Tato e-kniha byla zakoupena u Vašeho dobrého knihkupce knihydobrovsky.

cz

Kupující: Ivana Lišková

Adresa: , , cz
ID 20110-21128838666451422112-367833-212

Upozorňujeme, že kniha je určena pouze pro potřeby kupujícího.

Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak
dále zveřejňována. V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského
práva s důsledky dle platného autorského zákona a trestního zákoníku.
Neoprávněným šířením knihy poškodíte rozvoj elektronických knih v České
republice.
Tak nám, prosím, pomozte v rozvoji e-knih a chovejte se ke knize, k vydavatelům,
k autorům a také k nám fér.
 SLUŠNÝ
VYBAVENÍ
Copyright © 2016 by Lauren Blakely

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu nakladatele.

Translation © Alžběta Vargová, 2023

Cover © Daniel Pocar, 2023
© DOBROVSKÝ s.r.o., 2023

twitter.com/knihydobrovsky
www.facebook.com/KnihyDobrovsky.cz

ISBN 978-80-277-3137-4 (ePub)

ISBN 978-80-277-3138-1 (mobi)
 SLUŠNÝ
VYBAVENÍ
Lauren Blakely

přeložila Alžběta Vargová

 OBSAH
O MNĚ
PROLOG
KAPITOLA 1
KAPITOLA 2
KAPITOLA 3
KAPITOLA 4
KAPITOLA 5
KAPITOLA 6
KAPITOLA 7
KAPITOLA 8
KAPITOLA 9
KAPITOLA 10
KAPITOLA 11
KAPITOLA 12
KAPITOLA 13
KAPITOLA 14
KAPITOLA 15
KAPITOLA 16
KAPITOLA 17
KAPITOLA 18
KAPITOLA 19
KAPITOLA 20
KAPITOLA 21
KAPITOLA 22
KAPITOLA 23
KAPITOLA 24
KAPITOLA 25
KAPITOLA 26
KAPITOLA 27
KAPITOLA 28
KAPITOLA 29
KAPITOLA 30
KAPITOLA 31
KAPITOLA 32
KAPITOLA 33
KAPITOLA 34
KAPITOLA 35
KAPITOLA 36
EPILOG
DALŠÍ EPILOG
Poděkování
 O MNĚ
Pár věcí byste o mně měli vědět: jsem dobře zaopatřenej, dobře vyvinutej
a vtipnej. Ženským se líbí chlapi, kteří je umí rozesmát – a tím nemyslím
velikostí jejich ptáka. Ne, chtějí vtipnost s přílohou velikosti… a s pořádnou
dávkou věrnosti. To všechno jim můžu nabídnout, a díky vzkvétající truhlářský
firmě ještě i tučnej účet v bance. Jo. To už je podle mýho názoru slušný
vybavení.
Na scénu vstupuje Natalie. Krásná, sexy, chytrá a k tomu moje nová
asistentka. Což znamená naprosto zakázaný území. No co, jsem slušnej chlap.
Vážně. Daří se mi nepodléhat tomu pokušení, co mi každej den nosí do práce.
Až jedný noci v Las Vegas… Jo, tohle jste už určitě někdy slyšeli. Pár špatných
zpráv pro byznys, pár koktejlů navíc na zdolání žalu a najednou zdolávám ji. Ve
svým pokoji. V jejím pokoji. Za výherním automatem s motivem Titanicu
v hotelu Flamingo (neptejte se). A než po miliontý řekne „ach bože, přesně
takhle, ANO!“, oba si říkáme ano – to významný ano – v kapli u silnice před
týpkem v lesklý zlatý kombinéze a s falešnými licousy.
Jenže se ukázalo, že na tu noc ve Vegas nejde tak docela zapomenout, a teď se
mi péro dere z gatí, kdykoli je Natalie nablízku. Chtěl bych tomu odolat.
Nekecám. Ale čím víc se snažíme dávat od sebe ruce pryč, tím častěji končíme
nahý a tím víc času s ní chci trávit i oblečenej.
Takže otázka zní: budu chtít z týhle ženy udělat svoji exmanželku?
 PROLOG
Bylo nebylo, jeden chlápek potkal holku a pak se všechno posralo.
Konec.
.
.
.
.
.
.
.
Dělám si srandu.
Vždycky nabízím veškerej servis a to nejlepší bych nikdy nevynechal. Když už
vyprávím historku typu „neuvěříš, co se mi stalo“, ručím vám za to, že svoji
sušenku Oreo dostanete se vším všudy, od lahodný čokoládový oplatky po
sladkou krémovou náplň. Jen si poslužte a ten příběh, nad kterým se vám budou
sbíhat sliny, si vychutnejte do posledního drobečku.
Třeba tu část, kdy jsme zjistili, proč některý lidi ječí na celý kolo, když se na
horský dráze řítí dolů.
Nebo tu o rychlovce za výherním automatem, kde někomu naskočily
třešničky a já naskočil na ni.
I když nevím, jestli obojí trumfne to odpoledne na žebříku.
Co? Ve vás žebřík nevyvolává žádný představy?
Za chvíli bude, a až to začne, vrchní příčka pro vás už nikdy nebude tím, čím
bývala.
Některý naše šílenosti bych si nepředstavil ani v těch nejdivočejších snech,
a i když v tom prostoru mezi mýma ušima neexistujou zákony, měly by být snad
i nelegální. Ale někdy to bylo i dost vážný.
Tak vážný, že vám to rozseká srdce motorovkou.
Že vám ho málem vyrve z hrudi.
Přesně to se mi stalo.
 A teď, po téměř šedesáti devíti dnech strávených s ní – jasně, ironii toho čísla
chápu dost dobře – jsem tady.
Na schodech budovy soudu. Ona jde nahoru. Já dolů.
Natahuju se k ní. Beru ji za paži. „Tak takhle to skončí?“
Můj hlas vůbec nezní jako můj.
Ona taky šeptá. „To mi řekni ty.“
Mohl bych říct, že jsem playboy. Že mám velkýho ptáka, svaly ze železa
a srdce ze zlata. Jenže vás teď nezajímá můj životopis. Historek o zkrocených
playboyích jste už slyšeli dost.
Ale ještě jste neslyšeli tuhle.
Varování: nebudou spoilery, takže se hezky připoutejte a užijte si jízdu.
Řeknu vám jen jedno a to je jistý – skončí to úplně jinak, než byste čekali.
 KAPITOLA 1
Prozradím vám jedno tajemství o chlapech. Když potkáme holku, co se nám líbí,
říkáme, že po nás jede. Je jedno, co je to za ženskou, jestli někoho má nebo jestli
na tom je nějaký zrníčko pravdy. Prostě to říkáme.
Jako třeba teď.
Floyd, zrzek, co mi měl panty pro tenhle namachrovanej střešní byt na Upper
East Side doručit už před třemi dny, si zaparkoval loket na pultu v kuchyni
a začíná zas něco blekotat. Zřejmě si potřebuje dát oraz, protože se tak nadřel na
zmeškání termínu. Já ho ale hodlám dodržet, takže pracuju dál a šroubuju panty
do skříněk kuchyňský linky jedný klientky.
Klientky, o níž je Floyd pevně přesvědčenej, že slintá po jeho klobáse.
To řekl on. Ne já.
„Ty, Wyatte, všiml sis, jak na mě Lila zírala, když jsem přišel?“ Bere svůj černo-
zelenej energeťák, lije ho do sebe a utírá si pusu rukou, takže mu na zrzavý
bradce přistává sprška kapiček.
„Hmmm, asi mi to muselo uniknout.“ Jsem rád, že Lila je teď v posilovně dole
v budově, kde ho nemůže slyšet.
Floyd vypíná hruď. „Říkám ti, na každým fleku na mě ženský stojí fronty.“
Točím šroubovákem, zdvihám obočí a s kamennou tváří mu odpovídám:
„Tahle fronta – táhne se za dveře a po chodbě baráku každý klientky?“
Přikyvuje, jako by svým kecům fakt věřil. Do říše klobásovýho krále sarkasmus
evidentně nedorazil.
„To víš. Mohl bych je mít celej den. Jednu za druhou. Proto jsme taky v týhle
branži, co, kámo?“
Chce si se mnou plácnout, ale já nemám volný ruce, takže jen říkám: „Kvůli
buchtám?“
Přikyvuje. „Nejlepší buchty, co jsem kdy měl. Vezmeš do ruky pilku a hned
můžeš nějakou přeříznout.“ Směju se týhle neskutečný stupiditě. Buchty jsou
přesně ten důvod, proč jsem si založil truhlářskou firmu. To tak. „A nejspíš se asi
nikdy neunavíš, co? Pořád bys mohl?“ popichuju ho a přesouvám se k dalšímu
pantu. Rozmisťuju je rovnoměrně po zadní straně dvířek.
„No jasně. Ale má to háček. A to úplně zásadní pravidlo naší branže.“
Přikládá si prst na ústa.
Jsem to ale šťastlivec. Teď mi prozradí svoje tajemství.
„Pravidla miluju. Povídej,“ vyzvídám jako správný dychtivý učedník.
„Základní pravidlo zní takhle: můžeš ojíždět klientky, ale nikdy asistentky.“
„No tohle,“ říkám smrtelně vážným hlasem, jako by mi právě snesl moudrost
z Olympu.
Floyd moudře přikyvuje. „Věř mi. Pouč se z mých chyb. Přišel jsem o tu
nejlepší asistentku pod sluncem, protože jsem nemohl odlepit ruce od její fešný
prdelky.“ Tesklivě vzdychá a dívá se ke stropu. Nejspíš vzpomíná na její
slaďoučký půlky. „Dobrá asistentka má cenu zlata.“ Klepe si na hruď. „Proto
jsem si teď najal šedovlasou bábu. A pokušení je fuč.“
Došrouboval jsem a z opasku na nářadí vytahuju vrtačku. Ukazuju na Floyda
prstem a dívám se mu do očí. „Ale dejme tomu...,“ říkám a nechávám svůj hlas
vyšumět do ztracena, čímž vytvářím významnou pauzu, „že jsem na starší?“
Floyd vyvalí oči a trochu nejistě zachraplá: „A jsi?“
„To víš, nikoho nediskriminuju.“ Nemůžu si pomoct, musím tomu náfukovi
oplatit stejnou měrou. „Jsem do nich blázen, a abys věděl, babičky po mně šílí.
To je teprve fronta šťabajzen. Důchodkyně, kam oko dohlídne. Nedokážu je
nechat na pokoji.“
„No jo. Tak to máš štěstí, že ti nezvedá hovory nějaká sexy babka, která by
s tebou mohla kurevsky vymrdat.“
„Tos řekl přesně.“ Položím vrtačku, opřu dvířka o kuchyňský pult a zašeptám:
„Ale ty, Floyde, existuje ještě jedna možnost.“ Teď je řada na mně, abych se
k němu naklonil a šeptem mu předal něco ze svýho génia.
„Jaká?“ Úplně slintá nad představou, že mu dám tip na super sex v kanclu.
Napřimuju se do celý svý výšky. Měřím metr osmdesát osm a čním nad
Floydem jako věž. „Mohl by sis“ – můj hlas zní vyrovnaně a klidně – „třeba
zkusit“ – poslední nádech – „nechat v práci zapnutej poklopec.“
 V bytě nastává hrobový ticho. Floyd se drbe na hlavě a krčí čelo. „Cože?“
Ta rada mu zní tak cize, jako bych mluvil čínsky. „No nic, Floyde, už bys měl
běžet. Lila chce, aby to bylo včas, a není zvědavá ani na tvoji klobásu, ani na
tvoje kecy.“
Poplácám ho po zádech, poděkuju za pozdní dodávku pantů a pošlu ho pryč.
Za pár hodin mám pro ten den hotovo. Rozcvičená Lila přijde z posilovny
a vhopsá do bytu v legínách a teniskách. Ukazuju jí, jak jsem za odpoledne
pokročil v renovaci kuchyně, a vysvětluju, co bude potřeba zítra, kdy bude práce
finišovat.
„Už to začíná vypadat krásně,“ říká svým obvyklým nadšeným tónem. „Jste
opravdu šikovný. Jsem tak ráda, že vám Natalie dokázala vměstnat mou renovaci
do rozvrhu. Vím, že to bylo dost natěsno, ale všichni mi vás doporučovali a já
chtěla pro svůj domov to nejlepší.“
Přikyvuju, děkuju a potom přesouvám chválu k osobě, která si ji zaslouží
nejvíc. „Natalie je úplná kouzelnice. Dokáže zorganizovat cokoli.“
„To je dobře, protože pro vás možná budu mít další práci. Až se Craig – můj
manžel – večer vrátí ze schůzky vedení, tak si s ním promluvím a nějak se
domluvíme, ano?“
„Určitě. Uvidíme se zítra, až přijdu dokončit tu kuchyňskou linku.“
V kanceláři na West Side odhazuju nářadí a materiál. Nevítá mě nikdo jiný než
organizační královna osobně, také známá jako žena, která nás drží nad vodou.
„Ahoj, Wyatte,“ zavolá na mě od stolu, hned jak vejdu dovnitř.
Málem se mi chce zavolat Floydovi a říct mu, že řídit se mou radou je
brnkačka. Sám to dělám každej den. Což je zázrak, vzhledem k tomu, že moje
asistentka je bystrá, nádherná, šikovná, práce jí jde přímo fantasticky a její úsměv
mě ničí. Jsem stará škola. Líbí se mi ženský, co se umí usmívat, a Natalie, která se
svýma nebesky modrýma očima a blond vlasy vypadá jako roztleskávačka, je
v tom nejlepší. Je dokonalá jako americkej jablečnej koláč a já bych po takovým
koláči vylízal i talíř.
Tedy, tak jsem to nemyslel.
Sakra, to vyznělo blbě.
 Já svoji asistentku rozhodně nechci lízat. Ani píchat. Ani přehnout přes stůl.
Vidíte? Umím se řídit vlastní radou. Poklopec mám hezky zapnutej.
Kromě toho, Natalie je v práci skvělá a přemýšlet o ní takhle není správný. Je
to nebezpečný. Když jsem se naposledy zapletl s holkou, s níž jsem pracoval,
moje firma šla málem ke dnu. Dostal jsem lekci, jakou jsem měl dostat už
dávno – práce a potěšení se nemají míchat. Vyjde vám hnusnej koktejl s hořkou
pachutí. Takže i když má Natalie ten nejhezčí obličej, jakej jsem kdy v životě
viděl, dobrý srdce a navrch pořádnou dávku potrhlosti, a i když jsem si kdysi
myslel, že mě chce, nemůžu to s ní riskovat.
Všechno zůstane na odlehčený úrovni. Natalie na mě vrhne ten svůj úsměv
a zeptá se: „Tak co, jak to vypadá u Mayweatherových?“
Mávnu rukou ve vzduchu před sebou a pak pro efekt začichám. „Skvěle, ale
nemáš něco, co by přebilo pach kokotiny?“
Ukáže na regál na protější stěně kanceláře a s vážnou tváří prohlásí: „Vrchní
police zleva. Před týdnem jsem si koupila novej sprej proti kokotům. Někdy se
teda musíš postříkat víckrát, aby to zapůsobilo. Takže se neboj to pořádně
zmáčknout, jo?“
Zdvihnu palec. Předstírám, že beru do ruky plechovku spreje, nastříkám se jím
od hlavy k patě a pak ho položím zpátky. „Tak. Už je to lepší.“
Přitáhnu si od jejího stolu hořčicově žlutý křeslo a sesunu se na něj. Do naší
kanceláře klienti nechodí. Je jen pro nás, takže můžeme ušetřit za nábytek.
Natalie točí propiskou. „Co je příčinou tvý dnešní kontaminace? Byl to Floyd,
nebo Kevin, ten umaštěnej elektrikář, kterýho ses pokusil zardousit?“
„Umaštěnej Kevin si to zasloužil. Souhlasíš, nebo ne?“
Přikyvuje. „Naprosto souhlasím. Souhlasím tak moc, že už to víc snad ani
nejde.“
„Rdousit Kevina bylo stoprocentně a průkazně nutný,“ dodávám. Kevin po
Natalii vyjel, když se tu před pár týdny stavil. Je pravda, že Natalie by ho
odkopla ke stěně, ani by nemrkla. Sama by ho dokázala srazit k zemi. Ale ty jeho
nechutný, oplzlý poznámky jsem nedokázal skousnout. Kdyby to někdo
zkoušel na moji mladší sestru Josie v pekařství, kde pracuje, udělal bych to samý.
Položil jsem Kevinovi ruku na rameno, jako to dělali Vulkánci ve Star Treku,
a svižně ho vyprovodil z kanceláře do hajzlu. Nikdo, opravdu nikdo si nebude
dovolovat na moje zaměstnance.
„Dneska to byl Floyd,“ říkám a potom jí vypravuju bezpečnou verzi příběhu –
tu o tom, jak Floyd loví klientky, ne jeho poznámky o píchání asistentek.
Neexistuje důvod, proč by to mezi námi mělo viset ve vzduchu. Nesmím jí tu
zakázanou myšlenku nasadit do hlavy.
Tu riskantní, nebezpečnou, chlípnou, obscénní, naprosto kurevsky svůdnou
myšlenku. Oči mi bloudí po kanceláři a počítají místa, který si říkají o křest. Její
stůl, její židle, podlaha…
A najednou mám v hlavě pořádnou melu neslušných nápadů. Což by tak
rozhodně být nemělo. Jako by se mi do mozku nabourali nadržený
mimozemšťani.
Já nejsem Floyd. Mám rozum. Hned si představím svěrák, strčím do něj svoje
představy, rozdrtím je a vyhodím ze svý mysli. Chlípný myšlenky i ty
mimozemšťany.
„A tak jsem ho vyprovodil z Lilina bytu a řekl, že se uvidíme někdy jindy.“
Dokončím svoje vyprávění a rukou si prohrábnu tmavě hnědý vlasy. „Někdy
jindy v příštím životě.“
„Hmm…“
„Hmm, to je skvělý, nebo hmm, proč jsem vyrazil jednoho z našich
dodavatelů?“
„Hmm, tvoje vyprávění mi vnuklo nápad. Něco, co jsem chtěla udělat už
dávno.“
„Co to je?“
V očích jí zajiskří. Já je mám tmavě modrý a ty její jsou světlejší. „Chceš, abych
nám našla novýho dodavatele pantů?“
Ten nápad je víc než dokonalej. Nadšeně plácnu do desky stolu. „Jo. A abys
věděla, jsi geniální a krás–“ Poslední slovo useknu, takže vyzní v basovým tónu.
Důležitá připomínka: neříkej jí, že je krásná, když jsi jinýho chlapa seřval za to,
že po ní v práci vyjel.
 Dívá se na mě a čeká, až dokončím větu. Nějak se mi podaří to zakoulet do
jinýho komplimentu: „Geniální a krasová.“
Krasová? To jsem fakt řekl? Co to ze mě sakra vypadlo? Možná si toho
nevšimne.
To sotva.
„Krasová?“ Její hlas zní dost nechápavě. To se teda není čemu divit. „Já jsem
krasová?“
Přikývnu a nedám na sobě nic znát. „Tvůj mozek. Úplná jeskyně nápadů.
Krasová oblast myšlenek.“ Musím ten zamaskovanej kompliment pěkně prodat.
Napřímí ramena. „Když myslíš, Hammere. Tenhle krasovej mozek je dneska
o krok napřed. Novýho dodavatele jsem už našla. Zavolala jsem pár lidem,
mluvila s kolegy a ti mi doporučili pár super lidí. Novýho panťáka mám už
připravenýho.“
Úsměv se mi rozšiřuje po celý tváři. „Hergot, jsi napřed rovnou o tři kroky.“
„To by dobrá asistentka měla.“
„A ty jsi přímo skvělá. Co kdybychom šli oslavit těch šest měsíců, kdy děláš
z WH Truhlářství & Renovace ještě lepší podnik, než byl?“
WH je zkratka mýho jména. Wyatt Hammer.
Ale moje firma by se mohla jmenovat i jinak. Však uvidíte. Vzpomínáte, jak
jsem vám říkal o tom Oreu? Dostanete ho.
 KAPITOLA 2
Vybere si vegetariánskej pibimbap, extra pálivej, v korejský restauraci na Ninth
Avenue nedaleko kanclu.
„Pibimbap,“ říká, jako by si to slovo chtěla potěžkat. „Špatně se to vyslovuje
a většinou to vyzní jako ‚pi-bimba-bo‘, jako by to bylo zaklínadlo nějaký dobrý
víly z disneyovek. Ale jako disneyovka to rozhodně nechutná.“
„Ani jako dobrá víla,“ dodám a nakloním hlavu ke straně, abych si protáhl krk
po dnešní práci. Osm hodin jsem byl na nohou, samý šroubování, bušení
a vrtání. Dřinu mám rád, ale řeknu vám, masáž by bodla.
Vrhne na mě zvláštní pohled. „A ty víš, jak taková víla chutná?“
Dojde mi, jak to vyznělo, ale nedám se tím zaskočit. „Chutná jako splněný
sny.“
„Takže jsi chodil s dobrýma vílama?“
„Možná že jo.“
„Tak to já chodila s džinama,“ trumfuje mě a vtom je u nás servírka. Natalie jí
říká, co chce, a já si taky objednávám pibimbap, ale hovězí a tak pálivej, že vám
sežehne vlasy. K tomu předkrm a pár piv. Do týhle restaurace jsme šli proto, že
Natalie miluje pálivý jídla. Čím pálivější, tím lepší. Za těch šest měsíců se mnou
už párkrát soutěžila, kdo víc vydrží. Já se naštěstí narodil s ohnivzdornýma
chuťovýma pohárkama a železnou vůlí vyhrát, takže ji obvykle porazím, ale
musím uznat, že je dobrá. Papričku habanero umí pozřít jak nikdo.
Nebudu lhát. Když jsme šli před pár týdny po práci na jídlo a já sledoval, jak
žvýká pár těch potvůrek v burgeru, dost mě to vzrušilo. Líbí se mi ženský, který
něco vydrží.
Chtěl jsem říct vzrušilo by mě to, kdybych na ni takhle myslel. Jenže nemyslím,
takže jsem vzrušenej nebyl.
Tečka.
O minutu později nám servírka přináší piva a já zdvihám sklenici, abych si
s Natalií připil. „Na šest měsíců tvýho kouzlení. Jsi lepší než dobrá víla.“
 „Na šest měsíců stálýho zaměstnání. Konečně,“ zavtipkuje. Než jsem Natalii
najal, střídala všemožný podivný místa. Potřebovala práci a nestyděla se to říct.
Ten večer, kdy se mě na to přišla zeptat, dokonale ilustruje mou poznámku
o tom, jak chlapi říkají, že po nás holky jedou.
Protože ve skutečnosti nemáme páru, jestli to tak je. Jen se v tom tak
neohrabaně plácáme a nemáme potuchy, co ženský opravdu chtějí. Ženy jsou ty
nejsložitější stvoření, jaký kdy byly vynalezený – asi dvacettisíckrát složitější než
ten nejchytřejší počítač na světě. Na svatbě mýho kámoše Spencera, kterej si bral
Nataliinu sestru Charlotte, se ke mně Natalie blížila s odhodlaným výrazem ve
tváři a já řekl svýmu dvojčeti Nickovi: „Ta mě chce.“
Chyba. Totální chyba lávky.
Ukázalo se, že za mnou mířila z úplně jinýho důvodu. Když jsme si předchozí
noci povídali, zmínil jsem pár problémů, který moje firma má – z nichž ten
hlavní byla moje naprostá chaotičnost. Natalie vymyslela plán, jak nám zlepšit
fungování a jak by mohla firma expandovat a získávat ještě větší zakázky.
Prezentovala mi ho nad kulečníkem v hotelu, kde se konala svatba. Její návrh byl
neprůstřelnej a já si brzy uvědomil, že něco takovýho jsem přesně potřeboval.
Dva týdny nato jsem ji zaměstnal.
Teď po půl roce si vůbec neumím představit, jak by WH Truhlářství &
Renovace mohla fungovat bez Nataliina řízení obchodní stránky věci. Díky
jejímu fištrónu se můžu soustředit na to, v čem jsem dobrej – stavění, vyrábění,
práce.
Šťouchne mi loktem do paže. „Vzpomínáš na den, kdy jsem u tebe začala? Jak
jsi šel na schůzku, kterou jsi měl zapsanou na loňskej rok?“
Zaúpím. „Ani mi to nepřipomínej.“
Pobaveně zavrtí hlavou. „Zachránila jsem tě! Zavolala jsem ti, když jsi byl
doslova před domem klientů a chystal se jít dovnitř a odhadnout cenu kuchyně,
kterou jsi už dělal.“
Přikyvuju, protože ta vzpomínka mi živě vyvstává před očima. „Jo. S nářadím
to umím, s diářem ne.“
 „Teď zvládáš obojí,“ řekne a zdvihne koutky v tom svým vítězným úsměvu. Na
moment se otočím. Nemůžu čučet na její úsměv. Nejspíš by mě zhypnotizoval
a přiměl dělat, co chce.
„A firmě se nemůže dařit líp,“ řeknu. „Teď bychom měli být schopní
expandovat, jak jsme o tom kdysi mluvili. Najmout víc lidí – skutečných
zaměstnanců, takže bychom na každou zakázku nemuseli najímat brigádníky.“
„Přesně. Když máme tolik zakázek na léto, můžeme si najmout lidi na plnej
úvazek, platit jim zdravotní pojištění a jiný výhody.“ Rychle vyjmenuje pár
projektů, který nám domluvila – hezkou řádku renovací luxusních kuchyní.
A protože jsme na Manhattanu, mohly by nám přinýst i víc než šestimístnou
sumičku čistýho.
„Mimochodem, chtěl jsem se tě na něco zeptat. Jak to, že jsi tak organizačně
schopná? Máš v hlavě všechno ve složkách? Přiznej se. Máš to tam jako
v oddělení úložných dílů v hobbymarketu,“ řeknu a poklepu jí na hlavu.
Vyplázne jazyk jako pes, kterýmu je v létě horko, a předstírá, že lapá po dechu.
„Moc mě nevzrušuj. Tohle oddělení je mý nejoblíbenější místo ve vesmíru
a klidně bych tam mohla i bydlet.“
„Takže takhle to je?“ zeptám se. Číšnice nám mezitím přinesla předkrm –
ohnivý kuře, který se tou ohnivostí doslova kroutí. Tohle nám opaří vnitřnosti.
Paráda. „Jsi organizačně schopná proto, že to miluješ v obchodě s úložnýma
dílama?“
Napřímí se. „Už jsem ti řekla, že mám oblečení seřazený podle barev, všechny
knížky srovnaný abecedně a že jsem v životě nešla za školu?“
„A kalhotky máš nejspíš srovnaný podle –“ U tématu spodního prádla rychle
šlápnu na brzdu. Do prdele. Mýmu mozku se dnes nějak porouchal filtr.
Přísahám, že mi s ním Floyd něco udělal. Ty jeho panty jsou možná vadný.
„Podle barev,“ odpoví rozpustilým tónem, jako by vnímala, čeho jsem se
dopustil. Že jsem na území, kde nemám co pohledávat.
Přesto jsem tam vkročil a vyptávám se dál. „A nejoblíbenější odstín je?“
Zdvihne obočí i koutek pusy. S klidem nasadí koketní výraz a já mám teď
jednu část těla dokonale v pozoru.
 Zkurvený ptáci. Někdy mi připadá nefér, že máme na těle tyhle sráče,
s kterýma musíme celej den bojovat. A věřte mi, je to dramatickej souboj. Muž
versus erekce.
Muž vyhraje málokdy.
Stání je příliš mocný.
Z Nataliiných lesklých, růžových rtů vychází odpověď. Má nějakej růžovej
lesk. Ne rtěnku. Jo, já vím, co je to lesk. Už jsem líbal spoustu žen a nejsem
nějakej neandertálec s nářadím, kterej nepozná rozdíl mezi leskem a rtěnkou.
Jedno je hladký a chutná to úžasně, když to holce slíbávám z pusy, a to druhý je
hutnější a taky to chutná úžasně, když to holce slíbávám z pusy.
„Bílá,“ říká a situace níže se vyostřuje.
Vezmu do ruky vidličku a zapíchnu ji do ohnivýho kuřete. Možná mě to vyléčí
z toho stojáka v kalhotách. „Tak teď už vím, odkud se berou tvoje obchodní
schopnosti. Z pořádku, kterej máš v šuplíku se spodním prádlem.“
„Mám ráda i růžovou.“
A teď už jsem jako z oceli. Růžový kalhotky na Miss roztleskávačce jsou přímo
recept na viagrovýho ptáka – nonstop vzpřímenýho.
„Růžový. Bílý. Hlavně když jsou barevně roztříděný, na tom záleží nejvíc.“
Ukazuje na kuře. „A teď si vypálíme mozky z hlavy.“
Trumfujeme se v pojídání kuřete, který chutná, jako když vám do jícnu padá
zapálená sirka. Pak ty plameny hasíme pivem a přesouváme se k hlavnímu
chodu.
Po jídle mi dvakrát zabzučí mobil.
Natalie ukáže na moji kapsu. „To bude práce,“ řekne rychle, čímž mi
připomene, že mi na mobilu nastavila dvojitý vibrování, když mi přijde zpráva na
pracovní číslo.
Podívá se na svůj mobil. Já vezmu do ruky ten svůj a přečtu si zprávu od Lily
Mayweatherový.
Mám zelenou! Nemůžu se dočkat, až s vámi proberu ten nový projekt. Nejradši
bych začala co nejdřív! Až se zítra stavíte, mohl byste přivést i Natalii?
 Usměju se. Jsem pyšnej, že ji mí klienti tak žerou. Chystám se jí tu zprávu
ukázat, ale ještě něco píše. Jsem zvědavej, komu asi. Chce se mi mrknout jí na
displej, ale ovládnu se. Když přestane a položí mobil, zachytím na něm jedno
slovo – mučení.
Zajímavý. Dnes se mi moc nechce hrát si na Sherlocka, takže jí ukážu zprávu
od Lily. „Vypadá to, že jsi žádaná.“
Rozzáří se. „Zajímalo by mě, co to bude. Netušíš?“
Zavrtím hlavou. „Nemám páru. Zítra to zjistíme. Myslíš, že to někam
vmáčkneme?“
„Další zakázka začíná až za nějakou dobu. Uvidíme, jaký budou podrobnosti,
ale myslím, že by to šlo.“
„Zasloužíš přidáno.“
Usměje se. „Moc ráda jsem ti pomohla, Wyatte.“
„Já jsem taky rád,“ řeknu, protože i když je sexy až na půdu, i když je nádherná
tak, že na to nestačí slova a i když bych se, kdyby nebyla mojí asistentkou,
urputně snažil dostat ji do postele, je taky naprosto úžasná v tom, co má na
starosti.
Položí ubrousek, podívá se na hodinky a smutně se na mě usměje. „Musím
běžet. Večer mám lekci. Tenhle týden to je jedinej čas, kdy se dostanu do
dódža.“
„Naprosto chápu,“ řeknu, a když odejde, napůl mě napadne, jestli jde na lekci,
nebo za nějakým týpkem, co jí psal, když se dívala na mobil. Možná, že být se
mnou je pro ni mučení? To asi ne. Jsem vtipnej jako opice. A navíc, připomínám
sám sobě, mi po jejím životě mimo práci vůbec nic není.
A přesně proto na ni vůbec nemyslím, když jdu později k sobě do bytu. Když
se sprchuju. Když padám do postele a listuju článkem o zvířecích zajímavostech,
kde se píše i to, že delfíni nikdy nezažívají hlubokej spánek. Mají na to příliš
aktivní mozky.
Tohle je jedna z věcí, co jsou na mně fajn. Umím vypnout mozek.
Ženský jsou složitý, ale situace s Natalií je prostá. Dát od ní pracky pryč.
 A přísahám, že když nám následujícího rána Lila vysvětlí svůj plán, nezačne to
být o nic složitější.
 KAPITOLA 3
Lila Mayweatherová nám servíruje kafe v křehkých porcelánových šálcích
s růžičkama podél okraje. Aby bylo jasno, já si na křehký šálky moc nepotrpím.
Ale kdo chce s vlky žíti…
Sedí v jídelně na židli s vysokým opěradlem, na sobě má tenisovou sukni
a hnědý vlasy se jí houpou v uhlazeným culíku. Všechno na ní je naprosto bez
poskvrnky, včetně toho, že nám nabízí smetanu v jedný z těch specializovaných
věciček s hubičkou a že na kostky cukru má cínový kleštičky.
„Já si nedám, díky,“ odmítnu cukr i smetanu. Ani nepamatuju, kdy jsem
naposledy pil kafe z něčeho jinýho, než je papírovej kelímek nebo hrnek
s ulomeným uchem.
Z Lilina bytu ta vyšší třída přímo kape a její kuchyně je ta nejluxusnější, jakou
jsem kdy dělal. Něco mi říká, že by mi to mohlo otevřít pár dveří. S Natalií si od
začátku padly do oka a teď si povídají o tom, jak je Natalie dobrá v bojových
uměních.
Lila položí ruku na Nataliinu paži, nahou pod krátkým rukávem bílý blůzy.
„Strašně ráda bych k vám někdy zašla na lekci. Ráda zkouším nová cvičení.“
„Slibuji, že se pořádně zapotíte,“ řekne Natalie rozpustile a dá si nohu přes
nohu.
Z tebe se pořádně potím i já.
Do hajzlu, už zase? Nadržený mimozemšťani se vrací a přebírají velení nad
mým mozkem.
„Už dlouho jsem se chtěla naučit sebeobraně. Jak dlouho učíte karate?“
Natalie je středoškolská šampionka v karate. Jasně, to mě jako nemá vzrušovat.
Ne ta střední škola – to karate. Ale jestli si dovolím myslet na to, že se umí prát,
budu mít celej den vztyčený stěžeň.
Radši myslím na kostky cukru. Na růžičky na šálcích. Na porcelánovej servis.
Protože já nejsem Floyd.
Ještě pár minut si povídají a já se mezitím nalívám kafem, protože i když je
v nóbl šálku, na kafi prostě ujíždím a mohl bych tu lahodnost srkat ve dne
v noci. Lila položí svůj šálek, složí ruce do klína a řekne: „Dnes jsem vás pozvala
oba, protože pro vás mám zajímavou novou zakázku. Craig investuje do jedné
nemovitosti, je to nádherná nová budova, a já dostala volnou ruku renovovat
střešní byt, jakkoli uznám za vhodné.“ Vyzařuje z ní sebevědomá radost.
Pokračuje: „Přirozeně jsem hned pomyslela na WH Truhlářství & Renovace
a ráda bych vás poprosila, jestli byste se nezhostili kuchyně. Z práce, kterou jste
udělali tady, jsem doslova unesená a neumím si představit, že bych komukoli
jinému dovolila sáhnout na mé vybavení.“
Ani se nesnažím zamaskovat úsměv, nejen kvůli tý nečekaný narážce, ale
i proto, že by mi ta zakázka mohla pomoct financovat nový zaměstnance. Úsměv
se mi rozšiřuje po celým obličeji, protože tohle je prostě jasný jak facka.
Nechápu, proč mě pozvala na kafe, aby mi nabídla další práci. Jasně že mám
zájem. Mám rád práci. Mám rád kutění. Mám rád spokojený klienty.
„To zní báječně,“ řeknu.
„A kdepak se ten krásný nový byt nachází?“ zeptá se Natalie.
„Ve dvaadvacátém patře. Je překrásný a je z něj úžasný výhled.“
„To zní skvěle. Kdy byste si představovala začít?“
„Myslela jsem si, že bych vám ho nejdřív ukázala, abyste viděli, s čím budete
pracovat,“ navrhne Lila.
Přikývnu. „Rozhodně. Chcete se tam jít podívat teď?“
Zasměje se a zavrtí hlavou. „Ale ne, promiňte, asi jsem vám to neřekla. Budete
muset letět mým soukromým letadlem.“
Suše polknu a podívám se na Natalii. Zamrká na mě. Mezi námi teď prolítly
nevyřčený slova, hlavně typu ty vole.
Soukromý letadlo stačí zmínit jen jednou a já se hned chci zeptat, kdy
odlítáme. A taky to udělám. Spokojeně pokrčím rameny. „Kdy letíme?“
„Byl by pro vás konec týdne moc brzy? Je to na Stripu. Budova stojí poblíž
Bellagia.“ Položí si ruku na srdce. Málem mě oslepí diamant velikosti slepičího
vejce, kterej se jí skví na prstu. Kajícně dodá: „Božíčku, měla jsem se vás nejdřív
zeptat. Byli byste ochotní pracovat v Las Vegas? Zaplatila bych vám o dvacet
procent víc než v New Yorku, za ty nepříjemnosti s prací mimo město, nutnost
najít si šikovnou partu a podobně.“
Ta žena je snad dobrá víla.
„Víc než rád to tam omrknu, Lilo,“ řeknu. „Určitě to nějak vyřešíme.“
Vrhne na mě zářivej úsměv a kývne na Natalii. „Proto jsem myslela na vás oba.
Vím, že Natalie je pro uskutečňování plánů naprosto nezbytná,“ řekne a mávne
rukou směrem ke kuchyni. „Dává mi smysl, abyste letěli společně.“
To poslední slovo mi zní jako ozvěna.
Společně. Společně. Společně.
Nikdo nic neříká a ticho se začíná šířit. Těžknout. Mohutnět.
Připomenu si, že jsme byli na večeři jen ve dvou. Jak by nám mohl společnej
výlet uškodit?
Odkašlu si a střetnu se s Nataliinýma modrýma očima. Přísahal bych, že
v nich je nadšení. „Natalie, měla bys čas? Nemusíš být zrovna v dódžu?“
Přikývne přímo rychlostí světla. „Měla. A jakmile budeme znát rozsah práce,
udělám všechno pro to, abych tuhle zakázku zařadila do Wyattova rozvrhu.“
Lila na židli málem nadskočí. „To je báječné. Dokonce vám můžu
zarezervovat apartmá v Bellagiu. Myslíte, že by vám takové ubytování
vyhovovalo?“
Ona to myslí vážně. Tohle je na její prosbě zdaleka to nejšílenější. Že podle ní
existuje šance, že by nám tenhle luxusní resort nevyhovoval. „Ano, to by mělo být
v pořádku,“ řeknu vážným tónem. „Co ty, Natalie, splňovalo by Bellagio tvoje
nároky?“
„Vzhledem k tomu, že jsem zvyklá spíš na motely, bych z ubytování v Bellagiu
nejspíš metala hvězdy,“ řekne Lile, která se přívětivě usměje.
Hvězdy. Pohledu na to, jak se Natalie vrhá hlavou dolů, bych se fakt nebránil.
Hlavně kdyby měla krátkou sukni.
„Budete chtít společný pokoj, nebo každý svůj?“ zeptá se Lila a očima kmitne
z Natalie na mě a zase zpátky.
Najednou – jako štěňátka, co se kutálí jedno přes druhý – se můžeme
přetrhnout, abychom stejně pevně odpověděli každý svůj. Oba to zopakujeme,
aby o tom nebylo sebemenších pochyb: „Každý svůj.“
Chvilku si ještě povídáme, a když se Lila omluví, že potřebuje vyřídit pár
telefonátů, Natalii zapípá zpráva. Přečte si ji a obličej jí zvážní. „Sakra. Hector
dnes nedorazí. Prý se v noci dost nevyspal.“
Hector je týpek, co mi má dnes pomoct dokončit instalaci skříněk.
„Kuuuurva,“ protáhnu, jako by to mělo deset slabik. Dramaticky si povzdechnu.
„Přesně proto musíme najmout lidi na plnej úvazek.“
Přikývne. „Potřebujeme někoho zodpovědnýho. Pravidelnýho. Hector píše, že
může přijít zítra.“
Zavrtím hlavou. „To nejde. Kromě toho, co když Šípková Růženka v noci zase
nezavře očička?“
Vezme mě za předloktí. „Zkusím pár lidem zavolat, třeba se mi ještě podaří
někoho sehnat.“
Vždycky se snažím práci dokončit včas a nemůžu si dovolit Lilu zklamat.
„Nech to plavat. Udělám to sám. Prostě tu zůstanu dlouho a dodělám to.“
Natalie zamítavě zakroutí ukazováčkem. „Nic takovýho. Pracovat moc hodin
v kuse je nebezpečný. Pomůžu ti.“
Pochybovačně se na ni zadívám. „Dík za nabídku, ale Hector nemá na starosti
plánování a organizaci. Používá vrtačku a cirkulárku.“
Zdvihne obočí a poklepe si na hruď. „Tak to pozor. Ty si po šesti měsících,
kdy pro tebe pracuju, myslíš, že neumím používat cirkulárku nebo zatlouct
hřebík?“
„Zatlouct hřebík asi umíš –“
Přeruší mě a zdvihne tři prsty. „Umím spravit kapající kohoutek.“ Dva prsty.
„Umím holýma rukama srazit dospělýho chlapa.“ Poslední prst. „A nejenže
umím vdechnout papričku habanero, umím i cokoli přeříznout.“
Pusa mi zeje dokořán. Nedokážu na to zareagovat. Nedokážu vůbec promluvit
a ona si nejspíš není vědomá, jakýho dvojsmyslu se dopustila, protože její ruce
mi vystřelí k pasu, a kurva, to je pro ně ale parádní místečko. Kdyby je přesunula
trošičku níž, možná by se mi splnily sny. Fajn, sním o tom, že ji pořádně
ošukám. Jako by to snad mohlo někoho překvapit.
 Rozepne mi opasek na nářadí, dá si ho kolem pasu, zapne přezku a vypadá
zasraně sexy.
Džíny. Bílá blůza. Můj obnošenej koženej opasek na nářadí nízko na jejích
bocích.
Po zbytek dne budu pracovat s ní.
Prosím, prosím, prosím, ať se ty nadržený mimozemšťani dnes usadí v mozku
jinýho chlapa.

