 Loudavým krokem 

Slatiny: Místo v Praze, kde

máte strach

 AUTOR: LUCIE KONEČNÁ  12.3.2016

AKTUALIZOVÁNO: 25.5.2023

Přiběhly za mnou dvě desetileté holčičky.

„Nemáš cigáro?“ Modré roztomilé oči blonďaté

holčičky se rozhodně neslučují s jakýmkoliv
stereotypem o sociálně vyloučených rodinách.
Ta druhá – tmavovlasá s tmavou pletí – ta by
nikoho nepřekvapila. Tohle ale není svět
stereotypů, tohle je realita. Neplatiči nemají
určenou barvu pleti, vlasů, očí. Jsou to zkrátka
neplatiči.

„Nemám.“ Lžu, do těchto končin začínajících za

Slávií bez krabiček cigaret nevkročí ani nekuřák.
Před přáteli žertuji, že to je jako ve vězení –
měna.

Holky za mou pokřikují slova, která nepotřebuji

opakovat. A mohu říct, že to je asi první chvíle v
mém životě, kdy se bojím desetiletých holek. Na
mou obranu – vidím na opuštěném prostranství,
jak na tyto dvě holčiny čeká celá parta. A křičí na
mě. Slova od „P” a „K” s neoriginálními
přívlastky létají vzduchem.

Míjím několik příbytků ze špinavých hadrů a

staré elektroniky, dochází mi, že se budu muset
otočit a projít kolem nich zpátky. Napoprvé jsem
do Slatin netrefila. Místo ve Slatinách jsem v
zarostlé džungli někde u kolejí. I tady čekám, že
z každé houštiny na mě někdo vyskočí.

Nechci běžet, abych nevypadala, že mám strach.

Jdu svižným krokem zpátky, srdce mi tluče až v
konečcích prstů, které se klepou uvnitř kapes
bundy.

Obejdu děti obloukem a zamířím na cestu, která

už vede do první bývalé chudinské kolonie Pod
Bohdalcem, dnes slouží především
zahrádkářům.

„Z těch dětí jde strach.” Promluvím na prvního

člověka, kterého uvidím.

„To nejsou děti, to jsou parchanti. Minulý týden

tady zmlátili jednoho dědu.” Zřejmě si tady
opravdu nehrají na knoflíkovou válku, pomyslím
si.

„Vy jste ze Slatin?” Povídám si s tmavovlasým

mužem s ulomeným předním zubem, drží v ruce
igelitku a je oblečen v khaki vojenské bundě.
Vysvětluji mu, že hledám pamětníky ve
Slatinách. Nouzové kolonie Pod Bohdalcem a Na
Slatinách jsou pražskou raritou. Nachází se jen
pár kroků od pražského Edenu a sotva do nich
vkročíte, máte pocit, že jste se ocitli mimo město
a především v jiném čase.

Nejznámější budova těchto končin. Obecná škola. Dnes ji obývá

rodinka veselých feťáků. Bohužel se vždy schovávali, když jsem tam
byla. Možná jsem i ráda.

Kolonie vznikly ve 20. letech 20. století, kdy se z

Prahy stalo opravdové velkoměsto a začínalo se
masivně stavět. Do města proto proudili lidé
hledající práci, a právě v těchto místech obec
pronajala pozemky za pár korun a začaly zde
vyrůstat domky slepené z toho, co lidé našli.
Dnes větší části kolonie Pod Bohdalcem
dominují zahrádkáři, ale zbytek spolu s téměř
celými Slatinami obývá okrajová část
společnosti. Od starousedlíků, kterých ubývá,
přes bezdomovce, ilegální imigranty, feťáky až
po světský.

Láďa M. vlastní celý dvojdomek. Plánuje ho postupně zrekonstruovat.

„No, já pamětník asi ještě nejsem, ale moje

rodina žila ve Slatinách, já jsem tam vyrostl.”
Zve mě k sobě, ať se podívám do dvojdomku, kde
kdysi žili dvě rodiny. Každá měla jednu světnici.

Prohlížím si člověka, který se mi představil jako

Láďa M., a ptám se sama sebe, jestli takhle
vypadá vrah a násilník. Říkám si: Jo, vypadá.

„Nebojte, já vám nic neudělám. Ukážu vám

fotky.” Láďa M. si všimne, že váhám. Ale říkám
si, vypadá jako vrah a násilník, ale většina vrahů
a násilníků jako vrazi a násilníci nevypadají.

„A můžu si vás vyfotit nejdřív před domem?”

„Nešlo by to potom?”

„Pak už bude tma,” vysvětluji. Láďa přikývne, a

pak už mi nalévá tříkačkovou náhražku coca-
coly.

„Promiňte, já zamknu, oni tady kradou.” A znova

mě ujišťuje, že nemusím mít strach, jen nechce,
aby mu na pozemek někdo chodil. Zní to jako
pohádka O kůzlátkách.

