Meno a priezvisko kupujúceho: Irena Opletalová

ID 20110-23125454395121022112-359097-216

Upozorňujeme, že elektronická kniha je dielom chráneným podľa autorského zákona a je určená len
pre osobnú potrebu kupujúceho. Kniha ako celok ani žiadna jej časť nesmie byť voľne šírená na
internete, ani inak ďalej zverejňovaná. V prípade ďalšieho šírenia neoprávnene zasiahnete do
autorského práva s dôsledkami podľa platného autorského zákona a trestného zákonníku.
Veľmi si vážime, že e-knihu ďalej nešírite. Len vďaka Vašim nákupom dostanú autori, vydavatelia a
kníhkupci odmenu za svoju prácu. Ďakujeme, že tak prispievate k rozvoju literatúry a vzniku ďalších
skvelých kníh.
Tak nám, prosím, pomozte v rozvoji e-knih a chovejte se ke knize, k vydavatelům, k autorům a také k
nám fér.
POLIB
MĚ
© 2019 Ravensburger Buchverlag Otto Maier GmbH

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu nakladatele.

Translation © Taťána Štefánková, 2022

Cover © Anna Rohner, 2022
© DOBROVSKÝ s.r.o., 2022

twitter.com/knihydobrovsky
www.facebook.com/KnihyDobrovsky.cz

ISBN 978-80-277-2695-0 (ePub)

ISBN 978-80-277-2696-7 (mobi)
Stella Tack

POLIB

MĚ
Obsah

Ivy
Ryan
Ivy
Ryan
Ivy
Ivy
Ryan
Ivy
Ryan
Ivy
Ryan
Ivy
Ryan
Ivy
Ivy
Ryan
Ivy
Ryan
Ivy
Ivy
Ryan
Ivy
Ryan
Ivy
Ivy
Ryan
Ivy
Ryan
Ivy
Ryan
Ivy
 Ivy
Ryan
Ivy
Ryan
Ivy
Ryan
Ivy
Ryan
Ivy
Ryan
Ivy
Ryan
Ivy
Ryan
Ivy
Ryan
Ivy
Ryan
Ivy
Epilog
Poděkování
Vysvětlení některých pojmů
Pro Libby a Pata Redmonda

Děkuji, že jste mě zachránili.

 Ivy

Dorolovala jsem svůj malý, zářivě modrý kabriolet na bíle vyznačené parkovací
místo a konečně jsem vypnula motor. Monotónní brumlání, které mě
provázelo poslední tři hodiny, najednou ustalo, a když jsem vytáhla klíčky
ověšené cinkajícími přívěsky, zmlklo i rádio. Sundala jsem si sluneční brýle,
hodila je do kabelky a vyskočila z auta.
Bože, byla jsem z té dlouhé cesty úplně ztuhlá! S námahou jsem se protáhla,
utáhla si pevněji culík a zamkla auto. Vlhký floridský vzduch se horkem
doslova chvěl, a tak jsem se snažila dostat co nejdřív do obchodu, s nadějí, že
tam alespoň mají funkční klimatizaci. Tenhle obchod 7-Eleven totiž vypadal
úplně stejně jako ten, který jsem míjela před pěti kilometry. Bílá krabice, zelené
pruhy, oprýskaná barva a porouchaný neonový nápis, takže sedmička vypadala
spíš jako jednička. Ten předchozí jsem na poslední chvíli přece jen vzdala –
příliš živě se mi v tu chvíli vybavila matčina slova, že by si odtud mohl člověk
odnést mnohem horší věci než jen prošlé potraviny. Ale tentokrát jsem byla
pevně rozhodnutá. V duchu jsem si dodala odvahy, vypnula se v ramenou
a vešla dovnitř. Okamžitě mi přímo do obličeje zavál ledový vzduch
z klimatizace. Když jsem krátce pohlédla na svůj obraz v okně a spatřila, jak se
mi kolem hlavy kroutí růžové konečky vlasů, neudržela jsem se a vyprskla jsem
smíchy. Ať se mi ještě někdo pokusí tvrdit, že výsledek nedopadne nikdy stejně
jako na obalu. Včera se mi sice při barvení vlasů dostalo víc barvy na tričko než
do vlasů, ale všechno, na co se barva nakonec dostala, dopadlo grandiózně!
Tmavě modrý kostým od Chanela, který mi na cestu připravila máma, zůstal
ležet na posteli. Místo něj jsem si oblékla džínové šortky z Walmartu
a k nim bílé tričko, na kterém se vznášel duhový jednorožec. Nevzpomínám si,
kdy naposledy jsem na sobě měla tak levné věci, ale přísahám – zbožňovala
jsem každičký kousek! Dokonce i neznačkové žabky, které jsem si vzala na
cestu a o kterých máma tvrdila, že už jen při pohledu na ně dostává otravu
z plastů. Ale když jsem je uviděla viset u kasy ve Walmartu, okamžitě skončily
v mém už tak přeplněném košíku. Nákupní tašky a krabice se kupily až po
střechu mého miníska.
Ze seznamu míst, kde jsem se chtěla zastavit, jsem si tedy mohla odškrtnout
Walmart. Teď byl na řadě 7-Eleven.
 Zvědavě jsem se rozhlížela kolem sebe. Uvnitř byl obchod stejně ošuntělý
jako při pohledu zvenčí, ale do nosu mě okamžitě udeřila pronikavá vůně
citrónového prostředku na podlahy. Na čerstvě umytém levném linoleu moje
žabky hlasitě vrzaly, když jsem si to s lepkavým nákupním košíkem v ruce
namířila přímo k regálu s energetickými nápoji. A tam ta věcička stála – něco,
bez čeho už jsem prostě nechtěla žít.
„Gatorade!“ zvolala jsem radostně. Několik zákazníků poblíž se po mně sice
udiveně ohlédlo, ale mně to bylo úplně jedno.
„Pojď k mamince!“ zapěla jsem a pohoupala každou z těch modrých lahví,
než skončily v košíku. Nevadilo mi, že nejsou chlazené a na etiketách už se
usadila jemná vrstva prachu. Ty věci stejně neobsahovaly nic přírodního, co by
se mohlo zkazit. Poté, co jsem si celá šťastná prohlédla obsah košíku, jsem
zaměřila pozornost na regál se sladkostmi. A od té chvíle už jsem jen třeštila
oči. Ještě nikdy jsem si nesměla koupit tolik sladkostí, kolik jsem chtěla.
Balíček barevných želé bonbónů následovaný čokoládovými sušenkami
Reese’s a Oreo s příchutí máty okamžitě skončily v mém košíku plném hříchu.
Ten po pěti minutách vypadal, jako kdybych nakoupila na narozeninovou
oslavu osmileté školačky závislé na cukru. Na mých osmých narozeninách se
podávaly jen lososové jednohubky s plátky telecího. Proto jsem tenhle nákup
pojala jako akt spravedlnosti, který mi měl všechno vynahradit. A tak jsem ho
korunovala ještě několika čokoládovými sušenkami s fondánem. Moje osmileté
já by se určitě rozplakalo radostí při pohledu na všechnu tu krásu. No dobře –
i moje osmnáctileté já k tomu nemělo daleko. Ale ovládla jsem se. Prodavač si
o mně nesměl myslet, že jsem ještě praštěnější, než už jsem beztak byla.
„Zdravím!“ S širokým triumfálním úsměvem jsem postavila košík na pult.
„Ahoj,“ zabrumlal a skepticky si mě prohlížel. Byl přibližně stejně starý jako
já, možná o trošku starší. Určitě ještě studoval. Nenapadl mě jiný důvod, proč
by někdo dobrovolně pracoval právě tady. Přistihla jsem se, jak na něj zírám.
Toho chudáka trápilo akné a měl tak dlouhý a hubený krk, že bylo vidět, jak
mu v něm poskakuje ohryzek. Díky tomu ale vypadal mnohem přirozeněji než
kluci, které jsem doposud poznala. Nedokázala jsem si vybavit, kdy jsem
naposledy viděla někoho, kdo by měl tak velký problém s pletí. Většina kluků
z mého okolí už se díky botoxu a laserovým zásahům nemohla ani usmát. Ale
tenhle působil tak… normálně. Nebo spíš přirozeně. Jako bych dostala menší
kulturní šok. Všechno bylo tak jiné, než jsem očekávala. Bylo mi z toho trochu
smutno, zároveň mě to ale fascinovalo.
 „Jak se daří?“ zeptal se zdvořile, zatímco skenoval štítky na balíčcích se
sladkostmi a cpal je do obrovské igelitové tašky.
„Skvěle, děkuji! A tobě?“ zjišťovala jsem s přehnaným zájmem, až mu to
vykouzlilo úsměv ve tváři.
„Ujde to. Dneska je strašné horko, že? Jedeš do kampusu?“ zajímal se.
„Ano. Do UCF, začínám tam za pár dní. Jak jsi to poznal?“
Rozesmál se a ukázal dolíčky ve tvářích: „Nováčky rozpoznám okamžitě,“
vysvětloval, zatímco plnil už třetí tašku. „Pro ně je všechno ještě tak vzrušující
a nové a jsou přesvědčení, že je vedle šprtání čeká zajímavý život. Proto si také
kupují všechny ty věci, které doma nesměli.“ Zvedl ironicky obočí
a demonstrativně vhodil do tašky modrý Gatorade. Cítila jsem, jak rudnu.
„Věř mi, že na konci semestru si sem zavoláš mámu, aby ti dovezla domácí
zeleninový salát.“
To nikdy!
„Takže… ty taky chodíš na Univerzitu střední Floridy?“ zjišťovala jsem
a snažila se při tom nepůsobit až tak nově a vyjeveně. Což nebylo jednoduché,
protože až do včerejška jsem kvůli kofeinu nesměla pít ani černý čaj. Kdyby se
máma dozvěděla o mém v tu dobu až nezřízeném konzumu energetických
drinků, nejspíš by dostala infarkt, vydědila by mě a strčila do kliniky pro
anonymní kofeinoiky. Ne nutně v tomto pořadí.
Můj pokus o cool výraz zřejmě nevyšel, protože ten kluk se zakřenil ještě víc.
„Třetí semestr, učitelství angličtiny a umění. Pokud dostaneš na nějaký
předmět paní Garcíovou, vem nohy na ramena a utíkej, než chňapne do drápů
tvoji duši.“
Vyprskla jsem smíchy. „Díky za radu. Nemám si raději rovnou pořídit kolík
na upíry?“
„Ne. Svěcená voda postačí. Alespoň k tomu, abys získala čas,“ odpověděl
s naprosto vážnou tváří a podal mi šustící tašky. Celkem jich bylo pět. „Dělá to
devadesát dolarů a padesát osm centů.“
„Okamžik!“ Prohrabávala jsem kabelku plnou nedefinovatelných předmětů,
až jsem konečně našla peněženku a vylovila z ní stodolarovku. „Takhle je to
v pořádku a díky za rady.“
Popadla jsem tašky a vrávorala směrem ke svému minískovi, když mi náhle
dvě z nich odebrala něčí velká ruka. „Počkej, pomůžu ti to odnést.“
Když jsem ohromeně zvedla hlavu, všimla jsem si poprvé jmenovky, kterou
měl přišpendlenou na hrudi. „Obsluhuje vás Jeff“, luštila jsem naškrábané
písmo. „Děkuji… Jeffe, ale to není nutné. Jsem už velká, silná holka.“
„Ale já rád. A v tvém případě je to nutné. Do velké, silné holky ti totiž pár
centimetrů chybí,“ dobíral si mě.
Zaváhala jsem. Obchod byl poloprázdný, takže Jeff momentálně nemusel
nikoho obsluhovat, ale tolik ochotné pozornosti mi bylo přece jen trochu
nepříjemné. Slova, která jsem v posledních letech slyšela stále dokola od táty
i od Harryho, ve mně jednoznačně zanechala stopy: nenastupuj do cizího auta,
od nikoho si nic neber, nemluv o svém soukromí. Bylo tu příliš velké
nebezpečí, že by mě někdo mohl poznat a v příštím okamžiku by se dostavil
tisk nebo i hůř. Byla jsem tu sama, bez obvyklých bodyguardů, kteří by mě
z každé takové situace bezpečně vyvedli. Kolena se mi třásla nervozitou, ale
nemohla jsem dál postávat ve dveřích a Jeff už byl stejně venku. Zhluboka jsem
se nadechla a pospíšila si za ním.
Po příjemném chládku v 7-Eleven mě venkovní vedro zasáhlo jako úder do
tváře. Dýchat v těch dnech na Floridě bylo asi tak stejně snadné jako na dně
moře. Zaúpěla jsem, vytáhla z kabelky klíčky a odemkla miníska. Poté, co
krátce zablikal, namířil si to Jeff přímo k němu a už se chystal otevřít kufr.
Abych mu v tom zabránila, honem jsem vykřikla: „Ne!“ Doběhla jsem ho
a rychle zase přibouchla víko. Pod ním už to podezřele rachotilo. „Když to
otevřeš, vyvalí se všechno ven.“
Zvedl v obranném gestu ruce: „Sorry! A kam tedy s těmi taškami?“ Na zadní
sedačku?“
„Ne! Ta je… ehm… taky plná. Počkej chvilku…“
Omluvně jsem se na něj usmála, otevřela dveře u řidiče a vecpala se spolu
s plnými taškami za volant. Opatrně jsem nákup navršila na hromadu na
sedadle spolujezdce, která už tak bránila výhledu. Potom jsem Jeffovi odebrala
zbylé tašky a jednoduše jsem je vecpala mezi oblečení na zadní sedačce. Oba
jsme sebou trhli, když se Gatorade s velkým rachotem skutálel pod sedadla.
Jejda.
„Děkuji za pomoc, Jeffe.“ Rychle jsem zavřela dveře.
Právě když jsem startovala motor, zaklepal ještě jednou opatrně na okno.
Ajaj, měla jsem dojem, že už Jeff začíná trochu dotěrný. Přesto jsem okénko
trochu stáhla a tázavě na něj pohlédla.
Jeff se na mě křenil: „Není zač, pomáhám rád. Řekl bych si o tvoje číslo, ale
mám pocit, že bych neuspěl, a tak bych ti rád nabídl alespoň doučování…
pokud budeš během semestru nějaké potřebovat.“
 „Opravdu?“ Slabě jsem se usmála. „Nevím, jestli to budu potřebovat, ale
pokud ano, ráda tvoji nabídku přijmu.“ Jako bych já potřebovala doučování.
„Kdykoli se ozvi.“
„To je od tebe milé.“
„No jo – takový jsem já. Přítel a ochránce studentek prvního ročníku. Pokud
bys měla zájem, najdeš mě na koleji bratrství Delta Phi. Prostě se zeptej na Jeffa
a pošlou tě rovnou ke mně.“ Odkašlal si, zaklepal na střechu auta a o krok
ustoupil.
„Delta Phi. Budu si to pamatovat. Měj se.“ Pomalu jsem vyjela z parkoviště.
Ve zpětném zrcátku jsem ještě zahlédla, jak mi mává na rozloučenou
a s úsměvem míří zpátky do obchodu.
Dobře, svým způsobem byl roztomilý. A neuvěřitelně příjemný. Ale co bylo
ještě lepší: neměl nejmenší tušení, kdo jsem. A právě to mi vykouzlilo široký
úsměv ve tváři.
 Ryan

Ivy H. Redmondová.
Věk 18 let.
Blond vlasy.
Modré oči.
Pihy.
Výška 1 metr 62 centimetrů.
Krevní skupina 0.
Velikost bot …

„To myslíte vážně? Její velikost bot?“

„Strávíš s ní celý semestr, chlapče. Ještě mi budeš za všechny ty informace
vděčný.“ Harry se zasmál a poplácal mě na rameni. Au! Bylo mu sice už víc než
padesát, ale tohle přátelské poplácání bylo všechno možné, jen ne jemné. Snažil
jsem se nezkřivit tvář bolestí a znovu jsem rychle prolistoval spis se základními
údaji o nové klientce, i když mi některé z nich připadaly naprosto zbytečné.
Opravdu jsem potřeboval vědět, že tajně pije Gatorade? Věděl jsem ale, že
Harry – alias můj otec – mi nedá pokoj, dokud si nebude jistý, že jsem si
všechny ty detaily vštípil do hlavy. Na to jsem ho znal až příliš dobře. A naštvat
Harryho znamenalo koledovat si o nepříjemnosti, takže jsem se raději opět
soustředil na spis.
„Tady se uvádí Ivy H. Co znamená ta zkratka H?“ zajímal jsem se.
Otec na to ale jen mávl rukou: „Má druhé křestní jméno, po babičce nebo
tak něco, ale to není důležité. Čti dál.“
Jen tak tak se mi podařilo neprotočit otráveně panenky a jako příkladný žák
jsem zrekapituloval další odstavec: „Ivy se narodila na Floridě a vyrůstala jako
jedináček. Dědička odhadem třiceti miliard dolarů firmy RedEnergies, včetně
rozličných dceřiných společností. Vynikající prospěch ve všech předmětech.
Odmítla studium na Harvardu a Princetonu a přijala stipendium na UCF.
„Ona… Sakra, proč by někdo odmítl Harvard?“ Znovu jsem složku odložil
a tázavě se na Harryho podíval.
„Ivy je takový malý paličák,“ zabručel otec a rozpačitě se poškrábal na
zátylku. „Pracuju pro Redmondovy už… řekněme víc než patnáct let. Dost
dlouho na to, abych si pamatoval, jak už jako malá prostě musela jít pokaždé
hlavou proti zdi. Její otec Harvard absolvoval a sponzoruje tam několik
fakultativních oborů. A to samé její matka na Princetonu. Myslím, že Ivy
předpokládala, že by si tam nemohla užívat takovou anonymitu, jakou jí může
poskytnout UCF.“
Jen jsem nevěřícně vrtěl hlavou. Typické dítě zbohatlíků. Přelétl jsem očima
další řádek: Nejraději snídá ovocné cereálie Froot Loops. Odfrkl jsem si – která
osmnáctka tohle dělá? Neměla by spíš snídat kaviár posypaný zlatem nebo tak
něco? A k čemu mi tahle informace bude, k čertu?
Mimoděk jsem si vybavil různé reality show o bohatých a slavných, na které
se tak ráda dívala máma. Děti boháčů v nich neustále rozlévaly šampaňské na
lodích a rozhazovaly v nočních klubech za jediný večer víc peněz, než jsem si já
vydělal za rok. A Ivy Redmondová určitě nebyla výjimkou.
Povzdychl jsem si. Svoje první zaměstnání jsem si představoval trochu
jinak. Prošel jsem výcvikem u Mezinárodní asociace bodyguardů IBA, kde jsem
málem vypustil duši z těla, nechal si dvakrát zlomit nos a sám jich pět zlomil.
A k tomu plus minus jednu ruku. To ale byly nehody. Když jsem měl diplom
konečně v kapse, v představách o budoucím povolání jsem kroužil spíš kolem
ochrany významných politiků. Opravdu mě ani nenapadlo, že mým úkolem
bude bránit osmnáctiletým rozmazlencům, aby si stodolarovkou neprotahovali
nosem kokain.
„Tady stojí, že se na univerzitu zapsala pod pseudonymem, jako Ivy
Bennetová. Kdo tu blbost vymyslel?“
„Já,“ zabručel Harry.
„To se dalo čekat, ty fantasto,“ rozesmál jsem se a četl dál: Má alergii na celer,
na psí srst a taky se velmi rychle spálí, takže se musí dostatečně mazat krémy na
opalování. „To jako vážně, Harry? Jsem osobní strážce, žádná chůva!“
„Ale ano, můj milý, přesně to jsi. Za to tě platí, a pokud tam stojí, že ji máš
každé ráno probudit klepáním na dveře, aby nezaspala přednášku, pak to
uděláš. To tam všechno drobným písmem taky najdeš,“ mručel Harry
dobrosrdečně a znovu se rozhlédl po malém pokoji studentské koleje, který
jsme předtím zkontrolovali kvůli bezpečnosti.
Honem jsem nahlédl do textu tištěného malým písmem. A opravdu to tam
bylo. Ivy Redmondová byla očividně ranní spáč. Povzdychl jsem si, sroloval
spis a strčil si ho do zadní kapsy kalhot. Potom jsem se také rozhlédl po pokoji.
Byl skoro prázdný. Na vratkém rámu postele ležela holá matrace. Psací stůl byl
obyčejný, vypadal ale odolně. Pomalu jsem přešel na druhou stranu pokoje,
abych zkontroloval okna. Vypadala stejně jako ta v ostatních pokojích
studentské koleje – s tím rozdílem, že tahle byla neprůstřelná. Takový menší
kolejní upgrade pro Ivu Redmondovou. Pochyboval jsem ale, že o otcových
vylepšeních věděla.
„Ona už ví, že budeme sousedé? Nedokážu si představit, že by z té zprávy
byla nějak zvlášť nadšená,“ zjišťoval jsem. Harry právě kontroloval
bezpečnostní zařízení schované za šatní skříní. Já sám jsem ho nenainstaloval,
ale i to patřilo k práci bodyguarda.
„Minimálně ví o tom, že jí přidělíme osobní ochranu. Zatím jsme jí zamlčeli,
v jakém rozsahu, abychom předešli obligátní hádce, která by všechny
zúčastněné jen zbytečně zatížila.“
Povytáhl jsem obočí a opřel se o rám dveří. „Mám jen jednu takovou
bezvýznamnou, okrajovou otázku: S jakým druhem osobní ochrany Ivy vlastně
počítá? Ví, že jí budu na každém kroku za zadkem jako nějaký stalker?“
Harry zaváhal, přes ostré rysy obličeje mu skutečně přelétlo něco jako stín
špatného svědomí. „No jo, co se toho týče, chtěl bych tě o něco požádat…“
„Ach ne!“
Harry se zašklebil a už zase se rozpačitě drbal na zátylku. „Ona sice ví, že na
ni bude dávat pozor univerzitní ochranka, ale možná bys mohl to nepřetržité…
ehm… pozorování provádět trošku decentněji a dělat, jako že…“
„… jsem ten milý student od vedle? Harry!“ supěl jsem naštvaně. „Ale teď
vážně – tohle nemůže skončit jinak než průšvihem. Dojde jí, kdo jsem,
nejpozději tehdy, až budu trvat na tom, že ji doprovodím až na záchod.
Alespoň pokud má vyšší IQ než burský oříšek.“
Měl alespoň tu slušnost, že zrudl. „Jak to uděláš, je zcela na tobě, chlapče.
Ale buď milý. Myslím, že bude kamaráda dost potřebovat. Ivy je milá dívka.
Určitě si budete rozumět, jinak bych tě pro tuhle zakázku nevybral.“
Zkřížil jsem paže na hrudi. „Ne, tuhle zakázku jsi mi zadal, abych to vzdal,
začal zase leštit studentskou lavici a mohl po tobě později převzít bezpečnostní
agenturu, tati.“
Povzdychl si a pokrčil odevzdaně rameny. „Pořád ještě si myslím, že studium
by pro tebe bylo nejlepší. Jsi mladý. Užívej života. Zahraniční mise ti neuteče.“
„Můj názor znáš.“ Díval jsem se demonstrativně stranou. Nedá se ani
spočítat, kolikrát už jsme se tím tématem prokousávali.
Harry zřejmě myslel na to samé, protože jen přikývl, otočil se a na odchodu
mi ještě oznámil: „Dobře, jestli tu práci chceš opravdu dělat, tak jen do toho…
Vydrž aspoň jeden dva semestry, a pak uvidíme…“ Odlepil jsem se od
dveřního rámu a následoval ho z koleje ven.

V poledne už jsme měli veškerá opatření k zajištění bezpečnosti Ivy

Redmondové hotová. Mlčky jsme došli k černému SUV, kterým mě táta spolu
s několika krabicemi osobních věcí přivezl ráno na kolej. Když otevřel dveře
a soukal se za volant, vyvalil se zevnitř horký vzduch.
„Potřebuješ ještě něco, chlapče?“ zeptal se, zatímco zamračeně vyťukával
adresu do displeje navigace. Tenhle muž byl sice šéfem bezpečnostní agentury
a nedávno dokonce v rekordně krátkém čase překazil atentát na významnou
osobnost, ale i ta nejbanálnější každodenní technologie mu dávala zabrat.
Rezignovaně jsem mu vzal navigaci z ruky a zadal do ní cíl zpáteční cesty
v Miami.
„Nedělej si starosti,“ poplácal jsem ho po rameni. „Já si poradím. Ta holka
přijede až pozítří. Mám dost času se tu porozhlédnout, než zmutuju do
opatrovníka dětí.“
„Dobře. Máš všechna telefonní čísla pro případ, že by se něco stalo?“
„Jasně. Všechno mám.“
„Nezapomeň mi poslat každý týden hlášení.“
„Nalepím ti do něj dokonce barevné papírky a pro zvýraznění přikreslím
srdíčka.“
„Haha, ty a kreslit? Mívals lepší vtipy, chlapče.“
„Možná bych měl jít studovat umění, aby můj talent nepřišel vniveč.“
Harry protočil oči. „Vtipné. Nezapomeň, prosím, zavolat mámě,“ zabručel.
„Jasně. A řekni dvojčatům, ať dají ruce pryč od mých věcí. To, že tam
nejsem, neznamená, že smějí chodit do mého pokoje.“
Rozesmál se. „Vyřídím jim to, ale oba víme, že mě beztak neposlechnou. Tak
jo, měj se tady dobře, Ryane.“
„Ahoj, tati,“ řekl jsem a zabouchl dveře u řidiče.
Harry se dalším tlacháním a uslzeným loučením nezdržoval. Ani nemusel.
Během poslední hodiny jsme k případu Ivy Redmondové probrali všechno a co
mám dělat, jsem věděl. Zatímco jsem se zamyšleně díval za odjíždějícím SUV,
nevědomky jsem si přitom hrál s piercingem na rtu.
A tak jsem tam byl. Sám v kampusu, vyhlášeném svými seznamovacími
večírky a hezkými holkami. A měl jsem ještě třicet sedm hodin na to, abych si
právě tyhle věci vychutnal plnými doušky, než se objeví moje klientka a já
budu muset dokázat, že jsem zatraceně dobrý osobní strážce.
 Ivy

Dorazila jsem na místo. Sláva! Byla jsem tak šťastná a rozrušená, že jsem se
málem celá polila Gatoradem. Pootevřeným okýnkem mi do obličeje vanul
teplý vzduch. Koleje jednotlivých bratrství Univerzity střední Floridy se svými
typickými verandami, řeckými znaky na průčelích a perfektně posekanými
trávníky vytvářely každá po svém i dohromady jako celek pravou jižanskou
atmosféru. Tu ještě dokreslovaly – ačkoli semestr dosud oficiálně nezačal –
hloučky studentů, kteří se v tom poledním parnu hemžili po prostranství
kampusu. Odněkud dokonce zněla hudba z nějaké party.
Fascinovaně jsem to pozorovala, zatímco jsem pomalu projížděla po
příjezdové cestě. Nevěděla jsem, kam se dívat dřív. Po mojí levé straně bylo
bratrství Gamma Sigma Eta a hned vedle, s fasádou celou natřenou namodro,
Alpha Tau Omega, kde se na verandě protahovaly dívky. Všechny do jedné
vypadaly, jako by kritériem pro přijetí na univerzitu byly míry 90-60-90.
Potom jsem ještě víc zpomalila, protože si po mojí pravé straně právě házelo
fotbalovým míčem několik mladíků – bez triček!
Šmarjápanno! Co musím udělat pro to, abych se stala tím míčem? Udělala
bych cokoli, kdybych… Co to…? Dupla jsem na brzdu. Ačkoli jsem jela skoro
krokem, zařízl se mi do ramene bezpečnostní pás a brzdy zakvílely. Od auta
odskočil nějaký chlap.
„Kurva! Dávej přece pozor, kam jedeš,“ vyjel na mě a bouchl vztekle do
kapoty miníska. Vyděšeně jsem zvedla ruce v omluvném gestu. „Promiň!
Nedávala jsem pozor.“
„To vidím,“ zlobil se. „Přestaň čumět kolem a odjeď s tou barbie károu
někam.“ Pak se otočil a uháněl směrem ke koleji Kappa Sigma.
„Cože…? Héj! Nemusíš bejt hned tak hnusnej,“ volala jsem za ním
pobouřeně. Ale ta skoro-oběť mojí nehody mi jen ukázala prostředníček.
Potetovaný prostředníček, abych byla přesná. Ačkoli bylo pekelné vedro, měl
na sobě černé džíny a tričko stejné barvy s potiskem lebky. Pak jsem si všimla
jeho piercingů – ten chlápek působil trochu hrozivě. Výborně – právě jsem
málem usmrtila člena spolku Zeta Delta Nemrtví. Jako obvykle se okamžitě
ozvalo moje špatné svědomí, a tak jsem za ním honem ještě zavolala: „Přesto se
ještě jednou omlouvám.“ Odpovědí mi byl opět zdvižený prostředníček.
Zamračeně jsem sledovala, jak mizí ve dveřích koleje, odkud zněla ta hlasitá
hudba. Milý chlápek, doufám, že už ho nepotkám. Tohle tedy nebyl dobrý
začátek.
Z myšlenek mě náhle vytrhlo hlasité zatroubení. „Spíš, nebo co?“ zařval za
mnou chlápek v černém Hummeru. Na omluvu jsem mu zamávala, zařadila
rychlost a následovala tabule, které mě vyvedly z ubytovací části areálu přímo
do srdce kampusu. Když jsem ale zahnula k parkovišti, musela jsem
konstatovat, že parkovací místa jsou na UCF zřejmě nedostatkovým zbožím.
Projížděla jsem malým parkovacím domem dobrých dvacet minut, než jsem
jedno našla. Dobře, přiznávám: byla to jen úzká skulinka mezi dvěma auty,
a když jsem se o pouhý milimetr vyhnula dalšímu přestupku, tentokrát za
poškození cizí věci, byly mi dvě věci téměř jasné: Zaprvé – že neotevřu dveře,
aniž bych přitom nezdemolovala auta stojící vedle, a budu tudíž muset vylézt
ze svého kabrioletu střechou a prozatím v něm nechat všechny věci.
A zadruhé – že se tohohle místa za žádnou cenu nevzdám, což ale bylo
zapříčiněné spíš tím, že jsem neměla ani ponětí, jak s ním z té škvíry vyjedu
ven.
Roztřesenými prsty jsem vypnula motor a nejdřív jsem s hlubokým
povzdechem klesla zpátky do opěradla. Nehledě na katastrofální situaci
s parkováním jsem to konečně zvládla – byla jsem v UCF. A byla jsem tam
sama! Bez otce. Bez Harryho nebo jiného sekuriťáka. Žaludek mi rozrušením
metal kotrmelce, zatímco můj mozek pracoval na plné obrátky: Co bych měla
udělat jako první? Nabízelo se mi tolik možností. Protože bylo teprve poledne,
měla jsem víc než dost času na to, abych prozkoumala kampus, spřátelila se
s ostatními studenty, eventuálně ještě i vypátrala, do které koleje patřili ti kluci
nahoře bez a jestli tam nepřijímají i dívky. Nakonec jsem se ještě měla hlásit
u správy kolejí. Byla jsem zvědavá, jestli mi přidělí nějakou spolubydlící. Nebo
dokonce spolubydlícího? Při té myšlence jsem se musela usmát. Možné to ale
bylo, protože oddělené byly jen koupelny, pokoje byly smíšené. Alespoň to tak
psali na webových stránkách školy. Moje fantazie jela na plné obrátky – možná
by to mohl být žhavý student sportovní fakulty, který by mě chtěl naučit pár
nových cviků na hrazdě. Nebo student herectví, co by se mnou nutně
potřeboval nacvičit líbací scénu do příštího představení…
Zazvonění mobilu bylo jako ledová sprcha, která mě postavila zpátky na
zem. Rezignovaně jsem si povzdychla a začala prohrabávat kabelku. Když jsem
ale zjistila, kdo moje snění za bílého dne přeťal, zaváhala jsem. Táta! Konec
snům. Moje prsty se nerozhodně zastavily nad displejem – sice jsem ten
telefonát očekávala, ale přece jen jsem počítala s několika hodinami plnými
zážitků, které mě čekaly do chvíle, než si všimnou, že jsem ve skutečnosti nejela
jen na nákupy do Miami, jak jsem původně avizovala. No, nakupovat jsem
byla, avšak ve Walmartu, a ne u Chanela. A potom jsem prostě pokračovala
dál, ačkoli jsem měla odjíždět až za dva dny, s průvodem osobních strážců za
zadkem. Zašilhala jsem ke kabelce – co kdybych ten hovor prostě
ignorovala, vzala si místo toho pár nejnutnějších věcí a zapomněla při tom
mobil jako náhodou v autě? Jenže – komu tady budu co namlouvat? Pokud
neučiním alespoň stručné hlášení, že jsem v pořádku a nikdo mě neunesl, do
půl hodiny se rozjede mezinárodní pátrání. Bez pardonu. A tak jsem stiskla
zelené tlačítko a přiložila si mobil k uchu.
„Ahoj tati…“
„Ivy! Kde se, k čertu, touláš?“ vykřikl tak nahlas, až jsem se lekla. Odtáhla
jsem mobil od ucha a ztlumila zvuk. Honem jsem začala cpát do tašky
nezbytné věci.
„Jé, já ti to neřekla? Vyjela jsem o trochu dřív a právě jsem dorazila do UCF.“
„Cože jsi?“ Živě jsem měla před očima, jak mu právě nabíhá žíla na čele,
zatímco přechází v černém obleku s tenkými proužky po kanceláři a křičí do
telefonu.
Carl Redmond byl skvělý otec. Ale příliš často se rozčiloval, zvlášť poslední
dobou. Na vině jsem byla většinou já. Snažila jsem se tedy v sobě probudit
špatné svědomí. Rozpačitě jsem si odkašlala, zatímco jsem posouvala krabice
s oblečením na sedadlo spolujezdce, abych se dostala do přihrádky, kam jsem
uložila dokumenty k přihlášení na kolej. „Jsem v UCF, tati.“
„Copak ses pomátla? Uvědomuješ si, jaký jsi nám všem nahnala strach, když
jsi nedorazila domů? Tvoje matka už chtěla volat policii.“
„Ale tati, je hodina po poledni, ne tři ráno.“
Sice už nekřičel, ale slyšela jsem, jak zuřivě dupe po kanceláři. „Víš moc
dobře, co všechno se může stát, když budeš chodit bez ochranky. Co sis
myslela, že děláš? A všechny tvoje věci zůstaly tady.“
Ano – všechny ty kostýmy od Chanela, sukně po kolena a nepohodlné boty
s vysokými podpatky, které mi nachystala matka – celý můj život a všechno, co
s ním souviselo, zůstalo na posteli v mém pokoji. Svůj nový život jsem si
koupila ve Walmartu za necelých dvě stě dolarů. Ale to by táta nepochopil,
a tak jsem raději mlčela.
 „Vždyť není nic připravené!“ řval do telefonu. „Jsi tam úplně sama! A chtěl
jsem si ještě před začátkem výuky promluvit s docentem…“
„Tati!“ přerušila jsem ho ostře. „Řekla jsem ti jasně, že na UCF chci jet sama.
A nepřeji si ani, abys mluvil s docentem. Probrali jsme to snad stokrát.
Dovolils mi studovat na veřejné univerzitě pod podmínkou, že mě bude
doprovázet chlápek v černém. S tím se dokážu smířit. Nedopustím ale, abys
sem najel jako sám prezident osobně. To by pro mě byla společenská
sebevražda.“
„Tady nejde o tvoji společenskou sebevraždu, ale o tvoji bezpečnost, Ivy!“
Podrážděně jsem si odfrkla. „Dosud se mě nikdo nepokusil zabít ani unést,
ale jestli nepřestaneš řvát, zcela jistě sem během chvilky naběhne hned několik
vrahounů.“
„Nebuď drzá, mladá dámo. Jsi až po krk v průšvihu.“
Ve skutečnosti jsem trčela až po kotníky v Gatoradech, ale to jsem mu v tu
chvíli nechtěla věšet na nos. Raději jsem poslechla radu z lístečku svojí poslední
sušenky štěstí: Mlčeti je moudré.
Semkla jsem pevně rty a několikrát se zhluboka nadechla nosem. A protože
jsme si byli s tátou hodně podobní, dělal právě to samé nejspíš i on.
„Jsem v pořádku, tati. Všechno už jsem zvládla a teď se jdu přihlásit na
správu kolejí. Až sem dorazí tvůj sekuriťák, ať mě prozvoní.“
„Ivy, ty nebudeš…“
„Mám tě ráda!“
„Ivy! Zůstaň, kde jsi! Zavolám tvojí ochrance, aby tě okamžitě…“
„Papa!“ přerušila jsem ho uprostřed věty a ukončila jsem hovor, aniž bych
počkala na jeho reakci. Dobré nebe! Srdce mi bilo tak rychle, jako bych právě
uběhla maraton. V rukou jsem křečovitě svírala kožené ucho kabelky. Zároveň
jsem se ale cítila zatraceně dobře. Triumfálně. Jako bych právě vyhrála malou
válku. Bylo mi jasné, že si to ještě pořádně odnesu. Ale ne teď. Táta už věděl,
kde mě najde. Nebyl z toho sice nadšený, neměl už ale důvod poslat sem na
moji záchranu celou americkou armádu. Přesto jsem nepochybovala, že mi do
několika hodin zaklepe na dveře můj osobní strážce. Musela jsem tedy těch pár
hodin bez hlídače plně využít. Honem jsem nacpala do kabelky zbylé
dokumenty a zatáhla okénko. Nevím jak, ale nějak se mi přece jen podařilo
vystoupit z auta, aniž bych to sousední poškodila. Zamkla jsem miníska
a vyrazila rovnou za nosem. Mobil jsem při tom mazaně zapomněla uvnitř.
 Ryan

Ten zatracený mobil se vybil. V tom nejnevhodnějším okamžiku všech dob.

Právě jsem se chystal odstřelit poslední zelené prase – ten červený pták k němu
mířil po ideální letové dráze, když vtom displej prostě zčernal.
„Do hajzlu!“ Praštil jsem tou věcí do trávy, zkřížil s povzdechem ruce za
hlavou a zíral k nebi. Nevěděl jsem, čím to je, ale tenhle den byl tak nějak
hlasitější a pronikavější než jiné. Dokonce i hudba, která ke mně doléhala
z koleje, mi rozvibrovávala ušní bubínky. Mohlo být teprve kolem druhé nebo
třetí odpoledne, ale všichni už byli totálně nadraní. Přitom pro mě ten den
vlastně ani nemohl probíhat lépe. Před chvílí mi přeběhl přes cestu bývalý
spolužák ze střední. Nazvat ho kamarádem by bylo příliš, protože jsme spolu za
celé čtyři roky studia jen párkrát hráli fotbal a tu a tam se pozdravili na chodbě.
Jako společenský kontakt to ale očividně stačilo – Shane mě okamžitě poznal
a pozval mě na jednu z těch poznávacích party na koleji. Myslím, že na Alfu
Zetu. Podmínkou pro přijetí do spolku zřejmě bylo, že do sebe člověk už
k snídani ládoval steroidy a chodil spát s činkami, protože jeho členové
vypadali, jako by pro ně byla hračka zvednout nad hlavu jednou rukou všechny
ty dívky odnaproti, z Delty Dulfty nebo jak se ten spolek jmenoval. Dnes večer
mě dokonce čekalo rande. A vlastně jsem se doteď dokonce i bezvadně bavil.
Jenže pak mě málem rozmázla na vozovce ta holka. Netuším proč, ale měl
jsem od té chvíle špatnou náladu. A tak jsem už docela dlouho seděl stranou té
řvoucí smečky a pokoušel se rozptýlit hrou. Jenže potom můj mobil vypustil
duši. Teď jsem tu stál, hleděl zamračeně do nebe a pokoušel se v představách
odstřelovat imaginárními ptáky mraky, které se tam pomalu sunuly.
Prohrával jsem, protože jsem každou chvíli odvracel pohled k mobilu v trávě,
jako bych čekal hovor nebo zprávu, což samozřejmě postrádalo smysl, protože
té věci přece došla šťáva. To už byla moje nálada na bodu mrazu. Nejen proto,
že už jsem nemohl pařit Angry Birds, ale spíš proto, že v tomhle ohledu jsem
byl obvykle spolehlivý. Můj telefon – předražená novinka z tátovy firmy – měl
extra dlouhou životnost baterie a pro případ nouze jsem u sebe nosil
powerbanku. Jenže ta dnes zůstala v jedné z nevybalených krabic.
Neklidně jsem přecházel sem a tam. Přestup na UCF mi možná přece jen
dával zabrat víc, než jsem si byl ochotný přiznat. I ten nový job, který mě tady
čekal. Což nedávalo vůbec smysl. Bylo zbytečně hloupé dělat si kvůli němu
starosti už teď, když Ivy Redmondová měla přijet až pozítří. A bylo jedno, jestli
jí budu sympatický. Pro mě byla jen odrazovým můstkem ke kariéře. Musel
jsem jednoduše přečkat jeden, nanejvýš dva semestry, abych tátovi dokázal, že
zahodit studium pro tuhle práci se vyplatilo. Abych mu ukázal, jak zatraceně
dobrý jsem v zachraňování životů. Příliš dobrý na to, abych hnil za psacím
stolem jako on a všechno koordinoval jen pomocí statistik, dat a zpráv. Nejspíš
jsem byl nevděčný syn, ale v tomhle směru jsem pro sebe chtěl prostě víc.
Ach jo, ta vybitá baterie mě znervózňovala čím dál víc. Jestli jsem se během
výcviku něco naučil, pak to, že mám naslouchat svojí intuici. Protože intuitivní
reakce často znamenala rozdíl mezi tím, jestli se mi kulka zavrtá do ramene,
nebo mě mine. A tak jsem mobil zvedl a vyskočil na nohy. Měl bych ho
opravdu nabít, než…
Náhle mě něco udeřilo do zad tak silně, až jsem ztratil rovnováhu.
„Co to…? Do…!“ Nadával jsem. Výhled mi zahalily růžové prameny vlasů
a v uších mi zazvonil vyděšený výkřik.
Reagoval jsem instinktivně – i když jsem se sám řítil k zemi, bleskurychle
jsem se otočil a pažemi objal dívku kolem pasu tak, aby přistála na mně. Pfff,
vydral se mi z plic vzduch, když na mě její štíhlé, teplé tělo dopadlo, ale hned
poté i bolestný výkřik, protože mi přitom kolenem zatlačila do slabiny. Bože!
Tohle bylo snad to nejšpičatější koleno v dějinách!
„Au! Máš něco s nohama, nebo jsem tak neodolatelný, že ses neudržela?“
vyhrkl jsem, ačkoli jsem sotva popadal dech. Pohlédl jsem na ni – a hleděl do
těch největších modrých očí, jaké jsem kdy spatřil. Páni!
Světlé vlasy s růžovými konečky mi padaly na ramena a do trička se mi
zarývaly štíhlé prsty. Bledé pihy jí tančily na roztomilém pršáku, který vyděšeně
krčila, když se odtahovala tak rychle, jako by ji kousla tarantule.
„Safra! Promiň! Jsi v pořádku?“
Nedokázal jsem potlačit úsměv, zvlášť když mi začala prohmatávat nohy
a ruce a hledat zlomeniny. Při tom na mně seděla obkročmo, takže můj pohled
mířil přímo na její prsa a – ty bláho! Jestli tohle nebyla ta nejžhavější prsa
v celém kampusu, tak nevím! Nedokázal to zakrýt ani jednorožec na jejím
tričku.
Rychle jsem odvrátil pohled a zaměřil se na její tvář. Jenže čím déle jsem si ji
prohlížel, tím silnější jsem měl pocit, že ji odněkud znám…
„Hele, že ty jsi ta, co mě před chvílí málem přejela?“
 Dívka ztuhla a vyděšeně rozevřela rty do rozkošného O a hned je zase
zavřela. Klouzala pohledem od mého piercingu na spodním rtu ke stříbrným
peckám v uších a dál k černým, trochu přerostlým pramínkům vlasů na čele,
které jsem kvůli horku sepnul sponkou. Pobaveně jsem pozoroval, jak jí obavu
ve tváři střídá narůstající panika, když objevila černé kérky, které mi
vykukovaly z výstřihu trička.
„Ehm, ano,“ koktala a vypadala při tom jako malý králíček krčící se strachy
před velkým, zlým vlkem. „Ještě jednou se omlouvám, nedávala jsem pozor.“
„Tak jako teď?“ zeptal jsem se rozzlobeně.
Provinile sebou škubla. „Mrzí mě to,“ zamumlala tichounce.
Uvědomovala si vůbec, že na mě stále ještě obkročmo sedí?
„Ale to nebylo schválně, dostala jsem do hlavy míčem,“ dodala s omluvným
úsměvem a ukázala na oválnou věc, která ležela opodál v trávě. Cože?
„Ahoj!“ volal rozesmátý Shane, který k nám právě přibíhal. „Jste v pořádku?“
Ta otázka sice patřila nám oběma, ale očima visel jen na dívce. Nabídl jí ruku,
aby jí pomohl vstát. Pobaveně jsem sledoval, jak na něj zírá, jako by jí právě
udělal neslušnou nabídku.
„Všechno v pohodě?“ zeptal se znovu, když nabízenou ruku ignorovala.
Pomalu stočila pohled k jeho nahému trupu. Tričko, které by mělo ten
nabušený balík zakrývat, si zřejmě svlékl kvůli horku.
Shanovi ten pohled samozřejmě neunikl. „Tak co kdybych ti pomohl vstát?
Jako omluvu tě zvu na drink,“ řekl a mrknul na ni. „Nebo tě mám nechat sedět
na Rayovi? Vypadá to, že jste si udělali pohodlíčko.“
„Cože?“ Zmateně pohlédla dolů na mě.
Snažil jsem se potlačit smích a ukázal jsem na její nohy, které měla ovinuté
kolem mých boků. Ne že by mi to vadilo, ale obvykle jsem alespoň znal jméno
dámy, se kterou jsem byl v tak úzkém tělesném kontaktu.
„Ach, zatraceně!“
Tváře jí zrudly. Vyskočila tak rychle, že vzápětí zakopla o moje nohy. Oči
měla doširoka rozevřené hrůzou.
Právě jsem ji chtěl uklidnit, že znám i horší věci, než když si na člověka sedne
trochu praštěná holka. Ale vtom jsem si uvědomil, že se vůbec nedívá na mě.
V panice se rozběhla k obrovské kabelce, ze které se vykutálela lahev Gatorade.
Ale ne, to svinstvo se pořád ještě prodává? Myslel jsem, že tu směsku jedů už
úřad pro veřejné zdraví dávno stáhl z prodeje. Evidentně ne, protože neonově
modrý obsah lahve se rychle rozléval po trávě a dovnitř kabelky.
 „Ach ne, dokumenty pro kolej,“ lamentovala a bezmocně zašroubovávala
víčko. Štíhlými prsty zvedla do výšky několik promočených přihlašovacích
formulářů.
Shane rozpačitě přihlížel, jak z nich kape voda, ale nepřestával si přehazovat
míč z ruky do ruky.
„A jéje, ještě jednou sorry. Ten míč tě asi trefil dost tvrdě. Netočí se ti hlava?
Nepotřebuješ studený obklad nebo tak něco?“
Dívka náhle zbledla a divoce zavrtěla hlavou. Trochu se při tom zakymácela.
„Hele, je ti dobře?“ Znepokojeně jsem vyskočil na nohy a chytil ji za lokty.
„Ano… ne… moje formuláře!“ Zněla opravdu zoufale a opatrně mávala
papíry, aby uschly. Gatorade při tom cákal na všechny strany.
„Klídek,“ řekl Shane a roztočil si balón na špičce prstu.
Do hajzlu, pomalu mi začínal jít na nervy. Copak tu věc nemohl alespoň na
chvilku odložit?
Hodil jsem po něm zlověstným pohledem a pak jsem se obrátil zpátky
k dívce. „Má pravdu. Pokud se to dá přečíst, nic se neděje. Jinak stačí zajít na
správu a vyplnit tam nové. Jde o přihlášení na kolej, že?“
„Já… ano.“ Vzhlédla ke mně, prudce přikývla a vzápětí sebou trochu trhla –
přece jen ji bolela hlava. „Za hodinu mi měli přidělit pokoj,“ dodala tiše.
„Ukaž!“ Shane jí přihlašovací formulář vytrhl z ruky a promočený papír se
následkem toho roztrhl napůl.
Zaklel jsem: „Ty vole, Shane! Nech to být. Udělám to.“ Odebral jsem jí
mokrý list a pokusil se z něj něco přečíst. Jenže jediné, co jsem dokázal
rozluštit, bylo to, že její křestní jméno začínalo na I. Isa? Iris? Zbytek byl úplně
nečitelný.
„Bojím se, že budeš muset zajít na kolejní správu,“ sdělil jsem jí.
„U všech ďasů! A kde ta správa je? Mapu kampusu mám taky úplně
promočenou.“
Když jsem si všiml jejího sklíčeného pohledu, v hrudi se mi něco sevřelo.
„Hm, takže já zas půjdu. Dej si na mě pivko, zlatíčko,“ pronesl Shane. „Jdeš
taky, Rayi?“ Vyčkávavě na mě hleděl a dál si přehazoval míč z jedné ruky do
druhé. Pokud by s tím okamžitě nepřestal, strčil bych mu tu věc tam, kam
slunce nesvítí.
„Ne. Nech to být. Pomůžu…“ Otočil jsem se zpátky k dívce: „Jakže se
jmenuješ?“
Kousla se do rtu a vyděšeně na mě pohlédla zpoza dlouhých řas.
 „I… ehm, Haidi.“
Haidi? A co bylo s tím i? Na lístku bylo zřetelně napsané písmeno I. Ale co
jsem mohl vědět. Možná se jen smyl zbytek písmene H.
„Fajn. Tak já Haidi doprovodím na správu,“ řekl jsem Shanovi. Potom jsem
se k ní otočil, mrknul na ni a dodal: „Aby tu nakonec někoho nesprovodila ze
světa.“ Pobaveně jsem pozoroval, jak jí znachověly tváře. Roztomilé.
„Jak chceš.“ Shane pokrčil rameny. „Uvidíme se později, Rayi.“
„Jasně. Tak zatím ahoj.“
Pokývli jsme si na pozdrav a já jsem si v tu chvíli umínil, že budoucí kontakt
se Shanem omezím na tohle pokývnutí. Pomalu jsem si zase vybavoval, proč
jsem na střední nemohl vystát devětadevadesát procent studentů.
„Je od tebe hezké, že mi chceš pomoct, ale nemusíš. Poradím si sama. Kromě
toho bych se cítila trochu divně, kdybych si nechala pomoct od člověka, který
se stal málem obětí mé první vraždy včetně útěku z místa nehody,“ řekla Haidi.
Rozesmál jsem se a shlédl k ní dolů. Byla tak malinká. Jako víla, jen…
žhavější. „Útěk z místa nehody? Nezastavila bys, aby ses podívala, jestli ještě
dýchám?“
Můj pohled se nevyhnutelně zastavil na jejích plných rtech. Představa, jak se
nade mnou shýbá, aby mě oživila dýcháním z úst do úst, mě rozesmála ještě
víc.
Skepticky mě pozorovala očima přimhouřenýma do úzkých štěrbin
a pokrčila nosík, jako by moc dobře věděla, jaké špinavé fantazie právě plní
můj mozek.
„To nevím. Tu moji barbie káru není radno podceňovat. Když s ní někoho
převálcuju, většinou už nevstane,“ rýpnula si a zkřížila ruce na hrudi, která…
Odkašlal jsem si a donutil se pohlédnout výš. „No, kdybys sem teď s tou
růžovou věcí najela, asi bych se nechal převálcovat dobrovolně,“ dobíral jsem si
ji.
V očích se jí zablýsklo: „Tak jo, jasně. Teď ale musím najít tu kancelář.
Opravdu se mnou nemusíš. A ještě jednou se omlouvám za tu skoronehodu
a že… ehm… že jsem tě porazila.“ S těmi slovy zvedla kabelku, otočila se na
podpatku a rozběhla se pryč.
Zaraženě jsem se díval, jak se ode mě vzdalují poletující blonďaté vlasy
s růžovými konečky a pár bledých štíhlých nohou. Že by utíkala přede mnou?
 Ivy

Aaaaach. Takový trapas. Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří. Určitě jsem
byla úplně rudá – jako humr, který se začíná vařit v nesnesitelně vroucí lázni.
V duchu jsem si za ten nejtrapnější výstup mého života nakopala. Aniž bych se
ještě jednou otočila, prchala jsem přes úzký trávník před kolejí a snažila se
nezakopnout o povalující se plechovky od piva.
Proč se takové věci stávají právě mně? Copak jsem nemohla být alespoň
jednou v roce prostě cool? Nebo mít alespoň tolik štěstí a neporazit právě toho
týpka, kterého jsem předtím málem přejela? Tenhle Ray vypadal, jako by
pózoval na obálku žhavého časopisu pro ženy. Matka by mě do blízkosti
někoho, kdo vypadal jako… jako… no prostě jako Ray, ani nepustila. Ne že by
nevypadal dobře. Měla-li bych být upřímná, pan Skoronehoda vypadal
dokonce hodně dobře. Jako tetovaný panter – štíhlý, vysoký, mrštný a jeho
úsměv mi málem přivodil infarkt. Panebože! Zachvěla jsem se a rozběhla se
ještě rychleji, abych nechala daleko za sebou svoji fantazii, která dál nestydatě
vrněla v Rayově náruči. To setkání mě úplně rozhodilo. Nedokázala jsem
přestat myslet na jeho zelené oči – jako by člověk hleděl do dvou smaragdů, ve
kterých probleskávala osobnost, z níž člověku vstávaly chloupky na zátylku.
Ještě jsem na sobě cítila jeho pohled.
Teď už se ale ozval i můj věčný stihomam. Abych se ujistila, že mě Ray
nepronásleduje, přece jen jsem se ještě jednou otočila. Zjistila jsem, že už jsem
uběhla pořádný kus cesty. Bez brýlí jsem ale viděla trochu rozmazaně, protože
moje kontaktní čočky zůstaly doma v Miami. Mezi studenty, kteří stáli před
modrou verandou a popíjeli z červených plastikových pohárků, jsem Raye
nedokázala najít. Mohl se ale i schovávat za stromem. Potřásla jsem hlavou,
abych tu nesmyslnou myšlenku odehnala. Proč by něco takového dělal?
Dokonce ani já jsem neměla tak velkou smůlu, abych si pořídila stalkera hned
první den na univerzitě. Jenže… no… Co když tě poznal a teď už jen čeká na
příležitost? našeptával mi v hlavě hlas, který se podezřele podobal hlasu
Harryho, otcova osobního strážce. Automaticky jsem se narovnala v ramenou,
vypnula hruď a stáhla půlky – dokonce i jako hlas v mé hlavě měl na mě Harry
takový vliv. Dril, kterému mě podroboval už od dětství, seděl příliš hluboko.
Být neustále ve střehu. Vyhýbat se tělesnému kontaktu. Od nikoho nic nepřijímat.
S nikým nikam nechodit. Za žádných okolností nedávat číslo svého mobilu.
A pokud by mě někdo obtěžoval – vyhledat chráněný kout a okamžitě zavolat
Harrymu nebo jinému bodyguardovi, aby mě hned vyzvedl.
Poslední opatření jsem byla nucena využít už dvakrát. Jednou v září, když mě
při nakupování poznalo několik paparazzi a kladli mi příliš dotěrné otázky
ohledně pádu akcií RedEnergies. A podruhé, když moje bývalá kamarádka
nabyla pevného přesvědčení, že jí chce nějaký neznámý chlápek ukrást novou
kabelku od Valentina. Při zpětném pohledu bylo ale jasné, že na Chloé tak zíral
jen kvůli její poslední návštěvě solárka. V obou případech jen stačilo stisknout
na pageru SOS a Harry za pár minut dorazil. Akorát že tentokrát by to nemělo
smysl – pager jsem sice měla s sebou v kabelce, ale můj osobní strážce měl
dorazit až později. Takže jsem musela vzít situaci do svých rukou a hlavně už
konečně přestat pobíhat po kampusu jako bezhlavé kuře.
Donutila jsem se zpomalit chůzi a zhluboka jsem vdechovala dusný vzduch.
Plíce mě sice pálily, ale dávka kyslíku mi alespoň pomohla uklidnit bušící
srdce. Hlubokými meditativními nádechy a výdechy jsem se snažila zbavit
nacvičené přehnané opatrnosti vůči lidem, zvlášť vůči těm cizím, dokud se mi
z přemíry kyslíku nezatočila hlava. O kus dál odbočovala ulice k parkovišti.
Chvíli jsem zvažovala, že nějak vlezu do auta, zavolám tátovi a požádám ho
o ochranku. Do kampusu to byly sotva tři hodiny jízdy. Harry by mohl poslat
například Steva, dokud… ne! Nejsem srab a takovou situaci zvládnu. A tak
jsem se rázně vydala opačným směrem, pryč od parkoviště.
Přede mnou se rozprostřel velký park. Sytá zeleň mi pomohla dostat strach
pod kontrolu. Kolena se mi sice pořád ještě třásla, ale aspoň jsem se přestala
neustále ohlížet přes rameno. Místo toho jsem rozhodně vyrazila k budově
z pálených cihel, která vypadala jako fakulta nebo kolej. Ačkoli jsem si mapu
kampusu samozřejmě předem prohlédla a uložila do hlavy, neměla jsem v tu
chvíli ani tušení, kde se právě nacházím. Zastavila jsem se tedy a prohledávala
promočená lejstra. Musela být nějaká možnost, jak přijít na to, kde, pro
všechno na světě, právě stojím. Nebo kde se schovává správa kolejí. Při tom
jsem se snažila neroztrhnout natržený přihlašovací formulář ještě víc. Špičkou
prstu jsem přejela několik tlustých krátkých čar, které nejspíš znázorňovaly
parkoviště. A hned vedle… zmateně jsem nakláněla hlavu do strany. Tyhle čáry
a kruhy mi v orientaci nijak nepomáhaly. Podle mapy kampusu se správa kolejí
nacházela hned vedle shluku kolejí, který tvořil písmeno Y. A to přímo vedle
budovy, která zase vypadala jako X. Ale neviděla jsem ani X, ani Y. Dům přede
mnou připomínal spíš písmeno L. Zkroušeně jsem se rozhlížela. Takhle se
nikam nedostanu. Musím hledat v mapě věci, které jsou v mojí bezprostřední
blízkosti. Tou nejnápadnější opodál byla socha Bena Franklina, kterému někdo
pořídil jizvu Harryho Pottera. Hned po několika vteřinách jsem ji v mapě
našla. Přímo vedle… budovy T. K naštvání!
„Potřebuješ pomoct?“
V zátylku jsem ucítila teplý dech.
Pokud se k tobě někdo přiblíží zezadu, drž si ho od těla. Využij k tomu všechno,
co máš v tu chvíli u sebe. I kdyby to měly být lodičky.
Polekaně jsem se otočila a osobě za mnou jsem vmetla do tváře právě ty
mokré papíry. Nebyla to sice lodička, ale moje sandálky stejně nepřipadaly
v úvahu jako zbraň. Oslepovacího účinku jsem dosáhla i tak, protože ten chlap
zaskučel a honem si stíral z očí tekutinu z papírů.
„To svinstvo pálí!“
U všech ďasů! Byl to Ray. Nepřestával mrkat, utírat si obličej a vyplivovat
kousky papíru. Aby mě netrefil, odstoupila jsem o pár kroků, až jsem zády
narazila na kolena Bena Franklina. Připravená k boji jsem zvedla kabelku. Ta
věc byla tak nacpaná Gatoradem a dalšími věcmi, že by se z té rány probral až
pozítří. Někde tam musel být i pepřový sprej a píšťalka pro nouzové situace, ale
úder je rychlejší.
„Co ode mě chceš?“ zvolala jsem a byla jsem na sebe hrdá, že to znělo tak
tvrdě.
„Ehm, pomoct ti? Alespoň jsem to měl v plánu, než jsi mě omítla
kyselinou.“ Vyčítavě se na mě zpoza mokrých černých řas díval. „Do hajzlu!“
sténal a neustále si utíral oči. „Jestli to tak pálí kvůli Gatoradu, měla bys to
svinstvo přestat pít. Tohle nemůže být zdravé.“
Špatné svědomí, které se ve mně začalo probouzet, se okamžitě zase
vytratilo – to zázračné pití nesměl nikdo urážet. A tak jsem vyzývavě
přimhouřila oči: „Zdravé není dostat kabelkou mezi nohy. Takže pověz, co ode
mě chceš, nebo zmiz!“
Tváří se mu mihl napůl rozzlobený, napůl pobavený výraz. Znovu jsem si
uvědomila, jak mě jeho vzhled znejišťuje. Ray opravdu nebyl anaboliky
nabušený svalovec, přesto ale byl vytrénovaný a hodně vysoký. Tetování na jeho
pažích zářila ve slunci jako černí hadi a propůjčovala mu nebezpečné charizma.
Srdce se mi rozbušilo rychleji, když jsem v obranném gestu nacouvala ještě víc
k soše – přesně na ono špičaté Benovo koleno. Auvajs!
 Ray si ohryzával piercing ve spodním rtu a jeho zelené oči mě pozorovaly,
jako by odhadoval, co ode mě může očekávat. Netušila jsem, co vidí – doufala
jsem, že rozzuřenou bojovnici, princeznu Xenu – nejspíš ale jen vyděšeného
králíčka s růžovými ostny.
„Co chceš?“ opakovala jsem.
Přestal si ohryzávat ret a zvedl ruce v uklidňujícím gestu. „Hele, klídek,
Haidi. Šel jsem právě zpátky na kolej. A když jsem tě uviděl, řekl jsem si, že
třeba přece jen budeš chtít pomoct.“
Haidi? Ach ano, málem jsem zapomněla, že jsem se mu představila druhým
křestním jménem. Moje bývalá kamarádka Chloé mi tak občas také říkala.
Vlastně jsem to jméno moc v oblibě neměla, přesto se mi zdálo bezpečnější
nepředstavovat se rovnou jako Ivy.
„Jasně, úplnou náhodou jsi chtěl jít zpátky…,“ řekla jsem skepticky. „A co
ten mejdan?“
Ray netečně pokrčil rameny a ustoupil ještě o krok. „Sám jsem přijel teprve
dnes a musím si ještě vybalit,“ vysvětloval. „Kromě toho mi šli ti týpci na
nervy. Nechápu, jak můžou pít po litrech to teplé pivo – chutná to jako
močůvka.“
Tvář se mu rozzářila drzým úsměvem, takže jsem mezi bělostnými zuby
zahlédla piercing na jazyku. No nazdar!
Usilovně jsem se snažila potlačit strach. Tedy – alespoň jsem se domnívala, že
to je strach, kvůli čemu mi tak bláznivě tluče srdce.
„Dobře. Takže – mohl bys přestat s tím stalkováním?“ zasyčela jsem. „Trochu
mě to znervózňuje.“ Říkala jsem si, že možná pomůže, když budu upřímná.
Rozesmál se, ustoupil ale ještě o další krok. Přitom mu spadl do čela černý
pramen. „Jasně. Stalking stejně nikdy nebyl mojí silnou stránkou. Ale udělám
ti návrh: Mohl bych jít jako náhodou směrem ke správě kolejí a ty bys, také
náhodou, mohla jít metr za mnou. Potom můžu jít v klidu do svého pokoje
a ty dnes nebudeš muset spát Bennymu u nohou.“ Ukázal na sochu, na kterou
jsem se stále ještě tlačila, a zastrčil si nepoddajné vlasy zpátky do sponky.
Výsledkem bylo, že mu několik pramínků trčelo do stran. Vypadalo to
roztomile a můj puls se kupodivu zklidnil.
Dobře tedy. Nebyl důvod se Raye bát. Nehledě na jeho divoký vzhled to byl
zřejmě milý chlapík a já jsem reagovala přehnaně.
„To zní dobře,“ přiznala jsem tedy nakonec.
 Ray se usmál, na levé tváři se mu při tom vytvořil malý dolíček. A vůbec
poprvé jsem si všimla i důlku na bradě. Na nic už nečekal, zastrčil si ruce do
kapes u kalhot a vyrazil zcela opačným směrem, než kterým jsem původně
zamýšlela jít já. Zmateně jsem se za ním dívala – buď mě chtěl zmást,
zneškodnit a pak mě držet na nějakém temném místě, dokud nedostane
výkupné… nebo jsem postrádala jakýkoli smysl pro orientaci. Správně bylo
nejspíš za b. Supěla jsem tedy za ním, ale udržovala jsem si určitý bezpečnostní
odstup. Pokud by se pokusil o nějakou hloupost, pořád ještě jsem mu mohla
chrstnout do obličeje Gatorade, když už se to tak osvědčilo.
Nenápadně jsem vzdálenost mezi námi trochu zvětšila, abych si svého
šlechetného rytíře mohla lépe prohlédnout a obdivovat ho z opačné strany. Ta
mi u chlapců mého věku zůstávala doposud skrytá pod společenskými obleky
nebo drahými žakety. Podrobnější pohled mi umožňovaly nanejvýš ještě
golfové kalhoty, které ale jakékoli blouznění o případných sexy zadcích zadusily
hned v zárodku. Ale Ray měl na sobě obyčejné džíny ponechávající dostatečný
prostor pro rozličné interpretace. Pohyboval se tak neuvěřitelně lehce, že mi
vlastní kroky připadaly nepřiměřeně hlasité. Moje sandály vydávaly jediný
zvuk, který vyplňoval ticho mezi námi.
Cestou přes areál kampusu jsme jen tu a tam potkali jiné studenty. Ray se
nenechal vyvést z míry. Cítil, že mu až tak nedůvěřuji, protože se ani jednou
neohlédl – zjevně nechával na mně, na jakou vzdálenost se mu chci přiblížit.
Po pár minutách jsem se konečně trochu uklidnila a začala si zvědavě
prohlížet kampus, který se měl stát pro příští měsíce mým domovem. Na první
pohled vypadal areál univerzity jako jeden velký park, do kterého byly vsazeny
jednotlivé fakulty, koleje a další budovy, většina z nich dosažitelná pěšky.
Z fotek na internetu jsem věděla, že tady mají studenti k dispozici i několik
kaváren, supermarket, a dokonce i drogerii, takže jsem nemusela ven
z kampusu, ani kdybych potřebovala toaletní papír.
Pěstěné trávníky byly protnuté širokými štěrkovými cestami rámovanými
sukovitými stromy s košatými korunami, které poskytovaly trochu stínu.
V pravidelných rozestupech tu stály hnědé lavičky, na kterých se rozvalovalo
několik studentů. Někteří listovali v knížkách, jiní usrkávali kávu z kelímku.
Jejich rozhovory a bezstarostný smích mi zněly v uších jako rajská hudba. Na
pažích se mi udělala příjemná husí kůže a přistihla jsem se, že se začínám
usmívat. Hlavou mi vířily nadějné myšlenky: Svoboda. Takhle tedy vypadá
svoboda a už brzy, ne, ode dneška, se UCF se stane i mojí bránou na svobodu.
Brzy už se nebudu nervózně rozhlížet a připadat si, jako bych stála nechráněná
v dešti. Dokud budu tady, nebudu už při sobě muset nosit pager pro případ
nouze.
Konečně jsem mohla být tou osobou, kterou jsem už odedávna chtěla být.
Potřebovala jsem jen ještě chvíli, než to došlo i mojí hlavě. Odhodlaně jsem
trochu zrychlila, takže jsem šla už skoro vedle Raye.
„Moc se tady toho ještě neděje,“ přerušil konečně mlčení mezi námi.
„Ano,“ usmála jsem se. Rozbušilo se mi srdce, když mi úsměv vrátil.
Nenápadně jsem si utřela zpocené ruce o kalhoty.
„Ale to se určitě brzy změní. Nejpozději až začne fáze přihlašování do
seminářů, klubů a spolků,“ povídal vesele dál a otočil ke mně hlavu: „Už ses
zkoušela zapsat do nějakého spolku?“
„Ne. Sice jsem na několik z nich mrkla, ale nejsem ani katolička, ani
dostatečně sportovně nadaná, abych splňovala jejich kritéria,“ vysvětlovala
jsem.
Přikývl. „Jen tak mezi námi – nejspíš je to tak lepší. Jinak bys nakonec
musela přísahat na Svaté sesterství, že až do konce pobytu tady ochráníš svoje
ctnostné panenství. Nedokážu si představit nic strašnějšího.“
Pobaveně jsem k němu vzhlédla: „Slyšela jsem z toho správně zatrpklost?
Mluvíš z osobní zkušenosti?“
Zásah – chytil se za hruď a zasténal: „Odhalila jsi mě. Musel jsem složit slib
cudnosti a už pět minut potom jsem hluboce litoval. Za to ale dostanu
zadarmo potravinové lístky.“
Oba jsme se rozesmáli. Bylo to takové skoro plaché, opatrné sbližování. Ale
musela jsem uznat, že má skvělý smysl pro humor. Dodávalo mi to odvahu.
„Už jsem se zapsala do několika seminářů, na které se hodně těším,“ řekla
jsem po chvíli.
„Super. Do kterých?“
„Pro první semestr mám zatím jen pět povinných přednášek. Ale naplánovala
jsem si dost volného času na další kurzy, na které chci chodit.“
„Aha.“ Ve tváři mu opět zazářil ten roztomilý dolíček. „A které mimo ty
základní chceš navštěvovat?“
„Všechny!“
Znovu se rozesmál. V žaludku se mi rozlilo teplo. Koutkem oka jsem ho
pokradmu pozorovala. Moje máma byla mistryní v pozorování druhých, aniž
by si toho byli vědomi. Někdy se skoro zdálo, že má oči na zátylku, zvlášť
tehdy, když si s někým povídala a zároveň opovržlivě hodnotila poslední výkřik
od Louise Vuittona, který na sobě měla osoba stojící za ní. Dokonce při tom
ani nezašilhala. Já bohužel ano.
Ray si z toho ale nic moc nedělal, protože jakmile na sobě ucítil můj pohled,
otočil se ke mně a pozvedl obočí. „Mám něco na obličeji?“
„Ehm… ne, ne přímo,“ mumlala jsem a cítila, jak mi stoupá horko do tváří.
„Kolik máš vlastně těch piercingů?“ Ta otázka mi vyklouzla, ještě než jsem ji
stačila zadržet. Okamžitě jsem se kousla do rtu.
On se ale jen usmíval. „Včetně pecek v uších, nebo bez nich?“
Řekni NE! Nezajímá tě to. Jenže místo abych naslouchala svému vnitřnímu
hlasu, přikývla jsem.
„Dej mi chvilku.“ Zamyšleně si olízl spodní ret. Přitom nejspíš zavadil
piercingem v jazyku o zuby, protože jsem zaslechla kovové cinknutí.
„Osm… ne, sedm. Ten v obočí se mi každou chvíli zanítil, tak jsem ho
nechal zarůst.“
Fascinovaně jsem si jeho černé obočí prohlížela. Když si toho všiml, sklonil
se ke mně dolů. Najednou byl tak blízko, že jsem ucítila jeho vůni, která byla
tak… voněl po mýdle, mátě a něčem hodně aromatickém, co mi trochu
připomínalo vonné tyčinky.
„Tady to bylo,“ ukázal na nepatrnou, sotva viditelnou jizvu na kraji levého
obočí, které, mimochodem, vypadalo velmi sexy – široké a klenuté.
Můj pohled přitáhl záblesk stříbrného kroužku ve spodním rtu.
„Nebolelo to?“ zeptala jsem se a špičkou ukazováčku jsem si ťukla na ret.
Jeho rtu jsem se neodvážila dotknout, i když přání by tu bylo. V očích mu
zasvítily jiskřičky – nejspíš se musel hodně přemáhat, aby se mi nevysmál.
„Vůbec ne. Ovšem v ten den jsem nebyl úplně střízlivý. Chceš si sáhnout?“
nabídl mi vzápětí.
Prudce jsem zavrtěla hlavou. „N… ne, děkuji!“
Ray nasál kroužek do pusy, a když se piercing znovu objevil, zářil na slunci
jako perla.
No dobře. To s pusou se mi líbilo. Tedy alespoň trochu.
Neříkal, že jich má sedm? Zvědavě jsem pátrala po dalších kovových
kouscích. Ten na jazyku musel být piercing číslo dvě. V levém uchu jsem
napočítala další dvě pecky a jeden kroužek, a v pravém ještě jeden. Podle mého
výpočtu jeden chyběl.
„Ten poslední není vidět,“ mrknul na mě spiklenecky.
 Pohled mi okamžitě sklouzl dolů. Copak měl…? Ježíš! Už jsem sice slyšela,
že si člověk mohl nechat propíchnout i některou oblast genitálií, ale ta
představa byla spíš jen nepříjemná.
Když si Ray všiml mého výrazu, vyprskl smíchy: „Měla by ses vidět.“
Pokoušel se o vážný výraz, ale moc se mu to nedařilo. „Stačí, když mi vytáhneš
tričko.“
S potutelným úsměvem sledoval, jak jsem s úlevou zvedla pohled výš. Takže
žádná vejce na špízu, ale jen piercing na bradavce! Hledala jsem, jestli se mu
nerýsuje pod tričkem, ale nikde nebyl ani náznak předmětu navíc. Zmateně
jsem mu pohlédla do tváře.
„Opravdu? Neděláš si ze mě legraci, že ne?“ zeptala jsem se skepticky. Jeho
odpověď sestávala jen z mrknutí a vědoucího úsměvu, který mi vehnal červeň
do tváří. Oči mu pobaveně jiskřily.
Tak dobře, tohle bylo evidentně dvouznačné. A pro moje prudérní vychování
příliš. Honem jsem se od něj zase odtáhla a uhnula pohledem.
„Tak. Jsme na místě,“ oznámil po dalších pár metrech, právě ve chvíli, kdy
jsem se chystala nenápadně se vytratit. S úlevou jsem se zastavila a prohlížela si
čtyřpatrovou kolej. Zatím vypadala poloprázdně, jen několik oken bylo
otevřených. Z jednoho pokoje pod střechou k nám doléhala tichá hudba,
z jiného smích skupinky dívek. Ve vzduchu visel nakyslý pach odstátého piva.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi ta budova líbí. Skepticky jsem pohlédla
na Raye. Ten se také šklebil.
„Takhle krátce před začátkem semestru si všichni chtějí ještě jednou pořádně
zařádit, než začne správce kontrolovat pokoje. Proto se tu slaví i po ránu.
Uvidíme se tady později?“
„Ehm… možná. Ani ještě nevím, do které koleje mě přidělí,“ vymlouvala
jsem se. Srdce mi spadlo do kalhot při představě, že bychom s Rayem bydleli
na stejné koleji. Ach jo – když už jsme teď nezávazně netlachali, zmocnila se
mě znovu nervozita. Odkašlala jsem si. „Měla bych jít. Děkuji za doprovod!“
Nesměle jsem znovu pohlédla na budovu z pálených cihel, na niž navazovala
malá přístavba. Hlavní vchod musel být ještě o trochu dál.
„Mimochodem – kancelář je tam vzadu,“ řekl, když si všiml mého pohledu,
a ukázal na přístavbu. „A není zač. Uvidíme se později.“ Mrknul na mě
a škádlivě mě zatahal za růžové konečky vlasů. Potom už jsem jen s otevřenou
pusou sledovala, jak mizí směrem k hlavnímu vchodu.
 Ivy

Přinutila jsem se jít dál, až ke dveřím správy kolejí. Tam jsem si nervózně
upravila ucho kabelky a nakonec jsem opatrně zaklepala. Zevnitř bylo slyšet
tlumené šustění papírů doprovázené vrčením tiskárny. Někdo tiše zaklel.
Váhavě jsem stiskla kliku.
„Haló?“ strčila jsem hlavu do dveří úzké kanceláře, jejíž architekt kdysi
v sedmdesátých letech rozhodl, že bahnitě hnědá a křiklavě oranžová jsou tou
nejlepší barevnou kombinací na světě. Další šílená kombinace mi vnikla přímo
do nosu – vůně filtrované kávy a kuliček proti molům. Uprostřed toho všeho,
za mohutným pultem, který zabíral téměř polovinu místnosti, seděla zády ke
mně plnější žena a vztekle bouchala do obludné tiskárny. „Zatracenej krám,“
prskala, zatímco tiskárna se bezmocně zajíkala.
„Dobrý den. Mohu vás vyrušit?“ Váhavě jsem se vsunula do místnosti
a zavřela za sebou dveře.
Až když uslyšela kovový zvuk zrezivělé kliky, žena si odevzdaně povzdechla
a konečně se ke mně otočila. Na čele se jí leskl pot, obličej měla rudý a v něm
výraz, jako by se měla z horka a vzteky každou chvíli svalit na zem. Což jsem
naprosto chápala. Uvnitř bylo snad dvě stě stupňů. V sedmdesátkách očividně
zapomněli na ventilaci a místo toho investovali do hnědých závěsů
s orientálním vzorem.
„Co pro tebe můžu udělat, zlato?“ zeptala se a kopla do tiskárny tak prudce,
až se jí blonďaté kadeře rozletěly do všech stran.
„Zdravím. Jsem Ivy Bennetová.“ Nebyla jsem si jistá, jak mám pokračovat
dál, a tak jsem zatím jen přidala přátelský úsměv.
Žena si zhluboka povzdechla a naposledy poctila tiskárnu nenávistným
pohledem, než klesla do židle a začala se mi konečně věnovat.
„Všechno je v pořádku, holčičko. Nemusíš se ostýchat.“ Netrpělivým gestem
ruky mě přivolala blíž. „Já jsem Libby. Co bys potřebovala?“
Váhavě jsem přistoupila k pultu. „Právě jsem přijela. Pozítří mi začíná
semestr a já si bohužel zapomněla přihlašovací formulář.“ No dobře – nebyla to
úplná pravda, ale zdálo se mi to jednodušší než vysvětlovat, proč byly moje
doklady totálně promočené a část jich nalepená na Rayově obličeji.
„Chápu. Nevadí, zlatíčko, hned to dáme do pořádku,“ zamumlala Libby.
Vzápětí se její prsty rozkmitaly po klávesnici. „Ivy Bennetová, bytem 33109
Miami Beach, je to tak správně?“
Přikývla jsem, zneklidněná, protože se jí mezi obočím objevila hluboká
vráska.
„Tady stojí… och…“ Vrhla na mě rychlý pohled a k vrásce mezi obočím se
přidal lehce mrzutý výraz kolem úst. Odkašlala si a trochu se narovnala
v zádech.
Ajaj. Začínala jsem tušit, co si o mně právě přečetla.
„Slečno Redmondová…“
Já to věděla! Už žádné zlatíčko, holčičko. Ani slečno Bennetová.
„Tady stojí, že přijedete až pozítří. Nebo tu mám chybu?“
„Nene, máte to správně. Prostě jsem jen přijela o trochu dříve. Doufám, že
to nevadí?“ Obdařila jsem ji tím nejpřátelštějším úsměvem. Snažila jsem se
zůstat optimistická, ačkoli v nitru jsem cítila pravý opak a celá jsem ztuhla.
„Slečno Redmondová…“ Váhala a znovu si mě opatrně prohlížela. „U vaší
osoby tady mám uvedené přísné formální požadavky. Zaprvé: váš pokoj ještě
není připravený. Zadruhé tady stojí, že se nesmíte zdržovat na území kampusu
bez osobní ochranky, která se musí prokázat příslušnými doklady. Je tady
s vámi váš otec nebo jiný zákonný zástupce, se kterým bych to mohla
projednat?“
Trochu se mi roztřásl ret, do kterého jsem se kousla. Váhavě jsem zavrtěla
hlavou. Takže to by bylo k mému plánu ohledně divoké svobody. Měla jsem
vědět, že mi otec už předem položí přes cestu dostatečný počet klád na to, aby
mi otrávil hned první den v kampusu. Možná to znělo malicherně, ale
v takových chvílích jsem nenáviděla být Redmondovou.
„Ne. Jsem tady sama,“ vysvětlila jsem tak klidně, jak jen to bylo možné. „Ale
moje osobní ochranka dorazí hned. Ráda bych dostala pokoj, abych se zatím
mohla nastěhovat a vybalit si.“
Libbyiny rty se ještě o trochu zúžily: „Sice mě to moc mrzí, slečno
Redmondová…“
„Ivy.“
„Jak prosím?“
„Říkejte mi, prosím, klidně Ivy,“ požádala jsem ji mírným tónem.
Ramena se jí se okamžitě trochu uvolnila. Ježíšmarjá! Co všechno jí o mně
Harry napovídal? Určitě zase strašně přeháněl a sepsal celou řadu opatření.
„Ivy…“ Libby se na mě přátelsky usmála a tentokrát ten úsměv dorazil až do
očí. „Váš případ je trochu… neobvyklý. UCF je veřejná univerzita a na takové
případy vlastně ani není připravená. Kdybyste byla běžnou studentkou,
ubytovala bych vás až ode dne, na který byste byla přihlášená. Protože vás ale
nemůžu nechat pobíhat volně po kampusu, budu muset kontaktovat vašeho
otce.“
„To není nutné. Ví, že tu jsem,“ přerušila jsem ji přátelským, ale rozhodným
tónem. „Opravdu neexistuje možnost, že bych se mohla nastěhovat už dnes?“
Povzdechla si a proťukávala se několika soubory dat. „Váš pokoj je v přilehlé
ubytovně. Kolej 2, takže tady…“ Podala mi přes pult brožuru, otevřela dvoulist
s mapou kampusu a označila v něm propiskou budovu Y. Vedle byl obrázek
hezké Jihoameričanky s logem UCF nad hlavou a pod tím stručný ubytovací
řád.
„V prvním semestru máte pouze orientační kurzy. Kromě toho se ale můžete
přihlásit do volitelných předmětů, jako například umění nebo herectví. Veškeré
povinné kurzy máte v dosahu. Tady, tady a tady,“ kreslila do mapy velké kruhy.
„Váš otec požádal mimo přidělení osobní ochrany i o pravidelné kontroly ze
strany ubytovací správy,“ pokračovala a přitom na mě trochu soucitně
pohlédla.
Jak jinak! Tohle nebylo fér. Bylo mi už osmnáct a otec na mě přesto dokonce
i na univerzitě poštval celou smečku dozorců.
„Pokud vím, je vaší ochrankou…,“ podívala se do počítače, „… jistý Ryan
MacCain. Ach, ten už také přijel. Byl mu přidělený pokoj vedle vás. Hned mu
zavolám a dám mu vědět, že vás má vyzvednout. Potom se spojím s panem
Redmondem.“
Při těch slovech se mi sevřel žaludek. Musela jsem se několikrát zhluboka
nadechnout, abych se uklidnila. „Co jste myslela tím, že moje ochranka dostala
pokoj hned vedle mého?“ Hlas se mi chvěl vzteky.
Libby na mě znovu omluvně pohlédla. „Pokoje a sociální zařízení máme sice
oddělené, ale samotné koleje ne. Váš otec důrazně žádal, aby váš doprovod
dostal z bezpečnostních důvodů pokoj hned vedle vás. Kromě toho si pro vás
vyžádal jednolůžkový pokoj.“
„Jednolůžkový?“ opakovala jsem po ní a chytila se bezmocně pultu. „Ne. To
nejde. Sama jsem vyplnila veškeré přihlášky a požádala o běžný pokoj se
spolubydlící.“ Tolik jsem se na spolubydlící těšila. Skoro jako na samotné
studium.
Odkašlala si. Bylo na ní znát, jak nepříjemná jí celá ta situace je. Bylo mi jí
samozřejmě také líto, ale tady se právě hroutily moje sny. Jeden po druhém.
 „Bohužel vám můžu říct jen to, co mám ve vašich podkladech, slečno… Ivy.
Váš otec platí UCF a správě této koleje za tyto drobné dodatečné služby
značnou částku.“ Zmlkla, když si všimla mého pohledu – ještě chvilku
a někoho bych zabila. A jako první by byl na řadě otec.
„Nemusí nic platit,“ zasyčela jsem. „Dostala jsem prospěchové stipendium.“
To stipendium mělo být mojí vstupenkou na svobodu. Nebyla jsem sice žádný
génius, jako například moje matka – která mi to nezapomínala dávat
dostatečně často najevo –, ale přesto jsem se biflovala tak pilně, že jsem si
nakonec mohla vybrat kteroukoli univerzitu podle svého přání. Chtěla jsem
být totiž finančně nezávislá na otci, protože jeho peníze mi přinášely jen samé
problémy, a tímto stipendiem jsem se k určitému stupni nezávislosti
dopracovala. Ke svobodnému rozhodnutí, na kterou univerzitu půjdu,
a Princeton to nebyl! Otec neměl právo se mi do toho vměšovat – jenže to
přesto udělal.
„To je sice pravda,“ pokračovala Libby klidným hlasem, „ale vaše stipendium
pokrývá jen poplatky za semináře a související materiály.“
Zaskřípala jsem zuby, přimhouřila oči a zhluboka dýchala. Nakonec jsem si
opřela čelo o lepkavou desku stolu. „Já ho zabiju,“ šeptala jsem.
„Ach, miláčku, hlavu vzhůru. Není to tak zlé, jak to vypadá.“ Libby,
viditelně v rozpacích, mě neobratně hladila po vlasech.
Není to tak zlé, jak to vypadá?! Byla jsem si skoro jistá, že skutečnost je ještě
mnohem horší – Libby byla nejspíš taktní a řekla mi jen o těch méně zlých
věcech. Nechtěla jsem ani vědět, co všechno ještě otec za mými zády zosnoval.
Chápala jsem samozřejmě, že mě jen chtěl chránit, ale – hrome – tohle byl můj
život! Naše dohoda nezahrnovala, že mě bude neustále kontrolovat, ani to, že
se bude vměšovat do mého ubytování.
Nojo, prostě jsi mu nechala malou skulinku a on toho využil. Snad sis nemyslela,
že vyzraješ nad jedním z nejúspěšnějších podnikatelů v Americe? Tohle bylo prostě
k naštvání. Občas jsem sama sebe nenáviděla.
Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla a úpěnlivě na ni pohlédla: „Prosím,
nevolejte mému otci. Stejně je to zbytečné, když už je tu můj osobní strážce.
Mělo by stačit, že mě doprovodí. A než se budu moct nastěhovat, prohlédnu si
trochu kampus.“
Libby očividně bojovala sama se sebou. Chvíli jsem zvažovala, jestli bych ji
neměla tak trochu podplatit. Nebyla to sice ta nejčistší metoda, ale zato
podivuhodně účinná.
 Avšak vtom Libby přikývla. „Tak dobře, drahoušku. Nebudeš ale pobíhat po
kampusu, dokud se nedostaví tvoje ochranka. Kdyby se ti během mojí služby
něco stalo, přišla bych o místo.“
„Jasně,“ vyhrkla jsem vděčně.
Znovu přikývla, uchopila sluchátko předpotopního aparátu, které skutečně
ještě viselo na šňůře, a začala vyťukávat číslo. Slyšela jsem, jak telefon vyzvání.
Jednou, dvakrát, třikrát. Pak tam skočila hlasová schránka. Libby sluchátko
položila a s nespojeným výrazem ve tváři proces zopakovala – se stejným
výsledkem. Zatímco to zkoušela znovu a znovu, vztekle jsem si pohrávala
s natrženou kůží na kabelce. Čím déle jsem čekala, tím netrpělivější jsem byla.
Ne že bych tolik toužila po chůvě, kterou bych měla neustále za zadkem, ten
chlápek se ale mohl alespoň ozvat. Vždyť to byla jeho práce. Moje sny
o svobodě a sebeurčení byly nejspíš s konečnou platností v háji.
Libby také docházela trpělivost. Zoufale zafuněla, znovu vytočila číslo
a čekala, jestli se moje ochranka konečně ohlásí. „Buď tak hodná a jdi se po
něm podívat,“ řekla náhle. „Třetí patro, dveře B 12.“
To jako vážně?
„Mám ho přivést?“ zeptala jsem se nešťastně.
Podívala se na mě oním typickým mateřským pohledem, který nepřipouštěl
námitek: „Nemůžu se odsud hnout, andílku. Ale budu se mu snažit dovolat.
Pokud nebude ve svém pokoji, prostě se sem vrátíš. Je to tak pořádku?“
Ne! Nic nebylo v pořádku. Přesto jsem se mlčky otočila a odcházela ke
dveřím. Už jsem byla jednou nohou ve dveřích, když vtom mě zavolala zpátky.
Na chvíli ve mně svitla naděje, že změnila názor. Že se rozhodla přimhouřit
obě oči a na celou tu nepříjemnou záležitost zapomenout. Ale ona jen ukázala
na druhé dveře, o kterých jsem si doposud myslela, že vedou do vedlejší
kanceláře. „Vezmi to tudy, zlatíčko. Ty dveře vedou rovnou k pokojům –
nebudeš muset jít venkem.“
Ivyiny sny – Koš – Vymazáno.
„Dobře. Děkuji,“ zamumlala jsem. Sotva jsem ty druhé, vrzající dveře
otevřela, proud vzduchu z ventilace mi okamžitě odfoukl vlasy z obličeje.
Nádhera. Na bílém linu krátkého spojovacího traktu, který vedl do budovy
koleje, mi nepříjemně vrzaly sandály.
Zvědavě jsem se rozhlédla. Kolej sice také pocházela ze sedmdesátých let,
byla ale mnohem lépe udržovaná. Místo hnědé barvy tady převládala béžová,
která bývala kdysi nejspíš bílá. Relativně úzký vstupní prostor byl prosycený
zápachem směsice citrónového čisticího prostředku a starých tenisek. Do patra
s pokoji a společnými sprchami vedlo úzké schodiště.
Zvažovala jsem, že než půjdu najít bodyguarda, všechno si nejdříve v klidu
prohlédnu. Přestože mi Libby před chvílí trochu zkazila radost, nemohla jsem
se dočkat, až uvidím skutečný studentský pokoj. Pokoj, který se měl stát na
několik měsíců mým domovem. Ale mohla jsem zatím prozkoumat alespoň
společné sprchy, kde se budu sprchovat a čistit si společně s ostatními dívkami
zuby. Už jen ta představa byla tak vzrušující, že se mi udělala husí kůže. Nebo
bych se mohla podívat po společenské místnosti ve sklepě. V seriálech má
každá kolej prostory ve sklepě, kde se konají večírky, takže něco takového bude
určitě i tady.
Ale moje druhé já si pohrávalo s myšlenou, že se prostě vytratím, toho
MacCaina nechám trčet v jeho pokoji, vychutnám si zbytek svobodného dne
a…
Povzdychla jsem si. Tohle bylo bohužel jen zbožné přání. A nejen hloupé –
pokud by se mi opravdu něco přihodilo, odnesla by to Libby. Což sice bylo
nepravděpodobné – ta malá panická ataka předtím se nepočítá – ale člověk
nikdy neví. A i když nerada, musela jsem si přiznat, že ani můj osobní strážce
koneckonců nemůže za to, že jsem s ním tady uvízla. Nebo on se mnou. Podle
toho, z jaké perspektivy člověk na věc pohlíží. Určitě také nebyl nadšený, že
musí strávit několik měsíců v kampusu se zhýčkanou dívkou. Měla bych tedy
projevit alespoň tolik slušnosti a lidem v mém okolí zbytečně nekomplikovat
život, což už se jim kvůli jedné Redmondové stejně dělo.
A tak jsem si dodala odvahy, vyběhla schody nahoru a doufala, že mě Ryan
MacCain nebude tak znervózňovat jako ten Ray, se kterým už jsem měla tu
čest.
 Ryan

Nenáviděl jsem společné sprchy. Sprchovat se ve skupině lidí mi bylo prostě

nepříjemné. Ne proto, že bych byl homofobní idiot, přesvědčený, že bude
některý z těch chlápků při pohledu na mě slintat, ale pociťoval jsem hluboký
odpor, když tam po sobě můj předchůdce například zanechal chlupy. Takže
kdybych momentálně nebyl tak zpocený, byl bych si ze všeho nejdřív opatřil
čistič koupelen a kovový kartáč. Vyhrála ale touha po studené sprše. Zvlášť po
setkání s Haidi. Trvalo totiž nejmíň pět minut, než se mi podařilo zklidnit
hormony.
Vymyl jsem si z vlasů šamponovou pěnu, vypnul proud ledové vody
a omotal si připravený ručník kolem boků. Druhým ručníkem jsem si
vydrhnul vlasy do sucha. Nakonec jsem se na sebe podíval do zrcadla naproti.
Nové tetování na rameni mě ještě trochu bolelo, ale ten keltský strom života
vypadal neskutečně dobře. Jeho větve se složitě kroutily a umně se proplétaly
ostatními kresbami až po předloktí. Steve odvedl dobrou práci. Pohroužený do
myšlenek jsem se dotkl jazykem kroužku na spodním rtu. Kulička na jeho
konci byla uvolněná, a právě když jsem ji rychle přišroubovával, v jiné sprše si
někdo hlasitě odplivl do odtoku a krátce nato se odtud vykolébal týpek, který
stroze pokývl mému obrazu v zrcadle a vyšel na chodbu.
Ježíši! Kterého hňupa napadlo nainstalovat umyvadla se zrcadly přímo
naproti sprchám? Kdybych chtěl, mohl bych nerušeně očumovat zadky
ostatních. Až na toho chlápka předtím jsem tam ale byl sám. Beztak jsem měl
už od příjezdu do kampusu pocuchané nervy. A nebylo to jen tím, že se mi
hlavou míhaly obrazy Haidiných štíhlých nohou a drobných pih na jejím
pršáčku. Nebo těch velkých modrých očí. Ta malá vypadala, jako by vyskočila
z japonského manga komiksu! A měla ta nejhezčí prsa, jaká se na mě kdy vrhla.
Tedy jejich majitelka.
Kruci! Držel jsem se umyvadla tak pevně, až mi zbělely klouby. Seber se,
Ryane. Ano – ta malá byla sladká, to se nedá popřít, na zamilování teď ale
nebylo kdy. Musel jsem tu odvést svoji práci a při mém štěstí budu muset
hlídat Ivu Redmondovou dnem i nocí. Takže na přítelkyni bych ani neměl čas.
Moje nálada ještě poklesla. Rychle jsem si přejel dlaní po bradě, ale porost se
dal naštěstí nazvat více než sporým, a tak už jsem se jen zašklebil do zrcadla
a vyšel z kouřících sprch ven na chodbu.
 Pokoj, který mi přidělili přímo vedle Ivy Redmondové, ležel až na druhé
straně chodby, u nouzového východu – Harry se postaral opravdu o všechno.
Místo to bylo strategické, bohužel jsem ale cestou skoro zmrznul. Nezávisle na
tom, jak horko bylo venku, tady uvnitř vyfukovala ventilace dvacet čtyři hodin
denně tak studený vzduch, až to bylo skoro nepříjemné. Člověk tu mohl volit
mezi úpalem a rampouchem. Ani o jedno z toho jsem neměl zájem, a tak jsem
chodbou skoro utíkal.
Když jsem před svými dveřmi spatřil růžovou kštici, málem jsem zakopl
o vlastní nohy. No to mě pos…! Před mým pokojem opravdu stála Haidi
a zamračeně si prohlížela čísla na ošuntělých dveřích. B 11. Vlastně jsem měl
dostat pokoj B 12, ale Harry na poslední chvíli rozhodl, že bude lepší, když
moji klientku ubytuje blíž k nouzovému východu.
Ale proč tedy čekala před mými dveřmi? Úplně samovolně se mi do obličeje
vkradl úsměv. Měl bych se raději otočit a vrátit se, teprve až bude pryč. Jenže…
zpropadeně – chtěl jsem s ní mluvit. Zjistit, proč stojí před mým původním
pokojem. Tiše jsem se k ní přikradl a opřel se těsně vedle ní o zeď. Kupodivu si
mě nevšimla. Podle všeho právě snila za bílého dne. Což mi přišlo roztomilé.
Vlastně jako všechno na ní.
Neodolal jsem a obtočil jsem si kolem prstu pramínek jejích vlasů, pak jsem
za něj zatahal a pronesl: „Už jsi zase zabloudila?“
Otočila se a zírala na mě těma neskutečně obrovskýma očima. Jakmile mě
poznala, otevřela pusu, jako by se mě chystala poctít nějakou kousavou
poznámkou. Jenže po chvíli sklouzla pohledem níž, na moje polonahé tělo.
Pobaveně jsem zkřížil paže na hrudi. „Než mě zase obviníš ze stalkingu –
tohle je můj pokoj.“ Demonstrativně jsem zaklepal klouby na hřbetě ruky na
tenké dveře B 11 a pozoroval, jak se jí po tvářích rozlévá červeň.
Odkašlala si a vztekle vyprskla: „Měl by sis uvázat na krk zvonec, abych tě
příště slyšela včas.“
Zasmál jsem se a schválně jsem přitom trochu zacukal svaly na hrudi. „Ty
teď budeš před mými dveřmi častěji?“ Trochu flirtu jsem si nedokázal odpustit.
„Ne!“ řekla rychle. „Jen někoho hledám.“
„Předpokládám, že ten někdo nejsem já?“
Odfrkla si a zavrtěla hlavou tak prudce, až jí koňský ohon létal ze strany na
stranu. „Ne. Má bydlet v B 12. Vypadá to ale, že není doma.“
„Hm…“ Byl jsem zmatený. Proč hledala nějakého kluka v pokoji Ivy
Redmondové? „Myslím, žes něco popletla. V tom pokoji ještě nikdo nebydlí,“
informoval jsem ji přesto přátelským tónem. „Koho vlastně hledáš? Možná ho
znám?“ Což nebylo pravděpodobné, protože složky studentů v sousedních
pokojích na patře jsem si ještě nestihl projít. Ale hledat s Haidi pana
neznámého mi přišlo mnohem zajímavější než válet se sám na pokoji ve
spisech.
„On…“ Kousla se do růžového rtu a nejistě klouzala pohledem mezi dveřmi
obou pokojů. „Není to tak důležité, nejspíš jsem jen něco popletla. Měla bych
se vrátit.“
Chtěla odejít? To ne! „A ty sama už pokoj máš?“ zeptal jsem se honem
a zatarasil jí cestu, když se chystala projít kolem mě. Očividně naštvaná se
zastavila. Ještě krok a mohl bych spočítat ty rozkošné pihy. Ale Haidi byla
velmi plachá a tak trochu praštěná – a dostat do očí další sprchu Gatoradu
jsem nechtěl.
„Zatím ne,“ odpověděla a přitom si prohlížela nápis, co jsem měl vytetovaný
na žebrech. Oči jí zajiskřily, na okamžik ji to rozhodilo, ale hned se zase
ovládla. „Já… ehm… můžu se nastěhovat až později večer.“
„A víš už kam?“ nepovolil jsem a doufal, že nezním jako nějaký stalker.
Vlastně bych měl raději držet pusu a nechat ji jít, jenže… právě to jsem
nechtěl.
Nedůvěřivě naklonila hlavu: „Mám pokoj v téhle koleji,“ odpověděla váhavě.
V tu chvíli vypukla v mém nitru malá party, ale navenek jsem se snažil zůstat
netečný. „Pokud chceš, můžeš tu dobu přečkat u mě. Není to sice hotel Ritz,
ale Netflix funguje,“ nabídl jsem neuvěřitelně nesobecky, zvědavý na její reakci.
Okamžitě se zatvářila skepticky: „Takže Netflix místo sbírky motýlů?“
Rozesmál jsem se: „Možná. Ale máme i jiné možnosti. Jen na sebe rychle
něco hodím a můžeme zajít na zmrzlinu. Tedy pokud se nebojíš trávit čas se
svojí skoro-obětí vraždy.“
Trhla sebou a do očí se jí vkradl provinilý výraz. Jenže – stále ještě váhala.
Jednoznačně se obávala trávit se mnou čas, ať už k tomu měla jakýkoli důvod.
Moje piercingy to ale určitě nebyly, protože na ně fascinovaně zírala. Ale
nejspíš nechtěla odejít z koleje pro případ, že by se vrátil ten týpek, kterého
hledala. Zvláštní, jak může člověk nesnášet chlápka, kterého ani nezná.
„Dole ve společenské místnosti je automat na zmrzlinu – mají několik
příchutí Ben & Jerry,“ navrhl jsem a nasadil výraz, který moje malá sestřička
nazývala škemrajícím psím pohledem.
 Haidi ke mně vzhlédla. Tváře jí trochu znachověly a poprvé jsem ucítil i její
vůni. Voněla lákavě – trochu po jahodách a trochu po mýdle.
„Dobře,“ řekla nakonec. V mém nitru se ozval vítězný pokřik.
„Prima. Dej mi pět vteřin.“
Zazubila se: „Jasně, začínám odpočítávat.“
Nechtěl jsem, aby odešla. Popadl mě strach, že se vytratí, jakmile za mnou
zapadnou dveře. Ale protože jsem ji těžko mohl zatáhnout do pokoje, jen jsem
přikývl, protáhl se kolem ní do pokoje a vklouzl během několika vteřin do
kraťasů s kapsami a modrého trička. Ještě mokré vlasy jsem si podle zvyku
sepnul na stranu a vrátil se na chodbu tak rychle, že jsem Haidi dohnal ještě na
schodech.
„Jsi připravená na nejlepší zmrzlinu svého života?“ zaševelil jsem jí do ucha.
Vyděšené zalapání po dechu, které jí uniklo, když jsem jí položil ruku kolem
ramen, bylo prostě roztomilé.
„Ty ses snad zbláznil.“ Rozesmála se a ruku mi z ramen smetla.
Jen jsem se usmál a vedl jsem ji směrem ke společenské místnosti. Teprve
v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem chtěl původně zkontrolovat mobil. Když
jsem ho totiž předtím zastrčil do nabíječky, začal okamžitě vyzvánět, ale to už
jsem byl v půli cesty do sprch. No a co. Ať už to byl kdokoli, mohl určitě ještě
pár hodin počkat.
 Ivy