▁▂▃▄▃▂▁
Pokušení, tvé jméno je Natalie.
„Kdo tě naučil hrát si s nářadím?“ zeptám se, když pracujeme bok po boku.
Obrátí oči v sloup a vyplázne na mě jazyk. Nemá to zamýšlenej efekt. Vypadá
rozkošně. Jako když na vás holka vystrčí holej zadek, aby vás urazila. Není to
urážka. Je to vítězství. Ne že bych měl poslední dobou to štěstí. Když nad tím
tak přemýšlím, nikdo na mě zadek nevystrčil už roky. Bylo by fajn, kdyby to
Natalie zlomila.
Vrací mi úder. „Ten samej člověk, co tě naučil hrát si s panenkama.“
„Jau, trefa.“
Strčí ruku do opasku a vytáhne šroubek. „Myslíš, že když jsem ženská, tak
neumím nic opravit?“
Odfrknu si. „Tohle je to poslední, z čeho bys mě mohla obvinit, zlatíčko,“
řeknu, ale hned zas mlčím. Zlatíčko? Tak jí obvykle neříkám. Ale hodí se to k ní.
Šroubuje šroubek do dřeva a říká: „Pro tvou informaci, naučila jsem se to od
mamky.“
„Od tvojí mamky chirurgyně?“
„Jo. Je to legrační, ale i chirurgové si hrajou s nástroji. Mají skalpely, nůžky,
a dokonce, jen si to představ“ – odmlčí se a v očích jí zasvitnou rozpustilý
jiskřičky – „vrtačky.“
Předstírám, že se chvěju.
„No nic, udělala jsi na mě dojem. Věděl jsem, že zvládáš základy, ale plnej
rozsah svých kutilských schopností jsi přede mnou tajila. I když je fakt, žes mi až
po několika měsících řekla, že jsi ninja.“
Směje se. „Ninja nejsem, mám jen černej pásek, třetí dan. Kromě toho,
nesnažím se ze sebe dělat mistra tesaře, jako jsi ty. Něco zvládnu, ale neumím do
toho bušit jako Wyatt Hammer. Ty jsi takovej pán kladiva, viď?“
Zakmitám obočím. „To si piš.“ Z bedny na nářadí, která leží na zemi, si vezmu
vrtačku. „Mimochodem, nevadí ti jet do Vegas?“
Zavrtí hlavou. „Vůbec ne. Ještě jsem tam nebyla. Určitě to bude zábava.“
Rychle ale dodá: „Ne že bychom se tam jeli bavit. Jedeme tam kvůli práci.“
„No, určitě by se našel čas na horskou dráhu, ruský kolo nebo něco jinýho, co
budeš chtít. Můžeme si zahrát ruletu nebo jít na nějaký představení.
Mimochodem, když jsem ti tehdy říkal, že si zasloužíš přidat, myslel jsem to
vážně. Jestli ta nová zakázka klapne, dostaneš o deset procent navíc.“ Nasazuju
dvířka skříňky. Ona dělá totéž vedle mě, ale vtom koutkem oka zahlídnu, jak jí
dvířka kloužou z ruky.
A přímo na obličej.
V mžiku jsem za ní a ruce mi vystřelujou vzhůru po obou stranách jejího těla.
Zachytím dvířka dřív, než se úplně vylomí z pantů.
„Mám to.“ Pevně tisknu dvířka kredence.
„Do prdele. Málem jsem to schytala –“
„Do hlavy,“ říkám tiše.
Přikyvuje a její vlasy se mi otírají o tvář. Je to příjemnější, než by mělo. Až moc
příjemný. „To by bylo na hovno, kdyby mi kredenc rozmázla obličej.“ Snaží se
to zlehčit, ale zhluboka se nadechuje a hlas se jí chvěje.
„Ale jsi v pořádku,“ řeknu, protože teď není dobrá chvilka na vtipy.
„Díky tobě. Byl jsi rychlej.“
„Nechtěl jsem, aby se ti něco stalo.“
Moje hruď se jí lepí na záda. Rozkrok jí tlačí na zadek. Tvář mám na jejím
krku, a když dýchám, do mozku mi proudí Nataliina vůně. Ještě nikdy jsem u ní
nebyl tak blízko a voní přesně tak, jak jsem si představoval. Svěže. Čistě. Jako
slunce.
 Jako když ležím na zahradě v houpací síti, tráva je čerstvě posekaná, a ona ke
mně jde a zlatý odpolední světlo jí tvoří svatozář. Vklouzne do sítě, strhne ze
sebe tričko, rozepne mi poklopec a pak pícháme. Líná, pohodová odpolední
šukačka s touhle ženou, co voní po slunci.
Naposledy ji vdechnu a ona konečně popadne dech.
Nenápadně vzdychne – takový tichý ach – a ten zvuk se mnou dělá věci.
Nasazuje mi do hlavy myšlenky. Otázky. Nebezpečný nápady, jako třeba možná
mě Natalie taky chce. Možná nejsem ten jedinej, kdo v sobě chová chtíč.
Přísahám, že jsem cítil, jak jí tělem proběhlo chvění jako vlnka po hladině jezera.
„Opatrně,“ zašeptám a nejsem si jistej, jestli mám na mysli ji, nebo sebe.
„Dobře.“
„Žádný obličejový palačinky na place, jasný?“ Teď jsem to já, kdo se to
pokouší zlehčit.
Položím dvířka kredence na pult a couvnu. Otočí se, sklopí oči a odhrne si
z čela pramínek vlasů.
Dokončujeme práci a nikdo už nic neříká.
Říkám si, že když s ní vydržím jeden den pracovat ve stejný místnosti, zvládnu
i víkendovej výlet.
Co by se mohlo na služební cestě do Vegas pokazit?
 KAPITOLA 4
Počítám dny do odletu, ale musím se zabývat i spoustou jiných věcí. Například
schůzkou, co mám následujícího rána s mladší sestrou a bratrem cestou do
psího útulku, kde dělám dobrovolníka.
„Přišel čas exnout Elizabeth Lecterovou,“ říkám Josie a koušu do
sedmivrstvýho řezu, kterej mi nabídla.
Josie vykulí svý zelený oči a máchne rukama. „To znamená, že s tím hodláš
přestat? Jako úplně přestat? Jako definitivně?“ Sedá si naproti mně k citronově
žlutýmu stolu v pekařství Sunshine. Pekařství patří mámě, ale Josie ho teď
v podstatě vede.
Ukážu na řez. „To je fakt žrádlo.“
Josie kousek podá mýmu dvojčeti Nickovi a spokojeně pokrčí rameny. „Já
vím. Na pečení jsem machr.“
„Možná jsi dokonce lepší než máma,“ ucedí Nick koutkem pusy, jako by
šeptal. „Ale neříkej jí to.“
Josie předstírá, že si zapíná pusu na zip, a ukáže na můj mobil. Je na něm
falešnej facebookovej profil jistý „Elizabeth Lecterový“. „Ty jsi vážně připravenej
zbavit se svý fiktivní kamarádky Elizabeth? I po tom, co se jí podařilo po nedělní
epizodě?“
Prstem si podříznu hrdlo. „Je čas ji zabít a ty další taky.“
„V nejlepším se má přestat,“ souhlasí Nick a utrhne si kus důkazu Josiina
nepřekonatelnýho talentu v kuchyni.
„Lepší už to být nemůže. Mrkni na tohle.“ Ukazuju na mobil. Beru si tváře do
dlaní a otevírám pusu, takže vypadám jako Výkřik Edvarda Muncha. „Moje
bývalá se hroutí v bolestech.“
Josie nahlas přečte odpověď, kterou Katrina, moje expřítelkyně, napsala
minulý týden: „Copak nikomu není nic svatý? Nevíte, jak spoilery bolí? To jsi
mohla rovnou vzít nůž a vrazit mi ho do srdce.“
Nick předstírá, že si utírá oči od slz. „Bú, bú.“
 Opřu se o opěradlo židle a protáhnu si nohy. „Tohle byl asi náš nejlepší
výkon. Jsem na naši továrnu falešných profilů dost pyšnej. Tohle musím slečně
Elizabeth přiznat. Se spoilerem poslední epizody Hry o trůny to Katrině opravdu
nandala.“
Josie zdvihne prst. „Ale nezapomeň na naši imaginární kámošku Emmu
Kruegerovou. Vzpomínáš, jak napsala příspěvek o tom, jak umřel Hodor?
Katrina ten večer bulela na celou zeď.“ Plácne si se mnou.
„To překoná jen dramatická zpráva Elinor Batesový o tom, že Jon Sníh je
naživu,“ dodám. Při vzpomínce na ten drtivej zásah mě zaplavuje pýcha. „I tak je
ale čas se rozloučit. Naše dílo je dokonáno.“
Josie si prohrábne vlasy s růžovým melírem. „Budeme držet minutu ticha, než
je zabiješ?“
Nasadím vážnej výraz a všichni tři sklopíme hlavy. Po několika vteřinách hlavu
zdvihnu a smažu profily, z nichž na Katrinu pršela sladká pomsta.
Elizabeth Lecterová, Elinor Batesová a Emma Kruegerová byly vymyšlený.
Jejich jména byly kombinací hrdinek Jane Austenový (Josie vystudovala
literaturu) a těch největších filmových záporáků všech dob.
Někdo se možná podiví, proč bych chtěl škodit Katrině, na první pohled
neškodný expřítelkyni, která mi navíc kdysi dělala webový stránky. I v tom byla
bývalá. Nechodil jsem s ní, když jsme spolu pracovali, přísahám na svou smrt. Jo,
připadala mi hezká a já jí evidentně taky, protože mě několikrát pozvala na
rande, když pro mě pracovala. Jenže já se už poučil, že si nemám začínat
s někým, kdo je spojenej s mojí firmou. I když poprvé to bylo s Roxy, přítelkyní
z vejšky, která s ní vlastně spojená nebyla. Ale chtěla být.
Každopádně jakmile byly stránky hotový a já změnil heslo – jen pro jistotu,
protože mi kámoš Chase připomínal, že hesla se mají měnit stejně často jako
spodní prádlo –, Katrina a já jsme spolu asi půl roku chodili.
A teď mi dovolte, abych vám vylíčil, jak může šest měsíců příjemnýho chození
přinýst tak neblahý následky. Nikdo nikoho nepodváděl, a dokonce jsme spolu
pořádali pikniky v parku, a jestli je něco, na co se fakt nehodím, tak jsou to ty
zasraný pikniky. Jenže ona je měla ráda a já jí chtěl udělat radost. Bohužel se
nakonec ukázalo, že toho od Katriny víc nechci – a přísahám, že to vůbec
nesouviselo s tím piknikovým mučením –, takže jsem to s ní ukončil. Přátelsky.
Jako slušnej chlap.
Potom Katrině dočista ruplo v bedně a použila svý programovací schopnosti
k tomu, aby se mi nabourala do stránek a smazala všechny soubory.
Jen tak, zčistajasna.
I když jsem si změnil hesla.
Jako totální maniak.
Jo, bylo to hnusný. Dost mě to stálo. Dokonce jsem si musel najmout
právníka, aby mi pomohl dát to zase do pořádku. Problémy, který Katrina
způsobila, byly částečně příčinou toho, že jsem potřeboval pomoct
s organizováním.
Proto jsem Katrině, nepokrytý odpůrkyni knih a milovnici všeho, co souvisí
s Hrou o trůny, uštědřil ránu na nejzranitelnější místo. S Josie jsme vytvořili
falešný profily žen, který by potenciálně mohly využít jejích webdesignérských
služeb, spřátelili se s ní na Facebooku a každou neděli jí na zeď psali spoilery,
živě a v reálným čase, kdy epizody běžely. Fungovalo to jen proto, že Katrina je
od začátku vysílání série v jiným státě a nemůže chytit stream, aby se na svůj
nejoblíbenější seriál pod sluncem podívala hned.
Chuděrka.
Je to to nejtrollovatější trollování vůbec a taky pořádně zasloužená pomsta.
Pochopte, ta holka mi pro nic za nic rozmrdala firmu nelubrikovaným
šroubovákem a to by mohl být jeden z důvodů, proč jsem teď trošičku opatrnej
a nechci si začínat s nikým, kdo nějak souvisí s mojí prací.
Ale všechny kanadský žertíky musí jednou skončit a dnes přišel čas rozloučit
se s tímhle. Zavřu Facebook a plácnu si s Josie. „Máma s tátou by byli pyšní, že
ses poučila od těch nejlepších. Co, brácho?“ řeknu Nickovi, protože my dva jsme
přímo králové Kanady a pár svých nejlepších tipů jsme předali sestře.
„Je úžasný, co všechno jsme s těma mozkama, který nám dali, dokázali,“ řekne
Nick. „Využíváme je k dobru, že jo?“
 „Rozhodně.“ Strčím si do pusy zbytek řezu, vstanu a opráším si ruce. „No nic,
musíme běžet do Little Friends vyvenčit psy. Což mi připomíná, Nicku, myslíš,
že bys je vyvenčil v pátek? Jedu pracovně do Vegas.“
Tázavě zdvihne obočí. „Ty teď pracuješ ve Vegas?“
„Možná začnu. Jedna klientka mě tam posílá. Zní to jako super práce. Vážně
doufám, že to klapne.“
Nick mě poplácá po zádech. „To je skvělý. Paráda.“
„Jo, bude to fajn výlet.“
Zamířím k světle oranžovým dveřím – pekařství je poctou všemu výraznýmu
a veselýmu – a vtom Josie prohlásí: „Zajímavý.“
Otočím se k ní. „Co je zajímavý?“
Významně si mě prohlíží. „Že jsi nezmínil, že Natalie jede s tebou.“
„Proč je to zajímavý?“ Ani se nemusím ptát, jak to ví. Josie je Nataliina
spolubydlící. Obě bydlí v bytě, kde dřív bydlela Nataliina sestra Charlotte. Když
se odstěhovala a vzala si Spencera, přenechala byt sestře a chvíli jí umožnila
neplatit nájem, aby mohla bydlet ve městě a dávat večerní kurzy karate tady ve
studiu. Za pár měsíců Josie vypršela smlouva a přestěhovala se k Natalii.
Vůbec není divný, že bydlí s mou mladší sestrou.
Přísahám, nepřijde mi to divný ani v nejmenším.
„Jen mi připadá zvláštní, že jsi nezmínil, že jede s tebou,“ všímá si Josie.
Nick vrtí hlavou a směje se. „Kámo, jestli ti něco zadělá na problémy, tak je to
tohle.“
Vracím mu to: „Ty jsi na tyhle věci expert.“
„Proto to říkám.“
Mávnu rukou v gestu, který má znamenat klídek. „Lidi, je to jen práce.“
Josie si utáhne uzel na světle modrý zástěře s třešničkama. „Natalie se na ten
výlet každopádně šíleně těší. A taky že se poprvé podívá do Vegas.“
Hned nastražím uši. „Vážně?“ Sakra, hlas mi přeskočil výš, jako bych byl
deváťák, co se plácá v pubertě. Nenuceně pokrčím rameny: „No, super.“
Nikomu to neuniklo. Josie významně zdvihne obočí, ale řekne: „Hlavně jí
nezapomeň ukázat město, jasný?“
 „Ukážu. Ceduli Las Vegas. Gondoly. Fontánu Bellagio.“
„A to, co máš pod poklopcem,“ pošeptá mi Nick do ucha a já toho sráče
šťouchnu loktem.
„Hlavně buď slušnej. Vždycky jsi mi říkal, že holka si zaslouží slušnýho
chlapa,“ říká Josie a vrací se za pult. Její slova se mě zvláštně dotýkají. Být slušnej
chlap je moje nejhlubší přání. Vždycky jsem takovej nebyl, a jestli se mi to teď
daří, je to díky Josie. Já tu holku miluju víc než cokoli jinýho na světě.
Ukáže na mě a Nicka. „To je obecný pravidlo pro vás oba. Moc dobře vím, co
jste zač. Vyrostla jsem s váma potížistama, vzpomínáte?“
Zasalutuju jí a srazím paty k sobě, takže stojím v pozoru. „Já jsem vždycky
slušnej, Josie.“
Nick a já odcházíme do psího útulku Little Friends, kde děláme
dobrovolníky.
„Víš vůbec, co to je být slušnej?“ zeptá se mě, když kráčíme po Columbus
Avenue. Venku vane teplej jarní vánek.
Vezmu do ruky sluneční brýle, který mám zavěšený na výstřihu trička,
a nasadím si je na nos. „Jo. Je to být pravej opak tebe.“
„Ty budeš tak v prdeli!“ říká, kroutí hlavou a směje se. Vyhýbáme se běžkyni
v zářivě růžových legínách a kolem nás supí taxíky a auta.
„Máš pro Natalii slabost už od Spencerovy svatby. Vzpomínáš?“
Zamítavě mávnu rukou. „Blbost, to není pravda.“
„Kámo, když za mnou přišla, abych si s ní zatancoval, řekl jsi mi, že tě chce.“
„Chtěla mě.“
„A to je přesně ono. Tohle říkáš jen tehdy, když tu holku chceš ty.“
Podívám se nahoru k modrý obloze. „Jsem si dost jistej, že to říkám pořád.
Jsem sebevědomej parchant, nebo ne?“ mrknu na něj a na přechodu ho
poplácám po rameni. „Jen klid, kovboji. I kdybych ji kdysi fakt chtěl, jsem mistr
sebeovládání.“
Uchechtne se. „Sebeovládání. Slovo, který k popisu mýho malýho bráchy ještě
nikdo nepoužil.“
Předstírám smích. „Možná mě tak dobře neznáš.“
 „Řekl bych, že tě znám líp než kdokoli jinej.“
„Pak mi prozraď, ó moudrý, jak se mi mohl podařit výkon století – celý měsíce
se k ní ani nepřiblížit?“ Vyzývavě zdvihnu obočí a čekám, až mi to nandá.
Posune si na nose brýle a mírně přikývne. „Fajn, fajn. Trochu ovládat se umíš.“
Zavrtí hlavou, jako by tomu sám nevěřil.
Ale já tomu věřím.
Musím.
Obzvlášť tehdy, když o tři dny později nastupuju do soukromýho letadla
s Natalií Rhodesovou, ztělesněným pokušením, typicky americkou holkou
s černým páskem a ohnivým jazykem.
Usazuje se na béžovou koženou sedačku, dává si nohu přes nohu a vrhá na mě
ten svůj úsměv.
Sladkej, sexy úsměv.
Do prdele, být slušnej se přeceňuje. Chtěl bych s ní být neslušnej.
 KAPITOLA 5
Tak na tohle bych si zvykl. Kožený sedačky, který se dají úplně sklopit.
Bezchybnej servis, co zahrnuje i oběd o třech chodech. Tichý let na křídlech
luxusu po boku Natalie.
Lila klimbá v sedadle přes uličku. Vzala si xanax. Řekla nám, že z létání bývá
nervózní, takže teď se nachází v říši snů a oči jí zakrývá černá saténová maska.
„Mám vám ještě něco donést?“ zeptá se letuška.
Podívám se na ni. Na zlomek vteřiny mi dochází, že je hezká. Obsluhuje nás
celou dobu, ale jejího vzhledu si všímám až teď. Hedvábný rudý vlasy, plný rty
a vřelý, hnědý oči, to všechno na pevný štíhlý postavě. Jenže myšlenky na ni
hned opouští moji hlavu. Není to jen proto, že by bylo neslušný balit letušku
v Lilině letadle, bylo by taky přízemní ji balit před zaměstnankyní. Skutečnost je
taková, že vůbec netoužím poznat ji blíž. Teď mám zájem mluvit hlavně
s Natalií. I když se v kanceláři vzájemně dobíráme a párkrát jsme spolu šli na
večeři, většinou mluvíme hlavně o práci. Je toho hodně, co o ní nevím.
Letuška sklízí nádobí po tuňákovým obědu a ptá se, jestli se nechceme
podívat na film.
Obracím se k Natalii a nechávám ji rozhodnout. Kroutí hlavou a říká: „Asi si
budu číst.“
Ale nečte si. Nevytahuje Kindle ani knihu. Místo toho do mě šťouchne loktem
a řekne: „V životě bych neřekla, že práce pro truhlářskou firmu bude obnášet let
do Vegas. Měla jsem tě vyhledat už dávno. Nikdy bych nevzala ty hrozný místa,
kde jsem dřív pracovala.“
Zasměju se. „Vyprávěj mi o tý svý pestrý pracovní minulosti.“ O tom, co
dělala, než začala pracovat pro mě, vlastně moc nevím. Přijal jsem ji, protože je
schopná, ne na základě jejího životopisu.
Zdvihá jedno obočí. „Jako třeba o tom, když jsem pracovala pro erotickou
linku?“
Málem mi vypadnou oči z důlků. Hned se ale dávám do kupy a ze všech sil se
snažím působit nevzrušeně. „Jo, fakt?“
 Přikyvuje. „Bylo to překvapivě fajn. Dělali jsme všechno, ale naší specialitou
byli chlupáči a chodidla.“
Usilovně si držím vážnou tvář, ale před očima se mi jako neonový billboardy
míhají vize Natalie, která točí kabelem sluchátka a zastřeným hlasem vrní cosi
o vysokých podpatcích na svých drobných nožkách. Suše polknu a vypravím ze
sebe: „Opravdu?“
Nepoznám, jestli mě to spíš vzrušuje, nebo rozrušuje. Možná obojí. Asi spíš
vzrušuje.
Několikrát kývne hlavou. „Netušil bys, kolik chlapů má fetiš na chodidla, ale
když začneš poskytovat sex po telefonu, poznáš to. Chtějí slyšet, jak
v podpatcích klapeš po podlaze. Líbí se jim, co to s těma tvrdýma prknama
dělá – a to myslím v obou smyslech.“
Kruci, já miluju dvojsmysly. Ujíždím na nich. Ale teď nemám páru, jak
reagovat. Mnu si bradu. Tohle je úplně nová stránka Natalie.
Nemůžu si pomoct, musím si představovat, jak klape po podlaze na jehlách.
Už teď má vzhled roztleskávačky a duši uličnice – což je dost opojná
kombinace –, a kdyby se k tomu přidaly ještě podpatky, dočista by mě kleplo.
Aby bylo jasno, nemám žádnej fetiš na chodidla ani nic podobnýho, ale vsadím
se, že na deseticentimetrových podpatcích by vypadala hříšně sexy. Červených.
S nohama kolem mýho pasu, zatímco bych ji píchal opřenou o zeď.
„A co ti chlupáči?“ zeptám se. Usilovně se snažím držet tématu bizarního
fetiše a nesjíždět v duchu k vlastním chlípným představám.
„Lidi, kteří nosí chlupatý kostýmy,“ vysvětluje.
„Já vím, že to existuje.“ Zmateně nakrčím čelo. „Ale vždycky mi připadalo, že
to se dělá spíš naživo.“
Dramaticky přikývne. „Náhodou, u sexu po telefonu je to dost populární.
Předstíráš, že máš na sobě liščí kostým. Nebo kostým veverky. Oblíbený byli
i mývalové. Ale hlavně to byla sexy veverka. To byla favoritka.“
Snažím se. Přísahám, že se snažím. Ale nějak si neumím představit, jak Natalie
šeptá sexy slůvka jako já si do tváří budu strkat oříšky a ty se o mě tři ocasem.
„Chlapi volali a chtěli si užít s holkou v kostýmu veverky?“
 Přikyvuje. „Říká se tomu yiffing. Šílený, co?“
Vjedu si rukou do hustých vlasů, dnes trochu vlnitých. „Docela jo, ale proti
gustu žádnej dišputát.“
Zdvihne jedno obočí. „Přiznej se. Šokovalo tě to.“
„Né.“ Snažím se nedat na sobě nic znát. Ale potom si říkám, seru na to. „Tak
jo. Možná trochu jo.“
Na tváři se jí rozsvítí širokej úsměv. „Dostala jsem tě.“ Ukáže na mě prstem
a v světle modrých očích jí zajiskří vítězství.
„V čem jsi mě dostala?“
„Zaslechla jsem, že si rád děláš z lidí legraci. Josie mi to řekla.“
Rozřehtám se a uznale přikývnu. „Dobrá práce.“ Pomalu tleskám. „Pěkně jsi
mě povodila za nos.“
Chytnu se za nos a ona předstírá, že za něj tahá. Dělám, že ho chytila, a ona ve
vzduchu tahá, jako by můj nos byla velká ryba.
Heká, když ho navíjí jako navijákem, a já si s ní plácnu. „Ale vážně. Dnes
platím večeři.“
„Já doufám, že ji budeš platit vždycky,“ řekne a potom důrazně dodá: „Šéfe.“
Ach, jako bych to potřeboval připomenout.
„No nic,“ pokračuje, „možná jsem tě trochu vodila za nos, ale všechno, co
jsem řekla, je pravda. Neřekla jsem, že jsem to byla já, kdo byl na telefonu.
Všechny ty věci znám, protože jsem doopravdy pracovala pro erotickou linku.
Jen jsem sama nebyla operátorkou. Prověřovala jsem holky, co pro nás chtěly
pracovat, organizovala jim pracovní rozvrh, zajišťovala, aby dostaly zaplaceno,
a spojovala hovory. Byla to docela zábava.“
„A na mě to docela udělalo dojem.“ Nikdy bych nehádal, že Nataliiny
pracovní zkušenosti budou zahrnovat i erotickou linku, ale způsob, jakým to
popsala, dokonale souzní s její schopností všechno skvěle zorganizovat.
Rozpustile mě plácne po paži. „Takže technicky vzato jsem nelhala.“
„Technicky vzato jsi mě parádně bavila.“
„To je dobře,“ řekne a zářivě se usměje. „Chceš vědět, kde jsem dělala ještě?
Měla jsem pár zajímavých prací.“
 „Jasně.“ Protáhnu si svý dlouhý nohy. Prostor kolem sedadel v tomhle letadle
si naprosto vychutnávám, o konverzaci nemluvě.
„Po erotický lince jsem dělala zvířecí pedikérku.“
„To existuje?“
Přikývne a upřeně se na mě zadívá. „To si piš. Dá se tím docela slušně uživit.
Divil by ses, kolik jsou boháči na Manhattanu schopný zaplatit za to, že přijdeš
k nim domů a ostříháš jejich čivavě drápy.“
„Tak proč jsi u toho nezůstala?“
„Asi tě to bude šokovat, ale nechtěla jsem zbytek života strávit péčí o psí
tlapky. Nechápej to špatně. Zbožňuju psy a tlapky jsou super, ale když mi to
začalo zasahovat do večerních lekcí v dódžu, musela jsem si vybrat. Jedno, nebo
druhý. Tak jsem se s tlapkama rozloučila.“
Poplácám ji po koleni. „Což nás přivádí k tvý skutečný vášni. Kopání lidí do
hlavy.“
Předstírá, že mi dává pěstí do hrudi a zastavuje se takhle blízko před ní. „Nebo
do srdce.“
Oči jí svítí. Na zlomek vteřiny jsem v nich něco zahlédl. Možná je to jen tím,
že její slova zní jako varování – jako by dokázala mýmu srdci zasadit skutečnou
ránu.
Zamrkám a odvrátím pohled.
Skloní paži a složí si ruce do klína. „Opravdu to miluju.“ Teď zní trochu
klidněji a vážněji, než když před chvílí vtipkovala o yiffingu, chodidlech,
tlapkách a drápech. „Vždycky jsem to milovala.“
„Už odmalička?“
„Rodiče mě zapsali na karate, když mi bylo šest. Měla jsem spoustu energie
a tohle byl super způsob, jak ji vybít. Začalo mě to fakt bavit. Ty techniky,
dovednosti a ze všeho nejvíc to, že se máš vždycky v čem zlepšovat.“ Zdvihne ke
mně oči a podívá se na mě. Zdá se, že teď shazuje jednu vrstvu, která nás halí –
možná tu mezi šéfem a asistentkou –, a odvažuje se vkročit na osobnější území.
„Taky mě moc baví to učit. Nejradši mám sebeobranu. Ráda učím ženy bránit se
pomocí bojových umění a chci v tom pokračovat. Mám pocit, že jestli můžu
něco udělat, je to tohle, víš?“
Její hlas zní zranitelně, jako by se chtěla ujistit, že tohle vyznání pro mě něco
znamená. Že k němu budu přistupovat něžně. A to budu. „Naprosto ti rozumím
a něco mi říká, že v tom jsi skvělá.“
„Nevykládej si to špatně. Baví mě dělat pro tebe a moje práce u WH je
naprosto úžasná,“ řekne. Zdvihne koutky v nepatrným úsměvu, z něhož se
vzápětí stane zívnutí. Pořádný zívnutí s otevřenou pusou. Zakryje si ji rukou.
„Asi slyším volání šlofíku.“
Za několik minut už tvrdě spí na sedačce. A za chvilku jí hlava padá na moje
rameno. A když je hluboko v REM fázi, její trup klesá níž, níž a ještě níž…, až mi
její hlava dopadá na klín.
A tak se stane, že zbytek letu trávím s Natalií na klíně.
Jo, rozpaluje mě to. Jsem kurevsky vzrušenej. A jo, myslí se mi míhají
představy o tom, kde by její hlava mohla být, kdyby se probudila, posunula se
o pár centimetrů a doširoka otevřela pusu.
Trochu se na sedačce zakloním, abych dostal Nataliinu tvář dál od rodinných
klenotů.
Za chvíli přistáváme v Las Vegas. Přistání ji probudí, hned se napřimuje
a očima kmitá kolem, jako by si potřebovala připomenout, kde je a co se stalo.
„Já jsem…?“
Ukazuje na moje nohy.
„Spala na mým klíně?“
Přikyvuje.
„Jo.“
Kulí oči, až jsou jako tenisáky. „To já ti udělala tohle?“ Horečně mi ukazuje na
rozkrok.
A do prdele. Všimla si toho banánu, co mám v kapse. V duchu si rychle
projíždím litanii potenciálních výmluv, který by mohly ospravedlnit, že mi po
jejím odpoledním šlofíku na klíně trčí prkno, ale pak si všimnu, kam ukazuje.
Není to moje péro. Je to mokrá skvrna na mých džínách. Obrovská mokrá
skvrna, kterou mohlo způsobit jedině –
Chytne se za srdce. „Strašně se omlouvám, že jsem tě poslintala.“
Rozřehtám se. „Zlatíčko, ty mě můžeš poslintat vždycky.“
Omluvně se na mě usměje a potom si sáhne do zadní kapsy, nejspíš pro
telefon. Když ho tam nenajde, rozhlížím se, kde by mohl být, a pak ho uvidím na
zemi u svých nohou, kam musel spadnout, když spala.
Shýbnu se, abych jí ho podal, a ze všech sil se snažím na něj nedívat, ale přesto
si všimnu, že na displeji svítí zpráva od její sestry.
Já věděla, že to budeš cítit takhle!
To by mě zajímalo – cítit jak?
 KAPITOLA 6
Eiffelovka je trpaslík. Ruský kolo se točí jako miniaturní hračka a horská dráha
u hotelu New York-New York se vine kolem casina jako architektonickej model.
Tam, kde stojíme, ve dvaadvacátým patře novýho bytu Lilina manžela, jsme
králové a královny tohohle města králů.
Je to jedna z nejvyšších budov tady. Zanedlouho se jistě stane domovem
billboardů, který se zabydlí po celý její výšce a budou lákat turisty na všemožný
třpytivý spektákly pro smysly. Ale teď je to především potenciální lokace mý
nový zakázky.
Pořád si nejsem tak docela jistej, proč ji Lila chce dát mně, a ne někomu
z místních, tak se jí na to zeptám. Vybudoval jsem si pověst upřímnýho
člověka – není důvod to teď měnit. Stojí vedle mě, kříží paže a pyšně hledí na
město hříchu přes prosklenou stěnu obývacího pokoje.
„Líbí se vám to? Ten byt je krásný, ale kuchyně dost hrůza, nezdá se vám?“
Lila mávne paží směrem k červenýmu sporáku, černým skříňkám a smaragdově
zelený kuchyňský lince. „Můžete s tím něco udělat?“
„Rozhodně. Všechno sladíme a uděláme z ní ústřední bod domova, jaký si tu
přejete mít. Ale paní Mayweatherová, musím se zeptat – proč si nenajmete
někoho místního? V tak úžasném prostoru by chtěl pracovat každý.“
Otočí se ke mně, podívá se mi do očí a zdvořile se zasměje. „To je od vás moc
milé. Ale víte, jak těžké je najít někoho, komu můžete důvěřovat? Pustit si ho
domů? A obzvlášť v novém městě.“ Hlas jí přeskočí výš a Lila si začne pohrávat
s perlovým náhrdelníkem. Z nevyřčených slov poznávám, že kdysi musela
narazit na pár výtečníků. „Po světě běhá tolik nebezpečných řemeslníků, kteří se
tváří jako vaši přátelé.“
Nejradši bych si s ní solidárně plácl, protože o výtečnících něco vím. Moje
přítelkyně z vysoký Roxy z nich byla ze všech nejvýtečnější, ale tehdy jsem to
nepoznal. Po skončení školy mě povzbuzovala, abych si založil řemeslnickou
firmu, fandila mi a pomohla vytvořit byznys plán. Když mě potom opustila kvůli
nějakýmu týpkovi z Wall Street, co vydělával víc, udělala naprosto všechno, co
mohla, aby si na cestě ze dveří vyceněnýma zubama urvala alespoň kousek WH
Truhlářství & Renovace pro sebe. Jako by se z koaly vyklubal aligátor.
Kývnu na Lilu, protože taky nestojím o žádný výtečníky, aligátory ani
expřítelkyně, který umí až moc dobře skrývat svoji šílenost. „To úplně chápu.
Vážím si toho, co jste řekla, a jsem rád, že si to myslíte. Moc to pro mě
znamená.“
„Navíc jste minule dodržel termín a žádný z mých přátel na Manhattanu
nenašel jedinou firmu, která je plní.“ Máchne rukou ve vzduchu a zdvihne bradu,
jako by byla osobně uražena ponížením, jež její přátelé utrpěli. „Jste ohrožený
druh, Wyatte, a jestli něco potřebuji, je to dodržet termín. Chci to mít hotové,
abych tu mohla uspořádal večírek pro jednu ze svých oblíbených charitativních
organizací. Místní filantropka Sophie Wilstonová mi bude pomáhat. Zvládnete
pracovat i v takto vzdálené lokalitě?“
Rozhlédnu se kolem, abych znovu nasál prostor. Je to open plan se spoustou
místa, sníženým obývacím pokojem a nádhernými ložnicemi. Styl je moderní
a čistej. Bílý zdi, prostej nábytek a světlý dřevěný podlahy. Zato kuchyně je
naprostej chaos. Jako by ji navrhovala opilá opice, která u toho dlabala něčím
říznutej banán.
Natalie se vynoří z kuchyně, kterou právě měřila. Vychází sebevědomě, v ruce
má zavřenej laptop a něco zapisuje do poznámkovýho bloku, co má na něm
položenej.
„Ty, Natalie,“ zavolám na ni. „Myslíš, že tuhle zakázku zvládneme? Budeme
potřebovat elektrikáře a místní dodavatele různých dílů.“
„Vlastně,“ řekne Lila a zdvihne prst, aby se do toho mohla vložit, „nic z toho
nebude potřeba. Můžete použít své pravidelné dodavatele z New Yorku
a všechno sem dopravit mým letadlem.“
Zakřením se od ucha k uchu. Ježíši Kriste. Ona je opravdu dobrá víla. Plní mi
všechny mý pracovní sny.
Natalie si stoupne vedle mě. „A pokud jde o elektrikáře, jednoho už mám.
Mluvila jsem s kamarádem, co vede místní klub Edge. Spojí nás se svým
elektrikářem a taky s kýmkoli dalším na specializovaný úkoly. Ty tu budeš
muset jen být a udělat tu práci,“ řekne mi a pak se otočí k Lile. „Zvládneme to. Já
budu všechno řídit na dálku a Wyatt bude pracovat na místě. Klapne to.“
„To je báječné! Jsem nadšená.“ Lilin úsměv je stejně širokej jako bulvár Strip.
„Ta benefiční akce je pro mě moc důležitá a chci, aby můj domov skutečně
zazářil. Dokážete odhadnout, jestli se vejdete do rozpočtu?“ zeptá se a potom mi
řekne, kolik je ochotná utratit. To číslo má za sebou tolik nul, že se mi málem
vyhákne čelist, jak moc otevřu pusu.
„To by myslím nebyl problém. Co kdybychom teď šli zpracovat odhad,
poslali vám ho a pak –“
Lila skočí Natalii do řeči. „A pak to můžu podepsat ještě dnes večer!“
To mohla rovnou říct abrakadabra.
Ve výtahu jsem s Natalií o samotě a Lila zůstává. Dveře se zavírají s tichým šššš
a já se otáčím ke svý asistentce. „Teď už to můžu říct?“
„Myslíš to, jak mi přidáš o dvacet procent?“ ptá se rozpustile.
Směju se. „Určitě jsem řekl deset.“
„Deset nebo dvacet… Jakej je v tom rozdíl?“
Výtah jede pomalu dolů. „Ale vážně. Za tohle ti budu muset víc platit. Je to
spousta práce.“
„Štípni mě, jestli se mi to nezdá,“ říká a nastavuje mi paži.
Předstírám, že ji štípu.
„Au, au, au,“ křiví obličej.
Pouštím ji. „Ale odpověď je ano. Zvýšení tvýho platu začne dneškem. Díky
Lile.“
„I když to ještě oficiálně nepodepsala?“
Mávnu rukou. „Je to tutovka.“
Podám jí ruku, abychom si potřásli, ale místo toho mě obejme. „Tolik ti
děkuju,“ říká srdečně. Její rty jsou u mýho krku, prsa se mi tisknou na hruď, prsty
se téměř dotýkají mých vlasů.
„Ty za to stojíš.“
A úžasně voníš. Jsi fantasticky hebká. A já jsem kurevskej mistr sebeovládání,
protože to jediný, co teď chci, je zmáčknout tlačítko stop, zaháknout si tvoji nohu
kolem pasu a pořádně tě ošukat.
„Teď můžu natočit ty videa.“ Odtrhne se ode mě a vítězně zdvihne pěst.
„Jaký videa?“
Celá její tvář jako by ožila. Oči jí svítí jako prskavky. „Začala jsem pracovat na
videích o sebeobraně. Něco podobnýho, co bývá na YouTube. Chci, aby měly
dobrou produkci, a když se mi to povede, může mi to přitáhnout nový
studentky.“
Usměju se. „To jsem nevěděl. Je to paráda. Už jsi začala natáčet, nebo jsi
pořád v procesu plánování?“
„Pár jsem jich už udělala, ale potřebovala bych je mít lepší. Něco jim chybí.
Asi tuším, co to je, ale zatím jsem neměla peníze, abych je vytvořila v kvalitě,
jakou si představuju,“ řekne rychle a potom změní tón, jako by se chtěla omluvit
za svůj optimismus. „Nejspíš to zní směšně. Moje sny o sebeobraně.“ Mávne
rukou, jako by to chtěla shodit.
Chytnu ji za paži. „Ne. Vůbec to nezní směšně. Sny nikdy nejsou směšný.
A teď si za nima můžeš jít, jak potřebuješ.“
Vrhne na mě ten svůj úsměv, co mě vždycky odzbrojí, co mi zabodne háček do
srdce a hrozí, že mi ze života nadělá paseku. Je tak upřímnej. Říká, že ona je
naprosto přímočará osoba, která na stůl vykládá všechny karty. Která rozdává
komplimenty, sdílí vaše nadšení a neskrývá, kým je a co chce. To všechno
vyjadřuje křivka jejích rtů, záblesk v jejích modrých očích, to, jak jí celej obličej
září… Do prdele, začínám se v týhle její stránce topit a musím se dát do kupy.
Musím pamatovat na aligátory. Na ty šílený aligátory, i když Natalii nemůžu do
týhle plazí kategorie vůbec zařadit.
Ale přesto, kdo se jednou spálí, příště si dá pozor, takže je čas přestat na ni
takhle myslet. Začnu tím, že pustím její paži.
Když jsme v přízemí a vystupujeme z výtahu do lobby, Natalie řekne: „Musím
přiznat, že mi budeš v kanceláři trochu chybět, až budeš pracovat pár týdnů tady
u Lily.“
A to mě podržte, jestli se do mě tahle poznámka nezaryje ještě hlouběji. Než
stihnu předvést svoje mistrovský sebeovládání, nekontrolovaná část mýho
mozku se mi vymkne. „A víš ty co? Ty mi budeš taky chybět,“ řeknu, a tentokrát
to nemají na svědomí žádní nadržení mimozemšťani. Jen já sám.
Vstupujeme do otáčivých dveří a vycházíme z nich do lasvegaskýho
odpoledního slunce na krátkou procházku do Bellagia.
Natalie ukáže směrem, odkud jsme přišli. „Asi jsem ti předtím skočila do řeči.
Když jsme vlezli do výtahu, řekl jsi teď už to můžu říct?“
Zasměju se, jak mě přenese k tomu, na co jsem myslel, když jsme odcházeli ze
střešního bytu. „Jen… to mě poser. Lila je ten nejštědřejší člověk, jakýho jsem
kdy viděl.“
„Štědrá je. Ale slyšel jsi, co řekla. Ty si tu štědrost zasloužíš.“ V jejím tónu
není znát, že by si mě dobírala, a ten kompliment mi připomene, co je pro mě
důležitý – být slušnej chlap. V práci. V životě. S ženskýma.
Musím přestat myslet na ojíždění Natalie ve výtazích a taky na to, že mi bude
chybět. Tak se přemýšlí o holkách, s nimiž chodíte. Natalie je jen
zaměstnankyně. Nic víc.
Podívám se na hodinky. „Už budou čtyři. Je podle tebe šance, že najdeme bar,
kterej by nám v tuhle časnou hodinu nalil?“ zavtipkuju, protože ve Vegas je
celodenní popíjení nejenom možný, ale dokonce vítaný.
„Určitě. Pojď si něco dát do Bellagia.“
„To zní dobře. Co takhle brzká večeře, pár drinků a finanční odhad?“ Vidíte?
Jsem samá práce.
„A možná bychom to pak mohli oslavit a projet se na horský dráze?“
Na tohle říkám ano, protože kdyby život byl jen samá práce a žádná zábava,
Wyatt by byl moc mrzutej.
 KAPITOLA 7
O pět hodin později mi Natalie ukazuje, jakým způsobem mi chce zasadit úder
do hrdla.
„A pak se takhle otočím, jen abych se ujistila, že jsi poraženej,“ řekne
a provede rychlej, nízkej kop v blízkosti mýho kolene. „Ale kopla bych tě silněji
a ty by ses skácel k zemi.“ Mrkne na mě. „Tohle byl jen můj barovej kop.“
Zachvěju se. „Nechtěl bych tě potkat v temný uličce, sensei Natalie, ať už bys
na mě použila jen svůj barovej kop, nebo rovnou karate sek do krku.“
Jsme v hlučným baru hotelu New York-New York, kde hraje rocková hudba,
protože tady se nachází horská dráha. Natalie už má v sobě dva drinky – pro
dnešní večer si vybrala mojita. Vypráví mi, co přesně chce předvádět ve svých
videích o sebeobraně. Většinou ty pohyby demonstruje na mně. No, není to
skutečná předváděčka, při který bych padal přímo na zadek, ale předstírá, že mě
mlátí.
Možná jsem masochista, ale líbí se mi to. I když možná se mi líbí hlavně
pozornost, kterou mi tahle ženská věnuje. Ať už je důvod jakejkoli, výsledek se
mi zamlouvá: sahá na mě. I když je pravda, že v tuhle chvíli je dobrý všechno,
protože zakázka dostala pěkně zářivou zelenou a my oslavujeme.
Odhad jsme vypracovali po návratu do Bellagia. Natalie ho poslala Lile e-
mailem. Za třicet minut nám Lila napsala: „Báječné! První šek dorazí v pondělí.“
Což pro Natalii znamená zvýšení platu a pro mě možnost expandovat. Taky
to znamená to, že Natalie maže po cestě k namazanosti a já jí jsem těsně
v patách. Převlíkla se z pracovního oblečení. Teď má na sobě červenou sukni
s nějakým surrealistickým květinovým vzorem, černý podpatky a hedvábnej
černej top. Ty podpatky jsou sexy, ale i pantofle by stačily.
Pochopte, já jsem chlap, kterýmu se líbí všechno. U ženských nemám
preference. Někteří páni mají radši blondýnky, jiný jedou po zrzkách a další šílí
kvůli exotickým ženským. A já? Pokud jde o dámy, jsem všežravec, co má
pořádnej apetit.
 Ale právě teď, když jsem s Natalií, z který doslova září energie a nadšení, bych
si dal blondýnku s přílohou naplácání přes zadek. Možná předkrm ze žhavých,
vášnivých polibků, jako hlavní chod drsný šukání a jako dezert bychom si dali
čtyřhru.
Kurva.
Zase v tom lítám.
Zamrkám, abych zahnal všechny myšlenky nevhodný pro práci, a snažím se
vymyslet nějaký obecný téma, o němž bych mohl tlachat a vrátit se do zóny
slušných chlapů. Něco, co ve mně nenastartuje sexuální představy. Možná
faktury, který musíme zařadit do evidence. Nový nástroje, který máme objednat.
Možná dokonce zakázky, co máme naplánovaný po týhle ve Vegas.
Ale na probírání práce teď nemám náladu, takže se chytám něčeho, co jsem
četl začátkem týdne. Zrovna se jí chystám říct svou oblíbenou zajímavost, kterou
jsem se nedávno dozvěděl – totiž že kočky nemají klíční kosti jako my, a proto
se dokážou vmáčknout do malých otvorů velikosti jejich hlavy –, ale když se
z repráků začne valit Bon Jovi, přisune se Natalie blíž ke mně.
„Podívej se tam,“ říká a sotva šeptá. „Ta mu vypráví o svých chlupatých
snech.“
Sleduju její pohled až k páru, co sedí na protější straně baru. Týpek je od
hlavy až k patě oblečenej od Brooks Brothers, od tmavomodrýho obleku po
povolenou červenou kravatu. Žena vypadá jako jeho kolegyně, soudě podle
nažehlený bílý blůzy – nebo možná někdo, s nímž právě uzavřel obchodní
dohodu. Ale z toho, jak ji objímá kolem ramen, to spíš vypadá, že dnes uzavřou
ještě jinej typ dohody.
„Nahoře v pokoji má mývalí oblek,“ řeknu, protože Nataliina hra je zábavnější
než zajímavosti o kočkách. Nakloním čelo k ženský se sluchátkama v uších, co
vypadá jako gotička, a potetovanýmu klukovi vedle ní, kterej do sebe klopí
panáky. „Ona se převlíká za pastýřku, aby jí mohl naplácat tou…, jak se to kurva
jmenuje?“
Obrátí oči v sloup. „Wyatte.“ Předstírá, že mě hubuje. „Přece pastýřská berla.“
Lusknu prsty. „To je ono. Plácá ji přes zadek berlou.“
 Na zlomek vteřiny se mi zdá, že Natalii ze rtů unikne prudkej výdech. „To zní
celkem zábavně,“ řekne drze, jako by takovou hru chtěla vyzkoušet. „Co kdyby
utekly ovečky mně?“
A vypadá to, že jí fakt utekly.
„Mám ti je pomoct hledat?“
Její oči mě zvou. „Jo. Ale na to hledání budu potřebovat další drink. Tentokrát
vodku s tonikem.“ A protože kolem zrovna prochází barman, objednávám dvě.
Zatímco barman nalívá, Natalie si opře bradu o dlaň a podívá se mi zpříma do
očí. „Miluju vodku s tonikem. Chceš vědět proč?“
„Vsadil bych se, že chci.“
Ale než mi stihne vyjevit svou lásku pro tento nápoj, ozve se jí v kabelce
telefon. Zamečí tak hlasitě, že si získá naši pozornost. Natalie ho vyloví a pevně
ho stiskne blízko u těla, jako by to byla nějaká vzácnost. „To je Lila. S tímhle
tempem nejspíš volá proto, aby nám řekla, že nám zaplatí ještě víc.“
„Ty vole, jo. A já všechny ty prachy navíc dám tobě.“ Nadouvám hruď.
„Protože jsem štědrej chlap.“
Vidíte? Dokážu se k ní chovat hezky a nepředstavovat si přitom, jak ji píchám.
Alespoň v tuhle vteřinu. Před deseti vteřinama jsem na to myslel.
„Asi tě miluju,“ řekne a pošle mi vzdušnou pusu, právě když nám barman nese
pití.
Potom probudí displej mobilu a její výraz se změní. Koutky rtů se stočí dolů
a vyjde z nich dlouhý, nikdy nekončící „kuuurva“. Stiskne k sobě víčka, polkne
a nadechne se. „Tak to mě omrdej,“ řekne, ale nezní to roztomile ani hravě. Zní
to naštvaně.
Srdce mi divoce vráží do žeber a do hlavy se mi derou starosti. „Co se děje,
Natalie?“ zeptám se a vezmu ji za paži.
Otevře oči a monotónně prohlásí: „Zakázka se ruší.“
Všechen alkohol se ze mě vypaří. „To jako fakt?“
To není možný.
Přikývne.
„Děláš si srandu?“ zeptám se znovu, protože tohle nedává sebemenší smysl.
 „Kéž by,“ řekne suše a pak nahlas přečte zprávu z displeje. Milá Natalie, moc
mě mrzí, že vám to píšu, ale můj muž měl plány s další nemovitostí, které se zhatily.
Proto bohužel musím tu renovaci ve Vegas odložit. Věřím, že se k ní budu moci brzy
vrátit, a chci, abyste věděli, že se nemůžu dočkat, až na ní budu pracovat s WH
Truhlářství & Renovace.
P.S.: Ihned sedám do svého letadla, abych ho utěšila. Vím, že to zdaleka není totéž,
ale koupila jsem pro vás a Wyatta lístky do první třídy komerční aerolinky. Odlétáte
zítra odpoledne. Lístky najdete v příloze e-mailu. Doufám, že servis bude postačovat.
Ať se vám daří a brzy se opět spojíme.
Natalie upustí telefon na bar, kam spadne se zkroušeným břinknutím, který
uslyším až v kostech.
Protože… To mě do prdele omrdejte všichni. Tohle bolí.
Popadnu vodku s tonikem a jedním douškem do sebe naliju půlku sklenice.
Ona udělá to samý.
„Jsem smutná, Wyatte,“ řekne a ty hezký rty se stočí ještě níž.
A tohle mi stačí. Nesnesu pomyšlení, že je tahle holka smutná. Chci jí na tvář
vrátit úsměv a hodlám vymyslet způsob, jak to udělat. Je mi jedno, jak se ze
ztráty zakázky cítím já. Musím Natalii znovu rozveselit a to mi pomůže
zapomenout na tuhle posranou novinu. „No tak,“ řeknu a stisknu jí rameno.
„Jsme ve Vegas. Musíme si to užít. Jo?“
Zasmušile si povzdechne.
Vezmu ji za obě ramena. „Vážně. Tohle nějak vyřešíme. Zvládneme to. Zvýším
ti plat i tak. Ale právě teď, na tomhle místě se budeme bavit. Jasný?“
Zavrtí hlavou. „To je od tebe hezký, ale nemusíš mi zvyšovat plat. Já vím, že to
záviselo na tý zakázce pro Mayweatherovy.“
„Ne,“ opravím ji a neuhnu před jejím pohledem. „Záviselo to na tom, že jsi
úžasná v tom, co děláš. A na tom se nic nezměnilo. Nenecháme se zdrtit jedním
nezdarem. Nikdy jsi nebyla ve Vegas a já slíbil, že ti to tady ukážu. Takže si
řekni. Tohle město je tvoje a dnes v noci budeme dělat všechno, co budeš chtít.“
Pokrčí rameny a zamítavě mávne rukou. „Mělo mi to být jasný. Byla to
směšná, přeplacená, šílená zakázka. Znělo to až moc dobře na to, aby to bylo
pravda. Na světě neexistuje žádná čokoláda bez kalorií, ani chlap, co je vtipnej,
dobře vyvinutej a sladkej.“ Chci protestovat, ale má pravdu, protože já sladkej
nejsem. „A totéž platí i pro klientku, co je ochotná zaplatit o dvacet procent
navíc. To všechno je jenom v pohádkách.“
„Natalie, není to směšný. Je to rozumný. Sama jsi to řekla. Jsme v tom dobrý
a Lila to ví. Tohle je jenom menší zádrhel. Dohody se někdy ruší. V týhle branži
se s tím setkávám pořád. Dokonce i Nick na to ve svý práci naráží. Tvoje sestra
by určitě řekla to samý. Vsadím se, že se Spencerem měli taky s dodavateli pár
dohod, který nevyšly – to je prostě život. Chtěli jsme to, nepovedlo se, jedeme
dál.“ Protože na můj návrh, abychom si dnešní noc pořádně užili, zatím nekývla,
pokračuju a nechávám se vést tím odhodlaným sráčem, co mi sedí v hlavě. „Ať se
stane cokoli, přidáno dostaneš a budeš moct natočit ty videa. Ale dneska?
Dneska to pořádně roztočíme. Platí?“
Koutky jí zacukají a ten náznak mi úplně stačí, abych tlačil dál. Nedám jí šanci
mít depku. Očima zapátrám po baru a zastavím se u muže středního věku
v tyrkysový havajský košili a ženy, která má na sobě tu samou. Spustím ruku
z Nataliina ramena, ale nakloním se blíž a zašeptám: „Želízka pro havajský duo.
Dnes v noci ji připoutá. U nohou postele ve Flamingu jí dá co proto.“
„Jo,“ zašeptá spiklenecky a ihned přijme přihrávku, jako by hře nemohla
odolat. „Jsou manželé už dvacet let a pořád to dělají každou noc.“
To je ale zajímavý. Zdvihnu obočí. „To zní jako něco, co by se ti líbilo,
zlatíčko.“
Přikývne. „Jednoho dne. Obzvlášť když můj poslední přítel nebyl tak –“ Zarazí
se. „Neměla bych to říkat.“
Teď moji zvědavost pěkně podráždila. „Ne, měla bys. Já to chci vědět.“
Vezme do ruky skleničku a usrkne další doušek.
„Řekni mi to, Natalie. Nebyl tak co?“
Přejíždí prstem po okraji sklenice a vyhýbá se odpovědi.
Vrhnu na ni významnej pohled. „Kápni božskou. Nechtěl tě poutat? Plácat
berlou? Dělat to každou noc?“
 Protože já bych jí nasadil želízka. Připoutal. Plácal. Šukal na čtyřech. V autě.
V letadle. Kdekoli, všude a každou noc. Pro tohohle chlápka žádnej problém.
„Fajn. Nebyl v posteli tak… zajímavej.“
A už mi stojí. Jen tak. Ne kvůli jejímu bývalýmu, ale kvůli tomu, co to značí –
totiž že ona v posteli zajímavá je, a mě dost zajímají ty zajímavý věci, co se s ní
při tom dějí.
„A ty to máš ráda zajímavý, chápu to správně?“
„Možná ti to bude připadat zvláštní, ale já,“ řekne a zdvihne obočí, „mám ráda
alespoň pravidelnou akci. A taky si myslím, že želízka, plácání a sex zezadu nebo
na veřejnosti jsou naprosto v pohodě.“ Rychle se plácne přes pusu a zachvěje se.
„Do prdele. Tohle jsem neřekla nahlas, nebo jo?“
„Každičký lahodný slovíčko,“ uculuju se. „Tak co, platí? Pro dnešek zákaz
smutný Natalie?“
Vydechne, skousne si koutek rtu a potom se rozpustile zakření. „Pokud můžu
na horskou dráhu, tak platí.“
„Horskou dráhu dostaneš a k tomu i plnohodnotnej zážitek z Vegas. Nic
míň,“ řeknu a podám jí ruku.
Potřese mi s ní. „Prožijeme Vegas naplno.“
„Jedna noc. Všechno tam vmáčkneme.“
„Uděláme to ve velkým.“ Velikášsky mávne rukou.
„Utrhneme se ze řetězů.“
„Opatrnost hodíme za hlavu,“ řekne a zasměje se na celé kolo. Natáhne se pro
vodku s tonikem a loktem si drcne do mobilu, takže ho přisune blíž ke mně.
Koutkem oka zahlídnu její zprávy. Ta od Lily je poslední, ale pod ní je zpráva
pro Charlotte, kterou musela otevřít poté, co zavřela Lilinu. Ta slova mě zaplaví
pokušením. Je to hranice, kterou bych neměl překročit, ale stejně to udělám.
Já ho tak chci.
A víc vědět nepotřebuju. Ta slova mi dodají odvahy, takže se vracím k tomu,
na co určitě narážela, než přišla zpráva od Lily. Poklepu na její skleničku. „Tak
mi pověz, proč máš tak ráda vodku s tonikem?“
„Hádej.“ Nahne se blíž. Její pobídka je jako koketní výzva.
„Kvůli tomu, jak ti chutná na rtech, když tě políbím?“ vystřelím od boku.
Řekne jedno slovo. Ano.
A než se vzpamatuju, už Natalii líbám.
 KAPITOLA 8
Zpátky na začátek.
Jak jsme se dostali z nelíbání k líbání? Co bylo bodem zlomu? Naklonila se
ona ke mně? Přisunul jsem se já blíž k ní? Na detailech záleží. Rád se o ně
podělím.
Začneme šesti měsíci sexuálního jiskření. Přidáme dvě mojita pro ni, dvě piva
pro mě a zalijeme dvěma vodkama s džusem. Přimícháme pár špatných zpráv
pro byznys a navrch jako třešničku přidáme Nataliinu poznámku, která mi
zasadila finální ránu a neponechala sebemenší prostor pro pochyby o tom, co
chce… A tady to máme.
Nenakláníme se k sobě. Není v tom žádný smyslný naklánění centimetr za
centimetrem. Žádná pomalá jízda. Je to prudká srážka. Jsme jako dvě auta, co se
řítí dálnicí dnešní noci, narazí do sebe, smáčknou se jim kapoty a líbají se jako
šílený.
Není na tom nic opatrnýho. Z nelíbání k líbání se přesouváme během šedesáti
nanosekund. Jo, já taky pořádně nevím, co je to nanosekunda. Prostě to bylo raz
dva.
A teď mi ruka vjede do jejích vlasů, škubne a přitáhne si ji blíž, zatímco si
vzájemně drtíme rty. Líbáme se tvrdě a drsně, poháněný nahromaděnou touhou
a víc než dostatečným množstvím vodky a rumu, který působí, že tohle všechno
je nevyhnutelný.
Škrábe mě zuby a já zavrčím, protože se mi líbí, jak je drsná. Vezmu do pusy
její spodní ret a odměnou je mi skoro ten samej zvuk. Je jako tygřice a spolu
jsme zvířata.
Stisknu jí hlavu pevněji a najednou mám všude její ruce – ve vlasech, na hrudi,
podél paží. Líbáme se tak intenzivně, jako bychom se snažili jeden na druhýho
vylézt.
V jednu chvíli se ode mě odtrhne, ztěžka oddechuje a zašeptá mi do ucha:
„Tohle jsem chtěla udělat už dávno.“
„Ne tak dávno jako já. A teď na mě zase přitiskni rty,“ řeknu a ona poslechne.
 Vezmu jí tváře do dlaní, ale nejsem něžnej a ona si to tak nepřeje. Není to
něžná holka. Je drsná a silná a chce to samý co já. Držím její tvář pevně v dlaních
a ona mi prakticky vleze do klína, jak moc chce být u mě, a pak je ještě blíž
a tiskne mi kozy na hruď.
Sedím na barový stoličce. Předvádíme tu pořádnou show, ale mně je to jedno.
Můj jazyk pátrá a loví, chce ochutnat každý zákoutí jejích úst a vychutnat si
všechnu tu vodku s tonikem – ale hlavně všechnu tu Natalii. Sténá a úpí a já
polykám každej sexy zvuk, kterej udělá.
Tahle stolička je naše. I bar je náš. Noc patří našemu polibku, protože tohle
nevypadá na pouhý líbání. Obsahuje všechny nápovědy k rozluštění hádanky,
kam dnešní noc povede.
Mám neochvějnou jistotu, co tohle líbání značí.
Jak zkoumám její ústa a ona se stejnou naléhavostí dobývá ty moje, vím, že
dnes večer budu Natalii šukat.