Paradoxně mám menší strach než venku mezi

desetiletými dětmi. Venku se stmívá, sedíme u
stolu, piju levnou kolu a Láďa už mi stačil
odvyprávět celý svůj život a teď mi ukazuje staré
fotky.

Svítíme si baterkou, protože tady nemá elektřinu

ani vodu. Elektřina tu nebyla nikdy a vodovodní
trubky před lety popraskaly.

„On tady bydlel táta, já to po něm zdědil a teď to

rekonstruuji. Ale mě to nevadí, že tu není
elektrika. Nemám televizi. Svítím si baterkou.
Elektřinu nepotřebuji. Mám to tu rád, protože se
tu jakoby zastavil čas.” Vysvětluje mi.

„A co tady děláte? Čtete si?”

„Taky, časopisy. Ale nejraději si v létě udělám

oheň a koukám se do ohně. To je lepší než
televize” A to už stojí u skříně, vyndavá časopisy
a dává mi je, ať si domu vezmu 100+1, když mu
říkám, že také ráda čtu.

„Já už mám všechny přečtený,” vysvětluje a

vnutí mi alespoň jedno několik let staré číslo.

Nabízí mi ještě kolu, ale mě už se chce na

záchod, za oknem se stmívá a já nechci jít po tmě
odsud ani lézt ve tmě na suché záchody.

„Ale do Slatin sama nechoďte. Zavolejte mi,

domluvíme se, já vás provedu. Se mnou budete v
bezpečí.” Loučíme se.

–––

Stále se neodvažuji do Slatin. Bloudím po

zahrádkářských koloniích Pod Bohdalcem a
obdivuji nejroztodivnější místní stavby. Zatímco
historicky nejzajímavější jsou vagony přestavěné
na příbytek, mě nejvíce baví dům, kde mají na
zahradě domeček pro děti na stromě, vyrobený
ze všeho, co se našlo.

–––

„Tohle, že je Praha?” Směje se na mě František

H. který v kolonii bydlí celý život. Od jara do

zimy pracuje na zahrádce a užívá si klidu, který

dopřává tato část Prahy.

František je pro mě takový místní Don Juan.

Začne hovor o svatbě, ale jelikož neumím uvařit
svíčkovou, jsme mimo hru.

František se stává mou oporou v zahrádkářské

kolonii. Seznamuje mě s lidmi, kterým patří můj
oblíbený domeček na kuří nožce. A hned mě
zvou na řízek. S díky odmítám a uvědomuji si, že
jsem se ocitla na místě v Praze, kde se dá ještě
mluvit o nějakém komunitním životě. Všichni se
tu znají. Je tohle opravdu Praha?

„Nechcete s námi na houby? Jedeme zítra!”

Bez Františka (vpravo) bych nikdy nepoznala kouzlo zahrádkářských

kolonií.

–––

Je na čase, abych se posunula dál. Abych se

podívala do Slatin. Pomáhá mi Petr Ryska z
Prahy Neznámé. Procházím s celou jeho
skupinou Slatiny, zapamatovávám si místa, kam
potřebuji zajít.

–––

Už jsem ve Slatinách jako doma. Znám každou

uličku, vím, kde se moc nezdržovat, poznám, kde
zrovna vyhořel dům, to se tu zkrátka na denním
pořádku stává.Dům, který jsem viděla před
týdnem, už tu dnes není. Shořel.

Dnes beru Lukáše, navštěvujeme pamětnici.

Myslím, že mě už nemůže nic překvapit, na
Lukášovi vidím, že mu není moc prostředí plné
špíny, rozpadlin, ohořelých domů a podivínů
příjemné, ale už mě zná. Já jsem v ráji.

Když opouštíme pamětnici Annu Ch., prší.

Rozhoduji, že si to tedy zkrátíme bahnitou
cestou, kterou nám Anna ukázala. A tehdy jsem
to uviděla. Ohromné bílé mračno kouře se vznáší
nad maringotkou. Nic zvláštního, je známé, že ve
Slatinách se večer nedá dýchat. Je to takový
místní koníček pálit domy a vše kolem. Dobře,
většina kouře pochází z toho, jak lidé večer topí.
Hezky neekologicky.

Doteď jsem ale pověstná mračna smogu

nezažila. Vždy jsem se snažila po čtvrté hodině
odpoledne už odsud odcházet. Lidé mě varovali.
Ale teď vím jedno. Musím jít blíž, za kouřem z
maringotky. Opar, studené prostředí a mráz,
který mění krev v led červené hmoty.

Občas tu něco spadne Stejné místo o pár měsíců později.

„Nebylo by lepší jít jinudy?” Řekne Lukáš, ale už

jen z principu. Zná mě dostatečně dobře, aby
věděl, že přesně tudy jdeme.

„Vezmeme to kolem plotu, alespoň budeme

rychleji u autobusu.”

