Lauren Blakely

PAN O
Copyright © 2016 by Lauren Blakely

Translation © Kristýna Piontková, 2022

Cover © Daniel Pocar, 2022
© DOBROVSKÝ s.r.o., 2022

twitter.com/knihydobrovsky
www.facebook.com/KnihyDobrovsky.cz

ISBN 978-80-277-2734-6 (ePub)

ISBN978-80-277-2735-3 (mobi)
 Tuto knihu věnuji svým čtenářům.
Kvůli vám píšu!
A jako vždy své drahé přítelkyni Cynthii.
 PROLOG
Když se mě zeptáte na moje tři nejoblíbenější věci, odpovědi jsou tak
snadný, že je vyslovím s lehkostí: odpálit homerun v softbalový lize,
nakreslit skvělej komiks a – ach ano – udělat ženu tak dobře, že vidí
hvězdičky.
Nebudu lhát. To poslední je moje nejoblíbenější. Dopřát ženě ohromující
orgasmus, při kterém se chytá prostěradla a kroutí se jí prsty na nohou, je
v podstatě nejlepší věc na světě.
Vyvrcholení ženy je jako letní prázdniny, vánoční ráno a dovolená na Fidži
smotané v jednom fantastickém balíčku blaženosti, která tříští okenní tabulky.
Sakra, kdybychom dokázali spoutat krásu a energii ženského vyvrcholení,
pravděpodobně bychom mohli dodávat energii městům, zastavit globální
oteplování a nastolit světový mír. Ženský orgasmus je v podstatě projevem
všeho dobrého na světě. Zvlášť když ho dodávám já, a já jsem jich dopřál
bohatě. Jsem jako superhrdina rozkoše, vykonavatel dobrých skutků, kdysi
stydlín, teď kanec, a mým posláním je rozdávat mým milenkám co nejvíc
vyvrcholení.
Jak se mi podařilo dosáhnout tohoto úžasného výkonu? Jednoduše.
V umění rozdávat orgasmy jsem studentem i mistrem. Považuji se za experta,
protože – v zájmu naprosté upřímnosti – jsem zcela, na sto procent posedlej
ženským požitkem v peřinách. Dostat ji do varu je naprostým základem,
a když nedokážete odvést svou práci, měli byste z ložnice vypadnout.
Ale hele, jsem taky dost skromný na to, abych přiznal, že se pořád učím.
Protože se ženou je vždycky co nového objevovat.
Chce to jemně, tvrdě, rychle, zlehka, drsně? Má to ráda zuby, hračkami,
mým ptákem, jazykem, prsty? Touží po něčem navíc, jako je peříčko,
vibrátor nebo kombinace výše uvedeného? Každá žena je jiná a každá cesta
k jejímu potěšení je vlastní erotickou výpravou s mnoha fantastickými
zastávkami. Dělám si mentální poznámky, studuju její signály a vždy se
vydám na práci do terénu.
Předpokládám, že to ze mě dělá Magalhãese ženského orgasmu. Pravého
průzkumníka, který se odváží vpřed, nebojácný a připravený kdykoli
zmapovat terén její rozkoše, dokud na vrcholu blaha nevykřikne.
Fajn, někdo by mohl říct, že jsem na tom závislý. Ale je něco špatného na
tom, když ženě, se kterou jsem, strašně rád dělám dobře? Jestli to ze mě dělá
chlapa, co myslí jen na jedno, pak jsem kurevsky vinen ve všech bodech.
Přiznám se bez mučení, že když potkám ženu, co se mi líbí, během několika
vteřin si představím, jak vypadá, když se udělá, jak zní, jak ji chci poslat do
výšin.
Problém je, že s jednou ženou se do toho pustit nemůžu, i když poslední
dobou můj mozek zoufale touží přijít na to, jak nažhavit právě ji. Je to epická
bitva a musím ji držet ve speciálním šuplíku, zapečetěnou a zamčenou, se
zahozeným klíčem, protože ona znamená jediné: ruce pryč.
Což je děsně na prd, protože slova, která vypouští z úst, dělají všechno
ještě tvrdší.
 KAPITOLA 1
Říká se, že muži myslí na sex 99, 99 procent času. Nečekejte, že se vám to
budu snažit vymlouvat.
Proč bych to dělal? V podstatě je to naprosto přesný, hlavně když vezmete
v úvahu, že zbývajících 0,01 procenta mozkové kapacity se neúnavně věnuje
nalezení ovladače.
Ale v mým případě – a připouštím, že na mou obranu – je sex součástí mé
práce.
Stejně jako klábosení a rozdávání autogramů. Proto jsem tady v An Open
Book, skvělým knihkupectví na Upper West Side. Když před pár hodinama
začal tenhle podpisovej mejdan, klikatila se ode dveří dlouhá řada fanoušků.
Událost, kterou zorganizovala moje televizní společnost, je téměř u konce,
takže se fronta zkracuje. Dav složenej padesát pět ku čtyřiceti pěti ve
prospěch něžnějšího pohlaví, což absolutně není něco, na co bych si chtěl
stěžovat, zvlášť když před několika lety byli skoro všichni moji fanoušci
chlapi.
Někteří pořád jsou. Jako tenhle chlápek.
„Moje oblíbená epizoda vychází z tohohle,“ pisklavým hlasem řekne
rozcuchanej divnej puberťák, když ukazuje na panel, na kterým je pan
Orgasmus zachraňující tucet prsatejch krásek z odlehlýho ostrova, kde byly
až příliš dlouho ochuzený o sex. Výsledek? Jejich vyčerpaný zásoby rozkoše
klesly na děsivě nízkou úroveň a doplnit je mohl jen animovanej maskovanej
křižák.
Otřesu se při pomyšlení na to, čím si ty ženský musely projít, než dorazil
hrdina, aby zachránil situaci.
„Jo. Tenhle je boží,“ rychle se na kluka ušklíbnu a pak vážně přikyvuju.
„Pan Orgasmus prokázal těm dámám velkou službu, že?“
„Ano,“ odpoví kluk s vykulenýma upřímnýma očima. „Strašně jim
pomohl.“
Je to divný, protože je mu asi šestnáct a část mě si pomyslí: proč se kurva
díváš na můj nemravnej seriál? Ale na druhou stranu to chápu. Když jsem
byl v jeho věku, o holkách jsem taky neměl ani páru. Což pravděpodobně
vysvětluje, proč jsem začal kreslit Dobrodružství pana Orgasma, kdysi
online animák, teď noční televizní senzaci, která zahrnuje příběh o výše
zmíněným dobrým skutku provedeným čestným hrdinou.
Čestným.
 Řekl jsem čestným.
Ve své hlavě.
Nicméně, tohle byla rozhodně oblíbená epizoda a jeden z důvodů, proč
moje televizní společnost shromáždila některý moje starý komiksy do tohoto
grafickýho románu od mojí maličkosti, Nicka Hammera. Speciální vydání
a tak, o čemž vypovídá embosovaná zlatá pečeť na obálce.
„Můžete napsat věnování Rayovi?“ zeptá se, a když pozvednu černou fixu,
koutkem oka zahlédnu záblesk zlata, potom ruku v kapse.
No do prdele.
Myslím, že vím, co ta ženská ve frontě za Rayem právě udělala.
Podepíšu se a předám mu knihu. „Jdi a rozdávej rozkoš, Rayi,“ řeknu mu,
jako by to byla mantra. Ťuknu si s ním pěstí a on se krátce podívá na svou
ruku, jako by mu požehnal nějakej mistr.
Jasně, že jo.
„Máte moje slovo. Chci být šiřitelem rozkoše,“ pronese Ray obřadně,
když si tiskne knihu k hrudi a recituje jednu ze slavnejch vět pana Orgasma.
Člověče, jednou ten frajer vytře ženskejm zrak. Má v sobě pořádný
odhodlání. Ale ještě ne. Protože, chápete, je mu šestnáct.
Podívám se na další osobu v řadě a prakticky mě oslepí objem
vystavenejch prsou. Je to dost na to, aby se aktivoval úplnej mužskej trans,
ten skelnej, zpitomělej pohled, kterej v chlapovi dokážou vyvolat jenom
kozy. Nejsem vůči tomu imunní, protože… kozy.
Jsou jedním z mých nejoblíbenějších hřišť.
Ale mám za sebou pořádnej trénink, jak s tímhle stavem bojovat. Součástí
mý práce je styk s veřejností a já nemůžu jen tak s pusou dokořán
bezmyšlenkovitě zírat na prsa. Tahle žena ovšem mý schopnosti podrobí
zkoušce. Má na sobě bílý tričko s hlubokým výstřihem. To je pro většinu
chlapů kryptonit.
Nakloní se dopředu, aby se ujistila, že dostanu místo v první řadě.
Rozhlížím se kolem a doufám, že se Serena, velmi těhotná, věčně usměvavá
a krom toho taky důvtipná PR pracovnice, která se věnuje mýmu seriálu
v Comedy Nation, rychle vrátí z další přestávky na záchod. Je to
profesionálka, co ví, kdy má dychtivý dámy držet na uzdě.
Hele, já si nestěžuju. Vůbec mi nevadí, že se někteří diváci seriálu na
podobných akcích trochu rozvášní. To je v pořádku. Ale mám pocit, že tahle
by si hrát neměla.
 „Ahoj,“ pozdravím s úsměvem odbarvenou blondýnku. Interagovat.
Zapojit se. To je součást práce. Být veřejnou tváří oblíbenýho televizního
seriálu, kterej v současný době poráží konkurenci v jedenáct večer – a taky
všechny pořady, co běží dřív večer. Šéf televizní společnosti je z toho
nadšenej a zároveň ho to přivádí k naprostýmu šílenství. Ale o tom až
později.
Ta ženská si přitiskne ruku k hrudi a zkouší osvědčenou taktiku, jak muži
způsobit trans. Zůstávám netečnej. „Já jsem Samantha a váš seriál mám moc
ráda,“ zacukruje. „Nedávno jsem si o vás taky četla v časopise
Men’s Health. Zapůsobilo na mě, že jste oddaný nejen řemeslu, ale i svému
tělu.“ V tom článku – protože je to Men’s Health – byla moje fotka, jak
cvičím. Pak ta žena, protože není zrovna nenápadná, bloudí šedýma očima po
mých potetovaných pažích, po mý hrudi a no, nazývejme věci pravými
jmény. V podstatě se se mnou snaží spářit očima přímo tady v knihkupectví.
„Oddanost je moje druhé jméno,“ řeknu s úsměvem a posunu si brýle výš.
Jsem z ní nervózní a není to tím bohatým výstřihem, ale spíš tím, co si před
pár minutama ve frontě strčila do kapsy.
Skloní se blíž a přisune knihu přes stůl ke mně. „Jestli chcete, můžete se
podepsat přímo tady,“ zašeptá Samantha a prstem si přejede po výstřihu.
Rychle rukama popadnu knihu. „Díky, ale zjistil jsem, že titulní strana je
stejně tak skvělým umístěním.“
„Měl byste tam nechat svoje číslo,“ dodá, když se podepíšu Nick Hammer
a podám jí knihu.
„Je to zvláštní, ale já vlastně svoje číslo neznám,“ řeknu s neškodným
pokrčením ramen. „Kdo si dneska ještě pamatuje čísla? Zvlášť ty vlastní?“
Kde je sakra Serena? Doufám, že neporodila na dámských záchodech.
Samantha se zachichotá a přejede po mým podpisu dlouhým, sladce
růžovým nehtem. „Hammer,“ řekne nesměle a nechá si to slovo převalovat
v ústech. „Je to vaše pravé jméno, nebo je to důvěrná přezdívka pro –“
Ne, ne, ne.
Ukončit.
Do toho nemůžu jít. Nebudu hrát hru na sprostý synonyma k mýmu příjmení
se Samanthou, která se mi chystá přejet těma ostrýma nehtama po paži.
„Ach, promiňte. Neupadlo vám něco?“
Narovnám ramena, když uslyším známej hlas – humor prováděnej
s kamennou tváří a současně čirá nevinnost.
Blondýnka se lekne. „Ne,“ vyštěkne na tazatelku. „Nic mi nespadlo.“
 „Jste si jistá?“ Tón plný naprosté obavy.
Nemůžu se ubránit úsměvu, který se mi rozlívá po tváři, protože vím, že
žena, co se za tím hlasem skrývá, chystá něco záludnýho.
Harper Holidayová.
Zrzavý vlasy. Modrý oči. Tvář sladkýho, sexy anděla, tělo drsňačky,
princezny-ninja bojovnice a ústa, který umí dokonale podat sarkasmus.
Zahrál bych si hru na sprostý synonyma, sprostý antonyma… S ní cokoli
sprostýho.
Harper vykročí zpoza blondýnky ve frontě a rozevře dlaň. „Protože jsem
si docela jistá, že tohle je váš snubní prsten,“ řekne s ustaraným výrazem
v jasně modrých očích, vytáhne z dlaně zlatý snubní prsten a podá ho lačné
blondýnce.
„Ten není můj,“ namítne žena a z hlasu se jí vytratí všechna koketní
sladkost.
Harper si plácne druhou rukou do čela. „Aha, moje chyba. Ten svůj jste si
před pár minutami strčila do kapsy. Sem.“
Ukáže na její pravou kapsu a opravdu je tam obrys něčeho, co vypadá jako
snubní prsten. Přesně to jsem měl podezření, že ve frontě udělala. Schovala
ho. Nejspíš zapomněla, že ho má na sobě, a pak se ho na poslední chvíli
snažila schovat.
Vdaná žena zbledne.
Přistižena.
„Tenhle,“ pokračuje Harper, zvedne prsten a nechá na něj dopadnout
světlo ze stropu, „tenhle mám po ruce pro podobné situace.“
Samantha zamumlá mrcho, otočí se na podpatku a odpochoduje pryč.
„Užijte si tu knížku,“ zavolá Harper, pak se podívá na mě, nakloní hlavu
a střelí po mně úsměvem právě jsem ti zachránila zadek. Po svém napodobí
fanynky pana Orgasma a řekne: „Nick Hammer. To je vaše pravé jméno?“
A najednou doufám, že Serena zůstane na záchodě ještě hodně dlouho.
 KAPITOLA 2
Hammer je moje pravý příjmení.
Na to se mě ptají pořád. Všichni si myslí, že je falešný. Jako by to bylo
umělecký jméno, pseudonym nebo moje striptérský jméno z dob, kdy jsem se
pro peníze tvrdě nadřel.
Dělám si legraci. Nikdy jsem nebyl striptér.
Ale měl jsem to štěstí, že jsem získal vymazlený příjmení, a mám
dvojnásobný štěstí, protože kdybych byl holka, rodiče by mi dali jméno
Sunshine. Místo toho máma pojmenovala Sunshine svou pekárnu a svý syny
nazvala Wyatt a Nick. Naše malá sestra přišla na svět pár let po zrození
pekárny, takže se tomu hipísáckýmu jménu taky vyhnula, ale z Josie to jde
rozhodně cítit. Má svobodnýho ducha.
Ukážu na prsten, kterej má Harper v ruce. „Odletěla jsi o víkendu do
Vegas a vzala si Penna? Nebo počkat. Byl to Teller?“
„Ne. Criss Angel,“ řekne, když si strká prsten do červený kabelky, která je
tak velká, že by mohla poskytnout bezpečnej přístav uprchlíkům.
„Ale vážně. Proč s sebou nosíš snubní prsten?“
„Mohla bych ti to říct, ale to bych porušila kodex 563 z Kouzelníkovy
příručky tajemství, která byla sepsaná proto, aby obyčejní smrtelníci jako ty
zůstali v nevědomosti.“
Poklepu si na hruď a zakroutím hlavou. „No dovol. Nejsem obyčejnej
smrtelník. Ven s tím.“
Přitiskne si dlaň ze strany k ústům a hlasitě zašeptá: „Je falešnej. Sehnala
jsem si ho, abych minulý víkend na večírku mohla předvést malý
eskamotérský trik.“
„Zafungoval?“
Přikývne a rty se jí zvlní do úsměvu. „Kouzelně. Proměnila jsem ho
v prsten Green Lanterna. Ten kluk byl v úžasu.“
„A to právem. Mimochodem,“ řeknu a nakloním bradu směrem k dávno
zmizelé dámě, „děkuji. Chvíli jsem si myslel, že má možná v kapse ovladač
k vibrátoru.“
Vytřeští oči. „To se někdy stalo?“
Přikývnu a zakoulím očima. „Jednou. Na setkání s fanoušky.“
„Fanynka si to vážně dělala ve frontě?“
„Buď to, nebo se jen rozehřívala na později. Ale neboj se. Jsem nadšenej,
žes mě zachránila i před tou taktikou tajnýho schování snubního prstene.
Myslím, že bys mohla být superhrdinka.“
„To jsem já. Přiřítím se odnikud a zachraňuji nic netušící muže před
vdanými ženami s nebezpečnými manžely, kteří by chtěli vymlátit duši
z šíleně populárních kreslířů. Až ti řeknu, že její manžel měří asi tři metry,
má ruce velký jako děla a nosí na rukou boxery, nejspíš mě budeš chtít
pozvat na kafe. Viděla jsem ho před knihkupectvím, než jsem vešla.“
„Vede taky ilegální zápasy?“
Přikývne s předstíranou vážností. „Jo. Je to Zlosyn. To je jeho bojové
jméno.“
„Zjevně ti dlužím tu kávu. Možná i kousek dortu, abys věděla, jak moc si
cením toho, že jsi mě zachránila před Zlosynem.“
„Nepokoušej mě. Dort je moje náboženství.“ Ztiší hlas. „Dlouho jsem
přemýšlela, jestli použít trik s prstýnkem, nebo jí dát tohle,“ ponoří ruku do
tašky a vytáhne fialové brýle, „a navrhnout jí, aby si je nasadila, aby tě
mohla líp vojíždět očima.“
Rozesměje mě její volba slov. „Jsou na to speciálně navržený? Jestli jo,
tak bych si vážně rád jedny pořídil.“
Abych je použil na tebe.
Znovu přikývne. „V East Village je obchod, kde je prodávají. Musí se
speciálně objednat, ale můžu ti je sehnat,“ řekne a pak se začne přehrabovat
v tašce. Je jako Hermionina kabelka. Ano, přečetl jsem všechny díly
Harryho Pottera. Je to ten nejlepší příběh všech dob.
Vytáhne z tašky výtisk mé sbírky a položí ji na stůl. „Můžeš to podepsat
Heleně?“
Střelím po ní pohledem, když uvnitř knihy uvidím účtenku. Koupila ji tady.
„Harper, nemusela jsi sem chodit, abych ti podepsal knížku. Já bych ti ji
dal.“
Mrkne. „Dobrý vědět, že patřím mezi VIP. Prozatím mám klientku, která je
do tebe tajně zamilovaná. Takže jí tohle dávám jako dárek.“
„Vyřiď Heleně, že ji pan Orgasmus pozdravuje,“ řeknu, když ji
podepisuju.
Jakmile vzhlédnu, Harper má nasazený fialový brýle.
Zamrkám.
Do prdele. Je v nich fakt žhavá. Jako chlap, co nosí brýle, jsem ulítlej na
holky v brýlích a nikdy předtím jsem v nich Harper neviděl. Nebudu lhát –
fantazie o sexy knihovnici je v tomhle silná. Myslím v mý hlavě a bavíme se
tu o pouzdrový sukni, lákavě rozepnutý přiléhavý bílý halence a Harper
sklánějící se nad stolem, připravený dostat výprask za to, že špatně založila
nějaký knihy.
Prohlíží si mě, jako to dělala ta žena ve frontě, a rozpustilým tónem
zašeptá: „Fungují, Nicku?“
Rozhodně, ale ty ani nepotřebuješ brýle, abych se od tebe chtěl nechat
vojet očima. Taky si představuju, jak vypadáš jen v nich.
Počkat. Sakra. Ne.
Plácnu těch 99,99 procent svýho mozku, který na to právě myslely. Protože
Harper je sestra mýho nejlepšího kamaráda. A Spencer už slíbil, že jestli se
jí někdy dotknu, oholí mi všechny vlasy a obarví obočí. Ne že bych se
Spencera bál, jen mám prostě moc rád svoje vlasy. Jsou světle hnědý, hustý
a – no, budu prostě upřímnej – klidně bych mohl dělat reklamy na šampon.
Tak. Řekl jsem to.
Ale taky žádnou z těch zatracenejch fantazií, který jsem o Harper měl,
nemám v plánu uskutečnit, ačkoliv ta, kde je ohnutá přes kuchyňskou linku, je
v poslední době obzvlášť silná. I když to není fér vůči té fantazii u stěny, že?
Poznámka pro mě: Večer vrátit tu se stěnou zpátky do oběhu.
Ale zpět k její otázce ohledně brýlí.
„Fungují kouzelně,“ řeknu jí, opakuju její slova.
Sundá si je a podívá se za sebe. Zůstalo tam pár fanoušků, kteří
poklepávají nohama, v ruce svůj výtisk. „Okrádám tě o čas. Měla bych odsud
vypadnout.“
„Počkej, už jsem skoro hotovej. Nechceš si dát za patnáct minut to kafe?“
zeptám se a pak rychle dodám: „Jako platbu za tvé záchranné služby.“
„Hmm. Dá se v tomhle městě někde sehnat kafe?“ Poklepe si na bradu,
jako by se nad tím skutečně zamýšlela.
Ztěžka si povzdechnu a hraju její hru. „Dobrá poznámka. Najít kavárnu je
vážně těžký. Ne že by byla na každým rohu nebo tak něco.“
Chápavě přikývne. „Obvykle po ní musíš pátrat široko daleko. Může to
zabrat i několik hodin.“ Luskne prsty. „Hele, uvidíme, co dokážu s mapou.
Když najdu šálek kávy v okruhu řekněme padesáti metrů od knihkupectví,
pošlu ti polohu.“
„Rozumím.“
Zasalutuje mi, otočí se na podpatku a přísahám, že ji dychtivě nepozoruju,
jak se proplítá knihkupectvím na cestě ven. Dobře, fajn. Možná strávím tři
nebo čtyři vteřiny prohlížením jejího pozadí. Maximálně pět vteřin. Ale je to
velkolepej zadek, takže mi přijde škoda si ten výhled neužít.
 Serena se vrátí, zaparkuje u stolu vedle mě a následujících patnáct minut
se soustředím na svoje fanoušky, podepisuju a povídám si s nimi, interaguju
a zapojuju se.
Když akce skončí, podívám se po zprávě od Harper a jsem nadšenej, když
ji objevím. Vyťukám odpověď a pak pomůžu Sereně se narovnat. Je to
přímočarej člověk, na mým seriálu začala pracovat před pár lety, ještě než se
vyšplhal vysoko ve sledovanosti. „Vedl sis dobře, zlatíčko. Omlouvám se, že
jsem na nějakou dobu zmizela,“ řekne a stočí si kudrnaté černé vlasy do
skřipce, než se postaví a nabere si do kabelky fixky. Poplácá se po břiše.
„Přísahám, že jsem si na pár minut myslela, že porodím na záchodě
v knihkupectví.“
„Zvláštní, bál jsem se toho samýho. Kdybys porodila, pojmenovala bys to
dítě po mně, že?“
„Ne, kdybych porodila na záchodě, chtěla jsem ho pojmenovat Dekl,“
řekne a pak zvedne prst. „Jo, málem bych zapomněla.“ Takto vždycky
předesílá žádosti od šéfa televize. „Gino chce, abys byl ve čtvrtek na jedné
akci. Je to jen malá charitativní akce v bowlingové herně, ale chce tam mít
všechny své domácí hvězdy.“
„Samozřejmě, že tam budu,“ slíbím a beru si bundu. Dá se na to snad říct
něco jiného? Ať už je Gino paranoidní čůrák, nebo ne, řídí na kabelovce
časový sloty a rád mi připomíná, že před pár lety, když pracoval ve
vývojovým oddělení, vybral můj online komiks, aby z něj udělal animovanej
seriál. Jsem mu zatraceně vděčnej, že mi dal šanci, ale on tak nějak žárlí.
Mám podezření, že je to proto, že před lety vytvořil seriál, kterej rychle
zmizel ze záře reflektorů, a žádná z jeho snah o vytvoření něčeho dalšího
neměla úspěch.
„A víš, jak to chodí,“ řekne Serena, když si zapíná kabelku, procházíme
regály a míříme k východu.
Odrecituju pravidla: „Gino chce, abych byl okouzlující, ale ne tak
okouzlující, aby ženy balily mě místo něj. A měl bych být skvělej
v bowlingu, pokud budu v jeho týmu, a pokud ne, měl bych kazit hru, aby
vyhrál on. Protože když nebudu hrát jeho hru, o to větší je šance, že mě za pár
týdnů podrazí, vzhledem k tomu, že na konci měsíce proběhnou jednání
o smlouvě.“
Poklepe si prstem na nos. „Perfecto.“
„Skoro jako bych si zvykl na jeho naprosto nestálou povahu.“
 Usměje se. „To je náš šéf. Víš, že byl zvyklý být středem pozornosti,
dokud ses neobjevil ty. Ty máš všechno a to ho přivádí k šílenství. Ale
opravdu si cením toho, že děláš tyhle veřejné akce.“
Rozhlídnu se po knihkupectví plným zákazníků, z nichž někteří si právě
koupili mou sbírku komiksů. Byl jsem požádán, abych šel na bowling
s vedoucím pracovníkem televize, kterej je šílenej, náladovej pitomec, ale
kterej mi podepisuje tučnou výplatu. Můj seriál válí. Rochním se v penězích
a chvále a daří se mi u žen. Něco se jim na tom strništi, tetováních, brýlích
a vlasech líbí, a taky na tom, že moje kdysi štíhlá postava je plná
vypracovaných svalů.
Život je fajn.
„Sereno, ujišťuju tě, že účast na večírku není žádné utrpení. Skutečnost, že
šéf kabelovky ze mě má nějaký divný komplex, je krásný příklad problému
prvního světa.“
„Ne,“ řekne ostře, když dojdeme ke dveřím knihkupectví. „Víš, co je
skutečný problém prvního světa? Onehdy jsem šla do Ben & Jerry’s a vzala
si domů půl litru zmrzliny. Chtěla jsem dvě příchutě. Kokosovou pro mě
a mangový sorbet pro manžela. Ale hádej co?“
Držím si ruku na čele jako věštec. „Neměli kokosovou.“
„Hůř,“ bouchne mi rukou do hrudi a svou rozjařeností mě prakticky svalí
do regálů s novinkami. „Zapomněli mezi ně dát voskový papír, aby oddělili
příchutě. Mango vyteklo do kokosu,“ řekne s úšklebkem.
Zamračím se. „To je opravdu hrozný. Kéž bych se nikdy nedozvěděl, že se
stala tak strašná věc. Nejsem si jistej, jestli tu představu dokážu dostat
z hlavy.“
Nato se rozloučím se Serenou a zamířím do kavárny Peace of Cake, kde na
mě Harper mává od stolu vzadu. Čte mou knihu.
Je špatně, že si přeju, aby ještě pořád měla ty brýle?
Ale s brýlema nebo bez, dělá se mnou divy.
 KAPITOLA 3
Dělíme se o kousek dvojitýho čokoládovýho dortu.
Vím, jak to vypadá. Jako rande.
Ale není. Jde o to, že v téhle cukrárně/kavárně jsou ty kousky obrovský.
V žádným případě ho nemůžete sníst sami, pokud jste se nenarodili se dvěma
přihrádkama na moučníky. Miluju zákusky, ale mám jen jednu.
Mimoto, takhle to mezi náma není. Znám Harper snad celou věčnost,
protože tak dlouho jsem nejlepší kamarád se Spencerem. My tři jsme chodili
na stejnou střední školu, ovšem Harper je o tři roky mladší než já, ale ne že
bych při myšlenkách na ni šermoval levou rukou, když jsem byl ve čtvrťáku
a ona v prváku. Tehdy jsem o ní takhle nepřemýšlel.
Kromě toho jsem pravák.
Každopádně teď, když nám oběma táhne na třicet a žijeme v New Yorku,
čas od času někam vyrazíme. Možná ještě víc od té doby, co se Spencer
zasnoubil. V poslední době je mnohem míň dostupnej. Někdy s Harper
o víkendech chodíme do kina a sedět vedle ní je pro mě poslední dobou
jedním slovem rozptylující.
Řekněme si to na rovinu: Harper není jako sexy roztleskávačka. Není
Victoria’s Secret sexy.
Je sexy podivným způsobem. Šprťácky sexy. Sexy jako fantazie hráče
počítačových her. Zacvičit si chodí na kickbox, tvrdě soutěží v našich letních
softbalových zápasech a ví, na jaký koleji by byla v Bradavicích. Patří do
Mrzimoru a ano, vzrušuje mě, že si nevybrala Havraspár nebo Nebelvír, jak
to obvykle dělají všichni ostatní, ale vybrala si kolej známou svou oddaností.
A zatraceně, je to kouzelnice. Živí se tím. Ta kočka si platí účty
předváděním eskamotérských triků a klamáním lidí.
To je ta nejžhavější profese vůbec – víc sexy než barmanka, modelka nebo
rocková hvězda. I když, možná ne víc sexy než knihovnice.
Upřímně řečeno, ještě před pár měsíci mě tyhle myšlenky nenapadaly. Až
do dne, kdy mě loni v létě požádala, abych jí pomohl vyrovnat účty s jejím
bratrem za něco, co jí před lety udělal. Aby se pomstila, předstírali jsme, že
na to vlítnem na tréninku softbalu.
Sundal jsem si tričko, ona mi přejela rukama po hrudi a zbytek už je
historie. Těch 99,99 procent mýho mozku tam s ní ten den v Central Parku
začalo chodit.
 Hele, jsem chlap. Tak jednoduchý to je. Nejsme komplikovaní a každý,
kdo se z nás snaží komplikovaný udělat, kecá. To neznamená, že nejsme
schopni rozvinutejch pocitů, emocí a všeho toho kolem. Ale když jde o ženy,
stačí málo, aby se nám rozsvítilo v hlavě.
A ten den se spínač Harper zapnul naplno.
Snažím se co nejvíc soustředit na planý tlachání, místo toho abych
procházel možnostmi, jaký spodní prádlo může mít na sobě, zvlášť když
u lemu jejího svetru s véčkovým výstřihem vidím náznak černýho saténovýho
ramínka. Snažím se nepředstavovat si, jak vypadá zbytek toho sexy oblečení.
Pozdě. Teď si to představuju, v duchu vidím, jak krajka obepíná její tělo,
a je to krásnej obraz. Díky, mozku, že se nikdy nebojíš do toho jít. Ale teď se
musím soustředit na konverzaci.
Ukážu na dort, na kterým pracujeme. „Na stupnici od jedné do deseti. Co
bys dala tomuhle dortu?“
S vidličkou připravenou ve vzduchu zírá do stropu. „Extáze.“
„Myslím, že to není na stupnici.“
„Říkala jsem, že dort je náboženství.“
„Tak to by bylo příhodné další extatické vyvrcholení.“
„Vyvrcholení. Řekl jsi vyvrcholení,“ řekne s vážnou tváří.
„Vlastně to říkám často.“ Opřu se o židli, působím nenuceně.
„Já vím.“ Zahýbe obočím, pak zašeptá: „Než jsi přišel, vychutnávala jsem
si tvoji knihu. Je tak nemravná.“ Říká to, jako by to bylo tajemství. Jako by
se právě poprvé dozvěděla, že můj komiks je oslavou nemravnosti. „Co bych
opravdu ráda věděla, Nicku Hammere, je,“ řekne a vyslovuje moje jméno
způsobem, kterýmu se ta blondýnka z knihkupectví ani nemůže přiblížit,
„odkud pramení vaše inspirace.“
To ani nechceš vědět, Harper.
Předstírám, že zkoumám zákusek. „Myslím, že tenhle dort bude něčím
řízlej.“
Dá si kousek a zamrká. „Jo, lahodností. Tím je to cinknutý.“
Kurva, chápete, co mám na mysli? To už je moc. S ní je opravdu těžký
nemyslet na to, jaká by byla v posteli. Funguje neustále ve stavu slovního
škádlení, který je flirtováním, ale ne tak docela. Konečnej důsledek? Já jsem
kočka a ona používá laserový ukazovátko. Honím se za červeným světlem,
ale nikdy ho nemůžu chytit. Fakt, že jsem single, nepomáhá. Nemám vůbec
nic proti sexu na jednu noc, ale nejsem tak docela chlápek na jednorázovky
jako spíš sériovej monogamista. I když do žádné, se kterou jsem byl sériově
monogamní, včetně té poslední, která je teď v Itálii a pracuje na knize, jsem
se nikdy nezamiloval.
Tudíž jsem stoprocentně volnej, o ženu sedící naproti mně mám rozhodně
zájem, ale v žádným případě ji nemůžu mít.
Napiju se kávy a ona sáhne po horké čokoládě. Protože nemůžu strávit
celou dobu zíráním na její rty na hrnku, rozhlídnu se. Police u pokladny jsou
plný fantasticky vypadajících moučníků a nabídka na tabuli zahrnuje vedle
standardního výběru kávy i příchutě, po nichž se sbíhají sliny. Peace of Cake
je narvanej. Dřevěný stoly jsou téměř přeplněný směsicí lidí z Upper West
Side – maminkama, tatínkama a malýma dětma, ale i dvacátníkama a páry.
„Tak kolik jich bylo?“ Harper kývne směrem ke knihkupectví.
„Kolik bylo čeho? Prodaných knih?“
Zakroutí hlavou. „Kolikrát tě tam někdo nabaloval?“
Zasměju se, ale neodpovím jí.
„No tak,“ naléhá a poklepává na stůl. „Takovej fešák jako ty. Středem
pozornosti. To musela být, co… každá druhá fanynka?“
Při jejím popisu se mi nastraží uši. I ostatní části těla. Ale podívejte, není
to tak, že by řekla fešák jako kompliment. Říká to, jako by to byla nějaká
známá skutečnost. Proto se v ní nemůžu vyznat. Nemám tušení, jestli její mysl
ten den v parku taky změnila směr od Kamarádova do Nemravnomyšlenkova.
„Ne, ne každá druhá fanynka,“ řeknu.
„Ale každá další druhá fanynka?“ zeptá se a já se znovu zasměju její volbě
slov, jako by „každá další druhá“ něco znamenalo.
„Řeknu jen, že jsi byla skvělej štít, když jsem tě potřeboval.“ Lusknu prsty.
„Hele, mám nápad. Za pár dní mám jednu akci.“ Řeknu jí podrobnosti, který
se mnou sdílela Serena, a zasvětím ji do divných problémů se žárlivostí
mýho šéfa. „Ale Gino stejně chce, abych přišel, takže bys měla jít se mnou.“
„Jako štít? Aby po tobě ženský nevyjížděly?“ zeptá se a dá si další kousek
dortu.
„To zpravidla nedělají, když jsi tam s kamarádkou.“
Mává vidličkou od sebe ke mně a zpátky. „Mám předstírat, že je to
rande?“ Řekne to, jako by to byla ta nejšílenější představa na světě, což mi
napovídá, že se musím přestat zabývat myšlenkama na to, že mi Harper
Holidayová ještě někdy přejede rukama po hrudi. Ne že by potřebovala
vědět, že jsem před pár týdny nakreslil obrázek jejího obličeje při orgasmu.
Co? Bylo to tak špatný? Vždyť se tím živím. Není to tak divný. Krom toho
jsem ten soubor smazal. Jen jsem blbnul na počítači, přísahám.
 „Jako to předstírali Spencer a Charlotte?“ dodá, jako bych mohl
zapomenout na jejich podvod, zvlášť když svým způsobem vyšel – svatbu
mají za dva týdny.
„Ne, to by bylo ubohý, kdybychom udělali to samý,“ řeknu a zabořím se
do čokolády pro další sousto. „To by bylo, jako kdyby autorka milostných
románů použila stejnou zápletku hned v následujícím díle.“
To její skeptické obočí se zase zvedne. „Odkud ty víš něco o zápletkách?“
„Píšu seriál.“ Kreslím a píšu, ale vy to chápete.
„Ten tvůj je animovaná parodie na nemravnýho superhrdinu. A přesto se
tak vyznáš v zápletkách milostných románů?“
„Před pár měsíci jsem chodil s jednou spisovatelkou.“
„Jaký to bylo?“
„Hm, bylo to jako randění,“ řeknu suše.
Obrátí oči v sloup. „Ne. Chtěla s tebou nacvičovat?“
Zasměju se, líbí se mi, jak směle se ptá. „Myslíš ty scénky, Harper?“
Přikývne a znovu se napije.
Taky přikývnu. „Chtěla.“
„A ty?“ Pokládá hrnek a z jejího tónu čiší zvědavost.
„Jo.“
„Páni. Když jsi četl její knihu, bylo to jako vidět odhalenej svůj život?“
„Tahle ještě nevyšla. Myslím, že je další na řadě.“
„Co se s ní stalo?“
„Skončilo to,“ odpovím s pokrčením ramen. Netrápím se tím. Těch pár
měsíců, co jsme byli spolu, jsme si užili.
„Proč?“
Protože to byla zábava, nic víc. A protože J. Cameronová – to je její
pseudonym – je posedlá svojí prací. Fikce je její svět. Navíc odletěla do
Itálie. „Odjela do Florencie. Myslím, že tam se bude odehrávat její další
kniha,“ řeknu Harper.
„A já se budu těšit, až si přečtu tu, ke které jsi jí“ – naznačí rukama
uvozovky – „pomáhal s výzkumem.“
„Možná ti nikdy neřeknu její pseudonym.“
„Já to z tebe dostanu,“ řekne, když se napiju kávy. „Píše ty laciný sexuální
scény, kdy chlap říká holce, že ji miluje, zatímco je v ní nebo hned potom?“
Málem smíchy vyplivnu pití. „Ježíši. Já vážně nevím, jak moc laciný ty
scény jsou. Nečtu milostný romány.“
 „Možná bys měl. Některý jsou pěkně žhavý,“ řekne se zkušeným
zábleskem v očích, než se vrátí k věci. „Takže ta akce. Abych si to ujasnila.
Chceš, abych ti dělala parťáka a pomohla ti s tvým šéfem, kterej je takovej
blb, že se nedokáže vyrovnat s tím, že seš mužnější než on a přitahuješ dámy
jako kocour hárající kočky?“
Sakra, kéž by to slovo nepoužila v tak těsné blízkosti továrny na nemravný
myšlenky uvnitř mý hlavy. „Takhle bych to neřekl.“
Harper ukáže směrem ke knihkupectví. „Soudě podle toho, jak moc na to ta
ženská v obchodě chtěla vlítnout, hádám, že po tobě pořád někdo jede,“
řekne a já bych zněl jako naprosto namyšlenej parchant, kdybych přiznal
pravdu. Ano. Stává se to kurevsky často, ale tak jako dneska to nebylo
vždycky. S úspěchem přichází větší zájem žen a větší zájem nejen o mě, ale
i o moje přednosti. Mám na mysli osobní aktiva, ne ty z masa a kostí, ale ty
se jim taky líbí.
Místo odpovědi pokrčím rameny.
Usměje se. „Už půjdu, Nicku. A až budu něco potřebovat, požádám tě
o laskavost. Platí?“
„To by šlo.“
Natáhne se po dortu, namočí prst do polevy, přiloží si ho k ústům a olízne
ho. Ach bože. Sakra. Proč mě takhle mučí? Do prdele, díky bohu, že sedím.
Nemusí vědět, že v posledních dnech tvoří polovinu ingrediencí v mé
instantní směsi na erekci – stačí přidat neúmyslnej komentář sexy dračice,
kterej nevím, jak pochopit, a je zaděláno.
„Dívej! To je Anna Úžasná!“
Harper trhne hlavou směrem k tenkýmu hlásku volajícímu její umělecký
jméno. Na dětských večírcích, který pořádá, svoje pravý jméno nepoužívá.
Pro ně je Anna Úžasná, kouzelnice. Říká, že je jednodušší udržovat si
facebookovej profil se svými přáteli z vysoký, když s ním nepojí svou práci.
Po tváři se jí rozlije širokej úsměv, vyskočí ze židle, skloní se a pozdraví
dívku s rozcuchanýma hnědýma vlasama a sprškou pih na nose. Harper si
přiloží ukazováček na rty a zašeptá: „Zavři oči.“
Holčička poslechne, a když jí Harper po dvou vteřinách řekne, aby oči
otevřela, vytáhne jí zpoza ucha pečlivě složenou dolarovou bankovku.
Holčičce spadne brada. Pozor, spoiler: Harper vytáhla tu bankovku z kapsy,
když měla ta malá zavřený oči. „Ale počkej,“ řekne Harper hlasem
kouzelnice a pak levou rukou zajede holčičce za druhý ucho a má v ní další
bankovku, tuhle složenou jako papírový letadlo.
 Dobře, nemám ponětí, jak se jí to povedlo.
„Seš suprová,“ řekne dítě v úžasu a pak se podívá nahoru na svýho tátu
a Harpeřiny oči ji následují. Táta je vysokej a statnej a mám podezření, že
pokud je svobodnej, o čemž absence prstýnku napovídá, pravidelně boduje.
Ne, nepřipadá mi přitažlivej, protože mě chlapi nepřitahují. Prostě poznáte,
že někdo vypadá dobře, když je dvojníkem Chrise Hemswortha. Harper se
postaví a zavrávorá. Natáhne ruku a přidrží se stolu.
„Aaa… huuu… hooo…“
Co to–?
Napřímím se, moji zvědavost vzbudí Harpeřin pokus mluvit novým
jazykem.
Počkat, jenom se jí nedaří říct ahoj.
„Ahoj, Anno,“ pozdraví chlapík, pak ztiší hlas a zašeptá, jako by její
pravý jméno bylo jejich speciálním tajemstvím: „Harper.“
A rozhodně to zní, jako by si vyslovení jejího jména užíval. Do prdele.
Hemsworthovu dvojníkovi se líbí.
Harper znovu otevře pusu. Z těch krásnejch rtů vychází něco, co zní jako
Hóóój, Simone.
„Jak se máš? Tohle místo je skvělé, že?“ zeptá se.
Myslím, ale nejsem si jistej, že odpoví ano. Nebo by to mohlo být ajo,
vzhledem k jejímu náhlýmu záchvatu já-si-kurva-nepamatuju-ani-jedno-
normální-slovo.
„Hayden se moc těší na svou oslavu, která bude za tři týdny. Odpočítává to
a pořád mluví o těch tricích, které jsi předvedla minulý měsíc na Carlyiných
pátých narozeninách.“
Harper obrátí svou pozornost zpět k Hayden. „Bavila ses dobře, viď?
Líbilo se ti, když jsem uhodla tvou tajnou kartu? Nebo možná když jsem
dokázala levitovat?“ zeptá se a její řeč se při rozhovoru s dítětem vrátí úplně
do normálu.
„Ta tajná karta se mi moc líbila! Jo! Tu chci na své oslavě!“
„Dostaneš všechno, co je dobré.“
Simon se podívá mým směrem a pak si odkašle. Rychle na mě mávne,
Harper se začervená a řekne: „Ach, to je můj kamarád, pan Orgasmus.“
Ticho. Prostě se snese na celej lokál, jako by někdo rozbil sklenici a my
všichni museli zírat na střepy na podlaze.
Sledovat Harper, jak s ním mluví, je hotová katastrofa. Je to děsivý
a úžasný zároveň.
 Přiloží si ruku k ústům, pak si stiskne kořen nosu a obličej jí zčervená.
Simon se jejímu faux pas zasměje a Hayden se při té scéně jen hihňá, možná
proto, že jí připadá legrační vidět Harper, jak se barví do odstínu hasičského
auta. Jsem připraven popadnout kýbl popcornu a sledovat tuhle show dál,
protože je fascinující, že Harper nemá ponětí, jak komunikovat s chlapem,
kterýmu se líbí.
„Chci říct, Nick,“ vypískne. „Tohle je Nick. Zachránila jsem ho před
Zlosynem.“
Simon povytáhne obočí. „Zlosynem?“
Stoupnu si. „Děsivej týpek, kterej vede ilegální bojovej klub. Nebo možná
je to v dnešní době motorkářskej gang. Ať tak či onak, naháněl hrůzu,“ otřesu
se a natáhnu k němu ruku. „Nick Hammer. Rád vás poznávám.“
„Simon,“ odpoví. „A tohle je moje dcera Hayden.“
Pozdravím jeho dítě.
Harper na mě ukáže palcem a podívá se na Simona. Zdá se, že řeč se
vrátila na téměř normální úroveň. „Je to nejlepší kamarád mého bratra. Což
znamená, že je naprosté tabu.“
Á…
Zápletka houstne. Harper se ten chlap fakt líbí, když mu dává na vědomí,
že je k mání.
„To je dobré vědět,“ reaguje Simon s úsměvem. „Zavolám ti a možná se
můžeme sejít a připravit se na tu oslavu. Promluvit si o těch tricích a tak.“
Po rozpačitém rozloučení si Simon odvede dceru k jedinýmu volnýmu
stolu na opačné straně obchodu. Upřeně se na Harper zadívám. Nemůžu
odolat. Musím do toho šťournout. Kromě toho mi to pomůže zbavit se
myšlenek na její nahotu. „Líbí se ti, že jo?“
Sklesle si povzdechne. „Je to tak zjevný?“ zašeptá.
„Ne,“ odpovím jemně. „Teda, relativně vzato. Není to, jako bys držela
v ruce ceduli s nápisem ‚Tak moc se mi líbíš‘.“
Sklopí hlavu. „Ach jo. Já jsem taková–“
Ale větu nedokončí, protože přehlídka sebeponížení zahájí přídavek, když
Harper klesne čelem do dlaně, což způsobí sklouznutí loktu po stole, což
pošle horkou čokoládu nejrychlejší cestou ke…
Mně.
A jo.
O tři vteřiny později je moje oblíbený vybledlý šedý tričko s Hobbesem
politý vlažným mlíkem a zbytky šlehačky.
 „Zastřel mě hned teď,“ zasténá, když se opře tváří o stůl a napodobí
stisknutí spouště.
„Ještě, že se dneska chystám prát,“ zareaguju a říkám si: někde tady musí
být hlavní zápletka, kde pan Orgasmus zachraňuje situaci.
Zvedne obličej. „Seš si opravdu jistej, že chceš, abych s tebou někam
šla?“
Přehnaně přikývnu a zatahám za tričko potřísněný horkou čokoládou.
„Víceméně jsi právě zpečetila dohodu o tom, že budeš mým parťákem,
princezno Trapná.“
 KAPITOLA 4
Harper máchne pravou paží za sebe, obloukem ji natáhne dopředu a pak
odpálí čtyřkilovou plamenně růžovou neonovou kouli. V nádherné rovné linii
se koule řítí po dráze, která se rozzáří blikajícími stříbrnými světly, a já
zatajím dech, dokud nesrazí tři kuželky.
Dělám to nerad, ale tiše se modlím, aby to tím skončilo.
Až na to, že neskončí. Dvě další kuželky se zakymácí a pak to vzdají.
Držím palce, aby ostatní nepovolily.
Bohužel. Další tři se převrátí a jedna z kuželek srazí poslední dvojici.
A všechny spadnou.
Harper vymrští ruce nahoru a vítězně máchne pěstí. Její druhý strike za
večer, spolu s jedním spare. Do prdele, do prdele, do prdele. Můj tým je
nebezpečně blízko k tomu, aby porazil ten Ginův. Kradmo se na něj podívám.
Ruce má překřížený, rty mu tvoří tenkou linku a oči téměř štěrbiny. Sedí na
oranžové plastové židli u obrazovky s výsledky a krátce na mě pohlédne,
jako by to byla moje vina, že jsem ji nechal udělat strike. Objeví se Serena
a on se vesele usměje, když mu položí ruku na rameno a něco mu zašeptá.
Nejspíš mu připomíná, aby řekl sýr pro firemního fotografa, protože tyhle
fotky zveřejní na Instagramu Comedy Nation.
Obrátím svoji pozornost zpět k Harper. Její modrý oči jsou rozzářený
a třpytí se a Harper je v jakémsi opojení. Zamíří ke mně k podavači koulí.
Nemělo by mě překvapovat, že umí hrát bowling jako profík. Vsadím se, že
v kulečníku taky válí. V šipkách nejspíš pokaždé trefí střed terče. Sakra, asi
dokáže vyměnit pneumatiku bez cizí pomoci.
To je ale pekelně žhavá představa.
A kurva.
Špatný nápad spekulovat o jejích autoopravárenských dovednostech,
protože jak si to ke mně štráduje, v duchu si kreslím obrázek Harper jako
sexy zrzavý mechaničky v džínových šortkách a tílku obepnutým přes
hrudník, na nohou sexy šmouhy od oleje. Nevím proč, ale ženy musí v každý
fantazii o sexy automechaničce nosit džínový šortky. Je to součást chlapských
pravidel a nelze se od nich odchýlit. Ne že bych chtěl. To je ten důvod, proč
existují – jsou hříšně sexy.
„Viděl jsi to?“ zeptá se a září, když mě na oslavu obejme, a já zaženu svou
nečekanou fantazii, aby nebylo úplně zřejmý, že mi z ní právě tvrdne. Ale
vážně, vypadala by zatraceně dobře, kdyby pracovala na mým motoru.
 Ironií je, že ani nemám auto.
„Neřekla jsi mi, že dáváš v bowlingu 300 bodů,“ zašeptám koutkem úst,
když jí opětuju objetí. Protože… ona s tím začala a je to skvělej pocit, když
se ke mně takhle přitiskne.
„Ne, tak dobrá nejsem,“ odpoví, když se od sebe oddělíme a utneme tak
ten krátký okamžik.
Bokem ji sleduju, zatímco nakukuje do stroje, kterej z dráhy nahazuje
a chrlí bowlingový koule. „To byl tvůj druhej strike za večer,“ připomenu jí.
„Ty jsi profi hráč. Tuhle drobnost sis nechala pro sebe.“
Laškovně pokrčí rameny. „Holka musí mít nějaká tajemství.“
A sakra, ty její chci znát.
„To je možná pravda,“ pronesu a pak ještě víc ztiším hlas, i když by těžko
někdo slyšel jediný slovo přes melodii od The Go-Go’s, která burácí
zvukovou aparaturou kuželkárny. „Ale jestli budeš dál takhle válet, jako bych
byl při vyjednávání mrtvej muž.“
Přitiskne si ruku na ústa. „A sakra,“ zašeptá mezi prsty. „Jsme tak blízko
vítězství? Pořád jsem se tak soustředila na to, abych se na tebe pořád lepila,
že jsem na to málem zapomněla.“
Maličko pozvedne zrak k drobné brunetce usazené vedle Gina. Jmenuje se
Franci. Pracuje v oblasti reklamy a má na sobě mini sukni, jako obvykle.
Když jsem dnes dorazil, přiloudala se ke mně, ale když si všimla Harper po
mém boku, rychle to otočila na druhou stranu. Teď to zkouší na Gina, což je
perfektní, protože si bude myslet, že mě porazil i v tomhle ohledu. Ale netuší,
že já se budu smát naposled. Před pár měsíci se mě Franci pokoušela najít na
Tinderu. Ukázalo se, že místo toho našla mýho bratra Wyatta, protože já na
Tinderu nejsem. Wyatt je tesař, kterej se stal špičkovým stavitelem, jeho
firma roste jako blázen, a zřejmě se jí jeho nářadí docela zalíbilo. Aspoň mi
to tak říkal. Řekl jsem mu, že to je až moc informací, ale až moc informací
mýho bratra docela dobře vystihuje.
Když přístroj vyplivne kouli, vezmu ji pro Harper, přitáhnu si ji k hrudi
a omotám kolem ní ruce. Ztiším hlas. „Nerad tě o to žádám, ale potřebuju,
abys další hru zkazila.“
Ramena jí poklesnou. „Vážně?“
„Zblázní se, jestli ho rozdrtíme. Chce, aby jeho tým vyhrál a získal nejvíc
peněz na charitu. Chce, aby ta fotka, kterou rozešlou do všech obchodních
časopisů, byla jeho.“
Těžce si povzdechne. „Pustit zápas jako na Světové sérii 1919?“
 Přikývnu. „Udělej to přesně, jako to udělali White Sox.“
Zamračí se. „Tohle mě bolí.“
„Já vím. Ale drinky po zbytek života… a dorty taky, dobře?“
Rozhodně přikývne a natáhne se po kouli v mým náručí. Na kratičký
okamžik se její prsty dotknou látky mojí ležérní knoflíkový košile, kterou
mám nezastrčenou a vyhrnutou na manžetách. Možná se mi to jen zdá, ale
mám pocit, že její prsty zůstávají na mých prsních svalech dýl, než je třeba.
Udělám to, co by udělal každej rozumnej člověk – sevřu kouli pevněji, aby
se musela přiblížit. Udělá to a ano, její konečky prstů se mě rozhodně
dotýkají.
Dobře, že tu kouli zvládnu držet hodně dlouho. Celou noc, když budu mít
štěstí.
„Nicku,“ zašeptá prosebně, a jak jí hlas změkne při vyslovení mého jména,
zní tak zatraceně dobře. Okamžitě ve své představivosti uslyším to
skloňování a všechno, co po něm následuje – víc, tvrději, prosím, teď, ano,
ano, ano. „Můžu si vzít tu kouli, prosím? Jedině tak můžu zmrvit další kolo.“
Zamrkám a podám jí ji.
Opřu se o stroj na koule a sleduju, jak míří na svý místo, přitáhne si kouli
k hrudi a zasune ruku za záda. Udělá pár rychlých kroků, než ji pustí. Strnu,
protože to vypadá stejně vybroušeně, jako když dala ten strike.
Ale ta holka je dobrá. Její paže máchne nepatrně víc doširoka a růžová
koule se chvíli kutálí rovně, pak se vychýlí a brzy se setká se žlabem.
Pronesu tichý ano, i když je zatracená škoda chtít po ní, aby hru zkazila.
Nepochybuju, že by nasbírala ještě víc bodů a vypadala by při tom
velkolepě. Dnes večer je na ni v tmavě modrých skinny džínách, fialovo-
zeleným kostkovaným svetru a bílo-červených bowlingových botách opravdu
radost pohledět. Vlasy má sepnutý do drdolu, všechny ty hedvábný červený
prameny vyčesaný nahoru. Její krk je dlouhej a elegantní a mám takovej
pocit, že její kůže tam a všude jinde chutná úžasně. Zajímalo by mě, jestli by
se jí líbily něžný, pomalý polibky podél krku, přes ohryzek až k uchu. Jestli
by sténala a vzdychala a nakláněla se ke mně, když by si její tělo říkalo
o víc.
Rozhodnu se, že by se jí to líbilo, protože bych ji líbal tak zatraceně
dobře, že by se ve mně rozpustila. Chtěla by mnohem víc a já bych jí to dal,
aby se cítila sakra dobře ve všech směrech, až by z toho šílela. Prolízal bych
si cestu mezi jejíma prsama, po břiše až ke knoflíku na džínách. Stačil by
jeden rychlej pohyb a byly by rozepnutý. Sundal bych je z ní za necelý dvě
vteřiny, hbitýma prstama bych jí stáhl kalhotky…
Otočí se a udělá naštvaný gesto a já vypnu tu velmi živou, velmi vzrušující
a velmi slibnou fantazii rychleji, než vymažete historii svýho internetovýho
prohlížeče. Vrátí se ke mně a vypadá patřičně zoufale. Gino se usmívá
úlisným úsměvem, co přetrvává, když jeho tým vyhraje díky tomu, že Harper
zkazila několik posledních her. Fotograf, kterýho najal, pořídí snímek Gina
s jeho kudrnatýma vlasama, tmavýma očima a širokou postavou, jak kráčí ke
mně.
„Dobrá hra, Nicku,“ řekne úlisně a falešně přátelsky. „Příště přeju víc
štěstí.“ Dá mi pěstí do ramene jako starej kámoš. „Ale co, aspoň umíš psát
seriály.“
„Jen doufejme, že píšu líp, než koulím,“ servíruju mu to tak, jak to má rád,
s přílohou vlezdoprdelství.
Hlasitě se zasměje, jako gorila. Pak si všimne Harper stojící opodál, jak
kontroluje telefon v kabelce. „Ach, zrzky,“ řekne, jako by ocucával maso
z kosti. „Jsou vášnivé a divoké.“
Mimoděk zatnu pěsti. Ale než stačím říct: „Drž hubu, ty opice,“ otočí se
Harper a předvede nám oběma svůj nádhernej úsměv. Je to čirá magie. To je
to, co vábí děti a získává si srdce rodičů, kteří si ji rezervují na oslavy
měsíce dopředu. Je širokej, charismatickej a naprosto ohromující.
„Nazdárek. Hrála jste velice dobře,“ řekne Gino a natahuje ruku. Potřese
si s ním a já si v duchu poznamenám, abych jí připomněl, že si má po
odchodu důkladně umýt ruce. Možná i párkrát použít dezinfekci. Kurva,
podle toho, jak ji drží, tady budeme potřebovat kompletní dekontaminační
komoru.
„Moc vám děkuju. Ale upřímně, jste stejně úžasný,“ řekne mu s obdivným
pohledem v očích. „Docela houževnatý soupeř.“
Za tohle bych ji mohl políbit.
„Ach, vy mi lichotíte,“ odpoví a mávne rukou.
„Ujišťuji vás, že to není lichotka, když na dráze někdo válí jako vy,“ řekne
a pak lehce, tím sexy způsobem, povytáhne rameno.
A to je trefa do černýho, přátelé. Gino jí zobe z ruky. Otočí se ke mně
a ukáže palcem na Harper. „Líbí se mi, Hammere. Je to dobrej úlovek.“
„To rozhodně je,“ podotknu.
Když odcházíme, chytne mě Harper za ruku a stiskne mi biceps.
 Mám silný paže. To není moje domýšlivost. Opravdu mám, díky svý
oddanosti cvičení a možná i závislosti na výhodách, který přináší. Její ruka
se mi obtočí kolem levý paže a jo, ty hodiny v posilovně teď stojí za to.
„Byla jsem dostatečně podlézavá?“
„Jako bys z toho měla magisterskej titul.“
Když cestou k pultu s botama míjíme automat, zahýbe obočím. Znovu mi
stiskne ruku. „Mimochodem, pěkný ruce.“
Pak mě pustí a já mám chuť zastavit se u automatu, koupit si krabici a na
dně hledat dekódovací prsten. Něco, co by rozluštilo, co sakra myslí těma
napůl laškovnýma poznámkama. Byly „pěkný ruce“ kompliment, nebo jen
obecnej postřeh? Znamenalo to, že po nich chce přejet nehtama, když se nad
ní budu vzpínat, nebo že si myslí, že bych mohl být užitečnej třeba při
zvedání těžkýho konferenčního stolku v jejím bytě?
Prakticky přede mnou poskočí k pultu. „Nezapomeň, že mi teď taky dlužíš
hru, Nicku Hammere. Chci si s tebou dát odvetu.“
„Beru,“ řeknu, protože odveta aspoň znamená víc, a to chci ze všeho
nejvíc.
Sehne se, aby si rozvázala tkaničky, a když se narovná, plácne botama na
pult. „Jé, ahoj,“ pozdraví a tvář se jí rozzáří.
„Harper Holidayová!“ Ten chlap za pultem ji evidentně zná. Má tmavý
vlasy, rovný zuby a hnědý oči, který nemůže z Harper spustit. Bože, je na
Manhattanu nějakej chlap, co ji nechce?
„Ahoj, Jasone, jak se máš? Neviděla jsem tě od–“
„Od posledního ročníku,“ dodá on s úsměvem, když si bere boty.
„Tohle je můj kamarád Nick,“ řekne a znovu mi stiskne ruku. „Taky chodil
na Carltonskou střední. Ale když jsme byli v prváku, byl už ve čtvrťáku.“
„Nazdar, chlape, já si tě pamatuju. Vždycky ses hrbil nad sešitem a kreslil
komiksy,“ řekne s úsměvem a podává mi moje conversky.
„To jsem já,“ řeknu a doufám, že to nechá být. Ne že bych střední
nenáviděl. Ani náhodou, protože já prostě nejsem nenávistnej. A upřímně,
být tichej kluk nebyl nejhorší osud. Měl jsem spoustu přátel. Ale co se týče
holek, byl jsem úplně mimo.
„Ty tvoje věci byly dobrý,“ dodá a já narovnám ramena a poděkuju mu.
Tenhle chlápek nakonec není tak špatnej.
„Netušila jsem, že tu pracuješ,“ řekne Harper.
Rozpřáhne ruce a ukáže kolem. „Pořád. Tohle je můj podnik. Můj malý
kousek země.“
 „Nekecej! Vedeš Leon Lanes?“ zeptá se, jako by to na ni vážně zapůsobilo
a přitom si nazouvá kotníkový boty, který jí podal, a já si dokončím
zavazování tkaniček.
„Vlastním a provozuji.“ Poklepe na pult. „Dělám od všeho trochu. Až tu
budeš příště, určitě mě přijď pozdravit. A hele, jsi na Facebooku?“
„Jsem.“
„Najdi si mě. Přidej si mě do přátel. Pokecáme,“ řekne.
Když odcházíme, zírám na ni. „Uvědomuješ si, že se mu líbíš?“
„Cože?“ zeptá se, jako bych jí právě řekl, že na Jupiteru žijí opice.
„Jo. Líbíš se mu.“
„Jsi blázen,“ zavrtí hlavou.
„Ty jsi ale číslo, Harper. Někdy nemáš ani páru. Je to kurevsky
roztomilý,“ řeknu jí a pak, protože jsme přišli jako přátelé a odcházíme jako
přátelé, ale pro případ, že by se některý z těch pitomců, co ji chtějí, mohl