▁▂▃▄▃▂▁
Nějak se nám podaří opustit bar. Zaplatím, ona si vezme kabelku a mobil a pak
klopýtáme do velkýho chřtánu jménem New York-New York.
„Takže když chceme prožít Vegas naplno…“ Její oči jsou koketní, hlas zní
drze a boky se jí při chůzi pohupujou. „Uděláme teď tu horskou dráhu?“
Jestli tohle není výzva, pak nevím. Hned na ni odpovídám. „Pojďme na ni
hned. Z každý vteřiny v tomhle městě musíme vytřískat maximum.“
Co bude dál, už neříkám – totiž že v pondělí se vracíme do normálu. Do práce.
Všechno, co by překročilo hranice dnešní noci, je moc riskantní, ale mně se
teď nechce vytyčovat hranice. Chce se mi užít si tuhle chvíli. Kromě toho, vodka
už mýmu mozku našeptává: koho zajímá pondělí? Takže místo toho řeknu:
„Uděláme všechno,“ protože to v tuhle chvíli dává mnohem větší smysl než
zabývat se následky.
„To je dobře.“ Chytne mě za výstřih trička. Zastavujeme se před stánkem
Nathan’s Famous, kde do sebe stálí zákazníci cpou hot dogy a cheesesteaky.
„Protože já horský dráhy miluju,“ prohlásí a tře se o mě v jasně osvětlený chodbě
casina, kde se ozývá pink-pink-pink výherních automatů a svištění kola štěstí.
Chytnu ji za boky, aby na svým těle ucítila, jak jsem dlouhej a tvrdej. Když se
mě dotkne, zalapá po dechu a ze rtů jí unikne sladkej sexy sten. Ta reakce je
dokonalá a k nezaplacení. „Jak moc je miluješ?“ ptám se.
„Jen počkej, až mě uslyšíš křičet při sjezdu. Potom to poznáš.“
Zdvihnu obočí. „Zlatíčko, vezmu tě na jízdu, na jakou nezapomeneš.“
Nějak se nám podaří se od sebe odlepit.
Jdeme a líbáme se. Sledujeme cedule, který nás navádí k horský dráze a cestou
se zastavujeme a muchlujeme. Tisknu ji ke stěně a líbám na šíji, přičemž jí moje
strniště odírá hebkou kůži. Sténá při tom a ten zvuk mě dohání k šílenství. Chci
slyšet všechno její šeptání a sexy výkřiky, chci být jejich příčinou a pak jí to
udělat znova.
Podaří se nám urazit dalších zhruba třicet metrů a pak vyjedeme výtahem
nahoru do herny, kudy se jde k horský dráze, která se tyčí poblíž.
Ale musím se jí znovu dotknout, takže ji otočím, opřu zády o stěnu, přitisknu
zápěstí k bokům, přitlačím se na ni celým tělem a tvrdě ji políbím na rty. Když se
mi od ní podaří odtrhnout, putuju pusou pomalu k jejímu ušnímu lalůčku
a skousnu ho. Tiše vyjekne. „Já tě tak chci,“ řeknu.
„Bože, ani netušíš, jak tě chci já. Být s tebou je mučení. Umírala jsem touhou
se tě dotknout. Když jsem vlezla do toho letadla, řekla jsem sestře, že není
možný, abych to s tebou na tomhle výletě nechtěla dělat.“ Zadýchaně, prudce to
ze sebe sype. Její přiznání je poháněný alkoholem, ale to je úplně v pohodě,
protože i já jsem líznutej. I když ne tak, aby mi do sebe nezapadly ty záblesky
zpráv, který jsem zahlídl na jejím mobilu.
Najednou mi to dochází – psala svý ségře o mně. Říkala Charlotte, že být mi
nablízku je mučení. Potom Charlotte odpověděla, že věděla, že to se mnou
Natalie bude chtít ve Vegas dělat. A do prdele, jestli mě tohle nevzrušuje ještě
víc.
Všechny mý důvody pro to, abych se jí snažil odolat, mizí. Všechna pravidla
o oddělování práce a potěšení se mění v prach. Tohle je dočasný, je to
romantickej úlet na jednu noc, a my si dnešní večer užijeme, co to dá.
Doufám, že to ráno nebude divný, ale dokážu myslet jedině na teď. Zítřek
nechám na zítřek.
Razíme si cestu zářivým světlem a blikajícími obrazovkami herny a stoupáme
si do fronty na horskou dráhu. Před námi stojí jen pár lidí. Nebudeme čekat
dlouho, ale chci, aby to pro ni byla předehra. Škubnu s ní tak, aby přede mnou
stála zády, a přitisknu si její zadek přímo na obrys svýho tvrdýho ptáka.
Opře si hlavu o moje rameno, otočí rty k mýmu krku a zavrní moje jméno.
Zašeptám jí do ucha to její a způsob, jakým ty tři slabiky vyslovím, ji
evidentně rajcuje. Tlačí se na mě a její sexy zadeček se o mě tře po celý dýlce.
Právě teď to skoro děláme na veřejnosti. Jsme ten typ páru, kterýmu by normálně
ostatní řekli, ať jde do hotelu, ale překvapivě nikdo nic neříká.
Vegas, baby. Já tohle město miluju.
Mý prsty si pohrávají s vrškem její sukně. „Řekni mi, jak moc to chceš. Chci to
od tebe slyšet.“
„Jak moc chci na horskou dráhu?“
Zabořím prsty do jejích boků. „Ne. Jak moc chceš, abych tě dnes večer
opíchal.“
Otočí se a namíří na mě svý modrý oči. Nejdřív nic neříká a jen si mě prohlíží.
Její oči jsou potemnělý touhou a neuhýbají. Ten pohled je tak intenzivní, že mi
vytlačuje z plic veškerej vzduch. „Wyatte Hammere, copak to nevíš?“
„Copak nevím co?“ řeknu, vyprahle a chraplavě.
Z každýho slova, který jí vychází z úst, odkapává touha. „Prahnu po tobě.“
Ještě nikdy mi tři slova pohromadě nezněla tak sexy. Nejsme sami, ale jako
bychom byli. Přiblížím k ní rty a poprvé za dnešní noc ji políbím něžně. Trvá to
tak vteřinu, dvě a potom zašeptám: „Ty mi dáváš, Nat.“
A pak na nás přijde řada, my se rozpleteme a zamíříme na stanoviště s řadou
žlutých kabinek, co vypadají jako taxíky.
Nehodlám to ponechat náhodě. Beru ji za ruku a cíleně vedu k poslední
kabině. Vklouzne dovnitř první a sukně se jí přitom posune nahoru, čímž odhalí
víc z hebký kůže na jejích stehnech.
 Připojím se k ní, a jakmile jsme pěkně usazení, moje ruka zamíří k cíli.
Kabinky před námi se plní a moje prsty putují k okraji její sukně, pod něj,
nahoru po stehnech a mezi nohy až k zvlhlý látce jejích kalhotek.
Potom dovnitř.
„Ach bože,“ vydechne.
A já mám dvě minuty a pětačtyřicet vteřin na to, aby to řekla znovu.
A hlasitěji.
 KAPITOLA 9
Roztáhne pro mě nohy, kam až může, což není moc vzhledem k tomu, že jsme
v těsný kabince a přes klín máme nataženou tyč, která nás drží bezpečně na
místě. Ale mně to stačí.
Je klouzavá, jemná a neskutečně hebká. Sbíhají se mi sliny, protože bych se
vsadil, že chutná úžasně. Kabinka se zasténáním vyjíždí ze stanice a mý prsty
kloužou v tý fantastický vlhkosti. Sedíme po směru jízdy a nemáme moc místa
k hnutí, ale mně stačí jen ruce a slova. I s bezpečnostním pásem se k ní můžu
otočit, a jak začínáme stoupat, přiblížím pusu k jejímu uchu. „Nelhala jsi,
zlatíčko,“ říkám, když prstem přejíždím přes lahodnej pahrbek jejího klitorisu.
„Nelhala,“ zalapá po dechu, „o čem?“
„O tom, že být jeden vedle druhýho je mučení. Tohle je opravdu příjemný
mučení.“
Zavrtí hlavou a ze rtů jí unikne prudkej výdech. „Nelžu. Jen jsem opravdu
vzrušená.“
„To bych řekl. Mý prsty se doslova topí v důkazním materiálu,“ říkám
a přejíždím jí přes klitoris ještě rychleji. Prakticky mi pulsuje pod konečkem
prstu.
Měníme úhel, začínáme stoupat a vítá nás svěží noční vzduch. Ozubená kola
skřípou, jak se kov tře o kov, a dlouhá kabinka pomalu šplhá vzhůru. Mám pocit,
že jsme v úhlu tak pětačtyřiceti stupňů. A možná že jsme. Nějakým způsobem
nám to vyhovuje. Zatímco stoupáme, Natalie se kroutí a tlačí mi na prsty.
Pomalu supíme výš a já pořád zrychluju. Hladím jí kundičku, pevnými
pohyby kloužu nahoru a dolů přes klitoris a sleduju její signály. Pohled mi
sklouzne k vypolstrovanýmu držadlu. Pevně ho stiskne, jako by na tom závisel
její život, nebo možná jen její rozkoš. I v tak těsným prostoru naléhavě zdvihá
boky a jde mým prstům vstříc. Přejíždím jimi nahoru a dolů a ona je s každým
pohybem kluzčí a rozpálenější.
Někde před námi vzduch prorazí hlasy. Divoký slova očekávání. Blíží se první
velkej sešup.
 Ale tady věnuju slova jen jí. Zasípu jí do ucha: „Chci, aby ses udělala jako
nikdy.“
„Ach bože, prosím. Ano. To chci,“ sténá a tlačí se mi na ruku.
Blížíme se k hřebenu a já do ní vrazím dva prsty. Je pevná a horká a svírá mě
v sobě. Sklopí hlavu – asi aby skryla steny, ale není to nutný. Jsme šedesát metrů
vysoko a její zvuky jsou součástí sboru ostatních – vískání, křiku a toho
nejhlasitějšího zvuku ze všech: skřípění kol na kolejích.
Balancujeme na vrcholku a pod námi se rozprostírá Vegas. Potom nám země
podjede a my se řítíme dolů.
Křičí. Je to hlasitej, divokej, vzrušující výkřik. „Panebože, jo,“ vykřikuje.
„Přesně tak!“
„Panebože!“ Můj hlas se přidává k jejímu. Kabina se řítí nocí rychlostí světla
a Natalie šuká moje prsty. Je nabitá energií a já vím, že už skoro bude. Na celým
širým světě není nic, co by mi zabránilo jí to teď udělat.
Touha a odhodlání se ve mně mísí stejnou měrou, zatímco dvěma prsty
pracuju uvnitř a třetím hladím její roztouženej klitoris. Je to divoška a dokáže do
mě vrážet boky a třít se o mě i v tak malým prostoru. Je stejně odhodlaná jako já.
Naléhavá potřeba se udělat se jí zračí v obličeji. Pevně tiskne víčka. Do tváře má
vepsaný fanatický soustředění.
Zaměřím se na klitoris a ona steny a vzdechy žadoní, abych pokračoval. Jako
by mě snad mohlo napadnout přestat.
Vzduch se plní křikem ostatních, jak svištíme po spirále a přímo do zatáčky.
Jsem šíleně nadrženej parchant, ale taky setsakra spokojenej, protože za pár
vteřin ji dostanu na vrchol, soudě podle dokonalýho óčka, který její rty tvoří,
když mi pánví vráží do ruky. Potom vykřikne, a není to jen povzbudivý už to
bude, nepřestávej. Je to plnohodnotný vyvrcholení a my jsme najednou hlavou
dolů. „Kurva, bože, kurva, bože, kurva, bože!“ Její kundička mě pevně stiskne
a pak se mi Natalie udělá na prsty.
Letíme zbytkem jízdy a Natalie divoce křičí. Z orgasmických výkřiků se stávají
radostný a ona si užívá to vzrušení, který horská dráha poskytuje. Když začneme
zpomalovat a s řinčením se vracet zpátky do stanice, skloní hlavu a zasype mi krk
polibky, co zakončí kousnutím do ušního lalůčku a šepotem určeným jen pro
mě: „Nemůžu uvěřit, že jsme tohle udělali. To bylo šílený. Ale šíleně dobrý.“
„Fakt šíleně dobrý,“ řeknu.
Jo, být neslušnej je mnohem lepší.
Když kabinka zastaví a madlo se zdvihne, podám Natalii ruku a pomáhám jí
vystoupit. Pár před námi se otočí a já vidím, že to je ten muž a žena v havajských
košilích. Žena na Natalii mrkne a pak mi ukáže zdviženej palec.
Natalie mi zaboří obličej do ramene, ale já se nestydím a zamávám na ně.
„Neříkají tomu divoká jízda pro nic za nic,“ zavolám na ně.
„To je svatá pravda,“ řekne muž a v hlase mu zaznívá pýcha, jako by sám kdysi
pokřtil zadní kabinku různých atrakcí v zábavních parcích.
Jakmile jsme uvnitř, Natalie si mě přitáhne blíž a obejme mě kolem krku. Nic
neříká, jen se přihlouple usmívá. „Ahojky.“
„Ahoj.“
„To bylo...“ Hlas jí odpluje do ztracena. Možná nenachází slova, ale ty
zrůžovělý tváře a to, jak se její modrý oči spokojeně lesknou, mi bohatě stačí.
„Zajímavý?“ navrhuju.
„Neuvěřitelně zajímavý.“
„A vsadím se, že to bude ještě zajímavější.“
Vyrážíme dál, ale vtom se zastavuje a ukazuje. „Podívej!“
Dívám se, kam její prst míří, a na tváři se mi rozhostí úsměv, protože na
obrazovce za pultem vidím naši fotku. „Tak tomuhle budeme říkat tvůj
orgasmickej obličej.“
Plácne mě do ramene. Vytahuju peněženku ze zadní kapsy, lovím z ní dvacku
a přes ženu za pultem ukazuju na obrazovku. „Šestnáctku, prosím,“ řeknu
a mrknu na Natalii. Má čelo v dlani. „Šestnáctka je to nejlepší číslo.“
Veselá bruneta s culíky a červenými brýlemi se na mě usmívá zpoza pultu
fotokoutku. „To tedy je. A ta vaše nejlepší šestnáctka bude hotová cobydup.
Tisk trvá jen čtyřicet pět vteřin a dostanete krásný lepenkový rám. Chtěli byste
to i zalaminovat?“
 Předstírám, že to zvažuju. „Hmm. Co myslíš, Nat? Zalaminujeme ten
moment –“
Zdvihne obličej. Z očí jí šlehají plameny. „Ne, děkujeme,“ řekne tý veselý
holce. „Lepenka bude bohatě stačit.“
Holka mi podává sáček a dvě fotky třináct na osmnáct, který zblízka zabírají
Natalii a mě, jak se řítíme dolů po kolejích. Pomalu bloumáme ven a já si je se
zaujetím prohlížím. „No, technicky vzato si nemůžeme být jistý, jestli tohle je
přesně ta chvíle, kdy ses udělala,“ přemítám na oko vážně a ukazuju jí fotku.
Šlehne po mně pohledem. „Je to dost blízko.“
„Blízko je dobrý tak akorát v šipkách. Ne v orgasmech. Je tohle určitě ten
moment triumfu? Neměli bychom to pro jistotu zopakovat?“
Obrátí oči v sloup. „To jsi to fakt musel koupit, aby ses mi mohl posmívat?“
Zastavím se a vezmu ji za paži. „Orgasmům se nikdy neposmívám. Tvoji
rozkoš beru vážně.“
„Já vím,“ zašeptá.
„Chceš, abych je vyhodil? Udělám to.“
Roztaje. „Jen jsem tě chtěla trochu potrápit.“
„Hm, jo. To bych řekl.“ Oči mi sklouznou dolů směrem k rozkroku. „Ty mě
trápíš už hodně dlouho, zlatíčko.“
„Ty jsi přímo král narážek.“
„A ty zas královna orgasmů na horský dráze. Ale vážně, kdybys to nechtěla, tu
fotku nikomu neukážu.“
„Ale upřímně, i kdybych zrovna nemířila do stratosféry nebetyčnýho blaha,
ukázal bys tu fotku někomu? Oba tam vypadáme jako ječící idioti.“ Vezme mi
fotku z ruky, zdvihne ji a předvede náš výraz – oči a pusa dokořán v šíleným
výkřiku, jak se řítíme po kolejích.
Pokrčím rameny. „Možná jsem blázen, ale mně se to líbí. Nechám si je.“
Procházíme kolem střílecí hry. Vezmu Natalii za pas sukně a přitáhnu si ji
k sobě. „A když je řeč o nebetyčným blahu, musím ti říct, že jsi sexy, nejenom
když se uděláš, ale i kdykoli jindy. Jsi prostě sexy pořád, víš?“
 Září a výraz jejího obličeje – totální blaho – mi vyvolává zvláštní pocit v hrudi.
To samý dělá i její hlas, když odpoví prostým „díky“.
Potom dodá: „Teď je asi dobrá chvíle na to, abych ti řekla, že jsem si pro tebe
přinesla dárek. Koupila jsem ho ještě předtím, než jsme odjeli z Manhattanu.“
Tak teď jsem opravdu zvědavej.
Zanoří ruku do kabelky, chvíli v ní loví a pak vytáhne něco, co mi vtiskne do
dlaně. Tenkej obal a gumovej kroužek mnou proženou vlnu horka.
„To sis ale troufla.“
Pokrčí jedním ramenem. „A spletla jsem se snad?“
 KAPITOLA 10
Teď myslím jen na jedno.
Protože nespíme v tomhle hotelu a protože tuhle ženskou potřebuju jako
vzduch…, jsem na lovu.
Vedu ji za ruku a cíleně procházím hernou, pátrám a hledám. Možná tu budou
záchody. Tichý zákoutí. Možná fotoautomat. Ty mi vždycky připadaly jako
skrytý poklady, který se perfektně hodí pro trochu tý veřejný akce. A navíc vám
zbyde pár fotek jako suvenýr.
Vtom zahlédnu černej sametovej závěs poblíž východu z herny, kterej mi
vnukne nápad. Nikdy nevíte, co za takovým závěsem číhá.
Možná tam číhá dostatek soukromí.
Zdvihnu ho – třeba nám dnes přinese štěstí – a za ním vidím nějaký skladiště.
Je plný vyřazených arkádových automatů a flipperů.
Nechám za námi zapadnout těžkou látku závěsu. „Nespletla jsi se,“ řeknu
a znovu ji políbím. Na jejích rtech už není tak cítit vodka s tonikem, ale slabá
příchuť tam pořád je a připomíná mi, že její odvahu pohání Bacardi a Belvedere.
Ale to vůbec nevadí. Ani já bych tady nebyl, nebýt tekutý odvahy, a nezvedal
bych svou ukrutně sexy asistentku na rozbitej automat s motivem Metallicy.
Vmžiku mi strčí ruce pod tričko. „Tohle jsem chtěla už tak dlouho.“
„Jo?“ ptám se. Říkám si o víc, protože ty slova mě vzrušujou víc než cokoli na
světě.
Její prsty si hrají se žlábky mých břišních svalů. Zachvěju se, když se mě
dotkne.
„Někdy si tě prohlížím, když přijdeš do kanceláře,“ říká hlubokým sexy
hlasem.
„Jako moje vlasy?“ vtipkuju. „Díváš se mi na vlasy?“
Přisune se blíž a kousne mě do brady. „Dívám se ti na ptáka, Wyatte.“
Moje kůže se pálí, když jí roztahuju nohy. „Seš zvrhlá.“
„Dívám se na tvoje paže a pas a pak si nemůžu pomoct. Musím se ti podívat na
ptáka. Víš, že ti v práci stojí?“
 Hlasitě se zasměju. „Ježíši, čím to asi bude? Tím krásným výhledem? Nebo
spíš tou krasavicí za stolem?“
Taky se zachichotá. „Bylo mi jasný, že se na mě díváš, jako bys mě chtěl ojet.
Já se na tebe taky tak dívala a jediný, na co jsem přitom mohla myslet, bylo jaký
máš… slušný vybavení.“ Zdvihne obočí a zasměje se hlasitěji. „To zní jako nějaký
porno ze sedmdesátých let, co?“
„Tys nevěděla, že jsem kdysi hrál v pornu v tomhle stylu?“
Přejede mi ukazováčkem přes horní ret. „A měl jsi taky knír?“
Přikyvuju. „Správnej pornografickej knír. A nosil jsem extra těsný džíny do
zvonu. Hlavně když jsem hrál obsluhu u bazénu nebo chlápka, co rozváží pizzu.“
Pochvalně zamručí. „Někdy nám musíš přinýst svou sbírku videokazet, ať se
podíváme na tvý největší hity. Říkali ti Slušný vybavení?“
„Nejenom že mi tak říkali, měl jsem pod tím jménem i celou sérii.“ Nasadím
káravej tón. „Ale Natalie, copak to nevíš? Byly to beta kazety. Na takovej večer
s popkornem, filmy a akcičkou musíš mít betamax.“
Posunu ji k okraji automatu a položím si její ruce na pas džín. Teď jsem
vážnej. Žádný vtipkování. „Tak tohle jsi celou tu dobu dělala? Přemýšlela, jaký
by to bylo, kdybys mi v prstech sevřela ptáka?“
Přikyvuje a oči jí svítí touhou. „Někdy jdu domů a myslím na to, jaký by bylo
rozepnout ti džíny, vklouznout ti rukama do boxerek a jen tak si tě osahat.“
Ježíši Kriste. V žilách se mi rozhoří požár, šíří se mi krví a rozpaluje mě větší
touhou, než jsem kdy v životě cítil.
„Tak to zjisti,“ říkám, sunu jí ruce ke knoflíku, rozepínám ho a vedu jí prsty
k zipu. „Udělej to. Dotkni se mýho ptáka.“
Její oči jsou hladový, jako by se jí právě měly splnit ty největší sny. Totéž platí
i pro mě. Chystám se ojet svou Natalii.
Stahuju si trenýrky, a když můj pták vyletí na svobodu, Natalie vykulí oči.
Otevírá pusu. „Měla jsem pravdu,“ šeptá, roztahuje nohy ještě víc a svou jemnou
rukou mi ho stiskne.
Syknu pod tím příjemně pálivým dotykem. Tře mě směrem nahoru a dolů, její
ruka klouže po celý mý tvrdý, silný délce. Zatímco si hraje, jemně postrčím její
nohy dál od sebe. Výraz, kterej má v očích, by se měl vyfotit. Chci si ho
pamatovat ještě dlouho. Duhovky má zamžený chtíčem, když mi zírá na ptáka
a hladí ho.
Dotýká se mě, jako by mi ho měřila, jako by si ho potěžkávala v ruce, a já vím,
že je spokojená. Možná to zní nafoukaně, ale já to tak nemyslím. Její
spokojenost pramení z toho, že jsme si právě oba přiznali, že se šíleně chceme, že
jsme oba chlípně toužili jeden po druhým. A to je to, co je na dotýkání se
člověka, po němž už dlouho prahnete, tak uspokojující – vědomí, že v tom
jedete oba, že jste si v tomhle rovný.
Drsně mi ho stiskne a přesouvá ruku výš, konečkem prstu přejíždí přes žalud.
Zakloním hlavu a z hrudi mi vybublá zachrčení. „Do prdele, Natalie, musím ti
ho tam strčit. Potřebuju to hned teď.“
Rozbalí kondom, podá mi ho a za deset vteřin jsem pěkně zakrytej
a připravenej do akce. Přisunu si ji pár centimetrů blíž, nastavím si ho k ní
a vrazím dovnitř. Jakmile přijdu do kontaktu s jejím rozpáleným, vlhkým
středem, mozek se mi vypne. Zůstává jen pocit.
Celej katalog vjemů, z nichž by jednomu praskla páteř. Teplo a pevnost.
Klouzavá vlhkost jejího vzrušení, která mi tak usnadňuje do ní zaplout. Jak do ní
příjemně zapadám. Jak je celý mý tělo zapojený, zenergizovaný a nabitý, protože
přesně tak by to napoprvé mělo být.
Absolutně ohromující.
Když se střetneme pohledem, rozkoš se posouvá o stupeň výš, až je jak
z jinýho světa. Je to tak šíleně silný – jak se na sebe díváme a to spojení, co mezi
námi třaská.
„Jsi úplně…“ Ani nevím, co se to snažím říct.
„Ty taky…“
Kůže se mi škvaří od hlavy až k patě. Chlupy na pažích stojí v pozoru. Sakra,
i bradavky mi stojí. Jsem vzrušenej úplně všude. Nohama mě obejme kolem pasu
a zahákne si kotníky, čímž mě vtáhne hlouběji do sebe. Celou ji vyplňuju, jsem
obalenej až ke kořeni a myslím, že můj pták ještě nebyl na lepším místě. Přehodí
mi paže kolem krku a já jí pevně stisknu boky. A přesně takhle ji píchám.
 Není to žádný pomalý, pozvolný milování. Je to drsná a uspěchaná šukačka.
Mohli by nás tu načapat. Mohli by nás zatknout. Někdo nás uvidí. Vzduch se
plní pocitem naléhavosti.
Jednu vteřinu jsem hluboko v ní a další se zase stahuju ven. Potom do ní
znovu vrážím a její steny a vzdechy mi říkají, že se jí ten rytmus líbí. Užívá si ten
závod. Užívá si napětí. A když zdvihá boky, aby mě do sebe zase vtáhla, líbí se jí,
jak k sobě pasujeme.
A bože, mně se to líbí taky. Kéž bych to dokázal vysvětlit podrobnostmi, třeba
tím, jak do ní vrážím boky nebo jak se mi její rozkošná malá kundička tře
o ptáka. Ale ne. Je to jako z jinýho světa, protože já ji tak šíleně chci a teď ji mám.
A je to lepší, než jsem si kdy představoval.
„To je tak příjemný,“ říkám.
„Úžasný.“
„Ty jsi tak šíleně vlhká.“
„Ty jsi tak šíleně tvrdej.“
Mezi nárazy se trochu zasměju. „Tak to bychom měli.“
Taky se zasměje, a i když to snad ani není možný, vzruší mě to ještě víc. Jak
snadný pořád je si spolu povídat. Že tohle mezi námi nic nezměnilo. Pořád jsme
stejní.
„Myslíš, že se dokážeš znovu udělat?“ Nechci si moc věřit. Možná to má tak,
že jednou a dost.
„Bože, to doufám,“ zalapá po dechu. „Myslíš, že mě tam dostaneš?“
Miluju výzvy. „Vím to,“ odpovím a potom mezi nás strčím palec a hladím její
slaďoučkej klitoris, zatímco vrážím dovnitř a ven.
„Ach bože,“ vydechuje. Rukama sklouzne k mýmu pasu a pod tričkem mi
hladí záda. „Ano, ano, ano,“ říká mi do ucha a povzbuzuje mě.
Píchám ji, třu a soustředím se na ni. Je středem mýho vesmíru.
Z čela mi skápne kapička potu. Natalie zdvihne hlavu, otře se mi rty o obočí
a slíbá ji. To gesto mnou prožene elektrickej výboj. Sténá a já vím, že už za chvíli
budu a že to bude epický. Podél páteře mnou proběhne rozkoš a rozvlní se mi až
v kostech.
 „Potřebuju tě tam dostat,“ sténám, třu jí klitoris a na palci cítím její vlhkost,
kterou mám i po celým ptákovi.
„Už to bude, Wyatte. Jsem tak blízko. Pokračuj. Prosím,“ žadoní a trochu
chraptí, jako by celou noc křičela na rockovým koncertě nebo horský dráze.
A mně dochází, že přesně takoví dnes jsme. Pícháme jako rocková písnička.
Šukáme jako divoká jízda plná stoupání a zatáček. Jsme milenci, co ujíždí na
napětí.
Zarážím ho do ní rychlými, drsnými pohyby.
„Přesně tak,“ vzdychá, když jí palcem zuřivě kroužím po klitorisu a můj pták ji
poznává zevnitř, včetně bodu G.
Nehty mě škrábe po zádech. Do prdele. Zarývá je do mě. Drásá mě. Už to
skoro nedokážu ovládnout.
Ale ona je první a doslova vybuchuje. Je to pořádná exploze, zmítá se a hroutí
s hlasitým „ach bože, ach bože, ach bože“. Skloní mi hlavu k rameni, aby
utlumila svý vzdechy.
Ale já je slyším – ten sexy šepot, neutuchající výkřiky rozkoše a opakování
mýho jména znovu a znovu.
Jako refrén tý rockový písničky.
Je to jen ach bože pořád dokola a mně to bohatě stačí k tomu, abych taky
vystřelil do vesmíru. Koule se mi sevřou, krk napne a já zavrčím. Je to hlasitější,
než bych chtěl, ale nedokážu kontrolovat to burácení, který se mi dere ze rtů.
„Už budu,“ varuju ji a z těch slov se stávají vzdechy a klení, když do ní naposledy
zajedu a pak se v ní drsně udělám, tady na výherním automatu kdesi ve skladišti
hotelový herny v Las Vegas.
Zalapám po dechu a prudce vydechnu. Ovine mi paže kolem krku. V kostech
mi rezonuje dozvuk týhle epický rozkoše. Bože, tohle je ale parádní noc. A to
teprve začala.
„Ty jsi hlasitej typ,“ říká a usmívá se na mě.
Pokrčím rameny. „Nahlas je to dobrý.“
Přikyvuje. „To je.“ Spokojeně vzdychne a pohrává si s konečky mých vlasů.
„Jde nám to spolu,“ říká něžně a její slova zapouští kořeny někde hluboko ve
mně. Zní správně. Zní pravdivě.
„Jo, to jo,“ šeptám. „A ještě toho mám v zásobě víc.“
„V to rozhodně doufám.“ Koutky úst se jí stáčí nahoru. „Co máme dál na
programu Báječného dobrodružství Wyatta a Natalie ve Vegas?“
Mnu si bradu a přemýšlím. A vtom to mám. „Už vím, co ti teď ukážu.“
 KAPITOLA 11
Cestou z hotelu si přidáváme. Dva panáky pro nás oba jemně popráší dnešní noc
třpytkami stále narůstajícího potěšení.
Ale není to jen příjemná chuť Casa Noble, z čeho se cítím tak skvěle. Patří k
tomu Nataliina ruka v zadní kapse mých kalhot, když odcházíme z hotelu New
York-New York. Patří k tomu způsob, jakým mi tiskne zadek, když kráčíme po
Stripu. Jak mi druhou rukou vjíždí do vlasů, když si povídáme.
Nemůže na mě přestat sahat a je to naprosto fantastický. „Ty máš ale
neposedný prstíky,“ říkám. Zastavujeme na přeplněným přechodu, kde čekáme
v davu dalších turistů, kteří nasávají město hříchu.
Přeběhne mi prsty přes tričko. „Mně se zdá, že se ti líbí, když jsem tak…
nenechavá.“
„Dostala jsi mě.“ Překrývám její prsty svými a sunu si je po břišních svalech až
k džínům.
Než dojdeme k fontáně Bellagio, překonávám všechny normální stupně
vzrušenosti a dostávám se až k bodu, kdy jsem celkem rád, že nám něco odvede
pozornost od vzájemnýho osahávání. Jestli Natalie udrží tohle tempo, mohli by
mě za pár minut zatknout za soulož na veřejnosti.
Slušný chování se dost přeceňuje.
Důležitě ukážu na jezero. „Tohle určitě bylo na seznamu věcí, který chceš ve
Vegas vidět.“
Položí dlaně na zábradlí a poskakuje na špičkách, jak čeká, až to vodní divadlo
začne. „Vodní show jsem chtěla vidět od doby, co jsem četla knížku, v níž to
hrdina udělá hrdince přímo před zábradlím.“
No, to situaci níže moc nepomáhá. „To se mi snažíš něco naznačit, ty
neposednej prstíku?“
Zasměje se hlasitěji než obvykle a zdvihne dva prsty. „Dva už jsem dostala.
Třetí si nechám na později.“ Na okamžik odpluje. „Když nad tím tak přemýšlím,
tahle spisovatelka napsala víc knih, co se odehrávají tady.“
 „Možná má slabost pro fontánu Bellagio,“ říkám. Klidnou hladinou se začínají
rozlévat světla a jezero spouští svůj noční balet.
Natalie pozoruje show a roztančený kapky vody se zdvihají do výše. Šťastně
vydechne a zírá na výjev s takovým uspokojením, jaký noci může dodat jedině
alkohol. „Chápu, co se jí na tom líbí.“ Otočí se ke mně a nasadí koketní, zvědavej
tón. „Co máš rád ty?“
„Myslíš dost na to, abych o tom psal v knížkách?“
„Jo.“
„Burgery. Pivo. Pálivý jídlo. Ale to všechno už víš,“ řeknu a štípnu ji do zadku,
protože můžu. Zakmitá obočím a já pokračuju. „Mám rád sport. Rád se dívám
na Yankees. Rád venčím psy z útulku a pomáhám jim najít domov. Baví mě
různý zajímavosti o světě. A rád vařím, kdykoli si na to najdu čas.“
Obličejem se jí prožene širokej úsměv a plácne mě do hrudi. „Ty vaříš?“
Trhnu hlavou. „Proč to říkáš tak šokovaně? Jsem muž mnoha talentů. Abys
věděla, s pánví a grilem dokážu zázraky.“
„Jen mě to překvapilo. Obvykle tě vídám s kladivem, vrtačkou a tím hříšně
sexy opaskem na nástroje, kterej nosíš,“ říká a očima putuje po celým mým těle.
Způsob, jakým si mě vychutnává, mi připadá opojnej. „A teď si tě představuju,
jak u sebe v kuchyni připravuješ nějakou lahodnou pálivou čínu, a protože je to
moje představa, držíš obracečku a jsi do půl těla nahej.“
„V mojí představě máš na sobě rudý kalhotky, boty na podpatku a nic víc,
když ti tu pálivou čínu servíruju.“
Přisune se blíž a sexy zastřeným hlasem řekne: „Určitě je to lahůdka.“
„Stejně jako ty.“ Ovinu jí paži kolem boků a škubnu s ní k sobě. Otočíme se
zase k vodě a sledujeme tu fontánovou choreografii. „A co ty, neposednej
prstíku? Co máš ráda tak moc, že bys o tom psala v knížkách?“
„Myslíš kromě písniček Eda Sheerana?“
Otřesu se. „Budu předstírat, že jsi to neřekla.“ Natalie ví, že toho chlapa
nemůžu vystát, ale oceňuju, co pro muže udělal tím, že vytvořil hudební
lubrikant.
 Chvilku si brouká jeho nejpopulárnější písničku a pak odpoví. „Ráda dělám
odvážný věci. Ráda zkoumám nový místa i ty, který už znám. Někdy mě baví být
trhlá a jindy zas vážná. Taky mě baví chodit na pedikúru a nechat si nalakovat
nehty na nohou střídavě tou a tou barvou. A taky jsem ráda, že konečně můžu
bydlet na Manhattanu, protože mi to dodává pocit, že když se dost snažím, nic
není nemožný.“
„To je perfektní popis New Yorku.“
„A Vegas,“ dodá a znovu se střetne s mým pohledem. „Zjišťuju, že se mi v Las
Vegas líbí.“ Položí mi dlaň na hruď, tentokrát něžněji – míň neposedných
prstíků a víc sladký Natalie. „Hodně,“ říká. „Líbí se mi tu hodně.“
Celým tělem mi projíždí elektrickej výboj, kterej ve mně vzbuzuje pocit tepla
a touhy. „Mně taky.“ Skloním k ní ústa a rty se otřu o její. Když se odtrhnu od
něžnýho polibku, ucítím její jemnej dech. „Moc si to s tebou užívám.“
Na kratičkej okamžik si umím představit, že vedeme víc takových rozhovorů.
Představuju si soutěže v pojídání pálivých jídel, objevování nových koutů
Manhattanu, objíždění horských drah v okolí New Yorku a odškrtávání si jízd,
který jsme využili naplno. Ne proto, že si chceme počítat zářezy na posteli, ale
proto, že by to byla zábava. Tohle máme s Natalií společný – pořád
vyhledáváme zábavu. Oba rádi využíváme každou vteřinku.
Ale nejspíš nám to nebude dopřáno, protože je tu jeden maličkej zádrhel: jsem
její zaměstnavatel.
Mozkem se mi mihne záblesk vědomí toho, co se stane v pondělí ráno, až se
oba vrátíme do práce, ale zmizí stejně rychle, jako se objevil. Protože tahle noc
existuje ve svý vlastní bublině a já se až moc dobře bavím na to, abych myslel na
cokoli jinýho, než je přítomnej okamžik.
Vodní show před našima očima přechází do finále a sloupce vody tryskají
vysoko k obloze.
„Pojď si udělat selfíčko,“ řekne, vytáhne telefon a rozmáchle ho nastaví do
fotící pozice. Přitisknu se k ní blíž a obejmu ji kolem ramen. Usmíváme se do
záběru a na pozadí se skví jedna z těch nejhezčích podívaných, jaký Las Vegas
nabízí.
 „A teď půjdeme k hotelu Venetian a chytíme příští gondolu.“ Plácnu ji přes
zadek.
Zdvihne obočí. „To se mi líbí.“
„Jsi tak neskutečně zajímavá, ty jedna malá pastýřko.“
„Počkej, až uvidíš moji berlu.“
Cestou do Venetianu zveřejňuje společnou fotku na Facebooku. Naším
směrem kráčí skupinka žen, co je taky venku na tahu. Jedna popíjí impozantní
drink, kterej vypadá jako přerostlá kádinka z chemický laboratoře. Natalie uklízí
mobil a toužebně na drink hledí.
„Už jsi takovej ve Vegas měla?“ zeptám se.
Šťouchne mě loktem do žeber. „Ty víš, že neměla.“
„Pak tě musíme v oblasti impozantních, lahodně vyhlížejících koktejlů, co se
pijou na ulici, deflorovat.“ Když nás skupinka míjí, zavolám na ně: „Ahoj. Jen se
chci zeptat, kde mají tyhle fantastický mixy?“
Žena ukazuje na pouliční stánek o pár budov dál a my si tam za pár okamžiků
objednáváme. Zjišťujeme, že tyhle kádinky jsou plný setsakra dobrýho žrádla.
Natalie poklepe na svůj růžovej plastovej kelímek ve tvaru bongu. „Tohle je
jako zkratka k supernajetosti.“
„Jo, jde ti to přímo do mozku. Nejspíš do centra zdravýho úsudku,“
zavtipkuju a potom si začnu broukat kus textu písně Eda Sheerana, kterou si
předtím zpívala ona. „Jo, rozhodně tam.“
Procházíme podél obchodů u kanálů, má ruka kolem jejích ramen,
a vyprávíme si sprostý vtipy, zpíváme úseky oblíbených písniček a smějeme se
tak moc, až se bojím, že se nám nepovede přestat.
„Hej, chceš slyšet něco vtipnýho?“
„Ne asi. Jasně že jo.“
„Na druhým stupni základky kolovalo, že když se vydržíš smát dvacet čtyři
hodin v kuse, budeš mít vypracovaný břišáky. Jako naráz. Když to vydržíš celej
den, budeš mít po zbytek života vystaráno – zůstaneš namakanej,“ řeknu a ukážu
si na břicho.
 Rozesměje se a potom mi přejede prsty přes látku trička. „Tyhle svaly jsi získal
řehtacím maratonem?“
„Ne, ale doma jsme to zkoušeli,“ přiznám plaše.
Stiskne si břicho a rozesměje se. „Panebože, ty jsi ale legrační.“
„Řekli jsme si, že se budeme dívat na ty nejvtipnější seriály v televizi,
a s Nickem jsme našli pár kreslených, který on úplně žral. Nějakej japonskej
animák, co byl fakt šíleně legrační. Dali jsme asi patnáct minut nepřetržitýho
smíchu.“ Potom si ji přitáhnu blíž. „Ale dnes v noci jsem se taky dost nasmál,
takže možná budu ještě namakanější.“
Kroutí hlavou. „To se nestane.“
Našpulím pusu. „Proč ne?“
„Protože za chvíli se smát přestaneš.“
„Řekneš mi něco smutnýho?“
Další zavrtění hlavou. „Ne. Ale jsem si dost jistá, že až se později svlíkneme
donaha, smát se nebudeš. Budeš vzdychat a sténat a dělat ty sexy zvuky, co děláš,
když se kvůli mně přestáváš ovládat.“
A moje tělesná teplota stoupá až na půdu. Přitáhnu si ji blíž a opravdu u toho
zasténám.
„Přesně tak,“ zavrní smyslně.
Beru ji za temeno hlavy a líbám jako šílenej. Oba vzdycháme, jako bychom se
nemohli jeden druhýho nabažit.
Když se nám podaří rozplést, vedu ji ke gondolám. Sedáme si na sedátko
a muž v pruhovaným tričku a červeným baretu nás odstrkuje obrovským veslem,
co vypadá spíš jako tyč. Objímám Natalii kolem ramen a najednou, zničehonic,
si zase začínám broukat tu písničku. A vtom mi to dochází – tohle bych si za
střízliva nikdy nebroukal. Ani kdybych byl v náladě.
Což znamená, že nejsem v náladě.
Jsem skoro úplně namol.
A celej svět mi patří.
Dnes evidentně patří každýmu, protože z ostatních gondol se ozývá tleskání
a provolávání slávy. Stočím pohled ke člunu před námi. Chlapík v nažehlených
kalhotách a bílý košili tam klečí a objímá ho bruneta, která pláče slzy štěstí a zírá
na novej prstýnek, co se jí skvěje na prstu. Dívám se, jak se před námi odvíjí
dozvuky zásnub. Přihlížející na březích kanálu na ně volají a pískají a stejně tak
i Natalie.
Přiloží si dlaně k ústům a zavolá: „Húúú!“
Šťouchne do mě a to je znamení, abych se přidal. Máchnu pěstí ve vzduchu
a zakřičím: „Gratulace! Vezměte se hned!“
Chlapík se zasměje a zdvihne palec. Jeho nastávající na nás mává. Kdosi, kdo
se prochází podél obchodů na břehu, se mýho nápadu chytne. „Běžte do
svatební kapličky Little White Wedding Chapel!“
Chlapík v košili a jeho vyvolená se na sebe v gondole podívají, jako by nad tím
přemýšleli, a něco si šeptají. Za několik vteřin muž zdvihne paže do vzduchu.
„Dnes v noci se budeme brát!“
Všichni propuknou v jásot a tentokrát to zní, jako když váš oblíbenej hráč
právě odpálil vítěznej homerun na konci devátý směny. Natalie křičí ze všech
nejhlasitěji, svírá mi paži a bujaře provolává: „Jedou do kaple a vezmou se…“
Pevně mi obtočí paži kolem pasu. „Protože jsi je přesvědčil, aby do toho praštili
už dneska.“
„Když už jsi jednou ve Vegas…“ Střetneme se pohledem a hlas mi vyšumí do
ztracena.
Ta slova se rozléhají jako ozvěna.
Oči se jí třpytí a mně se zdá, že oba myslíme na totéž.
Ráda dělám odvážný věci.
„Jak moc odvážný věci jsi měla na mysli?“ zeptám se.
Zdvihne jeden koutek úst. „Tak odvážný, jak jen to jde. Proč se ptáš?“
„Kvůli naší dnešní dohodě. Udělat všechno. Jen tuhle noc.“ Kývnu hlavou
směrem k páru a přísahal bych, že v dějinách nápadů ještě nikdo neměl lepší, než
jakej teď napadl mě. Je to kurva geniální. „Myslíš na to, co já?“
Otevírá pusu, přikyvuje a v očích se jí zračí divoký vzrušení. „Jsem si dost jistá,
že jo. Chceš mi to říct?“
 Zdvihnu jedno obočí. „Myslím na to, že existuje ještě jedna věc, díky níž
bychom prožili Vegas naplno.“
Přitiskne si dlaň na pusu a potom ji spustí. „Panebože. My fakt uděláme to, co
oni?“
„Nemyslím, že máme na výběr, vzhledem k dohodě, kterou jsme uzavřeli
v baru New York-New York. Buď to rozjedeme ve velkým, nebo vůbec.“
Na okamžik zavládne ticho. Na odpověď nemusím čekat dlouho.
„Ve velkým, Wyatte,“ říká. Její hlas zní tiše, ale záměr přímo křičí. Můj nápad jí
evidentně taky připadá geniální. Jakpak by ne?
Klesnu na koleno a vezmu ji za ruku. „Neposednej prstíku, chtěla bys jít do
nonstop kaple a praštit do toho se mnou?“
Škytne, zasměje se a přitáhne si mě k lajdáckýmu polibku, kterej chutná jako
tequila a ovocnej koktejl. „Když už jsi jednou ve Vegas…“
 KAPITOLA 12
Jedna kotleta se muži sloupává z tváře.
Je to trochu rušivý. Ale zdaleka ne tak jako zlatej oblek oddávajícího. Ten
overal má límec, kterej by mohl sloužit i jako křídla, a je přímo definicí těsnosti.
Lepí se na každičkej centimetr jeho těla, a jo, skutečně každej.
Sorry jako. Má na sobě těsnou sportovní kombinézu. Je těžký se mu tam
nedívat.
„Ten obleček je Larry, nebo Elvis?“ syknu k Natalii. Když se to místo jmenuje
Larry, Lana a královské rychlosvatby, mohl by být oběma.
Natalie kývne k chlapíkovi, jemuž na hlavě raší trvalá, co vynáší jeho kudrnatý
kadeře do netušených výšin, a zašeptá mi: „Nebo si Richard Simmons našel
novou práci.“
Jenže to není opravdickej šepot. Je to opilej šepot. Což znamená, že to není
vůbec potichu, ale pochybuju, že by to tomu sportovnímu fanatikovi vadilo,
protože podle mě je zhulenej. Vypadá tak, když klopýtá pro prstýnky a my
čekáme před vchodem do kapličky. To je součástí týhle služby – dva zlatý
prstýnky za padesát sedm babek. Učiněný terno.
Smrdí trávou a z toho, že jako svatební hudba nám tu hraje Bob Marley,
usuzuju, že si zahulil, už když nás před pár minutami přivezla limuzína. Předtím
jsme si v kancelářích, který o půlnoci zavírají, vyzvedli těsně před zavíračkou
povolení k sňatku. Na parkovišti na nás čekala hogofogo černá limuzína. Pro
svoji svatební noc chci jen to nejlepší. Takovej jsem kabrňák.
Týpek šátrá v náprsní kapse kombinézy, vytahuje z ní prstýnky a zdvihá je.
„Mám je.“ Jeden mu vyklouzne z prstů. „Jejkote šmankote.“
V Natalii to vyvolá výbuch smíchu a chytne mě za paže. Svírá mě a drží se. I já
se směju, protože dnes v noci je vtipný všechno. A všechno je skvělý, jako by můj
život sestával z ležení na nafukovacím člunu v bazénu, teplýho sluníčka, popíjení
piña colady a nulových starostí.
Natalie mi hladí paže, nahoru a dolů, a já zdvihnu obočí. Nemůžeme přestat
flirtovat, osahávat se, hihňat se.
 Týpek se ohne, aby zdvihl prstýnek, a vtom slyším neklamnej zvuk
praskajících švů. Nejsem si jistej, která část jeho oblečku pukla, ale radši teď
nespouštím oči ze svý nastávající – pro případ, že by oddávající Larry Elvis byl
pod kombinézou naostro.
„Tohle je teprve jejkote šmankote,“ říká Natalie a teď se zas řehtám já.
V dlaních pevně svírám její štíhlej pas. Není nad to, když se při vlastním
svatebním obřadu řehtáte jako hyena.
„Všechno připraveno,“ prohlásí chlapík a potom si přiloží ruku k ústům
a zavolá: „Hej, Lano! Můžeš nám pustit nějaký velký finále?“
Objevuje se žena v bílým elvisovským obleku, z jehož převážně nezapnutýho
zipu se jí přelívají prsa, a zdvihá na nás palec.
„Jé, podívejte se na ten šťastnej pár,“ cukruje a potom si ukazuje nad hlavu.
Možná k reproduktorům kaple, z nichž se teď valí první tóny písně, kterou
poznávám hned při slovech o tom, co říkají moudří muži.
Otáčím se k Natalii v mým náručí a v hrudi se mi zase odehrává cosi
zvláštního. Jako by mi něco mačkalo srdce. Mrkám, snažím se soustředit, ale je
to těžký, když se na mě dívá, Larry v kombinéze si odkašlává a Král rock’n’rollu
zpívá svou nejromantičtější písničku o tom, že blázni pospíchají. Mám pocit,
jako bych se vznášel. To určitě bude tím alkoholem, kterej působí, že se teď
usmívám jako idiot. Natalie se na mě dívá velkýma, zvlhlýma očima.
Oddávající mi podává prstýnek, opakuje známý sliby a Natalie a já se od sebe
na chvilku odtahujeme. Nasadíme jeden druhýmu prstýnky, a když se podívám
na svůj nově ozdobenej prst, začne ve mně bublat něco bezejmennýho. Znovu
k ní přistoupím blíž, stisknu jí ruce a vychrlím na ni záplavu slov. Říkám jí, jak je
nádherná, jak rád s ní pracuju a jak neskutečně zábavná je dnešní noc, a potom
říkám spoustu věcí o tom, co přinese a nepřinese budoucnost, a už ani nevím, co
všechno plácám. Jen ze sebe valím všechno, co mi připadá pravdivý – pro
minulost, přítomnost i budoucnost. Celou dobu energicky přikyvuje a to je to,
co na ní tolik miluju – ona mě prostě chápe. A potom se to bezejmenný ve mně
promění, stiskne mě a zavalí obavami. A než se vzpamatuju, říkám jí tu
nejdůležitější věc, jakou jsem jí kdy řekl. A nabádám ji, aby mi slíbila, že mě
přinutí to dodržet.
„Jen mi to slib, Nat. Slib mi to, slib mi to, slib mi to.“ Ztěžka polknu a potom
čekám.
Ale ne dlouho.
„Slibuju, Wyatte. Slibuju. Slibuju. A chápu to. Vážně to chápu.“
Chvilkový napětí, který jsem cítil uvnitř, během vteřiny mizí a můj svět se opět
halí závojem opojnýho sexy dobra.
Vezmu její tvář do dlaní a poprvé ji políbím jako svou ženu – spalujícím,
hlubokým, vášnivým polibkem, kterej mi připomíná, jak neskutečně úžasná
tahle noc byla. Při líbání se trochu zhoupne a já se zakymácím, ale hned zase
najdu rovnováhu. Nakonec se od sebe odtrhneme a křeníme se jako ti blázni, co
pospíchají.
Oddávající si odkašle. „Natalie a Wyatt už nebydlí v Hotelu zlomených srdcí,
protože odteď do sebe budou napořád blázni. Mocí, kterou mě pověřil báječný
stát Nevada i samotný Král rock’n’rollu, prohlašuji Natalii a Wyatta za muže
a ženu. Ale pamatujte, že tohle už nejde vrátit odesílateli. Proto to teď pořádně
rozjeďte. Jste svoji!“ Rozhodí pažemi, pokrytými zlatým saténem, a zavýskne.
„Teď bych ti, chlapče, řekl, ať políbíš nevěstu, ale to už jsi udělal, a vsadím se, že
jsi toho dělal už mnohem víc. Tak ať se daří a pěkně v tom pokračujte!“
Za pár minut vklouzneme do limuzíny. Otevírám šampaňský a připíjím
nevěstě. Po půlnoci objíždíme město a znovu zaujímáme horizontální polohu.
Potom se zastavujeme ve Flamingu a hrajeme ruletu. Když vyhrajeme, opilej
týpek u našeho stolu, kterej tvrdí, že pracuje pro jednoho rappera, nás pozve na
párty ve střešním bytě.
„Vy dva jste v pohodě. Musíte vidět tu kalbu u Secretariata,“ říká a velkou
rukou si hladí vyholenou hlavu.
Bereme výhru a jdeme, protože proč sakra ne?
Obzvlášť když se rapper pojmenoval po dostihovým koni, co vyhrál
Trojkorunu.
 V nejvyšším patře hotelu zuří párty. Hudba pulsuje tak nahlas, že mi z toho
vibrujou kosti, spoře oděný ženy se lepí na spoře oděný muže a jiná skupinka
účastníků poskakuje kolem na dřevěných konících, zatímco do sebe lije drinky.
Natalie a já nasáváme atmosféru a užíváme si výhled na Strip a šampaňský, co
teče proudem.
Přiloží mi ústa k uchu. „Musím si odskočit na dámy.“
I mně to připadá jako náramnej nápad, a když oba uspokojíme volání přírody,
Natalie vykoukne do chodby na konci apartmá a ukáže prstem.
Ty kráso.
„No to mě poser, v tomhle bytě je hrací automat s Titanicem.“ Stojí vedle
normálního lasvegaskýho automatu s ovocem na obrazovce a já si to namířím
přímo k němu.
„Chceš si zahrát? Bere to bankovky,“ navrhne Natalie.
Nastrkáme mu do tlamy pár dolarů a vzápětí prohráváme všechno, co jsme
vyhráli v ruletě. Mně to ale jako prohra nepřipadá, protože Natalie se mi usazuje
na klíně a objímá mě kolem krku. Na automatu se točí Jack, Rose a Srdce
oceánu.
Když mi její rty drtí ústa a ruce klouzají po hrudi směrem dolů, připadá mi to
spíš jako výhra. Veškerý povědomí o tom, co se sluší a patří, se ze mě vytrácí jako
pára nad hrncem. Rozhlídnu se, jestli je čistej vzduch, zatáhnu ji za automat
a využiju další z těch kondomů, který nám tak pozorně sbalila na cestu. Musela
s sebou vzít celou krabičku.
Zvedám si její nohu k bokům, zajíždím hlouběji a šeptám jí do ucha: „Ty jsi
tak odvážná.“
„A ty jsi zase tak zajímavej,“ říká mezi steny.
Vzdychá stále hlasitěji a blíží se k vrcholu, ale vtom jí musím zakrýt pusu,
protože v chodbě někdo je a tahá za páku druhýho automatu. Ať je to kdokoli,
vyhraje tři třešničky zrovna ve chvíli, kdy Natalie dosáhne svýho třetího
vyvrcholení.
Dnes v noci máme prostě štěstí všichni.
 Loučíme se se Secretariatem a plešatým týpkem a vehementně jim děkujeme
za pohostinnost a pozoruhodně výhodnou výšku hracích automatů. Díky bohu,
že jsou tak vysoký a mohly nám poskytnout dostatečnej úkryt. Po odchodu
brouzdáme po Stripu a fotíme se u slavný cedule Las Vegas. Natalie to taky dává
na Facebook. Potom se odvážeme v nočním klubu Edge v novějším hotelu.
Někdy po půl pátý ráno se vracíme do jejího pokoje. Možná je můj. Upřímně
netuším. Tahle noc je jako rozmazaná šmouha, plná smíchu, sexu a divoký,
šílený zábavy.
Když vpadneme do apartmánu s obrovskou postelí, jediný, co vím
s naprostou jistotou, je, že tahle noc ještě zdaleka nekončí. Ne když se na mě
svůdně podívá a hbitými prstíky si začne rozepínat blůzu a sukni.
Přikryju jí ruce dlaněmi, aby přestala. „Teď už to zvládnu sám. Přišel čas,
abych opíchal svoji manželku.“
Bude to poprvé, kdy ji uvidím nahou, a připadám si jako dítě o Vánocích. Po
žádným dárku netoužím tolik jako po nahotě paní Hammerový.
 KAPITOLA 13
Obecně řečeno, každej sex je dobrej.
To je taková chlapská záležitost. Upřímně, pro nás je zkrátka anatomicky
těžký zažít špatnej sex. Stačí dostatek tření a trocha vlhkosti na nádobíčku
a šance, že dosáhneme velkýho třesku, je dost vysoká. Tohle je jedna z věcí, co je
fajn na tom, být chlapem.
Ale některej sex je lepší než jinej a sex v hotelu se nachází na samotný špici.
Temnota noci, velikost postele, únik od reality… Hotelový pokoje jsou prostě
navržený pro skvělej sex.
Pro mě a Natalii to teď platí dvojnásob, protože jsme na poslední zastávce
našeho velkýho útěku.
Neony lasvegaský noci vrhají do pokoje slabý světlo, který jí dopadá na tvář
a ozařuje siluetu jejího těla. Sedí na kraji postele.
Částečně se mi chce svléknout ji pomalu, vychutnat si každičkej pohyb
hedvábí a krajky po její hladký, hebký kůži. Ale silněji se ve mně ozývá vědomí,
že teď není čas na línou, neuspěchanou předehru, protože na ni nemáme celou
noc. Červený světýlka na hotelovým rádiu mi připomínají, že zanedlouho vyjde
slunce, takže zaháním všechny představy o pomalým líbání podél lýtek
a něžným laskání na břiše.
Kromě toho teď mě volají její kozy. Nízký košíčky černý krajkový podprsenky
odhalujou šťavnatý masíčko, přímo k nakousnutí a zulíbání. Za pár vteřin už
budou volný a já si nejsem jistej, jestli na ně pak dokážu přestat sahat. Už teď
jsem se do nich zamiloval.
„Nemůžu uvěřit, že jsem se s těmahle kráskama ještě neseznámil,“ říkám, když
jí s rychlým cvaknutím rozepínám podprsenku. „Ale na to, abych to napravil,
není vhodnější chvíle než tahle.“
Zahazuju podprsenku kamsi za sebe. Krajka někam padá, ale nevšímám si kam
a nezajímá mě to, protože její kozy jsou teď na svobodě a já vidím, že jsem měl
pravdu.
 Je to láska na první pohled. Ruce mi vystřelí vpřed a vezmou její prsa do dlaní,
a jo, je to láska i na první dotyk, protože kruci. Jsou přímo velkolepě příjemný.
Evidentně se jí to taky líbí, protože když je stisknu a promnu, zalapá po dechu.
Přejedu jí mozolnatými prsty přes bradavky a štípnu. Její ruce mi vletí do vlasů.
Proplete jimi prsty, pevně je stiskne a vysloví mý jméno v dlouhým, hlubokým
stenu. „Tohle mě tak vzrušuje,“ zašeptá.
No to mě podržte, Natalie má šíleně citlivý bradavky a já její kozy zbožňuju.
Kdo by tušil, že to bude tak dokonalej svazek? Možná se moje ruce měly oženit
s nimi.
„Nebude ti vadit, když si teď ověřím, jak přesně jsi vzrušená?“ škádlím ji.
„Prosím, nestyďte se provést skutečně důkladný test… inspektore Hammere,“
řekne s úsměvem.
Sjíždím jí rukou dolů po břiše a směju se, ale jakmile jí dlaní vklouznu mezi
stehna, přestanu. Ani já nemůžu vtipkovat o takový vlhkosti, protože je to něco
příliš fantastickýho. Má úplně prosáklý kalhotky.
Nádherně prosáklý.
Přimáčknu se na ni, mý velký tělo ji stlačí na postel. Posune se a zdvihne se na
loktech. Vylezu na ni, pořád ještě oblečenej.
Skloním hlavu k její hrudi, vezmu do pusy bradavku a začnu silně sát. Hází
sebou a já jí lízám, saju a líbám bradavky. Tohle je skutečnej jackpot – zjištění,
že mý ženě se líbí, když si s nimi hraju.
Sténá, vzdychá a znovu mě chytá za hlavu.
Drží mě pod krkem, a věřte mi, tahle holka to umí – ale v žádným případě
nehodlám pustit to nádherný prso z pusy. Žádný strachy. Od týhle ochutnávky
ráje byste mě museli odtrhnout násilím. Když nasaju bradavku hlouběji, přejedu
přes ní jazykem a skousnu, Natalie roztáhne nohy a zhoupne boky dopředu.
Tlumeně vykřikne.
„Tohle mě dohání k šílenství,“ vzdychá, pevně mě tiskne a mě na okamžik
napadne, jestli by se z tohohle typu hry nedokázala udělat. Asi je to trochu
přitažený za vlasy, ale byl bych ochotnej udělat všechno pro to, abych to zjistil.
Jedno prso nenasytně hltám a druhou rukou tisknu druhý, hnětu, štípu a tahám,
dokud sebou pode mnou úplně nemlátí.
Ježíši Kriste, tahle ženská je v posteli víc než zajímavá. Je elektrizující. Divoká.
Je tak smyslná a napojená na svoje tělo. Je návykový, jak chce totéž co já. Odstrčí
mi hlavu a zadívá se na mě. Její oči jsou šílený, hladový a ona mezi nás vrazí ruce
a začne pátrat po zipu mých džín. „Teď, Wyatte. Potřebuju tě teď. Potřebuju tě
mít v sobě.“
Existuje pár slov, co muže pobídnou k okamžitý akci. Bez ohledu na to, co
zrovna děláte, když ženská řekne „potřebuju tě mít v sobě“, přestanete, necháte
všeho a uposlechnete rozkazu.
Během několika vteřin se Natalie zbavuje kalhotek i já jsem nahej a otírám
žalud o kluzkej ráj její kundičky. Stiskne mi zadek. Z toho, jak na mě sahá, se mi
točí hlava. Do prdele, já ji tak chci. Na uhašení týhle touhy nebude dnešní noc
stačit.
Začnu do ní pronikat, ale vtom si uvědomím, že můj pták je úplně holej.
„Kurva,“ zakleju a svěsím hlavu.
„Copak?“
„Kondom. Musím si ho nasadit.“
Ale její ruce mě stisknou pevněji. „Beru prášky. Jsi čistej?“
Přikyvuju. „Jako sníh.“
„Já taky.“ Zdvihne tvář a přiblíží mi rty k uchu. „Myslím, že můj manžel mě
může šukat i bez kondomu.“
A to mi stačí. Ta slova z ní vypadla s tak svůdným zavrněním, že teď prostě
nedokážu odolat.
Zanořím se do ní a je to ohromující. Je horká a pevná a její vlhkost je
milionkrát úžasnější, protože teď ji cítím bez bariér. Kůže na kůži. Tvrdost a žár.
Ona a já. Zdvihne kolena, zahákne mi kotníky na zádech a já do ní začínám
vrážet. Dovnitř a ven. Pozoruju její tvář. Zkoumám reakci. Líbí se mi, jak ztěžka
oddechuje a vzdychá.
Je hlučná a její zvuky jsou pro mě jako droga. Líbí se mi, že je nezadržuje. Že
je ten typ, co vzdychá, co dělá „ach bože“ a „přesně tak“. Usnadňuje mi to práci,
protože díky tomu poznám, co dámu těší.
A dámu rozhodně těší, když ji píchám. Když do ní hluboko vrážím. Když se
stahuju skoro úplně ven. A když znovu skláním hlavu k tý cukrárně jejích koz
a saju každou bradavku, dokud nezačne sténat.
Když bradavky pustím, přesunu ústa k jejímu krku a něžně ji kousnu. Místo
odměny rozpohybuje boky ještě rychleji a divočeji a její zvuky se rozeznívají
naplno.
Beru si ji v hlubokých, rychlých nájezdech. „Miluju to. Miluju tvoji
rozpálenou vlhkou kundičku,“ zachraptím. „Šíleně miluju tě šukat.“
„Já to taky miluju,“ oddechuje.
Pot nám stéká po hrudi a místnost se plní zvuky nás. Pleskání těl, divoký
vrčení, živočišný výkřiky a nárazy postele do stěny. Tohle je hotelovej sex. Tohle
je zuřivej závod k plamennýmu vyvrcholení.
Zmítá se a kroutí a potom mi nehty sjíždí po zádech.
„Škrábej mě, ať to je vidět,“ říkám jí, jako by to byl povel.
„Bude,“ odpovídá, boří do mě nehty a škrábe mi kůži tak, že se mi celým tělem
rozlívá žár. Mám to rád drsný. A mám rád i to, když je drsnej sex vidět.
Zdvihá hlavu a líbá mě. Je to tvrdej, hladovej polibek, plnej zubů a touhy.
Chňapáme po puse jeden druhýho, narážím do ní a ona mě povzbuzuje pohyby
boků, který odpovídají mým, a přitom mi zadírá nehty do zadku.
Když se od sebe naše rty oddělí, její modrý oči spočinou na mých a já vidím,
jak jsou upřímný a roztoužený.
Odzbrojují mě. Ničí veškerou moji obranu. Hrozí, že zruší i všechny důvody,
proč tohle potrvá jen po dnešní noc. Srdce se mi z nich rozbuší silněji a já
zpomaluju.
Zvolňuju tempo.
Beru si pauzu od divokýho milování. Ona taky a její ruce mě přestávají drásat.
Místo toho mi putují po zádech k šíji a vjíždí mi do vlasů, až se z toho zachvěju.
Zvuky, co se mezi námi ozývají, přechází v oddechování, v zastřený steny.
Natáhnu ruku k jejím bokům, vytáhnu si její nohu výš a šukám ji pomalu.
Skloním se na lokty a zadívám se jí do očí. Chvěje se. Celý její tělo se chvěje.
 „Bože, Wyatte,“ šeptá.
Není hlučná a divoká. Je teď syrová a opravdová a já se cítím stejně. Nahej,
totálně nahej, a nejen proto, že jsem tak, jak mě pánbůh stvořil.
Ale vtom mi to dochází – ať zítřek přinese cokoli, dnes v noci šukám svou
manželku. Skloním k ní rty a zašeptám jí do ucha: „Miluju šukat svou manželku.
Bože, jak já to miluju.“
Je to pravda. Nic než pravda.
A ona vykřikne.
Tříští se, třese se pode mnou a ze rtů jí uniká sotva srozumitelný „ach bože“,
„už budu“ a „už budu, už se udělám“. Líbí se mi, že nedokáže ovládat pusu, že se
z ní řinou slova rozkoše, zatímco se pode mnou hroutí a tělem jí projíždí
orgasmus pátýho stupně, kterej uvolňuje jednu vlnu zdrcující extáze za druhou.
Její vyvrcholení ve mně přepíná spínač. Zatínám svaly. Smršťují se mi koule.
Rozkoš ve mně zuří jako bouře, která se šíří všude, a moje vzdechy jsou teď tak
hlasitý, že by mohly vzbudit sousedy.
„Do prdele, Natalie,“ zasténám, když se v ní udělám. „Ježíši. Kurva. Kriste.“
Každý slovo zdůrazňuje intenzitu, která mě nabíjí, když sebou moje tělo
škube, a já nemůžu přestat sténat, úpět ani klít. „Do hajzlu,“ řeknu, zhluboka
vydechnu a zhroutím se na ni.
Ovine kolem mě paže. „Ty jsi tak hlučnej,“ řekne. „Máš vůbec ponětí, jak je to
sexy, když se takhle uděláš?“
Zlehka se zasměju. „Jsem rád, že se ti líbí, co se mnou děláš.“
„Nic není víc sexy než vědomí, že jsem ti přivodila takový vzdechy.“
„Kromě tebe. Ty jsi ještě víc sexy.“ Zdvihnu tvář, abych ji zlehka políbil,
a vtom mě něco napadne.
Jo, každej sex je dobrej, ale ne každej si je rovnej. Teď nemluvím jen
o hotelovým sexu. Právě jsem zjistil, že sex s Natalií má svou vlastní kategorii. Je
to víc než hotelovej sex. Ve světě sexu je lepší než kaviár, lepší než žabí stehýnko.
Je nebetyčně skvostnej.
A já nejsem ten typ, co by tohle slovo běžně používal.
Sex s ní je skutečně skvostnej.
 Potím se, oddechuju, jsem totálně vyřízenej a myslím, že z mých pórů by se
dal ždímat alkohol, ale tohle byla noc století. Přitahuju si ji k sobě, odhrnuju jí
vlasy z tváře a říkám: „V dějinách Vegas nebyl nikdo, kdo by si to tu užil tak jako
my dva.“
Usmívá se. „A ani nebude.“
Vím jistě, že až budu na tuhle noc vzpomínat, vychutnám si každičkej
lahodnej detail.
 KAPITOLA 14
Natalie: Pamatuješ si na ten film Pařba ve Vegas? Na tu ranní scénu?
Charlotte: Tím mi chceš naznačit, že jsi přišla o zub? To by mi teda vadilo. Máš moc
hezký bílý, rovný zuby.
Natalie: Ha. Moje tesáky jsou v pohodě. Ještě mě bolí hlava, ale krk se okamžitě
seznámil s aspirinem a kávovým vyprošťovákem, takže dopady přežívám. Teď to
zkus znova.
Charlotte: Počkat! V tvým apartmá je Bradley Cooper, nahej do půl těla?
Natalie: Ne. Kéž by :)
Charlotte: Ehm, Zach Galifianakis je… bez kalhot?
Natalie: Poslední pokus.
Charlotte: Máš ve vaně tygra?
Natalie: Zabavuju ti kartičku do kina. Tak dál…
Charlotte: *obrací oči v sloup* Použila jsi všechny, některý nebo žádný z tý zásoby
gum, který sis s sebou vzala? Opila ses se šéfem do němoty? Líbala ses se šéfem?
Vyspala ses se šéfem? Strávila jsi se šéfem celou noc plnou vášně?
Natalie: Použili jsme skoro všechny. Což znamená, že odpověď na všechny otázky výše
je ano. A něco ti musím říct.
Charlotte: ! ! ! ! Všechno mi hned vyklop. Začni tím dobrým. JAKÝ TO BYLO?
Natalie: Bylo to úžasný. Hele, všechno bylo úžasný. Až na jednu věc. Ale k tomu se
dostanu.
Charlotte: Co??? Smrdí mu z pusy? Má hnusný prsty na nohou? Prdí ze spánku?
Natalie: NE! ! ! NE! ! NE! !
Charlotte: Tak co může být tak špatný?
Natalie: Nejdřív to dobrý. Líbání, mluvení, smích. Skvěle si spolu rozumíme. Rozesmívá
mě. Záleží mu na mě. Chová se ke mně hezky. A líbá mě jako… No, tak, jak jsem si
vždycky přála, aby mě někdo líbal.
Charlotte: Aaach… Jako že je konec světa a na ničem jiným nezáleží tak jako na tom
polibku?
Natalie: Jo. A ten sex. Pane bože, ten sex. Lepší než cokoli, co jsem si představovala.
Charlotte: A ty máš dobrou představivost.
Natalie: To mám, to mám, to mám. Všechno to bylo prostě tak skvělý. Ale něco ti musím
říct.
Charlotte: Neudělala ses?
Natalie: Ne, udělala jsem se asi milionkrát. Už si to nepamatuju. Měla jsem asi dvacet
orgasmů. Možná šest. Ale připadalo mi to jako dvacet. Nebo dvě stě.
Charlotte: Tak v čem je problém? Kromě toho, že je to tvůj šéf a ty jsi jeho podřízená,
což znamená, že jsem dost špatná sestra, když tě nabádám, abys šla do chlapa, po
kterým totálně šílíš. Protože každej ví, že vztahy mezi šéfy a zaměstnanci jsou
vysoce nežádoucí a vždycky končí zlomeným srdcem. Ale jestli ti někdo zlomí srdce,
nakopnu ho dvacetkrát do koulí, protože tě mám ráda jako blázen. Takže se chci
zeptat – mám mu nakopat koule?
Natalie: Já si ho v noci *asi* vzala. (Chápeš? Nepamatuješ si, jak se Ed Helms probudil
a zjistil, že je ženatej?)
.
.
.
.
.
.
Natalie: Ehm. Haló? Jsi tam? Buellere?
Charlotte: &*$#%^
Charlotte: ŘEKNI, ŽE TO JE VTIP.
Charlotte: Řekni, že to je jeden z tvých patentovaných Nataliovských vtípků???
Natalie: Nekřič na mě! Bolí mě z toho hlava!
Charlotte: To si piš, že na tebe budu křičet, když uděláš něco takovýho! Proč jsi mi
o tom neřekla dřív?
Natalie: Snažila jsem se, ale potom jsme se začaly bavit o sexu. Každopádně klídek.
Trochu jsem panikařila, když jsem se probudila, ale jakmile mi kofein a aspirin
uzdravily poslední zbytek mozkových buněk, vymyslela jsem plán, jak to napravit.
Charlotte: Nemůžu uvěřit, že sis ho vzala. Vím, že ho žereš. Ale zešílela jsi snad????
Natalie: Prostě jsme se hodně opili.
Charlotte: Tak to s ním zruš. Hned teď.
Natalie: To udělám. Jak jinak.
Charlotte: Jak se to stalo?
Natalie: Oddávající řekl: „Prohlašuji vás za mrože a ženu.“ Nebo tak něco.
Charlotte: Nemyslím ten obřad. Já VÍM, jak se odříkávají sliby. Myslela jsem VŠECHNO,
CO K TOMU VEDLO.
Natalie: Byli jsme na gondole. Někdo tam požádal přítelkyni o ruku. Rozhodli jsme se
to udělat taky. V tu chvíli nám to připadalo jako geniální, zábavnej, úžasnej nápad –
jako všechny nápady po šesti drincích. Tak jsme se vzali. A pak byl další sex.
V limuzíně. Za hracím automatem. Ale předtím to bylo na jiným automatu a vlastně
taky na horský dráze.
Charlotte: Fajn, vyhráváš medaili za jedinečný výkon v disciplíně sex na veřejnosti.
A úplně chápu, že to byl nejlepší sex tvýho života, ale nemůžeš si tím nechat
vysmažit mozek, zlato. Chci říct, možná s ním choď. Ale neber si ho.
Natalie: Neboj. Už moc dlouho manželé nebudeme. A nebudeme spolu ani chodit.
Charlotte: Proč??? Zapomeň, že jsem řekla, že to je špatnej nápad. Řekla jsi, že se
k tobě chová hezky. Proč spolu nechodit?
Natalie: Sakra. Probouzí se. Řeknu ti to, až se vrátím do New Yorku.
Charlotte: Nemůžu se dočkat…
 KAPITOLA 15
Velká koule na obloze hněvivě plane skrz okno a sesílá na mě zářivý paprsky
světla, který mi útočí na oči. Tisknu víčka, mnu si je a snažím se zahnat ten
neutuchající sluneční útok.
Ale moje hlava…
Odkdy mám místo hlavy dělovou kouli? Počkat. Ne, připomíná mi to spíš
staveniště a armádu malých vzteklých mužíčků, kteří mi sbíječkou buší do
vnitřku lebky. Zavrčím a zakryju si oči předloktím.
Zaslechnu něžnej hlásek. „Ahoj, už je čas vstávat.“
Škubnu sebou, ne kvůli tomu hlasu, ale návratem do reality. Realita je na
hovno. V puse mám piliny. V žilách bahno. Hlava váží padesát tun.
Kocoviny jsou zábava – to vám nepotvrdí nikdo.
„Šípková Růženko,“ šeptá hlas a doprovází ho něžný zatřesení ramenem.
Zvednu se na posteli, prohrábnu si rozcuchaný vlasy, dám si ruku před pusu,
protože zívám, a… Co to mám do prdele na levý ruce???
Okamžitě se napřímím, dělový kouli navzdory.
Zdvihnu ruku, jako by mi ji ve spánku přišili mimozemšťani. Protože na prstu
mám zlatej prsten.
Jo. Mimozemšťani. UFO. Marťani. Tohle je jediný možný vysvětlení. V noci
mě navštívili zelený mužíčci a narvali mi na prst snubní prsten.
Trochu se otočím a vidím, že mám v posteli blondýnu. Ten něžnej hlas určitě
patří jí. Možná je to anděl. Vypadá tak. Slunce jasně svítí a já mhouřím oči, ale
vidím, že se usmívá, trochu posmutněle. Kruci, jak ta je hezká, a její oči mají ten
nejteplejší odstín modrý, jakej jsem v životě viděl. Dám si ruku před pusu,
protože teď určitě smrdí jako kontejner a znečistit takovou krásku ranním
dechem by byl zločin.
Zamrkám.
Ty vole. Ta holka v mý posteli je moje asistentka. Má na sobě šedý tílko
a džíny a mokrý vlasy má stočený do drdolu.
A já jsem oblečenej jako na nudapláž.
 Poškrabu se na hlavě. Možná jsem jí v noci zavolal. Možná jsem ji prosil, aby
mě zachránila z nějaký šlamastyky, do který jsem se dostal s osobou, co má na
ruce druhou polovinu tohohle páru prstenů. Bože, nemám nejmenší tušení,
koho jsem si to v noci vzal a kdy dorazila Natalie – jako vždy výkonná
a schopná –, aby mě z toho vysekala. Možná jsem ještě pořád opilej.
Důležitá připomínka: Příště si před zaměstnanci zachovej trochu dekora.
„Musím si vyčistit zuby,“ říkám a škrábu se z peřin.
To jsem řekl nadsazeně. Spíš pomalu táhnu svou ubohou, kocovinou stiženou
prdel z postele. Ach. Jasně. I ta prdel je nahá. Na tom dekoru bych měl vážně
zapracovat, a to hned teď.
Ale příroda volá. V koupelně chčiju tak dlouho, že bych měl asi zavolat
Guinnessovi a zaznamenat to jako nejdelší chcaní na světě. A když už jsme
u toho, rád bych zakázal sloveso vychcat se, protože nikdo přece nevychčije sám
sebe.
Spláchnu, umyju si ruce a vydrhnu si pusu od toho smradlavýho ranního
dechu.
Už je to lepší. Teď jsem tak napůl člověk.
Ne, to je moc štědrý. Spíš tak na čtvrt. Otočím kohoutkem, opláchnu si
obličej a oči studenou vodou a potom civím do zrcadla. A na prsten. A zase do
zrcadla.
„Co jsi to v noci kurva vyváděl, Hammere?“ zamumlám.
Z odrazu v zrcadle se na mě dívají Nataliiny oči. Otočím se, škubnu sebou
a zasténám, protože se mi v hlavě zase rozezní sbíječka.
Natalie má v ruce hrnek s kávou a druhou rukou ukazuje na mramorovej pult.
„Tady máš aspirin. Připravila jsem ti ho, když jsem vstala a vzala si svůj.
Vypadáš, že ho potřebuješ.“
Vezmu si dvě bílý pilulky, položím si je na jazyk a na ex je vyšlu na
milosrdnou misi ke zbavení bolesti. Natalie mi podává kafe. „Když jsi takovej
kávovej maniak,“ řekne a spiklenecky na mě mrkne.
Vezmu si ho od ní a poděkuju jí. Koneckonců je to poloviční anděl. Loknu si
trošky tý životodárný tekutiny a hned cítím její posilující účinky. Možná jsem
teď už napůl člověk.
„Jsi v pohodě?“ Její hlas zní něžně a starostlivě. „Když jsem se probudila, taky
jsem si nepřipadala moc sexy. Ale teď už to zvládám líp.“
Pokrčím rameny a snažím se působit, jako že jsem nad věcí, což je dost těžký
vzhledem k tomu, co se mi bimbá mezi nohama. Nezdá se, že by nepřítomnost
kalhot Natalii vykolejila. Musím tý ženský fakt zvýšit plat. Nic ji nerozhází. Pro
práci dělá první poslední. „Jo, jasně. A omlouvám se za tohle.“ Ukazuju si na
rozkrok, kde se situace blíží ranní erekci.
Věnuje mi maličkej úsměv.
Ježíši Kriste.
Je možný, aby mý chování k ní bylo ještě víc přes čáru? Oči mi sklouznou
k její levý ruce a k prstýnku, kterej ladí s mým.
Srdce mi přestává tlouct. Dech se zadrhává. Podlaha mi podjíždí pod nohama.
Tisknu k sobě víčka. To ne. To ne. Tohle je jen sen. Hodně živej sen. Takhle
daleko přes čáru jsem nezašel. Ale když otevřu oči, je tady, já taky a jsou tu i naše
prsteny. Srdce mi vyskakuje z hrudi a bere s sebou i příčetnost.
Ukazuju prstem.
Čumím.
Snažím se promluvit.
„Co to…?“
Založí si ruku v bok. „Co? Máme ve vaně tygra?“
„Ehm?“
„Chybí ti zub?“
Ruka mi vystřeluje k puse. Bože, prosím, jen to ne – o tomhle mívám noční
můry. Miluju svoje zuby. Roky nošení rovnátek je pěkně srovnaly a teď jsou jako
blyštivá sada sekáčků. Přejedu přes ně prsty a vydechnu úlevou. Ufff. Jsou tam.
„Zuby jsou v pořádku.“
„Je to snad tohle, co tě tak vyděsilo?“ Zdvihne ruku a znovu přede mnou
zamává prstýnkem. „V noci sis mě vzal, ty trumbero.“ Obrátí oči v sloup. Jsou
trochu zarudlý, jako by se v noci nevyspala o moc víc než já. „Nemůžu uvěřit, že
si to nepamatuješ.“
 „Neee,“ řeknu nevzrušeně a lžu, jako když tiskne. „Pamatuju si všechno. Vidím
to před sebou naprosto jasně.“
Nakloní hlavu ke straně a prohlíží si mě. „Opravdu?“
Promnu si šíji, pevně odhodlanej vyzrát na to velký, rozlehlý prázdno, který se
mi rozprostírá v mysli. „Jo. Mám to tady uložený jako kolorovanej film,“ řeknu
a poklepu si na hlavu.
„Tak to je bezva. Nebudeš překvapenej, až se tu za chvilku staví poldové
a budou chtít slyšet, proč ses svlíkl do naha, skočil do fontány Bellagio a křičel
‚Pojď za mnou, ty jeden neposednej prstíku.‘“
Kykyrykýýý.
A už mi svítá. Při těch slovech si vybavuju záblesky včerejší noci. Vzpomínám
si na licousy, horskou dráhu, její nenechavý ruce, monumentální drink, šílenej
návrh a potom se mi zatočí hlava. Zapotácím se a chytnu se umyvadla. Vynořuje
se mi toho čím dál víc. To šukání, líbání, mluvení a potom ten geniální nápad –
jako bychom v životě neměli lepší – se vzít.
A tak jsme se vzali.
Protože… jsme se opili ve Vegas.
To mě poser.
Líbal jsem svoji asistentku.
Píchal jsem svoji asistentku.
Vzal jsem si svoji asistentku.
Porušil jsem svý nejsvatější pravidlo. Já nikdy, a tím myslím naprosto nikdy,
nemíchám práci a potěšení. Na tohle pravidlo jsem se ale podle všech měřítek
z vysoka vysral.
„Jo, a na internetu koluje virální video, na kterým šplháš na ceduli Las Vegas,“
dodá. „Jako opice.“
Dělá si ze mě srandu, ale než abych dal najevo, že jsem úplně mimo, pokusím
se o rozpustilej úsměv. „Jsem mrštnej, ale zas tolik ne, zlatíčko. Na tohle bych
potřeboval mít na rukou přísavky.“ Abych jí dokázal, že si alespoň něco
pamatuju, zadrmolím: „Možná bych věřil, kdybys mi řekla, že jsem vylezl na
horskou dráhu. Nebo hrací automat.“
 Já prostě nedokážu pochopit, jak mohla tahle oslava šukání vést až k svatbě,
a nedokážu přestat civět na svůj prst, jako by délka civění mohla způsobit, že
zmizí. Ale žádný zmizení se nekoná, i když detaily samotný svatby mám zastřený
mlhou, která se táhne celou nocí jako neonový světla. Vzpomínám si na chlápka
v těsný zlatý kombinéze, písničky od Elvise, šílenej smích s Natalií a pak spěšný
„ano“. Potom byla jízda v limuzíně, přípitek a vystrkování hlavy z okýnka. Noční
vzduch nám narážel do tváří a chladil nás od všeho toho… šukání.
Vzpomínka na zvuky, který vyluzovala, když se udělala, mi prolétá mozkem
jako refrén její rozkoše a pták se mi z toho staví do pozoru.
Proč, proč jen proč musel být sex s ní tak neskutečně božskej?
Poklepe si na zápěstí. „Letí nám to za dvě hodiny, Šípková Růženko. Zjistila
jsem pár informací, než jsi vstal, a vypadá to, že máš tak akorát čas se osprchovat,
než vyřídíme anulování sňatku, chytíme taxíka na letiště a zmizíme odsud. Už
jsem náš odlet potvrdila, a protože letíme první třídou, odbaví nás rychleji,“ říká
a tře si dlaně o sebe.
Myšlenky mi víří jako tornádo. V noci jsme se vzali a Natalie už zařídila
exodus z toho špatnýho rozhodnutí? Jak to dělá? Zívne, což je jediná známka
toho, že se na ní uplynulá noc nějak podepsala, ale hned se vrací do normálu.
Bože, ta má ale schopnost dostat se z opice.
„Ty už jsi někoho našla?“ Nemělo by mě to překvapovat. Taková ona je.
Všechno umí bezchybně zorganizovat a naplánovat. Ale i na ni je tohle novej
level výkonnosti.
„Našla. Než se naděješ, budeme zase single,“ řekne a mávne rukou, jako by
chtěla naše manželství zahnat. „A pojede se dál.“
„Ty jsi nám domluvila anulování, ještě než jsme do toho praštili?“ pokouším
se o vtip. „Přiznej to – přivedla jsi mě sem s plánem, že mě dotáhneš k oltáři,
abys mě dostala do svý moci. Narafičila jsi to na mě, že jo?“
Soudě podle jejího zamračenýho čela jsem teď v humoru šeredně selhal. „Já že
jsem to na tebe narafičila?“
„Jo. Abys mě mohla mít celou noc.“
Ztěžka si povzdechne. „To bych ale musela plánovat, že se v noci vezmeme.“
 „Počkej. Tak čí nápad to byl?“
Civí na mě, jako bych mluvil cizí řečí. Možná, že to tak je. Když konečně
promluví, z jejího tónu je znát rozčilení. „Obou. Vzali jsme se, protože jsme byli
opilý, odvážný a skvěle se bavili, ne proto, že bych to já plánovala,“ poklepe si na
hruď. „Oba jsme se vzbudili s kocovinou. Oba jsme byli v šoku. Já jsem jen ten
člověk, co se nás snaží vysekat z toho, co jsme oba natropili, a to tak, abychom se
dostali domů včas. Dosáhla jsem toho díky svý úžasný schopnosti googlit
a vzbudit se dřív než ty, ne proto, že bych byla nějak mimořádně podlá.
Mimochodem, našla jsem právnickou kancelář, která není moc od cesty, až
pojedeme na letiště. Auto tu bude za třicet minut. A teď, když mě omluvíš,
musím si jít vyfénovat vlasy.“
Otočí se na patě. Ale než odejde, vrhne na mě pohled, kterým si mě celýho
změří. „Mimochodem, pěkně ti stojí. Kdyby sis to náhodou nepamatoval, šukali
jsme čtyřikrát a já jsem si jistá, že ses udělal líp a hlasitěji než kdy dřív.“
Odchází. Nohy mám přilepený k dlaždičkám koupelny a pták ukazuje jejím
směrem v touze po opáčku.
„Lehni,“ zamumlám, ale pták mě neposlouchá, protože to, co řekla, bylo
neskutečně sexy. Stejně jako všechny ty orgasmy předešlý noci.
„Tys byla taky hlasitá,“ volám, zatímco se plahočím do sprchy, pouštím ji na
maximum a pokouším se smýt ze sebe výčitky. Protože i když to včera bylo
úžasný, měl jsem za to, že ze špatných rozhodnutí s ženskýma jsem se už vyléčil.
Byl jsem na odvykačce, poučil se z chyb a řídil se vlastníma zásadama.
Až do včerejší noci.
Kdy jsem teda pořádně vyjel z kolejí.
Skláním hlavu pod proudem vody, od níž si nechávám opařit krk a záda.
Mydlím se a do popředí mysli se mi derou záblesky vzpomínek, který mi
připomínají dvě velký chyby, co jsem se ženskýma udělal. Vybavuju si Roxy,
sexy úsměv, jímž si mě získala, a potom dopis, co mi poslala o pár let později,
když se mě snažila roztrhat na kusy. Vzhledem k tomu, jak se to s ní posralo,
jsem byl s Katrinou hezky opatrnej. Ale málo platný. Ta mrcha mě stejně
hacknula.
 Při představě, že by mi ta milá blonďatá kráska ve vedlejším pokoji provedla to
samý, se mi sevře hruď. Natalie by si mě a mou firmu mohla dát k obědu. Teď je
z ní paní Hammerová. Má přístup ke všemu, co je moje, a já nemůžu přestat
myslet na to, jak si opisuje čísla mých kreditek, krade mi věci a zatíná do mě
drápy.
Ale takhle uvažovat je šílený.
„Vzpamatuj se,“ zamumlám, protože Natalie by se mnou nikdy nevyjebala.
Není jako ty ostatní. Není to ten typ ženský, co by člověka záměrně nakopal do
koulí.
Až na to…, že ji znáš jenom půl roku, kámo.
Drhnu si kůži o něco drsněji a snažím se sám sebe uklidnit. Tohle je přece
směšný. Natalie a já jsme spolu strávili jednu noc a ona už naplánovala anulování
sňatku, jímž napravíme naši chybu. To, že mám v historii pár bab na palici, ještě
neznamená, že holce, kterou jsem v noci ojel, rupne v bedně taky.
Ale říkat jí holka, kterou jsem ojel, mi nepřipadá správný, obzvlášť vzhledem
k tomu kousku kovu, co se mi třpytí na prstu a připomíná mi, že s ní to bylo
něco mnohem víc. Do mozku se mi derou vzpomínky na smích, bezstarostnost,
sladký, něžný polibky a spojení, který jsem pociťoval hlouběji.
Nebylo to tak, že bych ji jen ojel. Tím jsem si jistej. Mezi námi proběhlo něco
víc.
Stejně tak jsem si jistej i tím, že se to už nesmí opakovat.
 KAPITOLA 16
O třicet minut později mám na nose sluneční brýle, bolest hlavy se díky aspirinu
zmírnila na tupou a já sedám do klimatizovanýho auta, který nás vezme do
obchodního centra. Celou jízdu jsme zticha. Ani nevím, co říct. Ona taky
nepůsobí, že by chtěla mluvit. Možná jsem ji nasral svou poznámkou o tom, že
to na mě narafičila. Nebo jí jen taky třeští hlava z kocoviny.
Parkujeme před kanceláří Rozvody snadno a rychle.
Před ní nás vítá třicátník s diamantovou náušnicí a růžovou košilí s proužky.
Družně nám třese rukou, vede nás do holý místnosti s kovovým stolem a vesele
nám vysvětluje proces.
„A to je všechno, co musíte udělat,“ říká a zářivě se usmívá. „Bude to 199
dolarů za přípravu formulářů a potom je budete muset sami doručit soudu, kde
bude poplatek 269 dolarů. Můžete to udělat hned v pondělí. Dáme vám
instrukce.“
Natalie zavrtí hlavou. „Potřebujeme plný servis. Teď letíme domů.“
Chlapík luskne prsty, jako by mu to došlo. „Ach, jistě. Ráno jsme o tom
mluvili po telefonu. Vy jste ti z New Yorku.“ Spráskne svý velký ruce. „Budeme
to muset posunout na vyšší příčku a udělat pro vás všechno. Připravíme
zneplatnění, podáme ho a zaplatíme soudní poplatky.“ Rozmáchle mávne
rukou. „Potom vyzvedneme rozhodnutí o anulování podepsané soudcem.“ Teď
pantomimou předvádí podepisování papíru. „A to vše za pouhých 799 dolarů.
Můžete zaplatit zálohu a potom to splácet, nebo zaplatit všechno naráz. Co by
vám vyhovovalo?“
„Splátky,“ říká Natalie a já současně prohlašuju: „Zaplatit všechno hned.“
Chlápek vykulí oči a zdvihne ruce před sebe, jako by chtěl říct tak z tohohle mě
vynechte.
„Radši bych to splácela,“ říká Natalie tiše, ale pevně.
„Já to za nás vezmu.“ Vytahuju z peněženky kreditku.
Natalie zaskřípe zuby a tiše sykne: „Myslím, že za anulování sňatku můžeme
zaplatit oba, Wyatte.“
 „Není třeba. Já se o to postarám.“
„Chci to zaplatit napůl.“ Každý slovo zní kousavě. „A jestli se o tom budeme
hádat, vrátí se mi bolest hlavy.“
Nápodobně, takže se o tom nehodlám dohadovat. Ale ani nehodlám připustit,
abychom si rozvod platili každej ze svýho. „Hlavní je mít to za sebou, Nat.
Přestaň se se mnou hádat a vyřešíme to později.“
Založí si paže. Podám chlápkovi kreditku a prohlásím: „Všechno najednou.“
Přijme platbu, ukáže nám, kam se na formuláři podepsat, a řekne, že nás bude
informovat. „Gratuluji ke zrušení sňatku,“ usměje se a zamává.
Na odchodu po mně Natalie švihne pohledem. „Co to mělo znamenat? Proč
bys to měl platit ty?“
„Protože to byla moje chyba.“
„Aha. Jasně. Jak jinak.“ Chvilku ta slova nechává viset ve vzduchu a potom na
mě vrhne chladnej pohled. „Takže v hotelu jsem to na tebe narafičila, ale teď je
to tvoje chyba?“ Chystám se odpovědět, ale ona mi nedá prostor a přistoupí blíž,
přímo k mýmu obličeji. „Možná jsem za to chtěla taky zaplatit. Nejsi tady
jedinej, kdo udělal chybu.“
„Tak jsem to nemyslel.“ Otevírám jí dveře.
„A jak jsi to myslel?“
„Hele,“ říkám, když za ní lezu do auta a řidič startuje. „Mrzí mě to. Mrzí mě, že
se nám to v noci vymklo z rukou. Mrzí mě, že jsem navrhl, ať se vezmeme. Mrzí
mě, že to byl takovej úlet. Za všechno se omlouvám. Ale to nejmenší, co můžu
udělat, abych to napravil, je zaplatit to.“
Zavře oči, jako by ji to bolelo. „Tak teď mě to doopravdy mrzí.“ Zní to tiše,
poraženě.
Netuším, jak jsme se z nejlepší noci našeho života dostali do bodu, kdy se
hádáme jako starý manželé. Jo, jasně. Vzali jsme se. Tak proto.
Udělali jsme něco nesnesitelně stupidního. Ale alespoň tu velkou chybu
můžeme napravit. „Hele, čím rychleji to budeme mít za sebou, tím líp, ne?“
„Rozhodně.“
 „A za chvíli to bude. Jak řekl ten chlap.“ Auto se valí dálnicí a já se snažím
trochu odlehčit situaci. „Alespoň že to rčení je pravdivý. Co se stane ve Vegas, ve
Vegas zůstane. Do New Yorku se vrátíme s čistým štítem. Bude to, jako by se
včerejší noc nikdy nestala.“
„To teda jo,“ procedí skrz rty, otočí hlavu a po zbytek jízdy civí z okýnka.
V letadle toho moc nenamluvíme. Ani po cestě na Manhattan. Když dorazíme
k jejímu bytu, odkašlu si.
Jenže co mám říct? Díky za krásný vzpomínky na nádhernou noc, na kterou
nikdy nezapomenu?
Tohle říct nemůžu. Mezi námi to skřípe, ale je to tak lepší, protože nemůžeme
být spolu.
Místo toho nasadím svůj nejlepší pracovní tón. „Uvidíme se v kanclu.“
Letmo mi mávne na rozloučenou a já zamířím domů, kde se vyspím ze zbytku
svých špatných rozhodnutí, dokud nenastane pondělní ráno a já jí nebudu
muset znovu čelit.
 KAPITOLA 17
Teď už by mělo být všem jasný, že pokud jde o ženský, nedělám vždycky ty
nejlepší rozhodnutí. Nejsem si jistej, proč to tak je. Možná mám na čele nápis
„Jsi šílená? Zkus mě. S šílenýma ženskýma jdu skvěle dohromady, jako dobrý
víno a sýr“.
Těm ženským to nedávám za vinu, protože jsem chlap, co bere odpovědnost
sám za sebe. Já jsem ten, kdo má problém, a začalo to s Roxy. Upoutala mou
pozornost v posledním ročníku na volitelným předmětu astronomie. Po škole
jsme spolu začali bydlet a ona dlouho do večera pracovala ve velký newyorský
PR firmě. I já dělal dlouho do noci a snažil se stát mistrem tesařem. Roxy byla
skvělá, naprosto mě podporovala a byla vším, co si mladej kluk, kterej se snaží
prosadit na Manhattanu, může přát – byla mi oporou, byla s ní zábava, byla
veselá a taky se uměla pěkně rozparádit. Ale to není to hlavní. Hlavní je, že to
ona mě pobízela, abych začal dělat sám na sebe a vybudoval si tesařskou firmu.
Dokonce mi dala pár tipů, jak se zapsat do obchodního rejstříku.
Už vidíte, kam to směřuje?
Jo, já taky.
Povzbuzovala mě, abych si založil firmu, ale když roztáhla nohy před tím
bankéřem, povzbudil jsem ji zas já, aby roztáhla křídla a vylítla ven z mýho
života a bytu.
Sbalila si svý saky paky a nasáčkovala se k němu. Škoda, že to nebylo to
poslední, co udělala. O měsíc později se pokusila zatnout drápy do mojí firmy
a udělala právní krok, v němž tvrdila, že mi poskytla „intelektuální kapitál“ do
začátku. Že ty pozdní večery, který se mnou strávila plánováním, znamenaly, že
má nárok na kousek WH Truhlářství & Renovace. Podle ní jí všechno to
povzbuzování přece muselo něco vysloužit.
Chtěla napořád dostávat procenta z výnosu a byla odhodlaná se o to se mnou
rvát.
Byl to průser, ale můj kámoš Chase mě spojil se svým bratrancem, kterej je
prvotřídní právník. Vysekal mě z toho a já jsem jim oběma neskonale vděčnej.
 Přál bych si, abych něco takovýho dokázal předvídat. Abych poznal, že se
chystám začít si s osobou, která se později pokusí nakopat můj podnik do koulí.
Přemýšlel jsem, jestli třeba nejsem moc důvěřivej, ale upřímně si nemyslím, že
by to bylo tím. Nejsem ten typ, co by do toho nejdřív skočil a až potom kladl
otázky.
Vezměte si třeba Katrinu. Byl jsem opatrnej – čekal jsem, dokud jí u mě
neskončí smlouva. Než jsem ji pozval na rande, změnil jsem hesla, jen jako
preventivní opatření. Působila jako naprostý zlatíčko, a dokonce i sestře se líbila.
A získat požehnání od Josie Hammerový není žádná sranda.
Nemusím zmiňovat, že když Katrině ruplo v kouli, všechny nás to šokovalo.
Josie prohlásila, že mám na tyhle věci nějakou speciální smůlu. Navíc každej
má jednoho kamaráda, kterej chodí s bláznivkama. Pro moje kámoše to budu asi
já. Bohužel, na rozeznání šílenosti neexistuje žádnej lakmusovej papírek. Což je
další důvod, proč nesmím podléhat pokušení, který mi Natalie nosí do práce.
Takže i když v pondělí ráno vypadá moje asistentka skutečně půvabně, jak
sedí za stolem a vyřizuje papíry, nedovolím si myslet na její odhalený nohy
a dlouhou šíji moc dlouho. Ani nekoukám na ty absolutně fantastický kozy
a nemyslím na to, jak se jí líbí, když ji do nich koušu. A rozhodně nestrávím další
vteřinu představou, jak si zahákne nohy za mým zadkem a zarývá mi nehty do
kůže.
Moje mysl je průzračně čistá, protože tenhle víkendovej závod jsem dokončil
tak tak a o anulování požádal za pět minut dvanáct. Doufám, že tím moje smůla
končí a já jsem od problémů v bezpečný vzdálenosti. Soudě podle zářivýho
úsměvu na Nataliině tváři naprosto souhlasí s tím, že se k tomu už nebudeme
vracet. Jako by se to nikdy nestalo.
„Dobrý zprávy. Zavolali nám kvůli odhadu na renovaci kuchyně na Park
Avenue,“ řekne, vychrlí na mě detaily a potom dodá, že tam mám být ve čtyři.
Pohrávám si s krabičkou svorek na jejím stole. „Super. Načrtneš to?“
„Samozřejmě. To je moje práce.“
Když si beru nástroje, chystám se odejít a loučím se s ní, rychle na mě zamává
a já si všimnu její levý ruky. Na prstech nic nemá. Její prsten je pryč.
 Já ten svůj pořád mám, a upřímně si nejsem jistej, proč jsem si ho po návratu
nesundal a ani si nevšiml, že ho mám pořád na prstu. U srdce mě píchne osten
smutku, ale je to zbytečný, takže ten pocit ze sebe vyháním a příštích pár hodin
se soustředím na práci.
Později se ke mně Natalie připojuje na schůzce, v ruce pouzdro s laptopem. Je
do puntíku profesionální, odpovídá na klientovy otázky a já díky ní působím
jako rocková hvězda.
Cestou z budovy jí poděkuju a zeptám se, jak to zvládá. „Je všechno
v pohodě?“
Poklepe si na zápěstí. „Všechno je super, ale už musím běžet. Na karate. Čau.“
Během minuty mi mizí z dohledu, zahýbá na Park Avenue a mísí se s mořem
Newyorčanů. Pořád bez prstýnku.
Když jsem u sebe doma, pohrávám si s tím kroužkem. Přejíždím po kovu
palcem a ukazováčkem, ale ještě si ho nesundávám.
K večeři si dělám omeletu a přemýšlím nad tím, jak má Natalie ráda vajíčka
a jestli by jí moje omelety chutnaly. Když si sednu, abych se pustil do jídla,
sundám si prsten a bezmyšlenkovitě ho roztočím na kuchyňským stole.
Po jídle si do pusy strčím Oreo a zapnu čtečku, abych si přečetl další kousek
knížky o fascinujících zajímavostech. Při čtení nechávám prstýnek padat
z jednoho prstu na druhej, tam a zpátky, tam a zpátky. Položím čtečku, jdu do
ložnice a vezmu do ruky zarámovanou fotku nás dvou na horský dráze. Jenže
pohled na ni ve mně vzbuzuje touhu po něčem, co nemůžu mít, takže ji zase
pokládám.
Později si prstýnek podržím proti světlu v koupelně a hodím ho do skříňky na
léky. Přemýšlím, co asi Natalie udělala s tím svým.