Měla jsem říct ne. Byla jsem si naprosto jistá, že Ray znamená jen potíže.
Zvlášť od chvíle, kdy jsem ho znovu potkala na chodbě. Vlastně jsem se v tu
chvíli měla otočit na podpatku a vrátit se do kanceláře. Však by se MacCain
ozval sám. Ten už byl pravděpodobně na cestě kampusem a každou chvíli se
měl objevit. Do té doby jsem chtěla nasadit výraz poslušné dcerunky a počkat
na něj na koleji.
Takový byl alespoň původní plán. V Rayově přítomnosti mi totiž
přinejmenším ta věc s poslušností připadala neuskutečnitelná. Všechno na něm
sršelo sebevědomím a z očí mu jiskřilo rošťáctví, až mi z toho všeho vstávaly
chloupky na předloktí.
Cestou po schodech dolů mi zněl v hlavě v nekonečné smyčce song I Knew
You Were Trouble od Taylor Swiftové.
Ohromeně jsem zírala na jeho štíhlé prsty, do kterých náhle vzal moji dlaň.
Netuším, jak dokázal, že jsme se najednou drželi za ruce. Sotva jsem mu
odstrčila ruku z ramene, už mě táhl za ruku po schodech. Kdybych chtěla,
mohla jsem se kdykoli pustit. Jenže… safra… já jsem nechtěla. Bylo moc
příjemné, jak jeho prsty zapadly přesně mezi ty moje. A jaké by teprve bylo,
kdyby mě vzal do náruče? Nebo mě k sobě přitiskl? Už v parku jsem si všimla,
že má pěkně vytrénované tělo. Nebyl to žádný nabušený kulturista, pod kůží se
mu ale rýsovaly jednotlivé břišní a hrudní svaly. Toho člověk nedosáhl, pokud
jen tupě pumpoval ve fitku, ale jen když měl hodně pohybu. Přes hruď a paže
se mu táhly umně provedené a mimořádně pěkné černé kérky. Zvlášť ten text
na spodním oblouku žeber mě zaujal. Ať už tam bylo napsáno cokoli, chtěla
jsem to vědět. Jenže to bych ho musela ještě jednou vidět nahoře bez a pokud
možno při tom neomdlít nervozitou.
Zrychloval se mi dech, když jsem si vzpomněla na kapku vody, která mu
drze vtekla za uzel hodně nízko uvázaného ručníku, ze kterého mu vylézaly
boky a spolu s lemem vytvářely ostré V, které… ach bože.
„Na co právě myslíš?“ Po tváři mě pohladil Rayův dech.
Trochu jsem se lekla a demonstrativně se nepodívala jeho směrem. „Na něco
strašně odporného,“ odpověděla jsem a na oplátku jsem sklidila nevěřícné
zafunění.
„Takhle vypadáš, když myslíš na něco odporného?“
 Pokrčila jsem rameny: „Možná? Jak tedy podle tebe vypadám?“
Drze se usmál: „Jako bys měla začít každou chvíli slintat.“
Vyprskla jsem smíchy. Byl prostě nemožný. A s těmi piercingy a kérkami by
mohl stejně dobře pocházet z cizí planety. Přinejmenším z jiné, než ze které
jsem přišla já. Choval se úplně jinak, než jsem byla zvyklá. A nějak se mu
podařilo rozlousknout tu slupku, o které jsem si myslela, že mě bude zahalovat
navždy. Ale tohle společné plácání hloupostí mi dělalo dobře a jemu se
evidentně líbilo, když jsem se mu smála, nebo i sama sobě.
Vtom jsem ucítila letmý, sotva znatelný dotyk na konečcích vlasů. Bylo to
nenápadné a něžné, ale evidentně měl potřebu se mě dotknout. Nebránila jsem
se tomu a tvářila se, že jsem si ničeho nevšimla. Líbilo se mi, jak si s mými
vlasy – mými novými vlasy! – pohrával. A že mu bylo moje nové já sympatické.
Srdce mi v hrudi šťastně poskočilo. Téměř okamžitě s tím ale přestalo, protože
jsme právě procházeli kolem dveří kanceláře správy. Ach ano – mám tu ještě
nějaký restík. Váhavě jsem se zastavila.
„Jdi už napřed,“ ukázala jsem směrem ke společenské místnosti. „Musím jen
ještě rychle dát vědět, že… ehm… že jsem… tady.“ Bože, hůř to už nešlo?
Ray byl asi stejného názoru, protože na mě zmateně zíral. „Ty musíš dát
vědět správě, že si tady se mnou dáš zmrzlinu?“
„Ehm, ano, tak nějak.“ A než se v tom mohl vrtat dál, proběhla jsem
spojovacím traktem ke dveřím, rychle zaklepala a vstrčila hlavu dovnitř.
„Libby?“
„Ano, zlatíčko?“ Zpoza tiskárny se vynořily blonďaté lokny.
„Zastihla už jste moji ochranku?“ zjišťovala jsem a nervózně se ohlédla za
sebe. Ale Ray už zmizel směrem ke společenské místnosti a chodbou už jen
doznívalo vrzání jeho bot.
„Ještě ne, miláčku. Našlas ho nahoře?“
„Ehm… ano,“ klamala jsem a doufala, že nevypadám tak provinile, jak jsem
se cítila. „Takže už mu nemusíte volat. Budu ve společenské místnosti,
kdybyste mě hledala.“
„Výborně, děkuji za informaci, zlatíčko!“ Libby zvedla balík papíru
a zafuněla, když ho pokládala na stůl vedle tiskárny. „Jakmile budeš mít
připravený pokoj, vyzvednu tě tam.“
„Děkuji!“ Spěchala jsem zpátky. Musela jsem se ovládat, abych nejuchala
nahlas jako šílená – vždyť jsem šla na rande!
 Ryan

Její smích byl po dlouhé době to nejkrásnější, co jsem kdy slyšel – sakra, tohle
znělo tak kýčovitě a obehraně. Normálně bych se za takovou myšlenku sám
sobě vysmál, kdyby to nebyla zatracená pravda. Musel jsem se opravdu ovládat,
abych na ni celou dobu nezíral. Kdyby nebyla tak trochu poděs, gentleman ve
mně by okamžitě padl na kolena a požádal ji o ruku. Takový smích by měli
zakázat.
Cestou do společenské místnosti jsem přemýšlel, jakou zmrzlinu má Haidi
asi ráda. Podle obsahu její tašky, který byl skutečnou noční můrou cukrovkářů,
u ní nejspíš platilo pravidlo: čím víc, tím lépe. A tak jsem nám oběma nakonec
vybral čokoládovou s karamelem a dvojitou porcí sušenek. A protože jsem byl
sadista, vzal jsem jedno velké balení, abychom se museli dělit. Nebo mohli…
nebo směli… to je jedno. Zatímco jsem čekal, až zmrzlina s rachotem vypadne,
vybavoval jsem si, jak se tvářila, když se rozběhla do kanceláře. Jako by měla
špatné svědomí. Ale proč? Měl jsem se jí zeptat, co ji trápí? Už od chvíle, kdy
do mě naběhla před kolejí, jsem z ní cítil napětí. Sice se ho snažila skrývat, ale
pozvednutá ramena a neustálé nervózní sčesávání vlasů z čela prozrazovaly, že ji
něco zneklidňuje. Jenže co? Okamžitě ve mně naskočil natrénovaný
ochranitelský instinkt. Po celou dobu jsem se z jejího držení těla a jiskření
v očích snažil rozeznat příznaky, které by mě dovedly k důvodu její nervozity.
Ale ať už ji trápilo cokoli – mě se to netýkalo. Haidi nebyla moje zákaznice.
Když jsem ji uviděl přicházet z kanceláře, musel jsem se usmát – vypadala,
jako by byla v myšlenkách někde jinde, ale s každým dalším krokem se
usmívala víc a víc. Aby mě nepřistihla, jak na ni zírám, hupsl jsem na gauč,
který pode mnou zavrzal. Nevím, koho napadlo potáhnout ho umělou kůží.
Nejspíš toho samého idiota, co v koupelně nainstaloval zrcadla proti otevřeným
sprchám. Každopádně jsem byl už za několik vteřin přilepený ke špinavému
potahu. Raději jsem ani nechtěl vědět, odkud ty fleky pocházejí.
„Tady jsi! Promiň, žes musel čekat,“ řekla a posadila se se zkříženýma
nohama na sametové křeslo naproti mně. Zatáhl jsem nohy pod gauč
a posunul se o kus dozadu, abych jí udělal místo.
„Nevadí. Dáš si zmrzlinu?“ Strčil jsem jí pod nos kyblík s tou úžasnou
kalorickou sebevraždou. Okamžitě se jí rozzářily oči: „Tuhle miluju!“ zvolala.
 Chvíli jsem pobaveně pozoroval její radostnou tvář, než jsem se ovládl,
odtrhl z kyblíku víko a podal jí dřevěnou lžičku. Nadšeně ji do krémové hmoty
zabořila a strčila si jí do pusy tolik, že měla tváře naduté jako křeček.
„Panebože, jsem ve zmrzlinovém ráji!“ Zavřela oči a labužnicky si olízla rty.
Ale ne! Rychle jsem odvrátil pohled a nabral si také plnou lžíci. Jak velká
chyba to byla, jsem si uvědomil až za několik vteřin: „Aaaa! Zmrznul mi
mozek!“ zaklel jsem a chytil si hlavu do dlaní.
„Začátečníku!“ smála se mi Haidi. Nabrala si ještě větší porci! Takže tahle
metoda, jak ji sbalit, žalostně selhala. Haidi zblajzla rekordní rychlostí víc než
půlku kyblíku.
„Hele, nech mi taky něco!“ ozval jsem se. Honem jsem do něj zabořil lžíci
a narazil do té její. Vyzývavě jsme se na sebe přes kyblík podívali.
„Nikdy. Všechno je moje!“ smála se a moji lžíci odstrčila.
„Vyzýváš mě k boji? Varuju tě – ovládám jiu-jitsu!“ Což ani nebyla lež.
Bojové sporty byly totiž součástí výcviku.
„Tak teď se ale opravdu bojím,“ dobírala si mě. „Já se zas na Nintendu
naučila zumbu! Takže si moc dobře rozmysli, jestli mi sníš moji zmrzlinu.“
„Tvoji zmrzlinu?“
„Můj poklad.“ Přitáhla si kyblík k sobě, ale odmítal jsem ho pustit a nechal
ji, aby si mě i s ním přitáhla tak blízko, až jsme se skoro dotýkali nosy.
Když se mi zblízka podívala bojovně do očí, musel jsem potlačit úsměv.
Zatímco jsme se dál měřili pohledy, celým tělem se mi rozlilo teplo. A v tu
chvíli jsem v duchu opravil svůj prvotní odhad – Haidi neměla strach.
Během výcviku jsem v očích svých kolegů často vídal strach. Naučili nás
rozeznávat pocity podle mimiky a gest. Někdy o člověku prozradilo cukání
obočí víc než kecy, které vypouštěl z úst. Ale Haidi nebyla žádný strašpytel.
Z jejího pohledu prýštila rozhodnost, radost ze života a energie, která mě
naprosto omámila a roztřásla mi prsty. Ne, nebála se. Na rozdíl ode mě.
Protože tohle tady mi pořádně nahánělo strach. Kdy naposledy jsem se tak
cítil? Pokud vůbec někdy, tak to muselo být už hodně dávno.
Na rtech jsem ucítil její dech, do nosu mi vnikla ta vůně, která mi tolik
dráždila smysly – už po několika nádeších jsem byl jako zdrogovaný.
Fascinovaně jsem si prohlížel její tvář. Napočítal jsem jí u kořene nosu pět pih.
Tři na levé tváři. Šest na pravé. A tři tečky měla těsně nad levým obočím. Jako
hvězdy na nebeské mapě. Nejraději bych po nich přejel konečky prstů. A pak
bych pokračoval dál po její kůži, až bych jí nakonec zabořil prsty do vlasů,
pevně ji za ně chytil a…
„Mám něco na obličeji?“
„Cože?“ zeptal jsem se zmateně.
Zamračila se, až se jí pihy nad obočím roztančily. „Mám něco na obličeji,
nebo proč na mě tak divně zíráš?“ opakovala pomalu tónem, jako by si myslela,
že jsem se zbláznil. Což byla pravda: Bláznil jsem po ní.
„Máš pihy,“ zamumlal jsem. Už jsem se nedokázal ovládnout a opravdu jsem
se těch třech flíčků nad obočím dotkl konečky prstů. „Jsou tak světlé. Skoro
stříbrné. Jak to?“
Dívala se na mě obrovskýma očima. A potom mrkla. A sakra! Byl jsem právě
na nejlepší cestě zaplout do vážných problémů. Mayday! Houstone, máme
problém! Ten problém se jmenoval Haidi a právě se mě chystal citově zruinovat.
„Nechávám si je zesvětlovat,“ odpověděla váhavě. „Tyhle…,“ ukázala na pihy
u kořene nosu, „… jsou ty jediné, které ještě zbyly. Vím, že to vypadá divně.
Obvykle je překrývám make-upem.“
Zrudla a trochu se ode mě odtáhla. Sundala ruce z kyblíku se zmrzlinou,
která už úplně roztála. Tedy ten zbytek, který mi nechala.
Byl jsem v šoku: „Pihy se dají zesvětlit? Proč by to, ksakru, někdo dělal?“
Litoval jsem těch slov už v okamžiku, kdy jsem je vypouštěl z úst. Do očí se
jí totiž vkradlo něco temného a opět se v nich objevil strach… ne, spíš výraz
štvané zvěře. Jako by před něčím utíkala. Ale před čím? Souviselo to s tím, že si
nechala zesvětlit pihy? Bože! Co když byl její expřítel takový vypatlanec, že
neuctíval každou tu jednotlivou tečku? Jak rád bych mu to nandal!
„Já vím, je to bláznivé,“ vytrhla mě z myšlenek, které právě hrubě porušovaly
páté z božích přikázání. „Taky to pěkně bolelo.“ Strojeně se zasmála a zatvářila
se utrápeně. „Ještě týdny jsem měla v těch místech rudou a nateklou kůži.
Kromě toho to nemá až takový účinek. Jakmile vyjdu na slunce – ty pitomé
fleky se zase zbarví a musím to podstupovat znovu.“
Odstavil jsem roztátou zmrzlinu na zem a pohodlněji se usadil. „Měla bys
s tím přestat. Vždyť jsou překrásné,“ oznámil jsem jí věcně a se zadostiučením
jsem sledoval, jak jí údiv vyhnal ty tmavé stíny z jasné modři očí.
„Myslíš to vážně?“
„Smrtelně vážně! Jestli chceš, věnuji každé z tvých nádherných pih
samostatný sonet.“
Tváří se jí mihl zdrženlivý úsměv: „Teď se mnou flirtuješ?“
 „Teď? Po celou dobu! Ale fajn, že sis všimla. To bych si ty sonety mohl
odpustit.“ Obšťastnil jsem ji svým úsměvem, který by mi záviděl kdekterý bad
boy.
Haidi se rozesmála a opřela si bradu do dlaně. „Takže sonet, jo? A proč ne
haiku?“
„Co to má, k čertu, být?“
„Japonská báseň s počtem 5-7-5 slabik na jednotlivých řádcích.“
„Ehm… neumím japonsky,“ přiznal jsem.
Kousla se do spodního rtu a naklonila hlavu, takže jí spadly vlasy do obličeje.
Rychle je odhrnula, všimla si ale, že se jí rozmotal cop, a tak z něj stáhla
gumičku a vlasy jí teď padaly ve vlnách volně na ramena.
„Haiku nemusí být v japonštině. Poslouchej.“ Odkašlala si.

„Když vidím tvou tvář,

hádám, jak asi chutná
s tebou se líbat.“

Můj. Ty. Bože. V ústech jsem měl sucho, něco ve mně se stáhlo, něco, o čem
jsem ani nevěděl, že se stahovat může, zatímco moje srdce pádilo v dál.
Opravdu právě řekla to, co si myslím, že řekla? To bylo… to bylo…
„To byla ta nejhorší báseň, jakou jsem kdy slyšel,“ zašeptal jsem chraptivým
hlasem. „Vždyť se to ani nerýmuje.“
Zasmála se a trošku při tom zachrochtala. Aby ten zvuk ztlumila, honem si
pusu zakryla dlaní, přesto jsem ho jasně slyšel. Nebesa! Jestli to udělá ještě
jednou – umřu! Nebo ji políbím. Mezi obojím neexistovala bohužel žádná jiná
možnost.
„Haiku se nemusí rýmovat. Jde o počet slabik.“
„To je praštěný!“
„To je prostě haiku.“
„Tak jsou praštěný básně haiku.“
Najednou zvážněla a uraženě vystrčila spodní ret. „No dobře, tak tedy ne,“
řekla a podívala se jinam.
Do hajzlu! Musel jsem honem něco vymyslet, abych znovu uslyšel to
zachrochtání! A tak jsem spustil:
 „Tvé krásné vlasy
ve mně probouzí touhu
za ně zatahat.“

Omotal jsem si kolem prstu jeden ze sametových pramínků a tahal za něj,

dokud jsem ji nedonutil naklonit ke mně hlavu. Konečně zase byla tam, kde
jsem ji chtěl mít – nanejvýš tři centimetry od mých úst.
„A? Jak jsem to zhaikoval?“
„N… n… naprosto skvěle,“ šeptla. Její oči byly větší a větší. Což ale mohlo
být i tím, že jsem si ji pořád ještě jemně přitahoval blíž.
„Teď jsi na řadě ty,“ zamumlal jsem a pohladil ji druhou rukou po koleni.
Vylekal jsem ji? Přehnal jsem to? Bylo to příliš brzy? Měl jsem sám sebe vůbec
ještě pod kontrolou? Ve všech případech byla odpověď ne. Ale v jejích očích
jsem nezaznamenal ani odmítnutí, ani strach, ani ten uštvaný výraz. Jen
úchvatnou modř, která se mě chystala pohltit.

„Modrá je barva
malého Barbie auta,
co tě srazilo.“

„To bylo ještě horší než to předešlé haiku,“ šeptl jsem.

Polkla. Byla tak blízko, že mi neuniklo jemňounké zachvění jejích rtů.
„Promiň, momentálně mi to nemyslí,“ přiznala.
„Copak tě znervózňuju?“
„Docela dost.“
„To je dobře,“ zašeptal jsem. Naše rty dělila od sebe už jen vzdálenost
tloušťky listu papíru. Pouhé nic. A přesto tam byla – hranice, kterou jsem
neměl překročit. Nevím už, kdy přesně – možná někde mezi prvním a druhým
mizerným veršem haiku – jsem jí přesunul ruku z kolena na tvář. Něžně jsem ji
pohladil palcem po bradě. Po okraji plného spodního rtu. Pod mým dotykem
se rozechvěle pootevřel. Najednou už mi bylo všechno fuk. Kašlal jsem na
život, na následky i na pitomé haiku, které se nerýmují. Překonal jsem to nic
a Haidi políbil.
 Ivy

Najednou se jeho rty přitiskly na mé. Byly měkounké a chutnaly sladce po

čokoládové zmrzlině. Spodní ret měl trochu plnější než horní a v koutku úst
jsem ucítila piercing. Jestli jsem si předtím myslela, že ten stříbrný kroužek
bude na dotek chladný a rušivý, teď jsem se přesvědčila o opaku. Vnímala jsem
téměř horký kov, zatímco Rayovy ruce mi putovaly po tváři nahoru, do vlasů.
Cítila jsem každičký centimetr, kterého se konečky prstů cestou dotkl.
Z každého takového dotyku mi naskakovala husí kůže a po zádech mi ve
vlnách přebíhalo mrazení.
Instinktivně jsem se od něj chtěla odtáhnout – vždyť mě právě líbal
prakticky neznámý člověk! Neznala jsem ani Rayovo příjmení. Ale nedokázala
jsem se ani pohnout. Na rozdíl od mého srdce, které vzrušením pádilo jako
o závod. Cítila jsem, jak ve mně něco povoluje. Něco, co jsem tak dlouho
potlačovala. Byl to sice Ray, kdo mě políbil jako první a jemně mi zabořil ruce
do vlasů, ale nakonec jsem to byla já, kdo si ho přitáhl blíž a polibek opětoval.
Když jsem mu odevzdaně zabořila prsty do trička, Ray tiše zasténal. Nejspíš
se v tu chvíli ovládal stejně málo jako já. Jazykem škádlivě šťouchal do mého
a pak mi po něm trochu hruběji přejel stříbrným kovem piercingu. Po celém
těle se mi rozlévala husí kůže, dech se mi zrychloval a srdce mi bušilo tak
rychle, až jsem neslyšela nic jiného než hlasité šumění krve v uších. To Rayovo
pod mými dlaněmi netlouklo o nic pomaleji. Vnořila jsem mu ruce do vlasů,
ze kterých sklouzla sponka, takže mi mezi prsty sametově proplouvaly černé
prameny.
„Co… co to děláme?“ zajíkla jsem se.
Ray se usmál. Byl to tak neuvěřitelně rošťácký úsměv, až jsem ucítila napětí
v celém těle.
„Mohli bychom se shodnout na tom, že si společně rozšiřujeme horizonty,“
šeptal a vdechl mi polibek na hrdlo. Zavřela jsem chvějící se víčka.
„Nemyslím, že mám momentálně jakýkoli horizont,“ přiznala jsem.
Cítila jsem na kůži, že se usmál. „A co tedy?“ To už mě hladil po nahých
pažích až nahoru k ramenům, takže mi je znovu pokryla husí kůže.
„Netuším.“ Když mi vdechl do úst další polibek, zhluboka jsem se nadechla.
„Jak se říká tomu, když se člověk chystá udělat něco neuvěřitelně hloupého?“
 Zase se usmál: „Touha po dobrodružství?“ navrhl, vsál jemně do úst můj
ušní lalůček a piercingem mě ještě víc dráždil na citlivé kůži.
„Ach bože!“
Něžně mě přitiskl na gauč, a zatímco se prsty prohraboval mými vlasy,
sklonil se nade mnou a hravě mi okusoval spodní ret. Roztřásla jsem se po
celém těle, když z okusování přešel k polibku a naše jazyky se dotkly. Jeho chuť
mi explodovala v puse a…
„Ivy! Zlatíčko, jsi tu? Je s tebou Ryan?“
Úplně jsem zkameněla.
Ženský hlas zahlaholil místností jako výstřel a způsobil, že ta nádherná
mýdlová bublina kolem nás okamžitě praskla. Najednou se na mě zase sesypala
holá realita – ucítila jsem chemickou vůni citrónového čisticího prostředku,
slyšela zase vzdychání ventilace… ale hlavně jsem vnímala, jak Ray ztuhl. Na
vteřinu mi zabořil prsty do paže, než mě pustil a vyskočil na nohy tak rychle,
až kůže na gauči zavrzala.
Okamžitě mi chybělo jeho teplo a na chvíli jsem byla naprosto
dezorientovaná. Co se to, proboha, dělo?
„Ivy, miláčku? Kde… Ach, Ryane, ráda tě vidím! Málem jsem po tobě
vyhlásila pátrání.“ Libby se bublavě zasmála.
Vyděšeně jsem se napřímila na gauči a zoufale si uhlazovala rozcuchané vlasy.
Přes opěradlo na mě hleděla rozzářená Libby s rudými tvářemi. Přesněji
řečeno – na nás oba. Rychle jsem pohlédla na Raye, který stál vedle mě jako
vyplašená kočka, vlasy stále ještě rozcuchané.
„Co… cože?“ koktala jsem a přitáhla tím Libbyinu pozornost zpátky
ke mně. Nepoznala jsem na ní, jestli si tu situaci vyložila správně. Ale pokud se
na stejném místě nacházeli dva těžce dýchající studenti a neodvažovali se jí
pohlédnout do očí, velký prostor pro jiné interpretace jí vlastně nezbýval.
Libby se však nezávazně usmívala a přivolala si mě gestem k sobě. „Mohla
bys jít na chvilku se mnou, Ivy? Mám na drátě pana Redmonda. Chce s tebou
mluvit.“ Potom se obrátila k Rayovi: „A s tebou také, Ryane. Očividně se ti
pokoušel dovolat stejně dlouho jako svojí dceři.“
Ray sebou škubl tak prudce, až mě tím probral z ustrnutí.
„Cože? Tohle je Ray.“ Zmateně jsem se ohlédla – zíral na mě očima plnýma
paniky. A byl to právě ten výraz čiré hrůzy, který způsobil, že mi všechno
docvaklo a moje nitro zaplavoval chlad. Začalo to u rtů, které ještě před chvílí
hořely pod jeho polibky. Ne! To přece nemohla být pravda!
 „Ray? Ach, myslelas tím Ryana! Takže vy už jste si dali i přezdívky? Tvého
otce určitě potěší, že si tak rozumíte. Myslím, že měl v tom ohledu určité
obavy.“
„Obavy?“ Postavila jsem se na roztřesené nohy. Moje kosti zasténaly
a žalostný tón mi nejspíš unikl i z úst.
Ryan stiskl pevně čelisti a rychle odvrátil pohled do rohu místnosti. Stačila
jsem si ale všimnout, že o tón zbledl. To nemohla být pravda! Zoufale jsem
čekala, až se na mě podívá a řekne mi, že jde jen o hloupou záměnu. Chtěla
jsem zase vidět ten jeho rošťácký úsměv. Chtěla jsem slyšet, že je Ray. Obyčejný
student. Normální kluk s nemožnými kérkami a piercingy. Ne Ryan MacCain.
Ne můj tajný doprovod, který mi otec přilepil na paty a pro kterého jsem byla
pouhá práce.
Z plic mi odtekl veškerý vzduch. Všechno, co mě po celý den drželo
pohromadě, se mi před očima roztříštilo na tisíce střepů. Celé to vzrušení, sny,
naděje, Rayův – tedy vlastně Ryanův – polibek… To všechno se zhroutilo jako
dům z karet.
Jako omámená jsem se otočila k Libby: „Otec se mnou chce mluvit?“
Dobrosrdečně přikývla. „Znělo to, jako by si o tebe dělal velké starosti.
Nemohl se dovolat ani tobě, ani Ryanovi.“ Pohlédla káravě na nás oba.
Koutkem oka jsem zahlédla, jak Ryan zaťal zuby.
„Zapomněla jsem mobil v autě,“ vysvětlila jsem bezbarvým hlasem
a následovala Libby do kanceláře.
Neviděla jsem, jestli jde Ryan za námi, v duchu jsem ale doufala, že zůstane
na místě. S každým dalším krokem se mi rostoucí ponížení a hořké zklamání
zařezávaly hlouběji do hrudi. Proč mě bolelo srdce už teď, když jsme se poznali
teprve před malou chvílí? Zmrtvělými prsty jsem si od Libby vzala sluchátko
a přidržela si tu staromódní věc u ucha. Páchlo po potu a bylo nepříjemně
upatlané. Nejraději bych ho hned zase položila do vidlice.
„Haló?“ vydechla jsem.
Otec zafuněl do sluchátka: „Kde máš mobil?“
„V autě,“ špitla jsem.
„A co tam dělá?“
„Povaluje se.“
„Zbláznila ses?“ křičel. Být to můj high tech mobil, už by mi praskl bubínek,
ale tohle staré sluchátko bylo naštěstí tak bídné, že mohlo stejně dobře sloužit
i jako tlumič zvuku.
 „Přece nemůžeš jen tak zmizet a ještě k tomu u sebe ani nemít mobil. Já tady
skoro umřel strachy!“
„Je mi to líto,“ řekla jsem váhavě. Pochopila jsem, že si opravdu dělal starosti.
Slyšela jsem to jasně z jeho hlasu. Jenže on mě tím dusil. Ani vzdálenost dvě stě
padesáti mil mu nezabránila mít mě pod neustálou kontrolou. A to s pomocí
Ryana MacCaina, který se mi právě neslyšně přikradl za záda. Neviděla jsem
ho přicházet, ale najednou se mi zježily vlasy na zátylku…
Snažila jsem se soustředit na otce supícího do sluchátka: „Jsi prostě
nezodpovědná.“
„Já vím.“ Měl pravdu. Doklad mojí nezodpovědnosti stál za mnou a dýchal
mi na krk.
„Celé to bude fungovat jen tehdy, pokud ti budu moct důvěřovat, Ivy. Jenže
momentálně pochybuji, že už jsi na tolik samostatnosti dostatečně
zodpovědná.“
„Já vím, ale…“
„Žádné ale, Ivy! Už od rána mi neustále dokazuješ, jak nedospělá ještě jsi.
Měl jsem naslouchat svojí intuici a s tímhle studiem nikdy nesouhlasit. Rok
sociální práce v mojí firmě by ti určitě udělal dobře. Hlavně by ses dozvěděla
něco o zodpovědnosti. A potom jsi mohla jako tvoje matka studovat na
Princetonu. Ta je mimochodem právě dole a má v sobě už třetí sklenku
Bordeaux. Jsme neskutečně…“
„Máma má v sobě třetí sklenici pořád, ať se děje cokoli,“ skočila jsem mu
podrážděně do řeči. Prsty jsem křečovitě sevřela kolem sluchátka. Mohl na mě
křičet a kárat mě za moje vlastní chyby nebo nezodpovědnost. Ale ne za to, že
máma, mírně řečeno, popíjela. Tohle mi přišít nemohl. Už jsem se chystala na
pořádně hlasitý souboj, když v tom mi něžně, ale rozhodně něčí velká ruka
vzala sluchátko z ruky. Zaskočená jsem se ohlédla – byl to Ryan.
„Pane Redmonde? Chtěl jste se mnou mluvit?“ Zněl najednou úplně
profesionálně. Jako člen ochranky. Kterým vlastně byl.
Otec do telefonu něco křičel. Nerozuměla jsem sice ani jednomu slovu, ale
neznělo to právě přátelsky. Většina lidí při tomhle tónu ztrácela nervy, na
Ryana to ale, zdá se, nepůsobilo. Kdyby neměl druhou ruku zaťatou v pěst,
nikdy bych na něm nepoznala, jak je rozrušený. Co se to dělo? Snažil se mě
ochránit před otcem? Samým rozrušením jsem od něj nedokázala odlepit
pohled – fascinovaná jsem pozorovala jeho mimiku, zatímco on si dával pozor,
aby se mým směrem nepodíval.
 „Rozumím, pane,“ řekl naprosto klidným tónem. Potom se ztrápeně usmál:
„Samozřejmě. Ne, nemusíte si dělat starosti. Pokoj je připravený. Došlo pouze
ke změně čísel pokojů. Ivy se nastěhuje do pokoje B 12, aby byla blíž
nouzovému východu.“
Aha. Tím se mnohé vysvětlilo.
Vtom Ryan sevřel sluchátko tak pevně, až mu zbělely klouby. „Samozřejmě.
Ne. Osobně jí pomůžu se zavazadly. Její studijní plán i denní program jsem
vám už poslal a můj otec obdržel kopii. Měl by brzy dorazit do Miami. Já…
Ne…“ Konečně se na mě podíval. Z očí mu sršel vztek. „Ne, domníval jsem se,
že vaše dcera přijede až pozítří.“ Aha, odtud tedy vál vítr. Naštvaně jsem
zkřížila ruce na prsou. Odpovědnost za tuhle záměnu jsem nenesla jen já. Byl
přece můj osobní strážce – neměl by tedy vědět, jak vypadám?
„Ne. Všechno je v pořádku. Mám to pod kontrolou,“ lhal do sluchátka,
hladký jako úhoř. „Samozřejmě. Pozdravujte mého otce. Samozřejmě, tady…“
Hodil mi sluchátko. Rychle jsem ho chytila a přiložila si ho k uchu.
„Ano?“ zeptala jsem se hrubě.
Otec si povzdychl. „Drž se Ryana, ano? Vím, žes nechtěla osobní ochranku,
ale nezamhouřil bych oka, pokud by tam nebyl někdo, kdo nad tebou bude
bdít.“
„Takže se mi teď přilepí na paty?“ zjišťovala jsem, ačkoli jsme tohle téma
probrali už mnohokrát. Až na to, že tehdy jsem ještě nevěděla, že se hned první
den budu se svým bodyguardem divoce ocicmávat.
Táta zafuněl: „Samozřejmě, že ne. Jen má služební plán přizpůsobený tvým
aktivitám. Bude s tebou chodit na přednášky a doprovázet tě, pokud půjdeš
mimo areál kampusu.“
„A?“ nepolevila jsem. Copak mě měl za naprostou naivku? Pokaždé v tom
bylo nějaké „a“. Nějaký skrytý dodatek, detail, který mi zamlčel.
Otec chvíli váhal. „Bude tě doprovázet, pokud si vyjdeš nebo se budeš chtít
scházet s přáteli. Měl by ale striktně dodržovat pokyn, že tě při tom nesmí
rušit, takže se bude držet v pozadí a zakročí pouze v případě nouze.“
„No skvělý,“ vyhrkla jsem.
„Buď k němu milá,“ požádal mě otec. „Má vynikající studijní výsledky.
Odvede dobrou práci, pokud mu ji nebudeš zbytečně ztěžovat.“
„Dobře. Ještě zavolám. Nejspíš budeš chtít vědět, až půjdu na záchod.“
Otec zase zafuněl. „Chudák kluk,“ zašeptal ještě, než položil telefon.
 Poctila jsem sluchátko nenávistným pohledem a vrátila ho Libby. „Takže už
můžu jít?“
Přikývla a s úsměvem ve tváři mi podala dvě bílé přístupové karty. „Neztrať
je,“ nabádala mě. „Zajišťují ti nejen přístup na kolej a do pokoje. Tvůj otec na
ně poslal peníze na jídlo a do kavárny. Pokud bys je přesto ztratila – Ryan má
náhradní.“
„Samozřejmě, že má náhradní,“ podotkla jsem a strčila si kartičky do kapsy,
protože kabelku jsem v panice nechala ve společenské místnosti.
„Jak prosím?“
Přátelsky jsem se na ni usmála. „Nic. Moc vám děkuji.“
„Ach, miláčku. To zvládneš!“ Dobrosrdečně mě poplácala po rameni.
Obdařila jsem ji chabým úsměvem a pomalu jsem se otočila k Ryanovi.
S rukama založenýma na hrudi se opíral o dveře a vypadal stejně naštvaně, jak
jsem se já cítila. Tak to se máme oba na co těšit.
 Ryan

Do háje – bylo mi jasné, že přijdu o práci. Podělal jsem to. Moje reputace byla
ta tam a můj život osobního strážce skončil dřív, než vůbec začal.
Proč jenom jsem byl takový idiot a nepoznal, kdo Haidi opravdu je? Ivy. H.
Redmondová. To H znamenalo Haidi. Zpropadeně! Proč jsem se na to
nezeptal Harryho? Představovat se druhým křestním jménem je přece běžnou
taktikou. Copak jsem tak neschopný? Měl jsem vědět, jak vypadá. Jenže to
jediné, co jsem předtím viděl, byla fotografie, která odpovídala skutečnosti asi
tak, jako se já podobám Frankensteinovi. Když odhlédnu od toho, že na
fotografii byla blond, navíc si k tomu ještě nejspíš před focením zakryla pihy
tunovou vrstvou make-upu. Jenže na té fotografii nesouhlasily ani rysy
obličeje – možná ji upravila pomocí těch elektronických štětců a barev… jakže
se tomu říkalo? Contouring? K tomu měla na sobě elegantní kostým od
Chanela, a ne tričko s tančícím jednorožcem! Vycházel jsem z toho, že Ivy
Redmondová bude vypadat přesně jako na fotografii a dorazí, až to otec ohlásí,
se smečkou sekuriťáků v patách.
Sakra! Kdyby se provalilo, že jsem se líbal s dcerou zadavatele, stálo by mě to
hlavu. Hrůza mi na chvíli úplně sešněrovala hrdlo. Proč jsem ji vlastně líbal?
A hlavně ten idiotský způsob, jakým jsem ji líbal! To nebyla nevinná, hravá
pusa, jak jsem plánoval – dobře, neplánoval jsem z celé té akce nic. Už vůbec
ne to, jak katastrofálně skončí. Ale neměl jsem to nechat dojít tak daleko.
„Takže ten chlápek, kterého jsi hledala, jsem já?“ přerušil jsem ledové ticho,
které mezi námi zavládlo už v okamžiku, kdy jsme vyšli z kanceláře správy
ubytoven. Držet pusu není můj styl. Především v situacích, které mi nejsou
příjemné. A tahle jednoznačně spadala do první desítky.
Ivy mě jen mlčky probodávala očima. Skoro to vypadalo, že z nich každou
chvíli vystřelí ledové blesky. Po telefonátu s otcem jsme se vydali pro věci, které
nechala v autě, aby se konečně mohla nastěhovat do vedlejšího pokoje. A já
jsem jejímu otci slíbil, že jí s tím pomůžu.
Zamyšleně jsem ji sledoval, jak jde několik kroků přede mnou k parkovišti.
Vlasy jí volně padaly na ramena. Nemohl jsem nemyslet na chvíle, kdy jsem do
těch měkkých pramenů zabořil dlaně. To už se nemělo opakovat. Byla jen moje
práce. Mým úkolem bylo ji chránit. Toť vše. Do téhle šlamastyky jsme se
namočili společně a teď jsme se z ní museli dostat zase ven. Jinak bych nebyl
schopný zajistit její bezpečnost, o klidu mojí duše ani nemluvě.
Netušil jsem, co dělat. Vždyť jsme se ani nedokázali podívat jeden druhému
do očí. Cítil jsem mezi námi napětí a každé naše gesto bylo jaksi divné
a neupřímné. Jako by nás někdo náhle přinutil hrát v nějaké divné hře.
Několikrát jsem se zhluboka nadechl. Musel jsem zůstat nad věcí, nějak to
všechno zpracovat. Jedno jak, jedno, že jsem se při tom cítil, jako by mi trhali
všechny zuby najednou.
„Neměli bychom se třebas jeden druhému představit, abychom věděli, koho
před sebou vlastně máme?“ zavtipkoval jsem chabě.
Ivy se zastavila a s pozvednutým obočím si mě prohlížela. „Dobře. Ahoj, já
jsem Ivy Redmondová. Je mi osmnáct let a narodila jsem se ve znamení
Kozoroha. Ale co ti to tady vyprávím. To všechno už určitě víš z mého spisu, za
to ti táta koneckonců platí – abys mě špehoval.“
Zaskřípal jsem zuby a opětoval její vyzývavý pohled. Takže rána pod pás?
Prosím, to umím taky. Nasadil jsem znuděný výraz a naklonil se k ní tak
blízko, až jsem ucítil její vůni. „Ahoj, těší mě, Ivy. Jmenuju se Ryan MacCain.
Je mi devatenáct. Hvězdné znamení Štír a k tomu smolař, který si vytáhl
nejkratší sirku. Kvůli tomu jsem na dva promarněné roky uvízl na univerzitě
s bohatým, zhýčkaným spratkem. Už se moc těším, až tě budu ráno vykopávat
z postele, mazat ti chleba k svačině a bránit ti v tom, aby ses ztřískala
rumovými pralinkami.“ Hlas se mi třásl potlačovaným vztekem. Měl jsem zlost
na ni, na sebe, na celou tu situaci.
„MacCain?“ opakovala tak pomalu, jako by teprve v tu chvíli pochopila, kdo
jsem.
„Ano. Předpokládám, že mého otce znáš. Přece jen je to osobní strážce toho
tvého. Copak sis nezjišťovala, kdo je ten šťastlivec, co na tebe bude dohlížet?“
„Ne.“
„To bylo od tebe pěkně hloupé.“
„Jo, skoro tak hloupé, jako žes mě nepoznal,“ zasyčela. „Nebo jsi to věděl?“
Už zase jí z očí sršely blesky.
Safra! Tyhle oči. Emoce tou modří pronikaly tak rychle, až mi to
připomínalo kupící se bouřkové mraky.
„Co jsem měl vědět?“ zeptal jsem se. Musel jsem si odkašlat, protože můj
hlas zněl, jako kdybych spolkl žábu.
 „No kdo já jsem.“ Třásl se jí spodní ret. Rychle se do něj kousla a vypnula se
v ramenou. „Nebo to všechno byl jen hloupý vtip nebo tak něco?“
„Cože? Ne!“ vyjel jsem rozhořčeně. Můj momentální citový zmatek se už
zase proměnil ve vztek. Což bylo dobře. Vztek byl lepší než… než ta druhá věc.
Zatnula malé ruce do pěstí: „Četls přece můj spis. A v něm byla i moje
fotografie. Tak jak to, žes mě nepoznal?“
Hm, tu samou otázku jsem si kladl už dlouho. Jak to, že jsem ji nepoznal?
Byl jsem zaslepený? Nažhavený? Pitomý? Očividně ano. Jen bych jí to nikdy
nepřiznal. Tón mého hlasu přešel ze vzteklého do posměšného: „Na té
fotografii jsi vypadala úplně jinak. Kde zůstal ten kostým od Chanela?“
Ivy semkla rty, nosní dírky se jí chvěly. Nakonec si zhluboka vzdychla
a opřela se o svoji modrou káru, ke které jsme mezitím došli. S vybalováním
evidentně nespěchala. Zkřížila si paže na prsou, oči jí svítily. Bohužel už ne tak
žhavě jako předtím. Bylo na ní vidět, že se snaží zůstat klidná. Což se jí dařilo
asi tak jako mně, takže vůbec.
„Poslouchej, Ryane. Jsem tady, abych mohla konečně začít žít. A to mi
dovolili pod podmínkou, že tu budu mít tebe.“
„Aha?“ Povytáhl jsem obočí, vyvedený celou tou nepříjemnou situací
z rovnováhy. Zatnula zuby, hruď se jí teď zvedala a klesala, jak zhluboka
dýchala, zatímco hledala ta správná slova. Do háje – sám bych v její situaci
nevěděl, jak se mám zachovat. Ještě před čtvrt hodinkou byla můj žhavý objev
a teď… moje práce.
„Poslouchej,“ řekla po pár vteřinách, kdy jsme na sebe jen bezmocně hleděli.
„Smím tady studovat, jedině pokud mi budeš dělat doprovod, a pokusím se
nám příští semestr zbytečně neztěžovat tím, že bych ti utíkala, ale…“
Také jsem zkřížil ruce na prsou a vyčkával, s čím vyrukuje. „… ale nechci tě
mít neustále za zadkem. Těžko bych si tak našla kamarády. A vůbec vedla
normální studentský život. Je mi jasné, že děláš jen svoji práci, ale prosím tě…“
Vypadala, jako by chtěla v příštím okamžiku utéct. Za to jsem se na ni nemohl
zlobit. Také bych nejraději vzal nohy na ramena.
Ivy si odkašlala: „Neřeknu nikomu, co se mezi námi… stalo.“ Tváře jí úplně
hořely. Mně nejspíš taky, ale zároveň jsem ulehčeně vydechl. Takže nebude
žalovat. Díky bohu! „A ty na mě na oplátku,“ pokračovala, „neprozradíš nic, co
by mohlo mého otce vést k tomu, aby mě z UCF stáhl.“
„A to by bylo co?“ zjišťoval jsem podezíravě.
 „Prakticky všechno, co nesouvisí se spaním, s jídlem a učením. Zvlášť…“
Evidentně v rozpacích se kousla do spodního rtu, než začala větu znovu:
„Zvlášť…,“ polkla a nejistě ke mně vzhlédla.
Snažil jsem se nehnout ani brvou. „Je to všechno, slečno Redmondová?“
zeptal jsem se jí chladně. Příliš chladně. Srdce mi pořád ještě divoce tlouklo,
když jsem si vybavil náš polibek, ale můj mozek byl celou tou situací tak
přetížený, že jsem momentálně nedokázal projevit patřičnou empatii.
Trhla sebou. Její rty teď tvořily už jen tenkou linku. Zdálo se, že chce ještě
něco říct, ale nakonec jen přikývla. Mlčky jsme se na sebe dívali, ticho mezi
námi bylo čím dál nepříjemnější. Ivy přešlapovala z nohy na nohu a několikrát
otevřela pusu – aby ji vzápětí zase zavřela.
Náhle se prudce otočila k autu a prudkým trhnutím otevřela dveře od kufru.
Vzápětí vyděšeně uskočila a zaklela, protože se z něj na nás vyvalila hora špatně
zavřených krabic. Nevěřícně jsme zírali na hromadu šatů, podprsenek, ručníků,
krémů a tuctu dalších věcí, které se rozsypaly na rozpálenou ulici.
„No skvělý,“ řekla, než se sehnula a začala vše bez třídění házet zpátky do
krabic. Vypadalo to, že před cestou všechny ty věci jednoduše narvala bez ladu
a skladu do kufru mrňavého kabrioletu. Chvíli jsem jen zíral na její sehnutá
záda, než jsem se konečně sehnul a začal jí s úklidem pomáhat. Podprsenky
a různé jiné choulostivé kusy oblečení jsem nechal být. Sbíral jsem trička,
sukně a šortky, které všechny vypadaly, jako by je právě koupila ve Walmartu.
Vlastně jsem očekával kabelky od Gucciho a všelijaké sarapatičky od Jimmyho
Choose a od Chanela, ale nic takového… Zmateně jsem držel v ruce tričko
s Mimoni. Co to mělo znamenat? Není divu, že jsem ji nepoznal. Ivy byla…
zvláštní. Rychle jsem na ni pohlédl, už jsem měl na jazyku otázku, ale nakonec
jsem si ji odpustil.
Potom, co jsme veškeré oblečení posbírali a nacpali do krabic a nespočtu
igelitových tašek, navršil jsem si do náruče hned tři krabice najednou –
očekával jsem totiž, že mě Ivy nechá odnosit všechny. Jenže ona ostatní krabice
bez váhání čapla. Byly jen dvě, ale očividně jí dělalo potíže je uzvednout.
K mému překvapení si ale ani jednou nepostěžovala. S klidem je odnesla na
kolej a nahoru po schodech do pokoje, i když se jí pod jejich tíhou viditelně
třásly ruce.
Nechal jsem ji jít několik kroků přede mnou, a tak jsem měl perfektní
výhled na její zadek, který se jí při chůzi střídavě napínal. Měla na sobě šortky,
které končily těsně pod… safra! Zakopl jsem o poslední schod.
 „Jsi v pořádku?“ supěla. Naštvaně sledovala, jak se snažím krabice v rukou
honem vybalancovat.
Polkl jsem a beze slova prošel kolem ní. Víc jsem nesměl. Oba jsme nesměli.
 Ivy

S výrazem ve tváři, který vyjadřoval asi tolik emocí jako stěna vedle nás, prošel
Ryan beze slova kolem mě. Před dveřmi mého pokoje se zastavil a krabice
prostě pustil. Dopadly s velkým rachotem na zem, víko jedné z nich se otevřelo
a vyskočil z ní sandál. Ryan nehnul ani brvou a vyčkávavě na mě hleděl.
Provokativně jsem pozvedla jedno obočí. Proč na mě tak hloupě zírá? Vždyť ho
nikdo nenutil, aby mi pomáhal.
Nejraději bych mu byla jednu vrazila. Nebo sama sobě. Za blbost. Ale
neudělala jsem to, protože jsme za tuhle šlamastyku mohli v podstatě oba.
Ačkoli byl synem osobního strážce mého otce, viděli jsme se dnes poprvé.
Nepočítal s tím, že mě tu dnes potká. Stejně jako mě nenapadlo, že by můj
strážce dorazil do kampusu už dnes. Nikdo mi o tom neřekl. Nevěděla jsem
ani, že Harry má syna, který také pracuje u ochranky. Jenže já ani nechtěla
vědět, kdo bude mým opatrovníkem. Alespoň do té doby, než se mi měl
přilepit na paty. Samozřejmě to bylo trochu z trucu. Dobře – byl to čirý truc.
Občas jsem byla dost… hloupá. Pitomá, naivní holka, která prostě chce něco
zažít, aniž by se jí do toho neustále vměšovali rodiče. Tolik jsem toužila začít
konečně žít, že jsem se vrhla kolem krku prvnímu týpkovi, který mi přeběhl
přes cestu.
Neměla jsem tedy nárok se na Ryana zlobit. I když se teď choval jako
arogantní osel. Byla jsem zraněná, aniž bych věděla proč. Přitom byl Ryan
jen… V podstatě byl jen takový malý úlet. A já ten jeho. Nic jsme si nedlužili,
a dokonce i já jsem chápala, že není moudré začít si něco s bodyguardem –
pokud by prasklo, že si začal s klientkou, mohl by přijít o reputaci i o práci.
A jak jsem znala svého otce, postaral by se o to, aby v budoucnu dostal
nanejvýš místo vyhazovače. Dokázala jsem si představit, jak mu je. Přesto jsem
se cítila… zraněná.
Ryan se na mě pořád ještě díval s kamennou tváří. Jenže co uměl on, to já
také – beze slova jsem odemkla dveře. Překvapilo mě, že mi bez váhání pomohl
s krabicemi dovnitř. Tetování na svalech mu jen hrálo, když odnášel všechny tři
naráz a ještě si přibral ty moje. Gesto, které bych skoro označila jako milé.
Kdyby se při tom netvářil tak otráveně.
Byla bych mu nejraději řekla, že mi nemusí pomáhat, když ho to tak
očividně štve. Ale držela jsem se zpátky – nálada mezi námi byla už tak dost
napjatá a stačilo by jedno nevhodné slovo a vybuchli bychom.
Když byly všechny krabice uvnitř, zvědavě jsem se po svém novém pokoji
rozhlédla. Na chvíli mi poskočil tep. Rozčarování z toho, že tam budu po celou
dobu studia bydlet sama, způsobilo, že ten okamžik už nebyl tak vzrušující, jak
jsem si původně představovala. Ani pokoj o velikosti osmi metrů mě oproti
očekávání nijak neohromil. Byl velmi střídmě zařízený: u levé stěny stála úzká
postel a potom už jen psací stůl s židlí, skříň a zrcadlo. Nic víc. V prospektu, ve
kterém jsem před pár hodinami listovala s Libby, určitě takový nebyl. Ještě že
alespoň matrace vypadala nová. Ne, tohle v žádném případě nebyl Ritz. Cítila
jsem, že mě Ryan pozoruje, a tak jsem se snažila nevypadat příliš zklamaně.
Povzdychla jsem si a začala se prohrabovat obsahem krabice, ve které měl být
notebook, když tu jsem si uvědomila, že je Ryan stále ještě v pokoji. Stál tam,
trochu jako balík, který někdo objednal, ale nevyzvedl.
„Děkuji, Ryane,“ zvolila jsem přátelský tón. „Už můžeš jít. Dnes už tě
nebudu potřebovat.“
Chvíli váhal, ale nakonec přikývl. „Už jsi dneska něco jedla?“
Při zmínce o jídle mi zakručelo v žaludku. Ne bez příčiny – k snídani jsem
měla jen kávu a teď už bylo pozdní dopoledne. Přesto jsem jeho nabídku
odmávla a pustila se do vybalování miniledničky, kterou jsem koupila ve
Walmartu. „To je dobrý. Nemusíš mě krmit.“
Protočil panenky: „Tak jedlas, nebo ne?“
„Mám v tašce ještě nějaké sladkosti,“ odpověděla jsem nepřítomně.
Ryan si povzdychl: „Myslel jsem tím: Jedlas už dneska něco alespoň trochu
zdravého?“
„Já už si poradím, Ryane. Děkuji.“ Hlas jsem měla neuvěřitelně unavený
a pálily mě oči. Proč prostě nezmizí? Potřebovala jsem být chvíli sama. Přehrát
si v duchu, co všechno se dnes pokazilo, a promyslet si, co můžu udělat pro to,
abych celou tu situaci ještě nezhoršila. Ale popravdě jsem jen toužila padnout
do postele a probudit se, až když bude svět zase krásný a pestrý. Nebo až budou
k snídani palačinky.
Ryan přikývl a za chvíli už za ním zaklaply dveře.
Snažila jsem se znovu soustředit na ledničku, ale návod prostě nedával smysl.
Unaveně jsem si třela čelo, abych donutila mozkové závity k nějakému výkonu,
ale nakonec jsem to odložila na další den. Zatím by mělo stačit, že si vybalím
oblečení.
 Při vybalování a skládání spodního prádla mi došlo, jak chaoticky jsem
nakupovala. V rauši jsem házela do košíku všechno, co mi připadalo levné,
barevné a především potřebné, takže jsem měla poměrně mnoho ponožek, ale
jen málo spodních kalhotek a triček. Ta byla ještě k tomu o dvě velikosti větší.
No tak ať. V nejhorším případě bych na tričku uvázala uzel a nosila ho jako
krátký top. Ale co jsem si vlastně myslela, když jsem kupovala to křiklavě žluté
tričko s Mimoni? Nejspíš to samé co při koupi ponožek s jednorožcem.
Bezradně jsem brala do rukou jednu pestrou věc za druhou. V mém
dosavadním životě dominovaly doposud elegantní černá, decentní tělová
a slušivá tmavě modrá. Až donedávna mi dokonce připravovala věci na další
den máma. Bylo mi osmnáct, sakra! Chtěla jsem si sama vybírat, co si na sebe
obléknu. Rozhodovat o tom, co budu jíst a jak budu trávit volný čas. Jenže –
vždyť já ani pořádně nevěděla, kdo vlastně jsem, co si přeji a co bych dělala,
kdybych o sobě opravdu mohla sama rozhodovat. Nedělat jen to, co se ode mě
očekávalo. Chtěla jsem smět vyslovit, co jsem doopravdy cítila. A přála jsem si,
aby byl můj názor vyslyšen a respektován.
Nejspíš právě proto jsem to ve Walmartu přehnala a házela do košíku cokoli,
co bylo barevné. Bez ohledu na to, jestli to bylo příliš malé, velké nebo na můj
věk moc mladistvé. Ale ze strachu, že by mi ty věci – tuhle svobodu vlastního
rozhodování – mohl někdo vzít, jsem brala všechno, co mi přišlo pod ruku.
Rozhodla jsem se, že to v příštích dnech vytřídím a nechám si jen věci, které se
mi přece jen budou líbit.
Znaveně jsem klesla na holou matraci, která pode mnou několikrát
zapérovala. Voněla novotou. Trochu i po chemikáliích a vůbec ne po domově.
Najednou mě napadlo, že s Ryanem to bylo nejspíš stejné jako s tím novým
oblečením – konečně jsem měla možnost vybrat si sama kluka, který se líbil
mně, a ne mojí matce, až jsem to přehnala. Nechala jsem se vést svévolí
a hodila zdravý rozum přes palubu. Zpackala jsem to.
Rychle jsem si protřela oči a posadila se. Nejspíš bych se měla prostě jen
trochu prospat – byl to přece jen dlouhý, náročný den. K tomu jsem se nadřela
víc, než jsem byla doposud zvyklá. Nebylo snadné naučit se samostatnosti,
když měl člověk neustále za zadkem někoho, kdo se o něj staral. A i v těch
několika případech, kdy jsem se o to pokusila – třebas i jen sama posekat
zahradu – zhatila máma veškeré moje snahy hned v počátku. Když jsem
naposledy sama přinesla domů nákup, odnesla to váza dynastie Ming. Nikdy
mi to neprominula. Naše služebná María byla jediná, kdo věřil, že dokážu víc
než jen nosit pěkné šatičky a vést zdvořilou konverzaci. A to dokonce i poté, co
většina jejích pokusů naučit mě vařit skončila katastrofou. Maríu to
neodradilo, ať už výsledek vypadal sebehůř. Říkala, že dokud budu mít chuť se
učit, nepřestane mě do všeho zasvěcovat. I kdyby to trvalo věčnost. Při
vzpomínce na ni se mi bolestivě stáhla hruď. Stýskalo se mi po ní.
Z myšlenek mě vytrhlo náhlé zaklepání. „Ano?“
Do dveří strčil hlavu Ryan a zamračeně zkoumal, jakou mám náladu.
„Přinesl jsem ti něco k jídlu,“ oznámil po chvíli a postavil na psací stůl
několik plastikových sáčků, které podezřele voněly po čínském jídle. Zatímco
jsem na něj ohromeně zírala, otočil se a zabouchl za sebou dveře.
„Můžeš si to klidně zase odnést. Umím si jídlo objednat sama!“ křičela jsem
za ním.
Jako odpověď za sebou zabouchl i dveře svého pokoje. No skvělé. Zamračeně
jsem si jídlo prohlížela. Nevinně mi ze stolu pohled opětovalo a lákalo mě svojí
intenzivní vůní. Skoro jsem slyšela, jak mě k sobě volá.
Ne! Nepřejdu na druhou stranu – i když znamenala čínské jídlo. Můj
žaludek se mnou ale nesouhlasil – vyčítavě kručel, až jsem té vůni nakonec
neodolala. Přeběhla jsem ke stolu, otevřela vrchní krabičku, vyndala z ní jarní
závitek a zakousla se do něj. Mňam. Dobrota!
Když se dveře náhle znovu otevřely, leknutím jsem si pokecala tričko. Ani
jsem si nechtěla představovat, jak právě vypadám.
„Fo je fohle?“ mumlala jsem s plnou pusou při pohledu na měkkou peřinu
a polštáře, které mi Ryan hodil na postel.
Ryan protočil panenky: „Jako co to asi vypadá? Zítra si projdeme tvůj
bezpečnostní plán pro nouzové situace. Dej mi vědět, kdybys chtěla jít ven.“
„Ehm… okay?“ koktala jsem totálně vyvedená z míry. Ale můj bodyguard už
zase zmizel v chodbě. Uslyšela jsem jen další prásknutí dveří a byla zase sama
s jarními závitky, chilli s krevetami a hovězím masem ve sladkokyselé omáčce.
A s Ryanovou vůní, která visela všude ve vzduchu.
 Ryan

Když jsem za sebou zavřel dveře, musel jsem se nejdřív uklidnit. Ve vedlejší
místnosti jsem slyšel přecházet Ivy. Představoval jsem si ji v tom mrňavém
pokoji, jak sedí v tureckém sedu, obklopená krabicemi, které si evidentně
zabalila sama. Nebo jak si zařizuje místnost. Kdyby mi celá ta situace nedávala
tolik zabrat, sedl bych si vedle ní, snědl s ní to jídlo a pomohl jí vybalit.
Všechno bychom si vyříkali, smířili se a Ivy by se zase smála. Jenže… nedokázal
jsem to. Nejspíš jsem byl pořádný srab, ale tomu rozhovoru jsem se chtěl
vyhnout. Třebas bychom v tom pokoji jen seděli, něco pojedli a mlčeli? Ale ani
to jsem nechtěl. Dobře – to hovězí ano, jen to nepříjemné mlčení ne. Takže
jsem raději trčel hladový ve svém pokoji a cítil se jako naprostý idiot. Svoji
karmu už jsem stejně nemohl zachránit.
Svlékl jsem si propocené tričko a natáhl se na holé matraci – moji peřinu
a polštář teď měla Ivy. Někde jsem tu musel mít spací pytel, ale na to mi bylo
příliš horko. Abych přišel na jiné myšlenky, soustředil jsem se na rozvířený
prach, který ve slunečních paprscích tančil po pokoji, ale myšlenkami jsem se
neustále vracel k Ivy. Když mi zazvonil mobil, chvíli jsem ho ignoroval.
Nakonec jsem po něm ale sáhl. Věděl jsem, co přijde. Abych to měl rychle
a bezbolestně za sebou, prolistoval jsem nové zprávy. Jedenáct! Pět od Carla
Redmonda. Tři od táty. Dvě od mámy. A jedna… Na chvíli mi vynechalo
srdce. Přejel jsem prstem po telefonním čísle, které už léta nebylo aktivní.
Alespoň ne v mém mobilu. Proč právě dnes?
Po tolika letech už jsem to vzdal a žádnou odezvu neočekával, ačkoli jsem
mu minimálně jednou týdně namlouval zprávy do schránky. Stejně tak
i všichni ostatní členové rodiny, aniž bychom věděli, jestli si je vůbec poslechl.
A byl tu zas. Důvod, proč jsem trčel tady v kampusu. Proč jsem to všechno
dělal a proč jsem si musel držet Ivy od těla. Najednou mi vyschlo v krku.
Několik vteřin jsem se rozhodoval, váhal. Ale v příštím okamžiku, ještě než
jsem svoje rozhodnutí mohl vzít zpátky, jsem zmáčkl zelené tlačítko a přitiskl si
mobil k uchu. Naslouchal jsem tichému zvonění, myslím, že jsem dokonce
přestal dýchat. Alespoň po dobu, než zvonění vystřídal hlas, který jsem už tak
dlouho neslyšel.
„Ahoj Ryane…“
 Ivy

Vzbudilo mě bouchnutí dveří. Zvláštní – obvykle jsem spala jako dudek. Otec
si mě rád dobíral průpovídkou, že i kdyby se svět zhroutil, já bych spala klidně
dál. Tentokrát se ale hluboký spánek nekonal, protože jsem se cítila stísněně.
Notebook, ve kterém stále ještě běžel jeden z dílů seriálu Lovci duchů,
ozařoval pokoj modrým světlem. Dezorientovaná a napůl ještě oslepená jsem
zírala na strop nade mnou. Byl mi cizí, stejně jako zbytek místnosti. Kde jsem
to, k čertu… ach ano, na koleji. Za neustálého zívání jsem si protřela oči,
zavřela notebook, položila ho na zem vedle postele a pokusila se znovu usnout.
Marně. Protože čím déle jsem na té cizí matraci ležela, tím vydýchanější mi
připadal vzduch v pokoji, stále ještě prosycený vůní čínského jídla.
Když už jsem si říkala, že se snad udusím, s povzdechem jsem vstala, vzala si
lahev Gatoradu a odťapkala bosá k oknu. Výhled odsud byl jiný než z vily na
pláži, ve které jsem vyrůstala. Chvíli mi proto trvalo, než jsem se zorientovala.
K mému překvapení jsem uprostřed temné plochy trávníku uviděla sedět
postavu, která hleděla nahoru k nebi. Divné. Kdo může sedět uprostřed noci
venku? Ještě k tomu bez trička? Až když měsíc ozářil tetování, bylo mi všechno
jasné. Ryan.
Skoro mě to zabolelo. Zírala jsem na něj jako očarovaná a nevědomky
omalovávala na tabuli okna jeho obrysy. Celé to působilo skoro neskutečně.
Ale čím déle jsem ho pozorovala, tím silnější jsem měla dojem, že tady něco
nehraje. Ryan seděl v nepřirozeně strnulé poloze, s napjatým výrazem ve tváři.
Abych na něj lépe viděla, předklonila jsem se, až jsem skoro narazila nosem do
skla. Celé se zamlžilo.
Co to tam dělal?
Náhle prudce vyskočil a začal neklidně přecházet sem a tam – jako dravé
zvíře v kleci. Leknutím jsem upustila lahev Gatoradu na zem. Naštěstí už byla
prázdná a ten modrý sajrajt se nerozprskl po celém pokoji.
Jako uhranutá a i trochu zmatená jsem sledovala, jak Ryan vztekle kopl do
něčeho, co vypadalo jako plechovka od piva. Rotovala vzduchem, až nakonec
narazila do stromu. O chvilku později dopadla na to samé místo i Ryanova
bota. Páni! Tiše, jak to jen bylo možné, jsem otevřela okno a naslouchala. Jeho
vzteklý hlas ke mně doléhal jen slabě, přesto jsem slyšela nadávky – mému
sekuriťákovi přeskočilo!
 „Ten idiot! Ten zatracený, podělaný…“
Když o strom práskla druhá bota, jen jsem udiveně vrtěla hlavou. Možná
bych měla raději zavolat Harrymu a objednat si u něj jiného bodyguarda – ten
můj očividně nebyl v pořádku. Ne že by mě to překvapovalo, ale… no jo.
Ještě chvíli jsem pozorovala, jak přechází na místě a hlasitě nadává, než jsem
se rozhodla vrátit do postele. Ať si moje ochranka dělá, co chce.
Rychle jsem vklouzla pod peřinu a přitáhla si ji až k bradě. Zavřela jsem oči
a snažila se znovu usnout. Jenže potom mě začal lechtat nos. Podrbala jsem se
a obrátila se na druhý bok. Teď mě zase lechtaly prsty nohou. Ještě několikrát
jsem změnila stranu, ale ať jsem se snažila sebevíc, spánek nepřicházel.
Myšlenkami jsem se totiž stále vracela k Ryanovi.
Nešťastně jsem otevřela oči a zírala znovu na strop. Zatraceně – takhle by to
nešlo. Bylo mi jasné, že dokud bude Ryan tam dole, neusnu. Ležela jsem celá
napjatá na posteli a pokoušela se rozeznat, jestli ta skvrna tam nahoře je
pavouk, nebo jen velký flek. Doufala jsem, že to druhé. Pavouci na Floridě
dosahovali i velikosti dlaně a já jsem po dnešních zážitcích opravdu neměla
chuť rozdat si to s osminohým sparing partnerem.
„Zatraceně…,“ zařval Ryan. Zatraceně – co? Zvědavost ve mně narůstala.
Když se náhle rozhostilo ticho, které mě tížilo víc než jeho křik, zneklidněla
jsem. Už se uklidnil? Nebo mu došly věci, kterými by mohl práskat o strom?
Nadále bylo ticho, a tak jsem si začala dělat vážné starosti. Co se to s ním
dělo? Na jazyku jsem ucítila hořkou pachuť. Zhluboka jsem se nadechla,
zavřela oči a pokusila se vyhnat z hlavy veškeré myšlenky na něj. Ať už ho tížilo
cokoli, mě se to netýkalo. On nebyl můj problém, nýbrž já ten jeho.
Jenže spánek nepřicházel. Oči se mi samy otevřely a bloudily po pokoji, když
v tom… ten flek na stropě se pohnul! Prokletí pavouci! Vyskočila jsem
z postele jako střela, abych vzápětí zakopla o tu lahev Gatoradu, která mi
předtím spadla na zem. Ach ne!
Spěšně jsem se zase zvedla. Co teď? Zoufale jsem se rozhlížela kolem, až můj
pohled padl na Ryana, který stál pořád ještě venku. Měl svěšená ramena
a vypadal tak nějak… ztraceně. Sevřel se mi žaludek. Neměla bych jít za ním?
Možná si potřebuje s někým promluvit? Věděla jsem až moc dobře, jaké to je,
cítit se ztraceně. Většinou jsem na tom nebyla o moc lépe. Dodala jsem si
v duchu odvahy, přetáhla si přes hlavu čisté tričko, které leželo připravené na
stole, a vyšla z pokoje.
 Zatímco jsem spěchala temnou chodbou, snažila jsem si namluvit, že
prchám hlavně kvůli tomu pavoukovi – Ryanovi totiž evidentně přeskočilo,
takže se mu budu v budoucnu vyhýbat, stejně jako svému pokoji a jeho
novému hmyzímu nájemníkovi. Říkala jsem si, že se přesto jen rychle
přesvědčím, že je Ryan v pořádku, a zeptám se ho, jestli bychom si nemohli
vyměnit pokoj. Byla jsem už v půli schodů, když se konečně zapnulo pohybové
čidlo a schodiště osvítilo ostré světlo. Trochu dezorientovaná jsem běžela dál.
Zázrak, že jsem si v té tmě nezlomila vaz. Konečně jsem byla dole a rozrazila
dveře ven.
Do nosu mě udeřil vlhký vzduch a uši zavalil hlasitý cvrkot cikád. Z jedné ze
studentských kolejí sem doléhaly tlumené zvuky mejdanu. Opatrně, abych si
nerozřízla palec o některý z postřikovačů trávníku, jsem šla po trávě směrem
k mému oknu.
Když jsem Ryana objevila, zaváhala jsem a zastavila se. Seděl sice už zase
v trávě, ale ruce měl pořád ještě zaťaté v pěst, třásl se a frkal jako závodní
kůň… Možná by ten pavouk byl přece jen lepším společníkem. Přinejmenším
jsem měla předem zvážit, jak Ryan asi zareaguje, když se tu náhle objevím.
Nervózně jsem přenesla váhu z nohy na nohu a při tom pode mnou něco
zapraskalo. Ryan se prudce otočil mým směrem. Do háje! Teď už bylo na ústup
pozdě. Trvalo několik vteřin, než mě jeho oči zaměřily – jako když vlk cílí při
lovu. Instinktivně jsem uskočila zpátky.
„Co tady děláš?“ zeptal se chladně.
Polkla jsem a zvedla v omluvném gestu ruce: „Ehm, nic. Jen… jsem se chtěla
zeptat, jestli nepotřebuješ pomoct s házením bot,“ řekla jsem slabě.
„Měla bys jí spát, Ivy.“
„Ty taky,“ vrátila jsem mu to.
„Jsem starší, takže taky můžu zůstat déle vzhůru,“ namítl s kamennou tváří.
Otráveně jsem protočila panenky – znovu se mě začala zmocňovat
podrážděnost z odpoledne. „Ale jdi, jsi nanejvýš o rok starší.“ Záměrně jsem
neuhýbala jeho pohledu.
Byl to nakonec Ryan, kdo odvrátil zrak. „Jdi, prosím tě, zpátky,“ řekl tiše.
Tvář mu prořezávaly temné stíny a dělaly ho starším.
„Jenže já nemůžu,“ šeptla jsem. Nervózně jsem přešlapovala z nohy na nohu
a váhala. Nakonec jsem ale přiznala: „Mám v pokoji pavouka.“ Zadržela jsem
dech.
 V koutcích úst mu zacukalo, jinak nehnul ani brvou. „To je určitě jen nějaký
flek,“ mínil nakonec.
Zkřížila jsem paže na hrudi a zavrtěla hlavou. V chladné trávě mě začínalo
zábst od nohou. „Jenže ten flek se hýbal.“
Ryan si povzdechl. Ramena mu prudce poklesla, jako by byl loutka a někdo
mu právě přestřihl veškeré vodicí šňůry. Možná bych měla prostě odejít?
Nevypadal, že se bude chtít v blízké budoucnosti pohnout z místa. Ale zdání
mohlo klamat… nechtěla jsem riskovat, že jako další nepoletí vzduchem bota,
ale já.
Když už to ale trvalo věčnost a on stále ještě nedostal další záchvat, posadila
jsem se k němu váhavě do trávy a strčila do něj ramenem. „Ahoj.“
Nic na to neřekl, ale alespoň mnou nepraštil o strom. To bylo dobré
znamení. Naše paže se lehce dotýkaly.
Tráva mě nepříjemně píchala do holé kůže na stehnech a něco mě lechtalo.
Raději jsem nechtěla vědět, co to je. Už vůbec nemluvě o tom, kolik nohou to
asi má. Na Floridě jste to nepotřebovali nutně vědět.
Ryan se pořád ještě nehýbal. Neposílal mě pryč, ale ani mi nedal jakékoli
znamení, že by si mě přál mít u sebe. Cítila jsem, jak mi vítr ovívá holé nohy.
Šustění listů trochu připomínalo vlny, které neúnavně dorážely na pláž –
a kterým jsem naslouchala po celý život. Odněkud zazněl tlumený třeskot,
následovaný smíchem. Ryan si těžce povzdychl a přejel si prsty přes unavené
oči.
„Měl jsi těžký den?“ zeptala jsem se a tvářila se, jako by ten můj byl
bezvadný.
Tiše zafuněl. „Jo, tak nějak. Mrzí mě to.“
Usmála jsem se: „Myslím, že pokud vůbec, pak by ses měl omluvit tomu
ubohému stromu. Tvoje pravá bota ještě visí na větvi.“
Vrhl na mě podrážděný pohled, ale pak si zase jen povzdychl: „Ne, opravdu,
Ivy. Je mi líto, co se dnes stalo. Neměl jsem tě líbat. Byl jsem… bylo to ode mě
hloupé.“
„V pořádku,“ zašeptala jsem a hrála si při tom s dlouhým stéblem trávy. „Ale
takhle zle na tom nejsi kvůli mně, že ne? Nemusíš se bát, otci o tom neřeknu,“
ujišťovala jsem ho tiše, ale vzápětí už jsem litovala, že jsem nedržela pusu,
protože Ryan se najednou zatvářil odmítavě a kousek si ode mě poodsedl. Bylo
mi okamžitě jasné proč.
„Jak jsi přišla na to, že jsem na tom špatně?“
 „Netuším. Že by ženská intuice? Ty boty, kterými jsi práskl o strom? Tvůj
řev?“ Alespoň to ho zase rozesmálo.
„A co všechno ti říká ta tvoje ženská intuice?“
„Hm…,“ dělala jsem, jako když usilovně přemýšlím, „že potřebuješ sprchu.
Zapácháš.“
Přidušeně se zasmál. „Sorry.“
„To je dobrý.“
Možná nebude tak zlé mít ho po svém boku. Možná by z nás dokonce mohli
být přátelé. Tedy pokud mě nezradí srdce. Protože to myslelo na zcela jiné věci
než na platonické přátelství.
„Můžu pro tebe něco udělat?“ prolomila jsem mlčení, které mezi námi
nastalo.
Ryan ke mně zmateně vzhlédl: „Je mojí prací starat se o tebe. Ne naopak.“
„Jsme přece na stejné lodi, nebo ne? Takže bude fér, když občas trochu
dohlédnu i já na tebe,“ ujišťovala jsem ho vážným tónem.
Položil hlavu na stranu a zamyšleně si mě prohlížel. Při tom mu spadl do
tváře černý pramen vlasů. Svrběly mě prsty – tak ráda bych mu je odhrnula
z čela.
„Jsi tak jiná, Ivy.“
„Jak to myslíš?“
„Chtěl jsem říct…,“ rozpačitě si zamnul dlaně. „Jak to, že nejsi rozmazlený
fakan?“
„Měla bych jím být?“ Byla jsem trochu zmatená.
„Jistě,“ zvolal tak prudce, až se sám zarazil. Odkašlal si a propletl si ruce za
zátylkem: „Prostě – proč jsi tak milá? Neznáš mě. Nechtělas mě tady mít.
A přesto tady sedíš uprostřed noci a děláš mi společnost, aniž bys sama věděla
proč.“
„Hm…“ Opřela jsem si bradu o skrčená kolena. „Proti tobě samotnému nic
nemám. Jinak bych tě…“ Ještě že v té hluboké tmě neviděl moje rudé tváře.
Z rozpaků jsem si okusovala ret. „Jen nechci být pořád někde zavřená. Příliš
dlouho jsem byla sama a neustále znuděná. A to ze mě udělalo člověka, na
kterého nejsem právě hrdá. Nebo mě to přinejmenším donutilo dělat věci, na
které nejsem pyšná.“ Povzdychla jsem si. „Tam, odkud pocházím, je těžké být
sám sebou, a někomu dlužím… ne, vlastně dlužím sama sobě zjistit, kdo
vlastně jsem.“
„A proto jsi tady?“
 „Tady s tebou, nebo tady na UCF?“
S odpovědí chvíli váhal. „Na UCF.“
Smutně jsem se usmála: „Ano, proto jsem tady.“
Naše pohledy se setkaly. Měsíc rozsvítil jeho zelené oči a vrhl mu do tváře
tmavé stíny a vítr mu trochu roztančil vlasy. Ještě dlouho jsme mlčky seděli, až
se mi začaly zavírat oči.
Když jsem právě s hlavou na jeho rameni usínala, náhle vstal, až jsem se
převalila na stranu. Vrhla jsem na něj zlověstný pohled. Ryan si z toho nic
nedělal a mlčky si sklepával z džínů trávu. Podal mi ale ruku a pomohl mi na
nohy.
Pořád ještě beze slova mě doprovodil zpátky do pokoje. Nakonec se mi
nesvěřil, co ho tak vyvedlo z míry. A já jsem se ho na to už ani neptala. Vyhodil
alespoň z okna toho pavouka. Potom už jsem mohla konečně zase klidně spát.
Tedy až na to, že se mi zdálo o klejících stromech a vzteklých botách.
 Ivy

Vzbudil mě příšerný hluk. Trvalo mi několik vteřin, než jsem pochopila, kde
to jsem a odkud ten rachot přicházel. Zasténala jsem, posadila se v posteli
a naslouchala dupání tuctů nohou. Další tři vteřiny mi trvalo, než jsem ty
spousty nohou přiřadila novým studentům, kteří – podle zvuků z chodby –
otvírali a zabouchávali dveře a tahali do pokojů krabice. Navzájem se
překřikovali a do toho zněl ječivý, pronikavý smích nějaké dívky. Do nosu mi
vnikla vůně koleje – srdce mi okamžitě začalo divoce bít. Byla jsem opravdu
tady. Na téhle koleji jsem měla žít celý příští semestr. A poznat spousty lidí
a v příštím semestru s nimi i bydlet.
Ta myšlenka mě zároveň neuvěřitelně těšila i strašně znervózňovala. Páni!
Poznám nové lidi. Úplně normální studenty, kteří nemají ani ponětí o tom, kdo ve
skutečnosti jsem nebo kolik vydělává můj otec. Nemusela jsem už vést nekonečné
rozhovory o úrokových sazbách, akciích a kalkulacích. Předstírat zájem o tenis
nebo dělat, že mi chutná foie gras z kachních jatýrek. Protože tady se žádné
foie gras nepodávalo, nýbrž… co vlastně měli tady? Naštěstí určitě ne
zaměstnance, kteří by mi k snídani strkali pod nos čerstvě vymačkanou
ovocnou šťávu a dietní müsli. Tyhle strašné věci, které chutnaly jako piliny, už
jsem jíst nemusela. Moje matka na ně nedala dopustit, protože dokázaly nasytit
a člověk po nich zůstal hubený jako tyč od koštěte. Jenže přesně tak i chutnaly.
Nenáviděla jsem je. Každé ráno jsem snídala sama u kuchyňského ostrůvku
a nutila se ty věci pozřít, zatímco jsem přihlížela, jak hospodyně žehlí.
Ale teď jsem mohla jíst, co se mi zachtělo. Možnosti výběru, které mi
okamžitě prolétly hlavou, byly tak úchvatné, že jsem klesla zpátky na polštář
a znovu zírala na strop. Dají se snídat gumoví medvídci? Nebo sladké tyčinky?
Určitě. Záleží jen na mně. A jako první bych si dala kávu.
Ta představa mě dělala tak šťastnou, že jsem vyskočila z postele, chňapla po
sprchovém gelu a ručníku a spěchala do sprch. Na chodbě jsem kupodivu
nikoho nepotkala. I společná koupelna byla prázdná, takže jsem se mohla dát
nerušeně do pořádku. Už zase voňavá jsem se zabalila do ručníku a zašklebila se
na sebe do zrcadla. Po vyčištění zubů jsem doťapkala zpátky do pokoje, kde
jsem rozhrabala skříň, do níž jsem předešlý večer úhledně poskládala veškeré
nové oblečení. Co jsem si měla obléct? Ne – co jsem si chtěla obléct! Stejně
jako v otázce jídla mě tahle svoboda v rozhodování trochu zaskočila. Zvlášť
když jsem si začala plně uvědomovat, že jsem se opravdu odstěhovala
z domova. Dnes jsem si na sebe mohla vzít cokoli a jíst, na co jsem měla chuť.
A hlavně jsem směla být tím člověkem, jakým jsem odjakživa chtěla být.
Jenže – kým? A co jsem vlastně chtěla?
Po odjezdu z Miami jsem to ještě nevěděla. Měla jsem před očima pevný cíl
a jasnou představu o životě na UCF. Ale teď jsem seděla tady a neměla
představu, jak se mám tak najednou stát sama sebou. A hlavně – kde mám
začít a kde skončit? Nerozhodně jsem zírala na svoji první volbu – černé tričko.
Látka byla obyčejná a nicneříkající. Přesně jako já v uplynulých letech. Výstřih
kulatý a slušňácký, ani trošku výstřední. Proč jsem si ho vlastně kupovala? Ne,
potřebuji barvu! Nakonec jsem našla džínovou sukni s vysokým pasem
a zelený, částečně krajkový top, který mě zaujal už v obchodě. Matka by ho
nejspíš nazvala ordinérním. Ale pro první den mého nového života se hodil
perfektně.
Rychle jsem se oblékla a uvázala si dlouhé vlasy do vysokého, neupraveného
uzlu. Chvíli jsem zvažovala, jestli si nemám nanést na tváře trochu make-upu,
ale okamžitě se ozval můj letitý odpor k téhle každodenní rutině. Pohyb,
kterým jsem každé ráno sahala po tubě s make-upem a otevírala její víčko, jsem
měla tak zažitý, že mi cukaly prsty i poté, co jsem se rozhodla, že ho vynechám.
Byly dny, kdy jsem si naplácala na pleť tolik vrstev korektoru, až jsem ztratila
cit v obličejových svalech – jedna vrstva pozvedávala líčka, druhá zeštíhlovala
nos, jiná dělala plnější rty a další zase zvětšovala oči… Vypadala jsem jako
porcelánová panenka. Perfektní. Krásná. Bez emocí. Trochu mi to nahánělo
strach. A to i teď. Málem mě sice přemohla obava, že nebudu vypadat
dostatečně dobře, ale nakonec převládlo přání tu masku konečně strhnout.
Vtom mě zaskočilo zaklepání na dveře.
„Ano?“
Dveře se rozlétly a pokoj rozzářila veselá Libbyina tvář. „Ivy, miláčku! Už jsi
konečně vzhůru?“ Byla evidentně dobře naladěná a rozesmála se, když spatřila
můj překvapený výraz. „Už je poledne,“ dodala. „Ryan je už od osmi na
nohou. Dělala jsem si trochu starost.“
„Ach, promiňte.“ Rozpačitě jsem se na ni usmála. „Jsem strašný spáč.“
„Aha?“ podotkla ohromeně, jako by v jejím růžovém světě ranních ptáčat nic
takového neexistovalo. „No, jen jsem se tě chtěla zeptat, jestli ses dobře
zařídila.“ Bylo to sice mile míněno, já ale byla přesvědčená, že spíš jen vykonala
inspekční prohlídku, aby mohla později o všem poreferovat mému otci.
 „Děkuji. Všechno je v pořádku. Chci si zajít na snídani a seznámit se s pár
studenty.“ Pokoušela jsem se o uvolněný tón, protože jsem věděla, že každé
slovo předá jedna ku jedné dál mým rodičům. Spokojeně přikývla. „To zní jako
dobrý plán. V kampusu máme výborný ovocný bar, kde dělají vynikající
sendviče. Měla bys tam s Ryanem zajít.“ V očích se jí zablýskl zvláštní výraz.
„Ten mladý muž je dole. Zdá se mi, že příliš překypuje energií a udělá mu
dobře, když se trochu zaměstná.“ Skoro to znělo, jako bych ho měla jít
vyvenčit.
Nasadila jsem nic neříkající úsměv: „Dobře. Udělám to tak. Děkuji, Libby!“
„Ach, není zač.“ Opět se rozzářila. „Kdybys něco potřebovala, prostě se jen
ozvi.“
Přikývla jsem a Libby konečně odešla, spokojená sama se sebou. Podívala
jsem se na mobil – zvažovala jsem, jestli jí nemám odebrat práci a rovnou
rodičům zavolat sama. Ale při té myšlence jsem se celá naježila. Nevole mě
přemohla natolik, že jsem mobil rychle hodila do tašky, vklouzla do žabek
a pospíchala na chodbu.
Jen žádný zbytečný ostych! Tohle zvládnu. Popovídat si s pár lidmi nemůže být
tak těžké. Najít Ryana také ne – stačí jít za hloupými vtípky. A potom se
nasnídat… nebo spíš naobědvat. Prozkoumat zbytek kampusu a potom…
potom… hm. Však mě něco napadne.
Vzala jsem si v automatu na chodbě lahev vody a odšroubovala víčko. Právě
když jsem se chtěla napít, dveře naproti se otevřely a z nich vyšla dívka. Světle
hnědé vlasy jí volně padaly na ramena. Když si mě všimla, obdarovala mě
milým úsměvem.
„Dobré ráno!“ pozdravila mě.
Vrátila jsem jí úsměv, ale když jsem se chystala odpovědět, zaskočilo mi,
rozkašlala jsem se a musela se předklonit. Než jsem zase vzhlédla, dívka už
zmizela na schodišti. Bezva! Adié, potenciální nová nejlepší kamarádko. Ženy
jsou prý schopné dělat několik věcí najednou. Jenže pít současně vodu
a navazovat přitom vztahy zřejmě přesahuje moje možnosti. Zklamaně jsem
lahev zase zašroubovala, nacpala ji do tašky a zaklepala na Ryanovy dveře.
Libby sice tvrdila, že je dole, ale nechtělo se mi scházet dolů, abych tam zjistila,
že je přece jen ve svém pokoji. Když se z něj ale ani po chvíli neozvalo rozespalé
zavrčení ani o dveře nepráskl žádný předmět, s chutí jsem se vydala do dolního
patra – žíznila jsem po akci. Na schodech jsem se vyhnula studentovi, který
právě vláčel nahoru krabice. Usmála jsem se na něj, odpovědí mi ale bylo jen
vyčerpané zafunění. A tak jsem se kolem něj rychle protáhla, abych nedostala
do hlavy lávovou lampou. Páni! Tyhle věci se ještě vyrábějí!
Začala jsem se rozhlížet po hale, když vtom jsem uslyšela ze společenské
místnosti Ryanův smích. Při zvuku jeho drsného hlasu se mi okamžitě zauzlil
žaludek. Jak na mě asi zareaguje? Obzvlášť po našem nočním setkání? V hlavě
se mi promítaly různé scénáře.
První: Otráveně se na mě podívá a hodí mi na hlavu botu.
Druhý: Pozdraví mě „Dobré ráno“ a dál mě bude ignorovat.
Třetí: Bude mít radost, políbí mě a vyzná mi věčnou lásku.
Bože. Vrtěla jsem sama nad sebou hlavou, dodala si v duchu odvahy a rázně
jsem vykročila za jeho hlasem. Seděl na gauči a povídal si se dvěma dívkami.
Při vzpomínce na to, co jsme včera na tom samém gauči dělali my dva, jsem se
na místě zastavila. Ten pohyb připoutal pozornost obou dívek. Zmateně ke
mně vzhlédly. Obě působily jako Barbie, které někdo právě vybalil z krabice:
kraťounké šatičky, umělé vlasy, skoro stejně umělé úsměvy. Zíraly na mě tak
dlouho, až si Ryan konečně všiml, že už nemá posluchače, a otočil ke mně
hlavu. Vlasy mu při tom sklouzly na opěradlo a tetování na zátylku se jemně
rozvlnilo. Naše pohledy se potkaly. Zeleň v jeho očích zjasněla a zdálo se mi, že
se dokonce i trochu usmál.
Jenomže poté lhostejně pronesl: „Ach, to jsi ty.“
Úsměv zmizel. Nejspíš byl jen výsledkem mojí fantazie. Obě dívky se
zahihňaly. Ony se hihňaly! Na okamžik jsem ztratila řeč. Co to mělo
znamenat?
„A pak?“ zeptala se jedna z nich a jednoduše pokračovala v rozhovoru, jako
bych tam ani nebyla. Ryan se k ní otočil zpátky. Protože ho zpola zakrývala
opěrka gauče, neviděla jsem mu do obličeje, namlouvala jsem si ale, že se na ni
přidrzle usmál. Nevěřícně jsem sledovala, jak zvedá ruku a laškovně ji hladí po
paži.
„Pak mi museli vypumpovat žaludek a příští tři roky jsem se nemohl na
maršmelouny ani podívat,“ řekl a všichni tři vybuchli smíchy. Smích dívky po
jeho pravé ruce byl tak hraný, až mi vstávaly chloupky na zátylku. Náhlá
pachuť v puse mi připomínala zkyslou kávu.
Neklidně jsem se rozhlédla – snažila jsem se najít někoho, s kým bych se také
mohla bavit. Ale všichni se zdáli být buď zaneprázdněni stěhováním, nebo už
stáli ve skupinkách. Znala jsem tu zatím jen Ryana a vlastně jsem s ním chtěla
strávit dnešní den, ale najednou jsem se cítila jako nějaký otravný přívěsek.
Ryan si s těmi dívkami prostě povídal dál, aniž by i jen vzdáleně bral na zřetel
moji přítomnost nebo mě dokonce pozval, ať si přisednu. Ignorovali mě
všichni tři. S každou vteřinou, po kterou jsem tam stála a bezmocně se
rozhlížela, se mi čím dál víc stahovalo hrdlo.
„Ryane, ráda bych se šla nasnídat,“ přerušila jsem to hihňání.
Dívky na mě vrhly naštvané pohledy. Nejspíš se v duchu ptaly, proč tam
pořád ještě stojím jako přirostlá k podlaze a hraju si na stojan na deštníky.
Ryanovi se napnuly svaly na zátylku.
„Už je dávno poledne,“ řekl výsměšným tónem, aniž by se ke mně otočil.
„Přesto mám hlad.“ Doufala jsem, že pochopil a konečně zvedne zadek
z gauče.
Dívka, která se předtím tak hraně smála, se na mě naštvaně podívala. „Vedle
je Starbucks,“ řekla a ukázala doprava. Opravdu mě posílala pryč?
„Jasně, mají tam skvělé nízkotučné latte,“ doplnila ji ta druhá, jako bych byla
tak blbá a nevěděla, co je to Starbucks.
„To tomu latte moc přeji, alespoň neztloustne,“ odpověděla jsem kousavě
a sklidila nechápavé pohledy. Procedila jsem mezi zuby: „Půjdeš, Ryane?“
Zhluboka jsem dýchala a nutila se ke klidu.
Zasténal, otočil ke mně hlavu a vrhl na mě vzteklý pohled.
„Čekám na tebe už od rána, Ivy. Nereagovalas na klepání, takže jsem si tady
udělal pohodlí. A teď se právě bavím, takže ti určitě nic neudělá, když taky pár
minut počkáš.“
„Kde vlastně bydlíš?“ zeptala se jedna z dívek a zamrkala na něj dlouhými
řasami.
„V B11, klidně se stavte,“ odpověděl Ryan. Otočil se k nim zpátky a nechal
mě tam prostě stát.
Cítila jsem, jak ve mně novu narůstá včerejší hněv. Jenže včera to byla
výjimečná situace. Oba jsme byli vyděšení, ale tohle? Ne, a ještě jednou ne!
Nebyla jsem snob, ale přesto jsem očekávala alespoň trochu respektu. Přece jen
za to byl placený. Ať už se mezi námi stalo cokoli a ať už naše současná situace
byla jakkoli nepříjemná. A jestli si myslel, že tam budu postávat a nechám si
zkazit svůj první den na UCF, byl vedle jak ta jedle. Mohl si klidně dál flirtovat
s těmi dvěma blonďatými pipkami – jeho věc. Ale já jsem tomu nehodlala
přihlížet.
Několikrát jsem rychle zamrkala, abych zastavila slzy, které mi do očí vehnal
vztek, a vydýchávala sevření v hrudi. Potom jsem se na místě otočila a odešla
jsem. Co je mi do něj. Je to můj život. A moje věc, jestli se mi chce snídat
v poledne. Jeho svolení jsem k tomu nepotřebovala.
Prudčeji, než bylo nutné, jsem rozrazila dveře. Venku mě přivítalo ještě větší
horko než včera. Dláždění se mi doslova propalovalo tenkými podrážkami
žabek. Vydala jsem se směrem, kde jsem předpokládala hlavní část kampusu.
Včera jsem ve spleti budov zabloudila a místo ve správě budov jsem skončila
u domu jednoho ze společenství, ale dnes to mělo probíhat jinak. Byla jsem si
jistá, že všechno zvládnu. Sama. Odhodlaně jsem se vydala k parku, kterým
jsme den předtím procházeli s Ryanem cestou na kolej. Horký beton se střídal
s křupajícím štěrkem. Několik stromů mě cestou schovalo do stínu, kterým
pronikaly paprsky slunce a lechtaly mě na kůži. Přestože jsem ještě byla
naštvaná na Ryana, cítila jsem, jak mé napětí s každým dalším krokem
polevuje. Najednou jsem si všímala různých detailů umně založeného parku,
které mi včera unikly. O kousek dál vpravo byly dokonce květinové záhony
a na stromech viselo i několik lampionů – nejspíš ještě pozůstatků minulého
semestru. Bylo tam i živěji než včera. Po areálu kampusu pobíhalo mnohem víc
studentů a já jsem nepochybovala, že se jejich počet do večera zdvojnásobí.
Skoro všechny lavičky se zdály obsazené, vzduch byl prosycený rozhovory
a smíchem.
Byla jsem pozorováním toho všeho tak zaměstnaná, že jsem div nevyskočila
z kůže, když mě náhle za rameno chytila obrovská dlaň.
„Ivy, co tě to napadlo? Prostě se sebrat a utéct?“
Zalapala jsem po dechu a prudce se otočila. Za mnou se opíral druhou
rukou o kolena Ryan a supěl námahou. Byla jsem tak pohroužená do
myšlenek, že jsem ho ani neslyšela přicházet.
Strhla jsem mu ruku z ramene. Na místech, kudy mi po kůži sklouzly jeho
prsty, zůstalo jemné mrazení. „Neutíkám. Řekla jsem ti, kam jdu,“ odpověděla
jsem chladně a šla jsem dál, aniž bych čekala na odpověď.
„Ivy!“ Štěrk se rozletěl do stran, když mě rychlostí blesku dohnal a zatarasil
mi cestu. Z očí mu sršely blesky, rty měl pevně sevřené. „Takhle by to nešlo!
Nemůžeš prostě zmizet, když se ti něco nelíbí. Mohlo se ti něco stát! Málem
jsem dostal infarkt, když jsem zjistil, že jsi pryč.“
Přimhouřila jsem oči do štěrbin a zkřížila paže na prsou. Hněv ve mně
bublal tak mohutně, až jsem měla pocit, že se uvařím. „Poslyš, jsi opravdu tak
blbej, nebo jen nenapravitelně arogantní?“ zeptala jsem se ho chladně.
 Napnuly se mu svaly na čelistech. „Jak to myslíš? Říkám jen, jak to je. Pokud
má tohle fungovat, musíme spolupracovat.“
Došla mi trpělivost. Spíš už jsem jí v sobě ani kapku nenašla.
„Spolupracovat?“ zaječela jsem, úplně bez sebe, že tak hezká ústa mohou
vypustit takovou troufalost.
Ryan ucukl a vylekaně se rychle rozhlédl kolem sebe. Několik studentů na
nás už zíralo, ale to mi bylo v tu chvíli naprosto ukradené. Mluvila jsem tak
hlasitě, jak jsem chtěla. Celý život jsem mluvila jen tiše, krčila se a usmívala, ale
s tím teď byl konec.
„Tomu říkáš spolupracovat?“ zasyčela jsem a píchla ho ukazováčkem do
prsou. „Tak to tedy ne, takhle to nepůjde. Ve svém volném čase si můžeš hrát
na arogantního drsňáka, jak je ti libo. Ale ne se mnou!“ Při každém dalším
slovu jsem ho bodala do hrudi silněji a silněji.
„Já… co?“ ptal se překvapeně. Nevím, jestli ho tak zmátl tón, jakým jsem
s ním mluvila, nebo ty údery do hrudi, ale ať už to bylo cokoli – zabralo to.
Strnulý výraz se mu z tváře vytratil a fasáda z lhostejnosti a potlačovaného
vzteku popraskala. Zpoza ní probleskovalo něco jako nejistota.
Odfrkla jsem si, protlačila se kolem něj a šla dál. Ne, vlastně jsem běžela.
Napříč parkem. Moje srdce pádilo se mnou, pumpovalo mi do žil horkou krev.
Pocit, že jsem se konečně dokázala ozvat, byl nepopsatelný. Po celém těle jsem
cítila šimrání, jako bych se napila šampaňského. Slyšela jsem za zády Ryanovy
kroky, ale v cestě už mi nebránil. Tiše mě následoval, s náležitým odstupem,
což bylo nejspíš jeho dnešní nejrozumnější rozhodnutí. Ještě jedna přiblblá
poznámka a hodila bych po něm žabkou.
Štěrk za chvíli vystřídal beton, cesta se rozšířila a v dohledu se objevily první
komplexy univerzitních budov. Červené modulární domy, které tu a tam
střídaly moderní budovy, byly posazené do kruhu kolem velkého náměstí
s fontánou, kde jsem skutečně objevila dvě kavárny, nenásilně začleněné do celé
zástavby. Páni! Našla jsem to!
Ačkoli ve mně hněv potlačil veškerý hlad, zamířila jsem k menší z nich,
protože mi trochu připomínala italskou tratorii. Už po několika krocích mi
zavála vstříc nebeská vůně plněných trubiček cannoli a čerstvé kávy. Určitě měli
i smoothie, ale momentálně jsem potřebovala něco silnějšího než špenát,
ananas a kapustu. Vyhledala jsem si místo ve stínu a ignorovala Ryana, který
vyčerpaně klesl na protější židli. Konečně – k misce s vodou pro psy jsem ho
poslat nemohla. Zvědavě jsem listovala nabídkou italského pečiva a pannini.
 Kavárna byla poloprázdná, takže servírka přišla už po několika minutách
a zeptala se, jestli už jsme si vybrali.
„Velké vanilkové latte, dvě cannoli, jablečnou taštičku a jedno šunkové
pannini, prosím,“ objednala jsem napříč jídelním lístkem – vybrat jsem si ještě
nestačila a měla jsem hlad.
Servírka si to zapsala, potom se obrátila k Ryanovi a usmála se na něj.
„A co mám přinést tobě, hezoune?“
Ryan si ji chvilku překvapeně prohlížel, nakonec mu pohled zůstal viset na
jejích velkých očích a plných rtech. Když se ty jeho rozvlnily do dvojsmyslného
úsměvu, kopla jsem ho do holeně tak silně, až zaklel: „Do prdele!“
„Prosím?“ Servírka na něj zmateně zírala.
„Přesně tak, Ryane, dávej si pozor na to, jak mluvíš,“ pronesla jsem sladce
a kopla ho ještě jednou. Ryan na poslední chvíli uhnul a vrhl na mě výhružný
pohled.
„Dal bych si espresso a pannini s mozzarellou.“
Servírka zamrkala, všechno si zapsala a zase odkráčela. Tentokrát ale
mnohem rychleji.
Jakmile byla pryč, smetl jídelní lístek na stranu a zasyčel: „Co to mělo
znamenat?“
„To víš moc dobře,“ zasyčela jsem také. Naše pohledy se setkaly, napětí mezi
námi narůstalo. Myslím, že v tu chvíli vstávaly všem hostům okolo vlasy na
hlavě, Ryanovi ty jeho naopak spadly do čela, když se ke mně naklonil. Nozdry
se mu chvěly. Ucítila jsem jeho vůni – trpkou a smísenou s trochou máty. Po
zádech mi přeběhl mráz. Když jsem mu byla naposledy takhle nablízku, líbali
jsme se na gauči. I teď jsme od sebe byli sotva na šířku dlaně. Ani jeden z nás
to nechtěl vzdát, a tak jsme na sebe dál výhružně zírali. A čím déle jsme tak
zůstávali, tím víc detailů jsem objevovala v jeho tváři. Doteď jsem si nevšimla
malé černé skvrnky na levém oku. Nebo toho malého mateřského znamínka ve
formě půlměsíce nad obočím. Oproti včerejšku byl bledší, a díky tomu mu oči
zářily ještě sytější zelení. Byly podmalované černými kruhy, jako by celou noc
nespal. Rozcuchané vlasy si evidentně jen prohrábl rukou a kolem úst se mu
objevil nový rys, díky kterému měl tvrdší a skoro až bezmocný výraz.
Můj hněv se náhle rozplynul a konečně jsem mohla svobodněji dýchat.
Zároveň se přihlásily i výčitky svědomí. Ať už se předešlý den stalo cokoli,
evidentně se s tím stále ještě nesrovnal. Stejně jako já. Vždyť mně samotné
trvalo až do oběda, než jsem se vůbec dostala z postele – nebylo fér chtít teď od
Ryana, aby byl neustále v pohotovosti a kdykoli k dispozici na zavolání.
Konečně – služba mu oficiálně začínala až následující den.
Mezitím už jsem se úplně uklidnila. A čím déle jsem mu hleděla přímo do
obličeje, tím víc se mi zdálo, že se měnil i jeho výraz. Napětí zmizelo, zorničky
se trochu rozšířily…
Oba jsme sebou trhli, když pod ním náhle zavrzala židle, jak se opřel dozadu.
Otevřel pusu a piercing na spodním rtu se zaleskl.
„Ivy…,“ začal váhavě, ale řeč mu v příštím okamžiku přetrhla servírka, která
přinášela objednané jídlo. Pusu tedy zase zavřel a u stolu se rozhostilo
nepříjemné ticho, zatímco na něj servírka pokládala hromady italských
pokrmů a nakonec s odměřeným úsměvem zase zmizela.
Do ticha mi najednou zakručelo v břiše. Hodně nahlas a naléhavě. Do tváří
se mi vlilo horko a Ryanovi zacukaly koutky úst a trochu se uvolnil v ramenou.
Tiše si povzdychl. „Dobrou chuť,“ řekl nakonec a napil se kávy. Černé a bez
cukru.
Znechuceně jsem protáhla obličej, nasypala si do vanilkového latte extra
porci cukru a nabrala lžičkou šlehačku. Potom jsem střídavě ukusovala
z křupavé cannoli a teplého pannini. Stoupající hladina cukru v krvi mě
postupně uklidňovala.
Příští čtvrthodinu jsem strávila jídlem, Ryana jsem si nevšímala. Až když
jsem se labužnicky zakousla do jablečné taštičky, zvedla jsem pohled a zjistila,
že sleduje každý můj pohyb.
„Fo je?“ zahuhňala jsem a spolkla sousto.
„Myslím, že jsem ještě neviděl žádnou holku takhle jíst. Nebojíš se, že
ztloustneš?“
Pokrčila jsem rameny, zapila sousto kávou a potlačila jedno velmi nesexy
říhnutí. „Léta jsem se musela živit nízkokalorickou stravou. Jestli ještě někdy
uvidím salát s nízkotučným ovčím sýrem, vyletím z kůže,“ podotkla jsem suše.
Vzpomínka na diety, které mi matka neustále vnucovala, mi okamžitě zkazila
chuť. Naštěstí už jsem skoro všechno snědla. Na mém talíři ležela poslední
půlka cannoli, a tak jsem ho přesunula k Ryanovi. Spokojeně jsem se opřela
a pozorovala, jak si na něm pochutnává.
„Nízkotučný ovčí sýr?“ zeptal se s pobaveným výrazem ve tváři, jakmile
spolkl poslední sousto.
Povzdychla jsem si: „Ano. Už jsi to někdy jedl? Chutná to po ovci.“
 Vytřeštil oči. „Cože? Ne, to je strašný!“ Přehnaným gestem se chytil za srdce.
„A jak často jsi to musela jíst? Vždycky, když měla kuchařka dovolenou?“
Věnovala jsem mu pochmurný pohled. „Ne. Většinou každý den po celé dva
až tři týdny před důležitou akcí,“ upřesnila jsem suše. Ryanův pobavený úsměv
okamžitě zmizel.
„To snad ne?“
Chvíli jsem váhala, než jsem přikývla. „Protože jsem se musela vejít do šatů,
které byly bohužel pokaždé o číslo menší.“ Ačkoli jsem se to snažila zakrýt,
můj hlas zněl zahořkle.
„To je mi líto,“ zašeptal Ryan.
Smutně jsem se usmála. „To je dobrý. Na světě jsou horší věci než muset jíst
pořád salát.“
Najednou jsem nevěděla, co říct. Zdálo se, že Ryan na tom byl podobně.
Když už bylo mlčení mezi námi nepříjemné, začala jsem nervózně bubnovat
prsty o stůl. Musela jsem myslet na to, jak se ještě před chvílí choval. Bylo mi
trapně i za sebe, ale část mě se pořád ještě zlobila, že se mnou jednal tak
odměřeně.
Ryan si odkašlal. Viděla jsem na něm, jak si rozmýšlí svoje příští slova: „Už
mi nikdy neutíkej, prosím.“
„Tak mi k tomu už nikdy nedávej důvod,“ řekla jsem prostě.
Zamyšleně se na mě díval, potom přikývl. Při tom mu zase spadl pramen
vlasů do čela. Rychle si ho odhrnul. „Dobře,“ řekl tiše. Nebylo to sice úplné
příměří, ale přinejmenším opadlo napětí mezi námi.
Krátce nato se vrátila servírka, sklidila se stolu a zeptala se, jestli máme
nějaké další přání. Požádala jsem o účet, a zatímco jsme čekali, až nám ho
přinese, pomalu se mi vracela dobrá nálada z rána.
Ryan si nasadil sluneční brýle, které měl doposud zastrčené za lem trička.
Tedy! Teď už mu chyběl jen slušný účes a sluchátko v uchu a mohl by hrát
bodyguarda.
„Co chceš teď dělat?“ zjišťoval.
„Hm…,“ přemýšlela jsem a hrála si při tom se slánkou. „Vlastně jsem si
chtěla trochu prohlédnout kampus. A potom si potřebuju dovybalit.“
Mlčky přikývl. Když servírka přinesla účet, zaplatila jsem za nás oba, jako
tichou nabídku ke smíru.
 Ryan