dívat, ji obejmu kolem ramen.
„Vážně, Nicku. Proč to říkáš?“
Přitáhnu si ji blíž a ona na to přistoupí, nechá mě. „Princezno Bezradná,
čeká tě vzdělávání ve všem, čeho si nevšímáš.“
 KAPITOLA 5
Usadíme se ve Speakeasy, skvělým podniku v Midtownu. Barmanka Julia
nám podstrčí dva tácky a přijme naši objednávku.
Julia je vdaná za chlápka, co vlastní advokátní kancelář, kterou využívám
pro všechny svý smlouvy. Je to Clay Nichols. Vede společnost a je
v podstatě nejodvážnějším manhattanským právníkem v zábavním průmyslu.
Nedávno se k němu přidal jeho bratranec Tyler. Tyler je taky zvíře a stará se
o běžnou správu. Rozhodně chci, aby měl s Ginem co do činění on.
Julia mi nalije Imperial Stout a pak namíchá drink, který si objednala
Harper. Dělá se z tequily a citronové limonády.
„A jeden Long-Distance Lover pro tvou kamarádku, hned to bude,“ řekne
s mrknutím na nás oba, když jí dávám kreditní kartu.
Julia zavrtí hlavou a posunuje mi plastovou kartu zpátky. „Tvoje peníze
jsou tady k ničemu, fešáku.“
„Prosím. Trvám na tom,“ řeknu, zkouším to znovu.
Upřeně se na mě podívá. „Na mě to svoje trvám na tom nezkoušej. Je to
pravidlo. Žádný klient firmy Nichols a Nichols nikdy nezaplatí za svoji
úlitbu. A teď si užij drink se svou krásnou zrzavou přítelkyní,“ řekne a podá
Harper koktejl.
„Doufám, že vám bude chutnat. Mimochodem, líbí se mi vaše vlasy,“
řekne a je to zvláštní, protože Juliina poznámka o zrzce mi nevadí – myslela
to jako kompliment, protože její vlasy mají stejný odstín, zatímco Gino to
myslel debilně neandertálsky. Tak nějak, jako myslí všechno.
„Děkuju,“ řekne Harper a přejede si rukou po vlasech. Rozpustila si je,
když jsme odešli z bowlingové haly. „Mně vaše taky.“
„To, co se říká o zrzkách, je pravda. Umějí se víc bavit. Takže se určitě
bavte,“ řekne a pak zmáčkne Harper paži, než vyrazí obsloužit skupinu
nových zákazníků.
Harper se na mě podívá, v očích překvapení. „Je docela přátelská.“
Přiloží si nápoj ke rtům a dlouze se napije. Vykulí oči, a když polkne, ukáže
na sklenici. „Taky dělá dobrý pití. Tohle je výborný.“
„Nevyhrává ceny pro nic za nic. Ve Speakeasy mají nejlepší drinky. Jen
neříkej bráchovi, že jsme tu byli,“ zavtipkuju, protože Spencer a Charlotte
vlastní na Manhattanu tři bary.
Předstírá, že si zapíná pusu na zip. „Naše tajemství je u mě v bezpečí,“
zašeptá, a jakmile ta slova proletí jejími rty, přistihnu se, že přemýšlím, jestli
někdy budeme mít i jiný tajemství, třeba o věcech, po kterých toužíme,
o věcech, který nás rajcují, který nás vzrušují ve tmě, a jestli by se ty její
shodovaly s mýma.
„Mimochodem, šlo mi to dneska jako tvýmu štítu dobře?“
„Byla jsi nejlepší,“ řeknu jí a pak se dlouze napiju. Sakra, ty piva jsou
tady taky senzační.
„Co uděláš příště, a co pak? Údery od dam přicházejí pěkně neúprosně. Je
to jako rychlopalný zájem.“
„Hej,“ řeknu a zarazím ji tím, že jí položím ruku na koleno. „To se ozývá
ta pravá.“
Pozdvihne obočí. „Jakto?“
„Od Simona po Jasona, vypadá to, že chlapi na tebe stojí frontu.“
Zavrtí hlavou a střelí po mně univerzálním pohledem ve stylu cos kouřil?
„O čem to proboha mluvíš?“ pokračuje.
Zírám na ni. „Vážně?“
„Vážně co?“
Zvednu ruku na znamení stopky. „Seš si vědomá toho, že Jason má pro tebe
slabost? Jak jsem ti říkal na bowlingu. A Simon, táta, co vypadá jako
Hemsworth, taky.“
Přimhouří oči. „To pochybuju.“
Důrazně přikývnu. „Já vím, že jo.“
Stejně jistě zavrtí hlavou. „Ne.“
„Ale ano, princezno Popíravá. Jasonovi se líbíš. Bylo to očividný.“
„Ne, tohle je očividný,“ řekne Harper, zvedne levou ruku, ohne palec
v půlce a pak předstírá, že si kouzlem odstraňuje špičku palce, až na to, že
tak špatně, že je jasný, jak to dělá.
„Počkej. Takže sis ten palec opravdu neodtrhla?“
Zvedne všech deset prstů. „Ne! Úžasný výkon, že? Pořád je mám
všechny.“
„A stejně tak úžasný je, že si neuvědomuješ, že se bývalýmu spolužákovi
Jasonovi ‚pojďme se spojit na Facebooku‘ líbíš.“
Popadne svůj drink, pokrčí rameny a trochu si přihne.
V tu chvíli si uvědomím, že Harpeřino zmatení z opačnýho pohlaví funguje
oběma směry. Neví, jak se chovat v blízkosti chlapů, kterým se líbí, a nemá
ani ponětí, když se líbí ona jim.
Ze sobeckýho hlediska je to docela úžasnej objev, protože to znamená, že
si ji můžu dál svobodně představovat nahou, pod sebou, nad sebou, jak se ze
mě udělá, a ona o tom nebude mít ani ponětí. Vzhledem k tomu, že na to, jak
je nahá, myslím nepřiměřeně často – například před dvěma vteřinama se mi
hlavou honila otázka, jakou barvu mají její kalhotky –, je to velmi dobrá věc.
Zvlášť když dalším přirozeným krokem je snít o tom, že ji svléknu ze
světle růžových kalhotek, který jsem se rozhodl, že má na sobě.
Ale na Harper mi záleží a můžu říct, že tenhle malej nedostatek ve
schopnosti komunikovat s muži se pro ni jednou stane velkým problémem.
Vzhledem k tomu, že mi jde hlavně o pomoc dámám, řeknu jí to na rovinu.
„Za prvé, ano, Jason po tobě jede. Za druhé, Simon taky. A klidně se vsadím
o svou levou ruku, že už ti od toho dne, co jsi mě polila horkou čokoládou,
Simon psal.“
To mi vynese malej, zkroušenej úsměv. „Dostal jsi to z toho trička?“
„Ještě jsem to nepral. Došel mi prací prášek.“
„Na to jsou obchody.“
„Jo. Jsou. Ale nemysli si, že mě můžeš vykolejit.“ Zvednu levou ruku.
„A nemysli si, že to, že jsem dal v sázku svoji nekreslící ruku, znamená, že si
nejsem stoprocentně jistej, že ti Simon ‚pojďme si promluvit o party‘ napsal.
Mám pouto k oběma rukám.“
„Fajn,“ odfrkne si, jako by ji to něco stálo. „Dneska mi psal.“
„Sám sebe udivuju. Co ti napsal?“
Sáhne do kabelky, najde mobil a ukáže mi zprávu.
Zdravím. Doufám, že máš fajn týden. Rád bych se někdy sešel a probral
tu oslavu. Zajdem na kafe?
„Případ. Uzavřen.“
„Jak tohle něco dokazuje?“
„Dobře. Na něco se tě zeptám. Potřebuješ se pravidelně scházet s rodiči
a mluvit o oslavách, který pořádáš?“
„Moc často ne,“ odpoví rychle.
„Mohla bys například vyřídit plány na pátý narozeniny malý Hayden po
telefonu?“
„Jasně.“
Plácnu dlaní do barového pultu. „Ten chlap tě chce vidět osobně, protože
tě rád vidí.“ Ukážu na své oči a pak na ni. „Rád se na tebe dívá.“
„Ááá,“ řekne, když si uvědomí, co tím myslím. Je to fascinující jako
sledovat video, kde se jedno z hříbátek učí poprvé postavit. Přiloží si prsty
k čelu a napodobí výbuch. „Šokující.“
 Počkejte, až uvidí, jaký další mystický vhledy do mužský mysli – jestli se
to tak vůbec dá nazvat – dokážu předvést. „Pojďme to otestovat ještě jednou.
Máš na tom telefonu Facebook?“
„Samozřejmě.“
„Otevři ho,“ máchnu rukou.
Klikne na modrou ikonu. „Dobře, co hledám?“
„Novou žádost o přátelství. Jason z bowlingu. Zaručuju, že tam je.“
Přejede dolů po obrazovce a překvapeně zamrká. „Umíš to i s čísly do
loterie?“
Zabodnu prst do telefonu a ignoruju její roztomilý rýpnutí. „Ten chlápek se
s tebou chce spojit, protože…“ nechám svůj hlas odeznít a ujistím se, že se
mi dívá do očí, když dořeknu: „… se s tebou chce spojit.“
„Protože jsem slyšela, že příští Powerball bude obrovskej–“
Přeruším ji. „Co jsi Simonovi odepsala?“
Povzdechne si, zavrtí hlavou a zkřiví koutek úst. Chvíli čeká, než
promluví, jako by se snažila přijít na to, co říct, možná loví další vtípek. Ale
slova, který vybere, jsou jednoduchý. „To je právě ono, Nicku.“
Tentokrát v jejím tónu není žádnej sarkasmus, žádný škádlení, nic
nejasnýho. Je jen upřímnej a nervózní. „O co jde?“ zeptám se jemně.
„Nevím, co mu mám říct,“ odpoví pokrčením ramen. „Strčit si tužku do
nosu tak, aby to vypadalo, že mi leze z boku hlavy, je pro mě mnohem snazší
než vymyslet, co mám napsat.“
„Počkej. Ty si umíš strčit tužku do nosu?“
Nadšeně přikývne. „Chceš to vidět?“
Docela chci, takovým tím zvráceně fascinujícím způsobem. Ale ne teď.
„Někdy jindy, pokud to nebude Blackwing.“
„To je co?“
„Jen můj nejoblíbenější typ tužky na celým světě. Ale soustřeďme se na
jednu věc. Nech mě ti poradit. Řekni: Jistě, to zní skvěle. Co třeba v pátek
v pět odpoledne?“
Otřese se. „Moc těžký.“
„To říct?“
Zhluboka se nadechne, jako by se připravovala na to, že řekne něco
nesnadnýho. „Dobře, podívej. Před tebou žádný předstírání. Už jsi viděl, co
se stane, když se mi někdo líbí. Nemůžu mluvit. Nemůžu konverzovat. Pokud
se mi podaří říct nějaký slova, jsou směšně nevhodný. I kdybych mu napsala
esemesku, nevěděla bych, jak se v pátek v pět odpoledne chovat.“
 Sakra, způsob, jakým to říká, je tak sladkej a zároveň tak smutnej, a je mi
jí napůl líto a napůl mám chuť jí říct, že na tom nezáleží, protože je kurevsky
skvělá. Ale ono na tom záleží. Protože jestli se nedokáže přenést přes svou
neschopnost mluvit s chlapama, kteří se jí líbí, mohla by skončit osamělá.
Přisunu si blíž stoličku. „Ale rozumíš ženám. Věděla jsi, k čemu se
chystala ta ženská v knihkupectví.“
Obrátí oči v sloup. „Zlosynova žena nebyla zrovna nenápadná. Ale ano,
rozumím svému rodnému jazyku. To muži mě trápí.“
„Ty upřímně a vážně nevíš, co říct chlapovi nebo co s ním dělat?“ zeptám
se jemně.
Upře na mě pohled. „Jsem kouzelnice, Nicku. Chodím na dětský oslavy.
Pracuju s maminkama. Nikdy nepotkávám muže. Simon je výjimka, protože
je to svobodnej otec a to je ojedinělý. O rituálech páření a randění
amerických mužů nemám nejmenší ponětí. Je mi skoro šestadvacet a dotknout
se tvých paží, abych si v létě v Central Parku vystřelila z bráchy, bylo to
nejakčnější, co jsem v poslední době zažila.“
Chci se předvést a nabídnout jí svý paže, aby se mě zase dotkla, protože
moje ego se soustředí na tu část o mně. Pak mi to dojde. Nejakčnější, co
v poslední době zažila?
Než ale stačí rozvést stav svýho sexuálního uspokojení, respektive jeho
současnej nedostatek, v jejích modrých očích se objeví náznak smutku
a odvrátí pohled.
„Opravdu?“ zeptám se tiše a snažím se strávit strašlivost takovýho období
sucha. Zní to jako peklo.
Podívá se na mě a téměř poraženecky pokrčí rameny. Její výraz vypadá
rezignovaně, jako by přijala nevyhnutelný. „Jo,“ řekne se zkroušeným
úsměvem. „Je to pravda, celá pravda a nic než pravda.“
„Už dlouho jsi s nikým nebyla, žádným způsobem?“
„Mám docela blízko ke svýmu iPhonu a jsem tak nějak nesmírně důvěrná
se svým polštářem. Nikomu to neříkej. Ale ano, od tý doby, co jsem se po
vysoký přestěhovala zpátky, jsem ve městě sama.“ Hluboce si povzdechne
a pak narovná ramena. „Ale tak to prostě je, Nicku. Být kouzelnicí zrovna
randění nepomáhá. Musím přijmout, že je to něco za něco.“
„Proč tě ta práce brzdí?“
Zvedne prsty a odpočítává. „Za prvé, kdykoli se seznámím s novýma
lidma, první, co chtějí, je většinou, abych jim ukázala triky. Vidí kouzelnici,
ne ženu,“ říká s bradou zdviženou, i když je v těch slovech skrytej podtón.
„Za druhé, i když čas od času dělám na pár firemních akcích, naprostá
většina lidí, se kterýma přicházím do styku, jsou maminky a děti. A za třetí,
realita mé práce je taková, že trávím spoustu času sama. Před zrcadlem.
Cvičím triky,“ říká a každou větu zdůrazní pauzou. „Jestli chceš vědět, proč
jsem tuhle mohla sotva mluvit, tak tady to máš.“
Něco mi docvakne. Harper je fantasticky sarkastická, což miluju, protože
je to pro mě druhej jazyk. Ale vsadím se, že právě tento problém –
samotářská povaha jejího života – je důvodem, proč je její sarkasmus tak
vyladěnej. Je to ochranný brnění. Používá ho pravidelně, každej den ho
důkladně procvičuje, aby ochránila osamělý srdce.
„To je docela škoda,“ řeknu, protože je těžký, když vás práce, kterou
milujete, brzdí. Mám štěstí, že pracuju v zábavním průmyslu. Ženy potkávám
pořád. Ale kdybych trávil celý dny doma kreslením, jako jsem to dělal na
střední škole, asi bych byl líp obeznámenej s televizním programem v sobotu
v noci. Takhle nemám ponětí, co dávají, a jsem mnohem radši, když má moje
kariéra společenskou stránku, protože, no, mám lidi rád.
„To je v pohodě,“ řekne a mávne rukou, jako by tím najednou nechala
všechnu svou osamělost zmizet. „Miluju to, čím se živím. Jestli mi moje
práce ztěžuje randění, je to prostě cena, kterou musím zaplatit.“
„Ale proč to tak musí být? Proč musí jedno vylučovat druhý? Nemyslím,
že musíš být osamělá.“
„Neřekla jsem, že jsem osamělá,“ opraví, ale její tón je obrannej. Pak její
tvář rozjasní úsměv. „Ale hele, výměnou za smysluplný spojení s opačným
pohlavím mám kouzelnou hůlku.“
„Záleží na tom, jakou kouzelnou hůlku máš na mysli,“ dobírám si ji.
Zasměje se a nahlas zašeptá: „Možná jsem měla na mysli přesně tohle.“
Páni. Pronesla zase chlípnou poznámku? A zčistajasna mě zajímá, co
přesně dělá pozdě v noci sama ve svým bytě. „Kolik rychlostí má tahle
kouzelná hůlka?“
„Padesát,“ řekne a zahýbe obočím. „A jsou horší věci než přijít domů
a schoulit se do klubíčka s balíčkem karet a velmi mocnou kouzelnou hůlkou,
že? Zvlášť teď, když mám vzpomínku na tvoje bicáky, která mi to pomůže
zvládnout. A věř mi, je to hodně dobrá vzpomínka.“
Vyschne mi v krku. Zahřívám se. Tahle holka a její narážky mi zabijí
poslední zbytky mozkovejch buněk nesoustředěnejch na sex. Snažím se
vymyslet odpověď, ale můj mozek je v tuhle chvíli jen ve vizuálním režimu
a představuje si Harper a její velmi mocnou kouzelnou hůlku.
 „Mám nápad,“ řekne vyzývavým šepotem a přísahám, že můj penis se
postaví do pozoru rychleji než kdy kurva předtím. Právě mluvila o mých
pažích; očividně se mnou má velký plány, jak ukončit svoje sucho. Chce víc
než padesát rychlostí a to můžu poskytnout, bez problémů.
Ano, Harper, můžeš si mě rozhodně osedlat a já ti dopřeju deset tisíc
orgasmů, než budu mít jeden já. Protože takovej jsem já milenec. Jsem
velkorysej a štědrej a moc rád bych ti představil svůj jazyk, abych ti mohl
dělat věci, který obrátí tvůj svět naruby a způsobí, že budeš prosit o víc. Co
říkáš na takovou odpověď?
Zjevně jsem na chvíli zapomněl na její status nepřístupné, protože pouhá
vyhlídka jejího nápadu už mě rozpaluje, a to se mě ještě ani nezeptala. Ale
zeptá se. Rozhodně mě chce požádat, abych jí poskytl tolik potřebnou akci,
a jediná odpověď na to je: Ke mně, nebo k tobě?
„Povídej.“
„Víš, jak mi tak trochu dlužíš?“
Kurva jo. Jsem víc než připraven splatit svoje dluhy. Začněme splácet
tím, že mi budeš sedět na obličeji, ano?
„Myslím, že ti dlužím dvakrát,“ řeknu, protože nechci, aby zapomněla, co
všechno jsem ochotnej v téhle výpravě udělat. „Jednou za to, že jsi mě
zachránila před tou fanynkou s drápama a jejím dračím manželem šlehajícím
plameny, a podruhé za to, že jsi mi dnes večer usnadnila život s mým šéfem.“
Hezká matika, Hammere. Právě sis získal dvě otočky na kolotoči holky,
po který toužíš.
„Tak super,“ řekne se širokým úsměvem, který se jí rozprostře po
nádherný tváři. „Takže jsi pro?“
Sem s tím. „Naprosto.“
Tleskne. „Budeš můj učitel a dáš mi lekce v randění?“
 KAPITOLA 6
Dobrááá. Dupněme na brzdy, zatímco já změním kurs. Protože můj mozek se
řítil jedním směrem a ten její se stáčel jiným. Nebudu lhát. Zuřivě jsem
plánoval, čí dům je blíž a jestli se tam dostaneme rychleji taxíkem, Uberem
nebo rychlým během – řekněme sprintem.
Protože raketovej batoh nepřipadá v úvahu.
Zabzučí mi telefon. Popadnu ho a otevřu zprávy v naději, že mi to pomůže
přesměrovat všechnu krev, která proudí jen jedním směrem.
Nudím se. Charlotte je venku s Kristen a v televizi nedávají nic dobrýho.
Dáme skleničku?
Páni. To zabralo. Nikdy jsem se nesetkal s tak účinným zabijákem erekce,
jako je textovka od bratra holky, kterou chcete ošukat. Ale Spencer
nepotřebuje, abych mu odpověděl hned, takže ho ignoruju, vypnu zvuk
telefonu a strčím si ho do kapsy.
„Chceš, abych tě naučil, jak randit?“
Přikývne a usměje se. „V tomhle jsi dobrej. Znáš ženy. Vyznáš se
v mužích. Rozumíš všem těm věcem, který mi připadají naprosto matoucí.“
„Chceš, abych byl tvůj Cyrano?“
„Nemusíš se mnou chodit na rande a šeptat mi z křoví, ale vzhledem
k tomu, že moje spolehlivá úvodní věta je ‚chceš vidět tužku v mým nose‘
a že ani nevím, co mám Simonovi odepsat, myslím, že se oba shodneme, že
potřebuju trochu pomoct,“ řekne a zvedne palec a ukazováček, aby ukázala
malinkou mezeru.
Podívám se ke stropu, zvažuju její žádost. Na jednu stranu ji nemůžu
nechat tápat New Yorkem takhle naprosto nepřipravenou na konverzaci. Na
stranu druhou je to Spencerova sestra.
„Vím, že je to divná prosba,“ řekne, pohrává si s ubrouskem a její slova
mají nádech obav. „Ale nemělo by to být moc divný, ne? Protože vím, že
nejsem tvůj typ.“
Páni. Zmateně se zamračím. „Cože?“
„No, obvykle chodíš se staršíma ženama, ne?“
A pravdou je, že… má recht. Možná ne obvykle a určitě ne pořád, ale J.
Cameronová byla o deset let starší a žena, se kterou jsem chodil předtím,
byla manažerka v zábavním průmyslu a bylo jí kolem pětatřiceti a jako
druhák na vysoké jsem chodil s holkou ze čtvrťáku. Když o tom tak
přemýšlím, žena, s níž jsem přišel o panictví, byla o pět let starší než já.
 Vidím vzorec.
Fajn. Zjevně je o mně známo, že oceňuju nejen ženy mýho věku, ale i ty,
který jsou jako kvalitní víno. Chtěl bych jen říct, že jeden z nejlepších
způsobů, jak se naučit, co mají ženy rády v posteli, je randit se staršíma.
Tyhle dámy vědí, jak komunikovat. Naučí vás to, řeknou vám, abyste to
dělali rychleji, tvrději, pomaleji, jemněji, tam, správně, ano, ano, přesně
kurva tam.
Možná má Harper pravdu, ale chci jí říct, že to, že jsem chodil se staršíma
ženama, neznamená, že se mi nelíbí ona. Jenže nemá smysl to říkat, protože to
necítí stejně. Kdyby jo, nebyla by schopná slova a pletl by se jí se mnou
jazyk jako se Simonem.
A sakra. Tahle konfrontace s realitou mě zasáhne jako piano spadlý z nebe.
Harper je sice tabu, ale stejně chci, aby mě chtěla. Ona ale ne. Místo toho
chce, abych jí pomohl. Narovnám ramena a soustředím se na tu cenu útěchy.
„A Nicku,“ pokračuje, zjemňuje hlas a zbavuje ho té vrstvy humoru, kterou
tak dobře ovládá, „není nikdo jiný, na koho bych se mohla obrátit. Nemůžu
požádat o pomoc žádnou ze svých kamarádek, protože všechny by mi jen
řekly, že jsem v pohodě a báječná. A je to tak divný tohle žádat?“ Hlas jí
stoupne, jako by dychtila po mé odpovědi. Ta směsice nervozity a naděje
v její otázce mě utvrzuje v domněnce, že její žádost se netýká toho, jak si
vrznout nebo jak si zařídit žhavý rande. Jde o to, jak navázat kontakt
s druhým člověkem.
Sestra nejlepšího kamaráda nebo ne, Harper potřebuje pomoc a já jsem
jedinej, koho může požádat. „Není to divný. A moje odpověď zní ano.
Pomůžu ti s randěním.“
„Děkuju.“ Položí mi ruku na předloktí a stiskne. „Ale radši mi slib, že
Spencerovi neřekneš, že jsem tě požádala o pomoc. Nikdy by mi s tím nedal
pokoj.“
„Slibuju,“ odpovím a ani v nejmenším se necítím špatně, že ho v týhle
věci udržím v nevědomosti. V žádným případě mu neřeknu, že se stávám
milostným guru jeho sestřičky.
„Tak mi řekni, co mám říct Simonovi. Může to být moje první lekce?“
zeptá se a narovná se, celá dychtivá se učit.
Protáhnu krk ze strany na stranu, vyhrnu si rukávy a vklouznu přímo do
trenérskýho módu. Sakra, možná mě to, že ji budu provádět dobrodružstvími
s jinými muži, vyléčí z touhy se s ní svlíknout do naha. Nic nedokáže uhasit
touhu rychleji než vědomí, že se jí líbí někdo jinej, ne? To bude přesně to, co
potřebuju, abych ji dostal ze systému. Výhra pro nás oba. „Vlastně tvoje
první lekce je, že ho musíš odsunout asi o týden. Ještě nejsi připravená ho
vidět. Jsi z něj příliš rozrušená. Nejdřív se musíš naučit, jak to chodí,
s někým jiným.“
Vypadá zmateně. „Dobře. Ale s kým?“
„S Jasonem. Líbíš se mu.“
„Ale já o něm takhle nepřemýšlím.“
„Ještě lepší.“
„Takže bych se měla naučit co a jak s ním, i když o něm takhle
nepřemýšlím?“
Kývnu. „Jasně. Možná se ti nakonec bude líbit. V jeho přítomnosti nejsi
princezna Trapná. Bude to dobrej trénink.“
Pozdvihne obočí. Nemůžu odolat. Předkloním se, přejedu po něm prstem
a uhladím ho zpět na místo. „Nezvedej na mě to obočí. Potřebuješ pořádnej
trénink a Jason je perfektní. Máš ho ráda jako kamaráda, takže to zatím stačí.
Nenechám tě ho vodit za nos příliš dlouho. Slibuju, ano?“
„Když to říkáš.“
„Věř mi. Nebudeme si s ním zahrávat. Budeme si jen procvičovat tvoje…
konverzační schopnosti,“ řeknu diplomaticky.
Zasměje se a pak se zhluboka nadechne. „Pojďme konverzovat.“
„Dělej, co říkám. Otevři Facebook.“
Vytáhne telefon a ťukne na aplikaci.
„Přijmi jeho žádost o přátelství.“
Přikývne a přejede palcem po displeji. „Hotovo.“
„Teď mu napiš na zeď.“
Znovu se nadechne a rázně přikývne. „Co mám říct?“
„Ráda jsem tě dnes večer viděla. Vykřičník.“
Napíše, odešle a obrátí telefon ke mně jako hrdá studentka, která touží
ukázat svému učiteli úkol.
Poplácám ji po rameni. „Vedla sis dobře. A teď, jestli jsou moje výpočty
správný,“ řeknu a předstírám, že se dívám na náramkový hodinky, „dostaneš
od něj asi za dvacet minut zprávu.“
Nechám na baru dvacku jako spropitný pro Julii a vyrazíme do teplý
říjnový noci.
„Pěkná noc. Doprovodím tě domů,“ nabídnu.
„To zní skvěle.“
 O dvacet minut později zahneme za roh k jejímu bytu a Harper málem
narazí do vysokýho chlápka v tričku Columbia, kterej se směje něčemu, co
říká jeho kamarád s kozí bradkou. Chytnu ji za loket a přitáhnu ji blíž, než do
ní ten chlap vrazí.
„Promiňte!“ Omluva přichází od chlápka v tričku vysokýho asi jako já.
„Vůbec jsem vás neviděl. Moje chyba.“
„To je v pohodě,“ reaguje Harper s rychlým úsměvem. Ruku mám pořád
kolem jejích zad.
Chlapík ke mně stočí pohled, svraští obočí a pak mi ukáže na obličej.
V jeho výrazu se objeví něco jako poznání. „Počkat… počkat… ty jsi…“
Jeho kamarád mu skočí do řeči, širokej fanouškovskej úsměv se mu
rozlívá po tváři. „Pan Orgasmus.“
„To jsem já,“ řeknu nenuceně.
„Do prdele. Tvůj seriál je skvělej,“ řekne ten vysokej kluk. „Před pár lety
jsem byl na tvým setkání s fanouškama. Kámo, sledoval jsem tvůj seriál,
ještě když to byl jen online komiks.“
Volnou rukou si ťukneme pěstmi. „To rád slyším.“
„Nemůžu uvěřit, že jsem na tebe prostě narazil, jak se procházíš po městě.
Požádal bych tě, abys mi podepsal tričko, ale to by bylo divný, takže budeme
předstírat, že jsem to neřekl, ale seš úžasnej,“ prakticky poskakuje.
„Přesně jak říká,“ vloží se do toho jeho kamarád.
„Je nejlepší.“ Harper se rozzáří a vystřídá je v sérii komplimentů.
„Jste skvělí. Opravdu si vážím vaší podpory. Rád jsem vás poznal,“ řeknu
a pokračujeme v cestě.
Jakmile jsou kluci z doslechu, Harper se ke mně otočí a rozzáří se jí oči.
„Právě se mi poštěstilo spatřit pana Orgasma v divočině a bylo to úžasný.
Stává se to často?“
Zavrtím hlavou a lehce se zasměju. „Jednou nebo dvakrát do roka.
Přísahám, že to není tak častý.“
Nemůže se přestat usmívat. „A oni tě milují. Myslí si, že jsi kanec.“
„Zjevně mají pravdu,“ pronesu s kamennou tváří a Harper vrazí ramenem
do toho mýho. Když dojdeme k jejímu domu, zapípá jí telefon. Vytáhne ho
z kabelky a já řeknu: „Vsadím se, že je to Jasonova odpověď.“
Odemkne obrazovku, klikne na zprávu od Jasona a ukáže mi ji. Ahoj
Harper. Rád jsem tě viděl! Nechceš zajít na kafe?
Naznačím smečování basketbalovým míčem. Přímo do koše. „Je to dar.
Opravdu je,“ řeknu, když se zastavíme u schodiště jejího domu.
 „Seš dobrej, Nicku. Víš přesně, co máš dělat a jak se chovat. Proto houfně
přitahuješ ženy.“
Tak trochu chci protestovat. Mám pocit, že o mně má představu, kterou
nutně nechci, aby měla, ale nejsem si jistej, jak to odvrátit. „Protože mám
dar?“
„To a několik dalších důvodů.“ Zeširoka mávne na moje paže. Je říjen, ale
dnes večer není chladno, takže na sobě nemám bundu. „Za prvé jsou tu ty
ruce. Všechny ty tetování a svaly.“
Pohledem přejíždí po mých bicepsech. „Chci říct, že tvoje tetování je
úžasný,“ řekne a ukáže na tvary a víry, který jsem si sám navrhl. Ty tetování
jsou abstraktní čáry a křivky, ale uvnitř nich je slunce, měsíc a hvězdy,
protože to byly první věci, který jsem si uvědomil, že umím dobře nakreslit.
„Pak to tělo. Pan ‚jsem tak fit‘ z Men’s Health,“ řekne posměšným tónem,
ale to si neutahuje ze mě. Je to z toho článku.
„Tys ho četla?“
„Já čtu všechno. Hltám informace,“ řekne a jsme zpátky na tom místě,
který s ní, jak se zdá, obývám, kde mi skládá poklony, ale mohla by to říkat,
jako bych byl auto, o jehož koupi uvažuje. A tohle má sto sedmdesát koní.
„A pak je tady tvůj obličej a na něm máš tohle úžasný strniště.“
Přejedu si rukou po čelisti a úhlednejch, udržovanejch vousech, který jsou
jako další sexuální hračka, co můžu přinést do ložnice. „Holkám se vousy
líbí,“ pronesu s křivým úsměvem.
„To se vsadím, že jo,“ špitne si pod nosem. Nic dalšího hned neřekne.
Zatlačí zuby do koutku rtů a pak promluví, tišeji než předtím. „Můžu si
sáhnout?“
KURVA, JO.
 KAPITOLA 7
Zvedne ruku a dotkne se mojí čelisti. Zatají se mi dech, když palcem přejede
po světlejch štětinách. Intenzivně si uvědomuju každou vteřinu, která uplyne,
jedna odtikává do druhé, když se mě dotýká a hladí mě po čelisti, jako by
byla fascinovaná její strukturou.
„Měkký,“ zašeptá téměř udiveně, když se mi zadívá na bradu. Srdce mi
začne bušit a já bojuju s tím, abych zůstal v klidu. Když řekne: „Ale taky
trochu tvrdý,“ přísahám, že nevím, jak se mi podařilo nechytit jí tváře do
dlaní, nepřitisknout ji ke kamenný zdi a prostě ji pořádně nezlíbat. Líbat,
dotýkat se, třít se o sebe a ještě víc. Chci to přepychový tělo přitáhnout ke
svýmu, nechat ji pocítit, jak moc mě vzrušuje, a zjistit, jestli s ní dělám to
samý. Ze způsobu, jakým sotva popadá dech, se mi točí hlava a chtíč se ve
mně vine v pevných spirálách. Nemůžu si pomoct, ale doufám, že chce to, co
já, a podle toho, jak se dotýká mojí tváře, mám pocit, že by mohla. Mám
kurva fakt takovej pocit, a možná proto její jméno dostává v mým hrdle
podobu varování.
Aby věděla, že si zahrává s ohněm, jestli se mě ještě jednou takhle dotkne.
Pak si vzpomenu. Tohle je Harper a nejspíš ani netuší, jak na mě působí.
Nikdy jsem nikoho takovýho nepoznal. Říká tady všechny ty sladký, sexy
věci a nejspíš si ani neuvědomuje, co to může s mužem udělat.
Je těžký odolat a právě teď se mi nechce. Seru na kladení odporu. Ať si se
mnou pár minut hraje. „Ještě něco si chceš osahat?“ zeptám se a doufám, že
přijme mou nesmírně velkorysou nabídku stát se jejím testovacím subjektem.
„Ruce jsou k dispozici. Hrudník je taky ve službě. I vlasy jsou snadná
kořist.“ Nakloním k ní čelo, lákám ji.
Ve vteřině je její ruka v mých vlasech. Je pomalá a rozvážná a nespěchá,
když prsty projíždí mezi prameny. Moje mysl blázní, představuje si všechny
možný scénáře, kdy by se mi její ruce mohly proplétat vlasy a přitahovat mě
k sobě. Takovej, kde mě lačně líbá a pohlcuje moje rty nenasytným dotykem,
co vede ke stržení šatů do půli těla v horečným šílenství. To se promění
v zabouchnutý dveře a žhavej sex u zdi, při kterým jí kalhotky padají ke
kolenům. Nebo k jedný z mých nejoblíbenějších, k jedný z mých záloh,
k jedný z nejjednodušších, a přesto nejžhavějších fantazií – její nohy pevně
obtočený kolem mojí hlavy, když ji ochutnávám na svých rtech. Když ji svým
jazykem pošlu do výšin.
 Další den bych kolem ní prošel, odhrnul jí pramen vlasů z ucha a zašeptal:
pořád cítím tvoji chuť. Zachvěla by se, pak by mi znovu zajela rukama do
vlasů a chtěla víc.
Jako to dělá teď na ulici. Na zlomek vteřiny se její ruka zastaví a opře se
o mě. Na tváři cítím její jemnej dech. Setkám se s jejíma očima a snažím se
v nich číst, najít v jejích modrejch duhovkách záblesk, kterej by odpovídal
tomu plameni ve mně.
„Polib tu dívku, pane Orgasme!“
Trhnu hlavou ve stejnou chvíli jako Harper. Ti dva chlapi jsou teď naproti
přes ulici a povzbuzují mě z kraje chodníku. Nejspíš si myslí, že jsme spolu.
„Udělej to!“ ozve se ten druhej. „Jako v epizodě s líbacím virem.“
Harper se ke mně otočí a rty se jí zdvihnou v hravým úsměvu. „Musel ji
políbit, aby ji vyléčil,“ zašeptá, jako bych na tenhle prvek v ději mohl
zapomenout. „Nemůžeš zklamat fanoušky.“
Sotva mám čas zaregistrovat, jak se tohle k čertu děje, ale naklání se blíž.
Můj mozek je plnej šumu a statický elektřiny a nevím, jestli je tohle dvojitá
výzva, dokud nehlasně nevysloví: pro fanoušky, že?
A sakra, jestli tohle ti fandové umožní, měl bych jim poslat podepsanou
sběratelskou edici každýho komiksu. „Tak jim to předvedeme,“ řeknu
a v krku mi vyschne, když je jasný, že to myslí vážně.
„Rychle! Nebo se virus rozšíří!“ vykřikne jeden z chlapů a Harper se
zachvěje, přitiskne si ruku na hruď a zašeptá: „Jsi jediný, kdo mě může
zachránit.“
Přesně tu větu, kterou v tý epizodě pronesla dívka v nesnázích.
Nechává se jima vyhecovat. Harper miluje hry. Miluje zábavu. Miluje
vystupování. Tohle je ta kouzelnice v ní, která se ujme triku od začátku až do
konce.
Přejede mi palcem po čelisti a mně se zatají dech.
Není čas snažit se to zpracovat, není čas to analyzovat. A protože mě před
chvílí celýho osahávala, je fér, abych jí to oplatil.
Šumí ve mně možnosti. Vklouznu jí pravou rukou do vlasů a nechám jemný
prameny proplouvat mezi svými prsty, pěkně pomalu, zatímco sleduju, jak se
její výraz mění z tý odvážný hravosti v něco úplně novýho.
Něco nestřeženýho.
Je to tak svůdný. Ten pohled mě nutí toužit po ní ještě víc.
Zblízka jsou její modrý oči ještě zářivější, jako ostrovní vody, a z jejího
šamponu cítím nádech něčeho, jako jsou pomeranče. Je to omamný a moje
ústa se zalévají touhou ochutnat ji, vdechnout ji.
Přiložím jí pravou ruku k bradě a jemně jí nakloním obličej směrem ke
mně. Zrychlí se mi tep a olíznu si rty, když se naše pohledy střetnou. Oči se jí
lesknou touhou, která vypadá zatraceně autenticky. Přitáhnu si ji k sobě, její
rty se rozevřou, a když zavřeme oči, vyklouzne z nich jemný výdech. Soudě
podle její reakce mám pocit, že o to zatraceně stojí, a to mnohem víc než
proto, že hrajeme divadýlko. Ale když skloním svoje ústa k jejím, úplně
přestanu myslet na důvody. Svět se zpomalí a já Harper políbím, zatímco
dvojice fanoušků na druhé straně ulice řičí a křičí „juchů“ a „sakra, jo“
a nakonec vítězný „Je zachráněná!“.
Tohle je odměna a jaká.
Chci si s nima plácnout za to, že ji vyprovokovali, nebo že vyprovokovali
mě, nebo cokoli se stalo, aby se tenhle okamžik stal možným.
Protože tohle je vzrušující.
Naše rty se dotýkají. Cítím nádech lesku na rty a sotva patrnou chuť Long-
Distance Lover, kterej pila v baru. Přejedu svými rty po jejích, sotva
znatelný polaskání plný příslibů, náznak toho, co by se z toho mohlo stát,
kdyby to bylo doopravdy, bez publika.
Ať už je tenhle polibek cokoliv, má svůj vlastní puls, svou vlastní
frekvenci, jako by vzduch kolem nás byl nabitej a hýřil smyslovou energií.
Nebo je to možná jen mnou, protože moje tělo šumí. Kůže mi brní a tenhle
jemnej polibek mě rozpaluje po celým těle, až mi mysl tryskem běží daleko
za hranici týhle odměny.
„Máš tak jemný rty,“ zašeptám a ona v odpověď zalapá po dechu, pak ke
mně znovu přitiskne ústa a zašeptá: „Ty taky.“
Tuhle lest jsme zvládli s přehledem, ale když její rty ještě jednou přejedou
přes moje, připadá mi to jako něco víc, než by bylo třeba k tomu, aby tahle
výzva „polib dívku“ byla autentická.
Připadá mi, jako by to sklouzlo do něčeho víc.
Ale zrovna ve chvíli, kdy se vleklý nabývání na intenzitě stává téměř
nesnesitelným a jsem připravenej vklouznout jazykem mezi její rty, kluci
vykřiknou a zatleskají a začnou sborově zpívat „Pan O!“, což náladu zničí.
Oddělíme se od sebe.
Harper zamrká, podívá se dolů a pak znovu zamíří pohledem vzhůru.
V očích má provinilej výraz, jako by se cítila špatně, že jsme se líbali. „No,“
řekne rozzářeně, jako by se snažila urovnat tu trapnou chvilku, „ještě že pan
O dal tý holce na ten líbací virus správnou dávku.“
 Odkašlu si a snažím se pochopit, co právě řekla. Nebo co se právě stalo.
Jak jsme v podstatě zrekonstruovali scénu z mýho seriálu. Kde já jsem hrdina
a ona dívka, kterou jsem zachránil před zkázou.
„Chci říct, že to od tebe rozhodně čekali,“ dodává, jako by náš polibek
potřebovala ospravedlnit.
„Jo, rozhodně,“ souhlasím s ní, protože můj mozek plave v moři endorfinů
a souhlasit je mnohem snazší než cokoli jinýho. Podívám se na druhou stranu
ulice a ukážu na oba rychle palec nahoru.
„Je v pořádku,“ řeknu jim, jak říkal pan O v seriálu. Harper se přidá
a taky zamává. Otočí se ke mně a položí mi ruku na rameno. „Ti chlapi
zbožňují tebe i postavu sukničkáře, kterou jsi vytvořil.“
Poškrábu se na čele a přeju si, abychom se teď nebavili o fiktivních
sračkách, protože mi to připadalo fakt kurevsky skutečný. Ale netuším, jestli
se jí ten polibek líbil tak jako mně.
„Jde mi hlavně o tu show,“ přisvědčím jí, zatímco diváci s nejlevnějšími
lístky se ztrácejí ve tmě.
Zasměje se, pak se její výraz změní a je zase vážnej, jako když se poprvé
rozpovídala v baru. „Opravdu si vážím tvý pomoci s tím randěním,“ řekne
a polibek se vytratil do noci. Trik skončil a kouzelnice i tvůrce představení
opustili jeviště. Jsme teď jen Harper a Nick, kamarádi s tajným projektem.
„Samozřejmě. Rád to udělám. A jak už jsem ti říkal, Jason je do tebe fakt
udělanej,“ řeknu, protože je pro mě teď mnohem snazší porozumět tomu
druhýmu chlápkovi než si srovnat ten zmatek v hlavě.
Pokrčí rameny a zvedne koutek rtů. „Jo?“
„Naprosto. Měla bys s ním do toho jít,“ říkám a sbírám falešný nadšení,
když se snažím vrátit do role jejího učitele randění, i když bych možná byl
kandidátem na studium rozdvojený osobnosti, protože jsme se zrovna políbili
a teď jí říkám, aby to rozjela s jiným chlapem. Možná jsem tím polibkem
chytil nějakej nový kmen toho jejího viru blábolení před někým, kdo se mi
líbí.
„Myslíš?“ zeptá se se zvědavým nakloněním hlavy.
„Určitě. Mohl by to být muž tvých snů.“ Jo. Propuknul naplno.
Vrhne na mě skeptickej pohled a pokrčí rameny. „Mohli bychom se sejít,
až s ním půjdu ven, abych ti mohla všechno říct, dokud to budu mít v živý
paměti?“ zeptá se a přiloží dlaně k sobě. Chystám se odmítnout, když dodá:
„Koneckonců, předvedla jsem pro tebe White Sox z roku 1919.“
 „A pak jsi ze mě před chvílí před mýma fanouškama udělala rockovou
hvězdu,“ řeknu, pořád na autopilota. Ale i když se mi nechce, zavázal jsem
se jí pomoci, takže tohle je evidentně cvičení. „Dej mi vědět, kde a kdy.“
„Napíšu ti,“ řekne, pak zamíří po schodech nahoru a já se dívám, jak
odemyká dveře domu, otáčí se a mává na mě přes sklo.
Je pryč a vzala si s sebou ten nejlepší a nejpodivnější první polibek, jakej
jsem kdy dostal.
Vrátím se do svýho domu na Sedmdesátý třetí, do bytu ve čtvrtým patře
s odhalenými cihlovými zdmi a obrovským oknem s výhledem na park. Když
se za mnou se slabým cvaknutím zavřou dveře, ptám se sám sebe, jestli se to
vůbec počítá jako první polibek, když nevíte, jestli byl skutečnej, nebo to
byla jenom výzva.
Myslím, že netrval dýl než patnáct vteřin, ale těch patnáct vteřin ve mně
doznívá a pořád cítím otisk jejích rtů na svejch. Pořád cítím její sladkou
vůni, když se nadechnu. Pořád slyším v uších její tichej vzdech.
Přál bych si vědět, jestli se ve svým bytě taky vrací k těm patnácti
vteřinám.
Ale nemůžu to vědět a ani se to nedozvím.
Udělám jedinou věc, co je v mým životě konstantou. Jedinou věc, která mě
nikdy neštve a která mě vždycky přiměje se soustředit. Zuju si boty, svalím se
na svůj pohodlnej šedej gauč u velkýho arkýřovýho okna a vezmu si
notebook. Mám další epizodu, na níž musím pracovat, a i když už nedělám
všechno psaní a animování, nápady a dějový linie jsou moje.
Ale jak začnu psát, zjistím, že nemám náladu řešit problémy za kreslenýho
hrdinu. Místo toho jen kreslím. Freestyle. Cokoli mě napadne.
Potíž je v tom, že když skončím, je to kresba jistý zrzky v džínovejch
šortkách a na vysokejch podpatcích, která pracuje pod kapotou auta. Vrhnu na
kresbu zlej pohled a hodím ji na konferenční stolek. Já a moje zasraná
představivost, která se ode mě zase vzdaluje.
O minutu později od Harper přijde zpráva a já bych si přál při pohledu na
její jméno necítit ani jiskřičku určité možnosti.
Když si přečtu zprávu, jiskra je chladně uhašena.
Kafe s Jasonem v sobotu odpoledne. Sejdeme se potom?
Je to oficiální. Byl to polibek z hecu a rozhodně se nepočítá. Vlastně je to,
jako by se to nikdy nestalo, takže to uložím do šuplíku už se to nikdy nestane
a řeknu jí ano. Potom konečně odepíšu Spencerovi a naplánuju si, že se s ním
o víkendu uvidím. Perfektní. To vyřadí jeho sestru z mý sluneční soustavy.
 KAPITOLA 8
„Co kdyby se německá doga spářila s čipmankem?“
Nad otázkou, kterou mi bratr položí druhej den ráno, když si to chrastíme
přes hromadu spadanýho listí na cestě v Central Parku, protočím oči. Do
New Yorku dorazil podzim a barvy jsou nádherný. Chvíli zkoumám
brusinkově červenej list, kterej se snesl na zem, a představuju si, jak bych tu
barvu použil v animaci. Je to něco, co dělám odjakživa. Přemýšlet
o barvách, odstínech a všech snesitelných kombinacích je pro mě
přirozenost.
„Měla by německá doga huňatej ocas, nebo by měl čipmank šíleně dlouhý
nohy?“ pokračuje Wyatt.
„Ty vole, víš, že takhle to nefunguje,“ řeknu bráchovi, zatímco kříženec
trpasličího pinče, kterýho venčím, zatahá za vodítko v nelítostný honbě za
veverkou. „Nebo veverka a trpasličí pinč,“ navrhne Wyatt a mávne na zvíře.
„Zase odbočuješ od hry na psí směsky,“ připomenu mu, když se
dlouhosrstá, bílo-hnědá čivava, kterou venčí, snaží honit ocas mýho psa. No,
ne mýho psa, ale toho, kterýho venčím pro místní záchrannou stanici Little
Friends, co se specializuje na hledání domovů pro malý psy, vhodný do bytů.
Oba tam děláme dobrovolníky.
„Leguán a teriér,“ navrhne, zkouší to ještě jednou, pak jeho chlupatá
kamarádka začne balancovat na předních tlapách, zvedne zadek a zadní tlapy
a čůrá do trávy.
„Čůrání ve stojce!“ vykřikne můj bratr a udělá u stromu malej vítěznej
tanec.
Plácnu si s ním rukou, ve který nemám vodítko, protože tohle je seriózní
výhra v naší další psí hře – psím bingu. Zvládáme multitasking. Dokážeme
hrát dvě hry najednou. „Deset bodů. Dobrá práce,“ řeknu, ale jsem s bráškou
pekelně soutěživej, a i když už máme procházku skoro za sebou, pořád mám
šanci ho porazit. „Ale ne, pokud kolem projede hasičský auto a můj pes
zavyje.“
Když vycházíme z parku, vrhne na mě pochybovačnej pohled. „Jo, na to
nespolíhej. To je jako jednorožec spolu s hrncem zlata na konci duhy v psím
bingu.“
„Jednou to ale dostanu,“ řeknu, protože vytí psů, zvlášť těch malejch, jako
jsou tihle dva, je tak nějak kurevsky rozkošný, a proto to dělá padesát bodů
v našem žebříčku náhodnejch, neplánovanejch psích aktivit. To je naše verze
automobilovýho binga, co hrajeme už od dětství. Body se taky udělují za
pozice psí jógy, na počest našeho táty, kterej je ten nejpohodovější chlap,
jakýho kdy potkáte. To přičítám tomu, že je učitel jógy, a mámě za to, že ho
dobře krmí svýma buchtičkama. Myslím buchtičky v doslovným významu,
protože o tom druhým nechci ani slyšet nebo na to myslet.
Nikdy.
Každopádně, Wyatt a já oba milujeme psy. Vyrůstali jsme s několika
malými psy, jakož i s malou sestrou Josie. Psi nám bránili v tom se navzájem
pozabíjet. Miluju svýho bratra jako blázen, ale je to taky pěkná osina
v zadku. Mladší bratři jsou takoví, i když je mladší jen o pět minut.
„Korgi a mastif dohromady. Kdo byl nahoře?“
„Mastif,“ odpovím okamžitě, když se vrátíme k naší další psí hře. Protože
kdo je nahoře, je podstata hry psí směsky.
„Au.“
„Jo, představ si, jak se cítil ten korgi. Anglickej chrt a baset?“
„Anglickej chrt. A teď se jejich štěňata snaží běhat s těma krátkýma
nožičkama a se špičkama vytočenýma ven,“ řekne, když opustíme park
a vydáme se na okraj města, kde Little Friends sdílejí prostor se psí školkou.
„Hele, znáš tu kočku, co vede psí centrum?“ změní téma.
„Myslíš Penny?“
Kývne. „Požádala mě, jestli bych jí nepomohl opravit část útulku.“
Než stihnu odpovědět, zahlídnu, jak na druhý straně ulice do mýho domu
vchází žena s dlouhou hřívou zrzavejch vlasů vlajících ve větru. Mají barvu
jako ten list – červenou se zlatavým nádechem.
„Páni,“ řekne Wyatt, najednou se zastaví na přechodu a o rozhovor
o Penny už se nezajímá. Jeho maličkej kamarád se zarazí. „Kdo je ta sexy
malá zaklínačka hadů, co má namířeno do tvýho baráku?“
Plácnu ho zezadu do hlavy. „Vážně. To je nevhodný, kámo.“
„Au,“ vydechne a tře si hlavu, když kolem projíždí autobus.
Střelím po něm pevným pohledem. „To nebolelo. Ani to nepředstírej.“
Jeho zlej pohled se přizpůsobí mýmu. „Byla to legitimní otázka. Odkdy
nemám dovolený…?“
Odmlčí se a jeho rty vytvoří ovál. „Ale, ale, ale, ale.“ Opakuje ten zvuk,
jako by to byl refrén rapový písničky. Praští mě pěstí do paže. „Máš pro
Červenou Karkulku slabost.“
Do prdele. Tohle je můj bratr. Moje nevím-co-znamená-příliš-mnoho-
informací dvojvaječný dvojče, který nemá filtr. Posunu si brýle na nose výš
a podívám se na semafor pro chodce. Ten mužíček je teď zelenej.
„Líbí se ti,“ pokračuje, když přecházíme Central Park West.
„Ne,“ zavrtím hlavou a snažím se zahnat všechny přetrvávající představy
toho polibku, kterej se nepočítal. „Je to kamarádka, takže je neslušný takhle
mluvit.“
„Jak takhle?“ zeptá se vyzývavě.
„Vím, cos chtěl říct, Woodrowe,“ použiju jeho prostřední jméno, který
nesnáší. „Že by sis dal říct.“
Za chůze mě provokuje a vysmívá se mi. „Ó… podívejme, jak se chováš
ochranitelsky. To je rozkošné.“ Když dojdeme na chodník, upře svůj pohled
k mýmu domu. „Počkat.“
Sleduju jeho pohled a uvidím Harper, jak se otočí a vyjde z mýho domu,
bere do ruky telefon a na rameni má velkou tašku s potravinama.
„Randalle Hammere,“ předhodí mi moje prostřední jméno, protože já to
svoje taky nesnáším. „Ví Spencer, že toužíš po jeho ségře?“
To mě poser. Teď je půl bloku odtud. Když mě uvidí, rozzáří se jí oči,
hodí telefon do kabelky a zamává mi. Jediný, co mě napadá, je, že teď by
byla skvělá chvíle na to, aby kolem burácelo policejní nebo hasičský auto
a houkaly sirény. Wyatt může mít tolik bodů, kolik chce, a pak ještě nějaký,
když jeho pes zavyje.
„Netoužím po ní. Je to kamarádka. Kromě toho, čipmank byl na německý
doze,“ řeknu, abych ho rozptýlil. Někdy stačí hodit psovi kost.
To ho rozesměje a mně to přinese dočasnou úlevu, když dorazí Harper
a pozdraví nejdřív mýho bratra. „Ahoj Wyatte. Dlouho jsem tě neviděla. Jak
to jde?“ zeptá se a on ji obejme. S rukou, která stále svírá vodítko, obejme
Harper a pak na mě zahýbe obočím a nehlasně vysloví zaklíná mýho hada.
Je to takovej malej sráč.
„Ty máš psa?“ zeptá se, jakmile se od něj odtrhne, a přísahám, že se mi
dýchá lépe, když kolem ní už nejsou omotaný bráchovy ruce.
„Chceš mě kvůli tomu?“ vrátí jí to.
Harper se zasměje a pobaveně zavrtí hlavou. „Vidím, žes ještě
neabsolvoval tu operaci.“
Bratr se zakření. „Tu, při které mi zavedou filtr mezi mozek a pusu?“
Přikývne. „Přesně tu.“
Rázně zavrtí hlavou. „Ne. Ale chirurg má příští týden volný místo.“
„Výborně. Přijdu tě navštívit do nemocnice.“ Ukáže na psy. „Co se tu
děje?“
 „Jsou ze záchranné stanice Little Friends,“ řeknu.
Brácha se do toho vloží, opře se mi loktem o rameno a chová se naprosto
nenuceně a v pohodě. „Věděla jsi, že s Nickem chodíme dva dny v týdnu
venčit psy z útulku?“
Oči jí zazáří na nás oba, ale podívá se mě. „To je vážně milý.“
Srdce se mi rozbuší a jsem zpátky u včerejšího večera před jejím domem.
Ten polibek, co se nestal, ty pitomče.
„Byl to můj nápad. Já jsem ten milej bratr,“ řekne Wyatt a nasadí svůj
jiskřivej úsměv.
„Hele,“ vmísím se do toho. „Neříkal jsi, že musíš jít bušit do Penny? Jé,
promiň. Myslel jsem zabušit pár hřebíků do její budovy.“
Protočí na mě panenky. „Ha ha ha.“ Natáhne se po vodítku, který držím.
„Dej mi toho svýho prcka. Vezmu je zpátky,“ řekne. Stanice odsud není
daleko. Sehnu se a podrbu na bradě jednoho psa, pak druhýho.
Když se postavím, Wyatt se nám oběma ukloní a přihodí dramatický adieu.
„Nechám vás dva, abyste se vrátili ke svým hrátkám.“
Mám chuť mu jednu vrazit, ale to je normální.
Když Wyatt odejde, otočím se k hvězdě svejch nemravnejch snů. Rty má
zvlněný do úsměvu a vypadá příjemně překvapeně. „Nevěděla jsem, že děláš
se psy.“
„Mám rád psy. Taky rád pomáhám.“ A to, jak snadno se mnou vede
rozhovor, mi připomene, že ani jí se polibek nestal, takže jsme v pohodě.
„Líbí se mi to. Ne, zbožňuju to,“ řekne a její projev je jemnej, bez
obvyklýho podtónu sarkasmu. Způsob, jakým to říká, je odzbrojující a ne že
by mě jen rajcovala, rozehřívá mě to po celém těle. „Vypomáhám
v newyorské pobočce Svazu ochránců zvířat. Dělám pro ně nějaké sbírky.“
„Opravdu? To jsem netušil.“
„Jo. Pomáhám organizovat některý pětikilometrový běhy, abych získala
peníze pro zvířecí útulky, šířím informace na sociálních sítích, pomáhám
připravovat akce… Jednou si pořídím psa. Zatím dělám, co můžu.“
„To je úžasný,“ řeknu a těší mě, že se o ní dozvídám novej detail. Přátelím
se s ní už dlouho, ale nejsme nejlepší přátelé, takže odhalování těchhle
střípků o ní je úplně nová zkušenost. „Jakýho chceš psa?“
„Takovýho, kterej se bude smát všem mým vtipům,“ řekne a já se
rozesměju.
„To zní skvěle. Takovýho vořecha bych taky chtěl.“
 Odkašle si a zvedne plátěnou tašku s nákupem. „Možná se divíš, proč jsem
tady.“
„No, napadlo mě to. Ale pak mi došlo, že mi neseš nákup. Prosím tě, řekni
mi, že je tam kyblík mátový zmrzliny s kouskama čokolády a dvě lžíce.“
Přehnaně našpulí pusu. „Sakra. Fakt jsem to posrala. Ale vím, co ti mám
dát příště. Prozatím ti můžu nabídnout prací prášek. Chtěla jsem ho nechat
u vrátnýho,“ řekne a podívá se směrem k mýmu domu.
Ale nenechala ho u vrátnýho. Pořád ho má u sebe a před chvílí lovila
telefon, jako by mi chtěla zavolat. Možná aby mi řekla, že je tady? Sakra,
možná chtěla záminku, aby mě viděla.
Než se moje myšlenky vymknou kontrole, v duchu na sebe protočím
panenky.
Jo, jasně. Kdyby ta holka byla do tebe udělaná, mluvila by
nesrozumitelně a blábolila by.
To nedělá. Ve skutečnosti je to klidná, sebevědomá Harper. Čili hledám
něco tam, kde nic není.
Vezmu si tašku a poděkuju jí. „Tos opravdu nemusela. Dneska po práci
jsem si chtěl pro nějakej zajít.“
„Ale takhle tě můžu převést na svou značku. Žádná krutost. Žádný testy na
zvířatech.“
„To je paráda.“
„Chceš vědět, co ještě je paráda? Moc hezky voní.“
Zasténám. „Budu vonět levandulí nebo něčím holčičím?“
„Myslím, že ne. Používám ho. Chceš mě očuchat?“
Ztuhnu. V hlavě mi tančí milion obscénních myšlenek. Kurevsky rád bych
ji očuchal, vdechl její vůni, přejel jí nosem po krku, po ňadrech, po břiše.
Pak se rozhodnu, že na to seru . Tahle kočka mě požádala, abych ji naučil
randit. Potřebuje vědět, že věci, které vypouští z úst, jsou někdy šíleně
nemravný. Položím jí ruku na rameno. „Víš, že to znělo směšně oplzle? Řekni
mi, že to víš. Musím pochopit, jak daleko musí tvůj výcvik zajít.“
Obrátí oči v sloup. „No tak, já jsem se nesnažila být chlípná. Jen si čichni.
Je jako jaro. Voní opravdu krásně,“ řekne a zatahá za vlastní tričko,
tyrkysovej výstřih do véčka pod lehkou bundou.
Jako bych to mohl odmítnout. Předkloním se a přiblížím nos k látce. Voní
úžasně dobře a já jsem lákavě blízko jejích prsou. Blíž, než jsem kdy byl.
Tak blízko, že kdyby do mě, řekněme, příhodně vrazil člověk, kterej by šel za
mnou, mohl bych mít obličej v Harpeřiným hrudníku. V ústech se mi sbíhají
sliny, tep se mi zrychluje a v životě jsem se tak moc nemodlil, aby do mě
někdo vrazil.
Ale to se nestane a zjevně nemůžu strávit celej den tím, že tady budu
čuchat k jejímu oblečení. Nejspíš působím nepříčetně, a tak zvednu obličej.
„Voní ti hezky?“
Setkám se s jejím pohledem. Nemám žádnej vtipnej komentář. Žádnou
pohotovou odpověď. „Ano.“
Z nějakýho důvodu si tím vysloužím úsměv. Jenže tenhle se zdá být jinej
než ten, kterým včera obdařila Gina, nebo ten, kterej věnovala mýmu
bratrovi. Tenhle trvá dýl, než by přátelskej úsměv trvat měl. Zdá se, že
nepolevuje, a připomíná mi včerejší noc a to, jak mi náš polibek připadal
taky víc než přátelský.
„Ale já věděl, že hezky voníš,“ dodám s cukajícími rty. Možná jí dávám
najevo, že by mi připadalo v pohodě cokoliv. Možná flirtuju.
Vykulí oči a kousne se do koutku rtů. „A teď může takhle krásně vonět
tvoje oblečení a měl by sis vyprat dneska, abych si k tobě mohla přičichnout,
až tě zítra uvidím.“
Jakmile odejde, najdu od ní zmeškanej hovor, volala před pěti minutama.
Jak jsem doufal. Bojuju jako blázen, abych si to nijak nevykládal,
a připomínám si, že zítra má první rande s jiným chlápkem. A ten chlápek
nejsem já.
Doufejme, že nebude čichat k Jasonovi. Opravdu doufám, že ani on si k ní
nepřivoní, protože nechci, aby někdo jinej věděl, že její prací prášek je silně
rajcující.
 KAPITOLA 9
Po celodenním brainstormingu se scenáristy seriálu se vrátím domů,
posbírám prádlo a vezmu si z plátěný tašky novej prací prášek. Rukou
zadrhnu o karton na dně. Nahlédnu do tašky a najdu černýho pasažéra. Prací
prášek necestuje sám. Má společnost.
Vytáhnu tenkou krabičku tužek Blackwing.
Prostředek krabičky obepíná černá saténová mašle s růžovýma puntíkama.
Je to ta nejvíc holčičí mašle, jakou jsem kdy viděl, ale je naprosto rozkošná,
protože je od ní. Pod stuhou je zastrčenej bílej papír přeloženej na čtvrtiny.
Rychle ho otevřu.