▁▂▃▄▃▂▁
Ale na tom nesejde, protože když za týden zavolám Rozvodům snadno a rychle,
ten užvaněnej chlapík mi poví: „Už se na tom pracuje. Formuláře byly podány.
Než se nadějete, bude z vás svobodný muž.“
„Super,“ řeknu.
 A super to je. Je opravdu super, jak rychle můžete napravit strašlivou chybu.
Po cestě domů z nový zakázky, kterou jsme si domluvili minulej týden, se
stavuju v kanceláři a říkám to Natalii.
Její jedinou odpovědí je chladnej úsměv a rychlý „to je skvělá novina“. Bere si
kabelku, přehazuje si ji přes rameno a mizí.
Takhle to pokračuje další dva týdny. Chodíme na odhady, plánujeme nový
projekty. Já kutím, ona organizuje. Získáváme pár nových zakázek, z nichž jedna
je pro Lilinu kamarádku. Jmenuje se Violet a říká nám, že ji Lilina nová kuchyň
tak inspirovala, že by si přála podobnej vzhled a atmosféru. Když mi Natalie
ukáže smlouvu, zdvihnu na ni palec, protože tímto se dostáváme zpátky na cestu
k expanzi.
„Začneme s tím za pár týdnů. Máme tam okno, kam to můžeme vmáčknout,“
říká Natalie profesionálním hlasem. „Vypadalo to, že Lila je ráda, že nás může
spojit s Violet. Na lekci sebeobrany mi řekla, jak strašně se cítí kvůli tomu, že to
ve Vegas nevyšlo.“
„Ona k tobě přišla na lekci?“
Natalie přikyvuje. „Jo. Je to zvláštní. Byla jsem zvyklá vídat ji vždycky v čistě
pracovním kontextu a najednou se tam prostě objevila. Neříkala nic zvláštního,
zkrátka jen to, že by se chtěla naučit sebeobraně.“
„To je super.“
„Rychle se učí. A já jsem nadšená, že o tobě řekla kamarádce. Takhle se po
tom debaklu ve Vegas dostaneme zpátky tam, kde jsme byli.“
Nejdřív si nejsem jistej, kterej debakl má na mysli – manželství, nebo zrušení
zakázky? –, ale hned mi dochází, že mluví o práci. A to mi vyhovuje, protože to
ukazuje, jak dokážeme spolupracovat coby budoucí anulovanej pár. Jsme
profesionální, v klidu, nehnulo to s námi. Jako bychom si s každým rozhovorem
chtěli dokázat, že na nás ta noc ve Vegas nemá nejmenší vliv.
Proč bychom se měli chovat jinak? Koneckonců, šli jsme do toho s tím, že si
tu noc užijeme na maximum, a to jsme taky udělali. Prožili jsme Vegas naplno
a s východem slunce nechali všechno za sebou.
 Dnes hodlám pokračovat v zapomínání, protože se chystám na zápas Yankees.
Nejdřív se zastavuju v pekařství Sunshine, kde Josie právě zavírá. Zrovna zametá
podlahu, a když mě uvidí, rozzáří se.
Taky se usměju. „Nezapomněla jsi na to, že ne?“
Směje se a vrtí hlavou. „Řekls mi o tom jen pětkrát.“
Zdvihám prst. „Jednou. Řekl jsem ti to jen jednou. Protože jsem řekl Chaseovi,
že ti to řeknu jen jednou. Už takhle je to dost trapný.“
„V tom případě mu musíš být hodně zavázanej.“
„Vybírá si to z dob dávno minulých.“
Josie opře koště o stěnu a zamíří za pult. Vytáhne žlutou krabičku. Na víku je
nálepka ve tvaru srdíčka, která drží krabičku zavřenou. Podá mi ji. „Jeden
jahodovej cupcake pro Chase Summerse.“
„Nemůžu uvěřit, že tomu parchantovi povezu cupcake až do Bronxu.“ Čichnu
ke krabičce. „Prosím tě, že tam pro mě bude sedmivrstvej řez jako odměna?“
„To sotva.“ Ukáže na srdíčkovou nálepku. „Tohle je jen pro něj.“
Přečtu si její vzkaz: Nejmužnější cupcake na světě. Ne :) Ale jsem ráda, že ti
chutná, a jsem ráda, že ti to chybělo. Brzy se stav! Už jsi tu dlouho nebyl!
„Přísahám, Josie. Když jsme se domlouvali, o ničem jiným nemluvil. Přineseš
mi cupcake? Přineseš mi cupcake? A já na něj, kámo, dojeď si pro něj sám. Ale on
měl celej týden denní, takže neměl kdy. Musel jsem se nad ním slitovat,
vzhledem k tomu, jak, víš co…“ Kroutím zápěstím.
„Celej loňskej rok zachraňoval životy ve válčících oblastech Afriky,“ doplní
Josie. „Ten chlap si zaslouží cupcake. Vyřiď Doktorovi McSexy, aby se stavil pro
další.“
Přísně se na ni zadívám. „Neříkej mu Doktor McSexy.“
Nevinně vykulí oči, jako by chtěla říct kdo, já? „Takhle jsi mu říkal ty.“
Zavrtím hlavou. „Věř mi. Tak jsem mu nikdy neříkal.“
„Tak kdo tedy?“
„Všechny. Dámy.“
Ukáže na sebe. „Já jsem taky dáma.“
„A on je hnusnej jak pes.“
 Zasměje se. „Tak to je kompliment, protože ty máš psy rád.“
Chvilku o tom uvažuju. „To jsi mě dostala,“ říkám cestou ke dveřím. V půlce
se ale zastavím a klouby na ruce zaťukám na žlutej stůl, protože mě napadá, jestli
mi neuniká šance něco vyslídit. Chci říct, zkontrolovat, jestli je Natalie
v pořádku. „Ty, Josie,“ začnu těžce nonšalantně.
„No?“
„Je všechno v pohodě s Natalií?“
Josie nakloní hlavu ke straně. „Jasně. Proč se ptáš?“
Pokrčím rameny. „Jen tak. Jen jsem se chtěl zeptat.“
Josie na mě civí a já vím, že jsem toho řekl moc. Tohle je moje sestra a ta umí
číst emoce, jako byste je měli vytetovaný na čele. „Stalo se něco ve Vegas?“
Odfrknu si. „Ne. Bože, nic takovýho,“ říkám jako skutečnej přeborník
v popírání. Potom mě ale přepadnou obavy. „Proč? Zmínila něco?“
„Ne. Jen jsem zvědavá. Poslední dobou je trochu tišší. Neřekl jsi jí nějakou
hloupost?“
Asi tak milion hloupostí.
„Nic, než co říkám obvykle.“ Lacině se usměju a vydechnu úlevou.
„Ale vážně. Choval ses slušně?“ zeptá se a propichuje mě svýma velkýma
zelenýma očima. Vyzývá mě, takže sám sobě položím tutéž otázku. Dovoluje mi
impulzivní svatba s Natalií a následný anulování sňatku zůstat v táboře
slušňáků? Když vzpomínám na to, jak jsem se ve Vegas k Natalii choval,
rozhoduju se, že jsem slušnej byl. Možná ne dvakrát bystrej nebo opatrnej. Ale
choval jsem se k ní hezky a i po návratu jsem dobrej šéf.
„Byl jsem opravdu slušnej. Tak moc, že si zasloužím sedmivrstvej řez,“ řeknu
a zakmitám řasami.
Zasměje se a zpoza pultu vytáhne kousek řezu. „Ty víš, že ti vždycky jeden
dám.“
„Jsi ta nejlepší ségra na celým světě, světě, světě,“ volám a předstírám ozvěnu,
jako bych mluvil do mikrofonu.
„Já to vím, vím, vím. Obejmi za mě Chase.“
„Nikdy. Ani ve snu.“
 KAPITOLA 18
Na stadionu Yankees nacházím svýho kámoše z vysoký sedět ve třetí řadě
odspoda, kde něco píše na mobilu. „Čau. Všechny ženský tě svajpujou doleva?“
Poplácám ho po zádech. „Být pro všechny na Tinderu poslední volbou není
žádnej med.“
„Sám to víš nejlíp,“ řekne, když na pozdrav srazíme pěsti. „Rád tě vidím.“
„Já tebe taky.“ Prohlížím si jeho kůži, která má teď zlatavě hnědej nádech.
„Tohle s tebou asi udělá rok práce venku.“
Zdvihne paži. „Líbí se ti mý opálení? Teď jsem opravdu zlatej.“ Mrkne na mě
a natáhne se přitom pro krabičku s cupcakem. „No tak. Stýskalo se mi po
sladkostech, když jsem byl pryč.“
Chase rok pracoval pro Lékaře bez hranic a nedávno se vrátil. Odjel krátce
poté, co dokončil stáž na pohotovosti, a teď je zpátky v New Yorku a pracuje
v úrazový nemocnici.
„V Africe cupcaky neměli?“
„Bude tě to šokovat, ale ne.“ Přečte si samolepku, usměje se a otevře krabičku.
Strčí si kus tý jahodový sladkosti do pusy. Rozkoší protočí panenky a ukáže
prstem. „Tohle je smysl života. Tohle tady. Ten cupcake.“
„Josie je bohyně sladkýho pečiva.“
„To je.“ V hlase mu zaznívá obdiv. „Hned mám lepší den. Odpoledne stálo za
hovno. Myslím tím pro ostatní lidi.“
„Nech mě hádat. Pět pobodání,“ říkám, zatímco se na velký obrazovce odvíjí
rekapitulace včerejšího vítěznýho homerunu.
Prohrábne si svý – ano, hádáte správně – zlatavě hnědý vlasy a hluboce se
zasměje. „Vlastně čtyři. A k tomu tři postřelení a jedna sklenice od hořčice v tělní
dutině.“ Potom mi vysvětluje, kde přesně se ta sklenice nacházela, a pojídá
přitom růžovou polevu.
Ošiju se. „Vole, jak můžeš jíst a přitom mi tohle vyprávět?“
Pokrčí rameny. „Narodil jsem se bez sebemenšího kouska choulostivosti. Což
asi bude jeden z důvodů, proč jsem ve svý práci tak dobrej,“ prohlásí s vážnou
tváří, přesně jako ten namyšlenej sráč, kterým vždycky byl. Ne, vážně, je skvělej.
Vždycky mě podrží a já jeho taky.
Dojí cupcake, strčí si samolepku do kapsy a řekne: „Vyřiď Josie, že je pořád ta
nejlepší pekařka široko daleko.“
„Měl by ses tam stavit. Řekni jí to sám,“ říkám, protože Josie a Chase se znají.
Během vysoký byl u nás několikrát na prázdninách, a tak se skamarádili. Ale teď
si vybavuju tu poznámku o Doktorovi McSexy. „Počkej. Nechoď tam. Nejezdi
za ní.“
Zamračí se a zdvihne dlaně, jako by něco vážil. „Jezdi, nejezdi? Co si mám
vybrat, Hammere?“
„Zajeď tam, Summersi. Ale nebal ji,“ varuju ho.
Zdvihne obočí. „Pořád je to kočka, viď?“
Zamračím se. „Kámo. Tohle neříkej. Je to moje sestra a navíc moje
nejoblíbenější osoba ve vesmíru.“
„Ale empiricky vzato je nádherná. To je lékařsky potvrzenej fakt.“
„Nemůžeš říkat takový věci jen proto, že máš titul. Nemůžeš. Není to
dovolený,“ říkám a na hřiště se mezitím řinou Yankees. Dav se raduje.
„Klídek. Kamarádím se s ní skoro tak dlouho jako s tebou. A ani jednou jsem
ji nebalil.“
„Fajn. Můžeme se teď bavit o něčem jiným než o mý ségře?“
„Jasně,“ řekne a pak nenuceně prohodí: „Třeba jaký to je být ženatej?“
Trhnu hlavou. Oči mi sklouznou k prsteníčku. Nic na něm není. „Jak jsi to
zjistil?“
Hluboce se zasměje. „Vole, ve tři ráno jsi mi z Vegas napsal, že jsi vlezl do
chomoutu. Myslel jsem, že si ze mě děláš prdel. Takže to bylo doopravdy?“
Hlasatel mezitím oznamuje sestavu a na obrazovce se míhají fotky a jména
hráčů.
Pokrčím rameny, přikývnu a řeknu, že ano.
„Jak k tomu došlo?“
Podám mu stručnou verzi toho, jak jsme si to s Natalií ve Vegas báječně užili,
a potom ve stánku koupím dvě piva. A protože jsem o tom dosud nikomu ani
nepípl, je docela úleva říct Chaseovi, co se stalo.
„Takže jsi pořád nevyřešil svůj malej problém?“ ptá se, když mu podávám
kelímek. „Říkal jsem ti, že na to existuje prášek. Měl sis ho ten večer vzít.“
Skočím mu na naviják: „A jak se ten prášek jmenuje?“
Poklepe si na bradu. „Hmmm. Jak že to znělo? Tuhle nám ho přivezl
obchodní zástupce jedný farmaceutický firmy. Jo, už to mám. Jmenuje se Udělej
přesnej opak každýho posranýho nutkání, který tě s ohledem na ženský popadne.“
„Takže je to protikladnej prášek, kterej mi předepisuješ až po.“
„Ale vážně.“ Stiskne mi rameno. „Dobře to dopadlo. Všechno jsi vyřešil a teď
na to můžeš zapomenout.“
„Jo, přesně tak.“ Loknu si piva, ale ta slova na mě působí nějak prázdně.
„No co, ve Vegas dělá krávoviny každej.“
„Je to země krávovin.“
„Takovej přechodovej rituál.“
„Ale tebe se to netýká. Ty nikdy žádnou krávovinu nevyvedeš,“ zdůrazňuju
a je to pravda. Chase je ve všech ohledech svatoušek. Ve škole přeskočil dvě
třídy, na vysoký dostal plný stipendium a promoval jako nejlepší z ročníku. Šel
na medicínu, získal parádní stáž a potom se rozhodl jet na rok pomáhat do jedný
z oblastí, která je nejvíc zasažená válkou. Jo, a umí zachraňovat životy. Takže asi
tak. Pokud jde o dámy, nemá jedinej problém.
„Jo, to je fakt. Ale kdybych byl ve Vegas, nejspíš bych udělal to samý. Obzvlášť
kdybych měl pro svoji asistentku takovou slabost, jakou máš ty.“
Švihnu hlavou jeho směrem, i když mety už jsou obsazený. „Cože? Proč bys
něco takovýho kurva říkal? Jsi zpátky teprve dva týdny. Jak to můžeš vědět?“
Zdvihne jedno obočí. „Chase připadat, že pán nějak moc protestovat.“
„Neser. Odpověz na otázku.“
Pořádně si lokne piva. „Poznám to z toho, jak jsi o ní teď mluvil. Máš ji rád.“
Otevírám pusu, abych něco řekl, ale co? Chase má pravdu. Mám Natalii rád.
Měl jsem ji rád od prvního dne, kdy jsem ji poznal. Ale na tom nesejde. Problém
nejsou moje pocity. Problém je tahle situace, a na tý se jen tak něco nezmění.
„A navíc,“ pokračuje, „ty nejsi ten typ, co se s někým vyspí a pak ho odkopne.“
 „Ale mám účet na Tinderu,“ říkám defenzivně, zrovna když nadhazovač
nadhazuje.
„A použil jsi ho tak možná – co, jednou?“
Plaše pokrčím rameny. Má pravdu. Tinder není nic pro mě. „Jo, jednou.“
„V tom případě hodně štěstí, když s ní každej den pracuješ. To musí být fakt
na hovno.“
Vzduchem proletí další úder. „Tak ti moc děkuju. Tvůj motivační proslov mě
fakt nabudil. Teď se na ten osmihodinovej opruz celej třesu.“
„Dějou se i horší věci.“ Zlomyslně se ušklíbne. „Mohl bys být na pohotovosti
se sklenicí od hořčice v zadku.“
 KAPITOLA 19
Na žebříčku nahovnovitosti není práce s Natalií tak vysoko jako – řekněme –
praštit se do palce kladivem. Ani to nebolí tak jako majznout se do kolene
o televizní sestavu, kterou jste právě nainstalovali do nově zrekonstruovanýho
podkroví v Tribece, kde bydlí slavnej režisér s manželkou, hereckou
superhvězdou.
Jasně, praštit se a majznout se je riziko povolání, ale kdy jsem si to naposledy
udělal dvakrát v jednom dni… Počkat, to zní dost perverzně. No nic, chtěl jsem
říct, že doba ledová, která nastala mezi mnou a Natalií a kterou si rozhodně
neužívám, mě v práci vykolejuje. Ale dělám, co můžu, abych myšlenky na ni
vyhnal z hlavy a dokončil tu zakázku v Tribece.
Snadný to není. Natalie poslední dobou obývá otravně velkou část mý
mentální nemovitosti a já bych ji odtud rád vystěhoval.
Nebo ji alespoň přemístil do tý části mýho mozku, která je vyhrazená jen pro
kolegy.
Když se vracím do kanclu, abych tam nechal nářadí, Natalie zrovna telefonuje.
„Perfektní. Večer tam budu. Na rohu Šedesátý čtvrtý a Lexingtonský. Vážím si
toho, že jste na mě s tou lekcí mysleli.“
Zdvihnu obočí a palec. Říkejte mi Sherlock – hádám, že dostala možnost učit
další lekce karate. Když zavěsí, rozpřáhnu paže. „Válíš až na půdu?“
Usměje se a svět je najednou zase v pořádku. Z toho úsměvu cítím, jak se
napětí, který mezi námi viselo od návratu z Vegas, pomalu uvolňuje. Vracíme se
zpátky do normálu. Jsme kolegové, co jeden druhýho podporujou. Co spolu
chodí na pálivý jídla. Všechno dobrý. „Jo. Další dódžó si mě zapsalo na seznam
suplentů. Jsem nadšená.“
Zamračím se. „Seznam suplentů? Měla bys učit vlastní lekce.“
Pokrčí rameny. „To je v pohodě. Mně to vyhovuje.“
„Ale jak ti to pomůže s těmi videy a budováním reputace učitelky? Lidi by
měli chtít chodit na tvoje lekce, ne že na tebe náhodou narazí, když zastupuješ
nějakýho ňoumu, co ani nedokáže odučit vlastní hodinu.“
 „Mně to vyhovuje, Wyatte,“ řekne břitce. Možná s ní ještě nejsem tak zadobře.
„Jen si myslím, že by ses mohla víc prosazovat.“
„Nedělej si s tím starosti. Vážně, jsem v pohodě.“ Poklepe na hromádku šeků
na stole. „Musíme zaplatit pár účtů. Vyplnila jsem šeky. Kdybys je teď podepsal,
můžu je cestou z kanceláře hodit na poštu.“
Podává mi propisku a já si připadám, jako by mi vynadala a poslala mě spát
bez večeře. Možná jsem se s ní o tom neměl bavit. Už se v ní nevyznám. Skloním
se, abych to podepsal, a jsem tak blízko, že cítím její vůni. Suše polknu, protože
se mi vybaví, jaký to bylo, čichat její vlasy, líbat její kůži a vdechovat ji.
Proklínám se za to, že jsem jí to tehdy neudělal pusou. Jak jsem mohl být tak
blbej? Při podepisování se mi sbíhají sliny, protože sním o tom, že klečím pod
stolem mezi jejíma nohama a nořím jí obličej pod sukni. Ochutnávám její
sladkej žár. Lízám, saju, hltám.
„Do prdele,“ zamumlám.
„Co se děje?“
Děje se to, že můj pták je železný kopí a mozek kolotoč představ tvýho
neskutečně svůdnýho nahýho těla. Ale to se snadno vyřeší, když roztáhneš nohy
a necháš mě tě vylízat, teď hned.
„Nic. Všechno je v pohodě.“ Mávnu rukou, jako že se nic neděje, a snažím se
stoupnout si tak, aby nebylo vidět, jak mi stojí. Mozkem se mi mihne
vzpomínka, jak mi Natalie tehdy na automatu řekla, že si mě v práci prohlížela.
Zajímalo by mě, jestli to pořád dělá. Jestli se mi znova dívá na rozkrok a těší ji,
jakej na mě má účinek. Jestli by mi ráda ulevila od napětí, který teď cítím. A ze
všeho nejvíc bych chtěl vědět, jestli ho cítí taky.
„Poslední šek,“ říká a posunuje ho přede mě. Ruku má nebezpečně blízko
mýho ptáka. „Moje výplata.“
Zdvihnu propisku nad podpisovej řádek a chystám se naškrábat svý jméno, ale
vtom sebou trhnu. Ta částka je špatně.
„Co to je?“ ukazuju na šek. Už nemyslím na to, co má mezi nohama. Myslím
na to, co dělá s mým podnikem.
 „Říká se tomu šek. Je to něco jako příslib peněz. Vezmeš to do banky a oni ti
dají určitou částku,“ říká napůl rozpustilým tónem, jako bychom si spolu zase
rozuměli.
Ale moje otázka se netýkala podstaty. „Myslel jsem, proč zrovna takovou
částku? To je špatně.“ Poklepu na černej inkoust, kterým ji tam předtím
vyplnila.
„To je můj normální plat.“
Prudce vydechnu, protože se ve mně začne vzmáhat dosud nepoznanej hněv.
Nejsem vznětlivej. Nenechám se vytočit. Ale jestli dělá to, co si myslím, tak jsem
teda kurva vytočenej. „Zvýšil jsem ti ho, Natalie.“ Můj hlas zní napjatě. „Copak
jsi zapomněla?“
Zdvihne obličej. Její oči působí provinile, ale slova jistě. „Nezapomněla jsem.
Jen jsem si myslela, že už to neplatí.“
Opřu se rukama o její stůl a zpražím ji pohledem. „Anulovali jsme manželství,
ne zaměstnaneckej poměr.“
„Jen jsem si říkala, že to byla jedna z těch věcí.“
„Jakých věcí?“
„Věcí, co říkáš, když jsi opilej,“ odsekne.
Zaskřípu zuby a prudce vydechnu nosem. „Ale myslel jsem to vážně.“
Opře se o opěradlo židle. „Hele, nechtěla jsem být tak troufalá a předpokládat,
že zvýšení platu pořád platí. Nechtěla jsem, aby ses k tomu cítil zavázanej.“
Poslední slovo artikuluje s extrémní přesností, jako by mi ho z nějakýho důvodu
chtěla vrátit.
A to mě nakrkne ještě víc. V uplynulých týdnech kolem sebe chodíme po
špičkách a ona si teď troufá udělat pracovní rozhodnutí, na který nemá právo.
„Tohle je moje firma. Já rozhoduju, kolik ti budu platit.“ Nezvyšuju hlas. Smysl
sdělení je jasnej z mýho chladnýho tónu a z toho, že zdvihnu šek a roztrhnu ho
vejpůl.
Beru novej a píšu na něj správnou částku. Větší. Podávám jí ho. „Řekl jsem, že
ti zvýším plat o deset procent, a myslel jsem to vážně. Něco jsem ti slíbil
a hodlám to dodržet, i kdybych měl v sobě piv, kolik chci. Moje slovo platí
a můžeš si zapsat za uši, že od lidí, s nimiž pracuju, očekávám, že to vezmou na
vědomí a budou se chovat stejně.“
„Díky.“ Roztřesenýma rukama si ode mě vezme šek, skloní obličej, popadne
kabelku a pospíchá ode mě pryč. Dopadnu na její židli, vztek ve mně vře, a hlava
mi klesne do dlaní.
„Do prdele, do prdele.“
Neměl bych být tak nasranej. To vím. Ale to řekněte tomu vzteku, co ve mně
právě zuří. Nesnáším tenhle pocit. Pyšním se tím, jakej jsem kliďas, ale teď jsem
přímo opak kliďase. Jdu domů, převlíknu se do šortek a cvičím v posilovně,
kterou máme v budově. Zvedám mnohem těžší činky, než bych měl, běžím
rychleji než obvykle a obecně se cpu do zóny blbců, protože jsem tak vytočenej.
A ani pořádně netuším proč.
Ale po horký sprše se moje zamotaný myšlenky začínají rozmotávat. A za
chvíli už tuším, proč jsem naštvanej.
Není to proto, že se mě pokusila podrazit a napsat si nižší plat. To je směšný.
Není to proto, že jsme byli opilí a některý momenty tý noci mám pořád
zahalený mlhou. Je to proto, že my nejsme stejný. Už nejsme Natalie a Wyatt.
Vklouzli jsme do módu šéfa a asistentky, a já byl mnohem radši, když jsme se
v práci dobře bavili – v čase, než začala být práce asi tak příjemná jako návštěva
zubaře.
Oblíknu si džíny a tričko, prsty si prohrábnu skoro suchý vlasy a vykročím
z domu. Šlapu si to městem a doufám, že je pořád v dódžu na Šedesátý čtvrtý.
Hodinová ručička se šine k devítce a světla ze studia ještě jasně svítí. Uvnitř
vidím Natalii, která právě zavírá. Strkám si palce do kapes džín a čekám.
Za pár minut světla zhasínají. Dveře se otevřou, Natalie je zamkne a otočí se.
„Ach.“ Překvapeně se na mě podívá.
„Ahoj,“ pozdravím tiše.
„Ahoj.“ Její tón se podobá mýmu a ta okamžitá něha je pro mě jako pohlazení.
„Byl jsem debil. Promiň.“
Usměje se. „To je dobrý. Neměla jsem –“
 Skočím jí do řeči. Tohle je na mě. „Ne. Na tvým místě bych udělal to samý.
Nikdy jsem tě neměl postavit do situace, kdy si nebudeš jistá, kolik ti zaplatím.
To proto jsi vzala to suplování? Protože sis nebyla jistá, jestli ti opravdu
přidám?“
Provinile přikývne. „Potřebovala jsem ty peníze navíc.“
Píchne mě u srdce. „Promiň, Nat. Myslím to vážně. Nechci, abys pochybovala
o svý hodnotě, mých slovech nebo o tom, co jsem ti slíbil. Musím být lepší.
Chci být lepší. A za tu skvělou práci, kterou odvádíš, ti chci platit, kolik si
zasloužíš.“
„Díky.“
„Bez tebe bych nemohl podnik řídit. Proto jsem ti zvýšil plat. Jinej důvod to
nemá.“
„Díky. Moc si toho vážím.“
„Fakt si to zasloužíš.“ Odmlčím se. „Takže už je zas všechno dobrý?“
„Všechno dobrý,“ říká a já mám poprvé od chvíle, kdy jsem se probudil
s kocovinou, pocit, že by to mohla být pravda.
Zakručí jí v břiše a já se usměju. „Ale teď asi budeš chtít něco jinýho. Večeře?
Zvu tě. Burgery a pivo?“
Úsměv, co se jí rozhostí na tváři, je po návratu z Vegas první, kterej mi
připomíná tu starou Natalii. Ženu, kterou jsem znal. „To beru.“
Ten úsměv mě navíc ujišťuje, že vrátit se k tomu, jaký jsme byli předtím, bude
opravdu brnkačka.
Prostě to vím.
 KAPITOLA 20
Natalie mi ukazuje na bradu. „Kečup,“ říká. Beru si ubrousek, utírám se
a dokončuju svý vyprávění.
„A jednou jsme jí vzali Jih proti Severu, vytrhli posledních deset stránek
a napsali Rhett ji opustí. Je to kokot.“
Plácne mě do stehna. „Vy jste byli tak krutý.“
Souhlasně přikyvuju a lokám si piva. Sedíme u baru tý nejlepší burgerárny na
Lexingtonský a prokousáváme se burgery s jalapeño omáčkou. „Byli jsme děsný.
Josie umírala touhou to dočíst. Měla fázi Scarlett O’Harový a na Halloween se
převlíkla za jižanskou krásku, se vším všudy – i se slunečníkem.“
„Jé, to je roztomilý. Musím se jí zeptat, jestli má ještě fotky. Ale vy s Nickem
jste byli příšerný. Takhle to vytrhnout a zkazit jí závěr.“ Pobaveně kroutí hlavou
a zakusuje se do mini burgeru nasáklýho šťávou z chilli papriček.
„Mamka někdy říkala, že jsme jednovaječný dvojčata, ne dvojvaječný, protože
jsme oba dostali DNA zlomyslných vtipálků. Každopádně Josie byla zničená.
Běžela za mamkou a zeptala se, jestli to je pravda. Mamka k nám napochodovala
do pokoje, hodila po nás tu knížku a řekla, že musíme z kapesnýho koupit Josie
novou, a nejen to – taky jakoukoli další knížku, kterou si Josie ten rok bude
přát.“
Natalie září. „To je výbornej trest. Takže Josie nakonec vyhrála.“
„To jo. Zeptej se jí, jak získala prostředky na svou sbírku Jane Austenový,
a řekne ti, že díky našemu kreténství.“ Ukousnu si další sousto burgeru. Nad
hlavami se nám rozezní písnička od Spoon. Když dokoušu, ukážu vzhůru. „Tak
tohle je hudba. Žádná Katy Perry, Justin Bieber a Taylor Swift, co posloucháš
ty.“
Strčí mě do ramene. „Katy Perry je hustá. Taylor Swift je super. A nesnaž se
předstírat, že mám ráda Biebera. Mám svůj standard, ty hudební snobe.“
„Díky bohu,“ mumlám si pod vousy. Škádlím ji.
„Ale pořád mě zajímá – vrátila vám to Josie někdy za to, že jste jí prozradili
konec tý knížky?“
 Přikyvuju. „To si piš. Pro svoji pomstu si vybrala jiný prostředky.“
Natalie zdvihá láhev s pivem a obrací ji do sebe. „Jaký?“
„Byli jsme v prváku na střední a Josie nám ráno polila trička nějakým holčičím
parfémem. Neměli jsme, co si vzít jinýho. Šli jsme v těch tričkách do školy.“
Natalie vítězně zdvihá pěst. „Paráda. Až ji uvidím, pogratuluju jí. Navonět vás
s Nickem jako princezny je přímo definice sladký pomsty.“
„Voněl jsem celkem hezky,“ písknu princeznovským hláskem a to ji rozesměje.
Potom nasadím temnější tón. „Ale pořád jsem jí něco vyváděl. Byl jsem
naprostej kretén.“
Zamračí se. „Ne. Vážně?“
Přikývnu. Doznávám svý špatný skutky. „Do lahve od šamponu jsem jí dal
rostlinnej olej.“
Natalie vykulí očí. „Tys byl fakt satan.“
„Vtělený zlo. Ještě jsem se jí následující den posmíval. Nemohl jsem si
pomoct. Řekl jsem jí, že smrdí jako mastnej salát, což zní jako prostá věta, ale
říct to dvanáctiletý holce je strašný.“
„Wyatte,“ hubuje mě. Její modrý oči mě probodávaj. „To je hrůza.“
Zdvihnu ruce na znamení, že se vzdávám. „Já vím. Věř mi, vím to. Josie byla
děsně rozrušená, ale snažila se nedat to na sobě znát.“ Vzpomínám na to, jak se
Josie chvěly rty a jak se schovala v pokoji, protože nechápala, proč má najednou
tak mastný vlasy. „Ani jsem to nemohl hodit na Nicka, protože ten byl zrovna
u kamaráda. Mamka si mě ten večer vzala stranou.“
Natalie se natahuje k mýmu talíři pro hranolek a máčí ho v pálivý omáčce. Bez
mrknutí oka si ho strká do pusy a já jsem zas jednou ohromenej její tolerancí pro
pálivost. „Měl jsi malér?“
Při vzpomínce na genialitu matčina trestu si zhluboka povzdechnu. „Jak se to
vezme. Nedostal jsem domácí vězení, ale dostal jsem sprda před holkou. Bylo mi
patnáct a měl jsem první opravdickou přítelkyni, co se u nás se mnou dívala na
film. Mamka přišla do obýváku, vypnula televizi a řekla, co se stalo – přímo před
holkou, která se mi líbila.“
Natalie otevře pusu dokořán. „Co na to řekla?“
 „Byla na mě nasraná a souhlasila s mamkou. Mamka řekla, že to, jak se kluk
chová ke svý sestře, je důležitý z mnoha důvodů – hlavně proto, že ji to naučí, co
má od kluků a mužů očekávat. Řekla: ‚Chovej se k ní s láskou a respektem a buď
na ni hodnej, abys jí byl dobrým příkladem. Když to s Nickem uděláte, vyroste
z ní silná, sebevědomá žena, která po sobě nenechá od chlapů šlapat.‘“
Natalie se něžně usměje. „Já bratra sice nemám, ale myslím, že to je pravda.
Všichni jsme tak nějak jeden pro druhýho vzorem.“
„Že je to tak? Možná ze mě teď mluví student psychologie, ale mám teorii, že
to, co od ostatních očekáváme a jak chceme, aby se k nám chovali, se učíme
nejen od rodičů, ale i sester a bratrů. Všechno je důležitý. Všechno, co děláme,
má význam.“
Koutky rtů se jí zacukají v úsměvu. „Ty jsi studoval psychologii?“
Zasměju se. „Zní to divně, co?“ Zdvihnu ruce. „Myslíš, že jsem vystudoval
tesařství?“
Zavrtí hlavou. „Ne, ale když se to tak vezme, psychologie k tobě sedí.“
„Jo? Proč myslíš?“
„Chováš se, jako by všechno bylo úplně prostý, ale hluboko uvnitř jsi
mnohem bystřejší, než dáváš najevo. Většinou.“ Mrkne na mě. „Zabrala na tebe
mamčina přednáška okamžitě?“
„Jo. Potřeboval jsem srovnat. Začít se k Josie chovat líp. Přestat si z ní pořád
dělat legraci a shazovat ji. Mamka mi opravdu otevřela oči, a když to řekla před
holkou, která se mi líbila, ještě to tím zdůraznila. Od tý doby bylo mým cílem
být slušnej, aby Josie viděla, že si to zaslouží a že to kluci umí.“
„A podívej se na ni teď,“ řekne Natalie. „Je silná, nezávislá a neskutečně
laskavá. Navíc to není žádnej hadr na podlahu, takže jsi změnou chování asi
opravdu dosáhl trvalýho výsledku.“ Utře si ruku do ubrousku a při řeči mi
promne rameno. Napadá mě, že tahle ženská je hmatově založená. Ráda se
dotýká. Ráda na mě sahá. Dělala to tak vždycky a teď zase začíná. Nejsem si
jistej, proč mi to dělá takovou radost, kromě toho, co se rozumí samo sebou –
její dotek si fakt užívám. Ale možná je to i proto, že to značí návrat do normálu.
Že následky Vegas jsou definitivně za námi.
 „Tak by se bratr měl chovat. Ukázat sestře, že si zaslouží to nejlepší. Dát jí
najevo, že to má očekávat,“ říkám a cítím, jak se dmu pýchou. „Možná jsem byl
namyšlený hovado, ale díky tomu mastnýmu salátu jsem se snažil stát lepším.
Dobrým. To kvůli Josie je to pro mě tak děsně důležitý.“
Natalie se zhluboka nadechuje. Chviličku mi připadá, že má vlhký oči, jako by
zadržovala slzy. Ale žádná jí neukápne, takže to možná bude tím kořením. „Moc
pálivá paprička?“ zeptám se.
Přikývne, vezme do ruky sklenici ledový vody a něco z ní upije. Nic dalšího
neříká, takže podnítím konverzaci otázkou: „Je pro tebe divný tohle poslouchat,
když s ní bydlíš?“
Zavrtí hlavou. „Ne. Připadá mi to nádherný.“ Otočí se ke mně a podívá se mi
do očí. Její pohled je upřímnej. „Mám ji ráda a ráda slyším, jak moc ti na ní
záleží.“
Její hlas se mnou něco dělá. Rozehřívá mě. Tiskne mi srdce. „A co Charlotte?
Jste si teď tak blízký. Rozuměly jste si vždycky?“
Rukama naznačí „tak-tak“ a potom odpoví: „Většinu času jo, ale v mladším
věku jsme se hádaly, jako všichni sourozenci. Já si chtěla vzít její sukni, ona mi ji
nechtěla půjčit. Takový věci.“ Potom zašeptá přiznání: „Taky jsem jí jednou
něco vyvedla.“
„I ty jedna,“ zakroutím ukazováčkem. Je to znamení, aby to vyklopila. „Co to
bylo?“
„Byla šíleně zažraná do školy a já jí jedno ráno posunula budík. Bože, jak ta
zuřila. Málem prošvihla písemku. To teda nebyla moc ráda. Ale mně to bylo
jedno, protože jsem na ni děsně žárlila.“
Nakloním hlavu ke straně. „Proč?“
„Škola pro ni byla snadná. Střední zvládla levou zadní a pak se dostala na Yale,
jako by to nic nebylo.“ Odvrací se ode mě a pohrává si s lahví od piva.
„A ty? Škola nebyla tvoje parketa?“
„Mě zajímal spíš pohyb. Věnovala jsem spoustu energie bojovým uměním,
víš? Ale stejně mě to žralo, protože pro rodiče byla důležitější škola, a to bylo to,
v čem Charlotte vynikala. Ale asi měli pravdu. Ona teď vede prosperující podnik
a já jenom supluju lekce karate.“ Odhrnuje si vlasy z ramene.
„No tak,“ řeknu něžně. „Ty nejsi jenom suplující. Rozvíjíš se. Buduješ si
reputaci. A já si jsem naprosto jistej, že tvoje videosérie bude úžasná. A když už
je o tom řeč, ukážeš mi ji?“
„Nejdřív to zedituju a pak ti to můžu poslat na e-mail,“ navrhne s nadějí
v hlase. „Jestli to tedy vážně chceš vidět.“
„Chci. Moc rád se na ty videa podívám a pomůžu ti, jak bude v mých silách.“
Oči se jí rozzáří. „Vážně bych ocenila zpětnou vazbu.“
„Spolehni se. Pomůžu ti, aby byly úžasný. A hele, náhodou si myslím i to, že
jsi skvělá ve WH Truhlářství & Renovace. Ty nejsi jen pouhá asistentka, Nat. Ty
organizuješ firmu. Díky tobě běží.“
Úsměv se jí šíří po celým obličeji. „Vážně?“
Můj kompliment ji zjevně šíleně potěšil a já jsem z její reakce nadšenej. „Jsi
v tom skvělá. Nenahraditelná.“
„Baví mě to. Každej den je jako skládačka a já se můžu starat o to, aby do sebe
všechny dílky pěkně zapadaly.“
„Skládat WH puzzle je lepší než být manažerkou erotický linky?“ škádlím ji.
„Mnohem lepší než chlupáči a chodidla,“ odpoví se smíchem. Potom zvážní
a položí mi ruku na předloktí. „Tahle práce mě opravdu baví, Wyatte, a nechci,
aby sis myslel, že ji opustím kvůli učení karate. Do mýho života patří jak bojový
umění, tak práce.“
Otřu si čelo rukou. „Ufff. Víš, že bych to bez tebe nedával.“
„Nehodlám od tebe odejít. Dokud mě budeš chtít,“ řekne, ale potom jí zjevně
dojde, jak to vyznělo, a rychle se opraví: „Dokud se mnou budeš spokojenej.“
„Jsem s tebou hodně spokojenej.“ Vezmu do ruky pivo a vtom si uvědomím,
že nedopověděla svou historku. „Ještě jsi mi neřekla, jak tě potrestali za ten
budík.“
„Musela jsem za ni týden prát a umývat nádobí.“
Řehtám se. „Vsadím se, že potom už jsi nikdy nic takovýho neprovedla.“
Natalie vesele pokrčí rameny. „Pro mě to nebyl trest. Ráda peru.“
 „Nikdo nepere rád.“
„Tak to budu výjimka. Mám ráda čistej prostor. Pořádek v domě. Nevadí mi ta
práce, která je k tomu potřeba.“
„Ty jsi fakt organizátorka. Udělalo na mě dojem, že sis do Vegas přivezla
kondomy.“ Vezmu si další burger, ale ještě než se do něj zakousnu, dojde mi, co
mi to právě vylítlo z pusy. „Ehm, můžeme dělat, že jsem to neřekl?“
Směje se. „Hele, nemusíme kolem sebe chodit po špičkách. Ani nemusíme
předstírat, že se to nestalo. Buďme rádi, že je to za námi. Pobavili jsme se, nechali
to plavat a teď se můžeme bavit stejně jako předtím – jako kolegové.“
Vezme si z talíře kousek burgeru a zdvihne ho, jako by to byl přípitek.
Připíjíme si… burgerem. „Tak to se mi líbí. Jako kolegové.“
Prokoušeme se talířem, objednáme si další a oheň zhasíme pivem. Vracíme se
k tomu, kým jsme byli. Jenže to není tak docela pravda. Protože když ji
doprovodím domů a stoupnu si pod zelenou stříšku nad vchodem do její
budovy, realita mě opět praští po hlavě.
Faktem totiž zůstává jedno – i když se domluvíte, že se vrátíte do dob před
sexem, a i když si užíváte společnost jeden druhýho, tak ve chvíli, kdy stojíte
před jejím domem a nemyslíte na nic jinýho než na to, proč k ní nemůžete jít
dál, opíchat ji u stěny a líbat ji, dokud se celá nezačne kroutit a žadonit, abyste
zůstal a udělal to znovu, vám dojde, že vrátit džina do lahve je téměř nemožný.
„Tak jsme tady.“ Její hlas zní něžně.
Přikývnu a zhoupnu se z pat na špičky. „Tak jsme tady.“
Polknu – mám sucho v krku. Vyprahlo. Olíznu si rty. Ona ty svý lehce rozevře,
a jsem si zatraceně jistej, že tentokrát není ani jeden z nás v náladě. Skoro nic
jsme nevypili, ale i tak se k sobě nakláníme. Možná je mezi námi něco
neviditelnýho, co nás k sobě přitahuje. Stojíme na chodníku před jejím bytem
a to jediný, co dokážu vnímat, je ona. Jak jí vánek fouká do tváře několik
hebkých blond pramínků. Jak si mne dlaně, jako by nevěděla, co si s nimi počít.
Jak jí její dech něžně halí rty.
Ani jeden se nepohneme.
 A vtom mě obejme. „Jsem vážně ráda, že jsme spolu strávili večer,“ šeptá a rty
má skoro u mýho ucha. Zachvěju se.
„Já taky,“ říkám tiše, ale nepouštím ji. Mít ji v náručí je až moc příjemný.
Místo toho ji držím pevněji. Vdechuju ji. Možná dokonce i trochu tisknu, ale
ona mě nechává. Přitulí se ke mně a mně v tu chvíli připadá, že jsme víc než
ochotný nechat džina celou noc na svobodě.
Poblíž zatroubí auto. Znamení, abych se od ní odtrhl. Loučíme se a já sám
sobě říkám, že mít ji nablízku bude zítra o něco snazší.
Jenže ráno se všechno zase zkomplikuje.
 KAPITOLA 21
Zarývám si palce a ukazováčky do koutků očí. Když si je budu mnout dost silně,
možná se to, co mi žena na druhým konci telefonu povídá, změní. Ale ať se jí
ptám, kolikrát chci, ty tři věci, co mi sděluje, zůstávají neměnný: soud v Las
Vegas o našem anulování nic neví. Rozvody snadno a rychle ho nikdy nepodaly.
Ukončily působnost a naše prachy si nechaly.
„Určitě ale zavolejte bance, aby vám vrátili vašich 799 dolarů,“ říká ta ochotná
dáma, jako by mi snad šlo o peníze.
„Super. Budu je potřebovat na další anulování.“ Prásknu sluchátkem. Největší
výhoda pevný linky v kanceláři? Můžete se na telefon rozčílit tak, jak by vám to
u mobilu neprošlo. Pecka.
Když se otočím, vidím, že Natalie stojí ve dveřích. Ustaraně se na mě dívá. „Co
jsi to řekl?“ Každý slovo zní nepřirozeně.
„Nikdy to nepodali. Podvedli nás.“ Klesám na ošuntělou kancelářskou židli
a vjíždím si rukou do vlasů.
Natalie tiskne futro dveří. „Co teď budeme dělat?“
„Tak to fakt nevím.“ V žilách cítím napětí, protože to vypadalo, že všechno je
zase fajn, ale teď se ukazuje, že co se stalo ve Vegas, tam tedy rozhodně
nezůstalo. Šlo to za námi. Tohle manželství je jako infekce, která se člověka
nechce pustit. Moje smůla evidentně trvá.
Natalie švihne očima po hodinách. „Měl bys jít, Wyatte. Nechceš přijít pozdě.
Vezmi ty dvířka a běž. Já se o to dneska postarám. Slibuju. Něco vymyslím.“
„Tak jo,“ povzdechnu si a jsem rád, že má v hlavě náš program, protože já už
zapomněl, kam jsem měl dnes ráno jít.
Pomůže mi posbírat materiál, kterej budu potřebovat, a podá mi ho. Potom
zdvihne opasek na nářadí ze židle, kde jsem ho včera nechal ležet. Všimne si, že
mám plný ruce, a než se vzpamatuju, zapíná mi ho kolem boků.
„Tak,“ prohlásí a potom mě doprovodí k dodávce v garáži vedle kanceláře.
„Dnes ti přijde pomoct Hector. Jen se soustřeď na práci. Vážně, já to zařídím.“
Položí mi svou jemnou ruku na paži, protože má opravdu nenechavý prstíky.
Zamrkám a snažím se tu myšlenku zahnat. Nesmím na ni takhle myslet.
Podá mi něco, co je zabalený v hnědým papíru.
„Co to je?“
„Chci ti poděkovat za včerejšek, tak jsem ti udělala k obědu sendvič. Je tam
omáčka sriracha. A taky Oreo, tvý oblíbený,“ řekne a mile se usměje, takže
poznávám, že chce, abych byl rád.
To jsem. „Díky,“ řeknu, a když sedám do auta a odjíždím, napadá mě, jak
manželkovsky se ke mně chovala. Zapnula mi pásek. Šla mě doprovodit k autu.
Podala mi oběd, kterej mi připravila.
Jako by byla paní Hammerovou.
A tou je.
Ale když zapnu blinkr a chystám se zahnout na Desátou avenue, zničehonic se
mi v hlavě objeví myšlenka. Ještě nikdy mi sendvič neudělala. Co když do tý
srirachy přimíchala arzén? Co když chce tímhle úskokem převzít firmu jako paní
Hammerová? To ona našla tu anulovací kancelář. Co když věděla, že to jsou
podvodníci? Co když to na mě narafičila, aby mi mohla všechno sebrat, až budu
kvůli tomu sendviči spát s rybičkama?
Do uší mě praští troubení taxíku a já dupnu na brzdu. Do prdele. Málem jsem
projel na červenou. Čekám na křižovatce a srdce mi nekontrolovatelně buší.
Vzpamatuj se, Hammere. Nikdo se tě nesnaží zabít. Jsi paranoidní. Zklidni se.
Několikrát se zhluboka nadechnu, abych si vyčistil mysl, a soustředím se na
řízení. Když zaparkuju a vykročím k budově klienta, hodím sendvič do
popelnice na rohu.
Lepší být paranoidní než pod drnem.
Za několik minut se dívám z okna ve čtvrtým patře, kde dnes pracuju, a vidím,
že se v popelnici přehrabuje bezďák a vytahuje z ní sendvič.
No super. Teď ho budu mít na svědomí.

