen si je přečti.“
Zavřu krabici a odnesu si ji do pokoje. Sednu si na podlahu a rozprostřu vzkazy kolem sebe.
Ve spoustě z nich stojí jen věci jako: Sejdem se po vyučování u skříněk.. Nebo: Půjčíš mi svoje
zápisky z chemie? Pak najdu vzkaz s kresbou pavučiny, který mi poslal o Halloweenu, a musím se
usmát. A pak další, ve kterých se píše: Mohla bys dneska jet po škole domů busem? Chci zajet
vyzvednout Kitty, aby se mohla chlubit kámoškám, jakým jezdí cool fárem. Díky, žes se mnou o
víkendu jela na ten výprodej pozůstalosti. Byla to s tebou větší sranda. Máš to u mě. Nezapomeň mi
vzít ten váš korejskej jogurt! Pokud uděláte ty Sandersonovy hloupý brusinkový sušenky a ne moje
biskupský, tak je mezi náma konec. Vyprsknu smíchy. A pak jeden, který si čtu stále dokola. Dneska
ti to moc sluší. V modrý se mi líbíš.
Ještě nikdy jsem nedostala žádný milostný dopis. Ale teď, když si jeden po druhém pročítám
Peterovy vzkazy, mám pocit, jako bych jeden četla. Je to jako… jako by nikdy neexistoval nikdo jiný
než Peter. Jako by všichni kluci, kteří se mi líbili před ním, byli jen příprava na něj. Teď už vím, jaký
je rozdíl mezi tím někoho milovat zpovzdálí a tím někoho milovat zblízka. Když k někomu máte
takhle blízko, vidíte, jaký ve skutečnosti je, a on vidí, jací jste ve skutečnosti vy. A Peter mě vidí. A
já vidím jeho.
Láska je děsivá. Mění se a někdy prostě zmizí. Je to risk. Ale já už se nechci bát. Chci být
odvážná jako Margot. Koneckonců, právě začíná nový rok.
Těsně před půlnocí vezmu Kitty, Jamieho a prskavky a jdeme na dvorek. Oblékneme si péřové
bundy a já Kitty donutím, aby si navlékla čepici. „Dáme čepici i Jamiemu?“ ptá se.
„Ten žádnou nepotřebuje,“ usměju se. „Ten už na sobě kožich má.“
Na nebi se třpytí stovky hvězd. Vypadají jako vzdálené drahokamy. Když máte štěstí a bydlíte
tak blízko k horám jako my, tak se prostě cítíte blíž ke hvězdám. Blíž k nebi.
Zapálím dvě prskavky, Kitty poskakuje kolem a máchá tou svojí ve vzduchu. Nechává za sebou
ve sněhu stopy. Snaží se, aby Jamie proskočil ohnivou obručí, ale pejsek se netváří, že by se mu moc
chtělo. Jediné, po čem touží, je očůrat nám celý dvorek. Ještě že máme plot, jinak by určitě
označkoval celou ulici.
U Joshe v pokoji se svítí. Spatřím ho v okně, zrovna když ho otevře a vykloní se ven.
„Songovky!“
„Chceš si zapálit prskavku?“ křikne na něj Kitty.
„Možná příští rok!“ odpoví Josh. Podívám se mu do očí a zamávám prskavkou a Josh se usměje
a já cítím, že je mezi námi všechno zase v pořádku. Ať už se stane cokoli, Josh prostě patří do našich
životů. A já jsem si zničehonic naprosto jistá, že všechno je přesně tak, jak má být, a že se nemusím
bát loučení, protože žádné sbohem nemusí být navždy.
Když se vrátím do pokoje, převléknu se do své flanelové noční košilky. Vytáhnu svoji oblíbenou
propisku, co píše hladkým černým inkoustem, a svůj krásný těžký dopisní papír a začnu psát. Tohle
není dopis na rozloučenou. Je to jen starý dobrý milostný dopis.
Milý Petere…
Poděkování
Všem mým literárním láskám:
Zareen Jafferyové, té nejkrásnější ze všech. Myslím na tebe a možná že jsme si prostě souzeny.
Justinu Chandovi za to, že si mě okroužkoval.
Všem z S&S, především Paulu Crichtonovi, Lydii Finnové, Sooji Kimové, Chrissy Nohové,
Lucille Rettinové, Nicole Russoové a Anne Zafianové za to, že byli mými výhradními přítulníky. A
taky zdravím Katy Hershbergerovou - určitě se brzy dobře poznáme!
Lucy Cumminsové. Budu ti už navždy k nohám klást květiny a čokoládová srdíčka za tu krásu,
kterou vkládáš do každé knihy.
Adele Griffinové, Julie Farkasové a Bennettu Madisonovi - čtenářům, spisovatelům, přátelům -
měli by vás opěvovat v sonetech. Neskonale se klaním vašemu talentu a jsem poctěna, že se s vámi
můžu kamarádit.
Siobhan Vivianové, mé nejdražší. Pokud existuje něco jako literárně spřízněné duše, pak ty jsi ta
moje.
A Emily van Beekové, za všechno, navždy.

S láskou
Jenny
JENNY HANOVÁ

Z anglického originálu To All the Boys Ive Loved Before vydaného nakladatelstvím Simon & Schuster
Books for Young Readers, New York, 2014, přeložila Romana Bičíková Vydalo nakladatelství
CooBoo v Praze roku 2015
ve společnosti Albatros Media a. s. se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4, číslo publikace 19 556
Odpovědná redaktorka Barbora Doležalová Technický redaktor Lubomír Kuba
Sazba GLYFA
Vytiskla Centa, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno 1. vydání
www.cooboo.cz
www.albatrosmedia.cz
www.facebook.com/cooboo