Nicku,
věděl jsi, že slogan pro tyhle tužky je „Poloviční tlak, dvojnásobná
rychlost?“ Mám podezření, že je v tom skrytej skvělej oplzlej vtip, ale
mám za to, že bychom potřebovali větší tlak, ne? V každým případě
jsem ti chtěla předem poděkovat za všechnu tvou pomoc. A nic
neřekne děkuju tak jako krabička s tužkama. Jen si žádnou nestrkej do
nosu. No, dokud se to nenaučíš dělat správně. Pak se rozhodně
vydováděj.
Pa Harper

Hergot. Usmívám se od ucha k uchu. Miluju tyhle tužky. Jsou prostě

zatracená bomba.
Popadnu list papíru a nakreslím jednoduchýho rozesmátýho psa, jako by
se chechtal vtipu, kterej mu řekl jeho pán. Vyfotím ho a pošlu jí to. Mašli si
nechám, uložím si ji do kuchyňský zásuvky. Nevím proč. Je příliš malá na to,
aby se dala použít v ložnici. Ale stejně si ji schovám.
Natáhnu si basketbalový šortky, hodím tašku s prádlem a novej prací
prášek vrátnýmu, aby je poslal na vyprání, a zamířím do tělocvičny o pár
bloků dál, kde si na trenažéru zaznamenám několik zpocenejch kilometrů
a dám si dlouhou sérii s činkama. O hodinu a půl později otevřu dveře svýho
bytu, když mi na mobilu zazvoní její odpověď pod novou přezdívkou, kterou
jsem jí dal ve svých kontaktech.
Princezna: Vidím, že si užíváš své nové tužky. Já si mezitím užívám kyblík
mátový zmrzliny s kousky čokolády. Chutná táák dobře.
 Náhle se zastavím. Ne proto, že by ten text byl chlípnej, ale protože si
s potěšením představuju, jak jí zmrzlinu a taky jak chutná její pusa.
Já: Kornout, nebo lžička? Potřebuju úplnej vizuální obraz.
Její odpověď přijde rychle.
Princezna: Zrovna teď olizuju lžičku.
Já: Mátová s kousky čokolády chutná dobře olízaná i z jiných věcí.
Princezna: Je tohle lekce, jak jíst zmrzlinu?
Já: Vlastně je to tvoje první lekce v randění. Začínáme dnes večer. Jak
poslat flirtující zprávu… Mátová zmrzlina s kousky čokolády chutná moc
dobře olízaná z někoho, kdo se ti líbí…
Neodpoví hned, takže nechám telefon na kuchyňský lince, ale nemůžu
přestat myslet na ni a na zmrzlinu a na to, jak se jí na jazyku mísí chlad
zmrzliny a sladkost čokolády. Jak by chutnala jinak než po Speakeasy, ale
pořád stejně lákavě. Jak bych ji dokázal rozvášnit polibkem, kterej by
nepřestával a ze kterýho by se jí podlamovaly kolena a vlhly kalhotky.
Takovej, kterej by ji vzrušil natolik, že by ho přerušila a olizovala mě po
hrudníku směrem dolů až ke gumě od trenek, co by ze mě strhla. Zvedla by to
sexy obočí, olízla si rty a pak je důvěrně seznámila s mým ptákem.
Pro případ, že by se někdo ptal, jo, jsem teď tvrdej jako kámen.
Vlastně, když to vezmeme technicky, jsem si docela jistej, že tohle je
učebnicovej příklad stavění stanu. Můj pták touží po pozornosti. Jsem celej
rozohněnej touhou po týhle nádherný holce, kterou nemůžu mít, a tahle erekce
jen tak v průběhu noci nezmizí.
Vysvleču se ze sportovního oblečení, jdu rovnou do sprchy a pustím si
vodu tak horkou, jakou jen vydržím. Vzhledem k tomu, že mi připadá sexy
i její obočí, očividně ze sebe musím tuhle holku dostat. Účel splní
nesmlouvavá sprchová honitba bez zábran.
Nejlíp na to funguje nastavení silnýho proudu. Upravím přepínač režimů
a voda proudí dolů, smáčí mi vlasy, klouže mi po hrudi, stéká po tetováních
na pažích.
Vzhledem k tomu, že Harper doopravdy mít nebudu, třeba nebudu v její
blízkosti pořád tak kurevsky vzrušenej, když jí v hlavě dopřeju důkladnej
trénink. Ve sprše se mnou byla už mockrát a skvěle mi ho tady kouří. Se svým
sexy tělíčkem a sarkastickou, sexy pusou, hrála v posledních pár měsících
hlavní roli v pár honitbách ve sprše. Možná víc než pár. Tak v deseti. Nebo
desetkrát tolika.
Ale kdo to počítá, když máte plný ruce?
Já určitě ne.
Jakmile pára zaplní koupelnu, ovinu ruku kolem svý erekce a pěkně dlouze
a vlekle zatáhnu.
Vydechnu.
Přede mnou se mi odvíjí pás fotografií a to je tak snadný, protože v těch
obrázcích vidím svět.
Ty nejžhavější mi cvakají před očima, jak se mi pěst svírá pevněji.
Jak se plazí po mý posteli po rukou a kolenou a nemá na sobě nic než ty
‚ošukej mě‘ brýle.
Jak si rozepíná košili, rozhaluje ji a odhaluje mi svý vnadný prsa. Kozy,
který bych nejradši ošukal.
Jsem nadrženej a projede mnou chvění, když se ta konkrétní fotka
probojuje do popředí. Přejíždím si po kládě nahoru a dolů a přitom ho
vrazím mezi ty nádherný prsa. Přitlačovala by je rukama k sobě a vytvářela
tak teplej žlábek pro mýho ptáka. Vyplázla by jazyk a při každým přírazu
olízla špičku.
Rozechvěle se nadechnu, když mi ruka klouže po celé délce penisu,
a místo toho si na sobě představím Harpeřinu pusu. Dnes večer bych ji chtěl
na kolenou, ty rudý rty, který říkají chlípný věci, ovinutý kolem mýho ptáka,
zatímco ho kouří, olizuje a bere si ho hluboko.
Zasténám a zvuk je pohlcenej vytrvalým bušením horký vody na dlaždice.
Hladím se silněji a rychleji, ve svalech se mi rozhořívá touha, přejíždí mi po
kůži, když ji vidím v celý její nahý kráse, jak mě uspokojuje. Pak se
zničehonic obrazy přepnou.
Už si ji nepředstavuju, jak mi prokazuje službu.
Víc než cokoli jinýho mě vzrušuje představa, že se udělá. Zvuky, který by
vydávala. To, jak by se její rty roztáhly do O. Jak by se prohnula v zádech.
Kurva, nic bych si nepřál víc než vylézt ze sprchy, vejít do obýváku a najít ji
nahou na gauči, s roztaženýma nohama, s jednou rukou mezi nima a druhou,
jak si hraje s kozama.
Záda mi brní, jak se ta představa zintenzivňuje, nabývá na ostrosti
a působí reálněji. Svaly na nohou se mi napnou a nechám tu fantazii rozvíjet.
K čertu, chci ji někdy objevit při masturbaci, přistihnout ji, jak se
uspokojuje, jak je zatraceně blízko vyvrcholení.
 Sténá a kroutí se, když jí prsty přejíždějí po vlhký kundičce, po slastným
vyvýšeným klitorisu. Je maximálně vzrušená a zoufalá, snaží se uvolnit.
Prudce otevře oči. Ani mě nemusí prosit, abych ji dodělal. Ty modrý oči
zamlžený chtíčem mi říkají, jak moc potřebuje moje ústa.
Sjedu jí rukama po stehnech a roztáhnu jí nohy doširoka. Zabořím obličej
do její sladký vlhkosti a pane bože. Jak ji ochutnám, náhle mě rozechvěje
počátek orgasmu. Projíždí mnou, když ji hltám. Zmítá mým tělem, když ji
přiměju křičet a kurevsky silně se mi udělat na obličeji.
Jsem tam s ní, pěst mi lítá, a když skončím, dere se mi z hrdla divokej sten.
Těžce oddechuju a pár minut tak stojím, jak se mi ramena zvedají a klesají
intenzitou toho orgasmu poháněnýho Harper, horká voda mi prší po zádech.
O chvíli později jsem čerstvě osprchovanej, čistej jako lilie a nahej
v posteli.
Zaparkuju ruce za hlavu, spokojenej muž. Jo, přišel jsem, viděl jsem,
zvítězil jsem nad svým chtíčem. Mise splněna. Harper Holidayová zmizela
z 99,99 procent mýho mozku zasvěcenýho sexu a teď se můžu soustředit na
to, abych jí zítra pomohl, aniž by mi v cestě stála jediná zatoulaná nemravná
myšlenka.
Zcela zjevně už ji nechci ošukat.
Ne. Ani v nejmenším. Ani když mi zazvoní telefon. Ani když si od ní
otevřu zprávu. Ani když vidím fotku, kterou poslala – hodně detailní selfie,
na kterým olizuje zmrzlinu ze lžičky.
Zavřu displej a přísahám, že se mi celou noc nezdá o lízání kornoutku
mátový zmrzliny s kouskama čokolády.
 KAPITOLA 10
Druhej den odpoledne sedím v kavárně se sluchátkama v uších, poslouchám
hudbu a pracuju na dalším příběhu Dobrodružství pana Orgasma po
včerejším vydatným brainstormingu s redakcí. V tomto díle se náš hrdina
musí vloupat do tři sta let starýho strašidelnýho domu, aby zachránil ženu,
kterou pronásleduje Duch minulých orgasmů.
Něco mi na těch animacích, co mi poslal hlavní scénárista, přijde divný,
ale nedokážu to přesně popsat. Zavřu notebook, zasunu ho do tašky a vezmu
si poznámkovej blok. Musím přijít na to, co je špatně, a někdy mi to jde
nejlíp tak, že prostě nakreslím to, co vidím odehrávat se v mý hlavě.
Ovinu ruku kolem listu papíru a brzy se mi zalíbí, jak se tento koncept
rýsuje. Pořád to má ten sprostej humor, kterej seriál potřebuje, a vím, že to
zní divně, ale má to taky srdce. To je klíčový. Na konci každý epizody je pan
Orgasmus nakonec dobrej člověk, co pomáhá světu.
Podívejte, já vím, kdo jsem. Nedělám si žádný iluze. Neléčím rakovinu
ani nezachraňuju velryby, ale jsem pyšnej na to, že se lidi při sledování mýho
seriálu smějou. Někdy se dokonce smějou tak, že se počůraj. Ano, svědčí
o tom dopisy od fanoušků. Někteří diváci to spolu po zhlédnutí seriálu
rozparádí. Možná se smějou, možná šukaj a možná čůraj, ale doufám, že se
při tom neperou. Dobrodružství pana Orgasma není násilný a hrdina
nakonec k záchraně situace použije jak svý schopnosti, tak mozek, ale nikdy
pěsti.
Proto jsem u hrdinových úst nakreslil bublinu a napsal slova: „Jsem
milovník, ne bojovník.“
Kreslím dál a přecházím k dalším obrazům, který mi víří v koutcích mysli.
Náhodný věci – ninja banán, pes chodící po předních tlapách, trojice loutek
předvádějící rozpustilý loutkový divadlo. Možná bych to mohl zapracovat do
nějaký epizody. Každej má rád nemravný loutky. S tužkou poletující po
papíře načrtnu příběh v jejich loutkovým představení o sexy automechaničce,
která myje auto pod sluncem, na zpocenou hruď se jí lepí tílko. Odhrne si
zrzavý vlasy z obličeje a stáhne si je do mašle– Do prdele. Do prdele. Do
prdele.
Koutkem oka zahlídnu otevírající se dveře. Harper se přibližuje a já se
rychle sbírám a skládám papír na čtvrtiny, osminy nebo šedesátiny, aby
nepoznala, že jsem ji nakreslil.
A nakreslil ji takhle. Protože je šíleně sexy i na skice.
 Když strkám stránku do kapsy, tiše se proklínám. Moje mysl je ohledně
téhle kočky jako zasraná neřízená střela, nejde ji řídit, i když si jasně
vzpomínám, že jsem jí včera večer dal ze svýho mentálního prostoru vale.
Proč mi kurva zase leze do kreseb?
Dojde ke mně, povytáhne obočí a já si vyškubnu sluchátka právě včas,
abych slyšel, jak se ptá: „Státní tajemství?“
Zakroutím hlavou. „Ne. Jen zápletka pro seriál,“ řeknu svým nacvičeným
chladným a nenuceným tónem.
„No, tak to bude nejlepší, když si to necháš pro sebe, protože jsem
pověstná tím, že odhaluju všechny tajemství pana Orgasma, co se mi
dostanou pod nenechavou ruku.“ Vystartuje na mě prsty a předstírá, že mě
chytá za rameno, pak za předloktí.
No do prdele, má rychlý ruce.
No, ne asi. Vydělává si jima na živobytí.
Vykulím oči, když se přiblíží ke kapse džínů. Ale byla to falešná hra.
Zasměje se a zvedne ruce na znamení, že se vzdává. „Jen jsem si dělala
legraci. Nikdy bych se nepokusila tajně nahlídnout do tvých nápadů do
seriálu,“ řekne a posadí se naproti mně na místě, který jsme vybrali pro její
sdílení. „Ale chci se dívat, až to budou dávat. Viděla jsem všechny díly.“
Nakloním hlavu. „Vážně?“
Přikývne a mlaskne. „Viděla jsem každej díl, všechny se mi líbily.“
V hrudi se mi rozlévá teplo a tentokrát to nesouvisí s touhou po ní, ale
s tím, jak jsem pyšnej na dobře odvedenou práci. „To je paráda. To rád
slyším.“
Přisune si blíž židli a já se obrním před posloucháním všech podrobností
o tom, jak se jí Jason dvoří. Místo toho ukáže na skicák. „Jakej komiks se ti
líbil jako první?“
Odpovím okamžitě. „Get Fuzzy. Tenhle komiks miluju. Ta kočka mě
dostala.“
„Ten taky miluju.“ Usměje se na mě. „Co dál?“ zeptá se, opře loket o stůl,
bradu si opře o dlaň a při našem povídání vypadá uvolněně a šťastně. „Za ty
roky, co tě znám, jsem tě nikdy neviděla číst komiksy jako Superman nebo
Spider-Man. Místo toho si potrpíš na kreslený seriály a komiksy v novinách,
že?“
Přikývnu. „Superhrdinové nebyli nic pro mě. Ale vždycky mě bavila
kresba a komedie. Dneska jsou to Griffinovi a Americký táta, co se týče
humoru. A když jsem byl mladší, hltal jsem všechny Far Side a Calvina
a Hobbese.“
„Proto máš na hrudníku tygra? Kvůli Hobbesovi?“
Zvědavě nakloním hlavu. „Jak ses o tom tygrovi dozvěděla?“
„Možná jsem si ho všimla,“ řekne a roztomile pokrčí rameny. Popadne
telefon, otevře si galerii fotek a projíždí jimi. Zvedne displej a ukáže mi
jednu z léta v Central Parku. Vzpomínám si, jak mě tenkrát fotila, když jsme
si dělali legraci z jejího bratra.
„Ten večer jsem si ji přiblížila,“ řekne, pak se zarazí, zavrtí hlavou a snaží
se to přejít úsměvem. „To zní fakt perverzně, co?“
Jsem v tak zatraceným pokušení říct nevíš, co je perverzní, dokud
neuslyšíš o věcech, který děláš v mojí sprše. Nemáš ponětí, jak jsi některý
noci ohebná. Nemáš ani tušení, jak moc jsi chlípná, když se skláníš přes
okraj mojí postele a lákáš mě na svý dokonalý nahý tělo.
Přesto si nemůžu pomoct a odvětím: „Zní to perverzně jen v tom nejlepším
slova smyslu.“
Po tvářích se jí rozleje červená, ale neskrývá obličej ani neodvrací
pohled. Místo toho řekne: „Byla jsem zvědavá, tak jsem se podívala blíž.
Tehdy jsem si všimla tetování na tvý hrudi.“
Bojovat s úsměvem nebylo nikdy v životě těžší – protože si uložila moji
fotku. Její přiznání ve mně přepne vypínač a světlo teď bliká možnostmi.
„Hobbes je tak trochu moje inspirace,“ zareaguju, ale teď jsem zvědavej já.
Nemá žádný vidititelný tetování, ale co kdyby ho měla někde na skrytým
místě? Na nějakým intimním místě? „Máš nějaký tetování?“
Zavrtí hlavou a zorničky se jí rozšíří obavama. „Ráda bych, ale ani
náhodou.“
„Proč to říkáš takhle?“
„Budeš se smát, ale když přijde na jehly, jsem fakt strašpytel.“ Zachvěje
se. „Mám z nich hrůzu. Když jsem byla malá, nesnášela jsem injekce,
a musím to prostě skousnout, když každých osm týdnů daruju krev.“
„Nesnášíš jehly, a přesto daruješ krev?“
„Dokud nenajdou jinej způsob, jak ji ze mě dostat, tak se tam jen opřu
a myslím na ty Oreos, který dostanu na konci,“ řekne. Jsem ohromenej, že to
dělá pravidelně, zvlášť když se toho bojí. „Ale víš, čeho se nebojím?“
Nechám se nachytat. „Čeho?“
„Pera. Chceš na mě nakreslit kocoura Buckyho?“
Zahýbu obočím. „Na hrudník? Hned teď? Jasně, jen si sundej tričko.“
 Blýskne po mně drzým úsměvem. „A co takhle moje ruka?“
„To by šlo taky.“
Když si vyhrne rukáv jemný červeno-modrý kostkovaný košile a natáhne
ruku, přitáhnu si její židli blíž. Držím její předloktí jako plátno a naše kolena
se téměř dotýkají. Od kavárenského pultu syčí kávovar a nad hlavou nám
hraje „No One’s Gonna Love You“ od Band of Horses.
„Tuhle písničku miluju,“ řekne tiše.
„Já taky.“
Sklopím zrak k její ruce a začnu s kočičím tělem. Promluví jako první
a zeptá se: „Co bys dělal, kdybys neuměl kreslit?“
Přestanu, zachvěju se a podívám se jí do očí. Přitisknu jí prst na rty. „Pšš.
Už nikdy neříkej něco tak hroznýho.“
„Ne, myslím to vážně,“ řekne neústupně, když se vrátím k její ruce.
„Já nevím, Harper. To zní jako definice pekla. Radši bych umřel.“ Začnu
kreslit ocas. „A co ty? Co bys dělala, kdybys neznala kouzla?“
Krátce vzhlídnu. Zkřiví rty. „To samý,“ přikývne a mně se líbí, že si
nemusíme víc vysvětlovat, proč to tak cítíme. Když přijde na to nadšení,
který nás oba žene, jsme sehraní.
„Jak jsi věděla, že chceš být kouzelnice?“ zeptám se, a zatímco Harper
odpovídá, přidělám kočce na břicho rozcuchaný prameny chlupů.
„Prostě jsem to věděla, od chvíle, kdy jsem v pěti letech dostala jako
vánoční dárek kouzelnickou sadu. Naučila jsem se všechny triky ve všech
knížkách, co jsem v knihovně a knihkupectví sehnala,“ řekne a já se přesunu
ke kočičímu obličeji. „Přinutila jsem mámu a tátu, aby mě vzali na každý
kouzelnický představení, o kterým jsem se dozvěděla. Na vysoké jsem
studovala herectví a veřejný vystupování, abych se na jevišti cítila dobře.
Upřímně si neumím představit, že bych nedělala kouzelnický triky. Což zní
hloupě, protože je to jedna z nejdivnějších profesí. Ani nevíš, kolik lidí
řekne: ‚Ty jsi opravdu kouzelnice?‘“
„Nikdo nevěří, že se živíš kouzlením?“ zeptám se, když kreslím vousy.
„Každej, koho potkám poprvý, o tom pochybuje. Neustále to musím
dokazovat, a jak už jsem ti říkala, lidi po mně vždycky chtěj, abych jim
ukazovala triky. Třeba Jason,“ dodá bez rozmýšlení.
Na chvíli se zastavím. Skoro jsem zapomněl, že šla na rande a že jí mám
pomoct to zanalyzovat nebo tak něco. Tohle je poprvé, co na to přišla řeč.
„Ukázala jsi mu karetní trik?“
 „Jo. A chtěl vědět, jak se to dělá, ale samozřejmě jsem mu to nemohla
říct.“
„Kvůli kodexu? Kodex 563 z Kouzelníkovy příručky tajemství, tuším,“
škádlím ji, když si vzpomenu, co říkala v knihkupectví.
Zasměje se a nepatrně se na židli pohne, koleny se teď dotýká toho mýho.
„Jo. Ten kodex. Chci říct, že neexistuje oficiální kodex, ale je to nepsaný
pravidlo.“ Promluví vážným hlasem jako učitelka. „Tajemství triku nebo
iluze by nikdy nemělo být prozrazeno, ledaže by se jednalo o studenta magie,
který také skládá stejnou přísahu.“ Její hlas se opět změní v normální, i když
pořád vážnej. „Prostě to nemůžeš udělat. V kouzelnický komunitě je to
naprosto odsuzovaný. Je to proti celýmu smyslu toho, co děláme, teda toho,
že se snažíme přimět lidi odložit nedůvěru.“
Snažím se vzpomenout si, kolikrát mi už vyzradila tajemství některého
triku. Dojdu k číslu nula. Nechávám to ještě chvíli převalovat v hlavě –
udržovat tajemství k ní patří. Ale ona si je udržuje, protože musí, ne proto, že
je záludná.
„To k tomu taky patří,“ řeknu nepřítomně, když pracuju na tlamě velmi
nevrlý kočky.
„K čemu?“
„Ke kompromisu. Když jsi řekla, že tvoje práce je něco za něco. Omezuje
to tvou možnost setkávat se s lidma, ale navíc taky musíš neustále něco
předstírat.“
„Někdy je to všechno jen iluze,“ řekne skoro šeptem a tiše si povzdechne.
V nanosekundě se z toho oklepe. „Čeho se bojíš?“
Podívám se nahoru. „Jehel ne.“
„Tak čeho? Pavouků? Otevřených prostor? Že firma na výrobu tužek
Blackwing zkrachuje?“
Ukážu na ni prstem a mrknu. „Tohohle.“
„Opravdu, Nicku,“ naléhá a používá ten svůj zranitelnej hlas, bez
sarkasmu, kterej si ke mně prostě propracuje cestu. Ten hlas říká, že mě chce
víc poznat.
Přestanu kreslit, zaměřím svoji pozornost na ni a odhalím svůj nejhlubší
strach. „Že se to všechno rozpadne – práce, seriál, úspěch. Měl jsem
opravdu štěstí. Většina kreslířů se sotva uživí a já jsem získal úžasnou
zakázku. Hvězdy mi byly nakloněný. Ale úspěch může být tak pomíjivej.
Zítra by to všechno mohlo v mžiku zmizet.“
„Vážně tomu věříš?“
 „Musím tomu věřit. Udržuje mě to ve střehu. Udržuje mě to soustředěnýho
na to, abych dělal co nejlepší seriál. Proto se prostě přizpůsobuju Ginovým
kecům. Protože chci, aby tohle všechno pokračovalo,“ řeknu a poklepávám
na kresbu na její paži. „Chci to dělat tak dlouho, jak to jen půjde.“
„Miluješ to,“ řekne a přesto, že je to tak jednoduchý a samozřejmý tvrzení,
to ve mně rezonuje.
„Miluju to víc než sprchování. A já fakt kurevsky miluju sprchování,“
řeknu naprosto vážně. V týhle chvíli nemyslím sprchu jako eufemismus.
Myslím tím naprostou parádnost toho, když si pustíte vodu na plnej výkon po
dobrým, náročným tréninku, krátce po probuzení, nebo po dlouhým,
zapoceným odpoledni v posteli se ženou svých snů.
Vybuchne smíchy. „To je úžasný. Já taky miluju sprchování.“
Abych si nehověl ve sprchový oblasti příliš dlouho, ukázním svý
myšlenky, vrátím se k nákresu a přinutím se být jejím učitelem. „Jaký to
bylo? Tvoje rande.“
„Bylo to fajn. Byl milej a povídali jsme si.“
„O čem jste se bavili? Pro mě jako tvýho trenéra je důležitý znát tyhle
detaily,“ řeknu.
„Bowling. Výška. Práce.“
„To zní jako to, o čem jsme právě mluvili my. Až na ten bowling.“
„Ne,“ odpoví pevným tónem. „My dva mluvíme o věcech, které jsou
hlubší, nemyslíš?“
Podívám se na ni a snažím se přečíst její výraz. Ale tohle je žena, která se
musela zdokonalit v umění nic neodhalit. Nepoznám, co si myslí, co cítí nebo
co chce, a začínám z toho šílet, protože její slova se zdají být vážnější než
obvykle. „Mluvíme?“
Nepodívá se jinam. Její modrý oči zůstanou upřený na mě a odpoví
jednoduše. „Jo. Copak jsme to právě nedělali?“
A má pravdu. Dělali. Kývnu. „Líbí se ti?“
„Chce si se mnou vyjít příští týden. Na večeři.“
Svaly se mi napnou a sevřu jí pevně ruku. „Cos na to řekla?“
„Řekla jsem ano. Není to to, co jsem měla říct? Řekl jste mi, ať to s ním
zkusím, trenére. Abych se naučila randit a nebyla za úplnýho kašpara.“
Zasměju se jejímu výběru slov. „Kašparem bych tě zrovna nenazval.“
Narovná ramena, nabere dech. „Jaký byly tvoje rande s tou spisovatelkou
milostnejch románů? Můžeš mi to říct, abych věděla, že se v tom úplně
neplácám?“
 Zakroutím hlavou. „Teď nemluvíme o mně, princezno Nekašparko.
Mluvíme o tobě. Začíná se ti líbit? Neodpověděla jsi na otázku a mně by
pomohlo připravit tě na večeři, kdybych znal odpověď,“ zeptám se znovu.
Zkřiví rty, uvažuje. „Když se na něj dívám nebo s ním mluvím, nemám
v břiše ten bláznivej pocit třepotání křídel. Asi bych měla, kdyby se mi
líbil?“ Udělá z toho otázku a upře na mě pohled.
Moje vlastní bláznivý třepotání v břiše mi dává odpověď. „Není to
špatnej začátek.“ Pak, protože jsem zřejmě masochista, odhodlaně pokračuju.
„Cítíš se tak, když jsi se Simonem?“
Vykulí oči a pokrčí rameny.
„To není odpověď,“ reaguju nevrle. Očividně mám opravdu rád týrání.
„Už jsem se s ním neviděla. Dal jsi mi rozkaz, abych se s ním nesetkala,“
řekne a míček je teď na mé straně. „Ale začátkem týdne jsem s ním mluvila
po telefonu.“
Moje pero se zastaví. Jak žhavej blesk mě zasáhne žárlivost. Jsem tak
zatraceně rád, že se dívám dolů, protože nechci, aby viděla můj obličej, nebo
že mě štve, že je do něj udělaná. „Jo?“ zeptám se svým nejlepším
nevzrušeným a přirozeným tónem, když se vrátím k modrým linkám na její
kůži. „Jaký to bylo?“
„Fajn. Mluvili jsme jen o Haydenině večírku, kterej bude za pár týdnů.“
„A byla jsi schopná mluvit?“
„Ha, ha, ha. Ano, zachovala jsem si schopnost orální komunikace,“ řekne
a já zasténám nad narážkou, kterou mi naservírovala. „Kromě toho, telefon je
pro mě hračka. Hlavně psaní zpráv.“
„Dobrý vědět,“ řeknu, když dokončím tetování na její ruce.
Posunu dlaň o pár centimetrů nahoru po její kůži a zvednu jí předloktí,
abych jí ukázal svoje dílo. Když jí prsty přejedu po těle, přísahám, že se jí na
vteřinu zatají dech. K mým uším se donese ten nejtišší zvuk, skoro jako malý
zalapání po dechu, a zní to fantasticky. Vrátí mě to zpátky v čase k našemu
polibku. Na slabý zašeptání, co uniklo z jejích rtů, když jsem se o ně otřel
těma svýma. Chci na ní stisknout tlačítko, který ten zvuk ovládá, který ho
zesiluje, který z něj dělá hudbu v mých uších. Naše oči se setkají a já se
netopím v šílenejch nemravnejch myšlenkách. Myslím na to, jak je krásná,
jak moc ji chci ještě poznat a jak nechci, aby tenhle čas s ní skončil. Můžu ji
poslouchat, jak mluví o kreslenejch filmech a snech, o práci a touze –
o všech těch hlubších věcech a taky o těch jednodušších – tak dlouho, dokud
se o ně se mnou bude chtít dělit.
 Mluvit s ní je tak snadný. Tak příjemný. Je to jako dýchání. Buší mi srdce,
když se snažím zapamatovat si výraz v jejích očích, tu drobnou jiskru, která
tancuje po celý tý safírový modři, která mě přiměje věřit, že musí cítit to
samý.
Její rty se nepatrně rozevřou a ten malej posun je přesně ten detail, co
bych nakreslil na obrázek dívky, které se začíná líbit kluk.
Puls se mi zrychlí, když drží můj pohled v zajetí. Nejsou tu žádní fanoušci,
kteří by nás pobízeli. Nesnažíme se předvést žádnej trik. Možná jsme
obklopeni lidma, ale tohle je kavárna plná bílýho šumu. Právě teď jsme tu
jen Harper a já a její ramena se posunou dopředu, jako by mezi námi byla
magnetická přitažlivost.
Nakloní se ke mně, blíž, jako by chtěla dokončit to, co jsme začali na ulici.
Jestli ano, chci to všechno, ale musí to přijít od ní, abych věděl, že to není
jen další iluze. Každej centimetr, každý naklonění, každá vteřina, než se naše
rty setkají, musí začít u ní. Potřebuju vědět, jestli se mi to všechno jen zdá,
nebo jestli jsou ty přeskakující jiskry mezi náma opravdu tak vzájemný, jak
chci, aby byly.
Odněkud zpoza pultu se ozve zařinčení hrnku a ten zvuk, když dopadne na
podlahu, přeruší kouzlo. Narovnám se, ona sebou trhne a oba odvrátíme
pohled. Když se odvážím znovu zaměřit pozornost na ni, zírá na svou ruku,
takže nemám šanci najít odpověď. Proklouzne mi mezi prsty jako kouř.
„Je to skvělý,“ řekne tichým hlasem. „Jak dlouho to vydrží?“
„Než se osprchuješ.“
„Ale já miluju sprchování.“
„Tak to dlouho nevydrží. Takže pokud nemáš v plánu se dnes večer pěkně
ušpinit, zítra to bude pryč.“
„A kdo tady říká směšně oplzlý věci teď?“
Zakřením se. „Touché.“
„Můžu ti položit vážnou otázku?“
„Samozřejmě.“
„Myslíš, že Jason bude chtít, však víš“ – zvedne obočí a zabrouká jako
Marvin Gaye – „get it on?“
„Možná. Protokol druhýho rande napovídá, že by se tě mohl pokusit
políbit,“ řeknu a snažím se soustředit na otázku, a ne na svou vlastní reakci
na ni, která je taková, že Jason je zasranej šťastlivec. „Na prvním rande máš
zjistit, jestli skutečně chceš druhý rande. Takže tímhle testem jsi prošla.
Druhý rande slouží k tomu zjistit, jestli mezi váma funguje opravdová
chemie, a tak postoupíte k večeři a pravděpodobně i ke zkušebnímu polibku.
A třetí rande…“ Nechám svůj hlas utichnout a ona zvedne obočí.
Spiklenecky zašeptá: „Počkej. Neříkej mi to. Nech mě hádat. Třetí rande
slouží ke…“
Zpomalí, olízne si rty a pak se přiblíží o malinký kousek blíž, takže je to,
jako by svá slova obtiskla do vzduchu, když drží můj pohled v zajetí
a zavrní: „Žhavýmu, chlípnýmu sexu.“
Všechna krev se mi hrne do ptáka.
Mezi náma není žádnej prostor pro ostatní lidi. Její slova jsou mezi ní
a mnou. Můj mozek přestane pracovat, chtíč mnou divoce zmítá a já řeknu
první věc, která mě napadne. „Ne,“ dávám si taky načas, protože tohle je
moje území. Znám chlípný výrazy a činy perfektně, a jestli se se mnou chce
Harper utkat, jdu do toho, abych ji rozehřál. „Ke žhavýmu chlípnýmu sexu,
kterej trvá celou noc.“
Teď ji to zaskočilo. Zamrká, polkne a ztěžka vydechne.
Jsem napjatej a přál bych si, aby začala mluvit nesrozumitelně, jako to
dělala se Simonem. Něco, co by mi potvrdilo, že se jí taky líbím. Místo toho
se kousne do rtu a pak řekne: „Vsadím se, že to je ten nejlepší.“
„To rozhodně je, princezno.“ Při tom posledním slově její oči potemní
a můj hlas klesne do tónu, kterej bych s ní použil v posteli.
Chlípnej. Drsnej. Hladovej.
To je ten problém.
Jestli se budu dál zdržovat v týhle zóně, budu se účastnit mnohem víc one-
man show, než je dobrý pro moje ego.
A opravdu ji potřebuju dostat z hlavy, zvlášť když se zítra uvidím s jejím
bratrem.
 KAPITOLA 11
„Bond. James Bond.“
Spencer si upraví manžety a pak se na sebe uznale zadívá. Podívá na mě,
když si dokončuju motýlka.
„Nemůžu si pomoct,“ dodá. „Patří to k tomu. Nemůžeš si vzít smoking
a neříct to. Protože vypadám jako Bond.“
Zasměju se a zakroutím hlavou. „To si o sobě myslíš ty a každej chlap na
světě.“
Následující den jsme na poslední zkoušce na jeho svatbu v obchodě se
smokingy, ujišťujeme se, že míry jsou správný. Drobná černovláska, která
vede obchod, co má otevřeno i v neděli, si hraje s klopama mýho saka a říká:
„Vypadáte dobře. Jste připravený.“
Nakloním hlavu ke Spencerovi a začnu si rozepínat motýlka. „Máte něco,
co zlepší jeho situaci? Třeba papírový pytlík?“
Usměje se a obrátí se k ženichovi, aby provedla poslední úpravy.
Převléknu se zpátky do svého oblečení, a když se k nim vrátím, Spencer ke
mně nakloní hlavu a přičichne. „Proč seš cítit jako prací prášek mý sestry?“
Je to, jako by auto prudce zabrzdilo. Všechno v mojí hlavě zaskřípe a já
jsem kurva přistiženej při činu. Mozek mi zadrhne a na jazyk se mi hrnou tuny
výmluv. Pak si řeknu, že se musím uklidnit. Spousta lidí používá stejný
mýdlo, a taky spoustu jinejch věcí, a to, že mi prostě dala prací prášek,
neznamená, že mám na sobě billboard, na kterým je napsáno: chci vojet tvou
sestru.
Jen si tak připadám. Jako by každá maličkost – i ta nejnevinnější –
odkrývala moje karty. Musím se dát dohromady, zvlášť když mě za pár dní
čeká večeře se Spencerem, Charlotte a Harper.
Nasadím pokerovej výraz. „O čem to mluvíš?“ zeptám se a podívám se na
něj, jako by on byl ten blázen.
Nakloní se blíž, povytáhne obočí a znovu si přičichne. „Hmm.“
„Kámo,“ řeknu a ustoupím. Tohle jediný slovo vyjadřuje všechno: tohle je
naprostý tabu. Uvnitř mě ale zachvátí panika, protože jak dobrej má ten
chlap nos, když pozná, že používám stejnej prací prášek jako jeho sestra?
„A taky pěkná kočka,“ prohodí Spencer.
Srdce mi buší až v krku. „Jaká kočka?“
„Na Harpeřině ruce,“ dodá. „Byla dnes ráno s Charlotte, vyzvedávala šaty
pro družičky.“
 Aha. Jasně.
Důkazem je inkoust. Na Harpeřině ruce.
Poznámka pro mě: Zjistit, proč se Harper dneska sakra nesprchovala.
„Jo? Charlotte se líbil můj kocour Bucky?“
Spencer se rozesměje. „Rozhodně. Jestli ti to v televizi nevyjde, měl by
ses živit tím, že budeš napodobovat práci jinech kreslířů.“
Protočím panenky.
Jeho výraz se změní na vážnej. „Ale o co jde? Harper řekla Charlotte, že
se nějak víc scházíte. Že jste si včera dali kafe a ona ti dala prací prášek,
protože tě něčím polila?“
„Horkou čokoládou. Všude. Jako by to byl novej design,“ řeknu rychle,
protože to je pravda. Kromě toho není nic špatnýho na tom, když si sem tam
zajdeme na skleničku. A pak, jako když uhodí pánev na hlavu Datla
Woodyho, mi dojde, proč Harper řekla Charlotte prostou pravdu. To, že
spolu trávíme čas, není nic, co by Harper musela skrývat.
To já mám velký tajemství – že jsem v kurevským pokušení ze sestry
svýho nejlepšího kámoše. Neopětovanej chtíč je na hovno. Nenechte si od
nikoho namluvit opak.
Smokingová dáma poplácá Spencera po rameni. „Teď už jste připravený,“
řekne mu.
Poděkuje jí a pak se na mě podívá do zrcadla. „Jen se s ní poflakuješ, že
jo?“
Pálí mě na hrudi, i když upřímně odpovím nenuceným: „Jo.“
„Dobře.“ Zní to, jako by se mu ulevilo, a část mýho já se chce zeptat, proč
pro ni sakra nejsem dost dobrej. Poplácá mě po zádech. „Charlotte totiž
chce, aby ses na svatbě seznámil s její sestrou. Natalie je svobodná a je to
kočka.“
„Aha,“ řeknu překvapeně, protože takovou odpověď jsem vůbec nečekal.
Snažím se být v pohodě. „Nikdy jsem tě netipoval na dohazovače.“
Zavrtí hlavou. „Není to můj nápad. Je to nápad mé nevěsty. A co chce ona,
chci i já.“
„Jasně. Rád se s ní seznámím.“ Možná si s Natalií padneme do oka a ona
mě zbaví myšlenek na jedinou osobu, na kterou musím přestat myslet.
„Svatební muchlovačky jsou skvělý, ne?“
„Jsou nejlepší,“ řeknu.
„A kdyby mezi tebou a mou sestrou bylo něco víc než jen poflakování, víš,
co bych ti udělal.“
 Prohrábnu si rukou vlasy. „Uvědomuješ si, že ani já, ani moje vlasy, se tě
ani trochu nebojíme? Ty jsi ztělesněním toho, co není děsivý, víš?“
Spencer se zasměje. „Umím být děsivej. Jen se zeptej mý ségry.“
Ale já se s Harper o jejím bratrovi opravdu bavit nechci. Když později
toho dne vytáhnu mobil, abych jí napsal, zjistím, že už mi poslala zprávu.
 KAPITOLA 12
Musel jsem předtím její zprávu přehlídnout.
Princezna: Ahoj. Charlotte ví, že voníš jako jaro, a je to moje práce. Viděla
moje tetování Buckyho. Mohla jsem to vydávat za svoje zasvěcení do
novýho gangu drsnejch kočičích nadšenců, jenže místo toho jsem se
přiznala. Ale neprozradila jsem, že jsi něco jako můj doktor lásky nebo
tak něco. A že mi předepisuješ recepty na dobrý věci.
Zasměju se její schopnosti utahovat si sama ze sebe. Když se rozvalím na
gauči, odpovím.
Já: To není důležitý. Co chci vědět, je tohle – ty ses teď na protest proti
něčemu vzdala sprchování?
Její odpověď přijde rychle.
Princezna: Takže… Nesměj se. Ale ten obrázek se mi vážně líbí, takže jsem
si dnes ráno neumyla levý předloktí. Představ si to. Ruku jsem měla
vystrčenou ze dveří sprchy, abych to nesmazala.
Zatlačím hlavu zpátky do polštáře na gauči. Jo, mám to úplně před očima.
Skoro jako bych si to představoval už milionkrát. Horká voda jí stéká po
vlasech, kapky jí kloužou po prsou a pak po břiše a mezi nohama.
Já: Jo. Vidím ten obrázek naprosto jasně. Ale fotka vždycky pomůže.
Neodolám, i když vím, že není šance, že by mi někdy poslala nějakou
hanbatou fotku. Vlastně si ani nejsem jistej, jestli mi odpoví, protože můj
telefon je několik minut potichu, dost dlouho na to, abych popadl noviny
a pátral po nedělní křížovce. To je jedinej důvod, proč si ty noviny pořizuju.
Luštění mi zabere celej týden, ale skoro vždycky se mi ji podaří dokončit.
Když najdu rubriku, telefon mi zabzučí.
Přišla mi fotka.
Do prdele. Bůh existuje. Počkat. Změňte to na bohyni.
Harper stojí zcela oblečená ve vaně, zvedá obličej ke sprchový hlavici,
která není zapnutá, a fotí se, jak rekonstruuje scénu z dnešního rána. Je to
sexy a můj penis mi za tuhle fotku později, až s ní budu moct strávit opravdu
hodně času, poděkuje. Není ani svlečená, ale má na sobě tričko s výstřihem
do V, který mi poskytuje fantastickej pohled do dekoltu. Chci se zakousnout
do jejích plnejch ňader, vtáhnout její bradavku mezi zuby a pak silně sát –
přinutit ji sténat, svíjet se a šeptat moje jméno. Když hltám zbytek fotky a to,
jak má protažený a svůdný hrdlo, vím, že tam chci taky strávit hodně času.
Vsadím se, že by se jí líbily polibky na krk. Jsem si jistej, že by se jí líbily
moje ústa po celým jejím těle. Mohl bych tý holce dělat takový věci, že by se
zbláznila rozkoší.
A já bych to fakt kurva chtěl.
Otevřu zprávu a odepíšu.
Já: Je to špatně vidět. Myslím, že bych měl lepší představu, kdybys pustila
vodu.
Má na sobě bílý tričko. Ale no tak. Člověk to musí zkusit.
Vyskočí mi od ní zpráva.
Princezna: Ale vážně. Právě jsem Charlotte řekla, že se spolu vídáme.
Řekla něco Spencerovi?
Zatne mi tipec.
Já: Ano, ale není se čeho bát, rychle přešel k dalšímu tématu – chce mi na
svatbě někoho dohodit.
Nic mi od ní nepřijde, telefon se odmlčí. Několik hodin ani pípnutí. Možná
žárlí. To by bylo docela fajn, kdyby žárlila. Prokousávám se křížovkou,
dělám si přestávky, abych si promluvil se svým právníkem Tylerem, zacvičil
si v posilovně a připravil večeři. Při jídle kreslím, vracím se k nemravnejm
loutkovejm postavičkám, který jsem načrtl včera, a k příběhu o jejich šíleně
sexy zrzavý mechaničce flirtující s chlápkem, co zrovna přivezl auto na
promazání.
„Počkej. Myslel jsem brzdy,“ řekne rozpačitě.
Ona vystrčí bok a z pohledu na její kyprá ňadra mu vylezou oči z důlků.
„Ale promazání hnací hřídele bude mnohem příjemnější.“
Co na to říct? Mám rád drsnej humor. Zavřu skicák a vrátím se ke
křížovce. Zhruba v době, kdy na Manhattan vklouzne večer, mi znovu zazvoní
telefon, když vyplňuju okýnka pro „zvláštní zálibu“ na sedm – „slabost“.
Princezna: Ahoj… takže… Chci se tě na něco zeptat… O randění. Když jsi
ten doktor lásky.
Já: Pojď na to. Jsem jako otevřená kniha.
Princezna: Jde o protokol prvního, druhýho a třetího rande, o kterým jsi
mluvil.
Já: Jo. V tom jsem zběhlej. Připravenej odpovědět. Tak spusť.
Princezna: Políbil jsi spisovatelku milostných románů na druhým rande?

Ptá se mě už podruhý a zdá se, že vážně chce vědět, co jsem udělal. Sedím
na pohovce a přemýšlím, jak odpovědět. Telefon znovu zapípá.
Princezna: BTW byla jsem celej den na party. Abych nezapomněla,
u šestiletýho publika jsem zaválela.
Což znamená, že není naštvaná, že mě Spencer chce s někým dát
dohromady. Prostě měla práci. Sakra. Prohrábnu si rukou vlasy, přeju si, aby
žárlila. Pak si vynadám, protože mým úkolem je být jejím trenérem.
Já: Ano. A na prvním taky.
Přesunu se k další nápovědě a ona za pár vteřin odpoví.
Princezna: To je tak nefér. Uplatňuješ na mě jiný pravidla. Co ještě jsi s ní
dělal na schůzkách?
 Hm… moc jsme spolu nerandili. Potkali jsme se, líbali se, šukali. Pak
jsme si to rozdávali znovu a znovu. Požádala mě, abych ji přivázal k rukojeti
ledničky a dělal to vestoje, aby si mohla vyzkoušet tuhle mírnou bondáž pro
scénu ve svý knize. Vyhověl jsem. Chtěla, abych ji ošukal na stole, aby se
ujistila, že ví, jak se všechny části seřadí. Poskytnul jsem svou službu. Trvala
na tom, abychom si to rozdali i u okna, aby mohla přitisknout ruce na sklo
svýho penthousu na Park Avenue a nechat se tvrdě ošukat zezadu.
Domnívám se, že i tahle kapitola jejího románu byla docela přesná. Náš
vztah byl skvělej a zároveň naprosto absurdní.
Když začnu odpovídat, přijde další zpráva.
Princezna: Snažím se na to všechno přijít. Proto se ptám.
Rychle se s Harper dostáváme do rytmu a textovky létají rychle a zběsile.
Já: Nebyly to tradiční schůzky ve smyslu pití, večeře a film.
Princezna: Ježiš. To by mě zajímalo, co to znamená. Strávil jsi hodně času
tak, jak tě Pánbůh stvořil?
Já: I tak se to dá říct.
Princezna: Jaký věci jste vy dva dělali? Je příliš troufalý se ptát? Jsem
zvědavá. Jsem upřímně zvědavá. Dobře, možná jsem taky vlezlá. :)
Zírám na obrazovku a přemýšlím o hloubce Harpeřiny zvědavosti. Kéž
bych pochopil, proč se ptá – jestli je to součást její snahy pochopit
moderního chlapa, nebo jestli je v tom nějakej podtón. Ale musím se smířit
s tím, že to prostě nevím. A kurva, jestli myslí na sex, tak aspoň to máme teď
společný. Vítej na mojí vlnový délce. Pojďme spolu strávit nějakej čas.
Já: Opravdu to chceš vědět? Chceš to rozebírat?
Princezna: Ano, myslím, že chci. Říkal jsi, že seš jako otevřená kniha. Tak
trošku to chci vědět.
Já: Tak trošku? Jen tak trošku?
Princezna: Fajn. VÁŽNĚ to chci vědět. Opravdu, opravdu, opravdu to chci
vědět. Už mi věříš?
Já: Téměř…
Princezna: Chci pochopit ten protokol. Ty chlípný detaily…
 Dobře. Chce samotnou podstatu. To je moje specialita. To umím. Nejsem
ten plachej, tichej kluk, kterýho znala na střední škole. Studoval jsem ženy.
Zjistil jsem, co mají rády.
Začnu psát, abych jí řekl o ledničce, o stole, o okně. Abych jí řekl, že moje
bývalá se ráda nechávala svazovat provazem, šátky a jednou i vodítkem od
jejího mopse. Ale když na ta slova zírám, nemůžu to Harper poslat. Nemůžu
Harper říct, co měla moje bývalá ráda v posteli. Není to správný vůči J, mně
ani Harper. Ale nechci přijít o tuhle chvíli se všema jejíma možnostma, a tak
řeknu něco jinýho.
Já: Ach, slečno princezno Zvědavá… sex je moje nejoblíbenější téma
v celým vesmíru…, ale co kdybychom to zkusili přeformulovat? Rád
odpovím na otázku obecněji. Třeba kdyby ses zeptala: „Jaký věci máš
rád?“, odpověděl bych na to.
Princezna: JAKÝ VĚCI MÁŠ RÁD?
Teď se někam dostáváme. A začínám být nadrženej, jen když na tu
odpověď pomyslím. Udělejme to nadrženější.
Já: Představ si menu v restauraci. Jedno z těch bister, kde je všechno.
Snídaně, obědy, večeře, dezerty, nápoje, à la carte, přílohy, hlavní jídla.
Dívám se na to. Objednávám si od všeho jedno. Mám rád všechno.
Princezna: Vážně? VŠECHNO? To je dost široká škála. Všechno???
Já: Kdybychom se o tom bavili osobně, přejel bych ti prstem po tom tvým
obočí, protože vím, že je skepticky pozvednutý.
Princezna: Mohlo by být. Ale „všechno“ zahrnuje až příliš mnoho věcí.
Musíš mít nějakou oblíbenou věc. Máš oblíbenou polohu? Požadavek?
Slabost?
Při čtení posledního slova se mi na tváři pomalu rozhostí úsměv.
Já: Slabost byla jednou z odpovědí v nedělní křížovce.
Princezna: Děláš nedělní křížovku?
Já: Snažím se. Je to moje slabost.
Princezna: Udělals na mě dojem. Chci vidět hotový výsledek. Luštíš tu
křížovku nahej?
Já: Abych odpověděl na tvou skrytou otázku, mám teď na sobě džíny, trenky
a tričko.
Princezna: Jaké trenky? Voníš jako jaro?
Já: Černý boxerky. Ano, voním. Chceš si ke mně přičuchnout?
Princezna: Vsadím se, že voníš báječně. Teď mi řekni víc o svých
slabostech. Máš rád sexy policajtky? Sexy knihovnice? Kočičí ženu?
Školačky? Dominy?
Poslední otázce se zasměju, a i když by mi sexy policajtka rozhodně
vyhovovala, o mé odpovědi není pochyb.
Já: Sexy knihovnice.
Princezna: Máš to rád na pejska? Ženská nahoře? Chlap nahoře? Přehnout
přes postel? (Říkal jsi, že se můžu zeptat na cokoli! Tak se ptám!)
No tak to je kurva rajcovní. Jen pohled na ty slova od ní mě úplně
rozpaluje. Když se mě Harper zeptá na sex, do všech částí mýho těla se
rozšíří intenzivní, bolestivá touha. Vůbec si nedělala legraci, když říkala, že
psaní zpráv je pro ni jednodušší. Její zpráva se mi v mysli promění v obraz.
Vidím ji před sebou na všech čtyřech na gauči, se zvednutým zadkem.
Přejedu jí rukou po zádech, roztáhnu ji a zanořím se do ní. Pak si ji
představím, jak na mně rajtuje, jak ty její bujný kozy poskakují a její boky
divoce krouží. Vyměním polohu a teď ji šukám tvrdě a rychle, nohy má
zaklíněný na mých ramenou. Pak je přehnutá přes gauč a já držím její vlasy
v pěsti, tahám, škubu.
Já: Nejen že se mi tohle všechno líbí. Všechno to miluju. Ale na pár věcí jsi
zapomněla. 69 je skvělá. Když mi ženská sedí na obličeji, to je úžasný.
U stěny je to ohromný.
Princezna: Opravdu rád ochutnáváš celý menu.
Já: Nenapadá mě nic lepšího než takový švédský stůl.
Princezna: Ale opravdu ničemu z toho nedáváš přednost?
Já: Co kdybych ti vyjmenoval některý ze svých nejoblíbenějších věcí?
Princezna: Říkej.
 Moje prsty se vznášejí nad klávesnicí. Umírám touhou jí všechno detailně
osvětlit, ale když to udělám, postoupíme na vyšší úroveň. Přecházíme od
psaní praktických věcí přes flirtování až k plnohodnotnýmu lechtivýmu
dopisování.
Jo, když o tom takhle přemýšlím, nutí mě to psát rychleji a svižněji mačkat
tlačítko odeslat.
Já: Líbání. Lízání. Dotýkání. Ochutnávání. Líbání. Hlazení. Prstění.
Kousání. Šukání. Orál. Plácání na zadek. Líbání. Mazlení. Štípání.
Jemný okusování. Šukání. A líbání. Líbání při každé příležitosti.
Neodpoví hned. Zatímco čekám, svírám v ruce telefon, můj penis je
v nejvyšší pohotovosti a kůže mi žhne, silně si uvědomuju, jak moc jí chci
všechny ty věci udělat. Přejedu si dlaní po džínách a po vzpínající se erekci,
zírám na displej a přemýšlím, jestli jí ruka nesklouzla mezi nohy. Jestli jí
vklouzla do kalhotek. Jestli má prohnutý záda a rozevřený rty. Jestli její prsty
poletují tak zatraceně rychle, že se udělá, než odepíše.
Napíšu ještě jednu zprávu, protože si s ní nemůžu pomoct. A protože chci,
aby se jí ten obrázek vryl do paměti.
Já: Vlastně moje nejoblíbenější věc je udělat ženu tak silně, že rozkoší
přijde o rozum.
Princezna: To. Je. Tak. Sexy.
Já: Prožívat to je ještě lepší.
Princezna: To si umím představit.
Já: Představ…
Její odpověď stačí na to, aby podnítila milion fantazií.
Princezna: To dělám. Právě teď.
Kašlu na fantazii. Realita je skvělá. Protože se vsadím o milion dolarů, že
leží na posteli, v jedné ruce drží telefon a druhou má strčenou v kalhotkách.
Tentokrát vím, že jsem se podílel na tom, že se tam dostala. A taky jsem si
až příliš jistej, že kdyby mě chtěla stejně, nevím jistě, jestli bych ji dokázal
odmítnout.
 KAPITOLA 13
Můžu to rozebrat na milion způsobů, ale nemůžu popřít, že jsem s Harper
sextoval. Ani že ona mi to oplácela.
A nezdá se, že by to končilo.
Druhej den ráno, když jedu metrem na promo setkání do budovy Comedy
Nation na Times Square, kliknu na vlákno a vyťukám novou zprávu.
Já: Dost o mně. Co se líbí tobě? Máš nějakou oblíbenou věc?
Nechávám otázku otevřenou, takže může odpovědět, jak chce. Podstatným
jménem. Slovesem. Pozicí. Sakra, může dokonce zmínit svý oblíbený živiny,
pokud je to jednodušší. Je jedna z nejodvážnějších a nejsebevědomějších
lidí, který znám – až na případy, kdy přijde na lásku, sex a romantiku. Neřekl
bych, že je v těchto oblastech stydlivá, zvlášť ne po včerejší noci. Ale je
spíš jako někdo, kdo si poprvé obul brusle, nejistá, když se snaží pohybovat
na ostrých čepelích.
Princezna: Já nikdy nebyla ta, co by něco upřednostňovala… dokud nemám
oblíbence, se kterým si můžu hrát.
Já: Takže nemáš?
Princezna: Ne že bych neměla. Spíš, že ještě nevím.
Zajímavý. To mi říká, že její zkušenost v ložnici by mohla být obdobná
s její zkušeností s randěním. Vlak zatáčí v tunelu, když odepisuju.
Já: Dobře. Pojďme na to přijít. Řekni mi, co se ti na chlapovi líbí.
Princezna: Líbí se mi břišní svaly. Pevný, vypracovaný břišní svaly.
Podívám se na svoje břicho. Odškrtnuto.
Já: Co dál?
Princezna: Líbí se mi silný paže.
Tak to jo. Mám tě přečtenou. Než se stihnu zeptat na něco jinýho, zazvoní
mi znovu telefon.
Princezna: Líbí se mi černý boxerky.
Svraštím čelo, když vlak zastaví v další stanici. No, to je zajímavý. Jsem
si dost jistej, že přesně tohle jsem jí včera večer řekl, že mám na sobě. Vyjdu
na nástupiště a přidám se k davům Newyorčanů, kteří se sklonění nad
telefony tlačí po schodech do práce.
Já: Líbí se mi tvoje odpovědi. Co ještě máš ráda?
Princezna: Chytrý chlapy.
Pevněji sevřu telefon, když mířím na Čtyřicátou druhou ulici, a odolávám
nutkání pronést poznámku o chytrých chlapech v brýlích. Protože, víte, toho
chlapa chytrým nedělají ty brýle. Je to to, co má v hlavě. Ale společnost se
rozhodla, že brýle jsou symbolem inteligence, takže pokud mě chce vnímat
jako symbol chytrosti, fajn. Chci říct, sex symbol. Obojí mi vyhovuje.
Já: Víc. Řekni mi víc.
Princezna: Mám ráda jemný rty a nenasytný polibky. Hodně polibků.
Tělem mi projede záchvěv vzrušení při vzpomínce na včerejší zprávy. Na
mou dlouhou zprávu o šukání, líbání a ještě více líbání. Možná si to
vykládám špatně, ale připadá mi, jako by mi něco z toho vracela. Jako by
chtěla to samý – další kapitolu toho polibku, kterej začal před jejím domem.
Takže odpovím.
Já: Jakej druh polibků?
Princezna: Polibky, při kterých se rozplývám.
Já: To jsou ty nejlepší.
Nechci ukončit tuhle konverzaci. Jsem lačnej po jejích dalších slovech,
a tak ji dál pobízím.
Já: A stejně tak polibky, který pokračují bez přestání.
Princezna: A polibky, který zastaví čas.
Já: Který tě vzruší.
Princezna: Který se promění v něco víc. Který začnou jemně a pomalu
a pak je cítíš po celým těle. Všude po kůži. Hluboko v kostech.
Vyschlo mi v krku a mysl se zabrala do vzpomínek na těch patnáct vteřin
a všechno, co by se mohlo stát, kdyby se vteřiny protáhly na minuty. Možná
už jen jednu zprávu….
Já: Který ti vyrazí dech.
Princezna: A který tě rozpálí.
Má stehna se střetnou s kovem a ze rtů mi unikne hlasité „au“. Právě jsem
narazil do popelnice. Strčím telefon do kapsy a snažím se nemyslet na
polibky, ze kterých se Harper rozplývá, protože už nepotřebuju poznávat
žádný další popelnice tohoto města.

°°*°°
Nejen že to neukončíme, ale zrychlíme. Měníme jízdní pruhy. Odbočujeme.
A textujeme si a sextujeme a píšeme dál.
Další večer si otevřu pivo a usadím se ke stolu, kde dělám většinu svých
počítačových animací. Napiju se, strávím nějakej čas s tabletem na kreslení
a pak jí napíšu.
Já: Takže máme ruce, břišáky, trenky, inteligenci a rty. Ještě něco, co se ti
líbí?
Přísahám, že v jednoslovný odpovědi, která dorazí okamžitě, cítím její
úsměv.
Princezna: Oči:)
I když to, co mi dodává hřejivej pocit, může být ten emotikon. Nebo možná
jen ona, když přidá další zprávu.
Princezna: Chci se někomu podívat do očí a mít pocit, že mě zná, chápe,
rozumí mi. Chci, aby viděl moje výstřednosti a přijal je, ne aby se je
snažil změnit. Chci vědět, jaký to je.
Sakra, její slova jsou silný a tak… otevřený. Něco na týhle malý
obrazovce ji nutí otevřít se a odhalit mi části sebe sama. Ty stránky, který
nikomu neukazuje. Až na to, že mně je ukázala ve Speakeasy a pak v kavárně
a teď je to jako odhalení. Ty kousky Harper, co skrývá ve svým cylindru
nebo za červenou šálou, nebo jen za vtipem či vtipnou poznámkou. Většinu
času je celá teď to vidíš, a teď ne. Ale tohle je úplně nová část jejího já.
Odeberte hlas, tvář a řeč těla. Opřete se o slova a… rozkvete.
Odstoupím od stolu, přejdu přes byt do kuchyně a pak neklidně zamířím
k arkýřovýmu oknu a zadívám se na noční oblohu New Yorku s mrakodrapy
a neony, který na mě zírají. Nechci říct něco špatně a nechci ji poslat zpátky
do země zahalené Harper, takže když zvednu telefon, volím bezpečnou
odpověď, ale takovou, co uznává všechny její vrtochy.
Já: To všechno si zasloužíš. Chci, abys to měla.
Princezna: Já to chci taky.
Já: A výstřednosti by se nikdy neměly měnit. Ponech si všechny svoje
výstřednosti, Harper. Líbí se mi.
Princezna: To stejný platí pro tebe, Nicku. Tvoje se mi taky líbí.