Ivy zaplatila účet. To gesto bylo pravděpodobně míněno jako nabídka

usmíření, části mě to ale bylo proti srsti. Nevěděl jsem, jestli je to tím, že bez
mrknutí oka zaplatila přes padesát dolarů – cenu, kterou jsem považoval za
nehorázně vysokou na studentskou kavárnu, nebo proto, že jsem chtěl
původně zaplatit já. Tohle sice nebylo rande, přesto jsem se cítil trochu
nepříjemně, a tak jsem potají přiložil na stůl pět dolarů jako spropitné, abych
alespoň něčím přispěl.
Zamyšleně jsem sledoval Ivyina štíhlá záda proplétající se mezi stolky cestou
na toaletu. Představa, že s tím děvčetem strávím v příštích letech spoustu času,
byla něčím zvláštní. Pokud všechno půjde hladce, čeká mě jen pár semestrů,
během kterých se budu muset starat o Ivy Redmondovou, jenže po tu dobu se
bude můj svět točit jen kolem ní. Náš vztah se časem stane dost intimním, byť
můj úkol spočívá jen v tom, doprovázet ji na přednášky, čekat na ni před
toaletami a pozorovat, jak žije svůj život. Postupně jsem si začínal uvědomovat,
proč je můj plat tak nehorázně vysoký – být osobním strážcem znamenalo
jednoznačně víc než vrhnout se do cesty kulce nebo odhánět paparazzi. Takový
bodyguard provázel svého chráněnce životem. Viděl ho smát se, plakat a stával
se pevnou součástí jeho života. Takový druh vztahu se zakládal na obrovské
důvěře, což je něco, čeho se mezi mnou a Ivy zdaleka nedostávalo. A upřímně –
ani jsem si nebyl jistý, jestli bych si s Ivy chtěl takový vztah vůbec vybudovat.
Do háje! Do čeho jsem se to nechal namočit? Panika mi na chvíli přiškrtila
dech a musel jsem se několikrát zhluboka nadechnout, než jsem si zase
uvědomil, proč jsem to všechno dělal – Ivy byla moje vstupenka na svobodu.
Jen začátek mojí kariéry. Nic víc a nic míň. I tak byl ale nejvyšší čas na napjaté
náladě mezi námi zapracovat. Nebylo možné, abychom si vjížděli do vlasů,
kdykoli se setkáme.
Když se Ivy po několika minutách vracela z toalety, slunce jí rozzářilo světlé
vlasy, úhledně spletené do nového copu. Usmála se na studenta, který jí něco
říkal. Ten úsměv jí roztančil pihy kolem kořenu nosu. Cítil jsem, jak se mi
sevřelo srdce. Byla opravdu hezká. Úplně jiná než na fotografiích, které jsem
předtím viděl. Nejvíc mě ale ohromovalo to její protichůdné charisma, ve
kterém se mísila určitá nejistota se silným sebevědomím – nebezpečná směs
sladkého a slaného.
 „Hotovo?“ zeptal jsem se, když se postavila vedle mě. Krátce na mě pohlédla
a pak přikývla. Ty bláho! Ten pohled! A ty dlouhé řasy!
Vzala si kabelku a vydala se se mnou k fontáně, která páchla chlórem, až mi
to málem rozleptalo nosní sliznici. Ivy se u ní přesto zastavila a obdivně si ji
prohlížela. Nevadili jí ani moskyti, kteří se hemžili u vody, přestože bylo
poledne. Vytáhla z kabelky mobil, opřela se bokem o okraj kašny a udělala si
selfíčko. Nepočítala ale s tím, že v tu chvíli vykoukne zpoza mraků slunce,
takže právě v kritický okamžik přimhouřila oči.
Bavil jsem se jejím nešťastným výrazem, když si prohlížela výsledek,
a nahlédl jsem jí přes rameno do mobilu. Snažil jsem se potlačit smích, protože
na fotce měla tak svraštěnou tvář, že vypadala jako mopslík.
„Chceš, abych tě vyfotil?“ nabídl jsem. To už jsem se smál na celé kolo.
Uraženě na mě pohlédla. „Není to vůbec tak jednoduché, jak se zdá,“
obhajovala se.
„Udělat si selfíčko?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Zaslepilo mě slunce.“
„Tak se holt nesmíš dívat do slunce.“
„Neříkej? Tak ukaž, jestli to umíš líp.“
Povzdychl jsem si, vzal jí z ruky mobil, položil jí ruku kolem ramen a přitáhl
si ji k sobě. „Řekni: Ryan je nejlepší!“ nakázal jsem jí a stiskl spoušť ve chvíli,
kdy se na mě rozzlobeně podívala. „Prosím.“ Spokojeně jsem si prohlížel
výsledek.
Ivy nakoukla do mobilu a odfrkla si. „To neplatí! Ty máš na sobě sluneční
brýle.“
„Dobře, tak uděláme ještě jednu bez brýlí.“
„Ahoj, nechcete vyfotit?“ Před námi najednou stála studentka. Její jamajskou
čepicí rámovaná tvář prozrazovala, že už nás nejspíš nějakou tu dobu
pozorovala, protože očividně přemáhala smích.
„Ne, díky,“ řekla Ivy ve stejném okamžiku, kdy jsem já řekl: „Ano, prosím.“
Naštvaně jsme se na sebe podívali.
„Neblbni,“ zašeptal jsem. „Nakonec ani nebudeš mít vzpomínku na první
den na UCF.“
Ivy si sfoukla z čela pramen vlasů a ještě na mě několik vteřin vztekle hleděla,
než nakonec přece jen přikývla.
„Dobře, tak ano, prosím,“ obrátila se k dívce. Chtěla jí podat mobil, ale ta už
držela ve vzduchu žlutou kameru. „Kdybyste chtěli, můžu vám udělat polaroid
a tu fotku si můžete hned vzít s sebou.“
Ivy překvapeně zamrkala: „Chceš za to zaplatit?“
„Ale kdepak.“ Dívka to s úsměvem odmávla a začala kameru nastavovat.
„Studuju třetím rokem fotografii. Letos je na řadě polaroid, takže jsem se
v tom stejně chtěla trochu pocvičit. A vy dva jste roztomilý pár jako motiv.“
„My nejsme žádný…,“ spustila Ivy, ale to už jsem si ji přitáhl k sobě.
„Úsměv, miláčku,“ zašklebil jsem se.
Místo odpovědi mě štípla do žeber. Nebolelo to, spíš zalechtalo, a tak jsem se
rozesmál, přesně ve chvíli, kdy ta dívka zmáčkla spoušť. Kliklo to a ven začal
okamžitě vyjíždět malý bílý obrázek. Dívka zaklapla kameru, fotku z ní vyndala
a začala s ní mávat ve vzduchu.
„Nemohla jsem si pomoct,“ vysvětlovala pobaveně. Prohlédla si fotku
a viditelně spokojená s výsledkem nám ji podala. „Tady, prosím! Vyšlo to
pěkně.“
„Děkuju,“ řekla Ivy a snímek si od ní vzala. Zvědavě jsem se naklonil přes
její rameno – a musel jsem polknout. Safra! Na té fotce jsme opravdu vypadali
jako pár – držel jsem Ivy za pas, smál se a vypadal doopravdy šťastný. Ivy se mě
dotýkala rukou na hrudi a vzhlížela ke mně. Na rtech jí pohrával něžný úsměv
a vlasy se jí ve slunci nádherně leskly.
„To je… milé,“ dostal jsem ze sebe. „Ještě jednou moc děkujeme.“
„Není zač. Musím už jít. Hezký den vám oběma,“ řekla vesele, zamávala nám
ještě na rozloučenou a spěchala k parkovišti.
Když byla z doslechu, zeptala se Ivy váhavě: „Můžu si ji nechat?“ a přitiskla si
fotku k hrudi. „Nebo ji chceš ty?“
Jen jsem si odfrkl. Až teď jsem si uvědomil, že ji stále ještě držím kolem pasu.
Hned jsem ji pustil a o dva kroky ustoupil. Ivy se zhluboka nadechla.
Abych zakryl rozpaky a oběma nám tu nepříjemnou situaci ulehčil, honem
jsem se jí zeptal: „Chceš ještě něco vidět?“
„Už ne. Myslím, že se raději vrátím na kolej a vybalím si zbytek věcí.“
Přikývl jsem a nasadil si opět sluneční brýle. Mlčky jsme se vydali po
křupajícím štěrku směrem ke koleji. Všiml jsem si, jak cestou toužebně sleduje
pár studentů při hře s frisbee, a tak jsem si zaznamenal do paměti, že jí jednu
takovou věcičku pořídím. „Potřebuješ ještě něco?“ zjišťoval jsem stručně, když
jsme dorazili do jejího pokoje.
Padla na postel a zavrtěla unaveně hlavou. „Ne, klidně se můžeš vrátit k těm
holkám.“
 Nechápal jsem: „K jakým holkám?“
„No, k těm dvěma na gauči. Obě byly blonďaté a jedna se smála jako hyena.“
Ach ta! Jakže se to jmenovala? Klára? Cory? Vzpomněl jsem si jen, že se
smála opravdu příšerně.
Ivyinu kousavou poznámku jsem jednoduše přešel, jen jsem protočil
panenky. „Budu ve svém pokoji,“ řekl jsem, aby mě později nemusela hledat,
a zavřel jsem za sebou dveře.
 Ivy

„Ivy! Vstávej!“
„Hmm…“ Zamručela jsem a slastně se protáhla pod peřinou.
„Teď ne, Marío. Nechci ještě snídat. Je moc brzy,“ mumlala jsem do polštáře.
Vlastně by měla vědět, že před desátou se mnou nic není.
„Ivy, neslyšelas budík?“ zeptala se María netrpělivě. Odkdy zněla tak
naštvaně? A odkdy měla tak hluboký hlas?
„Ach, ne tak nahlas.“ Upadala jsem znovu do spánku, když vtom mě něco
plesklo do obličeje. Okamžitě jsem se posadila, rovně jako svíčka, a zmateně
jsem se rozhlížela. Na polštáři ležela moje žabka. Tak tohle by María nikdy
neudělala!
„Ivy, tak už konečně vstaň!“
„Cože?“ Teprve teď jsem spatřila Ryana, jak stojí ve dveřích a přímo bublá
vzteky.
„Nevypínej pořád ten zatracenej budík,“ řekl vztekle a zabouchl za sebou
dveře.
Zasténala jsem a klesla zpátky na polštář. K čertu, jak to, že má tenhle týpek
kartu k mému pokoji? Musím mu tu věc co nejdřív sebrat. Vždyť si sem může
nakráčet, kdykoli se mu zachce! Ještě k tomu úplně bez příčiny. Vždyť venku
ještě byla tma – tedy přinejmenším tomu tak bylo, když budík zazvonil poprvé
a já zmáčkla tlačítko odložit. To tlačítko opravdu zbožňuju. Jenže teď bylo za
okny kupodivu světlo. Dokonce hodně světla. Rychle jsem se podívala na
budík a… Bože, přijdu pozdě na přednášku! Jako by mě polil ledovou vodu.
Najednou jsem byla úplně bdělá.
Vyskočila jsem z postele a hodila na sebe to, co bylo navrchu pěkně
srovnaného sloupku oblečení – původně jsem si chtěla připravit věci na dnešní
den ještě večer, ale po jednom dílu seriálu Stranger ings jsem prostě usnula.
Měkký kousek látky, ze kterého se vyklubaly křiklavě žluté šaty, nebyl právě
outfit, který bych zvolila pro první den na univerzitě, ale v nouzi svůj úkol
splní. Sotva jsem si je oblékla, polilo mě horko – vždyť jsem se ani
nevysprchovala! Neměla jsem umyté vlasy a zuby jsem si také ještě nevyčistila.
Takhle jsem v žádném případě nemohla jít na přednášku.
Rychle jsem vklouzla do žabek, čapla ručník a toaletní taštičku a pádila ze
dveří. Při tom jsem málem povalila Ryana, který tam na mě čekal se
zkříženými pažemi.
„Co děláš? Musíme jít,“ volal za mnou.
Ignorovala jsem ho a spěchala kolem něj směrem ke koupelně. Cestou jsem
pro změnu málem porazila dvě studentky, které už byly na cestě ven. „Sorry!“
omluvila jsem se a zabočila za roh a… zůstala na místě stát, když jsem spatřila
frontu studentek, které očividně čekaly na koupelnu. Ach ne!
Už včera jsem si všimla, jak málo sprch je k dispozici na celé patro,
a představovala jsem si, jak to tady asi bude ráno probíhat. Odpověď byla:
nechodit vůbec, nebo prostě vstát dřív. Netrpělivě jsem se postavila do fronty
a pokoušela se odhadnout, kolik času asi uběhne, než se budu moct
vysprchovat nebo si alespoň dojít na záchod.
Dnes ráno budík sice zvonil, ale já… byla jsem tak zvyklá, že mě nakonec
vzbudí María nebo jiná ze služebných, že jsem prostě spala dál. To jsem ale…!
Takže tolik k tématu samostatnosti.
Právě jsem zvažovala, že půjdu na přednášku nevysprchovaná, když mě už
zase chytila za rameno něčí obrovská ruka. Vylekaně jsem se otočila. Byl to ale
jen Ryan. Než jsem se vzpamatovala, táhl mě chodbou zpátky.
„Co to děláš? Musím tam dovnitř,“ naříkala jsem. Několik dívek se za námi
udiveně podívalo.
Ryan jen nepohnutě zasupěl: „Než odstojíme tu frontu, bude po přednášce.
Tady!“ řekl a otevřel nějaké dveře. „Jdi dovnitř, já budu držet stráž venku.“
Zděšeně jsem zírala do pánských sprch. „To nejde!“ zvolala jsem hlasem
plným paniky.
Ryan měl v hlase netrpělivost: „Samozřejmě, že to jde! Momentálně tam
nikdo není, a když někdo bude chtít dovnitř, zdržím ho tady, dokud nebudeš
hotová.“
„Ale… já… je to tak trapné.“ Neklidně jsem přešlapovala z nohy na nohu –
potřebovala jsem nutně na toaletu.
„Trapnější než smrdět?“
Polkla jsem. „Já… ehm, okay, dej mi tři minuty. Díky!“
Rychle jsem vešla dovnitř a běžela rovnou k toaletám. Když už jsem konečně
odvrátila hrozící selhání ledvin, skočila jsem do sprchy a nakonec jsem si
upletla cop à la rybí kost a zkontrolovala výsledek v zrcadle. V pořádku. Teď už
ty žluté šaty vypadaly přeci jen roztomile. Možná mi byly trochu úzké, na
druhou stranu podtrhovaly moje křivky. Make-up jsem vynechala, protože na
to už nezbýval čas. Tmavé kruhy pod očima jsem alespoň zakryla slunečními
brýlemi.
O chvilku později už jsem vyklouzla ze dveří na chodbu, kde mi netrpělivý
Ryan beze slova podal moji tašku s učebnicemi.
„Děkuji,“ zamručela jsem. Slib, že bude po celou dobu držet stráž před
dveřmi, tedy evidentně nedodržel.
„Nemysli si, že tě budu tahat z postele každý den,“ zabručel jen a vyrazil ke
schodům, zatímco já jsem ještě rychle hodila ručník a toaletní potřeby zpátky
do pokoje a teprve potom jsem ho v patřičném odstupu následovala. Jakmile
jsme vyšli z pološera vstupní haly před kolej, musela jsem i přes nasazené
sluneční brýle přimhouřit oči.
Moje první přednáška se konala u paní Garcíové. Přesně v osm ráno, což
bylo podle mého osobního názoru ranního zombie, jako jsem já, kruté, ale
ještě krutější bylo slunce, které v tu dobu už nehorázně jasně zářilo. Naopak
Ryan byl zřejmě ranní ptáče – což v mých očích výrazně snižovalo jeho
přitažlivost.
Dobře, to byla lež – Ryan byl zatraceně sexy, jak tak běžel vedle mě
kampusem, ale alespoň to trochu tlumilo moje nadšení pro něj. Zvlášť pokud
by každé ráno rušil můj spánek spravedlivých.
Momentálně jsem ale měla zcela jiné starosti. Jednou z nich bylo, že jsem si
nestihla obléknout sportovní podprsenku. Ale kdo mohl tušit, že mě hned
první den bude čekat ranní rozcvička?
Budova s názvem Truman House, kde se konala přednáška z literatury, byla
naštěstí relativně blízko. Z parku se přitom vyklubala velmi praktická zkratka.
Zvlášť pokud jsme porušili veškeré zákazy vstupu na trávník na spoustě tabulí
a běželi rovnou přes louku. Když jsme se konečně vřítili do budovy, supěla
jsem jako mrož. Oproti tomu měl Ryan tu drzost, že ani nepředstíral, že ho ten
sprint vyřídil alespoň trochu jako mě. Odjakživa jsem nenáviděla lidi, co měli
kondičku.
Opřela jsem se o stěnu. Lapala jsem po dechu a cítila se absolutně mizerně,
můj krevní cukr byl na nule a klidně bych zase usnula i takhle ve stoje.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Ryan, který si mě už chvíli zkoumavě prohlížel.
„Jo. Jen se mi trochu točí hlava,“ přiznala jsem a zhluboka jsem se nadechla.
A pak ještě jednou. Vtom něco zašustilo a vzápětí se mi přímo pod nosem
vynořil hnědý, lákavě vonící sáček. Překvapeně jsem zvedla pohled a sledovala,
jak Ryan vytahuje z tašky i termosku. Beze slova mi obojí vtiskl do rukou.
 „Co to je?“ ptala jsem se zmateně – nejspíš jsem si stála plnou vahou na
vedení.
„Tvoje snídaně,“ řekl stroze.
Když se mi konečně podařilo odšroubovat víčko, okamžitě mě zahalila vůně
sladké kávy. Přesně to jsem právě potřebovala nejvíc.
„To je…“ Cítila jsem, jak mi v krku roste knedlík, a musela jsem polknout.
„Děkuju,“ zašeptala jsem.
Ryan jen přikývl. Potom ukázal hlavou na přednáškový sál, do kterého už
proudily davy studentů. „Jsi připravená na první den?“ zeptal se tiše. Pozorně
se mi díval do tváře, jako by nechtěl přijít o jediné mé hnutí.
Váhavě jsem nahlédla do sálu, chytila se pevně sáčku se svačinou a pomalu,
rádoby suverénně jsem udělala první krok. Pak druhý. Najednou jsem ucítila
dotyk na zádech, jemný jako pírko, jenže vzápětí mě Ryan prostě postrčil
dovnitř.
Atmosféra v sálu mně zastihla naprosto nepřipravenou. Něco takového jsem
ještě nezažila. Nejspíš jsem tam stála s otevřenou pusou, protože to, co jsem
viděla, nebyl přednáškový sál, ale spíš aréna s nekonečně dlouhou řadou
úzkých lavic a židlí vinoucí se po stupíncích skoro až ke stropu. A místa v ní
byla bez výjimky obsazená. Odhadem tam bylo kolem dvou set studentů.
Někteří dokonce seděli i na schodech a baťohy používali jako psací stůl. Papíry
šustily, propisky cvakaly a u těch, kteří si přinesli notebooky, ťukaly klávesnice.
Byla jsem ohromená tou směsí rozličných lidí různého původu, barvy vlasů
i kůže. Pro moje smysly to bylo příliš mnoho podnětů najednou. Zato na
Ryana vedle mě to naštěstí až tak nepůsobilo. Byl klidnou oázou v bouři, která
se kolem mě rozpoutala. Určité napětí a ostražitost prozrazoval jedině jeho
pohled, kterým bleskurychle projížděl řadami studentů. Hledal volná místa,
nebo potenciální nebezpečí? Zdálo se mi, že ani jedno z toho v sále nebylo.
Rozechvěle jsem zalapala po dechu, když mi ochranitelsky položil ruku
kolem ramen. Na vteřinu jsem celá ztuhla z jeho blízkosti, které jsme se
v posledních hodinách pečlivě vyhýbali. Pro nezúčastněné to vypadalo jako
běžné milé gesto, jen já jsem věděla, že mě tím chce podpořit. A opravdu –
zatímco mě jemně hladil palcem po zádech, zklidnil se mi puls natolik, že jsem
opět mohla volně dýchat. Vděčně jsem k němu vzhlédla. „Neboj, dám na tebe
pozor,“ zašeptal a přitáhl si mě blíž. Srdce mi začalo bít rychleji, ale Ryan
mezitím převzal vedení a zamířil přímo k zadním lavicím. Nechápala jsem, jak
tam chce najít volná místa, protože vzadu se dokonce dělili i dva studenti
o jeden stůl.
„Počkej chvilku,“ řekl a nechal mě stát před poslední řadou. Pak se přes
batohy a natažené nohy začal obratně propracovávat ke dvěma dívkám, které se
mi zdály být povědomé. Po několika vteřinách jsem si vzpomněla – byly to ony
dívky, se kterými předevčírem flirtoval na gauči ve společenské místnosti.
Přes nadměrný hluk v sále jsem neslyšela, co jim říkal, ale viděla jsem, jak
změnil držení těla – zdálo se mi to, nebo s nimi právě zase flirtoval? V šoku
jsem sledovala, jak zvlnil rty do smyslného úsměvu, sklopil víčka a vykouzlil
svůdný, přímo postelový pohled. Přes oči mu spadl pramen vlasů, když
naklonil hlavu na stranu a odhalil část tetování, které se mu táhlo od krku až
ke klíční kosti.
Nejhorší ale bylo, jak na něj ty holky zíraly. Jako na zakázaný chutný
zákusek, který jim někdo strká přímo pod nos. Už jsem zase ucítila tu hořkou
pachuť na jazyku. Snažila jsem se tím směrem nedívat, ale nemohla jsem si
pomoct, a když jsem ke všemu ještě spatřila, jak se mu prohlubují dolíčky ve
tvářích, stáhl se mi křečovitě žaludek.
Dívky se pořád hihňaly. Neslyšela jsem, co jim řekl, ale náhle se obě zvedly,
uvolnily svoje místa a odešly. Cestou mě absolutně ignorovaly, zato Ryan mě
popostrčil směrem k volným lavicím.
„Zatím se posaď. Budu hned zpátky,“ zamručel.
„Kam jdeš? Myslela jsem, že na mě máš dávat pozor?“ zasyčela jsem, jenže on
jen lhostejně mávl rukou a spěchal za těmi holkami. Chvíli jsem ho rozhněvaně
sledovala, nakonec jsem se ale posadila na jedno z uvolněných míst. Nad lavicí
se vznášel tak hustý oblak parfému, až se mi z toho udělalo nevolno. Nejraději
bych si byla přesedla, jenže sál byl přeplněný a jediná alternativa – a to
podlaha – mě přece jen nelákala, a tak jsem zůstala sedět. Jestlipak by si někdo
všiml, kdybych v noci udusila Ryana polštářem?
Pocit, že každou chvíli omdlím, neustával. Nalila jsem si tedy horkou kávu
a nahlédla do modrého sáčku. Uvnitř jsem objevila borůvkový muffin
a pannini. Zmatená jsem zavřela oči – bylo to tak milé gesto. Absolutně jsem
Ryana MacCaina nechápala – proč si hrál na arogantního drsňáka, když mu na
mně evidentně záleželo?
Ucucávala jsem kávu, do které nasypal snad půl kila cukru – byla prostě
perfektní – a žaludek se mi pomalu uklidňoval.
„Promiň, je to místo vedle tebe volné?“ zazněl vedle mě náhle něčí hlas.
 Otevřela jsem oči, abych se podívala, komu patří, a vzápětí jsem se
zakuckala. Páni! Přede mnou stál model značky Abercrombie s pronikavě
modrýma očima. Supěl a na čele se mu perlily kapky potu, jako by právě uběhl
několik mil. Tričko mu přiléhalo k tělu tak těsně, jako by ho měl namalované
na kůži. A když se usmál, udělal se mu na bradě dolíček…
Téměř plaše ukázal na místo vedle mě: „Je tu ještě volno?“ Zněl trochu
nejistě, ale to by se dalo přičíst tomu, že jsem na něj prostě jen beze slova
civěla.
„Ehm, ne, ehm, ano… jasně, posaď se,“ koktala jsem zmateně.
„Díky,“ vydechl, klesl vyčerpaně na židli a zavřel oči. Hned nato zívl a pročísl
si rukou hladké blonďaté vlasy.
„Díky bohu, že jsem tu včas! Já idiot zaspal a už jsem si představoval, jak
dorazím na první přednášku pozdě,“ mumlal. Vypadal stejně vyčerpaně, jak
jsem se já cítila. Nejspíš jsem nebyla jediná na světě, kdo nezvládal ranní
vstávání. Okamžitě se mi ulevilo.
„To nic,“ obdařila jsem ho šibalským úsměvem. „Já jsem sem vklopýtala taky
před necelou minutou.“ A jako potvrzení mých slov mi zakručelo v břiše.
„Myslím, že si tvůj žaludek právě povídá s tím mým,“ řekl s úsměvem.
„Taky jsi nesnídal?“ Honem jsem vyndala ze sáčku pannini.
„Ne,“ zabručel rozmrzele. „Došly mi totiž ovocné kroužky.“
Rozesmála jsem se: „Ty je máš rád?“ a zakousla jsem se do křupavé
pochoutky.
Rozpačitě si odkašlal – asi mu to bylo přece jen trochu trapné. Ale nakonec
jen pokrčil rameny: „Jedna moje část se asi dodnes nesmířila s tím, že už jí bylo
deset,“ vtipkoval. Potom si našel pohodlnou pozici a rozhlížel se po
přednáškovém sálu, zatímco já jsem dojídala zbytek pannini. Vtom se ke mně
znovu otočil.
„Víš,“ řekl tiše, „nejhloupější na tom je, že už jsem měl na té krabici dokonce
nalepený vzkaz, ať si koupím nové!“ rozesmál se. Krátce nato jsem se přidala
i já, protože, no, přesně tohle se mohlo stát i mně.
Zvědavě jsem si svého souseda prohlížela. Měl uvolněné držení těla, zatímco
si hrál s napohled těžkým a drahým perem. Jako malá jsem takové také měla.
Dodnes si pamatuji červené víčko a rytinu na jeho konci. Tenkrát jsem ještě
nebyla schopná ji přečíst, ale ráda jsem po ní přejížděla prsty. To pero stálo
malé jmění a bylo tak těžké, že jsem ho v malé ručce sotva udržela.
 „Ty si nezapisuješ přímo do notebooku?“ ukázala jsem na ostatní studenty –
až na výjimky je měli na lavici před sebou všichni.
Zavrtěl hlavou. „Musím se přiznat, že mě nenapadlo vzít si ho s sebou.
Myslel jsem, že ho první den ještě nebudu potřebovat.“
„Nevypadá to tak.“ Povzdychla jsem si. Ze sáčku jsem vylovila muffin
a vdechovala labužnicky vůni borůvek a sladkého těsta. Právě jsem se do té
dobroty chtěla zakousnout, když se vedle mě ozvalo další zakručení. Otočila
jsem hlavu a všimla si, jak můj soused zrudl. „Nechceš taky kousek?“
„Ach, ne, děkuji,“ odpověděl. „Můj žaludek je neuvěřitelně nevychovaný.
Budu s ním muset dát řeč.“ Jenže sotva to dořekl, zakručelo mu v břiše ještě
hlasitěji, což mělo za následek, že zrudl ještě víc.
Potlačila jsem smích. „Tady, na.“
„Opravdu?“ S vytřeštěnýma očima sledoval, jak rozlamuji muffin na dva kusy
a jeden z nich mu podávám. Vděčně si ho ode mě vzal. Zatímco jsme žvýkali,
tu a tam jsme se na sebe plaše usmáli. Když jsem si všimla, jak hladově šilhá po
posledním kousku mého muffinu, povzdychla jsem si a podělila se s ním o něj.
Po chvíli jsem se ho nesměle zeptala: „Taky ti vadí ta spousta lidí?“
„Dost,“ přiznal. „Předtím jsem chodil na soukromou školu. Ve třídě nás bylo
jen šest,“ vyprávěl. „Ve srovnání s tím je tohle tady…“ Zmlkl a přejížděl
pohledem přeplněný sál.
Ale nemusel nic říkat. Věděla jsem přesně, co má na mysli. U mě to
probíhalo podobně. Po celé roky jsem měla soukromou výuku, ve skupině
probíhalo jen několik kurzů, jako například jízda na koni nebo šerm. Pohled
na tolik studentů mě naprosto přemohl. Kdyby tady se mnou nebyl Ryan…
„Jsi tady v nějakém spolku?“ přerušil tok mých myšlenek a měřil si mě
zvědavým pohledem.
„Ne. Momentálně ještě bydlím na koleji. Ale mám v plánu do nějakého
vstoupit,“ zalhala jsem, abych naši znovu započatou komunikaci neudusila
hned v zárodku tím, že bych přiznala, že pro mě spolky vlastně nepřipadají
v úvahu. „Ty v nějakém jsi?“
Přikývl a pročísl si rukou vlasy. „Ano, jsem členem Delta Phi. Včera pořádali
uvítací večírek – proto taky ta kocovina.“ Dal si ruku před pusu a pořádně si
zívl. Při tom pohybu se zatřpytilo něco, co vzbudilo moji pozornost. Byly to
hodinky. Jenže ne lecjaké. Sice to nebyly Rolexky, ale pokud jsem se nemýlila,
šlo o Junghansky z letošní sezóny. A ty byly z pravé platiny.
 To mě trochu mátlo, protože rozlišit pravý diamant od blýskavého skla jsem
se naučila už dávno. Prohlédla jsem si ho tedy trochu pozorněji – v obyčejném
tričku a džínsech vypadal jako ten hezký kluk od vedle. Ale při bližším pohledu
jsem objevila několik detailů poukazujících na značné finanční prostředky.
Mokasíny od Armaniho byly nepochybně z pravé kůže a taška, kterou nedbale
hodil vedle sebe na zem, představovala nejspíš cenově nedosažitelný jedinečný
kousek. Jednoznačným důkazem ale bylo jeho vzpřímené a demonstrativně
ležérní držení těla. Nikdo jiný by nedržel záda tak rovná. Usilovně jsem pátrala
v paměti, jestli už jsem ho někdy nepotkala.
Můj soused si mého zvědavého pohledu nejspíš všiml, protože mi náhle
podal ruku. „Když už jsme společně spořádali ten muffin, měli bychom se
možná i představit.“ Křivě se usmál a odhalil levý ostrý špičák. „Ahoj, já…“
„… sedíš na nesprávném místě. Tady sedím já.“
Oba jsme leknutím ucukli, když se nad námi náhle objevil stín – přímo
u lavice stál Ryan a díval se na mého souseda tak chladně, že jsem jen
poplašeně zamrkala.
Ten překvapeně vytřeštil oči a zvedl ruce v obranném gestu: „Hej, člověče,
klídek. Zeptal jsem se, jestli se sem můžu posadit, a ona mi to dovolila,“ ukázal
na mě.
Ryan se na mě rozzlobeně podíval: „Aha, to že udělala?“
Nejraději bych protočila panenky, ale držela jsem se zpátky: „Nebyls tady
a nevěděla jsem, kdy se vrátíš.“ Nevyslovené a jestli vůbec zůstalo vyčítavě viset
mezi námi.
„Hm, i tak je to moje místo,“ řekl Ryan nevrle. „Takže bys měl odtáhnout,
kamaráde.“
Můj soused váhal, ale Ryanův hrozivý pohled na něj nakonec zapůsobil.
Těžce si povzdychl a sáhl po tašce.
„Jistě. Sorry. Určitě se ještě uvidíme.“ Při loučení se na mě sice usmál,
bohužel už ale ne tak přátelsky jako předtím. Což jsem nemohla vyčítat sobě,
i když se nejspíš cítil podvedený. Sotva vstal, posadil se vedle mě beze slova
Ryan a zamračeně se zahleděl na tabuli, která se nacházela snad kilometr pod
námi.
„Nemusel jsi ho vyhazovat z jeho místa,“ rozčílila jsem se.
Vzhlédl ke mně, nozdry se mu chvěly: „Z jeho místa? Je to moje místo! To já
jsem ho zařídil.“ Ano, jenže jak. Ty dívky už se nevrátily – nejspíš ještě ležely
zlíbané v nejbližší komoře na smetáky a rozplývaly se ve vzpomínkách na
nejlepších pět minut svého života.
„Ale ty to místo vůbec nepotřebuješ. Stejně tak jsi mohl stát někde v rohu
a dávat na mě pozor.“ Hlas se mi třásl vzteky.
Ryan si odfrkl. „Ne, když je tu tolik lidí. To můžu dělat, až budou
přednáškové sály méně obsazené. Pro mě za mě pak budu klidně čekat na
chodbě. Ale dokud to tady tak vře, zůstanu sedět vedle tebe. Tečka.“
„Pokud si pamatuju, nechtěl ses mi vměšovat do života víc, než to bude
nutné.“
„Pokud si pamatuju, chtěla ses chovat tak, abys nám to oběma zbytečně
neztěžovala.“
„Jak to s tím souvisí?“
Prudce se nadechl, a právě když se chystal odpovědět, rozlétly se dveře a do
sálu vklapala na vysokých podpatcích hubená žena. Jako by někdo stiskl
tlačítko mlčet – všech dvě stě studentů naráz zmlklo. Žena přešla doprostřed
sálu ke stolu pro přednášející, práskla na něj deskami a obdařila třídu – pokud
se ten název dal pro takové množství lidí vůbec použít – přísným pohledem.
„Jmenuji se Garcíová a vyučuji klasickou literaturu. Pokud se domníváte, že
vás budu vodit za ručičku a budeme spolu procházet každičkou řádku, potom
vám doporučuji, abyste si buď vybrali jiný studijní obor, nebo zásadně
přehodnotili své představy o studiu na univerzitě. V mých hodinách se
nebudete učit slovní zásobě ani tady nebudete poslušně předčítat texty. Naučíte
se zde komplexně analyzovat textové struktury literárních děl, dále kritickému
hodnocení a především komentování. Číst budete doma. Vaše práce budou
známkovány. Kdo zadanou práci neodevzdá, neobdrží známku, a tudíž ani
kredity, které potřebuje pro postoupení do dalšího semestru. Budeme se tady
zabývat díly, která jsou podle mého názoru podstatná pro váš rozvoj v mladého
dospělého člověka. Nezajímá mě, jestli moje hodiny budete navštěvovat, nebo
je vynecháte, ale pokud si dáte tu práci a dostavíte se, očekávám soustředěné
úsilí a otevřenou mysl. Doslova to znamená: nepoužívat mobily, nesurfovat po
internetu, neposílat si vzkazy na papírcích. Pokud uvidím jeden jediný letět
třídou, přesunu dotyčného do kurzu kreativního psaní pro začátečníky. Tam
pak můžete sdělovat světu svoje výlevy, aniž byste vyrušovali v mých
hodinách.“
Páni! Tak to bylo jasné sdělení. Paní Garcíová byla asi tak hebká jako škrabka
na sýr. Byla v místnosti sotva dvě minuty a už jsem z ní měla respekt – a také
panický strach, že z tohoto předmětu propadnu. Podobně se nejspíš cítili
i ostatní, protože jsem od té chvíle slyšela už jen soustavné vrzání propisek
a ťukání do klávesnic.
Paní Garcíová si nás změřila přísným pohledem, počkala, až na ni zaměří
pozornost i ten poslední student, a zahájila přednášku.
 Ryan

Pozoroval jsem Ivy, jak sedí shrbená nad blokem a dělá si zápisky. Stejně jako
celý sál jako by upadla do téměř panického stavu. Já sám jsem s sebou neměl
ani blok, natož propisku. Univerzita byla o mojí roli osobního strážce
informovaná. Oficiálně jsem byl zapsaný jako hostující student, a proto jsem
nemusel odvádět žádné kredity, abych se dostal do dalšího semestru. Tím
pádem jsem ani nebyl nucen dělat, jako že sleduji vyučování. Ve skutečnosti
jsem jen sledoval Ivy a proklínal ty její křiklavě žluté šaty, které mě pořádně
vzrušovaly.
Usilovně jsem se snažil nasměrovat myšlenky jinam, ale při tom nudném
žvanění o literatuře se mi to moc nedařilo. Po celou dobu šlo jen o lásku,
utrpení a válku. A to v jazyce, který už dávno nebyl aktuální. Nejraději bych
panu Darcyovi řekl, že si svoji hrdost může klidně strčit někam. Podle mě byl
tenhle druh knih tím nejnudnějším, čím se člověk může zabývat. Tedy ještě
kromě sbírání poštovních známek.
Zato paní profesorka si zřejmě předsevzala, že svoje studenty dožene
k zoufalství hned první den. Házela přes projektor na stěnu jednu
powerpointovou fólii za druhou a všechno to komentovala letopočty a jmény
takovou rychlostí, že by byl zázrak, kdyby si stihli zaznamenat i jen třetinu
látky. Polovina to vzdala už po prvních deseti minutách – nejen zapisování, ale
i sledování přednášky. Jiní na docentku jen vyděšeně zírali.
Ivy ale čmárala do bloku dál a neustávala v tom, ani když znovu a znovu
soustředěně mhouřila oči na fólii. Nenápadně jsem do jejích zápisků nahlédl
a musel jsem se přemáhat, abych se nerozesmál – na dívku škrábala jako
kocour. Bylo mi záhadou, jak to chce později rozluštit.
Vtom zaklela, zastrčila si propisku za ucho a začala se hrabat v tašce. Vzápětí
zasyčela: „Ne aby ses smál,“ a nasadila si na oči obrovské brýle, ve kterých
vypadala jako čipmank…
Vyprskl jsem smíchy – a bohužel mi až po dvou vteřinách došlo, že to
varování platilo mně. Honem jsem se pokusil zakrýt smích kašlem. „Hezké
brýle,“ vyrazil jsem ze sebe přidušeně, za což jsem sklidil zdvižený
prostředníček pod lavicí.
Bože! Na to, že klela jako dvanáctiletá, používala dost silná gesta. Nenápadně
jsem sledoval, jak hekticky škrábe na papír a snaží se nic nevynechat. Když si
mého pohledu všimla, zamračila se na mě a rozzlobeně pronesla: „Přestaň na
mě zírat.“
„Proč?“ zašeptal jsem zpátky. „Ty se na mě ještě zlobíš?“
„Zlobit? Já? Kdepak. Myslím, že je úžasný, když mě necháš sedět kvůli dvěma
převoněným slepicím.“
„Převoněným slepicím?“ opakoval jsem překvapeně.
„Jo. Pořád to tu ještě smrdí po Hello Kitty Pink Wild Tiger.“
„Taková vůně ani neexistuje.“
„Vážně? Chceš se vsadit?“
„To ne. Ivy. Ty prostě jen žárl…?“
„Ta dáma s růžovými vlasy a pán s cvočky v obličeji! Zasvětili byste nás do
vašeho zajímavého rozhovoru?“
Netuším, kdo z nás sebou trhl víc – já, Ivy, nebo všichni v sále. Když nás
profesorka před celým sálem oslovila, propadla Ivy panice, zatímco já jsem se
kousl do rtu. A sakra!
„J… jak, prosím?“ Ivin hlas byl už jen jakýmsi zapípnutím ve vysoké
frekvenci. Vypadala jako Bambi ve světle reflektorů.
Paní Garcíová zasupěla a popošla na svých čapích nohou o několik kroků
vpřed. „Jelikož už jsme si vyjasnili, že si v mých hodinách nepřeji jakékoli
zbytečné vyrušování, ráda bych věděla, co tak neodkladného vás vedlo k tomu,
abyste narušovali moji výuku. Buď jste právě diskutovali o vývoji americké
literatury konce 19. století, nebo se jedná o naléhavou záležitost. V obou
případech přímo prahnu po předmětu vašeho šeptání.“
„Já… ehm… já…“
Ivy hekticky listovala v papírech a hledala poznámku, kterou by mohla
profesorce podsunout jako důvod k naší diskuzi. Ale její zápisky byly tak
nečitelné, že se z nich dalo přednést nanejvýš místo, doba a datum. S každou
mučivou vteřinou, která uplynula, byla bledší a bledší.
„Já… já…“
„Právě jsme hovořili o konci epochy klasické evropské literatury. A o tom,
proč se americká literatura tak pozdě osvobodila od evropských vzorů. V zásadě
vděčíme za tento nový vývoj autorům jako Mark Twain, kteří byli toho názoru,
že musí zdůraznit svoji americkou příslušnost. Neznamená to ale také, že
americká literatura vznikla jen proto, že tito autoři chtěli podtrhnout národní
hrdost a odlišit se proto od Evropy?“
 V místnosti bylo ticho jako v kostele. Viděl jsem, jak na mě všichni zírají,
a začínal jsem litovat, že jsem sem Ivy přivedl. Ne, vlastně ne – byla to moje
práce.
Paní Garcíová přimhouřila oči: „Rozumím, pane…?
„MacCain. Ryan MacCain.“
„Dobře, pane MacCaine. Americkým spisovatelům nešlo o to, odlišit se od
Evropy. Naopak se jí snažili vyrovnat. To se jim podařilo především tím, že se
osvobodili od klasických předloh a místo toho se začali vyjadřovat coby mladý,
ale přesto nezávislý a hrdý národ. Z tohoto úsilí se pak vyvinul velký americký
román,“ vysvětlovala mi přísným hlasem.
„Znamená to, že bychom tyto autory mohli nazvat rebely?“ zajímal jsem se
dál.
Zasupěla. „Pokud to tak chcete, pane MacCaine. Každopádně toto vymezení
se USA vůči kontinentu zrcadlilo zároveň i politickou náladu.“
„Takže byl velký americký román jakýmsi druhem propagandy?“
Paní Garcíová naklonila hlavu na stranu. „Máte zvláštní pohled na věc, pane
MacCaine. K jejímu vyjasnění bychom potřebovali celou tuto hodinu. Ale
jelikož se o toto období tak žhavě zajímáte, můžete mi na toto téma odevzdat
do konce příštího týdne písemnou práci.“
„Cože?“ Zděšeně jsem na ni vytřeštil oči, ale paní Garcíová už promítala na
zeď novou fólii. Safra! Jak jsem teď měl paní profesorku přesvědčit, že nejsem
žádný student a jen jsem si pustil pusu na špacír?
Když zvonek konečně oznámil konec přednášky, nebyl jsem jediný, kdo si
vydechl. Celý sál úlevou doslova splaskl. Jen Ivy na mě vrhala křivé pohledy,
zatímco si balila věci do tašky.
„Proč se na mě tak díváš? Mám něco v obličeji?“ zeptal jsem se podrážděně.
Namáhavě jsem vstal a protáhl se. Ty židle byly tak nepohodlné, že mě od
sezení bolelo celé tělo.
Povytáhla jedno obočí a přehodila si tašku přes rameno. „Ne v obličeji, ale
v hlavě – a evidentně to bude mozek. Odkud to všechno víš?“ zjišťovala. „Chci
říct – nerozuměla jsem ani polovině z toho, cos říkal.“
Místo odpovědi jsem jen pokrčil rameny.
„No tak, mluv,“ naléhala, když jsem nám mezi studenty razil cestu ke
dveřím. Což nebylo vůbec jednoduché a zároveň to vyžadovalo veškerou moji
pozornost.
 „Mám za sebou jeden semestr vysoké. Předtím, než jsem se přihlásil na školu
pro bodyguardy. Tohle všechno pro mě tedy není nic nového,“ vysvětloval jsem
a protlačil se přes několik týpků.
Evidentně jsem tím vzbudil její zájem: „Ty už jsi studoval?“
„Přesně tak.“
„A proč jsi přestal?“
Och – tenhle pohled jsem u ní ještě neznal. Její modré oči na mě nehybně
ulpěly, jako by zkoumaly každičký, i ten nejmenší detail mojí tváře. Lhostejně
jsem znovu pokrčil rameny.
„Už se mi nechtělo.“
„Tobě se nechtělo?“ opakovala po mně nevěřícně.
„Vždyť jsem to právě řekl.“
„Proč by, proboha, někdo nechtěl tohle?“ zeptala se a ukázala směrem do
rušného sálu. „Tohle všechno je přece neuvěřitelně vzrušující. Je to náš život.
Tady můžeme být konečně těmi, kým chceme být, a… a…,“ zakoktala se
a znejistěla, když zaznamenala můj výraz. „Co je?“
Pořádně jsem se nadechl a pokusil se zůstat klidný, ale moc se mi to nedařilo.
„Prostě jsem se rozhodl jinak,“ řekl jsem nakonec podrážděně. „Ne všichni
mají tolik času a prachů, aby se mohli vydat na takový výlet za sebepoznáním,
Ivy. Existují taky lidé, kteří už vědí, co chtějí, aniž by přitom museli zdrhat
z domova.“
Když jsem si všiml jejího výrazu, hned jsem litoval, že jsem jí ta slova vmetl
do tváře. „Ivy, promiň, já…“
„Ne!“ Zvedla v obranném gestu ruku, při tom se ale vyhýbala přímému
pohledu. „Prostě na to zapomeň. Promiň, že jsem se ptala.“
„Ivy!“
„Nech to být, Ryane.“
No výborně. Už se na mě zase naštvala. A ani jsem jí to nemohl vyčítat. Jsem
idiot! Jenže tohle téma ve mně vyvolalo vztek, o kterém jsem si myslel, že je
dávno pohřbený pod třemi tunami potu, úsilí a práce.
Mlčeli jsme celou cestu k další přednášce, která se konala v budově
přírodních věd. Aniž by si mě jakkoli všímala, vklouzla do přednáškového sálu.
Chystal jsem se ji následovat dovnitř, když vtom jsem ucítil na rameni něčí
ruku. Zmateně jsem zíral na pěstěné nehty, které se mi zabořily do trička.
Zvedl jsem pohled. Ajaj! Patřily té blondýně z rána.
 „Ahoj Rayi!“ Drze se na mě křenila. „Díky za tu kávu. Poslyš, nemáš
náhodou chuť na malý brunch?“
Když jsem hned nereagoval, zamrkala svůdně řasami. Ty nemohly být pravé.
Alespoň jsem nikdy neviděl řasy, které by sahaly až k vlasům. Zatraceně, jakže
se ta holka jmenovala? Chanel? Coco? Ne, ale bylo to něco na C.
„Ehm…“ Rychle jsem se osvobodil z jejího sevření a ukázal jsem na Ivy.
„Sorry, ale mám teď biologii a musím…“
„Ne, to je v pohodě, nemusíš vůbec nic,“ přerušila mě Ivy a se slovy: „Dobře
se bavte, vy dva. Uvidíme se po přednášce,“ práskla za sebou dveřmi a nechala
mě tam stát. Do háje!
 Ivy

Neměla bych se tak nechat vytočit, ale nejraději bych v tu chvíli vymodelovala
voodoo panenku, vyryla do ní Ryanovo jméno a mučila ji špičatou tužkou.
Opakovaně jsem se přistihla, jak hledím v jakémsi nesmyslném očekávání ke
dveřím a doufám, že jimi přece jen nakráčí do učebny. Ale to se samozřejmě
nestalo. Zůstaly zavřené a já jsem se sama posadila do poslední řady. Ačkoli
jsem se snažila soustředit na přednášku biologie, v myšlenkách jsem se stále
vracela k Ryanovi. Byla jsem na něj tak naštvaná, že se mi ani nedařilo dělat si
pořádné zápisky. Alespoň ne takové, které by se daly později i přečíst.
Na začátku přednášky jsem párkrát vyhlížela i toho hezkého studenta,
kterého Ryan tak nepřátelsky zahnal. Jenže ten se také neobjevil. Nejspíš byl
právě na jiné přednášce. Nebo ho odradil přeplněný sál. Studenti sedící přede
mnou právě také šeptem zvažovali, jestli se v příštích dnech prostě neulijí. Ten
nával se prý do čtrnácti dnů zklidní alespoň natolik, že bude možné pohodlně
sedět. S povzdechem jsem si odfoukla z čela pramen vlasů a zkusila se zase
soustředit na přednášku. Nebo alespoň na svoje písmo, abych zápisky později
také rozluštila. Ještě pořád jsem se cítila příšerně trapně, že Ryan tu moji
nečitelnou škrábanici viděl.
Vlastně bych měla cítit úlevu, že nepřišel tu – alespoň mi nemohl jít na
nervy. Nebo mě vyrušovat. Jenže bez něho jsem se cítila podivně stísněně,
téměř plaše.
Několikrát jsem se pokusila navázat rozhovor s mým sousedem. Jenže
pokaždé, když jsem sebrala odvahu a oslovila ho, povídal si právě se svojí
druhou sousedkou a dost okatě se jí při tom díval do výstřihu. Když se ho
zeptala, kde se nachází levá polovina mozku, a jeho odpověď zněla: „Ach – asi
vlevo?“, chuť si s někým popovídat mě definitivně přešla.
Poté, co náš docent biologie Dr. Preus prohlásil přednášku za ukončenou
a vyšel ze sálu, jsem zůstala sedět. Zvažovala jsem, co bych měla podniknout
dál. A hlavně – jak bych se nadále měla chovat v Ryanově přítomnosti. Protože
pokud jsem měla být upřímná sama k sobě, neexistoval pádný důvod, proč
bych se na něj měla zlobit. Nanejvýš proto, že mi šel neustále na nervy a že
jsem na něj ve skutečnosti… žárlila.
Ach jo. Zoufale jsem si vložila hlavu do dlaní a zasténala. Copak v mém
životě není nic jiného, čím bych se mohla zabývat? Musela jsem si co nejdřív
ujasnit priority.
„Ahoj. Chceš tady sedět, dokud tě nesmete úklidová četa?“ Na mém stolku
přistála s bouchnutím modrá lahev Gatoradu. Zmateně jsem se podívala
na Ryana. Ten se hbitě uvelebil na židli vedle mě a zahekal – nevypadal při tom
zrovna sexy. „To je peklo, tohle sezení. Proč na těch mučicích přístrojích sedíš
dobrovolně dál?“
Povzdychla jsem si. „Nemám tušení,“ zamručela jsem a přitáhla jsem si
k sobě nabídku ke smíru ve formě modrého energetického drinku.
„Přemýšlím…“
„O čem?“
O tobě, o mně… o světě a tak. Ale to jsem samozřejmě nemohla říct nahlas.
Takže jsem jen bezmocně pokrčila rameny.
Pozvedl jedno obočí: „A přemýšlíš velmi pomalu nebo velmi tiše?“ zeptal se.
„Táhni.“
„Jak myslíš. Je to na tobě.“
Zkřížil paže na prsou a sledoval mě vážnýma zelenýma očima. Měl je
zakalené. I vlasy měl trochu rozcuchané. Pravděpodobně mu je pořádně
prohrábla ta blondýna.
Aach! Musím s tím konečně přestat!
Honem jsem sklopila oči a stáhla si z vlasů gumičku, takže mi zakryly obličej
jako závěs. Schovávala jsem se. Před ním, před sebou, před tím, co hnízdilo
v mém srdci a chtělo se vydrat ven.
Srdce mi nepřirozeně rychle tlouklo, zatímco jsem tiše čekala na jeho
reakci – nějakou poznámku, vtípek, jedno co. Ale jediné, čeho se mi dostalo,
bylo ohlušující ticho, které mi příliš nahlas tlačilo na ušní bubínky. Do toho
ticha zavrzala židle, jak jsem změnila polohu a nakonec si shrnula vlasy
z obličeje, abych se na Ryana mohla podívat.
Stále ještě mě pozoroval.
Váhavě jsem otevřela ústa, ale nedostala jsem ze sebe ani hlásku. Něco v mé
hrudi se stáhlo a dohnalo srdce k bláznivému klusu. Chtěla jsem něco říct.
Něco udělat. Cokoli, díky čemu by ta situace přestala být tak nepříjemná. Co
by ticho mezi námi znovu zaplnilo, a všechno přitom ještě nezhoršilo. Místo
toho jsem ucítila, jak mi vlhnou oči. To snad ne!
„Ivy…“ Ryan si povzdechl a přisunul se ke mně blíž. Zdálo se, že neví, jak
mě má utěšit. Nakonec vzal váhavě do dlaní moji bledou ruku a hladil mě
palcem po jejím hřbetu. „Ivy, podívej se na mě,“ zaprosil.
 Několikrát jsem se zhluboka nadechla, snažila jsem se křečovitě zadržet slzy.
Nejspíš se mi to příliš nedařilo, protože Ryan odněkud vytáhl kapesník a podal
mi ho. Vděčně jsem po něm sáhla. Když jsem si utřela nos, omluvila jsem se
mu: „Promiň. Nechápu, co se to se mnou děje.“
Pustil moji ruku a jemně mě pohladil po kolenou.
„Dej si trochu času, Ivy,“ řekl klidným hlasem. „Vím, že tady chceš vzlétnout
a být konečně sama sebou. Ale to chce čas. A na to, že jsi tady teprve pár dní,
už se ti to fantasticky daří.“ Usmál se a něco v mé hrudi zavzdychalo. Rychle
jsem uhnula pohledem, ale Ryan mi zvedl bradu a donutil mě se na něj znovu
podívat.
„Podívej se na mě, Ivy.“
„Co?“
V místě, kde se mě dotýkal, mě bláznivě brnělo. Jako by mi vháněl do kůže
tisíce voltů. Prsty se mu třásly. Pootevřel ústa. V očích měl měkký lesk, který
ale po vteřině nahradil rošťácký výraz. „Mimochodem – máš něco na tváři.
Celou dobu jsem tě na to chtěl upozornit.“
Zuřivě jsem si třela tvář. „Už je to pryč?“
„Ne… ještě tady,“ ukázal na moji druhou tvář.
I tu jsem si pořádně utřela. „A teď?“
„Ještě na nose.“
„Na nose?“
„Jo. Však víš – na tý věci, co ti trčí z obličeje.“
„Poslyš, že ty si ze mě děláš legraci?“ zvolala jsem.
Zakřenil se a spokojeně se opřel o opěradlo židle: „Jen trošku.“
„Ryane!“
„Copak? Alespoň se ti vrátila barva do tváří. Jsme na Floridě – tady by nikdo
neměl být tak bledý.“
„A nikdo by neměl být takový protiva,“ rýpla jsem si.
Rozesmálo ho to. „Sebekritika je první krok k nápravě. Já vím, že se někdy
chovám jako idiot. Ale já tak prostě všechno líp zvládám.“ Hlas mu změkl:
„Kdežto ty by ses měla zamyslet nad tím, kým ve skutečnosti jsi a kým bys
opravdu chtěla být.“
Opět zásah do černého. „Děkuji vám za radu, doktore MacCaine, slibuji, že
nad ní budu meditovat. Mám si také zavést deník snů a předčítat vám z něj na
našem příštím sezení?“
„Jasně, už jsi zase drzá. Takže je ti líp.“
 Právě když chtěl vstát, chytila jsem ho bleskurychle za ruku. „A ty víš, kým
chceš být?“ zašeptala jsem. A jako zbabělec, kterým jsem prostě byla, jsem se
při tom vyhnula jeho pohledu.
Chvíli přemýšlel. „Vím, kým bych chtěl být. Nemůžu si ale dovolit být sám
sebou.“
„Dost zašmodrchaná odpověď,“ zamručela jsem.
Ryan mi ještě jednou stiskl ruku, než se z mého sevření osvobodil. „Vždyť
i já sám jsem dost zašmodrchaný.“
Jako já. Vyslovit to mi ale připadalo až moc důvěrné. Jako bychom sdíleli
něco, co bychom sdílet neměli.
Zvedla jsem hlavu, naše pohledy se setkaly. Ve vzduchu se náhle usadilo
napětí, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech. Zatajila jsem dech.
Ryan byl najednou příliš blízko. A já jsem si přála, aby překonal i těch
několik zbývajících centimetrů.
Židle pode mnou zapraskala, jak jsem se k němu naklonila. Ryan to udělal
také a…
„Ahoj, neviděli jste náhodou můj mobil?“
Prudce jsme se od sebe odtáhli.
Bože!
„Co chceš?“ vyštěkl Ryan.
Student, který nás právě vyrušil, zůstal stát ve dveřích. Byl evidentně
v rozpacích. I přes tu nepříjemnou situaci jsem si uvědomila, že mi připadá
povědomý. Měl černé, mírně zvlněné vlasy a v porovnání s tělem příliš dlouhý
krk.
„Sorry. Nechtěl jsem rušit. Já… ehm, tak já zas půjdu…“
„Hele, ty jsi přece ten kluk z obchodu 7-Eleven!“ zvolala jsem, když mi
konečně došlo, odkud ho znám.
Překvapeně se ke mně otočil. Rozpačitý výraz mu z tváře pomalu mizel, až se
mu rozsvítila poznáním. Celý se rozzářil: „Jé, ty jsi ta holka s Gatoradem.
Nazdar! Nemyslel jsem, že tě ještě uvidím.“
„Holka s Gatoradem?“ ozval se Ryan jako ozvěna.
Mladík se šibalsky a zároveň poněkud nesměle ušklíbl a zastrčil si ruce do
kapes: „Tak co? Už jsi měla Grusilu Garcíovou? A nezvažuješ radši emigraci?
Neboj, byli jsme na tom všichni stejně.“
To mě rozesmálo. Cítila jsem, jak se mi zklidňuje pulz. „Jo, dneska
přednášela klasickou literaturu a bylo to strašný. Načapala nás, jak si šeptáme,“
ukázala jsem palcem na sebe a Ryana.
„Ajaj.“ Mladík nasadil útrpný výraz. „Ale nic si z toho nedělej. Když jsem ji
měl poprvé já, dohnala jednoho týpka k pláči. A já teď prostě dělám, jako že
jsem to nebyl já.“
Oba jsme se rozhihňali, zatímco Ryan se tvářil ztrápeně.
„Měli jsme taky namále,“ přiznala jsem.
Široce se usmál a ukázal při tom stejné dolíčky ve tvářích, jako měl Ryan.
„Nedělej si starosti, první týdny jsou prostě drsné. Potom už si tě zařadí buď
mezi beznadějné případy a bude tě ignorovat až do konce semestru, nebo
obrátí tvoji zkaženou duši k literatuře a zahrne tě spoustou úkolů.“
Vyprskla jsem smíchy. „Jako to udělala Ryanovi.“
Mladík se na Ryana soucitně podíval. „Bůh s tebou, synu.“
„Tak ten se na mě rozhodně vykašle. A co jsi vlastně zač? Odkud se znáte?“
Zaraženě jsem na něj civěla. Proč byl tak nepřátelský? Nenápadně jsem ho
dloubla loktem do boku. „To je…,“ provinile jsem se zarazila. „Promiň, jakže
se to jmenuješ?“
„Jeff.“ Usmál se a spiklenecky na mě mrknul.
„Jasně, Jeff! Poznali jsme se cestou sem. Zachoval se jako hrdina, protože mi
prodal můj první Gatorade na svobodě.“
Jeff se pobaveně kousl do spodního rtu. „Ty věci tam stály na regálu už tři
roky. Poprvé od doby, co tam pracuju, jsem je musel znovu objednat.“
„Aha…,“ řekl Ryan skepticky. Znovu jsem ho dloubla loktem, jenže on to
jednoduše ignoroval.
„Nevím, jestli jsem se tenkrát představila. Jsem Ivy.“ Podala jsem Jeffovi
ruku.
Radostně ji přijal. „Ivy, pěkné jméno. Doufám, že se uvidíme na nějaké
společné přednášce. Anebo víš co – nechtěla by ses hned přidat k nám do
hereckého klubu? Právě tam jdu.“
Cítila jsem spontánní odpor, když jsem si představila, jak stojím na kraji
jeviště, mávám rukama a imituji strom. Nebo ještě něco lepšího: já jako strom
a moje máma se semknutými rty v první řadě v hledišti.
„Bože! Jen to ne!“ vyhrkla jsem.
„Ale, jdi!“ Plaše se usmál. „Pozval bych tě potom na oběd. Jeden můj
kamarád ví, jak se tu dostat k dobrému jídlu.“
„Já nevím…,“ snažila jsem se z té nepříjemnosti vykroutit, ale byl to Ryan,
kdo mě jemně dloubl do zad a zašeptal: „Sice toho týpka nemám rád, ale pro
tebe to zní jako ideální způsob, jak si najít přátele. Dneska už další povinné
předměty nemáš. Bude to zábava.“
Ohó, tak to byl úplný obrat! Ještě před chvílí na Jeffa doslova vrčel.
S nedůvěrou jsem se na něj podívala. Pokoušel se to zakrýt, ale oči ho
prozrazovaly – neměl Jeffa rád. Ale ještě méně se mu líbilo, co se stalo mezi
námi dvěma.
Zklamání mě skoro paralyzovalo. „Jsi si jistý?“ zeptala jsem se ho. „Budeš
muset jít s námi.“
Ryan se zakřenil, ale nepůsobilo to moc upřímně. „Ještě že jsem vynikající
herec. V páté třídě jsem dokonce směl hrát Romea.“
Musela jsem se proti své vůli usmát. Ryan jako Romeo? Ještě nikdy jsem
nehrála divadlo, a už vůbec ne hlavní roli. Ale pokud by on hrál Romea, moc
ráda bych byla Julií.
Povzdychla jsem si: „Dobře, Jeffe. Tak my s tebou půjdeme rádi.“
„Super!“ zvolal Jeff potěšeně. „Tak hned vyrazíme… vlastně, tedy… počkejte
chvilku. Musím najít ten mobil.“
 Ivy

Kurz herectví se konal až na druhém konci kampusu. Supěla jsem za Jeffem

a Ryanem. Ne že by běželi, jen měli prostě delší nohy než já. Abych jim stačila,
musela jsem na každý jejich krok udělat skoro tři.
„Počkejte chvíli!“ zasípala jsem. Vmáčkla jsem se mezi ně a rozzlobeně jsem
Ryana probodávala pohledem. „Musíš jít tak rychle?“
Okamžitě mi tu výčitku vrátil: „Musíš chodit tak pomalu?“
Protočila jsem panenky a zůstala stát. „Zastavte na chvíli. Myslím, že jsem si
do podrážky našlápla kamínek.“
Podala jsem svůj nejlepší herecký výkon v umění akrobacie a vyfoukla si ze
zaprášené podrážky sandálu oblázek. Abych při tom neztratila rovnováhu,
opřela jsem se rukou o Jeffovo rameno.
„Děkuji,“ usmála jsem na něj. Pobaveně se na moji ruku podíval.
„Ach, promiň.“ Rychle jsem ji stáhla. Mávl rukou, ale i jemu trochu
znachověly tváře.
„Tak jo. Myslím, že už jsme tady postávali s přiblblým úsměvem dost
dlouho. Tak už pojďte, vy dva!“ ozval se podrážděně Ryan a s rukou na mých
zádech mě směroval dál. Rázně jsem mu ji setřásla – nebyl důvod riskovat ještě
i srdeční infarkt. Potom jsem donutila své srdce, aby tlouklo pravidelněji,
a sebe k tomu, abych myslela a nepoddávala se emocím.
Rychle jsem se obrátila k Jeffovi: „Proč ses do toho kurzu vlastně přihlásil?“
Udiveně na mě pohlédl: „Protože jsem rád na jevišti,“ odvětil. Jeho hlas zněl
sice přátelsky, ale rezonoval v něm povzdech. Jako by tu otázku slyšel už
nesčetněkrát. Nebo jako by odpověď měla být všem jasná.
„Jasně, ale myslela jsem tím… proč ses přihlásil do kurzu herectví pro první
ročníky?“
„Aha!“ usmál se. „Na začátku semestru je ten kurz vždycky promíchaný, aby
si začátečníci mohli o všem udělat představu. Jeden můj kamarád tam bude
dneska taky poprvé. Jestli chceš, představím ti ho.“
„Jasně, sem s ním! Odkud se znáte?“ Celá jsem se rozzářila, ale potom jsem si
všimla, že Jeff zaváhal a kousl se do rtu.
„Ehm… No jo, naši rodiče se znají. A jsme ve stejném spolku.“
„Bylo mi hned jasný, že to je jedna z těch spolkových opiček,“ zamručel si
pro sebe tichounce Ryan, ale já jsem to zaslechla. A zdálo se, že Jeff také.
 „Výraz opičák bych nevolil. Posledně mě nevzali, protože jsem neměl
dostatečně hustou srst,“ namítl klidně.
„Neříkej,“ zakřenil se Ryan a nejdřív si Jeffa zevrubně prohlédl, než výsměšně
povytáhl obočí.
Zalapala jsem po dechu a vrhla na něj nazlobený pohled. „Ryane!“ Potom
jsem se obrátila k Jeffovi. „Neposlouchej ho. Když rozdávali sociální
inteligenci, nechával si Ryan právě dělat piercing.“
Jeff byl evidentně v rozpacích, zatímco Ryan jen významně povytáhl obočí,
ruce ležérně v kapsách. Rychle jsem se zavěsila do Jeffa a táhla jsem ho od
Ryana pryč. Ten se rozesmál a nechal to být.
O chvíli později jsme vstoupili do budovy hereckého spolku, kde zněl
z tuctů dveří hlahol, trylkování, pískání fléten a troubení trumpet, a někdo
dokonce hrál i na dudy – velmi hlasitě a velmi pronikavě.
Vylekalo mě to. „Marjápanno! Co je tohle?“
Jeff se zašklebil: „Spolek hráčů na dudy.“
Tak alespoň už jsem věděla, do kterého spolku se určitě nepřihlásím, kdyby
mi šel Ryan na nervy. Zjevně si mého výrazu všiml, protože bojovně zavrčel.
„Neodvažuj se! To by znamenalo válku.“ Potlačovala jsem smích.
Jeff nás pár vteřin pobaveně pozoroval, než nás přátelsky nadirigoval do
horního patra. „Prozradíš mi,“ zašeptal mi do ucha, „při čem jsem vás to
vlastně vyrušil?“
Okamžitě mi zrudly tváře.
„Chodíte spolu?“ Povytáhl tázavě obočí.
Divoce jsem zavrtěla hlavou. Určitě už jsem mezitím měla rudé i uši. „Ne.
Ryan a já… my… jsme jen přátelé. Jsme tak nějak nuceni být spolu kvůli…
našim rodičům,“ improvizovala jsem.
„Tak je to tedy.“ Spiklenecky na mě mrknul, než se zastavil před bílými
dvoukřídlými dveřmi. „A jsme tady,“ oznamoval, zatímco otvíral dveře a – jako
správný gentleman – mi je přidržoval. Jenže právě když jsem chtěla vejít
dovnitř, vynořil se vedle mě Ryan a zadržel mě.
„Počkej chvilku,“ zabručel a vešel dovnitř jako první. Nevěřícně jsem na něj
zírala: nejsem přece nějaký pes, který se nechá přivázat na vodítko přede
dveřmi. Rychle jsem za ním proklouzla dovnitř a zvědavě jsem se rozhlédla.
Divadelní spolek se ukázal jako prostorná, světlá místnost s podlahou ze
starého dřeva, které vrzalo při každém kroku. Před pódiem, amatérsky
stlučeným z dřevěných desek, stály v úhledných řadách jakési dávno vyřazené
židle. Podél celého zkoseného stropu se táhla vysoká okna. Poskytovala teplé
světlo, ve kterém se třpytila rozvířená zrnka prachu.
„Co si vlastně představuješ pod slovy počkej chvilku?“ zeptal se Ryan
nahněvaně poté, co se otočil a uviděl mě stát těsně za sebou.
„Je to tady úžasný,“ zvolala jsem radostně. Jeho poznámku jsem prostě
ignorovala.
„Ano. Sice sem neteče právě hodně peněz,“ přistoupil k nám Jeff, „ale
nakonec tady vznikají skvělé kusy. Většinu věcí si vyrábíme sami. Pódium asi
momentálně vypadá dost improvizovaně, ale to je jen základní konstrukce.
Spolek sochařství a kresby vytvoří na konci každého semestru výborné kulisy.
Jestli umíš malovat, měla by ses v každém případě zapsat do jejich kurzů.“
„Raději ne,“ ztlumila jsem jeho nadšení, protože moje umělecké výlevy se
daly nazvat nanejvýš extravagantními. Od vysoké kvality byly na míle daleko.
Do zkušebny jsme dorazili nejspíš jako poslední, protože uvnitř už musely
být nejméně dva tucty studentů všech věkových kategorií. Někteří seděli na
pódiu a bavili se mezi sebou, jiní dělali podivná hlasová cvičení, která zněla
dost zvláštně, asi jako když křičí tulení mládě. Další se zmítali po místnosti,
jako by jim za límec vlezl šváb. Doufala jsem, že tohle všechno nebudu muset
dělat také.
Vtom jsem koutkem oka zaregistrovala, že se k nám blíží blonďatá kštice.
„Ahoj Jeffe! Konečně,“ zvolala ta světlovlasá hlava.
„To snad ne! Model značky Abercrombie,“ vyhrkla jsem a instinktivně jsem
hledala místo, kam bych se mohla schovat. Stále ještě jsem se cítila trapně kvůli
Ryanovu chování, které při minulém setkání předvedl. Kdeže se nachází ta
díra, do které bych mohla skočit?
Ryan s Jeffem na mě nechápavě zírali. Ale jakmile Ryan otočil hlavu
a uvědomil si, kdo k nám kráčí, odfrkl si.
„To je zase tenhle.“
„To je Alex. Alexander van Klemmt. Alexi, to jsou Ivy a Ryan,“ představil nás
Jeff.
Alex na mě chvíli jen zaraženě hleděl, Ryana ale poctil o poznání chladnějším
pohledem a pokývl mu na pozdrav. Ryan se jen zašklebil. Nechápala jsem, co
má zase za problém, ale nenechala jsem si tím překazit navazování přátelství jak
s Jeffem, tak s Alexem.
„Moje muffinová kámoška,“ zvolal Alex a přátelsky se na mě usmál. „Rád tě
zase vidím.“
 Jeff nás užasle pozoroval: „Vy už se znáte?“
Oba jsme současně přikývli.
„Podělila se se mnou o muffin,“ vysvětloval Alex.
„To že udělala?“ Ryan zněl už zase extrémně nepřátelsky.
„Ano. Na rozdíl od tebe byla Ivy…“
„Van Klemmt?“ přerušila jsem je, než po sobě stihli vystartovat. „To jméno je
mi povědomé.“
„Opravdu?“ Alex naklonil hlavu na stranu a prohlížel si mě. „Taky se mi zdá,
že jsme se už viděli. Jakže bylo tvoje příjmení?“
„Re… ehm, Bennetová,“ opravila jsem se pohotově, protože jsem si všimla
Ryanova varovného pohledu.
Alex nasadil zmatený výraz: „Reehmbennetová?“ opakoval po mně.
„Ne… Bennetová. Ivy Bennetová.“
Usmál se: „Bennetová jako z Pýchy a předsudku?“
„Ano. Přesně tak.“
Když jsem viděla, jak se pochybovačně tváří, stáhl se mi žaludek. Ještě že mi
to alespoň Jeff očividně spolkl.
Najednou jsem za sebou ucítila Ryana. Tyčil se nade mnou jako veliký,
temný stín a položil mi ochranitelsky ruku kolem ramen. Otráveně jsem se ji
pokusila setřást, bylo to jako chtít přimět k pohybu kamennou sochu.
Alex mě dál podezřívavě pozoroval, potom se zamyšleně podíval na Ryana
a zpátky na mě. V hlavě se mu zřejmě právě dala do pohybu ozubená kolečka.
Náhle se mu na vteřinu rozšířily panenky, jako by něco zásadního pochopil,
okamžitě ale znovu nasadil netečný úsměv.
„Bennetová, pěkné jméno,“ řekl důrazně nenuceně. „Co kdybyste si ke mně
přisedli?“ Ukázal na několik prázdných míst v přední řadě.
Úlevně jsem vydechla a přikývla. Zato Ryan vypadal, že by mě nejraději
popadl a vyvedl odsud pryč. Ale to bych nedopustila. Konečně – jít sem byl
jeho nápad a Alex a Jeff pro mě představovali vítanou změnu. Kromě toho jsem
se ještě potřebovala ujistit, že Alex nepojal podezření, kdo ve skutečnosti jsem.
Ryan by se o to samozřejmě okamžitě postaral, ale přála jsem si, aby Alex
nepřišel o svoje pěkné zuby. Vždyť mu to s nimi tak slušelo, když se smál.
A pokud jsem se s ním chtěla spřátelit, nebylo by nejchytřejší poštvat na něj
naštvaného bodyguarda.
Energicky jsem setřásla Ryanovu železnou ruku a následovala jsem Alexe,
který nás odváděl chumlem studentů na druhý konec místnosti. Na to, že tady
Š
byl údajně poprvé, ho zdravilo překvapivě hodně lidí. Šaramantně pozdravy
opětoval, ale u nikoho z nich se nezastavil, nýbrž zamířil přímo ke svému
místu, kde odsunul věci ze sousedních židlí. Jeho taška a cosi, co vypadalo jako
pouzdro na housle, skončily na podlaze. V obavě, že by Ryana napadlo všechno
mi znovu překazit, jsem si honem sedla vedle Alexe a vděčně se na něj usmála.
Mezitím už se Jeff uvelebil na Alexově druhé straně. No, a protože jsem seděla
na konci řady, nezbylo už pro Ryana místo. Vztekle zasupěl, popadl volnou
židli a postavil ji přímo za mě a Alexe.
Znovu jsem se zvědavě rozhlédla po místnosti. Odsud už vypadalo jeviště
o trochu větší a méně provizorní, než jak na mě působilo na první pohled.
Musela jsem uznat, že mu ty na sebe navršené palety propůjčují překvapivě
moderní nádech. „Jeffe, ty už víš, co se bude v tomhle semestru hrát?“ zeptal se
Alex náhle.
„Naštěstí to nebudou opět Cats,“ křenil se Jeff. „Letos smím být profesorovi
trochu k ruce, a tak se mi ho podařilo přesvědčit, že už se nikdo nechce dívat
na kočky, jak vyjou na měsíc.“
„Zaplať pánbůh. Loňské představení bylo prostě příšerné.“ Alex se oklepal.
„Myslela jsem, že tohle je tvůj první semestr tady?“ podivila jsem se.
Alex přikývl, ležérním pohybem vytáhl z tašky lahev coly a pokoušel se ji
otevřít. „Taky že jo, ale vloni mě Jeff pozval na představení. Myslel si, že si tím
rozšířím horizonty.“ Dramaticky si položil ruku na čelo a afektovaně si
povzdychl.
„Tak jsem to určitě neřekl,“ obhajoval se Jeff. Pobaveně jsem se dívala
z jednoho na druhého. Byli rozdílní jako noc a den. Alex vypadal, jako by
vyskočil z reklamního plakátu Abercrombie, zatímco Jeff… no… byl prostě
Jeff. Dokonce i když měl opravdu roztomilé dolíčky ve tvářích a hezké oči,
nešlo mi na rozum, jak se právě tihle dva mohli dát dohromady. Jejich chování,
osobnosti, způsob, jak mluvili – všechno bylo v absolutním protikladu. Dva
světy, které do sebe narážejí, a přesto jakýmsi zvláštním způsobem harmonizují.
Zatímco Jeff pracoval v 7-Eleven, Alexova rodina se nejspíš topila v penězích.
Moje matka se několikrát zmínila, že van Klemmtovi jsou vlivná právnická
rodina. Na jedné benefiční akci mi dokonce chtěla představit jejich
nejmladšího syna. Tehdy jsem se ale jejím dohazovačským pokusům – a tím
pádem i tomu klukovi – raději vyhnula a dala přednost tajné konzumaci
lososových závitků a šampaňského. Proto byly moje vzpomínky na ten večer
trochu rozmazané. Vágně jsem si vybavovala hezkého blonďatého týpka
s pěkným zadkem, který kolem mě párkrát prošel. Možná to byl Alex?
Nenápadně, jak to jen bylo možné, jsem se k němu přisunula. S rukou
pohodlně položenou na opěradle mojí židle ke mně hned otočil hlavu a tázavě
se na mě podíval.
Nervózně jsem si uhladila na šatech pár neexistujících záhybů. „Je mi líto, že
se Ryan choval ráno jako idiot,“ zašeptala jsem.
Alex se zakřenil. „V pořádku. Nechci se mezi vás cpát. To není tak úplně můj
styl.“
To mě uklidnilo. „Mimochodem – nechodíme spolu, takže ses nikam necpal.
Ryan je prostě nemožnej.“
Alex se rozesmál. „Že nechodíte? A ví to i ten frajírek?“
„Jen si hraje na drsňáka.“
„Chápu. Ale jestli nejste spolu, proč za tebou všude běhá jako zamilovaný
puberťák?“
Povzdychla jsem si: „To je na delší vyprávění,“ zamručela jsem a doufala, že
se nebude vyptávat dál.
Jenže Alex jen chápavě přikývl. Že by věděl víc, než byl ochotný přiznat?
Zamyšleně si mě prohlížel. „Určitě už jsem tě někde viděl. Jenže kde?“
„Raději si s tím nelámej hlavu, nebo tě ještě rozbolí,“ zavtipkovala jsem.
Oči mu pobaveně zajiskřily. „Jak myslíš. To tě ale bude něco stát, fešando.“
A bylo to tu! Veškeré svaly na těle mi ztuhly. Povzdychla jsem si: „A co to
bude?“ Snad to neznělo tak uboze, jak jsem se právě cítila.
„Hm,“ pozvedl obočí a rty se mu zvlnily do samolibého úsměvu. „Co bys
řekla na číslo tvého telefonu a pizzu dnes večer?“
Aha! Bylo mi hned jasné, že… Moment – cože? „Pizzu?“ zeptala jsem se
nevěřícně.
„Ano, tak se říká placatému chlebu se sýrem a kečupem. Mám na něm rád
ještě i artyčoky, a protože jsem gentleman, vzdám se cibule.“
„Jen ty a já?“ koktala jsem, naprosto vyvedená z míry – kdy přijde to
vydírání? Po pizze?
Alex se dobrácky zasmál: „Jestli chceš, můžeme taky zajít k Jeffovi. Má pokoj
hned naproti mému. A ujetou sbírku starých hororových filmů. Můžeme si
udělat příjemný večer.“
„A… to je všechno?“ zajíkala jsem se.
„No jasně. Co sis vlastně myslela?“
 „Netuším. Nic tak příjemného.“
Opatrně se ke mně přisunul ještě blíž a zašeptal mi do ucha: „Myslím, že
ohledně téhle věci jsme na stejné lodi, slečno Bennetová. Kromě toho mi tvůj
pitbul při prvním sebemenším doteku vyrve nos z obličeje, čemuž se rád
vyhnu. Ten byl totiž pěkně drahý.“ Vrhl pohled dozadu na Ryana, který seděl
přesně mezi námi a skutečně si Alexe měřil, jako by se mu nejraději okamžitě
zakousl do tváře.
Do rtu jsem se ale musela kousnout já. „Promiň. On je můj… moje osobní
ochranka.“
„Skoro jsem si to myslel. Klidně ho vem s sebou. Ale řekni mu, že tam nesmí
slídit. Moje věci jsou tabu. Chápeš?“
Přikývla jsem. „Takže se sejdeme u tebe?“
„Ano. V půl osmé? Delta Phi. Prostě se ptej po nás, kluci vás dovedou
nahoru.“ Zakřenil se a pronesl trochu hlasitěji, aby tomu rozuměl i Ryan, aniž
by nám musel při nenápadném odposlouchávání sedět skoro na klíně: „Hele,
Jeffe. Ivy k nám dneska přijde na pizzový večírek. Vyber nějaký pěkný film.“
Zatímco v Ryanově obličeji se objevilo zděšení, ten Jeffův se rozzářil.
„Paráda!“ zvolal nadšeně. „Vidělas už Rocky Horror Picture Show?“
Přikývla jsem. Stále ještě jsem nemohla uvěřit, že mě Alex pozval. „Jasně, kdo
by ji neznal?“
Jeff zasténal. „Netušíš, jak jsou někteří v tomhle směru nevzdělaní. Ale jestli
tě nebaví Dr. Frank, můžeme si dát Hitchcocka. Vertigo je prostě špička
a potom bychom mohli…“
Pravděpodobně by tak pokračoval donekonečna, kdyby do místnosti nevešel
profesor.
„Omlouvám se za zpoždění, moji milí. Dole na chodbě mě málem odchytila
paní Garcíová, a tak jsem musel podstoupit krkolomný únikový manévr přes
akácie, abych se k vám dostal.“ Přehnaně supěl a všechny tím rozesmál.
Okamžitě mi byl sympatický.
Zatímco si sčesával na stranu šedé vlasy, utahoval pásek a vytahoval aktovku
na stůl, sál se pomalu uklidňoval.
„Moc pěkné, moc pěkné,“ řekl profesor, když ustaly i poslední rozhovory.
„Jak vidím, máme tady i několik nových tváří. To mě opravdu velmi těší.
Zvlášť po našem fenomenálním loňském úspěchu s Cats.“ S hekáním se
vyškrábal na pódium.
Alex se tiše zasmál.
 „Ale letos byl Jeff tak hodný a navrhl mi – jak on tomu sám říká –
současnější kousek, se kterým si tak trochu nevím rady. Protože mě však ujistil,
že se na tom nesmyslu budou mnozí z vás rádi podílet, nechci stát kreativitě
mladých lidí v cestě. Jeffe, prosím, seznam všechny s naším letošním
záměrem.“
Jeff, viditelně hrdý, vstal a zamával směrem do sálu. „Ahoj všichni. Takže,
ehm, pro letošní představení jsme vybrali muzikál Živí mrtví…“ Ke konci věty
se mu trochu zlomil hlas, ale toho si podle všeho nikdo nevšiml, protože
místnost přímo explodovala nadšením. Mě nevyjímaje. Zombieho každopádně
zvládnu. I s jeho náročným textem…
Nadšeně jsem se otočila k Ryanovi, jenže on všechen ten rozruch ani
nezaznamenal. Místo toho zíral na svůj mobil, jako by ho právě kousl. Když si
všiml mého pohledu, odmítl vyzvánějící hovor a zasunul mobil beze slova do
kapsy. Po zbytek hodiny mě ignoroval.
 Ryan

Proč už zase volal? Po celé roky ani jeden jediný hovor, jediná SMS nebo třebas
jen blbý kouřový signál – a najednou volá dvakrát během dvou dní. Nechtěl
a nemohl jsem se těmi sračkami zabývat. Alespoň ne tady a teď, v tomhle sále
plném lidí. Do hajzlu!
Když jsem na sobě ucítil Ivyin pohled, honem jsem hovor típl a schoval
mobil do kapsy. Ivy se zamračila. Cop se jí rozmotal, takže jí vlasy padaly
v divokých loknách přes ramena. Až do té chvíle vypadala tak neuvěřitelně
šťastně, doslova zářila radostí. Zato teď se jí v očích zračila starost.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala se mě tiše.
Prostě jsem ji ignoroval a stáhl se mlčky do tmavého koutu, zatímco ostatní
studenti zamířili hromadně na jeviště. Nahoru na tu věc mě nikdo nedostane.
Ani náhodou.
Ivy se za mnou se zmateným výrazem v očích ohlížela. Nakonec se otočila
a se svěšenými rameny následovala ostatní na jeviště. Připadal jsem si jako ten
největší hajzl na světě. Nemusel jsem jí pokazit první den jen proto, že jsem
měl špatnou náladu. To si nezasloužila. Vždyť já sám jsem nechápal, proč jsem
tak podrážděný. Jeff mi sice šel na nervy, byl ale alespoň neškodný. Na rozdíl
od pana Alexandra – jsem sexy a vím to o sobě – Klemmta. V mých očích
ztělesňoval v podstatě veškeré moje představy o dětech boháčů i předsudky vůči
nim. Byl skvělým příkladem toho, jaká mohla být i Ivy, ale z jakéhosi
nevysvětlitelného důvodu přesto nebyla – celá umělá, navoněná drahou
voňavkou a dutá jako bambus. Vidět ty dva pohromadě a to, jak výborně si
rozuměli, mi způsobovalo žaludeční křeče, které při představě těch dvou na
jevišti sílily.
Vtom mi mobil v kapse znovu zavibroval. Ta zatracená věc už mě štvala!
Rychle jsem se podíval na displej a odmítl hovor, takže z něj jméno Konstantin
okamžitě zmizelo. Jenže než jsem stihl mobil zablokovat a zastrčit ho zpátky do
kapsy, došla zpráva. Zněla stručně:
Fyi! Jsem back@home.
 Ivy

Dělala jsem si o Ryana starost. Něco se s ním dělo.