Sedm vlčáků na nás skáče a ukazuje zuby. Pět

malých a dva velcí, kteří skáčou tak vysoko, že
máme chvíli pocit, že přeskočí přes plot, který se
rozhodně nezdá velkou překážkou. Utíkáme.
Žena a muž křičí před maringotkou. Na psy. Na
nás, co tam děláme.

„Buďte zticha”

„Co tady chcete! Buďte zticha. No tak!” Psi

štěkají a my utíkáme podél plotu, který se zdá
nekonečný. Vylézá i chlap a křičí taky.

„Utíkej.”

„To je boží.” Zpomaluji a zírám na pozemek za

plotem. Maringotka, ze které jde obrovské
mračno bílého kouře, stojí vedle zbytků domu,
který před nedávnem vyhořel. Na jedné straně je
skládka, na druhé hromada dřeva. A řev psů.
Štěkot a zuby vlčáků.

„Tam se musím vrátit.”

–––

„Půjdu sama. Musím. Kdyžtak ti zavolám.”

Týden jsem se na tuhle akci psychicky
připravovala. Věděla jsem, že tam musím jít,
věděla jsem, že to rozhodně nepůsobí bezpečně.
Nejspíš ani nebude.

„Máš pepřák?”

„Jo,mám.”

„Hned mi napíšeš, že jsi ok.”

„Jasně. Ale počkej alespoň deset minut.”

„Jen poběžíš tam, a pak hned zpátky, ne?”

„Tryskem tam, a pak zpátky.” Přikývnu. A

utíkám od benzínové pumpy do Slatin, abych
měla co nejvíce času.

Když dojdu k uličce, která vede k vlčákům,

vidím, jak tam stojí policejní auto. Je blátivý
mrazivý den, naštěstí ne tolik, že nemůžu fotit.
Asi něco provedli. Představím si ty nejhorší věci,
co mohl udělat bezdomovci. Jsou to
pravděpodobně feťáci. Těch je tady hodně.

„Pozor, jsou tam vlčáci. Je jich tam asi deset,”

zveličuji a snažím se tak zjistit, jestli jdou
stejným směrem. Policajt jen přikývne a podívá
se na foťák.

„Já tu fotím do školy projekt.” A začnu překotně

vysvětlovat, proč tu jsem a bojím se, že mi řekne,
ať jdu pryč. Policajta ale nezajímá účel mé
návštěvy Slatin, ale objektiv. Nechávám ho, ať se
podívá, a pak už ho následuji klidná uličkou až
ke psům.

Vyštěkávají si hlas, cení zuby, budí hrůzu. Já

jsem v klidu. Stojím uprostřed plotu a fotím.
Slyším, jak na mě pokřikuje ženská a
nenechávám se rozhodit ani když pes cupuje plot
a vypadá to, že se přes něj vážně dostane. Srdce
mi tluče, cítím ho v prstech, žaludku, hlavě. Ten
tlukot blokuje řev přibližující ženské. Jediné
důležité je, že ruce fotí. Mám fotku, co jsem
chtěla.

Dům světských zapálili feťáci. Dnes jim pozemek hlídá pár

bezdomovců s několika vlčáky.

„Co tu děláte? Co si to dovolujete? Máte povolení

fotit?”

„Mám.” Nepřijde mi, že lžu. Rozhodně ale

nemluvím ani pravdu. Nic jiného však v tuto
chvíli říct nemůžete.

„Jestli chcete, tak vám ho donesu.” Přidávám

další lež a doufám, že papír ze školy bude stačit.
Je vidět, že jsem ženu zarazila. Chvílemi okřikuje
psy a já se přibližuji a dávám se s ní do
konverzace. Teď vidím, že se nemám čeho bát.
Je to žena menší postavy, hnědé do zrzava
kudrnaté vlasy, oči, které zažily víc, než by
člověk v jejím věku měl, prozrazují, že nejde o
feťačku ani alkoholičku.

„My známe takový jako vy. Chodí sem natáčet, a

pak nás zařazují mezi feťáky, kteří to tu ničí a
podpalují, víte?” Spustí na mě útočně.

„To mě mrzí. Já vím, že to tady hlídáte.” Ženě při

těchto slovech zajiskří v očích a vidím, jak se
pomalu uvolňuje. I ze mě spadá napětí.

„My to tady opravujeme. Vidíte to dřevo?

Nedávno to tady podpálili feťáci.” Přikyvuji, a to
už jsou u mě malá vlčata, která proběhla dírou
někde v plotu. Hrozivě mi okousávala ruce a
vrtěla si přitom ocasem. Její láskyplný pohled na
ty hromady kousajících chlupů mi uštědřil další
lekci z předsudků.

Co budí hrůzu může být i nejpřátelštější místo

Slatin.

A tak jsem se skamarádila.

S milovnicí psů.

Z jedné malé zahrádky.