°°*°°
Jsem závislej na svým telefonu. Tomu jsem se vždycky snažil vyhnout, ale
nikdy nevím, jestli mi nepošle něco, co mě vzruší.
Až na to, že to dělají skoro všechny její zprávy, takže žiju ve stavu
potlačený touhy.
Je to fantastický a hrozný zároveň. Je to úžasnej a taky úplně hloupej
pocit. Ale ten bláznivej, opojnej pocit touhy? Ten teď vládne a vede mě dál.
Rád bych si myslel, že tahle nově objevená posedlost jejíma zprávama je pro
můj seriál dobrá. Protože další epizoda jde dohromady jako sen a poté, co
další den odejdu ze schůzky s hlavním animátorem, zamířím k výtahu, abych
mohl vyrazit do centra za Tylerem do Nichols & Nichols.
„Pane Hammere.“
Z toho hlasu se mi stahuje žaludek.
„Zdravím, Gino.“
Šéf televize ke mně nakráčí a narovná si sako proužkovanýho obleku.
„Přemýšlel jsem o Dobrodružstvích pana Orgasma,“ řekne a zahýbe
obočím. „Věřím, že mám s hlavním hrdinou několik věcí společných.“
Potlačím potřebu se otřepat a prostě to nechám být, jinak by mě kleplo.
„Vážně?“
Zatahá se za kravatu. „Taky jsem tak trochu na ženský.“
„To se vsadím, pane.“
„A víš, kdysi jsem sám vytvořil seriál.“
Samozřejmě se musí zmínit o svým krátkým flirtu s opačnou stranou.
„Slyšel jsem, že byl fantastický,“ zalžu.
Rádoby skromně mávne rukou. „Byl to zatraceně dobrej seriál. Ale jde
o tohle. Nebyl tak pikantní jako tvůj. Což mě přimělo k zamyšlení,“ řekne
a svraští obočí. Má ho teď jako dvě housenky tančící irský tance. „Co kdyby
Dobrodružství pana Orgasma bylo, řekněme, více rodinné? Zajímalo by mě,
jestli bychom to nemohli rozšířit, udělat to méně nemravné a najít si ještě
větší publikum?“ říká a svými nápady na téma pan Orgasmus se setkává
s Krok za Krokem mi dává zabrat. „Přemýšlej o tom.“
Plácne mě po zádech a odejde, a když odcházím za svým právníkem,
škrábu se na hlavě. Uber, kterej jsem si objednal, čeká u obrubníku, takže
vklouznu dovnitř, pozdravím řidiče a vrátím se ke svý nový oblíbený věci –
ke svejm textovejm zprávám. Je to jako vyhrát jackpot, protože na mě čeká
vzkaz.
Princezna: Přemýšlela jsem o dalších věcech, který se mi líbí.
Já: Hned mi to řekni.
Princezna: Hezký, krajkový spodní prádlo.
Přejedu si rukou obličej a zabořím se do koženýho sedadla. Jako by tohle
ten problém zakrylo. Ztěžka vydechnu. Jako by mi to mohlo pomoct, aby ta
ocelová tyč v mých kalhotách zmizela kurva dřív, než vejdu do kanceláře
svýho advokáta. Jsou určitý slovní spojení, který spustí erekci, a ona právě
použila jedno z nich. Spodní prádlo.
Já: Jakej druh? Jakou barvu? Jakej styl?
Princezna: Bílá. Černá. Fialová. S mašličkou. Na zadní straně. Představ si
krajkový kalhotky s krásnou stužkou na zadečku, kterou lze rozvázat.
Pozvednu tvář a zadívám se z okna. Možná je tu někde obchod s vanou
plnou ledu. Možná bych si do ní mohl jít na pár hodin sednout, aby ten chtíč
vyprchal. Mašle na kalhotkách, která se dá rozvázat? No tak. Žádnej chlap
není dost silnej na to, aby těm slovům odolal.
Zvláště ne chlap, kterýmu někdo poslal černou saténovou mašli
s růžovýma puntíkama. Nehlasně pronesu no kurva a narazí do mě vlna
spalujícího horka. Když mi Harper poslala tužky převázaný mašlí, jako by mi
nechala malou nápovědu ještě předtím, než jsem si uvědomil, co to je.
Nápovědu ke všem jejím touhám, k jejím tajnejm fantaziím. Jako žena, která
se svléká, když prochází chodbou, ohlíží se na vás a její oči říkají: sleduj
tuhle stopu.
A já ji budu následovat.
Já: Jako černá saténová mašle s růžovýma puntíkama?
Princezna: Ano. Líbila se ti?
Já: Nejsem si jistej, jestli se na ni ještě někdy podívám stejně.
Princezna: Líbilo se ti rozvazovat ji?
Ježíši Kriste. Zatahám se za tričko. Tuhle schůzku v žádným případě
nezvládnu. Ale nemůžu za žádných okolností přestat.
Já: Líbilo. Miluju rozvazování mašliček. Vlastně „rozvázaný“ je moje nový
oblíbený slovo.
Princezna: Já mám taky ráda chlípný slovíčka. To je další věc, kterou mám
ráda.
Já: Už jsem ti říkal, že jsem lidskej tezaurus na sprostý slova?
Princezna: To mi nemusíš říkat. Přišla jsem na to sama.
Já: Tak to mě znáš moc dobře.
Princezna: Někdy ano. Někdy ne. Taky ráda nechávám věci být. A líbí se mi,
když je chlap tak posedlej tím, abych se cítila dobře, že mu chci udělat to
samý.
Štípnu se do kořene nosu, když auto zatočí na ulici nahoru. Přísahám, že mi
Harper umí číst myšlenky. Olíznu si rty a pevněji sevřu telefon.
Já: Díváš se na porno?
Princezna: Počítá se Tumblr?
Já: Ano. Co sleduješ nebo na co se ráda díváš?
Princezna: To je těžký popsat.
Já: Ne, není. Zkus to.
Princezna: Chceš, abych ti řekla, jakej typ gifů nebo fotek se mi líbí?
Já: Ano. To by bylo úžasný. Vlastně by mi to udělalo radost. Můj den by byl
najednou kurva úžasnej.
Její odpověď bude muset počkat, protože jsem dorazil do kanceláře
Nichols & Nichols, kde se zpoza elegantního stolu zvedne mladá, hezky
učesaná blonďatá recepční a přivítá mě jménem.
„Ráda vás vidím, pane Hammere,“ řekne se svěžím zářivým úsměvem.
„Dám Tylerovi vědět, že jste tady.“
„Díky, Lily.“
Ještě než se stihnu posadit na brusinkově červenou pohovku z plyše ve
vstupní hale, šéf firmy otevře prosklené dveře. „Nick Hammer,“ řekne svým
hlubokým hlasem, přistoupí ke mně a poplácá mě po zádech. Postavím se.
Ten muž je naprostá třída. Clay Nichols má na sobě tmavej oblek,
nažehlenou bílou košili a fialovou hedvábnou kravatu. „Tyler mi řekl, že se
zastavíš. Nemohl jsem si nechat ujít příležitost pozdravit tě a pogratulovat ti
ke všem tvým úspěchům.“
„Nápodobně. Líbí se mi ty nové prostory. A vyřiď své ženě, že mi nemusí
dávat alkohol zadarmo.“
Zasměje se a zavrtí hlavou. „Dám ti jednu radu. Manželka si nenechá
poroučet naprosto od nikoho.“
Vede mě chodbou k Tylerově kanceláři.
„Můj oblíbený klient!“ Tyler mě pozdraví. Tylera jsem poznal v době, kdy
jsem studoval animaci na RISD a on studoval historii jako hlavní obor na
Brownově univerzitě. V právu zábavního průmyslu se rychle vypracoval, a to
nejen proto, že má v Clayovi mentora. Je prostě kurevsky dobrej.
„Vsadím se, že to říkáš všem svým klientům.“
Usměje se na mě. „Jen těm, kteří mě rozesmějí.“
„Tak to mám pro tebe vtipnou historku,“ řeknu. Oba muži se posadí na
pohovku. Sednu si do pohodlnýho křesla, předkloním se, nadechnu a dopřeju
tomu významnou směšnou odmlku, kterou si to zaslouží. „Gino po mně chce,
abych udělal pořad méně morálně závadný.“
Tyler pozvedne obočí. Ten kluk jako by z oka vypadl svýmu bratranci –
tmavý vlasy, hnědý oči, hranatá čelist. Kdybych ho neznal, myslel bych si, že
je to jeho mladší bratr. Taky je vystrojenej. „To je šílené. Setha MacFarlanea
nežádáš, aby natočil Amerického tátu méně ujetého,“ řekne Tyler a natáhne
před sebe dlouhý nohy.
„Hele, já nejsem žádná primadona. Jde mi o to dát divákům to, co chtějí.
Ale já prostě nedokážu pochopit, co po mně chce.“
„Nech to na nás. Je naším úkolem zjistit, co chce a jestli se to shoduje
s tím, co chceš ty,“ řekne Tyler a dalších třicet minut se věnujeme jejich
plánu zvládnout nový vyjednávání na konci tohoto měsíce, do kterýho
zbývají necelý dva týdny. Všechno mi to zní rozumně, a upřímně řečeno, to je
důvod, proč s nima pracuju. Když skončíme, zeptám se jich, co mají v plánu
dnes večer.
Clay promluví první. „Mám rande se svými dvěma oblíbenými dívkami.
Moje žena a dcera se se mnou za pár hodin sejdou na hřišti. Tenhle chlapík,“
řekne a poplácá bratrance po rameni, „se snaží získat zpátky starou lásku.“
Clay mi rychle předá informace o Tylerově milostné situaci a je to složitý.
 „Au,“ řeknu se zachvěním a pak se podívám do očí svýho právníka.
„Hodně štěstí, kamaráde. Vyjednávání s Ginem by mohlo být zábavnější.“
Tyler se zasměje a zavrtí hlavou. „Věř mi, já to vím. Co by pan Orgasmus
udělal, aby ji získal zpátky?“
Pohladím si zarostlou čelist. „Kromě toho, že bys místo sebe poslal
bohatého, sexy, úspěšného a dobře obdařeného kreslíře, aby ji získal?“
Tyler přimhouří tmavý oči a střelí po mně pohledem.
Blýsknu po něm úsměvem. „Nejspíš by jí jen dal najevo, jak moc pro něj
znamená, a pak zajistil, aby se cítila jako královna.“
„Přesně tak,“ řekne Clay, pak se rozloučím, opustím jejich kancelář
a zamířím do svěžího vzduchu pozdního podzimního odpoledne v New
Yorku.
Ale když nasedám do dalšího vlaku do centra, na Tylerovu ženu už
nemyslím. Přemýšlím nad zprávou, kterou mi právě poslala Harper. Vlastně
přemýšlím je špatný slovo. Výstižnější by bylo vnímám. Když otevřu její
novou textovku a projíždím obrázky, během několika vteřin se zahřeju na
tisíc stupňů Fahrenheita.
Klesnu na plastovou sedačku vlaku a moje oči jsou rukojmím těch
obrázků. Někdo řekne „promiňte“, když prochází kolem, a já mu sotva věnuju
pozornost. Nemůžu se dívat nikam jinam. Není to možný. Není to
proveditelný. Ve vesmíru není nic jinýho než tyhle fotky a já si nemůžu
z tváře smazat ten rozpustilej úsměv.
Jsem uvařenej, upečenej a usmaženej na škvarek. Jsem sežehnutej skrz
naskrz. Tahle textovka je zlatá žíla Harpeřiných fantazií.
Říká se, že obrázek vydá za tisíc slov, ale možná by se to mělo
přehodnotit. Fotka vydá za tisíc úderů srdce, protože to moje při pohledu na
tuhle šíleně sexy sérii, kterou mi poslala, šíleně bije.
Na prvním snímku je žena v černejch kalhotkách, které má nahoře na zadku
zavázaný malou růžovou puntíkovanou mašličkou. Nohy má hladký
a vyrýsovaný. Na dalším má žena na sobě punčochy s vintage volánkem na
horní části stehen a v předklonu si rozepíná podvazkovej pás, její pozadí
v zorném poli. Třu si rukou po zátylku a ztěžka vydechuju, když vlak rachotí
v podzemí.
Odtud už je to jen víc sexy a já už hořím, peču se v metru, obklopenej
chlápkama v oblecích a maminkama s batolatama, hipsterama a turistama,
všema, a je mi to jedno.
 Protože jediný, co vidím, jsou tyhle fotky. Na následujícím záběru je žena
na zádech, roztažená na posteli, nahá, rty do O, zatímco chlap, se kterým je,
jí ústy hltá kundičku. Rukama jí objímá zadek a mačká ho, zatímco jí
zabořuje obličej mezi nohy. Ona je v jakýsi divoký blaženosti.
Ale další žena je ve zvrhlým nebi. Stojí jen v podpatcích, skloněná nad
kuchyňskou linkou, a její milenec klečí, roztahuje jí půlky a líže jí kundu,
prsty se jí zarývá do kůže na zadku, když se do ní noří jazykem.
Zavřu zprávu a zavřu oči, vsakuju do sebe, co mi Harper právě beze slov
řekla.
Z těchto fotek jsem se právě dozvěděl, že je totálně fixovaná na zadek.
To by mohl být novej předěl v mým životě. Neexistuje způsob, jak bych se
mohl vrátit k tomu, že bych neznal tu její šíleně vzrušující slabost. Nemůžu se
vrátit do doby, kdy jsem nepřemýšlel o tom, jaký by to bylo, kdybych jí tohle
udělal. Týhle ženský, která je dost odvážná na to, aby mi řekla, že neví, co
muži chtějí, a zároveň dost odvážná na to, aby mi ukázala, co chce ona.
A co chci já. Opravdu. Šíleně. Hluboce.
Vůbec nevím, jak zítra zvládnu večeři s Harper a jejím bráchou.
Pak se mi sevře srdce, když vlak s nárazem dorazí na mou zastávku. Tento
týden se sejde s Jasonem. A ještě se mě na nic nezeptala, ani mi vůbec nic
neřekla o tom, co si o něm myslí, jestli se jí začíná líbit nebo jestli mu taky
posílá podobné fotky jako tyto mně.
Nebo jestli jsem jenom rozcvička před randem, který opravdu chce.
A s tím se mi prsty sevřou kolem displeje a málem ho rozdrtím.
 KAPITOLA 14
Harper má zpoždění a já nejsem otrávenej.
Nejsem podrážděnej.
Nejsem naštvanej.
Jen si vychutnávám India Pale Ale v oblíbený hospodě Spencera
a Charlotte ve Village, nedaleko jejich domu, a poslouchám Charlottino
povídání o jejich svatbě.
„A ten květinář, poslechni si to, jmenuje se Bud Rose,“ řekne
s rozzářenýma a živýma očima.
„A pučí jeho růže?“ zeptám se, protože nemůžu odolat.
„Já ani růže mít nebudu. Chtěla jsem vždycky chrpový kytice,“ řekne a pak
položí Spencerovi ruku na paži. Nakloní hlavu, aby se na něj podívala. „Už
jsem ti to někdy říkala, šmudli?“
Čas od času si tak říkají a já jsem se nikdy neptal proč, ani to nechci
vědět.
„Ne, neříkala jsi mi to. Řekni mi to teď,“ řekne Spencer a pohled má zcela
upřenej na ni. Sakra, je do Charlotte zatraceně zamilovanej. Ale na druhou
stranu si ji bere, takže tak to má být.
„Ve středověku se věřilo, že dívka, která si pod sukni vloží chrpu, může
mít jakéhokoli mládence, po kterém touží,“ řekne s jiskrou v očích jen pro
Spencera. „A já jsem dostala toho, po kterém jsem toužila.“
„Ano, dostala,“ řekne a přiblíží se k ní, aby ji políbil.
Polibek trvá mnohem dýl, než by měl. Podívám se na hodinky; prohlížím si
černobílý fotografie starejch náklaďáků na venkovskejch silnicích na
stěnách; studuju jídelní lístek. Když skončím, jejich rty jsou stále spojený
a nejeví známky odloučení.
„Už to začalo?“
Při zvuku Harpeřina hlasu se narovnám. Konečně je tady a vytahuje si
židli vedle mě. Je to poprvý, co ji po několika dnech vidím, a vypadá…
hratelně. Má na sobě červenej svetr s malýma černýma knoflíčkama vepředu
a pod ním něco jako krajkovou černou košilku. Vlasy má rozpuštěný, dlouhý
a jemný, padají jí přes ramena.
Od včerejška, kdy jsem jí poslal odpověď na ty fotky, jsem s ní nemluvil.
Řekl jsem jí, že mi tou žhavostí explodoval telefon, a to bylo naposledy, co
jsem o ní slyšel. Pak jsem se donutil s tím okamžitě přestat.
 Nemůžu dál slaňovat z útesu té nespoutané touhy po ní. Musím ji zase
navinout zpět, nacpat do kufru, zamknout a pak tu mrchu hodit na dno oceánu.
Jen tak zvládnu tuhle večeři a svatební akce o víkendu, natož abych jí pomohl
naučit se způsobům, jak být ve městě single, aniž bych měl chuť se na ni
zároveň vrhnout a uškrtit každýho chlapa, kterej se jí líbí.
Polknu a nenuceně pokrčím rameny. „Jo, podle všeho to takhle bude
příštích“ – odmlčím se a zadívám se na strop – „pět až deset let.“
Usměje se na mě a její bratr a jeho snoubenka konečně přeruší spojení rtů.
„Prosím, nepřestávejte kvůli nám,“ řekne Harper. „Musím toho s Nickem
ještě hodně dohnat, takže vy dva byste měli pokračovat v soutěži o cenu
Novomanželského mazlíčka roku.“
„Hej! Máme ještě dvě noci, než budeme novomanželé,“ podotkne Spencer,
pak vstane, obejme sestru a tišším hlasem řekne: „Tak rád tě vidím.“
Kvůli těm čtyřem slovům mě píchne na hrudi a zavrtá se do mě uzlík viny.
Jasně, technicky vzato mám morální převahu, protože jsem se jeho sestry
nikdy oficiálně nedotkl. Nikdy jsem nepřekročil skutečnou hranici. Ale ten
kluk ji má rád jako blázen a já ji nemůžu povzbuzovat, aby mi posílala fotky
punčoch a mašlí, který prosí o rozvázání, a… dost, prostě musím přestat.
I když ty mašle dokážou srazit dospělýho chlapa na kolena.
Potom co Harper obejme Charlotte, mě kratičce přátelsky sevře v náručí.
Zachytím slabej závan pomerančů v jejích vlasech a vůně citrusů je pro mě
novou formou mučení, protože ve mně vyvolává vzpomínku na ten
patnáctisekundovej polibek před jejím bytem. Musím zůstat silnej. Musím ten
chtíč přemoct. Tlačí mě k zemi, zápasí se mnou, snaží se, abych podlehl.
Dělám to kurevsky nerad, vážně, ale vyvolám si představu Gina, jak mě
sleduje na chodbě, a jo, tím se ten problém vyřeší.
Je to jako sprej Touho Zmiz.
Harper se usadí na židli vedle mě. „Omlouvám se, že jdu pozdě,“ řekne
všem. „Měla jsem jít zítra na večeři, kterou jsem přeložila na drink dneska,
takže jsem to musela vtěsnat před tohle.“
Zatnu zuby.
Zasranej Jason.
Ale počkat. Připomenu si, že mi na Jasonovi nezáleží. Je v kufru na dně
oceánu.
Neptám se, proč šli místo večeře na drink. Neptám se, jak to šlo. Vůbec se
nezeptám, jestli ho políbila.
Protože mně. Je. To. Jedno.
 „Jaký to bylo?“ zeptá se sladce Charlotte.
Mám chuť natáhnout se přes stůl a nacpat jí tu otázku zpátky do pusy. Ale
jí je to taky jedno. Všem je to jedno.
„Bylo to fajn,“ odpoví Harper se sladkým úsměvem a přijde servírka
a zeptá se, jestli si dá něco k pití.
Když si Harper objedná sklenku vína, ženy se vrátí k probírání svatebních
květin a my se Spencerem se pustíme do debaty o pivu. Nemístná touha, kufr
v oceánu a mašle na kalhotkách, to vše opustilo prostor.
Někdy po tom, co přinesou večeři, se Charlotte objeví v očích vzrušenej
výraz, mává rukama a ukazuje na mě. „Panebože, viděla jsem, že tenhle týden
vyšla kniha od J. Mám ji na svým Kindlu.“
Harper vykulí oči a podívá se na mě. „J?“
Do prdele. Neměl jsem tušení, že ta kniha vychází právě teď. Jak tyhle
věci ženský sakra vědí?
Charlotte na Harper kývne a ochotně jí to vysvětlí. „J. Cameronová. Píše
šíleně žhavý milostný romány. Kdysi spolu s Nickem chodili.“
„Neřekl bych vyloženě, že jsme byli spolu.“ Snažím se to zlehčit.
Spencer předstíraně zakašle. „Jestli tím vyloženě ne myslíš, žes byl její
múzou a inspirací, pak určitě.“ Odmlčí se a nakreslí vzdušný uvozovky.
„Spolu vyloženě ne, no jistě.“
„Byl jsi múzou J. Cameronové?“ Harper se zeptá a chytne se jména, který
jsem jí nikdy předtím neprozradil. Její knihy jsou nesmírně populární.
Zavrtím hlavou. „Ne. Nebyl jsem její múza.“
Spencer se pod vousy zachechtá. „Jo, jasně.“
Charlotte přebere otěže. „Je tak talentovaná a tak nádherná. Ale určitě s ní
už nejsi, že ne?“
„Ne, je konec. Je konec už několik měsíců,“ řeknu a najednou se cítím
zahnanej do kouta.
„Dobře,“ řekne Charlotte a spiklenecky se usměje. „Protože se nemůžu
dočkat, až tě o víkendu oficiálně představím své sestře. Bude tě zbožňovat.
Jak by ne? Jsi tak hezký, Nicku. Není hezký, Spencere?“ zeptá se a šťouchne
do Spencera.
Ten se začne dávit. „Jestli tím hezký myslíš…“
Charlotte vymrští ruku a zakryje mu ústa. „Natalii se Nick bude líbit,
nemyslíš, Harper?“
Spencer předstírá, že žvýká Charlottinu dlaň.
„Jasně,“ řekne Harper nonšalantně.
 „Jak by se jí mohl nelíbit? Je tak nějak šíleně sexy, ne?“ Charlotte se
zeptá, zadívá se na Harper a čeká na odpověď.
Harper rozevře rty, aby promluvila, když vtom se Spencer zakousne do
Charlottiny ruky.
„Au!“ Švihne ho po rameni, zachichotá se a oba se znovu políbí.
Harper už neodpoví.
Neozve se ani po večeři. Ani já jí nepíšu.
 KAPITOLA 15
V pátek odpoledne si sbalím věci a jedu na nádraží Grand Central, kde se
potkám s rodiči a taky s Wyattem, Josie a Harper, abychom všichni chytli
vlak do New Havenu na svatbu. Když procházím nádražím, přepadne mě
novej pocit viny – pocit viny za to, že jsem kvůli vlastní žárlivosti ignoroval
Harpeřinu snahu přijít na to, co s chlapama. Zanedbal jsem její projekt
a připadám si kvůli tomu jako naprostej blbec. Poté, co jsem jí kreslil na
ruku, se všechno začalo točit kolem mě a mýho obrovskýho hladu po tom
dozvědět se o všem, co má a nemá ráda.
Nejsem si jistej, jestli si s ní budu moct ve vlaku popovídat, a tak vyťukám
rychlou zprávu, když se blížím k velkým zlatým hodinám uvnitř nádraží.
Já: Jaký bylo rande s Jasonem? Nějaký otázky? Můžu ti s něčím pomoct?
Její odpověď je okamžitá.
Princezna: Ohledně druhýho rande ses mýlil.
Když vejdu na nástupiště, zatnu čelist a jsem v pokušení zeptat se: Jak
mýlil?
Posunu si tašku na rameni výš a nastoupím do stříbrnýho vlaku, kterej jede
do dalšího státu, a hledám v davu svou rodinu. Telefon mi zazvoní a já se
děsím toho, co přijde vzápětí. Chystá se mi říct, že její druhý rande bylo
úžasný a že teď už je do něj zamilovaná.
Princezna: Ani se mě nepokusil políbit.
Ze srdce mi spadne obrovskej kámen. Jsem si docela jistej, že bych teď
dokonce mohl lítat. Když se kolem mě protlačí hubenej chlap, zvednu oči od
telefonu a zahlédnu rodiče. Máma mi zamává z dvojice sedadel. Táta sedí
vedle ní a Wyatt o pár řad dál, protože v pátek je těžký zabrat místa vedle
sebe. Josie je tu taky, růžově pruhovaný vlasy má stočený na hlavě a sepnutý
něčím, co vypadá jako čínská hůlka. Když mě uvidí, rozzáří se. Dám mámě
a sestře každé pusu na tvář a pozdravím tátu, pak se prudce otočím, když
Harper řekne ahoj. Je naproti nim a poplácává sedadlo vedle sebe. Hodím
tašku do zavazadlovýho prostoru nad hlavou a posadím se. „On to ani
nezkusil?“ Zopakuju to tichým šepotem, aby to slyšela jen ona.
Zavrtí hlavou a na tváři se jí objeví zářivej úsměv. „Ne. Je moc milej. Ale
jsem ráda, že to neudělal. Nechtěla jsem se s ním líbat.“
 Nemůžu si pomoct. To mě prostě… potěší. Pak jsem směšně šťastnej, když
dodá: „A řekla jsem mu, že se mi sice líbilo si s ním povídat, ale že to
nevidím dál.“
„Tos řekla?“ zeptám se a bráním se úsměvu, i když se mi líbí, že k němu
byla upřímná, a líbí se mi, že je mimo hru.
„Řekla,“ odpoví. „Pořád s ním nemám ten šílenej pocit motýlů v břiše
a myslím, že ani mít nebudu. Nejlepší je ho nevodit za nos, ne?“
Přikývnu a myšlenky se mi rozbíhají tisíci směry. Chci toho říct tolik, ale
zúžím to na svou roli u ní. „Takže, jak ti mám pomoct s randěním?“
Pokrčí rameny. „Já nevím. Nechci teď mluvit o jiných klucích.“
„O čem chceš mluvit?“ zeptám se tichým hlasem, srdce mi buší jako
o závod a kůže se mi rozehřívá jen z její blízkosti.
Zvedne mobil a poťuká na displej. „O tomhle,“ řekne a ukáže na vlákno
našich zpráv.
„Co s tím?“
„Nelíbily se ti fotky, který jsem ti poslala?“ zašeptá.
Spadne mi čelist. „Děláš si ze mě srandu? Líbily se mi moc.“
„Skoro nic jsi neřekl,“ řekne a v jejím hlase je nepatrný náznak ublížení.
„Poslal jsi jen jednu odpověď.“
Do prdele. Posral jsem to. S těma fotkama se mi otevřela a já ji kvůli svý
hloupý žárlivosti odradil. Ty fotky měly být začátkem novýho žhavýho
dopisování, ne jeho koncem. „Je mi to líto,“ řeknu upřímně. „Měl jsem ti
napsat znovu.“ Ještě víc ztiším hlas. „Ale kvůli nim se mi prokrvilo všechno,
jen ne mozek.“
To ji přiměje k úsměvu. „Chtěla jsem jen dostat odpověď. Vědět, že chceš
víc.“
Zvednu tvář a setkám se s jejíma očima. Vypadají stejně, jako když jsem jí
v kavárně ukazoval kresbu na ruce. Hladový, připravený, toužící. Stejný jako
moje, tím jsem si jistej, takže řeknu další věc – věc, která mě rozpálí. „Chci
mnohem víc.“
Olízne si rty a ty začnou tvořit něco, co zní jako já taky, ale je to náhle
přerušený, když Josie vyskočí ze svýho místa, šťouchne mě loktem a řekne
mi, ať se s ní prohodím. „Už sis pro sebe Harper zabíral dost dlouho. Jsem
na řadě,“ řekne s úsměvem, kterej dá vyniknout jejím ďolíčkům. Josie je
věkově blízko Harper a celou cestu do Connecticutu spolu stráví povídáním.
Na další dvě hodiny se mým společníkem stává Wyatt. Když dorazíme do
hotelu, všichni se společně ubytujeme, Harper jde hned po mně, a pak se
rozprchneme do hotelových pokojů v různých patrech.
Na zkušební večeři Harper pohltí rodina a potom si ji na skleničku
přivlastní kamarádka Jen. Hraju s bratrem kulečník a porazím ho a tohle
vítězství znamená konec a zlatej hřeb mýho večera.