Poté, co odmítl něčí hovor, se beze slova stáhl do jednoho z rohů zkušebny
a od té chvíle jen mlčky sledoval, jak se s Alexem držíme za ruce a pokoušíme
se vcítit do určitého počasí. Nebo už jsme měli dělat něco jiného? Zmateně
jsem pohlédla na Alexovy prsty, kterými mi bubnoval po předloktí.
„Co to děláš?“
Pobaveně se usmál: „Profesor říkal, že máme pocítit déšť na kůži. Takže to
dělám.“
„Skvělý déšť.“
Jedno obočí mu provokativně vyletělo vzhůru: „ Nemám tě v rámci 4D
efektu ještě poplivat? Pak by byl i mokrý.“
Rozesmál mě. Najednou kolem nás proběhl Jeff, který se snažil ztělesnit
mrak. Tedy alespoň po celou dobu mumlal: „Mrak, mrak, mlha, mlha,
mlhááá!“
„Přesně tak se to dělá, dámy a pánové,“ chválil nás profesor a nadšeně tleskal.
„To první, co se v mém kurzu naučíte, je ztrapnit se až do morku kostí. Potom
už vám nebude trapné vůbec nic a budete připraveni postavit se na jeviště.“
„Jeff je ve svém živlu.“ Ukázala jsem na Jeffa a vyprskla míchy, když se kolem
nás o chvíli později proplížil jako šnek.
V Alexových očích se zablesklo něco, co jsem nedokázala určit: „Ano. Jeff se
projevuje málokdy, ale jakmile se ocitne na jevišti, je z něj naprosto jiný
člověk.“
„Odkud se vy dva vlastně znáte?“ zeptala jsem se Alexe, zatímco se stavěl na
jednu nohu s cílem napodobit plameňáka. Já jsem na profesorův pokyn začala
mávat rukama, abych napodobila třepetání motýlích křídel. Doprovodné
hlášky jako: „Třepetání, třepetání, třepetání!“ jsem si ale odpustila.
„Jeho rodiče pracují pro ty moje. Jeho táta je náš domovník a máma u nás
pracovala jako chůva. Vyrůstali jsme společně. Ale Jeff potom přeskočil jeden
ročník střední a šel na univerzitu dřív.“
„Ohó! Takže je jedním z těch superchytrých, co?“
„Dostal stipendium.“
„Hm, to musí být prima,“ zamručela jsem.
 Profesor si odkašlal. „V pořádku. A teď se přeneseme do moře. Ukažte mi
ducha podvodního světa.“
Mořští živočichové? Nevěděla jsem, jak dál, a tak jsem sledovala Jeffa, který
nadšeně dělal… okay, neměla jsem ani špetku tušení, co to tam napodobuje.
Alex si lehl na podlahu a zašeptal: „Hvězdice, hvězdice, hvězdice.“
To znělo dobře. Lehla jsem si k němu a společně jsme se snažili napodobovat
mořské hvězdice.
„Co by na tom mělo být prima?“ navázal na náš předešlý rozhovor. „Mít
stipendium?“
„To ne. Myslela jsem tím mít někoho, s kým společně vyrůstáš. Já nemám
sourozence. Zato ale spoustu chův… Nejraději jsem měla vždycky Maríu,“
vykládala jsem. Zůstali jsme ležet a dívali se na sebe, i když ostatní studenti už
vstali a ztělesňovali něco jiného.
Alex jemně zavrtěl hlavou. „Myslím, že pro Jeffa to zas až tak prima nebylo.
Žil v domě plném peněz, ale sám dostával kapesné, se kterým si mohl sotva
koupit oběd v menze. Sice pořád tvrdil, že mu nevadí, že já dostávám víc… že
mu to je jedno… A představ si, já mu to dokonce věřím. Jeff je skvělý člověk.
Mnohem lepší než já. Ale čím jsme byli starší, tím hlubší byla propast mezi
námi. Jeho rodiče sice dostávali malý plat, zato ale ti moji hradili náklady na
Jeffovo vzdělání. Proto jsme navštěvovali společně i soukromé školy. Ve
skutečnosti o něm ale všichni věděli, že tam nepatří. Netuším, jak často měl
zlomený nos a kolik šrámů si z toho odnesl. A já idiot jsem byl příliš zbabělý,
než abych mu pomohl. Prostě jsem se raději díval jinam a dělal, jako by o nic
nešlo. Já… něco mezi námi se rozbilo. Sice se dál kamarádíme, ale od té doby
už mi nedůvěřuje. A já mu to ani nemůžu mít za zlé. Mrzí mě ten odstup,
který mezi námi nastolil. Ale nejvíc nenávidím sám sebe za to, jak jsem s ním
jednal. Mám-li být upřímný – ani nevím, proč se se mnou ještě vůbec baví.“
„Výborně, moji milí,“ přerušil nás profesor. „A teď ven z vody na pevninu.
Buďte něčím zemitým.“
Posadili jsme se do lotosové pozice. Alex mával rukama a snažil se napodobit
strom, zatímco já jsem mumlala: „Pšenice celozrnná, pšenice celozrnná, pšenice
celozrnná.“
Nemohli jsme se udržet. Přestali jsme se smát až po hodné chvíli.
„Proto jsi na státní univerzitě?“ zeptala jsem se tiše. „Kvůli Jeffovi?“ Podívala
jsem se na Jeffa, který teď napodoboval květinu.
 Alex si povzdychl: „Ano, jsem mu to dlužný. Příliš dlouho žil v mém světě.
A ten pro něj nebyl. Takže jsem ho teď následoval do toho jeho. Zní to divně,
viď?“
„Ne. Chápu tě,“ zašeptala jsem.
Alex se lítostivě usmál: „To jsi tady nejspíš jediná, kdo to dokáže opravdu
pochopit.“
„Dobře, panstvo, pro dnešek končíme! Bylo to nádherné, prostě nádherné.
Uvidíme se v pátek.“ Profesor zatleskal a konečně nás z těch zvláštních
relaxačních cvičení vysvobodil.
Za tichého hekání jsem natáhla nohy a nechala se Alexem vděčně vytáhnout
do stoje.
„Tak co?“ Okamžitě byl u nás Jeff a s nadšeným výrazem ve tváři zjišťoval:
„Jak se vám to líbilo?“
„Užili jsme si to,“ usmála jsem se na něj. A byla to pravda. „Hned se do toho
kurzu zapíšu.“
„Fakt?“
„To si piš. A co ty, Alexi?“ Dloubla jsem ho loktem do boku.
„No jasně. Zjistil jsem, že jsem skvělý jako hvězdice. Proti tomu byla Ivy jen
ochromená mořská řasa.“
„Hele, to není pravda,“ zvolala jsem rozhořčeně. Vtom jsem ucítila, jak se
někdo jemně dotkl mého lokte.
„Půjdeme, Ivy?“
Za mnou stál Ryan a netrpělivě se na mě díval. Zdálo se, že špatná nálada ho
ještě neopustila. Starost o něj se mi okamžitě vrátila a začalo mi být úzko.
Zároveň se ve mně ozvalo špatné svědomí – celou hodinu jsem se tak výborně
bavila, až jsem úplně zapomněla, že na tom Ryan není dobře.
„Jasně. Jen si rychle dojdu pro tašku. Jdi už napřed,“ zašeptala jsem. Ryan
krátce přikývl a beze slova vyšel na chodbu.
„Není mu něco?“ zjišťoval Jeff. Ačkoli byl z hodiny herectví stále ještě
rozrušený, všiml si i on, že Ryan není ve své kůži.
„Nevím,“ přiznala jsem. „Nevadilo by, kdybychom ten náš filmový večer
odložili?“ Nejistě jsem na oba pohlédla – v duchu jsem doufala, že si právě
nekazím jedinou šanci na nové přátelství.
„Cože? Proč?“ Jeff se zatvářil zklamaně. Alex mi jen věnoval chápavý úsměv:
„V pořádku. Postarej se o toho svého pitbula.“
 „Díky.“ Ta úleva! Hodila jsem si tašku přes rameno a spěchala z místnosti.
„Tak zítra,“ zavolala jsem ještě, už otočená zády k nim.
Ryan na mě čekal vedle dveří, ruce zkřížené na hrudi. Chtěla jsem se ho
okamžitě zeptat, co mu je, ale stačil jediný pohled jeho očí, z nichž blyštěla
ještě temnější zeleň než obvykle, a věděla jsem, jakou odpověď by mi dal –
vůbec žádnou.
„Pojď se mnou.“ Vzala jsem ho za ruku, jako by to bylo naprosto
samozřejmé. Ignorovala jsem třepetání v žaludku, které ve mně ten dotyk
vyvolal, a táhla jsem ho za sebou. Zaskočila jsem ho tím natolik, že mě prostě
následoval.
„Co? Kam?“
„Ven! Trochu se projedeme.“
„Cože?“ zvolal a na místě se zastavil. Pustil moji ruku a zaskočeně se mi
podíval do očí. Jenže já jsem ten pohled ignorovala a kráčela jednoduše dál.
Beztak musel jít za mnou.
„Ivy, my prostě nemůžeme jen tak zmizet. Zítra musíš zase na univerzitu,
kromě toho máš dneska schůzku.“
„Tu jsem odložila,“ informovala jsem ho, když jsme vyšli z budovy univerzity
a procházeli parkem k mému autu. Parkoviště bylo naštěstí nedaleko.
„Proč jsi ten večer zrušila?“ Nechápavě na mě hleděl.
Kvůli tobě, ty blbečku! vykřikla bych nejraději, ale nakonec jsem k tomu
nenašla odvahu, a tak jsem jen vyhýbavě řekla: „Vzpomněla jsem si, že ještě
potřebuju koupit pár věcí. To má přednost.“
Ryan se na mě pochybovačně podíval a dostal ze sebe jen: „Co?“
Mávla jsem jen rukou, odemkla kabriolet, posadila se za volant a nakonec
jsem otevřela střechu. „Tak už si nastup,“ poklepala jsem na sedadlo
spolujezdce.
Ryan si auto utrápeně prohlížel. „Opravdu musím?“
„Pokud nechceš běžet za autem, pak ano.“ Zatímco se rozmýšlel, nastartovala
jsem motor.
„Teď, nebo nikdy, Ryane. Když se mnou nebudeš chtít jít ty, Alex půjde
určitě.“
Krátce si odfrkl, potom ale obešel vůz a s hekáním se posadil na sedadlo
spolujezdce. A pak že to nejde, usmívala jsem se v duchu.
Cestou ven z kampusu jsem musela opakovaně zastavovat a vyhýbat se
studentům, kteří se najednou vyrojili ze všech stran. Konečně jsem vyjížděla
z areálu univerzity, když v tom mi pronikavě zazvonil mobil.
„Mohl bys ho přepnout na hlasitý odposlech?“ požádala jsem Ryana
a vyhodila blinkr. „Mobil je v kabelce,“ dodala jsem, zatímco jsem odbočovala.
„Jasně.“ Ryan mobil vyndal, zapnul na displeji bluetooth a přepojil hovor
nahlas do auta.
„Ivy?“ ozvalo se o několik vteřin později.
Zpropadeně! Právě tohle mi ještě chybělo. „Ahoj mami,“ zavolala jsem.
„Ivy? Sotva tě slyším, nezastihla jsem tě při sportu?“
„Ne, mami, jsem v autě. Počkej chvilku, zvednu střechu.“ Povzdychla jsem
si. Nejraději bych byla předstírala poruchu signálu, ale to by Sybilu
Redmondovou zastavit nedokázalo, nebo alespoň ne na dlouho. V případě
nouze by vyslala třebas i poštovní holuby. Takže bylo jedno, co udělám,
tomuto rozhovoru se stejně nedalo vyhnout.
Světlá střecha kabrioletu odvrčela dozadu a protivítr utichl. „Už mě slyšíš líp,
mami?“ zjišťovala jsem.
„Ne, ale to bude nejspíš tím, že už zase huhláš, Ivy,“ řekla přísně.
Protočila jsem panenky. „Já nehuhlám, mami. Co pro tebe můžu udělat?“
„Co můžeš ty udělat pro mě? Jsem tvoje matka! Copak ti nemůžu zavolat
a zeptat se, jak se ti daří? Koneckonců už ses tři dny neozvala.“
Taková blbost. Bydleli jsme v tak velkém domě, že už se mi dokonce
podařilo nepotkat ji celý týden. A tenkrát také nevolala a neptala se, jestli jsem
se náhodou neztratila někde v západním křídle. Několikrát jsem se zhluboka
nadechla. „To samozřejmě můžeš, mami. Mně se daří dobře. A vám?“
„Všechno je v nejlepším pořádku, jako vlastně vždy. Znáš nás. Tvůj otec má
momentálně spoustu práce, takže se musím o všechno starat sama.“ Povzdychla
si. V pozadí bylo slyšet cinkání skla. Nejspíš právě stála u baru a kontrolovala,
jestli jsou sklenice na šampaňské dobře vyleštěné.
„To je mi líto,“ řekla jsem už trochu mírnějším tónem, protože jsem věděla,
že tráví příliš mnoho času sama. Stejně jako já. Ještě nikdy jsem s nikým
nestrávila tolik času jako s Ryanem.
Všimla jsem si povědomé značky, vyhodila blinkr a zabočila na Gemini
Boulevard. Krátce nato už se před námi vynořila typická floridská
nízkopodlažní budova. Zahnula jsem na téměř prázdné parkoviště před ní. Ten
obchod jsem objevila už cestou na univerzitu a tehdy jsem si pevně předsevzala,
že tam v příštích dnech vyrazím na nákupy. Naštěstí jsem ho znovu našla, aniž
bych si zajela.
 „Ale to je jedno,“ pokračovala máma. V pozadí se znovu ozval cinkot
sklenic – takže už přešla k těm na skotskou. „Jen jsem se chtěla ujistit, že si
vezmeš pár dní volna na Díkuvzdání.“
„Vždyť už jsme o tom mluvily, mami. Přijedu na večeři, ale mám jen tři dny
volna.“
„Bla, bla, bla,“ odbyla to. „Musíš přijet alespoň na týden. S tvým otcem
plánujeme důležitou sponzorskou slavnost a bude několik dalších akcí, na
kterých tě chceme mít.“
„Ach jo, mami,“ povzdychla jsem si nešťastně. „Vím, že je to pro vás
důležité, ale během Vánoc se zúčastním benefičního koncertu. To by mělo
stačit.“
„Ani náhodou. Budou tam i Goldbergovi a Benjamin už se na tebe těší.“
Unikl mi podrážděný povzdech. „Jenže já se netěším na Benjamina
Goldberga, mami!“
„Ivy!“
„Mami!“ oplatila jsem jí stejně přísným tónem. „Díkůvzdání je už za necelé
dva měsíce a já si nemůžu vzít tolik volna hned na začátku studia.“
„Samozřejmě, že můžeš. Vždyť já jsem na Princetonu také…“
„Ano, ale…“
„Jaké ale?“
Málem jsem jí řekla, že já jsem si na rozdíl od ní místo na univerzitě
nekoupila, ale to by nebylo úplně fér. Konečně – doktorát z architektury
nezískala jen proto, že má dokonale symetrické nohy.
„Ale nic, přijedu,“ vzdala jsem to. Co jiného mi také zbývalo?
„Výborně. Chloé bude mít určitě radost, že tě zase uvidí. Ona i její rodiče
jsou také pozvaní. Tak, teď už ale musím končit. Za chvilku dorazí Franklinovi.
Bože, jak já nenávidím dochvilné lidi!“
„Já vím. Stejně jako lidi, kteří dodržují omezení rychlosti.“
„Ti jsou úplně nejhorší.“
„Naprosto. Tak pa, mami.“
„Pa, drahoušku.“
Když položila telefon, zavládlo v autě tíživé ticho. Tak to bylo se Sybilou
Redmondovou pokaždé. Vyzařovala takovou dominanci, že kdykoli
opustila místnost nebo ukončila hovor, zanechávala po sobě stísněné mlčení.
Ryan si odkašlal. „Zní mile… tvoje máma.“
Nevěřícně jsem se k němu otočila: „Opravdu?“
 „No jo.“ Pokrčil rameny. „Přinejmenším zněla velmi… angažovaně.“ Ano,
slovo angažovaná sedělo na moji matku přesně.
„Tak!“ Otevřel dveře a vystoupil z auta. Dovnitř začal okamžitě proudit
horký vzduch. „Co kdybys mi teď prozradila, proč stojíme zrovna před Dollar
Tree, slečno milionářko?“
Abych tě přivedla na jiné myšlenky. Abych tě zase viděla se smát, řekla bych
ráda. Místo toho jsem jen mlčky popadla kabelku a beze slova odcházela
k obchodu, kde měli všechno za dolar.
 Ryan

Byl jsem tak konsternovaný, že jsem Ivy následoval jako poslušný pejsek. „Co
tady děláme, Ivy?“
„Co bys asi řekl?“ Strčila mi pod nos sáček gumových medvídků a oči jí
zářily. „Nakupujeme svačinky na výlet.“
„Na jaký výlet?“
„No přece na ten: Ivy-vleče-Ryana-na-výlet!“
Byla to zdaleka ta nejbláznivější holka, jakou jsem kdy potkal. Zatraceně –
vždyť jsme byli v obchodě Vše za dolar! Smrdělo to tam po nekvalitním plastu
a neonová světla ozařovala prostor tak ostře, že jsem si musel nasadit sluneční
brýle, abych neoslepl. Všude kolem se povalovalo haraburdí, které bylo i za ten
dolar předražené. A Ivy si to užívala!
„Viděls už někdy tolik gumových medvídků v jednom sáčku, Ryane? Za
jeden dolar?“ ptala se a hlas jí při tom přeskakoval rozrušením.
„Proboha Ivy.“ Vzal jsem jí tu gumovou hmotu z ruky a rozesmál se:
„Datum spotřeby je tu 2014!“
„To je jedno. Gumoví medvídci se nemohou zkazit,“ odmítla moje zjištění,
vytrhla mi sáček z ruky a rychle ho hodila do nákupního vozíku. „Tady mají
prostě všechno,“ rozplývala se, zatímco házela do vozíku jednu sladkost za
druhou. „Podívej, pět litrů ledového čaje!“
„Jdeme, Ivy!“ přikázal jsem přísně a nasměroval ji ke kase. Cestou ale házela
do vozíku další a další, zdánlivě náhodně vybrané pochutiny. Podle toho, co
jsem viděl, bylo zřejmě jejím hlavním kritériem „hlavně barevné a s co
nejvyšším obsahem cukru“.
Vtom mě znervóznil náhlý pohyb na kraji mého zorného pole. Bezděčně
jsem zkontroloval řady regálů, ale zahlédl jsem jen jakéhosi studenta v havajské
košili, který se loudal směrem k zásuvkám. Vypadal, že si nás nevšímá, přesto
jsem Ivy rezolutně odtáhl ke kase. Čím rychleji budeme venku, tím lépe.
Nechtěl jsem si hrát na snoba, ale do takového obchodu šel člověk jen tehdy,
byl-li úplně na mizině anebo zoufalý. Nebo obojí najednou.
Zatímco Ivy pokládala nákupy na pás, nervózně jsem si obchod znovu
obhlížel. Možná jsem to přeháněl, ale zmocňoval se mě zvláštní pocit. Když
jsem znovu spatřil toho chlápka v havajské košili, jak za námi pokládá na pás
baterie a Red Bull, pojal jsem podezření. Zvlášť když jsem si všiml, že až příliš
soustředěně pozoruje Ivy. Ne jako Jeff, který do ní byl beznadějně zblázněný,
ani jako Alex, který od ní zcela jednoznačně něco chtěl, nýbrž s chladným
rozmyslem.
V hlavě se mi okamžitě rozezněly veškeré varovné signály.
„Hej,“ řekl nakonec tím otravným surfařským slangem. „Jsi taky na UCF?“
Díval se při tom na Ivy, ne na mě. Právě když se Ivy vesele otočila, aby mu
odpověděla, stoupl jsem si mezi ně a ukončil jejich rozhovor, ještě než se mohl
rozjet.
„Ne, není,“ oznámil jsem mu chladným hlasem.
„Cože?“ Ivy na mě překvapeně zírala. „Samozřejmě jsem na…“
„Jsme tady na návštěvě,“ skočil jsem jí do řeči a nespouštěl jsem toho
chlápka z očí. „A ty?“
V jeho pohledu se něco mihlo – evidentně mu nebylo příjemné, když byl
sám konfrontován s otázkami někoho jiného. „Jasně. Žurnalistika. Pátý
semestr, člověče.“
„Aha, tak to už budeš brzy končit?“ zjišťovala Ivy se zájmem. V té chvíli bych
jí nejraději zakroutil krkem. Copak ta holka nemůže být ani chvilku zticha?
Chlápek přehnaně zmučeně zavzdychal: „To jo, brzy mě čekají závěrečný
práce. Potřebuju ještě nějakou dobrou story, jinak mě nevezmou do časopisu
Florida Sun.
„To je mi líto, ale určitě ještě něco zajímavého najdeš. Jakou sis vybral
specializaci?“ zeptala se Ivy. Vytáhla platinovou kartu, konečně zaplatila
a podala mi nákup.
„Politickou a ekonomickou novinařinu,“ vykládal ten chlápek dál.
Z pohledu, jakým Ivy dál pozoroval, mi přeběhl mráz po zádech. Jako hladový
vlk, který cílí na králíčka. A safra.
„Pojď, Haidi, už musíme jít!“ Schválně jsem použil její druhé křestní jméno.
Zaraženě se na mě podívala, a než stihla provést další hloupost, jako například
zaprotestovat, že se jmenuje Ivy, chytil jsem ji za ruku a táhl ji k východu.
„Tak hodně štěstí,“ zavolala zmateně přes rameno. Nejraději bych jí pořádně
zatřásl.
Chlápek zamával: „Díky, to určitě budu mít.“
Venku jsem ji táhl dál. Pustil jsem ji až u auta. „Dej mi klíče, Ivy!“
„Cože? Ne, to je moje auto! Co to…“
To už jsem na ni zakřičel: „Dej mi ty klíče, Ivy!“
 Byla v šoku, v tváři se jí zračil vzdor, ale přesto začala rychle lovit v kabelce
a nakonec po mě tou cinkající věcí hodila – byla evidentně uražená. Než se ve
mně stačilo probudit špatné svědomí, honem jsem ji postrčil na sedadlo pro
spolujezdce. Když jí krátce nato přistály na klíně sáčky s pamlsky, vyděšeně
zalapala po dechu.
„Co se děje?“ vykřikla.
„Zatraceně, Ivy!“ láteřil jsem. Rychle jsem nastoupil, posunul sedadlo
dozadu, nastartoval a vyrazil z parkoviště. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédl
toho chlápka, jak na nás zírá. Do háje – díval se na naši značku. To nebylo
dobré. To vůbec nebylo dobré.
Odbočil jsem směrem pryč od kampusu, pro případ, že by ho napadlo nás
sledovat. Napjatě jsem neustále kontroloval zpětné zrcátko. Teprve když jsem si
byl jistý alespoň tím, že nám nevisí na nárazníku, trochu jsem se uvolnil.
Právě když jsem chtěl zabočit zpátky k univerzitě, zakřičela mi Ivy do ucha:
„To není správný směr!“
Znovu jsem zaklel, dupl na brzdu a zabočil do opačného směru. „Sakra! Kam
to vlastně chceš jet?“
„Zastav,“ zasyčela.
Otráveně jsem zmáčkl blinkr a zastavil na krajnici.
„Co to mělo být, Ryane?“ ptala se nazlobeně, ale v hlase jí rezonovala
i starost.
Temně jsem na ni pohlédl: „To myslíš vážně? Ivy – tohle byl ekonomický
novinář, který hledal materiál pro absolutorium. Tvoje tvář se ve Florida
Gazette možná neobjevuje denně, ale každý s trochou přehledu ví, kdo jsi.
A pravděpodobně teď větří svůj velký příběh.“
Znejistěla. „Myslíš?“ špitla.
„Ano, myslím. Určitě bude hledat v kampusu tvoje auto. Musíme nechat
vyměnit poznávací značku.“
„Teď už ale přeháníš.“
„Myslíš?“
„Ano. A potřebujeme se dát po FL-417!“
„Proč?“
„Zapomněls, že jedeme na výlet?“ Evidentně byla pevně rozhodnutá.
Povzdychl jsem si: „Správně, ten výlet. Je to hodně daleko?“
„Není.“ Vyťukávala něco na displeji. „Podle mapy asi půl hodiny jízdy.“
„A kam?“
 „Má to být překvapení,“ řekla jen a ukázala směrem doprava. „Jeď tudy.“
„No dobře,“ zabručel jsem a zamířil k výjezdu na státní silnici.
Ivy vypadala, že je se sebou nadmíru spokojená. Dobře naladěná zapnula
rádio a cestou mě dál navigovala. Míjela nás pustá floridská krajina – poblíž
pobřeží rostla většinou pouze zaprášená tráva, jen tu a tam jsme zahlédli
venkovskou restauraci Cracer Barrel nebo jednu z mnoha filiálek rychlého
občerstvení Wendy´s.
Starost ohledně toho chlápka v havajské košili ve mně stále ještě hlodala.
Několikrát jsem se přistihl, jak kontroluju zpětné zrcátko. Ale nedělo se v něm
nic podezřelého. Přesto jsem se rozhodl, že cestou zpátky zavolám tátovi
a požádám ho, aby přinejmenším nechal vyměnit poznávací značku. Způsob,
jakým se ten chlap na Ivy díval, se mi vůbec nelíbil, ať už Ivy tvrdí cokoli. A na
svůj instinkt jsem se mohl spolehnout – což jsem momentálně nemohl tvrdit
o svých hormonech.
Křečovitě jsem se snažil soustředit na silnici a nedívat se neustále na Ivy.
Stáhla o kousek okénko, takže jí vítr rozháněl světlé vlasy, které se
v odpoledním slunci skoro zlatě leskly, a zavál ke mně její sladkou vůni.
„Tady odboč, Ryane,“ zvolala náhle.
Honem jsem se podíval do zpětného zrcátka a ostře jsem odbočil. Za námi
někdo zatroubil, což mu ale vyneslo jen můj zdvižený prostředníček. Ivy se
prudce nadechla a chytila se pásu.
„Co blbneš?“ zeptala se vyčítavě.
Zasténal jsem. „Dej mi příště, prosím, vědět dřív, když bude třeba odbočit.“
Následujících deset minut jsme jeli po odlehlé silnici, kolem které se táhl
čím dál hustší pás rákosu.
„My jedem k jezeru Jesup?“ zeptal jsem se pochybovačně, když jsem spatřil
ukazatel, který oznamoval, že jezero je vzdálené jeden kilometr. „Co tam
budeme dělat, Ivy? Vždyť je to nanejvýš nějaká trochu větší louže.“
Ale Ivy jezero bránila: „To tedy není.“ Kromě toho nejedeme přímo k jezeru.
Tady zaboč doleva, prosím.“
Otráveně jsem odbočil na úzkou polní pěšinu, jak mi přikázala. Před námi se
vynořila z houští stařičká tabule: Vítáme vás v Parku Lake Jesup a hned za ní
značené parkoviště.
Ohromilo mě to: „Takže to je národní park?“
Ivy přikývla: „Už jsem tady kdysi byla s Maríou, naší služebnou.“
Ještě jsem ani nevypnul motor a už vyskočila z auta ven.
 „A co přesně tady budeme dělat? Půjdeme na túru?“
„Ne, budeme dlabat gumové medvídky. Tak už pojď, Ryane.“ Zněla tak
odhodlaně, že jsem si další komentář odpustil a pustil se za ní.
Park zřejmě nebyl od svého otevření nikdy renovován ani ho nikdo nejspíš
neudržoval. Alespoň při pohledu zvenku to tak vypadalo. Kdysi zřejmě
mentolově zelený stánek, kde se prodávaly vstupenky, teď měl šedou patinu.
Byl tak nakloněný, až jsem se obával, že se každým okamžikem sesype. Ivy ale
vyrazila rovnou k němu a zakoupila vstupenky – za pět dolarů na osobu až moc
drahé – a navíc rovnou i dva sáčky s krmením pro ptáky, které si zastrčila do
zadní kapsy u kalhot, než rychle prošla otáčecím turniketem. Bože, jak uměla
být rychlá, když chtěla.
Spěchal jsem za ní, ale jakmile jsme vstoupili na úzkou cestu, zleva i zprava
hustě rámovanou stromy, v úžasu jsem se zastavil. Připadal jsem si trochu jako
v džungli. Kořeny těch stromů se časem probojovaly půdou na povrch tak
vysoko, že jsme pod nimi mohli procházet jako pod nějakou zelenou přírodní
bránou.
„Páni,“ uniklo mi. Zaklonil jsem hlavu. Stromy byly tak vysoké, že jejich
střechou z listí pronikalo jen pár paprsků slunce, které se u země proměňovaly
v malá tančící světelná kolečka.
„Vypadá to tu úplně stejně jako tenkrát,“ zašeptala Ivy a pohladila dlaní
kořen, ze kterého visel dlouhý mech. „Tady se člověk cítí jako v jiném světě.“
„A tys tady byla s vaší služebnou?“ ověřoval jsem si. Zvědavě jsem ji po úzké
cestě následoval. Očividně směřovala k nějakému určitému cíli, protože nabrala
směr bez jediného zaváhání.
„Ano, s Maríou. Pracovala u nás několik let. A dávala na mě pozor, kdykoli
rodiče nebyli doma. Dřív jsme tady bývaly často, protože Maríin bratranec tu
byl zaměstnaný. Proto jsme také nemusely platit vstupné,“ zašklebila se vesele
a překročila další kořen.
„Tady se o to někdo stará?“ Skepticky jsem se rozhlížel hustým porostem.
Spiklenecky na mě mrkla: „Však ještě uvidíš.“ Jenže při tom přehlédla
kořen… Bleskově jsem vyskočil dopředu, chytil ji za pas a vytáhl ji na nohy.
„Dávej pozor, Ivy.“
„Já… ano… děkuju, řeknu to tomu kořenu,“ zakoktala a pohlédla na mě
těma svýma velikýma očima.
Stáli jsme tak blízko sebe, že jsem cítil na krku její dech. Pustil jsem ji tak
rychle, že zavrávorala o krok zpátky. Odkašlala si a evidentně dezorientovaná se
rozhlížela kolem sebe.
„Kde jsem to, sakra… ach, ano,“ zabručela a vrátila se na cestu. Jenže hned
nato se zasekla za sandál a pádlovala divoce rukama. Rychle jsem ji chytil za
ruku.
„Raději tě budu držet,“ pronesl jsem uštěpačně, když zase našla rovnováhu,
a propletl naše prsty. „Jinak si ještě zlomíš vaz a to nechceme, viď?“
Ivy polkla. „Ne, to nechceme.“
Tváře se jí rozhořely zrazující červení. Plaše se na mě podívala, otevřela pusu,
pak ale zaváhala, zase ji zavřela a uhnula pohledem. Zatímco jsme šli mlčky
dál, snažil jsem se zadržet smích. Porost brzy prořídl a nakonec se před námi
rozprostřela velká mýtina. Za ní se v klidných vlnách přelévalo Jesupské jezero,
podél jehož pobřeží postávali mezi několika malými pavilóny jeřábi.
Ivy ukázala doleva, kde stála moderní budova. „Tam vzadu je výběh pro
aligátory,“ začala vysvětlovat a pustila moji ruku.
Nejraději bych ji za ni hned zase chytil a přitáhl si ji k sobě. Jen
s vynaložením velké námahy jsem to nutkání potlačil a rozhlédl se kolem sebe.
„Pečují tam o zraněné aligátory, a když se uzdraví, vypouštějí je zpátky do
přírody.“
„Takže v jezeře bychom se raději neměli koupat, co?“
Ivy se zachvěla: „Už jsi byl v jezeře, ve kterém se skutečně dalo plavat, aniž by
se člověk vystavoval nebezpečí, že ho něco sežere?“
„Ne,“ přiznal jsem. Unikl mi úsměv, protože jsem si vzpomněl na domov
v Miami. „Náš dům stojí přímo u Miami River,“ vysvětloval jsem cestou
k lávce, která tu a tam sahala až do vody. „Dřív jsem dokonce jezdil do školy na
kánoi. Bylo to docela praktické, zvlášť když jsem ještě neměl řidičák. Na
druhou stranu – v zahradě jsme měli někdy i dva aligátory týdně, jednoho jsme
našli dokonce v bazénu.“ Rozesmál jsem se při vzpomínce, jak byla dvojčata
nadšená, když se v našem bazénu usadil dvoumetrový aligátor.
„Vážně?“ Rozesmála se také.
Opatrně jsme vstoupili na dřevěnou lávku. Na některých místech bylo dřevo
tak nasáklé vodou, že bylo skoro nemožné se na ní s kluzkými podrážkami
udržet. Vzápětí Ivy uklouzla. Podařilo se mi ji zachytit dřív, než spadla do vody.
Pevně se mě chytila a vyhrkla: „No nazdar! Strašně to klouže.“
Odpustil jsem si další úšklebek: „Nevrátíme se?“
„Ach, ne, v pohodě,“ zamumlala, spěšně si našla jakž takž suché místo, kde
se rychle se posadila.
 Já jsem dál balancoval na okraji a užíval si vítr, který mi cuchal vlasy. Vedle
nás olizovaly dřevo vlny.
„Radši bys to neměl riskovat, abys nakonec nespadl do vody ty.“
„Prosím tě, já přece nejsem ty.“ Přehnaně jsem si odfrkl, přesto jsem se raději
usadil na lávce vedle ní. Zhluboka jsem vdechoval teplý vzduch a vůni přírody.
Mimo Ivy a mě tu nebylo ani človíčka. „Mimochodem – je tady krásně,“
přiznal jsem.
Ivy vybalila krmení pro ptáky a začala ho házet jeřábům, kteří se opodál
šťourali zobáky ve vodě. Hladově se na krmení vrhli.
„Náš dům leží hodně daleko od Miami a na zahradě se jednou ročně
rozprašuje jed, takže tam nemáme ani brouky,“ řekla tiše.
„Neříkej. Ty máš ráda brouky?“ zeptal jsem se pobaveně.
Povzdychla si. „To ne, ale zvířata všeobecně. Ať už to jsou psi, kočky, křečci –
cokoli. Jenže moje máma je alergická skoro na všechno, co má chlupy. Lidi
nevyjímaje.“ Protočila panenky. „Proto jsem v dětství často hledala na zahradě
zvířata – malé šneky, žáby… Ale žádné jsem nikdy nenašla.“
„Bojíš se pavouka v pokoji, ale chtěla bys mít žáby jako plyšové mazlíčky?“
dobíral jsem si ji. Vzal jsem si také plnou hrst krmení a hodil ho jeřábům.
„Ano.“ Pokrčila rameny. „Žáby jsou něco jiného než pavouci. Trochu mě
děsí všechno, co má tolik nohou.“
„Alespoň jste doma neměli šváby. To se totiž stalo nám. Bylo jich najednou
plné sídliště, takže jsme se dokonce museli ubytovat na dva dny v hotelu,
dokud nevyplynovali všechny budovy.“
Ivy se otřásla odporem. „Dobře, možná ten jed nebyl až tak špatný nápad,“
zabručela a sáhla po krmivu. Ve stejný okamžik jako já.
Když se naše ruce dotkly, oba jsme ztuhli. Cítil jsem, že její prsty trochu
ucukly. Zato můj palec se osamostatnil a něžně ji pohladil po hřbetu ruky. Ivy
nebyla jediná, komu se v tu chvíli těžce dýchalo.
„Co tady vlastně děláme, Ivy?“ zeptal jsem se jemně. Najednou zněl můj hlas
chraplavě.
„Nejsem v těchhle věcech moc dobrá,“ řekla nejistě.
„V čem?“
Tváře jí opět znachověly. „Starat se o druhé a rozveselovat je. Většinou jsem
byla sama, jen občas jsem trávila čas s kamarádkou Chloé nebo s mámou. Když
na tom některá z nich nebyla dobře, šla jsem s ní na nákupy, něco jsem jí
pořídila a hned byla veselejší. Ale u tebe by něco takového nejspíš nezabralo.
Tohle se mi zdá lepší.“
„Ano, tohle je jednoznačně lepší než nákupy,“ zašeptal jsem.
Cítil jsem dojetí a musel jsem se hodně přemáhat, abych si ji k sobě
nepřitáhl blíž. „Ale ty se o mně nemusíš starat. To je koneckonců můj džob,
nebo už jsi to zapomněla?“
„Jenže ty nejsi v pohodě,“ řekla. V očích se jí zableskl náznak vzdoru. „Něco
tě tíží. Už od toho kurzu herectví máš špatnou náladu. Můžu za to já, nebo je
to kvůli něčemu jinému?“ zamotávala se do vlastních slov, až to nakonec vzdala
a podívala se mi smutně do očí.
Tahle holka! Byl jsem z ní úplně vyřízený. Povzdychl jsem si a opřel čelo
o její, abych neudělal nějakou hloupost. Například abych ji nepolíbil.
„Je mi dobře,“ ujišťoval jsem ji smutně. „Jen jsem měl telefonát, se kterým
jsem nepočítal.“
„Kdo ti volal?“ zjišťovala váhavě. Kousla se při tom nervózně do rtu, takže
jsem honem musel odvrátit pohled.
Zhluboka jsem se nadechl, než jsem odpověděl: „Brácha.“
„A to je tak zlý?“ Ivy byla očividně zmatená.
„Ne.“ Vyskočil jsem na nohy. „Zlý ne, jen komplikovaný.“
„Ach tak…,“ zašeptala. Z mně neznámého důvodu byla zklamaná. Možná
proto, že jsem se jí nesvěřil víc? Nebo že už jsem se jí nedotýkal? Asi jsem byl
sobec, ale přál jsem si, aby to bylo to druhé.
Náhle hned vedle nás něco zaklapalo – špičatý jeřábí zobák čapnul sáček
s krmivem a vytrhl ho Ivy z ruky. Vylekaně vyskočila, zakopla při tom o mě,
nechtěně mě šťouchla špičatým loktem do břicha těsně nad pupkem – přímý
zásah do solaru – a vyrazila mi dech. Instinktivně jsem ukročil dozadu, sklouzl
po mokré lávce, až jsem nakonec s hlasitým plesknutím dopadl do vody.
Safra – byla tak ledová! A špinavá! Zhluboka jsem si té břečky lokl a rozkašlal
se.
„Ryane? Žiješ ještě?“ zvolala Ivy s panikou v hlase.
Vstal jsem a prskal kolem sebe vodu. Ivy se ke mně naklonila přes lávku tak
hluboko, až málem spadla za mnou. A to všechno pozoroval drze přes rameno
ten pták, který to zavinil.
„Ryane?“ ptala se znovu, zatímco jsem si pomalu odhrnoval mokré vlasy
z obličeje.
 „Ty jedna,“ zavrčel jsem a chytil ji za paže. Vykulila oči a vypískla, ale já jsem
ji nemilosrdně stáhl k sobě do vody.
„Brrr! To je ale ledovýýý!“ vyhrkla. Chvíli kopala nohama, než si uvědomila,
že se v tom místě může postavit. Po tváři jí stékal pramínek bláta. „To mi
zaplatíš, Ryane MacCaine!“ zasyčela a vrhla na mě tak zuřivý pohled, že jsem
vybuchl smíchy.
„Měla by ses vidět. Monstrum z bažin se vrací.“
Jenže smích mě přešel, protože jsem vzápětí schytal pořádnou spršku ledové
vody. S očima plnýma vody jsem zavrčel: „Tos byla ty?“
„Ne. To bych ti přece neudělala,“ odpověděla nevinně.
„No počkej,“ zavrčel jsem a chrstnul jsem jí plnou dlaň rovnou do tváře.
Ivy zaklela, ale hned se sebrala a spršku mi vrátila. „Vedle,“ vysmíval jsem se,
v příštím okamžiku jsem ale spolkl snad tři litry té jezerní břečky.
„Deset bodů,“ jásala Ivy.
Okamžitě jsem jí to důkladně vrátil a několik dalších minut jsme na sebe
stříkali vodu, křičeli, nadávali a smáli se, a tak jsem zaregistroval, že se k nám
něco blíží, až když se hladina jezera zčeřila. Leknutím jsem zkoprněl, takže mě
další příval vody zasáhl nepřipraveného.
„Bacha – aligátor,“ vyhrkl jsem.
„Co? Kde?“ zvolala Ivy a hekticky se rozhlížela kolem sebe.
Honem jsem ji odtáhl za ruku těch několik metrů ke břehu. A pro jistotu
jsme běželi ještě o kus dál, protože aligátoři jsou zatraceně nebezpeční i na
pevnině. Teprve potom jsme zastavili. Zatímco jsme lapali po dechu, postavil
jsem se před Ivy, abych ji chránil, což byla naprostá blbost, ale trochu jsem si
užíval, že se mě pevně chytila a vystrašeně vykukovala zpoza mého ramene, jak
se hladina rozvlnila a… na břeh se vyplazila miniaturní užovka.
„Ahaaaa…, myslím, že nás málem sežralo hadí miminko,“ pronesla Ivy.
Do háje. Takový trapas! „Jo, málem jsme zahynuli,“ potvrdil jsem vážným
hlasem. „Ale zachránil jsem ti život. Požaduju bezpečnostní příplatek.“
Ivy se rozesmála a štípla mě do boku. „Ty jsi ale vůl, Ryane.“
„Když jsi tak nevděčná, nechám tě příště sežrat mlokem.“ Snažil jsem se
mluvit co nejvážnějším tónem, ale Ivin smích mě strhl taky. „Do háje,“ řekl
jsem nakonec, když jsme se trochu uklidnili. „Teď jsme úplně mokrý.“
„Opravdu? Ani jsem si toho nevšimla, Šerloku.“ Právě si ždímala vodu
z vlasů. Krčila při tom roztomile nosík. „Mimochodem pěkně smrdíš,“
konstatovala.
 „Ne, to jde od tebe,“ namítl jsem, zatímco jsem si prohlížel její tělo – pod
promočenými šaty byly totiž jasně vidět veškeré její křivky. Honem jsem
pohled odvrátil a vytřepal si z vlasů vodu jako pes. Odnesla to Ivy. Klela,
protože byla zase mokrá, zato já jsem se jen pobaveně šklebil.
Potom jsem tiše řekl: „Děkuju.“
Překvapeně ke mně vzhlédla: „Za co?“
„Za všechno.“
Usmála se. „Vrátíme se zpátky?“
„Ano. A trochu se osušíme. Doufám, že máš v autě ručníky.“
Odfrkla si: „No jasně, takové věci s sebou vozím pořád. Včetně veškerého
vybavení pro přežití a surfovacího prkna.“
Zasténal jsem: „No výborně.“
Zpátky k autu jsme šli mlčky. Nikdo z nás sice neřekl ani slovo, naše ruce se
ale tu a tam dotkly, i když jakoby náhodou a nechtěně. Musel jsem si přiznat,
že jsem její blízkost a teplo vítal. A to velmi. Mnohem víc, než bych měl.
Nakonec jsme v autě přece jen našli alespoň flaušovou deku, která nám
posloužila místo ručníku, zbytek dokonala floridská výheň. Pořád ještě mlčky
jsem zasedl za volant, nastartoval a namířil k výjezdu z parkoviště.
 Ivy

Když jsme dorazili zpátky na kolej, pořádně mi kručelo v břiše. Ale o to jsem se
chtěla postarat později. Nejdřív jsem musela do sprchy a smýt ze sebe zbytky
špinavé vody z jezera. Trochu jsem litovala, že jsme po výletu nezašli na chvíli
do kavárny. Rozhodla jsem se, že to napravím následující den – na dnešek jsme
totiž měli ještě těch pět litrů ledového čaje a hromadu gumových medvídků
a z takového množství cukru nám pravděpodobně beztak bude špatně.
„Mám nám objednat pizzu?“ navrhl Ryan. „Než se vysprchujeme, bude
tady.“ Zdálo se, že dobrá nálada ho ještě neopustila. Tedy přinejmenším jsme si
cestou domů ani nevjeli do vlasů – což jsem oceňovala jako velký pokrok.
Zápasy v blátě asi opravdu stmelují.
„Ano,“ vydechla jsem s úlevou. „Potom ji dole vyzvednu.“
Ryan přikývl: „Potřebuju taky ještě zavolat tátovi. Tu poznávací značku
musíme vyměnit v každém případě.“
Nesouhlasně jsem zamručela, zatímco jsem vytahovala ze skříně ručník
a sprchový gel. „Nemyslíš, že trochu přeháníš? Ten student vypadal neškodný.“
Jen stiskl rty. „Jdi se vysprchovat, Ivy. Mezitím nám objednám dvě pizzy.
Vyhovuje ti salámová?“
Když jsem přikývla, beze slova se otočil a zmizel ve svém pokoji, zatímco já
jsem se vydala do sprch, kde jsem si po nedobrovolné koupeli v jezeře užila
proudy horké vody. Zhrozila jsem se, co všechno mizelo v odtoku – jezerní
voda skutečně nebyla zrovna čirá. Přesto jsem se musela usmát při vzpomínce
na Ryanův ohromený výraz, když do ní spadl. Vzápětí se mi do mysli drze
vedrala vzpomínka, jak se mu promočené tričko lepilo na tělo. No nazdar!
Rychle jsem ten obraz potlačila a snažila se myslet na něco jiného, zatímco
jsem ze sebe smývala zbytek jezera. Se špínou mizelo pomalu i napětí, které se
ve mně za celý den nahromadilo. Zabalená do ručníku jsem se nakonec vrátila
do pokoje, kde jsem si oblékla obyčejné tričko a šortky.
O chvíli později už jsem stála za Ryanovými dveřmi. Právě jsem se na ně
chystala zaklepat a zeptat se, kdy dorazí pizzy, když se zpoza dveří tlumeně
ozval jeho hlas a něco v jeho tónu mě zastavilo.
„Ne, jinak se nestalo nic. Výměna poznávací značky by měla stačit… Ano,
děkuji, tati. Opravdu je všechno v pořádku… Ano, mámě jsem volal… Ne,
nelžu ti… No dobře, dostals mě, ale víš, jaká máma je. Vždycky, když jí
zavolám, zdrží mě nejmíň na hodinu. Ano… Ano… Ne, s Ivy jsme si objednali
pizzu. Takže budeme mít příjemný večer. Cože? Ne, tati. Nejsem na ni hnusný,
co si to o mě myslíš? Kromě toho už mi není pět… Hm, dobře, pokusím se…
Ano, tati, ale…“
Mimovolně jsem zadržela dech, když přešel do šepotu. Najednou zněl
nejistě, úplně jinak, než jak jsem ho doposud znala.
„On se opravdu vrátil? Konstantin?“
Na chvíli nastalo za dveřmi takové ticho, že mi i můj vlastní dech připadal
příliš hlasitý. Bylo mi samozřejmě jasné, že bych neměla odposlouchávat jeho
soukromý hovor, a špatné svědomí se dostavilo okamžitě, ale nedokázala jsem
neposlouchat. Ryan najednou vydal zvláštní přidušený zvuk, než pokračoval
dál: „Rozumím. Ale proč teď? Po tolika letech… Ano, snažil se mi dovolat.
Několikrát. Típl jsem mu to… Ne, ne, prostě mu nic neříkej… Ano. Měj se.“
Potom nastalo ticho.
Tiše jsem se stáhla a rozhodla se zajít rovnou dolů a počkat na donášku tam.
Bylo mi jasné, že Ryan potřebuje trochu soukromí, i když jsem si o něj dělala
starosti. Co to s ním jen je? Souvisela jeho špatná nálada nějak s tím
Konstantinem? Byl Konstantin jeho bratr, o kterém se dnes zmínil?
Posadila jsem se na schody před kolejí. Ponořená do myšlenek jsem tam
čekala dobrých patnáct minut, než kurýr konečně dorazil. Viditelně se mu
ulevilo, když zjistil, že nás nebude muset hledat po budově. Bez otálení mi
mlčky vtiskl krabice do náruče, naskočil na moped a odjel. Ryan zřejmě
zaplatil online. Krabice už byly vlažné – no výborně. Teď budu muset pizzu
ohřát v mikrovlnce.
Povzdychla jsem si a odebrala jsem se do společenské místnosti, kde si právě
na gauči povídala skupinka dívek. O kus dál si pinkalo několik kluků stolní
tenis. Další dva hráli na konzoli Zombie Killer Attack trojku. Několik
zvědavých pohledů mě sledovalo, jak jsem přešla ke kuchyňce, strčila do
mikrovlnky obě pizzy narovnané na sebe a nastavila ohřívání na tři minuty.
Pokud jsem tam celé ty tři minuty nechtěla stát jako prkno a sledovat, jak se
pizzy točí dokola, musela jsem něco dělat. Jenže co?
Bezmocně jsem se rozhlédla po místnosti a snažila se nedat na sobě znát
nejistotu. Muselo být přece možné zajít k těm dívkám a popovídat si s nimi.
Odjakživa jsem toužila po společnosti lidí. Po hlasitém a veselém domovu. Po
místu, kde by se rozléhaly rozhovory a smích, ne jen vrzání italských kožených
bot pracovníka ostrahy na pochůzce. Jenže teď, když jsem byla konečně u cíle,
mě doslova paralyzovala nervozita.
Dívky se něčemu smály a já jsem se snažila přesvědčit sama sebe, že se
nesmějí mně.
„Ahoj. Že ty bydlíš v B 12?“
S úlevou jsem vzhlédla – přímo do tváře hezké brunety, která si mě zvědavě
prohlížela.
„Ano…“ Usmála jsem se na ni a podala jsem jí ruku. „Ahoj, já jsem Ivy.“
Moji ruku přijala a představila se: „Soya.“
„Soya?“ opakovala jsem po ní zaraženě.
Soya si povzdychla a protočila panenky: „Ano, bohužel. Moje máma to vzala
s veganským způsobem života příliš vážně. Kdybych byla kluk, pojmenovala by
mě Tofu.“
„Vážně?“ vyprskla jsem smíchy a Soya se přidala.
„Ne, je to jen náš rodinný vtípek, kterým si ji dobíráme. Ale to je jedno –
říkaly jsme si s holkama, že by sis k nám mohla přisednout.“
„Oh, já…“ Vrhla jsem pohled k mikrovlnce, která v tu chvíli pípla. Udržela
by ty pizzy několik minut teplé? Na druhou stranu – studenější než při dodání
už být nemohly. „Ehm, ano, ráda,“ souhlasila jsem nakonec a Soya mě odtáhla
ke gauči, kde mě přivítaly další čtyři dívky. Zabloudila jsem pohledem
k blondýně, té největší z nich, která… Ach ne, byla to jedna z těch studentek,
se kterými zmizel Ryan při přednášce. Můj úsměv se okamžitě zbortil jako
suflé.
„To jsou Courtney, Brook, Basel a Charly,“ představila mi Soya svoje
kamarádky a potom se obrátila k nim: „Lidi, tohle je Ivy.“
„A tajemství je prozrazeno,“ řekla Courtney se zdrženlivým úsměvem
a přehodila si přes rameno bohatý pramen odbarvených vlasů.
„Tajemství?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Pořád se tady všichni dohadujeme, kdo je ta dívka, od které se Ray nehne
ani na vteřinu. Vždyť se ti úplně přilepil na paty. Skoro jako by to byla jeho
práce!“
Všechny čtyři se rozhihňaly, zato mně okamžitě ztuhla šíje a žaludek se mi
nervózně stáhl.
„Ray? Ach… ten Ray. Ano, bydlí v sousedním pokoji,“ mrmlala jsem. Napětí
v šíji se stupňovalo.
 „Je úžasný, viď?“ rozplývala se Courtney. „Ne jako ti ostatní mlíčňáci
z prváku,“ ukázala na kluky, kteří právě pořvávali u herní konzoly. „Je trochu
starší než oni, že?“
„Hm, ano, myslím, že je mu devatenáct.“
Soya se na mě zakřenila: „ Dneska ráno mě vzbudilo, jak se tě snažil probudit
boucháním na dveře,“ hihňala se. „Myslím, že tak vytočeného člověka jsem
ještě neviděla.“
„Ano,“ nasadila jsem zmučený výraz, „nemá to se mnou lehké.“
„Co nás ale zajímá nejvíc…“ Courtney se předklonila, čímž mi poskytla
nejen dobrý výhled na její růžovou podprsenku, ale bohužel i pořádnou dávku
svého parfému. „Chodíte spolu, nebo je ještě k mání? Dneska u kávy se na to
téma absolutně odmítal vymáčknout.“
„Ach… ehm, my nejsme… tedy…“
Snažila jsem se z toho vykroutit, aniž bych jim musela dát konkrétní
odpověď, když v tom mi někdo položil ruku kolem ramen.
„Tak tady jsi. Chceš, abych umřel hlady? Čekám na tebe už pěkně dlouho.“
Moje srdce udělalo pořádný skok, když si mě k sobě přitáhl. Najednou ho
bylo všude příliš. Paže, kterou mi něžně objal můj pas a tiskl mě k sobě.
Ramena, kterými kolem mě vytvořil obranný štít. Konečky vlasů, co mě
lechtaly na krku.
Dívky se ostře nadechly a nevěřícně na nás zíraly. Obzvlášť Courtney
vypadala, jako by spatřila něco odpudivého. Soyiny obrovské oči se dokonce
ještě o trochu zvětšily, když se ke mně Ryan záměrně pomalu sklonil a políbil
mě na zátylek, zatímco mně došel vzduch a prsty jsem bezděčně zaryla do
sedadla.
„Co to děláš?“ zašeptala jsem.
„Pst,“ odvětil jen. Potom se napřímil a zářivě se usmál: „Ahoj Courtney! Jak
vidím, s mojí přítelkyní už ses seznámila. To je fajn.“
„Ano.“ Courtney po nás těkala pohledem střídavě z jednoho na druhého. Do
očí se jí vkradl nedefinovatelný výraz, zato její úsměv byl tak sladký, až mě
z toho rozbolely zuby.
Další z dívek – Brook, pokud jsem se nemýlila – si nás chvíli zamyšleně
prohlížela, než nakonec přehnaně přátelsky pronesla: „Netušila jsem, že spolu
chodíte, Rayi. Škoda, nejspíš teď budu muset říct klukovi ze sousedního
pokoje, že je Ivy zadaná. Dneska ráno se mě na ni totiž vyptával. Vypadá to, že
klukům se líbí holky zahalené tajemstvím.“
 Ryan se křivě zakřenil: „Samozřejmě. Tak jo, uvidíme se na literatuře.“
Mrknul na ně a jemně mě odtáhl z gauče. Byla jsem stále ještě natolik mimo,
že jsem jen zabrumlala: „Tak zatím.“ Mávla jsem na Soyu, která jako jediná
nevypadala, že by mi chtěla zakroutit krkem.
Ryan nacpal zpátky do kartónů pizzy, které, jak jsem doufala, snad ještě
nevychladly, a odváděl mě po schodech do pokoje.
Tam jsem naprosto vyřízená klesla na postel. Ryan se posadil vedle mě. Podal
mi jednu pizzu, jako by se vůbec nic nestalo. Potom bez zaváhání sáhl po mém
laptopu a zeptal se mě na heslo.
„1, 2, 3, 4, 5, 6,“ zašeptala jsem.
„To jako vážně?“ protočil panenky, naťukal čísla a otevřel Netflix. Aniž by se
mě dovolil, klikl na seriál, který jsem naposledy sledovala.
A tak zatímco v pozadí běžel další díl Lovců duchů, pochutnávali jsme si
mlčky na pizze. Ačkoli mezitím už zase vychladly, byly vynikající.
Po celou dobu jsem se snažila potlačit myšlenky na to, co se stalo ve
společenské místnosti. Což bylo těžké, lépe řečeno nemožné, protože jsem stále
ještě cítila místo, na které mě políbil.
„Co to mělo být?“ dostala jsem konečně ze sebe poté, co jsem odložila na
zem prázdnou kartónovou krabici.
„Hm?“ S plnou pusou se na mě podíval a pokrčil rameny. „Postaral jsem se,
aby nám už Courtney nedělala potíže. Jinak by nám nedala pokoj.“
„Jo, jenže teď už si nejspíš celá kolej myslí, že spolu chodíme.“ Byla jsem na
něj naštvaná. Pokud by tak pokračoval dál, nikdy by se mi nepodařilo držet si
od něj odstup. Zvlášť když by se mě dotýkal na veřejnosti jako před chvílí, kdy
během několika vteřin zrušil veškerou mou dosavadní snahu o platonickou
úroveň našeho vztahu. Už jsem to dál nedokázala snést. Tohle neustálé
lavírování mě ničilo. Museli jsme se rozhodnout mezi dodržováním odstupu
nebo… Nejraději bych po něm hodila polštářem.
„A co je na tom tak špatného?“
Šťouchla jsem ho prstem do hrudníku. „Špatné je na tom to, že Courtney
všude roznáší, že jsi drsný a neovládáš se. Jak se potom má nějaký kluk odvážit
si se mnou něco začít?“
„Hm, nech mě chvilku přemýšlet… vůbec?“ navrhl Ryan, za což skutečně
sklidil úder polštářem.
„To vůbec není k smíchu. Ničíš můj soukromý život.“

Ú
 Úsměv mu z tváře zmizel. Vystřídal ho skoro stejně temný pohled, jakým
jsem ho častovala já. „Zaprvé: Nebudu bránit nikomu, kdo o tebe bude mít
zájem. A zadruhé: Koho zajímá, co říká Courtney?“
„Mě to zajímá.“
„Proč?“
„Protože… nevím.“ Povzdychla jsem si. „Nejspíš to jsou hloupé husy, které
stejně pomlouvají každého. Ale co když to je mnou? Co když jsem právě já ta
hloupá husička?“ Vyčerpaně jsem klesla zpátky na postel a zírala na strop.
Ray se opřel o zeď, ruce zkřížil za hlavou. „Nebuď na sebe tak přísná, Ivy. Ani
na ty holky ze společenské místnosti. Možná jsou povrchní a protivné, ale jen
se snaží chránit samy sebe. Pokud jsou na tebe jedovaté, ber to jako
kompliment. Protože to znamená jediné – vnímají tě jako konkurenci.“
„Hm… to mi momentálně moc nepomůže.“
Povzdychl si a shlédl ke mně dolů. „Co ode mě chceš slyšet, Ivy? Neznám tě
dlouho, ale jsem si jistý, že nejsi člověk, který by se za sebe musel stydět. Nikdo
není perfektní. Ani ty, ani já a ani ty holky dole. Buď prostě sama sebou a buď
spokojená – to jim časem vezme vítr z plachet.“
„Tak jo, budu o tom přemýšlet, Sensei,“ vtipkovala jsem.
Ryan se tomu zasmál, ale vzápětí zvážněl. „Ivy?“ zašeptal.
„Ano?“
„Mrzí mě to.“
„Co tě mrzí?“ Nechápala jsem. Kromě toho jsem se v tu chvíli soustředila
především na pramen vlasů, který mu spadl do čela.
„Že jsi dneska kvůli mně brečela,“ šeptal.
„Nebrečela.“
„Okay, tak promiň, mrzí mě, že jsi kvůli mně málem brečela.“
Polkla jsem: „To nic nebylo.“
„A že jsem dneska neměl ten nejlepší den.“
Náhle jsem ucítila jemný dotek na konečcích prstů. Neodvážila jsem se na ně
podívat, ale vnímala jsem, jak mě něžně hladí palcem po hřbetu ruky. Po
chvilce se naše ukazováčky zahákly. Centimetr za centimetrem je pak
následovaly ostatní prsty, až jsme se mlčky drželi za ruce.
Nepustil mě, dokud jsem neusnula.
 Ivy

Paní Garcíová za pultíkem pro přednášející hleděla přes okraj brýlí do sálu.
„Tajemství alchymisty Storitze bylo od roku 1898 do roku 1901…“
„Zlato!“ Na zátylku jsem ucítila Ryanův teplý dech.
„Co je?“ zašeptala jsem, ale dál jsem hekticky čmárala do bloku. Kdeže jsme
to skončili?
„Storitz zvolil neobvyklou metodu. Vyvinul směs, která…“
Naštvaně jsem odpinkla propisku, kterou mě Ryan šťouchl do paže. Kdože
byl ten Storitz? Zatraceně! Zoufale jsem se snažila rozluštit vlastní písmo, ale
byla to marná snaha – písmena se mi ztrácela před očima. Nic z toho, co dnes
paní Garcíová říkala, nedávalo smysl. Vtom mě Ryan znovu píchnul
propiskou.
„Nemyslím si, že tě najali na to, abys mě zdržoval od učení,“ zašeptala jsem
podrážděně a svoje slova jsem podtrhla výhružným pohledem.
Povytáhl jedno obočí a nasadil trucovitý výraz: „Unudím se tady k smrti,“
řekl hlasem plným utrpení. „Nechceš jít raději ven dělat něco jiného?“
„Ne! Tuhle přednášku nemůžu flákat.“
„Ale no ták.“
„Když se tolik nudíš, tak si dojdi pro kávu a počkej na mě venku.“ Pokusila
jsem se znovu soustředit na slova paní Garcíové, která právě… Ale ne – ztratila
jsem nit. Zasténala jsem, odhodila propisku a vložila hlavu do dlaní.
„Ivy!“
„Co je zase?“
„Nemůžu si dojít pro kávu. Mezitím by tě tu někdo mohl zabít.“
Zvedla jsem zase hlavu a nevěřícně na něj pohlédla: „A kdo jako, prosím tě?“
Ryan přimhouřil oči, až z nich zbyly jen škvírky, a ukázal na studenta
s černými vlasy nad nýtovaným límcem, který seděl v řadě před námi
a nervózně si hrál s propiskou. Vypadal stejně zmožený, jako jsem se já cítila.
„Mohl by tě zapíchnout tím svým podělaným jednorázovým kuličkovým
perem.“
Protočila jsem panenky a zaměřila pozornost zpátky k paní Garcíové, když
vtom jsem něco ucítila na koleni. Nejdřív to byl jen jemňounký dotyk, jenže
hned nato mě pohladila na stehnu teplá dlaň. A já měla na sobě jenom sukni!
Vytřeštila jsem na Ryana oči.
 „Co… co to děláš?“ zašeptala jsem jeho směrem, ale místo odpovědi mi jen
věnoval šibalský úsměv.
„Zpestřuju výuku, aby byla zajímavější,“ zašeptal nakonec.
„Ryane!“ Cítila jsem, jak mi stoupá horko do tváří. Zvlášť když mi dál jemně
přejížděl palcem po kůži. Ten dotyk byl sotva cítit – a přesto jsem měla za pár
vteřin husí kůži po celém těle. Rychle jsem se kousla do spodního rtu, aby mě
neprozradil jakýkoli zvuk.
Ryanovi se podezřele zalesklo v očích. Trochu přivřel víčka a věnoval mi svůj
nejzdařilejší ložnicový pohled. Srdce mi bilo v hrudi tak silně, až jsem se divila,
že to paní Garcíová neslyší. Vzápětí jsem ucítila na zátylku jeho dech – to když
se ke mně obratně sklonil a vdechl mi polibek na krk. Zavřela jsem oči a tiše
jsem zasténala.
„Máš husí kůži, Ivy,“ šeptl mi do ucha, než mi začal jemňounce okousávat
ušní lalůček – to už jsem jen namáhavě lapala po dechu. „Nezapomeň dýchat,“
řekl chraptivým hlasem.
„Opatrně, ostatní… by… nás mohli vidět.“
„Kteří ostatní? Jsme tu jen ty a já.“
Ohromeně jsem otevřela oči. Skutečně: přednáškový sál byl prázdný.
Dokonce i z tabule někdo smazal veškeré zápisky. Kdy se to stalo? Hodina už
skončila a já si toho ani nevšimla?
Byl tam už jen Ryan. A byl hodně, hodně blízko. Židle pod ním zavrzala,
když vzal moji tvář do dlaní a políbil mě měkkými, lahodnými rty, které
chutnaly trochu po zubní pastě a trochu po něčem, co byl prostě on.
„Doháníš mě k šílenství, Ivy,“ šeptal, rty stále ještě na mých. „Když jsi v mé
blízkosti, nemůžu myslet na nic jiného.“
„Cože?“ Zachvěla jsem se, protože mě znovu políbil na krk. Při každém
polibku jsem cítila, jak mi jeho piercingy chladivě kloužou po kůži. Moje ruce
se samy zvedly, putovaly nahoru, až mu vjely do vlasů. „Zamotalas mi hlavu,
Ivy Redmondová!“
Opřela jsem si čelo o jeho a s potížemi jsem polkla, než jsem ze sebe dostala:
„Já… já…“ Slova mi uvízla v krku, a tak jsem ho raději políbila a pokusila se
vložit do toho polibku všechno, co jsem v tom okamžiku cítila a nedokázala
vyslovit.
Ryan zasténal, pronikl mi do úst jazykem a s každým dalším jeho pohybem
za sebou zanechával čím dál vzrušenější osůbku, která bez dechu šeptala jeho
jméno a…
 Zazvonil budík. Vytřeštila jsem oči, posadila jsem se a snažila se popadnout
dech. Cítila jsem mravenčení po celém těle. Byla jsem jako v ohni, na záda se
mi lepilo propocené tričko. Umlčela jsem ten zatracený budík pěstí a klesla
zpátky do polštářů.
To přece nemohla být pravda! Jak to, že se Ryanovi podařilo vkrást se mi i do
snů? Ještě k tomu takhle! Jak trapné!
Můj první týden prváka na UCF prolétl kolem mě, aniž by se stalo cokoli
zásadnějšího, než že jsem se přihlásila na kurz herectví a setkala se s Alexem
a Jeffem. Ryan se od našeho výletu k jezeru stáhl. Na svoje poměry byl skoro až
milý, takže jsme na sebe řvali nanejvýš jednou za den. Od onoho večera, kdy
jsme usnuli ruku v ruce, mezi námi už k ničemu dalšímu nedošlo, přesto jsem
na něj musela stále myslet. Kdykoli jsem pohlédla jeho směrem, znervózněla
jsem a nedokázala se soustředit na přednášku. A teď ještě takový sen…
Zachvěla jsem se.
Rychle jsem chňapla po plyšovém zajíci – panu Šňupálkovi – a přitiskla si
tvář na jeho hebký kožíšek. Mravenčení dosud neustalo a já sama jsem kolísala
někde mezi závratným vzrušením a propastnou hanbou.
Ryan dal jasně najevo, že si se mnou nechce nic začít… nebo nemůže. Ať tak
nebo tak, nechtěl riskovat svoje zaměstnání. Chápala jsem ho. Ta pusa na
začátku semestru byla nedopatření a ten polibek na zátylek po návratu z výletu
byla demonstrace… hm… sama jsem si nebyla jistá, čeho, ale bylo na čase se
přes to přenést. Ryan byl skvělý a vtipný a…
Rychle jsem se v posteli zase posadila a spustila nohy na zem. Poslepu jsem
nahmatala vypínač. Žárovka ve stolní lampičce byla nejspíš stejně zmožená
jako já. Protřela jsem si oči, které mě začaly pálit. Vlastně bych si nejraději zase
lehla a spala dál – bez Ryana v hlavní roli. Ale potřebovala jsem se nadechnout
čerstvého vzduchu.
Pomalu, jako nějaká vetchá stařenka, jsem se vyhrabala z postele a otevřela
okno. Dovnitř okamžitě pronikl křik cikád a po imitaci tmavého dřeva na
mém psacím stole se rozběhly první sluneční paprsky.
Bože, jak jsem nenáviděla časné vstávání. Dnes byla středa a za dvě hodiny
začínala přednáška s… rychle jsem nahlédla do studijního plánu. Ach ne! Paní
Garcíová! Zasténala jsem. Tak ti za ten sen pěkně děkuju, milé podvědomí!
Vzala jsem si mobil, odmázla na stranu čtyři textovky a deset whatsappových
zpráv od táty a zvažovala, jestli se hodím marod. Alespoň bych se tak mohla po
celý den vyhýbat Ryanovi. Jenže jak jsem ho mezitím poznala, trval by na tom,
že o mě bude pečovat až do uzdravení. A tolik platonické blízkosti bych nejspíš
nepřestála bez následků. Nakonec bych se na toho chudáka ještě vrhla a…
A tak jsem mobil zase odložila. Vzala jsem si ze skříně šampón a odhodlaně
jsem se vydala ke sprchám. Chvíli jsem naslouchala před Ryanovými dveřmi –
jestlipak už byl vzhůru? Ale zpoza dveří bylo slyšet jen legrační hlasité chrápání,
které mi vykouzlilo úsměv na rtech. Ale než abych tam stála a hloupě se
usmívala, raději jsem se donutila jít dál.
Ach jo. Pokud by to tak šlo dál, dopracovala bych se až ke stalkerce. Přitom
jsem až moc dobře věděla, o co tady jde. A kromě toho byl Ryan sarkastický
idiot, který… Povzdychla jsem si. Komu jsem chtěla něco namlouvat? Byla
jsem do Ryana MacCaina tak zamilovaná, že se mi o něm dokonce i zdálo.
Bylo by naprosto absurdní namlouvat si v tomhle stadiu něco jiného.
Praštila jsem šampónem na polici ve sprše mnohem větší silou, než jsem
zamýšlela. Naštěstí tam kromě mě nikdo jiný nebyl. Rychle jsem se svlékla
a postavila se pod sprchu, a zatímco mi na kůži pleskala teplá voda, přemýšlela
jsem, jak se veškeré moje plány mohly v tak krátké době tak katastrofálně
zhatit. Všechno přece bylo perfektní: univerzita, kamarádi, první láska,
konečně jsem si mohla žít. Ale kdepak – já se musím hned první den zamilovat
do vlastního bodyguarda. No skvělé! Prostě skvělé! Tak tohle blouznění muselo
v každém případě přestat. Když jsem sprchu konečně vypnula, měla jsem kůži
úplně zvrásnělou a dovnitř už se šouraly první rozespalé studentky. Rychle jsem
se zamotala do hebkého ručníku a spěchala zpátky do pokoje, než by mě Ryan
nakonec ještě nachytal polonahou na chodbě… a zkomplikoval mi život tím
svým nesnesitelným úsměvem vyspinkaného ranního ptáčete a čistě
platonickým objetím.
Naprosto vyčerpaná ze všeho toho emočního chaosu jsem padla zpátky na
zmuchlanou postel. Budík ukazoval za deset minut sedm, což znamenalo, že
Ryan právě absolvuje svoji hodinku joggingu. Takže mi zbývalo dost času na
to, abych se zase dala dohromady. A konečně odpověděla tátovi.
 Ryan

Byl jsem vzhůru už od pěti hodin a celou tu dobu jsem mrzutě civěl na ošklivý
strop. Buď byl můj předchůdce vrhač nožů, nebo si s oblibou krášlil strop
přibíjením plakátů, protože celá jeho plocha byla posetá děrami, které někdo
začistil žvýkačkami. Teď už jsem věděl, že prohlubenin je přesně dvacet –
během poslední hodiny jsem je spočítal několikrát, v naději, že při tom znovu
usnu. Bohužel se to minulo účinkem.
Zasténal jsem a protřel si dlaněmi tvář. Raději jsem ani nechtěl vědět, jak
mizerně nejspíš vypadám. Celou noc mě trápily různé myšlenky. Přitom jsem
to nakonec zvládl – všechno, za co jsem poslední tři roky bojoval, kvůli čemu
jsem se hádal s otcem… Konečně jsem dostal zakázku, při níž jsem mohl
dokázat, že na práci bodyguarda mám. Nesměl jsem to zpackat. Jenže pak se
objevila zrovna Ivy a… Do hajzlu!
Bylo jasné, že si budu muset jít zaběhat, abych si vyčistil hlavu. Jinak bych
nedokázal nasadit svůj obvyklý úsměv: dobré-ráno-miluji-život-a-jen-se-na-
tebe-platonicky-usmívat a naopak bych hodil veškeré pochyby přes palubu
a vsadil všechno, čeho jsem doposud dosáhl. A to vše jen proto, abych směl
ještě jednou políbit ta ústa. Jenže tuhle volbu jsem neměl. V neposledním
případě i kvůli Ivyině bezpečnosti, kterou bych jí jednoznačně nemohl zajistit,
pokud bych jí měl plnou hlavu.
Právě jsem se chystal vyhrabat z postele, když vedle zaklaply Ivyiny dveře.
S nastraženýma ušima jsem sledoval její kroky. Když se náhle zastavily před
mými dveřmi, rozbušilo se mi srdce. Bylo to naprosto iracionální, ale zmocnila
se mě panika při představě, že by si mohla všimnout, že už jsem vzhůru,
a možná i vejít dovnitř. A to právě ve chvíli, kdy moje sebeovládání viselo na
tenké nitce. Potřeboval jsem trochu času, abych se dal zase dohromady.
A tak jsem začal hlasitě chrápat. V tu chvíli jsem si připadal jako ten největší
blb na zeměkouli. Co to, proboha, dělám? Právě když jsem chtěl s tou nejhorší
imitací chrápání všech dob skončit, uslyšel jsem zvuk, který podezřele
připomínal smích, a krátce nato už se její kroky vzdalovaly. Nejspíš směrem ke
sprchám.
Uf! Konečně jsem se vyhoupl z postele a hodil na sebe tričko a tepláky.
Potom jsem vklouzl do tenisek, nacpal si do uší sluchátka a zesílil hlasitost na
plné obrátky, aby hudba přehlušila moje myšlenky. A tak mi cestou po
schodech a ven před kolej pulzovaly krví vřískající kytary a hluboké basové
tóny. Rozběhl jsem se, sotva za mnou zapadly vchodové dveře.
 Ivy

„Nenávidím paní Garcíovou.“

Mrzutě jsem okusovala sendvič, zatímco Alex labužnicky usrkával kávu.
Ryan seděl se zkříženými pažemi vedle mě a po většinu doby se do našeho
rozhovoru nezapojoval.
„Tak strašné mi to dneska nepřišlo. Nechat na sebe celou hodinu řvát byl
zajímavý zážitek,“ křenil se Alex.
„No jasně – těm, co se opět opozdili, to tak dlouhé nepřišlo,“ dobírala jsem
si ho.
„Ale no ták. Já jsem prostě svobodná duše! Budík je můj přirozený nepřítel.
A když vidím, jak bez chuti žvýkáš ten sendvič, lituju, že jsem se vůbec rozhodl
vstát a jít s tebou na brunch.“
„Šel jsi se mnou jen proto, žes neměl nic k snídani, pane svobodomyslný,“
huhlala jsem s plnou pusou a uždibovala při tom z plátku rajčete.
Ryan si povzdychl. „Tak, to by stačilo.“ Vytrhl mi z ruky kus chleba a celý
naráz ho zhltnul.
„Hele, tomu se říká drobná krádež,“ protestovala jsem.
Beze slova ke mně přisunul obrovský čokoládový muffin. Nabídku smíru
jsem přijala, labužnicky jsem se do něj zakousla a rozhlédla se po kampusu.
Dnešek zatím probíhal dobře. Po klasické literatuře jsme se s Alexem
spontánně rozhodli, že půjdeme na snídani, protože moje druhá přednáška –
biologie – začínala až za dvě hodiny. Napsala jsem SMS i Jeffovi, ale ten musel
převzít ranní směnu za kolegu, takže jsme se měli vidět až později. Potom měl
konečně přijít na řadu náš plánovaný hororový večer. Ryan chtěl jít s námi,
slíbil ale, že se bude držet zpátky, ať už to z jeho pohledu znamenalo cokoli.
Dnes ráno mezi námi panovala – jako už tolikrát – trochu napjatá nálada.
Nutkání vzít ho za ruku bylo tak silné, že jsem se raději honem zakousla do
sušenky.
Alex si hrál s brýlemi v perfektně upravených vlasech. „Poslyš, rád bych
s tebou něco probral.“
„Mhm?“ Pozorovala jsem právě Ryana, jak hltá už druhé espresso. Bez cukru.
Fujtajbl.
Myšlenkami jsem byla natolik u něj, že jsem vylekaně povyskočila na židli,
když mi Alex přistrčil pod nos nějaký předmět. Byla to pozvánka. Ale ne
Š
lecjaká. Šlo o pozvánku na galavečer u mých rodičů. Těžký, zářivě bílý papír
ruční výroby byl ozdobený ornamenty z lístkového zlata. Z papíru zářivě
vystupovalo datum a všechny ty obvyklé bláboly jako drescode. Pod podpisem
rodiny Redmondových byla zobrazená naše rodinná fotografie. Jasně se mi
vybavil den, kdy byla právě za tím účelem pořízena – krátce před začátkem
semestru. Byli jsme v salonu a já jsem seděla na židli, nohu přes nohu, zatímco
rodiče stáli za mnou a přehnaně se usmívali do kamery. Nejhorší byl ale ten
kostým, který strašně škrábal.
Pomalu jsem k Alexovi zvedla pohled.
„Matka mi dala tuhle zajímavou pozvánku,“ protáhl.
Ryan si všiml změny mojí nálady, rychle do pozvánky nahlédl a bleskurychle
mu ji vytrhl z ruky. „Zbláznil ses? Přece tady s tím nemůžeš mávat všem před
očima.“ Jen stěží se mu dařilo potlačit vztek. „Musí hned každý vědět, kdo Ivy
je?“
Alex jen nasadil nevinný výraz.
Povzdychla jsem si. On tedy věděl, kdo jsem. A prozradili mě zrovna moji
rodiče.
„Uklidni se, ty pitbule,“ kontroval Alex, díval se při tom ale spiklenecky na
mě. „A? Nedostalas náhodou stejnou pozvánku?“
„Na Díkuvzdání?“ zeptala jsem se váhavě.
Alex přikývl.
Zhluboka jsem se nadechla a snažila se vzpamatovat. Teprve potom jsem se
ho tiše zeptala: „Řekls tvojí mámě, že chodíme na stejnou univerzitu?“
Přehodila jsem si nohu přes nohu. Byla pouhá náhoda, že jsem při tom
zavadila o Ryanovo lýtko.
Alex zavrtěl hlavou: „ Sám jsem byl překvapený. Máma včera přišla s tím,
jestli nepotřebuju nový oblek, protože jsme dostali pozvánku od
Redmondových.“ Moje příjmení záměrně protáhl a podtrhl slavnostním
tónem.
Z čirého zoufalství jsem na chvíli zavřela oči. „Moje rodina mě tam odvelela.
Chtěla jsem raději zůstat tady, ale to neklapne.“
„To je smůla,“ souhlasil Alex, zatímco zamyšleně míchal kávu v hrnku před
sebou.
„Nech si to pro sebe, prosím,“ zašeptala jsem a téměř úpěnlivě jsem se mu
dívala do očí.
 Alex mi pohled zamyšleně opětoval, ale k mému překvapení se mu v něm
zračilo porozumění. Skoro neznatelně přikývl, což způsobilo, že mi do plic
konečně zase začal proudit vzduch.
Odkašlal si: „Původně jsem na Díkuvzdání plánoval mejdan na koleji,“
pokračoval normální hlasitostí, jako by se nic nestalo, „ale většina lidí jede
domů, takže ho přesuneme o týden dopředu. Jsi zvaná, jestli chceš.“
To mě okamžitě probralo: „Moc ráda, zatím jsem byla jen na jednom –
a tam jsem si uhnala Ryana.“
„Fakt?“ Alex se křenil a podíval se na Ryana, kterému sršely z očí blesky.
„Dalo by se to říct i obráceně,“ zašeptal Ryan.
Odfrkla jsem si: „Takže by bylo fajn jít jednou na večírek, kde by člověk
nezakopával o namyšlené lidi.“
Alex se pobaveně šklebil: „Tak klidně může čekat venku, zatímco my se
budeme bavit uvnitř.“
Ryan sebou trhl, ale nijak na Alexův komentář nereagoval a dál se držel role
profesionálního bodyguarda. „Musíme jít, pokud nechceme přijít pozdě na
přednášku.“
Povzdychla jsem si, čapla tašku a vstala.
Alex zůstal sedět a výsměšně se zašklebil: „Jaké štěstí, že mám zeměpis až za
hodinu. Tak se uvidíme večer!“
Zamávala jsem mu na rozloučenou a následovala Ryana, který šel s rukama
v kapsách kampusem a pozorně se rozhlížel do stran.
„Hledáš něco konkrétního?“ zjišťovala jsem před budovou přírodních věd.
„Jen jednoho vtíravého studenta žurnalistiky,“ zamručel.
Trochu se uvolnil, až když jsme vešli do přednáškového sálu biologie, kde se
na mě konečně usmál: „Jsem jen opatrný.“
Našli jsme si místo v předposlední řadě. Zatímco jsem si vybalovala věci,
položil na stůl modrou lahev Gatoradu. S vděčným úsměvem jsem mu
poděkovala a trochu se napila.
Profesor přišel přesně na minutu. Přednášel o buňkách – uvědomila jsem si,
že většinu toho jsme probírali už na střední, takže hodina byla stejně nudná
jako minulý týden.
Při zapisování poznámek jsem tu a tam zašilhala k Ryanovi. Udělal si pohodlí
na židli a něco si zapisoval nebo kreslil do notesu. Podobnost mezi nynější
situací a mým snem byla tak výrazná, že jsem se na své židli začala neklidně
vrtět. Naštěstí jsem na sobě dnes neměla sukni, ale kalhoty.
 Náhle mi na stole přistál lístek. Napjatá zvědavostí jsem ho rozložila a četla:

Ještě jen slovo,

všichni tu usneme a
poslintáme se.
#Haikusepořádještěnerýmují
Ryan Veliký

S pobaveným úsměvem jsem lístek nechala zmizet.

Na konci hodiny se jako první vyřítil ven z místnosti profesor, zatímco já
i ostatní jsme si ještě ukládali věci do tašky.
„Proč si vlastně všechno tak podrobně zapisuješ?“ zajímalo Ryana. „Všechno,
co tady odříkal, najdeš ve skriptech.“
„Já vím, ale takhle si všechno rychleji zapamatuju a nemusím se potom tolik
učit.“
Ryan si povzdychl. „Jsi prostě malá šprtka. Ale teď vážně – copak tady
musíme sedět pokaždé? Stačí přece, když přijdeme ke zkouškám.“
„Jen ke zkouškám?“ ptala jsem se nevěřícně. „Kdo si tohle může dovolit?“
„No například já.“
„Ty? Vždyť ty nic neděláš.“
Obdařil mě naštvaným pohledem. „Studium prvního semestru už mám za
sebou, zapomnělas? Na každé univerzitě je to stejné. Stačí chodit na zkoušky,
zbytek je jen plýtvání časem.“
„Plýtvání časem?“ V duchu jsem mu musela dát za pravdu – výuku jsem si
opravdu představovala trochu efektivnější.
Přátelsky do mě šťouchl: „Neboj, jakmile si vybereš odbornost, bude látka
zajímavější. Tohle jsou jen orientační kurzy. Jeden dva semestry a máš je za
sebou.“
„Jenže to je právě ten problém. Já totiž zatím netuším, co mě zajímá nejvíc,“
přiznala jsem smutně, když jsme se připojili k proudu studentů, kteří mířili ven
ze sálu.
„Hlavu vzhůru, děvče,“ smál se. „Například v příštím semestru tě čekají
jazykové kurzy.“
„Já vím. Vlastně jsem se chtěla na několik z nich zapsat už v tomhle
semestru, ale většina se časově překrývala s orientačními.“
 Ryan přikývl, vytáhl mi z kapsy mobil a někam se v něm proklikával. Když
jsem mu zvědavě nahlédla přes rameno, zjistila jsem, že si prohlíží můj studijní
plán.
„Ty se chceš zapsat na kurzy pro pokročilé?“ Evidentně to na něj udělalo
dojem.
„I na němčinu? Ty umíš německy?“
„Ach, ne dokonale. Lepší jsem ve francouzštině a španělštině. I v latině jsem
si jistější.“
Ohromeně na mě zíral: „Poslyš, kolik jazyků vlastně umíš?“
„Ehm…“ Zamyslela jsem se a při počítání jsem si dokonce musela pomoct
prsty. „Čtyři. Ale plynule mluvím jen třemi. U ruštiny a italštiny ovládám jen
základy a jsem ráda, když se dokážu zeptat na cestu.“
Ryan zatlačil ramenem do dveří a dal mi přednost. „Proboha a odkud znáš
tolik jazyků?“
Pokrčila jsem rameny. „Když máš kolem sebe po většinu dne zahraniční
služebnictvo nebo au-pair, má to i svoje výhody. Táta mi pořád vykládá, že
jsem jako malá mluvila lépe francouzsky než anglicky.“
„To je…,“ hledal správné slovo, „totálně ujetý.“
„To jo.“ Musela jsem se smát. „Ale mám i pěkné vzpomínky. Například na
Maríu.“ Ucítila jsem bolestné bodnutí – jako vždy, když jsem vyslovila její
jméno. „Spoustu mě toho naučila. Díky ní je španělština téměř mým druhým
rodným jazykem.“ Křivě jsem se usmála. „Táta mě často nechal tlumočit svá
obchodní jednání se zámořskými firmami.“
„A tebe to bavilo?“ zajímal se Ryan.
„Myslím, že ano,“ zamručela jsem. Chvíli jsem pak poslouchala, jak naše
kroky skřípají na štěrku. Šli jsme tak blízko vedle sebe, že jsme se mohli
kdykoli dotknout. Povzdychla jsem si. „Přinejmenším mi to přišlo lehčí než
matika. A biologie je zase nudná.“
Obdařil mě soucitným pohledem. „Tak by ses měla v příštím ročníku
soustředit jen na to, co tě baví.“
„Hm, baví mě herectví,“ dobírala jsem si ho. Vybavila se mi poslední hodina
kurzu. Měli jsme přehrát známou scénu nebo napodobit známého herce, ale
směli jsme při tom mluvit jen smyšlenou řečí. A ostatní studenti je museli
uhodnout. Alex, Jeff a já jsme ze sebe vydali to nejlepší při imitaci Jackieho
Chana – běhali jsme po pódiu a řvali zing zang zung hiaaa. Ryan se při té
vzpomínce přehnaně otřásl. „Věř mi, že tvoji interpretaci mistra v karate by
svět nemusel nutně vidět.“
„Ty jsi prostě nemožnej!“
Rozesmála jsem se a odstrčila ho. Právě se mi chtěl revanšovat, když někdo
udýchaně zavolal naše jména. Překvapeně jsme se otočili – přibíhal k nám Jeff.
„Ahoj! Tak tady jste.“ Opřel se o kolena a lapal po dechu. „Jdete taky na kurz
umění?“
„Ano, ty taky?“ Usmála jsem se.
Jeff se celý rozzářil: „Jasně. Mám tady umělecké stipendium a dělám tutora
profesoru Kimchimu. Vás bažanty smím učit.“
Ohromeně jsem na něj zírala: „Neříkej? To nezní špatně. Co budeme dělat
dneska?“
Rozpačitě si odkašlal a obrátil se k Ryanovi: „No, s tou věcí se to má tak –
naplánoval jsem něco výjimečného, abych zvýšil zájem studentů o umění.
Jenže… ehm… Ryane, mohl bych s tebou dát řeč?“
„Se mnou?“ divil se Ryan.
„Ano, prosím.“ Měl v očích tolik nadšení, že Ryan nemohl odmítnout
a skutečně se zastavil a podezřívavě si Jeffa prohlížel.
„Jasně. Půjdeš napřed, Ivy? Nebo na mě chceš počkat?“
„Ne, v pohodě. Vždyť je to už jen kousek,“ ukázala jsem na budovu
kulturního centra MacKenzie Hall. Na rozdíl od ostatních budov v kampusu,
které byly z pálených cihel, se jednalo o moderní budovu s převážně
prosklenou fasádou a světlým nátěrem. „Do které učebny mám jít, Jeffe?“
„Do 10 C.“
Odhodlaně jsem pokračovala v cestě. Tušila jsem nějakou zradu, takže jsem
se občas nenápadně ohlédla a sledovala, jak Jeff mluví s Ryanem. U vstupu do
budovy do mě někdo tvrdě vrazil a vyrazil mi tašku z ruky. A protože jsem do
ní svoje studijní materiály jen tak narychlo nacpala, přetížené přezky se rozlétly
a veškerý obsah se rozsypal na zem.
„Ach ne! Promiň,“ usmál se na mě omluvně chlápek, který mi připadal
povědomý.
„Nic se neděje. Měla jsem dávat větší pozor,“ odpověděla jsem, klekla si
a sbírala věci z podlahy.
„Stejně je to mrzuté.“ Sklonil se a podal mi pár složek. „Zvlášť když toho
člověk s sebou nosí tolik.“
 „Díky.“ Namáhavě jsem se zase napřímila. „Oprav mě, jestli se pletu, ale
neznáme se odněkud? Jsi mi nějak povědomý.“
„Máš pravdu.“ Podal mi ruku. „Austin. Viděli jsme se v Dollar Tree.“
„Ach…“ Tak přirozeně, jak to jen šlo, jsem stáhla zpátky ruku, která se mi
trochu roztřásla. „Vzpomínám si – ten novinář, správně? Našels už téma pro
závěrečné zkoušky?“ ptala jsem se dál, abych nepůsobila nezdvořile.
„Ještě ne,“ povzdychl si, „ale pracuju na tom.“
„Tak hodně štěstí. Musím už jít.“ Rychle jsem se kolem něj protáhla
a spěchala dál.
„Díky, tobě taky,“ volal za mnou.
Srdce mi prudce bilo, ještě když už jsem seděla v kabinetu umění – co když
měl Ryan pravdu?
 Ryan

„Kdes byl tak dlouho?“ ptala se mě Ivy, když jsem o patnáct minut později klesl
na židli vedle ní.
„Jeff nebyl k zastavení,“ vysvětlil jsem. Pozorně jsem se rozhlížel po
místnosti, kde se konal kurz umění. Nebyla o moc větší než běžná učebna.
Oproti přednáškovým sálům v ní byly obyčejné stoly a židle, přišlo ale tolik
studentů, že tu a tam seděli u jednoho stolu tři.
„Výborně! Těší mě, kolik vás má zájem o tenhle kurz. A protože má profesor
Kimchi evidentně zpoždění, začnu zatím s úvodem,“ řekl očividně nervózní
Jeff a začal rozdávat skicáře. Ivy si všimla, že jsem si ani jeden nenechal a podal
všechny dál.
„Ty nebudeš kreslit?“
„Ani náhodou. Budu prostě jen sedět a hezky vypadat.“ Svůdně jsem na ni
zamrkal, jenže ona jen povytáhla jedno obočí. Nejraději bych jí předvedl, jak
zatraceně dobře jsem se uměl tvářit, ale držel jsem se zpátky. Všeho do času.
Jen stěží jsem dokázal zadržet ďábelský úsměv.
Jeff zatleskal a Ivy pozorně poslouchala, takže jsem si mohl v klidu prohlížet
její profil. Trochu vraštila roztomilý pršák a všiml jsem si, že má lehce nateklý
spodní ret, jako by se do něj kousala. Můj vnitřní alarm zvonil na poplach.
Rychle jsem zkontroloval místnost, ale nezaznamenal jsem nic podezřelého, ani
jakýkoli jiný pádný důvod, proč byla tak napjatá. Hlavou mi okamžitě prolétla
myšlenka, že se jí možná něco stalo, zatímco jsem hovořil venku s Jeffem.
Vtom na mě Jeff ukázal a řekl něco o dobrovolném modelu. Jako na povel se
všichni otočili mým směrem a zírali na mě. Jejda – nepropásl jsem
domluvenou narážku?
„Ryane?“ Jeff se na mě díval skoro úpěnlivě. „Uděláš to, viď?“
„Jasně!“ křenil jsem se. Vychutnával jsem si ohromený výraz Ivyiny tváře.
Možná to ode mě nebylo hezké, ale už jsem se těšil na její reakci, až se dozví, že
budu stát modelem celý měsíc, ale hlavně – co všechno ze mě se mělo kreslit.
„Co máš v úmyslu?“ zasyčela.
Mrknul jsem na ni. „Vždyť už jsem to říkal: hezky vypadat.“ Vstal jsem a šel
jsem dopředu.
„Ahoj. Já jsem Ryan,“ představil jsem se vesele a zamával do publika. „Jeff mě
přemluvil, abych vám dal v příštích týdnech k dispozici několik částí mého
těla.“
Dívky se zachichotaly, dokonce i někteří kluci vypadali pobaveně.
Uvědomoval jsem si, že tou akcí k sobě nejspíš přitáhnu velkou pozornost, ale
stálo mi to za to. Jeff mě tou prosbou sice trochu zaskočil, nakonec jsem se ale
nechal přemluvit. Ne proto, že bych mu chtěl udělat laskavost – věděl jsem, že
ho má Ivy ráda a že pro ni jeho přátelství hodně znamená, a tak jsem se
obětoval jako model aktu a těšil se, jak si budu potajmu užívat, že se na mě
bude muset celou hodinu a půl dívat.
Jeff nejdřív všechny uklidnil: „Na začátku kurzu nemusíte umět kreslit.
V příštích hodinách vás seznámím s technikami, díky kterým se za velmi
krátkou dobu naučíte optické hloubky, stínování a hlavně proporce. Začneme
s něčím jednoduchým: s křivkou lopatky. Předvedu vám techniku, kterou při
tom používám, a potom si ji vyzkoušíte sami. Ryane, mohl by sis, prosím,
sundat tričko?“
„Samozřejmě,“ řekl jsem a plynulým pohybem si tričko přetáhl přes hlavu.
Třídou se znovu rozezněl tichý chichot.
„Ano, tedy… Ta tetování ještě kreslit nemusíte,“ řekl Jeff.
Znovu jsem mrkl na Ivy. Jsem zlobivý chlapec? Jasně že ano.
 Ivy