▁▂▃▄▃▂▁

Natalie: Co si teď počnu???

Charlotte: Brnkla jsem kamarádce právničce. Vysvětlila mi to. Upřímně, není to zas tak
strašný. Máš v podstatě dvě možnosti. První z nich je, že znovu vyplníte ty papíry
pro Nevadu a pošlete to tam poštou, ale existuje šance, že se budete muset dostavit
na jednání, protože vás soudce bude chtít vidět osobně.
Natalie: A co je to druhý?
Charlotte: Druhá možnost – a ta pro tebe asi bude lepší, pokud se chceš ujistit, že
všechno proběhne správně – je rozvést se v New Yorku.
Natalie: Fuj, nechci být rozvedená. Chci být jenom nevdaná.
Charlotte: To chápu, ale vypadá to jako solidní řešení. Je to i snadný. Ve vašem případě
uděláte něco, čemu se říká nesporný rozvod. To je něco úplně jinýho než ty
rozvleklý newyorský tahanice, o kterých člověk pořád slýchá.
Natalie: A proč to nemůžeme anulovat v New Yorku?
Charlotte: No, tak se podíváme, jestli splňujete podmínky. Měl jeden z vás už existující
manželství?
Natalie: Ehm. Ne.
Charlotte: Takže nemůžeme argumentovat bigamií. To si odškrtneme. Byl jeden z vás
v době sňatku neschopný soulože?
Natalie: Jsi vtipná. Byl to přesnej opak. Očividně jsme nebyli schopný ničeho jinýho.
Charlotte: To jsem si myslela :) Byl jeden z vás po dobu pěti a více let nevyléčitelně
choromyslný?
Natalie: Rozhodně po dobu tý noci. Počítá se to?
Charlotte: Obávám se, že do pěti let to má ještě daleko. Takže jak vidíš, v New Yorku je
to s anulováním o něco složitější. Vtipný je, že rozvod je tu snazší. Alespoň ten
nespornej. Takže hlasuju pro něj.
Natalie: Bezva. Bude ze mě rozvedená žena. Budu mít znamení hanby.
Charlotte: Rozvedení se nijak neoznačujou, Nat. Nikdo ti to nevytetuje.
Natalie: Já vím, že na skutečným rozvodu není nic, za co by se člověk měl stydět. Ale
tohle není skutečnej rozvod. Je to pitomej rozvod, kterej se zrodil z vodky, hormonů
a blbosti. Byla jsem takovej idiot.
Charlotte: Jen ses bavila.
Natalie: V mým případě zábava = pitomosti
Charlotte: Přestaň si za to pořád nadávat. Jen udělej, co musíš.
Natalie: Udělám… Jen jsem tak… Nemůžu se soustředit… Moje videa stojí za prd… Celá
tahle situace mě deptá.
Charlotte: Proč?
Natalie: Ty víš proč
Charlotte: Kvůli tomu, co cítíš?
Natalie: NESNÁŠÍM POCITY. VYŽEŇ JE.
Charlotte: Huš. A jsou pryč.
Natalie: Miluju tě. Díky. Už je to lepší.
Charlotte: Později se stav a pomazlíme se. Prozatím ti na e-mail pošlu detaily, co musíš
udělat dál.