°°*°°
„Nyní vás prohlašuji za manžele. Můžete políbit nevěstu.“
Usměju se na šťastnej pár ze svýho místa u ženicha a Harper se usměje
naproti mně. Její šaty jsou elegantní, jednoduchý a královsky modrý. Padají
jí po lýtka, odhalují ramena a její vlasy díky nim vypadají zatraceně úžasně.
Ty rudý kadeře má vyčesaný vysoko na hlavě a volný pramínky jí padají
kolem obličeje.
Když novomanželé procházejí uličkou a mezi hosty v obrovský místnosti
s výhledem na hotelovej areál, Charlottina sestra si utře slzu z oka a sevře
svoji kytici. S Natalií jsem mluvil včera večer na zkušební večeři a je velice
chytrá a zábavná. Je blondýnka jako Charlotte, má velký modrý oči a nohy,
který sahají až do nebe.
Asi bych ji měl poznat víc, ale po polibku nevěsty a ženicha jsme všichni
vtažení do různejch svatebních fotek a oslavování, takže na povídání není
čas. Později se spustí hudba, a jakmile Spencer a Charlotte zatančí svůj první
tanec, DJ protočí nějaký rychlejší melodie.
Harper a její kamarádka Jen se vrhnou na parket, zatímco Wyatt a já se
díváme od otevřenýho baru, pak se Natalie přidá k ženám. Zazní pomalá
písnička a ženy se rozdělí. Natalie se proplétá ke mně a mýmu bratrovi.
Wyatt si poklepe na hruď. „Chce mě.“
Harper a Jen zamíří na dámský toalety a já neodolám příležitosti porazit
Wyatta, takže promluvím první. „Chceš si zatančit, Natalie?“
„To zní skvěle.“
Nabídnu jí ruku a dovedu ji na parket, pak se pustím do ploužáku tím
nejcudnějším možným způsobem, s co největší vzdáleností mezi náma, jakou
zvládnu.
„Doneslo se mi, že nás moje sestra chtěla dát dohromady,“ řekne Natalie
s pozvednutím rtů.
„Ano, chtěla.“
„Poslední dobou má v očích srdíčka,“ dodá Natalie, ale v jejím tónu není
žádný flirtování, jen pobavení. Měl bych být zklamanej. Ale nejsem.
 „Žádný překvapení,“ řeknu, když se pohybujeme v malým kruhu, moje ruce
na jejím pase, její na mých ramenou, naše těla jsou od sebe vzdálený mnoho
centimetrů. Zajímalo by mě, jestli to cítí i ona – ten nedostatek přitažlivosti.
Není to proto, že by nebyla hezká. Není to proto, že by nebyla chytrá. Je to
prostě jedna z těch věcí – buď tam ta jiskra je, nebo není. Mezi mnou
a Natalií to nejiskří.
Chystá se něco říct, když ucítím poklepání na rameno.
„Můžu vás přerušit?“
Jako by někdo vzal ovladač a přepnul kanál uprostřed scény, zrychlí se mi
tep.
„Posluž si,“ řekne Natalie s úsměvem a pak už držím v náručí Harper
a bez rozmyšlení mezi náma není skoro žádná vzdálenost. Moje prsty se
vinou kolem jejích kyčelních kostí a její ruce se mi ovíjejí kolem ramen.
Všechno jiskří. Je o tolik blíž, než byla Natalie. Ještě pár centimetrů a naše
hrudníky by se dotýkaly. Ještě trochu a budeme tančit tělo na tělo. Ještě víc
a zatkli by nás za veřejný pohoršování.
„Je tohle povinnej tanec svědka a družičky?“ zeptám se rozpustile.
„Nebyl by spíš povinnej tanec hlavní družičky a svědka?“
Pohupujeme se a nepatrně se pohybujeme. „Tomu jsi zabránila,“ řeknu
a kývnu směrem, kudy Natalie odešla. „Vycítila jsi, že potřebuju, abys
předvedla svůj patentovaný zátah a zachránila mě?“
Lehce se zasměje. „Nevypadala jako tvůj typ,“ zašeptá. „Příliš mladá.“
„Proč pořád říkáš…?“
Ale sykne na mě, abych byl potichu, a nakloní hlavu doprava. Wyatt už
tančí s Natalií. „Možná mi jen bylo líto tvýho bráchy. Viděla jsem, že po ní
pokukoval, a cítila bych se hrozně, kdybys ho porazil. Chudák Wyatt.
Vždycky je až na druhým místě za svým starším bráchou.“
Zasměju se a zavrtím hlavou. „Nikdy jsme se o holky nehádali. Ale
o všechno ostatní jo.“
Pokrčí rameny, a když se jí zvedne rameno, ovinu prsty pevněji kolem
jejího boku a otřu se jimi o kost. Zatají se jí dech a to jsou chvíle, který můj
svět s ní mění v jízdu na autodromu. Nikdy nevím, která bije. Narazíme do
sebe, pak se od sebe odrazíme a hned jsme zase zpátky. Poklony, přerývanej
dech a lesklý oči. Takhle teď vypadají ty její. Právě v týhle vteřině září
touhou, jako by mi ukazovala, jak se jí daří nějaký trik. Jako by odhalovala
svou pravdu.
„Kromě toho,“ řekne tiše a jemně, „možná jsem si hájila teritorium.“
 Rty se mi stočí do úsměvu a srdce mi divoce buší. Teritorium je moje
nový oblíbený slovo.
„Opravdu?“ zeptám se, když se líně otáčíme v kruhu. Někde poblíž je můj
nejlepší kamarád a mně je to jedno.
Protože tahle žena je v mým náručí. Ona je jediný, co vidím, co slyším, co
cítím. Potřeba být jí blíž mě pohlcuje a všechno ostatní je díky tomu
nepodstatný – především důvod, proč se držet dál.
Její ruka se přiblíží k mýmu krku a pohrává si s límečkem na mojí košili.
„Ten smoking vypadá dobře,“ řekne zadýchaně, a i když se mi to líbí, slyším
i to, co neřekne. Vypadáš dobře.
Mezi těmi dvěma je rozdíl. Velkej rozdíl.
Na dřevěný podlaze probíhá hra světelnejch teček, když píseň sklouzne ke
konci. „Stejně jako tvoje šaty,“ řeknu, očima přejedu po jejím oblečení a zpět
k jejímu obličeji. Pak jí ukážu, jak se to dělá. Požádala mě, abych ji to
naučil. To můžu udělat upřímně – pochválit ji tak, jak si to zaslouží. S očima
upřenýma na ni řeknu: „A ty vypadáš nádherně, Harper.“
Její hrudník stoupá a klesá proti mýmu a já se dívám na její ústa, jak se
rozevírají, jako by si dávala na čas, aby něco řekla. Pak to udělá a slova se
z ní vysypou v nervózní změti, ale přesto jsou zatraceně dokonalý, když
řekne: „Vypadáš tak sexy.“
Víc toho nesnesu. Ten kousek prostoru mezi náma je plnej chtíče. Je
napjatej touhou a já jsem si poprvé jistej, že to není jednostranný. Její oči
jsou jasný a soustředěný na mě, jenom na mě, a i když neumí dobře číst
v mužích, musí vědět, co se s náma děje. Už s tím nebudu bojovat.
Víc tohoto nesnesu.
Hořím pro ni. Všude. Moje ruce, moje hruď, moje kůže. Tolik po ní
toužím. Prsty jí přejíždím po klíční kosti a přejíždím jimi po volný kadeři
vlasů. Přistoupím blíž a skloním hlavu k jejímu uchu. „Chceš odsud
vypadnout?“
Vidlička cinkne o sklenici. Spencerův otec si odkašle. „Děkuji vám všem,
že jste přišli.“
Jako bychom dostali ránu elektrickým proudem, trháme se od sebe a je to
bolestivý. Naprosto, totálně bolestivý, zvlášť když si nejsem jistej, jestli ta
erekce někdy zmizí. Ale když se zaměřím na tvář otce ženy, kterou chci mít
pod sebou…, ano… hotovo… je fuč.
Okamžitej zabiják erekce.
Uf.
 Otec si připije, pak připiju já, pak se nevěsta a ženich podělí o dort, kterej
upekla moje máma, a v jednu chvíli mi v kapse lehce zabzučí telefon.
Vyklouznu z davu, abych se podíval na její jednoslovnou odpověď,
a soustředím se jen na ty tři krásný písmena.
Ano.
 KAPITOLA 16
Přecházím po jasně osvětlený hale před recepcí a čekám, až taky vyklouzne.
Ale dvě, tři, čtyři minuty po její esemesce není po dívce v modrých šatech
stále ani stopy.
Zvažuju svoje možnosti. Vrátit se na svatební recepci a hledat ji jako
kapitán Očividný. Poslat jí esemesku s dotazem, co se děje, jako dotěrnej
debil. Nebo se vydat k baru jako nenucenej a rozvážnej chlap.
Než se rozhodnu pro naprosto jasnou skotskou, kontrolka textový zprávy
zabliká.
Princezna: Lapena velmi podnapilou Jen. Dej mi pár minut. Sejdeme se na
tmavým schodišti? Automat ve druhým patře? V knihovně? Pod stromem
venku?
Usměju se. Tohle je přesně Harper.
A já teď budu taky strašně svůj.
Já: Pokoj 302.
Jakmile se ocitnu ve svým pokoji, rozepnu si motýlka a dva horní knoflíky
na košili. Odhodím sako na postel, zuju si boty a svalím se na matraci.
Popadnu dálkovej ovladač.
Není lepší čas zjistit, co dávají v sobotu večer v televizi.
Proklikáváním se hotelovým menu zjistím, že nejen že se můžu podívat na
spoustu repríz, nepřeberný množství pořadů o vaření a řadu oplzlejch filmů,
ale taky si můžu objednat kontinentální snídani na zítřek, naplánovat si den
v lázních nebo si na interaktivní mapě prohlídnout hotelovej areál.
Páni. To zní nesmírně úchvatně. Nejsem si jistej, jestli dokážu zadržet
svoje nadšení při pouhým návrhu prohlídky hotelu na televizní obrazovce.
Ale podaří se mi to, zamáčknu tlačítko vypnout a pak zkontroluju telefon.
Tím jsem zabil deset minut a od Harper stále žádná zpráva nepřišla.
Projíždím nějaký aplikace a podaří se mi zasekat dalších pět minut, než se
znovu podívám na zprávy.
V tu chvíli si všimnu statusu neodesláno u poslední zprávy. A sakra.
Posadím se a snažím se znovu odeslat zprávu, která z nějakýho důvodu
neprošla.
Ale než vůbec stihnu kliknout, někdo zaklepe na dveře. Když překonám
těch pár metrů, abych je otevřel, objevím Harper v modrých šatech, s vlasy
napůl rozpuštěnými a jednou rukou za zády.
Neztrácí čas.
„Zasekl se mi zip. A neřekl jsi mi, kde se chceš sejít, ale pamatovala jsem
si tvoje patro, z doby, kdy jsme se ubytovávali, a tak jsem zaklepala na pár
dveří, riskla jsem to a někdo na chodbě se mě zeptal, jestli mám ty jahody
v čokoládě, co si objednali, a já je samozřejmě nemám, ale zněly moc dobře,
no a teď jsem tady, přemýšlím o jahodách a pátrám po tvým pokoji a přitom
mám zaseknutej zip.“
Úsměv mi cuká koutky kvůli všemu, co právě řekla, ale já se zaměřím na
to poslední. „Zasekl se ti zip?“
Otočí se a ukáže mi ho, má v něm zašmodrchanou změť svých rudých
vlasů. Popadnu ji za ruku, vtáhnu ji do svýho pokoje a dovedu ji ke kraji
postele. Posadím ji a posoudím zip. „Máš v něm vlasy.“
„Já vím,“ dopáleně odpoví. „Dokážeš to spravit?“
„Ano.“
Úlevně si oddechne.
„Co jsi dělala, že se to stalo?“ Odhrnu jí ze zad část volných vlasů. Šaty
mají dvě úzká ramínka a její ramena jsou odhalený. Její kůže je bledá a já ji
chci políbit.
„Byla jsem ve svým pokoji,“ řekne, když začnu pracovat na zipu a jemně
vytrhnu několik pramenů ze zoubků.
„Myslel jsem, že tě Jen někam zatáhla.“
„To jo, ale pak jsem utekla a ty ses mi hned neozval, tak jsem se šla do
svýho pokoje převlíknout do něčeho jinýho a rozpustila si vlasy, a když jsem
si začala sundávat šaty, vlasy se mi zasekly a stalo se tohle.“
„Moje zpráva se neodeslala. Ale napsal jsem ti číslo svýho pokoje,“
řeknu, když uvolním další chomáčky vlasů.
„Vážně?“ zeptá se a já v jejím hlase slyším úsměv.
„Ano. Poté co jsi mi poslala svůj seznam míst, kde se sejít.“
„Stejně jsem tě našla. Chtěla jsem tě najít,“ ztuhnu, ruce mi na jejím zipu
znehybní.
Najít mě.
To jsem od ní chtěl – aby se jí rozsvítilo a Harper viděla, že jsem ten,
koho chce.
„Seš dobrej detektiv. Seženu ti ty jahody v čokoládě, jestli chceš,“
škádlím ji.
„To teď nechci. Chci něco jinýho.“
 „Co chceš?“ zeptám se, když pokračuju v práci, a prakticky zadržuju dech
v naději, že chce totéž co já.
„Chci, aby noc s tebou neskončila.“
 KAPITOLA 17
Přišla mě hledat… a vlasy se jí zasekly v zipu. Nejdřív se musím soustředit
na druhou část. Pohybuju zipem na jednu stranu, pak na druhou, pak zase
zpátky, až se jí konečně vlasy uvolní a zip se rozepne.
Nerozepínám ho. Ještě ne. Místo toho jí ze zad odhrnu všechny vlasy. „Zip
máš spravenej,“ řeknu a konečky prstů jí přitisknu na holý rameno.
„Tvoje ruce,“ zaševelí. „Máš šikovný ruce. Víš, co s nima.“
„Vím, co s nima mám dělat a co s nima chci dělat,“ řeknu, zatímco se moje
prsty pohybují ke kraji jejího ramene. I tenhle malej dotek mě šíleně
vzrušuje. „A já se tě chci kurva tak strašně dotýkat.“
„Ach bože, prosím, dotýkej se mě.“ Slova se z ní valí bez dechu.
Všude se objevují jiskry. Prostě všude – rozpalují mi kůži, šíří se ve mně
jako požár. Přejedu jí levou rukou po paži. Když prsty obkresluju její hebkou
kůži a mířím k zápěstí, ježí se jí chloupky na pažích. Položím svou ruku na
její a ona rozevře dlaň. Vklouznu jí mezi prsty a Harper zalapá po dechu.
Ten zvuk mě rozpaluje, nejraději bych se jí nikdy nepřestal dotýkat.
Sevřu jí ruku a je to erotickej a romantickej pocit zároveň, nikdy v životě
jsem si držení za ruku tak neužíval. Je to, jako by po mně každá její buňka
sahala a každej nerv ve mně planul pro ni. Ještě nikdy jsem si nebyl tak
jistej, že je cit vzájemnej. Nikdy.
Pevně mě stiskne prsty a já jsem v podstatě vyřízenej. Přejedu jí rty přes
zátylek a mysl se mi zamlží touhou.
„Ach,“ ozve se její jemný zasténání.
Chutná tak zatraceně dobře. Volnou rukou jí zabořím prsty do hebkejch,
hedvábnejch vlasů a nosem jí přejedu po krku, vdechuju ji, nechávám se
zaplavit její vůní jako tou nejlepší drogou. Nevoní jako jaro; připomíná mi
med a pomeranče a všechny moje fantazie. Lehce ji kousnu do krku a jazykem
kmitám po její kůži. Potřeba líbat ji všude se stupňuje.
Ramena se jí zvedají a klesají, její dech se zrychluje a prsty mě svírá
silněji. Vrstvím polibky po celým jejím krku a vyvolávám steny, lapání po
dechu a vzdechy, který mě přivádějí k šílenství. Říkají mi, jak moc se jí to
líbí. O kolik víc chce.
Umírám touhou políbit jí rty, cítit, jak ke mně přiléhá její tělo. Teď je tady,
sama v mým hotelovým pokoji, a přišla si pro mě a to mě ohromuje. Je to
všechno, co jsem chtěl a čemu jsem odmítal uvěřit, že se stane.
„Harper.“
 „Ano?“ Zní to, jako by snila.
„Co bys udělala, kdybych tě teď políbil?“
Ptám se ne proto, že bych si nebyl jistej, ne proto, že bych se bál, že to
nechce, ale proto, že o líbání ráda mluví, jak jsem zjistil.
„Asi bych se rozplynula.“ Odpovídá mi jemně jako peříčko.
Nebo možná já.
Pustím její ruku a otočím Harper tváří k sobě. Moje oči se zahledí do
jejích, tak otevřených, tak zranitelných, tak zatraceně připravených. Přejedu
jí palcem po tváři a ona se zachvěje. Její rty se rozevřou a já mám chuť
v tuhle chvíli přitisknout její ústa ke svým, ale chci to očekávání ještě víc
protáhnout. Protože v jejích očích vidím tolik touhy, tolik chtíče, tolik všeho,
po čem jsem od týhle dívky toužil, všeho, co jsem v posledních týdnech
viděl v záblescích. Chci, aby to cítila všechno. Aby prožívala každou vteřinu
tohoto okamžiku, než ji políbím.
Ale už nemůžu dýl čekat.
Přitisknu svoje rty na její a teplota ve mně prudce stoupne. Líbám ji jemně
a něžně, dotýkám se její tváře a prsty ji zkoumám. Je to tak silnej pocit líbat
ji v soukromí, aniž by se někdo díval, mít její svolení za zavřenýma dveřma.
Je to privilegium poznat tuhle její část, tuhle stránku, kterou tak zřídka
ukazuje. Tu stránku, do které mě vpustí, kdy se uvolní.
Tak neobyčejně dobře se k sobě hodíme, naše rty jsou dychtivý
a nenasytný. Je tak jemná a zároveň tak hladová. Brzy tohle tempo nestačí
a vklouznu jazykem mezi její rty. Otevře se mi a je to elektrizující. Její jazyk
se setkává s mým. Náš dech se mísí. Oba sténáme ve stejnej okamžik,
protože je to tak kurevsky intenzivní. Tak zatraceně dobrý. Líbám ji silněji,
hlouběji, vlhčeji. Vcucnu ten její sexy spodní ret mezi svoje a její ruce
vystřelí nahoru a propletou se mými vlasy. Vůbec není nemotorná. Je sexy
a nažhavená, překypuje potřebou. Je taky drsná, když mi ovine prsty kolem
zátylku a tiskne mě k sobě, jako by se nemohla nabažit líbání se mnou.
Já se jí taky nemůžu nabažit.
Líbání takový nikdy nebylo. Nikdy to nebylo tak dobrý, tak intenzivní.
Jsem z ní opilej, opojenej její chutí, jejím jazykem, jejími ústy, její sladkostí.
Harper sakra miluje, když ji někdo líbá. A má pravdu. Opravdu se
rozplývá. Rozplývá se ve mně a tam ji chci mít, tak daleko. Její teplý,
poddajný tělo je v mojí náruči jako voda, pohybuje se se mnou, klouže po
mojí hrudi, tiskne se ke každýmu centimetru mýho tvrdýho těla. Představuju
si, jaký to bude, mít rty po celým jejím těle, prozkoumat každej její
centimetr, nažhavit ji svým jazykem.
Zasténá a já ten zvuk spolknu. Svíjí se ještě blíž, ňadry se mi tlačí na hruď
a její ruce si pohrávají s vlasy na mým krku. V jednu chvíli mě políbí tak
silně, že mi přitlačí brýle k nosu.
„Au,“ špitnu a přeruším polibek.
„Promiň,“ řekne.
Oddělím se od ní, odložím si brýle na noční stolek a vrátím svou
pozornost k Harper, přejíždím jí prsty po pažích, až se zachvěje.
„Málokdy tě vidím bez brýlí,“ řekne tiše a zkoumá mě.
„Vypadám snad jako jinej chlap?“
Zavrtí hlavou, pak vezme můj obličej do dlaní a přejede mi prsty po
vousech. „Ne. Vypadáš jako ty a sluší ti to. A moc ráda tě líbám.“ Její hlas je
obnaženej a plnej nádhernýho chtíče, kterej mě rozehřívá po celý kůži, kterej
mě pálí v kostech.
Její rty se spojí s mýma a zběsilý tempo se vrací. Polibek se rozhoří,
nabere na rychlosti a dostane se na úplně jinou úroveň. Vydává ty nejvíc sexy
zvuky, sténá a šepotá, úplně pohlcená tím, jak se líbáme. Její zvuky
způsobují, že ji chci ještě víc, a nemyslel jsem si, že je možný po někom tak
moc toužit.
Ale je to tak. Prostě po ní kurva toužím.
Její prsty mi přejíždějí přes strniště, jak se navzájem hltáme. Přiložím jí
ruce k bokům a posunu ji tak, aby byla na mně, rozkročená. Jsem s ní tak
nažhavenej. Cítím ji všude a chci s ní dělat všechno.
Jsem si jistej, že chce totéž, protože se tlačí na mou erekci a tře se o mě
přes všechno to zatracený oblečení, který máme oba na sobě. Příliš mnoho
blbejch vrstev. Nevím, kam to dneska povede, jak daleko nebo jak rychle,
ale nedokážu ani přemýšlet. Chci s ní být v přítomným okamžiku. V každým
okamžiku, včetně tohohle, kdy si moje ruce najdou cestu k lemu jejích šatů
a já je zasunu pod látku.
Přeruším polibek. „Punčochy,“ řeknu jako zhypnotizovanej.
„Máš rád punčochy.“
„Mám, a ty mě ničíš.“ Moje prsty putují po zadní straně jejích nohou a ona
se mi pohupuje vstříc.
Když přirazí, ztvrdne mi ještě víc. A pak ještě víc, když se dostanu až
k vršku punčoch. Jsou to punčochy po stehna a já se na ně chci dívat, zírat na
ně. Ale nehodlám ji ze sebe sundat. To nehrozí. Ne, když takhle rychle dýchá,
každej další dech přichází rychleji než ten předchozí. Ne, když se mi tře
o ptáka. A už vůbec ne, když přesunu ruce k jejímu lahodnýmu zadečku
a přejíždím po tenoučký krajkový látce.
Vykřikne a její tvář mi padne na krk. Zaboří ji tam a sténá, když jí tisknu ty
svůdný půlky.
„Ach bože,“ zašeptá, hlas má napjatej, jak se ke mně pohupuje a její dech
je divoce nepravidelnej.
„Takže se ti to líbí,“ zeptám se řečnicky, zatímco jí svírám zadek. Poznám,
že se jí to líbí. Poznám, že to miluje.
„Strašně,“ hlas se jí zlomí, výška stoupne a tento okamžik vykrystalizuje
do ryzích, hříšnejch možností.
Popadnu ji vepředu za sukni, bleskově posbírám látku a vyhrnu jí ji až
k pasu. Stále je na mně rozkročená, rajtuje na mně, stále se o mě otírá. Moje
ruce se znovu vrací k jejímu zadečku, jako bych ji řídil, pohyboval jejím
sladkým sexy tělem na siluetě mýho péra tvrdýho jako kámen. Je to prostě
Harper v mokrejch kalhotkách, tře se o mě.
„Zajezdi si na mně, princezno,“ zašeptám jí drsně do ucha. „Zajezdi si na
mně, dokud se neuděláš.“
Jsem odměněnej dalším ach bože, když se začne pohybovat rychleji,
pohupovat silněji, zrychlí tempo. Chytne mě za obličej, sevře mi čelist a drží
mě, zatímco mě vojíždí celá oblečená. Všechno na ní mě vzrušuje – její
potřeba, její touha, její divokej chtíč, její zvuky a tenhle zadek. Je
velkolepej – pevnej a zároveň zatraceně měkkej. Pevně jí ho sevřu, jak to má
ráda, a ona sexy vypískne.
„Já kurva zbožňuju tvůj zadek,“ řeknu drsně.
Zasténá něco nesrozumitelnýho.
Zabořím prsty do krajky na jejím pozadí, navádím její pohyby, nutím ji
přejíždět po mý erekci rychleji a divočeji. „Jsi dost blízko, že?“
„Ano,“ vykřikne. „Ach bože, Nicku. Bože můj.“
To jsou poslední slova, která dokážu rozluštit. Zbytek je jen hluk – čistej,
živočišnej zvuk, jak mě šuká až na samé hranici svých možností, a pak se
chvěje, třese se, když se na mě udělá. Tak silně. Udělá se na mě tak kurevsky
silně, celá oblečená, samotný tření je všechno, co potřebovala, aby se
dostala až tam. Propletu jí prsty do vlasů, celou mojí bytostí prochází pýcha,
vnímám ruměnec v jejích tvářích, chvění v jejích ramenou. Chci si
zapamatovat každej detail toho, jaký to je, když se takhle poprvé rozletí na
milion kousků.
 Popravdě řečeno, taky bych si ji rád nakreslil. Protože takhle vypadá
úžasně krásně.
„Chci tě udělat znovu. Chci tě slyšet, jak seš nažhavená, a chci, aby ses
udělala,“ říkám jí, zatímco ztěžka dýchá a lapá po dechu v mým náručí.
Přejede mi prsty po tváři a dotkne se mých rtů. „Chci to všechno.“
Když vzrušení vyprchá, zamrká. V jejích modrejch očích se zračí
překvapení, jako by jí právě došlo, co udělala – vojela mě v oblečení. Což
je podle mě naprosto úžasný, ale podle ní? To nemám tušení. Napjatě čekám,
až Harper vklouzne do brnění, který umí tak dobře nosit.
Obejme mě kolem krku a řekne: „Chtěla bych ti něco říct.“
 KAPITOLA 18
Nikdy jsem nebyl velkým fanouškem těchhle slov, takže je čas, abych si
nasadil svůj vlastní spolehlivej obrannej štít. Vytáhnu z pochvy meč humoru
a oháním se jím. „Chceš mě svlíknout do naha a uspokojit svoje hříšný
choutky?“ zeptám se.
Usměje se a přikývne. „Chci.“
Tak v týhle taktice budu pokračovat. Protože tahle konkrétní zbraň, jestli
víte, co tím myslím, je natěšená. „Skvěle. Začni tady,“ řeknu a ukážu na svůj
opasek.
Zasměje se a pak mě chytne za ramena a ztiší hlas, jako by se chystala
přiznat tajemství. „Ale vážně. Mám jedno přiznání. Hned jak jsem se
dozvěděla její jméno, přečetla jsem si nejnovější knihu J. Cameronové.“
S povzdechem si prohrábnu vlasy a nejsem si jistej, proč se k tomuto
tématu vracíme. „Vážně?“
Oči jí tančí rozpustilým potěšením. „Je vynikající. Je to tak žhavý.
A vzbudila ve mně zvědavost,“ pokračuje a možná mi vůbec nevadí, že teď
vytahuje bývalku. Ne, pokud ji ty knihy spíš vzrušují, než aby ji naštvaly.
Sakra, možná bych jí měl nějaký darovat.
„Zvědavost v čem?“
Harper se na mě posadí rovněji, jako by se chystala pronést velký
prohlášení. „Vím, že tě to může šokovat, vzhledem k tomu, žes viděl, jak
naprosto cool umím být, třeba když se mi vlasy zachytí do zipu nebo když
plácám nesmysly,“ řekne a pak nahlas zašeptá: „Ale nikdy jsem nebyla
přivázaná k ledničce. Ani jsem to nedělala na stole.“
„A chceš to?“
„To je právě ono,“ řekne a v jejích slovech se objeví vzrušenej podtón.
„Vím jen, na co se ráda dívám. O čem ráda čtu. Mám představu, co by se mi
mohlo líbit. Ale…“ Její hlas se vytratí.
„Ale co?“ zeptám se, protože mě strašně zajímá, co bude následovat.
Nadechne se, sevře rty a promluví. „Do svých dvaceti jsem byla panna.
Měla jsem sex jen se dvěma klukama a ani jeden z nich nebyl nějak
nezapomenutelnej. Nic z toho nebylo na lince nebo sušičce, nebo dokonce
v hotelový posteli,“ řekne a poplácá matraci.
Možná je to temnotou noci, možná je to jí, možná je to tím, že jediná věc,
která je lepší než žhavej sex se ženou, kterou chcete, je mluvit o žhavým sexu
se ženou, kterou chcete. Nebo je to prostě možná tím, že se mi teď doopravdy
otevřela. Možná proto se otevřu i já jí.
„Bylo mi dvacet, když jsem měl poprvý sex,“ řeknu a naservíruju detail,
o kterej se s mnoha lidma nedělím, protože je to osobní.
Okamžitě vykulí oči. „To myslíš vážně?“
„Ne, lžu,“ řeknu sarkasticky.
Zatlačí mi do ramen a málem mě povalí na postel. „Nech toho. Chci znát
pravdu.“
„Byl jsem ve druhým ročníku na vysoký, když jsem konečně přišel
o panictví.“
„Vyspěl jsi později,“ řekne tiše a v jejím hlase zazní něco jako údiv.
„Holky pro mě byly do tý doby naprostou záhadou. Nevěděl jsem, jak se
před nima chovat nebo co říkat. Trošku jako se někdy cítíš i ty.“ Uvědomím
si, že Harper a já možná nejsme tak odlišní. Jen jsem se s rozpaky před
opačným pohlavím vyrovnal mnohem dřív než ona.
Věnuje mi milej úsměv. „Myslím, že to máme společný. Mimo mnoho
jinýho,“ řekne a mně se rozpálí hruď, když se přiblíží. „Byla taky ve
druháku?“
Zavrtím hlavou a zasměju se. „Ne. Byla to studentka postgraduálního
studia. Dělala asistentku výuky na mých hodinách animace.“
Její oči se promění v měsíce. „Naučila tě všechno, co umíš?“
Přemýšlím o její otázce a odpověď je velký ne. Ale ona začala moje
vzdělávání v oblasti žen. Byla nápomocná v tom, jak na to, a řekla mi
o každý maličkosti, která ji rozpálí. Byl jsem dobrej student. Řídil jsem se
jejími pokyny a byl to ten zatraceně nejlepší kurz, jakej jsem kdy absolvoval.
Každej chlap, kterej si myslí, že automaticky ví, jak potěšit ženu, je
namyšlenej blbec. Každá žena je jedinečná. Každá žena má něco svýho, co ji
vzrušuje a dráždí. Od svý asistentky jsem se naučil základy – jak naslouchat
ženským signálům, jak jí dát to, co potřebuje, jak ji přimět, aby chtěla víc
a víc.
Harper to neřeknu. Víc se mi to líbilo, když se konverzace týkala nás
dvou. „Co bys řekla tomu, kdybychom přestali mluvit o jiných ženách?“
zeptám se a zopakuji její postoj z vlaku, když jsme sem jeli. „Radši bych
mluvil o tom, co jsme právě dělali, a o tom, co dalšího ti můžu udělat.“
Polkne a nadechne se. „Když jsem říkala, že dotýkat se tvých paží
v Central Parku bylo to nejakčnější, co jsem v poslední době zažila, myslela
jsem to vážně. Tolik jsem toho ještě nedělala. Ale chci, Nicku. Opravdu to
chci,“ řekne a její hlas je neskutečně jemnej. „Jen mám pocit, že nevím, co
dělám.“
„Byla jsi úžasná, Harper. Rajtovala jsi na mně jako jezdeckej šampion.
Líbila se mi z toho každá vteřina. Počkat. Líbila se mi z toho každá
milisekunda, spíš každá nanosekunda.“
Usměje se a stejně rychle úsměv z tváře vymaže. „Řádit na tobě bylo
snadný. Ale kromě toho chci vědět, co dělá dobře tobě a co chceš. A já chci
vědět, co se líbí mně. Můžu ti říct, co si myslím, že se mi líbí. Bože můj,
ráda se dívám na hanbatý fotky a sexy fotky a nemravný gify, takže si myslím,
že mám dobrou představu.“
„Takže se nakonec po nocích nekrčíš s balíčkem karet,“ řeknu a nasadím
výraz přehnanýho překvapení, když se dotknu jejích prstů. „Chceš říct, že jsi
hodně pracovala na počítači jednou rukou?“ zeptám se.
Ten nezbednej úsměv se vrací v plný síle a září na plnej výkon. „Moje
webová historie je poctou nejžhavějším kanálům na Tumblru,“ přizná se.
„Budu se na to muset podívat. V rámci těchhle lekcí randění. Potřebuju
přesně vědět, na co ses dívala. A dívat se na to s tebou.“
„Na to právě narážím.“ Zastaví se, aby se nadechla, pak zvedne bradu.
„Proto jsem se tě pořád ptala, co se ti líbí, a teď se tě chci zeptat na něco
jinýho, protože se ti zřejmě líbilo, co jsme právě dělali.“
A vtom mi to docvakne. Vystřelí to jako startovací pistole. „Naučit tě to.
Chceš, abych tě učil,“ řeknu, hlas mám zastřenej, plnej chtíče.
Oči se jí nezbedně zalesknou. „Ano.“
Její slova jsou ozvěnou jinýho „ano“, který jsem slyšel dřív během dne.
Jsme na svatbě jejího bratra a já si zahrávám se sestrou svýho nejlepšího
kamaráda. Na nejkratší okamžik se jako varovnej nápis na dálnici mihne
náznak viny. Nebezpečí před vámi. Ale sakra, je kurva těžký myslet na
někoho jinýho než na ni, když je se mnou. Popravdě řečeno, ani po zbytek
času to není snadný. Je to, jako by moje touha po Harper uzurpovala
dálkovej ovladač a přepínala všechny kanály zpátky na ni.
Kromě toho Spencer zítra odlítá na Havaj, a co oči nevidí, to srdce nebolí.
Obzvlášť když si s Harper neublížíme. Známe skóre a všichni v naší hře
vyhrávají.
Přejedu rukou po jejím hrudníku a chytnu do dlaně její dokonalý prso.
„Chceš naše lekce trochu rozjet a zjistit, co je ti příjemný.“
„Ano,“ řekne a kopíruje mě, když si pohrává prsty na přední straně mýho
trička. Sakra, to je fantastickej pocit. „A co je příjemný tobě.“
 „Nech mě o tom přemýšlet.“ Těžce si povzdechnu a zadívám se do stropu
a pak zpátky na ni. „Přemýšlel jsem o tom dlouho a tvrdě…“
„Dlouho a tvrdě. Připadalo mi to tak, když jsem na tobě rajtovala jako
hvězda rodea.“
Uznale na ni kývnu. „Je to dlouhý a tvrdý. Zvlášť v blízkosti tebe a tý tvý
chlípný pusinky,“ řeknu a přejíždím jí prstem po rtech.
Lehce mě kousne do prstu. „Já mám taky chlípnou mysl. Jen ji teď chci
využít. Ve všech směrech.“
„Přišla jsi za správným mužem,“ řeknu jí. „A udělala jsi se se správným
mužem. A uděláš se znovu a znovu a znovu.“
Zachvěje se a pak mi začne rozepínat košili. „Ale chci, aby ses udělal
taky.“
„O mě se neboj. A ano, samozřejmě tě naučím všechno.“ Týhle holce
nemůžu říct nic jinýho než ano. To množství touhy po Harper je jako nemoc.
Každej doktor by vám řekl, že jediná cesta k uzdravení je vzít si plnou dávku
léků. V mým případě je to ona. Možná si pro jistotu vezmu několik dávek.
Pár lekcí a budu vyléčenej a připravenej vrátit se k tomu, abychom byli
kamarádi.
„Naučím tě všechno, co budeš chtít vědět. Pod jednou podmínkou,“ řeknu
a povytáhnu obočí.
Vykulí oči. „Co by to mělo být?“
Odkašlu si a nasadím učitelskej tón. „Budu od vás potřebovat, abyste se
příští týden plně věnovala plánu výuky,“ přeháním to s vážností. „Souhlasíte
s tím, slečno Harperová?“
Vážně přikývne a vklouzne do svý role v týhle spontánní hře. „Jsem velmi
dobrá studentka. Co ještě potřebujete… profesore Hammere?“
Uznale se usměju, když mi dá přezdívku. „Patřičné soustředění. Svědomité
plnění domácích úkolů. Důkladná příprava. A ochota dostat výprask, když se
odchýlíte od výukového plánu.“
Přistoupí ke mně blíž, ovine kolem mě ruce a řekne lahodně nezbedným
hlasem hodný holčičky: „Můžete mi naplácat, i když se neodchýlím od
výukového plánu.“
No do háje. Harper Holidayová bude v mojí škole žhavýho, zvrhlýho sexu
hvězdnou žákyní. „Zatím vám dávám jedničku s hvězdičkou,“ řeknu svým
vážným hlasem. „A plně očekávám, že příští týden v mém intenzivním kurzu
získáte zlaté hvězdy.“
Odtáhne se a promluví jako ona sama. „Ale potrvá to jen týden?“
 Lehce ji kousnu do krku. „Když kocour není doma…“ Zašeptám a doufám,
že význam je jasnej. Mluvím svým vlastním hlasem, abychom byli na stejný
vlně. „Prostě je pro nás jednodušší dělat to příští týden, ne?“
„Samozřejmě,“ řekne rychle. „To dává naprosto smysl, profesore
Hammere. Znamená to, že do mě budete bušit?“
Rozesměje se a já se rozesměju taky, protože konečně narážku na moje
příjmení používá ta správná ženská. „To je jistota. Vlastně si myslím, že
bychom měli začít s vaší výukou hned teď, a mám na mysli jednu velmi
konkrétní lekci.“
„Jakou?“ zeptá se trochu udýchaně, hodně dychtivě.
Nakloním se k ní a vousy ji pohladím po tváři. „Chci tě svlíknout do naha,
abych mohl ochutnat každej centimetr tvojí kůže. Chci ti roztáhnout nohy
a přimět tě udělat se mi na rty,“ řeknu, když si její ruku přitisknu na čelist
a dokončím myšlenku, „a po celým obličeji.“
Zalapá po dechu a stehna se jí sevřou okolo mých nohou. „Teď,“ řekne
jako zoufalej rozkaz.
Moje prsty se vrátí k zipu na jejích zádech. Když ho stahuju dolů a poprvé
ji svlíkám, projíždí mnou nová vlna chtíče. Ale dostanu se jen na pár
centimetrů, když se z postele ozve hlasitý trylkování.
„Sakra,“ zamumlá a sáhne po telefonu na matraci. „Jen se podívám, kdo to
je ve dvě ráno.“
Přejede palcem po obrazovce, spadne na postel, položí si ruku na čelo
a zamumlá: „Jen.“
Hodí po mně telefonem. Textová zpráva zasvítí.
Všichn odešli. Mslím, že bdu zvrcet. Objimt zachdvou m su. P moc
Převalím se na bok, v žilách mi koluje frustrace. „Běž se postarat o svou
kamarádku,“ řeknu, i když si myslím, že Jen vyhrává zlatou medaili jako
kazišuk. „Ale zítra, Harper? Tvoje první lekce je vypnout si telefon. Pak
dostaneš pořádnou porci několikanásobnýho orgasmu. Je to jasný?“
Harper mě chytne za límec košile, přitáhne si mě k sobě a řekne: „Ano.“
Potom mi dá tu nejžhavější pusu na dobrou noc.
Když odejde, vyhoním si ho.
Samozřejmě.
 KAPITOLA 19
Druhej den odpoledne ve vlaku se na mě kradmo podívá.
Obklopuje nás rodina. Moji rodiče, Harpeřini rodiče, její kamarádka
kazišuk Jen s obří kocovinou a moji sourozenci jsou rozptýleni v prvních
řadách vagonu.
Harper sedí u okna vedle mojí sestry a já na sedadle přímo naproti ní.
Ubíjí mě, že jsem tak blízko. Rozložím si nedělní noviny na klíně a jsem
vděčnej, že křížovka dnes slouží dvojímu účelu. Rozptýlení a krytí. Vyplním
tajenku a pak se nenápadně podívám na sexy zrzku, kterou hodlám ošukat na
tolik způsobů.
Hlavu má skloněnou nad čtečkou a kouše se do koutku rtů, zatímco
projíždíme podél pobřeží Connecticutu. Přes čelo jí spadne pramen vlasů
a zakryje jí obličej. Krátce ke mně vzhlédne a její oči jsou zamlžený chtíčem.
Tím pohledem mnou projede elektrickej náboj a já si víc posunu noviny
přes stehna.
Neodvážím se jí teď napsat, protože nevím, kdo by jí nahlídl přes rameno
a viděl moje slova. Nejspíš Wyatt, a kdyby se to stalo, mohl bych si rovnou
najmout nápis vytvořenej letadlem.
Sestra píše na telefonu a Wyatt se naklání přes opěrku a povídá si s tátou
přes uličku.
Máma mluví s Harpeřinou mámou v řadě za náma a probírají, kdy se
narodí první vnouče Holiday. Jakmile mi ta slova dolehnou k uším, přestanu
je vnímat a nasadím si sluchátka. Přepínám hudbu a hledám něco, co by mě
zabavilo na další hodinu, zatímco vlak burácí podél pobřeží a míří do New
Yorku.
Když se na seznamu písniček objeví Band of Horses, zastavím se
a vzpomenu si, jak Harper v kavárně říkala, že se jí ta písnička líbí.
Rozhlídnu se kolem a přesvědčím se, že všichni jsou zaneprázdnění, a tak
zvednu telefon a rychle jí ukážu displej.
Odměnou mi je sladkej úsměv, když nehlasně pronese: Tuhle kapelu
miluju.
Vrátí se ke svojí knize a já zvednu tužku, připravenej pustit se do dalších
políček. Koutkem oka si všimnu, jak přejede palcem po displeji. Pak si
přiloží prst k ústům a nepřítomně si jím přejede po spodním rtu.
Nepolevující touha do mě udeří plnou silou. Udělal bych cokoli, abych ji
mohl chytit za ruku, odtáhnout ji na záchod ve vlaku a pořádně ji políbit.
Protože vím, co dělá. Vzpomíná na to, jak jsem se jí dotýkal, jak jsem ji
líbal, jak se se mnou včera večer odvázala.
Zůstává u vzpomínek a já uvažuju nad tím, jestli si to vůbec plně
uvědomuje. Oči má upřený na obrazovku, ale posune se na sedadle, jako by
byla vzrušená.
Tenhle vlak je jako svěrací kazajka. Jediný, co chci, je dotknout se jí,
promluvit si s ní.
Znovu zvedne obličej a upře na mě pohled. Nehlasně pronesu: Jsi vlhká?
Neodpoví slovy. Prostě jednou přikývne. Když se vrátí pohledem
k obrazovce, na rtech se jí objeví malej úsměv. Úsměv typu vím, co jsme
včera večer dělali, a líbilo se mi to.
Krátce znovu zvedne oči a podívá se na mě, možná aby posoudila mou
reakci. Po zběžným prohlídnutí, abych se ujistil, že se nikdo nedívá, si
jednou olíznu rty, dost na to, aby věděla, kde je i moje mysl.
Ramena se jí zachvějí, zamrká a pak jako by se nutila soustředit se zpátky
na knihu.
Ta tichá výměna stačí k tomu, aby se ve mně rozpadl poslední zbytek
soustředění. Nemůžu ani předstírat, že se vracím ke křížovce. Ne, když jak
chutná, je to jediný, na co dokážu myslet. Zavřu oči, zaposlouchám se do
hudby a nechám scénu odvíjet na filmovým plátně mých víček. Tohle je
nejlepší představení nevhodný pro mládež, na jakým jsem kdy byl.
O nekonečnou hodinu nepřetržitý erekce později vlak dokodrcá na Grand
Central a zastaví. Dostat se ven trvá dýl, než bych chtěl, protože jsme všichni
pohromadě, vykutálíme se na nástupiště, bloudíme terminálem a sháníme
taxíky a auta v pozdní nedělní odpoledne. Posádka se rozdělí, někteří míří do
centra, někteří na Upper East Side a někteří na West Side, jako Harper, Josie
a já.
Nechávám sestru sedět v taxíku uprostřed, kde provádí posvatební
rekapitulaci svých oblíbených momentů. Míříme přes město, provoz je
naštěstí mírnej, a pak na Central Park West. Vystoupím první, dám sestře
peníze za taxík a pak se lehkým, nenuceným tónem rozloučím. Žádný
zdlouhavý, spalující pohledy na ženu, kterou chci. Nic, co by mě prozradilo.
Když zamířím do svý budovy, vytáhnu telefon, abych jí napsal zprávu. Ale
je to příliš brzy, protože Josie bydlí pět bloků odsud a ještě pořád budou
v autě. Odložím tašku, vyčůrám se, umyju si ruce a vezmu si kondomy.
Vsadím se, že je Harper nemá v zásobě.
Zkontroluju čas.
 Josie by už měla být pryč a Harper bude sama. Za normálních okolností
bych se nerozmýšlel, jestli jí poslat textovku. Ale když je kolem tolik lidí,
kteří nás oba znají, musíme být opatrní.
Dvacet minut než začne ten pořad, co máš ráda.
Popadnu klíče a jdu ke dveřím. Ale zastavím se, jakmile chytnu za kliku.
Prudce se nadechnu, když dělám kritickou změnu v pálkařský sestavě. Bolí
mě to. Opravdu mě to bolí. Ale jsem trpělivej člověk. Vyndám kondomy
z kapsy a hodím je na kuchyňskou linku, čímž možnost sexu vypadává ze hry.
Chce lekce ve svádění. Jednou z nejdůležitějších je, jak si na to počkat.
Kromě toho existuje tolik jiných způsobů, jak ji přivést k orgasmu.
Přijdu k její budově a ona mi zazvoní, abych mohl dovnitř. Když dojdu
k jejím dveřím a zaklepu, otevře mi a já jsem si docela jistej, že zavrčím –
tiše a hrdelně jako zvíře – kvůli tomu, jak vypadá. Obličej má vzrušenej,
tváře červený, rozpuštěný vlasy rozcuchaný a převlékla se do šortek a bílýho
trička.
„Ahoj,“ řekne.
Nerozhlížím se kolem sebe. Nevšímám si výzdoby jejího malýho bytu.
Přejíždím po ní očima, ale to, co ji prozradí, není nový oblečení. Je to ten
ruměnec v jejích tvářích. Zavřu za sebou dveře, přiblížím nos k její hrudi,
přejedu jím po jejím těle až k uchu a drsně zašeptám: „Tys při čekání, než
dorazím, právě masturbovala?“
Odtrhnu se od ní a v jejích očích je patrná odpověď. Má takovej ten
pohled, jako by ji někdo chytil při činu, a co bych za to dal, kdybych ji před
pár minutama nachytal.
Polkne a přikývne. „Zlobíš se na mě?“
Zavrtím hlavou, chytím ji za zápěstí, přitisknu jí je k bokům a přimáčknu ji
ke zdi u dveří. Moje tělo se samovolně tlačí k jejímu. „Připadám ti
naštvanej?“
„Připadáš mi tvrdej.“
Přitisknu se k ní a z jejích rtů se vydere bouřlivý sten, když ucítí mou
erekci. „Nikdy bych se na tebe nezlobil, že ses udělala. Ale řekni mi – proč
jsi nemohla počkat?“ V mým tónu není žádnej hněv, jen pulzující zvědavost.
Chci slyšet její odpověď. Přimáčknu se k ní pánví.
Oči se jí zavírají, když zasténá. „Ve vlaku jsem byla tak vzrušená. Na nic
jinýho jsem nedokázala myslet.“
Skloním hlavu k její hrudi, pustím jedno zápěstí a zatáhnu ji za tričko. Rty
přejedu přes plný ňadro a pak ji jemně kousnu do hebký kůže. „Na cos
myslela, když sis to dělala?“
„Na tebe.“
Způsob, jakým vysloví ty slova, mi rozpoutá příval touhy pod kůží. „Co
jsem ti dělal?“
„Spíš, co jsem dělala já tobě.“
To mě zastaví.
Zvednu obličej. „Cos mi dělala?“
V mžiku vystrčí ruku, přitiskne ji na mou erekci a přes džíny mi ho vezme
do dlaně. Syknu. Kurva, to je příjemný.
„Klekla jsem si na kolena a vzala si tě do pusy,“ odpoví a můj pták je
prakticky připravenej mě praštit po hlavě za to, že jsem zahodil ochranu. Co
mě to napadlo, chtít být trpělivej? Chci v ní být po zbytek noci. Chci
vystřídat jeden, dva, tři nebo víc kondomů. Je tak kurevsky sexy a moje mysl
plave v moři chtíče.
„Je to něco, co chceš udělat? Něco, co chceš, abych zařadil do našeho
výukovýho plánu?“ Přiložím ruce k jejím sexy šortkám a rozepnu knoflík,
pak rozepnu zip.
Její boky se zavrtí. „Ano. Fakt moc. Chci ti to dopřát přesně tak, jak to
chceš. Chci udělat všechny domácí úkoly.“
Ještě nikdy jsem se na žádnej úkol tak netěšil. Protože ideální kuřbu si
představuju jedině jejím jazykem.
Ale ne teď.
Střetnu se s jejím pohledem a povytáhnu obočí. „To je dobrý vědět. Teď si
na to musíš počkat. Protože jsem ti řekl, že se nejdřív postarám o tebe, a svůj
názor nezměním, princezno, jen proto, že seš na mě tak kurevsky nažhavená.“
„Jsem fakt nažhavená,“ řekne, sevře mi tvář a přejede mi rukama po
vousech, jako to udělala tenkrát na ulici před svým domem. Krátce
zapřemýšlím, jestli se mě tehdy dotýkala průzkumně, jako teď, se zápalem
v konečcích prstů, s chtíčem pulzujícím jejím tělem, se stejnou dávkou
rozbouřených hormonů, jakou cítím já.
„Udělala ses někdy víc než jednou?“
„Za den?“
Protočím panenky a krátce se zasměju. „Ne. Budu předpokládat, že ty
pilný prstíčky leštily perlu víckrát než jednou za den. Řekněme v rozmezí
třiceti minut. Jako že by to šlo hned po sobě?“
Zavrtí hlavou. „Myslím, že nemůžu.“
„Všechno je jednou poprvé.“
 Stáhnu jí šortky ke kolenům a ty spadnou na zem. Vyleze z nich a já
couvnu, abych se na ni podíval. Přejedu si rukou po čelisti. Je tak úžasná. Má
dlouhý a vypracovaný nohy. Kalhotky má z černý krajky s malou růžovou
mašličkou na přední straně. Je to roztomilý a sexy zároveň. A je to pro mě.
Teplota mi závratně vystřelí.
„Takže jsi byla tak vzrušená, že jsi nemohla počkat,“ řeknu, jako bych nad
tím tématem hloubal. Sjedu jí rukou dolů po břiše, pak jí zajedu pod tričko
a prsty jí obkresluju jemný břicho.
Když se jí dotknu, zachvěje se. „Byla jsem tak vlhká, Nicku.“
Jemně zabručím a ztěžka vydechnu. „Vsadím se, že jsi pořád vlhká.
Vsadím se, že teď, když jsem tady, jsi ještě vlhčí. Je to tak?“
Polkne a přikývne. „Zjisti si to,“ řekne, pohupuje ke mně boky a tře se
o mě.
Zatraceně, tahle ženská je jako pod proudem. Všude to v ní praská. Takhle
ji chci. Připravenou se roztříštit na milion kousků. Prsty se mi stočí na jih
a já si pohrávám s malou mašličkou. Její oči planou touhou, horkou, divokou
potřebou. Ponořím prst pod lem a přejedu po kudrlinkách chloupků na jejím
pahorku. Zalapá po dechu, když jí vklouznu prsty mezi nohy.
Chtíč do mě naráží ze všech stran, jako by napadal každou mou buňku.
Protože je tak zatraceně vlhká. Tak vzrušená. „Heleme se. Podívej, jak jsi
mokrá, i když se uděláš,“ řeknu, když kloužu prsty po nebi.
Jak hladím její kluzkou lahodnost, chytá mě za ruce a obtáčí prsty kolem
mých bicepsů. Její dech se mi otírá o tvář. Její vlhkost mi pokrývá prsty,
když s nima kloužu přes pysky její kundičky a pak nahoru k jemnýmu
vyvýšení jejího klitorisu. Když se jí tam dotknu, její sténání je zoufalý.
„Byl to takovejhle pocit, když sis to před pár minutama dělala?“
Zavrtí hlavou.
Třu rychleji její naběhlý klitoris. „Takovej?“
Pohupuje se vstříc mé ruce. „Ne. Ani zdaleka.“
Moje prsty ji zkoumají víc, kloužou po jejím hedvábným žáru. To, že je
takhle vzrušená, mě přivádí k šílenství. „Jak dlouho ti to trvalo? Když jsi mi
ho před pár minutama kouřila?“
„Ne dlouho,“ oddechuje, nehty se mi zarývá do paží a její tělo se ke mně
pohupuje.
Můj bože, ještě jsem do ní ani nestrčil prst a ona už letí na okraj propasti.
Nohy se jí třesou, rychle dýchá a oči má sevřený.
 Ještě jedním tahem přes všechno to horko přitlačím a ona vykřikne:
„Bože!“, když se sesune na moje prsty.
„A co tohle?“ Přidám další prst a zahnu ho přesně tak, abych zasáhl místo,
který by ji mohlo vynýst do nebe. „Cítila jsi to takhle, když sis to dělala
rukou?“
„Ne, proboha ne, ani zdaleka.“
Sevře se kolem mých prstů.
„Rozjeď to na mě, Harper. Ošukej teď mou ruku.“
Sténá, svírá mi bicepsy, jezdí na mých prstech, šuká mě v horečnatým
záchvatu šílenství. Svírá se kolem mě, tak těsně, tak sexy, tak kurevsky dobře.
Pak vykřikne, divokej, nádhernej zvuk, po kterým mám chuť si stáhnout džíny
a zabořit se do ní hned teď. Můj pták pulzuje a žadoní o vysvobození
z vězení, kam jsem ho zavřel.
Ale nedostatek kondomů znamená, že můžu dál dělat svou oblíbenou věc –
soustředit se na ni –, a nejsem ani zdaleka u konce. Když se její těžký
oddechování zpomalí a sténání se zmírní na šepot, otevře oči. Přitisknu svoje
ústa na její a dnes poprvé líbám její rty. Chutná stejně dobře jako včera
večer. Možná ještě líp.
Přeruší polibek. „Můj bože, Nicku. Cos mi to udělal?“
Její hlas je trochu ochraptělej a hodně zadýchanej. Oči se jí lesknou
v příjemným dozvuku. Tohle jsem vždycky chtěl vidět. Včera večer jsem to
viděl poprvý a líbí se mi, jak vypadá, když ji udělám – naprosto blaženě
a krásně.
Opatrně vyndám prsty, přiložím si je k ústům a ochutnám ji. Slaný a sladký
a tak kurevsky dobrý. „Chtěla ses naučit, co se ti líbí. Ukázal jsem ti, že se ti
moc líbí, když se dotknu tvýho bodu G, princezno,“ zašeptám a pak sklouznu
rukama k jejímu holýmu zadečku. Když ji zvednu, odměnou mi je další
sladký mručení. „Obejmi mě nohama.“
Udělá to a sevře mi je kolem zadku. „Budeš mě takhle šukat?“
„Mám s tebou jiný plány.“
Její byt je maličkej a já ji odnesu k nedalekýmu gauči a jemně ji položím
na fialovej povrch. Zaboří se do polštářů, její tělo vypadá uvolněně
a rozehřátě, nejspíš z toho, že se tak silně udělala. Sytě fialovej odstín jí
rámuje obličej. Její pohovku pokrývají tmavě červený a třpytivě stříbrný
polštáře. Všechny tyhle barvy se pro ni zdají být dokonalý. Pasují k její
osobnosti – jasný a živý.
 Ale v tuhle chvíli, když si kleknu na podlahu mezi její nohy a položím jí
ruce na obě kolena, nemyslím na její osobnost.
„Znáš ten jídelníček věcí, které se mi líbí, Harper?“
„Ten švédský stůl?“
Přikývnu. „Pořád mám rád všechno, ale kdybych si měl vybrat…“
 KAPITOLA 20
„Sundej si tričko,“ řeknu jí.
Zavrtí hlavou, vrhne se dopředu a zatáhne mě za tričko. V mžiku mi ho
přetáhne přes hlavu. Její dychtivost svlíknout mě vysílá žhavej výboj mou
hrudí, přímou cestou k mýmu penisu. Odhodí tričko na zem a já odložím
brýle na rohovej stolek.
„Jsi tak sexy, Nicku,“ řekne a pak se provinile usměje. „To jsem říkala už
včera večer. Mluvím jako zaseknutá deska.“
„Řekni to ještě jednou. Rád to od tebe slyším.“
Nakloní se dopředu a položí mi ruce na hruď. Zachvěju se a zavřu oči.
Chci si vychutnat ten okamžik, kdy se poprvý dotkne mojí nahý hrudi. Její
nehty přejíždí přes moje prsní svaly, podél siluety tygra, a můj dech se
zrychluje.
„Ráda se na tebe dívám,“ zašeptá. „Když jsem si na mobilu prohlížela
tvoje tetování, chtěla jsem si na něj sáhnout.“
Při tom přiznání, že jsem ji přes léto přitahoval, se mi rychle otevřou oči.
„Vážně? Už tehdy?“
Přikývne a přejede mi nehty po hrudi až k břišním svalům. „Je tohle
v pořádku?“ zeptá se, její oči se setkají s mými a její otázka mi připomene
bilanci. Možná nás něco spojuje, ale jsem tu proto, že se chce dozvědět, co
se líbí jí a co se líbí chlapům.
„Ano,“ řeknu, když její prsty obtahují linie mýho břišního svalstva. „Jde ti
to skvěle.“
„Vzpomínám si, jak jsem ten večer ležela na gauči a otevírala si fotky
a zvětšovala si tuhle. Přejížděla jsem prstem po obrazovce a myslela na to,
jak jsem se tě v parku krátce dotkla, jen tak z legrace. Líbilo se mi, jakej jsi
byl na dotek, i na těch pár vteřin. Jediný, co jsem chtěla, bylo znovu se tě
dotknout. Vědět, jestli by se ti líbilo… tohle,“ řekne a přejede mi rukama po
pase. Mozek mi zaplaví čirá rozkoš.
„Líbí se mi to.“ Chci ještě chvíli existovat v tomto okamžiku, kdy její
jemný, talentovaný prsty zkoumají moje tělo. Chci být jejím hřištěm. Ale čím
víc se mě dotýká, tím jsem zranitelnější a tím víc vidím, že k ní cítím něco
hlubšího.
Sáhnu po jejím tričku a přetáhnu jí ho přes hlavu.
Můj penis teď prakticky žadoní o svobodu, je vzteklej jako blázen a buší
do vězeňských mříží. Její ňadra jsou ode mě jen jednu vrstvu černýho saténu.
Rozepne si podprsenku a já zírám a hrudí mi burácí sten. Její prsa jsou
božský. Nejsou velký. Nejsou malý. Jsou prostě dokonalý. Smetanová pleť
a růžový bradavky, pozvednutý a volající po mých ústech. Skloním hlavu
k jejímu hrudníku a saju každej z lahodnejch vrcholků, zatímco moje ruce
putují k jejím stehnům.
„Poznáváním těchhle krásek hodlám strávit spoustu času, ale zrovna teď
potřebuju mít pusu mezi tvýma nohama.“ Moje prsty putují po jejích stehnech
až k vlhkýmu, horkýmu středu.
„Nicku,“ začne a do hlasu se jí opět vkrádá nervozita. „Takhle jsem se
ještě nikdy neudělala.“
To jsou moje oblíbený slova. Máloco mě vzrušuje víc než neprobádanej
terén ženskýho orgasmu, zvlášť týhle ženský. Šance být první, kdo ochutná
ten sladkej okamžik tříštění na milion kousků, je jako výherní los v loterii.
Zničehonic mnou projede majetnickej pocit a já chci být jedinej, kdo tuhle
její část pozná. Chci, aby její rozkoš patřila jen a jen mně.
„No, to se brzy změní, ne?“
Usměje se a je to takovej šibalskej úsměv plnej živočišný rozkoše. „Na
tohle jsem myslela první noc, kdy jsme si spolu sextovali,“ řekne a já celej
vzplanu, žhavá vzpomínka se mi vrací, když potvrdí, na co jsem tušil, že se
chystá.
„Nemáš ani ponětí, kolikrát jsem se udělal, když jsem ti lízal kundičku.“
Přejíždím konečky prstů po jejích stehnech. „Ale až tě budu lízat, potřebuju,
abys udělala jednu věc.“
„Co chceš, abych udělala?“ zeptá se udýchaně, jako by toužila po mým
pokynu.
„Když se ti něco, co udělám, bude opravdu líbit, budeš z toho šílet a bude
tě to nutit o to prosit, musíš mi to říct, ano?“ Přikývne. „Vím, že ráda říkáš
sprosťárny, a chci je slyšet všechny. Čím víc podlehneš tomu, co tě vzrušuje,
tím víc si užiješ každou vteřinu toho, co ti udělám, a tím silněji se uděláš.“
Teď přikývne několikrát. „Udělat se silně, to zní dobře.“
„Věř mi, bude to tak zatraceně dobrý pro nás oba. Dám ti pár návrhů.
Z hlavy,“ řeknu suše a ona se zahihňá, „můžeš říkat věci jako to je tak
příjemný nebo vošukám ti obličej, Nicku, nebo udělám se kurevsky silně po
celým tvým obličeji.“
Oči se jí rozzáří a třpytí se čistou nestoudností. Políbím ji na vnitřní straně
stehna.
Chvěje se. Ta reakce se mi líbí.
 Líbám ji směrem nahoru po noze a omamná vůně jejího vzrušení je stále
silnější. Třu se o ni tváří, aby na svý hladký kůži cítila štětiny.
„Tohle,“ zasténá tiše a dlouze. „To se mi líbí.“
S úsměvem jí vklouznu rukama pod zadek a sevřu ty svůdný půlky.
„To taky,“ řekne s rychlým povzdechem.
Stisknu jí zadek. „Tak mi řekni, jestli se ti líbí tohle,“ řeknu a už se
nemůžu dočkat. Líbám její kundičku a ona se o mě zapře.
„Ach bože, ano!“
Nejlepší odpověď vůbec.
Zakmitám jazykem, pak olíznu dlouhou, slastnou cestičku dolů po její
růžový pokožce a pak zpátky nahoru, vtáhnu její klitoris mezi rty a saju.
Zasténá. „Líbí se mi všechno. Tvůj jazyk, tvář, rty,“ zašeptá přerývaně. „Tak
moc.“
A mně taky. Když líbám její sladkej, horkej střed, jsem vzrušenej víc, než
jsem kdy zažil. Přísahám, že ji piju, hltám její vlhkost a mám ji všude. Je to
ta nejopojnější věc, jakou jsem kdy měl, a ona mě dostává ještě výš, když mi
prsty vklouzne do vlasů. Pevně mi je stiskne kolem hlavy a drží se mě.
Zaplavuje mi jazyk a chtíč mi nemilosrdně buší do těla, když ji hltám. Její
chuť je návyková. Je lepší, neskutečně lepší, než byla v mých nemravných
snech. Je celá skutečná, celá mokrá, celá žhavá, jak se mi houpe po obličeji.
Sevře mě pevněji, přiráží silněji a já lížu, saju, líbám a hltám její lahodnou
kundičku.
Poznám, že už tam skoro je. Poznám to podle toho, jak se jí rozevřou nohy.
Podle toho, jak s každým tahem jazyka víc zvlhne. Podle těch divokých
zvuků, který se jí linou z úst. Stojí mě to všechny síly, abych se na chvíli
odtáhl a připomněl jí to. „Řekni mi to. Řekni mi, co se ti líbí,“ zavrčím a pak
se k ní vrátím.
V tu chvíli se odváže. Chytne mě za vlasy, pevně mi ovine nohy kolem
krku a šuká a šuká a šuká. „Ošukám ti obličej,“ vykřikne. Jakmile jí ty
nemravný slova vypadnou z pusy, je tam. „Bože, udělám se na tebe tak
silně.“
A udělá, na mý rty, jazyk, pusu, čelist. Mám v ní prostě zabořenej obličej
a ona kolem mě pulzuje, tak mokrá, smyslů zbavená, a jak doufám, kurevsky
spokojená.
A přesně to platí i o mně. Tak kurevsky spokojenej, zvlášť když ji sleduju,
jak vyprchává její opojení. Rty se jí rozevřou, dech má zrychlenej a jednou
rukou si prohrábne vlasy, druhou si přejede přes ty nádherný kozy. Tohle je
obrázek, u kterýho bych si ho mohl honit pořád dokola – Harper, v rauši
z mých úst, bez dávky nesmělosti, jak se sama sebe dotýká, zatímco se snáší
dolů.
Když o tom tak přemýšlím, udělám si v duchu snímek. Tenhle obrázek si
později určitě nakreslím. Nesuďte mě. Jsem jen posedlej zachycením
ženskýho obličeje při orgasmu od, no, odjakživa. A ten její je jako svatej
grál.
Tak jsem se rozhodl, že z toho udělám dva. Aniž bych jí dal šanci
protestovat – ne že by protestovala –, moje rty jsou znovu na ní a najednou
sténá a znovu se do mě zavrtává, během pár minut vzplane dalším orgasmem.
Soudě podle jejích divokých zvuků a výkřiků, jako by byla smyslů zbavená,
byl tenhle stejně dobrej jako ten předchozí. Když se na ni podívám, zdá se,
že je ztracená ve světě blaha.
Výborně.
Přitisknu rty na její stehno a jemně, něžně ji políbím, pak si sundám boty
a přidám se k ní na pohovce, zvednu jí na ní nohy, takže ležíme zapletení do
sebe. Přitáhnu si ji k sobě, když ztěžka dýchá, mám ruku ovinutou kolem ní.
„Myslím, že ti teď budu říkat princezna Udělámsečasto. To ti vyhovuje?“
Blýskne po mně malátným úsměvem. „Dokud si udržíš právo mi tak říkat.“
Předstírám, že smekám cylindr. „Jsem oddán vašim službám.“ Přitáhnu si
ji blíž a políbím ji na spánek. „Počkej, nevadí ti, že jsem tě po tomhle
políbil? Jsem tebou teď tak trochu pokrytej.“
Ze rtů se jí vydere lehkej smích. „V podstatě jsem se zmocnila tvýho
obličeje a sevřela ti hlavu do svěráku, dokud jsem se ti neudělala po celejch
vousech, a ty si myslíš, že mi vadí, že mě líbáš?“
„Když to řekneš takhle…“
Posune se mi v náručí a pak jí potemní oči. „Polib mě znovu,“ zašeptá tiše
a chlípně.
Vyhovím jí, až příliš šťastnej, že mám svý rty kdekoli na ní. Zasténám,
když přebírá kontrolu nad polibkem, její rty mě pronásledují, její jazyk
prohledává moje ústa. Je nenasytná a líbá mě, jako bych byl její večeře, a to
mě, kurva, přivádí k nepříčetnosti. Její ruce jsou na mých ramenou, přitlačí
se ke mně a přitiskne svý nádherně nahý tělo k mýmu boku. Její kůže je tak
teplá a její rty jsou tak chtivý. Rukou mi sjede po hrudi, nehty mi přejíždí
chloupky na prsních svalech a za pár vteřin už má ruku na mých džínách,
rozepíná je a sundává.
 Nedokážu jí vzdorovat. Ne že bych chtěl, to ne. Vůbec ne, kurva. Prostě
nemůžu. Protože tahle holka je u kormidla. Stáhne mi džíny ke kolenům a pak
mi je svlíkne. V mžiku přeruší polibek a dívá se na mě nataženýho na gauči.
„Proč jsi mi to neřekl?“ zeptá se vyčítavým tónem.
„Cože?“ zeptám se zmateně. „Neřekl co?“
Ovine svý jemný prsty kolem mý tvrdý klády a já zadýchaně syknu.
„Kurva,“ zasténám, když se dotýká mýho ptáka.
„Že máš takovýhle nádobíčko,“ řekne a usmívá se jako velmi zlobivý
děvče, kterým taky je.
Co na to říct? Nikdy jsem neobdržel žádný stížnosti na velikost stroje,
jsem jen rád, že se Harper líbí, co je pod kapotou. „Uf. Myslel jsem, že jsi…
nevím… kvůli něčemu naštvaná.“
Hladí mě a přehnaně zavrtí hlavou. „Ne naštvaná. Zkus spíš vzrušená
z něčeho.“ Přejíždí mi rukou po penisu nahoru a dolů. „Vzrušená z rajtování
na tobě.“
Tělem mi projede chvění a já ji chytím za obličej a vpletu jí ruku do vlasů.
„Nepotřebuješ lekce ničeho. Říkáš tyhle divoký nemravnosti, který mě
vzrušují.“ Nakloním čelo ke svýmu penisu, velkýmu v její ruce. „Sáhni si.
Cítíš, jak mi ztvrdne, když říkáš tyhle věci?“
Střelí po mně sexy úsměvem. „Všechny ty věci, který chci dělat, mám
v hlavě. Teď je chci vyzkoušet. S tebou.“
„Můžeme zkusit cokoli, co chceš, ale dneska jsem si nevzal kondomy.“
Našpulí nasupeně pusu, ale pak sevře ruku pevněji a zrychlí tempo. „Řekni
mi, jak se ti to líbí.“
„Honění?“
„Jasně.“
„Už dlouho jsem žádný neměl. Ale pomáhá, když ho navlhčíš.“
Na chvíli mě pustí a ponoří si prsty mezi nohy. Do prdele. Lubrikuje mě…
sama sebou. Zatlačím hlavu zpátky do polštáře na gauči, unesenej z týhle
holky. Vrátí ruku k mojí erekci a rozetře po mně trochu svý vlhkosti.
„Takhle?“ zeptá se mě zadýchaně a sexy.
„Jo, to bude stačit,“ řeknu, když se jí přitlačím do dlaně. Už si ani
nepamatuju, kdy naposledy mi někdo vyhonil. V určitým bodě života prostě
postoupíte k šukání a kouření. Ale způsob, jakým mě drží za péro – kroutí
zápěstím, klouže nahoru a dolů po mý kládě –, mnou vysílá žhavý jiskry
a nutí mě přemýšlet, jestli jsem si něco nenechával ujít.
Honění…
 Nebo jsem si možná nechával ujít ji. Protože způsob, jakým se na mě dívá,
její oči bloudí mezi mým obličejem a ptákem, jako by hodnotila svý dílo
a zjišťovala reakci, mě nutí, abych se s ní taky uvolnil. Poddal se čemukoli,
co chce právě teď udělat. Nechal ji, aby se mě dotýkala kdykoli a kdekoli.
„Řekni mi, jak máš rád kouření, abych ti mohla dát to, o čem jsem snila,“
řekne, když se zvedne, šťouchne mě do stehen a klekne si mezi moje nohy. Po
celou dobu moje péro nepustí a já jsem kurevsky vděčnej za její oddanost
úkolu.
Zasténám, když její palec zachytí kapičku tekutiny ze špičky mýho péra
a pak ji po mně rozetře, čímž smísí svoje vzrušení s mým. To, co dělá, je tak
žhavý. Ztěžuje to přemýšlení. „Mám rád hodně jazyka,“ řeknu a snažím se dát
dohromady myšlenky. „Líbí se mi, když pěkně pevně obemkneš rty, ale při
pohybu nahoru a dolů lížeš.“
„Mmm. To zní lahodně,“ zašeptá při tahu nahoru a oči jí planou touhou, jak
mě pozoruje.
„Mám rád hodně sání, pokud možno.“
Vzrušeně se nadechne. „A hluboko? Máš to rád hluboko?“
Při tom slově se mi po těle rozbíhá elektřina. Hluboko. „Kurva, jo. Chci
dosáhnout až do krku,“ zasténám.
Její ruka je stále zaměstnaná, pohybuje se teď rychleji, jako těsnej, horkej
tunel. Přirážím do její pěsti a zatínám zuby, jak ve mně stoupá touha.
„A co tohle?“ zeptá se, pak přiblíží druhou ruku k mým koulím, chytne je
do dlaně a hraje si s nima.
„To se mi líbí,“ vyhrknu. „Taky miluju, když mi je lížeš.“
Její ruka poletuje rychleji, od špičky ke kořenu a zpět. „Ale nemáš rád
honění?“
„Teď už ano. Fakt kurva jo,“ říkám a sténám, když jí šukám ruku. Možná
budu muset přehodnotit svůj postoj k tomu, že pusa je lepší, protože
Harpeřina ruka mi vyráží dech. Ale když můj pohled spočine na těch jejích
rudejch, nezbednejch rtech, jsem si jistej, co chci. „Víš, co dělá honění
opravdu skvělý?“
„Co?“ zeptá se a její hlas je zatraceně dychtivej.
Chytnu ji za zátylek, setkám se s jejím pohledem a řeknu jí: „Když přiložíš
pusu.“
V okamžiku její rty obepnou špičku mýho ptáka a já zasténám. Dlouhej,
hladovej sten, kterej jako by trval věčně. Řídí se mýma pokynama, pevně
stiskne rty, přitiskne jazyk. Jedním rychlým pohybem mě vezme hluboko.
Rozkoš mi praská v celým těle, stéká mi po páteři, prohání se mi žílama
a všude mě rozpaluje.
Je to jako útok ze zálohy. Orgasmus ze zálohy. Nemám ani čas ji varovat.
Během několika vteřin se jí pořádně udělám do krku.
„Kurva, Harper,“ zavrčím a ona mě s pevně sevřenými rty saje, dokud to
všechno nespolkne. Dlouze a pomalu mě olízne a pak mě vytáhne z pusy. Ale
požehnej jejímu hříšnému srdci, drží ruku na mým péru a naposledy mě
pohladí, až sebou celý tělo trhne, když znovu zasténám. Zazubí se jako
měsíček na hnoji.
Rukou si prohrábnu vlasy, slova ze mě vycházejí nesouvisle, jak mi v těle
hučí následky nejlepšího honění s kuřbou na závěr, jaký jsem kdy zažil.
„Nebo… jo… to taky funguje. To je další způsob, jak mám rád kouření,“
pronesu s kamennou tváří.
Odkašle si. „Znamená to, že ti můžu říkat princ Udělámserychle?“
Plácnu ji po zadku a zasměju se. „Tenhle titul si už nevysloužím. Kromě
toho jsi mě těma svýma kouzelnýma rukama pěkně nabudila.“
Udělá gesto abrakadabra.
Oba se zasmějeme ještě víc a Harper se ke mně přitulí. Sakra, tohle je taky
fantastickej pocit, Harper schoulená po mým boku. Zůstaneme takhle několik
minut. Když jí zakručí v žaludku, přejedu jí rukou po jemným břiše. „Vezmu
tě někam na jídlo.“
Souhlasí a večeře s Harper se zdá být dokonalým završením prakticky
dokonalýho večera.
 KAPITOLA 21
„Tu objednávku jsme udělali špatně.“ Harper zavrtí hlavou a těžce si
povzdechne.
„Objednávku jídla?“ zeptám se, když servírka odchází s bločkem v ruce.
Jsme v italské restauraci pár bloků od mýho domu. I v neděli večer je tu
rušno, číšníci se prohánějí kolem, ruce obtěžkaný talíři s těstovinama.
„Ne. Rozpis aktivit,“ řekne Harper a přejede mi chodidlem po noze.
Flirtuje a lhal bych, kdybych řekl, že se mi tahle její láskyplná stránka nelíbí.
Sedí naproti mně u stolu pro dva. Restaurace je tlumeně osvětlená, na
červeno-bílým kostkovaným ubrusu stojí svíčky.
„Aha, myslíš to, že jsme si před večeří dali dezert?“
„Ano.“
„Jsme nekonvenční. Promícháváme to,“ řeknu, když se Harper natáhne pro
krajíc chleba z košíku. Volný prameny z vysokýho culíku jí rámují tváře.
Potom, co jsme se umyli, se ještě jednou převlíkla, natáhla si přiléhavej
zelenej svetr a džíny spolu s krátkýma botama na vysokým podpatku. Když
jsme sem šli, nedívat se jí celou dobu na zadek byl opravdu boj. Bohužel
musím oznámit, že jsem z toho testu dostal pětku.
Počkat. Vůbec mě to nemrzí. Ten výhled za to stál.
Pokrčí ramenem. „Tenhle obrácenej rozvrh se mi taky líbí. Dneska se mi
líbilo všechno,“ řekne tiše. „Ale vážně…“ Hlas jí zeslábne. „Líbilo se ti
to?“
Odfrknu si. „To to ani zdaleka nevystihuje. Miloval jsem každou vteřinu
všeho, co jsme dělali.“
Rozzáří se, modrý oči jí teď jiskří. „Chci, aby to bylo dobrý i pro tebe,
protože pro mě to bylo úžasný.“
„Pro mě to bylo stejný,“ řeknu a jsem v pokušení natáhnout se přes stůl
a chytit ji za ruku. Ale něco mě zastaví. Možná proto, že mi to příliš připadá
jako něco, co dělají páry. Ona chce, abychom byli dočasnými milenci,
učitelem a žákyní, a já ji chci jenom dostat z hlavní role, kterou hraje ve
všech mých masturbacích. Ještě pár nocí a určitě se mi podaří odsunout
Harper Holidayovou do vedlejší role, pak ji naprosto degradovat na
příležitostný epizodní role a bum, než se naděju, přestane zabírat tolik
drahocennýho prostoru v mozkovým laloku, kde se mi honí nemravný
myšlenky. Což je samozřejmě ten největší. Prozatím se zaměřím na naše
lekce. „Zrekapitulujme si dnešní výuku. Řešili jsme sprostý řeči. Ukázalo se,
že seš přirozenej talent.“
Hrdě zavrtí rameny, přiloží ukazováček k jazyku a předstírá, že ho namáčí
do vzduchu a nechává syčet.
Ukážu na ni. „Taky ses dozvěděla, že opravdu můžeš mít vícero orgasmů,
jeden hned po druhým.“
„Měla jsem čtyři během hodiny,“ řekne s velkým úsměvem.
„Vejtaho,“ škádlím ji a pak přestanu. „Počkej. Jeden byl sólo.“
„I tak to počítám, protože moje předehra byl pohled na tebe ve vlaku.“
A najednou jsem zase připravenej na to jít znovu. Harper je sexy malej
cupcake a já se do ní chci zakousnout. „A taky ses dozvěděla, že bod G není
mýtus.“
„No, já v to věřím pořádně. Vlastně mu budu stavět svatyni,“ řekne, utrhne
kousek chleba a strčí si ho do pusy. Když dokouše, ztiší hlas. „Chceš vědět
ještě jednu věc, kterou jsem se naučila o tom, co mám ráda?“
„Chci,“ odpovím a svaly se mi napnou očekáváním. Chci ji poznat. Co má
ráda. Co se jí nelíbí. Co jí dělá dobře.
Její oči se upírají do mých. „Když tě vidím, jak se pro mě svlíkáš,“ řekne
a její hlas sklouzne do zranitelnýho tónu, kterej čas od času používá. Slabej
úsměv jí tahá koutky nahoru a mě tahá za srdce. Mluvíme o sexu, ale zároveň
nemluvíme. Zdá se, že mluví o něčem jiným, o tom, co to znamená se někomu
otevřít, pustit ho k sobě. Nebo si to možná jen chci myslet. Napůl si přeju,
abych na Harper měl ten dekódovací prsten a mohl si přeložit, co právě
řekla, do toho, co si nějaká část mýho já přeje, aby to znamenalo. Ale nejsem
si jistej, jak s tou částí navázat kontakt. Tak dlouho jsem se u žen soustředil
především na jednu věc – na to, abych je nažhavil. S Harper to chci
extrémně, ale chci i něco jinýho.
Víc.
I když vím, že to s ní nemůžu mít a nemá smysl se tím zabývat.
Místo toho si vezmu kousek chleba a zakousnu se do něj, abych
jako odpověď neřekl něco, co by prozradilo příliš. Přijde servírka se
sklenicí vína pro ni a pivem pro mě, čímž ukončí tu vážnou chvíli.
Zbytek jídla je snadnej. Mluvíme o práci a filmech, shodneme se, že
Obvyklí podezřelí mají nejlepší zvrat, pak o knihách a o tom, který kouzlo
z Harryho Pottera bychom chtěli nejvíc dělat. Oba si vybereme schopnost se
teleportovat. „Okamžitá doprava. Už žádný letadla, žádný auta, žádný
čekání,“ řeknu a pro zdůraznění přitisknu ukazováček na stůl. „Mohli bychom
hned teď jet na Fidži.“
„Příští zastávka je Bora Bora.“
Dokonce si povídáme o křížovkách a je překvapená, když jí řeknu, že je
skoro každej týden doluštím.
„Každej týden?“ zeptá se a povytáhne obočí.
„Když ses přihlásila na tuhle jízdu, myslela sis, že se ti dostane jen
krásy?“ Ukážu na sebe a pak si poklepu na spánek. „Je tu i mozek.“
„Nedělní křížovka je prostě fakt těžká.“
Pokrčím rameny. „Mám rád hádanky.“ Jako ty. Někdy jsi pro mě záhadou.
„Já taky,“ dodá a někdy toho máme tolik společnýho, až mě to děsí.

°°*°°
Po večeři se procházíme Central Parkem. Večerní vzduch je chladnej
a v nočním vánku nám pod nohama poletuje záplava zlatohnědýho listí.
„Miluju podzim v New Yorku,“ přemítá, vzhlíží ke stromům, jejichž větve
hýří barvama a jejichž klenba nás zastřešuje, když ji doprovázím domů. „Je
to moje nejoblíbenější roční období.“
„Proč?“
„Miluju podzimní oblečení a šály,“ řekne a její boty klapou o chodník.
„A taky podzimní barvy – všechnu tu oranžovou, červenou a zlatou. A vzduch
je svěží, ale ne studenej. A hlavně mi připadá, že je to období, pro který byl
Manhattan stvořenej.“
„Jak to?“
„Je to romantický. Jako by…“ Odmlčí se, jako by si dávala na čas se
svýma myšlenkama. Zpomalí tempo a podívá se na mě. „Je to, jako by mezi
Manhattanem a podzimem byla chemie. Víš, co tím myslím?“
„Jako by si byli souzení?“
„Ano. Přesně tak. New York byl stvořenej pro podzim.“ Řekne, když
směrem k nám přichází vysoká brunetka a ještě vyšší blonďák, kterej jí
objímá rameno.
„A podzim byl stvořenej pro New York,“ dodám a pak jdu do toho.
Obejmu ji rukou kolem ramen. „Je ti zima?“
Zavrtí hlavou. „Už ne.“
Přes další blok mezi náma zavládne ticho. Je to zvláštní, protože obvykle
jsme tak upovídaní. Ale takhle je to příjemný, procházíme městem, New
York se před náma rozprostírá v celý svý podzimní kráse, po naší levici
elegantní budovy, po pravici klenot v podobě parku.
„Teď si připadám jako na rande,“ řekne si pod vousy a mně se zrychlí tep,
srdce mi buší v hrudníku. Protože rande s ní se mi líbí. Víc, než by mělo.
Ale jak si její slova převracím v hlavě, přemýšlím, jestli jsem to s ní
nepřehnal a nepřekročil hranici, kterou ona překročit nechce. „Je to
v pořádku?“
„Samozřejmě,“ řekne, jako by to byla hloupá otázka. „Tohle jsou pořád
lekce randění, ne? To, že jsme k tomu přidali sex, přece neznamená, že se na
lekce chození vykašleme,“ řekne.
Moje srdce dostane smyk a krutě narazí do hrudního koše. Řeknu mu, ať
kurva drží hubu, protože ho nemůžu nechávat, aby překračovalo hranici
a chtělo víc. „Jasně,“ řeknu nevrle, ale teď přemýšlím, jestli ta večeře nebyla
jenom falešný rande. Nacvičuje si teď se mnou i randění? Sex je jedna věc,
ale zkušební randíčka mě žerou. Nevím proč. Prostě to dělají.
„Zdá se mi, že jsem se s tebou na dnešní večeři překonala. Nevylila jsem
na sebe žádnou červenou omáčku. Nevyprávěla jsem žádný trapný historky
a celou dobu jsem mluvila v celejch a srozumitelnejch větách,“ utahuje si
sama ze sebe.
Podaří se mi lehce se zasmát, pokouším se zapomenout na tu podivnost, co
se mi honí hlavou. „Udělalas na mě zatracenej dojem.“
„Takže víš, co to znamená?“ zeptá se s tajuplným úsměvem na tváři.
„Ne.“
„No tak. Zkus to,“ řekne a loktem mě šťouchne do žeber.
Mám okno. „Nemám ponětí. Přicházím s prázdnou.“
„Ale já myslela, že máš rád hádanky,“ řekne s cuknutím rtů.
„To ano, ale tuhle vyřešit nedokážu,“ přiznám úsečným tónem. Nevím, jak
hrát její hru.
Udělá na mě tss. „Znamená to,“ řekne, zastaví se, přistoupí blíž a chytí mě
za límeček trička, „že včerejší noc ve tvým hotelu bylo naše první rande
a tohle je naše druhý. A ty víš, jakej je protokol třetího rande.“
Prásk!
Dekódovací prsten zafungoval! Chápu to. Dneska si oblékla svůj plášť
princezny narážek a zítra chce šukat. A na to se hodlám soustředit. Ne na
tyhle randící sračky, který mě štvou. Kromě toho není důvod být naštvanej,
když se mi za necelých čtyřiadvacet hodin udělá na péro.
 A je to. S touhle představou, která tvoří středobod v mý hlavě, se cítím
mnohem líp. Moc ti děkuju, mozku.
Ovinu jí ruku kolem pasu. „Já samozřejmě vím, jakej je protokol třetího
rande, a hodlám ti věnovat plnou a náležitou péči.“
Pak, protože jí chci dát ochutnat, jakej bude zítřek, a možná taky proto, že
jí chci připomenout, že ji můžu ve vteřině vzrušit, ji přitisknu k sobě
a v ulicích Manhattanu ji pořádně políbím. Tře se pánví o mou rostoucí
erekci a já se jí chystám šeptat do ucha sprosťárny o tom, jak moc vlhne.
Ale ještě ten polibek nechci ukončit. Vůbec se mi nechce přestat a zdá se,
že ani jí ne.
Dokud se kolem neprožene autobus a nevyplivne hustej oblak výfukovejch
plynů, kterej tuhle chvíli zničí.
Poté co se oddělíme, zabzučí jí telefon a ona ho vytáhne z kabelky.
Její ústa vytvoří překvapený O, když si prohlíží displej. „To je Simon.“
Zatnu pěsti a odvrátím pohled. Čelist mám ztvrdlou a tohle připomenutí
právě teď nenávidím. Je to kluk, o kterýho má fakt zájem. Kurva, to on je ten,
pro koho ji trénuju, ne? Na okamžik si přeju, aby se mu vlastně nelíbila, aby
ji zklamal, aby jí ublížil a ona utekla zpátky ke mně. Ale cítím se hrozně,
když jí to přeju.
„Jak se má pan Hemsworth?“ zeptám se a jen stěží zakrývám hořkost ve
svým hlase.
„Je to jen potvrzení informací na oslavu,“ řekne jemně. „Bude to koncem
tohoto týdne. Vlastně v sobotu ráno.“ Ukáže mi textovku a není to tak, že bych
ji potřeboval vidět. Je to opravdu jen pracovní zpráva a já si připadám jako
pitomec, že jsem dal průchod svý nemístný žárlivosti.
Na obrazovce se jí ale objeví další zpráva.
Nechtěla bys někdy v blízké době zajít na kávu? :)
Použil zasranej smajlík. Nemůžu tomu uvěřit. Chce se mi vítězoslavně
vrazit pěstí do vzduchu, protože to je absolutní důvod k odebrání jeho karty
mužství. „Co ten smajlík?“
„Je to roztomilý,“ řekne trochu zasněně.
A je to. Ztratím nervy. „Nechoď. Nešukej s ním.“
Odtrhne se ode mě a podívá se na mě, jako by mi narostly dvě hlavy. Hadí
hlavy, podle tý jedovatosti v mým hlase.
Položí si ruce na boky. „Co to sakra znamená, Nicku?“
Drhnu si rukou čelist. Snažím se tu žárlivost pustit z hlavy, ale není to
zelenooká příšera pro nic za nic. „Jen ještě ne, jasný? Nešukej s ním, dokud
šukáme spolu,“ snažím se, aby moje slova byla co nejneomalenější. Nemůžu
jí dát najevo, že mě pomyšlení na to, že by se jí dotýkal někdo jinej, sžírá
zaživa.
„To bych nikdy neudělala.“ Její tón je plnej bolesti.
„A jak to mám vědět?“
Zatlačí mi na hrudník, silně do mě strčí. „Prober se. Vážně. Říkala jsem ti,
že jsem s nikým nespala už několik let. Říkala jsem ti, že v posteli sotva vím,
co dělám. Nebudu spát s tebou a zároveň s někým jiným. Dokonce s ním teď
ani nebudu randit.“ Sekne rukou ve vzduchu. „Nikdy bych nebyla s tebou
a s někým jiným. Nikdy.“
A já jsem kretén.
„Já taky ne,“ řeknu tiše. „Já teď taky nechci být s nikým jiným a nechtěl
jsem naznačit, že ty ano.“
Zadívá se na mě a vydechne. Zdá se, že její oči obměkly, ale zkříží ruce na
prsou. Ještě mi není odpuštěno.
Natáhnu ruku a obejmu ji. Nechá se obejmout, ale neopětuje to. „Já jen, že
jsme si nikdy neřekli, že nebudeme s nikým jiným, zatímco děláme tohle.“ Ať
už je tohle cokoli.
„Nezdálo se mi to nutné. Není snad jasný, že nebudeme? Já to neudělám.
Ty to neuděláš. Je to jednoduchý. Ani to není pravidlo, který bychom museli
stanovit. Prostě to tak je.“
A kurva, způsob, jakým to řekne, tak jistě a odhodlaně, jak dává jasně
najevo, kým je, se mi zahryzne do hrudi.
Jsem z tý holky naprosto hotovej. A nemyslím hotovej jenom v tom jednom
slova smyslu. Myslím to ve všech ohledech.
Po návratu domů jí napíšu zprávu.
Omlouvám se. Choval jsem se jako čůrák.
Osprchuju se, vklouznu pod prostěradlo a vezmu si telefon. Žádná
odpověď a jediný, co mě napadá, je, že jsem to strašně podělal.
 KAPITOLA 22
Na můj vkus vstanu až příliš brzy. Když si vezmu z nočního stolku telefon,
v hrudi mi zažehne jiskřička naděje. Vzápětí ji udusí absence odpovědi.
Do prdele.
Natáhnu si šortky a svetr, zavážu tenisky a zastrčím sluchátka do uší.
Usilovně běžím Central Parkem, telefon celou dobu držím v ruce, zatímco
vychází slunce a probouzí Manhattan.
Pořád nic.
Zajdu do posilovny na rychlou sérii s činkama, pak se vrátím do bytu
a vypiju sklenici vody. Otírám si pot z čela, když mi zazvoní telefon.
Zhluboka se nadechnu. Vážně doufám, že už není naštvaná.
Odemknu displej, uvidím její jméno a kliknutím otevřu zprávu.
Princezna: Dobré ráno:) :) :) :) :) :) :)
Směju se tomu, jak si mě dobírá tou záplavou smajlíků.
Snažím se jí odpovědět stejně, vyťukám ahoj a přidám smajlíka. Ale.
Nejde. To. A evidentně ani nemusím. O pár vteřin později přichází další
zpráva.
Princezna: Včera večer jsem odpadla, hned jak jsem vešla do dveří.
Očividně je mnohočetnej orgasmus nejlepším receptem na pořádnej
spánek. Mimochodem, proč je čůrák nadávka?
Směju se, opřu se o ledničku a odepíšu.
To je dobrá otázka.
Princezna: Myslím, že čůráci by se měli používat v dobrým a mělo by se
o nich mluvit pozitivně.
Dělá to z tebe ambasadorku čůráků? Šíříš informace o nespravedlivým
používání mužskýho přirození jako urážky?
Princezna: Ano. Dělá. Začnu používat čůráka jako kompliment. A je to tady.
Nicku, ty jsi čůrák. A taky se mi líbí tvůj čůrák.
Vrací se se svým kousavým, přisprostlým vtipem. Moje Harper píšící
zprávy. Moje nezbedná kouzelnice. Vyťukávám odpověď a navrhuju novou
urážku.
Co třeba prdel? Počkat. Zapomeň na to. Prdel je sužována stejným
nezaslouženým osudem. Nikdy by to neměla být urážka. A taky se mi líbí
tvoje prdel. Ačkoli sloveso milovat by bylo pro vyjádření hloubky mýho
obdivu k tý konkrétní části tvýho těla vhodnější.
Stisknu tlačítko odeslat a pak rychle přidám další poznámku.
A taky, dovolíš mi prosím omluvit se za minulou noc? Byl jsem takovej…
blbec.
Princezna: Omluvil ses včera večer a jsme v pohodě. Nejsem naštvaná.
Přísahám. Jsem jen ráda, že jsme na stejný vlně.
To jsme. Strašně moc.
Princezna: Nikdo jinej nebude.
To samý u mě. A taky, Harper?
Princezna: Jo?
Někdy se mě ptáš, jestli je něco, co děláme, v pořádku, a já chci, abys
věděla, že jsi v posteli nikdy neudělala nic, co by mě nevzrušovalo… Tvoje
ústa, tvář, vlasy, tělo, způsob, jakým se mě dotýkáš, jak reaguješ… To
všechno je jedno obrovský nádherný vzrušení.
Její odpověď přijde o pár vteřin později.
Princezna: Teď mám motýly…
A já se usmívám jako blázen.
Dnes večer tě vezmu ven. Co chceš dělat? Večeři? Kino? Lekci na
hrazdě? Umělecký představení? Muzeum? Kočár taženej koňma?
Princezna: Nic z toho. Ale mám nápad. Ráda bych nám naplánovala rande.
Napíše mi čas a řekne, že mi později pošle další podrobnosti. Když se
chystám do práce, pošlu jí zprávu. Něco, co jsem jí vždycky chtěl říct.
Mimochodem, pořád tě cítím…
Během minuty mi v telefonu přistane odpověď. Zasténám, jak mnou
lomcuje chtíč. Ta fotka nemůže být dokonalejší – záběr jejích nohou, s prsty
na lemu světle modrejch kalhotek, který jí visí na kotnících. Nevím, jestli si
ten krajkovej svršek oblíká, nebo svlíká, ale vím tohle – než odejdu do
práce, budu s touhle fotkou potřebovat ještě pár minut o samotě a v mý hlavě
to oblečení půjde určitě dolů.
O deset minut později chytnu metro do Comedy Nation a cítím se zatraceně
dobře, protože nejen že mám rande, nejen že se budeme věnovat náležitýmu
protokolu, ale taky cítila motýly.
 Možná nejsem tak zkušenej v dešifrování Harpeřiných signálů mimo
ložnici, ale jedno vím jistě – motýlci jsou lepší než čůráci.
A čůráka myslím jako kompliment.