Ryan si svlékl tričko! Zkříženýma rukama chytil za jeho okraj, zvedl ho

a plynule, centimetr za centimetrem, odhaloval opálenou kůži. Tmavě modrá
látka klouzala nahoru a postupně poskytovala pohled na jeho svalnatý trup,
černé písmo na obloucích žeber a vytetované slunce na levém prsním svalu.
Můj ty bože, on je… Mozek mi prostě náhle vysadil, v uších mi šumělo. Zírala
jsem jako uhranutá na vytrénované břišní svaly, které se mu rýsovaly pod
napjatou kůží. Měl na sobě ten typ džínů, co sedí až hluboko dole na bocích.
Přesto nebylo vidět, jestli nosí boxerky.
„Má úžasný kérky,“ ozval se rozrušený šepot dívky vedle mě, zatímco Ryan se
jen vesele šklebil, spokojený sám se sebou. Ovšem ne na ni, nýbrž přesně mým
směrem.
Okny pronikalo dovnitř teplé odpolední světlo. Zachytilo se v jeho zelených
kočičích očích, které čtverácky zářily. To ne! Nachytal mě při tom, jak na něj
zírám, a mrknul na mě. Ten… ten … ten… Určitě to udělal schválně! Semkla
jsem rty a v tu chvíli už temně rudou hlavu s hořícími tvářemi jsem honem
sklonila nad skicář. Hrome! Těš se, jak si tě hned po skončení hodiny podám!
Jeff ho požádal, aby se k nám obrátil zády. S úlevou jsem vydechla. Konečně
jsem mohla zase zvednout pohled. Okamžitě mě upoutaly černé runy táhnoucí
se podél celé Ryanovy páteře.
„Ehm, tak se do toho pustíme,“ začal Jeff a tužkou přejel Ryanovi přes
lopatku, která se mu jasně rýsovala pod kůží. „To první, na co se musíte
zaměřit, je úhel, ve kterém začnete kreslit. Jaký si vyberete, je jedno. Důležité je
jen to, aby poměr délky, který udáte první čarou, určil míry zbytku celého těla.
Nejdříve jen obkreslíme tvar lopatky a potom ji opatříme trojrozměrnými
prohlubněmi tím, že jednoduchým stínováním naznačíme svaly. Vidíte tohle?“
Ukázal nalevo od Ryanovy lopatky a jemně přejel tužkou až k páteři.
Zanechával mu při tom na zádech stopu ve formě sotva znatelné husí kůže.
„Tohle jsou svalové vazy, které drží lopatku. Když si je prohlédnete pozorně,
uvidíte, jaké vrhají stíny. Propůjčují také strukturu celému obrazu. Zjistíte, že
čím přesněji budete kreslit, čím přesněji budete následovat jednotlivé linie, tím
věrněji bude váš výkres zobrazovat skutečnost. Aby později odpovídaly
i proporce, přidržte si před obličejem tužku, přimhuřte jedno oko a změřte s ní
rozteče. Na pomoc si můžete vzít vlastní palec a použít jej jako značku
vzdáleností. Ty potom jednoduše přenesete jedna ku jedné na papír. Asi
takhle.“ Zavřel jedno oko, zvedl tužku, přidržel ji ve stejném úhlu, v jakém se
klenula Ryanova lopatka, a tu křivku přenesl na papír. Potom znovu zavřel
jedno oko, změřil další vzdálenost a kreslil dál. Během kratičké doby se tak
začala rýsovat Ryanova lopatka.
Zatímco skicoval, vysvětloval podrobně, co přesně právě dělá, a dával nám
základní tipy, jak na to. Ačkoli jsem o kreslení neměla ani ponětí, ta technika
mi připadala překvapivě jednoduchá. A ještě k tomu i fungovala. Moje
neohrabané čáry se sice nedaly srovnávat s Jeffovými jistými tahy, přesto jsem
během ani ne čtvrt hodinky nakreslila něco, co lopatku alespoň připomínalo.
Užasle jsem si prohlížela svoje první umělecké úsilí. Musela jsem přiznat, že
kreslení mě opravdu bavilo. Alespoň dokud jsem neuslyšela, co si šuškají dívky
vedle mě.
„Ano, Courtney mi o něm vyprávěla. Bydlí na stejné koleji jako ona. Má sice
holku, ale ta je prý tak ošklivá, že je jen otázkou času, než se ohlédne po něčem
lepším.“
Nevěřila jsem vlastním uším. Vzhlédla jsem k nim. Obě brunetky měly hlavy
u sebe a při šuškání tu a tam zašilhaly k Ryanovi. S každým jejich dalším
slovem ve mně rostl vztek. Radost z kreslení se vypařila stejně rychle, jako se
zrodila.
„Jeho přítelkyně je ošklivá?“ hihňala se jedna z nich.
Ta druhá důrazně přikývla: „A jak! Prý je to taková ta buclatá koza, co na něj
furt jen štěká, a je prý i extrémně žárlivá. Courtney ho pozvala na mejdan
Delty. Tam musíme jít taky.“
Buclatá koza? Vztekle a zároveň ublíženě jsem se na sebe podívala dolů.
Tlustá jsem tedy určitě nebyla. Jistě, když jsem seděla, netrčela ze mě žebra, ale
vsedě má malý tukový polštářek každý.
„Nezeptáme se ho na číslo jeho pokoje?“ šeptala jedna z nich.
„B 12. Všechno už jsem si zjistila,“ křenila se ta druhá.
„Myslíš, že bude stát modelem častěji? Jestli tady bude pokaždé, nepropásnu
jedinou lekci.“
Odfrkla jsem si. Bylo jasné, že si o svém bodyguardovi budu muset
promluvit s Jeffem, který procházel učebnou a nahlížel do jednotlivých kreseb.
Vztekle jsem se na toho darebáka vpředu zamračila. Moje soustředění bylo
úplně v háji, takže i skica už po několika minutách nevypadala jako lopatka, ale
jako brambora s nohama. No výborně.
 Když Jeff došel až ke mně a prohlédl si můj výtvor, zmateně zamrkal: „Máš
problém s přenosem, Ivy?“
„Na nic se mě neptej,“ zamručela jsem zkroušeně.
Jeff viditelně potlačoval smích a po chvíli odešel. Zaplať pánbůh!
Když kurz konečně skončil, s úlevou jsem odložila tužku i skicář. Ryan si
oblékl tričko. Jeff mu plaše poklepal na rameno a něco mu pošeptal. Oba to
rozesmálo a dívky vedle mě zavzdychaly. Ta, co si právě balila věci do tašky,
řekla: „Tak toho mám na seznamu pro letošní semestr hned na prvním místě.“
Ta druhá hodila vlnité vlasy dozadu, vypnula hruď a zářivě se směrem
k Ryanovi usmála: „A co uděláš s tou přítelkyní?“
„Ach, co oči nevidí, srdce nebolí, ne?“
Když vzápětí vybuchly smíchy, došla mi trpělivost. Vřela jsem vzteky, až se
mi nozdry doslova nadouvaly. Muset hodinu poslouchat, jak jsem na rozdíl od
Ryana MacCaina ošklivá a neschopná, ve mně vyvolalo něco, o čem jsem si
doposud myslela, že to mám uzamčené někde hluboko v nitru – jednu z verzí
mě samé, osobu, která vyrostla doslova v hadí jámě a naučila se protloukat, aby
přežila.
Aniž bych o tom dál přemýšlela, vstala jsem. Tak prudce, že moje židle
nahlas zaskřípala o podlahu. Obě dívky ke mně překvapeně vzhlédly
a vytřeštěnýma očima sledovaly, jak jdu přímo k Ryanovi a pohupuju při tom
svůdně boky.
„Ahoj hezoune,“ zašeptala jsem a pohladila jsem ho něžně po hrudi.
Ryan před mojí náhlou blízkostí udiveně ucukl. „Ehm, jsi v pořádku, Ivy?“
zeptal se nejistě. Usmála jsem se na něj, i když jsem se právě cítila trochu
trapně. „No jasně.“ No dobře – hodně trapně.
Podezíravě si mě měřil a opatrně se pokoušel dostat z mého sevření. Ale já
jsem měla jiné plány, a tak jsem mu přejela prsty po paži a vyzvala ho: „Už jsi
hotový? Můžeme jít?“ Naklonila jsem se k němu a provokativně jsem se kousla
do rtu. Hraj to se mnou! Hraj to se mnou! Hraj to se mnou!
„Cože? Jo jasně,“ řekl, stále ještě trochu zmatený.
Když jsem zaslechla, jak si dívky znovu začaly šuškat, na milisekundu mi
vysadil mozek, což mělo za následek, že než Ryan stihl o krok ustoupit,
zabořila jsem mu prsty do vlasů, přitáhla si jeho tvář a políbila jsem ho.
Ucítila jsem, jak ostře natáhl vzduch, a na rty se mi vkradl vítězoslavný
úsměv. Zato Ryan se náhle proměnil v solný sloup, ani se nepohnul. Ale to ani
nemusel, situaci jsem měla pod kontrolou já… nebo tak nějak. Po chvíli mi
začal mozek zase pracovat – uvědomila jsem si, že ho musím pustit. A to
nejlépe hned, protože když se moje ruce osamostatnily a putovaly dolů přes
ramena až na jeho hruď, začaly mě brnět rty a podlamovala se mi kolena.
Teprve po několika vteřinách jsem si uvědomila, že polibek opětoval. Srdce
pod mojí dlaní mu tlouklo neuvěřitelně rychle, zatímco mi piercingem na
jazyku něžně přejížděl po rtech. Právě jsem labužnicky vzdychla a chystala se
zavřít oči, když vtom spadl s hlasitým plesknutím na zem něčí skicář a vrátil
nás zpátky do reality.
Naše rty se oddělily. Ryanův hrudní koš se prudce zvedal, rty se mu leskly
a zorničky měl široce rozevřené, až černá skoro pohltila veškerou zeleň.
Zakázala jsem si myslet na to, že jsem nejspíš právě udělala obrovskou
chybu, a tak jsem se jen vyzývavě zeptala: „Nemáš hlad?“ Pak jsem ho chytila
za ruku a táhla ho prostě za sebou. Když jsem zaregistrovala, že nás sledovaly
všechny oči v místnosti, ledabyle jsem si přehodila tašku přes rameno. Ve
dveřích jsem se ještě ohlédla k ohromenému Jeffovi. Usmála jsem se na něj
a zavolala přes učebnu: „Uvidíme se později v kavárně, jo?“
Ryan klopýtal za mnou. „Ivy! K čertu! Co to jako mělo znamenat?“ syčel
hlasem, jako by právě spadl s postele, takže mi po zádech přeběhl mráz.
„Psst!“ Honem jsem ho zatáhla do protilehlé učebny, o které jsem doufala, že
bude prázdná, a zabouchla jsem za námi dveře. Na vteřinu včas, protože
vzápětí se z učebny kurzu umění vyhrnul proud studentů. Přitiskla jsem se na
dveře a přes vlastní těžký dech jsem naslouchala dupotu nohou na chodbě.
„Tohle že byla jeho holka?“ zaslechla jsem ještě hlas jedné z obou dívek, než
se ztratil ve všeobecném rámusu.
Jakmile dozněly i poslední kroky, zhluboka jsem vydechla a nervózně jsem
sklopila pohled na špičky nohou. Jak jsem to měla vysvětlit? Možná jsem měla
raději utéct dřív, než by došlo k tomu nejnepříjemnějšímu rozhovoru v celém
vesmíru. Ba ne! Ryan by byl určitě rychlejší.
Riskla jsem nesmělý pohled do jeho očí, které na mě stále ještě ohromeně
zíraly.
„Co musím udělat pro to, abys na tuhle malou, velmi trapnou scénku
zapomněl, jako by se nikdy nestala?“
Levé obočí mu vyskočilo nahoru, potom zkřížil paže na hrudi a opřel se
o nejbližší stůl. „Hm, nech mě chvíli přemýšlet… Co bys řekla na bonus pět
tisíc dolarů?“
 „Dobře,“ souhlasila jsem, aniž bych té sumě věnovala jedinou myšlenku.
Jeden jediný pár máminých bot býval dražší.
Ryan zasupěl: „Je možné, že máš příliš moc peněz, Ivy?“
Otevřela jsem pusu, ale ani mě nenechal odpovědět.
„Na něco takového normální člověk nekývne. Kromě toho nejsem
podplatitelný. Takže, co znamenalo to představení předtím? Ještě nedávno jsi
na mě byla naštvaná, když jsem před Courtney a jejími kamarádkami tvrdil, že
s tebou chodím. Ale po téhle akci si sama můžeš za to, když si to budou myslet
úplně všichni.“
Cítila jsem, jak mi nachoví tváře. „Já vím. Ty… máš pravdu,“ dostala jsem ze
sebe konečně. „Fakt jsem nepřemýšlela.“ Provinile jsem se kousala do rtu.
Bylo mi jasné, že od teď mě každý kluk na univerzitě obejde velkým
obloukem. Právě jsem si vykopala vlastní hrob. R.I.P., společenský a sexuální
živote – ráda jsem vás nikdy nepoznala.
„Do háje! Je mi to líto,“ řekla jsem a schovala tvář do dlaní.
„Ivy, mě je naprosto ukradené, co si o nás ostatní myslí. Jen nechci, abys mi
to potom dávala za vinu.“
„To neudělám,“ zašeptala jsem a pomalu jsem zvedala hlavu. „Jen jsem
chtěla, aby ty dvě konečně zavřely pusy!“
„Které dvě?“ zajímal se.
„Ty dvě brunety vedle mě. Courtney zřejmě všude vypráví, že jsem tlustá,
tučná kráva, kterou se chystáš co nejdřív odpálkovat. No a tak jsem se přestala
ovládat.“
Ryan se dokázal tvářit zároveň zmateně i pobaveně. Nejraději bych ho byla
políbila. Rty mě stále ještě brněly při vzpomínce, jak jsem mu ještě před pár
minutami bořila prsty do vlasů.
Pozoroval mě snad celou věčnost, než se zhluboka nadechl. „Takhle by to
nešlo, Ivy,“ řekl konečně.
„Já vím.“ Ret už jsem měla skoro rozkousaný…
„Nemůžeš mě prostě jen tak líbat. Není to dobré ani pro jednoho z nás.
Když s tím nepřestaneme, tenhle semestr nepřečkáme.“
„Já vím.“
„Až tě bude příště někdo pomlouvat, tak ho prostě neposlouchej nebo si
o tom promluv se mnou, ano?“
„Ano,“ řekla jsem mdle. Byla jsem tak ráda, že byl ochotný hodit to téma za
hlavu.
 Náhle se mi pod bradu vsunuly dva prsty, pozvedly ji a donutily mě tak
podívat se mu do divoce planoucích očí. „Za tu pusu se nemusíš omlouvat,“
řekl tiše. „Ale nesmí se to opakovat, jasný?“
„Jasný,“ zamumlala jsem. Ulevilo se mi, když moji bradu pustil. Pro jistotu
jsem ještě zkřížila ruce na prsou, aby mi to bránilo provést další hloupost, jako
se k němu například přitulit. „Pak si ale nemůžeš prostě jen tak svlékat tričko.“
Zamračil se: „Vím. Byl to hloupý nápad. Mám říct Jeffovi, že už nebudu stát
modelem?“
Právě jsem se chystala přikývnout, když jsem si vzpomněla, jak uvolněně
předtím působil, a tak jsem si jen frustrovaně povzdychla. „Ne, klidně s tím
pokračuj. Ale až se bude kreslit tvůj zadek, hodím se marod.“
Ryan se tiše zasmál. „V pořádku. Měli bychom jít, jinak umřeme hlady.“
Chvíli to vypadalo, jako by chtěl říct něco úplně jiného, ale nejspíš jsem si to
jen namlouvala. A tak jsem si jen snad už po sté povzdychla a vyšla s Ryanem
v těsném v závěsu na chodbu.
Tam jsme narazili na Jeffa, který právě zamykal učebnu umění. Když si nás
všiml, zakřenil se. Viděla jsem mu na nosu, co si o nás myslí.
„Ahoj Jeffe. Ta hodina dopadla skvěle, viď?“ začal Ryan rozhovor, ještě než
mezi námi mohlo zavládnout rozpačité ticho. Působil naprosto klidným
dojmem, jako by mezi námi k ničemu nedošlo.
„Jo, díky tobě,“ usmál se křivě Jeff. Jeho pohled sklouzl ke mně, spatřila jsem
v něm spousty otázek. No jasně, měla jsem hodně co vysvětlovat.
„Doprovodíš nás do kavárny?“ zeptal se ho Ryan. Jeff vypadal, že by nejraději
odmítl, když ale zachytil můj úpěnlivý pohled, odevzdaně si povzdychl a šel
s námi ven.
Menza byla naštěstí hned naproti. Jídelna s vysokými okny a bělostnými
stěnami patřila stejně jako budova uměleckého centra k těm modernějším
budovám kampusu. Uvnitř jsem se zvědavě rozhlédla. Zajímali mě především
studenti, kteří se pohodlně usazovali na bílých lavicích a při tom si vesele
povídali a smáli se. Vzala jsem si prázdný tác a postavila jsem se do fronty.
Všechno to bylo tak… normální, že se mi okamžitě zlepšila nálada. Zato Jeff,
který stál ve frontě hned za mnou, nevypadal vůbec dobře naladěný.
„Co mají dneska?“ zeptala jsem se ho.
Podíval se na mě bez nadšení: „Zdejší lasagne. S nudlemi.“
„Naprosto bez chuti,“ poznamenal Ryan, když zachytil můj bezradný
pohled.
 „Co ty o tom víš?“ zjišťovala jsem.
Zasmál se: „Už jsem to tady jedl, když jsi mě tenkrát vyhodila z kurzu
biologie.“
Přimhouřila jsem oči do malinkých škvírek. „S Courtney?“
„Jo,“ zatvářil se zmučeně. „Věř mi, že toho hluboce lituju. To jídlo bylo
stejně nudné jako ona.“
Paráda!
Každý jsme si jídla zaplatili a pak jsme si vyhledali volný stůl. Když jsem
usedala, Ryan mi přisunul židli a přehnanou mimikou hrál sluhu.
„Děkuji, Jamesi,“ zaševelila jsem majestátně se silným britským akcentem.
Jeff se zachichotal: „Skvělý servis.“
„Jsem vám vždy rád k dispozici, panstvo. Neměl bych rozložit i červený
koberec?“ odpověděl mi Ryan stejným nosovým britským přízvukem.
„Ne, dnes ten zlatý, Jamesi, ten červený je v čistírně,“ bavila jsem se dál, když
vtom jsem zaslechla cvaknutí. Kdybych nebyla vycvičená k tomu, abych ten
zvuk rozeznala i v tom nejhlučnějším davu, ani bych ho nezaznamenala. Ale
tohle tichounké cvaknutí mě donutilo okamžitě vzhlédnout. Rychle jsem
kontrolovala prostor kolem sebe. A opravdu – zahlédla jsem studenta
žurnalistiky Austina, jak právě sklonil foťák a vzápětí jej schoval do tašky.
„Ryane!“ Chytila jsem Ryana za rukáv.
Okamžitě poznal, že něco není v pořádku. „Co se děje?“
Jeho držení těla se okamžitě změnilo. Veškeré svaly na těle se mu napjaly,
napřímil se a pozorně se rozhlížel po menze. Jeff nás jen udiveně pozoroval.
„Vzpomínáš si na toho chlápka v Dollar Tree?“ zašeptala jsem a ukázala jsem
hlavou na Austina. „Myslím, že nás právě fotil.“
Ryan tím směrem hned otočil hlavu.
„Nejspíš ses nemýlil. Něco mi na něm nesedí.“
Ryan se mě s vážným výrazem ve tváři zeptal: „Co udělal?“
„Dneska do mě před centrem umění vrazil a přitom se mi vysypaly věci
z tašky. Myslím, že se jen chtěl dostat k mému studentskému průkazu. Je sice
na falešné jméno, ale co když něco tuší? A před chvilkou stál naproti a měl
v ruce foťák.“
„Postarám se o to,“ zavrčel Ryan. Otočil se tak prudce, že Jeff leknutím
ucukl. Ryan vypadal, jako by na něj chtěl zaútočit, místo toho mu ale jen řekl:
„Musím ještě něco vyřídit. Mohl bys zatím dát pozor na Ivy? Sejdeme se potom
na filmovým večírku, jo? Můžete sníst i moje lasagne…“
 „Já… ehm…,“ koktal Jeff. Než se k němu obrátil, vrhl na mě zmatený
pohled. „Ehm, jasně. Rád.“
„Díky. Jsi nejlepší!“ Ryan mu přátelsky poklepal na rameno a v příštím
okamžiku už zmizel v davu návštěvníků menzy.
„Jsi v pořádku, Ivy?“ zeptal se Jeff tiše. Zněl znepokojeně, ale v jeho hlase
rezonovalo ještě něco jiného, co jsem nedokázala určit.
„Jasně.“ Přinutila jsem se k úsměvu, který ho ale nejspíš nepřesvědčil. „Proč
bych neměla být v pořádku?“
Jeff semkl rty a vztekle se na mě zamračil. „Nejsem blbej, Ivy. Něco tady
nehraje.“
Okamžitě se dostavilo moje špatné svědomí, ale nemohla jsem mu říct
pravdu. Nebo ano? Pochopil by to? Pokrčila jsem bezmocně rameny. „Mohla
bych ti to vysvětlit později?“ zeptala jsem se ho tiše – chtěla jsem získat trochu
času. Z Jeffa se pomalu stával můj kamarád a lži nejsou tím správným
základem pro vznikající přátelství. Ale ve hře bylo příliš mnoho, než abych mu
mohla říct všechno. Co kdyby si pustil pusu na špacír? Tomu jsem sice
nevěřila, vyloučit jsem to ale bohužel také nemohla. Na to jsme se neznali
dostatečně dlouho.
Nejspíš z mého výrazu vyrozuměl, že už se ode mě víc nedozví, a tak
rezignovaně přikývl. „V pořádku,“ řekl vážným tónem. Chvíli ještě vypadal
nerozhodně, potom ale jen dodal: „Tak dobrou chuť.“
Jakmile to dořekl, začal můj žaludek zpívat hlady. Lasagne byly sice uvařené
z nudlí, a ne z plátků těsta, ale voněly překvapivě dobře.
„Itadakimasu!“ zvolala jsem šťastně, zatleskala a nakonec jsem se poklonila
Jeffovi, který na mě ohromeně zíral.
„Co… cože?“ koktal.
Jen jsem se zasmála a honem jsem se začala ládovat pastou. Ať už ji vařil
kdokoli, vyndal ji z vody asi tak o deset minut později, než měl, ale nestěžovala
jsem si. Můj poslední pokus uvařit těstoviny skončil téměř požárem.
„To je japonsky a znamená to něco jako ,nechte si chutnat‘,“ vysvětlila jsem
mu a pustila se do jídla. Omáčka nejspíš sestávala převážně z kečupu a byla
hodně sladká. Mňam!
Zato Jeff se ve svém jídle znechuceně šťoural. „Ty umíš japonsky?“
Polkla jsem další sousto. „Jen trochu.“
„Odkud?“
 „Ach, když jsem byla malá, jezdili rodiče do Japonska často. A jednou jsme
měli dokonce japonskou au-pair.“ Kousla jsem se do jazyka, ale už bylo pozdě.
Jeff mě zamračeně pozoroval. „Ty jsi z podobné rodiny jako Alex, viď?“
zeptal se nakonec.
„Jak to?“ zeptala jsem se nevinně a pustila se do olizování lžíce.
Vzdychl a začal trhat svůj ubrousek na malinké kousky. „Alex říkal už na
začátku semestru, že už tě určitě někde viděl. A já jsem strávil s bohatými lidmi
dost času na to, abych poznal, že někdo nepatří ke střední třídě.“
„A podle čeho to poznáš?“
Odsunul svůj tác a důkladně si mě prohlížel.
„Na tobě to skoro není vidět,“ přiznal tiše. „Jen ti občas neladí držení těla
s tou tvojí radostnou a nenucenou mimikou.“
„A safra!“ zaklela jsem a zkusila jsem se posadit ležérněji, skončilo to ale zase
jen tím, že jsem se napřímila v zádech. „Do háje, to není dobrý.“ Odložila jsem
příbor a sklíčeně jsem zírala do talíře.
„Proč nechceš, abychom věděli, že jsi ze zámožné rodiny?“ divil se.
Váhala jsem s odpovědí a nakonec jsem se na něj usmála: „No jo, nejde ani
tolik o peníze jako spíš o moje jméno, které je s nimi spojené. Mohl by sis to,
prosím, nechat pro sebe? Chtěla bych tady vést úplně normální život. Být sama
sebou, bez peněz, jmen a všech těch nesmyslů, které s tím souvisí.“
„Nesmyslů?“ vydechl nevěřícně. „Věř mi, Ivy, že kdybys musela přihlížet, jak
se tvoji rodiče den co den div neudřou k smrti, aby uživili rodinu, neříkala bys
tomu nesmysly.“ Najednou z něj skoro šel strach.
„Takhle jsem to nemyslela,“ šeptala jsem. „Jde o to, že jméno mojí rodiny…
mě zatěžuje. Můj život je kvůli tomu dost komplikovaný a já bych tady chtěla
být prostě jen Ivy…, a ne dcera svých rodičů. Dokážeš to pochopit?“
Zamyšleně mě pozoroval. „Ty jsi jako Alex,“ konstatoval suše.
Povzdychla jsem si. Tak nějak. Jenže ještě zámožnější. Ale to jsem mu na nos
věšet nechtěla. „Prosím, nech si to pro sebe,“ požádala jsem ho znovu.
Podle výrazu ve tváři se mu to nelíbilo, ale přikývl. „V pořádku, ode mě se
nikdo nic nedozví,“ slíbil a já jsem mu věřila. Jeff byl přátelský člověk. Sice
jsem ho neznala moc dlouho, ale když jsem se zamyslela nad způsobem, jakým
mluvil o Alexovi, byla jsem si jistá, že měl srdce na pravém místě.
„Děkuji,“ řekla jsem tiše.
„Čemu ale nerozumím, je Ryan. Nějak mi k tobě nesedí.“
„Jak to myslíš?“
 Ve snaze najít správná slova ohrnul rty a prsty při tom vršil roztrhané kousky
ubrousku do hromádky. „Ryan má strašně zvláštní pohled. Trochu jako dravá
šelma.“ Věděla jsem přesně, co tím myslí. Šlo o to temné v jeho očích, onu
soustředěnou ostražitost, tak netypickou pro sotva dvacetiletého mladého
člověka.
„Kromě toho nerozumím ani vašemu vztahu,“ pokračoval. „Chodíte spolu?
Nebo se jen kamarádíte? Nebo je to kamarádství s výhodami? Někdy jste
nezvykle odtažití, a pak se přede všemi ocucáváte. To přece není normální…“
Páni. Byl opravdu velmi vnímavý.
„Měl bys studovat psychologii,“ řekla jsem, aniž bych nějak reagovala na jeho
otázky.
Konečně se mu trochu rozjasnila tvář: „Až dokončím studium, budu se
ucházet o místo učitele důvěrníka. Tak to prostě ber jako moje cvičení. Takže –
co se to mezi vámi děje?“
„Nic se neděje. Ryan jen všechno strašně zamotal.“
„Tomu nerozumím.“
„Ani nemusíš,“ uklidňovala jsem ho a raději jsem rychle změnila téma:
„Řekneš mi taky, jak to máte s Alexem?“
Trhl sebou. „Nevím, co tím myslíš,“ řekl až příliš rychle. Do očí se mu vkradl
uštvaný výraz a zdálo se, že jen stěží potlačuje emoce, které jsem tou otázkou
vyvolala.
A tak jsem jen udělala: „Hm… “ Očividně jsme oba nevěděli, co bychom
měli říct, a tak se mezi námi rozhostilo nepříjemné ticho.
„Jsi najedená?“ zeptal se nakonec.
„Ne,“ přiznala jsem, ale lasagne už mezitím stejně vystydly a byly
nepoživatelné. I koláč, který jsem si vybrala jako moučník, už byl tak tvrdý, že
by se s ním dal někdo utlouct.
Jeff se s povzdechem zvedl ze židle. „Já taky ne. Pojď, půjdeme na kolej
a objednáme si něco u Číňana. Alex bude taky rád.“
„No, jestli tím uděláme radost Alexovi, pak je všechno v pořádku,“ dobírala
jsem si ho. Okamžitě jsem za to schytala lehkou ránu do paže.
 Ryan

„Víš, jak se jmenuje?“ vyzvídal táta.

„Ne, ne doopravdy,“ přiznal jsem do mobilu, který jsem si přidržoval
ramenem u ucha, zatímco moje prsty přímo létaly po klávesnici počítače
v kanceláři správy kolejí.
Libby mi podstoupila svoji židli i přístup do registru studentů jen pod
pohrůžkou vyšší moci, kterou v tomto případě ztělesňoval Carl Redmond.
Nebyl sice předsedou představenstva UCF, ale znal se s ním. Stačil mu jediný
telefonický hovor, aby mi zajistil neomezený přístup ke složkám všech
studentů. Toho ale nebylo naštěstí zapotřebí, protože Libby nakonec souhlasila.
Po dvouhodinovém prohledávání souborů veškerých studentů jsem došel
k celkovému počtu tří tisíc osob. Několika kliky jsem odfiltroval studentky,
prošel seznam studentů posledního semestru, až jsem jich měl nakonec na
výběr jen dvě stě padesát. Dvě stě padesát studentů, jejichž složkami jsem se
musel proklikat jednu po druhé, protože jsem přibližně věděl, jak ten chlápek
vypadal. Což znamenalo, že jsem si musel prohlédnout každý jednotlivý
portrét. Ale jakmile bych ho našel, předal bych jeho data Harrymu, aby se
o ten případ postaral. Jestli formou podplacení, nebo hrozbou exmatrikulace –
to už záleželo na ochotě toho rádoby paparazzi.
„A jak to tam zvládá?“ zajímalo Harryho.
„Dobře. Drží se statečně. Dobře jsi ji připravil.“
Moje pochvala mu evidentně udělala dobře: „Ta holka má prostě za ušima,“
zamručel spokojeně. „Je to moc milá dívka, doufám, že spolu vycházíte?“
„Ano,“ potvrdil jsem a zavřel soubor jakéhosi Johna Boldera.
„Výborně.“ Z jeho hlasu jsem zřetelně vyslyšel úlevu, stejně tak ale
i potlačený bolestný sten, který mě znepokojil.
„Pořád tě zlobí záda?“ zeptal jsem se ho, zatímco jsem stahoval další
kartotéku studentů.
„Téměř neustále. Poslední dobou je doma dost stresu.“ Víc k tomu nedodal,
ale ani nemusel – věděl jsem i tak, co se děje a kvůli komu. Přesto jsem byl rád,
že se o něm táta nezmínil, a ani jsem se ho na něj neodvažoval zeptat. Alespoň
dokud ta věc tady vyžadovala veškerou moji pozornost. Mým úkolem bylo
chránit Ivy. A jestli si ten rádoby paparazzi myslí, že si to rozdá s rodinou
Redmondových, bude si moct sám za to, jestli skončí jako rozšlápnutý šváb.
 „Jsou dvojčata v pořádku?“ snažil jsem se udržet rozhovor v neškodných
mezích – nechtěl jsem Harrymu ještě přidělávat starosti, dokud toho chlápka
nedostane. A věděl jsem, že i já sám si vydechnu teprve tehdy, až se o tu
záležitost postará.
Harry zafuněl do mobilu. Viděl jsem ho jasně před sebou, jak si nervózně
hladí pleš, a při té představě jsem se musel usmát.
„Ti dva jsou pořádná čertova kvítka. Vyloučili je ze školy na celé tři dny.
Tvoji matku div nekleplo, když jí ředitelka zavolala.“
Rozesmálo mě to – ti rošťáci. „Co provedli tentokrát?“
„Přesně to nevím,“ bručel. „Jsou až příliš mazaní. Tvrdili, že se pokoušeli
vyrobit kyselinu mléčnou. No a teď celá škola smrdí jako po zvratkách.“
To už jsem se smál nahlas. Dvojčata neustále vymýšlela nějaké neplechy
a doháněla nás tím k šílenství. K jejich šestým narozeninám dostala sadu pro
malé chemiky – a to byl začátek konce, protože od toho dne už nebyla
k zastavení. Bylo jen otázkou času, kdy zajdou příliš daleko.
„Obejmi je za mě,“ požádal jsem ho. Jen souhlasně zamručel – věděli jsme
oba, že to neudělá. Alespoň jsem se na to ale mohl později vymluvit, kdyby si
dvojčata zase stěžovala, že jsem se jim dlouho neozval. Důvodem nebyla moje
lenost. Bylo to tím, že rozhovor s nimi byl asi tak relaxační jako povídat si
s naspeedovanou veverkou. Obzvlášť s Johnem se nedalo normálně mluvit.
„A jak ti jde studium?“ přerušil Harry moje myšlenky.
Protočil jsem panenky. Ne že bych s tou otázkou nepočítal, ale i tak… „Já
nestuduju, tati, já tady pracuju.“
„Jistě, ale sedíš každý den na přednáškách, nebo ne? Jak se ti to líbí?“
„Doteď to šlo,“ přiznal jsem. Právě jsem zjišťoval stav kartotéky – ještě
padesát studentů – ten chlápek už by se měl pomalu objevit. Leda že by lhal
a studentem na UCF vůbec nebyl. To by celou věc samozřejmě hodně
zkomplikovalo.
„A?“ Harry nedal a nedal pokoj – někdy byl jako pitbul.
„Žádné ,a‘. Tohle už jsme probírali, tati. Studium mě nebaví. Dělám svoji
práci a chci ji dělat… počkej, myslím, že ho mám!“ Zíral jsem na fotografii,
která právě vyskočila na obrazovku.
„Kdo je to?“ Okamžitě zpozorněl, z jeho hlasu zmizel lehký konverzační tón.
„Jmenuje se Austin Freeman,“ předčítal jsem. Zároveň jsem složku rychle
zkopíroval a poslal mu ji mailem. „Je studentem šestého semestru. Má
podprůměrné známky. Není divu, že doufá ve velký příběh – s tak mizernými
výsledky by dostal místo nanejvýš v nějakém bulvárním plátku. Udal adresu
poblíž univerzity. Nemá záznam v trestním rejstříku. Ale zřejmě si vzal vysokou
studentskou půjčku.“
„Díky.“ Uslyšel jsem tiché cvaknutí – Harry nejspíš právě otevřel moji
zprávu. „Postarám se o něj. Vypadá to na dost neopatrného mladého muže.
Ozvu se, kdyby se objevily nějaké komplikace. V příštích dnech drž Ivy
stranou od jakýchkoli problémů.“
„Jasně,“ slíbil jsem a rozhovor jsem ukončil.
Vyčerpaně jsem klesl na židli a prohlížel si Austinův portrét.
 Ivy

„Pane bože, on mu právě vyklovl oko,“ vykřikl Jeff rozrušeně.

Zatímco Alex se rozesmál, já jsem si dala v panice před obličej deku.
Posledních několik hodin jsme strávili v Alexově pokoji. Začínala jsem litovat,
že jsem na ten hororový filmový večer kývla. Ještě k tomu jsem se přecpala
lasagnemi a čínou, kterou jsme si objednali později.
„Jeffe, domlouvali jsme se na klasice. O Ptácích nepadlo ani slůvko,“
bědovala jsem. Vzápětí jsem sebou trhla, protože na vesničany se jich právě
vrhlo celé hejno.
Kluci nadšeně povykovali, zatímco já jsem se skoro neodvažovala pohlédnout
na obrazovku.
„Ptáci jsou klasika,“ konstatoval Alex.
Jeffovi ten krvavý masakr nijak nebránil v labužnickém pojídání čipsů, a to
ani ve chvíli, kdy si ptáci udělali z obyvatel vesnice ptačí zob.
„Nemůžeme se dívat na něco jiného?“ vyhrkla jsem. Když se vzápětí jeden
z ptáků střemhlav řítil na prchající lidi, vyděšeně jsem povyskočila, až jsem
přistála na Alexovi. Chytil mě, rozesmál se a ochranitelsky mě objal. Ten náhlý
tělesný kontakt mě na chvíli úplně zmrazil, cítila jsem, jak se mi do tváří vlévá
červeň. „Promiň,“ šeptla jsem.
„Nic se neděje,“ řekl tiše, omotal si kolem prstu pramínek mých vlasů
a škádlivě mě za něj zatahal. „Jsou horší věci než být obskočený Ivy
Redmondovou.“
„No… ehm… už se to nestane,“ koktala jsem. Opatrně jsem se mu vymanila
z náruče. Při tom se naše pohledy na vteřinu setkaly a já jsem si poprvé všimla
malé jizvy nad obočím. Ukázala jsem na ni: „Jak jsi k tomu přišel?“ zeptala
jsem se zvědavě.
„Co? Jo, ta malá jizva tady?“ Rukou si přes obočí přejel. Tváří se mu mihl
výraz, který jsem nedokázala přečíst, a vzápětí sklouzl pohledem na
milisekundu vedle, k Jeffovi, který právě jako očarovaný sledoval další útok
racků na ubohé vesničany.
„Ále, jen jsem se porval s jedním blbečkem,“ zamumlal tak tiše, že jsem mu
sotva rozuměla.
Překvapeně jsem se k němu vzhlédla: „Netipovala bych tě na rváče.“

Ú
 „No, já vlastně žádný rváč nejsem.“ Úsměv, o který se pokusil, byl spíš
žalostný. „To byla výjimka. Musel jsem jen něco vyjasnit…“ Znovu pohlédl
k Jeffovi a v jeho výrazu bylo najednou tolik něhy, až se mi sevřelo srdce.
„Pral ses kvůli Jeffovi?“ zeptala jsem se tichounce, aby nás Jeff neuslyšel.
Alex mě obdaroval křivým úsměvem a pokrčil rameny: „Hned potom, co Jeff
dochodil střední, si parta hajzlíků, co mu léta dělali ze života peklo, našla
novou oběť. A tak jsem prostě vypěnil. Jenže ve skutečnosti jsem to měl udělat
mnohem dřív…,“ mručel.
„A Jeff o tom ví?“
Zavrtěl hlavou. „Myslí si, že jsem se opil a vrazil do lampy.“
Tiše jsme se tomu smáli.
Chvíli jsem ho zamyšleně pozorovala. Nebyla jsem z něho moudrá. Navenek
se choval jako arogantní bohatý synáček, měl v sobě ale něco… vášnivého,
i když se to snažil před světem i sebou samým skrývat. A ten výraz, který měl
trvale v očích, jsem sama moc dobře znala – osamělost.
V návalu něhy a porozumění jsem ho vzala za ruku, a když se naše prsty
propletly, povzbudivě jsem mu ji stiskla. Alex se vděčně usmál a stisk opětoval.
Vtom se z televize ozval další výkřik, až jsem leknutím ucukla. Zato Jeff se
mohl potrhat smíchy.
„Svatý Gatorade!“ vyhrkla jsem. Srdce mi bilo tak rychle, že jsem Alexovu
ruku pustila a tu svoji si položila na hruď. „Já tady s vámi dostanu infarkt,“
zachraptěla jsem.
Alex si povzdychl a šťouchl Jeffa loktem do boku.
„Kámo, vypni tu televizi. Mám pro nás jinou zábavu.“
„Jakou?“ Jeff okamžitě zpozorněl. „Ne ne. Dobré scény teprve přijdou.“
„Ty jsi prostě magor,“ smál se Alex a praštil ho pěstí do ramene. Potom mu
přísně přikázal: „Vypni to.“
Jeff na něho chvíli hleděl se zvláštním výrazem v očích a tváře mu naběhly
temně rudou barvou. Nespokojeně zamručel, přesto ale televizi vypnul a začal
si třít bolavé rameno. „A co jako budeme dělat?“
Alex se tajemně zakřenil, potom náhle vstal a přinesl něco ze šuplíku svého
stolu. „Zasvětíme Ivy do vysoké školy pokeru,“ oznámil a otočil se zpátky
k nám, v rukou balíček karet.
„To ne,“ vyhrkl Jeff a vrhl na mě zmučený pohled. „Ivy, fakt to chceš? Dobře
si to rozmysli – ten chlápek tě v pokeru nejen sedře z kůže, on tě prostě
zmasakruje.“
 Fascinovaně jsem sledovala Alexovy prsty, kterými karty nejdřív zkušeně
rozevřel do vějíře, potom je zase shrnul do balíčku a nakonec neuvěřitelně
rychle zamíchal.
„Umíš poker, Ivy?“ zeptal se mě pak se září v očích a posadil se naproti nám.
„Zahrajeme si Texas hold’em, říká ti to něco?“
„Říká, ale doteď jsem to hrála jen na mobilu,“ přiznala jsem a usadila se
pohodlněji.
„Na střední byl Alex členem klubu bridže a pokeru. Vyhrál dokonce
i celostátní přebor,“ vysvětloval mi Jeff. „Dřív jsem s ním musel spousty hodin
cvičit a kvůli sázkám jsem si protrpěl své.“
Vyčítavě pohlédl na Alexe, který se jen široce zubil.
„Jen nedělej, že tě nebavilo natáhnout kostře ze školního kabinetu tutu
sukýnku a tančit s ní valčík.“
„Jenže to video je stále ještě na YouTube,“ postěžoval si Jeff. Vyprskla jsem
smíchy. To video jsem prostě musela vidět!
Alex se pobaveně křenil a přitom už bleskurychle rozdával karty. Nejdřív
nám a potom tři doprostřed stolu, které odkryl. Byly to pikový kluk, srdcová
osmička a křížové eso. „Uděláme to takhle: vítěz si smí od ostatních něco přát,
cokoli a kdykoli.“
„Nepřistupuj na to, Ivy,“ varoval mě Jeff, ale svoje karty už si vzal do ruky.
„Právě tu prodáváš ďáblovi svoji duši.“
„Alespoň je to pěkně žhavý ďábel,“ opáčila jsem. Vysloužila jsem si za to
spiklenecké mrknutí od Alexe, který už také držel karty v ruce.
Zvedla jsem tedy i ty svoje. Nebylo to vůbec tak zlé – kárová desítka
a srdcová sedmička. To byl dobrý začátek. Když jsem vzhlédla, probíhal právě
mezi těmi dvěma oční souboj.
„Máš strach?“
„Leda ve tvých snech, Klemmte,“ namítl Jeff.
Evidentně nebrali poker na lehkou váhu.
„Dáma má přednost,“ pobídl mě Alex. „Pokračuješ, nebo končíš?“
Hrála jsem dál, Jeff také. Alex položil jednu svoji odkrytou kartu vedle
hromádky a odkryl další. Srdcová šestka. To bylo dobré! Nebo ne? Zašilhala
jsem směrem ke klukům. Jeff se kousal do spodního rtu, zatímco Alex nasadil
dokonalý „pokerface“.
I tentokrát jsme všichni pokračovali a Alex odkryl další kartu, tentokrát
desítku. Ajaj, to nebylo dobré. Potlačila jsem sten a snažila se nedat na sobě nic
znát. Tak úplně se mi to ale nedařilo. Přitom u Alexe to vypadalo tak snadně –
na ústech mu pohrával lhostejný úsměv a zpoza přivřených víček pozorně
sledoval nás ostatní.
„Okay, odkryjte karty,“ přikázal.
Koutkem oka jsem zaznamenala, že mi Jeff šilhal do karet – zrovna on!
Rychle jsem je zakryla.
Jeff teatrálně zavzdychal a hodil svoje karty na postel. „Už zase jsem prohrál.
Taková ostuda – být poražený Alexem Klemmtem,“ zanaříkal a padl naznak.
Jenže přímo na mě. Natolik jsem se lekla, že jsem spadla pod něj. Bože! Vážil
snad tunu!
„Co to děláš?“ vykřikla jsem a s hurónským smíchem jsem se ho snažila
sešoupnout.
Jenže Jeff moje zoufalé pokusy ignoroval a zůstal na mě ležet. „Konec, je po
všem. Teď mu zase budu muset čistit boty.“
„Vzchop se a nech Ivy odkrýt karty,“ ozval se Alex.
„Ano, Ivy, vyhraj a zachraň mě,“ zvolal Jeff, ale ve stejný okamžik mě zatahal
za ruku. Ležel na mě tak, že Alex nemohl vidět, jak mi v dlani vyměnil jednu
kartu.
„Co to…,“ spustila jsem, ale Jeff tiše zasyčel: „Psst,“ mrkl na mě a posadil se.
Posadila jsem se tedy také a sfoukla si z čela pramen vlasů. Podívala jsem se na
Alexe, který nás nedůvěřivě pozoroval. „Už jste hotoví, nebo mám jít ven?“
„Nemusíš, už jsme hotoví,“ odpověděl Jeff a šťouchl do mě. „Pojď, Ivy, ukaž
mistrovi světa, co umíš.“
„Ach…“ Nevěřícně jsem zírala na svoje karty – Jeff vyměnil desítku a žolíka.
Váhavě jsem k němu vzhlédla. Naléhavě přikývl. Myslel to vážně? Chtěl, abych
švindlovala?
Alex na mě s povytaženým obočím hleděl zpoza karet. „Na tři oba dva karty
odkryjeme,“ navrhl.
„Tak jo… jedna, dvě, tři!“
Oba jsme odkryli karty, zvědaví na výsledek. Alex měl tři esa! Takže tři
stejného druhu, jenže mně žolík od Jeffa doplnil řadu, tudíž jsem…
„Vyhrálas!“ jásal Jeff a zvedl vítězně ruce nad hlavu, jako kdyby tu kombinaci
vyložil na stůl on. Byl tak šťastný, až jsem vyprskla smíchy.
„My jsme… tedy Ivy vyhrála a tys prohrál,“ vysmíval se Alexovi, který
nevěřícně zíral na karty.
„Cože? Ne! Určitě jste švindlovali!“
 Jeff se jen dál smál a bouřlivě mě objal. „Ivy, ty šampióne! Něco si přej,“ řekl,
než mě pustil. „Hele… Nech Alexe běžet nahého kolečko okolo kampusu.
Přinesu kameru.“
„Ty jsi vůl, Jeffe. V balíčku už žádný žolík nebyl,“ vrčel Alex.
Oba jsme překvapeně vytřeštili oči a vyměnili si zaskočený pohled plný
paniky.
„Ach… fakt?“ vyhrkl Jeff.
A ještě než jeden z nás stačil zareagovat, Alex se na něj vrhl. Jeff pádloval
divoce rukama, potom spadl dozadu a oba se začali rvát jako psi.
Rozesmálo mě to, ale raději jsem se rychle odplazila pryč, abych neskončila
pod jedním z nich.
V ten samý okamžik se rozletěly dveře tak prudce, že jsme všichni na chvíli
vyděšeně zkoprněli. Ve dveřích stál vysoký chlápek s vojenským sestřihem.
„Jste v pohodě?“ zjišťoval pochybovačným tónem.
„Jasně, člověče,“ zasupěl Alex. Napřímil se, ale zůstal sedět na Jeffovi a rychle
mu uštědřil ještě jednu ránu.
„Nerad vás vyrušuju.“ Tvářil se, jako by nás právě přistihl při nějaké
nemravnosti. „Ale dole je týpek, který se jmenuje Ryan, a chce vyzvednout tu
holku.“
„Ach, díky bohu,“ vyhrkla jsem, ale vzápětí jsem se opravila: „Chtěla jsem
říct, ehm… škoda, právě to tady začínalo být zajímavé.“
„Nevadí. Příště dáme revanš. Aby to bylo fair play. Je snad někdo proti?“
Vyzývavě pohlédl dolů na Jeffa, který sténal pod jeho vahou.
„Prima.“ Zasmála jsem se, čapla svoji tašku a následovala toho týpka
s kartáčovým účesem na chodbu. „Uvidíme se zítra.“
„Nenechávej mě s ním samotného,“ volal za mnou zoufalý Jeff, ale já jsem se
jen zasmála a zavřela za sebou dveře. „Mějte se, kluci!“
Smála jsem se ještě i cestou po schodech dolů. Kolej byla velký třípatrový
dům, ve kterém podle všeho bydleli výhradně kluci, protože chodbami se
linula vůně sýra, špinavého prádla a ve společenské místnosti právě dávali
fotbalový zápas. Dům byl plný zvuků a života. Líbilo se mi tu. Několik kluků
mi dokonce pokývlo na pozdrav, když jsem se kolem nich protáhla ke dveřím.
Ryan se opíral o terasu. Když jsem k němu došla, napřímil se a usmál se na
mě.
„Díky za záchranu.“
„Cože?“
 „Ale nic. Díky, žes mě vyzvedl,“ opravila jsem se a vzhlédla k burácejícímu
nebi. Tváře mi úplně hořely.
„Měli bychom si pospíšit, než začne pršet,“ vyslovil Ryan moji myšlenku.
Přikývla jsem. „A co ty? Máš nějaké novinky?“ zeptala jsem se ho cestou na
kolej.
Ryan si povzdychl a unaveným gestem si prohrábl vlasy. Nejraději bych ho
vzala za ruku a konejšivě mu ji stiskla, ale držela jsem se zpátky.
„Máme ho,“ řekl nakonec a chabě se usmál. „Jmenuje se Austin Freeman.
Harry to s ním vyřídí, takže by tě měl v budoucnu nechat na pokoji.“ Napětí
v mých ramenou polevilo, jak ze mě spadla obava. Do toho okamžiku jsem si
to enormní vnitřní napětí ani neuvědomovala. „Tobě se ale nic nestalo, viď?“
zeptala jsem se ho tiše.
Zasmál se: „Nedělej si starosti, jen jsem propátral studentský rejstřík.
Nedošlo ani ke rvačce, ani k honičce. Bohužel při tom ani nevybuchovala
auta.“
„Jaká škoda,“ přidala jsem se.
„A ty? Mělas pěkný večer? Byl podle tvých představ?“
„Tak nějak.“ Až na ten film. Při vzpomínce na něj mi pořád ještě běhal mráz
po zádech. Ach jo – ten mě bude ještě drahnou chvíli pronásledovat. A to jsme
ho ani neviděli celý. Vtom jsem si všimla temného stínu sedícího v koruně
jednoho ze stromů a bezděčně jsem se k Ryanovi přitiskla. Nebyl to právě pták?
Ryan starostlivě svraštil čelo. „Stalo se něco?“
Lehounce jsem se dotkla jeho ramene. „Ne, nic, všechno je v pořádku.
Jenom že Jeff byl toho názoru, že mě musí zasvětit do umění tvorby
hororových filmů, a to bylo…“ Hledala jsem vhodná slova.
„Děsivé?“ pomohl mi pobaveně.
„Příšerné,“ přiznala jsem. Honem jsem si přitáhla k tělu svetr, který jsem si
ráno zabalila s sebou. Mezitím se skutečně trochu ochladilo. Alespoň na
floridské poměry. Venku kromě nás nikdo nebyl, o kus dál před námi vrhala
hořící lucerna na asfalt ostré, kmitající se stíny, takže mi nevyhnutelně
naskočila husí kůže. A když krátce nato udeřil hrom a vzápětí šlehl mezitím už
skoro černým nebem blesk, chytila jsem Ryana za ruku tak pevně, že jsem mu
ji div nerozdrtila.
Udiveně shlédl dolů na moje prsty. „Co to bude, až to bude hotové?“
„Jen se tě držím. Tak tě alespoň můžu v případě nouze předhodit netvorům
jako prvního a rychle utéct,“ šeptala jsem. To na stromech jsou ptáci? Co když
se na nás vrhnou jako piraně a rozklovou nás na kousky?
„A jéje, ten film tě dostal, viď?“
„Ano, nejspíš nejsem hororový typ,“ skuhrala jsem. Hned nato se mi divoce
rozbušilo srdce. Co to bylo? Co to, proboha… aha, jen můj stín. No výborně.
Proč vypadal můj vlastní stín tak hrozivě?
Ryan už toho měl plné zuby a protočil panenky. „Přestaň být podělaná, Ivy.
Nic tam není.“
Skvělý bodyguard! Nicméně moji ruku nepustil ani poté, co jsme vyšli
z části, kde sídlily studentské spolky, a pokračovali po krátké cestičce, která
vedla přes park k naší koleji. Byla ale jen nuzně osvětlená, takže na ni zubaté
obrysy stromů vrhaly děsivé stíny. No, a když se k tomu přidal hrozivý rachot
na nebi, neměla jsem daleko k tomu, abych si vlezla Ryanovi pod mikinu.
Zřejmě jsem nebyla jediná, komu dávala momentální atmosféra zabrat,
protože Ryan najednou zrychlil krok. To už jsem ucítila na zátylku mokro.
Ryan se náhle na místě zastavil, takže jsem zakopla a další kapka mi přistála na
nosu.
„Co se děje?“ Vyděšeně jsem se ohlédla. „Vidíš piraňovité ptáky, co se nám
chystají ukousnout nohu?“
„Ne, já… Cože?“ Nevěřícně shlédl ke mně dolů a pobaveně zafuněl. „Na co
že jste se to dívali?“ zeptal se. Potom si prohrábl volnou rukou vlasy. „To je
jedno. A ne, jen se mi zdálo, že jsem něco zahlédl, ale to byl jen… nic to
nebylo.“ Vypadal, že si sám není jistý, protože ostražitý výraz mu z očí
nezmizel. Což mě příliš neuklidnilo.
Přelétla jsem tedy pohledem řadu stromů u cesty, ale nic zvláštního jsem
nezaznamenala.
„Jdeme,“ zamumlal a táhl mě rychle dál.
Zmocnila se mě panika. „Piraňovití ptáci?“ zeptala jsem se.
Jen si povzdychl. Déšť stále sílil, na hlavu mi v pravidelných intervalech
dopadaly kapky, které mě lechtaly, jak tak pokračovaly v cestě po tvářích…
skoro jako konečky prstů. Zastrčila jsem si vlasy za uši a podívala jsem se na
Ryana. I jemu stékala voda přes obličej. Už po pár krocích jsme byli skrz naskrz
promočení.
Zatímco jsme konečně supěli po schodech ke vstupním dveřím do koleje,
udeřila bouře vší silou. Tam, kde ještě před chvílí byla cesta, se tvořily hluboké
louže. Na chodbě v přízemí moje sandály neslušně vrzaly na podlaze. Několik
studentů, mezi nimi i Soya, udiveně vzhlédlo, když kolem nich proběhli dva
vodníci. Rychle jsem jí zamávala. Ještě než za námi zapadly dveře ke schodišti,
zahlédla jsem, jak mi s pobaveným výrazem ve tváři zamávala zpátky. Ryan mě
pořád ještě držel za ruku a táhl mě po schodech k pokojům. Naše prsty byly
nejspíš to jediné, co na nás zůstalo teplé, protože ventilace tady uvnitř byla
nastavená tak, že mi drkotaly zuby. „Je ti zima?“ zjišťoval Ryan, když se za námi
soucitně ohlédlo několik studentů, které jsme míjeli na schodech.
„T-t-tro-chu-chu,“ zamumlala jsem.
Naštěstí jsme už za chvilku dorazili ke dveřím. Počítala jsem s tím, že mě
Ryan jako vždy odvede do pokoje a hned zmizí ve svém, místo toho ale strčil
magnetickou kartu do dveří svého pokoje a mě hned nato dovnitř. Když mi
ještě k tomu přistál na hlavě ručník a začal mi s ním třít vlasy, zaraženě jsem se
ho zeptala: „Co to má znamenat?“
„Jsi ledová,“ vrčel. „Jen nechci, abys dostala rýmu.“
„Nedostanu!“ bránila jsem se, ačkoli už mě lechtalo v nose. A než jsem mu
stačila říct, ať toho nechá, hromově jsem kýchla.
„Vidíš? Máš imunitu jak améba,“ řekl mi vyčítavě, odhodil ručník, vylovil ze
skříně nový a strčil mě na postel. „Tady, osuš se. Přinesu ti pyžamo.“
„To si můžu přinést sama,“ volala jsem za ním, ale můj protest byl ignorován
a komentován zabouchnutím dveří. Mírně vyvedená z rovnováhy jsem seděla
na posteli, utírala se do ručníku a rozhlížela se při tom po pokoji. Byl asi tak
stejně okázalý jako ten můj, ale mně se přesto rozčilením rozbušilo srdce.
Dokonce jsem se přistihla, jak přičichávám k ručníku, jestli nevoní po Ryanově
sprchovém gelu. A voněl! Svatá dobroto! Ještě než mě stačily napadnout další
hlouposti – jako třeba pořádně se vyválet v jeho posteli – Ryan rozrazil dveře
a vešel dovnitř. Ve tváři měl zvláštní, zmatený výraz.
„Poslyš, copak ty s sebou nemáš pyžamo?“ divil se. „Našel jsem jen tohle, ale
něco tomu chybí. Například látka…“
Zvedl do výšky moji hedvábnou, svůdnou noční košilku, která mi sahala
sotva pod zadek – jeden z mála kousků, které jsem si přinesla z domova.
Schovala jsem ji hluboko, velmi hluboko pod ostatní oblečení – člověk by
musel prohrabat celou skříň, aby ji našel. Vzala jsem ji s sebou ve víře, že na
koleji budu konečně žít to, o čem jsem zatím jen snila. Tedy – to byl alespoň
můj plán, dokud košilku nenašel Ryan. Stále ještě na ten kousek oblečení zíral,
jako by ho mělo každým okamžikem pokousat.
„Spím jen v tričku!“ Bleskurychle jsem mu ten hebký kousek vytrhla z ruky,
zmačkala ho do ruličky a schovala pod polštář, protože mě v tu chvíli
nenapadlo žádné jiné místo, kam jinam bych to dráždivé prádélko uklidila
z jeho zorného pole.
Ryan na mě vrhl zmučený výraz. „Proboha – kdy sis to plánovala obléct?
A hlavně – pro koho?“
„Pro muže, které nemusím platit za to, že zůstanou po mém boku,“
neodpustila jsem si jízlivou poznámku – pořád ještě jsem se na něj zlobila za
to, že se mi hrabal ve věcech.
Ryan semkl rty, trochu zbledl, ale to mohlo být i tím, že mu byla zima. Na
rozdíl ode mě z něj pořád ještě kapala voda na podlahu, ale zřejmě si dělal větší
starost o moje zdraví než o svoje.
Zhluboka se nadechl, v pravém oku mu zacukalo a bylo na něm vidět, jak
mu mozek pracuje na plné obrátky. Pak znovu otevřel skříň a vtiskl mi do ruky
něco měkkého a černého: „Na, dej si teplou sprchu a obleč si to.“
„A co to vlastně je?“ Nedůvěřivě jsem ten kousek rozbalila. Bylo to velké
bavlněné tričko s nápisem: Sorry I’m late. I didn’t want to come!
„To je můj kostým na břišní tance,“ protočil panenky a postrčil mě směrem
ke dveřím. „Jdi se vysprchovat, Ivy.“
Odfrkla jsem si – jeho panovačný tón se mi opravdu nelíbil. „Ještě nějaký
rozkaz, kapitáne?“
Místo odpovědi jen povytáhl jedno obočí. Nazlobeně jsem se otočila a vydala
se ke sprchám.
Když jsem se umytá a krásně prohřátá vracela do svého pokoje, váhavě jsem
se zastavila před Ryanovými dveřmi. Mokré oblečení jsem měla zastrčené
v podpaží, ale moje noční košilka zůstala bohužel pod jeho polštářem a soudě
podle toho, jak se tvářil předtím, asi by dostal infarkt, kdyby ji uprostřed noci
našel přímo pod hlavou.
Pomalu jsem zvedala ruku a chystala se zaklepat, když vtom se za mnou
vynořila jiná, tetovaná ruka a dveře otevřela. Polekaně jsem se otočila. Vzápětí
jsem ale ucukla, když jsem za sebou spatřila Ryana, jak se na mě drze kření.
Piercing na jazyku mu při tom klepal o zuby. Raději jsem se ani nesnažila
zabývat tím, co všechno ve mně ten zvuk vyvolal.
„Tak co, už se ti po mně stýskalo?“ dobíral si mě. Zašklebila jsem se na něj
a následovala ho do pokoje.
„Jen jsem si tady něco zapomněla. Hned zase půjdu.“ Rychle jsem vytáhla
zpod polštáře prádélko a strčila si ho pod paži k ostatnímu mokrému oblečení.
Právě jsem chtěla zase zmizet, ale Ryan mi náhle zatarasil cestu ke dveřím.
 „Nechtěla bys…“ Kousl se do rtu a odkašlal si, než pokračoval: „Ehm…
nechceš se se mnou podívat na nějaký film?“
Ohromeně jsem na něj zírala. „Cože?“
Povzdychl si: „Film, ty a já.“
„Hm… jasně. Na tvojí posteli?“
Protočil panenky, rozvalil se na posteli a poklepal vedle sebe na matraci.
„Co by tě tak bavilo?“ zeptal se potom, co jsem se posadila vedle něj.
„Netuším… možná Stmívání?“ dobírala jsem si ho.
S kamennou tváří si přitáhl na klín notebook, něco napsal a za chvíli se už na
obrazovce mihl Edward Cullen.
Odložila jsem hromádku oblečení vedle sebe a šťouchla ho do ramene.
„Tak jo – co je to s tebou?“ smála jsem se.
„Proč?“
„Jsi nějak moc milý. A vůbec – Stmívání?!“ Ukázala jsem střídavě na něj a na
obrazovku.
Jen si povzdechl, pokrčil rameny a opřel se do polštářů. „Viděl jsem i horší
filmy. Už jsem otrlý.“
„Co může být horší než svítící upíři?“ zajímalo mě.
Zašklebil se: „Barbie a kouzelný delfín.“
Vyprskla jsem smíchy: „Ó bože! To musím vidět!“ Sáhla jsem po notebooku.
„Ani náhodou,“ zahřměl a jednou rukou mě chytil za zápěstí, zatímco
druhou odsunul notebook tak, abych na něj nedosáhla, a než jsem stačila nějak
zareagovat, chytil mě i za druhou. A tak jsem mezi výbuchy smíchu natáhla
nohu a přejela palcem po touchpadu.
„Ty malá mrško,“ zaklel a odsunul notebook tak daleko, že s velkým
rachotem spadl na zem. Hned nato mě hodil na postel, rozkročmo si nade mě
klekl, zvedl mi ruce nad hlavu a zápěstí mi doslova přišpendlil k posteli. Každý
můj pokus o vysvobození ho zákonitě rozesmál.
„Chci to vidět!“
„Je to příšerný,“ řekl vážně, ale koutky úst mu při tom cukaly.
„Je to o delfínech,“ volala jsem mezi dalšími pokusy ho odstrčit. Jenže Ryan
byl asi tak lehký jako kmen vzrostlého stromu.
„Nech toho! Přestaň! Nebo ti ještě ublížím.“
„Jen když se budu smět podívat, jak Barbie jezdí na delfínovi,“ řekla jsem
rozhodně a ještě víc jsem se pod ním zavrtěla.
Zavrčel a dosedl na mě veškerou vahou.
 „Nebesa, ty jsi ale těžký! Kolik vážíš? Deset tun?“
„To je čistá svalovina, zlato,“ rozesmál se. Náhle ale ztuhl. A za vteřinu už
jsem věděla proč – v boxerkách se mu vytvořila boule, která pořád rostla.
Okamžitě mi vyschlo v krku a přestala jsem se hýbat. Když jsem k němu
vzhlédla, naše pohledy se setkaly. Tmavě zelená se světle modrou.
„Myslím, že máš malý problém,“ zašeptala jsem. Do tváří se mi vlévala
červeň.
Sevření na zápěstí zesílilo, jak mu ztuhlo zádové svalstvo. Celé tělo měl
napjaté a evidentně se stejně jako já snažil nepohnout. „Problém ano… malý
ale ne,“ koktal.
„Ty jsi vážně idiot, Ryane MacCaine,“ řekla jsem tiše. Musela jsem si
olíznout suché rty. Ryan ten pohyb zaznamenal a já fascinovaně sledovala, jak
mu potemněly oči.
„Tentokrát s tebou výjimečně souhlasím. Poslední dobou mě napadají samé
hlouposti,“ řekl chraptivým hlasem. Do čela mu spadl pramen černých vlasů,
jak se ke mně skoro neznatelně sklonil. Nebo jsem se naklonila já k němu?
Myšlení mě namáhalo čím dál víc – naše obličeje už odděloval sotva centimetr,
náš dech se smísil, jeho pevná hruď se tlačila na moje měkká prsa. Zavřela jsem
oči, když se naše rty dotkly…
Okamžitě se ale zase oddělily, protože v tu chvíli zazvonil mobil. Jako by nás
někdo polil kýblem ledové vody – otevřeli jsme oči a v panice na sebe zírali –
co jsme to tady, proboha, prováděli?
„Zatraceně!“ Ryan vyskočil z postele, jako kdyby ho píchla vosa, a sáhl po
mobilu. „Ano?“ štěkl do sluchátka.
Posadila jsem se a opřela se o zeď. Snažila jsem se rychle zklidnit dech
i divoce tlukoucí srdce.
Ryan se ke mně otočil bokem, ale zřetelně jsem viděla i přes pramen vlasů,
který mu stále ještě visel do obličeje, jak pevně zatíná zuby. Náhle jsem ucítila
toužebné bodnutí.
„Rozumím. Díky, táto.“ Mlčky odhodil mobil na postel, posadil se na ni tak,
aby si ode mě udržel odstup, dokonce zvedl ze země notebook a položil ho
mezi nás jako jakousi ochrannou zeď. Kdyby nedýchal rychleji než obvykle,
mohl by si člověk myslet, že mezi námi předtím k ničemu nedošlo.
„O co jde?“
Letmo na mě pohlédl: „To byl Harry. Nechali Austinovi doručit varování,
takže už si kvůli němu nemusíš dělat starosti.
 „Aha, to je… dobře,“ zašeptala jsem.
Ryan přikývl a stiskl tlačítko play. Byla jsem tak pohroužená do myšlenek, že
jsem později ani nebyla schopná říct, jaký film jsme po Stmívání zhlédli.
 Ivy

Stála jsem před zrcadlem a snad už posté jsem si upravovala tričko. Vlastně
jsem ho nosila ráda, protože jeho měkká látka tak pěkně přiléhala na tělo. Bylo
jemně růžové a tím pádem mi perfektně ladilo s růžovými pramínky ve vlasech,
které jsem si po sprše svázala ještě mokré do ohonu. Oblékla jsem si k němu
bílé krátké kalhoty, protože venku bylo skoro 35 stupňů a slunce už
nemilosrdně spalovalo kampus. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že knoflík
na nich tlačil vloni úplně stejně a cirkulace krve v nohou se přeceňuje. Stáhla
jsem zadek a zatáhla břicho, které se jaksi nechtělo přestat všelijak přelévat.
A to všechno jen proto, že jsem už po několikáté snila o těch zelených očích.
Zatraceně. Konečně jsem kalhoty zapnula a vydechla zadržovaný vzduch.
Poslední týden i víkend uplynuly jako mávnutím proutku. Ačkoli pololetní
zkoušky ještě nehrozily, s Jeffem a Alexem jsme si uložili šprtací víkend. No,
a protože knihovna byla přeplněná a také jsme při učení nechtěli být tiše,
ukryli jsme se před horkem do italské kavárny v kampusu a spíš jsme si tam
dopřávali zmrzlinu, než abychom se učili. To všechno mi přesto nepomohlo
zahnat myšlenky na Ryana. Od našeho filmového večera skoro nepromluvil.
Poté, co jsem ještě během filmu usnula, mě odnesl zpátky do mojí postele
a přikryl mě. Na chvilku mě to probudilo, zaznamenala jsem ale už jen, jak za
ním tichounce zaklaply dveře.
Příštího dne se choval zvláštně – a to se dodnes nezměnilo. Sice se usmíval
a odpovídal, když jsem se ho na něco zeptala, jenže jen velmi stručně.
A kdykoli nebyla jeho přítomnost nutná, stáhl se. Buď do svého pokoje, nebo
se držel v pozadí, kde… no dobře, kde se choval jako skutečný bodyguard –
byl nenápadný, zdvořilý, odměřený.
Celý víkend jsem si lámala hlavu nad tím, jestli jsem neřekla nebo neudělala
něco, co by tu jeho náhlou odměřenost vysvětlovalo. Bohužel mě žádný logický
důvod nenapadl. Nakonec – ten večer mezi námi k ničemu nedošlo. Přestali
jsme včas.
Zkroušeně jsem se kousala do spodního rtu a znovu jsem zatahala za tričko.
Neměla jsem si raději obléct polokošili? Jiné kalhoty? Nebo si třebas rozpustit
vlasy…
Hlasitá rána do dveří mě tak vylekala, že jsem povyskočila. Byla jsem na
univerzitě jen krátce, přesto jsem rozpoznala už jen podle zvuku pěsti, která
drtila moje dveře, kdo v příští chvíli vtrhne do pokoje a přistrčí mi pod nos
karamelové maršmelouny.
„Jsi hotová, Ivy? Přijdeme pozdě na přednášku!“ Dveře se rozletěly a v nich
stála nehorázně dobře vypadající příčina mojí strašlivé nervozity, která mi se
slovy „Snídaně pro ranního morouse“ strčila pod nos kávu včetně
čokoládového donutu s polevou a vanilkovou náplní.
„Dě… děkuju,“ koktala jsem. Pozorně jsem si ho prohlédla – jestlipak je
i dnes tak odměřený? Nebo se mu mezitím zlepšila nálada? Plaše jsem se na něj
usmála a labužnicky jsem přivoněla ke kávě, což mu vyloudilo pobavený
úsměv, první za pořádně dlouhou dobu.
„Co je?“ zeptala jsem se, když jsem si všimla, jak mě pozoruje.
Zavrtěl hlavou. „Pokud by ses někdy podívala na nějakého muže tak, jako se
díváš na tyhle sladké pitominky, pak bychom měli problém. Musel bych
vytáhnout služební zbraň, abych ti ho udržel od těla.“
Už zase vtipkoval! Díky bohu. Přesto jsem protočila panenky, aby si hned
nevšiml, jak moc se mi ulevilo. Zároveň jsem okamžitě zahnala představu
Ryana politého čokoládovou polevou, která se mi vkrádala do myšlenek.
„Můžeme vyrazit?“ zeptal se netrpělivě. „Nebo ještě nejsi hotová?“
„Já… ach… ne… tedy, vlastně hotová jsem. Nevypadá to… ehm… sluší mi
to?“
Sluší mi to? Co to plácám za nesmysly? Raději jsem se kousla do jazyka
a vyhnula se jeho pobavenému pohledu.
„Vypadáš dobře,“ řekl nakonec. Ačkoli nasadil profesionální masku a zkřížil
jako obvykle paže na hrudi, něco v jeho výrazu se změnilo. Na chvilinku se
dokonce zdálo, jako by na mě hleděl … toužebně. Ale ten výraz zmizel tak
rychle, až mě zklamáním bodlo u srdce. Honem jsem zvedla hrnek ke rtům
a pořádně jsem si lokla kávy.
„Pozor! Horká!“
Varování ale přišlo příliš pozdě. Zděšeně jsem vytřeštila oči, leknutím
a bolestí jsem se zakuckala a rozkašlala. Ryan, který zvládal zároveň se smát
i vzdychat nade mnou, ke mně rychle přikročil a bouchl mě do zad – o trochu
silněji, než jsem čekala, takže jsem zavrávorala a klopýtla o krok vpřed. Jako pes
jsem si rychlým povrchním dýcháním chladila vyplazený, palčivě horký jazyk.
„Houký, houký, houký,“ naříkala jsem. K tomu jsem na místě poskakovala,
což Ryana rozesmálo ještě víc.
 Přesto se otočil, klekl si před miniledničku, která přes svoji ubohou velikost
vydávala neuvěřitelný hluk, a začal v ní cosi lovit. Zádové svaly se mu při tom
pružně pohybovaly – přistihla jsem se, jak na něj zírám se stále
ještě vyplazeným jazykem, ve kterém mi bolestně bušilo. A ta bolest se
stupňovala.
„Tady!“ Otočil se ke mně a s triumfálním výrazem ve tváři mi podával
sklenici medu.
„Fove?“ huhňala jsem nevěřícně. Raději jsem se donutila zastrčit jazyk
zpátky. Když ke mně náhle vykročil a zastavil se až těsně přede mnou, zaťala
jsem prsty do sáčku s donutem.
„Med hojí popáleniny,“ poučil mě a zamával mi tím zázračným lékem před
nosem. „Jazyk ven, Ivy!“
Možná jsem si to jen namlouvala, protože tolik omamující Ryanovy blízkosti
byla pro můj mozek přílišná zátěž, ale najednou měl trochu zastřený hlas.
Musel si dokonce odkašlat. Vzápětí jsem ucítila, jak mi zvedl konečky prstů
bradu. Bylo skoro trapné, jak rychle můj jazyk zareagoval.
Ryan se zazubil, s tichým klapnutím otevřel víčko a odkápl pár třpytivých
kapek. Sotva mi ta květinová sladkost přistála na jazyku, bodající pálení trochu
polevilo. Vydechla jsem úlevou a zavřela oči. Když jsem je po chvíli zase
otevřela, spatřila jsem Ryana, jak mi zírá na rty. Začalo mi rychleji bít srdce –
nejen kvůli Ryanovu pohledu, ale i kvůli tomu, že byl pořád ještě příliš blízko.
Uvědomil si, že jsem ho přistihla, a ustoupil. „Měla… ehm… asi by sis ten
med měla vzít s sebou. Hned tak to nepřestane,“ řekl. Rukou si prohrábl vlasy,
takže jsem zahlédla, jak se mu v uších na okamžik zableskly kruhy. „Můžeme
vyrazit? Máme ještě pět minut, jinak přijdeme pozdě. Už zase…“
Odtrhla jsem od něj pohled. Safra! Měl pravdu. Zbývalo nám už jen sotva
pět minut a fakulta literatury byla dost daleko.
„Zatraceně! Už zase.“ Rychle jsem vklouzla do sandálů, až mi zachrastil
náramek kolem kotníku. „Kde mám tašku?“ vyhrkla jsem. V panice jsem se
točila dokola.
„Tu mám já.“ Ryan si přehodil ucho tašky přes široké rameno a zastrčil do ní
med. Potom vyrazil ke dveřím, aniž by se na mě ještě jednou otočil.
Rychle jsem ho následovala úzkou chodbou, i ve dne osvětlenou ledkovými
žárovkami. Do tváří nám vál ledový vzduch z klimatizace – běžet by za těch
podmínek asi nebyl nejlepší nápad, zvlášť s krevním oběhem, který ještě ani
neviděl snídani. Nehledě na to jsem byla zahlcená pocity, které ve mně Ryan
momentálně vyvolával. Jenže pokud bych opět přišla pozdě, mohlo by to
negativně ovlivnit moji známku. Paní Garcíová se s nikým dlouho nepárala,
bylo jí naprosto ukradené, čí dcerou jsem nebo kolikrát si stěžuji, že mám příliš
krátké nohy a cesta k fakultě je nepřiměřeně dlouhá. Přepadla mě lehká panika.
„Z cesty!“ řvala jsem proto, když jsem rozrážela dveře koleje. Ubohý student,
který chtěl právě vejít, stihl naštěstí včas uskočit, jinak bych mu práskla dveřmi
přímo do nosu. Ryan na něj omluvně zavolal: „Sorry!“ Káva se mi v ruce přelila
a stékala mi po prstech. Byla pořád vařící! Kde tu věc, proboha, vařili? V pekle?
Aniž bychom se zastavili, běželi jsme vlhkou floridskou výhní dál, směrem
k budově Truman house. Slunce nám pařilo přímo na hlavy, už po několika
vteřinách mi po zádech stékal pot. V polovině září byla vlhkost vzduchu tak
vysoká, že měl člověk někdy pocit, jako by vdechoval vodu. Perfektní chvíle na
zmínku, že jsem si zapomněla sluneční brýle.
Ale ne!
No tak ať.
Když jsme vybírali zatáčku, funěla jsem jako mrož, zatímco Ryan vypadal,
jako by byl na pohodové ranní procházce. On si svoje sluneční brýle
samozřejmě nezapomněl. Seděly mu na nose jako modelovi. A měl dokonce
tolik drzosti, že se otočil a běžel pozpátku.
„Ivy, neměli bychom pomalu začít s vytrvalostními sporty? Vypadáš, jako by
ses měla každou chvíli zhroutit.“
„To. Není. Vůbec. Pravda. Jsem. Sportovec,“ lhala jsem s nádechy mezi
každým slovem.
Blížili jsme se k parkovišti a Ryan obratně přeskočil – stále ještě pozadu,
zatraceně – malou zídku. Překotně jsem ji překročila a byla jsem na sebe hrdá,
že jsem si při tom nevylila na tričko celou kávu. Supěla jsem za ním dál ve
snaze ho dohnat, jenže Ryan se jen zasmál a zrychlil. Snadno kličkoval mezi
parkujícími auty, jako by měl oči i vzadu. Nakonec se mu mě ale zřejmě želelo,
protože zase zpomalil, takže se mi ho konečně podařilo dohnat. Naše kroky se
rozléhaly na asfaltu, když v tom vyjelo z parkoviště auto, přímo nám do cesty.
Ryan mě bleskurychle strhl zpátky, těsně před tím, než do mě drclo
nárazníkem. Vzápětí jsem zakopla o vlastní nohy a vylila ještě víc kávy.
„Čum do zpětnýho zrcátka, blbečku!“ zakřičel Ryan na vyděšeného řidiče,
který vystrčil hlavu z okénka.
„Cože? Vždyť mi vběhla rovnou před auto!“
 Ryan na něj vrhl tak hrozivý pohled, že student už raději nic neříkal a za
pískotu pneumatik rychle odjel. Naštěstí bez toho, že by mě při tom vzal
s sebou jako jednu ze samolepek na nárazníku, které evidentně sbíral.
„Díky, to bylo těsné,“ řekla jsem bez dechu a třesoucíma se nohama jsem
překročila zídku na druhém konci parkoviště. Před námi se rozprostřel
univerzitní park, za nímž už vykukovaly červené cihly fakulty.
Klopýtala jsem dál. Cestou jsem až příliš jasně vnímala, že Ryanova ruka
stále ještě leží na mém předloktí. Už několikrát jsem si všimla, že se dost často
dotýkal mého lokte, mých zad nebo boků. Většinou když mě chtěl před něčím
ochránit. A to něco jsem byla z devadesáti procent já sama. Jenže tentokrát mě
okamžitě zase nepustil jako obvykle. Naopak – držel mě ještě o trochu pevněji.
Zdálo se mi dokonce, že cítím, jak mě jemňounce, sotva znatelně hladí palcem
po pulzujícím ohybu lokte. Okamžitě mi naskočila husí kůže.
Byla jsem tak hluboce pohroužená do myšlenek, že jsem si nevšimla malé
díry v zemi, takže jsem opětovně klopýtla. Z ohonu se mi při tom uvolnil
pramen vlasů, ale šla jsem dál, i když mě lechtal na nose. Vzhlédla jsem
k budově literárních věd, která byla stále ještě příliš daleko. Pokoušela jsem se
odhadnout, kolik času nám ještě zbývá, než v přednáškovém sále narazíme na
naštvanou paní Garcíovou. Výsledek byl jako studená sprcha – zjistila jsem, že
čas nám nezbývá totiž žádný.
„Tohle nikdy nemůžeme stihnout, ať poběžíme jakkoli rychle,“ vyhrkla jsem.
Naprosto vyčerpaná jsem se opřela o nejbližší strom, kde jsem si vysypala
kamínek z boty.
Ryan zašilhal směrem k masivní budově a po krátkém zvažování se mnou
souhlasil: „Máš pravdu. Zkusíme to i tak?“
„Ne, kašleme na to.“ Sesunula jsem se do teplé trávy. „Raději se budu hodinu
flákat než snášet její špatnou náladu.“
Ryan povytáhl obočí: „Jasně. Vždyť je to jen literatura. Koho to zajímá?“
„Právě že nikoho! Stejně už jsou všichni dávno mrtví.“
„Ještě hůř,“ sedl si vedle mě do trávy. „Jsou to mrtví, kteří většinou psali
totálně depresivně něco o jiných mrtvých. Tohle by se fakt mělo zrušit.“
„Buď tak, nebo konečně uznat Stmívání jako světové literární dílo.“
„Hm, o tom by se dalo polemizovat.“
Rozesmála jsem se a s úlevou si natáhla nohy. Přitom jsem prsty zavadila
o jeho stehno. Nebesa! Jak mohl být takový nepatrný dotyk tak intenzivní?
 „Co máš proti Stmívání? Co jiného bys navrhl jako světovou literaturu?“
Dobře jsem se bavila. Upila jsem ze zbylé poloviny kávy, a to velmi opatrně.
Můj uražený jazyk mě sice na protest brněl, ale alespoň už jsem si nespálila
celou ústní dutinu. Skvělé!
Ryan ohrnul rty a při přemýšlení si jako vždy prohraboval rukou vlasy.
„Netuším, třebas Šílený Max?“
„To je film, ty chytráku.“
„Jo, ale předtím to byla kniha.“
„Nebyla.“
„Ale ano. Bylo to staré klasické dílo sci-fi, než z něj Hollywood udělal trhák.“
Skepticky jsem naklonila hlavu na stranu: „Vážně? Tys to četl?“
Ryan zvedl obočí. „Možná. Udělalo to na tebe dojem?“
Pousmála jsem se a znovu se napila kávy. „Až když mi vysvětlíš, proč můžou
hrát upíři basket jen při bouřce.“
„Takže nikdy.“
„Počkej si.“
„Na co?“
„Na náš příští filmový večer.“
„Do té doby dám výpověď.“
Rozesmála jsem se. Potom jsem přichytila hrnek s kávou mezi koleny, abych
měla volné ruce a mohla vyndat ze sáčku mírně zdeformovaný donut a olízat
náplň, která z něj vytékala. Byla tak sladká, až mě rozbrněly zuby – prostě
dokonalá. A tak jsem labužnicky pojídala snídani, zatímco Ryan tiše přihlížel.
Vlasy mu čechral mírný vítr, zelené oči mu rozzářily teplé sluneční paprsky,
které k nám pronikaly zelenou střechou z listí.
„Opravdu bys dal výpověď?“ zeptala jsem se nakonec rádoby lhostejně
a strčila si do pusy poslední kousek donutu. Ryan, který sledoval každý můj
pohyb, se kousl do spodního rtu, než odpověděl: „Hm, nevím. Možná bych
měl před zhlédnutím zářících upírů zažádat o rizikový příplatek.“
„V čem je to nebezpečné?“ ptala jsem se pobaveně.
Ryan se zakřenil a pokrčil rameny. „No, mohl bych utrpět posttraumatický
šok.“
„Ty jsi ale vůl!“ Vytrhla jsem trs trávy a hodila jsem ho po něm. Stébla letěla
vzduchem, až mu nakonec přistála na vlasech.
Ryan zasténal, protočil panenky a klesl naznak do trávy. „Jsem zasažen!“
chroptěl, zatímco dramaticky lomil rukama a pádloval nohama jako nějaký
brouk těsně před smrtí. „Copak nevíš, že jsem alergický na trávu?“
Odložila jsem kávu do trávy, připlazila se k němu na všech čtyřech
a pobaveně jsem na něj shlížela. „Na trávu?“ protahovala jsem každou slabiku.
Ryan přikývl a odevzdaně zavřel oči. „Úplně hrozně. Natékají mi plíce a za
chvíli zkolabuju. Obávám se, že mě budeš muset zachránit dýcháním z úst do
úst.“
I když to mínil jako vtip, rozbušilo se mi divoce srdce a vyschlo mi v ústech.
Zatímco dál sténal, jako by byl v posledním tažení, pomalu jsem zvedla ruku
a položila mu ji jemně na hruď. Konečky prstů mě zabrněly, když jsem se
dotkla prohřáté látky jeho trička. Ryanova víčka se okamžitě zvedla – jako na
drátkách. Nehnutě zíral na moji ruku, která ležela jako přimražená na jeho
hrudi, jen můj palec ho jemně hladil přes látku.
„Co to děláš?“
Nepříjemně dotčená jsem trhla rameny a okamžitě přestala. Pod rukou jsem
cítila, jak mu prudce bije srdce. „Ehm – masáž srdečního svalu?“
Skoro neznatelně se mu rozšířily zorničky. „Takhle se dělá masáž srdce?“
„Ehm… ano?“ Zahanbeně jsem chtěla ruku zase stáhnout, ale Ryan mi na ni
rychle položil tu svou.
„Možná bys měla trochu přidat na síle, abych se z toho záchvatu
vzpamatoval.“
Už zase s úsměvem na rtech jsem upřesnila: „Záchvatu z trávy?“
V jeho očích se zablesklo, když s vážným výrazem přikývl. Teď hladil jeho
palec jemňounce hřbet mojí ruky. „Obávám se, že mě budete muset zachránit,
slečno Bennetová.“
Přidřepla jsem si na lýtka. „Aha, takže můj osobní strážce potřebuje
zachránit?“
Ačkoli dál pevně svíral moji ruku, palec jsem měla volný, a tak jsem ho
znovu začala hladit. Užívala jsem si, jak se mu pevné svaly chvějí pod mým
dotykem.
Ryan to komentoval jen spokojeným úsměvem.
Takhle na veřejnosti a potom, co mezi nás po na našem filmovém večeru
vystavěl tak velký odstup, mi ty doteky přišly příliš intimní, zároveň ale
i ohromně vzrušující. Jako bychom dělali něco zakázaného.
Moje prsty putovaly zvědavě po jeho hrudi, nahmataly oblouk klíční kosti
a potom obmalovávaly propletené znaky na paži.
 „Co znamenají?“ slyšela jsem sama sebe se ptát jako z obrovské dálky – tolik
jsem se soustředila na to, aby neprohlédl, jak mě jeho blízkost pohlcuje.
„To je sanskrt a znamená to karuná, shakti, santulana a ánanda.“ Vyslovoval
ta cizí slova úplně lehce.
„Aha.“
Zasmál se. „Sebevědomí, síla, vyrovnanost a štěstí.“ Uchopil mě za ruku
a prohlížel si pihy na jejím hřbetu. Myšlenkami někde daleko mi nepřítomně
maloval palcem smajlíka do dlaně, zatímco mi vyprávěl: „Jeden z mých
instruktorů boje z blízka na akademii mluvil plynně sanskrtem. Pokaždé, když
jsem něco udělal špatně – a to bylo vlastně pořád,“ zakřenil se při té
vzpomínce, „nechal mě udělat sto kliků a vynadal mi v sanskrtu. Dodnes
nevím, co všechno na mě křičel, jsem si ale jistý, že to nebylo nic milého.
Nenáviděli jsme se k smrti, ale tady na ruce vidíš to nejdůležitější, co mě
naučil.“
„I když jsi ho nesnášel?“ zeptala jsem se nevěřícně.
Ryan ke mně zamyšleně vzhlédl: „Někdy jsou lidé, které nejvíc nesnášíme,
právě ti, co nás dostanou nejdál. Byl stejně jako můj otec toho názoru, že bych
měl spíš studovat a převzít rodinnou firmu než být jejím zaměstnancem.
A přestože bylo od začátku jasné, že mě jako praktikanta nechtěl, vtloukal mi
do hlavy, jak je důležitá sílu charakteru. Díky němu jsem dneska tím, kým
jsem.“
„Tím, kdo se nechá hladit klientkou, místo aby chránil její život?“
provokovala jsem ho.
Svaly na čelistech se mu pohnuly, než mě nečekaně objal nohama
a elegantním obloukem mě přehodil na záda. V příští vteřině už na mně
zeširoka seděl a vyčítavě na mě shlížel. „Je možné, že jste právě zpochybnila
moje kompetence, slečno Bennetová?“ zeptal se s vážným výrazem ve tváři.
Sklonil ji ke mně tak nízko, že se naše nosy skoro dotýkaly. Doufala jsem, že na
mně nepoznal, jak mi to bere dech.
„Spíš vaši morálku, pane MacCaine,“ zašeptala jsem a zkusila se zpod něj
dostat.
Jenže Ryan napjal svaly a pevně mě přimáčkl k zemi. Jako očarovaná jsem
sledovala, jak si paprsky zapadajícího slunce hrají s jeho vlasy. Jeden zatoulaný
pramen si zastrčil za ucho.
„Obyčejně se mojí morálce nedá nic vytknout, slečno Ivy,“ zamručel. „Ale
když jsem ve vaší blízkosti, vyráží na dovolenou a nechává mě na pospas vám.“
 Donutila jsem se začít znovu dýchat, zatímco jsem prsty jemně přejížděla
přes oblouky jeho žeber. „To zní opravdu poeticky, pane Ryane,“ šeptla jsem.
„Možná bychom přece jen měli jít na seminář literatury.“
„Hm, možná. Škoda, že už skončil. Ale něco o etice a próze se možná
dozvíme i na přednášce z biologie.“
„Jenže biologie dneska odpadla a místo ní máme herectví,“ informovala jsem
ho vážným hlasem.
Okamžitě se zamračil: „To bychom nejspíš měli také vynechat.“
Bezelstně jsem se usmála: „A proč? Profesor a ta jeho rozehřívací cvičení mě
baví.“
„No jo, techniky dýchání s Alexem…,“ zamručel.
„Ryane?“
„Ano?“
„Jsi v pořádku?“
„Jistě.“
„Poslední dobou jsi byl divný,“ zašeptala jsem.
Zářivou zeleň jeho očí zakryl temný stín. „Jen jsem dělal svoji práci,“ řekl
prostě.
Navlhčila jsem si jazykem rty. Ryan ten pohyb toužebně sledoval.
„Poslyš…“ Najednou jsem nevěděla, co bych vlastně měla říct. „Ehm…
Nechtěl bys ze mě slézt?“ zašeptala jsem tedy váhavě, ačkoli jsem si přála pravý
opak.
Pevně semkl rty, než se zeptal: „Vadí ti to?“
Pomalu jsem zavrtěla hlavou: „Ne. Ale myslela jsem si, že to nechceš.“
Zmučeně zavřel oči.
Věděla jsem, že musím tu situaci co nejrychleji ukončit. Jenže Ryan byl příliš
blízko, jeho tělo příliš horké a oči příliš zelené.
Prsty mi křečovitě sevřel zápěstí a ostře vydechl: „Nesmím tě líbat, Ivy.
Kdyby to prasklo…“
„A kdyby to neprasklo?“ zeptala jsem se šeptem.
Kousl se do rtu. Chvění jeho svalů mi prozradilo, že tuhle možnost už sám
zvažoval.
Opřel si čelo o mé: „Pravděpodobnost, že už tě pak nedokážu pustit, je
děsivě velká, Ivy,“ přiznal. „A mohlo by nám to způsobit velké potíže.
Nejpozději ve chvíli, až sem dorazí tvůj otec.“
„Ryane?“
 „Ano?“
„Polib mě, prosím. Ještě jednou.“
Svaly se mu napjaly. Polkla jsem, zavřela oči a snažila se překonat poslední
milimetry, které oddělovaly naše rty. Už jsem skoro cítila ty jeho na mých. Jako
v tom snu. Jako tenkrát. Jenže místo teplých, plných rtů mě náhle zasáhl závan
vzduchu. V panice jsem otevřela oči.
Ryan uhnul. Vypadal, jako by ho někdo kopl do žaludku. „Nemůžu. Je mi to
líto, Ivy, ale musím dělat svoji práci,“ vyhrkl, vyskočil a utíkal pryč. Vlastně
utíkal přede mnou. Zastavil se až po několika metrech a zadýchaný se opřel
o kmen stromu.
Posadila jsem se. Snažila jsem se potlačit zklamání a bodání uvnitř v hrudi
i slzy, které se mi draly do očí. Ne. Nebreč. Všechno, jen to ne!
„Omlouvám se. Bylo to ode mě hloupé,“ řekla jsem tiše, ale dost nahlas na
to, aby mě i na tu vzdálenost slyšel.
Napřímil se a otočil ke mně hlavu.
„Promiň,“ omluvila jsem se znovu.
„Není to tak, že bych nechtěl,“ obořil se na mě skoro zoufalým tónem.
„Jenže… do háje, Ivy, já prostě nemůžu. Já… já…“ Vrátil se ke mně, hodil si
přes rameno moji tašku a vyhodil do koše mezitím už vystydlou kávu i donut.
Po celou dobu se vyhýbal mému pohledu. „Půjdeme, jinak přijdeme pozdě i na
herectví.“
Natáhl ruku, nejspíš aby mi pomohl vstát, ale momentálně jsem se ho
nedokázala dotknout, aniž bych propukla v pláč. A tak jsem ji ignorovala,
vyhrabala se namáhavě na nohy a setřepala si z nich trávu.
Mlčky jsme vyrazili. Cestou jsem dál křečovitě potlačovala slzy. Bodání
v hrudi se mezitím proměnilo v sevření, které mi ztěžovalo dýchání.
Náhle se zastavil a řekl: „Ivy…,“ když vtom se za námi ozval další hlas: „Ivy,
počkej!“
Překvapeně jsme se otočili – dobíhal nás Alex. Mával na nás, široce se
usmíval a už zase vypadal, jako by právě vyskočil z časopisu Rich &
Handsome, který odebírala moje matka.
Přinutila jsem se k přátelskému úsměvu: „Jdeš s námi?“
„Jasně. Nechci přijít o Ryanův nesmírný herecký talent,“ křenil se.
Rozesmálo mě to, zato Ryan nasadil ponurý výraz. Ne, vlastně se jen mračil
ještě víc než předtím.
„Máš něco proti mému uměleckému znázornění zombie, van Klemmte?“
 Alex se zatvářil nevinně: „Vůbec ne. Obdivuju, když někdo dokáže tak
dlouhou dobu zlostně civět na to samé místo.“
„No proto,“ odvětil Ryan a odkráčel. Kdybychom byli v kresleném filmu,
nejspíš by mu zrudla hlava a z uší by mu střílely vzteklé obláčky páry – kdykoli
vstoupil do hry Alex, choval se prostě nemožně.
Protočila jsem panenky.
„Vstal dneska nesprávnou nohou?“ ptal se pobavený Alex.
Jen jsem s povzdechem pokrčila rameny. Proč jsem se nezamilovala do
někoho, jako byl Alex? Byl hezký, šaramantní, pocházel z podobných poměrů
jako já a výborně jsme si rozuměli. Když mi položil ruku kolem ramen, bylo
to, jako by mě objal můj neexistující bratr. Naproti tomu v Ryanově případě
jsem o žádné bratříčkování nestála. Ale možná bylo jeho odmítnutí před chvílí
právě tím kýblem ledové vody, který jsem potřebovala, aby se moje přecitlivělé,
láskou zaslepené nitro konečně podívalo realitě do očí: Ryan a já nikdy
nebudeme spolu. Vlastně mi svojí nemilosrdnou upřímností udělal laskavost,
i když mi tím zároveň rozkrájel srdce na tisíc kousků. Měla bych jeho přání
respektovat a nedělat nám všechno ještě těžší, než už to bylo.
„Alexi?“ slyšela jsem se ptát.
„Hm?“
„Platí ten zítřejší mejdan?“
Rozzářil se: „No jasně. Konečně máš chuť slavit? I když máme hned další den
ježibabu Garcíovou?“
„No jistě. S konví kávy zvládnu všechno.“
Přesně tak. Chtěla jsem pokračovat dál a najít si někoho, kdo nebyl Ryan –
a kdo by se mu ani trošku nepodobal. Což znamenalo, že by neměl zelené oči,
tmavé vlasy, dolíčky ve tvářích, piercing ani kérky. Ani osobnost, se kterou
bych se cítila tak dobře a která by mě rozesmávala. No výborně.
 Ryan