▁▂▃▄▃▂▁
Ve čtyři hodiny přejdu po chodníku k dodávce a uložím nástroje do kabiny.
Kolem projde týpek s rozcuchanými vousy a špinavou bundou. Zastaví se, otočí
a ukáže mi zdviženej palec. „Člověče, nevím, proč jsi ráno vyhodil ten sendvič,
ale jsem za to rád. Byl úžasnej.“
Pár vteřin na něj tupě zírám, ale pak mi to dojde. Přežil ten krůtí útok. Což
znamená nejen to, že jsem se nestal spoluviníkem vraždy, ale i to, že se mě
Natalie nepokusila zamordovat ciabattou.
Jasně že ne, ty pitomče. Činil jsi ukvapený závěry. Myslel sis o ní to nejhorší. Strčil
jsi ji do jednoho pytle s ostatními. Měl jsi mít rozum.
Když vejdu zpátky do kanceláře, Natalie si pokládá na stůl stránky, který právě
vytiskla. Odložím nářadí, přijdu k ní a položím jí ruce na ramena.
Zamrká, překvapená, že stojím tak blízko.
V duchu slyším Chaseovu radu.
Udělej opak.
 KAPITOLA 22
Pokud mým instinktem bylo předpokládat, že otrávila krůtí sendvič, protože mě
chce vidět mrtvýho, udělám teď přesnej opak. „Pro ten sendvič by jeden umřel,“
prohlásím a v duchu se směju vlastnímu vtipu. Obejmu ji a přitáhnu k sobě.
Na rameni cítím její úsměv. „Byl to jen sendvič, ale díky.“
Když se přestaneme objímat, naše oči se střetnou a veškerá vděčnost se ze mě
vypaří. A stejně tak i veškerá pitomost. Na jejich místě je jenom touha. Odrhnu
jí vlasy z tváře, palcem pohladím čelist a skloním čelo k tomu jejímu. „Já tě tak
hrozně chci,“ řeknu, protože to je nejenom pravda, ale i přesnej opak toho, co
jsem jí chtěl říct dnes ráno.
Vezme mě za tričko a oči jí potemní. „Já tě chci tak, že mě to dohání
k šílenství.“
Zaplaví mě vlna jakýsi roztoužený úlevy. Vezmu jí tváře do dlaní, zadívám se jí
do očí a oheň, kterej uvnitř cítím, se rozhoří ještě víc. Co dřív jen doutnalo, teď
přímo žhne. Skloním k ní ústa, a jakmile se naše rty dotknou, všechny soupeřící
emoce se zklidní a nastoupí jen pocit absolutní správnosti toho, co k ní cítím.
Rozevře rty a já jí jazykem vklouznu do úst. Hlava se mi točí a srdce naráží do
hrudního koše. Chybělo mi to. Toužil jsem po tom. Potřeboval jsem to. Líbám
ji a na světě neexistuje nic, co bych teď dělal radši. Moje tělo se přizpůsobuje
jejímu, erekcí se jí otřu o kyčel a ona slabě zasténá, přitáhne si mě blíž a couvne.
Zadkem narazí na kovovou desku stolu a sedne si na ni. Prudce otevřu oči
a vidím, že papíry kloužou dolů a padají na zem. Natalie se usazuje na stole
a roztahuje nohy, aby si mě mohla přitáhnout mezi ně.
Stojím tam, zaklíněnej mezi jejími stehny, a moje pulsující erekce se jí tiskne
na kůži. Tam, kam patří. Ježíši Kriste. Jsem tam, kde chci být. Tady s ní.
Ochotně připravenou.
Přeruším polibek a drsnýma rukama ji pohladím po holých pažích. Pod mým
dotykem se zachvěje a ještě pevněji mě stiskne nohama.
„Nemůžu přestat myslet na to, že tě chci znovu šukat, Nat. A dotýkat se tě,“
řeknu a přiblížím jí ústa k uchu. „A ochutnat tě.“
 Zachvěje se a ze rtů ji unikne tichej vzdech.
„To by se ti líbilo, viď?“ Vezmu do zubů její ušní lalůček a lehce skousnu.
„Vsadím se, že bys ráda měla můj obličej mezi nohama.“
Její odpověď zní zhýrale. Ano, zasténá.
A tak se stalo, že ji tlačím do lehu na stůl, odstrkuju jí kolena tak, že se její
vysoký podpatky zaháknou za okraj, a roztahuju ty štíhlý, pevný nohy. Vytahuju
jí sukni k pasu, odhrnuju kalhotky ke straně a líbám její horkou, vlhkou
kundičku.
Chutná jako nebe a mě z hrudi vyjde zavrčení. Je tak kluzká a já neznám lepší
pocit než ten, že žena, kterou chcete, po vás tolik touží. Divoch ve mně by se na
ní chtěl pořádně vyřádit, líbat jí kundičku a neúprosně ji hltat. Ale nejprve ji tam
musím dostat. Nemůžu se hned rozjet stovkou. Zvolňuju tempo a přejíždím jí
jazykem po klitorisu.
„Panebože,“ zasténá a já se usměju, protože se mi vrací vzpomínky na sexy
zvuky, který vydávala. Zbožňuju, jak je hlasitá, jak vzdychá a co říká. „Snila jsem
o… Tvoje rty jsou tak…“ Slova se jí lámou v přerývaných vzdeších a já saju její
klitoris tak, že se celá kroutí.
„Jo? Ty sis přála, abych tě lízal?“ Zdvihnu tvář a jediným hladkým pohybem jí
stáhnu růžový kalhotky.
„Tak moc, tak moc,“ říká a zdvihá boky, jako by mě zvala, jako by to
potřebovala stejně zoufale jako já.
Políbím její pahrbek a potom zašeptám: „Ukaž mi, že jsi nemyslela na nic
jinýho.“
Vracím se do tý nádherný země mezi jejíma nohama. Její kundička se leskne
vzrušením, tak vlhká, že by se mi částečně chtělo jen obdivovat to lesklý růžový
maso, ale hlavně ho chci pohltit a být jím pohlcen. Přitisknu jí ruce na nohy,
znovu je roztáhnu a olíznu ji. Je to dlouhý, požitkářský olíznutí až nahoru, kde
špičkou jazyka přejedu přes její pulsující klitoris.
Vykřikne moje jméno.
Kloužu jazykem pozpátku, směrem dolů.
Zasténá boží jméno.
 A já se rozjíždím na plný obrátky a chlemtám její vlhkost. Saju její sladkost.
Hltám ji, dokud se nezačne zmítat, lapat po dechu a tentokrát volat Ježíše.
Možná ji přiměju i vzývat všechny svatý.
Rukama šátrá po mých vlasech, chytá je a tiskne. Zdvihá boky a přizpůsobuje
se pohybům, který dělám, když jí líbám kundičku tak, jak jsem líbal její rty.
Hladově. Jako bych nikdy neměl dost.
„To je tak příjemný, tak příjemný, tak příjemný,“ sténá, tahá mě za vlasy a
tiskne k sobě moji hlavu, i když – a to mi věřte – jsem v ní opravdu zabořenej.
Neexistuje místo, kde bych byl radši. Moje stojící péro bojuje, aby se dostalo
z džín. Chci ji víc, než jsem kdy chtěl kohokoli jinýho.
Pohybuje boky a otírá se mi o tvář, nehty mi zadírá do temene a jde mým
ústům naproti, poháněná touhou, o níž jsem si jistej, že ji dokážu utišit jedině já.
Lízám rychleji, líbám hladověji, švihám jazykem po jejím sladkým klitorisu,
dokud mi nohama nestiskne hlavu. „Bože, nepřestávej, už budu, nepřestávej, už
budu,“ vykřikne.
Chci jí říct, že bych nikdy nepřestal, ale skoro nemůžu dýchat, protože se
udělá na mých rtech, bradě, obličeji. Zpívá mý jméno a orgasmus jí proudí tělem
tak, že se celá chvěje, třese a vzdychá „ach bože“ o něco tišším hlasem, jak klesá
z těch výšin dolů.
Narovnám se, otřu si pusu rukou a očima nasaju pohled, kterej se mi naskýtá.
Natalie leží na stole s doširoka roztaženýma nohama, její krásná tvář je zbarvená
čirým uspokojením a blond vlasy jsou divoce rozcuchaný.
Blaho. Nebeský blaho.
S mrknutím otevře oči, jako by se probouzela ze snu. Když se střetneme
pohledem, usměje se, a je to novej typ úsměvu – omámenej výraz, kterej mě
nevím proč vzrušuje ještě víc.
Je to neuvěřitelný, ale když ke mně natáhne ruku, ta jiskra ve mně se rozhoří
ještě víc. Vezmu ji, přitáhnu blíž a pomůžu jí vstát. Čekám, že si stáhne sukni
a načechrá vlasy nebo tak něco.
Ale místo toho se otočí, předkloní a opře se dlaněmi o stůl.
Je to nabídka.
 Nemusí se ptát dvakrát. Rozepínám si džíny, stahuju trenky a otírám žalud
o tu její vlhkost. Dmu se pýchou. Je tak promočená díky mně. Kape to z ní,
protože jsem jí to tak úžasně udělal.
Potom se ve mně ozve hlas rozumu. „Měl bych si vzít kondom,“ zamumlám.
Zavrtí hlavou. „To je dobrý. Pokud jsi od tý doby s nikým nebyl –“
„To ani ve snu.“
„Tak mi dej svýho ptáka, Wyatte.“ Nezbedně na mě mrkne.
„Tady ho máš, zlatíčko. Tady ho máš,“ zavrčím, otřu se o ni žaludem a strčím
ho dovnitř.
Zalapá po dechu a já jsem najednou plně uvelebenej v ženě, která je dosud
mou manželkou. I když je na týhle situaci něco strašlivě špatně, v tuhle chvíli mi
to připadá podivně správný. Ale nemám čas dumat nad nějakým stavem
a nálepkou, když tady mám ženu na opíchání. Stisknu jí boky a trochu jí
zdvihnu zadek, abych našel perfektní úhel.
Je kurevsky příjemný, jak ji vyplňuju, jak se z ní stahuju a zase do ní hluboko
zajíždím. Každou vteřinu prožívá se mnou a oba se pohybujeme v jakýmsi
horečným souladu. Jsou to rychlý, prudký pohyby. Hluboký a silný nájezdy.
Vrčení a vzdechy, který se na sebe vrství. Kroutím boky, vjíždím do ní a ona se
pohupuje se mnou a dává svoje tělo k naší rozkoši.
Za pár minut je zase na hraně. Stiskne okraj stolu a vykřikne moje jméno. „Ach
bože, Wyatte. Kurva bože,“ vykřikuje a ze zvuku mýho jména na jejích rtech se
mi sevřou koule. Rozkoš ve mně stoupá až k vrcholu, zatímco ji píchám do
druhýho orgasmu, kterej mi pokrývá ptáka.
Chvěje se pode mnou a já vybuchuju. „Kurva, Nat. Já se udělám tak moc.“
„Jo,“ pobízí mě a já přesunu ruce k jejím ramenům, abych si ji podržel.
„Tak. Moc,“ zasténám a vrazím do ní. Tělo mám rozpálený doběla. Orgasmus
se mnou prožene, sežehne mě čirou živočišnou rozkoší a já se v ní udělám
s hlasitým „do prdele, tohle miluju“.
„Já taky. Bože, já taky.“
Zhroutím se na ni a hrudí jí drtím záda. Tiše zavrní – je to příjemnej šum,
kterej mi říká, že se jí líbí mít na sobě moje tělo, takže zůstávám. Políbím ji na
tvář a něžně jí pohladím rty. „Chtěl jsem to s tebou znovu dělat od doby, co
jsme se probudili ve Vegas.“
Zní překvapeně: „Vážně?“
Přikývnu jí na těle. „Tak moc. Je skoro směšný, jak hrozně moc.“
„Já to mám stejně. Pokaždý, když jsi poblíž, se tě chci dotknout, políbit tě,
znovu si tě osahat.“
I když bych neměl, usměju se. „Přísahám, když jsem střízlivej, je to ještě lepší,
než když jsem opilej.“
„Je to opojný úplně jinak.“
„S tím naprosto souhlasím.“ Jemně ji políbím na tvář a spokojeně vzdychnu.
Protože já teď spokojenej jsem. Úplně sjetej endorfinama. Zajedu jí nosem do
vlasů. Vdechnu ji. Nemůžu se jí nabažit. „Jak ses dnes měla?“
„Dobře. Ale teď se mám ještě mnohem líp.“
„V kanclu všechno v pohodě?“ zeptám se rozpustile.
„Přímo skvěle, a nejlepší je to po pracovní době.“
Poklepu na desku stolu. „Tohle je výbornej stůl. Nezapomeň vyřídit šéfovi, že
ho moc dobře vybral.“
Vrazí mi loket do hrudi. „To já ho vybrala.“
„Hmm. V tom případě,“ řeknu a políbím ji na čelo, „máš skvělej vkus na
kancelářskej nábytek.“
Ale když naše ložnicová mluva ustane a my se trochu upravíme, nevím, jak dál.
Tuhle záležitost vyřeší Natalie, která velice obchodním hlasem prohlásí: „Chtěl
by sis teď projít, jak na nespornej rozvod v New Yorku?“
A to byste neřekli, jak rychle po tomhle člověk vystřízliví.
 KAPITOLA 23
Ozve se řev sirény.
Je sobota ráno, rudý hasičský auto se řítí po Central Park West a hnědá čivava,
kterou venčím po cestičce podél silnice, zvedá čumák vzhůru.
Rukou si zastíním oči, jako pálkař, kterej se dívá, jestli míček vyletí z hřiště.
„A už letí k tribunám! Už je skoro tam!“
Pes má sice zavřenou tlamu, ale čumák má nachystanej a mnou se prožene
očekávání, že bych dnes mohl vyhrát to velký psí bingo, který hrajeme. Protože
když pes, kterýho venčíte, začne výt, dostanete všechny body.
Pozoruju toho tříkiláče, co vedle mě kluše, a čekám, čekám, čekám, jestli lovec
spustí.
Nick kráčí vedle mě a kolem ruky má omotaný kožený vodítko Jack Russel
teriéra, kterej má dočasnej domov v útulku Little Friends, kde děláme
dobrovolníky. Jeho pes vydá tichej kník a Nick se ušklíbne. „Možná vyhraješ ty,
ale možná se ode mě budeš ještě učit,“ řekne a hned nato propukne jeho pes v to
nejimpozantnější vytí, jaký jsem kdy v životě slyšel.
Hnědobílá bestie napodobuje divoký zvíře zhruba třicet vteřin, dokud
hasičská siréna nezmizí v dálce, což zní absolutně rozkošně.
„Brácho,“ říkám zkroušeně, když se psi vrací ke svýmu obvyklýmu tempu typu
očuchat – vykročit. „Tenhle týden mám děsnou smůlu.“
Nejdřív jsem se praštil do kolene, jak debil vyhodil výbornej sendvič a nad tím
vším se tyčí moje zombie manželství. Tenhle nemrtvej svazek se nedá zabít
normálními zbraněmi. Budu na to muset jít ve stylu Živých mrtvých a sejmout je
rozvodovým útokem do mozkovýho kmene. Je to jako nikdy nekončící
kocovina. Ale skutečnou smůlou je obrat o sto osmdesát stupňů, kterej Natalie
udělala po našich velkolepých kancelářských radovánkách. Už žádná pracovní
svůdnice. Je z ní teď slečna Škrobená, která se soustředí jen na tu nejvíc otupující
a duši vysávající věc na světě… papírování.
„Těžkej týden?“ zeptá se Nick a poplácá mě po zádech. „Zase se tě šlapka
zeptala, jestli byste nemohli být jen kamarádi?“
 „Jo. Ta, se kterou ti jdu na svatbu,“ vracím mu to.
„Jau.“ Blížíme se k Little Friends a Nick si odkašle. „A když je řeč o mým
sňatku…“
„Nech mě hádat. Chceš, abych vás oddal a prohlásil za muže a ženu.“
„Vole, ne.“ Vehementně kroutí hlavou. „To ani za nic.“
„Tvoje minus. Mně by to šlo.“ Mysl se mi rozběhne zpátky do Vegas, kde se
snaží posbírat střípky naší svatby, ale nedaří se. Pořád si pamatuju jen Elvise,
licousy a ano.
„Spíš jsem doufal, že bys mi šel za svědka.“
Zarazím se. Z nějakýho zvláštního důvodu mě překvapuje, že Nick požádal
mě. „Myslel jsem, že budeš chtít za svědka Spencera.“
Moje dvojče pokrčí rameny. „No, tebe se nezbavím, protože máš stejný DNA,
takže asi tak.“
Otřu si oko od neexistující slzy. „Páni, to bylo od srdíčka. Úplně mě to
dojalo.“
„Ale vážně. Myslím to upřímně, Wyatte. Teď žádný vtipy. Pomohl jsi mi
uvědomit si, co pro mě Harper znamená. Řekl jsi mi to na rovinu a já díky tobě
poznal, že to, co k ní cítím, je skutečný. Jsi prostě můj brácha, ať se děje, co se
děje. Ale taky jsi mi dal kopanec do zadku, když jsem to potřeboval.“
Zdvihám nohu a předstírám, že ho vykopávám z Central Parku. „Kopance do
zadku mi jdou na výbornou.“
„Netuším, jak je to možný, ale s ženskýma dokážeš člověku fakt dobře poradit.
A chci, abys to byl ty, kdo vedle mě bude stát, až do toho praštíme.“
Poplácám ho po zádech. „Hej, radit ti s Harper bylo snadný. Podobáte se jak
vejce vejci. Jste jako giboni.“
Tázavě zdvihne obočí.
„Věděl jsi, že kromě termitů, orlů bělohlavých, labutí a bobrů jsou i giboni
jedním z těch vzácných druhů, co má celej život jednoho partnera?“
„To jsem nevěděl. Ale teď jsi mi rozšířil obzory.“
„Hned jak jsem viděl, jak se na ni díváš, mi bylo jasný, že ona je tvůj gibon.“
Zdvihnu pěst, abych si s ním drcnul. „Lepší než termit.“
 Zasměje se. „Harper rozhodně není můj gibon. A je mnohem suprovější než
termit.“
„A taky bych rád dodal, že ve smokingu mi to kurevsky sluší.“ Čekáme na
přechodu a já předstírám, že si upravuju motýlka.
Nick ukazuje na sebe a na mě. „Oba jsme čertovský krasavci, ale já jsem
krasavštější.“
„Hele, ty jeden králi slov, víš, že slovo krasavštější neexistuje?“
„Ale mělo by, když se mluví o nás dvou.“ Když přecházíme ulici, přemýšlím
o Nickově poznámce o dobrých radách. Pamatuju si přesně, co jsem mu řekl
o Harper – že se musí pochlapit a postavit se svým pocitům čelem. Před očima
mi visí otázka – když jsem bratrovi tak moudře poradil, co bych řekl sám sobě?
Jakou radu bych dal sobě v situaci s Natalií? Ale nic mě nenapadá.
„Bude mi ctí jít ti za svědka,“ řeknu Nickovi, protože alespoň na tohle mám
odpověď. „Obzvlášť když se mě fakt nezbavíš. Jsem jako psí vytí. Jsem
nakažlivej.“ To mi vnukne nápad. „Hele, a co kdybych zavyl já? Dostal bych za
to nějaký body?“ Zdvihnu bradu k obloze a vypustím svý nejlepší vlčí volání.
A moje čivava se může zbláznit.
„Lepší pozdě než nikdy,“ řeknu hafanovi.
V Little Friends vracíme psy manažerce útulku, hezký brunetce jménem
Penny. Vlasy má ve vysokým culíku a na její lopatce vidím tetování nějaký
květiny, který tam dřív neměla.
„Pěkná kérka,“ řeknu, když se otočí.
Nepřítomně si promne krk a zářivě se na mě usměje. „Díky, zrovna jsem si ji
nechala udělat. A jak se daří mým oblíbencům?“
„Máme se skvěle,“ řekne Nick a prsty zabubnuje na pult.
Penny se zasměje a zavrtí hlavou. „Myslela jsem Turba a Motora.“ Ukáže na
psy, který jsme vyvenčili a který teď skotačí v ohrádce za ní. Útulek, co dá malým
chlapíkům drsňácký jména, prostě musíte milovat.
„Ti jsou parádní. Dělají čest svým jménům,“ řeknu.
„To ráda slyším. Někdo si sem dnes přijde prohlídnout Motora.“ Ukáže na
Nickova psa. Zkříží ukazováček a prostředníček. „Doufám, že to vyjde. Ten
chlap by potřeboval, aby moc neštěkal a nevyl. Kvůli sousedům a tak. Byl
hlučnej, když jste ho venčili? Protože tady je v pohodě.“
Cítím, jak se mi rovná páteř, a Nick polkne a rychle se do toho vloží. „Vyje jen
na hasičský auta.“
Penny nakrčí nos. Je posypanej malým souhvězdím pih. „Tak to by pro něj
možná byl lepší Turbo.“
Spokojeně pokrčím rameny a přikývnu. „Jo, ten malej čivavák je bezvadná
šelma, tak snad to vyjde.“
Zdvihne dlaň a plácne si se mnou i s Nickem. „Ještě jednou díky, kluci.
Uvidíme se v pátek?“
„Budeme tu,“ řeknu a potom ukážu na její iPhone. Je zapojenej do repráčků za
ní a hraje z něj pěkná písnička. „Tuhle kapelu mám rád. Minulej týden jsem je
slyšel poprvé.“
„Já taky.“ Oříškově hnědý oči se jí rozsvítí nadšením. „Ráda se seznamuju
s novou hudbou.“
Nick si odkašle a skočí nám do hovoru. „Ty, Penny, věděla jsi, že Wyatt umí
výt?“
Penny zdvihne obočí. „No nepovídej!“
„Je to muž mnoha talentů. Umí ti postavit dům, uvařit vražedně dobrou
omeletu, najít skvělý nový songy a štěkat na měsíc. A taky má v pátek večer
volno, kdybys –“
Ruka mi vystřelí k Nickově puse a zakryje ji. „Měl jsem volno. Ale na páteční
večer jsem si teď domluvil práci.“
Penny se našim šaškárnám zasměje. „Díky za venčení, kluci.“
Když odejdeme, Nick ukáže čelem na útulek. „Co je za problém? Penny se ti
líbí už měsíce. A to ji nikam nepozveš? Připravoval jsem ti půdu.“
Pokrčím rameny. „Prostě toho mám moc.“
„Chceš říct, že jsi vstoupil do celibátu?“
Odfrknu si. „Do celibátu ne. To si můžeš být jistej.“
Nick na mě několik dlouhých vteřin zírá. Mžourá, jako by o něčem usilovně
přemýšlel, a potom zdvihne obočí. „Stalo se něco ve Vegas?“
 Náhle se na chodníku zastavím. „Co to s tím má co dělat?“
„Od tý doby se chováš jinak.“
„Nemám páru, o čem to mluvíš,“ řeknu, ale uvnitř se divím, jak to, že je můj
bratr tak nechutně všímavej.
„Mně se zdá, že pár měsíců zpátky bys z možnosti sbalit Penny skákal
nadšením. Perfektně se k tobě hodí. Takže jediný, čím si to můžu vysvětlit, je, že
se něco posralo ve Vegas s Natalií, a proto se teď nesnažíš o Penny.“ Nick si mi
stoupne přímo před obličej a vypoulí na mě oči. „Kdo komu teď dobře radí?“
Mírně ho strčím do hrudi. „Copak je tohle nějaká rada? To je spíš postřeh,
a k tomu ani ne přesnej.“ Ne že bych bráchovi nedůvěřoval a ne že bych to s ním
nechtěl probrat.
Problém je, že nemám tušení, co si s Natalií počít, a nejsem připravenej začít
o našem podělaným svazku všem blekotat. To by vůči ní nebylo fér. „A s tím se
loučím, protože teď něco mám.“
Chystám se sejít s Natalií.
Když sedám do metra a mířím do centra, napůl si přeju, abych byl pozval
Penny ven. Ale hlavně si přeju, abych to chtěl. Přeju si chtít někoho pozvat na
rande stejně, jako chci jít na kafe s ženou, která se chystá stát mojí exmanželkou.
 KAPITOLA 24
Před schůzkou s Natalií dělám plánovanou zastávku u Chase v Greenwich
Village.
V bytě přiložím ke zdi žluto-černej magnetickej přístroj a prohledávám jím
omítku. „Problém je, že tenhle detektor je citlivej na kance a spustí se pokaždý,
jak se k němu přiblížím,“ poznamenám.
„Ha, ha, ha,“ řekne Chase, zatímco já hledám příčky v sádrokartonový stěně
obýváku jedna plus jedničky, kterou si možná pronajme. „Myslíš, že tenhle vtip
někdy přestaneš říkat?“
Zavrtím hlavou a poklepu na stěnu. „Některý vtipy nikdy nepřestanou být
vtipný. Mimochodem, tady jsou ty příčky, takže poličky můžeš dát bez
problémů sem. Vím, že jich chceš mít spoustu, protože chceš oslnit dámy všema
tlustýma knížkama, který jsi četl. Ale moc buchet sem nejspíš stejně nenalákáš,
vzhledem k tomu, jak jsi ošklivej.“
Zhluboka si povzdechne. „Máš pravdu. Nedostanu je sem. Protože po mně
budou lozit jak po stromě, jak budou nedočkavý. Neslezou ze mě ve výtahu.“
Strčím si detektor do zadní kapsy a začnu vyluzovat nepolevující pípání. „Ty
vole, ono se to nevypne, když jsem u toho.“
„Evidentně to reaguje na mě,“ řekne Chase a opře se o futro svýho
potenciálního obýváku.
Namířím na něj prstem. „Vidíš? Ani ty sis neuměl pomoct. Nedokážeš odolat
síle detektorovýho vtipu.“
Přelítne pohledem po prázdným bytě. Realitní agentka mu dovolila si to tu
pořádně prohlídnout, než podepíše smlouvu. Poprosil mě, abych šel s ním a řekl
mu, jestli byt nemá žádný skrytý konstrukční vady. Ne že by to bylo na něm, ale
oba jsme už od nájemníků slyšeli pár hororů o tom, jak se přestěhovali do
rozpadajícího se bytu a pak se museli s majiteli dohadovat o opravách. Je lepší se
předem ujistit, že byt je v dobrým stavu, a tenhle vypadá dobře. To je
pozoruhodný, protože budova je poměrně stará. Navíc je ve skvělý ulici
s dlážděným chodníkem a fajn restauracemi.
 Chase ukazuje na holý podlahy a stěny. „Ten byt je terno, co?“
„Jo, určitě bych po něm skočil.“
„Paráda. Asi za tou agentkou zajedu hned. Když jsem ji poprosil o klíčky,
abych si to tu mohl prohlídnout, stačilo se jen nebesky usmát a hned mi je dala.
Jede po mně.“ Zamrká svýma oříškově hnědýma očima a zakření se. „Dala mi
slevu, protože jsem tak hezkej.“
Obrátím oči v sloup. „Kámo, žádnou slevu ti nedala. Za prvý, nejsi Henry
Cavill ani spojka pro New York Yankees. Nemáš takový kouzlo. A za druhý,
tohle je New York. Nikdo nedostane slevu na byt.“
„Ty jen žárlíš na mou úžasnou schopnost získat si dámy.“ Luskne prsty. Ale
vtom jeho tón přejde ve vážnej. „Tak co manželka?“
Opřu se o futro kuchyňských dveří a ztěžka si povzdechnu. Oba přestáváme
vtipkovat. „Do prdele, já nevím. Vůbec netuším, co mám dělat.“ Vyprávím mu
o novinkách, aby věděl, jak jsem na tom – že naše anulování šlo do kytek, že
jsme šukali jako králíci na jejím stole a že se z ní potom stala královna rozvodů
„udělej si sám“.
Chase se zamračí a poškrábe se na hlavě. „Dostal jsi mě. Jsem bezradnej.“
„No tak, doktore Mozku. Ty si přece víš vždycky rady.“
„Ne, chci říct, že nechápu, v čem je problém.“ Praští si pěstí do dlaně druhý
ruky. „Mohl bys ji prostě píchat.“
Ošiju se. „To je trochu bezohledný. Navíc, takhle to není.“
„Ne. Je to takhle.“
Zavrtím hlavou. „Je těžký od sebe všechno oddělit.“
„Chceš říct, žes nikdy neměl sex, aniž bys něco cítil?“
„Jasně že jo. Ale je těžký rozmotat všechny ty další… uzly. Jako třeba to, že
jsem její zaměstnavatel.“
Poklepe si na pravou stranu lebky. „Sex si v hlavě uložíš do přihrádky na sex.“
Poklepe na levou stranu. „A práci do přihrádky na práci.“ Otře si dlaň o dlaň.
„Hotovo.“
Pobaveně zakroutím hlavou. „A ségra se diví, že tě přirovnávám k psovi.“
 Chaseovi se rozsvítí oči a jeho výraz se změní ze znuděnýho playboye na
horlivýho snaživce. „Tvoje ségra se na mě ptá?“
Obrátím oči v sloup. „To ať tě ani nenapadne. A navíc po tom, co jsi teď řekl
o různých přihrádkách v mozku, se mý sestře koukej obloukem vyhnout.“
„Jen jsem tě zlobil. Se vším, i s tím pícháním.“ A teď se najednou chová slušně.
Žádný škádlení, žádný popichování. „Ty víš, co máš udělat. Máš ji rád, jak už
jsem řekl. Když se něco takovýho stane, žádný oddělený přihrádky nezaberou
a musíš to skončit.“ Mávne rukou ve vzduchu jako nožem. „Je tvoje
zaměstnankyně, takže bys to prostě neměl dělat.“
Tohle mám na Chaseovi rád. Polovinu věcí říká jen proto, aby mě vyprudil,
a já mám pro takhle odhodlaný pruzení respekt. Ale když na to přijde, ten chlap
ví, že existujou určitý pravidla a já je musím dodržovat.
„Máš pravdu. Musím nechat ptáka pěkně v krabičce.“
Předstírá, že si u pasu otevírá dárkovou krabičku, a já souhlasně kývu
a ukazuju na dřevěnou podlahu. „A ty a tvoje mozkový přihrádky byste se sem
rozhodně měli nastěhovat. Je to dobrej byt.“
„Asi to udělám. Díky, že ses mi na něj podíval. A hele, jestli si potřebuješ
trochu procvičit, jak se chovat vedle Natalie, měli byste oba přijít příští víkend
k Maxovi. Chtěl pro mě uspořádat takovou večeři na přivítanou,“ zmiňuje Chase
svýho bratra.
„Přijdu. A zeptám se i Natalie.“
Plácne se do čela. „Jej. Zapomněl jsem ti to říct. Ona přijde. S Maxem to
plánuje Josie a ona Natalii pozvala.“
Obracím oči v sloup. „Ty máš vždycky něco za lubem.“
„To na mě dost sedí. Jo, a hodně štěstí s tím tvým problémem, kdy se ti nedaří
oddělit sex od pocitů,“ řekne se zdviženým obočím, když jsme na odchodu.
„Na to máte taky prášek, doktore Ptáku?“
Ukazuje si na rozkrok. „Jo, říká se tomu detektor kanců.“ Zhoupne pánev
dopředu. „A všechny dámy to navádí sem.“
Jenomže věc se má tak, že Chase jenom tak plácá. Během stáže se šíleně
zamiloval do jedný holky a řekněme, že to nevyšlo úplně tak, jak si představoval.
 Ale má pravdu. S Natalií je toho v sázce mnohem víc než moje spalující touha
vyšukat jí dnes a denně mozek z hlavy. Nebo moje přání vzít ji do Coney Islandu
na horskou dráhu nebo na grilovačku nebo na Nickovu svatbu.
V sázce je ona.
Natalie má práci, na který jí záleží. Čím víc budeme blbnout, tím víc riskuju,
že ji stavím do špatný pracovní situace. Samozřejmě bych ji kvůli tomu nikdy
nevyhodil, ale chci, aby se v práci cítila dobře. Chci respektovat její schopnost
platit svý vlastní účty, a protože já jsem ten, kdo jí podepisuje šeky, nemůžu
nechat svýho ptáka, jakkoli je to oddanej mezek, aby tady rozhodoval.
Takovej být nechci.
Jestli ji budu dál šukat, jak to s ní dopadne, až se všechno podělá? A že se to
podělá. Je to nevyhnutelný. Vztahy se vždycky podělají, obzvlášť když začnou
v kanceláři.
 KAPITOLA 25
Natalie na mě čeká u stánku s kávou na farmářským trhu na Union Square,
v jedný ruce sáček jahod a v druhý kelímek. Zamává na pozdrav a podá mi nápoj.
„Jak to máš rád,“ řekne a mě z toho píchne u srdce.
Vědět, jaký pijete kafe, není z dlouhodobýho hlediska nic podstatnýho, ale
vyvinout snahu vyladit ten nápoj pro vás je jedna z těch věcí, co vám vykouzlí
úsměv na tváři.
Ale úsměv teď působí dost nemístně. Vybíráme si jeden ze zelených stolků na
okraji trhu, který jsou obsypaný hipsterama, co žvýkají svoje falafely a srkají
zázvorový limonády. Přitáhnu si židli, sednu si na ni a protáhnu si ruce za
opěradlo. Potom se trochu napiju kafe a znovu jí poděkuju.
Natalie si zastrčí za ucho blonďatej pramínek, položí na stůl jahody a letmo se
na mě usměje. Zaloví v kabelce a vytáhne z ní papíry. „Včera jsem stáhla balíček
pro nespornej rozvod v New Yorku. Je tam hafo formulářů a většina se nás
netýká, ale stejně je musíme vyplnit. Jak to chápu, celej proces by měl zabrat šest
týdnů až několik měsíců.“
„Páni. Proč tak dlouho?“
„V New Yorku ti to nedají jen tak.“
Probírá se formuláři o rozdělení společnýho jmění manželů, společných
dluzích, opatrovnictví, výživným na dítě a manželku, pojištění a spoustě dalších
právních detailech, z nichž se mi hlava točí jako ve Vymítači ďábla. A jo – taky mi
to připomíná, že jsem naprostej hňup, když jsem tu noc navrhl, ať se vezmeme.
Co mělo být zábavný a odvážný, je najednou pořádně zamotaný.
Zakroutím hlavou. „Kruci, teď si opravdu připadám jako ten největší idiot na
světě, že jsem tě požádal o ruku. Neměl jsem tušení, že se z toho vyklube taková
podělávka života.“ Ztěžka si povzdechnu.
„Ani já ne. Ale co nám teď zbývá než si vyhrnout rukávy?“ Nasadí úsměv a já
musím říct, že na mě dělá dojem, jak se snaží napravit tu chvilku, kdy jsme se
nechovali jako dospělí. Potom spiklenecky zašeptá: „Jsme jako zlobivý děti, co si
večer vzaly auto rodičů. Ale místo aby si užily půlnoční jízdu, to nabořily
sousedovi do poštovní schránky a teď za to musí platit spoustou domácích prací
navíc.“
Rozesměju se. „Proč mám pocit, že teď mluvíš z vlastní zkušenosti?“
Ukáže na sebe palcem. „Tahle holka to provedla.“
„Nekecej?“
„Bylo mi šestnáct a byla jsem nebezpečná nejen okolí, ale i sama sobě.“
„Když už si hrajeme na zpověď,“ protáhnu pomalu, „díváš se do zrcadla.“
Udiveně otevře pusu. „Ty taky?“
„V létě jsme byli u strejdy a já si půjčil jeho cadillac a omylem s ním přejel
sousedovy růže. Moc velkou radost z toho neměl. To léto jsem musel každou
sobotu jezdit vlakem do Jersey sekat mu trávník a zastřihovat živý ploty, abych si
odpracoval cenu těch růží.“
Zdvihne dlaň a plácneme si. „Takže jsme černý ovce našich rodin?“
„Béé,“ napodobím to zvíře.
Natalii se rozzáří oči. „Ty umíš zvířecí zvuky?“
„Chceš jich víc?“
Nadšeně přikyvuje. „Koně, prosím.“
Rychle zatřepu hlavou a zaržám.
Zdvihne prst a prosí o ještě jedno zvíře. Rozhoduju se pro tulení štěkání
a vydám ze sebe hrdelní arf, arf, arf, čímž ji rozesměju.
„Přídavek, přídavek!“
Zavrtím hlavou. „To bude z Wyattova světa zvířecích zvuků všechno. Když
budeš hodná, ukážu ti později lva.“
„Už se nemůžu dočkat.“
Promnu si dlaně. „A teď zpátky do říše dospělých.“
Vracíme se k papírům a pročítáme je. Jeden přitáhne moji pozornost jako
hořící dům – rozdělení společného jmění manželů. Přivřu víčka a zapíchnu do
stránek prst. „Co je tohle? To je jako můj byt, moje firma nebo co?“
Něžně mě pohladí po ruce. „Neboj. Nehodlám si dělat nároky na tvoji firmu.“
Narovnám se. „To jsem si ani nemyslel,“ řeknu podrážděně a popadnu
kelímek, ale dostat kafe do pusy je zjevně nadlidskej úkol a mně se úspěšně
podaří polít si džíny. „Kurva,“ zakleju a Natalie vyloví z kabelky kapesníčky
a podá mi je.
„Je všechno v pohodě?“ ptá se, zatímco si utírám džíny.
„Jo.“ Podívám se jí do očí. „Moje bývalá se kdysi dávno pokusila chňapnout
po mojí firmě. Když jsem ten papír uviděl, tak to trochu…“
„Ťalo do živýho?“ doplní něžně.
Přikyvuju. „Je to hloupý, já vím.“
„Není to hloupý. Cítíš se tak. Já bych to nejspíš měla stejně.“
Vjedu si rukou do vlasů. „Ty taková nejsi. Neměl bych si to myslet.“
Mne mi paži. „Máš pravdu. Nejsem taková. Ale chápu to. Přísahám, že to
chápu.“
„Opravdu?“
„Dává naprostej smysl, že se tak cítíš. A poslyš, kdybych byla na tvým místě,
taky bych trochu panikařila. Vybudoval jsi úspěšnou firmu. Ale máš moje slovo,
Wyatte. Nesnažím se z toho něco urvat. Naše manželství nebylo opravdový.
Bylo jen neskutečně zábavný a nemělo trvat dýl než dvacet čtyři hodin. I já chci,
aby ten proces proběhl co nejrychleji.“
„Díky za pochopení. Byla to prostě jedna z věcí, kterou jsem nedokázal
předvídat,“ řeknu a podělím se s ní o pár detailů o Roxy.
„To je šílený,“ zakroutí hlavou. „Není divu, že –“
Nedořekne a já nakloním hlavu ke straně. „Není divu, že co?“
Máchne rukou nad papíry. „Není divu, že to ťalo do živýho, to je všechno.
Kdybys chtěl právníka, úplně to pochopím.“
Odfrknu si a zdvihnu dlaně. „Ne. Přísahám, že nechci. Kvůli těm Roxyiným
výmyslům jsem si právníků užil až dost. Totéž jsem prožil i před pár měsíci,
když mi někdo hacknul stránky. Taky jsem na to potřeboval advokáta. Nechápu,
proč je tak těžký držet se plánu. Jsem si dost jistej, že smlouva na tvorbu webu
po ní nepožadovala, aby se do něj později nabourala,“ prohodím sarkasticky.
„Chci, abychom to už měli za sebou.“
Věnuje mi až moc zářivej úsměv. „Souhlas. Obejdeme se bez právníků. Tak
jedeme dál.“
 Následujících dvacet minut procházíme papíry a podepisujeme dokumenty.
Když jsme hotovi a Natalie stránky odloží, zdvihnu kelímek. „Řekni mi něco
zajímavýho. Něco, co mi v puse přebije pachuť rozvodu.“
Natalie vezme do ruky jahodu, utrhne z ní lístky a strčí si ji do pusy. „Jahody
jsou moc dobrý. Ale nejsou to bobule. Věděl jsi to?“
„Nevěděl. Ale zajímá mě, jak to bude dál. Prosím pokračuj.“
„Říkala jsem si, že se ti tenhle střípek bude líbit, když sbíráš zajímavý fakta.“
„Tak co tedy jsou? Normální ovoce?“
Zavrtí hlavou a strčí další jahodu mezi svý pěkný červený rty. Když dojí, řekne:
„Dužnatá schránka na semínka.“
Nakrčím nos. „To je trochu nechutný. Kde jsi to zjistila?“
„Jednou jsem si to vyhledala. Nejspíš jsem myslela na zajímavosti kvůli tobě.“
Podá mi jahodu. Žvýkám a nemůžu se ubránit úsměvu nad něčím tak prostým,
jako že si kvůli mně vyhledala jednu z podivností života. „Teď ty,“ řekne. „Pověz
mi něco z Wyattovy encyklopedie zvláštních faktů o zvířatech.“
„Víš, proč se kočky dokážou protáhnout pod skříňkou v koupelně, jako by
neměly kosti?“ začnu. Když si chcete ulevit od skutečnosti, že se rozvádíte
s ženou, kterou jste minulej týden opíchal na stole, není nad zajímavost
o kočičím nedostatku klíčních kostí. Kočky bez klíčních kostí jsou obecně zlatej
důl, kdykoli konverzace potřebuje trošku promazat. Taky zmiňuju detail
o domestikovaných krocanech (neumí lítat), zajímavosti o slonech (mají
v chobotu čtyřicet tisíc svalů, takže s nimi dokážou zvednout i mrňavý
předměty, jako jsou mince) a přinesu trochu vhledu do života ryb (k pití vody
používají osmózu, a ne pusu).
Natalie se usmívá a směje po celou dobu mojí přednášky, jak to nazvala.
„Odkud se vzala ta tvoje fascinace zvířecími fakty?“
„Jako malej jsem četl National Geographic. Asi to zní divně, vzhledem k tomu,
že za chytráky rodiny všichni považujou Nicka a Josie.“
Zkoumavě se na mě zadívá. „Kdo si to myslí?“
Pokrčím rameny. „Nevím. Ale podle mě nejspíš všichni, protože oni opravdu
chytřejší jsou. Josie rozumí knížkám a Nick je… No, prostě Nick. Kebule mu
funguje skvěle. Oba se učili líp než já.“
„Jak jsem na tom já, už víš,“ řekne a zdvihne pěst. „Černý ovce, spojme se.“
Drcnu si pěstí s jejími ohnutými prsty. „Zdá se, že toho máme dost
společnýho, skoro bývalá paní Hammerová.“
„Škoda – takový super příjmení.“
„To jo. Mimochodem, předpokládám, že když se setkáváme na farmářským
trhu, a ne v kanceláři, znamená to, že se snažíme nešukat zas jako králíci?“ ptám
se. Snažím se to odlehčit.
Rozesměje se a ukáže na stánky s chřestem, artyčoky a rukolou. „Co? Myslíš,
že tě nezatáhnu k jednomu z těch zeleninových stánků, abychom na to mohli
vlítnout za bednou se žampiony?“
Okamžitě se začnu rozhlížet kolem. „Kde jsou ty zatracený houby?“
Plácne mě a oba vyrazíme ven z trhu. „Ale vážně si myslím, že bychom se měli
snažit být hodný kluci a holky,“ řekne o něco vážnějším tónem. „Vyhovuje ti
to?“
Obejmu ji kolem ramen. „Vyhovuje. A zdá se, že se nám díky tvý houbový
strategii podařilo nechat se na pokoji. Jen si nemysli, že mi uniklo, že tady dnes
žádný stánky s houbama nejsou.“
Luskne prsty v gestu a do prkýnka. „Máš mě přečtenou.“ Očima sklouzne
k ruce, kterou mám kolem jejích ramen, jako by chtěla naznačit, že mě načapala.
Zdvihnu tu ruku a přiznám vinu. „Já se snažím, ženo. Snažím se být slušnej.“
A to je pravda. Usilovně se snažím nepřehodit si ji přes rameno, nepronést ji
davy a nelíbat ji jak šílenej na bednách s ovocem a krabicích s chřestem nebo za
stohy banánů.
Protože upřímně řečeno, vlítnout na to u stánku s banány by rozhodně byl
náš styl.
„Mrkni na ten banánovej stánek.“ Kývnu k němu čelem a nadzdvihnu obočí.
Plácne mě. „Zlobíš. Snažíme se být kamarádi.“
Narovnám se a nasadím vážnej tón. „Samozřejmě jsem myslel jako kamarádi.
Chci se s tebou za tím banánovým stánkem kamarádit.“
 Obrátí oči v sloup. „A když je řeč o kamarádství, pošlu ti ty videa. Už jsem
připravená ti je ukázat.“
Když večer otevírám e-mail, zavazuju se, že se budu soustředit jen na to, abych
jí pomohl, a ne ji ojel.
Protože ona pomoc opravdu potřebuje.
Ty videa stojej za hovno.
 KAPITOLA 26
Natalie skopne šlachovitýho týpka v černých teplácích k zemi a on klesne
elegantně na podlahu.
Jako by to měl nacvičený.
„Vidíš?“ V pondělí večer jsem v dódžu McKeon Karate a ukazuju na video,
který se přehrává na Nataliiným mobilu. „Jako by to už dělal. Budí to spíš dojem
reklamy než reálný situace.“
Sedíme v tureckým sedu na modrých podložkách. Natalie právě doučila
a požádala mě, abych sem za ní přišel a řekl jí svůj názor na videa. Dlouho jsem
pracoval na Violetině kuchyni a tohle je dnes jediná chvilka, kdy si spolu
můžeme promluvit.
Utáhne si culík a zatahá za pramínky vlasů. Má na sobě karate kimono a v těch
bílých kalhotách, kabátci a s černým páskem působí drsně a seriózně. Zato její
chodidla jsou neuvěřitelně rozkošný. Je bosá a nehty na nohou má nalakovaný
střídavě zeleným a jasně růžovým lakem. Přesně jak mi řekla ve Vegas, že to má
ráda.
„Takže chceš říct, že to je moc uhlazený?“
Poklepu si na nos. „Bingo.“
„Myslíš, že by to mělo být autentičtější?“
„Těmi videy se snažíš oslovit širší publikum. Chceš inspirovat ženy, aby se
naučily sebeobraně. Podle mě by to mělo vypadat přirozeněji. Jako něco, co by
se fakt mohlo stát, a ty by ses pak uměla otočit a srazit toho zkurvenýho
parchanta na kolena.“
Nakloní se dopředu a žuchne obličejem na podložku. „Díky bohu,“ řekne
a dlouze vydechne. „Bála jsem se, že řekneš, že jsou nudný.“
„Haha, to ne,“ zamávám mobilem. „Ten týpek je prostě jenom moc jako
Karate Kid. Když se na to dívám, nenapadne mě slovo sebeobrana. Pomyslím si,
že to jsou dva experti, který předvádí něco, co já v životě nedokážu. Je to moc…
nacvičený.“
 Sedne si rovně, otočí se ke mně čelem a chytne mě za paži. „To zvládnu,
Wyatte. Můžu to spravit. Ukazovala jsem je lidem tady a všichni mi řekli, že jsou
skvělý, ale já uvnitř cítila, že nejsou.“ Šťouchne mě do ramene. „Díky, že jsi mi to
řekl upřímně. Potřebovala jsem někoho mimo komunitu bojových umění.“
Natalie je oficiálně jednou z těch nejsprávnějších lidí, co znám. Ještě nikdy
jsem nikoho neviděl tak skvěle přijmout kritiku. Nesnaží se hájit, není
napruzená. Skutečně chce mít ty videa co nejlepší.
A navíc, podívejte se, jak nám to přátelství jde.
Postřeh: Pomáhat zaměstnankyni věnovat se svý vášni je mnohem šlechetnější
využití tvýho času než plánovat, jak ji zase opíchat do bezvědomí.
Jo. Takhle se chová slušňák. Tohle je Wyatt po mastným salátu.
Natalie vstane a začne přecházet po studiu. Jsme tu sami. Na večer zamkla.
„Dobře, takže chceme, aby to vypadalo jako ve skutečnosti. Jako že se na mě na
ulici vrhl nějakej chlap.“
„Přesně tak.“
„Procházím se, on se mě pokusí chňapnout…“ Natáhne se pro moji paži
a zdvihne mě z podlahy. „Udělej to.“
Zamrkám. „Cože?“
„Zaútoč na mě.“
„Zbláznila ses?“
„Ne.“ Její modrý oči působí divoce. „Dostala jsem nápad.“ Vrhne se k mobilu,
postaví ho na dřevěnou židli na kraji podložky a klikne na obrazovku. „Jdeme na
to.“
„Počkej,“ řeknu, ale potom mi dojde, co má v úmyslu. Ukážu si na hruď. „Já to
s tebou mám udělat?“
„Ty videa byly moc uhlazený. Ty jsi nikdy karate nedělal, je to tak?“
„Je.“
„A chceš mi pomoct?“
„Chci.“
„Tak to uděláme autentický.“ Přiblíží se ke mně a položí mi ruce na ramena.
„Buď můj pokusnej králík.“
 Na to jí nemůžu říct ne. Rozhodně nemůžu, a můj souhlas vůbec nesouvisí
s tím, že ji chci mít pod sebou, ale s tím, že jí chci pomoct jít za svým snem. „Tak
jo, ninjo. Udělej si ze mě fackovacího panáka.“
Otočí se ke mně zády, vezme mě za paži a ovine si ji kolem krku. „Chystáš se
mě rdousit.“
„Nat, takový hrátky mě neberou,“ hubuju ji.
Otočí se na mě s přivřenými víčky a oči má najednou ledově modrý. „Prostě to
udělej, Hammere.“
Stisknu ji silněji a během zlomku vteřiny mám vyraženej dech, protože
Natalie mi zabodla loket do břicha a hodila mě na zem.
„Ufff.“
Ležím rozplácnutej na podlaze karate studia a zírám na Natalii jako omráčená
postava z dětskýho animáku. Bosým chodidlem se triumfálně dotýká mýho
břicha, jako vojevůdce, kterej právě zdolal nepřítele.
„No, jo. Přesně takhle,“ prohlásím suše.
„Podíváme se, jak to vypadalo?“
Popadne telefon, klekne si vedle mě a přehraje video. A to mě podržte. Ta
ženská je zvíře. „Jsi neuvěřitelně hustá.“
„Jsme dobrej tým.“ Rozpustile do mě šťouchne. „Neznáš ty chvaty, a proto to
působí mnohem přirozeněji. Tohle by se mohlo opravdu stát, kdybych se
bránila. Nebudu na tebe útočit plnou silou, jen udělám chvat a trochu to
zmírním. Uděláš toho se mnou víc?“
„Musí to být všechno překvapivej útok?“
Ušklíbne se. „Bolelo to?“
Snažím se být drsnej. „Ani ne.“
„V tom případě ti věřím, že to zvládneš.“ Vyskočí a já taky, i když si nejsem
jistej, co bude následovat. Ale v tom to právě je. „Tak jdeme na to. Uděláme to
tak realistický, jak jen to jde.“
Spokojeně pokrčím rameny. „Ale jedno mi slib.“
Při slově slib sebou trhne, ale potom přikývne. „Co?“
Dlaní si zakryju ptáka. „Nekopej mě do koulí.“
 Rychlým pohybem chňapne po mých klenotech, ale nedotkne se jich – jen
rukou vystřelí tak blízko, aby mě to pokoušelo. Pár centimetrů. Přiblíží obličej
k tomu mýmu a sexy hlasem zašeptá: „Slibuju, že neublížím tvým překrásným
koulím.“
Chtíč mnou projede jako blesk. I když jsem rád, že jim neublíží, nemůžu
popřít, že by se mi líbilo, kdyby si s nimi hrála… právě teď. Kdyby mi vklouzla
rukou do džín a do boxerek a přímo k mýmu nádobíčku. Málem zasténám, jak se
mi touhle prostou, ale neskutečně žhavou vizí rozběhne fantazie. Ale Natalie teď
hoří jen pro karate, takže na tu svou vnitřní kameru, která je připravená točit
porno, zavolám „střih!“.
Natalie se zhoupne na špičkách a řekne mi, jak na ni mám zaútočit teď. Projde
po podložce zády ke mně, já se k ní přiblížím zezadu a pokusím se ji odtáhnout
pryč.
Je rychlá a zběsilá. Kopne mě rychlostí vichřice a já se zhroutím na zem. Jsem
na čtyřech. Nejsem zraněnej, jen mám vyraženej dech, protože mě to překvapilo.
Vrhla se na mě tak rychle. Jako písečná bouře.
Popadám dech. „Tebe bych nechtěl potkat ve veřejný garáži.“
Když zdvihnu obličej, vidím, že září. „Jsi připravenej na další?“
„Rozjeď se naplno, neposednej prstíku.“
A tak se rozjede. Dá mi jednoduchej pokyn a pak mě sejme. Potom to udělá
znovu a úplně jinak. Po zhruba dvaceti minutách týrání ležím na modrý žíněnce,
vyčerpanej po tak náročným cvičení. Natalie by mě porazila v jakýmkoli souboji.
„Vyhrála jsi,“ říkám a ztěžka oddechuju.
„To bylo úžasný.“ Vypne kameru, svalí se vedle mě a otočí se na bok. „Ale
vážně. Jsi v pohodě?“ Pohladí mě po paži.
Z doteku její ruky se zachvěju, ale ze všech sil se to pokusím skrýt. „A teď se ta
ženská zeptá, jestli jsem v pohodě,“ prohodím ke stropu.
„Ale jsi, že jo?“
Zasměju se a podívám se na ni. „Přísahám, je to dobrý.“
Nadšeně mě vezme za ruku. „Jsi nejlepší. Tolik jsi mi pomohl. Strašně pro mě
znamená, že jsi to se mnou natočil. Nemusel jsi, ale stejně jsi to udělal.“
 Mise splněna. V duchu se poplácám po zádech za to, že jsem ji zdárně
podpořil, místo abych ji ojel z boku. „Udělal jsem to rád. Třeba jsem blázen
a líbí se mi, když mě někdo trestá.“
„Buď můj blázen,“ řekne. Má zrůžovělý tváře a vypadá zdravě, šťastně, plná
života. Je ve svým živlu. To je neskutečně sexy, což znamená, že i mimořádně
nebezpečný.
Proto nic neříkám. Rozhostí se ticho, takový, který je obtěžkaný možnostmi.
Mlčení jako by něco naznačovalo – jiný věci, který bychom teď mohli dělat.
Nataliin úsměv se vytratí, ale na jeho místo nenastupuje smutek. Místo toho si
mě bedlivě prohlíží a já ji taky. Všímám si, jak jí vlasy splývají z gumičky. Jak se jí
s každým nádechem zdvihá hruď. Jak její modrý oči tmavnou, když se na mě
takhle dívá.
Je to pohled, kterej dobře znám. Po němž zoufale toužím. Takhle se tváří,
když se mě chystá políbit. Skousne si koutek rtů a její prsty mi vyběhnou
k rameni, ale potom je odtáhne. „Promiň. Snažím se být hodná.“
„Já taky,“ řeknu. Zní to chraplavě.
Zato ona něžně šeptá. „Je to těžký.“
Povzdechnu si. „Někdy fakt jo.“
„Daří se ti to? Být hodnej?“
„Chci být hodnej člověk, Natalie.“
„To jsi, Wyatte. Jsi tady.“
Položím si ruce pod hlavu, jako bych si je chtěl svázat. „A to dokazuje, že se
mi to daří?“
Přikyvuje. „Myslím, že jo.“
„Tak to mi věnuješ větší uznání, než zasluhuju.“ Stočím pohled ke stropu.
Kdybych se podíval na ni, pokusil bych se jí dotknout. Kdybych se jí ještě
vteřinu díval do očí, utopil bych se v tý touze.
„Ty si zasloužíš větší uznání, než jsi ochotnej si přiznat.“ Její hlas se do mě
zaryje, protože zní upřímně a jistě.
„Být tebou, nebyl bych si tak jistej, jaký uznání si zasloužím. Nemáš
ponětí…“
 Zdvihne se na lokti. Teď jí vidím do tváře, když mluví. „O čem nemám ponětí?
Jaký to je, pracovat vedle někoho, koho chceš? Být jen pár centimetrů od něj
nebo od ní? Mít toho člověka a pak se mu ze všech sil snažit odolat?“
 KAPITOLA 27
Prohrábnu si vlasy a pokusím se zhluboka vdechnout plnou dávku zdravýho
rozumu, ale to jediný, co vdechuju, je její vůně. Vůně toho, jak moc ji chci.
„O tom mám taky nějaký ponětí,“ řeknu přísně. „Protože vedle tebe bývám
neskutečně vzrušenej. A když pak řekneš něco takovýho, co mi zbývá, než tě
chtít ještě víc?“
Na tvář se jí vkrade nenápadnej úsměv. „Takže podle mě jsme si kvit.“
Tiše se zasměju. „To jsme.“
Nadzdvihne obočí. „Podívej se na to z tý lepší stránky. Řekla jsem ti, že
neublížím tvým překrásným koulím.“
„Koule a já ti děkujeme.“
Olízne si rty a další slova, který vyřkne, zní jako smyslná píseň. „Jak se ti za
dnešek jenom odvděčím?“ Putuje pohledem dolů, od mojí tváře k hrudi, pasu
a nakonec k vyboulenině v džínách, co sama způsobila.
V týhle bitvě dostávám na frak – a to pořádně. Nataliina ruka kopíruje její
pohled a všechno mý předsevzetí být hodnej letí komínem. „Určitě jsou
v pořádku?“ ptá se nevinným, ustaraným tónem a její dlaň se vznáší pouhý
milimetry od mýho nádobíčka.
Mírně pokrčím rameny a hodím ručník do ringu. „Neuškodí to zkontrolovat.“
Přes džíny mě vezme do dlaní, dotkne se mýho ptáka a potom mi rukou sjede
mezi nohy.
Syknu.
Během chvilky si na mě obkročmo sedne, chytne mě za zápěstí, přitiskne mi je
za hlavou k podložce a začne se na mým tvrdým péru pohybovat nahoru a dolů.
„Nat,“ zasténám varovně. „Co to děláme?“
Zavrtí hlavou. „Nevím. Ale když jsem s tebou, moje tělo prostě převezme
vedení. Chci se tě všude dotýkat.“ Nehty mi sjede dolů po hrudi. „Třít se o tvýho
ptáka,“ řekne a hned předvede, jak se jí to líbí.
Hlasitě zasténám. „Ničíš mě, když říkáš takový věci. Až se stydím, jak mi ta
tvoje sprostá pusa dělá dobře.“
 „Za takový věci se nikdy nestyď.“ Skloní tvář, takže mě její hebkej culík
zašimrá na krku, a ústy se skoro dotkne mýho ucha. „Jednu věc jsem s tebou
ještě nedělala.“
Očekáváním mi ztuhnou svaly. „Jakou?“
„Chtěla bych zjistit, jak chutnáš. Chceš to taky?“
Během vteřiny uvolním zápěstí z jejího sevření, popadnu ji za boky
a popoženu, aby zrychlila pohyby. „Chci to tak strašně moc.“
„Víš to jistě?“
Nestydím se žadonit. „Prosím, vykuř mi ho.“
Oči se jí rozhoří touhou, ale pořád se o mě tře.
Škádlí mě. Záměrně si se mnou pohrává.
Vezmu její tvář do dlaní a začnu ji tlačit dolů. „Potřebuju, abys mi to udělala
pusou, zlatíčko.“
„Vzrušuje mě, jak o to škemráš,“ zavrní sexy hlasem. „Řekneš ještě jednou
prosím?“
Zhoupnu boky vzhůru, aby cítila tu ocelovou tyč, kterou mám v kalhotách.
„Nat,“ zasténám. „Úpěnlivě tě prosím. Vykuř mi ho.“
Zavře oči a její výraz napovídá, že sní o něčem chlípným. „Chci vědět, jak
chutnáš, když se mi uděláš v krku.“
Roztřesu se chtíčem, kterej mi projede celým tělem. Musím ji mít hned teď.
Odstrčím si ji z rozkroku a ukážu na svoji erekci. „Rozepni mi kalhoty a vezmi
mýho ptáka do těch svých sexy rtů. Přestaň mluvit a začni kouřit.“
Nadzdvihne obočí a zatahá za zip. Pomáhám jí, zdvihám zadek a stahuju si
džíny a boxerky ke stehnům. Okamžitě skloní hlavu mezi moje nohy a pokračuje
ve škádlení. Její jazyk mi působí to nejpříjemnější mučení. Přejíždí mi přes žalud
a já zoufale potřebuju víc.
„No tak, Nat.“
„No tak co?“ Zdvihne obličej i obočí. „Chci si hrát.“
„Tak polib vršek,“ přikážu jí. Stisknu jí temeno hlavy a stáhnu ji dolů.
Vezme žalud do svých teplých rtů a zasténá. Z tý rozkoše se mi chce zpívat.
Jen z toho příjemnýho tepla, který cítím z jejího vlhkýho jazyka.
 „To je tak skvělý,“ řeknu chraplavě a třu se jí ptákem o rty. Pohybuje se se
mnou, jazykem krouží po žaludu a já jí kloužu na rtech. Cítím na péru její horkej
dech a v žilách mi proudí touha.
„Teď mě celýho olízni.“ Oči jí nezbedně zasvitnou a ona přejede jazykem po
celý délce až ke kořeni.
Když se na mě podívá a vklouzne mi rukou mezi nohy, zasténám ještě
hlasitěji. Vezme moje koule do dlaní a hraje si s nimi, lehce je škrábe nehtem.
Nespouští ze mě oči. Zašeptá: „Chceš, abych ti je olízla?“
„Kurva, jo,“ zavrčím. Narážím jí do ruky a pobízím ji.
Skloní se, lehce se o mě otře jazykem a potom zajede níž. Líže mi koule,
krouží po nich jazykem a bere je do pusy. Dohání mě to k šílenství. Stisknu její
hlavu ještě pevněji. „To je tak skvělý,“ sténám.
Pustí mě a vyleze na mě. V očích má chlípnej, koketní výraz. „Tak mi řekni, jak
moc chceš celou mou pusu.“
Pohladím její nezbedný rty ukazováčkem. „Šíleně toužím ošukat tu tvoji
pěknou pusinku.“
A vtom mnou projede rozkoš, protože Natalie znovu zamíří dolů. Vyhrne mi
tričko a líbá mě na hrudi, na svalech, na břiše a ještě níž, až se zase dívá mýmu
ptákovi do oka, přesně tam, kde ji chci mít. „Ježíši, Nat. Tobě to s mým ptákem
tak sluší.“
„Pevně věřím, že tvoje péro a moje pusa si budou náramně rozumět,“ mrkne
na mě. Potom doširoka otevře pusu a celýho mě pohltí. Bože. Takhle mě ještě
nikdo nekouřil. Je divoká, zapálená, hladová a prostě lahodná, jak mi ho kouří
a vyvíjí přitom to nejúžasnější tření, jaký jsem kdy cítil. Je rychlá, odhodlaná
a nejspíš nemá žádnej dávicí reflex, protože mě bere do pusy celýho, a to není
žádná legrace.
Rty pevně, příjemně svírá moji rozbolavělou erekci. S každým švihnutím
jazyka, každým pohybem jejích rtů mi boky vystřelujou výš a jediný, na čem mi
teď záleží, je udělat se, a to pořádně. Žene mě rychle k cíli a vzhledem k tomu,
jak moc jsem na ni nažhavenej, mi to už nebude dlouho trvat.
 Ne, když tu velí má nádherná Natalie, její ďábelský rty mě celýho sajou
a nadaný prstíky si pohrávají s mýma koulema. Mám přetížený smysly, jak se mě
dotýká, hraje si, líže a saje, dokud nemám všechno od pasu dolů rozžhavený
opojnou rozkoší.
Můj pták si zpívá a koule skáčou radostí z takový pozornosti, jaký se jim teď
dostává. Vjíždím jí do vlasů, pevně je tisknu a šukám, šukám a šukám, tvrdě jí ho
strkám do pusy. Hlasitě polyká a saje, ale nepolevuje. Vtahuje mýho ptáka tak
hluboko, jak může, a sorry, jestli teď budu za bezohlednýho sráče, ale na ženě,
která je tak silně odhodlaná poskytnout vám kuřbu snů, je něco, co mě rozpaluje
ještě větší touhou po ní.
A je to tak. Všechno na ní mě rozpaluje.
Chci se s ní probouzet. Nacházet ji ve sprše opřenou o stěnu, připravenou.
Chci si před ní kleknout a pořádně to svý ženě udělat. Cítit její vlhkost na celým
obličeji, když ji lížu, a do prdele… Z toho, jak si představuju, že jí to dělám,
mnou projede orgasmus.
„Už budu.“
A vtom jí vystřelím do pusy a ona to spolkne. Lapám po dechu, sténám, svíjím
se a mám pocit, že už nikdy nebudu normální.
Ale najednou jsem perfektně při smyslech, protože vím s naprostou jistotou,
co musí následovat. „Sedni si mi na obličej, krásko,“ říkám. Během několika
vteřin vystřelí z kalhot a spodního prádla, rozkročí se nade mnou a přidřepne
k mojí puse.
Tohle.
Její rozkoš. Její lahodnost. Její silný vzrušení. Vezmu ji za boky a přisunu si ji
na ústa, jazyk, rty, a navádím ji, zatímco mi šuká obličej. Zakrývá mě a já
přísahám, že jsem jak v jiný dimenzi. Ona a její sladká, nádherná, fantastická
kundička, která mi na obličeji chutná tak skvěle, jsou pro mě naprostým rájem.
„Bože, já se na tobě udělám,“ vykřikne.
A po tom varování se skutečně udělá, vlhká, žhavá a divoká. Rukama se opře
o podložku nad mojí hlavou a s úžasnou nevázaností na mě rajtuje, ojíždí můj
obličej, jako by byl stvořenej jen k jejímu potěšení.
 Netrvalo jí to dlouho, ale já už jsem odpočatej a připravenej na druhý kolo.
Když sleze z výšin, překulím ji na záda. Teď je to ona, kdo je dole, a já ji chci mít
přesně takhle. Zdvihnu obočí: „Kdo je tady na zádech teď?“ Vezmu ji za kolena,
přimáčknu jí je k hrudi a vklouznu do její horký, pevný kundičky.
„Ach, do prdele,“ zasténá a prohne páteř, když jí ho tam strčím hluboko,
vzepřenej na rukou u jejích ramen. Teď přebírám otěže. Dosud byla hvězdou
ona, když mě kouřila a ojížděla mi obličej, ale teď chci mít navrch já. Píchat ji.
Vzít si ji. Mít ji. Ukázat jí, kolik rozkoše jí dokážu přivodit.
Zajíždím do jejího žhavýho středu, ona zdvihá boky a pohybuje pode mnou
celým svým sexy tělem.
„Roztáhni nohy,“ řeknu jí. „Hezky široko. Chci se dívat, jak tě píchám.“
S živočišným zasténáním rozevře doširoka stehna. Dívám se na místo, kde se
naše těla setkávají, a sprostě civím, jak ji můj pták vyplňuje. „Podívej se na nás,“
řeknu chraplavým hlasem.
Sklouzne pohledem tam, kam se dívám já, a když uvidí, jak moje péro klouže
dovnitř a ven, zachvěje se. „Vypadáme sexy, Wyatte.“
Sjedu palcem k jejímu zduřelýmu klitorisu a mnu ho, zatímco Natalie se dívá,
jak jí vyjíždím z kundičky a zase zajíždím dovnitř. Při tom pohledu ještě víc
zvlhne. Skloním se, přitisknu hruď na její nádherný tělo a třu jí klitoris.
„Nemůžu to vydržet,“ procedím. „Nesnesu, jak děsně tě chci.“
Vtom se zachvěje a zaryje mi nehty do zadku. Hlava jí padne dozadu, takže má
vypjatej krk, a celá se roztřese. Udělá se, zmítá se pode mnou, hlasitě vzdychá
a vykřikuje „ach bože, ach bože, ach bože, ach bože“.
Vzduch prořízne nekonečná řada jejích ach bože a já jsem jí těsně v patách,
ženu se za vlastním uvolněním, vzdychám, sténám a užívám si, jak neskutečně
nám to spolu jde.
Vtom se v chodbě ozvou kroky – klepání podrážek o podlahu.
Natalie vykulí oči a já z ní rychle slezu, péro dosud tvrdý a celý od nás.
Vyskočí na nohy a oblíkne se tak rychle, jak jsem ještě nikdy nikoho neviděl.
V uších se mi rozezní cvaknutí kliky. Rychle si natáhnu boxerky a džíny
a zapnu zip. Ani nemám čas zapnout knoflík u džín, jen si uhladím tričko,
předkloním se a zasténám, jako by mi Natalie vrazila herdu do žeber.
„Nečekal jsem, že mě nakopneš do břicha,“ zahuhlám, když se otevřou dveře
a dovnitř vejde zrzka s krátkým mikádem.
„Ach, nedošlo mi, že tu ještě budete, Natalie. Jak vám to jde? Zapomněla jsem
si tu hřeben.“
Hřeben? Ty ses sem vrátila kvůli posranýmu hřebenu? Nauč se česat prsty, kotě.
„Dobrý večer, paní McKeonová. Žádný jsem tu neviděla,“ řekne Natalie dosud
zadýchaně.
Paní McKeonová nadzdvihne jedno obočí. „Zato vám by se hřeben hodil.“
Ukazuje na Nataliiny rozcuchaný vlasy.
U srdce mě píchne obava, že Natalie byla přistižena. Tahle žena jí dovolila
využít svoje studio a teď se na ni vrhne za to, že si z něj udělala hodinovej hotel.
Natalie zrudne jak řepa a prohrábne si svý sexem rozcuchaný vlasy. „Jejda, já…“
„Je pěkně drsná,“ vložím se do toho. „Je vidět, že má černej pás, protože těmi
chvaty mi vážně dávala co proto.“
Zrzka si založí paže. „Tak to se nemůžu dočkat, až budou ta videa hotova. Na
jakých chvatech jste dnes pracovali?“
„Hlavně mi nasazovala kravatu,“ prohlásím s vážnou tváří. „To dnes udělala
mockrát.“
 KAPITOLA 28
Natalie: Nesmím takhle riskovat práci. Tu druhou práci. Lekce karate.
Wyatt: Mrzí mě to, Nat. Cítím se hrozně.
Natalie: Není to tvoje vina.
Wyatt: Ale je. Měl jsem být chytřejší. Vzít tě k sobě domů nebo tak něco.
Natalie: Je to i moje vina. Možná tě to překvapí (nebo ne!), ale mě riskantní sex docela
baví.
Wyatt: To je šok. Řeknu ti, jsem fakt v šoku.
Natalie: Měla bych dodat, že s tebou. Baví mě to s tebou. Něco to se mnou dělá. To
nebezpečí. Ta možnost, že nás někdo přistihne.
Wyatt: Ehm. Jo! Je to děsně sexy.
Natalie: Ale je to tak riskantní.
Wyatt: Rozhodně je to moc nebezpečný…
Natalie: To opravdu je. Vím, že ses snažil, ale když mě paní McKeonová po tvým
odchodu poprosila, abych ještě chvilku zůstala… Řekněme, že jsem získala dojem,
že se mnou není moc spokojená.
Wyatt: Ale ne, Nat. Cítím se hrozně. Jak ti můžu pomoct?
Natalie: Začni být ošklivej. Chovej se jako kretén. Přestaň se o mě tak hezky starat.
Wyatt: Nápodobně – mohla by ses začít chovat jako chladnokrevná mrcha, která mi
vrazí kudlu do zad? Bylo by mnohem snazší nechat tě na pokoji.
Natalie: A kdybys dokázal ubrat na smyslu pro humor, takže bych se s tebou tolik
nenasmála, to by taky pomohlo.
Wyatt: Když už jsme u toho, přestaň se mnou mít tolik společnýho, prosím tě.
Natalie: A další věc. Mohl bys mě přestat podporovat v mojí vášni.
Wyatt: A co kdybys mi už kurva přestala dělat sendviče? To bylo přes čáru.
Natalie: Jsem ráda, že ti chutnal :)
Wyatt: Ehm, měl bych se přiznat – dal jsem ho bezďákovi.
Natalie: Jak milé. Vidíš? Tohle mám na mysli. Jen pokračuj v těchhle věcech…
Wyatt: Počkej. Ještě než si pomyslíš, že jsem milej, dovol mi být upřímnej. Bál jsem se,
že mě chceš otrávit.
Natalie: TAK SES MÍSTO TOHO POKUSIL OTRÁVIT ČLOVĚKA BEZ DOMOVA???
Wyatt: Ne! Zpanikařil jsem. Úplně mi jeblo. Říkal jsem ti o svý bývalý a o tom, co se mi
pokusila udělat s podnikem. Občas jako bych měl předem naprogramovanou
představu, že po mně nějaká ženská jde. Myslet si to o tobě bylo hloupý a špatný,
ale stejně jsem si představoval, že máš něco za lubem. Tak jsem ten sendvič vyhodil
a později zjistil, že houmlesákovi moc chutnal, a, no, připadal jsem si jako idiot.
Natalie: To je trochu idiotský.
Wyatt: Měl bych dodat, že jsem si připadal jako ten největší idiot na světě. Odpustíš
mi?
Natalie: Ano, protože už ses dost vytrestal sám, když sis nechal ujít můj výjimečnej
oběd. Pokud jde o sendviče, jsem mistr.
Wyatt: Možná bych ti to mohl vynahradit čínou. Nebo krevetovou polívkou. Nebo
parádními fajitas se sumcem, na který jsem nedávno našel recept.
Natalie: Na všechny tři říkám ano. A taky chci, abys věděl, že to chápu. Opravdu to
chápu. Všichni máme z něčeho strach. Ty máš strach, že tě někdo dostane. Můj
poslední přítel byl nudnej, a já mám proto strach z nudy.
Wyatt: Jak může ženská tvýho typu skončit s nudným týpkem? Jsi pravej opak. Jsi ta
nejzajímavější, nejvíc vzrušující a fascinující žena, jakou jsem kdy poznal.
Natalie: Tehdy jsem si myslela, že bych měla být serióznější. Míň dobrodružná.
Wyatt: Smysl pro dobrodružství je jedna z věcí, který se mi na tobě líbí, Nat.
Natalie: Nápodobně.
Natalie: A taky chci říct, že jsem se mýlila.
Wyatt: Mýlila? V čem? Ve tvým smyslu pro dobrodružství?
Natalie: Ne. Vzpomínáš, jak jsem ti ve Vegas řekla, že neexistuje čokoláda bez kalorií…
ani chlap, kterej je vtipnej, dobře vyvinutej a sladkej?
Wyatt: TY JSI NAŠLA ČOKOLÁDU BEZ KALORIÍ? Letím k tobě.
Natalie: Kéž by! Ale narazila jsem na chlapa, kterej je vtipnej, dobře vyvinutej a sladkej.
Wyatt: To není možný. To zní jako ohroženej druh.
Natalie: Mám ráda ohrožený druhy.
Wyatt: Vsadím se, že oni tebe taky. Slyšel jsem, že se jim líbí dobrodružný, sexy,
přitažlivý, milý, laskavý, organizačně schopný a prostě naprosto skvělý kočky.
Natalie: S tímhle ohroženým druhem je ale jeden problém.
Wyatt: Jakej?
Natalie: Je to můj šéf.
Wyatt: Jo, já mám dost podobnej problém se zaměstnankyní.
Natalie: Co to děláme, Wyatte?
Wyatt: To bych rád věděl, Nat. To bych rád věděl. Vím jen to, že na tebe nemůžu přestat
myslet, ale nechci ti všechno pokazit. Ani v jedný práci.
Natalie: To je teprve ohroženej druh. Mít to všechno.
 KAPITOLA 29
Vkročím do obýváku Maxova bytu v Battery Park City a Charlotte mi podá
margaritu.
„Můj tajnej recept. Jsou v ní gumoví medvídci,“ usměje se od ucha k uchu.
Vezmu si od ní skleničku a pořádně si loknu. Je to studený, lahodný a chutná
to trochu jako bonbóny. „Teď už tak tajnej není, když jsi mi to vyklopila,
nemyslíš?“
Zasměje se, poplácá polštáře vedle sebe a já se posadím na obrovskou
čokoládově hnědou pohovku ve tvaru písmene L, z níž je vidět okny ven. Je tu
celá parta. Nick sedí v rohu a Harper se k němu tulí. Na druhým konci sedí
Chase a koutkem oka vidím Natalii a Josie, který stojej v kuchyni s Maxem.
Spencer sedí vedle Charlotte a zdvihá skleničku, aby si se mnou připil.
„Rád slyším, žes vyhrál soutěž o to, kdo půjde za svědka. Hlavně nic nezkoušej
na družičku,“ zavtipkuje a stiskne Charlottino rameno.
Zdvihnu dlaň. „Žádný strachy, kamaráde. Jsem si dost jistej, že tvoje žena není
jediná družička, s kterou je flirtování zakázáno.“ Harper požádala Charlotte
a Josie, aby jí šly za družičky, a k tomu i pár dalších kamarádek.
„Když už je řeč o družičkách,“ řekne Harper a natáhne se přes Nicka, aby mi
mohla poklepat na koleno. „Moje kamarádka Abby zná někoho, kdo by
potřeboval tvý truhlářský služby. Vzpomínáš si na ni? Oba jste hotový
encyklopedie zvířecích zajímavostí. Řeknu jí, aby se ozvala Natalii.“
„Výborně. Oceňuju, že jsi o nás dala někomu vědět – obzvlášť když ten někdo
válí v hospodským kvízu,“ řeknu a Harper se zasměje. Potom ukážu bradou na
výhled na Manhattan a koutkem úst ucedím pěkný.
V Maxově novým bytě jsem ještě nebyl, a páni, že to je ale špičkovej kvartýr.
Odsud z pětadvacátýho patra je vidět na řeku Hudson i sochu Svobody.
Prosklenou stěnou sem dopadají paprsky večerního slunce.
Otočím hlavu směrem ke kuchyni. „Ty, Maxi,“ zavolám na něj. „Montuješ
auta pro Seinfelda a Lena nebo co? Tenhle bejvák je úplně nadpozemskej.“
 Vypluje z kuchyně, v jedný ruce pivo a v druhý margaritu, a zasměje se
hlubokým barytonem. „Svý hvězdný klienty nesmím prozradit.“
„Jasně, to je důvěrná informace,“ řekne Chase a prsty naznačí uvozovky.
„Vážně, jak jdou obchody? Tuším, že dobře?“ zeptám se Maxe.
Položí margaritu na podtácek, kterej chrání konferenční stolek ze světlýho
dřeva, co vypadá jako zakázková výroba, a lokne si piva. „Řeknu ti, nemůžu si
stěžovat.“
„Tohle bude ten nejmírnější výrok letoška,“ poznamená Chase s pýchou
v hlase. „Max prostě válí.“
Připíjím Maxovi. „Na neutuchající štěstí v podnikání,“ prohlásím a ukážu na
nás všechny. Charlotte a Spencer vlastní bary, z nichž jsou učiněný hity – mají
tři vzkvétající podniky a brzy otevřou čtvrtej. Nick právě rozjel druhej sprostej
noční animák v prestižní televizi a oba jeho seriály mají vynikající recenze,
a Harper je jedna z nejoblíbenějších dětských kouzelnic v New Yorku. Josie je
hvězda ve světě mouky a Max králem manhattanský říše vytuněných aut, kde
montuje překrásný silný stroje úplně od nuly. Rád říkám, že Chase je zlatej rytíř
a Max temnej. Má tmavý vlasy a oči, mohutnou postavu a elegantní auto v barvě
půlnoci, který by mu záviděl i Batman.
Max mi cinkne lahví o skleničku a kývne směrem ke svýmu bratrovi. „Na to si
připiju. I na to, že se mi vrátil bráška.“
Chase se praštěně se zazubí. „Óóó, tobě se po mně stýskalo.“
Max ho plácne do zad. „Stýskalo se mi po lékařský péči zdarma.“
„Rodina,“ zahlásí Chase s vážnou tváří. „Nemůžeš s nimi vyjít, ale ani jim
udělat lobotomii bez dovolení.“
„Kde je Mia?“ zeptám se, protože jejich sestra je jediná, kdo tu dnes chybí.
„Mia musela služebně mimo město.“ Max ukáže palcem směrem ke kuchyni.
„Radši bych se měl podívat na to kuře.“
Podívám se na Chase a nakrčím čelo. Max není zrovna proslulej svým
mistrovstvím u sporáku. „On pro tebe uvařil?“
Chase se zasměje a zavrtí hlavou. „Ne. To Josie a Natalie. Věděl jsi, že tvoje
manželka umí to nejlepší grilovaný kuře?“
 Veškerá konverzace najednou ustane.
Spencer se narovná. „Cože?“
Bratr otevře pusu dokořán. „To si snad děláš prdel.“
Harper po mně hodí polštář. „Tos neudělal.“
Z kuchyně se ozve Josiino zaječení. „Když jsem ti řekla, ať jí ukážeš památky,
nemyslela jsem svatební kapličku.“
Sestra ke mně pochoduje po dlažbě, schválně dupe podpatky a naštvaně supí.
Prudce mi strčí do hrudi.
„Jau.“ Natáhnu krk a střetnu se pohledem s Natalií, která stojí v kuchyni. „Už
jsem ti řekl, že můj kámoš je ten největší žvanil na Manhattanu?“
Natalie pokrčí rameny a usměje se, jako by chtěla říct „co naděláš“. „Možná
proto kočky nemají klíční kosti. Aby sis je mohl nacpat do pusy, když si ji chceš
pustit na špacír.“
A na kratičkou vteřinku jsme tu jen já a má téměř exmanželka, která má tak
úžasnej smysl pro humor, že se mi chce za ní přijít do kuchyně, líbat ji, co to dá,
a potom jí pomoct s vařením. Kruci, dokonce bych s ní i umyl nádobí.
„Je to pravda?“ Josiiny zelený oči jsou doširoka otevřený a namířený na
Natalii. „A ty jsi mi o tom neřekla?“
„Dík, Chasi, že ses s námi podělil o tenhle drb,“ zamumlám současně.
Ale než Natalie stihne odpovědět, zaduní Spencerův smích. „Jo, přesně tak.“
Zdvihne skleničku margarity. „Nemůžu ti dost poděkovat, Chasi. Dal jsi mi
materiál na příštích několik let.“ Spencer se na mě zadívá s úsměvem kočky, která
si hraje s kanárkem. „A řekl bych, že teď si všichni chceme poslechnout historku
o tom, jak Wyatt požádal sestru mojí ženy o ruku.“
Nick se na mě ušklíbne a zavrtí hlavou. „Vole. Říkal jsem ti, že když jedeš do
Vegas, zaděláváš si na malér. Bylo mi jasný, že něco chystáš.“
Josie mě plácne do předloktí. „Ptala jsem se tě, jestli jsi jí ve Vegas neřekl
nějakou hloupost. Měla jsem pravdu.“
„Řekl jsem, ať se vezmeme. Jasný? Tak. Jste všichni spokojený?“ Mávnu rukou
na všech sedm, který se můžou potrhat smíchy na můj účet.
 „Počkat.“ Bytem se rozezní Nataliin pevnej hlas. Všichni se otočí k modrooký
blondýně, která stojí ve dveřích kuchyně. „Proč to nikdo nevyčítá mně? Proč se
všichni vrháte na Wyatta? Myslíte, že já s tím neměla nic společnýho? Že to byl
jen jeden z jeho pošahaných nápadů? Já v tom taky hrála roli. Řekla jsem ano.
Vlastně jsem ho řekla mockrát,“ prohlásí a Josie z tý narážky vystřelí obočí až
k vlasům. „A potom jsem řekla to významný ano.“
Harper zavrtí hlavou a dlouhej závoj rudých vlasů se rozpohybuje spolu s ní.
„Vy si z nás takhle děláte legraci?“
„Ujišťuju vás, že ne.“ Natalie ke mně připochoduje, sedne si mi na klín, vezme
mou tvář do dlaní a políbí mě na rty. Potom to udělá znovu a moje myšlenky se
zaměří jen na nás dva. Na její hebký rty. Sladkej dech. Opojnou chuť. Oči se mi
zavřou, a i když je tohle ten nejkratší polibek v dějinách času, stejně mi dokáže
vzít dech. Když se ode mě odtrhne, motá se mi hlava.
Všichni oněmí úžasem. Jen na nás civí.
Natalie to ticho prolomí. „Musíte se prostě smířit s tím, že Wyatt Hammer mě
líbá tak, jako by nechtěl dělat nic jinýho na světě, a já mu nedokázala odolat. Ale
žádný strachy. Rozvádíme se, takže tak. Mohli bychom se teď pustit do jídla?“
Spencer si odkašle. „Počkat.“ Ukáže na ni, na mě a zase na ni. „Vy dva teď
nejste spolu? Protože to tedy fakt vypadalo, jako že jste.“
Vtom sebou trhne a masíruje si stehno, protože ho tam Charlotte štípla.
„Nebo nic,“ opraví se, „pojďme se najíst.“
Když mi dojde, co se stalo – že ho Charlotte štípla, aby zmlknul –, nemůžu se
ubránit otázce, co Natalie svý sestře asi vyprávěla.
Charlotte totiž evidentně ví všechno co já a možná ještě i něco víc.