°°*°°
Ten radostnej pocit mě provází celým dnem. Po dlouhým sezení se scénáristy
seriálu a následné schůzce s marketingem si mě Serena v zasedačce vezme
stranou. „Málem jsem ti to zapomněla říct.“
Ani její standardní předmluva k Ginově žádosti mi nezkazí náladu. „Na
konci týdne se koná koktejlový večírek. V pátek večer,“ řekne a pak mi sdělí
podrobnosti. Pátek je jen pár dní před jednáním o smlouvě, který má Gino
naplánovaný s Tylerem.
„Budu tam. Nějaká pravidla?“
„Jen buď okouzlující jako obvykle. Ale ne moc okouzlující. Víš, jak to
chodí.“
„Můžu si vzít doprovod?“
Vykulí oči. „Ó, řekni mi víc. Kdo je ta šťastná dáma?“
Zavrtím hlavou. „Není to nic vážného. Ale ta, co se mnou před pár týdny
šla na bowling, to je ona.“
„Ó. Je to ona,“ škádlí mě s velkým mrknutím.
„Takhle jsem to nemyslel.“
„Jasně že ne,“ řekne a střelí po mně spikleneckým pohledem.
„Je to jen dočasné.“
Pohladí si rukou svoje břicho velký jako basketbalovej míč. „To jsem
kdysi tvrdila o Jaredovi,“ zmíní se o svým manželovi. „Teď se podívej, jak
jsme stálí.“
„Silná dvojka, a ty jsi připravená prasknout,“ řeknu. Její manžel taky
pracuje v televizi, v jedný televizní stanici.
„Takže s těmi dočasnými poměry nikdy nevíš.“
Ale já nad tímhle vůbec nemůžu přemýšlet. Když to udělám, motýli mi
vletí do hlavy a zamotají mi ji. Než se naděju, z pana Orgasma se do konce
televizní sezony stane zamilovanej blázen.
Chvíli po šesté, právě když nastupuju do výtahu, se mi zježí vlasy na
zátylku.
„Podrž výtah,“ křičí Gino z chodby.
 Přísahám, že ten chlap má nainstalovaný naváděcí zařízení, aby mě
vystopoval, což je všemožně děsivý. Když se ke mně připojí, blýskne se
mohutným úsměvem a poplácá mě po zádech.
„Nick Hammer. Přesně ten, na koho jsem myslel.“
Slova, který z jeho úst nikdy nechci slyšet.
„Opravdu?“
Rázně přikývne a tře si ruce o sebe, zatímco výtah začíná klesat. „Hodně
jsem přemýšlel o našem rozhovoru z minulého týdne o tom seriálu.
A myslím, že vím přesně, jak to trochu zmírnit.“
Napětí se ve mně zesiluje. „Dobře.“ Čekám, až řekne víc.
Zhoupne se na patách. „Ale víš co? Prostě počkám, až se příští pondělí
uvidím s Tylerem Nicholsem, a řeknu mu to spatra. Ať je to pro něj
překvapení a pro tebe taky.“
Pozvedne obočí s nevraživým zábleskem v očích. „Miluju překvapení, ty
snad ne?“
„Jako když si žena pod kabát vezme červené kombiné? Takové
překvapení?“ pronesu s vážnou tváří.
Přitiskne si ruku na břicho a zasměje se, když kabina zpomalí na jeho
patře. „A za tohle ti platíme velké peníze.“ Vystoupí, přiloží ruku ke dveřím
a strčí hlavu dovnitř. „Není to tak?“
„Jo. Za vtipy o červeném kombiné,“ zamumlám, když odchází.
Jakmile dorazím do haly, vytočím Tylerovo číslo a vše mu důvěrně
sdělím. „O jakým překvapení to mluví?“
„Mám s ním schůzku ode dneška za týden,“ řekne můj právník uklidňujícím
tónem. „Nepochybuju, že jenom dělá pózu, když se blížíme k jednání. Tohle
je jeho styl. Je jako kočka, která si ráda hraje se svým jídlem, než ho sní.“
Ošiju se. „Přirovnal jsi mě právě ke kočičímu žrádlu?“
Tyler se zasměje. „To vyznělo špatně. Ale poslouchej, chlape, kryjeme ti
záda. Prostě jdi na ten koktejlový večírek za pár dní, usmívej se a o seriál se
postaráme, až ho za týden uvidím.“
To se snadněji řekne, než dělá.
Protože ten seriál mě živí. Dal mi tenhle život v New Yorku, domov, kterej
vlastním, dokonce i košili, kterou mám na sobě. Dal mi všechno a já to
nechci posrat.
Je tím, kým jsem já. Je to moje součást.
Ale když mi Harper pošle místo našeho rande, seriál je to poslední, na co
myslím. Proč se kurva scházíme blok od domu Spencera a Charlotte?
 KAPITOLA 23
Harper na mě čeká na rohu Christopher Street a Sedmé Jižní Avenue, má
černý podpatky, světle růžový sako pevně stažený v pase, šedou sukni
a černý punčochy. Okamžitě usoudím, že mají mašličky v místech, kde se
připevňují podvazky. Protože samozřejmě má podvazky. Samozřejmě že budu
celej večer vzrušenej. A samozřejmě na naše rande nechci jít do Spencerova
bytu.
Přikráčím k ní a položím jí ruku na rameno. „Pamatuješ, jak jsem říkal, že
se mi líbí všechno? Chystám se to pozměnit. Jediná ujetost, která se mi
nelíbí, je blbnout v bytě tvýho bratra.“
S úsměškem řekne. „Klid. Jen musím nakrmit Fida. Spencerův dům je
kousek od místa, kde jsem naplánovala naše rande, tak jsem si říkala, že
bychom to mohli udělat cestou.“
Otočí se a vydá se k jeho domu. Přidám se k ní a s rostoucím neklidem
překonávám známej blok k bydlišti svýho nejlepšího kamaráda, když míjíme
moderní kavárnu, obchod s obuví a sousední budovu z hnědého pískovce.
U jeho vchodových dveří se to skrytý zrnko viny prodere do popředí.
Když vcházíme do výtahu, usadí se mi v hrudi. „Harper, připadám si úplně
na hovno, že jdu takhle do domu tvýho bráchy.“
„Jak takhle?“
„Však víš. Když děláme tuhle věc.“ Ukážu od ní na sebe.
„Je na týden pryč na líbánkách a my neděláme nic špatnýho.“
„Já vím, ale ty jsi jeho sestra. A já jsem jeho kamarád. A překračuju
hranice.“
Nakloní hlavu na stranu. „Chceš přestat?“ zeptá se s obavami v hlase.
„Asi tak jako zatlouct si do hlavy pěticentimetrovej hřebík.“
Otřese se, když výtah zpomalí v jeho patře a dveře se otevřou. „Au. To
bolí, jen na to pomyslím. Ale zajímalo by mě – změnil by něco
čtyřcentrimetrovej hřebík?“
Zavrtím hlavou. „Ne.“
„Tak proč se o tom bavíme?“
To je dobrá poznámka. Vlastně skvělá. Mimoto je tohle dočasný
uspořádání. Jen na jeden týden. Přesto mi připadá, že chodba, po které jdu,
vede do soudní síně, kde mě budou soudit. „Protože víš, jakej je. Chrání tě.“
Přikývne a střelí po mně malým úsměvem, když dojde k jeho dveřím
a vytáhne z kabelky klíč. „Já to vím a mám ho ráda. Ale on není pánem mýho
těla. Já rozhoduju o tom, kdo se mě bude dotýkat. Ne on. Ani nikdo jiný.
Kromě toho jsme se ty a já dohodli, že tohle je jen mezi náma, už ve
Speakeasy,“ řekne a připomene mi podstatu tohohle vztahu – pomoct jí naučit
se úskalí sexu a randění a nikdy to nikomu neříct.
„A navíc,“ dodá, přejede si rukou po hrudi k hornímu knoflíku saka
a rozepne si ho, aby odhalila kousek smetanový kůže.
„Jsem dospělá žena a jsem si naprosto jistá, že se dokážu sama
rozhodnout, pro koho si chci oblíkat černý punčochy a novou krajkovou
soupravu spodního prádla.“
A najednou jsem zhypnotizovanej. Jsem pod jejím kouzlem, kreslená
postavička se skelnýma očima, která sleduje kousek steaku, co najde na
konci provázku. S tímhle obrazem zasazeným do hlavy jí v žádným případě
neodolám. Budu následovat ji a její spodní prádlo a její drsňáckej přístup,
kamkoli půjde. Je tak zatraceně silná ve svým přesvědčení, rozhodná v tom,
kým je, a to je obrovská část jejího půvabu.
Odemkne dveře Spencerova bytu a vstoupíme dovnitř. Připeláší k ní Fido.
„Jaký spodní prádlo?“
„To je překvapení pro tebe na později. Ale stačí říct, že je to součást mé
důkladné přípravy na váš kurz, jak jste požadoval…, profesore Hammere,“
setrvá dlouho u mý nový přezdívky v naprosto svůdným tónu, zatímco se
sklání, aby zvedla kočku.
Sukně se jí vyhrne nahoru a já mám ten nejsladší, nejhanbatější pohled na
horní část jejích punčoch, přesně tam, kde se setkávají s podvazky. Nazdar,
erekce.
„Ty miláčku,“ zacukruje na kočku, když se postaví. „Chyběla jsem ti?“
Fido mňoukne Harper na pozdrav a nabídne jí bradu k pohlazení. „Ááá, ty
můj medvídku. Říkala jsem ti, že tě přijdu nakrmit tvou speciální tygří
stravou. Nikdy bych na tebe nezapomněla.“
Kocour se svou chlupatou tváří tře o její hruď a já zakňourám. Šťastnej
parchant. Pak má tu drzost natáhnout tlapku a položit ji na odhalenou pokožku
na jejím hrudníku.
„Myslím, že se tě Fido snaží osahat.“
Harper se zasměje a poškrábe ho na bradě. Přitulí se k ní ještě blíž. Páni,
tenhle kocour je v tom až po uši.
„Pojď si ho pohladit. Je sladkej,“ řekne.
Přistoupím blíž a pohladím ho po uších. Když ho hladím, Harper se
nepřítomně dotkne mých vlasů. Kocour přestane vrnět. Dívá se na nás, na její
ruku na mně, jako by vytvářel seznam všech našich pohybů. Možná mám
halucinace, ale přísahám, že přimhouří svý korálkový oči.
Harper ho položí na zem, naplní mu misku žrádlem a postaví ji na podlahu.
Zatímco Fido žere, vymění mu stelivo a pak si umyje ruce. Když si je osuší,
přejede kočce rukou po zádech. Obloukem se k ní přitiskne, když baští zbytek
večeře.
„Vidíš? Fido naše tajemství neprozradí. Je do mě trochu zamilovanej
a jediný, co chce, je, abych se zítra vrátila.“
Zamíříme ke dveřím, ale když se na něj ohlídnu, už nežere. Cupitá
k Harper, hlasitě mňouká a otírá se o ni bokem.
„Vrátím se brzy, fešáku,“ řekne mu, když se Fido otočí a tře se druhým
bokem o její lýtko, švihá ocasem vysoko ve vzduchu.
Vyvalím oči. Ten kocour si ji značkuje svým pachem. „Ustup,“ řeknu mu.
„Je moje.“
Harper se zasměje. „Vy dva si dáváte šermířskej souboj?“
„Jo, a já vyhraju.“
Odejdeme, a jakmile jsme ve výtahu a bezpečně daleko od toho úchylnýho
kocoura, vtisknu jí polibek na hruď, kde se jí dotkl tlapkou.
„Ty vážně žárlíš na kočku?“ zeptá se.
Žárlím na Simona. Žárlím na kočku. Pokud jde o tuto ženu, hájím si svoje
teritorium a moje majetnická povaha nezná mezí. „Žárlil bych, kdybych si
nebyl naprosto jistej, že tě dnes večer svlíknu do mašlí a podvazků a budu tě
celou otlapkávat,“ řeknu tiše a drsně.
Z hrdla jí unikne lehoučkej vzdech. „Líbí se mi tvoje tlapy.“
Když vyjdeme na ulici, zakloním hlavu, abych se podíval do šestýho patra.
Fido sedí v okně a zírá na nás, jak jinak.
Nejspíš připravuje hlášení pro svýho pána. Přísahám, že až se Spencer za
týden vrátí, nechám toho. Skončím, opravdu skončím.
 KAPITOLA 24
Harper se otočí, jde po chodníku pozadu a v modrých očích jí rošťácky
tančí. Kolem projede autobus, ze kterýho se valí výfukový plyny, a zatroubí
taxík, když odbočuje do vedlejšího pruhu. Jsme na okraji Greenwich Village.
„Tušíš, kam tě beru?“ škádlí, hraje si.
Přiložím si prst ke rtům. „Hmm. Naplánovala jsi rande v lékárně?“ zeptám
se a ukážu na lékárnu na rohu, kde prodávají všechno možné. „Nákup
domácích potřeb?“
Vydá zvuk bzučáku. „Špatně. Hádej znovu.“
Proklepnu si možnosti na druhý straně ulice. Je tam kino, takže to je jedna
z možností. Ale Harpeřin přístup mám něco v rukávu mi napovídá, že se
nechystá jít konvenční cestou. Z toho důvodu škrtám i sushi restauraci na
rohu.
Pak si toho všimnu. O pár obchodů dál. Nemůžu uvěřit, že jsem ho
přehlídl. Eden, obchod se sexuálníma hračkama. Tohle je typická Harper.
„Tohle bude asi moje vůbec nejoblíbenější rande,“ říkám, když se blížíme
ke vchodu. „Nevím, jak to udělat, abych si nekoupil od všeho jeden kus.“
Chytne mě za ruku a proplete prsty s mýma. „Bude pro tebe nemožný
odolat.“
„Ale já to chci zkusit,“ řeknu a otočím se ke dveřím.
Jako psa na vodítku mnou trhne zpátky. Málem do ní vrazím. „Co?
Nejdeme sem?“ Ukážu palcem směrem k obchodu.
„Ach, bože,“ řekne a přikryje si rukou ústa. „Zapomněla jsem, že je tady
tohle.“
„Tak kam jdeme?“ zeptám se, protože dvě a dvě se teď nerovná čtyřem.
Ukáže přes ulici na něco, co vypadá jako obrovskej obchod s koupelnama.
„Nechtěla jsem tě vzít do kina, na večeři, na bowling, na lekce hrazdy nebo
do muzea, i když vím, že bychom se u všech těch věcí bavili skvěle. Chtěla
jsem tě vzít někam, kdes ještě nikdy nebyl. Někam, kde jsi sám sebou,“
řekne, když přejdeme ulici a dojdeme ke vchodu do Whitemanova
showroomu. „A protože jediná věc, kterou miluješ víc než kreslení, jsou
sprchy, napadlo mě, že by sis mohl užít prohlídku těch nejúžasnějších sprch
na světě.“
Několik vteřin jsem příliš překvapenej, abych zareagoval. Tohle jsem
vůbec neměl na radaru. Ani by mě to nenapadlo, ale když se dívám do těch
dokonale čistejch výloh na vystavený modelový vany a sprchy s lesklým
příslušenstvím a zemitými obklady, srdce mi buší do hrudi.
Nemyslím si, že bije tak silně proto, že miluju sprchy.
Je to proto, že jsem z ní na větvi. Rty má lehce rozevřené a oči plný
očekávání, jako by čekala na můj souhlas. Poznám, že má maličko obavy, že
by mi to mohlo připadat hloupý, divný nebo příliš jiný.
Nepřipadá. Myslím, že je to úžasný. „Nikdy jsem nebyl na rande ve
sprchovým showroomu,“ řeknu, když jí otevírám dveře a míříme do ráje pro
sprchový závisláky.
„Je to jako sprchový porno,“ řekne, když procházíme kolem první sestavy
s motivem vodopádu a hladkejch kamennejch dlaždic.
„Mohl bych tam strávit celej den,“ povzdechnu si spokojeně, zatímco to
vstřebávám.
„Mohl bys sis začít dávat sprchový šlofíky.“
„Věř mi, už jsem to zkoušel.“
Zasměje se a stiskne mi paži. Podívám se na její ruku a vzpomenu si na
všechny ty chvíle, kdy se dotkla mojí paže. Dělávala to vždycky, přátelsky
mě poplácala nebo sem tam bouchla. Někdy hravě. Teď je to sladce
láskyplný. Je zvláštní, že má tolik různých způsobů, jak se mě dotknout.
Další ukázka se propaguje jako lázeňská sprcha a je doplněná slabým
osvětlením, tmavýma dlaždicema a náladovou hudbou. „Je tohle to místo,
kde tě v lázních opláchnou hadicí potom, co tě celýho naolejují?“ zeptám se.
„Přesně tak,“ řekne, vstoupí dovnitř a předstírá, že se mydlí pod
sprchovou hlavicí.
„Mohu vám pomoci?“
Harper se postaví do pozoru a podívá se na elegantně oblečenou
prodavačku v námořnickým kalhotovým kostýmu. Hladký černý vlasy má
stočený do drdolu.
„No ano,“ řekne Harper a nasadí tón obchodnice. „Sháním tu absolutně
nejlepší, nejmodernější, špičkovou luxusní sprchu pro opravdové nadšence
do sprch. Co byste mi doporučila?“
„V jaké cenové relaci uvažujete?“
Harper se zasměje, jako by to byla ta nejhloupější otázka, jakou kdy
slyšela. „Když jde o něčí záliby, na penězích nezáleží.“
Souhlasně na Harper pozvednu obočí pro její výběr slov.
„Pak budete chtít mokrý pokoj,“ řekne žena a gestem nás vyzve, abychom
ji následovali.
 „Mokrý pokoj,“ zašeptá a šťouchne do mě. „Říkala jsem ti, že je to lepší
než Eden.“
Chytím ji rukou kolem ramen. „Ano, mnohem lepší.“
Proplétáme se mezi ukázkama sprch bez skla a s tryskama s více režimy
než Harpeřina padesátirychlostní hůlka a taky mezi vanama s nožičkama
s drápky, dokud nedojdeme k ústřednímu bodu.
„Tohle je Rolls Royce mezi sprchami,“ pronese žena v kalhotovým
kostýmu a představuje sprchu, která je větší než moje ložnice a pyšní se
tuctem sprchovejch hlavic, dvěma na každý stěně a čtyřma na stropě.
Rozplývá se o nastavení efektu dešťovejch kapek, možnostech páry a kvalitě
dlaždic, který se získávají kdesi v Jižní Americe. Tyhle detaily by mi
nemohly být víc ukradený, protože Harper mi zajede rukou do vlasů a zeptá
se: „Líbí se ti to?“
Vím, že myslí mokrej pokoj. Ale když jí odpovím, myslím tím něco úplně
jinýho a chci, aby to věděla. „Ano. Tohle je to nejúžasnější rande, na jakým
jsem kdy byl.“
Oči jí jiskří. „Vážně?“
Tohle je Harper a všechny její výstřednosti. Tohle je způsob, jakým
naslouchá všemu, co říkám, jak vstřebává všechny detaily, jak věnuje
pozornost každý nuanci a pak najde způsob, jak být hravá a zábavná.
„Nikdy neměň svoje výstřednosti,“ řeknu a pak ji políbím na rty. Zachvěje
se a showroomová část rande se sprchama musí brzo skončit.
Prodavačka zvedne prst. „Promiňte. Musím si ještě něco zařídit.“ Žene se
pryč.
„Já taky,“ řeknu, ale mluvím na Harper. Dívám se na Harper. Chci Harper.
„Objednejme si u mě čínu.“
Přejede mi palcem po čelisti. „Znamená to, že odsud chceš hned
vypadnout?“
„Ano.“
 KAPITOLA 25
Vpotácíme se do mýho bytu, ruce máme jeden na druhým. Rty má odřený od
toho, jak jsem ji líbal v taxíku, a bundu rozepnutou.
Moje prsty si najdou cestu k lemu jejího svetru s výstřihem do V. Chci z ní
strhnout všechno oblečení. „Můžu už vidět svůj dárek? Byl jsem tááák
hodnej.“
„Byl jsi moc hodnej,“ řekne a prohne se ke mně.
Ruce mi ztuhnou. Zastavím svoje pohyby, vzpomenu si na svůj úkol a na
to, proč mám to štěstí, že se jí právě teď můžu dotýkat – abych ji učil.
„Málem jsme zapomněli na tvou dnešní lekci.“
Odtáhne se a krátce zavrtí hlavou, jako by si čistila hlavu. „Lekce.
Správně. Lekce.“
Netrvá mi dlouho, než nějakou vymyslím. Říkejme tomu plán jednoduchý
lekce. Říkejte tomu moje sobecká touha sledovat Harper, jak se celá
obnažuje. Dávat jí úkol je ta nejjednodušší věc na světě, protože po ní tolik
toužím.
„Svlékni se mi.“ Odhodím bundu na židli, zaparkuju na gauči a propletu si
ruce za hlavou. „Udělej to hezky pomalu.“
Přikývne a natáhne se po bundě. „Všechno, profesore Hammere?“
Zavrtím hlavou, když zkoumám očima. „Sundej si sako, svetr a sukni.
Všechno ostatní si nech na sobě. To je ta lekce. Jak muže rozpálit, když jsi
polonahá.“
„Rozpaluju tě?“ zeptá se, když se ke mně připojí v obýváku a svlékne si
kabát.
„Moc,“ řeknu, hlas mám zastřenej, nespouštím z ní oči a kývnu na její
sukni.
Rozepne si ji. Dává si na čas, posunuje jednu stranu sukně dolů, pak
druhou. Zasténám, když je odhalen náznak jemný kůže nad jejíma kalhotkama.
„Ještě?“ zeptá se svůdně.
„Sundej si to, Harper,“ rozkážu jí. „Sundej si tu zasranou sukni, ať tě
vidím.“
„Když to tak chceš,“ nechá svůj hlas odeznít, když si posunuje látku pod
stehna. Nechá ji spadnout na zem a všechen dech mi unikne z těla.
Má úplně černý punčochy a podvazkovej pás se do nich zapíná malýma
mašličkama na sponách. Její kalhotky jsou z černý krajky s drobným růžovým
motýlím vzorem. Přejedu si rukou přes obličej. Hořím. Ne, počkat. Taju.
Jsem roztavenej. Zhluboka se nadechnu a chraplavě řeknu: „Ježíši Kriste.“
„Líbí se ti to?“
Polknu a přikývnu, protože nemůžu mluvit. Mám vyprahlý hrdlo. Mávnu
rukou a naznačím, že je načase, aby i vršek zmizel z cesty. Zkříží ruce u lemu
svetru a pomalu, svůdně si nadzvedne vršek, čímž odhalí ladící podprsenku,
takovou tu, která jí zvedá prsa nahoru.
„Tuhle jsem si vybrala dneska. Šla jsem kvůli tobě nakupovat spodní
prádlo,“ řekne a její jemnej hlas se line přese mě.
„Tos koupila pro mě?“
Přikývne. „Chtěla jsem si dnes večer oblíct něco novýho. Něco, co se mi
zdálo, že by se ti mohlo líbit,“ řekne se sexy nadějí v hlase. „Líbí se ti
motýli?“
Tohle měla dnes ráno na mysli, když říkala motýli? Byla to narážka na její
spodní prádlo? Nemám tušení a v tuhle chvíli je mi to jedno. Přistoupím k ní
a tvrdě, majetnicky ji políbím a domáhám se ústy jejích šťavnatejch rtů. Ruka
mi putuje k jejímu zadečku a stiskne ho.
Přeruší polibek se vzrušeným och.
„Jak tě mám poprvý ošukat?“ zeptám se a nechávám tu otázku viset mezi
náma ve vzduchu jako kouř a žár.
Přejede mi nehty po košili a rozepíná knoflíky. „Jak chceš?“
Zavrtím hlavou. „Nejde o to, jak to chci já. Chci ti splnit všechny tvoje
představy. Skoro jsem v pokušení se teď podívat na tvůj kanál na Tumblru
a zjistit, na co ses ráno dívala.“
Její prsty se dostanou na poslední knoflík. Rozepne mi košili a rukama mi
přejede po hrudi. Její dotek je elektrizující. Ukazováčkem sáhne na Hobbese.
Když mi stáhne košili a nechá ji spadnout na zem, ruce se jí pohybují po
vírech inkoustu na mých pažích, po hvězdách a abstraktních tvarech a čarách.
Očima sleduje svůj dotek a pak na mě mrkne. „Na co myslíš, že jsem se dnes
ráno dívala?“
Zastrčím jí prst pod bradu. „Jedna z tvých dam je ohnutá, zadek ve
vzduchu. Takhle to chceš.“
Vykulí oči a rozevře rty. Přikývne.
„Přesně to jsem si myslel. A protože si jasně vzpomínám, žes mi říkala, že
chceš ošukat na lince, jdu si vzít kondom, a až se vrátím, rád bych tě viděl
ohnutou a připravenou.“
Kousne se do koutku rtů a řekne: „Ano.“
 Zamířím do ložnice, vezmu balíček, sundám si brýle, boty a ponožky
a vrátím se, abych zjistil, že Harper udělala přesně to, o co jsem ji požádal.
Vypadá jako jedna z jejích fantazií a moje taky. Ty její nohy a zadek
a nádherný, rovný záda. Přiblížím se k ní, položím kondom na linku a sundám
si džíny. Ona se po mně ohlídne a celou dobu mě pozoruje.
Když si odhrnu boxerky a můj penis vyskočí na svobodu, Harper si olízne
rty. „Chci tě,“ zakňourá.
Ta dvě slova mi do těla vyšlou žhavej náboj. Přiložím si ruku k péru
a hladím si ho, zatímco na mě Harper zírá. Druhou ruku ovinu kolem kulatý,
dokonalý půlky. Zalapá po dechu, když se jí dotknu. Zvednu dlaň, abych ji
plácl po zadku, když vtom zahlídnu něco, co jí trčí z kabelky na stolku.
„Nehýbej se,“ řeknu a poodejdu, abych z její kabelky vytáhl tenkou černou
hůlku. „Jsem kurva tak rád, že s sebou nosíš tu obrovskou tašku, ve který máš
ty svoje kouzelnický věci.“
„Chystáš se mě plácnout mojí kouzelnickou hůlkou?“ Její tón je protkanej
vzrušením.
„Rozhodně ano.“
„Protože až to uděláš, tak tuhle přestanu používat.“
„To si piš, že tahle malá rekvizita je teď vyhrazená pro naše nemravný
kousky,“ řeknu, zvednu černou hůlku a lehce jí poklepu na zadek, zkouším ji.
Prudce se nadechne.
„Ještě?“ zeptám se a přistoupím blíž ke kraji linky, abych se mohl sklonit
k jejímu obličeji a políbit ji na rty.
Přikývne a v očích se jí objeví žhavej pohled.
Znovu ji zvednu a udeřím ji do druhý půlky. Ucukne, ale pak následuje
tichý zalapání po dechu a já se dlaní otřu o její hebký pozadí. Abych se
ujistil, že se jí to líbí, protáhnu jí ruku mezi nohama. Do prdele, tahle holka
je můj dokonalej chlípnej anděl.
„Jsi celá promočená,“ zachraptím, když přejíždím prsty po vlhký látce
obepínající její kundičku.
„Udělej to znovu,“ prosí.
Rád jí vyhovím, plácnu svou nezbednou kouzelnici její vlastní
kouzelnickou hůlkou a pokaždé ji utiším dlaní, jedna lahodná půlka, pak
druhá a pak zase zpátky. Rozpaluju ji. Nutím ji svíjet se. Vydává ty
nejslastnější zvuky. Kleknu si a vlepuju jí polibky na zadeček, zuby tahám za
krajku, přibližuju ji k rýze jejího lahodnýho zadečku a odhaluju její pokožku.
Jemně ji kousnu do půlky a ona zasténá. Hojně se věnuju tý druhý, dávám jí
všechno, co chce, přesně tam, kde to chce, koušu, olizuju, líbám její hebkou,
sladkou kůži.
Zatímco uctívám tenhle fantastickej zadek, Harper zašeptá moje jméno.
„Nicku, potřebuju tě.“
Chce mě. Potřebuje mě. Nikdy jsem netoužil být objektem obojího víc než
s Harper. Stáhnu jí kalhotky a pomůžu jí z nich vystoupit.
Při pohledu na její holej zadek, na její hladkou, mokrou kundičku, na její
nádherný nohy, na její tvář a na její oči plný touhy mi pulzuje penis. „Jsi
neuvěřitelná,“ zamumlám.
Tlačí na mě kondom. Je tak zatraceně zoufalá. Zakryju si ptáka, obemknu
ruku kolem jejího boku a třu jí špičku mezi nohama. Zachvěje se a prohne se
v zádech.
„Ach, princezno,“ hlesnu, když se špičkou otírám o její teplo. „Tak moc tě
kurva chci.“
Přitiskne se ke mně. „Já tě chci taky.“
Je skloněná nad mou kuchyňskou linkou v černý motýlí podprsence
a punčochách. Nořím se do ženy, o který jsem snil celý měsíce, a sténám
rozkoší. Je božská. Tak žhavá, tak zatraceně těsná.
Intenzita tohoto okamžiku září mým tělem jako žhavá světlice. Poprvý
jsem uvnitř Harper a je to tak dobrý, až je to neskutečný.
Zasténá a já k ní skloním hruď, přitisknu se k jejím zádům, rty mám blízko
její tváře. „Harper,“ řeknu, když se pomalu odtáhnu a pak přitlačím.
„Bože,“ zasténá a zní to, jako by byla ztracená v rozkoši.
„Harper,“ řeknu znovu, můj hlas je drsnej, rozkazovačnej.
„Ano?“
„Takhle jsi dokonalá.“
Zvednu hrudník, oběma rukama ji uchopím za boky a přirážím – pomalými,
hlubokými táhlými přírazy, při kterých se svíjí a prosí, říká ano a prosím
a víc. Dávám si na čas, aby to chtěla, houpám se do ní tam a zpět. Krouží
boky vstříc ke mně. Její klouby jsou bílý od toho, jak svírá linku. Přejedu jí
rukou po páteři, chytím jí vlasy do hrsti a zatáhnu. Vykřikne a ten zvuk se
změní v tichý, sexy zasténání, když si ji vezmu tvrději.
„Hlouběji,“ žadoní. „Miluju, když jsi ve mně tak hluboko.“
Po nohou mi létají jiskry. Spaluje mě chtíč a touha se šíří do všech buněk.
Zvedá zadek výš, klesá níž, dává mi víc ze svýho těla. Každej její pohyb
rozdmýchává plameny a já ji šukám, jak chce ona. Hluboko, tvrdě, vášnivě.
 Její dech přichází v záchvěvech a bezhlavým lapání po dechu. Pevněji ji
obejmu rukama a řeknu: „Takhle jsi to chtěla? Celou tu dobu?“
„Ano. Bože, ano.“
„Je to jako ty tvoje nemravný obrázky?“
„Je to lepší. Mnohem lepší.“
Vím, díky čemu to bude nejlepší. Její rty. Skloním se hrudníkem k jejím
zádům, jednou rukou jí chytnu tvář a otočím její obličej ke svýmu. Není to
nejjednodušší poloha, ale je mi to jedno. Vím, co dělám, a šukám ji zezadu,
zatímco ji divoce líbám, potřebuju její rty, toužím po jejím jazyku, chci tohle
spojení. Je pode mnou tak divoká, samý sténání, mručení a přírazy, a její
jazyk hledá ten můj, její rty se ke mně hladově tisknou.
Její kundička je moje nejoblíbenější místo ve vesmíru a s každým
polibkem je ještě vlhčí a s každým pohlcujícím přírazem ještě kluzčí. Líbáme
se jako přeslazení smyslů zbavení milenci, dokud mě nekousne do rtu.
Vykřikne, pustí moje ústa a vydá ze sebe hrdelní, dychtivou sérii ó bože,
který jsou téměř mou zkázou, když se silně udělá a volá moje jméno.
Pokouší se o mě orgasmus, někde v těle cítím mravenčení. Ale nejsem
připravenej přestat. Ještě jsem nedošukal svou holku. Zpomaluju, zatínám
zuby a bráním se vlastnímu uvolnění.
„Chci, aby ses udělala znovu,“ řeknu drsným hlasem.
Ona jen přikývne a to mi stačí, abych věděl, že je pro mnohočetnej
orgasmus.
Vytáhnu ho, prsty pevně svírám kondom a držím ho na sobě. „Postel. Teď.
Na záda. Nohy roztažený. Boty si nech na nohou.“
V mý ložnici nikdy nebyla, ale není těžké ji najít a za pár vteřin už leží na
tmavomodrý přikrývce a je pro mě otevřená. Vlezu jí mezi nohy a vrazím ho
do ní zpátky.
„Ach, kurva,“ zasténám, můj penis je znovu obklopenej jejím sladkým
teplem. „Jsi kurva tak mokrá.“
„Tohle jsi se mnou udělal ty,“ řekne, když ji naplním.
„Jsi tak kurevsky sexy. Je to s tebou tak hezký.“
„Bože, s tebou taky. To, jak mě šukáš, mě přivádí k šílenství,“ řekne
a každý slovo z jejích úst mě rozpálí ještě víc. Ovine mi nohy kolem zadku
a rukama mě obejme kolem krku. Takhle ji chci.
„Chci se dívat na tvůj obličej, až se zase uděláš. Jsi pode mnou tak krásná.
Jsi tak zatraceně nádherná, když se uděláš,“ říkám a ona se chvěje, svírá mě
pevněji a vtahuje mě do sebe hlouběji.
 Nechci, aby to někdy přestalo. Nechci, aby tahle noc skončila. Chci ji
znovu a znovu. Hýbu boky a přirážím a nacházím nový rytmus. Je rychlej, ale
ne zběsilej. Je to intenzivní, ale ne nekontrolovatelný. Je to prostě kurva
dokonalý a pak ještě dokonalejší, když zvedne kolena, vysune mi je po
bocích a ještě víc se otevře.
„Líbí se ti to, princezno?“ zavrčím, když se pro mě roztáhne a dá mi
v týhle poloze svý tělo.
Její odpovědí je tichej, sexy výkřik, jako by byla u vytržení. Ještě víc se
rozjedu, vlním boky a narážím jí do těch správnejch míst.
„Takhle tě cítím hlouběji. Tak hluboko, že…“ Odmlčí se, její rty jsou
blízko mýho ucha. Vtáhne mi ušní lalůček mezi zuby a jemně kousne. Sténá
do mě, sexy, krásnej zvuk, když zašeptá: „Že se zase udělám.“
Moje nejoblíbenější slova od ní. Jsem tak zatraceně vzrušenej. Kurevsky
po ní šílím. „Udělej to,“ zasténám, když do ní přirážím, a ona mi sevře zadek,
zaboří se do něj a drží se. Její obličej se přitiskne na můj, jak se pohupuje
nahoru. Její tělo vybuchne a je pod mýma rukama jako bomba, nádherná
exploze chtíče a smyslnosti a obrovské extáze.
To je ono. Jsem hotovej. Ženu se tam za ní, tlačím se do ní hluboko
v horečným tempu a moje vlastní vyvrcholení mi trhá tělo, zatímco ona se
pode mnou chvěje. Naše tváře se dotýkají, když se udělám tak kurevsky
silně, že mi ze rtů unikají jen nesouvislý zvuky, skoro stejně hlasitý jako její.
Protože, do prdele, s ní je to tak dobrý. Je to tak neuvěřitelně dobrý.
Její sténání dlouho nepřestává, stejně jako moje, když se na ni sesunu.
Srdce mi zběsile tluče. Po hrudi mi stékají krůpěje potu. A já jsem tak
zatraceně šťastnej, že ji mám v posteli, pod sebou, se mnou, vedle sebe.
Odvalím se z ní, zavážu kondom a vyhodím ho do koupelnovýho koše.
Vrátím se k ní a je na ni ten nejkrásnější pohled – téměř svlečená a ošukaná
do bezvědomí… mnou.
„Sundej si zbytek oblečení. Chci tě cítit nahou,“ řeknu jí a pomáhám jí
sundat boty, punčochy a podprsenku. Nemá na sobě nic, stejně jako já.
Přitáhnu si ji do náruče.
Je to až příliš dobrej pocit na to, aby to byla pravda.

°°*°°
„Takže tohle je tvoje ložnice,“ řekne za pár minut a rozhlídne se kolem.
 Můj pokoj je jednoduchej – světlá podlaha z tvrdýho dřeva, manželská
postel a sekretář s hrstkou zarámovanejch rodinnejch fotografií
a hromádkama skicáků a propisek. Na stěně mám kresbu kachny přilepenou
na cihly, výstižně nazvanou „Duct Tape“.
„Možná mi někdy brzo ukážeš svou ložnici,“ řeknu a políbím ji na krk.
„Vlastně už jsi ji viděl.“
Tázavě povytáhnu obočí.
„Můj byt je garsonka. Spím na tom fialovým gauči. Je rozkládací.“
„Na to, co jsem ti včera na tom gauči provedl, mám hezký vzpomínky.
Netušil jsem, že je to i tvoje postel.“
Poklepe mi na nos. „Nevím, jestli to víte, pane Důvtip a Krása, ale
Manhattan je malinko drahej,“ řekne a zvedne palec a ukazováček. „Zvlášť
pro skoro šestadvacetiletou kouzelnici.“
Přikývnu, uvědomuju si, že její situace je jiná než moje. Oba jsme dost
kvalifikovaní na to, abychom dělali to, co nás baví, ale já jsem měl větší
příležitosti.
„Ale mám štěstí, že to místo mám,“ dodá. „Rodiče ho před lety koupili
jako investici, takže si ho od nich v podstatě pronajímám. Chtěli mě nechat
bydlet bez nájemnýho, ale já jsem trvala na tom, že budu platit.“
„Doufám, že ti dali dobrou nabídku.“
„Dali. Na byt v týhle čtvrti je to lepší než regulovaný nájemný. A navíc mi
to umožňuje žít na Manhattanu, dělat z velký části dětský večírky.“
Podepřu se a přejedu prsty po její kyčelní kosti. „Tohle je konečná?
Neříkám, že bys měla dělat víc. Jen jsem zvědavej.“
„Ráda bych dělala ještě víc firemních akcí, protože za ně dostanu lepší
peníze, ale prozatím jsem spokojená.“
„Chtěla bys někdy dělat velkolepou show, jako ve Vegas?“
Pokrčí rameny. „Nevím. Opravdu mě baví pracovat s dětma. Je s nima
legrace, jsou vděčný a věří iluzi. Věří, že je to všechno skutečný.“
„Ani nevíš, jak moc tě chci požádat, abys mi ukázala, jak se dělá ten trik
s tužkou.“
„Víš, že to bych nikdy nemohla.“ Natáhne ruku k mýmu nočnímu stolku
a vezme tužku. Přitiskne mi prst na rty. „Neřeknu ti, jak se to dělá,“ řekne
a pak přiloží pravou ruku k nosu, zatímco levou má zahnutou vedle něj.
V mžiku si strčí tužku do nosu.
Nebo to tak alespoň vypadá.
 Stejně rychle se psací nástroj objeví v její druhý ruce, jako by si ho
vytáhla z ucha. I když vím, že si tužku do hlavy nestrčila, a i když jsem si
jistej, že ji schovala za ruku, stejně je to super trik. Protože to vypadá
opravdově. Její kouzlo je tak plynulý.
„Mám to zopakovat?“
Pokrčím rameny. „Jasně.“
Tentokrát je stejně rychlá, ale při triku mi přehodí nohu přes pas, čímž se
přetočí o centimetr blíž a já tak můžu nepatrně nahlídnout na její zahnutou
levou ruku, ve které skrývá tužku.
Usměju se, když na mě dolehne uvědomění toho, co právě udělala. Je to
maličkost a malej trik, ale je to ryzí Harper. Odhalující, aniž by vlastně
odhalovala. Nechává mě nahlídnout do svýho světa.
„Teď mě nauč tajemství kreslení skvělejch komiksů,“ dožaduje se
rozpustile.
Zvednu ruku a projedu jí rudýma pramenama nad uchem. „Tady je ten trik.
To, co kreslíš, se ti musí líbit,“ řeknu a celou dobu ji sleduju.
Vůbec netuší, co jsem jí právě řekl. Nemůže ani tušit, že jsem ji nakreslil
a jak moc se mi líbí. Tak moc, že je to teď daleko za hranicí slova „líbí“. Jen
se usměje a řekne: „Ještě že se ti líbí kreslit maskovanýho křižáka, kterej
dokáže ženu přimět prohnout se v zádech a slastně pokrčit prsty u nohou.
Zvlášť když v tom seš taky tak dobrej.“
Kašlu na Fida. Kašlu na tu pitomou žárlivost. Právě teď cítím jen plné
uspokojení z dobře odvedený práce.
Když už mluvíme o práci…
„Nechceš se mnou jít na pracovní večírek?“ zeptám se a pak vysvětlím, že
mě Serena požádala o účast na koktejlovým večírku, kterej se koná tento
pátek.
„Mám tentokrát uspořádat bowlingovej zápas?“ „Ne,“ odpovím. Poklepe
mi na hruď. „Když už o tom mluvíme, pořád mi dlužíš odvetu.“
„Slibuju, že ji dostaneš. Ale půjdeš se mnou? Gino je takovej
nevypočitatelnej čůrák,“ řeknu a pak zvednu dlaň. „Počkej. Rozhodli jsme, že
čůrák je dobrý. Je to nevypočitatelnej podrazák a jen si ze mě utahuje. Ale
i tak musím tu hru hrát a jít. A moc bych si přál, abys tam byla.“
„Samozřejmě, že půjdu. A co se týče Gina, mrdat ho.“
Ukážu na ni a oči mi zasvítí. „Hele, to je další. Proč je mrdat urážka?“
„Hmmm. To je skvělá poznámka.“
 „Že jo? Všichni říkají mrdat tohle, mrdat tamto. Ale mrdání je v podstatě
ta nejlepší věc na světě.“
„Založíme novej slovník. Vezmeme zpátky slovo mrdat a uděláme z něj…“
„Já vím! Řekneme to jako požehnání.“ Zjemním hlas, aby zněl uctivě
a zbožně. „Mrdat tě, dítě moje. Odejdi v pokoji.“
„Nebo,“ řekne a hlas jí vzrušeně stoupne, „to můžeme použít, když se nám
něco líbí. Mrdat si můžeme zapsat do slovníku jako líbí se mi.“
Položím jí ruku na bok. „Hele, víš co, Harper? Mrdat sprchy.“
Odvedu ji do sprchy a seznámím ji s kachličkovou stěnou i se svou
bezednou chutí na ni. Je taky pěkně nenasytná a je fantastický zase ji mít,
když mi voda klouže po zádech, její nohy se kolem mě ovinou a ona se mi
znovu rozpadne na milion kousků v náručí.
Když se dostane ze svýho opojení, zašeptá mi do ucha, jemně, sladce:
„Mrdat tě.“
Lehce se zasměju. „Tebe taky mrdat.“
 KAPITOLA 26
„Nevím, jak jí odolám,“ řekne Wyatt s vilnou touhou v hlase druhej den ráno
v Central Parku.
„Natalii?“
Zavrtí hlavou. „Malé kakaové čubičce. Podívej se na ni. Jak si ji mám
nevzít domů? Vždyť se mi vejde do opasku s nářadím,“ řekne a prakticky
vrká, když gestem ukáže na čokoládovýho miniaturního pinče, kterýho venčí.
Po mým boku stojí směska jezevčíka.
„Ty ani nenosíš opasek s nářadím,“ řeknu, když zahneme na cestu. „Ty si
prostě rád udržuješ image kutila, i když polovinu času sedíš za stolem.“
„Co na to říct? S nářadím to umím, stejně jako zvládám svý rozrůstající se
impérium.“
„Pak by sis měl tu kakaovou čubičku vzít,“ pobídnu ho, když ukazuju na
psíka. „Přemýšlej, jak moc ti může pomoct, když přijde na ženský. Je to
magnet na holky, a buďme upřímní.“
Soucitně mu přehodím ruku přes rameno. „Potřebuješ veškerou možnou
pomoc, Woody.“
„Randy,“ oplatí mi dopáleně. „Naši rodiče nám dali ty nejhorší prostřední
jména.“
Zasměju se. „Jsem si docela jistej, že nás chtěli mučit už od narození.“
Zastaví se uprostřed cesty a věnuje mi zkoumavej tajuplnej pohled. „Ale
nemluvme o prostředních jménech. Pojďme se bavit o holkách s aliteračními
jmény? HH, ehm.“
„Víš, co je to aliterace?“ odvracím pozornost, zatímco si pevněji
omotávám psí vodítko kolem zápěstí.
Zamítavě zavrtí hlavou. „Vím. Kromě fungujícího mozku mám taky silnej
nos, kterým vyčenichám ty tvoje kecy,“ řekne a já předstírám, že jsem
zaujatej jezevčíkem, co zkoumá keř.
Wyatt se nedá, jeho hlas je bez sarkasmu nebo našich obvyklejch keců.
„Kdy něco řekneš Spencerovi?“
„O čem?“ Zamračím se. Předstírat zmatení se mi daří skvěle.
Zasměje se. „No tak, chlape. Přestaň s tím divadlem. Vím, že mezi tebou
a Harper něco je. Viděl jsem tě s ní tančit.“
„Byl to jen tanec.“
Jen tanec. Jen líbání. Jen šukání. Jen nejlepší noci mýho života. Na hrudi
mě hřejí vzpomínky na několik posledních nocí s Harper.
 Wyatt si povzdechne. „Nicku,“ řekne a já poznám, že mluví vážně, protože
používá moje křestní jméno. „Minulej týden jsem ji viděl, jak šla k tobě do
bytu. Viděl jsem tě s ní tančit na svatbě. Viděl jsem, jak ses na ni díval ve
vlaku.“
Rozezní se poplašný zvony. Byli jsme tak opatrní. Mohl můj brácha
poznat, že se něco děje, jen z toho, že se na nás díval?
„Jestli se ti líbí, tak prostě něco řekni,“ dodá, jako by to byla ta
nejjednodušší věc na světě.
Posměšně si odfrknu.
Protože to není tak jednoduchý. Harper a já neděláme něco, co je třeba
prodiskutovat nebo schválit. Nikam mimo ložnici nesměřujeme. Ani se jí
nemusím ptát, abych znal její pocity na tohle téma. Jsou naprosto jasný a byly
jasný od chvíle, kdy jsem byl svědkem jejího tajnýho jazyka s muži v Peace
of Cake. Jasně hovoří nejen její činy, ale i její slova. V prvé řadě se přede
mnou chová normálně. Ani jednou nezápolila se slovy nebo se se mnou
nezměnila v nešiku, jako se jí to děje se Simonem. Navíc se ta žena umí
úžasně konkrétně vyjadřovat ohledně toho, co chce. Bez obalu mě požádala
o pomoc při randění s jinými muži. Pak to okořenila a požádala o lekce sexu
a svádění.
Nikdy neprojevila zájem mít mě za svýho přítele a to mi stoprocentně
vyhovuje. To nejlepší z obou světů. Mám ji v ložnici, a až tyhle lekce po
tomhle týdnu skončí, budeme spolu pořád moct někam vyrazit.
„Není co říct. Takhle to s ní prostě není,“ vysvětluju s nenuceným
pokrčením ramen.
Wyatt si přivede psa k noze. „Poslyš, můžeš si namlouvat, že to byl jenom
tanec, ale mně nic nenamluvíš. Otázka je, jestli si něco namlouváš sám.“
Jeho prohlášení rezonuje. Jak se vznáší v chladným podzimním vzduchu,
unášený skrz listí na stromech, zdá se důležitý. Ale já věděl, do čeho jdu, už
od prvního dne. „Ne. Přesně vím, jak se věci mají.“
Povzdechne si. „Dobře, ale za pár dní se Spencer vrátí,“ řekne
a připomene mi datum vypršení platnosti. Připomenutí vůbec nepotřebuju.
Dobře vím, že Spencer po líbánkách na Havaji dorazí k pevnině v neděli po
půlnoci. Za šest nocí odteď. Ale kdo to počítá? „A ty musíš myslet na to, že
máš něco s jeho sestřičkou,“ dodá Wyatt. „Čím dřív přijdeš na to, co to je,
tím líp pro tebe.“
Co se týče Spencera, sejde z očí, sejde z mysli. Je na druhým konci světa
a já si o něj teď nemusím dělat starosti, navzdory tomu, co si myslí jeho
kočka a můj bratr.
 KAPITOLA 27
Několik dalších nocí s Harper se převalí v mlze orgasmů a hele, nestěžuju si,
že jich mám taky dost. Ukázalo se, že Harper je docela štědrá a trvá na tom,
že bude pracovat na svý technice kouření. Kdo jsem, abych tý ženský upíral
praktickej trénink? Pokud mě ráda bere do pusy, měla by sakra dobře využít
příležitosti.
Kuřba od Harper by mohla být důkazem toho, že jsem někde, v nějakým
jiným životě, byl velmi dobrej člověk. Jedině tak si dokážu vysvětlit, čím
jsem si zasloužil odměnu v podobě její hříšný pusy na mým péru.
Jako třeba právě teď, ve středu večer. Leží na zádech na mojí posteli,
hlavu vystrčenou přes okraj matrace, ruce sevřený na mých bocích, zatímco
já stojím, hluboko v jejím hrdle, a pohybuju boky.
Když má takhle nataženej krk, vidím obrysy svýho ptáka, když ho saje.
Ráda zkouší nový polohy, včera večer byla ohnutá přes gauč, dnes večer
jsme měli 69, i když to byla spíš 61, protože mi tak blaženě jezdila po
obličeji, že mě nedokázala udržet v puse. A teď tohle – kouření vzhůru
nohama. A to nejlepší? Nejde o to, jak velkolepej je to pocit – i když, věřte
mi, že mě svým jazykem, rty a ústy posílá přímo do jakýhosi extatickýho
zapomnění – nejlepší na tom je, že poznám, jak moc se jí to líbí, podle toho,
jak se jí na posteli prohýbají záda a jak se pohupuje v bocích nahoru a dolů.
I mně se všechno líbí. To, jak se jí vlasy divoce rozprostírají po přikrývce,
jak se mi nehty zarývá do těla, a hlavně to, jak při sténání doslova brouká
kolem mýho ptáka, když mě tvrdě saje.
Já sténám taky.
To je ten problém. Kdybych ji nechal takhle pokračovat, mohl bych se
udělat v další minutě. Ale já prostě nemůžu. Nejsem tak sobeckej. Miluju její
orgasmy víc než svoje vlastní. I když do mě narazí nová vlna rozkoše, najdu
v sobě vůli – ač je to nadlidský úkol – vytáhnout ptáka z jejích
přepychovejch úst.
Její oči jsou jako ve snách, když na mě hledí vzhůru nohama.
„Sedni si na mě, nemravná princezno,“ řeknu jí, padnu na postel, vezmu
kondom a během několika vteřin se překryju. Zvednu ji nahoru a pak ji
posadím na svýho ptáka ve stylu obrácený kovbojky.
Zasténáme unisono, když se do ní ponořím. Ovinu kolem ní ruce a chytnu
do dlaní její prsa, zatímco ona přiráží nahoru a dolů, rychle zrychluje tempo,
zády zarovnaná s mým hrudníkem.
 „Nebude ti to trvat dlouho, že ne?“ zašeptám jí do ucha.
Zavrtí hlavou proti mně a zasténá.
„Hraj si s kundičkou,“ nařídím jí. „Dotýkej se klitorisu, zatímco mě
šukáš.“
Pravá ruka jí vklouzne mezi nohy, hladí se a přitom se o mě otírá. „Už
tolikrát jsem si to udělala, když jsem na tebe myslela, Nicku.“
Z těch slov se mi zatočí hlava. Chtíč se ve mně roztáčí a přechází v něco
silnějšího a mocnějšího. Něco, co se zrodilo z nočních fantazií a měsíců
touhy. „Já taky, princezno. Pořád na tebe myslím. Sám jsem tě už ošukal
mockrát.“
„Líbilo se ti to tak?“ zeptá se a dech má nepravidelnej, zatímco si prsty
přejíždí po klitorisu a můj penis se zasouvá a vysouvá z jejího těsnýho,
vlhkýho tepla.
„Ne,“ zavrčím, když mi její nádherný záda kloužou po hrudi. „Nic se
nevyrovná tomu, dělat to s tebou doopravdy.“ Protože ona je jako všechny
moje fantazie, jen lepší, mnohem lepší.
„S tebou je to tak dobrý,“ řekne přerývaně. Zachvěje se, dech se jí zatají
a slova z ní vycházejí žhavým šepotem. „Udělám se po tobě celým.“
„Udělej to, princezno. Udělej se na mně,“ zavrčím, protože ráda mluví,
ráda ohlašuje svoje orgasmy a ráda mi říká, kdy se udělá, a já si
vychutnávám každý nemravný, sladký a obscénní slovo, který jí vypadne ze
rtů.
Krouží boky, tře se rychleji a tvrdě přiráží, zatímco křičí: „Ach bože, ach
bože, ach bože.“
Její zvuky a její chvění přepne spínač a já ji následuju ke svojí vlastní
sladký zkáze. Celý moje tělo sebou trhne, jak se na mě řítí vyvrcholení
a přepadá mě rozkoší. Sténám jí do krku. „Ničíš mě, Harper,“ říkám jí drsně
do ucha. „Udělám se s tebou tak silně, víš to?“
Vzdychne, sexy šepot mi prozradí, jak moc ráda ta slova slyší. „Miluju,
když se uděláš,“ přizná se bez dechu. „Ráda poslouchám tvý vzdechy. Líbí se
mi, jak mě sevřeš pevněji, jak divočeji dýcháš.“
Je to tak intimní okamžik, odhalit se před někým, přestat se ovládat. A ano,
dávat orgasmy je můj oblíbenej koníček – ale je zatraceně úžasný, že ona tak
moc chce ten můj. Možná proto jsou s ní tak dobrý. Protože cítím ještě víc.
Větší intenzitu. Větší zranitelnost. Jako by mě znala.
„To mi děláš ty,“ řeknu jí a dotknu se rty její tváře. „Přivádíš mě
k šílenství.“
 Opře si hlavu o mou klíční kost a ovine mi ruce kolem hlavy.
Když si její prsty pohrávají s mými vlasy, zachvěju se. „To se mi taky líbí.
To, co děláš,“ zašeptám.
„Já vím,“ řekne a její hlas je tak jemnej. „Vždycky se ti líbilo, když jsem
se dotýkala tvých vlasů.“
V těle mi zajiskří elektřina a já si nejsem jistej, jestli to jsou dozvuky,
nebo nějaký nový opojení z toho, co právě řekla. Nejde totiž jen o to, že mě
zná. Jde o to, že mě prokoukla. Zjistila moje záliby (četný) a moje zápory
(těch několik málo) a pak moje absolutní favority a zdá se, že mi jich chce
dát co nejvíc. Pustila se do tohoto projektu připravená a dychtivá objevit, co
se jí líbí, ale rychle objevila i mě. A k čertu, nejsem vybíravej – ale mám
taky věci, co mě vzrušují. Spodní prádlo, který nosí, slova, který říká,
a nemravný věci, který jí můžu říkat taky.
„Je to, jako bys mě studovala,“ řeknu a v mým tónu je něco jako údiv.
„Možná, že jo. Vadí ti to?“
Odfrknu. „Bože, ne.“
Přitiskne se ke mně zády blíž. „Ráda ti dávám, co chceš.“
Stisknu rty a zadržuju slova.
Ty jsi to, co chci. Ty celá.

°°*°°
O něco později, když uklidíme, mě vezme za ruku a odtáhne do kuchyně.
„Přinesla jsem ti dnes večer dárek.“ Oči se jí zatřpytí.
„Další dárek?“ zeptám se a potlačím úsměv. Miluju její dárky.
Přikývne. „Propašovala jsem ti ho do mrazáku, když jsem přišla.“
„Jak jsi to udělala, aniž bych to viděl?“
Zakoulí očima a rychle zamává rukama. „Nicku, tohle já dělám.
Kouzelnickej trik. Odvrácení pozornosti.“
Otevře mrazák a vytáhne kyblík mátový zmrzliny s kousky čokolády.
„Tvoje oblíbená,“ řekne s úsměvem.
Nemůžu si pomoct, ale taky se usměju. Protože… tahle holka.
Chtěl jsem ji prostě vyšukat ze systému. Zoufale jsem se potřeboval
soustředit jen na sex. Ale každá maličkost, kterou udělá, je pro mě
kouzelná – prádlo, zmrzlina, showroom sprch. A způsob, jakým se mnou
v zápalu okamžiku mluví, jak se otevírá, svěřuje, jak je zranitelná, skoro
jsem si dovolil uvěřit, že to může pokračovat a že spolu můžeme jíst zmrzlinu
každej večer.
Dobře, možná ne každej večer. Musím zůstat v bojovný formě. Ale dost
často. Jenže to ona nechce. Musí mi stačit tady a teď, takže si prostě budu
užívat každou vteřinu tohohle času s ní, dokud neskončí.
Se šibalským úsměvem ji dovedu zpět k ledničce, rychle ji políbím a pak
ukradnu zmrzlinu.
„To není fér,“ řekne a snaží se mi ji vzít.
„Když budeš hodná, podělím se,“ škádlím ji, když držím zmrzlinu vysoko,
otevírám zásuvku s příbory a vyndávám dvě lžičky.
„Radši se poděl,“ řekne a pak se mnou nahá na gauči jí mátovou zmrzlinu
s kousky čokolády. Políbím ji a ano, chuť zmrzliny na jejím jazyku je tak
dobrá, jak jsem si kdysi představoval.
Počkat. Mýlím se. Je lepší. Všechno s ní je lepší.
Proto jí taky dám dárek. Je to maličkost, ale něco, co mi řekla, že chce.
Vezmu z konferenčního stolku nedělní křížovku a podržím si ji před hrudí,
jako by to byla plaketa, kterou jsem dostal na počest nějakýho úspěchu.
„Voilà. Dneska jsem to dokončil.“
„To je pro mě?“
Hrdě přikývnu. „Ano.“
„Óó. Jsi jako kočička, která mi přinesla mrtvou myš, co zabila.“
Zasměju se jejímu přirovnání. „Chtěla bys mě pohladit jako projev
uznání?“
„Chtěla,“ řekne, jednou rukou mi prohrábne vlasy a promluví na mě stejně
jako na Fida. „Ulovil jsi všechna slova. Jsem na tebe tak pyšná.“ Druhou
rukou obrací novinovej papír. „Co je to?“
Na okamžik ztuhnu, když uvidím šedej obrys. Co jsem to čmáral na zadní
stranu křížovky? Nakloní ke mně stránku a je to kreslená postavička loutky
v přiléhavým topu, z něhož vykukují prsa. V bublině u jejích úst je napsáno:
„Jak posílat nemravný esemesky: návod chlípný loutky.“
„Nicku.“ Jeden koutek jejích rtů se zvedne. „Netušila jsem, že ses všechny
svoje dovednosti naučil od loutek.“
Zasměju se, uleví se mi, že neodhalila kresbu s ní, jen další hlavní
představitele v čmáranicích, který inspirovala. Zahýbu prsty. „Nepodceňuj
zvrácenou přitažlivost, kterou má pro kreslíře něco, co ovládáš prsty.“
Zasměje se. „Ty jsi tak neslušnej. Povězte mi víc o svých loutkách, pane
nemravný kreslíři.“
 „Rád bych, slečno zlobivá kouzelnice, ale asi by se mi těžko mluvilo, když
mám jazyk po celým tvým žhavým těle,“ řeknu, pak jí na bradavku přiložím
lžíci zmrzliny a slíznu ji. Potom na břicho. Prakticky přede.
Brzy se zmrzlina, která zbyla v kyblíku, rozpouští a Harper taky, když
putuju po jejím těle a umlčuju se svým nejoblíbenějším způsobem ve
vesmíru.
Pokud nějak nezaměstnám pusu, řeknu jí o všech těch chvílích, kdy jsem ji
kreslil, a pak se dozví, jak těžký pro mě bude nechat ji jít.
I když to vůbec nemá být těžký. Tenhle malej úlet by měl být tou
nejjednodušší věcí na světě.
Jenže není.
 KAPITOLA 28
Porážím ji a to Harper neskutečně štve.
„Můžu se dostat dopředu. Vím, že můžu,“ řekne, když se ke mně připojí
u bodovací lavice potom, co srazila jen pět kuželek.
Jsme na bowlingu kousek nad 101. ulicí, nedaleko jejího domu. Je to náš
odvetnej zápas a rozhodli jsme se, že bude lepší nechodit moc do Neon
Lanes a riskovat, že narazíme na Jasona.
Fouknu si na prsty. „Dneska večer jsem v ráži, princezno. Bude docela
těžký mě porazit.“ Než se ale stihnu zvednout, abych ji vystřídal, Harper mi
žuchne na klín svým rozkošným zadečkem.
Ovine mi ruce kolem krku. Zavrtím hlavou. „Nemysli si, že mě můžeš
vyřadit ze hry tím, že budeš tak zatraceně roztomilá.“
„Roztomilá? Já jsem roztomilá?“
„Sexy,“ zašeptám jí do ucha. „Žhavá, sexy, nádherná, dost dobrá na to, aby
ses dala sníst. Když o tom tak přemýšlím, docela bych tě teď sežral.“
Zasměje se a plácne mě po rameni. „To chceš dělat často, Nicku,“ řekne.
„Já vím. Chci. A taky vím, že tím, že o těchhle věcech mluvíš, se snažíš,
abych prohrál. Nech mě hrát, ženská.“
Sklouzne na zelenou vinylovou sedačku vedle mě a já přikročím ke sražení
devíti kuželek, čímž se na výsledkové tabuli ještě víc vzdálím od Harper.
Když se k ní vrátím, střelí po mně ocelovým pohledem. Jakmile se zvedne,
chytím ji za ruku a přitáhnu si ji k sobě. „Snažila ses mě rozptýlit. Teď je
řada na mně, abych tě rozptýlil.“
„Ha. Jen počkej, až se vrátí softbalová sezona. Pak tě opravdu rozptýlím.“
Usmívám se. „Škoda, že jsme ve stejným týmu.“
Ušklíbne se na mě a luskne prsty. „Sakra.“ Pak se rozzáří. „To je
v pořádku. Docela ráda se dívám, jak dáváš homeruny.“ Narovnám ramena,
protože mi jde dobře strikovat všechny běžce. Pak do mě realita tvrdě udeří.
Příští léto, až tyhle lekce skončí a ona se posune dál, s ní budu hrát ve
stejným týmu. Možná se na její hru bude dívat nějakej jinej týpek, sejde se
s ní po zápasech, vezme ji ven.
Projede mnou vlna zuřivý žárlivosti. Snažím se ji spolknout, ale jsem si
dobře vědomej toho, že i když jsme si nestanovili oficiální datum ukončení
našeho projektu, nějaký je. Jasně, možná se máme rádi dost na to, abychom
hráli bowling, chodili na večeře a dělili se o zmrzlinu, ale ani jeden z nás
neočekává, že se příští léto budeme povzbuzovat v softbalu jako tajní
milenci.
To je to, co jsme teď.
Ale až tohle skončí, budeme zase Spencerův nejlepší kamarád
a Spencerova sestra.
Prohrábnu si rukou vlasy, protože se ve mně usídlí něco jako pocit viny
smíšenej se studem. Spencer je na líbánkách a já za jeho zády šukám jeho
mladší sestru.
Snažím se představit si jeho reakci, kdyby nás přistihl teď při týhle
situaci. Jsme schoulení v bowlingové hale a on by měl důvod být naštvanej.
Nejsem k němu upřímnej a ten kluk je můj nejlepší kamarád už od začátku
střední školy. Pomáhal jsem mu s brainstormingem návrhů na aplikaci, kterou
spustil a která mu vydělala miliony, šel jsem na otvíračku prvního The Lucky
Spot, co založil, a stál jsem při něm, když slíbil, že bude Charlotte milovat
do konce života.
Co kdyby přišel na tyhle tajný dostaveníčka a byl tak naštvanej, že bych ho
ztratil jako přítele?
Bojuju jako blázen, abych tu nepříjemnou představu vytěsnil z hlavy.
Ale počkat.
Co kdyby se to nestalo?
Poprvé nechávám tu scénu rozehrát s novým předprogramem, kde mu něco
řeknu. Co kdybych mu řekl, že se mi jeho sestra líbí? Co kdyby věděl, že ty
šílený pocity ve mně jsou skutečný? Vyšiloval by, kdyby věděl, že mi na ní
záleží? Nebo ne?
Ale sakra, to předbíhám.
Harper nemá zájem o to, jít do toho po těch pár dalších nocích znovu.
Když mi v hlavě zatikají hodiny, sevře se mi hrudník. Je čtvrtek a máme už
jen pár dní.
Radši si ten čas sakra pořádně užiju. Není třeba rozebírat, co by bylo,
kdyby.
Harper mi přejede prstem po spánku. „Jak dobře vidíš bez brýlí?“ zeptá
se a nakloní hlavu na stranu.
Zasměju se její podivný otázce. „Bez nich vidím dobře, ale s nima je to
lepší.“
„Chtěl jsi někdy zkusit čočky?“ Jemně se dotkne obroučky. Nejsou nijak
zvláštní – jen jednoduchý černý brýle.
„Zkoušel jsem je. Ale docela nerad si něco strkám do očí.“
 „A co laserová operace?“
Zavrtím hlavou. „Mám rád svoje oči. Co kdybych byl to jedno procento,
kterýmu to nefunguje, a můj zrak by byl zkaženej?“
„To se skoro vůbec nestává.“
„Skoro neznamená nikdy.“
„To je pravda.“
„Nelíbí se ti moje brýle?“ zvědavě se zeptám, když žena v pruhu vedle nás
dá parádní strike.
Harper vykulí oči. „Miluju je. Podle mě jsou tak sexy, až rozpouštějí
kalhotky.“
Při pouhý zmínce o jejích kalhotkách zasténám. „Rozpouštějí ty tvoje?“
Ztiší hlas. „Na to znáš odpověď. Ano.“
„Dobrá odpověď,“ řeknu a pak jí prstem přejedu po okraji oka. „A co ty?
Ty brýle jsi měla v kabelce v knihkupectví, ale nikdy jsem tě neviděl je
nosit. Byla to rekvizita?“
Zavrtí hlavou, zatímco nedalekej stroj nabírá popadaný kuželky. „Jsou
pravý. Ale čočky nosím pořád. Bez čoček vidím příšerně, takže si brýle beru
s sebou pro případ, že bych je někdy potřebovala. Taky s sebou nosím jedny
falešný, který se chystám použít na novej kouzelnickej trik.“
Nakloním hlavu na stranu, zvědavej, na čem pracuje. „Jakej trik?“
Nakloní se blíž a tiše mi promluví do ucha. „Takovej, kde jsem sexy
knihovnice.“
A najednou už nemám zájem tuhle hru dokončit.