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“

Ivy si naštvaně odfrkla. Právě si upravovala outfit a kriticky se přitom
pozorovala v zrcadle.
„Poslední dobou podle tebe není dobrý nápad vůbec nic, Ryane.“
„Musíš jít mermomocí právě na tenhle mejdan?“ zeptal jsem se jí a dál jsem
soustředěně hleděl na strop. „Zítra máš školu, už jsi zapomněla?“
Úzké legíny s blůzou bez ramínek jí neuvěřitelně slušely. Podtrhovaly její
postavu způsobem, který mě zneklidňoval. Jak jsem na ni měl dávat pozor,
když… vypadala takhle! Musel jsem předpokládat, že na tom mejdanu budu
muset vytáhnout služební zbraň, abych jí udržel vtíravé studenty dál od těla.
Ivy si nespokojeně povzdechla – nevěděl jsem, jestli je to kvůli mně, nebo
jejímu vzhledu – a opovržlivě se na mě podívala: „Ano, musím. Nechci přece
pařit až do rána, ale nemůžu věčně sedět v tomhle pokoji a čekat, až se stane
něco vzrušujícího. A dívat se, jak si strkáš do pusy tucty gumových medvídků
najednou, fakt vzrušující není.“
„Ale no tak, nedělej, že tě to neohromilo.“ Skulil jsem se z postele a sáhl po
kabelce, která byla tak miniaturní, že jsem se chtě nechtě zamyslel nad tím, co
do ní asi tak mohla dát, mimo mobil a… To snad ne! Leknutím jsem se
zakuckal.
„To je… k… kondom?“ vyhrkl jsem.
Ivy okamžitě znachověly tváře a kabelku bleskurychle zavřela. „Ne,
žvýkačka,“ zalhala a v příštím okamžiku už vybíhala ze dveří.
Honem jsem hmátl po kožené bundě a běžel za ní. Na chodbě jsem ji doběhl
a chytil za paži. „Tak to ne! Stát!“
Snažila se z mého sevření vysmeknout, supěla námahou, ale po chvíli to
vzdala a vzhlédla ke mně. Z očí jí sršely blesky. Sice se nalíčila, nanesla si ale jen
velmi málo make-upu.
„O co ti jde?“ zeptala se, ačkoli to moc dobře věděla.
„Co máš dnes večer v plánu?“ Pustil jsem ji, ale velmi nerad. Nechtěl jsem,
aby na ten večírek šla. Tam venku bylo… zlo! Jistě – reagoval jsem přehnaně,
ale…
„Nemám v plánu vůbec nic,“ řekla pomalu. „Ale je to mejdan, takže raději
hraju na jistotu.“
 „Na jistotu?“ Popadala mě hysterie. „Nemusíš hrát vůbec na nic. Nanejvýš
tak na dostatečný odstup.“
Protočila panenky a rozběhla se po schodech dolů. No skvěle!
Vztekle jsem zavrčel a pospíchal za ní. Byla najednou překvapivě rychlá na
to, jak obvykle naříkala, jakmile jsme překročili rychlost půl kilometru
v hodině.
„Ivy…,“ chystal jsem se jí znovu promluvit do duše. Jenže ona se ke mně
náhle otočila tak prudce, až se jí rozlétly vlasy. „Přestaň s tím, Ryane!“ vyjela na
mě. „Já na ten večírek půjdu a tvůj souhlas k tomu nepotřebuju.“
Chladně jsem opětoval její navztekaný pohled. „Máš pravdu,“ přiznal jsem.
„Ten nepotřebuješ.“ Násilím jsem se přinutil ke klidu a okamžitě jsem mezi nás
postavil zeď z profesionálního chladu a odměřenosti. Bez nich bych ten večer
nejspíš nepřežil. „Budu se držet v pozadí. Dej mi vědět, až se budeš chtít
s někým ocucávat v koupelně.“
Zatnula pěsti. Chvíli se zdálo, že chce ještě něco dodat, nakonec si ale jen
odfoukla z čela pramen vlasů a šla prostě dál.
Ten večírek nebylo možné přehlédnout. Ačkoli ještě nebylo moc pozdě,
v oparu piva a tvrdého alkoholu před domem s modrou fasádou už dovádělo
nespočet lidí. Zatímco Ivy zamířila přímo k nim, já jsem se zatím pozorně
rozhlížel. Nezaznamenal jsem nic podezřelého, nanejvýš několik podnapilých
chlápků hrajících pivní pong. Pár dalších sedělo na skládacích židlích, nohy
spuštěné do malého bazénku, ve kterém se chladilo pivo. Všechno se zdálo
v normě. Snažil jsem se tedy trochu uvolnit, ale vůbec se mi to nedařilo. Ivy
mezitím vklouzla do domu. Už ve vchodu se tlačilo tolik studentů, že jsem ji
málem ztratil z očí. Její hříva v tlumeném světle naštěstí úplně zářila, takže jsem
viděl, jak zamávala Jeffovi a Alexovi a zamířila k nim. Ti dva stáli uprostřed
chodby a povídali si s dívkou, která bydlela šikmo naproti Ivy. Jakže se to
jmenovala? Soya? Působila vlastně úplně normálně – až na skutečnost, že byla
neustále ve společnosti Courtney. A té jsem se vyhýbal, jak to jen šlo. Ze
stejného důvodu se jí nejspíš vyhýbala i Ivy, protože její mávání bylo najednou
váhavější.
Okamžitě se mi napjaly všechny svaly. Nejraději bych se byl za Ivy rozběhl
a… Netuším, co bych udělal. Ale musel jsem se soustředit na svůj úkol. Dělat
svoji práci. A tak jsem se stáhl do temného kouta a sledoval, jak si povídá
s kamarády. Hudba hřměla tak hlasitě, že jsem jim nerozuměl ani slovo, ale
z toho, jak ji vzal Alex za ruku a táhl ji za sebou směrem ke kuchyni, kde už se
vršily červené plastikové kelímky, jsem vyrozuměl, že ji pozval na drink. Právě
jsem se za nimi chystal vyrazit, když v tom se mi do paže zaryly ostré nehty
a zastavily mě. Do nosu mi vnikla pronikavá umělá vůně.
„Ahoj Rayi. Prima, žes dorazil. Už jsem si myslela, že nepřijdeš,“ zakřičel mi
přímo do ucha dívčí hlas, který mi byl povědomý. Když jsem otočil hlavu,
musel jsem potlačit sten – tak ta mi tady ještě chyběla.
„Ahoj Courtney, bavíš se dobře?“ zamručel jsem, aniž bych se díval přímo na
ni – vyhlížel jsem Ivy. Právě si povídala se studentem, kterého jsem neznal,
a upíjela přitom z pohárku. Doufal jsem, že v něm je opravdu jen kola. Nebo
nanejvýš pivo. Skutečně jsem jí nechtěl kazit zábavu, nevěděl jsem ale, jak snáší
alkohol. Moc dobře jsem měl ještě v paměti svůj první pivní mejdan… nebo
vlastně ne, popravdě jsem si z něj nic nepamatoval.
„Kdybys chtěl, něco tu pro tebe mám,“ pokračovala Courtney.“ Zmateně
jsem se k ní otočil – to mluvila na mě?
„Ne, díky,“ odbyl jsem ji. Zklamaně se usmála, nenechala se tím ale odradit.
Spíš naopak – přistoupila dokonce blíž, přitiskla se ke mně a zaklonila hlavu
tak, že se jí blonďatá hříva přehrnula přes rameno. Musel jsem uznat, že jí to
obzvlášť slušelo, takže se hned ozvalo moje špatné svědomí a zastyděl jsem se,
že jsem se k ní choval tak odměřeně. Rychle jsem tedy dodal: „Sluší ti to.“
Courtney se rozzářila. Ovšem její oči nezářily tak krásně jako ty patřící jiné
osobě – která právě nahlédla pořádně hluboko do svého kelímku. Do háje,
jestli takhle bude pokračovat, bude nejpozději do hodiny úplně opilá.
„Tady jsou… ach, zapomněla jsem si kabelku. Počkej tady, jen pro ni rychle
dojdu. Hned jsem zpátky,“ sypala ze sebe Courtney ve spěchu.
Jakmile jsem přikývl, zmizela na příliš vysokých podpatcích v davu. Vydal
jsem se tedy za Ivy. Právě když jsem jí chtěl pohárek odebrat, zaskočil mě Jeff,
který se mi vrhl kolem krku a šťastně mě vítal: „Ryane, tak tys taky přišel!
Nikde jsem tě neviděl!“
Pevně jsem ho držel, protože byl tak opilý, že by jinak nejspíš skončil
v nejbližším květináči. Uslyšel jsem Alexův smích.
„Čau kámo, jsi v pořádku?“ zeptal jsem se Jeffa.
„Jasně, teda, chci říct, jasněě a… ty bláho, v tý koženýý bundě seš prostě
frajeer,“ žvatlal a štípal mě při tom do bicepsu. „Koukni, Alexi, sluší mu to,
viď? Jak to děláá? Dá se to naučit? Vypadat tak, aby na mě ty manekýny
letěělyy?“
 Ivy vyprskla a já jsem si ho držel od těla, aby mi neohmatával i další svaly.
„Nevypils toho trochu moc?“ zeptal jsem se ho pobaveně.
Zamyslel se, potom zavrtěl hlavou a vztyčil dva prsty: „Teprve dvě pivaaa.“
„To tedy šlo rychle,“ konstatoval jsem. Dorazili nanejvýš půl hodiny před
námi.
Alex ale jenom lhostejně pokrčil rameny a křenil se na Jeffa. „Normálně
snese víc, ale při posledním pokeru se mnou prohrál a frustraci z té prohry
musel samozřejmě utopit už před mejdanem.“
Jen jsem povytáhl obočí – ti dva hrají poker?
„Přeesně tak. A nemá Ivy ještě jedno volnéé přání? Neměls nahatééj
oběhnout kampus?“ podotkl Jeff. Alexovu vražednému pohledu se jen zasmál.
„To si přeješ tak nanejvýš ty.“
„Cožee? To je přece blboost,“ vyhrkl Jeff, kterému okamžitě zrudly tváře.
„Počkat, Ivy hrála poker? Kdy?“ Byl jsem naprosto zmatený. Jeff a Alex si
vyměnili vědoucí pohled. „To by ti měla říct sama…“
Zněli naschvál tak tajemně? Zaskřípal jsem zuby, zatímco Jeff se náhle
toužebně zahleděl na taneční parket. „Chtěl bych si zatančit,“ řekl a podíval
se… na Alexe?
Alex trochu zaváhal, než řekl: „Tak si najdi nějakou holku.“
Jeff svěsil ramena: „Raději nee. Stejně by mě všeechny odmítly.“
„Vždyť jsi to ani nezkusil. Prostě k ní jdi, usměj se na ni a zeptej se jí,“
poučoval ho Alex.
Jeff si odfrkl: „Nejsem jako ty, Alexi. U ošklivýých a nudnýých chlápků to
tak nefunguje.“
„Ošklivý? Nudný? To říká kdo?“ vyjel na něj Alex. „Jsi ten nejvtipnější,
nejlaskavější chlap, jakého znám. A jestli to ty holky nevidí, tak si tě nezaslouží,
člověče.“
Jeff semkl rty a já jen povytáhl obočí. Co se to tu právě odehrávalo?
„Blbost. Poslechni si, co holky říkaj. Ty chtěj všechny jen tebe, protože jsi
hezkeej, sexy, kráásně vonííš a… a…“ Jeff se náhle odmlčel a ještě víc zrudl.
„Zapomeň na to,“ dodal rychle.
„Můžeš si zatančit s Ivy,“ navrhl jsem, ale hned bych si za to nejraději
nakopal. Proč jsem něco takového plácnul? Až na to, že jsem moc dobře věděl
proč – Jeff sice v Ivyině přítomnosti vypadal jako roztoužené štěňátko, mně by
ale pořád bylo milejší, kdyby tančila s ním, a ne s Alexem. Sakra – byl jsem
sám sobě odporný!
 Jeff se na mě podíval pohledem plným skepse: „Ba ne, Ivy je táák hezká, ta se
mnou nebude chtít tančit.“
„Hej, kdo to tvrdí?“ vložila se do rozhovoru rozhořčená Ivy. „Samozřejmě si
s tebou ráda zatančím. Stačí se zeptat.“
„Fakt?“
„No jasně!“ Ivy se usmála, vtiskla mi do ruky prázdný kelímek a vzala Jeffa za
ruku. „Jdeme!“ Odhodlaně ho za sebou táhla do středu místnosti, odkud
rychlé basy roztřásaly zdi.
Zatímco jsem sledoval, jak radostně poskakují, nenápadně jsem přičichl ke
kelímku. Ulevilo se mi, když jsem zjistil, že skutečně voní jen po limonádě.
„Nemusíš si dělat starosti.“ Alex vedle mě zkřížil paže na hrudi a s vážnou
tváří mě informoval: „Dám na Ivy pozor. Je to jen trochu stříknutý.“
„Hm,“ zamručel jsem. Poděkování jsem ze sebe nedostal. A co bych taky měl
říct? Dík, žes neopil moji klientku a v koupelně ji ne… Do háje! Nedokázal jsem
tu větu ani domyslet. Takže ne – žádný dík nebude. Ale alespoň mu nemusím
rozbít ten jeho perfektní nos. To bych sice měl udělat, ale spíš sám sobě.
Zatraceně!
„Poslyš, ty a Jeff…,“ začal jsem opatrně.
Alex se na mě přísně podíval: „Žádné já a Jeff neexistuje,“ řekl tiše, ale tak
ostře, že jsem se toho sunny boye skoro začal bát. „Jinak začnu o tobě a Ivy.“
Znervózněl jsem a honem jsem namítl: „Nic spolu nemáme.“
„Takže tohle bychom měli ujasněno,“ zamručel, ale mému pohledu se
vyhýbal dál.
Zvedl jsem ruce, jako když se vzdávám: „Jasně. Klídek.“
Rychle jsem pohlédl na Ivy. Pořád ještě tančila s Jeffem, který mezitím
zezelenal, hlavně kolem nosu. Zvedla hlavu a naše pohledy se setkaly. Chvíli
jsem viděl jen ji. Její tvář. Úsměv. Oči. Vypadala šťastně. Tak… svobodně. Ještě
nikdy nebyla krásnější.
„Zatanči si s ní,“ šeptl Alex, a dokonce mě tím směrem postrčil.
Vzepřel jsem se. „Nemůžu.“
„Nemůžeš, nebo nechceš?“
Zaskřípal jsem zuby: „Stejně bych se tě mohl ptát já. Nebo takhle: proč musí
Ivy tančit s Jeffem?“
To sedlo.
Semkl pevně rty. Vypadal, že by nutně potřeboval drink. Já také. Jenže já
jsem nemohl pít, dokud jsem musel hlídat.
 „Můžu ti položit jednu otázku, Klemmte?“ zeptal jsem se po krátkém
zaváhání.
Alex povytáhl obočí, což jsem si vysvětlil jako ano.
„Nechápu tě…“ Odkašlal jsem si a dodal si odvahy zeptat se ho konečně na
něco, co mi poslední dobou vrtalo hlavou. „Jsi hetero, nebo teplý?“
Alexovy koutky úst se pobaveně zvlnily, do očí se mu vkradl laškovný výraz.
„Ptáš se, protože máš strach, abych tě nezačal svádět? Nebo Ivy?“
Zafuněl jsem: „Oba.“
„Nejsem vybíravý, pokud ti to jako odpověď stačí. Ale neboj, tebe bych se
nedotkl ani štípačkama.“
„Dobře,“ zamručel jsem. Pak jsme byli zajedno alespoň ohledně jedné věci.
Jenže tím ještě nebyl pasé pro Ivy. Ach jo!
Naposledy jsem ho zpražil přísným pohledem a potom už jsem zaměřil
pozornost jen na Ivy, která právě přihlížela, jak Jeff napodobuje robota.
Zakláněla při tom hlavu, takže jsem mohl obdivovat štíhlou linii jejího krku.
Touha si s ní přece jen zatančit byla najednou tak veliká, že jsem se musel
násilím přemáhat, abych se k ní okamžitě nevydal. Ale sotva jsem nakonec
i přesto udělal první krok směrem k parketu, zatarasila mi cestu Courtney.
„Rayi! Všude jsem tě hledala! Měls na mě počkat,“ zvolala a trucovitě špulila
pusu.
Povzdechl jsem si a zastavil se. „Co je, Courtney? Teď právě nemůžu… co to
máš s očima?“ Nedůvěřivě jsem na ni pohlédl a vzápětí jsem ucukl, protože mě
nečekanou silou chytila, stáhla si mě k sobě a vsunula mi jazyk do pusy.
Bylo to tak nečekané, že jsem se v první chvíli ani nebránil. Dotěrně ke mně
přivinula štíhlé tělo a jazykem mi něco vtlačila do úst. Tak hluboko, až jsem se
při příštím nádechu zalknul a rozkašlal se. Zatraceně! Strhl jsem ji ze sebe,
a zatímco jsem se dávil, cítil jsem, jak mi něco kulatého klouže jícnem do
žaludku.
„Co to bylo?“ zeptal jsem se jí.
Courtney se křenila. Panenky měla malé jako špendlíkové hlavičky. „Nic
špatného, jen něco na uvolnění. To jsi přece chtěl.“
Byl jsem naprosto zděšený. „Cože?“ vybafl jsem na ni a odstrčil ji od sebe.
„Co to meleš? Já… do prdele.“ Rychle jsem se rozhlédl kolem sebe. Stačil jsem
už jen zahlédnout, jak Ivy vychází na chodbu.
„Alexi?“ hledal jsem pomoc, ale Alex byl právě zaneprázdněný Jeffem, který
zvracel do květináče. To ne! Musel jsem za Ivy. Ale nejdřív jsem ze sebe musel
dostat tu drogu. Neměl jsem představu o tom, za jak dlouho začne působit, ale
už se mi začínala točit hlava.
Skoro v panice jsem tedy spěchal za Ivy. Stačilo následovat růžové konečky
vlasů, které problikávaly mezi hlavami studentů. Bezohledně jsem se
protlačoval davem, přeskakoval prázdné lahve a pohárky a nakonec jsem
vyšlapal schody, kde jsem ještě zahlédl, jak na chodbě zapadly nějaké dveře.
„Ivy!“ Bušil jsem do nich pěstí. „Ivy! Otevři!“ Lomcoval jsem klikou. „Do
háje! Tohle je vážný!“
„Jdi pryč!“ Její hlas ke mně přes dveře dozníval jen tlumeně, přesto jsem
v něm vyslyšel vztek. Nechtěl jsem ji rozzlobit ještě víc, jenže, zatraceně –
utíkal mi čas.
„Ivy! Otevři ty dveře!“ zařval jsem tedy ještě jednou. Konečně jsem uslyšel
kliknutí zámku. Ivy se na mě mračila. Byla v koupelně. Díky bohu!
„Říkala jsem ti, že mě máš… co je?“
Proběhl jsem kolem ní, zvedl víko záchodové mísy a strčil si do krku dva
prsty.
Slyšel jsem, jak překvapeně zalapala po dechu. „Co to děláš, Ryane?“
Nemohl jsem odpovědět, protože se mi právě obracel žaludek. Nebyl to
pěkný pohled, ale musel jsem vyzvracet všechno, abych si mohl být jistý, že je
venku i ta droga. „Jsi v pořádku, Ryane?“
Přikývl jsem, až když v míse přistála malá bílá tableta. Byla už trochu
rozmočená, ale alespoň jí byla většina venku. Ta úleva! Opřel jsem si horké čelo
o víko záchodu a naslepo jsem spláchl.
Ivy mnou zatřásla: „Nebesa! Ryane, co se stalo? Je ti špatně? Máš horečku?“
Položila mi ruku na čelo. Chytil jsem ji za ni a krátce stiskl, než jsem se
vyhrabal na nohy a odklopýtal k umyvadlu, kde jsem si vypláchl pusu.
„Všechno v pořádku,“ zachraptěl jsem. Jenže když jsem zvedl hlavu k zrcadlu
nad umyvadlem, zjistil jsem, že to není pravda – byl jsem strašně bledý, ve
slabém světle spořivé žárovky jsem vypadal jako zombie. Povzdychl jsem si
a hýčkal v sobě naději, že účinky tak malého zbytku tablety nebudou příliš
silné. Utřel jsem si ledabyle ruce o džíny, sesunul se na podlahu a opřel se zády
o vanu.
„Courtney mi něco podstrčila. Málem jsem se vydal na výlet, po kterém bys
mě nejspíš trhala ze stromů,“ vysvětlil jsem.
„Ach,“ zírala na mě vyjeveně. Stejně jako já sklouzla na zem a opřela se zády
o dveře, takže jsme seděli naproti sobě. Nohama se dotýkala mých. „Myslela
jsem si, že jste se líbali,“ přiznala.
„Líbali. Jenže jen ona mě. Já jsem o to nestál.“
„Dostals… dostal všechno ven?“ Starostlivě mě pozorovala.
„Myslím, že ano. Raději ale zůstanu sedět, pro jistotu…“
„Dobře.“ Ivy přikývla a objala si pažemi kolena. „Počkám tady s tebou.“
„To nemusíš,“ odmítl jsem, ačkoli jsem nevěděl, jak jinak bych na ni mohl
dávat pozor, když mě takhle vyřídili.
Pozvedla posměšně obočí: „I tak zůstanu.“
„Jak myslíš…,“ zachraptěl jsem a zavřel oči. V tom stavu jsem se s ní ani
nedokázal hádat.
Znepokojeně mě pozorovala. Pracně jsem se snažil nevypadat tak mizerně,
jak jsem se cítil, ale nejspíš se mi to moc nedařilo. Kůži jsem měl nepříjemně
napnutou a ve vzduchu visel zápach zvratek, což opravdu nebylo zrovna cool.
„Promiň, nechtěl jsem ti pokazit první mejdan,“ zamručel jsem tiše, abych
vyplnil ticho, které se mezi námi rozhostilo.
„To nic.“ Povzdychla si. „Stejně to nebylo tak zábavné, jak jsem si to
představovala.“
„Ne? A jak sis to tedy představovala?“ zajímal jsem se. Otevřel jsem oči
natolik, abych zaznamenal, jak zahanbeně pokrčila rameny.
„Nevím. Prostě jinak. Navíc jsem si myslela, že místní alkohol bude
mnohem chutnější.“
Zakřenil jsem se: „Tys ještě nikdy nepila tvrdý alkohol?“
Rozhořčeně si odfrkla: „Samozřejmě, že ano. Na večírcích a různých
slavnostech se pije pořád. V podstatě je člověk přežije, jen pokud je neustále
pod obraz. Už jsi někdy poslouchal čtyřhodinovou diskuzi o efektivitě zdrojů
v rozvojových zemích? Devadesát devět procent přítomných se při ní tak nudí,
že jsou zpití už v polovině. Tam nikoho nezajímá, jestli už ti bylo jednadvacet.“
„Zní to, jako bys z toho nebyla právě nadšená,“ zašeptal jsem.
Pokrčila rameny: „Jsem, ne, nejsem… vlastně nevím. Takový je prostě můj
svět. Ale pokaždé, když vidím, jak lehko se člověk na takových akcích dostane
k alkoholu, nezávisle na tom, kolik mu je let, vzpomenu si, jak…“ Zmlkla
a kousla se do rtu.
„Co se stalo?“
Zamračila se a pokrčila nosík: „Nechci o tom mluvit.“
„Ale no tak.“
„Ne.“ Zavrtěla hlavou.
 „Proč ne?“
„Protože je mi to trapné.“
„Jenže to jsou právě ty nejlepší historky.“
„Neříkej?“ podívala se na mě skepticky.
Přikývl jsem. „Jestli chceš, začnu jako první a povím ti, jak jsem chtěl
v sedmé třídě udělat dojem na jednu holku tím, že jsem předstíral, že už mi
rostou chlupy na hrudi.“
Ivy se pokusila potlačit výbuch smíchu, oči se jí pobaveně rozzářily. „Jak
může člověk předstírat, že má chlupy na hrudi?“
„Vylovil jsem staré vlasy z odtoku a nalepil jsem si je tam,“ zašklebil jsem se
odporem.
To už se Ivy rozesmála naplno a tím hlaholivým smíchem mě nakazila.
„Fuj! Proboha! Proč jsi to udělal?“ klokotala mezi výbuchy smíchu.
Pokusil jsem se posadit pohodlněji, což nebylo vůbec jednoduché, protože se
mi v hlavě všechno točilo.
„Slyšel jsem staršího brášku, jak říká, že holky letí na chlupaté hrudníky…
Hm, tak třináctileté bohužel ne.“
Ivy se snažila zachovat vážnou tvář, ale dařilo se jí to zhruba tak jako mně
sedět rovně.
Potom jí rysy ve tváři změkly: „No dobře, tak já ti to řeknu. Ale varuju tě –
moje historka není tak vtipná jako ta tvoje. Když mi bylo deset…,“ začala
vyprávět, zatímco si nervózně hrála s dlouhým pramenem vlasů, „byli jsme
pozvaní na důležitou oficiální večeři. Nevím už kde, s kým a k jaké příležitosti.
Vím jen, že pro tátu to byl hodně důležitý den a já jsem chtěla udělat dobrý
dojem. Máma mě po mnoho dní instruovala, jak mám sedět, chodit,
a dokonce i chodit na záchod: ne hned po uvítání, a pokud vůbec, tak krátce
před večeří a nikdy během ní.“
Při těch slovech jí rysy zase trochu zpřísněly a mně se sevřel žaludek. Možná
jsem ji přece jen neměl nutit, aby mi tu historku vyprávěla. Ivyino dětství byl
nejspíš úplně jiný kalibr než to moje.
„Ať tak nebo tak,“ pokračovala a krčila přitom odevzdaně rameny, „menu
mělo několik chodů a jako moučník se nakonec podávaly rumové pralinky.
Byly odporné, ale snědla jsem je všechny – bála jsem se, že mi matka vynadá,
když něco nechám na talíři. No jo, za deset minut jsem byla tak opilá, že jsem
se neudržela na nohou.“ Při té vzpomínce se pousmála. Oči jí zešedly, řasy
poklesly a vrhaly dlouhé stíny.
 Zhluboka se nadechla, než pokračovala. „Ještě u stolu jsem se pozvracela
a matka by se byla nejraději na místě propadla do země. No a otec byl…
zklamaný. Víc k tomu nemám co říct.“
„Ale vždyť ti bylo deset!“ vyhrkl jsem nevěřícně.
Pokrčila rameny: „To nehrálo roli – pozvracela jsem senátorovu manželku!“
Chvíli jsem na ni jen s pusou dokořán zíral. Potom mi začaly cukat koutky,
její taky, až jsme nakonec oba vyprskli smíchy. Smála se naprosto bez zábran,
dokud nezachrochtala. Honem si přitiskla dlaň na pusu, ale přesto chrochtala
čím dál hlasitěji, takže už jsem se rozesmál na plné kolo. Srdce mi začalo pádit
a za chvíli se mi tak zatočila hlava, že jsem si všiml, že sklouzávám na stranu, až
když byl svět nakřivo.
„Ryane!“ Cítil jsem, jak mě popleskává po tváři.
„Anooo?“ Otevřel jsem oči. Kdy jsem je zavřel? Na jak dlouho? O čem jsme
to právě mluvili? O Ivyiných chlupech na hrudi?
Jazyk jsem měl najednou tlustý a chlupatý, lepil se mi na patro, takže jsem
nemohl promluvit, natož zformulovat jasnou myšlenku. Nade mnou se objevil
Ivyin bledý obličej, ze kterého na mě svítily tři malé pihy. Jasné a zářivé jako
hvězdy. Hvězdy s růžovými vlasy. To mě znovu rozesmálo.
„A jéje… tebe to pořádně sebralo.“ Ivy mě s obavami pozorovala. „Počkej
tady, přivedu Alexe.“
„Neee. Zůstaň u mě,“ mumlal jsem. Nejraději bych si nakopal, že zním tak
uboze. Ucítil jsem, jak zacukala prsty. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že
pevně svírám její dlaň. Ach ne! Rychle jsem sevření uvolnil. Náhle se mi opět
zatočila hlava, a tak jsem si ji položil na dlaždice.
Ivy se hekticky rozhlédla, našla něco měkkého, co mi opatrně vsunula pod
hlavu. Co to bylo? Aha… ručník.
Vstala. „Počkej tady,“ naléhala. „Hned se vrátím.“
Než jsem stačil zaprotestovat, byla pryč. Všechno se se mnou točilo a bylo mi
čím dál hůř. Zatraceně, co mi to ta Courtney podstrčila?
 Ivy

Sbíhala jsem po schodech a rozhlížela se po Alexovi. Kam se poděl? Když se

Jeffovi udělalo nevolno, Alex mě ujistil, že ho vezme ven na čerstvý vzduch. Ale
pokud neměli v plánu vydýchat vzduch půlce kampusu, museli by být už
dávno zpátky. Doufala jsem, že neodešli, protože sama jsem si nevěděla rady.
Jak jsem měla dostat Ryana domů bez jejich pomoci? Neměla jsem přece jen
zavolat sanitku? Ryan tu tabletu sice vyzvrátil, ale podle toho, jak vypadal, se
mu přesto trochu té látky dostalo do krve. Jen jsem nevěděla kolik. Zorničky
měl rozšířené jen trochu, ale to se ještě mohlo změnit. Moc jsem toho
o drogách nevěděla – moje zkušenosti s nimi se rovnaly nule. Znejistěla jsem –
co teď?
A tak jsem se zastavila a rozhlédla se. Všimla jsem si skupinky studentů
stojících v kruhu kolem něčeho, co z mého místa nebylo vidět. Spatřila jsem
mezi nimi hnědou hřívu, kterou jsem znala.
„Soyo!“ Když jsem se dotkla její ruky, vyděšeně ucukla a pohlédla na mě.
Obličej měla uplakaný, oči zarudlé a po flekatých tvářích jí stékaly slzy.
„Soyo, co se stalo?“ Snažila jsem se rozpoznat, kolem čeho se to srotili. Až
když jedna ze studentek o krok ustoupila, uviděla jsem někoho ležet ve
stabilizované poloze na zemi.
„Courtney je na tom zle,“ popotahovala Soya. „Zavolali jsme sanitku
a policii. Něco si vzala a pak se zhroutila.“
Stáhl se mi žaludek. To nebylo dobré. Tohle vůbec nebylo dobré.
„Říkala jsem jí, ať si to nebere. Ten chlap byl divnej,“ dodala Soya
hysterickým hlasem.
Okamžitě se mi udělalo nevolno. „Jaký chlap?“ zeptala jsem se co
nejlhostejněji.
„Myslím, že to byl student. Vysoký, hnědé vlasy a mluvil surfařským
slangem.“ Utřela si slzy z očí, ale jen si tím rozmazala řasenku. „Říkal, že vás
zná.“
Úplně jsem zprkeněla a žaludek se mi stáhl ještě víc. „Já… nikoho takového
neznám.“
Soya přimhouřila oči do úzkých škvírek a roztřeseně se nadechla. „Jenže on
říkal, že je tvůj kámoš, a chtěl po nás, abychom ti ty tablety donesly. Ale
Courtney si jich pár vzala. Já… bože… a já jí ještě říkala, ať to nedělá, jenže
ona se jen smála a tvrdila, že tě nesnáší a…“ Zbytek slov už zanikl
v nesrozumitelném vzlykotu.
Střídavě mě polévalo horko i mráz. Hlava mi pracovala na plné obrátky,
zatímco pulz mi ze strachu vyletěl do výšky. „Přijede ta záchranka brzy?“
zeptala jsem co možná nejklidněji.
Soya přikývla. „Ale co bylo v těch tabletách, které jsme ti měly dát?“
„Nemám zdání,“ koktala jsem. Bylo mi ale hned jasné, že mi nevěří. „Omluv
mě, prosím.“ Na místě jsem se otočila a přinutila se, abych nevzala rovnou
nohy na ramena. Zhluboka jsem dýchala – musela jsem se dát rychle
dohromady. Vždyť Ryan pořád ještě ležel v koupelně a potřeboval moji pomoc.
Zoufale jsem se rozhlížela – nevěděla jsem, co jsem měla udělat jako další. Byl
to opravdu Austin, kdo Courtney podstrčil ten hnus? Pokud ano, pak jsem
nechápala, co si od toho sliboval. Proč by něco takového považoval za dobrý
nápad? Nehledě na to, že bych si je nikdy nevzala, nedávala ta situace žádný
smysl. A neměl se o něj Harry postarat? Soya určitě něco popletla. Nebo já. Na
UCF určitě studovali i jiní studenti, na které by se Soyin popis hodil.
Z myšlenek mě vytrhl zvuk sirény. V první chvíli jsem nevěděla, jestli mám
cítit úlevu, nebo obavy. Úlevu, protože konečně dorazila sanitka, a tudíž
i pomoc pro Ryana, a obavy, protože se sanitkou samozřejmě přijedou
i policisté. A ti by se samozřejmě zajímali, proč je v takovém stavu kvůli požití
drog, když měl vlastně dělat svoji práci. I když neúmyslně, o reputaci by přišel
rychleji, než by stačil kýchnout.
Rozhodla jsem se, že půjdu nahoru. Za ním. Jeho zdraví má přednost před…
Nevěřícně jsem zůstala stát – šel po schodech, obličej bílý jako stěna.
„Ryane!“ Rychle jsem k němu přiskočila a objala ho kolem ramen. „Jak je ti?
Podívej se na mě!“
Zvedl hlavu. Rty měl semknuté do tenké čáry a páchl, jako by se znovu
pozvracel. Ale pohled měl úplně normální. Zaplať pánbůh.
„Je mi dobře,“ uklidňoval mě. „Jen se mi trochu točí hlava.“
„Určitě? Sanitka… už je tady. Možná bys měl jet s nimi.“
„Sanit… cože?“ Znepokojeně se rozhlédl.
Za okny zářila modrá světla sanitky a policie. Těch několik studentů, kteří
ještě neodešli, se rozprchlo rychleji, než bys řekl překvapení. Teď už jsem
propadala panice i já.
„Co se stalo?“
 „Courtney se složila.“ Zbytek jsem si nechala pro sebe. Chtěla jsem mu to
říct, až mu bude lépe.
„Ajaj! Říkal jsem si, že to nebylo jen něco na uvolnění.“ Znepokojeně se
rozhlížel.
„Nechceš jet taky do nemocnice? Pro jistotu?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou a zhluboka nasával vzduch. „Je mi dobře. Trochu se
ještě motám, ale to se spraví.“
Pochybovačně jsem na něho pohlédla, ale on prostě vrávoral dál. Aby se
nesložil, vzala jsem ho za ruku a zmizeli jsme zadním vchodem do kuchyně.
Jakmile za námi zapadaly dveře, vešli předním vchodem zdravotníci a hned za
nimi policisté.
Opatrně jsme se proplížili kolem domu. Neměla jsem raději zůstat a říct
sanitářům i policii, co jsem věděla? Neměli jsme ale žádné důkazy. A pokud by
Soya vyžvanila něco, co by v jedné větě obsahovalo drogy a mě, ocitla bych se
po krk v průšvihu. Pak bych musela zavolat otci. Zatraceně.
Ryan těžce dýchal, ale zatím se držel na nohou. Už jsem si o něj nedělala tak
velké starosti, přesto jsem se rozhodla, že u něj přes noc zůstanu. Jen pro
jistotu. Pokud by se jeho stav oproti očekávání zhoršil, zavolala bych sanitku
a spojila se s Harrym. Teď bylo nejdůležitější, aby se z toho dostal.
Když jsme konečně dorazili do pokoje, třásly se mi svaly vyčerpáním. Ryan
na tom byl hůř – sténal a okamžitě padl obličejem dolů na postel. Nejraději
bych byla udělala to samé, ale musela jsem mu nejdřív stáhnout boty. Bundu
na sobě neměl – nejspíš ji nechal ležet někde v domě toho spolku. Potom jsem
si také sundala boty a vlezla si k němu do postele. Našel v sobě ještě tolik
síly a odkulil se na stranu, abych nespadla přes okraj.
Rychle jsem mu zkontrolovala čelo – bylo zpocené, ale horečku nejspíš
neměl.
„Jak je ti?“ zeptala jsem se ho tiše.
„Dobře. Jsem jen unavený,“ zamumlal.
„Fajn.“ Přitáhla jsem přes nás peřinu. „Zůstanu tady. Kdybys něco
potřeboval, tak si prostě řekni, ano?“
„Hm,“ zamručel na souhlas. „Ivy?“
„Ano?“
„Děkuju,“ šeptl sotva slyšitelně.
Sevřela jsem mu ruku. „Není zač.“ Hlas se mi třásl dojetím.
 Byla bych mu řekla ještě úplně jiné věci, protože tady, ve tmě, kde byl slyšet
jen jeho dech, už jsem najednou nebyla příliš hrdá na to, abych mu řekla, že
k němu už dávno cítím něco mnohem víc.
Jen jsem to ze zbabělosti nedokázala vyslovit nahlas.
 Ryan

Vzbudil mě zvuk přibouchnutých dveří. Bodavá bolest hlavy v oblasti mezi

obočím mi bránila otevřít oči. Když se mi to nakonec přece jen podařilo,
udeřilo mě ostré sluneční světlo do citlivé sítnice takovou silou, že jsem
zasténal a oči okamžitě zase zavřel. Okamžik nato jsem na čele ucítil chladnou
dlaň.
„Ryane?“ šeptal něčí hlas. „Jak je ti?“
Byla to Ivy? Co dělala v mém pokoji?
„Radši mě zabij!“
„A jéje. Je to tak zlé?“ Zněla napůl znepokojeně, napůl pobaveně.
„Ještě hůř.“
„Počkej, něco tu pro tebe mám,“ řekla. Dlaň z čela zmizela. Donutil jsem se
otevřít oči a udržet je otevřené. Ivy stála u mě, v jedné ruce lahev vody
a v druhé aspirin. Starostlivě se na mě usmívala.
„Díky bohu.“
Za nechtěného sténání jsem se posadil, jednu tabletu si vzal, žíznivě ji zapil
a spláchl tu příšernou zatuchlou chuť, kterou jsem měl v ústech. Naprosto
vyčerpaný jsem se pak zeptal: „Kolik je hodin?“
„Půl osmé. Musím na přednášku, ale chtěla jsem za tebou zajít.“
Ohromeně jsem na ni zíral. Opravdu – byla už oblečená, ale velmi bledá,
pod očima se jí rýsovaly temné kruhy.
Posadila se ke mně na postel a ustaraně si mě prohlížela: „Pamatuješ si, co se
včera stalo?“ zeptala se.
Protřel jsem si čelo. „Jen matně,“ přiznal jsem. „Vím, že jsme byli na tom
mejdanu a že mi Courtney něco podstrčila. Ale potom už mám všechno trochu
rozmazané.“
Čím víc jsem se snažil rozpomenout na včerejšek, tím silněji mě bolela hlava.
Pamatoval jsem si jen děs v Ivyiných očích. Zamračil jsem se. „A jak je tobě?
Nestalo se ti nic?“ Přemohl mě čirý strach při představě, že by byla Ivy
v ohrožení a já bych tu pro ni nemohl být. A to všechno jen kvůli té pitomé
tabletě.
„Nic se mi nestalo,“ uklidňovala mě a zvedla při tom ruku, jako by mě chtěla
pohladit. Uprostřed pohybu se ale zarazila. „Já…“ Váhala. I přes nesnesitelný
hukot v hlavě jsem v jejích očích zaregistroval náznak strachu.
 „Co se stalo?“ Vzal jsem její ruce do dlaní.
Konejšivě mi stiskla prsty a slabě se usmála: „Nic. Nejsi na tom dobře.
Odpočiň si. Vrátím se po přednášce a přinesu ti něco k jídlu.“ Potom mě
pustila a vstala.
Nijak mě tím neuklidnila – i slepý viděl, že něco není v pořádku a včera se
toho hodně pokazilo.
Zahekal jsem: „Nikam sama nepůjdeš!“ a pak jsem také vstal. Dobře – ve
skutečnosti jsem spíš vrávoral, ale nejdůležitější byl výsledek, a to – být na
nohou ještě před západem slunce a pokud možno aniž bych se ještě jednou
pozvracel přímo před ní.
Rychle jsem si přinesl ze skříně čisté tričko a přetáhl si ho přes hlavu.
Dokonce i správnou stranou! Pašák!
„Nic se neděje.“ Ivy se kousla do spodního rtu a snažila se necivět mi na
hruď – což se jí ale moc nedařilo.
Kdybych byl víc fit, tu malou peepshow bych si vychutnal, takhle jsem ale
jen vylovil zpod postele boty a věnoval veškerou pozornost tomu, abych se při
tom nepřekotil na zem. Uf! Kdy naposledy jsem se cítil tak utahaný?
„Mým úkolem je dávat na tebe pozor. Takže jdu s tebou,“ zamručel jsem.
Ruka mi posloužila jako hřeben, na nose mi přistály sluneční brýle. Teď už to
chtělo jen kávu a byl bych dokonce schopný i mluvit, aniž bych měl pocit, že
usnu ve stoje. „Jdeme.“
Ivy si mě skepticky prohlédla, potom ale odevzdaně vzdychla a vyšla ven
z pokoje. Následoval jsem ji, ale předtím jsem ještě rychle hmátl po krabičce
aspirinu. Něco mi říkalo, že ho v ten den ještě budu potřebovat.
„Takže – co se děje?“ zeptal jsem se, jakmile jsem ji dohnal na chodbě.
Mračila se a začala si nervózně hrát s vlasy. „Ty tablety… Myslím, že ty
tablety byly od Austina Freemana.“
Užasl jsem – počítal jsem se vším možným, jen s tím ne. „Jak jsi na to
přišla?“
Začala si okusovat nehet na palci a neklidně se rozhlížela kolem sebe, jako by
mezi studenty, kteří spěchali parkem, někoho hledala. Doposud jsem ji neviděl
tak rozrušenou, což mi začínalo dělat starosti.
„Soya mi včera vyprávěla, že ty tablety byly od chlápka, který vypadal jako
Austin. Courtney je prý měla předat mně, ale místo toho si jich pár vzala a…
ehm… jednu ti podstrčila.“
Mozek se mi rozjel na plné obrátky, zatímco naše kroky vrzaly na štěrku.
 „To nedává smysl. Freeman dostal oficiální výstrahu, aby se k tobě
nepřibližoval a nefotil tě. A proč by ti dával drogy? Vzala by sis je?“
„Co…? Ne, samozřejmě bych si je nevzala,“ vyhrkla rozhořčeně. „Taky si
myslím, že to nedává smysl, protože – co by z toho měl?“
„Hm…“ Usilovně jsem se na to snažil přijít, ale výsledek byl jen ten, že mi
na čele znovu vyrazil pot. „Dorazila včera i policie?“
Přikývla. „Policie a sanitka.“
Uf – tak to jsem jen tak tak unikl opravdové katastrofě. „Předpokládejme, že
Freeman nepočítal s tím, že Courtney ty tablety spolyká sama, nýbrž že ti je
poslušně předá. Co by z toho měl?“ Přemýšlel jsem a snažil se spolknout
zatuchlou chuť v puse. Celé tělo jsem měl tak dehydrované, jako kdybych
strávil poslední dny v poušti. Nutně jsem si musel ještě před přednáškou
obstarat vodu.
Ivy bezradně krčila ramena: „Netuším. Třebas mě chtěl vyfotit s drogami
v ruce?“
Byli jsme už před fakultou – na místě jsem se zastavil, hlavou mi vířily
myšlenky, a ačkoli mi bylo strašné horko, zamrazilo mě. „A měl by skandální
fotku,“ vyhrkl jsem. „Představ si ty titulky: Dcera milionáře zatčena kvůli držení
drog.“
Vyděšeně zamrkala: „Ale já bych si přece žádné drogy nikdy nevzala!“
„Jistě, ale fotka stačí na to, aby ses dostala do potíží. A pro něho by z toho
koukal nejen článek na titulce, ale i pořádný balík peněz.“
Ivy se zamračila. „Proč by to ale dělal, když už dostal výstrahu?“
„Ta je mu možná ukradená. Kdo ví, co dalšího si vymyslí…“
Šli jsme mlčky dál. Koutkem oka jsem zaregistroval, jak mě Ivy tu a tam
starostlivě pozoruje. Když jsme konečně vešli do přednáškového sálu, byla už
skoro stejně bledá jako já. Nervózně se rozhlédla a vydechla úlevou, až když
objevila Alexe, který na nás divoce mával. Nesnášel jsem, jak si to pokaždé
namířila rovnou k němu.
„Ahoj. Tak co, vy dva?“ Alex byl evidentně dobře naladěný, ale když si Ivy
místo odpovědi jen odfrkla a dala mu malý pohlavek do zátylku, vykulil
udiveně oči, což ze mně vyloudilo tichý smích.
„Ale za co to bylo?“ zvolal.
„Kde jsi včera byl?“ vyjela na něj a klesla na prázdnou židli vedle něj. Když
jsem si sedal hned vedle, musel jsem potlačit zasténání. Do háje, začínalo mi
být zase zle.
 „Proč?“ Alex nasadil nevinný výraz. „Jen jsem dopravil Jeffa domů. Byl tak
namol, že mi chtěl celou noc dokazovat, jak mi dokáže olíznout loket, aniž
bych si toho všiml.“
„Včerejšek byl jedna obrovská kata–,“ chtěl jsem ho zasvětit do situace, ale
vtom jsem se zarazil. „Počkej. On ti olizoval loket?“
Alex okamžitě zrudl. „Prý je tam nějaké necitlivé místo.“
Ivy zamrkala: „A?“
Alex zrudl ještě víc. „Rozhodně jsem to cítil, ale koordinace pohybů nebyla
včera právě ta nejsilnější Jeffova stránka.“
Ivy se chichotala, zatímco já jsem si zmučeně masíroval čelo – bylo mi jasné,
že ten obraz už v životě nedostanu z hlavy.
„Ale co je to s vámi?“ Se šibalským úsměvem ve tváři na mě vrhl
mnohoznačný pohled. „Tady to někdo včera trochu přehnal?“
Ivy ho šťouchla do boku: „Přestaň. Včera to dopadlo dost špatně. Courtney
se složila.“
Alex se na nás jen pochybovačně podíval: „Je Courtney vaše nová šifra pro
Ryana?“
„Ne.“ Ivy protočila panenky a vytáhla z tašky lahev Gatoradu, kterou začala
nervózně odšroubovávat a zase zavírat. „Courtney je ta vysoká blondýna, která
se lepí na všechny zdejší chlápky!“
Alex jen zmateně mrkal.
Ivy si povzdychla: „Ta, co se tak nahlas směje.“
„Ach, tahle Courtney,“ řekl Alex s velkým zpožděním.
Van Klemmt mě iritoval – ještě včera měl v merku Jeffa, dnes se ale zřejmě
zajímal víc o Ivy. Rychle jsem zatřepal hlavou, abych se takových myšlenek
zbavil. Koutkem oka jsem přitom ve dveřích přednáškového sálu zaznamenal
hnědou kštici.
„Ivy. Soya je tady.“ Kývnutím hlavy jsem ukázal na dívku, která už si
mezitím hledala volné místo dvě řady před námi.
Se slovy „Jsme hned zpátky, Alexi,“ vystřelila Ivy ze židle. Alex jen udiveně
sledoval, jak jsem vystřelil za ní. Mezitím už se Ivy propracovala k Soye
a z místa o řadu pod ní jí něco říkala. Dostal jsem se k nim v okamžiku, kdy
Soya bezradně krčila rameny a vrhala na Ivy nepřátelské pohledy.
„Ahoj Soyo,“ vstoupil jsem jim do diskuze a usmál se na ni.
Vzhlédla ke mně a vykulila oči: „Ach… ehm, ahoj Rayi, jak je ti?“ koktala,
viditelně znepokojená. Páni – musel jsem vypadat opravdu mizerně.
 „Jak je na tom Courtney?“ odvětil jsem, aniž bych reagoval na její otázku.
Tváře jí trochu znachověly. „Už je jí lépe, díky,“ řekla stručně.
Přikývl jsem a posunul si sluneční brýle do čela.
Provinile si mě prohlížela. „Tys to včera taky pořádně schytal, co?“ Odkašlala
si. „Je mi líto, že ti Courtney ten hnus podstrčila. Nedokázala jsem ji zastavit.“
„V pořádku. To není tvoje vina,“ mávl jsem rukou a opřel se lokty o její stůl.
„Hlavní je, že už je Courtney lépe, ne?“
Soya přikývla. Za zády jsem slyšel, jak Ivy tiše zasupěla, a musel jsem se
usmát – že by žárlila?
„Poslyš, Soyo,“ zašeptal jsem a naklonil se k ní ještě víc, až jsem cítil její
květinovou vůni. „Nevíš náhodou, co to bylo za tablety?“
Soya váhala a nervózně si hrála s propiskou. „V nemocnici říkali, že to byla
party droga. Něco podomácku namíchaného. Ale na to spíš zeptej Ivy – ten
chlápek říkal, že jsou pro ni.“ Jedovatě pohlédla na Ivy, která sebou při těch
slovech trhla.
„Ivy s tím nemá nic společného.“
„Ale ten kluk říkal…“ Na důkaz nedůvěry si teatrálně odfrkla.
„Jak vypadal?“
„Kdo?“
„No ten chlápek, který vám dal ty tablety.“
Kousla se do rtu: „Já jsem včera taky nebyla právě nejstřízlivější,“ přiznala,
„ale byl vysoký. Asi jako ty. Měl hnědé vlasy a… ano… měl s sebou foťák.
Tvrdil, že chce udělat pár fotek na fotografický seminář.“
Ivy se ostře nadechla. Vyměnili jsme si krátký vědoucí pohled.
„Díky, Soyo.“ Usmál jsem se na ni a omotal si kolem prstu pramen jejích
vlasů. Lepily se mi kvůli nánosu laku na vlasy ke kůži, takže bych je nejraději
hned zase pustil, ale hleděla na mě tak důvěřivě, že mi to stálo za to. Zašeptal
jsem: „Poslyš, jen mezi námi – co jsi řekla policii?“
Navlhčila si rty. „Vůbec nic. Říkala jsem si, že pro všechny bude lepší, když
budu dělat, jako že o tom nic nevím.“
„Ano, myslím si to samé.“ Mrkl jsem na ni. „Díky a vyřiď Courtney, že jí
přeju brzké uzdravení.“
„To udělám,“ rozzářila se. Když jsem se napřímil, spěchala už Ivy zpátky na
svoje místo.
Nejdřív jsem si myslel, že se urazila, protože jsem se Soyou tak trochu
flirtoval, ale pak jsem uslyšel zabouchnutí dveří, následované klapotem
podpatků. Rychle jsem se otočil – k přednáškovému pultu mířila paní
Garcíová. Potom práskla taškou o stůl a zaměřila se na mě: „Udály se nějaké
změny v zasedacím pořádku, o kterých nic nevím, pane MacCaine?“
Provinile jsem pokrčil rameny. „Omlouvám se, jen jsem chtěl…“
„Co jste chtěl, mě nezajímá, pane MacCaine.“
S omluvně zvednutýma rukama jsem zamířil ke svému místu, když vtom na
mě zavolala znovu: „Co to děláte, pane MacCaine?“
„Ehm… jdu si sednout.“
„To klidně můžete, ale venku! Moje přednášky jsou určené pro ty, kdo
dodržují termíny odevzdání.“
„Odevzdání?“
Nasadila výhružný úsměv: „Ó ano – odevzdání prací. Včera jste mi měl
odevzdat práci o americké literatuře 19. století. Dokud ta práce nebude ležet
na mém stolu, nechci vás na svých přednáškách vidět.“
„Cože?“ Nemohl jsem uvěřit jejím slovům.
V místnosti by uslyšel spadnout špendlík – jako by zadržel dech celý sál.
Paní Garcíová ukázala přísně na dveře. „Je to pro vás moc informací
najednou, pane MacCaine? Takže ještě jednou, stručně a srozumitelně: ven!“
Zatraceně! Vyslal jsem zoufalý pohled k Ivy, ale ta jen bezmocně pokrčila
rameny.
Vztekle jsem zavrčel a šel dolů. Zastavil jsem se až těsně před paní
Garcíovou: „Přes veškerý respekt k vám, madam – nejsem student, ale hostující
posluchač. Mám tady klientku, kterou musím…“
„Vím o vašem úkolu, pane MacCaine,“ řekla profesorka tentokrát tak tiše, že
jsem ji slyšel jen já. „A v případě, že sem vkráčí nějaký pomatenec se zbraní
v ruce, ráda vašich schopností využiju. Protože ale útok šílence
nepředpokládám – alespoň ne v nejbližší době – očekávám od kohokoli, kdo se
účastní mojí výuky, že bude používat mozek. Můžete si zvolit, jestli to budete
dělat také, nebo jestli budete čekat venku. Zatím vás zastoupím a dohlédnu na
to, aby slečnu Bennetovou nikdo neunesl.“
„Vy přece nemůžete…“
„Můžu a budu,“ zasyčela už hlasitěji. „Odevzdejte mi chybějící práci
a budete se moci opět účastnit mých hodin. Do té doby na shledanou, pane
MacCaine.“
Nevěřícně jsem na ni zíral. Po chvíli jsem spolkl kousavou poznámku a vyšel
na chodbu, kde jsem se opřel o zeď. K čertu – co jsem měl tu hodinu a půl
dělat? Přece jsem tam nemohl celou dobu postávat a čekat, až bude po
přednášce. Tak jsem si svoji práci nepředstavoval.
Rozhlédl jsem se po chodbě. Kde je teď asi Freeman? Pokud souhlasilo, co
říkala Ivy, pak byl za tou akcí s tabletami právě on. A to mi dělalo větší starosti,
než jsem si chtěl přiznat. Vytáhl jsem mobil a prohlížel si jeho složku. Stačilo
jedno kliknutí a otevřel se mi jeho rozvrh hodin. Dnešek měl plný, včetně
klauzury, kterou měl psát pozdě odpoledne. Což znamenalo, že jeho byt bude
s největší pravděpodobností prázdný. Věděl jsem, kde bydlí, takže bych ten čas
mohl smysluplně využít a trochu se tam porozhlédnout. Zjistit, jestli doma
neschovává drogy nebo neshromažďuje nějaké nevhodné materiály o Ivy.
Správně bych měl v takovém případě zavolat tátovi, protože k samostatným
akcím jsem neměl žádné instrukce. Vydat se jen tak k Freemanovi a zjišťovat,
co má za lubem, nebyla moje práce – cokoli mimo rámec běžného jsem měl
hlásit otci nebo jeho kolegům a nechat řešení na nich. Prstem jsem se už skoro
dotýkal zeleného tlačítka, ale stále ještě jsem váhal. Šlo tady přece o Ivy. Kdyby
se její otec dozvěděl, že se ji někdo na univerzitě snaží namočit do skandálu,
netrvalo by dlouho, než by ji donutil studium ukončit. Tím by se naplnily
Ivyiny nejhorší noční můry a všechno by to byla jen a jen moje vina. Na
druhou stranu – pokud by vyšlo najevo, že jsem záměrně zatajoval informace,
přišel bych o práci.
Nakonec jsem zastrčil mobil zpátky do kapsy, zavřel oči a opřel si hlavu
o zeď. Jak dál?
„Ryane?“ Neochotně jsem vzhlédl – a díval se přímo do Jeffova bledého
obličeje.
„Jeffe, co tady děláš?“ zeptal jsem se, trochu vylekaný.
„Ehm – studuju?“
„Opravdu?“ Pozvedl jsem skepticky obočí. „Vypadáš, mírně řečeno,
příšerně.“
„Díky,“ zakrákal a zakřenil se, „asi tak jako ty.“
„V tom s tebou musím souhlasit,“ zamručel jsem a zkřížil paže na hrudi. „Co
děláš tady na chodbě?“
Unaveně zafuněl. „Chtěl jsem se tě zrovna zeptat na to samé.“
„Hráli jsme si s Ivy na schovávanou. Je uvnitř a hledá mě.“
Pobaveně se zasmál: „Takže tě paní Garcíová vyhodila?“
„Jo, sakra.“
Vyprskl smíchy: „Mluvils příliš nahlas?“
 „Ne. Propásl jsem termín odevzdání práce.“
„Ajaj. To byla zásadní chyba.“ Pořádně si zívl.
„Měl bys jít zpátky do postele, člověče,“ řekl jsem a vyrazil směrem
k východu.
„To bohužel nejde. Mám dneska službu v 7-Eleven. Přišel jsem si jen
vyzvednout v knihovně knížku,“ řekl smutně a… následoval mě? To snad ne!
S povzdechem jsem honem rozrazil dveře v naději, že se mi venku nepřilepí na
paty. Potřeboval jsem se ho zbavit a využít čas, na který Ivy uvízla na přednášce,
k prošmejdění Freemanova bytu.
Jenže Jeff se evidentně nechystal odbočit ani se nenechal zastrašit mojí
nevlídností.
„Poslyš, Ryane…“ Zamyšleně si mě měřil. „Vím, že Alexe ani mě nemáš
právě v lásce, ale nechtěl bys se mnou něco podniknout?“
„Já… ty mě balíš?“ V šoku jsem se na místě zastavil.
„Cože? Ne!“ zvolal. „Samozřejmě, že ne. Jen jsem si říkal, že bys třebas
potřeboval nějakého kamaráda. Ivy je skvělá, je to moje kamarádka, takže jsi
automaticky taky můj kamarád. Jenže ty si pořád udržuješ odstup. Tak jsem si
říkal, že by neuškodilo vyjít ti trochu naproti.“ Rozpačitě vyčkával.
„Já nepotřebuju žádnou bromanci, Jeffe,“ řekl jsem drsněji, než si zasloužil.
„Kromě toho teď musím zařídit něco důležitého a nemám čas na… tohle,“
ukázal jsem na sebe a na něj.
„Máš nějaké potíže? Kvůli svojí práci? Můžu ti pomoct?“
„Ne, díky, to zvládnu s… počkej – kvůli mojí práci?“ A safra – on o tom
věděl? Pustila si Ivy pusu na špacír?
Zřejmě jsem na chvíli neovládl mimiku a Jeffovi můj výraz neunikl, protože
polkl a omluvně pokrčil rameny: „Klídek, nikomu to neřeknu.“ Snažil se mě
uklidnit. „Jsem rád, že se o Ivy staráš. Kvůli tomu ji ale nemusíš od všeho a od
všech izolovat. Každý přece potřebuje přátele, Ryane.“
Naprosto bez sebe jsem zaskřípal zuby a vykročil směrem k němu. Jedno se
mu ale muselo nechat: měl víc odvahy, než by od něj člověk očekával – nehnul
ani brvou.
„Odkud víš o… mojí práci?“ zvolil jsem přísný tón.
„To není těžké uhodnout. Když člověk ví, kdo Ivy je, dá si to rychle
dohromady. Neboj, nikomu to neprozradím.“
„To bych ti taky radil, leda bys chtěl, aby tady Ivy skončila. Ujišťuju tě, že
bys letěl taky… z univerzity.“ Nebyl jsem si úplně jistý, jestli ta výhrůžka
odpovídá mým možnostem, ale v tom okamžiku šlo jen o to, aby držel jazyk za
zuby.
„Nic neřeknu, slibuju.“
„Dobře,“ zamručel jsem. Potom jsem se na místě otočil a pokračoval v cestě.
Teprve po asi deseti krocích jsem si všiml, že mě stále následuje. „Ale no tak!
Jeffe! Přestaň za mnou běhat!“
„Neběhám za tebou,“ odvětil honem a zvedl v ruce v nevinném gestu.
„Musím do práce. Už jsi zapomněl? Mám tam vzadu auto,“ ukázal na
parkoviště. „Vidíš, tady už odbočuju. Tak zatím.“
Chvíli jsem se za ním díval, potom jsem vytáhl mobil a vyhledal si
autobusové spoje, které by mě dostaly co nejblíž k Freemanovu bytu – pěšky
jsem se tak daleko přece jen pouštět nechtěl.
Zanedlouho jsem konečně dorazil na zastávku, kde jsem ještě jednou
zkontroloval časy odjezdů. Právě jsem zamračeně sledoval displej, když u mě
zastavil stříbrný golf. Za volantem seděl Jeff. Naklonil se přes sedadlo
spolujezdce a otevřel mi dveře.
„Nastup si, odvezu tě.“
Očividně to nevzdával. Nevěřícně jsem na něj zíral. „Kolikrát ti ještě mám
říct, že…“
„Jo, jo… jsi muž v černém a máš svolení, abys mi hned potom vymazal
paměť. Teď už si ale nastup. Autobusem ti to bude trvat věčně.“
„Vždyť ani nevíš, kam jedu.“
Mlaskl jazykem. „Je jedno, kam jedeš – autobusem to pojedeš celou věčnost.
Tak pojď už.“
Váhavě jsem zašilhal zpátky na mobil. Autobus měl jet až za dvacet minut,
cesta trvá patnáct minut a podle toho, kolik času bych potřeboval u Freemana,
bych pravděpodobně nestihl dojet zpátky, než Ivy skončí přednáška.
S povzdechem jsem se usadil na sedadle pro spolujezdce. „Seš otravnej,
člověče…“
„Na to tu kamarádi jsou,“ smál se mému výrazu. „Tak kam jedeme?“
Když jsem mu řekl adresu, jen mlčky přikývl a rozjel se, aniž by zapnul
navigaci. Očividně věděl, kam míříme. Není divu – nějakou dobu už tu
studoval a pracoval poblíž.
Zapnul rádio a malým autem se hlasitě rozlehla skvělá rocková balada od
Rolling Stones. Překvapeně jsem se k němu otočil: „Ty posloucháš Stouny?“
Zašklebil se a zabubnoval prsty na volantu. „Jasně, proč ne?“
 „Bez urážky, kámo – ale viděl jsem tě na hodině herectví, jak napodobuješ
obláček, takže na rock bych tě nikdy netipoval.“
„Jedno nevylučuje druhé,“ bavil se Jeff. „Herectví mi jen pomáhá zbavit se
zábran. Jak sis už určitě všiml – v běžném životě se mi to moc nedaří. Naproti
tomu staří rockoví klasikové mi připomínají otce. Dřív jsme je spolu
poslouchali často.“
„Dřív?“ Neušel mi zvláštní tón jeho hlasu.
Přikývl. „Před dvěma roky umřel. Zrovna když jsem se vrátil ze školy.“
„Ježíš, to je mi líto.“ Zasáhlo mě to – nedokázal jsem si vůbec představit, jak
by mi bylo, kdyby mi náhle umřel táta.
„V pořádku.“ Jeff se donutil k úsměvu a zapnul blinkr. „Nejhůř to zasáhlo
mámu. Musí se ještě starat o moje dva mladší brášky.“
„Proto pracuješ v 7-Eleven, přestože jsi dostal stipendium?“
„Jo. Není to sice moc, ale tak alespoň vím, že mají dost na zaplacení
elektřiny. Takže si rád odmakám pár hodin navíc v ukoptěném supermarketu.“
„Chápu.“ Pocítil jsem k němu respekt. Z toho dlouhána se začínal klubat
zajímavý chlápek.
„Tak, a jsme tady,“ řekl, když zastavil před dost zdevastovaným bytovým
komplexem. Omšelá omítka na fasádách se drolila a na řídkém trávníku, kde
bývalo hřiště, zbyla už jen prolézačka, která vypadala, jako by se měla každým
okamžikem rozpadnout.
„Jsi si jistý, že jsme na správné adrese?“ divil jsem se. „Vypadá to tady jako po
invazi zombies.“
„Jsme tady správně,“ zamumlal a otevřel dveře auta.
„Díky, Jeffe.“ Už jsem se ani neotočil a vyrazil jsem ke vchodu do domu,
abych si prohlédl jmenovky na zvoncích.
Vtom jsem uslyšel zabouchnutí dveří auta. Okamžitě jsem se otočil – Jeff
kráčel za mnou. „Co to děláš, Jeffe?“
„Jako co to asi vypadá? Doprovodím tě, jinak tě tady ještě oloupí nebo tak
něco.“
„Jsem bodyguard, takže se o sebe umím postarat sám,“ zafuněl jsem vztekle.
„Jeď! Musíš přece do práce, ne?“
Jenže právě když se mi chystal odpovědět, zachytil jsem koutkem oka, jak se
za mléčným sklem vstupních dveří mihl stín. Naznačil jsem mu tedy, aby
zmlkl.
Přes dveře k nám tlumeně dolehl hlas: „Ne, mám všechno, co potřebuju.“
 Byl to jednoznačně Freeman. Rozbušilo se mi srdce. Rychle jsem chytil Jeffa
za límec a postrčil ho za roh domu.
„Hele, co…“
„Psst!“ zasyčel jsem. Potom jsem nakoukl za roh – ve stejném okamžiku se
dveře otevřely a Freeman vyšel na ulici.
„Ne, opravdu mám všechno, co potřebuju,“ opakoval do telefonu, tentokrát
už hlasitěji. Očividně podrážděný svíral jednou rukou mobil, druhou odložil
na zem batoh. „Ne, včera to sice nedopadlo právě ideálně, ale nikdo mi
nemůže nic dokázat. Tu malou už z nemocnice propustili a na nic si
nevzpomíná… Ano… Ne… Hele… netuším, možná bysme to měli zkusit spíš
s fotkama, který už máme. Je na nich zřetelně rozpoznat a…“
Zježily se mi chlupy na zátylku. Pomalu jsem klesal do dřepu. Jeff na mě
udiveně zíral, sám zůstával stát. Taky dobře – dokud mi nestál v cestě a držel
pusu, bylo všechno v pořádku.
Freeman se podrbal na zátylku. „Ne, pár dní počkáme, než se na to trochu
pozapomene, a potom to zkusíme znovu. Chodí na kurz herectví ke starýmu
Gotzekovi. Prostě se tam nějak vmísíme. Nikdo si nevšimne, jestli mořskou
hvězdu napodobuje o jednoho studenta víc nebo míň.“
Slyšel jsem, jak Jeff rozhořčeně zalapal po vzduchu. Pro jistotu jsem mu ještě
jednou naznačil, aby byl zticha. Provinile sklopil hlavu, a dokonce
demonstrativně zadržel vzduch. Protočil jsem panenky, ale nakonec jsem zase
obrátil pozornost na Freemana. Až teď jsem si všiml, že mu z levé kapsy něco
čouhá. Vypadalo to jako sáček na skladování potravin. Jestli tohle nebylo
divné? Snažil jsem se zklidnit pulz, zatímco jsem si ho prohlížel pozorněji.
Vypadal docela vyčerpaně, oči měl orámované hlubokými stíny a zjevně se už
delší dobu neholil. A evidentně toho poslední noc moc nenaspal.
Právě zafuněl do mobilu: „Děláš si legraci? Samozřejmě se celá ta akce
vyplatí. Ivy Redmondová je teprve začátek. Dostals to pédéefko, co jsem ti
poslal? Hustý, viď? Nejdřív jsem si myslel, že špatně vidím. Který investor
napumpuje do firmy pět milionů? Ještě k tomu do firmy, co bankrotuje?
Dneska jsem zkontroloval investorovu adresu a skončil jsem u schránky
v ajsku. Říkám ti – to je obrovskej bezednej sud, do kterýho pořád cpou
další a další prachy. Měli bysme…“
Asi jsem udělal nějaký zvuk, protože Freeman náhle uprostřed věty zmlkl
a podíval se mým směrem.
Ucukl jsem zpátky za roh, ale bylo pozdě.
 „A do prdele!“ vyhrkl a rychle mobil zastrčil do kapsy.
Dobře. Teď, nebo nikdy. Aby mi nestačil utéct, vyřítil jsem se ze svého
úkrytu, chytil ho za límec a přitlačil ke zdi domu.
„Debile!“ prskal, když se z mého sevření snažil vysvobodit. Obličej se mu
zkřivil do vrčící šeredné masky. Namáhavě lapal po dechu, žíly na krku mu
zřetelně vystoupily a hlava zrudla. „Co ode mě chceš?“
Přiběhl k nám těžce oddychující Jeff. „Ryane, co to děláš?“ ptal se vyděšeně.
Umlčel jsem ho přísným pohledem.
„Tenhle chlápek si zaslouží lekci,“ řekl jsem a přitlačil.
Freeman se dusil. Věděl jsem přesně, kolik síly smím vynaložit, aby bylo
sevření nepříjemné.
„To je ublížení na těle! Zažaluju tě,“ chraptěl. Zároveň mi zatínal nehty do
paží.
Zasmál jsem se. Potom jsem přiblížil nos k jeho tváři tak blízko, že jsem
ucítil zápach jeho potu a cigaret.
„Ty mě chceš žalovat?“ Zavrčel jsem a přitlačil ještě víc, až se rozkašlal.
„Dobře, tak si tedy popovídáme o tomhle!“ Vytáhl jsem mu z kasy sáček
a přidržel mu ho před nosem. Jak jsem předpokládal – byly v něm tablety.
Freemanovi se chvěly nozdry. „Do toho ti nic není. Odprejskni, nebo tě
zažaluju.“
„To bys chtěl? Tak mi řekni, proč dívka jménem Soya tvrdí, že jsi tyhle
tablety dal Courtney pro Ivy?“
„Nevím, o čem to mluvíš. Co ode mě vůbec chceš, člověče?“
Evidentně si neuvědomoval, do jakého průšvihu se dostal. Ještě nikdy jsem se
nemusel tolik ovládat, abych někomu nevymlátil zuby. Zhluboka jsem se
nadechl: „Dobře. Takže ještě jednou od začátku, Freemane. Jsou ty drogy od
tebe, nebo ne?“
Hlasitě zasténal: „Naser si!“
Zatřásl jsem jím: „Jsou od tebe, nebo ne?“
Jen zkřivil tvář.
„Mám to z tebe vymlátit?“ zeptal jsem se ho. „Už jsi dostal jedno varování,
Freemane. Rozmysli si tedy moc dobře, co teď řekneš.“
„Můžeš mi – víš co,“ vyhrkl a znovu se marně snažil vysvobodit ze sevření.
„Nic proti mně nemáš. Stačí jeden telefonát na policii a skončíš v base, kam
beztak patříš.“ Opovržlivě ukázal očima na moje tetování.
 Zakřenil jsem se: „Ale neříkej? A jak vysvětlíš policii ty tablety štěstí?
A pokud ti to doteď nedošlo – stačí jeden telefonát a poletíš ze školy dřív, než
stačíš zavolat pomóc.“
V tu ránu byl bledý jako stěna za ním. „Nenechám si vyhrožovat. Jsem
novinář. Psát příběhy je moje práce.“
„Jo? A k tomu patří i fake news?“ zeptal jsem se ironicky.
„Nic jsem neudělal, takže mi nemůžeš nic dokázat.“
Palice jedna tvrdá – zesílil jsem sevření. Potom jsem podrážděně zavrčel:
„Kde jsou ty fotografie?“
„Jaký fotografie?“
„Ivyiny snímky. Kde jsou?“
„Nevím, o čem mluvíš.“ Nevzdával se, na milisekundu ale uhnul očima
k ruksaku, který ležel na zemi.
Spokojeně jsem mlaskl. „Jeffe, zahraj si, prosím, na chvilku na mého
asistenta a podívej se, jestli v té tašce nemá foťák.“
Jeff váhal. Vypadal, jako by chtěl vzít každým okamžikem nohy na ramena.
Nakonec si přece jen dodal odvahy, tašku otevřel a vyndal z ní fotoaparát.
„Díky, kamaráde.“ Jednou rukou jsem dál tlačil Freemana na zeď, druhou
jsem si od Jeffa foťák převzal. „Tak se podíváme, jaký materiál jsi nasbíral,“
mručel jsem, zatímco jsem se začal proklikávat posledními záběry.
Freeman sebou divoce zmítal. „To je nezákonný,“ vrčel.
„Můžeš si za to sám, ty jsi s tím začal.“
„Nic jsem neudělal, jen jsem…“
„… se pokusil podstrčit Ivy drogy a zveřejnit její skandální fotku?“ dokončil
jsem jeho větu a přidržel mu před nosem kameru. Motivy na displeji se daly
zřetelně rozeznat: Rozesmátá Ivy pije z červeného kelímku. Ivy, jak tančí
s Jeffem. Na dalším snímku se Ivy na něco toužebně dívá. Na mě? Přepínal
jsem dál. Ivy, jak něco šeptá Alexovi a při tom se směje.
„Včera jsi byl na tom večírku.“
„No a? Copak je zakázaný někoho fotit?“
„Tobě to v areálu zakázali. A co ty na to? Běžíš koupit drogy pro další fotku.
Poslyš, máš ty vůbec všech pět pohromadě?“
Freeman na mě zlostně hleděl zpoza rozcuchaných hnědých vlasů. „Trhni si.“
Opětoval jsem jeho pohled a nakonec to byl on, kdo uhnul jako první.
Spokojeně jsem fotky vymazal. Potom jsem předal fotoaparát Jeffovi a požádal
ho, aby z něj vyndal paměťovou kartu.
 Překvapeně se na mě podíval: „To jako vážně? Nemůžeš přece jen tak…“
„Byly na ní Ivyiny fotky,“ přerušil jsem ho. „Sice jsem je smazal, nechci ale
riskovat, že se mu je podaří obnovit.“
Jeff ještě chvíli váhal, nakonec ale nejspíš uznal, že mám pravdu, protože
paměťovou kartu vyndal a podal mi ji. Vděčně jsem si ji od něj vzal a strčil si ji
do kapsy. Potom jsem se zase obrátil k Freemanovi.
„Uložil jsi ty fotky taky na cloudu?“
Sklidil jsem jen jeho roztrpčený pohled.
„Pokud ano, pak ti radím je smazat. Jestli se jen jeden z nich objeví na síti,
přijdeš o místo na univerzitě.“
„Jděte do prdele,“ vyhrkl.
Se spokojeným úsměvem jsem ho pustil, vzal Jeffovi fotoaparát z ruky
a hodil ho Freemanovi. Ten byl tak překvapený, že ho nechytil a fotoaparát
skončil na zemi. Když dopadl, zaznamenal jsem s pocitem zadostiučinění zvuk,
jak se něco rozbíjí. Chytil jsem Jeffa za rameno a táhl ho k autu. Ten cestou
k autu ještě vrhl směrem k Freemanovi omluvný pohled.
„To bylo kruté,“ mumlal, když jsme nastoupili do auta.
„No jo, někdy je to jediný způsob, jak zabránit dalším problémům.“
Potom jsem se nechal odvézt zpátky. Ačkoli bylo jasné, že kvůli té akci přijde
pozdě do práce, ani slůvkem si nepostěžoval. Dokonce mě zavezl až k budově
fakulty, takže jsem stihl dorazit ještě před koncem přednášky.
 Ivy

„Tak co, Ryane, je všechno o. k.?“ zeptala jsem se, jakmile jsme spolu s Alexem
vyšli ve výborné náladě z přednáškového sálu.
Ryan, který stál opřený o zeď hned vedle dveří, zamručel, což mělo zřejmě
znamenat něco jako ne. Nebo odpal. Nebo miluju tě, Ivy, chci s tebou být
navždy a kašlu na svoji práci. No dobře – to poslední bylo spíš jen zbožné
přání.
„Dobrá zpráva je, že další přednášky odpadly. Nepůjdeme na kolej?“ Alex
vedle mě psal něco do telefonu.
Ryan přikývl a odrazil se od stěny: „Dobrý nápad. Potřebuju okamžitě do
postele a spát.“
„Souhlas, postel zní dobře,“ stvrdila jsem jeho návrh, myšlenkami jsem ale
byla někde úplně jinde. „Děkuju, Alexi. Ohledně toho večírku ti dám vědět
později, jo?“
„Dej vědět. Prima, že jdeš taky.“
„Jasně.“ Právě jsem chtěla vyrazit, když vtom mě Ryan chytil za paži. „Jaký
večírek?“ zjišťoval.
Vzhlédla jsem, užaslá z přísného tónu, který zvolil. „Ach, nic velkého. Alexův
a Jeffův spolek pořádá akci Hoes before Bros. To znamená, že každý kluk pozve
nějakou holku a Alex se mě zeptal, jestli nechci být jeho doprovod.“
„A ty tam opravdu chceš jít? Po tom, co se stalo včera?“ zeptal se nevěřícně.
Pokrčila jsem rameny. „Možná. Ještě jsem se nerozhodla,“ odvětila jsem tiše.
Posunul si sluneční brýle do čela a odhalil tím naštvaný pohled. „Nic
takového. Příštích pár týdnů mejdany prostě vynecháš. Nechce se mi muset
znovu někomu vyhrožovat.“
„Vyhrožovat?“ Nechápala jsem, co tím chce říct.
Ryan zavrčel a podíval se vedle na Alexe, který nás pozorně sledoval. Nejspíš
jsme byli lepší než jakákoli telenovela.
„Tady ne,“ zamumlal Ryan, chytil mě za loket a táhl mě pryč.
Vykroutila jsem se z jeho sevření. „Co je to s tebou, Ryane?“ procedila jsem
mezi zuby.
„Zakazuju ti tam dneska jít.“
„Tak ty mi to zakazuješ?“
„Přesně tak,“ odvětil.
 Potřásla jsem nevěřícně hlavou. Cestou na kolej to ve mně vřelo vzteky, ale
přinutila jsem se ke klidu, abych na něj nezačala řvát uprostřed kampusu.
Když jsme ale konečně dorazili ke koleji, rozrazila jsem vstupní dveře
a doslova jsem běžela do svého pokoje. Ryan mi byl těsně v patách, a než jsem
stačila zabouchnout dveře, prostě je jedním kopnutím znovu otevřel a vřítil se
za mnou dovnitř. Ten chlap mě jednou zničí!
„Řekni mi, o co jde, nebo se pakuj z mého pokoje,“ zasyčela jsem. „Myslím
to vážně. Jsem na univerzitě. Tady se mejdany pořádají každou chvilku. Nebo
žárlíš na Alexe?“
Ryan zafuněl: „Jo jasně – žárlím na Alexe. Ještě to tak. Ne. Víš, odkud jsem
se právě vrátil? Od toho podělanýho Austina Freemana. Právě jsem měl tu čest
smazat tucty tvých paparazziovských fotek. Takže ne – zůstaneš tady, dokud si
nebudu jistý, že ten chlap už nebude dělat problémy.“
„Ty jsi… byl u Freemana?“ koktala jsem. „A měl tam moje fotky?“
„Měl jich hodně. A proto zůstaneš pěkně tady a na rande s Alexem se
vykašleš, jasný?“
„Ach, tak o to ti jde? Není to rande.“
„To tedy je,“ zasyčel vztekle. Jeho pohled byl tak naléhavý, že mi z něj vstaly
chloupky na pažích.
Polkla jsem: „Nemůžeš mi zakazovat někam si vyjít, Ryane.“
Odfrkl si. „To tedy můžu. Dokud tam venku pobíhá šílenec, který chce
s tebou udělat skandální fotky, tak ano,“ namítl.
„Tak to máš smůlu. Já se totiž nenechám zavřít. Alex je můj přítel, a jestliže
mě požádal, abych ho doprovodila, udělám to,“ řekla jsem rozhodně.
„Alex není tvůj přítel,“ zvolal Ryan naštvaně.
„Ach. Ne? A co tedy?“
„Alex je týpek, který tě chce dostat, protože nemůže mít Jeffa. Používá tě
jako záplatu.“
„To tedy nedělá,“ vyjela jsem na něj. „A i kdyby – tebe se to netýká.“
„Samozřejmě se mě to týká.“
„Jak to?“
„Jak to?“ opakoval nevěřícně. „Opravdu to chceš vědět?“
„Ano. Co máš najednou za problém, Ryane? Myslela jsem, že jsme si mezi
námi všechno vyjasnili.“
„To jsem si taky myslel.“
„Takže jaký máš problém?“
 „Ne – jaký máš problém ty?“
„Můj problém je, že tě nesnáším!“ Ta slova ze mě vylétla bez předchozího
varování. Bože! Co jsem to jen řekla? Já… ale ne, takhle se musí cítit člověk,
který měl právě autonehodu – až na to, že tady jsem spíš způsobila vztahovou
nehodu.
„Cože?“ Překvapeně na mě zíral.
Povzdychla jsem si. „Mám tě ráda, Ryane MacCaine, ale doháníš mě
k šílenství. Jsi idiot, a přesto tě mám tak ráda, až to bolí.“
Když se naše pohledy setkaly, měla jsem pocit, jako by se přetrhla příliš
napnutá páska. Později už jsem si nedokázala vzpomenout, kdo udělal první
krok. Kdo jako první vnořil tomu druhému prsty do vlasů. Jestli jsem to byla
já, kdo přitiskl Ryanovi rty na ústa, nebo on mně. Věděla jsem jen, že jsem
měla tělo v plamenech. Vnímala jsem, cítila a chutnala jen a jen Ryana.
Piercing na jeho jazyku se lehce dotkl koutku mých úst a vzápětí už jsme
padli na postel, zaklínění jeden do druhého. Pružiny v matraci vydaly skřípavý
zvuk, když si mě k sobě přitáhl a začal mi okusovat spodní ret. Unikl mi tichý
sten, který ale Ryan polapil ústy.
Po linii krku mě hladily pevné ruce, s každým pohybem jeho jazyka mi po
zádech přeběhl mráz a pulz se mi neustále zrychloval. Potom mě přestal líbat
a místo toho mě k sobě přitiskl tak pevně a hladově, až mi to vyrazilo dech. Být
v Ryanově náruči a cítit jeho tělo tak blízko mého byl ten nejkrásnější pocit
v životě.
Těžce dýchal, toužebně se díval na moje rty a tentokrát jsem to byla já, kdo
překonal vzdálenost mezi námi, byl to můj jazyk, který se zmocnil úst toho
druhého. Byla to ale jeho chuť, co rozbouřilo moje smysly. Jeho vůně, která mě
obklopovala, a jeho doteky, které rozechvívaly moji duši. Líbat Ryana bylo jako
jet na horské dráze. Nejdřív ten strach nahánějící okamžik, když člověk na
jejím vrcholu nahlédne přes okraj do hloubky a uvědomí si tu extrémní výšku,
než se v příští vteřině zřítí do propasti. Potom to krátké vynechání zemské
přitažlivosti, které člověku vytlačí vzduch z plic, než ho zachytí příští zatáčka
a celým tělem mu prolétne adrenalin.
Když Ryanův jazyk hladil ten můj, jako bych padala volným pádem, ačkoli
jsem se ho přitom pevně držela. Za celý život jsem nevnímala nic tak…
opravdově. Nejraději bych mu v tu chvíli řekla, že bych s ním chtěla být navždy
a kašlu na následky. Ale to jsem nesměla. Věděla jsem, co pro něj jeho práce
znamená. Kdybych tu myšlenku vyslovila nahlas, záře v jeho očích by pohasla.
Přestal by se mě dotýkat a nebylo by cesty zpět. Možná jsem to sama ani
nechtěla. Možná jsem v tu chvíli chtěla, abychom byli jen on a já.
Náhle zazvonil mobil. Můj, abych byla přesná. Ryan mě pustil – cítila jsem,
jak se mu napjaly svaly.
„Nechceš to vzít?“ zeptal se bez dechu, nepřestal si ale hrát s růžovými
konečky mých vlasů.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Proč ne?“
„Protože mám právě něco lepšího na práci,“ zašeptala jsem a opětovala jeho
pohled. Jeho oči zářily sytě zelenou jako mech v lese, rty měl z líbání rudé
a nateklé.
Otevřel ústa, ale vzápětí je zase zavřel a roztřeseně si opřel čelo o mé. Leželi
jsme tam tak snad celou věčnost. Mezitím mobil dozvonil, aby vzápětí zazvonil
znovu.
Očividně jsme oba hledali vzletná slova, ale k jejich vyslovení jsme ani Ryan,
ani já nenašli dost odvahy. Nakonec jsem se odvážila já, ale slova „Miluji tě“
zůstala vězet někde v půli cesty a nahradilo je: „Polib mě ještě jednou, prosím.“
Zmučeně zavřel oči a schoval obličej do mého dolíčku pod krkem. Cítila
jsem, jak mě jeho teplý dech lechtá na kůži, jak přiložil rty na pulzující žílu
a lehounce na ni vdechl něžný, sotva znatelný polibek. Cítila jsem i to, jak se
potom celé jeho tělo napjalo.
Postel zavrzala, když se ode mě vzápětí odsunul a nechal mě v ní samotnou.
Nedíval se mi do očí a těžce dýchal. Potom o krok ustoupil. A ještě o jeden.
S každým jeho dalším krokem jako by si s sebou bral kus mého srdce. Cítila
jsem se náhle bezbranná jako ještě nikdy předtím. Čekala jsem a čekala,
doufala, že se ke mně ještě vrátí, ale s každou další vteřinou se mi srdce v hrudi
svíralo víc a víc.
Zhluboka se nadechl, sevřel ruce v pěst a konečně se na mě podíval.
Zastřeným pohledem unavených očí.
„Tohle nesmíme,“ řekl tiše a utekl z pokoje.
 Ryan

Sotva za mnou zapadly dveře Ivyina pokoje, vyřítil jsem se z koleje. Musel jsem
okamžitě ven, na vzduch, zbavit se toho svírání v hrudi.
Jediné, co jsem v tu chvíli vnímal, byly moje vlastní kroky na asfaltu, který
jako by uháněl pode mnou. Netušil jsem, kam běžím. Prostě hlavně pryč.
Supěl jsem a běžel dál, ačkoli bych se nejraději na místě otočil a utíkal zpátky
k Ivy, omluvil se jí, vzal ji do náruče a už nikdy ji nepustil. Jenže to jsem
nemohl. Nemohl a nemohl. Každý další krok byl jako mantra. Každý krok,
kterým jsem se od ní vzdaloval, byl součástí mého rozhodnutí – a to mě skoro
zabilo.
V tu chvíli jsem sám sebe nenáviděl. Nenáviděl jsem celý svět. Svoji práci.
A část mě teď dokonce nenáviděla i Ivy. Malá část, která mě nejspíš chtěla
ochránit před zbytkem, co jí beznadějně propadl. Uvědomil jsem si to, když se
na mě před chvílí dívala: miloval jsem Ivy Redmondovou. Nemělo už smysl to
dál popírat. A pokud jsem měl být upřímný sám k sobě – nikdy jsem to ani
nepopíral. Nanejvýš jsem to v sobě potlačoval.
Nedokázal jsem na ni přestat myslet. Jak se na mě dívala… Její oči ještě
nikdy nezářily tak modře. Její kůže svítila v měkkém světle jako perleť a dosud
jsem slyšel v hlavě její hlas. Polib mě ještě jednou, prosím.
Rozběhl jsem se ještě rychleji a během toho jsem v duchu na každé prosím
odpovídal nesmíme. Nevím, jak dlouho a kudy jsem běžel, než jsem se konečně
zastavil. Oči mě pálily, v ústech jsem cítil chuť krve. Opřel jsem se o strom
a lapal po dechu.
Přemohla mě bezmoc, a tak jsem se rozmáchl a vší silou jsem udeřil pěstí do
kmenu stromu. Paží mi proběhla bodavá bolest. „Je mi to tak líto,“ šeptal jsem
zmučeně. Odsuzujících pohledů několika kolemjdoucích studentů jsem si
nevšímal.
Naprosto vyřízený, s nervy v koncích jsem nakonec klesl do trávy, zkřížil
nohy, sklonil hlavu a opřel si čelo o kolena.
Nedaleko se někdo tiše smál, vítr ke mně přivál slanou vůni. Bůhví proč jsem
najednou musel myslet na moře a na to, jak rád bych s Ivy zašel na pláž. Jak
bych se s ní procházel ruku v ruce pod sálajícím sluncem podél pobřeží, přes
nohy by se mi přelévaly studené vlny, zatímco bych ji líbal tak dlouho, jak bych
jen chtěl…
 Jenže tenhle scénář se neměl nikdy odehrát. Protože bych se musel všeho
vzdát. Dokonce sebe samotného.
Bezmocně jsem opřel hlavu o strom, když vtom jsem uslyšel bzučení v kapse.
Zmrtvělými prsty jsem z ní vytáhl mobil – když jsem si na displeji přečetl, kdo
volá, zrychlil se mi tep.
„Ano, pane Redmonde?“ ohlásil jsem se a jen jsem doufal, že jsem nezněl tak
vyřízeně, jak jsem se cítil.
„Kde je moje dcera, MacCaine?“ ptal se podrážděně, aniž by se příliš zdržoval
formalitami.
Potlačil jsem vzdech. „Na koleji, pane Redmonde. Proč? Vyskytl se nějaký
problém?“ zjišťoval jsem.
„Jestli se vyskytl problém?“ řval Carl Redmond. „Už celý den se jí pokouším
dovolat. Ráno mi zavolali z banky – moje dcera údajně zřídila před necelým
rokem trvalý příkaz, na základě kterého jsou měsíčně převáděny 2 000 dolarů
na nějaké konto v Mexiku. Chci vysvětlení!“ Mezitím už křičel tak nahlas, že
jsem musel držet mobil dál od ucha.
„O tom nic nevím,“ koktal jsem. „Slyším o tom poprvé. Jste si jistý, že ty
peníze jdou do Mexika?“
„Samozřejmě jsem si tím jistý,“ vyštěkl na mě. „Byl byste tak milý a spojil mě
s mojí dcerou? Je na čase, aby mi vysvětlila pár věcí. Obzvlášť to, kdo je Austin
Freeman.“
Napřímil jsem se tak rychle, až mi zapraštělo v zátylku, a už zcela
soustředěný jsem se zeptal: „Řekl jste právě Austin Freeman?“
Carl Redmond si odfrkl: „Dostal jsem od něj mail, ve kterém mi vyhrožuje,
že předá určitým lidem nějaké informace, o kterých nechci, aby je dostali,
pokud nestáhnu svého bláznivého sekuriťáka. Předpokládám, že tím mínil vás.“
„To je možné. Jaké věci?“ zjišťoval jsem.
„To nevím. Už jsem o tom mluvil s Harrym. To jméno očividně znal a říkal,
že ten chlap dělá problémy už delší dobu. Jaký druh problémů?“
Rozběhl jsem se zpátky ke koleji: „Nic strašného,“ vykrucoval jsem se jako
had. „Předpokládám, že chcete mluvit s Ivy už dnes, ne až zítra?“
„Pokud vám to nebude dělat velké potíže,“ odvětil ironicky.
„Ne, ani trošku, jen jsem si byl právě zaběhat a musím se vrátit zpátky na
kolej.“
„Cože?“ zvolal. „Máte se zdržovat v blízkosti mojí dcery!“
 Kdyby tak věděl, jak blízko jsme si ještě před chvilkou byli… „Jenže právě
teď u ní nejsem.“
„Copak jsme se nedohodli, že budete na Ivy dávat pozor dvacet čtyři hodin
denně?“ zařval.
Tady měl někdo špatnou náladu. Bohužel to odnesl ten nepravý. Byl jsem
s nervy v koncích a moje nálada klesla na bod mrazu. „Při vší úctě, pane
Redmonde, vaše dcera je dospělá žena a pět minut na sebe dokáže dávat pozor
sama, aniž by si při tom zlomila vaz. Alespoň natolik byste jí mohl věřit, jinak
nebudete potřebovat sekuriťáka, ale chůvu.“
„Jenže to vy jste ta chůva, pane MacCaine,“ pronesl chladným hlasem.
„A můžu vás vyhodit stejně rychle, jako jsem vás najal. Harryho si cením velmi
vysoko a jeho důvěru ve vás uznávám. Rád také investuji do vaší budoucnosti,
pokud ovšem budete dělat svoji práci – a náplní vaší práce je nespustit z mojí
dcery ani na vteřinu oči.“
„Ohlásím se, až budu u ní,“ procedil jsem mezi zuby.
„Dobře,“ zavrčel a jednoduše položil telefon.
Cestou na kolej jsem nadával jako špaček. Můj pulz pádil spolu se mnou
a srdce mi sevřel náhlý strach. Bez zastavení jsem se vyřítil po schodech do
patra kolem několika studentů, kteří na mě zaraženě zírali. Nahoře jsem
zabouchal pěstí na dveře.
Odpovědí mi bylo ledové ticho.
„Ivy,“ zakřičel jsem, „tvůj otec s tebou chce mluvit. Zavolej mu. Okamžitě!“
Srdce mi v hrudi divoce bilo, a když jsem ještě několikrát zabušil na dveře
dlaní, zanechal jsem na nich mokrou stopu. Ivy nijak nereagovala, a tak jsem si
odemkl kartou a dveře rozrazil.
„Ivy, musíš…“
Nebyla tam. Peřina zůstala zmuchlaná, jak jsem ji po sobě zanechal. To ne!
„Ivy!“ volal jsem, ale náhle mě někdo přerušil.
„Hledáš ji?“
Na místě jsem se otočil a vyděsil tím Soyu, která leknutím uskočila a položila
si dlaň na srdce.
„Bože! Co je to s tebou?“ ptala se.
Pokusil jsem se zhluboka nadechnout, ale dařilo se mi asi tak, jako když jsem
se pokoušel nelíbat Ivy. „Nevíš, kde je?“
„Ehm, ano…“ Pořád ještě zmatená přešlapovala na vysokých podpatcích
z nohy na nohu. „Asi před dvaceti minutami šla na ten mejdan. Právě tam taky
mířím.“
Ten mejdan! Měl jsem to vědět. Aniž bych Soye poděkoval, otočil jsem se na
podpatku a vyběhl zase ven. Srdce mi divoce pumpovalo krev do žil a kampus
se mi začal rozmazávat před očima do jediné šmouhy ze stromů a udivených
tváří.
Šla k Alexovi. Nakonec k němu opravdu šla. Hlavou mi prolétal jeden obraz
za druhým: Ivy, jak se směje na Alexe. Alex, jak jí pokládá ruku kolem ramen.
Jak ji utěšuje.
Potřásl jsem hlavou, abych se vzpamatoval. Část mě totiž věděla, že už
přestávám myslet racionálně. Viděl jsem přece, jak se Alex díval na Jeffa. Přesto
mě rozzuřilo, že šla právě za ním.
Ale velení už dávno převzala moje druhá, o dost mladší část. Ta verze mě,
která byla naštvaná na všechno a na každého. A nejvíc na sebe samotného.
 Ivy

Jeff znepokojeně sledoval, jak jsem do sebe hodila dalšího panáka a zhnuseně se
zašklebila. Mnohem raději bych si dala tekuté jahody, ale ty už došly a na výběr
zbyla jen tequila nebo voda z kohoutku. Pivo, které se na večírku spolku
podávalo, jsem nedokázala pozřít. Netuším, jak se ten divný mok jmenoval, byl
jednoduše jen odporný. Takže svůj úkol musela splnit tequila. Aby i ta
nechutnala tak strašně, vyměnila jsem plátek citrónu za kousek čokoládového
dortu. Třeba se tak zalepí zlomené srdce? Ačkoli – mezitím už jsem se dostala
k bodu, kdy by vlastně samotná tequila stačila.
Hlavu jsem měla nezvykle lehkou. Snažila jsem se namluvit si, že už
nevypadám tak ubrečeně jako ještě před půl hodinou. Spíš jsem teď vypadala
asi jako králíček albín, kterému teče z nosu a má strašnou chuť na čokoládový
dort… Konečně, byl to už můj druhý kousek a šestá tequila… nebo to bylo
naopak? Hm…
„Jsi si jistá, že chceš ještě jeden?“ ptal se Alex váhavě. Seděl vedle mě se
zkříženýma nohama a podával mi další sklenku s bezbarvou tekutinou.
Přikývla jsem, jenže Jeff byl rychlejší a vzal mu sklenku z ruky, ještě než jsem
po ní stačila sáhnout. „Myslím, že má dost,“ vysvětlil svůj zásah.
„Umím sama rozhodnout o tom, co chci,“ chňapla jsem po sklence –
a vychrstla přitom polovinu obsahu na koberec.
Jeff se vypnul v ramenou: „Ne, neumíš,“ řekl a vyměnil si s Alexem ustaraný
pohled. Ten po chvíli rezignovaně pokrčil rameny: „Když jí to pomáhá. Akorát
bychom se měli domluvit, kdo z nás dvou jí bude držet vlasy, až bude zvracet.“
Jeff se rozzlobil: „Podívej se na ni. Vypadá, jako by ji dostal Lesní duch.“
No tak to pěkně děkuju. Ačkoli – měla jsem pocit, že ten mě má ve spárech
už dlouho. Když jsem před půl hodinou přišla naprosto hysterická na večírek,
ti dva na sebe právě hlasitě křičeli. Ale sotva spatřili můj ubrečený obličej,
okamžitě s tím přestali. Ještě naposledy se na sebe zamračili a potom už jen
vynakládali veškerou svoji fantazii, aby mi zlepšili náladu. Jeff například
výborným koláčem, Alex karetními triky. A já alkoholem. Moje metoda se mi
zdála nejúčinnější. Jenže příměří jim dlouho nevydrželo, protože právě teď
neměli oba daleko k tomu, aby si skočili po krku.
„Přestaň si hrát na všeználka, Jeffe,“ vyštěkl Alex. „Možná, že jsi chytřejší než
já, ale ona sama dobře ví, co chce.“
 „Ano? A co tedy chce?“
Ještě nikdy jsem ty dva nezažila tak rozzuřené. Zatímco jsem šokovaně
sledovala jejich hádku, nalila jsem si dalšího panáka sama, vypila ho na ex
a hned nato jsem uchlácholila žbluňkající žaludek dalším kouskem koláče.
„Co třeba trochu zábavy?“
Jeff vyskočil ze židle tak náhle, že jsem sebou leknutím ucukla.
„Zábavy? Zábavy? Tady nejde o zábavu, ale o to, že nedokážeš myslet na
následky!“
Ohromeně jsem sledovala, jak byl čím dál hlasitější. Skoro už křičel: „Tobě
jde pořád jenom o zábavu. Nic jiného tě nezajímá. Jsi bezohledný vůči mým…
vůči citům druhých. Všechno je ti ukradený, hlavně že se bavíš! To samý jsi
dělal už dřív se svýma hračkama. Hlavně že byly nový a zajímavý, a když se
nějaká rozbila, už tě nezajímala a šup s ní do kouta. Ale víš co? Nemám chuť
nechat se rozbít!“
Alex otevřel pusu, jenže Jeff prostě utekl. Cestou odstrčil několik lidí stranou
a zmizel v horním patře.
Zaraženě jsem za ním hleděla. „Co to mělo být?“
Alex mi vzal bez jediného slova z ruky lahev, nalil si, zhltnul naráz nejdřív
jednu sklenku tequilly a hned po ní další. U třetí už nevypadal tak bledý.
„Dáš si koláč?“ přistrčila jsem mu pod nos talíř.
Povzdychl si a zavrtěl hlavou, v příští vteřině si přesto vzal obrovský kus. Ještě
během žvýkání se zašklebil. „To chutná příšerně.“
Odfrkla jsem si: „Nebuď takový snob, Alexi.“
„Dej mi pokoj,“ zamumlal s plnou pusou. Po chvíli klesl na opěradlo.
„Co se stalo?“ Přisunula jsem se blíž, abych se o něj mohla opřít. Jeho
blízkost mě uklidňovala, i když byl kostnatější než Ryan. Taky nevoněl tak
pěkně jako Ryan… Ryan voněl po Ryanovi. Alex po parfému Hugo Boss.
Znovu si povzdychl. Vypadal naprosto vyčerpaně. „Nejdřív začni ty.“
Polkla jsem. „Ryan mě nechce,“ řekla jsem tiše a zírala na sklenici v ruce.
Alex se na mě soucitně podíval. „To je mi líto.“
Pokrčila jsem rameny. Kdyby nebylo toho alkoholu, který mi právě dobře
sloužil tím, že držel v šachu moje city, určitě bych okamžitě propukla v pláč.
Takhle jsem naštěstí cítila jen lehkou závrať. Ale možná jsem jen měla přestat
pít.
„A co ty?“ zeptala jsem se tak tiše, že mě vlastně ani nemohl přes hlasitou
hudbu slyšet. Ale mojí otázce zřejmě i přesto rozuměl. Zmučeně zavřel oči, než
začal vyprávět: „Jsem na tom dost podobně. Dodal jsem si odvahy a řekl
Jeffovi, že bych s ním chtěl chodit.“
„A?“
„Nechce.“
„Tak to je zlý.“
„Přesně tak.“ Otevřel zase oči a pomalu ke mně otočil hlavu. Kolem úst se
mu vytvořila přísná vráska. „Ironií je, že dřív jsem opravdu pokaždé rozbil
každou svoji novou hračku. Pro něj.“
„Hm?“ Neznělo to právě inteligentně, na moji obranu ale budiž řečeno, že
v tu chvíli už neměl alkohol nic jiného na práci než ubíjet jednu moji
mozkovou buňku za druhou.
„Dřív jsem dostával hromady hraček. Jeff si ke mně chodil často hrát, ale
kdykoli jsem mu předvedl nějakou novou hračku, vypadal smutně. Neunesl
jsem, když byl nešťastný, a tak jsem ji pokaždé rozbil, aby se zase usmál. Už
tenkrát jsem byl idiot. No a vypadá to, že to se věkem nezměnilo.“
Cítila jsem k němu obrovský soucit. Zároveň se mi nebezpečně zvedl
žaludek, ale naštěstí zatím zůstalo všechno dole.
Alex si deprimovaně povzdychl. „Proč se prostě nemůžu zamilovat do tebe,
Ivy? Rozumíš mi. Víš, o čem mluvím. Před tebou bych se nemusel
ospravedlňovat. A nebojíš se peněz. Zato Jeff absolutně nedokáže přijímat dary.
Tuhle jsem mu daroval sluneční Ray Bany a on se úplně vytočil a trval na tom,
abych je šel vrátit.“
„Je hodně lidí, kteří nejsou zvyklí disponovat tolika penězi,“ odvětila jsem
tiše a shrnula mu z čela pramen vlasů. „Můj otec pořád dokola hlásá, že člověk,
který pracuje pro peníze, nebude nikdy vydělávat tolik, jako ten, kdo s penězi
pracuje. Ale má vlastně pravdu – my dva pocházíme ze světa, kde peníze
nehrajou žádnou roli. Pro mě je naprosto bezvýznamné, jestli si koupím
kabelku za dvacet nebo za dvacet tisíc dolarů – na mém kontu to nebude
poznat. Při vší té bezstarostnosti občas zapomeneme, že spousta lidí má
k penězům úplně jiný vztah.“
„Jeffův vztah k penězům je… úzkostlivý,“ zavrčel Alex, popadl lahev tequilly
a napil se rovnou z ní.
Usmála jsem se na něj. „Možná byste si to měli s Jeffem vysvětlit. Začínám si
o něj dělat starosti.“
„Ále – ten je v pořádku. Jen teď trucuje na pokoji a počítá svoje poštovní
známky,“ odmávl to Alex a chystal se znovu napít z lahve.
 Honem jsem mu ji odebrala a vzala ho za ruku. „Pojď, zatančíme si.“
Alex se zaposlouchal do hudby a pobaveně se rozesmál: „It’s now or never od
Elvise?“
„Tak už pojď,“ naléhala jsem.
S hekáním vstal a nechal se odvést doprostřed pokoje, kde přibývali studenti,
zvlášť když hned vedle stál sud s pivem.
Najednou se zastavil, zatočil mě dokola a zaujal perfektní základní postoj.
Pomalu jsem mu položila ruku na rameno. Očividně jsem nebyla jediná, kdo
měl taneční vzdělání, protože už po pár krocích jsme se pohybovali mezi
neobratně se zmítajícími lidmi tak lehce, až mi to bylo skoro trapné. Alex mě
točil dokola, pokaždé mě zachytil a předvedl dovedný výpad. Milé, ale udělalo
se mi při tom dost nevolno.
„Páni, jsi fakt dobrý,“ pochválila jsem ho. Dostala se při tom lehce mimo
takt.
Alex se křenil: „Díky. Na soukromých školách se člověk naučí leccos. Blbý je,
že to byla chlapecká škola, kde se člověk nejdřív hodinu hádal, kdo bude dělat
při tanci holku.“
Rozesmála jsem se: „Byl tvým tanečním partnerem Jeff?“
„Pořád.“
„A tys byl holka?“ zeptala jsem se.
Alex pobaveně zafuněl: „Ne, střídali jsme se. V podstatě jsem tančil jen já,
protože Jeffa bavilo…“ Oči mu potemněly. Zesmutněly. „Dřív jsem o tanci
mluvil dost opovržlivě. Ale teď se mi stýská, stýská se mi po časech s Jeffem…“
Ke konci už mluvil tak tiše, že jsem mu sotva rozuměla.
Náhle mě uvedl do rychlého střídání kroků. A safra – byl fakt dobrý!
Pohladil mě něžně po zádech. „To s Ryanem je mi líto.“
„Mně taky.“
„Opravdu se s tím nedá nic dělat? Nemám si s ním promluvit?“
Potichu jsem se zasmála. „To je milá nabídka, ale nemyslím si, že by to
k něčemu bylo. Budu se prostě muset poohlédnout jinde.“
Alex se zamračil a zamyšleně se na mě díval. „Možná vám přece jen můžu
pomoct. Mohli bychom v něm vzbudit žárlivost.“ Potutelně se usmál. „Třeba
to zafunguje a přestane se ovládat.“
Vyprskla jsem smíchy. „Díky, ale nejsem si jistá, že by to fungovalo. A Jeff by
z toho nebyl právě nadšený.“
 „Jak myslíš, ale kdykoli budeš potřebovat pomoct, jsem tady pro tebe,
jasný?“
„Jasný,“ potvrdila jsem tiše a opětovala jeho úsměv.
Pomalu sklonil hlavu. Cítila jsem jeho dech, než mě lehounce políbil. Běžné
setkání rtů, které bylo stejně nevinné jako něžné. Mně najednou spadla
z ramen část napětí a Alex se se mnou podělil o svoji osamocenost.
Ten polibek trval sotva vteřinu dvě, když vtom Alexe někdo odtáhl a mezi
nás se vsunula vysoká postava. Co to…? Srdce se mi rozbušilo, když jsem
uslyšela důvěrně známý hlas.
„To byla dost velká chyba,“ zasyčel Ryan a vzápětí chytil Alexe za tričko.
„Pusť ho, Ryane,“ zvolala jsem ten snad nejotřepanější výrok od dob vzniku
Hollywoodu.
Jenže Ryan mě prostě ignoroval. Právě jsem se k němu chystala přikročit
a uklidnit ho, když ke mně náhle otočil hlavu. V jeho očích byla taková
zuřivost, že jsem vylekaně ustoupila. Rozzuřený se obrátil zpátky k Alexovi,
který byl naštěstí tak moudrý, že se nebránil, jen opatrně zvedl ruce.
„Ryane!“ řekl klidně. „Všechno je v pořádku! Zhluboka se nadechni, je to jen
nedorozumění, nic víc.“
„Nedorozumění?“ řval Ryan. Zdálo se, že mu je naprosto ukradené, že právě
všem zkazil mejdan. Hudbu někdo ztišil a někteří kluci ze spolku už se
naštvaně dívali naším směrem. „Vždyť jsi ji právě líbal – čemu jsem teda
neporozuměl?“
Alex sebou trhnul, ale nasadil bojovný výraz: „Jen jsem ji utěšoval.“
„Jazykem?“ řval Ryan.
„Trochou náklonnosti, ty blbče.“
„Tomu ať si věří, kdo chce. Dej od ní ruce pryč!“
Musela jsem něco udělat, než si kluci ze spolku přinesou basebalky a večer
skončí rvačkou. Horečnatě jsem se rozhlížela.
„Jinak co?“ provokoval Alex. „Podle toho, co mi Ivy právě řekla, jsi ji
odpálkoval. Takže teď nebul jen proto, že jsem ji chtěl utěšit.“
„Já jsem ji neodpálkoval,“ zasyčel Ryan. Měl v očích tak zuřivý výraz, že Alex
ustoupil a napjal se v ramenou. Rychle jsem běžela ke stolu, vzala z něj lahev
tequilly a spěchala zpátky.
„Ne? Znělo to ale jinak, když přišla před chvílí úplně ubrečená,“ řekl Alex
temně.
„Jen jsem se snažil udělat to, co bylo správné,“ křičel na něj Ryan.
 „Jo? Tak s ní přestaň flirtovat a dělat jí falešné naděje jen proto, abys ji
vzápětí nechal padnout,“ odvětil Alex ledově.
Svaly kolem Ryanových čelistí cukaly. „Nemáš ani zbla ponětí, o co tady
jde,“ zavrčel a udělal krok směrem k němu. Potom mu řekl ještě něco, ale tak
tiše, že jsem to neslyšela.
Nato Alex vytřeštil oči, překvapením otevřel pusu a nevěřícně na Ryana zíral.
To už mi došla trpělivost. Aniž bych jen vteřinu zaváhala, zvedla jsem ruku
s lahví tequilly a celou jsem ji vylila Ryanovi na hlavu se slovy: „O. k., tak to už
by stačilo!“
„Kurva!“ zvolal, když mu ledová tekutina stékala po tváři. Okamžitě Alexe
pustil a otočil se na mě.
„Co tady děláš?“ ptala jsem se podrážděně.
„Co já tady dělám?“ Nevěřícně na mě zíral. „Mělas přece zůstat v pokoji.
A ty si prostě zdrhneš?“
„Dělám to, co jsi po mně chtěl. Nechávám tě na pokoji… Konečně, my dva
spolu být nesmíme,“ vrátila jsem mu jeho vlastní slova. Úúú, to mi udělalo
dobře.
Stíral si z očí tequilu, potom ke mně vykročil, na což jsem synchronně
reagovala krokem zpátky.
„Dobře. Teď půjdeš se mnou,“ řekl rozhodně a ukázal hlavou směrem ke
dveřím.
„Ne!“ Zavrtěla jsem prudce hlavou.
„Půjdeš se mnou!“ opakoval. Sotva ovládal vztek. A než jsem se stačila
vzpamatovat, chytil mě za paži a táhl mě směrem ke dveřím.
Vypískla jsem na protest, ale Ryan se ani nezastavil a táhl mě za sebou dál.
„Potřebuješ pomoct?“ zeptal se váhavě jeden ze studentů.
No tak to pěkně děkuju! Možná bych si měla tu věc s přátelstvím ještě
rozmyslet. Ale ze všeho nejdřív jsem se potřebovala zbavit Ryana. „Okamžitě
mě pusť, Ryane,“ zvolala jsem naštvaně a udeřila ho do paže.
„Ne,“ odpověděl jen umanutě.
„Ty jsi takovej hajzl,“ procedila jsem mezi zuby, zatímco jsem bezmocně
klopýtala za ním.
Napjal se v ramenou. „Já vím,“ zamumlal.
Venku vál překvapivě studený vítr, z hřmícího nebe padal mírný déšť. Ryan
běžel stále rychleji, takže jsem mu skoro nestačila. Zpomalil, teprve když jsme
za sebou nechali čtvrť se spolkovými domy a malý park, který vedl ke koleji.
Doteď se mi ten kousek přírody zdál lákavý, dnes mi ale naháněl hrůzu. Blížící
se bouřka schovala slunce za šedá mračna a vyhnala z parku všechny lidi.
Žaludek se mi stáhl. Narůstající rozhořčení, že mě Ryan táhne domů jako
zlobivou malou holku, a rychlost, s jakou to dělal, můj žaludek také právě
neuklidňovala.
„Už mě pusť,“ hekala jsem.
„Ani náhodou…“
„Tak alespoň zastav. Dělá se mi špatně.“ Klopýtla jsem a upadla na něj.
Bezděčně mě přidržel.
Lapala jsem po dechu. „Já tohle nedokážu, Ryane. Tohle platonické rádoby
přátelství prostě nezvládám,“ dostala jsem ze sebe chraplavým hlasem
a odstrčila ho.
„Já taky ne,“ řekl tiše.
Vyčerpaně jsem k němu vhlédla.
„Ivy…,“ vyhrkl a zhluboka se nadechl. „Je mi to tak líto. Nechtěl jsem ti
ublížit. Já…“
Náhle, z vteřiny na vteřinu, se za Ryanem vynořila další postava. Freeman.
A v jeho rukou se lesklo něco, co podezřele připomínalo fotoaparát.
„Pozor!“ zakřičela jsem.
Jenže než Ryan stačil zareagovat, dopadla mu na zátylek Freemanova pěst.
Skácel se k zemi jako poražený strom.
Strach mi sešněroval hrdlo, takže jsem ani nedokázala začít křičet. Vtom se
z temnoty vynořil další anaboliky nabušený chlápek. Bezmocně, s divoce
tlukoucím srdcem jsem sledovala, jak Ryan kleje bolestí a pokouší se vstát.
„Ta věc je fakt praktická.“ Freeman si se šklebem ve tváři prohlížel boxera,
který mu zářil na kloubech ruky jako nějaký obscénní šperk.
„Takže to je on?“ zjišťoval chlápek, který evidentně strávil příliš mnoho času
ve fitcentru.
„Jo, to je ta krysa,“ potvrdil Freeman a kopl do Ryana, který zasténal bolestí.
Roztřásla jsem se strachy. Ustoupila jsem o krok zpět, jenže tam jsem se
ocitla přímo v náruči třetího studenta, který se ke mně mezitím nepozorovaně
připlížil. Okamžitě mě chytil.
Vyděšeně jsem zasyčela: „Ty hajzle, ruce pryč!“ On na to ale jen pohrdavě
odfrkl.
Do žil mi proudil adrenalin. Tělem jako by mi proběhl elektrický proud,
když jsem se mu snažila způsobit bolest, ublížit mu. Bylo mi jedno jak a kde –
v tu chvíli nade mnou převzal kontrolu instinkt, který jsem u sebe doposud
nikdy nepozorovala. Kopala jsem, klela a škrábala. Jenže ten chlap jen vydal
jakýsi skřek a stočil mi ruku za záda tak prudce, až jsem vykřikla bolestí.
„A to je ta malá?“ slyšela jsem ho se udiveně ptát. Skoro jako by byl
zklamaný.
Freeman přikývl, dál ale zíral dolů na Ryana, který se zvedal se zaťatými zuby
ze země. Když se naše pohledy na chvilku setkaly, v jeho očích jsem zřetelně
rozpoznala strach. Od spánku mu přes tvář nabíhaly rudé šmouhy.
„Freemane,“ řekl důrazně chladným tónem, zatímco si stíral krev ze rtu.
Freeman mlaskl jazykem a nečekaně ho s neuvěřitelnou mrštností kopl do
žaludku. „My dva ještě máme nevyřízený účty.“
Ryan se zkroutil, zaťal ale zuby. „My dva máme tak akorát hovno,“ zavrčel,
zvedl k Freemanovi nenávistný pohled a opovržlivě na něj plivl.
„Pusť mě,“ zasyčela jsem na chlápka, který mi stále ještě držel paži za zády.
„Neboj, zlatíčko. Austin jen udělí malou lekci tvýmu kamarádovi. Když
budeš zticha, nic se ti nestane.“
„Že se mně nic nestane?“ Ironicky jsem se mu vysmála. „Tušíte vůbec, co se
stane s vámi, až tohle skončí?“
Chlápek jen pobaveně zachrochtal a zesílil sevření, až mi v ruce bolestně
tepalo. Jenže to nebylo zdaleka tak zlé jako strach o Ryana.
„Řekni mu, ať ji okamžitě pustí, Freemane. Tak hloupý, abys jí něco udělal,
nemůžeš být ani ty.“
„Klídek. Jí se nic nestane. Tohle je jen mezi náma,“ odvětil Freeman a sevřel
ruku v pěst.
Ten druhý se mezitím připlížil za Ryana a prudce se rozmáchl.
„Ryane za te–“ zařvala jsem, ale okamžitě mě umlčela obrovská dlaň, která se
mi přitiskla na ústa. Lapala jsem po vzduchu tak horečně, až se mi zatmělo
před očima.
Teprve po chvíli jsem si uvědomila, že to byl Ryan, kdo se pohyboval tak
mrštně, že Freeman udeřil do prázdna. S vytřeštěnýma očima jsem sledovala,
jak se MacCain ve vteřině proměnil zpátky na bodyguarda. Bez problémů se
vyhnul i pěsti studenta za ním, takže ten trefil Freemana, který zmateně
klopýtal pozadu. Chvíli mu trvalo, než se znovu rozmáchl k úderu, jenže Ryan
udělal krok stranou, chytil ho za paži, využil její švih a nešetrně mu ji zkroutil
za záda.
 Freeman vykřikl bolestí, když mu Ryan zatlačil ramenní kloub dozadu.
Následně od něj ještě schytal kopanec do kolenní jamky, takže se mu
podlomily nohy. Téměř současně ho Ryan chytil pod krkem a přitlačil.
Freeman se marně snažil ze sevření vysvobodit. Řval a klel, z úst mu létaly
sliny.
„Zůstaň stát, nebo mu zlomím ruku,“ vyhrkl Ryan varovně, když se na něj
vrhl Freemanův kamarád. Kluk se okamžitě zastavil. „A ty pusť Ivy!“ přikázal
tomu, který držel mě.
Když ten hned nereagoval, zašklebil se a zvýšil tlak na Freemanovu paži, až
Freeman znovu bolestivě vykřikl.
„Udělej, co říká!“ zachraptěl a v tu chvíli jsem byla volná. Konečně se mi
snadněji dýchalo a mohla jsem popojít kousek dopředu.
„Ivy,“ přikázal mi Ryan. „Utíkej a zavolej polici. Freemanovi se totiž
najednou zachtělo strávit příštích pár let za katrem.“
„Nemůžu tě tady nechat samotného,“ namítla jsem vyděšeně.
„Jdi!“ zařval tak hlasitě, až sebou Freemanovi kumpáni trhli.
„Tak to ne. Do toho já nejdu. Říkals, že jen musíme trochu oprášit nějakýho
kluka.“
„Jděte do hajzlu. Mě nebude nikdo zesměšňovat,“ zasyčel Freeman.
A pak to šlo ráz na ráz.
Najednou vyrazil dozadu a práskl hlavou Ryanovi do obličeje. Ten zasténal
bolestí, povolil sevření, načež od něj Freeman několik kroků poodešel.
Současně vytáhl zpoza opasku nějaký malý černý předmět a namířil ho na mě –
zkamenělá hrůzou jsem zírala do ústí hlavně.
„Nehýbejte se, nebo střelím,“ zasyčel výhružně.
Ryan znehybněl. Potom opatrně udělal krok dozadu, nespustil přitom ale
zbraň z očí. Mně se začaly třást ruce a po zádech mi stékal ledový pot.
Freemanovi kumpáni zařadili zpátečku.
„Do prdele,“ klel ten druhý, „zbláznil ses? Co to vyvádíš?“
Freeman si zřejmě sám uvědomil, že se právě chystal udělat obrovskou
hloupost, protože si nervózně olízl rty. Když se k němu začal Ryan opatrně
přibližovat, vystrašeně sebou trhl. „Zůstaň, kde jsi!“ zaječel a namířil zbraň na
něj.
Ryan zvedl v obranném gestu ruce a tiše řekl: „Klid. Dýchej zhluboka.
Přestaň a odlož zbraň.“
 Nenápadně jsem uhnula o krok zpátky – musela jsem informovat policii.
Nebo zavolat Harrymu.
„Nehýbej se, nebo střelím,“ zasyčel Freeman mým směrem.
Okamžitě jsem se zastavila.
Ryan nasadil temný výraz. „Přestaň,“ zopakoval pomalu. „Zamysli se nad
tím, co teď právě děláš. Těch pár fotek za ty následky nestojí.“
Freeman se opovržlivě zasmál, ruka, ve které držel zbraň, se mu ale třásla a na
čele mu vyskočily kapičky potu. „Nestojí, jo? Tušíš vůbec, jakou má ta story
hodnotu? RedEnergies propustily stovky zaměstnanců. Mezi nimi byl i můj
otec.“ Třásl se čím dál víc. „O tom nikdo nepsal. Svět má právo se dozvědět, co
je to za zločince.“
„Tvého otce?“ chytil se Ryan a nenápadně se k němu přiblížil o další krok.
„Třicet let pro ty hajzly pracoval. Spoustu let jsme ho doma skoro neviděli,
protože se pro ně mohl přetrhnout. A pak ho prostě jen tak, bez varování
propustili. Přišli jsme o všechno, a to jenom kvůli jejímu otci,“ vyprávěl
rozrušeně a ukázal zbraní na mě.
Trhla jsem sebou, zato Ryan náhle udělal bleskurychlý výpad, chytil ho za
paži a pokusil se mu vyrazit zbraň z ruky. Freeman vylekaně vykřikl a klopýtl
dozadu.
Náhle zazněl hlasitý výstřel.
„Ryane!“ vykřikla jsem. V panice jsem se vrhla dopředu. Zakopla jsem
přitom o vlastní nohu, ale okamžitě jsem se zase vyškrábala nahoru a běžela
jsem k Ryanovi, který sténal a držel se za rameno. Tolik jsem se o něj bála, že
jsem jen periferně zaznamenala, jak se ostatní dávají na útěk.
Freeman těkal pohledem plným nenávisti ze mě na Ryana.
„Do prdele!“ vyhrkl náhle, odhodil zbraň, na nic nečekal a zmizel ve tmě.
Potom už bylo slyšet jen jeho vzdalující se rychlý dech.
„Ryane!“ Klesla jsem vedle něj na zem. Dotkla jsem se jeho ramene, a když
jsem ruku zvedla, lepila na ní krev.
„Zavolej… sanitku… a policii,“ hekal Ryan. Byl bledý jako křída, na čele se
mu leskl pot.
„Ano… ano… sanitku.“ Prsty se mi třásly rozrušením, přesto se mi podařilo
vytáhnout z tašky mobil. Když jsem ale stiskla odemykací tlačítko, zůstal černý.
„Ne! Ne, ne, ne.“ V panice jsem mačkala tlačítko znovu a znovu. „Ryane?
Neboj, seženu pomoc!“ zapřísahala jsem ho a odhrnula mu z tváře vlasy.
„Ryane? Slyšíš mě? Vybila se mi baterka. Přivedu pomoc, ano?“
 Ryan zvládl už jen přikývnout, než sklopil chvějící se víčka a omdlel mi
v náruči.
 Ryan