▁▂▃▄▃▂▁
Josiin kokosovej dort je božskej.
Chase asi podvacátý protáčí panenky. „Chci skočit do vany a vykoupat se
v tom dortu.“
Nadzdvihnu obočí. „Dortová koupel?“
Chase přikývne. „To si piš. Naplň mi vanu až po okraj.“
 Josie se zasměje: „Těstem, nebo hotovým dortem?“
„Hotovým dortem. Potom polevou,“ odpoví Chase.
Josie položí vidličku. „To znamená, že chceš v tý vaně zatvrdnout i s polevou,
Chasi?“
Strčí si do pusy další sousto. „S tímhle dortem klidně.“ Nakloní hlavu ke
straně a podívá se na Josie přes stůl. „Mimochodem, líbí se mi tvý nový vlasy.“
Ukáže na ně. Josie je bruneta, ale několik pramínků si obarvila narůžovo.
Natočí si jeden pramínek na prst. „Díky. Nabarvila jsem se, když jsi byl pryč.“
„Protože se ti po mně stýskalo?“
Josie nadzdvihne obočí. „Jasně. Protože když na tebe pomyslím, napadne mě
růžová.“
Za chvíli už je čas sklidit ze stolu a já a Natalie se ocitneme sami v kuchyni
u dřezu. „To bylo… divný,“ řeknu.
„Myslíš to, jak Chase flirtuje s tvojí sestrou?“
Zasměju se. „No, to taky. Ale i celá ta věc s námi.“
„Nezdálo se ti, že na nás všichni po celou dobu večeře civí?“ ptá se a oplachuje
dezertní talířek.
„Jako bychom byli zvířata v zoo.“
„Asi chtěli, abychom se znovu políbili.“
„Tak to nebyli jediný,“ řeknu tiše, vezmu jí talířek z ruky a postavím ho na
odkapávač.
Voda teče a Natalie se mi zadívá do očí. Její hlas zní tiše, protože to říká jen
mně. „Rozhodně nebyli jediný.“
Prstem ji něžně pohladím po krku, od ušního lalůčku až ke klíční kosti.
„Přesně sem. Chtěl bych tě políbit sem.“
Názorně to předvedu a rty se zlehýnka dotknu lahodný kůže na jejím krku.
Vdechnu její vůni.
Zachvěje se. „Když mě takhle líbáš, málem zapomínám dýchat,“ zašeptá
a otočí ke mně tvář, takže se lehce dotkneme rty.
A teď jsem to já, kdo se chvěje.
 Na odchodu se spolu mačkáme ve výtahu – Spencer objímá Charlotte, Nick
se drží za ruku s Harper, Chase vypráví Josie o tom, jak včera vypreparoval
jednomu dítěti z nosu kuličku, a Natalie stojí vedle mě. Je tak blízko, že bych ji
mohl vzít za ruku, obejmout kolem ramen, dát jí pusu do vlasů.
Tohle všechno teď chci.
A taky chci, aby se mnou šla domů.
Ale neudělá to. Na ulici se rozejdeme každý svou cestou.
 KAPITOLA 30
O několik dní později stojíme před dalším zapeklitým problémem, protože
Hector zase zaspal a nepřišel do práce.
Natalie zkouší pár dalších chlapů, ale všichni už něco mají. A protože jsem
dosud neexpandoval a po fiasku ve Vegas nenajal nikoho na stálo, je to zase jen
na mně, a čas běží. Mířím severně do Violetina bytu, pevně odhodlanej dokončit
její renovaci včas.
Urputně se soustředím a celý dopoledne nedělám nic jinýho než práci.
Přivrtávám panty. Seřizuju dvířka. Věším skříňky. Pro ultramoderní renovaci
kuchyně střešního bytu na Upper East Side si Violet objednala exotický dřevo,
který se u ní doma nádherně vyjímá, ale musí se na něj extra opatrně. A přesně
tak s ním zacházím a snažím se, aby k sobě každičká část pasovala bez jedinýho
škrábance nebo důlku.
I když je pravda, že to je moje práce a já se takhle snažím pokaždý a pro
každýho klienta.
Ale s blížícím se polednem vidím, že včasný dokončení není moc
pravděpodobný. Je toho prostě moc. Nemám čas se ani naobědvat, ale kručí mi
v břiše a po hrudi mi stéká kapička potu ze všeho toho zvedání a bušení. Při
týhle práci potřebuju palivo, takže vylézám z budovy do jasnýho slunce
a poledních davů a nechám se žaludkem vést k nejbližšímu stánku
s občerstvením. Po cestě ulicí lemovanou stromy a starými domy volám Natalii.
„Ahoj,“ říkám a cítím přitom, jak se mi koutky cukají v úsměvu.
„Ahojky.“ Její hlas zní tak příjemně, že se mi úsměv rozšíří po celý tváři a srdce
začne vrhat přemety.
Jsme kolegové, ale teď tak moc nepůsobíme. Působíme spíš jako milenci. Jako
kluk a holka, co spolu chodí. Jako bychom spolu tímhle stylem mluvili pokaždý,
když si zavoláme jen tak. A já taky nevím, proč jsem jí zavolal. Možná jen proto,
abych slyšel to její ahojky.
To mi jako důvod stačí a to taky chci – mít možnost s ní mluvit, kdykoli jí
zavolat a popovídat si o tom, jak se máme, aniž by nad námi visel mrak těch
dalších věcí.
Nasazuju si na nos sluneční brýle a jdu si do obchodu na rohu pro sendvič.
„Jak to jde na centrále?“
„Tady v Batmanově jeskyni je všechno v cajku,“ říká. Potom mi líčí, co je
novýho – a je to další důkaz o tom, že moji firmu řídí jako profík. Tahle ženská
má pro mě nevyčíslitelnou hodnotu. „A taky jsem zkontrolovala, jak to jde
u soudů. Rozvod postupuje podle plánu.“ Nemám náladu mluvit o konci
našeho svazku, ale ukazuje se, že ani nemusím, protože hned přejde k dalšímu
bodu. „Dnes mi brnkla Harpeřina kamarádka Abby. Chlap, pro kterýho pracuje,
investuje do nový restaurace a zajímalo by ho, jestli bys tam nechtěl dělat
truhlářský práce.“
„Zajímavý.“ Komerční zakázky obvykle nedělám. Ale když mi Natalie sdělí
další informace, zní to celkem zvládnutelně. „Mohl by ses tam stavit, až skončíš
u Violet, a odhadnout to? Já bych tam taky přijela. Je to ve Village.“
Když pomyslím na to, že ji později uvidím, srdce mi udělá další přemet. Což
je směšný vzhledem k tomu, že se s ní vidím skoro denně. Ale já ji prostě vídám
tak rád. „Jo, to zní skvěle,“ říkám, vcházím do obchodu, beru si chipsy
a limonádu a stoupám si do fronty před pultem s lahůdkami.
„Tak.“ Odmlčí se. „Zavolal jsi mi ty. Je všechno v pohodě?“
Jo. Důvod mýho telefonátu. Kde se sakra schovává? Zírám na sklo pultu
v naději, že odpověď naleznu v šunce. Ale upřímně, šunka mi nikdy moc nejela,
takže to nepomáhá. Potom si vzpomenu, proč vůbec tak pospíchám s obědem.
„Mám pocit, že dnes tu Violetinu zakázku nezvládnu dokončit. Je nějaká šance,
že bys mi na odpoledne někoho sehnala? Potřeboval bych na pár hodin další
ruce.“
„Co kdybych přišla já?“
„Jsi si jistá?“ Snažím se neznít moc nadšeně.
„Už jsme to tak udělali u Lily. Můžeme to udělat znovu. Budu tam za dvacet
minut.“
„Jsi ninja, bohyně a královna všeho truhlářství na Manhattanu. Mám ti koupit
sendvič? Krůtí vypadá dobře.“
 „Díky, ale už jsem jedla. Otrávenou ciabattu. Za chvilku by mělo být po mně.“
O něco později se ke mně připojuje a oba se pouštíme do práce. Letmo se
podívám, jak pečlivě zatlouká hřebík, a znovu mi dochází, co všechno pro mou
firmu dělá – zachraňuje situaci.
Při práci oba mlčíme a soustředíme se. Zhruba kolem pátý odchází do
koupelny, ale rychle je zpátky. Pokládám nářadí a nalívám si sklenici vody.
Natalie pracuje v kuchyni na žebříku. Leští dřevo kredence nad sporákem, aby se
hezky lesklo, ale ramena se jí třesou, jako by se jí stalo něco hroznýho.
„Copak se děje?“
„Nic,“ zamumlá, polkne a sleze o jednu příčku dolů.
„Opravdu?“
„Jsem v pohodě.“
Položím jí ruku na záda. „No tak, řekni mi to. Co se děje?“
Zhluboka se nadechne a podívá se mi do očí. Slova se jí vyřinou z pusy jako
kapky deště: „Paní McKeonová řekla, že už mě nebude potřebovat.“
Šokovaně otevírám pusu. „Cože?“
„Napsala mi zprávu. Teď jsem si ji přečetla v koupelně.“ Hlas se jí zadrhává.
„Řekla, že žíněnky nebyly po tom večeru v dobrým stavu. Myslím, že ví, co jsme
tam dělali. Je mi to tak trapný.“
Sleze ze žebříku, skryje si tvář v dlaních a z očí se jí vyřinou slzy. Obejmu ji.
Nevím, co říct, protože je to i moje vina, takže ji jen držím v náručí a ona tiše
pláče. Odhrnu jí vlasy z tváře, po níž se jí kutálí další slza. Pláče v tichosti. Žádný
hlasitý vzlyky, jen plynulej proud slz. I tak vnímám všechen její smutek a hanbu,
kterou by neměla být nucená cítit.
„Nechci být černá ovce,“ šeptá mi do trička.
„To nejsi, zlatíčko,“ říkám něžně. „Přísahám, že to nejsi.“
„Ale jsem. Na střední jsem byla divoška. Tehdy jsem možná tátovi ukradla
auto a vyjela si s ním na noční projížďku, ale podívej se na mě teď. Dělám to zas.“
Nesměle se ke mně přitiskne. „Beru na noční projížďku tebe.“
Trochu se jejímu pokusu udělat si ze sebe legraci zasměju. „Ale no tak.
V tomhle jsme na chlup stejný. A kromě toho, ani jeden z tvých takzvaných
hříchů není tak hroznej.“
„Já vím, ale já to v tom dódžu milovala. Už jsem si v něm začínala budovat
reputaci.“
Hladím ji po vlasech. „Tvoje reputace zůstane bez poskvrnky, protože jsi
v tom úžasná. Najdeme jiný dódžó. Pořád učíš sebeobranu v tom druhým
studiu, viď?“
Přikývne mi na hrudi. „Je to jen jedna lekce týdně. Ta, na kterou chodí Lila.“
Opřu si bradu o její hlavu. „To je moc fajn, že k tobě Lila chodí.“
„Je to moc milá žena. Kdykoli se vidíme, zmiňuje, že se snaží znovu
rozběhnout tu zakázku ve Vegas. Říká, že to vypadá nadějně. Ale Wyatte, já mám
prostě pocit, že jsem to posrala.“
Odtáhnu se od ní a prstem jí zdvihnu bradu. „Neposrala. Já na tom mám
stejnou vinu.“
Trochu do mě šťouchne. „V tom případě bych ti měla dát padáka.“
„Kéž bych to mohl schytat za tebe. Udělal bych to, přísahám. Štve mě, že se to
stalo.“
Polkne a zhluboka se nadechne. Zdá se, že ji to uklidňuje. „Musíme přijít na
to, co děláme.“
„Já vím,“ říkám a můj tón je zbarvenej zoufalstvím, protože bych tak rád našel
odpověď na otázku, jak mít všechno. Chci s ní dál pracovat, chci s ní být a chci
vymazat naši lasvegaskou chybu a postupovat jako normální muž a žena, který
spolu chodí na Manhattanu. Ale kdykoli uděláme nějakej krok, narazíme na
překážku.
Vím jen jedno – když zdvihne bradu a podívá se na mě, držet ji v náručí mi
připadá správný. Jenže kdykoli se jí dotknu, všechno se pokazí. Zpackaný
anulování, hádka a teď vyhazov z karate studia.
„Wyatte,“ zašeptá, „chtěla bych tě teď políbit, ale mám pocit, že kdykoli to
udělám, stane se něco hloupýho.“
„Na seznam svých dovedností si připiš čtení myšlenek, protože jsem zrovna
myslel na totéž.“ Znovu ji k sobě přivinu. Je opřená zády o žebřík a já ji zlehka
políbím na čelo. „Tak žádný líbání,“ zašeptám a rty se jí něžně dotknu očních
víček. „Jen tohle.“
Přikývne mi na hrudi a z úst jí unikne tichej povzdech. Rty se jí něžně otřu
o tváře, bradu, čelist a potom se vznáším nebezpečně blízko jejích rtů.
„Budeme hodní,“ říkám tím nejtišším hlasem. „Doopravdy. Rozvedeme se,
a když se naše pocity nezmění, můžeme vyzkoumat, jak spolu mají chodit
bývalej manžel a manželka.“
„Která pro něj zároveň pracuje,“ dodá s úsměvem a já mám pocit, že by si se
mnou mohla dělat, co chce. Protože… ten úsměv… ty rty…
Ona.
„Vykoumáme to,“ řeknu, i když proces, jak to vykoumat, mi připadá jako
matematika pro pokročilý. Ale to budeme řešit, až se k tomu dostaneme. Jen
doufám, že ty týdny, než se stane mou bývalou, rychle utečou. V životě by mě
nenapadlo, že si budu tolik přát chodit se svou exmanželkou. Ale chci to. Vážně
to strašně chci. Možná to zní šíleně. Možná to šílený je. Ale chci s ní začít znovu
a normálně. Čistej štít se ženou, do níž jsem blázen? To zní jako skvělej způsob,
jak začít znovu.
Vezmu jí tváře do dlaní a ještě jednou ji rychle políbím na čelo.
Položí mi ruku na hruď a lehce mě odstrčí. „Jestli mi nepřestaneš dávat pusy,
skončí to tak, že to začneme dělat na žebříku a bůh ví, že s mojí smůlou si
zlomím nohu.“
Promnu si bradu. „Tak žebřík říkáš?“
„To ať tě ani nenapadne.“
„Teď mě něco napadlo.“ Klesnu na kolena a přitlačím ji na žebřík, ruku na
jejím břiše. „Teď bych ti rád udělal tohle.“ Rukama jí putuju vzhůru po nohou
a líbám ji přes látku džín. „Ale ukážu ti, jak umím být hodnej.“ Vezmu do dlaní
její zadek, stisknu ho a políbím ji mezi nohy, i když je úplně oblečená. „Umím
být tak hodnej,“ zasténám a znovu ji políbím přes látku.
Zalapá po dechu a vjede mi rukama do vlasů. Zůstávám na místě. Na kolenou.
Rty na jejích džínách. Škádlím ji. Dávám jí velice jasně najevo, co udělám, až
naše moratorium skončí.
 „Wyatte,“ zašeptá a zatahá mě za vlasy o něco silněji.
Přimáčknu na ni tvář, vdechuju její vůni a kousnu do džín, ale potom vstanu
a rychle ji políbím na čelo. „Vidíš? Nebyl jsem sladkej?“
Koutky úst se jí zdvihnou v úsměvu. „Jsi ohroženej druh.“
Podívám se na ten stan, co se mi vztyčil v džínách. „Teď jsem spíš vzrušenej
druh.“
Zasměje se a potom si mě přitáhne do těsnýho objetí. Když se od sebe
odtrhneme, vracíme se do práce a dokončujeme ji. O něco později Violet
odemkne dveře, vkročí dovnitř a rozzáří se. Lesklý černý vlasy má vyčesaný do
drdolu a rty jí pokrývá tenká vrstva broskvově růžový rtěnky.
„Kuchyně vypadá skvěle.“
„A je hotová včas,“ prohlásí Natalie.
Violet užasle kroutí hlavou. „Jsem nadšená. Skutečně nadšená.“ Sklouzne
pohledem k Natalii a potom zase ke mně. „Vy dva jste ale tým. Zírám, co jste tu
dokázali.“
Když odcházíme a nakládáme nářadí a žebřík do dodávky, napadá mě, že na
tom, co se před chvílí stalo, je něco strašlivě nespravedlivýho. Natalii vyhodili
z karate studia a já beztrestně odcházím z klientova domu. Fajn, u Violet jsme
nebyli nazí a nedělali jsme to, ale chovali jsme se intimně jiným způsobem. Je to,
co jsme spolu sdíleli na žebříku, o tolik „bezpečnější“ než to, co jsme dělali ve
studiu na podložce? Možná. Ale zároveň mám pocit, že jsem se s Natalií ještě víc
sblížil, a přál bych si, abych ji dokázal ochránit. Zařídit, aby se jí nic nestalo.
Uchránit ji od všech forem smutku.
Jenže faktem zůstává, že bez ohledu na to, co jsme dělali, ona – ne já –
schytává trest za náš vztah. Nevím, jak to změnit ani jestli to vůbec jde. Vím jen,
že bych to změnit chtěl, a musím přijít na to, jak.
Ale teď nás čeká další práce, takže se rozjíždíme do restaurace ve Village, kde
potřebujeme udělat odhad. Natalie mě představuje velkýmu statnýmu chlápkovi
s mohutnýma rukama. Je to ten investor a vypadá jako jeden z bratrů
Hemsworthových.
„Simon Travers,“ představí se a podá mi ruku. Navíc má i hlubokej hlas.
 „Wyatt Hammer. Rád vás poznávám.“
„Já vás taky. Na vaši práci jsem slyšel samou chválu.“
Seznamuje nás se svými plány a Natalie si zapisuje poznámky do počítače.
Stojíme u jednoho z nedokončených pultů, Natalie mu ukazuje schematickej
nákres na laptopu a všechno v tu chvíli působí naprosto normálně, nic
zvláštního ani divnýho, ale pak se otevřou dveře a dovnitř vejde pěkná
blondýnka. Harpeřina kamarádka Abby. Drží za ruku holčičku, která vypadá ve
školkovým věku. Harper mi řekla, že Abby pracuje pro Simona – je chůva jeho
dcery.
Ta malá přiběhne k Simonovi a vrhne se mu kolem krku. „Tati! Dnešní lekce
byla moc prima.“
Zdvihne si ji do náručí a doslova se na svoje dítě rozzáří. „To je skvělý,
kočičko. Budeš mi to vyprávět, hned jak tady skončím?“
Přikývne, přilepí mu rty na tvář a potom k němu přitulí hlavu, spokojená
v jeho náručí.
Letmo pohlédnu na Abby a pozdravím ji. Taky mě pozdraví. Několikrát jsme
se spolu viděli, když jsem byl s Harper a Nickem. Abby má kudrnatý blond
vlasy, oči v barvě medu a je mladší než Simon, možná tak o osm deset let.
Z nějakýho důvodu z nich nemůžu spustit oči. Možná proto, že i Natalie se na
ně dívá. Na těch dvou prostě něco je. Těžko říct co, a to se ani nedotýkají.
„Ahoj, Abby,“ pozdraví Simon a jeho hlas mi někoho připomíná.
Abby se na něj podívá a nemůže se přestat usmívat. „Ahoj, Simone.“
„Jak to dnes šlo?“
„Hayden byla skvělá. V muzeu jsme si to moc užily a potom jsme šly na lekci.
Budu ti to vyprávět zítra. Uvidíme se ráno. Ve stejnou dobu?“
„Ve stejnou dobu.“
Abby jde k holčičce a prohrábne jí vlasy. „Tak se měj, cukroušku.“ Potom se
rozloučí se mnou a s Natalií a odchází. Můj potenciální klient ji celou dobu
sleduje. Jak jde ke dveřím. Jak je otevře. Jak vykročí na ulici. Jak naposledy
zamává.
 Poznávám, co mu to vidím v očích a slyším v hlase. Ale nemám teď v hlavě
prostor to řešit, takže se usilovně zaměřím na práci a na nic jinýho a pustím se
do procházení plánů.
Když jsme hotovi, Natalie a já vykročíme do červnovýho newyorskýho
soumraku. Zhruba půlku ulice jdeme mlčky, ale Natalie to ticho nakonec
prolomí.
„Zvláštní, viď?“
„Co je zvláštní?“
„Jak už od pohledu poznáš, co k ní cítí.“
Najednou zakopnu o prasklinu v chodníku a klopýtnu. Chytnu se zábradlí
schodiště.
„Dobrý?“ zeptá se znepokojeně.
Přikývnu a rukou si uhladím tričko, jako bych byl těžce v pohodě. „Jo. Dobrý.“
„Určitě?“
„Naprosto.“
„Ale stejně,“ začne, jako by nad něčím přemýšlela.
„Stejně co?“
„Stejně by mě zajímalo, jak se vyrovná s tím, že se zamiloval do chůvy svý
dcery.“
Otočím se k ní, podívám se jí do očí a potom bezradně pokrčím rameny. Moc
dobře vím, proč mi jeho tón připadal povědomej. Proč ve mně jeho pohled budil
pocit déjà vu. Bylo to jako dívat se sám na sebe do zrcadla.
Promluvím ze svýho nejupřímnějšího nitra: „Nemám nejmenší tušení.“
 KAPITOLA 31
Když se následujícího rána probudím, najdu na mobilu několik zpráv.

Ta první je od banky. Na pracovní účet mi přišla obrovská částka. Mám rád

symbol dolaru a s tímhle se pojí spousta nul. Škrábu se na hlavě a nejsem si
jistej, co si o tom mám myslet, ale pak si přečtu další zprávu.
Je od Lily.

Nechci si dělat přehnané naděje, ale zakázka je opět aktuální, a tak jsem si dovolila
zaplatit vám zálohu. Dejte mi vědět, kdy se budete moci vrátit k mému střešnímu
bytu ve Vegas.

Vykulím oči a začnu to zpracovávat. Potom si přečtu zprávu od Natalie.

Natalie: Viděl jsi to? Myslíš na to, co já?

Wyatt: Ty jsi ta, kdo umí číst myšlenky, ne já. Řekneš mi to?
Natalie: Když je práce ve Vegas zase aktuální, znamená to, že můžeme… VÍŠ CO!
Wyatt: Zase to udělat na horský dráze? Přidat si do repertoáru ruský kolo?

No, kéž by. Při čekání na odpověď se chystám rozkliknout appku na čtení
zpráv, ale než to udělám, odpověď dorazí. Cítím, jak ve mně stoupá naděje.
Naděje, že to má stejně.
Natalie: Můžeme se nechat anulovat správně.
Ach.
Tak nakonec nejsme na stejný vlně.
Vůbec.
Ani zdaleka.
Jsem jako propíchnutej balón, z kterýho uchází vzduch. Na mobilu mi pípne
další zpráva.
Natalie: Tohle je dobrá věc, Wyatte. Nemusíme si dělat starosti s papírováním a detaily,
který řešíme při rozvodu v New Yorku. V New Yorku je to složitý. Tohle nás mělo
napadnout dřív – takhle to bude mnohem snazší.
Wyatt: Proč to bude snazší?
Natalie: Až se zase vrátíme do Vegas, budu tam muset první den s tebou, abych ti
pomohla začít, takže můžeme vyřídit anulování osobně. Dojít do budovy soudu,
sami tam podat žádost a potom budeme zase jako dřív. Kdyby nás soudce chtěl
vidět osobně, pořád tam budeme kvůli práci. Hlavní je, že to budeme mít za sebou.
Přesně jak sis to přál.

Polknu a poškrábu se na bradě. Posadím se na posteli, odhrnu peřinu

a přehoupnu nohy z postele na podlahu.
Tohle je dobrá věc, nebo ne?
Oba jsme to chtěli. Sakra, vždyť tohle jsem doslova požadoval od první chvíle,
kdy jsem se tehdy ve Vegas probudil. Ale teď se mi zdá, že chceme každej něco
jinýho. Ona je neskutečně natěšená na rozvod a ve mně ta představa vyvolává
pocit, že mi nějaký vzteklý zvíře vykousává díru do hrudi.

▁▂▃▄▃▂▁
Ta díra se v příštích dnech ještě prohlubuje. Když vyřizuju různý věci pro
klienty. Když cvičím v posilovně, když jdu na pivo s Chasem a on mi vypráví, jak
mu realitní agentka ztěžuje získání bytu, když s Nickem dobrovolničím v útulku
a hlavně když se s Natalií připravujeme na Lilinu zakázku ve městě hříchu. Je z ní
zející jícen, když rušíme rozvod v New Yorku, protože tak pro nás bude snazší
získat anulování ve Vegas a protože nechceme, aby dvojí papírování někoho
mátlo.
A když jedno pozdní odpoledne nastupujeme do letadla, abychom se vrátili
do města, kde jsme se vzali – na to samý místo, kde mám zase vyskočit
z chomoutu –, ta bolest se mi provalí celou hrudí a roztrhá mi vnitřní orgány na
cucky.
 Přestože vedle mě sedí moje společnice při práci i zábavě, nechce se mi
vyprávět historky ani vtipy. Nechci se smát. Chci se jen zbavit tohohle
posranýho pocitu.
Zato Natalie je veselá každou vteřinku. Když přelétáme někde nad
prostředkem státu, připomene mi náš plán na první den.
„Tak jo,“ odpovím vlažně.
Potom mě zpraví o tom, jaký materiály na mě budou čekat.
„Super.“
Zmíní náš rozvrh ještě jednou a nevynechá ani pauzu na oběd, kterou první
den strávíme v budově soudu.
„To zní zvládnutelně,“ vypravím ze sebe mdle.
Poklepe si prstem na bradu a ze sousedního koženýho sedadla si mě bedlivě
změří. „Jsi v pohodě, Hammere?“
Přikývnu. „Jo. Je mi skvěle.“
Přivře víčka a pohladí mě po noze. „Víš to jistě? Protože to vypadá, že máš
trochu depku.“
Mávnu rukou, jako by o nic nešlo.
Natalie zničehonic otevře pusu dokořán a zabučí jako šílená kráva. Je to
protáhlej, vytrvalej zvuk, kterej mě úplně přenese někam na farmu.
Vyděšeně na ni civím a oči mi lezou z důlků. „Co to…?“
Ostatní pasažéři se na ni dívají, ale ona nasadí sladkej, nevinnej úsměv
a s vážnou tváří prohlásí: „Pracovala jsem na svým repertoáru. Líbila se ti moje
kráva?“
Vtom mi dojde, co to udělala a proč. Tělem mi projede vlna smíchu a poprvé
za poslední dny ten pocit nevolnosti alespoň na chvilku poleví. Díky ní. Díky
tomu, že se mě snaží dostat z depky. Zvukem hospodářskýho zvířete.
Do prdele, asi jsem se do ní…
„Ale nezapomeň, že pořád čekám na ten lví řev, kterej jsi mi slíbil,“ mrkne na
mě.
A teď vím naprosto přesně, proč se cítím tak mizerně. Je to proto, že čím víc se
blížíme k Vegas, tím víc se blíží i chvíle, kdy ji ztratím. Žena, která je se mnou
zamotaná v tý šlamastyce, do níž jsme se oný šílený noci dostali, mi zanedlouho
proklouzne mezi prsty. A já s ní chci být zamotanej. Toužím po tom. Vzhledem
k tomu, jakou prázdnotu cítím uvnitř, to i potřebuju, protože tahle chvilka s ní –
její laskavost, její ujetost, její potrhlej smysl pro humor, kterej se tolik podobá
mýmu – je jediným lékem na moji bolest.
Teď už nemyslím.
Teď to vím.
Zamiloval jsem se do svojí ženy.
A představa, že se stane mou exmanželkou, mi najednou připadá strašlivě
nepřirozená. Jako termit-sukničkář. Nebo kočka, která nemňouká. Je to proti
přírodě.
Žena, kterou chci, je ta, kterou jsem si vzal. Ještě před několika dny jsem si
myslel, že bychom neměli být takhle propletení, že bychom měli začít s čistým
štítem. Ale když jsem si teď jistej tím, co cítím, nechci, abychom skončili. Chci
pokračovat.
Jedinej problém je, že ona ze mě zoufale chce mít exmanžela, a to už od
zítřejšího poledne.
 KAPITOLA 32
Umím spravit kapající kohoutek. Umím nainstalovat božskou kuchyňskou
linku. Umím sakra postavit i celej dům.
To jsou moje schopnosti.
Ale umět si poradit v ošemetný situaci, která zahrnuje opačný pohlaví?
Řekněme, že to nikdy nebyla moje silná stránka.
To je dost mírně řečeno, co? Moje rozhodovací schopnost stojí v tomhle
ohledu za hovno.
Po noci v Bellagiu – během který se převracím z boku na bok a zvažuju milion
možností, z nichž jedna je zaťukat na dveře Nataliina pokoje, nic neříct a jen ji
opíchat – jsem pořád v tom samým nepříjemným bodě, kde jsem byl včera.
Pořád nevím, jaký slova použít, v jakým pořadí a v jakou chvíli. Slova, který
mě neuvrhnou do hrnce plnýho vroucí smůly.
Osprchuju se a natáhnu si džíny a košili. V práci se obvykle neoblíkám moc
nóbl a víc už to snad ani neumím. I tak mám pocit, že muž by měl vyjádřit
trochu úcty, když už se chystá k soudu během polední pauzy.
V duchu si představím čnící betonovou stavbu plnou mužů a žen v černých
róbách, kteří určí náš další osud, a zachvěju se. Soudům bych se na každej pád
nejradši vyhnul. A jestli se mi podaří přijít na to, co říct Natalii, možná tam ani
nebudeme muset.
Ty, Nat. Nechtěla bys se mnou teď chodit?
Zlatíčko, asi ti to bude připadat šílený, ale neexistuje šance, že bys byla pro,
abychom zůstali svoji?
Táááák, říkal jsem si…, co kdybychom to spolu zkusili? Zašli si na večeři, ty by
ses ke mně nastěhovala a byla moje manželka?
Jo, jak jsem říkal – všechny moje nápady jsou pěkně na prd.
Drobná poznámka: Pokus se mít v příštích hodinách jasno.
Bylo by to mnohem snazší, kdybych v týhle oblasti mohl věřit svýmu
instinktu. Vím jen to, že Natalii miluju a musím zjistit, jak si ji udržet. Ukončit
naše manželství mi nepřipadá jako ta správná cesta.
 Nakonec volám jediný ženě, na kterou jsem se vždycky spolíhal – sestře.
Vezme telefon na druhý zazvonění a mluví jako vyvolávač na dražbě – extrémně
rychle. „Jsem až po lokty v dortovým těstě, ale na tebe si vždycky najdu čas. Jen
prosím tebe mluv rychle.“ V pozadí slyším známý zvuky pekařství.
Pochoduju sem a tam po luxusním koberci a vylívám jí svý srdce. Rychle,
samozřejmě. „Věc se má tak. Jsem zamilovanej do Natalie a nevím, co dělat.“
Josie se ani nenadechne. „Už jsi jí to řekl?“
„Ne. Co když to má jinak?“
„To budeš muset risknout.“
„Ale co když –“
Nemusím dokončovat větu – Josie ví, na co myslím. „Co když s tebou vyjebe?
Vrazí ti kudlu do zad? Podělá ti něco ve firmě?“
Zamračím se a chystám se popřít všechny ty děsivý a až moc reálný scénáře,
který se mi vplížily do mysli, ale vtom se na druhým konci telefonu ozve hlasitý,
vlhký plesknutí. Slyším sestřin tlumenej hlas a potom se rozhostí ticho.
Mám neklamnej pocit, že Josiin mobil se teď koupe v dortový vaně.

▁▂▃▄▃▂▁

Natalie: Připomeň mi, že to je správný rozhodnutí.

Charlotte: Ach zlato. Vím, že to není snadný.
Natalie: Ale je to správný rozhodnutí, viď?
Charlotte: Já to nemůžu rozhodnout za tebe. Částečně si myslím, že ses zbláznila. Ale
podpořím tě, i když s tebou nebudu souhlasit.
Natalie: Já vím. Vážím si toho. Ale co když to všechno ještě zhorším?
Charlotte: Chystáš se to risknout. Pořádně. Musíš zvážit všechno, co je v sázce. Zeptej
se sama sebe, jestli jsi to udělala.
Natalie: Myslím, že jo. Musím to udělat, Charlotte. Musím.

▁▂▃▄▃▂▁
Zaklepu na Nataliiny dveře s pocitem, že mi v hrudi poletuje něco úplně jinýho
než motýlci. Nejsou to ani kolibříci. Je to spíš vyšinutý hejno vran, který se ze
mě chystá vyletět ven.
Nadechnu se a pokusím se uklidnit, ale když otevře dveře, vyrazí mi to
veškerej vzduch z plic.
Ježíši Kriste, proč musí být tak nádherná?
Má na sobě oranžový letní šaty s tenkými ramínky, jeden z takových těch
krátkých svetříků a béžový páskový sandály. Její oblečení je zářivý, veselý
a krásný, aniž by bylo provokativní.
Je to prostě celá ona. Sluníčko a typicky americký sny o jablečných koláčích.
Ukáže na svůj letní outfit. „Tohle jsou moje anulovací šaty. Co na ně říkáš?“
Hrůza.
Je hrůza, že je má, že jim tak říká a hlavně, že je tak natěšená se mnou zpřetrhat
vazby. Ale taky je kurevsky krásná, když se na mě podívá s tím svým
odzbrojujícím úsměvem, takže mi nezbývá než vyslovit krutou pravdu. „Sluší ti
to. Vypadáš božsky.“
Poklepe prstem na jeden z knoflíků mý bílý košile. „A ty vypadáš jako hezkej
chlap.“ Hodí si přes rameno kabelku a rozpustilým tónem se zeptá: „Co bys řekl
na to, kdybychom šli do práce, v poledne se rozešli a možná, kdyby ti to vyšlo, si
večer zašli na večeři?“
To byla jedna z mých možností, ale když ji teď vyslovila nahlas, nezdá se mi
zdaleka dostačující. Jsme mnohem dál než to. Mnohem víc. Jen ji o tom musím
přesvědčit.
Ale nemám tak tvrdou palici, abych odmítl rande s Natalií, takže říkám ano.
Rozzáří se a poklepe si na hodinky. „U Lily máme být za půl hodiny a vsadím
se, že když teď vyrazíme, budeme tam brzy. Po cestě si ještě stihneme dát kávu.
Možná jako takovej začátek rande,“ řekne, mírně nadzdvihne rameno a při tom
flirtování vypadá naprosto rozkošně.
A je to. Ztrácím nervy. Nemůžu s ní jen randit. Nemůžu s ní teď flirtovat.
„Nechci kafe,“ odseknu hrubě.
„Tak co chceš?“
„Tebe.“
Zdvihne koutky v nezbedným úsměvu. „Jako za starých časů?“
 „Ne.“ Můj tón je vážnej. „Jako za nových časů, Natalie.“ Srdce mi pádí
rychlostí geparda. Polknu a překonávám svoje nervy i všechny ty divoký vrány.
„Chci tebe. Chci být s tebou. Jsem do tebe blázen,“ říkám a začínám ze sebe
dostávat, co cítím, i když toho je ještě mnohem víc.
Ale než stihnu říct cokoli dalšího, polkne a oči se jí zalijí slzami. Přitiskne mi
prst na ústa.
„Psst. Neříkej to.“
Nakrčím čelo. „Co nemám říkat?“
„Neříkej nic. Ne teď.“ Hlas se jí zlomí. „Prosím.“
Zavrtí hlavou a po tváři jí steče slza, a možná tohle je ten důvod, proč
nerozumím ženám. Protože teď jsem naprosto zmatenej. Před pár minutami se
mnou flirtovala a byla milá a já si byl jistej, že chce dát vztahu šanci. Teď je
smutná, když jsem jí řekl, že po ní šílím. Nemám tušení, co dělat, ale s naprostou
jistotou vím, že nejsem ten typ, co by dokázal nečinně přihlížet, když ženská
pláče. „Jak ti můžu udělat radost?“
Přistoupí blíž a zašeptá: „Pomiluj se se mnou.“
Tak tohle… Tohle bych zvládl.
Vezmu jí tváře do dlaní, přitisknu ji ke stěně za dveřmi a změřím si ji od hlavy
k patě, abych si zapamatoval každou křivku, každej sval, každou prohlubeň
a každý údolí. Nemám plán, jak to teď uděláme. Netuším, co bude dál. Ale jsem
do ní blázen.
Rukama jí kloužu z ramen po pažích a k pasu a vštěpuju si její tvar. Je moje a já
si ji nesmím nechat uniknout.
I když neznám odpovědi, v tuhle chvíli si jsem jistej, že jsme s Natalií na stejný
vlně. V týhle oblasti jsme nikdy neměli pochybnosti. Políbím ji na ušní lalůček
a zatahám za něj zuby. Obejme mě kolem krku a přitáhne si mě blíž. „Mám
pocit, že jsi moje,“ zašeptám.
Skousne si ret, jako by zadržovala slova. Přitulím se k její šíji, líbám ji na krk
a škádlím ji. Její steny jsou hlasitější a vyšší a já jí vykasávám sukni, zatímco ona
mi stahuje džíny. Teď nic jinýho nepotřebuju – nic víc a nic míň než tohle
spojení.
 Vezme mýho ptáka do dlaní a já se zachvěju. Bože, tohle je tak nesnesitelně
příjemný. Hladí mě a já zavírám oči a narážím boky do její hebký ruky. „Nat,“
zasténám, ale nic dalšího už neřeknu. Dáma vyřkla svý přání. Chce, abych nic
neříkal, a klidně mě může mít i beze slov.
Hlavně když mě bude chtít.
Její mrštný ruce mě stisknou pevněji a přitáhnou blíž k sobě. Stáhnu jí
kalhotky a přejedu prsty po jejím kluzkým žáru. Je na mě připravená. Tak vlhká
a šťavnatá. „Podívej, jak jsi vzrušená,“ zasténám, protože nevydržím být zticha.
„Wyatte. Přestaň mluvit a začni mě šu–“ Vtom se zarazí, nakloní ke mně tvář,
takže se naše čela dotknou, a znovu zašeptá: „Milovat se se mnou.“
Zase to řekla. Tahle slova. Ještě nikdy předtím je nepoužila – milovat se – a to
mě vede k myšlence, že možná chová stejný pocity.
Otřu se o ni žaludem a jediným rychlým pohybem jí ho tam strčím. Je tak
vlhká, pevná a příjemná a já zbožňuju, jak k sobě pasujeme. Jako by to tak mělo
být. Jako by všechny předchozí události měly vést k tomuhle.
Chci jí říct všechno o tom, jak se cítím a co chci – mít ji ve svým životě
mnohem víc než teď.
„Zlatíčko,“ zašeptám jí do ucha a ona se zachvěje.
„Ach, Wyatte.“ Její sladkej hlásek je sotva slyšet a ten zvuk mi zajede hluboko
do srdce.
Tiskne mi ramena a já se s ní miluju. I když čas běží a i když to nebude trvat
dlouho, dávám si svým způsobem na čas. Vychutnávám si každej její zvuk,
každej sladkej sexy vzdech, každý zašeptání a každej sten. Vytáhnu si její nohu
výš k pasu a pohybuju boky, abych do ní zajel hlouběji. Svým dotykem chci
zahnat všechen smutek, co cítí.
Možná jsem v minulosti udělal pár špatných rozhodnutí. Možná jsem udělal
pár chyb. Ale tohle není jedna z nich. Ona nebude součástí mojí složitý
minulosti. Je moje přítomnost a budoucnost, to vím jistě. Věřím tomu.
Protože na světě existuje sex, šukání a chtíč.
A potom existuje i tohle. Právě teď. A pro mě je to vším, protože jsem se do ní
šíleně zamiloval.
 Za několik vteřin mi stiskne zadek a vykřikne moje jméno a já jsem na tom
stejně. Naše zvuky jsou doběla rozžhavený vzdechy, divoký steny a prudký
výkřiky rozkoše, Natalie se udělá a já se k ní připojuju v něčem, co je – doufám –
začátek něčeho novýho.