°°*°°
Ve svý malý garsonce uloží knihu do police. Se zrzavýma vlasama
stočenýma do spony natáhne ruku, stoupne si na špičky v podpatcích a zasune
knihu zpátky na místo.
Zahlédnu její punčochy. Jsou bílý a natáhla si bílou přiléhavou košili na
knoflíky a černou pouzdrovou sukni, která jí obepíná boky.
„Ach jo, zdá se, že nedosáhnu na nejvyšší polici,“ řekne.
„Potřebujete pomoct?“ nabídnu se.
Otočí se, přejíždí po mně pohledem s brýlema a zvedne koutek rtů. „Jistě,
prosím. Byla bych moc ráda, kdybyste mohl vzít tuhle knihu,“ řekne a ukáže
na konferenční stolek. Předkloní se a poskytne mi ten nejfantastičtější pohled
do výstřihu, jakej jsem kdy v životě viděl. Košili má zapnutou jen do půlky,
takže mám dokonalej výhled na fuchsiovou krajkovou podprsenku, která
objímá ty krásky.
Vezmu knihu a ani na okamžik nespouštím oči z její smetanový kůže
a plnejch koziček.
„Teď,“ řekne a ukáže na nejvyšší polici. „Možná si budu muset na něco
stoupnout.“
Popadnu dřevěnou židli od jejího stolu, přisunu ji a poplácám na ni.
Přejede mi prstem po vousech. „Takový ochotný návštěvník knihovny. Ty
ochotné mám nejradši.“
Stočím pohled k jejímu zadku. „Nejvíc by vám podle mě pomohlo,
kdybyste si vyhrnula tu sukni.“
„Byl byste tak laskav a pomohl mi s tím?“ zeptá se a laškovně zamrká.
Tak nezbedná. Tak hravá. Tak zatraceně sexy.
Vytáhnu jí sukni až k bokům, pak natáhnu ruku a sleduju, jak si stoupne na
židli, nohy a zadek vystavený na odiv. Má na sobě zatracený tanga.
„Ježíši Kriste,“ zamumlám a nemůžu si pomoct. Jsem obličejem skoro na
úrovni téhle nádherné prdelky, takže se skloním a kousnu ji do půlky, když
dává knihu do police. Zasténám a zmáčknu její tělo, můj hlas je tichej
a chlípnej: „Ty věci, který chci udělat tomuhle zadečku. To, co chci kurva
dělat s celým tvým tělem.“
Chvěje se při mým doteku, lapá po dechu a vypadne z role – ale sakra, já
už jsem z ní vypadl. Zamrká na mě a její oči říkají do prdele.
Pak se vrátí do role, otočí se a pohrozí mi prstem. „U veřejných polic
nejsou doteky povoleny. To se smí jen v tichém koutě knihovny, a to jen když
knihovnici ukážeš“ – odmlčí se, když se skloní, přiloží mi ruku k uchu
a vášnivě zašeptá – „svého dlouhého, silného ptáka.“
Tahle ženská.
V žilách mi koluje divokej oheň, kterej mě spaluje. Jsem v plamenech,
tvrdej jako ocel a prahnu po ní. Během pár vteřin se svlíknu do naha
a miluju, jak její oči kloužou po mým nahým těle, po hrudi, pažích, břišních
svalech a péru. Přejedu pěstí po celý svý délce, přejedu palcem po špičce
a kapce svýho vzrušení a pak ten palec vtisknu mezi její rudý rty. Sáním mě
okusí a opojně zasténá okolo mýho prstu.
Chytnu ji za boky, zvednu ji ze židle a postavím na podlahu. Pak si na židli
sednu a kývnu na kondom na konferenčním stolku. „Tohle je tichý koutek
knihovny, dokud nezačnete vydávat ty divoké, sexy zvuky.“
 Popadne balíček, vrátí se ke mně a otevře ho. Když ho vyndá, stáhnu jí
kalhotky a zmocní se mě chtíč, když poprvý zahlídnu její kundičku. Je tak
hladká, hedvábná a leskne se důkazy její touhy. Přejede mi rukou po ptákovi
a ze rtů jí unikne souhlasný zavrnění, když ucítí, jak jsem z ní tvrdej.
„Nicku, musíš mi ukázat, jak ti ho mám nasadit,“ řekne hlasem, kterej je
tichej, ale plnej vzrušení.
Nebudu lhát. Líbí se mi, že v tomhle není žádnej expert. Beru si od ní
kondom a ujišťuju se, že je nachystanej správným směrem. „Přitiskni
špičku,“ řeknu jí a ona přikývne a udělá, co jí řeknu.
„Teď ho sroluj dolů,“ přikážu a ona to s malým úsměvem udělá.
Ukážu na svou erekci a přikážu jí: „Teď si kurva sedni na mýho ptáka.“
Zavrtí se, pak se nade mě rozkročí a jedním plynulým pohybem klesne dolů.
„Ježíši Kriste, Harper.“ Tělem mi projede chvění, jak se zvedá a pak na
mě klesá zpátky. „Tak strašně mě vzrušuješ,“ zamumlám nejpodhodnocenější
vyjádření století.
„Stejně jako ty mě,“ řekne s povzdechem, když mi jezdí po kládě a ruce jí
pevně svírají moje ramena. Je úplně oblečená až na kalhotky a já jsem úplně
nahej a tuhle výměnu moci miluju.
„Tak kurevsky žhavá. Moje sexy knihovnice je tak kurevsky žhavá,“ řeknu.
„Proč je tohle tvoje fantazie?“
Nedokážu pořádně přemýšlet. Nedokážu odpovědět inteligentně. Ale to ani
nepotřebuju, když je odpověď jednoduchá. „Nevím. Prostě to tak je.“
Spustím ruce na její holej zadek, stisknu ho a vyloudím tím sérii rychlejch
malejch vzdechů. „Proč se ti líbí, když ti sahám na zadek?“
„Nevím,“ odpoví přerývaně. „Prostě se mi to líbí.“
Prostě tak. Prostě je. Prostě líbí. To je to, co jsme. Jsme elektrizovaní
a prostě to tak je. Přiložím ruce k jejímu obličeji a vezmu jí tváře do dlaní.
„Rozpusť si pro mě vlasy.“
Sáhne nahoru a rozepne ty rudý prameny. Splývají jí po zádech v jemný
změti a já jimi proplétám ruku, druhou jí svírám boky, když se na mně
pohybuje. Jakmile ucítím, že se blíží, chytím ji pevněji, vedu ji nahoru
a dolů, kontroluju její pohyby a sleduju, jak se její tvář zkroutí v dokonalý
rozkoši.
Její záda se prohnou, prohne se ke mně a pak vykřikne, divokej, dlouhej,
intenzivní sten, kterej trvá věčnost. Pevně ji chytím za vlasy a zkroutím si je
v pěsti, šukám ji přes její vyvrcholení, ponořím se do ní, až se mi celý tělo
roztřese a přestanu se ovládat.
 Její paže mě svírají, její rty mě líbají na tvář, její ruce mě pevně drží a já
nechci, aby to přestalo, nechci, aby to skončilo. Chci, aby mě Harper chtěla
stejně divoce a bláznivě, jako by se mě nemohla nabažit. Protože, sakra, pro
mě se to tím stalo.
Prostě stalo.
 KAPITOLA 29
Gino zvedne sklenku šampaňskýho a rozzáří se. „Na tvůrce nejoblíbenějšího
seriálu v nočním vysílání.“
Moře nablýskaných, jiskřivých manažerů televizních stanic, agentů,
inzerentů a další společenské smetánky showbyznysu tleská a nadšeně
souhlasí.
Rychle zamávám davu. Gino mě chytne za ruku a drží ji nahoře, jako by
byl trenér a já jeho oceněnej zápasník v ringu. „Tenhle člověk to dotáhne
daleko,“ dodá Gino. „Jeho seriál bude brzy největším hitem v celé televizi.
Jen počkejte.“
Z davu v tomhle nóbl luxusním podniku na Upper West Side se ozve další
jásot.
„Hlavně ať diváci chodí,“ řeknu s úsměvem, protože Gino ty vtipy baští
jako bonbóny.
Předstírá, že mě uhodí, a pak vypije šampaňský. Odtáhne mě od davu až na
samý okraj dubovým dřevem obloženýho baru.
„Teď poslouchej, Hammere. V pondělí jdu za Tylerem. Pak to do sebe
všechno zapadne. Míří k tobě dobré zprávy,“ řekne a v očích se mu
zablýskne.
„To nemůže nikdy vadit,“ řeknu a sklouznu pohledem na Harper, která na
mě čeká na červený sametový sedačce na okraji podniku, s drinkem na
nízkým tmavým dřevěným stole. Drobně se mým směrem usměje, malý
zahnutí rtů, který je sladký a sexy zároveň, a připadá mi to úplně jako
soukromej úsměv jen pro mě. Snažím se vychutnávat si tyhle chvíle s ní,
i když vím, že zhruba za čtyřicet osm hodin jim dojde pára.
Kurva.
Chci zpomalit čas. Chci protáhnout příští dva dny a tři noci na rok.
Gino sleduje můj pohled. „Aha.“ Pronese to oplzlým tónem, zatímco si
olizuje rty. „Zase máš s sebou svoji kamarádku.“
Jen přikývnu. O Harper nemusím Ginovi nic říkat.
Uznale pokývá hlavou. „Je na ni krásný pohled.“ Ztiší hlas a šťouchne do
mě. „Je pravda, co se říká o zrzkách?“
Ale ne, to neřekl. Trhnu hlavou směrem k němu. „Co to…?“
Toužebně si povzdechne. „Co bych dal za…“
Čelist se mi sevře a podívám se na něj přímým pohledem. „Se vší úctou,
vážně bys měl přestat říkat tyhle sračky pokaždé, když jsem s ní.“
 Zvedne obočí. „Co prosím?“
Je mi jedno, jestli ho to naštve. Je mi jedno, jestli mi neobnoví seriál, až
se s ním Tyler v pondělí uvidí. Už mě unavují jeho hry, nedostatečná
sebedůvěra frajera s naušnicí a korvetou a ponižující přístup. „Je to neslušné.
Měj trochu úcty k ženám.“
Srovná ramena a zamumlá: „Nemyslel jsem to neuctivě.“
„Dobře,“ řeknu, i když mu nevěřím. „A teď mě omluv.“
Odejdu, připojím se k Harper a přehodím jí ruku přes rameno. Ne že by
u ní měl Gino šanci, ani v zombie apokalypse, kdyby byl jedním z posledních
chlapů, kteří zůstali naživu. Ale ona je dnes večer se mnou a s ním nikdy
nebude, a ať si tu hořkou pilulku přežvýká, když se jí budu moci dotýkat.
„Ahoj, fešáku,“ řekne Harper tiše a její pozdrav mě zatraceně překvapí.
Ona není zrovna typ holky, která by byla na Ahoj, fešáku, ale já si ten novej
termín užívám, zvlášť proto, že je to jako přímá střela toho šílenýho,
třepotavýho pocitu v mojí hrudi. „Vypadal jsi tam tak nějak šíleně sexy.“
„Myslíš?“ zeptám se, hltám její komplimenty a jsem připravenej a svolnej
k tomu, aby přihazovala další.
Přikývne a její oči si přitáhnou moje tělo a zastavují se na hrudi a pažích.
Přejede mi rukou po bicepsech a všechen čas, kterej jsem kdy strávil
zvedáním činek, se mi vrátí, když se mě dotýká. „Nemohla jsem od tebe
odtrhnout oči, od tvých vlasů, od tvýho strniska a od tvých paží. Obdivovala
jsem celej ten balíček,“ to poslední slovo si vychutná a je to, jako by mi
očarovala ptáka. Zase se jí povedl ten trik s erekcí.
„Můj balíček můžeš obdivovat jazykem později, princezno
Sesexemvočích,“ zašeptám, když se k ní nakloním blíž, líbí se mi její
nemravný narážky.
Předstírá překvapení a zakrývá si ústa prsty. „Ach jo. Bylo tak zřejmý, že
jsem si tě objektivizovala?“
„Ne, až za pár minut vstanu, abych tě odsud dostal, bude ti jasný, jak moc
se mi tvoje objektivizace líbí.“ Mávnu rukou do vzduchu. „Musíme se zbavit
toho stanu v mých kalhotách. Mluv o tužkách v nose.“ Plácnu se do čela.
„Sakra, to mě taky vzrušuje, teď když jsem tě viděl, jak to děláš nahá.“ Další
plácnutí. „Nahá. Řekl jsem nahá. Tohle tý situaci ‚mám v kapse banán‘,
kterou jsi způsobila ty, Harper, zrovna nepomáhá.“
Vzrušeně zvedne prst. „Já vím! Rozmačkaný banány.“
„Au. Ty jsi démon erekce. Děkuji ti za tu hroznou představu.“
 „Ráda pomůžu,“ řekne, když se k nám s rukou podepřenou ve spodní části
zad přikolébá moje komicky těhotná publicistka.
Zvednu se a pomůžu Sereně sednout, i když na mě mávne rukou.
„Není načase, aby sis skutečně vzala mateřskou dovolenou?“ zeptám se.
„Uf,“ řekne a zaparkuje se na sametový sedačce.
„Kdy máš termín?“ zeptá se Harper, v očích se jí zračí obavy, když Serena
zafuní a zvedne ruku. Zašklebí se, zatne zuby a zdá se, že počítá.
„Před rokem, zdá se mi,“ řekne a rty se jí stočí do O, když se zhluboka
nadechne.
„Můžu ti přinést vodu? Potřebuješ něco?“ Harper se zeptá.
„Jen aby ty kontrakce přestaly.“
Vytřeštím oči. Kontrakce. To je prostě jedno z těch slov, který něco
znamenají. „Sereno, to myslíš vážně?“
Zasměje se. „Kéž by! Už pět dní mám Braxton-Hicksovy kontrakce.“
Poškrábu se na hlavě. „Laskavě mluv srozumitelně, prosím.“
Odhrne si kudrnatý černý vlasy z obličeje a bokem se na mě podívá. „Ty
nevíš, co to je?“
„Sereno, jsem devětadvacetiletej svobodnej kluk z města. Nemám o tom
ani páru. Proč mě nepoučíš?“
Falešný kontrakce, Harper nehlasně vysloví.
„Jsou hnusný,“ sykne Serena. „Jsou to v podstatě podvodný kontrakce.
Přimějí tě myslet si, že konečně vymítáš démona z břicha, ale jsou to jen
nepřetržitý falešný poplachy.“
Zřejmě přišly další, protože zkroutí obličej a chytne se stolu.
„Sereno,“ řekne Harper jemně. „Myslím, že tě odsud musíme dostat.“
„Ne, jsem v pořádku.“
„Jsi workoholik,“ řeknu jemně. „Pro dítě to nebude dobrý. Vezmeme tě
domů.“
„Jako jeden workoholik druhému ti říkám, že budu v pohodě. Je pro mě
dobré být tady. Dává mi to nějakou jinou práci než počítat vteřiny.“ Ztěžka
vydechne. „Ale víš co? Myslím, že se mi zase chce čůrat.“
Serena se zvedne ze sedačky a přidržuje se stolu.
„Mně taky.“ Harper vstane a doprovází publicistku, která se chystá
vybouchnout, na toaletu. Podívám se na hodinky. Zdá se, že jsem si svůj čas
na Ginově slavnosti už odsloužil. Pošlu Harper zprávu, že na ni budu čekat
venku, a vydám se na velkej útěk do chladnýho podzimního vzduchu
Amsterdam Avenue.
 Zkontroluju si telefon. Žádná odpověď. Projíždím zprávy a pošlu rychlou
textovku Tylerovi, abych mu dal vědět o dnešní nepříliš povedený chvilce
s Ginem. Podívám se na dveře. Harper stále nikde. Kliknu na Facebook
a nepřítomně projíždím svou zeď. O třicet vteřin později mi v uších zazní
Harpeřin hlas. „Jsou tak rychlí. Podívej, už je tady.“
Harper má ruku pevně ovinutou kolem Sereny a divoce mi naznačuje,
abych je následoval. Harper doprovází Serenu k černému SUV běžícímu na
volnoběh u obrubníku.
Těch pár metrů běžím, abych je dohnal. „Co se děje?“
„Praskla jí voda,“ řekne Harper, její tón je vyrovnanej a klidnej.
„Objednala jsem Uber. Už je tady.“
„To je rychlý,“ pronesu omámeně a nejsem si jistej, jestli mluvím
o autoslužbě, o Harpeřiných schopnostech při objednávání Uberu, nebo
o Serenině porodu.
Otevřu dveře od auta. Harper následuje Serenu, sedí uprostřed a drží ji za
ruku. Připojím se k nim. Nikdy jsem nejednal s rodícíma ženama a možná je
to snadný pro někoho, kdo to zažil, ale jsem opravdu rád, že je tu Harper,
která na tuhle situaci dohlíží, protože já nemám nejmenší tušení, co mám
dělat.
„Mount Sinai Roosevelt,“ řekne Harper řidiči, i když ten už má informace
z aplikace. „A šlápněte na to.“ Stiskne Sereně ruku a řekne: „Vždycky jsem to
chtěla říct.“
Serena se lehce zasměje a pak mi strčí svůj telefon. „Zavolej Jaredovi.
Řekni mu, ať za mnou přijde do nemocnice, hned.“
To můžu udělat. Vytočím číslo jejího manžela a on to okamžitě zvedne.
„Ahoj, zlato. Je všechno v pořádku? Už jsem s tou smlouvou skoro hotovej.“
„Ahoj, Jarede. Tady Nick Hammer,“ řeknu a hned se vrhnu na detaily.
„Serena začala na večírku rodit. Je na cestě do nemocnice a já ji tam vezu
s kamarádkou Harper.“
Slyším skřípění židle a odstrkování papírů. „Děkuju ti, chlape. Budu tam
za deset minut.“
Zavěsím a otočím se k oběma ženám v autě, v úžasu nad tím, jak jsou obě
klidný, zatímco moje mysl je vzhůru nohama. Děti jsou pro mě španělská
vesnice. O držení dítěte bych nevěděl ani to nejmenší, natož abych hrál roli
ochotnýho kamaráda, když propukne porod. Ale Harper do týhle pozice
vklouzne bez problémů, svírá Sereninu ruku a vede ji dýcháním. O několik
bloků později, poté co auto vjede do pravýho pruhu, se na mě Serena podívá.
„Pokud se to dítě narodí v autě, nebudu ho pojmenovávat Uber.“
Zakřením se na ni. „Co takhle Taxi?“
Serena se usměje a za chvíli zastavíme u vchodu do nemocnice na Desáté
avenue, pomáháme jí vystoupit z auta a odvádíme ji na pohotovost. Její
manžel ji spěchá přivítat. Přijel rychle. Jared je vysokej a statnej, má hustý
černý vlasy a taky brýle. „Díky moc,“ řekne, oči má doširoka rozevřený
a dychtivý, pochopitelně v nich má i špetku nervozity.
„To poděkuj jí,“ řeknu a ukážu na ženu po svým boku. „Harper ji sem
dostala.“
Harper mávne nad komplimentem rukou. „Hodně štěstí s dítětem. Mám
z vás dvou velkou radost.“
Odcházíme a upřímně mě ta změna v dnešní sestavě trochu ohromila.
Poškrábu se na čelisti a snažím se vymyslet něco trefnýho, ale slova vypoví
službu.
Ne však u Harper. „Není to úžasný, že za chvíli, možná za pár hodin,
možná za víc, se jejich životy obrovsky změní a budou mít v náručí dítě?“
řekne s lesklým pohledem v očích.
Ale ne, je to jedna z těch holek?
„Miluju děti,“ dodá sladce a ano, tady je odpověď.
„Máš dětskou horečku?“ Vyslovím tu otázku opatrně.
Obrátí oči v sloup. „Jo, chci být šestadvacetiletá svobodná matka v New
Yorku.“
„Ale vážně. Chceš mít děti?“
„Hm. Dneska večer ne, Nicku.“
„Ale jednou?“
Natáhne ruku daleko před sebe a ukáže. „Jednou. V budoucnu. Až přijde
ten správnej čas. Ano. Chci. Mám ráda děti. A co ty?“
Pokrčím rameny. „Nemám tušení. Doslova nikdy jsem o tom nepřemýšlel.“
Zastaví se v chůzi, zapře si ruce v bok a střelí po mně ostrým pohledem.
„Kecy.“
„Cože?“
„Nevěřím, že jsi o tom doslova nikdy nepřemýšlel. Nikdy je velký slovo.
A doslova taky. Chceš říct, že se ti myšlenka na děti ani jednou nenabourala
do hlavy?“ zeptá se.
„Ne. Soustředil jsem se dost na práci, na svý zaměstnání a na seriál.
Takovej je můj život od doby, kdy jsem dokončil vysokou, a mám to rád.
Nepřemýšlím o dětech.“
Přikývne a zhluboka se nadechne. „Jasně. Samozřejmě.“
„Říkáš to, jako by to bylo něco špatnýho.“
Zavrtí hlavou a rychle se usměje. „Ne, není to špatný. Tvoje práce je tvoje
vášeň. Já to chápu. To dává smysl. Cítím to stejně. Jenže moje práce se týká
dětí, takže je asi přirozený, že na ně budu víc myslet. To neznamená, že se
chci v dohledný době nechat zbouchnout.“ Pro zdůraznění zvedne prst.
„Rozhodně se ale budu chtít s tím dítětem pomazlit, až se s ním Serena vrátí
domů.“
Mazlení s dětmi. Pro mě tak cizí představa. Ale celá tahle uplynulá hodina
se odehrála na jiný planetě – Babylandii – a není to planeta, kterou bych
chtěl v dohledný době znovu navštívit. I tak žasnu nad tím, jak rychle celou
situaci zvládla. „Jak jsi věděla, co máš dělat? S ní?“
Zasměje se. „Není to tak těžký.“
„Ale ano, je,“ řeknu a vehementně přikývnu, zatímco bloumáme směrem
do centra. „Ani jsem nevěděl, co jsou to Braxton-Hicksovy kontrakce.
Nedokážu si představit, co se stalo, když jí praskla voda na dámským
záchodě. Prosím tě, neříkej mi, jaký to bylo.“ Zvednu ruku jako stopku.
„Jsem jen rád, žes tam byla.“
„Já taky. Už kvůli ní. A abych odpověděla na tvou otázku, moje kamarádka
Abby absolvovala kurz první pomoci a resuscitace, když před pár lety začala
dělat chůvu, a požádala mě, abych šla s ní. Říkala jsem si, že to nemůže
uškodit, protože při svý práci nikdy nevím, jestli se někomu něco nestane
nebo se někomu neudělá zle. A to je jedna z věcí, které nás naučili. Co dělat,
když někdo začne rodit.“
„A auto jsi měla taky hned,“ dodám.
Pokrčí ramenem a usměje se. „Co se týče mých úžasných schopností
objednávat Ubera,“ řekne a zavrtí prsty, „můžu jen říct, že mám kouzelný
ruce. Jsou docela rychlý.“
Políbím ji na dlaň. Pak na každej kloub. „Tyhle ruce mám docela rád,“
řeknu a poprvý si nehraju s dvojsmysly. Obzvlášť, když propletu prsty mezi
ty její. „Rád tě držím za ruku.“
„Mně se to taky líbí.“ Pak se jí oči rozzáří jiskřičkou mám nápad. „Hej!
Nechceš jít koupit dárek pro Uber?“
Zmateně se zamračím.
Šťouchne mě do boku. „To dítě, hlupáčku. Můžeme se zastavit v An Open
Book. Je to po cestě k tobě domů.“
 „Tak pojďme.“
O chvíli později procházíme vstupními dveřmi knihkupectví a já se
zarazím.
Do prdele.
Zamrkám.
A zamrkám znovu.
Dlouhý černý vlasy. Neodbytný stříbrošedý oči. Vyrýsovaný lícní kosti.
Deset, možná patnáct let ode mně. Je stejně nádherná jako v den, kdy jsem ji
potkal. Nemám vidiny. Támhle, v oddělení románů, přejíždí svýma ohnivě
rudýma nehtama po hřbetech knih J. Cameronová.
 KAPITOLA 30
Naše pohledy se střetnou nad komínky knih. Na tváři se jí rozprostře úsměv
typu jaké milé překvapení, že tě vidím, a zpoza regálu se vynoří J.
Cameronová, oblečená v těsnejch džínách, černejch podpatcích a přiléhavým
červeným topu.
„Nicku,“ řekne zastřeným hlasem, kterej se hodí k její profesi. Dá mi
polibek na tvář. Ztuhnu a doufám, že Harper její přehnaně emocionální
způsoby nenaštvou.
„Ahoj, Jillian. Jak se máš?“ zeptám se a slova ze mě vypadnou suše
a kousavě, když použiju její jméno, kterým jsem ji vždycky oslovoval.
Podívám se na Harper. Její tvář je lhostejná, nic neprozrazuje.
„Mám se báječně. Vrátila jsem se z Itálie. Právě mi vyšla nová kniha
a zítra tu mám autogramiádu. Vždycky se ráda předem seznámím s terénem.“
Otočí se k Harper a natáhne k ní ruku. „Já jsem Jillian, neboli J.
Cameronová. Moc ráda vás poznávám. Závidím vám vaše vlasy,“ řekne
a gestem ukáže na Harpeřiny zrzavý kadeře.
„Já jsem Harper. Žárlím na vaše fiktivní postavy. Prožívají ty nejlepší
noci na světě,“ řekne a já málem upadnu.
Do háje. Napětí ve mně stoupá, protože nechci, aby se konverzace ubírala
směrem, kde ty dvě bezstarostně tančí tango u ložnicovejch husarskejch
kousků Jillianiných imaginárních postav.
„Docela se baví, že?“ Jillian se znovu usměje. „Co dnes večer přivádí do
An Open Book vás dva?“
„Harper pomáhala porodit dítě,“ vyhrknu a stisknu jí ruku, jako bych na ni
byl pyšnej. Pak si uvědomím, že mluvím jako Harper před Simonem. Zrychlí
se mi tep, protože je až moc divný být v dosahu dvou metrů společně se svou
bývalou a současnou milenkou. Harper díky knize ví o všech těch věcech,
který jsem s Jillian dělal, a já chci Harper jen ujistit, že to nic neznamenalo
a že jí nikdo nesahá ani po kotníky.
„Jak vzrušující!“
Harper znovu zlehčuje svou roli. „Já jsem jen objednala Uber, když jí na
dámských záchodcích praskla voda.“
Zavrtím hlavou a stisknu jí ruku. „Ne, byla úžasná. Postarala se o to, aby
se moje kolegyně Serena cítila cestou do nemocnice klidná a aby všechno
dobře dopadlo,“ řeknu a vrhnu pohled na Harper, snažím se setkat s jejím
pohledem, číst jí myšlenky, zjistit, jak se právě teď cítí – jestli žárlí, je
naštvaná nebo v rozpacích. Chci jí říct, že na jiný ženy nemyslím, že o nich
nefantazíruju a že ona je jediná, po který jsem v jakémkoli smyslu, tvaru
nebo formě toužil celý měsíce.
Harper ukáže do zadní části knihkupectví. „Musím si odskočit na dámy. Na
večírku jsem to nestihla.“
Vystartuje pryč.
A teď jsme v oddělení novinek jen já a Jillian, kousek mé minulosti
vklouzne do mé přítomnosti. „Vypadáš úžasně,“ řekne a krátce mi přejede
rukou po rameni. Její dotek se mnou nic nedělá. Je jen přátelskej.
„Ty taky,“ řeknu zdvořile.
Zvedne obočí a pak mi odhrne pramen vlasů z čela. „Někdo je
zamilovanej.“
„Jsi zamilovaná? To je skvělé,“ řeknu a usměju se, protože jsem za ni
šťastnej.
S úsměvem zavrtí hlavou a pak mě opraví. „Ne, ty jsi.“
Zamračím se. Udělám rukama obrovský zamítavý gesto. „To je směšný.“
„Ne, to není. Já tyhle věci poznám.“
„Protože jsi spisovatelka?“
„Nikdy ses na mě nepodíval tak, jako se díváš na ni.“
Dělá mi problém zpracovat, co říká. Není to programování. Je příliš
zvláštní poslouchat, jak mi moje bývalka provádí psychoanalýzu, a tak to
obrátím. „Tys to nechtěla. O tom to mezi náma přece nebylo.“
„Já vím, ale ona to možná chce.“ Jillian kývne k toaletě.
Zmateně se zamračím a snažím se její poznámku pochopit. „Proč to
říkáš?“
„Protože to vidím. Ve vás dvou.“
Zakoulím očima a snažím se dát najevo, jak moc chci její domněnku odbýt.
„Jak myslíš.“
Ale pravdou je, že tu myšlenku vůbec nechci pustit z hlavy. Zní rozumně
a bystře, zvlášť když dodá: „Přemýšlej o tom, zlato. Něco na tom je.“
Chytím se její poznámky a přemýšlím, jestli na něco kápla. Jestli přišla na
ten rébus zvaný Harper způsobem, jakým se to mně nepodařilo. To přece
nemůže být pravda, ne? Ve svým pozorování přece nemůže být přesná. Měl
bych od toho rozhovoru upustit. Nechat to plavat, puf, jako mizejícího
králíka. Ale popírání, který jsem praktikoval před pár vteřinama, zmizí a teď
se ta myšlenka uchytí a zapustí kořeny v nějaký části mýho srdce, co moc
nepoužívám. „Opravdu si to myslíš?“ Na konci mi stoupne hlas.
 Jillian rozevře rty, aby odpověděla, a po několika vteřinách je zavře, když
se Harper vrátí vedle mě.
„Měla bych jít. Ať se před autogramiádou vyspím do krásy. Moc ráda
jsem tě poznala,“ řekne Jillian Harper a pak přesune svou pozornost ke mně.
„A abych odpověděla na tvou otázku, ano, opravdu si to myslím.“ Na chvilku
se odmlčí a pak dodá: „Myslím si, že zítra bude velká účast, a nemůžu se
dočkat.“
Efektivně se otočí na podpatku, když mi odpověděla na otázku o Harper
a zároveň se ujistila, že Harper neví, že mluvíme o ní.
Poté co Jillian odejde, Harper si odkašle. „Tak jsem přemýšlela, že bych
Uber pořídila I Love You to the Moon and Back. Je to skvělá knížka.“
„Můžeme k tomu přidat i výtisk Harryho Pottera? Až bude Uber starší?“
„To zní skvěle.“
Nejdivnější je, že kupovat s ní dárek pro dítě není vůbec divný. Přijde mi
to svým způsobem správný.

°°*°°
„Je hezký, že se kamarádíš s někým, s kým jsi dřív chodil,“ řekne Harper
skoro tesklivě, jakmile za námi zapadnou dveře mého bytu.
Pokrčím rameny. „Jo, to je. I když bych neřekl, že jsme kamarádi.“
„Ale v knihkupectví jste si tak dobře rozuměli,“ podotkne.
„Bylo to přátelský. Nikdy jsme k sobě nechovali hluboký city.“ Hodím si
bundu na stoličku, pak položím tašku s dárkem pro Serenino dítě. Harper
shodí kabát.
„Vadilo ti, že jsme na ni narazili?“ zeptám se a sáhnu po její ruce. Nechá
mě ji podržet. „V knihkupectví jsem to nepoznal a doufal jsem, že nejsi
naštvaná.“
Povytáhne rameno. „Nebyla jsem naštvaná. Ale bylo to trochu divný,
abych byla upřímná.“ Její hlas o něco poklesne. „Hlavně proto, že mám
pocit, že se s ní nemůžu srovnávat.“
Zavrtím hlavou a přitáhnu si ji k sobě, moje srdce se k ní naklání.
„Přestaň. To je nesrovnatelný.“
„Ale ty sis vybral s ní být. Se mnou to děláš jen proto, že jsem tě o to
požádala.“
Ramena mi poklesnou. „Nemůžu uvěřit, že si to myslíš. Tohle není
povinnost. Jsou to ty nejlepší chvíle, co jsem za poslední dobu zažil.“
 Nejlepší chvíle.
Dobře, možná to nebylo zrovna nejromantičtější slovo, ale já vlastně
nevím, o čem tenhle rozhovor je, ani jak ji správně ujistit, že je úžasná.
„Taky jsem se měla hezky,“ řekne tiše.
Nakloním hlavu, snažím se ji pozorovat, abych zjistil, co se jí honí
hlavou – ale ještě víc, co má v srdci a jestli se to alespoň vzdáleně shoduje
s tím, co tam mám já. Nedokážu to poznat a zoufale to chci vědět. Protože
jestli existuje šance, že ona cítí totéž, měl bych něco říct. Měl bych jí dát
najevo, že nechci, aby tenhle čas s ní skončil.
„Co se děje, Harper? Vypadáš zamyšleně,“ řeknu a odhrnu jí z tváře
pramen vlasů.
Kousne se do rtu, odvrátí pohled, pak se ke mně otočí zpátky a slova se
z ní vysypou, vrší se jedno na druhý jako klauni hrnoucí se z auta. „Pořád
přemýšlím, jestli si myslíš, že to bude jako dřív.“
„Cože?“ zeptám se a zrychlí se mi tep. Ještě nikdy se mnou nemluvila tak
rychle. Nikdy nepoužila svůj neohrabaný jazyk a to mi dává divoký příval
naděje. Možná má Jillian pravdu.
Do prdele, doufám, že má Jillian pravdu.
Harper zpomalí a nadechne se. „Zůstaneme kamarádi?“
Příval naděje umírá krutou, bolestivou smrtí. Vyprchá ze mě všechen
vzduch a naprosto mě to usadí, i když jsem věděl, že to přijde. Věděl jsem to
od začátku.
Její činy mi vždycky říkaly, že nejsem chlap, se kterým by chtěla chodit.
Ale nemůžu přiznat, jak moc mě to zasáhne.
„Samozřejmě,“ řeknu s širokým úsměvem a snažím se zamaskovat
zklamání, který mi zapouští kořeny v hrudníku. Protože jakkoli těžký bude
nemít s ní intimní vztah, ztráta jejího přátelství by byla mnohem horší.
Možná, že nejlepší chvíle nakonec nebyl tak špatnej popis – s Harper je nám
spolu opravdu úžasně a já si nedokážu představit, že bych ji ve svým životě
neměl. Posledních pár týdnů bylo nejzábavnějších, nejživějších
a nejúžasnějších, jaký jsem kdy s někým prožil. Kdyby úplně zmizela
v důsledku nějakýho rozchodu nebo podivnýho romantickýho nedorozumění,
byl by ten osud horší. „To přece chceš, ne?“
Přikývne. „Chci, abychom zůstali přáteli. Ty a Jillian spolu vycházíte. A já
chci, abychom to byli my dva. Chci chodit na tvoje autogramiády
a zachraňovat tě ve frontě před ženami s ovladači k vibrátoru v kapsách
a nebezpečnými motorkářskými manžely. Chci ti shánět prací prášek na
čištění horký čokolády, kterou na tebe vyliju. A když budeš potřebovat, abych
na bowlingovým turnaji schválně zkazila pár kol, chci být ta, kdo bude házet
koule do žlabu,“ říká rychle a s každou větou spěchá, sotva dýchá. „Chci tě
vidět na večeři se Spencerem a Charlotte nebo jak venčíš psy v parku s tvým
bráchou. Nebo jestli si někdy pořídíš novou sprchu, chci ti ji pomoct
vybrat.“
Bože, její slova mě ubíjejí a povznášejí. Cítím se po nich tak dobře
a zároveň tak zatraceně hrozně. Protože je jasný, co říká. Až to skončí.
Protože to skončí. Musí to skončit. Má to začátek a bude to mít konec, stejně
jako všichni ostatní, kteří přišli a odešli. I když mi tahle žena bude chybět tak
jako nikdo jinej.
A přál bych si, abych jí mohl říct, že chci být mnohem víc než její parťák
a kamarád. Ale když jí to řeknu, nebudu riskovat, že ji ztratím i jako
kamarádku?
Neexistuje žádnej klíč, jímž bych se mohl v tomhle ohledu řídit. Umím číst
její náznaky v posteli, ale nemám nejmenší tušení, co by se stalo, kdybych jí
řekl, že nechci být její učitel – chci být její chlap.
Vybírám si cestu, kterou vidím jasně. „Harper, radši ať jsi pořád v mým
životě. S tebou je prostě rozzářenější a zábavnější. A kdybys potřebovala,
abych…“ Odmlčím se, protože co jsem pro ni vlastně udělal? Nabízel jsem
jí rady ohledně randění? Vysmíval se týpkovi, co používá smajlíky? Nebo
jsem ji jen seznámil s mnohočetnými orgasmy? To je ta stopa, kterou jsem po
sobě zanechal? „Kdybys něco potřebovala, jsem tvůj člověk.“
Slabě se usměje, takovým tím úsměvem, co se jí neodrazí v očích.
„Odvezeš mě zítra na nádraží? Po Haydenině oslavě, kterou pořádám,“ řekne
a já se přinutím zahladit vzpomínku na Haydenina otce Simona. „Odpoledne
musím jet do Connecticutu. Pamatuješ?“
Přikývnu. Řekla mi, že tam tento víkend pořádá nějaký oslavy pro několik
manhattanských maminek, pro který pracovala a který se mezitím
přestěhovaly na předměstí, a požádala mě, abych v neděli nakrmil Fida. Ani
nevím, proč chce, abych s ní jel na Grand Central. Ale pojedu.
„Samozřejmě.“
V hrudi mám prázdno. Vzít ji na nádraží mi připadá tak neadekvátní
všemu, co zjišťuju, že s ní chci. Ale nemůžu spolíhat na něco, co si myslí
spisovatelka románů. Jillian chce věřit v opravdovou lásku. Živí se tím, že
přijímá za vlastní příběhy o tom, jak se mladší sestra zamiluje do nejlepšího
kamaráda svýho bratra a jak lekce sexu přerostou ve šťastně až do smrti. Ale
tohle je skutečnej život. Skutečnej život je plnej debilních šéfů
a neopětovanejch citů a chlapů, kteří mají to štěstí, že mají všechno, co kdy
chtěli, pokud jde o práci, život a umění…, ale byli by blázni, kdyby si
mysleli, že to všechno budou mít i v lásce.
Nejsem zahořklej. Nejsem naštvanej. Jsem jen realista. Harper
Holidayová byla vždycky jen okamžik v čase a já nikdy nebyl poblázněnej
láskou. Jsem sériovej monogamista a tahle série nocí s ní se chýlí ke svýmu
nevyhnutelnýmu konci.
Sáhnu po jejím tričku, přitáhnu si ji k sobě a přitisknu její tělo na svoje.
„Harper,“ zašeptám. „Musíš vědět, jak moc se mi všechno s tebou líbilo.“
„Mně taky, Nicku. Mně taky.“ Hraje si s mýma vlasama a pak řekne:
„Chceš mě přivázat k ledničce?“
Trochu se zasměju. „Ne. Chci něco jinýho.“
„Co chceš?“ zeptá se a její oči vypadají tak zranitelně.
„Chci tě mít. Ještě tolikrát, kolikrát budu moct.“
Přitiskne svoje čelo na moje, její rty se dotknou mých a zašeptá: „Tak se
mě zmocni.“
Tím začíná další blažená noc s ní, ačkoli, nemůžu si pomoct, ale když se
uvolňujeme, slyším tikot hodin.
 KAPITOLA 31
Chodím sem a tam po ulici Sixty-Second Street. Prohrábnu si rukou vlasy.
Znovu se zadívám na telefon.
Nežárlím na to, že je se Simonem. Nejsem naštvanej.
Znovu si zkontroluju zprávy.
Princezna: Jdu pozdě. Pomohla jsem jim uklidit a pak jsem si musela po
oslavě zajít na kafe.
Přiměju svoje zuby, aby povolily sevření. Nechám plavat žárlivost, která
se ve mně bouří. Harper je kamarádka a já ji jako kamarádku neztratím.
Vzpomenu si na tátu a jeho jogínský mantry, na jeho klidný vystupování.
Ten chlap je klidnej a nedá se vyvést z míry. Jo. To jsem já. Život je fajn,
jsem šťastnej parchant a jsem tak klidnej jako povrch Saturnu ohledně toho,
že Harper jde se Simonem na kafe, než ji bůhvíproč odvezu na Grand Central
Station.
Kromě toho mám vlastní kafe. Takže tak.
Když Harper zahne za roh, v ruce svírá papírovej kelímek, táta
Hemsworth po jejím boku, ruku ovinutou kolem dceřiny menší ruky, zhluboka
se nadechnu a dodám si energii.
Protože víte co? Je pro ni lepší než já. Má ráda děti. Chce děti. Opravdu
to s nimi umí. Ani jsem nevěděl, co je to Braxton-Hicksova kontrakce.
Jestli mám být její kamarád, musím se té závisti zbavit.
Přikráčí ke mně a já nasadím svůj největší, nejzářivější, nejšťastnější,
nejdementnější, „nic mi kurva není“ úsměv. „Ahoj Harper. Jak se máš?“
Otočím se k Thorovi a pozdravím ho. „Jak to jde, kámo? Byla oslava
dobrá?“
Hayden reaguje první. „Byla nejlepší ze všech. Anna Úžasná předvedla ty
nejúžasnější triky.“
„Byla neuvěřitelná,“ přidá se Simon a ne, rozhodně mu nechci dát do
sprchový hlavice v koupelně kuřecí vývar. Ne. Nechci mu vyměnit deodorant
za smetanovej sýr. Protože, vážně, takovou kravinu jsem nedělal od šestnácti,
kdy jsem si dělal srandu z Wyatta.
Jsem dospělej muž a nepotřebuju machrovat nebo se snižovat na takovou
úroveň. Kromě toho můžu být Harpeřin kamarád, i když bude chodit s tímhle
týpkem a nosit pro něj svoje motýlí kalhotky.
 Z očí se mi valí kouř, jak se mi ta představa ďábelsky vysmívá. Rozdrtím
v ruce kelímek s kávou a zbytky mýho nápoje se rozstříknou po celým
chodníku. Ups.
Hemsworth: jedna. Nick: nula.
„Všechno v pořádku?“ Harper se mě zeptá, když hodím kartonovej
kelímek do koše a pak se snažím setřít si nápoj z rukou.
Udělám si z toho legraci. „Neměl jsem tenhle týden zvyšovat váhy
v posilovně. Neuvědomil jsem si, jak mám silný předloktí.“
„Můj táta je taky silnej,“ řekne Hayden, chytne Simona za ruku a zvedne ji.
Jo, i on je kandidát na porno s rukama. Proklínám ho. „Je to superstar!“
„Takhle mi říká,“ řekne Simon „ále jdi ty“ způsobem, a není fér, že tenhle
chlap vypadá jako filmová hvězda a navíc je skromnej. Je to jako zjistit, že
váš oblíbenej sportovec dává všechny peníze na charitu pro zvířata.
„To je rozkošný,“ řeknu a jsem si jistej, že nikdo neslyší kousavost v mým
hlase. Maskuju to tak dobře. Mimoto si toho Harper ani nevšimne. Nejspíš se
červená a není schopná mluvit v přítomnosti muže, kterýho opravdu chce.
„Simone,“ řekne a otočí se k němu. „Děkuju ti za tu kávu. A vím, že Abby
bude nadšená, až se jí ozveš. Příští týden končí u své současné rodiny a je to
jedna z nejlepších chův, takže o ni bude zájem. Musíš po ní skočit.“ Harper
luskne prsty a zasměje se.
Simon se zasměje taky. „Hned jí zavolám.“
Čeho jsem to byl sakra právě svědkem? Harper neblábolila. Nemluvila
nesrozumitelně. Nevyšilovala.
„No, technicky vzato ne hned,“ zavtipkuje.
„V tomhle jsi mě dostala.“
„Dobře, musím běžet.“ Skloní se k Hayden a předstírá, že jí z ucha
vytahuje balíček mini Skittles. „Speciální dárek od Anny Úžasné pro
oslavenkyni.“
Hayden vykulí oči a sevře bonbóny. „Miluju Skittles! Jsou moje
nejoblíbenější.“
„Já vím,“ řekne a pak jí zamává na rozloučenou. Přesune pohled na svou
lásku. „Držím ti palce, ať to všechno vyjde.“
Proplete si ukazováček s prostředníčkem.
„Uvidíme se později, Harper.“ Natáhne ke mně ruku. „Rád jsem tě zase
viděl, Nicku. Gratuluji, že se tvému seriálu tak daří. Harper se mi o tom
zmínila. Je na tebe pyšná.“
 „Díky,“ řeknu, když Simon odchází s dcerou, a nakloním hlavu ve snaze
přijít na kloub tomu podivnýmu stvoření se zrzavými vlasy a v Harpeřiných
šatech přede mnou. Na rameni má obrovskou tašku, takže jsem si celkem
jistej, že to není podvodnice, ale nemám tušení, jak se jí podařil ten trik, že
se chová normálně. Ledaže… už se jí nelíbí. Což by byla ta nejlepší zpráva
na světě… až na to, že se mnou se chce jen kamarádit.
Ale počkat.
Přemýšlejme o tom.
Shrňme si všechna fakta.
Včera večer u mě doma, když se skláněla nad gaučem, byla mnohem víc
než přátelská. Když na mně rajtovala ke svýmu třetímu vyvrcholení
z kvarteta, který jsem jí poskytnul, byla mnohem víc než srdečná. Když
vykřikla: Ach Nicku, s nikým se necítím tak jako s tebou, znělo to o něco
vřeleji než pouhá náklonnost.
A připadalo mi to jako mnohem víc než lekce svádění. Připadalo mi to
jako mnohem víc než jen neuvěřitelnej sex. Bylo to, jako bychom se do sebe
zamilovávali.
Možná bych to měl zkusit ještě jednou.
„Neměli bychom si zavolat taxík?“ zeptám se a zvednu ruku do vzduchu.
„Někdy přijedou rychleji než Uber.“
„Dobrej nápad. Zvlášť když se po večírku všechno protáhlo.“
Před očima se mi mihne obraz její práce na dětský oslavě. „Kde máš
plášť?“
Poklepe na tašku. „Je tady.“
„Na svoje představení přece nosíš plášť, že?“
Přikývne a usměje se. „Jo, nosím.“
Udeří do mě záchvěv chtíče. Nemůžu si pomoct. Vyhrknu: „Vsadím se, že
jen v plášti bez čehokoli jinýho vypadáš šíleně sexy.“
„Plášť bez ničeho jinýho běžně nenosím,“ řekne.
Zvednu obočí. „A pro mě bys to udělala?“
„Udělala,“ řekne, když přijede žlutej taxík. Otevřu dveře a vklouznu za ní.
Zabouchnutí dveří mi zazvoní v uších a dojde mi to. Hra neskončí dřív než
při posledním odpalu.
„Můžeme si promluvit o tom kostlivci v taxíku?“ zeptám se.
Rozzáří se jí oči. „Jasně.“
Ukážu palcem za nás, Simonovým směrem. „Tvoje mluvení. V okolí
Simona sis osvojila plnou znalost jazyka.“
 Spokojeně přikývne. „Zřejmě jsem vyléčená. Tvoje lekce moji malou
potíž vymýtily.“
„Aha,“ řeknu a srdce se mi sevře, když vyrazím na hřiště. Hádám, že to
znamená, že se před chlapama, kteří se jí líbí, dokáže chovat normálně.
„Zbavili jsme se princezny Trapné. Ale bude mi chybět,“ řeknu a snažím se
udržet odlehčenou náladu.
„Jo, mně taky,“ řekne, posmutněle povzdechne a pak blýskne obrovským
úsměvem mám tajemství. „Ale to není jedinej důvod, proč jsem vyléčená,“
řekne a obejme mi paži.
Nesnáším, že ve mně z toho doteku lítají jiskry. Kéž by přestaly. „Jakej je
ten další důvod?“
Šťastně pokrčí rameny a stiskne mi biceps. „Už se mi nelíbí. Vlastně když
mě minulej víkend pozval přes esemesku na kafe, odmítla jsem ho.“
A jsme zpátky ve hře. Andělé zpívají. Nebesa se rozevřou. Z nebe prší
sladkosti.
„Opravdu?“ zeptám se a koutek rtů mi zacuká v úsměvu.
„Opravdu,“ řekne, celá sexy, rozpustilá a vyzývavá. „Důvod, proč jsem
přišla pozdě, jak ses asi dopídil, je ten, že jsem pomáhala uklízet, abychom
si mohli promluvit o mé kamarádce Abby, protože potřebuje novou chůvu
pro Hayden. Jeho bývalá žena tam skoro vůbec není a většinu výchovy
obstarává on. Jako poděkování mi koupil kávu.“
„To jsem se dopídil. Taky si myslím, že je neuvěřitelně sexy, že jsi právě
v neformální konverzaci utrousila slovo z křížovky.“
„Udělala jsem to, protože jsem věděla, že se ti to bude líbit,“ řekne
a přejede mi prsty po zátylku a do vlasů. Ty jiskry? Ty nelítají jen tak.
Torpédují mi po kůži. Prohánějí se uvnitř mě. Žijí ve mně s touhle dívkou.
Jsem z ní tak hotovej, až je to směšný.
Jak jsem si vůbec mohl myslet, že ji nechám jen tak odejít? Nemůžu, bez
ohledu na to, kdo je její bratr. Tenhle malej zádrhel budu muset vyřešit jindy.
„Líbí se mi to. A taky se mi moc líbí, že se ti on nelíbí,“ řeknu, když si
opřu hlavu o její ruku a otočím obličej, abych se setkal s jejím pohledem.
„Proč tě to těší?“ Přiblíží se ke mně, když taxík zahýbá za roh a blíží se
k nádraží.
„Protože jsem chamtivej parchant a chci tě mít pro sebe,“ řeknu a není to
plnohodnotný přiznání všeho, co cítím, ale je to začátek a takhle to s ní budu
muset brát. Krok za krokem.
 „Máš mě. Copak to nevíš? Nemohla bych dělat věci, který jsme dělali
v posteli, a cítit to k někomu jinýmu. Přísahám, Nicku, že jsem k němu nic
necítila dlouho před tím, že jsi mě tu noc políbil. Dávno předtím, než jsem ti
poslala ty tužky. Dokonce i před tím pracím práškem. A k Jasonovi jsem
nikdy nic necítila.“
Srdce mi v hrudníku silně buší a probojovává si k ní cestu. „Kurevsky se
mi líbilo, když jsi mi dala prací prášek,“ řeknu jí a nespouštím z ní oči.
„Myslela jsem, že nejsem tvůj typ. Že dáváš přednost starším ženám,“
řekne šeptem.
Zakroutím hlavou a po kůži se mi rozlévá horko. „Můj typ jsi ty,“ řeknu
a její modrý duhovky se rozzáří vzrušením, možná dokonce nespoutaným
druhem štěstí.
„Jsi moje slabost,“ řekne trochu koketně a já jsem teď kurva ještě víc
vzrušenej a mám pocit, že můžu chodit po vodě.
Taxík se skřípěním zastaví na nádraží a já strčím nějaký bankovky do
okýnka. Vystoupím s ní.
„Musím chytit vlak, jinak přijdu pozdě,“ řekne a její tón je plnej touhy.
„Přijď za mnou, až se vrátíš.“
„Zítra se vracím hodně pozdě.“
„Je mi jedno, jak pozdě. Chci tě vidět.“
„Já tě chci taky vidět.“
Nakloním hlavu na stranu. „Proč jsi chtěla, abych tě odvezl na nádraží?“
Její rty se pohnout nahoru. „Protože mrdat tě vidět.“
Rozesměje mě to. „Harper Holidayová, tebe taky mrdat vidět.“ Vezmu její
tváře do dlaní a políbím ji. Tenhle polibek je jinej. Je stejně žhavej jako
všechny předtím, ale je v něm i něco nedefinovatelnýho, něco, co se mi
zarývá hluboko do hrudníku, vlastnost, co se mi zarývá do morku kostí.
Nevyhnutelnost a na rozdíl od včerejšího večera mi to nepřipadá jako konec.
Je to jako příslib dalších věcí, který přijdou.
Přeruší polibek a otočí se k odchodu, pak se ještě jednou otočí, ovine mi
ruku kolem pasu a nadzvedne bradu, aby se mi podívala do očí. „Je tu jedna
věc, kterou chci v posteli a kterou jsme ještě nedělali.“
„Řekni to.“
„Beru prášky,“ řekne a vyrazí mi dech. Na rušný ulici před nádražím se
málem zakymácím.
„Jsem čistej. Byl jsem na testech,“ dodám, mám sucho v krku. Možnost
cítit ji tělo na tělo je skoro příliš. Nejsem si jistej, jak dokážu fungovat na
jakýkoliv úrovni mezi dneškem a zítřejší nocí.
„Můžeme se spolu vyspat bez kondomu, až se zítra uvidíme?“
Přikývnu. „Nikdy jsem to bez něj nedělal.“
„Budu tvoje první?“ Hlas jí stoupne vzrušením.
„Ano.“ Umírám touhou říct jí, že je první v tolika věcech. První žena, ke
který jsem kdy něco takovýho cítil. První žena, na který mi kdy záleželo víc
než na mé práci. První žena, která inspirovala komiksovou postavičku jen tak
pro zábavu.
Naposledy mi vtiskne polibek na rty a zašeptá: „Už se nemůžu dočkat.“
Odchází a já jsem si jistej, že následujících šestatřicet hodin bude
nejdelších v mým životě.
Protože… tělo na tělo.
 KAPITOLA 32
Ten večer jdu s Wyattem do kina zkouknout film, kterej mi dvě hodiny
otupuje mozek výbuchy, souboji na nože a jednou drsnou honičkou na
motorce po nekonečnejch schodech.
Když po titulcích jdeme na pivo a hamburgery, ani jednou se nezeptá na
Harper nebo Spencera. Jsem za to vděčnej, i když nevím, co si počít s mým
kámošem. Musím doufat, že Spencer pochopí, že to, co cítím k jeho sestře,
není důvod k barvení obočí nebo holení vlasů.
I když bych mu to neřekl otevřeně.
Pro dnešek tyhle myšlenky odeženu. Wyatt, kterej je vždycky ukecanej, mi
vypráví o svých plánech na rozšíření podniku a o tom, jak potřebuje najmout
novou asistentku. Je to jedna z těch vzácnejch příležitostí, kdy si celou dobu
neděláme naschvály.
I já jsem vděčnej, že jsem přežil první den v odpočítávání do tělo na tělo.
Když se večer vrátím domů, zamířím rovnou ke svýmu stolu na kreslení
a nakreslím loutku se stopkama. Zírá s otevřenou pusou na sexy mechaničku,
která opravuje brzdový destičky jen v plášti.
Dávám tomu název Odpočítávání do tělo na tělo.
Já vím, já vím. Jsem kurevsky geniální. Ale jak se říká, je škoda plýtvat
nemravnýma myšlenkama. Vypnu obrazovku, a když tu noc vklouznu pod
peřinu, poslední věc, kterou udělám, je, že se podívám na telefon. Zase mě
má karma ráda, protože je tam fotka od ní. Záběr zblízka na její prsty, který
zajíždí pod lem jejích brusinkově červenejch krajkovejch kalhotek.
Přísahám, že tahle ženská bude mou zkázou. Je pro mě tak zatraceně
dokonalá.

°°*°°
V neděli ráno mě probudí telefon rachotící na nočním stolku. To musí být
další zpráva od Harper. Když beru telefon do ruky, v naději se usmívám.
Místo toho se na displeji objeví zpráva od Sereny s fotkou spícího dítěte.
3170 g mučení a já bych to nechtěla jinak. Seznam se s mým
chlapečkem!
Na tváři se mi nad tou dobrou zprávou rozprostře ještě větší úsměv,
a protože vím, že se Harper bude ta fotka líbit, přepošlu jí to.
Ztuhnu.
 Právě jsem jí poslal fotku miminka. Abych jí udělal radost. Co se to sakra
stalo s mým světem? Kdo je ten chlap v mojí kůži, kterej posílá fotky
novorozence? Holce, která mi včera večer poslala nemravnou fotku?
V tu chvíli Pták Uličník upustí kovadlinu a Kojot Wilda dostane ránu
deseti tunami samozřejmostí, v hlavě mu zazvoní a hvězdy se zatočí, ale pak
se všechno křišťálově vyjasní. Chci, aby Harper byla šťastná v každým
ohledu – v posteli i mimo ni. Nechci tý ženě dopřát jen deset tisíc orgasmů.
Chci ji vidět usmívat se víckrát, než dokážu spočítat.
Protože… jsem se do ní zamiloval.
Zasténám a žuchnu zpět do matrace.
Tahle ženská mi převrátila svět. Kdysi jsem ji chtěl jenom poslat do výšin,
přinést jí rozkoš, vyšukat ji ze svýho systému. Teď jí chci udělat radost ve
všech směrech. Já, Nick Hammer, zapřísáhlej sériovej monogamista
a Magalhães ženskýho orgasmu, jsem se stal zamilovaným bláznem.
Přál bych si, aby v nedělní křížovce byla nápověda, jak slovy vyjádřit to
šílenství, který se zmocňuje mýho srdce. Vědět, jak se Harper dotýkat, jak ji
líbat a jak poskytnout extázi každýmu čtverečnímu centimetru jejího těla, se
zdá být snadný ve srovnání s vyrovnáváním účtů s tímhle podivným, novým
cizím objektem, kterej okupuje prostor v mým hrudníku. Co vůbec říct ženě,
do které jste se zamilovali až po prdel? Poškrábu se na hlavě a vyjdu z toho
s prázdnýma rukama. Sex je moje učebna, ale láska je jazyk, kterýmu sotva
rozumím.
Zavřu oči a nechám svou mysl zabloudit ke všem věcem, který o Harper
vím. Ráda baví ostatní, vypráví vtipy, tráví čas s přáteli a rodinou, pomáhá
lidem, na kterých jí záleží. Miluje podzim, dorty, bowling a porážet mě
v soutěžích. Ráda se stará o Fida a učí se nový kouzelnický triky a ráda dává
dárky.
Ze všeho nejraději má, když jí někdo rozumí.
Vzpomenu si na jednu z textovek, kterou mi poslala. Nebyla to neslušná
zpráva.
Chci se někomu podívat do očí a mít pocit, že mě zná, chápe, rozumí mi.
Chci, aby viděl moje výstřednosti a přijal je, ne aby se je snažil změnit.
Chci vědět, jaký to je.
Tohle je holka, která má určitý výstřelky. Na něco se upnu. Střípky našeho
rozhovoru ještě v Peace of Cake. Něco, co řekla o kýčovitých momentech.
Co to bylo?
 Třu si o sebe palcem a ukazováčkem, jako by to mohlo rozproudit
vzpomínky na povrch. Funguje to a já se pro sebe usměju, když si vzpomenu
na její úsečnou poznámku.
Píše ty laciný sexuální scény, kdy chlap říká holce, že ji miluje, zatímco
je v ní nebo hned potom?
Možná nevím, co říct, ale rozhodně vím, kdy to říkat nemám. Vstanu
z postele, vyčistím si zuby, natáhnu si cvičební šortky a fleecovou mikinu
a jdu spálit trochu týhle energie, běžím až do centra ke Spencerovi domů, kde
nakrmím Fida, a věřím, že ten kocour a jeho pán se s tímhle zvratem událostí
smíří, protože já budu na Harper zatraceně hodnej. Budu se k ní chovat jako
ke člence královský rodiny, kterou pro mě je. Jediný, co musím udělat, je říct
jí to.
Nemám žádnej plán, letadlo, který vytvoří nápis na obloze, ani pugét
květin, a upřímně řečeno, nemyslím si, že by ji něco z toho ohromilo.
Takovej člověk ona není.
Ale vím, co je na mým plánu nejdůležitější – v žádným případě nemůžu
dopustit, aby tyhle lekce s Harper skončily. Ne dokud jí neřeknu, že s ní chci
být mnohem víc než kamarád, víc než její učitel, víc než její doktor lásky.
Chci být její.
Škoda, že jí ten večer jede vlak opravdu pozdě. V deset mi píše, že se
zasekl v Bridgeportu kvůli nějaký opravě motoru.
Okamžitě jí odepisuju s jediným možným řešením.
Já: Přijedu tě vyzvednout.
Princezna: Vážně?
Já: Ani nevíš, jak moc tě chci vidět.
Princezna: Tak moc, jako chci já vidět tebe?
Já: Ano. TAK MOC.
Princezna: Nebudeš používat smajlíky, ale verzálky používat budeš?
Já: VERZÁLKY JSOU MUŽNÝ. Doraž sem, ženská. Potřebuju pod sebou
tvoje nahý tělo.
Princezna: CO KDYŽ CHCI BÝT NAHOŘE?
JE MI TO JEDNO. PROSTĚ PŘIJEĎ. Co tohle? Objednám si servis.
Pošlu ti ho. Cokoliv budeš chtít.
Princezna: Tady by se přemisťování opravdu hodilo.
Já: Teď mě vážně vzrušuješ, když mluvíš o Harrym Potterovi a kouzlech.
Ale vážně, princezno, můžu pro tebe poslat auto?
Princezna: Říkají, že vlak se rozjede za dvacet minut. Budu tam brzy. Jestli
ne, mohla bych si čekáním ukousat nohu.
Já: Hm, tvoje nohy se mi líbí. Prosím, zdrž se jakéhokoli kousání končetin.
Princezna: Óó! Zase se hýbeme!
O něco později se podívám na čas. Je jedenáct a nová zpráva říká, že by
měla dorazit na Grand Central do půlnoci. Počítám, že za patnáct minut
v taxíku bude u mých dveří ve dvanáct patnáct. Rychle se osprchuju, vyčistím
si zuby a omotám si kolem pasu ručník.
Na displeji mi od ní přistane nová zpráva.
Princezna: Grr. Stále další potíže. Teď vlak přijede v 00:45. Neměla bych
jet prostě domů?
Moje odpověď je okamžitá.
Já: ANI NÁHODOU, KURVA.
Lehnu si, čtu si knihu a odpadnu.