Cítil jsem se příšerně. Jako bych slavil několik nocí v kuse a potom mě zmlátil
klokan. K tomu mi ještě byla strašná zima. Třásl jsem se po celém těle, jako
kdyby si ke mně zase jednou vlezl do postele můj mladší bráška, protože
nechtěl spát sám, ukradl mi peřinu a já se příští ráno probudil promrzlý na
kost.
Jenže tentokrát jsem se bohužel neprobudil. Všude kolem mě byla tma. Třásl
jsem se čím dál víc, pokoušel se otevřít oči, ale víčka jsem měl neuvěřitelně
těžká, jako by na nich visela závaží. Ani prsty jsem nedokázal pohnout.
Zmocnila se mě panika: Kde to jsem? Co se stalo? Kde je…
Z paniky mě vytrhl lehký dotyk na konečcích prstů. Potom je někdo vzal do
teplé dlaně a pevně je sevřel. Na tvářích jsem ucítil něco mokrého.
„Ryane.“ Ten tichý hlas ke mně dolehl přes čím dál hustší mlhu, která se
kolem mě kupila. „Dýchej pěkně dál, slyšíš? Sanitka tu hned bude. Ryane,
slyšíš mě?“
Ivy! Byla to Ivy. A plakala. Doslova vzlykala. Znělo to, jako by byla krátce
před nervovým zhroucením. Chtěl jsem jí říct, že má přestat plakat. Vždyť
k tomu není žádný důvod… nebo? Chtěl jsem ji vzít do náruče a přitisknout ji
k sobě. Ale ta temnota mě svírala. Vtom jsem uslyšel ječivý tón, který byl čím
dál blíž. Policejní siréna? Proč policie?
„Ivy, je tady sanitka,“ řekl nějaký hlas. Mužský hlas, který mi připadal
povědomý. Alex! Ten hajzl!
„Dobře,“ vzlykla Ivy a pustila mě. Okamžitě mě zase obklopilo prázdno, hůř
se mi dýchalo a byla mi ještě větší zima.
„Neboj se, Ryane. Budeš zase v pořádku.“ Byl to jen šepot následovaný
něžným dotykem na mém čele. Polibek? Ivy mě políbila? Ten pocit ale bohužel
zase příliš rychle zmizel.
Někam jsem totiž odplouval. Slyšel jsem šumění hlasů, aniž bych jim
rozuměl. Doléhaly ke mně jen útržky, které z většiny nedávaly smysl: „…
stabilní… průkaz… krevní skupina… B 12… průstřel ramene… zranění…
arterie… axillaris… brachialis… pulz… 45, 120… slabý… stabilní…
bradykardie… fraktura zátylku…“
„Uzdraví se?“
„Vy jste jeho příbuzná?“
 „Ne, ale musím… Harry? To jsem já, Ivy. Musíš okamžitě… Stalo se…
Ryan… Ne, je v bezvědomí… To nevím…“
Ivy. Stačil jsem jí říct, že ji miluju? Snad ano. Nevěděl jsem, co se stalo, ale
doufal jsem, že ví, co k ní cítím. Doufal jsem, že…
Byl jsem čím dál malátnější. Chlad pomalu pomíjel, tělem mi začalo proudit
teplo provázené mravenčením. Hned potom ho vystřídala bolest. Horký
tlukot, který vycházel z mého ramene a pulzoval dál celým tělem. Uslyšel jsem
něčí výkřik. Byl jsem to já? Znělo to tak zvláštně. Zkresleně. A zoufale. Zatnul
jsem zuby a vnímal, jak se mi po těle začíná rozlévat další pocit, který sílí,
stahuje mě dolů, zatemňuje mi mozek.
Upadal jsem do spánku. Až už nebylo nic. Prostě nic.
 Ivy

„Slečna Redmondová?“
Vylekaně jsem sebou trhla. Že bych usnula? Unaveně jsem vzhlédla.
Očividně jsem opravdu usnula, protože do nemocničního pokoje pronikalo
zvenku jasné sluneční světlo. Ryana ještě večer ošetřili, a když ho poté přivezli
na pokoj, zůstala jsem u něj. Nechtěla jsem ho nechat samotného – příliš jsem
se o něj bála. Stále dokola mi hlavou vířily události včerejšího večera: blikající
sirény, doktoři seskupení kolem Ryana, Harry, kterému zmizela z tváří veškerá
barva, když svého syna spatřil.
Kde vůbec byl Harry? Chtěl přece zůstat u Ryana? Přál si být u něj, až se
vzbudí.
Podívala jsem se na Ryana na nemocničním lůžku přede mnou. Spal, klidně
dýchal, hruď se mu pravidelně zvedala a klesala. K ukazováčku měl připnutou
sponu, která měřila srdeční tep. Tiché pípání monitoru srdce byl ten
nejútěšnější zvuk, který jsem kdy slyšela.
„Slečna Redmondová?“ zeptal se ten hlas znovu a vytrhl mě z letargie.
Otočila jsem hlavu. Ve dveřích stál cizí, hodně vysoký muž s vojenským
střihem. Ačkoli mu bylo sotva třicet, opíral se o hůl. Něco na něm mě
iritovalo. Avšak byla jsem příliš unavená, než abych zkoumala co.
„Ano?“ dostala jsem ze sebe. „Promiňte – my se známe?“
Muž se usmál a odhalil na tvářích malé dolíčky. „Nejspíš ne, i když jsem
o vás už hodně slyšel.“ Všiml si mého zmateného výrazu, a tak dodal: „Harry
o vás často vypráví.“
„Ach tak…“ Mhouřila jsem oči, neschopná jediné jasné myšlenky. „Pokud
hledáte Harryho, tak ten si nejspíš zašel do bufetu pro kávu.“
„Já vím,“ řekl tiše. Vypadal trochu ztracený. „Chtěl jsem spíš za vámi a za
svým… mým bratrem.“
Bratrem – to slovo mi pomalu doznívalo v hlavě. Bratr? Zmínil se Ryan
někdy o tom, že má staršího bratra?
„Ach… ehm… samozřejmě, mám jít ven a nechat vás na chvilku samotné?“
Vstala jsem, ale Ryanův bratr to odmávl, zavřel za sebou dveře a kulhal směrem
ke mně. Zvedla jsem se ze židle, kterou vděčně přijal. Za namáhavého hekání
se na ni posadil, natáhl bolavou nohu a zamyšleně, s pohledem upřeným na
svého bratra, si masíroval koleno.
 „Jak mu je?“ zjišťoval tiše.
Povzdychla jsem si a posadila se na postel k Ryanovi. „Je stabilní. Vlastně by
se měl každou chvilku probrat.“
„Harry říkal, že to byl čistý průstřel ramene?“ mumlal muž. „Víte něco
bližšího?“
Pokrčila jsem rameny: „Pokud jsem tomu správně porozuměla, kulka
proletěla ramenním pletencem, takže ho nemuseli operovat, jen zašít. Ztratil
ale spoustu krve, takže upadl do bezvědomí.“
„Mohlo to dopadnout hůř.“
„Ano, to mohlo,“ přitakala jsem. Zároveň jsem ucítila, jak se mě znovu
chopila hrůza z včerejšího večera. Honem jsem ji setřásla a raději jsem se
zaměřila na Ryanova bratra. Teprve teď jsem si uvědomila, co mě na něm
předtím tak iritovalo. Byly to jeho oči – stejně zelené a kočičí.
Všiml si mého zvědavého pohledu, usmál se a podal mi ruku.
„Mimochodem, jmenuju se Konstantin MacCain.“
„Těší mě, já jsem Ivy,“ představila jsem se také a ruku jsem přijala. Byla
obrovská. Pořádná tlapa.
„Vyprávěl ti o mně Ryan?“ zeptal se tiše, moji ruku ale držel dál tak pevně,
jako by se bál, že ho pustím.
V rozpacích jsem zavrtěla hlavou: „Ne, bohužel ne.“
Konstantin si povzdychl a konečně mi ruku pustil. „To je v pořádku. Můžu
si za to sám.“
Překvapeně jsem povytáhla obočí. „Vy dva spolu nevycházíte?“ zeptala jsem
se tiše. Ryan se ve spánku zašklebil. Něžně jsem ho pohladila po paži. Přesně
v ten okamžik vysadil na jeden úder jeho srdeční tep na monitoru. Usmála
jsem se, ruku jsem stáhla a podívala jsem se na Konstantina, který se vědoucně
křenil.
Okamžitě jsem zrudla. „Omlouvám se, to byla příliš osobní otázka.“
Konstantin si zhluboka povzdychl. Zjevně vyčerpaný si přejel dlaní po
třídenním strništi. „Dřív jsme si byli hodně blízcí.“ Chvíli to vypadalo, jako by
chtěl vzít Ryana za ruku. Přesto to neudělal a místo toho si dál masíroval
koleno.
„A teď už ne?“
„Teď už ne. Roky jsem ho neviděl, abych byl upřímný.“
„To je mi líto.“
Smutně se usmál. „A ty máš sourozence, Ivy?“
 „Ne, bohužel ne. Ale vždycky jsem si přála mít staršího bratra.“
Zakřenil se: „Starší bráchové jsou přeceňovaní, věř mi, jsem jedním z nich.“
„Přesto je to lepší než být sám,“ šeptala jsem.
Stejně tiše mi odpověděl: „S Ryanem nás dělí skoro deset let. Od malička
jsem si přál sourozence, ale otec tenkrát založil firmu a trvalo dlouho, než se
rodiče rozhodli, že bych ho nejspíš opravdu potřeboval.“ Smutně se zasmál.
„Když přišel na svět Ryan, byl jsem snad víc hrdý než sami rodiče. A netrvalo
dlouho, než nám došlo, že překypuje inteligencí a určitě se dostane na elitní
univerzitu. V tom jsem já byl úplně jiný,“ povzdechl si smutně. „Měl jsem
v hlavě jen hlouposti, byl jsem arogantní a vymýšlel nové a nové adrenalinové
kousky. Po střední jsem nastoupil do výcviku u námořnictva, ale po několika…
hloupostech mě vyhodili.“ Zarazil se – očividně na to období nerad vzpomínal.
Netušila jsem, proč mi vypráví svůj příběh, ale chtěla jsem se dozvědět
každou maličkost. Především proto, že jednu z hlavních rolí v něm nejspíš hrál
i Ryan. A tak jsem ho nepřerušovala.
Konstantin polkl, než pokračoval: „Tenkrát mi bylo sotva dvacet a Ryanovi
teprve deset. Když mě vyhodili z námořnictva, vzal mě Harry do firmy.
Dodnes si pamatuju, jak Ryan fascinovaně pozoroval zbraně, se kterými jsem
cvičil na střelnici. Měl jsem mu říct, že není důležité, jestli člověk trefí střed
toho podělaného kříže, ale to, jestli má něco v hlavě.“
Pozorně jsem naslouchala Konstantinovu hlubokému hlasu, zatímco ve mně
narůstal zmatek. Ryan, jak jsem ho poznala, byl úplně jiný. Snažila jsem se
představit si ho jako dítě s příliš dlouhými černými vlasy, velkýma zelenýma
očima a mezerou v předních zubech. Ta představa malého Ryana, který horlivě
následuje svého velkého brášku, mi vyloudila na rtech bezděčný úsměv.
„Od té doby se asi hodně změnil,“ konstatovala jsem tiše.
Konstantin s vážným výrazem ve tváři přikývl: „Mojí vinou… Máma tenkrát
byla těhotná s dvojčaty a odjela na pár dní k babičce. Harry musel na noční
a já měl dohlédnout na Ryana. Jenže místo toho jsem uspořádal mejdan.“
Zamračil se. „Už po chvilce jsem byl namol a vychloubal jsem se, že mám tu
nejlepší práci všech dob. Hrál jsem si se služební zbraní na Luckyho Lucka, no
a potom jsem ji nechal jen tak ležet. Odjištěnou…“
Překvapeně jsem nasála vzduch. Konstantin se na mě krátce podíval, než se
obrátil zpátky k Ryanovi. V očích měl smutek.
„Ryan se v noci vzbudil, a když zbraň našel, šel s ní cvičit na střelnici za
dům. Uslyšel jsem ránu a okamžitě jsem vyběhl na zahradu. A tam jsem uviděl,
jak se Ryan – s jazykem mezi zuby – pokouší sestřelit z plotu plechovku, stejně
jako jsem to vždycky dělal já, když jsem na něj chtěl udělat dojem. Zavolal
jsem na něj. Lekl se tak, že zbraň přetáhl a trefil mě do nohy.“ Prsty si pohladil
příslušné místo.
„Ach bože,“ špitla jsem. „To je mi líto.“
Usmál se na mě. „Nemusí. Ale mně to líto je. Ne kvůli mně. Kvůli němu.
Měl jsem rozdrcené koleno a musel jsem ve službě skončit. Jenže vzhledem
k mizerným školním výsledkům mě nikdo jiný nechtěl zaměstnat. A tak jsem
začal pít, až jsem nakonec upadl do těžké deprese.
Když rodiče konečně zasáhli a poslali mě na odvykací kliniku, byly už škody
nevratné. Zvlášť ty na Ryanovi.“
S knedlíkem v krku jsem se podívala na Ryana, který klidně a pravidelně
dýchal. Co bych dala za to, kdyby teď otevřel oči a ujistil mě, že je mu dobře?
Konstantin vedle mě zavzdychal a pokračoval: „Tenkrát jsem dával vinu za
všechno jemu. Vybil jsem si na něm všechen vztek. Dokonce jsem na něj
v opilosti řval, že mi dluží můj život a že z takového věchýtku nikdy nic
pořádného nebude. Byl jsem takový idiot, já…“ Zmlkl a do očí se mu vkradl
tvrdý výraz.
Hruď se mi bolestivě stáhla. „Co se stalo?“ zašeptala jsem.
„Změnil se. Začal flákat školu a pořád se pral. Já jsem se mezitím čím dál víc
uzavíral do sebe. Nejen před ním, ale před celou rodinou. Trvalo roky, než jsem
se odvážil navázat s nimi zase kontakt. Jenže když jsem dorazil domů, abych se
konečně za všechno omluvil, byl už Ryan pryč a vykonával svoji první
zakázku.“
„První zakázku… myslíš tím mě?“
Přikývl. „Lámal jsem si hlavu nad tím, proč se z něj stal bodyguard. Myslím,
že ho výčitky sžíraly natolik, až si nakonec řekl, že je mi dlužný žít ten život,
který už jsem nemohl žít já.“ Smutně se usmál. „Volal jsem mu. Chtěl jsem
s ním mluvit, ale byl odměřený. No a pak nám zavolali, že ho postřelili…“
Konstantin zmlkl. Skoro se mi zdálo, že jsem v jeho zelených očích zahlédla
lesknout se slzy, ale on jen vzdychl a potřásl hlavou.
Až po chvíli, kdy jsem se zase dívala na Ryana, jsem si uvědomila, že mi po
tvářích stékají slzy. Konstantinovo sdělení všechno vysvětlovalo: Ryanovy skryté
temné hlubiny, jeho chování. Ten vztek a skoro až zaslepený smysl pro
povinnost. Ale především rozervanost, kterou ve vztahu ke mně prožíval.
Rozervanost, která nakonec vedla k tomu, že ho postřelili.
 „Neleží tady kvůli tobě, ale kvůli mně,“ řekla jsem přidušeným hlasem.
Kapesník, který mi Konstantin podal, už jsem viděla jen rozmazaně.
„Děkuju!“ Třesoucími se prsty jsem si ho vzala a utřela si nos. „Prostě jsem
utekla. Protože jsem na něj byla naštvaná.“ Rozvzlykala jsem se, tvář ukrytou
v dlaních. Opět mě začínaly sžírat pocity viny. Byla jsem tak hloupá!
„Není to tvoje vina, Ivy,“ uklidňoval mě Konstantin. Když jsem k němu
vzhlédla, zjistila jsem, že se usmívá. Proč na mě byl tak milý? Měl by mě
nenávidět. I Harry se choval tak vlídně, když dorazil do nemocnice. Objal mě
a nazval statečnou holkou.
„Ivy,“ opakoval Konstantin, „k Ryanově práci patří i to, že musí chytit svoje
svěřence, pokud utečou. Neleží tady kvůli tobě, ale proto, že ho ten hajzl
postřelil.“
„Už ho… už Freemana dostali?“
Přikývl.
„Tvůj otec a Harry už se postarají, aby toho litoval.“
Můj otec. Zvláštní, že mi ani on, ani máma ještě nezavolali. Harry se jen
zmínil, že se můj otec o všechno postará. Přesto jsem se toho hovoru obávala.
Ale telefon doteď mlčel – nejspíš jsem jen měla vybitou baterku. Abych se
přesvědčila, že mi ještě nevolali, musela bych ji nabít, ale na to už jsem neměla
dost sil.
Poslední hodiny s Ryanem jsem vnímala tak, že nám někdo poskytl
oddechovou přestávku, než se celý svět zhroutí.
Opatrně jsem uchopila jeho ruku, kterou trochu cukal, jako kdyby se mu
něco zdálo. Těžko uvěřit, čím vším už si v životě prošel. Zase jednou jsem si
uvědomila, že existují jiné životy, než jaký jsem po celých osmnáct let vedla já –
zlatá klec, ze které jsem se pokusila uprchnout, ačkoli jsem byla pták
se zastřiženými křídly. Není divu, že můj let skončil střemhlavým pádem na
zem.
Nečekané zaklepání nás přimělo vzhlédnout. Krátce nato se dveře otevřely
a vešel Harry ve zmačkaném obleku.
„Ach, promiňte, nevyrušil jsem vás?“ zeptal se, očividně překvapený, že nás
vidí spolu. Těkal pohledem z Konstantina na mě a zpátky.
Zavrtěla jsem hlavou.
Posadil se tedy vedle nás a třel si dlaní holou hlavu. „Ivy, vím, že jsi unavená,
ale bohužel s tebou musím něco probrat mezi čtyřma očima. Měla bys
chvilku?“
 Váhavě jsem přikývla. Všechno ve mně toužilo sklonit se k Ryanovi
a vdechnout mu polibek na čelo. Nebo na rty. Jenže tu byla jeho rodina a já
jsem nemohla dopustit, abych mu neuváženým jednáním způsobila ještě víc
starostí, než už beztak měl. Namáhavě jsem vstala a následovala Harryho ven
na chodbu.
K mému překvapení tam na nás čekal nějaký muž v upjatém černém obleku.
Při podrobnějším pohledu jsem ale zjistila, že není o moc starší než já. Mohlo
mu být nanejvýš jednadvacet. Dospělé vzezření mu propůjčoval jen ten oblek
a postoj. Pískově žluté, krátce střižené vlasy měl hladce sčesané dozadu a oči tak
tmavě hnědé, až působily skoro černě. Kolem rtů mu hrál strojený úsměv.
„Ivy…,“ začal Harry. „Tohle je Maxton – tvůj nový osobní strážce. Maxtone,
to je Ivy Redmondová.“
„Slečno Redmondová, těší mě, že vás poznávám,“ řekl Maxton věcně. Ruce
držel dál natažené za zády. Měl tak prkenný postoj, jako by spolkl násadu od
koštěte.
„Nová ochranka?“ opakovala jsem nevěřícně. „Proč?“
Harry si povzdychl. „Mluvil jsem s tvým otcem. Freeman se přiznal. Proces
běží, ale nejvyšší prioritou zůstává tvoje bezpečnost. Odteď tě bude doprovázet
Maxton.“
„Nejvyšší prioritou?“ zeptala jsem se ostře. Třela jsem si bolavé spánky,
zatímco jsem se zoufale snažila urovnat si myšlenky. „Ryan leží se střelným
zraněním v tomhle pokoji a ještě se neprobral – a to jen kvůli mně. Kašlu na
bezpečnostní priority! Tady nejde o mě, ale o něj!“
„Ne, tady jde o tebe, Ivy,“ odvětil Harry nezvykle přísně a div mě
neprobodával pohledem. „Od začátku tady šlo jen o tebe. Ryan věděl, do čeho
se pouští. Střelná zranění k téhle práci patří, stejně jako zlámané kosti nebo
jakákoli jiná zranění. Věděl, co dělá, a svoji práci provedl úspěšně. No,
a protože kvůli zranění vypadl, bude tě teď hlídat někdo jiný.“
„Ale Ryan… nemůžu ho tu přece nechat samotného,“ protestovala jsem
třesoucím se hlasem.
Harry na chvilku zavřel oči, než mi něžně položil ruku na rameno. „Já taky
nemám na vybranou,“ řekl tak tiše, že jsem mu sotva rozuměla. „Ryan je můj
syn. Leží teď v téhle posteli a já netuším, co mu mám říct, až se probere. Mám
pocit, že jsem selhal na celé čáře. Jako otec, jako šéf ochranky, jako přítel tvého
otce. Cítím se provinile i vůči tobě…“ Potřásl hlavou, potom se mi podíval
přímo do očí. „Pro nás všechny bude nejlepší, když tu práci prozatím převezme
Maxton. Udělej mi to kvůli, prosím.“
„Tak… dobře,“ špitla jsem. Co jiného mi zbývalo?
Zamyšleně jsem si prohlížela Maxtona, který mě obdaroval profesionálním
úsměvem. Vlastně to ani nebyl špatný chlápek. Ale tolik mu toho chybělo…
Zelené oči, tmavé vlasy, kérky, piercingy. Náhle jsem zničehonic propukla
v pláč. Uprostřed chodby. Harry a Maxton na mě nechápavě zírali.
„Je mi to tak líto, Harry,“ zajíkala jsem se. V příští vteřině jsem se ocitla
v pevném objetí.
„To nic, holčičko.“ Harry mě pevně objal. „Mně je to líto. Není to tvoje
chyba. Všechno dobře dopadne…“
Zabořila jsem mu tvář do hrudi a vzlykala. Už jsem prostě nemohla dál.
Maxton se mezitím nenápadně stáhl – dokonalá ochranka. Určitě ho vybral
můj otec. Ale nebyl to Ryan. Při té myšlence jsem se rozvzlykala ještě víc.
Harry mě potom posadil na nepohodlnou židli pro návštěvy. Někdo – myslím,
že zdravotní sestra – mi podal papírový kelímek s vodou. Trvalo ještě dlouho,
než jsem dokázala přestat brečet.
Harry seděl přede mnou a kelímek mi opatrně odebral.
„Je to lepší?“ zeptal se tiše.
„Je,“ zašeptala jsem, zatímco jsem si utírala slzy a ještě popotahovala.
Harry si povzdychl: „Já vím, teď to zní divně, ale jsem rád, že je pro tebe můj
syn tak důležitý. Ryan k sobě mnoho lidí nepustil od té doby, kdy… kdy se
stalo to s jeho bratrem.“
„Ano, vím.“ Vstala jsem. „Konstantin mi o tom řekl.“
Přikývl. Potom se mě váhavě zeptal: „Ivy, smím se tě na něco zeptat?“
„Jistě.“ Unaveně jsem si protřela oči.
„Je možné, že ty a Ryan…“
Ať už se chtěl zeptat na cokoli, nedokončil to, protože v tu chvíli se prudce
otevřely dveře Ryanova pokoje a v nich se objevil rozrušený Konstantin. „Je
vzhůru,“ volal. „Je vzhůru a stěžuje si, že ty polštáře jsou příliš tvrdé.“ Harry
bez váhání vyskočil a vřítil se do pokoje.
Byla jsem mu v patách, když vtom mi někdo strčil pod nos telefon.
Překvapeně jsem vzhlédla a spatřila Maxtonův obličej.
„Chce s vámi mluvit váš otec, slečno Redmondová,“ řekl mírným tónem.
Zkoprněla jsem. Ne! Ne teď! Jako zkamenělá jsem zůstala stát před
otevřenými dveřmi, kterými jsem viděla, jak Harry a Konstantin stojí
u postele. Ve výhledu na Ryanovu tvář mi bránila Harryho široká záda. Ale
slyšela jsem ho tiše se smát. Smál se! Byl vzhůru!
Jako by mi v tu chvíli spadlo z ramen tunové závaží. Zároveň s tím se
dostavilo vyčerpání. Byla jsem tak unavená a zároveň se mi tolik ulevilo, že
jsem několik vteřin jen tupě hleděla do prázdna, dokud si Maxton ostře
neodkašlal. Vylekaně jsem vzhlédla a napnula ramena. Pravda – musela jsem
ještě něco vyřídit.
Všechno ve mně se vzpěčovalo ten hovor přijmout. Momentálně jsem si jen
přála jít za Ryanem a ani trochu mluvit s otcem, ale Maxton mi držel telefon
přímo před obličejem. Váhavě jsem si ho od něj vzala.
„Haló?“ řekla jsem tiše.
„Odjíždíš domů. Teď hned.“
„Tati, já…“
„Vůz stojí před nemocnicí,“ přerušil mě a zavěsil.
Oči se mi znovu začaly zalévat slzami, ale podařilo se mi je zadržet. Když
jsem znovu uslyšela Ryanův smích, přemohl mě nesnesitelný stesk. Maxton se
lehce dotkl mého lokte.
„Musíme jít, slečno Redmondová,“ řekl tiše.
„Já… nemůžu teď odejít,“ odpověděla jsem a udělala krok dopředu. Musela
jsem za Ryanem, přesvědčit se, že je opravdu v pořádku. Dotknout se ho,
políbit ho… Ale něco mi bránilo.
Náhle přispěchal doktor se zdravotní sestrou a prošli kolem mě do pokoje.
Harry ustoupil na stranu, a tak jsem konečně uviděla Ryanův obličej. Unaveně
se usmíval na bratra. Ještě nikdy jsem u něj neviděla takový výraz. Působil
skoro pokojně. Šťastně. Úplně jinak než v uplynulých týdnech. Čas strávený se
mnou ho vysál. Rozerval ho. Jak duševně, tak i fyzicky. Nedělala jsem mu
dobře.
Srdce mě zabolelo, když jsem si uvědomila, jak šťastný by mohl být, pokud
ho nechám na pokoji. Byla to jeho rodina, koho teď potřeboval. Ne mě.
Potřeboval Konstantina, aby se zahojilo to, co se v něm zlomilo. Nijak bych
mu v tom nepomohla. Naopak. Nakonec bych všechno jen zhoršila.
A tak, ačkoli mi to rvalo srdce na kusy, jsem se na místě otočila
a z nemocnice jsem odešla.
 Ryan

Jazyk se mi lepil na patro. Když se mi ho konečně podařilo uvolnit a olíznout si

vyschlé rty, ucítil jsem v puse tak strašnou pachuť, jako bych tři dny pařil – co
jsem to zas, proboha, prováděl? Oči jsem měl úplně slepené. Dalo mi práci je
otevřít a rozhlédnout se. Neměl jsem ponětí, kde to jsem. Všude bylo bílo,
všechno působilo nově a sterilně. Ve stropě chyběly díry a na stěně nevisely
plakáty. I vůně byla jiná – vonělo to tu silně po dezinfekci a zároveň trochu
nakysle, po umělém citrónu. Přemýšlel jsem, kde to, k čertu, jsem? A co bylo
důležitější – kde je Ivy?
Při vzpomínce na ni jsem se prudce zvedl, ale vzápětí jsem zasténal –
ramenem mi projela ostrá bolest. Zaklel jsem. Potom mě něčí ruce jemně, ale
rozhodně zatlačily zpátky do polštářů.
„Páni! Zklidni ty mladý koně pod kapotou. Nejdřív se pořádně prober,“ řekl
něčí hlas, který mi připadal dráždivě povědomý, i když posledně nezněl tak
hluboce.
Vylekaně jsem tím směrem otočil hlavu. „Konstantine?“ vyhrkl jsem
nevěřícně, když jsem pohlédl do zelených očí, které se až na miniaturní modrý
flíček v pravém oku naprosto podobaly těm mým.
„Ahoj Ryane,“ usmál se na mě. Místo odpovědi jsem jen cukl rameny
a vzápětí nasál sípavě vzduch, protože bolest zesílila. Co se to, k čertu…? Vtom
jsem spatřil na rameni i kolem hrudi bílý obvaz.
„Co se stalo?“ vyhrkl jsem, aniž bych přesně věděl, jestli tím míním ten
obvaz, nebo Konstantinovu přítomnost.
„Postřelili tě,“ řekl tiše.
Oni mě co? Byl jsem zmatený. Usilovně jsem se snažil rozpomenout: Jenže ve
snaze vyloudit na mém zamlženém mozku nějaké užitečné informace jsem si
vykoledoval tu nejhorší bolest hlavy všech dob. Jen velmi pomalu se mi
začínaly vracet útržky obrazů. Freeman, zbraň, Ivyin bledý obličej, výstřel
následovaný… tančící vaflí se zmrzlinou, která zpívala My Heart will go on.
Potřásl jsem opatrně hlavou, abych si ten zmatek v ní trochu uspořádal.
„To nic nebylo,“ řekl jsem konečně. Ještě stále zmatený jsem si prohlížel
Konstantina. Změnil se. Přičemž jsem musel uznat, že moje vzpomínky na něj
během posledních let vybledly. Dvojčata si na něj nevzpomínala vůbec. Znala
svého nejstaršího brášku jen z fotografií nad gaučem. Jeden čas to bylo, skoro
jako kdyby umřel. Alespoň dokud se před několika týdny neozval.
Konstantin si mého skeptického pohledu nejspíš všiml – odkašlal si
a rozpačitě se usmál. „Mimochodem – vypadáš strašně, bráško.“
„A ty jsi zestárl,“ vrátil jsem mu to.
Zamračil se: „Zásah. Od té doby už taky uběhlo pár let.“
„Ano, deset let a čtyři měsíce. Ale kdo by to počítal?“
Třel si zátylek a vyhýbal se mému pohledu. „Vysvětlíme si to později,
chlapče,“ zašeptal nakonec. „Všechno to napravím.“
Hořce jsem se zasmál. „Pochybuju, že se ti to povede.“
Přikývl, jako by jinou odpověď ani neočekával. „Jak je ti?“ zeptal se.
„Blbě,“ přiznal jsem. „A tyhle pitomé polštáře jsou strašně tvrdé.“
Konstantin se zakřenil. „Je mi to jasné, princezničko. Řeknu Ivy, aby ti
přinesla jiné. Pak ti je ještě může romanticky načechrat.“
Vytřeštil jsem oči, protože v tu chvíli se mi začaly vybavovat jeden za druhým
další detaily: Ivyin výkřik. Ivyiny modré oči. Ivyiny pihy. Její polibek. Ivy…
Monitor začal nebezpečně pípat.
„Páni, co se to…,“ začal bratr, ale nenechal jsem ho domluvit. Prudce jsem se
v posteli posadil, čímž se bolest prudce znásobila. Zatnul jsem zuby, těžce
dýchal a čekal, až to trochu přejde. Potom jsem vyhrkl: „Kde je? Kde je Ivy? Je
v pořádku? Je…“
„Klídek, člověče. Je v pořádku. Seděla u tebe celou noc a teď šla jen na
chvilku ven. Za chvíli se vrátí,“ ujišťoval mě. Nervózně přitom šilhal
k monitoru, který stále ještě nebezpečně rychle pípal. „Uklidni se, Ryane. Nic
se neděje!“
Přesto jsem přidušeně pokračoval: „Ivy. Musím ji vidět.“
Bratr přikývl a vstal. Teprve když mu slyšitelně luplo v kolenu, všiml jsem si
hole, o kterou se namáhavě opíral. Pocit, který mě při tom pohledu přemohl,
byl skoro stejně nesnesitelný jako ta bolest v rameni.
„Přivedu je. Je tam i táta,“ řekl a odkulhal ke dveřím, kde zařval do chodby,
že jsem vzhůru a stěžuju si na tvrdé polštáře.
Ulehčeně jsem zavřel oči, když jsem krátce nato uslyšel Ivyin hlas. Byla tam.
A byla v pořádku. Díky bohu. Konečně jsem se dokázal uklidnit. Ale zároveň
se mě opět zmocňovala panika. Určitě vypadám příšerně. Do háje. Přestože mě
ještě všechno bolelo, posadil jsem se na posteli zpříma, sčísl si vlasy dozadu
a snažil se vypadat jako ten, kterého nedávno postřelili.
 „Chlapče,“ zvolal otec, proběhl kolem Konstantina a objal mě tak pevně, až
mě málem rozmačkal. Ostatně jako vždy. Tenhle muž prostě neuměl
odhadnout svoji sílu. Byl to také jeden z důvodů, proč jsme doma neměli
žádný porcelán.
„Ahoj tati. Rád se od tebe nechám rozdrtit,“ dostal jsem ze sebe pár
přidušených slov.
Harry mě pustil a rozesmál se: „Díky bohu už jsi zase drzý, takže můžu
doktorům říct, ať tě obratem pustí domů.“
„To klidně můžeš. A dej mi s sebou pár kmenů na házení.“
„Jsme tak šťastní, že ses probral. Nahnals nám pořádný strach.“ Ve tváři měl
jasně vepsanou úlevu. Stejně tak i únavu. Zřejmě toho v noci moc nenaspal,
protože vypadal, jako by měl každou chvíli zkolabovat.
Ale kde byla Ivy? Pokusil jsem se nahlédnout za otce, ale ten se jako
tvrdohlavý osel nepohnul z místa. „Dvojčata a tvoje matka přijdou později.
Nechtěl jsem, aby si kluci dělali starosti, takže jsme se dohodli, že zůstane
u nich, dokud se neprobereš.“
„Dvojčata přijdou?“ zeptal jsem se radostně. Nebesa, jak mi ti dva raubíři
chyběli.
Konstantin se zašklebil: „Ti dva jsou hotová pohroma. Včera jsme se dívali
na Van Helsinga a pak se mě po celý den snažili pomocí hole narazit na kůl.“
Představil jsem si tu scénu tak jasně, že jsem se rozesmál na celé kolo. Na
chvíli bylo všechno jako dřív – když jsme ještě byli jinými lidmi. Vzápětí ale do
pokoje vešli doktor se sestřičkou a ten krátký okamžik utnuli.
„Pane MacCaine. Jsem doktor Dawn, váš ošetřující lékař. Jak se cítíte?“
zeptal se doktor. Sáhl do kapsy pláště pro velmi studeně vypadající stetoskop
a tím pohybem mi na chvíli uvolnil výhled na chodbu.
Stála tam. Přímo ve dveřích a za ní… Zastavil se mi dech. Za ní stál vysoký
blonďatý chlap, kterého jsem až moc dobře znal. Jmenoval se Maxton
a absolvoval výcvik o rok dřív než já. Co tady dělal?
Právě Ivy něco říkal. Odpověděla mu a vypadala při tom zoufale nešťastná.
Pohlédla směrem ke mně, ale jako by hleděla skrz mě. Očí jí potemněly jako
bouřkové mraky, růžové vlasy jí spadly do obličeje. Nejraději bych vyskočil
z postele, utíkal k ní a utěšil ji. Přepadl mě takový stesk, až mi začalo znovu
pulzovat v ráně. Právě jsem na ni chtěl zavolat, když vtom se mlčky otočila
a odcházela. Maxton se ke mně na okamžik otočil, výsměšně mi pokynul na
pozdrav a vyrazil za ní.
 Ivy mě opustila! Prostě jen tak. Bez jediného slova.
Evidentně už mě vyřadila ze svého života. Neznamenal jsem pro nic víc než
rozbité zboží, které lze bez váhání vyměnit za nové, lepší, za toho blonďatého
hejska. Odešla, aniž by se jedinkrát ohlédla, a nechala mě tu samotného.
Monitor na chvíli vynechal. Zřejmě se dalo změřit i zlomené srdce.
 Ivy

O čtyři týdny a 62 Gatoradů později…

„Jste připravená vyrazit, slečno Redmondová?“

Rychle jsem smazala zprávu, teprve potom jsem svému novému osobnímu
strážci předala cestovní tašku a nuceně jsem se na něj usmála. „Ano, děkuji,
Maxtone.“
„Nezapomněla jste na nic? Řidičák? Pas?“
„Ne, myslím, že mám všechno.“ Naposledy jsem se rozhlédla po malém
pokoji. Na psacím stole ležel kalendář, ve kterém jsem červeně zaškrtla zítřejší
den. Byl konec listopadu a já jsem se vracela domů. Nejraději bych tu ale
zůstala. Ne že bych mezi přednáškami trávila v tomhle pokoji mnoho času, ale
všechno bylo lepší než se vracet.
Těch několik dnů strávených doma po Ryanově nehodě mi totiž stačilo. Ještě
dnes mi v uších dozníval matčin ječivý hlas, když na mě křičela. Zato otec
během naší hádky jen mlčel. Což bylo ještě skoro hrozivější. Nakonec jí ale
došel dech a jemu brandy.
Beze slova mi strčili pod nos formulář na odhlášení z UCF. Další semestr
jsem měla studovat na Princetonu. Prý už všechno zařídili. I to, že jsem
přerušila studium uprostřed semestru, takže ode dneška už jsem oficiálně
nebyla studentkou této univerzity a příští semestr bude tenhle pokoj obývat
jiný student.
Vlastně jsem se jim měla vzepřít. Prosadit si vlastní zájmy a bojovat za svoje
právo rozhodovat samostatně o své budoucnosti. Ale k tomu mi prostě
a jednoduše chyběly síly. A byla jsem vděčná, že mi dovolili vrátit se na UCF
alespoň na první zkoušky, abych na ně mohla na Princetonu navázat.
Času na UCF už zbývalo málo, ale alespoň to. Po celou tu dobu bydlel
Maxton v Ryanově pokoji. Doprovázel mě na univerzitu, byl zdvořilý
a úslužný, nikdy mi nešel na nervy a nikdy nekritizoval moji až neúměrnou
konzumaci Gatoradu. Nenáviděla jsem to. Ne Maxtona osobně. Konečně – on
za nic nemohl. Nenáviděla jsem samu sebe. Za to, jak ta záležitost dopadla pro
Ryana. Za všechno jsem mohla jen já.
Incident s Freemanem samozřejmě nezůstal bez povšimnutí. Když jsem se
vrátila na UCF, každý už věděl, kdo jsem. V očích studentek byla čirá závist
a kluci neustále vyhledávali moji blízkost, flirtovali se mnou a zvali mě na
mejdany. A tak přišel den, kdy už jsem to neunesla a požádala Maxtona, aby
mi je držel od těla.
Povzdychla jsem si a znovu jsem se podívala do telefonu. Snad už posté jsem
zírala na jednu z mnoha nezodpovězených zpráv, které jsem poslala Ryanovi.
Ryane, musela jsem bohužel jít.
Doufám, že je ti dobře. Pa. Ivy
Věděla jsem, že je četl, ale ani na jednu z nich neodpověděl – po celou dobu
mě kompletně ignoroval. Stýskalo se mi po něm tolik, že jsem v noci nemohla
spát. Abych alespoň na chvíli přišla na jiné myšlenky, scházela jsem se s Alexem
nebo Jeffem. Buď s jedním, nebo s druhým. Spolu byli asi tak příjemní, jako
když člověk zavře kočku a psa do jednoho pokoje – nejpozději do tří minut si
šli po krku. A v nejlepším případě spolu prostě nemluvili.
Během jednoho pokerového večera požádal Alex Jeffa, aby s námi jel na
Díkůvzdání. Protože jsme s Alexem museli chodit na stejné akce, chtěli jsme si
udělat pěkný večer ve třech. Jenže Jeff mu jen ukázal prostředníček. Celá ta
situace pro nás byla náročná. Pro všechny. Jeff nechtěl mluvit s Alexem, Alex
s Jeffem už také ne a já už jsem nechtěla mít nic společného s nikým. Byli jsme
opravdu skvělá trojka…
Zastrčila jsem mobil do tašky a vyšla za Maxtonem na chodbu. Cestou
z pokoje jsem narazila do komody. Vyklouzlo z ní něco čtvercového. Zvědavě
jsem to zvedla. Byla to fotka. Zrychlil se mi dech, když jsem poznala
polaroidovou fotografii, na které jsem stála s Ryanem před fontánou. Ryan se
smál a já k němu okouzleně vzhlížela. Třesoucími se prsty jsem fotku zastrčila
do kabelky a vyšla z pokoje.
Společně s Maxtonem jsme vyšli před kolej, kde už čekalo auto mého otce,
které nás mělo odvézt domů. Mého modrého miníska už někdo vyzvedl.
Nedovolili mi jet domů sama.
„Ahoj Ivy, máš se?“
Probrala jsem se ze zamyšlení a spatřila Alexe a Jeffa, kteří se momentálně
ignorovali, ale alespoň na sebe neřvali.
„Ahoj.“ Dala jsem Maxtonovi znamení, aby šel napřed, a rovnou jsem podala
karty od dveří Libby, která právě vyšla z budovy správy.
„Děkuji, zlatíčko,“ řekla Libby a přitáhla si mě do měkké, mateřské náruče.
„Ať se ti na Princetonu daří. Budeš nám chybět. Opravdu moc,“ zašeptala mi
do ucha a poplácala mě po zádech.
Krátce jsem ji stiskla. „To je od vás milé, děkuji.“
Usmála se na mě, otočila se a zašla zpátky do kanceláře. Alex a Jeff mě ještě
doprovodili k autu, které už bylo nastartované. Maxton si sedl vepředu vedle
řidiče, takže jsem měla celou zadní řadu jen pro sebe.
„Opravdu nechceš jet s námi, Jeffe?“ zeptala jsem se plná naděje. Zmučeně se
zasmál a vehementně zavrtěl hlavou, až mu vlasy odletovaly na všechny strany.
Měl už je delší. Alex tvrdil, že se snaží připodobnit Ryanovi, ale uboze při tom
selhává a jen si to tvrdošíjně odmítá přiznat. Zato já jsem se domnívala, že
prostě jen příliš nedbá o svůj zevnějšek, protože je zaměstnaný něčím úplně
jiným.
„Ne, je mi líto. Zůstanu. Ale Alex…,“ vrhl na Alexe jedovatý pohled, „… na
tebe snad dá pozor. A o zimních prázdninách tě přijedu navštívit.“
„Slibuješ?“
„Slibuju.“ Pevně mě k sobě přivinul.
Položila jsem mu hlavu na rameno a na chvíli jsem zavřela oči. „Nemůžete si
to s Alexem prostě vyříkat?“ zašeptala jsem mu do ucha, ačkoli jsme to téma už
xkrát probrali.
„Ne, myslím, že ne,“ odvětil stejně tiše a naposledy mě stiskl.
S povzdechem jsem se obrátila k Alexovi. „Budeš s námi při večeři?“
Přikývl. „A na galavečeru taky. Neboj, půjdu ti ještě dostatečně dlouho na
nervy a budu tě obšťastňovat svojí zářivou osobností.“
„Dobře.“ Objala jsem na rozloučenou i jeho.
„Napiš, až dorazíš domů. A kdyby tvoji rodiče moc prudili, můžeš kdykoli
přijet za mnou, jasné?“ ztlumil hlas.
Přikývla jsem, pustila ho a rychle jsem nastoupila do auta. Zatmavenými skly
už jsem viděla jen dvě siluety, které mezi sebou udržovaly přehnaný odstup.
Cvoci.
„Můžeme vyrazit, slečno Redmondová?“ zeptal se mě šofér.
„Ano, prosím.“
Když jsme za sebou nechali UCF, vytáhla jsem z tašky mobil – na WhatsApp
přišla jedna nová zpráva, včetně obrázku. Byl trochu rozmazaný, přesto jsem
jasně rozpoznala Ryanovu tmavou kštici. Ležel rozesmátý na louce a dvě děti se
ho pokoušely uškrtit lasem, nebo možná skákaly přes švihadlo. Ani jedno
z toho se jim očividně nedařilo.
 Je mu lépe. Alespoň fyzicky. Rameno by měl mít funkční asi tak za dva měsíce.
Ozvu se, kdyby byly nějaké novinky. Konstantin
Potlačila jsem špatné svědomí, které se mě zmocňovalo. Když jsem měla
mizerné dny – a těch bylo poslední dobou čím dál víc – připadala jsem si jako
stalker. Ale nemohla jsem jinak. Starost o Ryana mi prostě nedala spát.
Zobrazila jsem si historii zpráv, které jsem poslala Ryanovi. Veškeré zprávy,
které jsem mu doteď naposílala, vyskočily najednou.
Jak je ti? Ozvi se mi, prosím. Pa. Ivy
Volal mi Harry a říkal, že se ti rameno úplně zahojí. Gratuluju. Pa. Ivy
Stýská se mi…
Poslední zprávu, kterou jsem poslala před více než dvěma týdny, dokonce ani
nečetl. Oba háčky na displeji zůstaly šedé.
Půjdu na Princeton
Nic. Bez reakce. Bez odpovědi. Chvíli jsem dokonce zvažovala, jestli mu
nemám prostě jen tak zavolat, nakonec jsem k tomu ale nenašla odvahu. Bránil
mi strach, že by mi hovor prostě položil. Ale mohla bych mu to vyčítat? Kvůli
mně ho postřelili. Kvůli mně musel snášet bolest. Nejspíš jsem se za to
nenáviděla víc než on mě. Jednoznačně jsem si zasloužila, že nechává moje
zprávy bez odpovědi. Přesto jsem měla pocit, jako by mi srdce svírala něčí pěst.
Proto jsem požádala Konstantina, aby mi podával zprávy o Ryanově
aktuálním zdravotním stavu. A ten to také dělal. Skoro každý den. Občas
dokonce poslal Ryanovu fotku. Měla jsem jednu, na které sedí na gauči a čte
knihu. Na jiné se právě díval na film. A jednou mi dokonce přišla fotka, na
které si strká do nosu pomfrity. Tu jsem si zvolila jako pozadí na mobilu.
Většinou ale Konstantin posílal jen stručná sdělení, ve kterých popisoval,
jestli se Ryanovi dařilo dobře nebo ne. Zdálo se, že má bolesti pokaždé, když
prší. Jelikož ale doteď nepršelo ani jednou, domnívala jsem se, že šlo o žert.
Rána se Ryanovi hojila dobře a doktoři mu slíbili úplné uzdravení, až na to, že
možná bude pociťovat lehkou bolest při zvedání paže. Ale bude zase moct
vykonávat práci sekuriťáka. Údajně už prý požádal Harryho o novou zakázku.
Všechno tedy zase bude v pořádku, a to pro mě bylo nejdůležitější.
„Jsme tady, slečno Redmondová.“
Polekala jsem se, když se náhle otevřely dveře a vedle mě stál Maxton.
Skutečně. Byli jsme doma. Ty tři hodiny jízdy mě prostě minuly. Což se mi
v poslední době stávalo často.
 „Děkuji,“ zamumlala jsem. Pořádně jsem se nadechla a vystoupila. Pomalu
jsem stoupala po štěrkové příjezdové cestě a rozhlížela se kolem sebe. Vlevo
i vpravo se rozprostíral věčně zelený trávník, udržovaný zavlažovacím
systémem. Matka byla zřejmě poslední týdny velmi pilná, protože vedle domu
stál nový pavilon. Ten starý se používal převážně na čajové dýchánky. Bůhví co
měla za lubem s tím novým, ale velikostí by stačil i na výběh pro slony. Kromě
toho si otec nejspíš koupil nové auto. Alespoň jsem to nové Ferrari
zaparkované přímo u vchodu neznala. Nebo jsme měli návštěvu – což jsem ale
momentálně nemohla potřebovat. Všechno, co jsem si v tu chvíli přála, bylo
pozdravit rodiče, poté odejít rovnou do svého pokoje a dívat se tak dlouho na
Avatara, vládce živlů, dokud bych neusnula. Nějak mě zaujal princ Zuko.
Zvlášť ve třetí řadě mi tmavou kšticí trochu připomínal Ryana.
Počkala jsem, až Maxton odemkne dveře, a vešla do haly. Dům byl postavený
tak, že ať už jste chtěli jít kamkoli, museli jste projít halou. Příslušně tomu také
byla velmi vkusně zařízená – včetně obrovské skleněné kopule, kterou otec
považoval za starobylou. Podle mě to bylo přehnané, ale matka měla odjakživa
slabost pro imperialistický styl.
Cestou do velkého obývacího pokoje mi pod botami vrzal mramor. Ty
obývací pokoje jsme měli celkem tři. Jeden pro rodinu, jeden, ve kterém jsme
vítali návštěvy, a k tomu všemu ještě třetí, protože mít dva obývací pokoje
zřejmě nestačí.
Nešťastná náhoda chtěla, že jsem si vybrala ten správný z nich, protože když
jsem se blížila, uslyšela jsem odtamtud cinkání sklenic následované dokonalým
smíchem matky. Nemám ponětí, jak se dá při smíchu trefit do správné tóniny,
ale moje matka s tím neměla problém.
Zabočila jsem za roh a podezíravě jsem nahlédla do sluncem prozářeného
pokoje. Dominovaly mu dvě světlé sedací soupravy. Na obrovském stole ze
světlého dřeva, stojícím uprostřed pokoje, by se dalo i stepovat. Kompletně
prosklená jižní strana nabízela překrásný výhled do perfektně udržované
zahrady a na bazén. Dveře na terasu byly dokořán. Otec před nimi právě
nějakému párečku předváděl perfektní rozmach, matka tomu přihlížela
z gauče.
Povzdychla jsem si – tak to by bylo k mým plánům. Jak typické, že si pro mě
neudělali čas ani dnes. Nakonec jim otec ještě vemluví partii golfu, zaplatí jim
večeři v golfovém klubu, a možná i členství, a tak si elegantně zajistí další velký
kšeft.
 Jako první mě zaregistrovala Sophie – naše aktuální hospodyně, která právě
míchala nějaký nápoj u baru, a přátelsky na mě zamrkala. O několik vteřin
později se ke mně otočila i matka. Okamžitě mě přepadl pocit, že na mě
zaostřuje svůj zrak jestřáb.
„Ivy,“ zvolala překvapeně, ale přitom si mě kriticky prohlížela. Bylo na ní
jasně poznat, co si myslí o mých šortkách a tričku s jednorožcem. K tomu jsem
měla na nohou tenisky, a jak jsem si právě uvědomila, ráno jsem se
neobtěžovala ani s česáním vlasů, jen jsem je ledabyle stočila do drdolu.
„Tady jsi, beruško,“ zamával mi radostně otec. „Už jsme na tebe čekali!“
Hosté se nad jeho přivítáním pousmáli a já jsem nasadila příslušný výraz.
Kdykoli byli přítomni nějací hosté, hráli jsme hru Šťastná rodina. Pravidla byla
jednoduchá – přátelsky se usmívalo, otec se chvástal svojí chytrou beruškou, já
jsem přikyvovala, byla jsem poslušná a mluvila jen o neutrálních věcech. Takže
hosté večer odcházeli s dojmem příkladné, milující rodiny, o které pak
s obdivem vyprávěli.
„Ivy, miláčku, konečně jsi tady. Už se nám po tobě stýskalo,“ přidala se tedy
i matka. Kupodivu při tom ani nezněla afektovaně nebo vyumělkovaně. Ale jí
se pokaždé podařilo, aby tyhle pro ni tak přehnané výroky vyzněly naprosto
pravdivě. Potlačila jsem nevoli, položila kabelku na gauč a políbila ji na tvář.
„Ahoj mami. Konečně jsem zase zpátky,“ přidala jsem se k jejich hře. Po
několika vteřinách jsem se nechala obejmout otcem, který mezitím vešel
dovnitř, v závěsu za ním hosté.
„Moje beruška přijela z univerzity, aby strávila svátky u rodičů,“ chvástal se.
„Nebyla cesta moc náročná?“
Usmála jsem se: „Ne, docela ušla.“ Potom jsem zdvořile podala ruku hostům.
„Ahoj, já jsem Ivy.“
Bylo jim nejspíš tak kolem sedmdesáti – oba měli prošedivělé vlasy, byli
rádoby ležérně oblečení, perfektní puky a skvělá látka ale prozrazovaly vysokou
kvalitu.
„To jsou paní a pan Goldbergovi, investoři naší kampaně,“ představoval mi
je otec, zatímco jsem si s nimi potřásala rukou. Žena mi stiskla ruku tak slabě
a krátce, jako by se mě bála dotknout.
„Goldbergovi? Nepatří vám hotely a butiky na Silicon Valley a v Aspenu?“
„Přesně tak!“ přikývla paní Goldbergová spokojeně. Měla tak tenký krk, až
jsem se bála, že se jí při tom odlomí hlava. O to robustnější však byl její
manžel. Otočil se k otci s úsměvem odhalujícím spíš dásně než zuby
a prohlásil: „Máte velmi pozornou dceru, pane Redmonde.“
„Ano, to tedy opravdu mám. Je to skvělé děvče,“ odvětil otec a políbil mě na
tvář. Ohó – tady muselo jít o zatraceně velkou hromadu peněz. „Co si dáš
k pití, drahoušku?“
„Colu, prosím,“ špitla jsem, ale vzápětí jsem zachytila varovný pohled matky,
a tak jsem se obrátila na služebnou: „Sophie, mohla bys mi, prosím, podat
dietní colu?“ zeptala jsem se jí francouzsky.
„Ráda,“ odpověděla přívětivě, odložila na stůl martini a nalila mi plnou
sklenici coly.
„Ach, ty mluvíš francouzsky?“ zajímalo paní Goldbergovou.
„Trochu, ale bohužel se ještě trochu potýkám s gramatikou,“ nasadila jsem
skromný úsměv, o kterém jsem věděla, že ho moji rodiče chtějí vidět.
„Tak to ale vůbec neznělo. Nemáš skoro žádný přízvuk,“ přešla náhle do
francouzštiny i paní Goldbergová. „Moje rodina pochází původně z Kanady,“
dodala, když si všimla mého překvapeného pohledu. „Tady slýchávám
francouzský jazyk jen zřídka. Kde ses ho naučila?“
„Ivy je na jazyky talent,“ vložil se do rozhovoru otec, také francouzsky,
jednoznačně ale se silným akcentem.
Goldbergovi uznaně přikyvovali.
„A teď studuješ?“ zajímala se dál paní Goldbergová.
„Ano.“ Nejistě jsem vzhlédla k otci.
Ten bez mrknutí oka ihned zareagoval: „Od příštího semestru přechází na
Princeton.“
Na pana Goldberga to očividně zapůsobilo, zatímco paní Goldbergová mě
probodávala zkoumavým pohledem. „A ty se na Princeton těšíš? Už sis zvolila
zaměření?“ zajímalo ji.
„Ne,“ vyhrkla jsem. Když si ale otec vzápětí přehnaně nahlas odkašlal,
honem jsem se opravila: „Tedy, chtěla jsem říct, že jsem se ještě nerozhodla pro
konkrétní obor. Ale zajímají mě jazyky a literatura.“
Paní Goldbergová sice přikývla, přesto ve mně však vzbudila podezření, že
tuší víc, než bylo mým rodičům milé: „Nepřemýšlelas o studiu v zahraničí? Ve
Vancouveru je fantastická univerzita. Z mého pohledu je dobré, když mladí
lidé dostanou příležitost vyvíjet se i někde mimo domov. Všechny moje děti
studovaly v zahraničí. A protože umíš tak dobře francouzsky, byla by škoda,
kdybys takový talent nerozvíjela dál. Jsem ve spojení s děkanem Astonské
univerzity. Pokud bys měla zájem, mohu se u něj za tebe přimluvit.“
Její slova mi doslova vzala řeč. V hlavě jsem si to sdělení dokola přehrávala –
na tuhle možnost jsem doposud nepomyslela. Mohla bych odsud odejít.
Mluvit na druhém konci kontinentu jazykem, který se tady vyučuje jen
v základech – a který je pro matku tak nezajímavý, že by ji odradil od návštěv.
A otec byl už tak příliš zaměstnaný a Vancouver příliš daleko na to, aby mě
mohli odvolávat domů na ty své nudné galavečeře.
„Já, ano… to je skvělý…“
„Ale ne, to by nešlo. Ivy by nám moc chyběla. A my jí také,“ skočila mi do
řeči matka. „Soudržnost rodiny je pro nás Redmondovy velmi důležitá.
A Princeton je skvělá univerzita. Já sama jsem tam studovala a předtím i moje
matka. Myslím si, že je to úžasná tradice.“
Paní Goldbergová se usmála, nevypadala ale zrovna nadšeně: „Tradice je
skutečně dobrá věc, ale ne pokud brání mladým lidem ve svobodném rozletu.
Ať tak nebo tak, musím pochválit vaše závěsy. Je to šifon?“ změnila náhle téma.
Matka na nové téma s úlevou přistoupila, kdežto já jsem zůstala stát
uprostřed pokoje a přála si být někde daleko. Někde hodně daleko.
 Ryan

„Masooo! Milujuuu masooo! Zvlášť to z malých zlooobivýýých dvojčaaat!“

Ignoroval jsem bolest v rameni a kráčel k těm dvěma širokými,
těžkopádnými kroky. Kolébal jsem se při tom ze strany na stranu a natahoval
po těch příšerkách ruce.
„Ááá, jde na nás zombie,“ ječela Sherly, která měla na hlavě hrnec. Vařečku
ovšem hodila po mně.
Josh si na hlavu nasadil síto na nudle a opovržlivě pronesl: „Pche, při té
rychlosti se k nám dostane nejdřív pozítří.“
„No počkejte! Dokážu to i rychleji,“ zamručel jsem výhružně. Vzápětí už
jsem k nim rychle lezl po čtyřech.
Sherly vykřikla a hodila po mně lžíci, která proletěla sotva metr od mojí
hlavy a roztříštila vázu. Ajaj – bude průšvih.
„Na něééj,“ křičel Josh a hodil po mně pro změnu polštář. Nedával jsem
pozor, a tak mi ta věc přistála přímo v obličeji.
„Fuuuj…,“ zakrákoral jsem. „Zombie nemá rád polštáře. Už vůbec ne ty
s kytičkami.“
Překvapeně jsem zasténal, když se mi Josh vzápětí vyhoupl na záda a začal mě
škrtit. Zpropadeně! Ten malý kluk už asi nebyl tak malý. Ruka pode mnou
povolila a kácel jsem se k zemi, zatímco Sherly na mě dorážela ručním
vysavačem.
„Vysaj mu ty shnilé oční bulvy,“ přikázal Josh. Odhodlaná Sherly přikyvovala
tak divoce, až jí kudrny poskakovaly sem a tam. Nebezpečně se přiblížila k mé
tváři.
„Aúú, to je můj nos!“ zvolal jsem.
„Zombie nemají nosy,“ poučila mě ta malá mudrlantka.
„Tenhle ano.“ Odhodil jsem od sebe Joshe, abych se na ni mohl vrhnout.
Když jsem se jí zakousl do nohy, začala kvičet smíchy.
„Mňam… lahodná nožka… Sherlyiny nožky mi móóóc chutnají!“
„Joshi! Pomoz mi!“ křičela mezi výbuchy smíchu. Ten zařval: „Nech ji být!“
a vzápětí mě praštil knihou přímo do hlavy – kde ji tak najednou vzal?
Protočil jsem panenky, hodil sebou na záda a zatřepal nohama. „Zombie byl
ubit literaturou!“ krákoral jsem, ke konci jsem přešel už jen do klokotání.
„No konečně, už jsem si říkal, že snad nikdy neumře,“ ulevilo se Joshovi.
 „Pojď, Sherly, skalpujeme ho!“
„Joooo!“ zvolala nadšeně.
Momentíček! Cože? Vylekaně jsem otevřel oči.
„Tak dost, vy mrňavé příšerky, myslím, že stačilo. Nechte už Ryana na
pokoji.“ Do místnosti vkulhal Konstantin a přísně se na dvojčata podíval.
„Nééé! Vždyť jsme teprve začali!“ bědovala Sherly.
„Přesně tak,“ potvrdil Josh, který už držel v ruce nůžky. Sakra – kde vzal zase
nůžky?
„Ne, to už opravdu stačilo. Vemte si sušenky. Táta nějaké schovává pod
psacím stolem.“
„Sušenkýýý,“ zajásal Josh. Okamžitě pustil nůžky na zem a vyběhl z pokoje.
„Já tam budu dřív,“ volala Sherly, která se rozběhla za ním.
Konečně! S úlevou jsem padl zpátky na podlahu obývacího pokoje, zavřel oči
a několikrát se zhluboka nadechl.
„Máš bolesti?“ Slyšel jsem, jak se Konstantin posadil na gauč, natáhl nohy
a zahekal.
„Trošku,“ zabručel jsem, zatímco jsem si prohmatával ránu. Někdy jsem měl
pocit, jako by v ní ta střela pořád ještě vězela. A od chvíle, kdy jsem se probudil
v nemocnici, mi nedala pokoj ani hlava. Především ale proto, že mi v ní
neustále strašila určitá osoba.
„Tady!“
Otevřel jsem oči. Před nosem se mi vznášela lahvička s tabletami proti
bolesti.
„Díky.“ Rovnou jsem jich několik spolkl, jen tak, bez vody.
„Můžeš si hrát na dobře naladěného zombie, jak chceš, já stejně poznám, že
jsi na tom mizerně,“ konstatoval bratr.
„Ale? Neříkej?“ zavrčel jsem a zavřel znovu oči.
„Odkdy jsi vlastně tak dobrý herec?“ změnil téma poté, co se mezi námi na
chvíli rozhostilo ticho.
Unikl mi úsměv. „Ivy mě přihlásila na výuku herectví. Její pšeničný klas byl
dokonalý.“
„Nemusím tomu, doufám, rozumět, že ne?“
„Ne.“ Chvíli jsem se při té vzpomínce smál, než jsem znovu zvážněl. Zoufale
jsem se ty bolestivé vzpomínky na Ivy v roli pšeničného klasu snažil potlačit.
„Chybí ti, viď?“ zeptal se tiše.
„Kdo? Pšeničná pole?“
 „Víš moc dobře, o kom mluvím…“
„Ne, netuším.“
„Ryane!“
„Konstantine!“ opičil jsem se.
„Chováš se jak malej. Když ti chybí, tak jí prostě zavolej.“
„Myslím, že ty jsi ten poslední, kdo by mě o tom mohl poučovat.“ Prudce
jsem se posadil a zamračil se na něj.
Chvíli tam jen tak seděl se semknutými rty, než tiše řekl: „Jen chci, aby ti
bylo dobře. Co ses vrátil z nemocnice, jsi dost mimo. Skoro nic nejíš, málo spíš
a moc toho nenamluvíš. Takhle tě vůbec nez…“
„Přesně tak!“ Musel jsem se hodně ovládat, abych na něj nekřičel, a tak jsem
alespoň zaťal pěsti. „Neznáš mě! Protože ses celé roky neozval. Nemáš právo…“
„Ohó! Uklidni se, člověče! Máš samozřejmě pravdu, choval jsem se jako
hajzl, to víme všichni. A celý život budu pracovat na tom, abych všechno
napravil. Ale neudělej, prosím, tu samou chybu i ty. Zvlášť pokud máš Ivy rád.
Neodtahuj se od ní. Jestli ji máš rád…“
„Nemám,“ vyhrkl jsem a vyskočil na nohy. Bolest v ruce jsem ignoroval. „Ivy
je zhýčkaná dceruška boháčů, co do sebe cpe hory sladkostí, a kdybych ji ráno
nebudil, zaspala by všechny přednášky. Je jako malé dítě, které musíš neustále
hlídat. Když se směje, tak chrochtá, skládá hloupé básničky, které se nerýmují,
a má ty nejkrásnější modré oči…“ Zalapal jsem po dechu a němě jsem na
bratra zíral.
Toho můj výbuch překvapil stejně jako mě samotného.
„Je fajn vědět, že máš v té své palici ještě všechno aspoň trochu pohromadě,“
komentoval to tiše. „Ale teď vážně, proč se jí neozveš?“
„Protože nemám zájem o její soucit… Počkej, odkud víš, že jí neodpovídám
na zprávy?“ přimhouřil jsem podezřívavě oči.
Konstantin zaváhal, než se narovnal v ramenou a prozradil mi: „Píšu si s ní.“
„Cože děláš?“
„Informuju ji o tom, jak se ti momentálně daří,“ opravil se. „Požádala mě
o to, když jsi jí neodpovídal. Dělá si o tebe starosti.“
„A kdy jsi mi to jako chtěl říct?“
„Vlastně nikdy.“
„Cože?“
Konstantin protočil panenky. „Zklidni se. Mimochodem – nikdy bych
neřekl, že to všechno tak jednoduše pohřbíš.“
 „To všechno? Co všechno, prosím? Mezi mnou a Ivy žádné všechno není.“
„Tomu přece sám nevěříš. Mně nic nenamluvíš.“
„Mezi námi nic není.“ Semkl jsem rty. Chybělo už jen málo, a byl bych ho
zmlátil jeho vlastní holí, jen aby konečně zmlkl. Jenže moje rameno by to
nezvládlo, zpropadeně!
„Jaký máš problém? Já tě prostě nechápu.“
„Jaký mám problém? Můj problém je, že pokud si něco začnu s klientkou,
dostanu padáka.“
Konstantin si odfrkl: „A tomu říkáš problém?“
„Ano, zpropadeně, ano. A pořádně velký.“
„Bojíš se, že přijdeš o práci?“
„Jo.“
„A to je celý?“
„Ne. Vždyť prostě zdrhla s Maxtonem,“ vyhrkl jsem. Nejraději bych si byl
ukousl jazyk.
„Máš tím na mysli toho druhého bodyguarda?“
„Ten chlap je pěknej hajzl a ona s ním zdrhla a na mě se vykašlala.“
Bratr se chvíli drbal na bradě, než se opatrně zeptal: „Může být, že žárlíš,
protože ji teď chrání někdo jiný?“
„Ne!“
„Jenže to tak vyznívá. Ale Harry ti přece nabídl, abys jí dělal ochranku na té
galavečeři. Maxton je jenom tvoje náhrada. Jakmile zase zaujmeš svoje místo,
on půjde od válu.“
„S tím ramenem přece ještě nemůžu do služby. Nabídl mi to jen ze soucitu.
A kromě toho už ji nechci nikdy vidět.“
Konstantin nevěřícně zafuněl: „Naopak, ty ji vidět chceš, jen se… bojíš, že tě
odpálkuje.“
„Vždyť mě ani nemůže odpálkovat, když jsme spolu vůbec nechodili.“
„Kvůli tvojí práci.“
„Přesně tak.“
„Práci, během které jsi schytal kulku do ramene, abys ji ochránil?“
„Správně,“ zašeptal jsem. „A ona mi za to nebyla právě vděčná.“
„Ale co se počítá, je přece fakt, že jsi ji ochránil, nebo ne?“
Třásla se mi ramena, když jsem od něj odvrátil zrak. „Jo, ale měl jsem to
vytušit dřív. Všechno se to stalo, protože jsem nedělal pořádně svoji práci.
Nebyl jsem soustředěný a nakonec na to doplatila Ivy.“
 „Takže máš špatné svědomí?“ ujišťoval se.
„To netuším,“ zamumlal jsem. Najednou jsem se cítil tak vyčerpaný, jako
bych několik dní nespal.
„Myslím, že ji máš opravdu rád.“
Suše jsem se zasmál. „Takhle to vypadá, když má člověk někoho rád?“
„Ano. Láska je strašná. Polovinu času si přeješ, aby už to skončilo.“
„A ta druhá polovina?“
„Ta je tím zatraceně nejlepším, co tě kdy může potkat.“
„A odkdy jsi takový expert na vztahy?“
„Nejsem. Je tu ale někdo, na kom mi hodně záleží,“ řekl chraplavým hlasem.
„Aha … ty s někým jsi?“ Výraz v bratrově tváři mě znejistěl.
Polkl a sklopil zrak. „Ne,“ odpověděl tiše a začal si masírovat koleno.
„Podělal jsem to. A nechci, abys to ty udělal taky.“
„A co teď tedy mám dělat,“ zašeptal jsem slabě.
Konstantin se na mě soucitně podíval: „To nevím. Vím ale, že jestli neuděláš
nic, budeš toho litovat. Věř mi.“
Zamyšleně jsem civěl do prázdna. Co jsem mu na to měl odpovědět?
Z myšlenek mě vytrhl křik dvojčat. Krátce nato zakřičela na celý dům matka
a dožadovala se odpovědi na otázku, kdo měl ten hloupý nápad a prozradil jim
skrýš na sušenky.
Konstantin si povzdychl a pomalu vstal. „Měl bych pomoct mámě
v kuchyni. Potom pro tebe přijdu. Pokus se do tý doby neutopit v sebelítosti
a té holce se ozvi. Vždyť už se na to nedá dívat,“ bručel cestou z pokoje.
„Běž, Foreste, běž,“ volal jsem za ním výsměšně.
Ukázal mi prostředníček. „Polib mi, pšeničný klase.“
Touché.
Naštvaně jsem se rozhlížel kolem sebe. Kdybych tu zůstával dál, zbývalo by
mi nanejvýš pět minut klidu, než bych se znovu ocitl v obležení dvojčat. Zvedl
jsem z koberce knihu, kterou mi ty příšerky omlátily o hlavu, a šel jsem do
svého pokoje, kde jsem za sebou raději zamkl dveře, takže nemohly vtrhnout
ani tam. Vyčerpaný jsem klesl na postel, vytáhl Xbox a pokusil se přijít na jiné
myšlenky hraním. Vůbec to nefungovalo, a tak jsem to nakonec vzdal, hru
zapauzoval a pohlédl na mobil na nočním stolku. Blikal. Že by mi napsala Ivy?
S tlukoucím srdcem jsem zprávu otevřel, ale byla jen od Jeffa. Psal mi skoro
každý den, většinou se ptal, jak se mi daří. A to i přesto, že jsem mu na zprávy
neodpovídal. Prostě jsem nevěděl, co bych mu měl psát. Odpověď všechno jsem
posral nebyla asi právě nejvhodnější.
Ze zvyku jsem zalistoval v Instagramu – několik bývalých spolužáků ze
střední postnulo fotografie z plavby na Havaj, pár kolegů zase z pracoviště.
Matka postnula fotku bazalky – nevím, co ji k tomu přimělo – a na další
fotce… Zadržel jsem dech – Alex van Klemmt postnul před necelými pěti
minutami novou fotografii. Ten hezoun měl na sobě šedý oblek, ve kterém
vypadal zatraceně dobře, až z toho člověka bolely oči. A vedle něj stála Ivy.
V dlouhých, splývavých šatech. Její nekonečně dlouhé nohy končily
v lodičkách s vysokými podpatky. Byla tak nádherná, až mi zatrnulo. Ti dva
vypadali jako dokonalý pár. Nenáviděl jsem to! Nenáviděl jsem každý kousíček
té fotky. Vztekle jsem Instagram zavřel, když vtom přišla další zpráva od Jeffa.
SOS! Zavolej mi! Nutné! Jde o Ivy!
Tak to ne! Vztekle jsem hodil mobil přes celý pokoj do kouta a hlučně seběhl
schody do haly.
 Ivy

„Cože to chceš udělat?“ Alex na mě zíral s vytřeštěnýma očima, jako kdybych

mu právě oznámila, že se chystám letět příští měsíc na Mars.
„Pojedu do Vancouveru,“ opakovala jsem se širokým úsměvem, protože nás
pořád ještě zabíraly kamery na pozadí Downton Miami. Trvalo to už snad
celou věčnost, i když jsme se ve světle reflektorů ocitli jen náhodou, protože
tisk zaměřil veškerou pozornost na hvězdičky z červeného koberce, které otec
pozval. Celý ten humbuk se pořádal jen za tím účelem, aby ukázal, že
RedEnergies patří ke špičkovým podnikům. Zároveň potřeboval vyvrátit
narůstající podezření, že firma se už delší dobu pohybuje v červených číslech.
Nejspíš to zafungovalo – otec vypadal po celý den krajně spokojený a matčin
smích by se dokonce dal označit za upřímný.
„Tobě snad úplně přeskočilo?“ Alex byl úplně bez sebe. Sundal mi ruku
z pasu a následoval mě do jídelny. Uvnitř jsem zamířila rovnou k bufetu.
Matka mě v předchozích dnech živila nanejvýš rosou, abych se vešla do těch
ošklivých šatů. A teď jsem chtěla jako akt spravedlnosti vyrabovat bufet.
„Mluvíš už jako moji rodiče,“ řekla jsem naštvaně a sáhla po čokoládovém
dortíku, krásně zdobeném lístkovým zlatem.
„Ale přece nemůžeš prostě jen tak zdrhnout do Kanady! Do země, která dala
nevinnému jídlu jméno poutine!“
Otráveně jsem protočila panenky a ukousla si další sousto. Páni! Ten byl ale
dobrý! Jak já, tak i můj žaludek jsme spokojeně zamručeli.
„A jak to vůbec chceš navléct? Nedokážu si představit, že by tvoji rodiče
dopustili, aby ses vykašlala na Princeton.“
„Jistěže to nedopustí,“ odvětila jsem. Rozhlédla jsem se po ubrousku, a když
jsem žádný nenašla, hbitě jsem si olízla prsty, abych si mohla vzít ze stolu
šampaňské. Alkohol mi takové večery pokaždé pomohl přečkat. A také mi
pomáhal nemyslet neustále na jednoho bodyguarda – což byla poslední dobou
moje hlavní činnost.
„Co tedy máš za lubem?“
„Přihlásím se tam, potom tam odletím a napíšu odtud rodičům zprávu.
Maxtona za mnou můžou poslat později.“
„Takže uděláš tu samou pitomost jako na UCF.“
„Tak nějak.“
 „Protože to tak dobře dopadlo,“ zabručel. „A potom se zamiluješ do
Maxtona? Nebo se provdáš za kanadského chlápka, co jí poutine?“
„Co máš proti kanadskému fast foodu?“
Alex zavrtěl hlavou. Nevěděla jsem, jestli nad mojí – přiznávám, že mezitím
už nezřízenou – touhou po sladkostech, nebo nad mými plány. Ale bylo mi to
jedno.
„Ivy, teď vážně. Ještě to zvaž. Nemůžeš mě tady nechat samotného s paní
Garcíovou a Jeffem.“
Zamračila jsem se a lokla si šampaňského.
„Stejně bych byla na Princetonu. A než se pohřbít tam, to raději poletím do
Kanady. Minimálně to zní dobrodružně.“
„Jestli považuješ za dobrodružství být sežraná medvědem, tak s tebou plně
souhlasím.“
Šťouchla jsem ho do boku. Potom jsem zvážněla: „Alexi, já tohle prostě
nemůžu.“ Ukázala jsem hlavou ke skupince paparazzi, kteří se právě zaměřili
na další hvězdu. Alespoň soudě podle jekotu a řevu. „Nemůžu tady zůstat a po
celý život litovat, že nesmím být sama sebou. A…“
„Ach Ivy, prosím tě! Neznám nikoho, kdo by byl tolik sám sebou jako ty,“
skočil mi přísně do řeči. „Ty přece nepotřebuješ sebepoznávací výlet. Ty jen
utíkáš před Ryanem.“
Přimhouřila jsem oči do tenkých škvírek. „Jak můžu utíkat před někým, kdo
tady vůbec není?“
„Třebas ještě přijde…“
„Pochybuju. Harry říkal, že zpátky do práce už nechce. A Maxton je
koneckonců taky dobrý osobní strážce.“
„Maxton má sexy zadek,“ přitakal Alex a sebral mi sklenku se šampaňským,
které vypil naráz. „Ale je nudný jako chleba. A na tvoji matku se dívá jako na
zákusek.“
„To je nechutné, Alexi.“
„Ale je to tak. Zítra ještě bude sponzorský galavečer – možná přijde Ryan
tam?“
„Nepřijde.“
„Proč ne?“
„Protože mě nenávidí.“
„Zatraceně. Prostě mu zavolej!“
„Ivy! Ó můj bože! Ivy!“ přerušil nás náhle ječivý hlas.
 Překvapeně jsme vzhlédli. Přes pokoj se k nám nesla hnědovlasá kráska.
„Kdo je to?“ zašeptal Alex.
Jen jsem si povzdychla a vzala si ze stolu nový drink. Tentokrát
vysokoprocentní.
„To je Chloé Hiltonová,“ procedila jsem mezi zuby. Nenápadně jsem
vyhlížela únikovou cestu. Jenže to bych buď musela vykonat odvážný skok do
mísy s punčem, nebo se schovat za Alexem, ovšem ten na to byl příliš štíhlý.
„Chloé Hiltonová?“ opakoval po mě ohromeně. „Ta Hiltonová?“
Stihla jsem se akorát ušklíbnout a přikývnout a už jsem byla vtažena do
Chloina objetí, které vonělo po Chanelu a také po zlomyslnosti.
„Ivy! Ty už ses vrátila z univerzity? Proč jsi nic neřekla? Tak ráda tě vidím!
Ukaž se. Vypadáš prostě úžasně. Ty šaty vybrala tvoje matka? Má prostě božský
vkus a…“
„Ahoj Chloé,“ utnula jsem ten vodopád a vymanila se z jejího sevření. „Co
tady děláš?“
„Co tady dělám?“ Smála se, jako bych právě řekla nějaký vtip. „Tenhle event
mám v diáři už od začátku roku. A – páni – kdo je ten sexy týpek vedle tebe?“
Usmála se na Alexe, který jí úsměv okamžitě vrátil. Ani jsem mu to nemohla
mít za zlé. Dřív jsem Chloé velmi obdivovala. Svojí pozorností mi pokaždé
dodávala pocit výjimečnosti. Tedy alespoň do té doby, než jsem zjistila, že její
úsměv je stejně falešný jako ten mojí matky.
„Alexander van Klemmt,“ mrkl na ni a podal jí ruku. „Těší mě, že tě
poznávám.“
„Chloé Hiltonová,“ představila se. Vzápětí si ho přitáhla blíž. „Van Klemmt?
Pocházíš z Evropy?“
„Moje rodina má kořeny v Nizozemsku.“
Ach, opravdu? To pro mě byla novinka.
„Ano, pochází z Nizozemí a má přítele,“ doplnila jsem.
Alex semkl rty, zatímco Chloin doposud flirtující pohled se proměnil
v nezájem. „Ale, skutečně?“
„Jen pondělky, středy a 4. července,“ zakřenil se. „Pro zbylý čas bych se
označil jako zájemce o experimentování a vždy připraven.“
„Vždy připraven se mi líbí. Ivy se nezmínila, že studuje s tak sladkým
klukem.“
„O tak úžasné kamarádce, jako jsi ty, se také nezmínila.“
 Oba na mě vyčítavě pohlédli. Zaskřípala jsem zuby a raději jsem odložila
sklenku: „Promiňte, moje chyba. Asi mi to vypadlo, když jsem právě
telefonovala s tvým přítelem, který mi, jen tak mimochodem, kvůli tobě brečí
každou noc do telefonu.“
Alex se na mě nazlobeně mračil. „On není můj přítel.“
„Protože vždycky všechno poděláš.“
„Omluv nás na chvíli, Chloé,“ zavrčel a nečekaně rázně mě chytil za paži.
Potom mě odvlekl za sebou přes sál do tichého kouta, za sochu nahého
ženského prsu.
„Poslyš, co je to s tebou?“ zeptal se podrážděně, jakmile se ujistil, že nás
nikdo neposlouchá.
„Co je se mnou?“ Píchla jsem si ukazováčkem do hrudi. „Co tohle mělo být?“
„Ehm… neříká se tomu flirtování?“
„Tak s tím okamžitě přestaň. Ona je zosobněný ďábel.“
„A proč bych měl? Jeff o mně stejně nechce ani slyšet. Takže se můžu trochu
zabavit, nemyslíš?“ ptal se rozčileně.
„Nezamyslel ses někdy nad tím, že právě tenhle postoj je důvodem, proč
s tebou Jeff nechce nic mít?“
Otevřel pusu, ale pokračovala jsem, než stačil něco říct: „Jak ti má tvůj
partner vůbec někdy důvěřovat, když běháš za každou sukní a stydíš se za něj?“
„Nikdy jsem se za Jeffa nestydě!“
„Ale? Že ne? Opravdu?“ zasyčela jsem. „Ale to je teď jedno. Já tě chci
ochránit před ní.“
„To je tak špatná?“ ptal se nevěřícně.
„Nepodceňuj ji. Není to dobrý člověk.“
Alex mě zamyšleně pozoroval. „To nejsme nikdo,“ zašeptal potom.
„Věř mi. Ona tě dostane jen do potíží. Je směsicí moru, cholery a trochy
šílenství, která voní po Chanelu.“
Alex se od srdce zasmál. „To je to s ní tak zlé? Co ti tak hrozného provedla?“
Bála jsem se, že se zeptá. Celý rok jsem o té věci s nikým nemluvila. A s kým
taky? Chloé byla tenkrát mojí jedinou kamarádkou. Jenže zavinila, že María…
Když jsem si uvědomila, že se mi do očí derou slzy, honem jsem si odkašlala.
„Kvůli Chloé jsem přišla o jediného člověka, který mě kdy bezvýhradně
miloval,“ řekla jsem tiše a kousla se do rtu. Teď jen nezačít brečet. Slzy už to
stejně nezmění. A Maríi se daří dobře. Alespoň o to jsem se směla postarat.
 V Alexově pohledu byl soucit. Náhle mě k sobě přivinul a položil si bradu na
moji hlavu. Potom se se mnou začal pomalu kolébat do rytmu hudby, která
sem doléhala.
„Co se stalo?“ zašeptal mi do vlasů.
„Měli jsme hospodyni, skoro deset let. Jmenovala se María,“ spustila jsem
váhavě. Alex mě něžně hladil po zádech a povzbudivě přikývl, zatímco jsme se
dál houpali do hudby.
„Pracovala u naší rodiny šest dnů v týdnu. Většinu vydělaných peněz posílala
svojí rodině do Mexika.“ pokračovala jsem tedy. „Myslím, že jsme se v tomhle
velkém domě cítily opuštěné obě. Její dcera musela být přibližně v mém věku,
protože María ve mně našla náhradní dítě a já v ní náhradní matku. Byla tu
pro mě vždy. Dělala mi snídani, po vyučování mi pekla sušenky… Díky ní
voněl dům stále jídlem. Její tapas byly božské. Když jsem něco provedla,
vynadala mi španělsky a vytahala mě za uši, dokud jsem se neomluvila. A když
jsem dostala dobrou známku, políbila mě na pěšinku ve vlasech a upekla mi
dort.“ Smutně jsem se usmála. „Byla to ona, kdo mi večer předčítal pohádky.
To ona ke mně vklouzla pod peřinu, kdykoli jsem měla zlý sen. Pokaždé mě
vzala s sebou na nákupy, kdykoli usoudila, že ztrácím spojení s reálným světem.
Byla jediný člověk, který věřil, že v životě dokážu víc než, no, než tohle
tady…“ Ukázala jsem kolem nás.
Alex pomalu přikývl. „María byla tvůj Jeff.“
„Ano, María byla můj Jeff. Kromě ní jsem měla už jen jednu jedinou dobrou
kamarádku: Chloé. Bývala u nás často na návštěvě. Ale María ji neměla ráda.
Nazývala ji maldita rata, což ve španělštině znamená prokletá krysa. Zpočátku
jsem nechápala, co tím myslí, dokud… dokud jsem Chloé jednoho dne
nepřistihla, jak se chystá ukrást matčin svatební náhrdelník.“ Při té vzpomínce
jsem se otřásla.
„Ajaj, to není dobrý,“ zabručel Alex.
„To ne. Nemám ponětí, jestli jde o kleptomanii, ale María už ji předtím
nejspíš také přistihla při krádeži a ten šperk jí včas vzala. Jenže tentokrát jsem
byla rychlejší já. A protože jsem se neodvážila jít nahoru a vrátit šperky
jednoduše na svoje místo, udělala to za mě ona. No a matka ji při tom
přistihla.“
„A do háje.“
„Přesně tak.“
„A co se stalo potom?“
 „María tvrdila, že ten náhrdelník našla a jen ho chtěla přinést zpátky. Ale
matka už měla předtím podezření, že někdo krade její šperky. Chloé zřejmě po
celá léta tu a tam něco nepozorovaně stopila. Čehož si matka samozřejmě
všimla, zvlášť když zmizely drahé kousky.“
„A tvoje matka si myslela, že ty šperky kradla María?“
Roztřásly se mi rty. „Ano,“ dostala jsem ze sebe. „A já nic neřekla, abych ji
ubránila. Bála jsem se, že se Chloé dostane do potíží. Byla moje jediná
kamarádka a nepředpokládala jsem, že by Maríu opravdu vyhodili. Vždyť byla
jako člen rodiny. Alespoň pro mě.“
„A oni ji propustili?“
Polkla jsem. „Na hodinu, ano. María se pak musela vrátit do Mexika.“
„Ach ne.“
Smutně jsem se usmála. „Když po mně chtěli, abych se rozhodla, jestli půjdu
na Princeton, nebo na Harvard, jako první jsem zavolala Maríi do Mexika.
Poradila mi, ať si jdu svojí vlastní cestou. Proto jsem nakonec nastoupila na
UCF. Chtěla jsem se stát jiným, lepším člověkem. Takovým, abych na sebe
mohla být hrdá… Protože Maríu propustili kvůli mně, zřídila jsem v bance
trvalý příkaz, který na ni převádí většinu mého kapesného. Tak alespoň může
její dcera studovat.“
Zhluboka jsem se nadechla. Svěřit se mu s tím bylo osvobozující, přestože
jsem si potajmu přála, aby proti mně stál někdo jiný, kdo by mě vzal do náruče
a konejšivě mě k sobě přivinul.
„Jenže moji rodiče na ten trvalý příkaz přišli a ztropili strašný kravál.“
Alex se zamračil: „Bylo to hodně zlé?“
Nepřítomně jsem studovala vzor jeho kravaty.
„Ne. Táta mi nabídl obchod: budou Maríi nadále převádět peníze na studijní
poplatky, za to ale skončím na UCF a půjdu místo toho na Princeton. Takže
jsem na to přistoupila. Každopádně jsem ale nepočítala s tím, že mě Ryan už
nebude chtít vidět. Do Princetonu…“ Zlomil se mi hlas. „Do Princetonu mě
tedy doprovodí Maxton,“ chraptěla jsem.
Alex ostře nasál vzduch. „Je mi to tak líto, Ivy…“
„Jen mi slib jednu věc,“ skočila jsem mu do řeči. „To s Jeffem neznič. Nic
nestojí za to, ztratit jediného člověka, který vidí nás – a ne naše peníze.“
Neodpovídal, ale něco v jeho obličeji se pohnulo. Byla to sotva znatelná
změna kolem brady, která zjemnila jeho tvrdý výraz a prohloubila dolíček ve
tváři. „Díky,“ zašeptal.
 „Za co?“
„Za to, že jsi moje kamarádka.“ Usmál se a vdechl mi polibek na pěšinku.
Vtom se ozval nadšený jekot následovaný světlem z blesku, takže jsme od
sebe odskočili. Před námi stála Chloé s fotografem a ovívala si tváře.
„Tak to by všechno vysvětlovalo. Ivy, zlatíčko,“ zvolala nadšeně. „Proč jsi mi
neřekla, že chodíš s Alexem? Budete náš nový dokonalý pár. Viď, Steve?“
Fotograf vedle ní přikývl a podal mi ruku, na kterou jsem jen zděšeně zírala.
„Jsem Steve z Times. A vy dva holoubci budete v zítřejším vydání.“
Zatracená Chloé! Nejraději bych ji na místě uškrtila.
 Ryan