▁▂▃▄▃▂▁
Když se upravuje v koupelně, plácnu sebou na postel, skroluju na mobilu a čtu si
zprávu, kterou mi poslala sestra.

Josie: Sorry. Mobil skočil šipku do těsta. No nic, poslouchej… Milovat znamená
riskovat. Není to žádná věda. Jen mluv od srdce a řekni jí, že je pro tebe ta pravá.

Usměju se a celým tělem se mi převalí vlna klidu.

Wyatt: To zvládnu. To rozhodně zvládnu.

Josie: Jasně že jo. Jen si věř. Věř svým novým instinktům, ne těm starým.
Wyatt: Slibuju. Jsem novej člověk.

Zastrčím si mobil do kapsy, zhluboka se nadechnu a čekám na ženu, kterou

miluju. Voda teče, což znamená, že je pořád v koupelně.
Vstanu a projdu kolem police s televizí. Leží tam Nataliin mobil a vibruje.
Sklopím k němu pohled a vidím tam číslo 917. Volá jí někdo z New Yorku.
Není to moje věc, takže ho nechám ležet a vibrace ustanou.
Potom zadrnčí, jako by volající nechal hlasovou zprávu. Ten zvuk upoutá
moji pozornost a já se na zlomek vteřiny opět podívám na displej.
Ten zlomek vteřiny stačí, abych zahlédl zprávu. Hlasovej záznam se převedl na
text. Měl bych se otočit. Opravdu měl. Ale neudělám to.
„Rhonda Hafnerová z firmy Hafnerová a Hickscomb. Volám na základě naší
schůzky. Prošla jsem si informace, které jste nám zaslala, a ano, máte oprávněný
nárok…“
 Opřu se o stěnu, protože se pode mnou podlomí kolena. Co to má být? Hlavu
mám jako na vodě a v břiše se mi vzmáhá nová vlna nevolnosti. Je mi ještě hůř,
když zvednu svůj telefon, rychle to vygooglím a zjistím, že Hafnerová
a Hickscomb je newyorská právní firma, která se specializuje na vztahy mezi
zaměstnanci a zaměstnavateli.
Zatímco se mi v žilách formuje panika, v duchu si procházím všechny naše
rozhovory o právnících. Když nám to nevyšlo u Rozvodů snadno a rychle, Natalie
zmínila, že mluvila s Charlottinou kamarádkou právničkou, která se specializuje
na rodinný právo. Prý jí dala užitečný tipy a vysvětlila, jakej je rozdíl mezi
anulováním a rozvodem v New Yorku. Na farmářským trhu jsme dokonce
mluvili o tom, že žádný právníky nepotřebujeme a že se bez nich při rozvodu
obejdeme.
Podle všeho dnes právníka nepotřebujeme.
Ten chlad, kterej cítím v žilách, teď přechází v hrůzu. V hlavě se mi mihne
vzpomínka na večeři u Maxe, kde Charlotte chtěla Spencera umlčet, a já si tak
uvědomil, že Natalie a její sestra chovají nějaký tajemství.
Velký tajemství. Možná se ta právnička, se kterou mluvila, vůbec nezaměřovala
na rodinný právo. Možná se Natalie snaží o něco úplně jinýho.
Na jejich webu kliknu na kolonku o nás a v tu chvíli pocítím, jak mi do zad
zajíždí kudla. Firma se specializuje na případy hromadných žalob, diskriminace,
whistleblowery a sexuální obtěžování.
Natalie si nenajala advokátku, aby se se mnou rozvedla, ale aby mě mohla
žalovat.
„Do prdele,“ zašeptám s téměř hmatatelným strachem v hlase, protože když si
dám dohromady dvě a dvě, vyjde mi jedinej možnej výsledek – sexuální
obtěžování. Najala si advokátku pracovního práva, aby vznesla nárok.
Oprávněný nárok.
Má k tomu i zprávy, který jsme si psali na mobilu – celou konverzaci o šéfovi,
kterej se zamilovává do svý zaměstnankyně. A zmíněná zaměstnankyně přišla
kvůli zmíněnýmu šéfovi o jinou práci. Nemůže žalovat dódžó. Nemá s ním
smlouvu. Má smlouvu se mnou.
 Srdce mi padá až do žaludku a já mlčky proklínám sám sebe.
Udělal jsem to zas. Smíchal jsem dohromady práci a potěšení. A tentokrát
můžou být následky katastrofální. Tentokrát to není jen moje smůla s ženskýma.
Teď je to stoprocentně moje chyba, a to je mnohem horší než otrávenej sendvič.
Měl jsem to s Natalií skončit už dávno.
 KAPITOLA 33
Když se na cestě k soudu zastavujeme u Lily, usilovně se snažím nedávat najevo
strach, co ve mně bují. Nejradši bych se Lile a Natalii vyhnul, ale s touhle
zakázkou jsme si už užili tolik starostí, že si to nemůžu dovolit. Navíc teď se mi
Liliny peníze budou hodit víc než kdy jindy. Nemohl bych být šťastnější, že
s Natalií za tři hodiny požádáme o anulování. Kéž bych ten proces mohl ještě
urychlit.
Když procházíme plány na novou kuchyni, s každou vteřinou mi v uších tikají
hodinky.
Soustředím se teď výhradně na práci, a nikoli na ženu, kterou jsem před chvílí
ojel a která se se mnou chystá vyjebat. Nedovolím jí to.
Napsal jsem Chaseovi, že si budu muset znovu promluvit s jeho bratrancem,
a jsem si jistej, že můj kámoš mi brnkne hned, jak vytáhne hřeben z ušního
bubínku nebo náprstek z pupíku.
„Za pár týdnů by to mělo být hotové,“ řeknu rázně. Napětí mě svírá tak pevně,
že mi každou vteřinu můžou prasknout nervy.
„Jsem tak nadšená, že to vyšlo,“ řekne Lila a položí Natalii ruku na rameno.
„A tahle žena si zaslouží všechnu chválu. Když jsem ji poznala na lekcích
sebeobrany, uvědomila jsem si, že tu renovaci opravdu chci a že ji lze uskutečnit.
Bála jsem se, ale ona mě povzbudila.“
Málem mi vypadnou oči z důlků. „Tak ona vás povzbudila, ano?“
Lila přikývne. „Můžete se na ni spolehnout.“
„To tedy můžu.“ Moje vize dostává ještě jasnější obrysy. Natalie se musela
sedřít z kůže, aby nám tuhle zakázku zařídila – možná jí to pomůže tvrdit, že
vlastně vede celou firmu.
Do hajzlu. Do hajzlu. To je ale úlisná kočička. Všude se protáhne. Najde si
cestičku do každý skulinky.
„Ach, Natalie, nesmím vám zapomenout ukázat skříň,“ vzpomene si Lila
a zářivě se usměje.
 Natalie mi položí ruku na paži. „Lila mi minulý týden na lekci básnila o skříni,
kterou tu mají, a já umírám touhou ji vidět.“
Lila ji táhne ke skříni a já nemyslím na nic jinýho než na to, že jsem zas
o hodinu blíž ukončení pojebanýho svazku s ženou, kterou jsem před chvílí
jebal.

▁▂▃▄▃▂▁
Úředník s knírem a brýlemi s tenkými obroučky si od nás vezme papíry, hezky je
srovná a razítkem na ně natiskne datum.
„Dnes budou podány a za několik týdnů vám dáme vědět, až bude anulování
uznáno,“ prohlásí, aniž by zdvihl obličej. Jeho monotónní hlas by mi normálně
drásal uši, ale teď mi zní jako rajská hudba, protože jsem zase o krok blíž
k odříznutí týhle ženský ze svýho života.
Natalie se zhoupne na špičkách. „Tolik vám děkujeme,“ řekne, a nikdo –
dokonce ani samotnej Mr. Proper – by jí nedokázal smazat úsměv z tváře. Má
z našeho rozchodu takovou radost, že mě to irituje. Je to podezřelý. Další důkaz
proti ní.
Poklepu prsty na opotřebovaný dřevo úředníkova pultu. „Jak dlouho to bude
trvat?“ zeptám se pana Nudy.
„Několik týdnů,“ zadrmolí.
„Ale v průměru je to jeden, dva, tři, nebo čtyři týdny?“
Pomalu, jako by ho to něco stálo, zdvihne bradu a podívá se na nás. „Několik
týdnů,“ zopakuje, což se dá volně přeložit jako už proboha sklapni.
„Ale obecně řečeno je to kolik?“
Podívá se na mě, jako bych si z něj dělal srandu. „Je to více než jeden den
a méně než mnoho dní.“
Povzdechnu si, ale nehodlám polevit, dokud to z něj nevydoluju. „Mohl byste
to prosím odhadnout?“
Natalie mi stiskne biceps. „Wyatte,“ řekne něžně, „bude to několik týdnů.“
„Ale já bych rád věděl, co několik týdnů znamená,“ řeknu jí. Polkne a odvrátí
obličej. Znovu se podívám na chlapíka a pokusím se na to jít po dobrým. „Byl
bych vám moc vděčný, kdybyste nám to mohl přibližně odhadnout. Nešlo by to
jen maliličko přiblížit, pěkně prosím?“
Sepnu dlaně jako v modlitbě a doufám, že pochopí, že ho o to úpěnlivě
prosím, a slituje se nade mnou.
Znovu otevře svý rozpraskaný rty. „Dám vám hrubý odhad.“ Nasadí
přihlouplej úsměv. „Bude to několik týdnů.“
Hodí po nás kopiemi papírů, cinkne na stříbrnej zvoneček a zavolá „další“.
Jdeme po chodbě soudu a míříme k východu. „Nechtěl bys mi říct, co to mělo
znamenat?“ zeptá se Natalie.
Prohrábnu si vlasy a zamumlám: „Jen už chci mít tuhle posranou záležitost za
sebou.“
„Jasně,“ obrátí oči v sloup, „to je vidět.“
„Nesnaž se chovat, jako bys nechtěla totéž,“ odseknu u východu.
Otevřu dveře a podržím jí je. Na dobrým vychování záleží i ve chvíli, kdy se
všechno ostatní sype.
Vykročí do jasnýho žáru lasvegaskýho odpoledne a rukou si zastíní oči. „Ty jsi
to chtěl,“ prohlásí chladně. „Tys to chtěl.“
Zamračím se. „Cože?“
„Od samýho začátku jsi mi dal dost jasně najevo, jak moc to chceš, Wyatte,“
řekne a teď zní rozhořčeně. Je rozhořčená kvůli mně. Rozhodí rukama. „Myslela
jsem, že budeš šťastnej. Myslela jsem, že to chceš. Proč se neraduješ?“
„Myslíš, že bych se měl radovat?“ odseknu jí a rozčilení mnou probublává na
povrch. Čekám, až udeří. Musím být připravenej na její útok.
„Myslela jsem, že spolu budeme chodit.“
„To by se ti líbilo, co?“ V mým tónu je mnohem víc zloby, než jsem původně
zamýšlel.
Couvne ode mě. Natáhne před sebe dlaně, jako by chtěla říct nesahej na mě.
Zírá na mě, jako by mě ani neznala.
Chvilku mě zkoumá svýma modrýma očima a pak teprve promluví. V jejím
výrazu čtu hrůzu. Je ze mě zděšená. „Proč se chováš tak hrozně?“ Hlas se jí zlomí.
„Udělala jsem to proto, že jsi to chtěl. Přiměl jsi mě, abych ti slí–“
 Vtom si rychle připlácne ruku na pusu.
Její slova mi připomenou něco, co mám uložený vzadu v mysli. Slabý slůvka,
který sotva slyším. Jejich kousky se mi přehrávají v hlavě a zdá se mi, že zní jako
moje. Zní jako věci, který jsem jí řekl tý noci, kdy jsme se vzali. Když hrála píseň.
Naše píseň.
Slib mi to, slib mi to, slib mi to.
O co jsem ji to sakra žádal?
A teď jsem to já, kdo zkoumá její tvář. Rty se jí třesou a oči má vlhký, jako by
zadržovala slzy. Bolest, kterou jsem poslední dny cítil, se vrací a zavrtává se do
mě, jako by se mi to zvíře, co do mě vykousalo díru, snažilo něco říct. Možná, že
Natalie není příčinou mých pochybností. Možná je jejich koncem.
Mnu si krk a snažím se zjistit, co tahle chvíle znamená. A především se snažím
zjistit, čemu věřím. Při pohledu na její opravdový oči a upřímnou tvář si neumím
představit, jak by mě mohla plánovat podvést. Jak by mi dokázala vrazit kudlu
do zad. Tahle žena – ta taková není.
Říkejte tomu instinkt.
Říkejte tomu pocit.
Je to pravda.
Otázka teď zní, jestli mu mám naslouchat. Když jsem se kdysi spálil, znamená
to, že se spálím znovu?
Hlavou mi proletí série vzpomínek na všechny společný chvilky včetně
zabučení v letadle. I když mě ta usvědčující hlasová zpráva málem přiměla
k útěku, srdce mi říká, že jsem si to vyložil špatně. Říká mi, abych zůstal.
To, že mám problém důvěřovat lidem, neznamená, že bych neměl věřit týhle
ženě. Pokud je na světě někdo, komu bych měl důvěřovat, je to Natalie. A když
se to teď nepokusím napravit, ztratím ji. A to si nemůžu dovolit riskovat, ať mám
důkaz, nebo ne.
Odvážím se na tenkej led.
„Nat, promiň,“ řeknu tiše a natáhnu k ní ruku. „Jsem teď dost rozhozenej. Ale
jsem do tebe blázen a nechci, aby to skončilo,“ řeknu na začátek. Je to ten jedinej
začátek, na jakej se teď zmůžu.
 „Já to taky nechtěla.“
Nechtěla.
„Ale teď už to chceš?“ Hlas se mi chvěje.
„Nelíbí se mi, jak jsi na mě teď mluvil.“
Píchne mě u srdce. Jsme na schodech budovy soudu, ona jde nahoru a já dolů.
Natáhnu k ní ruku a vezmu ji za paži. „Tak takhle to skončí?“
Můj hlas vůbec nezní jako můj.
Ona taky šeptá: „To mi řekni ty.“
Chci se zeptat na tu hlasovou zprávu, hovor, právničku. Chci se zeptat, co
jsem jí slíbil. Chci vědět, jestli jsem to posral. A hlavně chci vědět, jestli ještě
existuje šance to napravit.
Ale než stihnu promluvit, zdvihne ruku. „Teď s tebou nemůžu mluvit.
Můžeme si promluvit později, jestli dojdeš k názoru, že se ke mně dokážeš
chovat tak, jak jsi to vždycky dělal – ne tak, jak ses choval teď. A já v to opravdu
doufám. Ale teď si potřebuju dát pauzu. Udělala jsem něco šílenýho a nejspíš
i hloupýho. Proto teď půjdu za Lilou a budu s ní řešit její skříň, protože to mi
odvede myšlenky od e-mailu, kterej bys měl brzy dostat.“
Sejde dolů ze schodů a mávne na taxík, kterej ji odveze pryč ode mě.
 KAPITOLA 34
Žádnej e-mail mi nepřišel.
Ať už v něm je cokoli, neustále kontroluju, jestli nedorazil, a mezitím volám
Uber a ptám se Lily, jestli se mám teď pustit do práce.
Její hlas zní mile, ale pevně. „Co kdybyste si vzal odpoledne volno? Jsem teď
s Natalií a něco zařizujeme.“
Přísahal bych, že v pozadí slyším Nataliin pláč. Ten zvuk mi rve srdce. Tak rád
bych ji utěšil, ale vím, že nejsem někdo, koho by si teď přála vidět.
„Dobře. Postarejte se o ni, prosím.“
„Samozřejmě. A později přijďte,“ dodá Lila o něco jemněji. „Žena někdy
potřebuje pár minut o samotě.“
„Díky.“ I když mi vlastní hloupost rve srdce na cucky, Lilina rada mě na
chvilku uklidní. Ta žena se k nám vždycky chovala hezky. Postará se o Natalii
a já budu zatím přemýšlet, jak napravit, co jsem zpackal. Zavěsím a znovu otevřu
e-mailovou schránku. Nic.
Představa odpoledne se nade mnou vznáší jako obrovská černá díra. Chci
pracovat, bušit, věšet a vrtat, ne se bezcílně toulat městem, který sotva znám –
a to jen kvůli tomu, že jsem zabedněnej idiot.
Ale když řidič vjede na Strip a zamíří k Bellagiu, dochází mi, že tohle není jen
město, který sotva znám. Je to i město, kde jsem začal románek s Natalií – město,
kde nechci, aby ten románek skončil.
Nakloním se dopředu a poprosím řidiče o změnu destinace.
„Jasně. Kam to bude?“
„Dejte mi minutku, abych našel adresu,“ říkám a rychle to hledám na mobilu.
Když ji mám, řidič si ji zadá do GPS.
O deset minut později kráčím ke kapličce a hledám chlápka ve zlatý
kombinéze. Chci se Larryho zeptat, jestli si nepamatuje mou svatbu. Třeba mi
pomůže zjistit, kde jsem to posral. Je to dost tenký stéblo, ale stejně se ho
chytám.
 Ale jakmile vejdu do kaple a uslyším hudbu, ihned se přenesu do svý svatební
noci, kdy Elvis broukal o tom, jak se zamilovává a nemůže si pomoct.
A když znovu slyším ten nejromantičtější z romantických songů, jeho tóny
nějakým způsobem odblokujou sotva slyšitelný slůvka, který mě před pouhou
hodinou lechtaly kdesi vzadu v hlavě. Opilej závoj, kterej halil můj svatební
obřad, se zdvihá, takže už netápu v mlze. Vidím to před sebou úplně jasně
a jasně taky slyším, co jsem řekl po slibech.
Musím se posadit do lavice, protože ta vzpomínka mě zaplaví jako tsunami.
Stojím u oltáře, tisknu jí ruce v dlaních, dívám se jí do očí a Elvis nám dělá
zvukovej doprovod.
„Jsi krásná, Nat, a každej den, kdy tě vidím v práci, myslím na to, jak moc si
užívám chodit do kanceláře a pracovat s tebou. Ale není to jen proto, že jsi
nádherná. Díky tobě je moje firma lepší.“ Stisknu jí ruce a pevně je držím, aby
poznala, že i když jsem těžce pod vlivem, mluvím od srdce. „Díky tobě je práce
větší zábava, ale taky jsme prostě celkově lepší. Bez tebe nejsme nic.“
Vrtí hlavou, ale nemůže se přestat usmívat. „To není pravda. Jsi hrozně
talentovanej.“
Elvis zpívá o bláznech, co pospíchají, a to slovo – blázen – se mi nějak zaryje
do mozku. Nechci se nechat zase pobláznit. Nemůžu to riskovat.
„Ne. Je to pravda. Obrátila jsi WH k lepšímu a já ti za to nemůžu dost
poděkovat. Mám sakra kliku, že spolu budeme dál pracovat. Chceš to tak, viď?“
Přikyvuje a směje se. „Jasně. Proč? Nevyhodíš mě teď, že ne?“
Zhoupnu se k ní, nemotorně ji políbím a řeknu, že ne. „Ne. Ne. Ne. V žádným
případě tě nevyhodím. Ale chci, abys věděla, že kvůli práci nemůžeme zůstat
manželé. Úžasně jsem se s tebou bavil a chtěl bych ještě mnohem víc, ale ráno
musíme naše manželství anulovat.“
Škytne, ale oči má nesmírně vážný. „No jasně. To víš že jo.“
Potom si ní propletu prsty ještě pevněji. „Tahle noc byla neskutečná a já si
trochu připadám jako z tý písně, protože se do tebe zamilovávám a nemůžu si
pomoct.“ Překvapeně – a možná i s nadějí – na mě vykulí oči, ale já se silou vůle
prokousávám zbytkem spontánních myšlenek, který s ní prostě musím sdílet.
„Ale kdykoli se mi tohle stane, Nat, udělám nějakou chybu a všechno poseru,
a sám si to poseru proto, že jsem bláznivej a přehnaně důvěřivej. Už jsem se
párkrát spálil, takže nedopusť, aby se mi to stalo znovu. Chci s tebou dál
pracovat. Chceš to taky?“
„Ano. Bože, chci.“
„Tak mi něco slib.“
„Co?“
„Slib mi, že to zítra skončíme. Že se se mnou rozvedeš. Nejspíš tě požádám,
abys se mnou zůstala, protože už teď jsem do tebe blázen. Nejspíš tě o to
požádám nejmíň stokrát. Udělám všechno, abych tě přesvědčil, ale musíš mi
slíbit, že i kdybych byl sebevíc přesvědčivej, tak to manželství skončíme. Protože
já nesmím míchat práci a potěšení. Je to moje Achillova pata a já potřebuju, abys
mi pomohla. Slib mi to, slib mi to, slib mi to.“ Ztěžka polknu a potom čekám.
Ale ne dlouho.
Její oči jsou upřímný, když s vážností odpovídá:
„Slibuju, Wyatte. Slibuju. Slibuju. A chápu to. Vážně to chápu.“

▁▂▃▄▃▂▁
Opřu si čelo o dlaň a všechno mi do sebe najednou zapadne. Tak proto se nikdy
nenechala zviklat. Protože jsem ji o to požádal. Kruci, já přímo žadonil, aby to za
mě dodržela. Přiměl jsem ji přísahat, že se bude držet plánu. Dokonce jsem to
řekl i tenkrát, kdy jsem jí roztrhal šek.
Něco jsem ti slíbil a hodlám to dodržet, i kdybych měl v sobě piv, kolik chci. Moje
slovo platí a můžeš si zapsat za uši, že od lidí, s nimiž pracuju, očekávám, že to
vezmou na vědomí a budou se chovat stejně.
Ona dodržela, o co jsem ji požádal. Chránila mě před mnou samým. To já teď
porušuju sliby, který jsem jí dal. Nevyslovený sliby, učiněný tím, jak jsme se
líbali, co jsme spolu zažili a jak nám to spolu šlo.
Opřu se o lavici před sebou, vstanu a málem vrazím do muže ve zlatý
kombinéze.
„Zdravím. Chtěl by ses dnes oženit, chlapče?“
 Neodpovím, protože mi zavibruje mobil – Nataliin e-mail je konečně tady. Je
od její právničky, ale ona je v kopii a připsala k němu vlastní slova. Nejrychlejším
pohybem palce v dějinách lidstva ho otevírám a čtu to poslední, co bych čekal.

Milý Wyatte,
prosím, přijmi tuto zprávu jako mou rezignaci. Užívala jsem si každou vteřinu
práce s tebou. Byla zábavná, náročná i extrémně produktivní. Bohužel s tebou
nemohu pracovat, pokud s tebou chci být. A to chci. Skutečně toužím k tobě
patřit. Proto jsem se odhodlala ke kroku, který nám umožní být spolu. Zeptala
jsem se specialistky na pracovní právo, jestli neporušuji smlouvu, a ona řekla,
že za určitých okolností, pokud má člověk oprávněný nárok, je možné ukončit
zaměstnanecký poměr i bez dvoutýdenní výpovědní lhůty. Vzhledem k tomu, že
jsem do tebe zamilovaná, to prosím přijmi jako oprávněný nárok odejít z WH.
S okamžitou platností.
S láskou Natalie

Páni, že já to ale posral.

Když vzhlédnu od mobilu a střetnu se s Larryho pohledem plným očekávání,
konečně mi jeho otázka dorazí do mozku.
A už vím, jak napravit, co jsem natropil.
Někdy prostě musíte vsadit všechno, co máte.
 KAPITOLA 35
Ve svý branži jsem si vypěstoval jednu specializaci: renovace.
Vdechnout starý kuchyni novej život je moje klíčová schopnost. Vím, který
materiály se na to hodí a jaký nástroje použít, a stal se ze mě hotovej mistr
dodržování termínů.
Ale tohle bude asi ta nejnáročnější renovace, o jakou jsem se kdy pokusil,
protože na náš svazek jsem dnes použil pořádnou demoliční kouli. Přesto si
rychle sepisuju seznam potřebnýho materiálu a všechen ho hodlám sehnat.
Začínám v hotelu New York-New York.
Jakmile jsem uvnitř, rozběhnu se.
No dobře, ne tak docela.
Kdybych se rozběhl, vrhla by se na mě ochranka.
Ale rozhodně klušu. Klušu kasinem, podél obchodů, nahoru po eskalátoru
a kolem herny, kde se toužebně ohlídnu k černýmu závěsu, za nímž se skrývá
vyřazenej automat. Nejdu ke vstupu na horskou dráhu. Místo toho mířím
k východu.
Vyřine se z něj skupina, která právě dokončila jízdu, ošlehaná větrem
a nadopovaná adrenalinem ze svýho výletu hlavou dolů.
Tady jsme s Natalií prožili svý první dobrodružství, a když dorazím ke stánku
s fotkami, jsem pevně odhodlanej získat o něm důkaz. Originál mám uloženej
v bezpečí domova. Díky bohu je tu dnes tatáž žena, která tu byla tu noc – veselá
bruneta s culíky a brýlemi s rudými obroučkami, až na to, že dnes má jen jeden
culík, kterej si utáhla vysoko na hlavě.
Přátelsky se na mě usměje. „Co pro vás můžu udělat?“
Znovu se řídím Chaseovou radou: udělám přesnej opak toho, co předtím.
Místo abych si na ní vybil rozčilení, jak jsem to udělal úředníkovi, pěkně svou
prosbu pocukruju. „Zdravím. Asi dva měsíce zpátky jsem tu byl s ženou, o níž
jsem si právě uvědomil, že ji šíleně miluju.“
Brunetě se rozzáří oči a já jí řeknu datum a přibližnej čas. „Byli jsme tu
vyfocení a naše číslo bylo šestnáct. Jestli je nějaká šance, že byste tu fotku našla
a vytiskla, byl bych vám neskonale vděčnej a zaplatil bych dvojnásob.
Trojnásob. Stačí říct. Potřebuju tu fotku, abych jí ukázal, jak moc se k sobě
hodíme.“
Bruneta se oběma rukama chytne za srdce. „Já tohle město prostě miluju.
Vegas je plný milostných příběhů.“ Potom se narovná a začne se chovat vážně.
„Rozhodně, stoprocentně vám ji najdu.“
O deset minut později vycházím z hotelu s kopií Natalie a sebe na vrcholku
horský dráhy, sjetý nadšením ze sebe navzájem.
Potom se stavím v drogerii na rohu, na mobilu najdu fotku, pošlu si ji na e-
mail a vytisknu. Koupím dva rámečky. Jdu do rezortu Wynn a za dvacet minut
už mám všechen materiál na pořádnou rekonstrukci.
Zbývá už jedině ona.
Volám Natalii a uvnitř se mi šikuje celá flotila nervů.
Mobil zvoní, zvoní a zvoní, a potom se zapne hlasová schránka. Na chviličku
mě přepadne obava, že se mi vyhýbá. Ale setřesu ji ze sebe a volám Lile.
„Zdravím, Wyatte.“
„Dobrej, hledám Natalii. Není u vás?“
„Je, ale zrovna nakupujeme. Dejte nám ještě chvilku a myslím, že pak bude
připravená.“
„Kde jste?“
Zasměje se. „Ach, Wyatte. Natalie mi jen pomáhá sehnat pár věcí k organizaci
a báječně se tu baví. Nemějte starosti. Uvidíme se brzy.“
S úsměvem zavěsím.
Ano, opravdu brzy.
Už totiž tuším, kde se nachází žena, kterou chci. Protože ji znám. Vím, co má
ráda.

▁▂▃▄▃▂▁
Řekla mi, že by tu mohla i bydlet. Že to je jedno z jejích nejoblíbenějších míst ve
vesmíru.
 A klidně mi říkejte Sherlock, ale jsem si víc než jistej, že když pomáhá Lile
udělat pořádek ve skříni, najdu ji v týhle velký krabici kousek od Stripu.
Když mě tam přiveze taxík, v rychlosti se pomodlím k vesmíru, aby tam byla
a já mohl udělat ne jeden, ale všechny kroky k nápravě našeho vztahu. Dveře
hobbymarketu se otevřou a já očima pátrám v oddělení úložných dílů, kde
hledám záblesk blond vlasů, náznak vypracovaných nohou a mihnutí
oranžových letních šatů.
Ty šaty. Bože, ty šaty. Sbíhají se mi sliny, když pomyslím na to, jak v nich
vypadala a proč byla u soudu tak zatraceně šťastná. Myslela si totiž, že mi dává
všechno, co chci. Protože mě miluje.
Protože mě kurva miluje.
Jdu uličkou mezi regály a očima kmitám ze strany na stranu k moři
kuchyňských dóz, krabic na klobouky, šuplíků na látky, dóz na kočičí žrádlo,
stojánků na ozdoby, poliček do sprchy, košů na prádlo, krabiček na léky všech
možných velikostí, věšáků a pytlů na oblečení, až nakonec dorazím do říše
organizérů do skříní.
Oranžová.
Vidím oranžovou.
A ta v mých očích vypadá jako štěstí. Jako moje oblíbený vzpomínky
a všechno, co chci do budoucna.
Je ke mně otočená zády a v ruce drží zásuvku na boty, kterou ukazuje Lile.
„A tohle si dáte do prostřední poličky a máte všechny boty hezky roztříděné,“
říká a její hlas mě naplňuje nadějí.
Doufám, že jsem ji neztratil. Doufám, že mi to vyjde. Doufám, že si nepomyslí,
že jsem se zbláznil.
Lila se se mnou střetne pohledem a oči se jí rozzáří, ale rychle nasadí neutrální
výraz. Natalie přesto musí cítit, že tu jsem, protože se v mžiku otočí, zjevně
překvapená.
A já přestanu myslet, doufat a ptát se. Začnu konat.
Jdu k ní a promluvím od srdce. Není to žádná věda, říct, že je pro mě ta pravá.
„Hodně věcí jsem měl udělat jinak, Nat. Měl jsem ti nejdřív říct, že tě miluju.
Protože je to tak. Miluju tě jako blázen, a možná proto se někdy jako blázen
chovám.“ Koutek rtů se jí zacuká, jako by se snažila zadržet úsměv. „Neměl jsem
dnes podat žádost o anulování sňatku. Neměl jsem být na tebe hnusnej na
schodech soudu, protože ty ses jen snažila splnit tu největší hovadinu, o kterou
jsem tě požádal. A především jsem po tobě tu noc, kdy jsme se vzali, nikdy
neměl chtít tak nefér slib.“
„To je v pořádku, Wyatte,“ řekne a její hlas je hebkej jako peříčko. „Dodržela
jsem to, protože to pro tebe bylo důležitý.“
Lila couvne o pár kroků dozadu, aby nám dala prostor, a já pokračuju: „Náš
obřad si skoro nepamatuju, natožpak všechny ty věci, co jsem ti řekl. To mě
neomlouvá, ale je to pravda. Vzpomněl jsem si na to až teď, protože jsem se
odpoledne vrátil do kaple a zase tam hrála ta píseň. Can’t Help Falling in Love.
Vím, že jsem to tu noc cítil, a teď to cítím ještě milionkrát víc.“ Natalie přistoupí
o krok blíž a to mi dodá odvahy. Povzbudí mě i to, jak se tváří – něžně
a láskyplně –, a slova, který zamumlá. Já taky. Chci ji políbit, ale musím toho
ještě hodně říct. „Teď nejsem opilej. Jsem naprosto střízlivej a prosím tě
o druhou šanci. Jsem do tebe divoce, bláznivě, šíleně zamilovanej a přinesl jsem
ti tuhle fotku, abych ti připomněl, jak úžasně se k sobě hodíme.“
Podám jí fotku a v očích jí zasvitnou jiskřičky. „Neříkej, že jsi přinesl můj
orgasmickej výraz,“ řekne naoko naštvaně. Je zase rozpustilá a já tenhle její tón
zbožňuju.
Nemůžu si pomoct – musím se usmát. „Zlatíčko, tohle je mnohem víc než
tvůj orgasmickej výraz,“ ukážu na fotku v lepenkovým rámečku. „Tohle jsi ty
a já. Takový jsme, když jsme spolu. Přinesl jsem to, abych ti připomněl, že
takhle jsme začali. Tu noc. Na týhle jízdě. A chci, abychom takový byli pořád.“
Roztřesou se jí rty a oči se jí zalesknou slzami. „Chci, abychom byli dál jako na
horský dráze. Abychom na ni chodili pořád dokola. Abychom stoupali, klesali
a přetáčeli se hlavou dolů, i když budeme šílet nebo nám z toho bude špatně.
Chci všechnu tu radost a nadšení cítit s tebou. Ty vzestupy a pády. Protože
milovat tě je divoká jízda a já nechci, aby někdy skončila.“
 Položí mi ruce na hruď a stiskne látku mý košile. Je na pokraji slz a její hlas je
prodchnutej city. „Wyatte, já o to anulování usilovala jen proto, že jsem ti to
slíbila. Udělala jsem to proto, že tě miluju. Protože jsem si myslela, že to chceš.
Protože vím, kolik pro tebe znamenají sliby. To proto jsem dnes v hotelu
plakala. Věděla jsem, že to musím udělat, i když nechci. A vážně tě miluju.
Miluju tě tak moc, že se nemůžu dál zlobit.“
Pohladím ji po holý paži, protože nemůžu odolat možnosti dotknout se jí.
Tam, kde byla moje ruka, jí naskočí husí kůže. Vydechnu úlevou. „Musím se ti
k něčemu přiznat. Než jsme ráno odešli z tvýho pokoje, uviděl jsem na tvým
mobilu jméno právnický firmy. Tý, z níž mi později přišel ten e-mail.“
Její pohled je najednou zkoumavej. „Vážně?“
Přikývnu, polknu a jdu s pravdou ven. „Zpanikařil jsem a myslel si, že to
znamená něco jinýho. Něco špatnýho. To proto jsem se u soudu choval jako
kretén. Ale došlo mi, jak je to směšný, ještě dřív, než mi přišel tvůj e-mail.
Tentokrát jsem nepotřeboval vidět houmlesáka sníst sendvič, abych poznal, že je
to bezpečný, protože tě znám a znám tvoje srdce. Jen doufám, že jsem to svojí
bezcitností nepokazil až moc.“
Stiskne mi košili ještě pevněji. Její pohled je upřenej a milující. „Nepokazil.
Vůbec ne. Přísahám.“ Potom se rozpustile zahihňá. „Ale rozhodně ti se
sendvičem jednou něco vyvedu.“
Bezstarostně se zasměju. „To doufám. Ale i když jsem to trochu podělal, chci
to pořádně napravit. Protože můžeme být takoví.“ Znovu poklepu na fotku.
„A můžeme být i jako tenhle pár,“ řeknu, zhluboka se nadechnu, strčím ruku do
tašky z drogerie a vytáhnu zarámovanou fotku dvou gibonů, kteří se houpají na
větvi.
Zasměje se. „Ty chceš, abychom byli jako… giboni?“
Natáhnu se a vezmu ji za ruku. „Nat, věděla jsi, že giboni jsou jedni z mála
zvířat, který mají celej život jednoho partnera?“
„Spolu s termity, bobry a labutěmi,“ dodá a šťastně pokrčí rameny. „Vyhledala
jsem si to. Přišlo mi to jako něco, co by se ti líbilo.“
 Srdce se mi roztančí radostí – protože to chtěla vědět a chtěla se o to se mnou
podělit. „Řekl jsem, že tě prosím o druhou šanci, a myslím to vážně.“ Dívám se jí
do očí. „Ale nemyslel jsem jen šanci na chození. Nemyslel jsem jen šanci jít na
večeři. Nechci vsadit jen pětidolarovej žeton.“
Klesnu na koleno a ona překvapeně vykulí oči. Předtím jsem byl nervózní, ale
teď už nejsem. Ještě nikdy jsem si nebyl tak jistej tím, co chci a co potřebuju.
„Vsázím všechno a prosím tě o druhou šanci na manželství. Chci se vrátit do
New Yorku, žít s tebou a sdílet s tebou život a chci, abys byla mou ženou.
Zůstaňme manželé. Nebo se znovu vezměme. Obnovme sliby. Ber si mě pořád
dokola. Každej rok. Může to být taková naše tradice.“
Překvapením otevře pusu a oči má jako dva měsíce. „Panebože,“ vydechne.
Vytáhnu dar, kterej jsem jí koupil ve Wynnu – v luxusním klenotnictví toho
nejluxusnějšího hotelu. Otevřu sametovou modrou krabičku a ukážu jí
dvoukarátovej solitér ve smaragdovým brusu.
„Buď můj gibon,“ řeknu s prudkou nadějí.
Padne na kolena, vrhne se mi kolem krku a líbá mě, jako by chtěla všechno to,
co já. Od doby, kdy jsem ji líbal naposledy, uplynulo jen několik hodin, ale
kruci, je tak skvělý dělat to znovu a cítit na rtech ty její, protože tam patří. Když
mě přestane líbat, podívá se mi do očí a tiše, něžně prohlásí: „Budu tvůj gibon.
Ale copak nevíš, že už jím jsem?“
Na její krásný tváři se rozhostí úsměv, kterej je mou největší radostí, a já
nemůžu uvěřit svýmu štěstí. „Jo a pokud jde o tu výpověď, kterou jsi mi poslala,“
poklepu si na bradu, „napadlo mě něco jinýho.“
„Povídej,“ řekne a málem poskočí nedočkavostí. Ale potom se zarazí, podívá
se na hodinky a úsměv je ten tam. „Wyatte,“ zašeptá a její tón nevěstí nic
dobrýho. Srdce se mi rozbuší rychleji.
„Copak?“
„Musíme běžet. Soud zavírá. Zařazujou teď naši žádost o anulování.“
Chytnu ji za ruku a vytáhnu do stoje. „Nechci, aby tohle manželství bylo
anulovaný.“
„Já taky ne.“
 Lila se do toho vloží. „Pojedeme mým autem. Připadá mi to jako něco, co by
udělala dobrá víla.“
A to v podstatě shrnuje její roli v tomhle příběhu. Vybíháme z obchodu,
naskakujeme do jejího elegantního černýho auta a vyrážíme.
 KAPITOLA 36
„Aaaach.“
Úředník pokrčí oběma rameny. „To mě opravdu mrzí.“ Z jeho tónu je znát, že
ho to nemrzí ani trochu.
„Víte,“ nakloní hlavu ke straně, „když jste tak pospíchali, podíval jsem se na
vaši žádost pořádně. Byli jste tak pečliví, že jste v poznámce zmínili pokus
o anulování u Rozvodů snadno a rychle. A“ – odkašle si, jako by se připravoval na
významnou pointu – „protože Rozvody snadno a rychle jsou nyní známí
podvodníci, soudy mají mimořádnou nabídku. Každý, koho Rozvody snadno
a rychle podvedli, může získat mimořádné rychlé anulování. Proto jsem to pro
vás trochu urychlil. Není to báječné?“
„Vy jste to urychlil?“ Klesnou mi ramena.
Úředník spráskne dlaně. „S velkým potěšením vám oznamuji, že vaší žádosti
bylo vyhověno a toto manželství bylo dnes prohlášeno za neplatné.“
Moje naděje splasknou.
Ale jen na vteřinku. Protože všechno jde, když se chce. „To nevadí,“ řeknu
s úsměvem. Tentokrát se chovám jako dobrák. Protože dobro zvítězí. A tenhle
dobrák ví, že když se něco rozbije, dá se to spravit vícero způsoby.
Otočím se k Natalii. „Chceš se vsadit, že tady někde je radnice nebo podobný
místo, kde se můžeme znovu vzít? Pojďme to udělat pořádně. A teď.“
Nadzdvihne obočí a potom se úředníka zeptá, kde se konají civilní obřady.
Ukáže prstem nahoru. „Šesté patro. Kancelář civilních sňatků.“ Podá nám
papíry a zavolá další. Vezmeme si oprávnění k sňatku, požádáme Lilu, aby nám
šla za svědka, potvrdíme, že se chceme vzít na počkání, a potom už s Natalií
stojíme před soudcem v síni a znovu se bereme.
Tentokrát je to prostší.
Tentokrát jsme střízliví.
Nejsme v nonstop kapličce a není tu žádnej imitátor Elvise. Jen já a moje žena,
s níž znovu zpečeťuji naši lásku. Nežádám ji, aby to zítra zrušila, protože když
říkám ano, chci s ní být propletenej už navěky.
 Potom políbím nevěstu v našem druhým manželství, i když právně je to naše
první. Ale koho zajímají formality, když ji líbám na rty? Chutná rozkošně a já
nebudu mít líbání s ní nikdy dost. Z jejích sladkých úst se mi točí hlava a tělo mi
hoří pocitem spojení, který spolu sdílíme. „Teď už se mě nezbavíš,“ řeknu, když
se naše rty oddělí.
S rukama kolem mýho krku zašeptá: „To ani nechci.“
Když se rozloučíme s Lilou a kráčíme po schodech budovy soudu dolů do
západu slunce, vzpomenu si na dnešní poledne na tomhle místě, kdy se náš
vztah začal rozpadat. Natáhnu se k ní. Vezmu ji za paži. „Ať je tahle chvíle
koncem našich konců. Co ty na to?“
Stiskne mi ruku. „To doufám. Bude to konec rozchodů.“
Prsty pohladím šaty na jejích zádech. „Řekl bych, že tohle už nejsou tvoje
anulovací šaty.“
Ukáže na oranžovou látku. „Jsou moje svatební. A abych řekla pravdu, vzala
jsem si je v naději, že by se něco takovýho mohlo stát.“
„Ty máš všechno naplánovaný.“
„Proto mě potřebuješ.“
„To je pravda. A proto taky nepřijmu tvoji výpověď a místo toho tě seznámím
s jiným plánem.“
Obejme mě kolem krku. „Povídej. Ale řekni mi to rychle, protože bych moc
ráda naplnila náš svazek.“
Dá se říct, že můj návrh jí vyrazí dech. Znovu se rozpláče, ale jsou to slzy
štěstí. Když se konečně dostaneme do mýho pokoje, slíbám jí je z tváře, strhám
z ní oblečení a ze sebe taky.
Stojí přede mnou nahá a já si uvědomuju, že bez oblečení jsme se milovali jen
jednou. Vždycky jsme pospíchali, riskovali, pokoušeli osud. Když jsme
naposledy byli takto kůže na kůži, hruď na hrudi, bylo to před pár měsíci o naší
první svatební noci.
A mě nezajímá, že soud může zrušit manželství tak, že nikdy neplatilo. Že se
nikdy nestalo.
 To naše se stalo a děje se znovu, a proto se k ní připojuju v posteli. Když do ní
vstoupím, oba zasténáme. Cítím, jak mnou proudí elektrickej výboj. Zaplout do
ní je učiněnej ráj a já si vychutnávám, jak k sobě pasujeme. Spokojeně vzdychne
a podívá se mi do očí. Je to intenzivní, jak se na sebe díváme. Přesně tak se na
sebe chceme dívat.
„Můžeme to dělat každou noc?“ zavrní sexy hlasem a obejme můj zadek
svýma nádhernýma nohama.
„I každý ráno,“ řeknu, zhoupnu boky dopředu a oba se rozpohybujeme.
„Chceš vědět proč?“
„Proč?“ zeptá se, prohne páteř a rozevře rty.
„Protože miluju šukat svou ženu,“ zasténám hrdelním hlasem. „A miluju
i svou ženu.“
Odměnou je mi divokej výkřik rozkoše, potom další a brzy se už vznáší ve
výšinách. Zanedlouho i já dělám tu věc, kterou tolik miluje – udělám se, nahlas
a pořádně. Možná i zařvu.
Rád bych řekl, že zbytek noci trávíme na horský dráze nebo ruským kole. Ale
ne. Zase zaujímáme horizontální polohu. Děláme to celou noc. Je to tak
dokonalý, jak jen svatební noc může být, a to neříkám jen proto, že si někdy
uprostřed noci objednáváme zmrzlinovej pohár se sušenkami Oreo.
Ale i to je dobrý. Protože sušenky Oreo já moc rád.
 EPILOG
O zářivě bílou stěnu našeho bytu se opírá žebřík. Natalie opatrně balancuje na
vrchní příčce a věší ceduli. Asi bych to mohl udělat místo ní, ale ona na tom
trvala a navíc, tahle ženská moc ráda sahá na nářadí.
V nářadí se vyzná, ale jde jí to hlavně s jedním mým, jestli chápete, kam tím
mířím.
No nic, ten žebřík. Vidíte, kam jsme se dostali? Nemluvil jsem do větru. Slíbil
jsem vám nemravnou historiku s žebříkem a ten slib taky dodržím.
Stojí na žebříku, protože ví, že tenhle výhled mám rád. No, co bych vám
namlouval? Miluju ho. Sedím na kraji gauče v našem obýváku a vychutnávám si
pohled, kterej se přede mnou naskýtá: moje Natalie v krátký růžový sukni, která
jí šustí na stehnech.
„Užíváš si to?“
„Stojí to za to.“
Zasměje se, zdvihne kladivo a udělá ťuk, ťuk, ťuk, dokud na stěně nevisí naše
nová cedule. Stejnou máme i v kanceláři. Píše se na ní Hammerová & Hammer
Truhlářství & Renovace. Změnili jsme si název. Ano, my. Protože je to náš
podnik. Všechno je naše.
Zjistil jsem, že ve vztahu musí člověk i trochu dávat. Nebo abych byl přesnější,
docela hodně. Natalie byla ochotná vzdát se pro mě svýho živobytí. To jsem jí
nemohl dovolit. Místo toho mě napadlo jiný řešení. Zůstala a teď vedeme firmu
společně jako manželé. Já pořád dělám fyzickou práci – koneckonců jsem
truhlář. Ale ona je naše kouzlo. To lepidlo, co nás drží pohromadě. Díky ní náš
podnik vzkvétá. Patří jí stejně jako mně. Vlastníme ho společně. Občas si nasadí
pásek s nářadím a pomůže mi dokončit zakázku, ale konečně jsme expandovali
a máme zaměstnance, který jsou spolehlivý a chodí do práce.
Natalie to všechno organizuje. Díky ní to každej den klape. „Tuhle práci jsem
vždycky milovala. Nikdy jsem se nevnímala jen jako asistentku,“ řekla, když jsem
jí po naší oficiální svatbě ve Vegas přednesl svůj návrh.
„Vždycky jsi byla něčím mnohem víc. Celá naše firma je díky tobě lepší.“
 „A budu v tom i pokračovat. Ale nepřestanu učit večerní lekce,“ řekla.
„Od ženy, která mi dokáže nakopat prdel, bych nic jinýho ani nečekal.“
Teď se otáčí tváří ke mně, jednou rukou se drží vrchní příčky a ukazuje mi
ceduli – náš podnik, naše manželství, nás. „Jak to vypadá?“
„Vypadá to jako osud. Všechno se mi na tom líbí, hlavně to, jak se k sobě ty
dvě jména hodí.“
Patří jí moje srdce, moje tělo, můj podnik i můj domov. Sdílet s ní firmu sotva
vyváží to, co mi dala ona – bezpodmínečnou lásku. A samozřejmě se mnou teď
bydlí, což znamená, že Josie hledá novýho spolubydlícího, ale to už je jiný
vyprávění.
Teď se musím věnovat svojí ženě. Jdu k žebříku, vystoupím na příčku, zvednu
jí sukni a odhrnu kalhotky ke straně.
Líbám ji, lízám a ochutnávám, dokud nezačne sténat a vydávat sexy vzdechy.
To je znamení, abych ji odvedl do bezpečí. „Pojď, vezmi mě za ruku,“ řeknu
něžně. Pomůžu jí slézt ze žebříku, zdvihnu ji do náručí a donesu na gauč, kde
roztáhne nohy a já pozřu její sladkost.
Pochopte, žebříky jsou zábavná předehra, ale když při sexu rádi riskujete,
musíte vědět, který riziko za to stojí. Nemůžu dopustit, aby mi žena spadla ze
žebříku, protože se kvůli mně šíleně udělala.
A přesně to se stane teď na gauči, kde se divoce zmítá pod dotykem mých úst.
Potom se s ní pomiluju.
Omámeně se na mě usměje a řekne: „Neměli bychom se teď jít oblíknout na
svatbu?“
Jo, jsme jedni z těch lidí. Těch, kdo se vzali ve Vegas, přijeli domů a uspořádali
svatební hostinu pro kamarády a rodinu. Rádi se bereme.
Hodně.
A proto to uděláme znovu. Abych pravdu řekl, nejspíš obnovíme sliby i po
roce – a po tom dalším a dalším taky.
 DALŠÍ EPILOG
O několik měsíců později
Bylo nebylo, žil jeden muž, jedna žena a ti na svý cestě k šťastně až do smrti
naráželi na neuvěřitelný překážky.
Ale všechny jsme je překonali.
Na tý cestě jsem zjistil, že důvěra nespočívá v důkazech. Nespočívá v tom,
jestli se necháte, nebo nenecháte oblbnout. Je to volba. Volba, kterou činíte
srdcem. To moje patří Natalii a já se musel naučit, že u ní je v bezpečí.
A vždycky bude.
Její srdce je zase v bezpečí u mě, i když mě ráda mlátí na videu.
Její série o sebeobraně má na internetu úspěch. Díky nim si ji našly nový
studentky a začaly k ní chodit na lekce, který učí několikrát týdně. Přináší jí to
radost, a když má radost ona, mám ji i já.
Ale brzy bude muset trochu zvolnit. Věci se u nás doma mění. Má trochu
kulatější bříško.
Ne, nebylo to nečekaný miminko. Nestalo se to jedný opilý noci. No tak.
Moje žena ráda plánuje – a my to plánovali. Abyste věděli, těsto možná přišlo do
trouby o naší třetí svatební noci. Tý, která proběhla v New Yorku.
My dva jsme první z našich přátel, kdo je v tom, ale pro nás je to typický. Jako
bychom měli jen dvě rychlosti: stát, nebo jet stovkou. Teď nestojíme. V tomhle
případě překračujeme všechny rychlostní limity a za několik měsíců z nás bude
kompletní rodina.
Teď jdu s Natalií na farmářskej trh, ale nejdeme tam koupit chřest nebo
rukolu. Vždycky jsme rádi riskovali a dnes budeme zase pokoušet štěstí.
Máme rande za stánkem s banány.
KONEC
 Poděkování
Obrovské díky o velikosti stánku s banány patří všem mým čtenářkám. TO
DÍKY VÁM PÍŠU! Jsem ráda, že mi posíláte své ohlasy, že čtete mé knihy a že
milujete romantiku. Jsem vděčná i spoustě lidí, kteří vám tuto knihu přinesli.
Děkuji mořské panně Jen McCoyové, bohyni obálek Helen Williamsové, Té,
která si nikdy nebere volno, KP Simmonové a Té, která mě tak dobře zná, Kim
Biasové. Vřelé díky patří i dříčce Kelley Jeffersonové, Deně Marii, která navrhla
večeři na oslavu, Lauren McKellarové, díky níž to všechno klape, a Candi
Kaneové, která je takovým paprskem slunce a dobré vůle. Hodně lásky mým
děvčatům – Kristy, Laurelin, CD, Lili, Corinne, Vi, Kendall a mnoha dalším.
Obrovské díky mému muži a dětem. A jako vždy i mým psům!
 Lauren Blakely
SLUŠNÝ
VYBAVENÍ
Z anglického originálu Well Hung
přeložila Alžběta Vargová.
Vydal DOBROVSKÝ s.r.o.,
Květnového vítězství 332/31, 149 00 Praha 4,
v edici Red v roce 2023,
jako elektronickou knihu.
Odpovědná redaktorka: Kateřina Duchoňová
Jazyková korektura: Ondřej Pfeffer
Obálka: Daniel Pocar
Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

ISBN 978-80-277-3137-4 (ePub)

ISBN 978-80-277-3138-1 (mobi)

Více informací o edici Red naleznete na:

www.nasenakladatelstvi.cz
www.knihydobrovsky.cz
e-mail: nakladatelstvi@knihydobrovsky.cz
tel.: +420 267 915 405