°°*°°
Zvonění v mým bytě je hlasitý. S trhnutím se probudím a posadím se
v posteli. Protřu si oči a zorientuju se. Popadnu brýle. Je něco málo po
jedný. Vstanu z postele a zvednu telefon. Vrátnej mi řekne, že mám návštěvu,
a já vyřídím, ať ji pošle nahoru. Vyklouznu z ložnice, pak odsunu řetízek ze
zámku, o kousek pootevřu dveře a nakouknu na chodbu.
Soukolí výtahu se nastartuje, pak zpomalí a výtah se otevře.
Otočí se a zamíří ke mně. Vlasy má ve volným culíku, na sobě džíny
a růžovou bundu. Když se ke mně přiblíží, zvětší se jí oči. Když je ode mě
pár centimetrů, promění se v planety a bloudí dolů po mým těle.
Podívám se dolů. Aha. Zdá se, že jsem v rouše Adamově.
„Měla bych se vždycky ukázat po půlnoci, jestli je tohle tvůj pozdrav,“
řekne a očima bloudí po mým nahým těle.
„Když budeš hrát správně, tak se to dá zařídit,“ řeknu a zvednu obočí. Ona
však neví ani polovinu. Neví, jak moc je tohle tvrzení pravdivý. Když mě
bude chtít, může mě mít kdykoli a pořád.
Chytnu ji za ruku a odtáhnu ji dovnitř. Jakmile se dveře zavřou, upustí
tašku na zem.
Neztrácím čas. Líbám ji, jako by to byly týdny. Její jazyk mi vklouzne mezi
rty a její ruce se pohybují po mým hrudníku, po břišních svalech, po proužku
ochlupení na břiše, a já jsem moc šťastnej, že ji její cesty zavedly právě tam.
Přejede mi dlaní po péru a mně se zatají dech.
Z jejího vzrušujícího doteku běhá mráz po zádech. Skloní hlavu k mýmu
krku a políbí mě. Zachvěju se a pak se kousnu do rtu, protože ještě nemůžu
dát najevo, co všechno k ní cítím. Líbá mě na linii čelisti a pak na ucho.
„Musím běžet na dámy a vyčůrat se. Počkej na mě v posteli.“
Zasalutuju a podle rozkazu se stáhnu do ložnice. Sundám si brýle, položím
je na noční stolek a založím ruce za hlavu. Skrz žaluzie pronikají paprsky
měsíčního světla a můj pokoj se ocitá ve stínu. Do umyvadla v koupelně teče
voda a pak je zase ticho. Její podpatky klapou o podlahu a o tři vteřiny
později stojí ve dveřích, ozářená měsícem.
Udělá pózu. Jestli ji překvapil můj oděv, považujte mě za šokovaného
desetkrát víc.
 KAPITOLA 33
„Do prdele,“ řeknu pomalu. Čelist mi možná upadla na podlahu.
Vlasy jí padají volně na ramena. Na sobě má černej plášť, jehlový
podpatky a bílý krajkový kalhotky s růžovýma puntíkama. To je všechno.
Žádná podprsenka. Pusa mi začíná slinit. Můj penis napodobuje podlahu a je
z něj taky tvrdý dřevo. Srdce mi tančí divokej foxtrot, když se posadím na
posteli a třu si rukou čelist.
Jsem do ní tak zblázněnej, až je to směšný.
Vstanu, přistoupím k ní a vezmu ji do náruče. „Jsi moje vysněná holka,“
řeknu drsně, odnesu ji k posteli a pohodím ji na ni.
Když přistane, rozpustile zapiští. „Takže to znamená ano? Plášť je
dobrej?“
Rozkročím se nad ní. „Řeknu to takhle. To, jak vypadáš v tom plášti, je
dost žhavý na to, aby to spustilo tisíc novejch nemravnejch kanálů na
Tumblru. Sexy zrzka v plášti. Počkej.“ Zavrtím hlavou a pak jí přiložím prst
ke rtům. „Nikomu to neříkej. Tak se bude jmenovat můj další seriál. Jenže
bude tak žhavá, že bude muset běžet v brzkých ranních hodinách. Na
Cinemaxu.“
Dotkne se saténu pláště. „To asi znamená, že chceš, abych si ho tedy
nechala na sobě.“
„Zatím,“ řeknu a otřu si ptáka o její kalhotky.
Ve vteřině jí z očí zmizí ten nezbednej, hravej lesk. Nahradí ho
nespoutanej žár. Zachvěje se, natáhne ke mně ruce a sevře mi obličej. „Polib
mě, prosím. Nic mě nevzrušuje víc než tvoje polibky, Nicku.“
„Líbání s tebou je taky moje oblíbená předehra.“
Skloním se k ní a líbám ji jako šílenej. Rozplývá se mi v náručí, prostě
kurva taje jako zmrzlina v horkým letním dni, a chutná ještě líp. Je pode
mnou teplá a příjemná a šeptá mi do úst, vzdychá do mých rtů a špičky jejích
prstů si pohrávají s konečky mých vlasů způsobem, kterej mě nutí sténat. Saje
mi jazyk, lehce mě kouše do rtů a pak se těma svýma sladkýma, měkkýma
rtama tře o ty moje. Zaplavuje mě touha tak divoce intenzivní, že jedinej
způsob, jak ji uhasit, je nechat se jí pohltit. Nechat se jí přemoci, jako tahle
holka ovládla mou mysl, moje srdce a moje tělo. Chci ji každou částí svýho
těla.
Tře se boky o moji erekci.
Jo, tuhle část taky. Hlavně tuhle část.
 Ještě jeden příraz jejích boků a víc líbací předehry už nezvládnu. Vjede do
mě silná potřeba. Potřeba dotýkat se jí všude, líbat každej centimetr jejího
těla, poznat ji. Posunu se dolů po posteli a ponořím palce do krajů jejích
kalhotek. Současně zvedne boky.
Zatají se mi dech, když to udělá. V širším kontextu je to takovej malej
pohyb, ale vypovídá o všem. Chce tak moc, abych ji svlíkl, stejně jako já
chci být ten, kdo ji svlíkne.
V duchu se upínám k něčemu, co řekla v italský restauraci, něčemu, co se
jí prý líbilo. Když tě vidím, jak se pro mě svlíkáš. V hlavě se mi přehrává
její hlas a já ty slova slyším novým způsobem. Způsobem, kterej se mi
zaplítá hlouběji do srdce, kterej znamená víc než svlíknout se pro někoho. To
znamená, že je to člověk, pro kterýho se chceš svlíknout do naha.
Když jí stáhnu kalhotky ke kolenům, pak ke kotníkům a nakonec je sundám
úplně, vím s naprostou jistotou, že Harper je pro mě ta pravá. Cesta začíná
a končí tady – s touhle nádhernou kráskou v plášti v mý posteli po půlnoci.
Kleknu si u jejích nohou, sundám jí boty, rukama kroužím kolem jejích
kotníků a podívám se jí do tváře. Rty má pootevřený a její modrý oči drží ty
moje v zajetí.
„Ahoj, krasavče,“ zašeptá.
„Ahoj, krásko.“
Naše hlasy znějí jinak. Musí to slyšet i ona. Musí to cítit stejně jako já.
Skloním se k jejímu lýtku a vtisknu jí tam polibek. Když zvednu obličej,
zalapá z toho malýho doteku po dechu.
„Harper,“ můj hlas je zastřenej.
„Jo?“
„Chceš vědět něco, co jsem se naučil o tom, co se mi líbí?“ zeptám se
a zopakuju slova, který mi ten večer řekla.
„Řekni mi to.“
„Když tě vidím, jak se pro mě svlíkáš.“
„Bože,“ zasténá a já jí roztáhnu nohy doširoka, rozevřu je do V a pak
zabořím obličej mezi její stehna.
Nic se nevyrovná tomu sténání při prvním líznutí.
Nic.
Její zvuky mi dopadají k uším jako ta nejkrásnější píseň a mně se líbí, že
se naučila, jak úžasnej je orální sex, protože nemůžu odolat, abych ji nelízal.
Strašně moc ji chci ošukat, ale tohle je moje nejoblíbenější věc na světě.
Dělat to svý holce pusou. Cítit její sladkost na jazyku, na rtech, na tváři.
 Miluju, jak je kluzká a jak vlhne víc, čím víc zrychluju. Čím víc kmitám
jazykem po jejím těle, tím hlasitěji sténá, tím divočeji se svíjí, až se pode
mnou rozpadne. Ani nemá ráda prsty – chce jen jazyk a rty. Stane se z ní tahle
zoufale toužící, divoká žena, rukama se mi chytá za vlasy, její nohy se
roztahují a pak se tisknou kolem mé hlavy.
Podívám se na ni a ona sleduje, jak mi oči tančí mezi jejíma nohama, a pak
udělám to, co má nejraději. Ponořím jí ruce pod zadek a chytím ty šťavnatý
půlky, zatímco ji líbám jako blázen.
Bože.
Ano!
Tohle.
Kurva, můj Bože.
Mačkám a mnu jí zadek, zatímco jí líbám kundičku, a ona je v ráji. Chytnu
ty půlky pevněji, trochu je roztáhnu palci a ona se mi přimáčkne do pusy.
Miluju její zadek a její zadek miluje mě. Hodíme se k sobě ve všech
ohledech, zvlášť když mi Harper pevně ovine ruce kolem hlavy, jako by ji
nikdy nechtěla pustit, a pohupuje se mi do obličeje, dokud nad sebou neztratí
kontrolu a s výkřikem se neudělá.
Zpomalím svoje pohyby a nechám ji vychutnat si následný účinky. Otřu si
rukou pusu a plazím se po jejím těle nahoru, tak připravenej cítit ji novým
způsobem. Její plášť je kolem ní celej omotanej, šňůrku má teď vytaženou až
k rameni. Rychle ji rozvážu a uvolním.
„Dneska jsem na tebe myslel celej den. Celou noc. Celej včerejšek,“
zašeptám, zatímco se otírám špičkou svýho ptáka o její kluzký teplo.
„Musíš vědět, že pro mě je to stejný,“ řekne, natáhne se po mých bocích
a přitáhne si mě blíž.
Tělem mi zapraská elektřina, když začnu přirážet. Bojuju s nutkáním říct jí
všechno, co cítím. Dát jí najevo, že tohle není jen moje poprvý bez kondomu.
Že je to další poprvý.
Větší poprvý. Takový, který znamená mnohem víc než jen ryzost potěšení.
Takový, který by mohlo převrátit mou budoucnost a proměnit ji v úplně
novou barvu.
Zlehka se do ní vnořím.
„Harper,“ zasténám. „Tohle je…“
Slova mi vypoví službu. Prostě neexistují žádný, který by vyjádřily, jak
ohromnej pocit je vklouznout do ní. Obejme mě nohama a já ji zcela zaplním.
Vzpírám se nad ní, jak mnou lomcuje intenzita rozkoše. Podívám se jí do
tváře – rty se jí pootevřou a modrý oči se jí lesknou, když se dívá do těch
mých. Bože, tohle už je skoro moc. Ale toužím po tomhle spojení s ní jako po
kyslíku.
Přirazím a ona se zvedne. Vjíždím do ní a ona mě bere hlouběji. Našli
jsme dokonalej rytmus, poprvý zahalení do ticha. Na to, že jsme dva
mluvkové, jsme beze slov a mě nenapadá nic jinýho, co bych mohl říct. Jen
cítím. Teplo jejího těla. Tlukot jejího srdce. Jemnost jejího dechu na mé
tváři, když se spustím na předloktí. Pevněji zahákne kotníky a já přirážím
silněji, hlouběji.
Pohybuje se pode mnou, naše těla jako magnety hledající svoje protipóly.
„Co mi to děláš?“ řeknu při přírazu.
„To samý, co ty děláš mně,“ odpoví a přejíždí mi nehty po zádech, zatímco
se prohýbá v bocích.
„Řekni mi, že to taky cítíš.“ Zatnu zuby, protože je to tak kurevsky dobrý
a já jsem tak zatraceně blízko a v žádným případě nevystřelím dřív.
„Ano, bože, ano,“ vykřikne a to je tolik potvrzení, kolik právě teď dostanu
nebo kolik hledám. Pohupuje se do mě, chce víc a já jí to dávám. Dávám jí
všechno, co chce, a beru si ji tvrději, protože to chci taky. Tohle hluboký
spojení. To fyzický, který je mnohem víc. Objímám ji kolem ramen a ona se
přitahuje ještě blíž. Jsme tělo na tělo, když moje ruce vklouznou do jejích
vlasů.
„Nechci, aby to skončilo,“ zasténá.
„Ach bože,“ řeknu, když mě zalije vlna rozkoše. Její slova. Ničí mě.
Devastují mě. „Prosím, udělej se. Prosím, kurva, udělej se hned.“
Zrychluju tempo, jak mě přepadá touha. Svírá mi ramena, pak obličej
a rukou mi přejíždí po vousech, zatímco ji šukám a zároveň se s ní miluju. Je
se mnou tak volná, taková smyslů zbavená sexy kráska, chtivá a hladová,
když ji dovádím až na samou hranici možností.
Zaboří mi obličej do krku, líbá mě ledabyle a chaoticky, její dech se mění
v divokej a pak zavolá moje jméno. Ten zvuk na jejích rtech vyšle náboj po
mé kůži. Křičí pode mnou, dokud není omámená, smyslů zbavená
a nepropadne se do mě. Tak se cítí. Konečně ji tam můžu následovat a je to
taková úleva, když mnou pulzuje orgasmus, čeří se ve vlnách, svírá mě, když
se mi třesou ramena a celý tělo sebou škube.
Sténám, pořád jsem z ní v rauši, ztěžka vydechuju. Další výdech, když
vzrušení začíná vyprchávat.
 „Taky nechci, aby to skončilo,“ řeknu a moje ústa si nárokují její. Jestli ji
nepolíbím, řeknu jí to, a na to teď není vhodná chvíle. Před pár týdny mi to
dala jasně najevo a já miluju její výstřednosti. Polykám všechna slova svými
rty na jejích.
Jsem do ní tak zatraceně zamilovanej, že nesnesu pomyšlení na to, že to
skončí.
O pár minut později se vykutálím z postele a zamířím do koupelny, abych
se očistil. Popadnu žínku, navlhčím její konec teplou vodou a vrátím se k ní
na posteli, celý natažený, rozespalý a nádherný. Jemně ji očistím a ona se
hned sladce usměje.
„Děkuju,“ zamumlá a převalí se na bok. Hodím žínku do koše, vklouznu
k ní do postele a přitáhnu peřinu. Stráví se mnou noc poprvý a já doufám, že
to bude první z mnoha. Ovinu kolem ní ruce a přitisknu ji k sobě.
Políbím ji do vlasů, projedu jimi prsty a vím, že zítra můžeme zjistit, co to
přesně znamená. Můžu to říct za svítání, protože vím, že to tak chce.
Když to Harper řeknu, nesmí o tom pro ni být pochyb. Harper ví, že s ní
rád spím. Harper ví, že mě vzrušuje jako blázen. Nemůžu riskovat, že by si
myslela, že loď řídí endorfiny. Slova, který chci říct, potřebují, aby za nima
stála váha slunečního svitu, ne mdlá tma toho měsíčního.
Zítra jí všechno řeknu a budu muset říct i jejímu bratrovi, že jsem se
divoce, bláznivě, neúprosně zamiloval do sestry svýho nejlepšího kamaráda
a nedokážu si bez ní představit život.
Zatímco mi její dech v pravidelným, neměnným tempu přejíždí po paži,
trénuju. Políbím ji do vlasů a zašeptám: „Miluju tě, Harper Holidayová.“
 KAPITOLA 34
Harper je šampion ve spánku. Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by si
schrupnul tak jako ona.
I v soutěži spaní jako hvězdice válí a vůbec mě nepřekvapuje, že mě celou
noc střídavě chytala chapadly a kopala do mě svýma divokýma, vrtícíma se
nohama.
Ještě že mám velkou manželskou postel.
Ale i přes všechno to převracení a plácání se ta ženská ani jednou
nevzbudila. Ani na záchod. Ani aby si zívla. Ani nezvedla víčko, ani se
nezabořila hlouběji pod peřinu.
Teď je půl desátý ráno a já už jsem osprchovanej, oblečenej a piju ranní
kávu. Napadlo mě, že ji vezmu na snídani a řeknu jí, jak to cítím, ale
s takovou by to mohl být oběd.
Je pondělí a dnes budu pracovat z domova. Zamířím ke svýmu stolu,
a když počítač se zapnutím zahrčí, zazvoní mi telefon. Na displeji je
Tylerovo číslo. Okamžitě to zvednu.
„Ahoj, chlape, co je novýho?“
„Novinky jsou úžasné. A jsem dva bloky od tvého domu. Pohni zadkem
dolů a sejdeme se na kafe, abych ti to mohl říct osobně a pogratulovat ti.“
„Jako by se stalo.“
Když zavěsím, popadnu list papíru, nechám Harper vzkaz, že se brzy
vrátím a ať na mě počká, a vyrazím z budovy do přeplněný kavárny na
Columbově ulici. Tyler čeká u barovýho stolku, jeho námořnickej oblek je
nažehlenej a dobře mu padne, v rukou drží dva hrnky kávy.
Jeden ke mně přistrčí. „Nebudu ti za to účtovat ani svou hodinovou sazbu,
a káva je na mě.“
„Když se vzdáváš své hodinové sazby, musí to být skvělá zpráva, což mě
překvapuje, vzhledem k tomu, jak se Gino v pátek choval jako kokot,“ řeknu
a loknu si pití. Protože jsem nedopil to, co jsem měl doma, tohle mi bude
stačit jako náhrada.
Tyler zamítavě mávne rukou. „Koho zajímá ta drobná rozepře? Poslechni
si tohle, Nicku,“ řekne, položí mi ruku na rameno a odkašle si. „Chtějí ten
seriál přesunout do vysílání jedné ze sesterských stanic. Najdou ti ještě větší
publikum.“
Vykulím oči. „On si vážně myslí, že to ve vysílání poletí?“
 Tyler hrdě přikývne. „Časový slot v deset večer je pro ten seriál ideální.
A víš, jak to dneska s vysíláním v televizních společnostech chodí. Všechny
chtějí konkurovat LGO,“ zmíní nejžhavější prémiovou kabelovou síť.
„A tenhle seriál jim dává výhodu. Navíc ani nepotřebuje, abys dělal nějaké
zásadní tvůrčí změny. Možná tu a tam zmírnit nějaké sprosté slovo, ale nic,
co by ohrozilo integritu pořadu.“
S úlevou si oddechnu. Ne že bych měl v plánu se do něj pustit jako
estrádní umělec, ale je fajn, že můžu tu vizi naplnit.
„To od něj byla jenom póza?“
„Jo, říkal jsem ti to. Jen si z tebe dělal legraci. Snažil se tě udržet ve
střehu. A hele, už jsem se zmínil o tom nejlepším?“
„Ne. Řekni mi to,“ řeknu celej nedočkavej na další dobrý zprávy, protože
tohle je mnohem víc, než jsem čekal.
„Chce ti zvýšit odměnu o třicet procent. Cink cink.“
Zamrkám. „Do prdele.“
„Já vím, že?“ Tylerův úsměv je širokej jako Central Park. „A to teď ti
neplatí zrovna žádné drobné.“
„Ne, neplatí. Jejich šeky se dobře inkasují.“
„To ano. A chtějí ten přesun udělat co nejdřív. Dokonce si vymysleli
nějaké propagační klipy o změně času a plánují přechod na začátku nového
roku.“
To všechno zní úžasně. Všechno to zní fantasticky. Zní to taky příliš dobře
na to, aby to byla pravda.
Když Tyler otevře ústa, aby mi sdělil poslední novinku, ten instinkt se
potvrdí. „A ještě jedna věc,“ řekne ledabyle.
„O co jde?“
„Přesouvá seriál do Los Angeles.“
Je to jako rána do ledvin. Nemůžu mluvit. Spadne mi čelist a slova Los
Angeles mi zní v hlavě. Chytnu se okraje stolu, abych se uklidnil. „Los
Angeles?“ zaskřehotám, jako bych o týhle cizí zemi nikdy neslyšel.
„Tam sídlí vysílací síť. Chce tě tam taky. Země slunce a palem. To je moje
rodné město, ty šťastnej parchante.“ Tyler se blýskne zářivě bílým úsměvem.
Právě naservíroval fantastickej balíček k novýmu vyjednávání a zavázal ho
dokonalou mašlí, vzhledem k jeho lásce k západnímu pobřeží.
„Jo, Los Angeles je skvělý,“ řeknu, ale můj hlas je prázdnej.
Musí to vycítit, protože přejde do povzbuzujícího módu a poplácá mě po
rameni. „Tohle mění situaci, Nicku. Jsi hvězda a tohle je příležitost, která tě
vystřelí do stratosféry,“ zvedne ruku, aby to názorně předvedl. „Tohle je
řídký vzduch, člověče.“
„To je,“ reaguju monotónně, když se mi hroutí všechny plány. Ani ne jako
kovadlina, jen jako těžkej kámen v mejch útrobách.
Protože má pravdu. Je to úžasný, tak co je se mnou? Práce je to, co miluju
ze všeho nejvíc. Moje kariéra je moje vášeň a díky tomuhle seriálu se mi
splnily všechny sny. Ale když tu stojím uprostřed kavárny a právě jsem se
dozvěděl největší novinku svojí kariéry, nemyslím na práci.
Myslím na jedinou věc, kterou Los Angeles nemá.
Harper s roztaženýma rukama a nohama na mé posteli.
Los Angeles naprosto postrádá ženu, bez který, jak si právě uvědomuju,
nemůžu žít.
Polknu kávu, odložím hrnek a položím těžkou otázku. „Tohle všechno zní
skvěle. Ale jednu věc bych rád věděl.“
Tyler prakticky poskakuje na špičkách. „Cokoliv. Říkej.“
„Co když řeknu ne?“
Tylerova ústa se zformují do O. Pak se jeho výraz přemění na ale ne. „To
je právě ono. Na tvůj časový úsek už podepsal smlouvu na jiný pořad.“
Trvá mi pár vteřin, než tu zprávu strávím. „No, to mění situaci, že?“
 KAPITOLA 35
Když otevřu dveře, Harper si dává vlasy do culíku. Sedí na kuchyňské lince,
nohy má překřížený a kope nohou sem a tam. Na sobě má džíny, svetr a boty.
V tý obrovský tašce musí mít všechno ze svýho šatníku.
Když mě uvidí, na tváři se jí rozhostí zářivej úsměv.
„Ahoj.“ Zní radostně.
„Ahoj.“ Můj hlas oproti tomu váží dvě tuny.
Zamračí se. „Co se děje?“
Nadechnu se a strhnu náplast. „Přesouvají můj seriál do L.A.“
Sklouzne z linky a její boty s hlasitým zaduněním dopadnou na podlahu.
V očích se jí mihne překvapení. „Vážně?“
Přikývnu. Měl bych být šťastnej. Měl bych slavit. „Na vysílací stanici.
Lepší vysílací čas. Víc peněz. Víc diváků. Víc příležitostí k prodeji dalším
stanicím. A tak dál a tak dál. V podstatě bych měl vystaráno na celej život.“
Přikývne a polkne. Pak vydechne. Nadechne se. Podívá se dolů. Pohrává
si s rukávy svetru.
Harper normálně není ten typ.
Zvedne bradu. Její výraz je tvrdej, ale v mžiku je její tvář obrazem
vzrušení. Přesně taková by vám naskočila ve výsledcích, kdybyste si googlili
„nadšenou tvář“.
„To je úžasný. To je neuvěřitelný. Vždycky jsem věděla, že budeš ještě
větší hvězda.“ Zmenší tu několikacentimetrovou vzdálenost mezi náma
a v blahopřejným objetí kolem mě ovine ruce.
Je to dobrej pocit, držet ji takhle, ale taky úplně špatnej. Protože takhle by
tahle chvíle neměla vypadat. Objímá mě, jako by mě objímala Spencerova
sestra.
Oddělím se od ní. „Musel bych se přestěhovat do L.A.“
„Zní to tak,“ řekne a přísahal bych, že čipernost v jejím hlase je vynucená.
„Harper,“ řeknu, jenže nevím, co bude následovat. Jak je možný, že můžu
každej týden psát a kreslit všechny ty příběhy, ale vymyslet, co tý ženě říct,
mě vyvádí z míry? No jasně. Protože můj seriál je komedie a můj život se
teď zoufale snaží napodobit romanci, jen nemám ponětí, jak ta funguje. Jak se
sakra někdo dostane od posraný chvilky ke šťastnýmu konci? „A co my?“
„A co my?“ opakuje, oči upřený na mě. Její tělo je napřímený, napjatý
a možná jako by z ní vibrovalo očekávání.
„Co se s náma stane, když odjedu do L.A.?“
 „Nicku…“ Nadechne se, jako by to potřebovala na nabrání energie.
„Tohle je pro tebe obrovská příležitost.“
„Jo, já vím. Ale tohle,“ říkám a ukazuju od ní ke mně a zpátky. Proč se
nikdo nikdy nezmíní o tom, jak těžký je obnažit svoje srdce? Je to jako
odloupnout vrstvu kůže. „Tohle teprve začíná, ne?“
Přikývne, ale neřekne nic. Sevře rty a ty vytvoří linii. Podívá se na
hodinky. „Já, ehm, mám schůzku. Úplně jsem na to zapomněla. Chodím na
jeden kurz. Nový triky a tak. Měla bych jít. A prádlo. Musím vyprat prádlo.“
Ne, chci zakřičet. Nemůžeš jít. Řekni mi, ať nechodím. Řekni mi, že mě
chceš víc, než dokážeš unýst.
Ale proč nemůžu říct ani tyhle věci? Snažím se mluvit, ale nic ze mě
nevyjde. Zkouším to znovu. „Harper, chci tomu s tebou dát šanci.“
Nakloní se ke mně a já zanořím nos k jejímu krku a přičichnu k ní. Voní
jako moje mýdlo. „Já taky, ale…“ Zastaví se a zvedne obličej. „Tohle je
úžasná nabídka. Musíš ji přijmout. Musíš jet do L.A.“ Poklepe si na zápěstí.
„Opravdu musím jít. Už je tak pozdě.“ Popadne tašku, hodí si ji na rameno
a zamíří ke dveřím. „Napíšu ti později.“
Odchází a já se chci nakopnout za to, že jsem poslouchal její slova
v Peace of Cake. Ať už je to lacinej moment, nebo ne, měl jsem jí včera
večer říct, co cítím. Měl jsem jí to říct dřív, než jsem se dozvěděl o tomhle
osudovým zvratu. Pak bych věděl doopravdy, jestli cítí totéž.
Seru na dokonalej okamžik. Seru na čekání. Nemám žádnej plán a je mi to
jedno. Následuju ji chodbou a zavolám její jméno, když mačká tlačítko
výtahu. Když k ní dorazím, přestanu blbnout a prostě jí řeknu pravdu. „Jsem
do tebe zamilovanej, Harper. Když mi řekneš, abych nejezdil, tak nepojedu.“
Vykulí oči, několikrát zamrká a pak si přitiskne ruku na rty, jako by v sobě
něco zadržovala.
„Řekni to. Prostě řekni, cokoli chceš říct,“ nabádám ji a ani nevím, jestli
po ní chci, aby mi odpověděla miluju tě, nebo aby řekla nejezdi do L.A.
Možná obojí.
Výtah přijíždí s tichým cinknutím. Dveře se otevřou. Udělá krok. Chytnu ji
za ruku, abych ji zastavil. „Řekni to.“
Sundá si ruku z úst. Zvedne bradu. Promluví jasně a jednoduše. „Nemůžu
ti říct, abys do L.A. nejezdil.“
Když jsem onehdy v taxíku cítil, jak se mi sevřelo srdce? To není nic ve
srovnání s touhle chvílí. Ten pitomej orgán v mým hrudníku udělá kráter,
klesá k zemi jako meteorit, kterej se zřítí na Zemi. Chci ji zastavit, přimět ji,
aby zůstala, aby mi to vysvětlila, ale dveře se zavírají a já jsem ztuhlej jako
socha. Výtah se řítí dolů a Harper mi láme srdce.
Kopnu do zdi a bolí to jako prase. „Do prdele,“ zamumlám.
Vrátím se do svýho bytu, napochoduju k oknu a zírám na ulici, dokud
nevyjde z haly na Central Park West.
Jednou si otře rukou tvář. Pak znovu. Zrychlí tempo a za chvíli je z ní rudá
šmouha a moje hruď po ní bolestně touží.
Láska je na nic.
Nemám ponětí, co říct, co potřebuje slyšet, ani co budu sakra dělat. Ani
nevím, na koho se obrátit o radu.
Ale tahle záležitost se pro mě vyřeší o něco později, když zazvoní vrátnej.
Vzplane ve mně naděje, že se vrátila. Jenže, když se zeptám, kdo tam je, je to
ten druhej z Holidayů.
 KAPITOLA 36
Spencer vytáhne stoličku, posadí se na ni a na kuchyňskou linku pleskne
bílou igelitovou tašku z Duane Reade. Nic neříká, když otevírá úchyty
a metodicky vyndává jednotlivý položky.
Krabičku oranžový barvy na vlasy a holicí strojek.
„Do prdele,“ povzdechnu si ztěžka, když do mě vrazí nová a stejně hnusná
emoce. Hanba. Lhal jsem mu a on to ví.
Nakloní obličej, pohladí si bradu a upřeně se na mě zadívá. „Řekni mi,
proč bych ti neměl uprostřed noci oholit hlavu a obarvit obočí na oranžovo.“
Projedu si rukou vlasy a vyfouknu dlouhej proud vzduchu. Pak jen pokrčím
rameny. „Žádnej mě nenapadá.“
Zamračí se. „Vážně? To je všechno, co máš?“
Na znamení kapitulace natáhnu ruce. „Na to máš plný právo,“ řeknu a můj
hlas je prázdnej. Protože koho to teď vlastně zajímá?
Poškrábe se na hlavě. „Zahrával sis s mojí sestrou a to je všechno, co mi
řekneš?“
„Co chceš, abych udělal?“ vyštěknu. „Popřel to? Ptal se tě, jak to víš?“
„Umm,“ začne a nemá slov. Opravdu čekal, že to popřu.
„Hele,“ řeknu, protože na to teď nemám náladu. „Jsem si jistej, žes na to
přišel. Určitě jsi mě viděl, jak s ní tancuju na tvý svatbě. Že jo? Mám
pravdu?“
Přikývne a v jeho zelenejch očích se zračí jakýsi překvapení, že se z týhle
konfrontace nesnažím vykroutit. „Charlotte se o tom zmínila a já jí říkal, že to
v žádným případě. Tak jsme se o to vsadili a já jsem přišel, abych jí dokázal,
že se mýlila. Ale do prdele. Opravdu se tu něco děje?“
Přikývnu a pak zavrtím hlavou. „Dělo. Ale neděje. Já nevím. Tak či onak,
pomsti se.“
Vytřeští oči. „No tak. Vážně?“ zeptá se a teď je to on, kdo je ve fázi
popírání.
„Podívej, je mi to líto, ale není mi to líto,“ řeknu a hlas se mi zvýší, když
se opřu o ledničku a projede mnou frustrace, vztek a smutek.
Roztáhne ruce doširoka v gestu co se děje. „Jak se to kurva stalo?“
Podívám se na něj. „Nebudu se pouštět do detailů.“ Do toho, jak to začalo,
nikomu nic není. Slíbil jsem Harper, že to nikomu neřeknu, a ten slib
nehodlám porušit, i když považovala za vhodný rozetnout mi srdce na dvě
půlky tím svým rozloučeným typu klidně si odjeď do L.A.
 „Zahráváš si s mojí sestrou a tohle je tvoje odpověď?“ Jeho tón potemní
a je teď zjevně naštvanej.
„Je to soukromý, jasný? Je to soukromý a je to osobní.“ Odstoupím od
lednice, přitisknu ruce na linku a zadívám se mu do očí. Myslel jsem, že ho
budu muset požádat o souhlas, abych se mohl zamilovat do jeho sestry, ale
teď vidím, že to, co se stalo s Harper, není o jeho svolení. Dokonce to není
ani o něm. Tuhle část jsem pochopil úplně špatně. Byla tabu, jen když mi na
ní nezáleželo. Záleží mi na ní tak zatraceně moc, že nevím, co si s tím
přebytkem citů k sestře svýho nejlepšího kamaráda počít. Je načase, aby to
věděl. „Stalo se to a stalo se to znovu, a teď jsem tady.“ Poklepu si na hrudní
kost.
„Miluji tvou sestru. Tak tady to máš. Vyndej barvu na vlasy a ohol to. To
je fuk. Nic to nezmění na tom, že jsem jí řekl, že ji miluju, a ona mi řekla, že
můžu odjet do L.A.“
„Páni.“ Spencer zavrtí hlavou, jako by měl vodu v uších, a pak udělá
znamení na oddechovej čas. „Vrať se zpátky. Zamiloval jsem se a L. A. Začni
od začátku.“
Ať už v něm vzplála jakákoli zlost, zdá se, že se utišila.
Nezačínám od začátku. Nesdílím podstatu. Ale poskytnu mu základní
ingredience svýho života šťastnýho bastarda a problémů prvního světa.
„Podívej, tady je pravda. Už nějakou dobu k ní něco cítím. Snažil jsem se to
popírat. Snažil jsem se to ignorovat. Ale čím víc času jsem s ní trávil, tím
těžší bylo s tím bojovat. Nejdřív jsem se tě nezeptal, protože to, co se dělo,
se týkalo jí a mě. Tím neříkám, že je to v pořádku. Říkám, že takhle to bylo,
a nelituju toho, jak se cítím. Všechno se vyjasnilo, když jste byli na
líbánkách. Jak moc mi na ní záleží. A jak moc ji miluju. A zakopanej pes je
teď v tom, že když jsem jí to řekl, ani s ní nemůžu být.“
Zamračí se. „Proč?“
„Přesouvají můj seriál do L.A. Gino už dal můj vysílací čas někomu
jinýmu. Jestli chci v seriálu pokračovat, tak buď Kalifornie, nebo konec.“
Povzdechnu si. „Nečekám, že mě budeš litovat. To nečekám od nikoho.“
Prohrábnu si rukou vlasy a ztiším hlas. „Já jen chci tu holku a nemůžu ji mít.“
Spencer si taky povzdechne. „Člověče,“ řekne se soucitem v hlase. „Ještě
není ani poledne a musíme si dát skotskou, protože není nic horšího než se
zamilovat.“ Sáhne po barvě na vlasy a holicím strojku a hodí je zpátky do
tašky.
„Dostanu milost?“ zeptám se s cuknutím rtů.
 Přikývne.
„Nejseš nasranej?“
Srovná mě pohledem. „Kámo, zamiloval jsem se do svý nejlepší
kamarádky a obchodní partnerky. Chápu to. Láska se prostě kurva stane
a zničehonic tě bací. A ty – ty ses zamiloval do mý ségry. To ti nemůžu
vyčítat. Nemůžu se na tebe zlobit, že máš dobrej vkus. Kromě toho už takhle
trpíš za to, že seš zamilovanej, i bez toho, abych ti dělal naschvály.“
Jednou se zasměju. „Láska je kurva.“
„Copak nevím, jak drsná může být? A proto je zatraceně dobře, že tohle
můžu vrátit do Duane Reade.“ Jeho výraz zvážní. „Ale poslyš, musím ti něco
říct. Víš, proč jsem se předtím choval jako blbec, když jsem nechtěl, abys
byl s Harper?“
„Protože si myslíš, že pro ni nejsem dost dobrej?“
„To kurva ne,“ odfrkne si. „Seš asi jedinej chlap, kterej si mou sestru
skutečně zaslouží, a moje sestra je úžasná.“
Podaří se mi nepatrně se usmát. „Já vím. Vážně je.“
„Tohle všechno jsem ti řekl, protože jestli jí zlomíš srdce,“ řekne ostře
a ukáže na mě prstem, „tak tě ztratím jako kamaráda. A já tě potřebuju,
Nicku. Ale stejně bych tě musel zabít za to, žes jí ublížil.“
„To je tak nějak to nejhezčí, cos mi kdy řekl. Svým zvláštním způsobem.“
„Já vím.“
„Ale Spencere? Nechci Harper ublížit.“ Podívám se mu do očí, aby věděl,
že to myslím stejně vážně jako on. „A nechci jí zlomit srdce. Chci ji jen
milovat. A klidně se mi za to můžeš posmívat. Ale je to pravda.“
Odsune stoličku, vstane a poplácá mě po zádech. „Dobře. Nechtěl jsem,
aby to došlo až sem, ale očividně musíme zavolat posily.“
„To je kdo?“
Střelí po mně pohledem, jako by odpověď byla jasná. „Charlotte. Myslíš,
že já ti pomůžu přijít na to, jak ji dostat zpátky? Mám štěstí, že jsem
Charlotte přesvědčil, aby si mě vzala. Na tohle potřebuješ velký zvíře.“

°°*°°
Fido na mě zírá, jako by znal všechna moje tajemství, zatímco Charlotte
poslouchá příběh mý neopětovaný lásky z pohovky.
„Tak si to ujasněme,“ řekne Charlotte a zívne. Je unavená z jejich cesty,
ale ochotná řešit můj ubohej milostnej život. Spencer je vedle ní. „Ona tě
povzbudila, abys usiloval o tu nejúžasnější kariérní příležitost, jakou jsi kdy
měl?“
„Ano.“
„A je si dobře vědoma toho, že tvůj seriál je to, co miluješ ze všeho
nejvíc.“ Charlotte na mě zírá.
„Opravdu?“
„Jasně, to ví každej.“
„Vážně?“
Obočí se jí zvedne. „Nicku, není to nic špatnýho. Je to pravda. Miluješ
svou práci, miluješ kreslení komiksů a miluješ Dobrodružství pana
Orgasma. A Harper to moc dobře ví.“
„Asi jo.“ Vzpomenu si na náš následný rozbor po Harpeřině pseudorande
s Jasonem, kdy se mě zeptala, čeho se nejvíc bojím. Moje odpověď? Že se to
všechno rozpadne – práce, seriál, úspěch. A pak, když jsme odvezli Serenu
do nemocnice a ona se mě zeptala na děti v budoucnu. Moje odpověď znovu
podtrhla, že seriál je moje opravdová láska. Soustředil jsem se dost na
práci, na svý zaměstnání a na seriál. Takovej je můj život od doby, kdy
jsem dokončil vysokou, a mám to rád.
Což znamená… cink, cink, cink… Harper Holidayová má všechny důvody
věřit, že bych pro práci udělal cokoli. Šel bych kamkoli za svým seriálem.
Nemá důvod myslet si něco jinýho.
Charlotte to potvrdí svým dalším hodnocením. „Ví, že tvoje práce –
pochopitelně – byla středobodem tvýho vesmíru od tvých dvaceti let.“
Znovu přikývnu a Fido využije příležitosti, protáhne se Charlottě přes klín,
převalí se na záda a nabídne jí svoje břicho k pohlazení. Je to taková mužská
děvka.
„Ale,“ řeknu a zatřepu prstem, když vytáhnu další důkazy, „řekl jsem jí, že
ji miluju, a ona řekla: ‚Nemůžu ti říct, abys do L.A. nejezdil.‘ Neřekla, že mě
miluje.“
Charlotte nad mýma obavama mávne rukou. „O to nejde. Snaží se ti ukázat,
že tě podporuje. Nechce, aby ses rozhodoval podle ní.“
„Jak bych to asi dělal?“
„Tím, že jedním dechem vyhrkneš, že ji miluješ, a zároveň jí řekneš, že se
stěhuješ do L. A.,“ řekne Charlotte klidně a pohladí Fida.
„A to znamená, že ji nutím, aby rozhodla?“
„Ano, a jí na tobě záleží, takže chce, abys mohl svobodně učinit správné
rozhodnutí pro sebe,“ řekne a ukáže na mě.
 Přimhouřím oči. „Jak víš, že jí na mně záleží?“
„Když jsi jí řekl o téhle nové příležitosti, naléhala na tebe, abys ji využil.
Přesto si nějak myslíš, že to znamená, že jí na tobě nezáleží? Chápu to
správně?“
Spencer se široce usměje a obejme ji kolem ramen. „Moje žena je skvělá,
že?“ „Tak můžeš nám říct, co to všechno znamená?“
Charlotte protočí oči. „Vy dva jste takoví bimbasové. A já vás oba miluju.
Samozřejmě každého jiným způsobem.“
„Doufám, že různými způsoby,“ dopáleně řekne Spencer.
Charlotte se ke mně otočí. „Jak ses cítil, když jsi byl s ní? Zdálo se ti, že
ona to cítila stejně?“
Spencer si zacpe uši. „La, la, la. Nechci to slyšet.“
Zatímco si dál brouká, řeknu Charlotte víc, než bych mu kdy přiznal. „Ano,
zdálo. Úplně. Byli jsme synchronizovaní. Víš? To, jak se na mě dívala. Věci,
který říkala…“ Hlas se mi vytratí. Neřeknu jí, jak jsem se včera v posteli
s Harper cítil, ale vím, že ona se musela cítit stejně.
Řekni mi, že to taky cítíš.
Pouhá vzpomínka na včerejší noc mě potěší.
Přehrávám si chvíle v taxíku, než odjela z Manhattanu, a jak jsme si
konečně přiznali, jak moc se chceme vidět.
Přetočím si, co Harper řekla poté, co narazila na Jillian. Myslel jsem si,
že se mě snaží zaškatulkovat do zóny přátelství. Ale co když se snažila
o totéž, co já – ujistit se, že jsme aspoň něco? Že se navzájem neztratíme?
Protože něco je lepší než nic. Přehrávám si všechny chvíle, který jsme spolu
sdíleli – jak mě požádala, abych ji vzal na nádraží, protože mě chtěla vidět,
jak se po půlnoci objevila v plášti, jak mi přinesla zmrzlinu a dala mi prací
prášek a tužky, jak mě vzala do showroomu se sprchama, jak přišla na
Ginovu oslavu a jak uspořádala zápas v bowlingu, jak mi splnila moji
fantazii s knihovnicí, a dokonce si kvůli mně oblíkla spodní prádlo.
Panebože, to fantastický, božský, hříšný prádlo, jaký nosí, mě přivádí
k šílenství. Vzrušuje mě a dělá mě šťastným a inspiruje mě a…
Charlotte přeruší moje snění. „Myslím, že otázka není, jestli ti má říct,
abys do L. A. nejezdil. Otázka je, jestli tam chceš jet ty. Jestli chceš jet do
L.A., možná bys ji měl požádat, aby jela s tebou.“
Je skvělá. Naprosto skvělá. Udělal jsem to všechno špatně a musím
napravit ten nepořádek, kterej jsem nadělal. Postavím se. „Máš pravdu.
Musím jít.“
 Políbím ji na tvář, poplácám Spencera po rameni a podrbu Fida pod
bradou. Povýšeně povytáhne obočí, ale já vím, že to schvaluje, protože
milujeme stejnou holku. Když odcházím, Charlotte se otočí na Spencera
a řekne: „Vyhrála jsem. Gumoví medvídci jsou dneska na tebe.“
Když odejdu, jedu taxíkem do svýho domu, vezmu si nějaký složky a pak
zamířím do Tylerovy kanceláře, kde mu řeknu, že to Ginovi nežeru.
 KAPITOLA 37
Kdyby to byl jeden z milostnejch románů J. Cameronové, najal by si hrdina
letadlo, aby na modrý plátno nad náma napsal hrdinčino jméno. Nebo by
zastavil letadlo u brány a vyznal jí lásku. Možná by dokonce ženě, kterou
vroucně miluje, řekl na velkoplošný obrazovce uprostřed haly při zaplněným
baseballovým zápase, že má oči jen pro ni.
Ale tohle je můj život a Harpeřin život.
Jedna věc, kterou jsem si o ženě, do níž jsem blázen, jistý, je to, že ačkoli
má možná ráda polibky na veřejnosti, na veřejný vyznání lásky si nepotrpí.
Proto nic z toho neudělám. Nekoupím květiny. Ani čokoládu. Ani balónky.
Ani plyšovýho medvídka. Nevezmu kazeťák a nepustím jí za oknem Petera
Gabriela. Místo toho s obálkou osm krát dvanáct v ruce zamířím k jejímu
domu a zmáčknu tlačítko od jejího bytu.
Zvoní a zvoní a zvoní.
Zhluboka se nadechnu.
Možná je ve sprše. Podívám se na hodinky. Jsou dvě odpoledne.
Znovu zazvoním.
A zvoní a zvoní a zvoní.
Vytáhnu ze zadní kapsy telefon. Možná jsem měl nejdřív zavolat. Rozhodně
jsem měl nejdřív zavolat. Tohle bylo kurevsky hloupý. Mohla by být
kdekoliv. Mohla by mít kouzelnický představení.
Dobře, možná ne v pondělí odpoledne.
Počkat. Lusknu prsty. Říkala, že jde na kurz. Pak pere prádlo. Odemknu
displej, abych jí zavolal, a když vidím zprávu od ní, rozbuší se mi divoce
srdce. Zadržím dech a otevřu zprávu.
Zjistím, že nedělá nic z výše uvedenýho.
Princezna: Kde jsi? Vrátnej zvoní a zvoní a zvoní.
Po týhle zprávě následuje další.
Princezna: No, můžeš být kdekoli. Asi jsem mohla zavolat. Můj telefon je
přece obousměrnej.
Srdce mi při jejích slovech poskočí. Je u mě doma. Do prdele, je u mě
doma. Vytočím její číslo, ale než stihnu zmáčknout volat, telefon se
rozezvoní. „Jsem u tvýho domu,“ řeknu, jakmile zvednu její hovor.
 „Já u tvýho,“ řekne a v jejím hlase slyším něco jako lehkost, jako naději.
Chci pevně sevřít v rukou tu možnost, co by to mohlo znamenat.
„Mám nápad,“ rychle přemýšlím. „Sejdeme se uprostřed?“
„Tak na Osmdesátý čtvrtý ulici?“ Ona bydlí na Devadesátý pátý a já na
Sedmdesátý třetí.
„Miluju, když počítáš. Ano, sejdeme se na rohu Central Parku
a Osmdesátý čtvrtý.“
„Jedeš tam Uberem, nebo jdeš pěšky?“
„Pěšky.“
O deset minut později stojím u vchodu do parku, pod bronzovými a vínově
červenými listy třešně, kolem sviští odpolední provoz.
Popocházím, čekám na ni, hledám ji, dokud ji nevidím, jak rychle jde
a prakticky ke mně běží.
Srdce mi buší jako divokej pták a já nevím, jak se mi může udržet v hrudi.
Netuším, co mi chce říct, proč byla u mě doma nebo co se děje, ale už je
tady. Přišla mě hledat a naposledy mě přišla hledat na začátku naší první
opravdový společný noci.
Podzimní vánek jí čechrá vlasy, rudý prameny jí vlají kolem tváří, když
kráčí přímo ke mně, dívá se mi zpříma do očí a řekne: „Jsem do tebe
zamilovaná, Nicku. Jestli mě požádáš, abych šla s tebou, tak půjdu.“
A moje srdce, přísahám, mi vyskočí z hrudi do jejích rukou, kde ho může
držet navždy, protože jí patří. V tu chvíli se do ní zamiluju ještě hlouběji.
Vezme mi tváře do dlaní a řekne víc, než vůbec stihnu promluvit. „Nic
jsem neřekla, když jsi mi to ráno řekl, protože jsem chtěla, aby to bylo tvoje
rozhodnutí,“ řekne a její modrý oči se upírají na moje. „Proto jsem hned
odešla, abys mohl svobodně učinit rozhodnutí, který ti bude vyhovovat.
Nechtěla jsem, aby sis o mě dělal starosti nebo aby sis myslel, že kvůli mně
musíš odmítnout něco, co máš rád. Ale celou dobu jsem byla zničená,
protože cítím to samý, co ty. A vím, jak moc to pro tebe znamená, a ty
znamenáš moc pro mě a chci, abys věděl, že bych šla s tebou. Protože tě taky
miluju.“
Nemůžu ji nepolíbit. Skloním svoje ústa k jejím, otřu se rty o její
a políbím ženu, kterou miluju a která zároveň miluje mě.
New York a podzim. Harper a já. Láska a přátelství.
Jsem tak zatraceně šťastnej, že se to nedá zadržet. Není možný, abych
v sobě všechnu tu radost udržel. Líbáme se a líbáme a líbáme a já nemůžu
přestat.
 Propletu ruce do jejích vlasů, hebký, jemný prameny se mi rozlévají po
prstech, když ji líbám před Central Parkem, uprostřed, kde jsem se s ní
potkal.
Jenže není třeba dělat kompromisy. Není třeba, aby se kvůli mně čehokoli
vzdávala. Když polibek přeruším, jsem malátnej a usmívám se jako
zamilovanej blázen, kterým jsem.
„Nemůžeš jít se mnou,“ řeknu a jak se jí v očích mihne smutek, její výraz
se promění.
„Proč?“ hlas se jí zlomí.
Přitisknu jí prst na rty. „Protože nejedu.“
„Cože?“ Plácne mě do hrudi. „Zbláznil ses? Tohle je životní příležitost.“
Pokrčím rameny. „Možná je. Možná ne. Teď mě ten seriál nezajímá. Seriál
mi dal všechno, co jsem si kdy mohl přát, ale nedal mi tebe. Celej život jsem
miloval kreslení víc než cokoliv jinýho. To bylo to, co jsem miloval nejvíc,“
řeknu a rukou jí projíždím vlasy. „Až do tebe.“
Zachvěje se. „Přestaň. To je šílený.“
Zavrtím hlavou. „Není to šílený. Je to pravda. Může být další seriál. Další
ty už nebudeš.“
Přitáhne si ruku k ústům, jako by se snažila zakrýt chvění rtů. Ale slza,
která jí sklouzne po tváři, ji prozradí.
„Harper, miluju tě víc než Dobrodružství pana Orgasma. A nemůžu po
tobě chtít, abys opustila New York.“
„Ale já bych jela. Udělala bych to kvůli tobě. V tom, co dělám, jsem
opravdu dobrá a všude jsou maminky, který by mě najaly. Stačí jedno
doporučení a v L.A. bych měla úspěch.“
„Já vím,“ řeknu tiše a je to pravda. Má pravdu. Mohla by se přestěhovat
a nějak to všechno zvládnout. „Ale já New York taky miluju. A chci být
s tebou tady na Manhattanu. Tohle je náš domov a ty jsi to, co si nemůžu
dovolit ztratit. Ne ten seriál.“
„Tak co se stane?“
Pokrčím rameny. „Řekl jsem Tylerovi, aby tu nabídku odmítl. Gino si
myslí, že mě má v hrsti, ale nemá. Protože věc se má tak. Gino je blbec a já
pro něj nerad pracuju. Myslí si, že mě vlastní, protože mě našel, ale ten
seriál je přenosnej. Půjde kamkoli. Gino možná vlastní všechno, co jsem
vytvořil doteď, ale cokoli dalšího se z toho stane,“ – zastavím se a poklepu
si na spánek – „je tady. Patří to mně. Je to můj výtvor. A Tyler i já si
myslíme, že to bude chtít někdo jinej. Dívá se po kupcích.“
 „To ses rozhodl ještě předtím, než jsi o nás věděl? Ještě předtím, než jsem
ti řekla, že to cítím stejně?“ zeptá se a její tón podbarví údiv, když mi položí
ruce na ramena.
„Někdy musíš jít s kůží na trh a dát v sázku své srdce. Jako jsi to právě
udělala pro mě,“ řeknu tiše.
„Jako jsi to ty udělal pro mě,“ řekne a její rty se zkroutí v úsměvu, kterej
se shoduje s mým. Těm rtům se nedá odolat. A já už jí nemusím odolávat…
ne že bych v týhle lekci někdy dostával dobrý známky. Ale teď mám volnou
ruku v tom, abych ji mohl pořádně líbat. Znovu se zmocňuju jejích rtů
s majetnickým pocitem, kterej pramení z jistoty, že je moje.
Když přerušíme polibek, vezmu ji za ruku a vedu ji k lavičce v parku, kde
se posadíme. „Mám takovej novej nápad. Chci ti ho ukázat. Inspirovala mě
k tomu jedna sexy princezna, kterou miluju.“
Předstírá zvědavej pohled. „Kdo by mohla být ta sexy princezna?“
„Napadlo mě to, když jsme šli poprvý na bowling,“ řeknu, sáhnu do
obálky a vytáhnu kopie komiksovejch proužků, na kterých jsem pracoval.
I když práce je sotva to správný slovo. Lepší je Hra, protože kreslit Harper
mě vždycky bavilo. „Představoval jsem si tě jako šíleně sexy mechaničku.“
Ukážu jí první. Zasměje se a podívá se na mě. „To jsem já?“
Přikývnu.
„Jsem dost prsatá,“ řekne tak trochu pyšně a zavrtí hrudníkem.
„Jo, to jsi.“
„A já jsem mechanička?“
„V tomhle komiksu ano.“
„Uvědomuješ si, že ani neumím řídit?“
Na řadu přichází můj smích. „Jak jsem říkal, L.A. by pro nás bylo hrozné.
Jsi taková Newyorčanka.“
Ukážu jí zbytek komiksů, který jsem nakreslil – návod, jak posílat
esemesky, vtip o promazání, mechaničku v plášti a mnoho dalších. To, co
začalo jako náhodný čmáranice, se změnilo v začátek dějový linie příběhu.
Její oči jsou doširoka otevřený a plný něčeho jako údivu, když si dává na čas
a studuje každej z nich.
„Vzpomínáš, jak ses mě ptala na tajemství, jak nakreslit skvělej komiks?“
připomenu jí.
Vzhlédne od mojí práce. „Vzpomínám. Říkal jsi, že se ti musí líbit to, co
kreslíš.“
 „To je pravda. Ale musím to pozměnit. Ještě víc pomůže, když to, co
kreslíš, miluješ.“ Ťuknu na poslední, na kterým loutka okukuje mechaničku
v plášti.
Rty se jí zvednou v úsměvu. „To jsi ty?“
Pokrčím rameny. „Možná. Nevím. Ale s touhle loutkou mám hodně
společnýho. Má nemravnou mysl a ráda tajně pokukuje po jistý nádherný
zrzce.“
Rozesměje se. „Miluju tě a ty tvoje oplzlý komiksy a tvůj šílenej mozek
a to, že mě vidíš jako mechaničku, i když jsem kouzelnice.“
To poslední slovo mi připomene něco, na co jsem, pokud jde o tuhle ženu,
nikdy nepřišel. „Řekni mi něco. Dřív jsem si myslel, že se ti nelíbím, protože
jsi v mé přítomnosti nikdy nebyla princezna Trapná. Znamená to, že se tvoje
pocity změnily, když jsi řekla, že“ – odmlčím se, abych prsty načrtl
uvozovky – „ses vyléčila ze své malé potíže?“
Potutelně se usměje a zavrtí hlavou. „Ne.“
„Tak kdy?“ zvědavě se zeptám.
„Nikdy jsem s tebou neměla problém mluvit.“ Vjede mi rukou do vlasů
a v očích má pohled plnej rošťáctví. „Chceš znát tajemství tohohle malýho
triku?“
„Jo, chci. Nikdy mi to nešlo na rozum.“
„Dávej pozor, protože já neprozrazuju, jak svoje triky dělám.“
„Poslouchám.“
Zvedne bradu. „Trénování.“
„Jak to myslíš?“
Její hlas je slaboučkej a zranitelnej. „Mám roky praxe. Líbíš se mi
odjakživa. Když jsme byli mladší, byl jsi můj kamarád a vždycky jsi byl tak
hezkej. Nikdy jsem se vedle tebe necítila trapně, protože jsem tě znala tak
dlouho. Předstírat, že do tebe nejsem zamilovaná, byl ten nejlepší trik, jakej
se mi kdy povedl.“
Nechám její přiznání vstřebat a svým způsobem to dává smysl, když si
vzpomenu na všechny ty komplimenty, který mi v posledních týdnech složila.
Přesto jsem tak trochu ohromenej a taky vyděšenej. „To myslíš vážně?“
„Vždycky jsem pro tebe měla slabost, Nicku,“ řekne a tváře jí zbarví rudý
skvrny.
Rozlívá se ve mně novej příval štěstí. „Udělej pro mě jednu věc, Harper.“
„Říkej.“
„Nikdy to kouzlo neruš.“
 „To neudělám,“ řekne, vezme mě za ruku a proplete svoje prsty mýma.
Stiskne a dodá: „To je důvod, proč mi líbání a milování s tebou nikdy
nepřipadalo jako lekce. Nepřipadalo mi to jako trénování, Nicku. Vždycky
mi to připadalo opravdový.“
V hrudi mám hřejivou záři a jsem si jistej, že jsem ten nejšťastnější chlap
na světě, protože je tahle holka moje. „Pro mě to taky bylo vždycky
skutečný,“ řeknu tiše. „Vždycky to byla pravda.“
Nakloní se pro další polibek a pak se na mě šibalsky usměje. „Takže mě
opravdu miluješ, co?“
Zasměju se. „Opravdu tě miluju.“
„Jsem šťastná holka.“
Spokojeně si povzdechnu. „Tohle bylo perfektní odpoledne. Je jen jedna
věc, která to může vylepšit.“
„Dort?“ zeptá se dychtivě.
„Ten a ještě něco.“ Zahýbu obočím. „Chceš odsud vypadnout?“
Stiskne mi prsty. „To si piš.“
Vezmu ji k sobě domů, a jakmile se za náma zavřou dveře, svlíkáme se
navzájem, strháváme ze sebe oblečení, chytáme se za vlasy a řítíme se do
mýho pokoje.
Během chvilky mi přitiskne zápěstí k matraci, spustí se na mě a krásně
a tvrdě na mně jezdí, zatímco slunce klesá na obloze. Přebírá kontrolu, její
boky krouží, záda se prohýbají, rty se jí rozevírají, jak se pohybuje nahoru
a dolů. Ona udává rytmus a já dělám to co ona a sleduju každý zachvění
jejích víček, každý poskočení jejích prsou. Brzy se skloní níž, přiblíží
obličej k mýmu a zašeptá mi do ucha: „Prostě tě miluju.“
„Já tě taky prostě miluju,“ řeknu, když ji k sobě přitáhnu, a žena, které si
cením, se se mnou rozpadá na milion kousků, když se spolu zase uděláme
zároveň.
Ještě chvíli ležíme v posteli, povídáme si a dotýkáme se, dokud mi
nezazvoní telefon. Je to Serena a je doma z nemocnice. O něco později se
u ní a Jareda zastavíme a předáme jim dárky pro jejich syna. Pojmenovali ho
Logan. Pak jdeme s Harper do Peace of Cake, abychom oslavili, že jsme
spolu.
Je to rande. Rozhodně je to rande.
Počkat. Je to mnohem víc. Je to pro nás začátek novýho příběhu. Příběh
týhle velký lásky mýho života.
 EPILOG
O několik měsíců později
Kývají se. Naklánějí se. Pak s hlasitým rachotem spadne všech deset
kuželek. Harper zvedne ruce do výšky a vykračuje si to ke mně.
„Strike!“
Plácnu si s ní, i když mě zrovna drtí.
„Řekni to,“ řekne laškovně a přitom mi ovine ruku kolem krku.
„V bowlingu mi pokaždý nakopeš zadek,“ řeknu a opakuju pravdu o našem
společným životě. Porazil jsem ji jen jednou, v naší první odvetě po noci,
kdy na mě nastoupila jako sexy knihovnice. Od tý doby mě pokaždý zničila
a přísahám, že to nemá nic společného s tím, jak jsem naprosto roztržitej,
když si prohlížím její zadek, když je na řadě na dráze. Ne, ona je prostě fakt
dobrá a chystá se mě zničit už v desátým zápase v řadě.
„A dostanu speciální dárek za to, že tě podesátý porazím, jak jsi slíbil?“
Přikývnu. Dávám jí dárky po každým vítězství. Novou kouzelnickou hůlku.
Ano, takovou. Soupravu spodního prádla. Saténovou mašli do vlasů, která
má i jiný využití. „Když vyhraješ, dostaneš dárek.“
„A budu muset ještě někdy kazit hru?“ řekne a oči se jí lesknou.
„Nikdy,“ řeknu, jako by to mělo deset slabik.
Dá mi rychlej polibek. „Už nikdy.“
To proto, že už pro Gina nepracuju. Můj seriál není na Comedy Nation.
Smlouva se neuskutečnila ze dne na den, ale týden poté, co jsem odmítl
nabídku Comedy Nation, jsem dostal novou. Novej domov seriálu je ve
vysílací stanici, pro kterou pracuje Serenin manžel – RBC.
Neříkám, že mi tu zakázku zajistila pomoc jeho těhotný ženě do porodnice.
Vůbec ne. Ale určitě to nebylo na škodu, když Tyler potřeboval rychle
domluvit schůzku s novou televizní společností. Jared promazal kolečka
a Tyler uzavřel smlouvu a přesunul Dobrodružství pana Orgasma na desátou
hodinu na RBC, kde každej týden válí ve sledovanosti. Vtipný je, že šéf RBC
si na nic nehraje, nehraje si se mnou a je mu jedno, jestli ho porazím v golfu,
softbalu, bowlingu nebo čemkoli jiným. Chce ale, abych dodal co nejlepší
seriál.
No, technicky vzato dělám dva seriály. RBC vlastní kabelovou síť LGO
a LGO je nyní hrdým domovem novýho krátkýho pětiminutovýho kreslenýho
seriálu – Nemravné loutkové divadlo představuje hříšnou mechaničku.
 Je to teprve začátek, ale zdá se, že se to divákům líbí, a mluví se o tom, že
se z toho seriálu stane jednou týdně celovečerní komedie. Zdá se, že nejsem
jedinej, kdo má rád sexy mechaničky.
Ale ta v mým náručí je celá moje.
A chci se ujistit, že to tak zůstane.
Proto, když zápas skončí a ona férově vyhraje, nechám ji, aby si pár vteřin
užívala svůj vítěznej tanec, dokud se neotočí a nenajde mě na jednom koleni
v bowlingový dráze.
Zastaví se, ztuhne a přiloží si ruku k ústům.
Kdysi dávno jsem si nebyl jistej, jak sdílet svoje pocity, ale teď ze mě
slova vycházejí s lehkostí a myslím je z celýho srdce. „Harper, miluju tě jako
blázen a chci, abys byla ta, se kterou budu sdílet prací prášek, zápasy
v bowlingu, zmrzlinu a dort, sprostý esemesky, sprchy, lásku, štěstí
a inspiraci a všechny naše dny a noci. Vezmeš si mě?“
Padne na kolena a vrhne se mi kolem krku, až mě povalí na záda na
podlahu bowlingový dráhy. „Ano, ano, ano, ano,“ opakuje pořád dokola, leží
na mně a neznám dokonalejší odpověď na žádost o ruku.
Když uvolní svoje sevření a posadíme se, nasadím jí na prst nádhernej
platinovej prsten s princeznovským brusem, zatímco jí po tvářích stékají
slzy.
„Miluju tě tak moc, že bych si vzala i tvoje příjmení, Nicku Hammere,“
řekne a utírá si přitom oči.
„Miluju tě tak moc, že bych tě nikdy nežádal, abys udělala něco tak
strašnýho, Harper Holidayová.“
Je mi jedno, jestli si vezme moje jméno, protože mám všechno, o čem
jsem si myslel, že jsem kdysi ztratil. Mám tu holku.
 DALŠÍ EPILOG
Zeptejte se mě na moje tři nejoblíbenější věci a odpovědi jsou tak snadný, že
je vyslovím s lehkostí: líbat Harper, šukat Harper a milovat Harper.
Nebudu lhát. To poslední je moje nejoblíbenější, s náskokem o nekonečno.
Není to jen mladší sestra mýho nejlepšího kamaráda. Není to jen
nejúžasnější člověk, kterýho znám. A není jen inspirací pro můj nejnovější
seriál.
Je to moje žena a milovat ji je ta nejlepší věc na světě.
Harper začínala jako žena, po který jsem toužil po jednom dni v Central
Parku, když jsme si vystřelili z jejího bratra, a stala se mojí kamarádkou,
mojí chráněnkou v randění a pak mou studentkou. Ale pravdou je, že jsem se
od ní naučil tolik jako ona ode mě, ne-li víc. Naučil jsem se, že milovat
celým srdcem je ještě lepší než sbírat O.
Nechápejte mě špatně. Pořád jsem superhrdina rozkoše, ale moje poslání
je teď jediný – ona. Hodlám sloužit terénu jejího krásnýho těla po zbytek
našich dnů, protože není nic lepšího než být posedlej tím, dopřávat jedný
ženě cítit se úžasně. Ale nejlepší ze všeho je dát ženě, kterou milujete,
všechno – v posteli i mimo ni – a to pro Harper dělám každej den.
Moje nemravná mechanička. Moje kráska v plášti. Moje žena
v punčochách a s mini mašlí, která miluje dorty a ohání se kouzelnou hůlku.
A kdyby vás to zajímalo, máme teď psa. Adoptovali jsme
čivavu/miniaturního pinče, kterej se směje všem našim vtipům,
a pojmenovali jsme ho Uber.
Mám pocit, že to bude první z mnoha maličkejch.
Možná vás teď zajímá, jestli si Harper vzala moje příjmení. Svým
způsobem ano.
Je to jedinečná paní Orgasmová.
KONEC
 PODĚKOVÁNÍ
Moc vám děkuji, že čtete mé knihy! Jsem velmi vděčná každému čtenáři za
to, že mi umožňuje pokračovat v tom, co miluji – psaní milostných románů.
Jsem vděčná mnoha lidem za to, že se vám Pan O dostal do rukou. V první
řadě patří velký dík mé princezně brainstormingu Jen McCoyové. Jsem
zavázána své mistryni obálek Helen Williamsové, svému hlavnímu stratégovi
KP Simmonovi, své každodenní dříčce Kelley Jeffersonové a všem svým
editorům, včetně Kim Biasové, Deny Marie a Lauren McKellarové.
Obrovský dík patří mému manželovi a dětem! A jako vždy hodně lásky mým
psům!
 OBSAH
PROLOG
KAPITOLA 1
KAPITOLA 2
KAPITOLA 3
KAPITOLA 4
KAPITOLA 5
KAPITOLA 6
KAPITOLA 7
KAPITOLA 8
KAPITOLA 9
KAPITOLA 10
KAPITOLA 11
KAPITOLA 12
KAPITOLA 13
KAPITOLA 14
KAPITOLA 15
KAPITOLA 16
KAPITOLA 17
KAPITOLA 18
KAPITOLA 19
KAPITOLA 20
KAPITOLA 21
KAPITOLA 22
KAPITOLA 23
KAPITOLA 24
KAPITOLA 25
KAPITOLA 26
KAPITOLA 27
KAPITOLA 28
KAPITOLA 29
KAPITOLA 30
KAPITOLA 31
KAPITOLA 32
KAPITOLA 33
KAPITOLA 34
KAPITOLA 35
KAPITOLA 36
KAPITOLA 37
EPILOG
DALŠÍ EPILOG
PODĚKOVÁNÍ
Lauren Blakely

PAN O
Z anglického originálu Mister O
přeložila Kristýna Piontková.
Vydal DOBROVSKÝ s.r.o.,
Květnového vítězství 332/31, 149 00 Praha 4,
v edici Red v roce 2022,
jako elektronickou knihu.
Odpovědná redaktorka: Kateřina Duchoňová
Jazyková korektura: František Prokop
Obálka: Daniel Pocar
Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

ISBN 978-80-277-2734-6 (ePub)

ISBN 978-80-277-2735-3 (mobi)

Více informací o edici Red naleznete na:

www.nasenakladatelstvi.cz
www.knihydobrovsky.cz
e-mail: nakladatelstvi@knihydobrovsky.cz
tel.: +420 267 915 405