Po probuzení už mě rameno bolelo jen trochu. Poprvé za dlouhou dobu jsem

měl zase pocit, že mě čeká pěkný den. Nemám ponětí, co mě k tomu
hloupému omylu přivedlo. Nejspíš ti nechutně rozradostnění ptáci, kteří si za
okny mého pokoje vyštěbetávali každé ráno duši z těla. Možná to ale byla vůně
vaflí z kuchyně. Nebo to bylo tím, že dvojčata už byla ve škole a díky tomu
jsem se mohl výjimečně dospat.
Všechno mohlo být prima, kdyby nebylo těch podělaných novin. Nevím,
koho napadlo položit je na snídaňový stůl. Nikdo z nás tištěné zpravodajství
nikdy nečetl. Tu a tam na tabletu, ale přece ne staromódně na papíře.
Ale protože už jednou ležely na stole, začal jsem jimi listovat. No, a když
jsem došel až ke stránkám s drby, skoro jsem se zadusil kávou.
„Zatraceně,“ chroptěl jsem a prásknul hrnek zpátky na stůl, až z něj
vyšplouchla káva.
„Ryane, neklej,“ volala máma vyčítavě. Přísně mě kárala pohledem, který se
ale změnil v ustaraný, jakmile si všimla mého vyděšeného výrazu.
„Děje se něco, miláčku?“
„Nic,“ vrčel jsem.
Přesně v ten okamžik vešli do kuchyně táta s Konstantinem. Samozřejmě si
okamžitě všimli, že se něco muselo stát. Zoufale jsem se snažil noviny
zaklapnout, ale bratr byl rychlejší – nebo já moc pomalý. Aniž by dbal na mé
protesty, vytrhl mi je z ruky.
„Ach,“ bylo jediné, co k článku řekl.
Zaťal jsem ruce do pěstí tak pevně, až se mi nehty zaryly do kůže.
„Milostné štěstí dvou milionářských dědiců,“ předčítal nahlas mámě. „Ivy
Redmondová (18) a Alexander van Klemmt (19) se stali nesporným hvězdným
párem včerejšího večera. Na exkluzivní slavnosti Díkůvzdání, kterou pořádal…
bla bla bla… se nám podařilo zachytit milostné štěstí tohoto mladého páru.
Oba jsou slibnými členy high society. A Alexander Klemmt si dokonce přivezl
z Evropy šlechtický titul – je to velmi slibná partie, jak potvrdil i Carl
Redmond (50), sponzor galavečera a otec Ivy Redmondové. Je prý s volbou
svojí dcery navýsost spokojený. Evidentně zamilovaná slečna Redmondová,
pohybující se doposud spíš v pozadí velkopodniku RedEnergies, nám s tváří
štěstím rozzářenou svěřila, že se s Alexem seznámili na univerzitě. Podotýkáme,
že na státní univerzitě – palec nahoru za to, že zůstali při zemi. Co k tomu
dodat? Jen tak dál a mladému páru hodně štěstí. Každopádně můžeme dnešní
sponzorský galavečer očekávat s napětím. Kdo ví – třebas brzy zazní i svatební
zvony?“
Vyskočil jsem ze židle tak prudce, že jsem hrnek s kafem konečně povalil.
„Ale ne, Ryane!“ zvolala matka, zatímco otec rychle pokrýval stůl několika
ubrousky. Zuřivě jsem Konstantinovi vytrhl noviny z ruky a roztrhal je na malé
kousky. Potom jsem se vyřítil z kuchyně na chodbu. Když jsem supěl po
schodech do patra, rameno mě bolelo čím dál víc. Ještě k tomu jsem zakopl
a uhodil se kolenem o hranu schodu. Klel jsem, dokud se za mnou
nezabouchly dveře mého pokoje. Opřel jsem si o ně čelo a lapal po vzduchu.
„Proč?“ šeptal jsem a udeřil do dveří pěstí. Potom jsem do nich bušil znovu
a znovu. Po celou dobu mi v hlavě zněla otázka. „Proč?“ Pálení v kloubech na
ruce, ale ani stále sílící bolest v rameni nemohla přehlušit tu, kterou jsem cítil
v hrudi. Vidět Ivy a Alexe jako šťastný pár bylo horší, než kdyby mě znovu
postřelili.
„Ryane?“ Na dveře zaklepal Konstantin. „Ryane, jsi v pořádku?“
„Vypadni!“
„Ale…“
„Říkal jsem, že máš vypadnout!“ zařval jsem.
Když jsem uslyšel, jak dupe po schodech dolů, sesunul jsem se k zemi, opřel
se zády o dveře a snažil se potlačit slzy. Hlavně nebulet – to tedy jen přes moji
mrtvolu! Vytáhl jsem z kapsy u kalhot tři tablety a ve vzteku jsem je spolkl
všechny najednou. Když jsem se pak na sebe podíval do zrcadla, skoro jsem se
nepoznával. Za poslední týdny jsem viditelně zhubl. Kůži na bradě jsem měl
napnutou, v očích otupělý výraz, pod nimi tmavé stíny a moje vlasy byly prostě
katastrofa. Krátce – vypadal jsem příšerně. A přesně tak jsem se taky cítil.
Takhle to nemohlo jít dál…
Ze záchvatu sebelítosti mě vytrhlo náhlé zazvonění mobilu. Když jsem ale na
displeji uviděl Alexovo jméno, vztekle jsem si odfrkl. Ten zatracený bastard!
Ten mi právě ještě chyběl. Vztekle jsem hovor zamáčkl. Jenže už za několik
vteřin se zvonění ozvalo znovu. Znovu jsem hovor odmítl a zvažoval, jestli
nemám mobil utopit v záchodu a dělat, jako by to byla Alexova hlava. Ale když
zazvonil potřetí, prostě jsem tu zpropadenou věc hodil do kouta.
„Ryane?“ ozvala se za pár minut za dveřmi máma, rovnou je ale otevřela
a práskla mi jimi do zátylku. Honem jsem se posunul dál.
 „Necítíš se dobře?“ zeptala se opatrně, pustila kliku a přidřepla si, aby mi
mohla položit dlaň na čelo. „Hm, horečku nemáš, ale potíš se,“ konstatovala
zamračeně.
„Mami, co tady děláš?“
Starostlivě na mě pohlédla a zvedla ruku s bezdrátovým domácím telefonem:
„Někdo ti volá.“
„A kdo to je?“ zjišťoval jsem vyčerpaně.
Pokrčila rameny: „Nevím, ale říkal, že je to důležité.“
„Dobře, děkuji,“ zamručel jsem a telefon si vzal, jen aby už co nejrychleji
odešla. Matku jsem nesmírně miloval, ale momentálně byl pro mě veškerý
kontakt s lidmi příliš. Já sám jsem si byl příliš.
„Nemám ti něco donést?“ zeptala se váhavě. „A nechceš si raději zajet
k doktorovi?“
„Ne, jsem v pořádku. Dám ti vědět, kdybych něco potřeboval, ano?“
„Určitě?“ zeptala se nedůvěřivě.
„Určitě,“ potvrdil jsem.
Věnovala mi poslední ustaraný pohled, než se otočila a dveře za sebou
konečně zavřela. Ulehčeně jsem vydechl.
„Haló?“ ozval jsem se nepřítomně do sluchátka, aniž bych se zamyslel nad
tím, kdo by mohl být na druhém konci. A to byla chyba. Hodně hloupá
chyba.
„Ahoj ty pitbule.“
Sevřel jsem sluchátko tak pevně, až mi umělá hmota v ruce zahekala. „Van
Klemmt! Co chceš?“ Nejraději bych telefon okamžitě položil, ale zabránila mi
v tom jeho příští věta.
„Ona letí do Kanady.“
„Cože?“ Nevěřícně jsem zíral na telefon.
„Ivy,“ upřesnil. „Ivy letí do Kanady.“
„Cože?“ opakoval jsem. Na víc můj mozek zřejmě v tu chvíli neměl.
„Ivy chce pokračovat ve studiu v Kanadě,“ řekl Alex důrazně pomalu, jako
bych měl postižený mozek.
„Cože? Ne, bude přece studovat na Princetonu. Harry mi říkal, že tam
přechází.“
„Právě že ne,“ řekl naštvaně. „Vzala si do hlavy, že se od svojí rodiny
definitivně osvobodí jedině na druhém konci světa. Dnes ráno jí přišlo mailem
potvrzení od univerzity. Takže tam poletí.“
 Rozčílil jsem se: „A co chceš, abych s tím dělal? Mám za ní běžet na letiště
a v poslední vteřině jí zabránit v nástupu do letadla?“
„Ne, ty troubo! Letí až koncem měsíce. Co po tobě chci, je, abys zvedl zadek
a přišel dneska na ten galavečer.“
„Cože mám udělat?“
„Pohnout zadkem a dorazit sem!“
„Abych podle tebe dělal co? Přihlížel tanci ideálního páru?“
„Ne! Chci, abys jí řekl, že ses choval jako idiot, že ji miluješ. A samozřejmě
taky abys ji odradil od útěku do Kanady.“
„Proč bys to po mně měl chtít?“ Byl jsem naprosto zmatený. „Vždyť s ní
chodíš!“
Zasmál se: „Neměl bys věřit všemu, co se objeví v tisku, Ryane. Prostě přijeď.
Zatanči si s ní. A omluv se jí. Každý den jí znovu a znovu lámeš srdce.“
Já že jí lámu srdce? Je to přece naopak!
„Kdo říká, že to vůbec chci?“ zeptal jsem se chraplavým hlasem. „Má přece
tebe.“
Alex si povzdychl. „Nemiluje mě, ale tebe, troubo. Řekni svému otci, že
večer převezmeš místo v ochrance. Jinak se dovnitř nedostaneš. Nejdřív
budeme večeřet u nich doma a potom pojedeme na tu akci. Přijeď včas,“ řekl
a položil telefon.
Naprosto zmatený jsem zíral na telefon, zatímco jsem se snažil srovnat si
myšlenky. Srdce mi rychle tlouklo, protože jsem náhle pocítil něco, co jsem
necítil už celé čtyři týdny – naději.
Zatraceně. Naděje je nebezpečná. Přesto jsem rozrazil dveře a zavolal na
matku.
„Co je?“ zavolala zdola.
„Přines kuchyňské nůžky. Musíš mi ostříhat vlasy!“
 Ivy

Neměla jsem daleko k tomu, vpálit si kulku do hlavy. Pokud by mi můj soused
u stolu ještě jednou jedinkrát dýchl do obličeje a zeptal se mě, jestli mi chutná
ten krevetový koktejl, s křikem bych utekla.
Alex, který seděl přímo naproti, měl to štěstí, že si povídal se starou paní
Bloomsburyovou, která se ho právě snad už po desáté zeptala, cože to vlastně
studuje. Pobaveně jsem naslouchala, jak jí pokaždé namlouvá zcela jiný příběh.
„Studuju feminizmus,“ oznamoval jí právě slavnostně. „Leží mi na srdci
práva žen v tomhle světě, kterému dominují muži.“
„Opravdu?“ divila se paní Bloomsburyová. „Může něco takového vůbec
studovat muž?“
„Pokud je kastrovaný, pak ano,“ odpověděl, aniž by hnul brvou.
Vyprskla jsem do sklenky s vínem. Bylo mi jí sice líto, ale když člověk musel
po celý večer odpovídat dokola na tu samou otázku, byla kreativita nejspíš
povolená. Kromě toho paní Bloomsburyová nevypadala na to, že by mu měla
ty vtípky za zlé. Zdálo se, že je prostě šťastná, že našla někoho, s kým si může
povídat.
Odložila jsem spořádaně příbor na stranu a hrála si s ubrouskem. Už chyběl
jen zákusek. Po něm všichni pochválí kuchyni, ženy si půjdou napudrovat
nosy, než všichni společně odjedou na galavečer do hotelu Four Seasons, kde
měl začít program i pro všechny ostatní hosty.
Za celý den jsem si nenašla ani chvilku na odpočinek. Rodiče při přípravách
dnešního večera téměř překonali sami sebe. Máma dokonce nechala zrenovovat
polovinu západního křídla, kde jsme právě seděli. I stůl byl nový, stejně tak
i židle. A nad námi visel lustr z lávových kamenů, jaké byly právě v módě.
Všechno muselo být perfektní. Není tedy divu, že jejich smích zněl trochu
přehnaně. A táta vypadal, jako by měl každou chvilku vyletět napětím z kůže.
Přesto se večer zdál být vydařený.
Přinejmenším tu vzduch voněl po alkoholu, drahých parfémech a penězích.
Pokud by šlo všechno podle plánu, byly by RedEnergies úspěšnější než kdy
jindy.
Očekávání mojí matky a její ostré pohledy mě znejišťovaly čím dál víc. O to
vděčnější jsem byla za Alexovu přítomnost. A napětí v místnosti už zřejmě
začínalo být nepříjemné i mému sousedovi u stolu – zmateně hleděl do svojí
prázdné sklenky.
„Nedáš si ještě trochu vína, Benjamíne?“ zeptala jsem se ho zdvořile.
„Ne, děkuji, Ivy,“ usmál se přátelsky. „Zítra musím být fit.“
„Dostala vaše kancelář nějakou velkou zakázku?“ Ne že by mě to zajímalo,
ale Benjamín a jeho rodiče byli nejlepšími a především nejlépe placenými
architekty jižních států.
„Ne. Moje přítelkyně bude mít narozeniny, a tak si vyjedeme k moři.“
„Ty máš přítelkyni?“
Přikývl a podíval se na mě s takovou září v očích, že jsem si poprvé za celou
dobu všimla jejich zajímavého šedého odstínu. Jako nebe za bouřky.
Nespoutané a trochu divoké. Fascinovaně jsem na něj zírala.
„Jmenuje se Lucy,“ řekl. Tváře mu při tom naběhly stejnou červení, jakou
měla jeho kravata. Překvapeně jsem několikrát zamrkala.
„Jak dlouho už jste spolu?“ zjišťovala jsem, tentokrát se zájmem.
„Skoro dva roky. Je asistentkou v naší firmě. Zítra ji požádám o ruku.“
Překvapením jsem otevřela pusu. „Já… páni, nevím, co na to říct,
Benjamine.“
„Co kdybys mu srdečně poblahopřála?“ smál se Alex. „Teď nám už jen musíš
prozradit, jak jsi dokázal nepodělat vztah celé dva roky. Mně a Ivy se to totiž
podařilo během pouhých pár dní. Jestli nám to tajemství odhalíš, korunujeme
tě na našeho oficiálního krále. Mimochodem, Ivy je prezidentka klubu
osamocených, já jen jeho pokladníkem.“
Protočila jsem panenky. „Neposlouchej ho, Benjamíne. Je jen zahořklý,
protože jeho láska není opětována.“
„To říká ta pravá,“ zamručel Alex.
Kopla jsem ho pod stolem do holeně. Vzápětí jsem schytala kopanec i já.
Benjamin hleděl překvapeně z jednoho na druhého: „Vy spolu nechodíte?
Něco jsem špatně pochopil?“
Oba zároveň jsme si povzdechli.
„Nevěř všemu, co píšou v novinách,“ řekla jsem tiše, zatímco číšník sklízel
talíře se stolu. „Alex je totiž na kluky.“
Alex skřípal zuby. „Jsem nanejvýš bi,“ zamručel a nechal si dolít víno.
Benjamín vypadal, jako by se nedokázal rozhodnout, jestli má být pobavený,
nebo se za nás stydět. Cítil pravděpodobně obojí.
 Naštěstí v tu chvíli začali podávat zákusek, takže jsem se okamžitě vrhla na
vanilkový krém s karamelovou omáčkou.
Alex puding ignoroval, zato spláchl alkohol ještě větším množstvím
alkoholu. „Tak jak to bylo?“ nedal Benjamínovi pokoj. „Jak se ti podařilo získat
srdce tvojí sladké Lucy?“
„To nevím. Myslím, že jsme prostě měli štěstí. Začátek byl naprosto
katastrofální. Zamiloval jsem se do ní po uši ve chvíli, kdy jsem ji poprvé
uviděl v kanceláři. Potřeboval jsem ale týden, než jsem se ji odvážil vůbec
oslovit. A potom jsme si celé hodiny povídali.“ Ve tváři měl tak šťastný výraz,
až se mi bolestně sevřelo srdce. Zákonitě jsem pomyslela na Ryana a na to, jak
velmi mi chybí. Musela jsem se několikrát zhluboka nadechnout, než jsem byla
schopná se na Benjamína usmát.
„Doufám, že mě pozveš na svatbu, Benjamíne.“
„Rád, Ivy. Víš, že jsi pro mě byla v posledních letech tou nejpříjemnější
společností? Proto jsem si většinou vyžádal, abych mohl sedět vedle tebe.“
A já jsem si na to pořád jen stěžovala…
Z myšlenek mě vytrhlo zavrzání židle – otec vstal se sklenkou šampaňského
v ruce.
„Velevážení hosté. Myslím, že jídlo bude za chvíli sklizeno ze stolu, a pokud
nemáte nic proti, setkáme se zhruba za půl hodiny ve Four Seasons. Máte tam
zarezervované pokoje a doprava je zajištěná. Doufám, že jste měli dosud
příjemný a zábavný večer, a děkuji všem, že podporujete RedEnergies a moji
rodinu.“ Slavnostně pozvedl sklenku a společnost zdvořile zatleskala.
„No konečně. Už ani necítím zadek,“ zašeptal Alex cestou ven. „A pokud
bych se musel ještě chvíli dívat na Benjamínovo štěstí v lásce, asi bych provedl
nějakou pitomost.“ „Jakou pitomost, například zavolat Jeffovi a říct mu, že jsi
idiot?“ vtipkovala jsem.
„Ne, to už ví dávno,“ zavrčel.
Soucitně jsem ho poplácala po paži. Chudák Alex.
Za námi jsem slyšela paní Bloomsburyovou, jak se Benjamína ptá, co vlastně
studuje. Zdvořile jako vždy jí začal vyprávět o už absolvovaném studiu
architektury.
Protože jsme vyšli z domu jako první, mohli jsme si vybrat, kterou
limuzínou pojedeme. Na výběr jsme měli černou, černou a černou. Alex
zamířil k té poslední. K mému úžasu nám dveře otevřel Harry. Zpozorněla
jsem.
 „Harry! Co je s Maxtonem? Stalo se mu něco?“
Harry mě obdařil letmým úsměvem a upravil si kravatu. Na nose měl
sluneční brýle, ačkoli už byla tma jako v pytli. „Maxton si dnes vzal volno,
protože se necítí dobře. Už jsem za něj zajistil náhradu.“
„Ach… vyřiď Maxtonovi, že mu přeju, aby se brzy uzdravil.“
„Jistě, Ivy. Jako odškodnění vás dneska povezu já.“
Vděčně jsem se usmála a klesla do sedadla vedle Alexe. Do limuzíny by se
v pohodě vešlo dalších šest lidí, proto Harry ještě počkal, dokud nenastoupili
i Benjamín s paní Bloomsburyovou.
„To je ale pěkný večer,“ libovala si paní Bloomsburyová a usmála se popořadě
na každého z nás. „A to se můj vnuk obával, že se tu budu nudit.“
„Váš vnuk?“ Zmateně jsem se podívala na Benjamína, ale ten jen zvedl
nevinně ruce.
„Ano, tenhle mladý muž,“ poplácala po tváři Alexe.
To bylo překvapení! S povytaženým obočím jsem sledovala, jak Alexova tvář
nabírá barvu rajčete. „Vy jste příbuzní? Nikdy jsi to nezmínil.“
Protočil panenky. „Někdy zapomene, kdo jsem, a pak najednou zase všechno
ví. V tom se má pak jeden vyznat.“
„Takže se jmenuješ Alex Bloomsbury van Klemmt?“ Pobavilo mě to
a i Benjamín nedokázal potlačit smích.
Alex semkl rty a zkřížil paže na hrudi: „Bez komentáře.“
I paní Bloomsburyová se smála. „Ach ne. Jmenuje se Alexander Ludvig
Maria van Klemmt Bloomsbury.“ To už se třásl smíchy celý vůz – mimo Alexe,
který vrhal na svoji babičku vyčítavé pohledy.
„Babi!“
„Dopřej mi přece trochu zábavy, drahoušku. Měli bychom si dnešní večer
užít. Připomínám jen feminizmus a podobné věci.“
Páni! Ta žena byla skvělá. To moje babička na mě vždy jen křičela.
O pár okamžiků později limuzína zastavila a Harry řekl do zpětného zrcátka:
„Tak jsme tady. Všichni vystupovat a dobře se bavte.“
Podívala jsem se ven, jenže přes zatemněná okna se nedalo nic moc rozeznat,
kromě toho, že jsme zastavili před Four Seasons, kde se podél zábran tlačily
tucty lidí – předpokládala jsem, že to jsou novináři. Bylo mi čím dál
nepříjemnější, že otec celou tu sponzorskou záležitost vytáhl na veřejnost.
Nejpozději ode dneška by mě na UCF poznal každý. Možná bylo dobře, že už
tam nestuduju.
 „Připravená?“ zeptal se mě Alex. V hlase mu rezonoval zvláštní tón.
Přikývla jsem. Potom jsem zahlédla stín muže se širokými rameny, který nám
otevřel dveře a pomohl vystoupit Benjamínovi a Alexově babičce. Alex –
gentleman jako vždy – mi naznačil, abych vystoupila před ním.
Venku se křížily záblesky z fotoaparátů, takže jsem vděčně přijala ruku
nového bodyguarda. K nervozitě mi stačily boty na vysokých podpatcích, natož
tak velké publikum. Teď jsem si jen nesměla šlápnout na lem šatů. Jenže já
jsem samozřejmě zklamala na celé čáře – právě když jsem se chtěla napřímit
a udělat první krok od auta, zasekl se mi podpatek.
Zaklela jsem, začala ztrácet rovnováhu a… chytily mě dvě silné ruce. Trapné!
Trapné! Prostě trapné! Co si o mně ten bodyquard asi pomyslí? Nedělá svoji
práci ještě ani dvě minuty a už mě musí zachraňovat.
„Pardon… ehm… děkuji,“ koktala jsem. Snažila jsem se na něj nepohledět –
určitě jsem byla úplně rudá studem.
Ale on se jen zasmál: „Není zač.“
Strnula jsem – ten hlas! Srdce se mi hlasitě rozbušilo, a když jsem konečně
vzhlédla, svět kolem mě jako by se zastavil.
„Ryane?“ špitla jsem nevěřícně.
Ryan téměř zahanbeně pokrčil rameny, potom se něžně dotkl mých zad
dlaní. Cítila jsem její teplo dokonce i přes látku šatů. Musela jsem se několikrát
zhluboka nadechnout, aby se zeměkoule zase začala točit. Pomohl mi Alex,
který si stoupl vedle mě a položil mi ruku kolem ramen.
„Ahoj, pitbule. Pěkný účes,“ řekl pobaveným tónem.
„T… tvoje vlasy…“ koktala jsem. „Jsou krátký.“
„Ano… to je…“ Nedopověděl. Tváře se mu zbarvily do ruda, rukou si
prohrábl vlasy, které mu někdo nageloval a sčesal dozadu. Ten účes podtrhoval
jeho výrazné rysy. Zelené oči najednou vypadaly ještě větší, lícní kosti ostřejší,
a když se na mě usmál, skoro se mi zastavil dech.
„Co k čertu…,“ spustila jsem, ale Alex mě přerušil: „Vysvětlí ti to později,
beze svědků a tak.“ Chytil mě za paži a odtáhl před novináře, kde okamžitě
nasadil profesionální úsměv. „Usmívej se, Ivy!“
Pokusila jsem se o to, nemohla jsem ale jinak než se neustále ohlížet
k Ryanovi. Během focení stál trochu stranou a pozoroval dění. Naprosto
soustředěný, ruce zkřížené za zády, nohy lehce rozkročené, v pobledlé tváři
neproniknutelný výraz. Stejně jako Harry už si nasadil sluneční brýle, které teď
ty jeho úžasné zelené oči zakrývaly. A – páni! Měl na sobě oblek! Včetně
kravaty! Všimla jsem si sluchátka, kterým mu nejspíš někdo právě podával
instrukce, protože přikývl a vzápětí mě vzal jemně za loket a odvedl mě do
hotelu.
Přestože mnozí hosté ještě stáli venku před objektivy fotografů, v hotelové
recepci už se shromáždilo překvapivě hodně lidí. Zatímco Alex bez zaváhání
zamířil přímo k nim, aby se s nimi pozdravil, já jsem zůstala stát vedle Ryana.
„Kam se poděly tvoje piercingy?“ Až teď jsem si všimla, že si je všechny
vyndal.
V koutcích úst mu zacukalo. Bez piercingu vypadal jeho spodní ret ještě
plnější. Nemohla jsem od něj odtrhnout pohled a cítila jsem, jak se mi tělem
rozlévá teplo.
„Máš o ně starost?“ zašeptal chraplavě.
„Ano. Žijí ještě?“ špitla jsem.
S vážným výrazem ve tváři přikývl. „Neboj, zítra už zase budou tam, kam
patří.“
„Zaplať pánbůh,“ vyhrkla jsem a vzápětí jsem zmateně zírala na sklenku
šampaňského v mé pravé ruce. Kde se tam vzala? Když jsem se rozhlédla, setkal
se můj pohled s pobaveným pohledem Alexe, který mi krátce připil, než se zase
vmísil mezi lidi.
„Co tady děláš?“ šeptala jsem.
„Svoji práci,“ odvětil klidně a vrátil mě tou větou zpátky do reality.
A bylo to tady. No jasně – byla jsem jeho práce. Byla jsem jí vždy. A to se ani
časem nezmění. Zaryla jsem si nehty do dlaní, abych si zabránila v nějakém
neuváženém projevu. Nejraději bych na něj totiž vykřičela všechno, kvůli čemu
jsem poslední týdny nemohla spát. Bylo toho tolik, co jsem mu chtěla vpálit
přímo do obličeje. Především proč nereagoval na moje zprávy. A proč teď
najednou stojí vedle mě, jako by se nic nestalo, a k tomu má ještě tu drzost
vypadat při tom tak nehorázně dobře.
Musela jsem si násilím připomenout, že moje zájmy tady nehrály žádnou
roli. Pro dnešní večer jsem byla Ivy Redmondová. Dcera jednoho
z nejbohatších ropných magnátů Ameriky, a Ryan MacCain je můj bodyguard.
Nic víc a nic míň. Nemohla jsem si dovolit udělat mu scénu nebo se mu
naopak vrhnout do náruče a líbat ho tak dlouho, dokud by mě neprosil
o odpuštění.
Proto jsem jen stručně řekla: „Rozumím.“ Hrdě jsem se napřímila
v ramenou, a aniž bych mu nadále věnovala pozornost, odešla jsem od něj
k hostům a zapředla s nimi rozhovor. Zatímco se mi tváře, jména a jednotlivé
rozhovory mísily do jednolité kaše, usmívala jsem se, dokud mě nezačaly bolet
líce. Když se k nám konečně přidružil otec a pozval nás všechny do velkého
sálu, už jsem skoro nemohla stát na nohou – tyhle vysoké podpatky pro mě
byla opravdová muka.
Právě jsem se chtěla vydat do sálu za ostatními, když mě Ryan zadržel, „Je
všechno v pořádku?“ ptal se starostlivě.
„Ano, v nejlepším.“
Ukázal hlavou na moje boty: „Trochu kulháš, nemáš puchýře?“
„Jo, ale nějak to vydržím…“
„Žádné takové,“ skočil mi do řeči a odvedl mě k nejbližší židli. „Ukaž.“
Sundal mi pravou botu a prohlížel si moji patu.
Byla jsem tak překvapená, že jsem se mu jen mlčky opřela o rameno. Z té
pozice jsem si mohla prohlédnout jeho tmavé vlasy. Na zátylku byly zastřižené
nakrátko, jen vepředu na čele a po stranách zůstaly trochu delší. Ať už mu je
stříhal kdokoli, věděl dobře, co dělá.
Jeho kořeněná vůně mi vystoupala do nosu a do myšlenek, které, už tak dost
vykolejené, šly okamžitě do vývrtky.
„Přestaň, Ryane. Není to tak zlé,“ řekla jsem tiše a odstrčila ho.
Ryan ale vstal a rozhodně mi přikázal: „Počkej tady, přinesu náplast.“ Aniž
by počkal na moji odpověď, otočil se a odešel.
Když jsem, úplně bez sebe, sledovala, jak mizí směrem k recepci, rozbušilo se
mi srdce tak rychle, jako by trénovalo na maraton. Co se to tady právě dělo?
Každá vteřina pro mě byla čirá muka i splněné přání zároveň.
Rozhlédla jsem se – z haly už mezitím zmizeli všichni hosté, což znamenalo,
že si musím pospíšit. Za několik málo minut měl otec zahájit proslov, ve
kterém chtěl představit RedEnergies a její plánovaný rebranding. Během
příštích dvou hodin se chystal podrobně vysvětlit, co všechno s penězi od
sponzorů zamýšlí přeměnit, a potom se měli někteří z našich sponzorů pokusit
získat další. A já jsem měla – jak si přál otec, nebo lépe řečeno, jak mi
přikázal – pronést závěrečnou řeč a jménem rodiny všem poděkovat.
Podle mě to byl chytrý tah. Tedy za předpokladu, že nezapomenu text.
O čemž jsem pochybovala, protože myšlení mi momentálně moc nešlo. A bylo
to ještě horší, když se Ryan vrátil, znovu si přede mě klekl, vzal do dlaní moji
nohu a zalepil mi patu náplastí. Když mi na kůži přiložil teplé a trochu drsné
ruce, ucítila jsem na zádech příjemné mrazení. Znovu jsme se setkali očima. Ty
jeho teď ztmavly a v těch sytě smaragdových hloubkách bylo tolik… Ryana.
Tolik citu a zároveň i strachu a bolesti, až se mi zatočila hlava. Nevěděla jsem,
na co právě myslí, ale rty měl pevně sevřené a ohryzek se mu pohyboval nahoru
a dolů, jak polykal.
„Musíme si promluvit,“ zamručel.
Přikývla jsem, jako by mě někdo ovládal na dálku.
„Ale později,“ dodal, nazul mi botu a pomohl mi nahoru. „Musíš jít
dovnitř.“
Správně – ten proslov.
„Tak později,“ opakovala jsem po něm a nechala se poslušně odvést do sálu.
Cestou jsem vnímala jen teplo jeho ruky na mých zádech.
Sotva jsem se usadila, vyšel na pódium otec. Spustil se potlesk, který odezněl,
teprve když začal mluvit.
Moje myšlenky zatím odpluly k Ryanovi. Na kůži jsem stále ještě cítila
mrazení. A ať jsem se sebevíc snažila nedívat se jeho směrem, cítila jsem na
sobě jeho pohled. Po celou tu dobu.
 Ryan

Ten obraz jsem dobře znal. Nedokázal jsem od něj odtrhnout pohled po celou
dobu, co jsem stál stranou spolu s ostatními sekuriťáky. Jak dlouho už jsme se
neviděli? Přišlo mi to jako celá věčnost. Jak jsem si jen mohl myslet, že se
prostě vrátím a všechno bude jako dřív? Co mě vůbec přimělo sem přijít? Alex?
Já sám? Stesk? Hloupost? Nebo… naděje? Ale v co?
Věděl jsem, že naděje je jen iluze, za kterou člověk draze zaplatí. A jediný
pohled do její tváře mi stačil – ta rozhodnost a síla, které jí vyzařovaly z očí, mě
ujistily v jednom: na konci večera to budu já, kdo bude prosit na kolenou
o odpuštění. Ať už jsem tu chtěl dosáhnout čehokoli, ať jsem ji chtěl žádat
o cokoli, mělo mě to stát vysokou cenu. A musel bych za to bojovat.
Zahajovací řeč pana Redmonda a následné příspěvky sponzorů mě úplně
míjely – prostě jsem nedokázal nedívat se na Ivy. Měla na sobě tenké stříbrné
šaty bez ramínek, s rozparkem na straně, který sahal až ke kolenům. Kolem
nahých ramen jí tančily světlé, husté lokny a světlo, které na ni padalo z pódia,
propůjčovalo její kůži skoro až perlový lesk. Vypadala jako ledová princezna.
Pokud se nudila, s hrdě vztyčenou hlavou to na sobě nedala ani jednou znát.
Tahle Ivy mi byla zcela cizí. V tu chvíli působila jako bytost z jiného světa.
Když muž za řečnickým pultem – už si nevzpomínám, jak se jmenoval –
odchraptěl svoji ódu na RedEnergies, Ivy pomalu vstala. Nechápal jsem, jak
tahle dívka mohla zakopnout o lem vlastních šatů. Pohybovala se tak elegantně
a cílevědomě, že celý sál prakticky zadržel dech. Pohlédl jsem krátce k paní
a panu Redmondovým. Paní Redmondová vypadala, jako by nejraději
vyskočila a smetla svojí dceři z ramene neviditelné vlákénko. Carl Redmond
jako by se oproti tomu nedokázal rozhodnout, jestli má být hrdý, nebo se bát.
Ale to jsem v tu chvíli nevěděl ani já. Právě jsem k ní totiž pociťoval velký
respekt. V ten okamžik jsem si uvědomil, že přes tu spoustu času, který jsem
s ní strávil a za který jsem se naučil vážit si jejích kvalit, mi unikla jedna
důležitá část její osobnosti. Ta, kterou jsem jednoznačně podcenil.
Postavila se za řečnický pult, odkašlala si a sklouzla pohledem po divácích.
Ačkoli musela být pod obrovským tlakem, nedala to na sobě znát. Jen ruce se jí
trochu třásly – což jsem ale viděl jen já, protože jsem stál v tom správném úhlu.
Páni – její pokerový výraz byl prostě perfektní.
Ivy si odkašlala podruhé a počkala, až odezní šum v hledišti, než zahájila řeč:
 „Dobrý večer, dámy a pánové. Pro ty, se kterými jsem se dnes večer ještě
osobně nepotkala a nestihla je pozdravit, bych se ráda krátce představila.
Jmenuji se Ivy Redmondová a před několika měsíci jsem zahájila studium na
vysoké škole. Možná si ještě vybavujete, jaký pro vás tento důležitý životní krok
byl. Ale ať už to bylo dávno, nebo ne, myslím si, že si dodnes moc dobře
pamatujete, co jste tenkrát pociťovali. Těšení na neznámé, ale zároveň
i ochromující strach před selháním. Já sama jsem ani náznakem netušila, co mě
čeká, a měla jsem samozřejmě různé představy, přání a očekávání – všechny
více či méně konkrétní. Ale mohu vás ujistit, že nic z toho, co jsem si
naplánovala, se nakonec nestalo.“
Místností se nesl tichý smích. Jen Ivyina matka vypadala, jako by spolkla
koště.
Ivy obdarovala publikum něžným úsměvem. „Nicméně mohu tvrdit, že za
poslední měsíce na univerzitě jsem se naučila víc než za všechny ty roky
předtím. Naučila jsem se naslouchat. Naučila jsem se věci zpochybňovat, ale
i jaké to je, když můžete někomu důvěřovat. A především sama sobě. Navázala
jsem přátelství a nakonec jsem se naučila také… milovat.“
V sále by uslyšel spadnout špendlík a všechny oči byly upřené jen na Ivy.
„Naučila jsem se mnoho teorie. Ale jeden…,“ skoro neznatelně sklouzla
pohledem ke mně a krásnými rysy její tváře se mihl něžný výraz, „přítel mě
také naučil něco pro život. Možná nedostaneme pokaždé to, co si přejeme,
každopádně nás ale potká to, co potřebujeme. Náš život není přímá linka, která
neustále míří vzhůru. Ne, život nás nechává spadnout, dokud se neroztříštíme
o zem. A to se děje znovu a znovu, až nakonec sestáváme jen z mnoha
malinkých střípků, které nás dělají těmi, kým jsme. Bytostmi, které usilují o to,
být zase celé.“
Když dořekla poslední slovo, podívala se na mě. Jen na mě. Myslím, že jsem
v tu chvíli přestal dýchat.
„Promiňte mi, pokud zní moje slova pro tento večer příliš sentimentálně,“
pokračovala Ivy tiše, přesto ale srozumitelně. Pohled měla náhle trochu
lítostivý, kolem úst jí hrál ironický úsměv. „Přesto si myslím, že tato slova
popisují nejen naše vlastní, osobní zkušenosti. Znázorňují také aktuální situaci
RedEnergies. Tato firma je srdeční záležitostí mojí rodiny, je jako její druhá
duše. A život… řekněme, že od určitého bodu nás zlomí všechny. Stejně tak
lidi jako podniky. Ale je na nás, jestli ty střepy posbíráme, nebo je necháme
ležet na zemi. Je na nás, jestli přispějeme k uzdravení něčeho úžasného, co
existuje už desetiletí. Není to otázka soucitu. Je to věc hrdosti, pomoci někomu
jinému, kdo naši pomoc potřebuje nejvíc. Děkuji vám za ni.“
Poté Ivy sešla s pódia a v publiku vypukl bouřlivý potlesk. Jeden za druhým
se lidé zvedali ze židlí. Dříve jsem si nedokázal představit, že by při takové akci
došlo doslova na standing ovations. Ale dnes tomu tak bylo. Po zádech mi
běhal mráz, a když Ivy zamířila zpátky ke svému sedadlu, věděl jsem přesně, co
musím udělat.
 Ivy

Dlaně mi zvlhly a udělalo se mi trochu nevolno. Vší silou jsem potlačila třas
kolen a klesla na svoje sedadlo. Potom vstal otec a přistoupil k řečnickému
pultu. Podle pohledu, kterým mě poctil, v tu chvíli na světě neexistoval hrdější
otec. Úlevou, že jsem alespoň jednou něco udělala správně, ze mě vyprchalo
napětí, jako když se z balónku vypustí vzduch. Byl to můj dárek pro něj. Moje
podpora RedEnergies před mým odchodem do Kanady a začátkem života
podle mých vlastních představ.
Z otcova závěrečného proslovu jsem nezaznamenala jediné slovo – stejně už
měl financování zajištěné. V sále bylo tak dusno, že bych se byla nejraději
vytratila, ale za chvíli měly začít gratulace a navazování kontaktů, takže jsem
musela ještě chvíli vydržet.
Sotva dozněl aplaus, zamířila jsem přímo k baru a vzala si sklenku
šampaňského. Netrvalo dlouho, než dorazili další hosté. Jakmile mě objevili,
vrhli se ke mně a nadšeně jeden přes druhého něco štěbetali. Zdvořile jsem
přikyvovala, usrkávala z nápoje a přešlapovala z nohy na nohu – bolest v nohou
mě ubíjela. Kdo jen si ta mučidla vymyslel? Ještě dvě minuty a ty boty bych si
prostě zula. Konečně – gratulovat se dalo i bosky.
Právě když jsem si říkala, že už to nevydržím, začala hrát kapela. Mezitím už
byly odneseny židle, takže vznikl prostor, ve kterém se ta spousta lidí mohla
lépe rozprostřít. Roznášely se jednohubky a už za několik málo minut se na
taneční plochu odvážili první hosté. Musela jsem se usmát, když jsem objevila
Alexe, jak se obratně točí s paní Bloomsburyovou v rytmu valčíku. Všiml si
mého pohledu, ušklíbl se a rty naznačil slova: „Pomoz mi!“, ale já jsem jen se
škodolibým úsměvem zavrtěla hlavou a opřela se o sloup.
„Nechceš ho zachránit?“
Prudce jsem vzhlédla. Přede mnou stál Ryan a s rukama zkříženýma na prsou
mě pozoroval.
„Ne, jen ať si klidně chvíli trpí.“
Zasmál se, ale vzápětí zase zvážněl. „Bolí tě ještě nohy?“
„Stal se z tebe najednou fetišista přes chodidla, nebo tě dneska to téma prostě
jen tak zajímá?“
Zakřenil se a pokrčil rameny. „Dostalas mě. Doma už jsem si zřídil Ivyinu
chodidlovou svatyni. Teď už mi jen chybí originální exemplář.“
 „Měla to být narážka na to, že bys rád řezal pilou, nebo ti postačí sádrový
odlitek?“
„Řezal pilou?“ opakoval překvapeně.
S vážnou tváří jsem přikývla: „Však víš – ten film, kdy si ten chlap musí sám
odříznout nohu.“
Ryan na mě nevěřícně zíral. „Myslím, že jsi strávila příliš mnoho času
s Jeffem a jeho sbírkou hororů.“
„Jednoznačně. Poslední dobou jsem se musela dívat skoro každý den na
Bambi, abych to trochu vykompenzovala.“
Už se zase usmíval, pobavené plamínky v jeho očích mi rozbušily srdce.
Zároveň se mi ale usadil v krku knedlík. Co jsme to tu vlastně dělali? Připadala
jsem si v jeho přítomnosti tak nemotorná, bezradná. Budeme odteď dělat, jako
že se nic nestalo? Jako by ho kvůli mně nepostřelili? Pohled mi bezděčně
sklouzl k jeho rameni, které se očividně snažil šetřit. To pomyšlení jsem sotva
unesla.
Ryan nejspíš dokázal číst myšlenky, protože jeho výraz zněžněl. „Nedělej si
o mě starosti. Nemůžeš za to, že mě postřelili.“
„Bolí to?“ zašeptala jsem
„Trochu.“
„Trochu, nebo trochu hodně?“
„Trochu… hodně.“
„A jsi vůbec schopný služby?“
„Ne, popravdě zatím ne,“ zamručel. „Až za pár týdnů.“
„Tak proč jsi tady?“
Podíval se na mě a tváří se mu mihl zvláštní výraz. „Protože… protože jsem
se… chtěl omluvit. Za to, že jsem ti neodpovídal na zprávy.“
„Aha, tohle,“ dělala jsem, jako by o nic nešlo. Ale nejraději bych s ním
zatřásla – to k tomu poznání došel až teď? Po čtyřech týdnech?
„Měl jsi v hlavě důležitější věci. Závažnější problémy.“
„Ne…“ zašeptal. „Měl jsem v hlavě… tebe.“
„Ach. To… to je mi… líto?“ bylo to jediné, co jsem ze sebe dostala.
Usmál se: „Jo, a taky jsem se dost dlouho utápěl v sebelítosti.“
„A teď už ne?“
„Ne, teď už ne.“
„Proč?“
„Protože už konečně vím, co chci.“
 „Gatorade?“
Rozesmál se. „Tak to ani náhodou.“
Naše pohledy se setkaly a bylo to tu zas – ten divoký tlukot srdce, stažená
hruď… Stejně jako na počátku studia, když byl ještě Rayem. Oba naráz jsme
otevřeli pusu.
„Ivy, já…“ „Ryane, já…“
„Ivyyy!“
Oba jsme sebou trhli a mně sklouzlo srdce až do kalhotek – proboha – ne už
zase tahle!
„Ivy,“ zatrylkovala Chloé a vznášela se k nám jako ďábel v andělském
kostýmu.
Na Ryanovi bylo vidět, že by jí to její psaníčko nejraději nacpal chřtánu.
„Ale podívejme? Copak to tu máš už zase za fešáka?“ zvolala nadšeně, když
spatřila Ryana.
„To je Ryan, můj bodyguard,“ procedila jsem mezi zuby.
Prohlédla si ho od hlavy k patě. „Bodyguard? Neznáme se náhodou?“
Ryan se napřímil v ramenou. „Chráním pouze Ivy,“ ujasnil.
„Opravdu?“ řekla nevěřícně. „Vypadá to, že Ivy přitahuje v poslední době
samé fešáky. À propos – kde je tvůj přítel Alex?“
„Nevím, klidně se po něm můžeš jít podívat.“
„Ale ne.“ Zahrála vyděšenou a vylekaně vytřeštila oči. „Přece se mezi vás
nemůžu míchat. Konečně, Alex je tvůj přítel a strašně vám to spolu sluší. Co
kdybys ho sem přivedla, zatímco já bych si zatím popovídala s tvým
bodyguardem?“ Věnovala Ryanovi svůj nejsladší úsměv. „Jaké části těla trénuješ
nejvíc?“
Ryan se zamračil: „Celé tělo.“
„Ach, já miluji procvičování celého těla,“ vzdychla Chloé a pozvedla
mnohoznačně obočí. „Jak…“
Ale Ryan jí jednoduše skočil do řeči: „Promiň, naléhavý případ,“ řekl jen,
chytil mě za ruku a táhl mě za sebou na taneční parket.
Chloé se za námi chvíli ohromeně dívala, oči přimhouřené do úzkých
škvírek, rty pevně semknuté.
„Co to děláš?“ zašeptala jsem v panice, když si mě Ryan přitáhl do náruče.
„Jdu té protivě z cesty,“ zamručel. Potom se se mnou začal pohybovat do
taktu.
 Byla jsem tak ohromená, že jsem se automaticky nechala vést.
Nepředpokládala jsem, že umí tančit. Nedělal sice standardní kroky, ale
očividně cítil rytmus. Houpali jsme se do pomalé hudby a já jsem se při tom
cítila šťastná jako už dávno ne.
„Měli bychom přestat,“ zašeptala jsem přesto. „Co kdyby nás uviděl otec?“
„Pak uvidí, jak s jeho dcerou tančí bodyguard.“
„Mohl by sis tím pěkně zavařit!“
„Kvůli troše tance? To spíš ne. A kromě toho nezapomeň, že jsem tak trochu
invalida,“ cukl na znázornění zraněným ramenem, „a ještě nejsem oficiálně ve
službě, takže mě těžko může vyhodit.“
„To může kdykoli,“ řekla jsem temně a vzhlédla k němu. „Nechci, abys měl
kvůli mně ještě víc problémů.“
Ryan si povzdychl. „Ach, Ivy. Kvůli tobě jsem ještě žádné problémy neměl.
Nanejvýš tak kvůli sobě.“ Opatrně položil svoje čelo na mé. „Víš, proč jsem se
neozval? Protože jsem se styděl. Myslel jsem si, že se mnou nechceš mít nic
společného.“
„Jak tě něco takového mohlo napadnout?“ zeptala jsem se nevěřícně. Na
chvíli jsem se dostala mimo takt.
Váhal. Když konečně odpověděl, měl rty tak blízko u mého čela, že jsem
jeho šepot prakticky cítila. „Tenkrát v nemocnici, když jsem se probral, jsi
prostě odešla. S Maxtonem. Myslel jsem si, žes mě prostě jen tak vyměnila, ale
bylo to jen… Lhal jsem sám sobě. Potřeboval jsem nějaký důvod, abych na
tebe mohl být naštvaný, protože jinak bych se byl musel postavit svým citům.
A toho jsem se strašně bál.“
„Ach…“
Něžnými pohyby mě hladil po zádech, až mi naskakovala husí kůže.
Krátce jsem zavřela oči, než jsem zašeptala: „Odešla jsem, protože mě k tomu
otec v podstatě donutil,“ dostala jsem ze sebe přes sešněrované hrdlo. „Kromě
toho jsem si uvědomila, že ti beze mě bude lépe. Když si připomenu, že tě
postřelili… Ryane, já… já si to prostě nedokážu odpustit. Zdají se mi o tom
doslova noční můry, ze kterých se probouzím s křikem. Pokaždé ti chci
pomoct, a nejde to a ty… ty…“ Po tváři mi sklouzla slza.
Ryan mi ji jemně setřel a zašeptal: „Pssst.“ V očích měl výraz, který jsem si
neuměla vyložit.
„Je mi to tak líto, Ryane,“ šeptala jsem přidušeným hlasem. „Ten čas bez tebe
byl příšerný. Nechci, abys zase odešel.“
 Ryan si povzdychl a objal mě ještě pevněji. „Choval jsem se jako idiot, Ivy.
A ty si zasloužíš někoho lepšího, ale…“
Konečně jsem se zase mohla smát. „Přiznals právě, že jsi idiot?“
„Ano,“ řekl v rozpacích. „Říkám samé hlouposti, když jsem nervózní.“
„To já taky…“
Tiše se zasmál. „Já vím, na piraňové ptáky nikdy nezapomenu.“
Zachvěla jsem se, když jsem na rtech ucítila jeho dech. Naše pohledy se
setkaly a v tu chvíli se Ryan stal středobodem mého světa. Polkla jsem, a než
jsem si v tom stačila zabránit, prýštila mi slova bez zábran s úst:
„Ryanemilujutě.“
I kdybych chtěla, nedokázala bych je vzít zpět. Zasloužil si je slyšet. Patřily
mu stejně jako já, pokud by chtěl.
Vytřeštil oči a otevřel pusu: „Cože?“
„Ehm, chtěla jsem říct… miluju tě… samozřejmě, že ne, ale…“
„Takže ne?“ zeptal se, naprosto zmatený, a než jsem stihla říct další blábol,
nečekaně mě od sebe odstrčil. Když jsem k němu, nejspíš s pohledem zraněné
srny, vzhlédla, všimla jsem si, že ostražitě pozoruje něco za mnou. „Přichází
tvoje matka,“ zašeptal a vzápětí už si razil cestu tančícími hosty. Zklamaná
a trapně dotčená jsem se ho chtěla pustit, ale držel mě pevně. Naklonil ke mně
hlavu, až mi přes rty opět zavál jeho dech. Potom ke mně promluvil hlasem,
který mi vyvolal mrazení po celém těle: „Pak ti tedy řeknu, že tě také miluju.
Celou tu dobu.“
Vydechla jsem. Musela jsem se ho pevně chytit, abych se úlevou neskácela na
zem. „Opravdu?“
„Ivy, co to tady děláš?“ Mezitím k nám dorazila matka, která rozčileně těkala
pohledem mezi mnou a Ryanem. A – páni! Tvářila se, jako by nás přistihla při
něčem neslušném. No dobře, ještě dvě vteřiny a asi by tomu tak bylo.
„Já… on… my…,“ koktala jsem, ale vtom mě Ryan jemně odstrčil
a obdaroval matku nevinným úsměvem.
„Vaší dceři se zatočila hlava, paní Redmondová. Chtěl jsem ji právě
přemluvit, aby si dala něco malého k jídlu a napila se, jinak by se nám tu
složila,“ prohlásil Ryan, aniž by přitom hnul brvou.
„Tys nic nejedla?“
„Ne, byla jsem nervózní.“ Doufala jsem, že Ryanovu lež neprohlédne.
Chvíli se na mě skepticky dívala, ale potom jen pokrčila rameny a obrátila se
k Ryanovi. „Vy jste Ryan, že? Harryho syn. Neměl byste s tím zraněním ještě
ležet v posteli? Nebo jsem něco špatně pochopila?“
Ani ji nenapadlo Ryanovi poděkovat, že jí zachránil dceru. Nebo se ho
starostlivě zeptat, jak se mu daří. Zněla skoro, jako by byla zklamaná, že se
Ryan té kulce nevyhnul, jak by to koneckonců udělal každý rozumný člověk.
Ryan se zdvořile usmál a zkřížil ruce za zády, zatímco já jsem zadržela dech.
„Jen jsem dnes zaskočil za Maxtona, paní Redmondová.“
„Maxton?“ zamrkala zmateně. „Kdo to má být?“
„Můj bodyguard, který mě chrání už několik týdnů, mami,“ připomněla
jsem jí.
Konečně si vzpomněla a pokrčila nos. „Ano, správně. A proč dnes Matthew
nemohl přijít?“
„Maxton,“ opravila jsem ji.
Odmávla to: „To je jedno.“
„Myslím, že se nachladil,“ vstoupil do toho zase Ryan. „Za pár dní bude zase
v pořádku.“
Matka semkla rty a přikývla. „Dobře, dobře, pošleme mu přání k uzdravení.“
Což by samozřejmě neudělala – zdraví zaměstnanců ji absolutně nezajímalo.
„Půjdeme, Ivy?“ pokračovala, aniž by změnila tón. „Chalingstonsovi by si
s tebou rádi popovídali.“
„Abych byla upřímná, trochu mě bolí hlava. Mnohem raději bych si na chvíli
lehla.“ Snažila jsem se nezašilhat směrem k Ryanovi, když se pokoušel překrýt
záchvat smíchu kašlem. „Tebe bolí hlava?“ zeptala se nevěřícně. „Dnes?“
Zneklidněná natáhla ruku a přiložila mi ji na čelo. „Ale jdi, jsi jen trochu
teplejší. Seber se, Ivy, ještě čtyři hodiny a budeme to mít za sebou. Domů
můžeš jet později. Mimochodem zítra máme pedikúru společně s…“
„Ale mami…“
„Žádné ale,“ zarazila mě a bez ohledu na moje námitky mě prostě popadla za
ruku a táhla mě místností. „Usmívej se,“ zasyčela, když jsem se zoufale ohlížela
za Ryanem, který nás následoval, nevěřícně kroutil hlavou a vrhal na mě
starostlivé pohledy.
Snažila jsem se dát dohromady a vykouzlit na rtech profesionální úsměv.
Vždyť už zbývaly jen čtyři hodiny. Ale celé moje tělo se tomu vzpíralo a toužilo
po Ryanovi.
Řekl, že mě miluje. Že mě miloval už od začátku. Jak jsem teď mohla vést
zdvořilou konverzaci, když bych ho ze všeho nejraději odtáhla do jednoho
z volných pokojů a tam ho líbala tak dlouho, dokud by ta tři slova neopakoval
tolikrát, až bych si byla jistá, že jsem si je jen nenamlouvala.
Jenže matka mě neúprosně táhla směrem k investorům.
Nějaký muž mě přátelsky pozdravil: „Tady jste, Ivy Redmondová. Váš
proslov se nám všem líbil.“
„Ano, děkuji. Jsem ráda, že jste přišel,“ odvětila jsem zdvořile.
„Poslyšte, milá slečno,“ pokračoval ten muž, zatímco si mě pozorně prohlížel.
„Když jste taková chytrá hlavička, zajímalo by mě, co si myslíte o pozici
RedEnergies na akciovém trhu. Jejich kurz už zase stoupá, nemyslíte?“
„Ó ano, to je docela možné,“ koktala jsem. Za což jsem sklidila matčin
káravý pohled.
Zoufalá jsem se rozhlížela kolem sebe – někdo mě přece musí zachránit.
Hlavně abych nemusela odpovídat na otázku, jestli RedEnergies zamýšlejí
vstoupit proaktivně na západoevropský trh, až se uklidní situace kolem
úrokových sazeb na americkém finančním trhu.
„Ivy, miláčku, tady jsi!“
Svatá dobroto! Pozor na to, co si přeješ!
Vedle mě stál najednou Alex a zářivě se na mě usmíval. Ještě než jsem stačila
něco říct, sklonil se ke mně a políbil mě – na rty?! Zkoprnělá jsem na něj zírala.
Co to mělo znamenat?
„Alexandře, moc ráda vás vidím,“ zvolala matka, zněla ale spíš rozmrzele
kvůli tomu náhlému vyrušení, než že by se z jeho přítomnosti skutečně
radovala.
Alex se na ni vstřícně usmál. „Paní Redmondová, musím vám pogratulovat
ke zdařilému večeru.“
„Děkuji vám,“ odvětila stejně stručně a přikývla, jakmile si uvědomila, že nás
okolo stojící hosté pozorují. „Vážení, smím vám představit Alexandra van
Klemmta? Jeho rodiče podnikají v právní oblasti a on studuje na stejné
univerzitě jako naše dcera.“
Studoval. Ale to by samozřejmě neřekla, protože v takovém případě by
musela vysvětlit hodně nepříjemných věcí.
„Van Klemmt? Není váš otec náhodou Henry van Klemmt, který vyjednával
v případu Invers?“ zajímalo pána s kulatým bříškem.
„Ano,“ potvrdil Alex. „To je on. Určitě si o tom někdy s otcem promluvte,
poví vám o něm podrobněji. Ten případ je totiž jeho třetím nejoblíbenějším
tématem rozhovoru, hned po kubánských doutnících a rozhodujícím golfovém
odpalu, který se mu podařil v den, kdy jsem se narodil.“
O čem to tam, ksakru, blábolí?
„Můžeme pro tebe něco udělat, Alexi?“ zeptala se stroze matka.
Přikývl a nasadil vášnivý výraz: „Byl jsem tak troufalý, že jsem naslouchal vaší
diskuzi o finančním trhu, a velmi rád bych se k té diskuzi připojil. Neexistuje
téma, které by mě momentálně víc otra… zajímalo.“
„Skutečně?“
„Opravdu?“ opakovala jsem po ní nevěřícně.
„Určitě,“ řekl dramaticky a stiskl mi ruku. „Drahoušku, byla bys tak hodná
a donesla mi něco k pití? Nejlépe whisky,“ řekl a při tom mi nenápadně vsunul
do dlaně něco, co se na dotek podobalo kartě od pokoje.
„Bylo vám už dvacet jedna, mladý muži?“ zjišťoval jiný muž zamračeně.
„Ne, samozřejmě, že ne. To je ode mě ale hloupé,“ pleskl se Alex do čela.
„Tak mi prosím přines dětský sekt, Ivy. Ten dobrý, s příchutí broskví. Nenech
se odbýt tou levnou malinovou příchutí. Vím, že pár lahví s broskvovou mají
schovaných úplně dole.“
„Já… ehm… jistě,“ koktala jsem.
Alex mi znovu vdechl polibek – tentokrát na ucho – než si odkašlal a o něco
hlasitěji pronesl: „Dávej na sebe pozor a vezmi si s sebou svého bodyguarda.“
Zdálo se mi to, nebo mi právě pomáhal zmizet s Ryanem? Nejraději bych ho
okamžitě objala.
„Samozřejmě, drahý. Hned budu zpátky,“ řekla jsem místo toho se zářivým
úsměvem.
Okázale pomalu jsem se vydala směrem k baru. Cestou jsem horečnatě
vyhlížela Ryana. Objevila jsem ho jen o pár metrů dál – stál opřený o sloup,
paže jako vždy zkřížené na hrudi. Naprosto bez sebe na mě zíral. Co se mu zase
stalo? Ať už to bylo cokoli, muselo to bohužel počkat, protože ze všeho nejdřív
jsem nás dva musela nepozorovaně dostat do výtahu a potom nás propašovat
nahoru do pokoje číslo 81, jak stálo na kartě od Alexe.
„Ryane, máme naléhavý případ… ehm… nahoře,“ řekla jsem ne právě
elegantně a táhla ho za sebou ven ze sálu.
On ale moji ruku setřásl a zůstal stát. Co to dělal?
„Co to bylo?“ ptal se lehce roztřeseným hlasem.
„Co bylo co?“ zeptala jsem se ohromeně a znovu jsem ho chytila za ruku.
Ten tvrdohlavý osel se musel konečně dát do pohybu, než na sebe přitáhneme
pozornost ostatních hostů.
Polkl a nechal se vést. Až když jsme prošli kolem recepce – a tím pádem
z doslechu – a zastavili se před výtahem, znovu se z mého sevření vymanil
a zamračil se na mě. Nozdry se mu chvěly vzteky. „Líbalas Alexe! Myslel jsem,
že spolu nechodíte!“
Nechápavě jsem na něj zírala: „To přece bylo hrané,“ rozčílila jsem se
a přivolala tlačítkem výtah.
Četla jsem mu ve tváři, že mi nevěří ani slůvko. „Do háje, ale vypadalo to
naprosto skutečně. Nemůžeš být s Klemmtem.“
„Ach, ne? Tak to mám štěstí, že spolu ani nejsme.“ Funěla jsem vzteky, když
jsem nastoupila do výtahu a stiskla tlačítko s osmičkou.
Dveře se tiše zavřely a výtah se dal extrémně pomalu do pohybu. Zoufale
jsem si odfoukla z čela pramen vlasů.
„Když nejste spolu, tak co to tedy mělo být?“
„Netuším, Ryane. Tohle je Alex. A ten dělá neustále divné věci. Možná
uklouzl na vlastním egu a přistál na mých rtech.“
„To není vtipné, Ivy,“ zamumlal.
„Ne, to není.“ Povzdychla jsem si a vzhlédla k němu. Copak vůbec nechápe,
jak jsem se cítila já? Že pro mě existoval jen on? „Prosím, řekni mi ještě jednou,
že mě miluješ,“ zašeptala jsem.
„Já… ne, tak na to si pěkně počkáš.“ Vztekle zafuněl. „Právě jsem musel
přihlížet tomu, jak jsi dvě minuty po tom, co jsem ti řekl, že tě miluju, líbala
jiného.“
„Zatraceně, Ryane. On to přece udělal jen proto, aby nám pomohl dostat se
ze spárů matky. Dokonce nám obstaral kartu k hotelovému pokoji. Vidíš?“
Strčila jsem mu pod nos kartu.
Ryan si ji jen zamračeně prohlížel.
Sakra, ten chlap mě připraví o rozum! „Přestaň se tak tvářit!“
„Jak se tvářím?“
„Jako idiot! Miluju tě, slyšíš? Miluju na tobě všechno. Piercingy, kérky, tvoje
komplexy, strachy, a dokonce i tvůj divný humor. Miluju tě se vším, co k tobě
patří, a jestli řekneš ještě jedno jediné slovo o Alexovi, jednu ti vrazím.“
Ohromeně na mě zíral. Náhle jako by vzduch v kabině praskal napětím.
Dýchali jsme chraplavě a příliš nahlas. Přitažlivost mezi námi sílila. Ryan udělal
krok dopředu, potom ještě jeden a pak už jsem jen cítila jeho rty na mých.
Celou lahodnou vteřinu jsem ho zase ochutnávala. Ve spodním rtu mě
zabrnělo, když o něj zavadil piercingem na jazyku, který si drze razil cestu do
mých úst.
Právě jsem mu chtěla zabořit ruce do vlasů, když vtom se výtah zastavil
a dveře se rozjely do stran. V rozpacích jsme sledovali, jak dovnitř vešel starší
pár v županech – zřejmě mířili k bazénu na střeše, protože stiskli tlačítko
nejvyššího patra.
„Dobrý večer,“ dostala jsem ze sebe.
Ryan vydal jen přidušený sten. Mučivě pomalu jsme jeli dál. Ryan stál vedle
mě, naše prsty se dotýkaly, a když se dveře výtahu konečně zase otevřely,
doslova jsme se vrhli na chodbu a spěchali k našemu pokoji.
Alex nám obstaral apartmá. Exkluzivní apartmá, protože mimo něj se tady
nahoře nacházel už jen jediný další pokoj. Přiložila jsem kartu k senzoru,
a jakmile se dveře otevřely, doslova jsem Ryana strčila dovnitř. Světlo se
automaticky rozsvítilo, ale zůstalo tlumené. Pohlédla jsem na čelní okno, přes
které bylo vidět celé Miami. Odrážely se v něm naše siluety, které jako by
chtěly splynout.
„Řekni to ještě jednou,“ poprosila jsem Ryana roztřeseným hlasem.
Široce se usmál a vykouzlil tak ve tvářích dolíčky, které jsem měla tak ráda:
„Miluju tě, Ivy. Už od prvního dne.“
Zachvěla jsem se a zavřela oči, když vzal můj obličej do teplých dlaní.
„Miluju tě, Ivy Redmondová. A bylo ode mě hloupé dělat, jako když tomu
tak není.“
Spodní ret už se mi tolik třásl, že jsem sotva dokázala šeptnout: „Co když ti
způsobím problémy?“ I když nerada, musela jsem se zeptat. Protože problémy
nemizí jen proto, že na ně nechceme myslet.
Cítila jsem jeho dech, protože měl rty už jen několik milimetrů od mých,
když zašeptal: „Pak ponesu jejich následky s hrdostí. Ale už tě nedám, ani
kdyby se na mě sesypaly problémy celého světa.“
A potom mě konečně políbil.
Jeho ruce mi sklouzly po zádech níž a přidržely mě, když hrozilo, že se mi
podlomí kolena. Můj jazyk mu vyšel vstříc. Hledal, našel a hladil, zatímco jsem
mu roztřesenými prsty rozvazovala kravatu. Poté, co neslyšně sklouzla na
podlahu, si svlékl sako, aniž by náš polibek přerušil. Žádostivě zasténal, když
mě objal kolem pasu a pomalu mě dirigoval směrem k posteli.
Při pokusu konečně se zbavit vysokých lodiček jsem zakopla, ale Ryan mě
chytil, zvedl a těch pár zbývajících kroků k posteli mě odnesl. Opatrně mě
položil na chladivou peřinu, klekl si nade mě, ještě jednou mě políbil a začal si
rozepínat košili.
Knoflík za knoflíkem odhaloval tetování, s každým z nich byl můj dech
rychlejší. Mučivě pomalu si košili svlékl a nechal ji sklouznout na zem.
Konečně jsem směla obdivovat jeho nahou hruď. Byl tak neuvěřitelně
atraktivní, že mi ten pohled na chvíli vyrazil dech.
„Ivy,“ šeptal chraplavě, „jestli se na mě budeš ještě chvíli takhle dívat, pak
tohle tady příliš brzy skončí.“
„Jak se dívám?“ Opravdu jsem zněla tak, jak jsem se právě cítila?
Ryan se předklonil a jeho rty i jazyk si v skoro tanečním rytmu prolíbávaly
cestičku na mém krku, až mi naskakovala husí kůže. Zasténala jsem, zaryla mu
nehty do zad a přitáhla si ho blíž.
„Jako kdybych byl ten nejlepší Gatorade, jaké jsi kdy pila,“ odvětil. Vzápětí
zalapal po vzduchu, protože jsem mu místo odpovědi zabořila prsty do vlasů,
stáhla si ho za ně dolů ke rtům a začala ho líbat. Náš dech se smísil a pulz
zrychlil. Rukama mě pomalu hladil po pažích, zatímco mi na tvář, bradu a krk
rozséval tisíce lehounkých polibků. Potom si chvíli hrál prsty s mými vlasy, než
mi sáhl za záda a rozepnul mi zip u šatů. Nejdřív mi je několika málo pohyby
stáhl s ramen, potom zpomalil a postupně se konečky prstů jemně dotýkal
odhalených paží, břicha a stehen, až nakonec nechal šaty sklouznout na zem.
Celým tělem se mi přelévalo mravenčení, v uších mi hučelo.
Když se nade mnou znovu sklonil a vdechoval mi na kůži něžné polibky,
zkoumala jsem dlaněmi jeho tělo. S každým vstřícným pohybem se jeho dech
zrychloval. Nakonec jemně zatáhl za lem mých kalhotek a stáhl mi je přes
stehna. Zachvěla jsem se.
Ryan se na mě něžně podíval: „Nemusíš se bát, Ivy, dám na tebe pozor.
Miluju tě, Ivy.“
Usmívala jsem se – nic, absolutně nic, co jsem kdy cítila, se s tímhle nedalo
srovnat. Nemusela jsem pochybovat. Ani se bát. To, co se dělo, bylo správné –
byl to Ryan. Štíhlý a krásný. S pevnými svaly, které se mu rýsovaly pod kůží.
Přejížděla jsem prsty po linii jeho plochého břicha a hladila silná, oblá ramena.
Byl krásný. Překrásný.
Tvář mu rozzářil kouzelný úsměv, než se zprudka napřímil, svlékl si kalhoty
rovnou i s prádlem a přilehl si ke mně. Už jsem neslyšela, jak oblečení dopadlo
na podlahu, protože mi položil ruce na tváře a líbal mě, jako by na tom závisel
jeho život. Cítila jsem jasně každý jeho dotek. Tohle vlnobití pocitů bylo pro
mě tak nové a nezvyklé… a zároveň ve mně zanechávalo uspokojení
i očekávání. Zdálo se to už skoro nemožné, ale s každou vteřinou, kterou byl se
mnou, s každým jeho pohledem a dotykem mi srdce bilo ještě rychleji.
Naše rty se hledaly, naše jazyky se našly, když vtom Ryan prudce vydechl:
„Počkej chvilku!“
Otočil se a zašmátral rukou po kalhotách. Uslyšela jsem šustění a za chvilku
už byl zase u mě. Celé tělo mě brnělo, třáslo se – cítila jsem ho všude. Na mně,
kolem mě a poté pomalinku, skoro váhavě, i ve mně.
 Ryan

Ivy mi spala v náruči. Skoro až zoufale se mě držela, hlavu položenou na mém

rameni, a její vlasy mě lechtaly v nose.
Nemohlo uplynout moc času, protože venku byla ještě tma. Nejraději bych
zase zavřel oči a spal dál, jenže bolest v rameni mě držela vzhůru. Chvíli jsem
zvažoval, jestli bych si neměl vzít prášek proti bolesti, ale nechtěl jsem Ivy
pustit. Popravdě – už jsem ji nechtěl pustit nikdy. Pohroužený do myšlenek
jsem si prohlížel její krásně vykrojené rty.
Ivy byla překrásná. Ani jsem nechtěl pomyslet, jak malý krůček chyběl
a všechno bych byl zpackal a tahle krása by mě těsně minula. Ale předsevzal
jsem si, že to doženu. Každou ztracenou vteřinu. Že udělám všechno pro to,
aby byla šťastná, i kdyby to mělo trvat měsíce.
Alespoň mi prominula. Tedy přinejmenším to tak vypadalo. Nemohl jsem
jinak než se usmívat, když jsem si ještě jednou přehrával v hlavě poslední
hodiny, které jsme strávili v tomhle apartmá, a lehounce jsem ji políbil na
koutek úst. Přemohla mě něha, když hned nato něco zamumlala a zabořila mi
tvář do důlku pod krkem. Přitulil jsem se k ní. V tu chvíli jsem věděl, že ona je
všechno, co potřebuju. Doufal jsem, že mi dá tuhle novou šanci být… víc než
jen bodyguardem. Chtěl jsem být jejím přítelem, ačkoli mi to pomyšlení
trochu nahánělo strach.
Bolest v rameni ještě zesílila, a tak jsem Ivy přece jen opatrně pustil a zalovil
v tašce. Ve stejném okamžiku jsem uslyšel, jak se pohnula a zívla.
„Ryane?“ Měla tak chraplavý hlas, až mě to rozesmálo. Rychle jsem prášky
spolkl a honem jsem si k ní přilehl zpátky a vzal ji do náruče.
„Jsem tady,“ uklidňoval jsem ji šeptem. „Spi dál. Pro ranní morousy je ještě
příliš brzy.“
„Nemůžeš usnout?“ zašeptala.
Povzdychl jsem si: „Ne. Musím stále myslet na to, jaký jsem byl hlupák, že
jsem tě málem navždy ztratil.“
Ivy sotva znatelně ztuhla. „Ryane, musím ti něco říct,“ přiznala nejistě.
„Jde o Kanadu?“
Ohromeně zamrkala. „A… ano. Odkud to víš?“
„Řekl mi o tom Alex.“ Opřel jsem si bradu o její rameno a pohroužený
v myšlenkách jsem si hrál s jejími vlasy. Trochu jsem postrádal růžovou barvu
v konečcích, která už se téměř vymyla.
„Chtěl po mně, abych ti zabránil odletět.“
„A?“ zeptala se, napětím bez dechu. „Budeš mi v tom bránit?“
Zvedl jsem pohled a políbil ji na rameno. „Opravdu toužíš odletět do
Kanady?“
Jen na malou chvilku zaváhala, než přikývla. „Myslím, že pořád ještě chci.“
„Pak pojedu s tebou,“ řekl jsem prostě.
Vytřeštila oči: „Prostě jen tak?“
„Prostě jen tak.“ Křivě jsem se usmál. „Kdo jsem, abych ti předepisoval, jak
mají vypadat tvoje sny? Pokud si přeješ studovat v Kanadě, udělej to. A kdybys
tam nebyla šťastná, doprovodím tě napříč celou zeměkoulí, dokud nenajdeš, co
hledáš.“
„To zní nádherně,“ řekla tiše. „Ale co ty? Jaké jsou tvoje sny?“
„Moje sny se v poslední době dost změnily. Možná musím teprve zjistit, co
vlastně chci.“
„Ale miluješ svoji práci.“
Přikývl jsem. „Samozřejmě, ale třebas můžu mít s trochou štěstí obojí – tebe
i svoji práci.“
Oči se jí zalily slzami. „Miluju tě, Ryane.“
„Já miluju tebe, Ivy,“ zašeptal jsem a políbil ji. Pomalinku jsem putoval
dlaněmi po její kůži. Její srdce mi bušilo do hrudi a vyloudil jsem z ní
tichounké kvíknutí, když jsem ji pohladil na lechtivém místě. Právě jsem ji
chtěl převalit na záda, když vtom jsme uslyšeli kliknutí, které znělo skoro, jako
by se otevřely dveře. Překvapeně jsem se zarazil a vzhlédl.
„Co se to tady, k čertu, děje?“
A safra!
 Ivy

„Co se to tady, k čertu, děje?“ zařval otec.

Lekla jsem se tak strašně, až jsem málem spadla s postele. Bleskurychle jsem
nahmatala prostěradlo a přidržela si ho před prsy, zatímco Ryan se mě před
otcovým pohledem snažil chránit vlastním tělem. Bílý jako křída zíral na otce,
který stál se zaťatými pěstmi ve dveřích. A za ním… za ním jsem spatřila
Chloé, jak se marně snaží zakrýt smích.
„Chloé!“ zvolala jsem překvapeně. „Co tady děláš?“
„Já?“ odvětila nevinně a zamrkala dlouhými řasami. „Otázka by spíš měla
znít, co tady děláš ty? Tvůj otec tě hledal a já byla jen tak laskavá a trochu jsem
mu pomohla. Mám totiž ten pokoj naproti a měla jsem za to, že jsem tě…
ehm… slyšela.“
Nejraději bych jí zakroutila krkem. Proč to dělala? Proč?
„Okamžitě se oblékni,“ přikázal otec a otočil se k nám zády.
Nevím, koho tím mínil – zda mně, nebo Ryana – ale poslechli jsme oba.
Ruce se mi třásly jako listy osiky, oproti tomu Ryan se naprosto ovládal. Byl
sice bledý kolem nosu, nevypadal ale, že by v příští chvíli s řevem vyběhl
z pokoje a zastavil se až v Mexiku.
„Tati, můžu ti to vysvětlit…,“ spustila jsem, ale otec moji řeč uťal jediným
rázným pohybem ruky. „Tohle není třeba vysvětlovat, Ivy. Za mnou,“ zavrčel
a vyšel na chodbu.
Ryan ho následoval, já také, ale když jsem procházela kolem Chloé, udělala
jsem něco, co jsem v životě ještě neudělala. Rozmáchla jsem se a udeřila ji
rukou přímo do obličeje.
Vykřikla a zapotácela se dozadu. Byla naprosto bez sebe. „Za co?“ zeptala se
zděšeně, zatímco jsem si protřepávala bolavou ruku.
„Za všechno,“ zasyčela jsem a nechala ji tam stát.
Otec si zřejmě předsevzal, že nás nejdřív trochu naťukne, aby si nás mohl
později pořádně podat, protože cestou výtahem dolů nepronesl ani slovo. Byla
to jednoznačně ta nejnepříjemnější jízda mého života. Když se dveře konečně
rozjely, vdupal otec do kanceláře administrativní podpory, která se nacházela
hned za recepcí. Mávnutím ruky nás vybídl, abychom ho následovali.
Instinktivně jsem chytila Ryana za ruku. Naše prsty se propletly. Ani jeden
z nás nepromluvil, ale když jsme vešli dovnitř, cítila jsem Ryanovu
odhodlanost. Galavečer nejspíš dávno skončil, protože z haly sem doléhaly už
jen ojedinělé hlasy. Otec se posadil za mohutný psací stůl a zkřížil paže na
hrudi.
„Mám přivést otce, pane Redmonde?“ zeptal se ho Ryan.
Otec neodpověděl, protože v tu chvíli už Harry vešel dovnitř a zavřel za
sebou dveře.
„Ryane… Ivy… stalo se něco?“ ptal se s obavou v hlase.
Mému otci naběhla žíly na krku: „Jestli se něco stalo? No, možná by ti měl
vysvětlit tvůj syn, co se stalo,“ řekl vztekle.
„Ryane?“ obrátil se očividně zmatený Harry na Ryana.
„Tati, miluju Ivy a chci s ní být,“ řekl Ryan tiše, ale rozhodně. Přesto jsem si
všimla, jak byl napjatý a nervózní. Sevřel mi dlaň ještě pevněji.
Harry zamrkal, sklouzl pohledem na naše propletené ruce a potom pomalu
přikývl. „A?“
„Jaké a?“ rozčílil se můj otec. „Právě jsem je spolu přistihl v posteli! To se
stalo!“
Harry se zamračil a poškrábal se na pleši. „Při vší úctě, Carle, těm dvěma
bude dvacet a zjevně jsou do sebe zamilovaní. Co od nich očekáváš?“
„Co od nich očekávám?“ vyštěkl otec a ukázal na Ryana. „Očekávám, že
Ryan bude dělat svoji práci. Za tu ho platím. Ne za to, že skončí s mojí dcerou
v posteli.“
Harry zafuněl. „Brzdi, Carle.“
Překvapeně jsem na Harryho pohlédla. Čekala jsem skoro všechno, jen ne to,
že nás bude bránit a postaví se mému otci.
Ten vstal tak prudce, že židle za ním skoro odletěla. Stáli proti sobě jako dva
býci chystající se každým okamžikem zaklínit jeden do druhého rohy.
„Neměli bychom se vytratit a zmizet do Timbuktu?“ zašeptala jsem Ryanovi.
„Psst,“ zasyčel.
„Ryan dělal svoji práci zatraceně dobře,“ řekl Harry zřetelně a nahlas.
„Dokonce při tom schytal kulku!“
„Kdyby svoji práci dělal dobře, tu kulku by ani neschytal. Ale tvůj syn byl
příliš zaneprázdněný čuměním na zadek mojí dcery. Jinak by k tomu nedošlo!“
řval otec.
„Slyšíš se vůbec, co říkáš, Carle?“ Harry vrtěl hlavou. „Kdy se z tebe stal
takový snob? Celé roky jsem přihlížel, jak svoje dítě zanedbáváš. Jak je Ivy čím
dál víc nejistá a bojácnější! Mého syna postřelili, protože ochraňoval tvoji
dceru. A ty jsi ani neměl tu slušnost, aby ses za ním zastavil v nemocnici.“
Harry mluvil čím dál hlasitěji. Náhle praštil pěstí do stolu takovou silou, až
jsem leknutím povyskočila na židli.
„Zatraceně, Carle, jsme přátelé už skoro třicet let, ale z tebe se pomalu stává
starý, tvrdohlavý kozel, který se zajímá jen o svoje peníze. Kdyby ses trošku
zajímal i o Ivy, dávno by sis všiml, co ti dva mezi sebou mají!“
„Cože? Tak tys to věděl?“ zařval otec tak nahlas, až mi zahučelo v uších.
„To by viděl i slepý,“ řekl Harry rozčileně. „A co má znamenat ta akce
s Princetonem? Nebesa, nech to děvče konečně dělat vlastní rozhodnutí
a studovat prostě tam, kde chce.“
„Do toho je ti houby, zatraceně.“
Harry se vypnul v ramenou. „To je pravda. Ale je mi hodně do toho, jestli je
můj syn šťastný nebo ne.“
Otec vztekle zafuněl: „Tady nejde o nějaká citová opojení, nýbrž
o budoucnost mojí dcery. Ivy půjde na Princeton. A Ryan se buď bude držet
od ní dál, nebo už nebude dál pracovat jako jeden z našich bodyguardů.“
Jen jsem na otce nevěřícně zírala, kdežto Ryan si ostře odkašlal. Jak Harry,
tak i otec na něj překvapeně pohlédli.
„Rád bych si svoji práci ponechal,“ řekl a mně sklouzlo srdce až do kalhot.
„Ovšem život bez Ivy si nedokážu představit. Ani za všechny peníze. Miluju
Ivy, pane Redmonde.“ Mluvil naprosto klidně, zatímco mi při tom něžně tiskl
ruku.
Otec semkl rty a procedil mezi zuby: „Dobře, jak si přeješ. Jsi propuštěn.
A nedopustím, abys za ní šel na Princeton.“
„To ani nemusí,“ vložila jsem se mírným hlasem do jejich rozhovoru.
„Cože?“ pohlédl ke mně otec. Až teď jsem si všimla, jak vyčerpaně vypadá.
Kdy tak zestárl?
„Nepůjdu na Princeton, tati,“ pokračovala jsem tiše. „Už jsem se zapsala na
univerzitu ve Vancouveru. Goldbergovi byli tak laskaví a zajistili mi tam na
příští semestr místo. A Ryan mě doprovodí.“
„Cože?“ zvolali oba muži najednou. Ale zatímco můj otec vypadal, jako
kdyby měl každým okamžikem znovu vybuchnout, Harry se zdál být na nás
oba hrdý.
„Ty chceš studovat, Ryane?“ zeptal se s nadějí v hlase.
Ryan si povzdychl a obdařil ho unaveným úsměvem. „Pokud mi nezbývá nic
jiného, pak ano.“
 Na čele mého otce pulzovala žíla. „Kdy jsi mi to chtěla říct, Ivy
Redmondová?“
Nikdy?
„Později?“ špitla jsem. Ale když jsem pohlédla do jeho rozšklebené tváře,
bylo mi jasné, že cokoli řeknu, tenhle den už nezachráním. „Pojedu do Kanady,
tati. A nikdo mi v tom nezabrání.“
„Zapomnělas na naši dohodu? Jeho hlas zněl náhle nebezpečně tiše. „Jestli
půjdeš do Kanady, přestanu Maríi převádět peníze. A nepočítej s tím, že
bychom tě finančně podporovali.“
„Pak prostě budu pracovat,“ řekla jsem odhodlaně. „Jedno jak, ale do
Kanady poletím. A ty mě nemůžeš zadržet.“
Otec vztekle funěl a klesl dozadu do opěradla.
„Tak tedy hodně štěstí. Dávám ti tak tři týdny, než zase přilezeš zpátky.“
„Možná. Ale možná mě taky podceňuješ.“
 Epilog

„Přijdeme pozdě,“ volala nervózně Ivy a poskakovala z nohy na nohu, aby

neztratila rovnováhu.
„Vždycky chodíme pozdě,“ odvětil jsem. Zatímco jsem si oblékal teplý
kabát, pobaveně jsem sledoval, jak si Ivy přehazuje kolem ramen šálu, ačkoli
měla obutou jen jednu botu.
„Proč musí být v Kanadě pořád taková zima, že člověk potřebuje na oblékání
celých deset minut?“ prskala. Právě se zamotala do svetru…
S odevzdaným povzdechem jsem jí pomohl najít správný otvor pro hlavu.
„Naše zpoždění nezpůsobilo oblečení, ale to, že jedna konkrétní osoba nevstala
včas,“ konstatoval jsem. Při pohledu na její rozhořčený výraz jsem se rozesmál.
„Nevstala jsem včas kvůli tomu, že jsi půlnoci…“ Zmlkla a tváře jí
znachověly.
Políbil jsem ji na čelo. Ó ano, moc dobře jsem věděl, co jsem v noci dělal.
„Pojď, obuj si tu druhou botu. Alex s Jeffem už psali, že dorazili na letiště.“
Zoufale se rozhlížela po předsíni. „Můžu si obout dvě různé boty?“
„Můžeš úplně všechno,“ uklidnil jsem ji a vyšel ven – byl jsem si jistý, že mi
zbývá dost času na to, abych zatopil v autě a seškrábal led z oken, protože jsem
předpokládal, že Ivy po dlouhém hledání druhé boty pravděpodobně zjistí, že
si zapomněla rukavice.
Ačkoli byl teprve konec února, bylo tu stále ještě zatraceně chladno. Začínalo
se mi stýskat po floridském vedru. Přesto byly poslední měsíce těmi
nejkrásnějšími v mém životě. Ivy byla to nejlepší, co se mi kdy mohlo stát.
I když ty první týdny po slavnosti Díkůvzdání byly dost chaotické a pro nás ne
právě snadné. Ivy se do týdne odstěhovala z domova a já jsem potom musel
nějak sdělit mámě, že se chystám odejít do Kanady. A k tomu další stres –
musel jsem se zapsat na univerzitu a přitom jsem ještě ani neměl ponětí, co
vlastně chci studovat. Naštěstí mi Ivy při hledání vhodného studia pomohla.

„Přemýšlej – co bys chtěl dělat?“ Objala mě zezadu, její teplá vůně mě zahalila
a vlasy polechtaly na tváři.
Projížděl jsem seznam předmětů vancouverské univerzity. „To je právě ten
problém. Netuším, co chci dělat.“
 „Za tím účelem existuje zkouška způsobilosti. Nedělal jsi ji už minule?“ zeptala
se a něžně mě políbil na zátylek.
„Dělal,“ zabručel jsem naštvaně a notebook jsem zaklapl.
„A?“
„Tam stálo, že mám studovat koreanistiku.“
„Co… fakt?“ Její smích zněl tak šťastně, že jsem se málem přidal.
„Bohužel ano. A hned potom meteorologii.“ Bleskurychle jsem se otočil a přitáhl
si ji na klín.
Ivy překvapeně zalapala po dechu, když jsem jí sevřel pas dlaněmi a přitiskl si ji
k tělu tak těsně, že by mezi námi nepronikl ani vánek. Moje prsty jí pomalinku
zabloudily pod tričko a rty na rameno.
„Možná…“ Hlas jí trochu zdrsněl, když jsem ji dál líbal. „Možná bys měl
studovat sport a sportovní management. Pak bys mohl časem vypomáhat Harrymu
ve firmě…“ Zastavil se jí dech – našel jsem totiž citlivé místečko za uchem.
„Hm… to není špatný nápad,“ mumlal jsem a prsty jsem putoval o trochu výš.
Ivy se zachvěla. „Měl by ses brzy rozhodnout, Ryane. Můžeš sice nastoupit až
v březnu, ale čím dřív se přihlásíš, tím lépe.“
„Lépe… jasně,“ mumlal jsem – právě jsem jí okusoval ucho.
Hihňala se, ale najednou mě odstrčila. „Vážně, Ryane! Neber to na lehkou váhu,
jinak…“ Do očí se jí vkradl panický, trochu smutný výraz. „Jinak si budu celou
dobu dělat starosti, že budeš jednou litovat, že ses kvůli mně vzdal práce,“ šeptla.
Polkl jsem. Sundal jsem jí dlaně z trička a pohladil jsem ji po tváři. „Ničeho
nelituju…slyšíš? A nikdy litovat nebudu. Tvůj návrh zní dobře. Přihlásím se na
sport a sportovní management, ano?“
„Ano,“ zašeptala. Bylo na ní znát, jak se jí ulevilo. A tentokrát to byla ona, kdo
se předklonil a políbil mě.

Doširoka jsem se usmál při vzpomínce na to, co se událo potom. Ke konci

listopadu jsme odletěli do Kanady. A i když Ivyin otec svoji výhrůžku splnil
a nadále ji už nijak nepodporoval, nakonec jsme nezůstali bez pomoci. Moji
rodiče nám zaplatili byt, a protože studentské poplatky byly v Kanadě nižší než
v USA, stačilo si jen trochu přivydělat na to, co jsme k životu ještě potřebovali.
Po dobu, co jsem čekal na nástup na univerzitu, jsem pracoval dvakrát
v týdnu jako vyhazovač v jednom nočním klubu a Ivy získala na univerzitě
místo vědecké pomocné síly, kde byla k ruce děkanovi. Už dávno se rozhodla
pro studium anglického, francouzského a španělského jazyka.
 Z myšlenek mě vytrhla Ivy, která po deseti minutách vyčerpaně klesla na
sedadlo pro spolujezdce. Tváře měla červené chladem a na rukou jen jednu
rukavici. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát.
„Jeď!“ řekla a já poslušně šlápl na pedál.
„Napíšeš jim, že už jsme na cestě?“ požádal jsem a podal jsem jí mobil.
„Jasně.“ Vyťukala zprávu a krátce nato jsem uslyšel smích.
„Co je?“
„Jeff píše, že se mezitím šli najíst a že si Alex celou dobu stěžuje na poutine,
které mu naservírovali.“
„A proč si ho tedy objednal?“
„Předpokládám, že proto, aby si mohl stěžovat.“
Ivy se smála a z čela si přitom odhrnula pramen vlasů, jehož konečky byly už
zase temně růžové.
„Proč jsi vlastně chtěla, aby k nám přijeli na celý rok?“ zeptal jsem se poté, co
jsem zabočil k letišti.
„Tomu se říká zahraniční stáž. A pokud by se ještě nějaký čas smažili na
UCF, nakonec by se rozešli.“ V hlase měla upřímnou starost.
„Ti dva se přece neustále rozcházejí a pokaždé se zase dají dohromady.“
„Však já vím,“ zamračila se. „Ale oni to zvládnou. Svým způsobem.“
Usmála se na mě tak plná důvěry, že jsem si nechtěně vzpomněl na to, jak je
donutila, aby si konečně promluvili.

Studentské vízum jsem dostal právě včas. Spokojeně jsem si prohlížel razítko v pasu,
než jsem ho zastrčil do kapsy a vyběhl po schodech. Překvapeně jsem zůstal stát,
když jsem před dveřmi mého pokoje našel Ivy sedící na bobku, s uchem
přitisknutým na dveře.
„Ivy? Co tady děláš?“
Trhla sebou. „Ryane, ty už ses vrátil? Vyšlo to?“ Mrštně vyskočila na nohy
a políbila mě na pozdrav.
„Ano. Vyšlo to. Mám vízum,“ řekl jsem spokojeně. Potom jsem se jí ale
s nedůvěrou v hlase zeptal: „Ale proč sedíš před mými dveřmi?“
„Ach… já…ehm… Ryane, myslím, že jsem něco provedla,“ špitla rozpačitě
a kousla se do spodního rtu.
„Ach ne. Co jsi provedla?“ Zpozorněl jsem.
 „Ále, to není tak důležité,“ zlehčovala. „Tvoje máma upekla jablečný koláč.
Pojď, půjdeme dolů, než umřu hlady.“
Chtěla kolem mě projít, ale zadržel jsem ji. Přísně jsem na ni shlížel dolů:
„Nesnaž se to zamluvit, Ivy! Tak co se tady děje?“
„Jsou tady Alex a Jeff. Já… jen jsem chtěla, aby si ti dva alespoň jednou
promluvili, než odletíme, takže jsem…“
„Co jsi?“
„Pozvala jsem je oba, aniž bych jim řekla, že přijde i ten druhý.“ Rozpačitě
přešlapovala z nohy na nohu. „Nejdřív přišel Jeff, a když o chvíli později dorazil
i Alex, tak jsem tam ty dva zamkla.“
„Cože jsi udělala?“ Nevěřil jsem vlastním uším.
Ivy sklonila provinile hlavu. „Chtěla jsem jen, aby si promluvili! Nejdřív na sebe
jen křičeli, ale už několik minut je tam… ehm… takové ticho. Myslíš, že se třebas
vzájemně zabili?“
„To netuším,“ přiznal jsem a zíral na dveře. V pokoji bylo skutečně naprosté
ticho.
„Neměli bychom se tam podívat?“ šeptala vystrašeně.
„To bychom asi měli. Máš u sebe klíč?“
Přikývla, zasunula klíč a odemkla.
Vyměnili jsme si rychlý pohled. Uvnitř se pořád nic nehýbalo.
Ivy strčila hlavu dovnitř a nejistým hlasem se zeptala: „Haló? Alexi? Jeffe?“ Právě
jsem chtěl dveře rozrazit úplně, když vylekaně zalapala po vzduchu. „Proboha!
Pardon, nenechte se rušit,“ vyhrkla, stáhla prudce hlavu ze dveří a rychle za sebou
zavřela.
„Co? Co se tam děje?“ ptal jsem se plný obav. Chtěl jsem se kolem ní protáhnout
dovnitř, ale prudce mě stáhla zpátky.
„Věř mi, Ryane, tam vejít nechceš,“ řekla pro ni příliš vysokým hlasem.
„Proč ne?“ V hlavě se mi právě promítaly všechny možné hororové scénáře.
„Myslím, že se právě usmiřují…“ Tváře se jí zbarvily do temně rudé.

„Co je? Čemu se tak divně směješ?“

„Hm?“ Zmateně jsem pohlédl na Ivy, která mě nedůvěřivě pozorovala.
O deset minut později už jsem zaparkoval na parkovišti před příjezdovou
halou. Rychle jsme vyskočili z auta a běželi ke vchodu. Ještě jsem neuměl
pořádně přečíst částečně francouzsky psané značení, ale Ivy očividně dobře
věděla, kudy se vydat, protože zvolila konkrétní směr, kterým mě táhla přes
velkou halu.
„Málem jsem zapomněla – včera jsem ještě jednou zavolala Maríi. Vyprávěla
mi o své nové práci.“
„Ale to je skvělá zpráva.“
„Ano. Taky nás pozvala na dceřin promoční večer,“ dodala, když jsme
kličkovali mezi vozíky se zavazadly.
Zastavil jsem se. „Znamená to, že v létě poletíme do Mexika?“
Otočila se ke mně a usmála se. Odpolední slunce, které pronikalo vysokými
okny, jí rozzářilo vlasy. „Ano, už jsem zamluvila letenky.“
„Páni. To bude určitě skvělé.“
„Moc.“ Oči jí přímo zářily radostí.
„Jsi tak nádherná, když jsi šťastná, víš to vůbec?“ řekl jsem tiše a přitáhl si ji
za pas k tělu. Naše rty se dotkly. Chutnala sladce a trochu po Gatoradu – byla
radostí bez sebe, když tu věc objevila i v místním supermarketu.
„Budu šťastná, pokud budeš se mnou,“ zašeptala něžně a zabořila mi studený
nosík do důlku pod krkem. „Miluju tě, Ryane MacCaine.“
„Skoro tak jako já tebe, Ivy Redmondová.“
 Poděkování
Svatá dobroto! Málem bych zapomněla napsat poděkování, ačkoli si ho žádný
z mých projektů nezaslouží tolik jako tento.
Nejdřív bych ale chtěla poděkovat všem čtenářům, kteří právě drží POLIB
MĚ JEŠTĚ JEDNOU v rukou.
Vám všem, kteří jste mě, eventuálně mé knihy už znali, patří velký dík za to,
že jste sáhli po další. Vaše podpora a nadšení jsou pro mě větší hnací silou, než
byste tušili.
Všem, kteří se se mnou seznámili teprve přes tuto knihu: ať už jste se k této
knize dostali z jakýchkoli důvodů a jakoukoli cestou, doufám, že jste si
poslední hodiny užívali a odteď se budete smát pokaždé, když uslyšíte slova
pšeničný klas. Velký dík za čas, který jste knize věnovali.
Tento projekt je pro mě výjimečný zvlášť proto, že to je moje první kniha,
která nepatří mezi fantasy literaturu. Zpočátku jsem nevěděla, jestli jsem vůbec
schopná napsat knihu bez draků, bohů nebo ďáblů. Inu, zdá se, že ano.
Musím ale přiznat, že bez mých agentů by mě nikdy nenapadlo pustit se do
milostného příběhu.
Rozhovor s nimi na to téma si zkuste představit asi takto:
On: „Stelo, dokázala bys psát pro mladé dospělé čtenáře?“
Já (nedůvěřivě): „Můžou tam být upíři?“
On: „Ne!“
Já: „Smím v tom někoho zabít?“
On: „Ne!“
Já: „Smí mít alespoň piercingy a kérky?“
On (povzdech): „Když to musí být… Ale zůstaň slušná.“
Já: „Je pšeničný klas dostatečně slušný?“
On (iritovaný): „Cože?“
Já (plně motivovaná): „Výzva přijata, napíšu to!“
Kniha měla snad tři miliony verzí, které jsme přepracovali, zavrhli a pustili se
do psaní znovu. Nakonec se ale skřípání zubů a výdrž vyplatily.
Zvlášť proto, že jinak bych se nikdy nedostala do nakladatelství
Ravensburger. Což mě přivádí k mým lektorům:
Milá Nadjo, i když ti z mé nekonvenčnosti nejspíš zešedivěly vlasy, spolupráce
s tebou byla nádherná. Děkuji, žes zadržela dech, zavřela pevně oči a skočila se
mnou do ledové vody!
Milá Tamaro, bez tebe by tahle kniha nebyla taková, jakou je dnes. Existuje-
li lektorské vyznamenání, tímto ti ho slavnostně předávám.
Ke konci bych chtěla zmínit, že na Floridě jsem byla i já sama, a proto jsem
Ivy ztvárnila tak trochu podle sebe, a to včetně excesů s pojídáním sladkostí
a nulové schopnosti orientace.
Ačkoli rodina Redmondových nevyšla z tohoto příběhu právě nejlépe, ti
praví Redmondovi patří k těm nejlepším lidem, jaké jsem kdy poznala. Ne
každý k sobě vezme sedmnáctiletou dívku s příšernou angličtinou proto, že ji
první hostitelská rodina vyhodila na ulici. Tuto knihu nejspíš nebudou číst,
přesto doufám, že vědí, jak jsem jim vděčná.
Y Vaše Stella
 Vysvětlení některých pojmů
Touché (francouzsky) – přímý zásah, zásah do černého.
Poutine – kanadské jídlo, podávané především v podnicích rychlého
občerstvení: dvakrát smažené bramborové hranolky, kousky pařeného sýra
a omáčka z masového vývaru zahuštěného jíškou.
Rebranding – obecně chápán jako změna firemní značky. Může být pouze
vizuální, nebo může dojít až ke kompletní změně celého názvu společnosti.
Fyi – (For Your Information) pro vaši informaci, na vědomí. U nás již běžná
zkratka pocházející z Kanady a původně používaná pouze v elektronické
komunikaci upozorňuje příjemce, že následuje informace, kterou má vzít
na vědomí nebo pro něj může být zajímavá.
 Stella Tack

POLIB MĚ
Z němecého originálu Kiss Me Once
přeložila Taťána Štefánková.
Vydal DOBROVSKÝ s.r.o.,
Květnového vítězství 332/31, 149 00 Praha 4,
v edici Red v roce 2022,
jako elektronickou knihu.
Odpovědná redaktorka: Karolína Šnajdrová
Jazyková korektura: Marcela Fischerová
Obálka: Anna Rohner
Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

ISBN 978-80-277-2695-0 (ePub)

ISBN 978-80-277-2696-7 (mobi)

Více informací o edici Red naleznete na:

www.nasenakladatelstvi.cz
www.knihydobrovsky.cz
e-mail: nakladatelstvi@knihydobrovsky.cz
tel.: +420 267 915 405